Zapovězenci ke stažení - 2. polovina

Komentáře

Transkript

Zapovězenci ke stažení - 2. polovina
Kapitola 44. - Důvěra
„… ale počkej, vždyť on potom přeci přišel.“
„Jo, to sice přišel,“ přikývla Lucy a upila ze své skleničky.
Jedna z chatek byla naplněna většinou dívčího osazenstva v tomhle táboře, znovu se konala „dámská sešlost“.
Mužské osazenstvo tomu říkalo spíše „baba club“. Scházela se tu většina dívek v táboře a jelikož hlavním
tématem byli muži a drby o nich, nebyla tato pravidelná sešlost u druhé části tábora příliš oblíbená.
Na dveře se ozvalo poměrně naléhavé zabušení, aby dovnitř v další chvíli doslova vpadl profesor. „Je tu
Hermiona?“ přelétl pohledem po všech přítomných.
Všechny se na sebe podívaly.
„Ehm… no… ne, nen…“
„Sakra, kde je?!“ slyšely ho vrčet si pod vousy.
„Nemá hlídku?“ nadhodila některá.
„Myslím, že jo. Podívejte se do…“ Rozpisu už říct nestačila, byl pryč.
V chatce nastalo ticho.
„Ehm,“ ozvala se Lucy, „zdálo se mi to, nebo jí právě řekl Hermiona?“
Pokud věděly, tak profesor si s nikým netykal. I když jejich vztahy už nebyly tak striktní jako na škole, stále je
oslovoval příjmeními. Zkrátka už to k němu tak trochu patřilo.
„Řekla bych, že jo,“ přidala se další z dívek.
„Myslíte si, že ti dva to spolu táhnou?“
„Pochybuju, pořád jsou v sobě,“ odfrkl si někdo.
Všechny se na Jessicu otočily.
„Tak doslova jsem to nemyslela.“
„Počkat, já myslela, že Hermiona to táhla s Harrym.“
„Nééé, ten má tu bystrozorku.“
O tomhle všechny nevěděly. „Cože? Jakou?“
„Tak pozor, Chlapec-který-je-na starší.“
„Počkejte, a co ten Snape? Proč si myslíte, že ji hledal?“
Pokrčily rameny.
„Třeba mu má dneska dát a nedala.“
Zasmály se.
„Třeba mu nechala pod polštářem dupačky, aby mu něco naznačila.“
Další výbuch smíchu.
„Určitě z toho bude nakonec nějaká kravina,“ ozvala se Jessica. „Naposledy, když ji hledal tak kvůli tomu, že
špatně vyškrábala mločí oči nebo co.“
„Já bych vyškrábala oči asi jemu,“ odfrkla si další. „Hej, kdo zase vypil všechno víno?!“
***
Mladá vlkodlačice si protáhla své dlouhé neskladné končetiny a několikrát zamlaskala zubatou tlamou. Cítila v
ní podivnou a poměrně i odpornou pachuť. Okolo ní byla tma, a přesto viděla jako ostříž. Pohled jí hned padl na
jejího společníka, který ležel ve svém druhém rohu, přední tlapy zkřížené a na tváři trpělivý výraz.
„To je dost,“ zahučel.
Otevřela tlamu a nechala na něho vyklouznout dlouhý jazyk. Dneska odmítala cokoliv dělat, stále jí bolelo celé
tělo a věděla, že ještě skoro týden po přeměně bolet bude. Nehodlala tedy dělat cokoliv, co by tu bolest mohlo
jakkoliv podpořit. Stačilo, že tu musela být.
„Vstávat.“
„Nemám náladu,“ ozvalo se jí z hrdla vrčení.
„No tak, vstávej.“
„Trhni si!“ Dneska skutečně neměla zrovna nejlepší náladu. Naopak, pokud mohl mít vlkodlak depresi, tak ji ona
měla zaručeně. Napůl kvůli sobě, napůl kvůli tomu, aby ho naštvala, se složila na bok a tlapy natáhla na stranu.
Pokud už to tady musí přežít, tak to alespoň prospí.
Uslyšela za sebou klepání drápů o podlahu.
Ihned se vyhoupla na nohy, otočila se za zvukem a zacouvala o trochu víc do rohu. Ne že by nevěděla, že to je
Lupin, ale ten incident, kdy ji před dvěma měsíci kousl, v ní zanechal stopy. A nemyslela jen ty na krku. Její
racionální část chápala, že to bylo nutné, ale tahle část její osobnosti teď byla značně potlačená.
Remus se zarazil, pochopil, že ji něčím musel vyděsit, a tak se raději stáhl. Netušil, co udělal špatně, ale to teď
nebylo podstatné. Raději složil své tělo na podlahu a čekal.
Alice náhle stála v útočné pozici, aniž by tušila, jak se do ní dostala. Její zvířecí část se přihlásila o slovo.
Zavrčela, přikrčila se, připravena k útoku. Cenila na něho zuby, až jí z koutků odkapávaly sliny.
Ozvalo se zakňučení. To Remus ležel na podlaze před ní a tichými zvuky se pokoušel dát najevo svoji
neškodnost a snad i trochu podřazenost. Byl připravený udělat cokoliv, aby ji uklidnil.
Alici ten zvuk zarazil. Jako kdyby se její lidské já probralo, náhle nechápala, co tu dělá. Proč je tak napjatá? Proč
cení zuby? Proč náhle cítí touhu po krvi? Proč….?
Stáhla se co nejdál od toho ležícího těla, které se téměř stalo její kořistí.
Co jsem to chtěla udělat? Co jsem to chtěla udělat?! honilo se jí její zamlženou myslí. Natlačila se co nejvíce do
rohu a stočila se do klubíčka. Začala žalostně kňučet, kdyby mohla, začala by brečet. K její smůle vlkodlaci
nemají slzné kanálky.
Bylo toho na ní příliš. Nenáviděla úplněk, celé týdny nedělala nic jiného, než že se děsila dalšího plného měsíce.
Nenáviděla sebe za to, co se s ní stalo a teď se za to nenáviděla ještě víc. Vždyť ona pomalu přicházela o rozum,
skoro na něho zaútočila. A to proč? Jenom proto, že se k ní přiblížil?
Trhla sebou.
Vůbec si nevšimla, že druhý vlkodlak stojí přímo u ní.
„Běž pryč,“ kňukla a pokusila se stáhnout ještě víc do rohu.
„Nic se nestalo.“
„Skoro jsem na tebe zaútočila,“ zaúpěla, než si schovala hlavu pod tlapy, aby mohla začít trucovat.
Zabořil jí čumák do srsti a lehce foukl. „Nebreč, mládě.“
Ucouvla, jako kdyby se mu chtěla uhnout. Ne, že by to bylo nepříjemné, ale mít za krkem tu ohromnou tlamu
plnou zubů, to chtělo hodně důvěry. A ona nevěděla, jestli mu ji může dát.
Znovu jí přejel čumákem po temeni a začal s ním přejíždět sem a tam. Hladil ji, možná trochu lechtal.
Bylo to příjemné, jako když vás někdo konejšivě líská ve vlasech. Ještě by ji mohl obejmout, i když to by v tuhle
chvíli bylo asi trochu nereálné. I když to, jak si lehl vedle ní, aby jí byl blíž na hlazení, to taky nebylo k
zahození.
Trvalo dlouho, než se úplně uklidnila a otočila se na něho. Až do sebe narazili čumáky.
Trochu se stáhla. „Nenávidím úplňky,“ zakňučela.
„To už budeš asi navždycky.“
Nebylo to zrovna povzbudivé.
„Ale můžeš ho zahnat.“
Odfrkla si. „A jak asi?“
Remus se posadil a zvedl hlavu ke střeše, odkud dovnitř pronikaly slabé paprsky měsíce. „Běž
pryyyyyyyyyyyč,“ vydal táhlý zvuk.
„A to pomůže?“ postavila se vedle něho a přejala si tlapou po tváři, jako kdyby si chtěla otřít neexistující slzy.
„Tak to zkus. Pokus se ho zahnat. Běž pryyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyč…“
Chvíli váhala, ale nakonec se rozhodla ho napodobit. „Běž pryyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyč…“
***
Všichni v táboře zpozorněli. Ti, co spali, se probudili. Nikdo z nich totiž neuměl vlkodlačím jazykem, a tak
slyšeli z chatky jen dvojité a táhlé
Hauuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuu
Hauuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuu
Bylo to poměrně děsivé. Samozřejmě slýchali už dřív vytí vlkodlaků z lesa, ale to bylo z dálky a ne z domu,
který stál jen několik metrů od toho vašeho.
Hauuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuu
Severuse to vytrhlo ze zadumání. Už dobrou hodinu seděl nad kalendářem a rozpisem služeb a pokoušel se
vybavit, kdy a kde spolu s Hermionou byli. Pokoušel se sám sebe nějak přesvědčit, že to není ona, která je
těhotná, protože to by byl takový průšvih, jaký si ani nechtěl představovat. Nejenže by se ostatní nejspíš
dozvěděli, že to táhl se studentkou, byť bývalou, za což by ho Minerva nejspíš dala vykastrovat a ztratil by tím i
svoji pověst. Ale k tomu všemu by si z něho studenti utahovali, že káže vodu a sám pije víno. Ale on si přeci
dával pozor!
I když jistě, antikoncepce může selhat vždy a každému.
„Sakra, vždyť to vůbec nemusí být Hermiona!“ hodil kalendář na stůl.
Jenže to by mu to Lupin neoznamoval s takovou chutí. Věděl snad, že spolu spí? Mohl to snad nějak vycítit? Ten
jeho zpropadený čenich to možná poznal, ale… Třeba to tak vůbec není. Prostě to vycítil nebo poznal úplně
normální cestou a Severusovi to řekl prostě proto, že ho považuje za vedoucího tábora.
To ale potom moc nepřispíval fakt, že od doby, kdy se s Hermionou domlouvali na culíkách, si nebyl schopen
vzpomenout, že by je u ní zahlédl byť jedenkrát.
Hauuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuu
V tomhle kraválu nedokázal přemýšlet. A věděl, že Hermionu neuvidí dřív než ráno, až se vrátí z hlídky. Raději
se proto vydal k vlkodlačímu doupěti, aby zkontroloval všechna bezpečnostní opatření. Nic porušeného nebylo, i
protizvuková kouzla byla na svých místech, ale očividně je něco narušilo. Možná ten sníh je nějak oslabil.
„Profesore, co se to děje?“ objevila se u něho skupina vyděšených, do pyžam oblečených dívek.
To netušil, ale nehodlal jim to vykládat. „Coby? Vlčci si povídají s měsícem.“
„A… a to něco znamená?“
„Ano, to znamená, že máte jít spát,“ řekl prostě. „Běžte spát. Zesilte si kouzla na chatkách, pokud to bude slyšet
příliš.“
Sám okolo pobíhal ještě dobrou půl hodinu a dalších několik obcházel okolo tábora, aby se ujistil, že nikomu
skutečně nic nehrozí. Vyšlapal tak dokola pěknou pěšinku ve sněhu, ale alespoň dokázal přemýšlet. Pokud totiž
vezme v úvahu, že ta těhotná JE Hermiona a bude si to dítě chtít nechat, tak jak se k tomu postaví on?
Bylo už skoro ráno, když se vrátil zpět k sobě do chatky. Velmi ho proto překvapilo, když zjistil, že Hermiona už
spokojeně spí. Vůbec totiž nepostřehl, kdy přišla.
Měl teď tři možnosti. Jít se také vyspat a počkat do rána, probudit ji, aby si s ní promluvil, nebo…
Potichu se natáhl do poličky pro jehlu a jemně ji s ní ďobl do ruky. Samozřejmě ji umrtvil, ale i tak sebou lehce
trhla. Ostražitě ji sledoval, když jí bral pár kapek krve. Poslední, co teď chtěl, bylo ji probudit. Takhle si všechno
ověří, aniž by ze sebe udělal vyděšeného idiota.
V laboratoři nakapal krev do lahvičky s roztokem a čekal. Věděl, že to bude chvíli trvat, protože jestli není
těhotná víc než pár týdnů, nebude její hormonální nerovnováha ještě tak výrazná. Napsal na lahvičku datum a
přesný čas, jméno si neodvažoval uvést. Postavil ji do stojanu a čekal.
…tik, tak… tik, tak…
Severus zíral na lahvičku, lahvička nehnutě stála.
…tik, tak… tik, tak…
Stále zíral, stále stála.
… tik, tak… tik, tak…
Severus začal přešlapovat, lahvička stále beze změny stála.
… tik, tak.. tik, tak…
Ne, tohle bylo na něho moc. Raději se otočil a šel si obejít tábor. Snažil se při obchůzce co nejvíce courat, o to
větší překvapení ho čekalo, když se vrátil a zjistil, že lahvička je pryč. Zato tam byla…
„Hermiono,“ vydechl trochu vyděšeně. Nutno říci, že tím tónem vyděsil spíš ji. „Co ty… co ty tady? Nemáš ještě
spát?“
„Jo, ale něco mě nejspíš pokousalo,“ zamračila se na ruku, kde zahlédl rudou a lehce krvácející ranku. A zrovna
tam, kde jí odebíral krev. Sakra! Ale copak ho mohlo napadnout, že si to rozškrábe. „Vezmu si nějakou
zklidňující mast a půjdu si ještě lehnout, jsem strašně unavená.“
Přikývl, ale přesto nepřestával natahovat krk po té zpropadené lahvičce. Na zemi nic nebylo, ani na poličce… Co
když na to přišla? Nebo se lahvička rozbila a ona ji uklidila, to zase nebudu vědět nic!
„Ano, určitě. Jen běž.“
Zamračila se na něho, něco jí na jeho chování nesedělo. „Jsi v pořádku?“
Odtrhl zrak od poliček, které doslova rentgenoval. „Jistě, samozřejmě, že jsem.“
„Chováš se… divně.“
„Já? Divně? Proč myslíš?“
Nadechovala se, ale nakonec jen zavrtěla hlavou. Namazala si ruku mastí a otočila se k odchodu. „Mimochodem,
komu jsi tu dělal těhotenský test?“
Jen polkl. „Já? Těhotenský test?“
„Na stole byla lahvička s lektvarem. Raději jsem ji dala do šuplíku, říkala jsem si, že to je přeci jenom trochu
delikátní záležitost, zvlášť když na ní nebylo jméno. Ale tvůj rukopis poznám,“ dodala. „Tak kdo je ten
šťastný?“
Šťastný? Takže to znamená, že to je…
Rychle hmátl do stolku a vyndal… stále modrou ampulku. Uuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuf.
Hermiona se zašklebila. „Koukám, že ty budeš šťastnější, než dotyčná.“ Otočila se k odchodu, ale než se vůbec
dostala do dveří, zarazila se. Severus se choval divně, jí něco „pokousalo“ a k tomu ten…
„Tys mi dělal těhotenský test?!“ vyjela na něho, když jí dostihlo osvícení.
„Proč myslíš?“
„Tak dělej, mluv. Čí to je,“ kývl k ampulce.
„Lékařské tajemství,“ řekl prostě.
„Najednou,“ protáhla. „Normálně bys mi to řekl! Je to moje, že jo?“
Chvíli váhal, nakonec jen lahvičku hodil na stůl. „Je negativní, tak nevyšiluj.“
Otevřela pusu jako ryba. „Jak jsi… jak ses… jak… můžeš mi zatraceně říci, proč jsi to udělal?“
„Slečno Grangerová, jen pouze jeden důvod, proč někomu dělat těhotenské testy.“ Už byl opět na koni.
„Ano, ale většinou ten důvod je, že má žena podezření, že je těhotná. Přišlo ti, že bych něco podobného
zmínila?“
„Podezření jsem měl já,“ řekl prostě, „co jsem měl podle tebe dělat jiného?“
„Mohl ses mě třeba zeptat!“ odsekla. Byla naštvaná, skutečně naštvaná. Vždyť on jí tu pletichařil za jejími zády
a to ještě tímhle úchylným způsobem. „Řekla bych ti, že ti straší ve věži!“
Zamračil se. „Domluvili jsme se na znamení, a už to je rozhodně víc než měsíc a pokud se nepletu, tak jsi culíky
ještě neměla ani jednou a to je dost dobrý důvod…“
„Měla!“ odsekla, „jenže v době, kdys ty ležel rozplácnutý jak losos na pánvičce. Chápu, že když ses pokoušel
vyrovnat s těmi ranami od nože, že ti to mohlo uniknout, ale to sakra není důvod, abys mě takhle podrazil!“
„Uklidni se! Nikdo tě nepodrazil…!“
„Ne, vůbec nikdo! Víš, jak si teď připadám?!“ křičela na něho. „Jako neschopný dítě, který máma kontroluje,
jestli si ráno vzalo čistý prádlo!“
„Já tě přeci nekontroluju!“ Už začínal být naštvaný i on.
„Ne, ty děláš něco ještě horšího, ty mi nevěříš!“ vztekala se. „Jak spolu můžeme byť jen na chvilku být, když ty
nejsi schopen mi důvěřovat ani v týhle základní věci!“
„Ale já ti přeci… Hermiono? Hermiono!“
Nic. Práskla za sebou dveřmi a odešla.
„Sakra!“
***
Dal jí chvíli čas, aby vybublala a potom se za ní vydal. Tušil, že bude buď u něho nebo na ošetřovně. Jelikož už
však přišlo ráno, tak musel jít vypustit zvířenu z doupěte.
Kdyby Lupin nebyl polospící, tak ho pěkně seřvu! Počkám, až bude vnímat!
A potom taky vyřešit spor v kuchyni. Pan Grafem tam vedl poměrně ostrou debatu se slečnami, které vařily.
Něco na způsob toho, jakože mají všichni stejné výhody, když on s ostatními chodí do boje, zatímco ony si tam
jen vaří své kašičky. Za poslední dny to byl už asi pátý spor, který musel Severus řešit. Tedy ne, že by to nějak
zvlášť řešil, spíše uklidňoval. Hádky nebyly to nejlepší, co vás mohlo potkat na území o velikosti famfrpálového
hřiště.
A po tomhle si měl promluvit v klidu s Hermionou? Nebyl si jistý, jak mu to půjde.
Spala u něho v chatce, i když nahoře na své palandě. A jakmile vešel, dost okatě se k němu otočila zády. „Pořád
trucuješ?“ zeptal se tiše.
„Nech mě být!“
Povzdechl si, když přišel blíž a po chvilce váhání jí pohladil po vlasech. Ucukla. „Nechceš mě to nechat alespoň
vysvětlit?“
„Co je na tom k vysvětlování?“ zeptala se do stěny a odtáhla se z jeho dosahu. „Nedůvěřuješ mi ani tolik, abys
věřil mým odpovědím, takže myslím, že není moc co řešit!“
Promnul si kořen nosu. „Lupin mi řekl, že v táboře je těhotná holka.“
Chvíli čekala, jestli bude pokrčovat, ale mlčel.
Hermiona přestala předstírat, že se jí to netýká a otočila se k němu. „A řekl, že to jsem já? On o nás ví?“
„To netuším.“
„Tak proč…?“
„Zkrátka jsem se chtěl ujistit, že jsem tě nedostal do problémů,“ vysvětlil klidně.
„Znovu - proč ses prostě nezeptal? To si myslíš, že bych ti lhala?“
Povzdechl si. „Asi jsem nechtěl vypadat jako vyděšený hlupák.“
„Jistě, proč se někoho ptát, když mu můžeš napíchnout žílu.“
Uhnul pohledem, ale nic na to neřekl.
Hermiona si povzdechla. Kdesi uvnitř pořád cítila vztek, ale co s ním měla dělat. „OK.“
„Odpuštěno?“ ujistil se.
Neochotně přikývla. „Ale pro příště, když si něčím nebudeš jistý, buď tak laskavý a zeptej se, ano?“
S chutí přikývl a s ještě větší se přisál na její rty. „Upřímně doufám, že podobné příště už nebude.“
„A co bude teď?“ nadhodila.
„Teď tě stáhnu dolů, protože tu skutečně nehodlám takhle postávat,“ začal a taky to udělal. O pár vteřin později
už oba leželi na dolní palandě, pěkně při sobě. „A teď navrhuju dospat to, co jsme za dnešní noc nestihli.“
„Hmmmm,“ zamručela, „jenom dospat, ano? A co po tom dospání?“
„Nevím, co budeš dělat ty, ale já se vydám na lov.“
Zamračila se. „Na lov?“
„Ano, v okolí se prý potuluje jeden svými kecy nebezpečný vlkodlak. Měl bych ho odchytit dřív, než napáchá
ještě víc škod. A taky z něho budu muset vymlátit, kdo je ta „šťastná.“
„Ale neuděláš jí nic, že ne?“ strachovala se.
„Jí ne,“ ujistil ji, „ale toho, co jí to udělal, přehnu přes koleno a postarám se, aby na podobný věci ještě pěkně
dlouho nepomyslel.“
Hermiona se mu zašklebila do ramene.
„Co se šklebíš?“
„Jen si představuju, co bys udělal sobě, aby tě už podobný myšlenky neměly napadat.“
Trochu se vedle ní zavrtěl předtím, než ji stáhl pod sebe a umlčel polibkem…„To sem teď nepleť.“
***
V co největší tichosti se oblékla a poté se vyplížila z chatky. Nechtěla ho vzbudit. Ve dveřích se ještě otočila, jak
leží na lůžku a spokojeně spí. Na zádech, s jednou rukou pod hlavou, s rozepnutou košilí, poklidně oddechující.
Na tváři ji pohrával malinký úsměv, když se vyplížila ven. Hned při prvním kroku se jí však do těla zakousla
zima. Rozhlédla se, ale jen proto, aby zjistila, že celý tábor je skrytý pod bílou peřinou. Dobrých pět centimetrů
sněhu leželo všude a na všem. Dokonce i na zábradlí před chatkou.
Hermioně se v očích rozhořely drobné plamínky. Prsty jí doslova pálily tou neukojitelnou touhou…
To mu přeci nemůžu udělat.
Chvíli přešlapovala na místě a hádala se sama se sebou, jestli má odejít nebo podlehnout tomu pokušení.
Prstíky svrběly.
Čert to vem!
O několik metrů dál, v kouzlem vyhřáté jídelně, zpozoroval dívčino podivné chování jeden z jejích bývalých
spolužáků. Zamračil se. „Hele, co to ta Hermiona vyvádí?“
I další se otočili od jídla.
Hnědovláska právě shrnula sníh ze zábradlí do dlaní a po špičkách se vrátila zpět do chatky.
I Lucy se zamračila. „Co to…“
„GRANGEROVÁ!“
Hlas proťal vzduch tábora a Hermiona vyletěla z chatky jako střela. Rozšklebená jako měsíček na hnoji a běžící
rychleji než žíznivá čára.
„Já vás přetrhnu!!!“
Hermiona se otočila až na druhé straně náměstí. Věděla, že i kdyby teď Severus vyběhnul ven, tak ji nemá šanci
chytit. Stačily jí totiž pouze tři kroky a byla by za bariérou. Jenom ho chtěla trochu vydráždit, pomstít se mu za
ten včerejšek.
Teď jen musela počkat, až za ní vyběhne. A ona by se vsadila, že to udělá. Ten sníh na holé břicho ho určitě
musel naštvat natolik, aby zahodil tu svoji chladnou masku. Alespoň na chvilku.
A měla pravdu.
V další chvíli se objevil za dveřmi. Jen tam tak postával…
Tak pojď, pojď… Mě stejně nechytíš.
Teď se za ní vydá, buď pomalu a naštvaně, nebo…
On však stál.
Ne, konečně se dal do pohybu. Pomalu a kulhavě… až příliš kulhavě…
Co to?
„Severusi?“ zamračila se Hermiona.
Jako kdyby měl omdlít a…
„Severusi!“
Všichni se za ní otáčeli, když viděli, jak se žene k muži, který pomalu klouže po zábradlí k zemi pokryté
sněhem.
Kapitola 45. - O fous?
To probuzení rozhodně nepatřilo k nejpříjemnějším. Vlastně bylo jedno z nejhorších. Ta ledová vlna jím projela
jako ostří, když se vymrštil do sedu a pokoušel se zjistit, co se sakra stalo. Zahlédl jen šklebící se Hermionu a
sníh, který mu sklouzl do klína.
„GRANGEROVÁ!“ zařval jako raněný kůň. „Já vás přetrhnu!!!“
Za tohle se jí pomstí!
Jenom vklouzne do bot a… AU!
Okamžitě pravou nohu stáhl, ale jen proto, aby zahlédl, jak na něho z boty vykoukla hadí hlava. A po ní druhá. A
třetí.
Trochu uskočil, čímž botu převrátil a had se se syčením vykutálel ven. A poté, společně se třemi hlavami se hadí
tělo dalo na ústup, než zmizelo v jedné ze štěrbin v podlaze.
Polkl.
Tohle bylo špatné, tohle bylo hodně špatné.
Srdce se mu rozbušilo, pravá noha odmítala poslouchat. V první chvíli ho napadlo šáhnou po hůlce, jenže ta byla
na druhé straně. Buď se vydá tam a tam i zkolabuje, nebo…
Trochu poskočil, aby se přiblížil blíž ke dveřím. Naštěstí byly otevřené, takže vypadl v podstatě ven a zachytil se
zábradlí. Teď už ho určitě spatřili, nenechají ho tu umřít. Na ošetřovně by měl být protijed, ale… ale… svět
okolo něho se začínal vzdalovat…
„Severusi?“ zaslechl z povzdálí, ale už nedokázal rozeznat, o koho jde. „Severusi!“
Chvíli si myslela, že si z ní jenom střílí. Nějaký naprosto pitomý vtip, kterým se jí chce pomstít za ten sníh.
Jenže v další chvíli si uvědomila dvě věci - Severus by tohle neudělal, ne před celým táborem, a důvod číslo dvě
- tak skvělý herec rozhodně není.
S každým krokem měla víc a víc pocit, že je něco špatně. Nebyl bledý, naopak rudý až za ušima a lapal po
dechu, to dokázala poznat i z dálky. Ale proč??? Co se stalo?
„Severusi!“ vydechla, když k němu doslova doskočila a klekla si do studeného sněhu. „Co se stalo?“
Jestli mě teď povalí do sněhu a řekne, že to je jen vtip, tak ho nakopnu. A vím, kde to bolí!
Jenže on ji nepovalil, ani se nezasmál, ani neudělal nic, čím by jí dal najevo, že se jedná pouze o hru. A ona si to
tak strašně přála. Protože neviděla nic, co by za jeho stavem mohlo stát, žádná rána, nic. Jenom lapal po dechu a
na čele se mu perlil pot.
„Severusi, co ti je?“ zatřásla s ní. Snad infarkt? Mohl kouzelník zemřít na něco tak přízemního jako selhání
srdce? V té chvíli si Hermiona byla jistá, že ano.
„No-ha,“ vydal ze sebe. „Kousnul-mě…“
Hned se zaměřila na danou část těla. Byl bos. Tedy napůl. Na jedné noze měl navlečenou botu, na druhé nic. A
právě tam, na hraně nohy pod kotníkem zely dva zarudlé puntíky.
Kousnutí.
„… runo-vec.“
Uštknutí.
Srdce se jí rozbušilo. Runovec byl tříhlavý had, jehož pravá hlava byla extrémně jedovatá. Především tím, že
kousnutí způsobovalo paralýzu, takže uštknutý ztuhl jako špalek, nemohl si dojít pro pomoc a v agónii se udusil
vlastním tělem.
Co měla dělat? Co měla dělat?!
Její mozek náhle odmítal jakoukoliv aktivitu. Podle kousnutí musel být had někde na zemi, možná v botě a
kdyby… do očí se jí nahrnuly slzy… kdyby ho nevylákala, určitě by si toho hada všiml a… a…
„Pusť mě k němu!“ objevila se vedle nich Lucy. Přiložila mu ucho na hrudník, zkontrolovala pulz.
„Kousnul ho runovec,“ dokázala ze sebe konečně vypravit Hermiona. Sakra, byla taky ošetřovatelka, tak proč se
najednou nedokázala hnout a jen tu seděla a držela jeho ruku.
„Runovec?“ zeptala se starší dívka. „Kam?“
„Noha.“
Hned se na ní zaměřila.
„Pro-e-d,“ dostal ze sebe zraněný. Už skoro nedokázal ani artikulovat.
„Co…? Oh, jistě. Na ošetřovně je protijed,“ řekla Hermioně. Ta však nereagovala. „Hermiono!“
Trhla sebou.
„Protijed. Na ošetřovně!“
Mladší dívka chvíli nechápala, co jí to vlastně říká, ale nakonec se jí rozsvítilo. Hned se zvedla ze země a
pelášila, co jí síly stačily na ošetřovnu. Protijed, protijed, protijed. Sakra, kde jsou protijedy?!
Nakonec si vzpomněla. V truhle, aby měli stálou teplotu i prostředí. Nakoukla do ní, ale její strachy roztřesený
mozek si nebyl náhle schopen uvědomit, jaký druh protijedu je proti runovci.
Přemýšlej! Přemýšlej! Tak sakra přemýšlej!
„Uklidni se sakra!“ zakřičela sama na sebe.
Zřejmě to pomohlo, protože se jí náhle rozsvítilo. Popadla dvě ampulky, šáhla do poličky pro injekci a vydala se
zpět. Naštěstí nemusela daleko, právě ho přinášeli na ošetřovnu. Položili ho na lůžko.
„Dávej,“ natáhla k ní Lucy ruce. Buď si během svého studia ošetřovatelství dokázala vybudovat způsob, jak se
uklidnit, nebo jí na Severusovi nezáleželo. Jak jinak by mohla být tak klidná. „Tu druhou. A injekci.“
Hermiona jí vše podala.
„A ten druhý mu nalij do pusy, sníží otok okolo plic a krku.“
Znovu poslechla a potom už jen mohla sledovat, jak nabírá látku do stříkačky a napichuje mu okolí rány. Muselo
to bolet jako čert, protože sebou muž dost trhl.
„Držte ho,“ rozkázala Lucy, než se dva mladíci, kteří ho přinesli, sehnuli každý z jedné Snapeovy strany.
Hermiona udělala totéž, ale jen proto, aby ji Severus popadl za ruku. „Tohle bude bolet,“ pokračovala Lucy a
buď si těch spojených rukou nevšimla, nebo se tak jenom tvářila. Jen nabrala další dávku protijedu a bodla ho do
rány, přímo do ní.
Severus sebou zazmítal, ale nevydal ani hlásku. I když ho to muselo stát sakra přemáhání. Musel to podstoupit
ještě třikrát, než byla lahvička prázdná a jed zneutralizován. Snad.
Lucy ho znovu poslechla. Srdce mu začalo zpomalovat, dýchací cesty byly čisté. Noha sice stále odmítala
poslouchat, ale nehtová lůžka nebyla modrá, takže tkáň byla normálně prokrvená. Pokud se teď nic nezmění,
chytili to včas.
„Snad bude v pořádku.“
Hermiona si vydechla. Než však mohlo dojít na trapnou chvíli nebo ještě trapnější otázky, rozezněl se táborem
gong. Měli poplach.
Povzdechla si. Nikam se jí teď nechtělo, ale věděla, že musí. Někdo to musí alespoň trochu zorganizovat, a když
teď Severus nemůže.
„Běž, já se o něj postarám,“ otočila se k ní Lucy. „A buďte opatrní.“
***
Hermiona se musela přemístit na Ústředí, protože odtamtud zpráva pocházela. Cestou k bariéře si ještě mezi
strachem o Severuse a děsem, co to bude zase za jobovku, připomněla, že se Lupina musí zeptat, kdo je ta
těhotná, aby ji vyřadila z boje. Jakmile však prošla dveřmi, tahle myšlenka jako kdyby se jí z hlavy vykouřila.
Zadýchaně vpadla do jednací síně a rozhlédla se po všech přítomných. „Co se děje?“
„Kde je Severus?“ zvedl Remus oči. Ten většinou přicházel jako první, aby si sám získal dostatečné množství
informací, které potom mohl s klidem interpretovat.
„Nemůže,“ vydechla.
„Jak nemůže?“ zamračil se Moody a zakroutil svým okem. V jeho hlase bylo podezření.
„Prostě nemůže!“ odsekla nakvašeně. „O co jde? Proč jste nás svolali? Čekáme na informace a ne na nějaký
infantilní hádky o tom, když se jeden z nás nemůže dostavit!“
Na vteřinu se všichni zarazili na tím, jak je Hermiona nabroušená, ale nakonec to nikdo neřešil, přeci jenom měla
pravdu. Neměli ani sebemenší tušení, že tohle celé je jen malým ventilkem toho ohromného strachu, který se jí
usadil v hrudníku.
„Tak o co jde?“
„Jedna z našich spojek nám hlásila aktivitu Smrtijedů.“
„Skutečně? A já myslela, že se tu budeme dohadovat o vánočním večírku,“ neodpustila si Hermiona kousavě.
Znovu si vysloužila pohledy všech. Proč měli pocit, že tu s nimi Severus je, i když tu vlastně vůbec nebyl?
„Je mi jasný, že to byli Smrtijedi, tak mi sakra už řekněte kde!“
„První byli hlášení tady,“ ukázal Remus na mapu rozloženou na stolu, „Waltham Forest. Poslali jsme tam hlídku,
ale v podstatě nic nezjistili. Teď však přišla hlášení z Houslow a z Hillingdonu. Opět nezvyklá aktivita
Smrtijedů, proto jsme vás zavolali, máme málo lidí.“
„To jsou místa úplně na opačných stranách Londýna,“ zavrtěla hlavou Hermiona, i když spíš pro sebe, „dobře,
pošlu tam lidi. Dvě skupiny na každé místo, aby si mohli navzájem přijít na pomoc.“
„Půjdu s vámi.“
„Já taky!“ přidali se hned Moody a Remus.
Hermiona z toho nebyla nadšená, ale na druhou stranu za tu podporu byla docela i ráda. Jen nevěděla, jestli po
téhle akci se Moody vrátí s šokem z toho, jak Zapovězenci bojují, nebo se nevrátí vůbec, protože ho jeho
naštvaná skupina studentíků pošle plavat za rybičkami. S traverzou okolo krku.
„Výborně, přemístěte se na tyhle souřadnice,“ ukázala na mapu, „pošlu tam každému z vás skupinu, já sama si
vezmu na starost Hillingdon.“
Pošuk se nadechl k protestu. „Tak moment! Snad tu nehodláte rozkazovat, slečno Grangerová! Dovolte, abych
vás upozornil, že k tomu rozhodně nemáte žádné kompetence, natož zkušenosti.“
„A dovolte, abych já upozornila vás, že to jste VY, kdo tu prosil o pomoc!“
***
Hermiona uskočila za roh, když jí nad hlavou prosvištěla jedna z kleteb.
Když se přemístili sem, před starou a nepoužívanou vodní elektrárnu, brala to jen jako další téměř rutinní
kontrolu. Nikoho z nich by ani nenapadlo, že Smrtijedy bude zajímat něco tak nechutně mudlovského, jako je
vodní elektrárna. A zvláště taková, která je už deset let zavřená kvůli vytunelování zdrojů.
Jenže opak byl pravdou a zřejmě je od něčeho vyrušili, protože jinak netušila, proč se tak vztekali. Podívala se
na Nevilla, který stál o sloup dál a udělala na něho několik posunků. Tuhle řeč se naučili vlastně kvůli němu,
stále byl napůl hluchý a občas měli pocit, že spíš úplně. Nikoho však ani nenapadlo, že tahle gesta začnou brzy
používat v boji jako zdroj jasného a přesto zcela tichého porozumění.
Musíme jim odříznout cestu ven, gestikuloval Neville.
Ne, útok! připojil se k nim Josh. Máme výhodu!
To skutečně měli, byli v podlaží a Smrtijedi byli pod nimi, ale nikdo neměl ani ponětí, kolik jich tam je nebo co
mají v plánu.
Žádný útok! zamítla hned Hermiona. Je to příliš nebezpečné!
Josh i jeho dva společníci si jen odfrkli, než se stáhli zpět do úkrytu. Nad jejich hlavami proletělo zaklínadlo a
narazilo do železné traverzy vysoko nad nimi. Ta se povážlivě zakymácela a zavrzala, rozhodně to vypadalo, že
tahle budova už dlouho stát nebude.
Hermiona se trochu vyklonila a vyslala jednu kletbu. Jen tak bez míření, snad aby dala najevo, že tu stále jsou a
nehodlají se vzdát.
Když se dostaneme dolů, odřízneme jim cestu.
Cesta po schodech je příliš nebezpečná, budeme příliš na ráně!
Budu vás krýt.
Nejdříve musíme odpoutat pozornost, stála si za svým. A až potom…
Dál se už v plánování nedostala, protože se Josh a jeho skupina rozhodli k akci. Vyběhli ze svého úkrytu a s
hůlkami metajícími kletby se vydali po schodišti dolů, vstříc Smrtijedům.
„Vy…,“ chtěla dodat nějaké hodně peprné a jistě příhodné jméno, jenže dech musela využít na štít, který nad
těmi třemi sebevrahy vyčarovala. Neville však v tu chvíli musel chránit ji, protože ona zcela viditelná se náhle
nebyla schopna bránit. Alespoň že druhá část jejich skupiny z protější strany se vzpamatovala dostatečně rychle
a začali Smrtijedům opětovat palbu. Jinak by skutečně nevěděla, jak dlouho by štít dokázala udržet.
V mysli si však udělala poznámku, že jakmile se vrátí všichni ve zdraví, zabije je!
Ozvalo se hlasité zavrzání.
Vzhlédla.
„Pozor!“ zakřičí Hermiona a musí nechat spadnout štít, aby zachytila v pádu traverzu, která se urvala ze stropu a
v tuhle chvíli se řítila dolů, přímo do míst, kde si právě její společníci se Smrtijedy vyměňovali několik kleteb.
Váha toho ohromného kusu železa ji srazila na kolena. Dokonce musela hůlku popadnout oběma rukama, aby to
udržela. V podbřišku jí trochu škublo, kloub v ruce lupnul. Cítila, jak jí z rozedřených kolen teče krev, stejně
jako jí pot stéká po zádech. Bylo to těžké, tak neskutečně, že tomu snad ani nevěřila. Kdyby nevěděla, že pád
tam dolů by určitě zabil všechny, co tam jsou, tak to prostě nechá spadnout.
Drž… drž… drž! opakovala si jako mantru.
Zezdola uslyšela výkřik, někdo se určitě musel zranit, ale Hermiona neměla čas ani sílu zkoumat, o koho šlo.
Měla sice nepříjemný pocit, že to byl Harvay, ale kdyby se o tom pokoušela přesvědčit a povolila své snažení,
tak už se nebudou počítat zranění, ale pouze mrtví.
Náhle její tíži někdo pomohl. To Ginny k nim přispěchala a použila své kouzlo, aby pomohla Hermioně traverzu
odklonit na bezpečné místo. Nechali ji spadnout do velké hromady sutin na protější straně, odkud se zvedl velký
oblak prachu a popílku.
Toho však využili Smrtijedi, kteří zmizeli v prachu jako v mlze a vypařili se jako pára nad hrncem. Když se
konečně vše uklidnilo, mohli i ostatní pomalu slézt po schodišti dolů.
„Harvey! No tak, Harvey!“
Jakmile si začal sedat prach, poznali, že se jim to skutečně nezdálo. Jeden z mladíků byl zasažen řazavou kletbou
a právě teď ležel v kaluži vlastní krve, ke které se lepil jemný popílek. Hermiona s Ginny byly hned u nich. Ještě
žil, vrtěl sebou a poulel očima, jeho dech byl trhaný.
Provizorně zaléčily rány a zastavily krvácení, ale věděly, že to nebude stačit.
„Přemístěte se někdo do Munga, že jim tam brzy doputuje pacient s ránou do břišní stěny,“ instruovala
Hermiona, než uslyšela tichý zvuk přemístění. „Ginny, ještě někde to teče!“
„Tady,“ přikývla zrzka a zacelila další ránu. „Ale tady to bude hluboký, jestli to zatáhnu úplně, bude krvácet
dovnitř.“
„Nemáme čas na něco víc. Přemísti se s ním do nemocnice.“ Zrzka přikývla, přitáhla se k nehybnému tělu a v
další chvíli zmizela. „Kde je Josh?“ rozhlédla se po osobě, po které toužila nejvíce. Nejvíce jí zakroutit krkem.
„Běžel dozadu, pronásleduje jednoho Smrtijeda,“ odpověděl jí Neville.
„Sám? Idiot!“ zanadávala si Hermiona. „Neville, vezmi, prosím tě, Petera a jděte za ním. Amando, někdo u vás
zraněný?“
„Pár lehčích a jedno těžké, ale už jsem všechny poslala pryč. Co vy?“
„Harvey má vážná zranění a Josh je mít bude, až se mi dostane do rukou. Musíme zjistit, co tu ti Smrtijedi
vyváděli!“
„Byli tady, u rozvodných trubek,“ připojil se k nim Steven.
„Vezmeme vzorky, udělám potom rozbor.“
Začali odebírat vodu z rozbitého potrubí i z nedalekých nádrží, ale klidu jim nebylo přáno.
Tady policie, jste obklíčeni, vyjděte s rukama nad hlavou…
„Poldové! Sakra!“
„Kdo to je?“
„Mudlovští strážci zákona.“
… opakujeme, vyjděte s rukama nad hlavou. Nemáte šanci na útěk.
„Padáme!“
„Ještě nemáme ty vzorky!“
„To je fuk, jestli sem hodí dýmovnici, jsme nahraný.“
„Dejte mi ty vzorky a přemístěte se do tábora, já jdu na Ústředí a potom se objevím.“
Ve chvíli, kdy dovnitř vpadla zásahová jednotka, nebyla už nikde ani noha.
***
S testy začala hned, jakmile podala zprávu Remusovi a McGonagallové. Moody tam nebyl, protože ležel u
Munga se zraněním, které utržil v boji. Nebo od své jednotky, jak uvažovala Hermiona. Ze zbylých skupin se
vrátily dvě. Ta poslední ještě zkoumala terén, počet vážně zraněných – i s Harveyem tři. Nikdo naštěstí nebyl v
ohrožení života.
Hermioně dělalo velké problémy soustředit se na testování těch látek. Vřel v ní vztek a taky obavy o ostatní a o
Severuse. Jenže na to teď nebyl čas. Přišla jí naléhavá zpráva z tábora, že potřebují zacelující tonikum. Pokud
Hermiona věděla, měly by na ošetřovně být ještě dvě baňky, ale raději popadla jednu z ošetřovny na Ústředí a
vrátila se do tábora. Důvod té urgence byl kvůli tomu, že jednu z baněk v tom stresu rozbili. To byla velká
chyba, ale bohužel se stát může.
Nemohla se jít ani podívat za Severusem, musela se hned pustit do ošetřování zraněných. Rány nebyly vážné, ale
zato jich bylo požehnaně, neměla čas se ani zastavit. A přitom by malé vyšetření taky uvítala.
„Pevně si to drž, za chvíli to přestane,“ řekla asi o hodinu později, když ošetřovala už několikáté poranění.
Potřebovala by se napít a zahřát, i když bylo na jídelně ohřívací kouzlo, pěkně jí mrzly konečky prstů. Její
pozornost však upoutalo něco jiného. Tedy spíš někdo.
Naplnil jí vztek.
„Ty ses snad úplně zbláznil!“ vyjela na Joshe, jakmile k němu přispěchala. „Přeskočilo ti snad?!“ pořádně do
něho strčila. Měla chuť mu ublížit, nakopat ho do tý jeho nadutý, arogantní prdele. „Můžeš mi říct, cos to sakra
udělal?“
Jenže očividně nebyla jediná, kdo byl naštvaný. „Dělal jsem alespoň něco!“ zakřičel na ni zpátky, „rozhodně to
bylo víc, než cos tam dělala ty! Kdybysme to dělali podle tebe, tak tam jsme ještě teďka! Nebyla jsi schopná
ničeho!“
„Připravovali jsme plán, to se většinou dělá. Mohl jsi nás všechny zabít!“
„Hovno! Byla jsi posraná strachy, o to šlo! Čekala jsi jenom, aby nám mohli pláchnout!“
„U mě hrozilo, že by pláchli, ale u tebe, že by vás pozabíjeli! Tobě nedochází ty ignorante, že vás tam mohli
pozabíjet jak hypogryfy vedený na porážku?! Věděla jsem, že jich tam je víc a hrozí nebezpečí, proto jsem se
rozhodla…“
„A kdo ti dal povolení rozhodovat?!“ přerušil ji naštvaně. „Kdo? Myslíš si, že když ses kámošila s Potterem a
pelešíš se se Snapem, že před tebou všichni padneme na prdel?“
„Cos to řekl?“ zalapala po dechu. A rozhodně to nebylo k té poslední části věty.
„Slyšela jsi! Co byste tam asi jinýho dělali,“ prskl na ni. „Myslíš si snad, že když před ním roztáhneš nohy, tak ti
to dává pravomoc nám rozkazovat?“
„Joshi, přestaň,“ zašeptal někdo vedle nich.
„Ale na to zapomeň, holčičko.“
„Nech toho,“ popadl ho někdo za rameno a zatahal, on se mu však vysmekl. „Nejsi víc, než malá coura a já
rozhodně nejsem takovej blbec jako Snape, abych se nechal oblbnou!“ zařval na nic. V další chvíli mu však
někdo lehce poklepal na rameno a tentokrát už se otočil.
V další chvíli mu přistála na tváři pořádná rána. Někdo ho udeřil hřbetem ruky takovou silou, až se poroučel k
zemi. Náhle ležel ve sněhu, kolem sebe viděl jenom kruh nohou a z koutku úst mu tekla krev. A tam, přímo nad
ním, se tyčil Snape se svým výrazem ledové sochy.
„Ještě nějaké komentáře, pane Speakere?“ zeptal se profesor zcela klidně. Jeho hlas byl však ledovější než
okolní počasí.
Mladík si otřel rozbitý ret, než probodl Snapea pohledem. Místo odpovědi se však zvedl a bez dalšího slova
odešel pryč. Ostatní posluchači si vyměnili několik pohledů.
„Vy nemáte nic lepšího na práci?“ zavrčel k nim Severus. Pomalu se začali rozcházet každý za svým. Ještě se
dlouze zahleděl na Hermionu, která zůstala stát na svém místě a nevěděla, co říci. Měla by být šťastná, že je
Severusovi očividně lépe, ale stále jí v hlavě zněla Joshova slova. A potom všechna ta zranění, napětí a nařčení z
jejich vztahu… Měla chuť brečet.
Snape se po chvíli otočil a začal se belhat zpět a ošetřovnu. Ano, belhat. Na nohu stále očividně nebyl schopen
došlápnout. Chvíli ho jen sledovala a váhala. Věděla, že ji pozoruje celý tábor a čeká, jestli se mu vrhne do
náruče a nechá se zlíbat jako v laciné romantické komedii. Nechtěla nikomu dávat důvod k tomu, aby je
podezříval, protože by si to Severus rozhodně nepřál, ale přeci ho nemohla nechat takhle pajdat. Muselo ho to
strašně bolet.
Kašlu na všechny!
Proklouzla Severusovi pod rukou a dovolila mu, aby se o ni opřel. Ten sice chvíli vypadal, že její pomoc
odmítne, ale potom se raději nevztekal a nechal se doprovodit až na ošetřovnu. Ta teď byla trochu jako průchozí
ohřívárna. Sem a tam pobíhali zranění i jejich ošetřovatelky, mezi nimi se proplétali zděšení kamarádi a také
mladíci, kteří nosili dříví do kamen.
„No to je bezvadný!“ ozvala se vedle nich rozladěná Lucy, když je spatřila. „Celé dopoledne vás tahám z
horečky, a jakmile se otočím, hned zdrhnete ven.“
„Jen jsem si byl zchladit zranění. Abych zmírnil otok,“ pronesl Severus zcela klidně. Teprve teď si Hermiona
všimla, že je bos.
Lucy se nadechla, ale nakonec to vzdala. „Jak malý dítě!“ zavrčela si pro sebe, než se věnovala dalšímu
pacientovi. Pomohla mu až dozadu, kde ho uložila na lůžko. Poznala, že ho ten malý výlet hodně vyčerpal a ta
facka na tom jistě měla svůj podíl, ale i když by ho měla za to seřvat… byla mu vděčná. Vždyť on se jí zastal.
Svým způsobem.
„Jak je vám?“
„Žiju.“
Vyčerpávající odpověď.
„To vidím, ale jak je vám?“ šáhla mu na čelo, a i přes jeho protesty zjistila, že mu nejlíp asi nebude. „Pořád máte
teplotu. Já… omlouvám se,“ dodala trochu kajícně. „Kdybych vás ráno tak… tak nevytáhla, tak byste si toho
hada všiml.“
„Neomlouvejte se.“
„Proč ne?“
„Protože pokud se omluvíte, tak vám to nebudu moci vrátit. A že mám podobné probuzení v plánu.“
Zasmála se.
V další chvíli však sebou trhla, když jí v podbřišku škublo. Zaúpěla.
„Co je ti?“ zamračil se, když jí podepřel a zcela ignoroval její nic. „Vyšetřil tě někdo? Lehni si.“
Chvíli protestovala, ale nakonec poslechla a lehla si na jeho místo.
„Opravdu nejsi těhotná?“ ujišťoval se tlumeně.
„Ještě jednou se zeptáš a kopnu tě.“
„Zasáhla tě nějaká kletba?“ vyhrnul jí tričko.
Zavrtěla hlavou. „Ne.“
„Spadla jsi někde?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou a sykla, když jí prohmatal břicho. „Jen jsem… zvedala traverzu…,“ vypadlo z ní nakonec.
„Traverzu? Jak těžkou? Tady to bolí?“
„Asi tak… AU!“ Ano, tam to bolelo. „… tunu.“
„A tos ji zvedala sama?“ vydechla.
„Kouzlem.“
„To mi došlo, ale sama?“ přesvědčoval se. „A počítám, že jsi použila Wingardium.“ Přikývla. „Se potom
nediv…“
„Co se děje?“ přiběhla k ním Lucy, kterou přilákal ten výkřik. „Ehm…“ Zarazila se, když viděla, jak se profesor
sklání nad její kamarádkou s vyhrnutým tričkem a jeho rukou pod opaskem sukně.
„Ehm…,“ objevila se další osoba za Luciinými zády.
„Přestaňte tam ehmovat,“ zavrčel na ně, „a přineste zacelující tonikum. Vaše kamarádka si uhnala pořádnou
kýlu.“
„Kýlu?“ vydechla Lucy a přišla trochu blíž. „Říkala jsi, že ti nic není.“ Zamračila se na ni, ale sama prohmatala
podbřišek, aby našla ten kousek s prasklou břišní stěnou.
„V tomhle ohledu bych slečně Grangerové moc nevěřil.“
„To říká ten pravý!“ odfrkly si obě současně.
„No jo,“ pokrčila nakonec Lucy rameny, „dostaneš kapky a zůstaneš přes noc. Mělo by se ti to zatáhnout.“
Hermiona se odfrkla. „A nešlo by to nějak…“
„Nešlo!“
Tentokrát to byla Lucy se Severusem, kteří si padli do noty.
„Nebojte, já už se o ní postarám,“ převzal si Severus od ošetřovatelky dvě baňky s roztokem.
Lucy si je oba změřila pohledem, než přikývla. „Tím jsem si… jistá,“ dodala a široce se usmála. Potom se
konečně otočila a zmizela za závěsy, aby měli alespoň trochu soukromí jako ostatní pacienti.
Hermiona se už už nadechovala, aby si do Severuse rýpla, když se závěs opět roztáhl. A tam stála Ginny. Se
zarudlýma očima a slzami koulícíma se po tvářích.
„Ginny?“
„Přišel… přišel dopis od… od Harryho,“ vydechla.
Hermiona si všimla listu zmačkaného v její ruce.
„Ron je… Ron je…“
Víc už nestačila říci, než se svezla kamarádce do náruče a naplno se nerozbrečela.
Kapitola 46. - Rozchod
Zdravím všechny.
Poslední dny jsme strávili pod povrchem, sovu jsme
obdrželi až teď. Ta zpráva o „další generaci“ je úžasná, ale
o to hůř se mi teď píše, že se o tom „otec“ nedozvěděl.
Museli jsme ho nechat „tam“ pod hibernačním kouzlem.
Kdybychom se rozhodli jinak, nepřežil by nikdo z nás. Nemusíte
mě za to nenávidět, nenávidím se za to sám.
Jinak jsme zjistili, že jsme ve správné oblasti, ale na špatném místě.
Zítra pokračujeme opět do hlubin. Snad zas někdy
H&H
Četla ten dopis už snad stokrát. Pokoušela se v něm najít ještě jiný smysl, než ten, který v něm viděli všichni.
Ale stále dokola četla jedno a totéž. Ron je kdesi v podzemní sluji, nejspíše zavalený nebo zraněný, a především
chráněný jen hibernačním kouzlem. To ho sice dokáže udržet naživu, ale nikdo ještě pořádně nedokázal
vyzkoumat, jak dlouho to kouzlo působí, co se s ním stane, když původce zemře, a jaké bude mít uchovaná
osoba následky. Ti, na kterých tato kouzla byla zkoušena, buď zemřeli, protože zaklínadlo selhalo, upadli do
komatu, ze kterého se již neprobrali, nebo se probrali po letech a s následky.
Hermiona si povzdechla a hodila dopis na stůl vedle sebe.
Ani se nedozvěděl, že z něho bude otec.
Sevřela svůj kouřící hrnek s čokoládou a přes jeho okraj stále sledovala zlověstné psaní.
V hlavě jí zahlodala myšlenka, že tu Ron alespoň po sobě něco nechal, ale hned se za ní okřikla. „On přeci není
mrtvý!“ bouchla rukou do stolu.
Několik dalších lidí v jídelně se na ní nechápavě otočilo, ale když se opět sklonila k šálku, zase se vrátili ke
svým záležitostem. I když už byla okna do jídelny uzavřená, aby dovnitř nešla zima, a plálo tu několik ohňů,
teplo tu rozhodně nebylo. Inu prosinec byl prosinec.
Není mrtvý… není mrtvý… opakovala si v hlavě. Kdesi uvnitř však věděla, že má k smrti tak blízko, že to snad
blíž ani nešlo. Nezáviděla Harrymu. Tušila, že kdyby byla jiná možnost, i kdovíjak šílená, tak by jí byl ochoten
zkusit. Za tímhle nápadem stál nejspíš Henry. Ten Harryho odvlekl. Jinak by nejspíš byli mrtví všichni tři, ale…
ale…
I přes všechny její snahy se jí opět oči naplnily slzami.
… jak ho tam mohli nechat?
Položila si ruku přes tvář, zhluboka se nadechla. Nesměla brečet, ne…
„Slzy budou třeba, až bude skutečně mrtvý,“ ozvalo se vedle ní. To Severus si k ní ztěžka přisedl s kouřícím
hrnkem čaje. „Zatím stále ještě žije.“
Zvedla k němu oči a rychle si je otřela, nesnášela, když jí viděl ubrečenou. Připadala si potom před ním
méněcenná. „A jak dlouho ještě?“ špitla.
„To se uvidí.“
„Jenže tobě je to jedno, nezáleží ti na něm a…,“ náhle se zarazila. Jako kdyby jí teprve teď došlo, že sedí v
jídelně, kde i přes pozdní hodinu stále bivakovali lidé. A ti si je teď zvědavě prohlížejí. „… chci říct, že Vám na
něm přeci nezáleží.“
Polkl čaj, který měl v ústech a zamračil se. „Snad jsme se domluvili, že si budeme tykat. Zvykni si na to už
konečně,“ zavrčel.
Hermiona nechápavě zamrkala. Oni se na něčem takovém domlouvali? I když proč ne? Nedivila by se ani,
kdyby v posledních dnech podepsala smlouvu s ďáblem. Chtěla na to něco říct, jenže to se vedle nich objevila
rozlícená Lucy.
„No to je výborný,“ ušklíbla se hořce a složila ruce v bok, „dva pacienti, jeden ráno otrávenej, druhej odpoledne
rozkuchanej a kde si myslíte, že by měli být? Oh, že by v posteli? To bych řekla taky, ale ono OMYL!“ odsekla
k nim, div se muž nepolil čajem. „Jeden z nich si trajdá po táboře,“ zamračí se na Hermionu, „a ten druhý zmizí
kdoví kam. A kdo je bude mít na krku, až se oba složí? No, kdo asi?“ nadhodila a dělala, jako kdyby se hluboce
zamyslela. „Nevím, protože já to rozhodně nebudu!“
Severus se zamračil ještě víc. „Nepřehánějte to s tím divadlem.“
„Lucy, klid. Jsme oba v pořádku a…“
„Jistě, jistě… oba v pořádku. Ty zelená jak sedma, tenhle od horečky rudý jak nebelvírský prapor.“ Skutečně
byla naštvaná, jinak by tohle nikdy nevypustila z pusy.
„Tak a dost!“
Lucy na ně chvíli zůstala hledět a zřejmě zvažovala, co říct, naštvaná však byla pořád stejně.
„Pomfreyovou na vás! Na oba!“ A s tím se otočila a odkráčela.
Všichni čekali na jejich, a hlavně jeho reakci.
„Hm, tak dneska pro nás na ošetřovně místo asi nebude,“ pronesla nakonec Hermiona.
Muž jen dopil svůj hrnek. „Jestli nemáš kde složit hlavu, tvoje horní palanda je pořád volná.“
Tykal jí na veřejnosti a zároveň ji odsouval na palandu? Dneska jí to vážně asi moc nemyslelo, protože… no,
prostě jí nějak unikal smysl tohohle všeho. Rozhodla se však hrát jeho hru.
„Ještě sis nenašel nového nájemníka?“
„Ne, ale udělám to, pokud se ti to nelíbí.“
„Zdá se ti snad, že bych si stěžovala?“ ušklíbla se ještě, když společně opustili jídelnu. Bylo to zvláštní mu tykat
takhle mezi ostatními a rozhodně nejen pro ni, protože jakmile odešli, ozvalo se za nimi hučení jako ve vosím
hnízdě.
Ona si však v tu chvíli hlavně všímala Severuse, který začal kulhat mnohem víc, než předtím. Jako kdyby doufal,
že ho tma skryje. Stejně jako dneska dopoledne mu vklouzla pod ruku a alespoň trochu ho podepřela.
„Co mělo znamenat to s tím tykáním?“ optala se, jakmile za nimi zaklaply dveře jeho chatky.
Odfrkl sis. „Přeřekla ses jako malá, co jiného jsem měl dělat?“
„Jedno přeřeknutí nic nemění.“
„Ráno jsi volala moje jméno přes půlku tábora,“ upozornil jí jemně a posadil se na svoji postel. „Většina si
myslí, že jsme milenci, takže přeskakovat z tykání na vykání by akorát zvedlo pozornost.“
Znejistěla. „Ty chceš… ty chceš říct veřejně, co mezi námi je?“
„Samozřejmě, že ne!“
Jí to tak samozřejmé nepřipadalo, ale nechtěla se teď dohadovat. „Sám jsi řekl, že polovina lidí ví, že…“
„Myslí si to, nevědí. Jsou to jenom hypotézy, jejich vlastní fantazie a… au…“ zaúpěl, když si začal tahat
zraněnou nohu z boty.
„Ukaž,“ přiklekla k jeho noze, aby mu pomohla.
„… nemají proto jediný důkaz. A myslím, že bude lepší, když to tak i zůstane.“
Zvedla k němu oči. Nechtěl se k ní přiznat. Očividně ne. Dál měli předstírat, že jsou jenom… kolegové…
spolupracovníci a nic víc a to… bolelo.
„Bolí to.“ Otázka na nohu? Nebo konstatování k něčemu jinému? Něco mezi tím.
„Dá se to snést,“ sykl. Takže to bylo o hodně horší, než snesitelné.
„Máš tu nohu oteklou. A horkou. Dám ti na ní obklad.“ Sice protestoval, ale nezastavil ji. V další chvíli se vrátila
s mísou vody a několika lektvary.
„Jsem v pořádku,“ zavrčel jen.
„Pořád máš horečku. Tohle ti neublíží,“ vnutila mu ampulky a potom mu nohu obalila ledovým zábalem. To se
mu skutečně nelíbilo, syčel a trhal nohou, ale nebylo mu to moc platné.
„Jak to vzala Molly?“ zeptala se nakonec do ticha Hermiona.
Neodpověděl hned. „Jako každá matka. Jak se s tím vypořádala Ginny?“ ptal se na její část údělu.
„Fredovi a Georgeovi se do ní podařilo dostat trochu uspávacího tonika. Odnesli ji na Ústředí, museli jste se asi
minout.“
Pomalu přikývl, než se odhodlal k další otázce. „A… jak to bereš ty?“
Nepodívala se na něho, jen odklidila mísu s vodou a pokrčila rameny. „Je mi fajn.“
Přikývl. „Taky bys měla ležet.“
„Je mi dobře,“ oponovala hned, ale nepodívala se na něho.
„Tohle dobře já moc dobře znám.“
Teprve teď k němu zvedla oči. Sledoval ji, těma černýma očima, jako kdyby jí viděl až na dno duše. Chytl jí za
ruku a přitáhl k sobě.
„Severusi, co…?“
Jemně ji sevřel v náruči a pohladil po zádech. Doufal, že tohle je to, co potřebuje, aby jí bylo líp… to, co
potřebuje, aby… se rozbrečela. To totiž bylo to, co se v další chvíli stalo. Přitiskla se ještě víc k jeho košili a
spustila celou salvu vzlyků. To, co si celý den zakazovala, tomu se teď nedokázala ubránit. Věděla, že Ron není
mrtvý, ale také věděla, že je velká pravděpodobnost, že přišla o jednoho ze svých nejlepších přátel. Už ho nikdy
neuvidí… a nikdy vlastně ani neměla možnost se s ním rozloučit.
Neříkal jí, že to bude dobré, věděl, že nebude. Ze své zkušenosti se naučil čekat jen to nejhorší. Jen ji k sobě
stáhl na lůžko a oba je přikryl dekou.
Hermiona popotáhla. „Já myslela… myslela, že budu spát na horní palandě,“ vzlykla.
Jemně jí políbil na čelo. „Spi.“
***
„Ehm… ehm…“
Něco takového je probudilo. Hermiona se začala slastně protahovat, než otevřela se oči… a zděšením sebou
trhla. K Severusově smůle její loket mířil přesně do jeho žaludku. Zaúpěl z polospánku, ale to nebylo nic proti
tomu, když mu při pohybu nahoru vrazila hlavou do brady, takže si skoro ukousl jazyk.
„Oh, Grangerová,“ zavrčel, když se probral natolik, aby poznal, kdo to tam s ním je a co mu provádí, „já tě asi
přetrhnu!“
K jeho velkému překvapení se nebránila, jen se mu schoulila víc do náruče.
Zvedl stále trochu zamlžené oči a teprve teď si všiml příchozího, který stál nad nimi a tohle celé způsobil.
„Michaille,“ zaúpěl a vrátil se zpět na polštář, „co tu u Morgany děláš?“
„Přišla jsem na kontrolu.“
„A to tě neučili klepat?“ zeptal se vrčivě, i když spíš kvůli tomu, že ho vzbudila, než že by si dělal těžkou hlavu s
tím, že ho našla v posteli s jeho bývalou studentkou.
„Já klepala a stejně tak ti ostatní, co se na vás už údajně dvě hodiny dobývají. Jenže očividně máte protihlukový
kouzlo a ostatní sem na rozdíl ode mě nemají povolený vstup.“
„Od příště se to bude už vztahovat i na tebe. Kolik je hodin?“ dodal, když Hermiona vyklouzla z postele a šla
předstírat, že se myje u umyvadla. Hlavně, aby nebyla pod Michailleným dohledem.
„Půl dvanáctý.“
„Cože? Tolik!“ zamračil se Severus.
„Ano, tolik. Proto jsem sem šla, měla jsem strach. Takhle dlouho jsi snad nikdy nespal. Nemohla jsem ale tušit,
že tu budeš mít osobní ošetřovatelku.“
„Včera ho kousl runovec, nemůžete se mu divit,“ vložila se jim do toho Hermiona opatrně. „Dojdu se zeptat,
jestli by nebylo ještě něco k snídani.“ A s tím vycouvala z chatky.
„Cože?“ vydechla žena. „Tebe pokousal runovec? A jsi v pořádku? Kam tě kousl? Není ti…“
„V pohodě!“ zarazil ji. „Je mi fajn.“
„Fajn? Ani ne před 24 hodinami tě kousl jeden z nejjedovatějších hadů, jak ti sakra může být fajn?“
„Ty to říkáš, jako kdyby ti to vadilo,“ nadhodil, když se sám začal hrabat z postele. „Dostal jsem protijed do pěti
minut po kousnutí, dopoledne jsem si prošel horečkou, ale teď už to je fajn.“ Z kotníku mu ještě sklouzl obklad,
který už dávno nebyl studený, ale alespoň zakrýval tu stále trochu nateklou a lehce namodralou nohu.
„Vy tu máte i protijed proti runovci?“ zvedla překvapeně obočí. Nemusela být odborník, aby věděla, že tenhle
protijed je stejně vzácný jako had.
„Máme tu protijed na všechno. A to od doby, co jsme zjistili, že v Zapovězeném lese narazíš jak na himalájskou
ještěrku tak i na australský kaktus.“
Žena jen zamrkala. „Já myslela, že himalájská ještěrka vyhynula.“
„V Himalájích nejspíše ano. Ale před dvěma měsíci jsem našel rodinku pod jedním kamenem.“
„Jak je to možný?“
Pokrčil rameny. „Jak je možný, že tu roste kaktus, který potřebuje k životu nejméně 30 stupňů, i když tu je
průměrně 15? To skutečně netuším.“
„Tenhle les vážně umí zázraky,“ pronesla Michaille nechápavě, „kaktusy, ještěrky… ty.“
Zamračil se na ni.
„No fakt, tohle místo má na tebe blahodárný vliv. I když pravda - v tom bude mít prsty spíš ta ženská. No, i
když… prsty…“
„Nezahrávej si.“
„Já?“ zatvářila se nevinně. „Já nic. Já se tady v noci nezamykala se studentkou.“
„Potřebovali jsme se vyspat,“ zavrčel na ni.
„Oh, jistě. Já ani nic jiného na mysli neměla.“
„Měli jsme za sebou blbý den!“ odsekl a ani netušil, proč se ospravedlňuje. „Mě kousl runovec, pak zbabrali
jednu akci, Hermiona si uhnala kýlu a jako třešnička na dortu přišel dopis od našich misionářů, že Weasleyho
museli nechat někde ve středu země v hibernačním kouzlu.“
„V hibernačním kouzlu? Ale to není moc bezpečný a… počkej!“ zarazila se. „Weasley? Není to ten…“ „Jo,
tatínek malýho kentaurka.“
Michaille se na chvíli zamyslela. „Astie to neříkej.“
„Prosím?“
„Myslím to vážně. Ani slovo. Řekni to všem, od kterých by se to mohla dozvědět.“
Nechápal to. „Nemyslíš, že by bylo lepší, kdyby…“
„Ta holka už je teďka na pokraji zhroucení. Je sama, zavřená v jedný chatrči s neustálým strachem, jestli ji
nepřijde vykuchat vlastní otec. Poslední, co potřebuje, je další jobovka.“
Pomalu přikývl. „Ty jsi léčitelka.“
V další chvíli dovnitř vpadla Hermiona. „Ehm… nechci rušit, ale… Severusi, potřebujeme tě.“
„Smrtijedi?“ zamračil se.
„Kéž by,“ pronesla jízlivě, „jídelna.“
Takže další hádka. Muž jen protočil oči. Zvedl se však z postele a chtěl se vydat za Hermionou, jenže jeho noha
ho neposlouchala.
„Hou hou!“ vykřikla Michaille, když ho zachytila. „Pořád mi chceš tvrdit, že jsi v pohodě?“
Mračil se na svoje chodidlo. Nějak v něm postrádal cit. Prsty pohnout dokázal, ale necítil to. Jako když si
přesedíte nohu, ale v tomhle případě se to prokrvením nevyřeší. „Je to v pohodě, jen to musím trochu rozchodit.“
„Severusi, tohle není bebíčko!“
„Kupodivu to vím, ale rozhodně tu nehodlám celý den ležet jako lazar,“ belhavým krokem se dopajdal k židli,
kde popadl kabátek a vydal se ke dveřím.
„Budu muset říct Hermioně, aby tě v noci víc utahala.“
Zavrčel.
„Klid, znáš mě - diskrétnost nade vše,“ ujistila ho hned. „Ale rýpat si do tebe budu.“
„To se mi ulevilo,“ utrousil, ale ve dveřích se ještě otočil. „A… prosím tě… když už jsme u Hermiony, něco
bych potřeboval.“
Zvedla obočí jako že poslouchá.
„Víš, jak jsi sem přišla poprvé, jak ses tak trochu chovala, že jsme milenci. Myslíš, že bys to mohla zopakovat?“
Chvíli váhala, jestli slyšela dobře. „Ty chceš, abych se tvářila jako tvoje milenka? Nekousl tě ten had do hlavy?
Když jsem tě minule políbila, skoro jsi mě zabil.“
„Teď by se to docela hodilo.“
Zamračeně přemýšlela. „Severusi, jestli se potřebuješ nějak nenápadně zbavit Hermiony, tak…“
„Potřeboval bych od ní tak trochu odvést pozornost.“
„Ahááá,“ rozzářila se jí tvář. „Tak to je jiná. Už vás začínají podezřívat, co?“
Neochotně přikývl. „Tak trochu.“
„V pohodě. Co bych pro tebe neudělala,“ vzala ho za tvář a trochu zatáhla, jak to občas dělají babičky svým
vnoučátkům. Odtrhl se a zavrčel. „A mimochodem,“ otočila se na něho ze dveří, „jsem ráda, že už konečně
netvrdíš, že to je jen o sexu.“
Než se stačil vůbec nadechnout k odpovědi, byla pryč.
***
„Ehm… dobrý den. Neruším?“
Remus zvedl oči od listin a v další chvíli vyskočil ze svého místa. Přeci jenom za ním jeho oběť nechodila každý
den. Popravdě měl pocit, že se mu vyhýbá, jak jen to jde.
„Samozřejmě, Alice, pojďte dál.“
„Profesorka McGonagallová říkala, že budete tady.“
„Ano, to víte. Papírování,“ usmál se na ni, aby trochu odlehčil atmosféru. „Posadíte se?“
„Ne, děkuji, nebudu vás dlouho obtěžovat.“
„Neobtěžujete,“ pokynul jí k židli, na kterou konečně usedla. „Vlastně jsem vám jenom přišla vrátit tu knihu.“
Vytáhla z kapsy malou knížku a kouzlem ji zvětšila.
„Oh, jistě. Otevřela jste ji alespoň?“ optal se, aby přerušil to houstnoucí ticho.
„Mám ji přečtenou skrz na skrz.“
Ušklíbl se. „Našla jste něco zajímavého?“
„Pár věcí určitě. Jenom nevím, jestli tomu všemu věřit.“
Pokýval hlavou a přehodil si bichli z jedné ruky do druhé. „Říkal jsem vám, že ta kniha je poměrně stará. Patnáct
let je patnáct let. Bohužel od doby, co se začal používat vlkodlačí lektvar ještě nevyšla žádná kniha, která by se
tím nějak víc zabývala. I když znám pár studentů, kteří by se tím chtěli zabývat. Bohužel… vlkodlačí téma není
to, za které byste získala Merlinův řád.“
„Kdy vlastně vytvořili Vlkodlačí lektvar? Tady psali, že brzy už bude na trhu.“
Remus se hořce usmál. „Ano, to tam psali. V době, kdy ta kniha byla vydaná už skutečně přišli s první formou
lektvaru, který snižoval agresivitu, ale byla to strašná břečka… Znal jsem jednoho muže, který se podílel na
testování a po třech měsících mu odešla játra.“
„To to předtím netestovali?“
„Testovali. Na dobrovolnících.“
Alice trochu zbledla. „Ale… ale…“
„Vlkodlačí lektvar se nedal zkoušet ani na lidech, ani na vlcích, pouze na vlkodlacích. A ti měli na výběr, buď
další život v zatracení nebo mohli dostat šanci na nový začátek.“ Chápal, že to pro ni musí být těžké pochopit.
Ona nezažila dobu, kdy vlkodlak = krvelačná bestie. „Vlkodlačí lektvar, jak ho znáte, se dostal na trh před pěti
lety. V době, kdy jsem já rok učil… vlastně jsem učil i vás. Byla jste… v šestém ročníku?“
„V sedmém,“ opravila ho automaticky. „A… na vás ho taky testovali?“
Pokrčil rameny. „Tak trochu. Já už měl lepší verzi a profesor Snape se pokoušel eliminovat i zbylé vedlejší
účinky.“
Zalapala po dechu. „Profesor Snape se podílel na vývoji vlkodlačího lektvaru?“
„Spíš na jeho dopilování. A mám neblahé tušení, že k tomu byl donucen ředitelem Brumbálem.“
„Tak… to bych mu měla asi taky poděkovat,“ ošila se trochu.
„To bych nedoporučoval, Severus není osoba, která ráda přijímá vděk. Zvlášť, když on to dělal ve jménu své
vědecké cti.“
Dívka přikývla a v místnosti nestalo nepříjemné ticho. Rozhlížela se okolo sebe po pracovně, on sledoval ji a
jemně bubnoval prsty o stůl. Co teď říct?
„Ehm… no… myslím, že už půjdu,“ zvedla se nakonec Alice.
„Dobře. Ale… pokud máte ještě nějaké otázky, tak se klidně ptejte.“
„No…,“ pronesla tiše, „pár otázek by bylo, ale… nezlobte se… já…“
„Jsou osobního rázu,“ přikývl, „chápu. Nejsem na svěřování asi ta nejlepší osoba. Ale kdyby vás přeci jenom
něco trápilo, víte, kde mě najít.“
Přikývla a vydala se ke dveřím. Než však vzala za kliku, otočila se zpátky. „V jedné kapitole…“
Remus se otočil od stolu, skutečně čekal, že odejde. Teď však stála a nevypadalo to, že by chtěla pokračovat.
„Ano? Ptejte se.“
Zhluboka se nadechla. „V jedné kapitole je napsáno, že… že si vlkodlaci vybírají druha na celý život a taky…
že…“
„Vybrat si druha, neznamená, že budete mít v životě už jen jednu známost,“ usmál se na ni Remus. Chápal, že
pro dívku jejího věku to musí být trochu děsivé, „znamená to pouze, že pokud se svým druhem projdou něčím,
co by se dalo nazvat sňatkem, tak se potom už nedokáže „vdát“ znovu.“
„Aha,“ přikývla. Očividně se jí ulevilo. „To jsem ráda, že to vím, ale ještě jsem se chtěla zeptat na jednu věc…
víte…,“ soukala ze sebe a pomalu se vracela zpět ke stolu, „… je tam také napsáno, že si vlkodlaci vybírají podle
pachu.“
Přikývl. „To je pravda.“
„A… já… jsem si v posledních dnech začala uvědomovat, že… skutečně každý člověk voní úplně jinak a taky…
že… no… totiž… že mi jedna… ehm… osoba… voní strašně… hezky,“ dodala, rudá až za ušima. Remusovi se
zvedly koutky, ale nijak to nekomentoval. Nepřerušoval ji.
„Jenže… on… no… je problém, že… ona… to je… tak trochu… holka.“ Teď už se mu skutečně do očí podívat
nemohla.
Remus si promnul bradu. Co teď říci, aby jí neurazil, nezranil, ale zároveň nezněl jako příručka pro začínající
učitele?
„Jessica je fajn holka,“ chytla se opět rychle slova. „Rozumíme si, občas se spolu pobavíme, ale nic víc. Není to
ani kamarádka. Nikdy by mě ani nenapadlo po ní pokukovat… po žádný holce… nikdy! Ale před pár dny jsem
si uvědomila, že kdykoliv kolem mě projde, mám pocit, že mi pod nos někdo strčil ohromný jahodový koláč s
čokoládovou polevou a k tomu ohromný krvavý steak, který jsem mimochodem nesnášela do doby, než se ze mě
stal vlkodlak,“ vysypala ze sebe.
Teď se Remus skutečně zasmál.
„Co je na tom vtipného?“
„Jessica je taková ta drobná černovláska, co pořád nosí zelenou, že ano?“ Nechápavě přikývla. „Alice, dovolte
mi vás ujistit, že se o svojí orientaci nemusí nikterak obávat. Vaše kamarádka vám voní ze zcela jiného důvodu.“
Trochu se jí ulevilo, ale stále nechápala. „Z jakého…?“
„Velmi brzy zjistíte, že váš čich dokáže rozeznat nejen čistý lidský pach, ale také hormony, kterou jsou
vydávány při lidských aktivitách jako je sport, práce… sex,“ dodal trochu nejistě, „ale také ve chvílích, kdy je
muž například vzrušený. U žen poznáte… jaké období v měsíci právě mají…“
Znejistěla ještě víc a on úplně viděl, jak odvrátila hlavu a trochu překřížila nohy.
„… a také když některá přijde do jiného stavu. A to poznáte téměř stoprocentně, protože v takové době ženské
hormony doslova blázní a jak jste sama řekla, voní jako lahodný pokrm.“
Alice pořád čekala, kdy bude pokračovat, ale on mlčel a potom… „Merline! Ona je… těhotná?“
Přikývl. „Radím vám, pokud něco podobného zjistíte, nechte si to pro sebe.“
„Ale jí to musím říct! Vždyť ona je pořád v první linii, co když se jí něco stane?“
Vlkodlak se nadechl, ale nakonec kývl. „Myslím, že v tomto případě by to asi bylo na místě. Ale prosím…
jemně.“
Přikývla a vydala se spěšně ke dveřím.
„A ještě… neříkejte to Severusovi. Nechci, aby to dítě připravil o otce dřív, než se vůbec narodí.“
Ušklíbla se. A byla pryč.
***
„Tak co se tady zase děje?“
V jídelně bylo rušno. Všichni hulákali jeden přes druhého a nemusel ani slyšet slova, aby poznal, že se hádají.
Teprve když se protlačil do první řady, tak pochopil, o co jde. Přes výdejní okénko totiž byl natažen velký
transparent se slovem STÁVKA a milé slečny kuchařky seděly u stolů obklopené bariérou, aby na ně nemohli, a
s poklidem popíjely dopolední kávičku.
Merline, promnul si nos.
„Podívejte se na ně! Nechtějí nám dát najíst!“
„A ptali jste se jich, co chtějí?“
„Copak to jde?!“
Severus protočil oči a lehce zaklepal na ochranou bublinu. Kuchařky na sebe kývly a s poklidem kouzlo zrušily.
„Dobré ráno,“ usmála se na něho Ignes, „přání?“
„Dneska nevaříte?“
Kývla směrem k transparentu.
„Hezké. A důvod?“
„Chceme jen trochu uznání.“
„Za co? Za trochu tý šlichty?“ zakřičeli na ně.
„Jo, my nasazujeme krky, vy si tu jen vaříte kašičky!“
„Tak to se pak bez těch našich kašiček obejdete, ne?“ nadhodila druhá kuchařka a posadila se zpět ke stolu.
„Poslužte si. Co si najdete, to je vaše.“
Skupina se vydala do kuchyně, aby našli něco k snědku. Velmi brzy však zjistili, že tam není nic. Dívky očividně
dnes odmítli dojít i nakoupit. Zbytek se zatím pustil do stávkujících dívek.
„To je sprostý vydírání!“
„Kdybys nežvanil, je to tvoje vina!“ zastal se dívek někdo. „Nemáš se s nima pořád hádat!“
„Já že se pořád hádám? Já?“
„Jo, dělají svoji práci, ale ty na nich pořád musíš ukájet svoje ego, jaký jsi king!“ křičela na něho Alma, a
Severus měl pocit, že tihle dva spolu snad chodili. Tak jak to, že na sebe tak řvou?
V další chvíli už na sebe hulákali všichni a tentokrát to bylo mnohem více, než jen běžná hádka, kterých v
posledních dnech nebývale přibývalo. Severus se je ani nesnažil zarazil, tohle by nemělo cenu.
„Copak?“ objevila se u něho Michaille. „Problém?“
Severus si jen promnul nos. „Peklo existuje.“
„Tohle není peklo,“ zavrtěla hlavou. Nazvala bych to jen pěknou ponorkovou nemocí,“ zašeptala mu do ucha a
jednu ruku nechala vklouznout po jeho hábit. „Takhle nějak sis to představoval?“
„Myslíš, že to bude stačit?“
„Určitě,“ zapředla, „pochybuju, že si myslí, že ti tu teď šeptám do ouška o léčbě ponorkový nemoci.“
„A ta je?“
Ti, kteří přestali nebo se do hádek vůbec nezapojovali, si rozhodně všimli těch dvou, jak se k sobě tulí, i té
vybouleniny na Snapeově zadku, za kterou jistě mohla Michaillina ruka. A pokud si nevšimli, určitě byli
upozorněni. A to včetně Hermiony.
„Myslíš, že to je dobrý nápad?“ zeptal se nakonec Severus, když mu žena řekla celý plán.
„Asi ten jediný. Ale měl bys o něm nejdřív říct Hermioně. Než mi objede koště nůžkami na klestí.“
„Neboj, o to se postarám,“ usmál se na ni. „Už běž, já tu zkrotím tu divou zvěř.“
„Chceš trochu pomoct?“ zeptala se a v další chvíli se táborem rozlehl pronikavý hvizd. Ztichli všichni.
Snape uznale pokýval hlavou. „Tohle mě musíš naučit.“
S úšklebkem se k němu ještě naklonila, jako kdyby ho chtěla políbit na tvář. „To umí jen vyvolení. Papa.“
Byl si vědom, že je sledují všichni, ale to teď nebylo podstatné. Podstatné bylo, že zmlkli. „Teď mě všichni
poslouchejte,“ začal pevně a trochu ledově. „To, co se tady děje v posledních dnech, už přesahuje všechny meze.
A nemluvím jen o té stávce!“ dodal hned. „Očividně jste spolu už příliš dlouho na malém prostoru. Půl roku je
bohužel půl roku. A přiznávám, že ty útoky Smrtijedů v poslední době a mizerné počasí tomu taky moc
nepřidaly.“
Kupodivu ho teď poslouchali všichni.
„Také vím, že se blíží Vánoce. Kdybyste byli ve škole, začínaly by vám za týden a něco vánoční prázdniny,
proto jsem se rozhodl takto - k 18. prosinci to tady rozpouštím, a to…“
Dav zahučel, slyšel protesty.
„…a to do Nového roku!“ pokračoval hned. „Berte to jako prázdniny. Budeme doufat, že když strávíte dva týdny
někde jinde, že spolu budete mít sílu zase nějakou chvíli vycházet. Takže běžte domů. Kdo může, navštíví
rodiče, rodiny, příbuzné.“ Slyšel jak se dívky už štěbetavě začaly domlouvat. „Kdo nemůže domů, zeptá se
kamarádů nebo spolupracovníků. Zkrátka kohokoliv, nechci tu přes Vánoce vidět ani nohu!“
Tohle přehlušilo i hádky. Ti, co se dohadovali, se začali nadšeně zvát k sobě a plánovat.
„A co ti, co nemají kam jít?“ ozvalo se.
„Ti zbylí zoufalci, co zůstanou, převezmou na sebe odpovědnost za všechny případné akce. Takže radím, najděte
si místo, kam se uvrtáte. A teď - ROZCHOD!“
Kapitola 47. - Mluv se mnou
Zjistit, kam se ztratila Hermiona, mu rozhodně chvíli zabralo. Hned po jeho proslovu se k němu totiž nahrnul
dav a všichni chtěli vědět další informace, nebo jestli to není jen hloupý vtip. Dívka se mu mezitím ztratila z
dohledu. Nakonec mu přeci jen štěstí přálo - našel ji v laboratoři, jak vyrovnává ráno zakoupené přísady do
polic.
Severus se pro sebe ušklíbl. Měl tak nějak chuť pokračovat v tom, na co byli včera v noci příliš unavení. Připlížil
se za Hermionu, jednu ruku obtočil okolo jejího pasu, zatímco druhou si chtěl otočit její tvář k polibku. Než se
však dostal k akci, byl dost nešetrně odstrčen.
To jí vážně tak naštvala ta scéna s Michaille?
„Co…?“
A ještě mu ani nedovolila s ní mluvit. Přikryla mu rukou ústa a teprve poté se k němu pomalu otočila. Na jeho
nechápavý pohled však jen kývla k závěsu kousek od nich.
Teď chápal ještě méně. Věděl, že za závěsem je jedno lůžko, které používal, když bylo nutné zůstat u lektvaru
celou noc, ale proč… Kdyby ho předtím tak neodstrčila, snad by to gesto pochopil tak, že ho chce zatáhnout na
tu postel a… ne, že by se bránil.
Nejspíš jeho myšlenky pochopila, protože jen protočila oči a mávla hůlkou. Ze zakrytého lůžka se začaly ozývat
tiché vzlyky a také konejšivý hlas, který se je snažil utišit.
Potichu se připlížil k okraji závěsu a nakoukl, kdo to okupuje jeho výsostné území. Do tváře viděl mladé
vlkodlačici, ale dívce v její náruči na jméno přijít nemohl. Jen ta zelená mikina mu prozrazovala, že to nejspíš
bude ta dívka studující právo, ta Jessica, ale nechápal, co…
„… já to dítě nechci,“ ozvalo se vzlyknutí.
V tu chvíli mu to došlo. Už už se chystal k tomu, že jim tam vpadne a tu holku si pěkně podá, než z ní vymámí
jméno toho zmetka nepozorného, jenže to by ho Hermiona nesměla popadnout zezadu za hábit a držet ho na
místě. Připadal si v tu chvíli jako dítě natahující se k plyšákovi za výlohou, kterého matka táhne pryč.
Hermiona se na něho mračila. Hned nato mávla hůlkou a hlasy zpoza zástěny opět utichly. Dalším kouzlem
zajistila soukromí i jim. „Chováš se jako malý,“ zabručela.
„To je ona?“
„Ta, se kterou sis mě spletl? Ano. A ano, myslím si, že by ses do toho neměl plést. Pokud v tom samozřejmě
nemáš namočený prsty. Nebo snad jiný úd?“ zeptala se ho kousavě, než se vrátila k práci.
Zamračil se, tady něco nehrálo. „Co se děje?“
„Trucuju, nevidíš?“
Protočil oči v sloup. „Kvůli Michaille? Ale Hermiono,“ zaúpěl, „myslel jsem si, že ti dojde, že to je jen divadlo.“
„To mi došlo, ale chvíli trucovat snad můžu, ne?“ nadhodila, než se na něho usmála.
Nedokázal říci proč, ale ulevilo se mu. Strašně se mu ulevilo, že byla dostatečně chytrá, aby si dala dvě a dvě
dohromady. Že ho znala dost na to, aby chápala jeho pohnutky. A že si vybral dobře a nezamiloval se do nějaké
pubertální hysterky.
Zarazil se.
Zamiloval?
Raději zavrtěl hlavou a jemně si přitáhl dívku do náruče, aby ji lehce políbil. „A co budu muset udělat já, abych
to odčinil?“
„Třeba mi vysvětlit, proč se pořád tolik snažíš, aby o nás nevěděli, když mě tu potom objímáš jen metr od dvou
svědků.“
Povzdechl si. „Ty si myslíš, že se za tebe stydím?“ Nebyla to ani tak otázka. „Tak to není,“ jemně si ji přitáhl k
sobě, aby ji donutil se na něho podívat, „jen nechci, aby se to rozneslo. Je to tak lepší, věř mi. Já vím, že to tak
nevypadá, ale kdyby to prasklo, tak se tobě budou posmívat, komu jsi to vlezla do postele a mě budou spílat, že
jsem něco takovýho dovolil.“
„Ale tak to přeci…“
Umlčel ji polibkem. Jen jedním, malým, aby mu nevzdorovala. „Věř mi.“
Nehodlala se hádat, raději se s povzdechem vrátila ke třídění. Nejspíše právě včas, protože se závěs za nimi
pohnul a ven vyšla ubrečená Jessica. Naštěstí se ani neotočila a ihned opustila laboratoř. Alice za ní chvíli
hleděla se svěšenými rameny, než se otočila na Hermionu. A Snapea, jak záhy zjistila.
„Eeeeeeeeehm…“ zarazila se.
„Máte něco na srdci, slečno Greenová?“ Naštěstí stál dost daleko, aby to nevypadalo podezřele.
„Ehm, ne,“ dostala ze sebe nakonec, když sklouzla z Hermiony na profesora a zpět. „Vůbec ne, já… no… ehm…
raději půjdu.“ A v další chvíli zmizela.
Dívka se na otočila na svého společníka. „Bojí se tě.“
„Mě? A proč?“ dělal, že nechápe. Mávl hůlkou, aby měli soukromí, a jemně Hermionu zezadu objal a zabořil
tvář do jejích vlasů. „Já jim přeci nikdy nic neudělal.“
Usmála se. „Ale tváříš se tak.“
„A jak bych se podle tebe měl tvářit?“ mumlal jí do krku, což způsobovalo slabé lechtání.
„Já nevím. Jako Santa Claus?“
„Tsss… Už jsem jim nadělil prázdniny, to jim musí stačit.“
Zasmála se. „To máš pravdu. A vůbec,“ otočila se k němu, „plánoval jsi to nebo to byl spontánní nápad?“
„Tak napůl. Už mě to napadlo předtím, když jsem musel pořád řešit ty hádky, ale impuls dala Michaille.“ Její
nadšení trochu opadlo. „Tak… když to řekla Michaille,“ otočila se zpět k práci a doufala, že ho trochu odradí,
jenže jeho paže si ji přitáhly ještě blíž.
„Snad nežárlíme, slečno Grangerová?“
„Vůbec ne,“ zašklebila se na něho, „jen bych ráda věděla, jestli…“
Táborem se rozezněl zvuk gongu.
Oba zasténali.
„… jen bych ráda věděla, jestli si Smrtijedi hodlají taky nadělit prázdniny.“
***
Smrtijedí útoky se staly součástí každodenního dění. Velmi brzy však všem došlo, že tohle je pouze hra, snaha
vylákat Zapovězence ven a trochu si s nimi pohrát. Přisluhovači Pána zla se totiž vždy někde ukázali, způsobili
trochu rozruchu, vyslali proti obráncům několik kleteb a zase zmizeli. Bez jakéhokoliv systému nebo záměru.
Zprvu si mysleli, že se jedná spíše o upoutání pozornosti, ale později Severus začal zastávat názor, že se je snaží
pouze otrávit a donutit je, aby na další poplachy zkrátka už nereagovali. Jako ten chlapec, který volal vlky.
Zapovězenci museli uznat, že tento argument má smysl. Ustanovili tedy pravidelné denní skupiny, které byly
vysílány k těmto poplachům a pouze, pokud by se útok zvrhl v něco většího, měli zažádat o pomoc.
Život v táboře se však i přes tyto eskapády začal nezadržitelně blížit ke své vánoční apokalypse. Alespoň tak to
Severusovi připadalo, když náhle byla jídelna ověšená girlandami a smrkovými větvemi. V rohu postával
vánoční stromeček a na nádvoří postávali sněhuláci, kteří začali vždy, když kolem nich někdo prošel, zpívat.
Severusovi to až příliš připomínalo Bradavice a Albusovu lásku k tomuto svátku.
Albus. Zachmuřil se. Vzpomínka na ředitele a jeho jediného přítele stále zvláštně pobolívala. Možná i to byl
důvod, proč se profesor nezúčastňoval všeobecného veselí a příprav na svátky. Přesněji řečeno příprav na odjezd
na svátky. Jak totiž velmi brzy pochopil, nejspíše se mu splní sen a tábor se zcela vyprázdní, protože až na pár
výjimek odjíždějí domů nebo k přátelům skutečně všichni. A jelikož počítal, že Hermiona pojede za rodiči,
nahlásil i on svoji cestu domů, kde měl v plánu strávit další osamocené svátky.
Jelikož však Vánoce nejsou pouze o klidu a míru, rozhodl se tuto uvolněnou atmosféru využít pro svoji malou
pomstu. První část byla spíš tak trochu odveta za jeho první návštěvu na zdejších latrínách, kde byl nucen močit
do vrchu. Vlastně těm dvěma vtipálkům neudělal nic hrozného, jen…
„Hhhhhhhhhhhhhhm. Hhhhhhhhhhhhhhm!“
„To tak tlačíš, vole? Budeš mít hemeroidy.“
„Já netlačím, nemůžu se odlepit!“
„Jak se nemůžeš odlepit? Přeci musí jít… hhhhhhhhhhhhhhhm. Hhhhhhhhhm! Já taky ne! Sakra!“
Severus to celé pozoroval z povzdálí a lhal by, kdyby řekl, že se dobře nebavil.
„Kurva, jak mi tu mohla přimrznout prdel?!“
„Hhhhhhhhhhhhhmm!“
Nejen pivo, ale i pomsta je nejlepší za studena. Nechá je tam chvíli podusit a mezitím se podívá na další bod ve
svém seznamu.
Hermiona se unaveně vracela do tábora. Od té doby, co zjistila, že Severus jede na Vánoce pryč a očividně ho
ani nenapadlo ji do svých plánů zahrnout, nabrala si všechny noční služby, co jich rozpis nabízel. Zrovna teď se
potácela přes nádvoří, když jí náhle skolila… sněhová koule.
Naštvaně se otočila a zamračila se na kohokoliv, kdo ji mohl tak nestoudně atakovat. Nezdálo se však, že by se k
útoku někdo hlásil. Nechápavě se vydala zpět, jenže to by jí nesměla na zádech přistát další sněhová hrouda.
„Hej!“ ohradila se… jenže nebylo komu. Vždyť tu nikdo nebyl, jen v jídelně sedělo pár zoufalců, kteří museli
vstávat v tuhle nekřesťanskou hodinu. „Kdo to…?“
A potom ho uviděla. Tedy spíše „to“, protože koule očividně byly řízeny kouzlem, takže se pokaždé jen odrazily
od jejího těla a poté odplachtily pryč. Tohle už někde viděla.
„Frede! Georgei!“ rozčilovala se.
Oba zrzci, kteří právě vylézali ze své chatky, se rozespale rozhlédli.
„Co to…“
V další chvíli se okolo nich prohnaly dvě splašené sněhové koule.
„Hej! Tohle byl náš nápad!“ Samozřejmě, vždyť tohle bylo poprvé vyzkoušeno na Quierrellovi a jeho turbanu.
Hermiona však tak vstřícná nebyla. Rozběhla se do prvních volných dveří a zabouchla je za sebou dřív, než jí
potřetí koule zasáhly. Teprve poté si dovolila vydechnout.
„Problém?“
Zvedla oči. Byla v laboratoři, a tak jí ani nepřekvapilo, že tu byl pouze Severus. Sledoval ji svým černým
pohledem a… šklebil se?
„Ty!“ zavrčela na něho a zabořila mu do hrudníku prst. „To je tvoje práce!“
„O čem to mluvíš?“
„Ty sněhový koule, který mě pronásledují kamkoliv se pohnu! Tos udělal ty a…“
Dál nemohla pokračovat, protože prázdná místnost byla ideální pro to, si dívku přitáhnout a políbit. „Přišlo mi to
mnohem lepší, než ti v noci vysypat na břicho kupu sněhu,“ zašeptal jí.
„Hmmm, zmetku. Ale zrušíš to kouzlo, že jo?“
„Až odjedeš na Vánoce, tak to vyprchá samo.“
Odtáhla se od něho a odfrkla si. „Tak si pěkně užiju, když nikam nejedu.“
Severus se zamračil. „Ty nejedeš domů?“
„Co bych tam dělala?“
Znejistěl. „No… za rodiči?“ Ta odpověď mu přišla jasná, ale v další chvíli si uvědomil, že se za celou dobu tady
o svých rodičích ani nezmínila. Mohlo se snad stát, že padli za oběť při útocích před půl rokem?
Hermiona se odvrátila. „Rodiče jsou pryč. V Austrálii.“
„Co dělají…?“
„Poslala jsem je tam,“ přerušila ho. Věděla, že se bude ptát. „Po těch útocích. Chtěla jsem, aby byli v bezpečí.
Tak jsem jim… upravila paměť a poslala je do Melbourne.“ Z jejího hlasu čišel smutek, nebylo to pro ni snadné
rozhodnutí.
Jemně ji zezadu objal. Počítal, že to potřebuje. „Takže… ty na Vánoce zůstáváš tady?“
„Jo,“ přikývla a odtáhla se od něho. „Neboj, nenechám tábor lehnout popelem, zatímco budeš pryč.“
„Ale já nikam nejdu.“
Nechápavě se na něho otočila. „Nahlásil jsi, že tu nebudeš.“
Promnul si čelo. „To ano, ale… to jsem udělal kvůli tomu, že jsem myslel, že ty budeš pryč.“
Nechápala. „Proč sis to myslel?“
Pokrčil rameny. „Já nevím, protože jsi neřekla, že zůstáváš? Očividně jsi neměla v plánu mě zahrnout do svých
svátků.“
„Nezeptal ses.“
„Proč bych se měl doprošovat?“
„Ty považuješ zeptání se za doprošování?“
„Neházej to na mě, ty ses taky neuráčila zeptat!“
„Protože jsi nahlásil, že jedeš pryč a já myslela… Sakra!“ odsekla naštvaně a otočila se k němu zády. Hádali se
tady kvůli pitomostem. „Proč spolu nedokážeme mluvit?“ povzdechla si.
Položil jí ruku na rameno a když neprotestovala, přitáhl si ji do náruče. Tohle by jim šlo, jen s tou komunikací to
trochu vázlo.
„Máte nějaké plány na vánoční svátky, slečno Grangerová?“ zeptal se.
Usmála se mu do košile. „Pár koulovacích bitev a návštěvu na ústředí. Proč se ptáte, profesore?“
„Jen mě tak napadlo, jestli byste ve svém programu nenašla skulinku pro jednoho sarkastického lektvaristu.“
„Myslím, že pár skulinek se najde. Pokud bude chtít.“
Přejel jí prstem po tváři. „Jsem si jist, že bude.“
***
Osmnáctý prosinec se přiblížil až nepříjemně rychle. A pak byl náhle tábor vyprázdněný jako regál při výprodeji
a zůstalo jen skutečně několik posledních zoufalců. Někteří sice plánovali ukázat se doma alespoň na Štědrý den,
ale někteří nemohli ani to. Neměli se zkrátka kam vracet.
Severus si náhle uvědomil, jaké on má štěstí, že se může těšit alespoň na něco.
Snad.
Pokud si to Hermiona ještě nerozmyslí. Už pár dní se mu totiž zdála trochu mimo. Možná to mohl dávat za vinu
jejím copánkům nebo své paranoie, ale nebyl si jistý, jestli v tom není ještě něco jiného. Třeba si to rozmyslela a
jen nevěděla, jak mu to říct. Kdyby věděl, že pravda je někde úplně jinde.
„Ginny, vážně si nemyslím, že bylo nutný mě někam tahat.“
„Taky potřebuješ koupit vánoční dárky, tak co? A ke všemu celý týden skuhráš, že nevíš, co máš svýmu
miláčkovi dát k Vánocům, tak teď nesýčkuj.“
„Za prvé neskuhrám, za druhé nesýčkuju a za třetí - a to je hlavní - není to můj miláček!“
„A jak mu říkáš? Sevíííííček?“ zašvitořila.
Hermiona se na ní zamračila. „Tebe omrzel život, že jo?“
„Mě? U Merlina, to vůbec! Kdyby mě omrzel život, tak bych ti navrhla něco šíleného! Jako třeba, abys mu dala
k Vánocům nějaký erotický prádýlko a to já přeci nedělám,“ ohradila se hned, než zastavily před dalším
obchůdkem. „Nebo že by jo?“
Hermiona zasténala. „Oh, Merline, to nemůžeš myslet vážně! Ne, ne, ne… do toho obchodu nevlezu!“
„No tak! Když už jsme tady.“
„Ne když už jsme tady . Kdybys mi řekla, kam jdeme, tak tu nejsme. Co tě to vůbec napadlo? Přeci nemůžu dát
Severusovi k Vánocům krajkovaný trenýrky.“
„Ne, trenýrky. Vždyť to budeš kupovat hlavně sobě. A jemu se to určitě taky bude líbit.“
„Pochybuju, že Severus je na podobný věci.“
„Je to chlap,“ ušklíbla se zrzka. „No tak, pojď si udělat radůstku.“
Hermiona váhala. Na jednu stranu v ní nějaká ženská část chtěla jít dovnitř a předvést se, ale na druhou stranu jí
v tom něco bránilo. Zkrátka si nedokázala představit sama sebe, jak se zabalí do dárkového balení a vyskočí
polonahá z krabice pod stromečkem. Už úplně viděla tu Severusovu reakci - Došla jim látka?
V další chvíli už stály v prodejně a boubelatá prodavačka se na ně culila. „Tak co to bude slečny?“
„Tady kamarádka by se ráda podívala na nějaké prádlo,“ chytla se slova Ginny, „něco takovýho šmrncovního,
ale aby se to potom dalo i běžně nosit.“
Prodavačka se vědoucně uculila a zhodnotila Hermionu pohledem. „Žádné boky, úzký pas, žádná prsa, ale s tím
něco uděláme… hned najdu něco přímo pro vás.“
Ani netušila, jestli se má cítit polichocena nebo uražena. V další chvíli už stála v kabince a koukala na krajkové
rudé cosi ve své ruce.
„Mohla by ses tý ženský zeptat, jestli by tam nebylo něco, co by na sobě mělo alespoň kousek neprůhledný
látky?“ zeptala se později Ginny před kabinkou.
„Ukaž se.“
„V tomhle nevylezu!“ odsekla Hermionina hlava, která jako jediná vykukovala. Zrzka tedy nakoukla dovnitř.
Prádlo bylo vkusné, ale… „Ty nejsi dobrý Nebelvír, ta červená ti vůbec nesluší.“
Starší dívka zavrčela. Musela se hodně přemáhat, aby se i tak nepokoušela zakrýt.
„Zkus ty další.“
Zkusila ještě nejméně troje a musela uznat, že se v tom cítila skutečně… žensky, jinak se to říci nedalo. Nakonec
se vrátila prodavačka s posledním kouskem.
Ginny se v očích zalesklo. „Myslím, že máme vítěze.“
„Už si odmítám cokoliv…,“ Hermiona se zarazila a i jí se na tváři rozprostřel šibalský úsměv.
Ginny nechala ramínko s prádlem houpat na prstu. „Jestli toho tvýho zmijozela neskolí tohle, tak už nic.“
***
Michaille seděla zkroušeně u stolu a pohrávala si s poloprázdnou skleničkou. Nikdo nemusel být génius, aby
pochopil, že je s nervy na dně, a tak na ni číšník jen vrhl zkoumavý pohled, než položil druhou skleničku a opět
se vzdálil.
Na ženu náhle padl stín, někdo se nad ní tyčil. Pomalu zvedla hlavu.
„Vidím, že máš tu pravou vánoční náladu,“ neodpustil si Severus, než k ní přisedl. Nic na to neřekla. „Tak co je?
Proč jsi se mnou chtěla mluvit? Počítám, že ne kvůli předání dárečků.“
Znovu si pohrávala se skleničkou, než tiše odpověděla. „Patrick má ženskou.“
„Cože?“
„Patrick,“ zopakovala mu. „Někoho má.“
„Jak jsi na to přišla?“
Popotáhla. „Jak jsem teďka byla pořád pryč kvůli Astie nebo výzkumu, tak jsem si myslela, že je doma s dětmi.
A před pár dny jsem se dozvěděla, že odchází vždycky hned po mě. A vrací se tak, aby byl doma přede mnou a
tváří se, že se nikam nehnul. A když jsem se ho ptala, kam chodí, tak mi řekl, že nikam. Že se z domu nikdy ani
nehnul,“ znovu popotáhla. „Lže mi. A Merlin ví jak dlouho.“
Co na tohle měl říct? On nebyl ta správná osoba na vylívání srdce. Věděl, že by ji měl nějak utěšit, ale také
věděl, že kdyby jeho někdo podváděl, tak nepotřebuješ utěšit, ale udržet, aby nespáchal vraždu. Nejistě zvedl
ruku a položil ji na ženina ramena. „Ale no tak… to že někam chodí přeci vůbec nemusí znamenat, že chodí za
jinou.“
„A kam podle tebe chodí?“ zeptala se. „Vlastně bych se mu neměla ani divit, měl mě nechat už dávno.“
„To sebemrskačství k tobě nesedí.“
Podívala se na něho uslzeným pohledem a on si uvědomil, že ji asi ještě nikdy neviděl takhle nalomenou. „Já
nechci, aby odešel,“ hlesla.
Nevěděl, co odpovědět, jen ji k sobě přitiskl. „Neboj, to bude…“
„Tak to seš ty!“
Severus zvedl hlavu, ale jedině, aby stačil zahlédnout sevřenou pěst, která se řítila proti jeho nosu. Ozvalo se
křupnutí a on se dost neladně sesunul na podlahu. To by nebyl takový problém, kdyby ovšem pod stolem nebyl
železný rošt na opření nohou. Náraz do něj rozrezonoval nejen kov, ale především Severusovu hlavu.
Někdo ho popadl za košili. „Já ti ukážu chodit mi za ženou!“
Takže Patrick. Bohužel ho nepoznal, protože jeho oči vše vnímaly třikrát a ještě k tomu v mlze. Což byl také
důvod, proč jeho reakce na útok i na třesení byly jen minimální.
„Nech ho! No tak, Patricku! Nech ho!“
Slyšel Michaillin hlas, i hučení lidí okolo, jenže vnímal pouze rány.
***
Ginny se na Hermionu šklebila, zatímco ta platila svůj „dáreček pro Severuse.“ Zrzka si také koupila pár kousků,
ale kvůli jejím širším bokům i větším prsům si vybrala něco naprosto jiného, než její starší kamarádka.
„Co se šklebíš?“ nechápala Hermiona.
„Nic,“ culila se dál zrzka. „Jen přemýšlím, jak z tebe potom dostanu Snapeovu reakci.“
„Jedině páčidlem,“ převzala si drobné nazpět a popadla svoji tašku.
„No tak!“ nedala si Ginny pokoj, když vyšly z obchodu, „o tohle mě nemůžeš připravit!“
„Chceš se vsadit, že můžu? Co tě na tom vůbec tak zajímáš?“
Zatvářila se nevinně. „Prostě mě to zajímá. Stejně jako Harryho vztah s Tonksovou. Nebo Ronův románek s
Astiou. Mimochodem, vy tři jste vážně zajímavá trojka.“ Hermiona její nadšení nesdílela. „Prostě mě fascinuje
představa Snapea jako chlapa. Myslím jako, že tak si ho normálně nepředstavuješ, vždycky to byl jen profesor.
Něco jako kdybys zjistila, že McGonagallová vyhrála Miss Anglie.“
Hermiona se zatvářila kysele. „Tu představu si radši nechám ujít. A ty si budeš muset nejspíš nechat ujít i mě,“
zamračila se, když si přečetla vzkaz na svém náhrdelníku.
„Sevíček?“ zašvitořila druhá.
„Nejspíš.“ Mračila se na dál. Na tom vzkazu jí něco nesedělo.
I zrzka znejistěla. „Problém?“
„To nevím.“ Vrazila Ginny do ruky tašku se svým nákupem a rozběhla se k nějakému tmavému koutu, odkud by
se mohla přemístit. „Dám ti vědět.“ A zmizela.
Měla trochu strach, aby neskončila někde ve zdi, protože to místo neznala, ale to už byla nevýhoda
přemisťování. Naštěstí skončila alespoň u popelnic a ne v nich.
Nějaká hospoda, a podle všeho mudlovská. Proč by ji volal do hospody?
Zvláště, když nic nedávalo zdání, že by zde zaútočili Smrtijedi nebo hrozilo jiné nebezpečí. Kromě náledí
samozřejmě. Nakoukla do dveří, ale vše vypadalo jako obyčejná hospoda. Rozhlédla se okolo sebe, prošla celý
podnik a pokoušela si nepřipadat jako blbec, když nakukovala ke všem stolům.
„Slečna Grangerová?“
S trhnutím se otočila. Za ní stál velice pohledný, ale přesto zcela cizí muž. „Ehm… ano?“
„Pojďte se mnou.“
Cože? Zbláznil se? „Kam?“
„Jen pojďte. Nebojte,“ dodal, když si všiml jejího pohledu, „Michaille říkala, ať vás přivedu.“
Michaille? Tak teď už nechápala vůbec nic. Vklouzla za mužem skrz korálkový závěs do malého salonku a tam
na jednom z křesel…
„Merline!“ vydechla a vrhla se kupředu. Severus seděl zhroucený v křesle, s ledovým obkladem přes obličej a s
tváří plnou podlitin a šrámů. „Co se mu stalo?“
„To Patrick,“ vysvětlila Severusova spolužačka a podívala se na muže u dveří, který se tvářil dost kajícně.
Nejspíše ho seřvala jako malého kluka. „Nějak si špatně vyložil náš vztah.“
„Oh, skutečně? Jak k tomu mohlo dojít?“ nadhodila Hermiona kousavě a otočila se zpět na Severuse. Ten se na
ni díval, ale nezdálo se, že by měl nějak v plánu komunikovat. Jen si něco mumlal. „Co je mu?“
„Má otřes mozku. Poměrně silný, řekla bych.“
„Říkal jsem, že zavolám sanitku,“ ozval se nabručeně majitel podniku.
„To nebude nutné, děkujeme.“
„Dobře, ale je to na vaši odpovědnost!“ odsekl naštvaně a vrátil se zpět za bar.
Hermiona sledovala korálkový závěs, potom sklouzla pohledem z Patricka na Michaille a zpět na Severuse. Ten
si právě teď tiskl nos, který začal opět trochu krvácet. „Neměli bychom opravdu někoho zavolat?“
„Jako bys ho neznala. Co si myslíš, že by řekl na to, kdybychom ho vzali k léčiteli?“
Snape vydal něco jako ééééééééééé, což byl jasný důkaz jeho záporného néééééé. „Sem v pohohě.“
Obě ženy si vyměnily všeříkající pohledy.
„Potřebuje pár lektvarů a hlavně se pořádně vyspat. Ale nenechávala bych ho samotného. Postaráš se o něj?“
zeptala se Hermiony.
„Aho, já hem tahy,“ huhlal Severus naštvaně zpod obkladu, aby na sebe upozornil.
Hermiona přikývla. Měla by ho odtud dostat. Odvést ho někam, kde bude mít klid. Jenže tohle místo rozhodně
nebude tábor. Sice tam teď bude jen velmi málo lidí, ale Severus určitě nechtěl, aby ho v tomhle stavu viděli. A
Ústředí je to samé, jen v bledě modrém.
Jemně mu odhrnula vlasy z čela. „Pěkně jste ho zřídili,“ zamračila se na druhého muže i na jeho přítelkyni. Ta na
tom měla taky svůj podíl viny.
„Vezmu ho k sobě.“
Kapitola 48. - Spokojenost
Kde to u Merlinova zadku jsem?
To bylo to první, co ho napadlo, když otevřel oči a zaostřil na podivně hnědou stěnu s barevnou skvrnou.
Nedokázal přesně určit, co to bylo, ale jedním si byl jistý - nikdy dříve tady nebyl.
V první chvíli se v něm ozval bojovník. Posadil se a jeho ruka šmátrala po hůlce ve své kapse. Mezi tím, co se
snažil vzpomenout, kde se tady vzal, zjistil, že svoji zbraň nemá. Tedy alespoň ne v kapse. Hned vzápětí však
uviděl, že hůlka leží na stolku jen kousek od něho. A společně s ní sklenice s vodou, několik prázdných ampulek
od lektvarů a další léčebné prostředky.
Očividně byl tedy u někoho, kdo se ho nepokoušel zbavit. Tedy snad.
Rozhlédl se po pokoji, ale jen aby zjistil, že pohyb mu působí značné problémy. A to nejen hlavou. Celé tělo měl
ztuhlé, záda ho bolela, v krku měl křeč, ale to bylo nic proti tomu, jak mu pulzovalo ve spáncích. Opatrně natáhl
ruku a pokoušel se na zátylku najít ránu. Nemusel se snažit ani příliš dlouho. Za chvíli nahmatal pulzující a stále
dost hrubou jizvu.
Zamračil se. Kde k ní kruci…?
Pamatoval si tu hospodu… Michaille, jak se mu svěřuje s nevěrným přítelem… a potom i nevěrného přítele
osobně… Pamatoval si, jak se proti němu žene a napřahuje se, i jeho vlastní odhodlání, že mu nenechá žádnou
ránu dlužen a potom… tma.
Promnul si nos. Tohle si za rámeček skutečně nedá. Jak mohl skončit tak brzy?
Zpropadená hlava!
Dobře, ten chlap ho vyřídil na první ránu, ale někdo se o něho očividně postaral. Teď jen, kdo to byl. Měl sice
určitou představu, ale kdyby to věděl na jisto, byl by klidnější.
Znovu se rozhlédl okolo, ale nic v tomto obývacím pokoji mu nenaznačoval, kde se nachází. Tedy vlastně jedna
věc ano - televizor. Alespoň tak nějak se té věci nadávalo. Takže mudlovský dům a mudlovská rodina.
Jeho představy dostávaly reálnější obrysy. A ještě reálnější získaly ve chvíli, kdy na krbové římse zahlédl
několik fotografií. Opět mudlovských a zobrazujících obyčejné okamžiky rodinné dovolené. Jen otec, matka a
jedna dcera.
Zaslechl tiché, cinkavé zvuky z vedlejší místnosti a v další chvíli se pokojem rozlehla úžasná sladká vůně.
Začichal. To je… cukroví?
Nevěřil vlastnímu nosu, ale stejně se za ním vydal. Vedl ho přímo do kuchyně přes chodbu, kde našel nejenom
zdroj té nádherné vůně, ale také její původkyni.
Nespletl se.
Hermiona zrovna vyndala z trouby plech voňavého cukroví, zatímco si prozpěvovala nějakou melodii společně s
rádiem. Tváře měla zrudlé od toho tepla a ruce i vlasy zamazané od těsta. O zástěře ani nemluvě. Přes to přese
všechno vypadala až neuvěřitelně roztomile.
Opřel se o zárubeň dveří a chvíli ji pozoroval. Nějak tuhle chvíli nechtěl rušit.
Nakonec si ho přeci jen všimla, zahlédla ho v odrazu v hrnci.
Nadskočila.
„Severusi,“ vydechla vystrašeně.
„Jsem to já,“ řekl prostě, „máš snad víc bezvládných mužů poschovávaných po domě?“
Podívala se na něho trochu skepticky. Měla snad čekat, že ho po tý ráně do hlavy přejde ten jeho kousavý
sarkasmus?
„Jak je ti?“ zeptala se místo dalších dohadů.
„Jelikož jsem viděl tu zásobu lektvarů, které jsi do mě nalila, jako kdybych prošel spáry draka, tak bych měl asi
říci, že je mi dobře.“
Příště ho bude muset praštit silněji, třeba ho to konečně přejde.
„Nebyla by prostá odpověď snazší?“ pokoušela se ho ignorovat a lehce mu zajela rukou do vlasů, aby
zkontrolovala ránu. „Hlava bolí?“
„Nic co bych nezvládl.“
„Takže bolí,“ přeložila si to.
„To jsem neřekl.“
Povzdechla si. „Měl jsi silný otřes, zlomenou lebeční kost a otok mozku, tak mi sakra neříkej, že tě nic nebolí!“
mračila se na něho.
„To to bylo tak vážné?“
„Spadnout o dva centimetry vedle, tak už nejsi.“
Zamračil se. „Kdo mě ošetřoval?“
„Michaille, Poppy a potom já.“
Zasténal. Nevěděl, jestli ho víc štvou poznámky, které si vyslechne od Shelly, káravý pohled od Poppy nebo ten
lítostivý od Hermiony.
„Moc neúpi. Taky jsi mohl skončit u Munga.“
„A kde to vůbec jsem?“
„U mě doma přeci.“
Zvedl obočí. „A jak dlouho tu jsem?“
„Tři dny.“
Promnul si čelo.
„Co je?“ strachovala se.
„Nic si nepamatuju. Naposledy toho… ehm… ten incident v hospodě.“
Tentokrát to byla ona, kdo pozvedl obočí. „Jinak nic?“
„Ne. Byly se mnou nějaké… problémy?“
Hermiona se nadechla a přemýšlela, jestli by mu měla říci, co se tady stalo? Jak ho sem táhla s bolestmi, že div
nemlátil hlavou o zeď? Jak letěla za Pomfreyovou, aby jí sebrala nějaký prostředek na bolesti? Jak ho našla
zkrouceného pod stolem a vyčerpaného bolestí k spánku? Jak se do něho pokoušela dostat tekutiny a připadala si
u toho jako matka s malým dítětem? Jak se po dvou dnech vydal na záchod a musela ho hodně držet, aby se jí
nevymočil na gauč, než ho nasměrovala do koupelny, kde ho našla po čtvrt hodině spát na zemi za záchodovou
mísou? Měla by mu říci, že…
„Ne, žádné problémy,“ řekla nakonec.
Očividně se mu docela ulevilo.
Jejich další rozhovor byl přerušen, když trouba dala najevo, že je připravena další várka cukroví. Severus tím
zvukem byl trochu překvapen, jen Hermionin klid mu napověděl, že to tak asi má být.
„Co to bude až to bude?“ zeptal se nevinně a natahoval krk.
Trochu se ošila. „Jen jsem si říkala, že když už tady máme strávit celé Vánoce, tak by trocha cukroví mohla přijít
vhod.“ Nezmínila se už o Michailleně poznámce na okraj, že Severus je údajně blázen do sladkého. I když něco
takového samozřejmě nikdy nepřizná.
„Celé Vánoce? Tady?“ zeptal se a v očích se mu trochu zalesklo, ta představa se mu moc moc líbila. S jiskrami v
očích se sehnul k dívce a hodlal její rty uvěznit v polibku, když ho odstrčila.
Nechápavě se na ni podíval. Jestli si myslí, že s ní vydrží být tady dva týdny zcela v počestnosti, tak to se tedy
sakra plete. Zvláště, když to musel vydržet už minulý týden, kdy se mu celou dobu vysmívaly ty její copánky.
„Co…?“ nechápal.
„Neber to tak, že mě neláká tě tady přirazit ke stolu, ale dovoluji si ti navrhnout sprchu.“
„Společnou?“
„Ne, tvoji. Soukromou. A to teď hned.“
Nenápadně si přičichl ke svému podpaždí a uznal, že by mu sprcha rozhodně přišla vhod.
„Druhé dveře nad schodištěm,“ řekla mu jen, než se odtáhla. „Zatím ti připravím něco k jídlu, ano? Určitě máš
hlad?“
„Ani ne.“
Podívala se na něho dost skepticky. „Tři dny jsi nejedl.“
„Dobře, tak trochu jo.“ Žaludek se ozval víc než trochu.
Hermiona se ušklíbla. „To slyším. Tak mazej.“
***
„Sluší ti to.“
Když vylezl ze sprchy, našel na podivné bílé krabici s tlačítky nějaké oblečení. Bylo pánské, ale na trochu
silnější postavu. Rozhodně však bylo lepší než to smradlavé, co ze sebe právě svlékl. Ani nechtěl vědět, co se s
ním ty tři dny dělo. Ta stále bolestivá rána na hlavě mu byla dostatečnou odpovědí.
„Je nezvyklé tě vidět v mudlovském,“ zkonstatovala, když ho rentgenovala pohledem, „ale rozhodně by mi
nevadilo, kdybych tě v něm vídala častěji.“
„I když bych řekl, že tvůj otec je trochu širšího ražení než já,“ pronesl k plandavým rukávům a poněkud volné
látce okolo hrudníku.
Zatvářila se trochu zkroušeně, ale přikývla. „Jo, trochu jo.“ Otočila se ke krbu, kde ještě před chvílí rozvěšovala
girlandy a snažila se potlačit smutek, který ji při zmínce o jejím otci zastihl.
Poznal to. I když trochu neznalý těchto situací, jemně ji sevřel v náruči. Rozhodně ho nenapadlo, že jediná
zmínka spustí takovou lavinu. Muselo ji to strašně trápit. Vlastně si ani neuměl představit, jaká muka prožívá z
toho, že jsou rodiče pryč a jakými výčitkami trpí, že je poslala pryč ona.
