Nástin mluvnice slovenské romštiny

Komentáře

Transkript

Nástin mluvnice slovenské romštiny
NÁSTIN MLUVNICE SLOVENSKÉ ROMŠTINY
(pro pedagogické účely)
Hana Šebková
Copyright © 2000 Hana Šebková
This research report was downloaded from the Research Support Scheme Electronic
Library at http://e-lib.rss.cz. The work on the report was made possible by a grant
from, and was published by, the Research Support Scheme of the Open Society
Support Foundation. The digitisation of the report was supported by the publisher.
Research Support Scheme
Bartolomějská 11
110 00 Praha 1
Czech Republic
www.rss.cz
The digitisation and conversion of the report to PDF was completed by Virtus.
Virtus
Libínská 1
150 00 Praha 5
Czech Republic
www.virtus.cz
_________________________
The information published in this work is the sole responsibility of the author and should not be
construed as representing the views of the Research Support Scheme/Open Society Support Foundation.
The RSS/OSSF takes no responsibility for the accuracy and correctness of this work. Any comments
related to the contents of this work should be directed to the author.
All rights reserved. No part of this work may be reproduced, in any form or by any means without
permission in writing from the author.
Contents
Úvod................................................................................................................................................................ 1
Kapitola I......................................................................................................................................................... 3
Kapitola II ....................................................................................................................................................... 7
Kapitola III .................................................................................................................................................... 12
Kapitola IV .................................................................................................................................................... 15
Kapitola V ..................................................................................................................................................... 18
Kapitola VI .................................................................................................................................................... 23
Kapitola VII................................................................................................................................................... 27
Kapitola VIII ................................................................................................................................................. 28
Kapitola IX .................................................................................................................................................... 33
Kapitola X ..................................................................................................................................................... 38
Kapitola XI .................................................................................................................................................... 40
Kapitola XII................................................................................................................................................... 43
Kapitola XIII ................................................................................................................................................. 46
Kapitola XIV ................................................................................................................................................. 49
Kapitola XV................................................................................................................................................... 53
Kapitola XVI ................................................................................................................................................. 58
Kapitola XVII ................................................................................................................................................ 61
Kapitola XVIII............................................................................................................................................... 65
Kapitola XIX ................................................................................................................................................. 68
Kapitola XX................................................................................................................................................... 71
Kapitola XXI ................................................................................................................................................. 76
Kapitola XXII ................................................................................................................................................ 81
Kapitola XXIII............................................................................................................................................... 85
Description of the Grammatical Structure of Slovak Romani........................................................................... 89
1
Úvod
Úvod
Romština je jazyk, který měl donedávna pouze mluvenou formu a sloužil jako komunikační
prostředek výhradně v rámci romské komunity. Bývalým režimem byl označen za nežádoucí,
retardační prvek, který brání "občanům cikánského původu" zařadit se do společnosti, přizpůsobit se
jejím požadavkům a získat vyšší vzdělání. Proto nejenže nebylo možné - až na ojedinělé výjimky
(pražská Jazyková škola) - tento jazyk nikde studovat, nýbrž dokonce bylo Romům, zejména pak
romským dětem ve škole zakazováno romsky mluvit, a to často pod hrozbou nejrůznějších trestů.
Je ovšem pravda, že atmosféra doby skutečně nepřipouštěla mnoho odlišností - názorových,
etnokulturních ani jazykových...
Neděláme si iluze, že by dnes byla situace omnoho lepší, nicméně názor, že nějaký jazyk může
zapříčinit společenskou zaostalost, je už přece jen překonán. V rámci celoevropského hnutí za
uchování a rozvoj menšinových jazyků, ale i s přihlédnutím k výsledkům různých psychologických
a sociologických výzkumů se v ČR prosazuje názor, že každý jazyk je jedinečné kulturní bohatství,
které by se mělo lidstvo snažit uchovat a pěstovat, že každý jazyk má schopnost rozvíjet lidské
vědomí, vyjadřovat a zprostředkovávat lidské poznatky, zkušenosti a životní pocity. V duchu tohoto
názoru se v poslední době mnohonásobně zvýšil o romštinu zájem, a to jak ze strany Neromů, tak i ze
strany Romů samotných. Hned po změnách v r. 1989 začala vycházet romská kulturně-společenská
i romistická periodika, kde se v různé míře uplatňuje i romský jazyk. Na filozofické fakultě
Univerzity Karlovy byl v roce 1991 poprvé v historii otevřen obor "romistika", na několika
pedagogických fakultách se začal vyučovat romský jazyk pro studenty speciální pedagogiky
i pedagogiky. stupně, romština se dnes vyučuje i na dalších státních či soukromých školách, na
kurzech organizovaných různými nevládními institucemi atd.
Tato "poptávka" po romském jazyce však odhalila nejen velký nedostatek kvalifikovaných
lektorů, ale i naprostý nedostatek učebních pomůcek. Na trhu byl donedávna k dispozici pouze
"Romsko-český a česko-romský kapesní slovník" (SPN, Praha, 1991), obsahující též stručný
gramatický přehled. Dřívější příručky romštiny, které vyšly v 60. a 70. letech (většinou v malém
nákladu nebo jako interní tisk)1, jsou již dávno rozebrány.
Příprava nové učebnice romštiny, která bude obsahovat též texty a cvičení pro praktické
zvládnutí tohoto jazyka, zabere ještě nějaký čas, a proto jsme se rozhodly vydat alespoň Nástin
mluvnice slovenské romštiny, který by mohl posloužit zejména vyučujícím a lektorům romského
jazyka jako vodítko při výkladu gramatických jevů, dále všem zájemcům, kteří se chtějí alespoň
pasivně seznámit s jazykovou strukturou tohoto novoindického jazyka, ale i těm, kteří si chtějí osvojit
tento jazyk aktivně. To ovšem předpokládá ještě další formy studia - navštěvování kurzů romštiny,
konsultace u rodilých mluvčích tohoto jazyka, četbu romských textů publikovaných v romských či
romistických časopisech apod.
Mluvnická látka je rozvržena do 23 kapitol, a to v sledu, v jakém je vhodné (možné) při
výkladu (studiu) postupovat. Není to tedy klasický gramatický popis jazyka, který by byl pro
didaktické účely nevhodný.
Je známo, že Romové v různých částech světa, ale i u nás mluví různými dialekty. Který
z dialektů byl tedy pro tuto příručku vybrán a z jakých důvodů?
Jak vyplývá z názvu, popisovaným nářečím je tzv. slovenská romština, která je jedním ze tří
dialektů, jimiž hovoří Romové na území České a Slovenské republiky. Dalším dialektem, kterým
mluví Romové na jihu a jihozápadě Slovenska (ale i v Maďarsku, v rakouském Burgenlandu
1
Přehled dosavadních příruček slovenské romštiny, publikovaných po r. 1945:
Jiří Lípa: Příručka cikánštiny, Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1963
Milena Hübschmannová: Základy romštiny, Malé učebnice Nového orientu, Akademia, Praha 1973
Milena Hübschmannová: Cikánština, Krajský pedagogický ústav, Ústí nad Labem 1976
2
Úvod
a v severním Slovinsku), sporadicky (roztroušeně) pak i v Čechách, je tzv. -ahi-dialekt, někdy
nazývaný též maďarský, který je slovenské romštině poměrně blízký. Nejvýraznějším znakem, kterým
se od ní odlišuje, jsou tvary imperfekta, jednoho ze dvou romských minulých časů (viz Kap. XII).
Třetím dialektem romštiny, se kterým se můžeme na území obou zmíněných států (ale i jinde ve
světě) setkat, je dialekt tzv. olašských Romů, který má některé prvky společné s balkánskými jazyky,
ovšem uchoval si i některé velmi starobylé rysy.
Dialektem slovenské romštiny mluví zhruba 80 - 85 % romské populace nejen na celém území
Slovenska (s přesahem na jižní Moravu, do oblasti polské Spiše, Zakarpatské Ukrajiny a hypoteticky
i oblastí severových. Maďarska a severozáp. Rumunska), ale dnes i v celé České republice. Je
pochopitelné, že na tak velkém území (obývaném mj. majoritním obyvatelstvem hovořícím různými
jazyky) existuje v rámci tohoto dialektu jistá nejednotnost, a to zejména v oblasti fonetické (viz Kap.
II) a lexikální, ale i u některých gramatických jevů. Vzhledem k tomu, že romský jazyk, a vlastně
veškerá romská slovesná kultura se až donedávna šířila a uchovávala výhradně formou ústního podání
(písemná forma slovenské romštiny byla kodofikována teprve v roce 1971 - viz Kap. I) a romština
nikdy nebyla a doposud není institucionálně kultivována, nikdy se také neučila ve školách a ve
sdělovacích prostředcích se - s výjimkou let 1969-1973 - začíná objevovat teprve po roce 1989, nelze
zatím mluvit o nějaké spisovné romštině, jednotné a závazné, jako je tomu v případě češtiny nebo
slovenštiny. Pojem slovenská romština tedy představuje množinu několika lokálních variet,
subdialektů, z nichž žádný zatím nebyl "povýšen" na "spisovný jazyk". Je ovšem třeba poznamenat,
že tyto lokální rozdíly jsou v zásadě nevelké a v žádném případě nebrání vzájemnému porozumění
mezi slovenskými Romy.
Pro popis jazyka však bylo třeba zvolit jednu ze zmíněných lokálních variet, jakýsi "referenční
vzorek", s nímž by bylo možno porovnávat ostatní. Stala se jím východoslovenská varieta, a to nejen
proto, že je na území České republiky zřejmě nejrozšířenější a na Slovensku je na územích, kde se jí
mluví, nejživotnější (v mnoha lokalitách je to doposud první, mateřský jazyk všech tamějších
romských mluvčích), nýbrž i proto, že je nejprostudovanější. Z této variety vycházely i předchozí
učebnice slovenské romštiny1) (práce Lípova je pojata ještě úžeji - vychází z nářečí, kterým se mluví
v okolí Humenného), tato varieta byla též přednášena od 70. let Dr. M. Hübschmannovou na pražské
Jazykové škole, která "vychovala" další zájemce o tento jazyk.
I náš Nástin mluvnice slovenské romštiny tedy popisuje především její východoslovenskou
varietu, ovšem při probírání jednotlivých mluvnických jevů se snaží upozorňovat na nejdůležitější
odlišnosti, s kterými se můžeme setkat v jiných nářečích.
Je ovšem třeba konstatovat, že v poslední době dochází k stále častějším kontaktům mezi
příslušníky různých subdialektových skupin, a to zejména v Čechách a na Moravě, kde se slovenští
Romové začali bezprostředně po 2. světové válce hojně usazovat. V důsledku těchto kontaktů zde
dochází ke zobecňování romského jazyka. To vede na jedné straně k jisté rozkolísanosti, neboť různé
tvary se stávají rovnocennými variantami a mohou se vyskytovat i u jednoho mluvčího vedle sebe, na
straně druhé to však vede k rozšiřování slovní zásoby: do obecného povědomí se dostávají slova,
která se v některých varietách nedochovala, vznikají synonyma, dochází k sémantickému
rozrůzňování slov původně téhož významu (např. te genel - číst X te ginel - počítat) atd. Začínají se
vytvářet též stylistické rozdíly.
Romština se tedy mění, vyvíjí, jako ostatně každý živý jazyk. Nejrychleji se však změny
projevují v lexikální oblasti, a proto věříme, že naše příručka bude po jistou dobu spolehlivým
průvodcem po základech mluvnické stavby tohoto jazyka.
Autorky
Kapitola I
3
Kapitola I
Romština jako novoindický indoevropský jazyk
V 18. století bylo na základě komparatistických výzkumů jednoznačně prokázáno, že romština
patří do indoevropské jazykové rodiny2 a že je jazykem novoindickým3. Různé dialekty romštiny,
kterými v současné době Romové ve světě hovoří, mají doposud hlavní gramatické charakteristiky
indických jazyků. Indického původu je i základní slovní fond: označení částí těla, rodinných
příslušníků, běžných činností, které člověk během života provádí, apod. Kromě toho jsou však
jednotlivé dialekty dokladem dlouhého putování Romů z Indie do Evropy, příp. dále, neboť obsahují
jazykové výpůjčky z různých jazyků. Jejich četnost odpovídá zpravidla délce pobytu v tom kterém
jazykovém prostředí. Zcela do indického gramatického systému zapadly tzv. staré lexikální výpůjčky
z íránských jazyků, z arménštiny, částečně i z řečtiny. Naproti tomu tzv. nové lexikální výpůjčky (v
případě slovenského dialektu zejména ze srbštiny, rumunštiny, maďarštiny, slovenštiny, češtiny,
v některých lokalitách i z dalších jazyků, jako z polštiny, němčiny, ukrajinštiny apod.) tvoří
v romštině zpravidla samostatnou kategorii, kterou některé svébytné znaky (specifické koncovky nebo
odvozovací sufixy) odlišují od staršího systému. Jazykové výpůjčky jsou ovšem jev obecný, neboť se
vyskytují ve všech přirozených jazycích. V češtině například si zřejmě již málokdo uvědomí, že třeba
slova, jako škola, oplatka, konvalinka, šalvěj, tabule aj. pocházejí z latiny, hřbitov, špička, nudle,
kašna aj. z němčiny, salám, pilíř, tulipán aj. z italštiny atd.
Strukturální charakteristiky romštiny
Z hlediska strukturálního ne vždy jazyky geneticky příbuzné užívají stejných nebo podobných
gramatických prostředků k vyjádření různých vztahů a naopak, někdy i jazyky geneticky nepříbuzné
mají podobné vyjadřovací prostředky, podobný gramatický systém. Každý přirozený jazyk je složitý
systém znaků a struktur, který se vyvíjel a vyvíjí v určitém kontextu, v sousedství s jinými jazyky,
a má svůj vlastní specifický charakter.
Z hlediska typologického nelze najít mezi přirozenými jazyky čisté typy, lze však
v jednotlivých jazycích postihnout určité tendence.
Jakým jazykem z hlediska typologického je dnešní romština?
Zatímco všechny indoevropské jazyky byly původně převážně flexivní4, došlo v průběhu jejich
dlouhého vývoje k různým strukturálním posunům. Tak např. západoevropské jazyky, jako angličtina
nebo francouzština, mají poměrně mnoho prvků izolačních (analytických)5, nové indo-árijské jazyky
mnoho prvků aglutinačních6.
2
Součástí indoevropské jazykové rodiny je kromě větve indické, kam patří i romština, dále větev jazyků
íránských, baltských, slovanských, germánských, románských, keltských aj. a dále jazyky samostatné, jako
arménština, albánština, řečtina... Vedle této velké jazykové rodiny indoevropských jazyků, kterými mluví dnes
asi polovina veškerého lidstva, existuje velké množství jiných jazykových rodin, jako například rodina jazyků
uralských, altajských, afroasijských (dříve semito-hamitských), paleoasijských, kavkazských, čínsko-tibetských,
drávidských, austronéských, austroasijských apod., jakož i jazyky, které nepatří k žádné jazykové rodině (v
Evropě např. baskičtina).
3
Mezi jazyky dnešní Indie patří ovšem i jazyky drávidské (tamilština, telugština aj.) a mundské (santálština),
kterými se hovořilo na území Indie dříve, než tam přišli Indoevropané. Z jazyků, které si s sebou Indoevropané
přinesli, se pak postupně vyvinuly jazyky, jako hindština, bengálština, paňdžábština atd., a také romština.
4
Jazyky flexivní: jediný afix ve slově je nositelem několika gramatických významů, tak jako je tomu např.
v latině, staré řečtině a dodnes i ve většině slovanských jazyků. V romštině dochází k flexivní kumulaci např.
v koncovce -o ve slově baro (velký), neboť je nositelem tří informací: nominativ, rod mužský, jednotné číslo.
5
Jazyky izolační (analytické): slova nemění svou podobu, zato důležitou roli hraje slovosled.
Zatímco v češtině můžeme říci věty:
Kapitola I
4
I romština doznala v tomto směru určitého vývoje od staroindoárijského převážně flexivního
typu směrem k typu aglutinačnímu a částečně i izolačnímu (ztráta deklinace substantiv po
předložkách). Přesto je to jazyk, který se dodnes vyznačuje velkým tvarovým bohatstvím sloves
i jmenných slovních druhů.
Pravopis romštiny užívaný u nás
Romština byla až donedávna pouze jazykem mluveným bez písemné normy. Teprve
v posledních desetiletích se v různých zemích začíná konstituovat i písemná norma, v některých
případech došlo i k její kodifikaci.
U nás k tomu došlo v roce 1971, kdy jazyková komise při tehdy existujícím Svazu CikánůRomů (1969 - 1973) přijala závaznou písemnou normu slovenského dialektu romštiny. Vycházelo se
z pravopisných zvyklostí a principů češtiny a slovenštiny. Byla v zásadě přijata česká (slovenská)
abeceda, včetně diakritických znamének, která však jsou užívána podle poněkud jiných pravidel.
Základní pravopisný princip romštiny je fonologicko-analogický (morfologický), tj. zapisují se
pouze fonologicky distinktivní fonémy (nikoli hlásky - subdialektové či poziční varianty) a respektuje
se jednotné zapisování různých tvarů téhož slova, bez ohledu na případné asimilace, ztrátu znělosti či
aspirace apod. Naproti tomu je pro romštinu bezpředmětný princip historický, jako je tomu u jazyků
s dlouhou písemnou tradicí. Proto je romský pravopis velmi jednoduchý, blízký fonetickému obrazu
tohoto jazyka (viz Kap. II) a - až na některé nedůslednosti - značně logický.
Romská abeceda
a b c č čh d ď dz dž e f g h ch i j k kh l ľ m n ň o p ph r s š t ť th u v z ž
V romské abecedě tedy nejsou oproti abecedě české grafémy
ě q ř w x y,
přičemž neexistence grafémů y a ě s sebou nese některé odlišnosti od českého pravopisného
úzu:
- palatály ď ť ň ľ se vždy označují diakritickým znaménkem, a to i před i:
ďives - den
taťipen - teplo
ňilaj - léto
ľil - list (papíru), dopis
- stejně tak se tyto hlásky označují diakritickým znaménkem i před e, nikoli jako v češtině, kde
se diakritické znaménko přenáší na ě:
"Syn vidí otce." i "Syna vidí otec.", v angličtině nebo francouzštině to možné není, neboť přípustný slovosled je
v tomto případě pouze: podmět - sloveso - předmět:
angl.: The son sees his father.
fr.: Le fils voit son pćre.
6
Jazyky aglutinační: každý z více afixů ve slově je nositelem jediného gramatického významu; pro vyjádření
několika gramatických informací je třeba rovněž několika morfémů.
V romštině jsou např. dativní tvary podstatného jména phral (bratr) "sestaveny" následujícím způsobem:
le phraleske - bratrovi:
le (=nepř. pád) phral(="bratr")es(=m.sg.)ke(=dat.)
le phralenge - bratrům
le (=nepř. pád) phral(="bratr")en(=pl.)ge(=dat.)
Kapitola I
5
braďenca - vědry (instr.)
chuťel - skáče
ňerno - střízlivý
ľenča - čočka
- nepalatalizované hlásky d t n l se před i vyslovují tvrdě:
dikhel [dykhel] - vidí
tiro [týro] - tvůj
nipos [nýpos] - lid
linaj [lynaj] - léto (zde viz Kap. II)
- vokalická délka není ve východoslovenské varietě tohoto dialektu romštiny (až na výjimky)
významotvorná, a proto se neoznačuje. Pouze v případě stažených slovesných tvarů 1. os. sg. a pl.
futura nebo imperfekta označujeme náhradní dloužení samohlásky a čárkou:
keras - děláme kerás - dělal jsem;
dělali jsme
kerá - udělám, budu dělat
Dialektologické poznámky
1. V těch varietách slovenské romštiny (např. v západoslovenské a některých
středoslovenských), v nichž slabičná délka má rozlišovací schopnost (viz Kap. II), se označuje čárkou,
podobně jako v češtině a slovenštině.
2. Současná pravopisná norma platí pouze pro dialekt slovenských Romů, pro který byla
kodifikována. Jelikož je však pojem slovenská romština velmi široký a zahrnuje řadu lokálních variet,
které se od sebe do jisté míry liší (viz Úvod), je otázka pravopisného úzu předmětem diskusí.
Zatímco přijatý romský pravopis je více méně jednotný z hlediska fonologického (ďives - den
se píše vždy s ď, přestože se v některých lokalitách vyslovuje jinak - viz Kap. II), morfologické
varianty zachycuje, neboť doposud neexistuje pevná jazyková norma, která by klasifikovala některé
z tvarů či lexikálních jednotek jako "správné" a jiné jako "nesprávné".
Zdokonalení současného pravopisu však musí předcházet rozsáhlý dialektologický výzkum
v celém areálu, v němž se tímto dialektem hovoří, a důkladný lingvistický popis jeho jednotlivých
variet.
Snahy o standardizaci romského pravopisu na mezinárodní úrovni
Různé dialekty romštiny, jimiž se v různých zemích světa hovoří, se zapisují různým
způsobem. Zpravidla se vychází z grafického systému lokálních majoritních jazyků, což poměrně
značně znesnadňuje četbu i vzájemné porozumění mezi Romy z různých zemí. Tak například spojení
romaňi čhib - romský jazyk se - kromě přepisů ruskou azbukou, řeckou alfabetou apod. - v latince
přepisuje těmito způsoby:
románi szib, románi čib, romani tschib, románi tschiwi, romani tšiw, romeni tšiv, romani
tschub, rromani čhib, romani chib, rhomani chib, romaji šjib ...
Tyto rozdíly v zápisu (a někdy i výslovnosti) vedly představitele Romů sdružené v mezinárodní
organizaci Romani Union a některé romisty k pokusům o vytvoření jednotné transkripce romštiny.
Poslední varianta této transkripce byla navržena M. Courthiadem a schválena Komisí pro
standardizaci romského jazyka Mezinárodního svazu Romů Romani Union na jeho IV. kongresu ve
Varšavě v roce 1990.
6
Kapitola I
Tato standardizovaná písemná norma vychází z latinské abecedy a užívá diakritických
znamének pro označování palatalizací, případně i přízvuků, pokud nejsou na konci slova, jak je běžné
ve většině romských dialektů. Řídí se zásadou, že jeden grafém či jedno diakritické znaménko může
mít pouze jedinou funkci. Aspirované hlásky se zapisují pomocí spřežek čh kh ph th, naproti tomu
uvulára zapisovaná v pravopise slovenských Romů spřežkou ch se v mezinárodní transkripci zapisuje
grafémem x. Pro zápis afrikát dz a dž se zavádějí nové jednoduché grafémy.
V dialektech, v nichž existuje dvojí r, se tato opozice zachovává i v písemné normě - r a rr.
Kromě toho se zavádějí další tři grafémy (tzv. archigrafémy), kterými se označuje první
fonémy pádových sufixů, jejichž podoba je pozičně podmíněna a které doznaly v různých dialektech
různého hláskového vývoje.
Tyto pravopisné zásady mají umožnit jednotný zápis všech dialektů romštiny při zachování
jejich fonetických odlišností. V současné době probíhá jakási desetiletá "zkušební doba", během níž
se nemá na přijaté standardizované písemné normě nic měnit a má se prověřovat, do jaké míry je
přijatelná pro mluvčí všech dialektů.
Kapitola II
7
Kapitola II
Kvalita romských samohlásek
Romština má pět samohlásek - a e i o u -, které se vyslovují podobně jako v češtině. Stejně jako
v češtině mohou být krátké i dlouhé. Ve východoslovenské varietě není délka samohlásek (až na
výjimky) významotvorná a váže se obvykle na přízvuk. Není třeba ji tudíž označovat. Výjimkou jsou
stažené slovesné tvary futura a imperfekta, kde dochází k náhradnímu dloužení - viz Kap. I.
Dialektologická poznámka
V západoslovenské varietě a v některých dalších subdialektech (na středním Slovensku i jinde)
slabičná délka v některých případech významotvorná je, jako např. ve slovech:
bar(r) (kámen) X bár (zahrada, ohrada, plot)
raňi (proutek) X ráňi (paní)
rak(h)le (našli, nalezli) - rákle (neromští chlapci)
jar(r)o (mouka) - járo (vejce)
Při zápisu těchto subdialektů se proto délka označuje čárkou.
V jiných subdialektech (např. v okolí Michalovců a dále na východ) dochází k diftongizaci
dlouhých přízvučných samohlásek e a o: tele > tejle (dole, dolů), gono > gouno (pytel)...
Slovní přízvuk
Ve východoslovenské varietě - na rozdíl od jiných (sub)dialektů romštiny - stojí přízvuk
zpravidla na předposlední slabice gramaticko-lexikální konfigurace. Tou rozumíme fonetický celek,
který může být tvořen buď jedním lexikálním slovem (dado!, bengeja!), nebo spojením slova
lexikálního se slovy gramatickými: Tiro phral šukar čhávo. Jov šukar pal o dad (vyslov: palodad).
Tvůj bratr (je) hezký chlapec. Je hezký po otci.
