1 Textové struktury

1 Textové struktury
Text a jeho struktura jsou především od 70. let minulého století předmětem zájmu
lingvistické discipliny označované jako textová lingvistika. Textová lingvistika se dále
rozčlenila na textovou sémantiku, jež se zabývá významem textů a jeho utvářením, textovou
pragmatiku zkoumající funkce textů v mimojazykovém kontextu, textovou syntax, která
zkoumá, jak je význam textu ztvárněn a textovou fonetiku, zabývající se fonetickými
charakteristikami textů. Tematicky se textová lingvistika zčásti prolíná s psycholingvistikou,
neboť obě disciplíny se zabývají otázkami souvisejícími s prostředky koherence a koheze
textu, a také produkcí a interpretací textů a rovněž činiteli, které na tyto procesy působí.
Tyto odlišné přístupy k textu se odrážejí mj. i v různých definicích textu. Některé
definice jsou buď tak obecné, že téměř neumožňují spolehlivé rozlišení textových
a netextových projevů, nebo příliš specifické, protože charakterizují texty pomocí pojmů
přejatých z gramatiky, příp. různých sousedních oborů. Většina z nich se zakládá na tvrzení,
že text je koherentní sled vět (K. Brinker1, 1971, 220n.) a skládá se z vět (textémů). Jak uvádí
G. Helbig (1986), je však problematické prokázat, v čem spočívá tato koherence – např. H.
Isenberg2 (1968, s. 4) definuje text jako sled vět, které jsou propojeny textačními prostředky,
R. Harweg3 (1968, s. 148) jako sled jazykových jednotek konstituovaný nepřetržitým
pronominálním zřetězováním, M. Pfütze4 (1970, s. 7) charakterizuje text jako smysluplnou
(sémanticky) a účelnou (pragmaticky) množinu vět, mezi nimiž existují významové a funkční
relace, tj. strukturovaný celek, který jako uzavřená jazyková jednotka odráží komplexní stav
světa ve vědomí. E. Agricola5 (1969, s. 31) definuje text jako uspořádanou množinu vět,
které utvářejí jedno téma.
Pod pojmem text si většinou představíme soubor autorem pečlivě vybraných
myšlenek, které jsou souvisle uspořádány. Klíčovým elementem v této koncepci textu
z pohledu čtenáře i autora je struktura. Lingvisté a řečoví analytici identifikovali množství
strukturních vzorců (modelů), s nimiž autoři pracují a které charakterizují celistvé texty. Jak
1
Brinker, K.: Aufgaben und Methoden der Textlinguistik. Kritischer Überblick über den Forschungsstand einer
neuen linguistischen Teildisziplin. In: Wirkendes Wort 21/4/71: 217–237.
2
Isenberg, H. Überlegungen zur Texttheorie. In: ASG–Bericht Nr.2. Berlin 1968.
3
Harweg, R. Pronomina und Textkonstitution. München 1968.
4
Pfütze, M. Grundgedanken zu einer funktionalen Textlinguistik. In: Textlinguistik I, Dresden 1970.
5
Agricola, E. Semantische Beziehungen im Text und im System. Halle 1969.
1
se ukázalo, čtenář je víceméně závislý na těchto modelech tak, aby mohl identifikovat žánr
textu, anticipovat jeho vývoj a integrovat jednotlivé části textu. Studie zkoumající porozumění
textu potvrzují, že čtenáři rozumí a učí se mnohem snáze textům s dobře definovanou
strukturou, která jasnými signály posunuje jednotlivé části textu. Přesto je třeba
připomenout, že pořadí myšlenek má ve struktuře úlohu spíše sekundární.
Naše představa o textu jako pevně uspořádaném sledu myšlenek je doposud značně
upevněna omezeními standardních tištěných textů: text je nám předkládán v podobě, jež nás
přiměje většinou ke čtení po pořádku, v našich podmínkách tedy od vrchu dolů a zleva
doprava. Dnes jsou tato omezení prostředků odstraněna v souvislosti s rozvojem informačních
technologií, proto někteří autoři předvídají dobu, kdy nejběžnější formy psané komunikace
budou vytvořeny a šířeny elektronicky a spíše než
v tradičním tvaru lineárních textů
klasických knih budou on–line texty prezentovány v hypertextových podobách.
Otevřenost a uzavřenost textu
Lineární text bývá převážně viděn jako výraz uzavřenosti, zatímco hypertext
představuje otevřenost. Otevřenost a uzavřenost jakéhokoliv typu textu spjata nikoliv s textem
samotným, nýbrž pouze s osobou, která s textem manipuluje – ať už je to autor či čtenář –
i lineární text, sestavený autorem se záměrem určitého uzavřeného celku, může ve čtenáři
vyvolat řadu asociací k textům dalším.
S problémem otevřenosti hypertextu však vyvstává otázka, spojená s hledáním
objektu: pokud si představíme čtenáře, který se „noří“ skrze hyperlinky do dalších a dalších
zdrojů a ustavičně se vzdaluje od úvodní stránky hypertextového čtení, zjistíme, že se tak
dostává nejenom do jiných kontextů, odlišných od původního, ale nakonec i do docela jiných
oblastí, které se vymykají předmětu zájmu, s nímž do hypertextové struktury vstoupil – jeho
počáteční snaha tak nejednou končí ve značném chaosu.
