PDF - Sablik.eu

2
OBSAH
OBSAH.............................................................................................................................. 3
PRVNÍ KAPITOLA........................................................................................................... 5
DRUHÁ KAPITOLA....................................................................................................... 50
TŘETÍ KAPITOLA ......................................................................................................... 91
ČTVRTÁ KAPITOLA ................................................................................................... 126
PÁTÁ KAPITOLA......................................................................................................... 171
ŠESTÁ KAPITOLA ...................................................................................................... 220
SEDMÁ KAPITOLA ..................................................................................................... 258
OSMÁ KAPITOLA ....................................................................................................... 291
DEVÁTÁ KAPITOLA ................................................................................................... 320
3
PRVNÍ KAPITOLA
PREZIDENT
„No to se na to vyseru!“
Tato slova vypustí ze svých úst osmatřicetiletý Paul Wilson a omluvně se podívá na své
společníky. Právě jim oznámili, že se schůzka s prezidentem Mexika, padesátiletým Porfirio
Diazem, znovu odkládá. Již podruhé.
„Co se dá dělat, tak počkáme,“ pokrčí rameny osmatřicetiletý
Horác Greenwood.
„Jen aby nás vůbec přijal,“ zapochybuje osmnáctiletý William
Hanson.
„Bylo to domluvený na tuty,“ má zkaženou náladu Wilson,
„Nevím, co mu do toho zase vlezlo.“
„Paule, proč se rozčilovat,
když
to
nijak
nevovlivníme,“
zachovává klid vůdčí osoba hned čtyř
přítomných společníků. Ten čtvrtý,
sedmatřicetiletý Ed Morrow, sedí
s lhostejným výrazem kousek stranou
a nijak se do diskuse nezapojuje, pátý,
sedmatřicetiletý James Woodroof, se
William Hanson
pohybuje někde na území Spojených
států a jedná se zákazníky.
Wilson je rozmrzelý především proto, že to byl on, kdo
setkání s úřadujícím mexickým prezidentem zařídil. Je začátek
února roku osmnáctistého osmdesátého, a čtveřice mužů se nachází
v pronajatém luxusním domě v Mexico City. Nejsou zde zdaleka
sami, neboť je doprovází nepřehlédnutelná skupina střelců. Morrow
nechtěl
nechat nic náhodě a tak zvolil početný doprovod. A to i
Horác Jouett
přesto, že kousek za hranicí čekal Paul a spolu s ním mexický
Greenwood
důstojník s četou vojáků. Ti cizince doprovodili až na místo určení, a
posléze se s nimi mají také vrátit.
„Můžeme si zahrát karty,“ navrhne Greenwood.
„Nejsem blázen. Na to, abych hrál s tebou, pořád nevydělávám dost,“ ušklíbne se Hanson.
Nemluví tak úplně pravdu, neboť se jejich podnikání daří velmi dobře a jemu na kontě v bance
rostou cifry, také disponuje i slušnou hotovostí.
„Jen aby se nám to nakonec nekrylo s tou druhou schůzkou,“ mračí se Wilson, domluvil
totiž ještě jedno setkání, a to s Manuelem Gonzálesem. O něm se proslýchá, že bude v letošních
volbách kandidovat na prezidenta, naopak ten současný ho bude podporovat jako svého nástupce,
kterého si sám vybral. Je otázkou, zda se poté z veřejného života nestáhne. Tato případná rošáda
však americkým společníkům nevadí, možná by tento scénář dokonce i uvítali, protože ke
Gonzalesovi má Paul ještě blíž, je tak říkajíc jeho člověkem a je zaháčkovaný v některých
kšeftech, se kterými pomohl a ze kterých dostává provize.
5
Ovšem také mohou lidé zvolit někoho úplně jiného, to je jisté riziko. Je však otázkou, co by
pak bylo dál, tady jsou převraty na denním pořádku a současná vládnoucí klika se určitě moci
vzdát nebude chtít. Mají v ruce armádu, neboť oba jmenovaní jsou jejími generály, a tak by také
třeba takový výsledek voleb nemuseli akceptovat.
„Paule, co pořád řešíš,“ nijak se nevzrušuje Greenwood,
„Nikam přece nespěcháme. Jak sem pochopil, tak se s náma voba
chtěj setkat v soukromí, neoficiálně. Třeba tomu prezidentovi do
toho vážně něco vlezlo, určitě má dost starostí.“
„No to má, pořád se mu něco sere, pořád to nemá všude pod
kontrolou. Jo, Horáci, pochopitelně máš pravdu, chtěj se s náma
setkat tajně. Nebo minimálně v soukromí. Pořád k nám maj tady
mnohý předsudky. Hlavní je, aby se s náma vůbec setkali a taky,
aby z toho něco bylo,“ mračí se dál Wilson.
„Paule, už si domluvil ten doprovod, na tý zpáteční cestě?“
změní téma nejmladší ze čtveřice, „Myslím, aby ten důstojník
souhlasil s tím, že trochu pozměníme trasu a nepojedeme rovnou na
hranice.“
„Na to je čas, Wille. Ten chlap mi de vždycky na ruku.“
„Jo,
protože mu do tý ruky čas vod času něco strčíš,“
Paul Wilson
poznamená Greenwood.
„No to je pravda,“ souhlasí jednatel pro Mexiko, „Vlastně sem si ho vyžádal, aby vám dělal
ten doprovod. Už se nám kurevsky vyplatil, má styky a umí bejt vděčnej, za to všimný. Částečně i
díky němu tam máme ty trestance, a taky zařídil, aby tam byla posílená vostraha. Nebude problém,
aby sme si udělali tu zajížďku, pokud ste teda nezměnili názor.“
„Paule, když už sem tady, tak to chci vidět,“ odpovídá
rezolutně mladík, „Byl by hřích, nezastavit se u těch našich dolů.
Navíc Ed určitě rád uvidí Franka, ne?“ otočí se na svého osobního
ochránce.
„To je sice pravda, na druhý straně mám ale vobavy. Není to
tu dvakrát bezpečný,“ vyjádří ten svůj názor.
„Ale Ede, máme ty tvoje chlapy, máme ty vojáky,“ podívá se
málem soucitně Hanson na svůj stín, který ho již téměř čtyři roky
doprovází na každém kroku. Díkybohu od chvíle, kdy ho strhl k zemi
před kulkami Claye Morana, nebylo jeho služeb zapotřebí.
„Na tý zpáteční trase sme už přece domluvený,“ ozve se
vůdce společenství, „Paule, když se vám do hry moc nechce, a když
nemáme na dnešní večer program, co kdybys využil svoje místní
známosti a sehnal nám nějakou společnost?“ navrhne.
„Myslíš tu, co myslím já, Horáci?“
Ed Morrow
„Jo, Paule. Nevím teda, jestli mluvím za všechny …,“
rozhlédne se Greenwood, „No, jak vidím, tak za všechny. Uděláš s tím něco?“
„Zkusím to. Nic nebylo na dnešek domluvený, ale když máš prachy, tak tady není nic
nemožný.“
„Pak nechápu, proč tady ještě sedíš.“
Nakonec tolik zrušené schůzky litovat nemusejí, neboť Wilson zajistí čtyři velmi schopné a
přítulné prostitutky, které jsou poměrně svěží, mladé a velmi ochotné. Ani jejich cena není
závratná, ač mají svou úroveň a rozhodně nepatří k podřadné sortě. Jelikož disponuje každý ze
společníků svým vlastním apartmánem, nikdo je ani neokukuje a ani nevyrušuje.
Štěstí se jich drží i následný den, kdy je za soumraku vyzvedne šestatřicetiletý plukovník
Ferrendes Montairo, naloží je do kočáru, a se zataženými záclonkami je veze na schůzku
6
s prezidentem. Oni sice vůbec netuší, kudy jedou, ale nemají důvod se znepokojovat. Naopak,
kvitují, že ke slíbené audienci nakonec dojde.
Do paláce vstoupí jedním z postranních vchodů, a za
doprovodu vojáků jsou odváděni do jednoho z kabinetů.
V předpokoji jsou vyzváni, aby odložili své zbraně, což oni
neprodleně naplní. Každý z nich má revolver, bez kterého se
nehnou, muži i nože a Horác navíc i deringery. Na stolku tak
skončí pěkný arsenál, což vyvolá mírný úsměv na tváři důstojníka.
Ale nikdo se nepodivuje, mít u sebe zbraň zde může být někdy
otázkou života i smrti. Spolu s vojáky zůstává Morrow, vystupuje
tady jako osobní strážce, pozvánka prezidenta platí pro dva dost
nesourodé společníky a jejich jednatele.
Jsou usazeni ke stolku, u něhož jsou připravená tři zdobená
křesla, čtvrté zůstává zatím prázdné, je o poznání vyvedenější a
větší, a všem je jasné, na koho čeká. Mladík se zvědavě rozhlíží,
ačkoli asi jde o pracovní kabinet, je velmi vkusně zařízen a
vyzdoben.
Porfirio Diaz dorazí v doprovodu několika mužů, ti nalijí
do skleniček alkohol, poté nechají karafu na stole a místnost
opustí. Nejmocnější muž Mexika má na sobě padnoucí uniformu,
nezapře i držením těla vojáka. Na jeho pokyn si hosté sedají, spolu
Prezident
s ním.
Porfilio Diaz
„Musím se vám omluvit, za opakované odložení naší
schůzky,“ začne hostitel španělsky, „Státní povinnosti však byly
neodkladné,“ usměje se.
„Není třeba se omlouvat, pane prezidente,“ odpovídá dobrou španělštinou Wilson, pak se
otočí ke svým společníkům a přetlumočí jim slova hlavy státu. Ti pochopí, že jejich hostitel
zůstane asi u své mateřštiny. Má to pro něj výhodu, neboť on anglicky rozumí a bude mít více času
si zformulovat odpověď, „Pane prezidente, dovolte mi, abych vám představil své společníky.“
„Prosím, pane Wilsone.“
„Pane prezidente, pan Greenwood je předsedou společnosti, která se zabývá těžbou, ale i
chovem dobytka. Tento mladý muž je pan Hanson, patří mu jeden z největších rančů v Arizoně, a
je i spoluvlastníkem zmíněných dolů. Je společníkem pana Greenwooda. Já jsem jednatelem této
společnosti, pro vaši zemi, pane prezidente,“ vysvětluje Paul.
Následuje asi pět minut společenských frází, vše se protahuje nutností překládat, byť i
Horác hovoří docela slušně španělsky, volí však stejný způsob jako hlava státu. Mladík mlčí, a jen
poslouchá. Přitom se snaží pozorovat jednání muže, který je dle všeho velmi mocný, a snad i
nakloněný lidem ze severu. Alespoň něco v tom duchu říká. Po zmíněné době padne otázka, jak by
si pánové představovali svoje budoucí zapojení do zvelebování Mexika.
„Pane prezidente, musím ocenit vaši snahu svoji zemi stabilizovat a posunout ji
k prosperitě,“ hovoří Horác rozvážně, „O totéž se mnozí z nás snaží i na druhé straně hranice.
Přitom je velmi důležité, aby se našlo dost investorů, kteří budou schopni vložit svoje prostředky
do budování dopravních tepen, ale též výrobních továren. Ne vše může zajistit stát.“
„Máte pravdu, pane Greenwoode. Zvláště, když naše zem utrpěla mnoho ztrát, nejen na
lidských životech, ale také na hospodářství. Mnoho let se zde válčilo, a také ne vždy účelně
hospodařilo. Naším cílem je posunout vše dopředu. Pane Greenwoode, máte konkrétní představu,
jak byste si svou účast představoval? Nebo společnost, které předsedáte?“
„Určité představy mám, pane prezidente. Musím ale po pravdě říci, že především uvažuji o
získání dalších osob, které by byly ochotné se spolupodílet. I když máme značné úspěchy,
provozujeme již zmíněné doly v Arizoně a vlastně již i ve vaší zemi, také máme velkochov
7
dobytka, tak uvažujeme o vytvoření většího společenství, do kterého by vstoupili i další finančníci.
Takoví, kteří disponují značnými zdroji peněz. Bude však záležet na tom, jak vy zde budete
ochotni přijmout nás ze severu. Zda budeme mít příležitost zde aktivně působit.“
„Jsem si vědom nutnosti přilákat bohaté muže ze severu, kteří by nám s obnovou a vlastně i
rozvojem země pomohli,“ pokývá hlavou Diaz, „Ne všichni však mají podobný názor,“ upozorní,
„Přesto ale existuje velká naděje, že se to změní. Vám jde pane Greenwoode o rozšíření těžby?
Nebo uvažujete i o něčem dalším?“
„O dalších dolech pochopitelně uvažujeme, pane prezidente. Zatím se nám tato činnost ve
vaší zemi jeví jako výhodná, a myslím si, že je výhodná i pro Mexiko, neboť část ze zisků zde
zůstává. Ale také uvažujeme i o dalších možnostech. Například bychom mohli pomoci
s budováním železnice, pokud by byla naděje ji pak provozovat či mít podíl na zisku. Také
uvažujeme o pěstování plodin, pokud by byla možnost vlastnit zde půdu, což zatím ještě není.
Spolu s tím by mohly být vybudovány i továrny, na zpracování těchto surovin, ať již plodin,
sklizených ze země, či rud, vydobytých ze země. Těch možností je více.“
„Pane Greenwoode, koho zde vlastně zastupujete?“ podívá se státník pátravě.
„Vlastně zde zastupuji dva subjekty, pane prezidente,“ vysvětluje podnikatel, „V prvé řadě
zastupuji naši společnost, kterou vlastníme zde s panem Hansonem. Provozujeme již zmíněné
doly, chov dobytka, poskytujeme i další služby, na druhé straně hranice. Provozujeme i ten důl
tady. To jsou naše vlastní zájmy, pane prezidente. Za druhé však mluvím i za jistou skupinu
finančníků, bohatých Američanů, se kterými jsem o našem záměru mluvil a našel u nich
odpovídající odezvu. Ti zvažují investice zde v Mexiku, pokud to bude možné a oni budou mít
dostatečné záruky, že o své peníze nepřijdou. Nabídl jsem se, že bych byl zprostředkovatelem,
který by jednal s vámi, potažmo s vašimi úředníky, kteří by takovou spolupráci měli na starosti. O
svých jednáních bych poté zpravil zmíněné muže a pak bychom zvažovali, zda zde zahájit činnost,
která bude dovolena a o kterou bude zájem.“
„Vy a zde pan Hanson byste také vložili vlastní peníze?“
„Ano, pane prezidente. Uvažujeme o založení společnosti či společenství nás, občanů
Spojených států amerických, ve které bychom měli svůj podíl, nejspíše odvislý právě od vložených
prostředků. Pochopitelně nám jde o zisk, pane prezidente, ale také musíme zvažovat rizika. Proto
je dobré, že se situace zde u vás stabilizovala. Musíme mít jisté záruky, že se třeba nezmění
politická situace a my bychom o své prostředky přišli.“
„Tomu rozumím, pane Greenwoode. Již jsem mluvil s vaším jednatelem, panem Wilsonem.
Zatím zde máte umožněno těžit, ale blíží se doba, kdy budete moci vlastnit i pozemky. Třeba právě
na pěstování plodin, ale i na tu těžbu. Jsem přesvědčený, že tak dáte práci našim lidem, také zde
část vašich zisků zůstane, v podobě daní. Ne všichni to však takto chápou, a stále je silná opozice
proti tomu, aby i cizinci měli právo vlastnit půdu.“
„Vím, pane prezidente. Velice si vážím toho, co chcete pro svoji zemi učinit. Myslím si, že
toto je jedna z cest, jak přinést do vaší země prostředky, jak zde pozvednout hospodářství. Máte
krásnou zemi, pane prezidente, máte zde nerostné bohatství, máte zde úrodnou půdu, a máte zde i
levnou pracovní sílu. Což možná nezní nejlépe, pane prezidente, ale může to být jedním z důvodů,
proč k vám ty prostředky dorazí. Mnohým se pak vyplatí podnikat zde, neboť i přes nutnost
některé výrobky, vypěstované plodiny či vytěžené rudy dopravovat třeba i do Států, možná i do
Evropy, nakonec v součtu všech okolností to bude výhodné. Otázkou pochopitelně bude i zdanění,
aby nebylo příliš vysoké a aby nepřevážilo misky vah na druhou stranu, jak se říká. Existují i různé
pobídky ze strany státu, pokud je zájem přilákat bohaté investory.“
„Vaším slovům rozumím, pane Greenwoode. Co si však od dnešního jednání slibujete vy,
či ti další bohatí muži?“
„Dnešní jednání beru jako důležitý krok, na cestě, o které jsem mluvil. Pochopitelně budu
s nimi o tom mluvit, budeme zvažovat zmíněná rizika, budeme zvažovat výnosnost případně
vložených prostředků. Pochopitelně podpora nejvyššího činitele vašeho státu, vás, pane prezidente,
8
je pro nás velmi významná. Stejně tak kroky, o kterých jste mluvil, pane prezidente, a které
hodláte učinit. Pokud by mělo jít o větší prostředky, a to se dá předpokládat, pak jistě bude nutné
ještě více schůzek, zmíněné garance či změny zákonů. Stejně tak vymezení oblastí, které by
připadaly do úvahy. Vybudování velkých farem, haciend, ale i dolů, továren. Případně zapojení se
do budování železnice, což je velmi významné, právě pro rozvoj obchodu a vlastně celého
hospodářství. Doprava je opravdu klíčová, pane prezidente.“
„Toho jsem si dobře vědom, pane Greenwoode. Sleduji, s jakým úsilím ji vy budujete, na
druhé straně hranic. Vy sám sídlíte v Tucsonu, jak jsem slyšel.“
„Ano, pane prezidente. Důvodem je, že zde pan Hanson tam má svůj ranč, a také tam
poblíž máme doly. Na konci března, pane prezidente, dorazí do Tucsonu železnice, tím bude naše
město propojené s Yumou, a dále se západním pobřežím. Tím vlastně také s východním. Slyšel
jsem o vaší železnici do Nogales, kterou stavíte, což je jistě rovněž významné. Ale i o vaší snaze
železnici dále budovat. I za pomoci peněz ze zahraničí. Je dokonce možné, že již i vy sám jednáte
s jinými finančníky, od nás ze Států,“ hovoří Horác stále stejným tónem, a teď velmi bedlivě
sleduje reakci hlavy státu, „Vaše země je však veliká, a čím víc prostředků do ní nalákáte, tím
rychlejší rozkvět hospodářství zaznamenáte,“ dodá.
„V tom máme podobný názor, pane Greenwoode,“ přejde Diaz zmínku o konkurentech.
Následuje další asi čtvrt hodina, kdy debatují především o tom, jak zajistit prosperitu země,
jak zajistit výnosy pro zahraniční investory, a přitom nenechat vysávat místní lidi. Aby nakonec
neprofitovali jen ti investoři, ale také Mexiko a jeho obyvatelé. Horác prokazuje značný přehled, a
to samé se dá říct o nejvyšším zdejším představiteli.
Paul pouze překládá a William vlastně za celou dobu nepromluví. Sice by toho měl hodně
na srdci, ale respektuje, že důvěryhodnější je jeho společník, i díky svému věku a také rozhledu. Je
jasné, že má dostatek znalostí, aby budil dojem i odborně způsobilé osoby. Z posledních vět je
patrné, že se audience blíží k závěru.
„Pane Hansone, jak se vám líbí naše země?“ zaskočí prezident mladíka otázkou.
„Vaše země je nádherná, pane prezidente. Jsem zde poprvé, a jistě jsem toho viděl jen
málo, ale i tak mě uchvátila,“ odpovídá vyzvaný pomalu, hledá vhodná slova, „Některé stavby, co
jsem viděl po cestě, a zde ve městě, jsou opravdu nádherné,“ rozplývá se, a nemusí nijak předstírat,
„Uvědomil jsem si také možnosti, které se zde nabízejí, pane prezidente. Určitě do vaší země rád
znovu přijedu, a také věřím, že zde třeba i něco vybudujeme.“
Mexico City
9
„Jste asi dost mladý, pane Hansone.“
„Ano, pane prezidente. Je mi jen osmnáct let. Bohužel osud mi zařídil, že jsem se stal již ve
čtrnácti letech tím, kdo se musel postarat o rodový majetek. Díky smrti mého otce a dalších
příslušníků mojí rodiny. Zabila je všechny epidemie, já unikl,“ povzdechne si William, „Od té
doby jsem společníkem pana Greenwooda a starám se o svůj majetek. Už to brzy budou přesně
čtyři roky, pane prezidente.“
„Zajímavé, pane Hansone. Zřejmě jste ve svém počínání úspěšný.“
„Dovolím si tvrdit, že ano, pane prezidente. Můj ranč je jedním z největších v Arizoně, a
daří se nám i v dalších činnostech.“
„Třeba najdete své uplatnění i zde u nás, pane Hansone. Nejen vy a pan Greenwood, ale i
další vaši společníci, o kterých pan Greenwood mluvil. Pánové, rád bych si s vámi ještě povídal,
ale mám další jednání. Proto budeme muset dnešní schůzku ukončit.“
„Děkujeme za váš čas, pane prezidente,“ ujme se slova Horác, „Také vám děkujeme za vaši
vstřícnost. Pevně věřím, že budeme moci na náš dnešní rozhovor navázat. Přeji vám mnoho
úspěchů, pane prezidente, ve vaší záslužné snaze stabilizovat svou zemi a zajistit rozkvět jejího
hospodářství.“
Padne už jen pár společenských frází, Diaz místnost opustí, a následně jsou odvedeni i jeho
hosté. Vezmou si zpět své zbraně a následují důstojníka, který směřuje ke kočáru.
„Tak co tomu říkáš?“ vyhrkne otázku mladík, jen co se ocitnou všichni čtyři společníci
sami v pronajatém domě.
„Šlo vo první schůzku, Wille, takový voťukávání,“ pokrčí rameny Greenwood, „Já vím, ty
bys byl nejradši, kdyby s náma dneska rovnou podepsal smlouvu. Taky bude důležitý, jestli zrovna
von bude mít možnost dál ty věci vovlivňovat. Po těch volbách.“
„No a proto máme zejtra to další jednání,“ připomene Wilson, který nalévá z láhve kořalku
do skleniček, „Ten Gonzáles, to je můj favorit. Když ho Diaz podporuje, nebo si ho sám vybral,
tak má velkou naději bejt zvolenej. Voni se moci nevzdaj, tím sem si jistej. Už tomu tady trochu
rozumím, a vsadil bych si na něj. Teda, že ty volby vyhraje a nebudou problémy. Už teď má velkej
vliv, už teď nám dost pomohl, a pokud bude tím prezidentem, tak to bude ještě lepší.“
„Není by toho současnýho prezidenta škoda?“ zeptá se Hanson.
„Tak škoda … Jo, je vcelku rozumnej, ale ten Gonzáles … Navíc si nemyslím, že by se
Diaz úplně vzdal moci. Možná jen už nechce bejt prezidentem, ale určitě bude mít dál vliv. I přes
toho Gonzálese, pokud jim ta rošáda vyjde. A tomu věřím, jak sem už říkal. Jo, a mezi náma, ten
Diaz myslí víc na to svý Mexiko, ten Gonzáles na vlastní kapsu. Tak když to zhodnotíš, kdo by byl
pro nás lepší, Wille?“
„Tak ten druhej,“ připustí mladík, „Proč si myslíš, že ten Diaz už nechce bejt
prezidentem?“
„Nevím, do hlavy mu nevidím. Už jednou se stáhnul, potom, co chcípnul ten proradnej
Indián, ten Juarez. Ale i kdyby si to nakonec rozmyslel a kandidoval, no a tím prezidentem zůstal,
tak ten Gonzáles bude mít i tak vliv,“ tvrdí rozhodně Wilson.
„Horáci, jaks tam mluvil, vo těch dalších. Pokud by to klaplo, budeš je mít?“ podívá se
mladík pátravě na svého staršího společníka.
„Co chceš slyšet, Wille?“ pokrčí tázaný rameny, „Sám dobře víš, že nějaký to voťukávání
bylo. Konec konců si do mě pořád hučel, a taky do Paula, aby tuhle schůzku s tím prezidentem
dojednal. Jak říkám, pokud vůbec něco bude, tak to bude na dlouhý lokte.“
„Já vím, ale de vážně vo neskutečný peníze.“
„Nebo taky neskutečnej průser,“ poznamená Wilson, „No co se tak díváš, Wille. Jedu
v tom s váma, i když jen jako ten jednatel. Ale kdyby do toho nějaký ty boháči dali svoje prachy, a
vono se to posralo, tak nevím, kde se před nima skryjeme. Jedině snad někde v těch horách tady,“
ušklíbne se, „Ale i tady by nás někdo dostal, koho by na nás poslali.“
10
„Paule, ty to vidíš zbytečně černě. Určitě už ten Diaz jedná i
s jinejma. Podle toho, jak se zatvářil, když to Horác nadhodil.
Sledoval sem ho … Já vím, Paule, ty dáváš přednost těm menším
penězům, co sou jistější. Ale tohle … Už jen to, že se s náma ten
jejich prezident baví, už jen to něco znamená, ne? A pokud budeme
mít v rukávu i toho druhýho, toho tvýho favorita, tak můžeme bejt
pro ty boháče zajímavý. Nebo ne, Horáci?“ otočí se mladík na šéfa
jejich společenství.
„Máš pravdu Wille, může to bejt vážně zlatej důl. Ale po
pravdě, i já někdy pochybuju, jestli to není nad naše možnosti.“
„Horáci, tohle sme už přece probírali mockrát,“ zatváří se
otráveně nejmladší osoba v místnosti.
„Právě, Wille. Tohle nás může nadosmrti zajistit, ale taky nás
to může zničit. Říkám ti rovnou, že pokud nebudu mít pořádný
garance, tady vod nich, tak do toho nepůjdu. Ale to sme taky
Prezident
probírali.“
Benito Juarez
„Probírali,“ pokývá hlavou mladík, respektuje svého
bývalého poručníka, od oslavy svých osmnáctých narozenin už má způsobilost k právním úkonům.
Což mu posvětil soudce Bradley.
„Nechám zařídit večeři, při ní si to můžete vyříkat,“ oznámí Wilson a zamíří ke dveřím.
KANDIDÁT NA PREZIDENTA
Téměř o čtyřiadvacet hodin později jsou čtyři Američané opět odváženi plukovníkem
Montairem na další schůzku. Montairo není obyčejným vojákem, je z vážené rodiny a má styky
s těmi nejvýznamnějšími muži své země. Díky tomu je i členem
hlavního štábu armády, může tedy mnohé ovlivňovat. Také je
vstřícný vůči Wilsonovi, což se mu vyplácí i materiálně. Už získal
nejeden úplatek. Nyní cizincům zajišťuje nejen doprovod, ale i
organizuje jejich schůzky, které mají zůstat skryté představitelům
hostitelské země, kteří sdílejí trochu jiné hodnoty směrem ke
svým severním sousedům.
Dnešní setkání probíhá sice v honosném domě, nicméně
nejedná se o prezidentský palác. Jinak je vše podobné, hosté
vstoupí postraním vchodem a v budově již na ně čeká
šestačtyřicetiletý generál Manuel Gonzáles. Ten prošel již dost
funkcemi, za svoji kariéru. Kromě velení v armádě a účasti ve
válkách, byl i guvernérem Michoacánu či sekretářem války a
Plukovník
námořnictva. Klíčové bylo jeho rozhodnutí podpořit před čtyřmi
Ferrendes Montairo roky Diaze v jeho puči proti tehdejšímu prezidentovi, od té doby
se veze na vítězné vlně.
Služba v armádě ho však poznamenala, před třinácti roky přišel v bitvě o pravou ruku.
Nicméně tento handicap mu nebrání být významným zákulisním hráčem, a možná brzy vystoupá
až na samý vrchol své politické kariéry.
Trojice hostů ze severu, bez svého osobního strážce, je usazena a je jí nabídnuto i
pohoštění. Ačkoli se i dnes dodržují oficiality, přeci jen je atmosféra uvolněnější. Opět používají
španělštinu, a tentokráte jí hovoří i Greenwood. Má sice občas problém najít vhodné slovo, ale
11
rozumí svému protějšku a dokáže i dobře odpovídat. Naopak zcela mimo zůstává Hanson, který
může jen pozorovat výrazy diskutérů. Snad mu později řeknou, o čem že se baví.
Počátek rozhovoru se nese v podobném duchu, jako ten
s prezidentem. Horác vysvětluje, co by mohlo být zájmem jeho a
dalších společníků, Gonzáles poslouchá a občas se na něco zeptá.
Je také v obraze, nicméně působí méně důstojněji než Diaz.
„Zařídit se dá mnohé, pane Grenwoode,“ usmívá se
Mexičan, „Ostatně již jsme toho dost zařídili. Pokud bych uspěl ve
volbách, bude vše ještě jednodušší.“
„Jistě, pane generále,“ souhlasí Horác.
„V něčem ale mohu pomoci hned. Jak jsem pochopil, máte
zájem rozšířit svou těžbu. Pan Wilson mluvil o některých
lokalitách.“
„Máte pravdu, pane generále. Náš inženýr, který se v těžbě
vyzná, nalezl další vhodná místa, odkud bychom mohli dostat další
cenné suroviny. Znamenalo by to ovšem rozšířit prostor, na kterém
máme právo těžit.“
„Už se na tom pracuje, pane Greenwoode. Dobré je, že i
pan prezident je tomu nakloněný. Nezapomíná, kdo ho před čtyřmi
Generál Manuel roky podporoval. Ani já ne. Myslím si, že se vzájemná podpora
může hodit i v budoucnu. Pane Greenwoode, jaká je
Gonzáles
pravděpodobnost, že budou mít ti vaši bohatí společníci zájem
vložit svoje prostředky do věcí tady u nás?“ ptá se Manuel.
„Pane generále, to záleží na mnoha okolnostech.“
„Mohl byste být přeci jen trochu konkrétní, pane Greenwoode?“
„Ano, mohl. V prvé řadě je bude zajímat garance, že o své peníze nepřijdou. Například tím,
že by se k moci dostal někdo, kdo by jim například jejich pozemky či doly vyvlastnil a je,
respektive jejich zaměstnance, vyhnal. Za druhé je bude zajímat, jak lukrativní budou investice
zde. Zda bude možné například vstoupit do budování železnice, do jejího provozování. Za další,
jaké budou výnosy, kolik se bude odvádět na daních. Stejně tak, pokud půjde vlastnit pozemky,
aby se dostali k těm zajímavým. Buď takovým, kde je úrodná půda a půjdou tam pěstovat zajímavé
plodiny, pro budoucí obchod. Aby výnosy z té půdy byly dobré. Nebo získat místa, kde půjdou
těžit cenné rudy. Možná by byl zájem zde postavit továrny, například na zpracování těch plodin,
nebo i výrobu něčeho z těch rud. Což je zase zhodnotí, pokud třeba zde bude práce levnější než u
nás ve Státech.“
„Možná bude více zájemců, a pak možná někdo bude rozhodovat, komu co připadne. Nebo
to bude moci ovlivnit,“ upozorní Mexičan.
„Souhlasím, pane generále,“ odvětí Horác, „V tom případě budou jistě ti investoři ochotní
vyjádřit vděčnost, za takovou podporu. Způsobem, na jakém dojde k dohodě. Například určitou
provizí, nebo procentem ze zisků,“ dodá, neboť takto už to funguje s jejich dolem.
„Máte představu, jak velké prostředky byste byli ochotni do zdejšího podnikání vložit?“
„Nemalé, pane generále. Jak jsem již říkal, v úvodu naší schůzky, zastupuji zde dva
subjekty. Naše společnost, moje a pana Hansona, má své vlastní zájmy. Jde nám o rozšíření
pozemků, na kterých získáme právo těžby. Nebo později třeba i jejich zakoupení, pokud to bude
zákon umožňovat. Pochopitelně za rozumnou cenu. Také uvažujeme o zakoupení haciendy, nebo
většího množství úrodné půdy, na níž půjde například něco pěstovat či chovat dobytek. To jsou
zájmy nás dvou. Druhou věcí je však vložení daleko větších peněz. K tomu bychom potřebovali
další společníky. S některými z nich jsem již mluvil. Někteří z nich vlastní velké společnosti,
výrobní, obchodní, nebo i ty, co stavějí a pak provozují ve Státech železnici. Takové muže ovšem
12
nebude zajímat jedna hacienda či jeden dva doly. Jsou schopní vložit daleko větší prostředky, než
já a pan Hanson, ovšem také očekávají přiměřené zisky.“
„Hovoříte zde dnes i jejich jménem?“ podívá se Manuel pátravě.
„Svým způsobem ano, pane generále. Někteří zde nemají žádné známosti, a tak je zaujalo,
že naše společnost zde už nějaký rok provozuje důl. Také je pochopitelně zaujaly naše známosti,
které zde máme. Proto souhlasili, abych za ně jednal. Minimálně do doby, než vše postoupí dále.
Nejspíš bychom pak založili společnost, vložili do ní různou měrou prostředky, a tato společnost
by zde začala provozovat svoje aktivity. V tom, o čem jsem hovořil, a možná i v dalších oblastech.
Mnoho mužů u nás ve Státech hodně zbohatlo, a tak mají peníze, které mohou na rozjezd zmíněné
společnosti uvolnit. Či mohou za výhodných podmínek získat úvěr u amerických bank. Ovšem
pokud se ptáte na konkrétní částky, tak v tuto chvíli sám nevím. Určitě by nešlo ale o desetitisíce
dolarů, minimálně statisíce. To jsou již velké peníze, pane generále, a každý bude velmi bedlivě
zvažovat, než je uvolní.“
„Ano, to jsou velké peníze,“ tváří se spokojeně Mexičan, neboť jistě tomu také budou i
odpovídající provize či úplatky.
„Jak již zmínil pan Wilson, v úvodu naší schůzky, to samé jsem říkal včera panu
prezidentovi. Moje návštěva zde u vás má jediný cíl, zjistit, jaká by byla případná podpora, pro
naše zájmy. Budu o schůzkách hovořit s případnými společníky, a očekávám další jednání. V prvé
řadě přes zde přítomného pana Wilsona, a až by vše pokročilo, určitě bych přijel osobně. Možná
by mě doprovodil někdo z těch společníků, či jím určený zástupce, aby i oni měli jistotu, že zde
naše zájmy budou podporovány. Také bude záležet v některých věcech na tom, jak nakloněná nám
bude zdejší legislativa. Zákon, který by umožňoval vlastnit půdu i cizincům, by mnohé
zjednodušil. Umíme si sice poradit, jak je vidět z naší těžby, ale takový zákon by vše zjednodušil.“
„Ten podporuje i pan prezident,“ přikývne Manuel, „Dokonce už s některými společnostmi
jedná, o vstupu do budování železnice. Proto jsem mluvil i o tom, že bude možná záležet, která ze
společností či skupin ze Spojených států nakonec získá zakázku či práva, tady u nás.“
„Nepochybně, pane generále. Je mi jasné, že bude rozhodující, jakou budeme mít podporu.
Právě proto považuji včerejší schůzku s panem prezidentem, a dnešní s vámi, za velmi důležitou.
Nejen pro mojí osobu, ale i pro ty muže, které bych chtěl získat k založení nové společnosti, co by
působila zde u vás. Pokud byste vy osobně uspěl ve volbách, vaše možnosti ovlivňovat taková
jednání nepochybně vzrostou. Nicméně vaše podpora je pro nás důležitá už teď, a jsme za ní
vděční.“
„Pane Greenwoode, s mojí podporou můžete počítat. Jak v tom, co hodláte dělat vy sám,
tedy se zde přítomným společníkem, tak v tom druhém. Mnohá rozhodnutí státní správy se dají
vhodně ovlivnit, což vám může potvrdit i zde přítomný pan Wilson.“
„Ano, vím o vaší pomoci, a jsem vám za ní vděčný, pane generále. Stejně bych byl vděčný
i za podporu našeho zájmu rozšířit oblast, kde budeme mít právo dolovat.“
„Vím, a již na tom pracuji. Mám své známosti a vše je na dobré cestě. Předpokládám, že za
podobných podmínek, jako je v případě již vám poskytnutého území.“
„Všechny dohody, předjednané či uzavřené panem Wilsonem, budeme rozhodně
respektovat. Stále zde bude naše společnost, moje a zde přítomného pana Hansona, a budeme tady
mít své vlastní zájmy. Za vaši podporu budeme vděční a dokážeme ji jistě náležitě ocenit. Stejně
hodlám postupovat, pokud by byl realizován i ten druhý projekt, o poznání větší. Především kvůli
němu jsem přijel, a mám radost, že jsem se setkal s velkou vstřícností u pana prezidenta, a dnes i u
vás. Hned, jak se vrátím do Států, budu informovat osoby, o kterých jsem mluvil a budeme jednat
o dalším postupu. Pokud by nám byla například nabídnuta účast ve stavbě některé z tras železnice,
nebo jejího konkrétního úseku, určitě by byl z naší strany zájem.“
„O dalších železničních tratích se uvažuje. Některé se již staví, a pan prezident hodlá
umožnit společnostem od vás, aby vstoupili do budování dalších. Ale naše země je veliká a určitě
13
uživí i více vašich společností. Je tady také mnoho úrodné půdy, mnoho míst, kde se dá dolovat.
Jsem si jistý, pane Greenwoode, že vaše společnost bude uspokojena.“
„Taková slova slyším velmi rád, pane generále,“ nasadí mírný úsměv Horác.
Pokračují v debatě, která se nese v podobném duchu, pouze si trochu vyjasňují stanoviska a
probírají konkrétní detaily. Jak se zdá, tak na spolupráci mají zájem obě strany, neboť z ní také obě
profitují.
Hanson, který je opravdu tím, kdo poňouká svého staršího společníka k větší aktivitě, a
který si doslova vyžvanil výlet do Mexika, pozoruje výrazy obou mužů a snaží se z nich usoudit,
jak se jednání v cizím jazyce vyvíjí. Horác ho zase překvapil, nevěděl, že umí tak dobře mluvit
španělsky. Obdiv k němu zase o něco vzrůstá.
William sám dnes žádný prostor nedostane, pouze se na konci rozloučí s generálem a poté
již jsou odváženi do svého přechodného bydliště. V kočáře pro jistotu o ničem nemluví, a také po
návratu do pronajatého domu si ještě musí chvíli počkat, než mu řeknou detaily schůzky. Je s nimi
totiž plukovník, aby se domluvil na zpáteční cestě. Bohužel opět hovoří španělsky, a tak mladík
zůstává zase mimo. Dle všeho ale dochází k dohodě, soudě z výrazů všech tří diskutérů,
Ferrendese, Horáce i Paula.
„Tak co?“ ptá se Hanson, jen co se za důstojníkem zavřou dveře.
„Co co, Wille,“ usměje se lehce Wilson, „Měl by ses naučit tu jejich řeč, když toho chceš
tady tolik udělat,“ poznamená s mírnou jízlivostí, „Jo, domluvili sme se. Nevidí problém,
doprovodí nás i se svejma vojákama, podle toho, jak chceme my. Takže si uděláme takovou menší
projížďku Mexikem. Zajedeme na tu haciendu, co tam pro tebe něco pěstujou, a pak k tomu dolu.
Spokojenej?“
„Jo, Paule, spokojenej. Co to druhý?“
„Myslíš Gonzálese? No, to ať ti řekne Horác, jak to von vidí. Já za sebe můžu říct, že s tím
mexickým generálem mám dobrý vztahy i dobrý zkušenosti. Stejně jako s tím plukovníkem, co
právě vodešel, a ještě s pár dalšíma. Pochopili, že spolupráce se mnou, nebo teda s náma, se i jim
vyplácí, a to je hlavní. Myslím si, že nám půjdou na ruku,“ říká rozhodným hlasem jednatel, pak se
lehce zachmuří, „Ale to, co sem říkal, a teda říkám vod začátku, tak na to sem názor nezměnil.
Mám vobavy, pustit se do toho velkýho, co chceš ty a pořád hučíš do Horáce. Nejde jen vo ty tady,
ale i vo ty, který by do toho museli jít za nás. Nakolik se jim dá věřit, a nakolik to bude výnosný.
Taky možná budou mít zájem i jiný skupiny, a nejsem si jistej, že tohle zvládneme. To je totiž
mnohem, ale mnohem vejš, než to, co tady děláme. My sme tady teď vo moc vejš, než ty běžný
pašeráci, co sou jich plný hranice. Ale to, co chceš ty, Wille, to je zase vo moc vejš. Strašně moc
vejš.“
„Já vím, Paule. Vím, že to nebude jednoduchý, a můžou kolem toho bejt problémy,“
přikyvuje teď mladík, „Jenže je tolik prachů ve hře. Máš pravdu, určitě budou konkurenti i vod
nás.“
„To budou. Dneska vo tom mluvil i ten Gonzales. Potvrdil, že Diaz už jedná s dalšíma ze
Států, kolem tý železnice.“
„No vidíš, Paule,“ zableskne se v očích Hansona, „To je ale přece jen důkaz toho, že to, co
chci, není blbost. Když do toho dou nejspíš i jiný boháči.“
„Wille, já přece nikdy neříkal, že je to blbost. No možná zpočátku … Blbost to není, bude
to asi pořádně výhodný. A právě toho se bojím, Wille. Máme tu teď určitý postavení, jenže když se
dostaneme do střetu s jinejma, co maj hodně prachů, mohli bysme taky vo mnohý přijít. Určitě se
jim nebude líbit, když budeme chtít něco, na co si voni brousej zuby.“
„Horáci, jak to vidíš ty?“ obrátí se mladík na svého bývalého poručníka.
„Úplně stejně jako vy dva. Voba máte pravdu,“ odpovídá vážným hlasem Greenwood,
„Wille, prachy tu vážně ležej tak říkajíc na zemi, jenže sehnout se pro ně budou chtít určitě dost
velký hráči. Takže pravdu má i Paul, mohlo by nás to poškodit, ty další budou mít taky svoje
14
konexe, přímluvce, s některejma už tady jednaj. Ty pak můžou jít proti nám, pomluvit nás, pokusit
se nás vyřadit ze hry. Třeba i tím, že tady Paul přijde vo to svoje dobrý postavení.“
„Podle mýho bude záležet, koho se ti podaří sehnat. Kdo by do toho šel,“ hovoří mladík
tichým hlasem, „Je mi jasný, že tohle je na nás moc velký sousto. Ale kdyby si sehnal pár těch
velkejch hráčů, jak jim říkáš, nebo jednoho, co je fakt zazobanej a má vliv, tak ten poměr bude
přece hned jinej. Cejtím, že se vám do toho moc nechce, ale podle mýho by byla strašná škoda si
tuhle příležitost nechat protýct mezi prsty.“
„Wille, neřekl sem, že to zavrhuju. To bych tady asi nebyl,“ má stále vážný výraz ve tváři
Greenwood, „Ale máš pravdu, mám pochybnosti, jestli do toho jít. Můžeme tady i tak dost získat,
postupně. Další doly, možná i pozemky, začít na nich pěstovat, co tě napadne, teda co bude
výnosný. Založit tady chov dobytka, teda velkochov. Postupně se zvětšovat.“
„To přece nevylučuje to druhý, Horáci. Taky sem pro, aby tohle bylo. Další doly, pozemky.
Ale dostat se k těm železnicím, k zakázkám pro ty hlavouny Mexika … Horáci, nechci zničit, co
sme už vybudovali. Pokud si vážně myslíš, že na to nemáme, tak na tebe už přestanu tlačit.“
„Wille, po pravdě, možná za deset let budeme v jiný pozici, než sme teď. Budeme mít větší
zázemí, větší respekt, i těch větších hráčů, jak říkám já.“
„Jo, to nejspíš jo. Jenže de vo to, jestli to pak tady už nebude všechno rozebraný. Nebudou
tu jiný, co na tom vydělaj ty nekřesťanský peníze.“
„Nejspíš budou, Wille,“ odvětí hlavní šéf, pak jde nalít všem kořalku, až poté pokračuje,
„Wille, všechno má svoje pravidla. I když se to třeba tak nezdá. Sou různý úrovně. My sme teď na
nějaký, a začas třeba budeme zase vo něco vejš. Ty ale chceš, abysme najednou přešli vo pár pater
nahoru. To je dost nebezpečný, pokud by s náma někdo z těch vyšších pater do toho vůbec chtěl
jít. Budeme vůči němu lehce zranitelný, von bude mít trumfy v rukách. Nikdy nepřistoupí na to,
aby byl podíl ze zisku vyrovnanější. Bude to stát velký úsilí, bude to riziko, a je votázka, kolik na
tom my nakonec vyděláme. Tohle všechno je nutný brát v potaz. Ale jak říkám, tvůj nápad je
dobrej a máš pravdu i v tom, že důkazem sou ty další, co maj taky zájem. Proto sem tady, proto
sem už vedl ty jednání na tý naší straně hranice. Hodlám v tom pokračovat, ale zároveň neslibuju,
že z toho nakonec nevycouvám, když se mi to nebude zdát až tak moc výhodný.“
„Tomu rozumím,“ objeví se opět mírné ohýnky v očích mladíka, „To zní rozumně. Hlavní
je, že to nechceš zabalit rovnou.“
„Wille, to si myslíš, že se sem trmácím jen proto, abych něco balil?“ podívá se bývalý
poručník na svého bývalého svěřence téměř soucitně, „Ty vobě jednání sou určitě pozitivní. Něco
máme v rukách, uvidíme, jestli to bude stačit, aby nás někdo z těch velkejch hráčů bral vážně. No
nic, Paule, navrhuju si dát večeři. Zařídíš to?“
HACIENDA
Poměrně početná skupina jezdců se pohybuje nedaleko řeky Yaqui, pojmenované po
příslušnících indiánského kmene, jemuž zde kdysi vše patřilo, ovšem v poslední době přichází o
další a další části svých území. Jsou z něho vyháněni, je zabíráno vládou, aby ho ta následně dala
či prodala movitým farmářům. Nicméně stále je zde ještě dost příslušníků původního domorodého
obyvatelstva, a na vojáky se rozhodně netváří přátelsky. Ke svému postoji mají důvod, příslušníci
armády se k nim chovají povýšeně a mnohdy krutě, oni však jsou schopni oplácet stejnou mincí.
Nicméně k napadení pomalu se šinoucí skupiny by potřebovali hodně mužů a hodně dobrých
zbraní, neboť v průvodu jezdců jsou nejen mexičtí vojáci, ale i cizinci, rovněž po zuby ozbrojení.
Určitě své pušky a kolty nemají pro parádu, a tak se jim klidí z cesty.
15
Yaqui River
Uprostřed davu jezdců se pohybuje Horác se svými třemi společníky, z nichž Ed dohlíží
nad bezpečností a velí tlupě různě posbíraných amerických střelců. Ti se tváří zarputile,
krvežíznivě, a dávají někdy až přehnaně najevo vědomí si své výlučnosti. Jejich najímatel je musí
krotit, aby byli zdrženliví a kromě vesničanů proti sobě nepopudili i vojáky, nad kterými se
minimálně svým chováním a výrazy povyšují. Naštěstí má Morrow značný respekt mezi tuctem
pistolníků, a to samé platí o plukovníku Montairovi, jenž velí čtyřicítce vojáků.
Všichni už jsou k večeru dost uondaní, ale přesto jejich ostražitost nepolevuje, uvědomují
si, že se pohybují v nepřátelském prostředí. Ačkoli se přímého útoku tolik neobávají, když někde
nocují, tak staví početné hlídky a vlastně téměř vždy polovina z mužů zůstává v bdělém stavu.
Prezident Diaz sice již podnikl významné kroky, aby posílil bezpečnost na cestách, například
budováním zvláštních ozbrojených oddílů, něco na způsob venkovské policie, nicméně těm se daří
tak maximálně udržovat bezpečnost na hlavních tepnách mezi velkými městy. Jinde kvete
banditismus, a některé takové tlupy mají i několik desítek členů. Ty jsou postrachem nejen pro
obchodníky, ale i pro místní, neboť desperátům je lhostejné, koho oloupí či vydíráním připraví
třeba o poslední zásoby. Někdy i unášejí lidi, aby s nimi následně obchodovali jako s otroky.
Američtí společníci směřují k jedné ze zdejších významných haciend, s jejímž majitelem
uzavřel Wilson dohodu. Ve své podstatě je tento Mexičan jejich prostředníkem, oni s ním
obchodují, vkládají do jeho podnikání prostředky, a mají z toho svůj zisk. Ale ani jejich nastrčená
figurka nepřichází zkrátka, a tak se snaží, aby o tyto své bohaté partnery nepřišla.
Tato oblast je poměrně úrodná, dá se tu ledasco pěstovat a také chovat dobytek. Určitě jsou
tady daleko lepší podmínky, než v sonorské poušti, která začíná kus na severu a táhne se až na
území podléhající dikci Spojených států amerických, konkrétně do Kalifornie a Arizony. Zde je i
díky zmíněné řece Yaqui vláhy poměrně dost, na rozdíl od suchých a nehostinných oblastí směrem
na sever. Ty ale mají svá jiná kouzla, pro americké podnikatele například v podobě mnoha
bohatých nalezišť nerostných surovin.
Hanson objevuje stále něco nového, a teď zírá na haciendu, v níž žije a vládne jejich
mexický prostředník. Nelze ji přehlédnout, neboť je celá kamenná, nejen budovy uvnitř
vymezeného území, ale i hradby, které ho obepínají. Světlá barva, trochu nažloutlá, dělá z celé
usedlosti dominantní stavbu, a také všemu přidává jakousi noblesu. Ano, při bližším pohledu je vše
16
trochu zašlé, je znát zub času, ale i tak ze srovnání s jeho rančem v Arizoně tato hacienda vychází
mnohem lépe.
Projíždějí velkou klenutou branou na rozlehlé nádvoří, na
kterém jsou pozůstatky nejspíše velmi krásného zdobení, vypadající
jako kašna. Ve skutečnosti jde o studnu, která zajišťuje usedlosti
podzemní vodu. Proud jezdců zaplňuje nádvoří, vstříc jim vychází
usměvavý čtyřicátník, a americký mladík hádá, zda i tu dobrou
náladu má v popisu práce pro ně. Vždyť se mu tam houfuje téměř
šedesát mužů, co asi budou představovat značnou zátěž. Sice mají
vlastní zásoby, ale i tak se dá předpokládat, že kromě noclehu,
nejspíš na dvoře, jim poskytne alespoň malé pohoštění.
Wilson seskočí z koně a jde vstříc místnímu majiteli, který
evidentně profituje ze spolupráce s americkými obchodníky.
Začínají se sbíhat i další obyvatelé usedlosti, muži, ženy, děti,
někteří se dívají zvědavě, další marně skrývají nevraživost, jiní se
Emiliano Cabrai
tváří dost zarputile, vidí v hostech především nenáviděné vládní
vojáky a namyšlené a stejně nemilované muže ze severu.
Paul s hospodářem hovoří španělsky, ten pak stejnou řečí s plukovníkem, domlouvají
podmínky, za kterých zde bude přebývat vojenský kontingent. Rovněž tak tucet mužů Eda, kteří se
od dalších ozbrojenců evidentně straní.
Horác a William předají koně místním mladíkům, pak jsou odváděni do domu, který je sice
zařízen prostě, ale dýchá z něj historie. Trochu zatuchliny nelze nevnímat, ale bytelnost a
rozlehlost stavby rovněž ne. Dojde k představení, jen letmému, následuje ubytování a nakonec i
společná večeře. Při ní je mladík opět mimo, neboť zde vládne znovu španělština. A tak jen sleduje
cvrkot, zatímco další se baví. Pak odejdou Morrow a Montairo za svými muži, a u částečně stále
prostřeného stolu zůstane dvojice společníků, jednatel a jejich mexický prostředník.
„Už jsem se bál, že nedorazíte, pane Wilsone,“ řekne jednačtyřicetiletý Emiliano Cabrai,
působí docela uhlazeným dojmem, ale na obsluhující se dokázal během večeře podívat zcela jinak,
v jeho očích tehdy nebyla vstřícnost a přátelství, možná pro vzácné hosty částečně předstírané.
„Trochu jsme se zdrželi, ale těch pár dní nehraje roli,“ odpovídá Paul, „Zítra bychom si
chtěli všechno prohlédnout, pozítří bychom asi pokračovali dál. Snad nebudou s těmi vojáky
problémy, mají svoje zásoby.“
„Nejsme na tom tak špatně, ale uvítám, když jim budeme muset dát co nejméně.
Pochopitelně trochu kořalky a něco k jídlu dostanou, stejně jako ti muži, co přijeli s vámi,“
odpovídá úslužně Mexičan, „Vaši společníci mi asi nerozumí, pane Wilsone.“
„Jen ten mladý,“ vysvětluje jednatel, „Pan Greenwood mluví vaším jazykem velmi dobře.
On je také hlavním, myslím tím v naší společnosti. Náš vůdce.“
„Ano, to jste už říkal, pane Wilsone. Zítra vás pochopitelně vezmu, kam budete chtít.
Ukážu vám, kde co pěstujeme, i to stádo, co tady na vaše přání dáváme dohromady.“
„Jsou nějaké problémy?“
„Kde nejsou problémy, pane Wilsone.“
„Myslím tím s místními úřady. Mám slib, že vám vyjdou vstříc, s tou půdou, a i s dalším.
Něco to stálo, tak doufám, že ty úředníci plní své sliby.“
„Ve své podstatě ano,“ pokývá hlavou Cabrai, „Mám už úředně potvrzené vlastnictví i další
půdy, jak jsme se domlouvali. Sice se to neobešlo bez určitých nepříjemností …“
„Nepříjemností?“
„Tak, pane Wilsone. Někteří ti chudáci tady si myslí, že jim to tady všechno patří. Tak
protestovali. Ale mám tady muže, co jim to dokážou přesvědčivě vysvětlit. Bez nich bychom se
neobešli, pořád se musíme mít na pozoru. Nepanuje tu moc dobrá nálada, mezi těmi chudáky.
Musí nad sebou cítit bič, aby je přešla chuť se bouřit nebo jinak škodit.“
17
„Doufám, že to tady máte pevně v rukách, pane Cabrai,“ lehce se zachmuří Paul.
„Nemusíte se bát, pane Wilsone, ani vy, pane Greenwoode. Nikdo si nic nedovolí, určitě
nic veřejně a pokud by chtěli škodit …,“ usměje se Mexičan zlověstně, „Našli se dva, co se
pokusili ukrást náš dobytek … nejspíš … Nebo se nám to tak alespoň zdálo. Tak je moji muži
zastřelili, pro jistotu. Dali tím těm dalším najevo, aby se drželi dál. Tohle na ně platí.“
„Pokud tím nevyprovokujete odvetu,“ podívá se pátravě Horác, má svou typickou
kamennou tvář, nicméně působí velmi noblesně.
„Vím, jak mám postupovat, pane Greenwoode.“
„To doufám, pane. Vložili jsme do téhle haciendy peníze, tak bych byl dost nerad, kdyby
třeba lehla popelem. Například při vzpouře.“
„Mám tady dost ozbrojených mužů, a chrání nás i ty zdi. Nemyslím si, že by něco takového
hrozilo, pane Greenwoode. Ovšem sám bych mezi ně nejel,“ zasměje se trochu pisklavě Emiliano,
„Vždycky s sebou mám ozbrojené muže. To je odstraší. Taky tu mají rodiny, a vědí, jaké by jejich
vzpoura měla následky. V tomhle se vyznám, pane Greenwoode.“
„Jak jsem již říkal, tak v to doufám. Naše záměry znáte, a když s námi budete
spolupracovat, tak škodný nezůstanete. Ale na druhé straně očekávám, že tady udržíte pořádek a
vše bude podle dohod, které jste uzavřel s panem Wilsonem.“
„Všechny dohody plním, pane Greenwoode. Vím, že jsem sice oficiálně majitel a vy moji
obchodní partneři, ale ve skutečnosti máte na všem svůj podíl. Nejen tím, co pan Wilson zajistil, u
úřadů, ale i penězi, které jste do toho vložili. Musel bych být hlupák, kdybych porušil dohodu,
která je výhodná i pro mě. Vím, pane Greenwoode, že bez vás bych tuto haciendu neobnovil.
Stejně jako bych nezískal ty další pozemky, které jsou pro naše záměry potřebné. Také ochrana
vojáků se hodí. Sice tady běžně nejsou, ale ty Indiáni vědí, že mám jejich podporu a kdyby něco
bylo, mohu je zavolat na pomoc.“
„Za to vás ale asi v lásce moc mít nebudou.“
„V lásce, pane Greenwoode?“ usměje se Cabrai, „Kdyby mohli, tak podřežou mě i celou
moji rodinu, tady to vyrabují, do posledního kousku, i toho téměř bezcenného. Tady platí jen právo
silnějšího, a je třeba to dávat neustále najevo. Nenávidí mě, už jen proto, že mám tuhle haciendu a
pozemky okolo. Takže jestli mám dobré vztahy s vojáky, co nenávidí stejně nebo ještě víc, tak to
už na tom nic nezmění. Sice si musím vydržovat početnou skupinu ozbrojených mužů, ale vyplatí
se to.“
„Nechci vám mluvit do toho, jak postupovat. Vy se tu vyznáte lépe než já. Já jen, že pro
nás musí někdo pracovat, a nejspíš to budou muset být ti místní, co vás tak nenávidí, jak říkáte.
Bylo by špatné, kdyby úmyslně škodili, nebo dokonce kradli.“
„Právě proto musí mít strach. Pracovat pro nás budou, protože jinak se neuživí. A krást se
sem tam někdo pokusí, ale pak nese následky. Tak jim nakonec dojde, že je lepší se podřídit, a i
když toho moc za tu práci nedostanou, tak je to pořád lepší než nic. Mám tady navíc i svoje lidi,
které jsem si najal jinde. Myslím na tu práci. To nejsou místní, s těma se navzájem moc rádi
nemají. Tak se s nimi nebudou spolčovat a naopak, pokud by k něčemu došlo, budou bránit tuhle
haciendu, protože jim bude jasné, že by taky skončili špatně,“ vysvětluje svou taktiku Cabrai.
„Budu spoléhat na váš správný úsudek,“ řekne Greenwood chladně.
Morrow a Montairo se vrátí, následuje pokračování večeře zákuskem a popíjením místní
kořalky. Nakonec se společnost rozejde, zatímco Ed jde za svými muži, William začne od Horáce
a Paula vyzvídat, o čem se mluvilo u stolu. Ti mu sdělí program na zítřek, a také, jak tady jejich
prostředník hospodaří.
„Dá se tomu chlapovi vůbec věřit? Moc důvěryhodně na mě nepůsobí,“ vznese dotaz
mladík.
„Jo, dá,“ odpovídá rozhodně Wilson, „A víš proč, Wille? Protože se mu to vyplatí. Neměl
na to, aby to tady dal dohromady. Tak sem mu pomohl, jak penězi, tak svejma známostma. Ale
zato sem si nechal podepsat dlužní úpis. Tak trochu ho mám v hrsti. K tomu se mu vyplatí s náma
18
spolupracovat. Zajišťujeme mu vodbyt a když se nám podaří tady zařídit to, vo co se snažíme, tak
na tom vyděláme my i von.“
„Jen aby mu to tady ty místní nevypálili,“ zapochybuje Hanson.
„Možná ti nesedí, Wille, ale ujišťuju tě, že se vyzná. Nemá žádný zábrany, myslím směrem
k těm, co sou tady. Ale vono to tady ani jinak nejde, když si chceš udržet moc. Ty tady znaj jenom
sílu, strach. Když nemáš jejich respekt, když se tě nebojej, tak … Zatím dycky splnil, na čem sme
se dohodli.“
„Budiž,“ pokrčí rameny William, „Paule, jaká je naděje, že získáme další pozemky? Nebo
teda, že je získá von, ten místní šéf?“
„Jaks už asi pochopil, Wille, tady dost záleží na tom, koho podplatíš. Pro ty, co vládnou,
nemaj ty místní žádnou cenu. Prostě když potřebujou další půdu, tak jim ji zaberou. Když
protestujou, bouřej se, přijdou vojáci a koho nezabijou, nebo kdo neuteče, tak z něj udělaj votroky.
Ty místní Indiáni, ty Yaqui, tak ty maj prostě smůlu. Můžou tady zůstat a pracovat pro ty, kdo tady
budou vládnout, nebo …,“ pokrčí rameny Wilson.
„Dobře, Paule. Tomu rozumím. Ale ptal sem se na něco jinýho.“
„Wille, pořád seš netrpělivej. Podívej, co už se všechno podařilo vybudovat. Máme ten důl,
nebo spíš víc dolů na tom pozemku, co na něm smíme těžit. Jedná se vo tom, že nám přiklepnou
další místa, kde se Ray bude moct vrtat v zemi. Máme tuhle haciendu, a získali sme další pozemky
ve vokolí. Teda ten náš prostředník. Máme tu měď a tu rumělku, co s ní vobchodujeme tak říkajíc
legálně, a máme to další, co dostáváme přes hranice načerno. Už nám to všem hodilo dost peněz.
No jo, ty z toho tolik nemáš … Ale zase máš půlku z toho, co máte s Horácem v Tucsonu a tam
kolem.“
„Já si přece nestěžuju, Paule. Já jen, že podle mýho je teď hrozně moc příhodná doba. Dej
na mě, nebude to trvat moc dlouho, a vobjevjej se tady další, tam vod nás. Pokud teda ten Diaz
nebo ten jeho vybranej nástupce Gonzáles udělaj to, co chtěj. Už navázali diplomatický vztahy
s naším prezidentem, ten je přece uznal, dokonce tady snad před dvěma rokama byl. Chtěj se
votevřít, což je rozumný, když tady maj hovno a potřebujou někoho, kdo bude mít prachy a
rozhejbá to tady. Tak jen říkám, že je dobrý kout železo, dokud je žhavý.“
„Wille, to, co říkáš, je pravda,“ ozve se Greenwood, „Jenže pravdu má i Paul. Všechno má
svůj čas. Já vím, tohle slyšet nechceš. Ale je to tak. Tohle je vážně divoká země, plná možností.
Taky se ale můžeš spálit. Proto je dobrý jednat uvážlivě. Jistě bude dobrý, když ten Cabrai, nebo
jak se jmenuje, získá další pozemky. Ale to taky přinese další nasraný lidi, co tu teď dost nuzně
žijou a pěstujou si tak leda něco, co je sotva uživí. Rozumnější je se roztahovat pomalejš. Taky to
stojí prachy, na to nezapomínej.“
„Já vím, Horáci. Já uznávám, že tady Paul udělal vohromnej kus práce. Možná by ty další
pozemky nemusely bejt ani tady, a nemusel by je získat ten Cabrai. Nestálo by zato se pokusit
získat dalšího? Jako je von? Co by nám šel na ruku? Třeba i jižnějš, kde je ještě víc úrodný půdy.
Byla by to i záloha, kdyby to tady nevyšlo. Nebo se tu něco stalo, třeba ta vzpoura.“
„Wille, já přece i vo tom jednám,“ odpovídá trpělivě Wilson, „Ale nejde to tak rychle, jak
by sis přál, a taky ty úplatky nejsou zrovna malý. Třeba tady tomu chlapovi, tak tomu hodně věřím.
Nespadnul z nebe, musel sem ho najít, voťuknout si ho, jednat s ním.“
„Paule, já ti přece nic nevyčítám. Navopak. Už sem říkal, že si zasloužíš velký uznání, cos
už dosáhnul. Jaký známosti sis vytvořil. Znáte mě, ne? Já nikdy nebudu spokojenej, dycky budu
přemejšlet, jak získat víc. Tak to tak ber.“
„Dyť já to taky tak beru, už tě vážně znám nějakej ten pátek,“ zasměje se jednatel, „Tak co,
Wille, dáš si se mnou a Horácem ještě panáka?“
„Pořád sem svůj vztah k chlastu nezměnil. Takže pokud už nic nebudeme řešit, tak bych si
šel lehnout. Sem dost unavenej, a těším se na zejtřek, až nás tady ten chlap provede.“
„Vo dost přicházíš,“ ušklíbne se Wilson a nalije do dvou pohárků kořalku.
19
„Já si myslím, že zase vo tolik nepřicházím,“ odvětí suše mladík, zvedne se a odkráčí
směrem na kutě.
„Je pořád stejnej, co?“ zeptá se místní znalec po chvilce.
„Určitě je už klidnější. Ale jinak … Von má pravdu, ale ne vždycky si uvědomuje, co za
tím vším je. Má dar, najít něco, na čem se dá vydělat. Ale potřebuje pak někoho, kdo ty jeho
nápady uvede v život,“ odpovídá Greenwood smířlivě.
„No já nevím … S tím dalším … Jaks vo tom mluvil s prezidentem. Dyť si sám říkal, že si
taky nejseš jistej. Nebo máš někoho v rukávu?“ podívá se Paul pátravě.
„Tak v rukávu … Možná by tam jedno eso bylo … Kdysi sem se dost vodstřihnul vod
rodiny. Ale už sem psal bratrovi, kterej má dost známostí. Možná ten Willův nápad nemusí bejt tak
úplně mimo, a ani úplně mimo naše možnosti. Jistě, budeme z toho mít jen menší podíl, když to
zprostředkujeme, ale i ten může bejt dost velkej. Můžeme tak získat další peníze, na ty naše kšefty
tady, už bez dalších společníků.“
„Někdy ti úplně nerozumím, Horáci. Dost ses změnil.“
„To ne, Paule. Jen se trochu vracím ke kořenům. Myslím tím ke svý rodině. Teda pořád
s nima nejsem ve spojení, ale myslím tím, co teď dělám. Nezapomínej, že sem se voženil, a že
mám teď už rodinu.“
„No to sem se taky divil, jak rychle to přišlo,“ usměje se Wilson, „Já vím, bylo na cestě to
dítě. Jak k tomu vlastně došlo?“
„Jak k tomu asi tak dochází. Začal sem si s ní rozumět, no a nezůstalo to bez následků.“
„Někdy si myslím, že tě ten kluk hodně vovlivňuje. Víc, než si připouštíš …“
„Určitě mě vovlivňuje,“ přikývne Greenwood, „Ale nejsem v jeho vleku, pokud snad
myslíš tohle. Využívám ty jeho nápady.“
„No dobrá … Někdy se mi ale zdá, že tě nakazil. Tím, co všechno chce.“
„To ne, na mnohý sem přišel sám, akorát že von to třeba vyžvanil, zatímco já vo tom jen
přemejšlel. Ale máš pravdu, někdy je vážně nevodbytnej. Chce všechno hned, a pak do mě hučí,
snáší argumenty, aby mě přesvědčil. Přitom nepochopí, že to není potřeba. Že jen potřebuju čas.
Ale je pořád dost mladej.“
„To je. Kde sme byli my, v jeho věku. Má štěstí, ten parchant jeden, a hlavně má už teď
dost peněz. Nemusí se protloukat, jako my. Možná, kdyby poznal, jak je to těžký, taky by mluvil
jinak. V tom má štěstí.“
„Závidíš mu?“
„Ale ne … Anebo pokud něco, tak to jeho mládí. Dyť mě už je dvaačtyřicet, do prdele. Ale
ne, mám ho docela rád. Teda zpočátku, když sem ho poznal, tehdy … Buď sem si zvyknul, nebo
nevím … Možná mě taky nakazil, do prdele. Dyť už tady skoro čtyři roky lítám vod čerta k ďáblu,
podmazávám kde koho, a dělám to, co dělám. Po pravdě, Horáci, před těma čtyřma rokama bych si
tohle sotva představil. Myslím, jak se nám to rozjede. To už nejsou ty naše kšeftíky, jako za
starejch časů. Co nám hodily něco peněz a nějakej čásek bylo na chlast a na děvky. Tohle už má
řád, a taky se to pořád rozrůstá.“
„Máš pravdu, Paule. Je to něco úplně jinýho. Tak na ty naše úspěchy,“ pozvedne pohárek
Greenwood.
Kolem půlnoci se k nim přidá ještě Morrow, a tak nad ránem u snídaně jsou všichni tři dost
jetí, na rozdíl od mladíka, který jen kvete, jeho oči září nadšením a touhou po poznání. Výlet do
Mexika mu připadá jako jedno velké dobrodružství, kochá se krajinou, mohutnými a honosnými
stavbami, s nimiž vůbec nekoresponduje bída značné části obyvatelstva. To zde žije od večera
k večeru, mnohdy má sotva co do huby, pro sebe a většinou pro houf svých dětí. Z nich však
vyroste pracovní síla, levná pracovní síla, tak na ty zubožené kluky William hledí.
Dorazí i plukovník, vypadá podobně jako trojice Američanů, taky si dal asi pořádně do
nosu. Kolem nich se točí nejen služebnictvo, ale i majitel haciendy, snaží se, aby hosté byli
spokojeni. Což snad jsou.
20
Na vyjížďku vyrazí Cabrai s třemi svými ochránci, čtveřice amerických společníků se
čtyřmi střelci, mexický důstojník s pěti svými vojáky. Tedy dost početný a po zuby ozbrojený
houf, než aby si někdo proti nim něco dovolil. Zvláště, když tady všichni vědí, že na nedaleké
haciendě se nachází další desítky ozbrojenců.
Hanson i Greenwood kvitují rozlehlost pozemků, které i díky Wilsonovi zdejšímu farmáři
patří. Na některých již raší květena, byť je teprve únor, někde se k tomu teprve chystá. Přece jen je
však znát, že jsou o kus na jihu. Cabrai jim předvede i rodící se stádo dobytka, jeho úkolem je zde
založit velký chov, a poté s ním obchodovat. William spatří i kus pole, kde se pěstuje mák, který
posléze mění v opium a dovážejí ho do Tucsonu. Něco prodají sami, další jde přes pana Chana,
který stále u amerických dolů drží zkrátka svou čínskou kolonii. I další obchody s ním vynášejí,
opium je jen jedním z artiklů, a nutno podotknout, že dost výnosným. Byť by si americký mladík
dovedl představit rozsáhlejší klientelu a vyšší produkci omamné látky, která se dá využít mnoha
způsoby, a dokonce skutečně i jako lék.
Hostům nemůže uniknout, jak nuzně působí vesnice místních, staveními počínaje a
jednotvárným bílým oblečením konče. Ačkoli bílým, mnohé části oděvu jsou dost poznamenané
zažranou špínou, mají záplaty. Málokdo má boty, děti skoro vůbec. Hanson hádá, kdo je
skutečným původním Indiánem, a kdo už je promísený s různými kolonizátory. Některé děti
nejspíš budou potomky nejen současných vládců, ale i Francouzů, co zde jeden čas také pobývali.
Příslušníci kmene Yaqui byli tehdy jejich spojenci, což se jim posléze dost vymstilo. Nejspíš
místní obyvatelstvo bude dost velká směska, uvažuje mladík. Ale v podstatě je mu jedno, kdo pro
ně pracuje a za jakých podmínek, klíčová je nízká cena práce a dostatek lidských zdrojů. A těch
nejspíš bude i nadále dost, podle počtu dětí, které je se zájmem pozorují. Ovšem z bezpečné
vzdálenosti, určitě mají strach se přiblížit. Natož třeba žebrat.
Kolem poledního se naobědvají v přírodě, pak pokračují v exkursi, na haciendu se vracejí
až v pozdním odpoledni. Pro mužstvo bude dnes připravené menší pohoštění, spolu
s nepostradatelnou kořalkou. Pro čtveřici amerických společníků a trojici mexických důstojníků,
na čele s plukovníkem Montairem, je pak nachystána slavnostní večeře. Tu si s nimi vychutnává i
Cabrai, zatímco jeho sloužící kmitají o sto šest.
William je dost otrávený, byť se to snaží nedat najevo, neboť se zase mluví převážně
španělsky. Morrow možná občas něčemu porozumí, ale zdá se, že je mu lhostejné, o čem se u
tabule hovoří. Je stále svůj, vyrovnaný, zdánlivě bez zájmu o okolní dění. Ale jeho bystré oči
svědčí o něčem jiném.
Po skončení večeře se na dobrou hodinu zavřou v místnosti Paul s Horácem a Emilianem,
kde debatují o další spolupráci. Hanson tam ani nejde, uznává, že bude lepší, když se nebudou
zdržovat překlady a on by tam tak byl k ničemu. Místo toho si povídá s Edem. Tam si je další dva
jejich společníci vyzvednou po skončení pracovní schůzky.
„Tak co tomu říkáte? Myslím tím tý dnešní projížďce?“ položí otázku Wilson, když se
kolem desáté hodiny večer čtveřice amerických společníků sleze u něj na pokoji. Přitom je patrné,
jak si říká o pochvalu.
„Moc se mi to líbilo. Podle mýho to tady má budoucnost. Dobře si to zařídil,“ ozve se jako
první Hanson, a řekne to, co se od něj očekává.
„Souhlasím s Willem,“ připojí se Greenwood, „Jen pak ještě budeme muset podrobně
probrat všechny náklady s tím spojený a porovnat s výnosy. Ale už teď vím, že v budoucnu
budeme v plusu. Až toho víc dostaneme přes hranice. Myslím tím bez tý proklatý daně, co tady
maj na to, co má legálně přejít přes ty hranice.“
„Však máme svoje cestičky,“ usmívá se spokojený Wilson, „Navíc právě díky tý dani se to
pašování vyplácí, ne? Wille, jak si to představuješ s tím dobytkem? I když máme ty cestičky, jak
sem říkal, tak zase nějak moc velký stádo tam hnát nemůžeme. Jo, pár kusů jo, ale kdyby jich měly
bejt stovky … Asi je chceš nějak propašovat a pak prodat jako ty svoje, ne? Tak z nich bude určitě
větší zisk, ne?“
21
„To by byl, pokud je tam dostaneme,“ přikývne Hanson, „Určitě budou náklady na jejich
vykrmení tady mnohem nižší. Možná by je ale šlo porazit tady, a přes hranice dostat už jen to
maso. Buď usušený, nasolený, nebo zavřený v těch plechovkách. Třeba ve vlastní šťávě, nebo
s něčím jiným, myslím vomáčkou, kořením a tak.“
„To jako dělat přímo tady ty konzervy?“ zarazí se jednatel.
„No nevím, jestli přímo tady … Ale kdyby se tady někde časem postavila konzervárna, tak
by to nebylo marný. Ty plechovky líp propašuješ a ještě cena toho masa stoupne. Přitom za práci
tady zaplatíš mnohem míň. Takže jo, vo tomhle přemejšlím. Stejně jako vo pěstování tabáku,
bavlny, toho opia a možná i dalších věcí. Ideální by bylo, kdybysme to nějak skouleli s místníma
úřadama, aby to mohlo jít přes tu hranici aspoň trochu legálně. Kdyby se k tomu podařilo
vybudovat ty železniční tratě, až na hranice, nebo to propojit s těma našima … pak už by to
nemělo skoro chybu,“ představuje svou vizi mladík.
„To by nemělo,“ ušklíbne se Wilson, „Zvlášť, když se na tý hranici motá pořád víc a víc
různejch band, a to i z tý naší strany. Ty Cowboys, jak se těm zmetkům říká. Co taky pašujou, ale
předtím nakupujou za pět prstů.“
„Vím vo tom,“ přikývne Hanson, „Dokonce si myslím, že v tom jedou i ty moji sousedi, ty
Lawetovi. To sou ty, co jediný ještě zůstali.“
„Vím, který to sou. Ale určitě v tom nejsou sami. Stojí to za hovno, když se kolem tý
hranice točej banditi mexický i ty naši A to už nemluvím vo vojácích, který tam ve větší míře
posílá Diaz.“
„Myslel sem, že je máš zmáknutý …,“ podívá se pátravě mladík.
„Jo, zvlášť pokud je větší zásilka, tak se to vyplatí. Zaplatit za slepotu. Jenže se to tím
prodražuje … Taky maj některý ty přepravci strach, aby je někdo nepostřílel nebo nepodřezal.
Prostě to není taky jednoduchý. Ale to vám víc vysvětlí Frank, ten to má pod palcem. I když mu
s tím pochopitelně pomáhám, zvlášť když teda máme tu větší zásilku.“
„Pokud bysme začali něco pěstovat ve velkým, nebo až se zvětší to stádo na týhle haciendě,
tak budeme tohle nejspíš muset řešit,“ vstoupí do rozmluvy Greenwood, „Taky mě sere, že část
našeho zisku shrábnou ty místní velitelé, co se koukaj stranou, nebo se svou patrolou hlídaj na
správným místě, zatímco my projdeme kousek vod nich. Jenže dostávat to ven z týhle země
legálně, tak se zatím nedoplatíš. Na ty rudy máme domluvenou tu výjimku, ale i tak dáváme ty
procenta, tu daň. A k tomu tu provizi, což nám dohromady sebere zhruba třicet procent.“
„Jenže i tak se to vyplatí, jak moc dobře víš,“ upozorní Wilson, „Zatím mě nenapadá nic,
co by šlo udělat jinak. Buď platit daň, anebo to dostat ven nelegálně, a pak někdy musíš zaplatit za
tu slepotu, jak říkám. Nebo to risknout, což taky někdy děláme, když je to menší zásilka. Tak sme
třeba provezli někdy to opium, co ho tady dělaj. Teď už místní, podle toho, co je naučil ten Číňan,
vod toho Chana.“
„Zdá se vám, že se to na hranicích zhoršuje?“ podívá se pátravě Morrow.
„Tak vždycky to tam bylo divoký, tobě to přece vyprávět nemusím,“ pokrčí rameny
jednatel, „Ale zdá se mi, že je to horší. Jednak Diaz posílil výrazně ty hlídky, a pak podle mýho se
do toho zapojuje stále víc lidí. Jenže ty zmrdi, ty nejen pašujou, ale taky na týhle straně hranice
loupěj a vražděj. To nasírá všechny, myslím tady. I ty vojáky.“
„Na naše lidi si snad zatím netroufli, ne?“
„Zatím ne, Ede. Ale podle mýho je jen votázkou času, než se něco posere. Je mi jasný, že
máš strach vo bráchu, ale ten ty menší věci nevyřizuje, jen ty větší. Pak má dost chlapů …“
„S tím se asi nedá nic dělat …“
„Co bys chtěl dělat,“ pokrčí rameny Wilson, „Můžeš jen posílit tu vochranu. Nebo máš
snad nějakej nápad?“
„Například spolupracovat s těma místníma vojákama, proti těm banditům, a zato třeba vod
nich získat tu slepotu, jak říkáš.“
22
„No jo, ale to bych ty zmrdy musel znát. Vědět, kde budou. Bez váhání bych jim je
prásknul, jenže vo nich nic nevím.“
„Je to na hovno hned dvakrát,“ ozve se Greenwood, „Jednak to komplikuje pašování, a
taky, je to pro nás konkurence. Na to nesmíme zapomínat. Teď se to navíc rozrůstá i u toho
Tombstone, jak sou tam ty stříbrný doly.“
„Ale v nich přece máme svůj podíl, ne?“ přihlásí se o slovo mladík, „Díky tvý prozíravosti,
Horáci. Tak nám z těch dolů taky něco kápne, ne?“
„Jo, to jo. I když náš podíl není většinovej. Ale na začátku loňskýho roku tam bylo sotva
pár stovek lidí, co bydleli ve stanech, a teď už jich tam je přes tisíc. No a s tím se tam stahujou i
jiný. Taky se těm Cowboys vyplatí to pašování, protože tam maj další vodbyt. Jenže tím nám tak
říkajíc lezou do zelí.“
„Horáci, to přece není tak jednoznačný, ne? Jednak přece máme ten podíl z těch dolů, i
když ne většinovej, a pak, chceme tam přece taky postavit ten salón, ne? S tou hernou. Takže se
nám to hodí, že tam je teď tolik lidí, ne?“ tváří se rozpačitě Hanson.
„Wille, všechno má svůj rub a líc. Pro náš záměr se salónem a hernou je to výhoda, i s tím
nevěstincem k tomu. Ale na druhou stranu je tady i ta konkurence,“ hovoří vážným hlasem vůdce
společenství, „Jedno ti řeknu, Wille. Je to tak trochu paradox, všechno to, co děláme tady, a co na
nás čeká doma.“
„Paradox? Jak to myslíš?“
„Paradox je v tom, že my tady mluvíme s prezidentem, jednáme tady vo vybudování velký
haciendy, vo votevření dalších dolů. Vo tom tvým plánu vstoupit do budování těch železnic a já
nevím, kdoví ještě čeho. No a na druhý straně nás čeká dost nepříjemností, takovejch poněkud
přízemních. Jenže i ty budeme muset řešit.“
„Myslíš ty divoký pašeráky, co nám kazej vobchod?“
„Nejen ty, Wille. I když i ty mám na mysli. Pořád nemáš vyřešenej problém s
Lawettovejma. Teď se z nich možná taky stali ty pašeráci, tím, jaks je zahnal do úzkejch. K tomu
nemáme vyřešenej vztah s Gayettym. Taky se vyostřuje. Máme další konkurenci na těžbu, a
budeme mít další, až postavíme barák v Tombstone. Takže na jedný straně sám prezident Mexika,
na druhý straně banditi, co se nám množej kolem hranice. A mnohý další problémy. To je ten
paradox, vo kterým mluvím.“
„Tomu rozumím, Horáci. Jenže tomu se prostě nikdy nevyhneš. Například ty Lawettovi, ty
sám si mě nabádal, abych byl zdrženlivej. Já si nevšímám jich, a voni zatím nás. Tak nějak živořej,
a nespíš možná i loupěj, tady v Mexiku. Aspoň si to myslím, protože podle mýho nemaj na to, aby
tady něco kupovali. A vím, že věci z Mexika prodávaj, to sme přece zjistili. No a ten Gayetty, ten
je podle mýho už skoro hotovej. Jednoznačně máme navrch, a von to moc dobře ví. Mluvil sem
s Cathy, nedávno, je ze všeho špatná. Chtěla by k nám, když už vo tom mluvíme.“
„To by nebyla sama,“ přikývne Greenwood, „Taky sem zatím zdrženlivej. Ale možná by
potřeboval poslední ránu, aby zmizel ze scény. Nemyslím ho voddělat, ačkoli i to by mnohý
vyřešilo … Myslím ho dorazit přes prachy.“
„Co šerif? Proč není přísnější, na ty Lawettovi a další? Přece s ním máte dohodu, ne?“
zeptá se Morrow.
„Tak máme …,“ protáhne Greenwood, „Jenže von si ji vykládá tak, že nevotravuje nás.
Nechce se mu zasahovat proti těm jinejm, proti těm jejich bandám. Možná mu něco šoupli, nebo
chce jejich podporu v dalších volbách, co budou letos na podzim. Nevím.“
„Možná bysme na něj měli zatlačit. Kdyby například zmáčknul ty Lawettovi, z něčeho je
vobvinil, zarazil jim to pašování, tak by to možná položili,“ uvažuje nahlas Hanson.
„Jenže právě vo tom Shibell nechce slyšet. Nebo dělá, že mi nerozumí,“ vysvětluje šéf
společenství.
„Nejde ho přesvědčit? Prachama?“
23
„Wille, nechci mu rvát prachy, a pak koukat, jak předstírá pomoc. Líbí se mi čím dál tím
míň. Jo, nejde po nás, ani po našich lidech. Jenže nejde ani po těch druhejch. Pravdou je, že
v Tucsonu je celkem klid, v poslední době. A tak mu to vyhovuje. I lidi sou spokojený, a vlastně i
s tím, že dostanou něco z toho propašovanýho zboží, protože je levnější. Takže na jednu stranu mě
sere, že není aktivnější, na druhou stranu ho chápu. Proč jít do konfliktu třeba s těma
Lawettovejma, anebo i jinejma … Například nedaleko Tombstone je podobný hnízdo, na tý farmě,
co má Old Man Clanton, jak se říká tomu dědkovi.“
„Myslíš tu rodinu, co taky pašujou?“
„Jo, Wille. Už sme se vo nich bavili. Sou něco podobnýho, jako ty Lawettové tady. Možná
v něčem jedou i společně. Ale to fabuluju, teda jen hádám. Možná si jedou každý sám za sebe. Ale
na tu rodinku Clantonovejch sou určitě napojený další. Zatím nám to tolik nevadí, teda kromě
toho, že tady na hranicích dělaj bordel, těma svejma přepadama. Což nesvědčí pak našim
vobchodům, našim zájmům. Ale to sou jen dvě rodiny, těch desperátů je mnohem víc.“
„Dalo se to čekat, ne?“ podívá se pátravě Morrow, „Jak sem přicházej další. Do Tucsonu,
teď do toho novýho města Tombstone. Co je ještě blíž u hranic s Mexikem. S těma horníkama a
vobchodníkama se sem stahujou i další. Konec konců, před čtyřma rokama sme sem tak přišli i
my, díky tvý dohodě s Willem.“
„Máš pravdu, Ede. Já jen upozorňuju, že můžeme mít brzo další problémy.“
„Byly doby, kdy tohle jiný říkali vo nás.“
„Jo, to byly,“ přikývne šéf společenství, „Jenže my už teď sme trochu jinde. Teda aspoň
v něčem. Jo, Ede, máš pravdu. Kdysi sme to byli my, co byli mnohým vosinou v prdeli. Teď ji pro
nás představujou jiný. Co nemaj tolik kšeftů, takový zázemí, a taky se chtěj na tom tady přiživit.“
„Horáci, nemůžeme si udělat něco jako svůj vlastní sbor? Myslím tím sbor lidí, co by hájili
zákon. Pochopitelně proti těm, co nás serou,“ zamýšlí se mladík.
„Wille, tohle není nic originálního, to už napadlo i mnohý v minulosti. A víš, jak to
většinou nakonec skončilo?“
„Mám hádat? Takovou malou válkou?“
„Jo, tak nějak. Byli pak mrtví, na vobou stranách.“
„Tohle se mi nezdá,“ ozve se Morrow, tváří se ustaraně, „Pokud najmeme chlapy, co
půjdou po těch pašerácích, po těch, co tady dělaj bordel, tak ty si to určitě nenechaj líbit. Půjdou
zase po těch našich. Horác má pravdu, podobný války sem už zažil a nebylo to nic pěknýho,
Wille.“
„Možná ne, ale nakonec přece vyhraje ten silnější, ne? Ten, kdo má víc prachů. Kdo si
může dovolit najmout víc chlapů.“
„Jo, pokud se toho ale dožije,“ konstatuje suše osobní ochránce.
„Jako že by mohli jít i po nás? Po mně, Horácovi, po tobě?“ zarazí se mladík.
„Jo, když budou vědět, kdo za tím stojí. Zažil sem už pár takovejch válek, tak říkajíc bez
pravidel. Vraždy ze zálohy, soudy, věšení a mrtví na vobou stranách. Není to nic hezkýho, a když
je možný se tomu vyhnout, je dycky potřeba udělat všechno proto, aby se nic takovýho
nerozpoutalo.“
„Ed má pravdu,“ souhlasí Greenwood, „Určitě tady nechci žádnou votevřenou válku
s nikým. Potřebovali bysme, aby si jich víc hleděla spravedlnost, tím myslím šerifa a jeho lidi.
Bohužel Stibell se k tomu moc nemá. Proč, to už sme si říkali. Wille, sám si to už zažil, kdy po
tobě někdo šel. Vyváznuls, ale taky takový štěstí mít nemusíš. Zatím je v Tucsonu a vokolí klid.“
„Jo, takovej klid před bouří,“ ušklíbne se Hanson, „Naši lidi přecházej na druhou stranu
ulice, když uviděj některý z těch Lawettů. Ty se nám serou i do zásobování u našich dolů, i tam
prodávaj něco z toho, co kdoví kde sehnali. Děláme, že to nevidíme, místo abysme je skřípli. Vo
tom Tombstone moc nevím, ale i tam přece máme svoje zájmy, ne? Nemyslím teď tu těžbu, ale to
další. Chceme tam prodávat naše zboží, a chceme tam votevřít ten barák. Tak možná bude problém
i s těma Clantonovejma.“
24
„Tomu se asi nevyhneme,“ souhlasí vůdce skupiny, „Ale souhlasím s Edem a sem pro
zdrženlivost. Boje by nám celkově neprospěly.“
„Pokud by se to nevyřešilo jednou pro vždycky.“
„Wille, nejsou jednoduchý a jasný řešení,“ ozve se Morrow, „I tak vyděláváme všichni
dost, a určitě budeme ještě víc. Na těch dalších dolech tady v Mexiku, ty a Horác i na těch dolech
v Arizoně. Měl bys bejt velkorysejší a nechat ty další, aby si taky urvali nějaký ty drobty. A podle
mýho to sou drobty, ve srovnání s tím, co teď vyděláváš ty. Nebo ne?“
„Jo, to asi jo,“ souhlasí neochotně mladík, „Já jen, aby nám to nakonec nepřerostlo přes
hlavu. Jak se říká, s jídlem roste chuť. Jako ty Lawettovi. Sou podle mýho čím dál tím drzejší.
Zkoušej, co jim projde, a pak to zase vo kousek posunou. Když se jim bude donekonečna
ustupovat, tak kam dojdeme?“
„Pořád to sou jen drobty. Wille, možná tě vo něco připravěj, myslím třeba vo něco peněz.
Ale pořád seš úplně někde jinde než voni, ne? Já bych to rozhodně nehrotil. Ani v Tucsonu, ani
v tom novým městě, v tom Tombstone. Chápu, že tam chcete proniknout, když je tam teď tak živo.
Ale vy tam máte svoje jistý, v těch podílech, a asi budete mít i z toho baráku, co tam určitě letos
postavíte. Na tom ty pašeráci moc nezměněj, ne?“ podívá se Morrow postupně na všechny svoje
společníky, a ty mu kývnutím hlavy vyjádří souhlas.
„Na tohle máme čas, až se vrátíme do Tucsonu,“ ukončí debatu Greenwood, „Teď vám
můžeme říct, co sme probírali s tím zdejším farmářem.“
„Dobře, tak jo,“ řekne Hanson, a je patrné, že moc spokojený není, asi by si přál
radikálnější řešení směrem k některým konkurentům, „Jen upozorním na jedno. Tak asi za měsíc
bude ta sláva v Tucsonu. Jak tam přijede ten první vlak. A ten to ještě víc změní. Podle mýho,
kromě zboží přiveze i další lidi, co se nám budou srát do kde čeho.“
„A uděláš s tím něco, Wille? Chceš dát výbušniny pod koleje? Vyhodit si tu železnici, vo
který pořád básníš, jak nám pomůže? Což je teda pravda? No? No tak, Wille, nemrač se. V tomhle
nám vážně věř, v tomhle máme vo moc víc zkušeností,“ říká Horác smířlivě.
DOLY V MEXIKU
Průvod znavených jezdů se vleče hornatou krajinou mexické Sonory. Sice jsou blíže
domovu, než tomu bylo na haciendě u řeky Yaqui, ale ráz krajiny je očividně méně pohostinný. Ač
jde o horskou oblast, ta leží na okraji rozsáhlého území sonorské pouště a vody zde zase tolik není.
Kolem nich pomalu ubíhá typický obrázek krajiny, podobný té, která se vyskytuje v okolí
Tucsonu.
„Díkybohu,“ uleví si Wilson, když stanou na zápraží území, na kterém mají právo těžit
nerostné bohatství Mexika, respektive této jeho provincie s názvem Sonora.
„Tohle je vono?“ rozhlíží se Hanson.
„Jo, tady to začíná. Už tam skoro sme,“ přikývne jednatel.
Kolona přeci jen přidá do kroku, vidina odpočinku a občerstvení je podvědomě pohání.
Přesto ještě musí kus cesty urazit, než se před nimi otevře obrázek, který může potěšit ty z nich,
kteří ze zdejší těžby mají prospěch. Určitě však ne zastánce chudých, utlačovaných, či kohokoli,
kdo alespoň trochu ctí lidskou důstojnost.
Ačkoli se den již schyluje ke svému závěru, všude se usilovně pracuje, tedy všude, kam oko
návštěvníků dohlédne. Je patrné, že se těží na více místech, a tam se různě klátivě pohybují ti, co
zde dřou ve prospěch pro ně neznámých vlastníků koncese. Jde vlastně o více různě propojených
údolí, kde jsou povrchové i hlubinné doly, kde muži i mladíci přenášejí horninu, z níž se jiní snaží
oddělit zrno od plev.
25
„Těch teda je,“ rozhlíží se Hanson uznale, snaží se odhadnout, kdo je vězeň, kdo koupený
otrok a kdo najatý pracovník. Pokud tady vůbec takový zaměstnanec je. Strážné pozná hned, neboť
jsou různě rozestavení v kopcích, na vhodných stanovištích, z nichž mají vše pod kontrolou, a
každý z nich má u sebe dlouhou střelnou zbraň. Kromě další výzbroje.
Měděný důl
„To nejsou zdaleka všichni, další sou i na jinejch místech,“ usmívá se Wilson, on zde již
byl vícekrát a ví o rozloze pozemků i místech, odkud pro ně ti nešťastníci dolují peníze.
„Dobrý, vážně dobrý,“ pokyvuje hlavou mladík.
„Zejtra si to můžeš všechno podrobně prohlídnout. Teď bysme měli pokračovat, směr
vězení.“
26
„Vězení? Nechce se mi do vězení,“ ušklíbne se William, „To vážně budeme muset spát ve
vězení? S těmahle?“ ukáže levačkou na skupinku chudáků, co potí krev pro něj a jeho společníky.
„Je to takový zvláštní vězení, Wille,“ pobídne koně Paul, a pokračují i všichni další.
Wilson má pravdu, jak se mohou přesvědčit všichni za krátkou chvíli. Nejsou zde žádné
klasické budovy, zamřížovaná okna a podobně. Vězením je sama krajina, respektive další z údolí,
které je obklopené vysokými stěnami, v nichž jsou různé jeskyně, většinou uměle vytvořené
lidskou činností, respektive předchozím dolováním.
Údolí je rozděleno do tří úseků, na samém konci se nacházejí prostory pro oficiální vězně,
ve střední části pro zakoupené otroky a v přední části pak sídlí ti, kteří obě skupiny terorizují. Další
strážní jsou nahoře na skalách, odkud mají přehled o situaci pod sebou.
Zatímco první a druhá část je oddělena nízkým plůtkem, mezi druhou a třetí částí je bariéra
z ostrých kůlů. Což je dobře vidět, neboť přístupová cesta je o hodně výš, údolí se totiž svažuje
k zadní stěně, která neprodyšně uzavírá zmíněné přírodní vězení. Slézt stěny se zdá být zhola
nemožné, navíc si takového odvážlivce nohou vzít na mušku strážní. Pokusit se projít přístupovou
cestou, znamená utkat se s ozbrojenými muži, pro které lidský život nemá žádnou cenu, jedno zda
jde o mexické vojáky v pozicích vězeňských strážců, anebo najaté americké střelce. Ti všichni jsou
připraveni okamžitě pálit při jakémkoli projevu vzdoru či pokusu o útěk. V noci je navíc bariéra
z přední části osvětlena umělými ohni, takže šance se nenápadně po anglicku vytratit, je velmi
malá a velmi riskantní.
V první části stojí pár prostých dřevěných baráků, v těch dalších dvou musí vzít vězni a
otroci zavděk buď jeskyněmi, nebo obyčejnými přístřešky, dost chatrnými.
„Tady všichni žijou?“ tváří se Hanson rozpačitě.
„Tak skoro všichni,“ usmívá se Wilson, „Ještě je kousek vedle jiný místo, tam sou ti hlavní,
především naši muži a jejich velitelé, myslím tím ty Mexičany. To když pojedeš ještě kus dál, tak
tam je něco podobnýho, jen v hodně menším, a tam stojí taky pár baráků. Pro naše lidi, a taky pro
27
důstojníky, co tomu tady velej. Taky sou tam sklady, a vobojí je dobře hlídaný. Což je tady
důležitý.“
„Důležitý … sou tady kolem nepřátelé?“ rozhlíží se mladík.
„Tak snad přímo kolem ne, ale v těch horách určitě. Mnoho
z těch Indiánů, nejspíš z kmene Opata, ty tam sou. Vedou takovou
přepadovou válku s vládní mocí. Sem tam něco ukradnou, sem tam
někoho zabijou, no a sem tam někdo sejme je. Nikomu se tam za
nima moc nechce, to není dobrej boj, voni se tady vyznaj, nejspíš tu
znaj každej kámen. Sou považovaný za celkem dobrý válečníky,
teda spíš hodně dobrý válečníky, naštěstí se nedokážou domluvit
mezi sebou, to by to pak tady bylo ještě horší.“
„Sou dobrý bojovníci? A vyznaj se v těch kopcích? Tak co
na ně platí?“
„Co na ně platí, Wille? Síla, teda dost chlapů s puškama,
aby si rozmysleli je napadnout. Co se tak díváš, do blízkosti tábora
moc často nechoděj. Ačkoli už tady měli pokusy vo krádež, nebo se
pokusit i někoho vysvobodit. Spíš se ale držej dál, tady je na ně
přece jen moc pušek, i díky plukovníkovi, kterej nám sem přihrál
další vojáky. Ale dál v horách, tam ty bestie sou a čekaj na svou
příležitost. Na zásobovače, na přepravce, nebo na blázna, co by se
Ray Dulles
sem zatoulal,“ vysvětluje Wilson unylým hlasem, jako by šlo o
normální stav.
„Je jich moc, myslím těch Indiánů?“
„Tak to nikdo přesně neví. Stejně jako neví, kolik je někde ve vokolí banditů, těch
místních, co tady provozujou tu svou pochybnou živnost. Ale ty do nás nepůjdou, nechtěj, aby
proti nim vyrazili vojáci. Nebo naši střelci. Voni nejsou tak blbí, zahojej se na jinejch, nejčastěji
podobnejch chudácích, jako sou vlastně voni sami.“
„To je tady asi vážně dost divoký.“
„Přímo tady ne, ale do hor bych ti samotnýmu chodit nedoporučoval. To bys nejspíš
skončil s kulkou v hlavě, nebo s prožíznutým krkem, a tvoje nahá mrtvola by tam někde pak hnila,
dokud by ji něco nevohlodalo. Ale to ti nehrozí, protože tady máš dost těch, na který si ty Indiáni
ani ty banditi netroufnou. Navíc s některejma těma banditama máme takovou tichou dohodu, taky
nám vobčas dodaj nějaký zboží, určitě někomu ukradený. Někdy nám pomůžou hlídat náklad. No a
sem tam nám doplněj stavy. Teda přivedou votroka, ale třeba i votrokyni,“ ušklíbne se potměšile
jednatel, „To víš, i taková se hodí, tolik chlapů tady pohromadě, tak daleko vod lidí … Pokud je
teda ta ženská k světu. Ale to se všechno dozvíš, pozdějš … vida, támhle de Ray, nejspíš nás
přivítat. No a kus za ním je Frank. To je tvůj kámoš, ne?“ šklebí se jednatel.
„Viděl sem ho jen jednou.“
„No právě. Něco sem vo tom slyšel. Někdo se urazil, nebo co,“ zubí se Wilson.
„To už je dávno,“ zamračí se Hanson, tohle mu Paul připomínat nemusel, jak kdysi vyrazil
za bratrem Eda a jak neslavně to dopadlo. Od té chvíle se s ním nikdy nepotkal. Ale po pravdě
toho nelituje.
„Dali ste si načas, čekali sme vás už před pár dnama,“ haleká čtyřiatřicetiletý inženýr Ray
Dulles, který zde vše řídí, pochopitelně prostřednictvím svých předáků a také ozbrojenců.
„To víš, ne vždycky seš pánem svýho času,“ seskakuje z koně Wilson, „Tak co s náma
uděláš?“
„Co myslíš? Zapojím vás do procesu? Můžete kopat, tahat tu zeminu, víc vodbornýho asi
neumíte,“ má Dulles očividně dobrou náladu, „Nebo se přesunete na to druhý místo. Frank vás tam
vezme, já ještě musím dost věcí zařídit, přijdu za váma pozdějš. Předpokládám, že ste utahaný a
nějaký to zevlování necháte na zejtra.“
28
„Jo, utahaný sme dost. Rád tě vidím, Franku,“ zdraví se jednatel s velitelem zdejší ostrahy,
a také velitelem dopravy, což je neméně důležité.
„Já tebe taky, Paule. Ale hlavně rád vidím tebe, Ede,“ obejme
mladší sourozenec toho o tři roky staršího, „To už je doba, ty starej
brachu, co sem tě takhle držel v náručí.“
„Máš pravdu, Franku,“ odpovídá osobní strážce, a jako by
v jeho hlase rezonovalo mírné dojetí, „Už ani nevím, kdy sme se
viděli. Ale vypadáš dobře.“
„To je tím prostředím tady. To vysloveně podporuje zdraví,“
zasměje se chrčivě mladší z Morrowů.
„Jak koho. Asi. Ale ty vážně vypadáš dobře, asi ti tohle
podnebí vážně svědčí.“
„Tak co?“ rozhlédne se mladší z Morrowů, „Chcete to tady
chvíli pozorovat, nebo se přesuneme do toho našeho tábora? Ty
vojáky necháme tady, domluvím to s jejich velitelem, no a naši lidi a
ty jejich důstojníci, pro ty najdeme místo v tom našem druhým
táboře.“
„Dneska bych dal přednost ubytování a něco k žrádlu a pití,“
promluví poprvé Greenwood.
Frank Morrow
„Rád tě vidím, Horáci,“ řekne místní velitel ostrahy, ale
tentokráte v jeho slovech něco skřípe.
„Já tebe taky,“ odvětí hlavní šéf, jeho intonace hlasu i výraz neodhalí, nakolik on je
upřímný.
„No tak pojeďte za mnou, další si řekneme tam,“ vykročí Frank zpátky po cestě.
Ještě chvíli si však musí počkat, neboť se mladší z Morrowů domlouvá s plukovníkem
Montairem na ubytování jeho vojáků. Ten s jeho návrhem souhlasí, prostí vojíni budou spát tady
v tomto přírodním vězení, v jeho přední části, důstojníci pak s cizinci v druhém táboře. Ti tam ale
dorazí později, až se postarají o své mužstvo.
Ubytovací prostor pro privilegované není příliš vzdálený, tvoří ho zmenšenina právě
opuštěného údolí, je zde také pár děr ve skalách, ale hlavně dřevená stavení. Na vrcholcích hor, u
vchodu i na přístupové cestě hlídkují muži s puškami, jak v uniformách mexické armády, tak
američtí střelci. Je patrné, že bezpečnost tady nikdo nepodceňuje, navíc zde mají značné množství
vězňů a otroků, a ti musí cítit, že nemají šanci na vzpouru ani na únik. Kasárna pro elitu je nutné
chránit jak proti případným uniklým zajatcům, tak proti napadení nepřáteli, co by sestoupili z hor.
Frank se na žádost svého bratra postará o tucet najatých amerických pistolníků, respektive
jim řekne, kde se mají shromáždit a počkat na něco k jídlu a pití. Pak se vrátí ke svému sourozenci
a jeho společníkům.
Jeden z baráků je zařízen jako nálevna, s barem a obsluhou, kterou tvoří asi třicetiletá žena
s tmavší pletí, a pak velmi mladá dívenka, tak sotva patnáctiletá. Než do ní vstoupí, mohou hosté
spatřit i pár dalších žen, které nevypadají příliš zbědované, nicméně zvlášť šťastně se netváří.
Všem je jasné, že je i v jejich případě něco za něco. Mají zde lehčí život, nejspíš slušnější
zacházení, lepší stravu a jsou čistší, ovšem na druhé straně jsou jejich tělesné schránky věcí
veřejnou, pokud některá z nich nemá štěstí v neštěstí a nepatří výhradně někomu z velitelů. Pak se
na ní muži nestřídají, ale souloží s ní pouze jeden stálý věznitel.
V nuzném salónu je pár klasických stolů se židlemi, k jednomu se nasáčkují Horác, Paul,
William a bratři Ed s Frankem. Ten předtím, než se podsadí, vydá pár strohých příkazů ženě za
barem, ta jen uctivě přikyvuje a pak posílá svou pomocnici ven z baráku. Asi pro další pracovní
sílu, co jim pomůže připravit pro vzácné hosty jídlo. Sama vzápětí přinese svým zákazníkům
džbán s vodou a také láhev místní kořalky, z níž nalije do pohárků. Poté zmizí za pultem,
připravená ihned vyrazit, jakmile by bylo vysloveno další přání. Spíše rozkaz.
29
„Máme tak hodinku, řek bych, pak se sem začnou slejzat další, a asi i ty Mexičani, co
přijeli s váma. Večer si můžeme sednout v jednom z těch baráků, i s Rayem, a tam pokecat. A taky
něco popít. Teda až vyřídíme jednu záležitost, ale vo tom pozdějš. Tak jestli se chcete na něco
zeptat, nebo něco probrat, tak máme tak tu hodinu,“ vysvětluje Morrow mladší.
„Franku, zůstaneme tady nejspíš dva dny,“ ujme se slova za návštěvníky Wilson, „Takže
bude dost času si všechno probrat, a taky prohlídnout. Pochopitelně taky si pokecat, zapít to
setkání, například tvoje s bráchou. Taky si poslechnout Raye, aby nám řekl, jak si tady vede.“
„Dobrá, jak chcete. Tak se napijeme, na shledání, ne?“ pozvedne pohárek mladší ze
sourozenců Morrowových, a všichni ho následují, i Hanson, který si ale lokne jen velmi zlehka,.
Přesto ho silná pálenka velmi podráždí, má co dělat, aby se nerozkašlal a nebyl dalším pro smích.
„Co ty, Franku? Sou problémy se zásobováním, s těma, co tu pracujou?“ položí dotaz
Wilson.
„Pořád sou nějaký problémy, ale ty řešíme,“ ušklíbne se zdejší velitel ostrahy, „No, vo
jednom pak budu chtět mluvit, s váma a s tím vaším plukovníkem. Možná by šlo něco udělat, aby
tady bylo bezpečnějš.“
„Úplně ti nerozumím …“
„Tam někde v horách je tlupa těch Indiánů. Sice si netroufnou nás napadnout, ale slíděj ve
vokolí, vobčas se snaží něco ukrást a tak. Taky už napadli zásobovače. Možná by šlo využít toho,
že tady sou ty vojáci a ty tvoji chlapi, Ede.“
„Franku, vo čem to teď mluvíš?“ zachmuří se starší sourozenec.
„Vo čem? Vo takový menší trestný výpravě. Nejspíš máme naději zjistit, kde ty parchanti
sou. Dva z nich se toulali po vokolí, jednoho sme sejmuli, druhýho zajali. Už je načnutej, něco už
pustil. Podle mýho z něho nakonec dostaneme, kde sou a tak bysme jim mohli trochu zatopit.
Pustit jim žilou, aby tady tolik nevotravovali.“
„Je moudrý s nima válčit? Nevyvolá to navopak ještě větší nenávist? Vodvetný akce?“
netváří se nadšeně ani Greenwood.
„Horáci, tady platí jen jedno,“ poklepe si Morrow mladší na pažbu svého koltu, „S nima se
nedomluvíš. Je tady válka, taková tichá, bez pravidel a bez slitování. Už nám zabili pár chlapů, no
a my pár z nich. Kdybysme pár z nich dostali, jen dobře.“
„Nepřišli sme sem proto, abysme tady pořádali trestný výpravy. Přišli sme se podívat a taky
projednat další postupy. Nejspíš i rozšíření území, kde budeme dolovat. Taky tady nemůžeme bejt
dlouho, musíme se brzo vrátit do Tucsonu. Máme tam další povinnosti, domluvený schůzky a tak,“
odpovídá hlavní šéf unylým hlasem.
„Horáci, to by nezabralo moc času. Tak jo, řeknu vám, co bych chtěl. Je to náhoda, že sme
toho zmetka včera chytili. Zrovna, když je tady navíc tuším tak padesátka chlapů s puškama. Tak
mě napadlo, ukecat toho jejich velitele, toho plukovníka, aby s náma vyrazil, za těma zmrdama.“
„Franku, copak ty víš, kde v těch horách sou? Nakonec padnete do léčky a zmasakrujou
vás. Pokud je třeba trestný výpravy, tak to je určitě Paul schopnej domluvit. Povolat sem víc
vojáků, vyčistit to vokolí tady,“ mluví Greenwood bez jakékoli emoce.
„Horáci, tady de vo příležitost. Podle toho, co sme z něj už dostali, tak tady někde poblíž
maj tábor, je jich tam pár desítek, mužů, žen a dětí. Kdyby nám prozradil, kde sou, tak je můžeme
překvapit. Využít toho. Jinak nám zmizej.“
„Nejspíš už zmizeli, když se ti dva včera nevrátili.“
„Možná, a možná taky ne. Když zmizeli, nebo kdyby nám neprozradil, kde sou, tak z toho
nic nebude. Ale kdyby to klaplo, hned by se nám tady dejchalo líp.“
„To by záleželo na tom plukovníkovi,“ ozve se Wilson, „Můžu s ním promluvit. Horáci, já
Franka chápu. Je v našem zájmu to tady co nejvíc vyčistit. Tak když je příležitost …“
„Moc se mi to nezdá.“
„Horáci, pokud Frank z toho zajatce vyrazí, kde můžou bejt, tak by tam mohli ještě v noci
vyrazit, ty vojáci a ty naši najatý střelci. My si zejtra můžeme promluvit s Rayem, vobhlídnout si
30
tábor. Když je nenajdou, tak se vrátěj. Nejvejš by to byl jeden den zdržení, víc určitě ne. Mluvili
sme vo tom, nedávno, že je ta bezpečnost problém. Ty Indiáni se tu vyznaj, a zaskočit je by byl
skoro zázrak. Tak když je příležitost …“
„Dyť ani nevíte, jestli vám něco nenalže …“
„To je možný, Horáci. I když umíme bejt hodně přesvědčivý,“ zasměje se chrčivě Morrow
mladší, „No, pokud budete chtít, tak se můžete sami přesvědčit, po večeři. Můžeme k tomu vzít i
toho plukovníka. Teda pro Willa by to asi nebylo …,“ podívá se velitel zdejší ostrahy na
nejmladšího člena party u stolu.
„Nebylo pro mě co?“ lehce se naježí zmíněný.
„No, já jen, jestli bys na to měl žaludek. Na to přesvědčování, toho sviňáka, aby
promluvil.“
„Nejsem už kluk, Franku,“ řekne Hanson, a výčitku v jeho hlase přeslechnout nelze.
„No tak jo, tak se taky můžeš podívat,“ pokrčí rameny mladší z Morrowů, „Napřed se ale
najíme, pak si promluvíme s tím plukovníkem a pak zkusíme toho zkurvysyna zlomit. Podle toho
se pak zařídíme. Možná by mi stačili ty tvoji chlapy, Ede, kdyby ten plukovník nechtěl.“
„Franku, ty sem najal kvůli něčemu úplně jinýmu,“ mračí se starší bratr.
„No to asi jo. Ale kdybych si vzal dvacet chlapů, tak by to nejspíš stačilo.“
„Franku, vidím tě po dlouhý době, a nemám chuť tě vidět někde vyvrženýho.“
„Ede, není tak snadný mě zabít, ale to už víš, ne? Nejsem ten, co by dělal vylomeniny.
Umím v tom tady chodit. Zaskočit se nedám. Jen bych si to tady rád vyčistil, abych pak měl
klidnější spaní.“
„Franku, musím ti něco připomenout,“ ozve se Greenwood, jeho hlas zní dost chladně, „Ty
a další tvoji chlapi tady nejste vod toho, abyste vyráželi do hor na lov Indiánů. Vy ste tady vod
toho, abyste tu hlídali naše zájmy. Tu těžbu a taky dopravu. Zajistili zásobování. Pokud bude
potřeba tady něco udělat, tak Paul zařídí, aby sem poslali vojáky. Ať si to tady vyříděj mezi sebou,
ty místní. Nebudeme přece platit chlapy, aby tady chcípali v horách na dost pochybným lovu
Indiánů.“
„Jo, Horáci, a když ti ty zmrdi povražděj ty zásobovače, ty přepravce, tak budeš mít daleko
větší ztráty. Vy tady nežijete, jako já,“ mračí se Morrow mladší, „Vy tam v Tucsonu jen počítáte
prachy, a my to tady musíme vodřít. Pořád je máme za krkem, a jediný, co na ně platí, je volovo
z našich pušek. Tak mě laskavě nepoučuj, jak tady mám zajistit bezpečnost.“
„Franku,“ napomene mladšího sourozence i pohledem ten starší.
„Ede, dyť je to pravda. Já si přitom nestěžuju. Žiju tady mezi tou sebrankou, potím se tady,
dejchám ten jejich smrad, a smrad z toho, co tady dělá Ray. Přitom se tady jen vobčas můžu vožrat
a zapíchat si s nějakou Indiánkou. Pořád se musím koukat přes rameno, mít v ruce pušku. Stejně
tak, když něco vezeme na hranice, nebo ty vydolovaný věci do přístavu. To si pak cestou zpátky
můžeme zašpásovat v nějakým bordelu, nebo se někde vožrat.“
„Já Frankovi rozumím,“ přidá se Wilson, „Není to tady žádnej med, to teda není. Však
zejtra uvidíte, až si to tady prohlídnete. Chápu ho, že když je naděje jich pár zlikvidovat, tak to
chce udělat. Když dostanou lekci, tak tady bude větší klid. Takže pokud se mu podaří z toho
zajatce něco dostat, tak sem pro, aby se je pokusili najít a zlikvidovat.“
„Ani mě se to moc nelíbí,“ vyjádří svůj názor starší z Morrowů.
„Ede, zkusím ti vysvětlit, během žrádla, jak to tady chodí,“ snaží se zachovat klid mladší
bratr.
„Můžeme se rozhodnout po večeři. Taky třeba z toho chycenýho Indiána nic nedostaneš.
Takže se tu možná dohadujeme zbytečně,“ rozhodne se Greenwood utnout debatu, která hrozí
přerůst v hádku, „Franku, tak nám řekni, jak to tady chodí,“ vyzve velitele ostrahy a dopravy.
31
VÝSLECH ZAJATCE
Američané ještě ani neskončí s večeří, když se objeví plukovník Ferrendes Montairo se
svými dvěma kolegy důstojníky. Také jsou obslouženi, u vedlejšího stolu, přitom k nim přisedne
Frank s Paulem, aby se je pokusili získat pro trestnou výpravu.
„Vůbec se mi to nelíbí,“ řekne tichým hlasem Horác.
„Mně taky ne,“ odpovídá polohlasně Ed, „Ale znáš bráchu. Když si něco vezme do hlavy,
tak … Navíc má pravdu, musí bejt tady, v týhle díře, a to doslova.“
„Já jeho zásluhy nezpochybňuju. Ale nejsem si jistej, nakolik je ta jeho trestná výprava
důležitá, a nakolik je to pro něj jen povyražení.“
„Kdyby ta trestná výprava byla, nebylo by dobrý se k nim přidat?“ zeptá se Hanson, a hned
sklidí ošklivé pohledy obou spolusedících.
„Tak na to hned zapomeň, Wille,“ zní hlas Greenwooda tvrdě, „Nemáš žádný zkušenosti a
mohl bys taky skočit jako mrtvola. A proč? Aby ses pobavil? Wille, myslel sem, že seš
moudřejší.“
„Už je mi přece vosumnáct …“
„Tak se snaž, aby ti bylo taky devatenáct,“ mračí se jeho bývalý poručník a stejný výraz má
i jeho osobní strážce.
„Vo tomhle se vůbec nemíním bavit,“ přisadí si.
„No tak jo, byl to jen nápad …“
„Hodně blbej nápad. My tady máme jiný věci k řešení. Podívat se na ty doly, projednat, co
potřebujeme s tím inženýrem. Ty ani já tu nejsme vod toho, abysme se někde v horách plahočili za
nějakou chimérou. Pokud se chce Frank zabavit, a pokud ukecá s Paulem toho plukovníka, tak ať
si de na lov. Ale sám.“
„Horáci, kdyby ale do toho šli, tak bych jim mohl dát pár chlapů, co sou tady s náma,“ tváří
se rozpačitě Morrow.
„No jo, je to tvůj brácha. Ale nanajvejš půlku, aby nám někdo zbyl, kdo nás doprovodí
domů. Možná pak zažijeme sami peklo, pokud ty Indiány rozdrážděj a voni pak půjdou po nás.
Tak ať máme někoho, kdo nám s nima pomůže.“
„Horáci, nejspíš to nebude tak žhavý,“ říká osobní strážce smířlivým tónem, „Nevěřím, že
by někoho našli. I kdyby ten zajatec promluvil. Ty Indiáni nejsou na hlavu padlí. Nejspíš už budou
někde skrytý. Nejspíš se jen projedou či projdou, a za dva tři dny se vrátěj.“
„Nejspíš jo,“ přikývne Greenwood, „Ale Ede, sám vidíš, jak je někdy tvůj brácha
nezodpovědnej. Vím, nemá to tady lehký, to ne. Ale sám musíš uznat, že tu má jiný úkoly, než
lovit ty Indiány.“
„Já vím, Horáci. Ale von jinej nebude, a zatím mu to tady klape, ne? Jak u toho dolu, tak
při tý dopravě. V tomhle kraji se ta jeho divoká povaha a tvrdá ruka hodí.“
Vůdce společenství poslední větu už nechá bez komentáře, raději si lokne kořalky a zapálí
si doutníček. Pak se strnulým výrazem pozoruje námluvy u vedlejšího stolu. Mezitím se do
nálevny začínají trousit další Američané, co zde pracují a skončila jim směna, objeví se i ti, co
dnes přijeli, a vyžádají si souhlas Eda, aby tu mohli také popít. Ten jim ho dá, ale s podmínkou, že
se všichni neožerou.
„Tak ten plukovník souhlasí, pokud teda ten Indián promluví,“ informuje Wilson své
společníky, zatímco Frank a Ferrendes se zvedají, „Můžete tady počkat, nebo se zajít podívat na
ten výslech. Já bych doporučil to první.“
„Proč?“ zeptá se Hanson.
„Proč, Wille? Protože já si dám radši další kořalku, než poslouchat nějakýho ubožáka, co
bude kňučet bolestí. Navíc sem podobný domluvy už párkrát viděl.“
„Souhlasím s Paulem, neví vo co stát,“ přidá se osobní strážce.
32
„Já nic takovýho ještě neviděl, tak by mě to zajímalo,“ řekne mladík rozpačitě.
„Zajímalo, Wille, nebo chceš Frankovi dokázat, že seš chlap a máš na to žaludek?“ změří si
mladšího společníka pohledem Greenwood, „Ale je to tvoje věc,“ pokrčí rameny.
„Z vás se tam nepůjde podívat nikdo?“
„Nejspíš ne,“ odpoví za všechny Horác.
Hanson na chvíli zaváhá, ale pak se zvedne a několika rychlými kroky dohoní mexického
důstojníka a amerického pistolníka.
„Jen ty?“ ušklíbne se Morrow mladší.
„Další říkali, že daj přednost kořalce. Já moc nepiju, a taky sem nikdy neviděl, jak se
takovýmu Indiánovi domlouvá,“ říká se značnými rozpaky mladík.
„No tak se dobře dívej, ať se něčemu přiučíš.“
Dál již jdou bez mluvení, Frank si vezme k ruce ještě dva své muže a jednu asi
pětadvacetiletou ženu, co v tomto táboře slouží. Je již skoro tma, a tak pomocníci zapálí louče,
s těmi směřují ke konci údolí, k díře ve stěně, do které postupně všichni vcházejí.
Co praští William jako první do nosu, je smrad. Ten je nejspíš tvořen lidskými exkrementy,
dojde mu vzápětí, když s lehce vytřeštěnýma očima zírá na dost nevábnou scenérii. Díra ve skále
je docela rozlehlá jeskyně, která slouží jako vězení pro vzpurné otroky nebo pro zajatce. Také je
vybavena k jejich trýznění, ve zdech jsou háky, k nimž mohou být přivázáni, ve stropě další, na
něž mohou být zavěšeni. Je zde i přenosné ohniště, kde se dá nažhavit tyč, nůž či kleště, a tyto
nástroje pak použít k mučení. Nechybí ani bič, hůl či prut.
Kousek u vchodu se povaluje halda nuzných hadrů, oblečení zde zadržovaných. Kolem zdí
je připoutáno celkem sedm osob, tři tak třicátníci, tři mladíci a jedna žena. Jeden z těch mladších
mužů je kousek stranou a ve velmi zbědovaném stavu. Všichni jsou zcela nazí a jejich těla nesou
stopy po bití, mají na mnoha místech zaschlou krev, z proražené kůže po ranách. Páchnou, neboť
sedí ve svých vlastních exkrementech, jen občas tady jiní otroci poklidí.
„Aby ti nevypadly voči,“ poznamená Morrow.
„Franku, budeš se do mě pořád navážet?“ zamračí se Hanson.
„Ale, pán se zlobí?“ zasměje se velitel ostrahy, „No nic, Wille, beru, že ses přišel podívat.
Tak nic ve zlým.“
„Franku, co to tady vlastně je?“
„Co to tady je? Takový místo, kam přijdou ty, co dělaj problémy. Někdy na pár dní, někdy
na dýl. Než dostanou rozum.“
„Co to znamená, než dostanou rozum?“
„Tak, než dostanou rozum. Tady je čeká každej den vejprask, dostávaj málo napít, a ještě
míň nažrat. Sou tady ve vlastních sračkách a chcankách, a sem tam dostanou nakládačku. Tak jim
většinou dojde, že tam venku je to přece jen lepší. I když musej votročit, tak pořád lepší, než tady
v týhle díře.“
„Některý vypadaj, že maj dost … A co udělala ta ženská?“
„Ta kurva? No, vona se vzpouzela. Jako že se jí nelíbí, že má dát tomu, kdo si řekne. Ale
taky změní názor, nejspíš už brzo. Tak den dva a zlomí se.“
„To se nedivím …“
„Wille, pokud tě ještě něco zajímá, tak pozdějš. Teď se musím věnovat tomu čurákovi, co
z něj chci vyrazit, kde maj ten tábor,“ otočí se Morrow směrem k mladému Indiánovi, co je kousek
stranou od ostatních. Hanson mu hádá něco mezi šestnácti až dvaceti, ale po pravdě je těžké věk
odhadnout, neboť je dost špinavý, pokrytý zaschlou krví, na mnoha místech určitě i popálený.
Přesto nenaříká, ačkoli určitě trpí. Vůbec je tady dost děsivé ticho.
William odstoupí kousek stranou, aby nepřekážel a pozoruje další děj. Ferrendes a Frank
přistoupí ke zmučenému Indiánovi a mluví na něj prostřednictvím přivedené otrokyně. Ona slouží
jako tlumočnice, je ze své role dost přepadlá, ale asi jí nic jiného nezbývá. Zajatý mladík se moc
k mluvení nemá, proto ti dva zvyšují hlas a Morrow ho sem tam kopne.
33
Mezitím jeden z pomocníků rozdmýchává oheň a strká do něj plát železa, nač ho chce
použít, je všem v místnosti jasné, i tomu zajatci. Přesto vzdoruje,
nechce prozradit polohu tábora. Něco již pustil, aby zastavil či
zmírnil předchozí mučení, ale vydat své soukmenovce nepřátelům,
nemá zřetelně v úmyslu. Jistě mu je ale jasné, že pro svůj postoj bude
trpět.
Nyní sedí na zemi, s rukama připoutanýma k oku ve stěně, a
dostává se mu bití holí od druhého z pomocníků. Ten ho tluče po
celém těle, nevynechá ani genitálie. Mučený se svíjí, sténá, ale dle
všeho svůj názor nemění. Přitom je patrné, že je už na konci svých
sil, kdoví, jak dlouho ho již týrali, co všechno si již přestál.
Hanson pozoruje vše se strnulým výrazem. Stejně jako další
vězni i tlumočnice. Osud Indiána je mladému Američanovi lhostejný,
zpočátku snad cítil něco jako mírné vzrušení, ale teď už mu ten křik a
sténání začíná vadit. Jak ho začnou pálit, tak už vyslýchaný nedokáže
potlačovat bolest a občas si ulevuje výkřikem. Svíjí se jak had, a oni
nepřestávají.
William ztrácí pojem o čase, ke smradu z výkalů teď přibývá i
Indiánská
pach spálené kůže a masa. Mladík hrozně trpí, ale pořád nemíní
tlumočnice
prozradit polohu tábora. Asi si nemůže být jistý, že již jeho druzi
odtáhli a nejspíš nechce riskovat jejich záhubu, kdyby zklamal a
promluvil. Morrow a Montairo si nechají přinést kořalku, popíjejí a
pokuřují doutník, ten pak típnou o hruď mučeného. S naprostou
lhostejností hledí na svíjejícího se ubožáka u svých nohou.
To už by Hanson rád odešel, ale je mu jasné, že nemůže,
pokud chce na drsného bratra svého osobního strážce udělat dojem.
Proto se snaží tvářit neutrálně, nevnímat teď už řev a dusivý
zápach. Konečně ten mladík začne mluvit, něco říkat. Morrow hledí
do mapy, kterou si přinesl, pak vrtí hlavou, asi není s poskytnutou
informací spokojený. Tak mučení pokračuje, zajatec je na pokraji
bezvědomí, zpocený, podělaný, zkrvavený, popálený, zbitý.
„Už mě ten zmrd sere,“ obrátí se Morrow na jednoho ze
svých pomocníků, „Pověste ho,“ ukáže na kruh u stropu.
Pomocníci jen kývnou a začnou konat. Odvážou zdeptaného
Indiánský
Indiána od oka ve zdi, surově mu spoutají ruce za zády, a s dalším
zajatec
provazem přistoupí k jeho nohám, aby mu ho omotali kolem
kotníků. Hanson z toho usuzuje, že ho chtějí pověsit hlavou dolů, a
asi pokračovat v jeho bití a pálení. V ještě horší poloze pro mučeného.
„Ne za nohy, za koule,“ houkne Frank a americkému mladíkovi přeběhne mráz po zádech.
Pomocníci se drsně zasmějí a mění polohu vůči zmučenému tělu, pak surově umísťují
provaz tak, aby naplnili rozkaz svého šéfa. To již třeští oči i zajatec a také tlumočnice. Vyslýchaný
se snaží bránit, ale má spoutané ruce a již jen málo sil. Je patrné, že trpí již při přípravě k zavěšení,
neboť ti dva se s ním opravdu nepářou, trhají provazem a on musí jistě cítit příšernou bolest. A ta
se určitě ještě zvýší.
„Tak co, Wille? Bavíš se dobře?“ přistoupí Morrow ke svému hostu, vytahuje doutník,
nabídne ho pozorovateli, když ten odmítne, tak pokrčí rameny a zapálí si sám.
„Něco ti asi říkal, Franku, ale asi to nebyla pravda, že jo,“ přejde předchozí dotaz William
bez komentáře.
34
„Jo, čurák jeden. Pitomec, žvanil vo místě, který znám, a kde určitě nebudou. Chtěl mě
voklamat, zmrd jeden. Tak jestli nepromluví, tak se zhoupne, a bude ho to kurevsky bolet,“
zasměje se vrchní mučitel chraplavě.
„Ty ho tak chceš vážně pověsit? Neutrhne se mu to?“
„Tak to nevím … Pokud se utrhne, tak nejspíš vykrvácí. Ale třeba povolí, už je dost
hotovej, třeba mu tohle rozváže jazyk,“ pokrčí rameny Morrow.
Mezitím jeho pomocníci dotáhnou indiánského mladíka na místo dalšího týrání, provlečou
provaz kruhem ve stropě a začnou za něj tahat. Nejprve se trýzněný prohýbá jak luk, snaží se
mírnit bolest díky podpoře v ramenou a prstů na nohou, ale nakonec jsou ty odtrženy od podlahy.
Zajatec řve, kůže v okolí šourku se mu povážlivě natahuje, jeho ramena se posouvají blíž pod hák
a kůže na nich je sdírána o drsnou zem. Ale tahle bolest je přehlušována tou, která mu vychází
z rozkroku.
„Zatím drží, uvidíme, jestli vydrží, až bude úplně ve vzduchu,“ poznamená jeden
z pomocníků a dle výrazu ve tváři má ze svého počínání škodolibou radost. Nebo spíše z utrpení,
které zajatci způsobují.