Kaj t(i)ri daj? E daj andro kher (vyslov: androkher).
Kde (je) tvoje matka? Matka je v domě.
Výjimku tvoří troj- a víceslabičné genitivní tvary jmen, kde přízvuk stojí na třetí slabice od
konce:
la dakero (matčin), le dadeskero (otcův), le phralengero (bratrů)
Vzhledem k tomu, že často dochází ke krácení těchto tvarů, stávají se i tato slova paroxytony:
la dakro, le dadeskro, le phralengro
Tím, že přízvuk v romštině má v rámci fonetické jednotky své pevné místo, při změně počtu
slabik v důsledku skloňování, časování, stupňování či zdrobňování dochází k jeho posunu:
le dades - le dadeske, phenav - phenava, baro - bareder, čhavo - čhavoro
Dialektologická poznámka
Zde je třeba upozornit, že otázkou slovního přízvuku v slovenské romštině se zatím nikdo
podrobněji nezabýval. Je zřejmé, že existují poměrně velké rozdíly mezi jednotlivými lokálními
varietami. Výše uvedený popis je tedy poměrně zjednodušující a omezuje se na východoslovenskou
varietu.
Kapitola II
8
Výslovnost romských souhlásek
Většina romských souhlásek se vyslovuje podobně jako souhlásky české, s výjimkou uvuláry
ch, která se nevyslovuje jako české zadopatrové [ch], nýbrž jako čípkové [ch].
Oproti češtině má romština některé souhlásky navíc:
- původní indické souhlásky, které se zachovaly v romštině v podobě neznělých aspirant:
čh kh ph th
1/ vyslovují se s přídechem
2/ každá má svůj neaspirovaný protějšek, s nímž tvoří fonologickou opozici, a proto je třeba
aspirovanou a neaspirovanou výslovnost respektovat:
te čhorel - lít, sypat te čorel - krást
o čhor - knír čor! - ukradni!
o kher - dům ker! - dělej!
o khoro - džbán koro - slepý
o pheras - vtip, žert peras - padáme
te pherel - čerpat te perel - padat
o thav - nit tav! - vař!
the - a, i te - jestliže, jestli,
jakmile, když...
- v češtině vzácné afrikáty dž (džbán, džber) a dz jsou v romštině naopak poměrně časté
(zvláště první z nich):
te dživel - žít o dzar - chlup, štětina
te džanel - vědět, znát e dzeka - chuť, zalíbení
e džuvľi - žena e dzeveľi - míchaná vejce
- východoslovenské a středoslovenské variety tohoto dialektu mají též měkké ľ, které se
vyslovuje jako slovenské [ľ] a v některých případech tvoří se středním [l] fonologickou opozici:
avľa (3. os. sg. pf.) - přišel, přijel
X avla (zkrácený tvar 3. os. sg. fut.) - přijde, přijede
Dialektologické poznámky
1. Západoslovenská varieta měkké ľ nemá, vyskytuje se v ní - podobně jako v češtině - pouze
střední l. Ve 3. os. sg. perfekta má sufix -as, který jasně odlišuje tento tvar od zkráceného tvaru 3. os.
sg. futura. V imperfaktu pak ke krácení nedochází, takže i tvary 3. os. sg. perfekta a 3. os. sg.
imperfekta zůstávají jasně odlišeny:
avlas (pf.) - přišel, přijel
X avla (fut.) - přijde, přijede
X avelas (impf.) - přicházel, přijížděl
V některých lokálních varietách, zejména na jihu Slovenska, se měkké ľ v určitých pozicích
vyslovuje jako [j].
2. Ve výslovnosti některých romských souhlásek se setkáváme s jistými krajovými odlišnostmi.
Místní vymezení těchto fonetických změn je zatím předmětem výzkumu a - konec konců - při výuce
Kapitola II
9
jazyka není příliš důležité. Pro lepší rozumění mluvenému slovu je ovšem dobré o těchto rozdílech
vědět, a proto zde upozorníme na nejdůležitější z nich, aniž bychom specifikovali oblast výskytu
jednotlivých fonetických realizací:
- souhláska c někde alternuje s k: te cinel - te kinel (koupit)
t: cikno - tikno (malý)
ť: te cinel - te ťinel (koupit)
- aspiráta čh někde alternuje s kh: čhiľav - khiľav (švestka), někde dokonce s aspirovanou
palatálou ťh: mačhi - maťhi (moucha)
- palatála ď se na poměrně velkém území východního Slovenska vyslovuje jako [dž]: ďives *džives (den),
jinde (v okolí Svidníka) jako "měkké" [g']: *gives (den)
- naopak na západním Slovensku se afrikáta dž vyslovuje jako [ď]:
*ďivel (žije), *ďanel (ví, umí), *ďal (jde, jede)
- guturála ch se (na jižním Slovensku) nahrazuje [h]: hav (jím)
- měkké ľ se někdy mění na [j]: ačhijas (zůstal) - viz výše
- v některých oblastech existuje dvojí r: jedno se vyslovuje jako české [r], druhé je silnější,
příp. zdvojené [rr]: barr (kámen) X bár (ohrada)
- palatála ť se v severních oblastech východního Slovenska vyslovuje jako [č]: buťi - *buči
(práce)
Při zápisu jednotlivých variet slovenské romštiny se obvykle nerespektují pouze
východoslovenské fonetické realizace ď (důsledně) jako [dž] a ť (důsledně) jako [č], zatímco ostatní
(více či méně důsledné) změny se zapisují - viz Kap.I.
Ztráta znělosti a aspirace na konci slov
Znělé souhlásky na konci slov svou znělost zpravidla ztrácejí, stejně tak jako ztrácejí svou
aspiraci hlásky aspirované. Na základě analogického (morfologického) pravopisného principu se však
v psaném projevu znělá i aspirovaná hláska zachovává:
gad (sg.) [gat] (košile) - gada (pl.) (košile; oblečení),
gadoro (košilka)
X rat (m. sg.) (krev) - rata (pl.) (mnoho krve, krveprolití),
rat (f. sg.) (noc) - raťi (v noci);
drab (sg.) [drap] (bylina) - draba (pl.) (byliny, koření),
drabarel (věštit)
X sap (sg.) (had) - sapa (pl.) (hadi);
rig [rik] (strana) - rig rigatar (frazeol.) (ze strany na stranu)
X kak (sg.) (strýc) - kaka (pl.) (strýcové);
ladž [lač] (hanba, ostuda; stud) - ladžal (stydět se)
X phuč! (zeptej se!) - phučel (ptá se)...
ačh! [ač] (zůstaň!, přestaň!) - ačhel (stojí, zůstává; stává se)
dikh! [dik] (podívej!, hele!) - dikhel...
Kapitola II
10
Dialektologická poznámka
Pouze v případě koncového v dochází ke ztrátě znělosti pouze v některých lokálních varietách
(např. západoslovenské):
(j)ov [jof] (on), gav [gaf] (vesnice), jiv [jif] (sníh), suv [suf] (jehla)
V jiných subdialektech (např. na Spiši) zůstává znělost zachována:
(j)ov [jov], gav [gav], jiv [jiv], suv [suv]
V dalších (střední Slovensko, okolí Košic a jinde) pak dochází dokonce k vokalizaci v > u:
(j)ov [jou], gav [gau]), jiv [jiu], suv [suu]
Vázání slov
Následují-li v gramaticko-lexikální konfiguraci po sobě slova, z nichž jedno končí samohláskou
a druhé samohláskou začíná, v proudu řeči koncová samohláska prvního slova často odpadá, což se v
písmu označuje apostrofem. Dochází tak k vázání, neboť se obě slova vysloví jako jeden celek:
so oda hin > s'oda hin
e daj the o dad > e daj th'o dad
ke amende > k'amende
Dialektologická poznámka
Rozsah elize koncových vokálů je v různých lokálních varietách různá. V západoslovenském
subdialektu je méně častá než v ostatních varietách.
Větná intonace
Romština má oproti češtině výraznější větnou melodii, což je dáno jednak větší různorodostí
samohláskových délek a přízvuku, jednak větším temperamentem Romů. Nemalou roli hraje
i skutečnost, že romština je doposud jazykem převážně mluveným, kde má intonace svou důležitou
funkci. Tomu se lze naučit jen odposlechem mluvené řeči. Větná intonace je rovněž jedním
z rozlišovacích znaků jednotlivých subdialektů.
Slovosled
Romština je jazyk převážně flexivně-aglutinační - jednotlivé tvary jmen a sloves se od sebe
dostatečně liší sufixy a koncovkami, což umožňuje poměrně velmi volný slovosled. Pružnost
slovosledu dále umožňuje snadné vyjadřování větné perspektivy - podobně jako v jiných jazycích je
tedy tendence situovat východisko výpovědi na začátek a jádro na konec věty nebo výpovědní
jednotky:
Kaj sas, kaj na sas, sas jekh čori Romňi (jádro) u ola Romňa (východisko) sas ajci čhave, keci
pro ňebos čercheňa (jádro).
(Byla - nebyla, byla jedna chudá romská žena a ta žena měla tolik dětí, kolik je na nebi hvězd.)
Dialektologická poznámka
V některých lokálních varietách se ovšem uchovává tendence situovat sloveso - zejména pak
sponové - na konec věty. (Tento jev je běžný zejména v olašském a v tzv. -ahi-dialektu).
V některých případech může být přesto slovosled významotvorný. Je tomu například:
- V otázce: ta se v romštině vyjadřuje, podobně jako v češtině:
a) intonací
Kapitola II
11
b) změnou slovosledu - nejčastěji záměnou podmětu a přísudku:
O dad (hin) khere. - Otec je doma.
X Hin o dad khere? - Je otec doma?
Leskeri romňi (hiňi) romaňi. - Jeho žena je Romka.
X Hiňi leskeri romňi romaňi? - Je jeho žena Romka?
- V případě, že ve větě není vyjádřena spona hi(n) - je (viz Kap. VI), poznáme podle
slovosledu, zda se jedná právě o takovouto větu, nebo o pouhé spojení přívlastku se jménem:
Amaro dad lačho. - Náš otec je hodný.
X amaro lačho dad - náš hodný otec
Kapitola III
12
Kapitola III
Romské jmenné slovní druhy
Jmenné slovní druhy (kromě členu), tj. podstatná jména, přídavná jména, zájmena a číslovky,
můžeme rozdělit do tří skupin. První dvě skupiny představují slova původní - indická a tzv. staré
lexikální výpůjčky (z perštiny, arménštiny, řečtiny). Třetí skupinu představují tzv. nové lexikální
výpůjčky, tj. slova přejatá ze srbštiny, rumunštiny, maďarštiny, slovenštiny, polštiny, ukrajinštiny,
němčiny, češtiny...
Všechny jmenné slovní druhy (včetně členu) pak rozlišují následující kategorie:
Jmenný rod
Rod je v romštině dvojí - mužský a ženský. Ne na každém jménu poznáme hned na první
pohled, jakého je rodu. Přesto zde můžeme uvést alespoň tři kritéria, kterými se lze řídit při určování
jmenného rodu:
1. Podstatná jména označující jedince mužského pohlaví jsou rodu mužského, zatímco
podstatná jména označující jedince ženského pohlaví jsou rodu ženského:
o dad (otec), o phral (bratr) X e daj (matka), e phen (sestra)
2. Příznačnou koncovkou nepřejatých maskulin je -o, feminin -'i7:
o čhavo (syn), cikno (malý), amaro (náš)
X e rakľi (neromská dívka), cikňi (malá) amari (naše)
Výjimky: maskulina: o paňi (voda), o voďi (duše)8
3. Mužské koncovky přejatých podstatných jmen jsou -os, -is (častější), -as, -us (méně časté),
ženská koncovka pak -a:
o šustros (obuvník), o autobusis (autobus), o predsedas (předseda), o papus (dědeček)
X e rokľa (sukně)
Číslo
Podobně jako čeština má i romština dvojí číslo - jednotné a množné. Přesto existují mezi oběma
jazyky určité rozdíly:
1. Romština nemá podstatná jména hromadná, jako listí, kamení, dříví, křoví..., která mají
v češtině pouze tvary čísla jednotného. Romština vyjadřuje tyto pojmy číslem množným podstatných
jmen:
prajtin (list) - prajta (listy i listí)
bar (kámen) - bara (kameny i kamení)
kašt (strom) - kašta (stromy i dříví)
bur (keř) - bura (keře i křoví)
2. Podstatná jména látková, jako paňi (voda), rat (krev), jiv (sníh) ap. mají rovněž zpravidla
jen tvary jednotného čísla. Užije-li se jich v čísle množném, změní se jejich lexikální význam:
o paňa - množství vody, povodeň, záplava
7
Schopnost koncovky (sufixu) "měkčit" souhlásky d, t, n, l označujeme symbolem ' (apostrofem) před
příslušnou koncovkou (sufixem).
8
Zatímco běžně užívané slovo paňi zůstává pociťováno jako maskulinum, méně frekventované voďi je kvůli
své koncovce v poslední době často chápáno jako femininum.
Kapitola III
13
o rata - krveprolití
o jiva - množství sněhu, závěje
3. Rovněž u některých jiných podstatných jmen dochází v množném čísle ke změně (rozšíření)
významu. Množné číslo je totiž v romštině významným pojmenovánítvorným prostředkem:
o gad (košile) - o gada (košile - pl., ale i šaty, oblek, oblečení)
o dad (otec) - o dada (otcové, ale i předkové)
o kher (dům) - o khera (domy, ale i vícepokojový byt)
Pád
Romština má - podobně jako čeština - kategorii pádu, ovšem tvoření i funkce jednotlivých pádů
jsou poněkud odlišné. Rozlišuje nominativ (viz Kap. IV a V), vokativ (viz Kap. IX), dále tzv. nepřímý
pád a šest významových pádů: akuzativ, dativ, lokativ, ablativ, instrumentál a genitiv (viz Kap. X, o
jednotlivých pádech dále Kap. XI, XV, XVIII, XX, XXII a XXIII).
Člen a jeho užití
Před podstatným jménem blíže vymezeným stojí v romštině determinant, nejčastěji člen
(určitý). Ten má v přímém pádu následující tvary:
sg. pl.
m. o o
f. e o
Dialektologická poznámka
Zatímco jak východoslovenská, tak západoslovenská varieta slovenské romštiny má člen rodu
ženského e, na středním Slovensku se v některých lokalitách můžeme setkat se členem žen. rodu i,
který je běžný v jiných dialektech romštiny ( např. v olašském, tzv. -ahi-dialektu a dalších).
O nepřímém pádu členu - viz Kap. X.
Člen neurčitý romština nemá, podstatné jméno blíže nevymezené stojí obvykle bez
determinantu nebo je jeho neurčitost vyjádřena číslovkou jekh (jeden), příp. neurčitým zájmenem.
Člen je nejčastějším determinantem, ne však jediným. Místo členu může stát před podstatným
jménem též:
- zájmeno ukazovací: oda (ten, tento), ada (tamten), oka (onen), ajso (takový)...
- zájmeno přivlastňovací: miro (můj), tiro (tvůj), leskero (jeho)...
- zájmeno tázací: savo (jaký)...
- zájmeno neurčité nebo vymezovací: varesavo (nějaký), sako (každý), dojekh (úplně každý)...
- zájmeno záporné: ňisavo (žádný)...
- číslovka určitá nebo neurčitá: jekh (jeden, jedna), biš (dvacet), but (hodně), ajci (tolik)...
Determinantem však není přídavné jméno, a proto podstatné jméno, před nímž stojí jeden nebo
několik adjektivních přívlastků, má ještě determinant:
Např. tel o učo kašt - pod (tím) vysokým stromem
andre amaro cikno kheroro - v našem malém domku
Člen stojí před blíže určeným podstatným jménem, zejména:
1. je-li chápáno všeobecně, druhově, a u abstrakt:
Kapitola III
14
O manuša the lačhe the nalačhe. - Lidé jsou dobří i zlí.
O angara kale. - Uhlí je černé.
O čačipen nane jekh. - Pravda není (jenom) jedna.
2. označuje-li podstatné jméno bytost nebo věc jedinečnou, včetně vlastních jmen:
O Kham hin bareder sar o Čhon. - Slunce je větší než Měsíc.
Kaj e Valika? E Valika khere? - Kde je Valika? Valika je doma.
3. je-li podstatné jméno nějak upřesněno, je-li známé ze situace nebo ze souvislosti:
O čhave imar khere? - Děti jsou už doma?
Kaj e čhuri? - Kde je ten nůž?
4. při naplnění počtu (s určitou číslovkou):
O duj phrala. - Oba bratři.
O štar čhave. - Všechny čtyři děti.
Členu se naopak neužívá:
1. před podstatným jménem v přísudku nebo doplňku označujícím národnostní nebo etnickou
příslušnost, profesi nebo jinou charakteristiku:
Jov hino Rom. - On je Rom.
(na rozdíl od: Jov hino o Rom, so nane šoha nasvalo. - To je ten Rom, co není nikdy
nemocný.)
Miro dad lavutaris. - Můj otec je hudebník.
Oda čhavoro beng. - To dítě je neposeda.
Hin oda lačhe chundruľa? - Jsou to dobré houby?
(na rozdíl od: O chundruľa lačhe. - Ty houby jsou dobré.)
2. ve vazbách vyjadřujících české sloveso mít:
Man hin phen. - Mám sestru.
Hin tute love? - Máš u sebe peníze?
3. v přirovnáních a příslovích:
Joj šukar sar papin. - Je krásná (bílá) jako husa.
Savo lavutaris, ajsi lavuta. - Jaký hudebník, takové housle.
4. ve verbonominálních spojeních (viz Kap. XIX):
del duma - mluvit, chal choľi - zlobit se, del brišind - pršet, lel goďi - uvážit
5. v ustálených vazbách, jako:
kher kherestar - od domu k domu, gav gavestar - od vesnice k vesnici, bokh bokhaha o hladu
Kapitola IV
15
Kapitola IV
Nominativ jmenných slovních druhů původních koncovkových
Původní koncovkové jmenné slovní druhy mají v nominativu následující rodové koncovky:
podstatná jména:
sg. pl.
m. -o -e
f. -'i -'a (životná též -'ija)
Před ženskými koncovkami -'i (v sg.) a -'a, -'ija (v pl.) dochází k měkčení souhlásek d, t, n, l.9
Např.: sg. pl.
m. raklo (neromský chlapec) rakle (neromští chlapci)
m. čaro (miska) čare (misky)
f. rakľi (neromská dívka) rakľa/rakľija (neromské dívky)
f. piri (hrnec) pira (hrnce)
přídavná jména a zájmena (přivlastňovací, ukazovací, tázací, neurčitá):
sg. pl.
m. -o -e
f. -'i -e
Před ženskou koncovkou -'i (tj. v sg.) dochází k měkčení souhlásek d, t, n, l.
Např.: sg. pl.
m. cikno (malý) cikne (malí)
f. cikňi (malá) cikne (malé)
m. miro (můj) mire (moji)
f. miri (moje) mire (moje)
Rod přídavného jména a zájmena se shoduje s rodem podstatného jména, k němuž se vztahuje.
K jmenným slovním druhům koncovkovým patří též všechna zájmena přivlastňovací:
sg. m. sg. f. pl. m.+ f.
1.os.sg. miro (můj) miri (moje) mire (moji/moje)
2.os.sg. tiro (tvůj) tiri (tvoje) tire (tvoji/tvoje)
3.os.sg.m. leskero (jeho) leskeri (jeho) leskere (jeho)
f. lakero (její) lakeri (její) lakere (její)
1.os.pl. amaro (náš) amari (naše) amare (naši/naše)
2.os.pl. tumaro (váš) tumari (vaše) tumare (vaši/vaše)
3.os.pl. lengero (jejich) lengeri (jejich) lengere (jejich)
(m.+ f.)
9
Podstatná jména bezkoncovková rodu ženského typu phen (sestra), čen (náušnice), len (potok)... mohou mít
regionálně tvary nom. sg. pheň, čeň, leň...
Kapitola IV
16
Zájmeno přivlastňovací stojí obvykle před podstatným jménem. V takovém případě plní úlohu
determinantu, a tudíž před takovým spojením už nestojí člen:
miro dad (můj otec), tiri phen (tvoje sestra), lakero cikno phral (její mladší bratr)...
Zájmeno přivlastňovací však může v emfatickém projevu v romštině stát i za podstatným
jménem - a bývá tomu tak mnohem častěji než v češtině. V takovém případě však ztrácí platnost
determinantu, a tudíž před jménem musí být ještě člen:
o dad miro (můj otec), e phen tiri (tvoje sestra)...
Romština má i přivlastňovací zájmeno zvratné, kterého se užívá pro 3. os. sg. a pl. Zvratným
přivlastňovacím zájmenem se vyjadřuje vztah k osobě nebo věci, která je ve větě podmětem.
Ve 3. os. sg. má toto zájmeno tvary: peskero (m.), peskeri (f.), peskere (pl.), ve 3. os. pl. pak
pengero (m.), pengeri (f.) pengere (pl.).
V poslední době se však pod vlivem češtiny a slovenštiny zobecňují tvary peskero, peskeri,
peskere pro všechny osoby a čísla.
Nominativ jmenných slovních druhů původních bezkoncovkových
Tyto původní jmenné slovní druby jsou v nominativu sg. bez rodových koncovek, a proto
neoznačují-li jedince mužského nebo ženského pohlaví, musíme si jejich rod zapamatovat.
V množném čísle přijímají podstatná jména bezkoncovková koncovku -a, před níž dochází v rodě
ženském k měkčení souhlásek d, t, n, l, zatímco přídavná jména a zájmena zůstávají i v množném
čísle beze změny.
Příklady:
podstatná jména: sg. pl.
m. phral phrala
f. phen pheňa
přídavná jména:
m. šukar šukar
f. šukar šukar
zájmena: m. aver aver
f. aver aver
Dialektologická poznámka
V západoslovenské varietě a sporadicky i na středním Slovensku se můžeme setkat
u omezeného počtu podstatných jmen rodu mužského s bezkoncovkovým plurálem (podobně jako
v dialektu olašských Romů). Skutečnost, že jméno je v množném čísle, pak poznáme podle koncovky
příd. jména nebo zájmena, číselného vyjádření či z kontextu:
Amáre Rom has lačhe. - Naši Romové byli slušní (dobří).
Ávile deš murš. - Přišlo deset chlapů.
Nominativ podstatných jmen přejatých
Přejatá podstatná jména mají následující koncovky:
sg. pl.
m. -os, -is, -as, -us -i nebo -a
f. -a -i
Kapitola IV
17
Příklady: sg. pl.
m. foros (město) fora (města)
štatos (stát) štati (státy)
učiťeľis (učitel) učiťeli (učitelé)
sapuňis (mýdlo) sapuňa (mýdla)
predsedas (předseda) predsedi (předsedové)
charťas (kovář) charťi (kováři)
papus (dědeček) papi (dědové; předkové)
f. ora (hodina; hodinky) ori (hodiny)
blaka (okno) blaki (okna)
rokľa (sukně) rokľi (sukně)
učiťeľka (učitelka) učiťeľki (učitelky)
Dialektologická poznámka
V některých lokálních varietách na jižním Slovensku mají přejatá podstatná jména rodu
mužského koncovky -o, -i, -a, -u, tedy bez koncového -s. Tak je tomu i v některých jiných dialektech
romštiny (např. olašské, tzv. -ahi-dialektu aj.).
Nominativ přídavných jmen přejatých
Přejatá přídavná jména nerozlišují v nominativu rod a mají tyto koncovky:
sg. pl.
m. -o -a
f. -o -a
Např. sg. pl.
m. šargo (žlutý) šarga (žlutí)
f. šargo (žlutá) šarga (žluté)
Dialektologická poznámka
V některých lokalitách má plurál přejatých příd. jmen koncovku -e.
Kapitola V
18
Kapitola V
Nominativ zájmen ukazovacích
Romská ukazovací zájmena rozlišují tři stupně vzdálenosti (místní i časové). V nominativu
mají následující tvary:
Nejbližší vzdálenost:
sg. pl.
m. oda - tento ola/ole - tito
f. odi/oja - tato ola/ole - tyto
Větší (střední) vzdálenost:
sg. pl.
m. ada - tamten ala/ale - tamti
f. adi/aja - tamta ala/ale - tamty
Největší vzdálenost:
sg. pl.
m. oka - onen okala/okale - oni
f. oki - ona okala/okale - ony
Dvojí tvary v ženském rodu a množném čísle byly původně regionálními variantami, dnes se
stávají - zejména v Čechách - dubletami.
Zájmena oda a ada (ve všech tvarech) mohou přibírat protetickou hlásku -k: koda, kodi/koja,
kola/kole, kada, kadi/kaja, kala/kale.
Mužský rod zájmen (k)oda a (k)ada funguje též jako české zájmeno středního rodu to (bez
rozlišení vzdálenosti):
Oda (hin) čačo. - To je pravda.
Ma ker kada! - Nedělej to!
Nominativ zájmen tázacích
Na živou bytost se v romštině ptáme zájmenem ko? - kdo?, na věc pak zájmenem so? - co?.