U uzavřeného lineárně uspořádaného textu zpravidla obtíže nevznikají při odkazování
na prvky textu, o nichž se autor domnívá, že je čtenář nezná. (Pokud se autor článku, píšící
např. o moderním umění domnívá, že čtenář např. nezná podrobnosti o konkrétním malíři,
může vložit odkaz na jeho biografii, na galerii jeho děl apod.) Vážnější problém představují
odkazy na teorie či fakta, o kterých autor musí předpokládat, že je čtenář zná. Každý odborný
text, pokud to není učebnice, nabízí úzký výběr z řady teorií a hypotéz, které vedou
k jednoznačnému závěrečnému vyústění. Čtenář by tedy při četbě takového textu měl znát
2
povinný souhrn ostatních teorií – není pro něj efektivní je „dohledávat“ během četby textu –
tím se totiž text zbavuje jeho největší hodnoty – uzavřenosti.
Textové struktury v éře počítačů
S rozvojem počítačů se možnost pracovat s textem – jak ze strany autora, tak ze strany
nakladatele či čtenáře – zmnohonásobila. V podobě hypertextu je dosaženo toho, o čem snili
všichni humanitně orientovaní vzdělanci od počátku dějin – propojení veškerého poznání,
knih a příběhů do jakési celosvětové knihovny, centrální nervové jednotky a zpřístupnění
těchto informací všem. Hypertext ve srovnání s předchozími přístupy rozšiřuje možnosti
čtenáře a nabízí větší počet možností interpretace textu. Ovšem schopnost pohybovat se
v textu libovolně všemi směry, vystupovat z něho ven vyvolává někdy ve čtenáři iluzi, že je
sám tvůrcem a že může ignorovat postup, který byl v klasické tištěné publikaci doporučen.¨
Vývoj nových technologií za poslední desetiletí způsobil významné změny i na poli
humanitních věd. Tento zlom přišel s rozvojem elektronických textů, jejichž databáze
přinášejí nové možnosti zacházení s texty ve vědeckém výzkumu i
ve vzdělávání.
Digitalizované texty zpracované různými programy lze nejen číst, ale také v nich vyhledávat
jednotlivá slova nebo slovní řetězce, spouštět části textu či celý text a různě ho přeskupovat.
Tímto se intelektuální práce, jež je orientována především textově, zjednodušuje ve fázi
vyhledávání vhodných materiálů, čímž se otevírá větší prostor pro reinterpretaci a hodnocení
textů. Intelektuální práce se stává poznáváním vzájemných vztahů mezi provázanými texty.
3
2 Hypertextová struktura
Myšlenka hypertextu není spjata pouze s příchodem informačních technologií, a není
tedy záležitostí ryze 20. století. Např. Bible se stala ještě před vznikem encyklopedií
otevřeným systémem s velkým počtem vzájemných provázání a odkazů (i na sekundární
literaturu). Na principu hypertextu pracují rovněž klasické encyklopedie, slovníky či prosté
poznámky pod čarou v lineárním textu, kdy čtenář při vyhledávání čte obsah jednoho hesla a
v rámci něj je odeslán k heslu jinému.
Nejstarším příkladem „nelineární“ knihy je čínská Kniha proměn (I Ching) z období
1122 –1170 př.n.l. Skládá se z 64 hexagramů a symbolů, které byly vytvořeny binární
kombinací 6 celých a rozdělených čar, které umožňují vygenerovat celkem 4096 textů. (D.
Kera, 2000)
Vedle toho se pak zejména v moderní literatuře objevuje ”implicitní hypertext” –
klasickým a mnohokrát citovaným případem je Odysseus Jamese Joyce6. Trend
”hypertextuality” lze nalézt podle některých teoretiků i v současné beletrii, přičemž všem
autorům hypertextů je společná snaha přesvědčit čtenáře, aby se nespokojil s přečtením knihy,
ale aby si k ní vyhledával další informace. V českém prostředí pracuje v „klasické“ literatuře
s myšlenkou hypertextu Michal Ajvaz, který ve svých novelách Bílí mravenci a Zenónovy
paradoxy pracuje s mnoha úrovněmi textu nebo v básni Ponorná řeka ze sbírky Vražda
v hotelu Intercontinental7 poukazuje na to, že každý verš v básni je součástí dlouhého
horizontálního textu, který se na okamžik zviditelňuje, když prochází stránkou.
Některé charakteristiky hypertextu však využívají i další média, o nichž se teoretici,
kteří se zabývají hypertextem, nezmiňují – ať už je to kinoautomat nebo např. v 80. letech
minulého století v českém prostředí známý televizní pořad Rozpaky kuchaře Svatopluka, kdy
diváci volili pomocí hlasování, jakým směrem se bude započatý příběh dále rozvíjet8. Sean
Cubitt9 v rozhovoru pro internetový časopis Živel10 zmiňuje také tzv. gamebook, ve kterém
6
James Joyce’s Ulysses in Hypermedia: http://publish.uwo.ca/~mgroden/ulysses/
Ajvaz, M.: Vražda v hotelu Intercontinental, Mladá Fronta, edice Ladění, Praha 1989, 48 s.