„Určitě jim je dobře.“ zašeptl jí do ucha.
Přikývla. „Jen se mi stýská.“
Otočil ji k sobě a konečně políbil. Nebyl to sice polibek plný příslibu, který měl předtím v plánu, ale uznal, že
ten by se sem teď příliš nehodil. Místo toho ji nechal, aby se o něho opřela. V tom objetí nebylo nic zvláštního a
přesto si Severus uvědomil, že v podobném objetí ještě nebyli. A ani netušil, co všechno bude v nejbližších
dnech poprvé.
„No nic,“ povzdechla si po chvíli Hermiona a otřela si oči. „Jak ti vůbec je?“
Zvedl obočí. „Ty se ptáš mě, jak mi je?“
„Ty jsi ten, kdo tu poslední tři dny ležel jako umrlec čekající na rakev, proto se tě ptám, jak ti je. A pravdu!“
upozornila ho hned. „Žádný výmluvy, nebo něco ve smyslu, že se cítíš naprosto v pořádku, jinak budeš spát v
chodbě.“
Severus se zatvářil jako kdyby právě spolkl citron. Kdyby ho neznala, tak by se před půl rokem ještě stáhla
zpátky a modlila se, aby unikla jeho hněvu. Teď však už dokázala rozeznat, kdy se jedná o skutečný hněv a kdy
pouze o předstírání.
„Kdepak, tenhle pohled už na mě neplatí,“ upozornila ho hned. „Tak co? Mám volat Poppy, aby si tě přišla
zkontrolovat?“
„U Merlina, takový trest si snad nezasloužím,“ zamračil se. „Dobře. Trochu mě bolí hlava. Ale jinak bych řekl,
že nic zvláštního.“
Zvedla obočí.
„Dobře, trochu víc mě bolí hlava. Ale nic zvláštního.“
I tohle přiznání od něho bylo hodně. Donutila ho, aby se k ní otočil zády, než mu zkontrolovala zranění. Rána
byla stále zarudlá a lehce napuchlá, ale naštěstí už nic víc. Znovu to celé vyčistila a namazala léčivou mastí, než
mu navrch vtiskla skutečný drobný polibek.
Severuse to překvapilo, ale nestačil se ani zeptat, protože se před ním v další chvíli objevil talíř s jídlem. A
vonělo to skutečně výtečně. Jeho čichové buňky právě slavily Vánoce, kdyby to nebyl Snape, mlasknul by si.
Popadl příbor, ale v další chvíli si uvědomil jednu znepokojivou věc. „Ty nebudeš?“
„Nemám hlad,“ řekla prostě. „Nekoukej tak. Celý den jsem v kuchyni a jak to tady pořád cítím a ochutnávám,
prostě nemám hlad.“
Ještě chvíli váhal. Připadalo mu to hloupé, aby se on tady nadlábnul, zatímco ona hladověla. Jenže kručící
žaludek, únava a ty úžasné vůně udělaly své.
„A potom bys měl taky napsat Michaille,“ pokračovala po chvíli, „už poslala asi čtyři sovy a pořád se vyptává,
jestli ses už probudil.“
Severus se na ní podíval, ale nic neřekl. Hlavně proto, že ho učili, že se s plnou pusou nemluví.
„Proč jste se vůbec porvali?“ zajímala se po chvíli dívka, aby řeč nestála. „Z nějakého důvodu mi to nechtěla
říct.“
„Byl jsem považován za milence.“
Zamrkala. „Koho?“
„Hádej,“ prskl i přes plnou vidličku. „Připadám ti snad po tom půl roce jako člen čtyřprocentní populace?“
zamračil se, ale další sousto mu spravilo náladu. „A než se zeptáš,“ pokračoval s plnou pusou, „tak jsem v tom
byl zcela nevinně.“
„Jen aby,“ zašklebila se.
Bylo to jen škádlení, protože už pochopila, že mezi Severusem a tou ženskou nic není. Možná bylo, ale už není.
To poznala z pohledů, které vrhala Michaille na svého manžela. A on na ni. U ní to chápala, ten její Patrick byl
skutečně kus nádherného chlapa. Jen ta druhá strana vztahu ji moc nedocházela. „Víš, co nechápu?“ pokračovala
po chvíli. „Jak si ženská jako Michaille mohla nabrnknout takovýho chlapa jako je ten její Patrick. Vždyť to je
prvotřídní kořen, žádný obal časopisu by se za něj nemusel stydět.“
Převalil sousto na druhou stranu úst. „Kořen?“ zvedl obočí.
„No, je pohledný, to musíš uznat.“
Spolkl sousto i trochu hořkosti. Ano, to uznat muset, jen nebylo příjemné slyšet takovou lichotku od své… no,
zkrátka od Hermiony a vědět, že o něm něco takového nikdy neřekne. „Co jsem potom já, když on je kořen.
Pařez?“ snažil se znít nenuceně. „Dřevo jako dřevo?“
„Snad nežárlíme,“ zašvitořila k němu a přemítala, jestli by mu mohla vlézt na klín a přitulit se. Nevěděla však,
jestli by to nebyla příliš velká dávka intimity, takže ho jen objala okolo ramen. „Ty jsi můj Severus. I když občas
by se o tom dřevu taky dalo uvažovat,“ neodpustila si dodat.
Ohnal se po ní, i když skutečně jen symbolicky. Ta první věta totiž zahřála mnohem víc než to objetí. „Žena jako
Michaille si ho dokázala nabrnknout proto,“ řekl po chvíli jako kdyby jejich rozhovor vůbec nepřerušili a přitáhl
si ji do náruče, „aby byla udržená rovnováha. Jen tak je možné, že holka jako ty zavadí o morouse jako já.“
„Tak to bych vlastně měla být Michaille vděčná, že mi tvoří druhý protipól,“ zasmála se Hermiona a jemně drcla
Severusovi o čelo. V jeho náruči bylo tak příjemně. Tedy do chvíle, než si všimla jeho bolestivého mračení. „Co
je?“
Mnul si čelo a v tomhle gestu byla bolest.
„Hlava?“ dovtípila se.
Nechtěl jí to říkat, ale ta silná vůně v kuchyni a ten slabý náraz hlavy o hlavu způsobil, že se přes něho převalila
vlna bolesti. A jeho žaludek začal protestovat i proti jídlu, i když bylo tak chutné.
„Chceš lektvar?“ zeptala se, když neodpovídal. „Ale už jsi měl dneska dva.“
„Tak to raději nebudu pokoušet,“ zamračil se, i když mu vidina několikahodinové bolesti nebyla jinak příjemná.
„Měl by sis jít lehnout,“ zvedla se mu z klína. „Půjdu ti vyměnit prostěradlo na gauči. To staré bych řekla, že jsi
trochu propotil. Pak ti udělám ještě čaj.“
Takže on bude vykázán na gauč? I když vlastně co čekal?
Ač to bylo zvláštní, jejich vztah tu byl zcela rozdílný oproti táboru. Náhle řešili mnohem různější věci, než jen
zásoby, zranění a občasný sex. Jako kdyby s tímhle místem přišel i střet s realitou, která je vrátila do fáze
oťukávání. Nevěděl, jestli to je dobře nebo špatně, a bohužel mu jeho hlava ani nedávala možnost to nějak víc
prozkoumat.
O několik hodin později se Severus převracel na gauči a neustále se pokoušel usnout. Hlava stále pulzovala,
protože spánek nepřicházel a on přemítal. O všem a o ničem. O něm, o Hermioně, o nich, o těchto Vánocích, o
minulých Vánocích a kam tohle všechno vlastně povede. Představa by byla, realita bude určitě jiná. Už se skoro
propadal do spánku, když ho probudilo zavrzání schodů.
Věděl, že to je Hermiona, ale ani tak neotevřel oči. V té podivné fázi téměř spánku se nechtěl vrátit zpět do
bdění, když bolest konečně trochu povolila. Slyšel, jak k němu pomalu ťapká. Zastavila se u něho.
Cítil, že přešlapuje nad gaučem, než se pomalu otočila a opět se vydala do svého pokoje. Tedy, chtěla se vydat,
kdyby nenatáhl ruku směrem, kde ji tušil, a nezachytil její lýtko.
„Nespíš?“ zeptala se šeptem. Jako kdyby ho mohla vzbudit.
Zamručel, na mluvení byl moc unavený.
„Jen jsem se chtěla podívat, jestli ti nic nechybí.“
Podíval se na ni a ta její starost ho skutečně zahřála. Chtěl by však zahřát ještě o trochu víc. Přeci jenom otevřel
oči a pokynul jí, aby se k němu sehnula, že jí chce něco říci.
Natáhla k němu ucho, ale v další chvíli jen tiše vykřikla, když si ji k sobě stáhl a přitulil se k ní jako k oblíbené
plyšové hračce. „Hmm… spokojenost,“ zapředl jí do ucha, když se uvelebil.
Hermiona chvíli nevěděla, co se s ní vlastně děje, dokud jí to náhle celé nedošlo. A přišlo jí to… směšné. Tiše se
začala pochechtávat tomu, jak bylo možné, že obávaný profesor lektvarů je spokojený jako dítě pod vánočním
stromečkem jen z obyčejného objetí.
„Jinak nic?“ zeptala se po chvíli do tmy. Trochu nejistě, ale popravdě netušila, co od tohohle čekat. „Jen objetí?
Dneska nehodláš atakovat moji počestnost?“ neubránila se rýpnutí.
Trochu se zamračil, jako kdyby už z polospánku. „Dneska ne, bolí mě hlava.“
Nemohla si pomoci, rozesmála se. „Ale tohle je ženská výmluva, tu nám nesmíš brát.“
Přitáhl si ji k sobě pevněji a přehodil přes ni jednu nohu v majetnickém gestu. „My chlapi nejsme mašiny na sex,
taky musíme mít náladu,“ mručel.
„Jen ji máte trochu moc často,“ neodpustila si tlumeně.
Zabořil jí tvář do vlasů a snad konečně usnul.
Hermiona zůstala ležet nehnutě v jeho objetí a skutečně stále čekala, že to celé je jen nějaká hra. Po dobré
čtvrthodině, kdy se však nic nedělo a její společník spokojeně oddechoval, pochopila, že to myslel zcela vážně.
Dámy a pánové, divte se, Severus Snape se rád tulí.
Sice už za měsíce jejich vztahu stačila poznat mnoho jeho tváří, ale tuhle ještě příliš ne. Před sexem si sice
vždycky dával záležet na nějakém tom mazlení, ale vždy to brala čistě jako předehru a jeho ohleduplnost. Zřejmě
tomu však tak nebylo. Jinak si nedokázala vysvětlit, jak to, že leží s jeho rukou pod košilí a jeho tělem
přitisknutým ke svému bez toho, aniž by v tom byl jakýkoliv erotický podtext.
Ne, že by si hodlala stěžovat.
Místo toho se jen pohodlněji zavrtala do jeho náruče a po chvíli hledání té správné polohy usnula.
***
Druhý den mu bylo o poznání lépe, i bolest hlavy přešla. To poznala hned při probuzení, kdy ji probral polibek a
doteky, které toho měly v podtextu skutečně hodně. Když potom po půl hodině leželi vedle sebe nazí na gauči po
vášnivém milování, připadali si oba až podivně správně. Severus měl svoji levou ruku protaženou pod
Hermioninou hlavou a položenou na jejím hrudníku, kde si lehce pohrával s bradavkou. Nebyla v tom další
předehra, jen nenucenost. A Hermiona si uvědomila, že jí ty doteky už vůbec nevadí.
„Máš na dnešek něco v plánu?“ prolomil nakonec to příjemné ticho.
Zvedla hlavu. „Nic zvláštního. Ty?“
„Napadlo mě, že bych si došel domů pro pár věcí,“ přiznal. „Taky bych se měl stavit u Michaille. A taky na
Ústředí,“ uvědomoval si. „Rád bych věděl, co se za ty tři dny stalo.“
Přikývla. „Půjdu s tebou. Tedy, jestli ti to nevadí.“
Přitáhl si ji blíž a políbil na čelo. „Vůbec ne.“
„Cestou bychom potom měli koupit vánoční stromeček. Snad ještě někde budou mít.“
Trochu nechápavě se na ni podíval. „Na co? Přeci nechceš kvůli jednomu dni kupovat stromeček.“
„A proč ne?“ zvedla hlavu. „Vánoce bez stromečku přeci nejsou Vánoce.“
„Když myslíš,“ pokrčil rameny. „Ale kvůli mně ho kupovat vážně nemusíš, my jsme stromeček nikdy neměli.“
„Vy jste neměli stromeček?“ vydechla. Je to jako narozeniny bez dortu - nemyslitelné.
Znovu pokrčil rameny. „Já vlastně Vánoce nikdy neslavil.“
Tentokrát se mu vykroutila ze sevření a opřela se o lokty, aby se na něho mohla podívat. „Ty neslavíš Vánoce?“
vydechla. „Jsi snad… Žid?“
Zvedl koutek úst. „To bys snad už poznala, ne?“ ušklíbl se a lehce kývl ke svému klínu, který ani v nejmenším
nebyl obřezaný. „Ne, tak jsem to nemyslel. Zkrátka pro mě Vánoce nikdy neznamenaly víc než další otravný
svátek, do kterého mě Albus nutil.“
„To jste neslavili ani doma?“ odvážila se zeptat. To, že někdo neslavil Vánoce, bylo prostě neuvěřitelné!
„Kdysi dávno, když jsem byl ještě hodně malý. Potom už ne.“ Chtěla se zeptat, ale předběhl ji. „Nechci o tom
mluvit,“ dodal hned zamračeně, ale přesto pokračoval. „Na škole jsem se vždycky musel jen dívat, jak ostatní
rozbalují dárky a když jsem dospěl… vlastně jediné, na co jsem se každý rok těšil, byla jedna z knih Jedů
nejmocnějších, které mi Albus dával každý rok. Letos mi měl dát předposlední z dvanácti svazků,“ dodal po
chvíli spíš pro sebe, „asi už to nestihne.“ Hlas se mu chvěl. Teprve nyní mu došlo, že jediný přítel, který mu kdy
dával dárky k Vánocům už prostě není.
Ze zamyšlení ho vytrhl její dotek na hrudi. „Nemysli na to,“ zašeptala prosebně.
Vzal její ruku a políbil ji do dlaně.
„Co kdybys mi dal šanci ti ukázat, že Vánoce můžou být i pěkný?“
„I kdyby měly být celý slavný Vánoce jen tahle chvíle, tak to stojí za to,“ usmál se na ni. A políbil ji.
Kapitola 49. - Home sweet home
Tkalcovská ulice bylo místo, které se Hermioně ani za mák nelíbilo. I když pominula tu zamračenou oblohu a
sníh snášející se na namrzlou zem, stále tohle místo působilo špinavě a ponuře. To samé pak platilo i pro dům
samotný. Když Severus začal nenápadně strhávat ochranná kouzla, aby mohli vstoupit, uvědomila si Hermiona,
že by v tomhle domě dokázala pobývat tak akorát tehdy, kdyby si měla hrát na pašeráka nebo feťáka, ale nikdy
nikdy nikdy by tu nedokázala žít s rodinou. Jen při představě vypustit děti do téhle odporné tovární čtvrti jí běhal
mráz po zádech.
V další chvíli ji napadlo něco v tom smyslu, že o tom by si měla se Severusem promluvit, než si vynadala, že je
Káča hloupá. Jsou spolu nějaký měsíc, pokud to on tak vůbec bere, a ona myslí na děti.
Vstoupila za ním do domu a raději se soustředila na to, aby o něco nezakopla nebo se nepraštila.
„Odlož si,“ řekl jí jen a sám si sundal těžký plášť. „Obývací pokoj je támhle, hned vedle kuchyně, kdybys chtěla
třeba čaj na zahřátí. Mně to bude chvíli trvat,“ dodal ještě, než zmizel kdesi v útrobách domu.
Hermiona chvíli přešlapovala v chodbě, než se pomalu vydala do pokoje, který jí ukázal. I z tohoto místa proudil
jakýsi chlad, i když ne tak jako z domu samotného. Tady to byla spíše zašlost. Byla si téměř jistá, že kdysi tohle
místo bylo jakýmsi způsobem útulné, i když velmi chudé, ale ta útulnost z něho vyprchala s léty, kdy se tu nikdo
o nic nestaral.
Dala si drahnou chvíli, aby prozkoumala vše od těžkých závěsů, přes tmavé police až po zaprášený koberec.
Prsty přejela přes hřbety knih, i když těch tu nebylo tolik, kolik by od Severuse čekala, až se zastavila u jedné
prosklené vitríny, která byla naplněna tím, co tu čekala ještě méně.
Fotografiemi.
Na nejvíce z nich seděl nebo postával černovlasý usměvavý klouček a Hermiona ani nemohla uvěřit tomu, že je
to Severus. Kdyby u něho ten úsměv už párkrát neviděla, prostě by tomu nevěřila. Zvláště téhle, na které se hrdě
opíral o model lodi a na sobě měl padnoucí námořnický obleček. Kdyby mu tam nebyly nějaké čtyři roky,
přísahala by, že ho museli uřknout, aby svolil.
Zasmála se. Kdyby ho chtěla jednou vydírat, tohle by byl skvělý materiál.
Položila fotografii a podívala se na ty zbývající. Na další postávali jeho rodiče a na té poslední… stojící úplně
vzadu… byla mladá žena. Nádherná mladá žena vyobrazená na staré, ještě lehce nahnědlé fotce, jak stojí opřená
o malý stoleček a jen lehce se usmívá. Nehýbala se, takže muselo jít o mudlovskou fotografii.
Ale kdo to byl?
Žena na ní vypadala skutečně mladě. A byla nádherná.
Že by Severusova přítelkyně? Nebo snad manželka? Nikdy se o nikom nezmínil, ale pravda, že ona se taky
nikdy neptala. Mohl být už Severus někdy ženatý? Nebo třeba zasnoubený? Nebylo to nemožné. A možná právě
za tím by mohla být ta náhlá změna povahy, která Severuse postihla. Jinak si nedokázala vysvětlit, jak je možné,
že Severus mohl být tak bezstarostné dítě. Co se mu mohlo stát?
„Mohlo mě napadnout, že tě najdu tady.“
Hermiona div nenadskočila, když se jí za zády ozval tichý hlas. Vůbec ho neslyšela přicházet. „Chodíš jako
duch!“ vytkla mu jemně.
„Alespoň mě nebudeš zlobit, jinak tě po smrti budu chodit strašit. Co tě tu tak zaujalo, volal jsem na tebe,“ zeptal
se, ale v tu chvíli už jí bral fotografii z ruky. Při pohledu na obrázek jeho pohled trochu zjihl. Ať už to byl
kdokoliv, očividně ji miloval. „Byla krásná, že ano?“
Přikývla. Snad i doufala, že řekne ještě něco navíc, ale on mlčel. „A kdo to vůbec je?“
Podíval se na ni trochu překvapeně. „Moje matka, přeci. Kdo jsi myslela?“
„To je tvoje matka? Ale kdo je potom… tohle?“ zeptala se nejistě a ukázala na fotografie, na kterých seděl
Severus a jeho rodiče. Tam přeci byl s matkou a to nemohla být ta samá žena jako na druhé fotografii, to nebylo
možné.
„Taky,“ odsouhlasil a natáhl se pro druhou fotku, „zestárla. Strašně. Vypadá tu o třicet let starší a to to není let
ani deset,“ zamračil se. „Otec jí nejdřív vzal mládí a potom i život.“
Zalapala po dechu. „Chceš říct, že jí tvůj otec…?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou, „ne, takhle jsem to nemyslel, on ji… nezabil. Tedy… ne přímo,“ dodal zamračeně. „Ale
nedalo by se říci, že by to byl otec snů.“ Podle jeho tónu to bylo mnohem horší, než jen otec snů .
„On… bil tě někdy?“ zeptala se nejistě.
Neodpověděl hned. „Mě ne. To by si nedovolil. Nebo mu to spíš matka nedovolila,“ dodal s hořkým tónem.
Zahleděl se na fotografii a dlouho byl jeho výraz zamlžený, nespíše byl vzpomínkami úplně jinde. „Otec nebyl
vždy špatný,“ dodal po chvíli s povzdechem. „Pamatuju si, že pracoval ve zdejší továrně. Jako řadový dělník,
plat nic moc, ale byla to práce. Měl ji rád. Byl to kutil, na co doma neměl peníze, to si vyrobil. Pamatuju si, že i
mě to jako malého učil. Taky mě učil létat na koštěti, i když to byl mudla a na koštěti nikdy neseděl,“ dodal s
trochu smutným úsměvem, „to je asi nejstarší vzpomínka, co na něho mám.“ Odmlčel se. „Jenže potom přišla
krize a fabrika začala propouštět. A můj otec byl mezi nimi. Nejdříve jsem to nevnímal, byl jsem malý. Říkali mi
- neboj, tatínek si najde jen novou práci. A zpočátku to tak i vypadalo, táta pracoval, kde se dalo, prodával
vyřezaný nábytek a tak… jenže jednou pracoval dlouho do noci, byl unavený a ujelo mu dláto… rozříznul si
ruku. A to tak, že v ní už nenávratně ztratil cit.“
Hermiona hltala každé jeho slovo, ani nedutala.
„A to byl konec s řezbářstvím i prací. Kdo by zaměstnal chromého padesátníka bez vzdělání a bez zkušeností. A
potom už to šlo všechno dolů. Nejdřív to byly jenom deprese, prostě jen křičel. A hádal se s matkou. Pořád a
pořád, kvůli všemu. Vzpomínám si, že jsem se schovával všude, kde se dalo - pod postelí, v komíně, ve skříni…
kdekoliv, kam by za mnou nedolehly ty hádavé hlasy.
Asi v osmi jsem ho poprvé viděl ožralého tak, že se nebyl schopen zvednout. Tehdy jsem si ještě myslel, že je
jen nemocný. A potom se to opakovalo, znova a znova. O rok později jsem poprvé našel matku zmlácenou.
Tvrdila, že spadla. Tou dobu padala pořád.“
Dívka zalapala po dechu, ale na víc se nezmohla.
„Když jsem nastoupil do Bradavic, něco se změnilo. Matka otce nejspíše dohnala k odborníkovi, protože když
jsem se po prvním ročníku vrátil, vypadali jako šťastní manželé. Otec byl stále na antidepresivech, ale vypadalo
to, že už nepil a měl nabídku na práci. Jenže když jsem se vrátil po ročníku druhém, bylo všechno jako předtím.
Po třetím ročníku jsem se modlil, aby už začala škola, po čtvrtém jsem doma vydržel týden. Přemlouval jsem
matku, aby odešla, ale ona odmítla. Prý ho pořád miluje.“ To poslední slovo plivl jako jedovou slinu.
„Po pátém ročníku jsem se domů ani vracet nechtěl, ale přesto jsem v září musel - matce na pohřeb. Utýral jí k
smrti. A peníze na její pohřeb prochlastal!“ každé slovo cedil mezi zuby, jako kdyby to bylo něco odporného.
„Ten rok jsem se ani domů nevracel, vlastně už nikdy - po sedmém ročníku jsem… přijal znamení a pokoušel
jsem se zapomenout. To je celý příběh,“ dodal nakonec zahořkle. Naposledy se zadíval na fotografii, na které
vypadali jako šťastná rodina a s prásknutím ji vrátil na polici, než se odvrátil a odešel do kuchyně. Na Hermionu
se ani nepodíval.
Trvalo dlouho, než našla rovnováhu na to, aby se mohla vůbec nadechnout. Bylo jí ho líto, tak strašně moc, že to
ani nedokázala vyslovit. Jenže tušila, že lítost je to poslední, o co stojí. Věděla, jak sama nenáviděla, když se
rodiče hádají a to se dělo jednou za půl roku. Jak děsivé to muselo být pro dítě, které něco takového vídalo každý
den?
Pomalu se vydala za ním. Seděl na židli u stolu, hlavu v dlaních. Nechtěla ho rušit, ale přesto tušila, že musí
něco udělat. Obejmout ho. Přitiskla se k jeho zadům a doufala, že jí neodstrčí. V první chvíli snad i chtěl, ale
nakonec si to rozmyslel. Místo toho si přitáhl její ruce ještě o kousek blíž k sobě. Položila mu hlavu na rameno a
jen lehce políbila na spánek. „Promiň,“ špitla, „nevěděla jsem, že to bude tak bolet.“
Jen zamručel.
„Děkuji, žes mi to řekl. Vážím si toho.“
Další zamručení, asi mu nebylo do řeči.
„Máš už všechno, nebo tu ještě něco potřebuješ? Možná bychom měli už jít.“
Přikývl. „Asi jo,“ vydechl. Jeho hlas nebyl tak vyrovnaný jako vždy. Přese všechno se ze židle nezvedal. „Jestli
se chceš na něco zeptat, udělej to teď. Už se k tomu nechci vracet.“
Otázek bylo tisíce, ale věděla, že možností bude jen pár. „Co… se stalo s tvým otcem? Žije ještě?“
„Díky Merlinovi ne. Nevím, co se mu stalo, přišel mi jen úmrtní list. Asi se upil k smrti. Ani nemá hrob, jen ho
nechali rozprášit.“
Přikývla, víc vědět nepotřebovala.
„Pojďme odtud.“ Severus vzal svoji tašku, zabezpečil dům a společně se přemístili pryč.
Hermiona však ještě nechtěla domů. Měla neblahý pocit, že kdyby se teď zavřeli mezi čtyři zdi, tak by je čekalo
jen dlouhé těžké mlčení. Potřebovala Severuse přivést na jiné myšlenky a procházka k tomu jistě byla dobrým
prostředkem. „Přemístím nás.“ Objala ho okolo pasu a přemístila je, ne však k jejímu domu, ale místo toho
přímo do centra Londýna.
„Co… proč…?“
„Myslela jsem, že bys rád přišel na jiné myšlenky. Co třeba… procházka?“
Chvíli váhal, ale nakonec přikývl. I když to nebylo něco, co by dělal často, vydal se pomalým krokem směrem k
Temži. Hermiona se zařadila po jeho boku. Mlčeli, šli vedle sebe jako dva známí… tedy až do chvíle, než jemně
sevřel její ruku ve své. Překvapeně se podívala na jejich spojené ruce, to nečekala. Zahleděla se mu do očí, ale
jediné, co viděla byl nejistý pohled. Nejspíš ani on nevěděl, jestli neudělal něco špatně.
Povzbudivě se na něho usmála.
Prošli společně skoro celé centrum hlavního města, ale celou dobu mlčeli. Jen se drželi za ruce, když procházeli
okolo historických památek, které teď byly osvětleny desítkami světélek a svíček. Nebýt toho sychravého počasí,
snad by to byla i romantická idylka. Padal sice sníh, ale ten kvůli teplotám okolo nuly jen dopadal na zem a
tvořil jakousi nepříjemnou břečku. A pokud jste se tomu přeci jen dokázali vyhnout, buďte si jistí, že projíždějící
auta vás s tím nahnědlým bahýnkem velmi rychle opět seznámí.
Nakonec skončili u londýnské Marriot country hall naproti Parlamentu, ale k jejich smůle nebyli jediní, kdo měli
ten nápad přijít se podívat na osvětlené Londýnské Oko. Hermiona úplně viděla, jak její společník zaťal zuby.
Nesnášel davy, to věděla. Něco jí říkalo, ať odejdou, ale potom jí hlavou probleskl nápad. Přitulila se k němu a
pevně ho objala okolo pasu.
Severus se na ni trochu nechápavě podíval, popravdě nečekal, že se k němu bude tak lískat na veřejnosti. Sice to
byl on, kdo ji vzal za ruku, ale tohle objímání bylo přeci jen něco jiného. Ne, že by si stěžoval, jen ho překvapila.
„Věříš mi?“ zeptala se a v očích jí hrála světélka.
„Něco mě varuje, abych neříkal ano, ale… budu se tvářit jako odvážný muž.“
Zašklebila se na něho, ale v další chvíli se soustředila na dané místo, než se v davu rozplynuli.
„Úúúúuuuuu.“
„Doufám, že ti nevadí výšky,“ ozvala se. Nestáli totiž nikde jinde, než na vrchu výstavní haly a přímo před nimi
se pomalu protáčelo London Eye a za řekou zářil do dálky Parlament. A tam dole pod nimi se jako mravenci
hemžili vánoční návštěvníci.
„Výšky mi nevadí, ale varovat jsi mě mohla,“ zamrčel.
Jen se na něho ďábelsky zašklebila, než vzala hůlku a zakouzlila je, aby nebyli zespodu vidět. Mudlům by to
jistě bylo podivné, kdyby na vrcholku zářící budovy zahlédly dvě osoby. Potom už se jen usadila na kraji a
spustila nohy dolů. Severus se stále tvářil trochu nedůvěřivě, než si povzdechl a posadil se vedle ní. V jednu
chvíli mu trochu podklouzla noha, i tady se objevila námraza.
„U Merlina, nezabij se mi!“ vydechla Hermiona a popadla ho za ruku. Usmál se na ni, zcela bezděčně a široce.
Jak málo mu stačilo k tomu, aby ho zahřálo u srdce - nezabij se mi .
„Koho bys potom přiváděla k šílenství,“ neodpustil si a přitáhl si ji k sobě. Prosincový večer, hřející žena vedle
sebe a zmrzlý zadek, co víc by si člověk mohl přát. Snad jedině…
„Tady něco krásně voní,“ začichala po chvíli Hermiona a nahnula se dopředu. Její společník ji zcela instinktivně
chytl, nelíbilo se mu, jak se naklání. „Cítíš to?“
„Něco tu cítím,“ přiznal a taky natahoval krk. „Omluvíš mě na chvíli?“
„A kam chceš… Severusi!“ její výkřik byl plný hrůzy, ale co jiného také dělat, když se váš společník prostě
pošoupne a seskočí ze střechy. V tu chvíli se v ní zastavilo srdce, jenže když se naklonila dolů, zjistila, že tam…
prostě není. Žádné ležící tělo, žádný řvoucí dav lidí… jen rodiny a milenci, kteří se pod nimi brouzdali po
nábřeží, jako kdyby se nechumelilo. I když chumelilo.
Musel se přemístit, napadlo jí. Ale přes to se plazila po kraji střechy a stále hledala, kde je. „Kde jsi? Kde jsi?
Kde jsi, ty parchante,“ vrčela si mezi zuby a připadala si, jako kdyby ji Severus tím svým vrčením nakazil. „Kde
jsi sakra, jestli tě najdu, tak tě zabiju!“ Nikdo se však neozýval, ani ho nikde nezahlédla. „Tak kde jsi sakra!“
vykřikla naštvaně, i když se jí do očí vehnaly slzy. Nevěděla proč, ale byla vyděšená.
„Hledáš něco?“
Když se otočila, stály za ní jen nohy, ale i tak je poznala. Pořádně ho do nich praštila. „Ty idiote, víš, jak jsi mě
vyděsil?!“
„Ou, ou… říkal jsem, že jdu pryč.“
„Jenže tys neodešel, tys skončil ze střechy!“ vztekala se.
„A mohl bych tvoji psychickou újmu nějak kompenzovat?“ klekl si za ní a strčil jí něco do pusy. „Třeba
tímhle?“
Hermiona si ukousla a začala pomalu přežvykovat… čerstvou vafli. Ještě teplou. Se šlehačkou a jahodami.
„Je to to, cos tady cítila?“
Místo odpovědi jen zamručela, protože měla plnou pusu. A to pořádně, protože si hned ukousla další sousto.
Bylo to vynikající.
„Odpuštěno?“ zeptal se, když se usadil vedle ní se svojí vlastní vaflí.
„Ne,“ přežvýkla, „to se budeš muset snažit o trochu víc.“
„Oh, Merline, koho jsem si to uvázal na krk,“ zaúpěl na oko Severus, ale objal ji okolo ramen. Od té chvíle jen
společně mlčky seděli a uždibovali svoji čerstvě upečenou vafli, zatímco sledovali osvětlený Londýn.
„Můžu se tě na něco zeptat?“ ozvala se po chvíli.
„Podle tvého tónu se mi ta otázka nebude líbit,“ pronesl. „Ptej se. Něco o rodičích?“
„Tak trochu,“ řekla tiše. „Proč se neodstěhuješ?“
Zvedl obočí. „Kam?“
„Z toho domu. Očividně to tam nenávidíš, proč tam pořád žiješ?“
„A kde jinde bych měl žít?“
„Já nevím, prostě někde jinde. Někde, kde by se ti líbilo.“
Povzdechl si. „Netrávím tam moc času. Jen o prázdninách, když jsem nebyl v Bradavicích… a teď už skoro
vůbec.“
„Tak to prodej.“
„To zase nechci.“
„Proč?“
„Je to místo, kam se můžu vracet. Když mě třeba Brumbál naštval, tak jsem se tam často schovával. Jistě,
mnohokrát jsem si říkal, že až budu starší/ženatý/zasnoubený nebo budu mít děti, tak to místo přestavím, ale jak
vidíš… nejspíš k tomu nikdy nedojde.“
„Nechce se ti do toho,“ zkonstatovala jen.
„Ne,“ ušklíbl se. Měla ho prokouknutého. „Popravdě to není místo, kde bych chtěl žít. Ale jak už jsem říkal,
nechci to prodávat. Je to… prostě domov. Místo, kam se mohu vrátit… místo, kde mám vzpomínky.“
„Na matku?“
„Ano,“ přiznal.
„A kde bys chtěl žít?“ vyzvídala dál. „Říkal jsi, že Tkalcovská ulice není místo, kde bys chtěl žít.“
Dlouze si povzdechl. „To se nedá říct. Nejsem nijak zvlášť náročný. Prostě jen malý domek…“
„Byt ne?“
„S otravnými sousedy na každém patře? Děkuji pěkně,“ odfrkl si. „Chci jen domek někde za městem, kde je
klid. Žádní protivní sousedi nebo hučící silnice. Za domem zahrádka…“
„Ty chceš pěstovat růže?“ podivila se.
„To né,“ zamračil se. „Spíš bylinky, přísady do lektvarů. Není nad čerstvé zásoby.“
Hermiona se ušklíbla. Ano, tohle k němu šlo už mnohem lépe.
„A to je asi všechno. Nemusel by být ani zděný, spíš třeba dřevěný.“
„Jako chatka?“ zvedla hlavu. „Takovou jako máme v lese? To se ti líbí?“ ušklíbla se.
Odfrkl si. „Kromě toho, že mám hned za chatou všechny své studenty za posledních deset let, tak je to fajn. Až
na sousedství s Trnatkou. A s haldou kentaurů včetně jejich šíleného náčelníka…“
Pochechtávala se. Ano, les nebyl to pravé místo na spokojené stáří .
„Očividně je mi souzeno zůstat tam, kde jsem. Pěkně sám.“
Zakňučela a zavrtěla se mu v náruči, aby na sebe upoutala pozornost. „A já jsem vosk?“
„Ty seš ta, která mě brzy přivede do hrobu,“ zamručel jí do vlasů. Nejraději by do nich zabořil i ruce, ale na těch
stále ještě cítil sladkost z vaflí. „Nebo to bude Lupin,“ povzdechl si, když mu v rukávu začala vibrovat hůlka.
Kdo vymyslel tenhle pitomý signál?
„Co se děje?“
„To nevím, ale očividně něco jo, když otravují, i když mám dovolenou. Ach jo,“ vrčel si pro sebe, když se zvedl
z okraje střechy.
„Půjdu s tebou.“
„Radši ne, bylo by jim podezřelé, žes byla se mnou. Ani na mě nečekej.“
„Půjdu domů a udělám večeři. Trefíš?“
„Snad jo, kdyžtak ti pošlu vzkaz.“ Naposledy jí políbil do vlasů a v další chvíli zmizel.
Hermiona zůstala sedět na kraji a jen pohupovala nohama. Pod ní se stále hemžili návštěvníci a z jednoho stánku
se začaly linout tiché koledy. Prostě hluboká romantika. Škoda jen, že tu zase zůstala sama.
„Ach jo,“ a s tím se přemístila.
***
„Tak co tu máte tentokrát?“ zeptal se Severus vrčivě, jakmile se objevil na Ústředí. „Někdo připálil vánočního
krocana nebo snad nemůže vybrat barvu na stromeček?“
„Někdo právě vykradl archiv na ministerstvu.“
Zaťal zuby. Nechtěl dát najevo, že i on ví, jaký průšvih tohle je. Archiv na ministerstvu schraňovaly informace o
všem. O tom, co bylo, je i bude. Data, jména, fotografie, informace… prostě všechno. A to se říkalo, že je
nedobytný.
„Které oddělení?“
„To ještě nevíme.“
„Tak alespoň, co zmizelo?“
Kingsley přešlápl. „To nevíme. Archiv byl vzhůru nohama, bude trvat nějaký čas, než zjistíme, co se ztratilo.“
„Výborně,“ vrčel. „Kdy se to stalo?“
„To taky nevíme.“
„Tipujeme tak před dvěma dny.“
„A víte alespoň, kdo to byl?“ vložil se do toho Remus.
Všichni přítomní jen po sobě mlčky koukali.
„Víte vůbec něco, kromě toho, že nic?!“ rozčiloval se Severus. „Ne. Že mě to překvapuje,“ vrčel. A s tím se
hodlal otočit a odejít. Nedostal však to mu šanci.
Kingsley ho zarazil. „Kam si myslíš, že jdeš, Snape. Máme pohotovost!“
„A k čemu vám tu budu?“ otočil se naštvaně. „Nic nevíte. Nevíte kdo se tam vloupal, nevíte kdy se tam vloupal,
nevíte proč se tam vloupal. Jediný, co víte, je, že se tam někdo vloupal. Co tu mám podle vás dělat? Čekat, jestli
se ministerští úředníci uráčí zjistit, co se stalo?“
„Víme, že to musel udělat někdo zevnitř,“ ozval se jeden mužík z davu. Nebyl v Řádu dlouho, dostal se sem na
popud Kingsleyho. Prý to byl spravedlivý muž, ale Severus ho moc neznal. Ani jméno si nepamatoval. Teď se na
něho však dívali všichni. „Někdo, kdo měl přístup k informacím. Věděl, kdy přijít, kudy jít, co udělat, která
kouzla použít. Nezaznamenalo ho žádný z našich bezpečnostních zařízení.“
„Někdo z ministerstva?“
„Třeba. Nebo i z Řádu,“ troufnul si muž pronést.
Na toto sdělení se ozvalo hromové hučení.
„Jako třeba kdo?“ neodpustil si Severus prudce.
„To ještě nevím,“ odvětil ten muž, „ale až to zjistím, bude za to ta osoba pořádně pykat.“
Severus se na něho zamračil. Proč na mě ten chlap tak čumí? „To rád slyším.“ Řekl jen. „Ale do doby, než
přijdete na to, kdo to byl, si jsem jist, že mě nebudete potřebovat.“ Dříve by tu snad i zůstal a pomohl s plánem,
ale věděl, že po smrti Brumbála ho tu jen trpí a jeho názor neberou jako směrodatnou minci. To už se radši vrátí
zpět za Hermionou.
„Až budete něco vědět, pošlete sovu,“ odfrkl si a zmizel.
Všichni za ním hleděli, někteří naštvaně, jiní nevěřícně.
„To jeho chování se mi nelíbí,“ zabručel nový člen Řádu.
„U Severuse to je normální chování,“ odvětil mu Lupin. „Nic podezřelého.“
„On mluvil, jako kdyby ho to nezajímalo… jako kdyby něco věděl…“
„Tak pozor,“ zarazil ho vlkodlak. Byl unavený, protože se blížil úplněk, ale i tak se dokázal vztekat. „Prosil
bych, abyste nikoho neobviňoval, ani Severuse, dokud nebudete mít důkazy. Nemusel byste dopadnout dobře.“
Muž si opět něco zavrčel. Důkazy, důkazy! Jak mohli mít důkazy, když zloděj očividně přesně věděl, jak jít, aby
ho nezachytil žádný z kouzelnických snímačů. I když možná… ten nový na rohu u výtahů…
Kapitola 50. - Chvíle pravdy
Zuřil.
Jinak se to říci nedalo. Přemístil se zpátky k Hermioně do domu a viděl rudě. Nad neschopností Řádu, nad tím,
že si někdo vůbec mohl myslet, že on v tom má prsty. Jako kdyby měl něco podobného zapotřebí. Naštvaně
skopl boty z nohou a hábit hodil na věšák, až shodil krabici od bot, která ležela na poličce. Zanadával, ale sehnul
se, aby to napravil. Krabice však držela nahoře snad jen silou vůle a teď odmítala a odmítala zůstat tam kde je.
Nakonec souboj přeci jen vyhrál, i když to vítězství bylo rozhodně tvrdě vydřené.
„Zůstaň!“ zavrčel naštvaně na ten papírový box.
V tu chvíli ani netušil, že už ho nějakou chvíli pozoruje Hermiona a trochu nevěřícně na něho zírá. Nejenže byl
Severus z nějakého důvodu naštvaný, ale byl tak naštvaný, že se pral i s krabicí od bot.
„Stalo se něco?“
Severus sebou trochu trhl, vůbec nevěděl, že je za ním a vůbec… polkl… Všechen vztek byl náhle pryč, jediné
co zbylo, bylo… rentgenový pohled, kterým dívku doslova svlékal. Ono toho totiž na svlékání nebylo moc.
Hermiona se nejistě zavrtěla a přitáhla si župan blíž k sobě. Po jejich malém výletu si šla dát teplou sprchu na
zahřátí a potom si řekla, že by mohla vyzkoušet to nové prádlo, které si koupila. Rozhodně však nečekala, že se
Severus vrátí tak brzy. A když slyšela jeho nadávky a tupé rány, raději na sebe rychle natáhla župan a seběhla se
podívat, co se děje. Teď tu však stála v situaci, kdy se očividně nic nedělo, a její společník ji doslova hltal
pohledem.
Nevěděla, jestli má být potěšena nebo se spíš stydět. Zrudla tak jako tak.
„Severusi?“ zopakovala. „Stalo se něco?“
Konečně od ní odtrhl oči, i když nutno podotknout, že dost nerad. „Ehm… ne. Jen se někdo vloupal na
ministerstvo, ale nic bližšího ještě nevědí, takže to rozpustili.“
„Aha,“ řekla inteligentně. Nějak nevěděla, co říci, chtěla se jen vzdálit z chodby a z téhle trochu trapné situace.
„Jestli si chceš dát věci do pokoje, tak můžeš. Koupelna víš, kde je, a já zatím uvařím alespoň čaj, hm?“
Přikývl.
„Můj pokoj jsou druhé dveře,“ řekla ještě, než se otočila a zmizela v kuchyni.
Její pokoj? Ona ho zvala k sobě do pokoje? Že by vystěhovalectví skončilo?
Nehodlal se v tom však šťourat. Podle návodu došel až k jejímu pokoji a po chvíli váhání i vešel. Věděl, jak on
nenávidí, když někdo leze na jeho výsostné území, a proto sem teď vcházel s krajní obezřetností. Na první
pohled to byl dívčí pokoj, spíš ženský. Ne nijak zvlášť kýčovitý, vše laděno do zelené a oranžové, u stěn
knihovna (jak čekal) a na poličkách ty nezbytné ženské zbytečnosti. Aby to však nevypadalo, že tu žije nějak
zvláště dospělý člověk, všechno bylo protkáno plyšáky a drobnými hračkami, které celému pokoji dodávaly na
barevnosti a dětinskosti. Nic, kde by se Severusovi obzvláště líbilo, ale bylo to… prostě Hermiony. Tak se to
dalo říci, i když Severuse v tu chvíli trochu bodl osten poznání… vždyť ta holka je ještě napůl dítě!
„Trochu dětinský, já vím,“ ozvalo se za ním nesměle.
Ehm… skutečně jen napůl, připustil, když se otočil a podíval se na Hermiona, která nejspíše neměla ani tušení,
že pásek od županu nedrží tak pevně, jak by nejspíš chtěla.
„Líbí se mi to tu,“ snažil se mluvit klidně, „je to tu takové, jako ty.“
Slabě se usmála, když kolem něho prošla a položila šálky s čajem na noční stolek. Cukroví plulo vzduchem za
ní. „Dlouho jsem tu nebyla,“ řekla jen, když se posadila na postel. Moc to nevychytala, měla ho poslat někam
jinam, aby se tu mohla převléknout, tady to teď příliš nešlo. „V podstatě už dva roky, když nepočítám chvíli, kdy
jsem odtud stěhovala rodiče a brala si tašku do tábora,“ natáhla se pro svůj hrnek a podala Severusovi talířek s
pečivem, když si sedl vedle ní. „Chceš kousnout?“
„Chci,“ řekl prostě. Natáhl se k ní a zakousl se… do jejího krku.
Trochu vykvikla a hned musela položit čaj i perníček, protože to s tímhle upírem na krku skutečně nešlo.
„Severusi, co to…“
„Nic… vůbec nic,“ vrněl jí do ucha, když pokračoval v jejím okousávání. Trochu se zahihňala, protože to na
krku lechtalo, ale nakonec se naklonila víc k němu, aby ho mohla políbit. Jemně, i když stačila chvíle, aby se
polibek stal mnohem víc žádostivý. Oba věděli, kam tohle povede.
Severus ji jemně strčil do peřin, i když sám se zvedl. Hermiona chvíli nevěděla, co se děje, ale nakonec
pochopila. Opatrně vzal do rukou pásek od županu a začal ho rozvazovat jako vánoční dáreček. Možná ho i v
první chvíli chtěla zarazit, že to je její vánoční dárek, ale stále si nebyla jistá, jestli se tohle jako dárek pro něho
dalo považovat. Vždyť to prádlo koupila sobě.
Nechala se tedy rozbalit a jen čekala, co na to bude říkat. Tedy spíše, jak se na její prádélko bude tvářit. Severus
si sice těch zelených kraječek se stříbrným protkáním, které ukazovaly jen tolik, aby vzbudily fantazii, všiml, ale
k Hermionině zklamání se zachoval jako pravý chlap - obsah ho zajímal mnohem víc než obal.
Nedal jí však příliš času se tím zabývat. Donutil ji trochu roztáhnout nohy, aby se mohl mezi ně vklínit a potom
ji zalehl. On ještě zcela oblečený, ona v negližé, ale přesto v tom bylo něco neskutečně erotického se k sobě
takhle tisknout.
Jemně jí hnětl prsa a okusoval krk, což se jí neskutečně líbilo, ale ani za mák se jí nelíbilo, že toho má na sobě
tolik. Rozhodla se s tím něco udělat a naštěstí se nijak nebránil. Naopak jí ještě s chutí pomáhal, aby konečně
mohl ucítit její tělo kůži na kůži.
Zasténal. Nejen pro to horko, které z ní vyzařovalo, ale také proto, že se už naučila, že když se o něj začne třít,
nenechá ho to chladným. Naopak ho to začalo dost rozehřívat a to především v určitých partiích. Nejdřív jí však
stáhl z ramen podprsenku a začal se věnovat těm úžasným oblinám, a tak si ani nevšiml, že mu Hermiona
obtočila nohy okolo boků. Ne snad proto, aby si ho k sobě víc přitisknula, ale spíš proto, aby se pokusila palce u
nohou zaklesnout o gumu jeho trenýrek a stáhnout je dolů. Zkusila to jednou, podruhé… a teprve potom si toho
všiml i Severus. Lehce se na ni zamračil, proč ho tím šťoucháním rušila z koncentrace, ale vysloužil si od ní jen
zcela nevinný výraz. Hned v zápětí svůj pokus zopakovala a tentokrát se jí to už se Severusovým přispěním
podařilo. Hlavně v přední části jí musel pomoci, protože se tam ta guma… ehm… zachytávala.
„Stačilo říct,“ zašeptal jí do ucha.
„Přeci jsem se nemohla připravit o možnost si tě svlíknout,“ neodpustila si.
Ďábelsky se na ní zašklebil, než se sám zahákl za její prádlo a začal ho pomalu stahovat. Potěšilo ho, když
spatřil, že z jeho laskání už je vzrušená, a to i proto, že se mu už nechtělo čekat.
Naklonil se zpátky nad ní a hladově ji políbil. „Otoč se.“
Zamrkala. Nevěděla, jestli ho správně pochopila, a potom, když ji sám začal směrovat, tak nevěděla, jestli se jí
tenhle nápad zamlouvá. Zezadu jí to přišlo prostě jako… zvířata. Bez doteků, bez očního kontaktu, bez…
„Severusi, já… takhle… no…“ Jak mu to měla vysvětlit, aby to neznělo hloupě? Teď už se sice naučila, že je
vždy lepší to říci a vysvětlit si to, ale ještě nepřišla na způsob jak to říct. Přese všechno se nechala nasměrovat na
všechny čtyři, i když si při tom připadala trochu jako lehká děva. Ale co… možná se jí to bude líbit.
Ušklíbl se. Poznal, že z tohohle nápadu není nadšená, a tak se rozhodl pro malou změnu plánu. Místo, aby se k ní
přitiskl, tak ji jen vzal jemně kolem pasu a začal si ji k sobě přitahovat. Nejdříve nechápala, co po ní chce, ale
nechala se vést. Než se nadála, tiskl ji zády k sobě a ona dosedala na vztyčený penis.
Zasténali.
Severus z toho, že se zase ocitl v tomhle teplém místečku, kde si začínal připadat jako doma, a ona z téhle
polohy, kdy bylo vše v podstatě na ní a hlavně jeho ruce měly přístup absolutně kamkoliv. A rozhodně
nezahálely. Jedna z nich jí otočila hlavu, aby se k sobě mohli přisát rty a ta druhá…
Hermiona trochu nadskočila a vykvikla, když se dotkl jejích nejintimnějších míst.
„Ššššš,“ snažil se jí uklidnit.
Tentokrát už se rozhodla, že ho nechá si s ní dělat, co chce. Jedna jeho ruka teď hnětla ňadra, druhá si pohrávala
s jejím poštěváčkem, ale to se Hermioně moc nelíbilo. Vzala proto jeho ruku do své, ale když se chtěl ohradit,
zjistil, že jeho prsty jen navedla na to správné místo. Na bod, který nebyl až tak bolestivě citlivý. Jenom na
zkoušku ten vršek hrbolku promnul, čímž si z ní vynutil zasténání a pořádné zhoupnutí v bocích. Přesně takové,
ve které doufal.
Hermiona myslela, že se zblázní. Jeho ruce bylo snad všude, zády se tiskla k horkému tělu, rukou za hlavou mu
čechrala vlasy a to ani nemluvila o tom, co se dělo v jejím klíně. Měla pocit, že se na povrch dere nějaká skrytá
Hermiona, která má jediný cíl - dostat se na vrchol. Žádná zdrženlivost, žádné červenání, jen čistá cesta za
rozkoší. A nejen za svojí, uvědomila si, když u ucha slyšela to tiché sténání.
„Teď už se nemusíš držet,“ vydechla při jednom přírazu, „tady tě nikdo neuslyší,“ dodala.
Samozřejmě, že v táboře vždycky používali kouzla proti hluku, ale přese všechno se oba dva krotili. Jen
představa, že by je někdo slyšel, byla dost nepříjemná. Jenže to tady nehrozilo a Severus si to uvědomil a z jeho
hrdla vyšlo táhlé zasténání. Jako by ho jen ten zvuk jejich hlasů nutil k větším výkonům.
Víc si ji k sobě přitiskl a pomáhal jí s přírazy, potřeboval víc. Naštěstí se nebránila, naopak mu víc a víc
vycházela vstříc. Severuse napadlo, že tohle by od ní popravdě nečekal, ale ta myšlenka byla zničena, když se
dívce v hrdle zarazil dech a ona se roztřásla.
Skoro přepadla dopředu, musel si ji přitisknout víc k sobě a držet ji. I když nevykřikla, slyšel její zakňučení a
přerývavý dech, ale především ucítil, jak se její tělo stahuje okolo jeho údu, jako kdyby ho snad chtěla celého
pozřít.
To už ale bylo i na něho moc. Vydržel to ještě čtyři přírazy, aby si mohla Hermiona svůj orgasmus užít, ale
potom už musel ven. Pokusil se jí ze sebe shodit jako pokaždé, aby mohl svoje vyvrcholení prožít bezpečně, ale
tentokrát mu to nedovolila. Zapřela se o něho nohama, ruce mu obmotala dozadu okolo krku a nedovolila mu se
jí zbavit.
Neměl ani čas přemýšlet nad ničím víc nebo to komentovat, protože i přes něho se přelila vlna orgasmu a jen
představa, že tentokrát dostane možnost si označkovat území ho rozechvěla ještě víc. Něco neskonale
živočišného, přírodní pud, řekl by. Jenže to by se musel soustředit, což v tu chvíli skutečně nešlo.
Objal ji oběma rukama, hlavu položil na její pravé rameno a užíval si každou vteřinu.
„Zlobíš,“ řekl jí jen, když se pohodlněji opřel o zeď a přitáhl si ji k sobě.
„Chtěla jsem to cítit,“ odvětila jen. Nechtěla ještě mluvit. Vlastně ani on nechtěl, jen se k sobě ještě chvíli tulit a
nechat se mámit tou příjemnou ospalostí.
„Klepou se mi nohy,“ prohlásila po chvíli, když se natáhla pro deku, aby je přikryla.
V Severusovi se zvedlo něco na způsob pýchy. Nebylo pro mužské ego nic lepšího, než mu přiznat, že dokázal
svoji partnerku dovést na vrchol a to ještě tak, že se jí poté chvějí stehna. Nijak to však nekomentoval, jen se k ní
stulil pod deku a měl v plánu chvíli nabírat sílu ve spánku. „To přejde.“
„Víš,“ začala Hermiona po chvíli, kdy se i ona probrala z dřímoty, „vždycky jsem si představovala, jak si sem
přivedu svýho prvního kluka,“ opřela si bradu o jeho hruď a prsty začala jezdit po těch drobných jizvičkách.
Nechápal, co jí na těch starých zraněních tak fascinuje. „Jak to budu kamuflovat před mámou. Jak tady dostanu
první pusu… Představovala jsem si tu dokonce i Rona s Harrrym,“ přiznala se smíchem. „Ne, nic jsem s nima
nikdy neměla. Jen představy,“ dodala, když viděla, jak se nadechuje. „Jen… je to zvláštní, že to nakonec
všechno dopadlo úplně jinak.“
„Počítám, že mě sis tu nikdy nepředstavovala.“
Trochu zrudla. „Ne. Popravdě mě až do toho útěku z Bradavic nikdy ani nenapadlo tě brát…“
„…jako chlapa?“
„To nechci říci, vždycky jsem tě vnímala jako muže, ale spíš jako muže mimo můj dosah. Byl jsi prostě dospělý,
profesor, možná ženatý, distancovaný od všeho a od všech… prostě nedosažitelný.“
„A kdy tě poprvé napadlo na mě dosáhnout?“ neodpustil si.
Zamyslela se. „Někdy v době, kdy jsme byli zavření u šamanky, i když… byly to spíš jenom takový představy,
nikdy by mě nenapadlo, že to někdy zrealizuju.“
„Stejně jsi to udělala,“ pronesl klidně a probíral se jejími vlasy. Ten pocit kudrlin mezi prsty prostě miloval.
„Když ses mi poprvé nabídla, bylo to záměrný nebo spíš ne?“
„Záměrný?“
„Chci tím říct, jestli jsi to myslela vážně. Tu nabídku. K sexu.“
Trochu otočila hlavu, aby jí neviděl do očí. Dlouze se na ní podíval, věděl, že se mu vyhýbá pohledem.
„Bylo to z hecu, že ano?“
„Tak trochu,“ přiznala neochotně barvu. Odvážila se na něho podívat jen jedním očkem, ale v jeho tváři nebylo
rozhořčení, jen zvědavost.
„Snad sázka?“
„Ne!“ ohradila se hned. Nechtěla, aby si tohle myslel. „Já…jen… popravdě jsem chtěla zjistit, jestli jsi schopný
si něco začít. I když jenom sex. Prostě jestli jsi schopný shodit tu svoji masku a… zachovat se jako člověk. Jako
chlap.“
„Přišlo ti snad, že nejsem člověk?“ zvedl obočí.
Zasmála se. „Bude ti to připadat ujetý, ale rozhodně tak na svoje studenty působíš. Spíš tak trochu jako socha.
Socha boha…“
„Jsem poctěn.“
„…vytesaná do skály, která na všechny shlíží ze své nadřazenosti a nadutosti.“
„Už jsem méně poctěn.“
„Promiň.“ Věděla, že není skutečně naštvaný, ale chtěla, aby věděl, že to tak nemyslela. „Jen jsem si myslela, že
by bylo dobré, abys to věděl. Jak působíš na studenty.“
Povzdechl si. „Být hodný ne vždy pomáhá.“
„Ale neuškodí to. Řekla bych, že od doby, cos začal učit v táboře souboje, tak jsme se naučili dvakrát víc, než za
celou školu.“
„Je to taky tím, že je to baví. Což u lektvarů jde jen těžko. Ty buď miluješ nebo nenávidíš.“
Hermiona musela přiznat, že je to pravda, proto to ani nekomentovala. Jen se mu uložila na rameni a spokojeně
zavrněla.
„Takže když jsem ti řekl, že tvoji nabídku přijímám, tak jsi s tím vlastně nepočítala,“ došlo mu po chvíli. Bylo to
řečeno jako konstatování, ale přesto to byla otázka.
„Neříkám, že jsem nebyla překvapená, ale… nechci, aby sis myslel, že jsi mě nějak nutil, nebo tak, to vůbec ne!“
ujistila ho s pevným pohledem do jeho očí. „Šla jsem do toho dobrovolně.“
„Proč?“
Váhala s odpovědí. „Ze zvědavosti.“
„Jenom?“
„Poprvé ano.“
„A potom?“ Nevěděl proč se ptá, netušil, co má čekat, přesto se zeptal.
Trochu se zavrtěla, tenhle rozhovor se jí nelíbil. Sama totiž nevěděla, co odpoví. „Potom se to začalo měnit,“
dořekla obecně, než se natáhla, aby mu jemně přejala rukou po tváři. „Ale rozhodně nelituju.“
Vzal její ruku do své, ale nic na to neřekl. Potěšilo ho to, ale sám nevěděl, co na to odpovědět. Samozřejmě, že
taky nelitoval, ale dál… dál nevěděl. Jemně ji hladil palcem a druhou rukou jí přejížděl po zádech a popravdě ho
překvapilo, když po chvíli zjistil, že usnula.
Trochu zvedl hlavu, aby se ujistil, že se mu to nezdá. Zamlaskal. Ale ne, určitě spala. Stočila se mu víc do náruče
a spokojeně pochrupávala.
Pousmál se. Prohrábl jí vlasy a taky se uvelebil na posteli pohodlněji. Na tohle by si dokázal rychle zvyknout.
Škoda, že až válka skončí, tak mě opustí.
Zamračil se, nepohodlně se zavrtěl.
Věděl, že to takhle dopadne. Nebyla žádná možnost, jak by s ním tahle mladá a krásná žena mohla vydržet i
potom, co bude moci zase volně žít. S tímhle do tohohle vztahu šel, byl s tím smířený. Tak proč… proč to uvnitř
v hrudníku při té myšlence tak strašně bolí?!
Vytáhl zpod Hermiony ruku, aby ji nevzbudil, a posadil se. Ta bolest nezmizela, naopak se ještě prohloubila,
když se k němu netiskla. Jako kdyby něco ztratil a to přeci… Je blbost, nemohl se do ní… ne, ne, ne… od
začátku je smířený s tím, že to je jen dočasné… že ty city jsou jenom dočasné… že to…
„Do prdele,“ postavil se a v co největší tichosti se vyplížil z pokoje. Jenom ještě Hermioně podstrčil pod hlavu
polštář, aby se měla k čemu tulit, a ukradl své trenýrky. A potom už utekl. Přímo do koupelny.
Napustil si na ruce studenou vodu a opláchl si v ní obličej.
Co se to stalo? Proč se mu tak strašně rozbušilo srdce…?
„Sakra, co to do mě vjelo?“ projížděl prsty pod studenou vodou, poklepával nohou a potom začal přecházet sem
a tam. Pokřupával si prsty a skřípal zuby a netušil co dělat. Nevěděl, co se s ním děje. Co ho tak vyděsilo… proč
ho to tak rozrušilo… co sakra…
Grrrrrr.
Potřeboval něco dělat. Něco vzít do ruky. Nakonec vzal za vděk i lahvičkami, co našel ve skříňce nad
umyvadlem, a začal je přerovnávat podle velikosti. Lektvary to sice nebyly, ale alespoň něco, co mu zaměstnalo
ruce. Nakonec se znovu opřel o umyvadlo a dlouze vydechl.
Fajn, klid… vezmeme to od začátku. Vždyť ty pravidla znáš - sám jsi je vymyslel a na tý nástěnce jsi je četl
alespoň dvacetkrát. Takže za 1. Nevyhledávat sex mezi přáteli, nejistě zakroutil hlavou, Troufám si říci, že
přátelé jsme. Sakra! Tak dál… Za 2. Žádné experimenty. – Vždyť jsme se domluvili - nic víc než obyčejný sex?
Byl tohle obyčejný sex… hm, asi moc ne. Za 3. Mimo sex se nevyhledávejte za žádným jiným účelem… hm, tak to
asi moc splňovat nebudeme. Za 4. Nikdy! Nikdy si nezačínejte s někým, s kým se příliš často vídáte či s ním
dokonce bydlíte… hahahaha,“ zasmál se hořce, „sakra! Za 5. Po sexu se obě strany rozejdou k sobě. - Tak s tím
jsme přestali už tak před třemi měsíci.
Se zaúpěním si prohrál vlasy, jeho skóre nebylo nejlepší.
Za 6. Nikdo by o tom neměl vědět. - Je Michaille nikdo? A její manžel? A ten zpropadený vlkodlak? Za 7. Žádná
věrnost nebo žárlivost! - No, to by nám docela i šlo… kromě Hermioniny žárlivosti na Michaille… a kromě mojí
touhy vyškrábat Charliemu oči a občas i Potterovi… a kromě… raději dál. Za 8. Žádné náznaky, žádné
rozhovory, otázky či psaníčka. - Kdy jsme to měli první rozhovor na téma sex? Po první noci? Za 9. Otázka
antikoncepce - Že jsme si dneska ale dávali pozor! A za poslední - a to je ze všech nejdůležitější - nikdy-senesmíte…
Zaúpěl a schoval tvář do dlaní. „A jsem v…“
Snad tu myšlenku ani nedokončil, když náhle ucítil záchvěv magie. Ne kouzla, ale jakési vibrace. Urychleně, ale
co nejtišeji se vplížil do Hermionina pokoje, a i když se skoro přerazil, tak popadl své kalhoty a z kapsy vytáhl
hůlku.
Nemýlil se. Opět mu hůlka dávala znamení, že se svolává schůze Řádu. Alespoň něco, co ho na chvíli zaměstná.
Urychleně na sebe navlékl své oblečení, nechal Hermioně vzkaz, kde je, a přemístil se pryč. Jestli už zjistili, kdo
se vloupal na ministerstvo, snad si bude moci na někom zchladit žluč.
Stalo se však něco, s čím nepočítal.
Jakmile se objevil na chodbě Grimmauldova náměstí 12, vrhlo se na něho asi pět mužů. Hůlku ztratil ani nevěděl
jak a to samé platilo i o tom, jak se ocitl na kolenou.
„Co to… co se to?“
„Severusi Snape, tímto jste zatčen za porušení bezpečnostních předpisů ministerského oddělení, krádeže přísně
tajných dokumentů, vraždu dvou strážců a podezření z donášení tajných informací Pánu zla.“
„Cože? Co to…?“ cítil pouta na rukou.
„Máte právo nevypovídat. A radím vám, využijte ho. Už takhle vám hrozí doživotí…“
Kapitola 51. - Neptej se
Hermionu probudilo pálení přívěsku. Nejdříve se jen z polospánku vrtěla, ale po chvíli jejímu tělu došlo, že tohle
zkrátka a dobře jen sen nebude. První věc, kterou si však uvědomila, byla, že je v posteli sama. Nebylo to tak
těžké, její jedno-lůžko bylo pro dva lidi jako konzerva pro sardinky. Naštěstí se už společně dokázali slehnout.
Tak jako tak teď nebyla nikde schopná svého společníka dohledat.
Natáhl se k lampičce a rozsvítila.
„Severusi?“ zeptala se do ticha. Možná šel do koupelny nebo se napít… Jenže to by tu jeho oblečení muselo
někde být.
Zamračila se. Přeci teď jen tak neodešel!
Už se chtěla zvednout, když si všimla, že na stolku vedle ní leží úhledně napsaný vzkaz.
MM,
musel jsem na Ústředí, zřejmě mají nějaké nové zprávy. Nevím, kdy se vrátím, ale jak znám ty jejich „skvělé“
informace, bude to asi brzo. Tak mi vedle sebe zatím zahřívej polštář.
Tvůj SS.
Hermiona se nad tím vzkazem usmála. Nevěděla proč, ale něco ji při tom strašně zahřálo. Možná to bylo to malé
slůvko tvůj, možná ten slib, že se vrátí k ní do pelíšku, aby mohli… Hlavou jí proběhla vzpomínka na jejich
milování a ona měla pocit, že musí být rudá až na zadku. Skoro jako by to ani nebyla ona. Nemohla říci, že by se
jí to nelíbilo, bylo to úžasné… ale trochu jí mrzelo, že ani tady a teď si nemohli užít tu chvíli klidu.
Její přívěsek se znovu ozval. Skoro na něho zapomněla, takže ho teď pevně sevřela v dlani a přečetla si vzkaz.
Byl od Remuse, který ji dost důrazně žádal, aby se okamžitě objevila na Ústředí.
Zamračila se na vzkaz. Remus byl většinou zdvořilý, i ve vzkazech, ale tohle bylo… naléhavé.
Navlékla na sebe věci ve spěchu, napsala vzkaz, že jde na Ústředí, kdyby se snad se Severusem minuli, a
přemístila se snad ještě z půlky domovního schodiště.
Na Grimmauldově náměstí panovalo boží dopuštění. Z kuchyně se ozýval křik, po chodbě pobíhali nějací lidé,
které skoro neznala, a vůbec to tady vypadalo jako po výbuchu bomby.
„Co se to… Co?“
„Hermiono?“ ozval se za ní povědomý hlas.
Trochu nedůvěřivě se otočila. „Charlie,“ vydechla, když si ji zrzek přitáhl do náruče. „Co tady děláš? Už jsem tě
neviděla…“
„Přijel jsem jen na pár dní, na Vánoce,“ usmál se na ni a pořádně si ji prohlédl hodnotícím pohledem. „Sluší ti
to.“
„Děkuji,“ zčervenala. Nevěděla jestli proto, co řekl a nebo jestli si dala dohromady, že jí tady lichotí její první
milenec jen asi hodinu poté, co se vášnivě milovala se současným milencem. Raději rychle změnit téma na něco
bezpečnějšího. „Nevíš, co se tady děje?“
„Vykradli ministerstvo…“
„To vím, ale…“
„A vypadá to, že v tom má prsty Snape.“
Zamrkala. Určitě se přeslechla. „Cože?!“ dostala ze sebe. „Jak prsty?“
„Prostě prsty, před chvílí ho zatkli.“
„Ale to… to… to je přeci blbost! Kde je? Kam ho odvedli? A… a kde je Remus?!“
„No, ten je nahoře, v knihovně. Řeší tam něco s McGonagallkou a… Hermi? Hermiono!“
Už ho neposlouchala, vystřelila po schodech jako střela a nebrala ohledy na nic a na nikoho.
„Severus to neudělal!“ vpadla do dveří jako velká voda.
Všichni se na ni zaraženě podívali. Sice tam byli jen Remus, Minerva, manželé Weasleyovi a Kingsley, ale i tak
si připadala trochu trapně, když jim tam takhle vpadla. A to doufala, že přejdou takový malý fakt, jako že
Severusovi tyká.
„Slečno Grangerová, jak víte…,“ divila se Minerva.
„Zavolal jsem ji,“ přerušil ji Remus, „mohla by nám trochu pomoci s osvětlením případu.“
„Jak by mohla…?“ nechápal to Kingsley.
„Severus to neudělal!“ stála si Hermiona za svým, když za sebou zapečetila dveře a přešla k ostatním. „Nemohl
to udělat!“ dodala trochu až hystericky.
„Hermiono,“ vzal ji vlkodlak za ramena, „oni ho viděli,“ řekl jemně. „Mají záznam, na kterém mu je jasně vidět
do tváře, a Severuse si lze jen těžko splést.“
„Severus to neudělal,“ zašeptala skoro zoufale. „Nemohl.“
„A jak to víte, slečno Grangerová?“
„Protože byl se mnou!“ odsekla.
Po tomhle sdělení nastalo ticho.
Hermiona na sebe byla trochu naštvaná, že to tak vyplivla, ale v tu chvíli nemyslela rozumně. „Pořád. Od chvíle,
kdy byl tábor Zapovězenců rozpuštěn, jsme se od sebe nehnuli,“ dodala. Doufala, že jim tohle osvětlení bude
stačit, i když jí bylo jasné, že to tak nebude.
Remusovi cukal koutek, Minervě spadla brada, Molly se zdála, že nechápe, její manžel chápal až moc. Slova se
však ujal Kingsley. „Hermiono, jsem si jistý, že máte ke svému chování důvod, ale vytvářet umělé alibi mu
nepomůže, akorát mu to přitíží.“
„Umělé alibi? Umělé alibi?!“ vztekala se. „Přijde vám, že vytvářím umělé alibi?!“
„Hermiono, uklidni se,“ mírnil ji vlkodlak. Nebylo to snadné, Hermiona byla zuřivá a on unavený, do úplňku
zbýval ani ne den. Kdyby tu být nemusel, zalezl by do postele a spal.
„Jak se mám uklidnit, když Severusovi hrozí oprátka kvůli něčemu, co neudělal, a vám je to očividně jedno!“
„Máme to chápat tak, že…,“ soukal ze sebe Kingsley. I tenhle ostřílený Bystrozor byl trochu vykolejený. Jen
představa, že by si tahle úžasná mladá žena mohla začít něco s tím netopýrem, mu připadala… nereálná. „…že
spolu máte nějaký… vztah?“
Teď nebo nikdy. „Jsme milenci, pokud to musíte vědět.“
Znovu nastalo ticho.
Remus postával se zakrytou pusou, aby nebylo vidět, jak se culí, školní zástupkyně nepřirozeně rychle mrkala,
Molly něco nesrozumitelně mrmlala, zatímco ji její manžel držel za ruku a Kingsley se mračil do prázdna a
zřejmě se pokoušel si tuhle skutečnost představit v reálu. Nějak to… nešlo.
Asi jsem jim to měla naservírovat po kouskách, pomyslela si Hermiona. Ke svému překvapení zjistila, že přiznat
se k jejich vztahu nebylo vůbec těžké, spíše… osvobozující.
„A to jako… jako…,“ koktala Molly, „jako se… se vším…“
Artur jí sevřel ruku a klidnil ji.
Hermiona si jen pro sebe zavrtěla hlavou. „Nemohli byste přestat řešit naše vztahy a mohl by mi, prosím, někdo
vysvětlit, co se sakra stalo?“
Chvíli jim trvalo, než se vzpamatovali, ale nakonec se Kingsley opět chopil slova. „Před dvěma dny se někdo
vloupal do ministerského archivu. Nevím, jaké dokumenty ukradl. Všechny složky byly přeházeny, bude trvat
ještě pár dní, než zjistíme, co se ztratilo. A zabil u toho dva strážné. Nejdříve jsme nevěděli, kdo to byl, protože
se vyhnul všem našim senzorům. Kromě jednoho, který jsme nainstalovali nedávno,“ dodal pomalu. „A ten nám
bohužel ukázal, že to byl Severus. Na té fotografii se šklebí, jak ten zpěvák Lenord na koncertě.“
„Mnoholičný lektvar,“ řekla prostě. „To je přeci jednoduché vysvětlení.“
„Slečno, uvařit tenhle lektvar není tak snadné,“ zavrtěl hlavou bystrozor. „Málokdo ho dokáže uvařit bezchybně
tak, aby…“
„Já to zvládla ve dvanácti.“
Znovu se na ni všichni dívali s překvapením.
„Jak to myslíte?“ nechápala Minerva.
„Tak jak to říkám,“ odsekla.
„A… úspěšně?“ vyzvídal Artur zvědavě.
„Ano.“
„Jak byste mohla… Počkejte, slečno,“ vložila se do toho Minerva, „proto jste tehdy skončila na ošetřovně? Ale
to jste byla přeměněná jako… jako… kočka.“
Hermiona se ošila. „Ano, ale to bylo jen kvůli poslední přísadě, klukům se to podařilo.“
„Klukům?“ vydechla Molly, „chceš říct, že můj syn a…“
„Počkejte, počkejte!“ zarazil je Kingsley. „Chcete mi říci, že jste ve dvanácti!, na škole!, vařila přísně zakázaný!
a chráněný lektvar, který jste použila na své spolužáky?!“
Pokrčila rameny a zatvářila se nevinně. „Vzali si ho dobrovolně.“
Tohle zřejmě nebylo to, co chtěli slyšet. Spíš nějaké popření nebo…
„A k čemu jste ho potřebovali?“
„Mě by spíš zajímalo, kde jste na to vzali přísady?“ podivila se Minerva.
Dívka nejistě zakroutila špičkou nohy. „Nooo…“
„To mi stačí,“ zarazila ji zástupkyně a raději si zakryla uši. Nepotřebovala slyšet víc o tom, co se jí dělo přímo
pod nosem.
„Ukradli jste je?“ divil se Pastorek.
„Ne, to ne… jen… půjčili.“
Nebelvírská zástupkyně zaúpěla. Ne, skutečně nepotřebovala slyšet víc.
„No co?“ zarazila Hermiona další otázky. „Je snad jedno, co jsme udělali někdy před sedmi lety, ne? Důležitý
teď je to, co bude se Severusem!“
„Moment, jaktože nevím o tom, že by se Severusovi ztratili nějaké přísady?“ ozvala se žena.
„Nechcete mi doufám říci, že už v té době jste spolu…,“ Kingsley to nechtěl říkat, tak jen… naznačil.
„U Merlina ne!“ zasténala Hermiona a nebyla jediná. To Pastorkovo gesto bylo dost… nevkusné. „Nic
takového… prostě… nemohli bysme z toho náš vztah vynechat? Myslím, že máme na starost důležitější věci.
Jako třeba to, kde je Severus teď a co s ním bude!“
„Je na ministerstvu.“
„Ve vězení?“
„U výslechu.“
„Stejně z něho nic nedostanou,“ zavrtěl hlavou Remus.
„Použijí Veritasérum,“ promluvil Arthur. „U někoho se smrtijedí minulostí ani nebudou potřebovat povolení.“
„Ale to je snad dobře, ne?“ podivila se Hermiona. „Tím zjistí, že to Severus neudělal. Nemohl.“
„Jenže oni se ho nebudou ptát jenom na tohle,“ osvětlil jí Kingsley. „Pokud ho nenachytají na tomhle, začnou se
šťourat v jeho minulosti a něco najdou. Vždycky něco najdou. Už dlouho potřebovali oficiální záminku
dotáhnout Severuse k výslechu a teď si ho nenechají jen tak proklouznout mezi prsty. Na to leží Severus v
žaludku příliš mnoha lidem.“
Hermina zalapala po dechu. To bylo tak… nespravedlivé!
„Kdo vede výslech?“ zeptala se Minerva.
Kingsley se zamyslel. „Nejspíš to bude Brianer.“
„Ten mlaďoch?“ ujistil se Remus. „Nic z něho nedostanou. Na to má Severus až příliš dobrý výcvik.“
„Co má výcvik společného s výslechy?“ nechápal Arthur.
„Veritasérum ho přeci donutí říci pravdu, ať chce nebo ne.“
Vlkodlak se unaveně usmál. „Veritasérum nutí mluvit pravdu, ale ta má mnoho podob.“
Nechápali.
Kromě Minervy, která se do toho však nepletla.
„Ukážu vám to,“ začal Remus s vysvětlováním. „Hermiono, vezmi v úvahu, že jsem ti dal dávku veritaséra a
zeptám se tě, jakou barvu má Minervin hábit. Co mi odpovíš?“
„No… červenou samozřejmě.“
„A já odpovím, že není zelená. Řekl jsem pravdu?“ zeptal se do vzduchu. „Řekl. Tímhle výcvikem prochází
většina Smrtijedů, jen málokterým to jde, ale je to například důvod, proč Luciusi Malfoyovi nebylo Smrtijedství
nikdy dokázáno. Znám jen pár lidí, kteří to dokáží skutečně dobře a jen pár, kteří z vyslýchaného i přes tuhle
schopnost dokáží vydolovat pravdu. Jedním z nich je třeba Moody, který je, doufám, stále na naší straně,“
poslední větu dodal Remus spíš pro sebe.
Tohle Hermionu nikdy nenapadlo. Než se však stačila zeptat na něco dalšího, otevřely se dveře a v nich stál ten,
o kom právě mluvili. Zmrzačený bystrozor se přibelhal dovnitř a projel všechny svým kouzelným okem. „Tak
vám ho vedu. Vyprosil jsem mu zatím domácí vězení.“
„Je v pořádku?“ vydechla Hermiona.
„Řekl něco?“ strachovala se Minerva.
„Máme nové svědectví,“ přidal se hned Pastorek.
„Neřekl ani slovo. Jaké svědectví?“ protočila se mu bulva v oku. Tohle skutečně nečekal. Zřejmě si to domácí
vězení vyprosil jen proto, aby si ho tu soukromě mohl mučit a tahat z něho rozumy.
„Je v pořádku? Kde je?“ zopakovala Hermiona a protože byla nejblíže, odpověděl nejdříve jí. Ale úplně nejdřív
si ji změřil zkoumavým pohledem. „Na nohách se ještě drží. Krotil jsem je. Ale až do odvolání ho musíme držet
pod zámkem. Najdete ho o patro výš v nepoužívané ložnici na konci chodby, tam nikoho ohrožovat nebude.“
Ani mu nepoděkovala, vyběhla z pokoje i po schodech bez toho, aniž by se jedinkrát otočila.
„Severusi!“ vpadla do pokoje. „Severusi!“ vletěla mu do náruče, jakmile se k ní zvedl z postele. „Jsi v pořádku?
Neudělali ti nic? Kingsley tvrdil, že tě budou vyslýchat pod…“
Přikryl jí pusu rukou, aby ze sebe přestala chrlit otázky, na které on měl stále tendenci odpovídat. Potom si ji
přitáhl k sobě a pevně objal. „Na nic se neptej. Prosím,“ zašeptal jí do ucha a potom políbil. Jen jemně jako
žádost. Nakonec si ji přitáhl mezi nohy, jak seděl, a položil si svoji hlavu na její rameno.
Zavřel oči.
Nic jim sice neřekl, ale nikdo si neuměl ani představit, jak je tahle činnost vyčerpávající. Ještě chvíli a už by
nebyl schopen se soustředit na dost vyhýbavé odpovědi. Chtěl si odpočinout, alespoň na chvilinku.
Nejdříve byla trochu překvapená jeho chováním, ale slíbila, že se na nic ptát nebude. Místo toho mu jemně
položila ruce na ramena a začala ho hladit. Po ramenou, po vlasech, po zádech… chtěla ho utěšit, uklidnit.
Trvalo dlouho, než se Severus cítil dost jistý, aby se na ni podíval. Nejdříve ji jen sledoval očima, než zvedl i
ruku a sevřel v ní jeden z jejích pramenů. „Už jsem ti někdy řekl, že miluju tvoje vlasy?“
Čekala toho hodně, ale tohle ne. Jeho přiznání, omluvy, žádosti… ale ne vyznání lásky k části jejího těla.
Nejdříve trochu nechápavě koukala a potom se zasmála. „Ne, tos mi nějak zatajil.“
„Tak ti to říkám teď,“ řekl prostě. Cokoliv proto, aby se neptala na to, jaké to bylo. „Slib mi, že si je nikdy
nenecháš ostříhat.“
Co mu na to mohla říci? Nikdy je dlouhá doba. „Když budeš hodný.“
„Jako bych někdy nebyl,“ pokusil se o úšklebek. Jenže velmi brzy mezi nimi opět zavládlo ticho.
„Severusi, jsi…?“
Opět jí položil ruku na rty, jenže tentokrát se umlčet jen tak nenechala. Odtáhla si jeho ruku od tváře a zamračila
se. „Tak mi alespoň řekni, jestli jsi v pořádku! Ublížili ti nějak?“
Trochu sebou cukl, jak se snažil usměrnit své odpovědi. „Budu v pořádku. A žádná viditelná zranění nemám.“
Neodpověděl jí vlastně nic. „Pojď ke mně,“ stáhl si ji k sobě na klín a políbil. „A mlč prosím tě.“
Popravdě si myslela, že si to její mlčení bude chtít něčím pojistit, jenže on se k ní kromě toho jednoho polibku
ani nepřiblížil. Pokud nepočítala, že ji položil na postel a přitiskl si ji k sobě jako oblíbeného medvídka.
***
Za další hodinu vedle sebe stále leželi na posteli, oba dva stále plně oblečení a mlčeli. Hermiona se konečně
zvedla alespoň na lokty a jemně mu začala lískat vlasy. Shrnovala mu je dozadu a po chvíli mu jen políbila
odhalenou skráň. „To bude dobrý,“ zašeptala.
Pomalu se k ní otočil. Popravdě myslela, že spí.
„Nejsem si jistý, jestli bude,“ odpověděl klidně… a přesto tak nějak zlomeně.
„Co se tam stalo?“ zeptala se šeptem. Teď už byl účinek lektvaru určitě pryč. „Co ti tam udělali?“
„Nic.“ Odmlčel se. Věděl, že mu nevěří. „Jenže tady nejde o to, co udělali, ale že to mohli udělat.“
„Nechápu.“
Sledoval ji mlčky, jen se jí proplétal vlasy. „Dokud žil Brumbál, byl jsem chráněný. Po jeho smrti jsem ochranu
ztratil, ale stále na mě nemohli… ale teď už můžou. Mají v ruce trumf, se kterým nic nezmůžu.“
„Neudělal jsi to.“
„Jenže to nemám jak dokázat. Zatímco oni důkaz mají. A dost jednoznačný.“
„Já vím, žes to neudělal,“ řekla odhodlaně, „a můžu to dokázat.“
„To ať tě ani nenapadne,“ řekl ostře. Konečně to byl zase on, ta děsivá apatie konečně zmizela. Zvedl se z
postele a začal si prohlížet pokoj, který se na nějakou dobu nejspíše stane jeho dočasným útočištěm.
Dívka místo toho zůstala ležet na posteli a nervózně si mnula dlaně. „Udělala jsem to,“ špitla a trvalo jí dlouho,
než se odvážila se na něho podívat. „Řekla jsem jim to.“
Zarazil se. „Co?“
„Žes to nemohl udělat.“ Lezlo to z ní jako z chlupaté deky. „Žes v tu dobu byl se mnou.“
Jeho oči byly nejdřív nevěřícné a potom se doširoka rozevřely. „Zbláznila jsi se?“
„A co jsem měla podle tebe dělat? Nechat tě odvést do Azkabanu?“
„A to tě nenapadlo nic jiného, než jim vyžvanit tohle?“ vyjel na ni. „Cos jim vůbec řekla?“
Nejistě poposedla a sledovala, jak si to rázuje po pokoji. „No… žes to zkrátka nemohl říci, protože jsi byl se
mnou. Jako… se mnou.“
„Řekla jsi jim, že jsme milenci?“
Zabořila pohled do podlahy, polkla a potom přikývla.
„To snad ne,“ uslyšela jeho zaúpění. „To tě vážně nic jiného nenapadlo? To už sis rovnou mohla na čelo
namalovat terč! Víš, jak po tobě teď půjdou? Komu jsi to vůbec vyžvanila?“
Že měl vztek, to byl hodně slabý výraz.
„No, byl tam Remus, McGonagallová, Weasleyovi a Kingsley.“
„To je všechno?“
Přikývla.
„Alespoň že tak,“ zavrčel si pro sebe a udělal další kolečko po pokoji. „Teď tam půjdeš hezky zpátky a všechno
popřeš, je ti to jasný?“
„Cože?“
„Prostě řekneš, že sis to vymyslela. Žes mě chtěla chránit nebo něco takovýho. Prostě si něco vymysli! Lhaní ti
šlo vždycky dobře.“
Tohle jí zabolelo a urazilo. A naštvalo. „Tak na to zapomeň! Nic popírat nebudu. Řekla jsem pravdu a za tou si
stojím!“
„Tady nejde o nějakou pitomou nebelvírskou pravdu! To ti nedochází, že jestli se jim dostaneš do pracek, tak tě
už nepustí? Chápeš to?!“
„A dokážeš ty pochopit, že je mi to jedno? Dělám to kvůli tobě!“
„Tak jsi pitomá!“ Zatraceně, copak ta holka nechápala, že stát teď za ním je jako stát jednou nohou na
popravišti? Ona byla ještě tak mladá a naivní, že vyšetřovateli by stačila minuta, aby z ní udělali jeho
spolupachatele a ještě mu ji předhodili, aby viděl, co provedl. U Merlina, copak nechápe, že čím víc se do toho
bude montovat, tím víc se to může celé otočit proti jemu samotnému? Proti jim oběma?
Zalapala po dechu. „Dělám to kvůli tobě!“
„To se mě chceš tak mermomocí zbavit?“
„Chci ti pomoct!“
„Ale místo toho jim dáváš do rukou další zbraň proti mně.“
„Proč? To se za mě tak stydíš?!“
Zaúpěl. „Merline! To sem teď netahej.“
„Ale jo, je to tak. Tobě nejde o to, co jsem řekla, ale že jsem to vůbec řekla. Nikdy jsi to nechtěl veřejně říct a já
ti jen zkřížila plány, že je to tak?!“
Teď už to vážně nevydržel. „Copak nechápeš, ty náno, že jsi jen moje další slabina?!“
Zalapala po dechu. Bylo to tím oslovením nebo tím, co řekl? Že je jen další slabina. Jen-další-slabina.
SLABINA! Něco, čeho by se nejraději zbavil.
„Tak promiň, že jsem se ti kdy pletla do života!“ práskla za sebou dveřmi a bylo jí jedno, i kdyby mu tím urazila
pazouru. Věděla, že za ní nepoběží, nemohl kvůli kouzlu hlídajícímu dveře. Rozeběhla se chodbou, co nejdál
odtud, ale hned na vrchu schodiště si uvědomila, že dole bude akorát muset čelit všem těm lidem, co jich tu bylo.
Sesunula
se
na
vrchní
schod.
A
rozbrečela
se.
Jako malá.
Kapitola 52. - Za to, že jsi
Fakt, že si nakonec téměř všichni našli místo na strávení Štědrého dne, měl jeden nepřehlédnutelné plus. A to to,
že Remus mohl vzít Alici o úplňku ven. Doufal, že se mu tak podaří vykompenzovat tu nespravedlnost, že ona
bude muset strávit hned své první Vánoce ve vlkodlačí podobě. A i když se s tímhle Alice smířila už před
několika týdny, před dvěma dny se vrátila z domova úplně zoufalá a uplakaná.
A důvod?
Velmi prostý.
Koho by nezamrzelo, kdyby mu vlastní rodina řekla, že Vánoce chce strávit v klidu a ne ve strachu, že v noci
někoho zakousne. Kdyby s ní Remus nebyl skoro celý den, snad by se někde potajmu i zakousla sama. Takhle
mu alespoň pomáhala s výzdobou jídelny, kterou pro ně připravila Molly. Ta tvrdila, že když už někteří ti
chudáčkové musí strávit nejkrásnější svátky v roce bez rodiny, ať si je alespoň trochu užijí. Výzdoba, jídlo,
cukroví… to vše teď na ně čekalo v jídelně, až se zítra vrátí zpět. Ta hrstka zbylých zapovězenců totiž
odsouhlasila, že si dnes v noci vezmou hlídky, aby tábor byl skutečně prázdný.
Remus si k sobě přitiskl plačící dívku. Moc dobře si vzpomínal na svůj první úplněk bez rodičů. Bylo to v
Bradavicích, v době, kdy Pobertové o jeho prokletí ještě snad ani nevěděli. Možná jen tušili. Byl zavřený v
Chroptící chýši a zatímco z vesnice k jeho citlivým uším doléhaly zvuky koled, on vyl zoufale na měsíc.
Jeho vlastní koleda.
Po přeměně se Alice jen smotala do klubíčka v rohu chýše a odmítala jakkoliv komunikovat s okolním světem.
Nejraději by se tady prospala až ke skonání světa.
„Vstávej, mládě,“ dloubl do ní.
Ohnala se po něm packou.
„Mám pro tebe překvapení.“
Vrčela. „Nemám zájem.“
Znovu do ní šťouchl čumákem a potom dokonce i tlapou. Ani na jedno však nereagovala. Snad i doufala, že
když ho bude ignorovat dostatečně dlouho, tak ho to omrzí. Jenže Remus byl vytrvalý. Šťouchal, strkal a dorážel
tak dlouho, dokud se prostě nepřekulila na druhou stranu. A na to právě čekal. Využil jejího pohybu a začal jí
kutálet jako sud. Podařilo se mu to dvakrát, než ho zastavila, a začala se dost vehementně bránit - zuby, drápy.
Jenže o to mu šlo, její pozornost měl. Už mu stačilo jen drknout tlapou do dveří… a sledovat její zvídavý pohled,
když se dveře s tichým vrzáním otevřely. Doslova fascinovaně sledovala, jak se před ní otevírá úplně nový svět.
Ani nevěděla, jak se postavila na nohy, ale náhle přešlapovala přede dveřmi a hleděla na něho zvídavým
pohledem, jako kdyby se ho ptala, zda skutečně může.
Přikývl.
Stačily jí dva kroky, aby překonala schody a vešla do jiného světa. Světa plného vůní, barev, zvuků… a dalších
vjemů. A jako první z nich tu byla ta studená hmota mezi drápy.
Trochu ucukla.
Samozřejmě, že věděla, že je to sníh, ale tohle bylo něco jiného. Vnímala ho jinak. Její smysly z něho byly úplně
rozdivočelé. Ze všeho tady. Sníh ledově chladil, i přes noc se bledě leskl, voněl divočinou i pachem toho, kdo v
něm zanechal stopu. Stromy šuměly jako moře lapené v jeskyních a vůbec každý kousíček země, lesa, byť i jen
větru jí přinášel odraz dálek, jeho chutí a vůní.
Kdyby řekla, že si připadala jako Alenka v říši divů, nelhala by. S úplně dětinskou zvědavostí se podívala přes
rameno na staršího vlkodlaka, jako kdyby se ho ptala, zda jí do tohohle světa pustí.
Znovu přikývl.
Vyplázla svůj dlouhý jazyk, než sklonila čenich k zemi a začala jím rejdit všude okolo. Někdo tady šel, nejspíše
muž, mladík… který byl nedávno v lese, jeho stopy ještě voněly po bylinách a jehličí… a zastavil se tady u toho
špalku… jenže ten voněl mnohem silněji. A nebyla to jen vůně dřeva, tohle byl parfém, silný a ovocný… a tím
samým voněla i miska, která se skrývala pod sněhem… Na jazyku jí ulpěla masitá chuť, když ji oblízla… maso a
koření, spoustu koření… majoránka a libeček… ano, přesně tak voněla i celá kuchyně… tahle vůně se tam
protkávala s pachy tří osob… tří žen… a…
Nechal ji, ať se seznámí s celým táborem. Šmejdila sem a tam, křížem krážem od chatky k ohništi, od ohniště do
kuchyně a zpět. Jako malé dítě, které objeví nový dům a chce ho celý poznat předtím, než budou muset zase
odejít. Nakonec už však byl čas ji trochu usměrnit.
… narazila na velmi silnou stopu. Krásně voněla po divočině a mužnosti. Ano, určitě to byl muž. Nejspíše velmi
přitažlivý. Musel být, jinak by po sobě nebyl schopen zanechat tak neskutečně úžasný pach. Sladší než jahodová
zmrzlina, chutnější než krvavý steak a voňavější než… zarazila se, když čumákem narazila na původce té
nádherné vůně. Před ní neseděl nikdo jiný než její vlkodlačí společník Remus Lupin.
Lekla se a ustoupila. Tohle přeci… to přeci…
Druhý vlkodlak si nevšiml jejího zaváhání. Snad jen myslel, že ji překvapil. Jen jí pokynul hlavou a vydal se
skrz okraj vesnice hlouběji do lesa.
Alice se mezitím pokoušela vzpamatovat z toho překvapení. Nikdy si nevšimla, že by tak nádherně voněl, mohla
to snad přehlédnout?
Ozvalo se zavytí - volal ji.
Jako na povel se vydala za ním. Vedl ji hlouběji do lesa. Alice začínala být po chvíli nervózní, protože těch
podnětů okolo ní stále přibývalo. A také nikdy nebyla sama v lese tak hluboko. Neměla ani ponětí o tom, že ona
je ta, které se tu teď většina obyvatel bojí.
Nakonec se zastavili až na malé mýtince. Vlkodlak se několikrát otočil na místě, než jí ukázal, jak se stočit do
sněhu tak, aby se pod ním vytvořil důlek, do kterého se mohl s klidem zavrtat. I Alice se o to pokoušela, ale ten
její bohužel skrýval jen sníh a nepohodlí.
Jeho oči ji sledovaly s pobavením.
Zavrčela na něho. Rozhodně mu nechtěla ukazovat, že je absolutně neschopná, ale to nic neměnilo na faktu, že
ani na třetí pokus se jí to nepodařilo. A to nemluvila o tom, že stále ještě nenašla způsob, jak složit ty své
neskladné končetiny, aniž by to nebylo krajně nepohodlné.
Nakonec se s pobavením zvedl a pokynul jí na své místo. S chutí se uvelebila v jeho důlku, který ještě teď hřál
jeho tělem a voněl tou nejúžasnější vůní na světě.
U vlkodlačí tlapy, vzpamatuj se! zatřásla hlavou. Místo toho jen tiše zavrčela. „Proč jsme tady?“
„Chci ti něco ukázat,“ žďuchl jí do čenichu, když se uvelebil vedle ní. Těsně vedle ní. Mohla úplně cítit, jak se
jeho srst proplétá s tou její.
Zavrtěla se.
„Co je?“
„Nic,“ zakňourala, než zvedla hlavu, ale jen proto, aby svým čumákem narazila na ten jeho. Trochu se zarazila.
Byli si blízko, tak straně moc, že by snad mohla spočítat fousky, které mu vyrůstaly na čenichu. Hleděli na sebe,
cítila jeho pohled, jeho dech a slyšela bušení srdce.
Jeho nebo její?
Nevěděla, ale bylo jí to jedno. Zvlášť, když náhle jemně vysunul špičku jazyka a oblízl jí nos. Nesměle. Jako
první polibek pod školní lavicí. Nejprve se lekla, ale neucukla. Místo toho se sama rozhodla ten pohyb
zopakovat. Olízla ho a jako kdyby ho špičkou jazyka ochutnávala. Jeho pach, jeho celou osobnost. Silně
kořeněnou a přesto neskonale vyváženou a hladkou… sladkou.
Teď byl překvapený i Remus. Popravdě myslel, že ho zakousne po té chvíli, kdy nedokázal odolat. Jenže to
nešlo. Jeho pudy byly v téhle podobě mnohem silnější a ona voněla jako čerstvě posekaná louka. Lahodně a
svěže. A tak mladě.
V další chvíli však byli vyrušeni. Na louce se začalo odehrávat to, pro co sem přišli.
Zpod vrstvy sněhu začaly vyrůstat nepatrné zelené výhonky, které se kroutily vstříc měsíčnímu světlu a jakmile
na nich vyrašily i drobné lístečky, začala se nad nimi objevovat malá světélka. Nejdříve byly tři nebo čtyři, ale
po chvíli jich už bylo deset… a potom desítky.
Bludničky.
Droboulinká stvoření, která se dala najít jen za úplňku a to pouze na několika místech celého světa. Stejně vzácní
jako rostliny, které je dokázaly přilákat a rozzářit. Jejich námluvní tance. V malých shlucích se roztančily nad
květy rostlin a zářily do tmy víc než úplněk nad nimi. Magické - jiné slovo se pro ten okamžik použít nedalo.
Remus se trochu víc přitulil ke své společnici a jemně jí čumákem prohrábl srst. „Veselé Vánoce,“ zamručel jí
do ucha, než ho jemně olízl a uložil svoji hlavu na tu její. Bylo to jako objetí, jako ochranářské gesto. Jako chvíle
naprosté pohody, kdy je nezajímá nic jiného, než jen oni dva a podívaná před nimi.
***
Hermiona sevřela v náručí zabalený dárek a zvedla ruku k zaklepání. Hned v zápětí ji však opět spustila dolů.
Měla strach, že ji vyhodí… že je na ní pořád ještě naštvaný. Jediný důvod, proč sem šla, byl ten, že ji o to
Minerva požádala. Ano, Minerva McGonagallová přišla orodovat za svého mladšího kolegu a přítele.
***
„Hermiono?“
Dívka se zvedla ze schodu a pokoušela se ve spěchu skrýt své uplakané oči. Ať je však utírala, jak je utírala,
stále kolem nich měla zarudlé skvrny. Alespoň se na svoji vedoucí koleje nechtěla dívat. „Ano, profesorko?“
Žena ji chvíli sledovala, než si potichu povzdechla. Slyšela dost a očividně viděla taky. „Nedáte si čaj?“
„Ne, ne… to je v pořádku,“ odpověděla Hermiona, ale stále k ní stála spíš bokem a pokoušela se zničit všechny
důkazy svého pláče. „Děkuji.“
„Myslím, že byste si čaj dala,“ pokračovala McGonagallová a jemně ji vzala za ramena. „Pojďte. No pojďte.“
Hermiona vlastně nechtěla, nevěděla, co ji čeká, ale přesto se nechala odvést jako panenka.
Sledovala, jak se z hrnečku zvedá pára, ale to taky bylo to jediné, co vnímala. Teprve, když se naproti ní posadila
i starší žena, probrala se. Nepohodlně se zavrtěla a znovu odvrátila pohled. Nechtěla se jí dívat do očí. Jako by jí
viděla až na dno duše, takový Brumbál v sukni, uvědomila si.
„Co se stalo, dítě?“ vzala ji profesorka jemně za ruku.
Ne, tohle je převtělený Brumbál, jinak to není možné!
Poprvé se na ni podívala. V očích už nebyly slzy, jen nevýraznost. „Proč jste se mnou chtěla mluvit,
profesorko?“
„Co kdybys mi začala říkat Minervo?“ usmála se na ni žena a dokonce to ani neznělo příliš podlézavě, jak by v
tu chvíli mohlo. „Moje studentka už nejsi a dítě už vlastně také ne.“
Jen zamrkala.
„Minerva,“ nabídla jí dlaň k tykání.
Hermiona chvíli váhala, tohle bylo… trochu mimo její chápání. Dokázala by akceptovat tykání třeba od
Weasleyových, ale ne od McGonagallové. Ta byla příliš vysoko, příliš vzdálená, příliš… no, i když to Severus z
počátku taky. „Hermiona,“ přijala její dlaň a z nějakého důvodu si snad poprvé v životě připadala skutečně
dospělá. „O čem jste se mnou… jsi se mnou,“ opravila se hned pod ženiným pohledem, „o čem jsi se mnou
chtěla mluvit?“
„Napadlo mě, že by sis možná chtěla promluvit ty.“
Aha, už chápala odkud vítr vane. „Pokud mě chcete odrazovat od vztahu se Severusem…“
„To mě ani v nejmenším nenapadlo,“ zavrtěla žena hned hlavou.
„Nevypadala jste nadšená, když jsem to řekla.“
„Přiznávám,“ začala Minerva trochu nejistě, „že mě to v první chvíli zaskočilo. Dobře, trochu víc než zaskočilo.
Ale ani na chvíli mě nenapadlo ti něco rozmlouvat.“
Hermiona čekala, jestli bude pokračovat, ale ona mlčela. „Tak o co jde?“
„Pohádali jste se?“ zeptala se jen. Vlastně se spíš utvrzovala.
Dívka se nechtěla pouštět do tohohle rozhovoru, byla si jistá, že s ní McGonagallová manipuluje, ale šlo jí to
skutečně bravurně, protože zcela bezděčně přikývla.
„Co ti řekl?“
Kdyby se toho čaje ještě nenapila, byla by si téměř jistá, že jí tam žena nalila něco na způsob veritaséra, protože
jinak si nedokázala vysvětlit, proč náhle měla chuť to všechno vyklopit. Ani jí nedošlo, že v tom nebyl žádný
lektvar, jen psychologie.
„Budu hádat,“ pokračovala žena, „nelíbilo se mu, žes nám to prozradila.“
Znovu přikývla. A potom už to nešlo zastavit. „Řekl, že jsem nána pitomá. Že bych se měla vrátit a všechno to
popřít. Že nic nechápu. V podstatě řekl, že jsem jen přítěž. Že jsem jeho největší slabina.“ To poslední už jen
zašeptala se slzami kanoucími po tvářích. Ze všeho, co jí řekl, tohle bolelo nejvíc. Upřela oči na koberec a
snažila se co nejvíce tvářit statečně, i když jí bylo jasné, že v tuhle chvíli už to je stejně k ničemu.
„První hádka?“
Zvedla své uplakané oči, než pomalu přikývla. „I když… my se hádáme vlastně pořád,“ dodala se slabým
úsměvem. Ten jí však hodně rychle přešel.
„Severus má tu úžasnou schopnost, že umí ublížit, když chce,“ řekla Minerva, „ví přesně, kam bodnout.“
„Ale proč? Proč to řekl?“ nechápala. „Udělala jsem to kvůli němu, abych ho zachránila, abych… abych… Co
jsem udělala špatně, že mě tak nenávidí?“
Minerva ji vzala za ruku, aby ji donutila se uklidnit. „Hermiono, jestli to s ním myslíš vážně,“ začala jemně, ale
na chvíli se odmlčela a čekala na dívčino přikývnutí, „tak bys měla pochopit jednu věc - Severus je a vždycky
byl samotář. Nemyslím tím, že není schopen mít vztah, jen říkám, že co ho znám, tak neměl.“ Odmlčela se.
„Smím vědět, jak jste spolu dlouho?“
Dívka nejdřív pokrčila rameny. Nevěděla to. Asi těžko mohla říci, že spolu asi půl roku spí, ale vztah spolu
neměli. To by McGonagallovou asi odvezli. „Asi půl roku,“ řekla nakonec.
„To máš můj obdiv,“ připustila starší. „Sama dobře vím, jak těžké je s ním někdy vyjít. Znám Severuse dlouho,
vlastně od doby, co nastoupil do školy jako jedenáctiletý capart.“
Hermiona si nemohla pomoci, ale slovo capart a Severus jí do jedné věty prostě nesedělo.
„A vím velmi dobře, jaký dokáže být. Vím, že je sarkastický, tvrdohlavý, sebestředný, umanutý a občas dokáže
být neskutečný parchant! Ale i přesto to je jeden z mála lidí, za které bych dala ruku do ohně,“ dodala. „Sice
bych se asi pořádně popálila, ale dřív nebo později by se ukázalo, že jsem udělala dobře.“
Zvedla k ní oči.
„Tohle Severusovi neříkej,“ upozornila ji McGonagallová, jako kdyby to bylo tajemství, „stejně by ti asi
nevěřil.“
Hermiona se zasmála. Nikdy vztah mezi těma dvěma příliš nechápala a asi to ani nebyl účel.
„Ale nic se nemění na tom, že Severus je sólo-hráč. Celý život za sebe bojoval, chránil sám sebe, za svoje chyby
sám pykal. A proto si troufám říci, že to, co ti řekl, neznamená, že by tě neměl rád, je to jeho obrana, aby
nezranil ani sebe ani tebe. To, že si tě nechal dostat pod kůži… a jsem si jistá, že to nechal… a už půl roku si tě u
sebe drží, vypovídá o jeho citech víc, než myslíš, ať už si ten sarkastický parchant říká, co chce.“
Na chvíli nastalo ticho.
„Myslíte si tedy… že to nebyla narážka, abych šla pryč?“
Zavrtěla hlavou. „Nech ho trochu vybublat a potom jdi za ním. Zítra je Štědrý den a on bude muset být zavřený,
nenechávej ho samotného.“
„Co když mi zase řekne, ať jdu pryč?“
„Nenech se hned odradit tím, co říká. Severus se občas chová jako hypogryf v porcelánu a ve vztahu k ženám
zvlášť.“
„Zažila jsem ho už mnohokrát, že byl jízlivý a sarkastický, ale nikdy to nebylo tak… opravdové.“
„Tahle situace není pro něho snadná. Ví, že bez Albusovy ochrany je velmi zranitelný, a tím, že ses do toho
začala plést i ty, jsi mu to akorát ztížila.“
„Nech…“
„Já vím, žes nechtěla. Měla bys ale vědět ještě jednu věc. Severus si k sobě nepustí příliš lidí, ale pro ty, kterým
to dovolí, by byl schopen skočit i do vlkodlačí jámy. Jenže ví, že s každým takovým člověkem je jen víc
zranitelný, proto je těch lidí skutečně málo. Jedním z nich byl určitě Albus, jeho matka, potom si možná trochu
sobecky myslím, že i moje maličkost, a podle toho, že za poslední měsíce z něho padaly jen asi tři jízlivé
poznámky do minuty, tak nejspíš i ty.“
„Co tím…“
„Z nějakého důvodu se začal chovat trochu jinak. Přirovnala bych to k diamantu, kterému někdo obrousil hrany.
Nejdřív jsme si mysleli, že za to může Albusova smrt a změna prostředí… ale možná za to můžeš spíš ty.“
Hermiona se z nějakého důvodu snažila tvářit, že tam vůbec není.
„Pokud to s ním myslíš vážně, tak se nenech odradit jeho chováním. Neříkám, aby sis nechala líbit všechno,“
dodala hned, „taky musí poznat, že tu pro něho nebudeš navěky, ale… připrav se, že budeš potřebovat trochu víc
trpělivosti,“ dokončila. „Jinak co se týče tvého vztahu k němu, shodli jsme se s ostatními na tom, že to zatím
budeme držet v tajnosti. Nikdo z nás nemá chuť tento drb šířit dál, ať je jak chce šťavnatý.“
Tohle ji trochu zarazilo. „Ale když se to nedozví na ministerstvu, tak Severuse odsoudí.“
„Bohužel mám strach, že Severus bude raději zapírat, než aby tě do toho zatahoval. Je to jeho boj.“
„Ale já ho v tom nechci nechat!“ ohradila se hned.
„Nikdo neříká, že necháš. Jen si tě necháme v záloze jako naši pojistku, ano?“ vzala ji jemně za ruku. „A teď…
co kdybychom si daly ten čaj?“
***
A tak tu teď postávala.
Přes noc ho nechala vybublat, jak jí žena doporučila, a teď mu přešlapovala přede dveřmi a odvažovala se k
zaklepání. Byl Boží hod ráno, čas rozbalování dárků a dole bylo doslova boží dopuštění. Inu tak to chodí, když
se po čase opět sejde kompletní rodina Weasleyova kromě Billa, který trávil Boží hod ve Francii se svojí ženou.
Společně s nimi tam byli ještě sourozenci Buttlerovi, kteří jako jediní ze Zapovězenců skutečně neměli kam jít,
protože jejich rodiče emigrovali ze země - bez nich. Něco takového nemohla přeci Molly jen tak přejít a tak se
její malá rodinka rozrostla ještě o dva členy.
Hermiona si užila společné chvíle, kdy rozdala a rozbalila pár svých dárků, než se nikým nepozorována vytratila.
I když nepozorována u toho byla nejméně čtyřmi lidmi. Remus se tvářil nezaujatě, Minerva se snažila od ní
odvést pozornost, zatímco Ginny s Tonksovou si pro sebe něco špitaly.
Jí to však bylo jedno. Konečně zvedla ruku a pevně zaklepala na dveře. Odpověď se neozývala, a proto se
rozhodla vstoupit. Pokoj byl tmavý a pokud viděla dobře, tak postel zela prázdnotou.
„Severusi?“ zeptala se do ticha. „Severusi?!“
„Myslel jsem, že už nepřijdeš,“ ozvalo se za ní tiše, ale i tak nadskočila. „Nikdy.“
„Nechtěla jsem, nezasloužíš si to,“ vytkla mu, když se k němu otočila. „Jestli mě ještě jednou něco podobného
řekneš, vykašlu se na tebe,“ zahrozila mu, i když to nebylo míněno tak vážně.
Severus vyšel ze stínu za dveřmi, v ruce kovovou tyč, ve které poznala nohu od stolu.
Trochu od něho odstoupila, popravdě s tou tyčí vypadal děsivěji než s hůlkou. „K čemu to máš?“
„Ne všichni, kteří za mnou přijdou mají čisté úmysly,“ řekl prostě a tyč opřel za dveřmi, než se k ní vydal, aby ji
lehce objal. Hermiona se však nenechala. „Kdo ti to udělal?“ položila mu ruku na rudou skvrnu pod jeho pravým
okem.
„Ale nikdo.“
„Severusi!“
„Hermiono,“ oslovil ji stejně, ale jeho hlas zněl důrazně, „neptej se. Prosím.“
Vklouzla mu do náruče. „Mám o tebe strach.“
„O mě se neboj, umím se o sebe postarat.“
Věděla, že umí, ale o to víc ji to děsilo. Občas totiž měla pocit, že je schopný jít i přes mrtvoly… a klidně i přes
tu svoji. Ještě chvíli si hověla v jeho náruči, než se odtáhla a podala mu balíček, který svírala. „Šťastný a
veselý,“ řekla jen, než se vytáhla na špičky a políbila ho. Jen na bradu, výš nedosáhla bez toho, aniž by s ní
spolupracoval a to v tuhle chvíli nedělal.
„Za co?“ zeptal se trochu nejistě.
„Za to, že jsi,“ odvětila prostě a trochu ho postrčila, aby dosedl na postel. Chtěla být v jeho úrovni, až bude dárek
rozbalovat.
Ona mu donesla dárek. Lupin mu naznačoval, že k podobné situaci nejspíš dojde, ale moc tomu nevěřil. Ale měl
by mu později poděkovat, že ho na to připravil. Ještě chvíli nejistě klouzal pohledem z dívky na pečlivě zabalený
dárek a potom opět na ní. Nakonec přeci jenom vzal za mašli a začal dárek svlékat.
Hermiona si chvíli představovala, jaké by to bylo, kdyby takhle svlékal jí, ale rychle zavrtěla hlavou. Co jí to
lezlo do hlavy, takováhle přeci nikdy nebyla.
Konečně se dopracoval přes papír až k dárku. Dívku iritovala ta jeho pečlivost, se kterou to rozbaloval. Ona
balící papíry trhala. V další chvíli mu však do klína vypadla knihu. Na první pohled obyčejná, ale…
Zalapal po dechu.
„Říkal jsi, že ti Brumbál každý rok dával jeden výtisk, a protože už není, tak mě napadlo, že by sis možná chtěl
doplnit sbírku.“
„Kdes to u Merlina sehnala?“ vydechl.
Jen pokrčila rameny. „Výrobní tajemství.“ Nemusel vědět, že Mundunguse nejdřív prosila a potom začala trochu
vydírat, aby mu nakonec vysypala polovinu své pokladničky. Ale za ten Severusův výraz to rozhodně stálo.
„Líbí?“ zeptala se pro jistotu. Chtěla to slyšet.
Přitáhl si ji blíž a dlouze ji políbil. Dostatečná odpověď.
Trochu zrudla, takovéhle díky si nechala líbit. Opřela se mu o ramena a znovu ho políbila. Dokonce ani nečekala
dárek nazpět. Tedy kdesi v hloubi duše doufala, ale přesto věděla, že Severus je teď odříznutý od světa a
pochopila, že on a dárky moc dohromady nejdou. Proto ji skutečně překvapilo, když ji zatlačil do peřin, kde ji
začal vášnivě líbat… dokud sebou nezačal nepohodlně šít.
„Co je?“
„Něco mě tlačí,“ zamračil se a sáhl pod sebe, aby vyndal… malou sametovou krabičku. „Sakra, kdo to tu
nechal?“ zamračil se a trochu se zarazil. „Že by to tu někdo nechal pro tebe?“
Hermiona úplně ztuhla. Tyhle malé sametové krabičky mohly skrývat jediné věci, ale to… Severus jí přeci
nebude dávat šperky! Ne po tak krátké době, co jsou spolu. To přeci…
„Rozbalíš to, nebo na to budeš jen koukat?“
Zvedla se a trochu nejistě začala sundávat mašli, kterou to bylo převázáno, vše pod pečlivým dohledem černých
očí. Severus byl trochu nejistý, nevěděl, jestli to vezme jako dárek, protože… vlastně to dárek nebyl.
Zalapala po dechu.
„Jak jsi…?“ V krabičce se totiž leskly naleštěné a jako nové… její náušnice po babičce. „Jak jsi…? Tys je…?
Jak…?“ Nevěděla, co si o tom má myslet.
„Ne, nevzal jsem ti je. Vlastně jen tu jednu,“ přiznal barvu a opatrně vyndal jednu náušnici, aby ji jí připnul na
ucho. „Všiml jsem si, jak tě mrzelo, když jsi tu jednu ztratila, tak jsem ti potom potajmu sebral tu druhou a
nechal ji u zlatníka přidělat.“ Natáhl se pro druhou a odhrnul dívce vlasy i z druhého ramene. „Požádal jsem ho
taky, aby na nich udělal ještě zámky, abys je zase nemohla někde vytrousit,“ dodal a potom jí políbil za ucho.
Stále čekal na její reakci, jestli se jí tenhle dárek-nedárek líbí, a popravdě ho to její mlčení trochu děsilo. „Bylo
to ode mě hloupé?“ zeptal se otevřeně.
„Vůbec ne!“ vrhla se mu okolo krku. „Mockrát děkuju,“ řekla dojatě, než ho políbila. Jen ta jeho snaha udělat ji
šťastnou ji naplnila neskutečným štěstím. Stáhla ho na sebe a potopila je oba do vášnivého polibku. Měla chuť
na trochu vánoční intimity. Původně sice měla v plánu ho svést pod vánočním stromečkem, ale nakonec se
spokojí i s tímhle.
„Hmm… máš na sobě ty kraječky?“ zeptal se po chvíli zvědavě a začal zkoumat její výstřih, kde skutečně našel
hradbu ze zelených krajek a sametu. „To si nechám líbit,“ zamumlal, než se jí doslova zakousl do jednoho ňadra
stále skrytého v dráždivé látce.
Hermiona zasténala a vyšla mu vstříc. Jeho rukám i celé kůži, každému kousku, kterému chtěla patřit. Nabuzená
tím, že si všiml jejího rafinovaného oblečení, se na něho doslova vrhla a začala z něho sundávat všechno
přebytečné. V duchu připsala Ginny jeden bod.
Nahoře ji sice příliš dlouho nenechal, ale přeci jen se rozhodla s ním trochu manipulovat. „A co kdybychom si
dali koupel, udělám ti masáž,“ zavrněla mu do ucha a neměla ani tušení, co mu to udělá v klíně za paseku.
„Slibuju, že se mi rozpustíš pod dlaněmi jako sůl ve vodě.“
„Hmm,“ zamručel a dál zkoumal její tělo jazykem, „s tebou se rozpustím rád. Třeba se i roztavím,“ jemně jí
kousl do pupíku, až vykvikla. Lechtalo to jak byl neoholený.
„Tak to si nechám rozhodně líbit,“ přitáhla si ho blíž a vášnivě políbila na ústa, od kterých potom začala putovat
přes tvář až k uchu, které začala pečlivě zkoumat. Ožužlávat. Jak to milovala ona. To potom vždycky tála pod
jeho zkušenými dlaněmi a…
„… rozpustí ve vodě,“ zaslechla náhle z jeho úst. Myslela si, že to stále mluví o té koupeli, ale hned na to si
uvědomila, že on už s ní pěknou chvíli nespolupracuje. Klečel nad ní, v tváři trochu nevěřícný pohled.
„Rozpustný ve vodě,“ zopakoval.
Nechápala.
„Thalinium je přeci jed rozpustný ve vodě!“ vydechl vítězoslavně. „Proto jsme na něj nemohli přijít. Zkoušeli
jsme to jen v tucích a bílkovinách!“ Severus vyskočil z postele a začal pobíhat po pokoji jako splašený, hrabat se
v zásuvkách a v papírech na stole.
Polonahá Hermiona se jen opřela o lokty. Vážně ji chlap právě nechal roztouženou v posteli, aby se začal
zabývat… bílkovinami?
„Vstávej, musíš do laboratoře udělat testy!“ řekl jí vzrušeně, aniž by zvedl hlavu od poznámek.
Hermiona však zůstávala bez hnutí, jen pokrčila nohy a zaklonila hlavu, aby jí vlasy spadly z ramen. „Jaký?“
zeptala se a vysloužila si tak jeho pohled. „Já bych jen ráda věděla, která bílkovina mi tě odtáhla z postele,
zrovna když jsem chtěla mít sex.“
Už dlouho mu nic nevyrazilo dech jako teď tohle. Nejenom to, co řekla - snad ještě nikdy od ní neslyšel tak jasně
řečenou nabídku - ale také jak u toho vypadala. Uvědomovala si ta holka vůbec, jak nehorázně sexy vypadala,
když v tom svádivém prádélku ležela v jeho posteli a dívala se na něho těma svýma očima plnýma touhy…
Záchrana Anglie nebo sex? Záchrana Anglie nebo sex? Oh, sakra, kdo se má rozhodovat?! Raději sevřel hranu
stolu a pokoušel se vzpamatovat.
Hermiona si byla vědoma pohybů některých jeho partií a neskutečně jí to zalichotilo. Chtěla ho trochu potrápit
za to, že při sexu myslí na kdo ví co. Potom se raději zvedla a začala se oblékat. „Jaké testy mám udělat?“
Jen naprázdno polkl a konečně se vzpamatoval. „V poličce nad stolem by ještě měly být ty vzorky s látkou,
kterou jsme odebrali z toho masa a z potrubí v elektrárně. Musíš vzít dva mililitry roztoku z té velké černé láhve
ve skříni napravo a nechat to dvě minuty reagovat.“ Severus jí popsal celý postup a dívka jen chápavě
přikyvovala. Ani nevěděla, jak je vděčný za to, že mu rozumí a nedívá se na něho jako na dvouhlavé tele.
Naposledy přikývla, už chápala vážnost situace.
„Co když to bude pozitivní?“ zeptala se nejistě.
„Pokud se nepletu, budeme muset hned informovat mudlovské ministerstvo, aby zastavili přívody vody do měst.
Smrtijedi se pokoušejí otrávit vodní zdroje a Thalinium je látka speciálně vytvořená jako jed do vody.“
„Tahlinium má ale jako základ thalium. A to je strašně vzácný.“
„Stačí jim ani ne gram, aby otrávili celou nádrž. Ty fastfoody byla jen zkouška a vezmi si, jaký to mělo účinek.
V dalších dnech má přijít oteplení a jestli led povolí a jed se dostane do vody, budeme tu mít velké množství
mrtvých. Běž.“
Ani ne o půl hodinu později se domem rozezněl zvučný hlas a všechny přítomné v kuchyni div neranila mrtvice,
když se kolem nich chodbou prohnala Hermiona a na celé kolo křičela: „Severusi, je to pozitivní!“
Kapitola 54. - Protože tě miluju
„Úúúúúúúúúúúúú… Olivere, díky! To je lepší, než famfrpálový mistrovství!“ zavýskal mladík, když se proháněl
ranními mračny, které se líně vznášely nad rozespalým Edinburgem.
„Joshi, komín!“
„Kde? Ááááá!“
Kličkou na poslední chvíli se dokázal vyhnout této průmyslové stavbě, než se s výskotem zařadil zpět ke své
letce. „To je něco!“
„Čum, vole!“ křikl na něho Marcus Flint, když ho míjel. Ano, i tento čistokrevný zmijozel se přidal k jejich
záchranné akci. Snad to bylo tou možností „beztrestně“ se prohnat nad mudlovským městem a tím ochutnat jindy
zakázané ovoce. Tak jako tak tu byl.