Tato zájmena nerozlišují - podobně jako v češtině - mluvnický rod ani číslo.
Tázací zájmeno savo? - jaký? je zájmeno adjektivního typu a mění se podle rodu a čísla jako
ostatní původní koncovkové jmenné slovní druhy:
sg. pl.
m. savo? jaký? save? jací?
f. savi? jaká? save? jaké?
Na místo se v romštině ptáme zájmenným příslovcem kaj? - kde?, kam?
Zájmena vztažná
Pro vyjádření vztažnosti se v romštině užívá zájmena so nebo zájmenného příslovce kaj, řidčeji
zájmena savo:
Např.
Ipen avľa o lavutaris, so/kaj/savo avka šukares bašavel.
Kapitola V
19
Právě přišel ten hudebník, který (co) tak pěkně hraje.
Vztažné zájmeno so (na rozdíl od tázacího zájmena so?) má pouze tvar nominativu a rovněž
zájmenné příslovce kaj je neměnné, a proto se ve vztažných větách vyjadřují ostatní pády příslušnými
osobními zájmeny:
Např.
Oda o Rom, so lestar cinďom e lavuta.
To je ten Rom, od kterého jsem koupil housle.
Oda tu sal, kaj tut dikhľom pro otpustos?
To jsi ty, kterého jsem viděl na pouti?
Zájmena neurčitá
Neurčitá zájmena a zájmenná příslovce se v romštině odvozují od tázacích zájmen
a zájmenných příslovcí předponami vare-, dare-, choč-, makar-.
Např. dareko (někdo), dareso (něco), varekana (někdy, kdysi), varek(h)aj (někde, někam),
chočso (cokoli), makarko (kdokoli)...
Zájmena záporná
Záporná zájmena a zájmenná příslovce se v romštině odvozují od tázacích zájmen
a zájmenných příslovcí předponou ňi-:
Např.: ňiko (nikdo), ňik(h)aj (nikde, nikam), ňisar (nijak), ňisavo (nijaký, žádný)...
Nominativ zájmena nic je přejatý: ňič, příp. ništ. V ostatních pádech se však toto zájmeno
skloňuje jako zájmeno tázací so (co).
Funkce nominativu
Nominativ má v romštině několik funkcí. Stojí v něm:
1. větný podmět:
O čhavo džal andro veš. - Chlapec jde do lesa.
2. přísudek jmenný a doplněk (jedná-li se o funkci stálou, trvalou):
Miro phral charťas. - Můj bratr je kovář.
O čhavoro furt ča pindrango phirel. - Ten chlapeček chodí stále bos.
3. počítaný předmět/počítané předměty (osoba/osoby) po výrazech množství v nominativu:
3.1. po číslovkách určitých:
jekh čhavo - jeden chlapec
trin čhaja - tři dívky
deš khera - deset domů
(na rozdíl od češtiny, kde je nominativ pl. pouze po číslovkách dva/dvě, tři a čtyři, zatímco od
číslovky pět stojí počítaný předmět v genitivu pl.)
3.2. po číslovkách neurčitých a jiných výrazech vyjadřujících množství:
keci phrala, ajci pheňa - kolik bratrů, tolik sester
čino aro - trochu mouky
jekh gono love - pytel peněz
Kapitola V
20
(opět na rozdíl od češtiny, kde je obvykle genitiv)
4. podstatné jméno po výrazech označujících druh, typ:
fajta phaba - odrůda jablek
5. blíže určené podstatné jméno (s determinantem) po předložkách:
Phares mange pal miri baba. - Stýská se mi po (mé) babičce.
6. v některých případech v ustálených osloveních či zvoláních, je-li determinantem podstatného
jména zájmeno přivlastňovací (srov. Kap. IX):
mri čhaj! - moje děvče!, moje dcero!
mro čho! - můj chlapče!, můj synu!
Kapitola VI
21
Kapitola VI
Přítomný čas slovesa "te jel"
Ve východoslovenské varietě má sloveso te jel - být v přítomném čase následující tvary:
sg. pl.
1. me som já jsem amen sam my jsme
2. tu sal ty jsi tumen san vy jste
3. (j)ov hin(o) on je (j)on hin(e) oni jsou
(j)oj hin('i) ona je (j)on hin(e) ony jsou
Ve 3. os. jednotného i množného čísla může tvar hin přibírat jmenné koncovky, které se
shodují v rodě i v čísle s podmětem (srov. rodové koncovky v českých příčestích):
O phral hino nasvalo. - Bratr je nemocný.
E phen hiňi nasvaľi. - Sestra je nemocná.
O čhave hine nasvale. - Děti jsou nemocné.
Po ukazovacích zájmenech (k)oda nebo (k)ada v neosobních vazbách se však užívá pouze
základního tvaru hin:
Oda/kada hin čačo. - To je pravda.
Ve 3. osobě je v romštině rovněž běžný přísudek jmenný bez spony, tzn. že spona hin (hino,
hiňi, hine) se může v přítomném čase rovněž vynechat:
O phral nasvalo. - Bratr je nemocný.
Oda čačo. - To je pravda.
Slovesný zápor se tvoří pomocí záporky na, která se píše zvlášť. Ve 3. osobě sg. i pl. má
sloveso te jel stažený tvar nane. Celé časování slovesa te jel v záporu je tedy následující:
sg. pl.
1. me na som já nejsem amen na sam my nejsme
2. tu na sal ty nejsi tumen na san vy nejste
3. (j)ov/(j)oj nane on/ona není (j)on nane oni/ony nejsou
Dialektologická poznámka:
V některých lokálních varietách se ovšem můžeme setkat i s jinými tvary slovesa te jel, jehož
samotný infinitiv může mít následující podoby:
te el, t'el, te jel, te hel, te en, t'en, te jen
Přítomný čas:
sg. pl. sg. pl. sg. pl.
1. sťom 1. sťam 1. sľom 1. sľam 1. sjom 1. sjam
2. sťal 2. sťan 2. sľal 2. sľan 2. sjal 2. sjan
3. hi 3. hi 3. hi 3. hi 3. hi(n) 3. hi(n)
Kapitola VI
22
Předložky
Některé romské předložky jsou víceúčelové: Vedle funkce předložkové mohou hrát úlohu
příslovcí (někdy v nepatrné tvarové modifikaci) a jako taková - se slovesy - i "odlučitelných předpon"
- viz Kap. XIV.
Nejběžnější romské předložky:
angle - před; andre - do, v; bi - bez; ke - k, u; pal - z, za, po, o; paš - k, u; pre - na; vaš - pro
1. Každá předložka se v romštině pojí se dvěma pády. Jedním z nich je nominativ. Stojí v něm
obvykle podstatné jméno s determinantem. Naproti tomu podstatná jména bez determinantu, tj. blíže
neurčená, zájmena osobní, tázací a neurčitá stojí v onom alternativním pádu, nejčastěji v lokativu,
s výjimkou předložky vaš (pro), která předpokládá dativ, a předložky bi (bez), která předpokládá
genitiv.
2. Romština oproti češtině mnohem méně často rozlišuje odpovědi na otázky kde? a kam?, což
se obráží i v širším významu předložek.
Např:
předložka andre znamená podle toho, na jakou otázku dává odpověď:
a) kde? - v, ve: E daj hiňi andro foros.
Maminka je v městě.
b) kam? - do: E daj džal andro foros.
Maminka jde do města.
předložka ke, kije znamená podle odpovědi na otázku:
a) kde? - u: E daj hiňi ke peskero čhavo.
Maminka je u (svého) syna.
b) kam? - k, ke: E daj džal ke peskero čhavo.
Maminka jde k (svému) synovi.
Spojování předložek se členem
Jelikož předložka tvoří s následujícím jmenným slovním druhem vždy fonetický celek, setká-li
se předložka zakončená samohláskou -e se členem, který je v nominativu tvořen rovněž samohláskou,
dochází k elizi. Koncové -e u předložek odpadá, a protože je to jev pravidelný, elize se neoznačuje
apostrofem, nýbrž takováto předložka splývá se členem:
angle + o + kher > angl'o kher > anglo kher (před domem, před dům)
angle + e + bar > angl'e bar > angle bar (před zahradou, před zahradu)
andre + o + gav > andr'o gav > andro gav (ve vesnici, do vesnice)
andre + e piri > andr'e piri > andre piri (v hrnci, do hrnce)
U předložek zakončených souhláskou k žádným změnám nedochází a podle dosavadního
pravopisného úzu se píší zvlášť:
pal o kher (za domem, za dům), paš o paňi (u vody), vaš o čhavo (pro syna, namísto syna)...
Jsou však návrhy na zjednodušení této pravopisné normy, aby se i předložky zakončené
souhláskou psaly dohromady se členem - podobně jako v některých kodifikacích jiných dialektů:
palo kher, pašo paňi, vašo čhavo...
Kapitola VI
23
Zdrobňování
Zdrobněliny (deminutiva) jsou v romštině velmi časté a zastávají více funkcí než v češtině.
Proto také lze zdrobňovat nejen podstatná a přídavná jména, nýbrž i zájmena přivlastňovací a zájmeno
korkoro (sám), ba i číslovku jekh (jeden, jedna).
Zdrobněliny se tvoří:
1. od slov původních zdrobňovacími sufixy:
sg. m. -oro: čhav-oro (děťátko, synáček), dad-oro (tatínek), cikn-oro (malinký), šukar-oro
(hezoučký), mir-oro (můj maličký), korkor-oro (samotinký), jekh-oro (jeden jediný)
sg. f. -'ori: rakľ-ori (neromská holčička, dceruška), daj-ori (maminka), cikň-ori (maličká),
šukar-ori (hezoučká), mir-ori (moje maličká), korkor-ori (samotinká), jekh-ori (jedna jediná)...
Před zdrobňovacím sufixem ženského rodu -'ori dochází k měkčení souhlásek d, t, n, l.
Množné číslo:
V rodu mužském je ve východoslovenské varietě zdrobňovací sufix dvojí: -ore a -ora. Koncové
-e a -a se shoduje s plurálovou koncovkou příslušných jmen nezdrobnělých:
čhavo (sg.) - čhave (pl.) > čhavoro (sg.) - čhavore (pl.) (děti)
dad (sg.) - dada (pl.) > dadoro (sg.) - dadora (pl.) (tatínkové)
čaro (sg.) - čare (pl.) > čaroro (sg.) - čarore (pl.) (mističky)
kher (sg.) - khera (pl.) > kheroro (sg.) - kherora (pl.) (domečky)
V rodu ženském je sufix jediný -ora:
rakľi (sg.) - rakľa/rakľija (pl.) > rakľori (sg.) - rakľora (pl.) (neromská děvčátka)
čhaj (sg.) - čhaja (pl.) > čhajori (sg.) - čhajora (pl.) (romská děvčátka)
Dialektologická poznámka:
V západoslovenské varietě, na středním Slovensku i v tzv. maďarském dialektu je plurálová
koncovka všech zdrobnělin (původních slov) jen jedna -a: čhavora, kherora, dajora, raklora...
2. Od jmen přejatých se zdrobněliny tvoří přejatými zdrobňovacími sufixy:
sg. m. -ocis, -icis: stolk-ocis (židlička, stolička), pohar-icis (sklenička)...
sg. f. -ica: kedv-ica (náladička), rokľ-ica (sukýnka)...
Funkce zdrobnělin
1. Deminutiva "v pravém slova smyslu" - označují osoby, zvířata nebo věci malé: cikňi čhajori
(malá holčička), cikno kheroro (malý domeček)
2. Zdrobněliny vyjadřují rovněž kladný citový vztah mluvčího k jistým osobám, zvířatům nebo
věcem:
Mro dadoro imar phuroro. - Můj tatínek je už starý (staroučký).
Amen tut rado dikhas, amarori sal! - Máme tě rádi, vždyť jsi naše!
3. Zdrobněliny mohou mít dále význam zjemňující, zmírňující, zdvořilostní:
Na džanavas te tavel, mek diliňori somas. - Neuměla jsem vařit, byla jsem ještě hloupá.
Miri dajori hiňi kaľori. - Moje maminka je čerňoučká.
(pozn.: Slovo kalo - černý v souvislosti s osobami má v romštině obvykle hanlivý nádech.)
Kapitola VI
24
Cin mange kola šukar čeňora!
Kup mi, prosím tě, ty hezké náušnice!
4. Zdrobněliny mají význam vymezující, omezující (odpovídají českému jen, pouze, trochu):
Čhiv mange zuminori. - Nalej mi trochu polévky.
Pijava loviňica, ča jekhori. - Dám si pivečko, ale jen jedno.
Kapitola VII
25
Kapitola VII
Přítomný čas (prézens) sloves I. a II. třídy
Romská slovesa lze rozdělit na základě jejich morfologicko-sémantických charakteristik do tří
tříd. Příslušnost romského slovesa k té které třídě nejsnadněji poznáme podle zakončení 3. os. sg.:
I. třída II. třída III. třída
te ker-el (dělat) te paťa-l (věřit) te terď-ol (stát)
Přítomný čas sloves I. a II. třídy se tvoří od kmene přítomného následujícími osobními
prézentními sufixy:
I. třída: 1.sg. me ker-av 1.pl. amen ker-as
2.sg. tu ker-es 2.pl. tumen ker-en
3.sg. jov ker-el 3.pl. jon ker-en
II. třída: 1.sg. me paťa-v 1.pl. amen paťa-s
2.sg. tu paťa-s 2.pl. tumen paťa-n
3.sg. jov paťa-l 3.pl. jon paťa-n
Slovesný zápor je vyjádřen v oznamovacím způsobu záporkou na, která se v romštině píše
odděleně: me na kerav (nedělám), tu na paťas (nevěříš)...
Vzhledem k vyjádření kategorie osoby slovesným tvarem se v běžném hovoru - podobně jako v
češtině - neužívá osobních zájmen. Užijeme jich jen tehdy, mohlo-li by dojít k neporozumění nebo
chceme-li osobu zdůraznit:
So keres? Tavav zumin. A so keres tu? Me? Me na kerav ňič.
Co děláš? Vařím polévku. A co děláš ty? Já? Já nedělám nic.
Slovesa přejatá I. třídy
Slovesa přejatá I. třídy jsou v romštině tvořena následujícím způsobem:
1. - přejatý slovesný kmen:
Např. pis- (< sloven. sloveso "písať" - psát)
ir- (< maďar. sloveso "ír" - psát)
vič- (< srbské sloveso "viče" - křičí)
- morfém -'in- (jímž se odvozují hlavně přejatá slovesa)
- osobní prézentní sufixy: -av, -es, -el, -as, -en, -en
Např.: te pisinel, te irinel (psát), te vičinel (volat)...
2. - přejatý jmenný (či jiný) základ:
Např. chasn-(a) (< maďar. podst. jm. "haszon [haszna]" - užitek, prospěch)
vis-(a) (< maďar. přísl. "vissza" - zpět, nazpátek)
dupl- (< něm. čísl./podst. jm. "Doppel" - dvoj-, dvojí, dvojka)
- morfém -'ar- (jímž se odvozují hlavně romská slovesa, zejm. faktitiva)
- osobní prézentní sufixy: -av, -es, -el, -as, -en, -en
Např.: te chasňarel (spotřebovat, využít), te visarel (vrátit, obrátit), te dupľarel (násobit
dvěma)...
Kapitola VII
26
Před morfémy -in- a -ar- dochází k měkčení souhlásek d, t, n, l.
Rozkazovací způsob (imperativ) sloves I. a II. třídy
2. osoba sg. rozkazovacího způsobu se u sloves I. a II. třídy rovná kmeni přítomnému:
2.os.sg. ker! dělej! paťa! věř!
1. a 2. osoba pl. rozkazovacího způsobu se rovná tvarům 1. a 2. osoby pl. oznamovacího
způsobu času přítomného, ovšem nikdy se neužívá osobních zájmen:
1.os.pl. keras! dělejme! paťas! věřme!
2.os.pl. keren! dělejte! paťan! věřte!
Slovesný zákaz (prohibitiv) se v romštině tvoří záporkou ma + příslušným tvarem způsobu
rozkazovacího:
ma ker! (nedělej!), ma paťa! (nevěř!, nemysli si!), ma ladžan! (nestyďte se!)...
Prosba a zdůrazňování příkazu
V romštině neexistuje výraz, který by naprosto přesně odpovídal českému slovu prosím.
V situacích, kdy Češi říkají - ať už formálně nebo neformálně - toto slovo prosím, reagují Romové
dvojím způsobem: buď mimoslovně (úsměvem, mimikou, gestem...), nebo slovně. Takových slovních
vyjádření českého pojmu prosím je však několik.
V případě rozkazu je jedním z nich příslovce ča - jen. Chceme-li dodat příkazu zdvořilostního
tónu, dáme za sloveso v rozkazovacím způsobu toto příslovce. V takovém případě můžeme rozkaz
přeložit do češtiny ve spojení se slovem prosím:
Av arde! - Pojď sem!
Av ča arde! - Pojď sem, prosím (tě)!
Umístíme-li však toto příslovce před sloveso v rozkazovacím způsobu, tón se změní - příkaz
zesílí:
Dža khere! - Běž domů!
Ča dža (imar) khere! - Jen (už) běž (hezky) domů!
Tykání a vykání
Zatímco v českém prostředí je kriteriem pro tykání a vykání známost, v romštině je tímto
kriteriem stáří. Tradičně tedy starší osoby tykaly mladším, a to i neznámým, zatímco mladší osoby
starším vykaly. Mohly to být i osoby blízké z rodiny. Vrstevníci si mezi sebou tykají.
Hovoří-li Rom o starší, velmi vážené osobě, případně o zesnulém, hovoří o ní v třetí osobě
množného čísla:
Např: - Jožku, tu džanes te chudkerel mačhen?
- Me na džanav, aľe miro sastro, jon džanen. Lenge aňi jekh mačhoro na chuťel avri andal
o vast.
(dosl. - Jožko, umíš chytat ryby?
- Já neumím, ale můj tchán, oni umějí. Jim nevyklouzne z ruky ani rybička.)
Kapitola VII
27
Osobní jména
Jak bylo naznačeno již v Kap. III, před romskými osobními jmény se klade člen. Jelikož jména
označují konkrétní osoby, členu se zde užívá ještě pravidelněji než v případě jmen obecných. Přesto
nestojí před jménem nacházejícím se v přísudkové konstrukci:
Např.: - Sar pes vičinel tri čhaj? - Joj pes vičinel Helena.
- Jak se jmenuje tvoje dcera? - Jmenuje se Helena.
ale: - Kaj e Helena? - E Helena khere.
- Kde je Helena? - Helena je doma.
Zde je třeba poznamenat, že v romském prostředí se člověk identifikuje "romským jménem"
(romano nav), které se obvykle liší od jména oficiálního, zapsaného v rodném listě a občanském
průkazu. Toto romské jméno může, ale nemusí být pociťováno jako romské slovo. Jako romská slova
jsou pociťována frekventovaná křestní jména, jejich domácké tvary nebo jména odvozená z romských
slov, ostatní jsou pociťována jako jména přejatá. V takovém případě mají koncovky přejatých
substantiv -os, -is, -as, -us.
Příklady různých romských jmen:
o Kalo, e Thuľi, o Šeralo, e Šivo, o Jančar, o Fuľo
o Jančus, e Heča, e Haňa, o Gejzas, o Feris, o Demčakos
Příjmení se v romském prostředí téměř neužívá. Pokud je třeba ho užít, má rovněž člen
a ženská přípona je zde -ovo:
Např.: o Horváth, e Demetrovo
Oficiální - neromské jméno, složené ze jména a příjmení - slouží pro úřady, mezi Romy se ho
obvykle neužívá. U žen se vedle "romského jména" může užít případně ještě jména po muži. Ta mají
přípony -aňa, -uľa:
Např.: e Friškaňa (Friškusova žena)
e Phuruľa (Phurova žena)
Spojky slučovací
České slučovací spojky a, i vyjadřuje romština třemi způsoby:
1. Spojujeme-li jmenné slovní druhy, užijeme romské spojky the nebo he:
Avle odoj th' o murša th' o džuvľa. - Přišli tam muži i ženy.
Oj hiňi šukar the goďaver. - Je hezká i chytrá.
2. Spojujeme-li děje (slovesa), užijeme obvykle spojky u:
Somas ke phen u dikhľom odoj tira romňa.
Byla jsem u sestry a viděla jsem tam tvou ženu.
3. Chceme-li vyjádřit trvání nějakého děje, opakujeme totéž sloveso - v takovém případě
užijeme spojky ta:
Sas pro bijav u khelenas ta khelenas dži tosara.
Byli na svatbě a tančili až do rána.
Kapitola VIII
28
Kapitola VIII
Číslovky základní
jekh jeden, jedna dešujekh jedenáct
duj dva, dvě dešuduj dvanáct
trin tři dešutrin třináct
štar čtyři dešuštar čtrnáct
pandž pět dešupandž patnáct
šov šest dešušov šestnáct
efta sedm dešefta sedmnáct
ochto osm dešochto osmnáct
eňa devět dešeňa devatenáct
deš deset biš dvacet
tr(i)anda třicet
saranda čtyřicet
penda padesát
šov(v)ardeš šedesát
eftavardeš sedmdesát
ochtovardeš osmdesát
eňavardeš devadesát
šel sto
ezeros, tišic tisíc
milijonos milion
K číslovce biš se jednotky připojují spojkami u, the nebo t(h)aj:
biš-u-jekh, biš-the-jekh nebo biš-t(h)aj-jekh (dvacet jedna); biš-u-duj, biš-the-duj nebo bišt(h)aj-duj (dvacet dva)...
K desítkám od 30 do 100 se připojují jednotky spojkami the nebo t(h)aj:
tranda-the-jekh nebo tranda-t(h)aj-jekh (třicet jedna)
šov(v)ardeš-the-pandž nebo šov(v)ardeš-t(h)aj-pandž (šedesát pět)
Dialektologická poznámka:
V některých lokálních varietách se místo přejatých číslovek tr(i)anda, saranda, penda užívá
romských složených tvarů trivaldeš (třicet), štarvardeš (čtyřicet), pandžvardeš (padesát) - podobně
jako v dialektu olašském.
Ojediněle se vyskytují i tvary duvarbiš (čtyřicet), jepaš/dopaš(š)el (padesát).
Na Spiši i jinde se můžeme setkat s "odečítáním" číslovky jekh (jedna) a duj (dvě) od desítek,
takže např. osmnáct se řekne para-duj-biš, dvacet devět para-jekh-tranda atp.
Kapitola VIII
29
Číslovky neurčité a výrazy množství
Nejběžnější romské číslovky neurčité a výrazy množství jsou:
but - mnoho, hodně; dlouho
čepo, čino, čulo, čuno, frima, sikra, biľa - málo, trochu; krátce
(je)khnaj(oro), saľig(ori) - troš(ič)ku, kap(ič)ku
keci(k) - kolik; jak dlouho
ajci(k) - tolik; tak dlouho
pherdo - plno
Oproti češtině je třeba upozornit a některé odlišnosti:
1. Mluvíme-li o osobách, nemůžeme v romštině užít pouhé číslovky nebo výrazu množství,
nýbrž musíme tuto skutečnost vyjádřit slovem dženo (m.), džeňi (f.) - bytost, osoba:
Jekh dženo džanel te bašavel, aver dženo na džanel. - Jeden hrát umí, druhý neumí.
Keci džene san tumen khere? - Kolik je vás doma?
Amen sam khere pandž džene. - Je nás doma pět.
Keci džeňa avile? - Kolik jich přišlo [o ženách]?
Avile savore džeňa. - Přišly všechny.
2. Číslovky neurčité a výrazy množství, jako keci, ajci, but ap. mají v romštině nejen význam
prostorový, nýbrž i časový:
Keci hin tute love? Čino, ča šel koruni.
Kolik máš u sebe peněz? Málo, jen sto korun.
Keci salas pre Slovensko? Somas odoj čino, ča duj ďives.
Jak dlouho jsi byla na Slovensku? Byla jsem tam krátce, jen dva dny.
Sas odoj ajci džene, kaj na rešťonas andre.
Bylo tam tolik lidí, že se ani nevešli dovnitř.
Kaj salas ajci?
Kdes byl(a) tak dlouho?
Anďa mange but phaba.
Donesl mi hodně jablek.
M'av odoj but!
Nebuď tam dlouho!
3. Po číslovkách určitých i neurčitých a po výrazech označujících množství v nominativu stojí
v romštině i počítané podstatné jméno v nominativu, a to po číslovce jekh v nominativu sg. a po
všech ostatních v nominativu pl.:
jekh čhaj (jedno děvče), dešupandž phaba (patnáct jablek), but love (hodně peněz), jekh
gono aro (jeden pytel mouky), ajci manuša (tolik lidí)
Kapitola VIII
30
Výjimky:
Podstatná jména ďives (den), čhon (měsíc) a berš (rok) stojí po číslovce či výrazu množství
v nominativu sg.:
trin ďives (tři dny), šov čhon (šest měsíců), but berš (mnoho let)...