8
Způsob hlasování diváků byl na tehdejší dobu kuriózní – diváci hlasovali pomocí rozsvícení jakéhokoliv
světelného spotřebiče v domácnosti pro potvrzení své volby (seriál probíhal v době totality a existence mobilních
telefonů a možnost odesílat SMS zprávu byla ještě vzdálenou budoucností), což několikrát způsobilo problémy
energetické společnosti…
9
Sean Cubitt je profesorem mediálních studií na University of Waikato na Novém Zélandu. Je autorem knih
jako např. Digital Aesthetics (1998) nebo Simulation and Social Theory (2001),
v nichž nabízí originální
pohledy na rychle se měnící mediální prostředí moderních technologií.
10
http://www.zivel.cz/
7
4
čtenář sám volí
pokračování příběhu, dále grafickou úpravu novin, jež má také blízko
k hypertextu, či mapu, která spojuje symboly, grafiku, slova a všemu dává určitou
prostorovou organizaci, v níž je uživatel navigátorem.
Definice hypertextu
Definice hypertextu jakožto textové struktury není dosud zcela jednoznačná, neboť
v praxi je pojem hypertext užíván jak pro způsob uspořádání textu, tak někdy i pro označení
samotných dokumentů, které jsou na tomto principu vystavěny. Navíc, jak jsme již zmínili
výše, hypertextovou strukturu nemusejí mít nutně pouze elektronické dokumenty, ačkoliv je
to jeden z hlavních principů uspořádání WWW stránek v internetovém prostředí. Stejně jako
obvyklý text jej lze číst, ukládat, prohledávat nebo měnit, navíc však umožňuje interakci
s uživatelem. Existuje zde možnost okamžitého využití hyperlinků k vysvětlení méně
známých výrazů. Stejně snadno se lze dostat k doplňujícím dokumentům na stejné téma,
zdrojům informací nebo na jiné servery či databáze.
T. 7elson11 (1960) definuje hypertext jako nesekvenční (nelineární) psaní – text, jenž
odbočuje a dává čtenáři možnost volby. Ze zjednodušeného pohledu jde o skupinu textových
bloků propojených různými spojeními a nabízejících čtenáři různé čtecí dráhy: "Well, by
"hypertext" I mean non–sequential writing –– text that branches and allows choices to the
reader, best read at an interactive screen. As popularly conceived, this is a series of text
chunks connected by links which offer the reader different pathways.” (Definice T. Nelsona,
cit. R. Koskimaa, 2000)
Americký teoretik G. P. Landow (1998, s.9) chápe hypertext jako ideální formu textu,
která je výsledkem vývoje všech předchozích textových médií. Stírá rozdíl mezi čtenářem a
autorem, neboť hypertext nutně staví čtenáře do aktivní role. Přestává být pouhým
konzumentem, neboť je nucen vytvářet vlastní uspořádání textu.
J. Macek (2001, s.2) vidí hypertext jako „intertextový systém,
který umožňuje
čtenáři, aby si sám volil vlastní střed celého „čtení – psaní“, aby v rámci jednoho čtenářského
11
7elson, T. Computer Lib/Dream Machines, rev. ed. Tempus Books of Microsoft Press, Redmond,
Washington, 1987, s. 29.
5
aktu a v rámci jednoho textového univerza konfrontoval třeba i protichůdné výpovědi
a dokonce je sám doplňoval o výpovědi vlastní“.
Podle Z. Uhlíře (2001) nelze hypertext ztotožňovat s pevnými hyperlinky, ty jsou
pouze jednou z jeho složek. Samotný hypertext označuje za „komplexní komunikát odrážející
síť mentálních asociací, je to tudíž souhra dvojího řádu dynamických asociací nad statickou
externí pamětí: na jedné straně mentálních modelů a konceptualizací, jež jsou interní, na
druhé straně informačního systému i informačně komunikačních technologií jako celku, jež
jsou externí. Prezentuje mnohonásobně pohyblivý, fluentní svět“.
Vývoj hypertextu
Vynález písma a knihtisku představují dva nejvýznamnější přelomové momenty ve
vývoji lidské komunikace a jazyka. Výsledkem interakce mezi vlastnostmi psané (a později
tištěné) knihy a rozhodnutím společnosti, jak využít tyto vlastnosti, se stal přehledně
uspořádaný, lineární, hierarchizovaný a relativně ukončený text. Vývoj od lineárního textu
směrem k hypertextu je pak určen především překonáním klasické hierarchické struktury
„autor – čtenář – text“, která čtenáři přisuzovala v podstatě pasivně konzumní roli, zatímco
vznik otevřené struktury „uživatel – interaktivní médium“, jež charakterizuje většinu
hypertextových a hypermediálních výtvorů12, nutí čtenáře k roli mnohem aktivnější (alespoň
ve smyslu vytváření vlastního „čtecího pořádku“).
Hypertext
na
rozdíl
od
lineárního
textu
umožňuje
především
propojení
nepředstavitelného množství informací navzájem – tedy jeho užívání je úzce spjato
s představou, jíž se zabývali někteří autoři již v minulém století – touha shromáždit a propojit
veškeré vědění v rámci jedné obrovské knihovny se ostatně objevila v dějinách již mnohokrát.