„Klííííídek.“
Jejich vůdce jen zavrtěl hlavou. Zahleděl se do dálky, kde se za obzorem akorát klubalo slunce. Byl čas. „K
doručení připravit!“
Roztaženi v řadě snad nad celým městem mávli ke svým brašnám hůlkami, připraveni na další rozkaz.
„Teď!“
Ze všech bezedných vaků se začaly sypat letáky, které se pomalu snášely do ulic právě se budícího města. Do
ulic, střech a někde i pootevřených oken.“
„Tomu se říká doručení až do domu,“ výskl ještě Josh, než se s otočkou vydal nad další část města.
***
Jak velkou úspěšnost měla jejich akce vlastně ani netušili. Hned ve večerních novinách se však nepsalo o ničem
jiném kromě tajemných zpráv, které se objevily všude po Anglii a které varují před otrávenou vodou. Kancelář
mudlovského premiéra se změnila v neřízený chaos, sám politik všechny uklidňoval, že se není čeho obávat,
zástupy vědců začali zkoumat nádrže kapku po kapce a majitelé závodů s balenou vodou si mnuli ruce obchodní regály totiž zely prázdnotou.
A co na to kouzelnický svět? Ministr zuřil, zatímco jeho poradci se pokoušeli pochopit, jak se ta zpráva mohla v
tak velké míře dostat ven. Jako první padlo podezření samozřejmě na Řád, jenže většina jeho členů měla na tu
dobu skálopevné alibi. A ministr měl jen malé tušení o tom, že za tímto uskupením stojí ještě někdo jiný.
„Grangerová,“ zamračil se na dívku Moody a změřil si ji svým kouzelnickým okem, jakmile se vrátil z
ministerstva, kde strávil několik hodin pěkně na koberečku. Jen těžko ministrovi vysvětloval, že on skutečně
nechápe, jak je možné, že to ráno nebyl schopen jediný jeho bystrozor normálního nástupu do služby. „Nemají v
tom náhodou prsty ti vaši Zatracenci, že ne?!“
„Jak to mám vědět?“ pokrčila nevinně rameny a dál ujídala kousky pomeranče. „Já byla přeci celou dobu tady. A
ke všemu… Zapovězenci,“ zdůraznila jejich skutečný název, „mají ještě týden prázdniny,“ dodala s úsměvem.
Bystrozor i jejich nový člen Kinney si pro sebe jen něco bručeli, když se vydali do vedlejší místnosti. Ani oni
nechápali, jak se ona neblahá zpráva tak rychle dostala ven. Jen několika málo vyvoleným došla celá podstata
této akce. Minerva i Remus si změřili dívku zkoumavým pohledem, ale odpovědí jim byl jen slabý úsměv.
Nebylo třeba slov. A vlastně… raději to ani nechtěli vědět.
***
Ani radost z tohoto úspěchu, že Smrtijedům snad i překazili jednu z největších akcí, jim však nevydržela příliš
dlouho. Ministr totiž nebyl hloupý a dal si dohromady dvě a dvě. A vůbec se mu nelíbilo, že ho takhle obešli a
udělali z něho absolutního hlupáka. A proto se rozhodl vrátit útok. A bohužel věděl příliš přesně, jakých
prostředků k tomu využít.
„Máme problém,“ vypadl z krbu Arthur Weasley.
„Těch máme spoustu, jakou formu má tenhle?“ ušklíbla se Hermiona, které se držela poměrně dobrá nálada.
Seděla na židli na Ústředí a pomalu se houpala. Začínala chápat tu krásu být tichá osoba v pozadí, co jen tahá za
nitky.
„Právě vydali na Severuse celonárodní zatykač,“ pronesl Artur pevně.
Hermionina židle dopadla na zem.
„Za pár minut si pro něho přijdou, aby ho odvedli do Azkabanu. Bez možnosti odvolání,“ dodal.
„Co? Proč?“
„Vždyť mu nic nedokázali!“
„Neobvinili ho!“
„Obvinění proti němu jsou vznesena dvě.“ Snažil se mluvit klidně, ale všichni na něm poznali, jak nervózní je.
„Nejprve napomáhání Temnému pánovi s otravou mudlovských zdrojů pitné vody…“
„Cože?“ vydechla dívka.
„A za druhé - šíření poplašné zprávy, nabourání mudlovských médií a porušení článku pět kouzelnické Ústavy o
skrývání kouzelnického světa před mudly. Plus stále ještě trvají podezření z toho útoku na ministerstvo.“
V pokoji zavládlo ticho, Hermiona stála u stolu jako solný sloup, nebyla schopná jediného pohybu či snad slova.
Její mozek neustále křičel jedinou větu - oni ho chtějí zatknout za to, co vymysleli Zapovězenci. Za to, co
vymyslela ONA!
„Kolik mu hrozí?“ zeptala se Molly nejistě.
„Když mu přišijí poplašné zprávy, tak pět let.“ Odmlčel se. „Jestli mu přišijí to první, dostane polibek.“
Zalapala po dechu. „To přeci…“
„Severus je recidivista,“ upozornil ji Remus a položil jí ruku na rameno. „Můžou ho obvinit z čehokoliv. A
nikdo ho nebude příliš bránit.“ Podíval se na ni se smutným úsměvem. „A v tuhle chvíli by se ministerstvu
náramně hodil obětní beránek.“
„A když nemohli dostat nikoho z nás…“ Nechala Minerva svá slova viset ve vzduchu.
Srdce se jí zastavilo až v krku. Přeci nebylo možné, aby si sem pro něho jen tak přišli a odvlekli si ho. Ne, když
je on zavřený nahoře v pokoji a nemá se jak bránit. Ne, když za nic z tohohle nemohl ani v nejmenším. Nedělala
si iluze, že je čistý jako bílá lilie, ale v těchto případech si byla až nechutně jistá, že v nich prsty nemá. Ale o to
horší pro ni byla představa, že by za ně měl pykat. To přeci nešlo!
Tak proč tu sakra všichni sedí jako svatá pod křížem?! Udělejte něco!
„Musí odtud pryč! Hned!“ rozhodla.
„Hermiono, neblázni, to nejde!“ popadl ji Artur za ruku. „Nemůže odtud odejít. Všichni vědí, že je tady. Povolili
domácí vězení na naši žádost, nemůžeme ho propustit bez toho, aniž by si Řád nezničil s ministerstvem ten
křehký vztah, co má.“
Vytrhla se mu. „Já ho nenechám zatknout!“
„Jestli mu pomůžeš k útěku, zavřou tebe. Jsi jeho Opatrovník.“
„Tak ať!“
„Hermiono, ty si neumíš představit, co tě čeká,“ chytil ji za ramena tentokrát Remus. „Zavřou tě a bude tě čekat
stejný osud jako jeho. Bude tě čekat výslech. Nasadí na tebe bystrozory, použijí Veritasérum… Vyzradíš
všechno. I to, co nevíš. Uškodíš tím sobě i nám. A Severusovi tím rozhodně nepomůžeš.“
V očích se jí zaleskly slzy, které nedokázala zahnat. „Já ho v tom nemůžu nechat,“ hlesla, že to slyšel jen Remus.
„Vždyť ho chtějí zatknout za to, co jsem udělala já. My. On o tom ani nevěděl. Nemůžu…“
Sevřel ji pevněji a zadíval se jí do očí. „Jakmile mu dopomůžeš k útěku, budeš brána jako jeho spolupachatel.“
Mluvil tiše, ale naléhavě. „Mě se to nelíbí o nic víc než tobě, ale pokud ho teď nezatknou, odnese to on, ty i my
všichni tady. Proto se určuje Opatrovník. Aby nebylo tak snadné prchnout. Jenže o tom jsi předtím nechtěla ani
slyšet,“ dodal s němou výčitkou a jemně vzal její tvář do dlaní, aby se jí podíval do očí. „No tak… buď
hodná…“
Sklonila hlavu a opřela se mu o hrudník, ale jen proto, aby nebylo vidět slzy, které se jí kutálely po tvářích. Ne…
ne… ne… tohle nebylo možné… tohle nemohla být pravda. Copak nemohli být ani chvilku spolu? A v klidu?
Teď jemu hrozí oprátka a jí pár let za mřížemi minimálně. Ale co jí bude čekat, když teď nic neudělá?
Vlastně nic.
Jen bezesné noci a výčitky svědomí. Desítky let plné výčitek, že ho nechala zavřít a nehnula pro něho ani
prstem. Co by udělal Severus, kdyby byl na jejím místě?
Už to vypadalo, že tu takhle budou stát, dokud nepřijde ministerský úředník, když se Hermiona náhle narovnala.
„Nenechám ho odvést,“ zašeptala náhle. „I kdybych za to měla jít do vězení.“
Všichni ostatní v místnosti si vyměnili pohledy. Někteří vědoucné, jiní nejisté.
Remus se dívce opět dlouze podíval do očí. „Budou tě honit,“ řekl jen, „bude na tebe vydán zatykač, možná i
odměna za dopadení. Dostaneš zápis do trestního rejstříku.“ Snad i doufal, že jí to trochu vyděsí a donutí jí to se
vzpamatovat. Vždyť ta holka měla na škole strach i z toho, že si vyslouží školní trest. „Jsi na tohle všechno
připravená?“
Polkla. Bála se. Ale přikývla.
„Jsi si jistá, že ti za to ten mizera stojí?“
Nad tímhle přikývnutím už ani nepřemýšlela.
„Dobře,“ řekl Remus s povzdechem. Zvedl od ní oči a podíval se na své společníky. „Myslím, že dokážeme
zařídit, abyste měli… chvíli čas,“ dodal trochu jako otázku ke svým kolegům.
Minerva mu kývnutí vrátila, Kingsley tiše zaúpěl.
Tonksová, která do té chvíle mlčela, zavrtěla hlavou. „Severus s tím nebude souhlasit.“
„Nemusí o tom vědět,“ ozvala se dívka, v očích opět pevnost. Byla si vědoma toho, že Severus by se k něčemu
takovému nikdy nezaprodal. Ne v případě, že by tím ohrozil ji a ostatní, ale teď neměli příliš na výběr. „Prostě
ho jen odvedu do tábora. Ten je pod Fideliovým zaklínadlem, tam se za námi nedostanou.“
„Severus není hlupák,“ zavrtěl Pastorek hlavou. „Dřív nebo později mu to dojde.“
„Tak radši později.“
Vlkodlak si jen povzdechl. „Běž. Nemáte moc času.“
Přikývla a vydala se ke dveřím.
„A Hermiono? Zařiď, aby se Severus nemohl dostat z tábora.“
Podívala se na něho nechápavým pohledem.
Odpověděla mu však zástupkyně. „Jestli Severus zjistí, že ses pro něj obětovala, půjde se sám udat.“
Sevřela oči i rty, věděla, že mají pravdu. A taky, že tohle jí Severus nikdy neodpustí.
„Nebylo by snazší nechat ho zatknout?“ zavrtěl hlavou Kingsley. „Kdybychom udělali dobrou obhajobu před
soudem, čekalo by ho v Azkabanu nanejvýš pár týdnů.“
Zavrtěla hlavou. „Severus by těch pár týdnů nepřežil,“ hlesla. „Na to toho zažil příliš.“
***
„Hermiono, musíš odtud zmizet.“
Už to bylo pár dní, co museli uklidit Severuse a Hermiona si snad už začínala myslet, že by mohli mít chvíli klid.
Očividně se však spletla, nestačila si kousnout ani do croissantu, na který měla už dva dny takovou chuť.
„Co…?“
„Přišili ti napomáhání útěku a ten kretén Kinney se podřekl, že jsi tady,“ vztekal se zadýchaný Kingsley. „Dostal
za úkol tě přivést.“
„Cože?“
„Neudělal to schválně,“ zavrtěl hlavou bystrozor, „je to jen idiot. Ale to nic nemění na tom, že sem má přístup a
naděláno v kalhotách neuposlechnout rozkaz. Musíš odtud pryč. Musíš se vrátit do tábora.“
„Tam nemůžu. Je tam Severus,“ dodala na vysvětlenou.
Měli totiž pravdu. Snape nebyl hlupák a hned, jakmile ho odvedla do tábora, došlo mu proč. Takhle do krve se
snad ještě nikdy nepohádali, i hrnce v kuchyni se musely třást. Dívka nakonec dezertovala na Ústředí, odkud se
od té doby nehnula. Věděla totiž, že až Severus zjistí, že se z tábora nemůže přemístit, bude zuřit ještě víc. Jen
doufala, že tam za těch několik dní ještě všechny nevyvraždil.
„Hádky stranou,“ opřel se proti ní Pastorek, „tohle je vážná situace. Nemůžeme tě nechat tady. Brzy sem přijde
ministerský úředník a ty musíš být pryč. Nesmí tu po tobě zbýt ani stopa.“
„Tady nejde o hádky,“ vrtěla hlavou a na vysvětlenou dodala, „jestli se Severus dozví, že po mně jde
ministerstvo, tak mě buď přetrhne nebo se z tábora prokope jen proto, aby se šel udat.“
„Je jedno kam půjdeš, ale musíš-odtud-pryč.“
„Charlie,“ ozvala se náhle Molly, čímž si vysloužila dost nechápavé výrazy. „Charlie se dneska o půlnoci vrací
do Rumunska.“
Nechápali.
„Mohl by vzít Hermionu s sebou.“
„Nedovolí ji vycestovat ze země, už teď jsou určitě hranice hlídané.“
Matka zrzavé rodiny jen zavrtěla hlavou. „Má potvrzené přemisťovací povolení pro dvě osoby. Jenže jeho
společnice to dnes ráno odřekla, takže se bude přemisťovat sám, ale to druhé místo stále platí. A tahle povolení
se nekontrolují. Nebude je zajímat, jestli žena, která se přemístí, je Catherin nebo Hermiona.“
Pastorek pokýval hlavou. „Zmizet ze země na pár měsíců by bylo vynikající řešení.“
„Měsíců?“ vydechla. „Nemůžu tu Severuse…
Plameny náhle zezelenaly.
„Můžeš-nemůžeš,“ otočil se k ní bystrozor, „ale teď už odtud zmiz!“
Přemístila se do tábora tak rychle a bezhlavě, že měla pocit, že tam musela nechat přinejmenším nohu, ne-li
hlavu. Nakonec se však ujistila, že všechny její části jsou na svém místě. Jenže aby to tak i zůstalo, musela se
zašít někde, kde ji Severus nenajde. Jenže to neznala Severuse Snapea. Jakmile o pár hodin později vešla do
chatky, o které si myslela, že je prázdná, ocitla se její záda náhle opřená o tvrdý povrch dveří a tentokrát to s
milostnou předehrou mělo pramálo společného.
„Ty ses snad úplně pomátla!“ zakřičel jí muž přímo do tváře. „Co tě to u Merlina napadlo!“
Netušila, jak to bylo možné, ale on očividně věděl. A to se tak snažila, aby byl od informací odstřihnut.
„Severusi, uklidni se…“
„Jak se mám uklidnit, když vidím, jak strkáš hlavu do oprátky,“ naštvaně ji od sebe odstrčil a otočil se k ní zády.
„Neboj, já vím, co dělám a…“
„Ne, nevíš! Nevíš a to je na tom to nejhorší. Ty nemáš ani představu, co provádíš!“
„Severusi, já nejsem malá!“
„Ale chováš se tak!“ rozkřikl se na ní, vytočený na nejvyšší míru. Neuměla si ani představit, jakou hrůzu
poslední dny zažíval. Strach a bezmoc, to bylo to, co teď cítil. Co ho sžíralo. „Jsi jako malý děcko! Máš
alespoň… alespoň mizivou představu o tom, do čeho ses uvrtala? Tak co? Nemáš, co?!“
„Možná tě to překvapí, ale mám!“ rozčilovala se. Urazil ji. A hodně. „Vím, že mi hrozí vyšetřování. Možná i
vězení, ale nic z toho mi nestojí za to, vidět za mřížemi tebe.“
Vytřeštil na ni oči. „To seš vážně tak pitomá?!“
„Pitomá?“ vydechla ublíženě. „Dělala jsem to kvůli tobě, ty idiote!“
„Tak jsi ještě pitomější, než jsem si myslel. Já jsem se o nic takového neprosil. Proč to děláš? Co chceš na
oplátku?“
Zamrkala. „Nic. Co bych…“
„Neříkej mi, že to děláš jen tak! Ani ten největší cvok by se nevystavil Azkabanu jen tak pro nic za nic. Tak proč
to děláš, co? No proč?“ otočil se k ní a podíval se jí hluboko do očí. „Tak proč?“ zatřásl s ní.
„Protože tě miluju, ty ignorante!“ vyjela na něho naštvaně. Chtěla mu to říci už tolikrát, ale nikdy nemyslela, že
to řekne zrovna tímhle způsobem. Jenže to nešlo jinak. Ta obvinění, že to dělá z nějakého zištného důvodu, ji
zkrátka bolelo.
Severus polkl. A ustoupil o krok. Tohle slyšet, to bylo jako zahřát ho u srdce… a potom mu ho vyrvat.
Polkl. Ne, tohle zašlo moc daleko.Teď nebo nikdy. „Ale já tebe ne.“
Vydechla. Ne, nevěřila mu. Nesměla mu uvěřit. „Lháři.“
„Nemám důvod lhát,“ řekl prostě, v tváři netečnost. „Začalo to jako sexuální vztah a bylo to příjemné, ale už
toho bylo dost,“ prosté konstatování. „Končíme.“
Trvalo dlouho, než byla schopná zformovat kloudnou větu. Srdce jí bušilo a mozek z nějakého důvodu
vypověděl službu. Kompletně absolutní vakuum. „To nemůžeš,“ vydechla nakonec, „nemůžeš to prostě takhle
skončit.“
„Buď si jistá, že mohu. Mám na to stejné právo jako ty,“ jeho hlas byl bezvýrazný, až jí to děsilo. „A právě teď
to právo využívám.“
„Co si myslíš, že děláš?“ vrhla se na něho, ale chytil ji za zápěstí dřív, než mu stačila jakkoliv ublížit, „myslíš si,
že teď prostě řekneš, že je konec a já tě nechám odejít? Tak to se šeredně pleteš! Nenechám tě jít!“
„Slečno Grangerová, Vaše scéna mi sice velice imponuje, ale ponižujete sama sebe.“ Mluvil klidně, jako by ho
vzpouzející se expřítelkyně v jeho náruči vůbec nevzrušovala. „Na začátku jsme si jasně vymezili, na čem bude
náš vztah založen. Možná jsme tuto rovinu trochu překročili…“
„Ne… ne… ne…“
„… ale už to skončilo. Slyšíte? Je konec! Představení skončilo,“ zopakoval jí pomalu, aby si byl jistý, že ho
slyšela.
„Ne!“ ohradila se a odskočila od něho. „Proč to děláš? Proč, sakra! Abys mě ochránil? Ale já nechci, chápeš to!
Já nechci chránit. Chci být s tebou!“ Byla zoufalá. Vždycky si zakládala na tom, že je racionální a nenechá se
ovládat city, ale tohle jinak nešlo. I když si byla vědomá toho, že se tu ukazuje jako prvotřídní hysterka.
„Vy to stále ještě nechápete, slečno Grangerová. Je konec. Tečka. Dohoda vypršela.“
„Ale… ale… já myslela… že ta dohoda… skončila už dávno. Že… že…“
„Možná pro Vás, ale ne pro mě. Nikdy jsem nic takového neřekl…“
Měl pravdu, nikdy nic takového neřekli.
„Nikdy jsem nezrušil naši dohodu, nikdy jsem neřekl, že spolu máme vztah, nikdy jsem neřekl, že Vás miluji.
Pokud jste si to myslela, byla to jen-Vaše-mýlka.“
Stála tam, rukama se objímala a snažila se nebrečet jako malé dítě. Nešlo jí to. Tak zoufale jí to nešlo. Nakonec
se rozhodla k poslednímu pokusu. „Nevím, proč to děláš, Severusi,“ polkla, „ale jestli mě donutíš odejít, vezmu
to vážně a budu to považovat za konec.“
Ušklíbl se. „A o čem myslíte, že se tady už dobrou čtvrt hodinu bavíme? Dveře jsou támhle.“
***
Našla ji Ginny, schoulenou a promrzlou na kraji potoka, na tváři doslova přimrzlé slzy a ledové ruce. „Co se
stalo? U Merlina, Hermiono, co se stalo?“
Přitiskla se k mladší dívce, jako kdyby to byla poslední záchrana v mořské bouři, ale nebyla schopná ze sebe
vydat byť jen jediné slovo. Jen vrtěla hlavou a brečela.
„Něco s klukama? Nebo se Snapem? Zatkli ho? Zranil se nějak?“ Zkoušela, ale stále samá voda. „Tak mi to
řekni, u Merlina!“
„On… on… on mě od….,“ musela polknout, stažené hrdlo jí nedovolovalo pokračovat, „on mě prostě
odkopnul,“ dostala ze sebe nakonec.
Ginny nevěděla, co má říct. Nakonec ji jen pevně objala a začala jí do vlasů šeptat utěšující slovíčka. „To bude
dobrý, Hermi… to bude dobrý.“
Když o dvě hodiny později seděla v knihovně na Ústředí, před sebou chladnoucí šálek s čajem, všechny slzy už
vyschly. Choulila se na křesle, pohled upřený kamsi přes sebe a v hlavě absolutní prázdno. A to samé v srdci…
jen ta zpropadená bolest zůstala.
Ani už nechtěla řešit, proč to udělal. Nechtěla řešit nic. A hlavně to nechtěla řešit s nikým. Ginny se vypovídala
hned na začátku, ale teď si to potřebovala srovnat hlavně sama se sebou. Nechtěla vidět ani Molly, které
samozřejmě neunikl její smutek, a tak dorazila s čajem i se svým mateřským objetím. Jenže ona teď chtěla být
sama. Nechtěla vidět ani Tonksovou, která se jí pokoušela přesvědčit, že má na lepšího. Už ani neřešila, kdy se
to Nymfadora dozvěděla.
Neměla ani ponětí, že zatímco ona se na gauči v knihovně utápí ve svém smutku, probíhá na chodbě litý boj.
„Chudák holka, mně je jí tak líto,“ měla Molly slzy na krajíčku.
„Já říkal hned od začátku, že tohle nedopadne dobře,“ vložil se do toho Kingsley, který se do toho vůbec nechtěl
míchat, ale nakonec byl zainteresovaný víc, než se mu líbilo.
„Po bitvě je každý generál, že?“ zamračila se na něho Minerva.
Zamračení jí vrátil. „Já to říkal od začátku!“
„Nechte toho, teď musíme vymyslet, co uděláme,“ mírnila je máma od kupy zrzků.
Ginny zaúpěla. „Nechtěla jsem, abyste něco dělali. Vůbec jste to neměli vědět. Nechte Hermionu na pokoji, ať se
s tím vypořádá sama.“
„Nemůžeme to takhle nechat, tohle si nezaslouží.“
„Zato Severus by zasloužil,“ vrčel Remus.
„Co to toho idiota napadlo?“
„Co by? Je to Snape! Jako byste ho neznali,“ vrtěla hlavou Tonksová.
„Ale tohle?“
„Udělal to kvůli ní,“ řekla svůj názor Minerva.
„Taky si myslím,“ přikývl vlkodlak. „Má o ni strach. A bohužel mám podezření, že jsem ho… tak trochu
navedl,“ uvědomil si po chvíli. V další chvíli se na něho upřelo pět párů naštvaných a vraždících očích. „Zcela
neúmyslně,“ hájil se hned. „Nemyslel jsem, že to vezme vážně!“
„Cos mu řekl?“
„Že pokud jí chce ubližovat, tak by možná bylo lepší, kdyby ji nechal jít.“
Někteří začali remcat, Minerva zasténala. „Proč chlapi poslouchají na slovo jen v těch nejméně vhodných
chvílích?“
„Tak co budeme dělat?“ ozvala se opět Molly. „To děvče se očividně trápí.“
Ginny se zamračila. „Teda, mami, o moje vztahy ses nikdy takhle nestarala.“
„U tebe jsem vztah ještě nezažila, zlatíčko, jen pubertální poblouznění.“
Zrzka musela kdesi uvnitř uznat, že ji její matka měla přečtenou.
„Zato tohle mi přišlo… správné. Nikdy bych nevěřila, že to řeknu, ale ti dva se mi k sobě hodili, Severus
vypadal… spokojeně.“
„A zkroceně,“ dodala Minerva.
„Výborně a co chcete dělat? Nemůžeme je dávat dohromady jako v nějakém levném romantickém románu!“
protestovala Ginny.
To uznali všichni.
„Dojdu si promluvit s Hermionou,“ rozhodla se zástupkyně a v další chvíli vklouzla do knihovny. Ginny se jí
pokoušela zastavit, ale marně. Proč jen nedržela pusu? Ale copak mohla tušit, co se strhne?
„Ale možná bychom si mohli promluvit se Severusem. Zjistit, co mu to přeletělo přes nos.“
„Ten bude zatloukat,“ zavrtěl hlavou Pastorek. „Popravdě jediné, co by teď bylo správné je, kdyby ho Hermiona
přišla sama udat.“
„To by neudělala.“
„K její smůle.“
„On to stejně udělal jen kvůli tomu Opatrovnictví,“ vrtěl hlavou Remus, jenže to už ven opět vyšla Minerva, na
tváři trochu zničený výraz. „Tak co?“
Pokrčila rameny. „Nic. Vůbec nechce komunikovat.“
„Jdu to zkusit.“
„Remusi, nemyslím si, že to je dobrý…“ Už bylo pozdě. Jakmile vlkodlak vešel dovnitř, slyšeli, jak dívka
zaúpěla. „U Merlina, kolik vás za těma dveřma ještě je?!“
Nemělo cenu se skrývat, jako na povel se všichni nasoukali dovnitř. Hermiona nevěděla, jestli se má smát nebo
brečet. Do smíchu jí rozhodně nebylo, ale tohle prostě bylo směšné. Celý Řád má noční pohotovost kvůli tomu,
že si se Severusem udělali navzájem bebí na duši. Jen nevěděla, jestli jim jde o ně nebo o dva kolegy, kteří jsou
teď mimo provoz.
„Dej mu ještě jednu šanci,“ prosil ji vlkodlak. „Severus je zmetek, ale sním svoji hůlku, jestli to, co ti dneska
řekl, byla pravda.“
Sama tomu příliš nevěřila, přeci se Severus ten půl rok nemohl jen přetvařovat a ty poslední měsíce zvlášť. A
poslední dny. Copak to bylo celé jenom divadlo? Jen sex a nic víc? Ne, tomu se skutečně nedalo věřit, vždyť…
vždyť… vždyť tohle přeci…
Sama nevěděla. A nechtěla se o tom s nikým ani bavit. Proto všechny dost nešetrně vypoklonkovala ze dveří, že
chce být sama. Neuběhlo však ani půl hodiny, když se znovu ozvalo zaklepání.
„Sakra, to mě nemůžete nechat pět minut o samotě?“ zakřičela na příchozího.
„Oh… promiň, já…“
Zvedla hlavu. Vůbec nevěděla, kdo to je, teprve teď si všimla Charlieho postávajícího ve dveřích.
„Jen jsem viděl, že se tady svítí, tak jsem se chtěl… Ale to je jedno, očividně chceš být sama…,“ mávl nad tím
rukou.
„Promiň,“ schovala si hlavu do dlaní, „nechtěla jsem tak vyjet. Ne na tebe.“
„A na koho, smím-li se zeptat?“
Zavrtěla hlavou a potom pokrčila rameny. „Na všechny. Nejraději bych se vyřvala na celý svět.“
„Problémy?“ zeptala se jen, ale stále postával opřený o kliku dveří.
Odfrkla si. „Neříkej, že se to k tobě ještě nedoneslo.“
„Nedoneslo co?“
Ne, on nelhal. Skutečně to ještě nevěděl a Hermioně to z nějakého důvodu pomohlo. Konečně někdo
nezainteresovaný. I přesto řekla: „Ale nic.“
Pokrčil rameny. „Páčit to z tebe nebudu.“
Nechtěl to vědět, a o to víc mu to chtěla říct. A přesto nechtěla. „Někdo…,“ začala, když se otočil k odchodu,
„někdo mi dneska hodně ublížil a já… já…“ Nevěděla, jak pokračovat. „Říkají, abych mu dala ještě jednu šanci,
že to tak nemyslel, ale já… nevím.“
„Tím někdo myslíš nějakýho chlapa, počítám.“ Neptal se, jen se přesvědčoval. „Druhá šance je moc pěkná věc,“
pokračoval po chvíli, „ale dávat ji vždycky… taky není správný.“
Čekala, jestli bude pokračovat, ale on mlčel. „A kdy to není správný?“
„To bys měla vědět sama. Jestli to, jak ti ublížil, je jen jeho chování nebo skutečná touha ublížit. Hm?“ dodal,
když viděl, jak váhá.
„Řekla bych, že spíš jeho chování,“ špitla.
„Tak mu tu druhou šanci dej,“ pokrčil rameny.
Říkal by totéž, i kdyby věděl, o koho jde? „Co když mě zase odmítne?“
K jejímu překvapení se rozesmál. „Pak už přeci není co řešit,“ řekl prostě. „Druhá šance je od toho, že je druhá.
Třetí už není. Ani čtvrtá. Ten, kdo tě odmítá, si tě nezaslouží, Hermiono,“ sevřel v ruce její drobnou dlaň a pevně
ji stiskl. „A já o tom něco vím,“ dodal s vroucím úsměvem.
Podívala se na něho vděčným pohledem, i když se jí v očích opět objevily slzy. „Díky,“ řekla jen.
„Nemáš vůbec zač. No, já si půjdu zabalit,“ zvedl se z gauče.
„Charlie?“ ozvala se ještě.
„Ano?“
„Pořád máš přemisťovací povolení pro dvě osoby?“
***
Bylo přesně půl dvanácté a tři minuty, když zabušila na dveře jeho chatky a čekala, až jí milostivě přijde otevřít.
Změřil si ji zamračeným pohledem, ale nechal ji vejít. Nevšiml si sbalené tašky, kterou nechala za dveřmi.
„Co chcete, slečno?“ zavrčel na ni.
„Přišla jsem si s tebou promluvit o tom, cos mi řekl.“
„Nemám k tomu co víc dodat.“ Byl příjemný jak lektvar na průjem.
„Varuju tě, Severusi, tohle je druhá šance, třetí už nebude. Jestli mě teďka vyhodíš, tak je mezi námi konec. Už
se nevrátím,“ nechala slova vyznít do ztracena, než dodala, „nikdy.“
Hleděl na ní dlouze a zcela bezvýrazně. Jeho nitro křičelo zoufalstvím, ale rozum mu říkal jasně, co musí udělat
- odehnat ji, zapomenout na ni… zachránit ji. „Myslím, že jsem se vyjádřil jasně.“
Trochu zalapala po dechu. On to stále bral jenom jako planou výhrůžku. „Já si nedělám legraci, Severusi.
Rozhodnutí je na tobě, ale jestli mě odmítneš, tak pak nebreč.“
Zatnul zuby. Copak jí to nestačí říct jednou?! Kolikrát jí to bude muset ještě opakovat, než ho konečně
poslechne a udělá, co je správné. Asi jí to bude muset zopakovat. „Milenka jste byla ucházející, ale jak se říká…
všeho moc škodí. Sbohem, slečno Grangerová.“
Kapitola 55. - Vítej doma
* O TŘI MĚSÍCE POZDĚJI *
Další absolutně nezáživná porada Řádu.
Severus se zavrtal hlouběji do svého křesla a zíral na strop, kde se odrážely plameny z krbu. Ještě chvíli a vysedí
tu vejce, jinak to nebylo možný. Jestli si někdy myslel, že se nic nevyrovná první poradě učitelů v Bradavicích,
teď to mělo jasného konkurenta - tohle byla zkapalněná nuda.
Ač už totiž byl Severus propuštěn z domácího vězení - někdo zřejmě zapracoval, aby se jeho spis z ministerstva
ztratil a pár lidí ztratilo paměť - neúčastnil se mnoha akcí Řádu a to z velmi prostého důvodu; Řád už žádné akce
vlastně neprováděl.
Nejprve to bylo kvůli tomu, že měli každou chvíli za zadkem nějakého ministerského psa a později kvůli tomu,
že jejich práci převzal někdo jiný. Zapovězenci se své role v této válce zhostili skutečně bravurně. Začalo to
zcela nevinně, Řád od sebe potřeboval odlákat pozornost. A kdo by jeho členy mohl podezřívat z nějaké
nelegální akce jako třeba zátah na jednu vyhlášenou putyku, když se všichni členové zrovna dobře bavili na
ministerském plese. A nebo se zúčastnili otevření nového famfrpálovaého stadionu. Nebo právě seděli ve
výslechové místnosti na ministerstvu a bylo po nich žádáno, aby vysvětlili, kdo za těmi akcemi stojí. Minerva,
Remus, Weasleyovi a všichni ostatní, kteří byli vyslýchání, však jen krčili rameny. Oni přeci neměli ani tušení.
A ani nevěděli, že právě v tu chvíli přišla zpráva, že nějací Zapovězenci právě vypustili do světa několik
ministerstvem přísně utajovaných zpráv.
Ministr zuřil.
A Řád se dobře bavil. Byl z obliga, úředníci teď měli jiné starosti, než se jimi zabývat. I Severusem. Jeho
zatykač se někam zašantročil a jemu bylo řečeno, že pokud nebude vystrkovat ten svůj zkřivený nos, že ho nikdo
lovit nebude. Náhle byl příliš malá ryba.
Jenže to pro něho taky byla jediná dobrá zpráva za celou dobu. Jinak šlo všechno od desíti k pěti. Všichni mu
lezli na nervy, byli neschopní a neposlouchali ho. Jako kdyby se s dívčiným odchodem proti němu obrátili i
všichni v táboře. Tsss, zmetci!
„Tím bych dneska poradu zakončila.“
Div nezavýskal radostí, když Minerva konečně pronesla tuhle spásnou větu. Už se nemohl dočkat, až se vrátí
zpět do tábora a bude muset všechny tyhle žvásty předložit Zapovězencům. Ale bohužel to byla jeho povinnost.
A potom snad bude mít konečně klid. Vystřelil z místnosti, aby se mohl co nejrychleji přemístit, když ho náhle
něco zarazilo… zvolání…
„Hermiono!“
Ten výkřik ho zastavil jako dýka mezi lopatky.
Krev mu zatuhla v žilách.
Naprázdno polkl.
Už to byly skoro tři měsíce, co odešla… co ho opustila… co ji odkopl. Od té chvíle, co za sebou zavřela dveře
jeho chatky, ji neviděl. Druhý den se dozvěděl, že odjela s druhým nejstarším Weasleym někam na Balkán, jak
mu oznámila ta zrzavá holka. Nejspíš nikdy nezapomene na ten její výraz, který úplně křičel máš, cos chtěl,
hajzle! Nejdřív tomu nevěřil, určitě by neodešla bez rozloučení… bez toho, aniž by mu nechala alespoň nějaký
vzkaz… bez toho…
… bez něho…
Jenže krutá pravda ho zastihla. Vždyť ona se s ním rozloučit přišla, ona mu dala šanci, jenže ji nevyužil. Nechal
ji odejít… ne, kdyby jen to, on ji vyhodil. Weasleyová měla pravdu, byl zmetek. Zasloužil si to. Za to, jak jí
ublížil.
Ne, sakra, bylo to to nejlepší řešení, co mohl udělat!
Zatraceně, zaúpěl ve své hlavě, vždyť to nebyla pravda. Jen si něco nalhával. Chyběla mu. Tak strašně, strašně
moc, že měl pocit, že se zblázní. Ty tři měsíce samoty byly horší, než předchozích třicet let. Chyběly mu jejich
noci, jejich rána, jejich debaty… u Merlina, i ty pitomý hádky! Chyběla mu celá.
A teď se vrátila, už v to ani nedoufal. A třeba by možná… kdyby se zase nezachoval jako zmetek…
Pomalu se otočil ve dveřích a snažil se zahlédnout, jestli se mu ten výkřik jen nezdál. V kuchyni panoval čilý
rozruch, který způsobil nějaký příchozí a on potřeboval vědět, kdo to je.
Pomalu sešel po schodech a zcela nenápadně nakoukl dovnitř.
Nespletl se.
V chumlu vítajících stála mladá žena a zrovna se usmívala z objetí paní Weasleyové. Ale ten úsměv byl
nezaměnitelný, poznal by ho všude. Tohle byla jeho Hermiona…
Ne, ne jeho…
Podle toho, jak jistě si ji Charlie přitáhl k sobě a políbil na tvář, už rozhodně nebyla jeho. Sledoval, jak se Molly
nad něčím rozplývá a Hermiona úplně září, když jí mladík po jejím boku položil ruku okolo pasu. Severus měl
pocit, že mu někdo drtí hrudník.
Zatnul pěsti. Kdyby tam kolem nebylo tolik lidí, vrhl by se na něho a…
A potom zalapal po dechu.
Ne, tohle ne… tohle nemohla udělat!
Hlava se mu zatočila. Musel se chytit rámu dveří.
Ona se ostříhala!
V první chvíli si myslel, že má vlasy jen tak stažené dozadu, ale v další chvíli pochopil, že tomu tak nebylo.
Konečky vlasů jí končily kdesi za ušima, kam byly staženy černou plátěnou čelenkou. Z té úžasné záplavy
kudrlin nezbylo téměř nic.
Řekl jsem jí, že její vlasy miluju. Slíbila mi, že si je nikdy…
Ne, očividně do jejího života už nepatřil.
Sklopil hlavu a nikým nepozorován se vytratil z Grimmauldova náměstí. Jen jeden pár očí ho zahlédl.
***
„Sluší ti to.“
Hermiona se na svoji zrzavou kamarádku trochu plaše usmála, než sáhla do tašky a začala si do skříňky vykládat
věci. Jejím útočištěm se stal volný pokoj na Ústředí. „Děkuju, ještě pořád si na to zvykám,“ prohrábla si na její
vkus až příliš krátké vlasy.
„Změna co?“
„To rozhodně. Neříkám, že úplně chtěná, ale co? Třeba si to takhle nechám,“ dodala s úsměvem. „Co se tu
změnilo za dobu, co jsem tu nebyla?“
„Je toho dost,“ pokrčila Ginny rameny a posadila se na stůl, „bylas pryč dlouho.“
„Tři měsíce není zas tak dlouhá doba.“
Druhá jen pokrčila rameny.
„Tak povídej? Co Řád? Co Zapovězenci? Nepozabíjeli se? Slyšela jsem o pár pěkných akcích. Kdo tam tomu
teď šéfuje? A co kluci, nepsali? Ne?“ Dostalo se jí jen zavrtění hlavou. Už i přestávala doufat, že se vrátí.
Povzdechla si, ale pokusila se nasadit povzbudivý úsměv. „A co ty? Jak žiješ? Co nějaký chlapi? Někdo na
obzoru?“ zhoupla obočí, než vytáhla z tašky další štus oblečení a vložila ho do skříně.
Zrzka ji sledovala zkoumavým pohledem.
„Tak povídej!“ pobízela ji Hermiona, když zrzka mlčela. „Nenapínej mě! Chodily nám sice zprávy, ale samá
politika a oficiální hlášení… chci slyšet konečně nějaký normální zprávy. Nějaký drby,“ dodala nadšeně.
„Jeden drb by byl.“
Vykoukla zpoza dvířek do skříně. „Tak povídej. Jsem jedno velký ucho.“
Ginny si dávala s odpovědí na čas. „Alice to táhne s Lupinem.“
Skoro se praštila o dvířka, jak rychle se otočila. „Cože?“
Jen s kývnutím pokrčila rameny.
„Kecáš!“ výskla Hermiona. „Teda… teda… páni, to bych do nich neřekla. Že… že… že Alice?“ ujišťovala se.
„A Remus? Spolu?“
„Není to oficiální, ale myslím si to,“ připustila zrzka. „Poslední týdny za ním chodí nějak překvapivě často a
když se jí na něho zeptám, zrudne jak nebelvírský dres. Asi tak, jako když jsem se kdysi před tebou zmínila o
Snapeovi.“
Hermionin šibalský úsměv pohasnul. Místo reakce se beze slova vrátila k vybalování.
„Na něho se nezeptáš?“ nadhodila Ginny po chvíli.
Narovnala do poliček dalších deset věcí, než odpověděla. „Vím, že proti němu bylo staženo obvinění.
Nepotřebuju slyšet víc.“
Zvedla obočí. „Škoda. On se na tebe ptal dost.“
Hermiona se zarazila. Zůstala stát čelem do skříně a musela se zhluboka nadechnout, aby její hlas zněl nenuceně.
„Na mě? Co chtěl vědět?“
Pokrčila rameny. „No, na začátku hlavně řval. Nevím, jestli se to dá považovat za ptaní, ale potom se vyptával,
kam jsi odjela a kdy se vrátíš… a s kým jsi odjedla… co tam budeš dělat…“ dodala do ztracena a čekala na
jakoukoliv reakci.
Hnědovláska se na ni otočila. „Co myslíš, že ti na to řeknu?“ zamračila se. „Doufám, že jste mu nic neřekli.“
„Já osobně mu řekla, že jsi odjela s Charliem. Můžeš mě za to nenávidět, ale ten jeho naprosto vykolejený výraz
jsem si vychutnala dosyta.“
Možná by ji to mělo rozesmát, ale její tvář zůstala zachmuřená. „Neřekli jste mu doufám o tom… no…“ kývla
kamsi pryč, „… no, však víš… o tom, co se mi stalo…“
Zrzka zavrtěla hlavou. „Když sis to nepřála, tak k tomu nebyl důvod. Pokud vím, ví to tady jen Minerva a máma.
A já, ale… já jsem jen zdejší sběratel informací.“
Hermiona se ušklíbla. Ano, dvojčata tu nebyla a stejně se s jejich pomocí jejich sestra dokázala dostat úplně
kamkoliv.
„Proto i vím, že se na tebe docela často vyptával. Teda spíš na Charlieho, na misi v Rumunsku, ale pochybuju, že
ho zajímal brácha… pokud se ovšem nepřeorientoval.“ Nechala větu viset ve vzduchu. „Žádná reakce?“
Starší si povzdechla. „Odjela jsem, abych se dostala z jeho dosahu. Nechce se mi o něm zase mluvit.“
„A pomohlo to?“
Povzdechla si, ale neotočila se. „Jsem teď s Charliem a je nám fajn. Konec, tečka.“
Zrzka nenaléhala, neunikla jí trocha neupřímnosti v jejím hlase. „Jak myslíš,“ seskočila ze stolu. „Můžu tě ještě
o něco poprosit?“
„Pokud to nebude dej se zpátky dohromady se Snapem, tak o cokoliv.“
„Ne, to není to, co chci.“
„Tak o co jde?“
„Promluv si se Snapem.“
Zaúpěla. „Ginny.“
„Promiň, ale od tý doby, cos odjela, je z něho ještě větší kretén, než byl kdy dřív. A to jsem si vážně myslela, že
to nejde.“
Hermiona si povzdechla. „Tohle po mě nechtěj. Řekni Removi. Nebo Michaille, ta ho umí zpacifikovat. Ať ho
zkrotí ona.“
Z nějakého důvodu si mladší dívka odfrkla. „Tu jsme zavolali asi týden potom, cos zmizela. Zhádali se spolu
takovým způsobem, že se od tý doby Michaille v táboře neukázala, pokud on nebyl z dosahu. A mimochodem,
při tý jejich hádce jsem slyšela věci, který jsem fakt vědět nepotřebovala!“
„Tak požádej Remuse.“
„Poslední hovor, který jsem mezi těma dvěma zaslechla, byl něco ve smyslu - ještě jedno slovo, vlku, a další
várku lektvaru ti dám ve stříbrném poháru.“
Zaúpěla. „Prostě požádej někoho jiného.“
„Žádám tebe!“
„A proč mě?!“ otočila se na mladší zoufale. „Co já s ním svedu?“
„Dokázala sis ho omotat kolem prstu, svedeš s ním hodně. A neříkej, že ne!“ dodala hned. „A ač to bude znít
tvrdě, tak to, jak se chová teď, je hlavně tvoje zásluha.“
„Já můžu za to, že se chová jako debil? Pěkně děkuju!“
„Můžeš za to, že jsme si na něho zvykli, když nebyl debil,“ pronesla zrzka rýpavě, než dlouze vydechla. „Jen si s
ním promluv, jo? Nic víc po tobě nechceme.“
„Fajn, a co mu mám říct? Nebuď debil?!“
„Uklidni ho, nebo ho zabij,“ dodala, než se opřela o kliku u dveří. „Ale něco udělej, je fakt nesnesitelnej. Už teď
má v táboře dva trestný body a před měsícem se i hlasovalo o jeho vyloučení. Nevyrazili jsme ho o tři hlasy. Ale
s péčí, jakou nás všechny štve, ty tři hlasy velmi brzy získá.“
„Oh, Merline.“
Zůstala stát u skříně a jen zaslechla, jak za sebou její kamarádka zavřela dveře. Neměla na přemýšlení však ani
pět minut, když se ozvalo tiché zaklepání.
Kdo to?
„Mohla bych na chviličku?“ objevila se ve dveřích bradavická zástupkyně.
„Paní profesorko? Jistě, pojďte dál,“ kývla k jedné ze židlí v pokoji.
„Už jsem zase profesorka?“ zamračila se mírně žena, ale místo přijala.
„Minervo,“ opravila se. Byl to skutečně nezvyk. „Potřebovala jsi něco?“
„Jen se zeptat, jak bylo v Rumunsku? A jak ti je?“
Rozhodila rukama. Tak nějak neměla co říci. „Nevím, co říct. Nic zvláštního, zprávy jste dostávali.“
„Neosobní formuláře,“ mávla žena rukou. „Lékařský záznam mi jen těžko řekne něco o tom, jak ti je.“ Hermiona
se zamračila a zcela bezděčně si promnula podbřišek. Už chápala, odkud vítr vane. „Neříkám, že to byla
procházka růžovým sadem, ale… přežila jsem to. Budu doufat, že už to bude jen lepší.“
Žena pomalu přikývla. „Charlie udělal dobře, když rozhodl, že se doléčíš tady. Nechci tvrdit, že rumunští léčitelé
nejsou schopní, ale…“
„Jo, Charlie mi strašně pomohl. Dlužím mu hodně.“
Starší žena se na ni podívala přes obroučky, jako kdyby to odkoukala od Brumbála. „Hermiono, doufám, že v
tom není jenom vděk.“
„Minervo, nechci být nezdvořilá, ale co je mezi mnou a Charliem je jen a jen naše věc.“
Přikývla a pomalu se zvedla z židle. „Samozřejmě, omlouvám se, pokud jsem tě nějak urazila, já jen… chtěla
jsem tě jen o něco požádat.“
V dívce trochu zatrnulo. Doufala, že ne…
„Nemohla bys trochu uklidnit Severuse?“
Podívala se na ni zmučeným pohledem.
„Já… vím, co ti udělal a že jste se nerozešli v dobrém, ale žádám tě jen o to, aby sis s ním promluvila. Nic víc.“
Mladší na to neměla co říct. „Takhle běsnit jsem ho snad ještě nikdy neviděla. Mám o něho strach.“
Hermiona se na ni podívala překvapeným pohledem. Copak Severus Snape by byl schopný…?
„Aby neudělal nějakou hloupost,“ dodala zástupkyně.
Povzdechla si a zcela bezděčně začala rovnat již srovnané oblečení v poličkách.
„Prosím.“
Minerva McGonagallová ji prosí. Tahle žena, kterou snad nikdy nikdo neviděl na kolenou a která by dokázala
jedním kouzlem změnit Bradavice v karavan se zmrzlinou, ji tu prosí, aby pomohla jejímu chlapci. Prosí JI,
sotva dospělou holku s minimální mocí. Život má vážně rád ironii.
„Fajn,“ řekla nakonec, i když trochu příkřeji, než nejspíš chtěla. „Promluvím si s vaším svěřencem,“ pronesla,
ale na ženu se ani nepodívala. „Ale nezaručuju, že to ještě nezhorším.“
„Pokud s ním nesvedeš nic ty, tak už nikdo.“ Možná leda tak Lily, ale ta… „Děkuji ti.“
Hermiona bezmyšlenkovitě přikývla, ale ani ženu nevyprovodila pohledem. Místo toho práskla dveřmi od skříně
a ještě do nich bouchla pěstmi.
„Sakra!“
Vůbec se sem neměla vracet! Byla tu sotva pár hodin a měla pocit, že všechna předsevzetí a vnitřní klid, kterého
dosáhla za ty týdny daleko odtud, jsou v nenávratnu.
Podívala se na hodiny a zjistila, že ještě není tak pozdě. A pokud ji ten hrozný rozhovor má potkat, tak raději
dřív než později.
Popadla plášť a vydala se po schodech dolů, aby se mohla přemístit. V půlce schodiště ji však zastavil Remus.
„Oh, Mio, říkal jsem si, jestli tě tu nepotkám. Mohl bych tě o něco…“
Jeho další slova zarazila pohybem ruky. „Neboj, jdu si s ním promluvit. Ale nezaručuju, že ho neumlátím
kotlíkem,“ dodala pro sebe, než seběhla poslední schodiště a zmizela.
Vlkodlak se zatvářil trochu nechápavě. Promluvit? S kým? O čem to mluvila?
***
„Oh, slečna Grangerová,“ protáhl Severus stejně jako to dělával ve škole. Stejně posměšně.
Netrvalo mu dlouho, než si jí všiml. Hned, jakmile se přemístila, se okolo ní shlukl dav spolužáků, kteří ji
radostně vítali a vyptávali se jí na všechno. Teď však všichni mlčky postávali okolo a sledovali je.
„Čím jsme si vysloužili tu poctu, že jste se opět ukázala? Že by špatná konstelace hvězd?“
„Příliš zlé,“ pronesla zcela klidně. Nehodlala dělat scény, zvláště když si byla vědoma každého pohledu v táboře.
„Ale taky tě ráda vidím.“
Už chápala, co mysleli tím, že se chová jako hovado. I když byla asi jediná, kdo to postřehl, tak její slova a
hlavně klid Severuse dost rozladil. Nejspíš čekal nějakou scénu nebo možná ublíženou tvář, ale rozhodně ne
tuhle netečnost.
„Jistě, my vás taky rádi vidíme,“ ucedil. „Po té době, co jste byla pryč, po těch zprávách, co jste posílala… po
tom dlouhém loučení… po tom… ou, počkejte, nic z toho se vlastně nekonalo. Tak jinak, jsme rádi, že jste se
vrátila po tom, co jste zdrhla.“
„Nezdrhla jsem, můj odchod byl možná narychlo, ale se všemi náležitostmi.“
Proč se nebrání?! Zatnul pěsti, zaskřípal zuby. Z jeho očí sršely blesky, chtěl se zhádat. Chtěl jí z tváře strhnout
tu netečnou masku. Chtěl zase vidět, jak jí září oči, třebaže vzteky. A hlavně si s ní chtěl promluvit bez těch
čumilů okolo.
Jeden z mladíků, který stál v kruhu okolo nich, se zatřásl. „Brr, nepřijde vám, že se tu nějak ochladilo?“ „Dobře,
nazvěme to… dezercí?“ nadhodil Snape. „A pokud jste to ve svých vševědoucích knihách nenašla, tak tohle
slovo nevzniklo od podstatného jména dezert.“
Celé osazenstvo stočilo pohledy na Hermionu, zřejmě čekali útok zpátky. A jelikož se dotkl jejích knih, čekali
přímo smeč.
Dívka sice zkřížila ruce a zaskřípala zubama, ale odmítla se podvolit jeho hře. A také už odmítala hrát divadlo.
„Severusi, mohl bys na slovíčko? O samotě?“ dodala, když ho míjela.
„Copak, slečno?“ pronesl přes rameno, protože se odmítl pohnout byť jen o píď, „přestalo se vám líbit
obecenstvo?“
Neodpověděla, jen se postavila do dveří jeho chatky a čekala. Dlouho na sebe hleděli a hráli hru „kdo s koho“.
Komu vydrží nervy déle. Nakonec to však byl Severus, který nasadil krajně otrávený výraz a vydal se za dívkou.
Dveře za nimi zaklaply.
„Tak, co máš na srdci, žes mě chtěla jenom pro sebe?“ pronesl, když se posadil na svoji židli a dal jí tak najevo,
že ji nepovažuje za sobě rovnou.
Hermiona si povzdechla a pomalu zavrtěla hlavou. „Měli pravdu, chováš se jako idiot.“
„Oh, a kdopak mě takhle krásně pojmenoval?“ odfrkl si.
„Všichni,“ zamračila se na něho. „Všichni, kolem tebe… všichni, kteří tě mají rádi. Štveš je a jak vidím, tak
oprávněně.“
„Možná jste to ještě nepostřehla slečno, ale já jsem, jaký jsem! A to nezměníte.“
„Lžeš, tohle nejsi ty.“
„Tak to se mýlíte, já takový jsem!“
„Znám tě a vím…“
„Neznáte mě!“ vztekal se.
„Znám tě!“ Teď už byla naštvaná i ona. „Troufám si říct, že jsem jedna z mála, kdo tě skutečně zná a nesnaž se
tvrdit, že to není pravda!“
„Skutečně, tak když mě tak dobře znáš, proč se divíš mýmu chování?!“
„Protože jsi takový nikdy nebyl. Ne, co tě znám.“
Sledoval ji dlouho, ani jeden z nich nepromluvil, jen na ni hleděl se zkříženými pažemi na hrudi.
„Tak proč ses teď tak strašně změnil?“ hlesla. „To chceš, aby tě zase všichni nenáviděli?“
Vlastně ani nevnímal, co říká. Sledoval ji před sebou a jeho oči se nemohly odtrhnout od sestříhaných kudrlin na
její hlavě. Zcela bezděčně k ní natáhl ruku. „Proč ses nechala ostříhat?“
Zalapala po dechu. Tohle byla věc, kterou nikdy nevěřila, že od Severuse Snapea uslyší. Na jednu stranu ji to
skutečně zasáhlo a na tu druhou rozčílilo - poslouchal ji vůbec?
„Tos mě tak nenávidíš, že ses chtěla zbavit všeho, co jsem měl rád?“
Nemohla na něho křičet, ne teď. „Ne za všechno můžeš ty,“ řekla jen.
Jeho pohled ztvrdl. Zřejmě si její slova vyložil trochu jinak. „Aha, takže to pan… Weasley,“ vyplivl. „Zřejmě se
mu to nelíbilo, a jak jinak si ho získat než tím, že začneš skákat, jak krotitel píská, že?“
„Charlieho do toho laskavě netahej,“ upozornila ho příkře.
„Já? To tys ho do toho zatáhla.“
„Žárlíš snad?“
Odfrkl si. „Na to rozjívený dítě?“
„To rozjívený dítě se chová zodpovědněji než ty!“
„Oh, výborně… a v čem je ještě lepší, než já? Povídej!“ prskl a snad i doufal, že ji urazí a ona zaraženě sklopí
uši.
Jenže to by s ním nesměla strávit takového času. Místo zahanbení se v ní vzedmul vztek. „Vážně to chceš
slyšet?“ neodpustila si sarkasticky.
Trhl sebou, tuhle smeč nečekal. Zatvářil se jako kdyby spolkl citrón a zatnul zuby. „Výborně, alespoň mám
konečně jasno v tvém vztahu ke mně. Udělal jsem dobře, že jsem to skončil. Stejně ti na mně nikdy nezáleželo.“
Řekni, že záleželo… prosím, prosím… řekni to.
„Já tě milovala!“ vztekala se. Už se to ani nebála vyslovit, bylo to nějak… vzdálený… „Ale díky tvojí neskonalé
péči je to pryč.“
„Milovala? Vážně?“ prskal jízlivě. „Velmi rychle sis za mě našla náhradu.“
„Náhradu? Když už… tak pokud jsi to ještě nezjistil, tak náhrada jsi byl ty - on tu byl dřív…!“
Zatnul zuby i pěsti, vytáčela ho takovým způsobem… očividně ho skutečně znala. „Takže drakobijec se přeci jen
vrátil na místo činu? Stejně tě nikdy neudělá šťastnou.“
„A kdo ano? Snad ne ty?“ prskla naštvaně. „Možná máš i pravdu, Severusi, jenže Charlie se, na rozdíl od tebe,
nesnaží od sebe všechny odehnat. A u něho rozhodně nehrozí, že mu jednou něco přelítne přes nos a odkopne mě
jako starý křáp. On mě bere jako partnera, ne jako majetek!“
„Udělal jsem to pro tvoje dobro!“
„Nemyslíš, že dokážu sama rozhodnout, co je dobré pro moje dobro? A ke všemu, ty to neděláš jen se mnou,
odkopáváš od sebe všechny, kterým na tobě záleží.“
„Nikomu na mě nezáleží…“
„Ale Severusi…“
„Na to už mám na rozdíl od tebe zkušenosti,“ odsekl příkře, „nehodlám být jen pěšákem v další hře vrchnosti.“
„Zase ze sebe děláš obětního beránka, i když k tomu nemáš důvod,“ vztekala se. „Pokud jsi někdy pěšák byl, tak
už to dávno není pravda. Minerva a Remus se o tebe báli, ale ty pro ně nemáš nic jiného, než jízlivý poznámky,
cos řekl Michaille, to radši ani vědět nechci.“
„Tu do toho nepleť!“
„To TYS ji do toho zapletl!“ vrátila mu jeho vlastní slova. S každým slovem se dostávala víc a víc do ráže, jako
kdyby v ní vybublal všechen ten vztek skrytý za netečností. „Za tu krátkou chvíli se ti zase dostala pod kůži, a
tak jsi musel udělat to jediný - odkopnout ji. Stejně jako jsi to udělal se mnou. Schováváš se za tu svoji masku,
tváříš se, že nikoho nepotřebuješ, ale opak je pravdou! Potřebuješ! A potřebuješ někoho tolik, že radši tady na
lidi v táboře řveš a buzeruješ je, aby ses vůbec dostal s někým do kontaktu.“
„Buď zticha!“ zasyčel.
„A nebudu! Ty si to možná neuvědomuješ, ale i když tě lidi okolo tebe mají svým způsobem rádi, Severusi, tak
nebudou mít napořád. Každý máme jen jedny nervy, každý! Milost Řádu ani lidí tady není nekonečná a až tě
odtud vykopnou, tak zase budeš brečet a budeš se vztekat ještě víc, než teď. A zase ten tvůj začarovaný kruh!
Říkám ti přímo, přestaň s tím! Hned!“ Nevnímala jeho prosby i výhrůžky, aby přestala, teprve když ji popadl za
ramena, zastavila se. Ale jen proto, aby se nadechla. „Chováš se jako dítě - kopeš kolem sebe, jako kdyby ti vzali
hračku, a divíš se, že si s tebou nikdo nechce hrát.“ Vytrhla se mu ze sevření a odstoupila od něho. „Chceš, aby
tě zase všichni nenáviděli? Já vím, že chceš, to je totiž hra, kterou celý svůj život hraješ. Raději chceš, aby tě lidi
nenáviděli, než abys jim byl lhostejný. To je totiž to, co tě nejvíc děsí.“
„Mlč sakra!“ Ne, nemá pravdu… nemá… nemá… nemá!
Ona však mlčet nehodlala. „Chceš se tady zahrabat v samotě a litovat se jako chudáček, kterého nikdo nemá
rád?! Fajn!“ odsekla. „ALE BEZE MĚ!“ věnovala mu poslední pohled.
Otočila se na podpatku jako korouhvička a s prásknutím dveří opustila jeho chatku. Byla si vědomá toho, že ji
všichni obyvatelé tábora sledují, protože čekali na výsledek jejich rozhovoru, ale když ji zahlédli, nikdo se
neopovážil říci ani žble.
Kdo by se taky chtěl stavět do cesty tajfunu?
Přemístila se.
„Mno,“ pronesl Peter do ticha, „ještě někdo má pochybnosti, že ti dva to spolu táhli?“
Kapitola 56. - To, co bolí
Bylo slyšet prásknutí, než se s peprným klením sesunula na gauč a nechala hlavu přepadnout přes opěradlo
gauče.
On jí tak vytočil!
„Problém?“ ozval se zpoza dopisu pobavený hlas, než se v zápětí vyloupla i Charlieho tvář.
Hermiona se na něj zamračila. „Myslíš?“ zeptala se sarkasticky. I když jediné, co si vysloužila, byl pobavený
úšklebek.
„Mluvila jsi s ním?“
Nechápavě se na něho podívala.
„Ptal jsem se ségry, jestli neví, kam jsi šla,“ vysvětlil klidně.
Přikývla. „Jo, mluvila… i když nevím, jestli se to dá považovat za rozhovor,“ dodala.
„Běsnil, jak sis představovala?“
„Víc.“
Podíval se na ni, jak trochu zamračeně hledí před sebe, ale nehodlal to víc rozebírat. Hermiona se k tomu totiž
očividně taky neměla.
„Píše Karupin,“ zamával listem v ruce.
Dívka sebou trochu trhla. „Kdy to došlo? Nejsme pryč ani dva dny.“
Charlie se zašklebil a začetl se do prvních řádků. „Drahý Charlie a Dračí Lady, právě vás sleduju, jak si balíte
svoje saky-paky a přemýšlím, že ani ne za dva dny už budete v trapu…“
Hermiona jen protočila oči v sloup. „Chceš mi říct, že poslal sovu dřív, než jsme odjeli?“
„Jako bys ho neznala.“
Ano, jako by ho neznala. I když… občas jí překvapovali i lidi, které znala. Nebo si alespoň myslela, že je zná.
„Ptá se, jak se máš,“ vytrhl ji Charlieho hlas ze zamyšlení. „A jak jsi přežila přemístění.“ Chvíli nechal slova
viset ve vzduchu, než dodal. „Což by zajímalo i mě, ani jsem se tě na to nestihl zeptat.“
„Je mi fajn,“ řekla jen.
Z nějakého důvodu jí nevěřil. Místo toho k ní jenom natáhl ruku v mlčenlivém gestu. Beze slova ji přijala a
nechala se přitáhnout na klín. Kolena mu opřela okolo boků a hlavu zabořila do jeho ramene. A když ještě ucítila
silné ruce okolo sebe, měla pocit, že jí nic neschází.
„Unavená?“
Jen mu zamručela do ramene a nechala se hladit jeho trochu drsnými dlaněmi.
„Vzala sis lektvary?“ zeptal se do ticha.
Přikývla. „Hned po návratu.“
Trochu se zamračil. „Víš, žes měla alespoň několik hodin počkat.“
„Bolelo to,“ řekla prostě.
Jeho ruce se okolo ní sevřely ještě pevněji. „Bolí to moc?“
„Už ne.“
Takže bolí. Možná ne moc, ale bolí. A pokud si vzala lektvar hned po přemístění, i když věděla, že by neměla,
tak to muselo bolet skutečně hodně.
Povzdechl si. „Bylas na prohlídce?“
Tohle jí probudilo. Zamračila se ještě víc. „Měla bych jít zítra.“
„Jak měla?“ odtáhl ji od sebe a podíval se jí zpříma do očí. „Hermiono, na něčem jsme se domluvili!“
Zamručela. „Já vím… prostě se mi tam jen nechce. Vždyť mi skoro nic není.“
„Neblázni,“ slabě s ní zatřásl. „Mio, sakra, nesnaž si hrát na hrdinku, ani ne před třemi týdny jsi skoro umřela.
Prosím, slib mi, že tam zítra půjdeš.“ V té poslední větě už nebylo naléhání, jen absolutní zoufalství. Něco, co by
od tohohle chlapa jak hora čekal jen málokdo. V tomhle bylo něco jiného a Hermiona to věděla.
„Charlie,“ vzala jeho tvář do dlaní a donutila ho, aby se na ni podíval. „Nebyla-to-tvoje-vina.“
Jen zaklonil hlavu přes opěradlo. Měla ho skutečně přečteného.
„Já tě tam vzal. Já tě k němu pustil.“
„Já tě neposlechla, já vlezla do ohrady, já si nedávala pozor,“ vrátila mu.
„Ten drak byl špatně přivázaný, měl jsem ho víc zkontrolovat.“
„To lano bylo staré, upozorňoval jsi na to mockrát, není to tvoje vina!“ naléhala na něho. „Prostě jenom
nešťastná shoda okolností.“
Promnul si oči. „Ta nešťastná shoda tě skoro stála život.“
„Naštěstí jen skoro,“ pokoušela se na něho usmát. I když kdesi uvnitř to tak lehce nebrala. Ještě doteď cítila tu
hrůzu a bolest, která jí proběhla, když se k ní blížil ten trnatý ocas. Pamatovala si náraz… bolest a potom…
nic… Možná to tak bylo lepší, popravdě nechtěla vědět, co se dělo pak.
Tentokrát to byl on, kdo si ji k sobě přitáhl a zabořil hlavu do jejího ramene. „Já jen nechci, aby sis odnesla víc
následků, než už si odnášíš.“
Povzdechla si. „To ani já.“
Usmál se na ni. „To je dobře, takže…?“
„OK, zítra tam zajdu.“
„Hodná holka,“ ušklíbl se Charlie, i když věděl, že jí to rozčílí. Vlastně to řekl přesně kvůli tomu. Chtěl ji trochu
popíchnout a dostat ji z té trudomyslnosti, ve které se právě nacházela.
„Neříkej mi takhle, nejsem malá!“ vztekala se a chtěla ho praštit, ale chytil ji včas za zápěstí a ušklíbl se na ni. V
téhle pozici, kdy mu seděla na klíně, byla dost ve výhodě, ale přesto proti němu neměla šanci. Jako kdyby snad
ten jejich pěstní souboj mohl brát vážně. Ještě chvíli se nechal pošťuchovat, než ji strhl k sobě a políbil.
Věděla, že nemá cenu se bránit, jen spokojeně zapředla.
„Stejně vždycky vyhraju,“ ušklíbl se na ni, ale než se mohla ohradit, opět přikryl její rty těmi svými.
***
Zírala do stropu a pokoušela se nevnímat ty vtíravé ruce, které jí bloudily po těle. Věděla, že by jí to nemělo
vadit, ale z nějakého důvodu cítila pravý opak. Zahanbení a stud. No tak… je to rutina, nic jiného…
přesvědčovala sama sebe a pokoušela se dělat to, co se od ní v tu chvíli očekávalo. Z nějakého důvodu se jí z
hrdla vydral jen zoufalý povzdech.
Ruce se na chvíli zastavily, a ona na sobě ucítila upřený pohled, než pokračovaly ve své cestě.
Připadalo jí to nekonečné.
„V pořádku,“ ozval se náhle hlas, který ji vytrhl ze zamyšlení. „Můžete se obléknout.“
Posadila se a rychle na sebe natáhla tričko a zapnula si rozhalené kalhoty. Vzápětí však sykla, ta jizva stále byla
dost citlivá.
„Chcete to zakrýt obvazem?“ podíval se na ni postarší muž od svého stolu.
Hermiona jen zavrtěla hlavou. Už i tak jí ta jizva přišla dost ošklivá, nepotřebovala na ni ještě upozorňovat bílým
obinadlem. Teď už jen doufala, že se co nejrychleji zatáhne a její podbřišek a bok přestane hyzdit tahle rudá
šklába.
„Nebo chcete něco proti bolesti.“
„Mám,“ řekla jen a seskočila z vyšetřovacího stolu, aby se mohla posadit na židli a zase si začít připadat jako
člověk a ne jako pokusný králík.
Podíval se na ni přes okraj její karty. „Berete je často?“
„Když to bolí.“
„A bolí to jak často?“ zvedl obočí.
Povzdechla si. S ním to nebude tak snadné jako s léčiteli v Rumunsku. „Občas ano. Ale nebojte, vím, jaké je
dávkování. Maximálně jednu ampulku Mozinova roztoku denně. Většinou vypiji něco přes polovinu.“
Léčitel pomalu přikývl, než se opět sehnul k její kartě. „Dobře tedy. Jinak mohu konstatovat, že váš stav je více
než uspokojivý. Ke znovuotevření rány nedošlo, ani k infekci či zanícení. Okraje se zdají pevné a břicho i
podbřišek bez vnitřních změn.“
Přijímala jeho informace s pomalým přikyvováním. Neměla na to co říci. Vlastně by měla být ráda, ale věděla,
že rána nebyla to nejhorší.
Muž se ještě chvíli něco zapisoval do její karty, než vytáhl dva listy a začal je pečlivě číst. A potom se začal
pochechtávat.
„Co vás pobavilo?“ zeptala se. To ticho jí bylo nepříjemné.
„Dívám se na vaše krevní testy, které byly pořízeny bezprostředně po vašem zranění,“ ušklíbl se, než zvážněl.
„Měla byste děkovat Merlinovi, že vůbec žijete.“
„To mi říkalo hodně lidí,“ přiznala.
„Trny na ocase Rumunského-ostroocasého jsou prudce jedovaté. A to nemluvím o tom zranění, které vám
způsobil. Popravdě mě překvapuje, že se rumunským kolegům podařilo vás dostat do tohohle stavu. Co vám
nasadili za lektvary, tady to nemáte zapsané.“
Trochu se zavrtěla. „No… oni to vlastně nebyli ani léčitelé.“
Nechápavě zvedl obočí.
„Byli jsme na východě, úplně u hranic pod Karpatami a k nejbližšímu léčiteli to bylo několik hodin cesty.
Zaléčili mě vlastními lektvary.“
„Vlastními?“ vydechl.
„Jsme ve spojení s jedním mistrem lektvarů, který nám… ehm… vymyslel univerzální protijed,“ dostala ze sebe
trochu nejistě. Nehodlala nikomu vyprávět, že to byly lektvary, které Severus vymyslel v táboře pro případ, že
by byl někdo otráven neznámou rostlinou. Vlastně to nebyl ani protijed, spíše zpomalovač. Zpomalil následky
otravy natolik, aby dal postiženému čas najít protilátku. Sice bylo tělo poté postiženo mnohem déle, protože se
látka mezitím dostala do tkání, ale když si měla vybrat mezi delším léčením a smrtí, volila to první. Ve chvíli,
kdy z laboratoře před odchodem popadla dva zásobníky, ji musel osvítit duch svatý. Potom už jenom stačilo
lektvar předat jednomu z odborníků v táboře v Rumunsku, aby účinek poupravil na dračí jed a bylo to.
„Oh, skutečně? Měla byste mu poděkovat, zachránil vám život.“
To vím taky, a on o tom ani neví, pomyslela si Hermiona, ale také si byla jistá, že se to nikdy nedozví. Rozhodně
ne od ní. Už proto, že by se mu musela přiznat s tím zraněním. A to ona nechtěla, nepotřebovala mu dávat další
důkaz toho, že je malá a nezodpovědná holka.
„Poděkovala jsem.“ Zalhala.
„Od něho máte i lektvary, které ničí zbytky jedu ve vašem těle?“
Přímo ne, ale základ je Severusův.
„Ano.“
„Výborně,“ zaklapl kartu. „Já vám k tomu nic víc neřeknu. Pokud nemáte nějaké problémy nebo dotazy…“
Zavrtěla hlavou.
„Dobře. Medikaci tedy máte. Pokud nebudou problémy, tak na kontrolu za měsíc. A stále platí to, co vám jistě
řekli již v Rumunsku - nepřepínat se, žádné nárazy a souboje, vyhnout se rizikovým činnostem, brát pravidelně
lektvary a hlavně se nějakou chvíli vyhýbat drakům.“
Ušklíbla se. To jí nikdo nemusel říkat dvakrát.
Nebyla však pryč ani dvě minuty, když se na dveře ordinace ozvalo spěšné klepání a v další chvíli dovnitř padlo
tornádo.
„Ještě jsem nevolal…“ jeho hlas však odumřel, když spatřil povědomou hlavu ve dveřích. „Michaille? Co tu
děláš?“
„Ahoj, Keve. Jdu zkontrolovat na oddělení jednu svoji pacientku a… nebyla to Hermiona Grangerová? Ta která
odtud právě odcházela?“ vyzvídala.
Sklouzl pohledem na jmenovku na kartě. „Ano. Ty ji znáš?“
„Znám. Co je jí?“
„Říká ti něco léčitelské tajemství?“
„Říká,“ zašklebila se. „Ale taky mi něco říká přátelská výpomoc. Je to přítelkyně mýho ex, tak mě tak napadlo
poptat se… Ona je těhotná?“ dodala bez okolků.
Podíval se na ni úkosem. „A to tě napadlo jak?“
„Proč by jinak byla na kontrole tady, že?“
„Máš snad se svým ex něco, co není ještě ex?“
„EX-trémní trápení, protože posledních pár týdnů je nevrlej, jak cedník na špagety. Tak mě tak napadlo, jestli to
není kvůli tomu…“
Chvíli sledoval svoji kolegyni, než si povzdechl. „Těhotná není a co mohu soudit, tak ani nebyla. Ale utržila
zranění, při kterém byla zasažena částečně i děloha. Proto tu byla.“
„Ahaaaa, tak proto…“ Takhle se z cizích tahají informace. „Tak super, díky. Měj se…“
„A je ti jasný, že to je…“
Dveře bouchly.
„… důvěrná informace.“
***
Pravidelné osmičkové míchání… pomalé… klidné…
Měli pravdu, chováš se jako idiot.
Zavrtěl hlavou a dál pravidelně míchal. Pomalé… neuspěchané míchání…
Protože jsi takový nikdy nebyl. Ne, co tě znám.
… dvakrát doprava… vteřinu nádech a potom doleva… a potom zase doprava… a doleva…
To chceš, aby tě zase všichni nenáviděli?
… sakra, bylo to doleva nebo doprava?… oh, jistě… doleva…
Já tě milovala! Ale díky tvoji neskonalé péči je to pryč.
… doleva… doleva… doleva…
Ty to neděláš jen se mnou, odkopáváš od sebe všechny, kterým na tobě záleží.
… doleva…----… doleva…
Chováš se jako dítě - kopeš kolem sebe, jako kdyby ti vzali hračku, a divíš se, že si s tebou nikdo nechce hrát.
… do…le…drnk… drnk…
Chceš se tady zahrabat v samotě a litovat se jako chudáček, kterého nikdo nemá rád?! Fajn! Ale beze mě!
Zíral před sebe a v uších mu stále zněl ten rozhovor. Podělal v životě hromadu věcí, ale tohle teda korunovaně.
Ani se už nesnažil tvářit, že míchá lektvar, ten ho nezajímal.
„Mluvil jsi s Hermionou?“
Trhl sebou, vůbec neslyšel nikoho přijít. Musel být skutečně mimo. Za ním postával ten zpropadený chlupáč a
díval se na něho chápavým pohledem.
„Řečnická otázka, vím, že jsi s ní mluvil.“
Zavrčel. „Pochlubila se?!“
„Ne, nemluvil jsem s ní. Ale utopil jsi v kotlíku měchačku. Máloco tě dokáže tak rozhodit, že tě neuklidní ani
lektvary.“
Severus se zamračil do kotlíku, kde se skutečně rozpouštěla dřevěná míchačka. Kdy ji tam pustil, netušil.
„Nebo snad mám říct málokdo?“
„Sklapni, Lupe,“ odsekl a nechal mávnutím hůlky lektvar zmizet. „Vezmi si, pro cos sem přišel, a zmiz.“
„Přišel jsem si ukrást trochu tvýho času.“
„Tady není nic moc ke kradení, tak koukej zmizet.“
„Jestli jsi byl takhle milý i na Hermionu, tak se nedivím, že… kchhhhhhhh…“ Jak se Severusova ruka objevila
na jeho krku, ani nepostřehl. „Sev… khřřřřřřřř…“ Byl sice silnější, ale tohle byl šok. A on nehodlal tahat ze
svého nitra vlka jen proto, že Snape blázní.
„Přestaňte-se-do-toho-plíst!“ zasyčel na něho, než ho pustil.
Remus se opřel o stěnu a zalapal po dechu. „Zbláznil ses?“ zachrčel.
„Jen proto, že ty sis začal s dvacítkou, aby sis zvednul ego, neznamená, že jsme všichni stejní, Lupine!“ zavrčel
k němu, ale neotočil se. Stál zády k němu, opřený o stůl a snažil se uklidnit.
Vlkodlak si promnul krk. Pochopil, že naráží na jeho vztah s Alicí a divil se, že o něm ví, ale nakonec jen zavrtěl
hlavou. On neměl důvod to skrývat. „Rozdíl mezi námi dvěma je ten, že já tu šanci využil, zatímco tys ji
zahodil.“
Severus si jen odfrkl.
„Dostanu po tlamě, až ji omrzím? Hm, možná, ale stojí mi za to to zkusit.“
„Naivo,“ ozvalo se odfrknutí, nic víc.
„Radši budu sám potom než pořád. Nechci skončit osamělý a zapšklý jako ty.“ Musel si odkašlat, krk ho stále
bolel. „Jestli je to to, co sis vybral, tak prosím… ale pak z toho přestaň obviňovat ostatní. Každý svého štěstí
lektvarista.“
Ta poslední poznámka ho už skutečně vytočila. Popadl nejbližší lahvičku s přísadami a hodil ji po Lupinovi.
Jediné, co však zasáhl, byly dveře.
Zůstal sám.
***
Charlie napnul všechny svaly ve svém těle a přitáhl provaz o kousek blíž. „Akiro!“ zakřičel na svého společníka,
který nahodil okolo dračího krku druhý provaz a připoutal ho k zemi. Okolo nich se pohybovalo dalších deset
lidí, kteří na sebe pokřikovali a dávali si navzájem rozkazy.
Dračí hlava byla konečně bezpečně připevněná k zemi a drak, ač je nenávistně pozoroval zpod přivřených víček,
se nemohl hnout ani o píď.
„Přidejte tam alespoň ještě dvě lana,“ zavolal v místním jazyce, i když se proti němu zvedla vlna odporu.
„Nekecejte a udělejte to. Tyhle nitky by přetrhl jako nic!“ hádal se s nimi, než se otočil na svého společníka.
„Dobrá práce, Akiro.“
Druhý mladík přikývl.
Charlie si otřel zpocené čelo a vydal se pomalu k ohradě, kde se drželi místní vyděšení obyvatelé. Tenhle drak
jim dal pěkně zabrat. Už v tu chvíli se však k němu hnala Hermiona. Bral ji k drakům poměrně často, k jeho
překvapení byla víc než schopná, ale tenhle divoký byl něco jiného. Bylo jich na něho dvanáct zkušených a měli
co dělat.
Usmál se na ni a nechtěl si přiznat, že se před ní tak trochu předvádí, když ho zarazilo hromové zařvání. Ve
vteřině, ještě než stačil vůbec otočit hlavou, viděl, jak vzduchem proletěli dva jako kolegové společně s provazy,
jako kdyby ti dva lidé nebyli ničím víc než dětskými panenkami. Zaslechl jen křupot kostí, ale to nebylo to
podstatné. Drak se vzepjal na tlapy a začal chrlit oheň. Všichni se hned hnali z jeho dosahu, tohle nebylo jen tak.
Už ho držely jen tři provazy a ten poslední…
„Hermiono, uteč!“ snažil se dívku varovat, ale už bylo pozdě.
Ani poslední lana nevydržela nápor dračího těla a jeho ostnatý ocas se stal neřízenou zbraní, kterou se oháněl
okolo sebe jako kyjem. Hned jeho první rána však bylo úspěšná.
Jako ve zpomaleném filmu mohl Charlie sledovat dívčin vyděšený výraz a jak je její drobné tělo odhozeno pod
náporem silného šupinatého ohonu. Sledoval ji, jak letí vzduchem a potom ten tvrdý dopad a potom… ani
nevěděl, kdy k ní doběhl, ani nevnímal, co se děje kolem. Jenom to, jak se k ní blíží a tam… krev…
Krev, krev… spousta krve, strašná spousta krve!
Viděl orgány, rudou tekutinu, jak stříká ven v pravidelných intervalech srdce a spolu s tím i ty vytřeštěné
vyděšené oči volající o pomoc… pomoc… pomoc… POMOC!
S trhnutím se probudil.
Seděl na posteli a lapal po dechu. Ještě teď se třásl po celém těle. Zatracený sen! Tss, kdyby jen sen. Tohle byla
skutečnost, jeho noční i denní můra, která ho provází posledních několik týdnů. Když se konečně uklidnil, všiml
si, že Hermiona vedle něho neleží. Rozhlédl se po pokoji, ale nikde ji neviděl, jen tmu. Byla ještě noc.
Natáhl na sebe kalhoty a vydal se ji najít. Vlastně ji ani nechtěl nijak hlídat, spíše věděl, že teď by stejně neusnul.
Nakonec ji našel v kuchyni s hrnkem čaje. „Nemůžeš spát?“ zeptal se, když ji políbil do vlasů.
Trhla sebou, nejspíš vůbec nevnímala okolí.
„Jo, promiň, jestli jsem tě vzbudila.“
„Vůbec ne,“ zavrtěl hlavou a nalil si vlastní hrneček.
„Zase ten sen?“
Zamračil se na čaj a pomalu přikývl. Nechtěl se o tom víc bavit, probírali to nesčetněkrát. Charlie věděl, že sice
Hermiona je ta, která si vším musela projít, ale on jen ten, který to celé viděl a pamatoval. A tak strašně rád by
zapomněl.
„Charlie,“ zasténala tiše Hermiona a zvedla se k němu. Jemně ho pohladila po odhalených pažích a podívala se
mu do očí. „Zapomeň na to.“
Hořce se ušklíbl. „Ani nevíš, jak moc bych rád.“ Vzdychl. „Jenže tě pořád vidím, jak tam ležíš. A já v tu chvíli
nejsem schopný absolutně ničeho.“
Přitulila se k němu a nechala se obejmout. Charlie měl silné ruce vypracované z boje s draky a jeho objetí bylo
tak pevné, že zpočátku měla pocit, že ji umačká. Ale teď už věděla, že to se nikdy nestane, protože už poznala,
že jeho sevření je jemné a bezpečné.
„Jsem tady,“ zašeptala mu do ramene. „A jsem v pořádku.“
Věděl to, ale stejně mu to nedávalo spát. Chvíli s ní jen pohupoval v náručí, než ji jemně políbil na spánek. A
potom na čelo… a na nos… a na rty… Hermiona se postavila na špičky a trochu víc zaklonila hlavu, aby mohla
prohloubit polibek. Charlie vzal její drobnou tvář do dlaní a přitáhl si ji ještě blíž.
Byla noc, nehrozilo, že by je tady teď někdo vyrušil… nikam nespěchali.
„Teda děcka… člověk na pár měsíců zmizí a co všechno se tu zatím nestane.“
Hermiona nadskočila div ne metr do vzduchu. Ten hlas zněl, ale to přeci… Otočila se k příchozímu, ale ještě
předtím, než si ho vůbec prohlédla, už věděla, kdo to je.
Harry se vrátil.
Kapitola 57. - Návrat ztraceného syna
„Harry? Harry!“
Mladík se na dívku usmál, ale jeho odpověď na pozdrav ani nebyla slyšet, protože poté, co se mu vrhla okolo
krku a skoro ho uškrtila, se z jeho krku vydralo jen cosi podobného ghrrrrrrr.
„Ty ses vrátil!“
„… ohg… pusť. Vždyť mě uškrtíš,“ ušklíbl se ni, když ho pustila ze sevření.
Konečně si ho mohla alespoň trochu prohlédnout. Za ty měsíce, co se neviděli, se změnil. Jeho opálená tvář byla
zarostlá a dost pohublá. Zhrubly mu rysy a přidaly mu několik let navíc. To samé se dalo vypozorovat na jeho
těle. Oblečení na něm trochu viselo, ale přes ramena mu byla košile podivně těsná. A ještě jeho ruce prošly
razantní změnou; kdysi jemné dlaně teď byly hrubé a dost mozolovité. Hermioně na krátkou chvíli připomněly
Severuse i Charlieho, ale tu myšlenku rychle zahnala.
„Jak ses…“ Nestačila svoji otázku ani dopovědět, protože v tu chvíli se ze schodiště přiřítila tsunami a srazila
Harryho na zem. Hermiona náhle objímala jen vzduch a ani nepostřehla, jak se to vlastně stalo.
Několikrát zamrkala.
Teprve v další chvíli si všimla, že to Tonksová ze schodiště napůl seskočila napůl spadla a srazila tak svého
přítele k zemi. Teď ho líbala na podlaze a vůbec si nevšímala jeho bolestivého úpění.
„Pusť mě… pusť…“
Konečně se bystrozorka vzpamatovala a trochu se z přítele zvedla. Jeho úpění ustalo, i když celé jeho tělo bolelo
dál. Na tvář mu dopadlo několik slz, které spadly z přítelčiny tváře.
„Nym…“
„Jsi v pořádku?“ nenechala ho ani doříct větu. „Nestalo se ti nic? Nemůžu uvěřit, že ses vrátil! Není ti nic? Tak
mluv sakra!“
„Jsem v pořádku,“ zastavil ji trochu se smíchem, vždyť ho ani nepustila ke slovu. Pomalu zvedl ruku a jemně ji
pohladil po tváři. „Jsem zpátky,“ zašeptal.
Usmála se na něho. Láskyplně. A potom…
„Ty parchante!“
Harry se musel bránit, když mu na tváři přistála první rána.
„Ty zmetku jeden! Víš, jak jsem se o tebe bála?!“
„Au… au… Nym, nech… au…“
„To se dělá, prostě takhle zmizet?! Jsi hajzl, abys věděl!“ křičela na něho a mlátila do něho, kam jen dosáhla.
Zkřížil si sice ruce před tváří, ale její dlaně si našly cestu. „Ne, tys to prostě nemohl říct, tys musel prostě zmizet,
zbabělče! Tohle ti nikdy neodpustím!“
„Ale já… au… já… nechal jsem… dopis… au…“
„Dopis?!“ křikla na něho a na chvíli přestala s ranami, aby se na ni mohl podívat. „Myslíš, že to dokázal
vysvětlit jeden zpropadený dopis?“ A už do něho znovu mydlila. „A tos nebyl schopen o sobě dát celé ty měsíce
vědět? Umírala jsem hrůzou, ty zmetku!“
„Co se to tu děje?“
Křik Tonksové probouzel obyvatele Ústředí, kteří se začali rozespale courat ze schodů. A ve chvíli, kdy uviděli
Harryho, se i jejich radostné výkřiky přidaly k půlnočnímu budíčku. I když už se vymanil zpod těla Tonksové,
ocitl se v další náruči, o které v první chvíli ani netušil, komu patří. Kolem bylo živo, i ti kteří ho neobjímali, byli
očividně rádi, že je zpátky. Tedy až na…
„Kde je Ron?“
Ta potichu vyslovená věta zapůsobila na okolí jako silencio. Všem náhle zmrzl úsměv na rtech a začali si měřit
Harryho i Henryho, který mezitím v tichu postával vedle. Jejich zrzavého společníka však nikdo nikde neviděl.
A podle výrazů obou mladíků ani vidět neměl.
„Kde je můj syn?“
Harry polkl. Ta otázka vyslovená do ticha byla od paní Weasleyové jako dýka pod žebra. Na pár minutek se
odvážil pozapomenout, ale náhle byla realita zpátky s razancí rány na solar. „Paní Weasleyová, mě je to strašně
líto, ale… ale…“ Ne, nedokázal to říci.
„On je… on je…“ zalapala po dechu.
„… mrtvý?“ dodal za matku její druhý nejstarší syn.
Harry zvedl hlavu a pevně jí zavrtěl. „Ne!“ ohradil se. „Ne, žije… tedy, zatím. On je… my jsme…“ Jak to měl
říci bez toho, aniž by si připadal jako ten nejhorší netvor na světě?
„Vy jste ho tam nechali,“ vydechla Molly nenávistně. „Nechali jste ho tam napospas bůh ví čemu! Nechali jste
ho tam jako nepotřebný kus dobytka!“ křičela na Harryho a s každým slovem se přibližovala blíž a blíž. Nikdo ji
nezastavoval, před rozjetou lokomotivu se nestaví.
„Paní Weasleyová, to není…“
Plesk!
Rázná facka statné ženské ruky utnula jeho omluvy. Zůstal stát s tváří odvrácenou ke straně a pokoušel se zahnat
slzy v očích. Ta rána bolela, ale ani ne tak na tváři jako spíš uvnitř. Nikdy by nevěřil, že od paní Weasleyové
dostane facku. A zřejmě nebyl jediný, nikdo nebyl schopen jediného slova.
„Tohle ti nikdy neodpustím,“ řekla žena, i když už v tu chvíli měla oči naplněné slzami. Poté se vytrhla ze
sevření manžela, který se ji snažil uklidnit, a zmizela kdesi v patře.
Dokud se neozvalo prásknutí dveří, neřekl nikdo ani slovo.
„Ehm… tak, vítej zpátky,“ pronesl nakonec Dóža a raději se vzdálil. I ostatní se začali rozcházet do svých
pokojů, po euforii nebylo ani památky.
Harry nikoho z nich nevnímal, stále ještě hleděl do země a musel se hodně snažit, aby nezačal řvát zoufalstvím.
On sakra věděl, že to podělal… že ho tam nechávat neměl… že to byla jeho chyba… že se za to bude nenávidět
do nejdelší smrti… on to sakra věděl!
Tak proč to tak strašně bolí, když mu to někdo i řekne?
Po tváři se mu skutálela první slza.
Ucítil na rameni sevření, to pan Weasley mu sevřel rameno a povzbudivě stiskl. V jeho tváři nebyla ani stopa po
nadšení, ale alespoň mu nic neřekl. Jen ho lehce poplácal a s povzdechem se vydal do patra za svojí ženou.
McGonagallová mu doporučila, aby si zašel na ošetřovnu, že na ráno svolá Radu a s tím odešla také. Nakonec
jich na chodbě zůstalo jen skutečně pomálu. On, Henry, Hermiona, Charlie, Tonksová a Alice. Ta přišla jako
jedna z posledních, oblečená do velkého vytahaného hnědého svetru a právě teď se tiskla k Henrymu, kterého
snad nikdo ani neuvítal.
„Harry,“ přitiskla se k němu Tonksová zezadu, jako kdyby se mu pokoušela dodat odvahy. Sevřel její ruce ve
svých, ale na vědomí ji skoro ani nevzal. Vedle něho se ozvaly těžké kroky.
Jeho pohled padl na Charlieho a trochu ustoupil. Popravdě měl strach, že dostane ránu, a od něho by určitě
bolela víc, než od jeho matky.
Weasley se jen smutně ušklíbl. „Neboj, já ti nic nevyčítám,“ řekl jen, než si povzdechl, „vím, že bys ho tam
nikdy nenechal, kdybys nemusel. Jen…,“ chvíli hledal ta správná slova, „… jaká je pravděpodobnost, že to
přežije?“
Harry se ihned nadechnul k odpovědi, jenže potom se zarazil. Vždyť on to vůbec nevěděl. Věděl, že ta možnost
je větší, než kdyby ho pod to hibernační kouzlo nedali, ale jaká je pravděpodobnost… to nevěděl. Netušil. Mohl
jen doufat.
Charlie přikývl. „Jasný.“ Nemusel odpověď slyšet, pochopil. Nic víc už k tomu neřekl, jen se pomalu vydal do
patra za ostatními. Věděl, že matka bude potřebovat oporu.
„Já ho tam nechal,“ zašeptal náhle Harry. V těch slovech byla bolest. Pokoušel se vydržet, ale náhle jako kdyby
se protrhla hráz. Zpod víček se mu začaly řinout slzy, z hrdla se draly vzlyky a trhaný dech, který však začal být
mnohem trhanější, než by měl být.
„Harry?“ vyděsila se náhle Tonksová, když jí přítel v náruči zvláčněl. „Harry!“ Jenže v tu chvíli už klesl na
kolena a stáhl ji s sebou. Neomdlel, byl stále při vědomí, ale něco bylo očividně špatně. Jeho dech byl trhaný, oči
upřené kamsi do prázdna, po tvářích se kutálely slzy… ale on o tom snad ani nevěděl.
„Harry!“ zatřásla s ním.
V tu chvíli už před ním seděla i Hermiona a hleděla mu do očí. Vůbec nereagoval.
„Co je s ním? vydechla Nymfadora.
„Já nevím,“ zavrtěla Hermiona hlavu. „Vypadá to jako šok nebo… vyčerpání. Charlie!“ otočila se přes rameno
na svého přítele, který je sledoval ze schodiště. „Pojď nám pomoc. Musíme ho dostat na ošetřovnu.“ Společnými
silami se jim podařilo doslova ho vynést do patra a uložit na ošetřovnu. Harry sice měl otevřené oči, ale zřejmě
vůbec netušil, co se s ním děje.
„Sakra, co…,“ mrmlala si pro sebe Hermiona, když ho zkoumala. „Charlie, dojdi za Minervou a zjisti, kde je
Poppy.“
„Jasně,“ zmizel oslovený za dveřmi.
Dívka se místo toho znovu sklonila nad svým kamarádem a pokoušela se ho mluvením přimět ke spolupráci.
„Bolí tě někde? Jsi zraněný? Tak alespoň mrkni, vnímáš mě?“
Nejspíš ne. Jeho oči se rozhlížely okolo, ale jako kdyby neviděl.
„Harry, předej mi to,“ objevil se u nich náhle i Henry a jeho hlas zdánlivě mladíkovu pozornost upoutal. „Dej mi
to, tohle už není sranda.“
„Ne…ne,“ dostal ze sebe Potter.
„Sakra, nehraj si na hrdinu, ohrožuješ ho stejně jako sebe!“
Hermiona ani Tonksová nechápaly. „Co ti má dát? Koho ohrožuje?“
Henry se na ně podíval a po chvíli připustil. „Kouzlo, které udržuje Rona,“ vysvětlil.
Zíraly na něho jako na svatý obrázek.
„To kouzlo musí být z něčeho živený,“ vysvětlil.
„Chceš říct, že to kouzlo bere z Harryho magii? I na tu dálku?“
Pomalu přikývl. „Z nás obou, ale Harry na sebe vzal větší část. Nejdřív jsme se střídali, ale on už mi to teď
nechtěl dát. Tvrdil, že to zvládá, ale…,“ odmlčel se. „Posledních několik dní určitě nespal. Bál se usnout, říkal,
že má strach, že jeho magie povolí a kouzlo pomine. Vůbec mě nechtěl poslouchat, kdyby to šlo, tak by mi vzal i
tu malou část, kterou udržuju já.“
Střídavě zíraly na něho a na mladíka, který na lůžku lapal po dechu, ani jedna nebyla schopná slov. O několik
okamžiků později se však dovnitř vřítila ošetřovatelka, kterou odněkud vytáhli z postele, a okamžitě je vykázala
ven. Nechala si u sebe jenom Henryho. Jednak věděl, čím vším Harry prošel, jednak se s ní potřeboval podělit o
jejich malý kouzelnický problém a jednak také nemohl uniknout jejím léčitelským spárům.
Následující dvě hodiny přešlapávání před ošetřovnou byly dlouhé.
„Neboj,“ přisedla si Hermiona k Tonksové, která byla očividně roztřesená nejvíc, „hlavně, že jsou zpátky.“
Pomalu přikývla. „Já vím. Ale Harry mě dost vyděsil. Takhle jsem ho ještě neviděla.“
Hnědovláska chtěla podotknout něco ve smyslu zvykej si, ale nakonec to raději spolkla. Nebylo potřeba teď ženu
zbytečně zatěžkávat myšlenkou, že s Harrym tyhle stavy bude zažívat často.
„On měl Rona asi hodně rád, co?“ zeptala se Tonksová po chvíli.
„Ron není mrtvý!“ obořila se na ni Hermiona, než jemněji dodala. „Jo, má ho hodně rád. Kdyby někdy byly
jednovaječný dvojčata, který si nejsou podobný, byli by to tihle dva.“
Znovu mezi nimi nastalo ticho. Hnědovlasá dívka zvedla hlavu k Alici, která přecházela sem a tam a trochu
zamračeně je sledovala. Možná měla pocit, že by se měli víc zajímat i o Henryho. Než však mohla cokoliv říct,
objevil se před ošetřovnou Remus.
„Jak je jim?“
Pokrčily rameny.
„Nevím, Poppy nás vyhodila, jakmile se objevila.“
„Jestli bude léčit všechna zranění, co si za ten půl rok udělali, můžeme tady čekat ještě pár hodin.“
„Jestli bude léčit všechna jejich zranění za půl roku, tak jen u Harryho bude až do rána,“ řekl Remus, než se
otočil na Alici. „Nechcete se jít raději vyspat? Kdyby se něco dělo, vzbudil bych vás.“ Říkal sice vás, ale mluvil
k Alici.
Hermioně teprve teď došlo, že ten vytahaný svetr, co má dívka na sobě asi nebude její. A co tu vůbec dělala? Její
stanoviště přeci i nadále bylo v táboře, ne? Že by přeci jenom Ginny měla pravdu a drby nebyly jenom drby?
„Ne, to je dobrý, klidně počkáme na…“
V další chvíli se dveře na ošetřovnu otevřely a ven vyšla Pomfreyová svým rázným krokem. Ihned se okolo ní
rozestavěli jako svatí na Orloji.
„Jak je jim?“ vydechli téměř současně.
Neodpověděla jim hned, ještě drahnou chvíli si jen utírala ruce do malého hadříku. „Žádné zranění je neohrožuje
na životě,“ řekla nakonec.
Ozvalo se několikanásobné vydechnutí, i když Hermiona stále cítila napětí. To pomyslné ale. „V čem je háček?“
„Oba dva za poslední měsíce utržili mnohá zranění, která většinou byla sice zaléčena, ale ne odborně, takže…
většinu z těch zranění budu muset přeléčit nebo způsobit znovu a provést reparaci. Což může nějakou dobu
trvat.“
Remus sebou trhl. Příliš dobře si pamatoval, jak mu Pomfreyová v prvním ročníku na škole přeléčila několik
zranění, která si způsobil během svých prvních úplňků a jeho rodiče ho dost neodborně zaléčili. Rozhodně to
není nic příjemného.
„A je to nezbytné?“
„Je. Bohužel,“ přikývla. „Kdybych to neudělala, tak by sice dokázali normálně žít, ale je velmi pravděpodobné,
že během několika následujících let by se u nich začaly objevovat následky oněch zranění. A například v případě
Harryho zraněného kolene by to mohlo vést až ke snížení funkčnosti.“
Všichni chápali, že to je velmi dobrý důvod k tomu, projít si tím peklem.
„Můžeme za nimi?“
„Teď ne. Oba spí a…“
„Prosím, jen na chvíli,“ zaškemrala Tonksová.
A Alice dodala. „Nebudeme je budit.“
Věděla, že nemá cenu odporovat. Tyhle dvě ženy byly něco jiného než rozjívení studentíci ve škole, a tak
svolila. Potichu je nechala se vplížit ke dvěma obsazeným lůžkům. Hermiona se vydala sice za nimi, ale zůstala
stát za dveřmi. Uznala, že si Tonksová s Harrym zaslouží chvilku o samotě. A také v ní stále ještě hlodal
červíček pochybností.
„Tak o co jde?“ ozval se Remus.
Hermiona se pootočila zpět ke dveřím, ale jediné, co viděla, byl Pomfreyové trochu strhaný pohled. Schovala se
do stínu za dveřmi a poslouchala.
„Co neměly slyšet?“ pokračoval Remus šeptem. „Je s nimi něco vážného?“
„Já nevím, Remusi,“ povzdechla si žena. „Hned při první kontrole mě překvapilo, že Harrymu kolísá hladina
magie. Kvůli tomu se mu ani pořádně nedaly zahojit rány, ale když ho mladý pan Graham přesvědčil, aby na něj
převedl část toho kouzla, překvapilo mě ještě víc, že ani potom se to nezměnilo. Sice se mu ta magie zvýšila, ale
pořád mu kolísá sem a tam. A já nevím, čím to je,“ dodala.
„Není možné, že udržuje ještě nějaké kouzlo?“ zeptal se Remus.
„Tvrdí, že ne.“
Hermiona sevřela rty. Znala Harryho dlouho a věděla, že u něho „tvrdit“ vlastně nic neznamenalo.
„Nevím, co s tím mám dělat. Už jsem sice zažila případ, kdy byly podobné stavy způsobeny psychickými
problémy a po jejich odstranění se vše vrátilo do normálu, ale už jsem taky zažila případy, kdy…“
„Kdy co?“ zeptal se, když nehodlala pokračovat.
Nejspíše se k němu naklonila blíž, protože i Hermiona se musela naklonit, aby slyšela.
„… kdy tohle vedlo až k úplné ztrátě magie.“
Hermiona se otřásla. To by nebylo dobré. Vůbec by to nebylo dobré. Pro ně by to nebylo dobré a pro Harryho už
vůbec ne. Ten by to prostě nepřežil. Sklouzla pohledem k jeho posteli. Nym ho držela za ruku a něco mu šeptala.
Dokázala by u něho takhle sedět i za předpokladu, že by ztratil magii? A i teď, v době, kdy bude Harry chtě
nechtě hlavní figurkou v boji proti Voldemortovi? I teď když…
„Když už posloucháš…“
Hermiona nadskočila, jen tak tak že nevykřikla hrůzou. Kdy se u Merlina Remus objevil tak blízko u ní?
„… tak se snaž být alespoň nenápadná,“ dodal. Znělo to trochu pobaveně, i když humor v tom rozhodně nebyl.
Asi už se dávno naučil je morálně nepoučovat.
„Myslíš si, že to hrozí?“
„Co?“ nechápal.
„Že by… že by ztratil magii.“
Povzdechl si. I jemu sklouzl pohled na postel, kde syn jeho přítele právě spal. I když vlastně nespal, spíš se vrtěl.
Nejspíš se mu něco zdálo. Naštěstí ho ženský dotek dokázal uklidnit.
„Raději bych to teď neřešil,“ řekl nakonec. Nemělo cenu Hermionu nějak děsit. Skutečně to nemuselo nic
znamenat, prostě jenom výkyvy magie. „Počkáme pár dní a potom uvidíme.“ Přikývla. „A teď si jdi lehnout.
Zítra svoláme poradu a bylo by fajn, kdyby tam všichni byli alespoň v trochu použitelným stavu. A tady nic
nesvedeš.“
Znovu přikývla. Popřála mu dobrou noc a s posledním pohledem upřeným na ošetřovnu odešla. I Remus byl
rozhodnut se jít v klidu vyspat, ale pohled, který se mu naskytl v další chvíli, mu na klidu nepřidal. Alice, která
až do té chvíli seděla na Henryho lůžku a jen ho držela za ruku, ho teď objímala jako oblíbenou hračku a ležíc
vedle něho na lůžku nejspíš spokojeně spala.
V Remusovi se náhle zvedla vlna žárlivosti. Pudové a až zvířecí žárlivosti. Na vteřinu si skutečně myslel, že se
vrhne dopředu a odtrhne je od sebe. Měl štěstí, dokázal se ovládnout natolik, aby vlka zapudil. V další chvíli
však vztek nahradil jiný pocit - zklamání. A bolest.
Je to kamarád! Má o něho strach, ujišťoval se, když se otočil a odešel. Kdesi uvnitř mu však cosi našeptávalo,
že tohle možná nebude jen přátelství. A pokud ji má on alespoň trochu rád, měl by ji nechat jít.
***
Věděl, že dnes v noci by už neusnul. Na to měl příliš plnou hlavu. Právě se v něm rvaly jeho lidská-slušná a vlčípudová část, a on neměl ani ponětí, kterou by měl poslechnout. Samozřejmě, že Alici nechtěl nechat jít, ale co
bude dělat, jestli se odejít rozhodne? Neměl by jí bránit v cestě, ale…
Sakra, ještě ani náznakem nenaznačila, že by tě chtěla opustit, tak to sakra přestaň řešit!
Ano, věděl, že je to pravda, ale jeho hlava ho prostě odmítala poslouchat. Raději na sebe natáhl plášť a vydal se
do tábora Zapovězenců. Myslel si, že návštěva Severuse pod záminkou Harryho návratu bude poměrně dobré
přivedení na jiné myšlenky. Až po mě hodí Cruciatus za to, že ho budím uprostřed noci kvůli Potterovi, to mě
rozhodně přivede na jiný myšlenky.
Do tábora se dostal bez problémů, kývl na hlídku, která ho už poměrně dobře znala, a teprve poté se vydal k
Severusovi do chatky. Nejdříve sice ještě nakoukl do laboratoře, ale jelikož tam bylo zhasnuto, uznal, že se
Severus skutečně rozhodl jít dnes spát.
Ten mě nebude mít rád, honilo se mu hlavou. I když… vlastně žádná změna.
Zaklepal.
Bez odezvy.
Zaklepal podruhé. „Severusi?“ odvážil se zavolat tiše a pootevřel dveře. Světě div se, nebylo zamčeno. Velmi
zvláštní vzhledem k Severusově podezřívavé nátuře. I když třeba to je jen nějaká msta za dnešní odpoledne. To
měl asi vážně držet tlamu na uzdě, jenže…
KŘACH!
Vedle Remusovy hlavy se roztříštila jedna z láhví a pach alkoholu se rozprostřel všude okolo. Tedy… silnější
pach alkoholu. Už v tuhle chvíli totiž chatka doslova sálala aromatem jako luxusní prodejna levného chlastu. A
její majitel stejně tak.
Severus seděl na židli, div že z ní nespadnul, a sledoval příchozího dost zakaleným pohledem. Dokonce zvedl
prst, jako kdyby se chystal něco říci, ale nakonec ze sebe stejně nic nedostal, kromě nesrozumitelného dote hene.
„Severusi?“ vydechl vlkodlak. Takhle ho ještě nikdy nezažil. Ne opilého, ale… tohle už ani opilost nebyla.
Tohle byl stav, který se dal nazvat jediným spojením - na sračky.
Znovu na něho ukázal svým dlouhým bledým prstem a po minutě zápasení s jazykem pronesl: „V-padni.“
Remus na něj zíral, neschopen slova.
„Severusi, co blbneš?“ vydechl nakonec nevěřícně a vydal se k němu, což se lektvaristovi však očividně nelíbilo.
„Ře-l sem… v-padni,“ zopakoval mu a pokoušel se i zvednout, jenže spojení mezi jeho mozkem a zbytkem těla
si už dávno vzalo dovolenou. Nebýt tu Remus, jehož předvídavost byla rychlejší než gravitace, určitě by se
poroučel na tvrdou zem.
„Ou… ou… pomalu, Severusi, jen pomalu.“
Odstrčil ho, tedy pokoušel se o to. „Nemluv se mnou, jaks… jaks mimi-em,“ dostal přes pletoucí se jazyk ostře,
ale jakmile vlkodlaka odstrčil, sám se začal kácet na zem. Zachránila ho židle, na které přistál, ale hned i po ní
začal klouzat dolů.
„Tak dost Severusi, to by stačilo,“ zamračil se na něho druhý muž a pomalu ho zvedl. „Nevím sice, proč ses tak
zlil…“
„Nech mě!“ vrčel přiopile.
„… ale teď je čas jít na kutě.“
Černovlasý na to však měl jiný názor. Mlčky se natáhl pro svoji láhev a začal znovu upíjet.
„Nech toho! Dej mi to!“
Severus se po něm ohnal a něco zavrčel, nebylo mu moc rozumět. „Nech mě, sakra!“ odstrčil ho znovu. Inu
opilecká tvrdohlavost, i když se mu rozhodně nevyplatila. V první chvíli to sice dokázal ustát, ale v další padl
přímo dopředu a před tvrdým nárazem ho zachránila jen postel, na kterou tváří dopadl. Jeho kolena a ruce však
už takové štěstí neměly.
„Ou, jsi v pořádku,“ vrhl se k němu Lupin a otočil ho tváří k sobě, aby se ujistil, že mu nic není. „Jsi v pohodě?“
Dlouze se na něho zahleděl, jako kdyby si teprve teď uvědomil, že tam s ním někdo je. „Já ji miluju, Lupine.“
Od opilého Severuse čekal hodně, ale tohle… tohle ne. Dlouho na něj zůstal jen zírat, zatímco černovlasý muž v
další chvíli usnul opileckým spánkem přesně tam, kde právě byl. Zřejmě neměl ani ponětí co a komu právě řekl.
Remus si povzdechl. „Do hajzlu.“
Kapitola 58. - Roztrhnout
Bla bla bla bla bla… je ale důležité… bla bla bla bla bla, abychom neopomněli bla bla bla bla bla… Myslíme si
tedy, bla bla, že by bylo dobré… bla bla…
Tak nějak vnímal Severus poradu další den. Spousta absolutně nezáživných a nepodstatných řečí, které lezly
jedním uchem dovnitř a druhým vypadávaly ven.
A do toho ta příšerná bolest hlavy.
Přitiskl si studené prsty co nejpevněji na čelo, aby mu ten chlad alespoň částečně ulevil. I když to moc
nepomáhalo.
Proč se včera tak příšerně zlil? Už vlastně nevěděl.
Jak se dostal do postele? To už netušil vůbec.
A kdy za ním přišel Lupin? Nebýt vzkazu na nočním stolku, tak by to ani nepostřehl. Kamarádíček se na něj asi
přišel podívat. I když… kdyby byl skutečně kamarád, tak mu tam nechá alespoň lektvar proti kocovině.
Uuuuuuuuuuuuuu…
Nikdy si nevšiml, že má Minerva tak vysoko posazený hlas. A v tuhle chvíli to nebylo zjištění právě příjemné.
Ten hlas totiž v hlavě rezonoval, jako kdyby měl místo lebky gong. Musel si nenápadně zakrýt uši a snažit se její
monolog nevnímat, jinak hrozilo, že se mu rozskočí hlava.
A náhle nastalo absolutní ticho.
Severus sebou trochu trhl, bylo mu jasné, že na něho všichni zírají, protože nejspíš nereaguje na nějakou otázku.
Na otázku, o které skutečně neví. Zcela podle své povahy jen nasadil zarputilý výraz a zamračil se (což s jeho
bolehlavem nebylo tak složité). Než však stačil říci cokoliv znechuceného a zcela neutrálního, co by ho vyvedlo
z obliga, že neposlouchal, uvědomil si, že pozornost všech není ani v nejmenším zaměřena na něho. Místo toho
všichni hleděli ke dveřím, kde stál…
Potter?!
Severus nevěřícně zamrkal a kdyby to nebylo zcela proti jeho tradici, protřel by si i oči.
On je zpátky?
On žije?
Vážně žije?
I když živě moc nevypadá, proletělo mu hlavou, když si prohlédl jeho zcela nezdravý vzhled. Pobledlý, stahaný a
očividně ne zcela ve své kůži. Ale světe div se - živý.
To pako je zpátky v jednom kuse a nikdo se nehodlá ani zmínit?! zamračil se Severus, ale v další chvíli si
uvědomil neblahý fakt. Všichni na mladíka sice hleděli, ale v ničí tváři nebylo překvapení. Jen v té jeho. Aha,
takže… očividně se někdo zmínil. Všem kromě mě. Nebo že by se někdo zmínil i mně? To nedokázal říci. Ano,
dopoledne do něho Lupin něco hustil, ale obsah jeho sdělení mu zůstal ukryt pod nánosem bolehlavu a
nevolnosti.
Potter se však příliš neměl k tomu, aby se dal do pohybu. Stále postával ve dveřích a tvářil se, jako kdyby měl
skočit do lví jámy. Nakonec to byla Tonksová, která přišla blíž a chtěla ho vzít za ruku, ale v tu chvíli jako
kdyby do něho uhodil blesk.
Trhl sebou až narazil do futer, v jeho očích něco mezi strachem a zmatkem.
„Harry?“ vydechla Nymfadora.
Její přítel však nereagoval.
„Harry!“ zopakovala důrazněji a popadla ho za ruku.
Teprve v tu chvíli se zdálo, jako kdyby se probral. Docela pomalu. Všichni na sebe nejistě hleděli a nevěděli, co
se to děje.
Harry se na svoji přítelkyni jen usmál a lehce ji pohladil po tváři. Potom se konečně vydal do místnosti s hrdými
zády a vztyčenou hlavou. Tohle byl opět ten mladý vůdce, který se před několika měsíci vytratil tajně ze dne na
den.
„Omlouvám se,“ řekl jen, „stále ještě nejsem zcela ve své kůži.“ Přidal k tomu i nejistý úsměv a všem se ulevilo,
že je jejich Harry opět zpět. Jen Severusovi na tom něco nesedělo. Jenže si nebyl jistý, co to bylo. Potter mluvil
normálně, popisoval jejich cestu, trochu se ztrácel ve složitějších částech, hlas mu znejistěl, když popisoval
zanechání svého nejbližšího přítele v podzemí…
V podzemí? zarazil se Severus. Teprve teď si uvědomil, že jejich třetího společníka skutečně nikde nevidí. A
když si všiml, jak Molly odvrátila od mladíka tvář, jeho domněnky se mu jen potvrdily. Takže přeci jenom
ztráty. Stále mu však něco nesedělo… jeho špehující já jako kdyby bilo na poplach, ale co to… A pak si to
uvědomil. Potterova ruka, pořád tak podivně šmejdila okolo kapsy u riflí. Jako kdyby tam měl něco víc, než
jenom hůlku.
Severus se zamračil.
„… a nakonec… jsme tu komnatu našli,“ dodal Potter významně, čímž na sebe upoutal pozornost nejenom
Severuse, ale i všech ostatních. V kuchyni nastalo absolutní ticho.
„A?“ ozval se někdo z davu.
Mladík si trochu povzdechl, než sáhl do kapsy a vytáhl z ní kapesník. Odporný, řekl by jeden. Špinavý,
zmuchlaný a upatlaný od všeho bahnem počínaje a krví konče. S chvílí zaváhání položil kapesník na stůl a
pomalu - cíp po cípu - ho rozbalil.
Všichni se srotili okolo stolu a i Severus natahoval krk, aby alespoň trochu viděl. Kdyby si tím nepochroumal
svoji reputaci, zvědavě by se protlačil do první řady.
Poslední cíp byl odendán a na stole se zaleskl… černý kámen. Ničím zvláštní. Sice zbroušený a matně lesklý, ale
jinak nijak významný. Severus si dokonce myslel, že bude alespoň tak dvakrát větší, tenhle dosahoval tak
velikosti článku u palce dospělého muže. A přesto z pohledu na ten nehybný předmět zamrazilo.
I když k tomu vlastně nebyl důvod. V místnosti se neochladilo, nezatřásla se zem, Longbottomovi se nezvedlo
IQ, zkrátka se nestalo nic pozoruhodného. Prostě obyčejný kámen ve špinavém kapesníku. Nikde nebyla jediná
známka přítomnosti démonů ani jejich temných sil.
Ten Potter to určitě zbabral! Severus se už už nadechoval k nějaké rýpavé poznámce, když se náhle zarazil.
Všichni sice na kámen hleděli s pokorou a úctou, ale způsob, jak to dělal Potter byl… znepokojující. Jeho dech
byl zrychlený a přesto pravidelný. Oči vypoulené, zorničky zúžené a výraz nepřítomný. Ale jestli při vstupu do
místnosti vypadal, že je jeho mysl na míle daleko, teď musela kempovat na druhé straně planety.
Severus však nebyl jediný, kdo si toho všimnul, i Lupin na něho hleděl a…
Kdepak, ten tupec jen zlostně sleduje, jak ta jeho chlupatá kamarádka drží Grahama za ruku. Jo, když ses ty
pako zamiloval do mladší ženský tak… Nad zbytkem věty raději Severus jen zavrtěl hlavou. Tohle nebyly
bezpečné myšlenky.
„Jste si jistý, že jste našel správný kámen, Pottere?“
Všichni se na Severuse podívali, všichni kromě osloveného.
„Pottere!“
Harry na něho pomalu pohlédl. Spíš znuděně, než překvapeně. „Naprosto,“ řekl jen.
Profesor zvedl obočí, ale nic neřekl. Možná i chtěl, ale v tu chvíli se dopředu prodral Moody a natáhl se pro
kámen. „Dovolíte, rád bych se na to…“
„NE!“
Nikdo nevěděl, jak se to stalo, ale náhle stál Potter ve dveřích, kámen pevně sevřený v dlaních a na tváři výraz,
který prozrazoval, že ublíží každému, kdo se ke kameni jen přiblíží.
Nikdo nechápal, co se děje.
„Harry,“ vydechla Hermiona.
„Co se děje?“ dodala Tonksová a opatrně se vydala k němu blíž, ale nedovolil jí se přiblížit.
„Nechoď ke mně!“ zarazil ji. „Je nebezpečný. Ten kámen má v sobě zlo, nesmíte se k němu přiblížit.“
„Harry, o to větší důvod, abys ho neměl u sebe,“ naléhala jeho kamarádka.
Pevně zavrtěl hlavou. „Ne, mně neublíží. Mám ho na starost, ale vy nesmíte. Stačí, že kvůli němu je v ohrožení
života Ron. Nedovolím, aby se něco stalo i někomu dalšímu z vás!“ dodal pevně a v další chvíli byl pryč.
V kuchyni opět nastalo absolutní ticho.
***
„Myslel jsem si, že tě tu najdu.“
Severus jen vydal něco na pomezí zavrčení a zasténání, ale ani se na Lupina nepodíval. Místo toho si jen mnul
čelo a čekal, až začne účinkovat lektvar proti kocovině.
„Jsem rád, žes v sobě objevil věštecké schopnosti, Lupine,“ zavrčel. „Můžeš mi laskavě vysvětlit, proč jsi mi u
Merlina neřekl, že se Potter vrátil.“
„Říkal jsem ti to,“ řekl jen Remus a tvářil se překvapeně. „Včera večer.“
Zaskřípal zuby. Nehodlal mu říkat, že si ze včerejška nic nepamatuje.
„Kecám, neříkal. Ale ty si to stejně nepamatuješ, co?“ ušklíbl se Remus. „Od kdy máš okno?“
Chtěl mu odseknout něco ve smyslu, že on okno nemá nikdy nebo že to není jeho věc, ale nakonec jen dodal.
„Asi od pátý skleničky.“
„Takže nevíš, o čem jsme se včera bavili?“ zvedl Remus obočí a doslova si to užíval.
Severus naprázdno polkl. Nechtěl vědět, o čem se bavili. Nechtěl… „My jsme se bavili?“ zeptal se jen.
Remus se ušklíbl. „Koukám, že dvakrát na stejný špek mi už neskočíš, co? Ne, nebavili jsme se, už jsi byl
vytuhlý, když jsem přišel,“ zalhal. „Jen jsem tě uložil do postele a nechal ti vzkaz.“
Oddechl si. „Připomeň mi, že ti mám poděkovat.“
Znovu se zašklebil, ale poté jeho tvář zvážněla. „Co si myslíš o Harryho návratu. Myslím tím,“ dodal hned, když
pochopil, že tu otázku položil dost špatně, „o tom kameni.“
Povzdechl si. „Jestli je pravda to, co si myslíme, může to být velká výhoda a cesta k vítězství proti
Voldemortovi.“ Na chvíli se odmlčel. „Nebo taky zatracený průser.“
Vlkodlak zasmušile přikývl. „Bohužel mám obavy, že to druhé.“
***
Byla jí zima.
Nepohodlně se přetočila na druhý bok a přitáhla si deku blíž k sobě. Druhou rukou zašmátrala kolem, aby
zjistila, na které straně leží její soukromé topení. K jejímu velkému překvapení však postel byla prázdná.
Tonksová se nechápavě rozhlédla okolo a zamračila se. Harry byl pryč a podle toho, jak studená postel byla,
musel odejít už před nějakou chvílí.
„Harry?“ zeptala se jen tak do pokoje, i když vnitřně věděla, že tam není. Musel odejít. Ale kam? A proč? Který
polonemocný tvor odchází uprostřed noci z vyhřáté postele?
Harry Potter, ozval se jí v hlavě tichý hlásek, když se natahovala pro župan. Jistě, nebyla naivní. Znala Harryho
noční úniky za přemýšlením i samotou, ale přesto… dneska z toho měla špatný pocit.
Hledala ho v koupelně, nahlédla do kuchyně, pootevřela dveře do ztemnělé knihovny. Nikde však po něm nebylo
ani vidu ani slechu. Prošla celý dům, ale když pominula pokoje, do kterých se jí nechtělo lézt, tak nikde nebyl.
Třeba šel do tábora za ostatními, napadlo ji, když se vydala po schodech zpět.
