docČeské země a Československo ve 20. století
download 
Stížnost Transkript
České země a Československo ve 20. století
České země a Československo ve 20. století Petr Bilík, Martin Elbel, Milan Cyroň, Ondřej Kolář, Jiří Lach (vedoucí autorského kolektivu), Lucie Laníková, Hynek Melichar, Jan Machala, Jitka Pelikánová, Karel Podolský, Pavel Urbášek, Petr Žák České země a Československo ve 20. století ISBN: 978-80-87535-76-9 Název publikace: České země a Československo ve 20. století Publikace vyšla jako součást projektu „Inovace výuky československých a českých dějin 20. století na středních školách v Olomouckém a Moravskoslezském kraji“ (Registrační číslo projektu: CZ.1.07/1.1.00/26.0058). Grafická úprava, obálka, sazba: REP Tisk spol. s.r.o. (www.reptisk.cz) + Tomáš Knotek, DiS. ([email protected]) 1. vydání, 2013 České země a Československo ve 20. století Obsah 7 Úvod – století milníků československých dějin (1918, 1938–1939, 1945, 1948, 1968, 1989) 151900–1918 16 18 19 20 Česká společnost na konci existence Rakousko-Uherska a za války Zrod komunismu jako politické ideologie a praxe Zrod mediálního věku Náboženské poměry v období druhé republiky 49 Druhá světová válka v Evropě 50 Hlavní aspekty holocaustu (šoa) 52Každodennost za Protektorátu Čechy a Morava 54 Nacistický okupační systém a protektorátní autonomní správa 57 Základní rysy vývoje slovenského státu v letech 1939–1945 59 Češi a Němci v letech 1938–1945 60 Obraz „druhého“ 61 Represe, kolaborace, exil, odboj 63 Emigrace kulturních elit 64 Ekonomický vývoj v letech 1938–1945 65 Náboženské poměry 211914–1918 22 24 25 První světová válka Zahraniční akce Vznik Československa 671945–1948 68 70 71 271918–1938 72 28 73 30 32 33 35 36 37 38 39 40 41 43 Versailleský systém, jeho úpravy a ČSR Reakce na nástup komunismu, fašismu a nacismu První československá republika – rysy každodennosti Politický a ústavní systém první republiky Menšiny za první republiky (1918–1938) Symbolika let 1918–1938 Teritoriální geneze státu v letech 1918–1920 Meziválečné umění – vlivy mezinárodní výtvarné avantgardy (malířství, sochařství, fotografie) Modernizace divadelního prostoru a projevu Rozvoj filmových žánrů a produkce Ekonomický vývoj v období 1918–1938 Náboženské poměry 74 75 771948–1968 78 79 82 84 85 86 87 88 89 90 91 92 451938–1945 46 48 Krize roku 1938 Deformace politického života Konec války a nálada ve společnosti Obnovení a zajištění hranic republiky Příčiny studené války Národnostní menšiny 1945–1948 Ohrožení české kultury Vznikající kult J. V. Stalina a SSSR Ekonomický vývoj 93 95 Sovětizace a stalinizace střední a východní Evropy Cesta k Únoru 1948 Kultura ve službách propagandy Politická perzekuce Vztah státu a církve Mezinárodní kontext destalinizace Komunistická ideologie v boji se starým režimem Občan a spotřebitel Poúnorová emigrace Změna sociální struktury společnosti. Likvidace občanské společnosti „Tání“ a jeho projevy Symboly a ikonografie komunistické moci Ekonomický vývoj 1948–1968 Náboženská perzekuce 971968–1969 1211989–1999 98 122 99 101 103 104 105 Pražské jaro a invaze v mezinárodním kontextu maďarské revoluce a polského října Kulturní předpoklady pražského jara Cesta k reformnímu hnutí a polednový vývoj ve straně a společnosti Pamětníci a exil Pražské jaro a náboženství Pražské jaro jako generační střet 123 125 126 127 128 129 131 132 1071969–1989 134 108 135 109 111 112 113 115 116 117 118 119 120 Détente a druhá studená válka Normalizace ve straně a společnosti průběh a důsledky Sověti – ze života okupantů Normalizační každodennost Kultura za normalizace Symboly normalizace Odpor proti režimu Ekonomický vývoj 1969–1989 Československá přestavba ve druhé polovině 80. let minulého století Normalizace v náboženské oblasti Náboženská aktivita 136 137 139 Rozpad východního bloku Sametová revoluce v Československu (listopad – prosinec 1989) Liberalizace a komercionalizace kultury Slovenští umělci v ČR (divadlo, výtvarné umění, herci) Role kulturních osobností a institucí Zrod svobodných medií Symboly proměn „Zpátky do Evropy“ Změna společnosti Národnostní menšiny Nový životní styl Náboženské poměry Ekonomická transformace v 90. letech minulého století Nové milénium Dlouhodobé cíle zahraniční politiky ČR 141 Ekonomický vývoj v novém miléniu 140 Úvod – století milníků československých dějin (1918, 1938–1939, 1945, 1948, 1968, 1989) Žitá současnost je mnohými svědky vnímána jako samozřejmost, neměnitelná danost. České a slovenské 20. století dokazuje, nakolik proměnlivá je tvář dějin. Ještě nedlouho před vypuknutím první světové války jen málokdo očekával rozpad rakousko-uherské monarchie – máme k dispozici dostatek dokladů o tom, že si zánik mocnářství naprostá většina Čechů nepřála. Rozklad velkých říší v důsledku tzv. Velké války 1914–1918 uvedl zároveň do pohybu dlouhý řetězec historických procesů, jehož výsledkem byly celosvětové politické, ekonomické, sociální, ale i kulturní změny, jež činí 20. století jedním z nejdynamičtějších časů v historii lidského rodu. Území, které známe pod souhrným názvem Československo, neplulo 20. stoletím v roli osamoceného trosečníka, kterého nevlídný osud vláčí konflikty a krutými režimy. Sousední státy (samozřejmě i národy a sociální skupiny) Evropy zažívaly stejná traumata jako obyvatelé našeho území, častěji v ještě ukrutnější formě. Každý národ trpí sebestředností, ale např. materiální a lidskou devastaci, které prožily Polsko nebo Jugoslávie v letech druhé světové války, lze s našimi zkušenostmi v kvantitativním ohledu srovnávat jen stěží, nehledě na fakt, že v případě Jugoslávie živilo dědictví druhé světové války etnické čistky první poloviny 90. let 20. století. Staletí života ve stínu habsburského dvouhlavého orla kontrastují s počtem režimů často v rychlém sledu běžících kolem lidí: nejstarší občané prožívající v obavách rozpad československé federace v letech 1992–1993 matně pamatovali ještě císaře Františka Josefa I. a monarchii. Zatímco se kulisy politických řádů na území Československa měnily v rychlém tempu, mnohé jevy se proměňovaly v odlišných intervalech, popřípadě vykazovaly pozoruhodnou kontinuitu. Bez ohledu na ideologické základy a programové cíle neznamenal komunistický puč v roce 1948 např. počátek zestátňování majetku či sekularizace, společnost je znala již dříve. Také chování politických stran po r. 1989 v mnohém připomíná zlo/zvyky předválečného stranického systému. Každodenní život historické milníky většinou nerespektoval: např. stravování, podoby zábavy či rituály spojené se smrtí (v českých zemích oblíbená kremace) přesné datace odmítají. Vznik republiky v roce 1918 byl nepochybným důsledkem první světové války. Samostatný stát Čechů a Slováků vznikl na troskách někdejšího habsburského mocnářství, a to v rámci širšího mohutnějšího procesu rozpadu hned několika impérií. Na frontě i v týlu přítomná totální válka, vyčerpávající vojenské, ekonomické, sociální i kulturní zdroje evropských společností, nepohřbila jen Rakousko-Uhersko, ale též carské Rusko a vilémovské Německo, o mnoho déle nepřežila ani Osmanská říše. V Evropě vzniká soustava nástupnických států, které však vykazují především křehkost nově budovaných politických systémů, velké hospodářské potíže plynoucí z války a předchozí průmyslové zaostalosti, problematické rozložení národnostních menšin na teritoriu, jež jim přiřkly mírové konference. Tyto a další problémy nevěštily pro země jako Polsko, Maďarsko či pobaltské státy nic dobrého a během dvacetiletí od příměří 1918 Úv od – století mi l n í k ů českos lo v enských dějin | 7 řada těchto problémů podnítila příchod autoritativních režimů. Československo, jemuž byla pod vlivem francouzským, ale též americkým „nadělena“ velmi demokratická ústava ukotvující pluralitní politický model, se tak jeví jako ostrov určité stability. Na východ od řeky Rýna nakonec zůstávalo jedinou funkční demokracií, smetly je až pohnuté mezinárodní okolnosti roku 1938. Míra politické svobody v Československu byla zejména ve 30. letech 20. století raritou, navíc spojenou s jeho výrazným hospodářským, sociálním a uměleckým rozvojem. Přesto zůstává již od dob své existence první republika předmětem velmi protichůdných náhledů, pochopitelně závislých na panujícím režimu. Historická věda v posledním čtvrtstoletí dostatečně prozkoumala klady i zápory první republiky, takže i při subjektivním hodnocení je nejvhodnější časové a teritoriální srovnání. Z hlediska míry politické participace a svobody obyvatelstva může dvacetiletí 1918–19138 konkurovat pouze perioda po roce 1989. Životnost demokracie vyplývá ze schopnosti kritické sebereflexe – meziválečné Československo mělo své kritiky a dokázalo rovněž ujmout se pronásledovaných cizinců, neboť v Masarykově republice zakotvila řada politických uprchlíků před bolševickým režimem a podobně tomu bylo rovněž s demokratickým exilem z Německa po r. 1933. Republika vykazovala mimořádný ekonomický potenciál, přestože její hospodářská prosperita bývá někdy přeceňována: i ČSR zažívala ekonomické krize a ta největší po r. 1929 přispěla k většímu odcizení sudetské populace, protože nezaměstnanost v německých regionech byla zvláště výrazná. Státu se nevyhýbaly ani výrazné sociální problémy a tížila ho odlišná startovní pozice jednotlivých regionů v roce 1918. Např. nejvýchodnější výspa – Podkarpatská Rus – měla více společného s málo vyvinutými regiony východního Polska než s českými nebo moravskými regiony. Rozdílnost poměrů na ose východ–západ zahrnovala i velké diference kulturní, a náboženské, rovněž z geopolitického pohledu mohla ČSR jen stěží čelit systematičtějšímu tlaku. Proto pohled na období Mnichova 1938 neodkrývá jen odstředivé tendence sudetoněmecké populace, ale také následné redukce území vyvolané polskou nebo maďarskou expanzí. Důsledky dohody velmocí z konce září 1938 fatálně ovlivnily další vývoj státu až do konce 20. století. Územní okleštění státu záhy následovala omezení politické svobody. Režim tzv. druhé republiky je v historické bilanci prvním ze čtyř systémů, které redukovaly politickou, ale i společenskou a kulturní svobodu. Historici se dodnes přou o přesnou definici systému, jenž po odchodu Edvarda Beneše do emigrace ztělesňoval přední český právník Emil Hácha. Stát dále ohrožovaly další iredentistické tendence, zejména v části slovenské populace. Politická soutěž zdegenerovala na předstírané soupeření dvou stran a společnost trýznily sociální a ekonomické problémy spojené s vyklízením pohraničí. I nejtvrdší kritici druhorepublikových poměrů nepopírají, že březen 1939 situaci Československa fatálně zhoršil. Demokratický exil sice vítal fakt, že Hitler sám sebe usvědčil z mnichovské lži, když podzimní smlouvu z bavorské metropole anuloval, ale obyvatelstvu nyní vzniklého Protektorátu Čechy a Morava nastaly tvrdé časy. Teror rozpoutaný s příchodem zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha na konci září 1941 a v období po atentátu na Heydri8 | Úv od – sto let í milníků českos lov enských dějin cha často zakrývá tvrdost vlády hákového kříže od samého počátku okupace. Nacisté sice formálně uchovali některé instituty české správy (např. státní prezident – byl to stále Emil Hácha; protektorátní vláda), nicméně zcela kontrolovali zemi, jejíž východní součásti nabyly formální samostatnosti (Slovensko), resp. se dostaly pod vládu Maďarů (Podkarpatská Rus). Dlouhodobé plány německé Třetí říše nepočítaly se svébytnou existencí českého národa a některé etnické skupiny čelily přímé fyzické likvidaci (Židé, Romové). Občanské ctnosti české populace stihla tvrdá zkouška: některým jejím příslušníkům se podařilo ještě opustit vlast a přidali se k zahraničnímu odboji, jiní zvolili trnitou cestu domácího odboje pod stálou hrozbou mučení. Účast v odboji znamenala vedle osobního rizika i ohrožení rodiny a přátel, neboť případné odhalení vystavilo nejhorším praktikám gestapa i je. Dva režimy ve 20. století použily princip kolektivní viny k přímému trýznění, popravám a letům žalářů – k podobným praktikám vedle nacistů sahal komunistický systém stalinistické éry (příkladem mohou být desítky postižených po akci skupiny bratří Mašínů). Nejrozsáhlejší část české společnosti přistupovala k okupaci ve formě přizpůsobení se a úzkostlivě se snažila neprovokovat okupační pohlaváry. Nacisté ovšem hodlali ukazovat světu loajalitu Čechů, které nutili k demonstracím podpory. V historii protektorátu nalezneme několik umně zinscenovaných manifestací. Ty největší přicházely po atentátu na Reinharda Heydricha a po bezbřehých represáliích vůči Lidicím, Ležákům a dalším tisícům Čechů. Z dobových snímků, jako byla vynucená demonstrace na Václavském náměstí 3. července 1942, vyvěrá stísňující strach – nikdo nepochyboval o nacistickém odhodlání zlikvidovat jakýkoliv odpor. Symbolika národní tragédie vyhlazených obcí, k nímž se na konci války připojily Javoříčko nebo Ploština, či ukrutnosti vůči účastníkům Slovenského národního povstání poněkud zakrývají nejmasovější vraždu československých občanů, tedy tisíce zavražděných Židů z tzv. terezínského rodinného tábora, kteří byli po deportaci do Osvětimi-Birkenau zplynováni ve dvou skupinách v roce 1944. Řada Čechů překročila morální dilema přizpůsobení se a přešla k otevřené kolaboraci. Tato přímá a aktivní spolupráce s nacisty představuje průvodní jev celé druhé světové války od quislingovského Norska po jižní Evropu, od vichistických aktivistů ve Francii až po skupiny v Pobaltí či na Ukrajině, které se ochotně zúčastňovaly nejhorších nacistických zvěrstev. Symbolem kolaborace v Protektorátu Čechy a Morava se stal Emanuel Moravec, byť paleta spolupracovníků s německými nacisty je mnohem širší, včetně celé vládnoucí elity Slovenské republiky. Osvobození v květnu 1945 ukazuje komplikovanost dějin. Vlnu úlevy z konce války doprovázela odplata, tzv. retribuce, vůči skutečným kolaborantům a zejména německému obyvatelstvu. Z politického hlediska je zřetelný nástup levice, ale rovněž sociální a hospodářské koncepce tíhnuly ke kolektivismu a posilování státu, což byl jev takřka celoevropský, např. znárodňování charakterizuje nejednu poválečnou vládu v západní Evropě. Pád Třetí říše přinesl řadu dalších hlubokých změn: po divokém odsunu a na základě tzv. Benešových dekretů zmizela z Československa téměř celá Úv od – století mi l n í k ů českos lo v enských dějin | 9 německá populace, a byla tak zahájena dodnes nekončící odborná i veřejná diskuse o příčinách a následcích odsunu. Hegemonem celé střední a východní Evropy se stále intenzivněji stával Sovětský svaz. Aureoly vítězné mocnosti umně využila Komunistická strana Československa a postupným obsazováním všech složek státního, bezpečnostního i mediálního sektoru posilovala svou pozici. Potvrzením tohoto trendu se staly volby roku 1946, jež KSČ suverénně vyhrála, a nato v čele vlády stanul její předseda Klement Gottwald. Souběh vnitřních a vnějších okolností přivedl zemi k převratu v únoru 1948. V komunistické éře (1948–1989) získal tento akt označení „Vítězný únor“, ale ve skutečnosti se jedná o počátek monopolizace moci založené na odmítnutí předchozího vývoje, včetně volebních slibů samé KSČ z r. 1946. První léta komunismu definovalo upevňování režimu a rozsáhlé represálie, které zasáhly celou společnost, včetně samé KSČ. Obraz vnějšího nepřítele nejlépe dokládají zmanipulované procesy s Miladou Horákovou či katolickými intelektuály. Zvrácený důraz na násilí potvrzuje např. zinscenovaný proces s někdejším generálním tajemníkem KSČ Rudolfem Slánským, symbolizující honbu za vnitřním nepřítelem v rámci celého komunistického bloku. Hlubokou změnu po komunistickém puči dokazují rovněž výrazné změny hospodářské. Idea státního socialismu sice nepokryla toliko státy sovětského bloku, neboť měla jistou popularitu také v západní Evropě po druhé světové válce, tam však socializující tendence, zcela pochopitelné optikou selhání kapitalismu v letech velké hospodářské krize, nešly proti politické demokracii. Masivní zasahování státu do ekonomiky v Československu nenastalo až po únoru 1948, ale souvisí s již zmiňovaným znárodňováním bezprostředně po květnovém osvobození. Novinkou v řízení ekonomiky se stává míra zestátnění, která v Československu přesahovala i měřítka jiných zemí východního bloku, a také její setrvačnost do konce komunistického režimu. Zatímco např. Polsko nikdy nepřistoupilo k výrazné kolektivizaci a Maďarsko již v roce 1953 ustupuje od nejfanatičtějších přehmatů stalinského centrálního řízení, v Československu jsou soukromé vlastnictví a individuální iniciativa zcela okleštěny. Konec nejhorších represí stalinského střihu nelze časově přesně vymezit, protože např. justiční vraždy se přehouply až k přelomu 50. a 60. let 20. století do doby, kdy ústavou z roku 1960 středoevropský sovětský satelit deklaruje přechod do socialistické fáze. Desetiletí po vzniku Československé socialistické republiky představuje pozvolnou cestu od strnulosti k liberalizaci vrcholící pražským jarem, tedy dvanáct let po polském říjnu a maďarských událostech. Zatímco inspirace z nepokojů sousedů je problematická, „osmašedesátý“ zcela jistě souvisí s kulturním pohybem (např. v podobě Nové vlny), s mocenským bojem uvnitř KSČ, náznakem sebereflexe komunistické sebereflexe, kdy se nejprve režimní ekonomové pokoušeli odhalit příčinu hospodářských problémů. A konečně pražské jaro zastihlo na prahu dospělosti generaci zrozenou po válce a únoru, generaci, která již neměla osobní vztah k dějinným zvratům 40. let 20. století. Jako každá dějinná epocha vyznačuje se i pražské jaro mnohovrstevnatostí. Dosud jsou vedeny spory o podílu jednotlivých složek: samé „státostra10 | Úv od – sto let í milníků českos lov enských dějin ny“ na všeobecném oživení, obrozující se občanské společnosti, umělců, studentů, celkového klimatu ve světě na sklonku tohoto desetiletí nebo SSSR a dalších zemí komunistického bloku. Postupující rok 1968 ukazoval, že dubnový Akční program KSČ přestával uspokojovat stále radikálnější československou populaci. Dubčekovo vedení lavírovalo mezi tábory, které nemohly nalézt společnou řeč: na jedné straně SSSR a jeho východoevropští spojenci (zejména Polsko a Východní Německo) odmítající jakýkoliv model narušující vládu jedné strany, na druhé straně rozrůstající se řady Čechů iluzorně očekávajících další rozvoj osobních svobod. Přestože v roce 1968 dochází k federalizaci státu, Slovensko bylo mnohem pasivnější a reagovalo smířlivěji na nástup normalizace. Té předcházela invaze pěti zemí Varšavské smlouvy. Mohutná vojenská operace v noci z 20. na 21. srpna 1968 naplňovala tzv. Brežněvovu doktrínu, zjednodušeně zabezpečující celistvost socialistického tábora a výsadní postavení komunistických stran v nich. Sovětům se pravděpodobně podařilo odvrátit konflikt, který by nastal mezi KSČ a společností. Přestože jemný hledáček historické vědy podrobně analyzuje detaily od invaze přes podepsání smlouvy o „dočasném“ pobytu sovětských vojsk, hrdinské gesto sebeupálení Jana Palacha až po příchod Gustáva Husáka v dubnu 1969, lze ve zkratce konstatovat neuvěřitelně rychlý návrat tvrdé kontroly ze strany KSČ. Celkové znehybnění československé společnosti nezakryje fakt, že perzekuce nenabyla stalinských obludností a postihovala především členy strany aktivní v čase pražského jara, nikoliv nestraníky. Ovšem jako v časech Gottwaldových nebo Antonína Zápotockého složky komunistického státu zasahovaly v 70. a 80. letech všude: od kolébky po hrob, od školy po kostel, ovlivňovaly kariéru i soukromí, sport i kulturu. Ztuhlost poměrů dokazuje nejen srovnání s tzv. kapitalistickou cizinou, ale mnohdy i s jinými socialistickými zeměmi. Makroekonomicky si stálo Československo v rámci východního bloku slušně, ale maďarští a polští komunisté umožňovali lidem volněji dýchat alespoň na poli kultury. Normalizační realita vylučovala četbu exilových autorů či koncert hvězd světového rocku a popu, na Queen nebo AC/DC se muselo jezdit do Budapešti a Katovic. Prolnutí školní výchovy sterilní ideologizací bylo o to ohavnější, že komunistickým ideálům už nevěřili ani sami straníci. Režim nestál jen na represi, do jisté míry lze pozorovat konsenzus strany a společnosti: lidé, kteří byli ochotni akceptovat formální kulisy režimu a nepouštěli se do aktivního antikomunistického boje, si uchovali slušný existenční standard. Tuto hru umožňoval fakt velmi izolované opozice. Jak nepatrný byl shluk několika desítek signatářů Charty 77 ve srovnání s milionovým polským hnutím Solidarita! Úpadek režimu začal ještě výrazně vystupovat se změnou poměrů v Sovětském svazu po nástupu Michaila Gorbačova. Na tehdejší poměry mladý a dynamický reformátor naprosto kontrastoval se stárnoucím Husákem, Aloisem Indrou nebo tragikomickým symbolem pozdní normalizace – Miloušem Jakešem. Poprvé v historii komunistického bloku pohlíželi Čechoslováci s většími nadějemi do Moskvy než do Prahy či Bratislavy. Přes naděje upínané k politice tzv. perestrojky a glasnosti nepředpokládala naprostá většina populace, včetně opozice, rychlý úpadek komunistického systému. Úv od – století mi l n í k ů českos lo v enských dějin | 11 Jemné a veřejnosti skryté předivo mocenských posunů uvnitř komunistické strany dějinný zvrat velikosti roku 1989 nenaznačovalo. Už od počátku „roku zázraků“ se vršily pro komunistické vlády negativní informace a k polskému kulatému stolu, vzedmutí maďarské opozice i počátku demontáže berlínské zdi se nakonec přidala též sametová revoluce. Až zpětný pohled na lednový Palachův týden nebo manifest Několik vět a jisté náboženské oživení prokazovaly výraznější kvas i v Československu. Historická porážka sovětského modelu v Evropě i ve světě neměla pouze politické důvody. Výraznou roli sehrála neschopnost centrálně direktivního hospodářského systému socialistických států udržovat krok se západními ekonomikami, což v důsledku oslabovalo sociální jistoty obyvatel. Pokud k těmto faktorům připojíme nesmyslnou kontrolu kulturních aktivit populace, není zcela nadnesené tvrzení, že komunismus jako společenský systém do značné míry vyčpěl sám. Listopadová demonstrace 1989 otevřela brány bezbřehým změnám, nepochopitelným bez mezinárodního kontextu. Ve druhé polovině 40. let 20. století studená válka spoluzavinila instalaci prosovětských režimů. Naopak posledních jedenáct let věku extrémů, jak nazval 20. století britský historik Eric Hobsbawm, definoval konec soupeření dvou bloků a dočasnou dominanci USA ve světové politice. Co mělo nahradit vyčerpaný komunismus? A byl vůbec u konce s dechem? První otázku řešila kombinace tržní ekonomiky a politické demokracie, většinou s důrazem na ústřední roli parlamentu jako reprezentanta voličské vůle. Přechod od socialistického hospodářství ke kapitalismu spojovala velká očekávání a následné zklamání. Budoucí Česká republika měla v roce 1990 nejlepší výchozí hospodářskou pozici z celého komunistického bloku, neboť Východní Německo lze s naším státem těžko srovnávat vzhledem k masivním investicím ze západní strany po vzniku sjednoceného německého státu. Přesto jen málokdo bezprostředně po listopadu ’89 považoval stav hospodářství za uspokojivý. Ale jako jinde v postsovětské Evropě přinesla ekonomická transformace postupně výrazné rozladění a zprostředkovaně zahájila snižování důvěry populace ve vládnoucí elity a po novém miléniu v sám politický systém. V tomto procesu sehrálo roli několik hledisek: přehnaná očekávání pozitivního vývoje bezprostředně po pádu mocenské dominance KSČ, přehmaty v hospodářské politice, důsledky globalizace či role lidské paměti. Ve zpětném pohledu byla proměna politických, hospodářských, sociálních i kulturních a komunikačních vazeb po roce 1989 v celém postkomunistickém světě natolik hluboká, že musela přinést ohromné problémy a postupně překryla negativní zkušenosti komunismu. Je to právě naše paměť, která jako zubař milosrdně amalgamuje negativní zážitky a činí předchozí údobí dějin milosrdnější, než se jevila jejich současníkům či nám samým. Stejně jako pozdní habsburská monarchie, první republika nebo „zlatá šedesátá“ není ani poslední čtvrtstoletí černobílou kulisou, ale spektrem jevů a událostí, z nichž mnohé naplňují předchozí sny. Zatímco mnohým obyvatelům je členství v EU nebo NATO zcela zevšednělou a bezobsažnou formalitou, generace předků snily o bezpečnostních zárukách a volném pohybu Evropou. Podobně vznik samostatného Slovenska, ve své době událost vysoce emoční, vypjatá, 12 | Úv od – sto let í milníků českos lov enských dějin ba optikou tehdejší války v Jugoslávii dokonce nebezpečná, je pro dnešní teenagery v ČR i SR nezajímavé téma – předmět historických knih. Zcela nepochybná je revoluce mediální a komunikační. Hledáme-li definiční symboly posledního čtvrtstoletí, pak je internet jedním z vítězících hráčů. „Světová síť“ je dnes nástroj stále více dominující našemu pracovnímu, výchovnému i soukromému prostředí. Milníky československého 20. století se v internetové klipovitosti nynější éry jeví jako vzdálené ostrovy, ale zlomy, jimiž Československo v posledních stu letech prošlo, prokazují platnost hesla „Historie učitelka života!“. Staré olomoucké nádraží Úv od – století mi l n í k ů českos lo v enských dějin | 13 1900–1918 Česká společnost na konci existence Rakousko-Uherska a za války Do nového, veřejností s nadějí očekávaného 20. století vstupovala česká národní společnost vnitřně dotvořena. Prošla dlouhou a nesnadnou cestou – desítky let těžila z konstitučního a liberálního prostředí rakouského soustátí, její národní vědomí sílilo v trvalém střetávání s německým nacionalismem. Výsledkem drobné, každodenní aktivity opřené zejména o občanskou soudružnost a rozsáhlou spolkovou činnost bylo na svou dobu industriálně vyspělé, vzděláním obyvatelstva nadprůměrné společenství s jasně stanoveným státoprávním programem. Jeho politika, prosazovaná tradičními i novými politickými stranami, však úspěchů nedosáhla. Hlavní cíl této politiky, s nímž byla spojena též otázka podílu na správě veřejných záležitostí, se postupem času spíše vzdaloval. Spolu s ním slábly i důvody české národní společnosti k setrvání v dosavadním státoprávním rámci, její původní rakouské vlastenectví se vytrácelo. Olomoucká radnice na počátku 20. století Perspektiva naplnění českého státoprávního programu vzala definitivně za své s rozpoutáním 1. světové války. Tu česká veřejnost přijala loajálně, bez nadšení, s vírou, že nebude dlouhá. Následující měsíce však ukázaly, že tento válečný konflikt bude mít dosud nepoznaný průběh i následky. Vznikla zcela nová situace přinášející možnost dalekosáhlých změn. Česká politika až do této chvíle na samostatný českoslo16 | 190 0 – 1918 Tramvaj na dnešním Horním náměstí v Olomouci, počátek 20. století venský stát nepomyslela, nyní však někteří její představitelé začali uvažovat a jednat odbojově. Rakouská monarchie se svým podílem na vyvolání války v jejich očích morálně i politicky diskvalifikovala; současně mizela i šance na její další demokratický vývoj. Navíc byla zpochybněna její dosavadní funkce jako ochrany menších národů ve středoevropském prostoru. Nově vzniklá československá státní idea se proto jevila jako aktivní obrana proti tušenému nebezpečí, ať již ze strany Německa, či Ruska. Plány a myšlenky, formulované a v průběhu války upřesňované zejména Tomášem Garriguem Masarykem, se zdály být dlouho velmi obtížně realizovatelné. Výsledky světové války však vítězným mocnostem umožnily Masarykem nabízený koncept „nové Evropy“ přijmout a prosadit. Idea samostatného československého státu se v říjnu 1918 změnila ve skutečnost. Vznikl nový stát, který česká společnost přijala za svůj. Jeho budování ve válkou narušené Evropě však nebylo zdaleka snadné. 