P. Lunenfeld ve svém průvodci po digitálním světě označuje tuto myšlenku za ”alexandrian
12
D. Kera (2000) ovšem zdůrazňuje i jinou, zásadní změnu, která více vystihuje povahu nových médií a
naprosto mění navyklé způsoby psaní a čtení, a tou je vznik struktury „účastnící – participační a interaktivní
prostředí“. Tento vztah charakterizuje čtení ve skupině, ve které výměna informací neprobíhá jenom po linii
čtenář – text (autor), ale také čtenář – čtenář. Interaktivní povaha nových médií tím překonává tradiční vazbu
čtenáře na text a posiluje vzájemnou spolupráci mezi čtenáři při čtení či výměně textů a poznámek na určité
téma. „Kolaborativní technologie“ podle ní znamenají rozvinutí interaktivních možností hypertextových
technologií a vytvoření zcela nového typu vztahů mezi člověkem a médiem (jedná se např. o různé diskusní
skupiny, konferenční systémy, chaty ad.) Vývoj nových médií pravděpodobně směřuje právě k této “kolektivní”
podobě kyberprostoru, kterou můžeme pozorovat v nejrůznějších oblastech.
6
dream”13. S myšlenkou vytvoření jednotného celosvětového prostředí schopného pojmout,
logicky spojit a zpřístupnit všechny vědomosti lidstva přišel ve 20. letech anglický spisovatel
vědecko–fantastických románů H.G.Wells. V jeho době byla ovšem tato představa utopií, i
když se našli někteří nadšenci, kteří se pokoušeli vymyslet nástroj, který by mohl pomoci
něco takového realizovat – k prvním patřil
Vannevar Bush (1890–1974)
Pracoval na Massachusettském institutu technologie ve 20. a 30. letech 20. stol. Již od
konce 30. let se zabýval myšlenkou na vytvoření stroje, který by sám dokázal spojovat ty
dokumenty, jež mají nějakou souvislost. Bush si uvědomoval, že současná vědecká práce
v jakémkoliv oboru je poznamenána narůstajícím množstvím specializací, takže jediný
pracovník není schopen se v tempu a množství, v jakém k němu přicházejí závěry jiných
pracovníků, orientovat, natož si je zapamatovat. Bush proto hledal nové informační
technologie, které by zjednodušily orientaci v oné záplavě dat.
V článku As we may think14 přišel s myšlenkou přizpůsobit psané texty nelineárnosti
lidského myšlení (Bush, 1945, s. 102). Bush se proslavil především svým fiktivním
přístrojem "Memex", na němž dokázal jako první charakterizovat a popsat hypertextovou
technologii.
Obr. 1. Bushův Memex.
13
14
Cit. A. Zbiejczuk (2003, s. 16)
(Jak bychom mohli myslet)
7
Podle Bushe hlavní nedostatek tehdejší vědecké komunikace spočíval v tom, že
všechny lidské poznatky byly uměle řazeny abecedně nebo číselně. Z jedné položky bylo
nutno se vrátit zpět do seznamu a vyhledávat znovu. Lidské myšlení však funguje jinak,
neboť je založeno na asociacích myšlenek v síti nervových buněk a synapsí v mozku. Ty
cesty v síti, které nejsou často využívány, mají tendenci vymizet. Lidská paměť není trvalá,
její obsah se může měnit. Přístroj, který by pracoval na podobném principu jako lidský
mozek, by po stisku několika tlačítek mohl pomoci.
Bush nepředpokládal, že se někdy podaří plně uměle okopírovat procesy lidského
uvažování, ale byl přesvědčen, že proces vyhledávání založený na asociacích může být
zautomatizován, což umožní trvalé uchovávání a jasné vyhledávání informací. Většina
informací pro Memex měla být prodávána na mikrofilmu připraveném pro vložení do
přístroje – tímto způsobem mohou být na jednom místě shromážděny různé druhy knih,
periodik či obrázků, mohou vzniknout nové druhy encyklopedií a slovníků s vzájemně
propojenými hesly. Propojeny mohou být patenty, normy apod., což má velmi významný
praktický dopad. (Např. ošetřující lékař může nahlédnout do studií o stejných nebo
podobných případech a přímo je porovnat se záznamy pacienta.) Bush v dalším popisu
zařízení na spojení jednotlivých textových položek (technicky adekvátně tehdejší době) zcela
přesně předpověděl hypertextové principy. U spojení (linků) předpokládá několikeré odkazy
na tutéž položku, přičemž spojení různých položek přirovnává k svázání do knihy.
Bushovy představy o přímém propojení přístroje na lidské nervy se možná na svou dobu
zdály přehnané, avšak dnes se již počítá s vývojem technologií i tímto směrem. Autor vychází
z předpokladu, že lidské nervy i technika přenášejí informaci prostřednictvím elektrického
signálu, tak proč by je nebylo možno vzájemně propojit?15 Taktéž prognózy o možném
využití více smyslů při komunikaci s přístrojem se ukázaly jako realistické, neboť multimédia
jsou dnes běžnou součástí informačních technologií.