Při cestě kolem knihovny se však zarazila. Jako kdyby odtamtud něco slyšela… něco zvláštního… šepot… ale
podivně hlučný šepot…
Znovu pootevřela dveře do tmavé místnosti, ale neviděla tam nic zvláštního. Teprve v další chvíli si všimla, že
zpoza regálů vyzařuje jakési zvláštní světlo. Neslyšně se vydala blíž. Našlapovala na měkký koberec a mračila
se. Co to…
A potom to náhle spatřila.
To Harry seděl v rohu mezi regály, schoulený na zemi a před sebou v dlaních černý obsidiánový kámen, který
temně probleskoval, jako kdyby v něm proudil život. To však nebylo to nejhorší - Harry hleděl do jeho hlubin a
jeho oči snad ani nespatřovaly tenhle svět. Srdce mu prudce bušilo, alespoň co Nymfadora mohla soudit podle
jeho zrychleného dechu, a jeho rty šeptaly tichá slova jako mantru. Nerozuměla tomu, ani nemohla… byl to
prastarý a temný jazyk, který nikdo neslyšel už desítky let. A přesto jím teď Harry mluvil, pronášel slova, která
by neměla být řečena ani slyšena. Vycházela mu z úst, aniž by věděl, kde se tam vzala. A jeho mysl… náhle byla
zastřená, černá jako kámen v jeho dlaních.
„Harry?“ zeptala se opatrně. Byla vyděšená, ale očividně ne tak, jak by měla.
On však nereagoval.
„Harry!“ vrhla se k němu a doslova mu vyrazila kámen z rukou. „Přestaň!“ zakřičela na něho, ale setkala se jen s
vyděšenýma očima. Ve kterých se v další chvíli objevil vztek.
„Ne!“ zakřičel na ni a dost zběsile se po ní ohnal. „Cos to udělala? Cos to udělala?!“ zoufale šmátral po zemi a
pokoušel se najít kámen. V té tmě se mu to však nedařilo.
Sledovala ho, jak zběsile leze okolo ní a zoufale si šeptá musím ho najít, musím ho najít.
„Harry, nech toho, slyšíš mě! Nech toho!“
„Nech mě!“ pral se s ní. Vteřinu předtím jeho dlaň totiž narazila na hladký povrch kamene a kvůli ní mu opět
vyklouzl. „Už jsem ho skoro měl.“
„Nech ho být! Leze ti na mozek, nech toho! Harry!“
„Ne, já musím… on mě volá… já musím!“ Tentokrát ho udržet nedokázala, odstrčil ji od sebe až narazila zády
na regál. Držela se za tvář, kde skončila Harryho dlaň, když ji odstrčil. A to ani nemluvila o knihách, které na ni
spadly, když zády narazila na knihovnu. Teď to však nebylo podstatné. Musela mu zabránit, aby se ke kameni
dostal. Sáhla po hůlce a… „Mdloby…“
„Mdloby na tebe!“
Rudý paprsek zasáhl Harryho, který se svezl na zem jako pytel obilí. Nebylo to však kouzlo Tonksové, ale
Remuse, který v další chvíli rozsvítil světla v knihovně a zděšeně sledoval scénu před sebou. Zemdlený Harry
ještě v tuhle chvíli se natahující pro kámen a vedle něho jeho přítelkyně, sedící mezi popadanými knihami a se
zarudlou tváří. Kdyby mu jeho citlivý sluch nedovolil slyšet většinu rozhovoru, co se tu udál, nejspíš by to vůbec
nechápal. Nymfadora sklouzla pohledem z vlkodlaka na svého přítele… a potom se rozbrečela.
***
Nesmím jim zapomenout říci, že je potřeba sehnat Lučavku královskou, nohy Braniboříka horského, naložená
očka timičníků a taky… ehhhhhhhhmm…
Severus se zarazil ve dveřích do laboratoře a zůstal zírat na sestavu, která se mu tam sešla. Nenapadal ho však
jediný důvod, proč by se tu zrovna tihle měli sejít - Lupin, Tonksová, Greenová, Graham, Longbottom,
Weasleyová nejmladší a samozřejmě Hermiona… teda Grangerová. A proč zrovna tady?
Severus se trochu zaklonil a podíval se na dveře - ale skutečně, byl v laboratoři, nespletl si chatku.
„Pořádáte párty u kotlíku?“ nadhodil.
„Čekáme na tebe.“
„Ale já nedostal pozvánku.“
„Jde o Harryho,“ ozvala se Tonksová naléhavě.
Severus se zamračil. „Potter se řešil celý včerejšek, nevidím důvod, proč bychom museli pokračovat i teď. A
proč tady. A proč…“ přejel všechny pohledem, „… s touhle skvadrou.“
„V noci se objevily nové… skutečnosti,“ ozval se Lupin nejistě, když se předtím setkal pohledem s Tonksovou.
Severus si ho změřil pohledem a čekal, kdy bude pokračovat. „Mám se zeptat jaké, nebo se vyžvejkneš sám?“
„Ten kámen má na Harryho… hmmm… trochu… negativní… vliv,“ soukal ze sebe, jak hledal ty správné
výrazy.
„A co si mám představit pod pojmem trochu-negativní-vliv?“
Vlkodlak se už už nadechoval k odpovědi, když se slova ujala Tonksová. Tedy spíše z ní začalo padat jedno
slovo za druhým. Chrlila ze sebe všechno, co se událo včerejší noc, protože ještě neměla možnost to nikomu říci.
A náhle to z ní prostě muselo ven. Severus s každým slovem jen zvedal obočí, že kdyby to bylo možné, měl by
ho až na temeni hlavy.
„… a potom jsem ho musela omráčit, jenže jsem to nedokázala, takže to za mě musel udělat Remus. A odnést ho
na ošetřovnu. Já vůbec nevím, co to do něho vjelo, takhle se ke mně nikdy nechoval a… a… Severusi musíš mu
pomoct!“ dodala nakonec, a to už jí kanuly po tvářích slzy.
Lektvaristovi však trvalo chvíli, než vůbec všechna ta slova vstřebal. Nakonec jen potřásl hlavou. „Proč já?“
„Tvoje zaujetí černou magií je takové malé nenápadné tajemství,“ rýpl si Remus, protože nikdo z ostatních se to
nejspíš neodvážil vyslovit.
„To možná, ale s démony jsem se ještě v životě nesetkal. A ani to nemám v plánu. Je jen velmi málo lidí, kteří se
s nimi dostali do křížku a vrátili se ve stavu, kdy o tom mohli alespoň vyprávět. A ne díky, nemám v plánu se
mezi ně zařadit.“
„Nemůžeme v tom Harryho nechat!“
Zamračil se. „Já jsem od začátku říkal, že z tohohle nevzejde nic dobrého, tak a tady to máte. A Potter zvlášť.
Má co chtěl.“
„Ale…“
„S démonama si nikdy nezahrávejte, rozumíte? Nikdy! Podívejte se, co to udělalo s Potterem? Chcete se do toho
plést? Pak jste sebevrazi!“ skoro na ně křičel. Ti blázni si nebyli schopní ani představit, jaké jim hrozilo
nebezpečí. To už by raději přiběhl za Voldemortem, dal mu do ruky hůlku a řekl mu, že je hadí ksicht, než aby
se začal hrabat mezi démony. Ne nadarmo to byla nejtemnější stvoření. „Dělejte, jak chcete, ale mě to toho
netahejte!“ a s tím se otočil ke dveřím a skutečně měl v plánu odejít, jenže to by hned za ním nesměla sedět
Hermiona.
„Severusi, to snad…“
„Přeci nás v tom nenecháš! A ani Harryho!“
Slyšel za sebou přemlouvavé hlasy, ale příliš je nevnímal. Hleděl jenom na ni, jak ho sleduje prosebným
pohledem: neřekla však ani slovo, jen její rty se zformovaly do mlčenlivého - prosím.
Sevřel oči.
Asi jsem se zbláznil! zavrtěl hlavou, než se otočil zpět do místnosti.
„Fajn, ale až vás ten démon kousne do zadnice, tak za mnou nechoďte!“ zavrčel, než přišel k tabuli, kam si
většinou psal vzorce na lektvary, a jediným mávnutím hůlky ji smazal. „Takže co víme? Kromě faktu, že vlastně
nic,“ dodal spíš pro sebe a začal na tabuli psát svým trochu škrábavým písmem.
Ostatní na něho zírali a dokonce i Remus si připadal jako poškolák.
„Tak co?“ otočil se na něho Severus se zavlátím pláště. „Nic? Proč mě to nepřekvapuje? Ou, Merline, jsou tu
skoro samí nebelvíři, co taky čekat, že?“ Profesor byl zpět.
„Legenda tvrdí, že kámen skrývá sedm démonů. Má sbroušených sedm hran a Harrymu zatemnili mysl velmi
rychle, takže tenhle fakt bych brala za pravdivý,“ ozvala se Hermiona. Hrozilo totiž, že brzy začne strhávat body.
„Výborně, slečno Všechno-jsem-četla,“ pronesl Severus. Neznělo to opovržlivě jako ve škole, spíš trochu jako…
pohlazení. I když řečeno Severusovým kousavým hlasem. „Máme tady relikvii, která nám skrývá sedm monster.
Když pominu fakt, že sebevražda je to už i s jedním,“ brblal si, zatímco vše zapisoval na tabuli, „potřebujeme
najít cestu, jak je zničit bez toho, aniž bychom zničili Potterovu chorou mysl,“ dodal a udělal tečku za větou
takovou silou, až na tabuli zůstal přilepený kus křídy. „Výborně… Tak co víme dál?“
Následující hodiny strávili tím, že dávali po kouskách dohromady vše, co věděli. Hermiona došla i pro knihy,
které si pro tento případ napůjčovala.
„Neměla jsi je už vrátit?“
„Ehm… no… ehm…“
„Na nic jsem se neptal!“
Velkou pomocí jim byl i Graham, který jim potvrzoval nebo naopak vyvracel jejich dohady podle toho, co s
Harrym objevili po cestě.
„Ještě někdo něco?“ vydechl Severus a změřil si podrobně popsanou tabuli. Pohlédl i na své společníky, kteří
posedávali a polehávali po laboratoři, a v prstech žmoulal křídu. „Tak to bychom měli,“ mrmlal si pro sebe. „Co
jsme se dozvěděli? Vlastně vůbec nic… Potter s tím kamenem musí být nějak spjat, nejspíš je skutečně Strážce
duší, jinak by musel Graham být v podobném stavu, jako je on. Jenže jelikož nám tady neběhá a nevzývá
démony, očividně tomu tak nebude…“
„Henry?“ ozvalo se náhle místností. „Henry!“
Profesor se prudce otočil, ale jediné, co viděl, byl mladík, který se pomalu sune k zemi.
„U Merlina Henry!“ vydechla Alice, když k němu přiklekla se slzami v očích. „Co je mu?“
„Ustupte!“ rozkázal jim, ale to už u něho klečela i Hermiona a prováděla první kontrolu. Nedostala se však ani k
druhému bodu, když se zarazila. „Má horečku,“ prohlásila.
„Není vůbec zpocený,“ zamračil se Severus a natáhl ruku, aby se přesvědčil sám. K jeho velké smůle však
dívčina ruka stále ještě trůnila na horkém čele a jejich doteku nemohlo nic zabránit. Okamžitě svoji ruku stáhli,
jako kdyby se popálili. Nešlo o nic, jen o nedobrovolný dotek a stejně…
Jen zavrtěl hlavou a zkontroloval mu teplotu. Skutečně úplně hořel. „Ten hlupák si musel vzít lektvar na
potlačení příznaků.“
„To mu udělal ten kámen?“ vydechla Alice.
„Nemyslím si, jsou to úplně jiné příznaky, než má Potter,“ mračil se. „Ale nejsem si jistý, jestli…“
„Nemá to od toho,“ prohlásila Hermiona pevně. Všichni se na ni podívala, ale to už ona odmotala kus plátna z
chlapcovy nohy. Jeho zranění nevypadalo ani trochu pěkně.
Oba vlkodlaci začichali. „Hnis.“
„Ta rána se mu zanítila. A dost ošklivě. Jak to mohla Poppy opominout?!“ rozčilovala se Hermiona.
„I ona je jen člověk a podle toho, co jsem slyšel, se hlavně snažila, aby se vzpamatoval Potter. Zvedněte ho!“
Společnými silami se jim podařilo ho postavit a Alice si hned jeho ruku obmotala okolo krku.
„Odvedu ho na ústředí. Pomfreyová se o něho postará.“
„Pomůžu ti,“ nabídl se hned Neville. Sice by to Alice se svojí vlkodlačí silou zvládla, ale bylo hloupé to nechat
na ní, na dívce.
„Výborně, my zatím promyslíme, jak roztrhnout Potterovi duši bez toho, aniž by ho to zabilo,“ zavrčel Severus a
pro sebe dodal, „protože jakmile se ti dva vzpamatují, tak roztrhnu já je!“
„A musí tu duši roztrhnout on?“ zeptal se Neville nejistě, když se s Henrym soukali z chatky pryč. Od profesora
si však vysloužil jen střelení pohledem. „Ehm, pardon…,“ zrudnul Neville a raději s Alicí zmizeli pryč.
V chatce nastalo ticho.
„Budeme pokračovat. Lupine, soustřeď se, laskavě,“ dodal ještě, když si všiml, že vlkodlak hypnotizuje
pohledem dveře, kudy před chvílí odešla jeho společnice. Severus znovu vzal křídu a hodlal na tabuli napsat
další poznámky, když se zarazil. „Co to ten Longbottom plácnul?“
„Jestli je nutný, aby pro ovládnutí roztrhl duši Harry,“ zopakovala Ginny.
„A je?“ nadhodil Severus.
„Co jestli je?“ ozval se Remus, který byl skutečně trochu mimo.
Jeho bývalý kolega na něj jen něco zavrčel, než se opět otočil k ostatním. „Je někde napsáno, že to musí být
Strážce, kdo roztrhne svoji duši, aby mohl démony ovládnout?“
„A kdo jiný?“ ozvala se zrzka.
„No pokud to není nikde psáno, tak by to mohl být kdokoliv.“
„To by bylo příliš snadné, ne?“ ozvala se Hermiona.
„Nikolivěk. Na podobném principu je založeno mnoho kleteb a všechny mají jedno společné - musí to být
dobrovolně. Princip dobrovolnosti se přidává už od čtvrtého století před Kristem a je… prostě se to tak dělá!“
Zrzka se zamračila. „Kdo by si dobrovolně rval duši na cáry?“
„Abys ovládla nejsilnější tvory na planetě? Myslím, že takových cvoků by bylo dost.“
Přikývli, zatímco Ginny jen zavrtěla hlavou. „I kdyby to tak bylo a i kdybychom našli někoho, kdo by to byl
ochoten udělat, Harry to nikdy nedopustí. Nikdy nedovolí, aby se někdo kvůli němu upsal k věčnýmu zatracení.
Jako kdybyste ho neznali.“
„Znám jednu osobu, u které si myslím, že by mu to nemuselo vadit,“ pronesl Severus trochu teatrálně. „Osobu,
kterou já osobně znám až nemile blízko.“
„Myslíte jako… jako… Pána… ehm…Voldemorta? A jak ho chcete jako přesvědčit, aby se kvůli Harrymu
obětoval,“ hleděla na ně Ginny jako na blázny.
Byla to však Hermiona, kdo s lehkým úsměvem odpověděl. „Lehce. Jde přeci o ovládnutí nejsilnějších tvorů na
planetě.“
***
Když pozdě v noci vyklouzla Alice z ošetřovny, skoro dostala infarkt, když hned za dveřmi narazila na Remuse.
„Vyděsils mě,“ řekla jen. Její úsměv však pohasl, když spatřila jeho výraz. „Co se děje? Přišli jste na něco
špatného?“
„Ne, to ne, jen… no… Jak je mu?“ zeptal se nakonec.
„Zánět v noze. Pokud se nestane nic dalšího, tak by to neměl být problém. Snad,“ dodala s úlevou v hlase. A
taky s láskou, jak si Remus uvědomil.
„Zůstaň s ním,“ řekl jen.
„Teď stejně spí a já se…,“ zarazila se. Něco v jeho tónu jí nesedělo. „Co… proč…“
„Zůstaň s ním.“
Kapitola 59. - Hodně štěstí, Zapovězenci
„…vy si pořád myslíte, jak to bude snadné. Ale Smrtijedi nejsou hloupí,“ rozčiloval se Severus o pár dní později,
když se pokoušeli vymyslet další plán, jak Voldemorta nalákat na dýchánek s démony dřív, než se Harryho
mozek promění v břečku.
Po té jeho poslední poznámce však k němu všichni zvedli hlavu.
„Dobře, někteří z nich nejsou hloupí. A hlavně Pán zla není hlupák. Nemyslete si… ano, možná je choromyslný,
šílený, pomatený, bezduchý, ale rozhodně není hloupý. U něho nebude platit, že jakmile něco zaslechne, tak se
rozeběhne to hledat, ač by o tom neměl jedinou zprávu. Na to tady máme pana Pottera!“
Tonksová po něm hodila vražedný pohled.
Jako by nestačilo, že Harry už pár dní leží na ošetřovně napůl v polospánku, napůl v deliriu. Ač bez jeho vědomí,
bylo usneseno, že pokud jeho mysl vyřadí z provozu, bude větší šance, že na ní démoni nezanechají velké škody.
Čas však hrál proti nim, v tomhle stavu nemohl zůstat moc dlouho.
„Ale my důkaz přeci máme,“ vložilo se mu do výkladu jedno z Weasleyových dvojčat. Kdy se připojili k jejich
malé „tajné“ debatě, to Severus vlastně ani nepostřehl. Než se však stačil vůbec nadechnout, ležela před ním
objemná bichle, dost ohmataná a od prvního pohledu stará. I když podle toho, jak se na něho všichni tři zrzci
dívali a…
Mělo s tím něco společného i to, že tu Hermiona od rána spí s hlavou na stole?
… zkrátka mu něco říkalo, že to nebude tak, jak to vypadá.
Odfrkl si. „Udělali jste si rekvizitu pro své malé vystoupení?“
Obezřetně si přitáhl knihu k sobě a přejel po ní rukou. Na první dotek to však bylo velmi věrohodné. Kůže na
povrchu byla drsná a zároveň trochu olejovitá, což na prstech zanechávalo jakoby špinavý pocit. Stejný, jaký
zanechávaly staré tiskoviny.
Švihl pohledem po dvojčatech, ale ti se na něho jen sebevědomě zašklebili.
„Myslíte si, že nějaký váš vtípek by si zkušený kouzelník mohl byť jen na vteřinu splést s originálem?“
neodpustil si pohrdavě. Přesto zkusmo otevřel první stránku a ta mu… vypadla. Vytržený list vyletěl z desek a
snesl se až k jeho nohám. Z místa, kde měl být přidělaný, se na něho šklebily nitky staré a potrhané vazby.
Stáhl rty.
Chvíli sledoval spadlý list, nechal ho však ležet. Místo toho se věnoval zbylým stránkách. Listy byly skutečně
precizně poskládané, sešité, zašpiněné, potrhané a především popsané. Starý jazyk, kterým se před tisíci lety
psalo, se na něho smál z každé stránky a i písmo jako kdyby už samo vybledlo. Když mu tu knihu podstrčili,
snad i čekal nějaký chabý pokus, možná ještě v půlce tvorby, ale rozhodně ne tenhle rukopis plný receptů,
nákresů a map.
Několikrát zkusmo prolistoval pár stránek, promnul pergamen v prstech… byl slabý, ne jako nový, který koupíte
na Příčné ulici, ale ohmataný a hrozící, že se každou chvíli rozpadne.
Jednomu z dvojčat uteklo z hrdla kratinké zasmání.
Snape se zamračil. „Nedělejte si plané naděje! Myslíte si, že když nedokážete udělat věrohodně ani falzifikát
domácího úkolu, že dokážete oblafnout Temného pána v tomhle případě?“ popadl svoji hůlku a několikrát s ní
nad knihou máchl. Čekal, že se celé dílo vrátí do stavu před postrašujícím zaklínadlem, které na něho tvůrci
určitě použili… jenže kniha se ani nepohnula. Zkusil jiný druh odhalujícího zaklínadla, ale i tentokrát se nic
nestalo. Ani po další. A ani po tom následujícím.
Teď už všem třem zrzkům seděl na tvářích vítězný úsměv.
Snape zuřil.
„Falzifikát domácího úkolu?“ nadhodil jeden z bratrů.
„Myslíte si, že jsem na něj nepřišel?“ odfrkl si. „Proč si myslíte, že jste za něj ve třetím ročníku dostali T a dva
týdny školního trestu k tomu?!“ K jeho velkému překvapení se jejich úsměvy ještě rozšířili.
„Třetí ročník?“
„A potom už nikdy?“ doplnil zrzek své dvojče.
„Nikdy už jsme nepodváděli?“ přidala se k nim i jejich sestra, na tváři šibalský úšklebek.
Znejistěl.
Co to na to něho zkouší? Vždycky na testy a eseje používal odhalovací kouzla, i pokročilá. Věděl, že studenti
dokáží být vynalézaví, alespoň mu to ušetřilo práci s opravováním. Občas se nějací odvážlivci našli, ale…
popravdě od třetího ročníku jim nevracel jedinou práci. Kouzlo na ně nereagovalo, nebyly excelentní, ani hrozné,
prostě… normální a…
„Respekt, bratře můj,“ zvedl Fred ruku a nechal bratra, aby mu do ní plácl.
„Respekt, bratře,“ vrátil mu George. „Sestro?“ natáhli se oba k Ginny, která jim plácnutí vrátila. A to takovou
silou, že se Hermiona na svém místě s trhnutím probudila.
Snape na ně zíral jako na zjevení. Ne, určitě není možné, aby…
„Od čtvrtého ročníku nebyla jediná práce z naší hlavy,“ osvětlil mu jeden ze zrzků.
„Všechno bylo přetaženo z knih, ze starých prací nebo esejí, co jsme našli v knihovně nebo mezi staršími
studenty.“
„Trochu úprav, jiný jazyk, horší gramatika…“
„… vypuštění některých slov, přesmyknutí textu…“
„… u starých prací zlepšení nebo zhoršení kvality pergamenu…“
„… úprava na naše rukopisy…“
„… a vymazání našich magických stop.“
Zíral, skutečně zíral.
„Na začátku jsme nad tím strávili i několik dní…“
„… to jsme si říkali, že by se nám snad i vyplatilo to napsat…“
„… ale věděli jsme, že to bude stát za to.“
„Od půlky šestého ročníku jsme nepsali esej déle než třicet minut.“
„Mně jste eseje uznal všechny,“ vložila se jim do toho Ginny. „I testy,“ dodala.
Oba ji poplácali po ramenou. „Naše sestřička to ještě vychytala…“
„… našla způsob, jak překopírovat text z učebnice přímo v hodině, aniž by to bylo poznat.“
Brada se mu válela kdesi na podlaze.
„A nebojte, slibujeme, že to nebudeme šířit dál mezi studenty…“
„…na naši kejklovskou čest!“
***
Bylo už poměrně pozdě večer, když Severus ležel ve své posteli a listoval starou knihou. Přetáčel listy sem a tam
a pokoušel se najít nějakou skulinu, skrz kterou by je Smrtijedi mohli prokouknout. Jenže ať pohledem nebo
kouzlem, nic nenašel. Ta kniha vypadala tak věrohodně, až to hezké nebylo. Jak to ti holomci dokázali???
Věděl, že Smrtijedi nejsou hloupí, ale tímhle by se dal oblafnout i on. A to byl známý jako nejznámější skeptik.
Zítra se má kniha začít projednávat na černém trhu, nějaké ty útržkovité informace, velký zájem z jedné strany
a…
Někdo zaklepal na dveře.
Zvláštní, už bylo poměrně pozdě. Strčil knihu pod polštář a zvedl se na posteli. „Dále,“ mávl hůlkou, aby
návštěvníkovi umožnil vstup. Za dveřmi však nestál nikdo jiný, než pan Potter.
„Profesore,“ kývl na něho, „můžu dál?“
Pokýval. Nevěděl, že mají v plánu ho probudit. Jakmile však mladík vstoupil do světla svíček, skoro se ho zděsil.
„Vypadáte strašně, Pottere.“
„Děkuji.“
„Proč vás vzbudili? Myslel, že máte být ještě ve vegetativním stavu.“
Trochu znejistěl. „Démoni mi očividně nabourali spánek. Noční můry,“ řekl prostě. „Výbuchy a borcení stěn…,“
mávl nad tím rukou. „Potřeboval bych si s vámi o něčem promluvit.“
Přikývl, když se natahoval pro botu. Určitě sem Potter nepřišel, aby si s ním zatancoval dupáka. „Zajdeme do
jídelny, potřeboval bych kávu.“
„Šlo by to v soukromí?“
Tohle už vypadalo zajímavě, i když… „AU!“ Trhl sebou, když strčil nohu do boty a ta ho… kousla?
„Co je?“
Zamračil se do boty, ale jen aby zjistil, že na něho vyplazují jazyk tři identické naštvané hlavy.
Merline, znovu už… ne…
„To je runovec!“ vydechl Harry. „On vás kousl? Musíte na ošetřovnu, hned!“ popadl ho za ruku, kterou si
obtočil okolo ramen a doslova profesora vlekl ven. „Pojďte, rychle.“
Ani se moc nebránil, věděl, že za chvíli přestane cítit nohu, že se mu přiškrtí dýchání, že…
Moment!
„Hlavně klid, ano?“ hustil do něho mladík.
„Pottere.“
„Dýchejte pomalu a zhluboka.“
„Pottere…“
„Hlavně neomdlévejte!“
„Pottere!“ okřikl ho už a teprve tak dokázal mladíka zastavit. Zíral na něho s děsem v očích.
„Mně nic není,“ řekl profesor po chvíli.
Nechápal. „Jak nic není? Ten had vás kousl a… a… Musíte na ošetřovnu, dostanete protijed. Teď není čas hrát si
na hrdinu!“
„Já si nehraju na hrdinu,“ odsekl. Neměl náladu na scény, dost z toho, že už teď se k nim hnala jejich táborová
noční hlídka, aby se podívala, co se děje. „Už jsem jedno kousnutí runovcem zažil, v tuhle chvíli už bych měl
být bez dechu a napůl paralyzovaný, ale…,“ postavil se na nohu a tou druhou, pokousanou, lehce zavrtěl. Její
hybnost byla naprosto normální. „Vidíte?“
„Ale to… to přeci není možné. Kdyby se po kousnutí runovcem lidé stali imunní, bylo by očkování. Na to by
přišli i mudlové.“
„To ano, pokud…“ Severus se zamyslel, bylo by možné, aby ten runovec byl ten samý a zcela identický jako
minule? Ano, slýchával v chatce po nocích nějaké to šustění, ale neviděl jediný důvod, proč by se nějaký tvor
měl zahnízdit v jeho přítomnosti.
„Pokud co?“
„Jedině, že by to byl identický had, jak vidíte, stále mi nic není. Ale to asi jen těžko zjistíme.“
„Opravdu jste v pořádku?“
„Ne, Pottere, jen to na vás hraju, abych si mohl zalézt do postele a v tichosti se udusit,“ odsekl.
Potter se však jen ušklíbl. „OK. Ale jde to zjistit, zapomínáte s kým mluvíte.“ A v další chvíli si to už šinul zpět
do chatky. Chvíli se plazil po podlaze, ale než se tam Severus dostal, už svíral v dlaních dlouhé zvíře a něco na
něj syčel.
Hadí jazyk, no jistě! Proč mě to nenapadlo hned?
Mladíkův jazyk sebou chvíli kmital, než se lehce ušklíbl. „Měl jste pravdu,“ otočil se na muže, „je to ona. Prý se
omlouvá, nechtěla vám ublížit, ale jinak byste ji zašlápl.“
„JI?“ vydechl Severus. Bylo těžké o tom hadovi, o runovci, přemýšlet jako o ní. Byl to prostě had.
„Jo, ji.“
„A mohl byste teda JI požádat, aby mi přestala lézt do bot,“ vrčel, zatímco se obouval. Tentokrát se však
přesvědčil, že jsou boty bez nechtěných nájemníků. Po tom prvním kousnutí si je kontroloval, ale po čtvrt roce
přeci jenom jeho ostražitost povolila.
Harry chvíli vedl konverzaci mezi dvěma jazyky, než opět přešel do lidštiny. „Prý se jí líbí vaše vůně.“
Odfrkl si. „Jsme poctěn.“
„A v botách je teplo. Prý se nemohla uložit k zimnímu spánku, protože jste jí rozkopali hnízdo a moc dupete.“
„A nemohla by se uhnízdit někde jinde?“ vrčel. Jenže v tu chvíli si ho mladík nevšímal. Nechal hada, aby se mu
propletl mezi prsty a právě s ním vedl očividně zajímavou konverzaci. Tedy s ní.
„Bavíte se dobře, Pottere?“ zavrčel muž, když se Harry začal něčemu pochechtávat.
„Docela jo,“ odvětil, ale dál se věnoval své nové tříhlavé kamarádce.
„Merline, ty to vidíš,“ protočil Snape oči v sloup, než odešel. Ani si nevšiml toho nevěřícného pohledu, který
Harry věnoval jeho zádům. Očividně se dozvěděl něco, čemu se snad ani nedalo věřit. Nedostal však čas se ani
zeptat, protože v další chvíli se dovnitř vřítil Josh, který měl akorát hlídku, a skoro lektvaristu praštil dveřmi. V
tom spěchu však neměl ani myšlenky na omluvu.
„Profesore,“ lapal po dechu, „tohle musíte vidět!“
Muž vrhl po Vyvoleném jeden rychlý pohled, než s druhým mladíkem vyběhl na nádvoří. Všude vládlo ticho,
takové jaké by člověk čekal od lesa v pozdní večerní hodině, ale přesto se dělo něco zvláštního. Lesem se k nim
blížila stříbrná mlha. Probleskovala několika místy mezi stromy, jako kdyby to byli nepřátelé, kteří se je snaží
obklíčit. Problikávala, mizela a znovu se objevovala v pravidelných vlnách a sílila s každým okamžikem.
Blížila se.
„Co… to je?“ hlesl Josh vedle něho.
Severus nechtěl vůbec připustit, že nemá ponětí. Ale zneklidňovalo ho to, zvlášť, když se to k nim blížilo ze tří
směrů. Potter vedle něho tasil hůlku. Dobrý tah, pomyslel si, než sevřel v prstech tu svoji. „Hlavně klid,“
pokoušel se znít nevzrušeně, „dokud nebudeme vědět, o co jde. Nechceme žádnou paniku.“
Sledovali světla, která se k nim rychle blížila mezi stromy a následně i chatkami. Noční hlídači zalapali po
dechu, prošlo to jejich bezpečnostními bariérami jako nic, jako kdyby vůbec…
„To je…“
„… patron,“ vydechl Harry. V tu chvíli před nimi skutečně seděl přízračný vlk, ke kterému se po chvíli přidal
kolibřík i gepard. Všichni tři magičtí tvorové měli očividně naspěch a nesli jim důležitá sdělení, které na ně v
zápětí začali chrlit.
„Famfrpálový stadion v jižním Londýně byl napaden…“
„Obchodní dům nad severním křídlem nemocnice Svatého Munga byl srovnán se zemí…“
„Útok Smrtijedů zapříčinil…“
„… pod troskami se nachází stovky lidí…“
„… pohřešováni jsou mudlové i kouzelníci…“
„… desítky mrtvých…“
„… pošlete pomoc.“
„… potřebujeme vaši pomoc.“
„Prosím pomoc!“
Zůstali zírat na zářivé tvory, neschopni slova. A nebyli jediní, i několik dalších Zapovězenců vykouklo ze svých
chatek, co se to děje, a teď jen bez hnutí stáli nebo vyděšeně klesali na kolena.
„Merline,“ zašeptal někdo do hrobového ticha.
Patroni se v další chvíli rozplynuli do ztracena.
Snape polkl.
Znal ty patrony, kolibřík patřil Lucy Johnsové, gepard Kingsleymu a vlk vedoucímu bystrozorů Ericu Wolfovi.
Pokud vedení bystrozorů žádá JE - neoficiální, utajené uskupení - o pomoc, to musí být situace skutečně vážná.
„Pane Joshi,“ promluvil, i když jeho hrdlo bylo staženější, než si hodlal připustit, „sežeňte všechny. Všechny,
kteří jenom trochu můžou. Za patnáct minut vás chci mít všechny tady.“
Přikývl, nebyl schopen ani promluvit.
„Pottere, jděte na ústředí, pokuste se zjistit co a jak.“ Ani ten neodpověděl, ale nebylo to třeba. „A já se pokusím
sehnat záchranný kruh,“ řekl si pro sebe, než i on vstoupil za ochranou bariéru a zmizel.
***
Patnáct minut je relativní pojem. Ti co leželi v zajetí sutin nebo čekali v jídelně v Zapovězeném lese, ti by tu
dobu popsali jako mučivě dlouhou, pro Severuse i Harryho však byla až trestuhodně krátká.
„Jste tu všichni?“ zeptal se Snape hned, jakmile se objevil v přeplněné jídelně. Byli tu snad skutečně všichni,
nikdo nebyl ani na hlídkách. Posedávali nebo popocházeli všude, na oknech… na podlaze… všude. A rozhodně
se netvářili nadšeně, že tam musí být. A nebylo se jim co divit, velmi brzy totiž zjistili, že se z tábora nikdo
nemůže přemístit pryč. Dovnitř ano, ale ven ne. Malý Severusův tah.
„Jak bysme nemohli!“ odsekl Eric. „Nemůžeme se odtud ani hnout! Proč nás tu držíte?!“ rozčílil se. „Proč nám
nedovolíte jim jít pomoci!“
„Právě proto, abyste jim mohli pomoci a…“
Jeho další slova však zanikla v rumraji, který se okolo něho vyrojil. Všichni se překřikovali jeden přes druhého a
pokoušeli se prosadit svoji pravdu.
„TICHO!“
Zmlkli.
„Pokud budete tak laskaví a zavřete zobáky, budeme hotoví dvakrát tak rychle!“ Nikdo ani nešpitl. „Zadržel
jsem vás tady z jednoho dobrého důvodu. Protože kdybych to neudělal, tak v tuhle chvíli už pobíháte Merlin ví
kde po Londýně, stejně jako ostatní „nápomocní“! Ale oni tam nepotřebují výkřiky do tmy, oni potřebují
někoho, kdo jim pomůže, potřebují organizaci a zázemí!“
Mlčeli a poslouchali. Neměli moc na výběr.
„Výborně, pane Pottere, co jste zjistil?“ otočil se na mladíka, který sem akorát přiběhl.
Několikrát zalapal po dechu, než začal mluvit. „Smrtijedi zatím zaútočili na čtyři místa. Na jednom je
zneškodnili, na dalším nezpůsobili větší škody - šlo jim o určitou osobu, která dokázala uprchnout, jen zničili její
sídlo. Největší problém zůstává famfrpálové hřiště - zničili všechny tribuny, je tam hodně zraněných. Ne tak
vážných, ale je jich hodně. A panika,“ vydechl, „ale nejhůř je tom ten obchodní dům. Zničili celou konstrukci,
jak mudlovskou, tak magickou. Zřítil se celý obchodní dům i dvě patra ministerstva.“
Několik lidí zalapalo po dechu.
„Odhaduje se, že tam je zasypáno několik desítek lidí - kouzelníci i mudlové.“
Severus zavřel oči, tohle bylo hodně vážné. I bez té paniky, která nastane, až se o tomhle dozví široká veřejnost.
On si teď však musel zachovat chladnou hlavu. „Jak vidíte, situace je velmi vážná. Možná nejvážnější, se kterou
jsme se zatím setkali. Proto bude nutná rozvaha a chladná hlava. VY musíte být ti, kdo uklidní nastalou paniku a
zachová si zdravý rozum. Protože pokud to nedokážete, budete tam k ničemu.“
Nikdo nic neřekl.
„A teď - pan Graham, slečna Grangerová a… slečna Greenová,“ vyslovil zřetelně tři jména. „Povedete tři
skupiny. Pane Grahame, vy se přesunete na stadion - bude potřeba pevného řízení, abyste zvládli tamější paniku,
slečno Greenová - vaše skupina bude menší a bojově zdatná, zkontrolujete ostatní napadená místa. A slečno
Grangerová,“ otočil se na Hermionu a na chvíli se zarazil, „vaše skupina bude největší a především lékařsky
zručná. Bude to třeba,“ dodal.
Všichni se už chtěli zvedat, ale lektvaristův hlas je opět zarazil.
„Tito tři za vás budou odpovědní a vy budete odpovědní jim!“ upozornil je. „Neposlušnost bude posuzována
podle vojenských zákonů. Především ti z vás, kteří se budete pohybovat na ministerstvu, budete podávat přímo
nebo skrz patrony jasné a přesné informace, kde jste a kam jdete! Nikdo nestojí o to, abyste se stali dalšími
pohřešovanými. “ Odmlčel se. „Cokoliv budete potřebovat, to vám zařídíme. Pošlete sem zprávu, naše kuchařky
budou fungovat jako centrála, rozesílat informace a shánět zásoby. Vše vám vysvětlím,“ dodal k dívkám, které
se zatvářily trochu vyděšeně. „Na určených místech se k vám ještě přidají posily. A teď do práce.“
Náhle se všichni začali zvedat, volali jeden přes druhého a pokoušeli se dostat se ke svým vedoucím.
„Hermiono,“ zavolal ještě.
Dívka se na něho otočila s otázkou v očích. „Ano?“
„Drž se,“ dostal ze sebe. „Vybral jsem tebe, protože… věřím, že to zvládneš. Ale nebude to snadné.“
„Já vím,“ řekla jen. V jejím hlase však bylo očekávání, jako kdyby čekala na něco víc. Na pokračování.
„Postarej…,“ muž se zarazil. Nevěděl, jestli to má říci.
Pohledem ho vyzvala, aby pokračoval.
„Postarej se o ně,“ kývl směrem ke skupině, která na ni čekala.
Usmála se. A přikývla. „Neboj. Jsme přeci Zapovězenci.“
„Hodně štěstí.“
Kapitola 60. - Pomoc
Místo, kam se Hermiona přemístila, jí připomnělo jednu jedinou věc - peklo.
Okolo hořely plameny, vzduch byl naplněný prachem ze sutin a všude se ozývalo úpění a volání. Z toho, co ještě
před několika hodinami bylo obchodní centrum, nezůstalo vůbec nic. Jen ohromná hromada sutin a prachu.
Mudlovští záchranáři se sice pohybovali okolo a pokoušeli se vyprošťovat raněné, neměli však ani ponětí, že
nejvíce lidí je zasypáno hluboko pod základy budovy. Kolik mudlů si byť jen představovalo, že suterén
obchodního domu slouží zároveň jako jeden z vchodů do západního křídla Ministerstva magie, kde se i v tuhle
noční dobu pilně pracovalo? Kolik z těch, co tu teď pobíhalo, mělo alespoň tušení, kolik lidí se jim skrývá pod
nohama?
Nebo přímo před nimi, napadlo Hermionu, když se ozvalo doslova hromobití a kus sutin se sesunul o kus níž.
Všichni klesli k zemi, aby se chránili a také aby unikli tomu novému oblaku prachu, který se zvednul.
O několik vteřin později vše opět utichlo.
A hned na to začal zase ryk. Hlasy, volání, prosby a pláč. Hasiči na sebe něco pokřikovali, zmatená žena
pobíhala sem a tam a lomila rukama a do toho všeho sirény a houkačky.
„Merline,“ zašeptal někdo za Hermionou. „Co budeme dělat?“
„POMOC!“ ozvalo se ze sutin. „Pomozte mi…“
Pomozte jí někdo! křičelo Hermionino nitro, ale nebyla schopná jediného kroku, ničeho. Jen stála a zírala na tu
katastrofu před sebou, neschopna slova ani pohybu. Pomozte…
„Ustupte!“ objevil se před ní muž v uniformě a s dýchacím přístrojem na zádech, jistě mudlovský hasič.
„Ustupte, tady není nic k vidění. Odejděte!“
„Ale…“
„Řekl jsem, jděte pryč, je to nebezpečné!“
„Ta žena tam potřebuje pomoci!“ odsekla mu. Rozhodně se jí nelíbilo, že ji považuje za obyčejného čumila.
„Copak ji neslyšíte?!“
„Děláme, co je v našich silách.“
Tak to toho dělají sakra málo.
„Pokud jí i nám chcete pomoc, tak běžte pryč.“
Tak teď se skutečně naštvala. Ve vteřině na něho mířila hůlkou a šeptala. „Dormiro.“ Hasič se spící sesunul
přímo na dívku, která ho jen tak tak zachytila, aby nespadl přímo na tvrdou zem. Okamžitě ho posunula do davu
jejích spolubojovníků, aby tělo skryli. Rozhodně nestála o to, aby je obvinili z napadení veřejné osoby.
„Vy dva, odtáhněte ho někam, kde nebude na očích a nechte ho, ať se v klidu probere. A pro vás ostatní - všichni
se teď rozejdou okolo a všechny záchranáře, hasiče, policisty… prostě všechny mudly, kteří tu jsou, třeba
začarujete zastíracím kouzlem, aby si nás nevšímali. Olivere, potřebuju, abyste vy s Waltrem vyčarovali bariéru
v okruhu sta metrů - každý, kdo se k ní přiblíží zvenčí, se otočí pryč. Každý, kdo z ní projde ven, zapomene na
všechno magické tady. Je to jen výbuch plynu.“
„Nemůžeme všechny venku odpudit pryč. Co když sem pojede sanitka?“
Pravda, to ji nenapadlo.
„Kdo že?“ slyšela za sebou šeptání někoho očividně z čistě kouzelnické domácnosti.
„Mohli by nám pomoci.“
„Nebo taky překážet,“ dodala Irena.
Hermiona se zamyslela. Vůbec nevěděla, jak tohle má řešit, ale všichni očividně čekají, že to vyřeší. Vydechla.
„Eriko,“ otočila se na jednu dívku. „Máš zkušenosti s mudlovskou medicínou, tohle si vezmi na starost.
Záchranáře pouštěj dovnitř a vypomáhej mudlovským zraněným, když to bude nezbytně nutné, ale dávej si
pozor, aby si tě nikdo nepamatoval.“
Dívka přikývla a s dvěma dalšími dívkami se odplížila pryč.
„Dál…“
„Co to tady máte na shromáždění? Tady není nic k…“
Další hasič se svezl na chodník, ani nepostřehl, kdy se to stalo. Než se Hermiona stačila nadít, už ho odnášeli do
nedalekého skladiště.
Rychle, hlavně rychle, běželo jí hlavou.
„Alice, vezmi si na starost ošetřovnu. Najděte místo, kde budeme moci roztáhnout naše stany pro zraněné. Kluci,
vy máte na starost naše utajení. Až to budete mít, pošlete znamení, ať můžeme začít odstraňovat trosky. Vy,“
otočila se na další, zatímco ti, co už měli práci, se rozprchli do všech stran. „… jakmile uvidíte, že to je
bezpečný, začněte odhrnovat trosky. Opatrně, ať se vám něco nestane. Budeme se muset nějak dostat do
spodních pater.“
„Nezjistili už, jak se dostat do těch pobořených pater zespodu z ministerstva?“
Zavrtěla hlavou. „Stále tvrdí, že ne. Tak do práce. A vy,“ otočila se na zbytek, „dělejte, co můžete. Zraněné sem
do stanu. Pokud tu najdete někoho, kdo se tu jen potuluje, směrujte ho tam. Oliver jim potom bude měnit paměť.
Jakmile to půjde, dostanou něco na uklidnění a zbytek…“ Vlastně nevěděla, jak pokračovat. Sama netušila, na
co všechno tu mohou narazit. Naštěstí ji od další věty uchránilo červené znamení Zapovězenců, které se jim
rozsvítilo nad hlavami. Jelikož si ho nikdo z mudlů nevšiml, znamenalo to, že už jsou pod utajením. Mohou se
dát do práce. „Hlavně na sebe dávejte pozor.“
***
Bylo to asi o hodinu později. Možná o dvacet minut, možná o dvacet hodin, to Hermiona netušila. Jen si
odhrnula z čela pramen vlasů, který se jí tam lepil a sehnula se k tělu, které našla mezi sutinami. Ležel za
hromadou zdiva, ale nebyl zavalen ničím jiným než okenním rámem, který z něho snadno odhrnula. Asi dostal
ránu do hlavy, protože byl od krve a v bezvědomí.
„Haló, pane…,“ pokoušela se ho přivést k vědomí poplácáním, ale nereagoval. Rána zřejmě byla vážnější, než se
zdálo. „Mobilicorpus,“ pronesla. Zvedla muže a začala se s ním hrabat přes sutiny zpět k ostatním. Pěkně si u
toho sedřela nohu, jak jí v jednu chvíli podjela, ale naštěstí nic vážnějšího. Na place vedle bývalého centra už
stály tři plátěné stany, jejichž vnitřek se rozhodně nedal porovnávat s malým vnějškem. Sem byli přinášeni
všichni zranění a ošetřováni kým a čím se jen dalo.
Ve vstupu vyfasoval zraněný číslo okolo krku a kouzlo ho zaneslo do seznamu jako pacienta I564 - pohlaví
mužské. Zbytek bude dodán automaticky.
„Co tu máš?“ zeptala se jí Tina, jakmile prolezla vchodem. Tady plála světla, ozařovala několik lůžek, na
kterých leželi pacienti nebo zkrvavená prostěradla. Dvě dívky pobíhaly sem a tam a snažily se špínu vyčistit.
„Ránu do hlavy,“ položila muže na lůžko, „buď to je jen bezvědomí, nebo něco vážnějšího, nemohla jsem ho
probudit.“
„Tak počká,“ zavrtěla hlavou Tina a vrhla se k ženě, kterou právě přinesli. Tedy spíše k tomu, co z ní zbylo.
Jenže nebyla jediná takhle zřízená, po ní náhle přinášeli další a další a další. „Kde jste je našli?“
„Odhrnuli jsme kus patra nejspíš nad nějakou kanceláří. Šest jsme jich vytáhli, další tam ještě jsou zavaleni.“
„Tenhle počká, ta žena jde první! Richarde, vezmi ji dál… na pětku.“
„Tam je plno, pořád ještě tam šijí toho kluka.“
„Tak kamkoliv, kde je volno!“
Hermioně z toho třeštila hlava. Všichni se okolo ní míhali a ona měla pocit, že jsou na míle vzdálení. Všechno to
brečení, pláč, křik, úpění i děsivé mlčení. Byli tu skoro všichni, i Alicina skupina se k nim už připojila, ale stejně
jich stále bylo málo. Jen velmi málo z nich bylo připraveno na tak složité zákroky, jaké je čekaly tady.
„Tuhle na dvojku. Tihle dva na konec, jsou to jen povrchová zranění a…“
„Tino!“ zarazil ji hlas druhé dívky, která kývla k prvnímu označenému pacientovi a lehce zavrtěla hlavou. „To
už nemá cenu,“ šeptla.
Oslovená se na chvíli zarazila, než zvedla plátno, které mladé ženě zakrývalo hruď. Po chvíli ho však pomalu
opět položila zpátky. Ač nechtěla, musela přiznat, že má její společnice pravdu. Tady už se toho příliš dělat nedá.
„Kde jsou ti zatracení hajzlové od Munga, když je člověk potřebuje!“ navztekala se. V tom hlase byla bezmoc,
tak velká jakou jen člověk může cítit.
Ano, kde byli? Hermiona už ani nedoufala, že se tu ta slibovaná pomoc objeví. Nedoufala v nic. Chtěla pomoci,
ale řekli jí, že ji víc potřebují venku, aby pomáhala s odklízením. Na to bylo potřeba více magické síly, víc
vytrvalosti… víc… A stejně si teďka připadala vinná. Třeba by mohla pomoci, udělat ještě něco… něco…
„V pohodě?“ dopadla ji na rameno těžká ruka. Josh ji lehce svíral.
Přikývla, i když to nebyla pravda.
„Tu máš,“ podal jí čutoru s jejich kaktusovou pálenkou. „Na posilněnou. A potom musíme zase jít, venku
potřebují naši pomoc.“
***
O mnoho mil severněji probíhal v jedné zapadlé putyce téměř stejně urputný boj, i když vlastně zcela jiný.
Pravěký boj mezi prodávajícím a kupujícím, z nichž oba dva chtějí toho druhého okrást a tak trochu podvést.
„To je málo, Mnich za zboží nabízel trojnásobek.“
„Mnich tu není.“
„To ale není můj problém,“ ozvalo se zpod kápě syčení. „Dvacet a půl tisíce galeonů. Berte nebo nechte být…“
„Rozhodně vám nehodlám dát takové množství peněz. Zvlášť když mi ani nedovolíte zboží prohlédnout.
Nehodlám kupovat tlustočerva v pytli. Kdybyste mi ale dovolil…,“ položil prst na těžkou knihu zabalenou do
plátna a začal ji pomaličku přisunovat k sobě, „… dovolil nahlédnout…“
Prodávající však měl jiný názor, během mrknutí oka tasil dýku a vrazil ji překupníkovi do ruky. Ani obal knihy
nezůstal ušetřen, i když jen minimálně.
Překupníček zapištěl a stáhl ruku k sobě. Podobné praktiky nebyly ničím výjimečným, jednoduché kouzlo to
dokázalo spravit, ale nic to neměnilo na faktu, že to bolelo jako svině.
„Řekl jsem jasně,“ ozval se ledový hlas zpod kápě, „cena je daná. Pokud se vám to nelíbí, obrátím se na někoho
jiného.“
„Nevím, o co jde. Podrobnosti mi Mnich neřekl.“
„To-není-můj-problém,“ zasyčel. Věděl, že mu Mnich nic neřekl, jen to tvrdil, aby mohl vyfouknout
konkurentovi prestižní zboží před nosem. Bylo velmi pravděpodobné, že Mnicha ani neznal. I Severus ho znal
jen z doslechu jako velmi vyhlášeného a talentovaného překupníka.
Kousek od nich se ozvalo zavrzání parket, nejspíš se tam ve stínu někdo skrýval. Nebo možná pod neviditelným
lektvarem. Tak jako tak je někdo poslouchal. Vždycky někdo poslouchal. Zvláště, když si prodávající dával
velmi dobře záležet na tom, aby byli tak nenápadní, až jsou nápadní. Zítra se tahle zpráva roznese po všech…
podstatných místech.
„Ale tahle cena, to je zlodějina!“ křikl opět drobný překupník.
„Čistý obchod.“ Odmlčel se. „Kdo chce přístup ke Studni duší, musí nejdřív zaplatit. Řekni svému pánovi moji
nabídku, ale do té doby…“ položil ruku na zabalenou knihu a v další chvíli byl pryč. I s knihou.
Poslední věc, na které si dal záležet, byla vytržená stránka, která se po jeho přemístění pomalu snesla na
špinavou zem. A která se v další chvíli stala cílem rvačky všech v okolí.
***
„Hermiono,“ ozval se za ní Oliverův hlas vycházející z malé tlamičky zlatonky-patrona. „Je tu někdo, kdo s
tebou chce mluvit. Máš přijít k hlavnímu stanu. Hned.“ A patron se rozplynul.
Zamračila se. Kdo to mohl být? Napadli ji Severus nebo Harry, ale to by potom Oliver neříkal „někdo“. Ti dva
se tu sice neukázali za… no prostě za celou tu dobu, Hermioně už hodiny splývaly dohromady… ale byla si jistá,
že ti dva mají práce dost. Severus ani Harry by nebyli za podobné situace schopni jen sedět doma a nic nedělat.
Kouzlem Hermiona zvedla muže, kterého právě přinášela k ošetřovně, a u stanu ho předala jedné z dívek.
Zraněný dostal hned u vchodu číslo a zmizel za celtou. Sama se vydala do jednoho menšího stanu hned vedle.
Hlavní stan a ač to nikdo neřekl - její stan. Ač by tomu Hermiona nikdy nevěřila, bylo s podobnými akcemi
takového vyřizování, až to pěkné nebylo.
Jakmile vešla, vyšel jí vstříc postarší muž. Nikdy ho neviděla, ale podle pláště by řekla, že to je léčitel. Že by se
pomoc z Munga konečně uráčila dorazit?
„Mademoisel Grangerová?“ zeptal se, v jeho hlase patrná francouzština.
Změřila si ho pohledem. Kdo to je? A co po ní chce?
Neměla v plánu se přiznat ke svému jménu. Alespoň prvních pár hodin to nedělala, stále byli ilegální organizace.
Jenže po tolika hodinách práce už její mozek nebyl schopný přemýšlení a ani lží. Nebo jen ve velmi omezené
míře. Všechny zbylé síly byly přesměrovány do svalů a k udržení vědomí. „Podle toho, kdo se ptá,“ odvětila
nakonec.
Ušklíbl se, skoro jako by to čekal. „Clain. Antony Clain, předseda léčitelské komory,“ potřásl ji rukou.
Hermioně spadla brada. Léčitelská komora? „Vy… vy… vy jste ta slibovaná pomoc od Svatého Munga?“
zeptala se trochu překotně.
Zatvářil se, jako kdyby spolkl citron, ale jeho hlas se nezvedl ani o oktávu. „Francouzské léčitelské komory,“
upřesnil, čímž dával jasně najevo, že se Svatým Mungem nechce mít nic společného.
Teď už nechápala vůbec nic.
„Eh… nechápu,“ přiznala popravdě. Francouzi? Tady? Proč?
„Bylo mi řečeno, že zde akutně potřebujete léčitelskou pomoc. A také, že mademaisel Grangerová tomu tady
velí. Potřebuji její povolení, aby moji kolegové mohli projít ochrannými bariérami, čekají totiž za nimi. Což je k
nim poměrně nefér, jelikož tu jsou všichni z vlastní vůle, na vlastní náklady a bez nároku na honorář.“
Obočí zmizelo ve vlasech, brada pod stolem.
„Bylo nám oznámeno, že je zde velké množství zraněných a pomoc pouze od vás, od… Zapovězenců?“ z jeho
úst to slovo znělo dost komicky. „Žádná pomoc z oficiálních míst ani organizací. A jelikož my, soukromníci, o
něčem podobném víme svoje, přišli jsme pomoci. Tak tedy,“ dodal, „pustíte nás k tomu?“
Byla by pitomá, kdyby odmítla, i když stále sbírala čelist ze země. V hlavě jí sice blikalo podezření, že to je až
příliš krásné, ale nakonec si uvědomila, že žádná cena není dost vysoká za život těch zachráněných lidí tady.
„Jistěže. Pojďte se mnou.“
***
Následující hodiny se slily do jedné velké šmouhy. Zranění byli nošeni tam a zpět, ošetřováni, vynášeni na
doléčení nebo dozadu k dalším, kteří svým zraněním podlehli. Vedle hlavního stanu vyrostly ještě dva. První
zásobovací s lektvary a materiálem, které členové Zapovězenců sháněli, kde se dalo, a druhý s proviantem.
Taková malá závodní jídelna, kde si lehce zranění, ošetřující nebo léčitelé mohli dát horkou kávu i něco teplého
do žaludku.
A právě tady, u úplně zadního stolu, seděla velitelka celé akce, Hermiona Grangerová, a s hrnkem vystydlé
kávy… spala. Rozplácnutá na stole, s absolutní ignorací k hlukům z okolí, si užívala svých pět(apadesát) minut
zaslouženého odpočinku. Nevěděla, jestli byla jediná, kdo od začátku celé akce nespal, ale rozhodně měla ten
pocit. Zatímco ostatní se mohli postupně střídat a na chvíli si odpočinout, ona vždy byla odchycena někým, kdo
potřeboval její radu, povolení nebo informaci. Nakonec odpadla u páté kávy, která jí měla pomoci zůstat vzhůru,
s tváří rozplácnutou na tvrdém, ale v tu chvíli tom nejpohodlnějším dřevě.
Kdosi jí přehodil přes ramena deku, ale nechal ji spát. Potřebovala to.
„S mlékem, bez cukru,“ objevila se muži před obličejem vonící káva.
Vedoucí léčitelské komory si hrneček trochu podezřívavě prohlédl, než ho s vděkem přijal. „Merci Michaille.
Docela mě udivuje, že si to ještě pamatuješ.“
„Nejsme od sebe tak dlouho,“ ušklíbla se žena a natáhla se kolem muže, aby Hermioně odtáhla od tváře její
hrnek s kávou. Přeci jen by nebylo příjemné se probudit šplíchnutím ledové kávy na tvář. Dala si však dost
záležet, aby ji nevzbudila.
„Děkuji, žes přišel,“ otočila se k němu ještě.
Pokrčil rameny a usadil se na protilehlou lavičku. „Tvoje návštěva ve tři ráno v mé ložnici vyzněla dost
naléhavě.“
„Přijde ti takhle situace méně naléhavá?“
Upil kávy a zavrtěl hlavou. „Non, je to pořádný průšvih. Ale zatím to vypadá líp, než jsem myslel. Hlavně díky
těmhle… jak že si to říkají?“
„Zapovězenci.“
„Trés bizzare.“
Michaille se usmála, myslela si to taky.
„Jak ses k nim vůbec dostala ty?“ pokračoval muž.
„Jeden můj… známý mezi ně patří.“
„Známý?“ zvedl Antony Clain obočí. „Nebo spíš nějaký milenec? I když… věkový průměr tu je tak… dvacet?
Pětadvacet let? Na tak mladý snad nejsi.“
Zasmála se. „Ne, tenhle mezi nimi trochu… vyčnívá. Známe se už z university.“
Přikývl, ale jeho rty se právě věnovaly hrnku s kávou. „Jak se mají děti?“ zeptal se nakonec. „Hlavně ten
nejmenší, toho jsem ještě neviděl.“
„Myslím, že se mají dobře. Jmenuje se Alex.“
„Vždycky jsi chtěla Alexe.“
Přikývla. „Je… hodně živý dítě. A to jsem si myslela, že po Beth už nic horšího přijít nemůže,“ ušklíbla se a také
usrkla horké tekutiny. „Jak se má matka?“
Jeho výraz se zachmuřil. „Tam už to lepší nebude,“ řekl prostě. „Pořád se na tebe ptá. Kdy za ní zase přijdeš. A
já jí nejsem schopen vysvětlit, že už spolu nežijeme. Prostě to nechápe.“
„Její hlava už to prostě nebere.“
Přikývl. Ano, to věděl.
„Mám se za ní stavit?“
„Byl bych ti vděčný,“ přikývl. „A taky… budu ti muset poslat nějaké papíry ohledně sídla v Bath. Kvůli
podpisu.“
„Proč?“
„Úředně jsi stále moje žena, takže to je společný majetek a…“
„Vždyť máš moje podpisové právo, nemůžeš…“
„U tohohle ne. Jde jen o dva podpisy.“
Povzdechla si. „Dobře, tak to pošli.“
„Kdybys dala ale konečně souhlas s rozvodem…“
Zaúpěla. „Nechci se rozvádět. Ne dokud to není akutně nezbytný. Jeden rozvod už mám za sebou, nechci to
zažívat znovu.“
Jen pokrčil rameny. „Dělej, jak chceš. Ale popravdě se divím, že to tomu tvýmu… Patrickovi?.. že mu to
nevadí.“
„Vadí,“ řekla prostě.
„Tak proč…?“ Nechápal.
Ušklíbla se. Vlastně taky nechápala. „Mám strach. Strach, že když se vezmeme… že to skončí. Zažila jsem tři
manželství, vím, že to není záruka štěstí. Spíš naopak.“
„A jsi si jistá, že to bylo manželstvím,“ ozval se nad ní známý hlas, „nebo tím, že jsi při každém z nich zanášela
s jiným?“
Michaille se na Severuse zašklebila, zatímco její manžel vyskočil na nohy. Slovům rozuměl natolik, aby se cítil
trochu uražen.
„To je dobrý,“ chytila ho hned za rukáv. Severus už od jednoho jejího chlapa přes hubu dostal, nemusela mu
rozšiřovat sbírku. „Anthony, tohle je Severus Snape, můj bývalý spolužák. Severusi, tohle je…“
„Anhtony Clain, předseda léčitelské komory a tvůj bývalý manžel. Enchanté,“ pronesl to něco málo, co si
pamatoval z lekcí francouzštiny.
„Manžel v podstatě současný,“ usmál se, až se mu kůže okolo očí zvrásnila. Rozhodně musel být starší, než na
kolik vypadal. „A pokud vy jste Severus Snape, tak jste ten, na jehož přání jsme tady.“
„Já jenom naznačil, že by bylo trestuhodné nevyužít takovou známost, jako jste vy.“
„Velice prozíravé. I když vás obdivuji, v té době, kdy jste nám dal vědět, jste nemohl mít ani tušení, do jaké šíře
se tato nehoda rozroste.“
„To jsem neměl,“ přiznal Severus, „ale měl jsem tušení, jak zareaguje naše vláda. Tedy vůbec.“
Anthony přikývl. Zřejmě to bylo všude stejné.
Jejich další konverzace byla přerušena, když dovnitř doslova vpadl Harry Potter. Rozhlédl se okolo, ale když
očividně nenašel, koho hledal, vydal se přímo k Severusovi. „Neviděl jste ji? Nemůžu ji nikde najít.“
Zamračil se.
„Jestli hledáte Hermionu,“ vložila se jim do toho Michaille, „tak je támhle…“
Oba dva natáhli krky, aby zahlédli dívku zabalenou do deky a stále spící. Byl to však Severus, který se k ní
dostal. Harry byl totiž odchycen panem Clainem, který ho popadl za ruku v očích záři. „´arry Potter, n´est pas?
Bien sur, ´arry Potter! Mon Dieu!“ třásl Harrymu rukou a byl tak rozrušený, že ani nepostřehl, že přešel zpět do
své mateřštiny. Skutečně nepočítal s tím, že na takovémhle místě potká někoho, kdo před mnoha lety zabránil
Pánovi zla, aby expandoval i na kontinent.
„Tony,“ poklepala ho Michaille po rameni, „troufám si říci, že Harry není s francouzštinou zrovna srozuměn.“ V
Harryho vyděšené tváři se objevil vděk, když se muž omluvil a přešel zpět do angličtiny.
Severus se mezitím sehnul nad dívkou a začal ji jemně budit. Mnohem jemněji, než by si mohl kdo myslet, a
proto byl vděčný, že tady v rohu je skoro nikdo nemohl vidět.
„Nechceš ji nechat spát?“ zeptala se jemně Michaille. „Má toho za sebou dost.“
„Osobně bych ji nejraději odnesl do postele,“ řekl tiše. Nechtěl, aby to slyšel někdo další, kdo ví, jak by si to
vyložili. „Ale bohužel máme povinnosti. Hermiono,“ zašeptal jí u ucha. „Mio?“ přejel ji prsty po straně krku,
věděl, že jí to bude šimrat. Snad ji to i probere. „Probuď se.“
Neochotně, ale přeci jen otevřela oči. Trochu se lekla, skutečně netušila, že ji bude budit Severus. A ještě z
takové blízkosti. Vlastně vůbec netušila, že usnula. „Co je?“
„Nechci tě budit, ale za chvíli proběhne porada Řádu a bylo by třeba, abys tam byla.“
Rozespale se posadila, očividně začínala vnímat velmi pomalu. „Co? Jo, porada Řádu. Kolik je hodin?“
„Půl sedmé ráno,“ posadil se vedle ní a zadíval se jí do očí, kde ještě stále vládla mlha polospánku.
Zívla. „Co tu vůbec děláš?“
„Přišli jsme pro tebe.“
Zamručela, než se zamračila. „Kolik že je hodin?“
Musela být skutečně mimo. „Jak dlouho jsi nespala?“ odhrnul ji z tváře pramen vlasů, se kterým se marně
potýkala.
Neodpověděla hned, očividně sama tápala. „Co je za den?“
„Pátek.“
„Ehm… takže… tři dny? Je to možný?“
„Pokud ses dopovala lektvary, tak určitě ano.“ Nic na to neřekla. „A jsem si jistý, že dopovala.“
Zamručela, takže se asi trefil.
Hermionina hlava však jen klesla zpět na stůl, mozek stále v režimu spánku.
„Tak pojď,“ objal ji opatrně okolo pasu a vytáhl ji na nohy.
Zamručela. Něco, co se dalo přeložit jako já nechci.
„Teď tě budeme potřebovat. Ale slibuju, že potom tě osobně uložím do postele.“
Další zamručení. Ne zrovna souhlasné, ale šla s ním.
„Slibuju.“
Kapitola 61. - Bez objetí nepustím tě
„Potřebuju pomoct,“ vpadla dovnitř Alice jako velká voda.
Hermiona sebou trhla. Jestli až do téhle chvíle spala, tak si vůbec neuvědomovala, jak dlouho spala, kdy usnula,
kde spala… oh, jistě, jeden z pokojů na Grimmauldově náměstí… ale jak jsem se sem sakra dostala? Lebedila si
v posteli, pod rukama polštář, který byl ještě teď vytvarovaný podle její tváře, a až po krk zahrabaná do krásně
teploučké deky.
Ale jak se sem dostala, netušila.
Čas?
Půl sedmé ráno.
Zaúpěla.
I Tonksová zvedla hlavu ze svého polštáře, i když ta očividně nespala, protože v natažených rukách držela výtisk
nějakého časopisu a Ginny… ta měla polštář strčený pod zadkem, na kterém trůnila, zatímco si bezmyšlenkovitě
pilovala nehty.
„Jsem v háji,“ pokračovala Alice, než se svalila na postel. Matrace se zhoupla. „Úplně v háji. Potřebuju pomoct.“
Ginny s Tonksovou si vyměnily nechápavé pohledy, Hermiona se pokusila donutit mozek, aby konečně začal
vykazovat činnost. Očividně se mu nechtělo.
„O co jde?“ začala konečně zrzka. „Jsme jedno…“
„Vím, že na to teď není nejvhodnější doba,“ skočila jí do toho Alice, očividně ji vůbec neposlouchala, „ale mám
pocit, že jestli to nevyřeším, tak mi praskne hlava! Mám dvě možnosti - na jedný straně je Henry, miláček
Henry, můj nejlepší kamarád už od dětství, fajn kluk a přítel - na druhý straně Remus, moje prokletí v tom
nejhorším i nejlepším slova smyslu, úžasný chlap pro život a spřízněná vlkodlačí duše. Ještě před týdnem bych
nic neřešila, byla jsem s Remusem a ač to bylo neuvěřitelný, byla jsem šťastná. Jenže… pozor, teď přijde ten
háček…,“ klekla si na postel a nasadila sveřepý výraz.
Ginny s Nymfadorou si vyměnily další všeříkající pohled. Jaký háček v tom asi tak bude?
„Od chvíle, co se vrátil Henry, se Remus chová jako blbec. Což myslím jako blbec s velkým B. Což před pár dny
vyústilo v to, že mi Remus dal… naprosto bez zadání příčiny… jak on tomu nazval? Oh, jistě, volnou ruku….
dovoluji si to přeložit jako kopačky. Chce, abych se dala dohromady zase s Henrym, děkuji velmi pěkně. Sice
bych za normálních okolností byla dost naštvaná, že mě takhle odhání, jenže ejhle…,“ zarazila se ve svém
monologu a konečně se nadechla, „… já nevím, jestli nemá pravdu. S Henrym tu jsem celý tři dny, taháme ty
chudáky z trosek a ač to bude znít dost morbidně, je to strašně fajn.“
„Tak to už fakt musí být,“ neodpustila si Ginny.
„Jenže,“ zdůraznila vlkodlačice, „jakmile se tady objeví Remus, stačí abych ho ucítila, a mám pocit, že se mi
zježí vzrušením všechny chloupky na těle. O tom, co se se mnou děje při střetu s… ehm… ostatními smysly,
radši ani nemluvím. Ouuuuuu, co mám dělat?!“ poslední věta byla opět utlumena, když zabořila polštář zpět do
polštáře.
Nastalo ticho. Všechny tři dívky si vyměňovaly pohledy, i když Hermiona pořád ještě zpracovávala, co tu vůbec
všechno bylo řečeno. Zatím její mysl sežvýkala asi jen polovinu informací.
„A co chceš po nás?“
„Máme ti jako říct, jestli máš zůstat v Henrym nebo se vrátit k Remusovi?“ ujišťovala se Ginny.
Alice vykoukla zpoza polštáře. „Kdybyste to řekly… jo, to by se mi líbilo.“
„To přeci musíš vědět sama, s kým chceš být, ne?“
„Jenže já to NEVÍM!“ zoufala si.
„Merline, přeci musíš vědět, kdo… vždyť Remus a Henry,“ ušklíbla se Ginny, „to je jako černá a bílá. Cukr a
chilly. Snape a Křiklan na lektvary - úplný rozdíl.“
Hermiona si odfrkla. Zlatý Severus.
Ginny jí věnovala vědoucí pohled, ale nic na to neřekla.
„Možná právě prototo je to tak těžký,“ pokrčila rameny Tonksová. „Proto, že jsou tak rozdílný. Třeba sladká
chilly omáčka, kterou mi Harry jednou dal na špagety, který… no… ehm… prostě to bylo dobrý. Rozdílný
nemusí znamenat neslučitelný. I když nevím, toho Henryho moc neznám.“
„Henry je… kamarád,“ chytla se hned Alice slova. Zoufalá. „Odmalička, moje první láska, první vážnější
známost… byl se mnou vždycky, v dobrý i zlým, dalo by se říct. A Remus… neznám ho vlastně ani rok, teda
vlastně znám, ale když mě učil, tak jsem ho nevnímala jako chlapa. Vážila jsem si ho, ale nikdy nic víc. Když
mě kousnul, zapřísahala jsem se, že ho budu do smrti nenávidět a… a… pak… Stejně se mi během pár
mizerných týdnů nějak dokázal… proplížit až k srdci a tam si vybudovat svůj pelech… omotat si mě okolo prstu.
Nevím kdy, nevím jak, ale… grrr…“ zavrčela a znovu se překulila na posteli.
„Nejsem si jistá, jestli to je Remus, kdo si tu někoho omotal,“ neodpustila si Ginny rýpavě.
Nechápala.
„No, nevím, jak vy, ale já jsem si teda všimla, že za poslední tak… dva měsíce,“ otočila se na Alici, aby se
přesvědčila, že se v časovém intervalu nespletla, „je Remus… nechci říct jako vyměněný, ale že se sakra snaží
se sebou něco dělat.“
„To je fakt. Viděla jsem u něho tři nový košile. Tolik jich nevyměnil za dobu, co ho u Řádu znám,“ vložila se do
toho Nymfadora a snažila se u toho se švihnutím posadit, ale dosáhla jen toho, že se praštila o pelest do
achilovky. „Úúúúúúú…“
„Dokonce se prý ptal mámy, jestli by ho nenaučila vařit nějaký… cizrnový saláty,“ pokračovala Ginny
nevzrušeně, „nebo tak něco. A nezlobte se, ale Remus mi vážně nepřijde jako typ, co by přešel na zdravou stranu
nebo vegetariánství.“
Všechny se otočily na Alici, ale ta se snažila tvářit, jako že tam není. A že to rozhodně není ona, kvůli které by
se Remus učil vařit salát z cizrny. Mimochodem její oblíbené jídlo.
„Já vím, že to dělá kvůli mně. Že hodně věcí dělá kvůli mně, jenže… no…“
„Jenže co?“
Naléhaly na ni, když mlčela.
„Já si pořád říkám, že jestli to má budoucnost,“ přiznala.
„Jak jestli to má budoucnost?“
„No vždyť… ten věkový rozdíl a tak… A já nevím…“
„Tak moment,“ zarazila ji zrzka, „jestli řešíš tohle, tak to je trochu jiný problém. To neřešíš jestli Henry nebo
Remus, ale jestli Remus vůbec.“
„Co máte s věkovým problémem?“ nechápala Tonksová.
„Remus je starší. O dost.“
Pokrčila rameny. „Harry je ode mě mladší. O dost. Víc, než je společnosti milé, říkají o mě, že jsem na zajíčky.
Div ne na děti, je sotva dospělý.“
„No jo, jenže to je něco jiného,“ bránila se Alice. „Za deset let tohle nikdo nebude řešit a…“
„Za deset let bude rozdíl mezi námi pořád stejný,“ přerušila ji žena, vlasy se jí naštvaně změnily na temně rudou.
„To se nezmění, nikdy. A ke všemu, to co bude za deset let, budu řešit za deset let.“
„Jenže to právě nejde.“
„A proč by to nešlo?“ mračila se bystrozorka a na důkaz svých slov švihla rukou. Jen Ginnina pohotovost
zabránila další katastrofě v podobě svíčky spadlé na koberec. „Myslíš, že když si najdeš někoho adekvátního
věku, že ti to zaručí šťastný život až do smrti?“
„Ne, to ne, ale…“
„Jestli je jedinou překážkou věk, tak…“
Hermiona je už moc neposlouchala. Vlastně celou tu dobu poslouchala spíše jen na půl ucha. Měla dost starostí
se svojí vlastní hlavou. Jako kdyby ten Alicin problém odněkud znala. A věkový rozdíl. A…
„Ty k tomu nic neřekneš?“ vytrhla ji Ginny ze zadumání.
Nechápavě zamrkala. „Cože? Co bych k tomu měla říkat?“
Pokrčila rameny. „Tvůj názor, řešíš to taky? Snape je pokud vím stejně starý jako Remus.“
„Nevím, proč bych to měla řešit,“ zavrtěla hlavou a vyhrabala se zpod deky. Měla na sobě jen prádlo a tenkou
košilku, Merline, jak jsem se do tohohle dostala. „Chodím s jedním z tvých bratrů, pokud sis ještě nevšimla.“
„Jo, něco takového jsem postřehla.“
„Nevíš, kde mám oblečení?“
Mávla přes rameno. „Támhle přes židli. Víš vůbec, jak ses sem dostala?“
Polkla. Představu by měla. Sice neměla absolutně tušení, ale Severus jí slíbil… Ou, Merline, teď se bude bránit
asi hodně špatně. „Ehm… popravdě nemám tušení. Někdo mě sem donesl?“ zkusila to nezaujatě, zatímco se
soukala do kalhot.
„Jo,“ odvětila zrzka v hlase jasně naznačeno, že víc jí neprozradí, když se sama nezeptá.
„A kdo?“
„Kdo asi?“ nadhodila.
Bezva. Ne že by Severusovi nebyla vděčná, ale…
„Brácha, kdo jiný,“ dodala mladší dívka s úšklebkem.
Charlie? No jistě, kdo jiný.
„Usnula jsi v půlce porady. Teda takhle, v půlce jsme si toho všimli, tak tě Charlie uložil sem, stejně jsi byla v
dost… nepoužitelném stavu.“
Skvělé. Hermiona nevěděla, jestli by měla být ráda nebo ne. Ano, Charlie byl její přítel, ale přišla se Severusem,
slíbila mu, že mu pomůže s čím bude třeba. A potom si usne a… „Nebyl někdo naštvaný? Myslím kvůli tomu, že
jsem usnula?“
„Nemyslím si. Všichni naopak ocenili, že jsi Moodymu dala najevo, co si všichni myslí o jeho sáhodlouhých
přednáškách.“
„O čem zase mrmlal?“
Pokrčila rameny. „Jak to mám vědět, já ho neposlouchala.“
Hermiona sáhla do skříně, kde visel její svetřík, když se náhle zarazila. „Jaktože jsme všechny tady? Kdo zůstal
v Londýně?“
„Skupina číslo dvě,“ odvětila zrzka. „V noci se tam stejně nedá skoro nic dělat. Do těch trosek dole se není
možný probojovat ve dne, natož po tmě. Začátek další záchranné akce: 7:00.“
Hermiona si přehodila přes ramena lehkou mikinu, když se zamračila na hodiny. „Ale vždyť je…“
„… za deset minut jedenáct.“
„Jo.“
„Alice přišla před chvílí z noční směny, já čekám na zprávy od kluků a…“
„A to jste mě nemohli vzbudit?“ naštvaně práskla dveřmi od skříně.
„Promiň, ale považovaly jsme tvoje zdraví, který za ty tři dny zapomnělo, co to je spánek, za důležitější.“
„Děkuji pěkně,“ odsekla naštvaně.
„Nemáš zač,“ ušklíbla se zrzka.
„Mio,“ vložila se jim do toho Alice, „jsem si jistá, že jeden den se to tam bez tebe obejde. Co kdyby sis zkusila
si…“
„Tím si právě nejsem tak jistá,“ zavrčela si ještě pro sebe, ale to už zmizela za dveřmi, kterými tak trochu… i
když zcela nezáměrně… práskla.
V pokoji nastalo ticho.
„Nezdá se vám, že začíná být někomu trochu podobná?“
Tonksová i Ginny vrhly po Alici pohledem. „Trochu?!“
***
„Hermiono!“
Harryho tvář nakoukla do stanu se zraněnými. Podívala se na něho a rozhodně nebyla jediná. Téměř všichni,
kteří se mohli byť jen trochu zvednout, se začali soukat na lokty, aby z Vyvoleného zahlédli byť jen pitomý
pramen vlasů.
Kývnutím jí naznačil, že s ní potřebuje mluvit.
Ne, že by šel zrovna vhod… pomyslela si. Omluvila se ženě, kterou před hodinou vytáhli z trosek a teď ji museli
probrat, aby se jí mohli zeptat, jestli byla v místnosti sama nebo mají pátrat ještě po někom. „Hned jsem zpátky,“
řekla jemně. Předala plánek spadlého centra Lucy a vydala se za Harrym. Čekal na ni v jejím stanu, společně s
ním i Remus. A oba se tvářili dost…
„Co se…“
„Neviděla jsi Snapea?“
Zamrkala. Tohle se jí nelíbilo. „Ne, neviděla. Naposledy včera večer. Na poradě. Proč?“
„No právě, my taky.“
„Co se děje?“ nechápala.
„Od tý zprávy včera večer ho nikdo neviděl.“
Zarazila se. Uniklo ji snad… oh, jistě, vždyť usnula, určitě jí něco uniklo. „Od jaký… zprávy,“ zeptala se trochu
ostražitě.
Vyměnili si nechápavé pohledy. „No o Tkalcovské ulici.“
Stále byla mimo.
„Byla mezi zasaženými místy.“
„Zasaženými čím?“ Sakra, to to z nich musím tahat?!
„Smrtijedy. U Merlina, cos dělala včera na poradě?“ nechápal Harry.
Mávla rukou. Dost špatně se přiznávalo, že zatímco tam někdo řešil takové příšerné věci, tak ona si lebedila na
sedmém obláčku nevědomí. „To… ehm, neřeš. Prostě mi vysvětlit, co se stalo a co s tím má společného
Severus.“
Harrymu se trochu zavlnilo obočí. Hermioně to přišlo něco jako poznání nebo ujištění, ale než se mohla zeptat,
ujal se slova vlkodlak.
„Už skoro tři dny řádí Smrtijedi jako černá ruka.“
„To jsem si všimla,“ mávla rukou kamsi ven, k neutěšeným troskám.
„To nemyslím, nic tak velkého. Jen malé akce, zaměřené na malá místa, na rodiny, na domy. Jako kdyby si
vytipovávali cíle, na kterých se chtějí… mstít.“
„Mstít?“
„Stará skladiště, domy bývalých překupníků, drobných obchodníčků. Buďto něco hledají nebo… se mstí,“ dodal
Remus trochu ostražitě.
„Jedním z cílů se stala i Tkalcovská ulice.“
A náhle jí to v hlavě secvaklo. „Ale tam přeci bydlí Severus!“
Přikývli. Svorně. „Přesně.“
„Ale v domě přeci…“ začala pomalu. Měla strach to skoro vyslovit, nemohl tam přeci být, neprospala tolik času,
aby mohl…
„Nikdo tam nebyl.“
Úleva.
„Ale to nic nemění na faktu, že z toho domu nezbylo nic.“
Zalapala po dechu. „To jako…“
„To jako vůbec nic,“ přikývl Remus. „Sám jsem tam byl přivolán poplachem. Magický oheň, nezbylo nic, ani
trosky. Jen popelavý kráter.“
Chvíli nevěděla, co má dělat, ani co si myslet. Tkalcovská ulice, Severusův domov, místo jeho dětství i vitrína s
fotografií chlapečka v námořnickém, to všechno bylo pryč. Jako mávnutím proutku. Doslova.
„A co… co Severus? Ví…“
„Ví,“ přikývl Harry. „Dozvěděl se to včera na poradě.“
„A co…?“
„O to právě jde,“ nenechali ji domluvit.
„Vůbec nic.“
Nechali slova vyznít do ztracena, jako kdyby čekali, že sama volně naváže, ale ona prostě nevěděla, co by měla
říci. „Jak…? Nic…?“
„Prostě nic,“ pokrčil mladší rameny.
„Dozvěděl se to z hlášení. Chtěl jsem mu to říci dřív, ale nedostal jsem příležitost. Tohle nebyl nejlepší způsob,
jak se o tom měl dozvědět, ale stalo se a on… prostě nic. Popravdě jsem čekal, že tomu nebude chtít věřit, že se
tam rozhodně bude chtít jít podívat, že začne nadávat… ale on… nic. Ani okem nemrkl.“
„Možná to místo prostě nemá rád,“ snažil se nadhodit Harry, i když podle hlasu tomu sám nevěřil.
„Tobě by nevadilo, kdyby Zobí ulice padla popelem?“
„Ne. Teda… no… možná jo. Já nevím, to místo jsem nikdy neměl rád. I když pravda… žil jsem tam deset let…“
„No právě. A tady, pokud vím, žil Severus celý život. Nemůže to prostě jen tak přejít a…“
„To rozhodně nepřejde,“ zamumlala Hermiona zamyšleně. Věděla, jaký vztah k tomu místu Severus měl a
rozhodně si nemyslela, že by jeho ztrátu prostě jen tak přešel. Ale pokud to udělal, znamenalo to jedinou věc masku. Jenže už stačila pochopit, že čím déle podobné masky Severus nosí, tím hůře se jich potom zbavuje.
Musela za ním. „Kde je?“ vyhrkla nakonec, vůbec nevnímala, co jí Harry říká.
Zarazil se. „No, to právě nevíme. Od včerejška ho nikdo neviděl. Tak jsme si mysleli, jestli…“
„Musíme ho najít. Kde jste všude byli?“
„Na Ústředí. V Tkalcovský. V táboře a tady. Jiný místa nás nenapadají.“
„Ani v táboře nebyl?“
Zavrtěli hlavami.
„Tedy na místech, kam jsme mohli,“ přiznal Harry, „třeba do jeho chatky se nedostaneme, že jo.“
Přikývla. Měla pár tipů na místa, kde by mohl být. A rozhodně je byla ochotná zkusit. „Postarám se o to.“ Oba
dva je minula, ani se neotočila. Ještě nakoukla do stanu, aby Lucy oznámila, že jde hledat Snapea a pak…
„Právě jste se minuli.“
Zmrzla na místě. „Cože?“
Druhá dívka zvedla oči od chorobopisu. „Právě jste se minuli.“
„On tu byl?“ vyhrkla nevěřícně. „Snape?“
„No. Donesl nám nějaký lektvary,“ ukázala na stolek, kde trůnily důkazy jejích slov, „a zase zmizel.“
Hermiona chvíli postávala na místě, neschopna pohybu ani slova. Očividně se pátrací akce odkládá, ale stejně jí
něco nesedělo.
„A… jaký byl?“
Lucy očividně opět nechápala. „Jak jaký? Normální? Sarkastický, naložený asi jako špatně zavřené ančovičky.
Proč, děje se něco?“
„Vůbec ne. A neříkal, kam jde.“
Pokrčila rameny. „To fakt ne a já se neptala. Ale asi do tábora, kam jinam, ne?“
Přikývla, pravda. Kam taky jinam. „Dík.“
***
Pátrací akce skutečně mohla být odložena na neurčito. Severus pobíhal po laboratoři v táboře a všechny okolo
pěkně proháněl. Jelikož se tam však pohybovali jen ti, kteří měli mít chvíli volna, nesetkávalo se jeho „nadšení“
s velkým ohlasem. Naopak na něho všichni vrčeli jak špatně naladěné hudební nástroje. A podle toho, co se
Hermiona dozvěděla, to tu takhle probíhalo už od včerejšího večera.
Severus sem zamířil očividně hned po radě a podle slov všech se choval… zcela normálně.
Což bylo… nepříjemné.
Člověk se zatraceně nemůže chovat normálně, když mu shoří domov. A už vůbec ne, když to je druhý domov za
poslední rok. To je prostě nemožné! I když se jmenujete Severus Snape.
Ještě chvíli postávala u dveří a pokoušela se zjistit, co má dělat. Muž přecházel mezi kotlíky a komandoval
všechny, kteří mu zde „pomáhali“. Očividně s láskou vzpomínal na učitelská léta v Bradavicích. Jeho komentáře
byly totiž stejně plytké jako tehdy.
Jenže v tom to přesně bylo a Hermiona to pochopila. Ten jeho klid, zcela dokonalý, bez prasklinky, bez
výkyvu… strojený klid. Maska. Ulita.
A ona byla rozhodnuta, že ho z ní musí dostat.
„Severusi. Severusi!“ konečně se jí podařilo upoutat jeho pozornost, „mohl bys na chvíli? Potřebovala bych s
tebou mluvit.“
„Nepočká to?“
„Jsi tu nezbytně třeba?“
Všichni se na něho podívali, v očích jasně vepsaný názor na celou věc. Všichni věděli, že lektvary, které bublají
v kotlíkách zvládnou i studenti třetího ročníku, natož oni, takže jeho přítomnost nepotřebují. V tuto chvíli byla
dokonce spíše nevítaná.
Muž ji sjel pohledem, ale poté přeci jenom pronesl další komentář k pomocníkům a následoval ji. Následoval ji
až do jejich bývalé společné chatky a rozmýšlel nad tím, co mu může tak naléhavého chtít.
Vešel za ní, zavřel dveře, zabezpečil proti odposlechu. Tohle vypadalo na závažný rozhovor.
Ani nevíš, jak moc.
„Posaď se,“ posunula do středu chatky židli.
„Proč?“
„Prosím.“
Na čele se mu prohloubila vráska, ale přesto místo přijal. Nechtěl se dalších pět minut hádat o to, jestli… víc už
si ani pomyslet nedokázal, protože v další chvíli se mu vtlačila mezi kolena a pevně ho k sobě přitiskla. Ruce
obalené okolo jeho ramen, jeho tvář ne zcela zatlačena proti jejím ňadrům. Ehm… co to…?
„Je mi to líto,“ šeptla do černých vlasů. „Je mi to líto.“
Co jí je…? A potom jako kdyby dostal kopanec do břicha. Jak o tom ví? Celý den pobíhal sem a tam, jen aby na
to nemusel myslet. Jen aby se vyhnul té chvíli, kdy bude nucen si připustit, že jeho domov je navždycky v
nenávratnu.
Nejdřív Bradavice a teď jeho dům. Už nemá nic. Absolutně nic!
A celý den se mu to i dařilo. Až do teď.
Tak proč za ním přišla… proč ho nutí na to myslet. Vždyť on nechtěl! Nechtěl! Nepotřeboval nad tím přemýšlet!
Neměl ten dům rád, nebylo tam příliš šťastných vzpomínek, ale byl to domov. Místo, kde vyrůstal… místo, kde
měl vše.
Ne, nepotřeboval!!!
„Strašně moc líto.“
Z hrdla se mu vydral trhaný nádech. Nedokázal ho potlačit a k jeho smůle se až příliš podobal vzlyku.
Už nemá nic. Žádné vzpomínky, fotky, knihy… nic. I to málo, co měl doma a ne v Bradavicích, zmizelo v
nenávratnu. Nemá nic.
Nic!
Ještě pevněji ho přitáhla k sobě. „Klidně breč.“
Přitiskl ji k sobě, objal ještě pevněji, zabořil tvář hluboko do látky její košile, aby slzy nebyly vidět.
Ani netušila, jak strašně moc to v tu chvíli potřeboval.
Kapitola 62. - Na dotek dlaně
Její ruce jemně laskaly černé dlouhé prameny. Dávaly si na čas, prodíraly se tou záplavou, jako se krtek
láskyplně prodírá voňavou zeminou. Pomalu, láskyplně, nebylo kam spěchat… Tam venku teď nebylo nic, jen
další starosti a povinnosti. Ale to je teď netrápilo, ne dnes. Ne teď.
Jediné, co teď bylo důležité, byla hlava ztěžklá starostmi, a její dlaně, pomalu laskající znavené skráně. Jako
kdyby se s každým dotekem pokoušela část jeho smutku odehnat, trýzeň zaplašit a zoufalství zamknout do toho
nejpevnějšího trezoru.
Spokojeně vydechl, pootočil hlavu blíž k její laskavé dlani, nejspíš zcela bezděčně. Nasál její vůni nevinnosti,
než se opět uvelebil a nechal o sebe pečovat. Alespoň na chvíli. Alespoň na chvilku mít pocit, že tenhle všivý
svět má ještě nějaký smysl. A místo pro něho.
Nechala ruku sklouznout z vlasů na tvář. Přejala konečky prstů po obočí, po hluboké rýze mezi ním… pryč s
ní… po klenuté lince nosu. Nikdy neměla šanci ho takhle pečlivě zkoumat, nikdy jí to nedovolil. Teď však bylo
dovoleno vše. Všechno, co by studenti ve spojení se Severusem Snapem považovali za nemožné, se stávalo
skutečností.
Mám taky právo na chvíli klidu… lásky…
Tím druhým si nebyl jistý. Ano, ještě před několika měsíci věděl, že ho dívka miluje. Dětsky a bláznivě. Jenže
teď si nebyl jistý, po jeho odmítnutí by z toho citu nemělo logicky zůstat vůbec nic. Ale to by tu přeci nebyla.
Nebo tu možná zůstávala jen ze soucitu, z přátelství, z… to bylo jedno. Nechtěl to vědět. Nedíval se jí do očí,
nechtěl si tam přečíst důvod svého zklamání.
Raději dál slepě přijímal všechny její doteky.
„Měla bys jít,“ prolomil Severus po nekonečné době ticho v chatce. Tma byla prosvětlena pouze jedinou svící,
jako světlem na konci tunelu. Víc po příchodu rozsvítit nestihl. Ležel na lůžku, s hlavou v jejím klíně, nehybný.
Ani ona se nehýbala. Kromě nehlučného tance její dlaně seděla nahnutě, ztracena ve vlastních myšlenkách.
Ani teď se nezdálo, že by ho slyšela.
„Já vím,“ řekla nakonec.
Hřbet ruky lehce přejel po strništi na tváři, přes špičku nosu… byla studená… a potom ke rtům. Nedotkla se jich,
přesto je lehce pootevřel jako žíznivý na poušti, toužil po tom doteku. Alespoň naposledy.
„Nechci,“ dodala.
Konečně otevřel oči, konečně se na ni podíval.
Nechce se jí? Proč? Proč se někomu nechce domů? Jsi přeci s Charliem, tak proč za ním nechceš? On tě má, ne
já, tak proč za ním nejdeš a jsi tu se mnou? Odpověz mi!
„Proč…“
„Dovol mi alespoň ještě chvíli věřit, že se nic neděje. Že tam venku nezuří válka… nepadají mrtví…“
Stáhl její ruku ze své tváře, do dlaně vtiskl polibek. „Po každé noci přijde ráno. Ať je sebedelší.“
„Ale ráno ti nezaručí, že s nocí odešla i temnota,“ sevřela víčka, jedna krůpěj přeci jen utekla. Viděla toho na
svůj věk až příliš.
„To ti nezaručí nikdo. A nic.“ Zvedl ruku, slzu setřel, i vlhkou cestičku, jako by nikdy nebyla.
Přikývla, ale stejně řekla. „Chtěla bych, aby to tak bylo.“
Malátně natáhl ruku a zachytil ji za čelenku v jejích vlasech. Nebránila se, ani když jí ji jemně stáhl dolů. Kadeře
se rozkutálely všude okolo… jen jich bylo tak málo. Sevřel pramínek v prstech, mazlivě. „Mládě.“
***
„Honem! Pospěš si!“ natáhl k ní dlaň, pevně sevřel, aby mu nevyklouzla, ani kdyby se země otřásala a rozběhl se
ještě větší rychlostí.
Alice lapala po dechu, hnala se za Henrym, spíš se nechávala táhnout. Nohy se jí už začínaly plést, kolena
praštěla a svaly se začínaly napínat. V hlavě zmatek.
Jak mohla být tak pitomá a zapomenout, že je dneska úplněk! JAK! Ještě před pár měsíci by přísahala, že
zapomenout na to rostoucí oko na obloze je absolutně nemožné. Tak jak…! Ještě že vedle sebe měla Henryho,
který jí to připomněl. Jinak by snad byla nucena projít přeměnou přímo tam, na provizorní ošetřovně, před zraky
všech těch vyděšených, zraněných lidí. Jako kdyby si už nevytrpěli dost. Třeba by se mezi nimi našel někdo, kdo
by nakonec splnil to, co by měl každý normální člověk, a pronesl nad ní smrtící kletbu. Aby zachránil je, aby
ulehčil jí…
Ne, nemělo cenu to řešit, mohla jen zarýt nehty do Henryho dlaně a modlit se. Ať to stihnou, Merline, ať to
stihnou!
„Měla jsi svůj lektvar?“ zaslechla od něho.
Zamrkala. Cože se to ptal? Slyšela, ale její mysl začínala být zastřená zvířecí mlhou.
Mladík před ní zaklel, ale nepustil ji. Naopak, zastavil tak prudce, že mu zcela nezáměrně skončila v náruči.
Vyděšená a zpocená z běhu i zděšení.
„To bude dobrý,“ šeptl ještě, než se společně s ní přemístil.
Les je přijal svou vlahou a trochu chladnou náručí. Pro jejich vlhká těla to bylo jako kbelík ledové vody, ale ani
tahle sprcha nebyla v tu chvíli podstatná. Vlekl ji… ano, teď už skutečně vlekl. Její končetiny se začínaly kroutit
v tom podivném tanci s měsícem, přijímaly podobu zvířete.
Zaklel.
Věděl, že by ji tu měl nechat, bylo to nejbezpečnější, ale chatka odtud nebyla ani sto metrů daleko. A tam uvnitř
přeci jen bude větší bezpečí. Pro ni i pro ně. Pro ostatní, kterých tu venku bylo skutečně pomálu, v tuhle chvíli
spíš nikdo, ale… jakou měl jistotu, že si vzala svůj lektvar? Že ho v další vteřině nerozsápá na cucky?
Jistotu neměl žádnou.
Popadl ji pevněji, ne za zápěstí, ale za předloktí. A táhl ji, doslova. Mohl by ji i nést, ale ani on nechtěl riskovat,
že ho v zápalu boje s přeměnou poškrábe, nebo hůř… pokouše.
Už kvůli ní.
„Ještě kousek!“ zavolal na ni, popadl ji i druhou rukou. „Kousíček!“
Z hrdla se jí vydralo zavytí, tady už nebyl lidský rozum.
V jeho hrdle pumpovala krev, strach o holý život jí dal neskutečnou rychlost, ale adrenalin zatemňoval mysl,
zastíral zdravý rozum jako noc padá na noční hladinu.
Posledních několik kroků, tlapa se mu vytrhla. Viděl, jak se jeho kamarádka vzpírá, kroutí se a skučí, stále ještě
na půli cesty mezi člověkem a vlkem. Teď už to bylo vabank, musel doufat, že alespoň Lupin si lektvar vzal.
Hůlkou otevřel dveře vlkodlačího hnízda, popadl kroutící se zvíře za kůži a zcela nešetrně, ale bez jiné možnosti,
ji vhodil dovnitř.
Petlice zaklapla.
Henry se sesunul na zem. Zvládl to, Alice byla v bezpečí.
***
Hermiona sebou trhla. „Vytí?“
„Je úplněk.“
„To už je noc?“
Ano, to už je noc.
„Alice!“ uvědomila si. „Musím jít, budou mě potřebovat.“
Neuhnul, jen nadzvedl hlavu. Vyklouzla zpod něho, lehce ale rychle. Pod jeho hlavou náhle zela prázdnota, v
jeho duši ještě větší. Neměl nic, nic čeho by se mohl zachytit, kam se vrátit. Jen prázdné dlaně a mlčenlivé slzy.
Ne, i ty už vyschly.
„Běž,“ sklouzlo mu ze rtů.
Zarazila se, v půlce pohybu, jako když někdo zavolá štronzo. Polkla, nejistá. „Děsíš mě.“
Žádná ironická poznámka, žádné odseknutí, žádné ušklíbnutí… nic. Jeho se to netýkalo.
„Děsíš mě, Severusi!“ zopakovala vyděšeně. Nepomohlo ani to, když i on se zvedl z lůžka, náhle pevně stojící
ve své velikosti i síle. Po smutku nebyla ani památka, ale to nebylo dobré… on nezmizel.
Zkameněl.
Jako všechno v jeho tváři.
„Děsíš…,“ splynulo jí potřetí ze rtů, víc říci nedokázala.
Natáhl k ní ruce, dlaněmi sevřel její tváře, padly tam, jako kdyby tam patřily odedávna. Palci přejel přes rty,
jemně… bez doteku. Tohle dělal vždycky předtím, než ji…
Sevřela víčka, rty se samy lehce rozevřely.
… políbil.
Na čelo.
„Běž. A buď šťastná.“
„Kam jdeš?!“ popadla ho za ruku. Kdy na sebe navlékl plášť, netušila.
„Mám ještě práci.“
„Jakou?“
„Poslední úkol.“
Chtěla se zeptat, chytnout ho, nepustit ho, ale zaujalo ji něco jiného. Cosi ji hřálo v dlani, ale co to bylo? A
hlavně kde se to tam vzalo? Narovnala prsty, svírala ampulku. Stříbrná tekutina vířila po stěnách, jako kdyby
žila vlastním životem. Neměla tušení, o co jde. Vzpomínka?
„Proč?“ vydechla. „Co to…?“
„Jestli se nevrátím, podívej se na ni.“
„Ale…“
„Buď se vrátím sám,“ přerušil ji, „nebo mě nehledejte.“
„Ale…“
Další polibek, letmý a najednou… byl pryč. Přemístil se? Odešel? Nevěděla. Stála uprostřed chatky, opuštěná,
sama.
Jen ampulka v její dlani hřála, ale i tohle Severusovo teplo pomalu vychládalo.
***
„Kdes byla?“
Alice věděla, že by na tu otázku měla odpovědět, stále jí zvonila v hlavě. Zeptal se jí na to Remus ještě jako
člověk, nebo to už bylo jen tiché vrčení? Sama netušila, její hlava už neviděla rozdíl. Ležela a děkovala
Merlinovi.
„Mládě,“ šťouchl ji do hlavy studený čumák. Studený ale ten nejpříjemnější. „Mláďátko moje, měl jsem strach,“
zakňoural jí do ucha, než se na ni celou vahou svalil. Zalehl ji vlastním tělem, zachumlal ji pod sebe jako
ohromná duchna, pod kterou uleháte, jako velká mámina náruč, do které se schováváte.
Už bylo dobře.
Tedy mělo by být, kdyby náhle neucítila, jak její srst projíždí jeho horký dech. Ale tohle nebylo to obvyklé
foukání, kterým ji uklidňoval, tohle bylo zběsilé ňufání. Remus jí očichával srst, každou vteřinu s větší razancí, v
mnohonásobnou naléhavostí. A zuřivostí.
Z hrdla se mu vydralo vrčení.
„Co je?“ nechápala. Její mysl byla stále ještě trochu zmatená přeměnou. Nedokázala se adaptovat tak rychle jako
její společník. A teď skutečně nechápala, co se děje.
Zavrčel.
„Co se děje?!“
Zuřil, v jeho očích žhnulo. Snad poprvé na ni hleděl vlk.
Potřetí už se zeptat nedokázala, spatřila jen jeho srst, která se při pohybu zaleskla, než rozrazil dveře a zmizel
venku. Divoký, zdivočelý, mimo smysly…
„Remusi!“
Vyrazila za ním. Její tlama se jednou zakymácela, příliš rychlé pohyby, příliš brzy. Ale nic z toho teď nebylo
podstatné, důležitý byl jen on. Možná si nevzal lektvar, možná…
Teď Merlinovi neděkovala, proklínala ho.
Vyběhla ven, nasála vzduch. Ne, venku mimo chatky nikdo nebyl, jen několik málo studentů spalo uvnitř. To
bylo jediné štěstí, spíš jen jeho střípek. Vlkodlak byl nebezpečný a nemuseli jste mu stát tváří v tvář.
Jenže Remusovi očividně nešlo o ty spící děti, alespoň ne o všechny. Šlo mu pouze o jediné z nich.
O jednoho.
Konkrétního.
O Henryho.
Kroužil kolem jeho chatky a hledal skulinu. Jakoukoliv slabinku, skrze kterou by se k němu mohl dostat a
rozsápat… rozsápat… rozsápat… rozsápat…
To slovo pronikalo z jeho mysli do každého pohybu. Vlk měl naprostou převahu nad jeho tělem, řídil pohyby i
rozum. Spíše pudy. A chránění si svého území, to byl jeden z nejsilnějších pudů.
Našel.
Co může být větší skulina, než dveře. Rozběhl se a celou svoji vahou do nich narazil. Jako beranidlo.
Prohnuly se.
Zaúpěly.
Ale zůstaly stát.
Musel se rozběhnout podruhé. „Je moje!“ křičel, lesem se rozneslo vytí.
„Nech toho!“ zavrčela na něho.
Neposlouchal.
„Říkám ti…“
Další náraz, dřevo prasklo. Ani magie ho nedokáže chránit věčně.
Teď už Alice musela jednat, domluva očividně nezabírala. Jediným skokem se dostala mezi Remuse a jeho
dřevěnou oběť. Vrčela. „Nech-ho-na-pokoji.“
Vycenil na ni zuby. Nesouhlas. „Jsi moje! A on nemá právo mi tě brát!“
„Jsem tvoje!“
„Lžeš!“ vyjel po ní zuby. Nejspíš ji chtěl jen vyděsit, ale… podařilo se. „Cítím ho z tebe. Nedovolím…“
Jistě, musel ho z ní cítit. Při přemístění se k sobě tiskli, oba zpocení skrz na skrz. Ale tohle… nestačila pomyslet
víc, jeho další výpad byl veden i přes její vlastní přítomnost. Tady nebyla logika ani rozum, nebylo tedy ani
vysvětlování.
Na hrubou sílu se musí hrubou silou. Naježila se, zavrčela. Ne, rozhodně nebyla jeho mládě, v tuhle chvíli už ne.
Její svaly se napjaly, klouby zapraštěny, když se proti němu vrhla. Dvě síly proti sobě, dvě ničivé vlny běžící si v
ústrety.
Skončila přímo na něm, nechtěla mu ublížit, alespoň ne nárazem, jen ho srazit k zemi. A potom ho srazit.
Jediným pohybem tlapy.
Zaúpěl, zakňučel.
Stáhnul se.
Tlamu měl obalenou krví, vlastní krví. Na tváři hluboké rány.
Ale tam v tváři, to byl Remus. Byl zpátky.
A v jeho očích - zděšení.
Bezbřehá hrůza.
Zaúpěl, zakňučel a potom… utekl.
Možná se i chtěla vydat za ním, ale její tlapy se náhle rozechvěly šokem. Klesla na zem, na dřevěnou verandu
pobořené chatky. Naštěstí vydržela, k jejímu i jeho štěstí. I Henryho, jehož splašené srdce slyšela bušit až sem.
Zuboženě se stočila na zápraží jako věrný pes a uložila se k odpočinku. Neboj, hlídám tě. Spi.
***
I na druhé straně Anglie spali, tedy alespoň někteří.
Mladý muž sebou trhal pod přikrývkou, jeho rty se kroutily do mlčenlivých výkřiků. Záblesk, musel se mu
vyhnout… trhl sebou, prsty zaryté do přikrývky.
„Co je?“ vydechla Tonksová vytržená ze snu.
Chvíli ji trvalo, než si uvědomila, co se děje… kdo je to škubající se tělo vedle ní.
Rozsvítila.
„Harry, vzbuď se,“ zašeptala.
Nereagoval. Naopak jeho pohyby začaly být víc trhané, z hrdla se mu dral přerývaný dech… přes zaťaté zuby,
jako by trpěl v mukách. A potom si toho všimla. Těch černých, matně probleskujících paprsků, které se mu
jemně jako černá stužka obepínaly okolo zápěstí. Stále víc a víc… pevněji…
Zalapal po dechu.
Rozsvítila víc. „Harry!“ převrátila se těsně k němu, připravená se o něho bít s čímkoliv, co by se jí ho pokoušelo
vzít. Jeho zápěstí však náhle byla volná, po černých stužkách ani památky.
„Co… co… co je?“ vytrhnul se ze spánku. Dezorientovaný.
Neodpověděla hned, její oči hypnotizovaly zápěstí. Musela se jich i dotknout, aby se ujistila, že tam skutečně nic
není. Nebylo, Merline děkuji. „Nic, jen noční můry,“ usmála se na něho, na ruku vtiskla drobný polibek.
Vydechl, jeho dech se vracel do normálu. Čelist ho bolela, určitě od zaťatých zubů. Zoufale si projel rukou
vlasy. Tu druhou nechal v jejím sevření, potřeboval cítit, že není sám. Promnul si oči. „Děkuju.“
Přikývla. „Chceš o tom mluvit?“
Zavrtěl hlavou. Ne, nikdy nechtěl. Ale přesto…
„Byla tam voda.“
… to vždycky řekl.
„Spousta vody, nejspíš moře. Viděl jsem vlnu, obrovskou… řítila se přímo na mě. Zíral jsem na ni, chtěl jsem ji
zastavit… alespoň myslím, že jsem chtěl a potom… potom…“
„Co?“
„Potom jsi mě vzbudila,“ věnoval jí plachý úsměv. „Byla to jen vlna,“ dodal hned, než se otočil na bok.
„Jestli tak moc toužíš po moři, vezmu tě zítra na pláž,“ přitiskla se mu k zádům, „dostaneš křidýlka a kruh…“
„Já ti dám kruh, to budeš vidět!“
***
„Děkuji všem, kteří se dnes narychlo sešli na poradu,“ začal Kingsley vážným hlasem. Členů Řádu tu bylo
skutečně pomálu, několik stálic a rodina Weaslyeova, tak by se daly shrnout řady Fénixů. Šlo by to i slovem
bída, ale to se neříká.
Těch několik málo tváří, které se tu mohly sejít, sledovalo bystrozora s nepokrytým zájmem a snad i nejistotou.
Rychlé porady = špatné porady. Negativní zprávy si žádaly rychlého konání, nikoliv ty dobré. Na ty bylo
vždycky času dost.
„Další útok?“ zeptal se někdo.
Přikývl.
„Kolik mrtvých?“ hlesla Molly do ticha. Ne že by ostatní tuhle skutečnost nechtěli vědět, jen neměli odvahu se
na ni zeptat.
„Žádní,“ vydechl Kingsley, ale z nějakého důvodu to neznělo vesele. Jako kdyby mohlo být ještě něco horšího,
než tohle. Ale to snad nebylo možné, nebo ano?
Nikdo nechápal, odvaha na další dotaz však nebyla. Ani Molly ji neměla.
„Uprostřed noci naše senzory na ministerstvu zaznamenaly výkyv magie. Trval asi vteřinu,“ oznamoval pomalu,
jako kdyby se jemu samotnému do rozuzlení nechtělo. „Říkali jsme si, že to byl nejspíš omyl. Žádná magie tak
rychle nezmizí, její intenzita musí pozvolna klesat. Po několika hodinách jsme však zjistili, že se o omyl
nejednalo.“
Ticho.
„Tak už se sakra vyžvejkni!“
„Ten výkyv byl tak ohromný, že se senzory rozbily. Nebyly schopny takovou míru magie unést.“
Všichni zkameněli, nechápali.
„Ale to přeci… to je nesmysl!“
„Taková magie přeci není možná!“
„To jsme si mysleli taky. Dokud nám nepřišlo hlášení z ostrova Lewis. Tamní rybáři se dušují, že se proti nim v
noci zvedla vlna vysoká dvacet… pater. Tvrdí, že z ničeho nic se proti nim vzedmula a potom… prostě zmizela.
Jako kdyby tu vodu někdo v poklidu nalil zpátky do oceánu. Na pobřeží si toho nikdo nevšimnul.“
„A nemohlo to být…“
„Doba výkyvu magie se shoduje s jejich výpověďmi. Dále také uvádějí, že se tou dobou na hladině objevily
černé pásy, oni to popisují, jako kdyby se tam na vodě objevil asfalt - černá, hustá hmota.“
„Černá stuha?“ zamračil se Artur.
„Jsem si téměř stoprocentně jistý,“ přikývl bystrozor.
„Černá stuha?“ zamračila se Ginny. „Co to je?“
„Ginevro, co ty tady děláš?“ rozčílila se její matka.
Pokrčila rameny. „Nechali jste otevřeno.“ Potom se však již věnovala Kingsleymu.
„Černá stuha se říká magii - pochopitelně černé - která se objeví při jejím použití. Mnoho těch, kteří se s touhle
magií setkají, tvrdí, že kouzelník, který ji použije, má okolo rukou cosi jako černé mašle. Je to důsledek užití
černé magie.“
„Říkal jsi ale, že ta vlna nikoho nezabila.“
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Ať ji vytvořil kdokoliv, zrušil ji dřív, než mohla někomu ublížit. To však nemění nic na
faktu, že tu máme co dočinění s kouzelníkem, který ve svých rukou svírá tu nejsurovější černou magii, na jakou
můžeme narazit. A jak se zdá, tak po útoku na obchodní centrum a famfrpálový stadion jenom roste.“
„Ty-víš-kdo?“ ozvalo se z davu.
„Ač se mi to příčí vyslovit, tak…ano. Nejspíše ano.“
Zaúpěli, není nad úžasné zprávy hned po ránu. Snad i zcela bezděčně začali všichni volat Merlina na pomoc, a to
už si mysleli, že horší to být nemůže. Pouze jeden z nich věděl, že může.
***
„Jdeš pozdě, Remusi,“ otočil se na něho Charlie, když opouštěl kuchyni. „Porada právě skon… Co se ti stalo?“
vydechl vyděšeně. Vlkodlakova tvář byla poškrábaná a oteklá. Od zmodralého oka, přes nos až po tvář. Rýhy se
táhly pravidelné a hluboké, nemuseli být extrémně chytří, aby pochopili, od čeho to má.
„Poškrábal jsem se,“ zamumlal na půl úst, než kolem všech zraků proklouzl do místnosti. Poradu prošvihl, a to
se po přeměně pokoušel zmobilizovat síly co nejrychleji. Trvalo mu však víc než půl hodiny, než se vůbec
dokázal vymotat z lesa. Merlin ví, jak daleko zabloudil.
„Merline, ty vypadáš,“ vydechla Poppy.
Výborně, na tu jsem zrovna chtěl narazit.
„Pojď, ošetřím ti to.“
„To je v pořádku, děkuji.“
„No to není v pořádku, cos dělal? Vždyť to máš samé jehličí a špínu, čistil sis to vůbec? Takhle se ti to akorát
zanítí.“
Odstrčil její ruku. Netoužil po dotecích ani po lítosti. Vždyť si to zasloužil. „Nech to být.“
„Ale Remusi, takhle ti tam zůstanou ošklivé jizvy a…“
„Tak ať!“ odsekl. Co se sakra všichni starají! Naštvaně opustil kuchyni, tady se očividně klidu nedočká. S
vrčivými poznámkami na všechno a na všechny, které minul, se zavřel u sebe v pokoji, neopomenul prásknout
dveřmi.
„Co jsem…?“ nechápala ošetřovatelka. Znala toho kluka léta, učila ho už jako studenta. Zažila jeho radosti i
bolesti, ale nikdy nebyl takhle nabručený.
Kingsley jen pokrčil rameny, měl teď vážnější problémy než vlkodlakovo bebí.
„Potřebuju s tebou mluvit,“ objevila se u něho Tonksová. „O samotě.“
„Nymfadoro, co tu děláš?“ zamračil se na ni. „Už hodinu máš službu. Jako tvůj nadřízený tě můžu občas
omluvit, ale nemůžu to dělat pořád. Tohle už přesahuje…“
„Vím, kdo stojí za těmi útoky!“ přerušila ho. Tiše, nechtěla, aby ji slyšel někdo další, ale říci to musela. Hned.
Než praskne zoufalstvím.
Lapl po dechu. „Kdo?“
„V soukromí!“
Popadl ji za loket a odtáhl do kouta, tam je snad nikdo poslouchat nebude.
„Kdo to je? A jak to víš?“
„Pojď někam jinam, tady…“
„Musíš mi to říct, Nymfadoro! Kdo to dělá?“
„Musíš mi ale slíbit, že to nikomu neřekneš a…“
„Kdo?!“ zatřásl s ní. „Kdo to je, Nymfadoro!“
Zašeptala.
Doufal, že se přeslechl. To přeci…
„Harry,“ zopakovala. „Harry to dělá…“
Kapitola 63. - Pozlátko lží
Hodiny zcela bezohledně ukrajovaly svůj čas, i když to okolo nich vypadalo, že tady se minuty zastavily.
Pokojem se rozléhalo ticho, jen oheň v krbu si popraskával dle libosti. Zrádce. Nikdo další však na jakýkoliv
zvuk neměl sílu. Pastorek se opíral o krb, Minerva seděla zaraženě v křesle zatímco její drobný kolega jí
levitoval nad hlavou. Jeho jindy bělostný nadýchaný obláček připomínal bouřková mračna.
„Nevěřím tomu,“ vydechl nakonec Remus. „Tomu se prostě nedá věřit.“
„Odpovídá to,“ připustil bystrozor.
Tonksová na svém místě tiše vzlykla. „Všechny ty…?“
„Všechny ne,“ zavrtěl Kingsley hlavou. „Troufám si říci, že pouze ty dva. Famfrpálové hřiště a obchodní
centrum. K famfrpálu má Harry vztah, možná proto ta katastrofa tam nebyla tak hrozná, ale…“ nemusel
dokončovat, všichni pochopili.
„A ten zbytek?“
Pokrčil rameny. „Ostatní útoky se staly mnohem později a v menší síle. Smrtijedi nejspíš jen využili zoufalou
situaci, aby se pomstili.“
Mělo by to být úleva, ale… nebyla.
„Myslím… tedy… on o tom nejspíš neví, že ne?“ chytal se vlkodlak stébla. Skutečně nechtěl připustit, že ten
klučina, kterého měl skoro jako syna, by měl na svědomí tolik životů.
„To je velmi pravděpodobné,“ přikývl Kingsley. „To ale nemění nic na faktu, že tu máme osobu s ohromnou
nezvladatelnou mocí démonů, která se může kdykoliv vymknout kontrole.“
Remus zasmušile přikývl. Z jeho zraněného oka sklouzla jedna krvavá slza. Snad se jen tělo bránilo
poškozenému víčku. Snad to na to mohl svést.
„Co budeme dělat?“ položil otázku, ke které nikdo neměl odvahu. Už proto, že nikdo neznal odpověď. A pokud
ji někteří byť jen tušili… ne, nechtěli ji vyslovit nahlas. Vypustit tu myšlenku ven bylo příliš kruté… příliš
definitivní.
Kingsley si promnul čelo. „Zatím to vypadá, že jeho moc se uvolňuje jen v noci. Jeho vůle je dost silná, aby se
démonům dokázal ubránit přes den, v noci s tím má očividně bohužel problémy. Do večera máme čas. Budeme
doufat, že až Severus přijde, tak něco vymyslí. Přece jenom má s touhle problematikou největší zkušenosti.“
„Kde u všech Morgan vůbec vězí?“
Jako na zavolanou se v tu chvíli ozvalo klepání na dveře a dovnitř vešel…
„Hermiono?“
„Volali jste?“ v jejím hlase nejistota. Rozhodně větší, než jaká se dala vypozorovat z její tváře. Ta byla až příliš
pevná. Zřejmě Severusova škola.
„Ale ne tebe, jak…?“
„Severus nemůže,“ přerušila je pevně. Rozhodně jim nehodlala vyprávět, že se lektvarista sbalil a vrhnul se po
hlavě do nějaké akce, kde o tu hlavu nejspíš přijde. Ne, to nehodlala vykládat ani sobě. „Co se děje?“ projela
zkoumavě očima celé osazenstvo. Už při pohledu na první tváře jí bylo jasné, že tohle se jí líbit nebude. A pokud
volají na pomoc lektvaristu…
„Jak nemůže? Kde je?!“
Nadechla se. Možná i uvažovala o tom, že to všem řekne, vysype ze sebe tu ohromnou hromadu kamení, která ji
tížila v žaludku, ale cosi jí říkalo, že pokud to není nezbytné, neměla by jim přidělávat starosti. Už kvůli
Severusovi ne. „Prostě nemůže. Víc vám říci nemůžu.“
Vyměňovali si pohledy i tiché vrčivé komentáře, ale nikdo z nich na to nic neřekl.
„Co se děje?“ zopakovala. „Další útok?“ špitla vyděšeně. Dneska ráno sotva tak nějak uzavřeli místo odklízení
po obchodním centru. Konečně se alespoň někteří mohli jít vyspat a umýt, neříkejte, že to celé začne nanovo.
„Že ne?“
„Ne,“ chopil se slova Remus, když se k tomu nikdo jiný neměl, „ale zjistili jsme, kdo za nimi stojí.“
Nechápala. „Ale to je přeci dobrá zpráva.“ Alespoň jí to tak přišlo.
„V tomhle případě bohužel… není.“
Nechápavě se po všech rozhlédla, snad i doufala, že se najde někdo, kdo jí to celé konečně vysvětlí. Ale skutečně
nečekala, že se pravdu dozví z Nymfadořina pláče. Jakmile mladá žena vypukla v další vzlyky, blýsklo se v
Hermionině hlavě poznání.
„To ne!“ vydechla.
Jejich vyhýbavé pohledy jí to však celé jen potvrdily. „Harry?“
Vlkodlak zasmušile přikývl.
„Merline, to ne.“ Občas i litovala, že byla nejbystřejší z ročníku. I ona upadla do ticha, přerušovaného jen
praskáním polen a tichými slzami. „Nesmí se to dozvědět!“ rozhodla nakonec. Její hlas až podivně klidný.
Všichni na ni nechápavě hleděli.
„Nebojte, slečno, Pánovi zla to nikdo neřekne,“ ujistil ji Kratiknot.
„Nemluvím o Voldemortovi,“ odsekla. „Mluvím o Harrym. Nesmíte mu to říci!“
Nechápali.
„Musíme mu to říct. On jediný…“
„Jestli mu to řeknete, nezvládne to. Tohle ne.“
„Jsem si jistá, že pan Potter je dost silný na to, aby pravdu unesl,“ ozvala se McGonagallová.
„Ale ne tuhle,“ stála si za svým.
„Hermiona má pravdu,“ přikývla Tonksová. „Harry zvládne hodně, ale rozhodně ne to, že by byl odpovědný za
tolik mrtvých. Fyzicky by to nejspíš zvládl, ale ne duševně.“
„A my tu přeci nechceme blázna v moci démonů, že ne?“ dodala Mia. Věděla, je to ošklivé, ale bohužel se už
naučila, že pravda a realita jsou ošklivé. To jen lež je krásně zabalené pozlátko.
„Co tedy navrhuješ?“ zeptal se. Bylo to zvláštní, že vedoucí bystrozorské kanceláře se ptá na názor sotva dospělé
holky, ale bral za vděk i jí. Ona na rozdíl od něho očividně měla alespoň nějaký nadhled. Ten už on bohužel s
léty praxe ztrácel.
„Můžeme řešit příčinu nebo symptomy,“ navrhla po chvíli.
„Symptomy? Není nemocný,“ vydechla Molly.