Jsou-li však tato tři podstatná jména zdrobnělá nebo ve spojení s přívlastkem, stojí po číslovce
v nominativu pl.:
trin beršora (tři ročky), štar šukar ďivesa (čtyři krásné dny), šov bachtale čhona (šest
šťastných měsíců)
V ostatních pádech je počítané podstatné jméno v příslušném pádu, zatímco číslovka či výraz
množství je v nepřímém pádu:
jekha čhake (dat.) - jedné dívce; trine phralenca (instr.) - se třemi bratry; bute lovenca
(instr.) - za hodně peněz, draho; trine beršengero (gen.) - tříletý...
4. Zájmeno so ve spojení s číslovkou základní vyjadřuje pojem souhrnnosti, úplnosti:
so duj - oba/obě
so trin - všichni/všechny tři
Číslovky řadové
Číslovky řadové, kromě první, druhý, se tvoří v romštině přejatou příponou -to, která je
společná pro oba rody:
trito, štarto, pandžto... - třetí, čtvrtý (-á), pátý (-á)...
Řadová číslovka první se řekne přejatými výrazy peršo, prvo, elšino nebo ešebno. Ve
složených řadových číslovkách se však užívá tvaru -jekhto:
deš-u-jekhto - jedenáctý
biš-u-jekhto - dvacátý první
Řadová číslovka druhý se vyjádří dvěma způsoby:
1. Jedná-li se pouze o dva předměty nebo dvě osoby, pak užijeme slova aver:
Hin man duj pheňa. Jekh bešel mek khere, aver hin imar romeha.
Mám dvě sestry. Jedna bydlí ještě doma, druhá je už vdaná.
2. Jedná-li se o výčet, tj. druhý v řadě, pak užijeme slova dujto:
Hin man trin pheňa. Jekh bešel mek khere, dujto hin romeha the (e, kodi) trito bešel manca
andro foros.
Mám tři sestry. Jedna bydlí doma, druhá je vdaná a (ta) třetí bydlí se mnou ve městě.
Řadové číslovky (kromě aver - druhý, jiný, další) se skloňují jako přejatá přídavná jména.
Kapitola IX
31
Kapitola IX
Vokativ
Vokativ je pád, který se odlišuje od ostatních pádů: Nespojuje se s jinými slovy jako větný člen
a neužívá se před ním člen. Podobně jako v češtině, i romským vokativem někoho oslovujeme,
voláme nebo naznačujeme, ke komu se v řeči obracíme.
Tvary vokativu:
1. Podstatná jména původní koncovková, všechna přídavná jména a zájmena přivlastňovací
mají následující vokativní koncovky, které se pojí ke kmeni:
sg. pl.
m. -eja -(')ale
f. -'ije -'ale
Příklad: sg. pl.
m. rakleja! (chlapče!) raklale! (chlapci!)
f. rakľije! (děvče!) rakľale! (děvčata!)
m. terneja! (mladý!) terňale! (mladí!)
f. terňije! (mladá!) terňale! (mladé!)
U podstatných jmen rodu ženského v sg. i pl. a u přídavných jmen obou rodů v pl. dochází
k měkčení hlásek d, t, n, l.
2. Podstatná jména původní bezkoncovková mají tyto vokativní koncovky:
sg. pl.
m. - a/- e/- eja -ale
f. -ije -ale
Příklad:
m. phrala!/phrale!/phraleja! phralale!
(bratře!) (bratři!)
f. pheňije! (sestro!) pheňale! (sestry!)
U podstatných jmen rodu ženského dochází v sg. i pl. k měkčení souhlásek d, t, n, l.
3. Podstatná jména přejatá mění ve vokativu své koncovky následovně:
sg. pl.
m. - os > - ona! - i/- a > - ale!
např. princona! princi! princale! princové!
- is > - 'ina! - i/- a > - ale!
např. kraľina! králi! kralale! králové!
- as > - o!/-a! - i > - ale!
např. predsedo! předsedo! predsedale! předsedové!
(tj. novější výpůjčky ze slovanských jazyků)
ale: charťa! kováři! charťale! kováři!
Kapitola IX
32
(tj. starší výpůjčky z řečtiny a některá jména)
- us > - u! - i > - ale!
např. papu! dědo! papale! dědové!
f. - a > - o! - i > - ale!
např. učiťeľko! učitelko! učiťeľkale! učitelky!
4. Nepravidelný vokativ:
Některá podstatná jména tvoří vokativ jinými než výše uvedenými způsoby:
nominativ vokativ
o Del Devla! (sg.), Devlale! (pl.) (Bože!, Bozi!)
o dad dado! (tati!)
o kak kako! (strýčku!)
e daj daje!, dale!, dalke! (mami!, maminko!)
o čhavo mro čho! (chlapče!, synku!)
e čhaj čhaje! (děvče! slečno!)
- more! (člověče!)
Pozn.: Poslední uvedené podstatné jméno se vyskytuje pouze ve vokativu, jiné tvary nemá. Je
familiárním oslovením vrstevníka nebo mladšího muže.
Přídavná jména a zájmena přivlastňovací jsou ve vokativu tehdy, stojí-li v postavení
nezávislém, tj. samostatně nebo za podstatnými jmény:
Např. Guleja, bachtaleja the tu mek čačeja!
Sladký, požehnaný, a hlavně spravedlivý!
(oslovení Boha - úvodní formule pohádek)
Je-li determinantem některých frekventovaných podstatných jmen zájmeno přivlastňovací, tj.
stojí-li toto zájmeno před podstatným jménem, pak se vokativu neužívá a výraz stojí v nominativu
(srov. Kap. V):
Např. miro raklo! můj chlapče! ale rakleja mireja!
mro čho! můj chlapče! synu! čhaveja mireja!
mri čhaj! moje děvče! dcero! čhaje mirije!
mri daj! moje maminko! daje mirije!
mro Del! můj Bože! (Devla) mireja!
Jindy je i v tomto případě vokativ:
mre romeja! (vedle mro rom!) - můj muži!
mre gule Devla! - můj sladký Bože!
Slovesa "te del" a "te lel"
Slovesa te del a te lel se časují jako jiná slovesa 1. třídy, jejich kmen přítomný je však tvořen
jedinou souhláskou, což vede k jejímu "posílení" ve 2. os. sg. rozkazovacího způsobu (který se
u ostatních sloves 1. třídy rovná kmeni):
te del - dát, dávat te lel - vzít, brát
Kapitola IX
33
sg. pl. sg. pl.
1. me dav amen das me lav amen las
2. tu des tumen den tu les tumen len
3. jov/joj del jon den jov/joj lel jon len
rozkazovací způsob:
1.os. das! 1.os. las!
2.os. de! 2.os. den! 2.os. le! 2.os. len!
"Nepravidelný" rozkazovací způsob sloves 1. třídy
Mezi slovesy 1. třídy jsou dvě nečetné skupiny sloves, které mají ve 2. os. sg. rozkazovacího
způsobu, tvořené v ostatních případech pouhým slovesným kmenem, tento kmen rozšířený
o samohlásku.
1. typ "te hazdel"
K tomuto typu patří slovesa, která byla původně verbonominálním spojením jména se slovesem
te del (srov. Kap. XIX), ovšem vyvinula se v jednoduchá slovesa.
Tato slovesa mají - podobně jako sloveso te del - ve 2. os. sg. rozkazovacího způsobu kmen
rozšířený o samohlásku -e:
inf. 2. os. sg. imper.
te cirdel táhnout cirde!
te čandel zvracet čande!
te čumidel líbat čumide!
te čhungardel plivat čhungarde!
te hazdel zdvihnout, zvednout hazde!
te chudel uchopit, chytit, začít chude!
te kidel sbírat kide!
te kikidel tisknout, tlačit kikide!
te phurdel foukat phurde!
te rodel hledat rode!
te tradel hnát, vyhnat trade!
te randel škrábat, strouhat rande!
Pozor: Sloveso te phandel (zavázat, zavřít) má 2. os. sg. rozkazovacího způsobu pravidelnou:
phand!, neboť není verbonominálního původu.
2. typ "te chuťel"
Slovesa tohoto typu mají slovesný kmen rozšířený o samohlásku -i:
inf. 2. os. sg. imper.
te chuťel skákat, skočit chuťi!
te ušťel vstát ušťi!
te urel (pes) obléci (se) uri (tut)!
Kapitola IX
34
Rozkazovací způsob slovesa "te jel"
Podobně jako v mnoha jiných jazycích, má i sloveso te jel - být rozkazovací způsob
"nepravidelný". Toto sloveso má totiž v některých časech a způsobech ještě druhý kmen av- (s
významem nejen být, ale i nastat/nastávat, přijít/přicházet, přijet/přijíždět) a ten se právě uplatňuje
i při tvoření rozkazovacího způsobu:
1.os.pl. avas!
2.os.sg. av! 2.os.pl. aven!
Kapitola X
35
Kapitola X
Nepřímý pád
V předchozích kapitolách jsme dosud probrali nominativ (Kap. IV a V) a vokativ (Kap. IX),
který se z romského pádového systému poněkud vyčleňuje. Pro vyjádření všech ostatních větných
funkcí a vztahů existuje v romštině soubor významových pádů, které se odvozují od tzv. nepřímého
kmene a liší se od sebe pádovými sufixy (viz níže).
V těchto pádech mohou stát všechny jmenné slovní druhy kromě členu a vyjadřovat tak
následující větné vztahy: předmět, jmenný přísudek, doplněk a příslovečné určení.
Plní-li jmenné slovní druhy tyto funkce, jsou v nezávislém postavení.
Jsou-li naopak jmenné slovní druhy (včetně členu) ve funkci přívlastku, jenž stojí v romštině
obvykle před jménem, jsou v postavení závislém a mají tvar tzv. nepřímého pádu. Stojí-li ovšem
shodný přívlastek z nějakého důvodu výjimečně za jménem, je ve stejném pádu jako řídící jméno.
Podstatná jména mohou stát v závislém postavení pouze v genitivu.
Tvary nepřímého pádu
1. Člen:
sg. pl.
m. le le
f. la le
Člen je jediným jmenným slovním druhem, který nemůže stát nikdy v nezávislém postavení,
proto stojí-li před podstatným jménem v jiném pádu než v nominativu nebo - v případě jmen
neživotných - v akuzativu, má vždy tvar nepřímého pádu.
2. Zájmena ukazovací:
(k)oda
sg. pl.
m. (k)ole (k)ole
f. (k)ola (k)ole
(k)ada
sg. pl.
m. (k)ale (k)ale
f. (k)ala (k)ale
oka
sg. pl.
m. okale okale
f. okala okale
3. Sufixy nepřímého pádu ostatních jmenných slovních druhů:
sg. pl.
m. -e -e
f. -'a -e
Kapitola X
36
Tyto sufixy se připojují k jmennému kmeni (po odtržení nominativních koncovek původních
jmenných slovních druhů koncovkových). Tvary nepřímého pádu mají i číslovky, kromě přejatých
číslovek efta, ochto, eňa.
Např.:
bar-o (velký) > bar-e:
bare phraleha - dosl. s velkým bratrem, tj. s nejstarším bratrem
cikň-i (malá) > cikň-a:
cikňa čhajorake - malé holčičce
šukar (m.) (hezký) > šukar-e:
šukare laveha - dosl. hezkým slovem, tj. po dobrém
šukar (f.) (hezká) > šukar-a:
kola šukara rakľatar - od té hezké (neromské) dívky
tumar-e (vaši, vaše) > tumar-e
tumare pheňenge - vašim sestrám
jekh (f.) (jedna) > jekh-a
jekha jakhaha - jedním okem, tj. po očku
trin (tři) > trin-e:
trine ďivesenca - dosl. třemi dny, tj. za tři dny
4. Sufixy nepřímého pádu přejatých přídavných jmen:
Přejatá přídavná jména, která mají v nominativu pro oba rody v sg. koncovku -o a v pl.
koncovku -a (-e), mají v nepřímém pádu kmen rozšířen o formant -on-. Teprve po něm následují
sufixy nepřímého pádu:
Např. příd. jméno šargo (m. i f.) - žlutý, žlutá má následující tvary nepřímého pádu:
sg. pl.
m. šarg-on-e šarg-on-e
f. šarg-on-a šarg-on-e
Nepřímý kmen
Odvozené pády, tj. všechny ostatní kromě nominativu a vokativu, se v romštině odvozují od
nepřímého kmene. Ten se tvoří pomocí následujících kmenových sufixů:
U jmen původních jsou to sufixy:
sg. pl.
m. -es -en
f. -'a -'en/-'ijen
Tyto sufixy se pojí ke jmennému kmeni (u podstatných jmen původních koncovkových po
odtržení nominativní koncovky). U podstatných jmen rodu ženského dochází v sg. i pl. k měkčení
souhlásek d, t, n, l.
Např.: (o) rakl-o (neromský chlapec) > rakl-es(-)
(e) rakľ-i (neromská dívka) > rakľ-a(-)
Kapitola X
37
(o) rakl-e (neromské děti, chlapci) > rakl-en(-)
(o) rakľ-(ij)a (neromské dívky) > rakľ-(ij)en(-)
(o) dad (otec) > dad-es(-)
(e) phen (sestra) > pheň-a(-)
(o) čar-o (miska) > čar-es(e) pir-i (hrnec) > pir-a(o) kher (dům) > kher-es(e) suv (jehla) > suv-a(o) kašt-a (dříví) > kašt-enU podstatných jmen přejatých se kmenové sufixy rovnají nominativním koncovkám: -os, -is, as, -us, -a:
Např.: (o) princ-os (princ) > princ-os(-)
(o) for-os (město) > for-os(o) kraľ-is (král) > kraľ-is(-)
(o) autobus-is (autobus) > autobus-is(o) predsed-as (předseda) > predsed-as(-)
(o) charť-as (kovář) > charť-as(-)
(o) pap-us (dědeček) > pap-us(-)
(e) učiťeľk-a (učitelka) > učiťeľk-a(-)
Některá frekventovaná podstatná jména mají nepřímé kmeny zkrácené:
(e) čhaj (romská dívka, dcera) > čha(-)
(o) čha(vo) (romský chlapec, syn, dítě) > čhas(-)
(e) daj (matka) > da(-)
(o) graj (kůň) > gres(-), vedle grajes(-)
(o) chulaj (hospodář) > chulas(-), vedle chulajes(-)
(o) raj (pán) > ras(-)
(o) rašaj (farář, kněz) > rašas(-)
(e) sasuj (tchýně) > sasa(-)
Podstatné jméno o Del (Bůh) má nepřímý kmen odvozený od staršího jmenného kmene
*Dev(e)l (který se vyskytuje doposud v některých dialektech romštiny i v nominativu):
(o) Del > Devles(-)
Podstatná jména rodu mužského tvořená produktivní odvozovací příponou - (i)ben/-(i)pen mají
v sg. kmenový sufix -as. V odvozovací příponě pak v nepřímém kmeni sg. i pl. vypadá -e-:
Např.: (o) dživ-ipen (život) > dživ-ipn-as(o) cha-ben (jídlo) > cha-bn-asTázací zájmena ko (kdo) má nepřímý kmen kas(-), tázací a vztažné zájmeno so má nepřímý
kmen sos-, který slouží jako východisko pro tvoření ostatních pádů (viz níže): sos-ke - čemu; proč,
sos-tar - od čeho, z čeho; proč, z jakého důvodu...
Kapitola X
38
Přehled sufixů odvozených pádů:
dativ -ke -ge
lokativ -te -de
ablativ -tar -dar
instrumentál -ha -ca
genitiv -ker- -ger- (+ rodové koncovky
přivlastňovaného jména)
Sufixy v levém sloupci se připojují k nepřímému kmeni zakončenému souhláskou -s nebo
samohláskou: les-ke (jemu), (andre) vešes-te (v lese), la pheňa-ha (se sestrou), tu-tar (od tebe)...
Sufixy v pravém sloupci se připojují k nepřímému kmeni zakončenému souhláskou -n: man-ge
(mně), len-dar (od nich), le phralen-ca (s bratry), le pheňen-ge (sestrám)...
Před instrumentálním sufixem -ha se vypouští koncové -s nepřímého kmene rodu mužského:
phrales- x (le) phrale-ha (s bratrem), paňes- x (tele le) paňe-ha (vodou)... 10
Rovněž nepřímý kmen osobního zájmena tut ztrácí před pádovými sufixy koncové -t: tu-ke
(tobě), (pal) tu-te (za tebou, po tobě), tu-tar (od tebe), tu-ha (s tebou)
10
Původně byl pádový sufix instrumentálu - jak ostatně dokazují i jiné dialekty - -sa. V slovenském, ale i např.
v tzv. -ahi-dialektu lze v m. sg. předpokládat dvojstupňový vývoj:
1. -es-sa > -esa (tento stav zůstal uchován např. v olašských dialektech: mure phralesa - s mým bratrem)
2. změna s > h: -esa > -eha (mire phraleha - s mým bratrem)
Kapitola XI
39
Kapitola XI
Tvary akuzativu
Akuzativ podstatných jmen životných tvarově odpovídá nepřímému kmeni. Jmenný slovní druh
v postavení závislém (včetně členu) stojící před jménem v akuzativu má tvar nepřímého pádu (viz
Kap. X):
nominativ akuzativ
o raklo (neromský chlapec) le rakles (neromského chlapce)
e rakľi (neromská dívka) la rakľa (neromskou dívku)
o rakle (neromští chlapci) le raklen (neromské chlapce)
o rakľ(ij)a (neromské dívky) le rakľ(ij)en (neromské dívky)
o phral (bratr) le phrales (bratra)
e phen (sestra) la pheňa (sestru)
o princos (princ) le princos (prince)
o kraľis (král) le kraľis (krále)
o charťas (kovář) le charťas (kováře)
o papus (dědeček) le papus (dědečka)
e učiťeľka (učitelka) la učiťeľka (učitelku)
Akuzativ podstatných jmen neživotných je tvarově totožný s nominativem (viz Kap. IV a V):
nominativ akuzativ
o čaro (mísa) o čaro (mísu)
e piri (hrnec) e piri (hrnec)
o kher (dům) o kher (dům)
e suv (jehla) e suv (jehlu)
o foros (město) o foros (město)
o autobusis (autobus) o autobusis (autobus)
e fotka (fotka) e fotka (fotku)
Akuzativ osobních zájmen
sg. pl.
nom. ak. nom. ak.
me já man mě, mne amen my amen nás
tu ty tut tě, tebe tumen vy tumen vás
m. jov on les jeho jon oni len je
f. joj ona la ji jon ony len je
Akuzativ osobního zájmena zvratného
Tak jako čeština, má i romština osobní zájmeno zvratné, (původně) ovšem pouze pro 3. os. sg.
a pl. Toto zájmeno označuje vztah k osobě nebo věci, která je ve větě podmětem.
Kapitola XI
40
Akuzativ osobního zájmena zvratného je:
3. os. sg. pes (se) 3. os. pl. pen (se)
V Čechách a místy i na Slovensku dochází v poslední době pod vlivem majoritních jazyků ke
zobecňování zvratného zájmena pes ve všech osobách, zejména pak ve 3. os. sg. i pl. Viz Kap. XI zvratná slovesa.
Akuzativ tázacích zájmen
Zájmeno ko (kdo) má akuzativ kas (koho) (ptáme se na živé bytosti), zatímco akuzativ tázacího
zájmena so (co) zůstává so (ptáme se na neživé předměty).
Funkce akuzativu
Akuzativní větné funkce jsou v romštině následující:
1. Akuzativ vyjadřuje, podobně jako v češtině, předmět přímý tranzitivních sloves:
(jména životná) Dikhav la čha. - Vidím tu dívku.
Šunav le dades. - Slyším (poslouchám) otce.
Ašaren le lavutaris. - Chválí toho hudebníka.
(jména neživotná) Dikhav o kher. - Vidím dům.
Šunav e lavuta. - Slyším housle.
Imar šunas o autobusis. - Už slyšíme autobus.
Poznámka:
Mezi češtinou a romštinou však existuje - podobně jako mezi kterýmikoli dvěma jazyky - větší
nebo menší asymetrie. V tomto případě to znamená, že ne všechna tranzitivní slovesa česká musí být
zákonitě tranzitivní i v romštině a naopak.
Tak např. české sloveso pozdravit je tranzitivní (pozdravit někoho), zatímco romské paľikerel
je intranzitivní (paľikerel varekaske - pozdravit někoho i poděkovat někomu), a naopak, české
říznout se do čeho (do prstu) má romský ekvivalent tranzitivní te čhinel so (o angušt).
2. V akuzativu dále stojí jmenná část verbo-nominálních spojení (viz Kap. XIX). V takovém
případě se většinou neklade člen:
te chal dar - bát se
te del paťiv - vzdát úctu, vážit si
te lel kejčen - vypůjčit si
te kerel buťi - pracovat
3. Akuzativ je rovněž nejčastějším pádem, ve kterém stojí "vlastník" ve vazbách vyjadřujících
český pojem mít (funkce přivlastňovací):
Romština nemá - podobně jako mnoho jiných, indoevropských i neindoevropských jazyků sloveso mít. Pojem vlastnictví vyjadřuje několika prostředky podle charakteru vlastnictví:
Jedná-li se o vlastnictví skutečné, tj. jsme-li výsostnými "majiteli" určité věci nebo
nezpochybnitelnými "partnery" v určitém vztahu, pak vyjádříme tento vlastnický poměr vazbou
tvořenou akuzativem (v němž stojí "majitel") + sponovým slovesem ve 3. os. + nominativem (v němž
stojí vlastněný předmět nebo osoba). Je-li vlastněný předmět nebo osoba v jádru výpovědi, nominativ
je bez členu.
Kapitola XI
41
Příklady:
Le dades hin čhavo. Otec má syna.
Le čhas hin dad. Syn (ten chlapec) má otce.
Kale romes nane romňi. Tamten muž nemá ženu.
Kola romňa nane rom. Tato žena nemá muže.
Hin tut kher? Máš dům?
Hin man kher, aľe nane man motoris. Mám dům, ale nemám auto.
4. V akuzativu (tvarově shodném s nominativem) stojí též příslovečné určení času:
ada ďives (adaďives) - dnešního dne (dnes)
jekh ďives - jednoho dne
sar rat sar ďives - ve dne v noci
5. V ustálené frazeologii stojí v akuzativu (tvarově shodném s nominativem) i příslovečné
určení místa:
phirlas bura veša - putoval cestou necestou (dosl. přes křoví a lesy)
džalas svetos vilagos - putoval širým světem
Zvratná slovesa
Je-li podmět zasažen dějem přísudku, vyjadřuje romština tuto skutečnost dvěma prostředky:
- slovesy představujícími významnou skupinu sloves 3. třídy - viz Kap. XXI
- zvratnými slovesy
Zatímco slovesa III. třídy vyjadřují spíše činnost spontánní, samovolnou, příp. i nechtěnou,
slovesa zvratná pak vyjadřují naopak spíše činnost záměrnou, chtěnou (srov. příklady v Kap. XXI).
Součástí zvratných sloves jsou - podobně jako v češtině - zájmena. Na rozdíl od češtiny se však
v 1. a 2. os. sg. i pl. užívá příslušných tvarů zájmen osobních zatímco zájmen zvratných se užívá
pouze ve 3. os. sg. a pl.
Akuzativní vztah k osobě nebo věci, která je ve větě podmětem, je vyjádřen akuzativním
tvarem zájmen.
Příklad časování zvratného slovesa te uchanel pes - česat se:
sg. pl.
1. (me) man uchanav češu se (amen) amen uchanas češeme se
2. (tu) tut uchanes češeš se (tumen) tumen uchanen češete se
3. (jov/joj) pes uchanel češe se (jon) pen uchanen češou se
V poslední době pod vlivem češtiny a slovenštiny dochází i v romštině k zobecňování
zvratného zájmena pes ve všech osobách: me pes uchanav, tu pes uchanes ...jon pes uchanen.
Kapitola XII
42
Kapitola XII
Futurum sloves I. a II. třídy a slovesa "te jel"
Futurum - budoucí čas se v romštině tvoří příponou (futurálním sufixem) -a, která se připojuje
k příslušným tvarům přítomného času. Ve tvarech zakončených na -s (tj. 2. os. sg. a 1. os. pl.) se toto s před příponou -a mění na -h.
I. třída:
sg.
1. (me) kerava budu dělat, udělám
2. (tu) kereha budeš dělat, uděláš
3. (jov/joj) kerela bude dělat, udělá
pl.
1. (amen) keraha budeme dělat, uděláme
2. (tumen) kerena budete dělat, uděláte
3. (jon) kerena budou dělat, udělají
II. třída:
sg.
1. (me) chava budu jíst, najím se
2. (tu) chaha budeš jíst, najíš se
3. (jov/joj) chala bude jíst, nají se
pl.
1. (amen) chaha budeme jíst, najíme se
2. (tumen) chana budete jíst, najíte se
3. (jon) chana budou jíst, najedí se
Sloveso te jel - být tvoří futurum od kmene av-, který má rovněž význam nastávat; přicházet,
přijíždět (srov. rozkazovací způsob tohoto slovesa - Kap. IX):
sg. pl.