15
Dnes je již možné vyměnit si datové informace např. podáním ruky: Na výstavě SiggiGraph 2003
předvedla japonská telekomunikační společnost prototyp nové technologie RedTacton, která dokáže
prostřednictvím slabých elektrických polí na povrchu lidského těla přenášet data rychlostí až 10 Mbit/s. Tento
prototyp dal vzniknout i novém pojmu v oblasti ICT: Human Area =etworking (HAN). Umožňuje datovou
komunikaci bez ztrát při přenosu mezi libovolnými dvěma body těla
i mezi těly, případně i mezi zemí a
tělem, a to i přes boty či látku. Tak může dojít prostřednictvím jednoduchého sednutí si, opření se o stěnu či
doteku stolu k navázání datového spojení – kusy nábytku či stěny se mohou stát snadno rozhraními pro okamžitý
přenos dat, neboť RedTacton má být schopen přenášet data libovolným materiálem, který má dielektrické
vlastnosti a je vodivý – to zahrnuje například vodu a další tekutiny, různé kovy, určité druhy plastů a sklo. (B.
Hyánek, 2005)
8
Theodor 7elson
Dalším, kdo se pokusil o realizaci nelineárního dokumentu, byl Theodor (Ted)
7elson. Jako student sociologie na Harvardu v roce 1960 absolvoval kurz využití počítačů a
od té doby začal pracovat na realizaci nelineárního spojování dokumentů na počítačích. Je
autorem projektu Xanadu16, který je v principu označován za předchůdce WWW, jako první
použil termín hypertext. Pro nelineární dokumenty používá označení docuverse17, jímž
označuje všechny texty v globální síti.
První prakticky využitelný hypertextový systém (The Hypertext Editing System)
vyvinul v roce 1967 Andries van Dam na Brown University, postupně začalo podobných
aplikací přibývat (NoteCards, Intermedia, KMS). V roce 1978 byl na představen první
multimediální hypertextový projekt, Aspen Movie Map, na jehož vývoji se podíleli např.
Andrew Lippman nebo Michael 7aimark18.
Po vzniku a obecném rozšíření počítačové sítě internet se toto prostředí stalo
nejtypičtějším uživatelem hypertextových struktur. Nejrozšířenější internetová služba World
Wide Web je původně hypertextovým systémem, který v roce 1991 vytvořil
Tim Berners–Lee
Narodil se v Londýně, je absolventem Oxfordské univerzity, později pracoval jako
programátor ve švýcarském CERNu, kde vymyslel způsob, jakým by společenství fyziků
mohlo mezi sebou jednoduše a efektivně sdílet informace mající převážně psanou (textovou)
podobu. Berners–Lee přitom zcela záměrně nezabudoval do svého výtvoru schopnost práce s
obrázky a dalšími „vymoženostmi" (např. multimedii), protože se obával zneužití takovýchto
možností – například v tom smyslu, že někdo původní texty naskenoval jako rastrové
obrázky, a zpřístupnil je prostřednictvím služby WWW, což by velmi zvýšilo nároky na
přenosovou kapacitu pro čtení takovýchto dokumentů19.
16
http://www.xanadu.com/
http://ted.hyperland.com/
18
http://www.orbit6.com/crisf/aspen.htm
19
O rozšíření schopností této služby tak, aby dokázala pracovat i s grafikou, se postarali až autoři programu
NCSA Mosaic – Marc Andreesen a Erik Bina. Zmíněný program NCSA Mosaic se pak na dlouhou dobu stal
prakticky synonymem pro službu WWW.
17
9
Myšlenku hypertextu použil tak, že původně lineární psané texty rozdělil na menší
celky, kterým se obecně říká nody (uzly, angl. nodes) a dokumenty, v prostředí služby WWW
označované jako stránky (angl. pages), a vzájemně je provázal hyperlinky – vazbami
takového typu, které začínají na určitém místě výchozího dokumentu, a vedou na jiné místo
téhož dokumentu nebo dokumentu jiného. Právě tyto odkazy pak jsou obdobami asociací,
které vyvolávají lidské „přeskoky z myšlenky na myšlenku". V rámci služby WWW jsou tyto
odkazy implementovány takovým způsobem, aby byly aktivní – stačí je zvolit a čtenář je
přenesen na místo, kam odkaz směřuje. Jestliže tedy člověk při svém myšlení přeskakuje
z jedné myšlenky na jinou myšlenku na základě asociací, v rámci hypertextu může
přeskakovat z jednoho dokumentu na druhý prostřednictvím aktivních odkazů.
V roce 1990 inicioval vznik HTML jazyka, zároveň navrhl i protokol pro jeho přenos
v síti – http (HyperText Transfer Protocol). První internetové „místo“ bylo zpřístupněno
online 6.8.1991 – byla to internetová stránka společnosti CERN – info.cern.ch.
V roce 1994 Berners–Lee zakládá při Massachusettském institutu technologie
v Bostonu konsorcium „celosvětové pavučiny“ – WWW consorcium (W3C), které začalo
vydávat standardy pro provoz sítě, a to tak, aby mohly být adaptovány kýmkoliv pro vlastní
potřebu.