190 0 – 1 9 1 8 | 17 Zrod komunismu jako politické ideologie a praxe Filozofové 19. století pod pojmem komunismus mínili společenský systém postavený na společném vlastnictví výrobních prostředků, v němž lidé nebudou rozděleni podle velikosti majetku na vládnoucí a utlačované vrstvy (třídy) obyvatel. Komunismus měl být završením společenského vývoje a měl nastat po socialistické revoluci, při níž proletariát (dělnictvo) svrhne buržoazii a převezme vládu. Hrůzy 1. světové války posílily u mnoha vojáků touhu po revoluční změně a příděly potravin, které většinu obyvatelstva udržovaly sotva nad hranicí hladovění, zase vyvolávaly nepokoje v zázemí. Většina válčících států tak musela čelit vzpourám vojáků na frontě i stávkám dělníků v továrnách. V únoru 1917 ozbrojené povstání v Rusku smetlo carský režim; nová – prozatímní vláda však pokračovala ve válce po boku mocností Dohody. Německá armáda proto pomohla přepravit z exilu do Ruska uprchlé socialisty, hlavně bolševiky v čele s Vladimírem Iljičem Uljanovem – Leninem, aby prohlubovali revoluční chaos v zemi. V listopadu 1917 pak bolševici skutečně svrhli prozatímní ruskou vládu, nastolili vládu sovětů a v březnu 1918 uzavřeli s Německem a Rakousko-Uherskem separátní mír. Uzavření míru odřízlo možnost návratu československým legiím. V květnu 1918 spory legionářů s bolševiky přerostly v ozbrojený konflikt. Také v českých zemích narůstalo sociální a národní hnutí. V továrnách se množily stávky a demonstrace s protirakouskými a socialistickými hesly. Po vyhlášení československého státu se válečnou bídou postižené obyvatelstvo radikalizovalo a také vojáci vracející se koncem roku 1918 z fronty byli silně ovlivněni bolševickou revolucí v Rusku. Společně s chudinou napadali a kradli soukromý majetek „bohatých“, především majetek Židů. V sousedním Maďarsku načas převzali moc komunisté (tzv. Maďarská republika rad) a jejich armáda pronikla hluboko na Slovensko. Přitom byla podporována nejen maďarským obyvatelstvem, které nechtělo být součástí Československa, ale také částí slovenských dělníků, kteří válku s Maďarskem posuzovali ze sociálního, a nikoli národnostního hlediska. Rovněž většina českých obyvatel se klonila k socialismu, a tak červnové volby v roce 1919 vyhrála sociálně demokratická strana. 18 | 190 0 – 1918 Zrod mediálního věku Technologické inovace Koncem 19. století vyvrcholila průmyslová revoluce, která přinesla radikální změny i v oblasti kultury, umění a šíření informací. Vynález rotačky pro tisk novin, nové telekomunikační prostředky a zrychlení dopravy měnily tempo životního stylu a s ním i dynamiku uměleckých děl a jejich vnímání. K zásadním proměnám, které do dnešních dní určují značnou část kulturní produkce, došlo v oblasti záznamu obrazu a zvuku. Edisonův fonograf s křehkým a neskladným válcem byl roku 1887 vystřídán Berlinerovým gramofonem s hracími deskami. Od samého začátku století začíná první gramofonová firma užívat značku s populárním psíkem His Master’s Voice. A nedávný vynález, fotografii, roku 1896 uvedli do pohybu bratři Lumièrové. Nové století se tak mohlo stát věkem filmu. Liberalizace mediálního prostoru Technologické vynálezy stejně jako proměna společnosti byly počátkem století hlavními faktory šíření médií. Zpřístupnění či výrazné zlevnění tisku, zvukových záznamů a fotografie stálo za rozvojem populární kultury a zábavy, stejně jako za masovou distribucí informací. Umělecká díla mohla být průmyslově kopírována či vydávána v neomezeném množství, což vedlo k jejich snadné dostupnosti i k šíření kýče. Zprvu kočovné, později stálé kinematografy nabízely za nízké vstupné opakovaná představení a oslovovaly všechny vrstvy společnosti, bavit se přicházeli dospělí i jejich děti, a to nejen ve velkých městech, ale i na venkově, jenž byl rovněž systematicky kinofikován. Prvním českým filmovým podnikatelem a tvůrcem se stal architekt a fotograf Jan Kříženecký. Jeho snímky zachycují dění v pražských ulicích a objevují rovněž kouzlo interakce mezi diváky a filmem. 190 0 – 1 9 1 8 | 19 Náboženské poměry Náboženské poměry na sklonku Rakousko-Uherska vykazovaly značné geografické odlišnosti. Formálně se v českých zemích hlásila naprostá většina obyvatel k římskokatolické církvi (97 % populace), toto katolictví však bylo často pouze důsledkem tradice, pohodlnosti či společenského úzu. Značná část věřících svou víru v praxi vůbec nepraktikovala (tzv. matrikoví katolíci, např. nenavštěvovovali bohoslužby). Nejvíce sekularizované, tedy zbavené vlivu náboženství se staly postupem času Čechy. Zde aktivně působila celá řada organizací (např. ateistická Volná myšlenka), které aktivně vystupovaly proti katolické církvi jako opoře rakouské monarchie (katolická církev byla úzce spojena se státní mocí, tzv. austrokatolicismus). Projevům odporu vůči církvi a její silné pozici ve společnosti říkáme antiklerikalismus či pokrokářství. Značně rozdílná situace panovala na Moravě, kde si církev uchovala poměrně silné postavení a přirozenou autoritu, a ještě silnější pozici se těšila katolická církev na vysoce religiózním Slovensku. Morava i Slovensko tak měly již v době monarchie k nábožensky vlažnějším Čechám jistý odstup. Složitou situaci umocňoval i fakt, že vedoucí představitelé národního obrození a českého politického života (např. T. G. Masaryk) měli ke katolické církvi chladSarkanderova kaple v Olomouci, novobarokně přestavěná na počátku 20. století ný, až nepřátelský vztah. 20 | 190 0 – 1918 1914–1918 První světová válka První světová válka (dále 1. sv. v.) přinesla lidstvu první zkušenost s totální válkou. Už se netýkala pouze bojujících armád, ale bylo do ní zapojeno i civilní obyvatelstvo včetně žen. Byla rovněž prvním skutečně globálním konfliktem v dějinách. Z hlediska válečnictví přinesla některé nové fenomény, jako např. zákopovou válku či vyhlášení všeobecné branné povinnosti v některých státech. Hledat jedinou příčinu 1. sv. v. nelze. Sarajevský atentát zapůsobil jako spoušť 1. sv. v., ta však byla produktem celého komplexu trendů a událostí tzv. dlouhého devatenáctého století, především dvou fenoménů pro předminulé století charakteristických, a to nacionalismu a průmyslové revoluce. Ideologie nacionalismu, působící v Evropě 19. století jako roznětka, napomohla sjednocení Německé říše, která se záhy stala jednou z klíčových evropských mocností. Mše na olomouckém Horním náměstí před odchodem jednotek olomouckého 54. pěšího pluku na frontu v srpnu 1914 Druhý fenomén 19. století – dynamizující průmyslová revoluce – umožnil mj. masovou produkci nových a technologicky vyspělejších zbraní, které posléze v průběhu války vzaly život historicky bezprecedentnímu počtu lidí. Válka si vyžádala téměř 40 milionů lidských obětí. Byla ostrým testem pro celou řadu nových zbrojních systémů (kulomet, bojové plyny, první prototypy tanků i nově se rozvíjející letectvo). Řadu úmrtí vojáků způsobily také šířící se infekční nemoci. Další z příčin mezinárodního napětí vedoucího k 1. sv. v. bylo též rostoucí imperiální soupeření mocností o koloniální državy. Hlavními aktéry války v Evropě tak byly aliance tehdejších velmocí – Trojspolek (Německo, Rakousko-Uhersko a Itálie) 22 | 1914 – 1918 a Dohoda (Velká Británie, Francie a Rusko), na jejíž stranu se v roce 1917 přidaly USA. Mezi nejvýznamnější důsledky války, jež skončila porážkou aliance Německa a Rakousko-Uherska (Itálie z Trojspolku vystoupila), patří změna politické mapy Evropy a rozpad historických mnohonárodnostních impérií (Rakousko-Uherska, Osmanské říše) doprovozený vznikem nových národních států, včetně Československa. Zapojení Ruska do války umožnilo vypuknutí bolševické revoluce. Mezi další důsledky pak patří vznik tzv. Versailleského systému i poválečná vlna pacifismu. Válka měla neblahé důsledky pro každodenní život obyvatel. Muži bojovali na frontách a místo nich pracovaly v továrnách ženy a děti. Veškerá výroba byla podřízena válečným potřebám (např. výroba železa na Ostravsku). Spolky a instituce byly nuceny k poskytování peněžních půjček, ze kterých stát financoval nákladnou válku. Panoval všeobecný nedostatek potravin a jejich cena se neustále zvyšovala. V roce 1915 byl zaveden přídělový systém na většinu životních potřeb (známý i v letech druhé světové války), např. na mouku, chléb, cukr, maso, mléko, uhlí. Dokonce i restaurace mohly servírovat jen omezené množství jídla na osobu. Svízelnější situaci čelili zvláště obyvatelé měst, neboť neměli možnost pěstovat ovoce a zeleninu. Ale ani obyvatelé vesnic na tom nebyli o mnoho lépe, neboť museli státu odvádět část úrody. Rozmohlo se pytláctví, nedostatek potravin vedl ke vzniku černého trhu. Zde bylo zboží k dostání za vysoké ceny a tzv. keťasové na tomto nelegálním prodeji bohatli. Vařilo se z náhražkových surovin. Válka se dotkla i školství a volného času, kdy docházelo k omezování výuky (učitelé rukovali do armády, byl nedostatek paliva na vytápění škol) a spolkové činnosti. Za první světové války panoval všeobecný nedostatek potravin (lístek na tuk z r. 1917) 191 4 – 1 9 1 8 | 23 Zahraniční akce Po vypuknutí první světové války se ve Francii a Rusku začaly z Čechů a Slováků, kteří v těchto zemích žili, formovat první dobrovolnické jednotky, jež měly bojovat proti Centrálním mocnostem. Během roku 1915 se ustavilo politické vedení zahraničního protirakouského odboje v čele s Tomášem G. Masarykem, k jehož nejbližším spolupracovníkům patřili Edvard Beneš a Slovák Milan R. Štefánik. Masarykova skupina vedla diplomatická jednání s představiteli států Dohody, aby získala jejich podporu pro československé státoprávní požadavky, což se v posledním válečném roce podařilo. Exilové vedení zároveň udržovalo kontakty s domácím odbojem. Masaryk a jeho spolupracovníci se zasadili o vznik československých legií v Rusku, Francii a Itálii, které v letech 1917–1918 zasáhly do bojů na straně Dohody. Satirické úmrtní oznámení o konci mocnářství 24 | 1914 – 1918 Vznik Československa Rozhodování české politiky, jak se zachovat k Rakousko-Uhersku, bylo po dlouhou dobu váhavé. Do světové války na samostatný československý stát nepomyslela. Stále nacházela důvody pro setrvání uvnitř monarchie; přes mnohé obtíže mohla předpokládat, že právě v jejím rámci dojde půl století trvající úsilí o rovnoprávnost a rozvoj národa naplnění. Situace se zásadně změnila po rozpoutání válečného konfliktu. Přesto zůstal Masaryk ve svém rozhodnutí řešit českou otázku bez Rakousko-Uherska po dlouhou dobu osamocen. Zdálo se být i vlivem vývoje situace na frontách příliš riskantní a nejisté. Sympatie, která naše zahraniční akce postupně u představitelů dohodových mocností získávala, byly navíc jen jedním z důležitých předpokladů úspěchu. Československá státní idea potřebovala rovněž srozumění českého národa a domácí politiky, které se utvářelo postupně, v několika etapách. K nové státoprávní myšlence se domácí politická reprezentace plně přihlásila teprve v průběhu posledního roku války. Stejně tak opustila dosavadní pasivitu většina tvůrců slovenské politiky a rozhodla se spojit osudy svého národa s národem českým. Rozpad mocnářství byl očekáván, události konce října 1918 však české politické předáky svým spádem přesto překvapily. V den, kdy v Praze vypuklo živelné hnutí a spontánně byl vyhlášen samostatný československý stát, jednalo právě vedení vrcholného domácího orgánu Národního výboru v čele s Karlem Kramářem se souhlasem vídeňské vlády v Ženevě s delegací zahraničního odboje. 28. říjen byl jen počátkem dlouhého a složitého procesu. Vznikl stát, který bylo třeba budovat, bránit a duchovně utvářet. Vznikl navíc v době mezinárodně nestabilní, bez záruk, chráněn zprvu jen politickými prohlášeními. Bylo zřejmé, že sjednocování nestejně historicky utvářených, nerovnoměrně hospodářsky vyvinutých a odlišně politicky a duchovně orientovaných zemí a území ve společný stát bude časově náročné. Komplikací od počátku byly rovněž složité národnostní poměry; Němci v českých zemích ani Maďaři na Slovensku se s novým státoprávním modelem neztotožnili. Přes řadu stávajících i pozdějších problémů se Československá republika stala během dvacetiletí své meziválečné existence ekonomicky a duchovně vyspělým státem se sebevědomou zahraniční politikou. Vděčí za to mimo jiné jasné Masarykově koncepci budování státu – nejpevnější vnitřní zárukou jeho existence mělo být budování nové, nadnárodní občanské společnosti. Československo se od naplňování této vize neodklonilo i přesto, že celosvětové sociální a politické krize třicátých let její další rozvoj i rozvoj demokracie obecně citelně oslabovaly. 191 4 – 1 9 1 8 | 25 1918–1938 Versailleský systém, jeho úpravy a ČSR Versailleský systém postavený na sérii mírových smluv s poraženými mocnostmi (Německem, Rakouskem, Maďarskem, Bulharskem a Tureckem) definoval mezinárodní uspořádání po první světové válce. Klíčový význam měla smlouva s Německem podepsaná ve Versailles v rámci Pařížské mírové konference (1919–1920). Německu byly po francouzském nátlaku nadiktovány tvrdé mírové podmínky: muselo platit vysoké válečné reparace, ztratilo veškeré kolonie i některé části území někdejší říše, došlo k rozpuštění německé armády, loďstva i letectva. Británie a zejména USA se stavěly proti tvrdým mírovým podmínkám již na Pařížské mírové konferenci, dominoval však Olomoucky památník padlých vojáků pocházejících z teritoria pozdější Jugoslávie francouzský přístup. Mírové podmínky měly pro německou společnost v nově ustavené tzv. Výmarské republice zdrcující důsledky a série hospodářských a sociálních krizí vydláždila nacistům cestu k moci. Tvrdé mírové podmínky muselo v Trianonské smlouvě akceptovat také Maďarsko (někdejší Uhersko), které ztratilo přes 70 % svého území a téměř 65 % obyvatelstva. Pro mnoho maďarských radikálních nacionalistů je tato „historická křivda“ dodnes živoucím politickým tématem. 28 | 1918 – 1938 Nový mezinárodní systém po Velké válce teoreticky stavěl na principu kolektivní bezpečnosti zajišťovaném první univerzální bezpečnostní organizací – Společností národů (SN). SN již od počátku trpěla mnohými nedostatky a mezi jejími členy zpočátku chyběly některé významné mocnosti (USA, Rusko, Německo). Nově vzniklé Československo, osobou ministra zahraničí Edvarda Beneše velmi aktivní člen SN, se od počátku ocitlo v nepříznivé geopolitické pozici mezi Německem a Ruskem. Ústřední zahraničněpolitický cíl ČSR spočíval v zajištění bezpečnostních záruk. To probíhalo na třech úrovních: 1. dvoustranné vztahy se západními velmocemi (především Francií), 2. středoevropská politika (v jejímž rámci vznikla tzv. Malá dohoda) a 3. Společnost národů. V roce 1935 došlo rovněž k podpisu smlouvy o vzájemné pomoci se Sovětským svazem. Pro státy střední Evropy měla velký význam především otázka garance východních hranic Německa. Západní hranice Německa byly garantovány dohodami z Locarna v roce 1925, kdy bylo Německo přizváno i do SN. Ke garanci východních hranic však nikdy nedošlo. Pro Československo se stala kritickým důsledkem politiky tzv. appeasementu (usmiřování), prosazované západními mocnostmi vůči nacistickému Německu ve 30. letech, Mnichovská dohoda. Politické krize 30. let, posílené krizí hospodářskou, náležely k přímým důsledkům nefunkčnosti a selhání versailleského systému a předehrou druhé světové války. 191 8 – 1 9 3 8 | 29 Reakce na nástup komunismu, fašismu a nacismu Vítězství socialistických stran v prvních volbách vedlo ke vzniku tzv. rudo-zelené vládní koalice, která zavedla řadu sociálních a demokratických opatření: např. zkrácení pracovní doby, podporu nezaměstnaným a všeobecné volební právo. Mnoho lidí tak šlo volbám poprvé a stávalo se snadným cílem demagogie. V sociální demokracii se vyhranila radikální tzv. Marxistická levice (Bohumír Šmeral), která usilovala o připojení strany ke Komunistické internacionále. Spory mezi vedením strany a radikální levicí vyvrcholily pádem vlády a v následujícím roce (květen 1921) založením KSČ. Vyhrocenou domácí situaci na přelomu let 1920/1921 řešila úřednická vláda v čele s někdejším prostějovským okresním hejtmanem Janem Černým. V prosinci 1920 musela například dokonce použít násilí k potlačení generální stávky, protože její účastníci se místy snažili vytvořit společnost podle sovětského modelu. Za této situace s použitím ozbrojených složek souhlasil i prezident Masaryk, který do té doby důsledně odmítal jakékoliv zásahy proti radikální levici. Pozice československých komunistů neměla v zemích střední a východní Evropy obdobu. Podobnými úspěchy se mohli ve víceleté perspektivě pochlubit pouze francouzští nebo němečtí komunisté. Meziválečná síla strany bezesporu náleží k faktorům, které ovlivnily mimořádnou popularitu KSČ mezi voliči v r. 1946. KSČ na sebe strhla většinu členů i voličů sociální demokracie. Proto, dokud v Československu probíhaly demokratické volby, nebyla nikdy zakázána (až do podzimu 1938), neboť ostatní politické strany se obávaly, že takový zákaz by vedl k opětovnému posílení sociální demokracie. Komunisté měli nejen značnou podporu u dělníků, kteří (díky mohutné industrializaci českých zemí již v průběhu 19. století) tvořili velkou část obyvatelstva, ale také u národnostních menšin. KSČ reprezentovala tehdy jedinou stranu, jež sdružovala občany všech národností. Od svého založení se Komunistická internacionála stala nástrojem politiky Sovětského svazu vůči satelitním stranám. Na sklonku 20. let vyzvala sdružené strany k rozhodnému boji za nastolení diktatury proletariátu a proti ostatním politickým stranám, zejména proti sociální demokracii. V KSČ tento program prosadila skupina mladých komunistů pod vedením Klementa Gottwalda (tzv. bolševizace KSČ). Tato nesmiřitelná politika vedla k poklesu členů strany, zejména k odchodu intelektuálů, a ke ztrátě obliby u voličů. Teprve ve druhé polovině 30. let, pod hrozbou narůstající moci fašismu a nacismu, KSČ, opět na příkaz Komunistické internacionály, začala usilovat o spolupráci s jinými stranami a vytváření tzv. národní (lidové) fronty proti fašismu. Obavy majetných a středních vrstev obyvatel z poválečného chaosu a vzestupu socialistického hnutí vedly ke vzniku fašismu. Pochod na Řím – demonstrace síly italských fašistů (Benito Mussolini) v říjnu 1922 měl ohlas ve vzniku fašistických uskupení také v ČSR, jejichž nejvýznamnější část se v roce 1926 sjednotila ve straně Národní obec fašistická. Fašisté chtěli pomocí vlády pevné ruky i použitím hrubé síly bojovat 30 | 1918 – 1938 proti socialistickému internacionalismu a separatismu menšin. Přes některé excesy (např. Židenický puč), však český fašismus zůstal okrajovou záležitostí. V době hospodářské krize vyzval papež katolíky k překonání sociálních rozporů vytvořením systému korporací. Ohlas nalezl především u Slovenské ľudové strany, korporativismus se nicméně v ČSR neujal. Skupina cvičenců Dělnické tělovýchovné jednoty na Ostravsku (září 1920) Podstatně většinou oblibu nalezly fašistické myšlenky u německého obyvatelstva, které se v ČSR cítilo diskriminováno. Zhoršení hospodářské situace a podpora ze strany nacistů, kteří se v sousedním Německu chopili moci (1933), vedlo k radikalizaci německých nacionalistů a následnému zákazu nacistické strany v ČSR. Záhy se ovšem přeskupili, Sudetoněmecká strana dokázala sjednotit většinu Němců a stala se v roce 1935 nejsilnější stranou v ČSR. 191 8 – 1 9 3 8 | 31 První československá republika – rysy každodennosti Po skončení války se každodenní život pomalu vracel k obvyklému mírovému rytmu. Lidé se vyrovnávali se ztrátou blízkých a se změnami, které válka a vznik republiky přinesly. Roku 1918 byla uzákoněna osmihodinová pracovní doba. Lidé chodili do práce od pondělí do soboty, neděle byla věnována odpočinku. Oproti dřívějšímu období se zvýšil počet pracujících žen. V roce 1920 bylo ženám přiznáno volební právo a začaly se pomalu zapojovat i do politického dění ve státě (ženské spolky). Pracovní život neblaze ovlivnila hospodářská krize a s ní spojený růst nezaměstnanosti. K oblíbeným volnočasovým aktivitám první republiky patřily např. biograf, poslech rozhlasu, tramping a sport. Byla obnovena činnost Sokola. V obcích byly zakládány sportovní oddíly a stavěly se sokolovny, které kromě sportovního vyžití plnily i kulturní a společenskou funkci. Pořádaly se všesokolské slety, jichž se účastnily desítky tisíc lidí. Podobné organizace měly často výraznou politickou a etnickou orientaci (katolický Orel, německé jednoty). Československý olympijský výbor posílal reprezentanty na olympiády, ze kterých přiváželi mnoho medailí. Mezi sporty těšící se oblibě patřily hokej a kopaná, první sport, který vstoupil do přímých rozhlasových přenosů. V období první republiky se dařilo módnímu návrhářství, které dosáhlo evropské úrovně. Vznikaly proslulé luxusní firmy – nejznámějším byl Módní dům Hany Podolské. Navštěvovaly ho manželky státníků, herečky a zpěvačky. České salony, jejichž tradice sahala do 19. století, hledaly inspiraci v zahraničí, zejména v Paříži, odkud se dovážely časopisy věnované módě. Brzy začaly podobné časopisy vycházet i v Československu. Pořádaly se přehlídky, na kterých se prezentovaly tehdejší módní trendy, na přehlídkových molech se poprvé objevily profesionální manekýnky. Módní styl 20. a 30. let 20. století, který zasáhl do řady oblastí života (architektura), je dobře zdokumentován v dobových filmech. 32 | 1918 – 1938 Politický a ústavní systém první republiky Okolnosti vzniku samostatného československého státu se výrazně odrazily v jeho následném utváření. Přitakání Západu, české demokratické tradice a rozchod s habsburskou monarchií – to byly spolu s celkovou dobovou atmosférou hlavní důvody, proč se Československo od počátku formovalo jako demokratická parlamentní republika. Česká společnost se s touto státní formou plně ztotožnila, přestože pro ni byla Návštěva prezidenta T. G. Masaryka v Olomouci (18. září 1921) něčím zcela novým. Převládal názor, že demokracie založená na široce pojatých občanských právech a svobodách je jediným vhodným a z pohledu Československa i přirozeným systémem. Značnou inspiraci představoval francouzský a rovněž americký vzor. Základním kamenem československého státního systému se stala ústavní listina ČSR z 29. února 1920, svěřující rozsáhlou zákonodárnou moc dvoukomorovému Národnímu shromáždění, volenému na základě všeobecného, rovného, přímého a tajného hlasovacího práva. Uplatněný princip poměrného zastoupení spolu s dalšími volebními předpisy a politicko-společenskou strukturou společnosti vedl záhy k vytvoření systému, v němž měly hlavní vliv na chod veřejného života státu politické strany, 191 8 – 1 9 3 8 | 33 vytvářející zpravidla široké vládní koalice. Svou roli v něm však sehrával i prezident republiky. Zvláště osobnost T. G. Masaryka byla výrazným integračním a stabilizačním prvkem po většinu meziválečného období. Soustava politických stran prošla od dob svého vzniku mnoha změnami a zvraty, přesto si však uchovala některé základní rysy z předválečného období. Jistým specifikem meziválečného Československa byla skutečnost, že poměrně velký počet stran (712) byl schopen ucházet se parlamentní křesla, a tím i o moc ve státě. Stabilita v rozvrstvení obyvatelstva mezi politické strany byla vedle národnostního a náboženského členění jedním z faktorů, který přispěl k zachování demokratického charakteru republiky. Naproti tomu vedl uvedený systém širokých koalic nutně ke kompromisům a vlivem politických změn a ekonomického vývoje k poměrně častým výměnám vlád. V případě hlubších vládních krizí přicházely ke slovu tzv. úřednické vlády složené z odborníků, v parlamentu ovšem opět podporované koalicemi politických stran. Politické strany v období první Československé republiky můžeme dělit podle různých hledisek podle politické, sociální či stavovské skladby jejich členské základny, podle mocenských zájmů, ideologických stanovisek, programových cílů, národnostního, ale i náboženského složení. Lišily se navzájem organizační strukturou, počtem členů a voličů, svým vlivem na parlamentní či samosprávné úrovni. Je však nesporné, že se spolu s řadou zájmových organizací, kulturních institucí a spolků výrazně podílely na formování politického systému a veřejného života tehdejší společnosti. Význam ústavního a stranického systému nespočívá pouze v určité geografické jedinečnosti existence demokratického systému, ale také v symbolické a inspirativní základně let 1918–1938. Byl to vzor, který pomáhal udržovat naděje československého exilu v období totalitních a autoritativních režimů. „Mýtus“ první republiky ožil i v období po roce 1989. 