1. (me) avava (amen) avaha
2. (tu) aveha (tumen) avena
3. (jov/joj) avela (jon) avena
V proudu řeči dochází u tvarů futura často ke krácení:
1. U sloves 1. třídy odpadá samohláska -e-, která byla součástí osobních prézentních sufixů 3.
os. sg. a 2. a 3. os. pl.
2. V 1. os. sg. i pl. sloves I., řidčeji i II. třídy může dojít ke zjednodušení zakončení -ava a -aha
na pouhé -á. Toto náhradní dloužení samohlásky -a (za zkrácenou skupinu) se označuje i v písmu (viz
Kap. I)
Slovesa 1. třídy mohou tedy mít následující zkrácené tvary futura:
sg. pl.
1. (me) kerá (amen) kerá
Kapitola XII
43
2. (tu) kereha (tumen) kerna
3. (jov/joj) kerla (jon) kerna
3. U slovesa te jel může ve 3. os. sg. i pl. odpadnout i samotný kmen av-, takže futurum je
v této osobě tvořeno pouhým zakončením ("aglutinátem" osobního prézentního sufixu -el nebo -en
+ přípony futura -a). Sloveso te jel tedy může mít následující zkrácené tvary futura:
sg. pl.
1. (me) avá (amen) avá
2. (tu) aveha (tumen) avna
3. (jov/joj) avla; ela (jon) avna; ena
Budoucího času se v romštině užívá podobně jako v češtině. V běžném hovoru bývá
nahrazován (podobně jako v jiných jazycích) tvary přítomného času:
Např.: Pr'aver kurko džav pre Slovensko.
Příští týden jedu na Slovensko.
Dialektologická poznámka:
V těch subdialektech, které nemají lexikální prostředek pro odlišení pojmů včera a zítra
(romský společný pojem tajsa zde znamená den, který není dnešní; jindy než dnes), je však tímto
prostředkem právě slovesný čas:
Tajsa dikhava tire phrales. - Zítra uvidím tvého bratra.
X Tajsa dikhľom tire phrales. - Včera jsem viděl tvého bratra.
Podobně je tomu i např. v hindštině a dalších indických jazycích.
Imperfektum sloves I. a II. třídy a slovesa "te jel"
Jeden ze dvou minulých časů, kterými romský slovesný systém disponuje - imperfektum, se
tvoří příponou (imperfektním sufixem) -as, která se - podobně jako je tomu v případě futura připojuje k příslušným tvarům přítomného času. I v tomto případě se ve tvarech zakončených na -s (tj.
2. os. sg. a 1. os. pl.) toto -s před příponou -as mění na -h:
I. třída:
sg. pl.
1. (me) keravas dělal(a) jsem (amen) kerahas dělali/y jsme
2. (tu) kerehas dělal(a) jsi (tumen) kerenas dělali/y jste
3. (jov/joj) kerelas dělal(a) (jon) kerenas dělali/y
II. třída:
sg. pl.
1. (me) chavas jedl(a) jsem (amen) chahas jedli/y jsme
2. (tu) chahas jedl(a) jsi (tumen) chanas jedli/y jste
3. (jov/joj) chalas jedl(a) (jon) chanas jedli/y
Rovněž sloveso te jel - být tvoří imperfektum od příslušných tvarů prézenta, kromě 3. os. sg.
a pl., kde existuje několik subdialektových variant:
sg. pl.
1. (me) somas (amen) samas
Kapitola XII
44
2. (tu) salas (tumen) sanas
3. (jov/joj) (e)has; (e)sas (jon) (e)has; (e)sas; sle
Dialektologická poznámka:
V západoslovenské a středoslovenských varietách mohou být i takovéto tvary imperfekta
slovesa te jel:
sg. pl. sg. pl. sg. pl.
1. sťomas sťamas 1. sľomas sľamas 1. sjomas sjamas
2. sťalas sťanas 2. sľalas sľanas 2. sjalas sjanas
3. sťa ste 3. sľa sle 3. sja sle
I u tvarů imperfekta dochází v proudu řeči často ke krácení (nikoliv však v západoslovenské
varietě):
1. Podobně jako u futura odpadá u sloves I. třídy samohláska -e-, která byla součástí osobních
prézentních sufixů 3. os. sg. a 2. a 3. os. pl.
2. V 1. os. sg. i pl. sloves I. i II. třídy může dojít ke zjednodušení zakončení -avas a -ahas na
pouhé -ás. I v tomto případě se náhradní dloužení samohlásky -a (za zkrácenou skupinu) označuje
i v písmu (viz Kap. I).
Slovesa I. třídy mohou tedy mít následující zkrácené tvary imperfekta:
sg. pl.
1. me kerás amen kerás
2. tu kerehas tumen kernas
3. jov/joj kerlas jon kernas
Dialektologická poznámka:
Tímto způsobem tvoří imperfektum i některé jiné dialekty, jako např. olašská romština. Naproti
tomu v oblasti jihozápadního a jižního Slovenska, ale i v severním i jihozápadním Maďarsku, na
Ukrajině, v rakouském Burgenlandu a v severním Slovinsku hovoří usedlí Romové (kteří se tradičně
živili rovněž hudbou, kovářstvím, příp. obchodem) příbuzným dialektem, kterému se někdy říká -ahidialekt, a to proto, že jedním z nejvýraznějších znaků, kterým se odlišuje od slovenské romštiny je
právě imperfektum. To je totiž tvořeno příponou -ahi, která se připojuje k příslušným tvarům
přítomného času, avšak nedochází zde ke změně -s > -h. V slovenských oblastech naproti tomu
dochází k pravidelnému krácení tvarů 1. os. sg. Imperfektum sloves te keren a te jen v tomto dialektu
zní tedy takto:
sg. pl. sg. pl.
1. me keráhi amen kerasahi 1. me sľomahi amen sľamahi
2. tu keresahi tumen kernahi 2. tu sľalahi tumen sľanahi
3. ov/oj kerlahi on kernahi 3. ov sľa(hi) on sle(hi)
Význam imperfekta
Imperfektum popisuje děj, který se v minulosti odehrával bez omezení a nezanechal po sobě
žádný evidentní výsledek nebo důsledek do přítomnosti:
- vypráví, co se kdysi dělo
- popisuje okolnosti, za kterých se jiný děj odehrál
Kapitola XII
45
- v příslušném kontextu vyjadřuje opakování nebo trvání děje
Pozn.: V češtině odpovídá často (ale ne vždy!) romskému imperfektu minulý čas nedokonavých
sloves.
Příklady:
Darekana phirnas o romňija pal o gava, mangenas pen andre buťi - makhenas avri o bova,
šulavkernas o dvori, pomožinenas pro maľi - u o gadže lenge denas vaše gruľi, aro, balevas, šutlo
thud, so jekh aver...
Kdysi chodily romské ženy po vesnicích, prosily o práci - vymazávaly pece, zametaly dvory,
pomáhaly na polích - a sedláci jim za to dávali brambory, mouku, slaninu, kyselé mléko a podobně...
Kana avľom khere, e daj sovelas.
Když jsem přišla domů, matka spala.
Ternechareske phiravas te bašavel mire dadeha.
Dokud jsem se neoženil, chodíval jsem s otcem hrát.
Minulý čas slovesa "te jel"
Sloveso te jel - být vyjadřuje v současné romštině minulost pouze pomocí imperfekta. Tvarů
druhého romského minulého času - perfekta - se u tohoto slovesa užívá jen po modálních částicích šaj
a našti (viz Kap. XIII a XVII), výjimečně v jiných případech.
Kondicionál přítomný sloves I. a II. třídy a slovesa "te jel"
Tvary kondicionálu přítomného jsou shodné s tvary imperfekta, pouze sloveso te jel tvoří
kondicionál od kmene av- (srov. rozkazovací způsob - Kap. IX a futurum - viz výše - tohoto slovesa)
příponou imperfekta -as:
sg. pl.
1. me avavas; avás amen avahas; avás
2. tu avehas tumen avenas; avnas
3. jov/joj avelas; avlas; elas jon avenas; avnas; enas
Pravidla o krácení tvarů tohoto slovesa v proudu řeči jsou stejná jako v případě futura
a imperfekta - viz výše.
V případě, že není z kontextu jasné, zda se jedná o kondicionál nebo o imperfektum, užívá se
v případě kondicionálu přejaté částice bi, příp. bo:
Džavas bi andro foros, cinavas bi odoj lon, šut the aro.
Šla bych do města, koupila bych tam sůl, ocet a mouku.
X (Kecivar) džavas andro foros, cinavas odoj lon, šut, aro....
(Kolikrát) jsem šla do města, (vždy) jsem tam kupovala sůl, ocet, mouku...
Kondicionálu přítomného se v romštině užívá podobně jako v češtině k vyjádření podmínky
uskutečnitelné. Zpravidla bývá předznamenán podmiňovací spojkou te (jestliže, kdyby), případně
jinými spojovacími výrazy či částicemi - viz Kap. XIII:
Te džanelas miro rom, kaj tu sal adaj, minďar tut murdarelas!
Kdyby věděl můj muž, že jsi tady, hned by tě zabil!
Kapitola XIII
46
Kapitola XIII
Spojky podřadicí "kaj" a "te"
Romština je jazyk, který nemá literární tradici, a má tudíž jako každý hovorový jazyk jen
několik víceúčelových spojek. Nejdůležitější a nejfrekventovanější romské podřadicí spojky jsou kaj
a te.
Spojka kaj11 (toto slovo má mj. i platnost tázacího a vztažného zájmenného příslovce kde, kam a
vztažného zájmena který) je spojka podřadicí, uvozuje nejčastěji vedlejší věty a má základní význam
že:
Phenďa mange, kaj tajsa aveha.
Řekl mi, že zítra přijde.
Jov kajso lavutaris, kaj pre leste pro svetos nane.
Je to takový hudebník, že nad něho ve světě není.
Spojka kaj se dále pojí s jinými spojkami, částicemi nebo zájmeny, takže vznikají spojovací
výrazy vyjadřující různé odstíny poměrů mezi větami nebo větnými členy:
Spojením spojky kaj a částice te vzniká spojovací výraz s významem účelovým - aby.
Zatímco v češtině je ve větách účelových sloveso v kondicionálu, v romštině bývá v přítomném
čase způsobu oznamovacího12:
Džava odoj, kaj te dikhav, so mek na dikhľom.
Půjdu tam, abych viděl, co jsem ještě neviděl.
Sloveso te jel má po spojovacím výrazu kaj te tvary odvozené od kmene av-, případně
zkrácené (srov. krácení futura a imperfekta - Kap. XII):
Phen leske, kaj te avel cicho.
Řekni mu, aby byl zticha.
Spojením spojek kaj, the (he) a částice te vzniká spojovací výraz s významem přípustkovým - i
když, třebaže, přestože:
Kaj the barvaleske te avela, th'avka les paťiv na ela.
I když zbohatne, přesto nebude vážený.
Sloveso te jel má i v tomto případě tvary odvozené od kmene av-.
Spojka te má nejčastěji význam podmiňovací - jestliže, když, kdyby, -li, nemusí však po ní
následovat pouze kondicionál, nýbrž i způsob oznamovací:
Te na kames šutlo thud, le gulo.
Když nechceš (nechceš-li) kyselé mléko, vezmi si sladké.
11
12
V některých oblastech je nahrazována přejatou spojkou hoj, příp. že.
Podle jiného gramatického pojetí by bylo možno považovat slovesné tvary s částicí te za konjunktiv
(subjunktiv), čili způsob spojovací, který je výrazně rozvinut např. v románských jazycích, ale i v jazycích
balkánských. Vzhledem ke shodě konjunktivních tvarů s tvary indikativu prézenta (s výjimkou slovesa te jel,
kde konjunktivní tvary vycházejí z kořene -av) nepovažujeme ve slovenské romštině za užitečné tuto kategorii
zavádět.
Kapitola XIII
47
Částice
Částice - na rozdíl od spojek - nespojují věty nebo větné členy, nýbrž uvozují samostatné věty a
naznačují jejich druh, modální odstín, citové zabarvení apod.
1. Částice "te" a "mi"
Slůvko te má vedle spojkové platnosti též takovouto funkci částice a vyjadřuje následující
odstíny:
1.1. příkaz nebo přání Te na peres!
Ať nespadneš!
1.2. nejistotu, zpochybnění Sar te na!
Jakpak by ne! Ovšemže ano!
Soske te na?
Pročpak ne? Proč by ne?
Ve 3. os. jednotného i množného čísla se pro vyjádření příkazu (osobám nepřítomným) nebo
přání užívá rovněž částice mi:
Mi džal het! - Ať jde pryč!
Mi jel! - (dosl. Ať je!) Budiž! Tak ať!
Po přací částici te může stát sloveso též v kondicionálu:
Te dikhelas miri romňi!
Kéž by to tak viděla moje žena!
Te delas o Del!
Kéž by dal Bůh!
2. Modální částice
Romština nemá modální sloveso moci. Modální odstín, který v češtině toto sloveso vyjadřuje,
se v romštině vyjadřuje částicemi šaj (moci) a našťi(k) (nemoci), po nichž následuje sloveso
v příslušném určitém tvaru:
šaj dikhes - můžeš se dívat (vidět)
našťi giľavahas - nemohli jsme zpívat
Částice našťi se často posiluje užitím kladného infinitivu:
Te vičinel, našťi vičinelas. - Nevydala ani hlásku. (dosl. Křičet, nemohla křičet.)
Te sovel, našťi sovavas. - Nezamhouřila jsem ani oko. (dosl. Spát, nemohla jsem spát.)
Ani modální slovesa muset a nesmět v romštině neexistovala. Povinnost se vyjadřuje buď
přejatým slovesem te mušinel, nebo romským defektním slovesem kampel (je třeba), zákaz pak
přejatým slovesem te našminel. V některých oblastech se vžily přejaté částice musaj/mus/mos(i), po
nichž následuje částice te + příslušný slovesný tvar v prézentu:
Musaj te phires sako ďives andre škola.
Do školy musíš chodit každý den.
Mos te džav andro foros.
Musím jít do města.
Sloveso te jel má po všech těchto částicích tvary odvozené od kmene av-, případně zkrácené2).
Kapitola XIII
48
Šaj aven bachtale, kaj... - Můžete být šťastni, že...
Šaj avel/Šaj jel. - Možná (dosl. může být).
Dialektologická poznámka:
V některých lokalitách není sloveso kampel defektní, užívá se ho ve významu muset ve všech
osobách:
sg. pl.
1. kampav musím kampas musíme
2. kampes musíš kampen musíte
3. kampel musí kampen musí
Vyjádření čského "tak"
Českého slova tak se užívá v různých situacích a v různých významech:
1. Jako zájmenné příslovce poukazuje na způsob děje nebo existence známý ze souvislostí.
V tomto významu mu odpovídá romské příslovce avka, které se pojí se slovesem nebo příslovcem:
Sar phenďa, avka the kerďa. - Jak řekl, tak (také) učinil.
2. Vyjadřuje-li míru vlastnosti osob nebo věcí známou ze souvislostí a pojí-li se s přídavným
jménem, pak mu v romštině odpovídá zájmeno ukazovací adjektivního typu (k)ajso, -i, -e - takový, -á,
-í/-é:
Mek nane ajso phuro, sar dičhol avri. - Ještě není tak starý, jak vypadá.
3. Vyjadřuje-li velkou míru množství nebo času, užijeme v romštině neurčité zájmenné
číslovky ajci - tolik:
Imar na pijel ajci. - Už tak nepije.
4. Ve funkci navazující částice bez sémantického významu, jíž se uvozuje věta nebo navozuje
řeč, mu v romštině odpovídá podobná navozující částice ta:
Ta ačhen Devleha! - Tak nashledanou!
Kapitola XIV
49
Kapitola XIV
Příslovce
Romská příslovce můžeme rozdělit do několika skupin:
1. neodvozená:
čirla (kdysi, dříve); sig (rychle); but (hodně; dlouho); čino, čuno, čulo, (málo; krátce)...
2. odvozená, odpovídající na otázky kaj? - kde?, kam?; kana? - kdy?:
- od předložek a podstatných jmen příponou -e:
tel (pod) > tele (dole, dolů); pal (za) > pale (vzadu, dozadu; zpět, opět); andre (v, do i uvnitř,
dovnitř); angle (před i vepředu, dopředu); kije (u, k i zároveň, spolu); kher (dům) > khere (doma
i domů); ňilaj (léto) > nilaje (v létě); jevend (zima) > jevende (v zimě); ďives (den) > ďivese (ve
dne)
Od některých předložek lze v romštině vytvořit příslovce, která v češtině jako příslovce
neexistují a lze je přeložit pouze spojením předložky se zájmenem:
Např.:
- od předložky vaš je odvozeno romské příslovce vaše:
Šukar gada tut hin, keci diňal vaše.
Máš hezký oblek, kolik jsi za něj dal?
Le tuke kola phaba, so avľal vaše.
Vem si ta jablka, pro která jsi přišel.
- od předložky paš je stejným způsobem odvozeno příslovce paše:
Terďolas paše u ča dikhelas.
Stál u toho (při tom, u mě, u tebe, u něho, u nás...) a jen se díval.
Chahas bandurki, šutlo thud pijahas paše.
Jedli jsme brambory a k tomu (k nim) jsme pili mléko (zapíjeli jsme je mlékem).
Od podstatného jména rat (noc) je odvozeno příslovce raťi(k) - večer, v noci.
3. odvozená, odpovídající na otázku khatar? - odkud?:
3.1. od předložek, neodvozených příslovcí a podstatných jmen příponou -al:
tel (pod) > telal (zdola, zespodu); pal (za) > palal (zezadu, pozadu); andre (v, do) > andral
(zevnitř); angle (před) > anglal (zepředu, předem); dur (daleko) > dural (zdaleka); avri (venku, ven)
> avral (zvenčí); kher (dům) > kheral (z domova); šero (hlava) > šeral (z hlavy, zpaměti; "v
hlavách" postele); pindro (noha) > pindral (nohama proti sobě)
4. odvozená od původních přídavných jmen příponou -es:
phar-o (těžký) > phar-es (těžko, stěží, nesnadno); lačh-o (dobrý) > lačh-es (dobře); šukar
(hezký, pěkný) > šukar-es (hezky, pěkně)
Někdy je tvar adjektiva i adverbia shodný (u frekventovaných slov): lačho (dobrý i dobře),
nalačho (špatný i špatně)
Slova mišto i mištes mají pouze adverbiální platnost (dobře).
5. odvozená od přejatých přídavných jmen příponou -ones:
peš-o (pěší) > peš-ones (pěšky); smutn-o (smutný) > smutn-ones (smutně)
Kapitola XIV
50
6. odvozená od přejatých přídavných jmen označujících národnost příponou -a: čechik-o
(český) > čechik-a (česky); ňemcik-o (německý) > ňemcik-a (německy); ungrik-o (maďarský)
> ungrik-a (maďarsky)
Stupňování přídavných jmen a příslovcí
Druhý stupeň přídavných jmen a příslovcí se tvoří příponou -eder, která se připojuje ke kmeni
přídavných jmen a příslovcí:
cikn-o (malý) > cikn-eder (menší); bar-i (velká) > bar-eder (větší); šukar (hezký) > šukareder
(hezčí); dur (daleko) > dureder (dále); tele (dole) > teleder (níže)
Třetí stupeň přídavných jmen a příslovcí se tvoří od druhého stupně předponami - jekh-, lek-,
nek-, naj-, event. mek-, které jsou lokálními variantami: jekhcikneder, nekcikneder, lekcikneder,
najcikneder (nejmenší).
Nepravidelné stupňování mají přídavná jména a příslovce:
komparativ superlativ
adj. lačho (dobrý) feder jekhfeder
adv. lačhes, mišto, mištes (dobře) - " - - " adj. nalačho (špatný, zlý) goreder jekhgoreder
adv. nalačhes (špatně, zle) - " - - " namišto, namištes (- " -) - " - - " adj. goďaver (chytrý) goďaveder jekhgoďaveder
adv. but (hodně) buter jekhbuter
V druhém stupni srovnáváme buď pomocí ablativu (viz Kap. XX), nebo pomocí srovnávací
spojky sar:
Joj (hiňi) bareder mandar. - Je větší než já.
nebo Joj (hiňi) bareder sar me.
V třetím stupni pak srovnáváme rovněž pomocí ablativu, nebo pomocí předložky maškar
(mezi):
Jov nekgoďaveder savorendar. - Je nejchytřejší ze všech.
nebo Jov nekgoďaveder maškar savore džene (příp. maškar savorende).
Porovnání a zesílení významu sloves, příslovcí a přídavných jmen
Pro porovnání a zesílení významu sloves, příslovcí a přídavných jmen (příslovečné určení
míry) má romština dva různé prostředky. Zatímco sloveso a příslovce porovnáváme příslovcem avka
(tak, stejně tak) a zesilujeme příslovcem bares (velmi), přídavné jméno porovnáváme adjektivním
zájmenem ajso, -i (takový, -á) a zesilujeme přídavným jménem baro, -i, -e (velký, -á):
(sloveso) Dikhes? Avka hin!
Vidíš? Tak je to!
(příslovce) Ker oda avka sar the me.
Dělej to tak jako já.
(příd. jméno) Av ajso lačho,...
Buď tak hodný,...
Kapitola XIV
51
Av ajsi lačhi,...
Buď tak hodná,...
Aven ajse lačhe,...
Buďte tak hodní,...
(sloveso) Bares tut kamav.
Velmi tě miluji.
(příslovce) Bares šukares kada kerďa.
Udělal to velmi hezky.
(adjektivum) Jov baro lačho manuš.
Je to velmi hodný člověk.
Joj bari lačhi manušňi.
Je to velmi hodná žena.
Jon bare lačhe manuša.
Jsou to velmi hodní lidé.
V některých oblastech se však dnes častěji používá přejatého příslovce míry igen, které zesiluje
význam sloves, příslovcí i přídavných jmen - podobně jako české velmi, velice:
me tut igen kamav - já tě velmi miluji
igen lačhes - velmi dobře
(řidčeji) igen lačho manuš - velmi hodný člověk
"Odlučitelné předpony" sloves (adverbiální modifikátor děje)
Romská příslovce odvozená od předložek (odpovídající na otázku kaj?, příp. khatar? - srov.
výše) - andre, angle, kije, opre/upre, pale, paše, tele, ale i některá příslovce neodvozená, např. avri
- se mohou pojit se slovesy a nabývat funkce tzv. odlučitelných předpon. V takovém případě
modifikují význam základního slovesa:
Např.
te thovel - položit X te thovel tele - sundat, shodit
te thovel kije - přiložit
te thovel avri - vyložit, vystavit
te thovel opre - ukládat, spořit
te thovel anglal - prosazovat
te džal - jít X te džal tele - sejít, sestoupit
te džal opre - vyjít, vystoupit, vylézt
te džal avri (+ instr.) - vystačit s čím
(+ abl.) - nevystačit s čím
te džal andre - vejít, vjet
te džal anglal - předejít, předjet,
jít naproti
Kapitola XIV
52
V určitých slovesných tvarech stojí tyto "odlučitelné předpony" obvykle za slovesy, často
dokonce až na konci výpovědi, a proto se píší zvlášť:
Tosara ušťiľom upre (pal o than).
nebo Tosara ušťiľom (pal o than) upre. - Ráno jsem vstala.
Čhiďa pes nangi tele. - Svlékla se donaha.
V příčestích a substantivech či adjektivech odvozených od těchto sloves se naopak stávají
"odlučitelné předpony" jejich součástí, a píší se tudíž dohromady - viz Kap. XVI.
Kapitola XV
53
Kapitola XV
Dativ
Dativ se v romštině tvoří od nepřímého kmene (viz Kap. X) dativními pádovými sufixy:
-ke (končí-li nepřímý kmen souhláskou s nebo samohláskou)
-ge (končí-li nepřímý kmen souhláskou n)
Jmenné slovní druhy v závislém postavení, tj. stojící před jménem v dativu, mají tvar
nepřímého pádu:
mire bare phraleske (mému nejstaršímu bratrovi), le kale rikonenge (černým psům), ola
lačha manušňake (té dobrotivé ženě), duje pheňenge (dvěma sestrám)...
Dativ osobních zájmen
sg. pl.
nom. dat. nom. dat.
me mange amen amenge
tu tuke tumen tumenge
m. jov leske jon lenge
f. joj lake jon lenge
Dativ zvratného zájmena
Dativní vztah k osobě nebo věci, která je ve větě podmětem, označuje osobní zájmeno zvratné
v dativu. Původně se ho užívalo pouze ve 3. os. sg. a pl. (srov. Kap. IV a XI).
Dativní tvar zvratného zájmena pro 3. os. sg. je peske, pro 3. os. pl. penge.
Příklad časování zvratného slovesa (zájmového reflexiva):
te giľavel peske - zpívat si
me mange giľavav amen amenge giľavas
tu tuke giľaves tumen tumenge giľaven
jov/joj peske giľavel jon penge giľaven
I v tomto případě dochází pod vlivem majoritních jazyků ke zobecňování zvratného zájmena
peske ve všech osobách (amen peske giľavas, tumen peske giľaven...)