Douglas C. Engelbart
Jeho jméno je spjato s vývojem první internetové sítě na světě. Narodil se v roce 1925
v Oregonu. Vystudoval elektrotechniku na oregonské státní univerzitě a inženýrství na UC
Berkeley. Je považován za vynálezce počítačové myši, proslavil se propagací vztahu
vzájemného vlivu člověka a počítače (vč. grafického uživatelského rozhraní). V 50. letech
pracoval na první verzi internetu, později nazvané ARPANET.
.
10
Vývoj hypertextu v datech20:
Věk písma (ruční psaní knih)
cca3000 př. n. l. : papyrusové svitky
cca1700 př. n. l. : fonetická abeceda na Středním východě
cca335 př. n. l. : Aristoteles – průzkum lidského poznání (znalostí)
cca300 př. n. l. : Knihovna v Alexandrii – inovace – reference a anotace
cca100: první knihy ve formě kodexů
cca900: "Pohádky tisíce a jedné noci (1001 Arabian =ights)" – příběh v příběhu
1140:
Gratianovo "Decretum"
– shromažďuje a porovnává 3800 různých
katolických textů
c1300: Kabalisté a Ramon Llull přicházejí s textovou kombinatorikou
Věk tisku (tištěné knihy)
1455: Gutenbergova Bible – používá pohyblivé typy
cca1500: titulní stránka, předmluva vydavatele
1725: Vicova "=ew Science" – volá po univerzálním thesauru konceptů
1746–55: Samuel Johnson – Anglický slovník (Dictionary of English)
1759: Lawrence Sterne – "Tristram Shandy" – vytváří formu novely
1768: Encyclopedia Britannica – mapuje všechny dosavadní znalosti
Věk elektrotechniky
1837: Morseova abeceda – digitalizace abecedy
1839: Panizzi – katalogizace kódů pro British Museum
1852: Rogetův „Thesaurus“ – digitalizace významu slov
1873: Dewey – desítková soustava
1890: Hollerit – počítače na bázi děrných štítků
1895: Vznik obrazovky (CRT – cathode–ray tube)
1940: První elektronické počítače v USA, Velké Británii a Německu
Věk výkonných počítačů
1945: V. Bush navrhuje Memex
1948: Bardeen, Brattain a Shockley vytvářejí první tranzistor
20
Podle: Multimedia and Hypertext: The Internet and Beyond, přel. H. Marešová. Dostupné
z URL:<http://www.sun.com/columns/jakob/mmhtbook.html>
11
1954: Skinnerův behaviorismus inspiruje vznik „programového učení“
1957: projekt ARPA – formován jako reakce na Sputnik
1960: "Spacewar" – první videohra
1960: Donald Bitzer iniciuje projekt Plato – založený na vzdělávání pomocí
počítače
1963: Doug Engelbart – "A Conceptual Framework"
1963: Quillian – základy umělé inteligence pro sémantickou síť
1963: standardizace 7–bitové digitalizované abecedy ASCII, první teletext
1964: McLuhan – "Understanding Media" – požadavek „globální vesnice“
(global village)
1965: Ted 7elson vymýšlí termín hypertext, Englebart vymýšlí počítačovou
myš
1966: Cortazar – publikuje "Hopscotch" – novela s „multicestami“ – „multi–
path“
1968: Englebart – hypertextový systém „Augment/NLS" , Na Brownově
Univerzitě vzniká systém pro vydávání hypertextu (The Hypertext Editing Systém
a FRESS) – T. 7eslon a A. van Dam
Věk „sítě“ – „7etwork“ (nová dimenze v lidské komunikaci)
1969: zprovoznění prvních uzlů sítě ARPANET; Ritchieho a Thompsonův
operační systém UNIX
1969: na Brownově univerzitě vyvíjejí systém FRESS
1971: Intel 4004 mikroprocesor
1972: Tomlinson vymýšlí email
1974: Ted 7elson – "Computer Lib/Dream Machines"
1974: Cerf a Kahn navrhují protokol TCP
1974: Minsky vytváří rámce – 'frame' jako datovou strukturu pro umělou
inteligenci
1976: Michael Shrayer píše elektrickou tužkou
„Mikrověk“
1977: osobní počítač Apple
1977: Unix distribuuje UUCP síťový kopírovací program
1978: Ward Christensen a Randy Suess
vytvářejí privní elektronický
konferenční systém (BBS – bulletin board systém)
12
1978: "Aspen Movie Map" – hypermediální videodisk
1979: Truscott a Bellovin vytvářejí první síťové zprávy (Usenet news)
1981: T. 7elson – "Literary Machines"– projekt Xanadu – centralizovaný
hypertextový archiv
1981: Francouzský Telecom vytváří celostátní síť Minitel
1982: Netnews distribuují 500 zpráv denně, na 100 stranách v méně než 100