Těžko říci, zda je bolest tak veliká, nebo Indián podléhá panice, že týraná část jeho těla
tuhle proceduru nevydrží a odtrhne se, v každém případě začne zoufale a přerývaně něco volat.
„Chce mluvit, pane! Chce mluvit!“ křičí tlumočnice.
Morrow letmým pohybem ruky zastaví své pomocníky, indiánský mladík stále ještě nevisí
za svůj šourek plnou vahou svého těla, neboť zatím mají jeho ramena oporu na zemi, provaz tak
nese jen část jeho zmučené tělesné schránky.
Hanson si uvědomí, že si moc přeje, aby zajatec řekl pravdu a aby už jeho týrání přestalo.
Už toho má opravdu dost. Ale nesmí dát nic najevo, aby dokázal, že je chlap. Vyslýchaný něco
říká, mezi sténáním a kňučením, tlumočnice horečně překládá, Morrow i Montairo si jeho
informace snaží umístit do mapy. Jak se zdá, jsou tentokrát spokojení.
Pomocníci povolí provaz, tělo sebou žuchne na zem. Ovšem ani pak nepřestanou
s trýzněním zajatce, ačkoli dle všeho výslech skončil. Táhnou chudáka k oku ve zdi za ten provaz,
a vězeň zase hrozně řve, zní to jak hýkání. Konečně je na místě, jeden z pomocníků hodlá provaz
uvolnit.
„Počkej ještě,“ ušklíbne se ten druhý, rozmáchne se nohou a vší silou kopne zajatce do
rozkroku. To už je na Indiána moc, nejprve sice hrozně zařve, ale pak zcela zmlkne, přichází
milosrdné bezvědomí. Otázkou však je, na jak dlouho.
Zatímco pomocníci uvolňují provaz v rozkroku zajatce, a poté i jeho ruce, aby ho za ně
znovu připoutali ke kruhům, Morrow a Montairo již míří k východu.
„Tak se nakonec zlomil, čurák jeden,“ řekne hodně spokojený Morrow.
„Tentokrát nelhal? Seš si tím jistej?“ ptá se Hanson.
„Skoro jistej. Poznám, když se zlomí, když to vzdá. Tentokrát už nelhal.“
„A co ta tlumočnice?“ podívá se mladík na zdrcenou ženu, co se šourá jiným směrem, než
oni jdou.
„Myslíš, jestli překládala dobře? No to si piš, že jo. Má tady malou dcerku, ta kurva, a ví,
že kdyby mě podvedla, tak toho jejího parchanta vezmu za nohy a roztříštím jí hlavu vo skálu. Tak
ta si nedovolí překládat špatně,“ odpovídá lhostejným hlasem pistolník, a Williamovi zase už běhá
mráz po zádech. Vůbec nepochybuje o tom, že by Frank byl schopen malé dítě tímto způsobem
zavraždit, kdyby ho otrokyně podvedla. Přitom přemýšlí, jestli byl vždycky takto krutý, nebo ho
tak utvořilo až zdejší drsné prostředí. A také, kolik podobných vlastností je i v Edovi.
„Myslíš, že tam ještě budou?“ zeptá se Hanson, snaží se, aby jeho hlas zněl sebevědomě,
částečně i lhostejně. Jako by ho předchozí zážitek nijak nerozhodil.
„Tak to nevím. Je to tak den cesty, to místo. Docela dobře ukrytý a chráněný. Už se tady
celkem vyznám. Víš, Wille, voni se někdy takhle zašijou, a pak některý vyrážej ven, něco ukrást,
35
sehnat nějaký zřádlo a tak. Podle mýho sou někdy i pár dní pryč, a tak ty další nemusej vědět, že
sme ty dva dostali. Takže je jistá naděje, že je tam načapáme.“
„Pokud jo, tak co bude?“
„Co bude? No to je jasný, ne? Když to klapne, a my je zaskočíme, tak je prostě postřílíme.
Nebo možná někoho zajmem a strčíme sem, na práci. Podle toho, jak to bude vypadat.“
„Co bude s tím, cos ho vyslýchal?“
„Ten? Ten chtěl krást, a my ho přitom dostali. Tak až se vrátíme, tak dostane kulku. Pokud
teda nelhal. Když zjistím, že tam nejsou, a taky nikdy nebyli, tak ještě než chcípne, tak si něco
užije,“ odpovídá unylým hlasem Morrow, to už jsou ale před nálevnou a tak rozhovor končí.
William se posadí k Horácovi a Edovi, Paul, Ferrendes a Frank u jiného stolu konají
taktickou popravu.
„Tak sis užil?“ podívá se na mladého společníka Greenwood.
„Užil?“ zavrtí hlavou tázaný, „Bylo to dost drsný, ale nakonec ho zlomili. Teda až když ho
začli věšet za koule, pak to vzdal …“
„Že to z něj vyrazili, to sem pochopil, podle výrazu Franka. A taky podle toho, že teď
plánujou tu trestnou výpravu,“ podívá se hlavní šéf na trojici u vedlejšího stolu, a jeho pohled
určitě není vstřícný.
„Wille, kdysi sem ti něco radil,“ promluví tichým hlasem starší z Morrowů, „Říkal sem ti,
že bys měl bejt ve vobraze, ale neznat ty podrobnosti.“
„Chápu, Ede, co chceš říct,“ přikývne mladík, „Jo, bylo to drsný, to jo. Ale Horác měl
pravdu, nechtěl sem, aby si tvůj brácha myslel, že sem měkkej. Že na to nemám žaludek. Proto
sem šel s ním.“
„To sme pochopili, Wille.“
„Ede, je nutný vo tom mluvit?“ podívá se prosebně Hanson.
„Já ti zase jednou říkal, že se máš starat jen vo určitý věci,“ podívá se ostře na mladšího
společníka Greenwood, „Na některý věci máš lidi. Ale seš už i právně dospělej, tak si dělej, co
chceš. Třeba si s Frankem vyraž i na ten lov, těch ubožáků. Třeba se nech i zabít.“
„Horáci, ty seš na mě nasranej? Protože sem se šel podívat na to mučení?“
„Proto, žes tam šel, tak proto ne. Pokud by tě to vážně zajímalo, nebo bylo nutný, abys byl
u toho, tak … Ale proto, proč si tam šel. Abys někomu něco dokazoval. Naprosto nesmyslně.
Pořád se máš ještě moc co učit, Wille.“
„Asi máš pravdu …“
„Necháme toho. Přeber si to sám. Nechceš panáka? Výjimečně?“
„Je to dost silný … ale asi si dám,“ přikývne Hanson, pak chvíli zaváhá, než pokračuje,
„Máte voba pravdu. Někdy se pořád chovám jak kluk … Ale pokud můžu poprosit, tak už bych
tohle nechal bejt.“
„To se ti splní,“ naznačí pohybem hlavy Greenwood ke vchodu, ve kterém se objevuje
inženýr Dulles, evidentně znavený, ale přesto s jiskrnýma očima, nejspíš spokojený.
„Nějak se to protáhlo,“ přijde k jejich stolu, „Co je? Ste nějaký zaražený?“ zavětří problém.
„Frank vyrazil z toho zajatce, kde sou ty Indiáni. A tak tam vedle plánujou trestnou
výpravu,“ podá vysvětlení Ed.
„Jo takhle,“ hvízdne si inženýr, „No, podle vašich výrazů, vy s tím moc nesouhlasíte, co?“
dovtípí se.
„Podle nás by to měl nechat na vojácích.“
„Chápu. No, na druhý straně, pokud by jich pár dostali … Pánové, tady to vážně není
procházka růžovým sadem. Sme pořád vobklopený přesilou nepřátel, všichni ty vězni, votroci, ty
Indiáni v kopcích, a k tomu ty desperáti, co se jim nedá věřit … Ale je to výnosný, to zase jo.“
„Vo tom si právě budeme chtít promluvit,“ ozve se Greenwood, „Paul už má skoro
dojednaný rozšíření území, na kterým budeme mít právo těžit. Tak to chceme probrat. Co bude
potřeba, když toho bude víc. Jaký budou náklady, a jaký pak výnosy.“
36
„Ale jistě, proč ne,“ pokývá hlavou Dulles, „No, našel sem pár zajímavejch lokalit,
nedaleko, co by stály za hřích. Možná tam bude i stříbro. Bude záležet, co nám všechno
přiklepnou. A taky, jestli seženeme další lidi. Je to tu už docela veliký,“ dodá s nepřehlédnutelnou
hrdostí na svoje dílo.
„To sme si všimli, a zejtra si to všechno projdeme.“
„Nikdo z vás za těma Indiánama asi nepojede,“ ujistí se pohledem inženýr, „No proč taky,
na to máte lidi,“ pokývá hlavou, „Počítal sem tak nějak s tím, i proto sem se zdržel. Vydal sem
pokyny, tak, abych vám zejtra mohl bejt k dispozici. Nebo si chcete promluvit už dneska večer?“
„Ty vážnější věci necháme na ten zejtřek,“ odpoví důrazně šéf společenství, „Dneska
můžeme trochu popít, pokecat, vo tom tady. Vo tom dalším, vo tom rozšíření, tak to probereme
zejtra. Doufám, že máš připravený podklady, na to jednání.“
„Pochopitelně mám. I požadavky. Na lidi, vybavení a taky na stráže. Pokud se to zase
rozšíří, bude tohle všechno potřeba. Není to tak jednoduchý, když už tady máme tolik vězňů a
votroků. Je třeba si dávat pozor, aby se nám nevzbouřili a nezakroutili nám krkem.“
„Vy tu nemáte žádný normální dělníky?“ zeptá se Hanson.
„Co myslíš tím normální dělníci?“
„Myslím takový, co se jim za práci platí, jako penězma, ne bičem.“
„Ve svý podstatě tady takový nejsou. Teda sou, ale jako dozorci nebo strážný. Taky
vedoucí těch pracovišť, to sou moji lidi, vesměs Američani. Těm platíme. Ale zbytek sou buď
vězni, státní vězni, nebo ty koupený votroci,“ vysvětluje inženýr.
„Co sou ty vězni a votroci zač?“ ptá se dál mladík.
„Kde kdo. Některý třeba zločinci, další jen nesouhlasí se současným režimem. To jako ty
oficiální vězni, co nám sem dodali. Ty votroci, to sou většinou nějaký místní chudáci. Vesměs
Indiáni, co někde chytili. Nějaký nám prodali vojáci sami, další nám dodali místní banditi. Kde je
splašili, tak na to sem se neptal. Ale nejspíš přepadli nějakou vesnici, zajali je a pak nám je prodali.
Je tohle nějak důležitý?“ podívá se pátravě Dulles.
„Ne, není, spíš mě to jen zajímá, co sou jako zač.“
„Z tvýho pohledu, Wille, sou to ty nejlevnější dělníci, co se daj sehnat. Jen je třeba je
hlídat, aby nám neutekli, nebo aby se nevzbouřili a nezkusili nám zakroutit krkem. Ale zatím to
běží, a ještě žádná vzpoura nebyla. Jo, pár vzdorovitějších bylo, ale ty skončili v díře, a tam se
polepšili. Nebo taky ne, a pak je Frank zastřelil. Jinak to nešlo, protože by tu nákazu vzdoru mohli
šířit dál, a taky je to dobrej příklad, pro ty další,“ vykládá inženýr unylým hlasem, jako by
nemluvil o vraždách, ale o počasí.
„Jaký máte ztráty? Myslím, jakou ty nedobrovolný dělníci maj životnost,“ položí dotaz
Greenwood.
„Kupodivu to není tak hrozný. Já vím, na co narážíš, Horáci,“ zase už kývá hlavou Dulles,
„Musíš si ale uvědomit, že voni nemaj žádnou budoucnost. Jen tady dřít, dokud nechcípnou. Pak
někdy prostě někdo dá přednost pokusu vo utěk, nebo mu rupne v bedně … Ale zatím to není tak
hrozný. No jistě, pár jich bylo nutný zastřelit, pár stačilo strčit na pár dní do díry a přidat pořádnou
nakládačku. Taky tu byly dva nebo tři smrtelný úrazy … no a pár jich chcíplo, kdoví na co. Asi
nějaká nemoc, nebo prostě vyčerpání, kdy už necejtili potřebu bojovat … nevím. Ale snažíme se,
aby dostávali nažrat, aby mohli dobře pracovat. Snažíme se je motivovat, když dobře dělaj, tak je
moc nebijeme a dostanou poměrně dost jídla. Jenže motivuj někoho, kdo je votrok a ví, že jím
bude do doby, dokud nechcípne.“
„Spíš je div, že vůbec pracujou, když vlastně nemaj co ztratit,“ poznamená William.
„Nemaj co ztratit? Ale voni maj co ztratit, Wille. Dokonce to nejcennější. Dokud dejchaj,
tak můžou živit naději, že se vodsaď jednou dostanou. Když budou mrtvý, tak už maj hovno naději
a je to definitiva. Pořád maj v sobě velkou touhu žít. Naštěstí pro nás, proto dřou a proto se chovaj
celkem pokorně. My taky nejsme na hlavu padlí, a tak se snažíme, aby měli nějakou tu motivaci.
Nikdo není třeba bezdůvodně mlácenej, na to dohlížím. Taky maj slušný porce jídla, aby nebyli
37
moc vyhublí. No a třeba tu sou i párečky, to jim tolerujeme, když se snažej a makaj. Nebo tu sou i
sourozenci, některý tu maj děti. Pak je to páka, na ně, kdyby dělali problémy. To mluvím vo těch
votrocích. Ty oficiální vězni, ty zas maj naději, že se to jednou votočí a voni budou propuštěný.
Nebo některý nedostali doživotí, ale třeba jen deset let. Tak se snažej, aby se dožili propuštění.“
„Jakou maj naději, že by v těhle podmínkách těch deset let přežili?“
„Tak nějakou maj. Některý sou tady už vod počátku … To víš, Wille, u toho rumělkovýho
dolu, tam je to vo zdraví. Ale někde to není tak hrozný. Normální práce, akorát že nedostávaj mzdu
a musej bejt pořád tady, na tomhle místě. Ale tak už to na světě chodí, někdo je nahoře, druhej
dole. Jedni sloužej druhejm. Když to pochopěj a snažej se, tak se tu nemaj tak špatně,“ tvrdí
Dulles, ale dle výrazů dalších mužů u stolu, ti jeho slova berou s rezervou, ten nejmladší dokonce
s mírným úsměvem. Určitě by tady pracovat nechtěl. Naštěstí on je ten nahoře, a ten houf
nešťastníků kolem mu vydělává peníze.
„Viděl sem tady poměrně dost žen, a taky nějaký děti,“ nadhodí další téma.
„Tak sou tady, dělaj práci podle svejch možností … Ale pánové, budu vám vodpovídat, na
co budete chtít, ale napřed si dám něco k jídlu. Mám hlad jako vlk,“ zvedne se Ray a zamíří k baru,
kde už jsou tři ženy a jeden asi patnáctiletý chlapec, ten slouží jako podrž taška, běhá, kam je
poslán. Lokál je skoro zaplněný, plný hlučných, hladových a žíznivých mužů. Žíznivých
především.
PROHLÍDKA DOLŮ
Poté, co Dulles pozře večeři, pozve své hosty do svého domku, který je sice menší, ale
slušně vybavený. Jsou zde dvě široké postele, židle a stůl. K tomu se posadí, a pozorují dvě
indiánské ženy, které stojí v pozoru kousek vedle. V jedné z nich Hanson pozná tlumočnici, co
musela být přítomna krutému výslechu nejspíš svého soukmenovce.
„Ty sou co zač?“ musí se zeptat.
„Ty dvě?“ ušklíbne se Dulles, „No, to sou naše konkubíny. Víš, co to znamená?“
„Jo, vím.“
„No, tak ta nalevo je moje, a ta napravo Franka. Bydlíme tu spolu, a voni dvě s náma. Sou
jen pro nás, pokud tě to zajímá.“
„Jo takhle,“ pokývá hlavou William, přičemž si uvědomí, že ta tlumočnice je osobní
sexuální otrokyní Franka. Dumá, jestli je to pro ní výhra nebo ne, ale spíš ano, protože nemusí
držet kde komu. Taky obě vypadají dobře, jsou hezké, snad dokonce něčím navoněné a nazdobené,
k tomu čisté. Být i nedobrovolnou milenkou nejvyšších šéfu asi má vážně něco do sebe.
Pokračují v debatě, kterou začali v nálevně, kdy Ray především vysvětluje, jak zde vypadá
denní režim, jak vychází s mexickou posádkou, jak se jim daří udržet pořádek. Zanedlouho dorazí i
Wilson, který pomáhal zorganizovat trestnou výpravu, a se svolením Eda mohl využít i šest
pistolníků, kteří jsou s nimi jako doprovod. Podle učiněné domluvy vyrazí padesátka mužů krátce
po půlnoci, aby se přiblížila k místu, kde chtějí zaskočit nepřítele, přes den se budou skrývat a
další noc by měli najít tábor a obklíčit ho. Takový je plán Franka a Ferrandese, jak bude úspěšný,
ukáže až jeho praktická realizace.
Pětice Američanů beseduje až do jedné hodiny noční, pak si jdou lehnout, někteří značně
pod vlivem. Ale všichni jsou zvyklí a Hanson jako obvykle téměř nepil. O to víc pozorně
poslouchal a snažil se vše uložit ve svém podvědomí. Pořád je velmi zvídavý a také přemýšlivý.
Když si představí, že by se ocitl na druhé straně, tedy jako nucený dělník, otrok, cítí mrazení mezi
lopatkami. Přesto jeho svědomí nijak zvlášť netrápí, že i pro něj tady potí krev chudáci, co vlastně
nemají žádnou budoucnost. Jen ještě nějaký čas žít a dřít jak koně. Když budou poslušní a
výkonní, dostanou zato najíst a nebudou biti. To není nic moc život, to opravdu ne.
38
Dulles nechá své vzácné hosty a zaměstnavatele přispat, už si s nimi tyká, po těch letech, co
pro ně pracuje. Párkrát za nimi zajel do Tusconu, trochu se sblížili, nicméně trojice z nich je tady
poprvé. Proto se je chystá do všeho zasvětit. Brzkého rána využije ke kontrole a k vydání příkazů,
až pak nechá zajistit snídani pro sebe a návštěvníky. Sejdou se v nálevně.
„Tak v noci v pořádku vyjeli,“ informuje inženýr o výpravě za Indiány, a neujde mu výraz
Morrowa, ten s počínáním svého mladšího bratra jistě nesouhlasí. Určitě si myslí, že zbytečně
riskuje. I tak jim ale sdělí pár podrobností, zatímco indiánská otrokyně přináší jídlo. Jsou zde sami,
neboť další již zařezávají v práci, a ti, co mají dnes volno, protože měli noční hlídku, tak už jsou
v posteli.
„Ještě aby se v pořádku vrátili,“ prohodí Greenwood, jeho výraz je jako vždy kamenný,
nelze z něj vyčíst rozpoložení jeho mysli.
„Co máme dneska za program?“ zeptá se raději Hanson.
„To bude záležet na vás,“ odpovídá Ray, „Ale pokud to necháte na mně, tak bych vám
během dopoledne ukázal všechna místa, kde se těží. Pojedeme na koních, je to dost rozsáhlý
území. Taky si vezmeme doprovod. Ty muže, co s váma přijeli a nevodjeli s Frankem. Po návratu
si dáme voběd a pak se můžeme podívat na dokumenty. Probrat taky to, co by mělo následovat.
Pokud nám teda přiklepnou ty další naleziště. Jo, ty místa bych vám taky mohl ukázat, ale to
nejspíš zejtra. Ale pokud si to představujete jinak, tak řekněte a já se přizpůsobím,“ dodá.
„Mně to takhle vyhovuje,“ řekne Horác a tím je rozhodnuto.
Nejde o dvakrát povzbudivou vyjížďku pro oči ochránce lidských práv, na duši drsného
podnikatele to však může působit i jinak. Vězni i otroci pracují hned v několika lokalitách, vždy
velmi přísně střeženi muži s puškami. Což jsou především uniformovaní vojáci, ale vždy je tam
nejméně jeden Američan. Kromě toho mezi dělníky působí muži s holemi, co však jsou oblečeni
podobně, jako ti oficiální vězni.
„Co jsou zač?“ ukáže na jednoho z nich William.
„Pár z nich sme vybrali, co se nám zdáli rozumný, no a udělali z nich dozorce. To není nic
nevobvyklýho, to se tak dělá, že někdo z těch vězňů má privilegia a zato musí pomáhat udržovat
pořádek. Tady především dohlížet na to, aby lidi makali. Proto ty hole,“ vysvětluje Dulles.
„Jak pak můžou vyjít s těma dalšíma?“
„Jak? Myslíš, jestli se jim potom nepomstěj? Třeba v noci?“
„Třeba.“
„Tak to můžeš bejt klidnej, navopak, snažej se jim předcházet. No a taky ty dozorci patřej
mezi ty oficiální vězně, a ty se s těma votrokama nemažou, ty sou sami pro sebe. Považujou se za
víc. Takže to docela dobře funguje.“
„Pokud nejsou úplný magoři a ty naše koupený votroky neumlátěj,“ myslí Greenwood
ekonomicky.
„Nemusíš se bát, Horáci,“ usmívá se inženýr, „Moc dobře věděj, kam můžou zajít. Frank
jim taky vysvětlil, jak můžou mlátit, aby to bolelo, ale nevyřadilo toho dotyčného z provozu. Aby
nikomu nic nezlomili. Voni se toho držej, věděj, že se jim to vyplatí. Maj víc žrádla a čas vod času
jim dopřejeme nějakou tu Indiánku. Tak spíš držej s náma, než s těma svejma, vo těch Indiánech
už ani nemluvím. Máme to tady dobře vymyšlený,“ pochválí sám sebe.
„Pokud ale pracujete na více místech, a to už teď je skutečnost, a možná to bude ještě horší,
začas … Pokud pracujete na více místech, tak je to náročný na ty stráže, ne?“ podívá se šéf
společenství na svého zaměstnavatele.
„Jo, je to trochu problém. Proto sem tady Paulovi vděčnej, že nám přihrál víc vojáků. Sice
je podle dohody musíme živit, ale na druhý straně se to vyplatí. Každá ta pracovní skupina má
svou strukturu, svýho předáka, to je můj najatej člověk, co dohlíží na kvalitu práce. Pak tam má ty
dozorce s tou holí. No a každej pak dělá to, co má předem daný. Tak se daj zapojit třeba i ty kluci,
co tady taky vidíte. Není zájem, aby tady padli vysílením, takže i podle toho jim volíme práci. Ty
39
nejzodpovědnější a nejchytřejší pak pracujou na zpracování toho, co vytěžíme. Je to vo něco lehčí
práce, tak se snažej, aby vo ní nepřišli.“
„Netvářej se právě nadšeně,“ prohlíží si Hanson skupinu otroků, co v koších přenáší
vytěženou zeminu.
„Taky by ses netvářil, kdybys byl na jejich místě,“ pokrčí rameny Dulles, „Podívejte, co si
budeme povídat. Snažím se, aby tady vládla jakás takás spravedlnost. Aby ten, kdo dobře a bez
reptání pracuje, měl co možná nejlepší podmínky. To jako ta motivace. Nemůžu zaručit, že to sem
tam někdo neporuší, ale dávám na to pozor. Aby nikdo nikoho zbytečně nemlátil. Na druhý straně
musíme bejt tvrdý, proto ta díra, cos tam včera byl, Wille. Proto je nutný sem tam někoho popravit,
když vod něj hrozí nebezpečí, že vyvolá vzpouru. Nebo se pokusí utýct. Snažím se, aby to bylo
vyvážený.“
„Vyvážený co?“ nepochopí americký mladík.
„Vyvážený všechno. Musej mít strach, to je nutný, aby byli poslušný. Ale musej taky vědět,
že se jim vyplatí dobře pracovat. Pak budou mít dost jídla a pití, a taky slušný zacházení, v rámci
možností. Zakázal sem bezdůvodný bití, a kdyby někdo někoho zranil, bude se mi z toho
zodpovídat. Nebo teda Frankovi, ze kterého maj všichni vítr. V tom myslím to vyvážený,“
protáhne se v sedle inženýr, pak pokračuje, „Jak ses včera ptal, Wille, jak dlouho se tady dá přežít.
Nemaj to tady lehký, to ne, ale dá se to vydržet. Já potřebuju, aby dobře pracovali, a ne, aby mi
padali hlady. Aby byli zmlácený a nemohli dělat. Myslím si, že tohle už všichni pochopili.
S některejma votrokama i vězněma se už znám vosobně, a myslím si, že mi věřej. No jasně,
nenáviděj mě, protože je tady držíme, ale respektujou ty moje pravidla. Věděj, že když je budou
dodržovat, tak se dovolaj spravedlnosti.“
„Dovolaj spravedlnosti?“ tváří se nevěřícně Hanson.
„Jo. Už sem například vyměnil dva dozorce, co byli zbytečně krutý. Přišli vo tu hůl, a jeden
dokonce vo život, protože si pak začal moc vyskakovat. Takže si můžou i postěžovat. Což zas ví ta
druhá strana, co nechce přijít vo ty privilegia. Tak to sem myslel tím, že je to vyvážený. No a ještě
jedno. Necháváme ty Indiány bydlet společně, myslím tím muže, ženy a děti. Někdy sou tady celý
rodiny, co nám je prodali. Pochopitelně ty děti byly levnější, ale i těm najdu vhodnou práci.
Některý posluhujou v táborech, staraj se vo žrádlo, roznášej vodu a tak. Některý tu taky žijou
spolu, jako párečky, to jim tolerujeme. Má to i svou výhodu. Když je chlap sám, nemusí se na
nikoho vohlížet a může snadno přemejšlet vo vodporu, vo útěku. Ale když tady má rodinu, svou
milenku …“
„Myslel sem, že ty ženský sloužej v tom druhým táboře, jako ty konkubíny, jaks je nazval,“
ujasňuje si zdejší pořádky nejmladší z hostů.
„Ne všechny. Jo, mnohý jo, ty co sou víc k světu. Další využívaj ty mexický vojáci. No, to
někdy pochopitelně přináší problémy, taky už sme museli dva Indiány zastřelit, právě kvůli těm
ženskejm, nechtěli, aby sloužili jako kurvy. Jeden byl otec a druhej asi milenec. Ale i ty, co dělaj
děvky, maj jistý privilegia. Svojí stálou ženskou tu mám já s Frankem, a taky ten mexickej velitel a
dva jeho důstojníci. Ty další pak maj několik dalších, na kterejch se střídaj. Jeden z těch baráků
v tom našem táboře slouží vlastně jako bordel. Tam můžou chlapi zaskočit. Mexičani to maj v tý
svý sekci zařízený podobně. No a ty ženský, je zájem, aby vypadaly k světu, tak se maj líp. Maj
lehčí práce, spíš sou takový hospodyně, a taky vobčas něco dostanou, na přilepšenou. I tohle je
vyrovnaný.“
„No to nevím … koukat se, jak moje dcera nebo holka dělaj děvky …,“ zapochybuje
Hanson.
„Zvyknou si. Zvyknou si i ty ženský.“
„Jednu sem viděl v tý díře …“
„No jo, vobčas nějaká dělá problém … Ta tam je úplně nová, prodal mi jí před pár dnama
šéf bandy, co s náma vobčas spolupracuje. Ale myslím si, že ta děvka taky pochopí.“
„Nejspíš jo. Podle toho, jak vypadala,“ ušklíbne se William.
40
„Jak vypadala? Jo, je tam připoutaná, nahá, dostává míň jídla a míň vody. Ale bijou jí
vopatrně, aby jí moc neublížili. Za pár dnů jí dojde, že bude lepší poslechnout. Umyje se, dostane
lepší šaty, pořádně nažrat. Pak bude sloužit jako děvka, a zjistí, že když bude na chlapy milá, tak jí
vobčas něco daj. Někdy některý z nich i něco koupěj, nějakou cetku, když se třeba dostanou do
města, na trh. Nejsou všichni lidožrouti, i když se některý tak tvářej. Ale to je potřeba, aby z nich
šel strach. Wille, právě to se musí dobře namixovat, strach a úlevy. Cukr a bič, jak se říká. No, ne
vždycky to vyjde, ale většinou to platí. Tak to tady mixuju už víc než tři roky,“ tváří se Dulles
spokojeně.
„Já si myslím, že je to vážně vyvážený, jak říká Ray,“ ozve se Wilson, „Co sem mohl vidět,
tak mu to tady vážně klape. Těch případů, co se nějak zvrtnou, není zase tolik, na to, kolik je tady
vězňů a votroků. I těch strážnejch, našich i Mexičanů. To sou taky někdy případy. Ale ten
mexickej velitel ty svoje drží zkrátka a Frank taky.“
„Určitě tady Ray i Frank vodváděj moc dobrou práci,“ rozhodne se pro pochvalu William,
nic ho to nestojí a někoho nejspíš potěší, „Mám ještě jeden dotaz, Ray. Mluvils vo popravách. To
jako rozhodne kdo? To děláte jako soud?“
„Soud?“ zacuká v koutcích úst tázanému, „Pokud de vo ty naše votroky, tak to rozhodneme
já a Frank. Pokud de vo ty vězně, tak to nechávám na tom jejich veliteli. Ale tam vlastně nikdy
k popravě nedošlo, tuším, že dva zastřelili při pokusu vo útěk a jednoho, toho, co sem sundal z tý
pozice dozorce, tak ten napadnul strážnýho a druhej ho sejmul. Těch poprav bylo jen pár, vždycky
měly bejt především vodstrašujícím příkladem. Vím, že stáli peníze, ty votroci, a podle toho se
k nim chovám.“
Pokračují v jízdě a inženýr ve svém výkladu. Občas ze sedla slezou a jdou se podívat
zblízka na práci či na zařízení. Hanson párkrát naváže oční kontakt s některým z otroků i
oficiálních vězňů, a vždy cítí nepříjemné šimrání v okolí žaludku. Nechtěl by s nikým z nich zůstat
sám, bez svých pistolníků, kteří mu již čtyři roky kryjí záda.
Z toho, co vidí, tak vše potvrzuje slova Raye. Pracují tu především muži, občas se tu
objevuje i žena a pak také kluci. I ti makají, byť třeba mají menší košíky, nebo roznášejí vodu,
rozdávají jídlo. Je také pravdou, že ti lidé jsou udření, ale ne vyhublí. Nejsou kost a kůže, spíše
šlachovití, zarputilí. V jejich očích je někdy prázdnota, jako by rezignovali a jejich jedinou snahou
bylo přečkat do večera, až nastane chvíle zaslouženého odpočinku. V některých však spatří i
odlesk nesmírné nenávisti. Možná o to větší, čím větší je bezmoc neozbrojených proti mužům
s puškami, vůči mužům, co je koupili a mají právo rozhodovat o jejich životě a smrti.
Ray svým hostům také velmi podrobně vysvětluje, jak se vytěžená zemina zpracovává, jak
z ní dostávají to, co pak putuje k jejich zákazníkům. Dost z toho již hosté znají, ale některé
postřehy inženýra jsou i pro ně nové a poučné.
„Musím říct, že ta prohlídka na mě udělala dojem,“ prohodí Hanson, když jsou kolem
druhé hodiny odpolední zase v nálevně a cpou se naservírovaným jídlem, „Je vidět, že všechno má
svůj řád. Všechno šlape a každej ví přesně, co má dělat. I ty Indiáni.“
„Ty Indiáni sou lidi jako my,“ odpovídá Dulles, očividně potěšený vyslovenou pochvalou,
„Sou mezi nimi chytrý i blbci, jako mezi každým národem,“ filozofuje dál, „Jen se blbě narodili, a
tak sou z nich votroci. Ale většinou svůj úděl snášej dobře. Nějakej čas jim to trvá, než si zvyknou,
ale když dojdou k nějakýmu tomu vnitřnímu smíření, tak to přijmou a pak se s nima dá vyjít.“
„Jen aby ses nenechal ukolíbat. Kdyby dostali příležitost, viděl bys, jak by se změnili. Jak
by z těch pokornejch ovcí byli krvežíznivý šelmy,“ upozorní Greenwood.
„Nejsem dnešní, Horáci, moc dobře si to uvědomuju. Proto žádnou příležitost nedostanou,“
říká rozhodně inženýr a lokne si pořádně vody, „Budete si chtít po jídle chvíli vodpočinout, nebo
budeme rovnou jednat?“
„Co navrhuješ ty?“
41
„Kdybyste si tak dvě hodinky vodpočinuli, skočil bych za svejma lidma, udělal si kontrolu
a taky vydal pokyny. Ale když budete chtít hned probírat ty dokumenty a to rozšíření, tak to taky
nebude problém.“
„Sejdeme se u tebe za dvě hodiny,“ rozhodne Greenwood o programu na odpoledne.
CO S NIMI?
Horác, William, Paul a Ed jednají s Rayem až do večera, pak si ještě projdou tábor,
nakouknou do jeskyně, co jí říkají Díra, a která slouží jako arest a mučírna, prohlídnou si další
baráky, i ten vzpomínaný bordel. Je pravdou, že ty ženy svůj úděl snášejí rozdílně, některé mají
v očích zoufalství, jiné se v tom asi už naučily chodit, mají i různé ozdoby, vypadají málem
spokojeně. Což ale asi bude jen zdání.
Po večerním popíjení, vyrazí další den do krajiny, podívat se na nová naleziště. Zřejmě jim
byla poskytnuta velmi dobrá lokalita, bohatá na nerostné suroviny. S rozkročením ovšem vystávají
další problémy, přemisťování nedobrovolných dělníků na místa určení, jejich hlídání. Někdy by
museli jít i několik hodin.
„Možná by se vážně vyplatilo vybudovat někde tady druhej tábor,“ konstatuje Greenwood,
naráží tak na návrh, který včera vyslovil inženýr.
„Vážně vo tom přemejšlím. I když to asi nebude tak jednoduchý, a taky dva voddělený
tábory budou víc zranitelný, bude větší šance na útěk, když budeme tříštit síly. Asi bude nutný
najmout další lidi, na to hlídání. Možná i další vojáky,“ podívá se Dulles tázavě na Wilsona.
„Všechno je jen votázka peněz,“ pokrčí ten rameny, „Když je budeme vochotný dát, tak
nejspíš budou další vojáci. Třeba i další vězni. Můžeme si určitě koupit i další votroky.“
„Jedno mi ještě vrtá v hlavě,“ ozve se Hanson, „Říkáš, Rayi, že ti ty votroky prodávaj
vojáci a taky ty banditi. No, u těch vojáků to chápu, nejspíš byli tamti vzpurný a zasloužili si
takovej vosud. Ale ty banditi, ty nejspíš někoho unesli, ne? To je ale přece zločin, ne? Tak proč si
nestěžujou, ty unesený?“
„Stěžovat?“ zacuká v koutcích úst Dullesovi, „No to by mohli, kdyby měli komu.“
„Sou tady přece ty vojáci, ne?“
„Vojáci. He, he. No to si pomůžou. Wille, těm je srdečně jedno, jak se sem ty lidi dostali.
Respektujou, že sme za ně zaplatili a tak sou naši. Navíc je živíme, ty vojáky.“
„No dobře, tak tyhle sou na naší straně. Ale co někdo jinej? Třeba nějakej vládní úředník.
Neříkej, že to nikdo nikdy nepřijel zkontrolovat.“
„Ale Wille, máš poněkud zkreslený představy. Pokud sem někdy někdo přijel, tak ho jen
zajímalo, kolik toho vytěžíme. Vosud těch vězňů a těch votroků mu byl ukradenej. Pokud někdo
z nich umře, a je jedno proč, jestli je zastřelenej, smrtelně se zraní nebo podlehne nějaký nemoci,
nikoho to nezajímá. Maximálně u těch vězňů něco vyplněj, a nikdo to už neřeší. Prostě je mrtvej a
nikoho to nezajímá.“
„Tak to maj vážně blbý.“
„No, blbý to maj, ale mohli to mít i horší. Jo, mimochodem, jak před lety zmasakrovala ta
domobrana ty Indiány nedaleko Tucsonu, taky jich asi třicítku prodali do Mexika, jako votroky.
Takže takhle to tady chodí. Když se nad tím zamyslíš, tak ty naši se nemaj tak nejhůř. Dostávaj
dost najíst, aby byli schopný pracovat, a jak už sem říkal, žádný zbytečný násilí tady nestrpím.
Mohli dopadnout i hůř, kdyby chytili někoho jinýho. My totiž rozhodně nejsme jediný, kdo tady
využívaj votroky.“
42
„To asi ne. Konec konců i u nás přece votroctví skončilo … už je to skoro patnáct let. To to
letí,“ zavrtí nevěřícně hlavou Hanson, „Ale kdyby ses jich zeptal, Ray, asi by ti řekli něco jinýho.
Jako že to takový terno není, bejt tady a makat pro tebe. Teda vlastně pro nás.“
„Jenže na jejich názor se nikdo z nás ptát nebude, že jo,“ zasměje se Dulles.
Po návratu do tábora se inženýr věnuje svým záležitostem a hosté diskutují o tom, co zde
spatřili, o další budoucnosti, o horšící se situaci na hranicích, o nutnosti dalších investic do korupcí
prolezlé státní správy.
Proběhne další noc a začne další den, to již začíná být Ed nervózní. Podle všeho se měli
včera večer vrátit z trestné výpravy, tak to alespoň jeho bratr plánoval. Co když jejich lov dopadl
jinak, a z lovců se stala kořist? Wilson sice prohlašuje, že jeden či dva dny nic neznamenají, ale
starostlivého bratra šéfa zdejší ostrahy nepřesvědčí.
Ed si oddechne až ve chvíli, kdy je soumrak na spadnutí, neboť je hostům oznámeno, že se
účastníci trestné výpravy vrací. Morrow a jeho společníci se hned běží podívat k hlavnímu táboru,
kam směřuje truchlivá kolona vojáků, Američanů a pak také zajatců. V čele jede plukovník a
Frank, pak následují další. Bohužel také několik koní, přes něž je přehozeno tělo, z něhož život už
vyprchal.
William však spíše zírá na houf vyděšených a zasmušilých Indiánů, jsou tam především
ženy a děti, a některé ještě docela malé, co je drží jejich matky v náručí. Pak je tam skupina sedmi
kluků, tak od dvanácti do patnácti let, ti mají na rozdíl od zbytku spoutané ruce za zády.
Vojáci všechny naženou do tábora, do sekce pro otroky, to už se hosté vracejí do svého
tábora pro privilegované. Tam záhy přijde i Frank, jeho kroky míří do nálevny, požaduje kořalku a
hodně jídla, tak přesně zní jeho objednávka.
„Jak vidím, tak ste je dostali,“ nevydrží již Hanson, zvědavost ho nutí se zeptat.
„Jo, dostali sme je,“ odpovídá mladší z Morrowů unyle.
„Kolik jich bylo? Bylo to těžký? Viděl sem, že na některejch koních byly mrtvoly. Asi se
bránili, že jo.“
„Wille, co chceš slyšet?“ upře velitel ostrahy svůj zrak na mladíka, „Oficiální verzi, nebo
jak to bylo skutečně?“
„Oficiální nebo skutečnou verzi?“ vyvalí oči Hanson.
„Jo, tu oficiální, co napíše ten plukovník do hlášení. Nebo tu, co se skutečně stala.“
„V tom bude nějakej rozdíl?“
„Sec sakra velkej,“ zasměje se pistolník a kopne do sebe panáka, hned si nechá nalít
dalšího, „No tak ta oficiální. Hrdinnej pan plukovník se svejma lidma vypátral skupinu
vzbouřenců, nelítostnejch vrahů, záškodníků. Svedl s nimi tvrdou bitvu, po který zůstalo
čtyřiatřicet nepřátel mrtvejch, von přišel vo tři muže a tři byli zraněný. Vo nás asi psát nebude,
ačkoli i jeden vod nás je raněnej a jeden to schytal. No a ještě má třicet dalších zajatců, na to
nesmím zapomínat. Ačkoli vo těch možná taky psát nebude.“
„Nebude psát … Franku, vy ste dostali třicet čtyři z nich, a sami přišli vo čtyři chlapy a
čtyři sou zraněný. To je dobrá bilance, ne?“ počítá William.
„No takhle to zní vážně dobře,“ zasměje se Morrow mladší.
„A jak by to mělo znít?“ nechápe mladík.
„Tak já ti řeknu, jak to bylo, a pak to můžeš porovnat,“ tváří se velitel ostrahy smířlivě i
soucitně zároveň, „Našli sme je, tu předchozí noc. Dostali sme se tam nepozorovaně, podřízli dva
strážný, na který sme narazili a vobklíčili ten tábor. S rozbřeskem něco zmerčili, nejspíš, protože
tam začal zmatek. Jenže to už sme je měli na mušce a začali do nich pálit. Hlava nehlava. Jo, pár
se jich začalo bránit, pokusilo se prorazit. Některý vod nás byli nedočkavý, a některý na to
doplatili, když vylezli ze svejch úkrytů zbytečně brzo. Taky někdo z těch Indiánů předstíral, že je
mrtvej a pak někoho sejmul. Když to skončilo, byli tam jen raněný a pak ty, co se vzdali. Teda co
se vzdali, nebojovali a nebyli zastřelený. Tak to bylo.“
43
„No dobře. Ale to přece nic nemění na tom, že vy ste jich dostali čtyřiatřicet a voni jen
čtyři, ne?“
„No to ne, když to řekneš takhle. Ale ve skutečnosti tam bylo nanejvejš deset dospělejch
mužů, dva sme voddělali v noci, pak se bránili i nějaký kluci a ženský, a ty to taky schytali.
Vlastně se jich skutečně pořádně bránilo tak deset. To už ta bilance není tak dobrá, co?“
„Jen deset? Ale říkals, že ste jich dostali čtyřiatřicet.“
„No to jo. Jenže z těch čtyřiatřiceti bylo deset mužů a čtyřiadvacet žen a dětí. Některý
trochu vodrostlejší, pravda, ale schytalo to i pár docela malejch. Teda hned mrtvejch bylo tak asi
patnáct, nejvejš dvacet. Ty další byli jen raněný. Jenže, kdo se má tahat s raněnejma, že jo. Tak je
ten plukovník nechal dorazit. Zase jedno, jestli to byla ženská nebo dítě. Kdo byl raněnej, dostal
kulku,“ vypráví Morrow mladší unylým hlasem.
„Jo takhle,“ poklesne brada Williamovi.
„Jo, takhle sme slavně zvítězili. Když to ale vezmu kolem a kolem, tak sme se zbavili tak
desítky těch čuráků, a když připočtu pár těch vejrostků, tak možná až patnácti problémů.“
„Když to bereš takhle … Franku, co bude s těma, co ste zajali?“
„No to je taky tak trochu problém,“ hodí do sebe Morrow mladší druhého panáka, „To sou
zajatci toho plukovníka. Rayi, mám s tebou projednat, jestli je nebudeš chtít.“
„Koukal sem se na ně. Je tam ta skupinka těch kluků, pro ty bych měl uplatnění,“ zamýšlí
se inženýr, „Možná ještě tak dvě, tři z těch ženskejch, ty mladší. Ty bych si mohl koupit.“
„V tom je právě ten problém. Von ti chce prodat těch třiadvacet ženskej a dětí.“
„Se posral, ne?“ zavrtí hlavou Dulles, „Co tady s nima budu dělat? Promluvím s ním, chci
tak maximálně tři ženský a těch sedm kluků.“
„Tak ty zase von chce nechat zastřelit.“
„Cože?“
„Von je chce nechat zastřelit?“ vyrazí ze sebe Hanson, „Ale proč, proboha? Dyť sou to jen
kluci.“
„Zatím. Ale za pár let vyrostou.“
„Tak von je chce nechat zastřelit?“ zeptá se Wilson.
„Tvrdí to,“ ušklíbne se Morrow mladší, „Ale spíš bych řekl, že chce smlouvat. Kdyby je
chtěl vážně nechat zastřelit, tak by to nejspíš udělal už tam. Spíš ti je nakonec prodá, ale i s tím
přívažkem, s těma dalšíma.“
„Tak to ať de do prdele,“ řekne rozhodně inženýr, „Ať si je třeba postřílí všechny. Co
bysme tady s nima dělali?“
„Mohl bys je prodat tomu svýmu dodavateli, a von by je mohl střelit někde jinde,“ pokrčí
rameny velitel ostrahy.
„To je zbytečně komplikovaný. Buď koupíme ty kluky a tři ženský, nebo nemám zájem. A
je mi srdečně jedno, co udělá s těma dalšíma. Klidně si je může postřílet všechny.“
„To necháte klidně zastřelit ty kluky, i ty ženy a děti?“ má vytřeštěné oči Hanson, „Chápu,
že nechá zastřelit ty muže, co proti nim bojujou, ale ty ženy a děti … a ty kluci …“
„Budeš za ně platit ty? Nebo je potom budeš živit, když pro ně nebudeš mít práci? No?“ ptá
se Dulles.
„Já s ním promluvím,“ říká klidným hlasem Wilson, „Frank má pravdu, určitě chce
smlouvat. Taky bych rád připomněl, že toho plukovníka potřebujeme i na jiný věci. Budeme
možná potřebovat další vojáky, von nám je může zařídit. Umí i jiný věci.“
„Paule, musíš to nějak zařídit, aby je nenechal postřílet,“ říká mladík naléhavým hlasem.
„Wille, sou to jen Indiáni,“ ušklíbne se Wilson, „Ale souhlasím s Frankem, kdyby je chtěl
postřílet, udělal by to tam, kde zmasakrovali ty další. Netahal by se s nima. Ty kluci, to je jiná, ty
by možná postřílet nechal, ale určitě nám je radši prodá, to bude pro něj výhodnější, než sedm
mrtvolek.“
44
„Jo, sou to jen Indiáni,“ souhlasí Morrow mladší, „Wille, copak, snad ti jich není líto?
Nebudeš nakonec chtít dát i těm dalším svobodu? Co?“
„Franku, tohle není fér,“ zamračí se William.
„Tak nežvaň nesmysly.“
„Proč nesmysly? Že mi jako vadí, že tu možná někdo nechá postřílet třicet žen a dětí?
Potom, co podle tebe postřílel dalších asi pětadvacet? Nemám nic proti tomu, aby pro nás votročili,
ale proč je bezdůvodně zabíjet?“ tváří se mladík nevraživě.
„Klid, Wille, vono to nebude tak horký,“ krotí vášně Wilson, „Kdyby je chtěl vážně
postřílet, tak je nebude tahat dva dny až sem. Dyť se kvůli nim ten návrat protáhl vo den. Kdyby je
chtěl vážně zabít, tak by to udělal tam, beze svědků. Pak by napsal do hlášení, že zneškodnil
šedesát vzbouřenců. Ne, plukovník není hloupej a ani přehnaně krvežíznivej. Chce s náma uzavřít
vobchod, to je jasný. A taky se nejspíš těch ženskejch a dětí chce zbavit a hodit je na hrb nám.“
„Nejspíš budeš mít pravdu,“ přikývne Morrow mladší, „Bude záležet, jak moc mu budeš
chtít vyjít vstříc.“
„Paule, já tady ten zvěřinec nechci,“ řekne Dulles rozhodně, „Už teď tady máme děti, a ty
další už vážně nepotřebuju. Jen se mi ta havěť bude motat pod nohama, udělá hovno práci a vo to
víc bude chtít žrát.“
„To je těžký, Rayi,“ odpovídá jednatel, „My toho plukovníka potřebujeme, kvůli jinejm
věcem. Tak na něj nemůžu bejt moc tvrdej. A von to dobře ví.“
„No tak mu dej, do prdele, nějaký prachy. Na ruku. Ale ať si ten potěr vezme s sebou.“
„Jak s sebou? Rayi, má nás doprovodit na hranice a přece sebou nepotáhne ty mrňata.
Navíc ste to byli vy, kdo po něm chtěl, aby vám to tady pomohl vyčistit,“ upozorní Wilson.
„Do prdele, Franku, to ste je nemohli postřílet všechny? Rovnou na tom místě?“ mračí se
inženýr, „Takhle je tady budeme mít na krku, to už je jasný. Nechá nám je tady, a nechá na nás, co
s nima uděláme.“
„Co s nima uděláte?“ zeptá se Hanson stísněným hlasem.
„Chceš to vážně vědět?“ podívá se Dulles pátravě, „Tak nejsprávnější by bylo nechat si
těch sedm kluků, co můžou pracovat, a tak tři čtyři ty ženský, a těch dalších se zbavit. Buď je
nechat chcípnout hlady, nebo postřílet rovnou.“
„To myslíš vážně?“
„Wille, do prdele, sem inženýr a vedu tenhle důl. Nejsem vrah žen a dětí, do prdele. Ale
když seš tak chytrej a tak outlocitnej, tak mi řekni, co s nima mám jako dělat. Nebo víš co? Vem si
je ty, na ten svůj ranč. Tam je můžeš vopečovávat, starat se vo ně jako vo vlastní.“
„Co si nechat ty, cos říkal, a ty další pustit? Ať si dou, kam chtěj,“ navrhne mladík.
„Taky mě to napadlo,“ přikývne Ray, „Tak bych to nechal vosudu, a mohl si umejt ruce,
jako ten slavnej Pilát Ponskej,“ ušklíbne se.
„To zase mluvíš vo čem, jako?“
„Vo čem, Wille? No tak mi řekni, co bude těch dvacet dělat. Těch pár ženskej, těch starších
a slabejch, s těma malejma dětma. Tady v horách. Jo, můžou mít kliku, a narazit na nějaký další
svoje. Nebo taky ne, a budou žrát kořínky. Ale možná je najde nějaká banda, ty ženský znásilněj,
ty děti si vezmou a prodaj do votroctví. Ty nejmenší nejspíš zabijou, nebo někde pohoděj a nechaj
chcípnout. Ty pro ně žádnou cenu mít nebudou.“
„Rayi, takhle to tady vážně chodí?“
„Jo, Wille, snad ti už došlo, že tohle je drsnej kraj. Možná bych je tady chvíli mohl nechat,
a pak je prodat nebo spíš dát tomu svýmu dodavateli, na vobchod. A hlavně se nezajímat, co
s nima pak udělá. S těma, co se mu nebudou hodit.“
„Takže ať uděláš, co uděláš, je to vždycky na hovno,“ shrne Hanson předchozí debatu.
„Dá se to tak říct. Uvidíme, s čím přijde Paul. Ale tak nějak je mi už jasný, jak to dopadne,“
povzdechne si inženýr.
45
„Nemáme tak trochu morální povinnost se vo ně postarat?“ zeptá se mladík a spatří dost
protažené obličeje ostatních, záhy se na nich objevuje lehký výsměch.
„Tak si myslím, že už je zbytečný se v tom dál vrtat. Čím víc se v tom vrtáš, tím víc to
hovno smrdí,“ promluví Greenwood svým typickým hlasem, prostým všech emocí, „My tady
provozujeme důl, ne sirotčinec. Nejsme řádoví bratři, co se staraj vo zatoulaný děti. Rayi, pokud
nám je tady ten plukovník nechá všechny, a to se zdá dost pravděpodobný, tak si vyber ty, co se ti
budou k něčemu hodit. Ty další pošli do prdele. Buď ať táhnou, nebo je pro mě za mě někomu
prodej nebo dej. Je mi srdečně jedno, co se s nima stane. Jestli je něco sežere nebo někdo znásilní a
podřeže. To není naše starost. My tady máme těžit, a kdo nejde použít na práci, je pro nás na
hovno a nebudeme ho tady přece živit,“ podívá se ostře na Williama, který jen sklopí hlavu. Je mu
jasné, že tento názor sdílí nejspíš všichni kolem.
„Tak až se najíme, tak já skočím za tím plukovníkem. Zajdu za ním sám, už se s ním docela
znám, zkusím něco vyjednat. Teda spíš co nejrozumnější cenu. Nebo něco v tom duchu, že si je
vezmeme všechny, když nám ty práceschopný dá zadarmo nebo aspoň hodně levně,“ vysvětluje
svůj další postup Wilson.
Nastane chvíle ticha, pak se začnou bavit o trestné výpravě a Frank přidá pár podrobností.
Mimo jiné i detaily o tom, jak vybrakovali jejich tábor, jak tam nechali polonahé či nahé mrtvoly
na pospas přírodě, jak popravili bez milosti všechny vážně zraněné, co nebyli schopni přepravy,
bez ohledu na jejich věk. Jak zastřelili malé dítě před očima matky. Přitom o tom hovoří bez
jakéhokoli soucitu, jako by popisoval běžnou událost. Občas ještě drsně na úkor těch ubožáků
zavtipkuje.
Hanson už do konce večeře nepromluví, a je zamlklý i potom, co se baví o jiných věcech,
za značné konzumace alkoholu. Skoro až netečně přijme informaci Paula, že dojednal relativně
dobrý obchod, Montairo jim přenechá všechny zajatce, zato si vezme pro sebe pět set pesos. Sice
prý pro pozůstalé padlých vojáků, ale nejspíš do své kapsy. Ray zkonstatuje, že si nové otroky
v dalších dnech pořádně prohlédne, a zjistí, kdo by se dal využít a kdo ne. Podle toho se rozhodne.
„Ty s tím asi moc nesouhlasíš, co?“ zeptá se Morrow starší, když se chystají ulehnout.
„Ede, co chceš slyšet? Že je mi těch dětí líto? No tak jo, je mi jich líto. Mysli si, že sem
útlocitnej, ale je mi jich líto.“
„Wille, takhle to už chodí. Takovejch není jen těch dvacet, cos dneska viděl. Takovejch sou
stovky, tisíce. Vo ně se nepostaráš, buď se nějak protlučou, nebo maj smůlu.“
„Ede, já vím, že Horác má pravdu. Že i ty máš pravdu. Ale přesto je mi jich líto.“
„To je dobře, Wille. Bylo by blbý, kdyby ti jich líto nebylo. Ale nemůžeš s tím nic dělat.
Stejně jako Ray. Sám si viděl, že ho to sere, ale nemůže tady živit každý zatoulaný děcko.“
„Ede, co si myslíš, co s nima nakonec udělá?“
„Nevím, Wille. Co bude muset. Sám si slyšel, že moc možností nemá. Já na tvým místě
bych na to co nejrychlejc zapomněl. Nestaral se vo to, co s nima bude. To ti můžu poradit.“
„To se lehčejš řekne, než udělá …,“ povzdychne si Hanson a dá zřetelně najevo, že už
nemá o další pokračování hovoru zájem. Což jeho značně opilý osobní strážce respektuje.
William kupodivu brzo usne, a nezdá se mu o Indiánech. Má docela příjemné sny, nebo si
to alespoň myslí, přesně vybavit si je nedokáže. Ale cítí, že se mu zdálo něco hezkého. O to
drsnější je probuzení, spolu se svítáním, kdy ho z postele tahá Frank.
„Co se děje?“ mžourá, nedaleko spí Horác, Ed i Paul, a ty zdejší velitel ostrahy z postele
netahá.
„Pojď se mnou,“ řekne stroze Morrow mladší, a tak Hanson poslechne, v tichosti se ustrojí
a vyjde na zápraží. Ne že by byl v okolí dolu kdoví jaký vzduch, ale je určitě lepší, než ten v
mnoha smrady prolezlé barabizně. Proto se zhluboka nadýchne, pak se jde ještě vymočit a napít.
Což mu jeho buditel toleruje.
„Franku, vo co de?“ rovná si William své oblečení.
46
„Hned se dozvíš. Jak sem pochopil, tak seš hodně zvídavej, že jo. Tak sem tě vzbudil, abys
vo něco nepřišel.“
„Franku, to nezní dvakrát dobře,“ zachmuří se tvář mladíka.
„Uvidíš. Třeba se ti to bude líbit,“ pokrčí rameny Morrow.
Dál už jdou mlčky a směřují k tak zvané Díře. Williamovi přeběhne mráz po zádech, neboť
si uvědomí, o čem mluvil pistolník před svým odjezdem na lov Indiánů. Žvanil o tom, že po
návratu toho zmučeného zajatce nechá popravit, protože chtěl krást a taky se jim nejspíš postavil
se zbraní v ruce. Možná tohle má vidět, ale nechápe proč. Jestli je to jistý druh pomsty, za jeho
kecy, nebo proč mu Frank chce nejspíš předvést tohle truchlivé divadlo.
Tvář Hansona se ještě víc zachmuří, když dva američtí pomocníci odváží zajatého mladíka
a zcela nahého ho vyvádějí ven. Proč ho taky nechávat obléci, pokud ho chtějí zabít. Ztýraný
nebožák, asi žíznivý a hladový, sotva plete nohama. William neví, jestli mu řekli, že díky jeho
informacím vyvraždili jeho tábor, ale obává se, že asi ano. Lepší by pro toho chudáka bylo, kdyby
umřel v nevědomosti. Bez znalosti následků svého selhání, neboť tím, že nevydržel kruté mučení a
promluvil, zavinil smrt mnoha svých druhů, včetně žen a dětí. Další pak uvrhl do otroctví, a kdoví,
jaký vlastně bude jejich osud.
Všichni jdou mlčky z tábora, a americký mladík dumá, jestli ten indiánský tuší, kam ho
vedou. Ale možná ano, je však velmi zdeptaný, fyzicky i psychicky, a tak se chová dost
rezignovaně. Ztěžka klade nohu přes nohu, a když ho povzbudí k rychlejšímu pohybu ranou, jen se
prohne, aniž by vydal hlásek, jakkoli protestoval či se bránil.
Před východem z tábora se k nim přidají dva indiánští kluci, tak mezi třinácti až patnácti
roky, co zde nejspíš posluhují, asi jsou osobními otroky některých z mužů. Snad je alespoň
využívají jen k práci, skoro se už modlí Hanson, tady se asi může nadít všeho. Jeden z hochů má
motyku a druhý lopatu, a William pochopí, co bude asi jejich úkolem.
Malý, truchlivý a mlčící průvod jde dál do hornaté krajiny, v čele ten nebožák, za ním ti
dva pomocníci, co ho občas udeří, následují indiánští kluci a nakonec Frank s Williamem. Ten
dumá, kam až půjdou, kde dojde k vykonání rozsudku. Rozsudku, co vynesl místní diktátor, co
kráčí kousek vedle něho. Možná se souhlasem Raye, asi ano.
Zajdou mezi skály, kde je menší plošina, a za ní proláklina, alespoň se Hansonovi tak zdá.
Tam se kroky všech zastaví, indiánští chlapci ustoupí kousek stranou, to samé vykonají pomocníci.
Naopak Morrow udělá dva tři krátké kroky a přitom vytahuje revolver.
Zajatec se otočí, stojí tam nahý a se spoutanýma rukama, sotva se drží na nohách. Pokud si
nebyl doteď jistý, už mu muselo dojít, co ho čeká. Ale nejedná nijak vyplašeně, jen se jeho zrak
setká s tím jeho kata, chvíli na sebe zírají, ani jeden pohledem neuhne. Oba sílu osudového
okamžiku vydrží, popravovaný i popravčí. Po chvíli indiánský mladík pomalu začne otáčet hlavu,
pak ustrne, evidentně čeká na smrtící ránu.
Frank nejspíš nechce celou situaci protahovat, proto pozvedne zbraň a stiskne spoušť. Oheň
ze zbraně lehce sežehne krví a špínou slepené vlasy na zátylku zajatce, ty se také rozvlní, celá
hlava sebou trhne, a skoro vzápětí se postava hroutí. Padá bez hlesu bezvládně k zemi, přes kolena
se svalí na bok. William může spatřit, jak ještě trhá nohama, ty jako by se pomalu napřimovaly.
Probíhá agónie, po níž přijde brzo smrt.
„Dobrá rána, šéfe. Šel rovnou k zemi, a skoro sebou ani neškubnul,“ pochválí jeden
z pomocníků práci kata.
Morrow neodpoví, jen revolverem mávne na indiánské kluky, než ho zastrčí do pouzdra na
svém boku. Vyzvaní rychle vyběhnou dopředu, jeden chytá dohasínající tělo za ramena, druhý za
nohy.
„Ten provaz, do prdele!“ houkne popravčí, chlapci se leknou a jejich pohyb ustrne,
„Provaz! Rozvázat ruce,“ ukazuje otrokář.
Indiáni nejspíš pochopí, možná už umějí trochu anglicky, kdoví, jak jsou tady dlouho. Proto
horečně začnou bojovat s uzlem na zkrvavených zápěstí zastřeleného, díky jeho utažení se jim moc
47
nedaří. Možná k tomu přispívá i nervozita, protože kolem jsou tři drsně vypadající muži, a jeden
snad lhostejně se tvářící americký mladík, a oni nechtějí dostat bití, když jejich činnost bude trvat
dlouho. Ale naštěstí je nikdo nepohání, ani slovy, ani ranami, takže jim je dopřán čas, než se jim
jejich dílo zdaří. Pak vezme jeden mrtvolu za uvolněné ruce, druhý za nohy, zvednou ji obličejem
k nebi a nesou kus dál, kde William odtušil průrvu. Tam tělem lehce zhoupnou a to následně letí
dolů. Ti kluci se však nezastaví a začnou za ním pomalu slézat.
„Pojď,“ kývne Morrow na Williama, ten po lehkém zaváhání následuje pistolníka a kráčí
k okraji průrvy. Ta je asi deset metrů dlouhá, asi dva metry široká a tak dva metry hluboká. Na
jejím dně právě upravují kluci tělo tak, aby leželo rovně na zádech, a to u kraje.
„Co mám vidět?“ zeptá se Hanson zastřeným hlasem, snaží se tvářit lhostejně, ačkoli jím
chladnokrevná poprava spoutaného a zmučeného nebožáka otřásla.
„Víš, co je to tady?“ zeptá se pistolník, ukáže pravačkou směrem dolů.
„Nějaká díra, nejspíš,“ nechápe William smysl otázky.
„No to jo. Když sme sem přišli, víš, jak byla hluboká?“
„Jak to mám vědět?“ odpovídá podrážděným hlasem mladík.
„Tak dobrejch pět metrů. No a víš, proč už je tak poloviční?“
„Do prdele, co je to za votázky … teda, když vo tom přemejšlím,“ přeběhne mráz po
zádech Hansona, „To jako … tady …,“ ukáže rukou směrem na jámu, z níž se s obtížemi drápou
ven ti kluci, „To je jako hromadnej hrob?“
„Jo, Wille, je to hrob. Už ani nevím, kolik jich tam je,“ ušklíbne se Morrow, „Když někdo
chcípne, jedno proč, tak de sem. Pak na něj něco hoděj,“ ukáže na indiánské hochy, co už jsou
z jámy venku a berou si lopatu a krumpáč, „Aby nesmrděl, až se začne rozkládat,“ dodá popravčí.
„Dobře, Franku. Děkuju ti za ukázku. Jen mi teď řekni, proč mi to předvádíš,“ podívá se
Hanson zpříma do očí drsného muže.
„Proč? Myslel sem, že to budeš chtít vidět, když si byl u toho mučení,“ objeví se minimálně
náznak výsměchu ve tváři pistolníka.
„Není to první člověk, kterýho sem viděl umřít,“ odpovídá William, snaží se, aby jeho hlas
zněl vyrovnaně.
„No to asi ne. Wille,“ ukáže znovu pistolník do jámy, kde začínají první kameny a zemina
dopadat na bezvládné tělo, „tady ty, co sou tam dole, tak i ty ti vydělali prachy. Tak na to mysli,
když je budeš utrácet.“
„Franku, proč mi to říkáš?“
„Proč?“ otočí se na podpatku Morrow a zahájí pomalým krokem návrat do tábora, mladík
se rychle přidá po jeho bok, „Seš prej hodně chytrej, tak ti to dojde, ne?“
„Dojde? Franku, co mi má dojít? Proč si mi ukázal to mučení a pak tu popravu?“ podívá se
Hanson zpříma do očí zachmuřeného muže.
„Sám si chtěl …“
„Franku, když vo tom přemejšlím … Tys mě vyprovokoval, abych se na to mučení šel
podívat. Tou svou poznámkou. Když teď vo tom přemejšlím, tak si začínám myslet, že to nebylo
jen tak, žes to udělal schválně. No a teď, ta poprava. Franku, určitě mi tím chceš něco říct, ale asi
nejsem tolik chytrej, aby mi došlo, co.“
„Vážně?“ podívá se zkoumavě Morrow, „Tak já ti napovím, Wille. Ty si tam někde sedíš,
daleko, na tom svým ranči, a spolu s Horácem počítáte penízky. Co k vám prouděj ze všech
možnejch stran. Bratříte se tam s těma panákama z města, ste už jako voni. No jo, ale někdo pro
vás musí dělat tuhle práci, co vo ní určitě nemluvíte, s těma ctihodnejma vobčanama Tucsonu.“
„Franku, udělal sem něco špatně? Čím sem tě nasral?“
„Nasral? Vypadám snad nasraně?“ zavrtí hlavou pistolník, „Já jen … Když si sem přijel,
bylo vidět, jak se tváříš, jak se chováš. Jako bys byl něco víc, vo moc víc, než my tady. Stejně jako
včera, jak si žvanil vo těch zajatcích, vo těch dětech a ženskejch. Kecy. Ty zejtra vodjedeš, a za pár
dní už po nich ani nevzdechneš. Jenže my je budeme mít na krku. Budeme s nima muset něco
48
udělat. To už tebe ale zajímat nebude. Stejně jako tě nebude zajímat, co tady musíme dělat, aby pro
tebe a Horáce ty lidi vydělávali ty prachy.“
„Vo tohle ti de?“ zamyslí se Hanson, „Dát mi lekci?“
„Vo čem to žvaníš, Wille? Jen ti chci ukázat, co se taky musí dělat, aby to tady šlapalo.“
„Franku, nevím, kolik víš toho vo tom, jak se dělíme, vo to, co se tady vydělá. Ale
například tvůj brácha z toho má mnohem víc než já.“
„To je přece jedno, ty zase máš polovinu z toho, co vyděláte tam v Arizoně,“ prokáže
povědomí o chodu společnosti Morrow, „Navíc brácha moc dobře ví, co tohle vobnáší. Co se musí
udělat, aby se vydělaly prachy, pro takový, jako seš ty a Horác.“
„Franku, ty mě asi moc nenávidíš, že jo,“ ptá se William, a v jeho očích je smutek.
„Nenávidím? Co to zase žvaníš … Tak dobře, nijak zvlášť tě rád nemám, to ne. Ale brácha
jo, a to respektuju. Taky respektuju, že tady vydělám, díky tobě. Ty doly, tady i v Arizoně, to prej
byl tvůj nápad. Ale Wille, my to tu pak musíme vodřít, chápeš?“
„Chápu, Franku. Mrzí mě, že mě tak vidíš. Ne kvůli tobě, to ti taky řeknu na rovinu, ale
kvůli tvýmu bráchovi. Mám ho rád.“
„No jo, to vím,“ přikývne pistolník, „Taky vím, že nejseš tak necitelnej a tvrdej, jak se
snažíš tvářit. To bylo vidět, i včera, s těma Indiánama. Já jen, jak na nás koukáš … Přitom někdo
tuhle zasranou práci musí dělat.“
„Zasranou práci … nezdálo se mi, že by ti zabíjení lidí dělalo problém …“
„Když je někdo proti mně, tak ani ne … Jenže tady, a někdy i při jinejch příležitostech,
musím zabíjet i ty, co proti nim nic nemám. Jo, voddělám je, protože je to nutný. I když proti nim
vlastně nic nemám. Buď překážej, nebo tak nějak.“
„Dobře, Franku, budu si to pamatovat,“ slibuje William, pak jdou chvíli mlčky, „Franku,
možná máš pravdu. S tím, jaks říkal, jak se na vás koukám. Možná je to tím, v jakým prostředí sem
vyrůstal, a kde se teď pohybuju. Možná je to nespravedlivý, pro lidi, jako seš ty a jiný. Co musej
dělat tu špinavou práci, jak říkáš.“
„Wille, seš ještě hodně mladej. Moc zkušeností nemáš. Vo něčem moc nevíš. Si teda
myslím. Tak sem chtěl … Ale to je jedno. Přeber si to, jak chceš,“ mávne Morrow rukou.
Další slova už nepadnou, ani jeden z mužů necítí potřebu tomu druhému cokoli dál
vysvětlovat, sdělovat. Tak dorazí až do tábora, tam se jejich kroky rozejdou. William se vrátí do
baráku, kde přespává, sundá si boty a kabátec a natáhne se na postel. Zírá do nízkého dřevěného
stropu a přemýšlí o slovech Franka.
49
DRUHÁ KAPITOLA
RODINA
Blíží se podvečer, když do stále se rozrůstajícího Tucsonu dorazí skupina mužů na koních.
Ed Morrow vyplatí střelce, které najal na doprovod, až na tři, kteří pro něj trvale pracují u zdejších
arizónských dolů. Pro ty další ale v nejbližší době práci nemá, a tak se oni budou muset
poohlédnout po jiné. Tedy nejspíš poté, co propijí vydělané peníze.
Dál již pokračuje jen trojice, Ed, Horác a William, neboť Paul
zůstal v Mexiku a vrátil se s plukovníkem Montairem zpět do
vnitrozemí. Tři společníci teď míří k domu Horáce, který si
v Tucsonu postavil minulý rok, stejně jako William. I ten má ve
městě barák, velmi pěkný, celkem rozlehlý. Sice ho využívá jen
občas, když přijede do města, ale je jeho.
„Do prdele, jak to, že tady nikdo není?“ zachmuří se
Greenwood, neboť je jeho dům prázdný.
„Možná je žena i s klukem u nějaký přítelkyně,“ napadne
Hansona.
„Možná. Co ty, Wille? Zůstaneš tady, nebo půjdeš do svýho?
I s Edem?“
„Půjdu do svýho. Horáci, víš co? Dyť máme ty baráky málem
u sebe, co kdybysme tam zaskočili, jen si tam nechám věci, a pak
Aaron Callas
bysme mohli zaskočit na večeři. Když tě tady nikdo nečeká. Já zejtra
asi zajedu na ranč, abych vyzvednul manželku a přijel zpátky, na tu
slávu,“ naráží mladík na datum dvacátého března, kdy do města dorazí první vlak, po novotou
vonící trati.
„To není špatnej nápad, mám hlad jako vlk,“ souhlasí starší
společník a je rozhodnuto.
Dům Hansona je opravdu jen kousek, proto tam jsou co by
dup. Mladík jde dovnitř, zatímco jeho společníci čekají na ulici.
Ale jen chvíli, protože záhy na ně William mává, aby přišli za ním.
Zarazilo ho, že je otevřeno, a po chvilce zjistil proč.
„Postarám se vám vo koně,“ vychází ven osmadvacetiletý
Aaron Callas, který je již rok osobním strážcem Horáce a jeho
manželky.
„Co ty tady děláš?“ podiví se jeho šéf.
„Tvoje žena je uvnitř, spolu s tou Willa,“ vysvětluje
pistolník.
Nic víc není třeba říkat, a tak zatímco Aaron přebírá uzdy
koní, společníci vcházejí do útulného domu, aby následně vstoupili
Louisa
do jídelny, kde je již čekají jejich rozzářené drahé polovičky.
„No to je mi milý překvapení,“ usmívá se Greenwood.
Greenwoodová
„Spíš pro nás, Horáci. Už jsme se vás nemohli dočkat. Byli
jste tak dlouho pryč, a měli jste se vrátit už před pár dny,“ odpovídá radostným hlasem
jednadvacetiletá paní Greenwoodová, rozená Gramondová. Vdávala se na začátku loňského roku,
a v červenci svému muži porodila syna Petera.
50
„Jen menší zdržení,“ odpovídá Hanson, „Je moc dobře, že už si tady i ty, Sáro. Právě před
chvílí sem říkal, že pro tebe budu muset zajet, abysme tu byli spolu
na tu slávu,“ září jeho oči, pořád svou ženu miluje, a ona je již potřetí
těhotná. Což je skvělé, z jeho pohledu.
„Rozhodla sem se počkat na tebe tady, v našem domě,“
odpovídá stále ještě devatenáctiletá paní Hansonová, co již má dva a
půl roku starého syna Edwarda a o rok mladšího Williama. Teď si
přeje holčičku, zatímco její muž by dal přednost třetímu klukovi.
„To je dobře. Sáro, co naši kluci? Nechalas je na ranči? V péči
matky?“
„Ne, Wille, sou v patře, hlídá je tam moje sestra,“ odpovídá
dvojnásobná matka, „Eli se chtěla podívat na tu slávu, tak sem jí
vzala s sebou.“
„Tak voni sou tady?“ rozzáří se oči pyšného otce, „No to je
chci hned vidět!“ otáčí se na podpatku.
„Je tam i tvůj syn, Horáci,“ upozorní paní Greenwoodová.
Ani ne za pět vteřin již míří procesí naznačeným směrem,
stoupají po schodišti do prvního podlaží, kde jsou soukromé prostory Sára Hansonová
majitele. Včetně dětského pokoje, co sousedí s ložnicí jejich
zploditelů.
„Sáro, to seš tady sama?“ ptá se William.
„Ne, je tady Eli.“
„Já vím. Ale někdo, kdo by tě chránil.“
„Do města mě doprovodil vosobně Virgil, s třema chlapama,
a tady je s náma skoro pořád Bill. Teď si jen vodskočil, když tady
byl Aaron,“ vysvětluje paní Hansonová, jak je postaráno o její
bezpečí, a o bezpečí jejich dětí.
„Tak to jo,“ přikývne spokojeně její manžel.
Příchod otců a matek zaskočí třináctiletou Elizabeth
Toddovou, která cudně klopí oči, poté, co způsobně pozdravila.
Následně odstoupí od kolébek, ve kterých je umístěný mladší
z bratří a host Peter, naopak Edward vyrazí ke svému zploditeli,
který ho chytne do rukou a vyzvedne do vzduchu, až dítě radostí
zavýská. Je zvyklé od svého otce na rozmazlování.
Je patrné, jakou radost mají oba hrdí tátové ze setkání se
svými syny, a tak matky ustoupí kousek stranou a nechávají je
vynadívat se, či v případě toho mladšího se i vydovádět se svým
starším potomkem. Poté oba své drahocennosti svěří do rukou
dívenky a vracejí se do jídelny, kde zůstal Morrow.
„Horáci, chtěli sme jít na tu večeři,“ upozorní Hanson, „Což
Elizabeth
teda můžeme, nebo vás můžu taky pozvat. Co kdybych nechal
Toddová
přinýst jídlo sem?“ navrhuje.
„Wille, my si už večeři vobjednali,“ ozve se jeho choť, „Za
krátko by nám ji měl přinést Jeff. Tak mu řekneme, aby se votočil ještě jednou, a donesl jídlo i pro
vás,“ přidává své řešení nové situace, přičemž naráží na okolnost, že ji zde zásobuje její bratr a
pokrm nosí ze svého pracoviště. Tak ona nemusí vařit, když je tady bez služebnictva.
„To je dobrej nápad,“ souhlasí William, „Horáci, Ede, zvu vás, pochopitelně i tebe, Lui,
ačkoli to už vlastně udělala moje žena. Souhlasíte?“
51
„Proč ne. Pokud teda Jeff bude dost rychlej, mám už docela hlad,“ kývne hlavou
Greenwood, „Wille, taky bych se něčeho napil. Ale jestli mi dáš vodu, tak ti rovnou říkám, že se
votáčím a vodcházím,“ dodá.
„Dobře víš, že tady mám zásoby, pro podobný příležitosti,“ ukáže hostitel na skříňku, v níž
se nachází alkoholické nápoje, „Ačkoli já dám přednost tý vodě,“ zdůrazní svůj postoj k chlastu.
„Ty si dej, co chceš, Wille. Ale my s Edem …“
„Hned se vo vás postarám,“ řekne Sára, a své předsevzetí
přetaví ve skutek, když nejprve nalije hostům kořalku, podle jejich
výběru, pak chvátá pro džbán vody s příchutí citronu, poslouží i
dalším, neboť kromě chutí mají i skutečnou žízeň, „Wille, byli ste
úspěšní? Na tý svý cestě?“ zeptá se po chvíli.
„Jo, vcelku jo,“ přikývne tázaný, on i jeho společník svým
drahým polovičkám nesdělují všechno, respektive skoro nic, proto
musí být opatrný, aby se nepodřekl. Není zájem, aby se ony
pochlubily svým přítelkyním a po městě se rozneslo, kde byli a co
dělali.
„Asi mi vo tom moc neřekneš,“ odtuší paní Hansonová.
„Bohužel, jak de vo vobchody, tak je velmi důležitý
Jeff Todd
zachovávat tajemství. Je to závazek, vůči našim partnerům,“
vymlouvá se mladík, „Dali sme si navzájem slib, že vo tom s nikým
nebudeme mluvit,“ tváří se omluvně.
„Už sem si zvykla,“ řekne dvojitá matka, a pohlédne na svou přítelkyni s jedním
potomkem, ta se usmívá, má pro tajnosti svého chotě pochopení.
Hanson raději rychle převede řeč na děti, což je téma, kde se obě ženy chytnou, a to jim
vydrží, než se objeví ve dveřích jednadvacetiletý Jeff Todd. Švagr hostitele, stále zaměstnaný
v jejich podniku.
„Hned vyrazím, zkusím se vrátit co nejdřív,“ slibuje, když se přivítá s nečekaným
osazenstvem domu a obdrží úkol.
„Jeffe, vem si i pro sebe, povečeříš s náma,“ řekne William, neboť ví, že tím udělá radost
své ženě, a vlastně i svému švagrovi. Stejně u jídla díky manželkám o ničem zásadním mluvit
nebudou.
Todd se vrátí opravdu poměrně brzy, a s dostatkem jídla, pročež se všichni dostatečně
nadlábnou. Mají i zákusky, a stolování se protáhne, při skleničce a doutníku, což si ale obojí
William odepírá. Loučí se až asi po dvou hodinách, kdy odchází Greenwood se svou chotí a
synkem, doprovázený Aaronem.
„Mohl bych s váma mluvit? Zejtra? Nejspíš s váma voběma?“ zeptá se Todd na zápraží.
„Jo, přijdu za Horácem, až se teda vyspím,“ přikývne Hanson.
„Ani já spěchat nebudu,“ přidá se Greenwood, „Tak kolem desátý, nejdřív. Je to důležitý?“
podívá se tázavě.
„De zase vo ty lidi, vod toho Gayettyho,“ naznačí jejich zaměstnanec, přitom ztiší
podvědomě hlas.
„Tak si to řekneme zejtra,“ ukončí hovor starší ze spolumajitelů bordelu a vykročí na ulici.
Zbytek večera, respektive noci, stráví Horác a William radovánkami se svými manželkami,
naopak Morrow zaskočí do jejich podniku, kde si dopřeje prostitutku. Dům Hansona v tu chvíli
hlídá dvaatřicetiletý Bill Shephard.
Oba podnikatelé se i Morrowem sejdou až v půl jedenácté v kanceláři v jejich hotelu, se
salónem, hernou a nevěstincem. Po krátké chvíli si zavolají i Todda, aby ho vyzpovídali. Mladý
zaměstnanec má mimo jiné za úkol vše sledovat, aby nedocházelo k okrádání majitelů, také dostal
na starost zásobování. Ukazuje se jako spolehlivý pracant, a tak už ho vzal na milost i starší ze
společníků.
52
„Tak co je, Jeffe?“ zeptá se právě on.
„Pane Greenwoode, byla za mnou zase ta Cathy. Vobčas s ní mluvím, a vobčas mi něco
pustí, vo tý konkurenci, jak ste chtěli,“ vysvětluje Todd, „Sice se pořád ptá, kdy už by mohla přejít
k nám, ale nějak to vždycky zahraju do ztracena. Jako že brzy, ale
zatím tam má pro nás vyzvídat. Zato, že ji pak vezmeme.“
„K věci, Jeffe.“
„Ano, pane Greenwoode. Teď přišla s tím, že by měl zájem
vo jednání s náma ještě další vod nich. Sice sem zpočátku měl
trochu strach, abych něco neposral, ale pak sem si řekl, že se s ním
jako nezávazně sejdu. Byl to Gene Townes, ten účetní, nebo co tam
dělá, a ten asi ví dost věcí. Naznačil, že už sou skoro v prdeli, no tak
si asi chce najít jinou práci. Nevím, možná mu Cathy něco pustila,
nebo ho získala, aby tam už nemusela dělat, abysme tam měli
někoho jinýho, a vona mohla přejít k nám. Ale to nevím jistě, jen si
to myslím.“
„Nemůže to bejt z jeho strany podraz? Jestli není nastrčenej,
vod svýho šéfa, aby navopak vyzvídal von u nás.“
Prostitutka
„To těžko, pane Greenwoode. Já bych mu nic neřekl, a pak
Cathy
si myslím, že dobře vidí, komu se daří a kdo je na huntě.“
„No dobrá, Jeffe. Tak co vlastně chceš?“
„No já … to spíš von. Rád by se s váma sešel, pane Greenwoode. Pochopitelně nějak
nenápadně, aby se vo tom jeho šéf nedozvěděl. Myslím si, že bude chtít práci, jako tady u nás,
kdoví, jak dobře mu tam platí, pokud mu vůbec teda ten Gayetty platí.“
„Snad máš pravdu … Jeffe, co tady? Zatímco sme byli pryč? Všechno v pořádku?“ podívá
se pátravě starší ze spolumajitelů podniku.
„Jo, pane Greenwoode, všechno tady běží, jak má. Dávám
na všechno pozor, jak ste chtěli, tak nějak nenápadně. Myslím si, že
můžete bejt spokojený, voba. Podle mýho to dobře šlape. Taky se
mi nezdá, že by někdo dělal něco nekalýho, proti vám. Vyúčtování
zásob a vůbec tržby, to mám taky připravený, můžu to kdykoli
předložit,“ říká Todd poměrně sebevědomě.
„Jeffe, na to taky dojde. Víš co? Můžeš se pokusit mi
domluvit tu schůzku, s tím účetním vod Gayettyho. Možná by nám
mohl bejt časem užitečnej. Máš ještě něco na srdci, Jeffe?“
„Ne, pane Greenwoode. Teda sem připravenej vám
předložit, co budete chtít, teda co sem měl na starosti. Ale jinak
nic.“
„Tak nás teď nech,“ ukáže hlavní šéf na dveře a mladý
zaměstnanec je za sebou záhy zavře z venku.
„Má smysl se s tím Gayettym vůbec zabejvat? Podle mýho
je už jednoznačně druhej,“ ozve se Hanson.
Benjamin
„Druhej je, ale pořád je pro nás tím největším konkurentem.
Gayetty
Pořád mu zůstali některý věrný zákazníci, pořád tam chodí určitá
klientela, která by měla bejt tady. Taky kvůli němu máme stlačený ty ceny, ani na to
nezapomínej,“ nesouhlasí starší spolumajitel s názorem partnera.
„No jak myslíš, Horáci. Já jen, že i tak asi máme dost starostí, ne?“
„Máme, Wille, a taky se do nich brzo dáme. Dneska si udělám pořádek tady, všechny si
proklepnu, vyzpovídám pořádně i toho tvýho švagříka. Pak se pustíme do toho dalšího. Pozveme si
toho stavitele, co by pro nás měl vybudovat další podnik v Tombstone, snad už nám připravil
plány. Neměly by se zase tak moc lišit vod toho tady.“
53
„Horáci, není to zbytečně moc veliký a honosný?“ zapochybuje William, „Tombstone sice
teď rychle roste, ale je postavený jen na tý těžbě. Až se to tam vytěží, tak podle mýho zájem
vopadne. Tak aby se nám ta investice mezitím vrátila.“
„Nějakej čas to snad potrvá, ten boom. Ale nejspíš máš pravdu, Tucsonu už je zavedenej,
tam je to všechno hrozně mladý. Ale jak sem to počítal, před naším vodjezdem, i tak by nám to
mělo vynášet. Taky neříkám, že to tam chci takhle honosný. Možná bude stačit trochu menší, a
taky bude míň toho luxusu. Však to už proberu s tím architektem. Můžeš bejt u toho, jestli chceš.“
„Pokud tady budu, a to budu až do tý slávy, tak bych docela rád byl u toho. Dyť do toho
taky půjde půlka mejch prachů. Teda ne, že bych nevěřil tvýmu úsudku, ale hlavně mě zajímaj
názory toho stavitele,“ říká Hanson, pak se nadechne, „Horáci, rád bych ale mluvil vo těch dalších
věcech.“
„Čekal sem, kdy s tím začneš,“ odpoví Greenwood, přitom se jeho výraz nezmění, „No tak
se posadíme,“ ukáže na menší stolek, u něhož nejčastěji přijímají hosty.
„Horáci, mám pár dotazů,“ začne mladík, jen co dopadne jeho pozadí do židle, „Vlastně se
chci zeptat na pár věcí. Tak za prvý, budeš něco dělat s tou společností pro Mexiko? Tam si říkal,
že nevíš, jak se rozhodneš. Za druhý, pokusíš se promluvit se šerifem, aby se víc zaměřil na ty
hranice? Aby trochu skřípnul ty Cowboys, mezi který počítám i svoje nemilovaný sousedy? No a
konečně, kdy začneme přemejšlet vo votevření dalšího našeho dolu?“
„Wille, ty teda neztrácíš čas,“ lokne si starší ze spolumajitelů kořalky, ctí zásadu, že se má
druhý den začít tím, čím se ten předchozí skončí, „Nejspíš to vezmu postupně, abych ukojil tu tvoji
zvědavost.“
„Vem to, jak chceš. Ale hlavně bych chtěl slyšet, jestli si to Mexiko nevodepsal. Nemyslím
ty naše věci, teda tý naší společnosti, myslím to druhý, to mnohem větší …“
„Wille, nic sem nevodepsal, ale pořád taky platí, co sem říkal. Psal sem bratrovi, měl by se
tady v dohledný době vobjevit. S ním to chci probrat.“
„Bratrovi … nikdy si nechtěl vo rodině mluvit … Budeš ho přede mnou tajit? Nebo ho
budu smět poznat?“
„Nic sem nikdy netajil, jen vo tom nemluvil,“ zachmuří se teď tvář Greenwoda, „Možná
sem udělal chybu, že sem přetrhal všechny ty pouta, ke svý rodině.“
„Horáci, nijak nenalíhám. Pokud vo tom nechceš mluvit …“
„Nechci … Wille, de spíš tak trochu vo moje černý svědomí … Rodiče umřeli, a já se
s nima nerozloučil. Neřekl jim, že sem je měl rád, i když sem se s nima hádal … No a před třema
rokama umřel brácha Jack, po tom nezůstalo nic, a před dvěma brácha William, po tom zůstal syn
a dcera.“
„Tak to je mi líto …“
„To mě teď taky, ale už s tím nic neudělám,“ přejede si rukou po čele bývalý poručník,
„William byl vo patnáct let starší a Jack vo deset … Zůstává ještě sestra Emily, ta je starší vo pět
let, a pak brácha Jack John, jinak JJ, tak sme mu říkali. Ten je sice vo dva roky mladší, ale teď je
hlavou rodiny.“
„Horáci, vážně, pokud vo tom nechceš mluvit …“
„Wille, kdybych ti nechtěl nic říct, tak to ze mě nikdy nedostaneš,“ potáhne z doutníku
Greenwood, „To s těma bráchama, to je mi fakt líto. Umřeli dost nečekaně, přitom Williamovi
bylo jen jednapadesát a Jackovi dokonce jen pětačtyřicet. Není to sice tak špatnej věk, ale ještě to
tu mohli chvíli vydržet … JJ mi vo tom psal, s tím sem trochu kontakt udržoval. Teda velmi
sporadickej, pravda. Ale věděl vode mě, že sem se usadil tady, tak mi napsal, potom, co voni
umřeli …“
„Takže vás bylo pět,“ počítá mladík, „Horáci, co vlastně dělá ten tvůj bratr a ta tvoje
sestra?“
54
„Tak JJ je snad pořád svobodnej, i když už mu je šestatřicet … Emily, ta se dobře provdala,
za jistýho Jima Warrena. Ten je snad dost bohatej, pokud vím. A co vím, tak má dva kluky a
holku. Ale jak sou přesně starý … snad kolem šestnácti, sedmnácti, ten nejstarší, a pak nevím.“
„Takže máš bratra, sestru, tři synovce a dvě sestřenice, pokud dobře počítám. No a
pochopitelně syna …“
„Asi počítáš dobře. JJ mi vo všem podrobně psal, mám ten dopis. Ale úplně přesně si to
nepamatuju. Jen co vím, tak ten kluk bráchy Williama, taky William, ten snad má tři kluky a
holku, pokud si vzpomínám dobře. To je taková vojenská větev, sloužej v armádě, pokud vím. Tak
ty taky musíš ještě do rodiny započítat. I když je vlastně vůbec neznám … je to už moc let, co sem
se vodstřihnul a táhnul to sám …“
„Horáci, asi to má význam, že vo tom mluvíš zrovna teď.“
„Co myslíš?“
„Asi jo, ty nikdy přece neříkáš nic zbytečně.“
„Chci se s JJem setkat, probrat s ním to Mexiko. Má dost známostí, a tak by mohl pomoc.
Taky bych chtěl slyšet jeho názor, a možná taky názor švagra, toho Jima Warrena. Do tý doby,
Wille, do tý doby se definitivně nerozhodnu. A možná ani potom, možná budou další jednání, a až
pak se uvidí.“
„Dobrá, Horáci. Ale nějakej pocit z toho musíš mít, ne? Z těch jednání v Mexiku.“
„Wille, byls přece u toho. Bude důležitý, jak tam dopadnou volby, jestli se tam ta klika
udrží. Ten Gonzáles, ten by nám mohl jít na ruku, pokud bude novým prezidentem. Ale sám přece
víš, jak je to tam divoký. Když bys tam měl hodně investovat, tak vážně musíš zvažovat míru
rizika, jejich záruky. Jo, nevypadá to špatně, ale pořád je tam to ale. Na druhý straně, Wille, to
další se i tak rozjíždí, ty doly, ta hacienda. I to může vynášet. I když tobě jen těch pět procent.“
„Každej dolar se mi hodí … Horáci, tak já už vo tomhle nebudu mluvit. Co ten šerif?
Nepromluvíš si s ním? Vím, říkals, že je vychcanej parchant, a nechce si rozházet ani ty druhý, co
jim tady říkaj Cowboys. Ale nestálo by za zkoušku s ním promluvit?“
„Můžu s ním promluvit, ale nečekej zázraky. Podle mýho mu ten stav zatím vyhovuje, a co
se děje na hranicích s Mexikem, nebo spíš za nima, tak to je mu volný. Já vím, ty bys chtěl, aby
skřípnul ty Lawetty. Jenže proč by to dělal? Stejně jim bude těžko dokazovat, že některej ten jejich
dobytek sem dotáhli z Mexika.“
„Nejde jen vo ten dobytek, i když vo něj taky. Sere mě, že to pak prodávaj levnějš, a
dokonce sou tak drzý, že to nabízej i u těch našich dolů. Nemluvě tady.“
„Wille, řeknu ti to, co nedávno tady Ed. Buď trochu velkorysej. Jo, nejspíš na ně časem
dojde, ale teď máme jiný starosti. Důležitější, než ta sebranka z tvýho sousedství. Navíc ti Jim
vyjednává zásobování armády a taky rezervace San Carlos, a na tom můžeš dost vydělat.“
„Snad můžeme, ne? Je to i tvůj kšeft.“
„Jo, je to náš kšeft. Ale není jedinej. Máme ty dva doly tady, tady tenhle barák, další se
chystáme postavit v Tombstone. Navíc tam máme podíl v dolech. Další příjmy dou z Mexika,
z dolu i z těch pašovanejch věcí. Taky z toho opia, co tam vyrábíme. Nejsou to malý peníze, ne?
Teď uvažujeme vo tý větší investici v Mexiku. Tak bych teď zbytečně nešel do většího sporu
s těma Lawettovejma.“
„Máš ve všem pravdu. Nebo skoro ve všem. Nejsou jen Lawettové, jsou tam v Tombstone i
ty Clantonové, jsou i menší bandy, co profitujou z toho pašování. Co nám konkurujou. Přitom my
to děláme vlastně poměrně čistě, a voni tam přímo loupěj, svině jedny. Pak se s nima blbě držej
ceny, když jejich náklady sou veškerý žádný.“
„Jistě, Wille, mohli bysme vydělávat víc. Ale pořád to nic nemění na tom mým názoru. Jen
k nám přitáhneme pozornost. K tomu je tady ten Gayetty, ten nás taky pomlouvá, mezi lidma.
Žvaní, že máme ty prachy kdoví vodkud, nejen z těch dolů tady v Arizoně. Což nám taky škodí.
Pokud tě můžu požádat, tak ten spor s těma Lawettovejma nehroť. Minimálně nějakej čas. Teď
bych se zaměřil na to, abysme se prosadili v Tombstone a tady votevřeli další důl, na tom místě, co
55
voznačil Bob. A co na něj už máme ty práva. Tohle je hlavní. Jo, a taky, abysme získali tu zakázku
pro armádu a pro tu rezervaci. To bude čistý, a přitom na tom můžeme dobře vydělat, když
budeme mít spřízněný duše na druhý straně. Tam se dá ledasco vodepsat, však sme vo tom mluvili.
Dodat tam na papíře víc, než ve skutečnosti. Něco se zkazí, některý porce budou ve skutečnosti
menší, než na tom papíře. Tak se vydělávaj dobrý prachy, Wille, daleko lepší, než soupeřit s těma
zlodějema dobytka.“
„Jak myslíš,“ pokrčí rameny Hanson, ale ke spokojenosti má daleko, „Horáci, já bych po
vobědě udělal takový kolečko, navštívil pár známejch. Večer pak budu se Sárou. Ale zejtra ráno
bych se tu zastavil, mohli bysme probrat ten barák v Tombstone, co říkáš?“
„Jo, proč ne. Tak já zkusím na ráno dojednat toho architekta. Teda na ráno, tak desátá se mi
zdá rozumná,“ souhlasí s programem na příští dopoledne Greenwood.
JACK JOHN
Další dny, které předcházejí velké slávě dvacátého března roku osmnáctistého
osmdesátého, se pro Greenwooda a Hansona nesou v dosti vysokém pracovním vytížení. Jednání
střídá jednání, hodiny tráví nad plány hotelu pro Tombstone, musí na jeho výstavbu zajistit
prostředky. Domlouvají vše potřebné k otevření třetího dolu, a také musí hodně počítat, neboť to
vše znamená investice. Zvažovat, jak moc mohou být velkorysí, jak moc se rozmáchnout.
Samotný příjezd prvního vlaku do Tucsonu využijí pro svoji dobrou prezentaci, mají již své
jméno a to se snaží stále vylepšovat. Bohužel ale také roste počet těch, kteří jim buď jejich vzestup
závidí, nebo které tím ohrožují, když jim přebírají zákazníky. Historickou událost si nenechají ujít
ani James Woodroof a Jacob Todd, ale také zmíněným vlakem přijíždí další muž, z dalekého
východu, kterým je pětatřicetiletý Jack John Greenwood.
Během slavnostního sobotního dne není moc času řešit osobní ani pracovní záležitosti,
neboť je nutné se věnovat společnosti, však také večer podnik Horáce a Williama praská ve švech,
ke skutečným jednáním může dojít až druhý den. Nejprve Greenwood přichystá oběd pro sebe,
svého bratra a Hansona, naopak mladík připravuje večeři, pro své švagry, Eda a Woodroofa, po
jejím skončení proběhne pracovní schůzka.
Vzhledem k ponocování chystaný oběd vlastně splývá se snídaní, a koná se v kanceláři
Horáce, kde je slavnostně prostřeno pro tři osoby. Ty jsou obslouženy, pod bedlivým dohledem
Jeffa, a pak na přání majitelů ponechány o samotě.
„Jsem moc rád, že vás poznávám, pane Greenwoode,“ začne rozhovor mladík, „S vaším
bratrem máme nejen společné obchody, ale také mi dělal několik let poručníka. Hodně mi pomohl,
jeho rady jsou pro mě stále velmi důležité.“
„Bratr mi o vás psal … Wille, co nechat oficiality za dveřma? Mně říkaj JJ, no a tobě Will,
je tak?“ usměje se mladší z bratrů, působí méně strojeně, takový bonvián.
„Velmi rád, JJi,“ neskrývá radost mladík, „Nevím sice, co o mně Horác napsal …“
„Docela dobře vo tobě psal. Vlastně bych ti měl poděkovat, Wille. Prej si to byl ty, kdo
změnil jeho život, a vlastně se postaral, že se usadil, teď už má i manželku a kluka.“
„Bylo to oboustranné, JJi. Horác mě zase vytáhnul z velkých problémů když sem se stal ve
čtrnácti sirotkem. Od té doby spolupracujeme, a myslím si, že se nám docela daří.“
„Podle všeho daří,“ přikývne Jack John, „Něco mi Horác napsal, něco stačil říct i včera, i
když moc času na pořádnej rozhovor nebylo. Prej máš velký plány, Wille.“
„Jsou to naše společné plány, JJi,“ upozorní Hanson.
„Jo, to jo, ale ty prej seš tím, kdo chce pořád víc a víc.“
„A to je jako špatně?“
„Ne, vůbec ne. Navopak. Horác mluvil něco vo Mexiku,“ podívá se mladší z bratří tázavě.
56
„Jo, taky. Jen nevím, jestli o tom s tebou nebude chtít Horác mluvit o samotě, napřed,“ upře
William zrak na svého staršího společníka.
„Určitě si promluvíme soukromě vo naší rodině, Wille,“ říká smířlivým hlasem Jack John,
„Ale vo tomhle, vo tom si snad můžeme povídat společně, ne?“ koukne se tázavě na bratra.
„Jo, můžeme. Vlastně bude dobře, když ti tady Will
představí ty tvoje plány, a taky ti popíše, jak sme jednali v tom
Mexiku. Sice sem ti už něco naznačil, ale to bylo jen takový
vobecný.“
„Velmi rád,“ ožije Hanson, napije se šťávy a spustí. Vlastně
povídá po zbytek oběda výhradně on, vysvětluje svůj pohled na
podnikání v Mexiku, popisuje vstřícné přijetí současným
prezidentem, a možná i tím budoucím. Naopak vůbec nemluví o
jejich dalších aktivitách. O to více se zaměří na svůj záměr vytvořit
silné společenství, které bude schopné investovat solidní kapitál,
aby pak získalo dle jeho názoru obrovské zisky. Jak situaci vidí on.
William je přerušen odnesením hlavního chodu, naopak
doručením zákusků. Při nich si sourozenci dopřejí pohár whisky a
doutník, mladík zůstává u své šťávy.
„Tak tomu říkám vážně smělý plány,“ shrne Jack John
předchozí výklad, „Horáci, něco sem si domyslel, z těch tvejch
narážek a dopisů, ale tohle … Tohle je vážně veliký … Taky mě
překvapuje, jak už to máte rozpracovaný. Jak ste daleko. Tohle už
není
žádný malý podnikání, tady už půjde vážně vo velký prachy.“
Jack John
„Taky ale očekávám tomu odpovídající zisky,“ připomene
Greenwood
Hanson.
„Jo, podle toho, co říkáš, tak jo. I když ta míra rizika, tam … Ale to bude chtít další lidi,
Horáci, tohle asi bude i nad naše síly, myslím naší rodiny. I když … nevím, Jim má určitý
možnosti,“ trochu se zachmuří tvář mladšího z Greenwoodů, „Musím se přiznat, trochu ste mě
zaskočili. Čekal sem trochu něco jinýho. Myslel sem, že půjde vo trochu menší záměry, hledání
dalších zákazníků, pro ty vaše rudy … Ale Wille, kolik že ti je?“
„V srpnu mi bude devatenáct. Je s tím problém, JJi?“ zachmuří se tvář mladíka.
„Problém? Ne … Řekl sem něco špatně? Podle tvý reakce …“
„Víš, JJi, von se Will stará vo svůj majetek vod svejch čtrnácti let, a ten věk mu dost často
mnohý předhazovali. Tak je na to dost háklivej,“ vysvětluje straší bratr mladšímu.
„Jo takhle … Wille, to nebylo ve zlým. Navopak. Takový plány, ve tvým věku. A taky, jak
to máš všechno promyšlený. To klobouk dolů.“
„Nezdá se ti to tedy nesmyslný? Ty moje plány? Jako lítání ve voblacích, jak se někdy
říká?“
„Ne, ne, to vůbec ne. Jen je to vážně hodně veliký … Ale určitě je to dobrá myšlenka. Taky
je moc důležitý, že tam už máty ty pevný kontakty, na ty jejich hlavouny. Na druhý straně, nebude
to jednoduchý, a bude to chtít dobrý záruky, z jejich strany. Wille, dobře sem poslouchal, a teď
mám pár dotazů.“
„Velmi rád na ně vodpovím,“ říká s neskrývaným potěšením William, aby následně skoro
hodinu debatovali o detailech nastíněného záměru.
„Wille, budu mluvit na rovinu,“ podívá se po této době starší společník na mladšího, „Rád
bych teď mluvil s JJem sám. Myslím, že se neurazíš.“
„Ne, určitě ne,“ usměje se Hanson, „To je jasný. Určitě si máte dost co říct, co je jen mezi
váma. Snad se nevidíme naposledy, JJi,“ podívá se tázavě.
„Určitě ne, pár dnů se zdržím. Taky si myslím, že budeme pozdějš víc spolupracovat.
Možná i v jinejch věcech, než je to Mexiko. Wille, jedno ti ale řeknu, taky na rovinu. Udělals na
57
mě velkej dojem. Vážně. To není žádná zdvořilostní fráze, jak sem pochopil, na to si tady
nehrajete. Což je dobře. Jsem moc rád, že sem tě trochu poznal blíž. Jistě najdeme další způsob,
jak si bejt navzájem užitečný,“ říká vstřícným tónem Jack John.
„Taky sem rád, že sem poznal bratra Horáce. Taky na rovinu. Horáce si vážím, vážně mně
hodně pomohl. Bez něj bych nejspíš nic z těch svejch plánů nedokázal dotáhnout do konce,“
vstává mladík, „Tak já vás teď nechám. Horáci, večeřím s Jimem, Edem a švagry, probereme tam
ty věci kolem prodeje dobytka. Přijdu sem zejtra dopoledne, pak si můžeme říct další.“
„Wille, vem s sebou zejtra dopoledne Jima a Eda,“ přikývne starší z Greenwoodů, chvíli
počká, až jeho mladší společník odejde, „Tak co mu říkáš? Je to vážně něco, co?“
„Říkal sem mu pravdu, vážně mě překvapil. V dobrým. Takhle ctižádostivýho a
ambiciózního kluka sem už dlouho neviděl. Jenže to, co říká, tak to má hlavu a patu. Má to velmi
dobře promyšlený, taky to dokáže podložit argumenty. Vážně, velmi mile mě překvapil, neřku-li
zaskočil. Nedivím se, že ho máš za společníka,“ vrtí nevěřícně hlavou mladší sourozenec.
„Někdy nevím, kdo koho má za společníka. Jo, musím ho krotit, a ty jeho nápady přetavit
ve skutečnost, ale von jima přímo srší. Kdybys ho slyšel, co chce v budoucnu udělat s tím svým
rančem, jak se snaží si vychovávat lidi, ve svý soukromý škole.“
„Cože?“
„Jo, slyšíš dobře. Má tam soukromou školu pro kluky, co platí, a ty nadějný pak podporuje
ve studium. Má s nima dohodu, že až se vrátěj, jako vystudovaný, tak pro něj budou pracovat.
Dobrý, ne?“
„To je neuvěřitelný, jak přemejšlí, v jeho věku … Horáci, vím, že se ti do toho asi moc
nechce, ale možná by byl čas si trochu víc promluvit vo naší rodině …“
„Jo, JJi, necháme Willa a budeme mluvit vo nás,“ přikývne starší bratr, „Z tvejch reakcí
sem pochopil, že tvoje vztahy s tím švagrem, tím Jimem Warrenem, nejsou bez mráčků.“
„No to je velmi kulantně řečený …,“ zasměje se křečovitě Jack John, „Ale Horáci, na
pochopení celý situace asi budu muset začít trochu ze široka. Možná to nebude úplně příjemný, pro
tebe. Ale asi bys měl vědět, jak to teď vypadá, v rodině. Jaký sou vztahy, a jaký sou poměry
směrem k naší rodinný firmě, tedy tý akciový společnosti, jak asi víš.“
„Jo, vím, tos mi psal, jak to táta zařídil … JJi, je mi jedno, co si kdo myslí. Teda úplně ne,
ale já mám svoje tady …“
„Tomu rozumím. Ale přesto … Nepsal sem ti vo těch poměrech podrobně, je to složitější,
na vysvětlení. Neměl to s náma táta jednoduchý,“ povzdechne si mladší sourozenec, lokne si
whisky, „Jak udělal tu akciovou společnost, tak sedmdesát procent akcií nechal v rodině, a třicet
dal volně vobchodovat. To byl jeho záměr a ačkoli mu některý radili něco jinýho, kolik jako stačí
na kontrolní balík, tak to udělal takhle. Takže v tuhle chvíli drží rodina těch sedmdesát procent.
Jenže … Ve svý závěti to popsal dost podrobně, ale taky dost složitě. Zvlášť, když sme se mu
nevyvedli podle jeho představ.“
„Úplně všichni?“
„Vlastně jenom Emily mu dělala radost … William, jako nejstarší, měl převzít žezlo. Jenže
von dal přednost armádě. Sice založil rodinu, pořídil si kluka a holku, ale ten kluk, ten William,
tak ten se taky upsal armádě. Což tátu namíchlo, že nechce převzít rodinnej podnik.“
„Jo, to vím. Ale Jack přece s tátou hodně spolupracoval.“
„Jo, ten to všechno řídil. Jenže se nikdy nevoženil, i když mu táta sehnal moc dobrý partie.
Říkalo se všelico, ale myslím si, že Jack prostě jen chtěl bejt svobodnej. Volnej. Jo, nakonec ho
táta udělal tím hlavním, i když nesplnil tu podmínku, s tou svatbou. Sice si táta asi nejvíc rozuměl
s Jimem, myslím manželem Emily, ale ten nebyl z rodiny. Co se týká tebe …“
„Jen to řekni natvrdo, JJi.“
„Tak jo, Horáci. Když už na tom táta nebyl dobře, nechal si vo tobě zjistit nějaký věci.
Tuším, že najal detektivy. Co mu řekli, ho moc nepotěšilo. Svolal si nás, jako bratry, a taky Emily,
58
jako nejbližší rodinu, no a tam … Prostě řekl, že je to naposledy, kdy tvoje jméno padne v tomhle
domě. Říkal … říkal …“
„JJi, já to přežiju …“
„Říkal, že seš skvrnou na naší rodině. Hazardní hráč a nejspíš taky vrah.“
„Vrah …“
„Horáci, prej si zabil nějaký lidi …“
„Jo, to je pravda. Ale vždycky šlo vo sebeobranu. To se vždycky prokázalo. Takže vrah …
Ale chápu, jak to asi na tátu působilo. I když William nejspíš taky zabíjel …“
„Ten byl voják, tam se to tak nějak čeká …“
„No jistě, tam jo,“ přikývne starší sourozenec, „No tak pokračuj.“
„Vod tý doby bylo tvoje jméno tabu, v naší rodině. William i Jack to tak nějak přejali.
Takže když táta dělil ty akcie, jako do rodiny, tak tys byl ze hry. Bohužel ani já nebyl takovej, jak
by si táta přál. Taky víc do větru. Taky nejmladší. Pak táta umřel a krátce po něm i máma, a
všechno řídil Jack. Ten dostal třicet procent, William patnáct, Emily deset a já taky patnáct. Ale
William se staral vo svou armádu, a Jim, manžel Emily, se sice snažil, ale Jack ho nikdy nepustil
moc k lizu, jak se říká. Jenže pak to s ním šlehlo, před těma třema rokama.“
„Jo, dost nečekaně.“
„Jo, trochu nečekaně, i když poslední dobu byl nemocnej, to jo … No a ve svý závěti,
protože neměl děti, tak nechal dvacet procent na mně, a deset na Emily.“
„Von úplně vynechal Williama?“
„Jo, krátce před Jackovou smrtí se pohádali. Dost vostře. Jack chtěl, aby se William vzdal
armády a převzal po něm firmu, jenže ten vo tom nechtěl ani slyšet. Tys byl ze hry, Emily je
ženská, tak sem zbyl já. Takže už tři roky s tím nějak válčím. Tím, že umřel William, rok po
Jackovi, se toho moc nezměnilo. Jeho syn, taky William, důstojník v armádě, teď drží těch patnáct
procent, ale po pravdě, nemá vo naše věci žádnej zájem. Takže zbejvám já, se svejma pětatřiceti
procentama, a Emily, což znamená Jim, se svejma dvaceti. Těch třicet, co je mezi malejma
akcionářema, tak ty nepočítám. Stačíš to sledovat, Horáci?“
„Jo, není to tak složitý.“
„V poslední době Jim naléhal na toho synovce, toho Williama, aby mu svoje akcie prodal.
Nevím, jakou mu nabídl cenu, ale nepochodil. Možná ani peníze ten synovec nepotřebuje, nevím.
V každým případě mi dělá problémy, ten Jim, zvlášť v poslední době.“
„Co von je vlastně zač?“
„Co je zač … Podle mýho parchant. Je mu už dvaapadesát, ale čilej je teda dost. Má svůj
vlastní majetek, nicméně by rád řídil i tu naší společnost. Podle něho dělám všechno špatně. Nebo
téměř všechno. Pořád něco má, něco mu vadí, udělal by to jinak. Chudák Emily, ta v tom lítá.“
„Co Emily? To byla hodná holka, ne?“
„Pořád je, Horáci. Taky moc vobrečela, když si tenkrát zmizel. Taky to, jak tě pak táta
vyškrtnul z naší rodiny. Měla tě moc ráda, vlastně pořád má. Vždycky, když se setkáme, tak se na
tebe vyptává. Řekl sem jí totiž, že si čas vod času napíšeme. Ale to přece víš, pozdravoval sem tě,
vod ní, a poslal i jeden její dopis. Jenže na ten si nereagoval,“ podívá se Jack John vyčítavě.
„Ne, nechtěl sem … ale to už je teď jedno.“
„Jedno … Emily v tom lítá, v tom sporu, mezi mnou a Jimem. Díkybohu má svý
zbožňovaný děti, tak k těm se hodně upíná. Jimovi je už sedmnáct, Wilfovi čtrnáct a Emily deset.
Ty sou jejím potěšením.“
„To je dobře, že má ty svoje děti …“
„Horáci, mám jeden nápad. Nebo spíš velký přání,“ tváří se teď mladší sourozenec nejistě,
„Horáci, budu v dohledný době svolávat celou naší rodinu. Teda tu nejbližší, co je spojená s tou
naší linií, našeho táty a mámy. Děláme pořád jednou ročně rodinný sešlosti, setkáme se, vyřešíme
některý vztahy, ujasníme si je …“
„JJi, tam já už přece nemám místo …“
59
„Nesmysl, Horáci,“ řekne mladší z Greenwoodů hodně emotivně a důrazně, „Táta je už
dávno mrtvej, a taky Jack s Williamem. Takže nějaký to tvoje vyřazení z rodiny … Emily bude
určitě pro, abys byl znovu jejím důležitým členem. Já taky. No a ten synovec, ten William, tak
tomu to nejspíš bude jedno. Něco mě napadlo, Horáci, když ho Jim chtěl vyplatit a získat těch jeho
patnáct procent. Napadlo mě, že by ses s ním mohl domluvit ty, a získat ty akcie, když von nemá
vo naši firmu zájem.“
„JJi, to není moc dobrej nápad … A ani teď moc reálnej … Určitě nemám tolik prostředků,
abych ty akcie mohl koupit, mám tady toho dost rozjetýho …,“ zní slova staršího sourozence
nejistě, i když se snaží udržet si svůj odtažitý přístup k problémům.
„Domluvit se přece dá různě, ne?“ nesouhlasí s předchozím vyjádřením Jack John,
„Nemusíš to přece zaplatit hned, nebo ho můžeš zastupovat, a můžete se rozumně dělit. Nebo mu
po určitej čas dávat výnosy, a zajistit si předkupní právo, na ty akcie, třeba za deset let. De toho
přece vymyslet hodně. Pak bysme mohli spolupracovat, řídit společnost spolu, a tím vodstavit toho
Jima. Nebo ho aspoň držet zkrátka, aby do všeho nekecal …“
„JJi, asi tě zklamu … Vůbec sem neuvažoval, že bych se věnoval rodinný firmě. Mám tady
vlastní společnost, vlastně dvě. V něčem jedu společně s Willem, půl na půl, ty doly v Arizóně, ten
chov dobytka a taky ty baráky, tenhle a ten druhej, co v dohledný době postavíme v Tombstone.
Nejspíš budeme stavět i další, časem. Pak je tu druhá věc, v tom Mexiku. Tam je nás pět
společníků, já tam mám pětatřicet procent. A nakonec je tady ta vize Willa, vo těch velkejch
investicích v Mexiku, co ti tak hezky před chvílí podal. Tohle vidím jako svoji budoucnost, ne se
vracet zpátky.“
„Horáci, to přece nevylučuje, že bys mohl mít i svoje místo ve správní radě naší firmy.
Kdyby ses dohodnul s tím synovcem. Anebo bych ti mohl třeba já nechat nějaký procenta, třeba
deset, aby byl důvod na tvůj návrat …“
„JJi, tohle se mi nezdá …“
„Horáci, nemusíš se přece rozhodnout hned. Budeš mít dost času si všechno promyslet. Já
bych se mezitím pokusil svolat tu rodinou sešlost, sice nevím přesně kdy, ale asi podle toho, jak by
kdo měl čas. Chtěl bych tam pokud možno všechny …“
„Ani to se mi moc nezdá, JJi.“
„Horáci, Emily by byla moc šťastná, kdyby tě zase uviděla …“
„Tu bych možná mohl navštívit. Možná bych si mohl promluvit i s tím Jimem …“
„Horáci, pochopitelně seš zvanej, kdykoli budeš chtít,“ řekne chvatně mladší sourozenec,
„Nemusíš čekat na tu rodinou sešlost. Horáci, proč bys nemohl v dohledný době přijet?“
„JJi, moc se mi do toho nechce …“
„Horáci, v našem domě není nikdo, kdo by tě tam nechtěl,“ říká Jack John naléhavým
hlasem, „Táta, voba starší bráchové, ty už nejsou … Já tě tam navopak strašně moc rád uvidím, a
Emily taky. Jim nevím, ale ten do toho nemá co kecat. Nejspíš je mu úplně jedno, cos kdy dělal.
No a ten synovec a ta sestřenice, ta Nella, co už je taky vdaná, no tak ty už v našem domě nežijou.
Takže Horáci, nikdo ti nebude nic vyčítat, připomínat, co bylo.“
„Nevím, JJi.“
„Horáci, zase, nemusíš se rozhodovat teď hned. Taky, kdybys přijel, mohli bysme probrat
ty tvoje návrhy, nebo ty návrhy Willa. Víš ty co? Teď mě něco napadlo,“ zableskne se v očích Jack
Johna, „Co kdybys přijel i s tím Willem? Ne jako návrat domů, ale jako na jednání, vo tom vašem
záměru. Se mnou a s Jimem. Já bych s ním vo tom promluvil, a možná bysme mohli sehnat i další,
co by třeba mohli mít zájem. Co jim důvěřuju, a taky, co maj takový prostředky, aby to připadalo
do úvahy.“
„JJi, nečekáš doufám ani v tomhle vokamžitou vodpověď …“
„Horáci, máš času … Horáci, jedno ti musím říct. Já sem teď ten, kdo vládne v našem
domě, a já tě tam hrozně moc rád uvidím. Stejně jako Emily, která tam taky se svým mužem žije.
60
Teda většinu času, sem tam někam jedou. Můžu ti slíbit, že pokud přijedeš, nikdo se nebude bavit
vo minulosti, vo tom, co bylo. To ti můžu zaručit.“
„Já ti věřím, JJi. Jen si nejsem jistej, jestli se chci do toho domu vracet …“
„Do našeho domu … Horáci, ale ani v tom není přece problém. Když nechceš … Můžeš
přece bydlet v hotelu, to rád všechno zařídím, a sejdeme se mimo náš dům. Spolu, s Emily, s
Jimem. Vážně. Vem i toho Willa, na to jednání, půjde tak vo pracovní schůzku, ne vo návrat
domů, když to tak nechceš.“
„JJi, de i vo vzpomínky. Jinak ten dům mi nic neudělal, a snad ani já jemu. Sice už je to
hodně dávno, co sem v tom domě byl naposledy. Co sem si dal předsevzetí, že tam už nikdy
nevkročím.“
„Dyť sem říkal, ani to není problém.“
„Já vím. JJi, budeme mít čas si to ještě probrat. I já sem už s někým jednal, z těch, co by
připadali do úvahy, na to Mexiko. Jako případný společníci. Co ty asi neznáš. Ale taky sem si
říkal, že bys v tom mohl mít podíl i ty, pokud bys chtěl, nebo mi s tím pomoc. V tom bysme mohli
bejt společníky. Tu naší firmu, tu tvojí firmu,“ opraví se starší bratr, „tak tu bych nechal na tobě.
V tom bych se angažovat nechtěl.“
„No dobře, prosím. Třeba časem změníš názor. Ten záměr s tím Mexikem nezní špatně, i
když toho zase tolik nevím. Ale pokud bys chtěl získat další investory z východu, tak jim to určitě
budeš muset vysvětlit, ty vosobně. Nebo i s tím Willem. Takže je vážně dobrej důvod, abys přijel.
A můžu ti slíbit, že nikdo nebude mluvit ani vo minulosti, ani tě zvát do našeho domu. Setkat se
můžeme v tom hotelu, co zařídím.“
„Jo, takhle by to možná šlo.“
„Co ten Will, ten bude souhlasit?“
„Ten? Když mu řekneš, že je naděje ten jeho nápad uskutečnit, tak sedne na koně vo
půlnoci a nesleze z něj, dokud nebude na tom východě.“
„To asi jo,“ zasměje se Jack John, „Možná by ale bylo lepší využít železnici, když už jí
tady máte. Tak jako já ji využil, akorát pojedete vopačným směrem. Teda napřed na západ, pak po
západním pobřeží a potom přes celý Státy na východ.“
JEDNÁNÍ V TUCSONU
V tucsonském domě Williama Hansona se připravuje večeře. On sám se vrátil teprve
nedávno, navštívil pár svých známých, a nyní si dopřává potěšení z přítomnosti svých synů. Ten
starší si s ním hraje, ten mladší se sotva batolí. I tak jejich šťastný otec sedí na zemi, oni se různě
povalují okolo něho, on je chvílemi chová, hladí, občas i políbí. Také se o ně pořád bojí, každé i
menší nachlazení ho dostává, nemůže zapomenout na neočekávanou a velmi rychlou smrt svých
dvou mladších sourozenců, před čtyřmi roky.
Za ty čtyři roky však on ušel obrovský kus cesty, a z poněkud vysmívaného frackovitého
kluka se změnil na respektovaného mladého muže, výborně oblékaného, výborně vystupujícího,
úspěšného a na zdejší poměry i bohatého. V jeho profilu jsou jistě různé škraloupy, včetně
spoluvlastnictví vykřičeného domu, nebo sporu se sousedy o vodu, což skončilo dvěma mrtvými a
několika postřelenými. Ovšem na to se pomalu zapomíná, byť někteří, jako třeba Lawettovi či zde
působící podnikatel Gayetty, se starají o to, aby se čas od času tyto nešťastné události na veřejnosti
připomněly.
Naštěstí ho jeho choť Sára zbožňuje, což mu poskytuje poklidné rodinné zázemí,
vyšperkované dvěma syny, a v jistém smyslu neguje nepřízeň tchána a tchýně, se kterými se stále
stýká co nejméně. Což v konečném důsledku vyhovuje i jim.
61
„Wille, už je čas,“ ozve se u vchodu do ložnice dětí Bill Shephard, pistolník, který dohlíží
na bezpečí jeho ženy po dobu, co je v Tucsonu.
„Cože? No jo, to to letí,“ podívá se mladík na hodinky, „Bille, kdo bude tady s klukama?“
„Já ti je vohlídám, Wille, během tý večeře. Domluvil sem se
tak se Sárou, abyste jako rodina mohli bejt spolu. I s Eli, co se tady
vo ně stará,“ říká Shephard smířlivě. Konec konců je mu jedno, co
bude dělat, je placen za ochranu, a tak do ní může zahrnout i starost
o dva rozdováděné caparty. Ačkoli ti se derou za tátou a nový
strejda na hlídání jim moc po chuti není.
Hanson dorazí do jídelny jako poslední, tam již jsou všichni,
co dnes budou společně stolovat. Je už prostřeno, krmi i pití opět
dodal jeho podnik a dopravil sem jeho švagr. Manželka se
švagrovou pak jen udržuje na plotně jídlo v teplém stavu, a teď ho
obě začínají servírovat.
Ač téměř nejmladší, sedá si William do čela stolu, po pravé
ruce mu spočine ctěná choť, vedle ní její sestra Elizabeth a na konci
nachází svou židli Ed Morrow. Na druhé straně přijali místo jeho
Bill Shephard
švagři Jacob a Jeff, a proti Edovi pak jeho přítel James Woodroof.
Společně tak stolují hned čtyři ze sedmi sourozenců Toddových. Ed
už je vlastně skoro součástí rodiny, jako věčný stín Williama, a tak jen James je trochu narušitel.
Ale i jeho všichni dobře znají, navíc úzce spolupracuje s Jacobem, svým tajemníkem či
sekretářem.
Po skončení večeře je domluvené jednání, které se uskuteční v pracovně majitele této
nemovitosti, tam se budou řešit chlapské záležitosti, u stolu se konverzuje na všeobecná témata,
mezi kterými nemůže chybět i příchod železnice do Tucsonu. Což dle hostitele významným
způsobem zvýší význam tohoto města, víc, než si dle něj mnozí v tuto chvíli uvědomují.
„Eli, jak sem tě tak pozoroval, jak hezky se staráš vo moje
kluky, tak sem dostal jeden nápad,“ podívá se Hanson na svou
třináctiletou švagrovou, v jejích očích se objeví nejistota, proto
hledá oporu u své sestry.
„Co tě napadlo, Wille?“ zeptá se ta.
„Co? Eli je už vlastně skoro dospělá slečna. Existujou i
různý školy či ústavy, pro vzdělávání dívek. Tak co, kdyby se
třeba tady Jacob po nějakým slušným porozhlídnul? Pořád někde
cestuje, s někým jedná, tak by se mohl začít zajímat i vo tohle.“
„Myslíš poslat Eli do internátní školy?“ ptá se manželka.
„Jo, třeba, pokud není nic vhodnýho v dosahu. Tam se z Eli
stane skutečná dáma. Tedy ne, že by jí už nebyla,“ opraví se
William
rychle, „Ale tam se naučí i mnoha jinýmu, co se jí pak
Jacob Todd
bude hodit ve společnosti a nakonec i v manželství.“
junior
„To bych musela odejít z domu?“ pípne holčina, a je patrné,
jak moc se jí tato představa nelíbí.
„Nejspíš jo, Eli. Ale je to pochopitelně na tobě. Nikdo tě nebude nutit. Byl to jen nápad, jak
ti pomoc. Ale nemusíš se bát, pokud nechceš, tak na to zapomeň a už vo tom nebudeme mluvit.
Anebo vo tom přemejšlej, a kdybys chtěla, tak za mnou přijď. Já už vo tom nebudu mluvit,“
pochopí Hanson její nevoli a brzdí svou dobročinnost.
„Will to myslí dobře,“ říká paní Hansonová své sestře, ta jen kývne, ve tváři nešťastný
výraz. Představa, že by měla opustit své milované rodiče ji děsí, a také možná nevěří v čisté
úmysly svého švagra, přeci jen ji její zploditelé před ním občas varují. Stále ho považují za
nedobrého člověka.
62
Debata pokračuje, dokud večeře neskončí. Po ní zůstane v jídelně trojice sourozenců
Toddových, Sára, Jeff a Elizabeth, zbytek se přesouvá do prvního
patra, do pracovny pána domu. Ten se s nimi posadí kolem stolku,
zařídil si pracovnu v podobném stylu, jako má na ranči. Všem osobně
nalije whisky, sobě ovocnou šťávu. Džbán s ní, i další prázdné
skleničky, nechá na stole, co kdyby po nealkoholickém nápoji někdo
zatoužil. Třeba jen k utišení žízně. Také nabídne doutníky, sám si
však opět nevezme. Na rozdíl od trojice.
„Tak čím chceš začít, Wille?“ zeptá se Woodroof.
„To nechám na tobě, Jime. Nebo chceš něco vědět vo tý naší
cestě do Mexika?“
„Něco už mi řekl Ed, dneska. Je tam něco podstatnýho, pro
mě?“
„Tak jo i ne. Nakonec to skončí u tebe s Jacobem, to, co tam
získáme nebo vypěstujeme,“ upozorní hostitel, a pak v rychlosti
vypoví o setkáních s mexickými papaláši, slibu poskytnutí dalších James Woodroof
míst k dolování, domluvu s majitelem haciendy. Naopak skoro
nemluví o druhé záležitosti, tedy větších investicích, to se nejspíš zde přítomných hostů týkat
nebude.
„No my byli taky úspěšný,“ pochválí se jednatel společnosti, a jeho sekretář přikyvuje.
„Teď mluvíš vo čem, Jime?“
„Tak vo to tvým dobytku,“ rozvalí se Woodroof, „No jasně, jednali sme vo kde čem. Taky
vo tom, co sem dostáváme z toho Mexika, chlast, tabák, to opium. Zařizovali sme i vodbyt pro to,
co se vytěží, tady i v tom Mexiku. Ale teď mluvím především vo tom dobytku, protože to je nový
a už definitivně dohodnutý. Mužeš bejt spokojenej, si myslím.“
„Můžu bejt spokojenej. Co to znamená, Jime?“
„Co? Podle mýho výbornej kšeft. Zajistil sem ti výluční dodávky hned pro tři vojenský
posádky, no a taky výluční dodávky pro tu rezervaci San Carlos. Už je všechno domluvený.“
„To ale už přece bylo, ne?“ podívá se pátravě Hanson, „Sám sem, vlastně i s Horácem, tak
sami sme kolem toho jednali, dokonce i s guvernérem, představiteli armády. Aby to podpořili a
vono to prošlo.“
„No to jo, Wille,“ přikývne James, „Je jasný, že bez toho by to nešlo. Jenže já nemluvím
teď vo tom, že tohle budeš mít, ale už vo konkrétních dodávkách. Mám tady s sebou i smlouvy,
stačí, abys je podepsal. Tam už sou konkrétní data a konkrétní počty.“
„Tak to vítám, Jime. Říkáš dobrej kšeft?“
„Jo, a to hned dvakrát,“ tváří se hodně spokojeně jednatel, „Tak za prvý, už jen ty dodávky
sou terno, protože je platí státní správa, a podle mýho celkem dobře. Máš zajištěnej trvalej vodbyt
za slušnou cenu. Ale ještě lepší je to druhý, ta naše tajná dohoda, co sme uzavřeli. S těma, co to
tam budou mít na starosti. Těma zásobovačema, co sou připravený nám jít na ruku. Pochopitelně
za svůj podíl, z toho vedlejšího kšeftu.“
„Kolik bude jejich podíl?“
„Dvacet procent, plus minus … Teda spíš minus, dvacet je nejvíc, u tý rezervace. Prostě
podíl z toho, co se dodá jen na papíře, jak sme se už bavili. S tím se dá dobře kouzlit. To víš, maso
se lehce může zkazit, musí se zlikvidovat. Taky ty porce můžou bejt podseknutý … Některý
dokážou divy, a když sou dobře motivovaný, tou provizí …“
„Jime, je ale třeba bejt vopatrnej. Abysme nakonec vo ty kšefty nepřišli …“
„No to je jasný, Wille. Nejsou to žádný nováčci, co je to s nima dohodnutý. Ty v tom uměj
dobře chodit. Navíc, tohle se dělá skoro všude, vždycky jim něco uvízne za nehty. Přitom si dávaj
pozor, a pokud je někdo kontroluje, tak maj všechno perfektně připravený, všechno sedí. Navíc i
63
mnohý ty kontroloři sou zainteresovaný, a tak rádi všechno vodsouhlasej. Je to tak běžný, Wille, a
nejspíš se na tom nikdy nic nezmění. Když je příležitost, kdo by vodolal si vydělat …“
„Jime, co naši konkurenti? Není tam nějakej problém?“
„Ani ne, tenhle kšeft už vzdali, pochopili, že v něm sou už druhý. Když si získal tu podporu
guvernéra a těch z tý armády. Takže se zaměřujou na jiný kšefty. Stejně jako my, když to někde
nevyjde. Většinou to nemá smysl hrotit, najdou se jiný příležitosti. Jo, a Wille, kromě toho
zásobování, toho dobytka, sou taky domluvený dodávky koní. Taky jako výhradně vod tebe, z toho
tvýho stáda. Taky už mám požadavky, na nejbližší dobu. To taky něco hodí, teď i v budoucnu.