34 | 1918 – 1938 Menšiny za první republiky (1918–1938) Československá republika byla při svém vzniku prezentována jako národní stát Čechů a Slováků (tzv. národ československý). Etnickým složením svého obyvatelstva však převzala štafetu po zaniklé monarchii a zůstávala mnohonárodnostním státem, v němž i vztahy Čechů a Slováků vykazovaly řadu třecích ploch. Práva menšin v republice ošetřovaly mezinárodní smlouvy a ústava z r. 1920. Do té doby dominantní pozice Němců silně poklesla: z vůdčího národa se stali menšinou. V českých zemích patřili k druhému nejpočetnějšímu národu. S tímto faktem se nehodlali smířit a po vyhlášení republiky odmítli jednat s československou stranou, dokonce vyhlásili v oblastech českého a moravského pohraničí německé provincie. Vzniklé oblasti usilovaly o připojení k Rakousku. Během období první republiky řada Němců vnímala nejen politické kroky státu jako diskriminační (např. pozemkovou reformu). V oblasti Těšínska a slovenské Oravy a Spiše žili Poláci, kteří se také snadno nesmiřovali s faktem, že zůstali na území Československa. Proti Maďarům na Slovensku, kteří měli v rámci monarchie v oblasti Slovenska, tehdy Horních Uher, vůdčí postavení a probíhala zde násilná maďarizace obyvatelstva, podnikla vláda ČSR řadu kroků: od stěhování slovenského nebo českého obyvatelstva do oblastí se silnou maďarskou menšinou po omezování maďarských škol. Součástí Československa se stala nová územní oblast, která nikdy s historií českých zemí nesouvisela, a to Podkarpatská Rus, za monarchie náležející k Uhrám. Novým menšinovým národem se tak stali Rusíni. K výrazným národnostem nového státu patřili také Židé a Romové. Židé měli v nové republice, oproti jiným státům v Evropě, možnost zvolit si při sčítání lidu v roce 1921 židovskou národnost. Romové byli v první republice kontrolováni řadou nařízení a zákonů (např. zákon o potulných cikánech, cikánské legitimace). 191 8 – 1 9 3 8 | 35 Symbolika let 1918–1938 Změna režimu byla doprovázena odstraňováním symbolů Rakouska-Uherska. Vedle likvidace znaků, úředních tabulí a podobizen habsburských panovníků se jednalo především o manifestační destrukci mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze, považovaného za symbol bělohorské porážky a habsburského útlaku. Významnou roli při budování republiky hrály i symboly a rituály potvrzující kolektivní identitu nového československého národa. Nezastupitelnou funkci měl také kult Tomáše G. Masaryka podporovaný četnými fotografickými portréty i přijetím tzv. Lex Masaryk a udělením čestného titulu „Prezident Osvoboditel“. Symbolika nové státnosti si našla cestu také na bankovky první republiky 36 | 1918 – 1938 Teritoriální geneze státu v letech 1918–1920 Po rozpadu habsburské monarchie došlo ve střední Evropě ke vzniku tzv. nástupnických států (Československo, Polsko, Maďarsko, Rakousko, Jugoslávie), jejichž národnostní a politické zájmy se často křížily a docházelo mezi nimi k územním sporům. Německé obyvatelstvo v československém pohraničí se na podzim 1918 pokusilo vytvořit na ČSR nezávislé německé provincie, ale do konce roku byla oblast obsazena československou armádou. I nadále ovšem v pohraničí docházelo k dalším konfliktům (Těšínsko, Hlučínsko). Složitější situace panovala na Slovensku a Podkarpatské Rusi, o něž v roce 1919 proběhla válka s Maďarskem. Československo-maďarskou hranici stanovila až v červnu 1920 Trianonská smlouva. Nová republika musela hájit řadu svých území v pohraničí, ale hora Říp (na dobové bankovce) byla a zůstává symbolem české státnosti. 191 8 – 1 9 3 8 | 37 Meziválečné umění – Vlivy mezinárodní výtvarné avantgardy (malířství, sochařství, fotografie) Kultura nového státu byla v přímém kontaktu s řadou světových center, z nichž českoslovenští umělci čerpali inspiraci. Z Vídně a Paříže doznívala secese, kterou svými obrazy a plakáty obohatil Alfons Mucha. Paříž byla rovněž kolébkou výtvarného a architektonického kubismu, jenž nejsilněji zapůsobil na Emila Fillu, Bohumila Kubištu či Josefa Čapka. Stranou nezůstaly ani avantgardní proudy přicházející z Berlína, Mnichova či Moskvy, zajímavé impulzy byly nalézány v barvitém světě Orientu. Projevy prvorepublikové avantgardy v architektuře jsou dodnes rozesety po desítkách míst v celé republice. V duchu individualistické filozofie a rozvíjející se psychologie se ve výtvarném umění výrazně projevilo hravé i bojovné dada, na něž navazovaly surrealismus a abstraktní malba a sochařství. Výtvarná díla Marie Čermínové – Toyen, Jindřicha Štyrského či Josefa Šímy patří dodnes k vrcholům evropského moderního umění. Mezi jednotlivými umělci i jednotlivými proudy docházelo v meFotografie uchovaly podobu architektonických děl, jež ziválečném období k celé řadě ve 20. století nenávrátně zmizely: majestátní budova střetů a kontroverzí. olomoucké synagogy v dobách své slávy 38 | 1918 – 1938 Modernizace divadelního prostoru a projevu Proměnila se rovněž dramatická literatura a způsoby jejího divadelního předvedení. Vedle tradičních scén se vyrojily kabarety a šantány přebírající podněty a styl z evropských metropolí. Zatímco na tradičních scénách v prvních poválečných letech převládaly ozvuky impresionismu, expresionismu a symbolismu, originální divadelní formy pěstovalo především satirické Osvobozené divadlo s autorskou a hereckou dvojicí Jiřího Voskovce a Jana Wericha, či divadlo D 34 Emila Františka Buriana. Živé divadelní dění vládlo i v mimopražských regionech. Likvidační protižidovská politika postihla v r. 1939 také olomouckou synagogu 191 8 – 1 9 3 8 | 39 Rozvoj filmových žánrů a produkce V kinech bylo možné sledovat severská dramata i americké grotesky. Tuzemský filmový průmysl se teprve rozvíjel a produkoval především nenáročné filmové žánry určené pro nejširší publikum. Převažovaly veselohry a melodramata se sentimentálními zápletkami, rodil se kult hereckých hvězd. Roku 1931 byly položeny základy filmových ateliérů v Praze na Barrandově (plány na stavbu ateliérů vznikají roku 1923) a v roce 1933 zde vznikl první film. Československou kinematografii se někteří filmoví tvůrci snažili pozvednout adaptacemi literární klasiky nebo experimentálními filmy. Ke scenáristické práci se odhodlali rovněž někteří spisovatelé (Vítězslav Nezval, Vladislav Vančura). Na světovou úroveň český film povznesl Gustav Machatý, poučený moderní americkou, francouzskou i ruskou kinematografií. Bývalé kino Edison v Olomouci 40 | 1918 – 1938 Ekonomický vývoj v období 1918–1938 Nově vzniklá Československá republika zaujala z hospodářského hlediska výhodné postavení. Na území nově ustaveného státu bylo soustředěno přibližně 60 % průmyslu bývalé habsburské monarchie. V této průmyslové struktuře dominovala především lehká odvětví s výraznou převahou textilního průmyslu; významnou pozici zaujímaly také průmysl hutní a strojírenský. Zatímco Čechy, Morava a Slezsko představovaly průmyslově vyspělou oblast doplňovanou produktivně silným zemědělstvím, Slovensko bylo územím převážně agrárním; zdejší nedostatečně rozvinutý průmysl se orientoval především na zpracování kovů, dřeva a potravin. Podkarpatská Rus byla vysloveně zaostalým agrárním regionem. V československém státě se tak spojily dva hospodářsky rozdílné regiony, a to průmyslový západ a až na výjimky agrární východ republiky, kde Sběr uhlí na Ostravsku během hospodářské krize ve 30. letech však i agrární výroba byla na nízké úrovni (kromě úrodných oblastí jižního Slovenska). Převaha lehkého průmyslu a zúžení vnitřního trhu (ve srovnání s poměry v Rakousko-Uhersku) určily výrazně exportní charakter československého průmyslu, jenž činil celkovou ekonomickou situaci v ČSR závislou na ekonomické kondici zahraničních odbytišť. Především ve dvacátých letech (období hospodářského růstu) se posiloval průmyslový charakter československé ekonomiky, Československo se zařadilo v mezinárodním srovnání mezi průmyslově agrární státy s vyspělou ekonomickou úrovní srovnatelnou s Rakouskem, Finskem a Norskem a podstatně převyšující ekonomickou 191 8 – 1 9 3 8 | 41 úroveň jihoevropských států. V roce 1930 však Československo zasáhla mimořádně ostrá a vleklá ekonomická krize, z níž se ČSR nevzpamatovalo až do konce třicátých let. Krizový stav ekonomiky ve druhé polovině třicátých let poněkud mírnily státní investice stimulující zbrojní průmysl a stavebnictví (výstavba pohraničních opevnění a strategicky významných komunikací a objektů). Figurína oběšence umístěná stávkujícími dělníky pro výstrahu před domek stávkokaze, Kopřivnice (30. léta 20. století) 42 | 1918 – 1938 Náboženské poměry Vznik první republiky se citelně projevil v náboženské oblasti. České národní hnutí se dlouhodobě vytvářelo v identifikaci s husitstvím a vypořádání se s habsburskou monarchií vyvolávalo také nutnost zúčtovat s katolickou církví, která byla vnímána jako tradiční opora monarchie. Po vzniku republiky se spontánně zformovalo široké protikatolické hnutí. Noviny každodenně přinášely hesla typu: „Pryč od Vídně! Pryč od Říma! Katolíci budou v republice žebráky!“ či výzvy k vystoupení věřících z církve. Symbolem protikatolické vlny se stalo stržení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. K častým projevům patřilo ničení křížů a drancování kostelů. V samé katolické církvi vzniklo hnutí, které se od této církve odtrhlo a vytvořilo liberální a nacionální Církev československou, k níž se připojilo asi 800 000 věřících. Vláda v rychlém sledu přijala zákony, které legalizovaly rozvod, pohřeb žehem (krematoria), občanský sňatek a prohlásily účast na výuce náboženství za dobrovolnou. Protikatolické hnutí zasáhlo převážně Čechy, Moravu jen slabě a Slovenska se takřka nedotklo. Právě protikatolické excesy na počátku republiky odcizily značnou část katou Litovle – kostel sv. Cyrila a Metoděje lických Slováků ideji společ- Chudobín Církve československé husitské (CČSH) ného státu. Katolická církev si i přes jisté oslabení uchovala v ČSR nejsilnější postavení (78 % obyvatel), tradičně se silnou základnou na Slovensku, na Moravě a v některých německých oblastech. K nové Církvi československé se přihlásilo 8 % obyvatelstva, převážně v Čechách. Po vzniku ČSR se doposud roztříštěné evangelické proudy spojily do Českobratrské církve evangelické. K judaismu se hlásili Židé zvláště na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Naprosto novou skupinou byli tzv. lidé bez vyznání, za něž se prohlásilo asi 7 % obyvatelstva, opět téměř výlučně z Čech. 191 8 – 1 9 3 8 | 43 Chudobín u Litovle – chrám sv. Cyrila a Metoděje pravoslavné církve stojící jen několik desítek metrů od kostela CČSH I přes protikatolickou vlnu byla první republika státem, který respektoval a dodržoval náboženskou svobodu. Ke sporům státu a církve po roce 1920 s výjimkou Marmaggiho aféry (roku 1925 Vatikán na protest proti vládní podpoře Husových oslav odvolal papežského nuncia) prakticky nedocházelo. Zvláštností první republiky byla také přítomnost řady kněží v parlamentu i ve vládě, kde působili jako poslanci či ministři za jednotlivé katolické strany. 44 | 1918 – 1938 1938–1945 Krize roku 1938 Během druhé poloviny 30. let narůstalo mezinárodně politické napětí vyvolané sílící expanzivní politikou nacistického Německa. Československé politické vedení se na hrozící válku s Německem připravovalo jak diplomaticky (uzavření smlouvy se SSSR), tak vojensky (modernizace a reorganizace armády, výstavba pohraničních opevnění). Postavení ČSR se ještě zhoršilo po německém obsazení (tzv. anšlusu) Rakouska. Koncem dubna Sudetoněmecká strana vedená Konradem Henleinem vyhlásila po předchozí dohodě s německými nacisty tzv. Karlovarské požadavky, které usilovaly o autonomní postavení pohraničních oblastí s německým osídlením a respektování „německého světového názoru“. Projev Konrada Henleina v Opavě Kvůli zprávám o údajně chystaném německém vojenském útoku byla 21. května 1938 vyhlášena pohotovost československých ozbrojených složek (tzv. částečná mobilizace). K válce však nedošlo, místo toho pokračovaly snahy o politické řešení krize. V srpnu a září pobývala v ČSR britská mise v čele s Walterem Runcimanem, která se měla pokusit zprostředkovat dohodu mezi vládou a Sudetoněmeckou stranou. Runciman v duchu tehdejší britské politiky appeasementu československým úřadům doporučil vyhovět německým požadavkům. 46 | 1938 – 194 5 Přestože vláda projevila ochotu přijmout Karlovarské požadavky, Henleinovi přívrženci stupňovali své nároky a 12. září zahájili s podporou z Německa v pohraničí ozbrojené povstání. K nepokojům a násilnostem došlo také na hranicích s Maďarskem a Polskem. Současně s boji probíhala i diplomatická jednání. Britský premiér Neville Chamberlain se při dvou setkáních s Hitlerem pokusil najít smírné řešení. Československá vláda v čele s Milanem Hodžou vyjádřila ochotu k ústupkům, po lidových demonstracích však byla nucena rezignovat a nově ustavená úřednická vláda řízená generálem Janem Syrovým vyhlásila 23. září všeobecnou mobilizaci. Ačkoliv Československo očekávalo německý útok, Hitler souhlasil s dalším diplomatickým jednáním, takže se 29. září 1938 v Mnichově sešli představitelé Německa (Adolf Hitler), Itálie (Benito Mussolini), Velké Británie (Neville Chamberlain) a Francie (Édouard Daladier). Zástupci československé delegace nebyli k jednání přizváni. Výsledkem byla tzv. mnichovská dohoda, na jejímž základě se ČSR musela vzdát sporných pohraničních území. Poté, kdy prezident Eduard Beneš na dohodu přistoupil, ztratilo Československo zhruba třetinu svého území ve prospěch Německa, Maďarska a Polska. Mnichovská dohoda ve svých důsledcích vedla k abdikaci prezidenta Beneše a k zániku politického systému tzv. první republiky. Češi prchající v r. 1938 z obsazených Sudet 193 8 – 1 9 45 | 47 Deformace politického života v období druhé republiky Pomnichovská krize se hluboce dotkla všech oblastí společenského života okleštěného Československa. Ztráta území, změna mezinárodního postavení republiky, její značné hospodářské oslabení, ale i hořkost ze zrady spojenců a přetrvávající obavy o budoucnost státu – to vše výrazně poznamenalo dobovou atmosféru a smýšlení většiny obyvatel. Nejvíce však důsledky Mnichova ovlivnily vnitropolitický život tzv. druhé republiky, a to ve všech směrech. Dosavadní mocenskopolitický systém státu začal selhávat. Prvním příznakem změny poměrů byla říjnová abdikace prezidenta Edvarda Beneše, obměna vlády generála Jana Syrového a následná jednání se slovenskými politickými představiteli o uznání slovenské autonomie a zřízení autonomní vlády, k nimž se záhy připojili i zástupci Podkarpatské Rusi. Byl zahájen proces, jehož součástí bylo utvoření Česko-Slovenska (23. 11. 1938). Zmíněná státoprávní úprava však zdaleka nevyřešila přetrvávající národnostní a politické neshody a napětí. Situace v českých zemích byla značně komplikovaná. Pod heslem nutnosti zjednodušení politického systému došlo v průběhu podzimu k zásadnímu zúžení dosavadního politického spektra, a tím i k porušení zásad pluralitní demokracie. Veškeré české „národní síly“ se nově seskupily do nově vytvořené Strany národní jednoty, jejímž cílem bylo vybudování systému nové, autoritativní demokracie. Roli tzv. loajální opozice plnila druhá z nově vzniklých stran – Národní strana práce, přičemž ke specifickému vývoji docházelo také ve stranictví slovenském, německém a maďarském. Změnu dosavadního politického kurzu zanedlouho potvrdila řada právních aktů nově jmenované vlády v čele s bývalým agrárníkem Rudolfem Beranem. Tradice liberální demokracie byly definitivně opuštěny. Obavy z nastalého vývoje velmi bolestně vyjádřil např. Josef Čapek v knize Psáno do mraků. Zmrzačený stát jen s námahou odolával sílícímu tlaku ze strany nacistického Německa; stupňované požadavky adresované z Berlína prezidentu Háchovi dávaly tušit, že se s dosaženými územními zisky Hitler nespokojí. 48 | 1938 – 194 5 Druhá světová válka v Evropě Cestu ke druhé světové válce vydláždily politické a ekonomické krize 30. let, jakož i selhání Versailleského systému a idealistické představy o uspořádání světa po Velké válce. Druhá světová válka byla zpočátku především pokusem poražených států (zejm. Německa) zvrátit „křivdu“ mírových podmínek ustavených po první světové válce. Ve výmarském Německu rostla nezaměstnanost, důsledky hospodářské krize ještě zhoršovaly tvrdé reparace. Ze společenských nálad těžila především německá nacistická strana (NSDAP), což v lednu roku 1933 vedlo ke jmenování vůdce strany Adolfa Hitlera německým kancléřem. Ideologie nacistické strany byla kombinací odkazu pruského militarismu, německého nacionalismu a germánské mytologie se sociálními a rasistickými prvky. Antisemitismus se stal záminkou k masovému vraždění Židů známému jako holocaust (hebrejsky šoa). Bezprostředně po nástupu nacistů k moci začala nacistická strana v čele s vůdcem A. Hitlerem realizovat své vize nového velkého Německa (Třetí říše). Přirozeným spojencem Německa se staly fašistická Itálie a některé státy poražené v první světové válce (Maďarsko), posléze také Japonsko. Druhá světová válka v Evropě začala v září 1939 kombinovaným útokem Německa a Sovětského svazu na Polsko. Německo krátce předtím podepsalo se SSSR smlouvu o neútočení, tzv. Pakt Ribbentrop–Molotov. Následovalo vyhlášení války Německu ze strany Francie a Británie. Sama Francie však již v červnu 1940 podlehla síle německých vojsk. O rok později napadl Hitler také Sovětský svaz, kde započal obrat ve válce, který vyústil až v dobytí Berlína Rudou armádou a porážku Německa. V roce 1943 se do války v Evropě zapojily také americké vojenské síly. Válka za sebou zanechala více než 60 milionů obětí po celém světě, z nichž přibližně 6 milionů tvořili Židé zavraždění v koncentračních a vyhlazovacích táborech. Holocaust se tak stal nejhrůznějším případem genocidy v dějinách. Významným důsledkem války byl počátek tzv. atomového věku, kdy v jejím průběhu byla proti Japonsku poprvé použita jaderná zbraň. V atmosféře podobné té po konci první světové války znovu ožily pokusy o pacifikaci mezinárodních vztahů, jež vyústily založením Organizace spojených národů (OSN), která se však v atmosféře počínající studené války stala poměrně bezzubou. 193 8 – 1 9 45 | 49 Hlavní aspekty holocaustu (šoa) Mezi základy německého nacismu patřil i rasismus, víra v nadřazenou elitu německého národa a také antisemitismus nepřátelství vůči Židům provázené zuřivou snahou o jejich úplné vyřazení ze všech sfér společnosti a německého „životního prostoru“. Nedlouho po uchopení moci nacisté v Německu vyhlásili tzv. Norimberské zákony, které zbavovaly Židy občanských práv a učinily z nich obyvatelstvo nižší kategorie. Tzv. památeční kameny umístěné před bydlišti Židů deportovaných do koncentračních táborů Současně se snažili přinutit co nejvíce Židů k odchodu ze země. Mezi státy, ve kterých židovští uprchlíci hledali útočiště, patřilo do roku 1938 také Československo. Po mnichovské dohodě čelili Židé v odstoupeném pohraničí stejnému násilí jako v ostatních částech Německé říše (Křišťálová noc) a také režim Druhé republiky začal 50 | 1938 – 194 5 omezovat jejich majetková a občanská práva. Po okupaci českých zemí v roce 1939 došlo k zavedení rasových zákonů v Protektorátu Čechy a Morava (1939) a také Slovenská republika přijala zcela diskriminační Židovský kodex (1941). Celá řada příkazů měla za cíl izolovat Židy od ostatního obyvatelstva. Důležitou součást pronásledování Židů představovala tzv. arizace židovského majetku. Do továren, obchodů a jiných podniků židovských majitelů dosadily úřady placeného nežidovského (tzv. árijského) správce. Úřady později podnik levně odprodaly do rukou nového árijského majitele, kterým byl často dotyčný správce. Stejně tak Židé, kteří chtěli emigrovat, museli nejprve značnou část svého majetku za nevýhodných podmínek prodat árijci. Jako správci a noví majitelé arizovaného majetku byli vybíráni především členové nacistické strany, Němci a později též čeští kolaboranti, které chtěli nacisté odměnit. Vypuknutí války v září 1939 výrazně omezilo možnost další emigrace Židů a nacistická organizace SS zahájila jejich násilné deportace na dobytých územích (Nisko). Před zahájením války proti SSSR v roce 1941 se pak přední nacisté dohodli s velením Wehrmachtu, že Židé, stejně jako komunisté, nebudou bráni do zajetí. Začalo tak masové vyvražďování Židů na východě. Na podzim téhož roku byly obnoveny deportace Židů z Německa a Protektorátu Čechy a Morava do uzavřených ghett (Terezín). V lednu 1942 se na konferenci ve Wannsee u Berlína zástupci nejvyšších německých úřadů dohodli na způsobu a metodách „konečného řešení židovské otázky” – zabíjení Židů pomocí plynu, který se již předtím osvědčil při likvidaci „rasově méněcenných“ obyvatel Německa v programu eutanázie. Vraždění probíhalo ve velkých koncentračních táborech a v nově založených táborech vyhlazovacích. Celkem padlo za oběť holocaustu okolo šesti milionů evropských židů, z toho 80 tisíc z českých zemí a 70 tisíc ze Slovenska. 193 8 – 1 9 45 | 51 Každodennost za Protektorátu Čechy a Morava Válka a okupace hluboce zasáhly do života československých občanů. Každodenní život ve svobodném státě se změnil na život ve strachu a nejistotě. Všudypřítomná hrozba perzekuce, udavačství, kolaborace a povědomí o podmínkách ve věznicích a koncentračních táborech se na obyvatelích negativně podepsaly. Večer se města halila kvůli náletům do zatemnění, což náladu ještě zhoršovalo. Lidé si postupně zvykali na německé nápisy místo českých. Uzavření českých vysokých škol a omezování počtu středních škol vedlo k tomu, že mnoho studentů muselo školní docházku přerušit. O práci přišli mnozí příslušníci inteligence, část z nich odešla do emigrace. Cenzura se stala běžnou součástí života. Některá periodika byla zrušena, poslech zahraničního rozhlasu (Londýn, Moskva) byl zakázán pod hrozbou trestu smrti. Rozmohla se tzv. šeptaná propaganda proti oficiální moci. Není divu, že si lidé vysnili hrdinu, který měl nadpřirozené schopnosti a bojoval proti německým okupantům. Tento Pérák díky svým pružinám na nohou vždy nacistům unikl. Občany trápily také problémy s nedostatkem potravin. Přídělové lístky na potraviny zdaleka nedostačovaly potřebám rodin. Pro příklad vezměme mléko a vejce – v roce 1944 mohla jedna osoba koupit jen necelé dva litry mléka a čtyři vejce měsíčně, například kakao, káva nebo čokoláda se od roku 1940 nesměly prodávat vůbec. Ženy vařily z potravinových náhražek. Za nákup potravin mimo povolené příděly hrozily vysoké tresty. Přesto se rozmohl černý trh (šmelina). Zejména lidé z měst byli za potraviny z vesnic ochotni dát veškeré úspory a cennosti. Každodenní nejistota, nedostatek životních potřeb a rozdělení rodin v důsledku totálního nasazení byly na atmosféře ve společnosti znatelné. Rozptýlení nacházeli lidé především ve sportu. Fotbalová a hokejová utkání dovolovala na chvíli zapomenout na tíživou situaci, ve které se stát nacházel. Své první úspěchy sklízel v této době běžec Emil Zátopek. Povinný doplněk rozhlasového přijímače v letech nacistické okupace 52 | 1938 – 194 5 Pracovní knížka z období Protektorátu Čechy a Morava 193 8 – 1 9 45 | 53 Nacistický okupační systém a protektorátní autonomní správa Okupace zbytku bývalého československého státu německou armádou 15. března 1939 na několik let násilně přerušila jeho po dvě desítky let trvající samostatný vývoj. Hned následujícího dne vznikl Hitlerovým výnosem na zabraném území Protektorát Čechy a Morava – nový útvar na mapě Evropy, který postrádal základní znaky státního celku a stal se součástí Velkoněmecké říše v pozici samosprávné provincie, jíž byl až na výjimky svěřen téměř veškerý výkon státní moci. Německou okupační moc k tomu Přehlídka německých jednotek na olomouckém náměstí (březen 1939) vedly jak důvody mezinárodní (okolní Evropa stále žila v míru), tak zejména ekonomické: od počátku byly české země pro říši hospodářsky důležitým prostorem, který se okupační moc snažila ovládat s co možná nejmenším nasazením vlastních sil. Hlavou autonomní protektorátní správy byl po celou dobu okupace státní prezident Emil Hácha, opírající se pokud možno o protektorátní vládu jako nejvyšší orgán výkonné moci. Ze čtyř vlád, které postupně plnily svou složitou úlohu okupační moci podřízeného vládního kabinetu, se do českých dějin nejvýrazněji zapsala druhá protektorátní vláda v čele s generálem Aloisem Eliášem, dlouhodobě udržujícím kontakty s představiteli 54 | 1938 – 194 5 Výnos o vyhlášení civilního výjimečného stavu po příchodu Reinharda Heydricha (1941) 193 8 – 1 9 45 | 55 londýnské exilové vlády. Role těchto vlád však spočívala především v udržení funkční a respektované soustavy úřadů autonomní správy – okresní a zemské úřady zůstaly zachovány jako hlavní opory vlády na území protektorátu, neboť parlament byl totiž stejně jako politické strany rozpuštěn. Výrazem českého politického života i jednoty národa tak bylo pouze nově utvořené Národní souručenství, organizace s masovou členskou základnou, jejíž faktický vliv na společnost však postupně upadal. Složitost postavení autonomní správy spočívala v jejím plném podřízení německé okupační moci. Po krátkém období vojenské správy stanul v jejím čele říšský protektor (Konstantin von Neurath) jako přímý zástupce vůdce a říšského kancléře Adolfa Hitlera. K dispozici měl vlastní rozsáhlý úřad, jemuž ve vybraných oblastech protektorátu podléhaly tzv. oberlandráty jako správní orgány, dohlížející na jednotlivé protektorátní úřady. Na území protektorátu navíc působilo vedle soudnictví protektorátního také německé soudnictví a rozvětvená síť represivního aparátu (Gestapo, Bezpečnostní služba a jiné). Pozice protektorátní správy vůči nacistické okupační moci se postupně zhoršovala. Výrazně se na tom podílely vnější faktory související s válkou (vypuknutí války v září 1939, napadení Sovětského svazu v červnu 1941, vyhlášení totální války v únoru 1943), pominout ale nelze ani roli některých představitelů okupačního režimu (zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich, státní tajemník Karl Hermann Frank). Protektorátní jednokorunová bankovka 56 | 1938 – 194 5 Základní rysy vývoje slovenského státu v letech 1939–1945 Vznik samostatného slovenského státu 14. března 1939 byl úzce spojen s evropskou krizí konce 30. let 20. století. Vedle trvalého a stupňujícího se německého vlivu, který postupně nabýval formu nátlaku, se na rozbití Československa výrazně podílela i pozdější vedoucí politická síla slovenského státu – Hlinkova slovenská ľudová strana. Ta již v době slovenské autonomie koncem roku 1938 projevovala totalitní tendence, které zasahovaly většinu oblastí veřejného života (zákaz činnosti politických stran a spolků, diskriminační opatření vůči židovským i českým občanům, zřízení koncentračního tábora apod.). Po vyhlášení slovenské samostatnosti oficiální slovenská reprezentace již zcela rezignovala na dřívější principy demokratického uspořádání státu. Nový politický systém postavila na třech ideových základech: katolickém křesťanství, slovenském nacionalismu a stavovské solidaritě. Z nich se nejvíce v praxi prosadila idea nacionalismu, která byla hlavním rysem nově vzniklého totalitního mocenského modelu s výraznými fašistickými znaky. Slovenská republika (oficiální název státu podle ústavy z 21. července 1939) prošla během své krátké existence poměrně složitým vývojem. Vedle měnících se domácích podmínek neumožňovaly potřebnou stabilitu zejména zahraničněpolitické faktory – vypuknutí a průběh 2. světové války. Po určitou dobu do léta 1940 ve vládnoucím ľudáckém táboře, v němž měli nejsilnější pozice příslušníci konzervativního křídla kolem prezidenta Jozefa Tisa, přežívala iluze o možnosti vlastní, na Třetí říši částečně nezávislé politiky. Velmi výrazně zde působil faktor národní jednoty, posilovaný zejména katolickou církví. Následující měsíce a roky však jasně ukázaly, jaké plány má Německo se svým novým spojencem. Další vnitropolitický vývoj Slovenska byl citelně poznamenán myšlenkami a metodami importovaného nacionálního socialismu. Německem nadiktované změny ve vládních i jiných úřadech a podpora radikálně fašistických sil vyvolaly mj. i vnitropolitický zápas o mocenské pozice uvnitř vládnoucího tábora. Totalitní ráz ľudáckého režimu získával zakotvení v právních normách, plošnou podobu dostávala i fašizace slovenské společnosti. Osudy Slovenské republiky se stále více propojovaly s osudy nacistického Německa. Snad nejvíce se to projevilo v tzv. řešení židovské otázky, kdy se Slovensko stalo jedinou nacisty neokupovanou zemí, která provedla deportace svého židovského obyvatelstva vlastními prostředky (v roce 1942). V roli spojence Třetí říše musela Slovenská republika postavit svou armádu po bok německé branné moci (Wehrmacht) na bojištích druhé světové války. Závěrečnou a z hlediska dnešního hodnocení sledovaného období nejproblematičtější etapu v krátkých dějinách slovenského státu otevřelo vypuknutí Slovenského národního povstání v létě 1944. Byla poznamenána přítomností německých vojenských jednotek a válečnými akcemi na válkou dosud nepoznamenaném slovenském území. 