„Hermiona tím myslí, že buď budeme řešit, jak přerušit spojení Harryho s démony, nebo jim nějak zabráníme,
aby používali jeho magii.“
„Napadl nás lektvar, proto jsme volali Severuse,“ vložila se do toho McGonagallová. „Z toho, co nám Tonksová
řekla, tak to vypadá, že ho ovládají v noci. Tedy v době, kdy je jeho sebekontrola nejslabší. A zdá se, že se plní
to, co se mu zdá. Kdyby se nám podařilo mu zabránit, aby snil…“
„Myslíte Bezesný spánek?“ zeptala se dívka. „Tak to vás zklamu, ale to nevyjde. Bezesný spánek pouze zabrání
Varolovu mostu, aby produkoval sny. Pokud jsou ale Harryho sny pouze následkem a ne příčinou těch… nehod,
tak to nic nezmění. Naopak, je možnost, že zničením jeho REM spánku nad ním démoni získají ještě větší
převahu.“
Všichni mlčeli. Stejně jako po Severusových přednáškách, nikdo neměl nic, co by mohl dodat. Nikdo moc
nechápal, o čem přesně mluvila.
„Co tedy navrhuješ?“
V první chvíli také nevěděla. Její mozek skučel, jak o sebe jednotlivé závity zadrhávaly. V hrudi se jí také usadil
poměrně nepříjemný pocit, vina za pletichy proti nejlepšímu kamarádovi, ale jak by řekli Merlin a Severus - účel
světí prostředky.
„Vyčerpáme ho,“ řekla nakonec. „Vyčerpaný mozek neprodukuje sny.“
„Chceš ho nechat běhat po Londýně?“
„To by bylo také možné, ale doporučovala bych jiné cvičení. Magické. Magie ho vyčerpá po všech stránkách, a
pokud bude mít před spánkem nízkou magickou hladinu, je i malá pravděpodobnost, že mu bude v noci
samovolně unikat.“
„To je sice možné, ale jakou máme jistotu, že…“
„Naprosto žádnou,“ odvětila pevně. „Ale pokud máte jiný nápad, sem s ním.“
Nikdo nic nenamítal, souhlasili.
Kratiknot na svém obláčku se snesl trochu níž, než se sehnul k Minervinu uchu. „Jestli slečnu Grangerovou ještě
chvíli necháme v Severusově blízkosti, začne se jí křivit nos.“
***
„Hermiono, počkej, počkej…,“ popadl ji někdo za rameno. V první chvíli si myslela, že ty drsné ruce patří
Charliemu, ale potom si uvědomila, že ten tu s nimi nebyl. To vlkodlak jí zabránil odejít společně s ostatními po
skončení jejich malé porady a teď ji táhnul kousek stranou od ostatních.
„Merline, co se ti stalo?“ vydechla. Teprve teď si všimla jeho tváře. To proto stál celou dobu ve stínu.
„To nic není.“
„No tohle rozhodně není nic. Co…“
„Kde je?“ přerušil ji rázně. „Kde je Severus?“
Pod jeho pohledem uhnula, silou vůle se snažila, aby se jí nestahovalo hrdlo.
„Vím, že víš, kde je. A podle toho, jak se tváříš, z toho může být pěkný průšvih. Tak kde je?“ Mlčela.
„Hermiono! Kam-šel?“
„K Smrtijedům,“ hlesla. Nikdo kromě něho to neslyšel, jen jeho vlkodlačí uši ten hlásek postřehly. „Myslím.“
Narovnal se. „Proč?“
„To nevím,“ zavrtěla hlavou a najednou se přistihla, že se nemůže zastavit. „Já mám strach, Remusi, strašný
strach. Předtím než odešel… on měl strašně divný řeči.“
„Jaký řeči?“
Pokrčila rameny, rukávem setřela první slzy. „V překladu to znělo trochu jako nemám co ztratit. V tu chvíli mi
to vůbec nedocházelo, ale on… on byl tak děsivě klidný. Jako kdyby mu to bylo všechno jedno. I na něj to bylo
děsivý.“
„Co řekl? Co přesně ti řekl?“
Znovu zhoupla ramena. „Já už vlastně ani nevím. Něco jako… jako… Buď se vrátím sám, nebo mě už
nehledejte.“
Pomalu přikývl, než ji pevně sevřel rameno. „On se vrátí, neboj.“
„Nejsem malá, Remusi, nemusíš mi lhát. Vím, kam šel. A vím, že odtamtud je jen málo cest zpátky.“
„Severus se o sebe umí postarat,“ stál si za svým. „Když nevěříš mně, věř alespoň jemu.“
Přikývla. „Pokusím se. Musím jít.“
Remus však věděl, že by se měl snažit taky. Ač totiž tvrdil cokoliv, sám mu v podvědomí hlodal červíček
nejistoty. Ať se k němu totiž Severus choval, jak chtěl, ať si říkal, co si říkal, považoval ho Remus za přítele. Ne
nejlepšího a ne v tom nejčistším slova smyslu, ale přítel to byl. Jediná spojnice se šťastným dětstvím, která mu
zbyla. Samozřejmě, že věděl, že se o sebe dokáže postarat, v tomhle nelhal. Také ale věděl, co to znamená být na
dně. Za svůj vlkodlačí život si to zažil už několikrát, věděl, co to obnáší. Nebyla to ani tak touha po smrti jako
spíše ztráta lpění na životě. A kdo nezažil, netuší, jak tenká hranice mezi tím je. Jak malé rozhodnutí leží mezi
vámi a odpornou kletbou či roztrháním divou zvěří. A pokud se Severus vydal na Voldemortovo sídlo… tady ta
hranice byla snad ještě tenčí.
Remus byl tak zabraný do vlastních myšlenek, že si ani nevšiml, že není ve svém pokoji sám. Cizí přítomnost
postřehl až ve chvíli, kdy mu na rameno dopadla něčí ruka. Než se stačil vůbec rozkoukat, už byl dost nešetrně
usazen do křesla s nemožností úniku.
„Co to…“
„Seď!“ zavrčela Alice. I v ní ještě něco z vlkodlaka zůstalo.
Zavřel pusu, nechtěl se dohadovat. Vlastně nechtěl vůbec nic, jeho plán byl vyhýbat se Alici až… no… pokud
možno tak do skonání světa. Po těch nočních eskapádách by si nejraději vykopal hrobeček a pěkně se do něho
uvelebil. Ale to se mu očividně… „Auuuu!“ trhl sebou.
„Drž!“ zamračila se a na důkaz svých slov ho chytila za hlavu, než mu vatičkou začala čistit čtyři podlouhlé rány
na tváři. „Chtěl sis hrát na statečného, tak teď drž“.
Zatnul zuby a raději mlčel. Musel však konstatovat, že si servítky rozhodně nebrala. Netušil, proč se rozhodla
pro ruční čištění a nepoužila magii, měl však neodbytný pocit, že to bylo proto, aby ho mučila. „Tsss… nemohla
bys být trochu jemnější?“
„Nemohla!“ odhodila další krvavou vatičku do misky. Z rány mu opět začala téci krev, cítil to. A taky cítil její
vztek. Sálal z ní jako teplo z rozpálených kamen. „Můžeš mi laskavě říct, na cos myslel?! Nechat si něco
takovýho na obličeji? Nechtěla jsem Pomfreyový věřit, že bys udělal něco tak nezodpovědnýho, ale měla
pravdu. Chováš se jak malej. Drž sakra!“
„Ty bys neměla léčit, když jsi naštvaná,“ pronesl skrz zaťaté zuby. Vlastně to ani říci nechtěl, ale musel jí dát
nějak najevo, že to opravdu bolí.
„Nejsem naštvaná, jsem vytočená!“
„Ehm… jaký je v tom…“
„Jaký je v tom rozdíl?“ odhodila na stranu misku s vatičkami od krve a vzala hůlku, kterou mu v další chvíli div
nestrčila do oka. „Naštvaná bych byla jenom ve chvíli, kdybych se dozvěděla, že si nechceš nechat ošetřit rány,
čímž značně riskuješ svoje zdraví,“ znovu si natočila jeho tvář k sobě a začala kouzlem rýhy zatahovat.
„Vytočená jsem proto, cos udělal a hlavně proč jsi to udělal!“
„Alis,“ polkl, „já… já se omlouvám. Vím, že pro moje chování v noci není omluva, ale…“
„Ne, to rozhodně není. Tys na něho zaútočil, Remusi. Zaútočil jsi na úplně bezbrannýho kluka!“
Jestli chtěla dosáhnout toho, že se cítil absolutně mizerně, dařilo se jí to.
„Ale to na tom není to nejhorší, víš. Vždycky jsem si myslela, že nejhorší je žárlivej chlap… ale ono omyl,
omyl… žárlivej vlkodlak je ještě tisíckrát horší. Ale to by mi ani tak moc nevadilo, žárlivost je v určitém chápání
docela příjemná, ale ne potom, cos mě dobrovolně opustil. Ne JÁ tebe, ale TY mě!“ vysvětlovala mu. „To je to,
co mě na tom nejvíc štve. Ty mě nejdřív předhodíš Henrymu jako kus masa, o který jsi ztratil zájem, a potom se
ho ze žárlivosti snažíš sežrat? Promiň, jestli mě to vytáčí do ruda!“
„Alice, já to tak přeci nemyslel,“ postavil se, aby ji alespoň na chvíli zase převyšoval a necítil se jako malý kluk.
„Jako vlkodlak jsem nemyslel, já…“
„Ne, ne… tys myslel,“ přerušila ho a jedinou rukou ho zase usadila do křesla. „Vlkodlačí mysl jen znásobila
tvoje pocity, to už jsem dokázala pochopit za těch pár měsíců. Takže tys mě vůbec nechtěl nechat jít, to jen
nějaký zkrat v tý tvojí hlavě si myslel, že tímhle uděláš nějaký skutek pro moje dobro nebo já nevím, který šílený
koště se ti prohánělo hlavou, ale dovol mi říct, že to byla blbost! A že mě to urazilo. Já nejsem věc, kterou prostě
můžeš někomu odkázat, Remusi. Nechceš se mnou být, dobře… chápu to. V tom případě mi to ale řekni. Ne
oznam! Nechceš mě, nebudu souhlasit, ale budu to akceptovat. Ale ne, že mě odhodíš a potom okolo mě budeš
kroužit jako hlídací pes a nikoho dalšího ke mně nepustíš, jasný?“
Hleděl kamsi do koberce. Nepotřeboval slyšet ani polovinu z toho, co říkala.
„Jsem tady, Remusi,“ pronesla už klidným, i když zvláštním hlasem, „vedle tebe. A chci tady být, protože tě
mám ráda. A protože s tebou být chci. Tak už mě, prosím tě, neodháněj.“
Skousl spodní ret. Přikývl. Co na to měl říci? Že jeho srdce nadskakuje radostí z toho, že se k němu vrátila a díky
své tvrdohlavosti ho neposlechla, nebo ukázat strach usazený v žaludku, že jí zničí život?
„Alice, já…“ konečně se na ni podíval, ale bylo pozdě.
Jeho ruce byly volné, místnost prázdná.
***
Zaklepala. A nakoukla.
Jejich provizorní ošetřovna na Grimmauldově náměstí však zela prázdnotou.
„Hned jsem u vás!“ ozvalo se z druhé strany, než k ní přichvátala Poppy. Oči se jí leskly, natěšené jako sup na
krmení. Očividně jí každodenní zásobování zraněnými studenty scházelo. „Oh, Hermiono, copak potřebuješ? Je
ti snad něco?“
Lehce se usmála. „Ne, ne… vůbec ne. Jen… jen někoho hledám. Ehm… zase půjdu.“
Ošetřovatelka přikývla, i když očividně zklamaná. „Oh, jistě.“
Byla už skoro za dveřmi, ale nakonec jí to stejně nedalo. „Náhodou Severus se tady neobjevil?“
Pokud v tu chvíli Poppy něco secvaklo v hlavě, nedala to na svém výrazu vůbec znát. „Vůbec, neviděla jsem ho
tu už pár dní. Proč, stalo se mu něco?“
„Ne, nic. Tedy… ehm… doufám. Děkuji.“ Ani tentokrát se však nedostala dál než k jednomu kroku ze dveří, než
se opět otočila na ošetřovnu. Zvláštní, vrchní sestra vůbec nevypadala překvapená. Jako kdyby to snad i čekala.
„Jen… já jen… ehm… kdyby se tu náhodou objevil, mohla byste mi dát vědět?“
„Pokud se tady objeví, tak to jistě ráda udělám,“ usmála se na ni ošetřovatelka a ten úsměv vyzníval tak nějak…
vědoucně.
„Děkuji.“
***
Poklepávala špičkou brku o lahvičku s inkoustem a zírala před sebe. Měla by podepsat ještě těch několik papírů,
aby jejich provizorní ošetřovny v okolí obchodního centra mohly být rozpuštěny. Nikdy by nevěřila, že s tím
bude tolik papírů, ale oni museli sepsat alespoň prozatímní zdravotní karty, předat je do nemocnic nebo
léčitelům společně se zraněnými stejně jako sepsat počet zemřelých a i s těly je předat rodinám nebo úřadům.
Hermioniny myšlenky však byly kdesi úplně jinde. Teď právě na nějakém temném místě, které nezná, ale na
kterém se teď Severus pohybuje a možná i trpí. Na jednu stranu věděla, že je dospělý a silný, ale na stranu
druhou ji neustále jímal strach. Co když se mu něco stane? A oni nebudou mít ani ponětí, kde je nebo…
„´ermiouno?“ nakoukl dovnitř Antony. „Už máš podepsaný ty papíry?“
Trhla sebou. „Co? Jo, už jenom tyhle dva.“ Rychle naškrábala několik svých podpisů. Sklepala dohromady
všechna lejstra, než se zvedla a předala je vedoucímu francouzských léčitelů. „Tady to všechno máš. Už
odcházíte?“
„Ano, už je čas.“
„Ještě jednou děkuji,“ sevřela mu pevně dlaň. „Nemůžu nijak popsat, jak moc jste nám pomohli. Kdybyste
kdykoliv cokoliv potřebovali… dejte nám vědět. Merci.“
Věnoval jí jeden ze svých šarmantních úsměvů, až se mu oči zvrásnily. „Doufám, že se ještě někdy potkáme,
mademoisel.“ Lehce ji líbl na ruku, Francouz se nezapře.
„Ehm… ehm…“
Oba vzhlédli.
Ve vchodu stál jakýsi muž v drahém společenském obleku. „Omlouvám se, že ruším. Hledám slečnu
Grangerovou a pana Claina.“
Mohl to být pozůstalý, nebo třeba jedna z osob ochotná jim trochu přispět, těch se tu za poslední dny objevilo
několik. Hermiona jen přikývla. „To jste tu správně. Co potřebujete?“
Jeho tvář se projasnila, oči zazářily, i když tak nějak… hrubě. A v další chvíli se jim oběma okolo zápěstí
omotala kouzelnická pouta.
„Co…?“
„Hermiono Grangerová, jménem ministerstva kouzel Velké Británie vás zatýkám za porušení výnosu o utajení
před mudly, používání magických preparátů na mudlovské obyvatelstvo, ukrývání a napomáhání působení
nelegální zahraniční skupiny, umožňování léčby nevystudovanými ošetřovali…“
Byla tak vyděšená, že se nezmohla ani na slovo.
„… a v neposlední řadě brojení proti ministerstvu kouzel a jeho vrchnímu představiteli osobně!“
„Cože?“ vydechla.
„Comment?“ ohradil se Antony.
„Vy, pane Claine, jste zatčen za vedení nelegální sekty.“
„Sekty?! Jsme léčitelská skupina!“
„A máte povolení k praktikování své profese na našem území?“
Otevřel a zavřel pusu, nedokázal nic říct. A to ani Hermiona. Skutečně jí nenapadlo, že po záchraně tolika životů
je začnou popotahovat o povolení nebo porušení zákonů o léčbě. To bylo tak… absurdní!
„Děláte si legraci? Víte, kolik lidí jsme tu zachránili?!“
„Upozorňuji vás, slečno,“ zarazil ji pohybem ruky, „cokoliv od této chvíle řeknete, bude použito proti vám.“
„Ale…?“
„Hermiono, není tu ještě Antony?“ vpadla dovnitř Michaille. „Oh, výborně, jsi ještě tady.“ Přichvátala až k nim
a pokud si všimla jejich spoutaných rukou, nedala to ani náznakem znát. „Doufám, že neruším, potřebuju jenom,
jestli bys mohl…“
„Kdo jste?“ obořil se na ni ministerský úředník. „Máme tu neodkladnou záležitost, jestli…“
„Oh, Merline, je vám dobře?“ vydechla zděšeně žena. Nekoukala se však na ně, ale na toho odporného
ministerského poskoka.
Sakra, to si vůbec nevšimla, co se tam děje? Halo, máme spoutaný ruce, vidíš!
„Není vám špatně? Jste úplně bílý,“ se zděšeným výdechem mu položila ruce na spánky. „Nebolí vás třeba
hlava? Není vám…“
ŽUCH.
„… na omdlení?“ dodala, ale tentokrát už v tom nebyla ani špetka zájmu. V jejím pohledu na nehybné tělo bylo
naopak pohrdání. Hned na to se vrhla k oběma zatčeným. „Co to mělo sakra znamenat?“ mávla hůlkou, aby je
zbavila pout, ale její hůlka nefungovala. „Co se to?“
„Řekla bych, že použil nějaké kouzlo, aby se ujistil, že ho nebudeme moci napadnout,“ zabručela Hermiona a s
chutí si do skáceného muže kopla. „Cos mu udělala?“
„Nic zvláštního. Používáme to na tatínky, když nám při porodu začnou moc vyvádět. Je to něco na způsob
magické hypnózy. Za chvíli se vzbudí. Ale proč…?“
„On mě… on mě… on mě chtěl zatknout!“ vydechla náhle Hermiona, když jí konečně hlavou probleskla ta
děsivá skutečnost. Zatkli by ji, odvedli, odsoudili, zavřeli… do Azkabanu! „Merline proč?!“ byla vyděšená.
„Hermiono!“ vpadli dovnitř zrzaví bratři s Oliverem. Jejich pouta padla, museli zrušit bariéru. „Jsi v pořádku?“
Jednomu z nich padla do náruče, nevěděla kterému a bylo jí to jedno. „Jo. Jo, jen trochu vyděšená.“
„Jak víte, co se tady dělo?“ ozval se léčitel.
„Objevil se anonym, že po tobě jdou…“
„… a když holky řekly, že sem vlezl nějaký podivný chlápek, tak…“
„Ale proč?“ nechápala dívka. „Proč by mě chtěl někdo zatýkat? Proč MĚ?!“
„Jsi nebezpečná,“ řekl Antony.
„Nebezpečná?“
„Zapovězenci začínají být mezi lidmi populární a ty jsi v tuhle chvíli považována za jejich vůdce. Potřebují se tě
zbavit.“
„Ale pořád nechápu…“
„Tohle je politika, Hermiono, boj o moc.“
„Proč teď? Proč teď, když je všechno hotovo a…“
„Právě proto,“ ozval se Oliver. „Práce je odvedená, lidi jsou v bezpečí, už tě nepotřebují. Pak by stačilo nějaké
obvinění, aby tě pošpinili a konec.“
Zatnula zuby. Zůstat naivním dítětem není k zahození.
„Možná bys měla zmizet, dřív než se probudí,“ kývla Michaille na muže. „A ty Antony taky, očividně tu není
bezpečno. Půjdu s vámi k hranicím, kdyby se ještě o něco pokusili.“ Otočila se na ostatní, jestli nic nenamítají,
ale poté se přimkla k bývalému manželovi a společně zmizeli.
„Zvládneš se přemístit do tábora?“ otočili se zbylí tři Zapovězenci na dívku.
Přikývla. „Jo. Jo, jsem v pohodě. A co… co s ním?“
„Postaráme se o něho.“
„Ale kluci, nemůžete…“
„Neboj, nech to na nás.“
„My to zvládneme.“
Trochu roztřeseně, ale nakonec přikývla. Věděla, že to zvládnou. Popadla svoje věci a byla pryč.
„No… co s ním?“ šťouchl do nehybného muže Fred.
„Co ho prostě hodit někam do příkopu?“
„Bude vědět, že jsme to byli my. Akorát Hermioně přitížíme.“
„Co mu upravit paměť?“
Oliver opět zavrtěl hlavou. „Dojde mu, že mu v paměti něco chybí, je to jako černá díra. Za temno v paměti
můžou jen dvě věci - kouzla nebo chlast, dojde mu, že jsme paměť upravili.“
Zrzci se na sebe podívali. A na tváři se jim zvrásnil úsměv. „Tak co ho ožrat?“
„Jak chceš ožrat zemdleného?“
„Nemusíme ho ožrat…“
„… jen ho o tom přesvědčit.“
„Máme nový vynález,“ začal George hrabat ve své bezedné kapse. „Kocovinový žvýkačky. Po minutě od chvíle,
co se ti dostane do pusy, jsi jako po kocovině. Bolí tě hlava…“
„… houpe se žaludek…“
„… máš vyschlo v puse…“
„… a potom už je jedno, co ti chybí v hlavě, ne?“
„A kdybys mu ještě podšoupnul nějakou vzpomínku. Jen záblesk, aby věřil, že s námi pil…“
„…třeba tu, jak jsme tě, Olivere, opili a čárkovali ti útratu na ruku…“
„…tak by mohl uvěřit. Ne?“
Bývalý kapitán nebelvírského týmu se lehce ušklíbl, než zemdlenému zaměstnanci ministerstva pootevřel víčka
a vnořil se mu do paměti. „Tak jdeme na to…“
Kapitola 64. - O dva více
„U Merlina, Hermiono, jsi v pořádku?!“ vrhl se jí okolo krku Harry. „Neudělali ti nic?“
„Ne, jsem v pořádku. Jak o tom…?“
„Přišlo avízo z ministerstva, že si pro tebe jdou. Chtěl jsem za tebou jít osobně, ale zakázali mi to,“ zamračil se.
„Dobře udělali,“ pokusila se ho uklidnit. „Nebylo by dobré, kdyby ses do toho míchal.“ A hlavně tvoje
nezvladatelná magie, dodala pro sebe.
„Jsi v pořádku? Jsi dost bledá,“ strachoval se.
Přikývla. „Jen trochu vyděšená. A pořád to nemůžu pochopit… my jim pomáháme a oni…“
Věnoval ji chápající pohled, než ji jemně objal. „To je bohužel realita. Zvykneš si.“
„Nechci,“ vydechla.
Nechala se konejšit v náručí a pokoušela se zapomenout na všechno, co se v uplynulých hodinách událo.
Vzpomínala na školní léta, kdy byl život strachem o známky a potyčky s Malfoyem, žádná politika ani ohrožení
života. Tedy, to ohrožení okolo Harryho bylo neustále, ale v té době si to nejspíš ani jeden z nich neuvědomoval.
Naivita je občas skutečně sladká. Když s Ronem skákali do tmavé jámy za Chloupkovým tělem, nikdo z nich si
nedokázal ani za Merlina představit, co by je tam všechno mohlo potkat. Teď už si to uvědomovala a ježily se jí
z toho chloupky na krku, ale…
Zarazila se. V její mysli vyvstal obraz, který jí ještě víc rozbušil srdce - Ron.
Žije ještě vůbec?
„Ještě ano,“ ozvalo se nad ní. Překvapeně se vymanila z Harryho náruče. Copak ona se zeptala nahlas? „Cítím
to. Cítím jeho magii,“ pokračoval pevně. Možná to tak bylo skutečně, možná se jen snažil sám sebe přesvědčit.
Hermiona však věděla, že tady není cesty ven. Jediný, kdo Rona dokáže najít, je Harry a Harry nemůže odejít,
dokud nezabije Voldemorta.
Teď už ne.
„Bude v pořádku,“ zahleděl se jí ještě mladík do očí, aby ji přesvědčil. A ona mu uvěřila. Chtěla mu uvěřit. Nic
jiného jí totiž nezbývalo. „Ale ty by sis měla dojít na ošetřovnu, vážně se mi nelíbí, jak jsi bílá.“
„Jsem v pořádku.“
„Hele, hele…,“ popadl ji za ruku, když se chtěla vyvlíknout, „tohle je moje výmluva. A vyhrazuji si na ni
přednostní právo. Takže bez řečí za Poppy pro lektvar na povzbuzení. Nebo alespoň nějaký ten její ovocný
koktejl. Určitě tě ráda uvidí.“
Jistě, ošetřovatelka v poslední době viděla ráda každého. Ne, že by si stěžovala na nedostatek pacientů, ale
během školního roku přeci jen mívala průměrně jednoho pacienta za den, tady přicházeli zranění nárazově. Po
zbytek dní si Pomfreyová okusovala čepec nudou.
Nikoliv však v tuhle chvíli, jakmile totiž Hermiona nakoukla na ošetřovnu, prosprintovala okolo ní vrchní sestra
tak rychle, jak jí její kramflíčky dovolovaly. „Severus se tu ještě neukázal, děvče,“ zavolala jen přes rameno, než
zmizela za plentou.
To slyšet nepotřebovala, ale Hermiona se rozhodla, že raději nebude rušit, než ji zarazil povědomý hlas.
„Au, sakra! Říkala jste, že mi to vyčistíte, ne vypálíte dračím ohněm!“
„Drž!“ odsekla ošetřovatelka.
Trochu vyděšeně vpadla za zástěnu. Věděla, že to je nezdvořilé, ale její zděšení potlačilo všechno vychování.
„Charlie!“
„Herm… AU!“
„Slečno! Neříká vám něco pojem soukromí!“ obořila se na ni ošetřovatelka.
„To je dobrý,“ sykl krotitel draků, který zatínal zuby, zatímco se mu nad rukou vznášela pára od nějakého
lektvaru, který mu Pomfreyová právě nalila do rány. Do hluboké, krvavé rány na předloktí.
„Co se ti stalo?“ vrhla se k němu a pevně ho sevřela. Na vteřinu si vynadala, že se nezajímala o to, jak se Charlie
vrátil z mise, ale hned vzápětí to raději potlačila. Na výčitky bude času dost.
„Nic, jen škrábnutí,“ usmál se na ni.
„To vidím.“
„Zranění není vážné, ale z nějakého důvodu nejde zacelit,“ informovala ji sestra.
„Jen jsem se škrábnul o nějakou magicky upravenou bednu,“ bagatelizoval to Charlie, „už jsem měl mnohem
horší zranění.“
„O vážnosti zranění rozhoduji já,“ odsekla Pomfreyová a nalila do rány další várku lektvaru. Charlie zaúpěl, než
zatnul zuby, aby to nebylo slyšet. Hermiona ho jen chytla za zdravou ruku. Rána se lehce zatáhla, ale stále ještě
rozhodně nevypadala zdravě, pár stehů by se hodilo.
Ošetřovatelka se zamračila. „Zajímavé. Chvíli počkáme a potom to zkusíme znovu.“
Krotitel zavrčel něco jako nemůžu se dočkat, než společně s Hermionou osaměli.
„Cos to vyváděl?“ políbila ho do vlasů. „Tebe taky nechat chvíli bez dozoru,“ opřela si bradu o jeho hlavu a
nechala se lehce kolíbat jeho druhou rukou.
„Že to říkáš právě ty.“
Taky pravda, kdyby kluci nezasáhli, mohl jsi mi nosit do vězení buchty, pomyslela si, ale nechtěla to teď
rozebírat. Ani mu nechtěla přidělávat zbytečné starosti. Jen se přitulila a nechala se kolíbat. V jeho náručí bylo
tak příjemně. A bezpečno. Beze strachu, že tím někoho pohorší, nebo že Charliemu rupne v hlavě a začne ji od
sebe odstrkávat. Ano, to bylo to, co si na něm nejvíce cenila. Na rozdíl od…
„Snape se ještě nevrátil?“
Trhla sebou. Jak o něm věděl?
„Ptala ses na něho,“ odvětil na její nechápavý výraz.
Netušila, co na to říct. Nechtěla se o Severusovi bavit, stačilo, že ho ze strachu nemohla dostat z hlavy. Ale
Charlie nevypadal, že by mu tohle téma nějak vadilo. „Jo, mám o něho trochu strach. Odešel někam… vlastně
ani nevím kam a…“
„On se určitě vrátí,“ sevřel jí pevně ruku.
Trochu nechápavě se na něho podívala. Normální chlap by žárlivostí házel porcelánem, ale on ne. On snad ještě
chtěl, aby se k ní Severus vrátil a…
Usmál se. Její myšlenkové pochody dokázal vyčíst z každého výrazu její tváře. „Nebo snad mám žárlit?“ přitáhl
si ji na koleno. „Ne, věřím, že nemám důvod. Nebo třeba žárlím. Třeba chci, aby se vrátil, abych ho mohl vyzvat
na souboj a bojovat o tvoje srdce.“ Zasmála se, když jí cvrnkl do nosu. „Neboj, vím komu patří. A taky vím, že
bys mě nikdy nepodvedla. A pokud bys přeci jenom měla choutky…“
„… dám ti vědět,“ dokončila.
„Přesně. A neboj, Snape se vrátí. V pořádku.“ Nemohl to vědět, ale bylo krásné to slyšet. Vrátil jí slabý úsměv,
než si ji přitáhl blíž do náruče a opřel svoje čelo o její. Ano, přesně tak to má být.
***
Jak vypadá obyčejný večer obyčejného ministerského úředníka?
Vlastně nijak zvláštně. Dopije svoji kávu, nacpe do tváře zbytek koblihy a talířek položí sekretářce na stolek, aby
jej ráno umyla. Sám se řádně upraví před zrcadlem a popadne svoji pracovní brašnu. Dneska byl se svojí prací
obzvlášť spokojen. Konečně se jim podařilo najít dostatek paragrafů, aby se mohli zbavit těch příšerných
padouchů, co jim už několik týdnů podrývají autoritu.
Nějací Zapovězenci, tsss…
Hned odpoledne tam poslal svého nejlepšího muže, v tuhle chvíli již nejspíš na vedlejším oddělení probíhá
výslech. Věděl, že tu holku dokážou rychle zlomit. Na to byli cvičení. A potom už bude povolná k domluvě. Ať
už k tomu, aby se spojila s ministerstvem, nebo se stáhla do ústraní, kde nebude dělat potíže. A ostatní s ní.
Ano, umí být velmi přesvědčiví.
Úředník se usmál a zvesela si pohodil aktovkou. Dneska měl skutečně dobrou náladu.
Kývl svému kolegovi, který seděl přede dveřmi, než pokračoval v cestě uvažujíc, že by dnes mohl vzít svoji ženu
na večeři. Ano, to by…
Zarazil se v půli krok. Nechápavě se otočil a vrátil se o chodbu zpět. Ne, nezdálo se mu to. Jeho kolega a nejlepší
muž, tu seděl s hlavou opřenou o futra a s pootevřenou pusou chrápavě zařezával. To by snad ani nebylo to
nejhorší, ale on…
„… pil?“ vydechl nadřízený, když se k ležícímu muži nahnul. Ano, nebylo pochyb, z jeho úst to táhlo jako z
lihovaru, z oblečení stejně tak. Na levé ruce měl dokonce několik čar. Upřímně doufal, že to nebyl seznam věcí,
které vypil. Protože podle toho, i podle konfet ve vlasech, si někde dost divoce užíval. A to v pracovní době! A
to v době, kdy měl zatýkat…!
Ožrala se po něm ohnal jako po otravném hmyzu. Z úst se mu bláholivě vydralo každý z nás chce vědět…, což
mu neskonale připomínalo bývalou hymnu Bradavic. Hned na to však opět vytuhnul.
„To snad…?!“ zatřásl s ním naštvaně. V další chvíli ho však zaujal kus papíru, který mu visel okolo krku, a to
byla poslední kapka. - V případě nálezu vraťte na ministerstvo kouzel Oddělení zneužívání magie .
***
Převalila se na posteli, ale stejně se jí nepodařilo usnout. Podívala se na hodiny, bylo po desáté večer a ona se už
přes dvě hodiny převalovala v posteli. Myslela si, že vyčerpání posledních dní donutí její tělo odpadnout během
několika minut, ale očividně se mýlila. Místo toho se převalovala sem a tam a stále bez úspěchu. Hlavou jí
pobíhaly myšlenky a ona je probírala všechny bez toho, aniž by jedinou z nich vůbec zachytila.
Znovu se převalila na záda a koukala do stropu. Alice byla s Remusem, Ginny měla službu, zvenku sem doléhaly
hlasy lidí sedících u ohniště, ale slovům nerozuměla. Mohla by se k nim přidat, ale vlastně nemohla. Nevěděla,
co jim říci ani jak se tvářit, neměla na to náladu.
Za zamyšlení ji vytrhla sova. Lehce ťukala na dřevo nade dveřmi a dožadovala se vstupu. Hermiona vyskočila z
postele a vykoukla ven, aby od ní převzala zprávu. Ještě předtím, než stačila ruličku byť jen otevřít, upoutalo ji
něco jiného. V Severusově chatce se rozsvítila světla - vrátil se.
Srdce se jí rozbušilo úlevou.
Než se za ním vydala, rozhodla se přečíst si, co jí kdo píše pěkného.
Vrátil se. Trochu pochroumaný, ale dám ti ho dohromady.
Poppy
Musela se ušklíbnout. Měla neblahý pocit, že právě tu chvíli, kdy ošetřovatelka posílala tenhle vzkaz, využil
lektvarista k tomu, aby vzal do zaječích. Naškrábala na druhou stranu: Myslím, že si ho budu muset dát do kupy
sama, H. než podala vzkaz sově a poslal ji zpátky.
Natáhla na sebe kalhoty, popadla lahvičku a vypravila se do slabě ozářené chatky. Tiše zaklepala, a když se
neozývala odpověď, nakoukla. Věděla, že to je nezdvořilé, ale také už stačila zjistit, že Severus neodpovídá na
klepání, když nechce nikoho vidět. A bez jeho povolení se dovnitř nikdo nedostal. Tedy až na ni.
Naskytl se jí pohled na polonahého muže, který stál zády ke dveřím, a právě se pokoušel dosáhnout na obvaz na
zádech. Očividně se mu to příliš nedařilo.
„Ukaž,“ vrhla se k němu.
Trhl sebou, nejspíš její příchod vůbec nezaznamenal. Bez jediného slova se však nechal usadit.
Hermiona lehce přejížděla po jeho zádech dlaněmi a uhlazovala obvazy, které chránily několik krvavých šrámů.
Pod lopatkami měl tři, jeden na boku, ale naštěstí to nevypadalo nijak nebezpečně. Spíš trochu jako kdyby se
zranil pádem na kamení nebo tak něco. Otázkou je, proč mu to Pomfreyová nezacelila. Nechtěla se však
vyptávat, hlavní bylo, že se vrátil. A živý. A zdravý.
„Udělám to, nedosáhneš si sem.“
Nadechl se k protestu, ale musel uznat, že má pravdu. Dlouhé prsty měl, ale na ruce samotné se to nevztahovalo.
Nechal ji přejíždět po ranách, jen tiše sykl, když mu strhla starou náplast, aby ji nahradila novou.
Nepromluvili.
Alespoň do chvíle, než všechny obvazy byly zpět na svých místech, všechny čisté a pečlivě uhlazené.
Chtěl jí poděkovat, měl by jí poděkovat a jít spát, ale nedostal k tomu příležitost. Náhle se mu totiž vrhla zezadu
kolem krku a i přes bolest, kterou mu musela způsobit, se k němu přitiskla. Možná si i chtěl postěžovat, ale
nakonec to neudělal.
„Ani nevíš, jak zatraceně jsem se o tebe bála.“
Měl by ji upozornit, že ho mačká na dost nevhodných místech, ale když uslyšel ten její tón… nedokázal to. Jen si
přitáhl její ruce blíž k sobě a nechal ji ve své blízkosti. Teplo jejího těla bylo tak příjemné, když se k němu tiskla.
Tak neskutečně návykové…
Ani si neuvědomil, kdy zaklonil hlavu. Uvědomil si to až ve chvíli, kdy se oči střetly s těmi jejími. Hleděla na
něho s obavami a taky s něhou. S takovou, kterou by cítil i on, kdyby jeho tělo nebojovalo s bolestí několika ran.
Pohladila ho po tvářích, stáhla vlasy ze skrání, vyhladila vrásky. „Podařilo se ti, cos chtěl?“
Přikývl.
Políbila ho na odhalené čelo. „Opovaž se tohle ještě někdy udělat,“ zašeptaly její rty proti jeho čelu. Užíval si ten
dotek, lechtal. V zádech mu probíhalo příjemné mrazení. „A tohle,“ vtiskla mu do ruky lahvičku, „myslím patří
tobě.“
Pohlédl do dlaně. Jeho vlastní vzpomínky. Stále zazátkované, přesně jak ji zde zanechal.
„Nechci vědět, co tam je,“ řekla pevně. „Jestli mi chceš něco říct, tak to řekni, jestli ne… tak to nechci vědět.“
Sevřel oči. Každý jiný by si ty vzpomínky prohlédl jen proto, že by je mohl použít proti němu. Nebo zkrátka jen
ze zvědavosti. Nebo z jakéhokoliv pošetilého důvodu. Ale ona ne, neudělala to.
„Slib mi, že už něco podobného nikdy neuděláš,“ zaprosila.
Jemně zavrtěl hlavou. „Neslíbím.“
Teď to byla ona, kdo semkl víčka. Věděla, že to neudělá. Jeho hrozná povaha mu zabraňovala říkat ty láskyplné
líbivé lži. Občas ho za to nenáviděla.
„Nemůžu,“ dodal.
Protože věděl, že to znovu udělá. A ona to věděla stejně dobře. Občas si přála, aby uměla být naivní. A on, aby
uměl lhát.
„Já vím,“ šeptla jen, než mu na čelo opět vtiskla polibek. A na špičku nosu. A potom… chtěla pokračovat, ale
nejdřív se musela stáhnout, aby se mu podívala do očí. Chtěla svolení? Možná odmítnutí, věděla, že pokračovat
nesmí. Stejně jako to věděl on.
Tak co ho vedlo k tomu natáhnout k ní ruce a zabořit jí je do kadeří.
Netušil.
„Profesore!“ Bušení. „Profesore!“
Když si dlouho poté Hermiona tuhle chvíli zpětně přehrávala, uvažovala, kam by dospěli, kdyby se na dveře
neozvalo to naléhavé bouchání. Měla by za to vyrušení být vděčná, vyřešilo za ně spoustu věcí, ale… Ale.
Neřekli nic, ani jeden z nich. Severus se zvedl ze židle a vydal se otevřít. Hermiona zatím jen posbírala
zkrvavené obvazy.
„Ano?“ zeptal se klidně příchozího. Ani se neoblékl. Doby, kdy se oba pokoušeli skrývat, aby nepadli byť jen v
podezření, byly dávno pryč. A obvazy na jeho těle snad daly jasně najevo, co tu dělali.
„Profesore… tam… ta… ta… kentaurka… ona…“
Nemuseli slyšet víc. Severus popadl svoji košili a už vybíhal z chatky s dívkou za patami. Oba tak nějak už
podvědomě věděli, že takhle chvíle musí přijít, ale nedalo se říci, že by se na to těšili.
Astia ležela za hranicemi jejich tábora. Poslední měsíce žila kousek od nich, aby se mohla kdykoliv skrýt za
bariéry a zároveň nenarušovala svoji přítomností chod v táboře. Teď se však kroutila v trávě, v očích slzy
bolesti. „Strašně to bolí,“ zaúpěla, jakmile se u ní objevili.
Okolo ní postávalo několik dalších Zapovězenců, žádný z nich bohužel netušil, co dělat.
Severus hned přiklel k ní a ruce pevně přitiskl na její břicho. I přes kůži dokázal rozeznat silné kontrakce.
„Rodí.“ Vlastně to ani nemusel říkat, bylo to jasné všem. Ale občas je nutné říci i to, co je zcela zjevné.
„Michaille,“ vydechla. I tohle byl jasný další postup, ale musela to říci.
Jen k ní přikývl, než nařídil několika mladíkům, aby kentaurce pomohli do jedné z prázdných chatek. „Postarej
se o ni,“ chytil ještě Hermionu za rameno, než se vydal k hranicím tábora, odkud se bez mrknutí oka přemístil.
Na dveře domu bušil už asi deset minut, alespoň mu to tak připadalo, i když to bylo jistě mnohem méně.
Napadlo ho i zvonit, ale bohužel tušil, že kdyby jí vzbudil dítě, které v tuhle pozdní hodinu už určitě spí, tak ho
nejspíš rozkrájí. Byl si však jistý, že i jeho neustálé bušení na dveře se setká s kýženým úspěchem.
A taky tomu tak bylo. V chodbě se rozsvítila světla a v zápětí se ozvaly kroky. A klení.
„Co je?!“ objevil se ve dveřích Patrik. Podle toho, že na sobě měl jen kalhoty, si Severus troufal odhadnout, že je
vyrušil. Kdesi uvnitř pocítil lehké zadostiučinění. Dneska v noci si nevrzneš, chlapče.
„Potřebuji Michaille. Hned.“
Muž se ani nenadechl k odpovědi, když se za ním objevila jeho skoro-žena. „Astia?“ zeptala se. V tu chvíli jí už
však visel přes rameno vak a soukala se do bot. Ještě stihla políbit Patrika na tvář, než se přimkla k Severusovi a
i s ním se přemístila do tábora.
„Jak jsi na tom?“ zeptala se kentaurky, jakmile se objevili v chatce. Astia jen přecházela sem a tam, v očích slzy.
Bolesti se stávaly nesnesitelnými. „Chápu, že to bolí, ale to k tomu bohužel patří. Hlavně klid a dýchej, ano?
Severusi,“ otočila se na muže, který postával ve dveřích. Do tohohle se popravdě nechtěl moc míchat, to nebylo
nic pro něho. „Ty radši odejdi.“
Přesně to jsem chtěl navrhnout.
„Budu potřebovat seno, pochybuju, že kentauři spí v postelích. A potom horkou vodu a nějaká prostěradla. Sice
něco mám, ale nejsem si jistá, jestli to bude stačit. Pokud někdo umí sterilizační kouzla, použijte je. Potom
trochu vody, nebo pokud by byl tak led. Za chvíli bude mít určitě žízeň a led je na svlažení nejlepší. Všechno
jasné?“
V hlavě si probíral, co všechno že to po něm chtěla, než přikývl a zmizel. Ještě z povzdálí slyšel, jak se Shelly
ptá Hermiony, zda není těhotná. Prý by ji nechtěla vyděsit. K jeho velké úlevě se jí dostala záporná odpověď.
Vlastně by mu to mělo být jedno, ale nebylo.
Následující hodiny se tak nějak smrskly do pobíhání sem a tam doprovázeného bolestivými křiky a sténáním,
které mu znělo v uších i v době, kdy byl daleko od toho místa. Nejraději by tam nechodil vůbec, ale bohužel
alespoň nakouknout musel vždycky. A to, co viděl, bez toho by se klidně obešel.
„Počkej,“ popadla ho Michaille za ruku, když se znovu chystal vycouvat, „budu tě potřebovat.“
Merline ne! Určitě nebudeš! Nahlas se však zeptal, „Co se děje?“
„Budu potřebovat někoho, aby dítě podržel.“
Cože? Dítě? Podržel?!
Vrhl pohled na Hermionu, která seděla u Astii, držela ji za ruku a i když sama zcela jistě vyděšená, pokoušela se
ji chlácholit a dodat jí síly. Pohled mu oplatila a Severus doufal, že nepoznala, jak vyděšeně se v tu chvíli cítil.
Bral by i hordu Smrtijedů, s nimi alespoň věděl, co dělat.
Léčitelka mu vrazila do rukou jedno z prostěradel, než ho usadila vedle sebe. Severus se pokoušel dívat
kamkoliv jinam než do toho širokého otvoru, ze kterého se tlačil na svět nový kentaurek. Tohle předsevzetí mu
však příliš dlouho nevydrželo, prostě to nešlo.
„Tak Astio a teď dvakrát naposledy zatlač a bude konec…“
„Už ne,“ ozvalo se zaúpění.
„… jakmile bude hlavička venku, tak už ho vytáhnu. Snad,“ dodala pro sebe, i když to Severus zaslechl. Na jeho
tázavý pohled dodala, „netuším, jak snadno půjde koňská část těla ven. Měla by snadno… ale zkušenosti
nemám,“ vysvětlil, ale v tu chvíli konečně vykoukla ven nafialovělá hlavička. „Výborně! Ještě jednou!“
Jen sledoval ty ruce, které, pro něj zcela nepochopitelně, zajely dovnitř a silou zabraly. O vteřinu později vyjelo
ven - kromě spousty nechutného slizu - i drobné tělíčko. Zkrvavené tělíčko. A jen se dvěma nohama.
Hermiona vykřikla.
I on ztuhl. První děsivá myšlenka byla, že toho malého kentaura Michaille svým trhnutím snad roztrhla, ale
snažil se přesvědčit sám sebe, že to tak není. Přeci má zkušenosti, přeci…
„Co je? Co se děje?“ vydechla novopečená matka vyděšeně. Neviděla dozadu a na nějaké přetáčení byla příliš
vyčerpaná.
„Nic, vůbec nic. Neboj, všechno je v pořádku,“ klidnila ji hned Michaille, než položila dítě Severusovi do
náruče s prostěradlem. „Drž ho pevně.“
Severus byl vyděšený, ano skutečně byl. To dítě bylo úplně fialové, oslizlé, svraštělé a neskutečně ošklivé. Když
k tomu ještě přidal všechen ten sliz a krvavou vodu okolo, a jeho chvějící se ruce… ne, nebyl to pěkný pohled.
Přesto držel, jak jen nejlépe mohl.
A potom se náhle rozkřičelo.
Podivný kníkavý hlásek naplnil celou chatku. Začalo sebou trochu mlít a chvět se.
„Výborně, tohle chceme slyšet,“ pronesla Michaille, než mu na břicho položila zasvorkovanou pupeční šňůru a
dítě zabalila.
„Je… je v pořádku?“
„Je,“ vzala si dítě k sobě a šla ho předat novopečené matce, „je to krásný kluk. Faunek,“ dodala.
Trochu nechápavě se na ni podívala, ale rozhodně to nechtěla řešit. Držela svého chlapečka a nic úžasnějšího
nemohlo být. No, Severus si to rozhodně nemyslel, ale to říkat nehodlal. Vlastně neměl v plánu říkat nic, nebyl si
jistý, jestli by udržel sevřený žaludek na svém místě.
Minuta úlevného ticha však byla přerušena dalším výkřikem. Astia se roztřásla, než jí projela další bolestivá
křeč. Skoro upustila ten uzlík, který svírala v náručí, Hermiona jí ho musela vzít. „Co…?“
Nikdo nechápal, co se děje. Kontrakce přeci po porodu odezní.
Znovu vykřikla, dech se jí trhaně dral z hrdla a ruce se chvěly.
„Co se děje?“ vydechl Severus. „Tohle je normální?“
Michaille popadla fonendoskop a vrazila si ho do uší. „Pšššš!“ obořila se na Hermionu. Tedy spíš na dítě, které
se pokoušela utišit, ale v tu chvíli nevnímala, kdo ten hluk dělá, jen potřebovala ticho. Několik vteřin poslechu
bylo nekonečně dlouhých. „Musí tam být ještě jedno!“
„Cože?“ vydechla Astia překvapeně.
„Cože!“ zhrozil se Severus zděšeno. Jako kdyby toho už neměl dost.
Michaille začala prohmatávat břicho a hledat, kde se druhý nezbeda schovává. „Věděla jsem, že jsem viděla 4
nohy, ale nikdy nebylo vidět zbytek těla a… Astio? Astio?!“ K jejímu velkému zděšení dívka přestávala vnímat.
Její tělo se pohupovalo sem a tam, oči, ač otevřené, tak nepřítomné a dech zcela trhaný. „Astio!“
„Co je? Co je s ní?“ děsila se Hermiona, která jednou rukou svírala dítě a druhou podpírala kentaurku, která se
sunula k zemi.
„Klesá jí tlak.“ Léčitelka vykouzlila Astie okolo tváře bublinu, aby jí pomohla dýchat, než se vrátila k jejímu
břichu. „Něco musí být špatně, možná ztrácí krev. Hermiono, dítě ulož vedle a tímhle jí měř pravidelně tlak.
Jakmile spadne pod červenou hranici, dostaň jí do krve tenhle lektvar. Tři kapky, ne víc!“ rozdávala příkazy.
„Dítě musí okamžitě ven. Severusi, podrž mi hůlku a buď připraven pomoci, protože…“ A potom udělala něco,
co by Severus snad ani nechtěl vidět. Prostě strčila ruku dovnitř až po loket a začala tam šmátrat. Samozřejmě,
že věděl, že se tohle v nutných případech musí dělat, ale vědět a vidět jsou dvě zcela odlišné věci. Merline, taky
nemusím být u všeho!
„Nemůžu ho tam najít!“ vydechla Michaille, když se stáhla.
Přece se nemohlo ztratit!
V další chvíli už zas něco hrabala ve své brašně, zase ten příruční ultrazvuk, kterým začala přejíždět všude po
břiše. Srst teď odstranila kouzlem, na nějaké zvyky neberouc ohledy. „Tady je,“ vydechla nakonec. „Je skrčené
až úplně vzadu pod žebry. Merline, jak se tam mohlo takhle skroutit?“ vydechla. Chvíli pobíhala pohledem od
vyobrazení k Astie, na Severuse a zpět. A potom pronesla tu příšernou větu. „Vyhrň si rukávy!“
„Cože?“
„Potřebuju, abys tam šáhl ty.“
„Cože?!“
„Máš delší ruce. Budu tě navigovat.“
Skřítek Dobby měl v tu chvíli ve vypouklých očích silnou konkurenci.
„Dělej!“ zakřičela na něho docela nevybíravě. I přes Hermioninu snahu na tom totiž rodička nebyla ani trochu
dobře. Její tělo se očividně snažilo dítě vypudit a nešlo mu to. O pět vteřin později, aniž by si to uvědomil, se už
svojí pravicí nořil do míst, kde se rukou nikdy ocitnout nechtěl. Bylo tam horko, těsno, vlhko a mazlavo.
Jeho pocity však Michaille byly očividně ukradené. „Ještě kousek. Dobře, jsi v děloze.“
Nepotřebuju znát detaily!
„Kousíček doprava, měl bys tam nahmátnout nohu.“
A jak mám sakra poznat, co je noha!
„To je ono, teď zatáhni.“
„Zatáhnout?“ zaskuhral, po lokty stále ponořen v útrobách.
„Jo, zatáhni, musíš ho odtamtud dostat!“
Zatnul zuby a táhnul. Snažil se jemně, jenže to bylo k ničemu. A zabrat silou… u Merlina, vždyť to bylo dítě,
nemohl s ním škubat. Co když mu ublíží. Co když… A potom to náhle povolilo. Jako když povolí zátka, snad se
i ozvalo tiché lupnutí. Opatrně táhl ven.
„Pozor na druhou nohu, musíš ji chytit, jinak ho nedostaneš ven. Je hned vedle. Ne, na druhou stranu.“ Měl na
jazyku hodně jízlivých poznámek, ale polykal je společně s klením. Na všechno bude dost času, až tohle bude
mít za sebou. A Merline dej, ať úspěšně. A hlavně rychle! Nakonec se mu podařilo sevřít mezi prsty ty drobné
končetiny a začal je tahat ven. Nebylo to snadné, klouzaly a vysmekávaly se. A nakonec, co čert nechtěl, se to
zaseklo celé.
„Nemůžu ho dostat ven!“ děsil se.
„Ramena jsou mnohem širší, než boky, musíš mu narovnat ruce a vytáhnout ho.“
„Jak?“
„Prostě dovnitř šáhni rukama a vytáhni ho!“
Obě ruce? Už se ani nezdržoval zíráním. „Roztrhnu ji!“
„To dítě se udusí!“ odsekla mu. Sama měla co dělat, aby Astiu udržela naživu, lektvar na tlak už nezabíral,
dokrvovací lektvar přidávala podruhé.
„Fajn,“ zamumlal si pro sebe, než udělal, co mu řekla. Ve chvíle, kdy mezi tělo dítěte a matky vnořil obě pěsti,
se Astia zazmítala. Musela to být neskutečná bolest. Co nejrychleji se pokusil narovnat obě ručičky a potom
prudce zabral.
A náhle ho držel. Zmodralé, profialovělé tělo malého chlapce, podivně zkroucené a obalené svíral v dlaních,
vyděšený, že je tak malý, že se mu do nich vejde. Byl až děsivě malý a taky… tichý.
„Šňůra!“ Měl ji okolo krku.
„Drž ho,“ vrhla se k němu Michaille a několika zkušenými pohyby pupečník odstranila. Dítě i přesto zůstávalo
ztichlé. „No tak! Teď to přeci nevzdáš,“ mumlala si pro sebe, zatímco čistila dutiny a dýchací cesty. Poklepávala
na hrudník i bříško. „No tak! Křič!“
Bez výsledků. Astia už propadala zoufalství.
„Plácni ho!“ řekla nakonec. „Víc!“
A Severus poslechl. Ač nerad, uštědřil dítěti pořádnou ránu, až to plesklo. A teprve potom se ozval ten rajský
křik. Trochu jiný, než u jeho bratra, slabší, ale přeci jenom byl.
Uvolnění v místnosti bylo hmatatelné. Astia se rozbrečela, nebo možná už brečela předtím, zatímco její tělo
úplně ochablo. Hermiona ji v tom breku podporovala a Severus k tomu neměl daleko. Tenhle kluk byl snad ještě
ošklivější než jeho o něco málo starší bratr, ale stejně od něho nemohl odtrhnout zrak. Vždyť on mu pomohl na
svět! Bylo na něm něco nepopsatelně odporně úžasného.
A zrzavého, jak si uvědomil v další chvíli, když uviděl ty chuchvalce srsti na drobných nožičkách.
„Svět má o další dva Weasleye víc. Aleluja!“ Jeho hlas však ani zdaleka nezněl tak odměřeně, jak si přál. S
pohledem na toho drobečka to totiž ani nešlo.
Kapitola 65. - Na návštěvu
Když vyšla z chatky, panovala všude okolo tma. Jen na kratičkou chvíli ven prosvitl proužek světla, než za sebou
opět zavřela. No ne, teď když si začínala zvykat, uvědomila si, že tma není taková, jak se jí zdálo. Už muselo být
k ránu, nad stromy bledla obloha.
Opřela se lokty o zábradlí verandy a zhluboka se předklonila.
„Pokud hodláš vrhnout snídani, zkus to na druhou stranu,“ ozvalo se vedle ní, až nadskočila. Vůbec si Severuse
nevšimla, seděl v rohu mezi chatkou a zábradlím, lokty opřené o pokrčená kolena, s hlavou zakloněnou.
„Vyděsil jsi mě.“
Neodpověděl, jak hleděl před sebe a jemně si přejížděl palci po dlaních. Jako kdyby je měl mokré, i když neměl.
„Třesou se mi ruce,“ řekl nakonec, „to už se mi nestalo hodně dlouho.“
„Byls úžasný.“
„Vyděšený jako králík, naposledy jsem se takhle bál… už ani nevím kdy. Nebyl to strach… jaký zažíváš v boji,
tohle bylo… jiné. Možná trochu děsivější. Nevím… Hlavně vím, že už to nikdy nechci zažít.“
Přikývla. „Mám pocit, že nikdy nechci vlastní děti,“ vydechla. I jí se třásl hlas. „Vědět, že je porod těžký, je
jedna věc, ale vidět to na vlastní oči…“ To bylo něco příšerného. Teď se děsila už jen toho, že tohle ji samotnou
jednou taky nejspíš čeká. To bylo nejděsivější - vědět.
„Však ono tě to přejde.“
V tom jeho hlase byla taková jistota, že se tomu musela usmát. Byť jen na chviličku. „Doufám.“
Na okamžik mezi nimi nastalo ticho, než k ní pomalu natáhl ruku. „Pojď sem.“
Šla. Nechala se stáhnout mezi jeho nohy a opřít o hrudník. Schoulila se do klubíčka a nechala se vtáhnout do
bezpečí jeho velkých paží. I když skutečně, chvěly se mu. Propletla jeho dlaně se svými a obtočila si je okolo
pasu, aby jim dodala síly a zahřála je. A potom nic, jen ticho a bezpečí.
***
Probudilo ho šimrání na nose. Ohnal se po tom otravném hmyzu, ale ten se neodbytně vrátil zpátky. Nezbývalo
mu než neochotně otevřít oči.
Michaille, to mě mohlo napadnout. I když pravda, že první, co viděl, byla deka, která se mu houpala před tváří a
lehce ho lechtala na tváři.
Zamručel.
„Abyste mi tady neumrzli.“ Promnul si dlaní oči. Teprve teď si začal uvědomovat, kde a hlavně s kým je. Stále
seděl opřený o zábradlí na verandě, možná proto ho tak strašně bolel zadek. Tedy spíše už nebolel, byl seděním
otupělý. A v jeho náručí, taktéž už trochu ztuhlém, mu spala Hermiona. Seděla, nebo spíše ležela v jeho náruči,
hlavu opřenou o jeho prsa, ruce opřené o jeho pravé stehno jako o polštář. Podle poklidného výrazu jí nic
nechybělo.
„Tumáš,“ nabídla mu znovu deku, „ať tu nezmrzneš.“
„Pššššš!“
„Neboj, seslala jsem na ni tišící kouzlo, i kdybys vedle ní začal zpívat, nevšimla by si toho. Vezmeš si to?“
zamávala dekou. „Nebo se hodláš přesunout jinam?“
Vzal si deku a obtočil si ji okolo ramen. Hermiona sklouzla na stranu. „Ou…,“ chytl ji v poslední chvíli, aby
nesklouzla až na tvrdou zem. Naštěstí se neprobudila. Usadil si ji zpět do náruče a uvelebil se v teplé dece.
„Nehodlám se nikam sunout, mám pocit, že bych se ani nezvedl.“
„Zvládl jsi to skvěle.“
Nebude tvrdit, že ho to nepotěšilo, ale nic na to neřekl. Kdyby se mu potom tak neklepala kolena, považoval by
to za větší úspěch.
Nečekala od něho odpověď. Místo toho se opřela o sloup a zapálila si cigaretu.
„Nepřestala si?“
„Jenom po těžkých porodech. Za odměnu.“
Přikývl. Sám tak dobře nedokázal posoudit, jak moc těžký porod to byl. Jemu by se nejspíš třásla kolena i při
zcela běžném průběhu.
„Jsou v pořádku?“ kývl do chatky.
Pomalu přikývla. „Budou. S tím druhým ji čeká pár těžších měsíců. Bude s ním muset cvičit, protože byl v břiše
očividně dost zkroucený, ale pokud bude dodržovat všechny cviky, neměl by si odnést žádné následky. Ani ona.
I když je dost vyděšená z toho, že má dvojčata. Jo mimochodem, proč jste mi zatajili, že je otec z dvojčat!“
zamračila se.
„Není.“ Vrátil jí Severus pevně. „Jeho bratři jsou. Ale na ně ses neptala.“
Zaškaredila se na něho. Dál se však věnovala svojí cigaretě. „Příště vám dám dotazník!“
Severus se ušklíbl, i když uvnitř cítil nepatrnou vinu. Pomohlo by to snad, kdyby tehdy neopomněl sdělit tuhle
informaci? „Kdybys to věděla…? Pomohlo by to?“
Dlouze popotáhla, než cigaretu típla o sloup. Tedy chtěla, ale Severus jí to nedovolil. „To bych… nedělal,“
upozornil ji. „To dřevo je stále živé.“
Trochu vyděšeně se rozhlédla okolo a skutečně, přímo nad nimi se větve kroutily a proplétaly, čímž vznikala
doslova rozkvetlá střecha. Tohle byla jedna z dohod mezi nimi a lesem.
„A popravdě… umí se docela nepříjemně mstít,“ dodal při vzpomínce na Johnatana, který se hned zpočátku
objevil na ošetřovně s jednou větví vraženou přímo do… no… rozhodně to nebylo příjemné.“
„Super.“ Raději típla oheň o podrážku a zbytek nechala zmizet.
„Pomohlo by ti to?“ zeptal se po chvíli znovu. „Kdybychom ti řekli to o dvojčatech?“
Potáhla. Kdy si zapálila další cigaretu, netušil. „Nevím, možná. Ale po bitvě je každý generálem.“
„Máš toho dost?“
„Jsem ráda, že to mám úspěšně za sebou.“
„Úspěšně?“ zvedl obočí.
„Jsou pro tebe dva zdraví kluci malým důvodem k označení „úspěšné“?“
„Dva zdraví Weasleyové.“
„Čím se vyznačují? Kromě toho, že jsou zrzaví?“ to už stačila poznat při pohledu na tetu těch dvou mrňousků a
také jich osobně, i ty malé čupřiny nesly rudý nádech.
Zakroutil hlavou. Jak je vůbec definovat? Jak popsat tu rodinu, jejíž členy tvořil mudly-posedlý otec, matka
rodu, dvojčata s charakterem chechtavého pytlíku a potom taky toho odporného, prohnaného, přitroublého
krotitele draků! „Ta rodina je…pošahaná.“
„Až jednou budu rodit malýho Snapea, tak ti tohle připomenu.“
Odfrkl si. „To nehrozí.“
Zvláštní, že si právě tuhle chvíli Hermiona vybrala, aby o sobě v jeho náruči dala vědět. Překulila se do trochu
pohodlnější polohy a ještě víc se schoulila do klubíčka. V zajetí jeho nohou i paží jí očividně bylo tak dobře.
Severus ji chvíli sledoval, dokud se neuvelebila, než ji opět přitáhl blíž k sobě. Nechtěl, aby se probudila. A už
vůbec ji nechtěl pouštět. Jen ji ještě chvíli takhle držet. A chránit před celým světem.
„Tím bych si nebyla tak jistá.“
Pokud ji slyšel, nereagoval. Skoro zasněně sledoval tu spánkem spokojenou tvář, která se mu opírala o hrudník a
lehce oddechovala.
„Zvládla to skvěle,“ přerušila Michaille opět ticho. Kdy si znovu zapálila, to Severus ani nepostřehl. „I když to
pro ni musel být dost děsivý zážitek.“
„Jo.“
Sledovala ho, jak ji k sobě tulí a nemohla si pomoci, měla pocit, že tohle nejspíš nikdy nikdo neviděl a ani
neuvidí. I Severus si z dnešního večera očividně odnesl víc, než jen malé emocionální vypětí.
„Víš o tom, že dneska málem skončila v ministerský cele?“
Trhl sebou, jeho trochu vyděšený pohled byl jasnou odpovědí.
„Přišli ji zatknout. Jako vůdce Zapovězenců.“ Nechala slova vyznít, ale muž nijak nereagoval. Copak ho mohlo
byť jen na chvíli napadnout, že by si pro ni přišli? Pro ni! Nejdřív se pro ně stal nebezpečný on, potom Minerva s
Řádem a nakonec Hermiona. Kdo přijde další? Potter? Ano, na toho už dlouho nehodili nějakou mazlavou špínu.
A proč mu to neřekla…?
„Očividně se ti o tom zapomněla zmínit.“
„Nemusí se mi s ničím svěřovat, už spolu nejsme.“ Michaille se zarazila, na tváři trochu překvapený úšklebek.
Skutečně řekl to, co právě řekl? Na jazyku už jí pálila ta kousavý poznámka; Už?, ale nakonec ji spolkla. Dneska
večer není na rýpaní ta správná chvíle. „Mohli byste být.“
„Už patří někomu jinému.“
„Přítel není nevyléčitelná nemoc.“
Odfrkl si. Co od ní taky čekat. „To ani manžel, že?“ rýpl si.
„Přesně. A neříkej, že bys neměl zájem. Od doby, co se vrátila, se s tebou dá alespoň zase mluvit.“
Tohle nechtěl komentovat. Dobře, možná se v posledních měsících choval trochu jako blbec, ale ne! Rozhodně
to nebylo kvůli tomu, že by tu nebyla Hermiona. Ta s tím nemá nic společného.
„Chodí s Weasleym,“ řekl nakonec nekompromisním tónem. „Odkopl jsem ji a ona udělala to nejlepší, co
mohla. Je mladý, pohledný, a ač bych si za to raději ukousl jazyk, tak i schopný v boji, určitě se o ní dobře
postará. Čeká ji s ním mnohem lepší budoucnost, než se mnou. Nemám jí co nabídnout,“ dodal slabě a lehce
dívce odstranil z tváře pramen vlasů. Ano, udělal jsem dobře, když jsem ji nechal jít.
„Krásně řečeno,“ nadhodila Michaille teatrálně. „Škoda, že i krásně řečený sračky jsou pořád jen sračky. Beru
zpět, ta holka na tebe má špatný vliv, mám neblahý pocit, že ti vymyla mozek.“
Zamračil se.
Konečně se tváří normálně. „Buďto o ni stojíš… To je řečnická otázka, odpověď znám… a potom o ni bojuj,
nebo ji nech sakra na pokoji. Ale tohle tvoje slintání zpoza rohu tě brzy připraví o rozum.“
Zavrčel. „Proč mám pocit, že zase strkáš nos, kam nemáš!“
„Že bych se strefila?“ vrátila mu tvrdohlavě.
„Víš, že začínám toho tvýho chlapa docela litovat?“
K jeho velkému překvapení se jen zasmála. Věděl, že sama prohlašuje, že s ní žádný chlap nevydrží, ale teď
začínal pomalu chápat, že to nejspíš bude pravda. Toho jejího Patrika by měli blahořečit. K dalšímu rozhovoru
se však nedostali, protože se táborem začalo něco šířit. Hlídka pobíhala okolo ohniště a alespoň další dva
Zapovězenci pobíhali táborem tam a sem.
„Co se to děje?“ znejistěla.
Opatrně položil Hermionu na stranu, pod hlavu jí smotal část deky, aby se mohl zvednout. Nebylo to právě to
nejpříjemnější vstávání. Zranění z předchozích dní se dost nepříjemně ozvala a k tomu ještě musel přičíst ztuhlé
nohy a odkrvený zadek. Zkrátka nic moc.
Teď však na rozcvičku neměl moc čas. „To nemám ponětí.“ Odpověděl na ženinu předchozí otázku a nenápadně
si protáhnul záda. Alespoň ta by se mohla trochu rozhýbat. A to nemluvil o těch svých starých kostech.
Ouuuuu… „Ale nejspíš to brzy zjistíme,“ dodal, když se k nim přiřítil člen dnešní hlídky.
„Profesore, jsou tu kentauři.“
„Kde?“
„Všude! Kolem celého tábora. Ozbrojení a vůbec nám nechtějí říci, co chtějí!“
Vyměnil si s Michaille všeříkající pohled. „Myslím, že vím co. Zůstaň u ní, já se to pokusím vyřídit.“ Nechal se
odvést až k hranici tábora, kde mezi ostatními kentaury v plné zbroji postával i jejich vůdce. A v tuhle chvíli se
rozhodně netvářil nijak nadšeně. Jakmile spatřil Severuse, vydal se blíž k hranici, stále však střežen šípy jeho
soukmenovců. Severus pevněji sevřel v ruce hůlku.
„Přejete si?“ zeptal se náčelníka a pokoušel se znít zdvořile.
„Kde je moje dcera?!“
To sis všiml brzo, že ti chybí!
„Její křik byl slyšet lesem celou noc!“
I přes tišící kouzla? Ti kentauři skutečně musí mít sluch.
„Co jste jí udělali!“
Severus stáhl rty. Bojoval sám se sebou, netušil, jestli by měl zatloukat nebo raději jít s pravdou ven. Věděl, že
Astia nebude moci žít mimo stádo, ale také netušil, jestli ji to stádo ještě někdy přijme mezi sebe. To všechno
teď záleželo na jejím otci a ten v tuhle chvíli nevypadal, že by měl chuť jít vybírat postýlku.
„Ptal jsem se vás, co jste jí…!“ udělal krok kupředu, ale hranice tábora ho slabou elektrickou ránu donutila opět
couvnout. Jeho hněv to však ještě posílilo.
„Tak pozor!“ zavrčel Severus a udělal krok vpřed. Dal si však pozor, aby se bariéry nedotkl. Přeci jen by to
trochu podlomilo jeho monolog. „Nikdo z nás jí nezkřivil ani vlásek na hlavě, přišla sama. Měl byste se ptát spíš
sám sebe, proč se rozhodla opustit stádo.“
„Neměla sebemenší důvod odcházet. To vy lidé jste ji museli nakazit něčím, co by…“
„Neměla důvod?“ zopakoval Severus. „A co když vám řeknu, že vaše dcera dnes v noci porodila.“ Poslední
slovo nechal vyznít, vychutnával si výraz v náčelníkově tváři. „Co když vám řeknu, že přivedla na svět děti
zdravé, ale zkřížené s lidmi. Ano, s námi, s lidskou rasou.“
Kentaurovy oči se rozšířily.
„Stále mi budete tvrdit, že neměla důvod od vás odejít? To vy jste ji vypudil z vesnice. Jen vy sám!“
Viděl, jak se napjal, jeho ohon sebou zazmítal ze strany na stranu a chřípí se rozšířilo. Náčelníkovi se rozhodně
ani trochu nelíbilo, co mu tu bylo řečeno. Severus však měl pocit, že to potřeboval jako sůl, očividně totiž nebyl
nikdo jiný, kdo by ho trochu usměrnil.
„Lžete!“ vyprskl nakonec. „Je to jen další z těch vašich lidských lží!“
Severus lehce pokrčil rameny. „Jak myslíte,“ otočil se k bariéře zády a vydal se poklidně do středu tábora. Viděl,
že ve stínu nedalekých stromů postává několik Zapovězenců s připravenými hůlkami. Očividně mu kryli záda.
„Chci ji vidět!“
„Skutečně?“ protáhl.
„Jako náčelník mám plné právo…!“
„Tady!“ zdůraznil Severus, „vaše práva náčelníka neplatí.“
Kentaur znovu pohodil ocasem a přešlápl. Ano, Severus by ho tam mohl nechat běsnit, ale vědět, že není v
pozici, kdy by si mohl proti sobě a celému táboru poštvat všechny kentaury v okolí. To už by se pro bylinky asi
moc nedostali. „Jestli ji chcete vidět,“ pokračoval smířlivě, „mám pár podmínek. Půjdete sám. Půjdete beze
zbraně. A půjdete jako její otec, ne náčelník kmene.“
Ta poslední poznámka ho nejspíš trochu naštvala, ale nakonec přeci jen vypustil páru a pomalu přikývl. Shodil
ze sebe zbraně, pohybem ruky dal několik rozkazů, než na Severusovo povolení, vstoupil skrz bariéru.
Do chatky vstoupil nejdříve Severus, pod pečlivým dohledem Michaille, a teprve za ním statný kentaur.
„Kdo je to?“ zeptala se ne zrovna zdvořile.
„Astiin otec. A náčelník kmene. Smí je vidět?“
Nadšená se tím nezdála, už proto, že jí Astia několikrát vyprávěla, co je její otec zač. Věděla však, že na nějaké
zákazy nebude mít právo. „Pokud bude chtít.“
Novopečená matka, kterou před chvíli Michaille probudila, se jen nepatrně nadzvedla ze svého slámového lůžka
a ač nejistá lehce přikývla. Oba tedy opustili místnost, aby udělali prostor tomu statnému tělu.
V poslední chvíli ho však zarazila Michaillina dlaň. „Jestli matce nebo dětem něco uděláte, osobně vám vyrvu
všechny žíně z ocasu.“ A očividně to myslela do slova a do písmene.
Vypustil páru nozdrami, pohodil ocasem, ale nic k tomu neřekl. Místo toho se zaměřil na svoji dceru ležící na
slámě uprostřed místnosti a společně s ní i DVA malé uzlíky. Jednak ho překvapilo, že jsou skutečně dva… to se
ve vesnici nestalo, co mu paměť sahala… a ke všemu to bylo na kentaury moc malé. Takže skutečně ten muž v
černém nelhal, byli poznamenáni lidmi.
Klesl na kolena, ale jen proto, aby jim byl blíže.
Astia se ještě víc přitiskla ke svým dětem, neměla tušení, co může čekat. Věděla, že náčelník má právo
novorozené zabíjet, pokud je neshledá vhodnými pro kmen, a i když věděla, že to její otec snad nikdy neudělal,
teď si tím tak jistá nebyla. A ona byla příliš slabá na to, aby mu v tom dokázala zabránit. Nezbývalo jí než…
Sklonil se ještě níže a jednoho z chlapců sebral do rukou.
„Otče…,“ špitla. Měla strach, strašně se bála o svého chlapečka, který byl tak malý, že se jejímu otci vešel do
dlaní. „Prosím…“
Sklouzl pohledem na dceru ležící na lůžku a poté na dítě, které se v jeho drsných rukách doslova ztrácelo. Kdyby
chtěl, dokázal by ho jediným pohybem zabít. A ona to věděla taky. Nakonec si ho proto přitáhl k sobě… a vtiskl
mu na malé čelo drobný polibek. „Vítej v kmeni, malý bojovníku.“
***
Narychlo svolaná rada Řádu nebylo něco, co by Severus potřeboval každý den. A to zvlášť dnes, kdy mu ta
probdělá noc skutečně chyběla. Sice si ráno chtěl jít lehnout, ale nějak k tomu nakonec nedošlo. Co prováděl
celý den to, to vlastně ani netušil, ale i tak se nezastavil. A nakonec ještě ta protivná zpráva.
Snad alespoň věrný kamarád kofein mu to trochu zpříjemní.
„Ozval se nám jeden z našich zdrojů,“ ujal se slova Kingsley, „Nevíme sice, jak moc věrohodné jsou, ale toto
není první zpráva. Smrtijedi údajně plánují útok na Gringottovy. Údajně hledají nějaký drahokam, který se
skrývá v tamních trezorech. Ihned jsme informovali skřety, ale konverzace s nimi je dosti… problematická.
Nechtějí nám sdělit, o jaký drahokam by se mělo jednat a…“
„Samozřejmě, když tam žádný takový není,“ ozval se Severus vrčivě, když si mnul spánky.
Nutno říci, že tím na sebe upoutal pozornost celé místnosti.
„Jak to myslíš, Severusi? Jak víš, že…“
„Že tam žádný není?“ přerušil ho. „Prostě. Úplně stejně jako vím, že se nejedná o drahokam. To si jenom
přeložili ti vaši informátoři. Břídilové, pokud chcete znát můj názor.“
„A co tedy jde?“ zeptala se Minerva.
„O černý obsidián.“
Nastalo ticho.
„O… TEN obsidián.“
„Ano,“ odvětil, „o TEN obsidián.“
„Jak se o něm Voldemort vůbec dozvěděl? A jak může vědět, že je tam!“
„Počkat,“ zrazil se Remus, „vždyť ten kámen přeci NENÍ u Gringottů.“
„Není,“ přikývl Severus, „ale bude.“
Všichni si vyměnili pochybovačné pohledy. Unikalo jim tu snad něco.
„Je to prosté,“ ujal se opět slova lektvarista, „Voldemort se dozvěděl z několika určitých zdrojů, že kámen, který
mu může přinést neskonalou moc, se nachází v Británii. No a po troše pátrání se dopátral i toho, kde přesně se
skrývá. Na nejbezpečnějším místě - u Gringottů.“
„Ale jak se to mohl dozvědět, když to není pravda.“
„Očividně se to… nějak dozvěděl.“
Hermiona v duchu zaúpěla. Tak tam byl! Přímo u Voldemorta, aby mu podsunul lživé informace.
„A teď, pokud sebou hodíte, tak možná i dokážete Voldemortovi připravit dostatečné překvapení. Podzemí
Gringottovi banky má totiž jednu neskonalou výhodu, pouze dva vchody a tím pádem i východy.“
„Jeden,“ opravil ho Kinney.
„Dva. Hlavní z Příčné ulice a poté ještě jeden. Ten však není skoro vůbec známý, proto se ho Voldemort pokusí
použít.“
„Jak si můžete být jistý, že o něm Voldemort ví.“
Severus se jen ušklíbl. „Mám své… zdroje. Máte teď na vybranou,“ pokračoval pevným hlasem. „Buď tomu
budete věřit a připravíte past. Nebo to necháte být, Voldemort tam vpadne, zjistí, že tam žádný kámen není a
opět odejde. Snadné rozhodnutí.“
„A jak máme vědět, že to nebude past na nás!“ sykl Kinney. Tomu se spolupráce s bývalým Smrtijedem
očividně nelíbila.
„Ujišťuji vás, že mě takhle válka unavuje úplně stejně jako vás,“ zasyčel.
„Severusi, klid,“ otočil se na něho Kingsley, než k nováčkovi dodal, „Severusovi zcela věřím. I když je pravda,
že stejně dobře, jako můžeme Smrtijedům odříznout cestu, tak ji oni mohou odříznout i nám. Nebude to snadné.“
„Čekáte snad, že to bude snadné?“ nadhodil jízlivě.
Všichni v to tajně doufali, ale nikdo to nečekal.
„Jaká je pravděpodobnost, že Voldemort přijde?“
„Velká. Smrtijedi si takovou šanci…“
„Ne, myslím, jaká je pravděpodobnost, že přijde on sám. Máme sice šanci pochytat Smrtijedy, ale pokud
nedostaneme Pána zla, tak…“
„Ten přijde jistě,“ přerušil Johnsovou Severus, „vy byste nechala něco, co vám může zajistit nekonečnou moc, v
rukách svých nohsledů?“
Museli uznat, že na to je Voldemort příliš paranoidní. A s prohnanými Smrtijedy oprávněně.
„Co když Voldemort bude čekat, že to je past.“ „On neočekává, že o tom někdo ví. Všechno se dozvěděl z
nezávislých a údajně starobylých zdrojů. Ten kámen tam má ležet už nejméně padesát let. Pokud nás někdo
nezradí, nebude to čekat.“
V místnosti nastalo ticho. Každý si to probíral ve svojí hlavě. Pokud to všechno byla pravda, měli možnost tohle
celé skončit. Na druhou stranu… mohl se z toho stát masakr v té nejryzejší podobě.
„Kdy si myslíte, že to provedou?“ přerušil ticho Artur.
Severus se už nadechoval k odpovědi, když mu hlavou proběhla myšlenka, jestli manželé vědí, že se z nich stali
prarodiče. Řekl jim o tom vůbec někdo? Ginny o těhotenství určitě věděla, možná dvojčata a nic by nedal za to,
že i drakobijec, ale řekl to někdo těm dvěma? Nebo jim nechtěl dávat zbytečné naděje.
„Řekl bych, že rozhodně ne přes víkend,“ ujal se slova Charlie. „Už proto, že banka má o víkendu zavřeno a
skřeti kontrolují všechny cesty a trezory. Logické by bylo pondělí, v době, kdy mají skřeti nejvíce práce i
transakcí.“
To bylo logické.
„Souhlasím,“ přikývl Severus. I když by si raději ukousl jazyk. „Máte tedy tři dny na to se rozmyslet a
naplánovat. A samozřejmě informovat pana Pottera, který tu očividně není,“ dodal k Harryho nepřítomnosti.
Neměl ani ponětí, že spí o dvě patra výš pod dohledem kouzel i Tonksové. Nemohli si dovolit ho vzbudit a
riskovat další uvolnění jeho magie. „Rozhodněte se, jak chcete!“
***
Ani nevěděl, jak se to vlastně stalo. O dva a půl dne později stál v jedné z chodeb pod Gringottovou bankou
chystaje se k boji. Ještě jednou vše zkontrolovat - hůlka v úchytu pod rukávem, jedna z dýk v pouzdru u
kotníku…
„Je to sice úžasný vynález, ale…,“ Hermiona na sebe natahovala nový plášť. Jeden z posledních vynálezů Freda
a George, proti jednoduchým kouzlům měl fungovat jako neprůstřelná vesta. Tohle nebylo zrovna místo na
experimenty, ale to v poslední době nebylo asi nikdy, „… taky by to mohli udělat pohodlnější,“ mručela.
„Být to na mým rozhodnutí, nebyla bys tu,“ řekl jen. Jasně dal najevo svůj názor, co se týkalo její přítomnosti
tady. I přítomnosti ostatních Zapovězenců, ale bohužel nebylo zbytí. Ale do středu toho nejhoršího ji vážně
posílat nemuseli.
„Tenhle názor nesdílíš jenom ty,“ vrátila mu a taktéž si utáhla hůlku.
Jistě, určitě se ohradil i Potter. A možná i Weasley.
„Severusi,“ začala pomalu, „je ti jasné, že pokud takhle akce vyjde, tak… tak tohle všechno skončí? Tahle válka,
Zapovězenci… my,“ dodala tiše. „Půjdeme domů.“
Věděl to, jen neměl odvahu to vyslovit nahlas. Nikdo neměl.
Pomalu přikývl, byl čas rozejít se na pozice. „Tak ať přežijí hlavně ti, kterým ještě zbyl domov.“
Kapitola 66. - Do pekla a ještě hloub
Jeskynní chodby se topily v tichu a prázdnotě, jen sem tam skápla ze stropu osamělá kapka, která rozezněla celý
labyrint, než zmizela ve věčnosti. Možná nějaký netopýr visel zavěšený mezi jednotlivými trezory a užíval si to
liduprázdné ticho.
A přesto to nebylo tak, jak se mohlo zdát. Tomu, kdo se zaposlouchal skutečně pozorně, možná neunikly ty
desítky lehce zrychlených dechů, které zastřené naplňovaly chodby svým sípotem. Pro běžného posluchače byly
téměř neslyšné.
„Tak kde jsou?“ ozvalo se vedle Severuse téměř netrpělivě.
„Trpělivost přináší protěže,“ zanotoval. Na rozdíl od ostatních okolo, on uměl být trpělivý. Léta ve špionážní
praxi a v pozici lektvaristy ho naučily být až k nesnesení trpělivý. Během čekání dokázal relaxovat i přemýšlet.
„Už tu čekáme skoro hodinu!“ ozval se vedle něho hlas. Nebyl si jistý, komu patřil, byli pod zastíracími kouzly,
ale tipoval by to na pana Grahama. „Co jim může tak trvat projít těmi pár kouzly, co jsme na zadní vchod dali?“
„Jsou opatrní, což je logické.“
„A co když vůbec nepřijdou?“ ozval se ještě dívčí hlas. Nebyl Hermionin, tu poslal pryč hned na začátku, někam
daleko od něho. Věděl, že v její přítomnosti by se nedokázal zcela soustředit na boj.
„Přijdou.“
Očividně nesdíleli jeho přesvědčení.
„Dávám Voldemortovi hodinu,“ pronesl po chvíli do ticha, „maximálně dvě.“
„Cože?“ vydechli za ním. „Ještě dvě hodiny?! To se snad…“
„Pšššššš!“ zarazil je a toho, kdo stál přímo za ním, paží trochu přitlačil ke stěně. Naštěstí se nebránil. „Tiše,“
dodal ještě, ale zašeptal to tak potichu, že ho stejně nezaslechli. Neslyšel kroky ani nic podobného, ale přesto
měl pocit, že se něco blíží. A ten pocit rostl a rostl a…
Sakra! zanadával v duchu, když se k nim zpoza rohu začalo plížit průzkumné zaklínadlo. Kouzlo, které by mělo
odhalit jakéhokoliv živého tvora, který by mohl stát v cestě. Nebylo to nijak spolehlivé ani složité kouzlo, ale
Severuse skutečně nenapadlo, že se Voldemort bude zabývat něčím tak primitivním. Jenže i jen zmanipulování
toho kouzla jim teď pořádně zkomplikuje situaci. Smrtijedi budou ve střehu a…
Znovu v duchu zaklel a tentokrát mnohem peprněji.
„Co to…,“ vydralo se mu z hrdla, když někdo ze Zapovězenců, kdo se skrýval na druhé straně jeskyně, uvěznil
slídící kletbu do průhledné bubliny.
To vážně nikomu nebude podezřelé, když se jim to nevrátí! hromoval v duchu. Rozhodně však nečekal, že hned
vzápětí se objeví úplně stejný paprsek, který se bude kroutit cestou zpět k Voldemortovi. Nevěděl, jestli to je
další slídící kouzlo, nebo pouze něco, co tak vypadá, ale rozhodně by ho to bylo schopné oklamat. A podle toho,
jak v ústí jeskyně paprsek pohasl, stejně jako by to udělalo zaklínadlo, které by nenašlo žádnou překážku, to byl
skutečně excelentní nápad. Primitivní, ale excelentní.
Že by přeci jen nebyli tak beznadějní?
Teď však přicházela na řadu ta nebezpečnější část. Zůstat v dokonalém utajení až do doby, než se Pán zla i se
Smrtijedy dostane až do trezoru 666. Dokud nebudou všichni tam, nesměli zaútočit.
A přesto to bylo tak lákavé. Severus úplně cítil, jak mnoho Zapovězenců svrbí prsty na hůlce. Bylo by tak
snadné vrhnout Smrtijedům do zad nějaké ty odporné kletby a zbavit se jich tak nadobro. Lákalo je to, jako
vlkodlaka měkoučký steak, jako diabetika čokoládový dort, jako Pomfreyovou nový pacient… Všem ale bylo
jasně vysvětleno, že v tuto chvíli je primární Voldemort. A ten se musí dostat bezpečně až na místo určení, bez
toho by celá jejich akce přišla vniveč.
„Kecáš!“
„Ne, fakt. Fakt jsem jí ho tam vrazil. Řvala u toho jako tur,“ chvástal se zrovna jeden ze zakuklenců, kteří je
míjeli. Museli to být nějací mladíčci, nejspíše jen postavení na stráž u vchodu, aby se „staré gardě“ nepletli do
práce. Jinak si Severus nedokázal vysvětlit, proč se táhnou tak daleko za ostatními a dělají tolik chyb. Stačilo by
mu jenom mávnout hůlkou a…
Než stačil Severus vůbec mrknout, skáceli se oba muži k zemi. Snad ještě před dopadem je někdo přikryl svým
tělem a tím i zastíracím kouzlem, než byli oba omráčení Smrtijedi odtaženi do patřičné vzdálenosti.
Všechno zcela tiše a než by kdokoliv stačil říct famfrpál.
Skupina zakuklených nedaleko před nimi si ničeho ani nevšimla.
Oddechl si.
Na jednu stranu si přál se za těmi blázny vydat a pořádně jim zakroutit krkem za to, že málem ohrozili celou
akci… na druhou je musel obdivovat. Když jejich schopnosti porovnal s tím, co vyváděli, když se k
Zapovězencům přidal… to bylo jako lektvar na kocovinu a mast proti hemeroidům - stejná barva, stejná
konzistence, ale naprosto jiný účinek. A rozhodně by je nedoporučoval zaměňovat.
Teď už jen museli počkat, až jim přijde znamení, že smrtijedí výprava dorazila až k cíli určení - k trezoru 666.
Potom, až Voldemort vstoupí dovnitř - Severus pochyboval, že by tam lezl i se svými nohsledy, kdepak, na to
jim důvěřoval příliš málo - a potom budou moci i oni zahájit svůj útok ze zálohy. Potom už to bude záležet čistě
jenom na Potterovi a jeho skupině.
Merline, ať to zvládne. A ať u něho není Hermiona, proběhlo mu hlavou zcela bezděčně, ačkoliv o podobné
myšlenky skutečně nestál. Chtěl Hermionu vytlačit z podvědomí, protože při každé myšlence na ni ho jímala
hrůza. Nemusel být génius ani osoba, která se v podobných situacích pohybuje už nějaký ten pátek, aby věděl, že
dnešního večera se nedožijí všichni. Některým z těch, co jsou tady, budou moci už pouze zatlačit oči.
Severusovi se rozbušilo srdce. Přímo před sebou náhle uviděl tu tvář s vytřeštěnýma očima, které se upínají do
prázdnoty. Sestříhané hnědé kadeře se vlní po podlaze, slepené rudou krví a po životu… není ani památka.
Zastavilo se mu srdce, jako kdyby ho sevřela ledová pěst.
Nemohl dýchat.
Nemohl myslet.
Viděl ji před sebou jako živou. Tedy spíše mrtvou.
Jako kdyby úplně slyšel její poslední výkřik a potom…
… potom mu to došlo.
Mozkomoři!
Vedle něho někdo zaúpěl, zřejmě lapený ve své vlastní děsivé představě.
Pán zla si s sebou přitáhnul záložní armádu. Prozíravé, přidal mu Severus bod k dobru, i když nadšený z toho
vůbec nebyl. Neměl však čas se tím nějak více zabývat, protože musel ty příšerné věci z hlavy vytěsnit. Musel z
té děsivé temnoty a děsu vyškrábnout nějakou šťastnou vzpomínku, kterou by dokázal přeměnit v čirou magii.
Jenže z těch šťastných nezůstalo skoro nic. Měl jich tak málo, a i ty byly náhle tak nezřetelné a mlhavé, že…
A pak si vzpomněl… noc před dvěma dny. Hermiona je s ním, jen opírá své čelo o to jeho. Nemůže jí slíbit, že
už podobné akce nebude provádět. Dál cítí její dotek, její teplo, její péči.
Jakto že mu tahle vzpomínka zůstala?
Jistě, jak by nemohla. Nebyla to šťastná myšlenka, její příchuť i teď zůstávala hořkosladká.
„Expecto…“
„Ani nevíš, jak zatraceně jsem se o tebe bála.“
„… patronum!“
Nevěděl, jak dlouhá doba utekla mezi chvílí, kdy poprvé ucítil přítomnost azkabanských strážců, a okamžikem,
kdy vyslovil zaklínadlo. Nejspíše to tak dlouho ani nebylo, protože v tu samou chvíli se z hůlek okolo něho
vynořilo několik dalších světelných strážců. Vrhli se proti nepříteli, který ještě nebyl úplně u nich, ale
nebezpečím hrozil velkým.
Severus sledoval svého patrona a jistojistě dokázal říci jen jedinou věc - nebyla to laň.
Hned v zápětí se ozval ryk.
Ne, na dumání nebyl čas. Vykouzlením patronů totiž dali jasně najevo, že tu Smrtijedi nejsou sami. Plán padl,
past sklapla předčasně, bitva začala…
Merlin nás provázej!
Vyslal první paprsek, mohl jen doufat, že ti, kteří měli obstarat obranu, neodpadli při prvním náporu
Mozkomorů. A pokud ano, tak alespoň ne všichni. Kousek od něho proudil z hůlky konstantní štít. Bohužel,
docela se vyděsil, když se ta hůlka vedle něho objevila.
„Konec zneviditelnění!“ rozkázal naštvaně a sám zrušil vlastní zaklínadlo. „Jinak se pozabíjíme navzájem!“
Nebyli ještě tak sehraní, aby dokázali vycítit magii toho druhého. To se učilo v bystrozorských kurzech na té
nejvyšší úrovni a trvalo to měsíce, než se společníci takto dokázali rozpoznávat.
Jako houby po dešti okolo něho začali vyskakovat jednotliví Zapovězenci. Někteří s bojovným výrazem, jiní
výrazně pobledlí.
„Kdo dokáže udržet patrona po dostatečně dlouhou dobu?“ zeptal se, zatímco skrz jejich ochrannou bariéru
vyslal první omračovací kletbu. „Alespoň čtyři. Kdo se toho chce ujmout, jde dozadu, budete nám krýt záda!“
Ani ho nepřekvapilo, že se toho ujali Weasleyovi. S jediným pohledem na sebe i na Snapea přikývli a zmizeli k
zadnímu vchodu do banky. Mohli jenom doufat, že to vydrží dostatečně dlouho, i když byla pravda, že tihle
všichni prošli Potterovým kurzem od začátku do konce. Vynalézaví byli a sehraní taky, snad Merlin pomůže
ochránit jim záda.
„Hej!“ zaúpěl jeden z těch, co nad nimi držel štít, „ty jejich kouzla jsou děsně silný, neudržím to!“ po čele mu
stékal pot. Severus vrhl jeden z rychlých pohledů do ústí chodby, kde se jako panáčci na orloji objevovali a zase
mizeli jednotliví Smrtijedi.
„Tak ukažte, jak jim dokážete nakopat zadky!“
A ty to Pottere nepodělej!
„Sectumsempra!“
Jeden ze Smrtijedů padl, kdosi z jejich řady taktéž. Tohle už nebyla dětská hra.
Bojovali hodinu, nebo dvě? Možná deset.
Jejich poměrně celistvá skupina se během doby rozpadla, rozutekla se po chodbičkách následovaná přisluhovači
zla. A nejen jimi. Skřeti se už dozvěděli, co se v jejich podzemí děje a rozhodně se jim to ani za mák nelíbilo. Na
vetřelce poslali nejen své hybridní psy, ale také samotné sklepení. Na mnoha místech se propadl strop, chodby se
uzavřely, místo křižovatek se objevovala slepá bludiště, chodby se spojily do neprůchodných smyček.
S tímhle však nikdo nepočítal. Na tohle připraveni nebyli.
Severus se plížil okolo stěny, na paži mu krvácelo drobné zranění, ale jinak zatím vyšel bez újmy. Měl však
podezření, že ne všichni měli takové štěstí. Jako potvrzení mu posloužila i dvě těla, o která už stačil zakopnout.
Oba v zelených pláštích. Lucy vypadala, že je v bezvědomí, u jejího společníka už tak optimistický být
nedokázal.
On sám sestřelil už alespoň čtyři Smrtijedy, ale nedokázal se přesvědčit, v jakém stavu se nacházejí, nedostal se
k nim. Třeba jako tady, další slepá ulička. Viděl další tři cesty, ale skrz neprůchodnou bariéru se k nim nedostal.
Kouzla možná, on sám ne.
„Pozor!“
Nestačil se ani rozkoukat, když se náhle ocitl na zemi. Někdo ho srazil. A oprávněně, nad jejich hlavami se
rozpadla stěna. Jeden velký kus kamene ho zasáhl do hlavy a způsobil mu pořádný bolehlav. Kromě jiného. A i
jeho zachránce to zřejmě schytal, jeho tělo na něm leželo bezvládně jako panenka.
Snad se i chtěl hned zvednout z podlahy, ale ty dunivé kroky ho zarazily. Slyšel, jak se k nim blíží a společně s
nimi i tlumené pochechtávání. „Další dva,“ ozvalo se nad nimi a Severus by přísahal, že ten hlas znal. V ruce
stále skryté pod sutinami pevněji sevřel hůlkou a čekal na správný okamžik. Věděl, že nesmí čekat moc dlouho,
kdo ví, co to je za magora, který si Avadou ještě pojistí jejich smrt. Jen aby měl alespoň jistotu, že ví, kde
Smrtijed stojí.
A potom se zakuklenec zastavil přímo vedle něho, viděl mezi sutí jeho polobotky.
Sevřel hůlku.
Nemohl minout.
Jediné kouzlo a muž v černém plášti se skácel k zemi. A Severus ho málem následoval, když se prudce narovnal,
až se mu zhoupl žaludek. V zátylku mu to zarezonovalo, na prstech cítil krev. Rána nebyla hluboká, jen citlivá a
nepříjemná, ale to se dalo čekat. Teď nebyl čas na to shánět stánek první pomoci.
Smrtijeda svázal, než popadl zemdleného Zapovězence a odtáhl ho za roh. Tady přeci jenom byli moc na ráně.
Byl to Wood, Oliver Wood, kterého nechal skoro propadnout z lektvarů, protože ho štvalo, jak Zmijozely
vypekli v posledním zápase. Právě ten mu před chvílí zachránil život. A ten tu teď u něho ležel, na hlavě
krvácející ránu.
Jedním kouzlem mu zastavil krvácení a poté mladíka poplácal po tvářích. „Woode! Woode!“
„Co… auuuuuu!“ zaúpěl, když se probral a s ním i bolest.
„Vstávat, jste uprostřed bitvy. Nemyslete si, že tu budete vyspávat!“
Wood zaúpěl. Jeho mozek se pokoušel dát dohromady, co se dělo mezi tím, co uviděl Smrtijeda a probral se na
zemi v sutinách. Vzpomínky nespolupracovaly, ale představu měl docela jasnou. Sáhl si na hlavu, kde cítil
bolest, i když ránu ne a teprve potom přijal nabízenou ruku. Hned v zápětí si však všiml bezvládného těla, ze
kterého Snape právě stahoval černý plášť. „Ehm… to byl… on?“
„Ne, tohohle jsem týden schovával ve skříni a řekl jsem si, že by se mohl hodit,“ odvětil Snape kousavě. „Ano,
překvapivě je to on.“ Ale jeho jméno vám neřeknu, protože to by mě nejdřív musela přestat třeštit hlava!
„Je… je mrtvý?“
„Upřímně doufám, že ne,“ zahučel Snape, když Smrtijeda doslova vyklepal z jeho hábitu. Ten se se zaduněním
skácel k zemi. „Každý chycený Smrtijed je pro nás cenná informace i svědectví. Oblečte si to,“ hodil mu
smrtijedí plášť.
Oliver na černou látku nechápavě zíral, než se zběsile postavil. Tedy chtěl, vzápětí se opět sesunul na kolena.
Hlava tyhle prudké pohyby zkrátka nepobírala. Zaúpěl. „Musíme… musíme si pospíšit. Smrtijedi…“ polkl, aby
zahnal obsah žaludku zpátky na své místo, „… zahnali valnou část naší skupiny dozadu. Chtějí je obklíčit a
zmasakrovat. Slíbil jsem…“
„Klid, jen klid!“ mírnil ho Snape, i když sám klid necítil ani náhodou. Věděl, že jde o minuty. Ba co víc, o
vteřiny. Ale také věděl, že ukvapené závěry jsou k ničemu. „Nejdřív musíme zjistit, kde vůbec jsme. Nevím, jak
vy, ale já se v tomhle zpropadeném bludišti vůbec nevyznám.“ Ano, skutečně se právě přiznal, že se v něčem
nevyzná.
„Myslím, že vím, jak to funguje. Alespoň jsem věděl,“ promnul si Oliver bolavou hlavu. „Ty chodby se opakují.
Odbočky, které jsou vidět, ale nejde do nich projít, jsou na další křižovatce po pravé straně vždy průchozí.“
Snape se zamyslel. Je snad možné, aby v tom skutečně bylo nějaké podobné pravidlo? „Jste si jistý?“
„Ne,“ přiznal Wood.
„Výborně, tak to jdeme zkusit. Vstávejte!“ podal mu ruku, kterou mladík s chutí přijal.
„Ehm… díky,“ vydechl mladík.
„Já děkuju,“ dostal ze sebe Severus. Přeci jen mu zachránil krk. Možná spíš hlavu.
Na další formality však nebyl čas. Wood si na sebe natáhnul černý plášť a vydal se chodbami tam, kam ho
smysly vedly. Severus musel připustit, že jeho teorie o chodbách byla nejspíš správná, protože na každé další
křižovatce věděli, kde jsou. Tedy kromě jedné, která byla zasypaná spadlým stropem.
„Tady se budou skrývat nejspíš nejcennější trezory,“ zkonstatoval Snape.
„Je pravda, že je střeží draci?“ Dětinská otázka, jenže jeho to vážně zajímalo.
„Jestli to přežijeme, můžete to vyz… POZOR!“ téměř v poslední chvíli si všiml záblesku, který se k nim blížil,
tedy přesněji k Woodovi. Popadl ho za kapucu pláště a strhl ho dozadu.
„Ehm… díky,“ vydechl mladík.
„Jsme si kvit,“ řekl Severus, než se zamračil. Tohle nebylo kouzlo, které by Smrtijedi používali. Bylo pro ně
příliš humánní. „Kdo to ale…?“
V tu chvíli však už Oliver vykouzlil znak Zapovězenců a poslal ho chodbou. Na druhé straně se rozzářila jeho
vlastní kopie. „Jsou to naši,“ otočil se na Snapea, než vykoukl. „Který hovado mi skoro urazilo hlavu?!“
„A co čekáš, když máš tohle na sobě!“ bránil se Damien.
„Kolik vás je?“ vložil se jim do toho Severus. Nepotřeboval odpověď, zpoza rohu k nim mířila skupinka pěti
Zapovězenců. „To jste všichni?“
„Jo, kromě… Eriky,“ dodal mladík a podle výrazů tváře jich všech byla Erika… pryč.
Nepříjemné, ale bohužel to byla tvrdá realita. A Severus věděl, že pokud se odtud chtějí dostat alespoň v tomhle
počtu, musejí se hnout z místa. Pocit, že se tu potulují mimo hlavní dění a spíše tu jen bloudí, ho znepokojoval.
A taky mu dával pocit, že je zatraceně k ničemu. Jenže jak se k ostatním dostat?
„Woode,“ přerušil ticho, „to kouzlo, co jste teď použili… jak to funguje?“
Nechápavě se podíval na svoji hůlku. „Prostě vykouzlíme náš symbol a nechám ho plynout. Když narazí na
někoho, kdo vykouzlí totéž, otočí se a vrátí se zpátky.“
„Vymyslel to Henry, říká tomu poštovní holub,“ vložila se do toho černovláska Emily.
Přikývl. Věděl, že na něčem podobném pracovali, ale praxe mu bohužel unikla. „Výborně. Tak vyšlete ty svoje
zatracený holuby, ať se odtud hneme!“
Hnuli se poměrně rychle. Zpráva od ostatních skupin k nim dorazila hned vzápětí a dokonce z několika směrů.
Shodli se však na tom, že už skutečně nemá cenu se rozdělovat. Stejně to vypadalo, že všechny cesty vedou do
Říma… teda vlastně k trezoru 666.
U něho totiž nakonec skončili.
Na místě, které bylo kolem dokola kouzly vymláceno a vypadalo to tam jako na zřícenině starobylého hradu, kde
se okolo zavřených trezorových dveří krčily desítky zakuklených postav, zatímco ti v zelených pláštích byli
uvězněni na druhé straně. Smrtijedi se k nim ještě neprobojovali, ale rozhodně nebyli ve výhodné pozici.
A další zpráva - Potter tu nebyl. Ani Pán zla. A podle toho, jak se to za trezorovými dveřmi otřásalo… Severus
nechtěl ani domýšlet, co se to tam uvnitř děje.
„Profesore!“
Konečně začal opět dávat pozor. Jeden ze studentů mu naznačil, ať si vykouzlí dýchací bublinu, i když nechápal
proč. A v další chvíli pochopil, takový puch, který se začal šířit kolem, proti tomu byly i bomby hnojůvky
příjemnou domácí vůní. Určitě jeden z dalších vynálezů dvojčat Weasleyových.
Několik Smrtijedů odpadlo, tedy spíše se rozkašlalo tak urputně, že se stali snadným cílem. O to více se však
rozběsnil ten zbytek. Náhle proti nim létaly kletby jedna za druhou, ať už s účelem je zneškodnit, zabít nebo je
jen odříznout od přístupu k ostatním.
Malá skupina přisluhovačů Pána zla se také zaměřila na skupinu zahnanou do kouta. Jak jinak ukázat svoji sílu,
než zmasakrovat ty, co se skoro nemohou bránit.
Ozval se křik. Ti tam na druhé straně neměli skoro šanci se bránit smrtijedím kletbám. Neměli se kde schovat a
ani pokrytí ochranou bariérou nebylo trvalým řešením. Byli Smrtijedům vydáni napospas.
„Woode, kryjte mě!“
„Cože?“ mladík se sotva stačil rozkoukat a už musel vyslat obranou kletbu, aby svého profesora uchránil před
prvními zaklínadly. „Ten chlap se snad nakazil nebelvírskou bezhlavostí!“ zavrčel si pro sebe.
Možná to i byla pravda. Severus nevěděl, co ho to tak najednou napadlo. Možná za tím byla ztráta části jeho
vlastního strategického myšlení, možná jeho strategií byla zapomenout na strategii… a možná za to mohlo jen
to, že na druhé straně spatřil svými gesty až příliš povědomou osobu.
Uskočil.
Jedna kletba ho minula jen o kousek, rozhodně mu však podpálila kapucu. Musel si ji strhnout z tváře a uhasit
kouzlem, aby nebyl zabit vlastním oblekem. Jenže to nebyl zrovna nejlepší tah.
„To je Snape!“ ozval se nějaký hlas. Až příliš mu připomínal Bellatrix.
A potom se spustil déšť - déšť kleteb a paprsků, které se na něho sypaly ze všech stran. Někdo nad ním sice stále
držel ochranný štít, ale proti takové záplavě neměl příliš šanci. Měl pocit, že počet lidí, kteří nad ním drželi
ochrannou ruku, se možná i o něco zvedl, ale jistý si tím nebyl. I když jim byl neskutečně vděčný, měl chuť na
ně zakřičet, ať se věnují vlastnímu boji a jeho nechají napospas. Nic jiného by si ani nezasloužil, ale… zatraceně,
byl jim vděčný.
Tedy až na to jedno nemehlo, které vyslalo kletbu ke stropu a urvalo pořádný kus skály, který se s duněním
sesunul přímo na Snapea. Tedy asi dvě stopy vedle něho, ale stejně měl v první chvíli pocit, že ho ten balvan
prostě musel rozdrtit.
A zřejmě si to mysleli i ostatní, protože obranná i útočná kouzla k jeho osobě náhle ustala. A když se usadil i
prach, Severus děkoval Merlinovi, že to pako mělo tak špatnou mušku!
„A kdo vůbec…?“ Možná by to v podobné situaci neměl ani zkoumat, ale prostě mu to nedalo. Zajímalo by ho,
který z jeho bývalých studentů se ho pokusil tak očividně zabít. K jeho velkému… překvapení?… to byl
Longbottom! Ale počkat, jestli se mu ho nepodařilo připravit o život, tak proč se… Proč se u Merlina tak
spokojeně culí?!
A potom to Severusovi došlo. On to udělal schválně. Zcela úmyslně před něho nechal spadnout ten ohromný kus
skály, který ho teď chránil proti kletbám jako ten nejpevnější štít. Nevěděl, jestli ho tohle zjištění překvapilo
nebo zcela vyděsilo. Nebyl však čas to řešit.
Skrytému za skálou se mu podařilo proplížit se až na druhou stranu místnosti, odkud bylo už jen několik kroků k
odříznutým Zapovězencům. Věděl, že to bude několik hodně nebezpečných kroků, ale neměl na vybranou. Opět
mu bylo naznačeno, aby zakouzlil bublinu a mezi skupinu Smrtijedů byla vhozena další bomba. Sice už je
neodrovnala tak jako předtím, ale ta vteřina nepozornosti Severusovi stačila k tomu, aby doběhl na druhou stranu
chodby. A jen Merlin ví, jak se mu ulevilo. Srdce sice hrozilo, že mu uteče nebo se rozmlátí o žebra, ale byl tam!
„Jsi v pořádku?!“ vrhla se k němu jedna zakuklená postava.
Takže se nemýlil, byla to Hermiona.
Přitiskl ji k sobě, jen na vteřinu.
„Kolik vás tu je? Je odtud cesta?“
„Ne. Zadní chodba byla volná, ale museli jsme ji zavalit, jinak by nás zmasakrovali. Bohužel cesta napravo je
slepá, vede pořád dokola. Jediná cesta je…“ Nedořekla, protože spatřila, jak se k nim řítí podivně vibrující
kouzlo. S výkřikem popadla Severuse a stáhla ho k zemi. Jaktože to kouzlo dokázalo obejít roh?!
Tak jako tak tomu tak bylo.
„V pořádku?“ zeptala se trochu vyděšeně.
Chtěl přikývnout, ale nedostal k tomu příležitost. Překulil se přes dívku a ještě ji následně strhnul s sebou. Na
místě, kde ještě před vteřinou ležel, zel kráter. Další kouzlo dívka odvrátila, ale to modré, které bylo vysláno ve
stejnou chvíli už odrazit nedokázala. Severus se jen překulil na bok, aby skryl dívku pod vlastním tělem.
Náraz byl tvrdý a vyrazil mu dech.
„Severusi?“ vydechla. „Severusi!“
„Do… dobrý,“ dostal ze sebe. Pokud se nemýlil, měl by v tuhle chvíli chrchlat krev a upadat do šoku, ale kromě
šílené bolesti v kříži to nevypadalo, že by mu něco bylo.
Hermiona mu roztřeseně sáhla pod hábit, kde narazila na… ochrannou vestu od dvojčat. Nevěřícně se na něho
podívala. Věděla, jak se na tenhle vynález tvářil - pohrdavě a skepticky. Nedůvěřivě. Ale přesto si ji vzal. Bylo
to, jako kdyby přijal jejich sílu i vynálezecké schopnosti, jako by přijal je.
„Tys…“
„Běž!“ odstrčil ji od sebe, i když mu to dělalo dost problémy. Jak fyzické, tak psychické. A ještě mu vyražený
dech nedovoloval pořádně mluvit. „Oni jdou po mně, ta kouzla s tebou nemají nic společ…“
„Nenechám tě tu!“
„Tady nejde o… Běž!“ strčil do ní prudčeji, potřeboval ji dostat z dosahu kleteb. Byly jako naváděné střely, jako
kulky s jeho jménem. A čím blíž se u něho bude dívka držet, tím ve větším bude nebezpečí. „Drž se… ode mě…
dál.“
Vrhla na něho rychlý pohled, ale naštěstí nebyl ublížený. Pochopila ho. Vyšvihla se na nohy a začala likvidovat
jednotlivé kletby, aby mu dala alespoň trochu času se vzpamatovat a postavit se na vlastní nohy. Doslova. A
potom už musel jet každý za sebe.
Metali okolo sebe kletby, aby se dokázali ubránit a zároveň co nejvíce uškodit Smrtijedům.
„Musíme se dostat na druhou stranu!“ zavolala na ně Severus. „Tady jsme moc na ráně.“
„Jak?“
„Stejně, jako jsem se já dostal sem!“
„To je šílenství!“
„Pamatujete si, jak jste utíkali při zničení Bradavic z tajné chodby do Zapovězeného lesa? To bylo šílenství!
Tohle je jen krajní řešení! Tak sebou sakra hněte!“ vyhnul se další kletbě, která byla určena jen a jen jemu.
Rozhodně to nebylo tak snadné, jak se na první pohled mohlo zdát. Museli nejenom bránit ty, kteří zrovna
pobíhali mezi jejich úkrytem a skálou, ale také se snažit Smrtijedy přivést na trochu jiné myšlenky a cíle. Jedním
z nich byl samozřejmě Severus, za kterého zřejmě bylo nejvíc bodů, protože byl jako cíl označen neustále. Také
proto schytal několik šrámů a měl pocit, že měl minimálně zlomenou čéšku, ne-li rozdrcené celé koleno. Ale i
když ta bolest byla skoro nesnesitelná, musel sakra zatnout zuby a…
Zarazil se.
Něco se dělo.
V první vteřině nevěděl kde ani co, ale to zavibrování magie okolo nich bylo skoro hmatatelné. A potom se celá
budova zatřásla v základech.
Smrtijedi i Zapovězenci se krčili na svých místech, kouzla náhle ustala.
Démoni.
Ano, Severus si byl téměř stoprocentně jistý, že to jsou oni. A upřímně doufal, že to Potter je právě ovládá, ne že
je Pán zla propustil z jejich vězení na svobodu. To by potom to jeho koleno bylo hodně bezvýznamné.
Všechno ustalo stejně rychle jako začalo.
Pochodně většinou pohasly, Zapovězenci vykukovali, Smrtijedi nevěděli, co dělat, a jen Bellatrix se začala
šíleně smát. A potom jako kdyby to vypuklo znovu. Řež a jatka. Kletby lítaly na všechny strany, někteří snad už
ani nevěděli, na koho míří. Situace se stávala naprosto nepřehlednou, suť a kamení odletovaly od stropu i ode
zdí. Bylo slyšet nárazy, křik a úpění.
A k tomu všemu ta ledová černočerná magie pomalu se plížící z trezoru. Ledové prstíky démonů plazící se jako
Jezinky po kamenech a snažící se zjistit, co se to tu děje… kde by se mohli ohřát.
„Severusi!“ křikl na něho někdo, čímž ho vytrhl z toho zděšení.
Uvědomovali si ti okolo přítomnost té nadpozemské magie, nebo to byl jenom on?
„Severusi, musíme jít!“ křikla na něho podruhé Hermiona a pokusila se ho strhnout k sobě. Zůstali tu už jen tři a
i oni se teď museli dostat na druhou stranu z tohohle prokletého místa.
Jenže se to objevilo znovu. Druhá vlna těch černých paprsků, které se jako dlouhé prsty proplétaly všude kolem
a nenápadně jako jedovatý plyn se jim začaly obtáčet okolo kotníků a zápěstí.
Zatraceně, to jsem jediný, kdo to vidí? Měl chuť křičet, všechny je varovat, ale z jeho hrdla nevyšla jediná
hláska.
„Severusi!“
Uslyšel výkřik, ucítil na sobě tělo.
A potom v záblescích kleteb viděl jen ty oči. Do široka otevřené a vyděšené, když do Hermioniných zad narazila
zpříma rudozlatá kletba.
Kletba, která byla určena jemu.
„Ne,“ vydechl zděšeně, snad jako kdyby se náhle probudil. „Ne!“ Teď už to byl výkřik. Tělo v náruči se
sesunulo k zemi a on neměl skoro sílu ho udržet, tak se chvěl. Tak byl vyděšený. Tak moc nenáviděl celý svět i
sebe. Tak moc ji…
„Ne, tohle mi nedělej! Hermiono!“
Klečel u jejího bezvládného těla, neschopen slova i pohybu. To, co se dělo kolem, bylo náhle tak bezvýznamné.
Musel jí zkontrolovat puls, ošetřit ji, zachránit ji, ale…
… ale než k tomu dostal příležitost, ovinula se mu okolo zápěstí černá mlha a poté začala škrtit. Hůlka mu
vypadla z ruky, když mu Znamením zla projela tak ostrá bolest, že měl pocit, že mu ruka exploduje. Neskutečná
bolest. A podle křiku okolo nebyl jediný. Všichni Smrtijedi se v agónii hroutili k zemi.
Nápor byl nesnesitelný. Černota mu rozedírala tělo, drtila kosti. Jeho lebka musela bolestí každou chvíli
prasknout, jinak to nebylo možné. Cruciatus by byl náhle snad i vítanou úlevou.
Křičel.
Řval.
Prosil.
Umíral.
A pokud tohle měl být konec jeho i Pána zla… dobře, asi to tak mělo být.
Kapitola 67. - Součet nálezů a ztrát
Severus si pamatoval, že jako malý… úplně malý… spadl z koštěte. Tehdy snad ještě neuměl ani pořádně chodit,
když našel v kumbále staré koště a chtěl zkusit to, co viděl na obrázkách. Matně si pamatoval, že nasedl, rozběhl
se chodbou a skočil. Možná i letěl, vteřinu dvě, než se ze schodů skutálel na tvrdou zem. To si pamatoval přesně,
na to se nezapomíná. Jedna z mála vzpomínek, které viděl z vlastního pohledu, jak se před ním zmítají červeným
kobercem potažené schody, po kterých s nárazy klouže dolů. Náraz… sklouznutí… náraz… sklouznutí…
náraz… pořád a pořád do nekonečna a potom… nic.
Ticho.
Ani nekřičel.
Nebrečel.
Jen vnímal své tělo, které zprvu snad nevnímalo a pak náhle začalo pulzovat neskutečnou bolestí. Každý sval,
každý kloub, každá zlámaná kost v těle křičela bolestí, zatímco on umlčen ležel na studené podlaze vstupního
sálu a čekal, kdy si ho matka všimne.
Ležel.
A křičel.
Bezhlesně.
A přesně tak se cítil i teď. Jeho tělo pulzovalo bolestí. Každý sval úpěl, jako kdyby si ho natrhl při běhu, každá
kost se zdála rozdrcena a znovu pozvolna srůstající… a přesto nebyl schopen ze sebe vydat jedinou hlásku. Ne, i
samotné pootevření očí by bylo namáhavé, jen přemýšlení o tom, kde a proč se nachází, bralo moc sil.
Nechal mysl spát, tělo odpočívat. Dlouhé hodiny strávil na pomezí mezi sněním a bděním, mezi bezvědomím a
spánkem. Doslova cítil, jak okolo něho plyne čas, jak se ho dotýkají starostlivé ruce, hlas utěšoval a hladil, víc
však nechápal.
Až jednou si náhle uvědomil, že je možná čas se probudit.
Nechtělo se mu. Víčka byla příliš těžká. Jejich otevření totiž stálo mezi realitou a tou krásnou nicotou, ve které si
plaval už… no, rozhodně nějakou tu chvíli.
Ne, rozhodl se, ještě chvíli se nechám unášet.
„Haló…?“ ozvalo se vedle něho.
Pokud mě nikdo nebude otravovat! „Haló… Severusi. Proberte se.“
Ten hlas znal. Určitě ho znal. Ale v tuhle chvíli ho nemohl zařadit. Ale ten někdo mu říkal… ano, Severus, jistě,
vždyť to bylo jeho jméno. Takže ho nejspíš znal. Snad. A něco po něm chtěl. Ale co to bylo…? Oh, jistě. Aby se
probral. Ale vždyť on nechtěl, byl příliš unavený, příliš umlácený. Chtěl spát. Jenom… spát…
„No tak, vím, že mě slyšíte!“
Svraštil čelo. Proč měl chuť majitele toho hlasu praštit? A kdo to vůbec byl?
Dobře, neměl příliš na vybranou, musel ty oči přeci jen otevřít. Zabolely. Nejdřív oči, potom hlava. Něco okolo
něho zhaslo, zůstalo jen slabé příšeří. Dovolil si znovu otevřít oči. A vlastně stejně nic neviděl, jen rozmazané
skvrny. A jedna z nich se pohybovala. Pokusil se na ni zaostřit, ale nešlo to, musela se k němu nahnout blíž.
Byla to tvář. Známá. Jen k ní přiřadit jméno.
„Poznáváte mě?“
Poznával, jen si vzpomenout. Chtěl se odvrátit a rukou si protřít rozbolavělé oči, ale v tu chvíli zjistil, že ruku
nezvedne. Trochu vyděšeně se podíval na svoji ruku. Copak on není schopen jí pohnout? Je vůbec schopen se
hýbat? Obtížně, ale přeci jen zkusil pohnout oběma palci u nohou, i pravá ruka ho poslouchala. Jen ta levá…
Nakonec ji přeci jen ohnul.
Prohlížel si ji. Připadala mu cizí. Prsty byly ztuhlé, nedokázal zatnout pěst. A ještě něco se změnilo.
Znamení zla.
Místo odporného černého tetování zůstala jen stejně odporná jizva. Jako po spálenině.
A teprve potom mu to začalo všechno pomalu docházet.
Znamení se seškvařilo, znamená to, že i Voldemort je…?
„Je…?“
Potter ho snad zabil?
„To…?“
Nebyl tam jen on. I další Smrtijedi. A další Zapovězenci.
„Co je s…“
A mezi nimi jeden… tedy jedna zvláštní.
„A co…“
Kdy jsem ji vůbec viděl naposledy? Oh, jistě, když… když ji zasáhlo to kouzlo!
„Merline!“ dokázal konečně zkompletovat alespoň jednu myšlenku. I když by možná byl raději, kdyby zrovna
tuhle dohromady nedal. Pokusil se dokonce sednout, ale jeho tělo ho zklamalo. Svaly nebyly schopny ho
dopravit ani do téhle polohy.
„Ležte.“ Doporučil mu hlas, i když trochu pozdě. Už poznal, že se nedokáže posadit. „Na tohle jste ještě moc
slabý.“
Konečně si Severus uvědomil, kdo to tam s ním je.
Potter.
Seděl na židli vedle jeho lůžka, v dostatečné vzdálenosti a s podivným výrazem ve tváři. I jeho hlas byl trochu
zvláštní, starý, jako kdyby k tomu mladíkovi vůbec nepatřil.
„A k vašim otázkám - ne, Voldemort není mrtvý.“
Ne! Ne, ne, ne, ne! To nemůže být pravda! Takové práce a on pořád není konec!
„Ale je uvězněný v kameni a s trochou štěstí natrvalo,“ dodal mladík bezvýrazně.
Takže je pryč? Znamená to, že je pryč? Je to tak? Řekni, že to tak je? Prosím!
„Když se mi podařilo ho donutit, aby roztrhl duši a věnoval ji démonům, nařídil jsem jim, aby mu ji vzali celou.
Očividně mě poslechli, možná až moc. Jenže Voldemort byl přes znamení zla navázán i na všechny Smrtijedy.
Začalo je to táhnout dovnitř a trhat úplně stejně.“
Ano, něco takového si matně pamatoval.