Takže i v tomhle můžeš bejt spokojenej.“
„To určitě sem. Vodvedli ste dobrou práci. Co v tom Tombstone? Jak to vypadá tam?“
„V Tombstone? No tak tam se to moc pěkně rozrůstá, myslím to město, a není to vodsut tak
daleko, že jo. Chystáme se tam, právě tam pojedeme jako první, vodsuď. Máš na mysli něco
konkrétního?“
„Možná … Bavili sme se, s Paulem. Vo těch problémech, s těma pašerákama. Co jim tady
hanlivě říkaj Cowboys. Co navíc nejspíš v tom Mexiku loupěj.“
„Jo, tak to je svým způsobem problém. To víš, taky chtěj na tý těžební horečce vydělat.
Teď mluvím vo tom Tombstone. Ale i jinde.“
„Horác i tady Ed,“ podívá se William na svého osobního strážce, „tak ty raděj ke
zdrženlivosti. Ale musím říct, že mě serou. Nejvíc ty Lawettovi, tady.“
„No jo, dostávaj sem různý věci,“ přikývne jednatel, „Ale Wille, voproti tomu, co máme za
kšefty my, tak sou dost břídilové.“
„Jo, možná zatím. Ale dělaj problémy na těch hranicích, a nakonec i tady. Navíc se bojím,
že když nedostanou přes prsty, tak si budou dovolovat pořád víc a víc. Jakej je tvůj názor?“
„Wille, co vlastně chceš? Když ti k tomu už svoje řekli Horác a Ed?“
„Nic, jen znát tvůj názor.“
„Po pravdě, nemám žádnej … Nepřemejšlel sem vo tom, jak to řešit. Mám jiný starosti,“
pokrčí rameny Woodroof.
„Wille, vo tom sme se přece bavili,“ ozve se poprvé Morrow, „Podle mě i podle Horáce to
není na pořadu dne.“
„Ede, dyť se jen ptám. Na názor Jima,“ protestuje Hanson.
„Wille, a jak bys to chtěl jako řešit?“ ptá se teď jednatel.
„Nevím …“
„Will mluvil vo posílení našich chlapů,“ vysvětluje osobní strážce, „Já i Horác sme mu
vysvětlovali, že by z toho mohla bejt válka. A to nepovažujeme za dobrý řešení.“
„Jako se je pokusit vyřídit? Sami? Bez šerifa? Tak to se mi taky nezdá …,“ tváří se
rozpačitě Woodroof.
„Jen sem se ptal na názor, Jime. Jak moc nám škoděj,“ říká William lehce podrážděným
hlasem.
„Jak moc … Není to tak hrozný, z mýho pohledu. Na ty větší kšefty nemaj vůbec vliv.
Mluvím vo těch dodávkách pro armádu nebo rezervaci, vo těžbě pak už vůbec nemluvím. Ani
v tom opiu nejedou, to je možná ani nenapadlo. Nejvíc asi vydělávaj na tom dobytku, co tam
nejspíš kradou a dostávaj sem, no a taky asi ten tabák, chlast. Sou to napůl pašeráci a napůl banditi,
když chceš slyšet můj názor. Ale Wille, nám vážně konkurovat nemůžou. Mírně škodit, to jo, ale
nijak významně, si myslím,“ vysvětluje svůj postoj jednatel.
„No vidíš, Jime, ani to nebolelo,“ ušklíbne se Hanson, „Dobře, tak už vo tom nebudeme
mluvit. Jo, na zejtra dopoledne svolává Horác schůzku. Abych nezapomněl. Tak na desátou, půl
jedenáctý, až se všichni vyspíme.“
„Není problém,“ souhlasí Woodroof a také Morrow.
64
„Výborně. Tak, Jime, ukaž mi ty smlouvy a pak probereme, kdy co máme dodat, a co by
jako mělo bejt to navíc. Co vykážeme, ale dodáme jen na papíře,“ změní téma hostitel, a aby
schůzka měla veselejší pokračování, všem třem svým hostům dolije jejich skleničky.
Druhý den kolem desáté hodiny se začínají společníci scházet v pracovně Horáce, kromě
majitele kanceláře je tam Hanson, Morrow a Woodroof. Ovšem do místnosti vstoupí i rozpačitý
Jacob Todd, a určitě tím vzbudí překvapení u tří z přítomných, jedním je i jeho vlastní švagr.
„Jime, tohle je schůzka jen nás společníků,“ řekne odtažitým hlasem šéf společenství.
„Horáci, na co narážíš?“ dělá jednatel společnosti nechápavého.
„Na tvýho sekretáře, pokud ti to nedošlo.“
„Na Jacoba? Jako že by tady neměl bejt?“
„No a ne? Nebo chceš měnit pravidla?“
„Vlastně jo,“ přikývne Woodroof.
„Jime, já klidně počkám venku,“ ozve se Todd, plný rozpaků.
„Jacobe, nikam nechoď,“ odpoví James tvrdě, „Pánové, už rok a půl s ním spolupracuju.
Jo, zpočátku sem z toho moc nadšenej nebyl, protože sem si myslel, že je to jen přívažek, takovej
dárek, tady vod Willa. Aby se postaral vo svýho švagra. Ale teď už mám jinej názor.“
„Jinej názor? Jako v čem?“ zeptá se Greenwood.
„Podívejte, je toho pořád víc a víc. Někdy nevím, kde mně hlava stojí. Tak sem si říkal, že
je pomalu čas, aby něco vyřizoval Jacob sám. Jo, ty nejdůležitější věci budu dělat sám, nebo to
budeme vyřizovat společně, ale mnohý už zvládne sám.“
„Zvládne sám? Tím si seš jistej?“ podívá se hlavní šéf pátravě.
„Jo, tím sem si jistej,“ odpovídá jednatel rozhodným hlasem, „Horáci, a i vy další, Jacob už
je do všeho naprosto zasvěcenej. To ani jinak nejde, když na tom dělá se mnou. Jsem si jistej, že se
mu dá věřit, a navíc je přece švagr tady Willa. Tím je to taky daný, ne? Prostě to už pomalu
nezvládám, a proč zasvěcovat někoho dalšího, když je tady von a už se toho dost naučil.“
„Kolik ti vlastně je?“ podívá se hostitel pracovní schůzky přísně na rozpačitého mladíka.
„Před měsícem mi bylo dvaadvacet, pane Greenwoode,“ odpovídá tázaný nejistým hlasem.
Cítí se tady jak vetřelec.
„Dvaadvacet? Už? Wille, jakej je tvůj názor?“ podívá se bývalý poručník na svého
bývalého svěřence.
„Můj názor? Jim mě tím zaskočil. Ale na druhou stranu musím říct, že z toho, co říká, mám
radost. Jacob je nejen můj švagr, ale taky kámoš. Známe se vodmalička. Já mu věřím, a pokud Jim
říká, že von taky, tak souhlasím s tím, aby něco vyřizoval sám. Podle toho, jak usoudí Jim, čím ho
může pověřit.“
„Co ty, Ede?“
„Nemám důvod nesouhlasit s Willem a především Jimem. Von s Jacobem pracuje, už skoro
dva roky, tak von musí nejlíp vědět, jak na tom je.“
„Takže všichni souhlasej, aby Jacob byl u toho, když budeme jednat vo našich věcech?“
rozhlédne se Greenwood po místnosti, a všichni jeho společníci přikývnou, „No tak dobře. Tak tě
budeme brát jako dalšího jednatele naší společnosti. Nejspíš vážně už víš vo všem, a doufám, že vo
tom taky držíš hubu.“
„Nikomu sem nikdy nic neřekl, ani Jeffovi, ani nikomu jinýmu,“ dušuje se Todd.
„Tak se posadíme,“ považuje šéf společenství celou záležitost za uzavřenou, a ukáže rukou
ke stolku, u kterého všichni přítomní záhy přijmou místo. Za odměnu obdrží whisky a také
doutník.
Nejprve dostane slovo Woodroof, ten začne mluvit o dodávkách vytěžených surovin, jak
z Arizony, tak z Mexika. Pak dojde na jednání o dobytku, což už probírali včera, a tak dá slovo
svému sekretáři. Ten se málem zajíkne, ale postupně nabývá jistoty a vcelku stručně a věcně
popíše to, o čem hovořili včera do nejmenších detailů. Následně si James vezme slovo zpátky a
hovoří o pašovaných věcech z Mexika.
65
„Jakej je další program? Na nejbližší dny?“ zeptá se nakonec.
„Program? Jako tvůj nebo náš? Vlastně sem uvažoval vo tom, zajet v dohledný době do
Tombstone, a vosobně si to tam vomrknout. To místo, kde chceme stavět náš dům. S architektem
už sme domluvený, bude dohlížet na stavbu. Co vy na to?“ rozhlédne se Greenwood.
„Proč ne? Včera sem říkal, že se tam s Jacobem taky chystáme. Máme tam domluvený
jednání. Tak bysme mohli jet společně,“ navrhne jednatel.
„Horáci, já chtěl ale ještě zajet na ranč. Vodvízt tam Sáru a kluky. Taky se tam
porozhlídnout, možná zajet i k těm dolům, abych byl ve obraze. Byl by problém to vodložit vo pár
dní? To Tombstone?“ podívá se zpytavě Hanson.
„Tak nebyl … stejně sem tam nechtěl jet hned. Tak víš co, Wille? Uděláme dneska večeři,
s mým bratrem, ty a já. Abyste si ještě promluvili. Má jeden nápad, JJ. No a zejtra bys mohl
vyrazit, na ranč. Do tejdne bys mohl bejt zpátky a pak bysme tam zajeli. Vyhovuje to takhle?“
„Jo, Horáci, vyhovuje. Co má pro mě JJ?“ zableskne se v očích Williama.
„To ti řekne sám,“ odvětí neurčitě Greenwood.
„Dobře, tak já se domluvím se Sárou. A taky s Edem, aby nás někdo doprovodil, aspoň dva
chlapi. Do tejdne budu zpátky, možná i dřív, budou mi tam stačit tak dva, tři dny, abych se
porozhlídnul, zajel k těm dolům, voblídnul stáda.“
„Hm, možná bysme tam mohli s Jacobem zajet napřed. A počkat tam na vás,“ ozve se
Woodroof.
„Co ty, Jacobe, nechceš jet se mnou?“ zeptá se Hanson.
„Ne, Wille, to vážně nechci,“ zachmuří se tvář Todda.
„No jasně, chápu. Dobře, tak aspoň zaskoč ještě za Sárou, určitě tě ráda uvidí. Třeba na
večeři, když já budu tady s Horácem.“
„Wille, svoje rodinný věci si vyřiď laskavě pozdějš. Teď se musíme věnovat jinejma
věcem, využít toho, že je tady Jim. Máme toho dost k řešení, ne?“ utne Greenwood svého
mladšího společníka, ten chápavě přikývne.
RANČ WILLIAMA HANSONA
Cesta na ranč je zdlouhavá, a tak si ji Hanson krátí povídáním se svou chotí, hraním se
svými kluky, kteří se evidentně v drožce nudí, a také si najde čas na přehrávání včerejší večeře
s bratry Greenwoodovými. Má obrovskou radost z pozvání na východ, na jednání s potenciálními
společníky pro záměr v Mexiku. S JJem, jeho švagrem Jimem Warrenem a nejspíš i s dalšími, co
JJ sežene a on jim bude moct představit svůj záměr. Najednou má dobrý pocit, že by se celá věc
mohla začít vyvíjet správným směrem, ačkoli její skutečná realizace je jistě ještě hodně, hodně
vzdálená. Ale jistý pokrok cítí a je za něj vděčný.
Drožku, v níž se nachází William se svou rodinou, doprovází na koních Ed Morrow a
Nolan Lafferty, jeho bratranec Allan pak sedí na kozlíku a ovládá dopravní prostředek. Tato trojice
je po zuby ozbrojená a dává cestujícím pocit bezpečí. Manželé sedí vedle sebe, občas se k sobě
mají, naproti nim spočívá Elizabeth a oba kloučci, ve svých přenosných kolíbkách, nebo spíš
košíkách, ovšem velmi luxusně vyrobených a vystlaných.
K cíli dorazí až za soumraku, respektive bránou projedou skoro až za tmy. Uondaní,
otrávení, ale doma. Oba pořád tenhle ranč považují za svůj pravý domov, ačkoli William je hodně
často mimo a i Sára pomalu přichází na chuť městu, se svými sešlostmi dam, rozlehlým, ale i
útulným domem. Však také její muž občas nadhodí, zda by se nechtěla do města přestěhovat, a
naopak na ranč zajíždět jen na návštěvu. Ona zatím váhá. Ačkoli trochu nalomená je, i kvůli tomu,
že by se svým miláčkem mohla být častěji.
66
Tchán a tchýně příjezd dcery a zetě sledují z okna, ani je nejdou přivítat, naopak přibíhají
kluci, co zde slouží, aby se postarali o drožku, o koně. Také se objevuje patnáctiletý Samuel
Moran, který přešlapuje nedaleko, připravený posloužit, kdyby bylo potřeba.
„Same, brácha je tady?“
„Ne, Wille, ještě se nevrátil. Ale čekám ho každou chvíli.
Byl dneska u stád, já zůstal tady, měl sem tu školu,“ odpovídá hoch,
naráží na své vzdělávání i práci honáka.
„Tak až dorazí, tak mu řekni, že s nim chci mluvit. Ať za
mnou přijde. Co ty, jak to de?“
„Co, Wille? Práce nebo ta škola?“
„Vobojí.“
„V práci sem snad dobrej. No a ve škole … To se radši zeptej
pana učitele.“
„Copak, snad s ním nemáš problém?“
„Ne, to ani ne … Jen mi říkal, že bych měl bejt víc jako Jesse
… Ale Wille, já asi na to tak nejsem, myslím na to učení. Víc se mi
líbí venku,“ tváří se chlapec nešťastně.
Samuel Moran
„Každej nemusí studovat, jako Jesse, nebo i další,“ odpovídá
smířlivě Hanson, „Však máš přece práci, tady. Ale vzdělání je taky důležitý, Same. I když třeba
nepůjdeš nikam na školu, jako Jesse.“
„Já vím, Wille,“ odpovídá Moran rezignovaně, on má rozhodně jiné priority než jeho starší
bratr, který studuje na internátní škole, a tak je nyní na hony vzdálen. Přijet by ale měl zase
v letních měsících, kdy bude výuka přerušena. I s dalšími mladíky, co je zdejší majitel ranče na
jejich studiích podporuje.
William zůstane chvíli se syny v jejich dětském pokoji, naopak Sára s Elizabeth zaskočí za
rodiči. Trojice pistolníků se ubytuje a pak se přesouvají do jídelny, kde po právu očekávají večeři.
Stejně jako jejich zaměstnavatel a jeho ctěná choť.
Ještě než k večeři dojde, objeví se devatenáctiletý Virgil
Moran, aby obdržel pozvání ke stolu. Ačkoli je mezi honáky
jedním z nejmladších, již dva roky zastupuje předáka a ve
skutečnosti je pravou rukou rančera. Jeho význam mnozí
akceptují, některým se jeho postavení zajídá, ale nic s tím udělat
nemohou. Naštěstí se snaží chovat zdrženlivě. Jen stále někteří
nemohou pochopit, jak mohou on a jeho dva bratři být tak za
dobře s Hansonem, když podle nich má značný podíl na smrti
jejich otce a strýce.
Večeře se nese v příjemné atmosféře, především bratranci
Laffertyové hodně žertují, ale vkusně, jelikož je přítomna paní
domu, zdrží se všech košilatých hlášek a fórků. Naopak Ed
zůstává stranou, a lehce zamlklý je i Virgil, ačkoli se mu
Virgil Moran
mnohokrát tvář roztáhne úsměvem. Už párkrát uvažoval o tom,
zda smrt dost násilnického otce a opileckého strýce vlastně nebyla pro jeho rodinu vykoupením.
On je teď zástupcem předáka a těší se důvěře zazobaného šéfa, který navíc jeho bratra Jesseho
poslal studovat, a nespíš by poslal i Sama, kdyby měl ke vzdělávání lepší přístup. Hlavu na to asi
má, ale učení ho prostě nebaví.
Virgil si uvědomuje, že se v jeho životě hodně změnilo, a když bude ryze praktický, tak
skoro ve všem k lepšímu. On, a teď už i Samuel, vydělávají peníze, za které si mohou vydržovat
svoji usedlost a podporovat matku, která tam i se dvěma dcerami hospodaří. Už tam má i tři
pomocníky, už si je mohou dovolit. Navíc si toho sami dost vypěstují, chovají domácí zvířectvo, i
něco zaseli, na pozemcích, co jim Will laskavě nechal. Ale hlavně nemají žádné starosti s bankou,
67
žádné starosti o dobytek, nemusí se třást strachy, jak další rok dopadne a zda se jejich dluhy
nezvýší. Ty už žádné nemají, a co vydělá on a Sam, tak to bohatě stačí. Zvláště když zbytečně
neutrácejí.
Určitě si u Willa hodně šplhnul, když vyřešil skoro všechny jeho sousedy. Až teda na
Lawettyovi, ale tam se od něj úspěch nečekal. Pan Hoffman se stará o zásobování, a další dva, pan
Hanway a pan Kingston, ti se minulý rok sbalili a odjeli neznámo kam. Vše pochopitelně prodali
Hansonovi, a domluvená cena snad byla přijatelná pro obě strany. Tu vyjednal právě on. Někdy se
sice trochu styděl, před těmi chudáky, ale zatnul zuby a vydržel. Proto už teď jejich pozemky,
ranče a zbytky stád patří Williamovi.
„Tak, Virgile, co sem tady nebyl, je všechno v pořádku?“ zaskočí zástupce předáka náhlým
dotazem jeho zaměstnavatel, o práci se u stolu zatím vůbec nemluvilo.
„Myslím si, že jo,“ vysouká ze sebe.
„Myslet si, znamená … víš co vědět, ne?“ rozesměje se
Hanson.
„Tak teda vím, že je všechno v pořádku, Wille.“
„To rád slyším. Až skončí večeře, tak tě zvu na skleničku. No
nekoukej tak, já si dám svojí voblíbenou šťávu, ale tobě naleju něco
tvrdšího. Abys mě nepomlouval, že musíš cucat tu vodu, jako já,“ má
rančer očividně dobrou náladu. Pak začne vyzvídat, jak se daří
stádům, a jeho pravá ruka mu celkem věcně referuje.
William posléze změní téma a začne žertovat se svou ženou,
pak se přidají další. Po skončení hostiny se jeho strážci přemístí do
ložnice Morrowa a tam nasávají, Sára jde za dětmi a Hanson
s Moranem skončí v pracovně. Zaměstnanec dostane doutník a
whisky, zaměstnavatel si nalije ovocnou šťávu.
„Wille, co budeme řešit?“ zeptá se Moran, je hodně unavený,
po celodenní šichtě.
Guvernér John
„Virgile, máme ty zakázky, pro armádu a pro rezervaci San
Charles Fremont
Carlos. Už je to oficiální, smlouvy sou podepsaný. Tak co tomu
říkáš?“
„To je skvělý, takovýhle zákazníci. Wille, kdy bude první dodávka? Spěchá to moc?“
ulekne se zástupce předáka.
„Ale ne, neboj, všechno probereme. Ale pověřuju tím tebe, ty se vo to budeš starat. Je to
důležitej kšeft, to jistě chápeš.“
„Wille, a může se vo tomhle mluvit? Nebo to má zůstat v tajnosti?“
„Proč by se vo tom nemohlo mluvit. Dyť to podpořil i guvernér a zástupci armády. Jinak
bysme to nedostali. Taky nakonec každej zjistí, kam ten vybranej dobytek poženeme.“
„Jen abysme ho nakonec měli dost.“
„Neboj se, mám to propočítaný. Akorát se musíš postarat, aby ty naše krávy nezahálely,
teda aby pořádně rodily,“ zasměje se Hanson, „Jo, Virgile, zejtra se chystám ke stádům, tak
pojedeš s náma.“
„Budu připravenej,“ přikývne zaměstnanec, „Wille, není to blbý?“ uvědomí si nesoulad,
když mu jeho šéf zapaluje doutník.
„Co jako?“
„Tak ty vo vodě, a já …“
„No tak, Virgile, tohle už sme přece řešili, ne?“ zasměje se William, „Jen si dej, doutníček i
tu whisky. Zasloužíš si vobojí. Dyť mě znáš, já na tohle nejsem.“
„Já vím … Ale i tak mi to přijde divný, já mám kořalku a doutník a ty jen vodu … Přitom
ty seš tady šéf.“
68
„Virgile, na tohle se vyser. Radši mi řekni, co ten Tobiáš. Jak ten se chová.“
„Tobiáš,“ zachmuří se tvář Morana, „Tak ke mně se chová normálně, ale podle mýho těžce
nese, že se s ním moc nebavíš. Vlastně už skoro vůbec. Že všechno řešíš se mnou. Že se von
vlastně jen stará vo chlapy, a taky vo ten dobytek. Jo, udělá dycky všechno, co mu mým
prostřednictvím vzkážeš, ale je vidět, jak moc ho to sere. To je jasný.“
„Já zase seru na něj. Má u mě vroubek. Tak co, Virgile, co tomu říkáš? Už to tady máme
skoro celý pod kontrolou, ne? A teď ty lukrativní zakázky,“ protáhne se Hanson na židli.
„Jo, zatím ti to vychází, to cos chtěl. Zbejvaj už jen ty Lawettovi, ale to bude tvrdej voříšek,
voni. Wille, podle mýho tam nemaj jen svůj dobytek, z toho svýho původního stáda. Podle mýho
tam maj i něco, co jim možná nepatří.“
„Nechceš snad říct, že by nám nějaký kusy ukradli.“
„Ne, to ne, to by si nejspíš nedovolili. Ale podle mýho tam něco dotáhli vodjinud, a pak
tomu přepalujou značky, na ty svoje. Všimnul sem si toho, když pár kusů prodávali. Ale nevím,
kde k nim přišli.“
„No já nejspíš jo. Berou je v Mexiku, a nejspíš za ně neplatěj.“
„Neplatěj?“
„No tak možná někdy jo, ale volovem. Říká se, že tam některý vod nás kradou. Nejen ty
Lawettovi. Tohle voni dřív podle mýho nedělali.“
„Tak voni tam loupěj? Podle tebe? Možná jen, že tak řešej, že se jim tolik nedaří …“
„Jo, nejspíš si moc vyskakovat nemůžou, parchanti jedni. Nejsou s nima tady žádný
problémy, doufám,“ podívá se Hanson pátravě.
„Ne, tady ne. Nikdo si nedovolí vstoupit na tvoje pozemky, bez tvýho souhlasu. Taky si
myslím, že by si nedovolili ti ukrást dobytek nebo koně. Věděj, že bys to nenechal jen tak. Možná
ho maj z toho Mexika, jak říkáš. Nebo ho ukradli jinejm chudákům, co já vím. Ale tohle se mě
netejká, ne?“
„Ne, tohle ne. Ty se máš jen postarat vo tenhle ranč, vo to
naše skvělý stádo. Jak dobytka, tak koní. Taky vo to, aby to tady
klapalo, podle mejch představ. Což podle mýho děláš dobře,“
pochválí rančer svého zaměstnance, a pak se ho vyptává na různé
detaily, on trpělivě a podrobně odpovídá. Až do doby, než je
propuštěný, aby si mohl odpočinout před dalším náročným dnem.
William se přesune do své ložnice, kde ho již čeká
manželka, které se podařilo uspat kluky, znavené dnešním
cestováním. Ale i jí se evidentně klíží oči, proto si dnes oba odpustí
milostné hrátky. Navíc mají v tomto směru dost napracováno,
vždyť jí bude v červenci teprve dvacet let, a už čeká třetí dítě.
Dokonce je možné, že ho přivede na svět ještě dříve, než tyto kulaté
narozeniny oslaví.
Hanson si zařídil vzbuzení ve stejný čas jako většina na
ranči, tedy se svítáním. Naopak choť nechá odpočívat, zaslouží si
ohledy i vzhledem ke svému pokročilému těhotenství. Je již na
začátku šestého měsíce, jak alespoň tvrdí ona a lékař. Její manžel
Harry Padgett
vyjde na zápraží, spokojeně se rozhlíží, jak jeho hospodářská
usedlost začíná ožívat.
„Harry,“ zamává na třicetiletého muže, co se loudá nedaleko, ten by jistě ještě pár hodin
spánku snesl, ale musí respektovat zdejší zvyklosti.
„Dobrý ráno, Wille,“ huhňá učitel Padgett, „Teda dobrý. Po pravdě, stojí za hovno. Ještě
bych si schrupnul, ale ty tvoje hrozný pravidla, tady …“
„Snad si neponocoval?“
„To ani ne … taky, co tady, že jo. Trochu jednotvárná zábava.“
69
„Harry, co kdybysme spolu posnídali? Co tomu říkáš?“
„Posnídali … Wille, proč mám takovej blbej pocit, že to pro mě přinese další práci?“
„Ale Harry, nesmíš bejt tak podezřívavej,“ zavrtí hlavou Hanson, pak mu začne cukat
v koutcích úst, „No tak jo, možná máš pravdu. Chci si s tebou vo něčem promluvit. Nebo spíš
pokračovat v tom, vo čem sme se už bavili. Snad ti ta snídaně nezhořkne, co?“
„Mám na vybranou?“ ušklíbne se učitel.
„Tak jistě. Můžeme si promluvit až po tý snídani.“
„Hm, takže tomu tak jako tak neujdu, že jo. No dobře, podívám se po klukách, a pak za
tebou zajdu,“ povzdechne si Padgett, možná zbytečně teatrálně, a pokračuje v chůzi.
William vyhledá svého jedenáctiletého švagra Jeremiáše a požádá ho, aby pro něj a svého
učitele zajistil u matky snídani. Raději komunikuje přes své švagrové
či nejmladšího švagra, než přímo s tchyní či tchánem. Ale má
neodbytný pocit, že oni postupují obdobně a tento stav jim vyhovuje.
Navzájem se prostě nemusí, a také se oni nejspíš domnívají, že od
nich odvedl už tři jejich syny. Jacob se někde toulá ve společnosti
pochybné existence Woodroofa, Jeff pracuje v tom strašném domě
v Tucsonu a Jason se nachází na internátní škole. Navíc ještě
přemlouvá Sáru, aby se odstěhovala do Tucsonu. Jak pak mít
takového zetě rád.
„Tak, Harry, co škola? Všechno v pořádku?“ položí Hanson
první dotaz, když zůstane s učitelem sám, poté, co je Jeremiáš a
Elizabeth obsloužili.
„Jo, škola dobrý. Doufám jen, že nechystáš invazi dalších
kluků, jedno z jakejch rodin, nebo bezprizorních. Těch patnáct, co
Jeremiáš Todd
tady teď mám, tak to je tak akorát,“ lehce se mračí Padgett.
„V tuhle chvíli vo žádnejch nevím. Je tam nějakej vyslovenej adept, co by stálo zato ho
poslat studovat?“
„V tuhle chvíli ne, jak zájmem, tak věkem. Jedině Sam, ale ten učení moc nemusí. Jinak asi
ne. Některý nejsou hloupí, ale pokud mám mluvit bez vobalu, tak si myslím, že se ti do nich
nevyplatí vrážet peníze. Možná časem ještě některý vyzrajou, ale teď takovýho jasnýho adepta pro
tebe nemám.“
„Tak aspoň ušetřím.“
„Wille, vážně si chtěl mluvit vo tomhle?“ podívá se pátravě učitel.
„Ale ne, chci navázat na to, vo čem sme se už bavili. S tím Bretem,“ jde s pravdou ven
rančer, hovoří o bezmála osmnáctiletém Cambellovi, chlapci, který byl omylem postřelený Clay
Moranem a od té doby má chromou nohu. Respektive téměř nepohyblivé pravé koleno.
„Jo, to sem si myslel. Dost se toho naučil, kolem toho účetnictví. Ale Wille, nestará se vo
to teď tvůj tchán?“
„Jo, stará. Jenže … Dyť tady už nějakej čas žiješ, ne?“
„Jasně, vaše v pravdě idylický vztahy by unikly jen slepýmu nebo naprostýmu ignorantovi.
Chceš ho z toho ale vážně vyšachovat?“
„Chci,“ řekne dost tvrdě William, „Podívej, Harry, bude toho čím dál tím víc. Chci tady
lidi, co se jim dá důvěřovat, se kterejma se můžu normálně bavit. Který mi nevrazej kudlu do zad.
Ten Bret je mrzák, ale není debil. Docela mu to myslí, ne?“
„Jo, není hlupák. Ten by si možná to studium zasloužil, ale s tou haksnou … Navíc si ho
tady vzděláváš na to účetnictví. To vím. Jo, časem ho zvládne, ale bude potřebovat pomoc, aspoň
na začátku. Což si ale myslím bude problém. Ten tvůj pořád nerudnej tchán mu spíš bude házet
klacky pod nohy, než by mu šel na ruku. Nebo ne?“
„Jo, nejspíš jo. Jenže já počítám s tím, Harry, že mu pomůžeš ty.“
„Proč mě to nepřekvapuje, Wille?“ ušklíbne se Padgett.
70
„Proč? Protože seš chytrej chlap, Harry. Pochopitelně to nebude zadarmo. Navíc mám
důvod, proč by v dohledný době neměl můj tchán do účetnictví vidět. Možná bude časem vobčas
něco, co by nebylo dobrý pustit na veřejnost. Tobě věřím, a tomu Bretovi taky. Zvlášť potom, co
sem po smrti jeho otce vzal sem na ranč jeho matku, která je k ruce mojí ženě. A taky jeho bratra a
sestru. Ten nemá důvod mě podrazit. Nebo mu snad nemám věřit?“
„Ale jo, je ti určitě vděčnej. Jako mrzák … to, co mu nabízíš, to je pro něj terno. Stejně
jako pro celou tu rodinu. Bez tebe by se těžko protloukali. Vo co by jako mělo jít, v tom
účetnictví?“
„Vo co …,“ zarazí se William, „No dobře, tak ti to řeknu. Budeme dodávat do tří
vojenskejch posádek, a tady do rezervace San Carlos. Dobytek a koně. Jako výlučný dodavatelé. Je
možný, že sem tam nemusí úplně sedět počet kusů, ten co jim dáme, s tím, co bude v tom
účetnictví. Našem i jejich.“
„Jo, chápu,“ přikývne Padgett, nijak zaskočený, „Nejsem hlupák, dovedu si představit, co
se s tím dá udělat. Ty si myslíš, že by tě tchán podrazil? Kdyby se to domáknul?“
„Je to vůl, Harry. Hraje si na spravedlivýho a čestnýho. Takový sou nejvíc nebezpečný.
Nikdy nevíš, může jim hrábnout a vytáhnou to na světlo boží. Bez vohledu, že poškoděj svoji
rodinu. Možná by to neudělal, jen zase žvanil nesmysly, ale nechci to riskovat. To doufám
chápeš.“
„Jo, chápu. Sem rád, že mně věříš.“
„Ty snad nemáš důvod mě nenávidět, ne? Navíc, pokud to tady ještě víc rozjedeme, tak
taky škodnej nebudeš. Nemusíš zůstat u tý školy, časem bys mohl něco řídit, když budeš chtít.“
„Zatím mě ta práce baví … Ačkoli, zanedlouho mi bude třicet, a tak taky vobčas
přemejšlím vo rodině.“
„Ale, ale, že bys vopustil svoje favoritky z nevěstince?“
zasměje se Hanson.
„Taky bych rád měl ženu a děti,“ odpovídá vážným hlasem
učitel.
„Tomu rozumím,“ přikývne jeho zaměstnavatel, „Třeba
bych ti mohl pomoc, pokud bys chtěl, zeptat se, těch paniček
v Tucsonu. Některý maj dcery na vdávání, a když tě vychválím,
jako výbornou partii …“
„Zkusil bych si vybrat sám …“
„No jistě, jen bych ti mohl dát typ, kdybys chtěl. Nebo tě
podpořit, až si vybereš, aby se její rodina moc nezdráhala. Kdybys
chtěl, může bydlet s tebou tady, nebo budeme shánět novýho
učitele, a tobě zařídím práci v Tucsonu.“
„Wille, tak daleko zatím nejsem …,“ dostane se do rozpaků
Padgett.
„Já vím. Ale znáš mě, ne? Mně stačí jen nadhodit problém, a
už ho řeším.“
Bret Campell
„Jsem ti vděčnej, za pomoc, co mi nabízíš. Ale zatím ještě
není potřeba. Wille, pochopitelně s tím Bretovi pomůžu, ale to s tím tvým tchánem, to si doufám
zařídíš sám.“
„Jo, zařídím. A nebudu se s tím mazat. Prostě mu to voznámím a hotovo. Konec konců, už
je starej, ať se stará dál vo zásobování ranče, a do tohohle už nestrká nos. No jasně, takhle mu to
nepodám. Prostě mu řeknu, že chci dát práci tomu mrzáčkovi, a tak snad vocení moji ušlechtilost,
ne?“ zasměje se rančer.
„Myslím si, že nevocení,“ konstatuje suše učitel, „Ale uznávám, že to takhle podaný bude
působit líp, než kdybys mu řekl, že je starej dědek a měl by už jít na vodpočinek.“
71
Pokračují v debatě, a když se snídaní skončí, je Harry poslán, aby přivedl Breta Campella.
Ten dorazí asi za pět minut, táhne za sebou pravou nohu, kterou nemůže ohnout v koleni, to má
vyztužené zvláštní ocelovou konstrukcí, ta je však skryta v nohavicích. Když se na pokyn posadí,
trčí mu zchromlá noha stranou.
„Tak, Brete, řeknu ti to rovnou,“ rozhodne se pro přímost zaměstnavatel, „Právě sem tě
jmenoval účetním tohohle ranče. Respektive budeš účetním mým, teda i těch dalších mejch aktivit.
Tady pan učitel ti s tím pomůže, tak sme se dohodli. Taky ti hned řeknu, co to znamená. Tak za
prvý, de z mý strany vo velkou důvěru, v tebe. To je ti doufám jasný.“
„Ano, pane Hansone,“ zdá se být mladík poněkud vyplašený, a hned i sdělí důvod, „Pane
Hansone, jste si jistý, že na to budu stačit?“
„Tvůj učitel si tím je jistej, a tak já taky. Brete, když teď budeme úzce spolupracovat, tak
mi budeš říkat Will. Jasný?“
„Ano, pane … ano, Wille,“ opraví se zmrzačený chlapec.
„Brete, vo všem budeš zachovávat naprostou mlčenlivost. Do toho účetnictví budeme vidět
jenom my tři, já, tady Harry a ty. Nikdo další. Zatím se vo část stará můj tchán, a část si dělám
sám. Ale už mě to zmáhá, takže to chci spojit. Postupně vás do všeho zasvětím, a vy to postupně
přeberete. Tak co tomu říkáš?“
„Je to opravdu velká zodpovědnost, pane … Wille.“
„Jo, je. Taky ale za to bude rozumná vodměna. Ta se bude zvyšovat úměrně tomu, jak to
začneš přebírat, a jak budeš dobrej. Seš chytrej, Brete, a máš tu zkurvenou nohu. Tohle je ale velká
příležitost, jak si zajistit dobrou práci, a trvalou práci. Ale Brete, pamatuj, je to naprosto důvěrný, a
taky vážně budeš mít velkou zodpovědnost. Všechno musí sedět, nemám zájem, aby mě někdo
z něčeho vobviňoval, a třeba chtěl, abych seděl já, v chládku. Jasný?“
„Pane …, promiň Wille, pořád si na to oslovení nemohu zvyknout … Wille, jsem ti hrozně
moc vděčný, co pro mě děláš. Také pro celou mojí rodinu. Je to moc šlechetné, jak jsi nám
pomohl, potom, co umřel můj otec. Ale vlastně od chvíle, co mě postřelili. Bez tebe bychom na
tom byli moc špatně. Za to ti budu navždy vděčný. I za Michaela, který se tady u pana učitele
vzdělává. I za Agnes, která tu může být s matkou. Nikdy bych neudělal nic, co by tě mohlo
poškodit. Tedy úmyslně. Jen se bojím, abych něco neudělal špatně a neublížil ti. Toho se bojím,“
říká Campell procítěným hlasem.
„Nemusíš se bát, Brete. Za prvý, než se do toho dostaneš, tak ti bude pomáhat tady Harry.
A taky já. Nehodím to na tebe najednou, budeš to přebírat postupně. Ale už se na to nějakej čas
připravuješ, a teď nastává ta pravá chvíle.“
„Wille, a co tvůj tchán? Sám jsi říkal, že část toho účetnictví teď vede on.“
„To je moje starost, vo to se nestarej. Ale na rovinu, s jeho podporou počítat nemůžeš. Ale
to nevadí, takhle ve třech to zvládneme. Tím sem si jistej, jinak bych tuhle citlivou věc nikdy
neudělal,“ zní hlas rančera rozhodně, bez jakýchkoli pochyb. Což je pro zaměstnance moc
důležité, a také si toho nesmírně váží.
„Budu pracovat ze všech svých sil,“ dává si veřejný závazek.
„S tím počítám, Brete. Brete, zatím je to mezi náma, tak vo tom s nikým nemluv. Dokud to
nevoznámím svýmu tchánovi. Šetrně,“ objeví se ironický úsměv na tváři Hansona, „Tak, teď máš
prostor, pro jakýkoli dotazy.“
„Ano, Wille,“ přikyvuje chlapec.
„Brete, dneska večer, nebo i zejtra večer, to všechno probereme. Pak budu nějakej čas pryč,
a až se vrátím, tak to dokončíme. Mezitím se do toho dostaneš, se vším se seznámíš, všechno si
nastuduješ. Tady s Harrym. Dám vám přístup k těm mejm záznamům, ale ty budou zůstávat jen
v mojí pracovně. Tam taky budeš úřadovat. Zatím. Možná ti pak vyčlením a zařídím jinou
místnost. Tak co, je ti všechno jasný?“
„Ano, Wille,“ znovu pokorně přikyvuje Campell, a jeho ustaraná tvář svědčí o tom, že svou
novou pozici nebere na lehkou váhu. Spíš z něho čiší strach, aby nezklamal, aby svou roli zvládl.
72
Oba dva zaměstnanci jsou záhy propuštěni, a Hanson se začne shánět po Edovi a Virgilovi.
Ti s ním mají vyrazit na obhlídku stád. Půjde o celodenní vyjížďku, po rozlehlých pozemcích
mladého rančera.
NEPŘÍJEMNÉ ROZHOVORY
Ed Morrow nenechává nikdy nic náhodě, a tak si vezme s sebou i oba bratrance, s Virgilem
tvoří doprovod Williama čtyři ozbrojení muži, z toho tři pistolníci. Což je dostatečná síla, než aby
si je někdo dovolil obtěžovat. Ačkoli nic takového s největší pravděpodobností nehrozí, uprostřed
soukromých pozemků.
Moran se stává průvodcem, vodí je v sedle koně od čerta k ďáblu, ve svižném tempu, aby
vše stihli. Ale rančer neprotestuje a další trojice je placena za ochranu, proto se podřizuje. Kolem
poledního dorazí k velkému stádu, u kterého naleznou mimo jiné také pětatřicetiletého Tobiáše
Fultona, zdejšího předáka. Ten se ani nesnaží skrývat svoji rozladěnost. Po chvíli všeobecného
tlachání požádá svého zaměstnavatele o soukromý rozhovor.
„Wille, tahle situace je už skoro neúnosná,“ řekne vyčítavým hlasem na úvod.
„Co máš na mysli, Tobiáši?“ zní naopak hlas Hansona medově, nicméně lepší pozorovatel
by v něm našel minimálně nástin ironie.
„Však ty dobře víš. Sem tu jako předák, ale … Ty se ale se mnou skoro nebavíš. Co mi
chceš, vzkazuješ přes Virgila. Možná to takhle chodí v tvojí rodině, ale …“
„Mojí rodinu laskavě vynechej,“ změní se tón hlasu mladíka, jistě ne k dobrému.
„No dobrá … Já jen, že tam si se svým tchánem taky všechno
vzkazuješ přes nějaký prostředníky, často děti … No dobře, nemusíš
se mračit. To je tvoje věc, tamto. Ale tady, dyť já vlastně sem pátý
kolo u vozu. Všechno se dozvídám až jako poslední, pokud vůbec
všechno.“
„Vo čem teď mluvíš? Jako vobecně, nebo něco konkrétního?“
„Vobojí. Platí to vobecně, a teď i konkrétně. Třeba včera
večer, ptal sem se Virgila, jestli si s ním večer neprojednával něco
důležitýho, a ten mi naznačil, že prej si získal zajímavý zákazníky,“
stále se mračí Fulton, „Ale jak sem pochopil, bude to mít na starosti
zase Virgil, přípravu toho dobytka, a asi taky koní, co budeme
dodávat.“
„Jo, mluvil sem s ním vo tom. Je to pravda, ty jednání dopadly
dobře. Už je to jistý. Jo, je taky pravda, že sem tím pověřil Virgila.“
Tobiáš Fulton
„Nezdá se ti to ale zvrácený? Já sem předák a von je můj
zástupce. Teda tak si to zařídil. Ale von ví všechno, a já skoro nic. To přece není normální, ne?“
„Máš pravdu, to asi není vobvyklý.“
„Do prdele. Říkals, kdysi, že seš s mojí prací spokojenej. Vod tý doby si se mnou vo ní
nikdy nemluvil. Vlastně se mnou už skoro dva roky skoro nemluvíš. Tak co vlastně proti mně
máš? To nejseš schopnej to říct na rovinu?“ čertí se zaměstnanec.
„Tobiáši, dyť ty přece víš, vo co tady de. Ty sám si ten, kdo dycky měl výhrady k tomu, co
dělám. Jo, tvoje práce je dobrá, co se tejká dobytka a lidí. Jenže chybí jedno, a to tvoje loajalita a
taky vzájemná důvěra. Tak tě nechávám dělat to, co umíš, a víc spolupracuju s tím, komu věřím.“
„To jako Virgilovi … No to se z toho poseru. Tak nejdřív na sebe střílíte, tam u toho
napajedla, pak tě von veřejně vyzve na boží soud, chce se s tebou střílet na pušky, vyhrožuje ti, ty
mu necháš vodprásknout tátu a strejdu, a teď … Tady na tom ranči vážně není nic normální.“
73
„Vidíš, a přesto mu věřím víc než tobě,“ zní hlas Hansona chladně, začíná chápat, že se
nejspíš schyluje k zásadnímu rozhovoru, který vše rozčísne, „Už jen to, jak tady vykládáš ty
události. Prej nechals vodprásknout … Já přece byl vobětí, mě chtěli
zavraždit … Ale to je jedno, moc dobře vím, jak se na to díváš. Což
by mi nevadilo, kdyby se ti dalo věřit.“
„Dalo věřit!“ vybuchne Fulton, „Nikdy sem neudělal nic, co
by bylo proti zájmům tohohle ranče!“
„Vážně? No možná ranče ne, z tvýho pohledu, ale proti jeho
majiteli … Ale to nemá cenu řešit, je jasný, že mě nenávidíš a seš
tady jen proto, že ti vážně slušně platím. Za to, že mě pomlouváš, za
mejma zádama, a kdybys měl příležitost mě podrazit …“
„Tohle už přeháníš,“ sevře ruce v pěst předák.
„Wille, je všechno v pořádku?“ udělá dva kroky vpřed
Morrow.
„Jo, Ede, jen trochu vostřejší výměna názorů,“ odvětí
Hanson.
„To doufám!“ řekne osobní strážce, a jeho slova mají
mrazivý nádech, stejně jako výraz v jeho očích, s nimiž hledí na
neurvalého zaměstnance.
„Radši zvednu ruce,“ ušklíbne se Fulton a demonstrativně
Nolan Lafferty
svá slova naplní, „Ještě aby mě někdo vodprásknul, pochopitelně
v sebevobraně. Tady u vás jeden nikdy neví, že jo.“
„Tobiáši, před chvílí ses ptal, co proti tobě mám,“ zní hlas Williama chladně, ale také
klidně a poměrně tiše, „Myslím, že sis právě sám vodpověděl.“
Po těchto slovech se rozhostí nepříjemné ticho, kdy se po sobě tři muži dívají, ani jeden
nesklopí zrak. Z povzdálí je sledují bratranci Laffertyové a také
Moran, ten se tváří nešťastně. Cítí na obzoru značný problém.
„Co vlastně chceš?“ zavrčí předák po chvíli.
„Já? Tys chtěl se mnou mluvit. Sám teď vidíš, jak moudrý
bylo moje rozhodnutí s tebou mluvit přes prostředníka. Nedokážeš
svou nenávist ke mně kontrolovat. Což není dobrý, u člověka, kterej
pro mě pracuje.“
„Co tím myslíš? Už mě tu nechceš?“
„Tobiáši, toleruju toho dost. Ale nevěřím ti. Ty mě navíc
nenávidíš. Máš daleko blíž k těm svejm pochybnejm příbuznejm,
tím to je.“
„Pochybnejm? Nech si laskavě ty urážky … Nesaháš jim ani
po kotníky.“
„No to je mi novinka. Ale to je tvoje věc, když dáváš
přednost zlodějům dobytka, a možná taky vrahům. Kdoví, co při
těch krádežích museli udělat.“
„Cože?“ zrudne Fulton, pak se trochu zklidní, „To je dobrý,
že zrovna ty mluvíš vo zlodějích. Ty, kterej ukradnul všem vokolo
Allan Lafferty jejich ranče, jejich stáda, jejich pozemky. Největší zloděj v kraji.
Přitom si zabíjel, dva to vodnesli. To je fakt dobrý, že ty mluvíš vo zlodějích. Ty, kterej provozuješ
bordel, najímáš si zabijáky … Vážně dobrý.“
„Dobře víš, že sem za všechno řádně zaplatil a na všechno mám smlouvy. Já tady
nepřepaluju značky ukradenýho dobytka, jako někdo. Ale je asi zbytečný vo tomhle mluvit. Víš
co? Necháme toho. Večer čekám tebe a Virgila ve svý pracovně, snad do tý doby vychladneš. Tam
74
si vo všem promluvíme. Teď to vážně nemá cenu,“ řekne Hanson, otočí se a směřuje ke svému
koni, jehož uzdu drží Nolan.
„Wille, tohle není dobrý,“ řekne po chvíli Moran, to již jsou všichni v sedlech a směřují
k místu, kde se nachází stádo koní.
„Ne, Virgile, tohle je navopak moc dobrý,“ překvapí rančer svého zaměstnance, „Teď se
Tobiáš veřejně vodhalil, a pokud má v sobě aspoň kouska cti a hrdosti, tak mi večer nabídne svou
rezignaci.“
„Nabídne … večer … a co ty?“
„Já jí přijmu. S velkou radostí. Jmenuju předákem tebe, ty si pak můžeš vybrat svýho
zástupce podle svýho uvážení. Ale vol dobře, nebo si ho udělej z bratra, klidně.“
„Ze Sama?“ vyvalí oči Moran, „Dyť je mu jen patnáct.“
„Dobře víš, že mě věk nikdy nezajímal. Sam nechce studovat, ale je chytrej. No tak ať ti
pomáhá. Taky budeš vědět, že mu můžeš důvěřovat.“
„Wille, je ti jasný, že to by se ty chlapi už vážně posrali?“
„Ale ne, Virgile. Chtěj práci, a tady jí je dost a bude i dál. Jo, možná někdo vodtáhne, s tím
Tobiášem, ale ať si klidně dou. No netvař se tak, tak využiješ víc ty kluky, co je Harry učí. A když
někam ten dobytek poženeme, tak si na to někoho najmeme. Nechci tady žádný zrádce nebo
nespokojence, remcaly. Každej se může rozhodnout, buď držet hubu a makat, nebo se sbalit a
táhnout,“ zní hlas Hansona velmi tvrdě.
„Wille, je vážně nutný to takhle vyhrotit?“ zeptá se Morrow, který celý rozhovor
poslouchá.
„Je, Ede. Sám si viděl, co ten Tobiáš žvanil. Hřál sem si na prsou hada už dost dlouho. Už
je čas udělat pořádek. Udělám jen potřebný změny.“
„Potřebný změny … chystáš ještě něco?“ tváří se osobní strážce ustaraně.
„Jo, ještě jedno. Už ráno sem jmenoval Breta účetním. Toho postřelenýho kluka. Bude to
dělat i s Harrym.“
„To jako místo tvýho tchána?“ zarazí se Morrow, a když jeho šéf přikývne, tak si jen
hvízdne, „No tak to nás asi čekaj dost nepříjemný chvíle.“
„Jo, chvíle. Dyť pozejtří nebo popozejtří vypadneme, do toho Tombstone, a mezitím se to
tady uklidní.“
„Uklidní … Wille, ty to tady jako celý rozesereš a pak si klidně vodjedeš?“ mračí se
budoucí předák.
„Virgile, dyť víš, že na některý působím jako rudej hadr na bejka. Když tady nebudu, tak
bude klid. Jo, když vo tom mluvím, tak počítám s tím, že budeš úzce spolupracovat s tím Bretem a
Harrym. Vlastně takhle ve třech převezmete celej ten ranč. Tchánovi zůstane jen starost vo údržbu
ranče a jeho zásobování. Ale vo ničem nebude rozhodovat, a taky do ničeho nebude moc vidět.
Doufám, že to skousne, a když ne …,“ pokrčí rameny William, přičemž má lhostejný výraz ve
tváři. Na názorech otce jeho ženy mu už hodně dlouho nezáleží.
Rozhostí se ticho, nikdo necítí potřebu se v zapáchajícím problému rýpat. Moran tuší, že
atmosféra na ranči zhoustne, a Morrow přemýšlí, zda by někdo nemohl jednat zkratkovitě a
ohrožovat mladíka, za jehož bezpečnost už čtyři roky nese zodpovědnost.
O celé věci se už nebaví, objedou pozemky a se stmíváním se vrací na ranč. Tam už je taky
Fulton, kolem něho asi čtyři dlouholetí honáci, a o něčem živě diskutují. Když spatří svého
zaměstnavatele, tak zmlknou, ale jejich pohledy jsou výmluvnější než tisíce slov.
Večeře probíhá ve větším počtu, ke stolu zasedne Hanson se svou chotí, paní Campellová
se svými dětmi, Morrow se svými dvěma pistolníky, Virgil se Samem a také Padgett. Nikdo
společnost u stolu nekomentuje, je věcí zdejšího pána, koho k prostřené tabuli pozve. O obsluhu se
starají sourozenci Sáry. Ta by je raději viděla u stolu, ale chápe, proč je manžel nepozval. Ne kvůli
nim, ale kvůli jejím rodičům, ještě by si mysleli, že i je chce od nich odloudit. Ona s nimi o tom
občas mluví a nechápe jejich postoje. Měli by být přece rádi, že se jejich zeť stará o svoje švagry a
75
švagrové. Bohužel ještě nikdy s argumenty neuspěla, a tak to vlastně v poslední době už ani
nezkouší.
Po skončení večeře požádá Hanson svého jedenáctiletého švagra Jeremiáše, aby za ním do
pracovny poslal svého otce. Klučina přikývne.
„Wille, nemám bejt radši s tebou?“ zeptá se na chodbě Morrow, „Jak sem pochopil, tak
budeš teď jednat s tím tchánem, a po něm s tím předákem.“
„Ede, to by nebylo dobrý. Vlastní tchán mě snad nebude chtít zabít … No, teda možná by i
chtěl, ale jeho víra takový řešení nedovoluje. No a ten Tobiáš, tam se mnou bude Virgil, tak
budeme dva, kdyby začal jančit. Navíc nepředpokládám, že by si sebou vzal revolver.“
„Zbraň se dá skrejt …“
„Ede, vono to nebude tak horký. Voba sou nepříjemný jak vosina v prdeli, ale nejsou to
násilníci a ani vrazi,“ říká rančer smířlivě, „Jo, asi budou mít nepříjemný kecy, ale u těch to
skončí. Pokud ale chceš, tak zůstaň tady na chodbě.“
„Radši zůstanu, Wille. Nikdy nevíš, jak se kdo zachová. Něco mu rupne v tý jeho makovici
a může začít jednat jak šílenec.“
„Tak jo … a vida, první problém přichází,“ dodá šeptem
William, když nad schodištěm vykoukne postava jeho
sedmačtyřicetiletého tchána.
Rančer pozve správce svého majetku do pracovny, galantně
mu odsune židli u menšího stolku, nalije jemu i sobě ovocnou
šťávu. Pak se posadí.
„Pane Todde, pozval jsem vás, protože si s vámi chci vážně
promluvit,“ začne tichým hlasem, přitom hledí staršímu muži
zpříma do očí, „Již téměř dva roky tady pan Padgett připravuje
toho zmrzačeného chlapce, toho Breta, na jeho budoucí práci. Když
ho postřelili, místo mě, tak jsem mu něco slíbil. Nyní nastal čas,
abych svůj slib dodržel. Mluvím o tom s vámi proto, že se vás to
týká. Myslím si ale, že docela příjemně, protože vám vlastně ubude
práce.“
„Ubude mi práce?“ ptá se přiškrceným hlasem tchán.
„Ano, částečně. V současné době děláte správce, ale taky se
Jacob Todd
staráte
o účetnictví, tady toho ranče. Já se pak starám o účty
senior
z dalších věcí. Teď jsem se rozhodl, že tyto dvě věci spojím a tím
účetním jmenuji Breta Campella. Zpočátku mu bude pomáhat pan Padgett, a doufám, že částečně i
vy. Aby se v tom začal orientovat a neztratil se v tom. Postupně to celé plnohodnotně převezme,“
vysvětluje Hanson mírným hlasem své záměry.
„Wille, ty seš s mojí prací nespokojenej?“
„Ale ne, pane Todde. Byl bych nerad, kdybyste si to vysvětloval tak, že je to něco proti
vám. S vámi to totiž vůbec nesouvisí,“ lže mladík bez uzardění, „Je toho už hodně, těch věcí, a tak
je potřeba samostatný účetní, co bude na vše dohlížet. Navíc je tady ten můj slib, tomu chlapci. Vy
přece budete dál mít na starosti tenhle ranč, jeho udržování, zásobování. Jen ty peníze a účty
budete řešit s Bretem, nebo zpočátku i panem Padgettem. Je tady i tak pro vás dost práce.“
„Nevím, Wille, není ten chlapec moc mladej, na takovou zodpovědnost?“
„Nemyslím si. Není to o věku, ale o schopnostech. Pan Padgett se v tom vyzná, a dost ho
naučil. Navíc mu bude zpočátku pomáhat. Přibudou i další věci, časem, a já v tom potřebuji
pořádek. I já toho mám dost a tak se také těchto povinností rád zbavím. Stejně byste k tomu měl
přistupovat i vy. Budete mít víc času na další věci, na které je třeba tady na ranči dohlížet.“
„Wille, asi ses už rozhodl a tak je zbytečný cokoli říkat.“
„Ano, rozhodl. Byl bych ale moc rád, kdybyste s Bretem spolupracoval. Jde o moje
rozhodnutí. On s tou nohou toho moc dělat nemůže, a tohle je práce pro něj jak dělaná. Může sedět
76
za stolem, tam mu ta noha vadit nebude. Je to podle mého hodný kluk, a taky schopný, bude se
snažit. Ví, že je to pro něho velká příležitost. I pro jeho rodinu, kterou jsem sem vzal, potom, co
mu umřel otec na ty souchotiny,“ připomene rančer svoji dobročinnost.
„Dobře, Wille,“ zní hlas tchána rezignovaně, „Kdy k tomu dojde?“
„Dneska ráno jsem svoje rozhodnutí oznámil Bretovi a panu Padgettovi. Teď to říkám vám.
Od zítřka začne Bret pracovat. Seznamovat se s tím. Já budu muset za pár dní odjet, asi tak na
týden, možná čtrnáct dní. Až se vrátím, tak s ním všechno proberu a on snad už bude připravený.
Vás chci požádat, abyste mu během té doby všechno předal a případně mu poradil. Odpověděl na
otázky, pokud bude nějaké mít. Dostane pokyn, aby vám dával tolik peněz, kolik budete k údržbě
ranče potřebovat. Na zásoby, na materiál. Lidi bude pak vyplácet on, stejně jako vás. Na tom se nic
nezmění, pouze Bretovi zvýším jeho plat, postupně, i podle toho, jak bude dobrý.“
„Ty tady rozhoduješ,“ pokrčí rameny starší muž.
„Ano, pane Todde. Předem vám děkuji za vstřícnost, se kterou budete s Bretem jednat.“
„To je všechno, Wille?“
„Ano, pane Todde. Už vás nebudu dál zdržovat,“ ukončí Hanson rozhovor, a je rád, že
proběhl v klidu. Snad už jeho tchán pochopil, že jeho námitky jsou zbytečné. Ten teď vstane, lehce
kývne hlavou a beze slov odejde.
William chvíli počká, pak také vyleze na chodbu.
„Ede, prosím, přiveď sem Virgila a Tobiáše,“ požádá svého osobního strážce, ten jen kývne
a jde vykonat příkaz.
Mladík se vrátí do pracovny, posadí se ke stolku. Očekává, že další jednání bude bouřlivé a
neobejde se bez výčitek a urážek. Duševně se připravuje, dává si závazek, že zůstane nad věcí,
nenechá se vyprovokovat.
„Posaďte se,“ ukáže na židle u stolku, když oba pozvaní vstoupí, pak sám vstane, oběma
nalije whisky a také jim nabídne doutník. Oni obojí s rozpaky přijmou, „Pánové, půjdeme asi
rovnou k věci. Jen doufám, že se obejdeme bez zbytečných urážek a výčitek. Chci si rozumně
promluvit a všechno vyřešit.“
„Jak to chceš vyřešit? Rozumně?“ zeptá se Fulton, jeho hlas je zastřený, je patrné, jak moc
se musí přemáhat, aby zněl relativně klidně.
„Tobiáši, myslím si, žes dneska tam venku řeknul to, co si myslíš. Což je dobře a já to beru.
Prostě na některý věci máme jinej názor. Teda nejspíš na skoro všechny,“ hovoří rančer mírně,
vstřícně, „Uznávám, že tvoje práce je dobrá. Jenže to nestačí. Když pro někoho pracuješ, tak se
taky předpokládá, že ho respektuješ. Seš ke svýmu zaměstnavateli loajální. V tom už problém je.
Chápu, sedíš na dvou židlích, manželka je z rodiny Lawettů, tak k nim máš blízko. Tady žiješ a
pracuješ mnoho let, určitě i tady k tomu ranči máš vztah. Jenže nesouhlasíš s tím, co já dělám. Jak
si dneska jasně řekl. To je ten problém,“ zatváří se smutně.
„Chceš tím naznačit, že by bylo na čase, abych vodsud vypadnul?“
„Tobiáši, to přece záleží především na tobě. Sám si říkal, že je to špatný, když mezi náma
není důvěra. Jak já ale mám důvěřovat někomu, kdo mě veřejně označuje za vraha? A jak ty můžeš
důvěřovat a respektovat někoho, koho považuješ za zloděje a za toho vraha? To přece není
možné.“
„Neříkám to přece veřejně …,“ protestuje chabě předák.
„Tobiáši, ruku na srdce. Mám k tobě výhrady, ale považuji tě za čestného muže. Copak se o
tom nebavíš se svými muži? S mým tchánem? Se svými příbuznými? To mi chceš takhle do očí
tvrdit?“
„Tak bavíme se, to jo … Ale svou práci dělám dobře, ne?“
„Jo, část svojí práce děláš dobře.“
„Část?“ nepochopí Fulton smysl předchozího vyjádření.
„Ano, část. Tu, která se týká stád, honáků. Jenže když někdo zastává vedoucí post, a předák
na ranči je dost významný post, tak to má i druhou stránku věci. Musí být prodlouženou rukou
77
rančera, musí hájit jeho postoje, musí mu pomáhat prosazovat jeho záměry. Musí být vůči němu
loajální, nesmí ho pomlouvat a shazovat před podřízenými.“
„Vo tomhle mluvíš?“
„Ano, Tobiáši. O tomhle mluvím. Proto mám větší důvěru tady ve Virgila. Měl jsi dneska
pravdu, ne vždy jsme si s Virgilem rozuměli. Ale všechno jsme si vyříkali, dali si vzájemně slovo
a to oba dodržujeme. Dohodli jsme se, že se nebudeme vracet k tomu, co bylo, ale budeme řešit
přítomnost a budoucnost.“
„Takže je tahle whisky a ten doutník něco jako na rozloučenou? Se mnou?“
„Možná ano, možná ne. Bude záležet, jak mi odpovíš na následnou otázku,“ říká Hanson
velmi klidně, „Tobiáši, jak jsem už řekl, tak mám k tobě výhrady. Ale přesto tě považuji za
čestného muže. Proto, když mi dáš svoje slovo, budu ti věřit. Budu věřit, že ho beze zbytku
naplníš. Pokud mi to slovo dáš, zůstaneš předákem a budeš mít moji důvěru. Smažeme, co mezi
námi bylo a budeme spolupracovat. Ty, já, Virgil. Proto je pro mě moc důležité, jak mi odpovíš.“
„Slovo? Na co?“ ptá se stísněným hlasem Fulton, cítí velký problém.
„Chci tvoje slovo, že změníš svoje chování, vůči mně. Chci tvoje slovo, že od chvíle, kdy
odsud odejdeš, budeš ke mně naprosto loajální. Nebudeš už o mně nikdy mluvit se svými
podřízenými jinak, než jak se sluší na vedoucího pracovníka. Budeš naprosto respektovat moje
rozhodnutí a budeš mi je aktivně pomáhat naplnit. Budeš zastávat stejnou linii jako já. Můžeš si
myslet svoje, nebo svoje výhrady i říct, ale jen tady, takhle mezi námi třemi. Jinde ne. A poslední,
co budu chtít. Dáš mi svoje slovo, že oddělíš práci pro mě od svojí rodiny, tím myslím od rodiny
Lawettů. Ti jsou tvoji příbuzní, ale já tvůj zaměstnavatel. Proto budeš hájit moje zájmy, jak se na
vedoucího zaměstnance sluší a patří. Pokud mi dáš na tohle svoje slovo, tak pak ti budu věřit, a
začneme novou etapu spolupráce. Je ti jasné, co po tobě chci?“
„Asi jo,“ odpovídá přiškrceným hlasem předák.
„Jak vidíš, je to na tobě, Tobiáši. Na druhou stranu, pokud mi na tohle svoje slovo dát
nemůžeš, jedno z jakých důvodů, tak očekávám, že post předáka opustíš. Tím se stane tady Virgil.
Tím naše spolupráce skončí. Za vše dobré, co jsi pro mě a tenhle ranč udělal, ti poděkuji a na
odchod ti dám plat navíc. Dám ti taky čas, abys měl možnost se odstěhovat. Tolik času, kolik
budeš potřebovat. Na oplátku čekám, že toho nezneužiješ a nebudeš proti mně intrikovat,
poštvávat lidi a tak.“
„Chceš po mně slovo, že budu veřejně říkat, že je něco bílý, když si myslím, že je něco
černý? Že budu říkat, že děláš správnou věc, když si budu myslet, že děláš špatnou?“
„Ve své podstatě ano, Tobiáši. Na veřejnosti. Tak by to přece mělo být, ne? Ty máš a budeš
mít prostor se vyjádřit, říct svoje připomínky. Budeš mít možnost se mě pokusit přesvědčit, že
nemám pravdu a navrhnout mi lepší řešení, z tvého pohledu. Tady, mezi námi třemi. Ale když se ti
mě přesvědčit nepodaří, přijmeš moje řešení a budeš ho hájit, před obyčejnými zaměstnanci. Budeš
dělat všechno proto, aby se to moje řešení podařilo splnit.“
„Chceš, abych jako lhal?“
„Lhal? Tobiáši, když přece chceš pro někoho pracovat, na vedoucím postu, tak přece musíš
hájit jeho zájmy, i když si třeba myslíš, že se rozhodl špatně. Když se ti nepodaří prosadit to svoje
řešení. To je přece naprosto normální. Naopak není normální, abys pro někoho pracoval jako
předák, a přitom ho před zaměstnanci a svými podřízenými pomlouval. Zpochybňoval jeho
rozhodnutí. Pokud to nedokážeš, tak je jen jedno taky zcela normální a čestné řešení. Tím je
oznámit, že za takových podmínek už nechceš dál pro toho dotyčného pracovat. Já to pak budu
respektovat, a rozejdeme se v klidu, jako slušní a civilizovaní lidé. Takhle je to normální, Tobiáši,“
hovoří William stále zcela klidně, a přitom se dívá do očí muže, kterého tlačí ke zdi.
„Tohle teda chceš?“
„Ano, tohle chci. Ty se musíš rozhodnout, jestli je to pro tebe přijatelné a můžeš mi to
slovo dát. Pak věřím, že ho jako čestný muž dodržíš.“
78
„Wille, já přece nemůžu hájit něco, vo čem sem přesvědčenej, že je špatně. Někdy dokonce
prasárna … Jako s tou vodou. Nebo s tvejma sousedama, co si je dohnal tak daleko, že buď museli
vodejít a všechno ti prodat, nebo ti to prodat a pracovat pro tebe, jako tady Virgil a Joachim.
Nemůžu souhlasit s tím, že mýho tchána nechceš pustit k tý vodě, že tam máš ty střelce. To přece
nemůžu, když si myslím, že je to prasárna.“
„Nemusíš to přímo hájit, jen musíš umět říct, že tohle nemůžeš hodnotit, protože jsi můj
zaměstnanec a tak ti to nepřísluší. Nemusíš lhát, ale nesmíš moje rozhodnutí zpochybňovat.“
„To je přece to samý, ne?“
„Ne, to není. To je ta loajalita, o které jsem mluvil.“
„Wille, takový slovo ti dát nemůžu …“
„Nechceš si to rozmyslet? Poradit se se ženou?“
„Vo čem bych se radil?“ ptá se Fulton rozmrzele.
„O tom, jestli ti tahle práce nestojí za určitý kompromis. Jestli výdělek tady a post předáka
nestojí za to, abys postupoval jinak, než doposud.“
„Wille, to přece nejde … Taky, jak bych pak vypadal před vostatníma? Dyť bych jim byl
pro smích, kdybych najednou začal říkat něco jinýho.“
„Pokud mi to slovo dát nemůžeš …“
„To teda nemůžu,“ vyhrkne předák podrážděně.
„Pokud mi to slovo dát nemůžeš, tak pak očekávám, že probereme, jak předáš svůj post
Virgilovi a kdy odsud odejdeš.“
„No jasně! Vo tohle ti de, vod začátku,“ objevuje se značná zloba ve tváři vyhazovaného
zaměstnance, „Jako dycky to balíš do těch svejch krásnech keců. To seš celej ty. Neumíš to říct na
rovinu. Nechci tě tady, táhni. Snažíš se to přehrát na mě, abych jako dal výpověď.“
„Tobiáši, je možné, abychom i nadále hovořili v klidu?“
„Hovořili v klidu?“ nadskočí dvacet čísel nad židli Fulton, „Víš ty, kolik let já věnoval
tomuhle ranči? Co sem se nadřel, aby na tom byl tak dobře, jako je? A co je mi vodměnou?
Klackovitý chování fracka, nevychovanýho, proradnýho a schopnýho čehokoli, aby prosadil svou.
Co mu nevadí, že se mu slušný lidi vyhejbaj, co má ruce vod krve!“
„Tobiáši, je mi jasné, že nedokážeš svou nenávist ke mně potlačit. Jen se divím, že jsi
dokázal takovou dobu pro takovou zrůdu pracovat, že jsi dokázal od takové zrůdy týden co týden
brát výplatu. Bude opravdu správné, když se naše cesty rozejdou. Ale jedno ti řeknu. I když mě
urážíš, a to dost hrubě, necítím k tobě žádnou zášť. Jen smutek, že jsi nepochopil, o co se snažím.
Mohl jsi mít zajištěnou budoucnost, pro sebe, pro svou rodinu. Takto bude tvá budoucnost nejspíš
velmi nejistá. I když nevím, pro koho budeš pracovat. Už kvůli tvé ženě a dětem bych ti přál, abys
našel práci u někoho jiného, než je tvůj tchán. Abys nepřepaloval nakonec značky kradeného
dobytka, ale byl nadále čestným mužem. To ti ze srdce přeji, Tobiáši, i přes to všechno, cos o mně
před chvíli řekl. Co o mně říkáš už několik let,“ opraví se Hanson a pohlédne zpříma do očí svého
odpůrce, v těch očích může číst nejen vztek, ale i velkou nenávist.
„Víš co, Wille? Běž do prdele. Tyhle kecy si nech pro ty, co ti je žerou. Jako třeba tady
Virgil. Co nemá žádnou čest, když pracuje pro vraha svýho táty,“ povstane předák, vrhne
pohrdavý pohled na svého zástupce a zamíří ke dveřím, u nich se otočí, „Vypadnu vodsud co
nejdřív to pude. Měl sem to udělat už dávno, měl sem pochopit, jaká seš svině. Jo, a eště něco.
Možná nepudu sám,“ dodá vítězoslavně.
„S tím počítám, Tobiáši,“ odpovídá William klidně, a dokonce s mírným úsměvem,
„Doufám, že s tebou odejdou všichni, kteří smýšlejí stejně jako ty,“ dodá.
„Tím si můžeš bejt jistej,“ houkne od pootevřených dveří již bývalý předák, pak jimi trhne
a vyjde na chodbu. Rozhostí se ticho.
„Wille, tohle není dobrý,“ přeruší ho po chvíli Moran.
„Navopak, Virgile, tohle je moc dobrý. Jednou provždy to máme vyřešený. Konečně je
tady tvůj čas, a konečně se toho zrádce zbavíme.“
79
„Wille, co když s ním půjdou pryč všichni? Co pak?“
„Tak za prvý, Virgile, vodejde jich jen pár. Ty lehce nahradíme, ale voni těžko nahraděj
příjmy, který měli tady. Ale dobře jim tak. Víš ty, co je všude lidí? Co potřebujou práci? Co za ní
budou vděčný? Ale nejspíš si vystačíme s tím, co máme. Virgile, zajdi za svým bráchou a přiveď
ho sem.“
„Sama? Wille, tys to jako myslel vážně?“
„Nikdy neříkám nic jen tak. No tak, Virgile, přiveď ho. Ale nic mu zatím neříkej.
Promluvím s ním a pak uvidíme,“ ukáže Hanson na dveře.
MÁTE TŘI MINUTY NA ROZHODNUTÍ
Sourozenci Moranové se objeví za chvíli, oba se posadí k rančerovi, a oba dostanou
pohárek s moc dobrou kořalkou. Což překvapí mladšího z nich, a začíná mít strach, že půjde o
rozhovor, který pro něj nebude dvakrát příjemný.
„Same, chci s tebou mluvit, vo jedný závažný věci,“ začne Hanson a utvrdí chlapce, že se
ve svém odhadu nemýlil.
„Ano, Wille. Týká se to školy? Málo se snažím?“ vyjeví, na co myslí.
„No, po pravdě, snažit by ses mohl víc. Podle pana učitele na to máš hlavu, ale chybí ti
chuť. Přitom vědět znamená hodně.“
„Já vím, Wille. Tak já se teda budu snažit víc,“ odpovídá hoch tak, jak si myslí, že
odpovědět má. Ale je patrné, že jeho předsevzetí moc pevné není.
„To bys měl. Ale vo tom s tebou mluvit nechci,“ překvapí mladšího z bratrů rančer, „Asi to
ještě nevíš, ale vod zejtřka je tvůj bratr předákem.“
„Cože? Virgil? A co Tobiáš?“
„Ten právě dal nebo dostal výpověď. Vlastně ani nevím. V každým případě končí, a tak
novým předákem bude Virgil.“
„Nebudou s tím problémy?“ znejistí chlapec.
„Nebudou. Ale mohly by bejt. Proto bude potřeba, aby měl tvůj brácha podporu. Same,
podle učitele bys měl hlavu na to, abys mohl jít studovat. Já bych tě na školu mohl poslat. Ale to ty
asi nechceš, že jo.“
„Wille, můžu mluvit upřímně?“
„To se ví. Proto seš přece tady, ne?“
„Wille, já vím, že to myslíš dobře. Ale já nejsem Jesse, já tohle nechci. Pokud si teda můžu
vybrat. Pokud mi to s Virgilem nařídíte, tak půjdu studovat, ale velkou radost z toho mít nebudu,“
tváří se mladší z Moranů jak boží umučení.
„Same, co bys teda radši dělal?“
„Co? To, co teď. Tady, na ranči, s Virgilem. Nebaví mě někde sedět a učit se. Bejt někde
zavřenej. Líbí se mi bejt venku, na koni. To by mě bavilo, kdybych si teda mohl vybrat.“
„Proč bys nemohl?“ usměje se rančer a spatří udivený výraz hocha, „Tak, Same, jak už sem
ti řekl, Virgil je teď novým předákem. Dostal právo, aby si vybral svýho zástupce. Já mu teda
jednoho doporučil, ale nevím, jestli s tím bude souhlasit. Možná bys mu s tím mohl pomoc, poradit
mu, aby si vybral správně. Nebo bys mi mohl pomoc ho přesvědčit, aby si vybral toho, koho mu
doporučuju.“
„Mám mu radit? Já? A Wille, koho mu vlastně doporučuješ?“
„Koho? Doporučil sem mu někoho, vo kom vím, že Virgila nikdy nepodrazí, a vo kom si
myslím, že nepodrazí ani mě. Napadá tě někdo, Same?“
80
„Napadá … Když vo tom přemejšlím, hodně lidí má rádo Tobiáše. Tak přemejšlím, kdo
z nich by tak byl nejlepší … Kdo by určitě Virgila nepodrazil … Ale úplně jistej si nejsem. Wille,
koho myslíš ty?“
„Uvažuju stejně jako ty, Same. Taky si nejsem úplně jistej těma zkušenějšíma honákama.
Možná Virgila nepodrazej, ale budou skutečně vždycky stát za ním? Podporovat ho? Co si
myslíš?“
„Tak to nevím, Wille.“
„Vidíš. A mě někdo napadnul, kdo by Virgila určitě nikdy nepodrazil, a kdo by dycky stál
pevně po jeho boku.“
„Ty je asi znáš líp, Wille. Tak kdo to je?“
„Ty, Same,“ řekne Hanson a hoch sedící proti němu vytřeští oči.
„Cože?“ vyrazí ze sebe.
„Ty přece bráchu nepodrazíš, ne? Navopak ho budeš dycky podporovat.“
„Wille, ty si děláš srandu? Copak bych já mohl … Dyť mi bude v květnu teprve patnáct.
Dyť je mi ještě pořád jen čtrnáct …“
„Když mně bylo čtrnáct, začal sem řídit celej ranč. Ty máš bejt jen zástupcem předáka. Tak
v čem je problém?“
„Ty to myslíš vážně?“
„Same, nikdy nemluvím do větru. Jasně, že to myslím vážně. Na to, kolik ti je, na to seru.
Seš chytrej, už dost urostlej, a určitě se s tím nějak vypořádáš. Na tebe se bude moct Virgil
spolehnout, a já snad taky. Nebo ne?“
„To jo … Ale Wille, copak by mě někdo poslouchal?“ tváří se hoch zděšeně.
„To se ví, že poslouchal. A víš proč? Protože ten, kdo by tebe nebo Virgila neposlouchal,
tak vodsaď poletí tak rychle, až se za ním bude prášit. Kdo bude chtít práci, a za ní slušný peníze,
tak bude poslouchat a makat. Kdo nebude, tak mi řeknete a já je vyrazím. Na hodinu,“ říká Hanson
rozhodným hlasem.
„Virgile, to jako vážně?“ ptá se mladší sourozenec toho staršího.
„Vobávám se, že jo,“ povzdechne si nový předák, „Wille, jen chci upozornit, že asi ještě
nikdy nikde nebyl tak mladej předák a jeho zástupce. Někdo by si mohl myslet, že ses zbláznil.“
„Ať si myslej, co chtěj, hlavně když to bude šlapat. A to bude, vo to se postaráme. My tři.
Ty, Virgile, domluvíš těm starším. No a Sam bude mít hlavně na starosti ty mladší. S Tobiášem
vypadne pár lidí, no a ty nahradíme těma klukama, co sou s tebou ve škole, Same. Budou víc
pracovat, stejně to mnohý bude víc bavit, než se učit. Jako tebe, Same. Takže nevidím žádnej
problém. A jestli bude mít někdo kecy? No tak ať. Na to serte.“
„Wille, tobě se to dobře říká. Jenže ty s těma chlapama nejseš každej den. Vod rána do
večera,“ zní hlas staršího z Moranů vyčítavě.
„Do prdele, pánové, co se cukáte?“ vrtí rančer nevěřícně hlavou, „Když vám vlastně dávám
na povel jeden z největších rančů v kraji? Když je jednomu z vás devatenáct a druhýmu čtrnáct?
No? Kdo jinej by vám dal takovou nabídku, co? Tak přestaňte mít v kalhotách, že to nezvládnete a
postavte se k tomu jako chlapi!“
„Wille, my si tý nabídky vážíme …,“ tváří se předák nešťastně.
„Tak už vo tom nežvaňte a začněte přemejlet vo tom, jak to zařídit, aby to šlapalo. Do
prdele, pánové, máme to tady skoro všechno pod palcem. Máme zajištěný skvělý zákazníky.
Máme velký stáda, přístup k vodě, pozemky. Vy máte mojí důvěru a mojí podporu. Tak toho
využijte. Každej bude vědět, že vás podpořím, že vás podržím. Takže kdo tady bude chtít dál
pracovat, tak to bude respektovat. No tak, už se přestaňte tvářit tak vyděšeně a napijte se, na svoje
povýšení,“ pozvedne svou sklenici s ochucenou vodou William, sourozenci pak s velkými rozpaky
uchopí ty své, naplněné whiskou, „Tak, na naše společný úspěchy,“ dodá strůjce převratu.
81
Během následné hodiny se Hansonovi podaří oba vyplašené mladíky přeci jen uklidnit,
když jim líčí své vize šťastné budoucnosti na prosperujícím ranči. Odcházejí tak o něco klidnější a
mírně podnapilí, neboť jim bylo dosti naléváno.
Druhý den ráno Hanson vstává ještě před rozbřeskem, a to samé Morrow a bratranci
Laffertyové. Ti pro jistotu, kdyby snad chtěl dělat Fulton problémy. A na ty to opravdu vypadá, jak
tato čtveřice zjistí, když již za rozbřesku vyjde na zápraží. Na dvoře totiž stojí tři skupinky honáků,
většinu z nich odvolaný předák stáhl od stád, nechal tam jen nezbytný počet na hlídání. Je jich
dohromady dvacet.
První skupinka je nejpočetnější, v ní je Tobiáš a deset mužů, dalších sedm postává kousek
stranou. Třetí skupinu tvoří pouze dva mladíci, a těmi jsou bratři Moranové. Netváří se právě
šťastně, když vidí popsané rozložení sil.
„Copak? Nějakej sněm?“ zahlaholí Hanson, stojí na kraji verandy, za ním jeho tři
pistolníci, „No tak, chce snad někdo něco říct?“
„Wille, dost chlapům se nelíbí tvoje rozhodnutí,“ ozve se hlas Fultona, zní docela sebejistě.
„Nelíbí? Co se jim nelíbí? No dobře, tak jo,“ pokývá hlavou rančer, „Takže pánové,“
přejede pohledem nastoupené zaměstnance, „Tak aby bylo jasno. Včera sem dal tady Tobiášovi
jistou nabídku, ten jí vodmítnul, což je jeho plný právo. Proto už není vod dneška předákem a tady
končí. Novým předákem je támhle Virgil, a jeho novým zástupcem je jeho bratr Sam.“
„Cože?“ zvolá Fulton, pak se dá do smíchu, „No to je dobrý,“ řehtá se dál, poněkud
křečovitě, „Takže teď tady budou velet děti? No to je skvělý,“ dobře se baví, a s ním i pár dalších,
většina honáků se však tváří nejistě, vyplašeně, skoro až zděšeně.
„Tak, pánové, sem moc rád, že máte dobrou náladu,“ usmívá se i William, „Tak abych to
zjednodušil. Předpokládám, že ti, co stojej u Tobiáše, tak dou s ním. Vy další,“ otočí se k méně
početné skupince, „vy se musíte rozhodnout, kam patříte. Kdo chce pracovat dál na mojim ranči,
tak se přesune k Virgilovi. Kdo dneska končí, tak půjde k Tobiášovi a těm dalším, co už práci tady
nemaj.“
„To chceš jako vyhodit všechny? A kdo se ti jako bude starat vo stáda, co?“ tváří se Fulton
stále dost sebejistě.
„To už tebe zajímat nemusí,“ zpraží ho Hanson, „Tak, pánové. Všichni, co ste tady, máte
přesně tři minuty na to, abyste se rozhodli. Kdo půjde támhle k Virgilovi a Samovi, ten má dál
práci. Ten, kdo půjde k Tobiášovi, nebo tam zůstane, tak už práci nemá a nejpozději do poledne se
sbalí a vopustí moje pozemky. Dostanete to, co vám dlužím a můžete jít. Víc se nemá cenu bavit.
To je moje rozhodnutí a na tom se už nic nezmění.“
„Ty namyšlenej spratku!“ křikne Fulton zlostně.
„Řekl bych, že zbejvá ještě dvě a půl minuty,“ podívá se William na hodinky, „Kdo do tý
doby nebude stát vedle Virgila, tak končí. Pozdější rozhodnutí neberu. Každej, kdo si není jistej, že
chce pro mě pracovat, tak půjde,“ dodá, udělá dva kroky stranou, posadí se na židli a stále
demonstrativně zírá na ciferník.
Rozhostí se ticho, pak naopak nastane šum. Během následné minuty se skupinka o sedmi
mužích přesune k sourozencům Moranovým, po další půl minutě k nim přibudou dva další, co stáli
původně vedle Fultona. Když se čas nachýlí, zůstává ve skupině bývalého předáka jen pět mužů.
„Tak je to jasný,“ povstane rančer, „Pánové, vám gratuluju, máte dál práci,“ obrátí se na
nyní již velkou skupinu svých zaměstnanců, „Vám, pánové,“ otočí se na ty právě propuštěné, „vám
děkuju za práci, kterou ste tu udělali a přeju vám hodně úspěchů, u jinýho zaměstnavatele. Běžte se
sbalit, do hodiny dostanete prachy, co vám náleží. Virgile,“ podívá se na nového předáka,
„vobjedeš stáda a těm, co tam zůstali, dáš stejnou možnost. Dáš jim ty tři minuty, kdy se
rozhodnou. Ani vo chlup víc. Ty, co práci nechtěj, tak pošli sem, dostanou prachy a můžou jít. Hej,
ty, kam deš?“ zastaví pohyb jednoho z mužů, co byl u propuštěných a nyní míří k pracujícím.
„Rozmyslel sem si to,“ odpovídá honák.
82
„Pozdě. Čas vypršel. Práce už tady není,“ řekne Hanson rozhodně a ukáže rukou zpátky
k Fultonově partě, „Virgile, máš to na povel. Rozděl chlapy ke stádům. Same, ty vyber kluky, co
na to maj a co budou pomáhat. Půjdou tam, kde bude potřeba. Panu učiteli to vysvětli. Takže to je
všechno, myslím, že sme tady skončili,“ otočí se o sto osmdesát stupňů a vejde do domu.
Jak zpráskaní psi stojí šestice mužů, a minimálně dva se dívají vyčítavě na bývalého
předáka, který je uvrtal do průseru. Ten sám vypadá jak zmoklá slepice, nečekal tak razantní
postup svého bývalého šéfa a ani tak snadné podvolení se většiny zaměstnanců. Je mu jasné, že
prohrál a končí, už není cesty zpět. Navíc teď každý tady ví, jak snadno může přijít o práci.
„Tak to byla teda síla,“ hvízdne si starší z bratranců, když usedne v jídelně, „Ty se s nima
teda vopravdu nesereš,“ podívá se obdivně na svého šéfa.
„Nolane, ještě ho poňoukej,“ zamračí se Morrow, „Jako by toho i tak nebylo dost.“
„Co je, Ede? Dobře s nima zatočil,“ cítí potřebu se zastat svého příbuzného mladší
z Laffertyových.
„Jo, zase vo pár víc, co ho nenáviděj.“
„Ale Ede, co měl dělat?“ ptá se Nolan, „To jim jako měl ustupovat? Náhodou to bylo moc
dobrý. Máte tři minuty. Ty, ty už si to prošvihnul, tak táhni.“
„Wille, je ti doufám jasný, že i mezi těma, co šli k Virgilovi, že i mezi nima je dost těch, co
s tebou nesouhlasej?“ podívá se Morrow na svého chráněnce.
„Jasně, Ede, možná skoro všichni. Ale jaks viděl, tak šli na správnou stranu. Vod teď si
každej rozmyslí si vyskakovat. Bude vědět, že by letěl. Tak budou držet hubu. Jo, nesouhlasej se
mnou, možná mě nenáviděj, ale budou poslouchat Virgila a budou držet hubu.“
„Jen aby.“
„Tím sem si jistej. Jo, mám pár dalších nesmiřitelnejch
nepřátel, ale ty sem měl už předtím. Akorát, že teď se budou pakovat.
Ede, já se s nima vážně srát nebudu. Buď chtěj práci, nebo ji nechtěj.
Pak ať táhnou, vodkud přišli. Lidí je jako sraček, tak prostě přijdou
jiný. Nezatížený tím, co tady bylo dřív,“ hovoří Hanson sebejistě,
„Pánové, jak se zdá, tak na nás zanevřela i kuchyně. Tak to půjdu
napravit. Až se nasnídáme, tak vyrazíme k těm dolům. Budeme sebou
muset pohnout, abysme to všechno dneska vobjeli.“
„Wille, nechceš to nechat na zejtra? Až budou všichni tamty
pryč? Horác se přece nezblázní, když přijedeme vo den pozdějš,“ ptá
se osobní strážce, ve tváři vážný výraz.
„Nesmysl. Nebudu se podřizovat tý chátře,“ zavrtí hlavou
rančer a jde sehnat Jeremiáše, aby si u něj zajistil snídani.
Sára Toddová
Podle všeho už jeho tchýně paní Toddová ví o všem, o tom,
že jejího manžela odstřihl od peněz, že vyrazil milovaného a ctěného
matka
Fultona, a nejspíš jí neuniklo, jak před chvílí vyhodil dalších pět
honáků. I proto je její pohled hodně nevraživý. On ji spatří naštěstí jen mezi dveřmi, pak jde ona
požadované jídlo připravit.
„Pánové, možná byste se měli pomodlit, a možná taky požádat vo rozhřešení,“ prohodí
William, když se vrátí do jídelny.
„To jako proč?“ ptá se Nolan.
„To jako proto, že to bude možná naše poslední snídaně. Jak sem jen na mžik zahlídnul
tchýni, a ten její pohled, tak nám právě teď možná do toho žrádla sype jed. Nejspíš koňskou dávku,
abysme ani náhodou neunikli …“
„To jako vážně?“ zeptá se Allan.
„Do prdele, doufám, že ne,“ rozesměje se William, „No, netvařte se tak, vona je strašně
zbožná, jako můj tchán. Tohle by jí Bůh nevodpustil, i když sem zplozencem ďábla. Ale nikoho do
83
žrádla nenutím, můžeme si něco koupit u těch dolů, třeba u toho čínskýho předáka. Ten nám tam
třeba pro změnu do žrádla zamíchá to jejich opium. Na to ale nechcípneme, spíš se budeme cejtit
moc dobře. No a …,“ zmlkne, neboť se objeví Jeremiáš a Elizabeth s jídlem, a žertovat před nimi o
jejich rodičích nepovažuje za vhodné.
Všichni čtyři muži do sebe snídani naházejí a poté již míří ke stájím, aby si vyzvedli svoje
koně. Hanson mezitím dostane od Jeremiáše již včera objednanou výslužku na cestu, kluk se tváří
rozpačitě, asi si o svém švagrovi vyslechl ne právě lichotivé informace. Od svých rodičů.
„Tak to asi začalo,“ začne si asi po půl hodině cesty mnout břicho Nolan.
„Možná se spletla a votrávila tebe, místo mě. Mně je totiž dobře,“ rozesměje se William,
„Ale to není nic novýho. Jednou to místo mě schytal Jack, podruhý Bret a Jeff, no a teď to nejspíš
budeš ty,“ žertuje. Podle výrazu svého osobního strážce však pozná, že ten takovým vtípkům
nakloněný není, proto se svým břitkým humorem skončí.
Dorazí k dolu, který byl otevřený jako první. Kolem něho je již vybudovaná malá dřevěná
vesnička, byť většinu osazenstva tvoří muži, konkrétně horníci. Značná část z nich je čínské
národnosti. Zde také úřaduje šestačtyřicetiletý inženýr Robert Bennet, má tady svůj domek,
nachází se zde i šéf asijské kolonie, šedesátiletý pan Chan. Zatímco čínský předák zdejší místo
téměř nikdy neopouští, Bennet pendluje mezi doly, občas zajíždí do Tucsonu. Někdy vypadne i na
několik dní, to pak s pár spolupracovníky pátrá v horách po dalších nalezištích.
Těžební místo
Návštěvníci však mají štěstí, neboť dneska je přítomný. Spatří ho v rozhovoru
s padesátiletým Joachimem Hoffmanem, který má na starosti zásobování a dopravu. Již si na svou
novou roli zvykl a po čase musel uznat, že má vlastně méně starostí, než když pěstoval dobytek.
Navíc se mu jeho zaměstnavatel stará o syny, o jejich vzdělání.
Hanson se k důlnímu inženýrovi a hlavnímu zásobovači připojí, vyslechne si jejich referát
o činnosti, probírají některé dílčí problémy, co je trápí. Ale nejsou nijak zásadní, pořád je co těžit a
doprava materiálu i odvoz cenné rudy je též zajištěný.
84
„Wille, jak to vypadá s těma dalšíma místama? Těma, co sou dál vodsud?“ zeptá se
nakonec Bennet, to již jsou s Williamem sami.
„Tak to se budeš muset zeptat Horáce,“ pokrčí rameny tázaný, „Ne, je to na dobrý cestě. Některý
už máme, vo dalších se jedná.“
„Kdy to tam budete chtít spustit?“
„Bobe, tak to je jiná. Dokud tady je co těžit, tak … Už
máme dva doly, ne? Ty dobře vynášej, takže … Teď chystáme
votevření třetího … Bobe, já ti rozumím, ale musíme taky myslet
na vstupní náklady. Bavili sme se vo tom s Horácem, nedávno. Ten
taky spíš preferuje počkat, a až to tady dojde, tak ten cirkus
přesunout dál.“
„Cirkus …,“ zatváří se inženýr dotčeně.
„Bobe, to se jen tak říká,“ chlácholí mladík svého postaršího
zaměstnance, „Máš to tady pod palcem, šlape ti to tady jak
hodinky. My teď máme svoje zájmy i v tom Tombstone, což si nám
nakonec sám doporučil, do toho investovat, ne? Teď tam chceme
vystavit hotel, taky hernu a bordel, to spolkne další prachy. Navíc
to Mexiko … jo, pozdravuje tě Ray.“
„Ray … Jak se mu vlastně daří?“
„Jenom kvete. Jo, vede si tam dobře, to bylo skvělý
doporučení, vod tebe, ho teda využít. Jednali sme tam
s hlavounama, nejspíš nám povolej rozšíření tý těžby. Takže další
závazky.“
Robert Bennet
„Ale taky další výdělky, ne?“
„To jo,“ přikývne mladík, v duchu se však mračí, teď si začíná uvědomovat, že těch pět
procent je zatraceně málo. Snad ale vyjde ta druhá věc, a tam by už měl mít zisk vyšší. Jak alespoň
doufá.
Ještě chvíli kecá s inženýrem, přičemž ho sem tam neopomene pochválit, což jeho
zaměstnance evidentně těší. Pak jeho kroky zamíří k domku, který říká pane čínskému předákovi.
Cestou ho však zastaví Morrow, vedle něhož stojí osmadvacetiletý Jack Pulman, co byl kdysi
postřelen do levého ramene otcem Virgila a od té doby má hůře pohyblivou levou ruku. Naštěstí je
pravák a má pověst pistolníka, což mu dodává na respektu. Je velitelem ostrahy všech dolů, on sám
sídlí tady, na dalších místech má své zástupce, co dohlížejí na pořádek.
„Wille, mám dvě věci,“ mračí se teď, „Ani jedna není dobrá.“
„No, co se teda děje?“ ptá se Hanson.
„Tak to první, to možná není tak důležitý. Mám ale
dojem, že nám sem někdo ze sousedství dodává chlast, a asi taky
maso. Pro ty horníky. My je teda zásobujeme, a strháváme jim
to ze mzdy, podle dohody. Jenže některý vo tom začínaj
pochybovat, jako že by se zajistili sami. Vod těch pokoutních
prodejců, nejspíš.“
„Jede v tom ten Číňan?“
„Ne, ten ne. Tohle sou lidi vodjinud. Řekl bych, že vod
těch Lawettů.“
„To sem si myslel. Jacku, nejde je nějak vyčenichat a dát
jim do držky? Aby sem už nelezli? Nebo si to sem ty horníci
tahaj sami?“
Jack Pulmann
„Nejspíš vobojí, Wille.“
„Pokud vlezou na moje pozemky, Jacku, tak vem pár
chlapů a srovnejte je.“
85
„Wille, to není dobrej nápad,“ ozve se Morrow, „Prosím, upozornit je, ale proč hned
nakládačka? Teď, když si vyhodil toho předáka, co k nim patří, budou ještě víc nasraný. Sám Jack
přece říkal, že je to menší problém. Nakonec je přece jedno, kde ty horníci seženou proviant, ne?“
„Ne úplně, Ede. My jim to dáváme za určitý ceny, a ty sráči vod vedle určitě za nižší, když
to propašovali z toho Mexika, nejspíš. Za pět prstů. Dobrá, když to seženou někde mimo moje
pozemky, tak s tím asi nic neudělám. Ale pokud budou mít tu drzost vlízt až sem, tak si zasloužej
dostat do držky.“
„Možná, Wille, ale přesto bych volil spíš domluvu. Pokud by i pak sem lezli, tak se
poradíme, jak jim to vysvětlit,“ nabádá osobní strážce ke zdrženlivosti.
„No tak dobře. Jacku, kdybys někoho takovýho načapal, tak ho upozorni, že tady není
vítanej a další jeho nezvaná návštěva bude na jeho riziko. Pokud pochopěj, tak dobrý, pokud ne,
máš moje svolení jim to vysvětlit důraznějš. Ručně.“
„Taky nemám zájem, aby tu byl bordel,“ konstatuje Pulmann, jeho slova jsou určena spíše
Morrowovi, který má de facto bezpečnost všech aktivit Horáce a Williama na starosti.
„Co bylo to druhý?“ zeptá se raději rančer, jeho hlas zní otráveně, není spokojený se
zdrženlivostí Eda, ale nechce se s ním dostat do sporu. Váží si ho a navíc mu ten kryje záda, a
dobře, jak již vícekrát prokázal. Dvakrát klíčovým způsobem. Bez něj už mohl být pod drnem.
„To se tejká těch šikmovokáčů,“ zase už se mračí místní strážce pořádku.
„Copak, pan Chan nám zvlčil?“
„Zvlčil …,“ chmuří se dál Pulmann, „Je pořád stejnej. Teda směrem ke mně. Ale dovnitř …
k těm svejm. Před pár dnama sme tady našli ráno jednoho z nich tuhýho. Prej přebral a v noci
spadnul, ze stráně. To teda tvrdí voni. Ale nejsem blbec, abych nepoznal, že ho umlátili. Dostal
hroznou nakládačku, byl úplně na sračku.“
„Myslíš si, že ho nechal ten jejich předák zabít?“
„Sem si tím jistej, Wille. Byl to ještě kluk, mohlo mu bejt možná tak dvacet. Ačkoli nevím,
třeba mu bylo i třicet, zdaj se mi stejný, a taky neumím vodhadnout jejich věk … Tenhle mi ale
přišel dost mladej. Ale to je jedno. Myslím si, že se mu nelíbilo, že je bere na hůl. Ten Chan a ta
klika, co to pomocí ní řídí. Zdálo se mi, že byl něco jako mluvčí, těch nespokojenejch. Ale to
hádám, tý jejich hatmatilce nerozumím. A pak najednou přebere a je dotlučenej jako zákon káže.
Prej spadnul. To by musel sletět z vrcholku pořádně vysoký hory, aby byl takhle na sračku.“
„Co s tím chceš dělat?“
„Co? Sepsal sem s Bobem hlášení vo úrazu. Pak si ho zahrabali.“
„Takže je vlastně všechno v pořádku,“ konstatuje suše Hanson.
„V pořádku?“ očividně nesouhlasí velitel ostrahy, „Nelíbí se mi, když se v mojim rajónu
vraždí. A tohle vražda byla, to ti zaručuju.“
„Jacku, voni maj svoje pravidla. Podle mýho jeho smrt nikoho zajímat nebude. Prostě úraz.
Nikdo to nebude zpochybňovat, z nich určitě ne. Nebo snad jo?“
„Ne, to ne. I když tomu určitě taky nevěřej, tak nechtěj mít podobnej úraz.“
„No tak vidíš.“
„Wille, i tak se mi to nelíbí. Jo, držej se stranou. Jo, když je nějakej spor s našincem, tak
dou za mnou, a já to urovnám. Ale tobě nevadí, když se ti tu začnou mezi sebou vraždit?“
„Jacku, pracujou dobře? Sou výkonný? Sou. Ten Chan si je drží zkrátka. Maj svoje
pravidla, a když nehrozí nic vod šerifa …“
„Ten mrtvej určitě nikoho z našinců zajímat nebude.“
„Taky si myslím. Takže co maj mezi sebou, tak to je jejich věc. Teda pokud se nevybijou.
Ale snad by pak dotáhnul nový, prej je jich tam za mořem jako sraček.“
„No jak myslíš, Wille,“ pokrčí rameny Pulmann, „Já jen, abys vo tom věděl.“
„Je dobře, žes mi to řekl. Du teď zrovna za ním, tak mu zkusím naznačit, že by to mohl
řešit nějakou mírnější domluvou. Aby nebyly zbytečný kecy, kdyby se nám tu začaly hromadit
86
jejich mrtvoly,“ ušklíbne se Hanson, čímž dává najevo, jak pramálo mu záleží na životě jeho
čínských zaměstnanců.
„V tomhle souhlasím s Willem,“ podpoří názor šéfa Morrow, „Dycky sou ty šikmovoký
taková uzavřená skupina, všude, kde sem na ně narazil. Jacku, pokud makaj a nedělaj problémy,
směrem k našim, tak se do nich neser. Co maj mezi sebou, tak ať si to vyřešej. Myslím, že ten úraz
všichni přijmou a nikdo to nebude chtít vyšetřit. Prostě smrťák, to se vobčas stává,“ dodá.
Čínští zaměstnanci
Pulmann jen pokrčí rameny, proto William pokračuje v cestě směrem k domku čínského
předáka. Ten ho přijme velmi pokorně, hned mu nechá připravit pohoštění, pak své dvě konkubíny
i se svým osobním sluhou vyžene, aby mohli nerušeně hovořit.
Po asi pětiminutové zdvořilostní komunikaci se začnou bavit
o obchodech, ty jim běží k oboustranné spokojenosti. Vzájemná
vstřícnost však dostane ránu, když začne Číňan mluvit o navýšení
výplat. Nechce moc, ale amerického mladíka hněte, že chce vůbec
něco.
„Máme přece dohody, ne?“ tváří se teď nevraživě, trochu
přehrává.
„Ty jiný mít mnohem víc,“ oponuje předák.
„Ty jiný mají se mnou jinou dohodu. Taky dostávají peníze
přímo,“ upozorní Hanson.
„Moji pracovat moc dobře. Zasloužit si víc peněz.“
„Ano, pracují dobře. Pane Chane, možná byste jim mohl dát
víc vy. Možná si moc strháváte, pro sebe,“ kontruje zaměstnavatel.
„Já jen málo. Moc málo,“ hořekuje Číňan, „Co udělat, když
vy jim přidat dolar?“
„Já mít taky málo. Velké náklady, na tu těžbu. Dopravu.“
87
Pan Chan
V podobném duchu se chvíli handrkují, pak William slíbí, že vše projedná se svým
společníkem.
„Pane Chane, ta vaše žádost souvisí s tím dělníkem, co před pár dny zemřel?“
„Souviset? On moc kouřit a pít, pak pád,“ je teď tvář předáka kamenná.
„Slyšel jsem, pane Chane. Ale také jsem slyšel, že mu možná někdo pomohl. On možná
nebýt spokojený s tím, kolik vy mu dávat. Tak se zlobit. Pak se zlobit vy a on pak mrtvý. To jsem
slyšel.“
„Ne pravda. Pomluva. Zlá pomluva. On přebrat a hop dolů. Špatný pád, pro něj.“
„Opravdu špatný pád. Pane Chane, je vaší věcí, jak si to mezi sebou řešíte. Ale tady platí
naše zákony. My budeme taky tvrdit, že to byl úraz. Ten špatný pád. Ale prosím, nebylo by dobré,
kdyby bylo moc takových pádů. Moc přebrat a pak moc pád. Moc mrtvých. Rozumíte mi, pane
Chane?“
„Já rozumět. Škoda dělník. Ale on přebrat a pád. Ostatní to vidět a dát si pozor. Aby také
nebyl špatný pád.“
„To chápu, pane Chane. Určitě si dají pozor,“ usměje se lehce William, „Vy ale snad
chápat mě, že já nechtít, aby tady chodit šerif. Kdyby bylo víc špatný pád.“
„Oni už dát pozor. Nebude další špatný pád,“ říká Číňan rozhodně.
„Tak dobře, pane Chane. Byl to špatný pád. Pane Chane, já probrat ty peníze se svým
společníkem a pak uvidět, co s tím. Pane Chane, dokážete zajistit prodej více toho opia?“
„Více opia? Od vás?“
„Ano, mohlo by ho být více. Pro vás. Pokud ho dokážete prodat. Víc opia, pro vás.“
„Já chápat. Ale být problém. Někdo se zlobit. Kde to opium vzít. Já muset být opatrný. Aby
nebyl další špatný pád,“ říká Číňan vážným hlasem, a mladík mu naprosto rozumí. Nejspíše sem
někdo další pašuje opium z Číny a nelíbí se mu konkurence. Zároveň předchozí větu bere jako
potvrzení domněnky, že nespokojený dělník byl zavražděný, jako výstraha ostatním.
„Já vás chápat. Já moct dodat víc, pro vás, kdyby vy chtít. Už brzo. Ale pokud vy nechtít, já
zajistit jiný zákazníky,“ pokrčí rameny Hanson.
„Já zvážit. Vaše nabídka. Jako vy zvážit, více peněz za dělníka.“
„Dobře, pane Chane, oba to zvážíme,“ pokývá hlavou Hanson, „Pane Chane, jak to vypadá
u vás doma? Myslím v Číně? Máte nějaké nové zprávy?“ změní téma.
Následně dobrou půl hodinku vypráví starý muž o své vlasti, a americký mladík ho pozorně
poslouchá. Pořád má zájem poznávat něco nového, a ten stařík toho nejspíš ví hodně a jeho
informace jsou velmi zajímavé. Pokud tedy nekecá. Ale asi ne, proč by to dělal.
Hanson se svým doprovodem navštíví ještě druhý důl, pak se vracejí zpátky. Dorazí však
až za soumraku. Na ranči panuje zdánlivý klid, nejspíše žádná revoluce neproběhla a majitele tak
nečekají naježené hlavně pušek rebelů.
„Wille, je pravda, žes sesadil tátu a žes vyhodil Tobiáše?“ přivítá ho jeho vlastní žena, její
pohled je vyčítavý.
„Ne, Sáro, vono to je všechno jinak,“ zavrtí hlavou manžel a podá svou verzi událostí. Kdy
naplnil slib Bretovi a jejímu otci jen ulehčil, ten je ale dál správcem. Řekne jí o tom, jak mu předák
odmítl dát ruku na to, že proti němu nebude intrikovat. Jak se zdá, tak jeho slova padají na úrodnou
půdu, neboť výraz těhotné ženy se mění směrem ke spokojenosti.
„Máš pravdu, ten Tobiáš byl zrádce,“ řekne ona nakonec, „Je dobře, že už je pryč.“
„Taky si myslím,“ přikývne on, „Nebyly nějaký problémy? Myslím přitom, když
vodjížděli?“
„Nevím, asi ne. Nic sem neslyšela. Jen si snad vzali peníze, za ty dny, co vodpracovali a
neměli ještě zaplacený. Pak vodjeli. Co teda vím.“
„Po večeři si promluvím s Virgilem, snad byl klid i u stád. Pokud se tedy nějak rozumně
vrátí,“ řekne on, pak zcela změní téma a ptá se na její stav, na jejich děti. Což jim vydrží až do
chvíle, kdy je Elizabeth vyzve k přemístění do jídelny.
88
Během stolování se domluví na tom, že zítra se William bude věnovat rodině a odpočinku,
pozítří nastoupí cestu do Tucsonu. Vrátit by se měl až za čtrnáct dní, což vyvolá smutek ve tváři
jeho manželky. Je jí však jasné, že jakýkoli její výraz na rozhodnutí jejího muže nic nezmění. Ten
se po večeři přemístí do své pracovny, kde má pohovor s novým účetním a místním učitelem, a to
až do pozdních hodin, než dorazí bratři Moranové. Ač jsou hodně znavení, musí poslechnout a
vystřídat v kanceláři jinou dvojici zaměstnanců.
„Tak co? Jakej byl první den v novým postavení?“ přivítá je Hanson, ukáže na stolek,
nabídne doutník a whisky. Oni však dnes odmítnou, budou brzo vstávat, a tak si také vezmou jen
ochucenou vodu, „No tak, ještě ste mi nevodpověděli. To vaše zamrmlání za vodpověď
neuznávám.“
„Co chceš slyšet, Wille,“ rezonuje hlas staršího ze sourozenců opravdu značnou únavou,
„Snad jen, že všichni zůstávaj. Ty, co byli u stád.“
„To sem si myslel. Tobiáš tam určitě nechal ty, vo kterejch si myslel, že ho nepodpořej. Co
ty další? Žádný problémy?“
„Wille, voni maj jen strach, že je taky vyhodíš. Ale na některejch je vidět, že jim to moc
nevoní. Myslím já a Sam.“
„Však voni si zvyknou,“ říká rozhodně rančer, „Koukám, že ste dost hotový. Tak já vás už
nebudu trápit, děte se najíst a lehnout,“ dodá velkodušně.
„Wille, bavili sme se tady se Samem. Jestli by přece jen nebylo lepší mým zástupcem
udělat někoho z těch starších. Sam mi bude pomáhat, to jo, ale jestli by nebylo lepší …“
„Virgile, ty seš teď předák a máš teda svoje pravomoce. Pokud si myslíš, že někomu z nich
můžeš věřit, a že to tak bude lepší, tak si ho udělej zástupcem. Ale já bych na tvým místě
preferoval svou krev. I vzhledem k budoucnosti by to tak bylo lepší.“
„Vzhledem k budoucnosti?“
„Jo. Podívejte, pánové, podle mýho já budu mít čím dál tím míň času se tady vo to starat.
Takže si myslím, že byste to časem měli převzít vy. Tím myslím vás dva a toho Breta, co sem ho
udělal včera účetním. Úplně se postarat vo tenhle ranč. Možná to bude teď chvíli skřípat, některý
budou mít blbý poznámky, například tady na Sama, ale časem si zvyknou. Vy získáte mezitím
respekt, zkušenosti. Ale jak říkám, udělej to tak, jak myslíš.“
„Wille, já si nejsem jistej, jestli spíš bráchovi neškodím, než pomáhám,“ ozve se mladší
z Moranů, „Voni sou nasraný, a ještě víc, že sem tak mladej a tys mě udělal tím zástupcem. Moc si
toho vážím, že mi věříš, ale …“
„Same, poslal bych tě studovat, kdybys chtěl. Ale ty si sám říkal, že chceš dělat tohle. To je
taky vlastně škola, dost tvrdá, někdo jí říká škola života. Promluvím s Harrym, aby se u tebe
zaměřil na to, co budeš potřebovat. K vedení ranče. Spolu s Virgilem.“
„To jako budu ještě chodit do tý školy?“
„Jo, pochopitelně míň. Taky se Harry zaměří na trochu jiný věci. Já tobě i tvýmu bráchovi
můžu slíbit svou podporu. Ale pokud se na to necejtíš, nutit tě nebudu. Ale uvědom si jedno,
Same, někdy nastane příležitost, a když jí nechytneš za pačesy, tak už podobná druhá přijít nemusí.
Třeba se ten jinej zástupce vosvědčí a to místo zůstane vobsazený.“
„Ty si myslíš, že to zvládnu?“ podívá se pátravě chlapec.
„Same, kdybych si to nemyslel, tak bych to nenavrhoval. Víte co, pánové? Dám vám tenhle
návrh. Pozejtří vodjíždím, asi tak na čtrnáct dní. Až se vrátím, tak to probereme. Do tý doby to
zůstane tak, jak to je teď. Pokud zjistíte, že bude lepší nějaká změna, no tak ji uděláme. Pokud ne,
tak budete takhle ve dvou pokračovat. Same, taky ti dám pochopitelně víc peněz, a i Virgilovi. To
taky není k zahození, ne?“
„To určitě ne, Wille,“ odpovídá starší z bratří, „Já jen, jestli takhle ve dvou to všechno
zvládneme. Mnozí nás moc nemusej, navíc nás považujou za …,“ nedokončí, jen mávne rukou.
„Já vím, kvůli tý minulosti,“ pokývá hlavou Hanson, „Pánové, položte si jen jednu votázku.
Jako to dělám já. Stojej ty, co vám něco vyčítaj, stojej vám ty za to, abyste se jima zabejvali? No?
89
Dyť sou to jen závistiví ubožáci. Proto sou tam, kde sou. Tenhle ranč bude ještě větší, a jeho
význam bude stoupat. Moje vize znáte, co tu chci udělat. Za pár let budete velmi váženejma
mužema, to vám můžu slíbit. Pokud teda vytrváte v tom, co děláte. Tak hoďte ty závistivce za
hlavu, dyť sou to jen vaši podřízený. Když budou dělat problémy, tak je prostě vyhodíme a
vezmeme jiný.“
„Wille, není to tak jednoduchý …“
„Jistěže není, Virgile. Když zastáváš nějakej post, máš taky zodpovědnost a víc starostí.
Ale taky máš jiný postavení. Dycky je něco za něco. Kluci,“ podívá se Hanson shovívavě, „děte se
najíst a běžte si lehnout. Vrátíme se k tomu za těch čtrnáct dní. Budete moudřejší, pak to
probereme. Vážně nechcete panáka? Aby se vám líp spalo?“
„Díky, Wille, radši ne,“ zvedne se starší z bratří, ten mladší ho kopíruje, oba pak jen
s lehkým kývnutím hlavy na pozdrav odcházejí.
90
TŘETÍ KAPITOLA
KRYSA
„Tak se posaď,“ ukáže Greenwood na židli, na které záhy spočine pozadí jeho mladšího
společníka, „Wille, co bylo tam na ranči?“ zeptá se.
„Co? Ed referoval?“ ušklíbne se Hanson.
„Jen něco málo. Vo tom, jaks tam zatočil s tím předákem a těma, co mu byli věrný.“
„Jo, už sou v prdeli. Měl sem to udělat už dávno, ale teď mi ten Tobiáš sám moc dobře
nahrál, tak sem toho jen využil,“ říká mladík lhostejným hlasem.
„Wille, prej to tam teď vedou téměř nezletilí kluci.“
„To je pravda. Pokud za zletilost považuješ jedenadvacet, tak jo. No jasně, tomu Samovi
bude patnáct až v květnu, ale ten stejně vo ničem teď rozhodovat nebude. Jen bude Virgilovi krejt
záda. Bude klid, Horáci, po tý lekci, co dostali,“ zní hlas rančera rozhodně.
„Wille, já tě chápu, sám seš dost mladej, tak si k sobě bereš vrstevníky. Ale nezapomínej,
ne každej z těch mladejch je jako ty. Ty máš jistej dar, kterej voni mít nemusej a nejspíš nemaj.“
„Rozumím, co chceš říct. Ale Virgil se vosvědčil, hodně vosvědčil, při těch jednáních
s těma sousedama. Ty navíc byli povolnější, než kdyby jednali se mnou.“
„V tom máš možná pravdu. Ale tomu Virgilovi prej pořád předhazujou, že je bezpáteřní,
když spolupracuje s někým, kdo zavinil smrt jeho otce. A vlastně i strýce. Wille, ty tomu Virgilovi
věříš? Nemůže se časem vobrátit proti tobě?“
„Horáci, proč by to dělal? Dyť má skvělý postavení a tím pádem i prachy, na to, kolik mu
je. Teď i ten Sam. No a nesmíš zapomenout, že toho prostředního z nich, toho Jesseho, toho
podporuju na studiích. Tak co by získali, kdyby šli proti mně?“
„Wille, já ti rozumím, co děláš. Dokonce tě v tom vobdivuju, jak si dokázal ty nesmiřitelný
nepřátele dostat na svojí stranu. Ale nezapomínej, že voni maj svoje hranice, a určitě níž, než máš
ty. Nemusej na to stačit. K tomu máš ještě novýho účetního, což je další kluk.“
„Tak Ed byl v tom referování vopravdu důkladnej,“ zasměje se William, ale docela
srdečně, nezdá se, že by se zlobil, „Tomu pomáhá ten učitel, co mi de na ruku. To bylo nutný,
Horáci. Nechci, aby ten můj pošahanej tchán viděl do účetnictví. I kvůli tomu, co domluvil Jim
s těma dodávkami pro vojáky a pro tu rezervaci. Ale i kvůli jinejm věcem, co časem budou.“
„Těm dvěma taky věříš, předpokládám.“
„Jo, ten Harry, ten učitel, tak ten je chytrej, časem ho nejspíš využiju jinak a za něj seženu
náhradu. No a ten Bret, tak ten je mi taky hodně vděčnej, i s celou rodinou. Jo, Horáci, snažím se
jednat takticky, teda si je zavázat, aby měli důvod mě nepodrazit.“
„To chápu … Dobře, Wille, dostals volnou ruku, na tom ranči, tak je to na tobě, jak tam
rozhoduješ.“
„Zatím to klape, ne?“
„Zatím jo. To uznávám. Já jen, aby ses nepřepočítal. S těma mladejma. Abys je nepřecenil.
Ale snad si je vohlídáš. Wille, máš zájem něco vědět vo tom, jak se to tady vyvíjí s tím
Gayettym?“
„No jasně, Horáci. I když tohle je zase zcela v tvojí kompetenci, ne? Ale zájem
pochopitelně mám, minimálně, abych byl ve vobraze.“
„Večer mám schůzku s tím jeho účetním. Začíná mě srát, teda ten Ben, ne ten jeho účetní.
Začíná vo nás šířit různý klepy, po městě. Snaží se snižovat ceny. Právě proto chci mluvit s tím
jeho účetním, pochopitelně tajně, abych věděl, jak na tom je. Jestli si to může dovolit, ten
konkurenční boj, nebo jestli už mele z posledního a hraje vabank.“
91
„Myslím si, že to druhý. Ale je dobře, že tam máme svoje zvědy. Co se tejká těch pomluv,
taky mi to sere. Podobně se chovaj ty Lawettovi, a teď to nejspíš bude ještě horší, když se k nim
přidá i Tobiáš, ten zhrzenej předák. Co už předákem není.“
„Wille, hlavně zachovej zdrženlivost. Ten pokyn Jackovi, aby začal s násilím, ten není moc
moudrej.“
„Vidím, že víš všechno.“
„Nediv se Edovi. Má strach, že bys mohl rozpoutat
votevřenou válku. Ty nic nevíš vo tom, jak to pak vypadá, když se
třeba dvě větší rodiny nebo usedlosti do sebe pustí. To nemusí
zdaleka skončit u dvou mrtvejch, jako ta tvoje věc s tou vodou.“
„Já vím, Horáci. Sem Edovi i tobě vděčnej, za vaše rady. Za
to, že mě krotíte. No vážně, neříkám to jen tak, nebo proto, že to
chceš slyšet. Sem prostě radikálnější, asi proto, že sem mladej a taky
sem takovou válku nezažil.“
„Tak ji zažít nechtěj,“ řekne důrazně Greenwood, „Wille,
necháme toho a podíváme se na to Tombstone, kam pozejtří
vyrážíme. Zejtra se sejdeme znovu s tím architektem, vyřídíme, co
potřebujeme a pak se přesuneme do toho novýho hornickýho města.
Jim tam už je, a dostal úkoly něco předjednat. Mám tam jistý želízka
ve vohni.“
V diskusi o jejich aktivitách v Tombstone, velmi rychle
rostoucím městečku, pokračují i u večeře, tam je s nimi už i Morrow.
Gene Townes
Po ní se jejich kroky rozejdou, William se odebere do svého domu,
kam za ním na návštěvu přijde jeho švagr Jeff, Horác si jde zahrát karty s několika přáteli. Oba
společníci se sejdou až kolem jedenácté hodiny večerní, a to v domě staršího z nich. Tam se za
nimi vplíží pětačtyřicetiletý Gene Townes, účetní od jejich konkurenta, dvaapadesátiletého
Benjamina Gayettyho. Host se snaží, aby nebyl nikým poznán, a doufá, že jeho námluvy
s úspěšnějšími podnikateli zůstanou jeho zaměstnavateli utajené.
„Pánové, doufám, že mohu věřit ve vaši diskrétnost,“ tváří se velmi nejistě, když se s ním
jeho hostitelé posadí u stolku, dostane whisky a doutník, vezme si jen to první.
„Byli bychom sami proti sobě, kdybychom to neučinili,“ odvětí Greenwood odměřeně, po
pravdě mu ten zrádce není nijak sympatický, ale potřebuje ho, jako svého špicla u svého
významného konkurenta. Co cílí na podobnou klientelu jako oni.
„Já vám pochopitelně věřím, pánové,“ řekne rychle Gene, „Taky věřím ve vaši velkou
budoucnost. Sleduji, jak moc jste úspěšní, ve všem, co děláte,“ maže hostitelům med kolem huby.
„Pane Townesi, co si vy sám od naší spolupráce slibujete?“ zeptá se starší ze společníků,
jsou domluveni, že bude mluvit výhradně on, William zůstane jen jako pozorovatel.
„Pane Greenwoode, mám zájem o budoucí zajištění. Bohužel u mého současného
zaměstnavatele ho nevidím. Tedy bohužel pro něj a pro mě, a bohudík pro vás, jistě.“
„Bohudík pro nás? Myslíte si, že máme zájem na pádu vašeho zaměstnavatele?“
„Pane Greenwoode, čím míň bude takových jako on, tím lépe pro vás, ne?“ usměje se
nervózně účetní.
„Budiž, v tom máte asi pravdu. Jak si svou budoucnost představujete?“
„Pane Greenwoode, vy a váš společník jistě budete dále rozšiřovat své aktivity, a jistě
budete potřebovat spolehlivé zaměstnance. Já mám mnoho zkušeností, které bych vám mohl
v budoucnosti nabídnout.“
„Vaším úvahám rozumím,“ zachová kamennou tvář Horác, jistě bude hodně zvažovat, zda
přijmout zaměstnance, který prokazuje takovou malou loajalitu k současnému zaměstnavateli, ale
to mu nyní vykládat nebude, „Je možné se v budoucnu dohodnout,“ řekne místo toho.
„Děkuji, pane Greenwoode. Možná to nebude ani tak dlouho trvat.“
92
„Z čeho tak soudíte?“
„Jsem přece účetní. Vím, jak si pan Gayetty v současnosti stojí. Přes jeho snahu toto před
veřejností skrývat. Jde ale jen o pozlátko, za ním jsou velké problémy.“
„Ani se mi nezdá. Naopak, snižujete přece ceny, ne?“
„Jde o pokus, jak se zachránit, ale výsledky …,“ usměje se trpce Townes, „Sám přece víte,
pane Greenwoode, že vám zákazníci neubývají, spíše naopak. Myslím tím ty, co mají určitou
úroveň, dostatek peněz. Mnozí chodí k vám hrát, ale i jíst, o službách dam nemluvě. Kdysi ti
nejvýznamnější mířili k nám, nyní je tomu naopak. Zůstalo již jen málo z nich. Není to jen o těch
cenách, pane Greenwoode.“
„Myslíte?“
„Ano. Ti movitější jdou tam, kam chodí jejich kolegové. Ten cenový rozdíl není tak veliký,
ale oni jsou schopní si i trochu připlatit, jen aby byli tam, kam míří ta nejlepší společnost. A pokud
chceme cílit na tu nejnižší klientelu … nevím, zda to bude stačit … Navíc pan Gayetty nechce
spadnout až na dno, aby nabízel služby těm nejchudším. Pro jsou ty ceny stále dost vysoké. Takže
ti movitější míří k vám, a ti chudší na to nemají. Proto máme stále klesající tržby a je již problém
vůbec zaplatit zaměstnance,“ vysvětluje Gene.
„Vy se svým šéfem mluvíte? Víte, co plánuje?“
„Ano, pane Greenwoode, ale jeho plánům moc nevěřím.“
„Jeho plánům? Co plánuje?“
„Snaží se poukázat na jisté problémy, které jste kdysi měli … nejspíš,“ tváří se nejistě
účetní, „Myslím tím vaši minulost, nebo ty věci před dvěma roky … na ranči pana Hansona. Ale to
mu moc nevychází, podle toho, kdo k vám chodí. Pak mluví o tom, že vás trumfne snížením cen.
Ale ani to nevychází. Podle mého mu naopak docházejí peníze, myslím tím jeho vlastní. Už nějaký
čas musí dodávat vlastní peníze, protože výnosy jsou menší než příjmy. Jak dlouho to ale chce
dělat, respektive na jak dlouho má ještě peníze, tak to nevím. Ale vzhledem k tomu, že výplaty
jsou nepravidelné a některým z nás i dluží …,“ pokrčí rameny účetní.
„Víte, jak na tom je?“
„Jeho soukromé peníze neprobíráme, pane Greenwoode. Ale jisté indicie mám,“ zatváří se
Gene potměšile, „Když jsem s ním nedávno probíral naši neutěšenou situaci, a dluhy vůči několika
zaměstnancům, tak prohodil, že má něco v rukávu. Kdyby bylo nejhůř, říkal.“
„Něco v rukávu?“
„Nevím, pane Greenwoode. Možná to jsou jen bláhové sny. Ale co vím, tak má bratra,
někde v Novém Mexiku, nebo Texasu, teď nevím přesně. Ten prý mu slíbil, že by mu přinejhorším
půjčil. Vlastně o tom mluvil podruhé, nedávno. Když nadhodil, že by ho mohl bratr podpořit, aby
nejen ustál ten propad zákazníků, ale aby vás porazil. V boji o ty zákazníky, co jste nám přetáhl.“
„Vida, pane Townesi, tohle je zajímavé,“ podívá se uznale Horác, „Víte něco bližšího o
tom jeho bratrovi?“
„Ne, bohužel nevím. Ale pane Greenwoode, pokud budete chtít, tak to zjistím. Ale nejsem
si jistý, jestli o něm nemluvil jen proto, aby mě uklidnil. Nebo sám sebe. Jestli si jen něco
nenamlouvá, jestli mi rozumíte.“
„To je možné. Ale kdyby ho chtěl jeho bratr podpořit penězi, tak by to bylo pro nás
významné vědět. Nemyslím si sice, že by nás mohl nakonec porazit, ale i tak.“
„Také si myslím, že vyhrát nemůže. On má jen ten jediný příjem, z toho domu. Vy k tomu
máte ty doly, ten ranč. Proto vydržíte delší čas, i kdybyste nějakou dobu tratili, kdybyste se pustili
do cenové války. Nebo pobídek pro ty movitější zákazníky.“
„Nemám v úmyslu být prodělečný.“
„To chápu, pane Greenwoode. Jen říkám, že vy případnou cenovou válku vydržíte. Nevím,
jak by chtěl pan Gayetty přitáhnout zpět zákazníky. Co by jim chtěl nabídnout. Ale kdyby získal
větší půjčku, od svého bratra, tak by mohl něco zkusit.“
93
„Máte pravdu, mohl by se o něco pokusit,“ přikývne hostitel, „Pane Townesi, velmi bych
ocenil, kdybyste se pokusil vypátrat, co je ten jeho bratr zač, jak si stojí a jak velkou půjčku mu
může případně poskytnout. Jistě najdete vhodný nenápadný způsob, jak něco zjistit.“
„Pokusím se, pane Greenwoode,“ slibuje účetní.
Dalších asi dvacet minut se Horác vyptává a Gene odpovídá, většina informací se týká
podniku Gayettyho, spokojenosti zaměstnanců, jak velká je ztráta, jak již dlouho a podobně. Na
něco zná Townes odpověď, něco odhaduje, další slíbí zjistit. Je patrné, že i on nevěří v konečný
úspěch svého šéfa, považuje jeho snahu za zoufalý pokus odvrátit bankrot. Benjamin byl zvyklý na
určitý životní styl, utrácení, a nyní se dostává do značných problémů.
„Co si vo tom myslíš?“ zeptá se Hanson, když je host vyprovozený.
„Uvidíme,“ pokrčí rameny Greenwood, „Ten Ben je dost namyšlenej, než aby uznal
porážku a zůstal druhej … Tak by mohl podle mýho přežít, kdyby se zaměřil na jinou klientelu.
Nevím, jestli to s tím bráchou je chiméra, nebo nám může ještě zavařit.“
„Může nám zavařit?“
„Wille, už sem zažil pár takovejch válek. Jak snižováním cen, kdy musíš určitou dobu
prodělávat, podbízet se zákazníkům, a tím tratit. Ale taky by mohl škodit, najmout si někoho, aby
nás poškodil. Třeba vyprovokováním incidentu, který by nás poškodil, ale taky se dá třeba něco
rozmlátit, zapálit … Jsou různý způsoby, jak takovej boj víst.“
„Toho by se vodvážil?“
„Nevím, Wille. Zoufalý lidi dělaj zoufalý věci. Až tak drastickej způsob mi na něj nesedí,
ale nikdy nevíš. Navíc nemám moc chuť kvůli němu provoz dotovat, třeba z výnosů z dolů.“
„Tak co budeme dělat?“
„Budeme čekat. Pokud ta krysa, co před chvílí vodešla …“
„Krysa?“
„No a co je jinýho? Klidně podrazí svýho šéfa.“
„Takže mu asi práci nedáš, co?“
„Nejspíš ne, ale to mu teď říkat nebudu. Když teď podrazí Bena, kdo mi zaručí, že začas
nepodrazí nás.“
„Horáci, pokud ten Gayetty chce rozpoutat válku, nebylo by lepší ho předejít?“
„Co bys jako chtěl dělat?“
„Nevím, nevyznám se v tom tak,“ pokrčí rameny Hanson, „Ale podle všeho je skoro
hotovej. Tak ho nějak vhodně dorazit. Způsobit mu ztrátu, ze který by se už nevyhrabal. Nevím
ale, jak to udělat.“
„Ani já ne, v tuhle chvíli. Uvidíme, jak moc dobrej bude ta krysa informátor. Třeba nám
něco dodá, co se dá použít. Wille, půjdeš už domů, nebo si dáš skleničku? I když teda nepiješ?“
„Pokud nic nemáme, tak radši půjdu,“ vstane mladík, „Zejtra za tebou přijdu, na tu schůzku
s tím architektem. Jo Horáci, jak pojedeme do toho Tombstone? Drožkou, dostavníkem nebo na
koních?“
„Na koních, to bude nejrychlejší,“ odpoví Greenwood, to již jeho společník směřuje ke
dveřím.