193 8 – 1 9 45 | 57 Právě v tomto období, ukončeném až postupným osvobozováním Slovenska v závěrečných fázích války, došlo ze strany vládnoucího režimu a jednotlivých vojenských a policejních složek k řadě tvrdých represivních opatření vůči příslušníkům odboje i civilnímu obyvatelstvu. 58 | 1938 – 194 5 Češi a Němci v letech 1938–1945 Po odtržení českého a moravského pohraničí (Sudety) v říjnu 1938 zůstala na tomto území silná česká menšina, a to i přesto, že řada Čechů byla nucena z tohoto území odejít či uprchnout v důsledku násilností z německé strany. Nemnoho Čechů se přihlásilo k německé národnosti. Postavení Čechů v pohraničí se ovšem zřetelně zhoršilo. Byli zbavování vedoucích funkcí v dolech, lesích a na železnicích. V kinech byly zakazovány české titulky. Podnikatelská vrstva zmizela úplně. Sudetoněmecké záměry byly stejné jako říšské – rozbití Československa, což se uskutečnilo vznikem Protektorátu Čechy a Morava. Ze strany německé správy docházelo k přitvrzování zásahů vůči Čechům. To samozřejmě vedlo československou exilovou vládu k tomu, že začala připravovat opatření proti německé menšině v ČSR po válce. V názorech běžného německého obyvatelstva se postoj k Čechům ve všech případech neprojevoval tak nenávistně. Ne všichni Němci souhlasili s oficiální politikou nacistů a po vzniku Říšské župy Sudety i oni opouštěli pohraniční oblasti a usazovali se i na území okleštěné republiky (německá rezistence). V Protektorátu Čechy a Morava, jenž vznikl 15. března 1939, se vztahy Čechů a Němců velice proměnily. Němcům náleželo privilegované postavení, obsadili úřady, obchody, banky, průmysl, kde jim šlo především o vedoucí místa. Osoby německé národnosti získaly říšské občanství. Češi byli posíláni na nucené práce (totální nasazení) do nacistického Německa, kde pracovali v nelidských podmínkách. Většinou se jednalo o podniky zaměřené na zbrojní výrobu. V oblastech, které nacisté určili k německému osídlení nebo k vybudování vojenských objektů, zabavovali zemědělcům jejich usedlosti. Na statky bývalé česky orientované šlechty byla po příchodu Reinharda Heydricha uvalena nucená správa. I když dobové zprávy tvrdí, že se po sociální stránce žilo v protektorátu celkem slušně, neměli bychom zapomínat, že neněmecké obyvatelstvo bylo soustavně cílem rozsáhlého teroru, pronásledování, zatýkání a popravování, někdy bohužel i na základě udání z vlastních řad. Plány nacistické okupační moci byly zcela jasné – konečné řešení české otázky, k němuž mělo dojít po válce, ve které zvítězí nacistické Německo. 193 8 – 1 9 45 | 59 Obraz „druhého“ V období pomnichovské krize dochází k radikalizaci některých společenských skupin a také k nárůstu antisemitismu v české i slovenské společnosti (proti svým židovským členům vystoupily např. lékařská i advokátská komora). Tyto nálady byly částečně živeny přílivem židovských utečenců ze zahraničí. V mnohem větší míře se ale jednalo o tradiční mechanismus reakce na krizi (hledání obětního beránka). Dochází tak i k přejímání nacistické propagandy a oživování tradičních antisemitských stereo typů. Ty jsou postaveny na protikladu „my“ (pozitivní vlastnosti a hodnoty) a „oni“ (negace těchto hodnot a vlastností). Tyto stereotypy jsou pak po okupaci a vytvoření protektorátu dále živeny a rozvíjeny nacistickou propagandou, a to za využití bohaté škály médií (vedle literatury a obrazové produkce byl významný především film). Podobný proces vytváření obrazu „těch druhých“ pak můžeme sledovat i na přikladu dalších „méněcenných“ menšin: Romů, homosexuálů a hendikepovaných jedinců. Z hlediska nacistické okupační správy mezi „méněcenné druhé“ pochopitelně patřilo i domácí jazykově české obyvatelstvo a ostatní slovanské národy. Antisemitské nápisy na výkladech olomouckých obchodů 60 | 1938 – 194 5 Represe, kolaborace, exil, odboj Bezprostředně po nacistické okupaci začala vlna represí vůči potenciálním odpůrcům nového režimu: legionářům, demokratickým politikům, komunistům a dalším. V listopadu 1939 následovalo uzavření českých vysokých škol a stovky studentů byly deportovány do koncentračních táborů. Mnozí obyvatelé začali s nacisty spolupracovat ze strachu, jiní pro vlastní prospěch, nebo dokonce z přesvědčení. Posledně uvedení se angažovali v kolaborantských organizacích, další formu spolupráce představovalo udavačství. Nejznámějším kolaborantem se stal Emanuel Moravec, od roku 1942 ministr školství, který hodlal vychovávat mládež v nacistickém duchu. Slavnostní výzdoba olomoucké radnice a náměstí (1. květen 1939) Okupace státu vyvolala odpor a zejména bývalí vojáci odcházeli do zahraničí, aby bojovali proti nacismu. V Londýně vzniklo exilové politické vedení v čele s bývalým prezidentem Edvardem Benešem a ve Francii, Velké Británii a později i v SSSR byly vytvářeny československé vojenské jednotky, které se následně zapojily do bojů na západní a východní frontě. Největšího věhlasu dosáhli českoslovenští letci ve Velké Británii. Od počátků okupace formovaly domácí odbojové organizace, po německém útoku na SSSR v roce 1941 se zaktivizoval také komunistický odboj, jenž byl do té doby 193 8 – 1 9 45 | 61 paralyzován Paktem Ribbentrop–Molotov. Nacistický represivní aparát rozbil většinu původních odbojových struktur během let 1941–1942. Od roku 1944 odbojová činnost opět sílila, zejména na Slovensku a Moravě působily partyzánské oddíly. Mezinárodně nejvýznačnější akci československého odboje představoval atentát na zastupujícího říšského protektora a autora koncepce holocaustu Reinharda Heydricha v květnu 1942. V následných rozsáhlých represáliích byly vyhlazeny obce Lidice a Ležáky; dokladů nacistické zvůle na území Československa během války je mnohem více, včetně životické nebo javoříčské tragédie. Památník v obci Javoříčko-Luká připomínající povraždění tamních 38 mužů a vypálení osady jednotkou SS 62 | 1938 – 194 5 Emigrace kulturních elit Několik měsíců před a po vyhlášení protektorátu emigrovalo z českých zemí na 30 000 Židů, mezi nimiž byla celá řada významných umělců. V dubnu 1939 za dramatických okolností z protektorátu odešel přední český herec a režisér Hugo Haas, za hranicemi později proslul dokumentarista Alexandr Hackenschmied, vyštván byl i mladý židovský filmař Jiří Weiss, z politických důvodů emigrovali Jiří Voskovec a Jan Werich. Neblahou roli v antisemitských a fašistických výpadech proti umělcům (i dalším segmentům společnosti) sehrál časopis Vlajka. Organizace kulturní produkce v protektorátu Ustavením Protektorátu Čechy a Morava došlo k faktické kontrole národní kultury ze strany německé správy. I když byla zachována zdánlivá autonomie a při Národní radě české vznikla Kulturní rada, skutečnou moc stále jasněji přebíralo speciální oddělení Úřadu říšského protektora. Kultura v protektorátu byla zbavena židovských umělců a pracovníků, na seznam zakázaných autorů se dostalo na dva tisíce spisovatelů a vytěsněna byla předválečná výtvarná avantgarda jako „zvrhlé umění“. Ve snaze po ovládnutí odvětví s nejsilnějším průmyslovým i ideologickým potenciálem si německá správa přivlastnila rozhodovací pravomoci v Ateliérech AB na Barrandově. V kulturním prostoru zesílila německá propaganda přesvědčující obyvatelstvo o nutnosti přimknutí českého národa k Říši a falšující české dějiny i aktuální situaci na válečných frontách. Přesto se česká kinematografie udržela, i když za cenu poklesu produkce a díky žánrovým a tematickým ústupkům. Podařilo se dokonce zorganizovat vlastní festival českého filmu, Filmové žně. Kolaborace umělecké sféry s nacistickou mocí Čeští umělci byli během protektorátu různými formami nuceni ke spolupráci s nacistickým režimem, řada z nich se podvolila dobrovolně nebo byla zkorumpována. Téměř celá herecká elita se zúčastnila setkání v Národním divadle v červnu 1942, jehož účastníci se zdviženými pravicemi odsoudili atentát na Reinharda Heydricha. Ke známým selháním, kdy populární tvůrci či umělci kolaborovali přímo s fašistickým režimem, došlo ve filmové branži. Lída Baarová se stala milenkou Josepha Goebbelse (říšského ministra propagandy), Václav Binovec psal udavačské dopisy a Vlasta Burian se mimo jiné podílel na štvavém skeči Hvězdy nad Baltimore útočícím na londýnskou politickou reprezentaci. Stranou nadstandardních kontaktů s protektorátní mocí nezůstal ani proslulý dirigent Václav Talich. 193 8 – 1 9 45 | 63 Ekonomický vývoj v letech 1938-1945 Mnichovské události přinesly výrazný zásah do ekonomického potenciálu země. Československo odstoupilo Německu, Polsku a Maďarsku 30 % území s více než třetinou populace; současně přibližně 1 430 000 Čechů, Slováků a Rusínů zůstalo v zabraných územích. Československo dále ztratilo dvě pětiny průmyslové kapacity státu, obzvlášť tíživá byla ztráta palivových a energetických odvětví. Velké ztráty postihly také zemědělství a lesnictví; Slovensko bylo zbaveno zemědělsky produktivních oblastí na jihu země. Zábory území narušily dopravní infrastrukturu, a to zejména důležité komunikace spojující české země se Slovenskem. Nově vzniklý státní útvar (Česko-Slovensko) se ocitl pod silným hospodářským tlakem ze strany nacistického Německa (např. rostoucí vývoz do Německa, příliv německého kapitálu). Po vytvoření Protektorátu Čechy a Morava získalo nacistické Německo významný ekonomický potenciál, spočívající jak v průmyslové oblasti (zbrojní, hutní, strojírenský a chemický průmysl, kvalifikovaná pracovní síla), tak v oblasti zemědělské (intenzivní zemědělská výroba, která měla vylepšit německou potravinovou bilanci). Hospodářské využití protektorátní ekonomiky ve prospěch nacistického Německa se dělo prostřednictví válečného řízeného hospodářství. Tento ekonomický systém hodlal především urychleně přizpůsobit ekonomiku českých zemí německým válečným potřebám (militarizace, měnová a celní unie). Principy tržního mechanismu nahradilo autoritativní řízení ekonomiky státními orgány, a to jak v oblasti řízení průmyslové a zemědělské výroby i určování cen a mezd, tak v rozmisťování pracovních sil, přídělovém zásobování a kontrole zahraničního obchodu. Zatímco v oblasti průmyslu se až do roku 1944 dařilo okupačnímu režimu produkci zvyšovat, zemědělská výroba klesala; specifika zemědělské výroby do jisté míry znemožňovala (na rozdíl od průmyslových závodů) důslednou kontrolu ze strany protektorátních orgánů a absence tržních principů rolníky nemotivovala k vyšší produkci. 64 | 1938 – 194 5 Náboženské poměry Zatímco v období první republiky byl vztah politických a kulturních elit státu ke katolické církvi většinou chladný, až nepřátelský, krátké období druhé republiky tuto situaci zcela změnilo a katolictví se stalo jednou z hlavních společensko-kulturních sil. Mnichov byl vnímán jako Boží trest za údajnou bezbožnost masarykovské republiky, do školních učeben se vrátily kříže odstraněné po roce 1918. Bezprostředně po změně politického klimatu na podzim 1938 došlo k zákazu radikálně ateistických a protikatolických organizací typu Volné myšlenky. Literární i kulturní život spoutal až cenzurní dohled v duchu prosazení křesťanských hodnot ve společnosti. Státní akty často provázely okázalé náboženské slavnosti. Sám Emil Hácha je ostatně doposud jediným praktikujícím katolíkem, jenž se stal českým prezidentem. Husitská symbolika první republiky mizela, nahradil ji důraz na svatováclavský kult. Situaci radikálně změnila nacistická okupace českých zemí. Nacismus bojoval proti katolické církvi v Německu a tento boj se přenesl i na území protektorátu. Církevní a náboženský život byl podroben přísnému dohledu, nacisté obsadili desítky klášterů, všemožně byly omezovány bohoslužby a více než 100 kněží bylo odvlečeno do koncentračních táborů, zejména do Dachau, kterému se říkalo „největší evropská fara“, protože zde byli internováni kněží z celé Evropy. Souběžně se církve aktivně angažovaly v odboji. Rozdílná situace panovala na území Slovenského státu, v jehož čele stál katolický kněz Jozef Tiso. Právě osobnost Jozefa Tisa vedla po válce k označení Slovenska za klerofašistický stát a později ke komunisty prosazovanému lživému tvrzení, že katolická církev byla spojencem Adolfa Hitlera. 193 8 – 1 9 45 | 65 1945–1948 Konec války a nálada ve společnosti Osvobození Československa přivítala většina českého obyvatelstva s nadšením, prezident Edvard Beneš a jeho spolupracovníci z londýnského exilu však velmi rychle zjistili, že jsou se svou koncepcí obnovy předválečného stavu osamoceni a že osvobozené Československo bude v mnoha ohledech jiné, než bylo před Mnichovem. Lidé očekávali nejen osvobození od německého útlaku, ale také zlepšení svého sociálního postavení. Především však Slováci, ačkoliv obnovením ČSR unikli osudu poražených, Průvod osvobozených politIckých vězňů v Ostravě (1945) si chtěli ponechat mnohé výhody a výsady samostatného státu. Poražení vůdci ľudáků se sice ocitli dílem ve vězení, dílem v emigraci, ale také slovenská demokratická politická reprezentace usilovala o co nejširší autonomii v rámci československého státu. V tom měla zpočátku podporu komunistů, neboť ti se domnívali, že jejich pozice na Slovensku je díky Slovenskému národnímu povstání zajištěna. Vítězství Demokratické strany ve volbách roku 1946 však komunistům ukázalo jejich omyl, a od toho okamžiku spolupracovali s ostatními českými stranami (Národní frontou) na upevnění centralistického vedení státu. Pod heslem rozchodu s praktikami předválečné doby, z nichž nejvíce byly kritizovány byrokracie, partajnictví a hospodářský liberalismus, se v Československu v krátké 68 | 1945 – 194 8 době prosadily rozsáhlé změny politického a hospodářského systému. Naplnění došly požadavky na zjednodušení politického spektra (činnost politických stran v rámci Národní fronty navazující na Košický vládní program), do života se zaváděly principy řízeného hospodářství. Nově byl vytyčen směr budoucí zahraniční, ale i domácí politiky. Představitelé státní moci nikterak nezakrývali, že nový, lidově demokratický stát bude svými funkcemi a svou mocí zasahovat do svobod a životů občanů více, než jak to činil v dobách předválečné demokracie. Stále zřetelněji docházelo k potlačování názorové plurality a politické opozice, nepřípustnou se stávala veřejná kritika. Přestávala fungovat veřejná kontrola, porušovaly se zásady svobody tisku. Německé obyvatelstvo žilo na sklonku války a ve strachu z odplaty, který v něm nacistická propaganda živila do posledního okamžiku, a na začlenění sudetoněmeckých území do ČSR hledělo s obavami, které se takřka beze zbytku vyplnily. Odsun Němců uvítala naprostá většina české populace. Po šesti letech okupace princip kolektivní viny převládl nad rozvážným hledáním skutečných viníků. Pohraničí, zbavené po staletí usídlených Němců, z nichž většina podlehla vábničce Hitlerových konceptů, otevíralo nové příležitosti. Noví obyvatelé pohraničí se poměrně snadno dostali k majetkům odsunutých obyvatel, ale výrazná tendence k přerozdělování a socializaci majetku charakterizovala většinu společnosti, od dělníků po přední umělce. Konfiskace nepřátelského majetku a znárodnění velkých průmyslových podniků se těšily podpoře nejširší veřejnosti – pochopitelně s výjimkou postižených. Snahy dosáhnout znárodnění, tj. postátnění co největšího počtu podniků vycházely z očekávání, že samo znárodnění bude znamenat dosažení sociální spravedlnosti ve smyslu spravedlivého rozdělování příjmů a majetku mezi zaměstnance. Se smíšenými pocity byla naopak vnímána tzv. národní očista (retribuce). Potrestání válečných zločinců, kolaborantů a nenáviděných udavačů schvaloval sice téměř každý; retribuční dekrety však pokrývaly velmi široké spektrum „spolupráce s Němci“ a bylo relativně snadné je zneužít k vyřizování osobních a politických účtů. 1945 – 1 9 48 | 69 Obnovení a zajištění hranic republiky Po ukončení války bylo třeba obnovit státní svrchovanost a zajistit bezpečnost především v pohraničí, kde se v prvních poválečných měsících stále vyskytovaly nacistické bojůvky takzvaných werwolfů a zároveň zde během odsunu Němců nezřídka docházelo k násilnostem a rabování. Z území dnešní Ukrajiny navíc v letech 1945–1948 přes Slovensko ustupovaly před sovětským vojskem jednotky ukrajinských nacionalistických bojovníků, tzv. banderovců, které sváděly boje s československými ozbrojenými složkami. Rovněž z Polska přes ČSR prchali odpůrci nastupujícího komunismu. Většina obyvatelstva vzhlížela do budoucnosti s nadějí a vírou v lepší, spravedlivý život. Ústředním tématem doby se stala obnova národního hospodářství, pro niž byli lidé ochotni přinášet nezměrné osobní oběti. Desítky tisíc občanů se dobrovolně účastnily organizovaných brigád v průmyslových podnicích, dolech, v zemědělství, spontánně se zapojovaly do odstraňování válečných škod ve svých městech a obcích. Společnost inklinující výrazněji než dříve k levicovosti ovládl duch kolektivismu, pomáhající překonávat stávající složitou situaci; následky války se zejména v hospodářské oblasti dařilo zvládat pozvolna. Potřeba národní, politické, ale i sociální jednoty prostupovala společenskou atmosférou – byla „v nově utvářené společnosti“ deklarována, předpokládána a postupem času stále více i vyžadována. Měla své nesporné pozitivní rysy, ale i zápory, projevující se mj. i v omezování práv občanů – provinění vůči duchu jednoty mohlo vést až k vyloučení jednotlivce z národního kolektivu. Jakákoliv odlišnost, ať již názorová, nebo v jednání jednotlivce či skupiny osob, se považovala za nepatřičnou. Tužby poválečné československé společnosti směřovaly k „lepší demokracii“, schopné odolat vnějším i vnitřním útokům. Výsledkem touhy po vnitřní jednotě a bezkonfliktní společnosti, do jisté míry pochopitelné s ohledem na prožitá léta války a okupace, byl však pravý opak – vznikl systém s výraznými autoritativními rysy, jenž v únoru 1948 nebyl dostatečně odolný vůči tvrdému komunistickému tlaku. Vývoj v ČSR ovšem odrážel celkovou mezinárodněpolitickou situaci, kterou začala brzy po pádu nacistické nadvlády určovat studená válka. 70 | 1945 – 194 8 Příčiny studené války Termínem studená válka je označováno období od konce druhé světové války do roku 1989. S blížícím se koncem druhé světové války měly budoucí vítězné mocnosti odlišné představy o poválečném uspořádání. Ačkoliv Stalin původně vycházel z několika možných scénářů včetně spolupráce se západními mocnostmi, rostoucí napětí mezi západními spojenci a SSSR vedlo k prosazení plánu vytvořit sovětské bezpečnostní nárazníkové pásmo tvořené státy střední a východní Evropy. Tyto státy měly být ovládnuty pomocí tamních komunistických stran s využitím strategie tzv. národních front. Tím byly položeny základy vzniku sfér vlivu v Evropě definovaných tzv. „procentovou dohodou“ z roku 1944 a Jaltskou konferencí v únoru 1945. Na postupimské konferenci v červenci 1945, na počátku tzv. „atomového věku“, již bylo napětí mezi Západem a SSSR, posílené ideologickými rozdíly, zřetelné. Jedním z klíčových momentů počátku studené války je tzv. Dlouhý telegram amerického diplomata George Kennana definující americkou strategii postupu proti SSSR, jež se na nejvyšší politickou úroveň dostala v březnu 1947 v podobě tzv. Trumanovy doktríny zadržování komunismu. Kennan vycházel z předpokladu, že Stalinova politika je vedena neustálým pocitem ohrožení a pokusem ospravedlnit vlastní diktátorský režim vytvořením nepřátelského prostředí. Výsledkem tohoto vývoje bylo bipolární uspořádání mezinárodních vztahů se dvěma supervelmocemi a bloky jejich spojeneckých států, mezi nimiž byla slovy W. Churchilla spuštěna „železná opona“. Sovětské aktivity ve východoněmecké okupační zóně soustavně usilovaly o sovětizaci této části Německa, která se roku 1949 oddělila od Spolkové republiky Německo pod názvem Německá demokratická republika. Německo tak bylo po dobu studené války rozděleno na západní SRN a východní NDR, jež byla součástí komunistického bloku. Symbolem rozdělení Německa se od roku 1961 stala Berlínská zeď oddělující východní a západní část města. V ekonomické sféře potvrdilo rozdělení Evropy odmítnutí Marshallova plánu ze strany východního bloku. Ve sféře vojensko-politické vznikla NATO jako aliance kolektivní obrany západního bloku a po vstupu SRN do NATO také Varšavská smlouva jako její východní obdoba. 1945 – 1 9 48 | 71 Národnostní menšiny 1945–1948 Během války převážil v odboji názor, že Československo nemůže být obnoveno ve své původní podobě, a to se týkalo i složení obyvatelstva. Začalo se upřednostňovat pojetí národního státu Čechů a Slováků bez menšin z období první republiky – Němců a Maďarů. Ztrátou Podkarpatské Rusi ve prospěch Sovětského svazu ztratila republika také Rusíny. Důležitým momentem bylo plánované vysídlení občanů Československa německé národnosti. Cestu k odsunu připravili českoslovenští politici na základě dekretů prezidenta republiky, známých jako Benešovy dekrety. Ty se neomezovaly pouze na řešení národnostní situace, ale vedly k reorganizaci celé společnosti od politických institucí po sociální a majetkové poměry. Na základě dekretálního zákonodárství byl Němcům, Maďarům, zrádcům a kolaborantům zabaven majetek, ztratili československé občanství nebo jim nebylo navráceno. Němci, spolu s kolaboranty a zrádci, byli také za své zločiny na území Československa souzeni u tzv. mimořádných lidových soudů v rámci tzv. retribuce. K odsunu Němců docházelo již od konce války do října 1945. Tato vlna vyhnání se označuje jako divoký odsun. Poté následoval tzv. organizovaný odsun pod dohledem vítězných mocností (na základě závěru Postupimské konference, červenec – srpen 1945). Odchod Maďarů ze slovenského území byl složitější, protože pro ně nebyl odsun schválen. Do opuštěného pohraničí českých zemí poté přicházely nové skupiny obyvatelstva, které neměly žádnou zkušenost se životem v horských podmínkách, v nichž Němci žili po staletí. Osidlování pohraničí probíhalo na základě tzv. Osidlovacího dekretu. Stěhovali se sem obyvatelé z vnitrozemí hledající nové příležitosti. Osidlování pohraničí tak ovlivnilo např. skladbu obyvatelstva vnitrozemských vesnic. Tato éra nebyla prosta tužeb po rychlém nabytí majetku – někdy se hovoří o období „divokého západu a zlatokopů“ (srov. televizní seriál Zdivočelá země). V pohraničí se ovšem usazovali rovněž volyňští Češi (reemigranti), kteří se vrátili z oblasti na Ukrajině sousedící s Polskem a Běloruskem a ve velkém počtu přicházeli Romové ze Slovenska. Původních Romů z oblastí Čech a Moravy zbylo velmi málo, protože padli za oběť holocaustu. Žili zde krátce i Maďaři, kteří sem byli nuceně přesidlováni z jižního Slovenska, a další výraznou skupinu reprezentovali Řekové, kteří přišli do Československa během řecké občanské války v letech 1948–1949 a usadili se především v oblasti severní Moravy. 72 | 1945 – 194 8 Ohrožení české kultury Česká kultura byla nacistickou okupací vychýlena ze svého přirozeného vývoje. Řada umělců zahynula v koncentračních táborech nebo byla popravena (Josef Čapek, Karel Poláček, Karel Hašler, Anna Letenská, Vladislav Vančura). Přesto pro ni znamenala první poválečná léta rozkvět. Navazovalo se na předválečné tradice a umělci vracející se z emigrace s sebou přinášeli nové inspirační zdroje. Nejnovější tendence světového a domácího umění byly prezentovány v galeriích, koncertních sálech, divadlech i kinech, kde se promítala jak nenáročná hollywoodská produkce, tak sociálně orientovaná díla italského neorealismu či snímky sovětských tvůrců. Rozhlasové stanice hrály jazz. Vedle toho však došlo k posílení role státu v oblasti kultury, kterou komunisté hodlali využít jako jeden z nástrojů uchopení moci. Právě kultura a její představitelé totiž během okupace reprezentovali mravní hodnoty (na rozdíl od politiky). Košický vládní program proto zahrnoval ideologickou revizi kultury a zesílení slovanské orientace kulturní politiky, přátelský poměr k SSSR a přehodnocení dosavadních vztahů k německé a maďarské kultuře, pod heslem „Kultura lidu“ vyžadoval tzv. demokratizaci kultury, tedy její zpřístupnění co nejširším lidovým vrstvám. Tyto aspekty ovlivnily následný kulturní vývoj a podřídily kulturu politice. To se předně projevilo ve filmové tvorbě, v níž po zestátnění kinematografie získala KSČ zásadní vliv už před únorem 1948. Pouze na Slovensku politický vliv komunistů ve filmové sféře formálně oslabilo vítězství Demokratické strany ve volbách roku 1946. Pozitivním vzorem pro všechny druhy umění se stal socialistický realismus, ale v tomto období jej KSČ umělcům prozatím nevnucovala, ačkoli už střežila ideovou „správnost“ svých předních tvůrců. Záměry komunistů v dubnu 1947 dočasně narušila pražská výstava sovětského výtvarného umění, jež v přijímání socialistického realismu kulturní levici rozdělila. O několik měsíců dříve, v srpnu 1946, její rozhořčení vzbudila kritika uznávaných literátů Michaila Michailoviče Zoščenka a Anny Andrejevny Achmatovové v SSSR, která doložila neblahou sovětskou praxi a hrozbu stalinismu v Československu. 