skupinách zpráv
1983: protokol TCP/IP nahrazuje NCP, je definován "internet"
1983: Randall Trigg získává PhD za hypertext "TEXTNET" na univerzitě v
Marylandu
Věk WYSIWYG
1984: Apple Macintosh vytváří WYSIWIG („what you see is what you get“)
textový editor MacWrite
1984: Gibson –
"Neuromancer" – vymýšlí termín „kybernetický svět“
(cyberspace)
1984: DNS – Domain Name Server, počet návštěvníků internetu překračuje
1000
1985: CD–ROMy; Windows 1.0, Adobe Postscript;
1986: síť NSFnet zpřístupňuje internet všem
Věk hypertextu
1987: První konference o hypertextu – Hypertext '87 se koná v Severní Karolíně
1987: Conklin vydává "Hypertext: An Introduction and Survey"
1987: Počet návštěvníků internetu přerůstá 10.000; 1000 zpráv denně ve 300
skupinách
1989: Tim Berners–Lee navrhuje WWW (WorldWide Web)
1989: Počet návštěvníků internetu přerůstá 100.000; 4000 zpráv denně v 500
skupinách
1989: Autodesk financuje rozvoj projektu Xanadu
1989: LinkWay (IBM) a IRIS Intermedia 3.0 využívány komerčně
1990: Evropská konference o hypertextu – ECHT (European Conference on
Hypertext)
1990: vznik jazyka HTML
1991: Franklin – Elektronická Bible
13
1991: Lindner a McCahill vyvíjejí komunikační protokol Gopher
Věk WWW (globální hypertext)
1992: CERN spouští WWW
1992: Počet návštěvníků internetu přerůstá 100.000.000; 10.000 zpráv denně
v 1000 skupinách
1992: Ed Krol – "Whole internet Guide" – stává se bestsellerem
1993: První mezinárodní workshop o hypertextu a hypermédiích (Int'l Wrkshp on
Hypermedia & Hypertext Standards), Amsterodam
1993: vytvoření NCSA Mosaic 1.0 pro X Windows
1993: Konference vývojářů WWW v Cambridge; Konference o hypertextu
v Seattlu
1994: Konference o WWW – Ženeva, Vancouver
1994: Clark a Andreessen formují Mosaic (–> Netscape)
Věk 7etscape
1995: Počet návštěvníků internetu přerůstá 10 mil.; 250.000 zpráv denně
v 10.000 skupinách
1995: vyhledávače WWW – Lycos, Yahoo
1995: Netscape IPO vysílán stratosféricky
1995: vytváření Java appletů
1995: vyhledávač Altavista (index obsahuje na 15 mil. stránek)
Věk medializace
od 1997: síťové počítače, Java, XML, PHP, FLASH atd.
14
Použitá literatura
Výtah z rigorózní práce H. Marešové: K teorii a praxi hypertextu, Olomouc, Filozofická
fakulta, 2001.
1. BAJER, M. Hypertext není novinkou: komentovaný výtah článku Vannevara Bushe "As
we may think". Ikaros [online]. 1998, č. 10 [cit. 1998-11-30].
Dostupné na WWW: <http://ikaros.ff.cuni.cz/ikaros/1998/c10/vannevar.htm>
2. BARTHES, R. S/Z. Esej. (část knihy) [online]. Paris 1974. ISBN 0374521670. Dostupné
na WWW: <http://www.amazon.com/gp/reader/0374521670/ref=sib_rdr_ex/0020164435-8384059?%5Fencoding=UTF8&p=S00G&j=0#reader-page>
3. BERNSTEIN, M. Patterns Of Hypertext. [online]. New York, 1998. Dostupné na WWW:
<http://www.eastgate.com/patterns/Patterns3.html>
4. BIRKERTS, S. The Gutenberg Elegies. The Fate of Reading in an Electronic Age.
[online]. Faber and Faber: Boston. 1994. Dostupné na WWW: <http://archives.obsus.com/obs/english/books/nn/#into>
5. BRDIČKA, B. Vliv technologií na rozvoj lidského myšlení. [online]. 1998. Dostupné na
WWW: <http://omicron.felk.cvut.cz/~bobr/hmind/vlivtnam.htm>
6. BROWN, B. The Theory Of HyperText. Web=et Journal: Internet Technologies,
Applications & Issues [online]. 6. 1. 2002. Dostupné na WWW:
<http://www.ibilce.unesp.br/courseware/ma200/theory/theory.htm>
7. BUSH, V. As we may think. The Atlantic monthly [online]. 1945, vol. 176, July iss., s.
101-108. Dostupné na WWW:
<http://www.theatlantic.com/unbound/flashbks/computer/bushf.htm>
8. DREXLER, K.E. Hypertext Publishing and the Evolution of Knowledge. Social
Intelligence [online]. Vol. 1, No. 2, pp.87-120; 1995. Dostupné na WWW:
<http://www.foresight.org/FI/Drexler.html >
9. ECO, U. Od internetu ke Gutenbergovi [online]. Glosy.info, duben 2005.
[cit. 27. 06.
2005]. Dostupné na WWW: <http://glosy.info/index.php?show=37>. ISSN 1214-8857.