Pán domu zhasne a přesune se do ložnice, kde se nachází jeho manželka. Ještě nespí,
nejspíš na něho čekala. Něco si čte při petrolejce. Jejich syn spokojeně oddechuje ve vedlejším
pokoji, i se svou chůvou. Mají na to si ji zaplatit, tak je potomek stále pod dohledem.
„Horáci, jak jsi mluvil o tom bratrovi, tedy o té cestě na východ,“ spustí jeho choť, jen co
k ní vklouzne do postele, „Máš už představu, kdy bys za ním jel?“
„Zatím ne. Sice se JJ snaží domluvit jednání, ale taky potřebuje čas. Proč se ptáš?“
„Pojede s tebou Will?“
„Nejspíš jo. Půjde vo vobchodní jednání.“
„Obchodní jednání,“ říká ona smutným hlasem, „Opravdu jen obchodní jednání?“
94
„Lou,“ usměje se on na ni, „snad by ses nechtěla trmácet až na východ. A co náš syn? To
by tu byl kdoví jak dlouho sám?“
„Cesta vlakem by byla zábavná, ne? U syna je pořád chůva, tak by o něj bylo dobře
postaráno. Nebo mě tam nechceš?“
„Lou, nevím ještě, jak přesně ta návštěva bude vypadat. Jestli půjde jen o pracovní schůzky
anebo i o společenské akce.“
„Ty tam máš přece rodinu, ne?“
„Dost z ní je již po smrti. Většinu těch, co jsou moji nejbližší příbuzní, tak skoro neznám.
Jen bratra a sestru. Lou, pokud to bude možný a vhodný, můžeme si vo tom promluvit. Ale teď nic
nevím.“
„Dobře, Horáci,“ tváří se ona všelijak.
„No tak, Lou, nebuď smutná,“ nakloní se on nad ní, a rozhodne se ji utěšit způsobem, který
přinese potěšení i jemu.
TOMBSTONE
V březnu roku osmnáct set sedmdesát devět vzniklo město Tombstone. Byly zde objeveny
ložiska stříbra a začal těžební boom. V době založení městečka se v něm nacházela pouhá stovka
obyvatel, kteří žili buď ve stanech nebo dřevěných chatrčích. Ovšem ložiska se ukázala jako
bohatá, a tak již na podzim téhož roku překročil počet obyvatel nového městečka tisícovku
obyvatel. V té době započala stavba Grant Hotelu, prvního solidní zařízení tohoto druhu.
Tombstone
Greenwood a Hanson si na radu inženýra Benneta zakoupili podíl na těžbě, využili tak
příležitosti, která se při rozjezdu podnikání nabízela. Pochopitelně nejen jim. Pak se zamysleli a
řekli si, že by mohli vydělat i jinak a začali uvažovat o stavbě domu, podobnému tomu, co
provozují v Tucsonu. Plány jsou již zhotoveny, potřebný pozemek získán, financování stavby
zajištěno.
V podvečer vjíždí do hornického městečka skupina jezdců na koních. Podle jejich oblečení
je na první pohled patrné, že se nejedná o dělníky, nýbrž o lépe situované jedince. Ve skupině
nechybí Horác Greenwood a jeho společník William Hanson, vedle nich se v sedle hrdě nese
95
dvaačtyřicetiletý architekt a stavbyvedoucí Miles Tarleton. Pochopitelně nemůže chybět Ed
Morrow, bezpečnost spolu s ním zajišťují i bratranci Nolan a Allan Laffertyové.
Kroky svých koní směřují ke Grant Hotelu, kde v salónu
naleznou Jima Woodroofa a Jacoba Todda, kteří zde již pár dní
pobývají. Nyní si k nim přisednou Horác s Williamem, naopak
zbylá čtveřice umístí své pozadí na židle u vedlejšího stolu.
„Cesta byla doufám dobrá. No jak vás vidím, tak jo,“
odpoví si sám Woodroof, „Ubytování máte zajištěný, jak ste si
přáli. No a na dnešní večer máte domluvenou tu schůzku, první, a
po ní tě čeká nejspíš partička karet.“
„Schůzku hned dneska? S kým?“ ptá se Greenwood.
„S Virgilem.“
„Kdo je Virgil?“ položí dotaz Hanson.
„Zástupce zákona, náměstek americkýho maršála pro
východní Pima County,“ zní odpověď jednatele.
„Ty ho znáš, Horáci?“
„Jo, Wille, trochu se známe,“ přikývne Greenwood,
„Seznámím tě s ním. Je to jeden z bratrů Earpů, pokud si vo nich
Miles Tarleton
slyšel.“
„Nevím … měl bych?“
„Jeden z nich, Wyatt, ten se docela proslavil v Dodge City, kde dělal zástupce šerifa.“
„Jo, možná sem něco zaslechnul, ale nevím,“ pokrčí rameny William, „Je pro nás nějak
důležitej? Ten Virgil?“
„Možná, uvidíme, jaká s nima bude domluva.“
„Není tady sám, ten Virgil,“ ujme se slova Woodroof, „Je tu s ním právě ten Wyatt a taky
James. Přijeli sem spolu i se svejma manželkama už v prosinci minulýho roku. I když u Wyatta si
tou manželkou nejsem jistej, ačkoli ji za ni nejspíš vydává,“ ušklíbne
se, „Ta Mattie je nejspíš jen jeho družka. Původem teda děvka.“
„Před ním bych to radši neříkal,“ poznamená Greenwood.
„Nejsem blbej, Horáci. Chceme s ním přece spolupracovat, ne
ho nasrat,“ ušklíbne se Woodroof, „No vona ani ta Virgilova Allie
není jeho zákonitá manželka, ale taky jen družka. No jasně, před nima
se zdržím jakýhokoli komentáře,“ dodá.
„Ty tři bráchové Earpové, co jsou vlastně zač?“ je zvědavý
Hanson.
„Zajímavá rodinka. Pokud vím, tak jich je šest bráchů. Teda
ten první, ten je snad z prvního manželství. Těch dalších pět sou pravý
nefalšovaný sourozenci. Kromě těch tří tady, je ještě Morgan a
Warren. Jo a tuším, že maj ještě dvě ségry,“ vysvětluje jednatel.
„Docela početná rodinka. Ale Jime, neřekls mi, co sou vlastně
zač.“
„To je různý,“ ušklíbne se Woodroof, „Někdy tak a někdy
jinak.“
„Tomu moc nerozumím.“
James Cooksey
„Tak ten jejich fotr, ten sám je snad z deseti dětí, ale to není
Earp
podstatný. Spíš je to muž mnoha profesí. Farmář, strážce zákona, taky
učitel, pašerák lihovin …“
„Učitel a pašerák lihovin?“
96
„No jo. Taky stál několikrát před soudem za daňový úniky. Minimálně jednou ho i
vodsoudili. A teď se podrž, Wille, teď je snad sám smírčím soudcem, pokud sem Virgila dobře
poslouchal.“
„To je fakt dobrý.“
„No to je. No a ty jeho synáčci, tam je to podobný. Ti tři nejstarší, ty sloužili za vobčanský
války v armádě, jak vobčas Virgil připomene. Kromě něho ještě ten nevlastní bratr a ten James, co
je taky tady. Ten je z nich asi nejklidnější, dělá barmana. No asi největší pošuk je ten nemladší, ten
Warren. Ten se dovede nasrat, ani nevíš proč. Morgan k tomu taky nemá daleko. Ale když de do
tuhýho, tak je navopak dost klidnej, co vím.“
„Hm, a co vlastně dělaj? Vůbec a tady?“
„Tak Virgil snad pořád hájí zákon. Tady je zástupcem americkýho maršála, jak sem už
říkal. A taky hájí bratry, když je potřeba. Wyatt, ten lovil bizony, dělal zástupce šerifa v Dodge
City, ale taky je pasák a taky vobčas soudcuje box. No a teď jezdí jako strážce dostavníku, pro
Wells Fargo. Morgan nejspíš dělá něco podobnýho, nevím ale, kde teď je. Stejně jako Warren. Ale
nedivil bych se, kdyby se tady ta rodinka nakonec slezla celá. Vycejtili příležitost, stejně jako my.“
„To je vážně zajímavý,“ ušklíbne se Hanson, „Tak jejich fotřík pašuje chlast, je
vobžalovanej z daňovejch úniků a nakonec sám dělá smírčího soudce. Dobrý. Ten jeho syn dělá
pasáka a šerifa. Skvělý,“ shrne získané informace.
„To víš, Wille, každej se živí, jak umí,“ ozve se Greenwood, „Podle toho, jaká příležitost se
naskytne. Ne každej se narodí jako zazobanej syn rančera.“
„Řekl sem něco blbě, že se do mě navážíš?“
„Nenavážím se do tebe, Wille. Jen ti vysvětluju, že nic není černobílý. Tak se nečerti.“
„Já se nečertím, Horáci. Jen mě trochu nasrala ta poznámka vo tom zazobaným synáčkovi.“
„Dyť je to pravda, Wille. Ty ses nemusel protloukat, jako třeba voni, nebo já, tady Jim.“
„Ty bys taky nemusel, kdybys nechtěl.“
„To máš pravdu. Ale já na rozdíl vod tebe poznal, jaký to je, když se musíš postarat. No tak
se už nemrač. Já jen, abys ty lidi neposuzoval tak příkře. Někdy balancuješ na hraně zákona, sem
tam šlápneš na jednu stranu, sem tam na druhou. Vida, konečně si nás někdo všimnul,“ přeruší
Greenwood debatu, aby si všichni mohli učinit objednávku. Jak k pití, tak k jídlu.
Během večeře pokračují v debatě, Hanson se dozví ještě pár historek z doby, kdy Wyatt
Earp strážil zákon v Dodge City. Ještě spolu s bratry Mastersonovými, z nichž Eda to stálo život,
když ho zastřelil jakýsi vožrala.
„Horáci, proč vlastně máme schůzku s tím Virgilem?“ položí William dotaz.
„Chceme tady stavět barák, ne? Tak je dobrý mít na svý straně zákon.“
„Nebyl by lepší šerif, než ten federál?“ ptá se mladík, naráží tak na fakt, že vedle sebe
fungují dvě složky strážců zákona, místní, představovaná voleným šerifem a jeho zástupci, a
federální, reprezentovaná maršálem a jeho náměstky.
„Vobojí sou dobrý, když je máš na svojí straně,“ nesouhlasí Greenwood, „Navíc Jim jednal
i s tím místním maršálem, ne?“ obrátí svůj pohled na dalšího společníka.
„Jo, vod ledna je jím Fred White, a s tím sem taky dojednal schůzku. To je takovej seriózní
úředník, řekl bych. Nic moc vo něm nevím, na rozdíl vod Virgila, se kterým se trochu znám. Ale
nevypadá špatně,“ odpovídá Woodroof.
„Je to tady hodně divoký?“ rozhlédne se Hanson.
„Tak tady ne, jak vidíš. Ale je tady hromada chlapů, co přes den dřou, a když se pak
vožerou, tak … Někdy se porvou, někdy dojde i na zbraně. Ale snaží se tady udržet klid, právě
proto tu sou, ty, co sem vo nich mluvil. Pokud tu postavíte ten barák, tak to bude i váš zájem, aby
tady nebyl bordel, ne?“
„Určitě, Jime. Já jen přemejšlím, na koho cílit. Je tady hodně těch horníků, a to není zrovna
ta nejlepší sorta …“
97
„Sou tu i další, například ty strážci zákona, taky doktoři, no a pak dost vobchodníků, co
tady prodávaj kdeco. Asi nejsou dvakrát zazobaný, ale když to město dál poroste, tak se v něm
vytvoří i ta lepší vrstva, vo který asi mluvíš.“
„Hm, votázkou je, jak dlouho to bude trvat a kolik jich bude. Taky, jaká tady bude
konkurence.“
„Proto sme tady, Wille, abysme ten dům postavili co nejdřív.
Abysme jednak začali brzo vydělávat, a taky si získali stálý
zákazníky,“ říká klidným hlasem Greenwood, „Vida, támhle je
Virgil,“ pohlédne ke vchodu, kde se objeví sedmatřicetiletý zástupce
maršála.
„Jacobe, sedneme si k Edovi a dalším, ať si můžou pánové
s Virgilem promluvit,“ zvedne se Woodroof a spolu s ním i jeho
sekretář, co doposud jen mlčel a naslouchal.
„Zdravím tě, Horáci,“ posadí se na uvolněnou židli Earp.
Tváří se však dost chladně, odtažitě. Určitě neprojevuje žádnou
velkou radost ze setkání.
„Já tebe taky, Virgile. Tohle je můj společník, William
Hanson,“ představí Greenwood mladíka.
„Jo, slyšel sem, vo vás vobou. Vod Jima,“ pokývá hlavou
strážce zákona, přitom si oba spolusedící měří pohledem.
„Také mě těší, pane,“ řekne Hanson, zdá se mu, že se na ně
Virgil Walter
ten chlap dívá poněkud svrchu. Nebo možná až mírně nevraživě.
„Cos vo nás slyšel, Virgile?“ položí dotaz starší ze
Earp
společníků.
„Především vo velký změně, co se týká tebe. A taky vo vás, vo zázračným dítěti, co má
skvělej nos na kšefty.“
„Dítěti, pane?“ zachmuří se tvář mladíka.
„To jako v dobrým. Jim vás hodně chválil, jak ste chytrej a jak dobrý nápady máte. Taky,
že ste přesvědčil tady Horáce, aby změnil svůj život. Tomu se ani nechce věřit.“
„Je to tak, Virgile,“ potvrdí slova přítele Greenwood, „Teď dělám tady s Willem do dolů,
taky sem podílník na jeho ranči, a máme hotel v Tucsonu, my dva spolu. Teď sme tady, abysme
další hotel postavili tady.“
„Slyšel sem. Jen sem tomu moc nechtěl věřit. Nezdál ses jako někdo, kdo se usadí a bude
se starat vo doly, vo hotel. To, že seš tady, to by mě tak nepřekvapilo, ty sis dycky uměl vybrat
místa, kde se dal někdo voškubat.“
„Přesto je to tak, Virgile. Usadil sem se, mám už i manželku a syna.“
„Jo, to Jim taky říkal. Vidím, že s sebou máš i Eda. Horáci, doufám, že tady vážně nechceš
dělat nějakou divočinu.“
„Budeš se divit, ale vážně sem se změnil. Nebo ne já, ale změnil sem způsob života. Sem
teď ctihodnej vobčan Tucsonu, co řádně platí daně, vobčas zajde do kostela.“
„Ještě řekni, žes přestal hrát a já se sám dám na modlení.“
„Což vo to, zahraju si rád. Ale teď už jen pro zábavu.“
„Pro zábavu? Takže už s kartami nekouzlíš?“ podívá se Earp pátravě.
„To byly jen pomluvy,“ odvětí Greenwood s kamennou tváří, „Jo, vobčas si zahraju, ale
určitě mě to neživí.“
„To sem slyšel. Seš prej už dost za vodou.“
„Nestěžuju si, Virgile. Virgile, Jim říkal, že domluvil i partičku karet. Platí to?“
„Proč ne, myslím, že ti ještě něco dlužím. Posledně si mě vobral, pokud si vzpomínám.“
„Jen trochu, víc to vodnesli jiný. Ještě mi to zazlíváš?“
98
„Zazlívám? Horáci, nejde vo to, že sem s tebou kdysi prohrál. Spíš víckrát. Ale teď tady
mám svoje povinnosti a nechci, abys mi tady začal dělat problémy. Ty, nebo tvoji lidi, Jim, Ed.“
„Virgile, naše zájmy sou společný. Až tady postavíme ten dům … a bude to brzo, tam vedle
u stolu, ten vedle Eda, tak to je stavbyvedoucí. Začneme do pár dní. Tak až postavíme ten dům, tak
bude i v našem zájmu, aby tady panoval pořádek. Aby nám nikdo neničil majetek a tak.“
„Rád bych tomu věřil.“
„To můžeš. Nebo se zeptej Stibella, co je šerifem v Tucsonu i pro Pima County. S tím
velmi dobře spolupracujeme.“
„To mi Jim říkal. Taky ovšem vím, žes v Tucsonu vodprásknul chlapa.“
„To už bylo dávno. Navíc šlo vo vožralu, co ze zálohy střílel tady na Willa. Naštěstí ho Ed
strhnul, tak ten blázen postřelil dva jiný kluky. Až pak sem ho sejmul. Jasná sebeobrana.“
„Jak jinak,“ objeví se mírný úsměv na tváři strážce pořádku, „Jen doufám, že tady nemáte
podobný blázny, co někomu z vás dou po krku.“
„Nikoho tady neznáme. Jen máme s Willem podíl na těch dolech, a chceme tu postavit ten
hotel. Virgile, my sme velmi striktně na straně zákona. Navopak my sme různě poškozovaný,
těma, co prodávaj kradený zboží.“
„Horáci, proč mi to zní falešně? Hranice s Mexikem je přece jen kousek. Že bys vo tom
nevěděl? Možná vás poškozujou, ty pašeráci, ale možná i proto, že vám lezou do zelí, co?“ podívá
Earp pátravě, nicméně z tváře bývalého profesionálního hráče nic nevyčte. Což ho ale neudivuje.
„Virgile, věř si, čemu chceš. Ale myslím si, že máme voba společnej zájem. Tedy, aby tady
panoval pořádek. Můžu ti zaručit, že nikdo z našich lidí nekrade,
neloupí. My zákon ctíme. Ty různý pašeráci, co si nakradou za
hranicema a pak to tady prodávaj … Stejně tak naši lidi nedělaj
žádný výtržnosti, navopak, snažej se jim zabránit. To samý chceme i
tady. S naší podporou ty i místní šerif můžete počítat. To sem ti chtěl
říct, kromě toho, že sem tě zase chtěl vidět, pozdravit. Po delší době,
kdy sme se potkali,“ říká Greenwood přesvědčivě.
„Nabízíš spolupráci? V čem jako?“
„Virgile, já nevím v čem. Co bude potřeba,“ ztiší trochu hlas
starší ze společníků, „Například máme vazby, především tady Will,
například na guvernéra. Když se zeptáš šerifa Shibella, tak ti musí
potvrdit, že sme ho ve volbách podporovali. Z ranče Willa dodáváme
do tří vojenskejch posádek. Nevím, jak bysme mohli pomoc. Ale
třeba na něco přijdeš ty, Virgile.“
„Co žádáš ty, na voplátku?“
„Vlastně nic. Jen budeme rádi, když někdo dohlídne, aby byl
Charles A.
náš majetek v bezpečí. Naše zájmy. Nic víc nepotřebujeme.
Navopak, rádi podpoříme strážce zákona, když půjdou po těch, co
Shibell
ten zákon porušujou.“
„Mluvíš vo někom konkrétním?“
„Vůbec ne, Virgile. Zatím tady přece nic nemáme. Snad jediný, co tady Willovi trochu
vadí, sou ty pašeráci dobytka. Will má jeden z největších rančů v Arizoně, ne-li největší, a má
domluvený dodávky do tří pevností a do rezervace v San Carlos. Takže i když jeho, a tedy i mě, ty
pašeráci poškozujou, tak se zahojíme jinde. Ty doly taky dost vynášej. Říkám ti to proto, Virgile,
abys pochopil, že nepotřebujeme dělat nic proti zákonu. Nebo já se snažit voškubat nějaký hňupy v
kartách, abych si vydělal. Celkem se nám daří.“
„Jo, to sem taky slyšel,“ přikývne Earp, pak se trochu odmlčí, „Horáci, jak moc dobře se
znáš s tím šerifem Pima County?“
„Vcelku dobře. Jak sem říkal, tak především tady Will mu hodně pomohl ve volbách. Díky
svejm známostem, který má. Ale podporovali sme ho voba. Určitě se neptáš jen tak.“
99
„Ne, možná bys mohl pomoc, kdybys chtěl. Wyatt by měl zájem dělat zástupce šerifa pro
tuhle voblast, jako já dělám zástupce maršála. Zástupce toho Shibella. Teď jezdí s brokovnicí
s dostavníkama.“
„Jim říkal. Ten zástupce šerifa by byl jistě lepší.“
„Nepochybně byl. Taky má brácha dost zkušeností, dokáže udržet pořádek, což jistě dobře
víš,“ objeví se na tváři strážce zákona mírný úsměv.
„Myslím si, že Wyatt nemá důvod na mě bejt nasranej.“
„Snad ne, i když s tebou problémy byly, když si ještě teda byl ten starej Horác, před tou
tvou proměnou. Ale dával sis pozor, abys z toho dokázal dycky vyklouznout. Jo, na tohle si byl
dycky chytrej. I když bych nedal ruku do vohně za to, že to s těma kartama bylo dycky úplně
čistý.“
„Pokud sem měl nějaký rozpory s tvým bráchou, tam v Dodge City, tak sme si to nakonec
vysvětlili. Teď už nečekám vůbec žádný problémy. Maximálně si můžeme trochu konkurovat,
podle toho, co tady hodláte provozovat. Něco sem zaslechl, že i vy snad máte podíl v těch dolech.
Nebo Wyatt. Ale možná budete dělat i do něčeho jinýho,“ podívá se Greenwood pátravě.
„Místa je tady dost, pro vás i pro nás, když budeme rozumný,“ odpovídá neurčitě Earp, „Ty
další dva, co sou s Edem, ty sou co zač?“ podívá se k druhému stolu, nejspíš chce rychle změnit
téma, nemá zájem se bavit o podnikatelských aktivitách své rodiny.
„Bráchanci Laffertyové. Vlastně spolu s Edem zajišťujou vochranu tady Willa a jeho
rodiny. Měl tam trochu problémy se sousedama, kvůli vodě.“
„Jo, to sem taky slyšel. Já jen, aby s nima nebyli problémy, až se třeba napijou.“
„Nebudou, Virgile. Ed si vybírá lidi, na který je spoleh. Z naší strany se vážně nemusíš
ničeho vobávat. Přijeli sme sem postavit hotel, ne tady nikoho voškubat, což by mohlo vyvolat
konflikt. Pokud de vo ty karty, vážně už hraju jen pro zábavu. Možná bysme ale mohli najít i další
společnej zájem, my a vy,“ nadhodí bývalý hráč udičku.
„Kdo maj bejt ty my a vy?“ podívá se strážce zákona nejistě.
„My, tím mám na mysli sebe a tady Willa, ale taky Jima nebo Eda. Tím vy, tím mám na
mysli tvojí rozvětvenou rodinu. Třeba bysme našli možnosti, jak něco dělat společně. Třeba
konkrétní vobchod. Ale jen když budete mít zájem. Dost toho už děláme, dost toho dokážeme
sehnat, dodat. Třeba by to bylo výhodný i pro vás.“
„Dost dokážete sehnat. Třeba i z toho Mexika?“
„Virgile, my dva, já a tady Will, my sme vobchodníci. Podnikatelé. My určitě nikde
nekrademe dobytek nebo něco jinýho. My vobchodujeme s dobytkem nebo koňma, co sami
vypěstujeme. S tím, co vytěžíme ze země. S tím, co někde nakoupíme, řádně zaplatíme a pak to
jinýmu prodáme.“
„Jo, a možná někdy zapomenete zaplatit daň, co?“ objeví se úsměv na tváři Earpa, „Horáci,
tohle mě nezajímá. To je věc tvoje a tvýho společníka. Já jen budu rád, když ty a tvoji lidi budete
vážně zdrženlivý. Je to tady divoký, některý ty chlapy, i proto sem se ptal na ty dva u vedlejšího
stolu. Někomu stačí málo a už sahá po zbrani.“
„Virgile, znáš přece Eda. Ten je víc než zdrženlivej, nenechá se jen tak vytočit. Tady je jen
proto, že už čtyři roky kreje záda tady Willovi. Stejně jako ti bráchanci. A Jim, ten je jednatel naší
společnosti. Takže vážně z naší strany nehrozí žádný problémy.“
„Budu ti věřit, Horáci. Snad ještě jedno. Kdyby se do vás někdo sral, tak to laskavě neřešte
sami, ale řekněte mně nebo Fredovi, a někdo z nás to urovná.“
„To ti můžu slíbit, vlastně tak bych si naší spolupráci představoval. Ed i já dycky dáváme
přednost domluvě, před radikálnějším řešením. Virgile, co je ten Fred zač?“
„Podle mýho dobrej chlap. Rozumnej.“
„To rád slyším. Vážně. My sme teď ty, co maj zájem na vochraně strážců zákona, a ne ty,
před kterýma musíte ty druhý chránit,“ řekne Greenwood, čímž vlastně připustí, že tomu dříve
bylo obráceně. Což si William uvědomí a lehce se pousměje.
100
Ještě chvíli se baví, pak se Virgil a Horác zvednou a odcházejí na domluvenou partičku
karet, naopak William si přisedne k druhému stolu.
HLEDÁNÍ SPOJENCŮ
Dvojice podnikatelů z Tucsonu se v Tombsone dalšího dne seznámí s parcelou, na které
bude stát jejich nový dům. Zatímco ten mladší je čilý jak rybička, ten starší se snaží překonat
značnou úvahu. Večerní partička karet se totiž protáhla dlouho do noci a pochopitelně se hra
neobešla bez patřičné konzumace kořalky. Horác se při pokeru držel, aby příliš nevyhrál, i když se
mu naskýtala dobrá příležitost. Jeho partnerem byl totiž i zástupce maršála Virgil Earp a jeho
přátelé.
Co se týká Virgila Waltera Earpa, je druhorozeným synem a prvním z pěti bratrů z druhého
manželství jejich otce. Svoji vůli projevil již v šestnácti letech, kdy utekl se svou vyvolenou
dívkou, dcerou holandských emigrantů, kteří tomuto spojení vůbec nepřáli. Když se dozvěděli, že
se mladí lidé vzali, byl její otec vzteky bez sebe a trval na zrušení tohoto svazku. Novomanželé
spolu přesto zůstali přes rok, poté Virgil v osmnácti letech vstoupil do armády. Mezitím však stačil
zplodit dceru Nelie Jane.
Služby mladíka v armádě využil jeho tchán, který sdělil své
dceři, že její manžel padl. Ta svému zploditeli uvěřila a provdala
se za jiného muže. Po skončení občanské války Virgil marně
hledal svou ženu a dceru. Nakonec se i on znovu oženil, pro
změnu s francouzskou emigrantkou. Jejich vztah jim vydržel čtyři
roky, v roce osmnáct set sedmdesát čtyři se seznámil se svou
současnou družkou, Alvirou, původem z Florencie, a od té doby
jsou spolu, byť k oficiálnímu sňatku doposud nedošlo.
Před třemi roky se stal Virgil strážcem zákona
v arizónském Prescottu, tam také při pronásledování zastřelil
jednoho ze stíhaných lupičů. Během své služby se dozvěděl o
těžebním boomu v Tombstone a napsal o tom svému mladšímu
bratrovi Wyattovi. Ten v září loňského roku odstoupil z pozice
zástupce maršála v Dodge City a v doprovodu své družky Mattie
Blaylock dorazil v prosinci se svým starším sourozencem Virgilem
Alvira Earpová do Tombstone. S nimi přijel i další bratr James, jehož doprovázela
manželka Bessie. Zajímavostí je, že hned po příjezdu do nového
působiště byli bratři Earpové okradeni o koně.
Nic z toho však netuší architekt a stavbyvedoucí Miles Tarleton, který má zcela jiné
starosti. Zatím pozitivní, neboť je s pozemkem pro jím navržený dům spokojený. Rovněž kvituje,
že mu již James Woodroof zajistil dělníky pro základní práce, tedy úpravu podloží domu,
vybudování základů. Rovněž tak je již domluvený přísun materiálu. Právě za dodavateli stavitel a
jednatel společnosti zamíří, naopak Greenwood a Hanson směřují na jednání s městským
maršálem, což je vlastně funkce odpovídající šéfovi místní policie. Tím je jednatřicetiletý
Frederick W. White, kterému jeho přátelé říkají Fred.
White jedná vcelku přátelsky, byť si udržuje jistý odstup. Horác neví, co Fredovi
navykládal Virgil o jeho minulosti, a tak se snaží strážce zákona přesvědčit, že úmysly obou
společníků jsou ryze bohulibé, mají zájem na klidném prostředí, v němž hodlají podnikat. Sice má
William z jednání trochu rozpačité pocity, ale obecně schůzku hodnotí jako pozitivní.
„Ten barák tady, ten bude podobnej jako ten, co pracuje Jeff?“ položí dotaz Jacob Todd,
kdy se večer setká na pokoji se svým švagrem a zaměstnavatelem v jedné osobě. Ti starší se ještě
101
baví v baru, oni však dali přednost soukromí ložnice místního hotelu. Také možnosti si po delší
době v klidu popovídat.
„Jo, něco podobnýho. I když možná vo trochu míň honosnýho. Ale vo tom se ještě bude
jednat, tím myslím, jak bude vypadat vnitřek toho baráku,“ vysvětluje Hanson.
„Zatím to de dobře, ne?“
„Co myslíš, Jacobe?“
„No jako všechno, ty kšefty. Ranč, doly, ten hotel, to Mexiko …“
„Jo, Jacobe, zatím to de dobře. Vlastně ti něco musím říct, vo tom ranči,“ rozhodne se
William povyprávět o změnách, co na něm udělal.
„To zní rozumně, pokud na to ty kluci budou stačit,“ zhodnotí situaci Todd.
„Doufám, že ti nevadí, to s tvým tátou, že sem ho trochu upozadil,“ podívá se Hanson na
svého kamaráda pátravě.
„Wille, zasloužil bys svatozář, za to, jak seš zdrženlivej. Já moc dobře vím, co sis musel
vytrpět, vod našich,“ hovoří smířlivě Todd, „Přitom se vzorně staráš vo ségru, vo jejich vnuky. To
se spíš divím, žes to tak dlouho vydržel a že tam pořád táta dělá správce. No a Tobiáš, co se
paktuje s těma Lawettovejma … Vod někoho, kdo vod nich dostal pořádnou nakládačku, tak u mě
máš jasnou podporu. Taky ses ho měl zbavit už dřív. Jo, pokud tě to zajímá, tak mám stejnej názor,
teda si myslím, žes to udělal správně.“
„Samozřejmě mě zajímá tvůj názor, dyť seš přece můj švagr, ne? A taky kámoš.“
„Taky zaměstnanec,“ upozorní jemně starší z mladíků, co mu v únoru již bylo dvaadvacet.
„No jo, ale hlavní je přece rodina, ne? A my sme teď rodina. Jo, Jacobe, když už vo tom
mluvíme, vo tý práci, tak co ty? Co ty a Jim?“
„Von si snad stěžoval?“
„Jim? Vůbec ne. Navopak se mi zdá, že je s tebou spokojenej, ne? Dyť už mnohý vyřizuješ
sám, pokud vím.“
„Jo, to jo. Ani já si rozhodně nestěžuju. Wille, sem ti moc vděčnej, žes tehdy nedal na
mýho tátu a tu práci mi nechal. Moc to pro mě znamená. Vypadnul sem z toho divnýho prostředí,
myslím tím naší rodiny, a ze všeho, co dělám, mám dobrej pocit. Zdá se mi, že za náma je slušná
práce. No jasně, hlavně to je zásluha Jima, ale snad i já mu trochu pomáhám.“
„Bezpochyby, Jacobe. Voba vodvádíte výbornou práci. Jako třeba s tím prodejem dobytka.
Já sem se ale spíš ptal na to, jak to vidíš ty sám. Jestli je to dobrý, chceš v tom pokračovat, jak
vidíš svou budoucnost.“
„Já? Jak to vidím já?“ zarazí se Todd, snaží se přesně pochopit otázku, „Určitě chci
pokračovat, spolu s Jimem. Když mi dá víc důvěry, tak se pokusím nezklamat. Jo, baví mě to,
hodně cestujeme, vobčas si užijeme i trochu tý zábavy. Líbí se mi, že se ke mně mnohý chovaj
dobře, když vás zastupujeme. Jako že si nás vážej. Nejednaj se mnou jako s klukem z ranče,
nějakým honákem, ale jako … jako … Nevím, jak to správně říct, Wille, ale líbí se mi to.“
„Chápu, co máš na mysli,“ přikývne Hanson, „Taky já vidím značnou změnu. Už mě
mnohý neberou jako kluka, jako kdysi. Respektujou, že něco mám, něčeho sem dosáhnul. Takže tě
ta tvoje současná práce baví?“
„Určitě, Wille. Nebo snad chceš, abych dělal něco jinýho?“ objeví se ve tváři Todda úlek.
„Ale ne, jen se ptám. Tebe, jako švagra a kámoše. Když tě to baví, tak není přece důvod nic
měnit. Nakonec, začas, se nakonec vosamostatníš, a třeba si sám k sobě najdeš nějakýho sekretáře.
Jako Jim, ten může zaučit zase jinýho. Asi to ještě nějakej čas bude trvat …“
„Wille, mně to takhle vyhovuje,“ řekne rychle starší z mladíků, „Hodně se toho naučím,
vedle Jima. Taky poznávám spoustu důležitejch lidí. Ten Jim, zpočátku sem z něj měl dost vítr, ale
teď už sem ho líp poznal. No jasně, je svůj, ale vopravdu se vyzná, to jo. Umí v tom chodit.“
„V tom s tebou souhlasím. Jacobe, neměl bys přece jen vobčas zajet na ranč? Podívat se na
rodiče, na další sourozence?“
„Wille, dyť pořád s Jimem někam jezdíme …“
102
„Jacobe, ruku na srdce. Mohl by ses tam při dobrý vůli sem tam vobjevit, ne? Kdybys
vážně chtěl.“
„No jo, asi jo. Jenže Wille, mně se moc nechce. Po tý hrozný hádce s tátou, co sme se
málem porvali. Ty jeho názory … teď mi to všechno připadá jako z jinýho světa. Jak sem poznal
ten jinej svět, mimo ten náš ranč. Teda tvůj ranč.“
„Je trochu i tvůj, Jacobe, dyť sme švagři. Jo, chápu tě. Ale matka by tě určitě ráda viděla, a
možná taky Jeremy, Eli … No a pochopitelně Sára. I když tu bych nejradši co nejdřív přestěhoval
do Tucsonu. Což teda určitě nepotěší vaše. Ale snad už mě víc nenávidět ani nemůžou, tak to asi
bude stejně jedno,“ dodá William hlasem plným skepse.
„To asi jo,“ připustí Todd, „Wille, co Jason? Máš vod něj nějaký zprávy?“
„Jo, vobčas píše. Teda všichni tři, co sem poslal studovat, i Joachim a Jesse. Taky přijedou
na léto domů. Ale vobčas píšou, pochluběj se. Daří se jim nejspíš dobře. I maj dobrý výsledky,
pokud teda vím.“
„To je moc dobře. Sem moc rád, i za Jasona. Je taky moc dobře, že vypadnul z toho
zavšivenýho prostředí.“
„Jacobe, nejseš přece jen moc přísnej?“
„Wille, víš ty, co sem si vyslechnul těch mravokárnejch řečí? Přitom skutečnej svět je vo
něčem jiným. Přesně, jak si kdysi říkal ty.“
„Tys tomu tenkrát moc nevěřil.“
„Jo, to máš pravdu. Byl sem blbej. Taky asi načichlej těma názorama našich. Teď už vím,
žes měl ve všem pravdu. Dokonce už začínám věřit, že to může vyjít, a my všichni něco znamenat.
Aby nás brali ty lepší vážně,“ vyznává se ze svých pocitů Todd, „Wille, já vím, že sou to moji
rodiče, že to se mnou myslej dobře. Ale já se tam v poslední době cejtil hrozně. Jako bych měl
vokovy na nohách. Byl svázanej … Neumím to dobře vysvětlit, všechno tam mě dusilo. Možná to
mysleli a myslej dobře, ale neuvědomujou si, k čemu nás tím chtěli vodsoudit. Děkuju Bohu, žes
to dokázal změnit, pro mě, Sáru, Jeffa i Jasona.“
„Sem připravenej pomoc i dalším,“ oznamuje Hanson, „Já ty tvoje rodiče částečně chápu.
Myslej si, že sem vás jim sebral. Což je sice trochu pravda, ale na druhou stranu si musej
uvědomit, že už nejste děti. Chcete mít vlastní život. To je asi pro rodiče těžký, si myslím. Pak
můžou bejt tou koulí u nohy. Zní to hrozně, co teď řeknu. Ale kdyby se nestalo to s mým tátou, tak
náš ranč teď nejspíš živoří, a vo nějakejch dolech a tak si můžeme tak leda nechat zdát. Jen vo
jednom přemejšlím, vobčas, jestli já dokážu poznat, kdy budu tou koulí u nohy svejm klukům.“
„Na to máš snad ještě čas, ne?“ zasměje se starší z mladíků, ale poněkud smutně.
„Jo, asi jo. Ale třeba se taky změním, časem, a třeba nepochopím ten svět, co bude za
patnáct, dvacet let. To bych nerad, Jacobe, vážně. Abych taky nezačal žít v něčem, co už bude vod
toho světa vodtržený. Nevím, jestli mi rozumíš.“
„Nejspíš jo, Wille. Ale tak to je asi pořád, ne? Že prostě přijde chvíle, kdy se synové musej
postavit na vlastní nohy. Ale u tebe si myslím, že to, vo čems mluvil, tak že to nehrozí. Ty pořád
přemejšlíš tak nějak dopředu. Máš ty svoje vize, jak tomu říkáš. Ty budeš pořád ve vobraze.“
„Snad. I když těžko říct, co s tebou udělá stáří …“
„Do prdele, Wille, vo čem to mluvíš? Dyť je ti pořád ještě vosumnáct, ne?“
„Jo, já vím. Máš pravdu, přemejšlím vo blbostech. Kdo ví, třeba se ani stáří nedožiju. Stačí
jedna zkurvená nemoc, nebo někdo, kdo si mě vezme na mušku. Nebo spadnu blbě z koně …“
„Tohle je divnej rozhovor, Wille …“
„Asi jo. Ale někdy mě to přepadne … Přemejšlím, co se stalo mojí rodině. Proč voni a já
ne. Jestli to byl boží záměr. Ale Jacobe, vážně tu sme jako na pohřbu. Pokud chceš, tak si skoč
dolů, do salonu, za chlapama.“
„Sám? Bez tebe? Nebo půjdeš taky?“
„Já? Ne,“ zavrtí hlavou William, „Přijde mi to zbytečný a taky neužitečný.“
„Zbytečný a neužitečný? To jako co?“ nechápe Todd, i podle jeho výrazu.
103
„No především to chlastání. Dyť seš pak druhej den úplně hotovej. Uděláš toho polovinu,
než kdybys nechlastal. Taky ten čas … Neříkám, když to má nějakej smysl, třeba nalákat
zákazníky, domluvit vobchod a tak … Ale jen tak chlastat, žvanit nesmysly … K čemu je to
dobrý?“
„K čemu? Třeba, že přijdeš na jiný myšlenky, ne? Míň záhrobní.“
„Zdaj se ti moje myšlenky záhrobní?“
„Tak já nevím. Ale cos říkal, před chvílí. Vo tý smrti, když je ti jen vosumnáct. Třeba.
Kdyby sis dal panáka, hned bys viděl svět v lepších barvách, ne?“
„Jo, tak dvě, tři hodiny. Pak bych ho viděl rozmazanej a druhej den by mně bylo blbě.
Jacobe, co se tak díváš. Přijdu ti divnej? Že nechlastám? Nehraju karty?“
„Tak divnej …“
„Takže blázen, jo?“ zasměje se Hanson.
„To přece neříkám … Já jen, že vobčas se zabavit, tak to má něco do sebe. Teda podle
mýho. Ale radit ti nechci …“
„Já bych si taky nedal. Ale víš co? Támhle je láhev, tak si
nalej, pokud teda nepůjdeš za těma chlapama. Ať je aspoň jeden
z nás normální,“ ukáže směrem na stolek William.
Jacob se nedá dvakrát pobízet a nakonec se vůbec neupejpá.
Tak se posléze stane rozhovor poněkud nerovným, jako vždy, když
se střízlivý baví s připitým. Druhý den ráno si pak Hanson neodpustí
štiplavou poznámku, když vidí výraz ve tváři kamaráda.
Další dny jsou ve znamení schůzek a práce. Greenwood a
Hanson se potkávají s dodavateli, obchodníky, se kterými
projednávají jak stavbu svého domu, tak i případné dodávky zboží.
Snaží se poznat tuto sortu obyvatel, která se začíná rozšiřovat, aby
poskytovala zázemí horníkům a následně i dalším lidem, kteří sem
dorazí. Krátce před plánovaným odjezdem do Tucsonu dojde ještě
k jedné schůzce, a to s dvaatřicetiletým Wyattem Berry Stappem
Earpem, který dorazil i s dostavníkem, na jehož kozlíku třímal
brokovnici a zajišťoval pasažérům ochranu.
Wyatt je nepochybně zajímavou postavou, ve svém životě již
Wyatt Berry
prošel značnou řádkou profesí, které mnohdy byly v dosti příkrém
Stapp Earp
rozporu. Například pasák, hráč, spolumajitel nevěstince a proti tomu
strážník, rozhodčí boxerských zápasů, ochránce dostavníků či
zástupce maršála. Jeden čas se živil i lovem bizonů.
Zajímavé také je, že dopad zákonů poznal z obou stran na vlastní kůži. Nejdříve ho chránil
jako konstábl, poté byl ale několikrát obviněn z různých přečinů a stanul před soudem, párkrát byl
zatčen, dvakrát utekl z vězení. Pak přešel znovu na druhou stranu a sám začal zákon vynucovat,
zatýkat a do vězení dopravovat jiné.
Ani jeho osobní život nepostrádal dramata, jeho manželka Urilla zemřela po necelém roce
po svatbě na tyfus během těhotenství. Právě po její smrti prožil dobu, o jejíž připomínání nyní jistě
nestojí, kdy byl mimo jiné obviněný i z falšování dokumentů, krádeže koní, provozování
nevěstince, kde však spíše působil ve funkci vyhazovače.
V roce osmnáct set sedmdesát pět, pět let po smrti manželky, u něho došlo k obratu. Stal se
pomocníkem maršála ve Wichitě. Idyla skončila rvačkou, poté, co se začal aktivně zajímat o post
maršála. Proto po roce zamířil do Dodge City, což bylo hlavní shromaždiště dobytka přihnaného
z Texasu, kde jeho bratr James otevřel bordel. V říjnu následujícího roku se aktivně zapojil do
ochrany zákona.
104
Dva roky v Dodge City, kde to dotáhl až na zástupce maršála, mu vydobyly poměrně
slušnou reputaci, třeba i chladnokrevným a statečným řešením dramatických situací. Tím si značně
vylepšil svou hodně pošramocenou pověst.
Co se týká osobního života, tak právě v Dodge City se
seznámil s prostitutkou Celií Anne Blaylock, které se říká „Mattie“,
a ona se stala jeho družkou. Ačkoli ji on vydává za svou manželku,
mnozí pochybují o tom, že jsou řádně oddáni.
Wyatt si přisedne ke stolu, u něhož již trůní Horác a William, a jeho
výraz je podobný tomu, co před pár dny předvedl Virgil. Určitě
neprojevuje velkou radost ze shledání. Spíše se zdá, že se tváří dost
lhostejně. Padne pár nic neříkajících frází, je mu představený
Hanson.
„Wyatte, mluvil sem s Virgilem. Vo možný spolupráci,“ jde
rovnou k věci Greenwood.
„Virgil mi něco řekl, naznačil,“ přikývne Earp, „Taky mi
říkal vo tvojí proměně, vo tom, co teď děláš.“
„Jo, voba sme se změnili, Wyatte,“ souhlasí podnikatel.
„Voba?“ pozvedne zrak ochránce dostavníků.
„Taky si šel do sebe, ne? Wyatte, voba máme vobdobí, co
vo něm určitě nebudeme vykládat svejm dětem. Ale teď sme tady a
Celia Anne
máme tu svoje zájmy. Řekl bych, že ne nepodobný. I ty máš zájem
Blaylock
vo tu těžbu, nespíš si tady taky zařídíte nějakej ten salón, Virgil tu
zastupuje zákon a ty bys prej měl zájem vo to samý,“ hovoří
Greenwood klidným hlasem.
„Vo minulosti se rozhodně bavit nechci,“ odvětí dost chladně Earp, „Horáci, známe se už
nějakej čas. Ne vždycky sme stáli na stejný straně. Ale nic proti tobě nemám. Nejsem si však jistej,
co bys ty chtěl, za případnou moji podporu na tu pozici zástupce šerifa pro tuhle voblast. Nebo jak
by sis představoval tu spolupráci. Ty máš přece svoje lidi, svýho společníka, co sedí tady s náma.
Já zase mám svoje bratry. V něčem si můžeme třeba i konkurovat.“
„Pokud vím, tak při našem posledním setkání sme se nerozcházeli jako protivníci. Navíc je
to už dost let. Tys dosáhnul úspěchů v Dodge City, já zase tady v Tucsonu. Voba sme v tý době
předtím byli trochu divoký, když to takhle hezky vopíšu. Wyatte, já si myslím, že výhody
spolupráce převáží nad naší možnou konkurencí v některejch voblastech. Netajíme svoje záměry
tady. Už máme s Willem svoje podíly v tý těžbě, a chceme tady vybudovat hotel, s barem, hernou
a děvkama. Možná v tom může bejt konkurence, mezi náma a tvou rodinou. Ale zase třeba
můžeme spolupracovat ve vobchodech, můžeme něco dodávat, vy třeba prodávat. Anebo
zůstaneme jen u toho, že tě podpoříme u šerifa a ty zase dohlídneš na pořádek tady, aby nám
provoz našeho hotelu vzkvétal. Máme zájem, aby tady vládl pořádek. Stejně jako ty, Virgil, tvoje
rodina. Přitom se sem bude stahovat kde kdo.“
„Mluvíš vo někom konkrétním?“ zeptá se přímo potenciální ochránce práva.
„Ani ne, de mi spíš vo to, aby tady panoval jistej řád. Pokud tu něco postavíme, dáme do
toho prachy, tak chceme, aby se nám to jednak vracelo, a za druhý, aby nám to nikdo neničil. Když
se tam budou každej večer rvát, nebo i hůř, tak mnohý budou zvažovat, jestli tam přijít. Nebo nám
zničej vybavení, a co si pak na nich vezmu, když budou mít prázdný kapsy,“ vysvětluje
Greenwood.
„Také se tady rozmáhá řádění pašeráků dobytka, který sem tahají z Mexika,“ ozve se
Hanson.
„Což vám vadí, mladej pane.“
„Ano, pane. Asi vám váš bratr řekl, že jsem vlastníkem dost velkého ranče. Nebo
spoluvlastníkem, tady s Horácem. Myslím si, že by bylo vhodné, aby tady začal být důrazněji
105
prosazován zákon. O vás jsem slyšel, pane, že jste ho byl v Dodge City schopný velmi důrazně
vymáhat. Proto bych měl zájem vás podpořit, a pak očekávám, že ten zákon budete uplatňovat.
Z mé strany nejde o nic jiného, pane.“
„V tom asi panuje shoda,“ přikývne Earp, „Dyť i nás tady vokradli, hned, co sme přijeli.
Takže určitě k těm zlodějům koní a dobytka nemám dobrej vztah. Za podporu budu vděčnej, ale
nechci slibovat, že budu hájit vaše zájmy, když třeba dojde k porušení zákona, z vaší strany.“
„To neočekávám, pane,“ zavrtí hlavou mladík, „Naši lidé mají přísný pokyn, aby zákon
ctili. Naše obchody jsou legální a nemáme důvod zákon porušovat. Jako podnikatel mám však
zájem na pořádku, aby naše obchody a zisky rostly, což se děje vždy více v prostředí, kde platí
právo, než v prostředí, kde je tomu naopak. Myslím si, že tohle místo potřebuje pevnou ruku, pane
Earpe, a myslím si, že tou můžete být vy a váš bratr. Podle toho, co jsem o vás slyšel, od Horáce,
od Jima. A taky od Eda, který mi již čtyři roky poskytuje ochranu.“
„To zní dobře, pane Hansone. Vám nemám důvod nevěřit, jako rančer máte svoje jasný
zájmy. Doufám, Horáci, že nemáš nějaký postranní úmysly. Abys pak třeba nepřišel s tím, že ti
něco dlužím, za tu podporu, a chtěls po mně nějaký službičky.“
„Wyatte, to co říkal Will, to platí i pro mě. Dyť my, jako já a tady Will, a vy, jako ty a tvoje
rodina, my všichni jen chceme vydělat na tom těžebním boomu tady. Podle zákona, pochopitelně. I
Virgil říkal, že to tady dál poroste a bude tu místa dost jak pro vás, tak pro nás. Já i některý další
vás znaj, jako Jim nebo Ed, a tak mi přijde rozumný, abysme se navzájem podpořili. Nebo i našli,
na čem společně vyděláme. Ale to není podmínkou, tý podpory. Stačí to, co říkal Will. Když tady
udržíte pořádek, tak to bude v našem i vašem zájmu. Ty navíc budeš mít dobrou práci.“
„Máte na toho šerifa vážně vliv?“
„Pomáhali sme mu k jeho zvolení. Spolupracujeme s ním. Možná máš i jiný přímluvce, ale
podle mýho se ti hodí i další. Tady Will má dost dobrejch známejch v Tucsonu, a myslím si, že mu
i ten Shibell bude naslouchat. A určitě vod tebe nechceme žádnej slib, že pak budeš krejt naše
nelegální kšefty. To, co děláme, je totiž naprosto legální.“
„Budu tomu věřit, Horáci. Pánové, nedáme si partičku?“ změní Earp zcela téma.
„Já budu muset s díky odmítnout,“ odvětí William, „Horác vám pak vysvětlí, že nejde z mé
strany o nezdvořilost, ale o jistou úchylku. Já totiž hrám ani popíjení moc neholduji. Ale Horác
určitě vaši nabídku rád přijme, a můžete si o všem popovídat.“
„Jo, Will je v tomhle trochu divnej,“ objeví se mírný úsměv v jinak kamenné tváři
Greenwooda, „Von má všechno spočítaný, naplánovaný. A nejspíš si myslí, že tak jen ztrácí čas,
kterej může využít k tomu, aby spřádal další plány na to, na čem a kde vydělat.“
„To jako vážně?“ podívá se nevěřícně Earp.
„Nejsem snad až takový suchar. Například jsem se musel ženit už v patnácti, a ačkoli je mi
pořád ještě osmnáct, tak moje manželka čeká již třetí dítě,“ říká Hanson s bezelstným výrazem ve
tváři.
„To jako taky vážně?“
„Jo, Wyatte. Můj společník je trochu zvláštní patron. Ale má velmi dobrý nápady a čich na
to, kde se dají vydělat peníze,“ zhodnotí mladíka jeho bývalý poručník.
„Můžete si vo mně popovídat, u těch karet,“ nasadí úsměv mladík.
„Vám to nebude vadit?“ ptá se Earp.
„Budu doufat, že mě bude Horác šetřit,“ pokrčí rameny Hanson.
„Zajímavý. Horáci, přidaj se Ed a Jim?“
„Nevím, mám se jich zeptat? Nebo to uděláš ty?“
„Zařiď to ty. Já řeknu Virgilovi, a možná ještě někomu. Můžeme si zahrát, a trochu
zavzpomínat. Na starý časy, kdy si nebyl vlastníkem dolů. Nebo třeba i na společný známý,
například na Doca, kterej zůstal v Prescottu,“ objeví se lesk v očích Wyatta. Stále má velmi
kladný vztah k hazardu, jinými slovy je nevyléčitelný gambler. Což ale mají s Horácem společné,
ačkoli se nyní snaží oba chovat zdrženlivě.
106
PISÁLEK
Po návratu Greenwooda a Hansona do Tucsonu, pokračují ti jednak ve své klasické
činnosti, kdy se starají o své podnikání, jednak začnou zpracovávat šerifa Charlese Shibella, aby
slyšel na jmenování Wyatta Earpa jako svého zástupce pro východní část Pima County. Na což se
zatím šerif nevyjádřil ani tak, ani onak.
„Wille, mám pro tebe asi dobrou zprávu,“ řekne začátkem června starší ze společníků tomu
mladšímu.
„Čeho se tejká, Horáci?“ zeptá se unylým hlasem mladík, sedí za svým menším stolem
v pracovně a teď jen zvedne oči.
„Přišel dopis, vod JJe.“
„Dopis? Vo tý schůzce?“ změní se zcela výraz Hansona, už není nahrbený a oči mu planou.
„Jo, chce vod nás, abysme se vyjádřili. Něco už rozjednal, a prej je na nás, abysme mu
napsali nebo zatelegrafovali, kdy dorazíme.“
„To je přece skvělá zpráva, ne?“
„Jo, asi jo. Wille, de jen vo ten čas. Kdy máš ten porod? Jak to doktor vodhaduje?“
„Jasně, Sára,“ uvědomí si mladík stav své manželky, která je krátce před slehnutím, „No,
nemělo by to už dlouho trvat. Myslíš, že by bylo blbý, kdybych jako vodjel a vona mezitím
porodila? To si myslíš?“
„Nejspíš jo. Nás přece ten čas zase tolik netlačí, ne?“
„Horáci, nehledáš jen důvod, jak to vodkládat, že ne?“ podívá se William pátravě.
„Proč myslíš?“
„Proč? Mám takovej nepříjemnej pocit, že se ti tam zase tak moc nechce. Horáci, možná to
je pro tebe nepříjemný, nějaký vzpomínky a tak. Třeba i, cos mi je zatím neřeknul. Ale taky je to
přece velká příležitost, jak získat společníky, investory, pro ten náš záměr v Mexiku,“ připomíná
Hanson, a jeho hlas teď zní naléhavě.
„Že bych skákal nadšením do stropu, to teda ne. Ale můžeš bejt klidnej, sem připravenej
tam jet a vo tom tvým nápadu jednat. Ale pár tejdnů nehraje roli, takže bys měl bejt se Sárou, až
bude rodit tvoje další dítě.“
„To bych asi měl,“ přikývne mladík, „Sice tu má všechno, co potřebuje, a v tvojí ženě našla
dobrou přítelkyni … Jo, máš pravdu, můžeme to naplánovat tak, aby sme vodjeli až po tom jejím
porodu,“ rozhodne se William upřednostnit rodinu před kšeftem. Ačkoli hoří netrpělivostí přednést
svůj podnikatelský záměr movitým obchodníkům na východě, a jak pevně věří, získat je pro
spolupráci.
„Moje žena by chtěla jet se mnou …,“ nadhodí Greenwood.
„Chtěla by jet s tebou … No a proč vlastně ne? Nebo ty nechceš?“
„Mám tady přece syna, tak nevím. Nechat ho tady kdoví jak dlouho bez matky. Ale asi jí
vyjdu vstříc, i kvůli zachování klidu v rodině.“
„To bude Sára zklamaná, že nemůže s náma.“
„Asi bude, ale taky bude mít krátce po porodu a tak to pochopí. Lou navopak snese horu
argumentů, aby mohla jet. Vo dítě se snad postaraj dobře jiný, chůva a tak.“
„Neříkáš to dvakrát nadšeně.“
„Wille, dyť já nevím, co přesně nás tam čeká. Vodešel sem za jistejch vokolností, a nejspíš
tam nemám právě nejlepší pověst. Otec mě vlastně vyobcoval z rodiny. Takže nevím, jak to bude
vypadat, a do toho Lou …“
„Tvoje pověst … myslíš, že to může hrát velkou roli? U těch lidí?“ objeví se úlek ve tváři
mladíka.
107
„Tak to nevím. Nevím, co tam kdo komu navyprávěl, vo mně. Nejspíš, že sem hazardní
hráč, možná, že sem vrah. Co já vím, co jim kdo napovídal, a čemu voni budou věřit. Uvidíme, jak
zapracuje JJ,“ pokrčí rameny Greenwood.
„To není dobrý, tohle.“
„Budeš se muset vo to víc snažit, abys je pro svou myšlenku nadchnul. Na druhý straně,
pokud ty hodně bohatý vycejtěj prachy, tak se podle mýho klidně spojej i s ďáblem, a nakonec ta
horší pověst může bejt i dobrým doporučením. Vzhledem k tomu, vo jaký investici ty uvažuješ.
Nebo teda my uvažujeme.“
„Myslíš?“ zarazí se William, „No možná máš pravdu. V tom Mexiku, kde je to vostrý, tam
by to mohlo bejt výhodný. Jen aby nám uvěřili, nemysleli si, že je chceme napálit, vobrat vo jejich
prachy.“
„Však voni si všechno důkladně prověřej, tím si buď jistej. Určitě taky bude mít velkou
váhu, když to podpoří JJ. Sice má pověst hejska, si myslím, ale naše rodina má tradici, patří tam
k výkvětu společnosti. Takže když dá doporučení, budou nám minimálně naslouchat. Pak už
nepůjde vo nic jinýho, než jestli budou považovat ten záměr za takovej, kterej jim vydělá peníze.
Hodně peněz, jinak to pro ně nebude mít význam,“ vysvětluje starší společník.
„Nemusíš se bát, budu dobře připravenej. Vážně. Hned na tom začnu dělat, na tý řeči
k nim. Doufám, že mi to pak vopřipomínkuješ, řekneš, kde sou blbosti, abych se neshodil.“
„Jo, proberu to s tebou. Dám ti i pár dobrejch rad, jak s těma panákama mluvit. Na co si
voni potrpěj. To samý určitě udělá i JJ, až tam dorazíme.“
„Kdy mu napíšeš?“
„Hned, jak bude po porodu. Pak mu napíšu, že přijedeme.“
„Možná by šlo napsat hned, vodhadnout to datum porodu, přihodit tam tak dva tejdny …“
„Wille, není vážně třeba spěchat. Těch pár tejdnů už nehraje roli. Za tu dobu se toho moc
nezmění, pokud teda tam v tom Mexiku nevypukne revoluce. Ale podle zpráv vod Paula to tam
maj Diaz a Gonzales pevně v rukách, takže ani to nejspíš nehrozí,“ říká Greenwood konejšivým
hlasem, lehce se baví nad netrpělivostí svého mladého společníka.
V dalších dnech má William o čem přemýšlet, také se musí věnovat své manželce, která již
je přestěhována do Tucsonu, kde má zajištěn komfort i za pomoci služebných. Slehnutí se očekává
tak do čtrnácti dnů, a dle doktora je rodička v naprostém pořádku. Jejího chotě uklidňují i dva
předchozí bezproblémové porody.
„Wille, ty chceš hned potom vodjet?“ podívá se paní Hansonová pátravě, když jí manžel
řekne o cestě na východ.
„Ne, určitě ne,“ řekne on rychle, „Napřed tam musí Horác napsat, musíme zvolit datum,
pak nám ho musej potvrdit. Nejspíš tam pojedeme nejdřív tak měsíc potom,“ zní jeho hlas mírně
smutně, on by chtěl s potenciálními investory jednat nejlépe již zítra.
„Pojedeš jen s Horácem?“
„Nejspíš nás doprovodí Ed, aby se nám staral vo bezpečnost. Možná taky Lou, možná ji
Horác vezme s sebou.“
„Lou taky?“ zpozorní ona, „Wille, kdyby to bylo dýl po porodu, nemohla bych jet taky?“
zeptá se, čímž jeho moc nepřekvapí, očekával takovou reakci.
„Sáro, i když budeš úplně zotavená, po tom porodu, tak tady bude to dítě,“ reaguje on
velmi opatrně, volí něžný tón, „Byl bych moc rád, kdybys mohla jet se mnou. Ale pokud ta jednání
dobře dopadnou, tak tam určitě nejedu naposledy.“
„Ale Lou …“
„Lou nebude po porodu, její dítě je už větší. A taky, jedeme k Horácově rodině, což je vo
důvod víc, aby představil svou manželku.“
„Asi máš pravdu,“ povzdechne si ona, je patrné, jak moc by se chtěla podívat do míst, kde
nikdy nebyla a o kterých on dost často básní.
108
Williamovi se podaří uhasit ohýnek, poté se ještě více věnuje své choti i svým dvěma
synkům. Po klidné noci přichází v dobré náladě do jejich hotelu, kde má svůj pracovní stůl ve
společné kanceláři.
„Wille, už si to četl?“ zastaví ho hned ve dveřích Todd, v ruce třímá místní plátek.
„Co sem měl číst? Kdy jako? Vo co de, Jeffe?“ reaguje Hanson mírně podrážděně.
„Tady, ten článek. Vo tobě a panu Greenwoodovi,“ podává zaměstnanec výtisk svému
šéfovi. Respektive jednomu za svých dvou šéfů.
„Horác už je tady?“ vezme si William zmíněnou tiskovinu.
„Ne, ještě nedorazil.“
„Dobře. Tak já si to přečtu. Jeffe, nech mi přinýst něco k snídani. Sára spala, tak sem jí
nechal. Jo a taky se postarej tady vo Eda, určitě má taky hlad.“
„Zařídím,“ přikývne Todd, a už upaluje svůj slib naplnit.
Hanson nechá svého strážce v baru, sám se přesune do kanceláře, kam je mu záhy
dopravena snídaně. Sedne si k ní a dá se do čtení. Jeho výraz se postupně mění, na konci už je
značně rozzlobený. Což je patrné i z toho, jak práskne výtiskem Tucsonského občana o stůl. Den
má zkažený, jen kvůli pitomému škrabalovi, co mu nesahá ani po kotníky. Jenže lidé noviny čtou a
mnozí těm žvástům věří, uvědomuje si. Přitom s redaktory udržují dobré vztahy, zvou je na obědy,
na akce. Tak proč teď takový útok? Nečekaně? Co za tím je?
Greenwood přijde až za hodinu, a jako vždy z jeho tváře nelze nic vyčíst. Mladík mu hned
žaluje a nabízí mu výtisk místních novin.
„Wille, já už to četl,“ řekne starší společník klidným hlasem, „Už mi Aaron dokonce
domluvil s tím pisálkem schůzku.“
„Schůzku?“
„Pozval sem ho na voběd, na dnešek. A von přijal.“
„Na voděd. Za tohle! Zasloužil by si do držky, a ne mu platit žrádlo. Nebo mu tam nasypat
arsen, nebo něco podobnýho.“
„Hm, chceš tak potvrdit ty jeho žvásty? Že ho pozveme na voběd a na něm ho vodděláme?“
„Horáci, je to svině. Ale já mu to vytmavím, na tom vobědě.“
„Wille, buď na tom vobědě budeš držet hubu, nebo se ho vůbec nezúčastníš,“ řekne
důrazně starší ze společníků.
„To jako proč?“ načepýří se mladík.
„To jako ze dvou důvodů. Tím prvním je, že vést válku s těma pisálkama je nesmysl. Jen
budou psát další žvásty. No a za druhý, pokusím se z něj dostat, kdo za tím článkem stojí.“
„Kdo za tím stojí? Dyť je pod tím podepsanej, podívej, tady, Henry Burnick. Ani se nestydí
se pod to podepsat. Svině jedna.“
„Wille, kdy do nás naposledy takhle tvrdě šel? Kdy z nás udělal vrahy, vydřiduchy? No?
Kdy ten Henry něco takovýho udělal?“
„Kdy? Už si nepamatuju. Vobčas se do nás navezou, ale jinak, zvlášť v poslední době …“
„Tak vidíš. To si myslíš, že ho jako vosvítil duch svatej nebo co?“
„Ty myslíš, že za tím někdo stojí? Za tou prasárnou? Dyť von tam zpochybňuje výroky
soudu, žes někoho vodprásknul v sebevobraně. Mluví tam vo tobě jako vo falešným hráči, vo
podvodníkovi, co falšuje hru a pak vraždí. Nebo tady, já. Připomíná mi, že nesu zodpovědnost za
ty mrtvý. Dokonce tvrdí, že ničím rodinu svojí manželky, snažím se zničit svýho tchána.
Vyhrožuju mu vyhazovem z ranče. Já, kdo trpí ty jeho děsivý výlevy. Zaměstnávám švagry,
dalšímu platím školu. Jedním slovem prasárna.“
„Wille, měl by ses uklidnit a začít přemejšlet hlavou a ne prdelí,“ posadí se Greenwood za
svůj stůl, „Nevím, kde vyšťoural to vo mně, ale asi to nebylo tak těžký zjistit. Vlastně je to pravda,
co se stalo, akorát si tam dodal tu falešnou hru a pak tu sebevobranu přepsal na vraždu. Ale moc
detailů tam nemá, spíš fabuluje, z toho, co se někde doslechnul. Nebo mu někdo sehnal ten spis,
109
vod toho soudu. V tvým případě … přečti si to ještě jednou, v klidu, pozorně. Pak mi řekni, na cos
přišel.“
„Na co sem přišel …“
„Sednout a číst,“ ukáže starší z mužů velitelsky k menšímu pracovnímu stolu, mladík
poslechne, proto se v místnosti rozhostí ticho.
„Horáci, ty máš pravdu,“ zvolá asi za deset minut William, „Ty podrobnosti, z mýho ranče,
ty si nemohl vycucat z prstu. Je to sice snůška lží, všechno je překroucený, ale taky to má reálnej
základ. Pochopitelně převyprávěnej dost divoce. Že by se ten zasranej tchán zachoval až takhle
svinsky?“
„Tak tchán …“
„Nebo Tobiáš, taky mě to napadlo. Jenže ten byl dycky jedna ruka s tím mým povedeným
tchánem. Možná v tom jedou společně. Jak se tady taky píše, jak terorizuju svoje zaměstnance, jak
musej držet hubu a snášet moje vrtochy. A kdo kvákne, toho vyhodím. Horáci, myslíš si, že je to
jejich práce?“
„Wille, myslíš si ty, že by Tobiáš nebo tvůj tchán byli vochotný tomu pisálkovi platit?“
„Platit? Myslíš, že dostal prachy, aby to napsal? No, možná jo, proč by jinak …“
„Spíš Ben zahájil tu válku, jak vo ní mluvil ten jeho účetní.“
„Gayetty? Myslíš, že je za tím von?“
„Vsadil bych si na něj. Taky to může bejt někdo jinej, co nám chce uškodit. Ale spíš mi to
sedí na Bena. To se právě pokusím vytáhnout z toho pisálka. Případně, co plánujou dál.“
„Plánujou dál. Myslíš si, že tohle tím nekončí? Že budou další svinský články?“
„Předpokládám to.“
„Horáci, co s tím budeme dělat: Nešlo by tomu redaktorovi důrazně domluvit? Třeba Ed,
nebo Aaron, nebo bráchanci …“
„To se ví, že bych mu radši nechal zpřerážet hnáty i pazoury, než mu platit voběd. Jenže to
by byla voda na jeho mlejn. Tohle spravěj zase jen prachy.“
„Zaplatit mu víc, aby to nepsal. Nebo napsal něco lepšího.“
„Konečně začínáš uvažovat rozumně,“ přikývne Greenwood, „Můžeme začít tím, že si
vobjednáme jinej článek, začneme tebou. Například rozhovor, kde ty popřeš ty vobvinění, navopak
vyzdvihneš tu svojí školu, jak se staráš vo siroty, děti chudejch rodičů a tak. Jak si poslal ty tři
studovat, platíš jim školu.“
„To by šlo, navíc je to pravda. A co ty? Jak se budeš hájit ty?“
„Začneme tebou. Pak uvidíme, co bude dál.“
„To jako bude všechno? Voni nás budou pomlouvat a my to budeme vyvracet? Dyť i tak na
nás ulpí vědro špíny …“
„Přesně vo to de, Wille. I když všechno prokazatelně vyvrátíš, v lidech zůstane stejně něco
z toho. Budou si říkat, jestli na tom není přece jen zrnko pravdy. Nebo víc pravdy. Pomluvy se
blbě vyvracej, a zvlášť, když jich bude víc.“
„No tak co budeme dělat? Žádat vomluvu? Soudit se s tím plátkem? Tím redaktorem?“
„A dělat z nich mučedníky?“ zavrtí hlavou starší ze společníků, „Navíc, pokud by došlo
k soudu, budou tam propírat kde co. To by nám neprospělo. Uvidíme, co nám řekne ten pisálek.
Podle toho budeme reagovat. Ale už teď můžeš vyhledat Jeffa, ať přes tu Cathy domluví schůzku
s tím účetním, vod Bena. Měl pro nás stejně něco zjistit, tak i kdyby za tím jeho šéf nebyl, může to
bejt účelná schůzka.“
„Jo, dobrej nápad. To zařídím. Horáci, ty mě u toho voběda asi nechceš, co?“ podívá se
Hanson pátravě.
„To záleží na tobě, Wille.“
„Na mně? Myslíš, že mě tam vezmeš, jen když budu držet hubu a jen nábožně poslouchat?
Mile se na tu svini usmívat?“
110
„Líp bych to zformulovat nedokázal. Jo, jen tak tam budeš k něčemu dobrej. Pokud to
nezvládneš, tak s ním budu vobědvat sám.“
„Umím se přetvařovat, jak už sem snad dokázal víckrát.“
„Jo, umíš. Tak se rozhodni, máš na to asi hodinu a půl. Tak nebo vonak.“
„Ale jo, budu milej,“ mávne jen rukou mladík, pak se zvedne a jde za svým švagrem, aby
naplnil svůj úkol.
„Wille, to zařídím, jasně. Už si to četl? Ty lži?“ zeptá se Todd.
„Jo, četl. Pozvali sme toho pisálka na voběd.“
„Cože? No tak až příde, tak mu to vytmavím. Řeknu, jakej seš dovopravdy, jak si nám
pomoh.“
„Jeffe, ani na něj nepromluvíš! My ho nechceme nasrat, ale domluvit se s ním. Takže ho
vobejdeš velkým vobloukem. Anebo, pokud se s ním náhodou potkáš, tak se budeš tvářit mile,
jako na jakýhokoli jinýho našeho zákazníka. Rozumíš?“
„Když to tak chcete … ale moc se mi to nelíbí.“
„Ani mně. Ale nejde to jinak. Jeffe, totéž řekni dalším tady.
Až ho uviděj, budou se tvářit taky mile.“
„Jo, řeknu jim. Aby mu někdo náhodou nedal po hubě, jak by
si zasloužil,“ mumlá si pro sebe Todd.
Čtyřicetiletý redaktor z Tucsonského občana nakráčí do
salónu s vysokým sebevědomím, dává najevo, jak si je jistý svou
mocí, kdy může někoho před veřejností očernit, anebo také
pochválit. S lehce arogantním výrazem dorazí až ke svým
hostitelům, posadí se. Vítají ho úsměvy, od majitelů i jejich
zaměstnanců. William mlčí, než je přinesen oběd, udržuje Horác nic
neříkající společenskou konverzaci.
„Pane Burnicku, promluvíme si, až skončíme s jídlem, nebo
můžeme začít už teď?“ položí otázku, jen co pozřou pár soust.
„To je na vás, pane Greenwoode. Mně nedělá problém
mluvit u jídla o vážných věcech,“ pokrčí rameny novinář.
Henry Burnick
„Dobře. Jistě víte, proč jsme s vámi chtěli mluvit. Právě
dneska.“
„Asi to není tak těžké odhadnout. Jistě vám jde o ten článek.“
„Ano, jde o ten článek. O článek, který nás líčí ne v právě lichotivých barvách. Sice bere
skutečné události, ale vykládá je značně osobitým způsobem.“
„To je věc názoru.“
„Věc názoru, ale také věc spravedlnosti. Něco se ověřit nedá, něco určitě ano.“
„Je mojí povinnosti napsat o skutečnostech, které zjistím, během své práce.“
„To vám neberu, pane Burnicku. Sice bych mohl namítnout, že je asi ve vaší branži
zvyklostí si získané informace ověřit, ale nebudu to dělat. Všichni zde jsme vzdělaní a máme svoji
úroveň. Tak se nebudeme snad snižovat k tomu, abychom si zde na něco hráli. Vy jste nepochybně
dostal od někoho zmíněné informace a pak jste je použil. Také nemíním mluvit o motivech, o tom,
co vás vedlo k napsání toho článku, který je jednostranně zaměřený. Jak by ho napsal někdo, kdo
nám chce uškodit. Stalo se, s tím se už nic dělat nedá.“
„Možná vám zcela nerozumím, pane Greenwoode,“ podívá se pátravě Henry, je trochu
udivený, s jakým klidem a nadhledem pomluvení celou věc berou.
„Mluvím o tom, pane Burnicku, že ten váš článek spatřil světlo boží a nepochybně ho dost
občanů Tucsonu četlo. Což pro nás není dobré, protože i když některá fakta vyvrátíme či uvedeme
na pravou míru, stejně zůstane pochybnost. Což je nepochybně cílem tohoto článku.“
„Myslíte si, že mám zájem vám úmyslně škodit?“
111
„Vy, pane Burnicku?“ podívá se Horác zpříma do očí pisálka, pak zavrtí hlavou, „Ne, pane
Burnicku, vy ne. Ale ten, kdo si u vás ten článek objednal, tak ten ano.“
„Chcete naznačit, že píšu na něčí objednávku?“ zamračí se redaktor.
„A ne snad, pane Burnicku? Mluvil jsem o tom, že máme všichni svou úroveň, tak proč ji
snižovat vysvětlováním něčeho nad slunce jasného. Já vám rozumím, pane Burnicku. Vaším cílem
je prodávat vaše noviny. Proto potřebujete zajímavé kauzy, pikantnosti. Budiž. Ovšem ten článek,
o kterém mluvíme, ten je již za hranou. Nemyslím si, že byste byl naším nepřítelem, proto si nutně
musím položit otázku, co vás vedlo k jeho napsání.“
„Čtenáři mají právo vědět, co jsem zjistil.“
„Pane Burnicku, prosím, tohle jsou jen fráze. Jistě, novináři mají být těmi, co dohlížejí na
mravy, co tepou nepravosti. Ale jak jsem řekl, platí také, že si své získané informace ověřují,
případně zveřejní i stanovisko osoby, která je v dané kause v nezáviděníhodné roli. Vy jste to však
neudělal, a jistě jste k tomu měl důvod. Kdosi vás dobře motivoval, aby ten článek vyšel. Poskytl
vám informace, tak, jak chtěl, aby byly podány, a vy jste mu vyšel vstříc.“
„To jsou jen vaše domněnky, pane Greenwoode.“
„Pane Burnicku, není třeba se hájit,“ překvapí starší ze společníků svého hosta, o čemž
svědčí i jeho udivený výraz, „Všichni přece dobře víme, o co jde. Každý z nás se snaží využít
příležitost, která se mu naskytne. My, když vycítíme dobrý obchod, také ho realizujeme.“
„Obchod. Obviňujete mě, že jsem si nechal zaplatit, abych ten článek napsal?“
„Pane Burnicku, již jsem vám řekl, že vás z ničeho neobviňuji a vy se nemusíte z ničeho
hájit. Já jen konstatuji fakta. Na dnešní oběd jsem vás nepozval proto, abych vám cokoli vyčítal,
ale proto, abychom hledali společně způsob, jak vzniklé škody napravit. Případně, jak jim
předcházet, do budoucna,“ říká Horác a na jeho tváři se objevuje malý úsměv, celkově je jeho
výraz vlídný, chápavý, přátelský.
„Co vlastně chcete?“
„Chci se domluvit, pane Burnicku. Tak, aby to bylo výhodné pro obě strany. Například by
mě zajímalo, kdo má zájem, abychom v očích veřejnosti byli očerněni.“
„Nepředpokládáte, doufám, že vám svůj zdroj prozradím.“
„Můžete jen naznačit, pane Burnicku. Jsem dost chápavý a stačí mi jen napovědět. Já si
například myslím, že můj přátel Ben Gayetty mě chtěl trochu popíchnout, udělit malý štulec.“
„Přítel?“ zareaguje redaktor.
„Možné ne až tak velký přítel, jak jsem si myslel.“
„Nemíním vám na tuto otázku odpovídat.“
„Není třeba, pane Burnicku, už jste odpověděl,“ konstatuje suše Horác.
„Jak odpověděl?“
„Pane Burnicku, jak říkám, mně stačí málo,“ konstatuje starší ze společníků shovívavým
hlasem, „Pane Burnicku, co kdybychom se začali bavit obchodně. My vám učiníme určité nabídky,
vy je zvážíte a nakonec se domluvíme.“
„Obchodně?“ zableskne se krátce v očích Henryho.
„Podívejte, už víme, kdo za tím stojí. Co stále nevíme je, kdo Benovi poskytl ty informace
z ranče pana Hansona. Ten by určitě rád věděl, jestli ty informace pocházejí od nějakého
zhrzeného zaměstnance, co již na ranči nepracuje, nebo jestli Benovi donáší někdo, kdo tam pořád
je.“
„Tohle vám říct nemůžu, i kdybych chtěl.“
„Chápu, neznáte ten zdroj,“ pokývá hlavou Horác, „Pane Burnicku, co kdybyste si zahrál
trochu na detektiva? Já vím, tohle není vaše profese, ale právě v tom může být ten obchod. My si
vás najmeme, ne jako novináře, ale jako detektiva. Vy nám zjistíte, kdo donáší, a my vám dáme za
tu službu odměnu. Třeba padesát dolarů, co říkáte?“
„Padesát dolarů?“ ztiší hlas Henry.
112
„Není to tak málo, za jedno jméno. Až za vámi zase Ben přijde, tak se ho můžete na ten
jeho zdroj zeptat. Nebo trochu přitlačit, budete chtít vědět, jak moc je důvěryhodný. Budete mít
pochybnosti, i na základě článku, který vyjde tady o Willovi.“
„Článku o panu Hansonovi? Vy ho máte domluvený? S kým?“
„Vy ho napíšete, pane Burnicku. Jako zodpovědný novinář chcete přece znát názor toho,
kdo se chová tak neurvale k zaměstnancům, k vlastní rodině. I čtenáře to jistě bude zajímat. Will
vám rád odpoví na pár otázek.“
„Nejsem si jistý, že ten článek chci psát. Nebo dělat s panem Hansonem rozhovor.“
„To je škoda, pane Burnicku. Určitě se najde jiný způsob, jak ten článek zařídit. Přitom
bych mohl například navýšit tu odměnu, za tu detektivní činnost, dejme tomu na sto dolarů. Co
říkáte?“
„Zajímavé, pane Greenwoode. Jen mi řekněte důvod, proč bych měl vaší nabídku
přijmout,“ objeví se ve tváři Henryho lehce povýšený úsměv, nicméně i stopy po nervozitě.
„Z jednoho jediného důvodu, pane Burnicku. Tím důvodem je, že jste chytrý muž. Také
dovedete dobře počítat. Ben má značné problémy, aby udržel svoji živnost. Proto ten útok. Já a pan
Hanson máme mnoho jiných příjmů, a tak jsme pro vás nepochybně zajímavější partneři. Proto se
vám vyplatí, když příště přijdete, až Ben přinese další snůšku lží a polopravd. Pak se domluvíme,
jak mu zdánlivě vyhovět a přitom minimalizovat škody.“
„Jste dost sebejistý, pane Greenwoode.“
„Mám k tomu důvod, pane Burnicku. Já i pan Hanson máme dost peněz, a ručím vám, že
jich budeme mít dost i v budoucnosti. Nemusíte s námi spolupracovat, pak budeme hledat někoho
jiného, kdo lépe vyhodnotí současnou situaci, ale také usoudí, že spolupráce s námi bude výhodná
i v budoucnosti.“
„Všechno se nedá koupit.“
„Všechno jistě ne. Například zdraví, ačkoli ten, kdo má peníze, si může dovolit lepší péči.
Ale pokud vážně onemocní, ani peníze mu nepomohou. Také se nedá koupit skutečná láska, ale dá
se koupit někdo, kdo vás dovede potěšit. Takže zdraví se koupit nedá, ale všechno ostatní ano.“
„Možná se mýlíte, pane Greenwoode.“
„Možná se nemýlím, pane Burnicku. Nemusíte mi odpovídat hned teď, promyslete si, co
můžete získat. Nebo také ztratit, pokud mojí nabídky nevyužijete. Nejste jen vy, pane Burnicku.
Vše je jen otázkou peněz, a ty my s panem Hansonem máme.“
„Teď nevím, pane Greenwoode, nezní to jako výhrůžka?“
„Výhrůžka, pane Burnicku? Pane Burnicku, napsal jste o nás ohavný článek, a já vás
pozval na oběd. Místo spílání a výčitek vám učiním obchodní nabídku. Tohle je můj styl, náš styl
jednání, s panem Hansonem. Nikoli to, co píšete v tom článku.“
„Mám snad shodit sám sebe?“
„Ale proč, pane Burnicku? Chceme snad vaši omluvu? Dementování? Ne, jen chceme,
abyste vyzpovídal pana Hansona, který dává mnohem více peněz na svou školu, než kolik vám dal
Ben za ten článek. Proč byste se shazoval? Za vámi přišel zaměstnanec, který byl propuštěný. Není
třeba ho jmenovat. Vy jste napsal, co vám řekl. Poté jste dal příležitost panu Hansonovi, aby se
vyjádřil. Je na něm, jak tvrzení toho zaměstnance vyvrátí, jestli mu budou vaši čtenáři věřit. Na
tom přece není nic špatného, naopak.“
„Budiž, ten článek nebo spíš rozhovor udělat mohu.“
„Velmi dobrý začátek, pane Burnicku.“
„Začátek čeho, pane Greenwoode?“
„To záleží na vás, pane Burnicku. Můžete udělat ten rozhovor. Ale také můžete zjistit, kdo
pana Hansona pomluvil. Jaké výhody z obou věcí budete mít, jsem vám sdělil. Pokud však přijde
Ben s dalšími tvrzeními, tak můžete zvážit, jestli je zveřejníte, nebo napřed přijdete za námi a
domluvíme se.“
„Domluvíme se na čem? Chcete, abych o vás psal jen v dobrém?“
113
„Jen v dobrém? To by bylo podezřelé. Řekněme více vyváženě.“
„Musím si to promyslet.“
„Pochopitelně. Moje nabídka platí.“
„Co vy, pane Greenwoode. Vy nechcete nic vyvracet? Co bylo v tom článku?“
„Vyvracet? Proč. V té věci, o které píšete, rozhodl přece soud. Ten tu věc ohodnotil jako
sebeobranu. Neprokázal se také žádný podvod ve hře. Ne, pane Burnicku, zůstaneme u toho
rozhovoru s Willem, to bude stačit. Bylo by vhodné, kdyby vyšel co nejdříve.“
„To není problém, mohu si s panem Hansonem promluvit hned, jak skončíme oběd.“
„Proč ne, on je jistě připravený. Vy ani nemusíte nic komentovat, bude stačit položit
vhodné otázky a otisknout plné znění jeho odpovědí.“
„Vhodné otázky?“
„Ano, takové otázky, které budou souviset s těmi tvrzeními. Aby měl možnost se k nim
vyjádřit. Nic víc nechceme.“
„Budiž, v tom nebude problém.“
„Navrhuji, pane Burnicku, abyste ten rozhovor uskutečnili v naší pracovně. Tam budete mít
klid, a také tam můžeme bez cizích očí realizovat ten náš obchod.“
„Vy budete u toho, pane Greenwoode?“
„Ano, ale mluvit bude pan Hanson. Já bych maximálně mohl korigovat jeho odpověď,
kdyby se mi zdála ne zcela srozumitelná pro čtenáře. Ne, slovo korigovat není na místě. Řekněme
radši svému společníkovi poradit s výstižnější formulací. Nejspíš to nebude zapotřebí, ale rád bych
to udělal tímto způsobem.“
„Mně je to jedno. Já jen ty odpovědi přepíši a nechám vytisknout.“
„Jsem moc rád, že jsme ve shodě, pane Burnicku,“ řekne Horác a zakousne se do dalšího
sousta.
Po skončení oběda se dle domluvy přesunou do kanceláře, kde vznikne požadovaný
rozhovor. William odpovídá uvážlivě a tak, aby sám sebe vykreslil v co nejlepších barvách. Mluví
o škole, o Bretovi, o sirotcích, co vzal pod svou střechu. O studiu tří chlapců, které hradí. O tom,
jak se stará o své švagry, jak idylické vztahy má se svou ženou, která čeká jejich již třetí dítě. Jen
jednou jeho starší společník zasáhne, ve chvíli, kdy se mladík nelichotivě vyjádří o svém
zaměstnanci, který ho pomluvil. Po krátké poradě je inkriminovaná věta vyškrtnuta a Henry ujistí,
že ji nezveřejní. Nejen za to si nakonec odnáší sto dolarů.
„Ani se moc necukal, parchant jeden,“ okomentuje Hanson konání novináře, jen co ten
odejde.
„Dalo se to čekat. Když bral vod Bena, tak proč by nebral vod nás.“
„Prodejná děvka to je.“
„Pořád lepší, než kdyby to byl zapšklej fanatik jako tvůj tchán. Pak by s ním bylo horší
pořízení a asi by nás to stálo víc peněz. Ne pro něj, ale pro někoho jinýho, aby ho vodstavil. Takže
je lepší, že je to prodejná kurva.“
„Horáci, vzal si tu stovku. Myslíš, že zjistí, kdo mě pomlouvá?“
„Vsadil bych na toho bejvalýho předáka. Ale může to bejt i jinej, cos ho vyhodil. Wille,
nakonec je to jedno, pokud tu svini nemáš pořád na ranči. Ale to nepředpokládám, i když vyloučit
to nemůžu.“
„Myslíš mýho tchána?“
„Ne, to ne. Jak sem ho poznal, tak to nejsou jeho způsoby. Ale můžeš tam mít další nasraný
zaměstnance, třeba kvůli tomu, kohos udělal tím novým předákem. Pak by bylo dobrý to vědět,
aby ses mohl zařídit.“
„Taky doufám, že tomu novináři nedonáší můj tchán.“
„Tím sem si skoro jistej. Není ani v jeho zájmu, aby se vo tobě špatně psalo. Bere tě jako
vostudu svojí rodiny, a vo tý je lepší na veřejnosti nemluvit,“ usměje se starší z podnikatelů.
„Tak ti děkuju,“ ušklíbne se ten mladší.
114
William se k celé věci musí vrátit ještě jednou, a to když dorazí domů. Bohužel jeho choť
čte místní plátek a tak už ví, co se psalo o jejím choti. Spolu s ní je i paní Greenwoodová, také
hodně nazlobená.
„Wille, to je svinstvo, tohle,“ ukazuje paní Hansonová na noviny, co leží na stole.
„Je, u voběda jsme to probrali, s tím pisálkem,“ odpoví mladík, a když spatří jak udivené,
tak nesouhlasné obličeje, přidá vysvětlení. Pochopitelně nemluví o úplatku, který redaktor dostal,
pouze o domluvě a vzniklém rozhovoru.
„Stejně je to svinstvo,“ trvá si na svém jeho choť.
„Sáro, to se stává. Vyhodil sem pár lidí, tak asi někdo z nich žvanil.“
„A co to o Horácovi?“ ptá se paní Greenwoodová.
„Lou, já i Horác sme úspěšný, a to znamená, že další sou neúspěšný nebo míň úspěšný. Tak
hledaj způsob, jak nám uškodit. Bohužel i tohle je jistá daň za úspěch. Nenávist těch méně
úspěšných. Bohužel nemůžu vyloučit, že se to nebude vopakovat. Nejlepší ale je se v tom moc
nepatlat. Ale promluv si s Horácem, pokud chceš.“
„Já mu přece věřím, Wille.“
„Já vím, Lou. Stejně tak mu uvěřil i soud, proto je to celý nesmysl.“
„Tak proč to ten chlap píše?“
„Lou, von taky asi moc úspěšněj nebude, jinak by nepsal do tohohle plátku. Jen dostal vod
někoho nápovědu a skočil mu na to.“
„To by se dal ale taky žalovat, ne?“
„Dal, ale Horác to nechce. Bavili sme se vo tom, a Horác říkal, že z něj akorát uděláme
mučedníka. Což má pravdu. Lepší je se nad to povznést. Já vím, není to příjemný, číst takový
snůšky lží vo manželovi, ale ty ho přece znáš, tak víš, že jsou to lži.“
„Já ho znám, Wille, ale co ty další? Víš ty, kolik lidí to čte?“
„Ty chytrý to budou brát s rezervou, ty hloupí … Na nich přece nezáleží.“
„Je obdivuhodné, jak to berete, ty a Horác,“ podívá se paní Greenwoodová uznale na svého
hostitele.
„Co nám zbejvá, Lou. Lidi už jsou prostě takový,“ dodá on.
ZAJÍMAVÁ INFORMACE
Henry Burnick slovo dodrží a rozhovor s Hansonem vyjde přesně tak, jak zněly jeho
odpovědi. Po pár dnech relativního klidu je domluvena schůzka s pětačtyřicetiletým Gene
Townesem, účetním Benjamina Gayettyho, vlastníka a provozovatele podobného zařízení, jaké
mají i Horác a William.
„Tak se posaďte,“ ukáže velitelsky rukou Greenwood, je již noc a pozvaný špeh z domu
nepřítele se tajně vplížil do příbytku staršího ze společníků.
„Děkuji,“ špitne host, který dostane jen skleničku whisky, tu si nalije i hostitel, k tomu si
zapálí doutník.
„Tak, pane Townesi, máte pro nás něco?“ položí vzápětí otázku.
„Mám, pane Greenwoode. Dokonce je toho víc,“ hlásí hrdě účetní.
„Výborně, pane Townesi. Jsem jedno velký ucho.“
„Pane Greenwoode, chtěli jste, abych zjistil, co je bratr pana Gayettyho zač. Podle všeho
podniká v Novém Mexiku, někde u hranic s Texasem. Jak jsem pochopil, není to všechno úplně
legální, ale asi se mu daří lépe, než jeho bratrovi. A ten podle všeho po něm chce půjčku, aby sám
mohl udržet náš hotel a porazit vás.“
„Vyhozené peníze, z jeho strany.“
„Také si myslím, pane Greenwoode. Ale asi jste četl místní noviny …“
115
„Ano, víme o tom, kdo stojí za těmi pomluvami. Víte snad, jak chce váš šéf pokračovat?“
„Přesně ne, ale má velké plány. Chce získat od bratra peníze a zahájit proti vám válku. Tak
přesně se vyjádřil. Nevím ale přesně, co to znamená, co chce dělat. Určitě vás zdiskreditovat,
v očích veřejnosti. Možná snížit ceny, připravit různé pobídky pro zákazníky, najmout nové
prodejné ženy, asi tak něco. Možná si i najmout ochranku, má docela vítr z vašich lidí, co vás
hlídají, nebo váš hotel.“
„Nic nového pod sluncem,“ konstatuje suše Horác, „Kdy mu má bratr poslat ty peníze?“
„Poslat?“
„Předpokládám, že je jeho bratr složí v bance a váš šéf si je vyzvedne tady.“
„Ach tak. Ano, také jsem to očekával. Ale nejspíš to proběhne jiným způsobem. Podle
všeho ty peníze ten jeho bratr nemá uloženy v žádném ústavu, ale má je v hotovosti. Z toho
soudím na tu podivnou činnost, toho jeho bratra. Nevykazuje legální zisky, jako třeba vy, pane
Greenwoode, a tak je má v hotovosti.“
„Tak kdy mu je má přivézt?“
„On je nepřiveze, pane Greenwoode. Podle všeho tak asi za měsíc, možná za dva, ten jeho
bratr něco slaví, a tak pan Gayetty za ním pojede. Tam si chce ty peníze vzít a přivést sem.“
„Z čeho tak usuzujete, pane Townesi?“
„Z toho, co mi pan Gayetty říká. Jsem něco jako jeho vrba. Když mu předkládám tu naši
nepříliš lichotivou bilanci účetnictví, tak mě uklidňuje. Vlastně z něj tak vytáhnu, co plánuje,“
pochlubí se Gene svou taktikou, „Ujišťuje mě, že má všechno promyšlené a vše dobře dopadne.
Lehce jsem ho popíchl, pane Greenwoode, že stále mluví o bratrovi a penězích, a přitom nemáme
pomalu na výplatu zaměstnancům. Teda ne pomalu, ale jistě. Pan Gayetty to opět dotoval, tuším,
že něco prodal, ze své domácnosti. Nebo zastavil, to nevím. Ale abych se vrátil k tomu, co jsem
nakousl. Když jsem vznesl pochybnosti, zda ty peníze od jeho bratra vůbec někdy budou, tak mi
začal vyprávět o té cestě za ním a o tom, že si ty peníze přiveze.“
„Nevíte přesně, kdy chce za tím bratrem jet? Abychom se připravili, na jeho případné další
útoky.“
„Přesné datum nevím, ale nejdřív asi tak za ten měsíc. Ale tohle vám zjistím. Mohu to
vzkázat po Cathy, nemusím chodit osobně. Je to pro mě nebezpečné, mohl by mě někdo u vás
vidět. Ani vám by to neprospělo. Ale ta Cathy, co s ní udržuje vztah ten váš švagr, pane Hansone,
tak po ní vám ten vzkaz předat mohu.“
„Není to tak důležité, pane Townesi, ale bude asi opravdu lepší, když budeme vědět, kdy
můžeme počítat s dalšími útoky.“
„Zjistím vám, kdy má jet za tím bratrem. To nebude tak těžké. Ale ty útoky možná budou
pokračovat i předtím. Co vím, tak si najal detektiva, aby na vás oba našel co nejvíc špíny.
Výsledkem byl ten článek nedávno, a jak mi říkal, tak v tom chce pokračovat. Aby lidi pochopili,
co jste zač, jak se vyjádřil. Nejspíš předpokládá, že se pak od vás někteří odvrátí a vrátí se
k němu.“
„Ten detektiv taky asi něco stojí.“
„Určitě, pane Greenwoode. Ale to nejde přes účetnictví hotelu, to si platí pan Gayetty
z vlastních peněz. Těch mu ale dle mého dost ubývá. I jeho paní se nejspíš zlobí, jak jsem vyslechl
jednu jejich rodinou rozepři. Tuším, že jí odmítl cosi koupit, a ona pak projevila svou
nespokojenost. Náhodou jsem byl na blízku, a tak jsem jejich při vyslechl.“
„Váš šéf je dost velký pošetilec, pane Townesi. On vynakládá chybějící prostředky na
detektiva, a my s panem Hansonem stavíme podobný hotel v Tombstone. Bude hotový na konci
léta, a nejspíš tam budeme hledat nové zaměstnance.“
„Nové zaměstnance?“ zableskne se v očích Gena, „Třeba i účetního?“
„Určitě i účetního, ale také dámy, jakou je třeba Cathy. Určitě jsme schopni dodržovat
termíny výplat a nejsme skrblíci, pane Townesi. Také umíme ocenit, když nám někdo poskytne
pomoc.“
116
„Já vím, pane Greenwoode. Já vím, jak se vám daří. Ty doly, ten ranč, a ten hotel tady. Tak
vy stavíte další …“
„To si ale nechte pro sebe, pane Townesi. Řekl jsem vám to jen proto, že vám důvěřuji,“
maže Horác med kolem huby zrádci.
„Moc si toho vážím, pane Greenwoode. To víte, také mám rodinu a musím nás uživit. Když
vidím, jak to tam u nás skomírá, když vidím nerealistické plány pana Gayettyho, tak jistě chápete,
že se snažím nalézt nového zaměstnavatele, který je seriózní a nemá finanční problémy.“
„Chápe vás, pane Townesi. Tak mějte uši nastražené a oči otevřené, a kdyby jste něco
zajímavého zjistil, dejte nám vědět.“
„Můžete se spolehnout, pane Greenwoode.“
Ještě asi pět minut se baví, pak je špicl vypoklonkován. Hostitel se vrátí za svým mladším
společníkem do pracovny.
„Horáci, něco mě napadlo,“ uvítá ho Hanson, „Jak sem poslouchal, vo čem ste se bavili.
Horáci, nevím, kde ste tehdy splašili ty prachy, na ten rozjezd. Co přivezl Frank. Ale tuším, že ste
si je někde půjčili, bez souhlasu majitele. Tak mě napadlo, co je podobným způsobem sebrat tý
svini, co chce s námi začít válku? To by ho nejspíš dorazilo, ne?“
„Napadlo mě to samé, když je tak nevopatrnej a chce se tahat s hotovostí,“ přikývne
Greenwood, „Proto sem chtěl vědět, kdy tam přesně pojede. Zároveň sem říkal, že na tom nezáleží,
jistě chápeš proč.“
„Chápu. Horáci, tak co budeme dělat? Máš někoho, kdo by ho mohl vo ty prachy připravit?
Nějak tak, aby na nás nepadlo podezření?“
„Uvidíme, jak tam chce cestovat.“
„Jak by tam asi cestoval? Vlakem?“
„Těžko, ten přece zatím v Tucsonu končí, takže bude muset použít koně nebo dostavník.“
„Tady pořád někdo někoho přepadává, ne?“ usměje se Hanson.
„Jo i ne. Pokud bysme něco takovýho chtěli udělat, tak to musí bejt někde mimo naše
teritorium. Nejlíp v tom Novým Mexiku. Aby nás s tím nikdo nespojoval. Ještě lepší by bylo,
kdybysme tou dobou byli někde na východě.“
„To by časově mohlo sedět, ne?“
„Wille, není to tak jednoduchý, jak si myslíš,“ říká Greenwood vážným hlasem, „Tohle už
je těžkej zločin. Pokud bysme k tomu sáhli, tak si musíme zajistit, že k nám nepovedou žádný
stopy. Taky na to musíš mít vhodný lidi, aby to nezpackali. Takový, co je někdo nepozná. Podle
něčeho, co si daj do souvislostí. Nevím, jestli ho půjde někde vokrást, nebo by byl nutnej přepad.
Tohle pořádně připravit potřebuje čas a dobrý chlapy.“
„Horáci, když máme peníze, můžeme si ty chlapy najmout ne? Von nám přece vyhlásil
válku, tak co. Nakonec jim můžeme zaplatit z toho, co mu seberou, ne?“
„Wille, víš proč sem nikdy nebyl ve vězení nebo i hůř? Proč mi nikdy nic nedokázali?“
„Protože si to měl vždycky dobře promyšlený?“
„Nejen to. Vybral sem si dycky takový spolupracovníky, vo kterejch sem věděl, že je na ně
spolehnutí. Jo, taky sem byl vždy několik kroků dopředu. Jako když hraješ šachy. Musíš mít
všechno promyšlený několik tahů dopředu.“
„Takže ho chceš nechat, aby si přivezl ty prachy a dál nám znepříjemňoval život?“
„To jsem přece neřekl. Ale vo tý jeho cestě víme pár minut. Je třeba všechno uvážit a zvolit
nejlepší řešení. Můžeme se vo to pokusit, ale když nebude dobrá příležitost, tak ho radši nechám ty
prachy přivíst, než riskovat, že nás s tím někdo bude spojovat. Nikdy nevíš, co se může stát, může
se to zvrtnout, začne se střílet, budou mrtvý. Tím bysme mohli mnohem víc ztratit, než získat.
Tohle musíš mít vždycky na mysli a nepouštět se do hloupejch dobrodružství. To dělaj jen hlupáci,
a ty končej jako ten, co tady před dvěma roky přepadával ty dostavníky.“
„Horáci, byl to jen nápad.“
117
„Neříkám přece, že ho nemůžeme zvážit. Pokud ti teda nevadí, že by šlo vo jasnej zločin.
To je něco jinýho, než pašovat věci z Mexika.“
„Vadilo? Sám si slyšel, ne? Chce nám vyhlásit válku, ten Gayetty.“
„Nejspíš vobchodní válku, Wille.“
„Nikdy nevíš, kam to až zajde, ne? Sám si to říkal. Taky si říkal, že když je někdo proti
tobě, tak je dobrý ho předběhnout. Dobře si tvoje slova pamatuju.“
„Wille, teď to řešit nebudeme. Ukvapenost není dobrej rádce.“
„Horáci, jen se zeptám, a nemusíš mi vodpovídat, pokud nechceš. Nebylo by to poprvý,
kdy bys něco podobnýho udělal, ne? Myslím někoho vokrást, vo jeho peníze. Nemyslím voškubat
v kartách, myslím ho vokrást.“
„Nebudu ti vodpovídat, Wille. Což je ale taky vodpověď. Wille, měl by ses vrátit za svou
ženou, a já za tou svou. Za pár dní má přijet Jim, s ním to můžeme probrat, vymyslet strategii,
když to řeknu takhle honosně.“
„Dobře, Horáci. Já jen, že je to možná dobrá příležitost, jak se zbavit někoho, kdo vo nás
nechává psát ty svinstva.“
„Wille, pokud bych na něco takovýho přistoupil, tak ne proto, abych se mu pomstil za ten
článek, ale proto, že nás to zbaví konkurenta. Pomsta je k ničemu, když ti přinese jen uspokojení.
Někdy tě dokonce může zničit.“
„Další dobrá rada.“
„Už sem ti jich dal za ty čtyři roky tolik, že mi je nikdy nedokážeš zaplatit,“ objeví se
mírný úsměv na tváři staršího společníka.
„Máš pravdu. A já si všechny dobře pamatuju.“
„Vážně?“
„No, někdy možná jednám zbrkle, ale to nejspíš bude tím, že sem pořád dost mladej,
nezkušenej. Možná mi chybí tvoje rozvaha a nadhled. To ale přijde časem, ne?“
„Jen pro toho, kdo sám sebe nezničí tou zbrklostí a pošetilostí. Ale Wille, je už dost pozdě
a nemám na tohle filozofování právě náladu.“
„Chápu. Už padám,“ usměje se mladík, a svá slova vzápětí přetaví v činy.
NEJLEPŠÍ BY BYLO HO SEJMOUT
Porod Sáry Hansonové proběhne o pár dnů dříve, než byl předpoklad, přesto se šestého
července narodí zcela zdravá holčička, která má již dopředu vybrané jméno, po své matce a
babičce. Její otec by raději viděl třetího syna, ale jeho choť je tou změnou nadšená. Moc si dívku
přála a její modlitby byly vyslyšeny. Porod dopadl bez komplikací i pro ni, a tak se sice cítí
unavená, ale šťastná.
Hanson narození dcery oslaví decentně, jde již o jeho třetí dítě a není to kluk. Proto hned
naléhá na svého společníka, aby informoval svého bratra, že jsou připraveni vyrazit na východ.
Proto Horác svému sourozenci napíše dopis. Ten odveze nejbližší vlak, a list bude putovat po
východním pobřeží, poté přes celé Státy, až někdy do čtrnácti dnů dorazí k adresátovi. Když ten
zareaguje rychle, tak do měsíce by mohla být odpověď zpátky a oni znát termín schůzky. Pokud JJ
nevyužije i služeb telegrafu, pak by se vše podstatně urychlilo. Stejně ale není tak snadné dostat
rychlou odpověď z druhého konce téhle obrovské země, některými nazývanou zemí neomezených
možností.
Po pár dnech se objeví James Woodroof a Jacob Todd, na večer svolá Greenwood poradu
do své pracovny. Přítomen je pochopitelně i jeho mladší společník a také Ed Morrow. Všichni se
posadí, dostanou whisky a doutník, takto zabezpečeni mohou Jim a Jacob podat hlášení o svých
118
jednáních. Jde však o běžné informace, týkající se obchodů. Nejsou špatné, dokonce velmi dobré,
ale nic převratného či překvapivého.
„Je tu ještě jedna věc, co chci probrat,“ řekne Greenwood a podívá se na Todda, „Jacobe,
bude lepší, když teď půjdeš za bratrem.“
„Mám vodejít?“ zarazí se vyzvaný, přikývnutí je mu odpovědí, „Dobře, pane Greenwoode,
už du,“ zvedne se.
„Počkej,“ zastaví ho hlas Woodroofa, „Horáci, proč ho posíláš za dveře?“
„To se ptáš vážně, Jime? Naznačil sem ti přece, co tady chci probrat, ne?“
„Jo, naznačil. A já nevím, proč by to neměl slyšet.“
„Jime, je dobrý, když vo některejch věcech ví co nejmíň lidí. To snad právě tobě říkat
nemusím.“
„Jime, já klidně půjdu,“ ozve se Todd, situace mu není vůbec příjemná.
„Jo, možná půjdeš, ale napřed si něco musíme vyjasnit,“ podívá se James postupně na
všechny přítomné, „Já tady s Jacobem pracuju už přes dva roky, jestli dobře počítám. Za tu dobu
sem ho víc poznal. Myslím si, že mnohý už může dělat sám, a taky, že mu můžu věřit. Buď nás má
zastupovat, nebo vás, v těch vašich kšeftech, pak mu ale musíte důvěřovat. Nebo mu nevěříte
úplně, a pak je to na hovno.“
„Jime, teď s tebou nesouhlasím,“ ozve se Hanson, „Jacob je můj švagr, taky kamarád, a
naprosto mu věřím. Ale pokud se budeme bavit vo tom, vo čem si myslím, že se bavit budeme, tak
je i v jeho zájmu, aby u toho nebyl. V tom souhlasím s Horácem a není to nic proti Jacobovi.“
„Vážně není? No možná ne, z tvýho pohledu. Ale buď je jeden z nás, a pak může znát
všechno, anebo není. Navíc tuším, že v tom budu mít roli, a tím pádem i von. Tak se domluvte a
rozhodněte, jak na tom je.“
„Jime, tohle je vážná věc. Dyť i tady Willovi sem radil, aby chtěl bejt ve obraze, ale nechtěl
znát podrobnosti,“ ozve se Morrow.
„No, to jo, kdysi. Ale já si myslím, že teď už zná všechno, ne?“
„Všechno z minulosti určitě ne.“
„Ede, teď se ale přece nebudeme bavit vo těch podrobnostech, ale vo tom, jak tu věc
budeme řešit. Každej z vás asi ví, vo co de, a každej z vás si k tomu řekne svoje. Až padne
rozhodnutí, tak pak to začneme řešit. Pokud teda bude co řešit,“ sděluje svůj názor jednatel.
„Jime, to mu vážně tak věříš? Seš si jím tak jistej?“ podívá se Greenwood pátravě.
„Jo, sem. Sem si jistej, že může i tohle vědět. I von přece musí cejtit, že má vaši nebo teda
naši důvěru, ne?“
„Jime, tohle sou dvě různý věci,“ má evidentně jiný názor Hanson, „Nevidím důvod, proč
by i vo tomhle měl Jacob vědět.“
„Proč? Protože dělá se mnou a možná to budeme společně zařizovat. Tak proto. Navíc už
není žádnej kluk, už je chlap. Tak když má pokračovat v tom, co dělá, tak má právo tohle taky
vědět a případně si k tomu říct svoje.“
„Jime, já to přece dělám proto, abych ho před tím chránil,“ mračí se William, „Proč se tím
má zatěžovat?“
„Wille, teď mluvíš jak … jak … nevím, nejspíš jako švagr. Jacob dostal tuhle práci, přijal
tuhle práci, tak se s tím musí vyrovnat. Jak sem ho poznal, tak se s tím vyrovná. Já prostě dávám
návrh, aby měl právo i u takovýdleho jednání bejt. To je všechno. Pokud ste všichni proti, no tak to
beru, i když mě to sere. Taky i proto, že si budu muset dávat pozor, co mu řeknu a co ne,“ má
zakaboněnou tvář i Woodroof.
„Podle jeho výrazu si tím nejsem jistej,“ poznamená Greenwood, a když se zraky všech
obrátí na sekretáře jednatele, spatří skoro až vyplašenou tvář mladého muže, co vůbec netuší, o
čem se ti další v místnosti baví.
„Jo, protože z těch keců má dojem, že se chystáme nejmíň voddělat prezidenta,“ ušklíbne
se James.
119
„Jakobe, slyšel si Jima, a slyšel si taky Willa. Není to až tak vo důvěře, někdy je vážně
lepší něco nevědět. Voddělat prezidenta se teda vážně nechystáme, ale to, vo čem se budeme bavit,
je už dost za hranou zákona. Takže to nechám na tobě. Pokud vo tom chceš vědět, tak tady
zůstaneš. Pokud ne, tak vodejdeš. Jim se za tebe zaručil, a to mi stačí. Taky seš švagr Willa, což
taky hodně znamená. Tak se rozhodni,“ přehodí Greenwood celý problém na vyplašeného mladíka.
„Mám vo tom rozhodnout já?“ tváří se sekretář dost nejapně.
„Jo, je to na tobě,“ kývne respektovaný šéf tohoto malého společenství.
„Moc si vážím toho, co tady říkal Jim. Nevím, vo čem se chcete bavit, ale pokud vo tom
vážně můžu rozhodnout já sám, tak bych tu rád zůstal,“ řekne po krátkém váhání Todd.
„Dobře, tak budeme pokračovat,“ přehlédne Horác nesouhlasný výraz Williama, a i Eda,
nicméně oba nijak neprotestují, „Tak i kvůli Jacobovi shrnu, vo co de. Bena Gayettyho všichni
znáte. Sebrali sme mu už dost zákazníků, a tím ho nasrali. Taky začíná mít problémy s prachama.
Tak se rozhodl přejít do protiútoku. Nedávno vyšel článek, kterej si zaplatil, a kde vočerňuje Willa
i mně. Nejspíš v tom chce pokračovat. Chce s náma začít minimálně vobchodní válku. Říkám
minimálně, protože nevím, kam až je vochotnej zajít. Taky si může najmout pár vostrejch chlapů a
potom tu může bejt dost dusno. Máme tam u něj špeha, a ten nám donesl, že se Ben chystá tak do
měsíce do Novýho Mexika, kde má bratra. Vod toho si chce půjčit, asi dost peněz, aby měl na ten
boj s náma. Ty prachy asi nejsou tak úplně čistý, takže to nepůjde přes banku, ale nejspíš je poveze
v hotovosti. Další si asi můžete domyslet sami.“
Po těchto slovech se rozhostí ticho, kdy se přítomní navzájem po sobě dívají, a také sledují
Todda, který se snaží nedat najevo svoje pocity.
„Tak já teda začnu,“ ujme se slova Hanson, „Nakonec sem to řeknul první, Horácovi, hned
potom, co vypadnul ten donašeč. Myslím si, že je to velká příležitost, jak s tím Benem zatočit.
Kdyby vo ty prachy přišel, tak se z toho nejspíš už nevzpamatuje. Nevím, kolik mu ten jeho bratr
půjčí, ale asi dost, a nejspíš už nebude mít na to, aby mu půjčil znovu. Takže sem navrhnul, že by
bylo dobrý mu ty prachy sebrat, až se bude vracet.“
„Předpokládám, že byste to chtěli udělat v Novým Mexiku,“ podívá se Morrow tázavě na
Horáce a Williama.
„Jo, určitě ne tady, v Pima County,“ přikývne Greenwood, „Je mi ale jasný, že je to dost
horkej brambor, a tak je podle toho nutný k tomu přistoupit. Už Willovi sem říkal, že bych do toho
určitě nešel za každejch vokolností. Jen když bude dobrá příležitost. Kdyby to bylo moc horký, tak
ať radši ty prachy doveze a zkusíme ho vyřídit jinak.“
„Jaká je pravděpodobnost, že by začal vopravdovou válku? Ne jen, že nechá tisknout ty
svinstva, nebo bude snižovat ceny a tak? Jaká je pravděpodobnost, že si najme vostrý hochy a
třeba se to tady pokusej rozmlátit, podpálit?“ položí dotaz osobní strážce.
„Ede, na tohle se těžko vodpovídá. Už je dost hotovej, když si musí půjčovat. Je hodně
v koutě, a takový pak můžou udělat cokoli.“
„Podařilo se nám dosáhnout jistýho postavení, myslím mezi lidma, a když von bude
pokračovat v našem vočerňování, tak to nebude dobrý,“ sděluje svůj názor Hanson, „Může nám to
uškodit v jinejch vobchodech. Může nás to stát daleko víc, než jen třeba nutnost dočasně na tomhle
hotelu prodělávat, abysme ho vodrovnali cenama,“ dodá.
„Nikdo vám svoje prachy jen tak nedá. Pokud bude mít rozum, tak si vezme někoho
s sebou. Když mu je budeme chtít vzít, bez násilí se to asi nevobejde,“ upozorní Morrow.
„Taky si myslím, že vobyčejná krádež nepřipadá v úvahu. Jistě se vod svejch prachů nehne,
aby mu je šlo nenápadně vyfouknout,“ ozve se Woodroof.
„S tím souhlasím. Proto se musíme domluvit nejprve na tom, kam až chceme zajít. Podle
toho pak budeme postupovat. Hledat vhodný lidi, vhodný řešení. Ideální by bylo mu ty prachy
vyfouknout nenápadně, klasickou krádeží. Ale to asi nepůjde. Pak připadá do úvahy taky klasický
přepadení. Až se bude vracet. Může jet na koni s doprovodem, může cestovat dostavníkem, a ten
120
taky bude mít nejspíš strážce. Možná i dost dobrýho. Nikdo tak nemůže vyloučit, že se to
přepadení nemůže zvrtnout,“ říká svůj názor Greenwood.
„Jak tady ten Brazelton před lety přepadával ty dostavníky, tak byl sám a vobešlo se to bez
střelby, bez mrtvejch i raněnejch,“ připomíná William, „To byl ke všemu sám, stačilo namířit
brokovnici a dalších pět, šest lidí mu vydalo všechno, co u sebe měli.“
„Máš pravdu, většinou se ti lidi nebráněj. Ale nikdy nevíš, jestli mezi nima nebude někdo,
kdo se svejch věcí nebude chtít vzdát. Jestli ten strážce, nebo i strážci, když je bude mít s sebou,
jestli se nezačnou bránit. Pak by z toho mohl bejt dost velkej problém,“ sděluje osobní strážce.
„Nejlepší by bylo, kdyby ho u toho někdo vodprásknul. Pak by bylo definitivně po
problému,“ řekne Hanson a po jeho slovech se rozhostí hrobové ticho, Todd se tváří vyděšeně,
ostatní s různou mírou nesouhlasu, ale nikoli pohoršeně.
„Wille, myslím si, že to zatím nezašlo tak daleko, aby bylo nutný ho nechat voddělat,“
reaguje po chvíli Morrow.
„Jen sem řeknul, že kdyby se naskytla vhodná příležitost, že by tohle tu věc úplně vyřešilo.
Kdyby se třeba strhla přestřelka, někdo by ho mohl sejmout. To je všechno,“ zní hlas Williama bez
jakýchkoli emocí, byť mluví o vraždě, a tento přístup šokuje jeho švagra, jak je patrné z jeho
výrazu. Možná už začíná litovat, že tady zůstal.
„Nevěděl sem, že chcete zajít až tak daleko,“ přizná se Woodroof, ale je nad věcí, svým
postojem dává najevo, že by i takové rozhodnutí pochopil.
„Jak sem říkal, musíme se rozhodnout, kam až chceme zajít. Will řekl svůj názor, to je
všechno.“
„Jo, Horáci, a taky říkal, že mu záleží na tom, co si vo něm myslej lidi. Co když si to
začnou dávat do souvislostí? Dycky se ptaj, komu to posloužilo. To vůbec nemluvím vo tom, co by
bylo, kdyby někoho chytili a našli spojení, tady s náma,“ připomíná nebezpečí osobní strážce.
„Sejmout ho někde v Novým Mexiku by možná bylo jednodušší, než ho chtít vokrást.
Třeba ho dostat ze zálohy. Na dálku, puškou. Ale to mu nejspíš zůstanou ty prachy, a možná taky
bude něco chtít udělat ten jeho nasranej bratr. Taky by to tady mohl převzít a mohlo by to bejt ještě
horší,“ přemítá James.
„Vzít mu ty prachy považuji za klíčový,“ připomene se znovu Hanson, „Nemyslel sem ho
nechat sejmout ze zálohy. Jen sem říkal, že by ho někdo mohl sejmout, kdyby se to přepadení
zvrtlo. Co už bylo přepadenejch lidí, to nikdo nemusí dávat do souvislostí s náma, zvlášť když to
bude na stovky mil daleko.“
„Jo, a co když bude žvanit ten váš špeh? Co když vyžvaní, že vám řekl, že si jeho šéf
pojede pro ty prachy? Začnou to vyšetřovat, klást nepříjemný votázky. I když nic nakonec
nedokážou, tak to podezření tu pořád bude,“ myslí si Morrow.
„Těžko se někdo bude přiznávat ke spoluúčasti,“ nesouhlasí William, „Pochybuju, že by
ten špeh žvanil. Ede, ty bys ho teda nechal, aby sem ty prachy dovez a začal tu válku? Vo který
nevíme, jak skončí? Co když si za ty prachy najme pár pistolníků a půjde nám po krku? Nebude to
mnohem horší, než když mu ty prachy tak nějak preventivně sebereme? Neříkám, že je nutný ho
přitom voddělat, jen sem říkal, že kdyby se to náhodou stalo, tak bych ho určitě nelitoval.“
„Wille, já rozumím, vo co ti de,“ hovoří klidným hlasem osobní strážce, „Ten chlap je mi
ukradenej, začal s tím svinstvem, tak když se ho rozhodnete nechat sejmout, nemám s tím problém.
Já jen upozorňuju na to, co by z toho mohlo bejt. Daří se nám všem přece dobře, ne? Tohle by to
ale mohlo všechno zkurvit, kdyby se prokázalo, kdo dal pokyn ho sejmout.“
„To je mi jasný, Ede. Tohle není jen tak. Já sám v tom nemám žádný zkušenosti, takže
neumím vodhadnout míru rizika. Jen bych nechtěl zažít podobný věci, jako byly tenkrát kolem tý
vody. Tam se navopak dvakrát pokusili sejmout mě. A jen díky tobě sem pořád tady. Tak jen
uvažuju, jak tomu předejít. Dyť my si přece nezačali, to von. Tak máme právo se bránit.“
„Wille, bránit se a nechat někoho voddělat, to sou dvě velmi rozdílný věci.“
„Já vím, Ede. Jen sem řekl svůj názor.“
121
„Wille, tvůj názor teda známe. Co další? Co ty, Ede? Co navrhuješ ty?“ vloží se do diskuse
Greenwood.
„Já, Horáci? Ten nápad Willa, nebo kdo s tím přišel, ten nápad mu cestou zpátky sebrat ty
prachy, tak to považuju za dobrej nápad. Ale ne za každou cenu. Jen když bude vhodná příležitost.
Když třeba bude mít kolem sebe pět chlapů, například, tak to by mohl bejt masakr, a pak ani není
jistý, kdo by z něj vyšel vítězně. V tom případě bych couvnul,“ sděluje svůj pohled na
projednávaný problém Morrow.
„Co ty, Jime?“
„Já částečně souhlasím s Edem, co se týká toho přepadení. Nebránil bych se ale ani tomu,
toho chlapa rovnou sejmout, někde hodně daleko. Někdo by třeba mohl vyvolat hádku,
vodprásknout ho a pak zmizet v Mexiku. Tam bysme ho ukryli a na hodně dlouho,“ má
radikálnější pohled na věc Woodroof.
„Co ty, Jacobe?“
„Já, pane Greenwoode?“ vyvalí oči oslovený.
„Jistě, ty. Dal sem ti vybrat, mohls vodejít, rozhodnul ses zůstat. Tak máš taky právo se
vyjádřit, a taky za to poneseš svou zodpovědnost. Možná dokonce víc, než někdo jinej tady.“
„Víc? Já?“ tváří se zděšeně Todd.
„Jo, protože pokud se rozhodneme tu věc řešit, tak to bude zařizovat Jim s tebou. Vy budete
muset sehnat vhodný lidi a postarat se, aby to neposrali. Takže máš víc než kdo jinej právo říct
svůj názor,“ zní hlas Horáce zcela lhostejně, jako by mluvil o počasí a ne o loupeži, a možná
dokonce úkladné vraždě.
„Pokud tedy mám …,“ začne s velkými rozpaky sekretář, „Wille, promiň, ale nebudu
s tebou souhlasit. Myslím si, že to riziko je velký, že by to nemuselo vyjít a někdo by mohl zjistit,
kdo za tím stojí. Ukrást ty peníze, bez násilí, to by asi bylo správný, když je chce použít proti nám.
Ale násilí … to se mi zdá moc …“
„Jo? A co když si von najme chlapy, co nám ten hotel zapálej?“ reaguje Hanson na svého
švagra, „Co když pak přitom bude popálenej Jeff, nebo dokonce hůř? Nebudeš si pak vyčítat, že se
tomu dalo předejít?“
„Wille, já nevím … jen sem řekl svůj názor …,“ tváří se Todd omluvně.
„To je v pořádku. Máš právo se vyjádřit, Jacobe, ale taky musíš respektovat rozhodnutí,
který tady padne. Teď už v tom jedeš s náma naplno. Sám ses rozhodnul, a že toho teď možná
lituješ, je už něco jinýho a vlastně nepodstatnýho. Už nejde vycouvat, to jistě chápeš,“ zní hlas
Greenwooda velmi chladně.
„Chápu,“ hlesne sekretář.
„Horáci, co ty? Jak to vidíš?“ zeptá se Woodroof.
„Já už vlastně svůj názor řekl, hned na začátku. Šel bych do toho jen za určitejch
vokolností. Když bude velká naděje na úspěch. Pokud by to bylo moc riskantní, tak ať si ty prachy
doveze. Zkusíme ho pak vyřídit jinak,“ zní odpověď.
„Do čeho přesně, Horáci? Jen mu sebrat ty prachy nebo ho rovnou voddělat?“ položí
doplňující otázku James.
„Spíš se kloním k tomu ho jen vobrat. Bez těch prachů půjde ke dnu.“
„Co když se vrátí a bude tady šířit, že sme ho nechali vokrást my?“ zeptá se Hanson.
„Bude mít důkazy?“ kontruje Greenwood, „Ty mít prostě nesmí, a vo to se musíš postarat
ty, Jime. Musíš najít lidi, co to neposerou, a co nemaj v hlavě místo mozku sračku. Mělo by se to
vobejít pokud možno bez násilí, jen zbraněma pohrozit, případně, když bude nutnej přepad a
nepůjde to mu ty prachy jen nenápadně ukrást.“
„Horáci, co znamená to tvoje pokud možno?“ není stále úplně spokojený se zadáním
James.
„Jime, dycky se to může zvrtnout, může se začít střílet. To nikdy nemůžeme vyloučit. Pak
si ty tvoji lidi budou bránit svůj život, a pak ho můžou třeba i sejmout. Ale jasně bych řekl, že
122
chceme, aby to bylo pokud možno bez mrtvejch i zraněnejch. Jen loupežný přepadení, sebrat
prachy a co nejrychleji zmizet do Mexika. A tam vydržet do doby, dokud nebude úplně čistej
vzduch a na všechno se nezapomene,“ upřesňuje svůj návrh šéf společenství.
„Jo, tomu už rozumím,“ přikývne jednatel, „Za mě, já s tím návrhem Horáce souhlasím. Je
na to teda nejspíš kurevsky málo času, ale při dobrý vůli se to dá stihnout připravit. Co vy vostatní,
souhlasíte s tím? Co ty, Wille, tys byl pro drsnější řešení.“
„Já s tím souhlasím. V tomhle mám nulový zkušenosti, takže návrh Horáce taky
podporuju,“ odpovídá Hanson.
„Jo, tohle mi přijde rozumný,“ přikývne bez vyzvání Ed, a stejně jako ostatní se podívá na
Todda, který se dostane do hrozných rozpaků.
„Jacobe, nikdo ti nenařizuje, že s tím musíš souhlasit,“ otočí se na mladíka James, „Můžeš
mít jinej názor, a můžeš se nás pokusit přesvědčit, že je správnej.“
„Taky vo tom nic nevím, jako Will,“ odpovídá sekretář stísněným hlasem, „Jen mi to přijde
moc nebezpečný. Nechci ale dělat problémy …“
„Jaký problémy? Jedeme v tom přece všichni, tak máš právo se vyjádřit.“
„Dobře, Jime. Já bych chtěl, aby to bylo pokud možno bez násilí,“ řekne s jistou
zarputilostí Todd, je patrné, jak je ze všeho nešťastný a nejistý.
„To se ale ve svý podstatě shoduje s tím, co říkal Horác. Takže, jak se zdá, tak máme jasný
zadání,“ konstatuje spokojeným hlasem Woodroof.
„Jo, Jime, zadání máš. Teď je ale votázka, jestli na to budeš mít ty správný chlapy.
Pochopitelně v tom nemůže jet nikdo, kdo se motá tady, v Tucsonu, nebo na ranči nebo u těch
dolů. Musí to bejt někdo úplně mimo, to je ti doufám jasný,“ upozorní Greenwood.
„No jasně, nikdo vodsuď. No, nebude to jednoduchý, ale dá se to zařídit.“
„Jime, nesmí to bejt vypatlaný hovado, co to zkurví a pak třeba ještě bude zpívat šerifovi,“
upozorní důrazně šéf společenství.
„Horáci, tohle mi vysvětlovat nemusíš,“ ušklíbne se jednatel.
Pokračují v diskusi, baví se o tom, jak by se dal jejich konkurent nenápadně okrást, jak by
šlo zařídit přepadení, pokud to mírnější formou nepůjde. Ale debata netrvá dlouho, neboť očividně
pánové již s podobnými věcmi mají zkušenosti, mládenci pak jen poslouchají.
K celému problému se oba švagři vrátí v pozdější noční hodinu, Jacob je ubytovaný u své
sestry a jejího manžela, a tak právě v jeho kanceláři se sejdou před odchodem na kutě.
„Jacobe, dneska to bylo trochu drsnější, co?“ nabídne hostitel svému protějšku k whisky i
doutník, sám si jako obvykle obojí odepře.
„To jo,“ hodí do sebe panáka tázaný, a natáhne ruku, čímž si říká o návdavek.
„Hlavně se nevožer a někde něco nevykecej!“
„Wille, co si vo mě myslíš?“
„Co? Seš pořád dost vyplašenej, to je jasný. Teď už víš, proč sem nechtěl, abys byl u toho.“
„Jo, teď už to chápu. Ale stalo se …“
„Jo, stalo. Má to i svoje výhody, Jacobe. Dnešním dnem si očividně povýšil, díky Jimovi.
Teď už skutečně patříš do nejužšího vokruhu, kterej vo všem rozhoduje.“
„Jo, to je určitě dobrý. To druhý …“
„Jacobe, my sme si přece nezačali …“
„Wille, to já přece vím. Ale to chceš jako vždycky … když někdo … jako nebude
spokojenej, s tím, co děláte … To jako vždycky …“
„Jacobe, nikdo se takhle svinsky nezachoval, doposud. Von sám začal žvanit vo válce,
podle toho špeha. Jede si na ní sehnat prachy. Pokud chce válku, tak ji má mít, ne? No a ve válce,
tam platí jiná pravidla, ne?“
„Já nevím, Wille. Možná ho vokrást … ale rovnou ho sejmout … jak si navrhoval …“
„Jacobe, nechtěl bych už slyšet ten zvuk, když ti hvízdne kulka kolem ucha. Co já vím, co
nakonec udělá. Je to vlastně sebevobrana, ne?“
123
„Sebevobrana? Někoho sejmout ze zálohy?“
„Když to podáš takhle, tak jistě ne. Ale když to vezmeš ze širšího kontextu … Myslím,
když to vezmeš jako celý, co chce dělat a my se musíme bránit. Nikdo ho k tomu přece nenutí,
mohl uznat prohru, vydělávat míň, soustředit se na jinou klientelu. Jenže von ne.“
„Dobře, tak vás pomlouvá, možná sníží ceny, co já vím. Ale tohle přece nikoho
nevopravnuje k vraždě, ne?“ ztiší Todd podvědomě hlas.
„Já nevím, Jacobe. Jo, asi je to drsný. Tohle je drsná země, a když chceš uspět ...,“ pokrčí
rameny Hanson.