1945 – 1 9 48 | 73 Vznikající kult J. V. Stalina a SSSR Doprovodným jevem probíhajících politických změn po roce 1945 byla i rostoucí propagace významu Sovětského svazu jako vítěze nad fašismem. Krátce po roce 1945 se např. začal potlačovat význam americké armády pro osvobození západních Čech (v pozdějších dobách byl americký podíl tabuizován a v řadě západočeských měst byly instalovány pomníky připomínající „osvobození Rudou armádou“). Zdůrazňovalo se hrdinství Rudé armády, oběti přinesené sovětským lidem a v neposlední řadě i zásluhy Josifa Vissarionoviče Stalina. Již v této době se začíná i v československé společnosti prosazovat kult Stalinovy osobnosti (prezident Beneš se r. 1945 vrací do Prahy ve vlaku se Stalinovým portrétem připevněným na lokomotivě), který se naplno rozvine po roce 1948. Tato orientace byla živená předchozí prvorepublikovou levicovou tradicí, ideologií panslavismu (Rusko jako velký bratr a ochránce slovanských národů), jakož i traumatem z „mnichovského diktátu“ a válečných hrůz. Svou roli sehrála též (v kontextu počínající studené války značně naivní) víra, že Československo může sehrát roli mostu mezi demokratickým Západem a komunistickým Východem. 74 | 1945 – 194 8 Ekonomický vývoj Kritické hodnocení předválečných hospodářských poměrů a politická situace po osvobození spoluvytvářely poválečnou národohospodářskou koncepci Československa, která spočívala v existenci vícesektorové ekonomiky (veřejný sektor, malovýroba a limitované soukromokapitalistické podnikání). Bezprostředně po osvobození v květnu 1945 došlo na základě Košického vládního programu a dekretů prezidenta republiky ke konfiskaci majetku obyvatel německé a maďarské národnosti a zrádců a kolaborantů z řad českého a slovenského obyvatelstva. Průmyslový majetek a živnosti přešly pod národní správu, zemědělský majetek byl přidělován v rámci první etapy pozemkové reformy. V říjnu 1945 podepsal prezident republiky E. Beneš znárodňovací dekrety. Podle těchto dekretů přešly do majetku státu veškeré průmyslové podniky v tzv. klíčových a velkých odvětvích, v ostatních průmyslových oborech pak podniky s více než 500 zaměstnanci; znárodněny byly také banky a pojišťovny. Výrobní kapacita znárodněných podniků představovala téměř dvě třetiny československého průmyslového potenciálu. Po výrazném úspěchu komunistické strany ve volbách v květnu 1946 učinilo Československo významný krok k plánování hospodářské politiky v podobě dvouletého plánu obnovy národního hospodářství (1947–1948). Tzv. dvouletka předpokládala zejména počátek industrializace Slovenska a slabě hospodářsky rozvinutých českých oblastí, dokončení pozemkové reformy a obnovu válkou těžce postižených oblastí. 1945 – 1 9 48 | 75 1948–1968 Sovětizace a stalinizace střední a východní Evropy Proces upevňování sovětského vlivu ve státech střední a východní Evropy prostřednictvím národních komunistických stran sledoval téměř ve všech státech podobný scénář, kopírující do značné míry proces uzurpace moci bolševiky a eliminace opozice v sovětském Rusku ve 20. a 30. letech. Komunistické strany jakožto nástroj sovětizace však měly v jednotlivých státech střední a východní Evropy odlišné výchozí pozice a rozdílnou míru podpory, volily proto různé scénáře uchopení moci. Ve všech státech budoucího východního bloku se podle sovětského vzoru zjednodušil politický a stranický systém tak, aby byla zajištěna ústavně zakotvená dominance komunistických stran (často s předchozím využitím strategie tzv. národních front). Podle sovětského vzoru se zřizovaly politické a veřejné instituce a zaváděly se zákony. Rovněž se aplikoval sovětský ekonomický model centrálně řízeného plánovaného hospodářství a důrazu na těžký průmysl. V neposlední řadě došlo k proměně struktury společnosti a sovětizaci veřejného života, odstraňování symbolů starých režimů a jejich nahrazování symboly novými. Součástí ekonomických strategií komunistů bylo také znárodňování soukromého majetku a kolektivizace zemědělství opět po sovětském vzoru. Zajištění mocenského monopolu komunistických stran doprovázela řízená likvidace jakékoliv skutečné či domnělé opozice v podobě zinscenovaných politických procesů, uvěznění, poprav a zřizování pracovních táborů opět po sovětském vzoru. Poté, kdy se komunisté zbavili opozice, následovala druhá vlna procesů, při nichž se viníci neúspěchů a problémů hledali pod různými záminkami uvnitř komunistických stran samých. Obětí druhé vlny procesů se tak někdy paradoxně stali lidé spoluzodpovědní za vlnu první, jako např. maďarský ministr vnitra László Rajk či druhý muž KSČ, generální tajemník Rudolf Slánský. Scénáře těchto procesů byly často předem připraveny a využívány i mezistátně ve státech pod sovětským vlivem. Proces sovětizace se ve státech budoucího východního bloku realizoval prostřednictvím komunistických stran s pomocí tzv. sovětských poradců a částečně i Rudé armády. 78 | 1948 – 1968 Cesta k Únoru 1948 Únorovým událostem roku 1948 předcházelo v průběhu předchozího roku celkové zvyšování napětí uvnitř Československa i v mezinárodních vztazích. V březnu 1947 americký prezident Harry S. Truman za účelem zadržování komunismu vyhlásil známou Trumanovu doktrínu: svět se v americkém pojetí rozdělil na státy demokratické nebo o demokracii usilující a na státy totalitní, nepřátelské. Do této Tábor lidu na Horním náměstí v Olomouci (únor 1948) koncepce zapadal i Marshallův plán hospodářské pomoci, která se nabízela evropským státům, pokud se se jasně rozhodnou, že chtějí patřit na stranu demokracie. Československo v roce 1947 postihla neúroda a z ní plynoucí potíže v zásobování obyvatelstva. Československá vláda projevila o americkou hospodářskou pomoc zájem, avšak Stalin označil účast na Marshallově plánu za akt odporující spojenectví se Sovětským svazem. Československá vláda pod Stalinovým tlakem změnila v červenci 1947 své rozhodnutí a účast na plánu odmítla. Na Slovensku komunisté pod záminkou boje proti stoupencům bývalého fašistického režimu donutili předáky Demokratické strany, aby v říjnu 1947 odstoupili z vládních funkcí, a následně byli nahrazeni osobami, které komunistům tolik neodporovaly. Stále častěji docházelo v koalici Národní fronty ke sporům kvůli plnění vládního programu a o podobu budoucí ústavy. Nekomunistické strany se obávaly, že přílišné posilování vlivu KSČ povede k dalšímu vítězství komunistů v blížících se volbách. Intenzívní veřejnou kritikou se snažili komunisty politicky oslabit. Když v Praze došlo k výměně policejních velitelů za stoupence KSČ, vystoupili proti tomu ministři národně socialistické strany a 13. února 1948 prosadili ve vládě usnesení, aby komunistický ministr vnitra personální změny u policie zrušil. Ministr vnitra tento úkol nesplnil, a proto se ministři tří nekomunistických stran (národně socialistické, lidové a demokratické) dohodli na podání demise, která měla vládu ochromit a navenek ukázat hloubku vládní krize a rozkol v koalici Národní fronty. 1948 – 1 9 6 8 | 79 Komunisté se rozhodli využít situace a nahradit nespokojené ministry vlastními lidmi. Na sjezdu závodních rad a veřejných manifestacích demonstrovali, že mají podporu veřejnosti, a také sovětský velvyslanec je ujistil, že mají podporu Sovětského svazu. Prezident Beneš proto demisi ministrů přijal a 25. února 1948 místo nich jmenoval osoby navržené předsedou vlády Klementem Gottwaldem. Sekretariáty opozičních stran obsadila policie, na všech úrovních státní správy, v podnicích a společenských organizacích vznikaly na Gottwaldovu výzvu z 23. února tzv. akční výbory Národní fronty, které zbavovaly osoby opozičního smýšlení všech funkcí a dosadily místo nich osoby loajální ke komunistům. Armáda zůstala v konfliktu politických stran neutrální, a teprve po jmenování nových ministrů nejvyšší armádní představitelé (L. Svoboda, K. Klapálek) demonstrovali souhlas s postupem předsedy vlády Klementa Gottwalda. Na parlamentní schůzi 10. března 1948 velká většina poslanců schválila program nové vlády. V únoru 1948 došlo de facto k dokončení převzetí moci, kterou komunisté postupně získávali již v předchozích letech. Kromě předsednictví ve vládě a důležitých ministerstev již ovládali řadu dalších míst ve státní správě: v Čechách a na Moravě například byli ve vedení obou zemských výborů, ve 127 ze 160 okresů a ve většině ostatních okresů měli pod kontrolou policejní složky. Jedině na Slovensku byla pozice komunistů slabší až do podzimu 1947. Po reorganizaci vlády v únoru 1948 se pak komunisté zbavili opozice a kritiků uvnitř koalice Národní fronty i v celé společnosti a otevřeli cestu k dalším represáliím. V prvních popřevratových letech procházela naše společnost rychlými a rozsáhlými změnami, které ve svých důsledcích znamenaly její úplnou přestavbu podle představ KSČ. Po prvotních zásazích mocensko-politického charakteru, jimiž si vládnoucí strana zajistila monopol moci ve státě, následovala snaha o prosazení koncepcí KSČ ve všech oblastech společenského života. Před společností byly vytyčovány nové cíle a cesty k jejich dosažení, zpochybňovaly se dosavadní hodnoty a tradice, upřednostňovaly se zájmy celku před zájmy osobními. Změny nekompromisně zasahovaly do života jednotlivců, rodin, skupin i celých společenských vrstev. Měnilo se jejich postavení ve společnosti, vyvíjel se i jejich vztah ke státu a novému režimu. Ne všichni nové pořádky přijali; většina společnosti se však přizpůsobila. Mezi první kroky komunistů patřilo ovládnutí hlavních článků státní správy a samosprávy (síť národních výborů), nově budovaného aparátu Sboru národní bezpečnosti, zejména ale armády, která byla pojítkem se Sovětským svazem jako hlavním garantem režimu, a vytvoření Lidových milicí. Druhou důležitou oblastí „přestavby“ společnosti bylo ovládnutí nekomunistických stran, parlamentu a nastoupení cesty k prosazení „vedoucí úlohy strany“ (1960). K dlouhodobým opatřením se dále řadila likvidace občanské společnosti jako přirozeného zdroje společenské aktivity (zájmové a masové organizace, spolky) a nezávislého tisku. Zásadní proměnou prošel také dosavadní právní systém. Samostatnou kapitolu na cestě komunistů k ovládnutí státu pak 80 | 1948 – 1968 tvořily systematické perzekuční zákroky doprovázené masivní oficiální propagandou vůči jejich potencionálním odpůrcům (soukromým zemědělcům, živnostníkům, katolické církvi apod.), a politické procesy, připravované Státní bezpečností ve spolupráci se sovětskými poradci. Pozice KSČ se postupně upevňovala, českou a slovenskou společnost však neustálé změny naopak dlouhodobě destabilizovaly. 1948 – 1 9 6 8 | 81 Kultura ve službách propagandy Po únoru 1948 kultura zcela ztratila svou samostatnost a stala se závislou na komunistickém režimu a jeho mocenských strukturách. Komunisté v ní spatřovali nástroj přeměny společnosti. Odraz politických zadání se nejvíce projevil ve filmu, jelikož komunisté film pro jeho masový charakter považovali za nejdůležitější umění. V roce 1953 se k filmu jako další prostředek propagandy přidala televize. Závaznou normou První máj 1950 v Olomouci se staly socialistický realismus a ždanovská doktrína. Její autor, sovětský ideolog Andrej Alexandrovič Ždanov, vycházel z teze, že nejvyšším posláním umění je jeho politická a výchovná funkce. Doktrína umělcům stanovila okruh preferovaných témat (politické, budovatelské, osvobozenecké, sociálněkritické, historické a životopisné) a vymezovala, co je žádoucí/nežádoucí, užitečné/zbytečné. Do popředí kladla společenské funkce kultury, její výchovný význam, optimismus, aktuálnost a závislost na vládnoucí ideologii. Na dodržování vytyčených zásad dohlížela cenzura. Autory, jejichž díla nesplňovala dané normy, představitelé oficiální moci podrobovali ostré kritice, a dokonce i stíhání. Stejně tak docházelo k revizi kulturního dědictví, zcela odmítnuta byla např. meziválečná avantgarda. Jedním z nejvýraznějších útoků proti nevyhovujícímu umění se stala kritika teprve nedávno zesnulého básníka Františka Halase. Vyzdvižena byla naopak tvorba např. Stanislava Kostky Neumanna nebo Jiřího Wolkera. Kromě nich komunisté učinili nedostižné vzory z několika umělců 19. století, např. Boženy Němcové, Bedřicha Smetany, Mikoláše Alše, jejichž díla však byla vykládána tendenčně. Hlavním propagátorem těchto autorů byl Zdeněk Nejedlý, 82 | 1948 – 1968 jenž inicioval jiráskovskou akci s cílem rozšířit Jiráskovo dílo mezi lid. Kvůli závislosti na politice a ideologickému tlaku naprostá většina autorů rezignovala na tvůrčí svobodu a umělecká díla upadala do schematismu. Léta 1948 až 1955 se do dějin zapsala jako období největšího úpadku československého umění a kultury vůbec. Výzva k účasti na odhalení pomníku V. I. Lenina a J. V. Stalina v Olomouci, jenž stál v místech někdejší synagogy (na dnešním Palachově náměstí) 1948 – 1 9 6 8 | 83 Politická perzekuce Krátce po převzetí moci v únoru 1948 začala komunistická strana omezovat politickou pluralitu v ČSR a pronásledovat zastánce nekomunistických názorů. Prvními oběťmi se stali představitelé opozičních stran a bývalí účastníci nekomunistického odboje, zejména veteráni ze západní fronty, stejně jako reprezentanti církve. „Politicky nespolehliví“ jedinci byli vězněni nebo je postihl zákaz vykonávat svou profesi. Na přelomu 40. a 50. let došlo k řadě vykonstruovaných soudních procesů, v nichž byli odpůrci režimu na základě falešných nebo zveličených obvinění odsouzeni k smrti či dlouholetému vězení. K nejznámějším obětem patřili politička Milada Horáková a generál Heliodor Píka. Čistky se nevyhnuly ani členům KSČ. Řada politických vězňů se ocitla v komunistických pracovních táborech a věznicích. Příkladů je celá řada – např. uranové doly v Jáchymově si zacházením, otřesnými hygienickými a stravovacími podmínkami nezadaly s podobnými zařízeními v nacistické Říši. Rovněž mezi věznicemi nechvalně proslula někdejší kartouza ve Valdicích u Jičína, někdejší biskupské vězení na hradě Mírově u Mohelnice nebo slovenský Leopoldov. Hlavní nástroj perzekuce představovala Státní bezpečnost (StB). K postiženým náležely všechny vrstvy československé společnosti: zemědělci, podnikatelé a živnostníci, jimž byla v rámci tzv. znárodňování a kolektivizace zemědělství zkonfiskována většina majetku. Příslušníci „nespolehlivých“ rodin měli značně omezené možnosti při studiu a volbě povolání, vojenskou službu byli zpravidla nuceni konat u Pomocných technických praporů (PTP). V dané situaci docházelo zejména v první polovině 50. let k případům ozbrojeného odporu proti režimu, mnoho lidí rovněž emigrovalo do zahraničí. Po smrti J. V. Stalina následovalo pozvolné zmírňování represí. V roce 1960 byla většina politických vězňů propuštěna na základě amnestie, během 60. let byla část z nich rehabilitována. 84 | 1948 – 1968 Vztah státu a církve KSČ si dobře uvědomovala, že proti římskokatolické církvi nemůže vystoupit otevřeně; k této církvi se hlásilo zhruba 80 % populace ČSR a zvláště v českých zemích měla vysokou prestiž vzhledem ke svému pronásledování v době nacistické okupace. Do února 1948 KSČ deklarovala vůči církvím i náboženství poměrně pozitivní vztah s cílem získat hlavně katolíky na svou stranu a prezentovat KSČ jako nábožensky tolerantní subjekt. Po únoru 1948 se stává hlavním cílem režimu oddělit katolickou církev v ČSR od Vatikánu a vytvořit národní církev loajální ke komunistickému režimu. Vatikán figuroval v politice režimu jako protikomunistický spojenec západních zemí – papež Pius XII., celoživotní nesmiřitelný antikomunista, byl režimem nenáviděn. Církevní hierarchie však s poúnorovým režimem odmítala spolupracovat a uznat jeho legitimitu. S ohledem na tento postoj KSČ změnila strategii a začala připravovat plán převratu uvnitř katolické církve. Nástrojem puče se stalo hnutí Katolické akce. Šlo o kolaborantskou skupinu několika kněží a části věřících, kteří s finanční i materiální podporou komunistické moci měli převzít v církvi moc a odtrhnout ji od Vatikánu. Naprostá většina církve se proti této snaze postavila a Katolická akce v červnu 1949 skončila fiaskem. Po tomto neúspěchu začíná éra represivní politiky vůči katolické církvi projevivší se například v osudu msgre Jana Šrámka. K nekatolickým církvím režim zaujal odlišný postoj. Všechny byly organizovány na národní úrovni a na rozdíl od katolické církve (Vatikán) neměly silné nadnárodní centrum. Poměrně často vycházely z odkazu husitství a politicky jejich příslušníci smýšleli mnohdy i levicové. Režim je obratně využíval jako spojence v boji proti katolické církvi. Zatímco katolické biskupy dosazoval Vatikán, biskupy nekatolických církví volili členové církví na národní úrovni. Komunisté tak mohli volbu ovlivnit. Nekatolické církve nebyly zdaleka postiženy takovými represemi jako církev katolická a zvláště část členů pravoslavné církve a Církve československé (od r. 1971 Československá církev husitská) otevřeně s režimem kolaborovala. Roku 1949 byly přijaty tzv. církevní zákony, které vytvořily komplexní síť nástrojů na vnitřní rozvrat a ovládnutí církve státem. Církev ztratila veškerý majetek, biskupové byli uvězněni a namísto nich byli jmenováni lidé poslušní režimu. Některé náboženské skupiny, jako např. řeckokatolická církev, byly zcela zničeny a zakázány. 1948 – 1 9 6 8 | 85 Mezinárodní kontext destalinizace Léta stalinismu za sebou zanechala v SSSR a jeho satelitních státech odkaz politiky postavené na strachu a perzekucích, ideály rovné a spravedlivé komunistické společnosti vyprchaly, ekonomika řady zemí byla důrazem na těžký průmysl a centrálním plánováním výrazně poškozena. Výsledkem byly první veřejné protesty ve východním bloku proti špatným životním a pracovním podmínkám. Po smrti sovětského vůdce Josifa Vissarionoviče Stalina (5. března 1953) nastala v SSSR nástupnická krize a načas se oslabilo zasahování SSSR do vnitřních záležitostí jednotlivých zemí východního bloku, což u vedení těchto států vyvolalo zmatek a nejistotu. Ze souboje o křeslo generálního tajemníka KSSS vzešel po periodě kolektivního vedení vítězně Nikita Sergejevič Chruščov, který na 20. sjezdu KSSS v únoru 1956 formuloval v tzv. „tajném projevu“ kritiku diktátorských praktik stalinismu a Stalinova kultu osobnosti. Proslov nijak dramaticky nezměnil podstatu komunistického režimu v SSSR, měl však dalekosáhlé důsledky pro situaci v některých zemích východního bloku, kde inicioval protesty a volání po reformách. Proces tzv. destalinizace, jenž byl tímto projevem symbolicky zahájen, vedl k odstraňování stalinistických symbolů, propouštění politických vězňů a postupnému rušení koncentračních táborů (tzv. gulagy). Uvolňování sovětského režimu a v jeho důsledku i některých režimů východního bloku se neuskutečňovalo nijak radikálně. Mocenský monopol komunistické strany nebyl v žádném případě narušen a veškeré protesty (v Československu a v NDR v roce 1953 nebo v Polsku v roce 1956), či dokonce revoluce (Maďarská revoluce 1956) v rámci východního bloku byly tvrdě potlačeny, někdy se sovětskou vojenskou účastí. Do kontextu těchto událostí je nutno zařadit i pozdější pokus o reformy v Československu (pražské jaro 1968). Ačkoliv se v období destalinizace Chruščov pokoušel o určité zlepšení vztahů se Západem, řada mezinárodních krizí (sovětsko-čínská roztržka, stavba Berlínské zdi a především Karibská krize) jej nakonec připravila o křeslo generálního tajemníka, v němž Chruščova nahradil konzervativnější Leonid Iljič Brežněv. 86 | 1948 – 1968 Komunistická ideologie v boji se starým režimem Proklamovaným cílem komunistů bylo odstranění společenské nerovnosti a nastolení beztřídní společnosti. K tomu mělo dojít prostřednictvím socialistické revoluce a přechodným obdobím diktatury proletariátu (dělnictva). Dělníci měli reprezentovat hlavní oporu komunistické moci a naopak ostatní složky společnosti komunisté deklarativně i fakticky oslabovali. Po vzoru Sovětského svazu (a v souladu s učením marxismu-leninismu) kladly východoevropské komunistické režimy důraz na urychlení procesu industrializace, což mimo jiné znamenalo nárůst pracovníků v dělnických profesích, zejména na úkor zemědělství, kde měla lidskou práci nahradit mechanizace. Po získání mocenského monopolu v únoru 1948 komunisté v první řadě usilovali o odstranění svých oponentů z ostatních politických stran Národní fronty a jejich nahrazení svými sympatizanty. To se dělo za pomocí tzv. akčních výborů Národní fronty, v nichž zasedali komunisté a jejich příznivci. Stejné personální čistky probíhaly ve všech sférách společnosti: „politicky nespolehlivé“ osoby byly odstraněny z hospodářství, státní správě, armádě, školství i ze zájmových spolků. O funkci nebo o práci přišlo takovým způsobem asi 250 tisíc lidí. Akční výbory se staly hlavním nástrojem upevnění moci nového režimu. Pokračovalo znárodňování velkých průmyslových podniků a na venkově vyvlastňování majetku „kulaků“ (z ruského výrazu „kulak“ – pěst, též označení vesnických lichvářů, statkářů a sedláků). Mnozí bývalí průmyslníci, statkáři a představitelé církve byli uvězněni nebo nuceně přestěhováni. Dalšími formami perzekuce byly politické procesy proti skutečným i domnělým oponentům režimu, jejich zařazovaní do táborů nucené práce nebo během vojenské služby do tzv. pomocných technických praporů (PTP). 1948 – 1 9 6 8 | 87 Občan a spotřebitel V důsledku přeměny struktury hospodářství došlo k odlivu pracovních sil do oblasti těžkého a strojírenského průmyslu. Do lehkého průmyslu, obchodu a služeb neplynuly náležité investice, což se v průběhu 50. let projevilo stagnací životní úrovně. Nedostatek spotřebního zboží vedl ke vzniku front a podpultového prodeje. V 60. letech se zvyšovala vybavenost domácností chladničkami a pračkami, obtížně dostupné automobily nahrazovaly motocykly. Luxusní zboží, jako rifle, digitální hodinky nebo americké cigarety nabízela síť speciálních obchodů – Tuzex (Tuzemský Export) za tzv. tuzexové bony. Ty bylo možné získat buď výměnou za valuty (tuzexová konta byla nicméně pražskou Živnobankou, výhradně spravující všechny devizové účty, zřizována i zaměstnancům vysílaným služebně do zemí „socialistického tábora“), nebo nelegálně od pouličních překupníků tzv. veksláků. Tuzexový bon měl hodnotu jedné koruny, na černém trhu se prodával od 4,80 do 6 korun. Oficiálně měla činnost veksláků punc trestné činnosti, Veřejná bezpečnost (policie) je však perzekvovala minimálně. Řada lidí veksláky vyhledávala jako jedinou cestu k obstarání nedostupného zboží. Období 50. a 60. let charakterizovalo budování kolektivních zařízení, jako byly jesle a mateřské školky. Lidé se stravovali v závodních jídelnách. Úlevu v domácnosti měla přinést výstavba veřejných prádelen a čistíren. V rámci demokratizace kultury se stavěly lidové školy umění, ceny vstupů do divadel, muzeí a galerií se pohybovaly velmi nízko. Studenti a mládež obecně si oblíbili taneční kurzy a plesy. Vznikaly sběratelské, modelářské, filatelistické, šachové kluby a fotokluby. Značný zájem občanů vyvolaly státem organizované loterijní soutěže – Sazka, Sportka či později Mates (Malé televizní sázení). Režim definoval zdravotní péči pro občany jako bezplatnou, financoval ji nepřímo z daní prostřednictvím státního rozpočtu. Vznikala veřejná zdravotní střediska. Životní úroveň obyvatelstva dále zvyšovaly sociální služby (domovy důchodců, ústavy péče o mládež). Stát rovněž dotoval dopravu, bydlení a komunální služby. Postupující boj proti náboženství (ateizace) vedl také k proměně tradičních svátků (Ježíška měl nahradit Děda Mráz, Velikonoce byly prezentovány jako svátky jara). Režim nabízel místo křesťanských zvyků mocenské rituály – lampionové průvody o výročí Velké říjnové socialistické revoluce (7. listopadu 1917), oslavy 1. máje a spartakiády zpestřovaly všední dny. 88 | 1948 – 1968 Poúnorová emigrace Únorové události přiměly mnoho lidí k rozhodnutí opustit republiku. Jednalo se vesměs o ty osoby, které byly pro komunistický režim nežádoucí, což se záhy projevilo jejich propouštěním z kvalifikovaného zaměstnání, zabavováním majetku či vězněním. Zpočátku byla státní hranice ještě otevřena, brzy však došlo k jejímu uzavření a hlídání. Přejít hranici pomáhali lidem tzv. převaděči. Pokus o tzv. ilegální překročení hranic mnohdy končily tragicky: mnoho uprchlíků přišlo při přechodu o život – zastřelením příslušníky Pohraniční stráže, usmrcením na elektrických drátěných zátarasech apod. (viz Akce Kameny). Pro ty, kdo státní hranici přešli, začínala emigrace v nelehkých podmínkách uprchlických táborů. Uprchlíci museli čelit špatným hygienickým podmínkám, nedostatku potravy a dlouhému vyřizování formalit, které podmiňovaly jejich legální pobyt v zahraničí. Po roce 1948 žádali především o vycestování do USA. Jejich psychiku deptalo mnohdy i vědomí, že doma zanechali rodinu, která mohla mít kvůli jejich útěku problémy. 