„Chtěl jsem to zastavit, ale potom jsem si uvědomil, že to je dobrý způsob, jak rozeznat všechny, kteří Pánovi zla
sloužili. Bohužel až docela pozdě jsem si uvědomil, že to bude fungovat i na vás. Mnoho Smrtijedů se vzdalo,
několik jich i zemřelo. Prostě to nevydrželi. Většina už je teď za mřížemi.“
Většina Smrtijedů. Většina vrahů. Zatímco on leží tady, ve svojí chatce a zírá do světla svíčky. Měl by hnít v
Azkabanu. Za svoje hříchy… i za ten největší, za Hermionu. „Měl bych tam být s nimi.“
„Stál jste na naší straně.“
„Pořád mám znamení. Měl jste mě nechat umřít.“
„Nejste jako oni. Co jsem slyšel… zachránil jste jim život.“
A někomu jsem ho zničil. Tu kletbu schytala místo něho. Děsil se toho, zeptat se, jestli žije. Bál se znát odpověď.
Zničil jí život. Opět.
Jeho mysl však byla podivně vzdálená. Do myšlenek se mu stále jen vtíral ten zářivý pohled hnědých očích. A
potom pohled těch úplně stejných očí, jen už ne zářivých… prázdných.
„A co…“ Hermiona. Hermiona! HERMIONA! „… ostatní?“ zahrál to, jako že má vyschlé hrdlo. Což vlastně i
měl.
Mladík si ho změřil zvídavým pohledem. „Bude dobrá,“ řekl jen.
Četl mu snad myšlenky?
„V pořádku není, zatím. Schytala jednu hodně ošklivou kletbu, udržujeme ji v umělém spánku. Během několika
dní by měly odeznít bolesti, potom ji Poppy má v plánu probudit. Ale v ohrožení života prý není.“
„Ta kletba… měla patřit mně.“
Harry chvíli mlčel. Nezdál se překvapený, jen zadumaný. „Jo. To někteří říkali.“
„Jak jste věděl, na koho se chci…?“
Pokrčil rameny. „Tipnul jsem si.“
Sledoval ho, ale z mladíkovy tváře se nedalo nic vyčíst. Byla podivně netečná a prázdná. Vytesaná z kamene.
„Máte dobrý odhad.“
Ušklíbl se. Nevesele. Krátce.
„Řekli vám to?“
Potter se na něho podíval. „Že jste byli spolu?“ zeptal se. „Ano. Ale ne ostatní. Máte ukecaného hada.“
Severus nechápal. Teprve podle mladíkova pohledu si všiml hadích smyček, které si spokojeně hověly na jeho
dece pod pravou rukou. Runovec. A podle všeho právě ten, který ho už dvakrát pokousal.
Co to sakra má být? Nějaký domácí mazlíček proti mé vůli? I když kdo může říci, že si zcela bezděčně ochočil
runovce, že?
„Jak vás podruhé kousla, dal jsem se s ní do řeči. Jedna z věcí, na kterou se mě ptala, byla, jestli nejste nemocný.
Prý nechápe, jak je možné, že… no… zkrátka, že jí je divné, že vaše samice ještě nenakladla vejce. A když tu
vaši samici popsala, napadla mě Hermiona. A potom už se stačilo jen dívat.“
Severus odvrátil tvář, nemusel se na Pottera dívat, až mu začne spílat nebo se mu pošklebovat. K jeho velkému
překvapení však nic takového nepřišlo. Místností vládlo ticho.
„Žádný křik?“ zachraptěl po chvíli.
Mladík zvedl hlavu. „Mám křičet?“ zeptal se slabě. „Oba jste dospělí. A Hermiona většinou ví velmi dobře, co
dělá.“
„V tomto případě by se o tom dalo polemizovat,“ snažil se odfrknout si.
„Přesně kvůli tomuhle vašemu chování to skončilo.“
Trhl sebou. Ale jediné, čeho dosáhl, byla bolest po celém těle.
„Nesoudím vás. Jen… Hermiona by si zasloužila být šťastná. A to prý s vámi byla.“
Zamrkal. A tuhle informaci měl od koho? „Ublížil jsem jí, odkopl a skoro zabil.“
Mladík jen pokrčil rameny.
Ta jeho apatie byla… děsivá.
„Co ostatní? Jaké jsou ztráty?“ odvážil se po chvíli zeptat. Byl si jistý, že tohle mladíka ze zadumání vytrhne.
Jeho jistota však náhle vzala za své.
„Sedm mrtvých,“ řekl prostě. „Dva si nejspíš odnesou doživotní zmrzačení, zbytek se z toho nejspíš dostane.“
Severus zůstal jen zírat.
„Chcete jména?“ pokračoval mladík po chvíli. A jeho hlas zněl… prázdně. Dutě.
Ale něco ho z té apatie vytrhlo.
Bušení.
Pravidelné bušení na dveře a ženský hlas. „Harry? Harry, jsi tam?“
Potter mlčel.
„No tak, Harry, ozvi se. Prosím!“
To byla Tonksová. Určitě to byla ona. Její hlas byl zoufalý a trochu vyděšený, plačtivý. S Potterem to však ani
nehnulo. Sledoval dveře a mlčel.
Ještě několikrát zabušila, než se otočila a nejspíš odešla.
Lektvarista nechápal. „Proč jste…?“
Mladík jen zavrtěl hlavou. Byla v tom odevzdanost.
Severus mladíka pozoroval a chvíli ani pořádně nevěděl, koho to má před sebou. Tohle byl stařec. Strhaný,
shrbený a zlomený.
„Proč tu vůbec jste, Pottere?“ zeptal se tiše.
„Vadím vám tu?“
„Ne, jen… proč?“
Znovu to pokrčení ramen. „Jsem tu sám. Nikdo se neptá. Nikdo mě… nechce.“
„Nechce co?“
„Já nevím.“
Tohle nebylo možné, nebylo to logické. Nebylo to Potterovské. „Co je to s vámi?“
Podíval se na něho, dlouze. Ale neřekl jediné slovo. Mlčel.
Mlčeli oba.
„Plán nevyšel,“ řekl nakonec mladík, „tak jak jsme plánovali. Donutil jsem Voldemorta, aby roztrhl duši, ale…,“
bezděčně si přejel rukou po hrudi, jako kdyby ho tam něco tížilo, „…jako kdybych roztrhl i svoji.“
V každém jeho gestu byla bolest.
„Zažil jste to někdy? Ten pocit, že jste porcelánová váza, kterou někdo rozbije. Ale i když vás poslepují
dohromady, tak… něco chybí. A bolí to. Strašně to bolí.“
„Proto se tu schováváte?“ Co jiného na to měl říct?
„Ten svět tam venku… já ho… nechápu. Vím, že bych měl oslavovat s ostatními. Radovat se, že je konec. Že
můžeme jít domů, ale já… nedokážu to. Prostě to nejde. Jako kdybych na to… neměl sílu. Jako kdybych
zklamal.“
„Nezklamal jste, Pottere.“
„Já to vím. Logicky to vím, ale uvnitř… prázdno.“
I v jeho pohledu, alespoň co Severus mohl soudit.
„To proto se vyhýbáte přítelkyni?“
Trochu sebou trhl. „Měla by být… s někým jiným. S někým mladším.“
„Není vám ani dvacet.“
„Na pohled ne… ale uvnitř…“
Sledoval ho dlouho, dlouho seděl u jeho lůžka.
Dlouho mlčeli.
***
Zranění se hojila rychle, i když jen ta vnější. Pomfreyová mu poslala nějaké lektvary, ale kvůli velkému
množství práce se na něho nepřišla podívat. Chápal to a byl rád, nestál o péči.
Nezasloužil si ji.
Celý rozbolavělý se vytáhl do sedu… a zíral do stropu. Tak jako dny předtím. Tak jako dny následující. Potter se
tu už neukázal. Odešel mlčky a nepozorován, nejspíš se před světem schoval někam jinam. Zvenčí sem občas
doléhaly zvuky bujarých oslav vítězství i trocha tryzny za padlé kamarády.
Tábor se však pomalu, ale jistě rozpadal.
Někteří se vraceli domů, jiní hledali místo v novém světě i životě.
Jenom Severus nevěděl, kam se vrhnout. Stejně jako na konci předchozí války. Stejně jako tehdy, i teď někoho
ztratil. Stejně jako tehdy, ani teď nevěděl, co se životem. Tehdy se objevil Brumbál, nabídl mu místo i nový
začátek… teď však nikdo nepřicházel.
A Severus nevěděl, jestli by o to vůbec stál.
Uvnitř cítil vinu, neskonalou vinu, která ho pohlcovala. A v těch několika chvílích, kdy ji potlačil, to bylo ještě
horší. Potom přišla prázdnota.
Podíval se na věci shrnuté na kupě u postele. Žádné dárky, žádné děkovné dopisy, jen hromada starých
ušmudlaných hadrů. To jediné, co mu zbylo.
Bylo načase hnout se z místa.
***
„Ehm… ehm…“ odkašlal si. Opravdu ho nenapadla jiná možnost, jak na sebe upozornit.
Charlie se na něho trochu tázavě podíval, v očích však nebyl jediný náznak nějakého překvapení.
„Mohl bych si s ní promluvit?“
„Ještě se neprobrala.“
„Já vím, ale…“ Odmlčel se a hledat ta správná slova. „Mohl bych s ní chvíli být? Sám?“
Zrzek neodpověděl. Po chvíli se však zvedl, jemně položil dívčinu dlaň na postel a nechal je o samotě. Jediné, co
Snapeovi věnoval, byl zvláštní pohled. Nehodlal to však řešit, zaujal Charlieho místo, i když na té stále teplé
židli se trochu zavrtěl. Neměl to rád.
Jeho pohled však patřil čistě Hermioně. Konečně se jí už vrátila barva do tváře, dech byl klidný a ruka nestudila.
Spala. Bylo velmi pravděpodobné, že až vyprchá poslední dávka uspávacího lektvaru, probudí se. A v tu chvíli
on chtěl být co nejdále od ní.
„Promiň,“ zašeptal neslyšně. Nevěděl, jestli se omlouval za to všechno, co jí udělal, za to, co neudělal… že ji
neochránil… a nebo za to, co se chystal udělat. Tak jako tak měl pocit, že se omluvit musí. Protože ho bude
nenávidět. „Ale já už jinak nemůžu.“
Ještě chvíli svíral její dlaň, než ji opět položil na bílé povlečení. Tentokrát však po sobě něco zanechal, okolo
zápěstí se jí ovíjela tenká černá stužka, do dlaně jí vtiskl přívěsek. Jeho minci, jeho jedinou spojnici se
Zapovězenci, jedinou spojnici s ním.
Naklonil se blíž, do vlasů vtiskl polibek a zašeptal několik slov. Nikdo je neslyšel, možná ani on sám ne. Bylo to
promiň? Sbohem? Miluji tě?
Kdo ví.
Bez jediného dalšího pohledu se otočil a vyšel ven. Na verandě před chatkou minul Weasleyho, který ho trochu
nechápavě sledoval. „V pořádku?“
„V nejlepším,“ odvětil Severus, než se na něho otočil. Vyhrál jsi. „Postarej se o ni.“
Vysloužil si nechápavý pohled. „Proč mi to říkáte?“
„Protože doufám, že mě poslechnete.“
Charlie byl skutečně zaražený, to chování se mu nelíbilo. „Snape?“ zavolal na něho, když se otočil.
Severus ho však neposlouchal.
„Snape!“ Mohl přidat do kroku, ale stejně mu to nebylo nic platné. Slavící Zapovězenci se mu pletli pod nohy a
on už zahlédl jen siluetu, která se k němu otočila zpoza bariéry. „Snape! Vždyť ona…“
Poslední přikývnutí - sbohem. A potom…
… byl pryč.
„… mě nemiluje.“
Nebyl už však nikdo, pro koho by ta slova měla větší význam.
Kapitola 68. - Kdo hledá…
* o téměř rok později *
Ovanul ji vítr.
Hermiona si lehce přejela po pažích, už skoro zapomněla, jaké tady v lese bývalo chladno. A to i přesto, že
panovalo poměrně příjemné teplo. Pomalu prošla bariérou a vydala se do míst, kde strávila téměř rok svého
života.
Po jejich vesnici však jakoby se země slehla. Nikde nebyla ani známka po chatičkách, ohništi či vyšlapaných
cestičkách. Nic, co by dávalo zdání toho, že tu ještě před nedávnem žila poměrně početná komunita lidí.
A ona přes to přese všechno šla dál, jako kdyby věděla úplně přesně, co tu hledat. Přešla přes mýtinu, okolo
velikého vykotlaného kmene, po špičkách přeskákala říčku a potom ještě o kousek dál mezi stromy.
Po tváři se jí rozlil slabý úsměv. Nezmýlila se.
Jako kdyby cítila, že tu skutečně bude. Když se však blížila k velké a rozhodně od pohledu bytelné dřevěné
budově, ani nejšílenější představy by nemohly naplnit realitu.
Přímo před ní stála poměrně velká a z tlustých kmenů vystavěná chata. Tahle však ani zdaleka nebyla tak malá,
jako byly jejich příbytky, podobala se spíše menšímu rodinnému domku. Před vchodem se nalézala velká
veranda, od které vedla štěrková cestička přímo až k brance od plotu, u které se Hermiona právě zastavila.
Ušklíbla se.
Severus si postavil svůj sen. Tohle nemohla být práce nikoho jiného.
Proč mě to nenapadlo dřív?!
Pokusila se otevřít branku, ale nešlo to. Nikde neviděla žádnou kliku ani západku, takže usoudila, že musí být
nastavena na magii nebo ještě lépe na dotek majitele. „Severusi?“ zavolala nejistě.
Nikdo se však neozval.
„Severusi!“
Kousek od ní cosi zachrastilo.
Vyděšeně se otočila… ale nikde nic neviděla. Měsíce strávené tady ji však naučily, že nevidět neznamená nebýt.
Vytáhla svoji hůlku a pomalu se vydala k místu, odkud zvuk vycházel.
Ozvalo se to znovu, jako kdyby někdo seškrabával kůru toho velkého stromu. Pomalu přicházela blíž a blíž až…
„Hermiono?!“
Dívka vykřikla leknutím. Ne, že by ho tu nečekala, ale rozhodně neočekávala, že její bývalý profesor a milenec
bude zavěšen na popruhu pět metrů nad zemí, s nohama obtočenýma div ne okolo kmenu a z drobných rourek
bude něco sbírat do malých nádobek.
„Severusi,“ vydechla, když se vzpamatovala, „vyděsil jsi mě.“
Byl to úsměv, to co se mu objevilo na tváři? „Hned jsem dole.“
Několika očividně nacvičenými pohyby posunování pásu a nohou se mu podařilo během několika vteřin sešplhat
až na zem. Poté už jenom odepnul pás, který si přehodil přes rameno.
Chvíli proti sobě zůstali stát, bez pohybu, beze slova.
„Ehm…ahoj.“
„Ahoj,“ odpověděl jí, ale nepohnul se ani o píď. Trochu podezřívavě si ji prohlížel a tak trochu čekal, že se její
pěst v další chvíli setká s jeho čelistí. Popravdě by si to trochu zasloužil.
Téměř se tak stalo, až na to, že se jeho brada setkala s její hlavou, jak se mu vrhla do náruče. „Ráda tě vidím! U
Merlina, ani nevíš, jak moc ráda.“
Chvíli jen nehnutě stál, dokonce to vypadalo, že ji ani neobejme, ale poté přeci jen neodolal. S chutí si ji přitáhl
do náruče. Bylo tak strašně příjemné cítit znovu její teplo, vůni… skutečně se musel přemáhat, aby nezajel rukou
do jejích opět narostlých vlasů.
Jenže věděl, že nesmí.
Ona mu už nepatří.
S tímhle vědomím se trochu neochotně odtáhl.
„Co tu vůbec děláš?“ zeptal se, aby zabránil opět tomu těžkému tichu.
„Hledala jsem tě. Ty blbče, víš jak dlouho?“ praštila ho pěstí do hrudníku. „Hledám tě od té doby, cos zmizel.
Víš, jak jsem se o tebe bála?!“
Byla naštvaná, strašně. Uvnitř ní se střetávala radost z toho, že ho našla a všechny ty útrapy, kterými musela
projít, aby ho našla.
Znovu mu padla do náruče. „Před půl rokem už jsem začala hledat spíš tvoje tlející tělo,“ přiznala tiše a pevně ho
objala. „Jsem ráda, že jsem nenašla.“
Slabě se pro sebe usmál. Hledala ho, a celou dobu. Mohlo to snad znamenat, že…
Ne, nedělej si naděje, ozvalo se jeho svědomí. A stačil mu k tomu jediný pohled na její zápěstí, kde se leskl zlatý
náramek. Z dračího zlata, to poznal. Podle načervenalého lesku. Očividně stále patřila tomu krotiteli draků.
Sám jsi mu ji vehnal do náruče, tak si nestěžuj!
Raději se od ní odtáhnul.
„Ehm… nepůjdeme dovnitř?“ navrhl. Doufal, že alespoň vevnitř bude schopen si najít dostatek zaměstnání, aby
se k ní nemusel přiblížit. Nebyl si jistý, jestli by to dokázal vydržet. Na to jeho vzpomínky a fantasie pracovaly
až přespříliš dobře.
„Jak jsi mě tu našla?“ zeptal se, když ji pozval do dveří. Nechtěl být nezdvořilý, ale musel dveřmi projít první,
aby ji ochranná kouzla domu vpustila dovnitř.
„Páni,“ vydechla, když vešli do prostorné místnosti. Nalevo od ní bylo něco jako jídelní a pracovní kout, jak
pochopila podle jídelního stolu, který byl pokryt desítkami dokumentů. Hned vedle byl ohromný krb s křeslem a
malým stolkem vedle. Na druhé straně, po její pravici stálo několik skříněk a stojanů na oblečení. Vedle se
nacházela postel, jako vždy pečlivě ustlaná. A za ní pokračoval pokoj do jakési chodby, která vedla nejspíše do
další místnosti. Očividně to tu bylo všechno na jedné hromadě, ale pro jednoho zcela ideální. Všechno v
provedení dřevěného masivu, ale přesto to nedávalo zdání nějaké nevkusné ohromnosti. Opravdu se jí tady
líbilo.
Severus se ušklíbl. Bylo v tom trochu potěšení, že se jí tu líbí. Zvláště, když to všechno tady byla jeho práce.
„Budeš tu jen tak postávat, nebo půjdeš dovnitř?“
Postoupila dál a zavřela za sebou dveře, stále trochu omámená tím vším. Dokonce i klika tu byla vyřezávaná. Do
hadí hlavy, Zmijozel se nezapře.
„Posaď se,“ ukázal jí do křesla, „dáš si něco?“ zeptal se, než zmizel chodbičkou do zadní místnosti. Že by
kuchyně?
„Ani ne, děkuji,“ odvětila a stále se fascinovaně rozhlížela. Dosedla na křeslo a připadala si jako v pohádce.
Tedy do doby, než se pod ní křeslo pohnulo.
Vykřikla.
Vyskočila div ne metr do vzduchu a vyskočila by ještě víc, kdyby hned věděla, že to, na co si málem úplně
dosedla, byl runovec, který k ní zvedl své tři hlavy a zasyčel.
„Co se děje?“ objevil se vedle ní Severus a hned vzápětí pochopil. „Sessil, mazej odtud,“ šťouchl do hada, který
cosi zasyčel, ale poslušně se odplazil pryč.
Hermiona se na Severuse překvapeně podívala. „Domácí mazlíček?“ vydechla stále vyděšená.
„Tak trochu. Ale neboj se jí, nic ti neudělá.“
Hermiona si tím tak jistá nebyla.
„Ještě jsi mi neodpověděla,“ připomněl jí, a když nechápala, dodal, „Ptal jsem se, jak jsi mě tu našla.“
„Když jsem zjistila, že nejsi mrtvý, začala jsem zase slídit všude, kde by ses mohl skrývat. A potom jsem si
vzpomněla na to, jak…“
„A jak jsi věděla, že nejsem mrtvý?“
S malým úsměvem sáhla do kapsy a vytáhla malou lahvičku s nahnědlou tekutinou. „Tvoje písmo. Tvůj lektvar.“
„Vlkodlačí lektvare, ty prohnaný zrádče,“ zaklel s úsměvem, „já věděl, že mám na popisky použít kouzlo.“
„Nešlo ani tak o popisek, ale poznali jsme tvoji práci. Tedy spíš, Remus s Alicí poznali. A potom už to bylo jen
o tom tě najít. A že jsem tě hledala sakra dlouho, protože ses očividně snažil, aby nikde v lékárnách neměli ani
ponětí o tom, kde jejich dodavatel žije.“
Severus se ušklíbl. Ano, na tohle si skutečně dával pozor. „Očividně jsem někde chybu přeci jen udělal.“
„Ano, udělal. Kdysi, když jsi nás učil, že pokud se někdo chce skrýt, ať se skryje tam, odkud utekl. Tam ho
nikdy nikdo hledat nebude. Nevím, proč jsem si na to vzpomněla, ale očividně… jsem udělala dobře.“
Severus se na ní podíval od krbu, ve kterém zatápěl a trochu se ušklíbl.
„Máš dobrou paměť.“
„Nemám. Jinak bych si na to vzpomněla dřív. I když jak se tak dívám, tak zatímco já jsem se strachovala o tvůj
život, tak ty sis stavěl svůj sen,“ ukázala rukou okolo sebe. „Jsi tu spokojený?“
Severus si povzdechl. „Lhal bych, kdybych řekl, že nejsem. Mám tu klid, žiju si sám pro sebe, dělám si, co chci
a kdy chci. Žádné rozkazy.“
Dívka mu věnovala jen jeden úsměv. „Žiješ tu sám?“
„Ano. A co ty?“ změnil téma, aby zmírnil to napětí mezi nimi. „Jak se daří Weasleymu?“
„Docela dobře,“ pokrčila rameny. „Před dvěma týdny se už probral. Nejdřív byl sice úplně mimo a potom mimo
z toho, že usnul v Americe a probudil se v Anglii, ale vypadá to, že si neodnese následky.“
Severus na ní koukal jako na zjevení. „O kom to mluvíš?“
Také se zarazila. „No o Ronovi.“
„Myslel jsem, že ten je stále ztuhlý někde v podzemí. Nebo je snad zpět?“
„No… jo,“ přikývla nechápavě. „Před nějakou dobou jsme sehnali odborníky na hibernaci a vydali jsme se s
nimi pro Rona. Byl to trochu problém, protože tunel, kterým Harry šel, byl zavalený a chvíli jsme vážně mysleli,
že ho nenajdeme, ale nakonec se nám to podařilo. A díky všem těm odborníkům se nám ho podařilo dopravit do
Francie… mají tam specializovanou nemocnici… a tam ho probudili. Asi na pátý pokus se jim to podařilo, aby
začaly všechny orgány fungovat společně a dobře. Ale už vnímá, trochu komunikuje, a když jsme za ním s
Harrym byli, tak nás i poznával,“ chrlila ze sebe nadšeně, „ale… pořád není jisté, jestli si jeho mozek neodnese
nějaké následky. Snad to bude dobré. Na koho jsi se to ptal, když ne na Rona?“ zeptala se nakonec bez dechu.
„Noo…,“ protáhla nejistě. Měl by to svést na Rona, přeci jenom to vyzní trochu lépe, než když se bude ptát na
jejího přítele. To by totiž nikdy dřív neudělal, ale na druhou stranu… „Na tvého Weasleyho.“
„Na mého Weasleyho?“
„Ano.“
„Na Charlieho?“
Jo. „Zřejmě.“
„Nejsme spolu už skoro tři čtvrtě roku.“
JO! „Ehm… to… jsem nevěděl. Promiň. Co se stalo?“ zeptal se jako by nic a pohrabáčem rovnal plameny v
krbu.
„Nic se nestalo, prostě jsme to skončili. Jak bylo domluveno.“
Zvedl obočí.
„Věděla jsem, že spolu nebudeme dlouho. Charlie mi hned na začátku řekl, že se chce vrátit zpátky do
Rumunska. A tam se já skutečně neměla v plánu stěhovat. Oba jsme věděli, že to je jen dočasný.“
Zůstal na ní zírat jako na zjevení. „Jako… jako od začátku?“
Přikývla, když sklouzla z křesla a přešla k němu blíž. „Jako od začátku. A věděl bys to, kdybys nezdrhnul.“
„Já nezdrhnul a…!" zbytek věty spolkl. Nemělo cenu se hádat. Jen naprázdno polkl, jak se blížila. Srdce se mu
rozbušilo touhou a možná i nadějí, ale přeci jenom… „Aha… a… vídáš teď někoho?“
„Vídám hodně lidí, moje práce to vyžaduje.“
„Já myslel spíš…“
„… vztah?“
„Řekněme.“
„V současné chvíli nic zvláštního.“
„Nic zvláštního znamená…?“
„Nic zvláštního.“
Nic zvláštního, takže něco přece. Severusi sakra, hoď zpátečku, nebo další srážka bude jako s betonovou zdí. I
když jí hleděl do očí a ona se k němu div nenatahovala, projevila se jeho sebekontrola a on se od ní odvrátil.
Jenže mu nedovolila udělat víc. Chytla ho za límec košile a otočila si ho k sobě.
„Tak už mě sakra polib,“ zašeptala naléhavě.
Nemusela ho pobízet dvakrát.
Hladově se přisál na její rty, jako kdyby to byl jediný kyslík v širokém oceánu. Hltal její rty, zatímco ruce si ji
přitiskly blíž a začaly vzpomínat na ty křivky, které tak důvěrně znal. Měl to být vášnivý polibek na přivítanou,
nic víc. Nechtěl se pouštět do nějakých končin, odkud by nebylo návratu, jenže…
… jenže to by mu nesměla v další chvíli stáhnout košili z ramen. Kdy rozepnula knoflíčky, to ani nepostřehl.
Hned ji napodobil a začal šmátrat všude, kam jeho ruce dosáhly. A tenhle souboj měl jeden jediný cíl. Nakonec
se nezdržovali ani se zbytkem oblečení, jen její kalhotky jí sklouzly k pravému kotníku, než se nechala vysadit
na stůl a obtočila svoje nohy okolo jeho boků.
Zasténali.
Už to bylo tak strašně dlouho.
A jejich tělům se po sobě očividně stýskalo. Možná proto se o sebe otírala a narážela do sebe v touze po ještě
větší blízkosti. Rty se střetávaly v polibcích, navzájem laskaly lesknoucí se kůži a dováděly je oba k šílenství.
Nebyl schopen vydržet víc.
Ta touha i jeho dlouhá samota udělaly své, když se on udělal až na dně dívčiných hlubin. Poprvé mu to bylo
skutečně jedno. Ještě chvíli si o sebe otírali pootevřené rty a lapali po dechu, než se mu dívka schoulila do
náruče a nechala se hladit.
„To, jak ses na mě vrhl,“ pronesla do ticha, „to mám chápat tak, že jsem ti chyběla?“
Zamračil se. „Nevrhnul jsem se na tebe!“
Zvedla hlavu z jeho hrudi a podívala se na něho dost skepticky.
„Dobře, možná trochu.“
Hlavu ještě víc naklonila.
S povzdechem si ji přitáhl do náruče. „Strašně jsi mi chyběla.“
Hermiona se usmála. Jemně ho pohladila po tváři a prstem mu přejela i po rtech. „Ty mě taky.“
***
Za okny už panovala tma, když Severus opět začal vnímat čas. Netušil, jak dlouho už trávili v posteli v objetí.
Oheň v krbu dohořel, proto se tiše vyvlékl z dívčina objetí a bosky a nahý doťapkal až ke krbu, aby alespoň
trochu přiložil. Nebyla tu sice zima, ale věděl, že pokud by to nechal úplně vyhasnout, tak by byla. On osobně na
to byl sice zvyklý, ale jeho společnici by se to asi nelíbilo.
Ušklíbl se.
Nemohl uvěřit, že se mu objevila na prahu. A že s ním zase strávila noc, úžasnou noc. Vlastně i odpoledne. Jako
by to byl jen sen, ze kterého měl strach se probudit. Jenže co když se probudí? Co když zase odejde? Proč vůbec
přišla? Svést ho na jednu noc a potom zase jít o dům dál? Pomstít se mu? Dostat ho na kolena a potom se mu
vysmát?
Ta myšlenka se mu ani trochu nelíbila, když zůstal dřepět u ohniště a zíral do plamenů, které se konečně začaly
probouzet k životu.
„Našli jsme způsob, jak obnovit Bradavice.“
Ohlédl se, vůbec si nevšiml, kdy se probrala. Seděla teď na posteli, s dekou přitaženou k hrudi a vlasy padajícími
přes jedno rameno. Vypadala naprosto úchvatně. A když k tomu ještě přidal, že to šero dávalo dost prostoru pro
fantazii, nedokázal by si představit víc vzrušující představu. A když k tomu ještě říkala… co že mu to právě
řekla. „Cože?“ zarazil se. „Bradavice?“
Jen přikývla.
„Ale jak…?“ nechápal.
„Objevili jsme jednu knihu, která se zabývá kouzly Zakladatelů. Trvalo nějakou dobu, než ji přeložili, protože
jediný člověk, který ten hrozný dialekt dokázal přeluštit, žije někde ve střední Evropě či kde. Je tam popis
způsobu, jak zrušit kouzlo, které stále drželo bariéru okolo hradu a potom formuli k tomu, abychom hrad vytáhli
nahoru z jezera.“
Stále dřepěl u krbu a zíral na ni jako na svatý obrázek. Bradavice? To bylo jako sen! Ale jeho povaha mu ani
nedovolovala začít se radovat, bylo to až příliš krásné. „Tomu se mi nechce ani věřit,“ řekl prostě. „Nechce se mi
věřit, že by k tomu stačila jediná formulka,“ zalezl zpět vedle ní pod deku.
„Stačí,“ ušklíbla se, „ale máš pravdu, tak snadné to nebude. Je k tomu potřeba hodně magie.“
„To k většině podobných kouzel. Zakladatelé byli mocní, pro spoustu jejich kouzel potřebuješ většinu své
magie.“
„Mnohem víc.“
Zvedl obočí. „Myslíš jako moc všech čtyř dohromady? Tolik jich nemá žádný smrtelník.“
„Mnohem… mnohem víc.“
„To je nemožné.“
„Je to možné… ale není to kouzlo jen pro jednoho člověka.“
„Jako skupina? Myslíš třeba Řád?“
„Přidej.“
„Zapovězenci?“
„Přidej.“
Teď už se relativně mračil. „Ministerstvo?“
Pokývala hlavou. „No, dej všechny tyhle lidi dohromady a máš šanci.“
„To je nesmysl.“
Pokrčila rameny. „Potřebujeme sílu 267 merlininů.“
Zamrkal. „Prosím?! To je jako síla 267 Merlinů! Ten měl sílu alespoň dvakrát větší, než většina smrtelníků,
budeš potřebovat alespoň šest set lidí, možná spíš tisíc, aby to všichni přežili ve zdraví a to kouzlo je
nevyšťavilo.“
Přikývla. „Spočítali jsme to podobně. To je taky důvod, proč jsem tě hledala.“
„Proč?“ To proto sem za ním přišla? Ne kvůli němu?
„Chci, abys tam byl s námi, až se o to budeme pokoušet.“
Povzdechl si. V hrudi ho trochu píchlo, když si uvědomil, že ho skutečně hledala jen kvůli tomu, ale to, že na
něho hleděla polonahá z jeho postele, mu dodalo odvahy doufat. „Hermiono, nevím, jestli je to dobrý nápad. Pro
většinu lidí jsem mrtvý a možná by bylo lepší, kdyby to tak i zůstalo.“
„A je spousta těch, kteří by byli rádi, aby to tak nezůstalo.“
„Kdo třeba?“
„Třeba Minerva tě stále odmítá prohlásit za mrtvého, stále tvrdí, že se vrátíš. Remus se nemá s kým hádat, Harry
by občas potřeboval zchladit hlavu…,“ přitiskla se k jeho zádům a pevně ho objala. „… a potom samozřejmě já.
Nemám se s kým dohadovat.“
„Neříkej mi, žes mě ještě nenahradila.“
„To snad ani nejde,“ rýpla si jemně.
Ušklíbl se, přitáhl si její ruce blíž okolo pasu, ale nic na to neřekl. Užíval si její doteky i její přítomnost. I to, že
se přitiskla k jeho zádům a začala se o ně lehce otírat. Bylo to příjemné, lehce mrazivé a neskutečně intimní.
Nakonec jen vtiskla mezi lopatky jeden polibek.
„Proč jsi odešel?“ zeptala se do ticha.
„Musel jsem pryč.“
Vydechla. „Proč jsi alespoň potom nedal vědět?“
„Nevěřil jsem, že by o můj návrat někdo stál. Tohle řešení se mi zdálo… snazší.“
„Pro mě nebylo,“ zašeptala. Ani nevěděla, jestli ji slyšel. V dalších chvílích však zůstali v naprostém tichu.
Nakonec ho jen uložila, přikryla a potom se k němu schoulila. Než se jí však stačil zeptat na cokoliv dalšího,
spala.
Kapitola 69. - Jsem pořád tady
Probudil se sám.
Nechápavě se rozhlédl okolo sebe, ale po Hermioně neviděl ani památky. Místo vedle něho bylo studené,
oblečení pohozené přes židli zmizelo.
Promnul si spánky. Copak se mi to zdálo?
Rozlámaně se posadil na posteli a pokoušel se vzpomenout si, jestli včera něco pil. Ať však pátral v mysli, jak
pátral, všechno mu končilo, když visel na stromě a seškrabával nános lišejníků. A potom se objevila ONA!
Ale stalo se to, nebo ne?
Znovu zapátral pohledem po celé místnosti, ale nic nedávalo zdání, že by tu byla. A jak by vlastně mohlo, vždyť
kromě postele tu neokupovala jediný kousek nábytku.
Zavrtěl hlavou. Asi prostě blbnu.
S trochu smíšenými pocity se zvedl z postele a odešel do sprchy. Voda mu sem přitékala přímo z čisté bystřiny a
byla ohřívána kouzlem, ale pokud ho zrušil, nebylo nic lepšího pro ranní probuzení. A to zrovna teď potřeboval
jako sůl. Probudit se, nahodit mysl.
Když se potom vypotácel z koupelny vytírajíc si vodu z vlasů, zaujalo ho cosi na kuchyňském stole. Malá
kartička, kterou tam on rozhodně nepostavil. A rozhodně by si na stůl nepoložil něco s JEHO tváří. S tváří
Albuse Brumbála. Jeho podobizna na něho totiž hleděla z kartičky společně s velkým nápisem I WANT YOU!,
což na druhé straně pokračovalo textem, i ty pomož obnovit Bradavice. Pátek 21.3. na pozemcích hradu.
Takže se mu to přeci jenom nezdálo. Byla tady.
Ale proč odešla? Bez toho, aniž by cokoliv řekla?
To se přeci nedělá, ne?
Ale třeba sem přišla jen proto, aby mu tohle dala. A ta noc byla… jen bonus navíc. Třeba o cokoliv víc vůbec
nestála, potřebovala jen jeho magii při obnově Bradavic.
Nebyly to příjemné myšlenky, které se mu honily hlavou. S pohledem upřeným na tu pozvánku strávil pěknou
chvíli. Teprve poté si všimnul na zadní straně i ručně psaného vzkazu. Doufám, že přijdeš, moc ráda bych tě tam
viděla. Těším se, H.
PS: Zaměstnání: Ostnatka.
Zamračil se. Zaměstnání: Ostnatka? Co to jako mělo být? Chtěla si z něho střílet?!
Hodil vzkaz na stůl s myšlenkou, že se nikam rozhodně nepotáhne. Nejlépe když na to na všechno zapomene.
Ano, to bude nejlepší.
***
Dvacátého prvního března však byl jako na trní.
Zvědavost nakonec přecijen zvítězila a on se přistihl, jak stoupá na pahorek vedoucí k bradavickému hradu.
Nečekal, že se jim skutečně podařilo zbavit se oné kouzelné bariéry, ale ještě méně čekal ten dav, co se cpal
kolem. Všude okolo stály zástupy lidí, kteří ve skupinkách i po jednom přešlapovali na místě a vypadali, že na
někoho/něco čekají.
Severus zamrkal.
„Hele, mladíku,“ zaskřehotal k němu jakýsi stařec a šťouchl do něho holí, „zařaď se.“
Už se na něho chtěl obořit a uštědřit mu pár jízlivých poznámek, když si uvědomil, že by nebylo dobré na sebe
moc upozorňovat. Čím méně lidí ho pozná, tím lépe. Přitáhl si tedy límec hábitu blíž k tváři, jako kdyby mu byla
zima, a zůstal stát.
Byla to dlouhá fronta.
„Méno?“ zeptala se ho mladá čarodějka, jakmile přišel na řadu. Byla od pohledu znechucená, nejspíš tu stála už
od rána. Severusovi se nelíbilo její jednání, ani to, že se ho ptala na jméno. „Tak sakra jméno? Hůlku tam!“
ukázala na kouzelnické váhy.
Dát jí svoji hůlku, tak to už vůbec ne!
„Tak řeknete mi to méno?“ přežvýkla žvýkačku.
„Snape,“ odsekl naštvaně. „Severus Snape!“
K jeho velkému překvapení to s ní absolutně nehnulo. Bez mrknutí zapsala jeho jméno do kolonky a znovu
ukázala na váhu. „Hůlku. Zaměstnání?“
Pevně sevřel hůlku, ale netušil, jestli ji má odložit nebo ženu proklít. Když podruhé zopakovala svoji otázku,
proběhla mu hlavou náhle vzpomínka na ten podivný vzkaz.
„Ostnatka,“ řekl prostě.
Žena začala psát první písmena, ale v další chvíli se zarazila. Přežvýkla. A nechala jeho záznam zmizet. „Tak to
tu ´ste blbě. Ouplně dozadu, růžovej stan. Další!“
Špatně? Jak špatně? A jak to měl asi tak vědět?!
Muž za ním ho odstrčil, a tak se Severus radši vydal pryč. Už tak byli lidé za ním nervózní. Jako kdyby je tu
čekalo něco zdarma, a ne jen vyplnění dotazníku. A to měl teď jít někam ke všem čertům, čekat další frontu a
nechat sebou zase takhle zametat? Tak to rozhodně ne.
Naštvaně se otočil a začal se davem proplétat pryč.
K jeho velké smůle ho však dav zanesl na druhou stranu palouku. Tam už panovalo docela ticho, jen pár hloučků
přátel posedávalo v trávě a popíjelo. Nikoho z nich však neznal, a tak neměl důvod zůstávat.
Jeho pozornost však přeci jen něco upoutalo.
Malý áčkový stan kýčovitě růžové barvy s velkým nápisem ostnatky.
Pozvedl obočí.
Měl to být nějaký vtip?
Nejistě se rozhlédl, jestli ho někdo nesleduje, ale když se ujistil, že se o něho nikdo nezajímá, dovolil si
vklouznout dovnitř.
Přivítal ho hukot.
A hovor.
A smích.
A místnost o velikosti Velké síně.
Vnitřek navýšený kouzly překypoval životem a radostí. Všude se míhaly osoby a i jemu známé tváře. Dlouhé
stoly byly obloženy jídlem, pitím i lidmi, kteří si z nich udělali provizorní sedadla. A všechno se kolem něho
pohybovalo jako zrychlený svět, který běží bez jeho přítomnosti.
A potom si ho někdo všimnul.
„Ááááááá, koukněte, kdo tu je!“
Nejdřív slabé tápaní, potom překvapení a nakonec…
„Ááááááááááá!“
… křik.
A náhle kolem něho bylo spousta lidí, ruce, které braly ty jeho a divoce mu s nimi klepaly, dlaně, které mu
poklepávaly po ramenou a… skoro zděšeně sebou trhl… i rty, které mu políbily tvář. Nevěděl, která z dívek (
Doufám, že to byla dívka!) mu to provedla, ale rozhodně to nebyla ta, po které právě toužil. Tu ve svém okolí
totiž nikde neviděl.Zahlédl však mnoho jiných - Zapovězence. Ano, ti co se tu shromáždili, patřili do jeho
skupiny, pokud je tak směl nazvat.
„Už jsme ani nedoufali, že vás někdy uvidíme.“
„,Mysleli jsme, že jste mrtvý!“
„Kde jste byl?“
„Právě jsem kvůli vám projel padesát galeonů, jestli to chcete vědět!“
Hrnuly se na něho otázky ze všech stran, ale on nebyl schopný zodpovědět byť jen jedinou z nich. Jen přijímal
poklepání, házel kolem sebe tu zamračené, tu vykolejené výrazy a krok sun krok se pokoušel vymotat z toho
podivného davu, který ho obklopoval.
A potom ji uviděl.
Stála kousek od davu a ač sledovala jeho příchod s úsměvem, nepřišla k němu blíž. V náruči totiž svírala… malé
dítě.
Severus polkl.
Hlavou mu začaly běžet počty a možnosti, jak je tohle možné a jestli je třeba možnost, že by… ale všechny jeho
započaté myšlenky skončily v propadlišti, kde podobné myšlenky končívají. Nebyl schopný ničeho, nápadu,
natož slova.
Pomalu se vydal k ní, hrdlo stále stažené.
„Říkala jsem, že ho přivedu,“ zasmála se Hermiona na skupinu sedící vedle ní. Věnoval tomu však pramálo
pozornosti. Jeho mozek se probudil až ve chvíli, kdy ho jednou rukou jemně objala. „Jsem ráda, že jsi přišel,“
zašeptala mu, než se odtáhla.
„Já… snad toho nezačnu litovat,“ pokoušel se zachovat si tvář, i když jeho pohled byl věnovaný čistě tomu
tvorečkovi sedícímu na její ruce. Blonďatá nejspíše dívka, stará tak osm měsíců, si ho prohlížela velkýma
hnědýma očima a očividně ji na něm něco zaujalo. Věnovala mu totiž víc pozornosti než chrastítku v ruce.
„Ehm… a mohla bys mě představit tady… ehm… své společnici?“
Výborně, Severusi, prostě výborně! Společnice! Větší blbost tě nenapadla?!
Hermiona se zasmála. „Moje společnice se jmenuje John.“
Dobře, připadal si jako idiot, ale copak se to na tom malém a do žluté oblečeném dalo poznat?
„A pokud tě to zajímá, tak to je malý Freed.“
Ať pátral v paměti, jak chtěl, nedokázal si na jméno vzpomenout.
„Syn Jessiky.“
Dobře, to už mu něco říkalo. Takže pokud se nepletl, tak tohle bylo to dítě, které málem připsal na krk
Hermioně. Naštěstí to tehdy nebyla pravda, i když tu hádku si bude asi pamatovat ještě hodně dlouho. Alespoň
doufal, že se to ani během doby pravdou nestalo.
„Oh, výborně,“ ozval se nakonec, „následek nezodpovědných Zapovězenců. Je jediný, nebo jste si už založili
vlastní školku?“ zeptal se trochu kousavě.
Hermiona se jen ušklíbla. Kdepak, tyhle jeho pokusy o jízlivost už dávno nebrala vážně. „Proč? Pochybuješ snad
o účinnosti svého antikoncepčního lektvaru?“ vrátila mu. „Nebo snad o účinnosti něčeho jiného,“ dodala
tlumeně, takže to slyšel jenom on. Než se však stačil nadechnout k odpovědi, ocitlo se mu dítě náhle v náruči.
„Podrž ho.“
„Ehm… co?“ Sotva se stačil rozkoukat, když mu dítě náhle trůnilo na ruce, hledělo na něho zkoumavým
pohledem, zatímco Hermiona se ztratila kdoví kde. Někdo ji volal, zahlédl ji, jak komusi podává ruku a mizí
venku ze stanu. Věnoval dítěti jeden pohled.
Pohled mu vrátil.
Zvedl obočí.
John naklonil hlavu na stranu a nakrabatil čelo.
Severus se zamračil.
A dítě se rozesmálo. „Iúúú,“ zahalekalo a ukázalo mu… na nos?
„Co se ti nelíbí?“
„Iúúúú.“
„Děkuji za upřesnění.“
„Vidím, že si rozumíte.“
Ten hlas znal. Štval ho celá léta, co si dokázal vzpomenout, ale nikdy ho snad neslyšel raději, než právě teď. I
když to nikdy nepřizná. Lupinovi to nikdy nepřizná.
„Tak dobře už jsem si dlouho s nikým nepopovídal,“ otočil se na vlkodlaka.
Ten se jen ušklíbl. „Kdes byl celou tu dobu?“
„Do toho ti nic není, že ne, vlku?“
Jistě, něco takového mohl čekat. Změřil se bývalého lektvaristu zkoumavým pohledem, než mu věnoval široký
úsměv. „Rád tě vidím, Severusi.“
Znělo to… skutečně.
„Já tebe taky… řekněme,“ dodal. „Je hodně lidí, které bych viděl raději, ale protože tu žádný z nich není, budu se
muset spokojit s tebou.“
Remus se zašklebil. „Mám neodbytný pocit, že vím, koho máš na mysli. Mimochodem, víš, že to dítě ti strašně
sluší?“
Podíval se na dítě v náruči. To mu zrovna něco vyprávělo vlastní řečí a u toho mu rukou zkoumalo knoflík na
hábitu. „Tenhle módní doplněk si nechám ještě nějakou dobu ujít.“
Na vlkodlakově tváři se objevil podivně vševědoucí výraz. „Ještě nějakou dobu?“ zopakoval s úšklebkem. „Zdá
se mi to, nebo právě děsivý Severus Snape připustil touhu po dítěti.“
Snape se zamračil. „Něco podobného jsem NIKDY neřekl.“
Remus se zachechtal. „Kde máš vůbec Hermionu? Počítám, že to ona tě přivedla.“
„Ano, našla mě,“ připustil. „S vaší pomocí, co jsem slyšel. Děkuji velmi pěkně.“ Dával si však hodně záležet na
tom, aby jeho hlas zněl otráveně. Jako kdyby nalezený nikdy být nechtěl. „Ale vytratila se hned, jakmile jsem
přišel. Ani pořádně nevím, co tu dělám,“ dodal už tlumeněji, když se rozhlédl okolo sebe.
„Je ředitelka,“ pokrčil vlkodlak rameny, „nesmíš se jí divit, že toho má moc.“
„Ředitelka čeho?“
„Zapovězenců.“
Zvedl obočí. „Ředitelka? Ze Zapovězenců se staly odbory?“
Remus se zastavil a trochu zamrkal. „Viděl jsi za ten poslední rok noviny?“
„Nijak významně. Hlavní strany nehlásily nic světoborného a zbytek mě dost nudil.“
„To vidím. Možná, že kdybys zalistoval, tak bys zjistil, že Zapovězenci už dávno nejsou tou dobrovolnickou
gerilovou skupinou jako za války.“
„Oh, budu hádat, vypustili to slovo dobrovolná. Opíjejí svoje členy tou svojí kaktusovou pálenkou a kdo přežije
dvě rundy, tomu podstrčí úpis?“
Remus se zasmál. „Ty si děláš legraci, ale Neville si tu pálenku nechal patentovat a docela mu vynáší.“
„Ou, Merline,“ zaúpěl Severus, „svět skutečně spěje k zániku. Čemu že se to mám v budoucnu vyhnout?“
„Tomuhle,“ objevila se vedle nich Alice s tácem, na kterém stály tři plné panáky čiré tekutiny. První, kdo se k
nim natáhl však byl John, kterému se velmi líbily ty podivné odlesky na hladině. Severus mu ihned ruku odtáhl. I
když malému se to ani trochu nelíbilo. K překvapení všech kolem ho dokázal dvěma pohyby zpacifikovat, ani
přitom nemusel odtrhnout zrak od příchozí dívky.
„U Morgany, vy ještě žijete?“ otočil se na Alici zcela vážně. „Popravdě jsem čekal, že touhle dobou, už budete
Lupinem dávno zakousnutá a zahrabaná někde v lese,“ rýpnul si.
Oba dva se na něho podívali dost skepticky. Měli čekat, že si po roce bude chtít procvičit svoje jízlivé choutky,
jestli nezakrněly, ale že to bude až taková rozcvička, to skutečně nečekali.
„Zakousl jsem ji už několikrát,“ vrátil mu Remus a přitáhl si Alici za pas k sobě, „i když na úplně jiných
místech, než si myslíš.“
Alice zrudla, Severus se raději odvrátil. „Detaily vynech, buď od té dobroty.“ A pokud možno všechny. „A pokud
vás mohu požádat,“ předal dítě Alici, „udejte ho někomu, kdo ho dokáže uspat. Mám neblahé tušení, že každou
chvíli se začne domáhat spánku.“
Remus zvedl obočí. „Jak to poznáš?“
„Taky mi jedno podobné mrně uvízlo na krku,“ odvětil Severus, než se otočil k odchodu.
Remus se zarazil.
„Slyšela jsi teď to samé, co já?“ zeptal se přítelkyně. Ta se však věnovala pouze vzpouzejícímu dítěti, které
začalo unaveně natahovat.
„Ne, co?“
Vlkodlak jen zavrtěl hlavou. „Ale nic…“
Dítěte i Lupina se sice zbavit dokázal, ale neplatilo to o zbytku populace. Než se vymotal z toho ohromného
stanu, všimlo si ho dalších několik lidí, o které skutečně nestál. A aby toho nebylo málo, hned venku u stanu
postávalo několik reportérů, kteří mu začali cvakat fotoaparáty přímo do tváře. Zřejmě neměli dovnitř povolený
vstup, a tak číhali jako supi tady.
„Dobrý den, patříte taky k Zapovězencům…?“
„Jaké jsou plány na obnovu Bradavic…?“
„Myslíte si, že máte šanci…“
„Oh, svatá Morgano, vždyť to je Severus Snape!!!“
„Foť ho! Foť ho!“
„Pane Snape, je pravda, že jste vstal z mrtvých?“
„Na které straně nyní stojíte?!“
„Prý jste se podílel na…“
Nedokázal se bránit, vrhli se na něho jako hladové hyeny. Blesky mu pleskaly do tváře a oslepovaly ho. Sotva
dokázal vidět, kam jde. Hlouček okolo něho se smršťoval s každým krokem, který udělal. Jako kdyby se chtěli
přesvědčit, že nebude mít sebemenší naději na útěk.
Kde se vzala záchrana, to ani nepostřehl. Kdo od něho odhodil většinu těch novinářů, to si nevšiml. Ale náhle
byli všichni ti lovci senzací zatlačeni dozadu a ani jejich lament jim nepomohl.
„Po letech se s nimi naučíte jednat.“
Ten hlas mu byl podvědomý, postava vůbec. Shrbený stařec mu nikoho nepřipomínal. Teprve když zvedl tvář ty oči byly nezaměnitelné.
„Pottere?“ vydechl. A ano, skutečně byl překvapený. Tahle zničená osoba přeci nemohl být jejich zachránce
světa.
„Snape,“ kývl mu na pozdrav. Takže to byl on. „Novináře si nesmíte pustit k tělu. Nabídnete jim ruku a oni vám
ji vrátí ohlodanou.“
„Nic jsem jim nenabídl.“
„To bylo přirovnání. Vstal jste doslova z mrtvých, nesmíte se divit, že se toho chytili. Zvyknete si.“
„Nehodlám si zvykat.“
Mladík se za něho dlouze zahleděl. „Hermiona přísahala, že vás najde a přivede. Jsem rád, že svoje sliby
dodržuje.“
„Několik lidí prý stálo o můj návrat.“
„To ano,“ přikývl Harry, „i když já osobně bych se nevracel.“
Byl zlomený. Tělesně z něho byl stařec, duševně… mrtvola. I to, že na sobě nosil ošuntělý hábit, který
připomínal spíše Lupina v jeho nejchudších letech, o mnohém vypovídalo.
„Nebojte, ani to už nemám v plánu.“ Severus se s ním ani nechtěl bavit, vlastně se nechtěl bavit s nikým.
Nejraději by se teď otočil a zmizel odtud, aby po zbytek svého života mohl předstírat, že tu vlastně nikdy nebyl.
„Zase utíkáte?“ ozvalo se za ním. Neznělo to vyčítavě, jen unaveně. Stejně jako celý Potter.
„Neutíkám.“
„To vy nikdy. Zatím jenom… dvakrát?“ nadhodil.
Severus se už už nadechoval k nějaké jízlivé a hodně ostré poznámce, když ji nakonec spolkl. Jen se vydal blíž k
Harrymu a dlouze se mu zahleděl do očí. „Mám vlastní život, vlastní starosti. Pro tuhle zemi, svět, vládu…
říkejte si tomu, jak chcete… už jsem udělal dost. Svoji vinu jsem si odpykal, dluh jsem splnil. Snad mám právo
začít si žít konečně po svém. Nemám chuť ani náladu se tu zase nechat oblézat novináři a dělat ze sebe kašpárka
pro nebo proti vládě, ať už v ní sedí kdokoliv. To je to, co chci, abyste věděli.“
„Tak proč jste sem vůbec chodil?“
Podpásovka. „Protože mě o to Hermiona požádala. A vůbec,“ pokoušel se svést řeč jinam. „Vy sám jste řekl, že
byste se sem nevracel!“
„To jsem řekl.“ Kývl mladší. „Ale jak vidíte, jsem pořád tady. A pořád tu zpropadenou káru táhnu dál.“ V tom
hlase byla pevnost a zároveň neskutečná bolest všeho toho utrpení.
„Nezažil jste to, co já, Pottere.“
Harry se zasmál. Hořce. „Nezažil? Mě roztrhli duši, profesore.“ Nebyl to hadí jazyk, ale znělo to stejně syčivě.
„Byl jsem donucený v sobě nosit část démona, a potom ten kus vytrhnout. A ten kus pořád chybí. Není to, jako
když přijdete o ruku nebo nohu, protože bez toho se dá naučit žít… tohle je jako přijít o část sama sebe. Nevíte,
kde to bylo, ani která část přesně schází, ale o to je to horší. Když nevíte, co jste ztratil, nikdy to nenahradíte.“
Ano, Severus musel přiznat, že ten proslov ho… dojal.
„Ale pokud to tak skutečně chcete brát, profesore, tak jděte. Ten, kdo nestojí o nás, toho nepotřebujeme.
Nehodláme se doprošovat.“
Kapitola 70. - Na dobrou noc
„Proč jsi odešel?!“
To bylo místo pozdravu, Severus sotva stačil otevřít dveře. Přejel Hermionu od hlavy dolů, ale neodpověděl. Jen
nechal otevřené dveře, ať vstoupí, pokud bude chtít.
Zoufale rozhodila rukama, ale vešla dovnitř a zavřela za sebou. Tedy spíš zabouchla. Kabelku hodila na křeslo a
vydala se za Severusem, ať už zmizel kamkoliv. „Posloucháš mě? Proč jsi tak zmizel? Ani jsi o tom nikomu
neřekl!“
Muž se na ni ani neotočil, jen ve vzduchu obrátil jednu z palačinek. „Jak to můžeš vědět, nebyla jsi tam.“ Mělo
to znít jako výčitka? Protože to tak znělo.
„Pracovala jsem.“
„A jsem si jistý, že má nepřítomnost ti v práci nebránila.“
Hermiona na něj zůstala zírat. „Proč se tak chováš?“
„Jak?“
„Jako uražený dítě!“ rozčílila se. „Už jen tou nožičkou bys mohl dupat. Jsi na mě naštvaný a já nemám
sebemenší ponětí, u Merlina, proč! Co jsem udělala?“
Severus měl v tuhle chvíli chuť něco odseknout, ale ten její tón ho zarazil. Jen spolkl jednu ze svých jízlivých
poznámek a zapřísahal se, že bude hodný. „Objevila ses po roce, Hermiono. Ráno jsi zmizela a ani ses
neobtěžovala cokoliv říct…“
„Nechtěla jsem tě budit, musela jsem do práce!“ ohradila se, ale její poznámku přešel.
„… jediný, cos po sobě nechala, byla pozvánka, která mě zatáhla na místo, kde to vypadalo jako při výprodeji v
obchodu s košťaty, posílali si mě jako camrál a já osobně sám nevěděl, co jsem tam dělal. Ty ses někam
vypařila, Lupin si ze mě dělal dobrý den a jediný, komu se moje přítomnost očividně líbila, byli novináři, kteří se
na mě vrhli stylem, že kdyby byli skutečné hyeny, nezbylo by ze mě nic ani k nakrmení supů!“ dokončil téměř
bez dechu.
Hermiona zůstala stát trochu jako opařená. „Odkdy Severus Snape chce, aby ho někdo vodil za ručičku?“
Švihl po ní pohledem. „To jsem nikdy neřekl!“ odsekl. „Jen… prostě ti oznamuji, že ať už jsem tam měl jít z
jakéhokoliv důvodu, abys se mnou už nepočítala. Tohle není nic pro mě.“
„Tohle nemůžeš!“ vydechla. „Potřebujeme tě.“
„Ale můžu, očividně si vystačíte sami.“
Nadechla se. Chvíli zavírala a otevírala pusu, ale nic neřekla. „To tě tak naštvalo, že jsem se ti nemohla věnovat?
Nebo že jsem po tý noci odešla?“
Byl to snad skutečně důvod, proč ho to všechno tak štvalo? Možná, ale to rozhodně nehodlal přiznávat.
„Samozřejmě, že ne!“
„Tak v čem je problém?“
„V ničem, prostě jenom… prostě jenom…,“ chvíli váhal, co má vlastně říct. „To, že jsem před rokem zmizel,
mělo svůj důvod. Život tady mám rád. Mám tu klid, nikdo mě tu neobtěžuje a tenhle návrat z mrtvých… to
prostě nechci. Nezlob se, ale už se mnou nepočítej.“
Zůstala na něho dlouze hledět. „Tak já tě obtěžuju?“
„To jsem přeci neřekl!“
„Ale vyznělo to tak!“ odsekla. „Jediný, co jsem po tobě chtěla, je, aby ses k nám přidal při obnově Bradavic.
Myslela jsem, že budeš rád. Byl to i tvůj domov, ale jediný, čeho se od tebe dočkám, je vynadání za to, že jsem
si dovolila odejít a… a…“ rozhodila rukama a povzdechla si. Promnula si oči. „Nemám náladu se s tebou hádat,
Severusi. Mám za sebou dlouhý den. Čtrnáct hodin jsem byla v práci, jsem utahaná jako kotě, a to za sedm hodin
zase vstávám. Nechceš se tam vracet a pomáhat nám? Fajn… nemusíš, nikdo tě nenutí.“ Otočila se a s posledním
pohledem se vydala pryč. Jenom si vzít kabelku.
Severus zůstal stát v kuchyni a sledoval placku, která se mu pomalu pálila na pánvičce. Proč měl pocit, že něco
hodně podělal. A jestli to nezmění, tak to podělá ještě víc? Odstrčil pánvičku z plotny a vydal se za ní.
„Hermiono?“ zavolal. Čekal, že už bude minimálně na zahradě. Skutečně tedy nečekal, že Hermiona bude
postávat vedle křesla a bude se pokoušet přesvědčit Sessil, aby se přestala tulit k její kabelce.
Ušklíbl se.
Hermiona nesnášela hady, to pochopil. A nemusel by s ní ani tak dlouho žít. Při pohledu na tu poměrně
zábavnou scénu ho přešel i vztek, nebo co byl ten podivný pocit, co cítil. Jen se pomalu vydal k ní, aby
vysvobodil její majetek z úzkých hadích kliček.
Vděčný pohled. „Ehm… děkuju.“
„Nemáš hlad?“ zeptal se jen.
Ozvalo se tiché zaškrundání. „Strašný. Od rána jsem nejedla.“
Kývl do kuchyně. Na talíři už leželo několik placek, další z nich Severus smažil.
S chutí se zakousla. Myslela si, že to jsou palačinky, ale na ty to bylo moc silné těsto. Ani lívance. Ani
bramborové placky. Ale bylo to dobré. Pro hladový žaludek až moc dobré. „Co je to?“
Ušklíbl se. „Chutná?“
„Je to výborný. Dokonce se to dá jíst i bez náplně, ale… vážně netuším, z čeho to je.“
Dál se šklebil na pánvičku, ale neodpověděl.
„Severusi! Co to je?“
„Nic špatného. Mouka, vajíčko, mléko a koření.“
Pomalu přežvýkla. Chvíli váhala, jestli se má zeptat na to, kde ta vajíčka a mléko tady v lese vzal, ale nakonec si
řekla, že to vlastně ani vědět nechce. Chutnalo jí to a věděla, že pokud by dostala odpověď na svoji otázku,
chutnat by jí to přestalo. A on to jedl i když očividně věděl složení, takže to nemohlo být nic špatného.
„Je to dobrý,“ řekla nakonec a ukousla další kousek. „Až moc. Upřímně mě překvapuje, že umíš vařit,“ dodala.
Potřebovala nějaké téma, jinak měla strach, že by zase nastalo nepříjemné ticho.
„A cos myslela, že jsem tu ten poslední rok dělal? Ohlodával kůru ze stromů?“ Chtěla na to něco říct, ale
fantazie bohužel pracovala rychleji než mozek. Představa, jak Severus visí na stromě, jak ho viděla před několika
dny, a okusuje tam lišejníky, ji donutila vyprsknout smíchy. Musela se hodně snažit, aby nevyprskla i zbytek
večeře.
Severus se zamračil.
„Promiň, promiň, jen… představila jsem si…“
Dobře, chápal. Ale to neznamenalo, že se mu to líbilo. „Občas jsi krajně dětinská,“ zkonstatoval, když uhasil
plameny a naložil poslední placku. Natáhl se ještě pro jeden talíř a společně s Hermionou se přemístil do
obývacího pokoje. Sám se ještě vrátil pro misku s džemem a jakési bobule.
„Co to je? Ty ses dal i na zavařování?“
„Nezdá se ti, že seš tak trochu drzá?“
„Ani ne,“ usmála se.
A to tak sladce, že i ten džem mu náhle zhořkl v puse. Už skoro zapomněl, jak krásně se Hermiona dokázala
smát. Jak nevinně. I když věděl, že nevinná nebyla vůbec. Měla na rukou krev a rozhodně by ji nechtěl za
nepřítele. Už proto, že by proti ní nebyl schopný bojovat. Rozhodně ne teď, když seděla naproti němu, upatlaná
od džemu.
Raději ukousl další kus své večeře. Rozhostilo se mezi nimi ticho, zpočátku příjemné, ale po chvíli začalo přeci
jen dostával poněkud hořkou příchuť.
„Jak se to vůbec stalo?“ promluvil nakonec. „To se Zapovězencema. Poslední, co jsem o nich četl, bylo, že jste
byli rozpuštěni a odešli jste z lesa.“
„To byla chvíle, kdy jsi se vrátil do lesa?“
Přikývl. „Ano. Musel jsem si být jistý, že tu na nikoho nenarazím.“
„A kdes byl do té doby?“
Pokrčil rameny. „Putoval jsem. Chvíli tady, chvíli tam.“
Čekala, jestli bude pokračovat, ale on mlčel.
„A co se dělo s vámi? Původní plán byl, že pokud válka skončí, skončí i Zapovězenci.“
„Jo, původně to bylo v plánu,“ přikývla. „Jenže potom…“ Chvíli váhala, jak pokračovat, kde začít. Prstem
přitom přejížděla v talíři a rozmazávala tak zbytek džemu. „Víš, když jsme tehdy pomáhali mudlům po tom
zničení obchodního centra, několik lidí nám poslalo peníze. Na materiál a jídlo pro léčitele. Dali jsme jim
zprávu, aby věděli, kde jejich peníze skončily a někteří z nich poslali další. Prý jsou pro nás a máme si je nechat.
Jenže rozdělit je mezi všechny členy… byly by s tím jen problémy. Zase by začali nadávat, kdo bojuje víc a
míň…, tak jsme se rozhodli, že je dáme těm rodinám, které o někoho přišly. Hlavně jedné, kde dětem zemřeli
oba rodiče. A když se to ti sponzoři dozvěděli, tak byli nadšení, že ty peníze skutečně neutrácíme za blbiny.
Mezi nimi byl i lord Breeder. Hodný stařík, trochu podivín, ale se spoustou vlivných přátel. Když se dozvěděl,
co děláme, uspořádal něco jako sbírku. Aniž bychom chtěli, tak jsme náhle měli na kontě spoustu peněz, se
kterýma jsme si nevěděli rady. Jeremy dokonce prohlásil, že tohle už si na krk nevezme. A potom někdo
navrhnul, že bychom mohli postavit něco jako dětský domov. Hodně dětí přišlo ve válce o rodiče, i mezi
Zapovězenci. Tak se to zrealizovalo. Nejdřív to byl prostě jenom starý dům, kde jsme byli schopni uvařit trochu
horké polévky, ale potom se to začalo měnit. Sponzoři přibývali, potom už jsme sami chtěli pořádat něco jako
sbírky, ale už toho začalo být moc. Lidé už nám sami posílali návrhy, co nebo kdo by ty peníze mohl potřebovat,
a nás bylo málo na to, abychom věděli, co je správné a co ne. A ty peníze… v podstatě to nebylo legální. Ani
naše peníze z černého trhu nebyly legální, tak jsme je museli alespoň trochu… zlegalizovat.“
Zvedl obočí.
„Založili jsme něco jako příspěvkovou organizaci.“
„Jaký je v tom rozdíl?“
„V papírování. Jinak vlastně žádný. Lidé o nás víc ví, my jim musíme poskytovat víc informací, máme kancelář
a vlastní kulaté razítko,“ ušklíbla se. „ I když je pravda, že jakmile jsme se stali oficiální organizací, tak už
někteří sponzoři nechtěli přispívat. Objevili se sice jiní, ale ti z toho chtějí něco mít, samozřejmě. Už to není
taková ta počáteční… dobročinnost,“ hledala chvíli to správné slovo.
„Vadí to moc?“
Chvíli váhala. „Ty peníze pomáhají, alespoň se o to snažíme. Takže… asi ne.“
Přikývl a po chvíli dodal, „a jak se z tebe vlastně stala ředitelka?“
Ušklíbla se. „To bych taky ráda věděla. Když jsme s tím začínali, nikoho nějaký formality nezajímaly, ale
postupem času chtěli lidé jednat s určitou osobou. A Merlin-žel… nebo Merlin-dík… se Zapovězenci měli lidé
spojena dvě jména. Mě a tebe. Zvláštní, že o Harrym se moc nevědělo. A stejně, v tuhle chvíli by stejně nejspíš
nebyl schopen žádného vedení,“ povzdechla si, ale než se Severus stačil zeptat na víc, pokračovala. „Tak jsem
začala jednat. Potom jsem musela dostat plnou moc, abych mohla podepisovat předání, potom bylo třeba někoho
zapsat do rejstříku jako ručitele organizace, potom se někdo musel zapsat na vizitky a najednou jsem seděla v
kanceláři s naleštěnou cedulkou na dveřích. Ale je to jenom slovo na papíře, dělám pořád to, co na začátku.“
„A za stejný plat?“
Nadechla se k odpovědi, ale potom se zarazila. „Dřív jsem za to nebrala plat.“
„To je to, na co se ptám.“
Slabě se ušklíbla. „Ne, ne… teda ano, jsem za to placená. Totiž… ehm… nejdřív jsem nechtěla, ale… přeci
jenom po tom všem… Víš, dá to docela dost práce a přeci jenom se musím něčím živit a…“
„Hermiono, ty se u toho tváříš, jako kdybych ti za to měl vynadat.
Ošila se. „Nejsem hrdá na to, že z peněz, které někdo dá na chudé, si beru pro sebe.“
Měl nutkání protočit oči. „U Merlina, vy Nebelvíři byste asi vážně raději umřeli hlady, že?“ Švihla po něm
pohledem. „Jsem si jistý, že si nebereš o svrček víc, než musíš. Spíš bych řekl, že míň.“
Zůstala stát, nejistá. Nechtěla to komentovat. „Měla bych jít.“
„Nevyhazuju tě.“
„Ne, už je pozdě a já se musím vyspat.“
„Můžeš zůstat tady.“
„Ne, to ne,“ zavrtěla hlavou. „Děkuju, ale… ehm… já jsem dneska vážně unavená. Bolí mě hlava a opravdu
toužím jenom po sprše a posteli. A taky…“
„Hermiono,“ přerušil její brebentění, „já ti nenabízím sex, jen přespání, ano? Snad už bys mohla vědět, že tě v
noci nepřipoutám a neznásilním.“
Váhala.
„Teď půjdeš odtud k hranici tábora. V téhle tmě ti to pár minut zabere. Potom přemístění a cesta k tobě domů.
Plus sprcha a příprava do postele. Tady můžeš padnout rovnou,“ ukázal na lůžko, které stálo jen dobré dva metry
od nich.
Ušklíbla se. „Vážně by ti to nevadilo?“
Nebyl si jistý, jestli se ptá na svoji přítomnost u něho, nebo na fakt, že mu dneska v noci nedá. „Pokud ti nevadí,
že se v noci budeme přetahovat o peřinu, tak nevadí.“
Usmála se. „Tak dobře. Ale… ehm, nemám nic na spaní. Spala bych jen tak, ale… nechci tě dráždit.“ Podle
jejího tónu by jí trocha toho svádění nevadila.
„Něco ti najdu. Raději,“ dodal. „Sprcha je vzadu. Úplně na konci doprava. Přinesu ti tam něco na převlečení.“
Vybral jedno ze svých starších triček, které jí přehodil přes dveře, zatímco se sprchovala. Neměl však ani ponětí,
jakou chybu tím dělá. Nikdy by totiž netušil, jak to odporně ošuntělé triko dokáže obejmout dívčí křivky a
dráždit představivost do neúnosné míry.
„Co je?“ nechápala jeho pohled.
„Příště ti půjčím svůj oprýskaný ochranný plášť do laboratoře, z něho snad nebudeš schopna udělat tuhle
sexistickou zbraň.“
Trochu nejistě se sjela pohledem a pokusila se trochu si tričko stáhnout. Poznámku raději přešla. „Ehm…
omlouvám se, ale asi jsem ti vypotřebovala zásobu teplé vody. Na konci už tekla docela studená.“
„V pořádku, jiná než ledová sprcha mi teď stejně nepomůže,“ mumlal si pro sebe, zatímco mizel do koupelny.
Když se vrátil, Hermiona už spala. V jeho posteli i tričku, s dekou obmotanou okolo těla. Moc jí na něho
nezbylo. Jen se ušklíbl, vždycky si z deky udělala kokon, co si pamatoval. Raději zatopil v krbu, než se uložil
vedle ní. Chvíli se sice pral sám se sebou, ale nakonec ji přeci jen objal pažemi.
Zavrtěla se. „Hm…“
„Nechtěl jsem tě vzbudit.“
Chvíli na něho hleděla zalepenýma očima. Jako kdyby si vůbec neuvědomovala, že usnula. A zřejmě tomu tak i
bylo. „Na který půlce postele spíš?“ zeptala se rozespale. Chtěla na něho počkat a zeptat se, ale očividně usnula,
jakmile se dotkla hlavou polštáře.
„Je mi to jedno,“ uvelebil se vedle ní a vzal ji do náruče. Chvíli trochu očekával, že ho odstrčí, ale ona se místo
toho jen zavrtala hlouběji do jeho paží.
„Dobrou.“ Zakňourala, opět na hranici spánku. A ještě o trochu víc, když jí opatrně vytáhl ruku zpod hlavy, aby
ji mohl nahradit svojí vlastní. Teprve potom, když si ještě ukradl kousek deky, se konečně dokázal s
povzdechem uvelebit. A Severus věděl, že dnes, po dlouhé době, bude skutečně dobrá noc.
***
Co nejtišeji na sebe natáhla všechno oblečení a poté i tiše vklouzla do bot. Na poslední chvíli se však ještě
otočila a podívala se na muže ležícího na posteli. Očividně měl ještě hlubokou noc a ona ho nechtěla budit, ale
nestála o to, aby jí zase vyčítal, že odešla bez rozloučení. Posadila se k němu a jemně mu projela rukou vlasy.
„Severusi.“
Chvíli ticho a potom zamračení.
„Severusi,“ pohladila ho po tváři.
„Mmmmm…“ Znamenalo to, že ji poslouchá. Dokonce rozlepil jedno oko. „Co je…?“ zamručel.
Takhle rozespalého ho snad ještě nikdy neviděla a vypadal neuvěřitelně roztomile. Jen ho podrbat na břiše jako
rozespalé štěně.
Nad tou představou se ušklíbla, ale rozhodně ji neměla odvahu realizovat. Jen mu znovu projela rukou vlasy.
„Jen jsem ti chtěla říct, že už budu muset jít.“
Rozlepil i druhé oko, rozhlédl se. „Kolik je?“
„Něco po sedmé.“
Zamrkal. „Neříkej mi, že charitativní organizace vstávají s hypogryfy.“
„Ještě se musím stavit doma. Převléknout se, vzít si nějaké materiály…“
Opřel se o lokty a pomalu přikývl. Místo souhlasu jen zívl.
„A chci taky zkontrolovat Harryho.“
Tohle ho zaujalo. „Pottera?“
Přikývla.
„Co ten s tím má společného?“
„Bydlíme spolu.“
Teď už byl úplně probuzený. Nebo možná ne, měl totiž pocit, že mu Hermiona říká, že bydlí s Potterem. Ale on
to skutečně slyšel. „Cože?“
„Nemohla jsem ho nechat samotného, sám jsi ho viděl, jak vypadá.“
„A proč nebydlí s tou…,“ jeho mozek skutečně ještě spal, „no… s Blackovou?“
„S Tonksovou?“ ujišťovala se. „Ale oni spolu už nejsou. Rozešli se. Možná ještě ten samý den, cos odešel.“
„Rozešli? Vždyť spolu tokali jako poštovní sovy.“
„Spíš Harry opustil ji,“ přiznala. „Další důkaz, že… není zcela při smyslech,“ dodala. Popravdě měla chuť říct,
že je tak trochu blázen, ale byl to její kamarád. Stále nejlepší, jakého měla. A jen potřeboval pomoc, aby se z
toho dostal.
„Viděl jsem ho. Vypadal… strašně. Jako neživý.“
Nikdo to neřekl ještě tak nahlas, ale všichni to věděli. I Hermiona to moc dobře věděla a možná ještě líp než
kdokoliv jiný. Vždyť s ním přeci jen bydlela. „Jo…,“ souhlasila, „a to už vypadá líp.“
„Chceš mi říct, že vypadal i hůř? A nepletli si ho potom s Mozkomorem?“
„Kdyby to nebylo tak k pláči, tak bych se i smála.“ Usmála se, ale bylo to spíš zoufalý škleb. „Musím jít.“
Severus ji sledoval, jak se obouvá do sandálů a popadá tašku.
„Přijdeš večer?“
„Kam?“ otočila se nechápavě, zatímco za poskakování tlačila nohu do druhé boty.
„Kam asi. Sem.“
Zastavila se. Chvíli těkala očima. „Proč?“
Ona vážně nevěděla. „Prostě tak.“ Jak jí měl říct, že by byl rád, kdyby zase přišla a strávila s ním noc. I kdyby to
měla být noc jako ta dnešní. „Na večeři,“ dodal, aby to neznělo tak úchylně.
„Děkuju za pozvání, ale… spíš ne. Opravdu potřebuju dělat věci do práce, něco doma a taky tam nechci nechat
Harryho pořád samotného.“ Odmlčela se. „Ale jindy určitě.“
Přikývl. „Jo, jistě.“
Přešlápla. Pochopila ten jeho tón, ale sama nevěděla, co jiného mu nabídnout. „Za tři týdny bude na pozemcích
Bradavic velká oslava Zapovězenců, přijdeš?“
Neodpověděl hned. Přejel si rukou po tváři, pročísl vlasy. „Asi ne, Hermiono, nezlob se.“
„Proč ne?“ ublíženost.
„Nenuť mě chodit na tyhle sešlosti. Ta včerejší mi stačila.“
„Myslela jsem, že ty lidi od nás… že je máš rád.“
„Netvrdím, že… Prostě nesnáším podobné sešlosti. To v táboře byla nutnost, neměli jsme na výběr a tohle byl
způsob, jak se s tím vypořádat, ale pokud nemusím…“ Doufal, že to pochopí, i když si tím nebyl zrovna jistý.
„A nepůjdeš tam ani kvůli mně?“
Tenhle dotaz ho zarazil. Znělo to jako otevřená nabídka, jako zoufalá žádost. A ty její oči, psí výraz, jinak se to
nazvat nedalo. Jenže co jí měl na to odpovědět? Věděl, že když přijme, tak se postaví do pozice, kdy tenhle
výraz bude používat vždycky. Ukáže svoji slabinu. A když to přijme jednou, bude muset jít i podruhé. A znovu.
A znovu. A znovu. A…
„To nevadí,“ vytrhla ho z myšlenek. Lehce se usmála, smutně. „Už vážně musím jít. Kdybys… kdybys mě
potřeboval, víš, kde mě najdeš.“
Věděl. Jen nevěděl, jestli někdy najde odvahu k tomu, to udělat.
Kapitola 71. - Já nevím
„Boty, dokumenty, diář… diář,“ zarazila se Hermiona, zatímco snášela z různých koutů bytu jednotlivé
náležitosti a k tomu se snažila se nasoukat do kostýmku a alespoň trochu se zcivilizovat. Nutno říci, že po
včerejším umytí vlasů, které si nerozčesala, to šlo dost složitě.
„Kde je u Merlina ten diář!“
Byla si jistá, že ho měla v kabelce, ale ta ho odmítla vydat. Tvrdohlavě ho zapírala.
„Nechala jsi ho v koupelně.“
Zděšením nadskočila. „Harry, u Morgany.“
Oslovený se na ni podíval a lehce nadzvedl obočí. „Co? Teď jsem ho tam viděl.“
„Víš, jak jsem se tě lekla?“ vyčetla mu. „Co tu vůbec děláš?“
Ukousl kousek rohlíku a pomalu přežvýkl. „Už sis mohla zvyknout na to, že tu bydlím,“ rýpl si. Jako kdyby si
musela zvykat, vlastně tu bydlel ještě dřív než ona.
„To sice ano, ale…,“ zahleděla se do diáře, který si právě přivolala z koupelny a zkontrolovala, zda na dnešek na
nic nezapomněla. A přeci jen… „Sakra!“ zaklela s pohledem upřeným na jedno jméno, které se jí na dnešní den
zcela vytratilo z mysli. Teprve poté se otočila zpět na Harryho. „… většinou nevylézáš před obědem.“
„Jak to můžeš vědět, když mizíš v sedm ráno?“ zahuhlal s plnou pusou žemle.
No, rozhodně mu nehodlala vykládat, že na něho použila několik monitorovacích kouzel. Ne, že by ho chtěla
nějak hlídat, ale… no… chtěla. Raději nad tím jen mávla rukou, ukousla kus jeho snídaně a začala se soukat do
bot. Jestli na své práci něco nesnášela, tak to byla nutnost bot na podpatku.
„Jak se má Snape?“ zeptal se ještě.
Hermiona polkla. Jenže brzy, měla to ještě trochu rozkousat. Cítila, jak se jí ten kus housky zasekl v hltanu a
nechce se mu dolů. Musela ještě několikrát polknout, než byla schopna se přiškrceným hlasem zeptat. „Jak
víš…?“
„Byla to druhá noc za poměrně krátkou dobu, cos nespala doma. A obě od doby, cos objevila Snapea. Spletl
jsem se snad?“ Nevyzvídal, jen se normálně ptal.
Došněrovala si boty, než pomalu zavrtěla hlavou. Nevěděla, proč se o tom nechce bavit, prostě nechtěla.
„Chodíte spolu?“
Tak tahle otázka ji zarazila ještě víc. Hlavně proto, že na ni neznala odpověď. Rozhodně nemohla říci, že mezi
nimi nic nebylo. Ta první noc potom, co ho našla, byla jednoznačným důkazem, že chemie mezi nimi funguje až
nad spokojenost dobře. Ale tím zbytkem si už tak jistá nebyla. Chtěl by Severus něco víc? Minule z toho
poměrně hodně rychle vycouval. A co bylo hlavní…
Zadívala se na sebe do zrcadla.
… nebyla si jistá, jestli o tenhle vztah stojí ona sama.
„Já… nevím, asi ne.“
Muž zvedl obočí. Pomalu se odlepil od rámu dveří a krok sun krok se došoural až za ni, aby ho viděla v odrazu
zrcadla. Teprve poté promluvil. „Asi. A nevíš. To nejsou slova, který jsem očekával, že uslyším.“
Otočila se na něho. Napůl naštvaná, že se do toho plete. „A cos čekal?“ skoro odsekla. Už jenom popadnout
kabelku a vyrazit, už tak měla zpoždění.
„Já nevím. Ale řekl bych, že to samé, cos čekala i ty.“
Sledovala ho.
„Jenže se něco změnilo. Jen nevím co.“
Bohužel, to netušila ani ona. Na začátku, když Severuse opět našla, tak všechno šlo tak nějak… hladce,
přirozeně. Vypadalo to tak jednoduše a přímočaře, tak proč… proč prostě nešlo, aby za ní přišel k Bradavicím,
počkal na ni, zašli si na večeři a v noci skončili další nocí plnou sexu? Proč se to… muselo začít tak strašně
komplikovat?
Proč spolu nedokázali mluvit?! Jenže to vlastně nedokázali ani dřív.
„Právě, že se nezměnilo nic.“
***
Stálo ho hodně odhodlání se za ní vydat, ale měl pocit, že pokud tuhle šanci nechá utéct, už by se další taky
nemusela objevit. Lehce žmoulal v ruce její vizitku a podle stručného popisu toho muže dole na recepci se
pokoušel najít Hermioninu kancelář.
Zapovězenci si přeci jenom nemohli vést tak špatně, když si mohli dovolit kancelář v téhle budově. Nepatřila
sice k nejdražším, ale k těm nejlevnějšímším taky ne. A potom tam konečně stál, přede dveřmi kanceláře
Zapovězenců, na kterých byl vyřezaný… jejich znak. Strom s hůlkou a šípem. A i když Severus tenhle symbol
od začátku považoval za krajně kýčovitý, takhle práce…
Přejel po řezbě rukou.
… byla skutečně prvotřídní. Určitě protekce, pomyslel si, než zaklepal.
V malé kanceláři byl jediný stůl, několik polic a jedna očividně znuděná dívka. Nehty si sice nepilovala, ale
svým posezením k tomu neměla daleko.
„Ano?“
„Hledám Hermionu Grangerovou.“
„Bohužel tu zrovna není, máte domluvenou schůzku?“
Domluvenou schůzku? Severusovi proběhla hlavou myšlenka, že by jim tahle osoba zařizovala rande, ale raději
to rychle zahnal. Nebyl si jistý, jestli by se mu běh myšlenek líbil. „Ne, jde o osobní záležitost.“
„Tak to bohužel. Slečna Grangerová je velice zaneprázdněná osoba a na podobná náhodná setkání nemá čas.“
„Jsem si jistý, že na mě by si čas udělala.“ Jistý si nebyl, ale doufal.
Dívka se lehce ušklíbla. „To si myslí mnoho lidí, ale…“ proletěla očima seznam několika lidí, ale nakonec oči
opět zvedla, „… ale není tomu tak. Ale pokud chcete, domluvím vám setkání. Nebo jí můžete nechat vzkaz,“
dodala a mávnutím hůlkou si připravila brk k záznamu čehokoliv, co Severus řekne.
Mlčel. Samozřejmě, že bylo pár věcí, které jí chtěl říci, ale rozhodně ne přes tohoto prostředníka.
„Tak?“ zeptala se znovu dívka.
„Pouze jí sdělte, že jsem se tu stavoval. A… A že nabídka stále platí,“ dodal.
Lehce nadzvedla obočí, ale bez jediného slova vše zapsala. Pod to napsala ještě jméno, datum a čas. Celý vzkaz
nechala vzápětí odplachtit do vedlejší místnosti.
Místo poděkování kývl, místo rozloučení něco zavrčel.
Že já sem vůbec chodil.
***
Vynadal si za to asi jenom tisíckrát, neměl tam chodit. On by vůbec neměl vystrkovat svůj křivý nos z tohohle
místečka, které se mu stalo domovem. Nikdo tu po něm nic nechtěl, nikdo se okolo netoulal, nikdo se ho na nic
neptal. Jen samota, ticho a klid.
Tedy klid do chvíle, dokud se na okno neozve to naprosto otravné ťukání.
Severus se právě chystal zahrabat do své milované laboratoře, když se za okny objevila ta otravná sovička.
Střídavě posedávala na nedaleké větvi a střídavě škrábala po okně, jen aby upoutala jeho pozornost. S tichým
vrčením se natáhl pro vzkaz na její noze, než sova odplachtila vstříc kalnému ránu. Trochu podezřívavě si vzkaz
prohlédl. Ne že by nikdo nevěděl, kde ho najít, ale sovy svých dodavatelů většinou už poznával. Zvíře možná
nepoznal, ale písmo mu bylo až bolestivě povědomé.
Ahoj Severusi,
Daria mi říkala, že jsi mě tu sháněl. Promiň, že jsem se neozvala dřív, ale vážně jsem neměla čas. Potřeboval jsi
něco? Jsem teď dost zaneprázdněná, ale ráda bych tě viděla. Káva? Co třeba příští středu, čas upřesním. Hodí
se ti to odpoledne?
Doufám, že budeš moct, chtěla bych tě vidět.
Hermiona
Sledoval ten vzkaz poměrně dlouho, jeho srdce spokojeně vyťukávalo fakt, že se mu sama ozvala a chce ho
vidět. Jeho druhá mužská část měla chuť napsat, že se mu to nehodí. Nakonec však přeci jen naškrábal na druhou
stranu vzkazu rychlý souhlas a poslal sovu s odpovědí dřív, než se rozední. Tak ve středu. Jenže jak se říká, nic
není tak, jak to vypadá.
Severusi,
šlo by se sejít až v pátek? Do tý středy mi něco vlezlo. Odpoledne vyhovuje?
Hermiona
***
Severusi,
strašně se omlouvám, ale ten zítřek musím zrušit. Jeden z důležitých věřitelů přijede o několik dní dřív a já pro
něho nemám připravené podklady, všechno se mi sype pod rukama. Opravdu mě to mrzí. Co večeře? V neděli?
Zvu tě.
Přestaň se na ten vzkaz mračit a dej mi ještě jednu šanci.
Prosím. H.
Hermiona si znovu přečetla těch několik řádků a povzdechla si. Úplně viděla, jak se na to Severus bude tvářit.
Jako kdyby ho zradila. Potom vzkaz zmačká a hodí do plamenů. Bude mít štěstí, když jí vůbec odpoví. Ale
copak ona mohla za to, že se jí v poslední době všechno hroutilo pod rukama?
S povzdechem nadepsala vzkaz jménem a hodila ho do košíčku k ostatní večerní poště. Pokud neodpoví, tak se
za ním staví, rozhodla se. Prostě si v neděli večer udělá volno a zajde za ním. Nejspíš ji sice nebude chtít vidět,
ale…
„Slečno Grangerová,“ ozvalo se z malého mikrofonu, „v zasedací místnosti na vás čeká další host.“
Hermiona sklouzla pohledem do kalendáře. Jistě, 13 hodin a s ní pan Waiting.
„Děkuji, Dario.“ Popadla svůj diář a několik nezbytností, pečlivě si uhladila kostýmek a s povzdechem se vydala
vstříc dalšímu možnému investorovi. V poslední době jako kdyby se s nimi roztrhl pytel, ale většinou se chtěli
jen zviditelnit a přiživit se na jejich slávě, než aby jim skutečně šlo o pomoc. O to horší pro Hermionu bylo tohle
všechno řešit. A sama.
S posledním nádechem vstoupila do jejich malé provizorní zasedací místnosti. Místnosti, kterou dodělávali
dodatečně a zcela na poslední chvíli, protože k ní do kanceláře se občas prostě nevešli. Stálo tam několik křesel a
jedno z nich bylo obsazené a otočené zády k ní.
„Dobrý den, omlouvám se, že jsem vás nechala čekat,“ ozvala se Hermiona a věnovala jeden úsměv. Věděla, že
na prvním dojmu strašně záleží. „Dovolte, abych se představila. Hermiona… Ginny?!“
Nemohla uvěřit vlastním očím, když se křeslo pomalu otočilo a v něm seděla její kamarádka.
„Co tu děláš? Má tu být…“
„Já jsem Waiting.“
Chvíli jí trvalo, než jí to došlo. Přeci jenom její mozek byl posledními dny poněkud unavený. „Cože? Ty jsi…
Tys…?“
„Chtěla jsem se ujistit, že na mě budeš mít čas,“ neodpustila si zrzka.
„Takže já… ty… totiž… my,“ mumlala Hermiona, když jen vydechla a hodila všechny své věci na stůl. „Tohle
mi už nedělej,“ vydechla, než se sesunula do křesla.
„Ráda bych. Ale jinak to s tebou v poslední době nejde. Už jsi třikrát zrušila naše setkání, dvakrát odmítla od
mámy pozvání na oběd, a co říkal Harry, tak domů už skoro nechodíš. A podle toho, jak se na tebe koukám, tak
v tomhle šťastné noční aktivity nebudou.“
Hermiona po ní švihla pohledem. „Dobře, promiň, Gin. Vím, že jsem v poslední době neměla čas, ale dělám, co
můžu.“
„To já vím, proto to tak dělám i já. Oběd?“ vytáhla z kapsy piknikový košík, který kouzlem zvětšila.
„Díky, ale nemám čas. Ani ne za hodinu mám další schůzku s panem… Ginger-bread?“ podívala se skepticky do
svých poznámek a hned na to na zrzku, která se zatvářila jako andílek.
„Do tří máš čas. Stehýnko nebo prsíčko?“ zeptala se, když z košíku vytáhla celé naporcované kuře.
„Já… nemám ani hlad.“
„Nemel,“ odbyla ji zrzka. Nandala jí pořádnou porci, přidala salát a chleba a to vše před ni postavila jako by se
nechumelilo. Hermioně v tu chvíli strašně připomněla paní Weasleyovou. Na víc však pomyslet nedokázala,
protože v tu chvíli jí Ginny zvedla nohy a bez pardonu je natáhla na vedlejší křeslo.
„Co děláš?“ vyjekla.
„Jen nezbytná opatření,“ sundala jí Ginny boty a hodila je na zem. „Nechápu, jak v tom můžeš chodit, v tom
bych si zničila nohy.“
Hermioně nezbylo než si vydechnout. „Kdo říká, že je zničený nemám,“ protáhla si ztuhle prsty na nohou a
natáhla se pro úžasně vonící pečené kuře.
„A na pořádným obědě jsi taky nebyla, ani nepamatuješ, viď?“ rýpla si mladší, než se natáhla na svém vlastním
křesle.
Zavrtěla hlavou, ale odpověděla, až když spolkla jedno sousto. Předevčírem jsme byli na obědě.
„Pracovním? Cos měla? Ptačí zob? A mezi tím? Tak vyživovací lektvar, možná nějaký ten sendvič.“
Hermiona nesouhlasně zahuhňala, ale i teď měla plnou pusu.
„Nehádej se!“ ohradila se zrzka. „Znám tě. Vím, jak funguješ, když nemáš čas. Jedeš na doraz, už jsem tě tak
několikrát zažila.“
Chtěla se ohradit, ale nakonec to neudělala. Sama věděla, že má Ginny pravdu. I když si to nechtěla připustit.
Věděla, že její současný životní styl nebyl nijak extra zdravý, ale taky na něm neviděla nic špatného. Ačkoliv
ostatní na to měli asi jiný názor.
„Moc pracuješ.“
„A co mám podle tebe dělat? Já si tuhle práci nevybrala, ale ani tak to nemůžu teď v půlce skončit.“
„Jenže tohle není tou prací, ale tvojí povahou. Vždyť ty děláš všechno sama, od čeho máš potom tu tvoji slavnou
sekretářku, když jí nedovolíš ani třídit poštu?“
„Domlouvá mi schůzky.“
„To sice jo, ale stejně to všechno kontroluješ ty. Co jsem slyšela, tak děláš sama i účetnictví. A administrativu. A
všechno.“
Hermiona si promnula unavené oči. „Nechci prostě dovolit, aby něco bylo špatně. Ty peníze nám dali lidi
dobrovolně. Já si nemůžu dovolit, aby je někdo… zpronevěřil. Nebo ukrad,“ dodala.
„Takže radši nikomu nevěříš?“
„To neříkám, ale… Jo. Asi jo.“
„Hermiono, já tě na jednu stranu chápu, ale nemůžeš to brát všechno na sebe. Už z toho důvodu, že když tu
budeš sama, nebude tě nikdo hlídat, abys ty peníze nezpronevěřila ty,“ rýpla si Ginny a žďuchla jí do žeber.
Starší dívka se zamračila. „Na to jsem nepomyslela. Myslíš, že by to tak někdo mohl brát?“
„Dělám si legraci, Mio. I když jo, někdo by to tak mohl brát, ale Morgana to vzala. Mně jde hlavně o tebe, Mio.
O tvoje zdraví. Protože tohle neskončí jinak, než že se zase zhroutíš.“
„Neboj, já to zvládnu,“ ujistila ji druhá. „Jsem už velká holka.“
„Jde o to v jakém stavu. A nejsem jediná, kdo o tebe má strach. Harry má stejný názor.“
„Byla jsi za Harrym?“ chtěla odvést řeč jinak.
„Ano, ve středu. První středa v měsíci, vzpomínáš?“ dodala zrzka a podle jejího tónu bylo znát, že myslí něco
víc, než jenom říká.
Její oběd jí téměř vypadl z rukou, když do nich zabořila hlavu. „Já jsem tak… pitomá!“ zaúpěla zoufale. A
provinile. Jak na to mohla zapomenout! „Promiň, Gin, mně to strašně mrzí. Mně to vážně úplně vypadlo z
hlavy.“
Zrzka jen pokrčila rameny. „Nikdo ti přeci nenařizuje tam chodit.“
„Připadám si jako zrádce, jak ta největší kráva! Jak jsem na Rona mohla zapomenout?!“ nadávala si, a kdyby
mohla, proklela by se. Místo toho se jí do očí hrnuly slzy. „Jak… jak je na tom?“
„Tak nějak pořád stejně. Fyzicky se lepší, učí se už chodit. Psychicky… mívá strašný výpadky. Chvíli nás
poznává a všechno, chvíli zase vůbec. Nebo si najednou myslí, že mu je jedenáct a je v prvním ročníku v
Bradavicích. Michail říká, že to se ovlivnit nedá. Že mu sice můžou dát lektvary na lepší prokrvení mozku, ale
na obnovu paměti žádný spolehlivý lektvar není.“
Hermiona přikývla, hlavu však nezvedla. Jen se nimrala ve svém jídle a dál se v duchu titulovala těmi
nejkrásnějšími jmény. Zavládlo mezi nimi ticho.
„Na Michaila se nezeptáš?“ ozvala se po chvíli zrzka.
Zvedla hlavu, ale zase ji sklopila. „Před pár týdny mi psal.“
Ginny čekala na pokračování.
„Co chceš slyšet?“
Pokrčila rameny. „Já nevím. Nějaký další ohlasný zpěvy? Před půl rokem jsi vypadala, že si ho vezmeš a teď?“
„Byl to úlet, ano? Pobláznění smyslů.“
„Když to říkáš? A co Severus?“
Hermiona se zamračila. „Co ti Harry řekl?“ „Nic. Ale máš jeho jméno červeně v diáři,“ ukázala Ginny na
knížečku, kterou si Hermiona položila před sebe na stůl. Rychle ji sice zaklapla, ale nic už s tím stejně neudělala.
„O nic nejde.“
„Chodíte spolu?“
„Na to ti určitě odpověděl už Harry. Nevěřím, že jste nás nerozebírali.“
„Rozebírali, ale žvatlal nějaký blbiny. Prý že nevíš.“
„Já vážně nevím,“ ohradila se. „Totiž… no… ne, nechodíme.“
Zrzka se na ni dlouze podívala. „Ale chtěla bys.“
„Jo… totiž… no… já nevím.“
„U Merlina, Hermiono, přeci musíš vědět, jestli…“
„Ale já to nevím!“ přerušila ji. „Jo, když jsem ho našla, tak jsem byla štěstím bez sebe a myslela jsem, že prostě
jenom… navážeme tam, kde jsme skončili. Ale i když to na začátku šlo skvěle, tak pak najednou… se to nějak…
zkomplikovalo.“ Šermovala kolem sebe rukama a pokoušela se vysvětlit něco, čemu vlastně ani sama
nerozuměla.
„Spali jste spolu?“
Hermiona se na ni zamračila.
„Normální otázka,“ bránila se Ginny.
Neochotně přikývla.
„A?“
„A nic. Bylo to v pohodě, s tímhle problém nemáme…“
„V tomhle většinou nebývá problém,“ zamumlala si pro sebe druhá.
„… ale s tím ostatním trochu jo. Já nevím, jako kdybychom mezi sebou měli propast.“
„Rok jste se neviděli.“
„Jo, já vím, ale… prostě jsem myslela, že to bude snazší. Že když to oba budeme chtít, že prostě budeme
pokračovat v tom vztahu, co jsme měli předtím. Jenže… to nejde. Přijde mi, že předtím to bylo takový
nezávazný otlapkávání, o kterém jsme oba věděli, že skončí, až se tábor rozpadne, ale teď…?“
„Teď ty chceš něco vážnějšího a on si není jistý, jestli to chce.“
Hermiona se několikrát nadechla, ale nakonec musel ještě svěsit ramena, aby mohla odpovědět. „Já… já mám
spíš strach, že chyba je na mé straně. Já si totiž nejsem jistá, jestli tenhle vztah chci.“
Ginny zamrkala. „Cože? Ale teď jsi mi tu tvrdila, že…“
„Já tomu sama nerozumím. Já jsem se Severusem strašně ráda, JEHO mám ráda, ale… to se strašně těžko
vysvětluje. Já… já prostě nevím, jestli do toho vztahu mám jít.“
„Nic takovýho jsi nikdy neříkala.“
„Nikdy dřív jsem nad tím neuvažovala. Ne tak moc.“
„Co ti vadí? Jeho postavení? Věk? To, že to byl profesor? Jeho povaha? Spadly ti růžové brýle a…“
„Neříkám, že jsem o tom nepřemýšlela, hlavně o tom věku. Ne že by mi to vadilo teď, ale… je mi jasný, že za
nějakých třicet, čtyřicet let to problém prostě bude.“
„Hodláš s ním být tak dlouho?“ rýpla si zrzka.
„Myslím, že kdybychom si spolu začali, tak… Severus není typ, který by něco dělal napůl, takže pokud by už do
toho šel… Nemyslím si, že by si mě kdy vzal, to ne. Severus není moc typ na ženění, ale myslím, že kdybychom
si spolu začali, tak by to byl dlouhodobý vztah. Jako opravdu dlouhodobý. A já bych mu strašně nerada ublížila,
kdybych někdy potkala někoho, s kým bych prostě chtěla být.“
„A myslíš si, že tuhle jistotu někdy mít budeš? Vždycky může přijít někdo mladší/hezčí/bohatší/s větším
těšitelem, vždycky. Tu jistotu nemáš nikdy. A jestli tě děsí to, že by po tobě mohl Snape chtít dlouhodobý vztah,
tak…“
„Já se…“ přerušila jí starší, ale nepokračovala hned. „Já… já mám hlavně prostě strach, že když si ho zase
pustím k tělu, tak mu rupne v bedně a zase mě nechá. A… potřetí bych to už asi vážně nepřežila.“
„Potřetí? Pokud vím, jak starý křáp tě odkopnul jen jednou.“
„Ty to umíš tak krásně pojmenovat…“ zamračila se Hermiona.
„Že jo?“ ušklíbla se mladší. „Ale vážně, když odešel po druhý, bylas s Charliem. Nemáš mu co vyčítat.“
„Víš, že to bylo…“
„Já vím, ale on nevěděl. Ráda bych stála na tvojí straně, kamarádko, ale v tuhle chvíli ho chápu. I když na
druhou stranu, kdyby mi řekl to, co tenkrát řekl tobě, tak ho buď umlátím kotlíkem, nebo se na něho zvysoka…
A ty máš tu výhodu, že si můžeš vybírat,“ dodala.
Zalichotilo jí to, rozhodně jí to zalichotilo, i když si Hermiona nemyslela, že by si mohla vybírat nějak víc než
ostatní dívky. Přesto nevěděla, co na to říct.
„I když očividně sis už vybrala,“ dodala zrzka.
Hnědovlásky jen zaklonila hlavu, až jí spadla přes opěradlo křesla. „Proč to nemůže být tak jednoduchý, jako to
bylo?“
„Protože láska je kurva?“
„Upřímně ti děkuji za definování mého problému,“ neodpustila si.
„Nemáš zač.
Hermiona svěsila hlavu. „Kdybys mi raději řekla, co mám dělat.“
„V neděli si vezmi něco s velkým výstřihem.“
Kapitola 72. - Omámení
Restaurace U Boubelaté čarodějky byla vyhlášená především svojí kuchyní. Nebyla nijak reprezentativní, ale na
rodinná setkání či obědy byla k nezaplacení. Přesto, nebo možná právě proto, si Severus připadal trochu
nepatřičně, když tam seděl u stolu, zcela sám, a sledoval všechny ty rodinky a tulící se páry okolo.
Napil se vína, které jako jediné si zatím troufl objednat, i to už mu však začalo hořknout v ústech. Podíval se na
hodinky. Tři čtvrtě na sedm. Čas setkání? 18:00.
Samozřejmě, že ho napadlo, že se zkrátka opozdila, nikdy nebyla extra dochvilná. O deset minut později si
připravoval nějaké to rýpnutí. Později uvažoval, jestli neměli setkání až v 19:00. Mohla se přepsat, stačí
protáhnout tah a z devítky je náhle osmička. Možná tu je jen brzo.
Nervózně poklepával lžící o stůl.
Objednal si ještě vodu, aby kolem něho číšník přestal tak kroužit a dal mu alespoň na chvíli pokoj. Už tak měl
pocit, že si z něho všichni za barem dělají dobrý den. Jistě, chlap jako on, sám u stolu pro dva. Jaké jiné
vysvětlení může být než to, že se na něho ženská vykašlala.
A ona se nejspíš vykašlala.
Devatenáct osmnáct.
Ta nepřijde.
„Zaplatím,“ zavrčel na půl úst na číšníka, který se ho asi tak po dvacáté přišel ptát, jestli si skutečně neobjedná.
Byl to profesionál, jen přikývl a odkráčel. Beze slova. Když mu přinesl účet, hodil mu Severus několik galeonů a
zavrčel, ať si zbytek nechá. Nehodlal se s ním vybavovat, nehodlal nic vysvětlovat. Nehodlal být znovu terčem
posměchu. A už nikdy víc.
Nehodlal se už víc vodit za nos.
Už nikdy.
***
Jedna uvařená várka lektvaru, jedna rychlá večeře, jedna vyhozená večeře, jedna odporně studená sprcha, jedna
hodina převalování se na posteli.
A jedna otravná sova.
Hermiona, určitě Hermiona a další dopis jejích omluv a výmluv. Severus vlastně neměl ani náladu to číst, ale
věděl, že se tý otravný sovy jinak nezbaví. Strhl jí proto z nohy vzkaz a tvora vyhodil do tmy. Přešel ke krbu,
aby tam ty výmysly ihned spálil, ale na poslední chvíli se zarazil. Tohle nebylo její písmo.
Zamračil se.
Rychle rozbalil vzkaz a přeletěl ho očima. To Potter. Jestli tam prý není Hermiona. Že už tři dny nebyla doma a
na vzkazy nereaguje.
Zamračil se ještě víc.
Papírek zašustil, když ho Severus rozmačkal v ruce.
Srdce se mu rozbušilo. Samozřejmě, že ho napadlo, jestli Hermiona nepřišla proto, že by se jí něco stalo, ale tu
myšlenku rychle zatlačit. Ta pravděpodobnost nebyla příliš velká a… Vlastně doufal, že ten vzkaz skutečně bude
od ní, aby se nemusel bát. Potom by mohl cítit jenom vztek.
Jenže on psal Potter.
Že Hermiona je pryč.
„Sakra!“
Trvalo mu jen několik sekund, než se oblékl a vyklouzl do tmy. Cesta za hranice byla téměř nekonečná a potom
jenom prásk… Přemístil se přímo do budovy, kde měla Hermiona kancelář. Byla možnost, že by mohla být tady.
Dobře, Severus nebyl tak naivní, aby si myslel, že ji najde v kanceláři, ale snad doufal, že tam najde alespoň
nějakou stopu. S kým třeba měla schůzku, s kým se měla setkat, nebo…
S tebou, ty idiote! ozvalo se mu v hlavě. Až ho ta myšlenka zarazila. Opřel se o zeď.
No jistě, vždyť se měla sejít s ním. A jistě to měla i v kalendáři. Takže pokud nedej Merlin zmizela a budou to
vyšetřovat, určitě jejich první cesta povede za ním. Budou ho vyšetřovat a…
„Sakra!“ práskl rukou do stěny. „Sakra, sakra… A ještě jednou stokrát sakra!“ dodal téměř bez dechu. To, co
viděl, mu na štěstí rozhodně nepřidalo.
Dveře do Hermioniny kanceláře byly otevřené.
Ve spěchu vyndal hůlku, trochu si vynadal, že to neudělal už dřív. Šťouchl do dveří.
S vrzáním se pootevřely. Pomalu.
Uvnitř byla tma. Neprostupná. Nikdo tu nebyl.
Severus se zaposlouchal, nikoho neslyšel.
Rozsvítil hůlku. Slabě. Nechtěl, aby na něho někdo přišel. A už vůbec ne strážný, kolem kterého proklouzl dole
na vrátnici. Nebylo to nic složitého, ale průšvih by z toho mohl být. Zvláště, pokud by ho podezřívali z únosu?
Nebo snad…?
Ne, Hermioně nic není!
Posvítil si na stůl, tady ta její sekretářka někde mívala diář. Ten potřeboval. Do něho se podívat, aby…
Zašramocení.
Světlo hůlky, kroky. A potom hrot hůlky na krku. Ve stejnou chvíli mu zabodl svoji vlastní zbraň do břicha, ani
to nejspíš nebylo příjemné. Slyšel tiché zaúpění. Povědomé.
Severus pomalu pootočil hlavu. To světlo z hůlky ho trochu oslepovalo, ale postavu před sebou poznal.
„Pottere,“ zavrčel.
„Snape,“ vrátil mu mladík, ale hůlku nesklonil. „Co tu děláte?“
„Troufám si říci, že to samé, co vy.“
„Dostal jste vzkaz?“ zeptal se Harry, nepohnul se.
„Očividně.“
Teprve teď mladík ustoupil a nechal Snapea se narovnat. „Napadlo mě, jestli by nemohla být tady. Tady na ni
naposledy zaútočili.“
„Zaútočili? Kdo?“
„Smrtijedi přeci,“ vysvětlil Harry překvapeně. „Ti, co utekli. Chtěli tu na ni zaútočit. To vám neřekla?“ Snape
sevřel rty. „Očividně.“
Mladší jen zavrtěl hlavou. „Teď tu stejně nikdo není. Napadlo mě, že bych zjistil, kde… Jestli se s někým …
Stávalo se, že nechodila domů, ale vždycky nechala alespoň vzkaz. A ke všemu mi slibovala, že v neděli večer
dorazí. Musíme zjistit, s kým byla.“
„Měla být se mnou,“ odpověděl.
Překvapený pohled.
„Ale nedorazila.“
Potter trochu zaskřípal zubama, jako kdyby tohle nebyla zpráva, kterou by chtěl slyšet. „Musíme ji najít,“
rozhodl mladík a pořádně rozsvítil. Prohrabal všechny věci na stole, nakoukl do kalendáře. „V kolik jste měl s
Hermionou sejít?“
Nechtěl se svěřovat, ale neměl na výběr. „V šest.“
„Poslední schůzku tu má zapsanou ve čtyři. Vy tu napsaný nejste. Možná v jejím diáři, tam si psala úplně
všechno.“
„Myslíte si, že si mě nezapsala úmyslně?“
„Spíš vás nepovažovala za pracovní schůzku. Nebojte, určitě s vámi jít chtěla.“
„Kde berete tu jistotu?“ odsekl Severus.
„Protože tyhle šaty,“ ukázal na ramínko levitující u zdi, na kterém visely rudé koktejlky, „ty sháněla celý minulý
týden.“
Prohlédl si je. Představil si v nich dívku, musela by v nich vypadat naprosto úžasně. Jenže šaty tu zůstaly a
Hermiona ne. Byla pryč, kdo ví kde.
Šramot.
Přímo za nimi.
Otočili se naráz, jako kdyby do nich někdo uhodil. Nebyli sami.
Věnovali si jediný pohled, oba věděli, co dělat. Jako kdyby od dob jejich tandemu v táboře uběhl den, ne téměř
dva roky. Několik posunků a věděli, co dělat.
Připlížili se, oba z jedné strany. Ke křeslu. Oba z jedné strany, tam se určitě skrývá. A celou dobu je pozoruje. A
tam… Hermiona.
Zkroucená Hermiona.
„U Merlina!“ vydechl Harry, ale v tu chvíli už u ní klečel Severus. „Co je s ní?“
„Spí.“
„V týhle poloze? vypadá jako kdyby jí zkroutili do kola!“
„Vzala si lektvar,“ odvětil Severus. Nejen, že její zorničky o tom vypovídaly, ale ke všemu našel vedle ní
prázdnou ampulku.
„Uprostřed dne si vzala lektvar na spaní?“
„Ne, na povzbuzení.“
Harry chvíli zůstal stát, v hlavě mu to šrotovalo. „Já vím, že jsem na lektvary nikdy nebyl expert, ale… po
lektvaru na povzbuzení se většinou neusíná.“
„Neusíná, pokud si vzala jenom ten.“ V tu chvíli už Severus mířil k Hermionině stolu, kde nakoukl do první
zásuvky. Byla plná lejster. Do druhé, to samé. Do třetí… dobře, tu zavřel hodně rychle, nepotřeboval vidět
všechny osobní věci, které tam Hermiona měla. A ve čtvrté… jen to zacinkalo.
„Ou, Merline.“
„Morgano! Ji snad sponzoruje lékárna, ne?“ děsil se Harry.
„Povzbuzující, vyživující, na uklidnění, proti únavě očí. Vypadá to, že vyzkoušela skutečně všechno.“
„Předávkovala se?“
„To ne, ale hodně to mixovala. To nevadí, pokud má člověk dostatek spánku a jídla. Troufám si říci, že neměla
ani jedno.“
Mladší přikývl. „To dělala už na škole, až na to, že tam jsme ji nutili alespoň k tomu jídlu.“
Severus zabouchl šuplík. „Až se probere, připomeňte mi, že jsem ji chtěl seřezat.“
„S chutí, ale… mám ji vzít k Mungovi?“
„To myslím nebude nutné.“ Severus se sehnul, aby vzal dívku do náručí. „Potřebuje se jen vyspat, najíst a
vtlouci trochu rozumu.“
„Kam ji berete?“
„K sobě, Pottere, kupodivu.“
„Nebylo by lepší vzít ji domů?“
„Nechci vás podceňovat, Pottere,“ nadhodil si dívku v náruči, aby se mu lépe nesla. Nevěřil, že by ji probudil,
podle jeho názoru bude spát ještě alespoň šest hodin, „ale do vaší péče ji skutečně nemám v plánu svěřit.“
Harry se ušklíbl. „Můžete jí snad nabídnout něco, co já ne?“
Ta otázka na Severuse přímo křičela. Věděl, na co se ptá. Věděl, jak by měl odpovědět.“
„Ano!“
A taky věděl, že mu tak nikdy neodpoví.
„Teplou snídani.“
Mladík se zatvářil skepticky, ale nekomentoval to. Dokonce se usmál, vždyť svoji odpověď v podstatě dostal.
„Tak fajn. Svěřuji ji do vaší snídaně-plné péče.“
Severus to radši nekomentoval. Nejenže na to neměl co říci, ale především potřeboval všechnu energii na to, aby
udržel Hermionu. Nebyla sice extra těžká, ale lehká taky ne. Hlavně byla bezvládná jako pytel brambor a on měl
před sebou dlouhou cestu. Ve dveřích se však musel otočit. „Mohl byste ještě zařídit, aby se po ní tak dva tři dny
nikdo nesháněl?“
„To bude spát tak dlouho?“
„Ne, tak dlouho ji budu moci držet, než mi samou nečinností začne okusovat stoly. Pošlu vám zprávu,“ dodal.
Věděl, že mladík by se dřív nebo později ozval.
„Díky. Nechám sekretářce vzkaz.“
Na to jenom kývl. Znovu si dívku trochu nadhodil a vydal se chodbou pryč. Když se přemístil, zakymácel se.
Nejenže asistované přemístění bývá složité, ale s dívkou v náručí to skutečně stálo za to. Popletly se mu nohy,
trochu zaúpěl.
„Tohle mi bude splácet dlouho,“ zamumlal si bez dechu. Měl chuť si dívku přehodit přes rameno, aby se mu lépe
nesla, ale nakonec si to rozmyslel. To si nechá na jindy. Dalším problémem byly i dveře. Ne že by bylo složité je
otevřít, ale vmanévrovat se do nich s plnou náručí, to rozhodně stálo za to. Zvláště, když mu tělo začalo pomalu
vyklouzávat.
Nakonec nechal Hermionu s vydechnutím dopadnout na postel, až polštáře nadskočily.
Ještě, že tak tvrdě spí, pomyslel si s otřením čela. Chvíli na ni hleděl, jak poklidně oddechuje a přemýšlel, jak
tohle dopadne. Nedělal si iluze, určitě se ráno bude vztekat. A bude chtít jít do práce. A Severus bude ten, co jí to
bude zakazovat. Super.
Podíval se ještě na hodiny, bylo po půlnoci. V hlavě si přehrával, co všechno má na zítra za zakázky a uvědomil
si, že musí udělat ještě jeden základ, aby ho zítra mohl dodělat. Znovu sklouzl pohledem na spící dívku.
Nakonec se k ní alespoň sehnul a kouzlem jí vysvlékl vrchní oblečení. To, co měla pod tím, ho sice velmi lákalo,
ale nakonec na ni jen natáhl jednu ze svých košil. A potom ji ještě přikryl, zachumlal do deky. A po chvíli
váhání políbil do vlasů.
Ještě chvíli u ní stál, čekal, jestli se neprobudila. Naštěstí ne.
A teď zase do práce.
***
Zpět do pokoje se spíš doploužil, než aby přišel. Skutečně toho měl za celý den dost a teď ještě plnou hlavu toho,
jaké lektvary ho zítra čekají. Unaveně si zul boty, stáhl ze sebe ochranný plášť a měl v plánu žuchnout do postele
a spát. Až na poslední chvíli si uvědomil, že půlka jeho lůžka je vlastně už obsazená. Nakonec se tedy musel
usměrnit, aby tělo spadlo jen na prázdnou polovičku. Po roce možnosti rozvalovat se po celé posteli to byl
nezvyk. Nakonec ze sebe jen stáhl oblečení a kouzlem natáhl košili. Neměl tenhle způsob oblékání rád, ale byl
prostě moc unavený. A teď se ještě přetahovat s Hermionou o deku. Nebo…
Poposunul se o kousek blíž, přitiskl se k jejím zádům, přetáhl část deky z jejích boků na své. Dívka se sice
zavrtěla, ale víc nereagovala. Ani když jí kolem pasu omotal ruku. V tomhle tvrdém spánku se alespoň nebude
tak vrtět, byla jeho poslední myšlenka.
***
„Oúúúúúúú.“
Tohle nebylo nejlepší probuzení v jeho životě. Pro koho by rána do žeber byla? Přes přivřená víčka zahlédl, jak
vedle něho sedí Hermiona a s trochu přerývavým dechem se rozhlíží okolo. Rozhodně byla víc vzhůru než on. A
rozhodně byla víc vzhůru, než by měla v tuhle noční hodinu být.
„Kde to jsem?“ vydechla dívka, i když to musela vědět. Zvlášť, když se podívala na svého společníka. „A co tu
vůbec dělám?“
„Před chvíli jsi ještě spala,“ zívl Severus, „a byl bych ti skutečně vděčný, kdyby ses k tomu vrátila.“
Dlouze se na něho podívala, ale neodpověděla. Místo toho se pokoušela rozpomenout, jak se tu ocitla. „My jsme
spolu…? Ne,“ odpověděla si hned. „Byla jsem v kanceláři, dělala jsem si čaj. Merline! Vždyť mám schůzku!“
uvědomila si náhle a tělo jí skropil pot. Už už chtěla vyskočit z postele, když jí zastavila silná ruka.
„I kdyby ta schůzka vůbec začala, věř mi, že v tuhle chvíli už by bylo dávno po ní.“
Dívka se rozhlédla, jako kdyby si teprve teď uvědomila, že kolem panuje tma.
„A než se začneš dál vyptávat, tak ano, někdo tě omámil. A byla jsi to ty sama,“ mumlal na půl pusy, jeho mysl
ještě napůl spala. „Gratuluji, další skvělý pokus, jak se předávkovat lektvary. Mimochodem, připomeň mi ráno,
že tě chci přetrhnout, teď pojď ale spát.“ Zvedl ruku, jako kdyby ji zval do náruče, ale Hermiona se ani
nepohnula. Stále se pokoušela pochopit, co se stalo.
„Musím se tam vrátit,“ a začala se hrabat z peřin, i tentokrát ji však zarazil.
„Nikam nemusíš.“
„Severusi, pusť mě. Tobě možná nevadí, že přicházím o práci, ale ty nemáš právo…“
„Hermiono!“ Tentokrát už rozhodně nespal. Byl naprosto vzhůru a pěkně naštvaný. „Tobě to možná ještě
nedochází, ale v podstatě ses otrávila. Opět! To ti nestačily ty eskapády potom, co ses týden ládovala lektvarem
proti nachlazení? To ti to selhání plic bylo málo? Potřebuješ skutečně doživotní následky, aby ses přestala chovat
jako nezodpovědný idiot?“
Zalapala po dechu, ale na víc nedostala prostor.
„Jak si myslíš, že bude dlouho trvat, než se sesypeš skutečně a ne jenom tím, že ti tělo vypne? Myslíš, že ta tvoje
práce se potom bez tebe obejde líp než teď? Ale prosím, dělej, jak uznáš za vhodné. Prý jsi dospělá, tak si jdi
kam chceš. Klidně se i přiotrav těmi dryáky, jestli se ti to líbí, hlavně, aby tvoje práce nedošla k újmě, že? Mě z
toho už ale laskavě vynech!“ s tím se přetočil na druhý bok a vypadalo to, že hodlá znovu usnout.
Zůstala sedět na místě, ani se nepohnula. V prstech žmoulala cíp deky a připadala si jako dítě před tabulí, které
právě dostalo od učitele vyhubováno. A vlastně to byla i pravda.
V místnosti panovalo ticho, Severus se pokoušel tvářit, že spí a že ho nic ostatního nezajímá, Hermiona váhala,
jestli by nebylo výhodnější se raději vypařit. Měla však nepříjemný pocit, že pokud by teď odešla, bylo by to
zvláštním způsobem definitivní.
„Já nepřišla na tu schůzku, že jo?“ špitla nakonec. Potichu, jako kdyby měla strach, že ho vzbudí, i když věděla,
že je vzhůru.
Nejdřív jí snad ani nechtěl odpovědět, nakonec se alespoň překulil na záda. „To teď neřeš.“
„Mrzí mě to. Vážně jsem tam chtěla přijít. Těšila jsem se, věř mi, já…“
„Já ti věřím,“ vzal ji za ruku, kterou kolem sebe šermovala. Věřil jí, už kvůli těm šatům, co jí visely v kanceláři.
Nebo možná právě kvůli nim. „Měl jsem vztek, když jsi mě tam nechala sedět, ale…“
„Vážně mě…“
„… ale!“ zopakoval, aby ji přerušil. „Ale teď je nejdůležitější, aby ses z toho dostala. Je mi jasné, že na sobě
nepociťuješ žádné příznaky kromě únavy, ale fakt, že jsi usnula v křesle po povzbuzujícím lektvaru, by pro tebe
měl být dost pádný důvod. Takže teď lehnout, vyspat se, ráno se najíst a užít si pár dní bez práce.“
„To nejde, nemůžu…“
„Něco jsem řekl!“ Tohle bylo nekompromisní. I když Severus ležel s hlavou zabořenou do polštáře, stále si
dokázal vydobýt autoritu. „Ty se z toho teď musíš dostat. Všechny tvoje schůzky už byly přesunuty…“ Teprve
budou. Ráno. Snad. Ale to vědět nemusí. „…takže i když do tý práce půjdeš, k ničemu to nebude.“
Nadechla se k protestu, ale nakonec pusu přeci jen zavřela.