„Wille, tohle si říkal, ale nikdy by mě nenapadlo, co tím myslíš. Teda nechat někoho
voddělat, protože de proti tobě. Tohle už mi přijde … Ale Wille, hlavně to neříkej panu
Greenwoodovi, to vo mejch pochybnostech. Třeba by je mohlo napadnout, že nejsem dost
spolehlivej a taky by mě nechali sejmout,“ přeběhne sekretáři mráz po zádech.
„Jacobe, hlavně nevyšiluj. Teď seš jeden z nás, to ti řekli jasně. Jo, musíš se podle toho
chovat, to jo, ale taky máš právo říct svůj názor, to ti taky jasně řekli. Akorát pak musíš
respektovat, na čem se dohodneme a taky s tím pomoc.“
„Já vím,“ hlesne zdeptaný mladík, „Wille, co kdyby se to provalilo? Co kdyby se nějak
přišlo na to, co se stalo? Co pak?“
„To se prostě stát nesmí. Věřím Jimovi, že najde ty správný chlapy, co se vyznaj. Ty to
zmáknou a pak na dlouho zmizej.“
„Jo, to sem slyšel. Ale nikdy nevíš, co se posere, ne? Tobě to nepřijde hrozně riskantní?
Dyť tohle nejde nijak vomluvit, kdyby se to nedej bože dostalo k soudu.“
„K žádnýmu soudu se nic nedostane. Navíc nikdy nebude mít nikdo nic v ruce, i tak by to
bylo tvrzení proti tvrzení.“
„Jo? Když to s nima budeme s Jimem domlouvat? Ty a ty dva další, tak vy to popřít
můžete, ale co my? Co když se něco posere, voni je chytnou a voni začnou žvanit? Co bude pak?“
„Jacobe, i kdyby k něčemu takovýmu došlo, nějakou nešťastnou náhodou, tak to ty i Jim
popřete. Ať vám to dokážou. Máme prachy, vzali bysme dobrýho advokáta. Jo, ty, co to případně
provedou, ty riskujou. Ale my, tedy i ty s Jimem, to by byly jen pomluvy. Tvrzení proti tvrzení. No
jasně, nebylo by to příjemný, ale určitě bysme se z toho vysekali.“
„Wille, mně to prostě přijde strašně riskantní.“
„Strašně riskantní? Jacobe, Horáce nikdy za nic nezašili. Kdyby to bylo tak moc velký
riziko, nikdy by do toho nešel.“
„Voni už to dělali, že jo.“
„Co myslíš?“
„Co? Krádeže, loupežný přepadení, asi i vraždy, na vobjednávku …“
„Co si myslíš ty?“
„Myslím, že jo.“
„No tak proč se ptáš, když to víš. Jacobe, já nevím, nikdy nikdo z nich vo ničem takovým
nemluvil. Ale viděls je dneska, ne? Jak byli klidný, na rozdíl vod tebe. Jo, určitě se vyznaj. Nevím,
jestli někoho voni sami vokradli nebo sejmuli, myslím vlastní rukou, ale podle mýho určitě za tím
stáli, připravovali to. Proto sem přesvědčenej, že to vyjde a my tý svini ty prachy sebereme.“
„Wille, pro ně asi není žádná hranice, že ne? A co ty? Máš nějakou hranici?“
„Jacobe, vo čem to zase žvaníš?“
„Vo čem, Wille? Kam seš schopnej až zajít, a co už je nepřijatelný? Pro tebe? Vražda to
nejspíš nebude,“ dodá hořce Todd.
„Co ti na to mám říct? Podívej, Jacobe, za krátko pojedeme s Horácem na východ, kvůli
velkýmu kšeftu. Proti kterýmu sou tohle všechno jen drobný. Nevím, jak to jednání dopadne, ale
kdyby vyšlo … Ten Ben, to je jen ubožák. Parchant, co nemá na víc, než provozovat bordel.
Hlupák, co neumí dobře posoudit situaci. Tu válku proti nám nemůže nikdy vyhrát. Ať už ty
124
prachy doveze nebo ne. Zničí sám sebe, tak jako tak. Ne, takovýho teda litovat nebudu, a pokud ho
někdo sejme, tak žádný výčitky mít nebudu. Ty by ses na to měl dívat úplně stejně.“
„Tím jako myslíš, že jeho život nemá moc velkou hodnotu?“
„Tak to určitě nemá. Ale vo tom to není. Jo, někoho zabít není určitě správný, a nikdo z nás
přece nikoho na potkání nevraždí. Dyť my se přece jen pořád bráníme, proti těm neschopnejm, těm
budižkničemům. Měl bys to pustit z hlavy. Nakonec ho stejně jenom vokradou, a to snad tvoje
svědomí tížit nebude.“
„Wille, ty se zlobíš?“ podívá se Todd pátravě.
„No, po pravdě, trochu jo,“ přizná barvu tázaný, „Jacobe, chtěls tuhle práci. Už před dvěma
rokama si dostal na výběr, mohls tehdy sednout na koně a vodjet. Dneska si zase dostal na výběr.
Horác tě samotnýho nechal rozhodnout. Takže sis vybral sám. Navíc si se dost vypracoval, jak
tvrdí Jim, a ten má dle mýho dobrej nos. Sám si říkal, jak se ti líbí, jak s tebou jednaj. S respektem.
Jenže nic není zadarmo. Prostě za všechno platíš. A mimochodem, není vůbec pravda, že voni sou
nějaký lidi bez svědomí, tím myslím Horáce, Eda, Jima. To určitě ne, jen maj svoje pravidla, který
velmi zásadně dodržujou.“
„Pravidla? Jaký pravidla?“
„Například, když daj slovo, mezi sebou, tak platí. Taky se navzájem nepodrážej. Jeden na
druhýho se může spolehnout. Takže když tě dneska vzali mezi sebe, tak si můžeš bejt jistej, že tě
nikdo z nich nepodrazí. Nikdo nic neudělá proti tobě. Ale to samý čekaj vod tebe. Čekaj, že na
tebe bude vždycky spolehnutí a nikdy neuděláš nic, co by uškodilo jim. Tohle sou ty pravidla, a
mně se zdaj dost dobrý.“
„Tohle je dobrý, Wille. Taky si vážím toho, že ste mě vzali mezi sebe. Ale co zákony?
Děsím se toho, Wille, co ještě může přijít.“
„To mi nemusíš říkat, to je na tobě vidět, jak seš rozhozenej. Takže by ses měl co
nejrychlejš uklidnit. Jo, a tohle není podle mýho ten nejlepší způsob,“ dodá Hanson, když si jeho
švagr nalévá dalšího panáka, teď už sám.
„Asi ne,“ odvětí káraný, nicméně upije polovičku obsahu sklenice.
„Jacobe, ještě k tomu parchantovi, k tomu Benovi. Zaplatil za ten svinskej článek, nejspíš
zaplatil i někomu z našeho ranče, nebo se spolčil s Tobiášem, teda těma Lawettama. Posílá
detektivy, aby na nás našli jakoukoli špínu. Neštítí se nás pomlouvat, voznačovat nás za vrahy.
Takovýho snad mám litovat? Ne, to teda ne. Kdybych věděl, že za to nebudu potrestanej, tak bych
ho klidně vodprásnul vlastní rukou. Což nejde, tak se to musí zařídit jinak. To je můj názor,
Jacobe, a mysli si vo mně, co chceš.“
„Wille, radši toho necháme.“
„Ne, určitě ne dřív, než se uklidníš. Tady se vyžvaň, jak je libo, ale zejtra, tak ať na tobě
Jim a další nic nepoznaj. Buď vod tý dobroty, jo?“
„Nejsem debil, Wille. Taky nechci, aby si mysleli, že na mě není spolehnutí.“
„To je dobrý předsevzetí, tak se toho drž. No tak, řekni všechny svoje pochybnosti,
probereme je a ty se tak uklidníš,“ vyzve Hanson svého zdrchaného švagra.
125
ČTVRTÁ KAPITOLA
SÍDLO V NEW YORKU
Mnozí tvrdí, že vynález vlaku změnil zcela život lidstva. Svým způsobem mají pravdu,
neboť významně zkrátil vzdálenosti. Dostat se z Tucsonu do New Yorku by dříve zabralo týdny,
možná i měsíce. Ať již dostavníkem, na koni, po lodi. Případně kombinací toho všeho. Za využití
páry a kolejnic je však taková cesta úplně o něčem jiném. I když i tak jsou mnozí znevýhodněni,
neboť logicky musí využívat pouze již zprovozněné tratě. Což platí i o obyvatelích Tucsonu, kteří
se musí nejprve po dráze dostat na východní pobřeží, po něm do San Francisca a nakonec do
vyvoleného cíle. Ale již před mnoha roky byl vytvořen rekord, kdy vlak vzdálenost ze San
Francisca do New Yorku překonal za třiaosmdesát hodin.
Hanson si cestu doslova užívá, podobně je na tom paní Greenwoodová. Její manžel a Ed se
naopak tváří netečně, nedávají na sobě znát žádné emoce. Nelze tak usoudit, zda jsou z cesty
otráveni či také obdivují výdobytky revoluční technologie. Horác využije i další, když kus před
cílem zatelegrafuje svému bratrovi, kdy dorazí do východního velkoměsta. Pak už jen zbývá
doufat, že je bude na nádraží čekat a odveze je do hotelu, který jim slíbil zamluvit.
Skřípění brzd oznamuje stanici, železný kolos zpomaluje rozvážně, trvá dost dlouho, než se
zastaví a cestující mohou začít vystupovat. Pánové mají jen menší brašny, jediná dáma v jejich
společenství se ale vleče s nezbytnou garderobou, aby dobře reprezentovala svého úspěšného
muže. Právě o tyto bágly se pánové podělí. Pak už jen stojí na peróně a vyhlížejí toho, kdo je zde
má snad čekat, přivítat a hlavně ubytovat.
126
Tvář šestatřicetiletého Jacka Johna Greenwooda je roztažena v širokém úsměvu, je patrné,
že má se setkání opravdovou radost. Přichází ustrojen ve výkřicích poslední módy, vzorně
upraven, což se o cestujících rozhodně říci nedá. Ti jsou dost přepadlí, unavení, rozlámaní,
zašpinění a lehce páchnoucí, což částečně překrývají voňavkami.
„Tak račte,“ ukazuje obyvatel velkoměsta rukou, pak vede návštěvníky směrem k východu,
až všichni skončí u noblesní drožky, do níž pětice zapluje.
„To je vaše nebo pronajatá?“ zajímá se Hanson.
„Tahle je rodinná, včetně toho kočího,“ odpovídá Jack John, pak mu zmizí úsměv z tváře,
„Horáci, než dám pokyn, tomu kočímu, tak se musíme dohodnout, kam pojedeme,“ obrátí se na
svého sourozence.
„Dohodnout? Vobjednal si nám víc hotelů a my si můžeme vybrat?“ ptá se oslovený.
„To přímo ne. Jo, jeden hotel máte zamluvenej. Ale taky je všechno připravený na uvítání
v našem domě. Horáci, se všema sem to probral, a nikdo nebude nic namítat, nikdo nebude nic
připomínat z minulosti. Horáci, moc bych chtěl, abych mu mohl dát pokyn, že jedeme domů,“ zní
hlas mladšího ze sourozenců naléhavě, zároveň i prosebně.
„Tušil sem, vo čem mluvíš,“ odvětí starší bratr.
„Já vím … Horáci, tak můžu mu říct, aby jel k nám domů? Máte tam všechno nachystaný,
apartmány, veškerý pohodlí. Ale vo to nejde, to bude i v tom hotelu. Horáci, moc mi na tom záleží,
ale když nechceš, nebudu tě nutit. Něco sem ti slíbil, a i když mě to bude mrzet, a taky ségru, tak
pojedeme do toho hotelu.“
„JJi, je to pro mě těžký,“ váhá muž, co kdysi opustil svou rodinu, je mu však jasné, že tohle
rozhodnutí je jen a jen na něm, nikdo jiný ho za něj neudělá, „JJi, jestli tam ale vycejtím nějaký
nepřátelství, nevraživost …“
„Ne, určitě ne,“ odpovídá chvatně Jack John, „Ty, co by se tak mohli zachovat, tak ty už
sou mrtví. Všechno bude v pořádku, za to ručím. Emily bude mít děsnou radost … Tak můžu mu
říct, že jedeme domů?“ podívá se tázavě a zároveň dychtivě.
„Tak jo,“ kývne Horác a jeho sourozenec se s radostným výrazem vykloní z okénka kočáru,
aby vydal příslušný pokyn, „JJi, jaký další překvapení si uchystal?“ zeptá se starší bratr, když se dá
dopravní prostředek do pohybu.
„Překvapení? Když ti ho řeknu, tak bude po překvapení,“ tváří se hostitel tajemně, „Ne,
žádný velký překvapení. Jen dvě větší akce, během následnejch dnů. A taky dost separátních nebo
spíš bilaterálních jednání, s různejma lidma.“
„Ty dvě velký akce, to bude co?“
„Jedna bude větší sešlost s určitejma lidma, co maj peníze. Tam bude příležitost jim
přednýst vaše záměry. I když už sem to předjednal, tak určitě budou vod vás chtít podrobnosti. A
taky určitě budou mít dost votázek. Potom budou ty schůzky, minimálně s některejma z nich. To
už je taky předjednaný. No a ta druhá … To je rodinná sešlost. Nejbližších příbuznejch, kde
poznáš svoje různý neteře, synovce a tak.“
„Rodinná sešlost?“
„Já vím, to ti možná nezní až tak nejlíp, ale většina tě vůbec nezná. Nemaj vůči tobě žádný
předsudky. Navíc to svolávám já, jako současná hlava rodiny, ten, kterej vede naši rodinnou firmu.
Všichni ti další sou buď podílníci, nebo jejich potomci, nejbližší příbuzný. Vobčas se takhle
scházíme, tak sem to teď domluvil na dobu, kdy tady budeš.“
„JJi, tu naši dohodu sis vyložil hodně po svým.“
„Horáci, to, co bylo, to už je minulost. To už nikoho nezajímá. Vážně. Ty, co tam budou,
mnohý vo tý historii ani nic nevěděj. Takže nebudou žádný nepříjemnosti. Vážně.“
„Stejně nemám moc na výběr, co? JJi, dopředu ti ale říkám, že nemám zájem se nijak
angažovat v tý rodinný firmě. Pokud i v tomhle směru chystáš překvapení.“
127
„Ne, vyjádřil ses jasně. Seš sice nejstarší a hlavou rodiny bys měl bejt ty, a ne já, ale řekls
to v Tucsonu dost jasně a já to respektuju. I když bych uvítal, kdybys změnil názor. Ale jak tě
znám, tak s tím moc nepočítám.“
„Ne, s tím rozhodně nepočítej,“ odpoví navrátilec důrazně, pak se rozhostí v dopravním
prostředku ticho, především William a Louisa s nadšením pozorují stavby, které při cestě míjejí.
„To je něco,“ ujede Hansonovi, když drožka dokodrcá do oploceného prostranství, za nímž
se nachází zahrada i nádvoří. Nějak takhle si vždycky představoval sídla aristokracie ve staré dobré
Evropě. Veliký třípatrový dům, ve starém stylu, s mnoha různými zdobeními. Prostě ukázka
honorace, nejspíš i tradice, možná také ješitnosti, pozérství. Ale působí impozantně, snad i trochu
tajemně. Mladík si uvědomí, že vlastně o rodině svého společníka a bývalého poručníka vůbec nic
neví, odkud přišli, co je živí. Ale již tuší, že náleží minimálně ke smetánce zdejší společnosti,
možná jsou zde již generace, patří mezi zakladatele tohoto významného města. Nikdy se neptal,
protože ví, že Horác o své rodině nerad mluví.
Vítá je pouze jeden jediný postarší muž v livreji, přesně mu je jednapadesát, představí se
jako majordomus Benjamin Thomas Daguerr. Tváří se strašně upjatě, také má nos dostatečně
nahoru, je si nejspíš vědom svého výlučného postavení ve zdejší
domácnosti.
„Věci vám budou přineseny,“ okomentuje snahu Williama
vzít si svou příruční brašnu, a tak všichni jdou jen na lehko.
Jak se zdá, tak se JJ postaral, aby byla cesta umetená, dům se
zdá být liduprázdný, nikde ani živáčka. Ale všichni tuší, že tomu tak
ve skutečnosti není, pouze hostitel zařídil, aby návštěvníky nikdo
neokukoval, aby se jeho bratr necítil špatně.
Manželé mají svoje nádherné apartmá, Ed a William
dostanou rozlehlé pokoje, které jsou provoněné, s postelemi
s nebesy, starožitným nábytkem, prostě ukázka luxusu i tradice. Po
krátké době jim uctivý mladík ve stejnokroji donese zavazadla, a
také vše potřebné, aby se mohli vykoupat. Lázeň je připravená u
každého apartmánu.
„Mohu dál?“ objeví se v pokoji mladíka Jack John.
„Jistě, JJi,“ odpovídá uctivě Hanson, již je umytý, navoněný,
Benjamin
upravený. Ale jeho oblečení určitě nedosahuje kvalit hostitele. Což
Thomas Daguerr si ten všimne, když host letmo shlédne svůj a jeho oděv.
„Wille, tohle zařídím,“ řekne Greenwood, „Hned zejtra ráno
sem dorazí garderobiér, a taky krejčí. Než bude ta sešlost, tak budeš mít to nejlepší, co se dá
sehnat.“
„To se stihne?“
„Tři dny budou stačit, i se zkouškou. Ta zakázka má prioritu, počítaj s tím. Wille, do večeře
zbejvá asi hodina. Tu chci využít na setkání Horáce a naší sestry. Pokud by ses tady nudil …“
„V pořádku, JJi, žádnej problém. Jen bych si někdy pozdějš, pokud to bude možný, tak
bych si rád trochu prohlídnul ten dům. Je vážně úchvatnej.“
„S tím počítám, sám tě provedu. Zejtra, nebo pozejtří. V rámci našeho programu.“
„Programu?“
„Například sem zařídil divadlo … Wille, spěchám teď za Horácem. Pokud chceš, ukážu ti,
kde je ubytovanej ten váš strážce, můžeš si s ním popovídat. Tobě všechno řeknu pozdějš. Chci
teď zařídit schůzku Horáce a Emily, jen jich dvou, po strašně moc letech …“
„Jasně, se mnou si nedělej starosti. Ale podívám se, kde je Ed,“ rozhodne se mladík na
malou vycházku, která však skončí poměrně záhy, Morrow je ubytovaný nedaleko něho.
128
„Nevěděl sem, že Horác pochází z takovýdleho domu,“ poznamená právě osobní ochránce,
nalévá si zrovna whisky, co stojí na stolku, i s drobným občerstvením. William si dal ve svém
pokoji jen sklenici vody.
„To je barák, co?“ svítí oči mladíka.
„Snad až moc velikej … a taky … možná až moc vokázalej. Nebo jak se tomu říká,
tomuhle tady kolem. To muselo stát děsnejch prachů.“
„Nejspíš to budovali po generace … ačkoli kdoví, jak je ten barák starej. Působí tak
tajemně, starobyle. Ale může bejt i mladší, jen naschvál postavenej v takovým stylu. Určitě to něco
říká vo jeho vobyvatelích.“
„To jo. Ani se moc nedivím, že vodsuď Horác vypadnul, před těma rokama.“
„Tak to já mít možnost žít v takovým domě …,“ zasní se Hanson, „Ačkoli kdo ví, možná to
tady bylo všechno svázaný, nalinkovaný, to pak asi vážně pro Horáce moc nebylo. Ale když si
uvědomím, že ho JJ přemlouvá, aby se vrátil, stal se hlavou rodiny, to znamená byl tady hlavním,
tak nevím …“
„Možná mu tady chyběla volnost, Wille. A možná by mu chyběla i teď. Všechno je tady
takový sešněrovaný, viděls snad toho majordoma, jak se tvářil. Důležitost sama. Všechno tu má
určitě svůj přesnej řád, ani uprdnout se asi nemůžeš, nebo jen podle nějakejch pravidel. Si teda
myslím.“
„Nejspíš máš pravdu.“
„Taky se bojim. Nejradši bych byl zalezlej tady a nikam nechodil. Abych třeba u tý večeře,
co má bejt jako společná, abych tam něco neposral.“
„Ede, nejsme přece takový nevotesanci, ne?“
„Já bych řek, že hodně velký, Wille. Tady to bude určitě něco jinýho, než když sedíš
s nějakejma těma panákama ze západu. Tyhle dávaj najevo, že sou víc, a určitě se podle toho
chovaj. Určitě nás budou sledovat, a budou se nám možná smát.“
„Smát se nám určitě nebudou, to by nasrali Horáce, a to JJ určitě zařídil. Co si vo nás
budou myslet, to je jiný.“
„Wille, kdybych něco dělal blbě, tak mi naznač. Když si nebudu jistej, tak se na tebe
podívám, pokud to teda pude. Kdoví, jak budeme sedět.“
„Ede, dyť je to jedno. Navíc já vo těch jejich tradicích tady vím stejný hovno jako ty. Vono
to nebude tak horký, akorát nesmíš během jídla prdět a plivat na zem.“
„Zas takový hovado nejsem …,“ ušklíbne se osobní strážce.
Zatímco Hanson a Morrow debatují o zdejším domě, spekulují o pravděpodobných
protokolech, kterými je zde život svázán, jejich hostitel se činí. Za svou švagrovou přivede dvě
služebné, aby jí pomohly se upravit, naopak svého bratra si vyzvedne a strčí ho do salónku. Tam
za ním krátce poté zapluje jeho třiačtyřicetiletá sestra Emily Warrenová. Chvíli na sebe zírají, beze
slov, pak ona ukáže rukou ke stolku. Oba se za ticha posadí, ona sobě nalije likér, jemu whisky,
zapálí mu i doutník. Stále vše probíhá jako němohra.
„Horáci, jsem strašně moc ráda, že jsi tady,“ řekne ona, a on jejím slovům věří, i podle
jejího výrazu.
„Hodně se změnilo,“ poznamená on.
„Ano, oba jsme o dost zestárli. Ty máš už syna, já dokonce dva, a ještě dceru. Na tobě věk
není tak znát, jako na muži, my ženy stárneme rychleji.“
„Vypadáš báječně,“ nesouhlasí on, „Emo, taky tě moc rád vidím. Musím se ti omluvit, že
jsem se ti neozval. Ale rozhodl jsem se kdysi přetrhat všechny vazby a …“
„Horáci, určitě se nemusíš omlouvat. A také není třeba o minulosti vůbec mluvit,“ řekne
ona chvatně.
„Emo, jak vidím, tak tě JJ poučil,“ vykouzlí on drobný úsměv, „Není to tak, že o minulosti
nechci mluvit. Myslím tím s tebou. Jinak já už mám svůj vlastní život. Teď i dost spořádaný,
poslední čtyři roky. Předtím … Ale to asi víš.“
129
„Horáci, je to tvůj život a ty ses ho rozhodl žít jinak, než jak ti bylo naším otcem
předurčeno. Byla to tvoje volba. Jen mě mrzelo, že jsi tak náhle zmizel a já už tě potom nikdy
neviděla. Až dneska.“
„Určitě jsi ale slyšela dost věcí, o mně. Asi ne právě
nejlepších.“
„Já tomu zase tak moc nevěřila, Horáci. Otec se zlobil,
protože jsi ho neposlechl, rozhodl jsi se žít po svém. Nejspíš hodně
zveličoval, aby si ospravedlnil kroky, které proti tobě udělal. Vůbec
jsem s ním nesouhlasila, ale co bych zmohla … Nepochopila jsem,
jak může otec zapudit svého syna, jen proto, že nechce žít tak, jak
mu on nařizuje.“
„Stalo se, Emo. Já toho nelituji, dost jsem si užil, a hlavně,
byl jsem volný. Mohl jsem rozhodovat sám za sebe, nemusel se
ohlížet na rodinu, na náš rodinný podnik. Mohl jsem jít, kam jsem
chtěl, dělat, co jsem chtěl. Emo, snažil jsem se, ale prostě to nešlo. Já
se tady dusil, tím vším. Musel jsem pryč, jinak bych se tady z toho
zbláznil.“
„Já vím, Horáci,“ přikyvuje ona, „Tys byl vždycky jiný, než
Emily
Jack nebo Bill, budiž jim země lehká,“ povzdechne si ona při
vzpomínce na dva bratry, co se již odebrali na věčnost, „JJ je víc
Warrenová
podobný tobě, ale on to vydržel. Nevím, nejspíš není šťastný, ale
snaží se.“
„Možná máš pravdu. Obojí chce odvahu. Zůstat i odejít. Já zvolil to druhé, JJ to první.“
„Horáci, ty chceš zůstat tam na západě? V tom Tucsonu?“ podívá se ona zpytavě, a v jejích
očích je smutek, jak předjímá odpověď.
„Ano, Emo. Tam je můj život, tam mám přátele, zázemí. I když teď jsem podnikatelem,
pořád tam mám svobodu. Svým způsobem je tam i dobrodružství, po které jsem kdysi toužil.
Nevím, jak dopadnou ta jednání tady, ale jen mezi námi, kdyby nebylo mého společníka, tak bych
asi ani taková jednání vůbec nevedl.“
„To je ten milý chlapec, co jsi ho téměř adoptoval?“
„Já? Spíš mám dojem, že adoptoval on mě. JJ ti asi všechno řekl, takže víš, co děláme.
Taky ti řekl o Willovi. Ten má ctižádost, která se hned tak nevidí. Která mně určitě chyběla.“
„Prý jsi hodně změnil, ve svém životě, díky tomu chlapci.“
„Ano, on převrátil můj život naruby. Teď, když jsem se oženil a mám syna, tak také
přemýšlím jinak. Jak zajistit rodinu, kluka. Ale radši bych zůstal u toho, co děláme. Will však touží
dokázat víc, já už ten svět poznal a nejsem z něj dvakrát nadšený, to říkám rovnou.“
„Horáci, myslíš, že ještě někdy přijedeš?“
„Emo, neříkám, že nemohu v budoucnu přijet. Taky ty bys mohla přijet za mnou, když už ti
děti pomalu odrůstají.“
„Zase tak velké nejsou … Horáci, ráda ti je představím. Za chvíli. Teď bych ještě chtěla
chvíli mluvit s tebou. Kdysi jsme si snad dost rozuměli …“
„Byla jsi takovou mojí druhou matkou. Zdálo se mi, že mi rozumíš. Jack a Bill byli o dost
starší, s těma se moc mluvit nedalo, teda oni mě nebrali moc vážně. JJ byl zase ztřeštěný, a o dva
roky mladší než já. Ty jsi pro mě byla takovou vrbou, chápající osobou. Pak ale přišel tvůj manžel,
a i když jsi zůstávala tady, tak už jsi měla jiné starosti. Já vlastně taky, jak jsem studoval, užíval si
toho nádherného studentského života.“
„Mohl jsi mi o tom svém rozhodnutí alespoň tehdy říct, rozloučit se …“
„Nemohl, Emo,“ zavrtí on hlavou, „Já se bál, že bys mi to rozmluvila. Také jsem tě nechtěl
vidět smutnou. Musel jsem všechno přetrhat, naráz, jinak bych nedokázal odejít. Dlouho jsem
váhal, ale nešlo to dál. Plány otce, to, co chtěl, to prostě nešlo. Já prostě potřeboval svobodu, ale
130
taky jsem chtěl dobrodružství. Obojího jsem si následná léta užil opravdu dosytnosti. Někdy bylo
lépe, někdy hůře, různě jsem se protloukal. Ale byl jsem svým vlastním pánem, a o to šlo.“
„Asi ti rozumím, Horáci,“ tváří se ona chápavě, „Důležité je, že jsi teď tady. Že se opět
vidíme, i když po tak dlouhé době. Sice žiješ na druhém konci země, ale jak je teď ten vlak ... JJ
byl také za tebou, teď si přijel ty. Jaká byla cesta?“
Poslední otázkou mu dá šanci opustit vzpomínky na minulost, on toho využije, začnou
tlachat o všem možném, čímž se atmosféra uvolní. Asi po půlhodině ona vstane a vrátí se spolu se
třemi vyšňořenými dětmi. Ty hned předvádějí, jak dobře zvládají společenské způsoby.
Nejstarším je James Warren junior, tomu bude v říjnu sedmnáct, už je kus chlapa a
nepochybně má i značné sebevědomí. Byť teď se kvůli matce krotí. Druhým v pořadí je Wolf,
kterému bylo v únoru čtrnáct, i on pomalu spěje v muže, a i on si vetřelce v jejich domácnosti
pokoutně prohlíží. Posledním z dětí je Emile, které v srpnu bude deset let, působí dost plaše a
zakřiknutě, nejspíš neví, jak se chovat ke strýci, který se tak náhle objevil.
Následná konverzace je značně kostrbatá, je patrné, jak se
především chlapci střeží cokoli říci, na cokoli se zeptat, asi byli
poučeni, že o minulosti se svým příbuzným nesmí hovořit. Ale
v jejich očích je zájem, uvědomuje si Horác, také kdoví, co jim o
něm napovídali. Nejspíš jejich otec, jejich matka by ho asi
nepomlouvala.
„Jim čte hodně knížek, tam o tom západě,“ poznamená
náhle Wolf.
„Jen samý brak,“ podívá se nehezky matka na svého
mladšího syna.
„Nejspíš půjde opravdu o brak,“ pokusí se o úsměv strýc,
„Píšou se úplné nesmysly, a pokud jsi nenarazil náhodou na zdařilé
dílo, tak asi nebude moc pravdivé.“
„Nejsou pravdivé? Pane, vy jste třeba někoho z nich znal?“
zeptá se starší z chlapců.
„Nevím, o kom jsi četl. Například jsem poznal Divokého
Billa, párkrát jsme spolu hráli karty.“
James Warren
„Divokého Bila? Pana Hickocka?“ objeví se v očích Jamese
junior
ohýnky.
„Ano, ale všichni mu říkali Divoký Bill.“
„Já vím … Byl vážně tak dobrý se zbraní?“
„Se zbraní to uměl, to ano. Ale mnoho z historek, které o něm byly napsány, se buď vůbec
nestaly, nebo proběhly trochu jinak. Nechci ti brát iluze, ale v těch podivných knížkách je vždy
jeden strašně zlý a druhý strašně hodný. V životě to tak většinou není. I ten Divoký Bill měl své
mouchy.“
„Pane, a vy taky umíte tasit? Jako ten Divoký Bill?“
„Jime!“ podívá se matka zlostně na syna.
„Promiňte, pane, nemám se ptát,“ sklopí káraný potomek hlavu, čímž svého strýce utvrdí
v domněnce, že všichni byli řádně poučeni, jak se mají chovat. A hoch teď vybočil z řady, nechal
se strhnout.
„To je dobré, Emily,“ vyloudí úsměv Horác, „Víš, chlapče, většinou, když se něco semele,
tak je to nečekané. Někdy se píše, jak dva vyjdou před bar, a tam se rozhoduje, kdo umí rychleji
vytasit kolt. Ale ve skutečnosti se spíše pohádají, pak se něco zvrtne a někdy dojde i na ty zbraně,“
vysvětluje trpělivě, pak chvíli zaváhá, než pokračuje, „Budeš se divit, ale i tam na západě platí
přísný zákon. Pokud použiješ zbraň, vždy se taková událost vyšetřuje a zjišťuje se, kdo začal, a zda
šlo o sebeobranu. Není to taková divočina, jak jsi asi četl nebo někde slyšel.“
131
„Ano, pane,“ řekne starší z bratrů způsobně, je však patrné, že moc spokojený s odpovědí
není. Ale bojí se zeptat, kvůli své matce.
„Jak jsi se ptal, jestli jsem někdy použil zbraň,“ pokračuje
strýc, k radosti kluka, „Ano, byl jsem nucen ji použít, k ochraně
svého života. Pak jsem musel před pana soudce a musel své jednání
obhájit. Kdybych se nedokázal obhájit, nedokázal panu soudci, že
jsem jednal v sebeobraně, tak bych šel do vězení, anebo bych mohl
skončit i na šibenici. Ale já vždy použil zbraň jen tehdy, když jsem
byl ohrožován jiným, a tak jsem se vždy dokázal obhájit.“
„Vždy, pane?“ blýská se v očích zvídavého mladíka,
„Kolikrát, pane?“
„Jime!“ vážně už se zlobí matka tazatele.
„Emily, není třeba ho okřikovat,“ zavrtí hlavou Horác, „Já ho
chápu, na jeho místě bych se taky ptal. Víš, chlapče, na takové věci
velmi nerad vzpomínám. Nebylo to zase tolikrát, ale párkrát se to
stalo. Asi tě zklamu, ale nebudu ti o tom vyprávět. Vždy jsem se
snažil, a také se stále snažím, abych se dokázal s každým domluvit.
Bohužel někteří jsou horké hlavy, a někdy hraje roli i vypitý alkohol,
pak je domluva s takovým člověkem obtížná. Však i ten Divoký
Bill nevyhledával žádné potyčky, někdy si však ony vyhledaly
Wolf Warren
jeho.“
„Pane, setkal jste se taky s Indiány? Jsou vážně tak hrozní?“ neudrží se Warren junior, musí
se prostě zeptat. Ale ten dotaz je přece neutrální, tak snad nebude zase oheň na střeše.
„Ano, s Indiány jsem se potkal, dokonce mnohokrát. Jsou taky různí, stejně jako my.
Někteří jsou dobří, slouží například v armádě. Jiní jsou zlí, hašteřivý, opilci. S některými by ses
vážně setkat nechtěl, s jinými by ses normálně domluvil, mnohých by ti bylo líto, jsou to ubožáci.“
„Asi ti zakáži ten brak číst,“ poznamená matka.
„Emily, tak je to u kluků vždycky,“ má pochopení její bratr, „Bohužel většinou chtějí to, co
zrovna nemají, a pak znovu bohužel zjišťují, že je realita významně jiná, než jakou si vysnili.
Západ není zdaleka tak divoký, jak si možná myslíš, drahý synovče. I tam jsou soudci, šerifové,
policisti. I tam musíš dodržovat zákon. Co je tam jiné, to je životní standard. Vymoženosti, které
nalezneš v tomhle domě, tam má málokdo. Lidé tam většinou hodně tvrdě dřou, aby se uživili.
Jsou unavení, mnohdy nemají potřebnou hygienu, jsou v práci od nevidím do nevidím. Pokud tě
zajímá pravda, Jime, tak se zeptej mého společníka. Pana Hansona. Ten se na západě narodil, a
určitě ti řekne, že by toužil žít tady, v takovémto domě. Možná se mu to jednou podaří, pokud se
nám budou dařit naše obchody.“
„Vy jste tam strávil mnoho let …“
„Ano, a mnoho z nich bylo dost trudných. Také jsem snil o dobrodružstvích, jako asi teď
ty, ale těch bylo po málu. Daleko více času jsem se musel hodně ohánět, abych si vydělal na jídlo,“
trochu přehání Horác, ale má k tomu důvod, však také sklidí vděčný pohled sestry, která se jistě
bojí, aby jejího potomka také nenapadlo utéci z domu, „Nakonec jsem se oklikou dostal k tomu, co
jsem měl dělat od začátku. Jak ti možná řekli, tak s mým společníkem vlastníme doly, také máme
hotel, kde ubytováváme lidi. A můj společník má jeden z největších rančů v Arizoně, a já jsem
jeho spoluvlastníkem. Oba jsme si postavili dům, na tamní poměry slušný, ale ve srovnání s tímto
jde vlastně jen o chýši. Většinu času ale trávíme nad papíry, dojednáváme obchody, přehrabujeme
se v účtech. Toho dobrodružství tam moc není.“
„Škoda, že se nesmíme moc ptát …“
„Jamesi, mně nevadí, když se zeptáš. Na většinu otázek ti mile rád odpovím. Na některou
odpověď nedostaneš, protože na některé události nerad vzpomínám. Ještě jedno ti řeknu. Já měl
oproti mnohým ohromnou výhodu, a proto jsem nakonec zbohatl. Já jsem díky svým rodičům
132
získal velmi dobré vzdělání. To je klíčem k úspěchu. Což pochopil i můj společník, pan Hanson,
který na svém ranči provozuje školu, pro chlapce z okolí. Ty nejlepší pak posílá studovat. Sám se
také stále učí. Možná tohle nechceš slyšet, ale i taková je realita. Ti, co nemají valného vzdělání,
na tom jsou většinou špatně. Jen pár z nich se podaří prorazit, a vlastně jde o souhru náhod,
šťastných událostí.“
„Vážně se můžu zeptat?“ podívá se zpytavě starší z bratří.
„Určitě můžeš.“
„Určitě ale ne teď. Za chvíli se bude podávat večeře. Tak se jděte připravit,“ ukáže paní
Warrenová na dveře, její potomci odzdraví a pak spořádaně odcházejí, „Horáci, promiň, Jim je
dost zvídavý,“ obrátí se ona na bratra.
„Emily, nemusíš mít strach, ani z jednoho, ani z druhého,“ usměje se on.
„Ani z jednoho? Co máš na mysli?“ nepochopí ona.
„Nezlobím se, že se tvůj starší syn vyptával. Prostě je to kluk a ty takové věci zajímají. A to
druhé? Určitě mu nebudu vykládat nic, abych podporoval jeho touhu po dobrodružství. Pokud mu
něco řeknu, tak o tom, jak těžký je na západě život. Nevím, jestli mi bude věřit, ale ono to tak
skutečně je. Jistě, zažiješ tam různá dobrodružství, někdy i dost nebezpečná, ale většinu času máš
jiné starosti.“
„Máš pravdu, mám trochu strach, aby se v tobě nezhlédl,“ přizná ona barvu.
„Emo, který kluk nesnil o tom, že bude neohroženým hrdinou, co bude zachraňovat
krásnou seňoritu ze spárů krvežíznivých Indiánů nebo proradného bandity. To je už v naší povaze,
v každém z nás. Ale časem to přejde, najde si tady dívku, do které se bláznivě zamiluje, a pak
přijde zklamání a další dívka …“
„Horáci,“ podívá se ona káravě, „doufám, že ani k tomu ho nebudeš navádět. Už se mu
zapalují lýtka a nemám zájem, aby se s nějakou kdoví jakou spustil.“
„Stejně tomu nezabráníš. Tak se snaž být chápavou matkou a tak si ho udržíš. Naopak, pak
budeš mít možnost ho ovlivňovat, navést správným směrem. Nebo snad už pro něj máš
domluvenou partnerku?“
„Ne, ačkoli manžel by možná … Ale ani já bych nechtěla, aby se spustil s nějakou, však
víš.“
„Emo, do výchovy tvých dětí ti určitě zasahovat nebudu. Stejně tak, pokud budeš chtít, tak
se od nich budu držet dál. Abych jim nedával špatný příklad.“
„Tak jsem to nemyslela.“
„Já vím, jen máš prostě o ně starost. To je pochopitelné. Ale máš krásné děti, dobře
vychované, určitě ti budou dělat radost, dosáhnou úspěchů, dobře se ožení nebo provdají a zajistí ti
kupu vnoučat.“
„Na ta vnoučata si ráda ještě pár let počkám.“
„To chápu. Jak jim jde škola?“
„Vcelku dobře,“ řekne ona, potěšená zájmem sourozence o své ratolesti, a zbývajících pár
minut do večeře stráví bájením o jejich schopnostech.
VEČEŘE A NÁSLEDNÁ PORADA
Jídelna je ohromná a u velkého stolu se skupinka strávníků téměř ztrácí. V čele sedí Jack
John Greenwood, jako hlava zdejšího rodu, po jeho levé ruce je umístěna rodina jeho sestry a po
pravé pak Horác, jeho manželka, společník a strážce. Všichni si jsou navzájem znovu představeni,
navrátilec do mateřského lůna s kamenným výrazem pozoruje především svého švagra,
dvaapadesátiletého Jamese Warrena seniora. Ten se tváří poněkud povýšeně, v jeho očích je však
133
možné vyčíst i obavy, netuší, co může čekat od náhlého zjevení nejstaršího mužského potomka
z rodu Greenwoodů.
Kolem deseti účastníků večeře krouží služebnictvo, pod
přísným dohledem majordoma Daguerra. Obsluha klade pokrm na
ozdobné nádobí, rozlévá pití do broušených sklenic, aby posléze
odstoupila a sledovala, zda není třeba někomu dolít či jinak
posloužit.
Atmosféra u stolu je zpočátku téměř na bodu mrazu, byť se
Jack John snaží zahájit rádoby vtipnou konverzaci. Jeho švagr Jim
mu vůbec nepomáhá, Louisa a Emily se jako ženy drží v pozadí,
Morrow má starosti sám se sebou, Warrenovic děti také zarytě
mlčí. Horác občas něco poznamená, ale nijak sdílný není.
William cítí, že je třeba trochu oživit mrtvolnou náladu,
proto je to on, kdo začne se svým hostitelem konverzovat. Chytne
se tématu, které mu je blízké, a tím je železnice. Začne rozvíjet své
teorie o rozvoji všech míst, kam železná obluda dorazí, přidává
zážitky ze své cesty sem. Z pohledu Jacka Johna je patrné, že je mu
za jeho snahu vděčný.
James Warren
„Jak se zdá, vy se o železnici opravdu zajímáte. Dokonce
bych řekl, že jste jejím velkým obdivovatelem,“ poznamená Warren
senior
senior.
„Máte pravdu, pane,“ přikývne Hanson, „Zajímá mě pokrok obecně, moderní výdobytky
techniky. Také mám ale důvod ryze praktický, doprava je klíčová pro naše podnikatelské aktivity.
Proto mě velmi zajímají nejen současné tratě, ale ještě více ty budoucí. Což nám opět výrazně
zkrátí vzdálenosti k našim zákazníkům. Ale i pro nás, když musíme koupit a nechat dovézt některá
zařízení.“
„Na tom západě asi moc hustá železniční síť nebude,“ poznamená James senior poněkud
jízlivým hlasem.
„Zatím ne, ale přece jen byl zaznamenán významný pokrok,“ zůstává na tváři rančera
úsměv, pak začne chrlit data o současných tratích a i informace, kdy by měly být zprovozněny
další, aby například nebylo nutné napřed cestovat na západní pobřeží a až poté na východ, nebo
nutnost využít dostavníků či koní a dostat se na jiný železniční uzel na středozápadě.
„Vy prý jste se na tom západě už narodil,“ vystřelí náhle otázku James junior.
„Ano, žiji v okolí Tucsonu vlastně od narození,“ souhlasí William, pak trochu pohovoří o
své rodině, o začátcích, kdy jeho otec zakládal ranč, potýkal se s mnoha problémy, včetně
nebezpečných indiánských loupežníků, co mu kradli koně a dobytek, a dokonce i zabili několik
honáků. Což evidentně tazatele zajímá, proto vznese pár doplňujících otázek z této oblasti. Na ty
však chovatel dobytka odpovídá zdrženlivě, je poučený, že nemá v mládenci vzbuzovat zájem o
tak zvaný divoký západ, spíše naopak.
„Vaše snaha civilizovat tu divočinu je chvályhodná,“ poznamená Warren senior, opět
s nepřeslechnutelnou jízlivostí v hlase, „Bude ale asi trvat hodně dlouho, než se tam skutečná
civilizace usídlí.“
„Myslím si, že to nebude tak dlouho trvat,“ neztrácí Hanson vlídnost, „Ano, některé oblasti
jistě budou čekat delší dobu, než budou osídleny, ale tam, kam je již přivedena železnice, tam
očekávám naopak velmi rychlý rozvoj. Také počítám s dalšími osadníky, kteří dorazí právě odsud
z východu, nebo se předtím přeplaví přes oceán z Evropy.“
„Slyšel jsem, že Arizona je dost nehostinná země. Určitě tam nejsou ideální podmínky na
chov dobytka. Což je snad vaším hlavním artiklem,“ podívá se James senior dost pohrdavě, ten
výřečný mladík je pro něj pořád jen obyčejným pasákem krav, ačkoli jich má nejspíš hodně.
134
„O to více se musíme snažit,“ nasadí William úsměv, „Máte pravdu, podmínky v Arizoně
nejsou právě ideální,“ pokývá hlavou a přidá krátkou přednášku o místním klimatu, „Ovšem také
ta země skrývá mnohá nerostná bohatství, která s mým společníkem dobýváme z této země a
dopravujeme k zákazníkům. Teď například bylo nalezeno značné ložisko stříbra, nedaleko
Tucsonu, v místě zvaném Tombstone. Máme v těch dolech své podíly, nyní tam budujeme hotel,
pro horníky a ty, co tam přicházejí.“
„Jste dost mladý, pane Hansone. To asi oceňujete pomoc mého švagra.“
„Velmi ji oceňuji, pane Warrene,“ souhlasí rančer, pak se rozhodne vylepšit pověst svého
společníka, „Váš pan švagr mi nesmírně pomohl, když jsem se stal ve čtrnácti letech sirotkem. Stal
se nejen mým společníkem, ale také poručníkem. Ukázal mi cestu, ukázal mi důležitost poznání,
vzdělání. Vlastně mi zachránil ranč, a dokonce i můj život.“
„To zní dost dramaticky,“ objeví se mírný úsměv i na tváři Jamese seniora, který by se však
dal vykládat všelijak.
„Máte pravdu. Ale vezměte si, pane Warrene, v jaké jsem byl situaci. Bylo mi čtrnáct let,
jako tuším vašemu mladšímu synovi, a musel jsem se postarat o velký ranč, s mnoha zaměstnanci.
Navíc naše finanční situace nebyla právě dobrá. Právě v tu chvíli mi váš švagr přispěchal na
pomoc. Sice starost o ranč nechal zcela na mně, v tom jsem se opravdu vyznal lépe, ale společně
jsme začali budovat důl a pak přišly další aktivity, další doly, hotel v Tucsonu.“
„Chápu. Já jen reagoval na tu vaši poznámku o záchraně života.“
„Ach tak. Z mého pohledu mi ho váš švagr zachránil dvakrát. Nejprve, když mi pomohl
udržet můj ranč, a podruhé … Nevím, zda je vhodné zde o tom mluvit, před dámami a dětmi.“
„Pane Hansone, vy dokážete i z obyčejné záchrany ranče učinit dokonalé drama,“ zasměje
se James senior.
„Děkuji, že mi přiznáváte i literární talent. Prosím, tak to trochu objasním. Bohužel úspěch
spolu přináší i závist těch méně úspěšných. Jeden z nich se bohužel dost opil, a pak se rozhodl mě
zabít. Hned zrána, když jsme šli tuším na snídani. Připlížil se k nám zezadu, podle, a zamířil na
moje záda.“
„Máte štěstí, že minul.“
„On by nejspíš neminul, pane Warrene, ale zde přítomný pan Morrow si ho naštěstí všiml
právě včas. Strhl mě na zem, kryl mě svým tělem a toho muže postřelil. Ten však pokračoval ve
střelbě, zranil dva jiné mladíky, a kdoví, jak by to dopadlo i se mnou, kdyby se váš švagr
nezachoval tak duchaplně. Zatímco většina z nás byla ochromena, zaskočena, jemu se podařilo
toho muže zneškodnit. Proto jsem mluvil o doslovné záchraně života,“ dokončí svou historku
Hanson, pak se rozhlédne. Uvědomí si, že velké nadšení nevzbudil, pouze u dvou chlapců, kteří
hledí obdivně na svého strýce, naopak jejich matka se očividně mračí.
„Will má talent výřečnosti,“ reaguje rychle Horác, „Zůstává však zbytečně skromný. Velmi
obdivuhodně se zhostil svých povinností, a to mu opravdu bylo pouze čtrnáct. Ano, pomohl jsem
mu, ale je třeba jedním dechem dodat, že šlo o jeho nápady. On přišel se záměrem těžit nerostné
bohatství na svých pozemcích, on přišel s myšlenkou postavit v Tucsonu hotel. Má i jiné velmi
zajímavé nápady,“ podívá se na svého švagra, pak jeho zrak sklouzne k synovcům, „Pan Hanson je
dobrým příkladem hodným následování. Se zlou situací se výborně vypořádal, a vybudoval si,
pravda, trochu s mojí pomocí, významné postavení jak ve společnosti, tak mezi podnikateli a
obchodníky. A to mu je stále pouhých osmnáct let.“
„Jde jistě o velmi poutavý příběh,“ poznamená Warren senior.
„Slyšela jsem, pane Hansone, že jste dokonce založil vlastní školu,“ ozve se Emily, chce
poněkud změnit téma, vůbec se jí nelíbila předchozí historka, v níž její bratr vystupoval v roli
hrdiny, a nejspíš toho opilého zákeřníka zastřelil.
„Máte pravdu, paní Warrenová,“ pochopí William, a rozhodne se vyjít vstříc, „Jde o
základní vzdělání, pro chlapce z ranče, okolí, a také pár sirotků. Najal jsem pro ně učitele a ty
nejlepší pak posílám na další školy. Vlastně mě na ten nápad přivedl váš bratr, paní Warrenová,
135
který mě nabádal, abych se vzdělával. Což jsem zprvu moc nechápal, zvláště když jsem měl tolik
práce kolem ranče. Ale pak mi došlo, jak moc důležité je vzdělání, pro moji budoucnost. Také pro
sebe jsem si najal učitele, za kterými jsem jezdil a vlastně stále ještě jezdím do Tucsonu,“ snaží se
dát do své řeči plamen, pak se rozhovoří o škole, o tom, jak kluci pracují i studují.
„Je od vás moc hezké, že takto pomáháte těm chlapcům,“ kvituje Emily chování svého
hosta.
„Jen se snažím, aby měli budoucnost, paní Warrenová. Jsem přesvědčený, že tato země, a
také pokrok na poli vědy a techniky, tak že to obojí je obrovskou příležitostí především pro mladé.
Jako třeba pro vaše syny. Ovšem bez toho, že budou sami připravení, bez toho se nejspíš
neprosadí. Jak jsem hovořil o těch výdobytcích techniky, tak k jejímu pochopení je právě vzdělání
potřeba. Pak také snáze vymyslíte, jak něco vybudovat, jak a s čím obchodovat, a s tím spojené,
jak na čem vydělat co nejvíce. Aby dotyčný zajistil svou rodinu, nebo mohl vystavět a udržovat
takový nádherný dům, ve kterém se právě nacházíme.“
„Líbí se vám náš dům, pane Hansone?“
„Nesmírně, paní Warrenová. Již se těším, až si ho prohlédnu, jak mi váš mladší bratr slíbil.
Působí nesmírně vznešeně, zároveň tajemně. Kdyby se mi jednou podařilo podobný postavit, a
mohl by být i menší,“ usměje se rančer, „tak kdyby se mi to jednou podařilo, tak bych byl
nesmírně šťastný.“
„Takové domy asi na tom západě nemáte,“ konstatuje James senior.
„Ne, takové tam nejsou. I když třeba náš hotel v Tucsonu patří k nejlepším stavbám, s tímto
domem se vůbec nedá srovnávat. Na druhé straně jsem už viděl podobné, nebo dokonce skutečné
paláce. To letos na jaře, když jsme spolu s vaším švagrem navštívili Mexiko. Tam jsme jednali se
současným i budoucím prezidentem Mexika, a zbyl i čas, abych obdivoval některé krásné stavby.
Opravdové skvosty, to musím uznat,“ odpovídá Hanson, přitom se chytře zmíní o jednání
s nejvyššími představiteli Mexika, tazatel to nejspíš ví, ale jeho manželka a děti asi ne.
„Třeba ten dům postavíš, a třeba jednou budeš i naším sousedem,“ prorokuje Jack John.
„Kéž by. Musím se přiznat, že bych si dokázal představit žít se svou rodinou tady, na
východě, a v takovém domě, jako je ten váš. Ovšem to jsou jen sny, a jen Bůh ví, jestli se někdy
podaří je uskutečnit.“
„Vy se zajímáte o stavitelství, pane Hansone?“ zeptá se Emily, a tím mladíkovi nahraje
další téma.
„Jen okrajově, paní Warrenová. Sice teď stavíme s vaším bratrem hotel v Tombstone, to je
nové město, vzniká vlastně úplně z ničeho, protože v okolí byla nalezena stříbrná ruda. Proto se
v plánech a stavebních výkresech trochu vyznám, ovšem doslova mě uchvacuje stará architektura.
Jednou bych se strašně rád podíval do Evropy, na místa, která jsem viděl jen na obrázcích,“ chytá
se Hanson, a po zbytek večeře rozpoutá debatu na téma stavitelství. Jakou má budoucnost, jaké
trendy předpovídá, zda je lepší stavět moderní, jednodušší domy, nebo podobné skvosty, jako je
ten, v němž se právě nacházejí.
Po skončení večeře se sejde v salónku čtveřice mužů, bratři Greenwoodové, Warren senior
a Hanson. Posadí se, nechybí nezbytná whisky i doutníček. Tentokráte si alkohol bere i nejmladší
člen společnosti, respektuje důležitost jednání a přijímá tento dar, z jeho pohledu ne právě ideální.
„Pánové, jste sice po dlouhé cestě a asi unavení, ale přesto jsem si dovolil udělat tuhle
malou pracovní poradu,“ začne Jack John, „Za pár dní máme to setkání, s případnými investory, a
tak by asi bylo vhodné se poradit na taktice a případně ji v dalších dnech vypilovat.“
„Předpokládáš naši přímou účast?“ zeptá se Warren.
„Nevylučuji ji. Podle okolností. I podle toho, co nám tady Horác řekne, jak nám svůj záměr
představí, jak zaujme potenciální další investory.“
„Vše má připravené tady Will.“
„Pan Hanson?“ zamračí se Warren, „Není přece jen trochu mladý? Tohle mi nepřijde úplně
šťastné řešení.“
136
„Jime, nehodnoť ho podle věku,“ zavrtí hlavou starší z bratrů Greenwoodů.
„Horáci, sice jsme se neviděli pomalu čtvrt století, a sice tvoje pověst není nejlepší, ale
určitě budeš na ty lidi působit důvěryhodněji, než tady pan Hanson.“
„Já jsem Will, pane,“ hlesne ten, o kterém se právě baví.
„Dobře, tak Will. Wille, to není nic proti tobě, jde jen o to, jak to bude působit na ty lidi.
Snad Horác ještě nezapomněl, odkud pochází, a jak to tady chodí. Ačkoli možná už ano, po těch
dlouhých letech.“
„Jime, nikdo z nás to nedokáže podat tak, jako právě Will. Nejde jen o to, že je to jeho
nápad, jeho záměry, ale i způsob, jakým to říká. Každýmu musí být jasný, že tomu věří, že je pro
tu věc zapálenej,“ zastává se mladšího společníka ten starší.
„To je hezký, ale důležité bude především to, jak ho přijmou ti další. Sice si byl dlouho
pryč, ale nejspíš si zcela nezapomněl, jak lidi soudí. Podle čeho. Dost se sice změnilo, ale tohle ne.
Pořád mají různé předsudky, někteří.“
„Nejspíš tak, jak byli vychováni,“ poznamená starší ze sourozenců.
„Nejspíš. Ale to je jedno. Nejsem si jistý, jestli je tady Will neodradí, právě tím věkem.
Jestli ho budou brát jako důvěryhodného partnera. Podívej, Horáci, já zatím vůbec nejsem
rozhodnutý, jestli budu účast naší společnosti ve vašem projektu Mexiko podporovat. Asi taky
budu zvažovat, kdo další by se k nám přidal,“ upozorní na svůj postoj James.
„Pane Warrene, respektuji vaše připomínky,“ hovoří Hanson klidným hlasem, „Už od
převzetí dědictví se s tím potýkám, nejdříve mi předhazovali, že jsem jen kluk, nyní poukazují na
mé mládí a nezkušenost. Ale na druhé straně mnozí, se kterými spolupracujeme, a kteří mě trochu
poznali, tak mě dle mého respektují. Pokud však uznáte za lepší, aby náš projekt představil Horác,
budu já toto vaše rozhodnutí respektovat. Strávil jsem přípravou velkou dobu, pochopitelně vše
detailně probíral s Horácem, zapracoval do své zprávy jeho připomínky. Ale jak říkám, pokud
bych mohl být jakkoli problémem, pro správné rozhodnutí případných investorů, tak se budu držet
zpátky a nechám hlavní slovo Horácovi.“
„Wille,“ podívá se James na chlapce soucitně, a možná i s jistým pohrdavým nádechem,
„asi si toho tam na západě dost dokázal. Ale tohle je dost o něčem jiném, než se starat o pár krav a
pár honáků.“
„Pane Warrene, mohl bych asi namítnout, že nejde o pár krav, ale to je nejspíš zbytečné.
Také nepodstatné. Jsem si velmi dobře vědom, o čem se zde máme bavit. Pane Warrene, Horác
vám potvrdí, že jde o moji myšlenku, o můj nápad. Proto bych musel být hlupák, abych jeho
realizaci ohrožoval například svojí ješitností. Proto bez reptání ustoupím do pozadí, pokud to
prospěje tomu záměru.“
„Jime, Will přešel tvoji dost neuctivou poznámku,“ hovoří starší z Greenwoodů chladným
hlasem, „Já ti to však vytknu. Navíc ti řeknu jednu věc. Trvám na tom, že ten projekt představí
Will, mám k tomu i další velmi dobrý důvod.“
„Dobrý důvod? To bych ho rád slyšel,“ ušklíbne se káraný.
„Milerád ti ho řeknu. Pokud dojde k dohodě, tak nás v té založené společnosti bude
zastupovat právě Will. Myslím tím jeho a sebe, za náš podíl, který v té společnosti budeme mít,“
„Zastupovat? Ty se v tom nechceš jako vůbec angažovat?“ tváří se udiveně švagr, ale i
bratr, nakonec i mladík, o němž byla řeč.
„Jak již bylo řečeno, je to Willův nápad. Neříkám, že mě něco takového taky nenapadlo, on
to však vyslovil jako první a také tomu dal reálné obrysy. Já dávám přednost tomu, co buduju
v Tucsonu a jeho okolí. Will má vyšší ambice, vyšší ctižádost. Což respektuji. Rozhodl jsem se ho
v tom podporovat, určitým způsobem z toho pochopitelně profitovat, ale držet se spíše v ústraní.
Máme i další věci, v Arizoně a i v tom Mexiku. Tam vidím svou budoucnost. Takže to buď budete
muset přijmout, nebo nechat být,“ znějí slova staršího ze společníků tvrdě.
„Jak to myslíš?“ zeptá se Jack John lehce přiškrceným hlasem.
137
„Jak to říkám, JJi. To, co Will navrhuje, je obrovská příležitost, na který se dají vydělat
statisíce dolarů, spíš miliony dolarů,“ mluví starší z Greenwoodů chladným a zdánlivě lhostejným
hlasem, „Sice jsem oslovil tebe, JJi, ale taky jsem jednal i s dalšími, co by do toho mohli jít. My
s Willem sice máme dost peněz, na poměry v Arizoně, ale pochopitelně ne tolik, abychom mohli
takový záměr sami realizovat. Tolik nám taky žádná banka nepůjčí, tedy tolik, kolik bude potřeba
na tu realizaci. Na druhé straně máme jasný záměr, máme předjednanou podporu u současného a i
budoucího prezidenta Mexika, u dalších významných osobností z mexické armády. To je v té zemi
velmi podstatné, tam platí jiné zákonitosti než třeba tady. Za tohle chceme svůj podíl ve
společnosti, kterou chceme s vhodnými investory založit. S těmi, kteří pochopí tu velkou
příležitost, a kteří, o čemž jsem naprosto přesvědčený, nakonec vydělají ty statisíce či miliony
dolarů.“
„To má být jako výhrůžka?“ mračí se Warren.
„Výhrůžka? Ne, jsou to jen základní a zásadní podmínky dohody, kterou nabízíme. My dva
budeme mít v té společnosti dvacet procent, těch zbylých osmdesát nabízíme těm, kteří nás
podpoří. To je dle mého rozumná nabídka, kterou nakonec někdo přijme. Je jen otázkou, kdo to
bude. Jime, já přece vůbec nevím, jak na tom teď jste, jestli vůbec máte na to, získat podíl z těch
nabízených osmdesáti procent. Ale kvůli JJovi jsem považoval za správný vám to nabídnout.
Můžete ale odmítnout,“ pokrčí rameny starší z Greenwoodů.
„Když je to tak výhodný, tak proč chceš přenechat to řízení na Willovi?“ podívá se pátravě
švagr.
„To jsou moje osobní důvody, Jime. Ale budiž, můžu vám je sdělit. Vypadnul sem kdysi
z tohohle světa, a abych se přiznal, tak mi moc nechybí. Tam, kde sem, se cítím svobodnější a
volnější. Will má jinou povahu, jinou ctižádost. Podle mýho je právě tenhle svět pro něj stvořenej.
A on pro něj. Takže nejde o nic jiného, než že preferuji vlastní spokojenost. Navíc i já si něco
z těch dvaceti procent vezmu, takže škodný nebudu.“
„Jestli tomu dobře rozumím, tak s tou naší rodinou firmou nechceš mít nic společnýho?“
„Rozumíš tomu dobře, Jime. Za prvé, otec mi nedal žádný podíl, žádný procenta, takže
nemám žádné právo rozhodovat. To máte vy, co máte ty procenta. Já si buduju svoje zázemí, tam
na tom tebou tak vysmívaném západě. Jenže Jime, časy se mění, a i tam se dají dělat dobrý kšefty
a časem to bude ještě lepší. Neříkám, že nemůžeme spolupracovat, nejen na tom Mexiku. Ale
říkám, že já si tam buduju svoje a vy máte tady taky svoje.“
„Pokud vím, tak ta Arizona je dost velká díra. Navíc jde jen o přidružené území, a nejspíš
ještě hodně dlouho bude trvat, než se stane plnohodnotným státem. Pokud vůbec někdy.“
„Někdy na to dojde, Jime. Ale máš pravdu, zatím je to díra. Ale není jen Arizona,
v blízkosti je Mexiko, také tam jsou další státy. Budou tam přicházet další lidi, a o ty se někdo
bude muset postarat. To je náš kšeft, můj a Willa. I tam se dá časem slušně zbohatnout, přitom mi
zůstane ta moje svoboda, zatímco tady bych byl svázanej s těma konvencema, který mi moc po
chuti nejsou. Nemám zájem se s kdekým handrkovat, intrikovat ve správní radě, šachovat
s procenty a podobně.“
„To je zajímavej přístup, Horáci.“
„Je to můj přístup, Jime. Přeber si to, jak uznáš za vhodný. Ale jak jsem již řekl, Will
přednese náš záměr, a pokud se dohodneme, tak bude zastupovat v tý společnosti našich dvacet
procent.“
„To je dost, dvacet procent. Jen za to, že máte nějaký známosti.“
„Ne nějaký, Jime, ale klíčový. Neříkám, že nemůžeme vložit i určitou částku, ale o tom se
dá jednat. Těch dvacet procent je však hranice, která je pro nás nepřekročitelná. Jistě, můžete si
zkusit ty známosti zařídit. My na tom pracujeme už čtyři roky, uvidíme, jak dlouho to bude trvat
vám. Máme v Mexiku jednoho člověka, co tam pro nás pracuje už ty čtyři roky. Zná tam poměry,
zná tam vhodný lidi. Já a Will máme slib podpory, od těch prezidentů Mexika, kteří jsou zároveň
138
generály. Tím mají pod palcem nejen tu zemi, ale i armádu, což je tam klíčový. To je cena těch
dvaceti procent, cena velmi reálná, kterou dle mýho nakonec někdo přijme.“
„Zdáš se dost sebejistej …“
„Mám k tomu důvod. Nemluvím do větru, Jime. Něco nabízím, vy musíte zvážit, jestli je to
pro vás zajímavý. To je všechno.“
„Jak myslíš. Já to myslel dobře, s tím Willem. Ale je to vaše věc,“ mračí se James.
„Wille, ten záměr představíš na té domluvené schůzce. Ale mohl bys nám, mně a tady
Jimovi, alespoň zhruba nastínit, jak si to s Horácem představujete?“ ozve se Jack John.
„Jistě, JJi,“ přikývne mladík, sám lehce rozhozený slovy svého staršího společníka, který
mu předtím neřekl nic o svém záměru vystrčit ho do chystané nové společnosti. Až z toho cítí
mrazení, a také pro sebe ohromnou příležitost.
„Tak jestli můžu poprosit.“
„Jistě, JJi,“ souhlasí William a začne hovořit. Nutno říci, že velice věcně, vše podkládá
argumenty. Bere toto své vystoupení jako generálku na klíčové jednání, kde buď uspěje, nebo
zklame, v tom případě si zavře přístup k velkým penězům, bez kterých se rozjezd jeho projektu
s názvem Mexiko nepodaří. Je si vědom velké zodpovědnosti a po pravdě z toho chvílemi má husí
kůži. Může hodně získat, ale může i hodně ztratit.
Jack John i James bedlivě poslouchají, jen sem tam položí doplňující otázku, na níž
většinou dostanou uspokojivou odpověď. Hanson má v očích plamínky, hovoří s neskrývaným
nadšením, byť se snaží být zdrženlivý a seriózní.
Debata se protáhne až do nočních hodin, kdy hlavní hostitel společnost rozpustí. William
poté zatáhne svého staršího společníka na svůj pokoj, aby si s ním ujasnil jeho předchozí
vyjádření.
„Horáci, není to netaktický? Říct tak dopředu ty procenta? Co když se jim to bude zdát
moc? Třeba i patnáct by nebylo k zhození, a dokonce i deset by přineslo do budoucna hodně
peněz. My přece nemůžeme vložit žádný velký peníze, to je ti doufám jasný,“ upozorňuje na své
pochybnosti mladík.
„Wille, věř mi, s nima se musí jednat tvrdě. Tak voni hrajou. Nesměj poznat nejistotu.
Nenabízíme zase tak málo, Wille. Nabízíme dobrej projekt a nabízíme konexe, který sou v tom
Mexiku doslova k nezaplacení. Takže takhle to musíme podávat. My něco nabízíme, na čem se
dají vydělat velký prachy a jim dáváme příležitost se na tom podílet. Když na to přijde, tak je zase
tolik nepotřebujeme, protože máme v záloze další potenciální investory.“
„Horáci, jenže my je přece potřebujeme. Nebo snad máš nějaký esa v rukávu? Pokud vím,
tak ty předchozí tvoje jednání byly dost neurčitý.“
„Věděj to, Wille?“
„No nejspíš ne. Jen jestli nám to ale uvěřej.“
„Vo tom to je, Wille. V týhle hře. Voni sou chytrý, a když vycejtěj příležitost, jak vydělat
velký prachy, tak do toho půjdou. Když se jim to bude zdát pochybný, moc riskantní, tak vod toho
daj ruce pryč. Vo tom je to jednání tady, na to pamatuj.“
„To vím, proto sem z toho docela rozhozenej. Abych nezklamal, neposral to a neuzavřel
nám cestu k těm jejich prachům.“
„Nemusíš mít strach, máš to dobře připravený a dokážeš to dobře podat. Ale jen mluv vo
tom záměru, to další, to nech na mně.“
„To další? Co to všechno je?“
„Všechno, Wille. Ty máš svůj plán, tak jim ho představ. Až ale dojde na jednání vo těch
procentech, vo zastoupení ve správní radě tý nový společnosti, vo rozhodovacích pravomocích, tak
do toho se neser a nech to na mě. Tam nejseš moc silnej, a navopak já vím, jak s nima jednat, co na
ně platí. Bereš to takhle?“
139
„Jasně, Horáci. Je to mnohem víc, než … Horáci, to s tím, že bych nás měl v tý společnosti
zastupovat, to je vod tebe taky taktická hra?“ podívá se Hanson zpytavě, na odpovědi mu moc
záleží.
„Co myslíš?“ nedočká se jí.
„Nevím, Horáci, vážně nevím. Vůbec netuším, co vlastně chceš. Ale jestli je to jen hra, tak
bych to rád věděl …“
„Líbilo by se ti to, co?“
„Určitě. Ale když je to jen ta hra …,“ zní hlas mladíka zklamaně.
„Z čeho soudíš, že je to jen hra? Wille, viděls toho Jima? Jakej je to nadutej parchant? A to
se dneska určitě hodně krotil. Další sou podobný hovada. Teda jsou chytrý, dravý, jinak by nebyli
zazobaný, ale lidsky … Wille, kdysi ses ptal, na naše pravidla, myslím tím sebe, Jima, Eda, Paula a
další. Jo, někdy deme na hraně zákona, někdy i kus za ní, ale to voni mnohdy taky. Čarujou
s daněma, podrážej se navzájem, intrikujou proti sobě. Přebíraj si společnosti. Likvidujou se. Teda
většinou ne fyzicky, ale společensky, přes prachy. Jenže my tam, my tam ctíme svoje pravidla.
Voni tady nectěj nic. Je to jen lítej boj, kdo urve nejvíc. Pořád musíš bejt ve střehu, pořád musíš
čekat podraz. Navíc si tady hrajou málem na aristokracii, a přitom se některý chovaj jako ty
nejhorší balíci. Nemám zájem se s nima moc zaplejtat.“
„Takže to není taktika? To jako vážně, že bych nás v tý společnosti zastupoval?“
„Sám si přece říkal, před chvílí, že by se ti to líbilo. No, nejsem si jistej, jestli ti to za čas
nezhořkne, ale možná ne. Jo, tohle myslím vážně. Taky nemám chuť se moc vracet, a vážně svoji
budoucnost vidím tam na západě. Tam chci něco vybudovat, co bude jen a jen moje.“
„Jen tvoje?“
„Wille, teď nemluvím vo tobě, seš můj společník a já ctím ty pravidla, co sem vo nich
mluvil. Teď mluvím vo tom, že tady nakonec budou rozhodovat jiný, co budou mít těch
vosumdesát procent. Nebo možná dojde nakonec k převodu na akciovou společnost, aby se sehnali
další prachy, vod drobnejch akcionářů. Ale i tak tam bude pořád mít někdo kontrolní balík, a na to
ten náš podíl určitě stačit nebude. Tak budeš muset hlídat naše zájmy a budeš muset jednat s těma
žralokama, co tě bez pardónu schramstnou, když jim dáš příležitost.“
„Horáci, když je ale tak dobře znáš, tak proč si je nevohlídáš sám? Co když zklamu? Třeba
na tohle nemám. Vždyť taky přece chceš ty prachy, ne?“
„Wille, kdo by nechtěl prachy. Taky přece neříkám, že se vzdám svýho podílu. Wille, až
poznáš ty velký hráče, líp je poznáš, tak pochopíš. Ale tebe to nejspíš bude bavit, včetně toho se
promenádovat ve společnosti, vymetat různý večírky, bály a tak.“
„Vymetat bály a tak? To půjde asi dost těžko, když budu v Tucsonu a voni tady, ne?“
„Kdo říká, že zůstaneš v Tucsonu napořád? Když se to rozjede, a ty vyděláš ty vysněný
prachy, co ti bude bránit v tom, aby ses se svou rodinou přestěhoval třeba právě sem, do New
Yorku? Třeba si tu i postavil dům, takovej, v tom stylu, co se ti tak líbí. Jo, nejspíš to pár let bude
trvat, ale tobě je pořád jen vosumnáct. Takže máš hodně času.“
„To jako žít tady? Vodejít úplně z Arizony?“
„Wille, dyť vo tom přece sníš, ne?“
„No, možná dřív …Ale teď, když tam mám zázemí, prosperující ranč, ty doly, ty hotely, a
nejspíš přibudou i další věci, v Arizoně, v Mexiku …“
„Vo ranč se postará Virgil, stejně si ho k tomu vychováváš, ne? Ty další věci tam můžu
řídit já, no a ty zase hájit naše zájmy tady.“
„Takhle by sis to představoval?“
„Dyť ty taky. Akorát se vo tom bojíš mluvit. Ale bylo by to tak správný, pro nás voba. Já se
budu cejtit líp tam, ty zase tady. Zároveň si můžeme navzájem hlídat svoje zájmy.“
„Jenže co když mě ty žraloci tady sežerou?“
„Wille, dyť mluvíme vo vzdálenější budoucnosti. Přece bych tě mezi ně nepustil,
samotnýho, dokud si nebudu jistej, že je zvládneš. Navíc tohle rozdělení bude pro nás i významná
140
pojistka, pořád budeme mít svoje jistý, v tý Arizoně a ty naše kšefty v tom Mexiku. Kdyby nás
tady ty vypekli, nebo kdyby se něco posralo, v tom Mexiku, přišla zase další z těch jejich
posranejch revolucí a ty naše koně tam šli vod válu.“
„Horáci, tohle zní hrozně dobře. Až mi z toho běhá mráz po zádech.“
„To se nedivím. Když ve svejch vosumnácti máš možnost přičichnout k takovýmu kšeftu,
hrát na jednom poli s takovejma hráčema, jako sou ty, co je za pár dní uvidíš. No uvidíme, jestli se
nám je podaří přesvědčit.“
„Jak to vidíš? Jaká je šance?“ ptá se mladík a v jeho hlase je poznat úzkost.
„Dost velká. Ale Wille, jedno si zapamatuj. Nesmíš dát najevo žádný pochybnosti. Taky
nesměj vycejtit, jak moc ti na jejich účasti záleží. Prostě jim jen představuješ skvělej projekt, na
kterým se daj vydělat velký prachy. Ale ještě tě poučím, než k tomu jednání dojde.“
„Tak to budu moc vděčnej,“ hlesne Hanson.
TĚŽKÝ DEN WILLIAMA HANSONA
Následné tři dny mají hosté z Arizony o zábavu postaráno. Jack John má vše promyšlené
do posledního detailu. V programu nechybí prohlídka významných částí New Yorku, návštěva
divadla, návštěva klubu, pro Louisu, Williama a Eda také prohlídka domu s přednáškou hostitele.
Horác musí absolvovat dlouhý rozhovor s bratry Warrenovými, přitom si dává pozor, aby
jejich nadšení z neznámého a lákavého divokého západu dostatečně zpražil. James junior přinese i
pár svazků pokleslé literatury, a jeho strýc mu z historek udělá trhací kalendář. Některé jen
zpochybní, některé zcela vyvrátí a u některých vše uvede na pravou míru, neboť zná pravdu.
Kluci jsou na jedné straně zklamaní, ale na druhé nadšení z muže, který je jejich blízký
příbuzný a tolik toho prožil. Bohužel již dříve jim odmítl sdělit své osobní příběhy, kdy byl nucen
použít zbraň, a když to i tak na něj opět párkrát zkusí, s úsměvem převede řeč jinam. Ale dokáže
opravdu barvitě popsat život Indiánů, rovněž tak zlatokopů, horníků, farmářů či rančerů, a většinou
je tam hodně dřiny, bídy a odříkání.
Pochopitelně nejvíc časů tráví Horác ve společnosti své sestry, ukazuje se, že k sobě kdysi
měli opravdu blízko, a čas jen jejich vztahy upozadil. Nyní si opět výborně rozumí. Naopak Jack
John se hodně věnuje Williamovi, a respekt jednoho k druhému vzrůstá. Mladík obdivuje šarm,
kterým hlava zdejší rodiny disponuje, ale i jeho světáckost, rozhled. JJ naopak oceňuje na
Hansonovi jeho vize, jeho ochotu pro splnění svých plánů dřít do úmoru. Na svůj věk se navíc
vyjadřuje vybraně, jeho myšlenky a názory neodpovídají sotva odrostlému puberťákovi. Spíše
muži kolem třicítky, co je ještě relativně mladý, ale již si svůj život uspořádal, našel své priority,
vybouřil se a nyní usilovně pracuje na své kariéře, na zabezpečení své rodiny.
Ed Morrow na sobě jako vždy nedává znát svoje pocity, někdy své společníky doprovází,
jindy zůstává v domě. Podle toho, jak mu řeknou. Podíval se však s nimi do divadla, ukázali mu
velkolepý dům, někdy se posadí v zahradě, dostane whisky a zapálí si doutník. To ve chvílích, kdy
zůstane sám. Stejně jako ostatním mu odeberou míry a musí vytrpět zkoušku oblečení, třetího dne
pobytu zde obdrží nádherný smoking, který již bude navždy jeho vlastnictvím. Sice ho nejspíš
neupotřebí, neboť se klíčových schůzek asi nezúčastní, nicméně mu ho Jack John objednal a také
pochopitelně uhradil. Musel by být hlupák, kdyby takové oblečení odmítal.
Nejvíce si přítomnost u příbuzných užívá Louisa. Tráví hodiny se svou švagrovou, také
s její dcerou, obdivuje nejen zdejší příbytek, ale i zdejší způsoby. Je doslova nadšená z přijetí a má
velkou radost, jak vážně ji berou. O chování služebnictva ani nemluvě.
Warren senior většinu času tráví mimo dům, vrací se vlastně jen na večeře, kde působí jako
rušivý element. Dává najevo svou nadřazenost, občas si neodpustí jízlivé či ironické poznámky.
Ale snaží se být zdrženlivý, to je patrné, i když občas přece jen ujede.
141
New York
Na konci třetího dne se schyluje ke klíčové schůzce, na kterou Jack John pozval muže, kteří
by mohli být potencionálními investory projektu, kterému pracovně říkají Mexiko. Jednak mají
dostatek prostředků, či takové zázemí a pověst, aby dosáhli na slušný úvěr. Za druhé projevili
alespoň minimální zájem, když je oslovil. Nepočítá, že by se všichni chytili, ale možná se jich pár
přidá, když se podaří přesvědčit klíčové podnikatele. Na ty Horáce a Williama upozorní dopředu.
Jak den pokračuje, cítí Hanson stále větší a větší nervozitu, nejistota ho doslova užírá. Má o
sobě dost velké mínění, ale teď začíná pochybovat. Možná si ukousl velké sousto, kterým se
zadáví. Možná není tak dobrý a přesvědčivý, jak si sám myslí. Nejvíc se bojí toho, aby se mu
rovnou nevysmáli, až jim on, kluk od krav z nějakého zapadákova, začne líčit své vize, svůj záměr,
jak vydělat minimálně statisíce dolarů.
Asi dvě hodiny před zahájením schůzky, která je spojená s večeří, si Horác vezme svého
mladšího společníka stranou a začne ho ještě jednou školit, byť mnohé už probrali vícekrát.
„Wille, do prdele,“ začne se po chvíli Greenwood mračit, „jestli se budeš tvářit takhle, tak
to tam ani nemusíme chodit.“
„Tvářit? Jak tvářit?“ snaží se mladík chabě protestovat.
„Jako kdyby sis právě nasral do kalhot. A k tomu se ještě pochcal. Dyť se ti málem třesou
ruce. Do prdele, co říkám málem, dyť se ti vážně třesou.“
„Horáci, já z nich mám strach …“
„No to vidím, to mi nemusíš říkat, ty poseroutko. Wille, dyť sou to jen lidi, z masa a kostí,
jako ty a já. Jen maj vo trochu víc peněz, no.“
„Vo trochu, Horáci? Vo trochu? Některý maj víc, několikanásobně víc, než my dva kdy
vyděláme, i kdyby nám všechno vyšlo.“
„Wille, kde je tvý nadšení? Tvoje sebevědomí?“
„V prdeli, Horáci, úplně v prdeli,“ hlesne Hanson.
„Tak ho z ní koukej rychle vyšťárat, to sebevědomí. Jinak nasereš mě. Wille, vsadil sem na
tebe, už víckrát. Já vím, co v tobě je, vím, že na to máš. Jinak bych tě do toho nikdy nepustil. Tak
se laskavě rychle seber.“
„Zkusím to …“
142
„Hovno! Vyser se na to, kdo tam bude. Jak se bude tvářit. Ty nasadíš vážnou tvář, vobčas
přidáš ten svůj nevinnej úsměv, a především budeš kecat, jak to jen ty dovedeš. Že bys z mrtvýho
vymámil zimník. Vo zbytek se už postarám já.“
„Horáci, co kdybys poslechnul toho Jima a řekl jim to sám?“
„Nepřipadá v úvahu. Nebudu měnit taktiku.“
„Taktiku? Co je to za taktiku, když to poseru a ty to třeba už nezachráníš?“
„Co je to za taktiku?“ podívá se významně starší společník na toho mladšího, „Tou je, že ty
máš ten projekt. Máš jasný představy, jak tam vydělat prachy. No a já tě jistím, budu ten zlej,
kterej dohlíží, aby nás nikdo nevobral, nepodrazil. I když umím dost hrát, něco prostě zahrát nejde,
a voni to poznaj. Něco musí bejt prostě skutečný, chápeš?“
„Nechápu vůbec nic …“
„Ne? Wille, dyť ty tím přece žiješ. Vidíš v tom životní šanci. Seš přesvědčenej, že tam ležej
prachy na zemi, stačí se jen sehnout a vzít je. Já potřebuju to tvoje nadšení, ten plamen v tvejch
vočích, až vo tom budeš mluvit. Voni taky dokážou lidi prokouknout, a taky poznaj, jak moc tomu
věříš. To je pro nás důležitý. Tak se přestaň klepat, do prdele, a začni se chovat normálně. Nebo to
vážně posereš.“
„Toho se vážně vobávám …“
„Tak už dost. Koukej si dát panáka, seru ti na to, že nechlastáš. Dáš si jednoho, maximálně
ale dva, to ti vodbourá ty zábrany a nezbourá tebe. Pak už jen uděláš svou práci a uděláš ji dobře.
Přesně tak, jak sme se domluvili a jak sme se připravili.“
„Tak jo,“ hlesne Hanson, ale pořád je v něm malá dušička.
Ta se ještě zmenší, když vstoupí do skvostně zařízené jídelny. Vše se jen blyští, je použito
nejlepší nádobí, obsluha je vymydlená a skvěle upravená. Celkem je prostřeno pro šestnáct osob,
jde o uzavřenou společnost. Pochopitelně nechybí Jack John, ten jako hostitel stolu předsedá, po
své levici umístí svého švagra Jamese, za ním bratra Horáce a na třetí nádherné sesli spočine
pozadí Williama, které se mu svírá trémou. Určitě mu nepomůže, že hned naproti sedí ti tři
nejdůležitější magnáti, ti, kteří budou klíčoví pro úspěch. Minimálně jednoho z nich musí získat,
ten pak strhne pár dalších. Ti další jsou taky hodně bohatí, mocní, ale přeci jen o stupínek níž.
Hanson byl pochopitelně dopředu informován, a tak ví, kdo sedí přímo proti němu. Pokud
to vezme od kraje stolu, tak prvním je devětatřicetiletý Willard II. Oliver Thurstone, který má
významné podíly v námořní dopravě a podniká v mnoha odvětvích, není snad obchodní komodity,
která by ho zcela míjela. Je zainteresován i v bankovnictví. Asi je ze všech nejmocnější a
nejbohatší, vypadá ale dost upjatý a zamlklý.
Druhým je osmapadesátiletý Valentin Julius Despenser, který má podíl v železniční
dopravě a také vlastní velké železářské závody. Nejspíš bude druhým nejbohatším, jeho vliv je
však možná největší ze všech, neboť má vazby i na prezidenta a další politiky.
Třetí sedačku okupuje padesátiletý Kenneth Lance Norton, který podniká v oděvnictví a
potravinářství, vlastní jak rozsáhlé závody, tak také obchody.
William dostal informace i o dalších devíti pozvaných mužích, podnikatelích,
obchodnících, finančnících. Je mu však jasné, že musí stůj co stůj získat alespoň jednoho
z představené trojice, neboť tím bude jeho projekt opravdu dostatečně zajištěný, a také všemi brán
vážně. Také se asi nikdo z dalších devíti nezapojí, pokud by všichni tři jejich nejvlivnější kolegové
odmítli.
Jeden z té méně hvězdné devítky velmi brzy upoutá rančerovu pozornost, bohužel
v negativním směru. Chová se totiž jako vůl. Hraje si na vtipného, chce být nepochybně středem
pozornosti, ale arogance mu tryská z očí i úst. Tím hejskem je devětadvacetiletý Hugh Gabriel
Mader, který se po smrti otce stal nedávno hlavou rodinné firmy, zabývající se nejen oděvnictvím,
ale i módními doplňky, včetně drahocenností.
143
William jen tiše sedí a nábožně poslouchá. Během večeře se beztak mluví pouze o
všeobecných tématech, zde má důležité slovo hostitel, a pak ten zmíněný hulvát Mader. Pořád
něco komentuje, vtipkuje, bohužel dost často trapným způsobem. Další se různou měrou do
konverzace zapojují. Horác po celou dobu mlčí, jeho pronikavý zrak
však sleduje své spolustolovníky, snaží se je lépe poznat. Což je u
mnohých dost obtížné.
„Vy se prý zabýváte potravinářským průmyslem,“ osloví
náhle hejsek Hansona, kterému málem zaskočí sousto.
„Prosím?“ vysouká ze sebe.
„Říkám, že jsem slyšel, že se zabýváte potravinářstvím.
Tuším, že zpracováním masa,“ šklebí se Mader, nedávno byl utřen
Jack Johnem, a tak asi hledá tu nejsnazší oběť, kterou chce použít
pro pobavení sebe i dalších u stolu.
„Dalo by se to tak říct,“ snaží se zachovat klid William.
„To asi máte továrnu, ne?“ pokračuje Gabriel.
„To přímo ne, pane. Ale s masem to má dost společného,
v tom máte pravdu.“
„To maso, to vám tam ale nejspíš běhá živé, co?“ snaží se být
vtipný provokatér.
„Opět s vámi musím souhlasit,“ snaží se koncentrovat
Hanson, přitom si všimne, že se další na rádoby vtipálka nedívají
právě nadšeně, a ti tři nejvlivnější už vůbec ne. Zároveň si
Hugh Gabriel
připomene slova Horáce, že je nutné prokázat dostatečné
sebevědomí, nenechat se zatlačit do kouta, a tak je nevhodné, nechat
Mader
si ze sebe dělat legraci. Zhluboka se nadechne.
Naštěstí v tu chvíli zasáhne Jack John a rychle změní téma, čímž donutí Madera propustit
svou oběť ze svých spárů. Bohužel ne však na dlouho, neboť Gabriel začne mluvit o umění, o
obrazech, které vlastní, a o jednom konkrétním, kterým právě rozšířil svou sbírku.
„Jakému stylu dáváte přednost vy?“ zaútočí znovu na nejmladšího u stolu.
„Asi vás zklamu, pane, v umění se moc nevyznám,“ odpoví napadený a hledí do vysmáté
tváře provokatéra, který mu dává sežrat, jakým že je omezencem a kulturním barbarem, „Já se
spíše zajímám o stavitelské slohy, pane,“ pokračuje Hanson klidným hlasem, „Fascinují mě staré
stavby, jedno zda gotické či románské,“ překvapí, „Co se týká obrazů, vlastním ranč, a nejsem si
jistý, zda do tohoto prostředí by se hodily takové umělecké skvosty. Nebo si snad dovedete
představit, pane, že bych si tam na zeď pověsil třeba někoho ze starých mistrů? Například
Rembranta? Nebo Rubense?“ vzpomene si na obrázky, které měl naštěstí tu čest spatřit při svém
vzdělávání.
„No to asi ne,“ je zaskočený Mader.
„Ani já ne, pane,“ usměje se William, „Také, měl bych strach, že by takové dílo mohlo
poplašit moje honáky, nebo i ten dobytek, co na ranči chovám,“ dodá, a objeví se pár úsměvů na
tvářích jiných spolustolovníků.
„To asi ano,“ pokusí se o úsměv i Gabriel, ale vyzní dost kysele, pak začne mluvit o
universitě, kde se měl tu čest seznámit s mnoha uměleckými styly, „Jakou školu máte vlastně vy,
pane?“ zaútočí znovu na mladíka.
„Já?“ pozvedne zrak Hanson, jako by se ptal, zda opravdu otázka směřuje na něj.
„Ano, vy. Jakou školu jste navštěvoval vy? Nebo snad ještě navštěvujete? Vzhledem
k vašemu věku?“ tváří se povýšeně a skoro vítězoslavně Mader.
„Já jsem absolvoval Arizónskou universitu,“ odvětí tázaný a ve tváři má stále vlídný výraz.
„Arizónskou universitu?“ je zaskočený hejsek, „Co se tam učí? Neslyšel jsem o ní.“
144
„Arizónská universita vás vzdělá v mnoha oborech, pane. Všechny jsou velmi prospěšné
pro praktický život,“ vypráví s vážnou tváří William.
„Můžete to upřesnit? Také, jste dost mladý, abyste už absolvoval universitu, ne?“
„Pro tu arizónskou ani ne, pane,“ zavrtí hlavou Hanson, „Já ji začal studovat už ve čtrnácti
letech.“
„Ve čtrnácti? Universitu? Kolik vám vlastně je, pane?“
„Brzo mi bude devatenáct, pane. Takže mám již za sebou mnoho let studia.“
„To je zvláštní. Co konkrétně jste tam teda studoval?“
„Víte, na to se velmi obtížně odpovídá, pane. Ale zkusím uspokojit váš zájem, kterého si
velmi vážím. Když je vám čtrnáct, pane, tak přeberete zodpovědnost za svůj ranč, protože jste díky
zásahu vyšší moci a epidemii zůstal z rodiny jediný. Postavíte se sám, proti desítkám zaměstnanců
a proti tisícům kusů dobytka. Začnete studovat účetnictví, začnete vyjednávat s obchodními
partnery, začnete uvažovat, jak udržet svůj majetek. Takové studium, pane, je velmi náročné.
Zvláště v tom, že když v nějaké zkoušce neuspějete, většinou nemůžete dělat reparát,“ nasadí
nevinný výraz William.
„Vy si ze mě utahujete, pane,“ zamračí se naopak Mader, přitom si nemůže nevšimnout, jak
mnohým cukají koutky.
„Já z vás, pane? To bych si nikdy nedovolil. Také by to přece nešlo, když vy máte tu
prestižní školu, a já jen tu Arizónskou universitu.“
„Takže vlastně nemáte vůbec žádnou školu, jak jsem pochopil. Chodil jste vůbec do nějaké,
alespoň základní?“ zaútočí hejsek znovu.
„Podepsat se umím, pane,“ nehne ani brvou William, „Dokonce i rozeznám některá
písmenka, proto i trochu čtu. Jen čísla, ta mi dělají problémy. Některá se mi pletou. Ale také je
umím napsat, a počítám do dvou, pane. Což mi stačí.“
„Prosím?“ vytřeští oči Mader.
„To máte tak, pane. Podívám se na stádo, a počítám. Jedna kráva, jeden vůl, moc krav. Ale
pořád jen jeden vůl, pane,“ pohlédne rančer do očí provokatéra, který náhle tápe, naopak někteří u
stolu pochopili narážku, a potutelně se usmívají.
„No, nebudu vás trápit, pane,“ řekne rychle Gabriel a změní téma.
Hanson má pár minut klid, ale Mader nejspíš cítí, že jako vítěz z minulého slovního
souboje nevyšel, a tak se rozhodne ještě pro jeden útok. Krátce před skončením večeře. Začne
hovořit o své zahradě, o tom, jak je rozsáhlá, a jak je náročné udržovat velký dům a ještě větší
parcelu kolem něho.
„V jakém stylu máte postavený dům vy? A v jakém stylu zařízenou zahradu?“ vystřelí
náhle otázku na mladíka z Arizony.
„Moje zahrada je vybudována ve stylu božím, pane,“ odvětí William, již je připravený.
„Prosím? V jakém stylu?“ zarazí se hejsek.
„Moji zahradu vybudoval Bůh, pane.“
„Děláte si legraci, nebo co?“ zamračí se Mader.
„Vůbec ne, pane. Hned vám to vysvětlím. Nejspíš jste nepochopil, co mám na mysli. Ale to
napravíme, pane. Pane, můžete mi říci, jakou rozlohu má město New York?“
„Jakou rozlohu? Jak to mám vědět? Vy to snad víte?“
„Zcela náhodou jsem na ten údaj narazil, pane, když jsem si četl o tomto vašem skvělém
městě. Pamatuji si to také proto, pane, protože jsem si uvědomil, že moje pozemky, co vlastním
v Arizoně, tak ty pozemky mají více než čtyřnásobnou rozlohu, než má město New York. Proto
jsem hovořil o tom, pane, že moje zahrada je vybudována ve stylu božím. Už chápete, pane?“
podívá se William s nevinným výrazem na vtipálka, který je očividně zaskočený.
„Jak to s tím souvisí?“ vyštěkne.
„To máte tak, pane. Vy si jistě najímáte zahradníky, které nepochybně štědře platíte. Na mé
zahradě však pracuje Bůh, pane. Tomu nemusím nic platit. Na mé zahradě jsou přitom potoky,
145
řeka, mnohá údolí, také lesy, hory. O to vše se mi stará stvořitel. Nevím jak vy, pane, ale já ho
považuji mimo jiné i za nejlepšího zahradníka, a jeho styl za styl boží. Tak jsem to myslel, pane.
Nechtěl jsem se vás dotknout. Pokud se tak stalo, soudě podle vašeho výrazu, tak se hluboce
omlouvám,“ předvede Hanson zkroušený obličej.
„Proč bych se měl urážet,“ zavrčí Mader, a pohodí furiantsky hlavou, zatímco mnozí další
se zase už potutelně usmívají. Minimálně kvitují, že se ten nejspíše nepříliš vzdělaný mladík ze
západu nenechal jen tak zesměšňovat. A kvitují, že Gabriel se svými nejapnými vtípky narazil.
Jack John využije chvilky ticha a ukončí večeři, beztak již
všechny chody proběhly. Je tak nejvyšší čas začít pracovat,
protože právě čas většiny přítomných je značně drahý a byl by
nerozum s ním plýtvat. Určitě sem nepřišli proto, aby sledovali,
jak se arogantní městský floutek snaží ponížit kluka z ranče.
Je uklizeno ze stolu, jsou naopak přineseny drobné
zákusky, slané i sladké, všem nalit alkohol podle jejich přání,
zapálen doutník, poté obsluha v tichosti jídelnu opustí. Zůstává jen
šestnáct účastníků jednání.
„Nuže, pánové, pozval jsem vás do svého domu za jedním
konkrétním účelem. Ten jsem s vámi předjednal, nicméně jen
velmi povrchně. Určitě si rádi vyslechnete podrobnosti o
zajímavém záměru, který by mohl být významným zdrojem
budoucích výdělků,“ zahájí Jack John oficiální část schůzky.
Hosté přikyvují, a jejich oči se obracení na Horáce, který
však vypadá jako sfinga. V jeho tváři se nepohne ani sval, mlčí jak
zařezaný. Rozhostí se trapné ticho.
Willard II.
„Pánové, když dovolíte, tak bych začal,“ ozve se Hanson, a
ke
své
malé radosti spatří v mnoha tvářích údiv, bohužel u
Oliver Thurstone
některých také nevoli.
„Horáci, co to má znamenat?“ vyjádří ji nahlas Thurstone, „To jako tvůj záměr bude
představovat ten mladík? To ti ani nestojíme za to, abys s námi promluvil osobně?“
„Willarde, tak to přece není,“ odpovídá klidným hlasem oslovený, a William rázem
pochopí, že ti dva se nejspíš dobře znají, z dřívější doby.
„Co tak není. Horáci, přijal jsem pozvání tvého bratra. Přišel jsem do vašeho domu, abych
si vyslechl nabídku na spolupráci. Nebo to byl jen žert, jakých se nám kdysi dostávalo požehnaně,
z tvé strany?“
„Willarde, nejde o žádný žert. Můj společník, pan Hanson, to on je tím, kdo s tím záměrem
přišel. Nejdříve pochopitelně za mnou, a až když mě přesvědčil o reálnosti jeho úmyslů, oslovil
jsem já JJe a ten zase vás. Jistě, Willarde, i vy, pánové, mohl bych vám vše vysvětlit sám, ale
nepovažoval bych to za správné, protože jde o nápad pana Hansona,“ hovoří Greenwood důrazným
hlasem, avšak znějících téměř lhostejně, „Doufám, pánové,“ přejede ostrým pohledem přítomné,
„že panu Hansonovi dáte příležitost, aby vám svoje návrhy objasnil. Zatím se tady stal jen obětí
dost nejapných poznámek jistého pána, který se tváří, jako by pobral nejméně Šalamounovu
moudrost, ale maximálně tak pozřel jeho exkrementy,“ dodá a pohlédne na Madera. Ten chce
zprvu protestovat, ale když uzří chladné oči kárajícího, raději zmlkne. Horác přeci jen nemá
nejlepší pověst.
„Nepřišel jsem sem proto, abych tady byl svědkem rozepří,“ ozve se Despenser, „Je mi
jedno, kdo nás seznámí se záměrem, o kterém nám řekl náš milý hostitel. Jen doufám, že váš návrh
bude stát za můj drahocenný čas,“ dodá a pohlédne na mladíka z Arizony, kterému přeběhne mráz
po zádech.
„Pokusím se vás nezklamat, pane,“ řekne Hanson, snaží se, aby jeho hlas zněl sebevědomě,
„Vážení pánové, nejsem právě v nejlepší pozici, vůči vám,“ rozhodne se začít, „Vy již máte mnoho
146
životních zkušeností a dosáhli jste velkolepých úspěchů. Ano, jsem hodně mladý, a mám jen školu
života, jak se říká. Nicméně života dost tvrdého, pánové. V tom jsem uspěl, ale to, o čem za chvíli
budu mluvit, to je o zcela něčem jiném. Toho jsem si vědom. Když dovolíte, nejprve bych vás
seznámil se situací v Mexiku. Pravděpodobně s ní jste obeznámeni, ale raději se ji pokusím
shrnout,“ začíná nabývat jistoty, i proto, že všichni mlčí a poslouchají ho.
Začne hovořit o tom, jak se dostal k moci prezident Diaz, o tom, jak nyní předává moc do
rukou svého přítele a spolubojovníka Gonzálese. Stručně popíše politické poměry v bouřlivé zemi
na jihu a nakonec zmíní i návštěvu, kterou na jaře on a Horác absolvovali. S přibývajícím časem
získává sebedůvěru, a asi po deseti minutách zapomene, před kým hovoří a soustředí se pouze sám
na sebe, na svůj záměr.
Po politickém školení přichází druhá část, kdy podnikatelské
aktivity rozdělí do čtyř oblastí. Tou první je podíl na stavbě
mexických železnic, druhým těžba nerostných surovin, třetím
získání půdy, ať již nákupem či pronájmem, a vytvoření
obrovských latifundií. Poslední, čtvrtou oblastí, je budování továren
přímo v Mexiku, kde by se zpracovávaly komodity tam získané.
Ve třetí části svého poměrně dlouhého monologu pohovoří o
silných a slabých stránkách svého záměru. Za ty silné považuje
především dostatek levné pracovní síly, ochotu spolupracovat od
vládnoucí kasty, včetně nejvyšších činitelů, a také jejich zájem
pozvednout svou zemi za pomoci zahraničních investorů, kterým
jsou ochotni vyjít vstříc. Naopak za kritická místa svého plánu
označí nestabilitu země, která sice v současné době není tak patrná,
ale historie je varující. Také upozorní na nedostatek
kvalifikovaných dělníků.
Na závěr vše shrne. Nezastírá, že existuje určitá míra rizika,
kdy by mohlo dojít ke změně politických poměrů, a také nutnost
respektovat významně korupční prostředí, což ale na druhé straně
Valentin Julius nahrává tomu, dostat se levně k zakázkám, půdě či místům
vhodným k těžbě. Tím následně generovat značný zisk, kdy se
Despenser
investice poměrně záhy vrátí, a nakonec zisk bude mnohonásobně
vyšší, než vložené prostředky.
„Vážení pánové,“ zakončuje svoji řeč William, „pokusil jsem se vám co nejstručněji
shrnout, s čím za vámi přicházím. Respektive přicházíme, protože jde o projekt můj a pana
Greenwooda, který je mým společníkem. Velmi rádi vám zodpovíme vaše dotazy, či upřesníme
některé informace. Je mi jasné, že jsme teprve na začátku a budou muset proběhnout další velmi
důležitá jednání. Za klíčové však považuji, že máme otevřenou cestu do prezidentského paláce, a
vlastně již předjednánu další schůzku. Té by se měli již zúčastnit i zástupci těch z vás, kteří budou
ochotni můj návrh realizovat.“
„Pane Hansone, vaše povídání bylo jistě zajímavé. Ale sám jste připustil značnou
nestabilitu v Mexiku. Což zvyšuje míru rizika. Ale také jste neuvedl, co vlastně chcete, a za jakých
podmínek by měl být váš plán realizován,“ ozve se Valentin Julius.
„Máte pravdu, pane Despensere,“ přikyvuje William, „Ale mým úkolem bylo pouze
představit náš záměr. O všem dalším bude už jednat můj společník, pan Greenwood. Ten má
mnohem více zkušeností než já,“ lehce se usměje, a pak po krátkém zaváhání pokračuje, „Pan
Greenwood mi říká vizionář. Tím chce naznačit, že dost často přicházím s různými nápady a
návrhy, jejichž tíže realizace pak ale spočívá velkou měrou právě na panu Greenwoodovi.
Díkybohu nám to zatím takto vychází, tam u nás v Arizoně. Ale vlastně i částečně v Mexiku, kde
již provozujeme rozsáhlý důl, o kterém jsem ve své zprávě hovořil.“
147
„To by mě také zajímalo, ty vaše současné aktivity, v tom Mexiku. Nakolik tam jsou
legální. Jistě mi rozumíte,“ položí dotaz Willard II. Oliver.
„Rozumím, pane Thurstone,“ odpovídá Hanson, „Na hranici s Mexikem kvete
podloudnictví, pašeráci tam působí a někdy si počínají i dost neurvale. To však není náš případ.
Nejlépe ale asi legálnost našeho podnikání dokumentuje fakt, že v našem dole v Mexiku pracují
vězni, které hlídají vládní vojáci. Ten pozemek nám byl pronajatý se souhlasem prezidenta Diaze a
budoucího prezidenta Gonzálese. I ostrahu v okolí vykonávají vládní vojáci, kteří potlačují zbytky
indiánských vzbouřenců. Tím se ale také vláda dostává k dalším pozemkům, které pak může
nabídnout. Možná to nezní hezky humanistům, ale taková je realita,“ pokrčí rameny, „V blízkosti
prezidenta je neustále jeden z našich pracovníků, který tam hájí naše zájmy, zároveň si tam vytváří
potřebné vazby. V té zemi naprosto klíčové. Ten už ví, koho oslovit a koho a jak správně
motivovat, aby bylo rozhodnuto tak, jak potřebujeme. Již tam působí čtyři roky a mohu vás ujistit,
že ho berou velmi vážně. Byl s námi i na jednání s panem Diazem i panem Gonzálesem, které
předtím domluvil. A je schopný nám domluvit i další schůzku, až budeme mít jasno o tom, co
chceme dále provozovat,“ upřesňuje.
„Stále ale nevíme nic o těch podmínkách,“ připomene se Valentin Julius.
„Teď je asi řada na mně,“ vezme si slovo starší z bratrů Greenwoodů, „Věc se má tak,
pánové. Jak jste již slyšeli, pan Hanson přišel na nápad, jak využít situace v Mexiku. My tam
v současnosti vyděláváme slušně, na tom dole, nicméně záměry pana Hansona jsou nad naše
možnosti, to uznávám. Proto jsem se obrátil na svého bratra a ten oslovil své známé zde. Ti, které
ta myšlenka zaujala, jsou dnes tady. Náš návrh pro vás je následný. Navrhujeme založit společnost,
pro podnikání v Mexiku, v níž já a pan Hanson budeme mít dvacet procent. Za těch dvacet procent
poskytneme svoje vazby, zajistíme přístup do prezidentského paláce, postaráme se, aby byly naše
zájmy vyslyšeny. Zprostředkujeme jednání a uzavření dohod. Zbylých osmdesát procent nabízíme
dalším společníkům, kteří budou ochotní do našeho záměru investovat. Zisk se pak bude dělit
podle procent, tedy podle toho, kolik kdo vloží. O tom, jaký charakter bude mít naše nová
společnost, o tom můžeme pochopitelně jednat. Nevylučuji ani možnost akciové společnosti, ale
jak říkám, o tom můžeme jednat. Co je pro nás podstatné, to je těch dvacet procent pro nás. Což
považuji za velmi seriózní nabídku, směrem k vám, protože bez potřebných konexí tam nezařídíte
nic. My je budujeme již čtyři roky, což je naše výhoda a náš vklad. Když pominu záměr, s kterým
přišel pan Hanson. Jinými slovy, potřebujeme kapitál, abychom mohli celou věc spustit. Proto
jsme nyní tady s vámi. My máme záměr, my máme možnosti ho realizovat, vy máte prostředky.
Všichni z toho v budoucnu budeme mít značný zisk.“
„Jak velký ten kapitál má být?“ položí doplňující otázku Valentin Julius.
„Minimálně bude potřeba na začátek sto tisíc dolarů. Ale horní hranice není omezena, výše
našeho kapitálu rozhodne, jak razantně budeme moci vstoupit na mexický trh, který je značně
korupční, ale také doposud dost prázdný. Ovšem je nutné si uvědomit, že již i jiní podnikatelé ze
Států začínají větřit velké výdělky, a jak nás upozornil pan Gonzáles, již i oni jednají o podpoře.
Proto může být významná i rychlost, s jakou budeme náš záměr realizovat. Časem nepochybně
vzroste konkurence a tím také vstupní náklady, včetně tam naprosto nezbytných úplatků
zkorumpované státní moci. Takže, abych shrnul svoji odpověď, bude záležet na vás, kolik z vás
bude ochotno být společníky a kolik budete ochotni vložit. Podle toho by se mělo rozdělit těch
osmdesát procent.“
„Jak jsem pochopil, tak vy chcete naše peníze, sami dáváte jen sliby a ještě za to chcete
dvacet procent,“ ozve se Gabriel Hugh.
„Pane Madere, nikdo vás přece nenutí, abyste právě vy byl naším společníkem,“ podívá se
Greenwood na hejska, „Můžete ty peníze věnovat na budování své skvostné zahrady či na nákup
dalšího drahocenného uměleckého díla, které se bude vyjímat ve vaší rodinné sbírce,“ neodpustí si
ťafku, „Budu k vám upřímný, pánové. Již jsem jednal i s jinými, ale přednost bych dával domluvě
s některými z vás. Přestože jsem kdysi odešel, stále mám vazby na tuto rodinu, na zdejší
148
společnost. Předpokládám, že i můj bratr a můj švagr, respektive naše rodinná firma, bude mít
zájem o podíl v nové společnosti. Proto jsem se svým společníkem zde. Ale určitě nemíním nikoho
přemlouvat, pane Madere. Dle mého názoru nabízím velkou příležitost, jak získat vysoký výnos, a
jelikož mně a panu Hansonovi na tak rozsáhlý záměr chybí potřebný kapitál, oslovuji vás. To je
vše, pane Madere. Buď berte, nebo nechte být. Jsem přesvědčený, že nalezneme dost ochotných
investorů, kteří své vložené peníze několikanásobně zhodnotí.“
„Jak se zdá, přichází návrat nezdárného syna,“ zasměje se jízlivě Gabriel, „Na to, za jakých
okolností jste kdysi odešel, a co se o vás tady říká, vystupujete dost sebevědomě. Dokonce bych
řekl, že hodně arogantně.“
„Pane Madere, slyšet od vás o aroganci, to je jako mluvit o provaze v domě oběšencově,“
reaguje napadený, „Celou večeři se snažíte být vtipný, ale místo toho jen urážíte ostatní. Nakonec
jste si vybral toho, koho jste naivně považoval za nejvíce zranitelného. Věřte, že si pana Hansona
cením mnohonásobně víc, než vás. Znal jsem kdysi vašeho pana otce, který měl úroveň. Ta vám
rozhodně chybí.“
„Úroveň! To si dovolujete říct vy mně?“ vzkypí hejsek, „Vy, který utekl od rodiny, byl z ní
vyobcován? Beztak jste přišel jen proto, že potřebujete peníze. Nic jiného za tím není. Jak moc ale
jste důvěryhodný, o tom svědčí vaše pověst. Co se o vás povídalo a povídá. Možná jste někdo, tam
v tom zapadákově, mezi těmi kravami a kdoví jakými pobudy. Ale tady, pane, tady tedy moc
dobrou pověst nemáte. Měl byste být zdrženlivější, zvláště když vy něco chcete. Což mi taky
přijde podezřelé. Kdoví, jak to je s tím, co tady povídal ten nevzdělanec, co má nejspíš jen kus
divoké země, kdoví jaké.“
„Tak vy se zajímáte o moji pověst, pane?“ zůstává tvář Greenwooda kamenná, v jeho hlase
není žádný nástin emoce, jen chlad, „To se pak divím, že si dovolujete mě takto veřejně napadat.“
„To má být jako výhrůžka?“
„Ale pane Madere, vy mě přece nemůžete urazit. Vy ne. Vůbec nechápu, jak jste se mohl
ocitnout mezi těmito ctihodnými pány. Nikomu tady v místnosti nesaháte ani po kotníky. I já si
dovedu sehnat informace. Nic jste nikdy sám nevytvořil, jen vám do klína spadlo velké dědictví.
Zatím jste dokázal jen utrácet, pro svou rozmařilost. Časem vám ale bezpochyby dojdou peníze,
které tak pracně vydělal váš otec. Možná mám špatnou pověst, možná jsem černou ovcí rodiny,
z pohledu zdejší pokřivené morálky. Mimochodem, i kvůli takovým, jako jste vy, jsem kdysi
odešel. Ale abych dokončil svou myšlenku, pane. Já jsem možná černou ovcí rodiny, ale vy budete
tím, který svou nadutostí a hloupostí svoji rodinu pohřbí. Zničí vše, co jeho otec a další předkové
vybudovali. Což je ale jen vaše věc. Já vás mohu ujistit, že o vás jako společníka rozhodně
nestojíme. My potřebujeme muže, kteří dokáží pracovat, kteří dokáží zhodnocovat peníze, ne
nevychované hlupáky, kteří si hrají na něco, čím rozhodně nejsou.“
„To je nebetyčná drzost, tohle!“ brunátní Gabriel.
„Ne, to není drzost, pane. Jen jsem si zvykl říkat pravdu lidem do očí. Někteří to unesou,
někteří ne. Jen jsem vám řekl, co si o vás myslím, a tím s vámi končím. Pánové,“ obrátí se starší
z bratrů Greenwoodů k dalším hostům, „omlouvám se vám za toto malé extempore. Bohužel bylo
nutné na hrubý pytel přišít hrubou záplatu. Když ale již ten pán mluvil o mé pověsti, tak vás mohu
ujistit, že pro naše záměry je naopak vhodná, ačkoli se mnohé nezakládá na pravdě. Mexiko, to je
pořád divoká země a je tam třeba tvrdých a odhodlaných mužů. Kromě toho, co jsme zatím
nabídli, máme i další důležitou věc. Máme i vhodné lidi, kteří dokáží naše zájmy ohlídat. V našem
dole v Mexiku nepůsobí jen vládní vojáci, jak již zmínil můj společník, ale také naši lidi, kteří
střeží pořádek a také dohlížejí na přepravu vytěžené rudy. Ti muži výborně zacházejí se zbraněmi,
a tak mají značný respekt mezi místními. I to je tam důležité. Stejně jako naše dohody, které tam
máme, s místními vojenskými veliteli, ale i místními vůdci, z nich někteří nemají daleko
k desperátům. Ano, tohle jsou ta rizika, o kterých můj společník mluvil, ale my je umíme řešit.“
149
„Teď jste se odhalil!“ vykřikne Gabriel, „Nejste nic jiného, než jako ti, o kterých mluvíte.
Kdoví, jak jste přišli k tomu, co máte, tam v Arizoně, a tam v Mexiku. My tady ctíme zákony, my
tady podnikáme podle pravidel, my tady vyděláváme peníze legálně.“
„Pánové, měli bychom se možná bavit o té případné společnosti, nebo …“
„Nezamlouvejte to! Chci odpověď!“ zvolá Gabriel.
„Pane Madere,“ ozve se k překvapení křiklouna i ostatních Hanson, „můj společník vám
přeci řekl, že se vámi již nebude zabývat. Jak ho znám, tak on drží slovo. Pánové, pane Madere,
jsem z toho všeho velmi nešťastný,“ nasadí výraz, nad kterým vždy pukalo srdce paní soudcové
z Tucsonu, „Pánové, než jsem dnes vstoupil do této skvostné jídelny, třásly se mi ruce. Od rána
jsem se necítil dobře, protože jsem věděl, s kým se setkám a ke komu budu mluvit. Nebyl to
strach, ale byl to ohromný respekt, který vůči vám mám. Ne kvůli tomu, kolik nejspíš máte peněz,
ale kvůli tomu, co jste už dokázali. Co jste vybudovali. Svazovala mě úcta k vám.
Pane Madere, nevím, čím jsem si vysloužil vaši pozornost, nejspíš jste jen považoval za
vtipné, zesměšnit a ponížit kluka ze západu, který do této místnosti vstoupil s tak velkou pokorou.
Pane Madere, co vy o mně víte? Já jsem na východě podruhé v životě, jinak jsem většinu svého
krátkého života strávil na ranči v okolí Tucsonu. Moje první návštěva východu pro mě byla
nejprve velkým poznáváním, a nadšením z toho, co jsem spatřil. Pak se změnila v tragédii, když
díky nemoci zemřela moje matka, otec, mladší bratříček a sestřička. Náhle jsem zůstal zcela sám,
z celé rodiny.
Pane Madere, bylo mi čtrnáct let, a náhle jsem se měl postarat o velký ranč. Ranč, který byl
navíc zatížený dluhy, které vytvořil můj otec. Mně bylo čtrnáct, byl jsem sirotkem a zoufale se
snažil přijít na to, jak ten ranč zachránit. Pan Greenwood, který vlastnil onu dlužnou pohledávku,
chtěl ranč prodat a tím dluh uhradit. Tím bych přišel o střechu nad hlavou, o vše, co mi zůstalo.
Přišel jsem poprvé za panem Greenwoodem a přišel jsem za ním se svým plánem.
S plánem, jak zachránit ranč, jak uhradit onu pohledávku. Když jsem promluvil, poprvé, pan
Greenwood na mě hleděl tak, jako někteří z vás dnes, když jsem se pokusil poprvé sdělit svůj
záměr. Myslel si, že jsem se zbláznil. Naštěstí je pan Greenwood moudrý, a tak mi dal příležitost
mu svůj záměr vysvětlit. Tvrdil jsem mu, že když přijme můj návrh, vydělá na něm mnohem víc,
než kdyby ranč prodal. Můžete se ho zeptat, kolikrát se mu již ona dlužná pohledávka vrátila.
Od té doby chodím za panem Greenwoodem často, s různými nápady. Něco jsme již
realizovali, něco ještě ne, něco je nad naše možnosti.
Pane Madere, před chvílí jste o nás mluvil jako o podvodnících, jako málem o banditech,
co přišli ke svému majetku kdoví jakým způsobem. Mýlíte se, pane Madere. Za tím vším je jen pár
dobrých nápadů a nesmírná dřina.
Pane Madere, vysmíváte se mi, že nemám školu jako máte vy, a asi jako většina z vás.
Mohu vás ujistit, že mě to velmi mrzí, že jsem nemohl studovat na prestižní škole. Ale pane
Madere, já jsem si vědom, jak důležité je vzdělání, možná mnohem více, než vy sám. Kromě toho,
že jsem se od čtrnácti let staral o asi největší ranč v Arizoně, tak jsem si platil učitele, za kterými
jsem dojížděl do Tucsonu. Těmi učiteli se stali lidé z praxe, pan soudce, bankovní úředník, místní
právník. Volný čas, kterého jsem měl málo, tak ten jsem věnoval svému vzdělávání.
Pane Madere, vysmíváte se mi, ale nic o mně nevíte. Na rozdíl od vás, já nikdy neutratil ani
jediný dolar pro svou rozmařilost. Ačkoli se mi někteří posmívají, tak nepiji, alkoholu se vyhýbám,
nekouřím. Snažím se pracovat a snažím se stále učit. Není to jednoduché. Kromě toho jsem sám
zřídil na svém ranči školu, jejíž náklady hradím, a v té škole vzdělávám chlapce z okolí, a také
několik sirotků z Tucsonu. Těm, kteří se ukáží jako velmi nadaní, těm platím další vzdělávání na
střední škole. Sám žiji spořádaným životem, pane Madere, mám ženu, kterou miluji, a také dva
syny, které zbožňuji. Krátce předtím, než jsem odjížděl za vámi, se mi narodila dcerka, moje třetí
dítě. Ano, jsem dost mladý, ale také se kromě podnikání už starám o svoji rodinu.
Pane Madere, já ani pan Greenwood nejsme žádnými podvodníky. Dovolím si tvrdit, že
máme v Tucsonu a Arizoně respekt. K mým přátelům patří pan soudce, pan starosta, šerif, pan
150
farář, na oslavě mých narozenin byl i pan guvernér. Respektu se nám dostalo i v Mexiku, při
jednání s panem Diazem a panem Gonzálesem. Nepřijeli jsme za vámi, abychom z vás vylákali
peníze a poté s nimi někam uprchli, jak jste snad dokonce naznačoval.
Vážení ctění pánové. Omlouvám se za tuto svoji řeč, ale jsem opravdu nesmírně zklamaný.
Prý jsem nesmírně ctižádostivý, prý přemýšlím o věcech, na které se někteří bojí jen pomyslet. Ale
já tomu věřím, pánové. Věřím, že v tom Mexiku opravdu leží peníze na zemi, jen stačí se pro ně
shýbnout. Možná mi neuvěříte, to je bohužel reálné. Ale říkám vám, a prosím vás, pak si
vzpomeňte na moje slova, za pár let, až se pro ty peníze shýbne někdo jiný. Už teď tam někteří
krouží, protože pochopili možnosti, které se tam nyní naskýtají. Nyní, když se podařilo zemi
stabilizovat a dle všeho tandem Diaz a Gonzáles má situaci pevně v rukách. I díky tomu, že jsou
oba generálové a za nimi stojí armáda. Kdo toho využije, pánové, hodně na tom zbohatne.
Bohužel ty příležitosti nejsou pro každého, potřebujete k tomu dvě věci. Mít tam konexe a
mít kapitál. My bohužel máme jen jedno z toho. Ale pořád věřím, že nakonec najdeme muže, kteří
s námi do toho půjdou a dokážeme na tom společně hodně vydělat.
Pánové, když jsem před čtyřmi roky stál na svém ranči, zdrcený ztrátou celé rodiny, na
krku dluhy, nikdy bych si nepomyslel, že za další čtyři roky budu mít na tamní poměry dost peněz.
I bez tohoto projektu, který jsem vám představil, mám již teď mnohem víc, než jsem doufal. Dost
na to, abych zajistil svou rodinu. Dodáváme pro armádu, dodáváme pro rezervaci, máme vlastní
doly, podíly v dalších. Máme hotely. Ale když vidím tu ohromnou příležitost v tom Mexiku, přijde
mi hrozná škoda ji nevyužít.
Vážení pánové, nevím, jak se rozhodnete. Neříkám, že je mi to jedno, to bych lhal, ale svět
se nezboří. Minimálně ne ten můj. Pan Greenwood již jednal i s jinými, možná uspějeme tam.
Mám i mnoho dalších nápadů, které chci realizovat.
Vážení pánové, nevím, jestli mi rozumíte, jestli rozumíte tomu, co chci říci. Bál jsem se,
abych nezklamal, abych dokázal svůj záměr dobře přednést, abyste mi ho nerozcupovali svými
argumenty. Nečekal jsem však, že tu budu vysmíván, jen proto, že jsem obyčejný kluk ze západu.
Chápu, že máte právo na mnohé shlížet z vrchu, protože jste něco dokázali, jste bohatí. Čekal jsem,
že na můj záměr budete hledět s nedůvěrou, že se vám třeba rizika, která jsem vám nezamlčel, že
se vám budou zdát příliš vysoká, než abyste ten projekt podpořili. Ale doufal jsem alespoň
v základní respekt.
A ještě jedno vám řeknu. Možná jsem pro některé z vás jen kluk od krav. Jedno, že jsou
jich tisíce. Ale já jsem pyšný na to, co jsem za ty čtyři roky dokázal. Jsem pyšný na to, co jsme
s panem Greenwoodem vybudovali. Vlastně z ničeho. Jsem přesvědčený, ne, já to vím, že toho
ještě hodně uděláme.
Pane Madere, já mám velký respekt k mužům, co něco dokázali. Ale mám taky svou
sebeúctu, a rozhodně se nebudu ponižovat a rozhodně se nenechám zesměšňovat. Pokud kvůli
tomu nepůjde můj nápad realizovat, tak se nedá nic dělat. Ale bez vzájemného respektu, bez
respektu ke svým společníkům, bez toho by to stejně nefungovalo.“
Po slovech Williama se rozhostí naprosté ticho, přičemž je možné spatřit rozdílné výrazy u
mnohých z přítomných. Většina však nedává nijak okatě najevo, co si o odvážném projevu
nejmladšího v místnosti myslí. Zda ho považuje za drzost, nebo zda mu přiznávají právo na svoji
důstojnost.
„Tak se mám dnešní schůzka poněkud zvrtla,“ promluví po chvíli Jack John, „Jen bych
chtěl připomenout, že já sám osobně se zaručuji za svého bratra i pana Hansona. Z jejich strany
opravdu nejde o žádný podvod.“
„Pane Hansone,“ ozve se Valentin Julius, „ne každý smýšlí jako pan Mader. Souhlasím
také s tím, co jste řekl o těch rizicích. Situace v Mexiku mi není neznámá, v posledních desetiletích
se tam situace měnila někdy velmi radikálním způsobem. Co se týká vás osobně, mohu vás ujistit,
že můj respekt máte. Líbí se mi vaše ctižádost a věřím ve vaši upřímnost. Máte také právo být na
151
sebe pyšný, málokterý chlapec by se dokázal se situací vyrovnat jako vy. My zde ale hovoříme o
velkých penězích, a tam musíme zvažovat především tu míru rizika a míru návratnosti.“
„Velice vám děkuji za vaše vstřícná slova, pane Despensere. Určitě je nutné velmi pozorně
sledovat, jak proběhne předání moci mezi Diazem a Gonzálesem. Sice pevně věřím, že jsou oba
domluveni a žádné dramatické změny nenastanou, ale vaše naznačené obavy jsou rozhodně na
místě. Důležité taky bude, jak se budou vyvíjet další jednání, jak budou dodržené sliby nám dané,
jaké změny v zákonech budou prosazeny, jak velká bude daňová zátěž, a nakonec i jak velké
úplatky by byly zapotřebí. To vše se jistě musí zvažovat, než by došlo ke vstupu na mexický trh.
Ale při rozhovorech s oběma pány jsem pochopil, že i oni jsou si vědomi, že svou zemi
nepozvednou, aniž by do země přišel kapitál ze zahraničí. Proto věřím, že budou investorům
vycházet vstříc, ačkoli na tom nejspíš oni a jejich nejbližší budou chtít také vydělat,“ odpovídá
William klidným hlasem.
„Pane Hansone, nepochybuji o tom, že vše máte velmi promyšlené,“ promluví Willard
Oliver, „Určitě si ničí výsměch nezasloužíte. Na svůj věk prokazujete velmi dobré postřehy. Také
jsem si jistý, že ani vy, ani Horác, nás podvést nechcete. Ale souhlasím se svým kolegou, co se
týká těch rizik.“
„Chápu, pane Thurstone.“
„Neočekáváte předpokládám dnes žádnou odpověď.“
„Určitě ne, pane Thurstone,“ řekne rychle William, „Já dnešní schůzku považuji pouze za
informativní. Očekávám, že kdo můj záměr rovnou nezavrhl, tak si bude potřebovat vše promyslet
a nejspíš také sehnat další informace. Mnozí máte nejspíš konexe na vládní úřady, můžete tedy i
tam hledat odpovědi. Třeba u ministra zahraničí, nebo přímo v prezidentské kanceláři. Tam vám
mohou dát odpověď, nakolik je situace v Mexiku stabilní, a jak
reálné je v nejbližších letech vypuknutí revoluce, převratu.“
„Dobrá rada,“ usměje se Willard Oliver, pak se rozhlédne,
„pokud se tedy situace již zklidnila, možná nastal čas na věcné
dotazy. Pár jich mám, a možná i někdo další,“ dodá, aby v zápětí
položil první otázku.
Mader již nemluví a jen uraženě sedí, nejraději by odešel, ale
vyhodnotil si pro sebe takový postup jako nevhodný. Naopak mnozí
se ptají na některé detaily, a William s Horácem na ně odpovídají.
Přičemž kupodivu dost z nich směřuje na mladšího z nich, ten však
prokazuje pohotovost a rozhled. Je rozhodně dobře připravený, a
někdy si dokonce dovolí i zavtipkovat. Po své řeči nabyl své
přirozené sebejistoty, také už vše bere tak, že buď to vyjde nebo ne,
a jak říkal, svět se nezboří. Určitě naleznou způsoby, jak v Mexiku
vydělat, pouze to bude o jiných částkách.
Nakonec se projeví i třetí z hvězdné trojice, Kenneth Lance
Kenneth Lance
Norton, ale vznese jen pár věcných dotazů, především ohledně
pěstování plodin, což je logické, když podniká v oděvnictví a
Norton
potravinářství. S odpověďmi je nejspíš spokojený, a Hanson
přemítá, zda z jeho strany nešlo jen o test, nakolik jsou předkladatelé projektu v obraze.
Předpokládal by, že tamní poměry zná, a dokonce možná s někým v Mexiku i obchoduje. Ale
může se mýlit.
Společnost je rozpuštěna naráz, nikdo neodejde předčasně. Když se však za hosty zavřou
venkovní dveře, sejde se v salónku čtveřice místních.
„Za toho vola se vomlouvám, je přesně takovej, jak si mu řekl,“ nalévá všem whisky Jack
John.
„Na toho seru,“ mávne jen rukou jeho bratr.
152
„Některý možná smýšlejí podobně jako von, akorát to neřekli,“ poznamená Warren,
„Některých se vaše vyjádření určitě dotklo,“ dodá.
„Čí vyjádření?“ zeptá se Hanson.
„Vás obou. Jak Horáce, tak to tvoje. Horác to podle mého zbytečně vyhrotil, no a někteří
asi neskousnou, když je poučuje někdo o hodně mladší.“
„Myslíte si, pane Warrene, že je tedy vše ztraceno?“
„Nejspíš jo. Nebylo moudrý navážet se do toho Madera. Je to pitomec, to je, ale pořád je
jeden z nich, jeden z nás. Tak to všichni budou brát. Navíc mluvil pravdu, Horác tady má velmi
špatnou pověst, a tu, mimochodem, šířil i jeho otec, blahé paměti. Takže ji musí brát vážně, ne
jako nějaké drby.“
„To jsme se měli nechat urážet, pane Warrene? Vždyť on zesměšňoval i jiné, předtím, než
se pustil do mě.“
„Wille, ty tomu nerozumíš,“ povzdechne si teatrálně James, „Oni ti tohle neprominou.
Můžeš si říkat, co chceš, ale pořád budeš jen ten klouček ze západu, co tam možná něčeho
dosáhnul, ale ve srovnání s tím, o čem je řeč, a co máme my tady … Asi na sebe můžeš být pyšný,
co jsi dokázal na tamní poměry, ale to tady nikdo nebude brát vážně.“
„To je mi líto, pane Warrene. Netušil jsem, že tu panují takové předsudky.“
„To nejsou přece předsudky, to je realita. Nezlob se, ale vy tam počítáte drobný, ve
srovnání s obchody, které děláme my tady. A ti tři, na které tě JJ upozornil, tak ty už vůbec. To, co
ty vyděláš za rok, to oni mají jako kapesné na týden. Jsou zvyklí jednat o jiných obchodech, o
jiných částkách, mnozí mají státní zakázky, znají se s lidmi z vlády, s prezidentem. A ty jim chceš
dávat školení, vlastně ani nevím o čem. Podle mého jste to ani jeden z vás nezvládli.“
„Přece se nakonec ptali, ne?“
„To ano, možná je tvoje myšlenka zaujala. Ale proč by si nemohli sehnat někoho jiného,
s kým by třeba i obchody v Mexiku udělali? Přístup do tamního prezidentského paláce si jsou
schopni zajistit svými penězi, přes lidi z prezidentské kanceláře nebo ministerstva zahraničí. Na to
nepotřebují vás dva, a ještě k tomu za nekřesťanských dvacet procent.“
„Tak to vidíš ty, Jime?“ zeptá se starší z Greenwoodů.