1948 – 1 9 6 8 | 89 Změna sociální struktury společnosti. Likvidace občanské společnosti Postupná změna ve struktuře společnosti probíhala již od roku 1945 s tím jak rostl vliv KSČ v mocenských strukturách. Postupně vymizela vrstva podnikatelů, statkářů a velkostatkářů. Svou roli sehrály již znárodňovací dekrety (zestátnění majetku) nebo tzv. Lex Schwarzenberg a konfiskace majetku Němců. Dramaticky se proměnila sociální struktura pohraničí, kam do měst a vesnic dříve obývaných Němci přicházejí nekvalifikovaní pracovníci různých sociálních skupin. V rámci centrálně plánovaného řízení hospodářství došlo k řadě radikálních změn. Klíčovou roli plnil těžký průmysl, což vedlo k omezení lehkého průmyslu a také zemědělství, likvidovaly se živnosti. Vládnoucí režim negativně zasáhl též inteligenci – lékaře, vědce, učitele, právníky, rovněž mnoho studentů muselo opustit školy a čistky postihly armádu a policejní složky. Počet pronásledovaných v uvedených sektorech je odhadován na tři čtvrtě milionu. Zastrašování a perzekuce se nevyhnuly ani dělnickým vrstvám, neboť zůstávalo pouze v úrovni přání vládnoucího režimu, aby veškeré dělnictvo sdílelo komunistické ideály. Přijetí nové ideologie často vyvěralo z vynucené loajality a strachu. V rámci politických čistek docházelo k tomu, že na řadu míst byli dosazováni nekvalifikovaní pracovníci. Postihy se vztahovaly i na členy rodin perzekvovaných osob – jejich děti se nedostaly do škol, v nichž chtěly studovat. Politicky nespolehlivé jedince nahrazovaly tzv. prověřené kádry – politická loajalita stála nad kvalifikací. Lidé se obávali, že ztratí své postavení, a tak se často stávalo, že tajili vlastní názory a nesnažili se ani prosazovat nové myšlenky v zaměstnání ani jinde. V souvislosti s kolektivizací a vzniku jednotných zemědělských družstev (JZD) vzniká nová skupina – družstevníci a družstevní dělníci, přesto dochází k nedostatku pracovních sil v zemědělství, které musí nahradit pracovníci na organizovaných brigádách, známých např. z filmu Starci na chmelu. Dochází k téměř úplnému zapojení žen do pracovního procesu, což bylo dáno i orientací na těžký průmysl, kde pracovali převážně muži, a ženy tak byly zaměstnávány hlavně ve školství, zdravotnictví a lehkém průmyslu. Ženy ovšem vykonávaly i mužské profese, což do té doby nebylo běžné (např. jeřábnice, traktoristky apod.). Přístup k vyššímu vzdělání měla jen určitá skupina obyvatelstva, jež byla vázána na členství v KSČ, a strana posuzovala i třídní původ uchazeče o studium. Řada občanů, kteří nebyli členy KSČ, musela do strany často vstoupit pod výhružkou ztráty kvalifikovaného zaměstnání a různých výhod. Valná většina zaměstnanců se sdružovala v odborech (Revoluční odborové hnutí – ROH), zcela kontrolovaných KSČ, jež znemožňovala odborům bránit zájmy zaměstnanců. 90 | 1948 – 1968 „Tání“ a jeho projevy Rok 1956 přinesl vlivem odhalení kultu osobnosti v SSSR změny ve vztazích mezi kulturní obcí a režimem. Z řad umělců se ozývaly kritické hlasy vůči komunistické politice a objevovaly se pochybnosti o její neomylnosti. To se projevilo i v umělecké tvorbě, například v kinematografii vznikla tzv. černá série a chuligánské filmy. Cílem kritiky však nebylo změnit stávající politický systém, nýbrž upozornit na jeho nedostatky a napravit je. II. sjezd Svazu spisovatelů uskutečněný v témže roce představoval vedle aktivit vysokoškolských studentů nejvýraznější projev liberalizačních snah v Československu. Zásadní příspěvky na tomto sjezdu přednesli nekomunističtí spisovatelé Jaroslav Seifert a František Hrubín, kteří kritizovali stav poúnorové literatury. Seifert se dokonce zastal neprávem vyloučených a umlčených autorů a autorů vězněných. Vítězslav Nezval navrhoval upustit od závaznosti socialistického realismu. I přes následné decentralizační kroky nadále přetrvávala cenzura a prosazovala se teze o demokratizaci kultury. To se projevilo v podpoře kolektivních forem kulturního vyžití, lidové tvořivosti a prohlubování výchovného pojetí socialistického umění. Postupně vznikající konzumní společnost způsobila, že se částečně zmírnily ideologické nároky na masovou zábavu. Zejména mladou generaci ovlivňovala od druhé poloviny 50. let populární hudba, přestože režim preferoval hudbu dechovou a estrádní. Vstříc požadavkům publika vyšla i kinematografie, jíž se díky změně organizace podařilo vyprostit z krize vrcholící v roce 1955, ale progresivní díla z let 1957–1958 (například Zde jsou lvi Václava Kršky nebo Tři přání Jána Kadára a Elmara Klose) pronásledovaly kritika a zákazy. I v kultuře se totiž vyskytly opětovné snahy o návrat ke stalinismu a pozitivní směřování českého umění pokoušejícího se vymanit z ideologických pout a schematismu bylo blokováno. 1948 – 1 9 6 8 | 91 Symboly a ikonografie komunistické moci Podobně jako u holocaustu lze i v případě komunistických procesů mluvit o principu tzv. obětního beránka, kdy je na jedince či skupinu lidí svalována (většinou iracionálně a bez jakéhokoliv podkladu) vina za problémy okolní společnosti. „Obětní beránek“ je izolován a posléze i zlikvidován, čímž dochází nejen k likvidování nepohodlných osob, ale také ke stmelování dotyčné komunity. Svou moc se komunistická strana snažila upevňovat jak silovými prostředky, tak využitím celé škály dalších metod. Jednalo se například o nahrazování starých symbolů novými (například vánoční projev druhého komunistického prezidenta Antonína Zápotockého), přivlastňování si a přetváření starších tradic (pohled na Jana Husa a husitské „revoluční“ hnutí), podporu masových rituálů (prvomájové průvody, výročí, spartakiády), budování nových pomníků (nejznáměji Stalinův pomník v Praze) a v neposlední řadě také o vytváření obrazu nepřítele, ať už vnějšího (američtí imperialisté), či vnitřního (nepřátelé státu). Prvomájová manifestace na Horním náměstí v Olomouci (50. léta 20. století) 92 | 1948 – 1968 Ekonomický vývoj 1948–1968 Po tzv. Vítězném únoru určovala ekonomickou koncepci československého státu již výhradně komunistická strana. Ještě v roce 1948 došlo k další vlně znárodnění a na jeho sklonku byl soukromý sektor v československé ekonomice prakticky zlikvidován; poslední stopy soukromého podnikání (živnosti, drobná řemesla) zanikly v průběhu 50. let. V zemědělství byl zahájen proces kolektivizace, završený na sklonku šedesátých let. Především v období padesátých let se uskutečnila výrazná přeměna struktury československého hospodářství, v němž rostla závažnost průmyslové výroby, a to zejména příslušných odvětví těžkého a strojírenského průmyslu; Československo se stalo „kovárnou východní Evropy“. V rámci tohoto procesu proběhla výrazná industrializace s důrazem na zprůmyslnění Slovenska a některých hospodářsky méně rozvinutých oblastí českých zemí. Tržní principy řízení ekonomických vztahů nahradil tzv. centrálně direktivní systém, v němž hospodářské centrum (stát a jeho orgány) řídilo ekonomiku pomocí závazných příkazů a přidělování hmotných potřeb (suroviny a zboží), přičemž hospodářské centrum bylo kontrolováno a řízeno politickou mocí (koSkupina horníků před jedním z ostravských dolů (50. léta 20. století) munistickou stranou). Hospodářské centrum řídilo ekonomiku prostřednictvím pětiletých plánů. V průběhu padesátých let přinesl tento systém v Československu mimořádný hospodářský růst, na konci tohoto období bylo Československo druhou nejrychleji rostoucí ekonomikou na světě. Rostoucí podíl investic potřebných pro rozsáhlou industrializaci však zároveň vedl ke stagnaci životní úrovně. 1948 – 1 9 6 8 | 93 Na počátku šedesátých let se hospodářský růst vedený extenzivní cestou (vznik nových výrobních podniků společně s růstem zaměstnanosti) vyčerpal a Československo se ocitlo v hospodářských problémech. Ve druhé polovině šedesátých let proto došlo k formulaci ekonomické reformy, která je spojena se jménem ekonoma a reformního politika Oty Šika. Pec míru v Nové huti K. Gottwalda v Ostravě (1960) 94 | 1948 – 1968 Náboženská perzekuce Období 50. a 60. let bylo v náboženské oblasti charakteristické stovkami procesů s kněžími, řeholníky a věřícími. Komunistický režim vybudoval důmyslný systém ateizace společnosti, zahrnující všechny aspekty lidského života od narození, přes vzdělávání po povinný občanský sňatek či masovou výstavbu krematorií. Impulzem k plošné perzekuci církví a věřících byl tzv. číhošťský zázrak, který se odehrál v obci Číhošť u Ledče nad Sázavou v prosinci roku 1949. Celá událost není dodnes vysvětlena – při katolické bohoslužbě se několikrát pohnul kříž na oltáři, a to bez očividného vnějšího podnětu. Státní bezpečnost označila údajný zázrak za úmyslný podvod řízený z Vatikánu, jímž měl začít kapitalistický převrat v ČSR. Obecně se předpokládá, že zázrak zinscenovala Státní bezpečnost s cílem získat záminku pro frontální tažení proti katolické církvi. Na jaře 1950 byli zatčeni vůdčí představitelé řeholních řádů, kteří představovali intelektuální elitu katolické církve. Po intenzívním mučení byl s nimi uspořádán monstrproces, při kterém byli donuceni se přiznat ke všem bodům obžaloby, včetně snahy o provedení ozbrojeného puče. Krátce po procesu proběhla tzv. Akce K, během níž ozbrojené složky přepadly kláštery na celém území ČSR a řeholníky odvezly do pracovních táborů (přes 12 000 osob). Tím v podstatě přestaly řeholní řády existovat. Cílem procesů bylo věřícím ukázat údajnou zkaženost a špatné úmysly církve a Vatikánu. Procesy zvláště silně zasáhly olomouckou arcidiecézi, která byla vzhledem k vysoké religiozitě komunisty považována za velmi nebezpečnou. V době procesů byla již většina biskupů zatčena a vězněna, včetně hlavy katolické církve v ČSR, pražského arcibiskupa Josefa Berana. Ve srovnání s širším regionem komunistické střední a východní Evropy vykazovaly útoky vládnoucího systému vůči církvím a katolické církvi především zvlášť výraznou intenzitu. V komunisty vyvolané válce proti náboženství se režimu podařilo získat několik málo kněží pro kolaboraci. Obvykle šlo o kněze nevalné mravní úrovně, mající již dříve problémy s nadřízenými či s dodržováním celibátu. Díky kolaboraci získali vysoké církevní funkce a značné finanční výhody; jsou označováni jako tzv. míroví kněží. Nejznámějším příkladem kněžské kolaborace s ateistickým režimem je Josef Plojhar, nakonec z církve exkomunikovaný, tedy vyloučený. 1948 – 1 9 6 8 | 95 1968–1969 Pražské jaro a invaze v mezinárodním kontextu maďarské revoluce a polského října Pražské jaro představuje opožděnou reflexí procesu destalinizace ve východním bloku. Především vlivem konzervativního stalinistického vedení se v Československu v padesátých a po většinu šedesátých let nevyskytly žádné výraznější důsledky tohoto procesu. Zatímco v Československu panoval relativní klid, v Maďarsku a Polsku již v roce 1956 na počátku destalinizace došlo ke dvěma výrazným událostem, které minimálně v případě Maďarska ohrozily samu integritu východního bloku. V červnu 1956 vypukly protesty 100 000 dělníků v polské Poznani proti špatným životním a pracovním podmínkám. Demonstrace byla krvavě potlačena polskými bezpečnostními složkami. Nepokoje se záhy rozšířily do dalších míst v zemi a pokračovaly až do podzimu. Ačkoli Sovětský svaz pozoroval události v Polsku s velkým znepokojením, k přímé intervenci nakonec nedošlo, díky zvládnutí situace prvním tajemníkem polských komunistů Władysławem Gomułkou. Situace v Polsku napomohla radikalizovat veřejné mínění také v Maďarsku, kde se původně studentské protesty rozšířily v celonárodní ozbrojenou revoluci. Dalekosáhlé požadavky revolucionářů na demokratizaci režimu, odchod sovětských vojsk a především vyhlášení neutrality a vystoupení z Varšavského paktu vyprovokovaly násilnou intervenci sovětské armády. Odkaz maďarské revoluce pak zůstal v kádáristickém Maďarsku (János Kádár zastával funkce generálního tajemníka Maďarské socialistické dělnické strany a premiéra Maďarské lidové republiky) tabu až do konce osmdesátých let. Protesty v Polsku se naproti tomu opět rozhořely v 60. letech na půdě Varšavské univerzity, kdy byly události roku 1956 spatřovány jako ztracená příležitost. Polští studenti rovněž v roce 1968 protestovali proti účasti Polské lidové republiky na invazi do ČSSR. Na invazi se podílelo i Maďarsko – země, která se sama o 12 let dříve stala terčem sovětské agrese. V období dlouhých dvanácti let od vypuknutí protestů v Polsku a Maďarsku navíc došlo k výrazné proměně sovětského vedení. Tzv. Brežněvova doktrína omezené suverenity států pod sovětským vlivem, přijatá zpětně po invazi do ČSSR, se stala směrnicí sovětské zahraniční politiky až do nástupu Michaila Sergejeviče Gorbačova. 98 | 1968 – 1969 Kulturní předpoklady pražského jara Již v první polovině 60. let se v kulturní sféře prohluboval nesouhlas s podobou systému projevujícím se vzrůstající autorskou odvahou od vědeckých konferencí po projevy spisovatelů. Tyto trendy symbolizuje např. Kunderův výpad vůči tradici socialistického realismu spojený s kritikou izolace československé literatury před západním světem během sympózia časopisů Slovenské pohľady a Plamen. Podobně „kacířské“ projevy proti svázanosti kultury přinesla památná konference Franz Kafka a náš svět Král studentského majálesu v Olomouci spisovatel Josef Škvorecký (květen 1968) v květnu 1963. Oživení kultury symbolizovaly československé premiéry závažných inscenací od Samuela Becketa po Friedricha Dürrenmata. Mezi nejoblíbenější divadla patřily Semafor, Činoherní klub, Divadlo Na zábradlí a Divadlo Za branou. Rozvíjela se rovněž divadla studentská, jako například olomoucké středoškolské divadlo HEJ RUP nebo vysokoškolské Divadélko pod okapem, založené roku 1961 studenty ostravského Pedagogického institutu, či soubor Univerzity Palackého v Olomouci Zápalka-kabaret; později se v Olomouci objevuje např. Divadlo hudby. V této době neexistovala sféra kulturní činnosti bez zajímavých impulzů: vznikaly filmové kluby uvádějící náročné tituly světové kinematografie a klubová scéna svědčila i moderní poezii. Soudobou populární hudbu zásadně ovlivnily písně Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra. Důležitý rozměr představovala interakce žánrů, zvláště patrná 196 8 – 1 9 6 9 | 99 v kontaktech literatury a filmu. Filmové adaptace literárních novinek, zejména próz Bohumila Hrabala a Milana Kundery, přispěly k oblibě filmového umění, které tehdy zrodilo pozoruhodné režisérské osobnosti světového významu od Miloše Formana přes Věru Chytilovou a Jiřího Menzela až po dnes poněkud zapomínané Evalda Schorma či slovenské režiséry Petera Solana a Štefana Uhra. Filmové tvůrce, z nichž většina vystudovala Filmovou fakultu Akademie múzických umění v Praze (FAMU), nespojovala jednotná poetika. Několik společných rysů však jejich díla přesto vykazovala. Ve snaze zobrazovat pravdivou skutečnost se vymezovala proti lživým a schematickým filmům socialistické kinematografie. Diktovaný optimismus socialistického realismu vystřídaly skepse, rozčarování, pocity odcizení a beznaděje. Probíhající politické uvolnění umožňovalo kritiku společenského systému, i když pouze skrytě. Autoři se proto zabývali problémy lidské existence, zakládali své příběhy na groteskních a absurdních situacích, zachycovali emociální stavy a nálady. Tematicky převažovaly filmy ze současnosti. Objevil se nový typ hrdiny – antihrdina. Československému filmu se dostalo uznání i v cizině. Snímky Obchod na korze a Ostře sledované vlaky získaly americkou flmovou cenu Oscar. Vedle známého vystoupení spisovatelů na IV. sjezdu roku 1967 se jedním z center politických aktivit na kulturním poli stal Filmový a televizní svaz (FITES). Během Pražského jara mohla relativně svobodně fungovat média a československá kultura zažívala svůj vrcholný rozkvět. Ten ukončil až vpád vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Několik hodnotných uměleckých děl sice vzniklo ještě během roku 1969 (gramofonová deska Bratříčku, zavírej vrátka písničkáře Karla Kryla), ale následující léta tzv. normalizace znamenala pro československou kulturu hluboký úpadek. 100 | 1968 – 1969 Cesta k reformnímu hnutí a polednový vývoj ve straně a společnosti V důsledku krizového (zejména hospodářského) stavu se uvnitř části KSČ objevuje snaha analyzovat příčiny objevující se nespokojenosti populace. Odtud vzešlé reformní hnutí patřilo k nejvýznamnějším jevům společenského a zvláště pak politického života v Československu šedesátých let. Ačkoliv se v něm spojovaly různé názorové směry, rozhodující pro jeho formování a činnost bylo vědomí nutnosti uskutečnit rozsáhlé společenské přeměny. Postupně se zformovalo ve významnou společenskou sílu, Sovětské tanky na mostě přes řeku Moravu v Olomouci do níž se promítaly odlišné zkušenosti, názory a postoje několika generací lidí režimem postižených i privilegovaných, komunistů i nestraníků, příslušníků různých společenských vrstev. Reformní hnutí nemělo, a ani nemohlo mít pevnou strukturu; jeho jednotícím prvkem byla nespokojenost se stavem společnosti, která přerůstala do různých forem veřejné kritiky. Opěrné body reformního hnutí se postupně utvářely zejména v institucích s velkým počtem angažovaných občanů, ve vědeckých institucích, na vysokých školách, v redakcích časopisů, brzy ale také v průmyslových závodech, ve společenských organizacích a nakonec i ve stranických ústředích. 196 8 – 1 9 6 9 | 101 Komunistické vedení, částečně i v reakci na uvolnění politických poměrů v SSSR, bylo po letech mocenské dominance donuceno k některým změnám týkajícím se podoby vládnoucího režimu. Jejich počátky nebyly jednoznačné. Zatímco např. ekonomická reforma schválená v roce 1965 byla projevem jistého myšlenkového posunu, podobně zamýšlený program v oblasti kultury byl jednoznačně odmítnut. Procesem reformy byla nicméně zahájena řada samostatných projektů obsahujících množství plánů, představ a vizí. V roce 1967 procházel vládnoucí systém vážnou krizí. Do vývoje událostí významně zasáhl veřejný konflikt mezi zastánci a odpůrci reforem, k němuž došlo v červnu 1967 na IV. sjezdu spisovatelů. Zazněla zde otevřená ostrá kritika stávajících kulturních, ale i politických poměrů. Vedení KSČ na ni reagovalo vyloučením svých kritiků ze strany, samo se však začalo dostávat do izolace. Během podzimu 1967 se v něm navíc stále zřetelněji projevovala názorová nejednotnost, kritikové prvního tajemníka KSČ a prezidenta republiky Antonína Novotného a současně zastánci reforem v čele s Alexandrem Dubčekem postupně získali početní převahu, která počátkem ledna 1968 vyústila ve změny ve stranickém vedení. Otevřela se tím cesta k možným hlubším politickým, ekonomickým, ale i společenským reformám. Základní reformní postupy formulovala Komunistická strana Československa v dubnu 1968 v podobě Akčního programu KSČ. Postupující politická liberalizace vedla v období pražského jara k utváření prvků občanské společnosti (nezávislé studentské a odborové organizace, Klub angažovaných nestraníků, K 231, pokus o obnovení sociálně demokratické strany), které společně se širokou veřejností a médii vytvářely tlak na pokračování a prohlubování reforem. Výrazem těchto občanských snah se stal manifest Dva tisíce slov z konce června 1968 – kritika režimu pocházející od několika českých intelektuálů, jako text autorsky spojovaná se spisovatelem Ludvíkem Vaculíkem. Tento manifest společně s nezávislostí československých médií urychlil přípravu vojenského zásahu v ČSSR ze strany Sovětského svazu a jeho spojenců. V noci z 20. na 21. srpna 1968 bylo Československo vojensky okupováno státy pěti socialistických zemí (Sovětský svaz, Bulharská lidová republika, Maďarská lidová republika, Polská lidová republika, Německá demokratická republika). Nenásilný masový odpor československých občanů sice zabránil vytvoření „revoluční dělnicko-rolnické vlády“ podle představ Sovětského svazu, ale tzv. moskevské protokoly podepsané politickými reprezentacemi Československa a Sovětského svazu bezprostředně po 21. srpnu 1968 znamenaly faktické ukončení pražského jara. 102 | 1968 – 1969 Pamětníci a exil Okupace republiky vojsky států Varšavské smlouvy československé občany překvapila. Invaze navodila atmosféru zmaru, znamenala též řadu zraněných osob a zhruba 80 obětí na životech. Aureola reformního vedení KSČ mizela poté, kdy představitelé strany a státu vyzývali ke klidu a zdržení se jakéhokoliv odporu vůči okupantům. Přesto se však mnoho lidí snažilo vyjádřit svůj nesouhlas se vzniklou situací – hlavně pomocí letáků, plakátů, či azbukou psaných nápisů na zdech (Vojáci, jděte domů! Z tanků se dá střílet – ne vládnout! Báli jsme se Západu, napadli nás z Východu – apod.). Společnost se nejprve domnívala, že se důsledky okupace podaří odstranit. Záhy se ovšem ukázalo, že invaze „spřátelených armád“ zahájila dlouhodobější proces opětovného utužení moci komunistických dogmatiků, byť formy disciplinace a potlačování opozičních názorů vládnoucí režim modifikoval. Mezi lidmi se rozšířil názor, že přátelství se Sovětským svazem je nesmysl právě tak, jako je přátelství otroka a otrokáře. Velkou radost proto měli Češi a Slováci po vyhraném česko-sovětském hokejovém zápase na mistrovství světa ve Stockholmu v březnu 1969 – ta však netrvala dlouho. Přiblížilo se první výročí okupace a všechny protisovětské demonstrace byly krvavě potlačeny. Jedním z nejvýraznějších projevů historické paměti na násilné ukončení obrodného procesu se staly pocity bezvýchodnosti, bezmocnosti, ba nemožnosti úsilí jedince jakkoliv změnit politickou realitu. Tyto nálady výrazně přispěly ke značné politické pasivitě československé populace v éře tzv. normalizace. V důsledku událostí se rozpoutala nová vlna emigrace. Během prvního roku odešlo na Západ díky částečně uvolněné hraniční kontrole kolem 100 tisíc lidí a dalších 150 tisíc pak opustilo zemi do roku 1989. Emigranti čelili za hranicemi nejen ekonomickým problémům (hledání zaměstnání), ale potýkali se i se svým začleněním do společnosti, která měla jiné tradice, zvyky, kulturu a především jazyk. Trpěli ztrátou kontaktu s rodinou a přáteli. V začátcích jim pomáhaly různé organizace, které jim poskytovaly finanční půjčky. Emigranti se obraceli také na české a slovenské spolky, které v zahraničí existovaly a byly tvořeny uprchlíky z minulých emigračních vln. 196 8 – 1 9 6 9 | 103 Pražské jaro a náboženství Ačkoliv se pražské jaro do značné míry projevilo v náboženské oblasti, komunistický režim nepřijal žádnou dlouhodobou změnu strategie a ateizace společnosti byla i nadále prioritou státní církevní politiky. Zvláště římskokatolická církev však využila krátkodobě polevivšího státního dohledu nad církvemi a vydobyla si jistý prostor pro omezenou náboženskou svobodu. Tzv. míroví kněží kolaborující s režimem byli odstraněni ze svých funkcí a dosud internovaní biskupové se mohli vrátit na své stolce. Vzniklo tzv. Dílo koncilové obnovy, které si kladlo za cíl přinést do československého prostředí reformy druhého vatikánského koncilu (1962–1965), dosud režimem blokované. Výuka náboženství nově mohla probíhat nejen ve školách, ale i na farách, čímž se dostala mimo státní dohled a zvýšil se i počet zájemců o ni. Objevily se nové církevní časopisy a stovky kněží, řeholníků a věřících odsouzených v 50. letech se dočkaly rehabilitací. Obnovena byla rovněž zrušená řeckokatolická církev. Znatelné uvolnění zažívaly teologické fakulty a kněžské semináře, církev si mohla sama vybrat kandidáty na kněžství a určit počet přijímaných studentů, dočasně byla např. v Olomouci zřízena pobočka římskokatolické teologické fakulty v Litoměřicích. Ve školách polevil ateizační tlak a věřící učitelé propuštění ze škol pro svou náboženskou víru se mohli do zaměstnání vrátit. Na krátkou dobu také oslabila šikana věřících studentů. Uvolnění v náboženské oblasti však probíhalo bez aktivní podpory režimu a Dubčekovo vedení sledovalo tyto církevní aktivity s velkými obavami. Budova dnešní Cyrilometodějské teologické fakulty v Olomouci 104 | 1968 – 1969 Pražské jaro jako generační střet První proměny názorů na vládnoucí režim se objevovaly již v padesátých letech po smrti Josifa Vissarionoviče Stalina a Klementa Gottwalda, působilo i vystřízlivění z představy snadného vybudování socialismu. Šedesátými lety se datuje nástup nové generace do společenského dění a veřejného života. Docházelo ke generační obměně mezi vedoucími funkcionáři KSČ strany a podniků. Začínala se projevovat nespokojenost s existujícími poměry nejen na pracovišti, ale i ve veřejném životě. Vznikala Protestní studentský mítink na nádvoří rektorátu Univerzity Palackého v Olomouci (listopad 1968) možnost srovnání mezi západní a socialistickou společností, vzrůstal zájem o problematiku lidských práv. Mnozí příslušníci nové generace měli jiné zájmy, jiné životní hodnoty a politické myšlení než jejich předchůdci. Někteří z nich se dostávali do konfliktu s mocí a její politikou. Svůj vzdor projevovali i na studentských akcích – např. během majálesů, při nichž studenti vyrukovali se satirickými transparenty. Společnost reagovala také na politické procesy z padesátých let jako na projevy lidské a občanskou perzekuce. Režim zápasil o moc nad mladou generací. Tu si vynucoval zákazy a kritikou spontánních mládežnických aktivit, například trampingu. Komunistický režim zasahoval do života každého člověka, omezoval životní volbu, ale také poskytoval privilegia (např. získání dobrého pracovního místa, přijetí/nepřijetí na školu). Docházelo 196 8 – 1 9 6 9 | 105 k uvolňování poměrů ve veřejných oblastech a v politice se začali angažovat přívrženci změn – reformátoři. V šedesátých letech začaly režimu narůstat problémy s mládeží. Režim ztrácel schopnost ovlivňovat myšlení mladých, kteří se již nechtěli sdružovat pouze v oficiálních organizacích, jako byl Československý svaz mládeže, v sedmdesátých letech Socialistický svaz mládeže, které měly za úkol vychovávat mládež v duchu marxismu-leninismu. Součástí ČSM a SSM byla pionýrská organizace sdružující děti a mládež od šesti do 15 let. Komunistický režim se dokonce rozhodl zakročit proti mládeži, která se lišila svým zevnějškem. Vlasatci či máničky, tak znělo oficiální označení pro mladíky s dlouhými vlasy. Zrušení cenzury umožnilo médiím i veřejnosti otevřeně prezentovat své názory. Takovým příkladem je prohlášení Dva tisíce slov z června 1968. Po vstupu vojsk Varšavské smlouvy na území ČSSR v srpnu 1968 bylo uvolňování společenských poměrů, které započalo v šedesátých letech, postupně potlačováno. Opět začaly čistky ve straně, vyhazování lidí ze škol a zaměstnání. Drastickým protestem proti vstupu vojsk do Československa se stalo v lednu 1969 sebeupálení Jana Palacha, studenta Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. 106 | 1968 – 1969 1969–1989 Détente a druhá studená válka Období 60. a především 70. let bývá v kontextu studené války označováno jako tzv. détente, období uvolňování napětí mezi oběma supervelmocemi (SSSR a USA). Po tzv. Karibské nebo též Kubánské raketové krizi v roce 1962, kdy byla hrozba vypuknutí nukleárního globálního konfliktu nejaktuálnější, si obě supervelmoci uvědomily možné katastrofické důsledky takového konfliktu a upřednostnily spolupráci na snižování počtu jaderných zbraní na obou stranách. V 60. a 70. letech pak byla v této atmosféře podepsána řada mezinárodních smluv redukujících počet jaderných zbraní (např. SALT) a omezujících možnosti jejich testování a šíření. Období détente ukončila sovětská invaze do Afghánistánu v roce 1979. Reaganova administrativa, jež v USA nastoupila o dva roky později, zaujala vůči SSSR opět ostře konfrontační linii, která oslabovala až s nástupem Michaila Sergejeviče Gorbačova do čela Sovětského svazu. Toto období pak bývá někdy označováno jako tzv. „druhá studená válka“. Důležitým momentem období byla helsinská Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, jejíž závěrečný akt ze srpna 1975 vytvořil z hlediska lidských práv důležitou teoreticko-právní základnu pro opoziční hnutí v komunistickém bloku (v Československu např. pro Chartu 77). 