„Můžu zůstat?“ zeptala se pro jistotu.
Zaúpěl, tohle bylo jen natahování únavného rozhovoru. „Ne,“ zavrčel, „vzal jsem tě sem, abych tě ve tři ráno
vyhodil uprostřed Zapovězeného lesa. Lehni si a spi.“
Opatrně se uvelebila vedle něho, zády k němu. Hleděla do tmy kolem sebe a přemýšlela. Severus už určitě usnul,
když se začala tiše sunout zpod peřiny. Ruku kolem pasu skutečně nečekala.
„Kam jdeš?“ zavrčel jí do ucha.
„Já… já… chtěla jsem jen dát zprávu Harrymu. Aby se o mě nebál.“
„Neboj, jelikož to byl on, kdo tě se mnou našel, jsem si jistý, že o tebe strach mít nebude.“
„Tys mě hledal doma?“
Měl vůbec odpovídat? Bylo to tak vyčerpávající. „Ne. V práci. Potter měl obavy.“
„Aha,“ vydechla. Zůstala ležet na místě, jeho ruku stále obmotanou okolo pasu. Aby mu nemohla uniknout,
úplně cítila, že reaguje na každý její pohyb. A on cítil, jak se neustále převaluje. A vrtí.
„Co zas?“ zavrčel po dobré čtvrthodině, co nepřestávalo napětí v jejím těle.
„Já… já potřebuju na záchod.“
***
Probudilo jí… něco. Nějaký zvuk, kroky možná. Jenže odkud?
Nadzvedla hlavu, aby se mohla rozhlédnout okolo, ale nikoho neviděla. Severus spal vedle ní a nikdo další tu
nebyl. Jen okny dovnitř dopadalo světlo, které se prodralo skrz okolní stromy. Muselo být pozdní ráno. Na
vteřinu jí napadlo, že by se přeci jen mohla vyplížit do práce. Věděla, kolik jí toho leží na stole k dopracování,
ale…
Sklouzla pohledem na muže vedle sebe.
… ale věděla, že kdyby teď odešla, už by nebylo cesty zpět. A jak tu tak vedle něho ležela, jeho nos lehce
zabořený do vlasů, uvědomovala si, jak moc by byla vděčná, kdyby se k němu vracet mohla. Nedělala si iluze,
že ji přijme s otevřenou náručí, ani že to vydrží… ani že to bude snadné. Ale byla ochotná to zkusit.
Ale nejdřív zjistí, co to je za zvuky.
Zaslechla je totiž znovu, tentokrát blíž. A už i věděla, co to je.
Kroky.
„Severusi,“ zašeptala. Být tu sama, nezbývalo jí nic jiného, než vzít hůlku a jít ven sama, ale teď, když tu ležel s
ní, měla tendenci tuhle roli přenechat muži. „Severusi,“ zatřásla s ním znovu.
Zamručel. „Co je?“
„Někdo tu je?“
Pootevřel oko, svraštil obočí. „Cože?“
„Někdo tu je,“ zopakovalo důrazněji, přesto šeptem. „Jsou slyšet…“ Ozvalo se to znovu. „…kroky.“ S trochu
vyděšeným pohledem se otočila na Severuse, který se teprve začal pořádně probouzet. Podle toho, jak si mnul
oči, tak mu ta skutečnost, že tu nejsou sami, nedělala žádné starosti, zatímco Hermioně se v hlavě přehrával
pokus o poslední útok na ni. Věděla, že po ní jdou, ale vědět a zažít jsou dvě věci. Bylo snad možné, aby si pro
ni přišli až sem?
„Počkej tady,“ řekl jen, když se zvedal z postele.
„Ale…“ nedořekla. Sledovala Severuse, jak na sebe natáhl černé kalhoty a přes ramena si natáhl košili. Ani si ji
nezapínal, jen v ruce sevřel hůlku. I ona sama sevřela hůlku, ale jediné, co udělala, bylo, že spustila nohy na
podlahu. Severus mezitím došel až ke dveřím a vyšel ven. Sledovala ho jen mezerou mezi dveřmi a poté oknem,
když v tom náhle…
Znovu ty rychlé kroky.
A potom náraz. Viděla, jak do Severuse něco narazilo. Jako kdyby to byla kulka… jako kdyby to byla kletba…
„Severusi!“
Kapitola 73. - Léčebna pro zlomená srdce
„Severusi!“ vykřikla a vyběhla za ním.
Úplně viděla, jak zakolísal. Snad se i musel opřít o podpěru verandy. V hlavě se jí vynořovaly ty nejhorší
představy o tom, jaké kletby ho zasáhly.
Popadla hůlku, kterou našla na židli a nenáviděla se za tu několikavteřinovou prodlevu, která možná bude muže
stát život. Kdyby udělala to, co je Severus vždycky učil: vždy připraven! Teď však raději ani neuvažovat. Jen v
košili a naboso se vyřítila ze dveří, aby spatřila, jak na Severuse zaútočilo… dítě?
Malý chlapec seděl Severusovi na nártu pravé nohy, ruce obmotané okolo jeho lýtka a se smíchem podupával
svými malými kopýtky do podlahy verandy.
Kopýtky?
Pomalu nechala hůlku klesnout.
„Merline,“ vydechla Hermiona zcela vykolejeně. Znovu si dítě prohlédla. Nutno říci, že si ji prohlíželo taky, a to
se stejným zaujetím, ale rozhodně nevypadalo, že by bylo tak překvapené jako ona. Ta zrzavá srst, která
pokrývala chlapci jeho drobné nožičky totiž musela znamenat, že tohle je…
„To je.. to je…“
„Dovol, abych ti představil svého kmotřence,“ promluvil konečně Severus a zadíval se na dítě, které mu stále
okupovalo jeho dolní končetinu. A rozhodně nevypadalo, že by se jí hodlalo vzdát, naopak začalo s dalším
výskotem znovu slabě podupávat. „Atiase.“
Musela několikrát zamrkat i potřást hlavou, aby se ujistila, že se jí to nezdá. Opravdu slyšela… „Kmotřenec?“
ujistila se.
„Zvláštní, že? Severus Snape kmotr jednoho z Weasleyů. Ale jak už jsi jistě stihla zjistit,“ odtrhl chlapce od svojí
nohy a i přes jeho protesty si ho přehodil přes rameno. Chlapec sebou začal mlít, ale chechtal se na celé kolo,
„osud má rád ironii. A jeho matka stejně tak,“ dodal směrem kamsi za Hermionina záda.
Astia právě procházela brankou, v náručí svírala druhého ze svých synů. Ten na rozdíl od svého bratra nevypadal
tak divoce. Naopak se tulil k matčinu krku a ony cizí dospělé postavy se mu ani trochu nepozdávaly.
„Ahoj Severusi,“ usmála se na něho mladá kentaurka a lehce ho objala. Oba s jedním dítkem na rukách vypadali
jako velká šťastná rodina a Hermionu v tu chvilku bodl osten žárlivosti. „Promiň, ale on byl skutečně k
neudržení,“ dodala k Atiasovi, akorát když ho Severus pokládal na zem. Klučinovi se totiž očividně nelíbilo
nechat se nosit, zvláště když okolo něho byl celý svět, který jen čekal na to, až ho objeví.
„Už jsem si zvykl,“ odvětil jen.
Astia chtěla nechat běžet i svého druhého syna, ten se k ní však přitiskl ještě pevněji a něco zakňoural. Jeho oči
byly upřeny kamsi za Severusovo rameno.
„Arone, no tak… co?“ Teprve teď si všimla dívky, která až do této chvíle stála ve stínu verandy. „Hermiono, jsi
to ty?“
„Astio,“ přidala se k nim oslovená a i ona kentaurku objala. Tedy chtěla, ale nakonec z toho bylo jen jakési půl
objetí, protože nechtěla vystrašit toho tvora v její náruči, kterému se rozhodně nezamlouvala. „Ráda tě vidím.“
„Já tebe taky, jen… nechtěla jsem… ehm… vyrušovat,“ sjela pohledem od Severusových kalhot a rozhalené
košile k… Hermioně v Severusově košili. Tahle košile totiž určitě nepatřila do šatníku mladé slečny.
„Nevyrušuješ,“ odpověděl hned Severus a znělo to i upřímně, tedy do chvíle než se otočil a spatřil za sebou
Hermionu, která… vypadala sakra sexy v té jeho asexuální pracovní košili. „Vůbec. Nevyrušuješ.“ Zvláštní, že
teď už to tak upřímně neznělo. Zvláště, když přitom věnoval pohled jenom hnědovlásce, která lehce zrudla. „Cos
potřebovala?“ otočil se konečně na kentaurku.
„Jen se tě zeptat, co budeš dělat příští týden o úplňku.“
I když k tomu neměla absolutně sebemenší důvod, projela Hermionou další vlna žárlivosti. Aniž by si to
uvědomila, tak udělala k Severusovi jeden malý krok, jako kdyby chtěla dát jasně najevo: tenhle je můj. Severus
si toho sice nevšiml, právě probíral v hlavě svůj diář, ale Astia její nepatrný pohyb postřehla. A podle jejího
výrazu nejspíš i pochopila. I když kdo by nechápal.
„Nevím o tom, že bych tam měl něco v plánu,“ odvětil. „Proč?“
„Bude se slavit velký Manur a přijímat mladí válečníci do kmene a jako Atiasova kmotra bych tě tam ráda měla.
Většinou bývá přítomen otec, ale…“ Nechala větu vyznít do ztracena, nebylo nutné ji dokončovat.
Severus hodil nepatrně pohledem do strany, aby viděl, zda se Hermiona ujme slova. Přeci jenom věděla o
Ronovi a jeho stavu víc. Měla by něco říct. Jenže ona mlčela.
„Pokud mi do toho nepřijde nic nečekaného,“ ujal se raději slova, „přijdu rád.“
Hermionu překvapilo, jak skutečně to znělo. Jako kdyby se tam skutečně těšil.
„A ke všemu… Atiasi, ne!“ rozkřičel se náhle Severus. Ač bylo porušeno základní pravidlo rodičů, chlapec už
byl několik vteřin nestřežený. A jemu se tak strašně zalíbily ty černé kuličky, které vypadaly jako velké korálky.
Teď však jen postával u záhonku, ruce strčené za zády a pokoušel se tvářit, že on vůbec neměl v plánu se jich
dotýkat nebo je snad trhat.
„Atiasi, kolikrát jsem ti říkal, že tohle nesmíš!“ rozohnil se muž, když se vydal ke svému kmotřenci.
„Severusi, buď na něj…“ Hermiona chtěla říci, aby na to dítě byl milý, měla obavy, že ho vyděsí stejně, jako
děsil svoje studenty, ale Astia ji zarazila.
„Nech ho, on to zvládne.“
„Mám chuť pochybovat,“ přiznala Hermiona. Ne že by Severuse chtěla nějak podceňovat, ale jeho vztah k
malým dětem a k dětem všeobecně považovala za dost specifický, pokud to tak mohla říci. Především proto, že
jeho postoj ke studentům ho předcházel už dlouho před nástupem do Bradavic. Jenže jak se teď Hermiona
dívala, tak se hluboce zmýlila. Severus seděl ve dřepu vedle malého fauna a právě mu něco zaujatě vysvětloval
na jedné z rostlin. A dítě ho očividně poslouchalo, nebo by se dalo říci, že hltalo každé jeho slovo.
„Zbožňuje ho,“ pronesla jen Astia.
Hermiona si nebyla jistá, kdo zbožňuje koho, ale jak se tak dívala, měla neodbytný pocit, že to je oboustranné. A
taky oboustranně nepochopitelné. Co věděla, tak Severus neměl děti rád, a co stačila tak nějak postřehnout,
neznala moc dětí, které by si tohohle temného muže oblíbily.
„Jako kdyby věděl, co pro něho všechno udělal.“
Přikývla. „Ten porod byl těžký, pomohl by každý.“
„Nemyslela jsem jen ten porod, i když… samozřejmě, jako kdyby Atias věděl, kdo ho dostal ven. Ale jde i o
všechno potom.“
„Potom?“
„Atias byl po porodu hodně… řekněme zkroucený. Měl úplně přetočenou páteř a…“ Musela se nadechnout, v
tom hlase bylo zoufalství matky, která viděla trpět svoje dítě. „Popravdě, když se podobný jedinec narodí u nás
ve vesnici, tak sám zemře nebo je odstraněn, ale Severus našel… nějakou metodu, už si nevzpomenu, jak jí
říkal…“
Hermiona se zamračila. Ano, něco o tom kdysi četla. Něco jako Vojtova metoda, či jak se tomu říkalo. Pomáhalo
to zkrouceným dětem po porodu a ano, především u utlačovaného dvojčete.
„Nějaké cviky, které mu měly pomoci se vrátit do normálu, ale… Nebyla jsem schopná je s ním dělat,“ připustila
a její vlastní hlas ji nenáviděl. „Pokaždé, když jsem ho přetočila, pokaždé, když jsem ho nutila dělat něco, co mu
jeho tělíčko nedovolovalo, tak… strašně plakal. Křičel. A já s ním. Věděla jsem, že pokud to neudělám, tak
zůstane ve stavu, v jakém byl, ale… nedokázala jsem to. Jsem mizerná matka.“
Hermiona jí jen položila ruku na rameno. „Žádná matka nechce svému dítěti způsobovat bolest.“ Hlavně, že já
můžu mluvit z hluboké zkušenosti, pomyslela si ironicky.
„Severus to dělal. Cvičil s ním každý den, každý den chodil za námi nebo my za ním, a cvičil s ním. Přes
všechen ten křik s ním dokázal být. A potom ho utěšoval,“ dodala a tentokrát v jejím hlase byla neskonalá něha.
„Neznám ho dlouho, ale za tu dobu, co jsem se s ním setkávala, tak jsem poznala bojovníka, vůdce, učitele,
lektvarového mága, ale tuhle část… tu jsem viděla poprvé. A byla… úžasná.“
Hermiona se podívala na muže opodál. Sice už nebyli na stejném místě, ale jejich pozornost byla i nadále
věnována jakýmsi bylinám. Postával tam, bosý, v černých kalhotách a košili a se vší trpělivostí vysvětloval
chlapci cokoliv, na co ukazoval. V tu chvíli se Hermioně roztáhl po tváři úsměv absolutního idiota. V tu chvíli
pochopila, proč se do něho tehdy tak zamilovala.
A proč ho u Merlina pořád miluje.
„Dlouho jsi tu nebyla,“ přerušila její myšlenky Astia. „Myslela jsem, že tě tu budu vídat, ale když ses celé ty
měsíce neukázala…“
„Nevěděla jsem, že tu Severus je.“
Tohle mladou kentaurku očividně překvapilo. „Nevěděla?“
Jen zavrtěla hlavou. „Severus odešel. Beze slova a neřekl kam. Když jsme odtud odešli, netušila jsem, že se sem
vrátí a postaví… tohle,“ mávla rukama všude okolo. „Našla jsem ho až teď, před několika týdny. A úplně
náhodou.“
Kentaurka přikývla, opřela se vedle Hermiony a zahleděla se na Severuse s Atiasem i na Arona, který seděl hned
pod nimi a něco dumal v trávě. „A dneska tu jsi taky jen náhodou?“ zeptala se téměř do větru.
Hermiona zrudla. Pořád na sobě měla jenom Severusovu košili, a i když jí sahala téměř ke kolenům, připadala si
v ní trochu nepatřičně. Pokusila si ji stáhnout, druhou rukou si odhrnula vlasy z čela. „Tak náhodou zase ne. I
když taky ne dobrovolně, Severus mě… tak trochu zachránil z práce.“
Astia se jen usmála. „Tu záchranu bych chtěla vidět.“
Jak to vypadá, kentauři jsou stejní, po bulvárních zprávách prahnoucí perverzáci.
„Ale jsem ráda, že tu s ním jsi.“ Hermiona se chtěla ohradit, že tu je skutečně jen omylem a ne tak, jak to
vypadá, ale Astiina další věta jí vzala vítr z plachet. „Že zase nebude sám.“
Nedokázala na to nic říct. Ona vždycky věděla, že Severus je samotář, ale teprve nedávno pochopila, že i
samotář může být osamělý. A že tím může trpět. Zřejmě si ani nedokázala představit, jaký pro něho ten poslední
rok musel být. Možná proto se tak obrnil ve vztahu k ostatním lidem a nesnesl jejich společnosti. Možná ona a
Astia teď byli jediní, které si pustil k tělu. A ona ho v posledních týdnech skoro odstrkovala.
„Pokusím se, aby už nebyl sám. Tedy, jestli mi to dovolí.“
„Jsem si jistá, že jestli ne tobě, tak nikomu.“
„Co to je?“ podivila se Hermiona, když před ní o nějaký čas později postavil Severus talíř. Astia odešla nedlouho
po jejich rozhovoru i s oběma dětmi a oni dva se mohli vrátit zpět do chaty. Hermiona na sebe natáhla alespoň
své kalhoty, Severusovu košili si nechala. Teď však hleděla na talíř plný vajíček a čekala, co z toho bude.
„Tomu se říká snídaně, seznamte se,“ odvětil její společník. „A byl bych rád, kdybyste se seznámili skutečně
důvěrně, protože si jsem jistý, že jste se už pár týdnů nepotkaly.“
„Severusi, já vážně…“
„A-a-a,“ zarazil její protesty, „něco jsem řekl. Dokud jsi tady u mě, budeš dodržovat moje pravidla. První z nich
je pořádná strava, druhé řádný spánek.“
„A to mě tu u sebe budeš držet násilím?“ vrátila mu.
„Dobrovolný pobyt zní jistě lépe a ty jsi chytrá holka a víš to taky,“ vtiskl jí do vlasů jeden skutečně letmý
polibek. „A ještě vypij tohle,“ položil ji vedle talíře ampulku. „Je to na pročištění organismu. Určitě po tom
budeš unavená, budou tě bolet klouby a možná ti bude špatně, ale bylo by třeba z tebe dostat všechny ta svinstva,
co sis do sebe tak pěkně nacpala.“
Prohlížela si lektvar a přemýšlela. „A jak dlouho bude to mé dobrovolné/nedobrovolné věznění trvat?“ „Než si
budu jistý, že sebou v další hodině nesekneš. Tak dva dny, předpokládám.“ To je spíš to, co chtěla slyšet. „Do té
doby se tu chovej jako doma,“ dodal. „Ale teď najíst, vypít a do postele. Jinak ti tyhle lázně protáhnu na celý
týden, a to by jistě tvoje pracující dušička už nerozdýchala.“
Chtěla se ohradit, ale nakonec svoji poznámku spolkla. Když si uvědomla, že ji tu nezavřel, neřekl, že odtud
nesmí a dveře jí dají elektrickou ránu. Jen… jí tu nabídl azyl a pomoc.
„Musím do laboratoře dodělat nějaké lektvary, zabere mi to tak čtyři hodiny. Všechno ti tu je k dispozici, kdybys
měla ještě hlad, ve spíži je chleba a máslo.“
Když se dívala na tu horu na talíři, byla si jistá, že hlad jí společnost dělat nebude.
„Knihovna ti je také k dispozici, ale skutečně bych ti doporučoval se vyspat. Čím dřív se vzpamatuješ, tím dřív
se odtud dostaneš. A tím lépe pro tebe,“ dodal. Už možná proto, že nechtěl, aby odtud odešla. Už proto, že
nechtěl, aby ona chtěla odtud odejít. „Ještě něco potřebuješ?“
Zavrtěla hlavou.
Při odchodu si dovolil jí jen lehce přejet rukou po jejím rameni. Chtěl ji i políbit, ale nevěděl, jestli by mu
ukradení dalšího doteku rtů prošlo. Stále měl trochu pocit, že tu Hermionu drží proti její vůli. Na druhou stranu
však doufal, že je dostatečně dospělá na to, aby pochopila, že to všechno dělá jenom pro ni. V zájmu jejího
zdraví. Snad.
Natáhl na sebe pracovní hábit a připravil si potřebné kotlíky. Tři měděné a jeden s přidaným stříbrem. Základ,
který si připravil v noci, postavil na mírný plamen, aby se mu během další přípravy pěkně rozehřál. Potom začal
postupně krájet a sekat všechny přísady, které bude během procesu připravovat, a chystal si je vedle jednotlivých
kotlíků. Při pohledu na bílník, který vytáhl z lahve, se však zamračil.
Přičichl.
Ta láhev musela špatně těsnit, protože se zdálo, že bylina podivně zašla. Po utrhnutí se musela buď hned
spotřebovat, nebo se udržovat v prostoru bez kyslíku. On zkusil to druhé, ale očividně se nevydařilo. Nezbývalo
mu nic jiného, než si dojít pro čerstvý a doufat, že mu ještě nějaký kvetoucí na záhonkách zbyl.
Opatřil všechny kotlíky kontrolním kouzlem a vyběhl ze sklepa nahoru, že bude vzápětí zpět. To, co skutečně
nečekal, bylo, že ho přivítá… nikdo.
Jeho pečlivě připravená snídaně ležela rozjedená na stole, čaj netknutý, postel prázdná a Hermiona…
„Mio?“
Ticho.
A Hermiona pryč. Nezbylo po ní nic, ani jediná její věc. Jen ten otravný lektvar, který se stále tulil k talíři s
míchanými vajíčky.
Beru to jako odpověď.
***
Příprava všeho potřebného mu zabrala mnohem víc než čtyři hodiny. Možná za to mohl fakt, že dlouhé minuty
poté seděl na lavici a zíral před sebe. Možná za to mohlo to, že se na práci nemohl soustředit, protože si v duchu
nadával do idiotů a poblázněných hlupáků. Možná proto, že neměl kam spěchat. Stejně ho mimo laboratoř nic
nečeká. Ani teď a nejspíš už ani nikdy jindy.
Severus se totiž utvrdil v tom, že něco podobného už nechce nikdy zažít. Nikdy, nikdy.
Nakonec se to však už skutečně nedalo odkládat. Scedil poslední lektvar, lahvičku řádně zazátkoval, popsal a
uložil na večer k odeslání.
A teď vstříc studené večeři i posteli.
Odhodil plášť na nejbližší židli v kuchyni, zcela bezmyšlenkovitě si omyl ulepené ruce. Napadlo ho, že by si
mohl něco uvařit, ale nakonec usoudil, že pro jednoho to nemá cenu. Chleba bude stačit. Ukrojil si krajíc,
namazal a přidal vrstvu džemu. Ještě postavit nad oheň vodu na kávu. Nebo možná čaj s mlékem. Ještě se
rozmyslí, než se voda přivede k varu. Doploužil se do obývacího pokoje, talíř odložil na stůl a sehnul se ke krbu,
aby konvici posunul víc nad plameny. Čaj, určitě si dá spíše čaj.
„Tomuhle říkáš čtyři hodiny?“ ozvalo se za ním a Severus se v tu chvíli div nezadávil soustem, které právě
polykal. S těžkým polknutím se otočil na Hermionu, která seděla v jeho posteli s dekou přetaženou přes nohy a
právě něco zapisovala do lejster kolem sebe. „Nějak dlouhé čtyři hodiny, už jsem se chtěla jít podívat, jestli ses
mi tam neotrávil výparama,“ pokračovala zcela klidně a něco odškrtla.
„Co tu děláš?“ vypálil na ni, jakmile našel ztracenou řeč.
Dívka se zarazila v půlce pohybu. Pomalu k němu zvedla pohled očividně nejistá. „Řekl jsi… řekl jsi, že tu ty
dva dny můžu zůstat,“ poukázala na holý fakt. „Myslela jsem, že…“
„Myslel jsem, žes odešla.“
Mlčela.
„Když jsem se vrátil z laboratoře pro byliny, tak jsi tu nebyla. Nenechala sis tu věci ani žádný vzkaz, myslel
jsem, že…“
„… že jsem odešla?“ dokončila. „Tys myslel, že jsem utekla?“
Přikývl. „Popravdě… ano. Nepřekvapilo by mě to. Nikde nikdo, ani vzkaz…“
„Doufala jsem, že na to nepřijdeš,“ přiznala pravdu a trochu se zarděla. „Stavila jsem se doma pro nějaké věci,
přeci jenom pochybuji, že jsi zvyklý tu mít na pobytu dámské osazenstvo. Vím, že když děláš lektvary, tak
nevycházíš z laboratoře, tak jsem ani nenechávala vzkaz.“
Pomalu přistoupil blíž, nejistý co má říci. Zachránily ho ty listiny rozložené všude po JEHO posteli. „A vidím,
že ses nestavovala pouze doma.“
Sklopila hlavu a pokoušela se všechny dokumenty poskládat na jednu hromadu. Jako kdyby byla byť jen
nepatrná možnost, že si jich nevšimne. „Ehm… dobře, tak jsem se zastavila i v práci. Ale jen zastavila!“ dodala
hned na jeho začínající protesty. „Zaúkolovala jsem Dariu, jak mi přesunout schůzky a jak vyřizovat poštu.
Kupodivu to docela zvládala,“ dodala spíš pro sebe.
Severus to zaslechl, mohl se jen ušklíbnout. „A ona se neptala, proč nejsi v práci?“
„Ptala. Vysvětlila jsem jí, že jsem včera na schůzce omdlela, tak mi léčitel doporučil pár dní klidu.“
„To jsi řekla skoro pravdu. Ale stejně si myslím, že bys to tu pár dní bez těch papírů vydržela.“
„Vydržela, ale… nechci, aby se mi to tam hromadilo. Tak špatně mi není. A hele, jsem v posteli, snídani jsem
snědla, piju už druhou konvici čaje a dokonce jsem i spala.“
„Jak dlouho? Dvacet minut?“
„Skoro dvě hodiny,“ přiznala a jí osobně se to ani trochu nelíbilo. Takového zabitého času.
„Tak dlouho? Nepovídej!“ pronesl jízlivě.
Probodla ho pohledem. „Na to, že jsem spala celou noc, to je docela dost. A ke všemu jsem teď čilá jako rybička,
vůbec se mi nechce spát. Místo toho tady mám tohle, podívej na tu nabídku,“ strčila mu pod nos jeden dopis,
když se posadil na kraj postele vedle ní.
Ukousl ze svého chleba, talíř položil do klína a dokument si vzal. Byla to jakási nabídka na spolupráci. Velmi
lukrativní nabídka.
Zamračil se.
Až příliš lukrativní.
Ještě chvíli přežvykoval, než si celý dopis dočetl. „Vypadá to až moc dobře, chybí mi tu ten háček.“
„Přesně to mi přijde taky,“ přikývla. Natáhla se k němu, opřela se mu o stehno, ale ještě než se k němu přidala ve
čtení dopisu, ukousla kus z jeho večeře. „Na huhou stahu si hýkám,“ pokračovala s plnou pusou. „co by z toho
mohli mít, kdyby ta nabídka nebyla zrovna čestná.“
„Lidi, kteří podobné nabídky dávají, mají většinou takové cíle, které by normální lidi ani nenapadly,“ připustil
Severus. Prohlédl si papír ještě z druhé strany, ale tam nic nebylo. „Nedokážu soudit. Je to buď zloděj, nebo
mecenáš. Nebo blbec, i to je možnost,“ dodal a dopis odložil. Chtěl si ukousnout další kus krajíce, jenže v další
chvíli dostal chuť na úplně něco jiného. Hermiona u něho stále klečela, opřená tak, že odhalovala fakt, že nemá
podprsenku a aby byla skutečně sladká, na horním rtu ji zůstal kousek marmelády.
„Tohle nesnáším,“ povzdechla si a dopis odložila k ostatním. „Co je?“ nechápala, proč se na ni tak dívá.
„Máš tu…,“ ukázal na její ret, ale než se stačila oblíznout, nebo rukou otřít, předběhl ji. Natáhl se dopředu a tu
sladkou třešničku slíbal. A potom všechno, co po ní zbylo. A pro případ, že by se podobných sladkých
pozůstatků po džemu objevilo víc, zlíbal celá ústa, kam jen dosáhl.
Na chvíli se i odtáhl, ale jelikož mu nedovolila se vzdálit dál než na centimetry, pochopil to jako souhlas.
Talíř s večeří musel ustoupit závažnějším záležitostem. Pomalu ji zatlačil do peřin a zalehl vlastním tělem,
zatímco Hermiona se pokoušela poslepu shrnout z postele všechny své dokumenty. Přeci jenom nechtěla návrh
smlouvy věřitelům předložit ve stavu: sežvejkáno hypogryfem. A byla si jistá, že teď je poslední chvíle, kdy je
ještě jakž takž schopná nad tím uvažovat. Nad tím i nad následky toho všeho.
Dál líbal její rty a náležitě si to užíval. Jeho pravá ruka začala putovat od krku níž, prsty hladil jemnou pokožku
ve výstřihu a poté jemně hnětl levé ňadro přes látku trička, zatímco jeho rty se začaly věnovat hledání citlivých
místeček za uchem. Spokojeně zamručela. A když jeho ruka sklouzla až k pasu, aby se opět vydala nahoru,
tentokrát pod tričkem, zalapala po dechu. Jeho prsty studily, zřejmě ještě od toho, jak si je v laboratoři myl, a ty
chladivé konečky způsobily, že jí naskočila husí kůže a bradavky ztvrdly. Tenhle fakt mu samozřejmě nemohl
ujít. Přejížděl po těch tvrdých dvorcích oběma dlaněmi a užíval si ten lehce mrazivý pocit, který jemu samému
putoval do páteře a zpět. Dokonce se rozhodl, že ty kopečky zlíbá, stačilo mu k tomu jen tričko ještě více
vyhrnout.
Zabořila mu ruku do vlasů a jemně se jimi probírala. Jeho jazyk na prsou byl… příjemný. Žádná elektrika ani
spalující vášeň, ale neskutečně příjemný pocit, který jí prostupoval tělem a způsoboval, že měla chuť vrnět.
Probírala se mu vlasy a přála si, aby tohle laskání nikdy neskončilo.
Nakonec se přeci jen natáhl nahoru, aby ji mohl znovu políbit. A znovu a znovu a znovu. Laskala ho ve vlasech,
sála jeho horní ret a užívala si všechnu péči, kterou jí mohl nabídnout. Zvláště tu, když jí jemně přejížděl rty po
krku a způsoboval tak mrazení v zátylku.
Její pohled sklouzl na noční stolek a v tu chvíli ji něco napadlo.
Stálo jí to sice trochu boje, ale přeci jenom se jí podařilo ho překulit na záda. Seděla mu obkročmo okolo boků a
náležitě si to užívala. Nejdříve proto, že se jí líbila ta chvilka převahy… později proto, že když si přetáhla tričko
před hlavu, jeho pohled jí jasně dával najevo, že je pro někoho krásná. Alespoň pro něho.
Přejela mu rukama přes košili, lehce nehty zaškrábala okolo žeber. Zrychlil se mu dech, uniklo mu tiché
zasténání. A když ho začala líbat na krku, měnil se jeho dech v pravidelné slastné mručení. Rozepínala jeden
knoflíček za druhým, každé odhalené místečko líbala, i když jeho ruce na vlastním těle jí na soustředění
rozhodně nepřidaly. Nakonec zdolala všechny drobné knoflíčky a nechala obě strany košile sklouznout na
stranu. Přejížděla po jeho holé hrudi a kochala se tím pohledem. Teprve poté se natáhla na noční stolek,
zašmátrala po jeho večeři a…
Plask.
…a pak mu plácla chleba přímo na břicho.
„Co to děláš?“ vyděsil se, když viděl tu směs marmelády a másla, která mu ulpěla na těle.
„Jej, to jsem nešika,“ zatvářila se nevinně, než vrátila chleba zpátky na talíř a jala se ten nepořádek uklidit.
Vlastním jazykem. V první chvíli se lekl, když přejela špičkou po jeho odhalené kůži, ale potom si rozhodně
nehodlal stěžovat. A že to brala skutečně pečlivě. Břicho, pupík, všechna žebra tam a zase zpět, dokonce i
bradavky, kdyby se na ně ta lepivá hmota přeci jen dostala. A potom znovu níž, níž, níž…
Zvuk rozepínajícího se zipu.
Oh, Merline, ona snad…
… a ještě níž.
Severus se na to nemohl ani dívat, hlava mu nejdříve klesla dozadu, potom ji nechal padnout do polštáře. Nechtěl
to totiž vidět, toužil jen cítit. Jak se ho dotýká, jak ho laská, jak ho… Morgano, tohle se snad nemůže dít…
skutečně nečekal, že mu Hermiona udělá blowjob.
A sakra dobrý blowjob.
Natáhl se dolů, aby jí mohl zaplést prsty do vlasů, ale vytrhla se mu. „Ne!“
Nechápavě se podíval. „Co ne?“
„Slib mi, že mi nebudeš držet hlavu,“ zakňourala. Možná špatné zkušenosti, možná jenom neměla ráda
vyvrcholení do úst, ale to mu teď bylo jedno. Nehodlal jí nutit do ničeho. „Neboj,“ snažil se o úsměv, i když byl
dost křečovitý. Hlavně pokračuj!
Pokračovala.
Hlavou mu proběhla myšlenka na to, že před rokem se ho nebyla schopná ani dotknout, natož ho vzít do úst a
laskat a… Merline, pomoc… sát. Měl pocit, že se mu kroutí prsty na nohou a myšlenku, že za ten rok musela
někde velmi usilovně trénovat, raději vytlačil pryč. Někam hodně hluboko.
Nevšiml si ani, kdy se vysvlékla. Jediné, co dokázal postřehnout, byla chvíle, kdy nechala jeho penis
vyklouznout z úst… ucítil zimu, brrr… a potom ho pohltilo ještě něco teplejšího a užšího, než její ústa. A ústa to
skutečně nebyla, ta ho totiž v další chvíli začala líbat.
Přitáhl si ji blíž, za krk i za boky. Zasténala. Nechala se vést v jednotlivých pohybech… nahoru a dolů, nahoru a
dolů. A pořád, až na věky, do skonání.
Zasténala a prohnula se, narazil na to správné místo. Nevěděla, co to bylo, ale rozhodně se jí to líbilo. Sevřela ho
pevněji mezi stehny a znovu přirazila. Chtěla ho slyšet sténat, ztratit sebekontrolu. A že k tomu byl blízko. Po
těch dlouhých minutách mu náhle stačilo tak málo. Strhl ji pod sebe, ani to vlastně nepostřehla. A znovu ta
úžasná váha jeho tělo, jeho prudké přírazy a táhlé vzdechy u jejího ucha, které jí zněly jako rajská hudba. A pak
se naposledy zanořil do těch slastných hlubin a se zasténáním vyvrcholil. Cítila to, šimralo to v podbřišku a
mrazilo z toho v zádech. A když ucítila, jak jí jen políbil na stranu hlavy a skulil se vedle ní, měla pocit, že
takhle to je správně. Takhle to má být.
Kapitola 74. - Každý svého štěstí lektvarista
…tu-tut… tu-tut… tu-tut…
Severus se pomalu a zcela neochotně vyhrabával z polospánku. Ten zvuk byl překvapivý, nevítaný a zcela
odporný! Rozlámaně se natáhnul přes tělo spící vedle sebe, aby ten odporný hluk konečně utišil.
Jen měl chuť do něj praštit víc.
Zívl.
„Mio. Mio, vstávej…“
S mručením se zavrtěla. „Co je?“
„Spíš kolik je,“ zavrčel jí zpátky. „Půl sedmé, tvůj čas vstávat.“
Pomalu se vysoukala na lokty. „Neslyšela jsem budík.“
„Ale já ano!“ ozvalo se zpoza hradby peřiny, do které se zavrtal.
Podívala se na hodiny, aby se přesvědčila, že to je pravda, než jí pohled opět sklouzl na muže vedle sebe.
Ušklíbla se. „Nějaký nevrlý. Na škole jsem si o tobě myslela, že jsi rozhodně větší ranní ptáče.“
„Vstávání mi nevadí,“ ozvalo se nenaloženě. „Jen mi vadí, když TVŮJ budík vzbudí MĚ!“
Hermiona se ušklíbla. „Já mám na buzení tebe,“ stáhla mu polštář, který si stáhnul přes tvář a lehce ho políbila.
Nezdálo se však, že by ho tenhle úplatek nějak zvláště ovlivnil. Po ránu je očividně Severus Snape skutečně
špatně naložený. „V kolik jsi šel spát?“ zeptala se ještě.
Rozlepil jedno oko a změřil si ji pohledem, jako kdyby uvažoval, zda jí to skutečně zajímá. „Rozhodně tak, že
budíček v šest třicet je silně nedostačující.“
„A lektvar jsi dodělal?“
Zamručení.
„A jelikož se musel povařit alespoň pět hodin, nešel jsi spát dřív neeeeež,“ zapřemýšlela, „ve tři.“
Opět zamručení. Očividně se trefila, alespoň přibližně. „Stejně nechápu, proč musíš vstávat tak brzy.“
„V devět mám schůzku a víš, kolik se mi tam muselo nahromadit práce?“
„Já zapomněl… tvoje půlroční absence musela… i když počkej,“ zarazil se, „to nebyl půl rok, to byly tři dny.“
Zaškaredila se na něho. „Ještě se musím stavit doma.“
„No jo, pravidelná kontrola Potterovy zahrádky.“
„O Harryho strach nemám, psala jsem Ginny, aby na něho dohlídla, ale stavit se tam musím. Vzít si jiné šaty a
podklady.“
„Jsem si jistý, že kdybys šla ve stejných šatech, tak to nikdo nepozná a pochybuju, že máš v těch poznámkách
něco, co by tvoje všeznalá hlavinka nevěděla,“ zamručel do polštáře.
Měla chuť na něho vypláznout jazyk. „To seš po ránu vždycky tak příjemný?“
Mručení.
„Tak já tě nechám spát,“ vlepila mu ještě jeden polibek, než vylezla z postele. „I když jsem myslela, že vydržíš
víc. Stařečku,“ dodala laškovně.
„Já ti dám stařečka,“ ohnal se po ní. „Jen si rád užívám zaslouženého odpočinku. Po zkušenostech s Atiasem
zvláště. Nechápu, proč děti tak nenávidí spánek. Jen počkej… za nějaké dva tři roky chci vidět tebe,“ padl zpět
do peřin, „budeš vděčná za každou chvilku spánku.“
„Já a děti?“ zasmála se Hermina. „To těžko.“
Se smíchem zmizela v chodbičce směřující ke koupelně, aby se za ní za chvíli zavřely dveře. Nebyl to však ten
zvuk, který Severuse donutil se zvednout na lokty.
A zamračit se.
„Ty nechceš děti?“ zeptal se, jakmile se objevila zpět v pokoji. Umytá, ještě s mokrými vlasy okolo čela a pastou
na horním rtu.
„Cože?“ zvedla hlavu od svojí tašky.
Chvíli ji pozoroval a váhal, jestli má svoji otázku zopakovat. „Ptal jsem se, jestli chceš děti. Právě jsi řekla…
no…“
„Já něco takového řekla?“ zamračila se.
„Vyznělo to tak.“
„Tak to to opravdu jen vyznělo, já děti chci. Jednou,“ dodala a mávla nad tím rukou, zatímco strkala svůj
kartáček do tašky. V hlavě si ještě udělala poznámku, že z koupelny musí vzít i kartáč na vlasy, ale ve chvíli,
kdy se otočila, zjistila, že její společník stojí těsně za ní. Až se trochu lekla. „Severusi…“
„Jednou?“ zvedl obočí. „Co znamená chtít děti jednou? Pět let? Deset? Dvacet?“
Zamrkala. „Já nevím. Prostě ne teď.“
„Ne teď znamená… ne se mnou?“
„Co?“ vydechla. „Ne! U Merlina Severusi, nepřekládej moje věty, když v nich není co k přeložení,“ obešla ho a
natáhla se pro oblečení na židli. „Jednou je prostě jednou. Za pár let, to přeci není trestné, ne?“ otočila se a
zmizela opět v koupelně.
„Proč ti na tom tak záleží?“ zeptala se po návratu.
Otočil se od okna, ve tváři stále ten trochu zaražený výraz. „Prosím? Ale ne… to neřeš.“
Vzala ho za ruku, když ji míjel a donutila ho, aby se na ni podíval. „Něco jsme si řekli, vzpomínáš? Upřímnost.
Ty chceš děti?“
Nadechl se, i když hned zase sklapl. Něco vevnitř mu našeptávalo, že lhát, vykroutit se z toho, nebo to nějakou
sarkastickou poznámkou utnout, bude mnohem lepší řešení. Za normálních okolností by to tak udělal, ale na
druhou stranu měl pocit, že vztah s Hermionou už není ve fázi „normální“. „Nikdy jsem je nechtěl,“ řekl
nakonec.
Dobře, tohle ji trochu zarazilo. O co tu teda potom šlo?
„I když je pravda, že v posledních týdnech jsem…“
Proč bylo tak těžký o tom mluvit?
„… uvažoval,“ pokračoval nakonec. „Že by tu… možná mohla být žena, se kterou bych… chtěl… A která by…
možná… byla… ochotná…,“ soukal ze sebe, a ačkoliv Hermiona stála přímo před ním, zrovna ho velice zaujala
jedna z nohou u jídelního stolu. „Ale to vůbec není podstatné, neřeš to.“ Otočil se na ni a v očích i tváři opět tu
jistotu, kterou se Severus Snape mohl pyšnit. Občas ty jeho změny téměř nechápala.
„Řešit to budeme, ano? Protože to řešit chceš,“ otočila si jeho tvář k sobě. „A tohle je poměrně podstatné téma k
rozhovoru. Já… děkuju, že mi dáváš tuhle důvěru, Severusi. Znamená to pro mě skutečně moc, jen… dej mi
prosím tě čas.“
Ušklíbl se. „Jistě, kolik jen chceš. Vždyť mě je jen jednačtyřicet.“
„A mně je jen osmnáct!“ vrátila mu.
Dobře, na tenhle malý fakt možná trochu zapomněl.
„Nemám dodělanou ani školu. Chtěla bych studovat, dělat tuhle práci, co dělám a co mě baví. Cestovat, prostě si
užívat. Já… neměj mi to za zlé, ale dítě je ohromný závazek a je až do konce života. Nechci si teď nechat udělat
dítě, abych za pár let zjistila, že se o něho nechci starat nebo na to prostě nemám.“
„Já bych vás snad dokázal uživit, ne?“ zamračil se. Tohle bylo něco na jeho ego.
„O to tu nejde, já jen… znáš mě, nerada jsem na někom závislá. A taky by se mohlo stát, že bys nebyl… kdyby
se stalo cokoliv a já s dítětem zůstala sama. Jak si myslíš, že bych se bez školy a v podstatě bez zaměstnanecký
historie dokázala uživit?“
Dobře, to bylo racionální. Až nechutně racionální, pokud by měl říci svůj názor.
Zůstal na ni hledět, nevěděl, co říci. Na jednu stranu ji chápal, na druhou ho štvala. Copak už je tak starý, že si
myslela, že tak brzy natáhne bačkory?
„Tak… tak to bychom si asi měli začít dávat větší pozor,“ vysoukal ze sebe nakonec. Když pragmatismus, tak se
vším všudy.
Usmála se na něho. Byla ráda, že ji chápe. Jen se k němu natáhla a vlepila mu polibek. „To nech na mně, ano?
Jako doteď. !A ke všemu… tři roky od toho incidentu s drakem bych stejně neměla děti mít. Pro jistotu,
chápeš…“
Něco zavrčel. Rozhodně nechtěl teď rozebírat fakt, že na ochranu až do téhle chvíle dlabal. Podivné, když vzal v
potaz, jaký detailista na to byl v době, kdy spolu byli předtím. Možná to bylo tím nadšením, že se k němu vrátila.
Možná tím, že teď už vůbec nepůsobila jako ta holčička, kterou učil. Možná tím, že kdesi hluboko uvnitř si snad
i přál, aby otěhotněla a zůstala s ním. Sobecká, odporná, chlapská část. Ale přeci jen tam byla a taky… Co to
říkala o tom drakovi?
„Počkej, počkej… drak? Drak? Jaký drak? Jaký incident?“ mračil se. „O čem to mluvíš?“
Hermiona se zamračila. Na tváři se jí zračila nejistota a dumání, jestli má zatloukat, nebo ne? „Ale… o ničem. O
ničem důležitém,“ mávla nad tím rukou.
„Já ti dám o ničem důležitém! Co to bylo? O čem to mluvíš? Jaký drak? Kdy? Kdy ses dostala k drakovi?!“
Hermiona se potloukala po pokoji a snažila se tvářit, že tam vlastně vůbec není. Severus jí však byl v patách,
tohohle se hodlal držet jako vosa medu.
„Když jsi byla v Rumunsku? Samozřejmě, kdy jindy! Já toho Weasleyho zabiju! Co ti udělal? On tě k těm
drakům pustil? Ale vždyť to je jedno, zabiju ho!“
„Ne!“ chytila ho za ruku. „Charlie za to nemůže.“
„Takže přeci jen on? Co ti udělal? Do čeho tě namočil?“
„Do ničeho… jen… Sama jsem do toho výběhu vlezla, Charlie mě tam vůbec nechtěl.“ Severus na to nic neřekl,
čekal, až bude pokračovat. „Ta jizva… jak mám v podbřišku.“
„Říkala jsi, že je z poslední bitvy od kletby.“
Pokrčila rameny. „Jeden z draků mě přetáhl ocasem. Ostny.“
„A Weasley…?“
„Charlie mi zachránil život. A celou dobu si to vyčítá. Ale nemohl za to, věř mi… vlezla jsem tam já,“ sevřela
jeho rameno a snažila se ho přesvědčit, že tomu tak skutečně je. Věděla, že při Severusově bouřlivé povaze by se
klidně mohlo stát, že si Charlie osladí čaj strychninem. „Věříš mi?“ šeptla. Bylo to neprofesionální, ale věděla
velmi dobře, co na něj platí. „Věříš?“
Mlčky ji sledoval. Vřel v něm vztek na to zrzavý hovado, na Hermionu… na sebe. Ale ona zatraceně dobře
věděla, co dělá, když se na něho takhle dívala. Ty její oči… těm se ani nedalo říci ne.
Přikývl. „Dobře.“
Oddechla si. Snad i doufala, že teď bude Charlie v pořádku.
„Stejně ho zabiju.“
V duchu zaúpěla. Tohle nebude tak snadné.
***
Občas měla pocit, že mít obraceč času jako součást denního života by nemuselo být tak špatné. Alespoň by
nebyla neustále ve stresu. Třeba jako zrovna teď, když odemykala dveře od svého bytu. Nestíhala. Uklidnit
Severuse jí trvalo nějak déle, než bylo původně v plánu. Ona vůbec ta rozprava nebyla v původním ranním
časovém harmonogramu, a tak se nebylo co divit, že právě teď měla už alespoň patnáct minut zpoždění.
Jednou se to snad nezblázní. Jen si tu vezmu ty dokumenty k zahájení obnovy Bradavic… a potvrzení… a
čokoládu a…
„Do prdele!“ dveře do pokoje zavřela tak rychle, jak je otevřela. „Sakra, sakra, sakra!“ brblala si pro sebe, když
se pokoušela dostat zpřed očí ten výjev.
Očividně totiž přišla nevhod.
„Sakra! Promiňte!“ zavolala ještě do pokoje, než se od něj raději vzdálila. Už viděla i slyšela víc, než by jí bylo
milé. Hledání čokolády se odkládá. Na neurčito.
Raději zmizela do koupelny, aby si tam vzala několik svých nezbytných věcí, když se za ní objevila Ginny. A
řekla by, že v jejím županu. „Ahoj,“ usmála se na ni zrzka.
„Hoj.“
„Jak je?“
„Super.“ Co jiného na to taky měla říci. „Když jsem ti psala, aby ses o Harryho postarala, nemyslela jsem to tak
doslova.“
Druhá jen pokrčila rameny. „Vadí ti to?“
Vlastně ani ne, mělo by jí to být jedno. Oba byli dospělí, oba svobodní a svéprávní. Jen to Hermioně zkrátka
nešlo po srsti. I když… to její vztah se Severusem taky nemusel jít hodně lidem. „Vůbec ne,“ usmála se na
mladší kamarádku. „Jen… buď na něj hodná.“
„Neboj, oba víme, co děláme.“
„V to doufám,“ zamumlala si ještě pro sebe.
***
„Lupine,“ neznělo to jako uvítání, jen zavrčení. Co taky měl říct, když mu po tak dlouhé samotě najednou
začnou okolo domu brousit nezvaní hosté. A tenhle vlk k tomu.
„Nazdárek, Severusi!“ A tohle byl pravý opak. „Máš se?“
„Upřímně doufám, že jsi zabloudil.“
„Ne, proč?“
„Protože to bys jen procházel kolem a tudíž bys pokračoval v cestě.“ Byla to snaha tonoucího, i když věděl, že
Lupin ví moc dobře, proč je tady. A určitě mu to řekla Hermiona, kde ho najít. Jen doufal, že je natolik
prozřetelná, aby se o jeho současném bydlišti dál nešířila.
Vlk se jen zašklebil. „Pozveš mě dál?“
„Musím?“
Už když viděl ten vlčí škleb od ucha k uchu, věděl, že tomu neunikne. Že si tohle zvíře prostě přes práh pustit
musí. „Co chceš, vlku?“
„Napadlo mě se na tebe přijít podívat.“ Znělo to i přátelsky. „A poptat se, jestli neprodáváš vlkodlačí lektvar
přímo od zdroje.“
Jistě, vždycky za tím něco je. Proč by měl někoho zajímat jen on sám.
Jen mávl hůlkou a povolil muži vstup.
„Jak se máš?“ šklebil se na něj Lupin, když ho míjel ve dveřích.
„Bylo líp,“ utrousil Severus. Přeci ho tu nebudu vítat. Jen sledoval svého dávného spolužáka, jak se rozhlíží po
jeho domě a uznale přitom pokyvuje. Alespoň trochu se v něm nadouvala pýcha, když viděl, jak se Lupin
pozastavuje nad každým detailem jeho vlastnoručně vytvořeného domu.
„Krásně to tu voní,“ řekl nakonec. Něco takového mu nikdy nikdo neřekl, ale co taky čekat od někoho, kdo
používá čich místo detektoru lži.
„Dub?“
Severus přikývl. „Taky. Nabídl bych ti kávu, ale je mi jasné, že potom bys měl chuť se tu rozsedět a…“
„Káva bude fajn,“ přikývl Lupin. Zatímco Severus odkráčel do kuchyňky, měl Remus alespoň dost času se tu
pořádně porozhlédnout. Chatka byla úžasná, vždycky měl rád dřevo a dřevěné budovy. Krásně voněly přírodou.
Kvůli jeho prokletí však byl život v těchto příbytcích velmi nevhodný. Dřevo nebylo materiálem, který by byl
dlouhodobě schopen odolávat náporům vlkodlačí síly. V táboře, na těch pár nocí to šlo, kouzla dělala zázraky,
ale nastálo to bylo příliš nebezpečné.
Jeho pozornost však zaujalo něco trochu jiného. Něco co ještě nádherně vonělo smolou, co před nedávnem snad
ještě rostlo v zemi.
Odhrnul plachtu z podivné velké věci.
Místností se ještě intenzivněji roznesla úžasná vůně čerstvého dřeva. Všude okolo se povalovaly odřezky a
drobné piliny, které Severus svojí prací odhobloval. A jak se tak Remus díval, skutečně mu to šlo. Až překvapivě
dobře.
„Lupine, tady máš to…“ Zarazil se, když viděl, co ten všetečný vlkodlak objevil. Jen stiskl rty a hůlkou poslal
oba hrnečky na stůl. Jinak by mu je asi vylil na hlavu.
„Úžasná práce, Severusi.“
„Kdybys nechal svoje zvědavé prstíky na pokoji, bylo by to ještě úžasnější,“ vytrhl mu plachtu z ruky a svoji
práci opět přikryl.
„Jeden stůl ti nestačí?“ kývl směrem k oknu, pod kterým stál pracovní kus nábytku. Druhý, téměř totožný, i když
trochu světlejší a jinak vyřezaný se v tuhle chvíli schovával pod plachtou a Remus si byl téměř stoprocentně
jistý, komu je určen.
A Severus to věděl. To příšerné zvíře tu nebylo proto, aby si dalo panáka a popovídalo si o počasí. A i když by
ho Severus za běžných okolností prohodil oknem, teď byl sice naštvaný, ale tak trochu… prostě byl rád, že si
může s někým promluvit.
„Hermiona nemá kde pracovat, když tu je,“ řekl jen a ujistil se, že rozpracovaný stůl je pečlivě ukrytý.
„To chápu, zvláště s těmi všemi jejími papíry,“ přikývl Lupin a upil trochu ze svého šálku. „Výborná káva,
vlastní?“
Severus snad byl i rád za změnu tématu, jenže to by vlkodlak nesměl pokračovat.
„Nevěděl jsem, že spolu bydlíte.“
Zamračil se. „Nikdy jsem neřekl, že spolu bydlíme.“
„Vyřezáváš pro ni nábytek, Severusi,“ pokoušel se mu vysvětlit Remus, jako kdyby mu bylo pět let. „A vyklízíš
tu pro ni i místo,“ ukázal na volný kout vedle druhého pracovního stolu. „To asi o něčem vypovídá a jelikož pro
ni děláš stůl a ne postel, troufám si říci, že sem nechodí na zdvořilostní návštěvy, když jí Ginny s Harrym obsadí
byt.“
Severus se chtěl ohradit, ale ta poslední poznámka mu vzala vítr z plachet. „Potter s Weasleyovou?“
„No. To nevíš?“
„Jak bych to měl asi tak vědět? O podobné věci se nezajímám.“
„Hermiona je prý před několika dny nachytala,“ šklebil se Lupin. „Myslel jsem, že ti to řekla.“
„Byla tu naposledy minulý týden, má moc práce. A jak o tom víš vůbec ty?“
Pokrčil rameny. „Z doslechu. Hermiona si postěžovala Alici a ta to řekla mně.“
„Chceš-li něco dát v povědomí, prozraď to jako tajemství,“ zavrčel si pro sebe Severus. „Proč mi to vůbec
vykládáš? Nezajímá mě, že se dva bez vkusu konečně našli.“
„Řekl bych, že v tom je jen sex.“
Severus upil ze svého hrnku. „Výborně, to jsem přesně potřeboval vědět. Opět - proč mi to vykládáš?!“ Pokrčil
rameny. „Společenská konverzace?“
„Další důvod, proč se snažím nebýt její součástí,“ zamumlal si pro sebe, než se zvedl od stolu.
„To je důvod, proč nejdeš na sraz Zapovězenců?“
„Jak víš, že nejdu? Hermiona ti říkala?“
„Neříkala, viděl jsem seznam. Hermiona jen…“
„Poslala tě, abys mi promluvil do dušičky? Nesnaž se, Lupine, prostě se mi tam nechce. Konec, tečka.“
„Neposlala mě, jsem tu z vlastní vůle.“
„Pak nechápu, proč tu jsi. Lektvar ti pošlu poštou.“
„Jsem tu jako tvůj přítel, Severusi.“
Ač by to nikdy neřekl, tohle ho určitým způsobem… zahřálo.
„Očividně ti totiž někdo musí říct, že pěkně sereš.“
Dobře, tohle zahřálo už méně.
„Mohl bys to víc specifikovat, Lupine?“
„Z prvního oficiálního setkání jsi utekl, další jsi odhlásil a na dlouho dopředu ohlášené setkání Zapovězenců, kde
jsi na seznamu hlavních hostů, odmítáš přijít. Jak dlouho si myslíš, že to tu holku bude bavit?“
„Odmítám chodit na společenské akce, nezabíjím chundelaté králíčky.“
„Tady nejde o králíčky ani o společenské akce. Tady jde o to, že se všem vyhýbáš. Pokud vím, tak Hermiona je
jediná, s kým ses za poslední asi tak rok setkal? Ona a možná Harry. Jsi tu zalezlý jako jezevec v noře a očividně
to nehodláš změnit.“
„Nevidím jediný důvod, proč bych měl. Pokud ty hodláš skákat, jak ta tvoje vlčice píská, posluž si, ale mě do
toho netahej.“
„Dobře, řekněme, že jsem se kvůli Alici změnil, ale také řekněme, že s ní jsem už přes rok a to bez větších
potíží. Zatímco ty s Hermionou jsi sotva měsíc a… nesnaž se to glosovat, cítím ji tady úplně ze všeho…,“
přerušil jeho pokusy o poznámku, „… a mám pocit, že už z dálky je slyšet, jak to tady skřípe. Hermiona možná
dokáže přijmout fakt, že žiješ tady, že nemáš přátele, že po nocích kucháš chundelaté králíčky. Ale myslíš si, že
se prostě sebere, nastěhuje se sem k tobě a nechá se tu pohřbít zaživa?“
„Nepohřbívám ji tu, ani ji nenutím, aby tu žila!“
„Stavíš pro ni nábytek, Severusi!“ připomněl mu opět Lupin. „Přestaň se konečně tvářit, že ti na ní vlastně vůbec
nezáleží, když každý kousek tebe křičí, že ji chceš.“
Severus se opřel o nedodělaný stůl, zády k Lupinovi, a musel se hodně snažit, aby mu nezačaly skřípat zuby.
„Fajn, Lupe, představme si, že máš pravdu a chci ji. Chci ji tady. Co bych podle tebe měl asi tak dělat?“
Remus zamrkal. Že to Severus přizná tak brzy, to rozhodně nečekal. Očividně byl muž sám už dost nejistý a teď
jen hledal pomocnou ruku. Jenže samozřejmě, nebyl by to Severus Snape, kdyby si o ní řekl. Ne, on ji musel
poplivat, odstrčit a teprve poté přijmout. Ale co, jinak by to snad ani nebyl ten netopýrský zmetek.
„Běž zítra na tu slavnost.“
„Proč?“
Dobře, tohle bude trochu složitější, než si Remus myslel. „Abys ukázal, že máš zájem? Aby ses dostal mezi lidi?
Abyste se tam mohli ukázat jako pár? Já nevím…“
„Pochybuju, že se se mnou chce chlubit jako se svým přítelem.“
Remus jen zaúpěl. „Merline, ty seš natvrdlý! Samozřejmě, že chce. Myslíš, že se jí líbí pořád tvrdit, že spolu nic
nemáte, i když každý do prdele ví, že máte? Dělá to jen kvůli tobě.“
„Co mi má záležet na tom, co si ostatní myslí? Je mi to jedno.“
„Severusi, ty to asi pořád ještě nechápeš, tak já ti to vysvětlím. Hermiona je nebelvír. Lvice. A lvice žijí ve
smečkách, potřebují jejich společnost, jejich ochranu. Potřebují ji k životu. Chápu, že pro hada jako ty to je
nepochopitelné, zvláště, když jsem pochopil, že hadi vyhledávají klubko jiných hadů pouze na páření. A jestli
nechceš, aby si Hermina našla jiného lvíčka, tak se jí sakra budeš muset přizpůsobit.“
Dobře, tohle bylo logické, ale nepřípustné. „A proč se ona nemůže přizpůsobit mně?“
„Protože tobě je čtyřicet a jí osmnáct? Protože jsi starý ošklivý mrzutý protivný Smrtijed?“
Severus zavrčel.
„Nebo třeba proto, že to je nádherná mladá holka, po které za poslední rok jelo takových chlapů, že kdybys o
nich věděl, praskly by všechny tvoje baňky žárlivostí!“ vrčel vlkodlak. Studenti ho občas rozčilovali, ale nikdy
nebyli tak natvrdlí jako Severus, co se týkalo vztahových záležitostí.
„Díky, Lupine!“ odsekl černovlasý muž nakvašeně.
„Máš zač,“ vrátil mu druhý. „Je mi jasný, že tě štvu, ale i tak to ber jako radu od přítele. Můžeš mít úžasnou
holku, Severusi. Jediný, co je třeba udělat, je ukázat trochu snahy. A to, že se ukážeš na jedný pitomý akci a
budeš tam s ní, je myslím to nejmenší.“
„Jak pro koho!“
Vlkodlak jen pokrčil rameny. „Každý svého štěstí… znáš to?“
***
„Ahoj, tak ráda tě vidím. Marcusi, nevěděla jsem, že přijdeš taky, to je výborný! Olivere, super, že jsi tady,
Amanda s Erikou dorazí? Výborný. Zavazadla? Řekněte si Alici, ubytuje vás. Dane…“ Hermiona vítala jednoho
hosta za druhým. Zapovězenci se scházeli jeden za druhým a vypadalo to, že se snad skutečně sejdou všichni
kromě těch, kteří se skutečně museli omluvit. Jen jeden jí tu přeci jen scházel.
Psala Severusovi třikrát, aby mu připomněla tohle setkání. A i když na poslední vzkaz odpověděl, že pokud to
stihne, tak přijde, příliš tomu nevěřila. V hlavě jí sice vířilo, jestli je všechno zařízené - jídlo, ubytování,
zabezpečení… Chtěla, aby všechno klaplo, ale přeci… když viděla své spolužáky a spolubojovníky, jak se často
již v párech porůznu vítají a baví se spolu, bylo jí trochu smutno.
„Máš, cos chtěla,“ pomyslela si, než opět nasadila široký úsměv a vyšla v ústrety dalším příchozím.
***
Zábava už byla v plném proudu, Bradavické pozemky zalila tma. Přesto bylo u velkého ohniště nebývale živo.
Někteří Zapovězenci už sice museli odejít domů nebo do velkého provizorního stanu spát, protože ráno vstávali
do práce, ale přesto se zbytek skupiny dobře bavil. Navzájem si vyprávěli, co dělali za ten poslední rok, zda se
vrátili k rodinám nebo třeba do školy, jakou mají práci… a v neposlední řadě samozřejmě, co vše bude třeba
udělat, aby se mohly znovu obnovit Bradavice. Hlavním mluvčím by měl být Harry, ale ten jen shrbeně seděl na
lavičce a do hovoru se příliš nezapojoval. I když jeho příchod vzbudil poměrně hlasité hučení, nikdo se ho příliš
nevyptával. A Hermiona jim byla vděčná. Věděla, jak těžké to její kamarád má, a i když teď vypadal lépe než v
posledních měsících, nechtěla, aby musel vyprávěním všechno prožívat znova.
Nikdo z příchozích si nevšiml temného stínu, který se k nim pomalu blížil. Neslyšně.
„Dobrý večer,“ zaznělo ze tmy tlumeně.
Několik lidí nadskočilo. „U Merlina, já už čekala upíra.“
I když ani to nebylo daleko od pravdy, pomyslela si většina, když ze stínu vyšel Severus Snape. Na tuhle
poznámku se však jen ušklíbl.
„Omlouvám se. Bohužel jsem to nestihl dříve.“ Byla to omluva k pozdnímu příchodu nebo k tomu, že je vyděsil?
Ale vždyť na tom nezáleželo.
„Hlavně, že jste dorazil, profesore,“ usmála se na něho Ingrid srdečně. Až ho to překvapilo. A ostatní překvapilo,
když jí věnoval slabý úsměv. Nic je však nemohlo připravit na to, co přišlo.
Severus mezitím vyhledal pohledem Hermionu a vydal se k ní. Ta ho sledovala a tak trochu nevěděla, jak se k
němu chovat. Úplně cítila to napětí kolem sebe. A jediné, co čekala, byla nějaká kousavá poznámka začínající
oslovením slečno Grangerová. To se však naprosto spletla.
„Dovolíš?“ zeptal se, když došel až k ní.
Nechápala, co po ní chce, tak se jen zvedla ze svého místa na dřevěné lavičce a čekala. Nejspíš ji chtěl překročit
a najít si místo někde ve vnitřním kruhu sedadel. To se však nesmírně spletla. Severus se posadil na její místo, a
když si chtěla začít stěžovat, kam si jako ona má sednout, chytl ji za ruku a stáhl ji k sobě. A najednou seděla
mezi jeho nohama, doslova v jeho náruči, a to před zraky všech. Vyjevenými zraky všech. Několik ze
Zapovězenců ze sebe vydalo u němé wow! I Hermiona z toho byla dost vykolejená, čekala by toho hodně, ale
tohle ne. Tohle opravdu ne! Vždyť je mohli všichni vidět, nebylo tohle to, čemu se Severus chtěl celou dobu
vyhnout?
Ale seděl tady, těsně přitisknutý k jejím zádům a s rukama okolo jejího pasu. A když jí nakonec vtiskl drobný
polibek na stranu hlavy, nehodlala to už víc řešit. Jen se hlouběji zavrtala do jeho náruče. Cítila, jak se jeho tělo
uvolnilo, snad i čekal, že ho odstrčí.
To však rozhodně neměla v plánu, jen vzala jednu jeho ruku a propletla jeho prsty se svými.
Kapitola 75. - Pro tebe
Zábava se protáhla až hluboko do noci. Jednotliví Zapovězenci postupně odpadávali, až jich nakonec zbylo u
ohniště posledních pár. Lupin se tam miliskoval se svojí vlčicí, několik ostatních párků se taky věnovalo spíše
sobě a mezi ostatními se našlo i pár jedinců, se kterými se dalo mluvit. Alespoň podle Severusova názoru, který
shledával přítomnost několika přítomných za poměrně uspokojivou. Jen ho překvapovalo, že poslední dobou se
Hermiona do hovoru nějak nezapojovala.
Nenápadně se od ní snažil odtáhnout, aby zjistil, jestli je vůbec ještě vzhůru. Hlavu měla spadlou na stranu, a tak
jí do tváře příliš neviděl.
„Mio,“ zašeptal, ale dívka nijak nereagovala. Zvedl hlavu a jeho pohled se střetl s mladíkem naproti němu.
Sledoval je. „Spí?“ zeptal se.
Mladý muž sklouzl pohledem na dívku a zpět. Lehce přikývl.
Snad ho i napadla mrzutá myšlenka, že ta holka zase probděla všechny předešlé noci, co ji nehlídal, ale teď na to
nebyla ta pravá chvíle. Okamžik přemýšlel, jak ji odtud dostat bez toho, aby ji vzbudil. Nakonec mu nezbylo,
než ji jemně chytit, aby nespadla a opatrně se vymanit zpod jejího těla. Naštěstí mu Andrea, sedící vedle něho,
pomohla a dívku podržela. Věnoval jí vděčný pohled, který však možná ve světle plamenů ani nebyl poznat.
Potom zvedl Hermionu do náruče a trochu si ji nadhodil, aby se mu lépe držela.
Zakňourala.
„Spi,“ šeptl.
Obtočila mu ruce okolo krku, ale nejspíš spala dál.
„Příjemnou noc všem,“ otočil se ještě k ohništi, než se vzdálil do náruče noci. Jediné, co za sebou slyšel, bylo
hučení hovoru, který se za jeho zády rozbujel. Věděl, že budou v centru řečí, ale v tu chvíli mu to bylo náhle
zcela ukradené.
Jestli to dobře pochopil, tak tu někde měl být stan, ve kterém mohli přes noc všichni zůstat. A nedaleko skutečně
jeden takový stál. Vypadal trochu jako stánek rychlého občerstvení, do kterého se vejde tak jeden stoleček a
boubelatá panímáma s kávovarem, po vstupu do tohohle se před vámi však otevřela dlouhá chodba osvětlená
pochodněmi, kde se na obou stranách táhly plátěné závěsy jako vchody do jednolivých místnůstek.
„Profesore,“ přichomýtla se k němu hned Ingrid, měla to tu očividně na starosti stejně, jako mívala pod palcem
táborovou kuchyni. „Nevěděla jsem, že taky přijdete. Bohužel vám budu moci dát místo až úplně vzadu,“
zkoumala seznam a očividně hledala nějaké místo, které by mu mohla přidělit.
„To nebude třeba, kde spí slečna Grangerová?“
Zvedla k němu oči a změřila si dívku v jeho náručí. „Hned tady napravo.“
„Tak mě připište k ní,“ rozhodl prostě a hned vzápětí dodal. „Dobrou noc.“
Zaplul za plachtu s připíchnutým Hermioniným jménem a za sebou slyšel jen tiché zaražené: Mě poser...
Na tváři mu proběhl slabý úsměv, náhle se mu tenhle nápad s vyjitím s pravdou ven začal nějak líbit. Vnitřek se
mu dmul pýchou, když mohl hrdě tvrdit, že tahle nádherná žena je jeho přítelkyně.
Přítelkyně?
No, asi už to tak bylo. Jak jinak se to mohlo brát. Má přítelkyni. Oficiální, skutečnou přítelkyni. Něco, co se mu
nepoštěstilo už dobrých deset let. Na jednu stranu to byl úžasný pocit, na tu druhou v něm hlodal červíček
pochybností, jak tohle skončí. Kdesi uvnitř mu zkušenost našeptávala, že tohle může mít jeden jediný možný
konec - katastrofu.
Neodvratnou, bolestivou a definitivní katastrofu.
Alespoň pro tuhle chvíli to však odmítal řešit, alespoň dokud ten asteroid nedopadne.
Položil dívku do postele a opatrně se jí pokusil sundat boty. Potom udělal to samé u sebe, svoji hůlku strčil pod
polštář a zavrtal se pod deku za Hermioninými zády s posledním polibkem na spánek na dobrou noc.
***
„Nikdy bych nevěřila, že to Snape udělá.“ Alice ležela v trávě nedaleko skomírajícího ohniště v Remusově
náručí. Zbyli tu už jen oni a jeden páreček, který si na druhé straně vyměňoval obsah úst. Všichni ostatní už šli
spát, což bylo ve čtyři ráno docela pochopitelné. Jim se však spát nechtělo, tedy chtělo, ale dávali přednost
venkovnímu prostředí. Další věc, která se u ní změnila s přeměnou na vlkodlaka.
Ani si nevšimla, jak se vedle ní Remus spokojeně culí.
„Vždyť to k němu vůbec nesedí. Popravdě jsem si myslela, že to budou tutlat napořád. Takový to, že to nikdy
neřeknou, ale všichni to budou vědět. I když… tak to bylo i doteď. A nebo spíš že ho Hermiona přitáhne násilím.
Nebo i přetáhne,“ ušklíbla se. „Ale tohle…?“ Dodala nakonec. Chtěla, aby na to Remus nějak reagoval. Ten se
však jen ušklíbal a nic na to neřekl. I když ten jeho výraz byl výmluvný až moc. „Remusi?“ opřela se o lokty.
Dál se jen uculoval.
„Co o tom víš?“ zamračila se na něho podezřívavě.
„O čem?“
„Cos mu řekl?“
Chvíli váhal, jestli nemá zatloukat, ale nakonec se rozhodl, že Alice by to z něho stejně dostala. „Řekněme, že
jsem ho jenom trochu… popostrčil.“
„Popostrčil?“ podívala se na něho se zvednutým obočím. „Jak se dá popostrčit Severus Snape bez toho, aniž bys
měl v ruce pálku odražeče?“
Lupin se jen zasmál. „Těžce. Ale za ty roky už ho trochu znám a vím, co na něho platí.“
„Remus Lupin, nejlepší dohazovací agent s.r.o.“
„To jsem přesně já.“ Lehce jí odhrnul pramínek z očí a konečky prstů ji při tom pohybu pohladil. „Jinak netuším,
jak se mi mohlo podařit získat tak úžasnou osobu, jako jsi ty.“
Alice trochu zrudla.
Remus chtěl ještě dodat: i přesto, že jsem ti zničil život. Věděl však, že tohle je jedno z mála témat, na které je
jeho společnice stále ještě citlivá. „A hodlám si tě nechat do té doby, než tě omrzím jako starý, zaprášený
vlkodlak, ze kterého si uděláš kožešinu před krb.“
Alice se možná i chtěla dohadovat o tomhle tématu, ale teď na to neměla náladu. A také už začala chápat, že
tohle z té světle-hnědovlasé hlavy prostě nedostane. Zbývalo jí ho jen stále utvrzovat o opaku. „Tak to máme
před sebou ještě pěknou řádku let.“
Věnoval jí jeden ze širokých úsměvů. Miloval ji a byl rád, že ona chápe, že tohle občas potřebuje slyšet.
***
Probudit se v neznámé posteli s cizí osobou a mít minulou noc zastřenou alkoholovým oparem, to se poštěstilo
nejspíš hodně lidem. Ale probrat se v neznámé posteli s osobou, která tam vlastně být neměla, a být u toho zcela
střízlivá… to se někde stala chyba.
Hermiona se rozhlédla okolo. Určitě byla v tom jednom stanovém pokojíku, ale ať namáhala hlavu, jak chtěla,
stejně neměla absolutně tušení, kde se tam sakra vzala. Její poslední vzpomínka končila kdesi u ohniště, při
rozhovoru na téma: největší mezikolejní bitka v Bradavicích. Ani si nepamatovala, kdo nakonec zvítězil. I když
Harry byl několikrát vysoko na žebříčku.
Že by tam usnula?
Její společník se zavrtěl. Hermiona se otočila a přemýšlela, jestli bylo možné, aby ji sem Severus v noci donesl.
V první chvíli jí to přišlo téměř jako nesmysl, ale když si v další chvíli uvědomila, jak se k ní celý večer veřejně
tiskl, nezdálo se jí to náhle až tak nemožné.
On to vážně udělal! Severus k ní večer přišel a celý večer dával najevo, že patří k sobě.
Veřejně!
Udělal to, čemu se celou tu dobu, co byli spolu, snažil vyhýbat.
S úsměvem šťastného idiota se zavrtala do peřin a doplazila si to až k němu. Nejdřív se nad ním jen sklonila a
lehce mu dýchla na krk, jestli se neprobudí. Když se nic nedělo, začala mu jemně oždibovat ucho a tvář s
jednodenním strništěm.
Zamručel.
„Vstáváme,“ zašeptala mu do ucha.
Otočil se k ní čelem, ale trvalo ještě dlouhou dobu a značnou dávku péče, než rozlepil víčka. „Kolik je?“ byla
jeho první rozespalá otázka.
Políbila ho. „Akorát čas vstávat.“
To asi nebyla ta odpověď, po které toužil, ale nezmohl se ani na to, aby mohl zaprotestovat. V další chvíli mu
totiž Hermiona seděla obkročmo kolem boků, a i když se snažila, aby ho příliš nezatěžovala, cítit dívčí tělo na
svém ho hodně rychle přivádělo na jiné myšlenky.
„Čas vstávat a dělat spoustu zajímavých věcí,“ zapředla mu ještě do ucha.
„Ty mě chceš přivést do hrobu,“ zamručel. I když se jeho tělu ta blízkost velmi zamlouvala, jeho mysl byla stále
ještě trochu v módu: mimo provoz.
„Ani ne,“ ušklíbla se na něho, i když pochopila, že mu bude muset dát ještě trochu času na probuzení. Popravdě
netušila, jak dlouho spali. Ona se sice cítila zcela vyspalá, ale to neznamenalo, že na tom musel být stejně. Jen
mu jemně zlíbávala tvář a rukama mapovala jeho hrudník. Položil jí ruce na boky a pomalu je hladil, aby si snad
nemyslela, že spí. I když k tomu neměl daleko. Z hrdla mu občas uniklo spokojené zamručení.
„Čím jsem si tu péči zasloužil?“ zeptal se nakonec.
„Tím, žes včera přišel. A za to… cos včera udělal.“
Konečně pořádně rozlepil oči. V dívčině hlasu bylo něco zvláštního a on měl na chvíli dokonce strach, že mu to
včerejší chování vytkne. Něco ve smyslu, že se o tom s ní mohl nejdřív poradit, nebo to nedělat přede všemi,
nebo to udělat jinak, nebo… nebo.
„Udělal?“ zopakoval jen.
„Vím, jak tohle rozhodnutí pro tebe muselo být těžké, a neumím ani vyslovit, jak strašně moc si toho vážím.“
Nemohl si pomoci, ale pořád čekal na to všemi známé ale. Proto zůstával napjatě mlčet, i když Hermiona
očividně čekala na jeho reakci.
„Ale?“ zeptal se nakonec.
Zamrkala. „Ale co?“
„Čekám na to ale.“
„Jaký ale?“
„Vždycky v tom je nějaké ale. A radši bych o něm věděl hned.“
Tvářila se zmateně. „O žádném ale nevím.“
Chvíli váhal. „Takže ty… nejsi naštvaná, že jsem to včera dal najevo? Přede všemi?“
„Samozřejmě, že ne. Proč nad tím tak uvažuješ, vždyť jsem o nic jiného nestála.“
„Já nevím…“ položil hlavu zpět na polštář. „Popravdě jsem se trochu obával, abys…“ Musel polknout.
Teď to sice skutečně nevypadalo, že by mu chtěla vynadat, ale přesto měl pořád trochu stažené hrdlo. Hermiona
pochopila, že to pro něho muselo být ještě mnohem složitější, než si v první chvíli myslela. Vždyť on se i přes
celou noc musel děsit, jestli ho teď ráno nepošle do háje. Natáhla se k němu a další nejistoty zahnala polibkem.
„Žádné ale není.“ Usmála se a věnovala mu další polibek.
Obojí jí vrátil.
„Ale…“ začala.
Úplně viděla, jak jeho tvář zkameněla.
„… ale jestli s podobnými nesmysly nepřestaneš, tak si nějaké to ale velmi brzy vymyslím, je to jasné?“
„Naprosto, slečno Grangerová,“ ušklíbl se na ni a aby si zase na chvíli užil své dominantní mužské role, převrátil
ji pod sebe. „Naprosto.“
***
„Páni, dobré odpoledne,“ neodpustil si Harry, když se kdesi po poledni objevil Severus na nádvoří.
Ten byl sice po ranních milostných hrátkách, snídani v posteli a krátkém schrupnutí, ale stejně s výrazem
přejetého tlustočerva. Koho by taky nenaštvalo, když by i přes svoje přesvědčení, že spánek není nezbytný,
odpadl v půlce dopoledne a probudil se až po obědě? A sám.
A první koho potká, musel být zrovna Potter. Skvělé!
„Vyspinkaný?“ pokračoval mladík.
Severus ho probodl pohledem. Možná, kdyby neměl na tváři obtisknutý záhyb polštáře, působil by děsivěji.
„Pottere, neserte!“ zavrčel.
„Na to, že jste spal tak dlouho a očividně ne sám, nejste moc dobře naložený.“
„Ještě slovo, Pottere, a upozorňuji vás, že kromě půlky duše vám bude chybět i jedna velmi důležitá část
mužského těla. A to by jistě vaše zrzavá přítelkyně neocenila.“
Mladík se zarazil. Nejenže se před ním nikdo neodvážil zmínit jeho roztrženou duši, ale také nechápal, jak je
možné, že Snape ví o jeho vztahu s Ginny. I když… co se divil. „Něco snad proti?“
„Vůbec ne,“ mávl Snape rukou a rozhlížel se kolem. Na bradavických pozemcích bylo podivně mrtvo. Ve
srovnání se včerejším večerem rozhodně. „Do vašich dlouhodobých rychlokvaškových vztahů mi nic není.“
Harry si odfrkl. „To tvrdí ten, komu přiznání trvalo skoro dva roky.“
Snape po něm hodil vražedným pohledem.
„Myslíte si, že o tom nikdo nevěděl?“
Na tohle nechtěl Severus odpovídat.
„Ale rozhodně to je fajn,“ pokračoval mladík. „Alespoň pro Hermionu. Měl jste ji ráno vidět, úplně zářila,“
ušklíbl se při vzpomínce, jak svoji kamarádku potkal ráno při cestě na snídani. „Jen se opovažte ji… uhasit,“
dodal teatrálně. „A pokud ji hledáte, tak bych začal v zadním stanu. Má tam něco jako kancelář.“
Jistě, kde jinde, pomyslel si Severus trpce. Potterovy komentáře ani nehodlal glosovat. Rozhodl se, že ať od
mládeže přijde jakákoliv poznámka na jejich uveřejněný vztah, nenechá se jimi vyprovokovat.
„Nemohl jste mi tuhle informaci sdělit na začátku?“ zeptal se. „Ušetřili bychom si celý tenhle rozhovor.“
„Já si ho docela užil,“ zašklebil se Harry, až se mu okolo očí vytvořily vrásky. K jeho tváři to podivně
nepasovalo. Jako kdyby snad ani nepatřily jemu. „A mimochodem,“ zastavil ještě odcházejícího profesora,
„bavili jste se už spolu o jejích rodičích?“
Severus se zarazil. Proč bychom měli? „Ne, proč? Pokud vím, jsou stále v Australii, ne?“
Harry zaváhal. „Ne tak docela, ale jestli vám to Hermiona neřekla a chcete, aby ten váš vztah vydržel, tak mi
něco slibte. Nezmiňujte se o nich, dobře?“ zdůraznil. „Nikdy.“
***
„… mimochodem, co tvoji rodiče?“
Hermiona sebou trhla a vynořila se zpoza jednoho lejstra, které četla i přes probíhající večeři. Mračila se. „Tady
zase někdo žvanil. Tipuju to na Harryho.“
Severus si nabral další vidličku masa na mrkvi a mlčel. Bylo to jasnější než přímá odpověď.
„Vy dva, když se dáte dohromady, tak jste vážně na zabití,“ mumlala si. „Vražedné duo.“
„Sice nevím, jestli to měla být pochvala nebo urážka, ale neodpověděla jsi mi na moji otázku. Jak se mají tvoji
rodiče?“
Dívka se tvářila, že se věnuje večeři a mlčela.
„Když jsem se na ně zeptal předtím, odpověděla jsi, že nic. Pochopil jsem to tak, že jsou stále v Austrálii, a od té
doby jsi je nekontaktovala. Teď však mám pocit, že hypogryf bude zakopaný někde jinde.“
Mlčela.
„Tak?“
„Tak nic. Prostě to neřeš, žádní moji rodiče nejsou a nebyli, dobře?“
„Troufám si říci, že byli. Výsledek jejich snažení totiž sedí přímo přede mnou,“ neodpustil si kousavě, i když
viděl, že jeho společnice je na nejlepší cestě se zvednout a odejít.
„Dobře,“ odsekla. „Možná byli, ale už nejsou a nebudou, ano? Nikdy žádnou dceru neměli, na žádnou si
nevzpomínají a ani si nevzpomenou. Zmizela z jejich životů a nikdy se to už nezmění.“
Zvedl obočí. „Co se stalo s původním plánem je vrátit do Anglie i s jejich vzpomínkami?“
Neotočila se na něho, když odpovídala. „Do jejich života už nepatřím.“
„Nerozumím.“
„Prostě už k nim nepatřím. Mají vlastní životy, vlastní novou rodinu. Hermiona Grangerová už mezi ně nepatří.
Dokážeš to pochopit?“
Sledoval ji zkoumavým pohledem a uvažoval, jestli to pochopil správně. „Pořídili si nové dítě?“
Trhla sebou. Nechápala, jak to mohl uhodnout, ale vždyť to bylo jedno. Jen lehce přikývla. „Když… když jsem
se pro ně vydala… Matka byla těhotná. Očividně si najednou uvědomili, že by bylo fajn mít rodinu, a tak si ji
pořídili. Nevzpomínají si na to, že měli dceru a já…“ vydechla. „V matčině stavu jsem si netroufla jim
vzpomínky vracet. A pak jsem si uvědomila, že…prostě nemám právo jim zase převrátit život naruby. Nemám
právo jim znovu vstupovat do života a zničit všechno, co mají.“
„Nemáš právo rozhodovat za ně,“ opravil ji.
„Právě proto, že to vím! Vytrhla jsem je z jejich života, poslala jsem je na druhý konec světa. Jak jim to mám
udělat znova? Nesmím, rozumíš?“
„Nemyslíš si, že to by si měli rozhodnout oni sami?“
„Nepleť se do toho, Severusi.“ Vyjela na něho. „Nepleť se do toho! Tebe se to vůbec netýká. Copak máš alespoň
ponětí, jaký to je takhle přijít o rodiče?! Nemáš!“
„Naopak!“ přerušil ji naštvaně. „Já o ně na rozdíl od tebe přišel!“
Dobře, tohle jí nedošlo. Zarazila se.
„To moji rodiče jsou nenávratně pryč, mrtví a pohřbení. A nikdy se už nevrátí, ne tak ti tvoji. Ti jsou jen daleko,
ale žijí. A ty je chceš odsoudit k tomu, aby jednou zemřeli daleko od tebe. Daleko od své dcery, o které ani
nebudou vědět. Co je teď spravedlivé?!“
Jen otevřela a zavřela pusu.
„Tvoji rodiče pořád žijí a ty s nimi můžeš být, dokud nezemřou. Měsíce, roky… když to půjde. Jenže ty si raději
vybereš tu lepší možnost! Na co čekáš? Čekáš, až zemřou? Dojde ti potom, že to bylo to nejhorší rozhodnutí v
tvém životě?! Dojde ti potom, že jsou tu někteří, kteří ty rodiče už nemají? Nebo je nikdy nepoznali jako Potter,
a dali by za chvíli s nimi cokoliv na světě? Nepřijde ti to tak trochu nechutný, že rozhoduješ o jejich osudu
naprosto sobecky?!“ Věděl, že toho říká hodně a věděl, že za to ponese následky. Ale přese všechno se v něm
nahromadil vztek. Ano, jeho rodiče mohli být ledajací, ale za znovusetkání se svojí matkou by dal skutečně
hodně.
Že přešvihl, pochopil ve chvíli, kdy se stanem rozeznělo plesknutí dlaně o jeho tvář. Zůstal zaraženě stát, i když
slyšel, jak vyběhla pryč. A nejspíš s pláčem.
Sakra!
Dobře, chtěl ji vyprovokovat, ale nevěděl, jestli to nepřehnal.
„Hermiono!“ vyrazil za ní ze stanu, ale jediné, na co narazil, byla spousta nechápavých pohledů od studentů
postávajících kolem. Nevěděl, jestli slyšeli jejich hádku, ale rozrušená Hermiona a její otisk ruky na jeho tváři
byly i tak dost výmluvné indicie.
„CO?!“ prskl na ně a raději se hodně rychle spakoval. Nevěděl, kam Hermiona teď mohla jít, ale i tak uznal, že
by bylo vhodné jí dát chvíli oddechu. Ani si nevšiml studenta, který naštvaně vtiskl svému společníkovi do dlaně
galeon.
„Sakra! A já jim dával alespoň osmačtyřicet hodin.“
***
Zaklepal. Přešlapoval na zápraží a čekal, jestli mu někdo otevře, i když k jeho oblíbeným činnostem to rozhodně
nepatřilo. Ten zatracený vlkodlak je snad nahluchlý, nebo usnul. To by bylo ještě horší. Severus však nečekal, že
mu místo něho otevře žena. Alice.
Tak oni už si spolu pořídili i společný brloh?
„Profesore?“
„Greenová? Proč mě nepřekvapuje, že okupujete Lupinův byt?“
„To by vás skutečně překvapovat nemělo, zvláště, když to je můj byt,“ poukázala na dveře s cedulkou Green.
Severus si toho popravdě ani nevšiml, šel po čísle bytu, ne po jmenovce. A popravdě ji považoval pouze za
krycí.
„Půjdete dál?“ vytrhla ho z myšlenek a pustila do bytu. „Na konci chodby doleva.“
Přikývl jí na znamení díků. Byl vděčný, že přešla zbytečné otázky, i když ten její zablešený přítelíček si nějakou
tu poznámku určitě neodpustí.
Vstoupil do obývacího pokoje. Lupin seděl na gauči, zatímco Hermiona bezmyšlenkovitě hleděla z okna.
„Oh, Severusi,“ usmál se na něho vlk, „tebe bych tu skoro čekal.“
Ušklíbl se, zaslechl, jak Hermiona zaúpěla.
„Myslím, že si vystačíte sami,“ vydal se Remus ke dveřím. „A kdyby došlo k usmiřování, snažte se trochu krotit,
sousedka pod námi je strašná baba. Bavte se děcka!“
A s těmi slovy zmizel.
Severus počítal do deseti, u osmi přesvědčil sám sebe, že nemá cenu toho vlkodlaka uřknout.
„Je nějaký z mých přátel, kterého jsi nepřetáhl na svoji stranu?“ nadhodila dívka s povzdechem.
„To netuším,“ pokrčil rameny. „Hledal jsem tě. V kanceláři, u Pottera, na Ústředí, u Weasleyů…“
„Věděla jsem, že mě tam budeš hledat. Nenapadlo mě, že mě najdeš i tady.“
„Lupin mi dal avízo.“
„Skvělý.“ Ne že by to nečekala.
„Pořád naštvaná?“ nadhodil do vzduchu, když se mezi nimi rozhostilo ticho.
„Ne,“ odvětila po chvíli. „Ne, jen… potřebovala jsem být chvíli sama. Měls pravdu, neměla jsem tě obviňovat z
něčeho… Prostě jsi měl pravdu,“ dodala. „A za tu… ránu se omlouvám.“
Přikývl. To nebylo to, co přesně chtěl slyšet, ale potěšilo to. „Dostal jsem i horší. A co teď? Než,“ zarazil její
nádech k odpovědi, „než něco řekneš, nech mě předložit můj návrh.“
Zamrkala, ale mlčela.
Sáhl do náprsní kapsy, odkud vylovil obálku a posunul ji směrem k ní. Zamračeně si ji změřila, ale zvědavě do ní
nahlédla. „Co to je?“
„Dvě letenky na létací koberec, který odlétá směr Austrálie zítra v šest ráno. Chtěl jsem použít přenášedlo, ale
další volné bylo až za deset dní, což by kvůli velké akci Bradavice jistě bylo příliš pozdě. Vyrazíme spolu za
tvými rodiči, vrátíme jim jejich paměť, a pokud se shodnou, že o dceru jako ty nestojí, vymažeme jim
vzpomínky trvale a vrátíme se zpátky. Viděno čistě z tvého hlediska, nemáš o co přijít.“
Hermiona ho sledovala zaraženým pohledem. Klouzala mezi ním a letenkami a chvíli stála zcela oněmělá. „To
nejde. Severusi, to… mám tu spoustu práce. Ta včerejší akce jen ukázala, kolik se toho musí ještě zařídit a…“
„Co jsem si zjistil, tak úkoly jsou stejně rozdané, jsem si jistý, že to tu zvládnou.“
„Ale co schůzky a…“
„Tvoje sekretářka, ta holka, co si nepamatuju její jméno, už začala zjišťovat, jestli by vadilo jejich přesunutí.“
„Ale… ale co Harry a… a…“
„O toho se jistě postará slečna Weasleyová.“
„A kdyby ne, tak my!“
Jak dlouho stáli Remus s Alicí ve dveřích, neměli Severus s Hermionou ani ponětí.
Snad i měl lektvarista chuť je vypoklonkovat, ale uvědomoval si, že tu jsou, aby ho podpořili. „Tak… nějaké
další výmluvy?“ otočil se na dívku.
Očividně ji žádné nenapadly, protože jen postávala s pohledem upřeným na dva lístky a neměla daleko k
natahování. „Já… já mám prostě jen strach.“
Zvedl se k ní a lehce jí vzal tvář do dlaní. Stál zády ke dveřím, aby na ně neviděli a snažil se, aby ho ti dva
vlkodlaci ani neslyšeli, i když to asi bylo marné. Ani netušil, že se oba stáhli a nechali jim soukromí. „Strach z
čeho, Mio?“
Zvedla k němu oči zalité slzami. „Že to skutečně řeknou. Že o dceru jako já nestojí. Že je ztratím už natrvalo.“
„Přijde ti tahle nejistota lepší? A vůbec… věř mi, že tohle rodiče nikdy neřeknou. Cos mi o nich vyprávěla, tak
jsem si jistý, že tě milují.“
„Ale co když…?“ špitla plačtivě.
Přitáhl si ji do náruče a pohladil ji po vlasech. „Tak ti slibuju, že ti zbudu alespoň já. Pro tebe.“
Kapitola 76. - Ve jménu
Pomalu se vznesli do výšin. Kolem létajícího koberce se míhala oblaka, ale nikdo nepocítil ani jejich jemnost,
ani jejich chlad. Na povrchu koberce stálo mnoho sedadel, židlí, gaučů, stolečků a všeho možného, co byste
očekávali v salonech, nikoli však v letadlu podobných prostředích. Díky kouzlům nic z toho nebylo zasaženo
ani chladem, ani nedostatkem kyslíku zdejších výšin. Kouzelný koberec proplouval vzduchem, zatímco jeho
pasažéři mohli pospávat, hrát ruletu či si užívat tanečního parketu.
Severus se podíval na svoji společnici, která seděla vedle něho na gauči a nepřítomně hleděla na míhající se
mračna. „Tak už nebuď naštvaná.“
„Nejsem naštvaná.“ Její hlas říkal něco jiného.
„Kdybych tě neodtáhl, přišli bychom pozdě.“
„Mohl jsi mě to nechat alespoň dodělat,“ zamračila se na něj. „Dokážeš si představit, co tam teď bude za zmatek,
když…“
„Jsem si jistý, že to zvládnou.“
Vypustila páru nosem a raději se opět věnovala mračnům.
Povzdechl si. Věděl, že s ženami to není snadné, ale tahle začínala pomalu dohánět i jeho nejdivočejší představy.
Ne že by nevěřil, že je pro Zapovězence důležitá, ale nerad by jí sděloval, že každý je nahraditelný. A až příliš
snadno, pomyslel si trpce, když vzpomenul na všechny ty změny, které za svůj život zažil. Většina z nich byla
náhlá a dost bolestivá, ale tak už to v životě chodí.
Zahleděl se na dívku vedle sebe.
Ne, ještě chvíli ji nechám v sladké naivitě. I když to neznamená, že ji nemůžu trochu potrápit. „Ale jestli chceš,
můžeme vystoupit hned v Praze a vrátit se domů.“ Sevřel její drobnou ruku ve své. „Ty rozhodni, co je pro tebe
důležitější.“
Dobře, i já musím uznat, že tohle je ode mě hnusné. A podlé!
Jeho tón však způsobil, že mu to Hermiona spolkla i s navijákem. Jako kdyby jí skutečně dával na vybranou, zda
chce za rodiči nebo se vrátit za rozdělanou prací. I kdyby snad náhodou řekla, že se chce vrátit, byl by Severus
ten poslední, který by jí to povolil.
„Nechci se vracet,“ odpověděla nakonec a věnovala mu i slabý úsměv.
***
Najít dům Hermioniných rodičů nebylo těžké. Věděla přesně, kam jít, i když bylo očividné, že se jí tam nechce.
To první, co Severus postřehl, byl velký bílý zub, který se na ně usmíval z vedlejších dveří. Dost děsivá
představa, pomyslel si a jazykem si přejel po všech zubech v ústech. Jako kdyby se chtěl ujistit, že tam všechny
svoje zuby ještě má. Nesnášel zubaře.
Z technických důvodů zavřeno? Hermiona se zamračila na dveře, kde visela tato cedule. Z jakých technických
důvodů? Co si Hermiona pamatovala, tak rodiče nikdy ordinace nezavírali. Jedině, pokud neměli společnou
dovolenou. Ale i když jí bylo jasné, že matka už ordinovat nebude, tak otec by se svých pacientů jen tak nevzdal.
Jedině, že by se něco stalo. Nahlédla do okénka. Přes záclonu toho však moc neviděla.
„Třeba pomáhá matce,“ navrhl Severus.
„Co když se něco stalo?“ otočila se k němu vyděšeně. „Otec není typ, který by u ní seděl a držel ji za ruku.“ V
jejím hlase byla hrůza. Znala svého otce, věděla, že nejlépe se dokázal odreagovat prací, to měli se Severusem
společné. Takže pokud tu nebyl, muselo se něco stát.
Jako kdyby někde něco četlo její myšlenky, ozvalo se náhle z patra tříštění skla. A potom… ticho.
„Merline!“ vydechla zoufale a rozeběhla se ke dveřím domu. Už už sahala po hůlce, když ji Severus zarazil.
Nepotřebovali mít na krku hned australské úřady. Donutil ji hůlku sklonit a poté se rozhlédl, jestli je někdo
nesleduje. Nakonec mávl rukou ke dveřím a ty se s cvaknutím otevřely. Nevěděla, jak to udělal, ale teď to ani
nechtěla řešit. Důležitá byla její rodina, nebo cokoliv, co tu mohlo být.
„Hermiono,“ popadl ji ještě za ruku, „opatrně. Pořád je možnost, že to mohou být…“
Smrtijedi.
Samozřejmě, ti kteří byli na svobodě. Stále hrozilo reálné nebezpečí, že se někde potulují a chtějí se pomstít. A
proč by se poté nemohli mstít tady, na neškodných zubařích, kteří…
Hermiona polkla.
Sice s hůlkou v ruce, ale rozhodně vyběhla do patra, odkud se ten zvuk předtím ozval. Proběhla dvěma pokoji a
snažila se nevšímat si, jak moc se to tu podobá jejímu předchozímu domovu.
A potom ho náhle uviděla. Svého otce, jak leží na podlaze a všude okolo kaluž tmavé tekutiny. „Tati!“ vykřikla
vyděšeně, když se k němu vrhla.
Severus na vteřinu zůstal stát ve dveřích a jen sledoval tu scénu před sebou. Přepadl ho děs, co bude dělat, jestli
Hermioně zemře v náručí vlastní otec, ale hned v zápětí si vynadal. Tohle bude řešit až ve chvíli, kdy se to stane.
A ke všemu… něco mu tu nesedělo.
„Tati!“ otočila Hermiona k sobě bezvládného muže. „Tati!“ třásla s ním.
„Je jen opilý,“ klidnil ji Severus.
„Otec nikdy nepil, nikdy…“
„… dceru,“ zaskřehotal muž na zemi, když na ně upřel své zamlžené oči. Oba zkameněli. Muž se na ně jen
přiopile usmál a v další chvíli si přitáhl Hermionu do náruče. Zakřičela. Skutečně nečekala, že se náhle ocitne na
svém otci, se kterým se bude válet po podlaze.
„Já mám dceru!“ zahulákal.
Severus to sledoval s pozvednutým obočím, ale neříkal nic. Popravdě chtěl poznamenat něco na vrub toho otec
nikdy nepil, ale nakonec si řekl, že to by v tuhle chvíli nebylo vhodné. A i když to nevypadalo, že by se dívce
současná situace zamlouvala, rozhodně to nebylo něco, co by jí mohlo ublížit. A Severus věděl, že kdyby se je
snažil odtrhnout, mohlo by to způsobit jenom problémy.
Nakonec ji její otec pustil. Sám však zůstal ležet na podlaze, převaloval se sem a tam a s úsměvem od ucha k
uchu si něco mumlal. Očividně byl zcela spokojený.
Hermioně bylo do pláče.
Nikdy svého otce takhle nezažila a popravdě by byla vděčná, kdyby ani nezažila. Věděla sice, že to všechno dělá
alkohol, alkohol, který vypil z radosti, ale přesto to bolelo. Bylo pár situací, ve kterých by děti nikdy své rodiče
neměly vidět, a tohle byla jedna z nich. A fakt, že ji nepoznával, na náladě nepřidal.
„Pojď, uložíme ho do postele,“ vytrhl ji ze zadumání Severusův hlas. Její otec si totiž i nadále cosi mumlala a
povaloval se po koberci zmáčeném alkoholem, ale jeho hlas pomalu skomíral. Očividně velmi brzy upadne do
spánku spravedlivých, tedy spíše opilých.
S malými obtížemi zvedl vláčného muže a obtočil si jeho ruku okolo krku. Byl malátný a poddajný jako hadrová
panenka. Stále si něco mumlal pod vousy, ale nechal se vést. „Nevíš, kde mají ložnici?“ otočil se ještě na
Hermionu.
Ta v tu chvíli stále seděla na vlhké zemi, ale v další chvíli se probrala. „Ehm… nevím, ale… půjdu s tebou.“
Proklouzla za ním dveřmi a vydala se chodbou dál. V jejich starém domě měli rodiče ložnici na konci chodby, v
posledním pokoji. Matka se vždycky ráno ráda dívala do zahrady a Hermiona měla podezření, že ani tady ji ta
vášeň nepřešla.
Nepřešla.
Na prahu ložnice Hermiona strnula, měla pocit podivného deja vu. Ta ložnice snad byla identická jako v Anglii.
Kdyby byla místnost o trochu větší a vešla se sem ještě jedna komoda, bylo by to přesné. Zřejmě mohla změnit
vzpomínky, ale charakter a vkus zůstával stejný.
„Dovolíš?“ protáhl se okolo ní Severus, než se dopajdal až k posteli, na kterou uložil svůj polospící náklad. Ten
sice ještě trochu zaprotestoval, ale bylo to tak slabé, že to snad ani nestálo za řeč.
Drahnou chvíli zůstali stát nad spícím mužem.
„Nemohl bys mu dát něco na vystřízlivění?“ zeptala se tiše.
Našpulil rty. „Mohl, ale nedám. Paměť bychom mu teď stejně měnit nemohli a myslím, že spánek mu pomůže
spíš. A ke všemu, kocovina je nejúčinnější protialkoholní prevence.“
Přikývla.
„Jak jsem to pochopil,“ začal Severus po chvíli, „tak tvá matka už porodila.“
Znovu přikývla.
„Máš sestru.“
Přikývla a dodala duté, „jo.“
Severus se ošil. Věnoval dívce vedle sebe zkoumavý pohled, ale její tvář se zdála prázdná. A jeho to děsilo. U
Nebelvírů a Hermiony zvláště dokázal téměř vždy vyčíst, co si myslí, nebo jak se cítí. A často velmi snadno, ale
teď… netušil. A to ho děsilo.
Měl by ji obejmout? Říci, že to bude dobré? Nebo jí spíš nabídnout panáka? Popravdě ani pořádně nechápal, o
co tu jde. Její rodinu našli bez problému. Otec byl v euforickém stavu, matka právě přivedla na svět malou
sestřičku, ale očividně tu pro Hermionu bylo něco, co jí způsobovalo depresi. A Severus u Merlina nemohl přijít
na to, co to bylo!
„Asi bychom je měli najít.“
„Jo.“
Nesnášel tohle její „jo“, lezlo mu na nervy. Tiše zaskřípal zuby, než se nadechl k další otázce. „Víš, jak zjistit,
kde jsou? Myslím, že tvůj otec nebude pár hodin komunikace-schopný.“
Chvíli nereagovala, než se na něho podívala s výrazem, že teprve v tu chvíli začala vnímat. Bezmyšlenkovitě
přikývla a vydala se k telefonu, na kterém cosi zmáčkla. Přístroj začal vytáčet poslední číslo.
„Nemocnice královny Viktorie, prosím?“ ozvalo se na druhém konci.
Hermiona se zarazila, popravdě ani nevěřila, že to skutečně vyjde. A teď najednou netušila, co má říci, na co se
zeptat. A má se vůbec na něco ptát? Nebylo by lepší prostě zavěsit?
„Halo?“
„Ehm… ano,“ vypadlo z ní nakonec. „Tady Hermiona Grangerová. Já… ehm… mohli byste mi prosím sdělit,
jestli u vás neleží moje…,“ zarazila se, musela se znovu nadechnout, než pokračovala, „… hledám svoji matku,
Monica Wilkinsová. Víte, ona byla těhotná a teď mi neodpovídá, tak se chci zeptat…“
„Wilkinsová?“ ozvalo se na druhé straně. „Ano, ta tady je. Porodila zdravou holčičku. Ale víc vám bohužel
sdělit nemohu.“
Zůstala stát se sluchátkem u ucha, to potvrzení bylo podivně definitivní.
„Návštěvy jsou možné od 9 od rána, po vizitě. Můžete ji přijít navštívit,“ pokračovala žena na druhé straně.
„Ehm… děkuji, mockrát vám děkuji.“ Položila sluchátko. Nastalo ticho.
„Tak?“ zeptal se Severus.
„Nemocnice královny Viktorie, narodila se jí dcera, návštěvy jsou možné od 9 ráno.“
Severus přikývl. „Dobře, tak to vypadá, že se na to budeme muset vyspat.“
Mlčky souhlasila, nehnula se však ani o píď. Severus na ní úplně viděl, jak moc se přemáhá, jak je nesvá… jak
strašně moc se chce zeptat… jak strašně moc…
„Nebo se tam můžeme vydat rovnou. Pár hlídačů určitě nebude…“
„Oh, děkuju, Severusi!“ vrhla se na něho a doslova mu skočila kolem krku.
„… uf, problém.“
Cesta do nemocnice taxíkem trvala necelých dvacet minut. Na recepci jim samozřejmě řekli, kde ženu najdou,
ale také je upozornili, že je pozdě a že se návštěvy už nekonají. Díky drobnému kouzlu, které Hermiona neznala,
se však hned vzápětí vše změnilo a sestra jim ochotně sdělila číslo pokoje. Cestou nikoho nepotkali.
„… třicet pět… třicet sedm… Ta třicet devítka tu někde musí být,“ sledoval Severus číslice na dveřích a hledal
tu jedinou správnou. Vůbec si nevšiml, že mu jeho přítelkyně už nějakou chvíli není v patách.
„Támhle to… Hermiono?“ otočil se nechápavě.
Nebyla tam.
Místo toho postávala na druhé straně chodby, kde se za velikým oknem ve svých postýlkách kroutili různorodí
novorozenci. Někteří spali, jiní se vrtěli ve svých postýlkách a cucali dudlíky.
„Hermiono?“
„Jedna z nich je ona,“ zašeptala, ale neotočila se. Jen sledovala ty tvářičky skrze sklo a snažila se alespoň
odhadnout, který z těch uzlíků je její sestra.
Přikývl. Chvíli čekal, jestli bude pokračovat, ale ona mlčela. Povzdechl si. „Tak se pojď podívat.“ Vytáhl hůlku,
rozhlédl se a se zašeptáním několika kouzel vstoupil dovnitř. Místnost byla cítit směsicí desinfekce, pudru a tou
zvláštní vůní, kterou vydávají pouze malé děti. Hermiona se hned začala rozhlížet po postýlkách, zatímco
Severus se jim snažil zajistit bezpečí. Věděl, že nemůže sestry poslat pryč, protože to by v tomto případě přeci
jen nebylo bezpečné.
„Tady!“ ozvalo se náhle vedle něho zašeptání. „Tady je…“
A potom ticho, náhlé. Až zděšené. A potom rychlé kroky. Než se stačil nadít, uvědomil si, že je v místnosti sám.
Dveře na chodbu byly pootevřené a on netušil, co se stalo. Proč odešla.
„Herm…,“ chtěl za ní zavolat, ale uvědomil si, že by akorát všechny děti vzbudil. A taky potřeboval zjistit, co ji
tak rozrušilo. Urychleně se sklonil nad postýlkou, nad kterou se skláněla i ona, a hned v další vteřině pochopil.
Cedulka na postýlce totiž hlásila Hermiona Jean Wilkinsová.
Zaklel.
Na chodbě se ani nemusel dlouho rozhlížet, kam běžela, stále ještě dokázal slyšet její kroky. I když běh po
nemocnici nebyl rozhodně jeho snem, teď mu nic jiného nezbývalo. Měl strach, aby ta holka neudělala nějakou
pitomost. Dost na tom, že už od včerejšího dne vypadala, že se pohybuje kdesi mezi hlubinou a úplným dnem
své psychiky.
„Hermiono!“ zavolal na ni, když ji zahlédl na konci chodby. Cestou ještě hodil několik kouzel na okolní dveře,
aby jim nikdo nepřišel vynadat, co tam dělají a proč tak dupou, než se mu konečně podařilo dívku dohonit.
„Hermiono!“
„Oni mě nechtějí!“ křikla na něho s pláčem, „nepotřebují mě. Už tu nemám co dělat, vůbec o mě nestojí.“
„To je nesmysl a ty to víš!“
„Nesmysl?!“ vyjela na něho, po tvářích se jí kutálely slzy. „Viděl jsi to jméno? Ta holka je Hermiona Jean, ta
holka je já! Mají ji místo mě, jako náhradu…“
Přitáhl si ji pevně do náruče a začal ji tišit. Věděl, že dokud se neuklidní, jsou nějaké racionální argumenty k
ničemu.
„… vůbec mě nepotřebují.“ Úpěla ještě cosi dalšího, ale její slova zmizela kdesi v záhybech jeho košile. Potom
už následovaly jen tiché vzlyky a Severusovy marné pokusy ji utěšit. Neměl tyhle situace rád, i když věděl, že za
poslední dva roky, od chvíle, co utekli z Bradavic, se v nich mnohanásobně zlepšil. Už z toho důvodu, že byl
konfrontován se zoufalými ženami / dívkami / kentaurkami mnohem častěji a bez možnosti útěku.
A s touhle obzvláště.
Hermiona se od něho odtáhla. „Chci odtud pryč.“
„Nemyslím si, že to je dobrý nápad.“
„Ale já jo. Nebudu jim vracet paměť, nepotřebují to. Oni…!“ Její hlas už opět začal nabírat na síle a Severus
věděl, že musí jednat. Popadl jí za ramena. „A nemyslíš si, že to je třeba tím, že jim chybíš?“ zahleděl se jí do
očí. „Že někde v hloubi duše věděli, že měli nebo chtěli dívku jménem Hermiona, a proto ji tak pojmenovali?“
zatřásl s ní naléhavě. „Ona není náhradou za tebe, nikdy nebyla a nikdy nebude. Je to jen další dítě, které se jim
narodilo a pojmenovali ho stejně, protože zapomněli na to, že už jednu takovou dívku měli. Je to jenom důkaz
toho, že jim chybíš, copak to nechápeš?!“
Hleděla na něho vyděšeným a snad i zoufalým pohledem, ale nic neřekla.
Uklidnil se. „Teď půjdeme zpátky, přímo k tvojí matce. Pokusíme se jí vrátit alespoň část paměti a pokud řekne,
že tě nechce vidět, že teď má vlastní dceru, tak slibuju, že tě odtud odvedu a už nikdy se sem nevrátíme, dobře?“
Pomalu přikývla.
„Výborně, tak pojď.“ Chtěl ji obejmout kolem ramen, aby mu zas někam neutekla, ale ona se přitiskla k jeho
ruce, sevřela mu dlaň a vůbec nevypadala, že by ho hodlala ještě někdy pustit. Vydali se zpět do pokoje její
matky, ale v půli cesty se dívka opět zastavila. Na Severusův tázavý pohled jen ukázala na dveře s novorozeňaty,
kam ho v další chvíli i zatáhla. Severus se sám nad sebou divil, že se nechal. Ta žába se mnou teda mává!
Pustila ho až nad postýlkou s její sestrou. Do té doby se ho držela, jako kdyby se snad bála, že se to dítě změní v
monstrum a sežere ji. Malá Wilkinsová však jen žužlala svoje šidítko a měla hlubokou noc. „Hermiono, co tu
chceš… Co to…?“ vydechl, když se Hermiona najednou natáhla a opatrně zvedla dívku do náruče.
Severus musel hodně rychle deaktivovat kontrolní podložku, aby to tam všechno nezačalo houkat.
Merline, proč jsem si tuhle holku uvázal na krk? Měl jsem ji raději hned na začátku přetrhnout!
V duchu však děkoval Michaille, že mu o tomhle mudlovském vynálezu pověděla, sám by si toho jistě nevšiml.
Měl sice chuť Hermionu seřvat za její chování, ale ten pohled, který mu věnovala, mu sebral všechna slova. Jen
si povzdechl. „Tak pojď, u Morgany.“ Došel až k pokoji, kde se měla nacházet její matka, ale tam se zastavili.
Sám Severus nevěděl, co má očekávat, a tak se rozhodl, že malá příprava jistě nebude na škodu. „Počkej tady,“
otočil se na ni, než sám zaplul do pokoje.
Nechápala pořádně proč, ale nehodlala se hádat. Raději se zahleděla na tvorečka ve své náruči. Její sestřička byla
malinká, pod tou velkou čepicí a svetrem skoro neviditelná. I ten dudlík jí zakrýval téměř půlku obličeje. To a
svraštělá kůže, ještě řádně zarudlá, jí dávalo zdání staženého králíka. Přesto Hermioně připadala zcela kouzelná.
Kdesi v duši očekávala, že to dítě bude nenávidět… měla by ji nenávidět za to, že zabrala její místo v životě
rodičů, ale tohle prostě… nešlo. Nešlo nenávidět tohohle tvorečka za něco, co bylo zcela mimo jeho kontrolu.
Místo toho jen vtiskla drobný polibek na sotva vykukující čelíčko.
Dítě se zavrtělo, ale Hermionu spíše zaujal fakt, že se dveře naproti ní otevřely. Rozhlédla se okolo, aby se
ujistila, že ji nikdo nesleduje, a pomalu vstoupila dovnitř. Jako první věc ji zaujaly závěsy, které obklopovaly
jediné lůžko. Na všech ostatních spaly ženy hlubokým - a jistě i magií způsobeným - spánkem. Její matka však
mezi nimi nebyla. Naopak, ta seděla na svém lůžku, oči otevřené dokořán a na tváři dost zděšený pohled.
„Kdo jste?“ vypálila na Hermionu, jakmile se objevila mezi závěsy. „Co po mně chcete? Co… co chcete dělat s
mojí dcerou?!“
Dítě se zavrtělo, ten křik se mu nelíbil, ještě si na něco takového nezvyklo. Hermiona dívku automaticky
zahoupala a tichým ššššš ukolébala zpět ke spánku. Teprve potom zvedla oči k matce. Ta ji sice sledovala s dost
nedůvěřivým pohledem, ale snad si i zadoufala věřit, že jim nechtějí ti dva podivíni ublížit.
„Co chcete?“ zeptala se obezřetně.
„Promluvit si,“ ujal se slova Severus. Žena mu příliš nevěřila. „Ač vám to, co vám teď řeknu, bude připadat jako
ten největší nesmysl pod sluncem a my jako dva blázni, prosím, vyslechněte nás.“ Mlčela, bral to jako souhlas.
„První věc, kterou byste měla vědět, je fakt, že na tomto světě žijí vedle obyčejných lidí i kouzelníci. Dva z nich
právě stojí před vámi.“ Mávl hůlkou a před ním se zhmotnila židle, na kterou ihned usedl. Ne ani proto, že byl
unavený, jako spíše proto, aby podtrhl svá slova. Žena na posteli se napnula, vyvalila oči, ale ke slovu se
nedostala. Severus se pustil do vyprávění, ve kterém stručně vystihl všechny body jejich problému, od skončené
války po Hermionina kouzla. Trvalo to několik dlouhých minut, během kterých Hermiona z hloubi duše doufala,
že si její matka vzpomene. Že jí ten příběh bude něco připomínat, že…
„Je mi líto,“ ozvala se po chvíli žena na posteli, „ale to, co mi tu říkáte, je holý nesmysl. Museli jste si mě s
někým splést.“
Hermiona pevně sevřela víčka.
„Já vás vůbec neznám. A ze svého života si pamatuji vše. V Anglii jsme s manželem sice žili, ale nikdy jsme
neměli dceru, nikdy jsme nebydleli v Londýně. Vždyť já jsem se narodila v Glasgow a tam jsem i vyrostla a…“
„Ale to všechno je smyšlené, sama jsem to vymýšlela. Měnila jsem ti paměť a…“
„Ale já vás neznám!“ přerušila ji žena rázně. Sakra, vždyť ona by nikdy nezapomněla, že má dceru!
Hermiona sebou trhla, tohle… bolelo. „Mami,“ zašeptala bolestně. Tohle už bylo moc. Musela odvrátit tvář, aby
zakryla slzy. Nebylo jí to však nic platné, krůpěje se jí samovolně kutálely po tváři, velké jako hrachy.
Nepamatovala se na ni, nechtěla ji. Ještě o něco pevněji sevřela svoji sestřičku v náručí, jako kdyby to byl jediný
pevný bod ve vesmíru. Pohled, který poté věnovala své matce byl zoufalý a plný bolesti.
Ozvalo se zalapání po dechu.
Žena na posteli jako kdyby náhle něco pochopila. Čelo se jí zvrásnilo, v tváři něco mezi děsem a poznáním.
Nebo alespoň snahou o poznání. Dýchala zrychleně, jako kdyby běžela. Snad to byla její mysl, která tak zběsila
uháněla ve snaze o pochopení.
A v další chvíli z koutků očí vyklouzly dvě osamělé slzy.
Hermiona vrhla po Severusovi trochu vyděšený pohled, ale on ji nevnímal. „Co je to? Na co jste si vzpomněla?“
naléhal na ni.
Žena mu věnovala dlouhý pohled, než se otočila zpět na Hermionu. Nepromluvila však hned. „Vidím dítě…
holčičku, s vlasama jako máte vy,“ zamračila se na ni, jako kdyby se snažila přemýšlet. „Má na sobě červené
pyžamo, je na ní příliš velké a v náručí svírá… panenku. Spávala s ní.“ Jak si tím mohla být jistá, to netušila.
„Stojí u postele a dívá se na mě. Po tváři…“ Sledovala, jak mladé ženě sklouzly další dvě krůpěje, „… jí tečou
slzy, když se na mě dívá. Dívá se a říká mi… mami.“ Poslední slovo vydechla skoro nevěřícně. Vždyť ona nikdy
dítě neměla, žádné jí nemohlo říkat mami. Tak proč si byla tolik jistá tím, že ta slova jsou určena právě jí.
„Mami,“ zopakovala, „slib mi, že se to nestane. Slib mi… slib mi….“
„… slib mi, že ty mě nikdy neopustíš,“ dodala za ni Hermiona. „Slib mi, že ty mi nikdy neumřeš,“ hlas jí trochu
přeskočil. „To byl den, kdy babička umřela. Snažila ses mi vysvětlit, že maminky prostě někdy umírají, a já
kvůli tomu nemohla spát. Bála jsem se, že…“
„Stála jsi mi celou noc u postele,“ uvědomila si náhle žena, aniž by věděla, kde se ta vzpomínka vzala. Ale
vzpomínka to byla, viděla to dítě, jak stojí v nohách její postele a sleduje ji vyděšeným pohledem. „Bála ses, že
taky zemřu,“ dodala s poznání. A i když ji v tu chvíli strašně rozbolela hlava, věděla, že se té vzpomínky
rozhodně nechtěla vzdát. „Ach můj bože, Mio,“ zašeptala zoufale a do hlouby duše se nenáviděla. Jak na ni
mohla zapomenout? „Holčičko moje.“
Kapitola 77. - Nesnesitelná, ale moje
Ta noc, kterou strávili s Hermioninou matkou v nemocnici, byla skutečně dlouhá, alespoň tak to Severusovi
přišlo. Po té prvotní vzpomínce se ženě pokusil vrátit i zbytek paměti, ale nakonec to raději vzdal. Jedním z
důvodů byl fakt, že její mysl byla poznamenána velkou událostí, jakou narození dítěte bezesporu je. Druhý
důvod byl ten, že Severus by bariéru zřejmě prolomit dokázal, ale věděl, že Hermiona by mu neodpustila, kdyby
se matčině mysli něco stalo a za třetí… to Hermionino paměťové kouzlo bylo zatraceně dobré!
Severus si to skoro ani nechtěl přiznat, s jak silnou čarodějkou to chodí, ale když na vlastní kůži zažil, co
dokázala vyčarovat někdy v sedmnácti letech, nechtěl vědět, čeho bude schopna v pětadvaceti, na vrcholu svých
sil. I přes Hermioniny počáteční protesty se však shodli, že bude lepší, když konečnou úpravu mysli provede
Wood. Teď, když se ženě vybavila vzpomínka… i když pouze jediná… a byla rozhodnutá, že o svoji
prvorozenou dceru nechce ani v nejmenším přijít, už nezáleželo na tom, zda se jim plná paměť vrátí ihned, nebo
za měsíc. A její rozhodnutí bylo skutečně skálopevné. Hermiona navrhla jenom jednou… tedy, spíše to jenom
naznačila… možnost, že by možná bylo lepší, kdyby její matka na vše opět zapomněla a těšila se z nové rodiny.
V tu chvíli Severus pochopil, po kom dokáže být Hermiona tak prudká. Její matka, ač stále unavená z porodu, ji
sjela jako malé dítě a neopomněla se při tom obořit i na Severuse, u kterého bylo minimálně pravděpodobné, že
by v tom mohl mít prsty. Potom se Severus omluvil, že raději odnese Hermionu No.2, zpátky do postýlky a
nechá je si to vyříkat.