„Jo, tak to vidím já, Horáci, a ručím ti, že to tak budou vidět i oni. Už je dost znám, a to, že
se nakonec o celou věc zajímali, to vůbec nic neznamená. Tedy pro vás. Pánové, zase se neurazte,
ale řekněte mi, proč by měli dělat tak velký obchod s někým, kdo je tady považován za hazardního
hráče, možná násilníka, který má na rukou i krev, a s někým, komu ještě teče mléko po bradě,“
shrne své stanovisko nejstarší z mužů v místnosti.
„Jime, tohle není přece nutný …,“ ozve se Jack John.
„JJi, chtějí slyšet pravdu, ne? Nebo jim mám něco namlouvat, plácat je po ramenou, když
dle mého dnešní schůzka byla velký propadák? Ale i kdyby nebyla, tak na tom, co jsem říkal, se
pořád nic nemění.“
„Proč teda vůbec přišli, pane Warrene?“ položí dotaz Hanson.
„Proč? Nejsou hloupí a proč by si nevyslechli nápad, který možná opravdu může vydělat
slušné peníze. Ale ty jsou schopni v tom Mexiku vydělat i bez vás, mají stovky lidí, kteří pro ně
pracují, a kteří jim ty konexe tam zajistí, když bude potřeba. Takže možná jste někomu z nich
naznačili cestu, ale jsem přesvědčený, že určitě po ní nepůjdou s vámi dvěma.“
„Takže to bylo vlastně dané od začátku?“ zní z hlasu mladíka zklamání.
„Možná ne. Možná, kdyby si Horác posypal hlavu popelem, uznal svoje pochybení a
naznačil svůj zájem se vrátit mezi nás, pak by možná nějaká šance byla. Ale tím, že jste
vystupovali arogantně, jste to podle mého naprosto pohřbili.“
„Třeba nebude tak zle,“ poznamená Jack John.
„JJi, víš to stejně dobře jako já. Ale prosím, když jim chceš dávat planou naději,“ pokrčí
rameny James.
„Nemají být ještě nějaké další schůzky? Jen s jednotlivci?“ chytá se stébla naděje William.
153
„Pokud je nezruší, což je dost dobře možné,“ nezná slitování Warren.
„Dáme si panáka,“ navrhne Jack John.
„Ne, JJi, děkuju,“ zavrtí hlavou Hanson, „Pokud už budete jen popíjet, tak já půjdu. Ne,
opravdu ne, nemám vůbec chuť,“ znovu odmítne a pak celý skleslý zamíří ke dveřím.
„Toho Willa je mi líto. Tolik si od toho sliboval,“ poznamená hostitel, když se za mladíkem
zavřou dveře.
„Každej si někdy musí nabít hubu. Dyť je to skoro ještě dítě, tak ať se učí,“ je
nekompromisní James, „Co ty, Horáci, jak to vidíš ty?“
„Jime, mně na tom zase tolik nezáleží. Vážně, já mám jiný priority. Kdyby Will tolik
nenaléhal, tak bych tohle všechno ani neabsolvoval. I bez toho jeho plánu tam vyděláváme dost, a
budeme i v budoucnu. Jasně, Jime, bude to o jednu nulu míň, minimálně, ale pořád to budou
slušný prachy, za který tam budeme za krále. Takže pokud to nevyjde, tak se z toho neposeru,“
hovoří starší z bratří Greenwoodů lhostejným hlasem.
„Ale Will z toho je hodně špatnej, ne?“
„Však von se voklepe,“ tvrdí starší společník probíraného mladíka, „Je to houževnatej
parchant. Když mu tohle nevyjde, tak si najde jinej nápad, a za tím půjde. Navíc, pořád není nikde
řečený, že to nakonec nebudeme realizovat, třeba s někým jiným. Není jen východ, a není jen pár
pracháčů, co tu dneska bylo,“ dodá, stále bez jakékoli emoce.
RODINNÁ SEŠLOST
William po schůzce usne opravdu hodně pozdě, a v hlavě si pořád přehrává jednání, které
vůbec neprobíhalo podle jeho představ. Nadává si, v duchu, že měl být pokornější, přejít útoky na
svou osobu a odpustit si svoji dalekosáhlou řeč, kde sám sebe vychválil. Také vůči tomu blbovi
mohl být zdrženlivější, vždyť ho nejspíš už nikdy v životě neuvidí. Ovšem už se stalo a nic
z řečeného a vykonaného se nedá vrátit.
Druhý den je stále jako tělo bez duše, a jeho nálada se ještě zhorší, když mu Jack John
oznamuje, jak jeden za druhým odříkají potenciální investoři dojednané schůzky. Tím je vše jasné,
nikdo nemá zájem do projektu vstoupit. Buď mu nevěří, nebo se nechtějí zahazovat s takovými
nulami odněkud z Tucsonu.
Morrow si nálady mladíka všimne a vyzvídá, ten mu stručně popíše, jak s ním místní
pracháči jednali a jak následně ztratili zájem. Pokud ho vůbec kdy seriózní měli. Nejspíš ne, jen si
chtěli vyslechnout nápad, který možná zneužijí ve svůj prospěch. Nebo mají jiné kšefty, které jim
také vynesou mraky peněz a které jsou méně rizikové.
„Wille, možná tohle není místo pro nás,“ poznamená osobní strážce.
„Jak to myslíš, Ede?“
„Třeba patříme tam, na západ. Já, Horác, ty.“
„Myslíš? Copak jsme nějaký jiný?“
„Wille, copak ty to necejtíš? Dyť i ty seš tam ze západu, seš tam celej život. I když si to
možná nechceš připustit, máš mnohem blíž k nám, než k těm panákům tady.“
„Takhle to vidíš?“
„Jo, takhle to vidím,“ přikývne Morrow, „Wille, dyť přece vyděláváme dost, ne? A pořád
budeme, ne? Jak v Arizoně, tak v tom Mexiku. Tak se zase tak moc nestane, když ti tohle nevyjde.
Bude další hotel v Tombstone, máte ty doly, ranč …“
„Ede, nemusíš mě utěšovat. Sám vím, že sem to posral. Ale možná to bylo posraný vod
začátku, a i kdybych se rozkrájel, tak nebyla žádná naděje je získat. Tedy jejich podporu a hlavně
jejich prachy. Ede, víš co? Půjdeme se projít, po městě, ať přijdu na jiný myšlenky. Tady maj ty
154
starosti s tou jejich rodinnou sešlostí, tak nás jistě postrádat nebudou,“ dodá William
s nepřeslechnutelnou hořkostí v hlase.
Další dva dny se mladík se svým osobním strážcem toulají po městě, vypadnou vždy ráno,
prochází se různými čtvrtěmi, zajdou na oběd a vracejí se až na večeři. To v domě jejich hostitele
se šturmuje, neboť se připravuje setkání rodiny, Horác pak tráví dlouhé rozhovory s bratrem i
sestrou. Navíc sestra se hodně věnuje jeho ženě Louise a docela se spolu skamarádí.
Nakonec nastane den, kdy se má navečer sejít rodina. Jack John je domluvený
s Williamem, že on a jeho osobní strážce půjdou do divadla, což mladík akceptuje. On do rodiny
nepatří a na rozdíl od Eda mu divadlo přijde jako dobrá zábava.
„Horáci, slyšela jsem o tom jednání. Až dneska, od JJe,“ říká ztěžka paní Warrenová, je se
svým bratrem na zahradě, popíjejí každý podle svého gusta, on pokuřuje doutník.
„Vo nic nešlo,“ mávne jen on rukou.
„Prý ti tam jeden primitiv něco vmetl do tváře …“
„Jo, jeden pitomec měl blbý kecy. Ale s Willem jsme ho voba dost usadili. Nejspíš to ale
těm dalším vadilo, takže zrušili všechny domluvený schůzky.“
„To je mi líto …“
„Ani nemusí, Emo. Já si z toho těžkou hlavu nedělám.“
„Horáci, neznamená to, že zase zmizíš na dalších patnáct nebo kolik let?“ má ona ustaraný
obličej.
„Emo, po pravdě, na tom, co tam ten pitomec říkal, na tom vážně nezáleží. Já už mám
prostě domov jinde. Tady jsem vážně jen na návštěvě.“
„Takže tě dalších patnáct let neuvidím? Možná už nikdy?“
„Emo, není nutný z toho dělat drama. Neříkám, že nemůžeme s Lou někdy přijet. Nebo
přijedeš ty za mnou. Třeba na delší dobu. Jo, Jim asi nebude chtít, ale tak se domluv s JJem a
přijeď s ním. Řekl bych ti, ať vezmeš i kluky, ale to bys asi nechtěla.“
„To určitě ne. Navíc bych se o ně bála, co kdyby se jim tam něco stalo. Pořád tam máte ty
Indiány, co jsi o nich mluvil. A taky různý bandity, co přepadávají dostavníky, ale snad i vlaky.“
„Emo, vono to není tak horký. Zvlášť, když cestuješ vlakem. Ale pokud bys chtěla, mohl
bych za tebou poslat pár chlapů, aby tě doprovodili. Klidně by přijeli až sem, přivezli tě a zase
odvezli zpátky.“
„To jako pistolníky?“
„Osobní strážci, tak se těm mužům říká. Jako má třeba Will tady toho Eda.“
„Horáci, v nejbližší době, a tím myslím roky, to na návštěvu u tebe nevidím. Doufám, že mi
aspoň budeš psát.“
„Budu, proč bych nepsal.“
„Horáci, tady se pořád dodržuje ta tradice, že se jednou ročně sjede celá rodina, včetně
manželek a manželů, dětí. Jako bude dneska. Někdy tu jsou dva dny, někdy se zdrží třeba i týden.
Horáci, ty bys mohl přece taky začít zase jezdit, se svou manželkou. Přivézt mi ukázat syna.
Ačkoli ten je ještě dost malý. Ale za pár let bys ho už vzít s sebou mohl.“
„Emo, nevím, jestli mám zájem se těch rodinnejch sešlostí účastnit.“
„Proč ne? Vždyť se jen sejde celá rodina. Ano, přitom třeba jednají, o naší firmě, ale
většina se jen baví, děti jsou v zahradě, nebo se někam jede, společně … Horáci, ty jsi muž, ty
můžeš o sobě rozhodovat. Já jsem žena, a Jim by nikdy nesouhlasil, abych jen tak odjela za tebou,
i když třeba bez dětí …“
„Jim byl dycky pitomec.“
„Je to můj muž. Díky němu mám krásné děti. Vlastně si na něj moc stěžovat nemůžu, i
když jsem si ho nevybrala, vybral mi ho náš otec.“
„Ten byl taky parchant.“
„Horáci, byl to náš otec … Já vím, k tobě se zachoval špatně …“
155
„Nejen ke mně, Emo. Pořád žvanil vo rodině, ta byla dycky na prvním místě. Ale nikdy
sem nepochopil, co si pod tou rodinou představoval, když se ke svejm dětem choval jako tyran. No
jen se nemrač, dyť je to pravda. Zaštiťoval se rodinou, aby si dycky prosadil svou. Každej se mu
musel podvolit, a když sem se vzepřel, udělal ze mě vodstrašující případ. Nestačilo mu, že mě
zavrhnul, že mě vydědil, ale ještě vo mně šířil pomluvy. Jen proto, že nebylo po jeho. Tak si ho
nemaluj v růžovejch barvách, když dobře víš, co byl zač.“
„Horáci, přesto nás měl svým způsobem rád …“
„Pravda, svým způsobem. Vopravdu svým způsobem. Byli jsme pro něj jen prostředek, jak
prosadit svou, jak rozšířit firmu, třeba i domluvenejma sňatkama. Každýmu vykolíkoval cestu, po
který musel jít. Vopravdu dojemná láska.“
„Mluví z tebe hořkost, Horáci.“
„Možná. Ale tohle sou fakta, Emo.“
„Horáci, otec už nežije, a ani Jack s Billem, kteří taky mnohé od něho přejímali. Není už
žádný důvod, proč bys tu nemohl být s námi.“
„Žádnej důvod? Nedávno mi ho jeden blb připomenul. Uvidíme, jak se bude tvářit ta naše
rodinka.“
„Určitě jim vadit nebudeš.“
„To říkáš ty. Emo, dělám tohle především kvůli tobě, a částečně i JJovi. Jinak bych už byl
na cestě zpátky do Tucsonu,“ upozorní on.
„Já vím,“ pokývá smutně hlavou ona, „Jsem ti za to moc vděčná. Horáci, slib mi, když
všechno proběhne v klidu, slib mi, že budeš uvažovat o tom, abys zase za rok přijel. Se svou milou
paní, je tak roztomilá a hodná.“
„Skoro si ji až nezasloužím, co?“
„Proč by sis ji nezasloužil. Já těm řečem nevěřím. Vím, že nejsi v hloubi duše špatný.
Možná jsi někdy musel něco udělat, když jsi byl sám na tom západě, ale jsem si jistá, že jsi jednal
správně.“
„Emo, jen si mě neidealizuj, jako našeho otce. Nejsem sice žádnej hledanej zločinec, to ne,
ale taky určitě nejsem žádnej vzor ctností. Ale vo tom určitě mluvit nechci.“
„Já zase nechci vyzvídat. Horáci, jsi můj bratr a já tě mám moc ráda. Budu šťastná, když
budeš jezdit alespoň na ty rodinné srazy. Ale můžeš přijet kdykoli, kdy si vyšetříš čas.“
„Já vím, Emo. Můžu ti slíbit, že o tom budu uvažovat,“ rozhodne se on pro kompromis.
Předem nic nezamítá, ale také nezaručuje. Což ona chápe a její tvář se nijak nerozjasní.
Následně se začnou bavit o své nejbližší rodině. Pochopitelně mají i další příbuzné, ale tyto
srazy patří pouze přímým potomkům jejich otce a matky. Ti měli celkem sedm dětí a jeden potrat.
Dospělosti se dožilo pět z nich, čtyři bratři a sestra, jeden chlapec a jedna holčička zemřeli do
jednoho roku života.
Nejstarším ze zmíněné pětice byl William, který se dožil padesáti jedna let a zemřel před
třemi roky. Ten zplodil chlapce a dceru, oba již jsou ve svazku manželském a jejich rodiny mají
dorazit. Druhorozený Jack Greenwood se dožil pouze čtyřiceti pěti let, zemřel před dvěma roky,
nikdy se neoženil a tudíž ani po sobě nezanechal žádného potomka.
Třetím dítětem v pořadí je Emile, co přivedla na svět dva kluky a dívku. Následují
nejmladší bratři, Horác, který se již může pochlubit synem, a Jack John, který je zatím svobodný,
ačkoli se údajně již rýsuje jedna vážná známost. Ale to on tvrdil vícekrát a dokázal překvapivě otci
vzdorovat, když mu ten chtěl dohodit vhodnou partii.
Jack John je po exkomunikaci Horáce hlavou této rodiny, jako jediný současný přijatelný
mužský potomek této větve rodu. Proto má i největší podíl v rodinné firmě a ač je ze tří žijících
sourozenců nejmladší, tak také hlavní slovo.
Vzhledem k tomu, že Jack John a rodina Emily žijí v domě, a vzhledem k tomu, že Horác
se svou chotí je již pár dní přítomen, čeká se vlastně pouze na dvě rodiny dětí nejstaršího
Williama. Ten se upsal armádě, a v jeho šlépějích jde i jeho jediný syn.
156
Jako první ale dorazí Nella, které bude v září čtyřiadvacet let, s sebou si přiváží svou
sedmačtyřicetiletou matku, rovněž Nellu, rozenou Delmantovou, svého teprve dvacetiletého chotě
Johna Samuelsona, a také dcerku Pelly, která v dubnu oslavila rok života na tomto trudném světě.
Právě toto robě se stane středem pozornosti, všichni si ho povinně prohlížejí, jako kdyby bylo
císařským potomkem. Přitom jenom nepříjemně řve a nedá se utišit.
Její třicetiletý bratr William se dostaví v důstojnické
uniformě, po boku se svou devětadvacetiletou manželkou
Nicoletou, rozenou Parrerovou, jež s sebou vleče hned čtyři jejich
potomky. Tři kluky, ti již jdou po svých, hezky v řadě za sebou,
osmiletý Stany, šestiletý John a v říjnu čtyřletý William. Kromě
toho jejich matka v náručí svírá dvouletou Emelinu. Vzhledem
k tomu, že manželé striktně dodržují dvouletý cyklus plození
potomků, tak zlí jazykové tvrdí, že se v jejich otci nezapře
důstojník. I ty děti dělá na povel, jednou za dva roky. Ovšem
v současné době by dle tohoto schématu měla být Nicoleta opět
těhotná, což dle všeho není. Tak nejspíše bude tradice porušena.
Zjevení Horáce s Louisou jeho synovce a sestřenici
překvapí, ale nijak jejich přítomnost neřeší, berou ji na vědomí.
Což jejich strýci vyhovuje. Přestože dokáže být společenský, drží
se stranou a pozoruje rumraj kolem sebe. Všichni se sejdou
v zahradě, u prostřených stolů plných dobrot, mezitím se
připravuje večeře. Pánové se baví mezi sebou, dámy spolu švitoří
a děti si hrají, když nejstarší James Warren dostává za úkol se
Nella Greenwood postarat o ty mladší. O ty dvě nejmenší se naopak starají
profesionální chůvy.
Mezi pány dojde i k domluvě na dalším programu. William a
manžel Nelly prohlásí, že se zdrží asi týden, příslušník armády má
dovolenou a přiženěný mladíček žije především z prostředků svého
otce, tak nikam nechvátá. Sice si zde připadá jak páté kolo u vozu, ale
respektuje zdejší tradici a nijak nedává najevo, zda se mu tady líbí či
nikoli. Lhostejně přijímá svou povinnost být přítomný v tomto
honosném domě.
Tři největší akcionáři rodinného podniku se domluví, kdy se sejdou,
aby probrali rodinou firmu. Vzhledem k tomu, že třicet procent akcií
je mezi veřejností, dohromady vlastní zbylých sedmdesát procent.
Z toho Jack John třicet pět procent, William patnáct procent a zbylých
dvacet procent má ve svém držení Emily, což prakticky znamená, že
jimi disponuje její manžel James. Pravdou je, že William se o podnik
moc nezajímá, a deklaruje důvěru ve svého strýce Jacka Johna, na
druhé straně striktně odmítl odkoupení svého podílu Warrenem
seniorem. Jednání tak bude spíše formální, než by se řešily opravdu
vážné záležitosti.
Manželka Horáce Louisa se těší z pozornosti, kterou vzbuzuje.
Nicoleta
Většinou litují, že s sebou nevzala svého malého synka, asi aby ji
řekli, jak je krásný, ale přijímají její omluvu, kdy děcko nechtěli
Greenwoodová
zatěžovat dlouhou cestou a tak riskovat jeho zdraví či dokonce život.
Lou se ale dobře baví a kvituje, že ji společnost přijímá.
Horác mezitím počítá, kolik vlastně jeho otec po sobě zanechal potomků, kolik vnoučat a
dokonce už i pravnoučat. Pět jeho dětí se dožilo dospělosti, a ti doposud přivedli na svět dalších
šest dětí. Z nich se zatím generovalo pět pravnoučat, z pohledu zakladatele rodiny. Ovšem
157
rozhodně není všem dnům konec a dá se předpokládat, že počet vnoučat i pravnoučat bude utěšeně
narůstat.
Horác vše pozoruje a do diskuse se zapojuje jen tehdy, když
je přímo oslovený. Musí však uznat, že zde panuje dobrá atmosféra,
což je zásluha především Jacka Johna. Sice je vše škrobené, počínaje
ustrojením rodinných příslušníků a obsluhou konče, ale zábava je
celkem srdečná a nikdo neřeší, že se zde náhle objevil jakýsi pán ve
středních letech ze západu. Naopak, jeho ženu přijímají mezi sebe
okamžitě, a vzali by i jeho, kdyby se společnosti nestranil.
Večeře je honosná, po ní následuje volná zábava v salóncích,
nemá být však příliš dlouhá, neboť rodiny Williama a Nelly jsou dost
přešlé po cestě. Navíc mají k dispozici i další dny, a Jack John již
vytváří program, aby pobyt zde byl pro všechny co nejpříjemnější.
„Pane, měl byste chvilku čas?“ zaskočí náhle objeveného
strýce James junior, který z pověření své matky má na starosti tři
chlapce Nelly, a také pečuje o svého bratra a sestru.
„Já? Oč se jedná?“
„Pane, strýčku, nevím, jak ty kluky zabavit,“ přiznává barvu
mladíček, „Nemohl byste jim vyprávět o těch Indiánech?“
„O Indiánech? Chceš je strašit? To se mi nezdá
William
nejvhodnější.“
Greenwood
„Pane, strýčku, když já už jim slíbil, že vás přivedu,“ žadoní
James.
„Tak dobrá, zkusím je moc nevyděsit,“ přikývne k radosti žadatele Horác, aby následnou
skoro hodinu strávil obležen malými posluchači. Ti mu doslova visí na rtech, protože jim vypráví o
životech původních obyvatel. Oddechne si, až když je zaveleno k odchodu na kutě. Což se týká
dětí a žen, nikoli pánů, ti se kompletní ještě sejdou v salónku.
„Moji kluci z vás byli nadšení,“ poznamená kapitán armády USA William, „Zvláště ten
nejstarší, Stany, ten mi vykládal, co zajímavého se dozvěděl o těch
Indiánech.“
„Snažil jsem se je moc nevystrašit, spíš jsem mluvil o jejich
životě, tradicích,“ odpovídá chválený.
„Vy jste odborník na ty Indiány?“
„Určitě ne, pane kapitáne. Ale něco jsem odpozoroval, za tu
dobu, co se pohybuji na západě. Jako kluka mě také historky o
Indiánech zajímaly. Tak jsem si trochu osvěžil paměť. Ale nemusíte
se bát, neříkal jsem jim nic drastického, spíš naopak.“
„O to nejde, pane,“ zavrtí hlavou William, „Moji kluci
budou jednou taky vojáky, jako jsem já a jako byl můj otec, váš
bratr,“ říká rozhodným hlasem.
„Ach tak, o jejich kariéře je tedy již rozhodnuto,“ pokývá
hlavou Horác, přitom si pomyslí, že zde nepadlo jablko daleko od
stromu. Ten třicátník v uniformě jde ve šlépějích svého dědečka,
John Samuelson když vytyčuje cestu svým dětem. Jak jinak, usměje se v duchu.
Zábava v salónku je již velmi uvolněná, a tak se do ni zapojí
i navrátilec do rodiny. Velmi si dává pozor, aby neprozradil nic ze své minulosti, když je tázán, tak
především vypráví o svém současném podnikání, hlavně o těžbě nerostných surovin. Je pravdou,
že mu nikdo nepřipomíná, za jakých okolností odešel a nezmiňuje se o jeho pochybné pověsti.
Otázkou je, zda o ni vůbec vědí, například mladičký Samuelson se jen přiblble usmívá a poslouchá
158
starší, naopak James se tváří dost přezíravě, nejspíš si myslí, že on je něco víc, než další přítomní
pánové.
„Horáci, to bylo moc krásný,“ zašeptá Louisa do ucha svému muži, když se konečně
dostane k ní do postele.
„Co máš na mysli?“ zeptá se on, lehce společensky unavený, alkoholem se na sedánku
nešetřilo.
„Všechno, tady. Všichni se chovají tak mile, všechno to tu má takovou úroveň. Vůbec jsem
netušila, z jaké rodiny pocházíš. Horáci, měli bychom sem jezdit častěji.“
„Lou, říkáš častěji? Lou, že ty seš navedená mou sestrou,“ objeví se na jeho tváři drobný
úsměv.
„Tvou sestrou? Emou? Proč si to myslíš?“ zarazí se ona.
„Lou, dobře vím, jak si s ní rozumíš. A také vím, co chce moje sestra. Jen nevím, jestli jste
se domluvili, nebo jestli tě ovlivňuje skrytě.“
„Horáci, jak to myslíš? Proč by mě měla přemlouvat? Jistě, říkala, že bude moc ráda, když
zase brzy přijedeme. Ale co je na tom špatného? Vždyť se tu k nám chovají tak dobře.“
„Jistě, chovaj se k nám dobře. Ale říkal jsem ti přece, za jakých okolností jsem od rodiny
odešel.“
„Říkal, a já se moc bála, jak nás přijmou. Ale zbytečně, všichni jsou fantastičtí, nejvíc pak
tvoje sestra, ale i tvůj bratr, jsou moc hodní a milí. Ale i ty dámy, co dneska přijely, i ty jsou
skvělé. Taky, jak je tady o nás postaráno, jak nás tady obskakují. To už vůbec nemluvím o tomhle
nádherném domě, vzorně vychovaném služebnictvu …“
„Jak se zdá, tak tě prostředí tady uchvátilo.“
„Horáci, myslela jsem si, že pocházím z výborné rodiny. Ale tohle tady … Jsem opravdu
nadšená. Vším, tímhle domem, ale především tím, jak se k nám chovají. Nebo ty snad máš jiné
pocity? Něco se ti nezdá?“ zeptá se ona, a je patrné, že má obavy z odpovědi.
„Drahá, ve všem máš pravdu,“ uklidní ji, „U mě však jde o určité vzpomínky, které prostě
vytěsnit nejde.“
„Je to tak hrozné, Horáci?“
„Ne, Lou, není to tak hrozné. Lou, já přece neříkám, že nechci se svou sestrou a bratrem
udržovat vztahy. Můžeme sem občas zajet.“
„Horáci, tobě by se nelíbilo bydlet tady, na východě?“
„Lou, o čem se vlastně bavíš s Emou,“ zpozorní teď on, vůbec se mu nelíbí, co za brouky
možná zasela jeho sestra do myšlenek jeho choti.
„Horáci, já ti nerozumím …“
„Lou, náš domov je a navždycky bude tam na západě. To ti říkám rovnou, abys nebyla
zklamaná.“
„Navždy?“
„Ano, nehodlám se nikdy vrátit sem na východ. Ale pokud se mi bude i nadále dařit, v tom,
co dělám, tak si za čas můžeme postavit taky kamenný dům, tedy cihlový, nejspíš. Ale ne tady na
východě, ale tam, u nás.“
„Postavit dům … asi větší, než máme teď … To jako v Tucsonu?“ zní z jejího hlasu
zklamání, které se snaží zamaskovat.
„Není tam jen Tucsonu, jsou tam i jiná města. Uvidíme, jak se budou rozvíjet, jaká bude
jejich perspektiva. Lou, je mi líto, pokud seš zklamaná, ale tohle musíš vědět. Aby sis nedělala
zbytečný naděje. Je mi jasné, že tě tenhle dům okouzlil, a možná i způsoby, co tady panujou. Ale
to je jen slupka, za tím je to další. Taky, tohle není můj svět, já chci žít tam, kde si ten svět
vybuduju sám, podle svýho. Pro tebe, pro našeho synka,“ hovoří on tichým hlasem, který však
nedává naději, že by svůj vyhraněný postoj někdy v budoucnu změnil.
„Jsem tvoje žena, Horáci, budu tam, kde budeš ty,“ řekne jen ona, protože ji nic lepšího
nenapadá. Ale je jasné, že tentokráte se svým mužem nesouhlasí.
159
POJĎTE PRACOVAT PRO MĚ
Pobyt Horáce, jeho manželky, společníka a osobního strážce na východě Spojených států se
chýlí ke konci. Hanson a Morrow dostanou šanci se seznámit s dalšími členy rodiny, nicméně
většiny společných akcí se nezúčastní. Jack John se ale i jim postará o program, a především
zvídavý mladík situace využívá k dalšímu poznávání. Také nepohrdne zdejší knihovnou, v níž
nalezne mnoho zajímavých spisů, Ed se nejspíš nudí, ale nedává to nijak najevo.
Přichází poslední den, včera se Horác rozloučil se synovcem, sestřenicí a jejich rodinami.
Trochu se sblížili, ale pořád zůstává odstup, daný vším možným. Louisa je očividně smutnější a
smutnější, jak se blíží čas jejich odjezdu.
Po obědě se na chvilku sejdou arizónští společníci v zahradě domu, neměli v poslední době
moc času na vzájemné rozhovory, vlastně až teď.
„Horáci, doufám, že aspoň pro tebe ten výlet sem nebyl zbytečnej.“
„Myslíš?“ pozvedne svůj zrak Greenwood, stejně tak skleničku s letitou whiskou, o tom, že
v ruce drží zapálený doutník, není třeba mluvit. Stejně jako o tom, že mladík se opět napájí
ovocnou šťávou, a vedle sebe má položenou knihu, kterou si vypůjčil v místní bibliotéce.
„Snad si trochu urovnal vztahy se svou rodinou, poznal další příbuzný, určitě potěšil bratra
a sestru. Taky Lou se tady líbilo, to taky nejde přehlídnout.“
„Snad až moc, myslím tím Lou. Doufám, že s tím nebudou problémy, až se vrátíme tam do
toho našeho zapadákova.“
„Náš zapadákov … Horáci, co myslíš, podaří se nám ho někdy změnit? Trochu se přiblížit
k tomu, jak to vypadá tady?“
„Wille, z Tucsonu nikdy New York neuděláš. Ale tuším, vo čem mluvíš. Jenže na to asi
jedna generace stačit nebude, možná dokonce až děti tvejch dětí. Wille, pokud toužíš po
takovýmhle světě, tak budeš muset jít ty za ním, von tam za tebou nepřijde.“
„Jít za ním? Horáci, copak vo to, já bych třeba i šel. Jenže je tady zásadní votázka, stojí
tenhle svět vo mě?“ podívá se Hanson pátravě.
„Co chceš slyšet, Wille? Seš šikovnej, možná by ses tady mohl prosadit. Nevím teď přesně
v čem, ale pokud bys chtěl, promluvím s JJem. Možná by ti aspoň takhle mohl pomoc.“
„Aspoň takhle … Horáci, tvůj bratr ani švagr do toho s náma nepůjdou, co? Myslím do
toho Mexika.“
„Wille, tohle je moc velký i pro ně. Asi by šli, kdyby byli další investoři, ale tolik určitě
riskovat nebudou, aby všechno vsadili na to Mexiko. Ani já bych to nechtěl, aby kdyby se to tam
posralo, aby to poslalo tu rodinnou firmu ke dnu.“
„Chápu,“ pokývá hlavou mladík, „Horáci, upřímně, posral sem to moc? Co myslíš, dalo se
něco vůbec udělat? Pořád na to musím myslet, na tu schůzku … Horáci, pokud sem něco vážně
moc posral, tak mi to řekni. Abych se poučil, do budoucnosti. Pokud teda nějaká podobná vůbec
kdy bude,“ zní z hlasu Williama pesimismus.
„To nikdy nevíš. Wille, můžeš se pokusit sám. Dám ti pár kontaktů, na bohatý lidi, ze
západního pobřeží, nebo i středozemí. Můžeš zkusit je přesvědčit, zkusit s nima udělat kšeft.“
„Já? Co ty? Copak tebe to nezajímá?“ zarazí se Hanson.
„Wille, pokud mám bejt upřímnej, tak tohle moc ne,“ zavrtí hlavou Greenwood, „Tohle
znamená, že se musíš podřídit těm žralokům, co maj ty velký prachy. Já svou budoucnost vidím
jinak. Chci si vybudovat svůj svět, tam u nás. Možná nikdy nedosáhnu na tak velký prachy, ale co
ty víš. To Mexiko máme přece rozjednaný i pro sebe, ne?“
„To jo, Horáci. Jenže to má dvě mouchy, teda aspoň pro mě. Za prvý, já z toho mám jen pět
procent, a za druhý, budou to asi slušný prachy, ale těžko budeme nakupovat půdu ve velkým,
nebo se dostaneme ke státním zakázkám, mluvím teď vo tý mexický železnici. Na něco takovýho
160
prachy mít nebudeme, hodně dlouho, pokud vůbec. Pak už to stejně bude rozdaný, přijdou jiný, co
na tom vydělaj ty těžký prachy,“ zní hlas mladíka hodně zklamaně.
„Právě proto ti říkám, aby ses pokusil sám. Vezmi Eda, vobjeď ty lidi, co ti řeknu. Nic ti
zaručit nemůžu, ale snad tě aspoň vyslechnou.“
„Jo, možná vyslechnou, pak pošlou do prdele a možná to pak udělaj sami,“ ušklíbne se
Hanson.
„I to je možný. Ale seš vážně hodně mladej a máš moře času. Wille, můžeme si vybudovat
něco tam u nás. Postupně, ne žádnou velkou ranou, ale hromadit majetek po menších dávkách.
Chce to ale trpělivost, a tu ty pořád nemáš. Pořád sníš vo něčem velkým, jenže takovejch je. Jen
málokomu se to podaří. Ale to, co máme rozjetý, to taky není k zahození, na to nezapomínej.“
„Já na to přece nezapomínám, Horáci. Jen je mi hrozně líto, že vím, jak se dostat k velkejm
prachům, ale bohužel nemám prostředky na to, abych to udělal. To mě děsně sere, že mi ta
příležitost protejká mezi prsty.“
„Wille, máš dost času si všechno promyslet. Dal sem ti návrh a …,“ přeruší svou řeč
Greenwood, neboť se objevuje majordomus, nicméně zůstává uctivě stát v dostatečné vzdálenosti a
čeká, až si ho panstvo všimne. Znovuobjevený syn na něj mávne.
„Pane, byl doručen vzkaz. Pro vás a pro vašeho společníka,“ říká strojeným hlasem
Daguerr.
„Vzkaz? Jaký vzkaz?“
„Pozvánka ke schůzce. Na dnes, na pátou hodinu. Je tady i adresa.“
„Od koho?“
„To tady není, pane. Jen pozvánka na schůzku a místo, kde se má konat. Pane, mám nechat
připravit kočár?“ položí sloužící dotaz.
„Nejspíš ano. Sice netuším, kdo nás zve, ale pokud tam nezajedeme, tak to nezjistíme. Je to
odsud daleko?“
„Asi tak půl hodiny, pane. Doporučuji však vyjet o patnáct minut dříve, pro jistotu.“
„Dobře, tak nám připrav na čtvrt na pět kočár,“ propustí Greenwood majordoma, pak si
lístek se vzkazem prohlíží. I k němu přivoní, ale moudřejší není.
„Horáci, co to má znamenat?“ ptá se Hanson.
„Tak to nevím.“
„Horáci, něco mě napadlo. Co když ten blb, co sme ho tak utřeli, co když si chce vyřídit
účty? Někam nás vylákat?“
„To se mi nezdá. I když pitomej je na to nejspíš dost.“
„Pojedeme tam?“
„Wille, dyť nevíme, co kdo chce. Třeba s náma chce někdo vážně mluvit. Nicméně si
vezmu svoje zbraně, a ty si vem Eda. Pro jistotu.“
„Bude to stačit? Neřekneme radši JJovi, aby nám dal k ruce ještě někoho dalšího?“
„Wille, nezmatkuj. Ale pokud nechceš, tak tam zajedu sám,“ navrhne Greenwood.
„Já se přece nebojím,“ ozve se rychle Hanson, „Nakonec, kdyby tam ten parchant byl, tak
bych si s ním docela rád promluvil. Myslím tím ručně.“
„Tak ten tam určitě nebude. I kdyby něco nastražil, tak sám si ruce špinit nebude.“
Asi ještě deset minut se baví, spekulují nad nečekanou pozvánkou, pak se rozejdou. Horác
za svou manželkou a bratrem, aby se omluvil z chystaného programu, William informuje svého
osobního strážce. Ten nic neponechá náhodě, raději si zkontroluje svoje zbraně. Také si promluví s
Horácem, poté se vrací klidnější, Will má nejspíš velké oči.
Na místo je kočí doveze o dvacet minut dříve, jde o restauraci pro vybranou klientelu, to je
patrné. Oni však zůstanou v blízkosti kočáru, netuší, kdo je pozval, a pokud o setkání má skutečný
zájem, tak si pro ně přijde.
Zájem asi je, neboť se objeví portýr a vyzve pány, aby ho následovali. Nevede je však do
hlavního sálu, nýbrž po schodišti do druhého patra, kde jsou privátní salónky, sloužící klientům
161
k různým pracovním schůzkám, na úrovni a v soukromí. Do jednoho jsou uvedeni, zatím tu je
prázdno, pokud jde o osoby, co se týká občerstvení a pití, obojího je tu nadmíru.
„Jak se zdá, vzali jste si na mě posilu,“ ozve se místo pozdravu ode dveří, ve kterých se
objevuje devětatřicetiletý Willard II. Oliver Thurstone, nepochybně jeden z nejúspěšnějších a
nejbohatších lidí v New Yorku.
„Ede, počkej na nás na chodbě,“ pochopí Greenwood, pochopí i osobní strážce, pročež
společnost opustí.
„Tak se snad posadíme, pánové,“ ukáže hostitel rukou ke stolku, „Nalijte si, co chcete,
vezměte si, co chcete. Mně bude stačit tahle whisky a tenhle doutník,“ dodá, pak si naplní
broušenou skleničku a zapálí, „Jelikož nemám moc času, tak bych přešel rovnou k věci. Ale
s časem budete nejspíš na štíru i vy, když zítra ráno odjíždíte.“
„Tohle víš?“ zeptá se starší ze společníků.
„Já toho vím hodně, Horáci,“ odvětí magnát, „Ostatně, právě dobrá znalost mi hodně
pomáhá, abych nenaletěl. Ale taky, abych se dokázal správně rozhodnout.“
„Asi to není tak těžké, když máš na to, aby sis platil detektivní agenturu.“
„Horáci, tak jak tě přivítala rodina? Po těch letech? JJ asi dobře, i Emily, Jim určitě o
poznání hůř, co? Horáci, je to návrat ztraceného syna? Jednou pro vždy? Do rodinného podniku?“
„Ne, Willarde, žádný návrat. Můj domov je jinde. Ale děkuji za tvoji starost o to, jak mě
přijala rodina. Řekl bych, že dobře.“
„Horáci, než začneme, jedna osobní otázka. Cos tenkrát nakecal Lucy, že místo na schůzku
se mnou šla za tebou? Přitom já byl tehdy o rok starší a moudřejší, zatímco ty takový klouček, co
s universitou začínal. Nikdy jsem se na to nezeptal, ale vždycky mi to vrtalo hlavou.“
„Willarde, to už je tak dávno,“ zavrtí hlavou Greenwood, „Skoro jsem na Lucy zapomněl.
Ačkoli na tu jde zapomenout těžko … ani nevím, jak dopadla.“
„Horáci, nezamlouvej to.“
„Willarde, copak na tom záleží? No dobře, tobě asi ano. Já si ale opravdu nevzpomínám, co
jsem jí tehdy řekl. Něco jsem jí nakecal, to určitě. Způsobilo to tehdy poprask, když dala přednost
studentovi z nižšího ročníku před hvězdou, jakou už si už byl tehdy ty. Ale Willarde, potom jsme
přece spolu mluvili tolikrát, zúčastnili se tolika společných akcí, tak proč se ptáš až teď?“
„Proč? Protože už si nemusím na nic hrát. Copak bych tehdy mohl přiznat porážku?
Zaonačil jsem to tak, že to byl já, kdo ji pustil k vodě a tobě ji velkomyslně přenechal. Nevím,
možná tomu uvěřili, možná to jen předstírali. Tak jak jsem se tehdy mohl ptát.“
„Chápu. Willarde, je od tebe hezké, že jsi nás kvůli tomu pozval do tohoto vybraného
podniku. Možná, když si dám dvě, tři skleničky, tak si vzpomenu, jak jsem ti ji tehdy dokázal
odloudit a získat pro sebe. Což bylo i pro mě přínosné, u mnohých jsem tím získal na ceně.
Vzpomínáš?“
„Už moc ne. Ale Horáci,“ zasměje se hostitel, „nejsme tu proto, abychom se bavili o
Lucy.“
„To je mi jasné, Willarde. Jen čekám, kdy skončí ta předehra a ty přejdeš k věci.“
„Tak dobrá. Předpokládám, že se vám nikdo neozval, že jste žádného investora nezískali,“
změní zásadním způsobem téma Thurstone.
„Proč si myslíš?“ rozhodne se Greenwood mlžit.
„Ze dvou důvodů. Jednak Gabriel vyhrožoval, že když se s vámi někdo zaplete, tak
rozmázne tvou minulost a bude tvrdit, že dotyčný se zaplétá s velmi problematickou osobou. Když
to řeknu kulantně. Tak jsme se dohodli, že ten váš návrh necháme bez odpovědi.“
„Dohodli. Jako všichni?“
„Dá se říct. Ale po pravdě, většina by do toho stejně nešla. Při vší úctě k vám, to, co jste
nabízeli, nebylo zase tak výhodné. Tedy bylo, pro vás, ale ne pro ty další. Nejspíš jste byli ochotní
jednat, a ustupovat, ale i tak. Jde o rizikovou investici, z mnoha důvodů, a mít k tomu i rizikové
zprostředkovatele, k tomu ještě za společníky, to už je až přespříliš.“
162
„Rizikové zprostředkovatele?“
„Horáci, říkal jsem ti přece, že se dozvím, co se dozvědět potřebuji. Pochopitelně ne za těch
pár dní, ale už dávno. Když mě oslovil JJ. Proklepl jsem si vás oba. Zjistil si o vás, co bylo
potřeba, pak to zasadil do souvislostí a získal váš profil. Tak vím, co od vás můžu čekat, co stojí za
tím vaším úspěchem v Tucsonu, jaké problémy jste už museli řešit. Nevím, jak postupovali další,
ale pokud podobně, tak nejspíš nebyli nadšení z toho, co se dozvěděli. Ale mají úctu k vaší rodině,
k JJovi, tak přijali to pozvání. Stačí ti tohle vysvětlení?“
„Nevím, co ti tvoji čmuchalové vyčenichali, Willarde, ale celý život musím čelit
pomluvám, dokonce i žalobám. Pro mě je podstatné, že jsem vždy ze všeho vyšel s čistým štítem.“
„S čistým štítem? Řekněme, Horáci, že ti nikdy nikdo nic nedokázal. To je trochu něco
jiného. Stejně jako s tím Mexikem, že? Ano, důl tam máte, a já se radši neptám, za jakých
podmínek ho tam provozujete. Ale o úplatcích hovořil i pan Hanson. Taky se neptám, co dalšího
z toho Mexika dovážíte, a jestli to náhodou nezapomenete proclít. A ještě jedna věc. Mnozí pánové
potajmu navštěvují veřejné domy, ale mít za společníka někoho, komu takový dům patří …
Horáci, není to přeci jen trochu moc?“ hovoří organizátor schůzky téměř soucitným hlasem.
„Nečekáš, Willarde, že ti teď začnu připomínat některé tvoje obchody, které byly podle
zákona, nicméně vzbudily minimálně určité pohoršení, dokonce se o tom i psalo v novinách.
Wilarde, proto tahle tajná schůzka? Aby tebe s námi nikdo neviděl?“
„Není potřeba, aby někdo další věděl, že jsme se sešli. Horáci, já vím, že jste s nikým
nemluvili. Možná by se vám mohl pokusit pomoc JJ, ale Jim by byl určitě proti. Taky by to bylo
velké riziko, pro tu vaši firmu.“
„Když všechno víš, tak bys nám už mohl říct, proč jsme tady. Nebo to bude zlaté
vyvrcholení?“
„Vyvrcholení? Horáci, jedno mi vrtá hlavou. Všechno se dalo připravit mnohem lépe. Víš,
co si myslím, Horáci? Myslím si, že tobě tolik na tom projektu nezáleží. Spíš šlo o podporu tvého
společníka, takovou demonstrativní. Nevím, jak tě k tomu přiměl, ale asi na tebe má nějaké páky.
Domnívám se však, že kdyby ti na tom úspěchu opravdu záleželo, tak bys to připravil poněkud
jinak, a také asi přišel s jinými návrhy,“ podívá se hostitel postupně na oba muže, ten starší má
kamennou tvář, na té mladší může číst údiv, snad i uznání, možná i trochu nevole.
„Willarde, co je tvým cílem? Pomluvit mě, před mým společníkem?“ položí Greenwood
dotaz, ale jeho hlas zní spíše lhostejně, určitě v něm nejsou žádné emoce.
„Horáci, vždyť to říkám v tvojí přítomnosti, tak jaké pomluvy. Jen si chci ujasnit, jak moc
ty o ten projekt stojíš, než budu pokračovat. Pochopil jsem, že pan Hanson o něj má velký zájem,
ale ty … Zdá se mi, že ty ani tak moc o spolupráci s námi nestojíš. Jsi spokojenější, když jsi svým
pánem, a domníváš se, že i tak postupně vyděláš dost, abys zajistil sebe i svou rodinu.“
„Proč je to pro tebe tak důležité, Willarde?“
„Proč? Podle toho budu jednat dál. Respektive, pokud mi to nevyvrátíš, tak něco nabídnu
panu Hansonovi,“ řekne magnát a může spatřit, jak se v očích mladíka zablýskne.
„Willarde, nemíním ti nic vyvracet, ale ani nic potvrzovat.“
„To mi stačí, Horáci. Pane Hansone, pojďte pracovat pro mě,“ řekne velkopodnikatel a
spatří, jak tvář vyzvaného vyjadřuje obrovský údiv.
„Prosím, pane?“ vyhekne William.
„Slyšíte dobře. Ten váš nápad, s tím Mexikem, ten má něco do sebe. Ale nejde jen o něj.
Pochopitelně jsem si zjišťoval i další informace, o vás, pane Hansone. Co jste říkal, to byla pravda.
Sice jste zamlčel jisté problémy, které za vás vyřešili trochu ostřejší pánové, nejspíš jeden z nich
teď stojí na chodbě, ale budiž. Co se mi ale líbí je, že jste dokázal přesvědčit tady Horáce, aby
zásadním způsobem změnil svůj styl života, a ačkoli asi opravdu vaše nápady pak realizoval on, se
svými lidmi, jejichž pověst je minimálně pochybná, tak respektuji i váš podíl. I já mám velké
plány, na středozápadě i západě, a potřebuji k tomu schopné lidi. Horác je dle mého spokojený
tam, kde je, ale vy nepochybně toužíte po něčem jiném.“
163
„Pane Thurstone, co to přesně znamená, to pracujte pro mě?“ ptá se poněkud nejistě
William.
„To znamená, mladý muži, že vám dám obrovskou příležitost. Co konkrétního, to bude
záviset i na naší další dohodě.“
„Pane Thurstone, mluvil jste o tom Mexiku. Uznáváte, že se tam dají vydělat velké
peníze?“
„Ano, váš nápad má něco do sebe. Nevylučuji, že bych o něčem takovém mohl také
uvažovat. Ale ne tak, že bychom byli společníky, ale mohl byste dělat pro mě. Respektive nabídl
bych to i Horácovi, ale vím, že on by to odmítl, proto to ani nezkouším.“
„To bych byl jako váš zaměstnanec? Musel bych opustit svůj ranč?“
„Svůj ranč? Vždyť už stejně bydlíte v Tucsonu, ne? O váš ranč se vám starají jiní. Což
mohou i nadále. Stejně jako vám Horác ohlídá vaše podíly ve vašich společných obchodech. Ano,
pokud byste pracoval pro mě, tak byste musel pobývat jinde, podle domluvy. Na druhé straně,
možná máte i další nápady, které ale nikdy nedokážete realizovat, já však ano. Za to bych vás
zaplatil, a pokud byste mi přinesl slušný zisk, tak dobře zaplatil.“
„Ach tak, pane,“ objeví se prázdno v očích mladíka, „Moc vám děkuji za nabídku, pane.“
„Moc děkujete, ale odmítáte?“ odtuší Thurstone, „Můžete si nechat čas na rozmyšlenou.
Nemusíte mi odpovídat dneska.“
„Na to bohužel čas nepotřebuji, pane,“ zavrtí William hlavou, „Taková nabídka by jistě
potěšila tisíce a tisíce jiných, ale pro mě bohužel nepřipadá do úvahy.“
„Wille, slyšel si, nemusíš odpovídat hned,“ ozve se Greenwood.
„Slyšel, Horáci.“
„Proč musíte bohužel odmítnout?“ zeptá se hostitel.
„Ze dvou důvodů, pane Thurstone. Jednak mám svoje závazky k Tucsonu, k Horácovi, ale
to by se možná s velkými obtížemi dalo vyřešit. Ale to hlavní, pane Thurstone, já nechci být nikým
zaměstnáván, já chci jiným práci dávat.“
„Zajímavé … Pane Hansone, možná přesně nechápete, o čem se bavíme. Není práce jako
práce. Něco jiného je konat práci, strojovou, obyčejnou. Něco jiného je práci řídit, vést,
připravovat. V budoucnu byste mohl u mě mít ne stovky, ale tisíce zaměstnanců, kterým byste vy
tu práci dával. Nebo svým konáním vytvářel. Já hledám lidi, kteří mají svou představu, mají dobré
nápady, mají odhodlání za nimi jít. Mám prostředky, jak jim umožnit, aby realizovali svoje
nápady. O tomhle mluvím.“
„Já jsem to pochopil, pane Thurstone. Ale stále to bude znamenat, že já budu pracovat pro
vás. Vy budete můj šéf. Budete rozhodovat o mnohém za mě, i když mi třeba v budoucnu svěříte
široké pravomoci. Necháte mi řídit některou ze svých firem, továrnu, nebo i úsek svého podnikání,
co já vím. Pane Thurstone, prosím, neurazte se. Také mě nepovažujte za nevděčníka. Kdo taky
dostane ve svých osmnácti letech tak skvělou nabídku, od tak významného muže, jakým jste
bezpochyby vy. Já mám ale své vize, svoje vlastní představy, co chci realizovat. Také být svým
pánem, to připouštím. Nevím, jestli mi rozumíte …“
„Snažím se … Ty vaše vize, můžete mi je naznačit? Třeba bychom v tom mohli najít
nějaký průsečík, ke spokojenosti obou.“
„Moje vize …,“ zarazí se William, „Pane Thurstone, určitě mě teď budete považovat za
naprosto nemožného, nejspíš i drzého … Pane Thurstone, nezlobte se, ale já o nich hovořit
nemohu a taky nechci. Asi budete chtít znát důvod,“ odtuší, „Pane Thurstone, před pár dny jsem
vám představil svůj projekt, ohledně toho Mexika. Dnes už vím, že to byla chyba. Je možné, že
někoho ten projet zaujme, i vy sám jste připustil zájem … Pane Thurstone, je to asi troufalé, ale
mluvím o tom, že mám svoje představy, jak něco vybudovat i tam u nás, v tom zapadákově. Ale
když o tom budu mluvit na nevhodném místě, tak se lehce může stát, že ty nápady realizuje někdo
jiný, pochopitelně beze mě,“ potí se, cítí se značně nepříjemně.
„Takhle to myslíte,“ rozesměje se srdečně magnát.
164
„Chápu, pane. Asi se vám zdá můj postoj směšný, když člověk jako já chce před vámi něco
tajit. Možná jsem opravdu směšný …“
„Špatně si to vykládáte,“ zavrtí hlavou odmítnutý zaměstnavatel, „Nejste pro mě směšný, to
bych tu přece s vámi neseděl. Na to mám opravdu málo času. Naopak, zaujal jste mě, a dnes
znovu, to musím uznat.“
„Dnes znovu? Ale asi ne právě v dobrém,“ hádá mladík.
„Proč myslíte?“
„Proč? Je mi přece jen osmnáct let, jsem kluk od krav, jak mi bylo naznačeno. Muž vašeho
formátu mi učiní skvostnou nabídku, a já si ji dovolím odmítnout. Navíc se zajímáte o moje plány,
a já vám je odmítnu říci. Tak co si asi o mně musíte myslet.“
„Co?“ podívá se hostitel do očí mládence, chvíli se odmlčí, „Třeba to, pane Hansone, že
znáte svoji cenu. Máte tu svoji vizi, máte ty svoje plány, a za těmi bezpochyby půjdete. Nevím, co
se vám z nich podaří uskutečnit, ale to už bude záležet na vás.“
„Nezlobíte se tedy?“
„Proč bych se zlobil. Učinil jsem vám nabídku, vy jste ji odmítl, to se prostě stává.“
„Děkuji za pochopení, pane,“ oddechne si William, byť zůstává smutný a skleslý, „Pane
Thurstone, i tak tahle schůzka pro mě moc znamená. Jen to, že jste obětoval svůj drahocenný čas,
kvůli tomu, abyste mi nabídl práci. Hrozně moc vám děkuji a je mi moc líto, že musím
odmítnout.“
„To vidím, že je vám to líto. Nechcete přeci jen čas na rozmyšlenou? Sice odjíždíte, hodně
daleko, ale není to konec světa. Může se vám to rozležet v hlavě, časem.“
„Bohužel nemohu, pane Thurstone.“
„Wille, možná bys přeci jen neměl být tak kategorický,“ ozve se teď Greenwood, „Jak jsi
slyšel, Willard nechce tvoji odpověď hned. Můžeš se mu ozvat později, jak jsem pochopil.“
„Horác má pravdu, nijak na vás netlačím. Jeďte domů, všechno si v hlavě utřiďte, a pokud
se rozhodnete moji nabídku přijmout, jistě naleznete způsob, jak mi dát vědět. Nebo za mnou
můžete přijet, dávám vám své slovo, že vás přijmu. Třeba i za měsíc, za dva měsíce.“
„Jste opravdu šlechetný, pane Thurstone, bohužel já na svém rozhodnutí nic nezměním.
Možná dělám chybu, ale já prostě ničím zaměstnancem být nechci.“
„Šlapete si po štěstí, mladý muži. Ale je to váš život, tak s ním nakládejte podle svého.“
„Schůzka asi skončila,“ pochopí Greenwood.
„Jak se zdá, tak není o čem jednat,“ přikývne magnát, pak povstane, což zvedne i oba
společníky.
Padne pár frází na rozloučenou, oba arizónští podnikatelé zamíří ke dveřím.
„Pane Hansone, vy asi názor nezměníte, že?“ ozve se za nimi.
„Bohužel, pane Thurstone. Mám určité představy, o svém životě.“
„Vy jste ale hrozný paličák, mladý muži,“ zavrtí hlavou hostitel, „No tak to s vámi zkusím
jinak. Co takhle pracovat ne jako zaměstnanec, ale za určité procento ze zisku? Mohli bychom to
vyzkoušet na tom Mexiku, pak by se vidělo. Co vy na to, mladý muži?“
„Prosím?“ vyvalí oči rančer, „To má být jako nabídka? Další?“ nevěří svým uším.
„Zdá se,“ usměje se Willard, „To už vám zní lépe?“
„Snad … pokud tomu dobře rozumím …,“ není si náhle jistý William.
„Tak se ještě posaďte,“ ukáže rukou hostitel, počká, až se tak stane, pak pokračuje,
„Pokusím se vám tu nabídku vysvětlit. Jsem ochotný jít do toho vašeho projektu v Mexiku. Rozsah
bychom viděli podle dalších jednání. Vy byste dostal určité úkoly, nejspíš jednání v Mexiku,
zajištění podpory, možná i jiné. Nedostával byste ale žádný plat, za svoje služby, ale dejme tomu
tři procenta ze zisku, který by ten projekt přinesl.“
„Tři procenta …,“ nedokáže mladík potlačit zklamání v hlase.
„No dvacet určitě ne,“ rozesměje se magnát.
165
„Pane Thurstone, když o tom přemýšlím, tak mi to zase tak úplně jako jiná nabídka
nepřijde,“ hovoří tichým a nejistým hlasem William, „Nebudu mít stálou mzdu, ale dostanu
zaplaceno podle toho, jak ta věc dopadne. Stejně bych ale byl vaším zaměstnancem, nebo ne?“
„Svým způsobem …,“ připustí neochotně hostitel.
„Navíc je to nabídka jen pro mě, já ale mám společníka, se kterým jsme před vás
přestupovali.“
„Horác přece naznačil, že mu až tak moc na tomto projektu nezáleží.“
„Tak kategoricky jsem to neslyšel, pane Thurstone. Pane Thurstone, my mezi sebou máme
dohodu, čestnou dohodu, tu já nikdy neporuším.“
„Můj ty bože,“ zavrtí hlavou magnát, „Horáci, tak jak je to s tebou?“
„Se mnou?“ zaváhá na chvíli vyzvaný, „Willarde, částečně máš pravdu. Říkal jsem to i
Willovi, už dřív. I kdybyste bývali na ten náš návrh kývli, já bych se v tom býval neangažoval.
Chtěl jsem, aby naše zájmy zastupoval Will. Pomohl bych mu, to ano, ale jednal by výhradně on.“
„Slyšíte, pane Hansone? Tak v čem je problém?“ obrátí se hostitel na mladíka.
„Těch problémů vidím víc, pane Thurstone. Minimálně dva zásadní. Tím prvním je, že
bych byl zase vlastně vaším zaměstnancem. Za ten druhý považuji ty tři procenta. Ty se mi zdají
strašně málo.“
„Tak málo. Pane Hansone, co vy vlastně chcete?“
„Pane Thurstone, vždyť jsme vám jistý návrh dali … Chápu, ten se vám nezdá. Nechcete
být s námi spojován, a také těch dvacet procent … Pane Thurstone, co kdybychom byli vašimi
tajnými společníky? Dejme tomu za patnáct procent?“
„Pane Hansone, tohle je pro mě nepřijatelné.“
„Co je pro vás nepřijatelné? Mít skryté společníky nebo těch patnáct procent?“
„Vlastně obojí.“
„Tomu prvnímu nerozumím, tomu druhému … co třeba dvanáct procent?“
„Pane Hansone, tak já vám dám třetí a poslední nabídku, a pokud ji odmítnete, tak
tentokráte vás už nezastavím,“ říká magnát rozhodným hlasem, „Půjdu s vámi do toho vašeho
projektu. Vy dostanete deset procent, budete můj společník. Horác v tom vystupovat vůbec
nebude. Vy se zbavíte svého podílu na těch bordelech, jak to zaonačíte, je vaše věc.“
„Mám se vzdát … a Horác tam vůbec nebude …“
„Pane Hansone, považuji vás za chytrého. Tak zkuste uvažovat, než něco plácnete.“
„Za chytrého …“
„Budete mít deset procent, co s nimi uděláte, je vaše věc. Před chvílí jste mluvil o skrytých
společnících, tuším.“
„Budu mít … skrytí společníci …,“ mektá mladík, „Pane Thurstone, nevím, zda vám úplně
rozumím. Dostal bych deset procent ze zisků, a je vám jedno, co s nimi udělám. Jestli se s někým
podělím, nebo si je nechám jen pro sebe.“
„Chápete dobře.“
„To druhé … mohl bych oficiálně prodat svůj podíl Horácovi, v těch hotelech, a mít s ním
domluvu, jako skrytý společník. Tak by mě nadále nikdo nemohl spojovat s těmi bordely, jen
s mým rančem a těmi doly. Ty snad nikoho pohoršovat nebudou.“
„Ne, chov dobytka a dolování ze země nikoho pohoršovat nebude. Pane Hansone, dáte si
taky pozor, abyste se nezapletl do jiných lapálií, tam u vás, v Arizoně. Pokud chcete spolupracovat
se mnou, musíte být čistý a bezúhonný. Proto nebude nikde figurovat Horác.“
„Rozumím, pane Thurstone. Tomu rozumím,“ rozjasňuje se tvář mladíka, pak se v ní však
objeví úlek, „Vždyť já se nezeptal svého společníka, jestli by s tím souhlasil.“
„Ten souhlas je nutný?“ podívá se pátravě hostitel.
„Ten souhlas je bezpodmínečně nutný, pane Thurstone. Máme s Horácem dohodu, on dal
slovo mně, já jemu, a já ho nikdy neporuším. Bez jeho souhlasu nemohu žádnou dohodu uzavřít.“
„No, Horáci, slyšíš?“
166
„Slyším, Willarde, a musím říct, že tvůj návrh považuji za rozumný. S Willem se
domluvím, aby byly tvoje podmínky splněné. Co se týká toho Mexika, tak Will může počítat
s našimi lidmi, co tam máme, ty může využít. Pochopitelně jim za jejich služby budeš muset
zaplatit, ale nejsou zase tak drahý.“
„Pokud pro nás někdo poskytne službu, zahrneme jeho práci pochopitelně do nákladů. Tak
si už konečně můžeme plácnout?“
„Z mé strany nejsou žádné námitky,“ řekne Greenwood.
„Nuže, pane Hansone, souhlasíte i vy?“
„Jistě, pane Thurstone, za těchto okolností ano,“ nelze si nevšimnout, jakou nesmírnou
radost má rančer.
„Tak Wille, považuj tedy dohodu za uzavřenou. Budeš za nás jednat v tom Mexiku, nejspíš
ti dám někoho dalšího k ruce. Až to dojde do finále, tak bych tam nejspíš zajel osobně. Ale to asi
hned tak nebude. Souhlasíš?“
„Jistě, pane Thurstone.“
„Já jsem Willard, Wille,“ plácne magnát mladíka po ramenou.
„To jako … mám vám říkat …“
„Když jsme přece ti společníci,“ rozesměje se hostitel, „Tak, pánové, asi by bylo dobrý si
na tu dohodu připít. Asi nikomu z vás nemusím zdůrazňovat, že je naprosto tajná, že o ní nikdo
z nás s nikým dalším mluvit nebude. Zdůrazňuji s nikým,“ podívá se na spolusedící a kvituje jejich
přikývnutí, „Dobře, tak se na to napijeme a pak hned začneme pracovat.“
„Začneme hned pracovat?“ rozzáří se oči Hansona, „To se mi moc líbí, takový přístup.“
„Vážně?“ rozesměje se Thurstone, „No tak, Wille, vezmi si tu sklenku, i když tomu pití
neholduješ, jak si nám nedávno sdělil. Tady se sluší udělat výjimku.“
Pozvednou pohárky, napijí se, dva starší z přítomných si zapálí doutník.
„Wille, tak se do toho dáme?“ zeptá se magnát.
„Jistě, pane … Willarde … nějak mi to nejde přes rty …“
„Však si zvykneš. Ale pozor, já jsem dost náročný. Očekávám od tebe skvělou práci. Ten
tvůj nápad má něco do sebe, ale taky mnoho tak říkajíc kritických míst. Nebude to jednoduché, na
druhé straně na tom můžeme opravdu oba vydělat.“
„Moc vám děkuji, pane … tedy moc ti děkuji, Willarde, za důvěru.“
„Wille, to není jen o důvěře. Ten nápad je prostě dobrý, přestože dost rizikový. Také je pro
mě výhodné využít ty vaše kontakty, proč vynakládat další prostředky za vytváření nových. Co se
týká tebe, Wille, po dnešku musím ocenit ještě jednu věc. Totiž tvoji loajalitu. Budeš se možná
divit, ale moc to pro mě znamená. To, že bys tu nabídku odmítl, kdyby ti nedal Horác souhlas. Sice
při naší další schůzce všechno dáme na papír, až přijedeš, tak už moji právníci budou mít smlouvy
připravené, ale je dobře vědět, že držíš slovo.“
„Já svoje slovo dodržím, Willarde.“
„Ty ano,“ rozesměje se Thurstone, „Teď tě ještě zajímá, jak moc se dá věřit mně, co?“
„Nedovolil bych si pochybovat …“
„Ale Wille, no tak. Přece si nebudeme nic předstírat. Ale můžeš být klidný a tu smlouvu si
pořádně prostudovat, až přijedeš. Nebo si vzít svoje právníky, ať se ti na ni podívají.“
„Pane … Willarde, už podruhé jsi řekl, až přijedeš. Kdy mám jako přijet? Nebo nemám
svůj odjezd pozdržet?“
„Ne, jen jeď pěkně domů. Ať si všichni myslí, že jste tady neuspěli. Já připravím ty
smlouvy, a ty mi zase na oplátku přivezeš ukázat ty svoje, kdy se zbavuješ toho svého podílu na
těch bordelech. Dejme tomu, že tak za šest, sedm týdnů, bys přijel znovu do New Yorku. Můžeš si
vzít svého osobního strážce, ale Horác s tebou nebude. Proč, to už jsme si vysvětlili.“
„Já rozhodně netoužím se sem vracet,“ řekne Greenwood, „Sice jsem slíbil Emily, že zase
někdy přijedu, ale to nejdříve tak za rok. Willarde, můžeš být klidný, postarám se, aby Willa se
mnou spojovalo co nejméně. Do budoucna.“
167
„Pánové, není mým cílem vás rozdělit,“ zavrtí hlavou hostitel, „Když vám ty vaše kšefty
jdou, tak si je dělejte. Ale tak, jak jsme se dohodli.“
„Budeš se možná divit, Willarde, ale ten tvůj návrh není až zase tak daleko od toho, co
jsem nedávno já sám nastínil Willovi.“
„Víš, Horáci, já se zase tak moc divit nebudu. Will má dobrou pověst, kvůli svému otci,
tam u vás. I když mu ji trochu pošramotila ta opatření kolem vody a ty střílečky. Ale dost lidí stojí
za ním, myslí si, že jednal podle práva. Myslím si, že i pro tebe Will představuje určitou přívětivou
tvář, směrem k veřejnosti.“
„Willarde, vyjadřuji obdiv k té detektivní agentuře, kterou sis najal.“
„Horáci, nejsou jen detektivové. Ale to asi dobře víš, jak se dají získat informace. Wille,
když už jsme uzavřeli dohodu, co kdybys mi něco řekl o těch svých plánech? Nebo vizích, jak
tomu říkáš? Možná, kdyby bylo něco zajímavého, mohli bychom v budoucnu spolupracovat i na
tom. Nebo se pořád bojíš, že ti tvoje nápady ukradnu a použiji pro sebe? Nebo chceš počkat, až
budeme mít podepsané ty smlouvy?“ obrátí se Thurstone na mladíka.
„Ne, věřím tvému slovu, ty smlouvy beru jen jako formalitu,“ odpoví Hanson, a uvědomuje
si, že nyní už něco říci musí, další skrývání svých myšlenek by bylo urážlivé, navíc má dobrou
náladu, neskutečně dobrou náladu.
Následnou asi půl hodinku mluví hlavně William. Snaží se stručně popsat své představy,
jak ze zaostalé Arizony, ale nejen tohoto teritoria, udělat rozkvétající zemi. Přitom na tom dobře
vydělat. Další stavba železnic, zavlažování, silnice a v neposlední řadě i vozy bez koní, to jsou
jeho vize budoucnosti. K tomu budování průmyslu, hutního, dřevařského, potravinářského.
„Opravdu zajímavé myšlenky, na někoho, komu je osmnáct let a vychodil jen tu
Arizónskou universitu,“ zhodnotí projev magnát.
„To vzdělání mě vážně mrzí, Willarde,“ zakaboní se obličej mladíka, „Ale snažím se
vzdělávat, tak nějak průběžně. Třeba i tady, když jsem měl volnou chvíli, tak jsem chodil do
knihovny, nebo se i dívat po městě. Nejen obdivovat jeho krásy, ale všímat si i různých detailů,
pracovních strojů, staveb. Bohužel mi ale to klasické vzdělání chybí.“
„Wille, to nebyla výtka, ale pochvala. Nemusíš se obhajovat.“
„Ale mě to vážně štve.“
„Je dobře, že si nutnost vzdělání a poznávání uvědomuješ. Taky je dobře, že si ho průběžně
doplňuješ. Ještě něco udělej s tím, abys nebyl tak moc čitelný.“
„Moc čitelný … Horác mi to taky vytýká, snažím se, ale někdy to nezvládnu. Je to moc
špatné, Willarde?“
„Někdy ti to může pomoc, když každý pozná, že tomu, co říkáš, tak tomu věříš. Ale
mnohdy je to na škodu. Například, pokud se z této schůzky vrátíš, a budeš se tvářit tak, jako teď,
tak JJ a Jim hned poznají, že se stalo pro tebe něco mimořádného a pozitivního. Přitom my přece
nechceme, aby někdo o naší dohodě věděl, dokud nebude vyhnutí, ne?“
„Omlouvám se, zkusím si dát pozor. Willarde, jsem vděčný, když mě někdo upozorní na
chyby, co dělám. Nemyslím, když se mi někdo vysmívá, ale když mě upozorní na chyby,
v dobrém. Nevím, jestli mi rozumíš.“
„Ano, rozumím. Tak pánové, můj čas už nejen že vypršel, ale už nějakou dobu měl patřit
někomu jinému. Proto se budeme muset rozloučit. Wille, tady máš moji adresu, až dorazíš, za těch
šest týdnů, tak se ubytuj v hotelu a pak mi na tuhle adresu pošli vzkaz. Já už zařídím všechno
další.“
„Musí to být přesně za šest týdnů?“
„Den nehraje roli. Ale tento čas vidím jako optimální, abychom zvládli, co zvládnout
máme. I vzhledem k času, který ti zabere návrat do Arizony a zase zpátky.“
„Willarde, mám ještě jeden dotaz. Vadilo by moc, kdybych s sebou vzal manželku? Pokud
už bude zotavená po porodu. Ráda by viděla New York, a teď nemohla, právě kvůli tomu porodu,
před nedávnem.“
168
„Proč ne,“ pokrčí rameny Thurstone, „Ale musí počítat s tím, že budeš často pryč. Pokud
věříš tomu svému osobnímu strážci,“ lehce se usměje, „tak ti ji může ohlídat a provést po městě.
Nebo někdo jiný. Ale Wille, nechci, aby ses domluvil s JJem. Abys byl ubytovaný u něho. To není
nic proti němu, ale jak říkám, bude lepší, když naše spojení zůstane určitý čas tajné.“
„Chápu. Nakonec vlastně ta manželka může být taková zástěrka, proč sem jedu, ne?“
„Pro mě za mě. Tak Wille, máš poslední možnost se na něco zeptat, pokud máš nějakou
nejasnost, protože za minutu vás opustím. Vás odvede ten zdejší slouha.“
„Nevím, nic mě nenapadá,“ usilovně přemýšlí mladík.
„To je v pořádku. Máš šest týdnů, aby ses připravil, pak už budeme probírat konkrétní
věci,“ povstane magnát, rozloučí se s nimi a odchází.
„Horáci, prosím, štípni mě, ať vím, že to není jen sen,“ šeptá vzrušeným hlasem Hanson,
když pár vteřin počká, aby snad Willard nic nezaslechl.
„Wille, klid,“ zůstává tvář Greenwooda lhostejná, mluví ale také šeptem, „Zase to
nepřeceňuj. Jo, seš dítě štěstěny, to už je teď jasný, ale zůstaň na zemi. Willard není žádnej
dobrodinec, jen chlap, co chce na všem vydělat. Mimochodem, domluvili se, že s náma nic
nebudou mít, a jak vidíš, tak von nás pozval na tajnou schůzku. Takže Wille, dobrý, ale …,“
zvedne varovně prst.
„Horáci, ty myslíš …“
„Wille, tady nic řešit nebudeme. Možná tu zdi maj uši. Až pozdějš. Jinak Edovi řeknu, aby
nikde nežvanil, a ty se snaž tvářit normálně. Vypadáš, jako bys právě zdědil milion.“
„Rozumím.“
„Wille, cestou vymyslíme, kde sme vlastně byli a proč. Tohle nech na mně, ty vo tom
vůbec nemluv. Snaž se tvářit zkroušeně, jako v poslední době. Jo, večer za tebou zajdu, probereme
to, je mi jasný, že to nevydržíš až třeba do vlaku.“
„Vydržím, pokud bude potřeba a …,“ nedomluví mladík, neboť se objevuje jiný, ve
stejnokroji, aby je vyvedl před podnik.
Morrow kráčí za nimi a tváří se lhostejně.
„Komu bych co vykládal,“ řekne jen, když ho Horác upozorní na nutnost a schůzce
pomlčet.
Hanson se snaží dělat zkormouceného, ani neví, co jeho společník namluvil JJovi, ale on
ani Jim se na schůzku neptají, a za to je rád. Místo toho probíhá dojemné loučení, kdy jsou Emily a
Louisa opravdu na měkko. Ale dle všeho i JJ je minimálně lehce dojatý.
Horác stráví ještě hodinku se svou sestrou, točí se v kruhu a vlastně je donucen slíbit, že
určitě zase přijede, nejpozději za rok, na setkání příbuzenstva. S JJem se loučí o poznání volněji, a
ten nezapomene zdůraznit, jak moc je rád, že jeho starší bratr našel cestu domů. Ačkoli mu je
jasné, že ten pravý domov má už jinde.
Hanson se dočká svého společníka až kolem půlnoci, posadí se ke stolku a tichým hlasem
spolu začnou hovořit.
„Horáci, myslíš si, že se dá tomu Willardovi věřit?“ položí mladík zásadní dotaz.
„Dá, pokud pro něj bude výhodný slovo dodržet. To nezní nejlíp, co? Wille, musíš si ale
uvědomit jedno. Pro tebe je ten projekt v Mexiku životní šance, alespoň tak to vidíš. Ale pro něj
jen jeden z mnoha, a nejspíš ani zdaleka ne ten nejvýnosnější. I ty seš pro něj jen jeden z mnoha.“
„To je mi jasný, Horáci. Jak to uděláme s tou jeho podmínkou? Myslím tím, že nechce,
abych měl oficiálně ten podíl v těch hotelích.“
„Wille, na tohle je spoustu času. To vyřešíme až u nás doma. Wille, asi máš z pekla štěstí,
to se tě drží. Ale musíš si dávat pozor, a tu smlouvu si pořádně prostudovat. Možná by sis vážně
měl najmout i právníka. Voni znaj různý právní kličky, a stačí jedna skrytá věta a všechno zní
úplně jinak.“
169
„Budu vo tom přemejšlet. Ale stejně, už sem nevěřil, že se to může podařit. Sice máme jen
deset procent, ale i tak, pokud se to rozjede, jak předpokládám, můžou to bejt vážně dobrý prachy.
Vážně moc dobrý.“
„Zatím máš jen slib. Jo, půjde do toho, teda začnete jednat. Ale pořád to neznamená, že
třeba nakonec necukne, pokud se mu budou zdát rizika moc velký, nebo si vyhodnotí, že ten zisk
nebude takovej, jakej předpokládá.“
„Tohle všechno vím, Horáci. Ale je to šance, to musíš uznat.“
„Jo, to uznávám. Wille, musím už za Lou, ta je z toho loučení hrozně špatná. Vidím jí na
vočích, že by tady nejradši zůstala na pořád. Což není vůbec dobrý,“ zvedne se Greenwood.
170
PÁTÁ KAPITOLA
ZPOVĚĎ ŠVAGRA
„Konečně!“ zvolá paní Hansonová, když se koncem srpna objeví ve dveřích domu
v Tucsonu její manžel, jako vždy doprovázený svým stínem.
„Taky jsem se nemohl dočkat,“ odpovídá její choť, a mluví pravdu, dlouhé odloučení od
ženy pociťuje nejen po stránce duševní, ale i tělesné. Už se opravdu nemůže dočkat, až spolu
skončí v posteli.
Během následné hodiny se přivítá s dalšími členy
domácnosti, kde v roli chůvy působí čtyřiačtyřicetiletá paní Ethel
Cambellová, pomáhá jí její čtrnáctiletý syn Michael a jedenáctiletá
Agnes, dohromady se starají o domácnost. Williama ovšem
zajímají jeho synové, a taky trochu dcerka, byť na tu jen mrkne do
kolébky. O to více se věnuje tříletému Edwardovi a dvouletému
Williamovi.
U večeře se objevují i jeho dva švagři, dvaadvacetiletý
Jacob a o rok mladší Jeff. Ovšem pan domácí je jak na trní,
nejraději by již dováděl se svou ženou v ložnici, jak je v její
blízkosti, vše se v něm bouří, i proto, že už dlouho se ženou nebyl.
„Wille, musím s tebou mluvit. Sám,“ řekne starší ze švagrů
krátce po večeři, a tváří se přitom dost vážně.
„Nějakej průser?“ odtuší Hanson.
„Dá se říct.“
„Dobře, tak zajdeme do pracovny. Pokud to teda nepočká
Ethel Campellová do zejtřka do rána. Po pravdě, dneska bych radši věnoval svůj čas
tvý sestře.“
„Wille, snad to ještě chvíli vydržíš. Vážně bude lepší, když
s tebou budu mluvit teď. Zejtra na to nemusí bejt čas. Jim teď nejspíš mluví s Horácem, chce se
hned po ránu sejít, na poradě, tam u vás, v tom hotelu.“
„Jacobe, jedná se vo to, co ste měli s Jimem zařídit?“ přeběhne mráz po zádech Williama,
uvědomí si, co je podmínkou spolupráce s Thurstonem, tedy jeho bezúhonnost.
„Jo, de vo to. Nikdo další to neví, pochopitelně, ani Jeff a už vůbec ne Sára.“
„Ještě to tak. Jacobe, dobře, tak já se domluvím se Sárou a přijdu za tebou. Zatím si něco
nalej, zapal si, prostě buď tam jako doma,“ projevuje velkorysost rančer.
Ani jeho choť nemá radost, že ještě bude nějaký čas rokovat s jejím bratrem, nicméně jí
nezbývá, než tuto okolnost přijmout.
„Jacobe, pokus se bejt stručnej,“ řekne Hanson, jen co vstoupí do své pracovny, kde už sedí
jeho švagr, nalévá se whiskou a pokuřuje doutník.
„Wille, je to vopravdu vážný,“ vyplaší Todd svého hostitele.
„No tak spusť,“ zavrčí ten, sedá si, nalévá si šťávu a bojí se toho, co se dozví.
„Wille, tak já začnu. Jak víš, dali ste Jimovi, a tím pádem i mně, ten zpropadenej úkol.
Vohledně toho Gayettyho.“
„No a? Jak to dopadlo? Vyřídilo se to?“
„Jo, něco se vyřídilo. Ty prachy mu sebrali, bohužel se ale u toho střílelo. Ne, von není
mrtvej, jen zraněnej, ale i tak …“
„Jacobe, nechceš mi říct, že je chytili, voni žvanili a je na vobzoru velkej průser.“
171
„Ne, to ne, z tohohle pohledu to dopadlo dobře. Ty tři, co to udělali, ty už sou v Mexiku.
Nejspíš u bráchy Eda. Jenže, Wille, mám z toho moc špatnej pocit. Dobře víš, že sem chtěl, aby se
to vobešlo bez násilí.“
„Jacobe, potřebuju znát jedno,“ zní hlas Hansona vzrušeně,
„Potřebuju vědět, jak moc dobře sou zametený stopy. Aby prostě
nic, rozumíš, prostě nic nevedlo k Horácovi a teda i ke mně. Tohle je
klíčový, všechno další je podružný.“
„Wille, ten Gayetty je na tom asi dost špatně, jak se říká.
Leží v tom svým hotelu, a co se povídá, tak mu do tý prostřelený
nohy něco vlezlo, asi mu to hnije, nebo co. Kdoví, jak to nakonec
dopadne.“
„Jacobe, nevodpověděl si mi na tu votázku. Jak moc dobře
sou zametený ty stopy,“ zvýší lehce hlas pan domácí.
„Snad dobře. Teda zatím určitě dobře. Jak ste chtěli, stalo se
to v Novým Mexiku, dost daleko vod našeho teritoria. Ta trojice, ta
Sibley Joe
tady v Tucsonu nikdy nebyla, ani nevím, kde je Jim vyšťáral. Teda
vím, kdo to je, byl sem u jednání s nima, a taky potom …“
„Jacobe,“ zaúpí Hanson, „Do prdele, tak hrozí nám nějakej průser nebo ne?“
„Pokud myslíš, jestli je podezření … Von snad něco žvanil, ale podle všeho ho neberou
moc vážně. Ty a Horác ste tady vůbec nebyli, všichni tady věděj, že ste byli u toho jeho bratra
v New Yorku. Kvůli kšeftům. Ty tři s tím tady taky nic nespojuje. Navíc se to stalo v jiným
teritoriu, a votamtud zdrhli, nikdo je nechytil. Taky byli maskovaný, takže je těžko někdo pozná.
Nejvejš podle věcí, co měli na sobě. Ale když sou teď v tom Mexiku, tak … Tam za nima
nemůžou, jak aspoň tvrdí Jim. Maj tam zůstat přes zimu. Užívat si tam, prej. Tak by snad nic hrozit
nemělo. Maximálně může Gayetty něco žvanit, ale důkaz nemá ani jedinej.“
„Tohle sem chtěl slyšet,“ oddechne si zřetelně mladší
z rokujících.
„Wille, tobě je jedno, že je ten chlap postřelenej, dokonce
možná umírá?“
„Jacobe, ten Gayetty je parchant, víš sám, co vo mně nechal
napsat. Pokud chcípne, tak ho rozhodně litovat nebudu. Jediný,
Jacobe, na čem vážně záleží, tak to je, aby nás s tím nikdo nemohl
spojovat. Rozumíš? Doufám, že ste v tomhle vodvedli s Jimem
dobrou práci.“
„Wille, závidím ti, jak se na to díváš,“ říká Todd skleslým
hlasem, „Wille, pokud ten chlap umře, a to se stát může, je ti jasný,
že je to vražda? Vražda při loupežným přepadení?“
„Právě proto je tak důležitý, aby žádná stopa nevedla
k nám.“
„Zatím to vypadá dobře.“
Gary Gibbons
„Zatím je málo, Jacobe. Je nutný, aby to tak zůstalo
napořád,“ zní hlas Hansona důrazně, podívá se na hodiny na zdi, „Jacobe, doufám, že s tím nemáš
velkej problém. Asi tě trochu hryže svědomí, ale to se srovná. Hlavně zůstaň nad věcí a nedávej na
sobě nic znát.“
„Říkám to jen tobě, Wille. Před Jimem a dalšíma …“
„To je dobře. Jacobe, tak mi do prdele rychle řekni, jak se to všechno seběhlo, ať sem zejtra
na to jednání ve vobraze. A pokus se bejt stručnej, Sára už na mě čeká a po pravdě, já se nemůžu
dočkat jí. Snad to chápeš, když sem byl dost dlouho pryč, ne?“
„Jo, to chápu,“ přikývne mladík se svědomím, „Jim někde vyšťáral trojici chlapů. Teda dva
chlapy a jednoho spíš ještě kluka … teda promiň, je mu asi jako tobě. Zajímavý je, že hlavounem
172
tý trojice je jistej Gary Gibbons, ten vypadá zkušeně, tak kolem třicítky. Ten nejmladší, ten je jeho
brácha Brad, no a k sobě mají i svýho švagra, nějakýho Joe Sibleye. Pokud sou teda jejich jména
pravá, ale nejspíš jo, Jim je zná. Ten Joe z nich vypadá nejblbější, ale asi bude spolehlivej. Je mu
tak kolem pětadvaceti a …“
„Jacobe, doufám, že nebude následovat jejich popis,“
projevuje nadržený mladík značnou netrpělivost.
„Jen se ti snažím popsat, co sou zač ty, co to provedli,“
tváří se Todd dotčeně.
„No tak co sou vlastně zač? Kromě toho, že sou
příbuzný?“
„Vlastně nevím, čím se živěj, nejspíš vším možným, a asi
taky tím, co udělali pro nás. Jim se zná dobře s tím Garym, jak
sem pochopil, no a ten si sehnal ty další dva, na tu práci. Sešli sme
se nejdřív s tím Garym, v El Pasu, tam ho Jim našel. No a von pak
přivedl ty další dva. Na druhou schůzku. Bylo domluvený, že pro
nás udělaj tu věc, a za to si můžou nechat dvacet procent z toho,
co mu ukradnou, a taky všechno, vo co voberou ty další, pokud
dojde teda k tomu přepadení. Bylo totiž domluvený, že se ho
Brad Gibbons
pokusej vokrást nenápadně, a k přepadení dojde, až když nebude
vyhnutí. Gary dostal tohle zadání, a až když došlo k domluvě, tak mu Jim řekl podrobnosti.“
„Takže vlastně všechno řídil ten Gary?“
„Jo, všechno řídil von. Dostal jen pokyny, dozvěděl se, kdy ten Gayetty pojede a kam.
Všechno další už bylo na Garym. Ten brácha toho Gayettyho byl v Las Cruces, to je kus na sever
vod El Pasa. No a my zůstali v tom El Pasu a ten Gary to jel vyřídit.“
„Jak daleko je to Las Cruset vod El Pasa?“
„Las Cruces.“
„To je jedno. Jak daleko to je? Aby vás tam někdo nepoznal.“
„To těžko, ten Gayetty jel jinudy, ne přes El Paso. My zůstali v tom El Pasu skoro čtrnáct
dní, Jim tam měl známý, dojednával tam kšefty. No a tak sme čekali, jak to dopadne. Jim se
dohodnul, jak mu dá Gary vědět, přes jednoho známýho, až ta práce bude hotová. No a je to taky
asi čtrnáct dní, co se to stalo. Pak sme se s nima setkali, vlastně potřetí. Bylo to ale už kus za
hranicí, na území Mexika.“
„Takže vás s nima nikdo neviděl? Potom?“
„Ne, byla to schůzka na takovým divným místě … Jim ho asi zná, a Gary taky. Řekl bych,
že tam něco asi pašujou, z toho Mexika. Prostě takovej kout, kus za El Pasem, na mexický straně.
Teda, neměl sem z toho dobrej pocit, ale Jim říkal, že Garyho dobře zná, tomu se dá věřit.“
„Jacobe, tak co se vlastně stalo?“
„Tak mám dvě verze, Wille. To, co nám řekli voni, teda mluvil hlavně Gary, a pak, co
vykládal ten Gayetty,“ vyndá Todd z kapsy výstřižek z tucsonských novin, co si uschoval, „Tady
se vo tom píše, tak si to přečti, když budeš chtít,“ položí tiskovinu na stůl.
„Tak co vám řekli?“
„Nenápadně se na toho Gayettyho nalepili. Von vlastně nezůstal v tom Las Cruces, ale jeli
až do Carlsbadu. Což bylo výhodný, to je skoro až na hranici s Texasem. Tam jel Gayetty i
s bráchou, ale zpátky už se vracel sám. Využil dostavník, a hlavně, neměl s sebou nikoho. Asi si
věřil, nebo já nevím. Byl to nerozum, tahat tolik peněz s sebou, bez vochrany. Ale asi si myslel, že
to nikoho nenapadne, že veze tolik peněz.“
„Jacobe, buď prosím stručnější.“
„No dobře. Prostě ho ty tři sledovali. Prej nenápadně, ale asi jo, protože si jich nevšimnul.
Pak na něj čekali, až se bude vracet. No a protože se jinak nemohli dostat k těm prachům, tak
připravili to přepadení dostavníku. Prej na nějakým vhodným místě, možná i s tím maj zkušenosti.
173
Ale to nevím, tím se nepochlubili. Wille, do prdele, proč pořád děláš ty vobličeje. Já se ti tady
snažím popsat, co se stalo, a ty už ležíš na Sáře,“ čertí se Todd.
„Jacobe, když ty to pořád tak protahuješ. Tak dobře, nebudu se tvářit nijak nerudně, a ty mi
už prosím řekni, co se vlastně stalo.“
„Tak někde mezi Carlsbadem a Las Cruces přepadli ten dostavník. Prej to vypadalo dobře,
nikdo neměl moc chuti se bránit, když je zaskočili. Tak je prej nechali vystoupit a začali jim
zabavovat ty jejich věci, asi i prohledávat. Ty, co dostavník doprovázeli, neprojevili zájem se
vzpouzet. Pak ale chtěli vzít tu brašnu, co si vezl Gayetty, no a ten se podle nich nasral a pokusil se
vytáhnout zbraň. Tak po něm ten mladej, ten Brad, tak po něm střelil. Střelil ho do levýho stehna,
takže se pak už dál nezpěčoval, možná i proto, že ho prej párkrát kopnul do hlavy. Pro jistotu, prej,
aby už nedělal problémy. Jiný byli pokojný a drželi ruce nad hlavou, jak jim přikázali.“
„Takže si za to vlastně mohl ten Gayetty sám, ne?“
„Mohl sám? Wille, to jako proto, že se nechtěl nechat vokrást vo balík peněz? Vo svou
příležitost udržet se nad vodou, zachránit svůj hotel?“
„Jacobe, ještě ho lituj, toho sviňáka. Vůbec, když vo tom mluvíš, kolik vlastně vymámil na
tom svým bráchovi? Kolik mu vlastně půjčil?“
„Vím jen to, co nám řekl Gary. Ten nám ukázal ty jeho prachy.“
„Jen ukázal? Von vám je nedal?“ zarazí se Hanson.
„Ne, Jim to ani nechtěl. Má ty prachy vodvízt Frankovi, bráchovi tvýho Eda, a votamtud se
pak vrátěj sem. Prej. Ale s tím sem souhlasil, ještě se tak tahat s takovým balíkem, ještě by nás
někdo vodkrouhnul a vokradnul.“
„Tak kolik?“
„Gayetty měl u sebe přesně vosum tisíc a sto padesát tři dolarů.“
„Panečku,“ hvízdne si mladší ze švagrů, „Co že to víš tak na dolar přesně?“
„No tak byla dohoda, ne? Co má u sebe ten Gayetty, tak dvacet procent pro ty tři a zbytek
pro nás. Co seberou těm dalším, tak to je jejich. Tak to ten Gary spočítal, voddělil, a pak nám to
ukázal. Teda nepočítali sme to, myslím s Jimem, ale prej se mu dá věřit. Tomu Garymu.“
„No jen jestli.“
„Jim tvrdí, že jo. Když to spočítáš … Nevím, kolik ukradli těm dalším, to asi nic moc
nebylo. Ale z toho, vo co vobrali Gayettyho, tak z toho maj šestnáct set třicet jedna dolarů. To sou
pro ně velký prachy.“
„To určitě sou, ale vosum tisíc sou ještě větší,“ poznamená William.
„Jo, to sem Jimovi taky říkal, ale von si je jistej. Asi toho Garyho vážně dobře zná. Taky
má ten Gary a ty dva další práci, přes zimu budou pracovat v tom Mexiku pro Franka. Takže
dostanou další prachy a ty, co získali, si můžou v Mexiku užít. Asi si tam za ně koupěj hodně
chlastu a kurev.“
„To asi jo. No tak nás snad nepodrazej a ty prachy dovezou Frankovi.“
„Jim si je tím jistej. Taky říkal, že ten Gary ví, že kdyby porušil tu dohodu, tak mu někdo
půjde po krku. Bez Jima by vo těch prachách nevěděl, a třeba si myslí, že mu Jim dá další
podobnou práci, někdy v budoucnu. Wille, nevím přesně, jaký maj voni mezi sebou pravidla, ale
asi tak nějak držej slovo. Nebo věděj, že kdyby ho porušili, najde si Jim jiný lidi, který pro změnu
půjdou po nich,“ sděluje svůj postřeh Todd.
„Asi máš pravdu,“ je už Hanson o poznání klidnější, „Takže když to shrnu, tak to dopadlo
jak nejlíp mohlo. Máme ty jeho prachy, takže von je podle všeho vodrovnanej. Navíc udělal tu
pitomost, že sáhnul po zbrani. Takže možná pojde, ta krysa, a bude vod něj navždycky pokoj.“
„Wille, možná po tý zbrani ani nesáhnul,“ řekne starší z mladíků.
„Ne? Ale říkal si …“
„No to říkali voni. Když si přečteš tu jeho verzi, co je tady v tom místním plátku …,“ ukáže
Todd na výstřižek z novin.
„Tak co tam je? Určitě si to pozorně četl.“
174
„Jo, nejmíň pětkrát. Podle toho, co říká ten Gayetty, tak jim jen nechtěl dát tu brašnu a
začal se s nima vo ní tahat. V tom přišel ten Brad, teda von pochopitelně neví, kdo to byl … No, a
podle něj přišel ten Brad a jen tak ho střelil do nohy. Aby tu brašnu pustil.“
„No a není to jedno?“ pokrčí rameny William.
„Podle tebe asi jo.“
„Jo, podle mýho jo. Důležitý je, že nemá ty prachy. Takže i když se z toho dostane, těžko
bude mít na to, aby si platil nějaký pisálky, aby vo nás psali špínu. A už vůbec ne na to, aby si
najal nějaký chlápky, co by nám dělali problémy.“
„Wille, zaslechnul sem, ve městě, že prej ten Gayetty tvrdil, že nejspíš ste za tím
přepadením vy, tedy ty a Horác.“
„Tohle ta svině říkala?“ zakaboní se tvář Hansona, „Poslouchej, přiznal ten darebák vůbec,
vo kolik ho ty chlapi připravili? Kolik mu sebrali?“
„Ne, vo tom se tam nepíše. Ani se vo tom nikde nemluví. Takže jen my víme, kolik vezl.
Teda víme to, co nám řekl ten Gary. Pokud si něco neulil, tak měl u sebe tu částku, co sem ti říkal.
Nejspíš mu teda ten jeho brácha půjčil těch vosum tisíc dolarů. Wille, to vůbec nechápu, jak může
bejt tak nezodpovědnej a tahat takovou velkou částku sám, dostavníkem.“
„Von určitě předpokládal, že nikdo nebude tušit, že má takový peníze u sebe. Naštěstí my
to věděli a zabavili sme mu je.“
„Ukradli, Wille, a ještě ho možná přitom zabili. Pokud teda umře.“
„Kéž by. Jacobe, hlavně se z toho neposer. Tys nic neudělal, jen si doprovázel Jima. Navíc
nikdo jim přece nedal pokyn, aby toho sviňáka vodpráskli, ne? Jen ho měli vokrást. Takže to byla
jen souhra náhod, že ho střelili, ne? Tak si s tím nelam hlavu. Hlavní je, že zdrhli do Mexika, že je
nikdo nechytnul a nemaj žádný svědky, který by nás s tím spojovali.“
„Wille, nebudu se s tebou přít. Ty to vidíš trochu jinak, než já. Ale i když nemá žádný
svědky, tak může tvrdit, že ste to na něj připravili vy.“
„My zas můžeme tvrdit, že se zbláznil. Ale máš pravdu, není to dobrý, když tohle bude
šířit. Zkusím se nad tím zamyslet, jestli by se nedalo tvrdit něco jinýho. Nebo aby někdo něco
chytřejšího vo tom napsal. Ale to už není tvoje věc, Jacobe. Ty a Jim ste vodvedli dobrou práci, a
ke všemu sme získali … kolik to dělá pro nás?“
„Šest tisíc pět set dvacet dva dolary.“
„Moc hezká suma, vopravdu, moc hezká,“ pokývá hlavou Hanson, „Uvidíme, co navrhne
Horác, jak s těma prachama naložit.“
„Wille, tohle už je vaše věc,“ říká rezignovaným hlasem Todd, „Wille, co ty? Na tom
východě? Uspěl si tam?“
„Po pravdě nevím, Jacobe. Určitě ne tak, jak bych si představoval. Ale vo tom nemůžu
mluvit, protože je ještě určitá naděje, jenže … Prostě ti teď nic říct nemůžu. Jen snad to, že sem
poznal nádhernej barák, teda skvělej barák, dům, ve kterým se narodil Horác. Ale vo tom ti řeknu
někdy jindy, jo? Teď, když dovolíš, bych šel za Sárou. Jinak ty tu klidně zůstaň, beztak tady u nás
bydlíš, ne? Tak se vobsluž, podle libosti,“ ukáže pan domácí na alkohol i doutníky.
„No jo,“ povzdechne si švagr.
Hanson už na nic nečeká a spěchá za svou manželkou. Cestou se však zastaví ještě u svých
dětí, ty všechny už spí, a u nich naopak bdí paní Cambellová.
„Wille, něco důležitýho?“ ptá se Sára.
„Ne, jen mně Jacob něco říkal. Zejtra máme schůzku, s Horácem a Jimem, kvůli
vobchodům, vo kterejch jednal Jim a Jacob. Tak jen, abych byl ve vobraze. Ale nic důležitýho,“
lže on docela přesvědčivě, přitom si začíná odkládat svoje věci.
„Wille, co New York?“
„Sáro, vo všem ti budu vyprávět. Ale teď …,“ podívá se na ni, začíná se ho zmocňovat
vzrušení, jak ji tam vidí v noční košilce, ledabyle zakrytou. Proto ze sebe rychle dostává šaty, aby
zcela nahý hupsnul do postele a následně i na svou choť.
175
NOVINKY
Horác dorazí na desátou hodinu do pracovny ve svém hotelu, kde na něho již čeká Jim
Woodroof. Oba jsou už po snídani, Greenwood tu svou absolvoval s manželkou. Večer se potěšil
se synem, ale s nikým dalším nemluvil. Pouze dostal vzkaz, že se mají sejít v půl jedenácté
v naléhavé záležitosti.
Během následné půl hodiny mu Woodroof vylíčí to, co již včerejšího večera sdělil Jacob
svému švagrovi. Proto, když dorazí Hanson s Morrowem a Toddem, jsou všichni v obraze.
Nejméně Ed, kterému jen něco málo naznačil William cestou. Ale jeho detaily nezajímají,
podstatné je, že akce klapla, její aktéři jsou teď už nejspíš zašití u jeho bratra v Mexiku a tím
pádem z dosahu spravedlnosti.
Všichni dostanou whisky, doutník, jen jeden rebel si bere svůj specifický nápoj, ale nad tím
se už nikdo nepozastavuje. Sesednou se kolem stolku, vyfouknou dým.
„Každej tady asi ví, co vyřídil Jim s Jacobem,“ začne vůdce tohoto společenství,
„Díkybohu snad všechno proběhlo dobře. Teda z našeho pohledu. Nebo někomu není něco jasný?
Wille, Ede, víte, vo čem mluvím?“
„Jo, Horáci. Jacob mně včera všechno řeknul, a já to zas řeknul Edovi, cestou sem. Takže
všichni víme, co se vodehrálo, zatímco sme tu nebyli,“ reaguje Hanson.
„Pak už nám jen zbejvá se domluvit na pár detailech,“ pokračuje Greenwood, „Uvidíme,
jak to dopadne s Benem, zkusím zjistit během dne, jak moc to je s ním vážný. Zvážím, jestli ho
nenavštívit a neudělat dobrý gesto, směrem k němu. Za další se musíme dohodnout, co uděláme
s těma prachama, co sou teď v Mexiku, u tvýho bráchy, Ede. Je to velmi milej a nečekanej příjem,
takže bude vhodný si říct, co s nima dál. Má někdo nějakej další návrh, co tu dneska máme
probrat?“
„Já bych něco měl,“ ozve se nejmladší člen společnosti, „Ještě bych navrhoval se domluvit
na tom, že bysme zkusili zařídit, aby se vo tom přepadení vhodně napsalo. Přemejšlel sem vo tom,
i vo tom, že snad ten Gayetty někde vykřikoval, že ta tím stojíme my. Což je pochopitelně
nepříjemný a bylo by dobře přijít s jinou teorií. Vytvořit jinou verzi, která by byla veřejně
prezentovaná a ještě by nám nahrávala.“
„Co máš na mysli?“ zeptá se Greenwood.
„Mám na mysli verzi, kdy se množí loupežný přepadení, a to na vobou stranách hranice.
Kdy na vobou stranách hranice voperujou bandy, co se jim mezi lidma říká Cowboys, a co nejsou
nic jinýho, než prachsprostí lupiči a možná i vrazi. Gayetty je nejspíš další z jejich vobětí. Bylo by
dobrý, kdyby na to zákon reagoval, tedy jeho představitelé a kdyby učinili rázný kroky. A to nejen
v Novým Mexiku, ale i v Arizoně, protože sou ty bandy nespíš propojený,“ vykládá William teorii,
kterou vymyslel mezi souložemi s manželkou a doladil během snídaně.
„To je dobrej nápad,“ souhlasí předseda spolku, další přikyvují, „Máme na to svoje lidi,
tam mu něco dáme, za ten článek. Nebo ho napiš ty, Wille, já ho pak skouknu a pak ho podstrčíme
tomu našemu pisálkovi. I s drobnou provizí.“
„Horáci, co myslíš, co bude dělat ten Gayetty dál? Podle mýho je v prdeli. Ten svůj hotel
nemůže udržet, když nemá ty prachy, ne?“
„Nevím, Wille, co bude dělat, a je mi to celkem jedno.“
„Já jen, jestli by se nedal ten jeho barák získat, nějak levně, když bude v úzkejch, a možná
dokonce ani ten útok nepřežije.“
„Wille, tohle bych teď neřešil, a ty už bys to neměl řešit vůbec,“ řekne Greenwood důrazně,
což zarazí další přítomné, takže se je šéf rozhodne dostat trochu do obrazu, „Vo něčem sme tam
jednali, tam na východě, a bylo by dobrý, kdyby Will zůstal vod podobnejch věcí co nejdál. Aby
jeho pověst byla co nejlepší. Pro jednání, co možná na tom východě budou pokračovat. Ale vo tom
se budeme bavit jindy.“
176
„Uspěli ste tam? S tím Willovým nápadem?“ zeptá se Woodroof.
„Tak úplně ne. Určitě ne tak, jak sme si představovali. Ale není to úplně ztracený. Víc
zatím říct nemůžu, snad jen to, že budeme muset udělat nějaký vopatření. Jedno z nich je, že Will
musí bejt čistej jak lilie. Aby s ním vůbec někdo tam vod nich jednal.“
„Horáci, co to znamená, bejt čistej jako lilie?“ položí dotaz James.
„To znamená, že Will by neměl bejt spojovanej s takovejma věcma, co můžou nějaký
puritány pohoršovat. Ale pánové, tohle tu teď řešit nebudeme, to napřed proberu s Willem. Ještě
zbejvá se domluvit, co uděláme s těma prachama, co sme mu je sebrali.“
„Máš nějakej návrh, Horáci?“ zeptá se Morrow.
„Tak jeden bych měl,“ přikývne oslovený, „Pro nás to dělá bratru šest tisíc pět set dolarů,
když vodečtu, co dostanou ty, co to provedli. Podle domluvy.“
„Tolik?“ objeví se údiv ve tváři osobního strážce, „To byl teda vůl, že vez takovou
hromadu prachů sám.“
„Jeho chyba. Tak já bych navrhoval, abysme čtyři tisíce dali stranou, na případný další
výdaje, v zájmu naší společnosti. Dál bych myslel, aby pětistovku dostal tvůj brácha Frank, za to,
že se tam dole vo ně postará. Navíc si vodměnu zaslouží i za jiný služby. Zbydou nám tak ještě dva
tisíce, a nás je tady pět. Takže pro každýho z nás tři sta padesát, no a Jim, kterej to jako hlavní
vyřizoval, tak dostane šest stovek. Co vy na to?“
„To si dám líbit,“ usměje se nejvíce obdarovaný.
„Však si to zasloužíš, když to tak klaplo,“ pochválí Greenwood jednatele, „Co vy další?“
„Souhlasím,“ přikývne Hanson.
„Jo, sem rád, že myslíš i na Franka,“ přitaká i Morrow.
„Co ty, Jacobe?“ podívá se předsedající na sekretáře jednatele.
„Já? Já toho zase tolik neudělal, to hlavně Jim,“ je na rozpacích Todd, ty peníze jsou určitě
příjemné, jenže on si není jistý, jestli takové peníze vůbec chce.
„Proto máš jen tři sta pade a von má šest stovek. Takže souhlas. Teď už jen zbejvá, aby se
k nám dostali skutečně, zatím si tu dělíme imaginární kořist. Ta je pořád v tom Mexiku,“ upozorní
Greenwood.
„Nebude problém sem ty prachy dostat,“ míní Woodroof, „Pořád tam vodsud něco vozíme,
tak to zařídíme. Snad to nespěchá, ne?“
„Ne, nespěchá to. Máme je tam jako v bance. Co se směješ, Ede?“
„No, já jen, Horáci, to cos říkal. S tou bankou. Tím by byl můj brácha vlastně bankéř, ne?
To mě přišlo směšný, von a bankéř.“
„Jak vidím, všichni dneska maj dobrou náladu,“ glosuje atmosféru vůdce společenství,
„Tak je ještě něco novýho? Vo čem ještě nebyla řeč?“ rozhlédne se.
„Vlastně jedno jo, co by nás asi mohlo zajímat,“ ujme se slova James, „Cestou z toho El
Pasa sme se zastavili v Tombstone. Podívat se, jak si tam vedou ty vaši dělníci, no a vůbec
vokouknout situaci. Taky sme s pár lidma hodili řeč.“
„No a?“
„Tak za prvý, nevím, jestli to víš, Horáci, ale tvůj přítel Wyatt, Wyatt Earp, už je
jmenovanej zástupcem šerifa pro východní část Pima County, což teda vobnáší i to Tombstone. Jo,
a taky už za bráchama dorazil Morgan a Warren, takže je ta povedená rodinka pohromadě.“
„Povedená?“ projeví se Hanson.
„No to říkám jen tak. Ale maj to dobře vobšlápnutý,“ zasměje se Woodroof, „Vostatně jako
vždycky. Některý z nich provozujou například bordely a další nad nima držej vochranou ruku jako
strážci zákona. Teď v tom Tombstone teda ještě nevím, zatím se tolik neprojevili. Zatím je Virgil
zástupcem federálního maršála a Wyatt teď zástupcem šerifa. Vašeho dobrýho známýho Shibella,“
ušklíbne se, „Co vím, tak Morgan převzal po bráchovi to doprovázení dostavníků Wells Fargo,
takže teď tam sedí na kozlíku s brokovnicí von. Je moc dobře, že nedoprovázel ten dostavník, co si
na něj počíhal Gary, to by to možná dopadlo úplně jinak.“
177
„To je ten Morgan tak dobrej?“ ptá se William.
„Nevím, jak je moc dobrej, ale někdy mi přijde jako cvok. Ale to není všechno, Horáci.
Když zavítáš do Tombstone, tak tam potkáš dalšího známýho. Víš, kdo už tam je?“
„Doc Holliday?“ hádá tázaný.
„Tak ten zrovna ne, i když Virgil mlel něco vo tom, že by se tam měl taky vobjevit. Že ho
tam láká Wyatt. Teda zdálo se mi, že Virgil zase z toho tak vodvázanej není, má spíš vobavy, aby
mu tam Doc neudělal bordel. Ale Wyatt na Doca nedá dopustit, vod doby, co mu v Dodge City
zachránil kejhák. Takže až přijede, a prej má v dohledný době vážně přijet, tak ho vezme na
milost. Kvůli Wyattovi. Jo, a možná Doc pojede přes Tucsonu, teď je totiž v Prescottu, nejspíš tam
v karbanu vobírá nějaký nebožáky.“
„Tak koho si tam potkal?“
„Koho? Jednoho elegána, co ho dobře znáš. Luke Short se ráčil vobtěžovat a už je taky
v Tombstone. Pěkně se nám to slejzá, je vidět, že to město má budoucnost,“ zasměje se James.
„Tak Luke a možná i Doc? A taky kompletní rodinka Earpů? Asi tam budou i další, co?“
„Jo, začínaj se tam stahovat i jiný. Za starejch časů bys tam určitě nechyběl ani ty, Horáci.
No jo, teď už je to jinak, je z tebe spořádanej vobčan, co má sám malýho vobčánka.“
„Jime, trochu si vodbočil, v tom svým vyprávění.“
„No jo, Horáci. Ale to není všechno. Jak sme se tady bavili, i s Willem, vo tý sebrance, co
se jim říká hanlivě Cowboys, no tak s těma už na konci července měl Virgil první konflikt. Teda
zavinili ho voni, když šlohli koně armádě v pevnosti Bennet. Teda spíš nějaký mezky. Ale to je
jedno. Velitel, kapitán Hurst, tak ten se nasral a požádal Virgila, aby tu krádež prošetřil. No to se
ví, že Virgil nelenil, rychle udělal z bráchů Wyatta a Morgana svý zástupce, pro to vyšetřování, a
začal po těch mezcích pátrat. No a našel je na rančí bratří McLauryů. To je taky povedená rodinka,
celkem je jich asi čtrnáct sourozenců, co se povídá, no některý budou asi poloviční, teda nevlastní.
Ale na tom ranči, co je někde u Babocomari potoku, což je teda přítok řeky San Pedro, tak tam
mají ranč Frank a Tom, což sou dva praví bráchové z toho rodu McLauryů. Jo, a nejspíš pracují
pro Old Mana Clantona, se tam teda povídá.“
„Clanton? To jméno mi něco říká. Nejsou to ty, co sou možná spojený s těma
Lawettovejma vodsuď?“ ozve se William.
„No to nevím, ale je to možný. Voni sou totiž takový volný společenství, ty Cowboys, ke
kterejm nejspíš patřej ty McLauryové, Clantonové a možná i ty tvoji Lawettové. Voni sou různě
roztroušený, a nejspíš nejen v Arizoně, ale i v Novým Mexiku. Vobčas různě spolupracujou, když
vyrazej za hranice, aby tam něco nejspíš šlohli a propašovali sem. Není to stálá banda, co by měla
vůdce, řád. Spíš takový společenství, volný společenství neřádů, co se čas vod času dávaj
dohromady. Budou jich desítky, no a tam ve vokolí Tombstone budou asi hlavní ty Clantonovi a
McLauryové.“
„Co je zač, ten Old Man Clanton?“ zajímá se Hanson.
„Tak ten Starej Dědek, jak se mu říká, tak to je vážně pošuk. Kdybys ho viděl, tak radši
přejdeš na druhou stranu ulice,“ zasměje se Woodroof, „Docela zjev, je hlavou taky docela
povedený rodinky. Pokud vím, tak má snad sedm dětí, z toho čtyři kluky. Jo, a jen pro zajímavost,
von sám a jeho nejstarší syn John Wesley se proslavili už za vobčanský války. Teda proslavili dost
neslavně, když byli vodsouzený za dezerci. Asi je zapomněli zastřelit, nebo nevím, proč je za to
rovnou nesejmuli. Ale to je jedno. Nejdřív měl ranč na řece Gile, ale asi před dvěma rokama
koupil ranč na řece San Pedro a postavil tam prej hodně velkej dům, říká se tam tomu Clanton
Ranch. No a tam hospodaří, se svejma synama, a kamarádí se s těma McLauryovejma. Teda
hospodaří, podle všeho pašujou kradenej dobytek z Mexika a pak ho prodávaj horníkům.“
„Jime, tohle mě vážně zajímá,“ skočí mu do řeči Hanson, „Velmi by mě zajímalo, jestli
nemaj napojení na ty Lawettovi. To by stálo zato prověřit. No a taky by třeba bylo dobrý, kdyby se
pustilo do světa, že právě voni mohli bejt za tím přepadením dostavníku v Novým Mexiku, jak tam
střelili toho sviňáka Gayettyho. To by se nám hodilo, ne?“
178
„Wille, to nevím, jak to chceš narafičit. Ale asi by se tomu nikdo moc nedivil, po tom, co
udělali nejspíš voni loni v Mexiku.“
„Co udělali?“
„Pokud vím, tak asi tak přesně před rokem zmasakrovali dost lidí. Teda napřed přepadli
nějakej ranč v Mexiku, no a když je pronásledovali, tak si na ně počíhali ve Skelet Canyonu a tam
je snad úplně všechny postříleli. Říkalo se, že to má na svědomí
právě starej Clanton a jeho lidi. A nejspíš to bude pravda, ale těžko
jim to někdo dokáže. Taky koho by to zajímalo, když ty mrtví byli
za hranicí a navíc Mexičani, že jo.“
„Mě třeba jo, kdyby se to dalo chytře využít. Dyť voni tu
akorát dělaj bordel.“
„Tak se zeptej Jacoba, ten s jedním seděl, ten mu vykládal,
jak to tehdy bylo.“
„Byl to jen vožrala, nějakej Bill Brocius, co žvanil
nesmysly. Jen chtěl, abych mu koupil chlast,“ vysvětluje Todd,
„Tomu bych nepřikládal vůbec žádnou váhu.“
„Wille, vo tom sme už přece jednou mluvili,“ ozve se
poprvé Morrow, „Ty Cowboys nám zato nestojej. Jen by s nima
byli další problémy.“
„Ede, já přece neříkám, že proti nim máme vystoupit.
Veřejně. Jen, že by to přepadení Gayettyho šlo na ně hodit. Když
Old Man Clanton loupěj za hranicema, proč by nemohli tady?“
„Wille, ty by ses do toho neměl vůbec srát. Sám víš moc
dobře proč,“ upozorní Greenwood, „Jediný, co teda můžeš, tak připrav koncept toho článku, co bys
chtěl votisknout. Já ho skouknu, jak sem říkal, a pak se vo další postarám. To není špatnej nápad,
minimálně dáme lidem zajímavou teorii. Ale vynechal bych z toho ty tvoje sousedy. Nebo bych
jen naznačil, nejmenoval. Něco v tom duchu, že v New Mexiku i Arizoně tyhle bandy profitujou a
neštítěj se ničeho. Ani loupeží a vražd. Můžeš tam připomenout tu historku se Skelet Canyonem,
ale zase, nejmenoval bych ani ty Clantony. Prostě jen vobecně, ty Cowboys,“ sděluje své nápady.
„Dobře, Horáci. Tak já to připravím,“ souhlasí Hanson, „Horáci, mám dotaz, kdy
probereme tu záležitost?“
„Wille, nejdřív si vo tom promluvíme sami, my dva.“
„Máte před náma nějaký tajemství?“ ptá se napůl vážně a napůl v žertu Woodroof.
„Ne, Jime,“ zavrtí hlavou šéf společenství, „Je to tak, jak sem už říkal. Will má určitou
šanci se s někým spojit. Na tom východě. Respektive najít někoho, kdo by ten jeho nápad
s velkejma investicemi v tom Mexiku udělal. Ale ten se pochopitelně nechce a vlastně ani nemůže
veřejně hlásit k někomu, kdo by měl moc pošramocenou pověst. Tak vo tom musíme mluvit a
udělat nejspíš nějaký vopatření. Až se na nich dohodneme, tak pochopíte.“
„Jo, tomu rozumím, jen nechápu, proč je nutný kolem toho dělat takový tajnosti.“
„Jime, de vo hromadu peněz. Will z toho může možná mít menší podíl, když s tím pomůže.
Ale nic se nesmí dopředu vykecat, tak to přece chodí i v mnoha menších kšeftech. Tak je zbytečný
se ptát, až bude potřeba vám něco říct, tak to uděláme.“
„Dobře, Horáci, nemusíš se čertit. Stačí mi tohle vysvětlení.“
„Já se nečertím, Jime. Jen vysvětluju, proč vám teď nic víc říct nemůžeme. Jen snad to, že
se musí Will vod všeho, co by mohlo jen trochu smrdět, tak vod toho se musí držet dál.“
„Chápu. Vlastně jen na jedno se zeptám, von jako vodteď vo tom nebude nic vědět?“
„Jime, tohle si právě musíme ujasnit. Jasně, Will je pořád jeden z nás. Určitě bude mít dál
podíly na tom, co teď děláme, třeba v tom Mexiku. Ale vo tom nebude smět nikdo nic vědět. Mám
už vymyšlený řešení, ale napřed s ním seznámím Willa, a když bude souhlasit a dohodneme se, tak
se to dozvíte i vy. Stačí?“
179
„Jo, stačí. Dál se neptám, protože je mi jasný, že už nic dalšího nepustíš. Vlastně možná
přece jen,“ zamyslí se Woodroof, „Pokud by se něco dělalo, myslím jako to velký, tak co my?
Taky v tom pojedeme?“
„Ne, Jime. Tohle bude kšeft Willa, a pokud bude někdo něco dělat, nejspíš Paul, tak za to
dostane zaplacený. Pokud teda vůbec něco bude. Je to totiž pořád dost na vodě. Will bude muset
v brzký době znovu do New Yorku, a tam se asi rozhodne, jestli vůbec něco bude. Ale i pak,
v takovejch velkejch kšeftech, tam to může ztroskotat na maličkostech, třeba i těsně předtím, než
se mají uzavřít dohody, smlouvy a tak. Takže Will může zkusit svoje štěstí, ale my se budeme
držet toho svýho, co děláme doposud.“
„Jo, s tím souhlasím,“ přikývne James, „Myslím si, že z toho sou pro nás moc dobrý
prachy. Takže sem přece i radil, abysme se toho drželi.“
„No a my tvojí radu poslechneme. Pokud bude Will potřebovat naši podporu, tak mu jí
poskytneme, pochopitelně skrytě. Ale jinak, máme toho dost, na čem můžeme vydělat. Tak,
pánové, ještě nějaký novinky?“ přejede Greenwood pohledem po všech přítomných.
„No, ještě sem vám vlastně neřekl, jak to dopadlo s těma ukradenejma mezkama,“ vezme si
slovo Woodroof, „Jak sem říkal, než sme to nějak zakecali, tak šlo vo federální zločin, protože to
byl majetek armády. Takže ten kapitán požádal vo vyšetření Virgila Earpa, no a ten toho hned
využil, a udělal zástupce ze svejch bratrů, z Wyatta a Morgana. S těma pak jel na ten ranč, kde ty
mezky někdo zmerčil, a k tomu měl ještě toho kapitána a jeho čtyři
vojáky, snad tam byl ještě nějakej další zástupce společnosti Wells
Fargo. Takže to byla spíš trestná výprava na ten Babacomari Creek.
Tam se zalekli, a tak jeden honák slíbil, že mezky vrátěj, a kapitán
Hurst se stáhnul. Ale nechal vytisknout leták, kde vobvinil Franka
McLauryho, že ty kradený mezky ukrejval na svým ranči. Ten se pak
dostal do konfliktu s Virgilem.“
„Do konfliktu? Tak co se tam vlastně stalo?“
„No tam to skončilo smírem, ale pak se Frank dozvěděl vo
tom letáku, a vobviňoval z jeho vytištění nebo šíření Virgila, což ten
popřel. Ale Frank mu snad veřejně vyhrožoval, že pokud by si
dovolil ještě jednou proti němu něco udělat, tak musí počítat s tím,
že ho vodpráskne.“
„Až tak?“ pozvedne obočí Greenwood.
„Jo. Ale nám to vyhovuje, ne?“ usměje se James, „Jen dobře,
když budou bratři Earpové ve sporu s těma Cowboys. Tak by proti
nim mohli zasáhnout a tím nám pomoc vodsranit tu nekalou
Frank McLaury
konkurenci.“
„To jsou zatím jen spekulace. Bude stačit, když v Tombstone udržej pořádek,“ je
zdrženlivější Horác, „Máš ještě něco dalšího?“
„Tak něco ještě mám, vo něčem sem jednal, v tom El Pasu. I v tom Tombstone. Navíc teď
sme ztratili dost času, s Jacobem, když sme řešili tu věc s tím Benem. Takže nám stály jiný kšefty,
proto budeme muset brzo vyrazit. Dojednat další dodávky, jak toho, co se těží, tak toho dalšího, co
dokážeme přivízt. Tak chcete něco slyšet?“
„Máš slovo, Jime,“ naznačí vůdce společenství i rukou právo dále mluvit pro jejího
jednatele.
180
NOVÁ PRAVIDLA HRY
Druhý den po ránu přinese Hanson nástin článku, který by mohl vyjít v tucsonském plátku
a vnést trochu jiný pohled na tragédii, která se stala jednomu ze zdejších občanů, panu Benjaminu
Gayettymu. O tom si Horác už zjistil informace od lékařů, a ty nejsou dobré, z pohledu
postřeleného. V noze se objevuje gangréna a dle všeho už je i na amputaci pozdě, navíc by musela
být provedena skoro až u třísel, což by ji ještě více učinilo rizikovou. Podle felčarů, a konzultovalo
jich to hned několik, se dá teď už tak akorát modlit za zázrak.
„Říkal sem to předevčírem Jacobovi, pokud umře, tak mě to trápit nebude,“ okomentuje
tuto informaci William.
„Jo, může to mnohý vyřešit, ale taky mnohý zkomplikovat. To když se na scéně vobjeví ten
jeho bratr, co sme ty jeho peníze zabavili. Kdoví, co je zač, a pokud mu někdo nakuká, že za smrtí
jeho bratra stojíme my, může tu bejt dost dusno.“
„Horáci, když chcípne, tak komu to připadne? Ten hotel? Má přece syna, ne?“
„Jo, ale ten je nezletilej, pokud vím. Má snad taky dceru a zetě. Proč se ptáš?“
„Tak, něco mě napadlo. Když na tom budou teď dost blbě, co jim udělat solidní nabídku?
Myslím tím ten jejich hotel koupit.“
„Už mě to taky napadlo, jen nevím, jestli by to vůbec akceptovali, a jestli by to ještě
nepřiživilo ty klepy, proti nám.“
„To si nemyslím, dokonce si myslím, že by to bylo právě navopak. Kdyby nám to prodali.
Přece by to neprodali někomu, vo kom si myslej, že je vrah jejich táty, manžela, ne? Kdyby se jim
dala slušná nabídka, a mohly by se na to využít ty prachy, co sme jim sebrali.“
„Wille, přesně na tohle sem myslel, když sem navrhnul rozdělit jen malou část z nich.
Chystám se dneska za ním zajít, projevit mu svou účast. Sice mě asi neuvidí rád, ale snad neztropí
žádnou scénu. Nebo možná zajdu jen za jeho manželkou a synem, ta dcera a zeť, pokud vím, tak
žijou jinde. Pokud teda nepřijeli, když se mu přitížilo. To sem si nezjišťoval. Podle toho, jak to tam
bude vypadat, podle toho budu pak jednat.“
„Mám tam jít s tebou?“
„V žádným případě. Ty se vod toho drž co nejdál. Wille, musíme si vážně promluvit, vo
tom, co bude dál. Vo tom, jak uspořádáme ty naše věci.“
„Horáci, doufám, že myslíš jenom navenek. Nerad bych úplně vypadnul ze hry,“ říká
mladík důrazně.
„Je hra a hra, Wille. Někdy, když hraješ jednu, tak nemůžeš hrát druhou.“
„Horáci, tohle mi nezní moc dobře,“ zakaboní se tvář mladšího společníka.
„Wille, asi by sis měl ujasnit, co vlastně chceš. Znáš to přísloví, že se nedá sedět na dvou
židlích zároveň?“
„Co tím myslíš?“
„Podívej, Wille, my tady děláme kšefty určitým způsobem. Snažíme se, aby byly co nejvíc
legální, aby nám nikdo nemohl nic přišít. Ale sám dobře víš, že je to mnohdy na hraně, a taky
vobčas za hranou. Lidi, jako Willard, ty na tom nejsou tak úplně jinak, akorát to dělaj ve velkým.
Jo, taky někdy dou na hranu zákona, ale spíš to sou takový ty zločiny kolem peněžních podvodů,
krácení daní, násilnejch převzetí cizích firem, finanční a někdy i společenská likvidace soupeřů.
Ale nejspíš nejedou v podobnejch věcech, jako byla ta s Benem. Nebo nepašujou věci přes hranice.
Když chceš hrát s nima, tak se podle toho musíš chovat. To ti řekl Willard myslím dost jasně.“
„Jo, ale taky naznačil, že mu nebude vadit, když budeme dělat dál kšefty spolu.“
„Já to tak úplně nepochopil, Wille.“
„Já zas jo,“ říká mladík se sobě vlastní umíněností, „Horáci, co ty? Proč se víc nesnažíš
proniknout mezi ně? Nebo se teda mezi ně vrátit. Jak sem pochopil, kdysi si byl jeden z nich.“
181
„Wille, něco takovýho má dva zásadní problémy. Jednak voni mě mezi sebou nechtěj, a za
druhý, já nechci mezi ně. Možná to nepochopíš, ale mně vyhovuje, jak je to teď. Já svoji
budoucnost určitě nevidím mezi nima.“
„Co já? Podle tebe?“ podívá se Hanson pátravě.
„Ty?“ opětuje pohled starší společník, „Ty, Wille, ty máš možná životní příležitost se mezi
ně dostat. Když Willard půjde do toho Mexika, a když na tom slušně vydělá, budeš mít jednak
slušnej zisk i ty, a hlavně, votevřou se ti dveře k jinejma kšeftům. Třeba i spolu s Willardem, nebo
někým jiným, nebo dokonce i ty sám budeš realizovat některý ty svoje sny. Ty svý vize.“
„To ale není jistý.“
„Co je jistý, Wille. Posrat se může kdykoli cokoli. Wille, můžeš mi laskavě říct, co vlastně
chceš?“
„Co chci? Tak to přesně nevím … Teda vím, chtěl bych dělat ty kšefty s tím Willardem a
taky s tebou.“
„Wille, pochopil si doufám, že lidi jako Willard sou jiná kasta. Znáš Jima, Paula, Eda, jo,
sou to dobrý chlapi, ale úplně jiná kategorie.“
„Podle tebe se to vylučuje?“
„Svým způsobem dost jo. To je vo těch dvou židlích, vo kterejch sem mluvil. Nejspíš si
budeš muset vybrat.“
„Jenže je dost velký riziko, že to s tím Willardem nevyjde.“
„Wille, v těch jejich hrách, tam je to riziko dycky a dycky bude. Můžeš tam vydělat
vohromný prachy, ale taky můžeš všechno ztratit. Podle toho, do čeho deš. Čím vyšší je výdělek,
tím větší je většinou i riziko. Jo, můžeš se držet při zdi, ale pak nikdy nevyděláš velký prachy.
Každej z nich, minimálně těch tří největších, co byli u JJe, tak každej z nich stál minimálně jednou
před vosudovou volbou. Voni zvolili dobře, proto sou tak bohatý. Teď už je třeba i větší ztráta
nemusí položit. Ale taky může, když se jim toho začne srát víc najednou. Je to mnohdy drsná hra,
ale může to bejt pro tebe i zajímavý.“
„Horáci, dyť já sem přece pro toho Willarda jen takovej přicmrndávač. Nic víc.“
„V tuhle chvíli určitě. Ale je tu ta příležitost, naděje. Ale asi taky budeš muset udělat
důležitý rozhodnutí.“
„Horáci, nechceš jen využít tý situace, abys mě vyšachoval, že ne.“
„Wille, kdysi, už hodně dávno, sme se bavili vo votázkách, který nemá smysl pokládat.“
„No jo, kdybys chtěl, tak mi to určitě nebudeš vykládat,“ přikývne Hanson, „Horáci, včera
si říkal, že máš pro mě nějaký návrhy. Tak jaký sou?“
„Jo, něco sem vážně vymyslel. Ale než se vo tom budeme bavit, tak si napřed ty musíš
ujasnit, jestli chceš jít do toho kšeftu s Willardem.“
„Sám si říkal, že je to velká příležitost.“
„Nejspíš jo, pokud budeš chytrej a nenecháš se vodrbat. Pokud vůbec dojde k jednání v tom
Mexiku a ty povedou k dobrým koncům. Pokud se tam potom nic neposere a ty vložený prachy se
vrátěj, přinesou ten kýženej zisk.“
„To je dost hodně pokud.“
„Jistě. Ale když to klapne, tak z toho budou velký prachy. Willard určitě může dost
investovat, a tomu taky bude vodpovídat zisk. A i když nemáš moc procent, tak pro tebe to budou
určitě velký prachy.“
„Pro mě? Jedeme v tom přece spolu, ne? Půl na půl, ne? I Willard říkal, že počítá, že se
s tebou rozdělím, ale tajně, abys nikde nefiguroval,“ upozorní mladík.
„Taky říkal, že je jen na tobě, jestli si všechno necháš, nebo se s někým podělíš.“
„Horáci, co si to vo mně myslíš? Já přece počítám s tím, že z toho případnýho zisku bude
půlka pro mě a půlka pro tebe. Dyť bez tebe bych toho Willarda nikdy nepoznal.“
„Wille, pořád si mi nevodpověděl na tu zásadní votázku. Chceš v budoucnu patřit k těm
jako je Willard?“
182
„Horáci, nejsem naivní, takovejch pracháčů je jen pár. Ale možná jako někdo z těch
dalších, co tam taky seděli. Tak jako voni, jo, to by se mi líbilo.“
„Wille, ale snad chápeš, že nemůžeš patřit zároveň k nim, a zároveň patřit k lidem, jako je
Jim, Paul, Ed, ale svým způsobem i já.“
„Horáci, to je jako buď anebo? Dáváš mi jako na výběr? Mám se vzdát všeho, co tady
mám? Výměnou za nějakou zatím jen chiméru, jak někdy říkáš? Tohle se mi snažíš vod začátku
naznačit?“
„Ty to asi pořád nechápeš. Vo čem je tady řeč. Neříkám, že to má bejt ze dne na den. Taky
neříkám, že musíš přetrhat všechny vazby. Dobře, tak ti to ukážu sám na sobě. Ptal ses mě, jestli
nestojím vo to se vrátit. Tak si to hypoteticky představ. Kejvnu na nabídlu JJe, von mi nechá určitý
rozhodovací pravomoce, nebo třeba prosadí, abych se stal ředitelem tý rodinný firmy, myslím
výkonným ředitelem. Takže já se vodstěhuju do New Yorku a budu vod rána do večera řešit věci
našeho rodinnýho podniku. Budu pak mít čas se zabejvat tím, jak tady prosperuje tenhle hotel?