108 | 1969 – 1989 Normalizace ve straně a společnosti průběh a důsledky Normalizace, proces usilující ve svých důsledcích o návrat politických a společenských poměrů v Československu zpět až k neostalinskému modelu, měla několik etap. Obvykle se tímto pojmem označuje dlouhé období po srpnové okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Pro statisíce obyvatel ČSSR však normalizace znamenala jednu z nejrozsáhlejších politických čistek, které ve 20. století zažili. Volební místnost v éře normalizace Normalizační čistky byly zahájeny bezprostředně po podepsání tzv. moskevských protokolů v srpnu 1968, jejich prvními oběťmi se stali někteří vysocí vládní a straničtí představitelé, mj. i František Kriegel, jediný člen komunistického vedení, který odmítl připojit svůj podpis pod diktát Kremlu. Dosavadní mírnější politický kurz se výrazně zostřil v dubnu 1969 po nástupu Gustáva Husáka do čela strany. Již v květnu 1969 byla stanovena realizační směrnice mající za úkol upevnění posrpnového komunistického režimu, opětovné ovládnutí KSČ a celé společnosti včetně státního aparátu a společenských organizací, zavedení direktivního řízení ekonomiky a v neposlední řadě podřízení se Moskvě. Byla zahájena další etapa stranických čistek, které se však zprvu týkaly pouze stranického vedení a aparátu, odkud muselo odejít velké množství krajských (44 %) 196 9 – 1 9 8 9 | 109 a okresních (39 %) funkcionářů. Jejich nástupci pak na počátku roku 1970 zahájili novou, tentokrát již plošnou čistku odůvodněnou výměnou členských legitimací. Z celkového počtu 1,5 milionu členů KSČ, kteří předstoupili před prověrkové komise, nový stranický průkaz neobdrželo 327 tisíc, 260 tisíc z tohoto počtu bylo vyškrtnuto, což zpravidla znamenalo ztrátu vedoucího postavení, zbylých 67 tisíc vyloučených straníků, zejména z řad inteligence, bylo až na výjimky přeřazeno k manuální práci. Stejně tvrdě byli ovšem postiženi i nekomunisté: na 300 tisíc jich muselo odejít z veřejného života, řada se jich na dlouhou dobu ocitla pod dohledem státních orgánů. Na dvě desetiletí (či definitivně) skončila řada kariér, aby mohly začít kariéry nové. Jedním ze symbolů normalizace se stal dokument s názvem Poučení z krizového vývoje, přijatý na prosincovém zasedání Ústředního výboru KSČ v roce 1970. Tento materiál, popisující dobovými výrazy vznik, průběh a ukončení pražského jara, byl ve své době detailně probírán na stranických schůzích, na pracovištích i ve školách. Měl dalekosáhlé důsledky pro život československé společnosti až do konce 80. let. Kdo s jeho zněním nesouhlasil, a odmítl se tak zapojit do nově budované normalizační společnosti, musel počítat s následky od pracovních problémů až po případnou nucenou emigraci. Naprostá většina společnosti během normalizace akceptovala ztrátu osobních svobod ve prospěch relativního materiálního zabezpečení. 110 | 1969 – 1989 Sověti – ze života okupantů Po 21. srpnu 1968 nastalo v ČSSR období tzv. normalizace, která znamenala návrat poměrům před reformami. Od tohoto dne pobývala na území našeho státu vojska sovětské armády. Již při vstupu vojsk pěti států Varšavské smlouvy (SSSR, Maďarska, NDR, Bulharska a Polska) se projevovala nespokojenost občanů v ČSSR proti vojákům cizích armád na našem území. Vojáci zde narazili na nenásilný odpor – nadávky, hrozby a nenávistné reakce ze strany obyvatelstva nečekali. Dodnes však řada bývalých sovětských vojáků hovoří o bratrské pomoci. Od podepsání smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk v ČSSR v listopadu 1968 se na území státu nacházelo až do roku 1990, resp. 1991 73 tisíc sovětských vojáků a 39 tisíc jejich rodinných příslušníků. Po příchodu do ČSSR jim chyběly základní civilizační návyky (např. lepili noviny do oken). Československá armáda uvolnila několik vojenských prostorů, které byly pod výhradním velením sovětských vojáků, jako např. Libavá na Olomoucku. V samé Olomouci se nacházelo sovětské velitelství, a to v budově dnešní Pedagogické fakulty Univerzity Palackého na Žižkově náměstí. V oblastech, kde žili Sověti, se urychleně budovaly kasárny, domy pro důstojníky a jejich rodiny i školy pro děti vojáků. K sovětským armádním zónám v Olomouci náležela např. sídliště Černá cesta nebo Neředín (dnes vysokoškolské koleje Univerzity Palackého), kde žily rodiny důstojníků. Značné rozdíly panovaly mezi životem důstojníků a řadových vojáků, ti často byli negramotní a žili v tvrdých podmínkách v kasárnách. Pokud docházelo k trestné činnosti ze strany sovětských vojáků vůči českému obyvatelstvu, řešila je československá justice, pouze ve výjimečných případech sovětská. V roce 1990, když začalo vyjednávání s československou stranou o odchodu vojsk, sovětské armádní velení s československými vládními místy spolupracovalo, i když s jistými obavami o svou budoucnost v SSSR. Příslušníci sovětských vojsk netušili, co s nimi v Rusku bude. Poslední sovětští vojáci opustili území tehdejší ČSFR v červnu 1991. 196 9 – 1 9 8 9 | 111 Normalizační každodennost Ekonomický růst 70. let umožnil rozsáhlou bytovou výstavbu. Větší poptávku po bydlení způsobil vzestup porodnosti a odliv lidí z venkova. Panelová sídliště byla prezentována jako nové, idylické bydlení. V bytech nechybělo umakartové koupelnové jádro, šedé linoleum, tapety a obývací stěna s černobílou, ojediněle již barevnou televizí a vitrínami s broušeným sklem. K dětskému pokoji patřily palandy, autodráha, kazety do „kazeťáků“ Tesla, které postupně nahrazovaly starší cívkové magnetofony. Děti četly časopisy Čtyřlístek, Sedmičku pionýrů či ABC. Oblíbené zůstávalo sbírání z dnešního pohledu banálních věcí (vlaječky, uzávěry od lahví, odznaky) i specifických předmětů (tzv. umělohmotná „céčka“ v 80. letech). Fronty nezmizely ani v této době. Stávaly v nich ženy v sakách s vycpávkami, v legínách ze silonu, v dlouhých svetrech a blýskavých blůzách. To byly módní trendy této doby. V prodejnách spotřebního družstva Jednota byly mj. k sehnání žvýkačky Pedro, tatranky v průhledných obalech, nápoj Kofola (v dnešní době opět populární), paštiky Májka (jež rovněž přežily až do dnešní doby), a „Pramen zdraví z Posázaví“ – pro děti určený dezert z tvarohu a smetany Pribináček. Za socialismu neexistovala konkurence, a tak byla reklama zaměřena jen na produkty, občas na specifickou značku (punčochy Jitex). Proto se v tehdejším reklamním spotu objevovalo mléko, a ne např. mléko z Kunína. Fenoménem 70. a 80. let se staly chaty a chalupy, v nichž lidé trávili většinu víkendů a dovolených. Hovoříme o tzv. útěku na chaty. Normalizační opatření vedla k tomu, že lidé svou pozornost obraceli především na rodinu a soukromý život. Chaty a chalupy byly chloubou majitelů, kteří se zde víc než odpočinku věnovali jejich úpravám a vylepšování. V roce 1987 vznikl velice oblíbený televizní, dosud přežívající pořad pro kutily s názvem Receptář nejen na neděli, který uváděl Přemek Podlaha. Vyhledávanou aktivitou byla turistika, převažovala však turistika tuzemská. O nejvíce rekreantů se postaralo Revoluční odborové hnutí (ROH). Děti jezdily na pionýrské tábory. Cestovní kancelář Čedok pořádala zájezdy do zahraničí – především do Bulharska či Baltskému moři, výjimečně do Jugoslávie. 112 | 1969 – 1989 Kultura za normalizace S nástupem normalizace se zastavil progresivní vývoj československé kinematografie. Na přelomu 60. a 70. let sice ještě vzniklo několik pozoruhodných děl, ale podobně jako další snímky tvůrců nové vlny i tyto filmy putovaly do trezoru. Podobná praxe se v Československu objevovala již dříve, například v souvislosti s filmy kritizovanými v Banské Bystrici, a stejně tak ji znali umělci z dalších zemí (SSSR, NDR, Polsko, Čína, Jugoslávie), ale tentokrát ji provázelo velké množství restrikcí. Konaly se stranické prověrky, jež u filmových pracovníků přezkoumávaly loajalitu vůči režimu a srpnové okupaci Československa, po jejich ukončení byli nevyhovující pracovníci propuštěni. Od filmu museli odejít tvůrci kritizující ve svých dílech komunistický režim (např. Ladislav Helge, Pavel Juráček). U spisovatele a scenáristy Jana Procházky štvavá kampaň vypuknuvší krátce po jeho nuceném odchodu z Barrandova a veřejného života dokonce přispěla k jeho předčasnému úmrtí. Několik filmových režisérů emigrovalo do USA (Miloš Forman, Ivan Passer) či do západní Evropy (Vojtěch Jasný, Jan Němec, Stanislav Barabáš). Někteří z nich posléze v zahraničí dosáhli úspěchů. V USA mimo jiné vznikla filmová adaptace románu Nesnesitelná lehkost bytí spisovatele Milana Kundery, jenž od roku 1975 žije ve Francii. Režiséři pokračující u nás v natáčení filmů se buď věnovali neutrálním tématům (František Vláčil, Karel Kachyňa, Jiří Krejčík), nebo ve svých snímcích aktivně podporovali normalizační režim (Jaroslav Balík, Antonín Kachlík, Vladimír Čech). Ideologicky poplatnými díly se museli vykoupit také někteří autoři nové vlny (Jiří Menzel, Hynek Bočan). Režim kinematografii podporoval značnými státními dotacemi, za což očekával ideologickou podporu a produkci masové zábavy. Ta se v průběhu následujících let stala nezanedbatelnou součástí života většiny společnosti. Přestože jde o kvantitativně nejplodnější období naší kinematografie, jakkoli výjimečná díla vznikala zřídkakdy, a český film se tak opět vyznačoval (pod)průměrností. Rozvíjela se žánrová filmová produkce, jíž dominovaly komedie a detektivky. Svébytným fenoménem, který umožňoval únik z ideologického zakletí, se staly pohádky, někdy vznikající v koprodukci se západními televizemi (zejména ze SRN). Pohádkové příběhy reprezentovaly poměrně cenný vývozní artikl. V detektivkách se divák setkával s detektivy a policisty jako kladnými hrdiny, což jej mělo vést k tomu, aby tak vnímal i skutečnou policii. V komediích vystupovali herci-baviči, kteří účinkovali též v televizních estrádách a kabaretech. Ty vycházely z grandiózních sovětských a východoněmeckých hudebních shows a těšily se značné oblibě obyvatelstva. Mezi nejznámější autory filmových komedií patřili Oldřich Lipský, Václav Vorlíček a dvojice Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák. Ze zahraniční produkce se do domácí distribuce omezeně dostávaly americké filmy. Přednost měly evropské koprodukce, zejména italské a francouzské, a filmové tituly ze zemí východního bloku. V divadelní oblasti došlo roku 1972 k uzavření Divadla Za branou, což vyvolalo vlnu nevole i u zahraničních umělců. Program řady dříve úspěšných divadel kvalitativně poklesl, například v případě Semaforu (po smrti Jiřího Šlitra a Jiřího Grosmanna, 196 9 – 1 9 8 9 | 113 omezení tvorby Jiřího Suchého a rozdělení divadla na tři soubory). Určitou úroveň si dokázaly zachovat malé scény Divadla Na zábradlí, Činoherního klubu či liberecké Ypsilonky. Do vedoucích funkcí v Národním divadle nastoupili lidé zcela oddaní husákovskému režimu, ochotní realizovat politické směrnice a požadavky (Přemysl Kočí, Jiří Dohnal). Také do rolí v divadelních představeních se obsazovali politicky spolehliví herci, jiní naopak žádnou roli nezískali (Marie Tomášová). Národní divadlo mimo jiné sloužilo jako prostor pro oslavné akce s kulturním programem, jež se pořádaly při nejrůznějších výročích a politická shromáždění; např. 28. ledna 1977 zde byli seskupeni význační umělci, aby prostřednictvím tzv. Anticharty odsoudili Chartu 77. Režim zakazoval divadlům hrát texty kvalitních soudobých českých dramatiků (Josef Topol, Václav Havel, Milan Uhde). Mnozí dramatici, kteří byli tohoto zákazu ušetřeni, se k současnému dění nepřímo vyjadřovali prostřednictvím historických látek (Jiří Šotola, Oldřich Daněk, Karel Steigerwald) a hojně se též dramatizovala prozaická díla (např. tvorba Bohumila Hrabala). Na hudební scéně režim preferoval populární hudbu, ovšem texty podléhaly tvrdé cenzuře zavedené po roce 1971 a XIV. sjezdu KSČ, kvůli níž vedle sebe existovaly oficiální a neoficiální kultura. Pořádaly se hudební festivaly jako Děčínská kotva a Bratislavská lyra. V letech 1976–1981 byl v Praze postaven rozměrný Palác kultury (lidově nazývaný Pakul nebo lidojem, nyní Kongresové centrum Praha), jenž bez ohledu na svůj název sloužil především k pořádání stranických sjezdů a jiných politických akcí. Komunistický režim trvale připomínal roli Rudé armády z roku 1945 a liboval si v rozsáhlých projektech. Památník sovětských osvoboditelů a víceúčelová hala ve Frýdku–Místku. Oblíbené sportoviště a svědek řady koncertů zmizí v polovině druhého desetiletí 21. století 114 | 1969 – 1989 Symboly normalizace Stejně jako v předchozích desetiletích se komunistický režim snažil upevňovat svou moc prostřednictvím různých symbolů a kolektivních rituálů. Ty však již ztratily mnoho na své působnosti a stávaly se často předmětem posměšků a vtipů. Účast na prvo májových průvodech a jiných slavnostech sice byla povinná, jejich účastníci však nejednou spatřovali význam celé akce v následném občerstvení a neformální zábavě. Podobně vyčpělá byla i obrazová propaganda zpravidla se omezující na osvědčené ikony „vůdců revolučního dělnického hnutí“ a portréty soudobé stranické nomenklatury. Svou účinnost si ale podržela (zejména na školách) cvičení civilní obrany, která živila strach z nukleárního útoku „imperialistických agresorů“. V období po invazi se Sovětský svaz snažil vystupovat i v pozitivním světle a ukazovat československému lidu výhody „přátelství“ s Moskvou. Lze spekulovat, že součástí této politiky bylo i zařazení pozdějšího europoslance za KSČM Vladimíra Remka jako prvního kosmonauta v rámci programu Interkosmos (2. března 1978), čímž se ČSSR stala po SSSR a USA třetí zemí, která vyslala svého občana do vesmíru. 196 9 – 1 9 8 9 | 115 Odpor proti režimu Srpnová invaze vyvolala mezi demokraticky smýšlejícími občany i reformními komunisty deziluzi, která se ještě prohloubila po brutálním potlačení demonstrací při prvním výročí okupace. V rámci tzv. normalizace proběhla na přelomu 60. a 70. let čistka uvnitř KSČ, zastánci reforem byli ze strany vyloučeni, mnozí odpůrci režimu a jejich rodinní příslušníci také přišli o práci odpovídající jejich kvalifikaci nebo jim bylo znemožněno studium. Během 70. let se mezi intelektuály a umělci zformoval tzv. disent. Nejednalo se o jednotné hnutí, disidenty spojoval především nesouhlas s režimem a snaha o jeho demokratizaci, mnozí udržovali kontakty s emigrací. K hlavním představitelům disentu patřil Václav Havel. Jedním z projevů disidentské činnosti bylo ilegální vydávání a šíření zakázané literatury, tzv. samizdatu. Další z reakcí na cenzuru a politizaci kultury představoval vznik alternativního kulturního a životního stylu, označovaného jako underground. Jeho zastánci byli režimem pronásledováni, což roku 1977 přimělo část disidentů k sepsání Charty 77, požadující uvolnění poměrů. Režim reagoval vydáním tzv. Anticharty, kterou veřejně podepsala řada osobností kulturního života, což byl příklad symbolického podřízení slavných tváří společnosti komunistickému režimu. Činnost disentu a undergroundu se snažila monitorovat Státní bezpečnost, která se pokoušela různými formami nátlaku získávat spolupracovníky a informátory. V porovnání s počátečním obdobím komunistické totality byla perzekuce v době normalizace mírnější, postihy se obvykle omezovaly na zákazy veřejné činnosti nebo krátkodobé věznění. Část největších kritiků režimu se dočkala i delšího věznění (Ivan „Magor“ Jirous, Petr Uhl) nebo nucené emigrace v rámci akce Asanace (Pavel Kohout). 116 | 1969 – 1989 Ekonomický vývoj 1969–1989 Po porážce Pražského jara komunistická strana odmítla hospodářské reformy z druhé poloviny šedesátých let. Československá ekonomika se opětovně navrátila k centrálně direktivnímu hospodářskému systému, což z dlouhodobější perspektivy znemožnilo uskutečnit potřebné ekonomické reformy. V zásadě normalizační Československo obnovilo hospodářskou politiku, která v předcházejícím desetiletí přinášela nemalé problémy a potíže. V letech 1970–1975 však došlo k výraznému ekonomickému růstu, který umožnil uskutečňovat rozsáhlá sociální opatření a mohutnou bytovou výstavbu. Tento trend přispěl k překvapivému vzestupu porodnosti. Zatímco na sklonku 60. let zaujímalo Československo v tomto ukazateli jedno z posledních míst na světě, pak v polovině 70. let patřilo mezi země s nejvyšší porodností v Evropě. Ekonomické situace se ale začala zhoršovat od poloviny sedmdesátých let. Přispěly k tomu tzv. ropné šoky (zvýšení cen ropy) na světových trzích v polovině sedmdesátých let a na počátku osmdesátých let, i když Československo tyto krizové jevy mírnilo využíváním domácích paliv (uhlí) a dovozem ropy ze Sovětského svazu za nižší ceny. Západní svět reagoval na ropné šoky inovací svých ekonomik, které vycházely ze zavádění vědeckotechnických poznatků do výrobních procesů. Pokulhávající československé ekonomice však chyběly dostatečné zdroje (investice a pracovní síly), aby mohla pokračovat v dosavadním extenzívním způsobu rozvoje ekonomiky; zavádění Českoslovenští dělníci z Ostravska na montáži v Pallasovce v SSSR (1978) výsledků vědy a výzkumu do procesu výroby bránil strnulý centrálně direktivní hospodářský mechanismus upřednostňující ve výrobních plánech výrobkovou kvantitu. Na sklonku 80. let začalo Československo připravovat hospodářskou reformu, která se již neuskutečnila v důsledku pádu komunistického režimu. 196 9 – 1 9 8 9 | 117 Československá přestavba ve druhé polovině 80. let minulého století V roce 1985 zaujal vedoucí stranický post v Sovětském svazu Michail Sergejevič Gorbačov. Ten se ve druhé polovině 80. let pokusil provést v SSSR politické a ekonomické reformy, jejichž základními nositeli se staly tzv. glasnosť (otevřenost) a perestrojka (přestavba). Československá komunistická strana a její vedoucí představitelé přijali sovětské reformy s nemalými rozpaky. Gorbačovovy reformy totiž nápadně připomínaly československé reformní pražské jaro z konce 60. let, přičemž československé komunistické elity své vedoucí postavení získaly právě díky porážce pražského jara. Pojetí přestavby v Československu se tak orientovalo zejména na hospodářskou oblast a vyhýbalo se reformám ve společensko-politické oblasti. V roce 1987 tak byla přijata tzv. přestavba hospodářského mechanismu, která postupně hodlala omezovat direktivní plánování z centra, posilovat pravomoci podniků a zavádět tržní principy. Nejasnosti kolem podoby přestavby v Československu vedly i k jistému štěpení uvnitř komunistické strany, které se projevilo v personálních změnách na nejvyšších postech stranické a vládní hierarchie. Zatímco nejvyšší stranický post zaujal v roce 1987 po G. Husákovi konzervativní politik Milouš Jakeš, předsedou federální vlády se v roce 1988 stal příznivec hlubších reforem Ladislav Volby na Ostravsku (80. léta 20. století) Adamec. Výraznější kritiku vůči existujícím poměrům začala postupně uplatňovat také občanská veřejnost. Zprvu se kritické hlasy ozývaly zejména z kruhů inteligence a expertů, posléze se objevily i masové projevy nespokojenosti, jako byly petice (např. petice moravských katolíků kolem Augustina Navrátila z roku 1987, především však petice Několik vět z roku 1989) či demonstrace (zejména tzv. Palachův týden v lednu 1989). 118 | 1969 – 1989 Normalizace v náboženské oblasti Normalizací v náboženské oblasti v první řadě rozumíme odstranění všech výdobytků pražského jara. Dílo koncilové obnovy bylo rozpuštěno, na vedoucí funkce v církvi byli opět jmenováni kněží kolaborující s režimem, nepovinná výuka náboženství se přesunula do škol a s novou intenzitou se vrátila ateizační kampaň. Personální čistky se uskutečnily mezi kněžími, zaměstnanci biskupství i učiteli a studenty teologických fakult. Jednou z mála změn (např. vedle formální federalizace státu), která přežila nástup normalizace, byla obnova řeckokatolické církve. Zde však nešlo o dobrou vůli režimu, nýbrž o reálný strach z lidových bouří na Slovensku, které by v případě opětovného zrušení této církve nastaly. Režim věnoval zvláštní pozornost obnově kolaborační organizace římskokatolických duchovních – Mírové hnutí katolického duchovenstva („mírových kněží“), zaniklé v době pražského jara, tak nahradilo Sdružení katolických duchovních Pacem in terris (lat. Mír na zemi). Vedle občanského disentu existoval paralelně disent náboženský, aktivní zvláště na Slovensku. Charakter náboženského disentu byl do velké míry odlišný od působení klasického disentu, zahrnoval především organizování tajné výuky náboženství, letních táborů pro věřící mládež, tajné bohoslužby, studium teologie či svěcení kněží. Šlo tedy o činnosti pro církev obvyklé, které však musely být v důsledku nesvobody přesunuty do ilegality. Režim sice toleroval existenci církve, ale znemožnil jí jakýkoliv rozvoj či působení na věřící a společnost. Specifickou formou disentu byla dodnes rozporuplná tzv. skrytá církev, která se v některých případech rozvíjela tajně a zcela nezávisle na učení katolické církve. 196 9 – 1 9 8 9 | 119 Náboženská aktivita Volba krakovského arcibiskupa Karoła Wojtyły papežem přijavším jméno Jan Pavel II. přinesla v roce 1978 důležitý impulz k náboženské obnově. Zatímco komunisté v papežově rodném Polsku museli vždy vůči církvi a věřícím vystupovat velmi opatrně a volba Jana Pavla II. tuto nezbytnost posílila, komunistický režim v ČSSR úspěšně zatlačil církev na okraj společnosti. Volba osobnosti z východního bloku působila jako obrovská morální vzpruha pro věřící (např. studio Velehrad) i disent. Představitelé SSSR vnímali nástup Jana Pavla II. na papežský stolec jako hrozbu zásadního významu. Jejich obavy se naplnily již v létě roku 1979, kdy papežova návštěva v rodném Polsku vyvolala vlnu masového odporu vůči komunismu. Pontifikát Jana Pavla II. měl bezprostřední vliv na situaci katolické církve v ČSSR. Hlava katolické církve v Československu, arcibiskup František kardinál Tomášek, rodák ze severomoravské Studénky a absolvent olomouckého Slovanského gymnázia, byl dlouho ve vztahu k režimu velmi opatrný, až bojácný. Po nástupu Jana Pavla II. a osobním setkání s ním se stal naopak vůdčím obhájcem lidských práv a významným kritikem režimu. Tomášek navázal spolupráci s občanským disentem a inicioval řadu lidsko-právních a protirežimních aktivit. Katolická církev se tak stala jedním z aktivních činitelů roku 1989 a pádu komunismu v Československu. Komunistický režim byl v kontextu celého východního bloku nejúspěšnější v ateizaci společnosti právě v českých zemích, nikoliv ovšem na Slovensku, které zůstalo i v době komunismu silně religiózní. Před rokem 1948 navštěvovalo v českých zemích nedělní bohoslužby zhruba 30 % obyvatel, roku 1989 to bylo kolem 8 %. Počet obyvatel bez vyznání se zvýšil z 5 % (1950) na 56 % (1991). Počet dětí navštěvujících náboženství se snížil více než desetkrát. Na Slovensku byla situace zcela opačná, na přelomu 80. a 90. let se hlásilo ke křesťanství kolem 73 % a z tohoto počtu ke katolické církvi více jak 60 % obyvatel. Rovněž v dalších státech východního bloku nebyl komunistický ateismus zdaleka tak úspěšný. Míra úspěšnosti ateizace společnosti je dána zejména tím, že komunisté plynule navázali na již existující sekularizační a protikatolické tendence v českém národním hnutí z dob rakousko-uherské monarchie a první republiky. 120 | 1969 – 1989 1989–1999 Rozpad východního bloku Nezbytným předpokladem revolucí ve východním bloku roku 1989 byla změna v sovětském vedení. V roce 1985 byl generálním tajemníkem KSSS zvolen v kontextu sovětského vedení poměrně mladý Michail Sergejevič Gorbačov. Jeho progresivní politika, z níž k nejznámějším příznakům patří glasnost a perestrojka, měla vyřešit rozsáhlé ekonomické problémy, s nimiž se SSSR potýkal, a modernizovat sovětskou společnost. Zahájil rovněž nekonfrontační finální fázi studené války, kdy navázal kooperativní vztah s prezidentem USA Ronaldem Reaganem. Velmi významným krokem pro celý blok bylo Gorbačovovo zavrhnutí Brežněvovy doktríny a uvolnění někdejších sovětských satelitů ze sevření SSSR. To umožnilo řadě reformních a protirežimních hnutí zahájit aktivity směřující k odstranění komunistických režimů. Proces přechodu k demokracii probíhal v jednotlivých státech odlišně. V Polsku, které se s protirežimními demonstracemi potýkalo prakticky celá 80. léta následkem aktivit celospolečenského hnutí Solidarita, si komunistické vedení uvědomilo neudržitelnost situace a přizvalo představitele Solidarity k jednání u kulatého stolu. Výsledkem byly první zčásti svobodné volby, v nichž Solidarita potvrdila svou drtivou převahu, a komunistické vedení státu poté rezignovalo. Model jednání u kulatého stolu známe rovněž z Maďarska a Československa. Slábnutí maďarských komunistů se projevovalo odlivem členské základny Maďarské socialistické dělnické strany od poloviny osmdesátých let, ale až postupný odchod jejího dlouholetého vůdce Jánose Kádára ze všech funkcí a rehabilitace reformního politika a premiéra Imre Nagyho, popraveného v roce 1958, dokládaly skutečnou vůli ke změně. Dne 18. září 1989 vyústila jednání v dohodu mezi komunistickým vedením a opozicí o přechodu k pluralitní demokracii. Za symbol rozpadu východního bloku je považován pád Berlínské zdi 9. listopadu 1989, jemuž předcházely masové demonstrace a vlna uprchlíků z NDR. Chronologicky se tak ČSSR stala jednou z posledních zemí, kde protesty obyvatel rozdrolily komunistickou moc. Odlišný scénář konce režimu proběhl v Rumunsku. Až orientálními rysy opředený Nicolae Ceauşescu v osmdesátých letech tyranizoval rumunskou populaci a nakonec jako jediný komunistický čelný představitel skončil před popravčí četou. Sovětský svaz se rozpadl v prosinci 1991, kdy se jeho strukturální problémy ukázaly natolik neudržitelné, že je ani reformy iniciované M. S. Gorbačovem nedokázaly vyřešit. 122 | 198 9 – 1999 Sametová revoluce v Československu (listopad – prosinec 1989) Dne 17. listopadu 1989 se v Praze uskutečnilo oficiálně povolené shromáždění pražských vysokoškoláků, které přerostlo v masovou protirežimní demonstraci tvrdě potlačenou tehdejší policií (Sborem národní bezpečnosti – SNB). Následujícího dne vstoupili do stávky studenti pražských vysokých škol a herci pražských divadel; v dalších dnech se ke stávce připojily i mimopražské vysoké školy a divadla. Jeden z podvečerních mítinků na dnešním Horním náměstí v Olomouci (21.