Dativ tázacích zájmen
Dativ tázacího zájmena ko je kaske - komu, dativ zájmena so je soske - čemu, ale i proč:
Kaske koda phenďal? - Komu jsi to řekl?
Soske na phenďal mange? - Proč jsi to neřekl mně?
Užití dativu
1. V dativu stojí předmět nebo (častěji) tzv. druhý předmět vyjadřující cíl nebo adresáta děje:
So tuke phenďom, ňikaske ma phen avri.
Co jsem ti řekl, nikomu nevyzrazuj.
Šaj mange vakeres jekh gono, th'avka tuke na paťava.
Kapitola XV
54
Můžeš mi (toho) namluvit celý pytel, a přesto ti nebudu věřit.
Dativní vazbu má i defektivní sloveso kampel - je třeba:
So tuke kampel? - Co potřebuješ? (dosl. Co je ti třeba?)
Na kampel mange nič. - Nepotřebuji nic. (dosl. Netřeba mi ničeho.)
Poznámka:
Ne vždy však je užití dativu shodné s češtinou. Tak např. sloveso te paľikerel můžeme přeložit
do češtiny dvěma různými slovesy:
1. poděkovat někomu:
Paľikerlas la sasake vaš kada, so la sikhľarďa.
Děkovala tchýni za to, čemu ji naučila.
2. pozdravit někoho:
Sar les dikhľa pro drom, paľikerďa leske kalapaha.
Když ho uviděl na cestě, pozdravil ho smeknutím (dosl. kloboukem).
(Srov. též Kap. XI - Užití akuzativu - 1.)
Dativu lze užít i po slovesu te del (dát), ačkoli původní akuzativní vazba je častější
a v některých ustálených obratech jediná možná.
2. V dativu stojí přísudek jmenný a doplněk, pokud vyjadřují vlastnost (stav, funkci)
přechodnou nebo nabytou:
Lavutariske našťi avel makarko.
Hudebníkem nemůže být jen tak někdo.
Andre bokh ačhen manuša ruvenge.
Z hladu se stávají lidé vlky.
Thode les čhibaleske andro gav.
Ustanovili ho předsedou/za předsedu v té vesnici.
ale: Miro papus sas baro lavutaris (nom.).
Můj dědeček byl velký hudebník. - srov. Kap. V - Funkce nominativu - 2.
3. Dativ volný (není řízen slovesem) může vyjadřovat následující významy:
3.1. účel, cíl děje (odpovídá české vazbě "/jít/ pro něco"):
Dža paňeske! - Jdi pro vodu!
Ňila phiras kozarenge, kaštenge.
V létě chodíme na houby, na dřevo.
Pozor!
Jedná-li se o osoby, bezpředložkového dativu se neužívá. V tomto případě užijeme předložky
vaš nebo pal:
Dža vaš o Karoľis! - Jdi pro Karla!
Chuťi vaš e daj! - Skoč pro matku!
3.2. prospěch (neprospěch) nebo zřetel:
Kapitola XV
55
Označuje, v čí prospěch nebo neprospěch, v zájmu koho nebo se zřetelem ke komu se děje to,
co je vyjádřeno přísudkem.
Dativ v tomto případě může být:
3.2.1. prostý, bezpředložkový:
Gadžeske bašav andro kan, Romeske andro jilo.
Gádžovi hraj do ouška, Romovi do srdce.
Cinava mange maro.
Koupím si chleba.
Koda chaben mange džungľol.
Tohle jídlo se mi hnusí.
Kerel pes bareder amenge.
Povyšuje se nad námi.
Pozor!
Při vyjádření skutečné míry nebo srovnání je v romštině ablativ (viz Kap. XX): Hino bareder
amendar. - Je větší než my.
3.2.2. předložkový:
V dativu stojí zájmeno osobní nebo jméno bez determinantu po předložce vaš:
Vaš tuke me andro gav na džava.
Kvůli tobě do města nepůjdu.
Vaš gadžeske bi kada na kerďomas.
Kvůli nějakému gádžovi bych to nikdy neudělal.
3.3. příslušnost (dativ přivlastňovací):
Dativ přivlastňovací vyjadřuje:
3.3.1. stav příslušnosti:
Ov mange strično phral. - Je to můj bratranec.
Perel leske bibi. - Je jeho teta.
3.3.2. vztahy vyjádřované českým slovesem mít:
Neexistující sloveso mít je v romštině nahrazováno také vazbou tvořenou dativem + sponovým
slovesem ve 3. os. + nominativem (v němž stojí vlastněný předmět nebo osoba). "Vlastník" v této
vazbě stojí v dativu tehdy, je-li vlastněným "objektem":
- část těla, na níž byly (nebo mohly být) provedeny určité změny:
E čhib tuke phandľi?
Máš svázaný jazyk?
Dikhel la žaba - o jakha lake zaside.
Vidí žábu - má zašité oči.
- osobní vlastnost:
Leske nalačho charakteris.
Nemá dobrou povahu.
Kapitola XV
56
- jiná danost vlastní "vlastníkovi":
Sar tuke o nav?
Jak se jmenuješ? (Jaké máš jméno?)
- osoba nebo věc, k níž "vlastník" vyjadřuje svůj vztah:
Nane mange igen andro jilo.
Nemám ho příliš v lásce/oblibě.
- osoba nebo věc, kterou "vlastník" má na nějakém místě, ale ne v bezprostřední blízkosti:
Pro gankos amenge sas e braďi.
Na zápraží jsme měli vědro.
3.4. prostředek:
Oda na cineha lovenge. - To za peníze nekoupíš.
Cinďom koda pandžutkenge. - Koupil jsem to za babku.
3.5. účast mluvícího ve výpovědi (dativ sdílnosti, etický)
Gejľom tuke andro foros te cinel maro, aľe e sklepa has pandľi andre.
Tak jsem ti šel do města koupit chleba, ale obchod byl zavřený.
4. Dativem se vyjadřuje též přívlastek neshodný s místním nebo časovým významem rozvíjející
podstatné jméno označující určitou mez, hranici, okraj, konec:
Bešel agor foroske/gaveske. Bydlí na konci města/vesnice.
Čhives špička čhurake lon. Dáš na špičku nože soli.
Sar ela agor maribnaske,... Až skončí válka...
(dosl. Až bude konec války...)
5. Dativ se vyskytuje i v různých frazeologických obratech:
Devleske man na kamľa te mukel.
Zaboha mě nechtěl pustit.
Kada motoris na kamav aňi Devleske.
To auto nechci ani zadarmo.
Kecenge cinďal? Chudňom Devleske.
Za kolik jsi to koupil? Dostal jsem to zadarmo.
Adaj o Roma feder paťivake sar avrether.
Tady Romové požívají větší úcty než jinde.
Šov berš oleske, so muľa.
Už je tomu šest let, co umřel.
Keci tuke berš?
Kolik je ti let? (lze chápat i jako vyjádření mít - srov. moravské: Kolik máš roků? či slovenské:
Koľko máš rokov?)
Sar tuke džal?
Jak se máš? Jak se ti daří?
Kapitola XV
57
V ustálených obratech typu: nominativ - jiný pád, v tomto případě dativ téhož podstatného
jména:
svetos svetoske - za živý svět
aňi jekh jekheske - ani jediný
choľi choľake - naschvál
Kapitola XVI
58
Kapitola XVI
Příčestí sloves I. třídy
Tvoří se pomocí morfémů (participiálních sufixů) -d-, -l-, -n-, -t-, které se připojují ke kmeni
přítomnému a za nimi následuje nominativní jmenná koncovka označující rod a číslo. Před
koncovkou ženského rodu -'i dochází k měkčení: d > ď, l > ľ, n > ň, t > ť.
te kerel: ker-d-o, ker-d-'i, ker-d-e
(udělaný, -á, -é; vykonaný, učiněný ...)
te phagel: phag-l-o, phag-l-'i, phag-l-e
(zlomený, -á, -é)
te kidel: kid-n-o, kid-n-'i, kid-n-e
(posbíraný, -á, -é; sebraný, -á, -é)
te rušel: ruš-t-o, ruš-t-'i, ruš-t-e
(rozhněvaný,-á, -é)
Nejčastějšími participiálními sufixy jsou -d- a -l-, zatímco -n- a -t- jsou méně časté, a proto
někdy dochází ke kolísání:
kid-n-o i kid-l-o (posbíraný, sebraný)
chud-n-o i chud-l-o (chycený)
ruš-t-o i ruš-l-o (rozhněvaný)
beš-t-o i beš-l-o (usazený)
V některých případech dochází ke změnám slovesného kmene, a to:
- končí-li slovesný kmen souhláskou -v, tato souhláska před morfémem d mizí:
te dživel (žít) - dži-do (živý)
te tavel (vařit) - ta-do (uvařený)
te našavel (ztratit) - našado (ztracený)
te sivel (šít) - si-do (ušitý)
- u některých sloves dochází ke změnám kořenové samohlásky nebo celého slovesného kořene:
te del (dát) - di-no (daný)
te lel (vzít, brát) - (l)i-lo (vzatý)
te merel (zemřít) - mu-lo (mrtvý)
te perel (padat, spadnout) - pej-lo (spadlý)
te rovel (plakat) - ru-no/run-do/rud-no (uplakaný)
te sovel (spát) - su-to (vyspalý)
Příčestí sloves II. třídy
U většiny sloves 2. třídy vzhledem k jejich významu (slovesa nepřechodná, mnohým z nich
odpovídají v češtině slovesa zvratná) se příčestí neužívá. U některých to však význam dovoluje,
a tudíž příčestí existuje (většinou je tvořeno nepravidelně):
te lidžal (odvést; odvézt; nést) - příč. ligendo - odvezený; odvedený; odnesený
Kapitola XVI
59
te chal (jíst) - příč. chalo - snědený; přenes. zničený, ztracený; nenasytný, chamtivý...
Někdy se tvar příčestí stává východiskem nového pojmenování:
te džal (jít) - gejlo - minulý, uplynulý; gejlo m. minulost
te izdral (třást se) - izdrano - třaslavý, roztřesen; lakomý; ukvapený, zbrklý; izdrano m.
lakomec, chamtivec; izdraňi ž. - zimnice
Příčestí sloves s odlučitelnými předponami
U příčestí sloves s odlučitelnými předponami (viz Kap. XIV) mohou tyto předpony stát jak za,
tak i (poměrně často) bezprostředně před tvary příčestí. V druhém případě se mohou psát i dohromady
se slovesem:
Lakero rom sas duj berš andre phandlo n. andrephandlo.
Její muž byl dva roky zavřený.
U přídavných a podstatných jmen odvozených od příčestí (viz níže) jsou tyto předpony již
nedílnou součástí slova:
Např. oprekidlo - nalezenec, avriprastado - vyhoštěný, avripheniben - výslovnost, telethodo podřízený, anglešuňiben - předtucha
Příčestí sloves I. a II. třídy se skloňují jako jmenné slovní druhy koncovkové.
Příčestí přejatých sloves
Přejatá slovesa tvoří příčestí pomocí přípon -imen nebo -amen, příp. -omen, -umen, které se
kladou hned za přejatý slovesný (event. i jiný) kmen, nemění se v rodu ani v čísle a neskloňují se: te
pisinel, te irinel (psát) - pis-imen, ir-imen (napsaný), te maľinel (malovat) - maľ-imen (malovaný),
te choľarel (zlobit, hněvat) - choľ-amen (rozhněvaný), te faďinel (zmrznout, prokřehnout) - faďimen/-omen (zmrzlý, prokřehlý, nastydlý)...
Výjimečně mohou tímto způsobem tvořit příčestí i slovesa původní: te uchanel (česat) uchamen (učesaný)...
Užití příčestí
Příčestí je v romštině jediné a užívá se:
1. ve funkci příčestí trpného při tvoření trpného rodu sloves:
O kher sas phandlo andre.
Dům byl zamčen.
E orica mosarďi.
Hodinky jsou pokaženy.
Sar ela premuklo, avela pale ke daj.
Až bude propuštěn, vrátí se k matce.
2. ve funkci přídavného jména
Korkori hiňi čorori sar čhindo kašt.
Je chudák sama jako kůl v plotě (dosl. jako podťatý strom).
Lakero rom baro sikhado manuš.
Její muž je velmi vzdělaný člověk.
3. Je též důležitým slovotvorným prostředkem, neboť z něho tvoří nová podstatná jména:
Kapitola XVI
60
- běžně užívaná podstatná jména: o phandlo (policista), o khudo (koš), o Čhindo (Žid dosl.
obřezaný), e umblaďi (šibenice)...
- neologismy: o bičhado (poslanec, vyslanec; apoštol), e sikhľarďi (učitelka)...
Dialektologická poznámka:
Důležitou roli hraje příčestí v západoslovenském dialektu, kde je součástí běžně užívaného
složeného perfekta a plusquamperfekta (zejména u nepřechodných sloves):
Např. Har avlom khére, imar has súťi.
Když jsem přišel domů, už spala.
Gélom ári, varehavo autos has terdo anglo kher.
Vyšel jsem ven, před domem stálo nějaké auto.
Příčestí je rovněž východiskem pro následující mluvnické kategorie:
I) Perfektum
II) Významná skupina sloves 3. třídy - viz Kap. XXI
III) Kondicionál minulý
Kapitola XVII
61
Kapitola XVII
Perfektum sloves I. třídy
Tvoří se od kmene příčestí (slovesný kmen přítomný + participiální sufix d, t, n, l) pomocí
osobních perfektních sufixů:
sg. pl.
1. os. -'om 1. os. -'am
2. os. -'al 2. os. -'an
3. os. -'a(s) 3. os. -e
Před osobními sufixy se morfémy d, t, n, l ve všech osobách kromě 3. os. pl. měkčí.
Příklady:
te kerel (dělat): kerďom, kerďal, kerďa(s)...kerde
te phagel (zlomit): phagľom, phagľal, phagľa(s)...phagle
te kidel (sbírat): kidňom, kidňal, kidňa(s)...kidne
te rušel (hněvat se): rušťom, rušťal, rušťa(s)...rušte
Nepravidelné perfektum sloves I. třídy
Jelikož východiskem pro perfektum je kmen příčestí, který může být - oproti kmeni
přítomnému - pozměněn (viz Kap. XVI), jsou i perfektní tvary některých sloves poměrně odlišné od
tvarů prézenta:
te del (dávat, dát) - diňom...
te lel (brát, vzít) - (l)iľom...
te merel (zemřít) - muľom...
te perel (padat, spadnout) - pejľom...
te rovel (plakat) - ruňom/runďom/rudňom ...
te sovel (spát) - suťom...
Některá slovesa I. třídy tvoří perfektum pomocí morfému -il-, který se připojuje ke slovesnému
kmeni (srov. též perfektum sloves III. třídy - Kap. XXI). Většinou jsou tyto tvary dubletní vedle tvarů
"kratších", tj. bez vloženého morfému -il-:
te ačhel (vedle te ačhol - III. tř.) (zůstat, stát; stát se) - ačhiľom i ačhľom...
te avel (přijít, přijet; nastat, stát se) - aviľom i avľom...
te chuťel (skákat) chuťiľom i chuťľom...
te dživel (žít) (pouze) džiďiľom...
Perfektum sloves II. třídy
Slovesa II. třídy tvoří perfektum od přítomného slovesného kmene (končícího samohláskou -a)
morfémy -n-/-nd-/-dn- a osobními perfektními sufixy, před nimiž se - s výjimkou 3. os. pl. - poslední
hláska vložených morfémů změkčuje:
te daral (bát se): daraňom/daranďom/daradňom
te asal (smát se): asaňom/asanďom/asadňom
te prastal (běžet): prastaňom/prastanďom/prastadňom
Kapitola XVII
62
te paťal (věřit): paťaňom/paťanďom/paťadňom
Nepravidelné perfektum sloves II. třídy
te chal (jíst) - chaľom...
te džal (jít) - gejľom...
te lidžal (vést) - ligenďom...
Perfektum sloves přejatých
Přejatá slovesa tvoří perfektum od kmene rozšířeného o formant -in-, případně -ar- (viz Kap.
VII) morfémem -d- (který se před osobními perfektními sufixy - s výjimkou 3. os. pl. - měkčí):
te pisinel (psát): pis-in-d-'om = pisinďom (napsal jsem)
te chasňarel (využít): chasň-ar-d-'om = chasňarďom (využil jsem, spotřeboval jsem)
Perfektum slovesa "te jel"
Sloveso te jel vyjadřuje minulost většinou pomocí imperfekta (viz Kap. XII). Tvarů perfekta se
užívá pouze po modálních částicích šaj a našťi (viz Kap. XIII), výjimečně po jiných spojovacích
výrazech nebo částicích. Tvary perfekta tohoto slovesa jsou však východiskem pro kondicionál
minulý, který je v romštině zcela běžně užívaným prostředkem - viz Kap. XXII.
Tvary perfekta slovesa te jel:
sg. pl.
1. me uľom amen uľam
2. tu uľal tumen uľan
3. jov, joj uľa(s) jon ule
Význam perfekta
Perfektum vyjadřuje
- minulý děj, který je chápán jako ohraničený, ukončený, završený;
- děj, jehož výsledek je patrný i v přítomnosti.
Protiklad forem imperfekta a perfekta
Minulost může být chápána jako ohraničená nebo jako neohraničená a různé jazyky tuto
skutečnost vyjadřují různými prostředky.
Zatímco například slovanské jazyky užívají pro vyjádření této opozice systému slovesných
vidů, jiné jazyky ji vyjadřují pomocí protikladu forem imperfekta a perfekta.
Romština - přestože má ve svém slovesném systému řadu prostředků pro vyjádření různého
charakteru děje (slovesa frakventativní {iterativní} - viz Kap. XIX, inchoativní, faktitivní, kauzativní viz Kap. XXI...) - ucelený systém slovesných vidů nemá a pro vyjádření ohraničenosti
a neohraničenosti děje v minulosti užívá jako základního prostředku protikladu forem imperfekta
a perfekta.
Neohraničenou minulost tedy romština vyjadřuje formou imperfekta, minulost ohraničenou
tvarem perfekta.
Poznámka:
Pro vyjádření ohraničenosti, jednorázovosti má ovšem romština i jiné prostředky, např.
verbonominální spojení (viz Kap. XIX):
Kapitola XVII
63
del čikh - kýchnout (X del čikha - kýchat)
del šol - písknout, zapískat (X del šola - několikrát po sobě zapískat)
Pro rozlišení obou časů v praxi můžeme zjednodušeně říci, že:
- imperfektum vypovídá o tom, jak to bylo, jak to vypadalo (v češtině obvykle odpovídá
minulému času sloves nedokonavých),
- perfektum pak líčí události, tj. co se stalo, (v češtině obvykle odpovídá minulému času sloves
dokonavých).
Pouze v několika případech je opozice mezi imperfektem a perfektem významotvorná, a to
u sloves, která se chápání "omezenosti", "ohraničenosti" vymykají:
te džanel - vědět, znát, umět: impf. džanavas - věděl jsem, znal jsem, uměl jsem; pf. džanľom
- myslel jsem si, domníval jsem se
Dialektologická poznámka:
Východoslovenská varieta byla - více než jiné - ovlivněna různými slovanskými jazyky,
zejména srbštinou, chorvatštinou, slovenštinou a v poslední době i češtinou, a proto je poměrně silně
"infikována" slovanským systémem slovesných vidů, jehož nedílnou součástí je soustava slovesných
předpon.
Slovesné předpony však nemají jen čistě mluvnickou - vidovou funkci, nýbrž i funkci
významotvornou. Jsou tedy prostředkem velmi "praktickým", a proto byly do tohoto dialektu
romštiny v hojné míře (v západo- a středoslovenském subdialektu v míře poněkud menší) přejaty
a staly se v mnoha případech nedílnou součástí jeho slovesného i pojmenovánítvorného systému. Tak
např. pro slovesa te odmukel (odpustit), te prikerel (opravit, spravit), te zasovel (usnout) apod.
bychom jen těžko hledali "čistě romské" ekvivalenty téhož významu.
Lze říci, že pro vyjadřování "ohraničenosti" a "neohraničenosti" děje se v slovenské romštině
kříží oba mluvnické systémy:
- opozice perfekta a imperfekta
- opozice vidová
Kapitola XVIII
64
Kapitola XVIII
Lokativ
Rovněž lokativ se tvoří od nepřímého kmene (viz kap. X) lokativními pádovými sufixy:
-te (končí-li nepřímý kmen souhláskou s nebo samohláskou)
-de (končí-li nepřímý kmen souhláskou n)
Jmenné slovní druhy v závislém postavení, tj. stojící před jménem v lokativu, mají tvar
nepřímého pádu:
andre bare vešeste (v hlubokém lese), paš lačha goďate (při dobré paměti, při dobrém
rozumu), pejľas bare lovende (náhle získal hodně peněz, dosl. upadl do velkých peněz), pre duje
gonende kašta (přibližně dva pytle dřeva, dosl. na dva pytle dřeva)
Lokativ osobních zájmen
sg. pl.
1. mande amende
2. tute tumende
3. m. leste lende
f. late lende
Lokativ zvratného zájmena
sg. pl.
3. os. peste pende.
Podobně jako v případě akuzativu a dativu tohoto zájmena dochází i u lokativu v poslední době
ke zevšeobecňování jediného tvaru (peste) pro všechny osoby:
Megľisaľile u našťi avenas ke peste.
Omdlely a nemohly přijít k sobě.
Lokativ tázacích zájmen
Lokativ tázacího zájmena ko (kdo) je kaste, lokativ zájmena so (co) je soste:
Kaste hin čhuri? - Kdo má u sebe nůž?
Pre soste mišľines? - Na co myslíš?
Užití lokativu
Základní význam lokativu je určení místa. Tento místní aspekt se však může transformovat do
jiných významů a podle postavení ve větě může lokativ nabývat různé funkce:
1. Příslovečné určení místa - ve větě odpovídá na otázky kde? nebo kam?:
1.1. lokativ bezpředložkový
Příslovečné určení místa může být vyjádřeno prostým lokativem. V případě jmen obecných
překládáme do češtiny předložkou v, řidčeji do, neboť lokativ určuje místo, kde se někdo/něco
nachází, případně kam děj směřuje:
angaľate - v náručí
karčmicate - v hospodě i do hospody
Kapitola XVIII
65
V případě jmen místních (města, obce) odpovídá ve východoslovenské varietě na otázku kde?
i kam?:
Prahate - do Prahy, v Praze
Perješiste - do Prešova, v Prešově
Mostende - do Mostu, v Mostě
Dialektologická poznámka:
Zatímco ve východoslovenském dialektu se při určování místa názvem města nebo vesnice
užívá lokativu tvořeného příponou -te, a to jak na - otázku kam?, tak na otázku kde?,
v západoslovenském, středoslovenském i tzv. -ahi-dialektu se v tomto případě rozlišuje:
- na otázku kam? odpovídáme lokativem tvořeným příponou -u: Šelmecu, Levu - do Banské
Štiavnice, do Levic,
- na otázku kde? odpovídáme běžným lokativem zakončeným na -te/-de: Šelmecate, Levate v Banské Štiavnici, v Levicích.
V oblasti Košic i jinde se při určování místa názvem města nebo vesnice objevují předložková
spojení (často alternativně vedle lokativu):
ke Kaša, ke Praha - do Košic, do Prahy
1.2. lokativ předložkový
V lokativu stojí zájmena a blíže nedeterminovaná podstatná jména po všech předložkách kromě
předložek vaš a bi:
Rom ke Romeste drom arakhel.
Rom (si) k Romovi (vždy) najde cestu.
Kerel pašal/khatar leste sar pašal/khatar jandreste.
Chová ho jako v bavlnce.
(dosl. Dělá okolo něho jako okolo vajíčka.)
Ňikas nane bacht andre savoreste.
Nikdo nemá stěstí ve všem.
2. Někdy nabývá původní příslovečné určení místa významu příslovečného určení způsobu,
míry, příčiny nebo účelu. V takovém případě odpovídá na otázky jak?, kolik?, proč?
2.1. lokativ bezpředložkový
kerekate - v kruhu > dokola
čačeste - ve skutečnosti > opravdu, skutečně
šunel pes zorate - cítit se při síle/při silách
perel/barol beršende - dospět (dosl. spadnout/vyrůst do let)
V ustálených obratech typu: nominativ - jiný pád, v tomto případě lokativ téhož podstatného
jména:
zor zorate - násilím, silou
bokh bokhate (te merel, te dživel) - (umírat) hlady,(žít) o hladu
šuk šukate - krása krásoucí
Kapitola XVIII
66
2.2. lokativ předložkový
pre jekhvareste - náhle
pre jekhe laveste - pro slovíčko, kvůli slovíčku
pre bachťate, pre sasťipnaste! - Štěstí, zdraví! (dosl. Na štěstí, na zdraví!)