Nebo co se propašuje přes hranice? No? Budu mít čas na Jima, Paula nebo Eda?“
„No to asi ne …“
„Pochopitelně si můžu nechat podíly, třeba v těch dolech. Ale já to už nebudu řešit, nebo
jenom vokrajově, přes nějakýho svýho koně, prostředníka. Budu se stýkat s jinejma lidma.“
„Jo tohle máš na mysli,“ pochopí Hanson.
„Jo, Wille, tohle mám na mysli. Proto se ptám, jestli do toho půjdeš, a jestli dost zásadním
způsobem změníš svůj život.“
„Změnit svůj život? Zásadním způsobem?“
„No a ne? Při vší úctě k tobě, Wille, dyť ty si vlastně nikdy nevytáhnul paty z týhle díry.
Sedíš tady na prdeli skoro jak přikovanej. No nemrač se, je to pravda. Pokud budeš spolupracovat s
Willardem, tak nejspíš budeš muset jezdit skládat účty za ním, von těžko přijede sem do Tucsonu.
To znamená, že budeš častějš cestovat. Budeš tam muset třeba bejt určitej čas, například v New
Yorku, nebo někde jinde, kde se s ním sejdeš. Taky nejspíš budeš muset jezdit do toho Mexika,
jednat s dalšíma Willardovejma lidma. To všechno ti úplně změní život. Taky svou ženušku
s sebou nebudeš moc tahat, ani ty svoje kluky.“
„Takhle sem vo tom nepřemejšlel …“
„No to bys měl. Pokud budeš chtít, aby ti dal Willard ty procenta, tak si piš, že zase von
bude chtít, aby sis je ses sakra vodpracoval.“
„Dyť přece nevíme, co bude chtít, ne?“ protestuje chabě mladík.
„Wille, nebuď naivní. To si jako myslíš, že si budeš sedět tady na prdeli, von určí lidi, co
všechno zaříděj a pak ti pošle prachy? Bude chtít, aby ses sec sakra zapojil. Určitě tě nenechá nic
dělat samotnýho, ale dá ti k ruce další schopný lidi, co má prověřený a co na tebe budou dohlížet.“
„Budou na mě dohlížet?“
„Jo, abys nedělal kraviny. No nemrač se už zase, dyť je to pro tebe výtečná příležitost, jak
se něco naučit a taky pochopit, jak to v těch velkejch kšeftech chodí. Bude to pro tebe další část tý
tvý Arizónský university.“
„Tohle si myslíš, že udělá?“
„Jo, tohle čekám. Ale Wille, to není nic špatnýho, pro tebe, spíš přesně navopak. Ale
znamená to velkou změnu, to už si kurva připusť a začni podle toho jednat.“
„Co mám podle tebe teda jako dělat?“ čertí se Hanson.
„Nejdřív se musíš rozhodnout, jestli do toho s Willardem půjdeš. Až tohle rozhodnutí
uděláš, definitivní, tak pak se budeme bavit dál. Ale Wille, zas tak moc času nemáš, protože pak se
musíme dohodnout, jak naplnit ty jeho podmínky. Taky nezapomínej, že mu máš přivízt ukázat ty
smlouvy, kterejma sme to vyřešili. Mezi sebou. To určitej čas zabere,“ upozorní Greenwood.
„Horáci, jedno ti můžu říct hned. Musel bych bejt hodně blbej, kdybych si takovou šanci
nechal proklouznout mezi prsty,“ odpovídá rozhodným hlasem mladík.
183
„Čekal sem, že tohle řekneš,“ přikývne starší společník, „Wille, nechceš si vo tom přeci jen
napřed promluvit s manželkou? Vím, že dost lpíš na rodině, na svejch klukách.“
„Horáci, právě pro ně to přece musím udělat. Abych je mohl poslat studovat na prestižní
školy, aby se jim nikdo nemohl posmívat, že sou z nějakýho zapadákova, že nemaj žádný vzdělání.
Kvůli nim do toho musím jít.“
„Dobře, Wille. Tak jedno máme zodpovězený. Teď se musíme bavit vo tom, jak naplnit
podmínku Willarda. Teda, aby tě nikdo nemohl spojovat s těma bordelama. Ale taky tě
upozorňoval, že si musíš dát pozor, aby ses nezapletl do jinejch problémů.“
„Tak je možná čas, Horáci, abys mi řeknul, cos jako vymyslel.“
„Nejspíš jo,“ pokývá hlavou Greenwood, „Budeme si toho ale muset ujasnit víc, Wille.
Předně si ty musíš dávat pozor, aby tě nikdo nespojoval s takovejma věcma, jako je například
případ Bena. Tohle musí jít úplně mimo tebe. Proto si myslím, že bude ideální, když veřejnosti
předvedeme náš rozchod.“
„Náš rozchod? Takže sem měl pravdu? Chceš mě ze všeho vyšachovat?“ mračí se Hanson.
„Nerozcházíme se vod lože, Wille, naštěstí každej máme svoje manželky. Ale před
veřejností se rozejdeme jako společníci, a ještě se postaráme, aby to bylo tak podaný. Zase přes
toho našeho pisálka. Ty pak Willardovi, kromě smlouvy, můžeš přivízt ukázat i ty místní noviny.“
„Horáci, ale tohle já přece nechci,“ říká mladík, přitom má nešťastný výraz v obličeji.
„Wille, možná by bylo dobrý, kdybys mě nechal domluvit,“ podívá se přísně starší z mužů,
„Ještě sem totiž neskončil.“
„Ne, neskončil. A já se bojím, co ještě uslyším.“
„Tak dobře poslouchej. Znám jeden způsob, kterým to vyřešit a kterej bude logickej a
důvěryhodnej. Už si dospěl, a tak je čas, aby ses postavil na vlastní nohy. Tak to budeme
prezentovat. Kdysi si měl u mě dluh, a díky tomu sem se stal spoluvlastníkem tvýho ranče. Jak ale
dobře víš, vo ten ranč mi nikdy moc nešlo, já už tehdy myslel na to, co se pak rozjelo. Pravda, něco
byly tvoje nápady, ty doly, ale já měl na mysli to Mexiko.“
„Jen ty doly?“ podívá se vyčítavě mladík.
„Nepřerušuj mě pořád, Wille. Takže teď nastal čas některý věci srovnat. Dluhy sou
uhrazený, ale já mám pořád podíl na tom tvým ranči. No a ty máš zase podíly v těch hotelích,
v tom, co už stojí v Tucsonu, i v tom, co budujeme v Tombstone. Takže jaký je elegantní řešení?“
„Horáci, ty myslíš to, co mě napadá?“ objeví se úlek ve tváři Hansona.
„Tak nejsi blbej, takže tě to asi napadá dobře. Jo. Já se vzdám svýho podílu na tvým ranči,
no a ty mi necháš svoje podíly na těch hotelích.“
„Horáci, ale to já nechci,“ zvolá mladík, a tváří se rozhořčeně a zarputile, „Jednak tohle
vůbec nechci, a za druhý, nezdá se mi to výhodný. Pro mě. Ten ranč, tady, to je taková loterie,
můžou přijít špatný roky a zůstanou mi jen voči pro pláč. Třeba nebude dost vody ani pro nás,
nebo ten dobytek chytne nějakou nemoc. Co pak?“
„Wille, tak si tam vybuduj to zavlažování, časem. A taky nezapomínej, pořád ti zůstanou ty
doly, tam se nic nezmění, ty budeme mít napůl. Navíc máš i podíl na těch dolech v Tombstone.
K tomu podíl na tom dolu a dalším v Mexiku. Takže to nedramatizuj, pořád budeš mít peněz dost,
a to nepočítám ty, co vyděláš s Willardem.“
„Vydělám s Willardem. Dyť to není vůbec jistý. Horáci, tohle se mi nelíbí. Ty mě chceš jen
elegantně vyšachovat. Už mě nepotřebuješ a …“
„Do prdele, poslouchej se!“ zvýší hlas Greenwood, na něj věc nezvyklá, pročež jeho
společník zmlkne, „Kvůli komu tohle dělám, co? Do prdele, místo abys mi byl vděčnej, že ti
pomáhám realizovat ty tvoje sny, tak mě ještě vobviňuješ z nekalejch úmyslů. Nebo si zapomněl,
co chtěl Willard? No?“
„Nezapomněl, Horáci,“ zjihne Hanson, „Ale myslel sem, že uděláme ty smlouvy jen jako.
Já se jako vzdám toho podílu a ve skutečnosti mi budeš dávat půlku. Tajně. No a já zase tobě,
pokud budou prachy z toho Mexika s tím Willardem. Proč by to nemohlo jít takhle?“
184
„Všechno de, Wille, ale než začneš vyšilovat, tak mě nech domluvit. Ještě pořád sem
neskončil. Takže teď mě pořádně poslouchej, pak si to dobře promysli a až potom něco žvaň. Tak
za prvý. Ty se vzdáš podílů na hotelech, a já se vzdám podílů na ranči. Ten bude zase celej tvůj,
navopak ty hotely moje. Tím bude i Willard spokojenej, protože s těma bordelama nebudeš mít nic
společnýho. Za druhý. Dohodil sem ti Willarda, takže bude spravedlivý, když mi budeš dávat třicet
procent z toho, co dostaneš. Tobě zbude sedmdesát. Teda sedm procent ze zisku, co s Willardem
uděláte. Ty doly v Arizoně sem už zmiňoval, tam zůstaneme společníky, padesát na padesát.
Poslední, co zbejvá, tak je to Mexiko. Tam máš pořád těch pět procent. Což není moc, to uznávám.
Taky uznávám, že by ty hotely mohly vynášet víc, než ten ranč, i když to není jistý. Takže ti
nabídnu ještě pět procent z toho Mexika. To bude pochopitelně tajný, vo tom nikdo vědět nebude.
Teda vo tom dole v Mexiku jo, ale vo tom dalším ne.“
„Chceš mi přidat pět procent? Ze svýho? Proč?“
„Pořád mi zůstane třicet, takže to nějak přežiju. Bude to určitá kompenzace, za ty podíly na
hotelích. To je víc než slušná nabídka, ne?“
„To asi jo … Horáci, neznamená to ale, že spolu končíme dovopravdy, že ne.“
„Wille, ty seš mezek. Copak ti to neříkám dost jasně? Ty se budeš starat vo ranč, což stejně
děláš, a já vo hotely, což dělám taky. V tom si pojedeme každej po svý linii. Jediný tohle se změní,
a pro tebe ještě přibude pět procent z Mexika. No a já bez práce získám třicet procent z toho, co
vyděláš u Willarda. Není to rozumnej návrh? Wille, teď nemusíš nic říkat, promysli si to, třeba si
to i propočítej, a pak se vo tom můžeme znova pobavit. Teď se mi zdáš zbytečně rozrušenej.“
„Rozrušenej … Horáci, já jen … Já jen bych nechtěl, aby to společný skončilo. Abys mě
vod všeho úplně nevodstřihnul.“
„To tě nejspíš vodstříhne Willard. Budeš mít jiný starosti, pokud se dohodnete, že spustíte
ten tvůj projekt. Ty se jen musíš postarat vo ten ranč, to bude tvůj úkol. Já se ti postarám vo ty doly
tady v Arizoně, a taky vo ty věci v Mexiku. Z toho ti půjdou prachy, a přitom ani nehneš prstem.
Copak tohle je nějakej rozchod? Jen upravení vobchodních vztahů, narovnání. Budeš mít zpátky
pod úplnou kontrolou svůj rodovej majetek, na to nezapomínej.“
„Co Jim, Ed a Paul? To už se jako s váma nebudu radit? A vy se mnou?“
„Když budeš často v prdeli, což počítám, že budeš, tak to půjde dost těžko. Když přijedeš,
tak ti předložím účty, z těch dolů a i z toho Mexika. Ty si zařiď, aby ti někdo předkládal účty
z ranče. Co se tejká Paula, tak s tím navopak asi budeš spolupracovat víc, když ti bude pomáhat
jednat v tom Mexiku. Minimálně zpočátku, než navážete oficiální vztahy s důležitejma lidma tam
na jihu. Pak už to asi bude bez Paula.“
„Horáci, měl sem i další plány, naše plány, v tom Mexiku. Je tam ta hacienda, pěstování
opia, dobytka, chtěl sem i další věci.“
„Tak to bude, a ty z toho budeš mít těch deset procent.“
„Přijde mi, že je najednou všechno vzhůru nohama,“ tváří se mladík sklíčeně.
„Je to snad moje vina? Plácnul sem si s Willardem já? Wille, zbytečně to dramatizuješ.
Jediná změna bude, že ti bude patřit celej ranč a mně celý ty hotely. Všechno další zůstane tak, jak
bylo, jen já budu mít navíc tři procenta u Willarda a ty navíc pět procent z toho našeho Mexika. To
se mi zdá spravedlivý. Tobě snad ne?“ podívá se Greenwood pátravě.
„Asi jo. Jen mi přijde líto, že bych neměl mít podíl na těch hotelích. Vzpomínám, jaká to
byla sláva, když sme ho tady votevírali …“
„Můj ty bože, Wille, dyť je to jen prostředek pro vydělávání prachů. Tak se z toho
neposer.“
„No jo. Horáci, jak si mluvil vo těch změnách, co Ed?“
„Co by bylo s Edem?“
„Nesebereš mi ho? Když budou ty změny?“
„Wille, nemůžu ti sebrat něco, co mi nepatří. Ed není můj majetek, stejně jako není tvůj.
Pokud vod něj něco chceš, tak se s ním domluv.“
185
„No jo, ale von se tady přece stará vo ty chlapy, co hlídaj hotel, taky důl, a vlastně i tu vodu
na ranči … Když bych měl častějš cestovat, jak prorokuješ …“
„Wille, tohle musíš řešit s Edem. Von se bude muset rozhodnout. Ale jak ho znám, nebude
dvakrát nadšenej z toho, kdyby s tebou měl jezdit na ten východ … Nemůžu ale za něj mluvit, to si
s ním musíš vyřídit ty.“
„Tak jo,“ pokývá hlavou Hanson, tváří se rezignovaně, „Horáci, a co bráchanci?“
„Můj ty bože, Wille, to je přece to samý. My si je jen najímáme, a jim je jedno, kdo je bude
platit. Když se s nima dohodneš, no tak budou pracovat pro tebe,“ pokrčí rameny Greenwood.
„Jen jestli budou chtít …“
„To už záleží na tobě.“
„Je toho ale víc. Když mi bude patřit celej ranč, co Jim? Bude mi ještě zajišťovat
zákazníky? Nebo se na mě vysere?“
„Proč by se měl na tebe vysrat? Navíc u něj máš Jacoba, ne? Tak ten může převzít tu starost
vo zákazníky pro ranč, podle Jima se už naučil dost. Dyť pořád budou pracovat pro nás voba,
pořád budou udávat, co vytěžíme, co propašujeme. Zase děláš z komára velblouda, Wille.“
„Velbloud … to je takový to divný velký zvíře?“ loví mladík útržky z paměti.
„Jo, s takovým velkým hrbem na zádech. Nebo dokonce dvěma. To se tak někde říká, s tím
komárem a velbloudem. Jo, teď mě napadá, Wille, pokud se dohodneš s Willardem, měl by ses
začít velmi rychle učit španělsky. Neumíš asi pozdravit, a pokud tam budeš muset jednat, tak je
dycky lepší, když rozumíš, co ten druhej říká, než když musíš mít tlumočníka.“
„To je pravda … Asi si někoho najmu, na tu španělštinu.“
„To udělej. A taky si vyřiď ty věci s rančem. Až se rozhodneš, jestli souhlasíš s těma
podmínkami, tak uděláme tu smlouvu. Tu, co ty pak ukážeš Willardovi. Taky napíšeme článek,
nebo si pozveme toho pisálka, a řekneme mu vo naší dohodě a taky, jak vo tom má napsat.“
„Tak co vlastně smím dělat?“ tváří se Hanson jako boží umučení.
„Wille, di už s tou trudomyslností do prdele. Dělej si, co chceš. Hlavně si vyhodnoť, jestli
bude ten Virgil dlouhodobě stačit na to, aby vedl celej ranč. Taky se domluv s manželkou, když
budeš dlouho pryč, kde bude chtět bydlet, jestli s rodičema na ranči nebo v Tucsonu. Určitě ji
potěší, když jí teď vezmeš s sebou, potom tě ale už těžko bude moct doprovázet. Můžeš si
promluvit i s Edem, s bráchanci. Můžeš připravit koncept toho článku, jak se ti vrací ranč zpátky,
vo tý naší dohodě. Nebo si začni shánět toho učitele španělštiny. Nebo jeď, do prdele, na ten svůj
ranč.“
„Tak do prdele nebo na ranč?“ pokusí se mladík o úsměv.
„Jeď si kam chceš. Dělej si co chceš.“
„Co ten Gayetty? Půjdeš za ním?“
„Jo, Wille, chystám se tam zajít, jen co skončím tady s tebou. Ukojím potom tvojí
zvědavost. Nechci před tebou nic tajit, jen chci, aby ses vod toho držel dál.“
„No jo, tak jo.“
„Wille, ještě jedno ti řeknu. Tváříš se, jako bys byl na pohřbu, přitom možná máš
příležitost, na kterou tisíce, co tisíce, miliony mladejch kluků čekaj a vona nikdy nepřijde. Taky
tady nic přece nekončí. Nakonec můžeme spolupracovat na ještě vyšší úrovni, když se tobě podaří
proniknout mezi tu smetánku, a mně se tady podaří vybudovat to malý imperium, vo kterým sme
kdysi mluvili.“
„Určitě máš pravdu, Horáci. Asi sem vážně nějakej divnej, ale nějak mě to vzalo. Ta
změna, co po mně chceš. Teda ten Willard. Ale kdyby to vyšlo, s ním, bylo by to vážně terno.“
„Bylo, Wille, ale k tomu je ještě hodně dlouhá cesta. Ty máš pořád tu výhodu, že i když to
s Willardem krachne, máš se nejen kam vrátit, ale budeš mít i dál prachy. Z ranče, z dolů, i z toho,
co se bude dít tam v Mexiku. Ta naše menší věc, co tam máme a další chystáme.“
„Horáci, to sem se chtěl taky zeptat. Bude možný, abych do toho měl pořád co mluvit? I
kdyby vyšlo to s tím Willardem? Mám nápady, tam s tou haciendou. Taky mě zajímá, jak půjdou
186
ty kšefty s tím opiem. Podle mýho se to rozjíždí docela dobře, dá se tam určitě pěstovat, to už se
ověřilo, si myslím.“
„Nikdo tě přece vodnikud nevyhání, Wille. Taky nevím, co bude Willard chtít. Jestli bude
chtít, abys byl víc v tom Mexiku, nebo víc tam u něj, nebo budeš častějš tady. Já sem tě jen
upozornil, že to může bejt dost velká změna. Taky sme museli udělat to vopatření, aby tě nikdo
nespojoval s těma bordelama.“
„Já vím, Horáci, že to myslíš dobře. Vomlouvám se, pokud sem byl nepříjemnej. Ale moc
mi záleží, na tobě, ale i Edovi, Jimovi. Na tom, co tady děláme. Dyť snad na tom mám taky
nějakou zásluhu, ne?“
„To ti taky nikdo nebere. Wille, chceš bejt tvrdej podnikatel, ale teď se chováš jak malej
kluk, co mu sebrali hračku. Tím myslím ty hotely.“
„No jo, asi jo. Sám se v sobě někdy nevyznám,“ povzdechne si Hanson.
PODIVNÁ RODINKA
Když se Greenwood zbaví svého společníka, vyrazí směrem k hotelu, který vlastní
dvaapadesátiletý Benjamin Gayetty. U dveří se Horác srazí s doktorem Charlesem Evansem, čehož
využije, aby se zeptal na stav postřeleného.
„Je to v prdeli,“ konstatuje suše lékař.
„Něco jsem zaslechl. Je to opravdu tak vážné?“
„Jo, už u něj byl i farář. Už se nedá nic dělat, ta gangréna už
moc postoupila. Už se jen dá čekat na konec, a ten přijde co
nevidět.“
„Co se pokazilo?“
„Co? Jeden pitomec ho střelil do nohy, to se pokazilo, pane
Greenwoode. Nejspíš mu to pořádně nevyčistili, tím se tam dostalo
svinstvo. Navíc potom cestoval domů, místo aby tam někde
odpočíval. Takový nerozum,“ vrtí hlavou Charles, „Je to hrozný,
co udělaj lidi, aby ukradli pár dolarů.“
„Máte pravdu, pane. Taky mi hodně vadí, že se pořád
nedaří zajistit bezpečnost na cestách. I když tu už třeba neřádí
Indiáni, tak zase ti Cowboys, jak se jim říká.“
„O nich jsem něco slyšel. Myslíte, že za tím jsou oni?“
„Nevím, ale nedivil bych se. To je sebranka, co krade věci
v Mexiku a pašuje je sem. Ale možná loupí i tady. Bohužel se to
v poslední době rozmáhá, jak tady, tak v tom Novém Mexiku.
Charles Evans
Přitom mužové zákona dělají, jako by to neviděli,“ stěžuje si
Greenwood.
„Máte pravdu, pane. No, já půjdu. Jdete ho navštívit? V poslední době jste si moc
nerozuměli, nebo se mýlím?“
„V osobní rovině to nebylo tak hrozné. Pravdou však je, že mnoho zákazníků přešlo od
něho do našeho podniku. Ale tak to chodí.“
„Asi ano. Nevím ale, jestli s ním budete moct mluvit, už mele … teda mluví poněkud
z cesty. Myslím, že pomalu upadá do komatu. Ale když budete mít štěstí, tak možná bude mít
jednu z posledních světlých chvilek,“ cvrnkne si Evans do klobouku, to jako na pozdrav, otočí se a
odchází.
Greenwood se naopak nadechne, pak vstoupí do hotelu, který svou činností vlastně
zruinoval. V sále je jen pár zákazníků a panuje tu poněkud stísněná nálada. Zeptá se obsluhy na
187
paní domu, ta se brzy objeví. Má zarudlé oči a pod nimi kruhy, co také jiného, když jen čeká, kdy
si smrt vezme jejího manžela.
„Paní Gayettyová,“ smekne Horác, „přijel jsem předevčírem z New Yorku, a zastihla mě ta
hrozná zpráva. O tom, co se stalo vašemu muži. Mluvil jsem před vchodem s lékařem, všechno mi
řekl. Paní Gayettyová, je mi moc líto, co vás potkalo. S vaším mužem jsme se sice přetahovali o
zákazníky, ale taková hrozná věc, to mě velmi zasáhlo.“
„Pane Greenwoode, přišel jste za ním?“ ptá se ona plačtivým a tichým hlasem, „Mluví
z cesty, nevím, jestli vás vůbec pozná.“
„To je mi líto, paní Gayettyová. Měl jsem přijít dříve, velmi
mě to mrzí. Ale jak říkám, předevčírem jsem se vrátil z New
Yorku, včera měl mnoho vyřizování, ale hlavně jsem netušil, jak
vážný je stav vašeho muže.“
„Pane Greenwoode, nevím, jestli by vás rád viděl, i kdyby
vás poznal,“ říká ona ztěžka, „Byl vámi v poslední době doslova
posedlý. Vinil vás z toho, že se mu přestalo dařit. Začali nám
chybět peníze.“
„Paní Gayettyová, v tom mohl mít bohužel pravdu. Mnozí
jeho zákazníci v poslední době opravdu dávali přednost mému
hotelu, před tím vašeho muže. Ale to se už tak někdy stává, když
provozujete stejnou živnost, že vám ten druhý může způsobit
problémy. Nevěděl jsem však, že je to tak vážné. Paní Gayettyová,
věřte mi, já jen provozuji svůj hotel a snažím se vydělat. Vašeho
muže je mi opravdu líto, a také vás, která teď nejspíš ponesete tíži
toho všeho na svých bedrech.“
Emma
„Pane Greenwoode, chcete za ním opravdu jít?“ ptá se ona
Gayettyová
a v očích se jí třpytí.
„Paní Gayettyová, o tom rozhodněte vy. Pokud si však
myslíte, že by mě neviděl rád, tak za ním radši nepůjdu. Nebylo by správné mu kazit poslední
chvíle na tomto světě. Ty by měl strávit se svou rodinou. Paní Gayettyová, raději odejdu. Přijměte
moji upřímnou soustrast. Váš choť sice stále žije, ale podle toho, co říkal lékař …“
„Já vím, pane Greenwoode. Nejspíš se dalšího rána nedožije. Tak to říkal i nám,“ pokývá
ona hlavou, pak se na chvíli odmlčí, „Pane Greenwoode, nedáte si se mnou skleničku?“
„Hodí se to, paní Gayettyová?“
„Uděláte mi radost. Prosím, pane Greenwoode,“ ukáže ona rukou a sama vykročí směrem
k prostorám, které patří její rodině.
Horác utrápenou ženu následuje a ta ho zavede do jídelny, kde on spatří ještě další tři
osoby. Od vidění je zná, jde o syna, dceru a zetě umírajícího. Muž a mladík se netváří dvakrát
vlídně, a on si najednou uvědomí, že by za pozváním mohlo být i něco víc. Pokud ho podezřívají,
že má podíl na přepadení Bena, mohlo by je v žalu napadnout ledasco. Ale jeden z těch mužů je
vlastně ještě kluk, a on má své zbraně. Bylo by však velmi nemilé, kdyby je musel použít na svou
obranu.
„Prosím, posaďte se,“ ukáže paní domu ke stolu, sama mu nalije whisky, na její pokyn mu
její syn nabídne doutník a dokonce mu ho zapálí. Host však zůstává ostražitý a dává si pozor, aby
se nikdo neocitl za jeho zády. Což se však nestane, naopak, všichni si také sedají.
„Velice děkuji,“ řekne Horác a snaží se tvářit smutně, vyjadřovat sounáležitost s bolem
místních.
„Pane Greenwoode, vy jste zkušený obchodník, patříte tady v městě k nejbohatším,“ začne
Emma, čtyřicetiletá paní domu, „Když už jste tady, mohli bychom vás požádat o radu?“
„Požádat o radu?“ předstírá Horác lehký údiv, „Pokud bude v mých silách a schopnostech
vám odpovědět, rád tak učiním. Nevím však, s čím bych vám já mohl pomoci.“
188
„S čím, pane Greenwoode? Před chvílí jsme o tom mluvili. Jak jste otevřel váš hotel, začali
tam chodit mnozí naši stálí zákazníci, a to také znamenalo, že nám začaly klesat výrazně příjmy.
V poslední době už to bylo velmi špatné. Předevčírem, když dorazila moje dcera a můj zeť, jsme
vyzpovídali účetního. To, co nám řekl, bylo ještě horší, než jsme si mysleli.“
„Paní Gayettyová, to je mi líto. Nemusíte mi věřit, ale mým cílem nikdy nebylo přivést vás
do této situace. Já se jen snažím vést svůj podnik tak, aby vynášel. Což jistě činil i váš muž. Pokud
se však domníváte, že jsem hlavní příčinou vaší neutěšené situace, nejspíš budete mít pravdu. Ale
věřte mi, není za tím opravdu nic jiného, než moje snaha vydělat na svém hotelu,“ snaží se host o
vlídný tón.
„Pane Greenwoode, můj muž vás obviňoval z kde čeho,“ neznějí slova skoro vdovy pro
Horáce zrovna nejlépe, „Já si však myslím, že jen dobře neodhadl, jak silný jste protivník. On měl
jen ten svůj hotel, ale vy máte mnoho dalšího, mnohem víc peněz. Říkala jsem mu to, prosila ho,
ale byl jak mezek.“
„Každý z nás se snaží, paní Gayettyová. Někdy se daří lépe, někdy hůře.“
„Pane Greenwoode, můj muž trvá na tom, aby tento hotel převzal náš syn, a aby ho dále
vedl. Já mu mám pomáhat, až do jeho zletilosti. Pane Greenwoode, prosím, řekněte mi upřímně,
jaká je podle vás naděje, že bychom mohli zase vydělávat?“
„Paní Gayettyová, ptáte se mě, který je váš konkurent?“
„Pane Greenwoode, ptám se vás jako muže, který má zkušenosti a který dokáže jistě dobře
odhadnout, jakou máme naději udržet tento skomírající podnik nad vodou.“
„Paní Gayettyová, tohle vám teď těžko mohu zodpovědět. Vždyť já vůbec nic netuším o
vašich poměrech. Vím o tom, že část významných zákazníků od vás odešla, ale možná přišli jiní.
Nevím nic, jaké máte příjmy, jaké máte peněžní rezervy, případně, jestli někomu něco nedlužíte.
Tohle všechno bych musel vědět, abych vám mohl seriózně odpovědět.“
„Chápu, pane Greenwoode. Bylo asi hloupé žádat o radu právě vás,“ sklopí hlavu Emma.
„Paní Gayettyová, tak to není,“ zavrtí Horác tou svou, „Snažím se k vám být upřímný a
snažím se být seriózní. Kdybych chtěl, aby mi ubyla konkurence, budu vás teď přesvědčovat, že
uděláte nejlépe, když svůj podnik zavřete. Ale to by bylo velmi nepěkné, ještě více v takové
hrozné situaci, ve které jste se ocitli. Já bych vám rád odpověděl, ale bez znalosti poměrů, které
zde panují, to opravdu nemohu učinit.“
„Pane Greenwoode,“ ozve se teď třiatřicetiletý Brian
Hambler, manžel dvaadvacetileté Juliet, dcery umírajícího, „možná
byste přeci jen mohl alespoň napovědět, znáte přece poměry tady.“
„Ano, ty znám. Ale neznám ty vaše, jak jste na tom. Jistě
máte mnohé jiné přátele, kteří nejsou vašimi přímými konkurenty a ti
vám poradí. Já vám snad mohu říci jedno, pokud byste chtěli dostat
zpět své zákazníky, museli byste minimálně po určitý čas snížit
ceny, nabídnou něco atraktivního, což by určitě bylo nákladné.
Pokud nemáte velké finanční rezervy, tedy nemáte dostatečné zásoby
peněz, tak se vám to bude dařit špatně. Já mám i jiné příjmy, než
z toho hotelu, a v případě nutnosti mohu být po nějaký čas ztrátový,
abych si zákazníky udržel. Těch se pochopitelně nebudu chtít vzdát,
už proto, že jsem zpočátku opravdu musel hotel provozovat s jistou
ztrátou, abych je získal. Ale tak se to většinou dělá, to vám řekne
každý, kdo se podobnou činností zabývá,“ mluví host velmi pomalu
Brian Hambler
a tichým hlasem.
„Jste opravdu upřímný,“ poznamená Brian.
189
„Jen se snažím být seriózní, pane,“ kontruje Horác, pak pokračuje, když se obrátí na
nejmladšího člena rodiny, na šestnáctiletého Gordona, „Pokud bych vám mohl něco poradit, mladý
muži, až převezmete svoje dědictví, tak se nesnažte získat zpět bývalé zákazníky. Rozhlédněte se a
snažte se zjistit, kde je určitý prostor. Například do mého hotelu
chodí určitý typ zákazníků …“
„Ti nejbohatší,“ skočí hostu do řeči Hambler.
„Ano, máte pravdu. Myslím si, že se tam cítí dobře a bude
pro vás těžké je přesvědčit, aby začali chodit k vám. Ale jsou i jiní
zákazníci, na ty by bylo možná vhodné se zaměřit. Ale nemusíte
mi věřit, mladý muži, třeba to říkám proto, abych se s vámi o své
zákazníky nemusel přetahovat.“
„Asi ne,“ špitne hoch a tváří se nešťastně, možná nejen
kvůli tomu, že mu umírá otec, ale i pro břímě, které mu bylo
naloženo na hrb.
„Třeba vám může pomoci váš švagr,“ nadhodí Horác, aby
z nich vytáhl, o čem tahle rodinka uvažuje.
„Já?“ chytí se Brian, „To v žádném případě. Mám svou
práci jinde, a nemíním si vzít na krk podnik, který je na mizině,“
prozradí možná víc, než by měl. Byť přítomný konkurent o
zdejších poměrech ví, ti u stolu určitě netuší, jak dobře je o jejich
situaci informován.
„Tak třeba někdo jiný. Nemáte
Juliet
jiného
příbuzného, který by vás
Hamblerová
v počátcích podpořil?“
„Nikdo jiný nám taky nepomůže, pane Greenwoode,“ odpoví
za syna Emma.
„To opravdu nemáte žádné příbuzné? Z vaší strany, nebo ze
strany vašeho muže?“
„Nejde přece jen o to, aby takoví byli, pane Greenwoode, ale
také o to, aby byli ochotní pomoci,“ ozve se znovu Hambler, s další
netaktickou poznámkou.
„Jistě, na tom záleží. Pak vám moc nezávidím, mladý muži,“
povzdechne si teatrálně host, „Nebudete to mít snadné, pokud
nemáte žádné rezervy, jak jste mi naznačili. Snad alespoň nemáte
Gordon Gayetty
žádné dluhy,“ dodá.
„Nejspíš tchán dluží něco svému bratrovi,“ přichází s další hloupou informací Brian, „Ten
by asi jako jediný mohl pomoc, ale byl tady, včera, a ztropil tady akorát scénu. Pak se zase
vypařil,“ žaluje.
„Domáhá se navrácení dluhu? To je nemilé,“ pokývá hlavou Horác.
„Spíš to zabalil, když zjistil skutečný stav věci,“ pokračuje Hambler ve zpovědi, „Bylo to
od něj hnusné, dokonce nadával mému tchánovi. Jak jsem pochopil, tak můj tchán mu něco dluží,
a jeho bratr zjistil, že mu to asi těžko kdy vrátí. Tak se sbalil a odjel, ani nepočkal, až … až …,“
zakoktá se, náhle mu přijde hloupé mluvit o smrti postřeleného.
„Za těchto okolností vás opravdu nečeká lehký úkol,“ tváří se host soucitně, „Podle toho,
co jste mi řekli, to nevypadá dobře. Ještě by chybělo, kdybyste měli další dluhy, například u banky,
dlužili některým dodavatelům. Já nevyzvídám,“ řekne rychle, „nemusíte mi odpovídat. Řekl jsem
to jen kvůli tomu, na co jste se mě ptali.“
„Já ten hotel nechci,“ vyhrkne náhle Gordon, a dokončí tím obnažení rodiny před svým
konkurentem.
190
„Nechcete … Chápu, je to velmi těžký úděl, za podmínek, které jste mi právě sdělili,“ kývá
hlavou host.
„Pane Greenwoode, zeptám se rovnou. Nevíte o někom, kdo by to chtěl koupit?“ zeptá se
Brian.
„Koupit?“ předstírá Horác údiv, ač je mu už chvíli jasné, proč ho sem zatáhli, pouze si
nebyl jist, zda mu nenabídnou jen podíl, jako kdysi Will.
„Ano, pane Greenwoode,“ pokračuje Hambler, „Jak jste slyšel, tak Gordon to nechce
provozovat. Moje drahá tchýně jakbysmet. Já s manželkou o nic takového také nestojíme. Proto
bychom uvažovali o prodeji, kdyby se někdo objevil a nabídnul rozumnou cenu,“ dodá, a Horác
má co dělat, aby se mu nevysmál do obličeje. Po tom hrozném a hloupém striptýzu chtít po něm
rozumnou cenu. To je k nevíře, jak jsou omezení, říká si v duchu.
„Nevím, určitě mě teď nikdo nenapadá. Ale zkuste oslovit někoho ve městě, třeba ze svých
přátel, třeba vám poradí,“ prohlásí místo toho nahlas a tváří se ustaraně.
„Ptali jsme se, a oni nám řekli, že pokud by to někdo koupil, tak jen vy,“ vyhrkne Brian, a
tím završí své stupidní představení. Což už asi dojde i jeho tchýni, protože na něj vrhne ne právě
příjemný výraz.
„Ty seš nebetyčný hovado,“ má host nutkání vykřiknout, dumá, kdy naposledy se setkal
s takovým hlupákem, „Já?“ ptá se jakoby udiveně.
„Pane Greenwoode,“ ozve se Emma, „vy jste bohatý muž, určitě minimálně na zdejší
poměry. Také by pro vás mohl mít ten hotel význam, když provozujete tu samou živnost.“
„Paní Gayettyová, já již přece v tomto městě svůj hotel mám. Naštěstí mi i dobře
prosperuje. Mohu vám i prozradit, že právě dokončuji další, tentokráte v Tombstone. To je
městečko směrem na východ, kde se teď těží stříbro a které se rozrůstá.“
„Ach tak. Ale mohl byste mít hotely dva, tady v Tucsonu, ne?“
„Bohužel, asi vás zklamu, ale o koupi vůbec neuvažuji.“
„Pane Greenwoode, nemusíte odpovídat hned. Nebo se zeptejte svého společníka, toho
mladého pána, co mu patří ten velký ranč a doly. Třeba ten by mohl mít zájem.“
„Paní Gayettyová, Will, tedy pan Hanson, ten o hotely zájem nemá. Ten dává přednost
dolům a svému ranči, to vám mohu říci rovnou. Navíc, mám i další důvody, proč vaši nabídku
odmítnout. Velmi vážné důvody.“
„Velmi vážné důvody? Mohu je znát, pane Greenwoode?“
„Ano, nemám důvod je před vámi tajit. Tím prvním je váš švagr, bratr vašeho muže. Sami
jste tady před chvílí říkali, že má vůči vašemu muži jistou pohledávku. Co když začne uplatňovat
svoje nároky? Pak může zpochybnit prodej, bude žádat, aby byl jeho dluh umořen právě tím
hotelem. Může si najmout právníky a já bych se pak ocitl v dlouhých soudních přích.“
„To určitě ne, pane Greenwoode,“ vrtí hlavou Emma, „Jednak nemá v ruce žádnou
pohledávku, byla to jen ústní dohoda.“
„I ústní dohoda může platit, pokud je učiněna před svědky,“ upozorní Horác.
„Nic takového není, pane Greenwoode. On odsud odjel, velmi rozzlobený, a také smířený,
že své peníze zpět nedostane. Navíc část peněz, které dal mému muži, mu dlužil. Dokonce se
pohádali, manžel mluvil, že s úroky to dělá přesně tu částku, co mu kdysi naopak půjčil můj muž.“
„Budiž, paní Gayettyová. I kdyby toto bylo vyrovnáno, což ale není jisté, může se mu vše
rozležet v hlavě a začnou spory … Ale i kdybych vzal v potaz, že žádné spory nehrozí, mám druhý
vážný důvod, proč váš hotel koupit nechci. Jsem konkurent vašeho muže, a někteří by mě mohli
začít pomlouvat, že jsem konečně dosáhl svého. Zničil svého konkurenta a jeho hotel mi spadl do
klína. Věřte mi, paní Gayettyová, nic takového nemám zapotřebí.“
„No jo, vždyť on sám žva … vykládal, že jste snad dokonce to jeho přepadení připravil vy,
nebo co,“ ozve se Hambler, největší spolupracovník Horáce v této rodině. Sice nevědomý, ale to
jeho hloupost neomlouvá.
191
„Dokonce až tak?“ tváří se rozhořčeně host, „No vidíte, paní Gayettyová, zase o důvod víc,
proč dát od vašeho hotelu ruce pryč.“
„My tomu přece nevěříme,“ řekne rychle Emma, „To už byla u manžela posedlost, vámi.
Pořád si myslel, že ho chcete zničit, chystáte proti němu úklady. Já mu říkala, proč by to pan
Greenwood dělal, když se mu daří a tobě hotel naopak skomírá. Vždyť nemusí dělat vůbec nic a
jen čekat. Chtěla jsem po něm, aby něco změnil, ale bohužel mě neposlechl. Vše završil tím, že si
jel pro peníze za bratrem, a cestou ho přepadli a postřelili.“
„On si s sebou vezl větší částku peněz?“ předstírá obrovský údiv Horác, „A to cestoval sám
v dostavníku? Jaká to neopatrnost,“ zalomí rukama, „V dnešní době, kdy ti lumpové jen čekají,
aby nás o něco mohli okrást. Možná to byla náhoda, paní Gayettyová, možná se ale někdo
dozvěděl, že váš manžel dostal ty peníze. Kdoví, třeba někdo z okolí vašeho pana švagra. Pak už
jen stačilo si počíhat na ten dostavník.“
„Myslíte?“
„Nevím, paní Gayettyová. Možná šlo o náhodu, bohužel taková přepadení se rozmáhají a
představitelé zákona jen nečinně přihlížejí. Slušní lidé se pak ocitají ve spárech těch zločinců,
anebo si musí platit vlastní strážce, jako to například dělám já nebo pan Hanson. Sice nás to stojí
peníze, ale zase se cítíme bezpečněji,“ horlí host nad odpornými praktikami lapků.
„Bohužel se již stalo, pane Greenwoode,“ povzdechne si skoro vdova, „Pane Greenwoode,
nechcete si přeci jen vzít čas na rozmyšlenou? Nad tou naší nabídkou?“
„Paní Gayettyová, je tu ještě jedna věc. Vlastně víc věcí. Vy tu přece bydlíte, žijete …“
„Kdyby se to prodalo, tak moje tchýně i tady Gordon půjdou k nám,“ skočí hostu do řeči
Brian.
„Ach tak, takto jste domluvení …“
„Ano, já bych nejspíš žila s dcerou a zetěm, a můj syn by mohl jít studovat. Proto bychom
hotel rádi prodali a využili tyto peníze.“
„Chápu, paní Gayettyová. Ale musím vás upozornit na jedno. Možná nakonec kupce
seženete, ale obávám se, že vám neudělá cenu, jakou si asi představujete. I vzhledem k tomu, že
tento hotel přišel o mnoho stálých zákazníků. Nevím, jak je to se zaměstnanci, jestli jim něco
nedlužíte, nebo bance nebo dodavatelům. Zda budete chtít, aby budoucí majitel některé tyto
závazky nepřevzal. To vše ovlivní konečnou sumu, kterou vám za hotel někdo nabídne.“
„Kolik by to mohlo být?“ ptá se Hambler.
„Pane, to v tuto chvíli vůbec netuším,“ obrátí se Greenwood na blba, „Pokud někdo bude
uvažovat o koupi vašeho hotelu, bude muset zvážit budoucí náklady a příjmy. Odhadnout, kolik by
mohl na hotelu vydělat, za jak dlouho by se mu vložené peníze vrátily. Zda by hotel byl vůbec
ziskový. Také by musel vědět, že není majetek zatížen žádnými dluhy. Tohle všechno ovlivní
cenu, a nejspíš ovlivní i to, zda se vůbec nějaký kupec najde.“
„Je to horší, než jsem si myslel,“ tváří se Hambler zdrceně.
„Možná ne, pane. Já nevím, jak si v tuto chvíli stojíte.“
„No tak co kdybyste si promluvil s tím účetním? Tím, co nám říkal tu jednu špatnou zprávu
za druhou,“ napadne Briana.
„S vaším účetním?“ předstírá Horác, že přemýšlí, „To bych možná mohl, pokud mi ale
bude ochotný sdělit tyto skutečnosti.“
„Proč by neřekl, když mu to nařídíme, ne?“
„Jde o velmi citlivé údaje, pane,“ upozorní host, vystupující zde v roli seriózního muže,
„Poskytovat je někomu, kdo je vlastně váš konkurent, by mu mohlo přijít nevhodné.“
„Jaký konkurent,“ mávne jen rukou blbeček, „Vždyť vy máte hotel, který vám vynáší, jak
mi řekli, a tenhle je na odpis. Tak jaký konkurent. Navíc přece chceme, abyste ho koupil, protože
asi jediný ve městě budete mít dost peněz. A taky si ho asi nikdo nekoupí, aby s vámi bojoval, o ty
zákazníky. Tak proč by vám nemohl říct, jak na tom ten hotel je, abyste mohl vše posoudit a říci
nám cenu, za kterou byste ho koupil.“
192
„Pane, musím vás upozornit, stále jsem nic nezměnil na svém přesvědčení, že koupě
vašeho hotelu by pro mě nebyla výhodná. Nemám nyní představu, jak bych ho využil, jak bych
zařídil, aby zase začal být výnosný.“
„No tak si přece promluvte s tím účetním a všechno zvažte,“ trvá si na svém Brian, „Třeba
zjistíte, že budete mít nakonec zájem. Jen by bylo dobré, kdyby to netrvalo moc dlouho, nechceme
se tu s ženou moc zdržovat. Naopak bychom chtěli, aby moje tchýně a Gordon odjeli s námi.
Potom, co … však víte.“
„Chápu vaše pohnutky,“ snaží se tvářit vlídně Horác, „Dobře, když na tom trváte, mohu si
promluvit s tím vaším účetním. Nejlepší by bylo, kdybyste za ním zašla, paní Gayettyová,
promluvila s ním a řekla mu, co požadujete. On by pak mohl přijít za mnou, třeba odpoledne, já
bych si s ním promluvil.“
„Výborně, to jistě jde zařídit,“ objeví se záblesk radosti ve tváři Hamblera.
„Pane Greenwoode, promluvím s panem Townesem a řeknu mu, aby za vámi dnes
odpoledne zašel. V kolik hodin?“
„Nejlépe kolem čtvrté, paní Gayettyová. Paní Gayettyová, musím vás ale znovu upozornit,
jen s ním promluvím. Vůbec to neznamená, že bych změnil názor a měl zájem váš hotel koupit.
Ale mohl bych vám snad říci, jakou částku byste mohli požadovat po případném kupci,“
upozorňuje host, aby jeho počin nebyl vykládán jako souhlas s nákupem poškozeného zboží.
„I za to vám budu vděčná, pane Greenwoode,“ odpovídá Emma rezignovaným hlasem.
Ještě padne pár nic neříkajících frází, Horác se rozloučí, znovu projeví svou účast
s neštěstím rodiny a pak dům opustí. Po pár krocích na ulici se zastaví a zavrtí hlavou. Kdyby Ben
slyšel, jak s ním jeho rodina jednala, co žvanila a vyžvanila, určitě by ho trefil šlak a on skonal
dříve, než ho dostane ta gangréna. Vlastně asi ani není nejvhodnější jednat o prodeji hotelu, když
jeho majitel ještě chrčí na smrtelné posteli. Znovu zavrtí hlavou, hůř si prodávající snad už počínat
nemohli.
DALŠÍ ZMĚNY
William Hanson si po obědě pozve do své pracovny Eda Morrowa, který je již více než
čtyři roky jeho stínem. Osobně mu nalije whisku, připálí doutník a začne mu vykládat, o čem se
bavil s Horácem. Ačkoli je mladík zvyklý žvanit, nyní jsou jeho vyjádření kostrbatá a jdou mu
z úst ztěžka. Je patrné, nakolik si není jistý, nakolik mu projednávání celé věci není po chuti.
„Wille, vo čem vlastně chceš mluvit?“ zeptá se osobní strážce.
„Ede, chci se bavit vo tom, co bude dál. Jak sem ti říkal, tak v brzký době budu muset
vyrazit znovu do New Yorku. Možná s sebou vezmu i svou ženu, pokud teda bude chtít. Ještě jsem
s ní vo tom nemluvil. Ale asi chtít bude. Ale nejde jen vo tuhle cestu, de vo to, že nejspíš těch cest
bude víc, možná znovu do New Yorku, taky možná do Mexika. Pokud se v tom New Yorku
domluvím, tak se možná bude něco dělat v tom Mexiku, ta větší věc, co bych chtěl,“ snaží se
mladík o zpřesnění informací.
„To jsem pochopil, Wille. Co ale chceš po mně?“
„Ede, už hodně dlouho seš pořád se mnou. Vlastně na každým kroku. Já bych byl
pochopitelně rád, kdyby to tak bylo i dál, tak se ptám, jak to vidíš ty.“
„Jo takhle. No, Wille, je dobře, žes s tím začal. Já vo tom s tebou taky chtěl mluvit.“
„Ede, proč mi to nezní právě dobře?“
„Nezní dobře? Wille,“ poškrábe se Morrow za uchem, „možná je vhodnej čas něco změnit.
Teda já bych chtěl něco změnit.“
„Ede, můžeš bejt konkrétnější?“
193
„Jo, Wille. De vo můj život. Něco se změnilo, voproti tomu, když sem tě začal hlídat.
Jednak už teď mám dost peněz, no asi míň, než ty nebo Horác, ale pro mě dost. Takže sem začal
uvažovat, že bych se usadil.“
„Usadil. To jako kde?“
„Tady, v Tucsonu. Buď bych si koupil domek, nebo ho postavil. Budu dělat to, co teď, teda
dohlížet na ty chlapy, co pro nás dělaj. Taky mi půjdou další prachy z těch kšeftů v Mexiku, z toho
dolu tam. Takže bych měl mít příjem i do budoucnosti.“
„Ede, mohl bys mi upřesnit, co přesně znamená to usadit se?“
„Mít svůj vlastní domek, no a do toho domku manželku a taky děti. Wille, v prosinci mi
bude už vosumatřicet, takže je asi nejvyšší čas. No, taky to má ještě jeden důvod, poznal sem tady
jednu ženu, co si s ní dobře rozumím. Ne, nemyslím žádnou děvku, ale spořádanou ženu. Myslím,
že by byla pro, abysme se vzali.“
„Až takhle … Už si s ní vo tom mluvil?“ ptá se Hanson a není schopný plně zastřít
zklamání, to rezonuje v jeho hlase.
„Tak přímo vo svatbě ne … Ale vlastně trochu snad jo.“
„Ede, to je nějaký divný, to co říkáš.“
„Není … Bavili sme se, vo tom, že bych se usadil … Tak to snad pochopila. Podle toho, jak
se dívala, tak asi jo. Zdálo se mi, že má radost …“
„Ani nevím, že máš takovou známost …“
„Wille, dyť nejsem pořád s tebou.“
„Jo, máš pravdu. Ede, co to teda znamená pro mě?“
„Wille, jak si říkal, tak asi budeš častejš cestovat, možná nějakej delší čas budeš v New
Yorku, nebo v tom Mexiku. Já bych byl radši tady. Ne, že bych nic nedělal, ale dohlížel tady na to,
jak to dělám i teď.“
„Chápu … Ede, zvyknul sem si na tebe.“
„To já na tebe taky, Wille. Ale už nejseš kluk.“
„To asi ne, ale pořád mám nejspíš nepřátele. Taky na těch cestách, byl bych klidnější,
kdybys byl se mnou. Nikdy nevíš, co se může stát. Taky mi dáváš dobrý rady.“
„Rady? Já tobě?“
„No jasně. Už mockrát. Abych nedělal vylomeniny. Ede, nešlo by s tím něco udělat? Třeba
nebudu cestovat tak často …“
„Wille, já přece taky musím myslet na sebe. Mám čtyřicítku na krku, začínám stárnout.
Mám nejvyšší čas s tím něco udělat. Ty už máš tři děti, a je ti vo půlku míň než mně.“
„Asi máš pravdu,“ povzdechne si Hanson, jeho deprese se ještě zvyšuje.
„Wille, pokud bys chtěl, mohl bych ti zajistit někoho, kdo by tě doprovázel. Máme tady víc
schopnejch chlapů, nebo bych ti mohl někoho vhodnýho sehnat,“ nabízí Morrow řešení.
„Nikdo z nich není jako ty … Ede, co bráchanci?“
„Bráchanci? No, proč ne? Mám s nima promluvit, nebo to uděláš ty? Ačkoli, Wille, možná
bych věděl vo jednom chlápkovi, co by se ti hodil. Je dobrej, je rozumnej. Už sem ho sem lákal, a
nedávno s ním na moje přání mluvil Jim. Ten by se ti mohl hodit, je to bejvalej boxer, sloužil i
v armádě, umí to dobře se zbraněma.“
„Boxer. Nebude mít v hlavě sračku? Vod těch ran?“
„Ne, vůbec ne. Navopak, je hodně chytrej. Taky si potrpí na svůj zevnějšek, chodí
vyparáděnej, dobře i mluví. Taky se nechává najímat, a kdybys mu dal dobrou nabídku … Wille,
mám mu poslat vzkaz?“
„Toho mi doporučuješ místo sebe?“
„Jo, Wille. Ze dvou důvodů.“
„Hned dva důvody,“ ušklíbne se mladík.
„Jo, Wille. Za prvý, je dobrej. A za druhý, umí se chovat. Je taky mnohem mladší než já, a
nemá žádný závazky, pokud vím.“
194
„Prostě ideál,“ poznamená Hanson s nepřehlédnutelnou ironií, pak se v jeho obličeji objeví
smutek, „Nikdo nebude jako ty, Ede …“
„Wille, nevím, co na to říct. Taky sem si na tebe zvyknul, ale ty teď toho dost měníš.
Nejspíš. Tak je asi čas i pro mě. Pokud bys ale radši ty bráchance … Wille, voni sou dobrý, to jo,
ale ty bys vážně potřeboval někoho trochu jinýho.“
„Ede, když tak vo tom přemejšlím,“ podívá se mladík pátravě na svého osobního strážce,
„Ede, že tys už to chystal. Že jo. Proto si poslal Jima za tím chlapem.“
„Tak trochu … když sem začal uvažovat vo tý svý svatbě. Ale chtěl sem ti to říct pozdějš,
až by to bylo jasný. Ale když si vo tom dneska začal sám mluvit …“
„Víš co, Ede? Nechám to na tobě. Ty máš tady na starosti vochranu, tak se postarej i vo tu
mojí,“ rozhodne se William dál už tuhle věc neprotahovat, „Ede, teď mě napadlo něco jinýho.
Když teda budeš pořád tady. Je taky potřeba se postarat vo mojí rodinu, no a možná taky trochu
dohlídnout na ranč. Co bys tomu říkal?“
„Wille, asi ti přesně nerozumím.“
„Když budu možná častějš pryč, tak bych chtěl, abych věděl, že je moje rodina v bezpečí.
Aby na ni někdo dohlídnul. Nevím, kde bude chtít Sára bydlet, ale možná spíš tady, v Tucsonu.
Našla si už přítelkyně, také se hodně sblížila s Lou. Když budu častějš pryč … Nejde vo
domácnost, Ede. Vo tu se postará paní Campellová, a je tu i Jeff, co za Sárou často chodí. Ale aby
třeba měla doprovod, když někam půjde, pojede. Vo tom mluvím.“
„Ale tak už to přece je i teď, ne?“ tváří se překvapeně Morrow.
„No to máš vlastně pravdu,“ uvědomí si Hanson.
„Wille, cos myslel s tím rančem? Jak na něj jako dohlídnout?“
„Jak? Pokud nebudu mít moc času, nebo budu častějš pryč, tak tam vlastně budou všechno
víst dva kluci. Virgil a Bret. No trochu na ně bude dohlížet Harry, ten učitel, ale … Některý ty
honáci sou drsný, sou tady i ty Lawettovi. Nevím, jak to ti tři budou zvládat. Bylo by určitě dobrý,
kdyby měli podporu někoho, kdo má respekt. Aby každej věděl, že si na ně nesmí dovolovat. Tak
nějak sem to myslel.“
„V tom nevidím problém, Wille. Stejně přece dohlížím na tu bezpečnost, u těch dolů, ale i
na tom ranči. Virgil má k ruce přece moje lidi, když je třeba hlídat tu vodu. I když v poslední době
už skoro nemá, kdo by tam hnal svoje stáda. Ty Lawettovi nejsou tak hloupí, aby vyvolali potyčku,
kde by jednoznačně stáli na špatný straně, z pohledu zákona.“
„No tak aspoň něco,“ povzdychne si teatrálně Hanson, „Ede, kdy mi představíš toho
novýho, toho, co mi sháníš místo sebe?“
„Možná by už s tebou mohl jet do New Yorku.“
„Ani tam už se mnou nepojedeš? I když tam pojede Sára …“
„Wille, tak si vem bráchance, ty ti můžou vohlídat Sáru, když ty budeš někde pryč. No a
tebe vohlídá ten novej.“
„Ani jeho jméno mi neřekneš?“
„Dyť by ti nic neřeklo. Nechci to zakřiknout, je vážně dobrej, tak …“
„Dobrá Ede, tak promluv s bráchanci, aby případně doprovodili mě a Sáru do toho New
Yorku. Já si teď půjdu promluvit se Sárou,“ zvedne se mladík, „Jinak se dneska nikam nechystám,
mám tady práci, takže …,“ dodá, čímž vlastně dává svému osobnímu strážci volno.
Zatímco Morrow po chvíli zmizí z domu, věnuje se William svým dětem. Když se jich
nabaží, zatáhne svou choť do své pracovny. Ta trochu znejistí, neboť tohle není obvyklé.
„Děje se něco, Wille?“ ptá se, přitom její oči vyjadřují obavu.
„Svým způsobem jo. Sáro, není třeba se lekat, právě navopak. Podle mýho de vo dobrý
zprávy, co ti chci říct. Sáro, jak sem byl s Horácem a Lou v tom New Yorku. Ta jednání sice
nedopadla tak, jak sem si představoval, ale nakonec blikla malá naděje. Možná by z toho mohlo
něco bejt. Ale budu muset asi za tři tejdny zase vyrazit, znovu do toho New Yorku.“
„Říkals dobrý zprávy, Wille,“ zachmuří se její obličej.
195
„Říkal, a taky to sou dobrý zprávy. Budu tam jednat s jedním moc bohatým hlavounem, co
mi ho vlastně dohodil Horác. Nevím, jak to dopadne, třeba z toho nakonec nic nebude, ale pořád
tady nějaká naděje je. Kdyby to vyšlo, tak bysme na tom mohli vydělat slušný peníze.“
„Ty a Horác?“
„Teď myslím nás, naši rodinu. Sáro, jedno sem si tam znovu uvědomil. Pro ně my tady
nejsme nic. Pokud mají mít naše děti budoucnost, potřebuju mít prachy, abych mohl poslat kluky
studovat na prestižní školy, pro dceru nebo dcery zajistit správný ženichy. Proto tam musím, proto
se musím pokusit chytnout tu příležitost za pačesy.“
„Wille, nic mi nemusíš vysvětlovat. Jen mi přijde líto, že zase tady budu dlouho sama.“
„To asi budeš. I když, možná bys nemusela.“
„Nemusela?“ nepochopí ona.
„Sáro, budu v tom New Yorku mít asi dost jednání. Pokud by ti nevadilo, že bys tam byla
v péči nejspíš bráchanců, tak …“
„Wille,“ rozzáří se jí oči, „to jako, že bych mohla jet s tebou?“
„Mohla, Sáro, ale nemůžu ti zaručit, že se ti tam budu moc věnovat. Ale vzal bych s sebou
bráchance, Ed s nima promluví, no a s těma bys mohla chodit po městě. Třeba bych sehnal lístky
do divadla, teď jsem tam dvakrát byl, bylo to moc pěkný. Je tam toho dost k vidění.“
„Wille, já sem vlastně nikdy nebyla dál jak v Tucsonu …“
„Nemluvilas s Lou?“
„Právě že mluvila. Jak ta je nadšená, z toho tam. Taky z rodiny Horáce, z jejich domu …“
„Tak ten bohužel neuvidíme. Já tam budu tak trochu na zapřenou, ty jednání sou částečně
tajný, aby se vo nich nedozvěděli jiný. Proto budeme muset bydlet v hotelu, i když by nás určitě JJ,
ten bratr Horáce, i když by nás určitě pohostil. Ale i tak tam toho uvidíš hodně. A nejen tam, i
cestou. Teda bude dlouhá, s tím počítej.“
„Wille,“ pohasnou její oči, „dyť to vlastně nejde. Musím se postarat vo děti.“
„Ty zvládne paní Campellová.“
„Wille, dyť já přece kojím moji holčičku …“
„Určitě seženeš náhradu, ne? Sáro, nenutím tě, jen ti tuhle možnost nabízím. O děti tu jistě
bude dobře postaráno. Dohlídne na ně určitě i Ed.“
„Ed? Copak von nepojede s náma?“
„Nejspíš ne. Má tady nějaký povinnosti. Ale to nevadí. Sáro, musíš se rozmyslet. Jo, a ještě
jedno pro tebe mám. Domluvil sem se s Horácem, trochu sme pozměnili naše dohody.“
„Pozměnili dohody? Jako v čem?“
„Myslím vobchodní dohody. Von mi vrátí svůj podíl na ranči, takže bude zase úplně celej
jen můj. No a já mu nechám ty svoje podíly v těch hotelech, co je tady v Tucsonu a co se staví
v tom Tombstone.“
„Wille, vy ste se pohádali?“ objeví se na její tváři úlek.
„Vůbec ne,“ zavrtí on hlavou, „Pořád budeme spolupracovat. Jen došlo k týhle dohodě.
Díky ní mi bude patřit znova celej ranč. To je dobrá zpráva, ne?“
„Wille, tomu já nerozumím. Pokud je to výhodný …“
„Je to výhodný jak pro mě, tak pro Horáce. Ale Sáro, pořád budeme mít společný ty doly,
takže mezi náma je všechno v pořádku. Dyť i za tím chlapem, co za ním pojedu do New Yorku,
tak za ním jedu jen díky Horácovi.“
„Wille, pokusím se to zařídit, s mou holčičkou. Sice si pak budu připadat jako krkavčí
máma …“
„Sáro, vo čem to mluvíš? Dyť se vo naše děti vzorně staráš. Máš dost času pro ní sehnat
kojnou, no a vo kluky se postará paní Campellová. Akorát se musíme domluvit, jestli budou tady
nebo na ranči.“
„Rozhodně tady. I kvůli tý kojný, tu bych na ranči nesehnala. Tady snad jo, když jí něco
nabídneme.“
196
„Dobrá, tak děti zůstanou tady. Jo, Sáro, plánuju uspořádat voslavu, na ranči. I při
příležitosti toho, že je zase už celej můj. Bez dluhů. Pozvu i Jacoba a Jeffa, ačkoli nevím, jestli
bude mít Jacob čas. Musej s Jimem něco vyřizovat.“
„Von by tam asi stejně nejel,“ řekne ona smutným hlasem, „Nechce s tátou vůbec mluvit.“
„Čas to spraví.“
„Už je to dva roky, Wille, a moc se to nespravilo …“
„Voba sou paličáci.“
„To říká ten pravej,“ usměje se ona, ale poněkud bolestně, „Wille, víš, že už se na tu cestu
těším? Musím se rychle poptat, po tý kojný, aby se to nepokazilo.“
„Poptej se, Sáro. Ale Sáro, nikomu neříkej, proč tam jedu. Prostě tě tam beru na výlet, tak
to budeme podávat. Ta moje jednání sou tajný, takže vo tom nebudeme mluvit, jo?“
„S kým bych vo tom mluvila …“
„Třeba se svýma přítelkyněma, na dýchánku u paní soudcové … Sáro, bude to něco jako
naše vopožděná svatební cesta. To se tak v nóbl společnostech dělá, jako že novomanželé jedou na
svatební cestu.“
„Máme už tři děti …“
„Dyť taky říkám, trochu vopožděná,“ usměje se on.
Zatímco se Hanson nejprve věnuje své rodině a pak smolí koncept článku pro Burnicka o
svém rozchodu s Horácem, jeho starší společník přijímá ve své pracovně pětačtyřicetiletého Gene
Townese, účetního z hotelu Gayettyových. Ten je velmi vynervovaný, klopí oči.
„Pane Greenwoode, mám ze všeho strašně špatný pocit,“ má nutkání se vyzpovídat, „O
všem jsem moc přemýšlel. Řekl jsem vám o těch penězích, a pak se stalo, co se stalo …“
„Pane Townesi, tohle bylo poprvé a naposledy, co jste něco takového vypustil ze svých
úst,“ znějí slova Horáce hrozně chladně, ale zároveň výhrůžně, „Již nikdy, rozumíte, již nikdy nic
takového od vás nikdo neuslyší. Dokonce to nevyřknete ani ve chvílích, kdy budete úplně sám.
Ani já, ani vy jistě nechceme, aby se takové nepodložené klepy šířily. Je vám to jasné?“
„Ano, pane Greenwoode,“ zbledne účetní, jeho oči mají výraz vyplašeného ptáčete.
„Tak tuhle věc máme jednou provždy vyřešenou. Teď mi radši řekněte, s jakým zadáním za
mnou přicházíte.“
„S jakým zadáním?“ nepochopí Gene.
„Poslali vás sem, přece. Dostal jste od nich jistě pokyny, co mi máte říct a čeho máte
dosáhnout. Mluvte ale pravdu, dobře poznám, pokud byste se mi pokusil lhát.“
„Ano, pane Greenwoode. Mám se vás pokusit přesvědčit, abyste ten jejich hotel koupil.“
„Pochopitelně. Chtějí se ho zbavit.“
„Pane Greenwoode, mluvil jsem s nimi. Když mi řekli, co všechno vám navykládali … Jen
blázen by jim po tom všem nabídl dobrou cenu.“
„V tom s vámi souhlasím. Sice mi neřekli nic nového, co se týká hospodaření, ale vyjevili
mi svoje záměry. Teď vím, že s prodejem spěchají a chtějí se toho hotelu zbavit co nejdříve.“
„Ano, to chtějí. Přitom chudák pan Gayetty ještě leží na smrtelné posteli, i když už nic
nevnímá. Je to divné.“
„Pane Townesi, ušetřete mě těch stupidních výlevů. Budeme hovořit pouze k věci. Váš šéf
to už má spočítaný, jeho rodina se chce hotelu zbavit. Teď se budeme bavit o tom, jak na tom
doopravdy jsou. Předpokládám, že si zjišťovali, zda by od nich ten hotel někdo nekoupil a
nepochodili.“
„Ano, pane Greenwoode,“ říká přerývaným dechem účetní, zpražen ostrým tónem drsného
podnikatele, „Ta rodina je na tom opravdu velmi špatně. Pan Gayetty utratil, co mohl. Rozprodal i
některé cennosti své ženy. Dá se říci, že svou rodinu přivedl na mizinu. Což vedlo v poslední době
k mnoha hádkám, mezi nimi. Možná i proto asi tolik nelitují, co se mu stalo. Skoro bych řekl, že to
berou jako vysvobození. Chtějí se toho hotelu co nejdříve zbavit a odjet.“
„To mi neříkáte nic nového. Mluvil jsem s nimi. Co dluhy?“
197
„Naštěstí jich není moc. I díky tomu, že panu Gayettymu nikdo nechtěl moc půjčit. Dluží
asi čtyři stovky bance, tak dvě stovky svým zaměstnancům a stejnou částku za některé dodávky.
Dohromady tak dělá dluh bratru osm set dolarů.“
„To není zase tak málo,“ podotkne Horác.
„Není, ale mohlo být i hůř. Pane Greenwoode, jaké jsou vaše úmysly?“
„Moje úmysly? Proč vás to zajímá?“
„Pane Greenwoode, jsem tam přece zaměstnaný. Pokud neseženou kupce, těžko budou ten
hotel provozovat. Domnívám se, že jsme kdysi učinili dohodu …,“ chvěje se hlas Gena.
„Dohodu? Pane Townesi, pokud vím, tak vy sám jste za mnou přišel. Já v tuto chvíli s tím
hotelem nemám žádné úmysly. Ujišťuji vás, že ho vůbec nepotřebuji. Navíc ještě s těmi dluhy. Je
to jen halda dřeva, nic víc.“
„Pane Greenwoode, přeci by se dalo něco udělat. Je to bytelná stavba, město se bude dále
rozrůstat, budou třeba služby. Ubytovací, stravovací, konec konců i pro pobavení pánů. Nejsou jen
ti zákazníci, kteří teď chodí k vám.“
„Pane Townesi, máte snad plán, jak ten hotel oživit?“ podívá se Horác pátravě.
„Já, pane Greenwoode? Já jsem přece jen účetní.“
„Já zase nemíním utratit ani o dolar víc, než je nutné. Je mi jedno, co s tou rodinou bude. Já
ten hotel koupit nepotřebuji, to oni ho chtějí prodat.“
„Rozumím, pane Greenwoode,“ hlesne Gene.
„Pane Townesi, i kdybych nakonec ten hotel koupil, k čemu by mi byl účetní? Těch pár
účtů, ty si vyřídím sám. Nejsem jako Ben, abych vyhazoval zbytečně peníze.“
„Nepotřebujete …,“ nemůže už být host bledší.
„Pane Townesi, chcete práci? Chcete?“
„Práci? Jistě, pane Greenwoode, jistě.“
„Pak se budete muset snažit. Dostanete hned tři úkoly, a na jejich zvládnutí bude záviset
váš osud. Znáte pohádky, kdy musí princ splnit tři zapeklité úkoly, aby něčeho dosáhnul? Znáte?“
„Nevím, nevzpomínám si …“
„To nevadí, pane Townesi. I vy dostanete tři úkoly, a jen když je naplníte, všechny tři, tak
budete mít i nadále práci. Pokud ne, dokážete mi pouze svou neschopnost a budete muset hledat
štěstí někde jinde.“
„Tři úkoly … všechny splnit …“
„Přesně tak. Jako v té pohádce, co jste o ní neslyšel. Někdy je to ještě spojené s tím, že
když ten princ neuspěje, je o hlavu kratší.“
„O hlavu kratší?“ vyvalí oči účetní.
„Ano, to byla taková pravidla, kdysi. Na neúspěšné prince čekal popravčí se sekerou nebo
mečem. Ale v podnikání to máte podobné. Buď všechno, nebo nic. Buď úspěch, nebo krach. Tak
půjdete do toho?“
„Chcete říct … kdybych neuspěl …,“ chvějí se ruce Gena.
„Nejsme ve středověku, pane Townesi. Jak vidíte, žádný kat tady taky není. Ten princ
tehdy mohl ztratit život, vy jen práci. Jste na tom mnohem lépe. Nuže, pane Townesi, máte
zájem?“
„Práci potřebuji, pane Greenwoode.“
„Kdo by ji nepotřeboval, že? Tak dobře poslouchejte. První úkol, ten nejjednodušší. Budete
mít nastražené uši. Budete se mnou nadále jednat o koupi, řeknete jim, že jste vzbudil můj malý
zájem, že jsem koupi hotelu přímo nevyloučil, ale rozhodnutý nejsem. Proto za mnou budete muset
chodit a přesvědčovat mě. Mezitím ale budete bedlivě sledovat, co se tam bude dít.
Nepředpokládám, že by se našel jiný zájemce o ten hotel, ale nikdy nevíte. Také budete zjišťovat,
jak jsou na tom, zda už jsou ochotni vzít téměř cokoli. Všechno mi pak dopodrobna povíte.
Rozuměl jste?“
„Ano, pane Greenwoode,“ hlesne účetní, ale nadšení z něho rozhodně nesálá.
198
„Tak teď ten druhý úkol, možná o něco složitější. Budete na nich pracovat, budete se snažit
stlačit cenu za ten hotel co nejníže. Možná by se mohly objevit další dluhy, za pár stovek dolarů.
Dluhy, o kterých jste zatím nevěděl. Zvažte svoje možnosti, pane Townesi, snažte se.“
„Pane Greenwoode, ta rodina je na tom opravdu špatně. Bude potřebovat každý dolar …“
„Pane Townesi, budete se muset rozhodnout. Buď budete mít soucit s nimi, nebo se sebou.
Vy snad peníze nepotřebujete? Nebo si ten hotel kupte sám a provozujte ho.“
„Pane Greenwoode, víte přece …“
„Pane Townesi, pokud jste už skončil s tím nemístným sentimentem, tak vám řeknu váš
třetí úkol. Určitě nejtěžší. Do týdne mi předložíte plán, jak ten hotel postavit na nohy. Na jaké
zákazníky byste doporučil se zaměřit, kolik by jich mohlo být, jaké ceny. Jak možná omezit
personál, nabídku nápojů, jídla. Na čem by se dalo ušetřit a přitom do hotelu nalákat nové
zákazníky. Vše vyhodnotíte, zjistíte, jaké by byly náklady, jaké výnosy.“
„Tohle mám udělat?“
„Kdo jiný? Znáte to tam nejlépe, hrajete si s čísly. Jak jsem ale říkal, já účetního
nepotřebuji.“
„Nepotřebujete … Pane Greenwoode, pokud bych v těch vašich úkolech uspěl, jakou práci
byste mi nabídl?“
„Pane Townesi, očekávám, že moji zaměstnanci nejsou tupci.“
„Nejsou … Pane Greenwoode, chcete mi naznačit … kdybych uspěl … vedl bych ten hotel,
pro vás?“
„Budu potřebovat někoho, kdo tam dohlédne na vše. Jeden schopný člověk bude stačit.
K tomu někdo do kuchyně, někdo za bar. Pár holek, co budou stačit zákazníkům, který tam budou
chodit. Co víc?“
„Co víc? Vždyť přece provozujete sám hotel, tak víte …“
„Právě proto, pane Townesi. Podívejte, dostal jste nabídku, a buď v ní uspějete, nebo ne.
Žádná třetí cesta není. Ještě jedna věc, pane Townesi,“ upře Horác svůj zrak na nešťastníka, co se
před ním kroutí na židli, „Podrazil jste svého bývalého zaměstnavatele. To je dost špatný
doporučení pro toho budoucího,“ říká a vidí, jak zbytky krve mizí z tváří účetního, „Já ale nejsem
Ben, pane Townesi. Mě nikdo beztrestně nepodrazí. Já si dovedu mezi svými lidmi udělat pořádek.
Když jsou dobří, dokáži je dobře zaplatit. Když jsou špatní, vyrazím je. Pokud mě podrazí, musí
počítat s tím, že se jim může přihodit nehoda.“
„Přihodit nehoda …“
„Pane Townesi, myslím si, že mi dobře rozumíte. Na vašem místě bych se velmi snažil,
abych ty tři úkoly splnil. Tím se v mých očích očistíte a já vám svěřím vedení toho hotelu, až ho
velmi levně získám. Vy mi pak zajistíte jeho bezvadný chod. Budete mít práci a dokonce lepší
práci. Pokud neuspějete, tak tu práci nedostanete. Pokud byste mě podrazil, pane Townesi, učinil
jakýkoli krok proti mé osobě nebo proti mým zájmům, jistě si domyslíte důsledky. Rozumíte mi?
Říkám vám to dost jasně?“
„Jasněji to říci nelze, pane Greenwoode,“ chvěje se Geneovi hlas.
„To je dobře. Nyní už se nemusíte skrývat, až za mnou zase půjdete. Ale přijďte až tehdy,
až budete mít co nabídnout. Můj čas je drahý a nemíním jím mrhat.“
„Rozumím, pane Greenwoode.“
„Pak jsme pro dnešek skončili. Další už je jen na vás,“ zvedne se Horác, a svrchu hledí na
účetního, který se jako zpráskaný pes šourá ven z jeho kanceláře.
199
STUDENTI
Dny běží a události se dávají do pohybu. Novinář Henry Burnick vyrobí dva články,
respektive je převezme, jen drobně stylisticky upraví a nechá otisknout jako své. V tom první lká
nad špatnou bezpečností cestujících, zmíní bandy, co řádí v Arizoně i Novém Mexiku kolem
hranic s Mexikem, připomene vraždění ve Skelet kaňonu před rokem. Zmíní se o individuích, co
se jim hanlivě říká Cowboys a na závěr položí řečnickou otázku, zda právě oni nemohli stát za
přepadením a následnou smrtí jednoho váženého občana Tucsonu. Článek totiž vyjde v souvislosti
s nekrologem Benjamina Gayettyho.
Druhý příspěvek je ještě zajímavější, pojednává o vztahu Horáce Greenwooda a Williama
Hansona. Občané Tucsonu je považují téměř za dvojčata, v posledních letech dělali vše společně,
také se spolu vyskytovali při různých akcích, oslavách. Nyní se tato symbióza dle všeho mění.
Proto se novinář ptá, zda dochází jen k obchodnímu rozchodu, nebo je to začátek konce této
úspěšné dvojice, která v posledních čtyřech letech velmi zbohatla, i díky provozování dolů. Je
zmíněna dohoda, podle níž je Hanson opět jediným vlastníkem ranče, a naopak Greenwood již
nemá podílníka v hotelu v Tucsonu, ani v tom, kteří pro něj dělníci staví v Tombstone.
Když v den zveřejnění článku vejde William do jídelny svého domu, spatří tam tucsonském
noviny na stole a u nich sedící Sáru s Louisou, kterým zamrzl úsměv na rtech. Pánové se totiž
nenamáhali svým drahým polovičkám cokoli objasňovat.
„Wille, nechceš mi něco vysvětlit?“ ptá se emotivně paní Hansonová, a v jejím hlase jsou
jak obavy, tak také zloba.
„Vysvětlit? Co vysvětlit?“ hraje si on na nechápavého, za což u dam nesklidí právě úspěch.
„Wille, copak si to nečetl?“ zeptá se paní domu a ukáže na noviny.
„Jo ten článek. Vo tý naší dohodě. Jo, vo tom vím. Sáro, Lou, voni novináři maj dycky ve
zvyku přehánět. Přitom de jen vo dohodu, vo tý výměně. Lou, copak ti Horác nic neřekl?“
„Co mi měl říct, Wille? Co se mezi váma stalo?“ ptá se tázaná rozrušeným hlasem.
„Nic se nestalo, Lou. Přece obě víte, že jsem kdysi nabídl Horácovi polovinu ranče, abych
tím vyřešil dluh, který u něj měl otec. Pak jsme začali spolu podnikat, votevřeli ty doly, ten hotel.
Zvětšili ranč, získali nový zákazníky. Teď sme se jen dohodli, že něco změníme. Vždyť já se
starám vo ten ranč a Horác zase vo ty hotely. Doly máme dál společný, na nich vyděláváme a
budeme vydělávat voba. Nic jinýho v tom není, a jestli ten pisálek rozvíjí nějaký svý teorie … Je
to jeho práce, tak se tím nevzrušujte,“ říká on, přitom se snaží, aby jeho hlas zněl lhostejně.
„Wille, dáváš mi svoje slovo, že za tím nic jinýho není?“ tváří se přísně paní Hansonová.
„Sáro, Lou, vopravdu v tom nic jinýho není. Pořád zůstáváme společníky v dolech a pořád
sme přátelé. Nepohádali sme se, nic proti sobě nemáme. Navopak, nadále spolupracujeme. Jen já si
povedu ten svůj ranč a Horác ty hotely. Není vůbec třeba se tím zabejvat, nic se jinak nemění.“
William musí vynaložit značné úsilí, aby obě ženy uklidnil, posléze vše obě ještě separátně
probírají se svými partnery. Ale ti oba svorně tvrdí to samé, jak si řeknou dámy následného dne.
Townes přinese Greenwoodovi svůj nástřel znovuvzkříšení hotelu, moc s ním nepochodí,
dostane příkaz ho přepracovat. Zároveň mu sdělí, jak jsou již pozůstalí po Benovi nervózní, neboť
by rádi odjeli a žádný kupec na obzoru není. On se jim snaží vysvětlit, že cena bude nízká, protože
jsou na hotelu dluhy. Buď je zaplatí oni, nebo budou strženy z ceny a uhradí je budoucí majitel.
Vykládá jim, jak se snaží jediného potenciálního kupce přesvědčit, aby obchod uzavřel, ale ten
pořád váhá. Vysvětluje jim, že ztráty přitom narůstají každým dnem a hrozí, že nakonec jim zbude
na krku hotel a k tomu ještě větší dluhy.
Jejich původní přání, aby za hotel dostali pět tisíc dolarů, tak bere velmi rychle za své.
Townes se stává jakoby zprostředkovatelem, ale jedná v zájmu jen jedné strany. Nakonec padne
částka, za kterou by byl Greenwood ochoten nemovitost koupit. Tou částkou jsou dva tisíce a osm
200
set dolarů. Z toho těch osm set bude použito na zaplacení dluhů, a začnou dohady, zda je uhradí
oni nebo tak udělá nový vlastník.
Po dvou dnech smlouvání, které však je ze strany Gayettyových dost chabé, dojde
k dohodě. Oni obdrží na ruku dva tisíce dolarů a kupující převezme i dluhy, které na hotelu jsou.
Podpis smlouvy u notáře se nese v duchu zdvořilostních frází, kdy se Horác staví do role toho, kdo
udělal dobrý skutek, pro rodinu postiženou tragédií. Což mu nakonec prodávající snad i uvěří, a
tak odjíždějí se smíšenými pocity a s dvěmi tisícovkami v kapsách. Gene Townes vzápětí zjistí, že
s novým majitelem nebude mít lehký život, ale snad si svou práci zachová.
Hanson se naopak přesouvá i s celou svou suitou na scelený ranč. Doprovází ho Morrow a
bráchanci, jede i paní Campellová se svými dětmi. Již dopředu byl poslán Jeff, aby začal
organizovat oslavy. Jacob s Jimem odjeli, čímž Williamovi odpadla povinnost se snažit švagra
přesvědčit, aby se oslav zúčastnil. I Sára je nakonec ráda, mají dobrou výmluvu pro absenci jejího
nejstaršího bratra.
Na ranči pochopitelně všichni vědí o článku, který popisuje nové vlastnické poměry, a tato
informace vyvolá smíšené pocity. Někteří jsou vysloveně rádi, například rodiče Sáry, někteří
poukazují na okolnost, že Will je nezkušený a když mu nebude radit a pomáhat jeho společník,
kdoví, jak to teď s rančem bude.
Hned večer po příjezdu si Hanson pozve do své pracovny trojici, co se mu vlastně o ranč
stará, a přijme je v přítomnosti Eda Morrowa. Sednou si ke stolku, sám majitel je obslouží,
nabídne jim whisky a doutníky, pak si sám dřepne se svou šťávou v ruce a upře na své podřízené
zrak.
„Tak, pánové, vočekávám, že mi složíte účty,“ řekne a tváří se přitom vážně.
„Co vlastně vočekáváš?“ ptá se třicetiletý Padgett.
„Co, Harry? No jak tady hospodaříte, přece. Delší dobu sem tady nebyl.“
„Chceš podrobnou zprávu, nebo chceš vidět účty, nebo co vlastně chceš?“
„Klid, pánové, dělám si legraci. Nepřišel sem, abych tady dělal dusno. Navopak, potřebuju
s vámi probrat některý věci. Ale jak to tady vypadá, mi říct můžete. Co, Virgile?“ otočí se rančer
na svého předáka.
„Všechno je, jak má bejt,“ odpoví za pár dní dvacetiletý Moran, pak pochopí, že tohle stačit
nebude, a tak asi v pěti minutách popíše, jak se daří stádům, zmíní přírůstky, zajištění dodávek.
„Co honáci, Virgile? Nejsou s nima problémy?“ zní dotaz po skončení referátu.
„Ani ne, Wille. Ale to není moje zásluha, to tvoje. Nahnals jim strach, bojej se, že kdyby
něco říkali nebo dělali, tak je vyhodíš. Moc se nebavíme, koukaj se na mě všelijak, ale poslouchaj
mě. Dokonce poslouchaj i Sama, i když si určitě myslej svoje. Ale držej hubu a makaj, pokud
chceš vědět tohle.“
„Tak to má bejt, ne? Je dobře, když vod nich budeš mít s bráchou vodstup. Držte si je vod
těla, a kdyby přece jen byly vážnější problémy, tak neváhej a pošli do Tucsonu tady pro Eda. Von
už bude vědět, jak jim domluvit.“
„Pro Eda?“ podívá se překvapeně Moran na osobního strážce, „Co ty, Wille, ty ne?“
„Virgile, já vám vlastně neřekl, že vodjíždím se Sárou na východ. Minimálně další měsíc
tady nebudu, ale může se to i protáhnout. Ale Ed bude ve městě, takže kdyby byly problémy, tak
vám s tím pomůže.“
„Wille, to jako takhle to už bude pořád? Že tu ty pořád nebudeš?“ dívá se předák pátravě a
částečně i nejistě.
„Virgile, to ti tak chybím?“ zasměje se Hanson, „Dyť sem říkal, pokud by byl problém,
zajedeš za Edem a ten ti pomůže. Buď vosobně, nebo to zařídí.“
„Já jen myslel … když se psalo vo tom, že už je ten ranč zase jen tvůj … Myslel sem, že
teď budeš tady daleko víc.“
„Virgile, to není vůbec jistý. Jednak Sára chce žít v Tucsonu, i s dětma. Já nemám jen
tenhle ranč, sou tu i ty doly. Ale rozhodně se chci ranči věnovat, to zase jo. Kdysi sme se bavili,
201
třeba vo tom zavlažování, postavení továrny na zpracování masa. To zůstává, ty plány. Teď chci
vzít Sáru na východ. Dyť vona vlastně nikdy nikde nebyla. Tak jí chci ukázat svět.“
„Ukázat svět? Co to znamená, Wille?“
„To znamená, Virgile, že pojedeme na takovou svatební cestu. No nediv se, napadlo mě to
tam na východě. Některý to dělaj, že novomanželé jedou po svatbě na cestu. Já vím, už je trochu
dýl vod svatby, máme i tři děti. Ale Sára si zaslouží, aby se někam podívala. Chci to stihnout před
zimou. Určitě to tady zvládnete i beze mě.“
„Jak myslíš, Wille,“ pokrčí předák rameny.
„Pánové, vy tři, vy ste tady hlavní. Dyť sme se tak dohodli. Věřím, že to tady povedete
dobře, k mojí spokojenosti. Jak už sem říkal, Ed vás bude jistit, a může třeba i poradit, kdyby
vzniknul problém. Když nebudu já v dosahu.“
„Ed. Copak Ed nebude s tebou?“ zarazí se Moran.
„Ne, má něco v Tucsonu. Doprovodí nás někdo jinej. Proto sem se s Edem dohodnul, že
bude připravenej pomoc, kdyby bylo třeba. Ale podle mýho si vedete dobře. Co ty, Brete? Jak ty
čísla? Nepletou se ti?“
„Ani ne, Wille,“ zavrtí hlavou osmnáctiletý zchromlý Campell, „Harry mi hodně pomáhá,
ale už se v tom docela vyznám. Budeš chtít, abych ti taky něco řekl? Jako Virgil?“
„Teď ne, Brete, na to je třeba čas, a ten si najdu. Zdržím se tady pár dní, tak během nich.
Stejně tak proberu tu školu s tebou, Harry, a vlastně i další věci s tebou, Virgile. Jen sem s váma
chtěl mluvit a říct vám, co se změnilo a co se navopak nemění.“
„Takže de jen vo takový pokecání. Dneska,“ odtuší Padgett.
„Vlastně jo. Chvíli popijeme, pokecáme. Pak budu chtít ještě mluvit s tebou, Harry, vo těch
našich studentech. No a pak si je sem zavoláme. Jo, pánové, doufám, že na tu voslavu, co bude
pozejtří, že na ní máte všechno nachystaný. Všichni sou pozvaný, podle toho seznamu, co přivezl
Jeff. Nebo snad je nějakej problém?“
„Ne, Wille, všechno bude připravený,“ bere si slovo Moran, „Někdo dorazí už zejtra,
vlastně skoro všichni, když ta voslava má začít tím vobědem.“
„To má, a doufám, že skončí až nad ránem, ke spokojenosti všech. Snad vám tím moc
nenaruším vaši práci.“
„Zvládneme to, Wille.“
„Přesně tohle chci slyšet, pánové, a to vždycky,“ zasměje se rančer, „No tak, vy skoro
nepijete. V tom si ze mě příklad brát nemusíte. Teda nesmíte se mi moc vožírat, to teda ne, ale sem
tam … No tak,“ zvedne láhev, čímž všechny donutí, aby obsah své skleničky vyprázdnili.
Po další čtvrt hodině se atmosféra uvolní, William je přinucený vyprávět, co viděl na
východě, což mu nedělá problém. Společnost posedí asi hodinu, pak zůstane jen Padgett, který
referuje o třech studentech, kteří na léto přijeli a zanedlouho je zase čeká návrat na internát a do
školy. Harry průběžně sleduje jejich výsledky, dopisuje si s jejich učiteli. Podle pokynů, které
dostal. Proto také může zhodnotit jejich snažení a naznačit, co by bylo pro ně nejlepší
v budoucnosti.
„Tak se posaďte,“ ukáže Hanson velkopansky na židličky. Zatímco šel učitel pro své
bývalé žáky, hostitel osobně připravil čisté skleničky, také ke každé doutník. I když neví, jestli
omladina kouří.
Studentíci si sedají a rančer pozoruje devatenáctiletého Joachima Hoffmana, v říjnu
osmnáctiletého Jesse Morana a svého šestnáctiletého švagra Jasona Todda. Všichni se tváří
poněkud rozpačitě, netuší, co mají od této nečekané schůzky čekat.
„Tak, pánové, pomalu vám to končí, co? To nic nedělání,“ rozlévá whisky William.
„Nic nedělání? Docela jsme si tady dali do těla. Pomáhali jsme,“ protestuje Moran.
„Vážně Jesse? To je dobře, zahálka škodí. Tak, pánové, nevím, jestli kouříte, pokud jo, tak
si zapalte. Jako doma,“ chová a tváří se žoviálně Hanson, „Mluvil sem s Harrym, vo škole a vo
vás. Tak sem chtěl slyšet taky váš názor.“
202
„Naše výsledky přece znáš, ne?“ stává se Moran mluvčím skupiny, „Pokud vím, tak Harry
si píše s našimi učiteli. Snad jsme si nevedli špatně.“
„Podle všeho ne. Dokonce bych řekl, že ste si vedli dobře.
Všichni tři. Je dost velkej předpoklad, že byste letos mohli složit
závěrečný zkoušky. Tedy ne letos, ale před polovinou příštího roku.
Takže byste do roka měli bejt absolventy tý střední školy. Což je
dobrý, ne?“
„Já taky?“ zeptá se nejmladší z trojice.
„Jo, všichni tři. Jak sdělili vaši učitelé Harrymu.
Pochopitelně vás čeká dost práce, si myslím, ale věřím, že to
zvládnete. Pak budete mít papír, že ste úspěšně absolvovali střední
školu.“
„Klidně bych si to o rok protáhl,“ poznamená Moran.
„Tak to ať vás ani nenapadne,“ řekne rančer rozhodným
hlasem.
„Chápu, Wille, stojí to peníze. Ale mohl bych třeba
Jesse Moran
pracovat. Teda všichni tam občas pracujeme, abychom měli něco na
přilepšenou.“
„Radši se neptám, co pak s těma penězma uděláte. Za co je vyhodíte. Ale Jesse, já to
neříkal ani tak kvůli penězům. Chtěl bych, abyste prokázali svoje kvality, prokázali, že ste dobrý.“
„Wille, co bude potom? Máš pro nás už připravenou práci?“
„Práci? Jesse, ty bys chtěl už pracovat?“ podívá se pátravě Hanson.
„Wille, co bych chtěl, asi není tak úplně směrodatné. Nevím, uvažoval jsem, kdybych při
studiu hodně pracoval, třeba bych ještě mohl dál studovat. Ale slíbil jsem ti, že když mě budeš
podporovat, na těch studiích, tak až je skončím, tak se vrátím a budu pro tebe pracovat. Ten slib
pochopitelně dodržím.“
„To rád slyším, Jesse. Já zas dodržím ten svůj. Taky sem
slíbil, že když budete dobrý, budete na to mít hlavu, tak vás na těch
studiích budu podporovat.“
„Což děláš a já jsem ti moc vděčný. Joachima podporuje
hlavně jeho otec, ale mě a Jasona ty.“
„Joachime, co ty?“ obrátí se na jmenovaného mladíka
rančer, „Co ty chceš dělat? Až skončíš tu střední školu?“
„Já? U mě je to taky dané, jako u Jesseho. Otec mě
podporuje, i díky tvojí přímluvě. Já mu slíbil, že až dokončím tu
školu, tak se vrátím a budu s ním pracovat. Pro tebe, a taky mu
pomáhat, udržovat to naše menší hospodářství.“
„Pánové, vopravdu čekám, že dodržíte i vy svoje slovo, a po
škole se vrátíte a budete pracovat pro mě. Škoda, že si na to budu
muset ještě nějakej čas počkat.“
„Rok není zase tak dlouhá doba, Wille,“ pokusí se Moran o
úsměv, je takový zamrzlý.
Joachim Hoffman
„Tak rok ne, to máš pravdu. Jesse, proč ale mluvíš vo roce?
Snad si nemyslíš, že se spokojím s nějakejma nedovzdělancema.“
junior
„S kým? Ty zkoušky složíme. Tím jsem si jistý, Wille.
Nejsme špatní, ani jeden z nás.“
„To nejste, Jesse, jen trochu míň chápavý,“ usmívá se rančer, „No když mluvíte vo tom
roce. Já si totiž myslím, že si na vás budu muset počkat ještě hezkejch pár let.“
„Wille, ty naznačuješ …,“ zableskne se v očích Morana, ale i Todda.
203
„No nejen já, i tady Harry, a hlavně ty vaši učitelé. Pánové, uzavřeli sme kdysi dohodu a
zatím ji plníme, já i vy. Slíbil sem, že vás budu podporovat na studiích, když na to budete mít
hlavu a budete se snažit. Což děláme, já i vy. Harry si píše s těma učitelama, ale není to jen proto,
aby vás kontroloval, jak si myslíte. Je to i proto, že se spolu s nimi zamejšlí nad vaší budoucností.
No a ty vaši učitelé svorně tvrdí, že máte na to, abyste šli dál studovat. Tak mně nezbejvá, než
abych pokračoval v tý dohodě.“
„Wille, ty bys nás vážně poslal …. Ale Wille, to asi bude stát
dost peněz.“
„Zadarmo to určitě nebude, Jesse. Bude taky záležet, vo jakou
školu půjde. Ale chci, aby měla dobrou pověst, aby to stálo za to,
když už na to budu přispívat. Vy máte rok na to, abyste dokončili tu
střední školu, a taky, abyste se rozhodli, co přesně chcete studovat.
Doufám, že si ale vyberete něco, co se pak dá využít. Tady, pro nás.
Třeba u tebe, Jesse, u tebe bych to viděl na právníka. Nebo tak něco.
Nebo když ne právník, tak někdo, kdo bude schopnej řídit firmu,
továrnu. Určitě se dá něco takovýho taky studovat. Nebo už máte
svoje představy, co byste chtěli dál studovat?“ podívá se rančer na
mladíky kolem sebe.
„Obojí zní dobře, Wille, jak jsi o tom teď mluvil.“
Jason Todd
„Však máš ještě nějakej čas na rozmyšlenou. Pak ale asi
budeš muset udělat další zkoušky, možná pohovor, nevím, co bude potřeba, aby tě na tu vybranou
universitu vzali.“
„Wille, ty to myslíš vážně? Vážně bych mohl studovat na universitě?“ září oči Morana.
„Jesse, snad už mě znáš, ne. Ale pokud bys jednou byl třeba tím právníkem, tak čekám, že
mě potom vysekáš z každýho průseru, do kterého spadnu.“
„Jistě, Wille, můžeš se spolehnout,“ říká přerývaným hlasem šťastný student.
„Možná bude lepší, když do žádnýho průseru nespadnu, ale ty pro mě budeš připravovat
smlouvy a podobně. No, Jasone, co ty? Máš už představu?“
„Nevím, Wille, nevím, jestli bys s tím souhlasil. Asi nejvíc by mě lákalo být doktorem.“
„Doktorem? Práv asi ne, co?“
„To ne. Ale pokud řekneš, tak půjdu studovat i něco jiného. Baví mě i technika, i když ten
doktor, to bych si asi přál víc. Jen nevím, to by ti v budoucnu asi nebylo k užitku.“
„Lidi sou pořád nemocný, Jasone. Možná, kdybysme kdysi na východě narazili na lepšího
doktora … Jasone, uvidíme, co taky doporučej ty tvoji učitelé. I podle toho by ses měl rozhodovat.
Ale nevylučuju předem ani toho doktora. Doktor v rodině, to asi taky není k zahození,“ tváří se
chápavě Hanson, „No a co ty, Joachime? U tebe bych si tipnul, že bys chtěl bejt inženýrem. Nebo
už tě tohle vopustilo?“
„Ne, Wille, pořád mě technika baví,“ odpovídá skleslým hlasem Hoffman, „Musím se
přiznat, i když to není hezké, že Jessemu a Jasonovi závidím.“
„Závidíš? Proč?“
„Proč? Protože budou moct dál studovat.“
„Copak ty nechceš? Já počítám s tím, že i ty půjdeš na další školu, na universitu,“ tváří se
překvapeně rančer.
„Já bych chtěl, Wille. Ale slíbil jsem otci, že se po škole vrátím a budu s ním pracovat,“
odpovídá Hoffman smutným hlasem.
„Asi si s tvým otcem budu muset znovu promluvit. Mám na něj jistý páky.“
„To nejde, Wille,“ zavrtí skleslý student hlavou, „Není to správné, táta dře, vydržuje mě na
škole. Mám i sourozence … Musím mu pomáhat. Navíc nemá už ani dost peněz, vím to, mluvil
jsem s ním.“
204
„Wille, Joachim je z nás nejlepší,“ ozve se Moran, „Pomáhá nám, když něco nevíme, nebo
nám něco nejde. Taky se hodně vyzná, v těch různých hejblátkách, té technice. Byla by velká
škoda, kdyby už nemohl studovat.“
„Jesse, to já přece vím, znám ty vaše hodnocení. Joachime, s tím musíme něco udělat,“
tvrdí William rozhodným hlasem, „S tvým otcem promluvím …“
„Wille, to ne,“ řekne rychle Hoffman, „Nebylo by to správné.“
„Co by nebylo správný? Aby ti otec umožnil studovat, když na to máš? Jednou mu to
vrátíš, až budeš vydělávat a postaráš se vo něj, až bude starej, bude mít málo sil.“
„Wille, já s ním už mluvil. Nemůžu chtít, aby mi dával další peníze. Nevím, kolik taková
škola stojí. I kdybych při studiu pracoval, asi by to nestačilo …“
„Joachime, peníze nejsou problém. Teda sou, ale ty určitě najdeme.“
„Najdeme … Wille, otec na tebe možná dá, ale cítil bych se hrozně, kdybych věděl, že si
rodiče musí utrhovat od úst, taky moji sourozenci …“
„Joachime, já přece nemluvím vo penězích tvýho táty. Nějak to udělám, abys mohl
studovat. Když už podporuju Jesseho a Jasona, tak snad někde najdu ještě nějaký prachy, abys
mohl studovat i ty,“ lehce se usměje Hanson.
„Wille, to jako …,“ chvěje se Hoffmanovi hlas, „Wille, sám ale říkáš, že taková universita
stojí hodně peněz. Přitom určitě trvá víc let.“
„To určitě. Myslím si, že minimálně tři nebo čtyři roky určitě. Proto sem mluvil vo tom, že
si na vás ještě budu muset nějakej čas počkat.“
„Wille, nevím, co mám na to říct …“
„Pánové, pokud se vaši učitelé nepletou, tak vás čeká ještě jeden rok na střední škole.
Pokud ste vopravdu dobrý, tak uděláte ty zkoušky, který po vás budou chtít. Tím podle mě budete
mít právo se hlásit na tu universitu. Těch je pochopitelně víc, a taky sou různě drahý. Na rovinu, na
ty úplně nejlepší, ty nejdražší, tak na to bych asi těžko mohl přispívat. Ale pak sou i dobrý školy,
který už se zaplatit daj. Budu sledovat, jak si vedete, a pokud budete i nadále dobrý, tak na jaře
začneme řešit ty vaše školy. Harry si bude dál psát s těma učitelama, ty daj určitý doporučení. Pak
budeme společně hledat školy, který budou mít úroveň a který se daj zaplatit. Tak co tomuhle
návrhu říkáte?“
„Wille, moc děkujeme,“ odpoví za všechny Moran.
„No jo,“ mávne jen rukou Hanson, i když mu je jasné, že nejspíš nepůjde o malé vydání,
„Pánové, jak sem byl teď na tom východě, a mluvil tam s dost bohatejma lidma, takovejma, co tam
patřej k tý smetánce, jak se říká … Koukaj na nás skrz prsty, proto, vodkud sme, ale i kvůli tomu,
že většinou maj ty prestižní školy. Jeden takovej blb se mi posmíval, že nemám žádnou školu. Jo,
byl to pitomec, ale bohužel měl pravdu. Vy ste chytrý, a tak vám chci tu příležitost dát. Jen
doufám, že se na mě pak nevyserete a nezůstanete někde tam, až tu školu dokončíte.“
„Wille, my tu dohodu taky dodržíme,“ slibuje Moran.
„To doufám. Protože pokud ne, tak bych pro vás poslal Eda, a jak víte, ten umí bejt
přesvědčivej,“ zasměje se rančer, „No tak, pánové, připijeme si, na tu naši novou dohodu, ne? Ale
pamatujte, podmínkou je, že letos zvládnete dokončit tu střední školu, takže se musíte snažit.“
„To zvládneme,“ tvrdí Moran a další dva přikyvují.
Pokračují v debatě, rozpovídají se o tom, co se již dozvěděli, přitom popíjejí. Jejich
mecenáš kvituje, že se snaží mluvit spisovně, chovat se kultivovaně a pít zdrženlivě. Je mu jasné,
že se před ním předvádějí, ale má dobrý pocit z toho, že studium na nich zanechává stopy.
Asi po hodině změní téma, William vytáhne opět své vize, jak by si představoval
budoucnost zde, a svorně vymýšlejí plány, jak do Arizony přivést pokrok, jak využít výdobytky
techniky, ale i jak lépe vzdělávat místní, aby obstáli v konkurenci.
„Ty ještě nespíš?“ podiví se rančer, když kolem půlnoci nalezne svou choť vzhůru.
„Nějak nemůžu usnout,“ odpovídá ona.
„Hádka s rodičema?“
205
„Hádka přímo ne … Wille, voni sou pořád … Nevím, jak to správně říct. Otec je
pochopitelně rád, že už nemáš podíl na těch hotelích, ale pořád ti nemůže vodpustit … Vodpustit
není správný slovo, nemá ti co vodpouštět, nic špatnýho si neudělal. Ale znáš ho …“
„Bohužel ho znám, a bohužel s tím nemůžu nic udělat. Sáro, nemá smysl se trápit tím, co
nemůžeme změnit. Voni se už nezměněj, tak to tak ber. Doufám, že si pozejtří voslavu všichni
užijeme a pak nás čeká ta svatební cesta.“
„Wille, já se už tak těším.“
„Já taky. Sáro, ty jednání, co tam mám …,“ vklouzne on do postele, vedle ní, ale
neprojevuje touhu po milostném aktu, spíš má kecací náladu, „Sáro, pokud by to vyšlo … Nechci
to zakřiknout. Taky vo tom nesmím mluvit, dal sem slib.“
„Co Jason? Prej sis ho pozval s Jessem a Joachimem.“
„Jo, pozval, až do teďka sme žvanili. Jo, vypadá to s nima dobře. Sáro, jestli pak víš, co by
chtěl Jason bejt. Co by chtěl vystudovat.“
„To nevím, nikdy jsem s ním vo tom nemluvila …“
„Představ si, chce bejt doktor.“
„Doktor? Jako lékař?“
„Jo, lékař. No, nevím, uvidíme co řeknou ty jeho učitelé. Ale pokud bude dobrej, tak ho
podpořím, aby mohl studovat. I ty další dva. A myslím si, že tak za dva roky by mohl na studia
vyrazit i Jeremy.“
„Wille, seš moc hodnej, že je podporuješ. Ale když budou dál studovat, budeš na to mít
dost peněz?“
„Snad jo, zkusím je vydělat,“ usměje se on zlehka, pak začne žvatlat o svých plánech.
Vydrží mu to další půl hodinu, než je oba zmůže únava po cestě.
JSI ZVLÁŠTNÍ ČLOVĚK, WILLE HANSONE
William vstane velmi brzo a spolu se svítáním se začne procházet po ranči. Rozhlíží se,
vzpomíná, a přitom má zvláštní pocit okolo žaludku, občas mrazení v zádech. Přeci jen je to jiné,
když mu všechno tady patří, nemusí se o ranč dělit s Horácem. Není si jistý, nakolik je pro něj
nové uspořádání obchodních vztahů výhodné, to ukáže až čas, ale určitě je rád, že ranč má zase jen
jediného vlastníka. Jeho.
Postává, sleduje cvrkot, občas odpoví na pozdrav. Když se dostatečně nabaží zírání z
verandy, projde si jednotlivé budovy, pak se vrátí za svou chotí. Jelikož ta stále spí, rozhodne se ji
nerušit a absolvuje společnou snídani s Harrym, Virgilem, Samuelem a Bretem. Pokračují
v tlachání tam, kde včera skončili, a především si upřesňují další program. Zaměstnanci mají dost
napilno, i s chystanou zítřejší zábavou. Chtějí se vytáhnout před majitelem, snaží se, aby vše bylo
připravené do posledních detailů.
William se domluví, že dnes vyrazí s Virgilem na projížďku po pozemcích, chce vidět
stáda, chce se kochat pohledem na svůj majetek. Proto vzbudí Eda, bude lepší, když je doprovodí,
nikdo neví, co se může zvrtnout, a v sousedství pořád zůstávají Lawettovi, kteří rozhodně mezi své
přátele počítat nemůže.
Jde o příjemně prožitý den, kdy v doprovodu Morrowa a bratrů Moranů, v pozici předáka a
jeho zástupce, brázdí na koních rozlehlé pozemky. K dolům nejedou, jejich návštěvu má
naplánovanou až po oslavě, stejně tak jednání s Harrym a Bretem kolem účetnictví. Zítra
dopoledne chce ještě vidět kluky, jejichž vzdělávání platí, dneska jsou různě zapojení do příprav,
ale zítra je Virgil odevšud stáhne a on s nimi bude moci promluvit.
Vrací se za soumraku, je začátek září a krajina znovu ožila, po červencových a srpnových
monzunových deštích, někde jsou ještě patrné kaluže vody, i řeka se rozlila, byť na většině míst se
206
již opět stáhla do svého koryta. Ale vláha po mnoha měsících sucha na vegetaci působí blahodárně.
Vlastně i na lidi a zvířata.
William se posadí na verandě s Virgilem, probírají spolu pár věcí ohledně dodávek,
diskutují o reprodukci zvířat, která je naštěstí dobrá, jak u stáda koní, tak u dobytka. Pak jde
předák zkontrolovat přípravy na zítřejší oslavu a majitel zůstane na verandě na chvíli sám.
„Wille, můžu s tebou mluvit?“ objevuje se padesátiletý Joachim Hoffman, hlavní
zásobovač ranče a dolů, ale také otec devatenáctiletého Joachima juniora, šestnáctileté Sáry,
dvanáctiletého Hermana, osmileté Elsy a pětiletého Johanna. Ti všichni jsou od odpoledne na
ranči, včetně matky rodu, čtyřicetileté Hannah.
„Samozřejmě. Posaď se, tady, na čerstvým vzduchu. Nebo jestli chceš, tak můžeme jít do
mojí pracovny.“
„Ne, ne, tady to stačí …“
„Dáš si něco? Jestli jo, tak ti nechám přinýst něco z kuchyně …“
„Wille, nic nechci, jen s tebou mluvit,“ tváří se vážně Hoffman.
„Prosím, tak se posaď. Ale Joachime, jestli chceš mluvit vo tom zásobování, tak to bych
probral až po tý voslavě. Další dva dny se chci věnovat práci.“
„Ne, Wille, teď jde o juniora.“
„Mluvils s ním? Včera sme probírali jeho budoucnost. Až do
pozdních hodin.“
„Slyšel jsem. Teda mluvil jsem s ním … Wille, mám s tím
problém. Jsem rád, za práci, co u tebe mám, a taky za slušný plat.
Jenže mám i další děti, máme ten svůj pozemek, snažíme se tam
něco pěstovat, pro svou potřebu. Já jsem pořád pryč, nejstarší dva
kluci taky. Junior na té škole a Herman tady, u Harryho. Není to pak
jednoduché.“
„Chápu, Joachime. Ale přesto si myslím, že by měl junior jít
na universitu, a Herman v budoucnu na střední školu. Tak za další
rok, možná za dva. Voba sou chytrý a byla by hrozná škoda, kdyby
nešli studovat.“
„Wille, jsem jejich táta, pochopitelně pro ně chci to
nejlepší. Ale mám i další děti, svoje hospodářství, tu práci pro tebe, Joachim Hoffman
která je taky dost náročná. Ke všemu ta studia nejsou zadarmo.“
207
„Joachime, jde o peníze? Na to studium?“
„O peníze jde taky, ale i o práci tady. Musím udržovat dům, ty pozemky okolo, a já na to
skoro nemám čas. Když si tam někoho platím, tak to stojí peníze, a když vlastně nic neprodávám,
tak se mi nic nevrací. Využíval jsem toho, cos mi zaplatil ty, za ty pozemky a stádo, ale ty zdroje
se tenčí a nejsou nekonečné.“
„Chápu. Joachime, včera sem mluvil s tvým klukem, je připravenej se za rok vrátit a
pracovat. Ale byla by to hrozná škoda. Je vopravdu chytrej, mám tady i posudky ze školy …“
„Já je viděl, Wille. Junior se pochlubil. Jsem na něj pyšný, ale … Wille, vím, že to s ním
myslíš dobře, ale my si to nemůžeme dovolit. Teď ještě mluvíš o druhém synovi, co by měl jít na
střední školu. To bych viděl spíš, aby se něco naučil. Kdyby se junior vrátil a pomáhal mi.“
„Joachime, máme rok na to, abysme ten problém vyřešili. Pokud ale teď vezmeš juniorovi
naději, ztratí motivaci. Pokud mu ji dáš, bude ještě lepší, tím jsem si jistej. Vopravdu z něj může
bejt inženýr, a v budoucnu mít úspěchy.“
„Já vím, Wille, ty tvoje vize …“
„Vidím, že ty moje vize sou tady proslavený,“ zasměje se rančer.
„Asi ano. Junior o nich taky mluví. Wille, nechci mu ublížit, ale musím taky myslet na
další děti,“ říká Hoffman ztěžka.
„Joachime, jak dobře si s juniorem mluvil? Vo tom našem včerejším rozhovoru?“
„Říkal mi, o čem jste se bavili …“
„Říkal ti taky, že sem mu slíbil, že mu na tu universitu přispěju?“
„Něco naznačoval … Ale to přece nejde … Taky, proč bys platil cizím dětem … Vím, už
platíš, tu školu tady. Taky Jesse a Jason … Ale Jason je tvůj švagr a Jesse …,“ zadrhne se hlavní
zásobovač.
„Joachime, myslíš si, že platím školu Jessemu, protože mám špatný svědomí? Kvůli tomu,
co se stalo jeho tátovi? Ale to se pleteš. Pomáhám mu, protože je chytrej a já věřím, že mi tu
investici jednou vrátí. Tím, že pro mě bude pracovat, třeba jako právník. To samé nabízím i pro
Joachima. Vystuduje universitu, bude z něj inženýr a pak tady se mnou bude budovat ty moje vize.
Třeba tady navrhne a postaví zavlažování. Vlastně to je dobrej nápad, to bych mu mohl dát za
úkol, takovej dlouhodobej. Anebo tu postavíme továrnu na zpracování masa. Nakonec to nemusí
bejt jen hovězí, ale můžeme začít chovat i drůbež, prasata, dělat z nich konzervy.“
„Wille, slyšel jsem o tvých plánech. Ale junior by měl jít studovat universitu už za rok,“
upozorní jemně Hoffman.
„Správně. Joachime, slíbil jsem mu, že mu na tu školu dám peníze. Což dodržím, pokud se
nestane něco mimořádnýho, myslím tím nějakej krach. Ale doly nám vynáší, i ranč, tak ty peníze
najdu. Já sám mám zatím kluky malý, tak můžu přispět na ty větší, Jesseho, Joachima. No a pak
čekám, že mi pomůžou vydělat další prachy, abych mohl zaplatit školu svejm dětem.“
„Wille, ale junior by pro tebe mohl začít pracovat až třeba za čtyři, pět let. Nebo nakonec
nebude tak dobrý, jak si myslíš, nevydělá ti ty peníze.“
„To je pochopitelně moje riziko. Ale já mu věřím. Vážně, věřím, že to jednou někam
dotáhne. Stejně jako Jesse. Joachime, mnohý se mi posmívaj, že tu dávám příležitost tak mladejm
klukům, jako je třeba Virgil. Nebo tu dělám tu školu. Ale voni sou hloupý, mýlej se. Když chci
něco dokázat, budu potřebovat schopný vzdělaný lidi. Můžu si je najmout, ale nebude lepší, když
tady budou ty, co tady k tomu maj vztah? Budou tu mít určitej závazek?“
„Máš zvláštní přístup, Wille.“
„Co znamená zvláštní, Joachime? Má to vopsat jako blbej? Hloupej?“
„Ne, ne, to ne,“ řekne rychle hlavní zásobovač, „Vůbec ne. Naopak, mnoho lidí ti musí být
vděčných, za to, co pro ně děláš. A nejen za to. I za tu naději, co jim dáváš. Jako třeba juniorovi.“
„Joachime, sám říkáš naději. Joachime, řekni mu, že bude moct jít studovat, když bude na
škole dobrej. Uvidíš, pak se přetrhne, aby skutečně dobrej byl. Budeš na něj jednou pyšnej, a von ti
208
to jednou vrátí, až se postará vo tebe, svou matku, a možná i některý sourozence. Pokud mu tu
naději vezmeš, dovedeš si představit, co to pro něj bude znamenat?“
„To vím moc dobře. Byl celý léto skleslý, ale dneska, po tom včerejším rozhovoru s tebou,
najednou se změnil. Jako by ožil …“
„Vidíš. Joachime, tohle zvládneme. Máme na to rok. Jen tě žádám, řekni juniorovi, že mu
v tom studiu nebudeš bránit. Ty peníze, ty vyřešíme. Co se týká toho tvýho hospodářství … I na
tom se můžeme domluvit. Tady je přece lidí dost, a ne vždycky maj všichni práci. Nebo bys mohl
využít ty kluky ze školy. Třeba by mohli na tejden přijet k tobě, pomoc ti. Nebo řeknu Virgilovi,
taky by ti mohl poslat pár chlapů, když pro ně zrovna nebude práce,“ vymýšlí Hanson řešení.
„Wille … musím se přiznat … nečekal bych … Jsem ti moc vděčný, za kluky. Já to teda
ještě zvážím. Nechci vidět juniora, jak se trápí. Wille, myslíš si, že vážně má na to, aby se stal tím
inženýrem?“
„Jsem si tím jistej. Sám si přece četl ty jeho posudky.“
„Wille, tak já o tom budu přemýšlet.“
„Za tohle tvoje rozhodnutí sem rád. Joachime, pokud se ale nerozhodneš ho nechat
studovat, tak mu dej alespoň naději. Von tě poslechne, a když mu tu
universitu zakážeš, tak se vrátí. Je to hodnej kluk. Ale bude se trápit.
Můžu ti slíbit, že ti s tím pomůžu.“
„Wille, proč tohle děláš?“
„Dyť sem říkal, ne? Mám ty vize. Taky vím, jak je vzdělání
důležitý.“
„Musím ti poděkovat. Za juniora i Hermana.“
„Jen se jen snažím těm klukům pomoc,“ usměje se rančer.
Baví se ještě asi deset minut, pak se hlavní zásobovač vzdálí.
Hanson se už chystá odejít z verandy, když spatří na nádvoří
dvaačtyřicetiletou Barbaru Moranovou. Na ranči trvale pobývají její
tři synové, dvacetiletý Virgil, osmnáctiletý Jesse a patnáctiletý
Samuel, ona dnes dorazila s dcerami, sedmnáctiletou Cate a
dvanáctiletou Ellie.
William na chvilku zaváhá, ale pak se k Barbaře rozejde.
Během chůze si vzpomene, jakými výrazy ho počastovala u soudu,
po smrti svého muže. Není si jistý, jak se na věc dívá po čtyřech
Barbara
letech, a oceňuje, že sem vlastně poprvé po zmíněném incidentu u
napajedla přijela.
Moranová
„Vítám vás, paní Moranová,“ osloví ji, snaží se zakrýt své
rozpaky, „Mohu vás pozvat? Něco si dáte? Něco k pití, nebo k jídlu? Jsem moc rád, že jste přijela.
Mohu vám něco nabídnout?“
„Není třeba, pane Hansone,“ jsou patrné rozpaky i u ní.
„Jsem Will, paní Moranová,“ řekne on tichým hlasem, „Nechcete se posadit? Nechal bych
vám něco donést.“
„Jesse se o nás postaral, o mě i o holky, teď jim něco ukazuje. Není třeba si se mnou dělat
starost.“
„Jak myslíte. Jste již ubytovaná?“
„Wille, všechno je zařízené,“ pokusí se ona o úsměv, ale vyzní poněkud rozpačitě, oba
nevědí, jak s tím druhým mluvit.
„Tak to je dobře, paní Moranová. Doufám, že se vám u nás bude líbit. Opravdu si moc
vážím, že jste přijela.“
„Dost jsem váhala,“ přizná ona barvu.
„Chápu,“ tváří se on tak, jak říká.
209
„Wille Hansone, jsi zvláštní člověk,“ pozvedne ona zrak, „Sebral jsi mi muže, ale udělal jsi
mé chlapce šťastné.“
Mladý rančer náhle neví, co má říci, což se mu opravdu často nestává. Tak tam jen stojí a
zírá na vdovu v obyčejných černých šatech. Pořád je nosí.
„Jsem rád, že jsou vaši synové spokojení,“ řekne po chvíli, kdy se mu už zdá ticho příliš
trapné.
„Nikdy jsem neviděla Jesseho šťastnějšího,“ pokračuje ona tichým hlasem, oči sklopené,
jako by mluvila do prachu u svých nohou.
„Samuel by mohl také studovat, ale nechce,“ poznamená on.
„Sam je také spokojený, s tím, co dělá. Jen si nejsem jistá, jak se na moje chlapce tady
dívají. Ti ostatní. Jsou příliš mladí …“
„Paní Moranová, jsem s nimi velmi spokojený. Svou práci zvládají dobře. Co vy a děvčata?
Nepotřebujete něco? Zvládáte svou usedlost, když jsou vaši chlapci tady?“
„Mám tam dva zaměstnance, co nám pomáhají. Proč se ptáš?“
„Kdybyste něco potřebovala, tak řekněte. Teď jsem mluvil s panem Hoffmanem,
domlouvali jsme se, že bych mu mohl poslat pár chlapů nebo kluků, kdyby s něčím potřeboval
pomoc. Tak to samé nabízím vám, paní Moranová. Virgil by si třeba neřekl, ale kdyby bylo třeba,
tak není problém,“ žmoulá on klobouk v ruce.
„Wille, už půjdu. Támhle jde Jesse a moje holčičky,“ obrátí ona svou pozornost na trojici,
která se k nim blíží.
„Jistě, paní Moranová. Doufám, že se o vás vaši chlapci postarají, aby vám nic nechybělo,“
řekne ještě na závěr, pak se raději otočí a odchází. Nemá z rozhovoru dobrý pocit, přes všechno, co
udělal pro její syny, stále mezi ním a jí leží stín.
S hlubokým povzdechem nechá dopadnout své pozadí na sesli na verandě, jen na chvíli,
pak se začne shánět po večeři. Děj na ranči jde mimo něj, o vše se starají jiní.
„Wille, máš na chvíli čas?“ objevuje se Morrow.
„Snad jo, Ede. Taky doufám, že konečně dostaneme večeři, už je dost pozdě,“ podívá se na
oblohu, kterou uchvacuje noc.
„Kdybys měl chvilku, před tou večeří. Nebo to necháme po ní.“
„Ede, vo co de? Je to důležitý?“
„Asi ne, jen sem ti chtěl někoho představit.“
„Někoho představit? Copak tady sou lidi, co neznám?“
„Minimálně jeden určitě, Wille. Dorazil krátce před tím, než sme se vrátili. Ptal se na mě,
tak ho strčili do mojí ložnice, aby tam na mě počkal.“
„Dorazil? Kdo dorazil?“
„Ten muž, vo kterým sem mluvil. Co by mě měl nahradit. Jako tvůj novej strážce.“
„Von přijel sem? Myslel sem, že počká v Tucsonu.“
„Vadí to, Wille?“ zarazí se Morrow.
„Vůbec ne, navopak. No tak jdeme,“ zvedne se Hanson a zamíří do své kanceláře.
Nemusí čekat dlouho, asi za dvě minuty vstoupí jeho současný a budoucí ochránce. Ten
nový je urostlý, velmi dobře ustrojený, byť na jeho oděvu zanechala stopy dlouhá cesta. Tváří se
sebevědomě, ale zároveň ne arogantně, dává najevo respekt k osobě, jež bude mít na starosti, ale
zároveň se nijak nepitvoří. Což přijde mladíkovi za stolem sympatické.
„Wille, dovol, abych ti představil Kennetha Hoddera. Říkal sem ti vo něm. Poznal sem ho,
než sem přijel sem, za tebou a Horácem. Jsem rád, že kejvnul na mojí nabídku a je připravenej tě
doprovázet. Prostě ti krejt záda,“ říká Morrow, přitom se tváří poněkud škrobeně.
„Těší mě, pane Hoddere,“ nasadí úsměv rančer, „Posadíme se?“ ukáže ke stolku.
„Potěšení je na mé straně, pane Hansone,“ lehce se ukloní nový muž na scéně, pak se
přesune na určené místo a na další výzvu se posadí.
210
„Pane Hoddere, můžete mi o sobě něco říci? Pokud tedy je možné o minulosti hovořit,
někteří o ní neradi mluví.“
„Já s tím problém nemám, pane Hansone. Je mi osmadvacet
let, ve čtrnácti jsem byl otcem poslán na vojenskou akademii.
V osmnácti jsem z ní byl vyloučený, pro konflikt se svým
nadřízeným. Odmítl jsem uposlechnout jeden poměrně stupidní
rozkaz. Dle mého nešlo o nic zásadního, pro armádu asi ano. Poté
jsem se pět let živil poskytováním ochrany, doprovázel jsem
dostavníky, hlídal zásilky peněz, ale i zlata, dokonce jeden čas byl i
pomocníkem šerifa. Pak mě zastihla zpráva o smrti matky a já se
vrátil domů. Na naléhání otce jsem znovu vstoupil do armády, na
přímluvu plukovníka Custera jsem byl přijat.“
„Plukovníka Custera? Není to ten, co padl v té bitvě
s Indiány?“ ožije William.
„Ano, u Little Big Hornu, ale to bylo až o rok později,
v šestasedmdesátém roce. Já měl to štěstí, že jsem byl členem
jednotky, která nebyla s hlavním vojem plukovníka Custera, nám se
podařilo útok přesily Siouxů odrazit. Já měl vlastně štěstí hned
Kenneth Hodder
dvakrát, když jsem vyvázl z bojů bez úhony, mnoho mých kolegů
padlo či bylo velmi vážně zraněno. V bitvě zahynul i můj otec, který
ke své smůle byl poblíž plukovníka Custera.“
„To je mi líto, pane,“ zatváří se rančer zkormouceně.
„Děkuji, pane, za vaši účast. Po smrti otce jsem neměl už důvod zůstávat v armádě, proto
jsem ji po jistých tahanicích opustil a vrátil se k tomu, co jsem dělal předtím. Před nedávnem jsem
byl oslovený panem Woodroofem, na přání zde přítomného pana
Morrowa, a jelikož ta nabídka byla zajímavá, rozhodl jsem si ji
využít. Předpokládám, že byla s vámi projednána a vy s jejími
podmínkami souhlasíte,“ podívá se zaměstnanec na svého
potenciálního zaměstnavatele.
„Ano, podmínky jsme s Edem probrali a já s nimi
souhlasím. Pane Hoddere, vy se znáte s Edem? Osobně?“
„Znám se s ním, poznal jsem i vašeho společníka, pana
Greenwooda, také pana Woodroofa, který pro vás rovněž pracuje.
S panem Morrowem jsem dokonce tuším dvakrát pracoval, pro
stejného zákazníka. Pana Greenwooda a pana Woodroofa pouze
znám, s nimi jsem nikdy nespolupracoval.“
„Pane Hoddere, co vám o mně řekli?“
„Co mi řekli?“ přeběhne nepatrný úsměv na tváři Kennetha,
George
„Pan Woodroof mi vysvětlil, jak jste se stali s panem
Armstrong
Greenwoodem společníky, říkali mi o vašem ranči, dolech. I o dvou
Custer
problémech, které jste zde měl. Také mi vás popsali jako velmi
cílevědomého mladého muže, který hýří nápady a nebojí se ani těch
největších výzev. Upozornili mě, že někdy jednáte poněkud impulsivně, což je pro mou profesi
důležitá informace. Ale prý se s vámi dá dobře vyjít.“
„Takhle mě vidí?“ zasměje se mladík, „No když to říkají, tak to asi bude pravda.“
„Pane Hansone, budu se snažit vám překážet co nejméně. Pokud však mám ručit za vaše
bezpečí, je nutné, abyste respektoval moje pokyny.“
„Tak na to jsem zvyklý, zeptejte se Eda.“
„Pevně věřím, že se brzy seznámím se vším, co by mohlo být potenciálním nebezpečím.
Snažím se vždy konfliktům předcházet a nevystavovat sebe a svého klienta situacím, které jsou
211
nepřehledné a mohlo by z nich pramenit nebezpečí. Předem upozorňuji, že pro ochranu střežené
osoby jsem připravený udělat vše, včetně nasazení vlastního života. Také ale předem upozorňuji,
že bych neuposlechl rozkaz, který by byl v rozporu se zákony.“
„V rozporu se zákony? Co tím míníte?“ zarazí se William.
„Jeden klient si přál, abych odstranil osobu, se kterou byl ve při. Musel jsem odmítnout.
Proto raději na tuto věc upozorňuji dopředu. Já osoby chráním, jestli mi rozumíte.“
„Pane Hoddere, můžete být klidný, nemám v úmyslu něco takového požadovat. Vaše práce
má být ochrana mé osoby a případně mé rodiny, pokud vás tím pověřím.“
„Pak je vše v pořádku, pane Hansone. Pokud máte další dotazy, jsem připravený na ně
odpovědět.“
„Dotazy … Teď mě žádný nenapadá. Snad jen musím ocenit, jak dobře jste ustrojený a jak
dobře se vyjadřujete.“
„Snažím se, abych svému klientovi nedělal ostudu. Umím se celkem slušně pohybovat ve
společnosti a vždy se snažím, abych co nejméně překážel. Abych nebyl na očích.“
„Prý jste boxoval.“
„Ano, na vojenské akademii jsem byl přeborníkem v této disciplíně. Pak jsem se však již
boxu nevěnoval, pouze v pár případech dělal rozhodčího, při zápasech jiných. Domnívám se, že
jsem schopný čelit případnému fyzickému útoku, který by byl na vás veden.“
„Také jste prý dobrý se zbraněmi.“
„Mám již zmíněnou vojenskou akademii, pak i další výcvik v armádě. Musím však říci, že
se vždy snažím, abych nemusel použít ani své pěsti, ani zbraně, které nosím.“
„Taky věřím, že bude stačit vaše přítomnost,“ usměje se rančer, pak na chvilku zaváhá,
„Pane Hoddere, teď jsem na rozpacích. Jsem mladší než vy, ale zase jsem vaším zaměstnavatelem.