–26. listopadu 1989) 19. listopadu 1989 vzniklo v Praze Občanské fórum (OF) sdružující disidentské skupiny a nejrůznější občanské iniciativy postupně usilující o pokojné převzetí moci. Neformálním lídrem tohoto seskupení se stal dramatik a disident Václav Havel. Na Slovensku se obdobnou protirežimní silou stala Verejnosť proti násiliu (VPN). Protestní demonstrace za účasti statisíců občanů se rozšířily do dalších českých a slovenských měst. Politická moc zprvu uvažovala o ozbrojeném zásahu proti demonstrujícím (aktivizací Lidových milicí a armády), posléze od silového zásahu upustila. Masové protestní demonstrace vyvrcholily mohutnou dvouhodinovou generální stávkou (27. listopadu 1989). Po generální stávce se na straně oficiální moci se pokusil převzít iniciativu předseda federální vlády Ladislav Adamec, primárně usilující o prezidentskou funkci. Adamcem rekonstruovanou vládu na počátku prosince však ostře odmítla veřejnost; po abdikaci 198 9 – 1 9 9 9 | 123 L. Adamce federální vládu „národního porozumění“ pak sestavil (po dohodě s OF a VPN) premiér a člen komunistické strany Marián Čalfa. Po jmenování nové vlády se šesti zástupci OF a VPN (10. prosince 1989) abdikoval prezident republiky Gustáv Husák. Ve stejný den OF a VPN podpořily kandidaturu Václava Havla do prezidentského úřadu. Krabicová zeď před budovou OV KSČ v Olomouci (1989) V následujících dnech se politický boj rozhořel kolem volby prezidenta republiky. Volbu V. Havla do nejvyšší ústavní funkce komplikovaly složení parlamentu (Federální shromáždění) s převahou členů komunistické strany i kandidatury širokou veřejností oblíbených politiků Ladislava Adamce a především Alexandra Dubčeka. Bezvýchodnou situaci řešila kuloární dohoda mezi Václavem Havlem a premiérem Mariánem Čalfou. Dohoda spočívala v tlaku na členy parlamentu s cílem úspěšně zvolit V. Havla prezidentem republiky a v kandidatuře A. Dubčeka na post předsedy parlamentu. Tato dohoda byla úspěšně završena ve dnech 28. prosince 1989 volbou A. Dubčeka předsedou parlamentu a 29. prosince 1989, kdy Federální shromáždění jednomyslně zvolilo Václava Havla československým prezidentem. 124 | 198 9 – 1999 Liberalizace a komercionalizace kultury Pád cenzury a nebývalý rozmach svobodné kultury měl začátkem 90. let několik směřování. Velké oblibě se těšily dříve zakázané knižní tituly a trezorové filmy, především pak vrcholná díla 60. let. Na druhou stranu byla záhy zřejmá i stoupající poptávka po brakové literatuře a lehkých žánrech ve filmu a v divadle. V prakticky všech oborech kulturního konání nastoupily strukturální změny a privatizace. Dříve fungující systém státní podpory kultury a umění se zhroutil, mnohdy za velmi problematických okolností, které dodnes vzbuzují podezření z nezákonného jednání. Z roku na rok prakticky přestala existovat státní kinematografie a barrandovské ateliéry se staly spíše místem zakázkové výroby pro zahraniční společnosti než zdrojem národní kinematografie. Na poli žurnalistiky se objevil bulvární tisk (noviny Blesk vycházejí od roku 1992) a první komerční televize (Nova, 1994) se namísto kultury věnovala spíše pokleslé zábavě. Fakt, že se většina tuzemského tisku ocitla v rukou zahraničních vlastníků, začal narušovat představu o objektivitě a nezaujatosti publikovaných informací. Rozmohlo se rovněž vydávání magazínů životního stylu, které upřednostňují primární atraktivitu témat před jejich seriózním zpracováním. Přestože byl postupně zřízen systém grantové podpory národní kultury, komerční a populární kultura se stala zcela dominantním jevem. Nad autorským sdělením a uměleckou formou převládají finanční zájmy a snaha po rychlém úspěchu, ze strany čtenářů, diváků a posluchačů pak poptávka po zábavě. 198 9 – 1 9 9 9 | 125 Slovenští umělci v ČR (divadlo, výtvarné umění, herci) Bez ohledu na rozpad Československa i nadále sehrávali podstatnou roli v tuzemské kultuře slovenští umělci a žurnalisté. Za všechny je možné jmenovat režiséra a producenta Fera Feniče, výraznou dvojici Juraj Jakubisko a Deana Horváthová nebo písničkáře a publicistu Ivana Hoffmana. V bezprostředním kontaktu s českým prostředím zůstali i populární herci jako Milan Lasica, Magda Vašáryová či Július Satinský. 126 | 198 9 – 1999 Role kulturních osobností a institucí Listopadovou revoluci roku 1989 je možné považovat za vyvrcholení nejen politického, ale i kulturního usilování. Značná část disentu i jeho nových sympatizantů pocházela právě z uměleckých či novinářských kruhů. Pro průběh sametové revoluce měla zásadní význam především aktivita na oficiálních divadelních scénách. Po Realistickém divadle se ke stávkovému hnutí hromadně přidávala divadla v celé republice a Laterna magika poskytla prostor pro oficiální politická jednání o demokratizaci české společnosti. Čelnou osobností revolty se záhy stal donedávna vězněný dramatik Václav Havel. Mezi tváře reprezentující demokratizační proces patřila škála populárních zpěváků z šedesátých let či z oblasti disentu (Marta Kubišová, Karel Kryl). Bez významu nebyla kritická folková scéna (Jaromír Nohavica, Karel Plíhal, z emigrace se navrátivší Jaroslav Hutka). Postupně se přidali představitelé oficiální populární hudby (například Hana Zagorová, později Karel Gott). Herci a spisovatelé mimo jiné podnikali tzv. „spanilé jízdy“ po republice, na nichž informovali o dění v Praze. Návštěva prezidenta Václava Havla v Olomouci 28. května 1990 198 9 – 1 9 9 9 | 127 Zrod svobodných medií Hnacím motorem změny atmosféry ve společnosti byly projevy nezávislého uměleckého uvažování, ať už bylo projeveno v textech folkových písní, v prvních odvážnějších filmových dílech, či prostřednictvím samizdatových médií, jakými byly Revolver Revue, Originální videojournal, Vokno či Lidové noviny. Konec cenzury znamenal pro některé z nich ztrátu základní funkce, jiné přešly do svobodných polistopadových podmínek jako stěžejní legální média (především Lidové noviny). V oblasti tištěných médií a soukromých rádií došlo po roce 1990 k velkému kvantitativnímu rozmachu, jenž byl zčásti později samovolně redukován. Podstatnou změnou, která vnesla do zdejší společnosti principy objektivní informovanosti, byl konec cenzury a proměna Československé televize a Československého rozhlasu. 128 | 198 9 – 1999 Symboly proměn Podobně jako v případě jiných významných společenských předělů docházelo i po roce 1989 k likvidaci symbolů starého režimu (odstraňovaly se rudé pěticípé hvězdy, podobizny komunistických představitelů apod.). Velký ohlas a vášnivé debaty vzbudilo např. přemalování legendárního ruského tanku číslo 23 na růžovo (pomníku, který oficiálně připomínal osvobození Prahy Rudou armádou v roce 1945, Balonkový happening u sousoší Lenina a Stalina na dnešním Palachově náměstí v Olomouci (10. prosince 1989) současně však vzbuzoval nepříjemné reminiscence na okupační tanky v roce 1968). Oproti předchozím významným předělům se vznik a přijímání nových symbolů neobešly bez rozpačitosti. To bylo dáno do jisté míry absencí dominantní státní ideologie či jednotného společenského konsenzu rodící se demokratické společnosti. Svou roli ale sehrála i nechuť k podobným projevům vypěstovaná během vlády KSČ. 198 9 – 1 9 9 9 | 129 Dalo by se říci, že nejvýznamnějším, i když značně ambivalentním symbolem změn roku 1989 byla osobnost Václava Havla. Na jedné straně se objevily heroizační tendence navazující na masarykovský kult (i v případě Václava Havla byl přijat zákon o jeho zásluhách o stát), na druhé straně pak pro řadu lidí Havel představoval zosobnění či přímo původce všech negativních jevů doprovázejících změny 90. let. Mnohem jednoznačnější byly mezinárodní věhlas a obliba Václava Havla. Obraz „prezidenta-disidenta“ udržujícího neformální kontakty se známými osobnostmi (americký prezident Bill Clinton, tibetský dalajláma, ale i třeba Rolling Stones) nemálo přispěly k utváření dobrého jména Československa a posléze České republiky v zahraničí. 130 | 198 9 – 1999 „Zpátky do Evropy“ 90. léta byla ve znamení snah o vyvázání se ze sovětského vlivu a urychlený návrat ČSFR/ČR „zpátky do Evropy“, myšleno do Evropy západní, kam v minulosti kulturně a historicky vždy české země patřily. To znamenalo především integraci do Evropských společenství, která se v roce 1993 Maastrichtskou smlouvou transformovala v Evropskou unii. Členství v EU bylo nakonec dosaženo v roce 2004 spolu se Slovenskem a dalšími osmi státy. Již předtím však ČR mj. čerpala evropské dotace z předvstupních fondů. V rovině vojenskopolitické bylo nejprve nutné vyvázat se ze vztahů se Sovětským svazem, tedy z Varšavské smlouvy, a zajistit odchod sovětských vojsk setrvávajících v zemi od invaze v roce 1968. K rozpuštění Varšavského paktu došlo oficiálně 1. července 1991 v Praze z iniciativy československého prezidenta Václava Havla. Především díky úsilí Michaela Kocába, předsedy parlamentní komise pro dohled nad odsunem sovětských vojsk z Československa, se podařilo dosáhnout poklidného odchodu sovětských vojsk. K červnu 1991 opustila sovětská armáda území Československa. NATO se po konci studené války ocitla v poněkud komplikované situaci. Východní blok, proti jehož potenciálnímu útoku tato aliance Odstranění sousoší Lenina a Stalina na dnešním Palachově náměstí v Olomouci (1990) kolektivní obrany vznikla, se rozpadl a v prosinci 1991 se zhroutil i SSSR. Objevily se dva názorové proudy na budoucnost aliance – rozpustit ji, neboť ztratila smysl své existence, anebo využít jejího potenciálu jakožto širšího bezpečnostního garanta (nejen) euroatlantického prostoru. Ačkoli se prezident Havel původně vyslovoval pro první variantu, prosadila se druhá varianta; česká vláda učinila ze vstupu do NATO svou zahraničněpolitickou prioritu již v roce 1992. Po rozdělení Československa v roce 1992 se Slovensko vydalo vlastní cestou „zpátky do Evropy“, kdy nacionalisticko-populistická politika předsedy vlády Vladimíra Mečiara mj. pozdržela vstup Slovenska do NATO (až v roce 2004), zatímco ČR se stala členem NATO už v roce 1999. 198 9 – 1 9 9 9 | 131 Změna společnosti Na konci osmdesátých let došlo k prohloubení společenské krize, k čemuž přispělo i zhoršení hospodářské a sociální situace a zvýšení napětí v ostatních zemích sovětského bloku (vznik Solidarity v Polsku). Dochází k růstu opoziční aktivity ze strany představitelů Charty 77 (Václava Havla, Václava Bendy a dalších). Lidé, především mladí, projevili svou nespokojenost s totalitním režimem v lednu 1989 při tzv. Palachově týdnu. Po této události již začala otevřeně projevovat svůj nesoulad s tímto režimem i inteligence (vědci, spisovatelé, umělci), která měla vedle studentů významný podíl na pádu komunismu. Zákrok Veřejné bezpečnosti proti protestujícím studentům 17. listopadu 1989 se pak stal poslední kapkou oleje do ohně vzrůstající nespokojenosti ve společnosti a vyvolal v následujících dnech řadu protestů v celé zemi, které vedly k pádu režimu. Po pádu socialismu se začala utvářet nová sociální struktura. Střední vrstva, která do roku 1989 prakticky neexistovala, se začala rozvíjet (podnikatelé, řemeslníci a živnostníci), vznikl tak privátní sektor. První kroky české přeměny ovšem nezačaly v oblastech společenského života. To zabránilo české společnosti utvořit plně občanskou společnost, která je vystavěna na důvěře a uznává morální hodnoty. Opoziční hnutí a Občanské fórum se totiž orientovaly především na řešení politické, a ne společenské krize. Změny ve společnosti umožnily některým jedincům, a to včetně komunistů, převléci kabáty a opět se stát schopnými podílníky nově zavedených politických a hospodářských poměrů. Tak tomu bylo po rozpadu ČSFR a i po vzniku České republiky v lednu 1993. Rozpadem státem organizovaných „masových organizací“, které existovaly před rokem 1989 (např. Svaz socialistické mládeže, Svazarm) a občany sdružovaly v době nadvlády KSČ, poklesl ve společnosti zájem o členství v různých organizacích, a tím i zájem o veřejné dění, např. o účast na politických akcích. Určitou pasivitu ve společnosti způsobil i následující vývoj událostí a dalších změn v mezilidském chování – nedůslednost kuponové privatizace na začátku devadesátých let, nárůst korupce a život ve společnosti, kde je úspěch založen pouze na získávání a udržování správných kontaktů (klientelismus). Pasivita, typická i pro dobu normalizace, pramenila z pocitu nemožnosti změnit stávající situaci ve státě. Veškeré negativní jevy, které se po převratu udály, vnímala společnost zpočátku s pochopením jako určitou nezbytnost při probíhajících změnách. Občané ovšem časem přestávají věřit, že by mohli nějakým způsobem ovlivnit správní orgány nebo politiku vlády. Politici sami nejsou ochotni dojít k jakémukoliv kompromisu. Slušnost a zdvořilost jsou rysy, které si tato společnost osvojuje velmi pomalu. Způsobilo to také prostředí, ve kterém jsme desítky let žili a které bylo řízeno příkazy shora. I když pociťujeme, že naše společnost je od roku 1990 relativně otevřená, řada lidí byla donucena k sociálním sestupům projevujícím se nárůstem nezaměstnanosti, bezdomovectvím, předčasnými odchody do důchodu či zvýšením příjmových rozdílů. Osobní hodnota se však často začala měřit bohatstvím člověka. V souvislosti s privatizací a restitucemi vznikla nová 132 | 198 9 – 1999 vrstva velkopodnikatelů, jejichž existenci umožnili i politici. Tato třída tak nevznikla na tradicích, jak tomu bylo v západních zemích (rodinné podniky). Těžce pracující, kteří byli za socialismu zvýhodňováni (např. horníci), ztratili své jistoty z doby socialismu (dřívější odchod do důchodu, zahraniční rekreace, nákup nedostatkového zboží). Změny ovšem otevřely cestu k příležitostem pro mladé lidi. Rozšířila se možnost přístupu ke vzdělání na středních a vysokých školách, možnosti poznávat svět. 198 9 – 1 9 9 9 | 133 Národnostní menšiny Po roce 1989 se počet cizinců v Československu a později v ČR postupně zvyšoval, především vlivem otevření hranic, vznikaly jejich možnosti podnikat díky existenci poměrně liberálního pracovního trhu apod. V souvislosti s politickými změnami po roce 1989 řada národnostních menšin, žijících na území státu už před rokem 1989, založila nebo obnovila svou spolkovou činnost. Před rokem 1989 byly národnostní spolky povoleny jen některým menšinám (Maďaři, Poláci) a kontrolovala je KSČ. Romové, do té doby považováni většinou za sociální skupinu, ne za národnost, založili v roce 1990 Romskou občanskou iniciativu a další sdružení. U romské populace nadále trvá migrace ze Slovenska, která začala již po druhé světové válce. Opět bylo povoleno hlásit se k rusínské národnosti (což bylo v roce 1952 zakázáno). Nejpočetnější národnostní menšinou na území České republiky se po rozdělení Československa v roce 1993 stali Slováci, kteří zde po rozdělení státu zůstali ať už kvůli zaměstnání, nebo z rodinných důvodů (smíšená manželství). Dodnes Slováci představují významnou část obyvatel České republiky. Mnozí se zde usadili po studiu na českých vysokých školách. Po Slovácích tvoří nejpočetnější komunitu Ukrajinci, kteří přicházejí do ČR za prací. Řada z nich se ale na území českého státu zdržuje nelegálně. Po druhé světové válce byly pod vlivem SSSR zakázány ukrajinské organizace, Ukrajinci se tak asimilovali do české společnosti. Po roce 1989 jim bylo umožněno založit národnostní spolky, jako je např. Ukrajinská iniciativa. Po roce 1989 své spolky zakládaly i početně menší národnosti, jako jsou Maďaři, Poláci, Bulhaři, Rusové, Ukrajinci a Řekové. Početnou komunitu na území ČR tvoří Vietnamci. Nejedná se pouze o obyvatele, kteří postupně přicházeli na území tehdejší ČSSR v rámci spolupráce spřátelených socialistických režimů – velká většina z nich přišla na území ČR až v průběhu devadesátých let za prací, zakládali zde tržnice, ve většině případů byli a jsou spojováni s nelegálním obchodem s padělky značkového oblečení. Jejich komunity začaly postupně vznikat ve velkých městech – Praze, Brně, Ostravě, Chebu. Díky mladé generaci Viet namců, která vyrostla v českém prostředí a získala vzdělání na českých školách, se nyní v jejich komunitě nacházejí i odborníci z řady oborů (architekti, novináři apod.), rozvíjejí se tlumočnické a překladatelské služby pro nově příchozí Vietnamce. Sdružení Vietnamců v České republice si udržuje své tradice, slaví tradiční vietnamské svátky, vydává časopisy. V souvislosti s mladou generací Vietnamců se hovoří o tzv. banánových dětech, protože převzali životní styl české společnosti, ale zároveň v rodinném prostředí dodržují pravidla chování dané vietnamskou komunitou. Toto označení ovšem řada mladých Vietnamců odmítá. Celkově žije na území ČR méně cizinců, než je tomu vzápadních zemích Evropy. Jejich počet se bude v budoucnu bezpochyby zvyšovat, a to i přesto, že pro řadu z nich je ČR pouze přestupní stanicí do zemí v západní Evropě. 134 | 198 9 – 1999 Nový životní styl Rok 1989 přinesl výraznou změnu do každodenního života obyvatel. Lidé, dosud zvyklí nechávat si své názory pro sebe, získali opět možnost svobodně se vyjadřovat bez hrozby perzekuce. Pluralita se stala charakteristickým činitelem této doby, a nejednalo se jen o pluralitu politickou, ačkoli demokratické volby byly změnou klíčovou – možnost volby v různých oblastech se stala každodenní součástí života společnosti. Týkalo se to zejména vzdělání a výběru zaměstnání, které již nebyly limitovány politickou angažovaností. V zaměstnání začalo záležet na individuálních schopnostech a pracovním nasazení. Diferencované platové ohodnocení bylo silnou motivací zvyšování pracovního výkonu. Naproti tomu se novým fenoménem stala nezaměstnanost, pracovní poměr již nebyl samozřejmostí. Loajální občané měli do r. 1989 jistotu umístění do zaměstnání, nyní museli přivyknout změnám plynoucím z transformace ekonomiky. Zejména mladí lidé řešili nedostatek pracovních míst hledáním práce za hranicemi, které se po revoluci otevřely. To umožnilo srovnání se státy za Železnou oponou, jejichž obyvatelé žili naprosto odlišným životním stylem. Důležitou změnou byl také svobodný tok informací. Televize, rozhlas a tisk mohly opět komentovat dění bez zásahů cenzury. S tím vším souvisely nové možnosti trávení volného času a kulturního vyžití, ať už se jedná o obnovení zakázaných spolků, či zábavu inspirovanou zahraničím. Významnou změnou byla samozřejmě dostupnost zboží bez front a podpultového prodeje. Po revoluci uvažovalo mnoho emigrantů o návratu do nyní svobodné vlasti. K reemigraci se však nakonec odhodlalo jen málo z nich. Po tolika letech strávených v „novém domově“ nechtěli opět začínat znovu. Republika prošla zcela odlišným vývojem a mnozí se v ní cítili jako cizinci. Ani přijetí reemigrantů ze strany české a slovenské společnosti nebylo často ideální. 198 9 – 1 9 9 9 | 135 Náboženské poměry Klíčovým rysem náboženského vývoje po roce 1989 je krize tradičních církví. Ke katolické církvi se hlásilo roku 1991 39 % obyvatel, později již pouze 26,8 % obyvatelstva a tento podíl stále klesá. Uvedená čísla je třeba posuzovat obezřetně, neboť po roce 1989 se k církvi hlásila řada lidí pouze ze sympatie k instituci, která představovala kontinuální opozici vůči komunismu. Lidé hlásící se ke katolictví po roce 1989 často ani neznali křesťanskou věrouku. Nejvhodnějším nástrojem, jak měřit reálnou religio zitu, je spíše reálné praktikování víry, např. návštěvností (pro katolíka povinnou) nedělní bohoslužby. Zde je patrné, že počet věřících se v praxi příliš nemění, v 90. letech navštěvovalo v neděli katolické kostely zhruba 8–9 % obyvatel a tento počet dodnes setrvává. Masový úbytek katolíků, prezentovaný tak často médii na základě sčítání lidu, zobrazuje spíše fluktuace v počtech matrikových (pasivních) katolíků. Za negativní obraz katolické církve je však spoluodpovědná do jisté míry i církev sama. Po roce 1989 měla mimořádný morální kredit, který však dostatečně nezužitkovala a stáhla se do sebe. Lidé si asociovali církev pouze s otázkou církevních restitucí. Paradoxní však je, že lidé chtějí finančně soběstačné církve, ale vrácení státem zabaveného církevního majetku kritizovali. Ve vztahu k církvi také zapůsobily stereo typy vnucené komunismem (kněžská touha po majetku, upalování kacířů, tmářství apod.). Roli hrál i fakt, že se církev dostatečně nevypořádala s kněžími kolaborujícími s komunismem, naopak klíčové postavy náboženského disentu byly vedením církve opomíjeny. Úbytek věřících se však vztahuje i na Církev československou husitskou a Českobratrskou církev evangelickou – obě zahrnují zhruba 1 % obyvatel a propad věřících je u nich dokonce rychlejší než v případě církve katolické. Roli hraje i import nových náboženských hnutí do ČR, která se často jeví jako exotická a atraktivní. ČR však nelze zcela jednoznačně označit za nejateističtější stát Evropy. Zhruba 60 % populace se k žádné víře nehlásí a je nábožensky pasívní, ČR má rovněž jednu z nejnižších účastí na nedělních bohoslužbách (na Slovensku se nedělní mše účastní 35 % obyvatel). Zvláště skandinávské státy však mají participaci na nedělních bohoslužbách zhruba 5 %, přihlášení se ke křesťanství je zde pouze formální a nemá důsledky pro lidský život. 136 | 198 9 – 1999 Ekonomická transformace v 90. letech minulého století Transformace socialistické československé (české) ekonomiky v 90. letech znamenala mimořádně obtížný přechod od centrálně plánované ekonomiky k ekonomice tržní. Na jedné straně Československo na počátku 90. let minulého stoleté disponovalo jistými ekonomickými výhodami (např. relativní ekonomická vyspělost, rovnováha veřejných financí, nízký zahraniční dluh, relativně kvalifikovaná pracovní síla), na druhé straně ekonomickou transformaci komplikovaly takřka absolutní převaha státního a družstevního sektoru, struktura československé ekonomiky s převahou těžkého průmyslu včetně příslušné ekologické zátěže a neefektivní produkce. Po pádu komunistického režimu vznikly v Československu dvě základní koncepce ekonomických přeměn „od socialismu ke kapitalismu“. Tzv. gradualistický scénář reprezentovaný tehdejším místopředsedou federální vlády Valtrem Komárkem počítal postupnými ekonomickými přeměnami s důrazem na sociální a ekologická opatření. Již na podzim 1990 však zvítězila koncepce tzv. šokové terapie, jejímž autorem byl federální ministr financí Václav Klaus. Vítězná koncepce vycházela především z urychlené cenové liberalizace a privatizace. Zatímco v první polovině 90. let minulého století česká ekonomika zaznamenala růst, pak v jejich druhé polovině upadla do recese. Svoji roli sehrávaly i rostoucí sociální problémy (např. nezaměstnanost vzrostla z 0,7 % v roce 1990 na 9,9 % v roce 1999) i zřetelně se projevující neochota společnosti jako celku nadále nést na svých bedrech negativní důsledky transformace v konfrontaci s četnými privatizačními skandály. 198 9 – 1 9 9 9 | 137 Nové milénium Dlouhodobé cíle zahraniční politiky ČR Více jak dvacet let po zásadních politických změnách ve střední a východní Evropě je dnes Česká republika stabilní, demokratickou a vyspělou zemí, která je zakotvena v podmínkách mezinárodní stability a vnější bezpečnosti. Je pevnou součástí euroatlantické civilizace. Tento stav je pro zemi historicky bezprecedentní. Poté, kdy byl završen proces „návratu do Evropy“, kdy se ČR podařilo obnovit reálnou suverenitu země i její začlenění do mezinárodních organizací (především NATO, 1999, a EU, 2004), byly stanoveny nové zahraničněpolitické cíle. Podle aktuální zahraničněpolitické koncepce z roku 2011 je jedním z hlavních cílů mezinárodní spolupráce na zajištění stability a bezpečnosti ČR, euroatlantického prostoru i globálního prostředí. Tohoto cíle má být dosaženo především podporou demokratizace a ochrany lidských práv. Velký důraz klade ČR na rozvojovou pomoc a spolupráci. Úzce spolupracuje také na globálním boji proti terorismu. Další prioritní oblastí je Evropská unie, kde ČR usiluje o silnou, demokratickou a konkurenceschopnou EU. Mezi prioritní oblasti zde patří energetická bezpečnost, Společná zahraniční a bezpečnostní politika (SZBP), Evropská sousedská politika, podpora východního rozšiřování EU a další oblasti. I přes podporu SZBP EU zůstává základním pilířem bezpečnosti ČR systém kolektivní obrany NATO. Čeští vojáci se pravidelně účastní zahraničních misí NATO i EU (např. v bývalé Jugoslávii, v Africe či v Afghánistánu). Vzhledem k exportnímu charakteru české ekonomiky patří mezi další zahraničněpolitické priority ČR prosazování hospodářských a obchodních zájmů v zahraničí či rozvíjení regionální spolupráce. 140 | Nov é milé ni um Ekonomický vývoj v novém miléniu Od roku 2000 začala česká ekonomika výrazně růst, přičemž tento ekonomický vzestup podpořila prorůstová opatření sociálně demokratických vlád. Tato opatření spočívala v podpoře českého průmyslu jako rozhodujícího exportéra, přílivu zahraničních investic a konečné privatizaci bankovního sektoru. České republika se tak začala ekonomicky profilovat jako výrazně otevřená ekonomika, přičemž k růstu vývozu do vyspělých západních zemí (především Německo) přispěl i vstup České republiky do Evropské unie (2004). Příchod světové hospodářské krize v roce 2008 českou ekonomiku výrazně zasáhl, protože se zkomplikovaly vývozní možnosti především v zemích Evropské unie. Tyto země se začaly navíc potýkat s problémem veřejných rozpočtů, jejichž řešení v současnosti ohrožuje samu existenci evropského společenství a společné měny. Pravicové politické reprezentace v České republice zejména od roku 2010 uplatňují výrazně restriktivní rozpočtovou politiku (včetně zvyšování celkové daňové zátěže), která má perspektivně směřovat k vyrovnaným veřejným financím. Takto uplatňovaná restrikce však významně omezuje vnitřní spotřebu, což se na počátku druhého desetiletí 21. století negativně projevuje na celkovém hospodářském růstu. Několikaletá hospodářská recese a stagnace stupňuje sociální problémy a přináší četné sociální konflikty, které jsou zvýrazňovány ztrátou důvěry společnosti v existující politické strany, jejichž společenská autorita a důvěryhodnost jsou podlamovány četnými korupčními skandály. No v é milénium | 141 Zdroje použitých fotografií Archiv Univerzity Palackého v Olomouci (foto na str. 99, 105) Jiří Lach (foto na str. 20, 28, 43, 44, 50, 62, 104, 114) Slezské zemské muzeum v Opavě (foto na str. 31, 41, 42, 46, 68, 82, 93, 94, 109, 117, 118) Vladimír Galgonek (foto na str. 129, 131); Vlastivědné muzeum v Olomouci (foto na str. 13, 16, 17, 22, 23, 24, 33, 36, 37, 38, 39, 40, 47, 52, 53, 54, 55, 56, 60, 61, 79, 83, 92, 101) Vlastivědné muzeum v Olomouci – Vladimír Bittner (foto na str. 127) Vlastivědné muzeum v Olomouci – Vladimír Galgonek (foto na str. 123, 124)