V ustálených obratech typu: nominativ - jiný pád, v tomto případě předložkové spojení
s lokativem (srov. výše):
ďives pre ďiveseste - ze dne na den
berš pre beršeste - každoročně
šero pre šereste, dženo pre dženeste - hlava na hlavě
chabena pre chabnende - jídla, co hrdlo ráčí
3. Příslovečné určení času
Lokativu se rovněž užívá v odpovědích na otázky kdy?, v jaké době?, za jaké období?:
3.1. lokativ bezpředložkový
ciknovarbaste (zkrácený tvar ciknovarba) - v dětství, v mládí
jejsoste - na podzim
kecivar ďiveseste, kurkeste? - kolikrát za den, za týden?
3.2. lokativ předložkový
kija raťate, kijaraťate - k večeru, navečer
pal tajsaste, paltajsaste - pozítří
pal/pre beršeste - za rok, napřesrok
V ustálených obratech:
čirla pre čirlaste - pradávno
kajci pre kajciste - nakonec
berš pre beršeste - rok co rok, každoročně
4. Lokativ ve vazbě vyjadřující české sloveso mít:
4.1. Nezdůrazňuje-li se vlastnictví předmětu, nýbrž pouze skutečnost, že se objekt nachází
v bezprostřední blízkosti "majitele", je u něho, pak je tento "majitel" v lokativu:
Nane mande love. - Nemám (při sobě) peníze.
ale: Nane man (ak.) love. - Nemám peníze (vůbec). - srov. Kap. XI - Funkce akuzativu - 3.
Kaste ela phabaj, e princezna mušinela romňake te džal kija leste.
U koho bude jablko, toho si princezna bude muset vzít (za muže).
Hin tute čhuri? - Máš (u sebe) nůž?
4.2. Drží-li mluvnický vlastník něco v ruce. Někdy v takovémto případě ani není třeba
vyjadřovat explicitně andro vast:
Jekvar pes sikhaďas o Jančus, (andro vast) sas leste (e) čhuri.
Najednou se objevil Jančus, v ruce měl nůž.
Gejľa avri, (andro vast) sas late o valkos.
Kapitola XVIII
67
Vyšla ven, v ruce měla váleček na těsto.
5. Lokativ ve funkci druhého předmětu, tj. v případě, že děj nesměřuje k tomu, aby se nový
majitel stal skutečným "vlastníkem" předmětu, nýbrž aby předmět byl pouze u něho (srov. funkci
pojmu mít):
De leste por!
Podej mu pero! (tj. Nedávej mu ho, ale jen mu ho "půjč"!)
De leste e piľa, tut nane phurd.
Dej mu ten míč, tobě nestačí dech. (tj. Podej mu ho, aby ho nafoukl.)
6. Lokativ ve frazeologických obratech
So tute? - Co ti je? Co je s tebou?
Pozůstatky starého lokativu
Ve funkci příslovečného určení (místa, času, příp. způsobu) se uchoval starý lokativ. Jeho tvary
zakončené na -e, příp. -i jsou obvykle lexikalizované jako příčestí (viz Kap. XIV):
khere - doma, domů
(ale andro kher, andre khereste - v domě, do domu)
jekhetane - společně
raťi - večer, v noci
ďivese - ve dne, za dne
jevende - v zimě
ňilaje/linaje - v létě
pondzelkone/hetvine - v pondělí
ftorkone - v úterý
stredone - ve středu
štvartkone - ve čtvrtek
parašťovine - v pátek
sombatone - v sobotu
kurke - v neděli
(ale jekhvar kurkeste - jednou za týden - viz výše 3.1.)
Kapitola XIX
68
Kapitola XIX
Vyjádření opakovanosti u sloves
Romský slovesný systém nemá - podobně jako mnohé jiné jazyky - kategorii slovesného vidu,
přesto má k dispozici některé prostředky pro vyjadřování různých způsobů děje. Jedním z nich je
morfém -ker-, pomocí něhož lze vyjádřit opakovanost, opětovnost, několikanásobnost děje. Tímto
morfémem lze vytvořit frekventativní protějšek téměř ke každému slovesu - pokud to jeho základní
význam dovolí. Někdy dochází oproti původnímu slovesu k významovému posunu, morfém -ker- je
tedy též jedním z důležitých slovotvorných prostředků.
- U sloves I. třídy se morfém -ker- vkládá mezi přítomný slovesný kmen a koncovku:
te chuťel skákat te chuť-ker-el poskakovat
te denašel běžet te denaš-ker-el pobíhat
te košel (pro)klít, te koš-ker-el proklínat, nadávat,
zlořečit spílat
te cinel koupit te cin-ker-el (na)kupovat
te irinel psát te irin-ker-el spisovat,
dopisovat (si)
- Končí-li slovesný kmen souhláskou kh, může (ale nemusí) být před frekventativním
morfémem z fonetických důvodů rozšířen:
te dikhel vidět, te dikh-ker-el vídat, často se dívat
dívat se i te dikh-el-ker-el
i te dikh-er-ker-el
- U sloves II. třídy se před frekventativní morfém -ker- vkládá souhláska -v-, která "uzavírá"
přítomný slovesný kmen, zakončený jinak samohláskou -a:
te asal smát se te asa-v-ker-el posmívat se,
chichotat se
te chal jíst te cha-v-ker-el jídavat;
cpát se, požírat
- Sloveso te del má frekventativní tvar:
te del dát te dav-ker-el rozdávat, dávat
Perfektum frakventativ
Pro vyjádření minulosti se u frekventativ užívá z významových důvodů převážně imperfekta. V
perfektu se tato slovesa vyskytují jen zřídka. To se tvoří pomocí morfému -d/ď, neboť jejich kmen je
zakončen souhláskou -r:
chuťkerďa (poskakoval), denaškerďa (pobíhal), koškerďa (vynadal [mu], proklínal [ho]),
asavkerďa (posmíval se)...
Dialektologická poznámka
Zatímco v některých subdialektech (např. v okolí Humenného) je frekventativum velmi časté, a
frekventativní morfém lze dokonce zdvojovat: te beš-ker-ker-en - poposedávat, v západoslovenské
varietě se téměř neužívá.
Kapitola XIX
69
Přechodník
Přechodníku (přítomného) se v romštině užívá poměrně zřídka, vyskytuje se však - na rozdíl od
češtiny - i v běžném hovoru. Má pouze jeden tvar, který se nemění podle rodu a čísla. Tvoří se
příponou -indos, která se připojuje ke slovesnému kmeni zakončenému souhláskou, nebo příponou ndos, která se připojuje ke kmeni zakončenému samohláskou:
te rovel plakat rovindos pláče, plačíc, plačíce
te prastal běžet prastandos běže, běžíc, běžíce
te pašľol ležet pašľindos leže, ležíc, ležíce
Přechodníku se užívá pouze u několika sloves. Vyjadřuje děj, který probíhá (probíhal) současně
s jiným dějem za předpokladu téhož podmětu:
Avľa k'amende rovindos.
Přišel (přišla) k nám s pláčem (dosl. pláče/plačíc).
Solacharlas peskere romeske khočindos.
Vkleče (dosl. klečíc) přísahala svému muži.
Neshoda přísudku s podmětem v čísle
V romské větě někdy dochází k neshodě přísudku s podmětem. Bývá to zejména ve větách, kdy
podmět není chápán jako skutečný původce děje. Tím je jakási vyšší síla (Bůh, zákon Přírody, něco,
co není třeba pojmenovávat nebo s čím není radno si zahrávat, apod.) Přísudek v takovém případě je
ve 3. os. sg., zatímco gramatický podmět může být i v množném čísle:
Dukhal man o čanga. - Bolí (Ono) mě nohy.
Avľas pre mande šila. - Dala se do mě zimnice. (dosl. Přišlo na mě zimy.)
Někdy k neshodě přísudku s podmětem dochází tehdy, jsou-li tyto základní větné členy
"daleko" od sebe:
Dikhav la žaba - o jakha lake zaside th'o thava lake kavke figinelas.
Vidím žábu - má zašité oči a nitě jí takhle visely (dosl. viselo).
Verbonominální konstrukce
Jak jsme viděli již v Kap. IX, v romštině vždy existovaly - a dosud existují konstrukce slovesa
se jménem. Některé se vyvinuly v jednoduchá slovesa (typ te hazdel), ostatní existují jako
dvouslovná pojmenování, která můžeme do češtiny často přeložit jednoduchým slovesem.
Tyto konstrukce jsou zdrojem nových pojmenování a jedním z prostředků vyjadřování aspektu
děje.
Slovesnou část představují nejčastěji slovesa: te del (dát), te lel (vzít, brát), te kerel (dělat), te
marel (bít, tlouci), te chal (jíst), te čhinel (říznout, seknout, tít), te thovel (položit, klást), jmennou
pak různá podstatná, příp. i přídavná jména. Některá z nich existují pouze jako součást těchto
konstrukcí.
Příklady takovýchto konstrukcí:
te del (dát): goďi (rozum) - poradit, dab (rána) - uhodit, kejčen (půjčka) - půjčit
te lel (vzít, brát): kejčen (půjčka) - vypůjčit si, luftos (vzduch) - vyletět do povětří
te kerel (dělat, činit): buťi (práci) - pracovat, pheras (žert) - žertovat
te marel (bít, tlouci): kockariďi (škytavka) - škytat
Kapitola XIX
70
te chal (jíst): choľi (zlost) - zlobit se, bokh (hlad) - hladovět
te čhinel (říznout, seknout, tít): paťiv (úctu) - urazit
te thovel (položit, klást): baripen (pýchu) - pyšnit se
Míru nebo způsob slovesného děje u těchto konstrukcí vyjádříme přídavným jménem
rozvíjejícím jejich jmennou část:
del baro brišind - velice prší, leje
del churdo brišind - drobně prší, poprchává, mrholí
Jednorázovost či opakovanost pak vyjádříme číslem jmenné části konstrukce:
te del čikh (sg.) - kýchnout X te del čikha (pl.) - kýchat
te del šol (sg.) - písknout, zapískat X te del šola (pl.) - pískat
te del duma (sg.) - mluvit X te del dumi (pl.) - vybavovat se
Opakovanost můžeme vyjádřit i opakovacím tvarem slovesa te del, který zní te davkerel:
te del goďi - poradit X te davkerel goďi - radit
te del kejčen - půjčit X te davkerel kejčen - půjčovat
Neosobní verbonominální konstrukce
V romštině jsou velmi časté neosobní vazby (srov. výše Neshoda přísudku s podmětem).
Rovněž verbonominální konstrukce jsou často neosobní - slovesná část je ve 3. os. sg.:
del brišind - prší, del jiv - sněží, del kham - je slunečno, svítí slunce
lel man čikh - chce se mi kýchnout, lel man šil - dává se do mě zima
marel man kockariďi - mám velkou škytavku
Kapitola XX
71
Kapitola XX
Ablativ
Podobně jako dativ a lokativ, i ablativ se tvoří od nepřímého kmene (viz Kap. VIII) ablativními
pádovými sufixy:
-tar (končí-li nepřímý kmen souhláskou s nebo samohláskou)
-dar (končí-li nepřímý kmen souhláskou n)
I v tomto případě mají jmenné slovní druhy v závislém postavení stojící před jménem
v ablativu tvar nepřímého pádu:
le phure manušestar (od toho starého člověka), la bara dukhatar (z velké bolesti, velkou
bolestí), amare cikne phralendar (od našich malých bratrů), tumare terne romňendar (od vašich
mladých žen)
Ablativ osobních zájmen
sg. pl.
nom. abl. nom. abl.
me mandar amen amendar
tu tutar tumen tumendar
m. jov lestar jon lendar
f. joj latar jon lendar
Ablativ zvratného zájmena
sg. pl.
3. os. pestar pendar
V mnoha oblastech a v poslední době se stále více zobecňuje jediný ablativní tvar - pestar:
Phenďa mange korkori pestar. - Řekla mi to sama od sebe.
Phende amenge korkore pendar/pestar. - Řekli nám to sami od sebe.
Ablativ tázacích zájmen
Ablativ tázacího zájmena ko (kdo) je kastar (od koho), ablativ zájmena so (co) je sostar - od
čeho, z čeho, ale i proč (podobně jako dativ tohoto zájmena).
Užití ablativu
Ablativ je další pád s převážně místními (lokálními) funkcemi. Na rozdíl od lokativu však
nevyjadřuje umístění (-essiv), nýbrž směr (-lativ) děje, který
I. směřuje od koho, od čeho (funkce ablativní),
II. vychází z koho, z čeho (funkce elativní) nebo
III. se přibližuje, dotýká, soustřeďuje na nějakou část těla (ošacení), tj. až k někomu, k něčemu
(funkce allativní).
Ve větě může zastávat různé větné funkce:
1. předmět, případně druhý předmět:
Kapitola XX
72
1.1. u sloves, jejichž význam takovýto směr předpokládá; v češtině tento lokální (směrový)
aspekt často nebývá pociťován, a proto překládáme:
1.1.1. vazbou "o někom, o něčem":
Jov savorestar džanel. - Ví o všem.
Kajse nasvaľipnastar na šunďom. - O takové nemoci jsem neslyšel.
1.1.2. ve funkci allativní (III) vazbou "za něco":
Chude man vastestar. - Vezmi mě za ruku.
Cirdelas la balendar. - Tahala ji za vlasy.
O rikono la danderďa pindrestar. - Pes ji kousl do nohy.
1.1.3. ve funkci partitivní příslovci "trochu", "kapku"...
Ablativ zde slouží k vyjádření přesně neurčeného množství nějaké látky (materiální či
nemateriální), tj. stojí v něm podstatné jméno nepočitatelné na kusy, abstraktní, látkové apod., a to
i po přechodném slovese, které jinak vyžaduje akuzativní vazbu:
De man mek kola zuminatar. - Dej mi ještě trochu té polévky.
Achaľuvav sakone romane vakeribnastar. - Trochu rozumím každému romskému nářečí.
1.1.4. různými vazbami:
Choľamen mujestar e bacht daral. - Štěstí se nasupené tváře bojí.
Šukaribnastar na čaľoha. - Krásy se nenajíš. (dosl. Z krásy se nenasytíš.)
te asal + abl. - smát se komu, čemu
te džungľol + abl. - štítit se koho, čeho
te čorel + abl. - krást komu
1.2. u sloves nepřechodných nebo takových, která mají obvykle jinou vazbu, rozšiřuje ablativní
vazba jejich význam - v češtině často vyjadřujeme jinými slovesy:
Gejľa avri le lovendar. - Vydal se z peněz. (dosl. Vyšel z peněz.)
Banďolas la čhuratar. - Uhýbal ranám nože. (dosl. Uhýbal se od nože.)
Na šunel mištes kanendar. - Nedoslýchá. (dosl. Neslyší dobře od uší.)
Nasvaľipen pes latar na chudel. - Není nikdy nemocná. (dosl. Choroba se od ní nechytá.)
2. jmenný přísudek, doplněk;
2.1. význam z jakého materiálu
Kole chumerestar kerďa lačhe marikľa. - Z toho těsta udělala výborné "marikľa" (tradiční
placky z mouky, soli a vody).
Sostar kereha o dachos? Kaštendar. - Z čeho uděláš střechu? Ze dřeva.
Džuvakera cipatar topanki na kereha. - Z hrstky mouky bochník chleba neupečeš. (dosl. Ze
vší kůže boty neušiješ.)
2.2. význam od jakého materiálu
O pindre lake čikatar. - Má nohy od bláta.
2.3. význam jakého původu, z jakého zdroje
E daj has ungrike Romendar.
Kapitola XX
73
Matka byla ze skupiny maďarských Romů.
Amen savore sam manušaňa fajtatar.
Všichni jsme z lidského rodu.
Baro asaben olestar sas.
Všichni z toho měli velkou legraci.
2.4. vyjadřující část z celku:
Keci šaj ačhel gada kole pochtanestar?
Na kolik košil vystačí tahleta látka?
šele Romendar jekh - ze sta Romů jeden
jepašestar jepaš - čtvrtina
3. přívlastek:
Ablativ plnící funkci jmenného přísudku nebo doplňku může stát i ve funkci neshodného
přívlastku, neboť blíže určuje nebo vymezuje význam podstatného jména:
Jov lavutaris Devlestar. - Je to velice nadaný hudebník. (dosl. Je to hudebník od Boha.)
Ačhiľam štar čore la datar.
Zůstali jsme čtyři sirotci po matce (z matčiny strany).
nasvaľipen familijatar - dědičná choroba
drab šerestar - lék proti bolesti hlavy
V této funkci má ablativ již velmi blízko k adjektivu, někdy je jako takové dokonce chápán.
Svědčí o tom i ojediněle se vyskytující stupňování takto vzniklého adjektiva:
devlestar - laskavý, 2. stupeň: devlesteder - laskavější
4. příslovečné určení:
4.1. místa:
4.1.1. význam odkud, z jakého místa:
Prahatar, Mostendar - z Prahy, z Mostu
dži pindrendar, dži ko šero - od hlavy až k patě
4.1.2. význam opodál, dále od:
Bešenas pašes amendar. - Bydleli blízko nás.
Bešahas avri le gavestar. - Bydleli jsme za vesnicí.
Pejľam čepo Ľevočatar. - Dostali jsme se kousek od Levoče.
4.2. času:
4.2.1. na otázku odkdy?:
Joj k'amende na sas peskere bijavestar. - Nebyla u nás od své svatby.
kanastar - odkdy?, od té doby, co...
terňipnastar - od mládí
(dži) tosarastar dži raťi(k) - od rána do večera
agorestar - od začátku, zpočátku
Kapitola XX
74
4.2.2. na otázku v kolik hodin?:
Keci orendar? - V kolik hodin?
Deše orendar. Dešendar. - V deset hodin. V deset.
Dialektologická poznámka:
Regionálně (Levoča a okolí) zastává tuto funkci genitiv (srov. Kap. XXIII).
4.3. příčiny, důvodu:
Precirdľa pes bara buťatar. - Strhal se těžkou prací.
Izdral daratar/šilestar. - Třese se strachy/zimou.
Biľol choľatar. - Vře hněvem/vzteky.
Na dikhav pro jakha bokhatar. - Šilhám hlady. (dosl. Nevidím na oči od hladu.)
Sigeder tut ela bibacht manušendar sar ruvendar. - Spíše ti uškodí lidé než vlci. (dosl. Spíše
ti vzejde neštěstí od lidí než od vlků.)
E fizoľa zoraľol lonestar. - Fazole tvrdne solí.
4.4. míry, srovnání - ve významu než
Bokh zoraleder daratar. - Hlad je silnější než strach.
Miri phen hiňi phureder mandar. - Moje sestra je starší než já.
4.5. způsobu
jilestar - ze srdce, srdečně
choľatar - ze vzteku, vzteky
Chudňom mange o motoris vastestar. - Sehnal jsem si auto z druhé ruky.
4.6. základu, podkladu
Bašav a-molistar! - Hraj v a-moll!
Save hangostar bašaves? - V jaké tónině hraješ?
Dumatar arakhel pes o lava. - Mluvením se nacházejí slova.
4.7. vymezení, specifikace, tj. v jakém smyslu, v jakém ohledu
Phares sas amenge dživibnorestar. - Byli jsme na tom špatně se živobytím.
Sas phares le kherendar. - Byla nouze o byty.
4.8. odluky
Joj sas žuži/paťivaľi avre muršestar. - Byla věrná svému muži. (dosl. Byla čistá/poctivá od
jiného muže.)
Joj paťivaľi muršestar. - Ještě nepoznala muže. (dosl. Je poctivá od muže.)
5. v ustálených obratech typu: nominativ - jiný pád, v tomto případě ablativ téhož podstatného
jména:
te phirel gav gavestar - chodit od vesnice k vesnici
te merel bokh bokhatar - umírat hlady
lav lavestar - slovo od slova
berš beršestar - rok od roku
Kapitola XX
75
sera seratar - ze strany na stranu
than thanestar - z místa na místo
sikra sikratar - postupně, po troškách
Phirahas Rom Romestar. - Chodili jsme od jednoho Roma k druhému.
Pozůstatky starého ablativu
Starý ablativ, tvořený sufixem -al, se dodnes uchoval ve funkci přísl. určení, případně se
lexikalizoval jako příslovce (viz Kap. XIV):
kheral z domova
pindral nohama proti sobě; v nohách postele
palal zezadu
opral/upral zeshora
telal zespodu
andral zevnitř
dural z dálky, zdaleka
čoral potají
avral zvenčí
Kapitola XXI
76
Kapitola XXI
Slovesa III. třídy
Slovesa poslední, III. slovesné třídy se vyznačují nejen specifickým časováním, ale z velké
části i společným specifickým významem: pasívním, inchoativním a/nebo statickým.
Vznikla univerbizací spojení adjektiva nebo příčestí (řidčeji substantiva) se slovesem te
avel/*te ovel (stát se).
Slovesa III. třídy se tvoří od kmene, který je v 1. os. sg. a pl. indikativu a v 2. os. sg. imperativu
rozšířen o formant -uv-, následujícími osobními prézentními sufixy III. třídy:
sg. pl.
1. -av -as
2. -os -on
3. -ol -on
Kmenové souhlásky (nebo skupiny souhlásek) se před osobními sufixy (včetně formantu -uv-)
měkčí, a to nejen v případě d, t, n, l, nýbrž může docházet i k dalším změnám: k > ť, gl > ď, khl
> čh...
V přítomném čase se tedy tato slovesa časují následovně:
sg. pl.
1. me pašľ-uv-av ležím amen pašľ-uv-as ležíme
2. tu pašľ-os ležíš tumen pašľ-on ležíte
3. jov/joj pašľ-ol leží jon pašľ-on leží
rozkazovací způsob
1. pl. pašľ-uv-as! ležme!
2. sg. pašľ-uv! lež! 2. pl. pašľ-on ležte!
Dialektologická poznámka:
Takto se tvoří slovesa III. třídy ve východoslovenské varietě i tzv. -ahi-dialektu (kde došlo
v některých oblastech k palatalizaci ľ > j). Při univerbizaci zde ztratila slovesná složka (te avel/*te
ovel) svou původní podobu a stala se pouhým formantem -uv-, který se navíc zachoval pouze v 1. os.
sg. a pl. a v imperativu, zatímco v 2. a 3. os. obou čísel se redukoval na -o- (jako součást prézentních
osobních sufixů III. třídy). Navíc většinou došlo k fonetickým změnám (palatalizacím).
V západoslovenské varietě (ojediněle i jinde) naproti tomu zůstalo zachováno původní sloveso
*te ovel v celém paradigmatu a k žádným fonetickým změnám nedošlo. Tak např. sloveso te siklovel
- učit se se v přítomném čase časuje takto:
sg. pl.
1. siklovav siklovas
2. sikloves sikloven
3. siklovel sikloven
Z dnešního pohledu lze slovesa III. třídy rozdělit do šesti skupin:
1. neodvozená (resp. odvozená od příčestí dnes již neexistujících sloves):
te pašľol - ležet
Kapitola XXI
77
te terďol - stát
te ačhol - zůstat
te labol - hořet
2. odvozená od přídavných jmen:
nasval-o (nemocný) > te nasval-'ol - onemocnět
sast-o (zdravý) > te sast-'ol - uzdravit se
bar-o (velký) > te bar-ol - zvětšovat se, růst
čal-o (sytý) > te čal-'ol - nasytit se
3. odvozená od příčestí sloves I. třídy:
- nejčastější jsou -d-kmeny:
te marel (bít) > mard-o (zbitý) > te mard-'ol - být bit
te tavel (vařit) > tad-o (uvařený) > te tad-'ol - vřít
- vzácněji jsou odvozena od ostatních kmenů (-l-, -n-, -t-), u nichž obvykle dochází
k fonetickým změnám:
te phagel (zlomit) > phaglo (zlomený) > te phaďol - zlomit se
te pekel (péct) > peko (upečený) > te peťol - péct se
te dikhel (vidět, dívat se) > dikhlo (viděný, spatřený) > te dičhol (být vidět)
4. odvozená od kmene sloves II. třídy (zakončeného na a) morfémem -nd-:
te dara-l (bát se) > te dara-nd-'ol (polekat se)
te asa-l (smát se) > te asa-nd-'ol (usmát se)
5. odvozená od substantiv (skupina početně méně zastoupená):
e rat (noc) > te raťol - stmívat se
o ďives (den) > te ďivesaľol - rozednívat se
o murš (muž) > te muršol - mužnět, stávat se mužem
6. přejatá:
Tvoří se následujícím způsobem:
- přejatý základ: chasn- (< maďar. sloveso "használni" - použít,
upotřebit)
pač- (< sloven. sloveso "páčiť sa" - líbit se)
- formant -isal- (před nímž se měkčí souhlásky d, t, n, l)
- osobními prézentními sufixy III. třídy (viz dále)
Např.:
te chasn-'isal-'ol (spotřebovat se)
te pač-isal-'ol (líbit se)
Poznámka:
Podobným způsobem bylo vytvořeno i sloveso te ďives-al-'ol - rozednívat se, ovšem od
romského podst. jména o ďives - den.