„Wow,“ vydechl, jakmile vycouval ze dveří, „jestli je po mamince, tak se mám rozhodně na co těšit.“ Na jeden
okamžik ho i napadla myšlenka po tchýni, ale raději to hodně rychle potlačil. Na podobné myšlenky bude lepší
čas i příležitost. Stejně jako potlačil myšlenku, že jednou… možná… když Merlin dá… bude v náručí držet
takového drobka a ten bude… jeho. Jejich.
Možná.
Jednou.
Zdrželi se tam dlouho. Severus se toulal po chodbách a pomalu vracel všechny doktory a sestry na jejich místa.
Přeci jenom nemocnice nebyla místem, kde by bylo bezpečné nechat všechen personál s pocitem, že si doma
všichni zapomněli peněženku. A především se Severus snažil, aby dal matce s dcerou dostatek času si vše
vyříkat. Snad Hermionu alespoň ona dokáže přivést k rozumu.
A nejspíš i přivedla.
„Tak co?“ zvedl se Severus z lavičky, na které seděl na chodbě už dobrou hodinu.
Šla k němu pomalu, v očích podivný výraz, který nedokázal rozluštit.
„Hermiono,“ zvedl se, ale to už byla u něho. Nic neřekla, jen se na něho podívala a v další chvíli mu doslova
vpadla do náruče. Zajela rukama pod jeho hábit a přitiskla se k němu jako klíště. Popravdě netušil, co se stalo?
Že by ji matka odmítla? Ale to přeci…
V další chvíli však pochopil, že pravda bude někde jinde. To, když k němu zvedla hlavu a zahleděla se mu do
očí, než si jeho hlavu stáhla k vášnivému polibku. Přímo tam, uprostřed chodby, kterou mohl každou chvíli
kdokoliv přijít. „Děkuju,“ splynulo jí ze rtů, když se odtáhla. „Za všechno,“ dodala, ale na odpověď mu nedala
čas, protože ho opět políbila.
Ve stejném sevření, které mu právě věnovala, vydrželi snad až do návratu do Anglie. Po vyřízení všeho
potřebného nastoupili na první ranní koberec, ale to neznamenalo, že by se během cesty vyspali. Severus ani
nevěděl, jak se to stalo, ale v půlce cesty přistihl sám sebe, jak se tiskne k Hermioně a pohybuje se s ní v rytmu
pomalé písničky po parketu. Dívka mu napůl spala v náručí, ale na tváři měla tak neskutečně spokojený výraz,
že Severus nenašel sílu jejich činnost změnit či snad ukončit. Několik hostesek na něho sice hledělo téměř jako
na pedofila, ale to v tu chvíli bylo rozhodně to poslední, co hodlal řešit. Teď byla důležitá jen ta nádherná mladá
žena, které měl plnou náruč.
***
Od té doby, co se vrátili, se však opět objevila rutina.
Tedy Severus doufal, že tohle rutina nebude, protože jinak hrozilo, že se nedožije důchodu. Blížilo se totiž
otevření Bradavic, Hermiona byla na roztrhání a stejně tak začala být i… nesnesitelná.
Slabým slovem nesnesitelná.
Na zabití!
Nejenže se skoro nevídali, protože v práci snad i přespávala, ale i ve chvílích, kdy byla s ním, měl pocit, že je
myšlenkami jinde. Dobré, když jí sděloval nějaké nepříjemné informace, horší, když měl pod kontrolou celé její
tělo, zatímco mysl byla u… papírování.
„Mohla by ses soustředit?“
Zamrkala a podívala se na něho nahoru. Právě byli uprostřed milování a ona… netušila, jak se tam vlastně
dostali. V duchu totiž právě počítala stany, které ten příští týden budou potřebovat. „Ehm… já se soustředím,“
usmála se na něho hned a přisála se k jeho rtům. Rozhodně tu nechtěla debatovat o tom, že nedává pozor. „Na
tebe vždycky, miláčku.“ Hlavně, ať se nevyptává. Hermiona totiž netušila, jestli jí něco šeptal, nebo po ní snad
něco chtěl. A ač to Severus už víc nekomentoval, nebyl pitomý. Jen netušil, jak dlouho ještě tohle dokáže
vydržet.
***
Dveře se s trhnutím otevřely. Lupin vypadal, jako kdyby ho právě vytáhli z mandlu. Zmandlovaně. „U Merlina,
Severusi, víš kolik je hodin?“
„Kupodivu vím. Proto jsem přinesl taštičky k snídani,“ zvedl papírový pytel.
Remus ho změřil ospalýma očima a opět sklouzl na muže. „Včera byl úplněk!“ Snad z toho pochopí, že se
potřebuje vyspat. Jenže to by to nesměl být Snape.
„Já vím. Jsou s masovou náplní.“
Vlkodlak se nadechoval k dalšímu protestu, ale hned vzápětí pochopil, že by to stejně bylo k ničemu. Popadl
pytel a nechal za sebou otevřené dveře, aby Snape mohl vejít.
„Kdo je to?“ otočila se ve dveřích do pokoje rozespalá Alice.
„Severus, zřejmě potřebuje předmanželskou poradnu.“
Dívka je pozorovala slepenýma očima, než přikývla. „Tak to pak dobrou.“ A zmizela za dveřmi. Remus nechal
nezvaného návštěvníka posadit se v kuchyni ke stolu, zatímco postavil vodu na kávu. Připravil hrnečky, naplnil
je vroucí vodou a poté se s chutí svalil na židli. Než začal mluvit, tak se natáhl do pytle a vytáhl jednu z taštiček.
Už podle čuchu však poznal, že tohle nebude to, na co se mu sbíhají sliny. Zakousl se. „Nugát?“ zamračil se.
„Ou, asi jsem to musel splést,“ pronesl Severus a z jeho hlasu bylo jasně poznat, že lže, jako když tiskne.
Remus se zamračil, přežvýkl, ale raději to nekomentoval. „Tak o co jde?“
„O Hermionu?“
Remus protočil oči v sloup, měl plnou pusu. „To by jeden neřekl.“
„Nevím, co s ní mám dělat,“ přiznal černovlasý muž a Lupin pochopil, že to asi vážně bude něco víc než jenom
bouřka. Jinak by tu Severus nebyl. „Co to s ní vydržet?“
„Pokouším se. Ale v posledních dnech mám chuť ji zaškrtit. Celý ten vztah se mi hroutí pod rukama a já nějak
nevím, jak ho zachránit.“
„Co se stalo?“
„Já nevím. Od tý doby, co jsme se vrátili z Austrálie, jsem ji skoro neviděl. Pořád je v práci, vůbec se nevídáme
a na dopisy reaguje pěti slovy.“
„Má na krku celou tu ohromnou akci, nemůžeš se jí divit, že z toho má hlavu v pejru. Jako bys ji neznal.“
„To není všechno.“ Lupin zvedl obočí a čekal, až bude pokračovat. „Já nevím, přijde mi, že to začíná skřípat. Za
poslední tři týdny u mě byla… možná třikrát. A ráno vždycky zmizí domů. Jako by si ty věci nemohla vzít ke
mně. Když jí řeknu, ať zůstane, řekne, že ne. Když jí navrhnu, ať si ke mně vezme práci, odpoví, že potřebuje
klid… že se potřebuje vyspat… já nevím, pořád nějaký výmluvy.“
„A ptal ses jí…?“
„Samozřejmě!“ přerušil ho. „Ptal jsem se jí nejmíň dvacetkrát. V tom lepším případě řekne, že nic. V tom horším
se pohádáme.“ Odmlčel se. „Poraď mi, co mám dělat.“
Remusovi vystřelilo obočí. „Severus Snape se MĚ ptá na radu?“
„Jo, u Merlina!“ odsekl. „Protože ty s tou svou vlčicí jsi už dobrý dva roky a nezdá se, že byste si nějak zvlášť šli
po krku.“
„Taky se hádáme.“
„Rozhodně ne takhle,“ zamumlal si Severus pod vousy.
„Já nevím, Severusi, musíš sám vědět, kde vám to skřípe. Nechce u tebe spát? Tak navrhni, že budeš přespávat u
ní.“
„Jasný, s Potterem za stěnou,“ odfrkl si.
„Podívej se na mě. Myslíš, že jsem někdy uvažoval nad tím, že budu žít v bytě o dvacet let mladší holky? Zvlášť,
když na mě sousedi zírají jako na úchyla? Ale jsem tady. A nechce u tebe zůstávat? Tak já nevím, třeba se tam
necítí vítána. Ten stůl už jsi jí dal? Tak jí udělej i její kout, pokoj, když bude třeba. Vykliď jí skříň, poličku… já
nevím. Ona si prostě musí připadat, že tam je vítaná.“
„Vyklidit jí skříň? Víš, jak by to dopadlo? Stačí, že se o to pokusila jednou. Jednou jsem ji u sebe nechal
samotnou a víš, co ona udělala? Ona mi to tam začala uklízet. Ale ne normálně, ona to tam začala
přeorganizovávat. Úplně nelogicky!“ rozčiloval se Severus při vzpomínce na jednu z jejich největších hádek.
Remus se na něho zahleděl a potom se ušklíbl. „Dobře, dostáváme se k jádru problému. Severusi, tobě už
očividně nestačí vztah ala rande a dost.“
„Nikdy jsme rande v podstatě neměli.“
Zvedl obočí. „Dobře, tohle pominu. Podívej, pokud s ní chceš být, musíš být ochoten ji pustit do svého života. A
to jinak než tím, že jí dovolíš ti zahřívat postel. Nepřerušuj mě! Máš dvě možnosti, buď je pro tebe přítomnost
jiné osoby v tvém domě příliš velké sousto, a v tom případě to nech tak, jak to je, ale připrav se, že to brzy
skončí. Nebo Hermionu chceš, a v tom případě zatni zuby a připrav se na to, že ti v ložnici přibude plakát
Sudiček, na stole budou smrdět kytičky, koupelna se ti zaplní o deodorant, depilační vosk nebo lufu, ač nebudeš
vědět, co to lufa u Merlinových koulí je. Tak to prostě chodí.“
Severus se na něho jenom mračil.
„Podívej se na mě… na tohle.“ Ukázal na podložku pod hrnečky, ze kterých je sledovala štěňátka s velkýma
očima. „Myslíš, že bych si něco podobnýho v životě koupil? Je to odporný, kýčovitý a nevkusný…“
„Tak proč to nevyhodíš?“
„… protože vím, že se to Alici líbí. A překousnout tohle je pro mě malá daň za to, být s ní. I kdyby se rozhodla
sem nastěhovat kapelu a vymalovat na růžovo, sice by to byla velká rána pro moji dušičku, ale pořád by mi to za
ni stálo. Chápeš, co tím chci říct? A věř mi, že Hermiona JE holka, za kterou to stojí překousnout.“
Usrkl ze svého hrnku, ale nevypadal přesvědčeně. „To mám jako koupit štěňata?“
„Myslím, že jeden volný šuplík a kartáček na zuby bude stačit.“
„Kartáček? Ten si zatím ještě nosí svůj.“
„Právě. Tady nejde o hygienu, je to jako… symbol. Známka toho, že ji tam chceš, že tam pro ni je místo. Věř mi,
kup jí kartáček, a dočkáš se stejnýho rodinnýho štěstí, jako mám teď já.“
Severus se chtěl ohradit, ale nakonec raději zavřel pusu. Už i proto, že se vedle nich náhle objevila rozespalá
Alice. Zřejmě po jeho příchodu už nezabrala. „Dobré ráno,“ zívla. Políbila svého přítele na tvář, sebrala mu
hrnek s kávou a zakousla se i do taštičky, nad kterou se v další chvíli zašklebila. „Fuj, jak to můžeš jíst.“
„Chutná mi to.“
„Víš, jak je to nezdravý?“ zadívala se na to bílé pečivo se sladkou náplní.
„To je na tom právě to dobrý,“ usmál se na ni Lupin.
Vrátila mu snídani do ruky, než se zaškaredila. „Měl by sis víc dávat pozor na to, co jíš, miláčku.“ A v další
chvíli před ním stál bílý jogurt a pytel ovesných vloček. „Tohle je celé pro tebe,“ políbila ho do vlasů, než s
vlastní snídaní zmizela v obývacím pokoji.
Severus to celé sledoval s nevěřícným pohledem, než ohrnul horní ret. „Děkuji za dokonalou ukázku rodinného
štěstí.“
***
Přemluvit Hermionu, aby před dnem D přespala u něho, to už by snad bylo snazší přemluvit Voldemorta, aby
konvertoval k hnutí hippies. Nakonec však, s podporou Pottera a snad všech, kteří s Hermionou pracovali, se mu
to podařilo. I když si Severus nedělal iluze, tahle noc nebude snadná. A Hermiona bude jistě nesnesitelná jako
poslední týdny vždy.
Když je tak nesnesitelná, proč mám pořád nutkání s ní být? uvědomil si Severus náhle. Byla to pravda, většinou
se otravným lidem snažil vyhýbat, neměl na ně trpělivost, ale přesto… nedokázal si představit, že by dívku byť
jen týden neviděl. A věděl zcela přesně, proč tomu tak je. „Tos to dopracoval, Severusi,“ mumlal si pro sebe,
když do vyklizené poličky v koupelně ukládal kartáček na zuby a kartáč na vlasy. „Blbneš jako puberťák.“
Byl už pozdní večer, když konečně donutil Hermionu, aby si šla lehnout, že zítra potřebuje být svěží. Bránila se,
držela se svých listin zuby nehty, ale to by Severusovi nesměla zbýt alespoň špetka autority.
„No jo, no jo… vždyť už jdu,“ brblala si pro sebe dívka, než zmizela v koupelně.
Severus vydechl a v duchu ještě chvíli počítal do třiceti, aby se uklidnil, a uvažoval, jestli si tohle opravdu chce
na zbytek života uvázat na krk. Ke svému zděšení zjistil, že chce!
„Severusi?“
„Ano?“ vrátil Hermioně, zatímco se soukal do kalhot na spaní. Odpověď se však neozvala, teprve když se otočil,
zjistil, že dívka stojí ve dveřích a v rukou svírá zabalený kartáček. Na tváři nechápavý výraz.
„Co to je?“ šeptla.
„Kartáček na zuby,“ odvětil prostě. „Pokud ho neznáš, udělali tvoji rodiče pár chyb ve výchově.“ Hned jak to
vypustil, tak pochopil, že to zase podělal.
„Aha,“ řekla jen dívka a otočila se zpět na chodbu.
Idiote! Imbecile! „Nebo možná…“ začal nejistě. Otočila se na něho s nadějí v očích. „Nebo tím chci jen něco
naznačit.“ Výborně, Severusi, prostě skvěle!
„Naznačit?“ zopakovala a čekala, jestli bude pokračovat, ale on mlčel. Ani ne proto, že by neměl co říci, ale
netušil co říci. „A co mi tím chceš naznačit?“ přistoupila blíž. „Řekni to. Prosím,“ dodala s téměř štěněčím
pohledem.
„Někdo myslel, že by to mohlo být chápáno jako nabídka k tomu, že tě tu chci.“
„Máš mě tu,“ pokrčila rameny.
„Nemám. Občas tě tu mám, ale spíš… půjčenou. Chci, abys tu byla pořád, abys to tu považovala za domov.“
Zamrkala, netušila, jestli slyšela správně. A Severus se musel hodně snažit, aby si zachoval tvář. Sevřel prsty u
nohou, aby nebylo vidět, jak moc nervózní je. Věděl, že Hermiona tenhle jeho dům nepovažovala za dům, ve
kterém by chtěla žít. Prý moc daleko od lidí, prý nevhodné místo pro děti. Ale sakra, přeci po ní nechtěl, aby tu
strávila zbytek života. Jen chvíli a…
„Ty chceš… abych se sem nastěhovala?“ ujišťovala se.
Ještě máš čas couvnout. „A kdyby ano?“ nadhodil, s pohledem upřeným do těch jejích očí. „Ale jestli ti
vyhovuje bydlet s tou neřízenou střelou a poslouchat, jak jim tam v noci vrže postel, tak prosím… nenutím tě, je
to jenom nápad,“ začal hned couvat. „Nabídka, abys věděla, že tu máš skříň a poličku, která je jen tvoje a je mi
jedno, co si tam…. huhň.“ Zbytek jeho slov zanikl v polibku, ke kterému si ho stáhla. Ani nepostřehl tu chvíli,
kdy se odrazila omotala se okolo něho jako liána.
Zřejmě to měl být souhlas.
Proč mi tenhle trik s kartáčkem ten zablešenec neřekl už dávno?!
***
Ráno je zastihlo nevyspalé a až příliš brzo. Hermiona už po šesté hodině pobíhala po domě a v duchu si dělala
sáhodlouhý seznam všeho potřebného. Po třetím pokusu to však vzdala, popadla první papír, co jí přišel pod
ruku, a začala to raději sepisovat.
Severus ji pozoroval z postele. Chtěl vrhnout i nějakou tu poznámku, ale nakonec si uvědomil, že do tohohle
vosího hnízda raději dneska šťouchat nebude. „Budeš se ještě stavovat… doma?“ zeptal se jen.
„Musím. A taky v kanceláři,“ odvětila nervózně. A byla nervózní. „Severusi, nemohl by ses tam dneska ukázat?“
zeptala se nakonec na něco, co jí už nějakou chvíli vrtalo hlavou.
Opřel se o lokty. „Promiň, neodkladné záležitosti. Budu teď celý den mimo, možná i tak dva tři dny.“
Povzdechla si. „Hodně neodkladné?“
„Pro mě životně,“ sevřel její ruku. „Ty to zvládneš.“
Jen přikývla, než se k němu natáhla, vlepila mu polibek a společně se svými věcmi zmizela. Přesně za půl
minutu vyskočil Severus z postele, jen se domek zatřásl.
Když o půl hodiny později Hermiona vplula do velkého stanu na školních pozemcích, bylo teprve kolem sedmé
ranní. Přesto to tu poměrně žilo. A celá tahle skupina, která se tu sešla, jen čekala na její příchod a její poslední
pokyny. Byl tu Harry, Ginny, Alice s Remusem, několik členů Řádu, Zapovězenců a… Severus?
Trhla sebou a musela se vrátit pohledem zpět, aby se ujistila, že nemá vidiny.
Neměla.
Její milenec stál jen kousek od ní a tvářil se mrzutě a nezúčastněně, jak měl ve zvyku. Co tu dělal - netušila. Jak
se sem dokázal tak rychle dostat - netušila. Ale byl tady a pokud to dobře pochopila, tak ona byla ta životně
důležitá povinnost. Zahřálo jí to u srdce, na tváři se roztáhl široký úsměv.
„Tak, dobré ráno všem. Máme poslední hodinu předtím, než se sem začnou přemisťovat lidé, takže k
organizaci…“
Severus poslouchal informace, i když rozmístění ošetřoven a jídelen mu zase vypadávala druhým uchem ven.
Ne, nebyl tu náhodou. Ani to nebylo ranní spontánní rozhodnutí. Byl zmijozel a ti vždy plánovali. Už dlouho
dopředu měl domluveno s Potterem, že se k nim dneska připojí, aby byl jeden schopný pár rukou navíc a… to
především… aby tu byl někdo po ruce, kdyby se Hermiona vymkla kontrole. Ale za ten její rozzářený pohled to
stálo.
„… hlavní ošetřovna je tady, tam bude Poppy a dva léčitelé v záloze. Menší ošetřovna tady, pod dozorem Ginny,
a tady, pod dozorem Lucy. To je k všeobecným věcem. Jinak mám 10 sekcí na ubytování, A - J, plus VIP sekci.
Ta je hned vedle a má ji na starost Harry. Tady máte seznam, kdo má na starost kterou sekci. Sice už jsme se o
tom spolu bavili, ale kdybyste nevěděli. Seznamy, kdo je u vás, máte, je to vyvěšeno i u hlavní brány, ale
připravte se na to, že se budou všichni ptát,“ pokračovala Hermiona a očividně byla zcela ve svém živlu. Pokud
půjde vše dobře a dostaví se všichni, provedeme první pokus na vyzvednutí Bradavic dneska v 19:00, nějaké
dotazy?“
Ticho. Všichni svírali naditou složku s informacemi a byli rádi, že všechno řečené dokázali strávit. „Výborně,
tak všem přeji hodně štěstí. A teď do práce.“
„Já bych dotaz měl,“ objevil se u ní Severus, „co mám dělat já?“ Přišel „pozdě“, proto nebyl v žádné sekci. Ne,
že by mu to vadilo. Pokud ti hosté budou stejně neschopní jako první ročníky, asi by jejich počty brzy radikálně
snížil.
„Ty bys mohl dělat pivota,“ otočila se na něho. „Pomoc, kde bude třeba. Nevím, jak to půjde, třeba někde bude
víc práce a někde míň. Kdybys byl ochoten se potulovat okolo a popřípadě likvidovat nějaké nepříjemnosti, byla
bych ti vděčná.“
Přikývl. Likvidace nepříjemností, to byl vlastně jeho celoživotní úděl. „Dobře.“
„Jsem strašně ráda, že jsi tady,“ usmála se na něho láskyplně a sevřela jeho ruku. „Ale jsi pěkný mizera, žes to
přede mnou tajil.“
„Taky nemusíš vědět všechno,“ ušklíbl se na ni, než zjistil, že je sledují téměř všichni, kteří ve stanu zůstali, a
očividně si to užívají. „Co tak zíráte, nemáte co…? U Merlina, kdo to je?!“ ukázal vyděšeně na dveře. Všichni se
tím směrem otočili, a tak měl Severus dostatek času sehnout se k Hermioně a ukrást si z jejích rtů jeden vášnivý
polibek. „Uvidíme se,“ řekl jen, když se všichni začali nechápavě otáčet, o co tam vlastně jde. Někteří pochopili
hned, jiní až při pohledu na zardělou Hermionu.
***
Role, která byla Severusovi přidělena, byla ta nejlepší. Nemusel se s nikým u brány hádat, že jsou plány
nepřehledné, ani poslouchat, že jim připravili nepohodlné a nekvalitní zázemí, je málo záchodků, či že strava je
nepoživatelná. Samozřejmě, že si mu stěžovat mohli, ale nikdo se neodvážil. Jeho prací bylo ukotvení jednoho
ze stanů, nasměrování skupinky k VIP stanům a utvrzení, že jim schůzku se slavným Potterem skutečně
nedomluví. Většinou však jen dohlížel na pořádek. Jen sem tam ho pozdravil nějaký bývalý student, několik z
nich si dokonce trouflo prohodit pár slov. Potkal dokonce i několik spolužáků, především těch, o kterých doufal,
že už je neuvidí nikdy.
Našla se však i další osoba, kterou potkat nechtěl, a přesto ji náhle zahlédl, jak se k němu blíží. Nebo ji možná i
potkat chtěl, v tu chvíli vlastně nevěděl. Nevěděl nic.
Zůstali stát proti sobě, tváří v tvář.
„Profesorko,“ pozdravil ji mírným přikývnutím. Jak pozdravit někoho, s kým vás pojí malá milostná historie a
necítit se přitom jako idiot?
Zasmála se. „Nejsi už trochu velký, abys mi tak říkal? Severusi,“ dodala, aby mu dala jasně najevo, co po něm
chce. „Tvoje profesorka už nějakou dobu nejsem. Pokud jsem vůbec někdy byla,“ dodala. Pochopil, že tím
myslela i dobu, kdy se spolu scházeli.
Přikývl. „To jistě. Je to… dlouhá doba.“
„To je… dospěl jsi.“
A vy zestárla, napadlo ho. Tehdy na škole jí bylo nějakých pětadvacet, byla starší a pro něho zakázané ovoce.
Sladké zakázané ovoce. Ale těch třicet let s ní udělalo divy. Nevinnost z očí zmizela, dlouhé husté vlasy prořídly
a okolo očí se vytvořily vějířky vrásek. Nebyla ošklivá, to rozhodně ne, jen… ta její svěžest zmizela. I když si
Severus nedělal iluze, on na tom nebyl lépe.
„A vy jste… vyzrála.“
Zasmála se. „Zestárla.“ Podívala se na něho mile, jako kdyby mu dávala najevo, že jí jeho slova mohou
zalichotit, ale nic nezmění fakt, že ona ví. „Když jsem slyšela, že se podílíš na téhle akci, nevěřila jsem. Za ty
roky jsem toho o tobě slyšela… hodně.“
Přikývl. Bylo mu jasné, co všechno zaslechla. „To hodně lidí.“
„Přišla jsem na pomoc. S dcerou,“ dodala.
Trochu sebou trhl, srdce mu vynechalo tep. Ale v tu chvíli už hleděl směrem, kudy ona. V davu nedaleko od nich
postávala dívka… vlastně už mladá žena. Černovlasá, drobná a svěží jako bývala její matka. S tou přirozenou
krásou a nenápadným charisma, které se okolo ní jemně vznášelo.
Jeho dcera.
„Máte…,“ polkl. Bylo hloupé jí v tuhle chvíli vykat, ale to bylo to poslední, co ho trápilo. „… krásnou dceru,“
dokázal ze sebe dostat.
„Mám,“ přikývla. „A taky chytrou. Jen si nejsem jistá, po kom to má.“
Zahleděl se jí do očí, nebyla v nich výčitka, jen trochu smutku. „Ví… ví…“ Nevěděl, na co se chtěl zeptat, ale
naštěstí i tohle jediné slovo bylo dost.
„Ne.“
„A chceš, aby…“
Otočila se na něho, zkoumavě. „Jen když se tě zeptá.“
Trvalo dlouho, než odpověděl, sám totiž nevěděl, co chce. Chtěl vůbec, aby věděla pravdu? Že on je její otec?
Muž, který ji zplodil zcela neúmyslně, když byl ještě kluk? Někdo, kdo o ní léta věděl, ale nikdy nenašel odvahu
u nich zazvonit? Netušil a netušil ani, zda někdy tušit bude.
„Nemá důvod se mě ptát.“
Žena vedle něho se usmála, pokrčila rameny. „Tak to tak asi má být.“
Ano, tak to tak asi má být.
„Mami?“
Oba dva sebou trhli, když se vedle nich ozval ten hlas. Severus zvedl hlavu a musel použít všechny své špionské
schopnosti, aby na sobě nedal nic znát. Jeho dcera… ne, nebyla obzvláště krásná, na ulici byste se za ní
neotočili, ale byla… prostě byla. Zdědila jeho nos… chudák dítě… i když jen trochu, nebyl tak klenutý, jako ten
jeho. A oči. Sice hnědé po matce, ale tmavé jako ty jeho. A ten zbytek? Prostě takový, jaký ho Merlin stvořil.
„Promiň, zlato, zapovídala jsem se tu. Dovol, abych tě představila. Carol, tohle je Severus Snape, jeden z
organizátorů a také můj bývalý žák. Severusi, tohle je Carol, moje…“ naše „dcera.“
„Těší mě, pane Snape,“ věnovala mu jeden z úsměvů, i když si byl jistý, že je umělý. Věděl, že tý holce je
nějaký starý papaláš ukradený a ač to uvnitř trochu bodlo, věděl, že tak to má být.
„Potěšení je na mé straně.“
Kapitola 78. - Problémy jsou věčné
„HŮLKY PŘIPRAVIT!“ rozeznělo se zesíleným hlasem přes celé bradavické pozemky, na kterých to žilo jako v
rozsáhlém mraveništi. Všichni mravenečci teď však postávali v pečlivě rozdělených skupinkách a čekali na
povely. Přesněji řečeno na povel, na jeden. Na chvíli, kdy měli uvolnit svoji energii, kterou museli zaměřit na
určitou osobu stojící před nimi. Přes ni a její hůlku byla následně energie poslána dalším vedoucím a dalším, až
těch několik posledních vyslovilo pečlivě nacvičenou formulku, která jim konečně měla dopřát návrat
Bradavického hradu. Z něho v současné chvilce nebylo vidět víc než nejvyšší věžička.
„PROSÍM VŠECHNY O MAXIMÁLNÍ SOUSTŘEDĚNÍ A DEJTE DO TOHO VŠECHNO!“
Ozval se opět ten hlásek, několik lidí nervózně přešláplo.
„NA TŘI.“
Nejisté pohledy. O tohle se ještě nikdy nikdo nepokusil.
„RAZ…“
A oni měli pocit, že z dobrého důvodu.
„DVA…“
A teď přijde chvíle pravdy.
„TŘI!“
Z desítek… ne ze stovek hůlek vylétly paprsky magie, které se pomalu proplétaly mezi sebou a zanechávaly za
sebou silnou magickou stopu. Vzduch vibroval magií, která ho naplňovala a vedoucí měli co dělat, aby celý ten
nápor unesli. Nakonec se však magie přeci jen dostala až na místo určení, kde byla těmi nejsilnějšími jedinci
zformována magickou formulkou a vyslána kamsi do hlubin jezera.
Chvíli se nedělo nic.
Dlouhou chvíli.
A poté se voda náhle zachvěla. Zprvu lehce, jako kdyby do ní někdo vhodil kámen. A poté silněji a silněji… až
se všem zachvěla půda pod nohama. Několik lidí vykřiklo, pár jich spadlo na zadek, naštěstí jich nebylo tolik,
aby to výslednou sílu kouzla nějak ohrozilo. A potom… zcela pomalu, jako ve zpomaleném filmu a k údivu
všech se vyčnívající věž začala vynořovat. Víc a víc. Náhle byla vidět okna a ochoz… a dlouhá řada kamenných
cihel… a další okna a… A další a další věže. Celý majestátní hrad ze pomalu vynořoval z hlubin a stoupal víc a
víc. Vše sice obaleno rostlinami a dlouhými chaluhami, oslizlé a mokré, rozbité… ale přesto to byly Bradavice.
„Vydržte!“ ozval se hlas, i když už ne zesílený. Přesto všichni věděli, že držet musí. Už proto, že všichni chtěli
vidět konec tohoto úžasného představení. Jenže to přišlo tak nečekaně, až to hezké nebylo.
Přišlo to bez varování, jako když vám praskne lano. Magický paprsek se povolil, zablikal… a zhasl. A ve stejné
chvíli zhasla i všechna síla, která držela majestátní zámek nad vodou. S hučením jako v parním válci se celá
stavba opět poroučela do hlubin, čímž vytvořila ohromnou masu vody, která se rozeběhla do všech stran. Vysoká
vlna smetla první řady dobrovolníků jako nic.
Poté však nastalo podivné ticho.
Alespoň tak to Hermioně připadalo, když zírala před sebe, do míst, kde ještě před chvíli zely první přízemní
okna Bradavic. Teď se tam však opět rozléhalo prázdné prostranství. A stejnou prázdnotu cítila i uvnitř sebe.
Celá její několikaměsíční práce, hodiny výzkumů a výpočtů přišly v niveč.
Selhali.
***
„Jak je možný, že to nevyšlo?!“
„To kouzlo mělo být správné!“
„Výpočty byly správné, za tím si stojím!“
„Někde chyba být musela.“
„A víš kde, ty genie?!“
„O tom to tu teď není, ne?“
„Snad se toho tolik zase nestalo…“
„Nestalo? Na ošetřovnách leží na 500 lidí, kteří se buď vyčerpali, nebo je smetla ta příšerná vlna. Jen díky
pohotovosti ostatních nikdo neutonul.“
„Dobře, Poppy, my to chápeme, ale to pořád nevysvětluje, proč to kouzlo selhalo!“
Hlasy pokřikovaly jeden přes druhého. Hermiona, Harry, McGonagallová, Lupin, Moody, Pomfreyová, několik
členů bývalého Řádu i Zapovězenců. Ti všichni teď v noci postávali v hlavním stanu a pokoušeli se přijít na
důvod, proč to celé selhalo. Hermiona se dost hlasitě ohrazovala proti tomu, že by kouzlo nebo síla magie byly
špatné. TO byla totiž první věc, kterou po tom celém nezdaru zkontrolovala. A všechno splňovali, tak proč
sakra…?!
Nikdo si ani nepovšiml, že osoba, která se do diskuze vůbec nezapojovala, byl Severus. Jen seděl na konci stolu
a nad něčím usilovně přemýšlel. A očividně nad něčím na míle vzdáleným.
„Tak dost!“ rozhodl náhle Remus a práskl pěstí do stolu, zamračený… naštvaný. Hermiona už začínala chápat,
kde se v něm skrývá ta vlkodlačí část. „Tyhle dohady nikam nepovedou!“
Samozřejmě řekl to, co všichni ostatní věděli, nikdo to jen nechtěl vyslovit.
„Pokud k tomu nemáte nic jiného, než tyhle hádky, myslím, že bude lepší, když to rozpustíme.“
„Remusi, to nemůžeme!“ ohradila se hned Hermiona. „Ty lidi budou chtít ráno vědět, co dělat a…“
„A ty si myslíš, že v tomhle stavu bude někdo z nás schopen něco kloudného vymyslet?“ otočil se na ni příkře a
v tu chvíli dívka pochopila, proč jsou vlkodlaci tak děsiví. A tenhle byl zcela jistě ve své mírumilovné lidské
povaze. „Už tu na sebe hulákáme skoro tři hodiny a nepohnuli jsme se ani o píď, takže pokud má k tomu někdo
co říci… konstruktivního!… udělejte to teď.“
Nikdo nepromluvil. Dokonce i Severus seděl dál na svém místě a nezdálo se, že by je chtěl potěšit nějakou tou
kousavou poznámečkou. Nevypadalo to, že by měl vůbec ponětí, o čem se tam jedná.
„Nikdo?“ prolomil vlkodlak ticho. „Výborně, potom… pokud nemáte námitky,“ pokračoval a náhle už to byla
opět ta milá a nekonfliktní osůbka, se kterou jste si s chutí dali hrnek horkého kakaa, „… bych naši malou sešlost
rozpustil. Sejdeme se ráno, až se vyspíme. Pro všechny to byl dlouhý den a je možné, že po troše spánku přeci
jen nalezneme nějaké řešení. Tedy… v šest ráno zde?“
Nikdo neprotestoval, a pokud, tak jen v duchu. Většina se začala trousit pryč, kromě jedné postavy, která
zmizela, jakmile byl celý happening ukončen. To Severus zmizel za plachtou stanu snad ještě dříve, než bylo
vysloveno poslední slovo.
Remus se zamračil.
„Reme?“ objevila se u něho Alice, s trochu vyděšeným výrazem. Tuhle jeho část povahy moc často nepotkávala
a popravdě stále ještě nevěděla, jak se s ní vypořádat. „V pořádku?“
Lehce se na ni usmál, omluvně. Pochopil, že ji vyděsil. Sundal její ruku ze svého ramene a políbil ji. „V
pořádku.“
„Všimli jste si toho?“ připloužil se k nim Harry. Dneska odpoledne stál v první linii jako jeden z nejmocnějších
přítomných a dost ho to vyčerpalo. Přesto však nedokázal odpočívat. Ztráta jeho moci se však projevila
především na jeho chůzi, která připomínala chromého starce.
„Myslíš Severuse?“ otočil se na něho vlkodlak.
Přikývl. „Vůbec se nehádal.“
„Horší mi přijde, že to vůbec nekomentoval. Za celé tři hodiny ani jediná poznámka? Jediný komentář?“ divil se
Remus. „To se mu ani trochu nepodobá. I na poradách, když mu Brumbál zakázal mluvit, tak si snad
nepomatuju, že by ostatní výstupy alespoň neglosoval.“
„Mě osobně přijde ještě horší, že Hermioně to je očividně úplně jedno,“ přidala se k nim Ginny, která pohodila
hlavou směrem k jejich mladé ředitelce. Ta se právě o něčem dost divoce dohadovala s nějakým zástupcem
ministerstva a nevypadalo to, že by si vůbec povšimla podivného chování svého přítele. Nebo alespoň jeho
nepřítomnosti. „Vidíte? Severus zmizel a ona si toho ani nevšimla. Většinou ti dva na sebe mají radar.“
„Myslíte, že se pohádali?“
Pokrčili rameny, nikdo netušil.
„Jdu to vyzjistit,“ rozhodla se zrzka a vydala se k Hermioně. Ta právě skončila dohadování s ministerským
úředníkem a jako tečku za vším jen práskla listinami na stůl.
„Hermi?“
„CO JE?!“
Ginny vyděšeně o krok ustoupila, chvíli dokonce čekala, že dostane ránu. „Platí u tebe taky, že když štěkáš, tak
nekoušeš? Nenechala jsem se očkovat proti vzteklině,“ dodala.
Starší dívka si jen něco vrčela mezi zuby. „Co chceš? Máš snad nějaký nápad, jak se z tohohle srabu dostat?“
„Myslím, že by ti prospělo na to na chvíli přestat myslet.“
„Jenže to prostě nejde na to přestat myslet!“ ohradila se hnědovláska. „Ginny, vidíš, co se kolem děje? Mám tu
skoro dva tisíce lidí, kteří jsou naštvaní, že to nevyšlo a chtějí vědět proč!“ rozčilovala se Hermiona. „A já to
zatraceně nevím! Nikdo to neví!“
„Tak když to nikdo neví, tak to prostě neřeš,“ snažila se jí klidnit zrzka. „Proč se rozčiluješ nad něčím, co stejně
nezměníš?“
Za tenhle flegmatismus ji Hermiona občas nesnášela.
„Nebylo by lepší řešit něco, s čím máš šanci něco udělat? Jako třeba Severuse?“
„Jenže já s tím musím něco udělat, chápeš?“
„Proč?“
„Protože „nevím“ není odpověď,“ odsekla Hermiona naštvaně. Byla podrážděná, třeštila jí hlava a k tomu všemu
nevěděla, jak z tohohle srabu ven. „Budu to muset projít se Severusem znovu. A s Harrym. Nebo s kýmkoliv.“
„Nemyslíš si, že kdyby odpověď znali, tak už by něco řekli?“
„To nevím, to by se Severus nesměl někde flákat!“
„Ty víš, že odešel?“
„Odešel? Vždyť tu ani nebyl.“
Ginny zamrkala. „Seděl vedle mě.“
Zamračila se. „Nesmysl, to bych si snad všimla, ne? To by přeci něco řekl!“
„Očividně ne.“
„A kam šel?“
„Jak to mám vědět? Já s ním nespím,“ odfrkla si Ginny, ale byla ráda, že Hermiona konečně začala alespoň
trochu vnímat. „Jenže tady to očividně neví ani ta, co s ním spí.“
Hermiona se na ni jen zaškaredila, nerada by jí řekla něco hodně hnusného. „Severus je dospělý, dokáže se o
sebe postarat.“
Zrzka jen pokrčila rameny. „Když ti tahle výmluva ke štěstí stačí a nepotřebuješ vědět, co s ním je…“ nechala
zbytek věty viset ve vzduchu, než se otočila k odchodu.
„A co mám podle tebe dělat?“
„Najdi Severuse,“ řekla jen, „a zatáhni ho do postele.“
***
Do postele ho nakonec zatahovat nemusela, našla ho v jejich přiděleném stanu, jak leží v posteli a nejspíš spí.
Byl oblečený, takže nejspíš usnul velmi rychle. Možná ho bolela hlava, to se mu občas stávalo, zvlášť pokud se
nadýchal nějakých výparů při vaření.
Hermiona se cítila trochu provinile, když si uvědomila, že se o něho skutečně nezajímala, i když se muselo něco
dít, ale nakonec… sama přeci jen měla starostí až až. Nakonec všechny poznámky přeci jen hodila na stůl. Prošla
je snad dvacetkrát a stejně nepřišla na to, kde udělali chybu. Zalezla do postele vedle mužského těla a doufala, že
pár hodin spánku snad její přeplněné mysli uleví. K jejímu velkému zklamání však úleva nepřicházela. A ani
spánek. Ležela s hlavou na polštáři a hleděla před sebe.
Náhle se Severus vedle ní pohnul. Ale tak, jako kdyby se chtěl převalit, spíš způsobem, že se přesvědčoval, že
ona spí. Hned v zápětí vyklouzl z postele a tiše si nazul boty. Možná proto se nesvlékal.
Otočila se akorát ve chvíli, když se vyplížil ze stanu.
Zarazilo ji, že ani nerozsvítil, ani hůlku. Jako kdyby měl strach, že ji vzbudí. Jako kdyby ji nechtěl vzbudit.
Zamračeně na sebe hodila hábit a vydala se za ním. To jeho večerní chování se jí nelíbilo a tohle plížení pryč
ještě méně. Hermionu přepadla myšlenka, že v tom je možná někdo jiný… přesněji řečeno nějaká jiná, ale raději
hned zatřásla hlavou. Neměla jediný důkaz, nehodlala Severuse hned z něčeho takového obviňovat.
I když… co když…?
Vykoukla z jejich stanu. Kam mohl jít? Snad jen na obzoru zahlédla jeho plášť, jak zmizel za rohem. Potichu a
pokud možno co nejrychleji doběhla za ním, než vykoukla za dalším rohem. Nezmýlila se, tu jeho chůzi poznala
i jen za světel loučí. Šinul si to uličkou mezi stany kamsi… kamsi.
Hermiona se vydala za ním. Chtěla působit nenápadně, ale zároveň aby ji nezahlédl. Rozhodně nestála o to, aby
si její nenápadnosti někdo všiml. Přeci jenom netušila, jak by vysvětlovala, že se po nocích plíží za vlastním
přítelem.
Zvlášť, když se za ním plíží na… ošetřovnu?
Hermiona se zamračila. Bylo snad Severusovi špatně? Nějaké zranění, o kterém jí nechtěl říci? Nějaká nemoc,
kterou před ní tajil? Na jednu stranu to možné bylo, ta jeho zamlklost a…
Severus však nevypadal, že by tu měl schůzku s ošetřovatelkou, ani se nezdálo, že by měl v plánu ji vyhledat.
Jeho kroky se zastavily před jedním z plachtami oddělných lůžek, kam nejistě nakoukl. Ale nevešel. Jen
škvírkou hleděl na lůžko osvětlené svíčkou, nezdálo se však, že by měl v plánu byť jen vejít dál.
Hermiona se trochu zamračila. Že by měl Severus nějaké voyerské choutky, to by si snad za tu dobu všimla ne?
A ačkoliv svůj pohled od lůžka neodtrhl, v tomhle nebylo sexuální zaujetí, spíše… starost. Neslyšně se vplížila
za ním a pod jeho rukou se pokoušela zahlédnout, kdo to tam leží.
Severus sebou trhl, zaslechl ji.
Se zděšeným výrazem se zahleděl na svoji přítelkyni, která ho nechápavě pozorovala a v tu chvíli nebyl schopen
jediné slova. Samozřejmě, že ho napadlo něco ve smyslu „není to tak, jak to vypadá“, ale už takhle si připadal
jako hlupák, nechtěl to ještě podtrhovat.
Hermiona na to však nic neřekla. Jen mu věnovala jeden pohled, než mu podklouzla pod rukou a nenápadně
nakoukla. Na lůžku spala mladá dívka, jejího věku, možná o nějaký ten pátek mladší. Viděla z ní jenom profil a
černé vlasy. Jediné, co mohla říci, bylo, že spí. Otočila se zpět na Severuse a věnovala mu jeden tázavý pohled.
On však nevypadal, že dokázal zformovat nějakou kloudnou větu.
„Kdo je to?“ zeptala se.
Vydechl. „Mio, to…“ Zase tu pusu rychle zavřel. Jak jí sakra měl vysvětlit, že má dceru? A že ta dcera je tady?
Přímo tady, dva metry od nich. A že je skoro stejně stará. „Víš… To… Já…“ soukal ze sebe. „Už je to hodně
dlouho a…“
„To je tvoje dcera?“ napadlo ji nakonec a znovu nakoukla za závěs. Barva vlasů by tomu odpovídala, tvar
nosu… s trochou fantazie. A věk? Vlastně nad tím nikdy neuvažovala, ale teď si uvědomila, že o moc větší
věkový rozdíl mezi nimi být nemůže.
Severus konečně našel vyražený dech. „Jak o ní víš?“
Věnovala mu nechápavý pohled. „O kom?“
„O Carol. Kdo ti řekl, že mám dceru?!“ mračil se a uvažoval, kdo všechno to věděl. Jistě, Michaille, ta klepna!
„No… ty.“
Zamrkal. „Já?“ Nechápal. A pochyboval. Nikdy o ní nemluvili, on o ní nikdy nemluvil. Bylo to jeho tajemství.
Takové, se kterým se člověk nesvěřuje. A kdyby se tu dneska neobjevila, ani by se nikdy nesvěřil.
„Ano. Tehdy, když jsme byli zavření u kentaurů.“
Severus si marně trápil paměť. Přeci už nezačínám senilnět!
„Nechal jsi u mě závěť, už si vzpomínáš?“ připomněla a sama se u té vzpomínky zastavila. Měl tehdy alespoň
jeden z nich ponětí, kam tohle povede? Kde skončí od jejich společného obývání jedné chatky? Hermiona se
zamyslela, jestli už tehdy se nezačal rodit alespoň malinký náznak vztahu, ve kterém byli nyní, ale… neviděla to.
Tehdy pro ni byl dospělý muž, profesor… život má asi vážně rád ironii.
Stejně asi jako Severus nemohl uvěřit tomu, že kdysi téhle žábě zcela náhodně prozradil něco ze své minulosti,
co mělo mít teď - o dva roky později - dohru.
„Nevěděla jsem, že se s ní stýkáš,“ promluvila nakonec Hermiona a znovu nakoukla. „Zdědila tvoje vlasy.“
„Nestýkám, dneska ráno jsem ji viděl prvně. A to zcela náhodou.“
„Jak jsi ji poznal?“
„Nepoznal. Kdybych nepotkal její matku, nikdy bych si jí ani nevšiml,“ řekl Severus a na vteřinu zauvažoval,
jestli by to tak nebylo lepší. Kdyby se tu ráno neukázal, nejspíš by profesorku nikdy nepotkal… neměl by ani
ponětí o tom, kdo jeho dcera je a jak vypadá. A jeho život by šel prostě dál.
„Její matka tu je taky?“ divila se Hermiona a na vteřinu se její srdce zastavilo. Sice chápala, že s tou ženou
Severus ve styku nikdy nebyl, zřejmě to byla jen známost na jednu noc, ale přesto… cítila se trochu ohrožená.
Byla tu žena, která Severuse nějakým způsobem zaujala a Hermiona si byla jistá, že vzdělanostně i věkově by se
k němu hodila lépe.
Muž rozpoznal lehký nádech žárlivosti v jejím hlase, ale než se stačila zeptat, pokračovala. „Kolik jí vůbec je?“
Vydechl. „Pokud se nepletu, tak by jí mělo být nějakých sedmnáct, osmnáct.“
Přikývla. „Co se jí stalo?“
„Byla mezi těmi, co smetla voda. Dozvěděl jsem se to odpoledne. Musel jsem ji vidět,“ dodal. Nechápal to,
nezajímal se o ni celou tu dobu. Kdyby se někde zabila pádem ze schodů, nejspíš by to ani nezjistil, ale teď, když
její jméno zahlédl na seznamu zraněných… prostě se musel přesvědčit, že je v pořádku. Po očku sledoval dívku
vedle sebe, ale ta nereagovala. „Zlobíš se?“
„Proč?“ nechápala. „Žes chtěl vidět vlastní dítě? U Merlina, Severusi, přeci ti nemůžu vyčítat něco, co se stalo
skoro dvacet let předtím, než jsme se dali dohromady. A to, že o ní máš zájem, to mi jen potvrzuje, že nejsi
nezodpovědný bastard.“ Vzala jeho ruku do své a sevřela ji. Usmála se. „Ty spíš promiň. Měla jsem si všimnout,
že se něco děje, teď už chápu, proč jsi byl… vyděšený.“
Zamračil se. Tohle rozhodně nechtěl připustit. „Vyděšený?!“
Líbilo se jí, jak se snaží zachovat si vážnou tvář, i když by si už měl zvyknout, že před ní může chodit bez
masky. Jen vzala jeho tvář do dlaní a stáhla si ho dolů k polibku.
„Severusi?“ ozvalo se náhle za nimi.
Odskočili od sebe jako by dostali elektrickou ránu. Mezi závěsy okolo Caroliny postele postávala lehce
rozespalá žena a sledovala je zkoumavým pohledem. Severus stáhl Hermionu trochu za sebe a na zlomek vteřiny
se zatvářil jako školák nachytaný na švestkách. „Ehm… vyrušila jsem vás?“
„Ne, vůbec ne. Jen… chtěl jsem vidět, jestli je Carol v pořádku. Doufám, že ti to nevadí?“
„Vůbec ne,“ zavrtěla žena hlavou. „Je zvláštní vědět, že se o ní zajímá ještě někdo jiný.“
Hermiona se lehce kousla do rtu. Tak tohle je matka Carol? Severusova bývalá milenka? Hermiona si ji řádně
změřila pohledem, ale popravdě neshledala na ženě nic, čím by se jí byť trochu podobala. A popravdě na ní
nenašla ani nic, čím by se jí nevyrovnala. Zcela objektivní zhodnocení. Přesto si nemohla pomoci, aby Severuse
nevzala za ruku a nepostavila se po jeho boku. A to i přesto, že se ji Severus očividně pokoušel skrýt.
Hermiona nevěděla, jestli si toho všiml, ale žena to postřehla rozhodně. A musela se nad dívčiným chováním
pousmát. Nemusela mít představivost, aby pochopila, že tohle je jeho nová přítelkyně. A to nemusela ani slyšet
ty zvěsti, co o téhle dvojici kolovaly okolo. Přesto jí lichotilo, že by ji ta pohledná mladá dívka považovala za
konkurentku, když si svého milence tak očividně hlídala.
„Carol bude v pořádku, nemusíš mít strach. Jen vyčerpání.“
„To jsem rád.“
Nastalo ticho. Nepříjemné.
„Kdybys někdy chtěl vědět víc, víš, kde mě najít.“ Přikývl. „Ale… na ostatním jsme domluveni.“
Ano, věděl, že nechce, aby dceři říkal pravdu, pokud se nezeptá. A on to hodlal respektovat.
„Dobře, dobrou noc.“
„Dobrou.“
Hermiona se na ženu jen usmála a věnovala jí přikývnutí, než žena opět zmizela za závěsy, ale tentokrát za sebou
už řádně zatáhla, aby se mezi závěsy neobjevila ani skulinka.
Severus vydechl. Tohle nebyla ta rychlá kontrolní návštěva, kterou plánoval. Nebyl nadšený, že ho tu Hermiona
našla. A už vůbec, že je tu nachytala…
„Tak, tohle byla Carolina matka?“ nadhodila po chvíli Hermiona. „Jako mladší musela být krásná.“
Našpulil rty. „Snad nežárlíš.“
„Ne, teda pokud nemám důvod,“ vzala ho lehce za límeček a přitáhla si ho k polibku. Jednomu, druhému a…
„Páni, děcka… nechte si to, až nebudou rodiče doma.“
Severus protočil oči, Hermiona zavrčela. Tuhle tu taky nemusela potkat.
„Ahoj, Michaille.“
„Ahoj, Severusku. Byl jsi tu už odpoledne, nečekala jsem tě znovu,“ ušklíbla se další ze Severusových milenek,
která se právě probírala nějakými záznamy. Co to tu sakra bylo? Nějaký vzpomínkový setkání? Oh, jistě, vždyť
sama Hermiona ji doporučila jako jednu z pomocných léčitelek.
Zatvářil se kysele. „Mě lidi většinou nečekají.“
Michaille se ušklíbla. „A už ses rozhodl, jestli budeš na starší nebo na mladší? Teď můžeš porovnávat, kdybys to
chtěl i rovnou prubnout, támhle jsou ještě volný lůžka,“ pronesla jízlivě a ukázala na konec chodbičky. „Přidáš
se?“ vrátil jí stejnou měrou.
„Ani ne, díky. Mě jeden přítel a čtyři děti stačí.“
„Pokud vím, tak máš tři děti.“
„Tak teď už víš i o tom čtvrtým,“ poklepala si na břicho, než si zastrčila tužku za ucho. „Bavte se, děcka.“
Kapitola 79. - Cesty domů
Leželi vedle sebe nazí, stále ještě v milostném objetí. Hermiona si hlavou hověla na polštáři a svírala jeho paži,
kterou okolo sebe měla omotanou jako liánu. Měla by být unavená, protože prakticky celou noc promazlili nebo
promilovali a usnula jen na několik krátkých okamžiků, ale ani jeden z nich únavu necítil. Jen neskutečný klid.
Přijímala jeho jemné hlazení konečky prstů a užívala si tu chviličku neskutečné intimity, která se mezi nimi
vznášela.
Nemluvili. Dneska v noci nebyla slova zapotřebí. I když oba věděli, že k nim nakonec přeci jen dojde.
„Zlobíš se na mě?“ zeptala se Hermiona do ticha.
Severus se trochu nadzvedl a podíval se na svoji společnici. Marně se snažil přijít na to, na co se ho vlastně ptá.
Poslední věci, co si řekli, už zmizely před hodinami v nenávratnu. Vlastně už ani nevěděl, kde jejich rozhovor
skončil a ona se ho najednou ptá… na co sakra?
„Ano,“ odpověděl jen.
Trochu ublíženě se k němu otočila.
„Ale možná se budu zlobit míň, když mi řekneš, o co jde,“ dodal. Rád ji takhle trápil.
Lehce se po něm ohnala. „Šmejde!“
Chytil obě její ruce, neměla proti němu šanci, pokud jí to nedovolil, a přitáhl si ji zase k sobě. „Tak za co že se to
mám na tebe zlobit? Ten seznam je určitě dlouhý, vykradením mého skladu počínaje, ale… cos měla na mysli
teď?“
Hermiona se posadila, stále k němu byla natočená trochu zády, ale pokukovala přes rameno. A to se Severusovi
moc nelíbilo. Řešili v poslední době něco zásadního? Něco, k čemu by se teď chtěla vracet?
„Vážně ti nevadí, že teď nechci děti?“ zeptala se nakonec s pohledem upřeným na něho.
Tohle se jí honilo hlavou? „O tom už jsme se snad bavili, ne?“ zeptal se jemně a stáhl ji k sobě zpátky.
„Já vím, ale… teď s tvojí dcerou… a s Michaille. Jste stejně staří a ona už má zaděláno na čtvrtý mrně a ty
pořád…“ Odmlčela se. „Nechci, abys mi to pak jednou třeba vyčítal.“
Dlouze se na ni zahleděl. „Myslíš, že tak toužím s Michaille pořádat závody kočárků?“ zvedl obočí.
„To neříkám, ale… Dal jsi dost jasně najevo, že bys děti chtěl, a já jsem v tuhle chvíli tvoje jediná překážka k
tomu je mít.“
„Já tě přeci neberu jako žádnou překážku,“ zvedl se, aby se posadil vedle ní. Nevěděl, co jí to popadlo, že
najednou začala řešit tohle téma a ještě tak strašně vážně. Že by setkání s jeho dcerou a bývalou milenkou byla
pro ni taková rána? „Vlastně naopak, v současný chvíli jsi moje jediná cesta, jak k těm dětem přijít. A abych ti
odpověděl, tak znovu a jasně - ne, nezlobím se na tebe. Ano, děti chci, kdybychom si nějaký pořídili, tak bych se
nezlobil, ale tvoje důvody chápu a respektuji je. A pokud tvoje odmítání nebude trvat dvacet let, nemám důvod
na tebe nijak tlačit, ano?“ Dvacet let? Merline, kdo ví, co bude za dvacet let. To už možná bude někde úplně jinde
a vychovávat děti s někým úplně jiným. „A ke všemu, Michaille s těmi dětmi takový náskok nemá. Zatím je to
3:1. To se dohnat ještě dá. I ty čtyři se dají ještě… Jak že to říkáte? Prubnout?“
Zasmála se. Tohle slovo slyšet od Severuse, to bylo prostě… směšný. „Budu si muset s Michaille promluvit a
zastavit ji, protože jestli si pořídí další mrňata, který budeš chtít… prubnout,“ vrátila mu jeho výraz, odkážu tě na
Molly.“
Odfrkl si. „Jedině kdybych byl psychicky nemocný a totálně zoufalý.“
Zasmála se. „Nemáš Molly rád?“
„Nemůžu říct, že bych ji neměl rád, nikdy mi nic neudělala. Ale je na můj vkus trochu moc… familierní.“
„To možná je, ale Molly by byla určitě ochotná ti ty čtyři děti dát. A není o moc starší než ty.“
Tu poslední větu ani nehodlal komentovat. „Když o tom tak přemýšlím, Michaille vlastně nemá náskok čtyři
děti. Když počítám i Atiase, tak 3:1,5.“
Hermiona se na něj zamračila. „Půlky dětí ti fakt rodit nehodlám.“
Usmál se. Takhle to vypadalo, jako kdyby s ním skutečně plánovala mít děti. Severus mohl doufat, že to všechno
není jen sen a oni dva mají budoucnost. Společnou. „Pojď sem.“ Stáhl si ji k sobě, sevřel v náručí a políbil na
čelo. Chtěl ji jenom držet.
Pořád.
Do skonání světa.
Zvedla k němu hlavu, jen ji lehce políbil na rty.
„A mimochodem, Severusi,“ pokračovala po chvíli, „až tě zas bude něco trápit jako dneska… stačí říct, ano?
Nemusíš se v noci plížit z postele. NECHCI, aby ses plížil z postele.“
„Nechtěl jsem tě do toho zatahovat, tohle jsou moje starosti.“
Vzala jeho ruku do své a stiskla. „Severusi, jsme dva, ano? Chci, abys mě konečně začal brát jako svoji
partnerku.“
„Já tě přeci beru jako partnerku.“
„Občas možná, ale ve většině případů mě pořád chápeš jako svoji studentku, jako někoho mladšího, koho musíš
chránit před problémy.“
Severus se nadechoval k protestu. Samozřejmě, že ji chtěl chránit před problémy, vždyť byla mladší, tak
nezkušená a nevinná a…
„Severusi, jsem dospělá!“ přerušila ho pevně, i když klidně. „Prosím tě, začni mě tak brát, ano? Rovnocenní
partneři,“ dodala.
Muž vedle ní se položil zpět na polštář a lehce zkroutil rty. „Hmm… musí tam být to slovíčko rovnocenní?“
„Hej!“ plácla ho po nahé hrudi.
„No uznej, že to z mé strany vyžaduje značná omezení. Mentální, inteligenční…“
„Já tě omezím takovým způsobem, až se ti z toho zatmí před očima,“ vrhla se na něho. Ve chvíli, kdy jí začal její
„péči“ vracet, její smích náhle zcela utichl. „Co je?“ zarazil se, když se mu dívka vysmekla a znovu se posadila.
Očividně rozrušená. „Mio?“
Pomalu se otočila. „Nic… nic se neděje.“ Ale nevěřil jí to, zvláště, když se zvedla a začala se dost ve spěchu
oblékat.
„Hele, hele… mladá dámo, něco jsme si právě domluvili, pamatuješ?“
„Jen… právě jsem si uvědomila, že jsem v noci měla přemýšlet nad tím, jak dostat Bradavice z jezera a místo
toho…“ vydechla, jako kdyby byla znechucená sama sebou.
„Hermiono,“ zoufal si Severus.
„Co?“ otočila se na něho naštvaně. Ale naštvaně na sebe. „Jak jsem mohl být tak pitomá?! Pitomá, pitomá!“
vztekala se, zatímco si nazouvala boty.
Věděl, že teď nemá moc cenu jí to nějak rozmlouvat. Už byla zpátky ve svých pracovních kolejích a Severus
věděl, že pokud se jí postaví do cesty, porazí ho.
„Jen tu, která má spojitost s Bradavicemi, protože to je něco, co jsem pohnojila já.“
-- tady něco chybí. Na co navazuje to „Jen tu…“? Tu koho nebo co? -„Měla jsem vymyslet cestu, jak z toho, a místo toho jsem tu s tebou…grrr, sakra!“
„Hermiono, nad těmi plány jsi předtím strávila půl roku, znáš je zpaměti. Myslíš, že by se teď najednou objevilo
něco, o čem nevíš?“
„Já nevím, možná!“ rozhodila rukama. „Jenže teďka se na mě vrhne na dva tisíce lidí a budou chtít vědět, proč to
nevyšlo, a já jim nebudu schopna odpovědět.“
„Mio,“ začal Severus klidně, i když u toho nasadil tón, který používal ve třídě. „Je velmi nepravděpodobné, že
bys za celou noc dokázala na něco přijít, takže výsledek by byl naprosto stejný, až na to, že teď ses vyspala…
Trochu.“
„A co jim mám teda říct?“
„Prostě lži.“ Podívala se na něho jako na největšího nepřítele. „Merline, neříkej mi, že tě v Nebelvíru nenaučili
ani tohle.“
***
„Chceš říct, že je máme všechny poslat domů?“
„Bez vysvětlení? Už sem nikdy nikdo nepřijde.“
„Copak nikdo z vás nepřišel na to, co bylo špatně?“
Hermiona si jen povzdechla. „Ne.“ Všichni na ni zůstali hledět a čekali, jestli bude pokračovat. Nakonec jí tedy
nezbývalo, než se zhluboka nadechnout a pokračoval. A lhát. „Strávili jsme nad tím celou noc,“ řekla s
pohledem upřeným do dřeva. Měla neodbytný pocit, že jakmile by se někomu podívala do očí, ihned by ji
prokoukl. „Zkoumali jsme kouzlo, znovu propočítávali nutnou sílu…“ strčila do několika listů papíru, které byly
popsány výpočty a dalšími poznámkami, ve kterých se stejně nikdy nikdo nevyznal. Udělala je mezi jejím
ranním „útěkem“ z postele a touhle radou. Takže vlastně nelhala. Ne tak úplně. „Nic, co by vysvětlovalo, kde je
chyba!“
Všichni si vyměnili několik pohledů, jako by čekali, kdo přijde s nějakým spásným nápadem. Nikdo však
nepromluvil. I Severus raději bloudil pohledem po přeplněném stole, než aby musel chytat něčí pohledy.
„No jo, tak to nebudeme prodlužovat,“ ozval se Remus a zvedl se od stolu. „Jdeme rozpustit svoje skupiny,
stejně to je to jediné, na co všichni čekají.“
Zbytek přikývl a začal se pomalu trousit za ním. Téhle akci zkrátka nebyl dobrý konec souzen.
„Moment, vlku, vrať se,“ zarazil ho pevný hlas.
„Co je, Severusi? Máš snad nějaký jiný nápad, co jim říci? Nemůžeme tu ty lidi držet, když…“
„Neřekl jsem, že je tu hodlám držet, ale aby ses vrátil. Vy všichni. Kde jste u Morgany vzali tyhle plány?!“
zabořil prst do mapy Bradavic ležící na stole.
Hermiona si vyměnila pohled s Harrym i ostatními a pokrčila rameny. „V Londýnské knihovně. To je jediné
místo, kde se o Bradavicích dají získat nějaké informace. Všechny ostatní plány a složky byly v Bradavicích.“
„Dost nepraktické, řekl bych,“ pronesl Potter.
Severus přejel pohledem po ostatních. Někdo sice dodal, že s Potterem souhlasí, ale to rozhodně nebylo to, co
chtěl slyšet. „To vám nikomu na těch plánech nebylo nic podezřelé?“
Nechápali.
„Ani tobě, Minervo?“ otočil se na zástupkyni. „U Merlina, žiješ tam skoro čtyřicet let.“
Zástupkyně si lehce odfrkla, než se nahnula přes stůl a prozkoumala plánek. Tedy, spíše si ho přitáhla k sobě
blíž, protože její staré kosti jí nedovolily se víc nahnout. Nebyla však jediná, většina přítomných, kteří měli
alespoň částečnou minulost v Bradavicích, natahovali krky, aby viděli, kde se stala ta osudová chyba.
„Nic tam nevidím,“ podivil se kdosi.
McGonagallová to neřekla, jen po svém bývalém kolegovi vrhla jeden pohled. Nechtěla přiznat, že ani ona tam
nic nevidí. Styděla se.
„Chcete mi říci, že když přijdete do Bradavic, tak jdete přes nádvoří, přes druhé nádvoří a potom hned do Velké
síně? Ne. Přejdete přes nádvoří do Vstupní síně, do Malé síně a potom teprve do Velké síně.“
Všichni se zamračili na plány.
„Ale to přeci nevadí,“ ozvalo se jedno ze zrzavých dvojčat. „Na těch plánech ty prostory jsou, jediné, co se
změnilo, je, že přibylo pár zdí. Ty přeci nemůžou hrát takovou roli.“
„Pane Weasley…“ nadechoval se Severus k přednášce.
„Můžou,“ přerušil ho Minerva.
„Jak.“
„Voda,“ dodala Hermiona, která už sama viděla tu ohromnou chybu, kterou udělali. A měla chuť mlátit hlavou
do stolu. Jak mohla být tak nevšímavá?! „Když se tam postavily ty zdi, tak se uzavřel prostor, ve kterém jsou teď
navíc… tisíce kubických metrů vody. Tisíce kilo navíc, není divu, že to kouzlo nevydrželo. Jak jsem mohla být
tak pitomá!“
„Takže šlo o to, že to kouzlo bylo slabý? Špatně spočítaný?“
„Nemyslím si, že by bylo správné na někoho ukazovat,“ zamračil se Severus. „Nevšiml si toho nikdo.“ Ani já ne.
Možná měla Hermiona pravdu, možná kdyby netrávil tolik času zkoumáním jejího krku, mohl si toho všimnout
dřív. Vždyť ty plány se mu doma povalovaly dobrý týden. V tuhle chvíli však věděl, že pokud by někdo začal
nadávat, vzala by si to Hermiona osobně a dobrý měsíc by s jejím vztahovačným, ublíženým já zase nebyla řeč.
„Teď už ale víme, kde je problém.“
„Nejspíš víme.“
„Takže to máme rozpustit a svolat někdy jindy? Jsem zvědavý, kdo přijde,“ odfrkl si někdo tlumeně.
„Jak dlouho bude trvat to znovu celé přepočítat?“ optala se Minerva.
„To záleží na tom, které všechny místnosti nejsou zakreslené. Přijít na to bude asi trochu složitější.“
Všichni pomalu přikývli.
„OK, tak to jdeme rozpustit.“
„Co to zkusit znovu?“ ozval se mručivě Harryho pomalý hlas.
„Jedna porážka vám nestačí, pane Pottere?“ neodpustil si Severus. „Dal jste se na sado-masochismus?“
„Ani ne, spíš se mi líbí tahat polomrtvý lidi z vody po té, co je tam spláchne obří vlna od ještě obřejšího hradu.
Tahle úchylka se totiž dost špatně uspokojuje.“
Severus si odfrkl, ale nic na to neřekl.
„Tedy… já vím, že… pokud je naše teorie správná,“ mávl k plánům, „tak to kouzlo není dost silné, ale vždyť
drželo. Dobré dvě tři minuty se nám dařilo Bradavice zvedat, teprve potom to… prasklo. Jako provaz, který je
natahovaný moc dlouho. Co když uděláme to, že Bradavice povytáhneme jen o pár metrů a potom je zamrazíme
na místě? Na pár dní. Vyteče voda, co je v horních patrech, trochu se sníží váha a pak to zkusíme znovu. A
znovu a znovu… dokud nebudeme schopni je dostat ven celé.“
V hlavním stanu nastalo ticho. Všichni klouzali pohledy od jednoho k druhému a všichni čekali, kdo pronese
nějakou námitku. Nikoho nepřekvapilo, že se ke slovu přihlásil profesor lektvarů.
„To může trvat měsíce!“
„Spěcháte někam?“
„Pochybuji, že Bradavice někam utečou.“
„A uvědomujete si, že to vůbec nemusí vyjít?“ ozvala se Hermiona trochu skepticky. „To kouzlo nemusí
fungovat vůbec, nemusí se nám podařit hrad zakonzervovat, nemusí…“
„U Merlina, Hermiono, my víme, že si se Snapem vyměňuješ tělesný tekutiny, ale musíte si prohazovat i
skepticismus?“
„Ginevro!“ obořila se na dívku její matka.
Mladá zrzka jí však nevěnovala pozornost. Nevěnovala ji ani těm dvěma vražedným pohledům, které ji
probodly. „Já jsem pro!“ pokračovala místo toho. Nikdo neodpověděl. „Pro to „zkusit to“, ne pro to
vyměňování…“
***
„Tak všichni na tři a dejte do toho srdce!“ rozeznělo se nad pozemky, atmosféra vibrovala napětím. „Raz…
dva… tři!“
Stejný systém, stejné kouzlo a stejná magie jako před několik hodinami, tentokrát však mnohem větší očekávání.
Hermioně se svíral žaludek. Věděla, že pokud se jim to teď nepodaří, už sem nejspíš nikdy nedostane tolik lidí,
kolik přišlo včera. Budou znechucení a otrávení a…
Hrad se pozvolna začal vynořovat, viděli okna ve věžích.
Magie se napínala a stejně tak i svaly všech přítomných. Hermiona měla pocit, že jí za chvíli prasknou čelisti,
jak pevně je svírala. Musí se to povést. Prostě musí! Sakra, už to je moc dlouho. Skončete to. Skončete! chtěla
křičet, ale snad ani toho by nebyla schopna, určitě by jí selhal hlas. A taky se domluvili, že tohle si vezmou na
starost Severus s Harrym a Minervou. Ta měla za úkol nakonec Bradavice ukotvit společně se svým hloučkem
vybraných. Ale už to bylo moc dlouho, příliš dlouho pokoušeli štěstí, určitě to zase praskne a…
„Minervo, teď!“
Zaslechla Hermiona dvojhlasný výkřik jen vteřinu předtím, než oba muži v první brázdě ukončili svá kouzla.
Místo jejich paprsků se objevily jiné, temně rudé, které se obalily okolo věží a zmizely kdesi pod hladivou.
Zvedla se hladina, voda se rozvlnila ve chvíli, kdy do ní vniklo silné kouzlo. Několik lidí z břehu odběhlo dál,
nechtěli si znovu zaplavat.
Nebo tu vodu zvedlo opětovné klesání hradu?
V tu chvíli nikdo nevěděl, dlouhé vteřiny jen sledovali vlny narážející na břeh i na sebe navzájem. Teprve poté,
když se vody uklidnily, mohli se přesvědčit - okna stále byla vidět, hrad zůstal na místě.
A v tu chvíli přišla další vlna. Euforie.
Celé bradavické pozemky začaly tleskat a hvízdat a výskat a skákat a líbat se. To poslední v případě Hermiony a
Severuse. Harry ani nestačil postřehnout, jak kolem něho dívka proběhla a vrhla se do náruče svému příteli,
kterého div neskolila na zem. Tedy skolila. Severus její náhlý výpad neustál a zcela znavený ze silného kouzla se
poroučel na zem. Jindy by sice pronesl něco hodně kousavého za to, do jaké nelichotivé situace ho dostala, ale
teď mu to bylo jedno. Stejně slaví všichni a oni dva měli na trochu euforie také právo.
Vždyť oni to dokázali!
***
Oslavy nebraly konce. Dlouhé hodiny se slavilo, veselilo a pilo. Samozřejmě, že to bylo jen malé vítězství, ale
vítězství to bylo. Mohli jen doufat, že na konci těch desítek malých vítězství bude stát to jedno velké - Bradavice
zpět na břehu jezera, ne v jeho hlubinách.
Každý oslavoval po svém. Hermiona například tak, že se schoulila do křesla v hlavním stanu a upíjela horké
kakao. Po tom ranním úspěchu z ní opadla strašná tíha, v tu chvíli by i přísahala, že umí létat. Teď, po několika
hodinách a kolečku po celých pozemcích, však měla pocit, že pokud by jí někdo podal polštář, ustlala bych si
klidně na zemi uprostřed stanu. „Mio.“
Trhla sebou, usnula snad?
„Běž si lehnout,“ doporučil jí Severus.
„Nejsem unavená.“
Zkřivil tvář. „Jistě, to Morganě tu už dobrých deset minut padá hlava. Tobě rozhodně ne.“
„Nemůžu teď odejít, ještě tu je spousta práce.“
„Je vědecky dokázáno, že práce nemá nožičky a proto neuteče,“ přitáhl si ji do náruče. Věděl, že při objímání je
dívka povolnější a lépe se přesvědčuje. A taky tady ve stanu nebyl nikdo, kdo by už neviděl alespoň nějaký
projev jeho náklonnosti. I když to pořád neměl rád. „Takže nezlob, a…“
„Michaeli?“
Zamračil se. Sakra, to nezná jeho jméno? To překvapené zvolání však nepatřilo jemu, ale nějakému muži, který
se objevil ve vchodu do stanu a právě nabízel dívce svoji vítající náruč. „´Ermiono.“
„Michaeli, tak ráda tě vidím!“ vítala se Hermiona s tím vysokým mužem. S velmi pohledným mužem, pomyslel
si Severus mrzutě, ale ve chvíli, kdy se ten cizinec k Hermioně nahnul a vtiskl jí dva polibky na každou tvář,
začal vidět rudě. Samozřejmě, že věděl, že Francouzi mají tenhle příšerný zvyk olíbávat každého na potkání, ale
to neměnilo nic na faktu, že se mu to nelíbilo.
„Ajaj, můj věštecký šestý smysl mi říká, že budou problémy,“ neodpustila si Ginny tlumeně, když kolem nich
Severus proplachtil.
„Dovolíte?“ objevil se muž Hermioně po boku až nadskočila. Ten jeho tón mrazil jako zábradlí v zimě.
„Ehm… Severusi, tohle je Michael Duller, jeden z Ronových léčitelů.“
„Těší mě,“ pronesl Severus, i když mu to nikdo ani na vteřinu nevěřil. „I když pokud jste Weasleyho léčitel,
nevím, proč mi tu oblizujete přítelkyni.“
Ginny kdesi za ním tiše hvízdla, než se otočila k Harrymu. „Řekl právě Snape to slovíčko na p?“
„Taky jsem se asi musel přeslechnout.“ Nebyli jediní, kdo to malé divadélko sledoval. Vlastně celý stan, Lupin s
Alicí, McGonagallová, Weasleyovi… všichni čekali, co z toho bude.
Francouz jen zvedl obočí. „La petite-amies?“
„Oui,“ přikývla Hermiona a nechala se od Severuse obejmout. Sice jí tenhle jeho výstup vadil, ale věděla, že
pokud by ho teď odstrčila, vzal by si to osobně. „Severus Snape, můj přítel.“
„Těší mě,“ Od něho to alespoň znělo uvěřitelně. „A Hermiony si važte, je to skvělá holka.“ Ne, vůbec to neznělo
jako věřte mi, zkusil jsem si ji sám .
Jenom to tak Severus asi pochopil, protože si dívku přitáhl ještě těsněji a věnoval muži jeden ze svých slavných
šklebů. „Já vím, proto si ji hodlám nechat.“
Hermiona se raději snažila tvářit, že tam není. Severus se nemusel tvářit jako majetnický bůh pomsty a Michael
sakra nemusel dávat najevo, že spolu něco měli!
Mezi trojicí se rozhostilo nepříjemné ticho.
„Co tu vůbec děláš? Zůstaneš? Nedáš si čaj? Nebo něco ostřejšího?“
„Víno, pokud mohu poprosit.“
Hermiona se na něho usmála, než se otočila ke stolu, oči na vrch hlavy. „Tak to já si dám něco ostřejšího,“
dodala pro sebe.
„Tak co tě přivádí do Anglie, Michaeli?“ zeptala se Hermiona nakonec, když se konečně všichni usadili ke stolu.
„Práce samozřejmě. A taky ten tvůj kamarád. Myslím, že je načase, aby se vrátil domů.“
Všichni vydechli.
„Opravdu? Myslíš, že už je schopen?“ vydechla Molly.
„Nevím, jestli zrovna schopen, jeho mozek stále mívá poněkud nepříjemné zkraty, ale neřekl bych, že bychom
pro něho mohli udělat více. Vím, že to je dost narychlo, ale pokud nebudete proti, poslal bych vzkaz, aby ho sem
hned večer přemístili.“
„Ještě dneska?“
„Proč ne?“ pokrčil rameny. „Jeho stav už to nijak neovlivní, i když bych doporučoval nějaké místo, které dobře
zná. Na přemístění sem ho budeme muset uspat a bylo by vhodné, kdyby se neprobudil v cizím prostředí.“
„Vezmeme ho do Doupěte, samozřejmě,“ přikyvovala hned matka a svírala manželovi dlaň. Jen vidina, že se její
chlapeček vrátí domů, jí vháněla slzy do očí. „Pořád tam má svůj pokoj.“
„Ano, to by bylo nejlepší. Měl bych vás upozornit, že jeho paměť je… promiňte mi ten výraz… trochu jako
ementál. Někde vzpomínky jsou, jinde ne. Sami víte, koho z vás na návštěvách poznal. Jeho starší vzpomínky na
dětství jsou poměrně kompletní, ale s postupující dobou řídnou. Také má poměrně vážné nedostatky v chápání
časové posloupnosti a občas v některých logických procesech.“
„Logické procesy?“
„Například mu nedochází, že když rozbije skleničku, že potom budou střepy. Ví, co to jsou střepy, ví, že se dá
sklo rozbít, ale nedá si ty dvě věci do souvislosti,“ vysvětloval Francouz.
Severus viděl, jak se Hermiona na své židli zavrtěla a složila hlavu do dlaní. Rukou, kterou měl položenou na
opěradle její židle, odhrnul vlasy z jejích zad. Trochu jako pohlazení. „V pořádku?“ zašeptal.
Věnovala mu slabý úsměv. „Jo. V pohodě. A co Astia?“ otočila se na Michaela.
Trochu si povzdechl. „To je ta jeho přítelkyně, že? V tom by mohl být trochu problém, protože… jak už jsem
řekl, tak věci z posledních let jsou na tom v jeho paměti nejhůře. Co jsem se snažil poptávat, tak vzpomínky na
ni nejsou… žádné.“
Hermiona jen sevřela oči. Neříci Astie, že Ron žije, je jedna věc. Ale říci jí, že žije, ale že si na ni nepamatuje, to
je věc druhá. A snad ještě horší.
„Je samozřejmě možné, že pokud by se střetli, že by to napomohlo jeho paměti se vzpamatovat, ale… záruka
není.“
Náhle se vedle nich zhmotnil průzračný patron. Jelen se prodral přes plátěnou stěnu stanu, než se hluboce uklonil
a opět se rozplynul.
„A, zdá se, že už jsou taky,“ řekl Michael.
„Kdo? Ron? Řekl jste, že musíte teprve poslat zprávu,“ divila se Molly.
„To sice ano, ale věděl jsem, že neodmítnete,“ věnoval jí šarmantní úsměv, než všichni společně vyšli na
pozemky. Molly s Harrym a Hermionou v čele, celí natěšení, až opět spatří svého přítele. Ten však jen ležel na
velkém vznášejícím se lůžku a zabalený do dek spal. Pobledlý a stále ještě trochu pohublý, ale rozhodně živý. A
konečně doma.
A nebyl sám, kdo se vrátil domů. To poznal hlavně Harry, když si pořádně prohlédl Ronovu ošetřovatelku.
„Nymfadoro?“
Mladá žena se na něho jenom usmála. „Ahoj, Harry.“ Hned vzápětí se však musela přivítat i s dalšími členy a
předat nemocného do rukou Michaela. Ten se potom společně s Weasleyovými přenesl do Doupěte, připravit vše
na Ronovo probuzení.
„Nym, tak strašně ráda tě vidím,“ skočila jí ještě Ginny okolo krku. „Strašně ti to sluší,“ dodala ještě. „Zůstaneš?
Nebo se zase ztratíš?“
„Pár dní nejspíš zůstanu.“
„Super,“ mrkla na ni zrzka, „tak se ještě uvidíme. Jdu za bráchou.“ Ještě na ni zamávala, než se rozběhla za
ostatními, aby se s nimi přemístila. Ještě předtím však stačila šťouchnout do Harryho. „Tak běž ne,“ kývla k
příchozí ženě a věnovala mu šibalský úsměv.
Nechápavě za ní hleděl. Bylo to snad požehnání? Ano, s Ginny se scházel, ale připadalo mu, že to spolu spíš
táhnou, než že spolu chodí. Nechtěl ji nikdy urazit, svým způsobem ji miloval, ale vždycky mu přišla trochu jako
větroplach. Nespoutaná a nespoutatelná.
„Ehm… ahoj.“
Trhl sebou, neslyšel Nymfadoru přijít. „Ahoj. Ehm… máš se?“
„Jo… tak nějak. Fajn.“
Zase to trapné ticho.
„Sluší ti to.“ Prostě to z něho vypadlo a myslel to vážně. I když už viděl desítky jejích podob, takhle se mu moc
líbila. Její tvář, jen trochu zvýrazněné pihy na nose a vlasy sestříhané na delší mikádo. Jednoduché a vkusné.
„Ehm… děkuji. Michael mě k tomuhle v podstatě… dokopal,“ sevřela zkrácený pramínek vlasů.
Harrymu pokleslo srdce. „Aha, takže vy spolu…“
„Jo, my spolu,“ přikývla Tonksová.
„Aha.“ Nic jiného na to nedokázal říci.
„Pracujeme, jsem chtěla říct.“
Harry stále přikyvoval, než si uvědomil, co řekla. „Cože? Takže vy… ty… Vídáš teď někoho?“
„Ne. A ty?“
Nemohl si pomoci, ale otočil se přes rameno do míst, odkud se přemístila Ginny. Měl by asi rozvažovat, než
něco odpoví, ale než se stačil vůbec zamyslet, odpověď z něho vypadala sama. „Ne. Asi ne.“
„Asi?“
Pokrčil rameny. Tohle se dost špatně vysvětlovalo. Zůstali tam stát, v tichosti. A nepříjemné atmosféře.
„Chyběla jsi mi,“ řekl nakonec. Ale nepodíval se na ni, vlastně ani nechtěl, aby to slyšela.
Zasmála se, hořce. „Harry, byl jsi to ty, kdo mě opustil. A to dost nevybíravě, jestli chceš znát můj názor. Víš,
jak to tenkrát bolelo? Jak to bolí pořád? Tvrdil jsi, že to je proto, že si tě nezasloužím, ale vůbec jsi nechtěl
slyšet, co jsem si myslela já, jen…“
Další slova už se nikdy nedostala na světlo světa, v další chvíli totiž ty její vyčítavé rty umlčel.
Kapitola 80. – Vítej doma
Ronovy první dny v Doupěti byly poměrně složité. Jeho mozek na nové prostředí a lidi reagoval zmatkem a
několika zkraty. Jak jinak nazvat, když našli Rona uprostřed noci na zahradě, kde narážel do stromu se slovy, že
se nemůže dostat na nástupiště 9 a 3/4 . S postupujícími dny se však všechno začalo ustalovat a několik záblesků
vzpomínek se začalo týkat i období po útěku z Bradavic. Šlo skutečně o střípky, žádný nezapadal do celku.
A oni věděli, že je třeba s tím něco udělat.
Harry si totiž uvědomoval, že jeho nejlepší přítel je v tomhle stavu kvůli němu, a byl rozhodnutý mu pomoci, ať
ho to bude stát cokoliv. A jít prosit Snapea byla jedna z těch menších věcí.
A potom tu najednou všichni seděli. Celé bývalé Trio společně s bývalým nenáviděným profesorem u něho
doma a popíjeli čaj. Ron se stále trochu užasle rozhlížel okolo.
„Tak tady teď žijete, profesore?“ zeptal se poněkolikáté.
„Ano, pane Weasley,“ odpověděl oslovený trpělivě.
„Hustý,“ zhodnotil Ron ručně vyřezávané trámy.
Alespoň něco se nezměnilo.
„Koukni Hermiono, viděla jsi ty nohy od stolu? To jsou jako drápy chiméry, podívej se!“
„Rone, žiju tu už pár měsíců, všimla jsem si,“ pousmála se nad jeho dětinskostí.
„Ty tu žiješ?“ podivil se.
Hermioně trochu povadl úsměv. Střelila pohledem po Severusovi, jako by se ujišťovala, že to může říci. Nic k
tomu neřekl a tak se vrátila pohledem zpět k zrzkovi. „Ano, Rone, žiju tady,“ řekla významně. Dokonce se i
natáhla a sevřela Severusovu ruku, která ležela na stole. Muže tím trochu překvapila, ale po chvíli jí sevření
oplatil.
„Super. Ten dům je fakt fajnovej. Jste hodnej, že jste tu Hermionu nechal bydlet, profesore,“ nadhodil znovu
Ron, než se napil čaje.
Ostatní tři si jen vyměnili pohledy.
Zrzek očividně vůbec nic nepochopil.
„To je ta neschopnost dávat si dvě a dvě dohromady,“ naklonil se k ní Harry, když se Severus zvedl od stolu.
„Myslíš, že kdybych mu to řekla přímo, tak to pochopí?“ vrátila mu.
„Pochopí. Ale… nepochopí,“ dodal ve smyslu, že by to nejspíš neakceptoval. Neměli však čas to vyzkoušet,
protože se Severus ozval ode dveří. „Návštěva je tady.“
A je to tady.
Chvíle, na kterou Hermiona i Harry čekali. I Severus. A vlastně i Ron, jenže ten o tom nevěděl.
„Pane Weasley, doprovodíte nás na zahradu?“ pokynul zrzkovi.
Ten se jen podíval po svých přátelích pro ujištění. Přeci jenom jim věřil víc, než tomu netopýrovi. Když však
přikývli, vydal se na zahradu. Nikoho však neviděl. Teprve když došel před budovu, křoví nedaleko něho se
zakývalo a vypadl z něho malý tvoreček. Rozchechtaný malý faunek, který vítězoslavně svíral nějakou podivně
kvetoucí rostlinku.
„To je moje…“ začal Severus zděšeně, ale Hermiona ho zarazila pohybem ruky. V duchu zaúpěl nad svojí
vzácnou, jednou za deset let kvetoucí květinkou, a stáhl se zpět na verandu. To bude moci vyřešit potom.
Ron se zvědavě díval na dítě, které se před ním najednou objevilo. Přišlo mu zajímavé, věděl, že faunové jsou
velmi zvláštní. Vznikali zkřížením lidí a kentaurů a k tomu moc často nedocházelo a…
Křížení lidí a kentaurů?
Kentaurů?
Zamračil se.
I dítě se teď najednou na něho začalo dívat trochu podezřívavě. Tohohle muže tu ještě nevidělo a rozhodně to
nebyl jeho milovaný kmotr. Proto se raději hned stáhl mámě mezi nohy, jakmile se Astia objevila na zahradě. Za
ruku vedla jeho o pár minut staršího bratra a na tváři se jí usadil podivný výraz.
Plný očekávání.
A strachu.
Nikdo se ani nepohnul.
Ron se zamračil. Kdesi uvnitř měl nesmírný pocit, že mu něco uniká. Že se děje něco skutečně důležitého, co
jeho mysl nebyla schopna pochopit. Hleděl na mladou dívku před sebou a měl neodbytný, všetečný, nechutný
pocit, že… znám ji? Byl si téměř jistý, že ano. Jen vědět odkud. A proč.
Jedno z těch dětí, které se k ní tak tiskly, se najednou rozešlo k němu. Nebyl to ten klučík, co svíral květinu, ale
jeho bratr. Pomalu a obezřetně udělal několik kroků vpřed, než se otočil na matku. Možná, aby mu to schválila,
možná aby se přesvědčil, že tam pořád je a hlídá ho.
Zrzek ho sledoval. Byl mu něčím neskutečně povědomý, i když věděl, že ho v životě nemohl vidět. Ne, kdepak.
Tomu tvorečkovi mohlo být nanejvýš přes rok a v té době on ještě ležel v hibernaci kdesi v dračí sluji. A
přesto… ty rysy tváře, oči, vlasy a srst na nožičkách. Tuhle barvu vídal u svých bratrů i otce. Bylo to jako by…
No tak, vzpomeň si!
Měl vztek, sám na sebe. Na svoji děravou hlavu, která mu nebyla schopna pomoci. Už z toho důvodu, že mu ve
spáncích pulzovalo a on měl pocit, že se mu lebka rozskočí. Musel si dřepnout a schoval hlavu do dlaní, aby se
mu nerozskočila. Strašně to bolelo. Za zavřenými víčky se mu míhaly obrazy, o kterých ani nevěděl, jestli patří
jemu nebo někomu jinému. Byly to sny? Nebo vzpomínky? Nebo prostě jen zmagořil?
Netušil nic z toho.
Trhl sebou.
Dotkla se ho dětská ruka. To dítě náhle stálo přímo před ním a natahovalo k němu svoji dětskou ručičku. Sice
sebou trhlo, když se ho Ron lekl, ale neustoupilo. V jeho očích byla odhodlanost a zvědavost. A on náhle tušil…
ne, vlastně to věděl skoro jistě, i když netušil jak… že hledí do svých vlastních očí.
Opatrně natáhl ruku. Dotknul se té dětské tváře. Lehce prsty zajel do vlasů. Tohle byl jeho… syn?
Synové, uvědomil si, když k nim dorazil i druhý malý zvědavec. Ten se na něho díval trochu víc podezřívavě,
ale nohy jeho matky mu poskytovaly dostatek bezpečí. Jeho matka.
Ron se postavil a prohlédl si ženu před sebou.
Neznal ji, a přesto si byl jistý, že ano. Připadala mu tak známá a tak… krásná. Jen si vzpomenout…!
„Ti…o?“ vypadlo z něho nakonec. Ani nevěděl, jestli ta zkrácenina jména, která mu blikala v hlavě, patřila k
téhle ženě, ale potřeboval to zkusit. A když se náhle ocitla plačící v jeho náručí, snad mohl i doufat, že se strefil.
Hermiona, sledující to všechno z verandy, jen popotáhla. Slzy se jí koulely po tvářích už dlouho, ale zatím
naprosto neslyšně. Náhle se jí však z krku ozval vzlyk, který se prostě skrýt nedal.
Oba muži stojící před ní se na ni otočili s výrazem, jestli to myslí vážně, že tu takhle štká jako filmová herečka.
„No co?“ obořila se na ně a snažila se tvářit tvrdě. S tím uslzeným obličejem to ale moc nešlo.
***
Následující dva týdny utekly v takové rychlosti, že je nikdo ani vlastně nestačil postřehnout. Hermiona
pokračovala ve vytahování Bradavic, což znamenalo neustálou snahu sehnat dostatek lidí. Nekončící maratón,
během kterého nahnala každé tři dny na bradavické pozemky na 2000 dobrovolníků, kteří byli ochotni věnovat
trochu času i své magie. S každým pokusem a metrem, o který se Bradavice posunuly, to však bylo složitější.
Lidská schopnost pomáhat byla skutečně omezená. Hermiona tak musela hledat jiné cesty, jak sem lidi dostat.
Cesty typu koncert Sudiček, autogramiáda Lockharta a dokonce se uchýlila i k tomu vyškemrat na Harrym jednu
jeho autogramiádu.
Nechtěl, za Morganu nechtěl!
A nejhorší bylo, že Hermiona vlastně taky ne. Věděla, jak Harry svoji popularitu nenávidí, ale přesto se přistihla,
jak klečí před jeho křeslem a šmrdlá o sebe dlaněmi v mlčenlivém prosícím gestu. Dokonce použila i svůj štěněčí
pohled, který si schovávala pro Severuse, protože zjistila, že na něho má neskutečně kladný účinek.
„Fajn, tak jo, ty vyděračko!“ prskl na ni Harry, i když měl nohy přitažené nahoře na křesle - úspěch s jeho
bolavými zády a klouby - jako by měl strach, že mu snad bude ještě oblizovat nohy. To přeci štěňata dělají, ne?
Tohle byl skutečně úspěch, rozhodně největší z akcí na obnovu Bradavic. Mohli se o povytažení pokusit
dokonce dvakrát, tolik měli nashromážděné síly. To však nic neměnilo na faktu, že Bradavice zely ještě hluboko
pod hladinou. A Hermiona věděla, že jejich skutečné obnovení bude běh na hodně dlouhou trať.
Jenže ona se nehodlala vzdát.
A tak se Bradavice pomalu ale jistě objevovaly zpět nad hladinou a oni mohli s každým dalším metrem zkoumat,
jaké poškození způsobila tehdejší bitva i měsíce strávené pod vodou. A potom se stalo něco neočekávaného.
Mělo to být jen další setkání, které je přiblíží o metr víc k jejich cíli. Zbývalo jim ještě dobrých dvacet metrů. Už
sice viděli dolní okna, ale i se schodišti to byl ještě kus cesty před nimi. Náhle však jako by kouzlo bouchlo,
ozval se zvuk, jako když praskne žabka a hrad vyskočil z vody jako nafukovací balónek. Mnoho kouzelníků
skončilo na zemi, protože tak rychlé uvolnění zkrátka nečekali a měli skutečně štěstí, že byly vytvořeny bariéry
proti vodě z jezera. Tahle vlna totiž byla mnohem vyšší než ona tehdy v první den jejich pokusu.
Ve chvíli, kdy se všichni vzpamatovali a ujistili se, že nikdo nebyl vážně zraněn, nastalo ticho.
A potom výbuch nadšení.
Bradavice seděly na útesu nad jezerem, jako tomu bylo po celá staletí. Jak tomu mělo být.
***
Severus stál na kraji pozemků a rukou opřený o strom pozoroval hrad před sebou. Za jeho zády probíhaly divoké
oslavy velkého úspěchu, ale on neměl chuť slavit. On na rozdíl od ostatních věděl, co je teď čeká. Ta nejhorší
práce. Ne nejnáročnější, ani nejtěžší, ale… nejhorší.
Projít Bradavice a zjistit škody.
Projít Bradavice a najít těla.
Tedy spíš to, co po nich zbylo. Severus netušil, zda byla těla uvnitř nějak zakonzervovaná, aby nepodléhala tlení,
magie dokázala mnohé. Ale ať tam zítra naleznou mrtvá těla nebo jen pozůstalé kosti, nebylo to něco, na co se
těšil. A zvláště jedno tělo nechtěl najít.
„Severusi?“
To jeho přítelkyně se k němu blížila poněkud rozvážným krokem. Poznal na ní, že je trochu nejistá a unavená z
posledních dní. Ale dnešní úspěch jí jistě vlil novou sílu do žil.
„Děje se něco?“
„Ne, mělo by?“ otočil se k ní a přitáhl si ji do náruče.
„Neslavíš.“
„Slavím,“ opravil ji. „Mám tu svoji vlastní malou oslavu.“
Nehodlala se hádat, už se naučila, že Severus zkrátka není příliš společenský člověk a už jen fakt, že tu zůstal a
neodešel domů, byl úžasný. A za to ho milovala.
Spokojeně se mu stulila do náruče a nechala se obejmout jeho velkými pažemi, pohled upřela na hrad. Nad
špičkou severní věže zářil měsíc, za pár dní bude úplněk. Hermiona však měla pocit, že to není to, co Severuse
trápilo.
„Myslíš, že se nedostaneme dovnitř?“ zeptala se po chvíli.
„Proč myslíš?“
„Já nevím, třeba tam jsou nějaká další bezpečností opatření.“
„Nemyslím si, že v tomhle bude problém,“ odvětil s bradou opřenou o její hlavu.
„Tak co…?“
„Mám strach, co tam najdeme.“
Aha, už chápala. „A… nešlo by to nějak obejít? Kouzlem, nebo tak?“
„Nešlo. A i kdyby… to by si nezasloužili.“
Přikývla. „Přála bych si, abych mohla nějak pomoci.“
Lehce vzal její tvář do dlaní a políbil na rty. „Můžeš. Pěkně Bradavicím zítra oběhej nutná potvrzení. Věř mi,
že s administrativou je větší boj, než jaký povedeme my.“
***
„… to, co uvidíte v následujících hodinách, si nejspíš budete pamatovat do konce života, i když se budete snažit
zapomenout. Proto prosím všechny se slabým žaludkem, aby dobrovolně a včas opustili řady,“ Severus obcházel
zástup dobrovolníků, kteří se nabídli k čištění Bradavic. Byli to většinou starší chlapci a muži, což ho potěšilo.
Nerad by ještě vynášel zemdlené ženy ven. I když měl neblahé tušení, že někoho budou vynášet tak jako tak. „Je
velmi pravděpodobné, že uvnitř nalezneme těla. Lidi, které jste znali, vaše spolužáky, možná i kamarády.
Naleznete jejich těla nebo to, co po nich zbylo. Očekáváme však na padesát těl.“
Přejel všechny pohledem. Někteří zbledli, jiní se snažili tvářit statečně. Zezelenali však stejně.
„V současné chvíli nemá nikdo z nás tušení, jak to uvnitř bude vypadat. I v případě, že těla nenalezneme,
připravte se na to, že vnitřek hradu je v současné chvíli nadmíru nebezpečný. Je možné, že byla porušena statika,
schodiště, zábradlí… zkrátka vše. Je také pravděpodobné, že vnitřek bude pokrytý řasami a bahnem, bude to
tedy zatraceně klouzat. Pokud už tedy nebudete při prozkoumávání používat hlavu, používejte alespoň hůlku.“
Odmlčel se.
„Všichni se budou držet ve skupinách minimálně po čtyřech. Zvolíte si vedoucího a ten bude odpovídat za členy.
Nikdo se od skupiny nevzdálí, nikdo se nevzdálí na dohled od jiné skupiny. Nikdo, opakuji nikdo, se tam nebude
potulovat na vlastní pěst! Stále nevíme, jak je hrad stabilní a já rozhodně nestojím o to, aby se někdo z vás
zařadil do úmrtních statistik. Každý, kdo vstoupí do hradu, se zapíše támhle u slečny Greenové, každý, kdo z
hradu odejde, se odepíše. Musíme vědět, kolik lidí je uvnitř. Je to všem jasné?!“
Nikdo neřekl ani popel.
„Jasné?!“ štěkl znovu.
„Jasné,“ zamručeli sborovně.
Snape zavrčel. „Proč u Merlina nemůžu strhávat alespoň body?!“
***
Bránu ani otvírat nemuseli, už ve chvíli, kdy se přiblížili, se poslední kusy masivního dřeva s vrzáním poroučely
k zemi. Jeden z posledních kousků zůstal viset na horním pantu kdesi vysoko nad jejich hlavami. Bylo jen
otázkou času, kdy odpadne i tento kus.
To, co zahlédli za branou, však nevypadalo o nic lépe. Vstupní hala vypadala jako místo po staletí skryté v
hluboké džungli. Až na to, že ze stropu nevisely liány, ale usychající řasy. Všude okolo stékala voda, která v
malých potůčcích nebo kapkách utíkala po stěnách a končila v kalužích tvořících se na bahnité podlaze. Ta byla
pokrytá dobrými dvaceti centimetry hustého mazlavého bahna, ve kterém se na několika místech vytvořila
jezírka se zbytkovou vodou a občas i několika pozůstalými rybami, které se marně plácaly v boji o přežití.
Kus dřeva visící na pantech zaskřípal a s plesknutím dopadl do bahna.
„To to pěkně začíná,“ pronesl kdosi ze zadní řady. Vyslovil to, co si všichni mysleli.
Harry se na něho otočil, ale nijak to nekomentoval. Místo toho se vydal dopředu.
„Pottere, co to…?“ začal Snape. Chtěl ho napomenout, že hnedka začal porušovat pravidla, ale nakonec se
zarazil. Vzduch kolem něho, jako kdyby naplnila jiskřící magie. Potterova magie.
Bylo to zvláštní, ale Harry náhle pocítil k tomu nehostinnému místu zvláštní sympatie. I Bradavice náhle
vypadaly jako předčasně zestárlá tvář. Stejně jako on. Zrezivělý a s ušpiněnou duší skrytou pod nánosy bahna. S
nadějí, že ji někdo uklidí… nebo taky ne. Vždycky tohle místo miloval, ale teď… připadal si tu správně. I vodě,
která mu začala skapávat do vlasů, nastavil tvář, jako kdyby to byla tekutina, která mu má navrátit mládí i
ztracené roky. „Jsem doma,“ zašeptal.
Všichni na něho hleděli trochu jako na blázna, ale nikdo se neopovážil tuhle chvíli prolomit. Možná za to mohlo,
že to je Chlapec-který-ke-své-smůle-přežil, nebo proto, že v tom okamžiku bylo něco doslova magického, co
zkrátka nešlo přerušit.
„Výborně,“ otočil se nakonec Severus ke skupině, „všichni si teď zakouzlí boty, aby byly odolné vůči vodě.
Pokud znáte nějaké kouzlo, které by vám pomohlo pohybovat se zde bez toho, abyste se rozplácli při prvním
kroku…“
Nevillovi v tu chvíli podjela noha a on si dřepnul do bahna, až to mlasklo.
„… ano, přesně tak. Děkuji za ukázku, pane Longbottome.“ Některé věci se zkrátka nemění. „Dvě skupiny
doprava, dvě doleva. Vstupní síň zatím nikdo neopustí.“
Opustit snad ani nešla, jenom dostat se o dva metry dál byl nadlidský úkol. První odvážlivci, kteří se odvážili
vykročit, zůstali zaboření do mazlavého nánosu a v tom lepším případě přišli jen o boty. V tom horším je museli
ven vytahovat div ne násilím. Nejhorší bylo, že pokud se jim podařilo ho vytáhnout, velmi často sami skončili
zaraženi zadkem do bahna. Takový nekončící kruh.
„Tohle nepůjde, musíme se toho zbavit.“
„Co to nechat prostě zmizet?“
„Bohužel si nejsem jistý, jestli by nezmizelo všechno. Ale můžeme to zkusit.“
„Nezkoušel bych to,“ ozval se Harry, který se vrátil zpět k nim. Jako jediného ho napadlo malé nadnášecí
kouzlo, takže šlapal po povrchu bahna a nehrozilo mu zapadnutí. „Magická podstata Bradavic je narušená,
přebytek magie používaný uvnitř by mohl narušit obnovu přirozené magie hradu.“
Zírali na něho jako na blázna.
„Jak to víš?“
Harry sebou trochu trhl, jako kdyby si neuvědomil, že tu s ním někdo je. Hloupé, když jim před půl minutou
odpovídal. „No, prostě to vím. Jako kdybych slyšel ty zdi mluvit.“
Severus za sebou zaslechl tichý šepot. „On je fakt cvok, co?“ Nehodlal to komentovat. Na jednu stranu měli
pravdu, na druhou stranu si už zvykl, že všechno neuvěřitelné platí pouze za předpokladu, že se do toho
nezamotal Potter. Hodlal mu tedy věřit.
„Slyšeli jste. Minimum kouzel. Ale malé nadnášecí kouzlo by jistě neuškodilo,“ dodal k Harrymu, jako kdyby ho
žádal o svolení. Sám měl totiž pocit, že tu bude pobíhat jenom v ponožkách. Ještě že si vzal ty staré pracovní
boty.
Mladík mu jen kývl na souhlas.
„Tak do práce. Kdybyste něco našli, křičte.“ A jen pro sebe dodal. „Když budete hodný, možná se i budeme
tvářit, že vás slyšíme.“
Prohledávali spodní patro až do pozdního večera, ale v podstatě nic nenašli. Jen otevřít dveře do Velké síně jim
zabralo skoro hodinu, s tím bahnem okolo to skutečně nešlo. Nenašli však nic víc než na zkázu a zmar. Tohle
nebylo to fascinující místo, na které vzpomíná každý prvňáček. Ani strop jim neodpovídal, nad jejich hlavami
zel vysoký kamenný strop bez špetky magického potenciálu. Světlo sem dopadalo z rozbitých oken a
prosvětlovalo místnost. Svítilo na rozbité a zabořené stoly, shnilé lavice. Krby a stěny se rozpadaly, nebyly
ušetřeny toho strašného ničení. Ani slunce nedokázalo do tohoto depresivního místa vnést život.
A snad ani naději.
„Jak můžeme tohle kdy dát zpátky do pořádku?“ pomyslel si Severus zničeně. „Tohle už přeci nejsou
Bradavice!“
Kapitola 81. - Nové Bradavice
Večerní atmosféra se diametrálně lišila od té včerejší. Ve stanu, kde Zapovězenci večeřeli, panovalo ticho a
ponurá atmosféra. Nikomu nebylo do hovoru. Pokud si mysleli, že vytáhnout Bradavice ze dna jezera je ten
největší úkol, teď už všichni chápali, že tomu tak není.
Severus se rýpal v jídle. Neměl na nic chuť.
Nejspíš jako jediný předem věděl, že to snadné nebude, ale popravdě tohle nečekal. Vždyť v současné době
bylo v Bradavicích víc děr než ve švýcarském ementálu. Začal se poměrně obšírně zabývat myšlenkou, jestli by
nebylo lepší hrad zbořit a postavit znovu. I když věděl, že to by nebylo možné. Nikdo z nich neměl tolik magie,
jako měli Zakladatelé. A ani tolik finančních prostředků, a o těch v dnešní době bylo všechno.
Znechuceně přežvýkl.
„Ahoj,“ objevila se vedle něho Hermiona a věnovala mu rychlý polibek do vlasů. I ona vypadala dost zničeně.
Pozdrav jí vrátil, na chvíli si ji k sobě přitiskl, ale nic víc. Ani náladu mu to moc nezvedlo. Popravdě se děsil
toho jí sdělit, že možná všechna její snaha padne vniveč.
„No tak,“ poznala jeho špatnou náladu, „tak hrozné to být nemůže.“
„Už to víš?“
„Potkala jsem Harryho.“
„Tak už to víš,“ vzdychl jen.
„Vím. Ani já pro vás bohužel nemám dobré zprávy,“ odvážila se říci.
„Bezva,“ ozval se nedaleko od nich Henry a naštvaně odstrčil svůj talíř. „Prostě bezva.“
„Co je to tentokrát?“ Nikomu očividně nebylo do smíchu.
„Administrativa,“ odpověděla do pléna, než se otočila opět ke svému příteli. „Na osmou svolávám poradu,
přijdeš?“
Přikývl. „Budu tam.“
„Dobře,“ věnovala mu další letmý polibek, než se otočila k odchodu. Jeho ruka jí v tom však zabránila. „Jedla jsi
dneska něco?“
„Nemám hlad,“ řekla jen při odchodu, když po dvou krocích zjistila… že prostě odejít nemůže. Její nohy sice
prováděly chodící pohyb, ale ona jako kdyby klouzala po místě. Jako postavička v seriálech pro děti. „Hej!“
švihla pohledem po Severusovi, který akorát uklízel hůlku.
„Nebylo by lepší se prostě najíst?“ pozvedl obočí.
„Já nemám…“ Povzdechla si. Dobře věděla, že hlad má a taky že nemá cenu se hádat. „OK, dobře,“ usadila se
vedle Severuse a začala uzobávat z jeho talíře, který jí nabídl. Při pohledu na Ginny naproti se zamračila. „Čemu
se chechtáš?“
„Nic,“ zavrtěla hlavou zrzka, „jen mi to připomnělo podobnou scénu tehdy v táboře. Jak tě profesor přilepil k
židli, než ses najedla. Teď mě tak napadá, táhli jste to spolu už tehdy?“ sjela je oba pohledem.
Hermiona se podívala na svého společníka. Na tu scénu si vzpomínala, ale na časové zařazení ne. Nakonec jen
pokrčila rameny. „Netuším. Možná. Proč?“
„Jen tak… jsem zvědavá,“ šklebila se.
Severus se zamračil, nesnášel, když se někdo ptá na jeho soukromý život. „Zvědavost zabila kočku, znáte to
přísloví, slečno Weasleyová?“ zamračil se na dívku. „A tahle zrzavá k tomu už má pěkně nakročeno,“ dodal
nenápadně své přítelkyni do ucha.
Hermiona se ušklíbla a trochu zčervenala. I když v tom nebylo nic soukromého, přišlo jí jeho šeptání krajně
intimní. A také se trochu styděla, že se směje svojí kamarádce. Neměla však ani ponětí, jak to vypadá, když se
náhle celá zčervenalá pochechtává. Pochopila to až ve chvíli, kdy pohlédla na Ginny.
„Nechci to vědět,“ pronesla jen zrzka odmítavě.
***
„Takže… všichni toho máte za dnešek dost a protože vám moje zprávy ještě přitíží, přejdeme hned k věci,“ vzala
si Hermiona slovo na začátku porady. Bylo tu jen ono „zdravé jádro“, členové Zapovězenců a Řádu, kteří v
tomhle jeli už od začátku, a poté samozřejmě učitelé z Bradavic, kteří přežili.
„Můj původní… a zcela mylný… předpoklad byl, že opráším všechny staré Bradavické závazky vůči radě,
rodičům, ministerstvu a tak dále,“ mávla rukou. „Když pominu dvouhodinové běhání po ministerstvu, tak mi
však teprve v kanceláři ministra byli schopni sdělit, že to nepůjde. Bradavice totiž už oficiálně neexistují.“
Davem to zašumělo.
„A nemyslím tím ani tak fyzicky, jako spíše papírově. Všechny závazky byly sice napadením Bradavic „pouze“
pozastaveny, ale ve chvíli, kdy škola po více jak rok nevykazovala žádnou činnost, byla všechna práva a
povinnosti ukončeny. V tuto chvíli již Škola čar a kouzel v Bradavicích neexistuje. Není možné se do ní
přihlásit, zaregistrovat se, získat práci, výpis ze závěrečných zkoušek, nic. A tím pádem zkrátka není možné ani
jejich obnovení. Není možné obnovit něco, co už neexistuje. Bradavice není možné obnovit.“
Všichni se na sebe vyděšeně podívali, od Minervy se ozvalo i slabounké zavzlykání. Severus místo toho seděl na
svém místě jako opařený. Nevěděl, jestli má nadávat nebo mlátit hlavou do stolu. Že budou Bradavice na cucky,
to tušil, ale že jim bude pod nohy házet klacky i administrativa, to netušil.
„Takže to všechno bylo zbytečné?“ ozvala se Nymfadora zcela fascinovaně.
„Ano i ne,“ začala ze sebe soukat dívka nejistě.
„Mohla bys to trochu rozvést,“ pronesl Severus nevrle. Byla to sice jeho přítelkyně, ale to neznamenalo, že mu
neleze na nervy, když něco takhle natahovala.
„No… tahle odpověď se mi nelíbila, tak jsem trochu zapátrala v zákoníku a na něco jsem přišla. My můžeme v
podstatě obnovit Bradavice, ale nesmí to být Bradavice. V zákoně je napsáno, že fyzicky i administrativně
zaniklý subjekt nesmí být obnovený, ale není tam ani slovo o tom, že nemůže být vytvořen nový.“
„Asi už jsem moc unavená, ale já v tom nevidím rozdíl,“ ozvala se Ginny.
„Jednoduché. Teoreticky by vůbec nemělo vadit, kdybychom Bradavice obnovili. Zrenovujeme hrad, vedení,
obnovíme školní praktiky a to všechno… jediný rozdíl je v tom, že se to nebude moci jmenovat Bradavice.“
Nevěřícně na ni zírali.
„A to je jediná překážka?“
„Tak jaký je v tom sakra rozdíl?“
„Administrativně velký. Tenhle postup teoreticky není povolený, ale co jsem se dočetla, tak není úplně
zakázaný. Podle mého názoru byl tenhle zákon vydán v 17. století, když docházelo k zavírání „nevhodných“
škol, aby bylo zabráněno v jejich obnově. Na druhou stranu si však chtěli králové pojistit, že na stejném místě
bude moci fungovat „vhodná“ škola pod záštitou ministrů. Pokud v tom však nebude tak úplně zakopaný pes,
dodržíme několik pravidel a budeme dostatečně asertivní, možná by se to mohlo povést.“
„Možná, to je…“
„Tak 85%,“ přiznala a na tváři se jí objevil šibalský úsměv. V tahání ministerstva za hůlku se začala neskutečně
vyžívat. „Budeme muset vyplnit asi milion a jeden zkurvený formulář a vyjít vstříc každému úředníkovi, který
bude mít náladu šťourat, ale… mělo by to jít.“
„A co jsou ta pravidla?“
„Především formální věci. Musíme mít nový název, založit novou Radu, nesmí v ní být původní členové, ale to
si myslím, že by neměl být problém. Ředitel musí být také nový, obnovený profesorský sbor bez záznamů na
ministerstvu, musíme vypracovat nové osnovy, do půl roku obnovit provoz a spoustu dalších a dalších blbin.
Jsem si však téměř stoprocentně jistá, že i s tím si dokážeme poradit, že…?“ dodala směrem k Minervě
McGonagallové, která se sice mračila, ale v očích jí pohrávala i ďábelská světélka. Po deseti letech ve funkci
měla s bojem s ministerstvem a jejich stupidními pravidly svou zkušenost. A teď ji hodlala bohatě využít.
„To si pište, slečno!“ pronesla bývalá zástupkyně.
„Tak myslím, že ředitelku už máme,“ otočila se Ginny na jednoho ze starších bratrů, kteří přikývli. I Severus si
to myslel, Minerva byla pro tuhle školu hlavou, kterou si mohli jenom přát.
„A co to jméno?“ zeptala se Molly.
Hermiona jen pokrčila rameny. „To je vlastně jedno, cokoliv, co ještě nebylo nikdy registrované a nebudou to
Bradavice.“
„Jenom to nesmí být Bradavice? Jinak to je jedno?“
„Jo.“
„Takže třeba nějakou zkratku, nebo tak něco?“
„Takže když dáme třeba Nové Bradavice, tak to taky nevadí?“ nadhodila Ginny a směrem k dvojčatům
nadhodila. „To je hodně ujetý,“ ušklíbla se, ale v další chvíli si uvědomila, že na ni všichni zírají. „Co je?“
znejistěla. „Co jsem řekla?“
„Vy, slečno Weasleyová, máte občas neuvěřitelné nápady.“
„Hej!“ ohradila se ke svému bývalému profesorovi. Sice do něj často rýpala, ale to ještě neznamenalo, že jí to
bude vracet.
„To byla poklona,“ upozornil ji, než se opět otočil na svoji přítelkyni. „Prošel by nám tenhle název? Nové
Bradavice?“
„To se mi líbí,“ vložila se do toho Prýtová.
„Mě také,“ přikývla bývalá zástupkyně.
Hermiona si promnula čelo. „No, mně se to líbí taky, ale… je vám jasný, že s tímhle názvem to je jako kopání do
vosího hnízda.“
„Tady jde o to, jestli to kopání bude moci být nějakým zákonem zastaveno,“ řekla Minerva. „Pokud ne, tak bych
si kopla s chutí,“ dodala a v očích se jí zajiskřilo. Očividně stačilo velmi málo, aby se tahle stará žena opět cítila
při životě. Tak málo, jako je boj s ministerskými mlýny.
„OK, zjistím, co se dá. Tak to by bylo pro dnešek…,“ chystala se Hermiona setkání rozpustit. Všichni už určitě
byli unavení a zmožení. Její pozornost však přitáhla sova, která vplachtila do jejich stanu a usadila se přímo před
nimi. Nesla oficiální pečeť ministerstva.
„Co to je?“ zeptal se někdo, ale v tu chvíli ještě dopis neměla ani otevřený. Rozlomila proto pečeť a začetla se do
jednotlivých řádků, s každým se však mračila víc a víc.
„V čem je problém?“
„Problém je v tom, že se ministerským očividně nelíbilo, když jsem se dneska tak vyptávala,“ promluvila, když
dočetla. „Jedna z mých kamarádek mi poslala zprávu, že jsem způsobila docela rozruch. Očividně jsou osoby,
které si obnovení Bradavic silně nepřejí.“
„Proč by to někomu mělo vadit?“
„Konkurenční školy? Osoby s vlivem? Snaha snížit vzdělanost? Nebo prostě jenom fakt, že se Bradavice za
Brumbála dost vehementně proti ministerstvu stavěly a oni mají strach, že tomu tak bude i nadále,“ vysvětlila
bývalá profesorka bylinkářství.
„Vypadá to, že ministerstvo má v plánu implantovat do Rady svoje lidi.“
Minerva zaprskala jako kočka, její zvířecí podoba se jasně projevila. „To už jednou udělali.“
„Právě. V zákoně je totiž řečeno, že pokud si škola nezvolí Radu sama ve stanovenou dobu, bude jí přidělena.
Bohužel nikde není řečeno, do jaké doby si škola má Radu zvolit, takže vlastně je vždycky pozdě. My tedy
musíme Radu nahlásit už ve chvíli, kdy zaregistrujeme název. Jedině tak si zaručíme, aby to bylo včas a
nepodstrčili nám tam další Malfoye a spol. Takže…?“ nadhodila nakonec.
„To bude problém.“
Vyměnili si několik pohledů.
„Tak kdo by měl zájem?“
„To nebude tak snadné,“ vzala si slovo zástupkyně. „Formální náležitosti říkají, kdo může a nemůže v Radě být.
Minimální věk je 25 let, což vyřazuje většinu z vás.“
Hermiona přikývla. „Ano, bohužel. Další pravidlo také říká, že v Radě nesmí být nikdo, kdo bude následně
zaměstnancem. Čili padáte i vy,“ ukázala na McGonagallovou, Prýtovou a spol. „Tedy, pokud nechcete pověsit
učení na hřebík.“
Nikdo nechtěl.
„Co obnáší působení v Radě?“
„No,“ začala dívka nejistě, „dřív to byli hlavně mecenáši, kteří škole dávali peníze, aby mohla fungovat. Jako
odměnu měli potom právo se podílet na jejím řízení. Od tý doby, co škola začala částečně spadat pod
ministerstvo, se jejich pozice pozměnila na jakýsi dozorčí orgán. Pokud vím, tak se jednou měsíčně schází, musí
schvalovat rozpočet a podobné věci. Teda teoreticky, prakticky moc nevím,“ dodala, než se otočila směrem k
zástupkyni, ta s tím rozhodně měla víc zkušeností.
„Praktická funkce je do všeho kafrat,“ odfrkla si.
Dvojčata Weasleyova svorně luskla prsty. „Sakra, škoda, že nám není pětadvacet!“
„Zrušili bychom ty šíleně nudný osnovy.“
„A zavedli něco praktického.“
„Jak vytopit sousedy ve dvaceti případech.“
„Jak vyhodit do vzduchu vlak a naučit létat auto…“
Jako na povel dostali od matky oba dva jeden dobře řízený pohlavek.
Severus raději složil hlavu do dlaní a zašeptal: „Merline díky, že jim ještě není pětadvacet.“
„Tímto vám pro dnešek děkuji, zamyslete se nad vhodnými členy do Rady a na pozici ředitele, nebo ředitelky,
pobavíme se o tom zítra. Teď přeji všem, dobrou noc.“
Všichni přítomní se začali rozcházet a vášnivě mezi sebou debatovali. I Severus se zvedl ze svého místa. V
duchu uvažoval nad členy Rady, ta byla základní. Jako ředitelku se samozřejmě pokusí prosadit Minervu, koho
jiného, ale na to je ještě čas.
Přišel ke své přítelkyni, na tváři drobný úsměv. Teď si ho rozhodně zasloužila. I když za ten její výstup na
začátku by zasloužila pár na holou. „Už jsem ti řekl, že jsi úžasná?“ vlepil jí cudný polibek na tvář a přitáhl si ji
do náruče. Vypadala unaveně.
„To nevím, ale rozhodně s tím můžeš začít,“ usmála se na něj a sama si ukradla jeden polibek ze rtů. Věděla, že
nesnáší intimnosti na veřejnosti, ale tenhle rychlý dotek rtů jí snad odpustí.
„Víš, že to nebude snadné.“
„Ty to zvládneš, jsi šikovná holka.“
Povzdechla si. Zalichotilo jí, že si to myslím, ale to neznamenalo, že se toho neděsila. Bude to strašná práce, boj
s větrnými mlýny.
„Spolu to zvládneme,“ ujistil ji nakonec. Myslel samozřejmě i všechny kolem, ale v téhle chvíli měl oči jen a jen
pro ni. Pro svoji naprosto úžasnou přítelkyni.
Jenom moje, políbil ji do vlasů.
„Půjdeme domů?“
„Ještě tu mám nějakou práci,“ odpověděla přesně to, co nechtěl slyšet. A tak prostě dělal, že to neslyšel.
„Dobře, tak jdeme.“
„Severusi, ne. Já mám ještě…“
„Jsem rád, že ses konečně rozhodla se jít domů vyspat, velmi rozumné rozhodnutí.“
„Ale Severusi, já musím…“
„Správně, musíš se pořádně vyspat,“ přikývl, než si ji přitáhl k sobě, aby se mu tolik nevzpouzela při cestě ze
stanu. „Je vědecky dokázáno, že práce…“
„… nemá nožičky a neuteče, já vím,“ zabručela. „Ale já nesnáším odcházení od nedodělané práce.“
„Jenže ty bys ji ne