10. ECO, U. A Theory of Semiotics [online]., Indiana University Press, 1976, ISBN 0-25335955-4; Dostupné na WWW:
<http://www.amazon.com/gp/reader/0253203988/ref=sib_dp_pt/102-56076064017763#reader-page, výběr>
15
11. FIŠEROVÁ, B. Text versus hypertext [online]. Dostu Dostupné na WWW:
<http://www.iport.cz/politika/komentare/hypertext000413.html>
12. HAVEL, I. M. Jitro kyberkultury [online]. Praha 2002. Dostupné na WWW:
<http://www.cts.cuni.cz/reports/2000/CTS-00-02.htm>
13. HORÁKOVÁ, J. Hypertext — Index a symbol postmoderního diskurzu. Toronto Slavic
Quarterly [online]. č. 4, 2003. Dostupné na WWW:
<
http://www.utoronto.ca/slavic/tsq/01/toc.html>
14. HRBKOVÁ, L. =ástin vývoje dokumentu k hypertextu [online]. Praha 2001. Dostupné na
WWW: <http://www.cuni.cz/~hrbkoval/hypertext/index.htm>
15. CHARNEY, D. The Impact of Hypertext on Processes of Reading and Writing. Literacy
and Computers. New York, Modern Language Association, 1994, s.238-263
16. IVANOV, K. The search for a theory of hypermedia. Proceedings of the Information
Systems Research Seminar in Scandinavia IRIS'18 [online]. UMEÅ (Sweden),1995, pp.
283-293. Dostupné na WWW: <http://www.informatik.umu.se/~kivanov/page6.html>
17. JEDLIČKOVÁ, P. Elektronické publikování. Ikaros [online]. č. 3, 1999. Dostupné na
WWW: <http://ikaros.ff.cuni.cz/ikaros/1999/c03/cis_pj.htm>
18. JONÁK Z. Svoboda čtenáře – smrt autora. Ikaros [online]. 2000. Dostupné na WWW:
<http://ikaros.ff.cuni.cz/ikaros/2000/>
19. JONÁK, Z. Otevřené problémy efektivního využití hypertextu v knihovnictví. Ikaros
[online]. č. 4, 2000. Dostupné na WWW:
<http://ikaros.ff.cuni.cz/ikaros/2000/c04/hyper.htm>
20. KOSKIMAA, R. Digital Literature: From Text to Hypertext and Beyond [online].
Jyväskylä. 2000. Dostupné na WWW:
<<http://www.cc.jyu.fi/~koskimaa/thesis/thesis.shtml>
21. LANDOW, G. P. Hypertext and Critical Theory. Hypertextual Derrida, Poststructuralist
Nelson? Biograph 6 [online]. 1998, s. 9 – 21. Dostupné na WWW:
<http://www.press.jhu.edu/press/books/landow/theory.html>
22. LANDOW, G. P. Hypertext. The convergence of contemporary critical theory and
technology [online]. Johns Hopkins University Press 1995. Not in print version. Dostupné
na WWW: <http://www.press.jhu.edu/press/books/landow/htov.html>
23. LUCO, A. Hypersign. English 111 [online]. 1999. Dostupné na WWW:
<http://65.107.211.206/cpace/theory/luco/Hypersign.html>
24. MACEK, J. Digitální média a ideál svobody [online]. 2001. Dostupné na WWW:
<http://www.sedmagenerace.cz/index.html >
16
25. MAREŠOVÁ, H., MAREŠ, J. Kognitivní funkce a struktura textu. Vztah langue a parole
v perspektivě "interaktivního obratu" v lingvistickém zkoumání. Sborník příspěvků z 3.
mezinárodní konference Setkání mladých lingvistů. FF UP Olomouc. 2004. ISBN 80-2440838-4, s. 262-269
26. MAREŠOVÁ, H. Hypertext ve výuce českého jazyka. Tradiční a netradiční metody a
formy práce ve výuce českého jazyka na základní škole. Sborník z konference KČJL
PedF UP, Olomouc, 2005, v tisku.
27. MCGANN, J. The Rationale of Hypertext [online]. 1995. Dostupné na WWW:
<http://jefferson.village.virginia.edu/public/jjm2f/rationale.html>
28. MCHOUL A., ROE, P. Hypertext and reading cognition [online]. School of Humanities,
Murdoch University, Murdoch, Australia. 16. 8. 1996. Dostupné na WWW:
<http://wwwmcc.murdoch.edu.au/ReadingRoom/VID/cognition.html>
29. MCLUHAN, M. The Gutenberg Galaxy [online]. 1962. Dostupné na WWW:
<http://home.debitel.net/user/RMittelstaedt/Media/Galaxy.htm>
30. MCLUHAN, M. Understanding Media [online]. 1964. Dostupné na WWW:
<http://heim.ifi.uio.no/~gisle/overload/mcluhan/um.html>
31. MIALL, D. S. Reading and Writing Hypertext [online]. University of Alberta. Edmonton,
Alberta, Canada. 1997. Dostupné na WWW:
<http://www.ualberta.ca/~dmiall/hypread.htm>
32. PAPÍK, R. Vyhledávání informací II. Uživatelské rozhraní a vlivy oboru „humancomputer interaction“. =árodní knihovna – knihovnická revue [online]. 2001, č. 2, s. 8190, ISSN 1212-0678. Dostupné na WWW:
33. RYDER, M. Hypertext [online]. University of Colorado, Denver, 1. 3. 2003. Dostupné na
WWW: <http://carbon.cudenver.edu/~mryder/itc_data/hypertext.html>
34. UHLÍŘ, Z. Hypertext a otazníky nad jeho metodologií, Ikaros [online]. č. 1, 2000.
Dostupné na WWW: <http://ikaros.ff.cuni.cz/ikaros/2000/c01/hypertext.htm>
17