Kapitola XXI
78
Imperfektum a futurum sloves III. třídy
Imperfektum a futurum se u III. slovesné třídy tvoří stejně jako u třídy I. a II.
Perfektum sloves III. třídy
Perfektum sloves III. třídy se tvoří pomocí morfému -il-, který se připojuje k slovesnému
kmeni, a osobních perfektních sufixů:
sg. pl.
1. me pašľ-il-'om amen pašľ-il-'am
2. tu pašľ-il-'al tumen pašľ-il-'an
3. jov/joj pašľ-il-'a(s) jon pašľ-il-e
Frekventativní tvary sloves III. třídy
U sloves III. třídy se frekventativní morfém -ker- vkládá mezi kmen rozšířený o formant -uv- a
osobní prézentní sufix I. třídy:
te pašľol - ležet te pašľ-uv-ker-el - polehávat
te tašľol - dusit se, te tašľ-uv-ker-el - zalykat se,
topit se polykat andělíčky
te terďol - stát te terď-uv-ker-el - postávat
Frekventativní tvary sloves III. třídy se tedy časují jako slovesa I. třídy.
Sémantické charakteristiky sloves III. třídy
Vzhledem k jejich původu (vazby slovesa te avel/*te ovel s příčestím nebo přídavným
jménem) převládá u těchto sloves statičnost, pasívnost a intranzitivnost. Výjimečně však mohou být
některá z nich tranzitivní:
labiľom o angušt - popálil jsem si prst
demaďiľom o pindro - uhodil jsem se do nohy
Velmi důležitou a produktivní skupinu této třídy představují slovesa odvozená od přídavných
jmen (viz výše 2. skupina). Jejich význam je "stá[va]t se takovým, jakou vlastnost vyjadřuje výchozí
adjektivum". Tato slovesa se nazývají inchoativa.
V češtině odpovídají romským slovesům III. třídy často slovesa zvratná (např. te sasťol uzdravit se, te phaďol - zlomit se apod.) nebo trpné tvary sloves (např. te marďol - být bit, te dičhol být vidět apod.). V romštině se ovšem k slovesům III. třídy již zvratná zájmena pes, pen nepřipojují.
Přesto i v romštině existují zvratná slovesa I. třídy (viz Kap. XI). Mezi nimi a slovesy III. třídy
je však jistý významový rozdíl:
Zatímco zvratná slovesa I. třídy vyjadřují záměrnou, chtěnou činnost:
te khamľarel pes - záměrně se potit (při nemoci)
te saňarel pes - podniknout odtučňovací kúru
te terňarel pes - podniknout omlazovací kúru...,
slovesa III. třídy vyjadřují činnost spontánní, samovolnou, případně i nechtěnou:
te khamľol - potit se (horkem, nechtěně)
te saňol - zeštíhlet, zhubnout
terňol - omládnout
Kapitola XXI
79
Kauzativa a faktitiva
Inchoativní slovesa III. třídy mají svůj protějšek v slovesech kauzativních a faktitivních, která
se odvozují pomocí morfémů -av- (kauzativa aj.) nebo -ar- (faktitiva) a patří k I. slovesné třídě.
Kauzativa vyjadřují, že "subjekt působí, aby se dál děj základního slovesa":
te daravel (< te daral - bát se) - dosl. "působit, aby se objekt bál", tj. strašit někoho
(X te daranďol - polekat se, vyděsit se)
te našavel (< *te našel - mizet) - dosl. "působit, aby objekt zmizel", tj. ztratit; záp. zabít, utratit
(někoho)
(X te našľol - ztratit se, zmizet)
Mnohá takto tvořená slovesa však nemají význam kauzativní, nýbrž vyjadřují pouze
opakovanost děje, případně nabyla jiného, samostatného významu:
te bikenavel - (opakovaně) prodávat, obchodovat (s něčím)
(X te bikenel - prodat)
te cinavel - skupovat (něco), nakupovat ve velkém
(X te cinel - koupit)
te phiravel - 1. (význam kauzativní) vodit
2. (nový, samostatný význam) nosit (něco na sobě)
(X te phirel - chodit)
Poznámka:
V tzv. -ahi-dialektu se vyskytují dokonce tzv. kauzativa 2. stupně, která se odvozují od kauzativ
1. stupně morfémem -av- (vzhledem k základnímu slovesu jsou tedy charakterizována
reduplikovaným -av-, tj. -avav-), a vyjadřují, že jejich "subjekt působí, aby bylo skrze jinou osobu
učiněno to, co je vyjádřeno základním slovesem":
te daran - bát se
te dar-av-en - "působit, aby se někdo bál", tj. strašit někoho
te dar-av-av-en - "působit, aby někdo působil, aby se někdo bál", tj. nechat někoho někým
(po)strašit
Faktitiva znamenají "činit takovým, jako vyjadřuje adjektivum (participium), které je jeho
základem":
te bararel - dosl. "činit velkým", tj. vychovávat, pěstovat
(X te barol - dosl. "stávat se velkým", tj. růst)
te cinďarel - dosl. "činit mokrým", tj. zvlhčovat, zalévat, močit
(X te cinďol - dosl. "stávat se mokrým", tj. moknout)
te sasťarel - dosl. "činit zdravým", tj. léčit, uzdravovat
(X te sasťol - dosl. "stávat se zdravým", tj. uzdravit se)
Poznámka:
Ne všechna slovesa III. třídy však mají své kauzativní či faktitivní protějšky charakterizované
sufixem -av- nebo -ar- a naopak, mnohá kauzativa či faktitiva nemají své protějšky vyznačující se
svou příslušností k III. slovesné třídě:
Kapitola XXI
80
te marďol - být bit - te marel - bít
te šunďol - být slyšet - te šunel - slyšet
te dičhol - být vidět - te dikhel - vidět
kauzativa/faktitiva
te phiravel - nosit - te phirel - chodit
te sovľarel - uspávat - te sovel - spát
Kapitola XXII
81
Kapitola XXII
Instrumentál
Podobně jako ostatní odvozené pády, rovněž instrumentál se tvoří od nepřímého kmene (viz
Kap. X)
instrumentálními pádovými sufixy:
-ha (končí-li nepřímý kmen souhláskou s nebo samohláskou)
-ca (končí-li nepřímý kmen souhláskou n)
Nepřímý kmen jmen mužského rodu čísla jednotného ztrácí před tímto sufixem koncové -s13: le
dadeha (s otcem), le rakleha (s neromským chlapcem), le phraleha (s bratrem), le Devleha (s
Bohem, sbohem!)
I v tomto případě mají jmenné slovní druhy v závislém postavení stojící před jménem
v instrumentálu tvar nepřímého pádu:
mire bare phraleha (s mým [nej]starším bratrem), le kale rikonenca (s černými psy), ola
lačha manušňaha (s tou hodnou ženou), duje pheňenca (se dvěma sestrami)
Instrumentál osobních zájmen
sg. pl.
nom. instr. nom. instr.
me manca amen amenca
tu tuha tumen tumenca
m. jov leha jon lenca
f. joj laha jon lenca
Instrumentál zvratného zájmena
Instrumentál zvratného zájmena je v sg. peha, v pl. penca. Tvar penca je však poměrně vzácný
a je stále častěji nahrazován tvarem jedn. čísla:
čhivkerel peha - hází sebou)
čhivkeren penca/peha - házejí sebou)
Instrumentál tázacích zájmen
Instrumentál tázacího zájmena ko (kdo) je kaha, instrumentál zájmena so (co) je soha:
Kaha džaha andro foros? - S kým půjdeš do města?
Soha rozmareha oda bar? Čokanoha. - Čím rozbiješ ten kámen? Kladivem.
Užití instrumentálu
1. V instrumentálu stojí slovesný předmět řízený slovesnou vazbou:
Jov pre mande čhivkerlas le barenca.
Házel po mně kamením.
Na birinav le phikenca/le vastenca.
13
O vývoji pádového sufixu instrumentálu - viz poznámka v Kap. X.
Kapitola XXII
82
Necítím ramena/ruce. (dosl. Nevládnu rameny/rukama.)
Na birinav manca.
Padám únavou. (dosl. Nevládnu sebou.)
Na džanel te chulajinel chabnaha.
Neumí hospodařit s jídlem.
2. Instrumentálem se v romštině vyjadřuje též sociativ (v češtině vyjadřovaný předložkou s):
Gadžo gadžeha, Rom Romeha, beng bengeha.
Vrána k vráně sedá.
(dosl. Gádžo s gádžem, Rom s Romem, čert s čertem.)
Barvaľipen lovenca, čoripen giľenca.
Bohatství doprovázejí peníze, chudobu písně.
(dosl. Bohatství s penězi, chudoba s písněmi.)
3. Instrumentálem se vyjadřuje dále příslovečné určení
3.1. způsobu
Sako kamel peskere dživipnaha te dživel.
Každý chce žít po svém. (dosl. Každý chce svým životem žít.)
te džal dumeha - jít pozpátku (dosl. jít zády)
te šunel pes zoraha - cítít se při síle (dosl. cítit se se sílou)
te vakerel zorale hangoha - mluvit nahlas
(dosl. mluvit silným hlasem)
3.2. směru (závislé na příslovcích)
opre le heďoha/le garadičenca - do kopce, do schodů (nahoru)
(dosl. nahoru kopcem/schody)
telemoha (tele le mujeha) - obličejem dolů
3.3. místa - na otázku kudy? (závislé na slovesech)
te denašel kaňarenca - kličkovat (dosl. běžet zatáčkami)
te džal dromeha - jít po cestě/cestou
te cirdel pes čikaha - plazit se blátem
3.4. míry - na otázku o kolik?
Jov buteha terneder mandar. - Je mnohem (o hodně) mladší než já.
Me som duje beršenca phureder tutar. - Já jsem o dva roky starší než ty.
3.5. času - na otázky během jaké doby?, za jak dlouho?
ďiveha/ďiveseha - ve dne, za světla
raťaha - v noci, za tmy
duje ďivesenca - za dva dny
bute bute beršenca - za mnoho a mnoho let
Kapitola XXII
83
4. V ustálených obratech typu: nominativ - jiný pád, v tomto případě instrumentál téhož
podstatného jména:
te marel pes charo chareha
zápasit meči
te phirel budošinel svetos svetoha/sveti svetenca
putovat širým světem
te bešel kher khereha
bydlet v těsném sousedství, vedle sebe
te phirel te sovel bokh bokhaha
chodit spát o hladu
Kondicionál minulý
Kondicionál minulý se tvoří od tvarů perfekta příponou (imperfektním sufixem) -as; ve 3. os.
sg. se (případné) koncové -s před tímto sufixem mění na -h-: jov kerďas + -as > jov kerďahas.
V případě, že ve 3. os. sg. není tvar perfekta zakončen na -s (jov kerďa), vkládá se - stejně tak jako
i ve 3. os. pl. (jon kerde) - před sufix -as souhláska h. Ve 3. os. pl. pak existují tři regionální varianty:
1. třída 2. třída 3. třída
sg. 1. me kerďom-as me chaľom-as me pašľiľom-as
2. tu kerďal-as tu chaľal-as tu pašľiľal-as
3. jov kerďah-as jov chaľah-as jov pašľiľah-as
pl. 1. amen kerďam-as amen chaľam-as amen pašľiľam-as
2. tumen kerďan-as tumen chaľan-as tumen pašľiľan-as
3. jon kerdeh-as jon chaleh-as jon pašľileh-as
kerďah-as jon chaľah-as jon pašľiľah-as
kerdah-as jon chalah-as jon pašľilah-as
Rovněž sloveso te (j)el tvoří minulý kondicionál od tvarů perfekta, ty se však v řeči vyskytují
jen ojediněle ve spojení s částicemi šaj a našťi (viz Kap. XVII). Minulý kondicionál z nich vytvořený
je však zcela běžný:
sg. 1. me uľom-as pl. 1. amen uľam-as
2. tu uľal-as 2. tumen uľan-as
3. jov uľah-as 3. jon uleh-as, uľah-as, ulah-as
Užití minulého kondicionálu
Minulý kondicionál vyjadřuje neuskutečněnou podmínku, tj.:
1. děj, který v minulosti mohl nastat, ale nenastal:
Te man šunďalas, šaj uľalas sasto.
Kdybys mě byl poslechl, mohl jsi být zdravý.
2. děj, který nezávisle na čase nemůže nastat:
So kerďalas, te uľiľalas mek jekhvar?
Co bys dělal, kdyby ses narodil ještě jednou?
Kapitola XXII
84
Kondicionálu minulého se v romštině užívá často ve spojení s podmínkovými a účelovými
spojkami (te, kaj...te) a modálními částicemi (šaj, našťi) - viz Kap. XIII)
Zatímco v současné češtině se kondicionálu minulého užívá jen poměrně zřídka, neboť bývá
stále častěji nahrazován kondicionálem přítomným, popřípadě infinitivem (i když je to na úkor
přesnosti), v romštině je to prostředek zcela živý. Při překladu z češtiny do romštiny budeme proto
muset zvážit, zda se jedná:
1) o podmínku, která se může (ale nemusí) splnit - v takovém případě užijeme v romštině
kondicionálu přítomného:
Te man dehas penda lačhe, šaj mange cinavas šukar gad.
Kdybys mi dal stovku, mohl bych si koupit pěknou košili.
2) o podmínku, která sice mohla být splněna, ale nebyla, případně ani splněna být nemohla v takovém případě užijeme kondicionálu minulého:
Te man diňalas penda lačhe, šaj mange cinďomas šukar gad.
Kdybys mi (býval) dal stovku, mohl jsem si koupit pěknou košili (ale nekoupil jsem si ji).
Pozor!
V případě, že se děj uskutečnil, již neužijeme kondicionálu, nýbrž jednoho z minulých časů:
kampelas - bylo třeba (a uskutečnilo se)
kampľahas - bylo třeba (a neuskutečnilo se)
Šaj tavehas! - Mohla jsi vařit (a také jsi vařila)!
Šaj taďal! - Mohla jsi uvařit (a také jsi uvařila)!
ale:
Šaj taďalas! - Mohla jsi uvařit (ale neuvařila jsi)!
V této situaci se může v romštině také vyskytnout i jinak velmi vzácné perfektum slovesa te jel:
Šaj uľal sune ajso vareso!
Mohlo se ti něco takového zdát (a také zdálo)!
X Šaj uľalas goďaveder, te sikhľiľalas!
Mohl jsi být chytřejší, kdyby ses (býval) učil!
Kapitola XXIII
85
Kapitola XXIII
Genitiv
Rovněž poslední z pádů - genitiv, který se od předchozích pádů poněkud liší, a to jak svými
tvary, tak svými funkcemi i postavením ve větě - se tvoří od nepřímého kmene (viz Kap. X), a to
genitivními pádovými sufixy:
-ker- (končí-li nepřímý kmen souhláskou s nebo samohláskou)
-ger- (končí-li nepřímý kmen souhláskou n).
Za těmito pádovými sufixy následuje ještě rodová koncovka přivlastňovaného podstatného
jména. Genitiv je totiž v prvé řadě pádem přivlastňovacím a jako takový se chová zároveň i jako
přídavné jméno.
Genitivní tvary mají v romštině přízvuk na třetí slabice od konce (srov. Kap. II), často (v
některých oblastech dokonce pravidelně) však dochází ke krácení těchto tvarů. Pádové sufixy -ker-/ger ztrácejí samohlásku -e-, slovní přízvuk je v takovém případě na druhé slabice od konce jako
v ostatních případech:
le phraleskero > le phraleskro (bratrův, bratra)
le phralengero > le phralengro (bratrů)
Tvoření a význam romského genitivu, jakož i tvary nepřímého pádu jmenných slovních druhů v
závislém postavení, které mu předcházejí, vyplynou nejlépe z následujících příkladů:
le phrales-ker-o čhavo bratrův syn
mire phrales-ker-o čhavo syn mého bratra
le phrales-ker-i čhaj bratrova dcera
mire phrales-ker-i čhaj dcera mého bratra
le phrales-ker-e čhave bratrovy děti
mire phrales-ker-e čhave děti mého bratra
mire bare phrales-ker-e čhave děti mého nejstaršího bratra
mire phralen-ger-e čhave děti mých bratří
la pheňa-ker-o čhavo sestřin syn
mira pheňa-ker-o čhavo syn mé sestry
la pheňa-ker-i čhaj sestřina dcera
mira pheňa-ker-i čhaj dcera mé sestry
la pheňa-ker-e čhave sestřiny děti
mira cikňa pheňa-ker-e čhave děti mé (nej)mladší sestry
mire pheňen-ger-e čhave děti mých sester
la suva-ker-i chevori ouško jehly
amare kheres-ker-e fali stěny našeho domu
Poznámka:
V češtině a jiných slovanských jazycích jsou obdobné tvary některých jmen chápány nikoli již
jako podstatná jména, nýbrž jako přídavná jména přivlastňovací. V těchto jazycích však mohou být
přídavná jména přivlastňovací tvořena pouze od podstatných jmen životných v jednotném čísle,
Kapitola XXIII
86
zatímco ostatní "přivlastňovací" vztahy jsou vyjadřovány jinými prostředky (genitivem, určujícím
přídavným jménem, předložkovým spojením atd.)
V romštině jsou pro chápání genitivních tvarů jako samostatného pádu jmenného slovního
druhu tyto důvody:
1. Tvoří se - podobně jako jiné pády - od nepřímého kmene jména.
2. Před podstatným jménem v genitivu stojí člen nebo jiný determinant, případně další jmenný
slovní druh v nepřímém pádu, který se řídí rodem a číslem jména v genitivu.
3. V genitivu mohou stát jména jak v jednotném, tak i v množném čísle.
4. V genitivu mohou stát jak podstatná jména životná, tak podstatná jména neživotná, ale
i přídavná jména, zájmena a číslovky:
Kaskero oda čhavo? Čí je ten chlapec? (Čí je to syn?)
Mira pheňakero. Mé sestry?
Savakero? Které?
Kala cikňakero. Tamté (nej)mladší.
Přesto genitivní tvary mají některé vlastnosti, pro které by mohly být chápány i jako přídavné
jméno:
1. Mají rodové koncovky, které se shodují v rodě, čísle i pádu přivlastňovaného jména.
2. Mohou se vyskytnout v různých pádech:
Phenďal koda le čhavorenge? Kaskerenge? Mire phraleskerenge.
Řekl jsi to dětem? Čím (dětem)? Dětem mého bratra.
3. Stojí obvykle před jménem vyjadřujícím přivlastňovaný objekt.
Genitiv osobních zájmen a zájmena zvratného
Osobní zájmena v genitivu jsou vlastně zájmena přivlastňovací, tak jak jsme se s nimi
seznámili v Kap. IV.
Genitiv zvratného zájmene pes - pen, jinými slovy zvratné zájmeno přivlastňovací má v sg.
tvar peskero, -i, -e a v pl. pengero, -i, -e.
Podobně jako genitiv ostatních jmenných slovních druhů, rovněž i trojslabičná zájmena
přivlastňovací 3. os. sg. a pl. a zájmeno zvratné mají přízvuk na třetí slabice od konce, případně se
jejich tvary krátí:
leskero, -i, -e > leskro, -i, -e - jeho
lakero, -i, -e > lakro, -i, -e - její
pengero, -i, -e > pengro, -i, -e - svůj (pl.)
Genitiv tázacího zájmena
Genitiv tázacího zájmena ko (kdo) je kaskero (koho, čí). Na věci se ptáme tázacím zájmenem
adjektivního typu savo (jaký).
Funkce genitivu
1. Stojí-li v genitivu jméno životné, vyjadřuje přivlastňování. Odpovídá se jím na otázku
kaskero? - koho?, čí?
Kapitola XXIII
87
V této funkci mu v češtině odpovídají:
1.1. přídavná jména a zájmena přivlastňovací:
le dadeskero (-i, -e) - otcův (otcova, otcovi/y)
la pheňakero (-i, -e) - sestřin (sestřina, sestřini/y)
miro (-i, -e) - můj (moje, moji/e)
1.2. genitiv příslušnosti:
čora dakero čhavoro - synek chudé matky
2. V případě jmen neživotných vyjadřuje genitiv příslušnost, bližší určení, druh, které do
češtiny překládáme:
2.1. genitivem:
pirakeri fenek - dno hrnce
harangoskero jilo - srdce zvonu
meribnaskero ďives - den smrti
sirakero šeroro - palička česneku
2.2. přídavným jménem:
bijaveskere gada - svatební oblek
prajtengero dohanos - listový tabák
2.3. předložkovým spojením:
phuvalengero khudo (košaris) - košík na brambory
jileskeri dukh/jileskero pharipen - bolest/tíže na srdci
2.4. jinými prostředky:
čarengeri baba - kořenářka
čhaskero čhavo - vnuk
vastengere haluški - halušky, které se z plátu těsta ručně odtrhávají a vhazují do vroucí vody
Sa o čhaja imar čhavengere. - Všechny dcery už mají děti.
3. V romštině stojí jméno v genitivu též po předložce bi - bez(e).
V takovém případě má často neměnný tvar zakončený na -o, někdy se vyskytnou však i tvary
s koncovkami, které odpovídají rodu a číslu podmětu.
Ve větě může takovýto genitiv být:
3.1. přísudkem jmenným nebo doplňkem:
O phral ačhiľa bi buťakero. - Bratr přišel o práci.
(dosl. Bratr zůstal bez práce.)
Našťi ľikerav bi tiro, mri piraňi. - Nemohu vydržet bez tebe, má drahá.
Adi džuvľi dživel bi Devleskero. - Ta žena žije bezbožně.
(dosl. Ta žena žije bez Boha.)
Hiňi varesavi bi peskeri. - Je nějaká nesvá.
(dosl. Je nějaká bez sebe.)
Kapitola XXIII
88
Ola džene phiren sar bi goďakere. - Tihle (lidé) chodí jako bez rozumu.
3.2. přívlastkem:
bibalengero manuš - lysý člověk (bezvlasý)
bičhavengeri džuvľi - bezdětná žena
bimeribnaskero vitejzis - nesmrtelný hrdina
V tomto případě má blíže k přídavnému jménu, a proto předložku bi chápeme jako předponu
a píšeme ji dohromady.
5. Genitivem se regionálně (Levoča) vyjadřuje i příslovečné určení času:
Kecengro? - V kolik hodin?
Jekhakro. - V jednu (hodinu).
Štarengero. - Ve čtyři (hodiny).
Paľičeskro. - Předevčírem.
Paltajsaskro. - Pozítří.
Genitiv je důležitým zdrojem tvorby nových pojmenovacích jednotek, která vznikají jeho
významovým rozšířením. Genitivní tvar původního substantiva se tak stává nominativem nového
adjektiva, případně pak dále i substantiva:
Např.:
o čhave (nom. pl.) - děti > le čhavengero, -i, -e (gen.) - dětí > le čhavengere love - peníze dětí
> o čhavengere love - dětské peníze > o čhavengere - dětské přídavky
Velmi produktivní jsou původně genitivní tvary víceslovných pojmenování, předložkových,
přívlastkových či jiných spojení:
ciknepaňeskero (cikno paňi - mělká voda, mělčina) - mělký
palojakhengero (pal o jakha - za očima) - pokrytecký, záludný
palmaribnaskero (pal o mariben - po válce) - poválečný
bizorakero (bije zor, bi zorakero - bez síly) - vysílený
poradejakhengero (porade jakha - vykulené oči) - vykulený
čačejileskero (čačo jilo - spravedlivé srdce) - upřímný, nezáludný, opravdový
jekhačangakero (jekh čang - jedna noha) - jednonohý
Description of the Grammatical Structure of Slovak Romani
89
Description of the Grammatical Structure of Slovak Romani
(for teaching purposes)
The textbook gives a synchronous description of the most widely spoken romani dialect in the
Czech and Slovak Republics. It is mainly intended for teachers and lecturers of the Romani language
and should serve as a methodological guide for demonstration of different grammatical phenomena.
For the present, since there is no other romani textbook available at the market, it could also serve
people who want to get basic knowledge about the linguistic structure of this new-indian language or
they want to speak it actively. It needs however further study, such as - attending courses of the
Romani language, consultations with native speakers, reading romani texts published in romani or
romistic periodicals etc.
The grammatical matter is divided into 23 chapters, in order which may also be followed while
teaching or studying the issue there presented. Therefore the textbook does not represent traditional
description of grammar which would be inapplicable for didactic purposes. Grammatical phenomena
are illustrated by a number of exmples. The book does not include exercises or articles.

Podobné dokumenty

text - Nová čeština doma a ve světě

text - Nová čeština doma a ve světě ného dokončení pravidla, zodpovídání otázek zaměřených na formu, funk­ci či význam jazykového prostředku, spojování prvků (synonym, částí vět, slov a obrázků atd.), doplňování tabulky tvarů po jeji...

Více

Přehled rumunské gramatiky

Přehled rumunské gramatiky /o/ se rozšiřuje na /oa/ před koncovými samohláskami /a, ă, e/, například frumoş, frumoasă, frumoasa, frumoase, frumoşi (krásný, krásná, krásná-urč., krásné, krásní) nebo noapte (noc), nopţi (noci)...

Více