Nevím, zda se sluší, abych nabídl poněkud méně formální oslovování. Budeme často ve značné
blízkosti. Jsem zvyklý, že mi lidé v mém okolí říkají Will. Ocenil bych, kdyby to tak bylo možné i
ve vašem případě. Je to možné?“
„Pochopitelně, pokud je to vaše přání. Je možné se i domluvit, že v soukromí vás mohu
oslovovat Wille, a před veřejností pane Hansone.“
„Možná jen při výjimečných příležitostech. Tak já jsem Will. Jak mám říkat tobě?“
„Jsem Kenneth, nejčastěji mi říkají Ken. Tak pokud mohu prosit, tak Ken.“
„Výborně, Kene. Kdy nastupuješ do služby?“
„Již jsem nastoupil, Wille. Je jen na tobě, jestli mě využiješ hned, nebo jestli začnu svou
práci konat až při cestě do New Yorku, o které mi řekl pan Morrow. Při té příležitosti bych chtěl
upozornit, že kromě toho, co mám na sobě, vlastním i dva další obleky, tento je cestovní a podle
toho také vypadá.“
„Vypadá velmi dobře. Kene, domluv se s Edem, zatím stále ještě má moji bezpečnost na
starosti von. Budu rád, když mě ale budeš doprovázet, spolu s Edem. Taky ti představím svou
rodinu a další svoje nejbližší spolupracovníky.“
„Bude mi potěšením.“
„Kene, vlastně ještě jedna věc. Nevím, jak moje jednání v New Yorku dopadnou, ale je
možný, že budu muset častějš cestovat. Možná znovu New York, možná i Mexiko. Doufám, že to
nebude pro tebe problém.“
„Ne, Wille, nemám žádné závazky. Z rodiny jsem po smrti otce zůstal jen já. Je mi úplně
jedno, jestli můj klient tráví čas na jednom místě nebo cestuje. Pouze však chci vědět o zmíněných
cestách dopředu, abych mohl učinit či doporučit případná opatření.“
„Případná opatření? Teď ti asi úplně nerozumím, Kene.“
„Pokusím se svá slova vysvětlit, Wille. Pokud budeme cestovat do New Yorku, mohu tvoji
bezpečnost celkem dobře zaručit. Mohl by ses stát obětí například loupežného přepadení, napadení
opilou osobou a podobně. Ovšem cestovat po Mexiku třeba jen ve dvou, by mohlo znamenat velké
riziko pro životy nás obou.“
212
„Ach tohle, no to je jasný,“ pokývá hlavou Hanson, „Když sme na jaře byli v Mexiku, tady
s Edem a Horácem, tak sme s sebou měli patnáct střelců a k tomu nás tam doprovázela ještě
setnina místních vojáků. Kene, není problém, vo každý cestě ti řeknu dopředu a budu respektovat
tvoje doporučení,“ slibuje.
„Budou s námi do New Yorku cestovat i tvoje děti?“
„Ne, ne, pojede jen manželka a bráchanci, to sou dva chlapi, tady vod Eda. Ty tam budou
kvůli mojí ženě. Děti zůstanou v Tucsonu, se svou chůvou a pod vochranou tady Eda.“
„Tím je vše jednodušší. Možná poslední otázka, či ujištění. Hrozí v New Yorku konkrétní
nebezpečí? Například od někoho, kdo by si nepřál, aby ta tvoje jednání dopadla dobře?“
„Ne, Kene, tohle nehrozí. Budu mít jednání s … to je jedno. Jedu tam trochu na zapřenou,
ta jednání sou tajný. Ale nic mimořádnýho v tom není, de jen vo to, aby se vo nich nedozvěděli
jiný vobchodníci. Nemám v New Yorku žádný nepřátele, pokud se ptáš na tohle. Pravdou ale je, že
tady nějaký sou.“
„Něco mi již bylo řečeno, další se jistě dozvím i od tebe. Třeba během cesty do New
Yorku, která bude nepochybně dlouhá a nudná.“
„Snad ne,“ pokusí se mladík o úsměv, „Pánové, už mám vážně děsnej hlad. Ede, mohl bys
skočit pro Virgila se Samem, ty taky určitě ještě nejedli, a pak přijít do jídelny? Já tam doprovodím
Kena, ale předtím mu ukážu svoji rodinu, manželku, svoje kluky, dcerku. Jo, Ede, zastavíš se taky
v kuchyni? Aby nám něco dobrýho udělali?“
„Jo, tohle zařídím,“ přikývne Morrow.
DĚKUJEME, PANE HANSONE
V den oslav vstane Hanson za kuropění. Opět si dává pozor, aby nevzbudil svou choť ani
své děti. Po vykonání malé potřeby a drobné očisty se vyplíží na dvůr, kde se už pohybují mnozí
jeho zaměstnanci. Dnes je zde obzvláště živo, neboť je na ranč stažena většina honáků, jednak aby
pomohla s organizací oslav, a také, aby se jich sama mohla zúčastnit.
Ještě během dne se očekávají hosté, co přijedou od dolů, jinak jsou již všichni zde.
Pochopitelně hostitel s chotí a třemi dětmi, bez Jacoba celá rodina Toddových, rodina
Hoffmanových, Moranových a Campellových. Pochopitelně se zde vyskytuje Harry se svými
žáky, pracovníci z usedlosti, většina honáků, někteří i s manželkou či dětmi. Z Tucsonu William
nikoho nezval, má tu pouze své čtyři osobní strážce. I tak bude přítomno více než sedmdesát osob
různého pohlaví a věku.
„Wille, platí ta ukázková hodina?“ uslyší mladý rančer za sebou a otočí se.
„Jo, Harry, na devátou tam za tebou dorazím. I s Jessem. Tak doufám, že je tam budeš mít
všechny. Virgil přece předevčírem slíbil, že je uvolní, na tu hodinu.“
„Jo, sem s ním domluvenej. Já jen, jestli se něco nezměnilo.“
„Ne, nezměnilo. Rád se na vás podívám,“ pousměje se Hanson.
Chvíli se toulá po usedlosti, pak si odchytí Jeffa a přesune se do jídelny. Je zde sám, další
se buď najedli za pochodu, nebo ještě vyspávají, ať jde o hosty či jeho pistolníky. On sám je však
zvyklý vstávat brzo a ani dnes na tomto zvyku nic nemění.
„Posaď se,“ ukáže na židli, když mu Jeff přinese snídani.
„Co se děje, Wille?“ ptá se švagr.
„Jen chci vědět … s tvojí rodinou, všechno v pořádku?“
„V pořádku?“ ušklíbne se Todd, „No pokud je v pořádku, že se mnou táta nemluví a máma
na mě kouká skrz prsty, tak jo. Nejspíš mě považujou za pasáka těch holek, z toho hotelu. Na
Jacoba se táta ani nezeptá, máma zase roní slzy, kam sme to voba dopracovali.“
„Tak to mě mrzí.“
213
„To teda nemusí, Wille. Já i Jacob sme rádi za práci, co máme. Voba sme rádi, že sme
vypadli z tohohle zatuchlýho místa. Tím nemyslím tvůj ranč,“ řekne rychle Todd, „tím myslím
naši rodinu, ty různý zvyky, tradice. Chceš ještě něco vědět? Mám totiž dost práce, slíbil sem
pomoc, v kuchyni, pro dnešek …,“ podívá se tázavě.
„Ne, já jen chtěl vědět … Jen běž, ať zase není voheň na střeše,“ naznačí rančer svému
švagrovi, aby se zvedl a zmizel.
Po snídani se znovu podívá na nádvoří, prochází se sem a tam, promluví s pár lidmi,
honáci, co ho potkají, se k němu chovají uctivě. Jistě žádný z nich nezapomněl, jak vyhodil
oblíbeného předáka Tobiáše Fultona a pár dalších jejich kolegů, co si dovolilo vzdorovat.
Před devátou hodinou ho vyhledá Jesse Moran a spolu jdou navštívit ukázkovou výuku do
místní školy. Tam na ně již čeká učitel Harry Padgett a jeho svěřenci. V jedné z hospodářských
budov pro ně byla už před dávnou dobou vytvořena klasická třída, s katedrou, tabulí, lavicemi a
židličkami. Za nimi sedí místní kluci, kteří však ihned povstanou, když sponzor jejich vzdělávání
vstoupí do místnosti.
Hanson jim nařídí, aby se zase posadili, sám vezme dvě židle, které pro něj a Jesseho
připravili vedle katedry, odnese je dozadu. Tam si na ně oba hosté sednou. Tak mohou pozorovat
cvrkot a žáci je mají za zády.
William se musí pousmát, je patrné, že se Harry i kluci
předvádějí. Ale jejich hra mu nevadí, naopak, kvituje, jak se snaží.
Přitom se pokouší všechny identifikovat. Koho zde vlastně vydržuje.
Některé zná dobře, u některých pochybuje.
Jistě poznává svého švagra, jedenáctiletého Jeremiáše Todda,
také zástupce předáka, patnáctiletého Samuela Morana, toho chudáka
sem taky zahnali, ačkoli má kromě školy dost jiných povinností.
Nechybí ani dvanáctiletý Herman Hoffman, poznává i sourozence
Mullinse, sirotky z Tucsonu, patnáctiletého Joela a třináctiletého
Nicolase. Jistě, i čtrnáctiletého Michaela Campella dobře zná. S nimi
tu je ale dalších devět kluků, u jejichž jmen váhá. Tři mu dohodila
paní Bradleyová, manželka soudce, dalších šest tvoří kluci místních
pracovníků. Jejich věk je od šesti do čtrnácti let.
Herman
Ne, nemá smysl si je všechny pamatovat, pokud někdo z nich bude
Hofmann
vynikat, Harry mu řekne a on s ním promluví o jeho budoucnosti.
Důležité je, že jeho škola funguje, kluci se učí i pracují zároveň, pro mnohé zdejší místo znamená
nový život, respektive možná jeho záchranu, protože zůstali opuštění.
Vlastně ještě jednoho z nich si vybavuje, a to proto, že jde o míšence. Jeho matka byla
Indiánka, jeho otec běloch. Ten ho přivezl do města, nějaký čas tam s ním pobýval, pak zmizel
neznámo kde. Opuštěný hoch se potuloval v Tucsonu, a tak skončil tady. Jméno tohoto asi
desetiletého kluka je také značně nejisté, říkají mu Joe Smith.
Harry si připravil zajímavou hodinu, částečně o historii, částečně o zeměpise, ale během
výuky rozvíjejí i další znalosti. Chlapci musí odpovídat celými větami, snažit se mluvit spisovně,
dobře a zřetelně vyslovovat. Hlásí se, při vyvolání vstávají.
Představení končí, mladý mecenáš se zvedne a důstojným krokem dojde až k učiteli,
v závěsu za ním kráčí Moran. Všichni však upírají zrak na mladíka, který zdejší školu provozuje a
především platí.
„Pánové,“ rozhlédne se William, „vaše ukázková hodina se mi líbila a potěšila mě. Dobře
také vím, že se takto kompletní často nescházíte. Což ale nevadí, důležité je skloubit vzdělávání a
práci. Každý také máte vlohy na něco jiného, někdo má chytrou hlavu, jiný zase šikovné ruce.
Důležité je, abyste se svou hlavou a svýma rukama v budoucnu uživili. Jedním nebo druhým,
případně obojím. Někteří už práci mají, jako například Sam, který je zástupcem předáka. Další ji
získají, buď tady na ranči, nebo třeba ve městě. Pokud by se však mezi vámi našli tací, co budou
214
mít chytrou hlavu, nevylučuji, že po domluvě s panem učitelem je pošleme studovat. Jako studuje
tady Jesse, co stojí vedle mě, nebo Jason a Joachim. Takže se snažte, a pamatujte si, neučíte se
tady kvůli panu učiteli, neučíte se tady kvůli mně, ale učíte se tady kvůli sobě. Abyste v dospělosti
něco dokázali, uživili sebe, svojí rodinu.“
„Děkujeme za moudrá slova panu Hansonovi,“ ujme se slova Padgett, „No, Joeli, říkals, že
bys také chtěl panu Hansonovi něco říct. Připravil sis něco?“ podívá se na jednoho ze svých
svěřenců.
„Ano, pane učiteli,“ vstane starší z bratrů Mullinsů, tváří se hrozně upjatě, navíc má
sváteční šaty, jako všichni okolo, „Pane Hansone, chtěl bych vám za nás všechny tady poděkovat.
Moc si vážíme toho, že se tady o nás staráte. Máme tady u vás ubytování, jídlo, smíme se tady u
vás učit. Tak za to vám velmi děkujeme. Budeme se snažit chovat tak, abychom vás nezklamali.“
„Tak to rád slyším, Joeli,“ usměje se rančer.
„Já ještě neskončil, pane,“ říká hoch vážným hlasem, „Pane
Hansone, já i můj bratr jsme před dvěma roky skončili úplně sami.
Nevěděli jsme, co s námi bude. Pak jste se objevil vy a vzal nás sem.
Zpočátku jsme se trochu báli, nevěděli jsme, co nás čeká. Ale to, co
jsme nalezli tady, předčilo všechna naše očekávání. Našli jsme tu
nový domov. Nejen tuto školu, ale taky nové kamarády a moc
hodných lidí, kteří se tu o nás starají. Je to zásluha především vás,
pane Hansone, bez vás a vašich peněz bychom tady být nemohli.
Snad vám to alespoň trochu splácíme svou prací a také svou snahou
zde ve škole.
Jak jsem říkal, já a bratr jsme skončili sami a opuštění. Jsou
zde ale i další, kteří na tom byli podobně. Kdybyste se nás neujal,
pane Hansone, kdoví, jak bychom skončili. Na světě nejsou jen
hodní lidé, jako jste vy, pane, ale také zlí. Kdybychom narazili na
ně, místo na vás, možná už bychom ani nebyli naživu.
Pane Hansone, chtěl bych vám za nás všechny ještě jednou poděkovat. Dal jste našemu životu
smysl, dal jste nám domov a dal jste nám budoucnost. Víme, pane Hansone, že tady chcete hodně
vybudovat. Rádi vám budeme pomáhat a tak snad splatíme náš velký
dluh, který u vás máme,“ dokončí Mullins svou řeč, a je patrné, jak
je hrdý, že ji přednesl bez zaváhání, souvisle.
„Harry, to tys ho navedl, aby mi Joel řekl ta moc pěkná slova? Nebo
si mu dokonce tu řeč připravil a donutil jsi ho, aby se ji naučil?“
obrátí se rančer na učitele.
„Pane Hansone, nikdo mi nic neradil,“ tváří se dotčeně
řečník.
„Wille, Joel mluví pravdu. Ani jediné slovo jsem mu
neporadil. Doteď jsem nevěděl, co ti chce vlastně říci,“ podpoří
svého žáka Padgett.
„Joeli, nemusíš se zlobit,“ usměje se William na chlapce,
„Naopak, můžeš být na sebe pyšný. Tvůj projev byl velmi pěkný,
kultivovaný a vlastně dospělý. Jsem moc rád, že se tu i s bratrem
cítíš dobře, ale vlastně i s dalšími. Joeli, vzpomínáš, před těmi dvěma
Nicolas Mullins
roky, jak jsi váhal, jestli nemáš s bratrem vyskočit z drožky a utéct?
Když jsme sem jeli?“
„Ano, vzpomínám,“ přikývne hoch, kterého pochvala očividně potěšila, „Byl jsem hloupý,
nevěřil jsem vám. Ale jsem rád, že jsme tehdy neutekli, pane. Sice jsme někdy hodně udření, to je
pravda, a pak se ještě máme učit, ale jsme rádi, že tady můžeme pracovat a učit se. Že tady máme
Joel Mullins
215
kde spát, máme tu hodně jídla, kolik si řekneme. Taky tu máme hodně kamarádů. Moc děkujeme,
pane.“
„Jesse, chceš taky něco říct?“ obrátí se rančer na svůj doprovod.
„Ano, myslím, že bych měl říci pár vět,“ ujme se slova vyzvaný, „Kluci, pozoroval jsem
vás, dneska, a taky slyšel, co tady říkal Joel. Musím mu dát za pravdu. Někteří si na mě
pamatujete, sedával jsem tady s vámi. Nebo s vámi pracoval. Je mezi vámi můj bratr, a druhý na
zdejším ranči dělá předáka.
Než jsem přišel sem, na tento ranč, do této školy, byla mojí budoucností jen práce u
dobytka. Nic proti ní, například můj bratr Sam, ale i Virgil, jí dávají přednost. Ale pro některé
z vás by se mohla otevřít i jiná budoucnost. Díky zde stojícímu panu Hansonovi. Díky němu mohu
já studovat střední školu, bydlet na internátě a vzdělávat se. Včera mi pan Hanson řekl, že když
dobře složím závěrečné zkoušky, bude mě podporovat i na studiích na universitě. Abych se mohl
stát například právníkem. Já, kluk, který snad od pěti let neznal nic jiného, než dřinu od rána do
večera ve stájích či u dobytka.
Moc si vážím toho, co pro nás pan Hanson dělá, a taky jako Joel věřím, že mu jednou vše
splatím, až dostuduji a začnu pro něj pracovat. Pan Hanson má velké plány, jak zde na ranči, tak i
ve městě. Možná i díky nim mnozí z vás naleznou zajímavou práci, pomůžou mu jeho plány
uskutečnit.
Ještě jedno vám chci říct. Díky panu Hansonovi jsem si
uvědomil, jak důležité je vzdělání. Něco umět, nebýt hloupý,
nevzdělaný. Proto vám říkám, využijte této příležitosti, využijte toho,
že se vám zde pan učitel věnuje. I tomu musím poděkovat, nejen za
to, co mi dal zde, ale i za jeho podporu, kterou mi stále poskytuje.
Tak nebuďte hloupí a učte se.“
„Možná bychom mohli využít toho, že je zde pan Hanson a
Jesse. Pokud máte dotaz, něco vás zajímá, tak se zeptejte,“ vyzve své
žáky Padgett.
Nastane tradiční chvíle rozpačitého ticha, kdy se kluci na sebe
navzájem dívají, vyzývají se pohledy, aby někdo položil první dotaz.
Nakonec se přihlásí švagr rančera, dostane slovo.
„Jesse, Joachim a můj bratr Jason byli posláni na studia. Podle
čeho se třeba vybere další z nás, kdo taky bude moct studovat?“
„Správná otázka, Jeremy,“ pokývá hlavou William, „Jak jsem
říkal, ne každý se na studia hodí. Někdo je třeba lepší při práci
rukama. Pan učitel vás všechny sleduje, sleduje, jak se snažíte, jak Michael Campell
vám učení jde. Když si bude jistý, že někdo další má hlavu na studia,
tak mi řekne a já si s dotyčným promluvím. Jsem připravený v budoucnu podporovat i další z vás.“
„Už je někdo vybraný?“ doplní dotaz Campell.
„Ne, Miku, nikdo není dopředu vybraný a nikdo není dopředu vyloučený. Bude záležet na
vás. Například tady Sam, ten mohl jít studovat, kdyby chtěl. Ale on dal přednost práci, proto ji
dostal. Navíc nejsou jen školy, jako je ta, kam chodí tady Jesse. Dá se vyučit truhlářem, zedníkem,
kovářem. Tyhle řemeslníci jsou taky velmi potřební a cenění. I tohle budeme zvažovat a
s dotyčnými si o tom promluvíme.“
„Jak to vlastně vypadá na takové škole?“ položí dotaz asi desetiletý klučina, jehož
nedovede rančer přiřadit ke konkrétní rodině.
„Jak to tam vypadá?“ usměje se Moran, pak drží asi pětiminutovou přednášku, kde
decentně popíše pobyt na internátě, vyučovací hodiny, zmíní vyučované předměty, hodnocení.
Lehce naznačí, co obnáší studentský život, ve vší slušnosti.
Debata se protáhne na půl hodiny, pak je sešlost rozpuštěna a většina z přítomných vyrazí
za svými povinnostmi. Těch není málo, protože na jednu hodinu je naplánován hromadný oběd,
216
který se uskuteční ve vyklizené stodole, u několikanásobně nastaveného stolu. Na přání Williama
budou sedět všichni pohromadě, bez ohledu na jejich postavení. Podílel se na vytvoření zasedacího
pořádku, většinou sestaveného podle rodin.
Po dvanácté hodině se objeví šestačtyřicetiletý inženýr Robert Bennet, doprovázený
hlavním dozorcem u dolů, osmadvacetiletým Jackem Pulmanem a třemi pozvanými předáky.
Pozvánku obdržel i pan Chan, vůdce čínské kolonie, ale ten se omluvil, měl obavu, aby jeho
přítomnost nevyvolala negativní nálady některých místních patriotů.
„Wille, můžeme s tebou chvíli mluvit?“ požádá o audienci Bennet.
„Bobe, nechceš to nechat na pozejtří? To se s váma chci sejít, tam, u dolů. Zejtra budu
probírat věci tady, účetnictví a tak, pozejtří chci vyrazit k dolům. Za chvíli se bude podávat voběd,
tak nevím, jestli je čas na práci,“ odpovídá Hanson.
„Dobře, tak jo. Ačkoli pět minut by tě snad nezabilo, ne?“
„Nezabije mě ani čtvrt hodina,“ podívá se na strojek času William, „No tak pojďte, do mojí
pracovny, tady pořád někdo běhá,“ rozhodne.
„Wille, jen chci, aby ses zamyslel, než za náma přijedeš,“ začne inženýr, „Jde o dvě věci.
Za prvé, kdy zahájíme ten třetí důl, a za druhé, jestli podpoříš další výzkum, i ve vzdálenějších
lokalitách.“
„Můžeš mi to líp vysvětlit, Bobe?“
„Co líp vysvětlovat? Navrhoval jsem přece vytvořit skupinu, která bude zkoumat další
místa vhodná pro těžbu. Už dávno přece nehledáme na tvojích pozemcích, ale čím dál tím víc vod
nich. Například u toho Tombstone nás předběhli.“
„Na tvoji radu tam mám podíl, stejně jako Horác,“ upozorní Hanson.
„Podíl není to samé, jako když ten pozemek získáš a pak na něm sám těžíš.“
„To jistě ne. Bobe, tak vo co ti vlastně de? Chceš se vydat do hor, kdoví kam, a tam hledat
další ložiska? Tak tomu rozumím?“
„Přesně tak. Není jen okolí tvejch pozemků, Wille, a není jen Pima County.“
„Máš pravdu. Ale kolik to bude stát? Taky, Bobe, na jak dlouho máme ještě zásoby?
V místech, který si už vobjevil?“
„Na pár let určitě. Ale jednou dojdou.“
„Jednou určitě. Bobe, upřímně, kolik bude stát, když vytvoříme tu skupinu hledačů? Kolik
bude stát ta místa získat? Mám dobrý příjmy, ale taky nejsou bezedný.“
„Tomu rozumím, Wille. Ale pak riskuješ, že nás někdo předběhne.“
„Já vím. Ale votevíráme už třetí důl, něco sme museli investovat. Bobe, připrav mi
písemnej návrh, všechno vyčísli, já to pak proberu s Horácem. Souhlasíš?“
„Tak jo, Wille. Myslím to dobře.“
„Já vím, Bobe. Tak co ještě máte?“
„To votevření třetího dolu se protahuje.“
„Protahuje, protože sháníme levný dělníky. Vočekávám, že nám je zase dodá pan Chan. Ty
Číňani se vosvědčili, pracujou dobře, nejsou tak drahý a ani tak náročný. Posečkání se tak vyplatí,“
tvrdí rančer, „Bille, co ty Číňani, už se nevražděj? Mezi sebou?“
„Pokud jo, tak po sobě nezanechávaj mrtvoly,“ ušklíbne se Pulman.
„Tak vražděj se nebo ne?“
„Wille, já nevím,“ pokrčí rameny vrchní dozorce, „Podívej, kolem těch dvou dolů je už
skoro městečko. Dokonce mu některý už říkaj Hansoncity.“
„Hansoncity?“ zasměje se William.
„Moc si na to nezvykej, Wille,“ objeví se letmý úsměv na tváři inženýra, „Až dojde
ložisko, tak se z toho místa stane město duchů. Všichni se přesunou jinam a postupně se to tam
všechno rozpadne. To je vosud takovejch míst.“
„Bobe, mně je jedno, jak tomu říkaj. Hlavně toho vytěžte co nejvíc. Tohle mě zajímá.“
217
„Wille, je to pořád těžší, udržet je na uzdě. Taky se tam pořád motaj různý zjevy, co tam
prodávaj určitě kradenej chlast, taky maso a další. Ale vo tom sme už mluvili. Budou to ty
Lawettové. Některý je poznali,“ upozorňuje Pulman.
„Horác a Ed mi raděj zdrženlivost,“ zachmuří se tvář mladíka, pak si vzpomene, kam za pár
dní odjíždí a na varování, aby se nezaplétal do ničeho nezákonného, „Bille, budeme je asi muset
strpět. Pokud nebudou dělat bordel. Jen pokud by dělali výtržnosti, vyvolávali rvačky, pak teprve
můžeš zasáhnout. Ale nikdo nechce votevřenou válku s těma parchantama.“
„Já jen, že pak ty naše věci tolik nekupujou, když maj vod nich levnější,“ znovu pokrčí
rameny vrchní dozorce, „Jinak se nám ty horníky daří krotit, naštěstí se zatím jen porvali, a asi
dvakrát došlo na nože, ale zatím po sobě díkybohu nestříleli. Tak to snad tak i zůstane. To víš,
když se lidi vožerou, chovaj se jak dobytek.“
„To mi říkat nemusíš. Pánové,“ podívá se Hanson na hodiny na stěně, „nechci vás vyhánět,
ale všechno si probereme pozejtří. Teď bysme už měli jít, blíží se zahájení voběda, bylo by blbý,
kdybych tam dorazil pozdě.“
„Pole mýho to má začít až za půl hodiny,“ oponuje Bennet, při pohledu na nevoli ve tváři
svého zaměstnance pochopí, „Jo, Wille, nebudeme tě už zdržovat. Připravím se ale na tebe, až tam
pozejtří přijedeš.“
„Už se těším,“ zvedne se rančer a vykročí vstříc oslavě.
Oběd zahájí velmi krátkým proslovem, pak se desítky osob okolo dlouhého stolu pustí do
jídla. Jeho servírování mají na starosti vybraní Harryho žáci, jako poslední naloží sobě a pak
zasednou s ostatními. Jen ty nejmenší děti jsou uložené v kolébkách nedaleko, aby byly na očích a
nikdo je nemusel hlídat. Díky rozsazení po rodinách jsou všichni promíchaní, a tak kromě hostitele
a jeho manželky, kteří sedí v čele, se na funkce ani na věk nehraje.
Jídla je opravdu hodně, a další se průběžně peče, na to dohlíží Virgil s honáky. Občas
někdo z nich vstane, zkontroluje, jak maso měkne, otočí ho, přiloží pod oheň a zase se posadí.
Obědem totiž nic nekončí, ten bude plynule přecházet ve svačinu a ta ve večeři.
Pro odpoledne jsou uchystány různé soutěže, buď na nádvoří nebo na prostranství před
rančem, muži a odrostlejší chlapci se měří v házení lasem, ale také podkovou, dojde i na střeleckou
soutěž. Jak z winchestrovky, tak z revolveru. Jsou vytvořeny improvizované terče, role rozhodčího
a dohlížitele se ujme Morrow. Ten i Hodder účast odmítli, naopak se zapojují bratranci
Laffertyové. Spolu s nimi soutěží především mladší ročníky, včetně majitele ranče. Ten si vůbec
nevede zle, ve střelbě z pušky na terč se dostane do finálové trojky, spolu s ním je tam i Virgil a
Nolan Lafferty. V rozstřelu na tři rány uspěje Moran, Hanson je druhý a Nolan třetí.
Ve střelbě z revolveru se mezi tři nejlepší dostane pro změnu Allan Lafferty, k němu se
přiřadí opět William a jeden z honáků. Vítězství si odnáší Allan, hostitel tentokráte bere třetí
místo. Přesto přijímá gratulace.
„Býval sem lepší,“ říká se svou vrozenou skromností, „Jenže v posledních letech už nebylo
moc času na nácvik,“ omlouvá své výsledky.
Ceny pro vítěze a finalisty jsou předány, vesměs se jedná o ozdobně vyvedené jídlo,
s výjimkou Virgila, který obdrží zbrusu novou winchestrovku, se kterou se soutěžilo. Revolver
používal každý vlastní, a vítěz dostal velký dort, vytvořený paní Toddovou. O něj se podělil
s ostatními účastníky soutěže.
Chlapci si vyzkouší své dovednosti ve vrhání nože, tam je nejstaršímu kolem šestnácti, a
vlastně ani nezáleží na tom, kdo vyhraje. To už zní tóny místního orchestru, kdy se hudebně zdatní
muži chopí svých nástrojů. Profesionální hudební těleso z nich bude těžko, ale k tanci jejich um
bohatě stačí, čemuž se přítomní věnují s různou intenzitou před večeří. Respektive tu absolvuje
každý podle toho, kdy dostane hlad, zábava se pomalu zvrhává v tlachání, vyprávění historek,
vtipů, vytvářejí se různé skupinky, v nichž se dle svých výrazů většina dobře baví.
Na vše dohlíží Ed Morrow a Ken Hodder, ti moc nepijí a starají se, aby se nikdo nezačal
chovat agresivně. Musí zasáhnout jen dvakrát, když si do vlasů vjedou dva kluci, tam stačí jen
218
varovný pohled, a pak dva honáci, v tomto případě mezi ně vstoupí a roztrhnou je. Ale ani tito dva
muži si nic nechtějí začít s profesionály a při pohledu do jejich chladných očí zjihnou.
„Wille, půjdu si lehnout, ty se asi ještě vydržíš,“ oznámí paní Hansonová svému muži
kolem půl jedenácté večer.
„Sáro, taky bych už šel, ale nehodí se to,“ odpovídá ji on, „Je to skoro za trest, bejt
střízlivej mezi tolika vožralejma,“ dodá.
„Tak si taky trochu přihni, ne?“
„Trochu sem si dal, ale jen vopravdu trochu. Nemám zájem, aby mi zejtra bylo blbě a já byl
celej den nepoužitelnej. V tomhle svoje zásady měnit nehodlám,“ tvrdí on rozhodně.
„Ale vyvedlo se to, ne? Zdá se mi, že se lidi vážně bavěj,“ rozhlédne se ona, oba sedí na
verandě a vše mají před sebou, „Zdá se mi, že už nejsou tak nepřátelský, jako kdysi. Aspoň
některý.“
„Některý asi ne, další se přetvařujou. Ale máš pravdu, tý nenávisti je asi míň. Možná i
proto, že už tady není Tobiáš, aby ji podněcoval. A pár dalších. Taky sem rád, že vycházím
s Joachimem a že je tady paní Moranová. To taky hodně znamená. Nejen pro mě, ale i pro
vostatní. Akorát ty tvoje rodiče …“
„Matka snad byla dneska v pohodě, otec …,“ mávne ona rukou, „Wille, tak já du. Ty je
ještě vobejdi, a pak přijď za mnou. Však voni to zvládnou i bez tebe. Stejně tě už některý ani
nepoznaj,“ dodá.
„Máš pravdu. Projdu se, hodím řeč a pak nenápadně zmizím. Některý budou chlastat až do
rána. No, některý se budou divit. Třeba takovej Bret, toho si vytáhnu brzo a bude se mi zpovídat,“
vyhrožuje on, ačkoli je rozhodnutý, že si dopoledne účetnictví projde sám a až po obědě si nechá
referovat.
219
ŠESTÁ KAPITOLA
SMLOUVA
„Posaď se, Wille,“ ukáže rukou na sesli Willard II. Oliver Thurstone.
„Děkuji, Willarde,“ snaží se Hanson tvářit sebevědomě, ale je v něm malá dušička. Je tu
zcela sám, on, nezkušený kluk z divočiny, s protřelým magnátem z východu, jehož bohatství si
vůbec nedovede představit.
„Tak jaká byla cesta?“
„Dobrá, nebyla ani tak nudná, když se mnou jela moje manželka. Tu jsem nechal v péči
dvou strážců, snad se tady nebude nudit.“
„Co jí chceš ukázat?“
„Nevím, jestli je to vhodné říkat, ale Sára nikdy nebyla dál jak v Tucsonu. Tak je pro ni
všechno nové. Má co obdivovat. Taky bych ji rád vzal do divadla, pokud seženu lístky. A pokud
pochopitelně bude čas,“ dodá mladík rychle.
„Čas je náš nepřítel,“ poznamená Thurstone, „Wille, dáme se do práce?“
„Dáme, Willarde,“ přikývne rančer, jsou ve stejném salónku jako minule, ale po boku
s Horácem se přeci jen cítil silnější, „Willarde, tady mám pro tebe opis té smlouvy, potvrzený
notářem. Vzdal jsem se podílů v těch hotelích, naopak Horác mi nechal svůj podíl, který měl na
mém ranči. Dokonce o tom vyšel i článek v novinách,“ přidá výstřižek z tisku.
„Dám to právníkům, ať se na to podívají,“ vezme magnát předložené dokumenty, „Já tu pro
tebe mám také smlouvu. Za podmínek, na kterých jsme se dohodli. Kolik dní budeš potřebovat na
její prostudování? Respektive tvoji právníci?“ podá pro změnu jiné listiny.
„Zítřek?“ podívá se nejistě Hanson, když spatří letmý úsměv svého společníka, rozhodne se
hrát na důvěru, „Willarde, neznám v New Yorku žádného právníka, a nepovažoval jsem za vhodné
sem vozit nikoho s právním vzděláním z Tucsonu. Tu smlouvu si přečtu sám, a budu věřit svému
selskému rozumu, jak se říká.“
„Zajímavý přístup.“
„Myslíš si spíš hloupý přístup,“ odtuší Hanson a trpce se usměje.
„Wille, je to tvoje věc. Tentokrát máš štěstí, nemám zájem tě podrazit. Ale pokud tu
smlouvu podepíšeš, tak budeme pracovat spolu. Pak budu vyžadovat daleko větší obezřetnost.
Právníky máme od toho, aby nám ohlídali každé slovo ve smlouvách, co uzavíráme.“
„Rozumím, Willarde. Ty jistě máš hned houf právníků, a jistě těch nejlepších.“
„Mám, Wille, a i tak se jim stalo, že jim jednou něco uniklo, a mě to pak stálo velkou sumu
peněz. Wille, pozítří čas nemám, ale sejdeme se tady popozítří, v pět hodin odpoledne. Pokud
nebudeš mít výhrady a tu smlouvu podepíšeme, tak začneme hned pracovat.“
„Přijdu na čas,“ slibuje mladík.
„Zítra si projdi tu smlouvu, jestli s ní tvůj selský rozum bude souhlasit. Pozítří vezmi
manželku do města. Na večer vám seženu lístky do divadla, nebude to do žádné lóže, nechci na
tebe upozornit, ale i tak si snad večer užijete.“
„Moc děkuji.“
„Wille, to je pro dnešek všechno. Pokud tedy nemáš zásadní otázku. Vše další budeme řešit
až po podpisu smlouvy.“
„Ne, nic nemám, vše je mi jasné,“ sbalí si dokumenty rančer, a následuje příkladu svého
protějšku, zvedne své pozadí ze židle.
Druhý den dopoledne si slovo od slova pročítá návrh smlouvy, která mu přijde zbytečně
obsáhlá a která hovoří o vzniku nové společnosti, ve které bude mít on deset procent podílu. Do
220
posledního detailu vyjadřuje, jak si budou dělit zisky, a taky hovoří o tom, co se bude dít v případě
ztrát. Tam už si tak jistý není, sice dle všeho za ně nemá ničím ručit, ani za desetinu z nich, ale co
když je v těch větách chyták a on by pak mohl přijít na buben?
„Kene, tys říkal, žes studoval tu vojenskou akademii. Tak to si asi vzdělanej, ne?“ pozve si
do svého pronajatého pokoje osobního strážce.
„Podle kritérií armády snad ano,“ lehce se usměje Hodder.
„To znamená co?“
„Řekl bych, že mám určité vzdělání a dovednosti, které se však mimo armádu obtížně
využívají. Proč se ptáš?“
„Mám jeden problém, Kene. Mám tady před sebou smlouvu. Dost důležitou smlouvu.
Neznám ale v New Yorku žádnýho právníka, nerad bych naletěl nějakýmu podvodníkovi. Nebo
aby ze mě tahal peníze, jak to někteří uměj, a přitom mi dával rady k ničemu. Tak mě napadlo,
jestli by sis ji nemohl taky přečíst. Pak bysme si vo některejch jejích pasážích promluvili, jestli jim
rozumíš tak, jako já.“
„Wille, tak tohle je právě jedna z mnoha dovedností, kterou rozhodně nedisponuji. Nemám
valné právní povědomí, a už vůbec bych si nedovolil cokoli radit ohledně smluv. Zvláště, pokud
říkáš, že je důležitá. V New Yorku jsou určitě desítky, spíš stovky právníků. Pokud chceš, mohu
vyrazit do ulic a zkusit jednoho z nich sehnat.“
„Ne, to nechci. Kdoví, na koho narazíš. Taky chci, aby vo tý smlouvě moc lidí zatím
nevědělo, a co když to ten právník rozkecá? Nebudeme vědět, s kým se zná.“
„Pak asi bylo chybou, že sis nepřivezl sebou někoho, kdo má právní vzdělání a komu
důvěřuješ.“
„Nejspíš máš pravdu, ale už se stalo. Kene, přečteš si to?“ podívá se Hanson prosebně.
„Přečíst si ji mohu, ale dopředu říkám, že moje případné stanoviska budou naprosto bez
záruky. Opravdu v této oblasti nejsem žádný odborník,“ snaží se strážce zakrýt rozpaky.
„S tím počítám,“ strčí mu jeho zaměstnavatel listiny pod nos.
„Wille, je to ten Thurstone, co si myslím?“ svědčí výraz Hoddera o potlačovaném údivu, a
téměř až zděšení.
„Nejspíš jo, Kene. Pokud myslíš jednoho z nejbohatších lidí v New Yorku, a nejspíš nejen
v New Yorku, tak je to von.“
„To jako ty a on …“
„Kene, přečti si to celý, z toho asi mnohý pochopíš. Pak si vo tom promluvíme. Já ti zatím
naleju a zapálím doutník, aby se ti dobře četlo. Jo, a asi ti nemusím říkat, že je to tajný, takže vo
tom s nikým nemluv.“
„To pochopitelně nebudu … Wille, to mi tolik důvěřuješ, že mi tohle dáváš číst?“
„Kene,“ usměje se rančer, „dyť ti přece svěřuju svůj život, a taky život svejch nejbližších.
To je to nejcennější, co mám. Musím ti přece důvěřovat, ne?“
„Když to bereš takto …“
Hanson nechá svého strážce ve svém pokoji a odkráčí do ložnice, aby se věnoval své drahé
choti. Pronajal si tři místnosti v průměrném hotelu, který není žádnou špeluňkou, ale také ne
luxusním zařízením. Jednu místnost používá jako pracovnu, druhou mají se Sárou společnou a ve
třetí se ubytoval jejich doprovod.
„Wille, tohle dle mého není žádná legrace,“ má vážnou tvář Hodder, když za ním po dvou
hodinách jeho zaměstnavatel přijde.
„Ne, Kene, není. Jak si asi z tý smlouvy pochopil.“
„Ten pán, tam dneska, jak přišel za tebou …“
„To byl Willard, ten pracháč. Ten, s kterým právě mám podepsat tu smlouvu.“
„Tak to byl on. Vypadal celkem normálně, na to, kolik má prachů. Wille, přeci jen, asi by
sis měl najmout toho právníka. Sice jsem nenašel nic, co by bylo proti tobě, dokonce mi zdá ta
smlouva pro tebe výhodná, ale …“
221
„Výhodná? V čem výhodná?“
„Tak pokud tomu dobře rozumím, tak ty máš mít deset procent ze zisku, ale všechny peníze
do toho dá on. Tys přišel jen se záměrem, jak se tam píše. Také máš poskytnout kontakty a jednat
za společnost, ale pokud váš záměr nevyjde a přijdete o peníze, tak vlastně ničím neručíš. Tedy tak
jsem to pochopil. Ale Wille, tohle bych si ještě prověřil, aby pak třeba po tobě nechtěl peníze, nebo
tvůj majetek,“ tváří se Hodder ustaraně.
„Taky to tak chápu,“ přikývne rančer, „Nemyslím si, že by mě chtěl podrazit.“
„Z čeho tak soudíš?“
„Tak za prvé, když jsem mu řekl, že nemám právníky a prostuduji si to sám …“
„To jsi mu řekl?“ tváří se nevěřícně osobní strážce.
„Jo, a hned potom mi vynadal. Řekl, že mám štěstí, že mě nechce podrazit, ale když s ním
budu spolupracovat, tak všechno budou muset vždycky schválit právníci.“
„Jeho přístup mi přijde rozumný, Wille.“
„Na rozdíl vod mýho, co?“ zasměje se křečovitě Hanson, „Ale Kene, mám ještě jeden
důvod si myslet, že mě podrazit nechce. Nemusel se vůbec se mnou bavit, mohl si tu věc, ten můj
nápad, mohl si ho udělat sám, se svejma lidma. Taky, co by si na mně vzal. Jo, v Tucsonu, tam
sem asi za boháče, ale proti němu? Spíš si myslím, že vycejtil, že by se na tom vážně dalo
vydělat.“
„Nejspíš ano, Wille. Pak ale moc nechápu, proč ti dává těch deset procent. To jako za ty
služby, co tam pro něj uděláš?“
„Asi ano, taky. Víš, von mi nabídnul práci, abych byl jeho zaměstnanec. Abych pracoval
pro něj. Jo, dost dobrou práci, asi za dost peněz. Ale já sem vodmítnul.“
„Odmítnul jsi takovou nabídku?“
„Jo, Kene, řekl sem mu, že nechci pro nikoho pracovat, ale chci lidem práci dávat. Tak mi
pak nabídnul tohle. Nejspíš si myslí, že mu časem vydělám víc peněz, jinak si totiž taky tu jeho
nabídku vysvětlit neumím. Jo, máme tam vazby, v tom Mexiku, to taky není k zahození. Ale to by
vodpovídalo tý jeho druhý nabídce, na ty tři procenta.“
„Na tři procenta?“
„Jo, když sem vodmítnul tu první, dal mi druhou. Tři procenta. Ale to sem taky vodmítnul,
tak mi nabídnul těch deset. To už sem vzal.“
„Wille, asi víš, jak s těmi lidmi jednat,“ tváří se Hodder rozpačitě, „Ale Wille, můžu ti dát
jednu radu? Měl bys být dle mého více obezřetný. Nezlob se, nic mi do toho není, vážím si tvojí
důvěry, ale sám říkáš, že jde o tajnou dohodu. Přitom jsi mi o ní teď řekl poměrně dost
podrobností, ačkoli se známe ani ne tři týdny.“
„Kene, jak už sem říkal, musím ti přece věřit, ne? Věřit, že když po mně někdo vystřelí, tak
mě nevystrčíš před sebe, ale uděláš to přesně navopak. Komu jinýmu bych měl věřit, ne?“
„Nevím, přijde mi to zvláštní. Nezlob se, ale …“
„Kene, věřím ti i proto, že mi tě doporučil Ed. Ten mi dvakrát zachránil život, a ačkoli sme
se tehdy taky znali dost krátce, tak mě kryl svým tělem, když se střílelo. Tomu věřím jako nikomu.
Kene, chápu, co si myslíš. Myslíš si, že sem hloupej naivní kluk. Ale snad …“
„Nechtěl jsem tě urazit, Wille.“
„Ne, to vím. Myslíš to dobře, a už jenom to, co mi říkáš, tak to je mi zárukou, že se ti dá
věřit. Kene, já se vobčas potřebuju s někým poradit. Dřív to bylo s Horácem a Edem. Teď sou
voba v prdeli,“ říká Hanson s jistou hořkostí i nostalgií v hlase, „Věřím, že mě nezradíš. Pokud
jsem proto hloupej …“
„Hloupý určitě nejsi. Ed o tobě taky mluvil moc hezky, a myslím si, že mu na tobě opravdu
záleží. Já jen si myslím, že až moc lidem věříš, což by se ti nemuselo vyplatit. Ten pán, co s ním
máš podepsat tu smlouvu … nevím, jaký s ním máš vztah, jak se mu dá věřit.“
„Kene, já vím, že jsem pro něj jen něco jako … nevím, jak to dobře říct. Minimálně jeden
z mnoha, někdo, o kom se domnívá, že mu v budoucnu pomůže vydělat peníze. Slušný peníze. Ale
222
jinak si nedělám žádný iluze. Snad sem ho zaujal, jinak si to neumím vysvětlit. Taky, s tím
nápadem sem přišel já, a von na tom vydělá devadesát procent, já jen deset. Protože von má
prachy, velký prachy, a já …,“ pokrčí rameny William.
„Tomuhle já opravdu nerozumím,“ vrátí Hodder listiny svému zaměstnavateli, „Měl by sis
nechat tu smlouvu prověřit právníkem. Ale nepřísluší mi ti radit.“
„Dík za radu, ale udělám to po mém. Ani já sem tam nenašel nic, co by bylo vysloveně
proti mně,“ rozhodne se rančer, „Kene, zejtra půjdeme do města a večer do divadla. Willard mi
dnes nechal doručit lístky. Sou ale jen dva, tak na nás budeš muset počkat venku.“
„Půjdeme všichni? I Allan a Nolan?“
„Nevím, myslím, že bys ty stačil. Ale rozhodni ty, ty seš tady hlavní,“ pokrčí rameny
Willimam.
Prohlídka města, oběd ve vybraném podniku a večerní divadelní představení Sáru doslova
uchvátí. Její muž si program tolik neužívá, neboť mu v hlavě pořád straší varování osobního
strážce. Stále si není jistý, zda v té smlouvě není ukryta právní klička, která by mu mohla
v budoucnu znepříjemnit život. Ale občas je nutné riskovat, říká si.
„Pánové, pokud obě strany se smlouvou souhlasí, je možné ji podepsat a já ji zaknihuji,“
řekne notář pozvaný Thurstonem, po aktu se on sám vzdálí z místnosti.
„Tak ses právě upsal ďáblu,“ objeví se potměšilý úsměv na tváři magnáta.
„Až tak?“ pokusí se Hanson předvést podobný obličej, ale jeho grimasa je poněkud ztuhlá.
„Jedno bys měl vědět,“ zvážní Thurstone, „Za mými úspěchy stojí správná rozhodnutí ve
správnou chvíli. Ale po nich následuje obrovská dřina všech, kteří se na realizaci podílejí. To samé
očekávám od tebe. Chtěl jsi být mým společníkem v tvém plánu. Budiž. Jsem připravený tvůj
nápad uskutečnit a investovat do něj. Ty ale budeš muset vykonat také svou práci, peníze zadarmo
nikomu do klína nespadnou.“
„To chápu, Willarde. Počítám s tím, že se té věci budu maximálně věnovat.“
„To budeš, Wille, a já ti teď řeknu jak,“ nadechne se Thurstone, „Jako můj společník budeš
jednat za naši společnost. Ale neuděláš žádné rozhodnutí, které nebude dopředu schválené. Půjde
nejspíš o hodně peněz, pokud tu investici budeme realizovat. Ty máš velmi málo zkušeností a
nemohu si dovolit tolik riskovat.“
„I tomu rozumím. Znamená to, že za tebou budu muset často jezdit?“
„Vůbec ne.“
„Vůbec ne? Tomu nerozumím …“
„Wille, mám mnoho různých aktivit, pracují pro mě tisíce zaměstnanců. Na různých
pozicích. Neměl bych ani čas zabývat se tolik jednou věcí. Proto dostaneš přidělené lidi, kteří
s tebou budou spolupracovat.“
„Lépe řečeno, budou na mě dohlížet,“ usměje se lehce rančer.
„Lépe řečeno, budeš se od nich učit. Máš něco v sobě, Wille, ale pokud bych použil
přirovnání, představuješ pro mě něco jako nevybroušený diamant. Líbí se mi tvoje nadšení, líbí se
mi, jaké máš plány, nebo vize, jak tomu říkáš. Jenže od nich k jejich realizaci vede moc dlouhá a
klikatá cesta, na které se může stát mnohé. Pokud chceš dorazit k cíli, musíš všechna ta úskalí včas
odhalit a musíš je dokázat buď obejít nebo odstranit.“
„Víš co je zajímavé, Willarde? Horác mi řekl, že přesně tohle uděláš.“
„Opravdu? Něco ti řeknu. Horác měl velkou příležitost a měl i schopnosti. On se však
vydal jinou cestou. Mohl pozvednout svůj rodinný podnik, mohl vydělat miliony. Ale rozhodl se
pro dobrodružství, pro život bez pravidel. Určitě tě něco naučil, mnohé z toho se dá použít.
Nedělám si však iluze, jak řídí ty svoje obchody. My tady však mluvíme o trochu jiných věcech,
kde platí jiná pravidla. Pravděpodobně stejně nelítostná, ale poněkud jiná. Až na výjimky v nich
nehrají takovou roli ostří hoši, jako skvělí právníci a skvělí stratégové. Dobrý právník z tebe asi
nebude, Wille, ale mohl bys být tím dobrým stratégem, který dokáže vytušit příležitost, dokáže
najít způsob, jak vydělat peníze. Podle mého máš touhu stát se součástí těchto tak zvaně vysokých
223
her, kdy jsou ve hře velké peníze, ale také často hra o vše. Tedy o budoucnost firem, o veškeré
jmění. Pokud učiníš špatné rozhodnutí, mnohdy už žádná oprava není a ty můžeš přijít o vše.
Vsadit na správnou kartu na druhé straně ale znamená vydělat velké peníze, někdy doslova jmění.
K tomu, aby ses však správně rozhodnul, potřebuješ mnohé znát, nestačí ti jen ten tvůj selský
rozum, jak své intuici říkáš. Doufám, že mi rozumíš.“
„Snažím se. Snažím se stále učit, zdokonalovat se. V tom se mnou určitě problém nebude.
Jen si nejsem jistý, co vlastně po mně chceš. Přišel jsem s určitým nápadem, tys nabídl, že mi ho
pomůžeš realizovat a dáš mi z něj deset procent. Za tvými slovy ale cítím i něco jiného,“ dívá se
zpytavě mladík.
„Za mými slovy může být i něco jiného, Wille, ale také nemusí. Budu k tobě upřímný, ti
dva pánové, které ti přidělím, ti mi ohlídají, že nedojde k žádnému ukvapenému rozhodnutí,
nedojde k nevhodnému jednání. Budou dohlížet na strategii i na právní stránku věci. Na tobě bude
záležet, jak se projevíš. Zda dokážeš naplnit moje očekávání, nebo se zjistí, že jsi jen jeden
z mnoha talentů, kteří v reálném životě shoří jako papír. Na tvém nápadu chci vydělat, a pokud se
nakonec rozhodnu do něj jít, tak taky vydělám. Ty z toho budeš mít těch deset procent. Tím naše
spolupráce může skončit, anebo přijdou další projekty. Třeba i v tom Mexiku, nebo na západě.
Tam jsou opravdu netušené možnosti, jak si správně usoudil. Když použiji možná ne úplně vhodný
výraz, na jeho kolonizaci a civilizaci se dá hodně vydělat. Nejen na těžbě nerostných surovin, na
pěstování dobytka, ale i na tom průmyslu, což jsi také správně vytušil. Domnívám se, že mnohé
z tvých tak zvaných vizí se nakonec uskuteční. Budou vznikat nové továrny, nové stroje, vše se
bude rozvíjet. Někdo ten rozjetý vlak, což je další příměr, někdo ten rozjetý vlak zachytí, někomu
ujede před nosem a on ho již nikdy nedohoní. Je ale třeba nastoupit v pravý čas, Wille. Když dobu
předběhneš, tak tě ten vlak převálcuje, když se zpozdíš, bude už vlak pryč. Ale i když nastoupíš
v pravý čas, budeš si muset dávat velký pozor, abys z toho vlaku nevypadl, aby tě z něj někdo
nevystrčil,“ hovoří Thurstone klidným, ale vážným hlasem.
„Willarde, ani nevíš, jak rád ta slova slyším. Když je říká někdo, kdo má takové zkušenosti
jako ty. Myslíš si opravdu, že to, o čem jsem hovořil, tak dobře, ty moje vize, že opravdu mají
budoucnost? Budou se realizovat?“ ptá se Hanson, přitom nedovede skrýt vzrušení.
„Někdo je jednou určitě realizovat bude, Wille. Otázkou je, jestli u toho budeš ty, a pokud
ano, tak v jaké pozici. Nikdo ti nedá nic zadarmo, každý chce vydělat. K tomu si hledá vhodné lidi,
zaměstnance, spolupracovníky, společníky. Ne každý, kdo se zpočátku jeví jako nadějný, jím
nakonec také skutečně je.“
„Chápu.“
„Určitě? Tím si nejsem úplně jistý. Wille, já se nějak rozhodl, ale určitě ne pro tvé krásné
oči, jak se někdy říká. Rozhodl jsem se, protože chci vydělat peníze. To je moje práce, vydělávat
peníze, pak je investovat a vydělat další, ještě víc. Přitom není čas na sentiment, na charitu. Ano, tu
charitu taky děláme, pro lepší obraz na veřejnosti. Ale když budu chtít dělat charitu, podpořím
sirotky, podpořím školu, nebo kdo ví co, co mi u veřejnosti vynese úspěch. Určitě však nebudu
jako charitu podporovat nadějného mladíka z Arizony. Ty mi musíš vydělat peníze, a když zjistím,
že toho jsi schopný, můžeme se bavit o dalších projektech, o další formě spolupráce. Pokud ale
zjistím, že jsem tě přecenil, tak už nic dalšího nebude. Rozumíš mi?“
„Snažím se, snad to i chápu. Jen přesně pořád nevím, jaká je moje skutečná role v tom
Mexiku.“
„Tvoje role? Dobře, pokusím se ti něco naznačit, než sem pozvu ty dva pány, o nichž jsem
ti říkal. Abychom se o těchto věcech nebavili před nimi. Oni na jednu stranu budou tvoji podřízení,
budou ti k ruce, na druhou stranu ale budou mít právo zasáhnout, pokud by se jim zdál některý tvůj
krok nevhodný. Wille, pokud chceme investovat ve státě Mexiko, tak to není jako si tam zajistit
jeden důl. Podplatit pár správných lidí a nechat si přiklepnout kousek půdy. Tady už hraje roli ta
strategie, státní záruky a podobně. S tím ty nemáš vůbec žádné zkušenosti a taky jsi dost mladý,
což by mohlo vzbuzovat nedůvěru. Na druhé straně, budeš mít za sebou moje jméno, vedle sebe
224
moje lidi a pochopitelně také případné zdroje, pokud k dohodě s mexickou vládou dojde.
Domnívám se, že ti pořád uniká, o jaká jednání jde, jak jsou klíčová, složitá a někdy i riskantní,
z pohledu, aby se investice neztratila a místo velkého zisku nevznikly velké ztráty.“
„Asi máš pravdu,“ tváří se Hanson rozpačitě.
„Pokud to tedy chceš slyšet naplno, tak když bude tvoje přítomnost u jednání naší věci
přínosná, tak u nich budeš. Pokud usoudím, že jim škodí, tak tě upozadím a vyřídí to jiní. Pokud u
toho budeš, tak to pro tebe bude ohromná škola. Tvým úkolem bude zajistit vhodné kontakty na
důležité osoby, a potom být u jednání s nimi. Což buď zvládneš, nebo nezvládneš, a já se podle
toho zařídím.“
„Kdybych to nezvládl, co to znamená?“
„Četl jsi snad tu smlouvu, ne?“ usměje se Thurstone, naopak jeho mladému společníkovi
ztuhnou rysy.
„Četl, ale nic takového tam nebylo,“ říká a modlí se, aby to byla pravda.
„Nebylo nebo si tím nejsi jistý?“ zeptá se magnát a nyní se jemu nepohne ve tváři ani sval.
„O tom, že bych byl tak říkajíc upozaděný, tak tam nic nebylo,“ snaží se mladík, aby jeho
hlas zněl rozhodně.
„Opravdu? Já bych řekl, že pokud se budeš v plné míře na jednání podílet, tak máš nárok na
deset procent, pokud tě ale z jednání stáhnu, tak máš nárok pouze na tři procenta ze zisku,“ tvrdí
starší společník lhostejným hlasem.
„Willarde, četl jsem tu smlouvu několikrát, ale takové ustanovení tam není. Tím jsem si
jistý,“ oponuje Hanson.
„No tak dobrá, nebudu tě trápit,“ nasadí vlídnější tvář Thurstone, „Nemám zájem tě
podvést, a upřímně, přechytračit tebe, by nebylo žádné vítězství, na které bych mohl být pyšný. Ty
zařídíš, aby vás tři přijali ti nejvyšší představitelé Mexika a začnete s nimi jednat o investicích, o
kterých jsme mluvili. Z jejich postoje zjistíme, co je reálné v dohledné době, co třeba v delším
časovém horizontu a co naopak nemá smysl dále rozvíjet. Taky se postaráš, aby byla zajištěna
bezpečnost, pro vás tři. To je tvoje věc, jak to uděláš, a ve tvém vlastním zájmu doufám, že dobře.
Tohle budou tvoje náklady, vše ostatní půjde za společností, kterou zakládáme a kterou založím já
vstupním kapitálem. To znamená ubytování, strava, ale také plat těch dvou mužů, co s tebou
posílám. Ty nic dostávat nebudeš, to je tvoje jediné riziko, pokud to chceš vědět. Asi chceš,
protože si doposud nejsi zcela jistý, jestli jsi nepodepsal před chvílí něco, co by tě mohlo
v budoucnu mrzet.“
„To je to na mně tak poznat?“
„Po pravdě ano. Pokud nakonec nic realizovat nebudeme, protože pro investici v Mexiku
nebudou potřebné záruky či podmínky, tak já ztratím prostředky vložené do jednání a ty nezískáš
ani jediný dolar.“
„Willarde, děkuji ti za vysvětlení. Podle toho, jak jsem pochopil, bych měl i s těmi dvěma
pány v brzké době odjet do Mexika.“
„Ano, ale to probereme za chvíli, až je sem zavolám. Čekají ve vedlejším apartmá, tak až
my dva spolu budeme hotoví, tak pro ně zajdu. Respektive já už nemám co dodat, ty máš ještě
příležitost položit dotaz, máš-li nějaký.“
„Nejspíš ne, vše jsi mi dostatečně vysvětlil.“
„Tak dobrá,“ zvedne se Thurstone, aby se za minutu vrátil i se dvěma muži, „Můj společník
pan William Hanson,“ ukáže na jmenovaného, „a zde je pan Arnold Jonas Wheller a zde pan Hugo
Henry Hoyle. Ti budou tvoji nejbližší spolupracovníci. Již byli obeznámeni, co bude jejich
úkolem.“
„Těší mě, pánové,“ řekne rančer strojeným hlasem a pozorně si nesourodou dvojici
prohlíží.
225
„Také mě těší, pane,“ odpovídá sedmačtyřicetiletý Wheller, tváří se přitom velmi upjatě,
k čemuž přispívá i jeho ustrojení, mladíkovi z Arizony přijde jako typický strohý a nepřístupný
úředník.
„Potěšení je na mé straně,“ lehce se ukloní třicetiletý Hoyle,
ten má vizáž šviháka a také jeho výraz vyjadřuje přístupnost,
vstřícnost.
„Pánové, posadíme se,“ ukáže velitelsky Thurstone ke stolku,
všichni ho briskně poslechnou, „Nemám už tolik času, tak vám
velmi stručně upřesním, co po vás chci a pak vás nechám, abyste se
domluvili. Všichni ode mě víte, o co se jedná. Jen dodám, že pan
Hanson přišel s nápadem, který budeme realizovat, a vy mu s tím
budete pomáhat. Pro tebe, Wille, Arnold má mnoho zkušeností
s podobnými jednáními, slušně hovoří španělsky a věřím jeho
rozvaze. Hugo mluví španělsky skvěle a také se skvěle vyzná
v problematice Mexika, zabýval se touto zemí na svých studiích.
Mimochodem, Wille, oba jsou výborní právníci,“ dodá s mírným
úsměvem.
„To se nám vše jistě bude hodit, Willarde,“ poznamená
William, a snaží se nereagovat na předchozí štulec.
„Také si myslím. Nuže, pánové, vaše zadání je z mé strany
Arnold Jonas
jasné. Pan Hanson nyní odjede domů, do Tucsonu, bude mít měsíc,
Wheller
aby připravil vaši cestu. Vy za ním za ten měsíc dorazíte a společně
odjedete do Mexika. Tam zahájíte potřebná jednání a začnete si
budovat potřebné známosti.“
„Jak dlouho tam máme být?“ položí dotaz rančer, a vzápětí toho lituje, podle pohledů všech
tří, který na něj skrytě vrhnou.
„Budete tam tak dlouho, jak bude potřeba,“ odpoví magnát
ostře, až Williamovi přeběhne mráz po zádech, „Proto využijte ten
měsíc, respektive bez cesty do Tucsonu tři týdny, abyste si
uspořádali svoje rodinné vztahy. Od svých rodin můžete být dost
dlouho odloučeni. Netuším, jaké poměry v Mexiku panují a kdy se
vám podaří setkat s tím novým mexickým prezidentem. Mezitím
navazujte další známosti, ale to vám jistě radit nemusím.“
„Ještě jsme se ale nebavili o jednom, Willarde,“ snaží se
Hanson, aby jeho hlas zněl sebevědomě, ale cítí se tu málem jako
páté kolo u vozu, „Pokud dojde k té schůzce s panem Gonzálesem,
tím novým prezidentem, tak co mu vlastně můžeme nabídnout?
Nebo očekáváš, že půjde jen o další předběžné jednání, jako jsme
tam vedli na jaře?“
„Wille, neřeknu ti pochopitelně, jak velkou částku jsem
ochoten investovat, to opravdu bude záležet na podmínkách, které
nám nabídnou a jaké příležitosti tam vyvstanou. Chápu, i podle
tvého výrazu, že tohle tě neuspokojuje. Budiž. Abych vůbec
uvažoval o investici v Mexiku, tak minimální částka by byla dejme
tomu půl milionu dolarů. Horní hranice bude záviset na tom, o čem
Hugo Henry
jsem mluvil. Ale řekněme, že se může pohybovat v řádu milionů
Hoyle
dolarů. Stačí ti taková odpověď?“
„Jistě, stačí,“ řekne William přiškrceným hlasem, až teď si
226
uvědomí, jak jeho společník uvažuje. Pod půl milionu dolarů se mu nevyplatí do transakce jít,
respektive výdělky z nižší investice pro něj nejsou zajímavé. Rančerovi zase už běhá mráz po
zádech.
„Nuže, pánové, domnívám se, že z mé strany bylo vše podstatné řečeno. V souvislosti
s tím, co jsem již dříve probral s vámi dvěma a se svým společníkem. Pokud máte nějaký dotaz,
tak ho vzneste, pokud ne, tak vás opustím a nechám vás tady jednat. Nuže?“
„Na jedno se ještě zeptat musím,“ ozve se znovu Hanson, „Mluvil jsem už o tom, jak to
v Mexiku funguje. Jen těžko se dá něco pořídit bez toho, aniž by byla poskytnuta provize určitým
osobám. Možná už jsou ale informováni zde přítomní pánové, jak velká by případně mohla být, a
zda máme právo o ní jednat.“
„To je dobrá otázka,“ pochválí magnát mladíka, „Ano, je mi jasné, že tam všichni čekají
v zástupu s nataženou rukou pro úplatek. Vy ale musíte najít ty správné, u kterých bude mít smysl.
Nemám taky v úmyslu jim platit nic dopředu, snad s výjimkou zprostředkování schůzky
s prezidentem. Arnold má jistý limit, který může na takové běžné všimné použít. On bude tak
říkajíc držet pokladnu, aby vyplatil lidi, kteří nám poskytnou užitečné služby, například
zprostředkují jednání. Ale je mi jasné, že bez toho, abychom dali úplatek, se ke státním zakázkám
nedostaneme. Bude i na vaší šikovnosti, aby byl co nejnižší a pro mě ještě akceptovatelný.“
„Rozumím,“ přikývne rančer.
„Tak ještě něco? Dobrá, pánové. Arnold se mnou bude ve spojení, ale budete tam muset
rozhodovat především vy. Věřím v tvoje kontakty tam, Wille, a věřím i v tvojí zkušenost, Arnolde.
Hugo vám poslouží jako tlumočník a poradce. Ve chvíli, kdy budete mít konkrétní návrhy, tak se
sejdeme opět takto ve čtyřech a rozhodneme, jak postupovat dále. Nebo také o tom, že naše snaha
byla předčasná.“
„Předčasná?“ podívá se zpytavě Hanson.
„Nejspíš se Mexiko nakonec otevře a bude výhodné v něm investovat. Ale je otázkou, zda
už je připravené. Zda je schopné garantovat ochranu takových investic. Podle tebe Wille ano, ale
teď si to musíme pořádně prověřit. Pánové, jedete tam nejen jednat, ale taky je studovat, poznat
jejich mentalitu, ujistit se o stabilitě, o jejich přístupnosti. Nevím, jak tam uspějete, proto vám také
nechávám dost času. Nuže, už žádný dotaz?“ rozhlédne se finančník, pak se zvedne, „Můžete tu
zůstat, jak dlouho chcete, využít, čeho chcete,“ ukáže na prostřený stůl, „Očekávám, že se za pár
měsíců sejdeme a vy mi přinesete pozitivní výsledky.“
Všichni již stojí, dojde k rozloučení, přičemž je patrné, jaký respekt ti tři mají k právě
odcházejícímu muži. Když zavře dveře zvenku, všichni se posadí a nastane poněkud trapné ticho.
Nikomu se nechce promluvit jako prvnímu.
SPOLUPRACOVNÍCI
„Dobře, tak já začnu,“ rozetne komunikační uzel Hanson, „Předně bych se vás rád zeptal,
co o mně víte, co vám Willard řekl. Ale ještě předtím … Jak jsem pochopil, a vy jistě také, budeme
už brzo spolu trávit hodně času. Jsem o hodně mladší než vy, tak nevím, jestli se teď nedopustím
prohřešku proti zdejším pravidlům. Rád bych navrhl, abychom mezi sebou používali neoficiální
oslovování. Pokud by vám to vadilo, tak na tom pochopitelně netrvám. Pokud ne, tak mně přátelé
říkají Will. Co vy na to?“
Oba spolusedící se na sebe podívají, ten starší má strnulý výraz.
„Proč věci zbytečně dramatizovat,“ usměje se Hoyle, „Mně kupodivu přátelé říkají Hugo,
možná proto, že se tak jmenuji.“
„Výborně, Hugo.“
„Já jsem Arnold, pane … Wille,“ jdou slova ztěžka přes rty Whellera.
227
„Prosím, nechci vás dostávat do rozpaků, pane. Pokud vám moje nabídka vadí, tak budeme
dodržovat oficiální tón.“
„Já si zvyknu,“ řekne bezmála padesátník.
„Dobře. Tak teď ten můj dotaz, co vám o mně řekli?“
„Co nám řekli?“ ujme se slova Hoyle, „Pocházíš z Arizony, nedaleko Tucsonu. Od svých
čtrnácti let řídíš svůj ranč, asi největší v Arizoně, a jsi společníkem bratra pana Jacka Johna
Greenwooda. Máte kromě ranče ještě doly v Arizoně, a jeden také v Mexiku. Určitým finančníkům
jsi přednesl svůj záměr, který zaujal Willarda. Proto jsme všichni tři zde.“
„Tak alespoň něco víte.“
„Možná bych ještě doplnil, že v té věci, o které se teď bavíme, byla založena společnost,
kterou hodlá financovat Willard. Ty jsi jeho společníkem. Pochopitelně nic dalšího o té dohodě
nevíme a ani nám nepřísluší se po tom pídit. My dva tě máme doprovodit do Mexika, kde máš již
určité známosti a pomáhat ti s vyjednáváním.“
„Tak? No já bych řekl, že je to malinko jinak,“ usměje se rančer, „Podle všeho mi nemáte
pomáhat, ale především Arnold má být hlavním vyjednavačem. Pánové, jsem rád, když jsou věci
jasné. Je mi jen devatenáct let a nikdy jsem tak vážné rozhovory nevedl. Když jsme na jaře byli za
pány Diazem a Gonzálesem, jednání vedl bratr JJe, tedy pana Greenwooda, kterého jsi zmínil.
Nevím, jak se vy koukáte na můj věk, ale zkusím si získat váš respekt.“
„Získat náš respekt?“ zavrtí hlavou mladší z mužů, „Wille, není třeba získávat něco, co už
dávno máš.“
„Hugo, pokud máme dobře spolupracovat, tak je dobré věci říkat na rovinu. Nevím, jak se
to nosí tady u vás, ale tam u nás, na západě, se toho držíme. Tedy já určitě.“
„Wille, není důvod mi nevěřit. Myslím si, že nemluvím jen za sebe, ale i za Arnolda. Není
určitě jednoduché zaujmout někoho, jako je Willard, a už vůbec ne se stát jeho společníkem,
zvláště ve tvých vzpomínaných devatenácti letech. Již to je mimořádný výkon, když pominu tvůj
záměr, který jsi připravil v tom svém zmíněném věku.“
„Takhle to vidíš?“ podívá se pátravě Hanson.
„Jistě, takhle to vidím, a myslím si, že i Arnold.“
„Tak snad ti můžu věřit, Hugo. Pánové, na tom záměru mi hodně záleží, a nejen kvůli
podílu na případném zisku. Proto rozhodně nechci být příčinou, aby ta jednání zkrachovala. Znám
svoje slabiny a nejsem arogantní hlupák, abych svou samolibostí zapříčinil neúspěch. Jsem si jistý,
že zde sedíte proto, že vám Willard hodně věří. Je mi jasné, že mi máte nejen pomáhat, ale také
dohlížet, abych neudělal chybu. A ještě jedno, jelikož jsem poměrně nezkušený, tak se mám od vás
učit. Tak to zase vidím já, a rovnou říkám, že tento stav plně respektuji.“
„To je zajímavé prohlášení,“ promluví poprvé Wheller.
„Zajímavé? Pánové, jsem pyšný na to, co se mi doposud podařilo. To nezastírám.
Vytáhnout ranč z dluhů, když je vám čtrnáct let, není úplně jednoduché. Na poměry v Tucsonu
jsem bohatý, ale ve zdejších měřítcích … Chci, pánové, aby nám naše spolupráce šla dobře,
protože jen tak můžeme uspět. Hodlám vaším radám naslouchat a hodlám se jimi řídit. Také bych
ocenil, pokud byste mě byli ochotní učit.“
„Učit?“ podívá se překvapeně starší z mužů na svého kolegu a pak i na rančera.
„Jistě, a to hned v několika oblastech. Snažím se doplňovat své vzdělání, jak je to jen
možné. Například třeba španělština. Jak jsme se s Willardem předběžně dohodli, hned jsem začal
shánět někoho, kdo by mě mohl začít učit. Ale dostal jsem jen pár lekcí, takže umím … prostě je to
bída. Slyšel jsem, Hugo, že ty jsi v tomto jazyce naopak výborný. Takž bych po práci u tebe rád
bral hodiny. Jsem pochopitelně připravený ti za to patřičně zaplatit. Pochopitelně ze svého,“ dodá
William.
„Rád ti pomůžu a zadarmo,“ říká Hoyle, a je patrné, jak moc je zaražený průběhem
schůzky.
228
„Taky se chci naučit co nejvíce, co se týká vyjednávání. Očekávám, že dopředu vše do
detailů probereme, domluvíme se, kdo co bude říkat. Domnívám se, že by bylo správné, aby ta
jednání vedl Arnold, který má nepochybně z nás všech nejvíce zkušeností. Já bych tam vystupoval
sice jako společník, ale hlavní slovo bych ponechal Arnoldovi.“
„Velmi zajímavé,“ ožije evidentně Wheller, nicméně na mladíka dál zírá rozpačitě.
„Určitě je toho víc, co se od vás dvou mohu naučit. Ještě jedno můžu dodat, vstávám hodně
brzo ráno, jak jsem od dětství navyklý, neholduji alkoholu ani doutníkům. Snažím se čas využívat
co možná nejúčelněji. Také už mám rodinu, nevím, zda vám to řekli, svého prvního syna jsem
zplodil už ve čtrnácti letech. Takže i tady jsem nemarnil čas,“ lehce se usměje Hanson.
„Kolik máš dětí?“ tváří se překvapeně Hoyle.
„Už tři, dva kluky a v červenci se narodila Sára. Má jméno po matce. Až přijedete do
Tucsonu, tak vám je ukážu. Děti ukážu a manželku představím.“
„Tohle jsem nevěděl. To jsi opravdu čas nemarnil,“ zavrtí nevěřícně hlavou mladší z mužů,
„Wille, trochu jsi mě zaskočil, a nejspíš i Arnolda, i když se to snaží nedat najevo.“
„Snad ne v tom negativním smyslu. Pánové, věřte mi, na tom Mexiku mi dost záleží, proto
rozhodně potlačím svou ješitnost a budu se chovat tak, aby to bylo ku prospěchu věci. O vás
nepochybuji, Willard by se mnou jistě neposlal nikoho, komu by nevěřil a koho by neměl
prověřeného. Ocením, když mi věci budete říkat přímo, i když třeba budou pro mě nepříjemné.
Ocením, když mě upozorníte na chyby, abych se jich příště vyvaroval. Nevím, jaké přesně máte
zadání od Willarda, ale jsem si jistý, že máme jeden zásadní společný cíl, a tím je úspěch naší
mise. Já bych z toho pak měl podíl a vy určitě taky zkrátka nepřijdete. Nebo stoupnete v ceně.“
„Všichni chceme uspět, i když to určitě nebude jednoduché,“ pokývá hlavou Hoyle, „Já
jsem tady nejen jako právník, ale i dost velký znalec historie Mexika a tamních poměrů. Musím ale
říci, že pouze teoretický. Při studiu práva jsem studoval trochu pokoutně i historii, a to především
starých civilizací, především se zaměřením na Mexiko. Proto jsem se zajímal i o politické poměry,
které tam jsou poměrně neurovnané a divoké. Po pravdě, díky svému vytížení jsem neměl
příležitost Mexiko ještě nikdy navštívit. Ale snad se nám i ta má teorie bude hodit.“
„O tom nepochybuji. Hugo, je to zvláštní krajina, to Mexiko,“ zasní se rančer, a pak drží asi
pětiminutovou přednášku o tom, co ho na zemi směrem na jih zaujalo. Zmíní se o historických
stavbách, které upoutaly jeho pozornost a lehce se dotkne místních poměrů, které považuje
z pohledu obyvatel za tristní.
„Je zajímavé, na co ses zaměřoval,“ je očividně pozitivně překvapený mladší z mužů.
„Nejspíš jsme tady však z jiného důvodu,“ připomene ten starší.
„Jistě, Arnolde,“ pokývá hlavou ambiciózní mladík, „Pánové, hned jak dorazím do
Tucsonu, pošlu vzkaz našemu muži, co se pohybuje v blízkosti prezidentů, Diaze a toho
budoucího, toho Gonzálese. Již jsem mu něco naznačil, aby byl připravený, ale teď už by dostal
konkrétní zadání. Také se postarám o naši bezpečnost, až tam pojedeme.“
„Jak chceš zajistit naši bezpečnost?“ zeptá se Wheller.
„Tak za prvé, vezmeme si s sebou pár chlapů, co to umějí se zbraněmi. Ale zkusím se
domluvit s Paulem, Paulem Wilsonem, to je ten náš muž v Mexiku … Pokusím se s ním domluvit,
jestli by nám nezajistil vojenský doprovod. Uvidím, jestli se to podaří, naše cesta má začít už za
měsíc. Ale snad ano.“
„Co to má být za lidi, ti, co to umějí se zbraněmi? Abychom někomu nenalétli. Slyšel jsem
o lidech, co místo ochrany své klienty okradli, a někdy dokonce i zavraždili.“
„Ti lidé budou prověření, a budou to našinci, ne Mexičané. Na tohle mám spolehlivé lidi,
co dokáži sehnat jiné spolehlivé lidi. Také si svého života dost cením, a tak neponechám nic
náhodě. Pokud však máte své specifické požadavky …“
„Tohle asi opravdu necháme na tobě, Wille,“ ozve se Hoyle, „V tom se určitě dobře
vyznáš. Prý jsi tam při záchraně svého ranče musel čelit jistým obtížím.“
229
„Jistým obtížím,“ zasměje se Hanson, „Pokud říkáš tomu, že se mě dvakrát pokusili
zastřelit, tak pokud říkáš tomu jisté obtíže, tak ano.“
„Pořád tam máš spory?“ znejistí Wheller.
„Jak s kým,“ pokrčí rameny rančer, „Ti dva, co po mně stříleli, tak ti na to doplatili. Byli to
dva bratři a oba jsou již po smrti. Zastřelili je ti, co mně chránili.“
„Až tak … Slyšel jsem něco o různých rozmíškách, dokonce válkách mezi rodinami
bohatých rančerů či farmářů. Tam na západě. Ten boj pořád trvá?“
„Tenhle už skončil,“ vysvětluje Hanson, „Mimochodem, synové toho prvního, co se mě
pokusil zabít, tak ti pracují na mém ranči. Jeden je dokonce předákem, a to mu je jen dvacet, a jeho
ještě mladší bratr je jeho zástupcem. Ale to je na delší vyprávění, určitě na něj bude čas, až
přijedete do Tucsonu.“
„Také se domnívám, že máme důležitější věci k projednávání,“ říká starší z mužů, přitom je
značně znejistěn, především z toho, s jakou lehkostí vypráví mladík o pokusech ho zabít, již se vidí
uprostřed divoké přestřelky znepřátelených rodů, „Přesto bych rád věděl, kdo přesně se o naši
bezpečnost postará,“ ukazuje ustaranou tvář.
„O naši bezpečnost se postará ten muž, co stojí na chodbě. Je to můj osobní strážce a já ho
pověřím, aby během cesty a vlastně i pobytu v Mexiku, dohlížel na naši bezpečnost.“
„Ten urostlý mladý muž? Nezdá se, že by měl mnoho zkušeností …“
„Arnolde, zdání klame. Absolvoval vojenskou akademii, sloužil v armádě, přežil i
pověstnou bitvu u Litte Big Hornu. Byl i zástupcem šerifa, chránil zásilky peněz, najímali si ho i
jiní, ke své ochraně. Mám na něj dobré reference a důvěřuji mu,“ říká rančer důrazným hlasem.
„Wille, věřím, že nic nepodceníš,“ poznamená Hoyle, a jeho výraz napovídá, že ani on
nebere svou misi na lehkou váhu. Pověsti o Mexiku nejsou právě povzbudivé.
„Ne, určitě nic nepodcením. Tak, pánové, teď bych přešel k tomu, proč jsme všichni zde,“
vytáhne z malé brašny William svazek papírů, „Něco pro vás mám.“
„Něco pro nás máš?“
„Ano, Hugo. Pracuji na tom již delší dobu, vycházím z různých zdrojů, jak ze svého
pozorování, tak z informací od Paula.“
„Wille, to je zajímavé,“ listuje dokumentem Hoyle, „Dokonce bych řekl velmi zajímavé,“
podá papíry svému kolegovi.
„Pevně v to doufám, věnoval jsem tomu dost času. Jsou tam nejen moje postřehy, popis
některých významných osob v Mexiku, vlivných osob, ale také moje návrhy, co by bylo možné
konkrétně získat. Zajímal jsem se o ty mexické železnice, Paul mi zjišťoval, co mají dál v plánu a
kde by byla možná naše spoluúčast. Je tam i pojednání o zákonu o půdě, o tom, co se dá kde
pěstovat. Také o pracovní síle, včetně mezd, které jsou tam obvyklé. Jak zjistíte, když si to
prostudujete, v porovnání s těmi u nás jsou velmi výhodné,“ komentuje svůj elaborát rančer.
„Wille, tohle je tvoje práce?“ nahlíží mladší mužů spolu s kolegou do listin.
„Ano, snažil jsem se na dnešní schůzku připravit. Chtěl jsem svoje poznámky dát
Willardovi, ale ten odešel poněkud rychle. Tak je dávám vám. Hugo, budete s Willardem mluvit?
Asi by bylo dobré mu je ukázat.“
„Willard tohle ještě neviděl?“ zarazí se Hoyle.
„Tohle ne. Těm pánům jsem představil svůj záměr, ale do takových podrobností jsem nešel.
Chtěl jsem mít také něco v rukávu, a hlavně, neviděl jsem důvod jim něco takového dávat, pokud
neprojeví zájem investovat. Když jsem dnes podepsal tu smlouvu, je to ovšem už něco jiného,“
vysvětluje svoje postoje Hanson.
„Willardovi to pochopitelně ukážeme, a také si to podrobně prostudujeme.“
„Hugo, předpokládal jsem, že vám k tomu ještě něco řeknu. Sice jsem se tam snažil popsat
hlavní myšlenky, ale možná by bylo dobré je ještě doplnit.“
„Velice rádi si tvůj komentář poslechneme,“ pozvedne zrak Wheller, očividně mile
překvapený aktivitou mladíka ze západu.
230
„Dobrá. Tak já bych začal,“ nadechne se autor textu.
Williamovi nechybí výřečnost, nepostrádá ani potřebný zápal, a během své přednášky se
dostane do budovatelské euforie. Rozvíjí své teorie, snaží se je dokládat argumenty, poukazuje na
čísla uvedená v jeho zprávě, respektive ideovém návrhu budoucích výhodných investic v Mexiku.
Oba pánové velmi pozorně naslouchají, občas překvapeně pozvednou obočí, občas položí
doplňující otázku. Hodina a půl uplyne jako nic.
„Už chápu, proč jsi Willarda zaujal,“ řekne na závěr Hoyle.
„Zdá se vám to zajímavé?“ ptá se rančer.
„Z mého pohledu je to výborný výchozí materiál. Vůbec jsem netušil, že máš již svůj záměr
tak dopodrobna rozpracovaný. Významné jsou i ty vlivné osoby, které zmiňuješ a na které se
doporučuješ zaměřit,“ nešetří pochvalami mladší z mužů.
„Ano, z toho se dá dobře vycházet,“ je zdrženlivější ten starší, „Jen snad, není vždy
výhodné chytat více zajíců najednou,“ přidá i výhradu.
„Samozřejmě, Arnolde, nečekám, že by vše šlo realizovat naráz,“ přikyvuje horlivě
rozparáděný mladík, „Jen jsem chtěl naznačit, co všechno by se tam dalo udělat. Pochopitelně
postupně,“ dodá.
Baví se ještě asi dvacet minut, pak se začnou chystat k ukončení dnešní schůzky. Proberou
svoji cestu do Tucsonu, on jim přesně popíše, kde ho najdou, řeší detaily ubytování a vhodných
doplňků na cestu. V tom může ten nejmladší dobře poradit svým dříve narozeným
spolupracovníkům.
„Kene, mám pro tebe úkol,“ řekne Hanson, když se svým strážcem kráčejí po ulici, přitom
ho hřeje v brašně podepsaná smlouva a i dobrý pocit, který si nakonec z jednání odnáší. Nemohlo
mu uniknout, nakolik oba muže zaskočil svou připraveností, a i svým dokumentem, na kterém tak
usilovně pracoval. Nejen poslední měsíc.
„Sdělíš mi jeho zadání?“
„Jistě, Kene. Za měsíc odjíždíme do Mexika. Doba návratu neznámá. Může se to
protáhnout i na měsíce.“
„Z tvých slov a z tvého výrazu jsem pochopil, že jsi uspěl. Smlouva je tedy podepsána?“
„Jo, podepsaná a podle mýho je vážnej zájem tam investovat. Kene, je to pro mě vobrovská
příležitost, nesmí se nic posrat.“
„Teď mluvíš o té cestě, o zajištění bezpečnosti, nebo o těch jednání, co tam povedeš?“
podívá se Hodder pátravě.
„Vo všem. Pojedou se mnou dva Willardovi chlapi, voba právníci, mimochodem,“ zasměje
se rančer.
„No tak teď máš alespoň právníky, až budeš zase potřebovat jejich služby.“
„Jo, teď už mám právníky, a nejspíš hodně dobrý. Jen sou trochu podělaný, maj vítr z těch
poměrů tam v Mexiku. Doufám, že nám dokážeš zajistit bezpečnost. Sice tyhle náklady dou na mě,
jak mi bylo vysvětleno, ale mám se rád a tak na tom nebudu šetřit. Kolik lidí navrhuješ najmout?
Ačkoli nevím, možná nám Paul zajistí vojenskej doprovod, jako na jaře.“
„Měsíc není tak dlouhá doba, a taky, než dorazíme do Tucsonu, zbudou tak tři týdny.
Někdy není až tak rozhodující počet mužů doprovodu, jako jejich kvalita a naplánování trasy, po
které se budeme pohybovat,“ říká Hodder, přitom kráčí po ulici a pozoruje okolí. Ani v rušné ulici
New Yorku neponechává nic náhodě, zvláště když už na město padá tma.
„Jak to myslíš?“
„Některá místa jsou více bezpečná, hlavní silnice snad chrání místí armáda a policie,“
vysvětluje osobní strážce, „Možná půjde využít i železnice, alespoň na část cesty. Až se vrátíme do
Tucsonu, podíváme se na mapu a já ti navrhnu vhodnou trasu.“
„Dobře, i když nevím, kam přesně pojedeme. Kde se bude nacházet ten nový prezident.
Teda von už byl zvolenej, ale má nastoupit do svého úřadu od prvního prosince, jak mi bylo
231
řečeno. Tak i podle toho, kde bude, tak tam pojedeme. Ale Kene, rozhodovat se budeme až na
místě a nevylučuju, že budeme muset cestovat. Jak často, to teď nedokážu vodhadnout.“
„Zkusím se nad tím zamyslet. Možná se v Tucsonu poradím i s Edem, kdo vhodný by nás
mohl doprovodit,“ slibuje Hodder.
Po návratu na hotel odejde všech pět návštěvníků z Arizony na večeři, po ní skončí rančer
se svou chotí v místnosti, z níž načas vytvořil svou pracovnu. Posadí se, on ji nalije víno, které si
objednal, sám také trochu, aby se neřeklo.
„Sáro, asi si budeme muset vážně promluvit. Ale nejsem si jistej, jestli se nebudeš zlobit,“
začne on opatrně.
„Zlobit? Wille, co se stalo? Ta jednání …“
„Ta jednání dopadla dobře, řekl bych přímo skvěle. Nevím, jak to dopadne, ale je dost
velká naděje, že dobře. Sáro, možná támhle leží budoucnost naší rodiny, budoucnost našich dětí,“
ukáže on k brašně na židli.
„Naše budoucnost?“ nepochopí ona.
„Jo, naše budoucnost. Sáro, dneska sem podepsal moc důležitou smlouvu. Ta může
naprosto změnit náš život. Teda taky nemusí, když ty záměry nevyjdou. Ale je velká naděje, že to
dobře dopadne. Pokud jo, pak budeme mít dost peněz. A když říkám dost, tak myslím mnohem
víc, než máme teď. Mnohem víc.“
„To je snad dobrý, ne? Tak proč bych se měla zlobit?“
„Tohle je dobrý. Jenže teď je podepsaná smlouva a teď to začne. De vo věci tam dole,
v Mexiku. Což znamená … Sáro, do měsíce přijedou dva pánové z New Yorku za námi do
Tucsonu, no a pak společně s nima pojedu do toho Mexika. Nevím, jak dlouho tam budeme muset
bejt, jak dlouho tam budeme jednat.“
„Jak dlouho … asi to budou týdny,“ objeví se v jejím obličeji smutek.
„No, tejdny určitě. Spíš bych ale řekl měsíce …“
„Měsíce?“ zvolá ona.
„Sáro, já nevím. Musíme se tam setkat s mnoha důležitejma lidma. To nějakej čas zabere.
Nevím například, jak rychle se nám podaří zajistit si schůzku s prezidentem. Takže radši říkám
měsíce, abys pak nebyla překvapená …“
„Tak dlouhou dobu …“
„Sáro, nic není zadarmo. Ale pokud ta jednání v Mexiku dopadnou dobře, může přijít ta
skvělá budoucnost. Pro nás. Pro naše děti.“
„Jaká bude skvělá budoucnost, když budeš pořád pryč,“ má ona stále zachmuřený výraz.
„Tak pořád pryč nebudu. Sáro, pokud bych dokázal vydělat dobrý peníze, a tím míním
hodně peněz, tak se budeme moct rozhodnout … Sáro, jak se ti líbí New York?“ změní on téma.
„Lou nelhala, když mi to líčila,“ zableskne se v jejích očích, „Vlastně sem si to vůbec
nedovedla představit. Už ta cesta, a pak to tady. Taky to divadlo, ta nádherná budova. I ty jiný
baráky. Wille, když už si podepsal tu smlouvu, to znamená, že jedeme zejtra domů?“ objeví se
v její tváři další zklamání.
„Myslím si, že zase tak spěchat nemusíme. Sáro, přesně za měsíc za mnou přijedou ty dva
pánové, a pak pojedeme do toho Mexika. Ale chci ti navrhnout, že další dva dny tady budou jenom
naše. Budeme si to tady užívat. Ten náš pobyt.“
„Co myslíš tím užívat?“ podívá se ona pátravě.
„Tím myslím, že přes den budeme chodit po městě, zajdeme na výbornej voběd, večeři, no
a po návratu využijeme tý postele, co je vedle. Vodjel bych až popozejtří, takže ty dva další dny, ty
by byly jen a jen naše,“ vysvětluje on program, který propaguje.
„Dva dny … a pak zmizíš na měsíce …“
„Sáro, to přece není z mého rozmaru. De vo naši budoucnost,“ hájí on své očekávané
odloučení.
232
„Wille, jen aby ta budoucnost nebyla taková, že budeš pořád pryč a já sama s dětma.
Zavřená v domě v Tucsonu …“
„Je škoda, že sem ti nemohl ukázat dům JJe, bratra Horáce. Bohužel je nutný, aby von
nevěděl, že sem se sešel s … to je jedno. Prostě s jedním moc bohatým pánem. Ale jednou ti ho
ukážu. Sáro, tak líbí se ti New York?“
„Jo, líbí,“ odsekne ona, určitě štěstím nerozkvétá.
„A co bys říkala tomu, jednou tady třeba bydlet?“
„Tady bydlet? Jako v takovým hotelu? Jako delší dobu?“ nepochopí ona.
„Ale ne. Je pravdou, že dost lidí míří na západ, kde hledá svou příležitost, práci, chce
zbohatnout, získat půdu, založit rodinu. Tak proč by někdo nemohl vyrazit vopačným směrem?“
„Ty jako myslíš bydlet tady? Napořád?“ zarazí se ona.
„Už jsem ti to párkrát naznačoval, jako jednu možnost, v delším časovém horizontu. Tím
myslím třeba za pět, deset let. Postavit si tady dům, přestěhovat se sem, nebo do jinýho takovýho
velkýho města. Není jen New York. Žít tady a vodsud řídit svoje kšefty. Jak by se ti tohle líbilo?“
dívá se on pátravě, „Našli bysme si tu přátele na úrovni, chodili na zábavy, do divadla a tak. Naši
kluci by šli na nejlepší školy, naše holky získaly bohatý ženichy.“
Broadway, New York, 1880
„Takhle si představuješ budoucnost?“ podívá se ona pátravě.
„Je to jedna z možností, Sáro. Taky bych třeba v budoucnu mohl dělat politiku, nebo
vobchody, velký vobchody, za velký peníze.“
„To by ses pak vzdal všeho, co máš v Arizoně?“
„Vzdát? Ne, ranč bych si určitě nechal. Na těch plánech tam nic neměním. Chtěl bych tam
zařídit zavlažování, začít tam budovat továrny. Teda časem. Dál těžit, pokud bude co. Ale to mi
můžou řídit jiný, no a my bysme mohli bejt někde tady. Například.“
233
„Wille, ty už zase sníš …“
„Sáro, to nejsou sny. Teda zatím sou, ale můžou se nám naplnit. Proto musím vodjet do
toho Mexika, proto budu muset bejt dlouhou dobu vod tebe. Právě proto, aby se ty naše sny
splnily.“
„Tvoje sny, Wille,“ řekne ona.
„Jen moje?“ zarazí se on, „Sáro, tak co by sis přála? Zůstávat pořád v Tucsonu? Můžeme
tam sice postavit větší a hezčí dům, třeba i z cihel, ale … Jak jednou řekl Horác, z Tucsonu nikdy
New York nevybudujeme. Bude trvat generace, než tam budou vymoženosti, jako sou tady na
východě. Nebo možná na tom západním pobřeží, například v San Franciscu. I když to taky pořád
určitě není New York … Sáro, ty bys vážně jednou nechtěla žít třeba tady? Scházet se s dámama
z těch nejvyšších společenskejch vrstev, chodit do divadel, na bály a tak?“ dívá se on dost upřeně.
„Wille, já sama nevím, co bych chtěla,“ přizná se ona, „Teda jedno vím určitě. Chtěla bych,
abys byl ty co nejvíc s náma, se mnou, s našima dětma.“
„To se přece nevylučuje. Navopak. Když bych měl dost peněz, my bydleli třeba tady,
v New Yorku, tak bysme byli spolu. Na léto třeba zajeli na náš ranč, když budou mít naši kluci ve
škole volno. Jako jezděj lidi v Evropě na tuším riviéry, nebo tak nějak se tomu snad říká. Teda ty
nejbohatší, ty chudý jedou tak leda do prdele. Někde sem vo tom četl. Chtěl bych patřit k těm
nejvyšším vrstvám, jednou.“
„Wille, já vopravdu nevím. Jo, líbí se mi New York, ale nevím, jestli bych tady chtěla žít.
Je tu tolik lidí, je to tu takový … prostě jiný. Dyť se tu lidi asi ani pořádně neznaj …“
„Tak všichni se určitě neznaj,“ zasměje se on křečovitě, „Ale některý jo. Třeba ty
nejbohatší, ty se scházej spolu, třeba v divadlech, na bálech a tak. Dělaj různý sešlosti, na jiný
úrovni, než když ty v Tucsonu chodíš na ty slety bab k paní soudcový.“
„Slety bab,“ podívá se ona zle, „Ještě řekni slet čarodějnic,“ zní její hlas hodně vyčítavě.
„Sáro, však ty mi rozumíš. To přece není nic proti tobě, ale těm postarším paničkám, co se
tam nuděj a choděj si pokecat, pomlouvat, klevetit.“
„Takhle nás vidíš, jo?“
„Ty seš přece jiná, taky vo moc mladší, ne? Stejně jako Lou.“
„Jo, ale jednou taky zestárnu.“
„To bude až za dlouho let. Stejně jako máme dost času přemejšlet, kde vlastně budeme chtít
stárnout. Jestli na cestě mezi naším rančem a Tucsonem, anebo uprostřed přepychu třeba tady
v New Yorku,“ dodá on.
HOTEL GOLD STAR
„Horáci, jak dlouho sme se neviděli?“ zvolá devětadvacetiletý John Henry „Doc“ Holliday.
Právě se v Oriental Saloonu v Tombstone potkává s mužem, se kterým už sehrál nejednu partii
karet, tu poslední však někdy před pěti roky.
„Už je to vážně dlouho,“ pokývá hlavou Greenwood, „Už vypadáš skoro dospěle,“ dodá.
„Dospěle? Chceš si ze mě utahovat?“
„Ale ne, Docu. Já jen, tehdy, jak sme se poznali, tak si byl takovej nevopeřenec, co
vypadnul z hnízda. V kapse ti ještě mokval ten tvůj diplom ze stomatologie. Věnoval ses vůbec
někdy zubařství?“
„A věnoval ses ty tomu, co si vystudoval?“ reaguje otázkou hazardní hráč, pistolník a
rovněž i zubař. Titul získal ve svých dvaceti letech, ovšem praxi vykonával všelijak, nakonec
dostala přednost odlišná profesní dráha. V tom si je dost podobný s Horácem. Oba jsou velmi
dobře vzdělaní, a oba dali přednost dobrodružnému životu před tím spořádaným.
234
„Virgil mi říkal, že sem přijedeš. Nevěděl sem, že už seš tady,“ přejde Greenwood
předchozí dotaz.
„No jo, nějakej čas sem byl v Prescottu.“
„Slyšel sem, prej si tam pár lidí voškubal. Teď se chystáš na
ty tady?“
„Možná. Co ty? Tys prej změnil profesi, jak sem slyšel.“
„Trochu jo. Já tady nejsem za karbanem, ale na druhý
straně, pár dní se tu zdržím, takže bych se partičce nebránil. Co
nějakou domluvit? Například s Wyattem, Virgilem, nebo s Lukem.
Co bys tomu říkal?“
„Tomu bych říkal, že de vo dobrej nápad. Pokud teda máš
dost peněz. Což prej máš, jak sem slyšel.“
„Nestěžuju si, ale ty prachy nejsou pro tebe, Docu. Na
voškubání si budeš muset najít někoho jinýho.“
„Tak já zkusím něco domluvit, na večer, nebo případně na
zejtřek. Co tady vlastně děláš?“
„Budu tady v dohledný době votevírat hotel, budu mu říkat
Gold Star, jako tomu, co mám v Tucsonu. Tam teď žiju, v hezkým
domě, s manželkou a se synem,“ pochlubí se Greenwood.
John Henry
„Jo, to sem taky slyšel. Wyatt se mi zmínil. I žes ho
„Doc“ Holliday podpořil, aby se stal tím zástupcem šerifa. To je k nevíře, takovej
světoběžník,“ zavrtí hlavou Holliday, „Horáci, jestli pak víš, že kdysi sem se ti chtěl podobat?
Líbilo se mi, s jakou noblesou ses dokázal pohybovat, mezi těma ztroskotancema a těma
zbohatlíkama, kterejch peníze si lehce v kartách přesouval do svejch kapes. A ty to takhle zkazíš.
Je z tebe jeden z těch páprdů, náhle zbohatlejch.“
„Náhle? Docu, za tím sou roky dřiny. Co ty? Neuvažuješ vo něčem podobným? Usadit se,
založit rodinu?“
„Já? Horáci, já s tou svou tuberou, moje roky na tomhle posraným světě nebudou zas tak
dlouhý,“ říká hazardní hráč, evidentně smířeně s krutou realitou, „Tak si je chci parádně užít,
dokud to de. Stejně bych svoje děti neviděl vyrůstat.“
„Možná, kdyby ses léčil, ale tvůj způsob života …“
„Do prdele, chceš mi snad dávat kázání?“ zasměje se chrčivě Holliday, „Ty ses teda vážně
změnil.“
„Ale ne. Já jen, že existujou různý sanatoria …“
„S tím běž do prdele, Horáci. Chcípat tam někde pomalu, mezi těma pacošema? Když už
mám chcípnout, tak nejlíp uprostřed hry,“ zasměje se smrtelně nemocný pistolník, „Horáci, tak já
zkusím domluvit tu partii. Jo, kdy votevíráš ten svůj zázrak?“
„Za pár dnů. Neboj se, taky pozvání dostaneš. A jedno pití bude na mě.“
„Jen jedno? To seš takovej škrt?“
„To víš, prachy z nebe nepadaj.“
„Jak komu. Co sem slyšel, tak ses dost napakoval, na těch dolech, a nejspíš nejen na tom.
No nic, tvoji společníci čekaj, a já mám taky ještě nějaký zařizování. Tak já se ti vozvu. Budeš
tady?“
„Ne, sem sme se přišli jen najíst, ještě nemáme v provozu kuchyni. Ale už tam sme
ubytovaný, v tý Zlatý Hvězdě. Tak tam nás najdeš, anebo tady.“
Holliday se rozloučí a odchází z podniku, naopak Greenwood zamíří ke stolu, u kterého již
sedí Jim Woodroof, Jacob Todd a Aaron Callas.
„Tak ste pokecali?“ vítá ho Woodroof.
„Jo, Doc zkusí domluvit partičku.“
„Teď sem si vzpomněl, chtěj s tebou mluvit Virgil a Wyatt.“
235
„Jo? No možná se s nima setkám u karet, pokud to Doc domluví. Nevíš, vo čem chtěj
mluvit?“
„To nevím, ale budou brzo volby šerifa, takže možná vo tom. Ale to se jen domejšlím,“
pokrčí rameny Woodroof.
„Chudák Doc, jen tu svou tuberkulózu přiživuje,“ poznamená Greenwood, „Ale zase
musím uznat, že to bere s nadhledem.“
„Jo, říká se vo něm, že tuší, že brzo umře, takže nemá pud sebezáchovy,“ zasměje se
James, „Horáci, co tady dál plánuješ? Chceš svoje sídlo přesunout sem?“ podívá se tázavě.
„Ne, naše základna zůstane v Tucsonu,“ zavrtí tázaný hlavou, „Tady mám jen dva zájmy.
Tím prvním je můj podíl na těch dolech, a tím druhým je ten hotel. Ale nebráním se tomu, abysme
tady vydělali i na dalším.“
„Jo, to sem pochopil. Ale nejsem si jistej, jestli se tak nedostaneme do problémů s tou
rodinkou Earpů. Podle mýho se tu začínaj dost množit a zabydlovat, už sou tady všichni a tahaj
sem svoje kámoše. Napřed Luka, teď i Doca. Zdá se mi, že by si tohle město rádi přivlastnili.“
„Nejspíš chtěj taky vydělat, vycejtili příležitost. Ale nezdá se mi, že bysme byli ve střetu.
Anebo si myslíš, že vo tom se mnou chtěj mluvit?“
„Možná taky. Nevím. Taky sou tady ty Clantonové a McLauryové, na to nezapomínej. Ty
sem dodávaj to pašovaný zboží, mimochodem, stejně jako my. Respektive v něčem si
konkurujeme,“ ztiší hlas Woodroof.
„Jime, je třeba jednat s rozmyslem,“ říká důrazně Greenwood, „Nechci se dostat do sporu
s těma Cowboys, a už vůbec ne tím klanem Earpů. Rád bych jen dělal kšefty, vedle nich.“
„Jen aby to voni viděli stejně,“ není si jistý jednatel, „Co ten hotel? Kdo na něj bude
dohlížet?“ nadhodí další téma.
„Tak to už mám taky promyšlený. Co tomu říkáš, Aarone?“
„Já?“ objeví se údiv ve tváři osmadvacetiletého Callase, najatého původně k ochraně ranče
Hansona.
„Věřím ti, dokážeš si zajistit respekt. Někdo mi to tady vohlídat musí. Já budu spíš
v Tucsonu, sem zavítám jen vobčas. Tak bych tady měl rád někoho, na koho se můžu spolehnout.
Bude to taky pro tebe větší příjem.“
„Horáci, a budu na to stačit?“
„Vo to strach nemám. Však ty si poradíš. Vosazenstvo máš, chybějící zbytek brzo dorazí.
Pokud bude někdo špatnej, tak si to vyřiď s Jimem, ten je sehnal a najal. Tak co, bereš to?“ podívá
se Greenwood pátravě na svého zaměstnance.
„Kdo by to nebral, víst takovej hotel,“ přikývne oslovený, „Nakonec to do Tucsonu není
tak daleko, tak kdyby byly problémy, tak za tebou můžu přijet.“
„Aarone, nechávám tě tady, právě aby žádný problémy nebyly,“ usadí Greenwood svého
zaměstnance, ten lehce protáhne obličej, „To probereme pozdějš, už konečně de vobsluha, tak snad
dostaneme něco k jídlu. Na to dohlídni, ať naši hosti nemusej čekat,“ dodá.
Oběd jim donesou poměrně brzy, a na kvalitu jídla si také stěžovat nemohou. Při
konzumaci stravy udržuje konverzaci především Horác, a spolu s ním střídavě Jim a Aaron,
naopak nejmladší z party Jacob jen naslouchá. Svým způsobem je pyšný, že ho už berou mezi
sebe, a pomalu začíná zapomínat na smrt Gayettyho. Čas otupuje nepříjemné vzpomínky, zvláště
když z tragických událostí plynou výhody.
„Tak se mi zdá, Horáci, že máš návštěvu,“ poznamená Woodroof, to si už vychutnávají
moučník v podobě jablečného koláče.
„My o vlku a vlk za humny,“ poznamená Greenwood, pak vstane a vykročí vstříc dvojici,
kterou tvoří bratři Earpové, sedmatřicetiletý zástupce maršála Virgil a dvaatřicetiletý zástupce
šerifa Wyatt.
„Doc nám řekl, že tě tady najdeme,“ zní na uvítanou z úst staršího z bratrů.
236
„To vám řekl správně, pánové. Jdete právě načas, právě sme dojedli. Chcete si
předpokládám promluvit,“ rozhlédne se Greenwood, zrak mu padne na volný stůl, „Rád si s váma
dám něco vostřejšího a doutník,“ dodá.
Posadí se, objednají si, zapálí si.
„Horáci, chtěli sme s tebou probrat jednu věc,“ začne zástupce místního maršála, „Jak asi
víš, tak budou volby šerifa pro Pima County.“
„To vím,“ přikývne oslovený, „Taky vím, že sou dva tak říkajíc žhavý kandidáti. Shibell a
Paul. Nebo byste chtěli, aby přibyl i třetí? Tady Wyatt?“
„Ne, nejsem tady tak dlouho, abych měl naději uspět,“ zavrtí hlavou jmenovaný, „Horáci,
tys v těch minulých volbách podporoval toho Shibella. Proč?“
„Proč? Došlo mezi náma k určitý dohodě, měli sme v tý době určitý problémy, kolem ranče
mýho společníka. Shibell nám slíbil jít na ruku, tak proto. Nesedí ti, Wyatte? Dyť tě i na mou
přímluvu udělal svým zástupcem pro tuhle voblast.“
„Takže ho budeš dál podporovat?“ podívá se mladší z bratří tázavě.
„Neměl bych? Wyatte, tak mi řekni, co vlastně navrhuješ.“
„Podívej, Horáci. Mám ke Shibellovi dvě výhrady. Tou první
je, že je demokrat. Paul je republikán, stejně jako já. Teda nevím,
koho podporuješ ty …“
„Moje rodina dycky podporovala republikány, respektive
patřila do jejich řad. Mně vosobně je to jedno, pro mě je podstatný,
kdo mi bude víc užitečnej.“
„To je ta druhá věc. Shibell dle mýho nadržuje těm psancům,
co se tady roztahujou a co se jim říká Cowboys. Nebo máš jinej
názor?“
„Tak v tomhle ti musím dát za pravdu. Je k nim dost mírnej,
když to řeknu taky mírně. Podle mýho ale jen nechce mít problémy,
tak se kouká stranou, jako i v jinejch případech. Jestli jim přímo
nadržuje, tak to nevím, neřekl bych, že ho podmázli. Taky podle
mýho nemaj žádnou strukturu, není to skutečná banda, se svým
vůdcem.“
„Přesto sou s nima problémy. Možná si už slyšel, vo těch
mezcích.“
„Jo, Jim mi říkal vo tom problému, co ste tady měli. Dokonce
ti prej vyhrožovali, Virgile.“
Ike Clanton
„Ten Frank McLaury je blázen. Ale snad se uklidnil,“
odpovídá zástupce maršála.
„To se mi taky vůbec nelíbilo. Sice sme uzavřeli dohodu s Ike Clantonem, slíbil vohlásit,
kdyby se dozvěděl vo krádežích …,“ poznamená zástupce šerifa.
„S Ike Clantonem? Dyť je jeden z nich, ne? Pokud tedy vím.“
„Jo, je, Horáci, ale vypadá z nich nejrozumnější. Tvrdí, že chová dobytek ve vší
počestnosti. Je pravdou, že tahle rodina má velkej ranč, je ale taky pravda, že ten starej Clanton je
považovanej za jejich nepsanýho vůdce. Pošuk jeden. Nejspíš má prsty v těch loupežnejch
výpravách do Mexika a nejspíš na jejich ranči přeznačkovávaj kradenej dobytek. Těžko se jim to
ale dokazuje, zvlášť když někdo nemá vůbec zájem ty věci řešit.“
„To jako Shibell, Wyatte? A v čem by měl bejt ten Paul lepší?“
„V čem? Já si myslím, že půjde na ruku spíš nám, spořádanejm vobčanům, co tady chtěj
dělat legální kšefty. V dolech, ale i třeba v těch hotelech. Nebo tobě snad ty psanci, ty zloději
dobytka, tobě nevaděj?“
„Určitě z nich nadšenej nejsem, a pokud se ptáš, tak na těch jejich levotách taky tratím.
Když dávaj kradený zboží pod cenou. Nejsou jen tady, i my v okolí Tucsonu máme podobný, a
237
další sou nejspíš v Novým Mexiku. Chcete proti nim rázně vystoupit?“ upře Greenwood svůj zrak
na oba bratry.
„Horáci, co ty vlastně tady chceš? Myslím v Tombstone?“ zeptá se ten starší.
„Virgile, dyť už sem ti to říkal. Mám podíl v těch dolech a za pár dní tady votevírám ten
svůj hotel. Mimochodem, doufám, že vás tam taky uvidím, včetně vašich dalších bratrů. Taky
prodáváme zboží, například maso z toho ranče. No a v tom hotelu bude další proviant.“
„Takže i tobě vadí ten pašovanej chlast, to kradený maso pod cenou, ne?“
„Už sem říkal, že mi ta jejich podloudnická činnost přináší ztráty. Ale nejsou jediný, kdo si
vobčas něco z Mexika přivezou a zapomenou zaplatit poplatky,“ dodá Greenwood na pátravě se na
bratry podívá.
„Mluvíš vo sobě nebo snad vo nás?“ zachmuří se mladší z nich.
„Mluvím vobecně.“
„Horáci, tohle bych teď neřešil,“ řekne zástupce maršála, „Ty Cowboys sou podle mýho
nejen pašeráci, ale taky zloději a vrazi. Pro pořádek ve městě sou určitě hrozbou. A ty bys měl mít
stejnej zájem jako my, aby tady pořádek byl. Ale ještě mi dlužíš vodpověď. Co chceš tady ve
městě? Jen ten hotel a ty podíly na dolu? Nebo máš další plány?“
„Nevím přesně, na co se ptáš, Virgile.“
„Ne? Já si myslím, že mi rozumíš. Horáci, přišel si do Tucsonu, spojil ses tam s tím
sirotkem, tím klukem, a podle mýho teď máš nebo máte hodně významný slovo, tam v Tucsonu.
Patříte tam k nejbohatším a dost věcí vovlivňujete. Pomohl si Shibellovi stát se šerifem, a určitě
vovlivňuješ, kdo se stane starostou. Teď ses vobjevil tady, se svejma lidma. Chceš i tohle město
vytvářet k vobrazu svýmu?“
„Virgile, vo co de tobě? Chcete snad tohle město pro sebe?“
„Pro sebe … Určitě tady chceme mít vliv, udržet tu pořádek, vytvořit tu dobrý prostředí,
aby tu šly naše vlastní kšefty. Což by ale měl bejt i tvůj zájem, ne?“
„V tomhle určitě nejsme ve sporu,“ přikývne Greenwood, „V tomhle si myslím, že můžeme
dobře spolupracovat. Virgile, jestli ti dobře rozumím, tak mi naznačuješ, nech si Tucson a nám
nech Tombstone?“
„To je asi trochu přehnaný, tohle tvrzení.“
„Myslíš, Virgile? Máte tu celou rodinu, další svoje lidi. Podle mýho si tu chcete zřídit svůj
podnik, nejspíš tam mít děvky, možná prodávat věci, vo jejichž původ se moc zajímat nebudete.
Ale mně to vůbec nevadí. Navopak, sem připravenej vás podporovat. To město tady pořád roste a
určitě tady bude prostor pro vás i pro mě. Mám zájem, abyste tady udrželi pořádek. Pokud půjdete
po těch zlodějích, tak jen dobře.“
„Co s tím Shibellem?“ položí dotaz zástupce jmenovaného.
„Jak sem pochopil, vy podporujete Paula a chcete to samý po mně,“ ujišťuje se Greenwood,
zda dobře rozuměl.
„S ním se půjde líp dohodnout,“ tvrdí mladší z Earpů, „Taky nemáme problém tady
vohlídat tvoje zájmy, a i dalších, co tady chtěj podnikat.“
„Dobrá, zkusím s tím Paulem promluvit. Ten Shibell mi neškodil, ale pravdou je, že ani
nijak výrazně nepomáhal. Pokud bude ten Paul minimálně stejnej, tak je mi jedno, kdo z nich to
bude. Vy i já máme zájem, aby tady platil zákon, pochopitelně takovej, kterej bude podporovat
naše kšefty. Ty divočáci, co tady řáděj, bez zábran, tak ty tomu nesvědčej. V tom se asi
shodneme,“ naznačuje vstřícnost Greenwood.
„Prej si chceš zahrát karty,“ změní zcela téma mladší z bratrů, a lehce se mu zableskne
v očích. Je sám vyhlášený gambler.
„Jo, partičku bych nevodmítnul. Co vy?“
„Jo, taky sme pro. Dáme na večer dohromady pár lidí. Přidá se někdo z těch tvejch?“
„Nejspíš ne,“ zavrtí hlavou Greenwood, „Já vám budu muset stačit.“
238
Chvíli se ještě baví o karbanu, pak se rozejdou. Bratři opustí
podnik, naopak Horác se vrátí ke svým společníkům. Ti již také
popíjejí a pokuřují.
„Tak co chtěli?“ ptá se Woodroof.
„Pozvat mě na partičku karet,“ odpovídá tázaný, „Měls
pravdu, Jime, chtěj, abych podporoval ve volbách toho Paula.“
„No a co ty?“
„Já? Mně je to jedno, když bude vůči nám vstřícnej.“
„Horáci, ty chceš vážně podporovat toho dědka?“
„Dědka? Jime, pozor, taky stárneme. Dědek je tak pro Jacoba,
možná pro Aarona, ale pro nás? Dyť sme v jeho věku.“
„V jeho věku? Dyť je vo dvacet let starší. No tak dobře, ale vo
patnáct určitě,“ tvrdí rozhodným hlasem Woodroof.
Po celý zbytek dne se čtveřice věnuje přípravě na otevření
hotelu, ve kterém se dokončují úpravy interiéru, přichází zboží a
objevují se budoucí zaměstnanci, jak prostitutky, tak i kuchař. Až na
večer se Greenwood sám odebere zpět do Oriental Saloonu, jeho
společníci dostanou práci v jeho vlastním podniku.
Morgan Earp
U stolu se sejde opravdu
zajímavá sestava. Kromě Horáce jsou zde hned tři Earpové,
k Virgilovi a Wyattovi se přidává devětadvacetiletý Morgan,
šestici dotváří Doc Holliday a šestadvacetiletý Luke Short, na svůj
věk již vyhlášený gambler, pistolník, ale zkusil si už i jiné profese.
Je vymóděný, v tom si nezadá s Horácem, který si na oblečení také
potrpí. Všichni se navzájem znají, a snad by se dali považovat za
přátele. Minimálně mezi sebou nemají žádné předchozí nevyřízené
účty. Greenwood ve svých osmatřiceti je z nich nejstarší, byť
Virgilovo je jen o rok méně.
I jejich dnešní hra skončí bez nevraživosti a hádek, ač se při
ní dost pije a někteří v ní nemají pověstné štěstí. Poker je však
všechny baví, a oni k tomu tak přistupují. Nemají zájem jeden
druhého oškubat, maximálně jde o prestiž. Horác dokazuje, že ze
svých dovedností nic nezapomněl, nikdy nedá najevo, jak je
s kartami spokojený, dokáže dobře blufovat a nakonec si odnáší
nejvyšší výhru. Ale nejde o žádnou závratnou částku.
Otevření hotelu Gold Star, jak ho jeho vlastník pojmenoval,
není tak velká sláva jako v Tucsonu, ale sejde se zde slušná
Luke Short
společnost, bratry Earpy nevyjímaje. Otázkou je, zda si nakonec
nebudou konkurovat a v jejich vzájemné toleranci se neobjeví
trhliny. Což si uvědomuje i Aaron, který se již představí v roli šéfa podniku.
SPOLEČNÍCI
„Mám vodejít?“ zeptá se Jacob Todd, když Horác prohlásí, že musejí probrat pár důležitých
bodů kolem jejich tajného společenství. Doposud se bavili o běžných kšeftech, dodávkách
z Mexika a jejich odbytu, proto byla přítomnost mladíka žádoucí.
„Budeme probírat záležitosti kolem Willa, tak ať ten rozhodne,“ přehodí Greenwood
odpovědnost na nejmladšího člena.
239
„Klidně ať Jacob zůstane. Stejně už ví skoro všechno a umí držet hubu, jako my vostatní,“
řekne smířlivě Hanson.
„Tak je rozhodnuto,“ bere šéf společenství na vědomí vyjádření rančera, „Po dlouhý době
sme tady takhle pohromadě. Pořád zůstáváme společníky a Jacob pro nás pracuje, jako sekretář
Jima. Taky je švagr Willa, jak všichni jistě víte. Takže, jak říkám, pořád sme společníky, ale přesto
se něco změnilo. Došlo k dohodě mezi mnou a Willem, trochu sme si uspořádali naše majetkový
poměry. Já už nemám podíl na jeho ranči, no a von zase v těch hotelích. Ale to víte, vo tom se i
psalo. Taky sem Willovi přenechal pět procent z těch našich společnejch kšeftů, takže já mám teď
třicet procent, vy tři po dvaceti a Will deset.“
„Proč k tomu došlo? Nebo je to tajný?“ položí dotaz Wilson, který včera dorazil z Mexika,
po naléhavé zprávě od nejmladšího společníka.
„Jo, vlastně je to tajný. Respektive je na Willovi, co k tomu řekne.“
„Pánové, nejde vo nic až tak dramatickýho. Teda pro vás, pro mě to má navopak velkej
význam,“ rozhodne se William trochu poodkrýt roušku tajemství, „Podařilo se mi tam na východě
získat jednoho investora, pro ty moje větší plány v Mexiku. Ten ale měl jednu podmínku, kvůli
veřejnýmu mínění, nebo tak nějak. Nechtěl, abych měl něco společnýho s bordelama. No tak sme
to s Horácem vyřešili takhle. Nic jinýho v tom není.“
„Ty věci s Mexikem mu jako nevaděj?“ ptá se Wilson.
„Vo těch se přece neví, kromě toho dolu, což veřejně přiznáváme. Ale ten je legální,
posvěcenej mexickou vládou. Jinak vo naší dohodě nikdo neví, ani vo tom, jak si dělíme zisk. Což
ale nebylo u těch hotelů, tam každej věděl, že sem spoluvlastník. Takže došlo k tomu, co vám
Horác řeknul.“
„Co přesně tahle změna znamená pro nás?“ položí dotaz Woodroof.
„Pro vás vlastně nic,“ vezme si zpět slovo Greenwood, „Will zůstává i nadále naším
společníkem, v těch legálních i nelegálních věcech. Se svejma deseti procentama. Pro Willa ale
došlo ke změně, protože má menší podíl ve společnosti, kterou založil jeden hodně bohatej chlap
z New Yorku a která nejspíš bude investovat v tom Mexiku. To se nás ale netejká, teda kromě
Paula, vod kterého se vočekává pomoc a kterej za ní dostane zaplaceno.“
„Takže z toho my nic mít nebudeme,“ ujistí se James.
„Ne, to je věc Willa. Všichni víte vo těch jeho plánech, no a já mu pomohl najít toho
investora, kterej se uvolil z něj udělat společníka. Sice s malým, ale ne nezanedbatelným podílem
na zisku, protože nejspíš půjde vo velký peníze. Pokud teda ten Willův záměr budou realizovat.“
„De vo ty mexický železnice, možná pronájem či nákup půdy ve velkým a další, jak sem vo
tom kdysi mluvil,“ doplní informaci Hanson, „Proto sem voslovil tebe, Paule.“
„Jo, taky, když sem dostal tu zprávu, tak sem se rozhodnul přijet. Než se pak hledat v tom
Mexiku, tak je lepší se domluvit tady. Asi mi řekneš víc, pozdějš.“
„Jo, řeknu ti víc. Ale pro všechny, přijedou sem dva pánové z New Yorku, dva právníci,
zaměstnanci toho mýho bohatýho společníka, a já s nima pak pojedu do Mexika. Tam se pokusíme
něco dojednat. V tom potřebuju pomoc Paula. No a jeden z těch chlapů drží pokladnu, takže za
služby zaplatí. Proto tady asi pár měsíců nebudu.“
„Jestli tomu dobře rozumím, možná budou v tom Mexiku dvě věci, naprosto voddělený. Ta
jedna je kšeft nás všech, teda s výjimkou Jacoba, a ta druhá jen tady Willa. My mu v ní případně
pomůžeme, za což nám von nebo ten jeho společník zaplatí,“ shrne si uvedené informace
Woodroof.
„Jo, Jime, přesně takhle to je,“ přikývne Greenwood.
„Já budu nejspíš potřebovat pomoc jen vod Paula,“ upřesňuje Hanson, „Možná taky vod
Eda, pro zajištění naší bezpečnosti. Nějaký chlapy.“
„Vo tom už jednám s Kenem,“ přikývne Morrow.
„To jméno, toho tajemnýho společníka z New Yorku, to nám neřekneš?“
240
„Ne, Jime, to vám neřeknu. Ale zase, není v tom nic tajemnýho. Jen ten člověk nechce, aby
se jeho konkurenti dozvěděli, že chce investovat v tom Mexiku. Má pro to dobrej důvod, kdyby ty
další zjistili, že má vo to Mexiko zájem, mohlo by je napadnout to samý. No a my bysme pak
s nima třeba bojovali vo zakázky. Takže zatím zůstává ta dohoda tajná, a já dal slib, že vo tom
budu držet hubu. Stejně jako Horác, který mi toho chlapa vlastně dohodil.“
„Takže je to tvůj kšeft nebo tvůj a Horáce?“
„Jen Willa, Jime,“ odpoví rychle Greenwood, „Tohle je jen a jen jeho kšeft. Will si jen
musí dát pozor, aby se nezapletl do ničeho, co by smrdělo, především těm puritánům z New
Yorku.“
„Takže ti to zase vyšlo, co?“ zavrtí nevěřícně hlavou Woodroof.
„Zatím mi nic nevyšlo, Jime,“ tváří se skromně Hanson, „Nakonec vůbec k ničemu dojít
nemusí, když ty jednání nedopadnou dobře. Ten člověk bude velmi zvažovat, než do toho vloží
svoje peníze.“
„Kolik je tak vochotnej vložit?“
„Jime, ty po mně chceš vědět věci, co ti nesmím říct,“ tváří se nešťastně William, „Nechci
před váma nic tajit, ale taky musím dodržet svůj slib. Snad jen, aby to mělo význam, přineslo to
pořádnej zisk, musí se jednat vo statisíce dolarů. Což ale jistě tušíte. Vo tom sme se přece už i my
bavili.“
„No a horní hranice?“
Rančer neodpoví, jen pokrčí rameny, což je ovšem taky odpověď.
„Ty seš vážně dítko štěstěny,“ poznamená James.
„Jime, pořád nic není. Jen naděje, a v tuhle chvíli dost mlhavá. Ten chlap bude vyžadovat
garance, aby dal tolik peněz, a já nevím, jestli mu je budou schopný poskytnout. Teda ta mexická
vláda, prezident.“
„Will je zbytečně skromnej,“ ozve se Greenwood, „Už jen přesvědčit někoho tak bohatýho,
aby vo jeho nápadu začal uvažovat, je vobrovsky vobtížný. No a Will už má podepsanou smlouvu
a ten chlap s ním posílá dva svý právníky. Takže určitě je to velkej Willův úspěch, ať už to
dopadne nakonec jakkoli. Minimálně v tom, že Will dokázal toho chlapa přesvědčit. A věřte mi,
pánové, tyhle boháči jen tak s někým do něčeho nejdou.“
„Dyť říkám, dítě štěstěny,“ zasměje se chrčivě Woodroof, „Takžes měl nakonec pravdu,
když si kdysi říkal, že to ten kluk jednou někam dotáhne.“
„Zatím je jen na dobrý cestě, Jime. Ale nikdo z nás mu nemůže upřít jeho vodhodlání,
s kterým za těma svejma snama de. Což je možná právě ten rozdíl, kterej ho vodlišuje vod milionů
podobnejch kluků, nebo teď už mladejch mužů,“ říká Horác, „Pořád je ale jeden z nás, takže když
bude potřebovat pomoc, tak mu ji poskytneme. Pořád je náš společník v těch našich věcech. Kde
se bavíme vo částkách minimálně vo jednu nulu menších.“
„Ještě na jedno bysme neměli zapomínat,“ ozve se Morrow, „Kdyby kdysi právě Will
neukecal Horáce, nikdy by nejspíš nikdo z nás neměl tolik peněz, jako máme teď. Proto není
správný mu závidět, pokud mu ten velkej kšeft vyjde.“
„Ale dyť já mu nezávidím,“ protestuje James, „No tak dobře, tak trochu jo,“ připustí, „Ale
taky mu to i přeju. Taky trochu,“ zasměje se.
„Taky podle mýho bude škoda, když už nebude Will přicházet s těma svejma nápadama,“
upozorní Morrow, „Já si totiž myslím, že nám dost vydělaly.“
„Ede, ale tak to není,“ reaguje emotivně Hanson, „Já pořád chci bejt váš společník. Pořád
chci společně s váma dotáhnout tu haciendu, a pokračovat v tom dolování. Stejně jako v tom opiu
a možná i dalším, co tam plánujeme.“
„Will je pořád naším společníkem, akorát se bude muset držet stranou, pro veřejnost,“
doplní mladíka Greenwood.
„No dobrá. Pak mám jeden dotaz. Jak to teď bude, když ty máš ty hotely a Will ten ranč?“
zeptá se Woodroof.
241
„Co by mělo bejt?“
„Co Horáci? No přece, já a Jacob pro vás zajišťujeme ty zákazníky, ne?“
„Za což vám platíme,“ připomene šéf společenství, „Vaše práce zůstane i nadále stejná,
Jime. Akorát za služby pro hotely vám zaplatím já a za služby pro ranč vám zaplatí Will.“
„Dobře. Takže věci kolem ranče budu řešit výhradně s ním a kolem hotelů s tebou.“
„Jime, copak to tak nebylo už i teď? Já se Willovi nepletl do vedení ranče, a von mně zase
do těch hotelů. Pro nikoho se nic nemění, jen já a Will sme si upravili zisky z těch věcí pro sebe.“
„Já mám taky jeden dotaz. Nebude to v rozporu, když tam v Mexiku jednám za nás, a teď
bych vlastně jednal i za Willa a toho jeho tajemnýho společníka?“ zeptá se Wilson.
„Ne, Paule, v tom žádnej rozpor nebude,“ zavrtí hlavou Hanson, „Navíc nepředpokládám,
že bys jednal za mě a toho mýho společníka. Vod toho tam budou ty právníci z New Yorku. Ty
bys nám měl jen zprostředkovat setkání s lidma, který ti řekneme, nebo který nám ty sám
doporučíš. Ty nadále budeš jednat výhradně za tuhle naši ctihodnou společnost.“
„Jo takhle. Pak je to v pořádku. Wille, kdy přijedou ty dva?“
„Čekám je každým dnem. Nejspíš si tady den dva vodpočinou po cestě, a pak chci vyrazit.
Doufám, Paule, že ti to nedělá problém.“
„Ale ne, i když sem dost utahanej. Ale ty rozhodneš. Za hranicí sem domluvenej, z posádky
nám daj pár vojáků, co nás doprovoděj až k tý jejich železnici. Dál budeme pokračovat vlakem.
Ale pokud budeš chtít, tak je můžu ukecat, teda je ty můžeš podmáznout, a voni nám těch pár
vojáčků nechaj, jako doprovod.“
„Na tom se ještě domluvíme. Pánové, když sme tu takhle pohromadě, rád bych s váma něco
probral,“ odkašle si William, „V poslední době už neřeším skoro nic jinýho, než to Mexiko.
Pochopitelně sem se věnoval tý mojí věci, ale přitom taky přemejšlel vo tý naší. Na začátku týhle
naší schůzky tady Jim a Jacob říkali, co všechno prodali, a Paul, co všechno dokázal tam na jihu
sehnat. Nebudu teď mluvit vo tom dolu, co už je rozjetej a co nám vynáší. Mám pochopitelně
radost, že Ray rozjíždí těžbu i na dalších místech, co na nich už smíme těžit. Ale já bych chtěl
mluvit především vo tý haciendě a dalších komoditách, co můžeme výhodně zobchodovat.“
„Komoditách … už se učíš ten jejich slovník,“ poznamená jízlivě Woodroof.
„Víš, Jime,“ upře mladík zrak na jednatele, „pořád tam z toho máš vo deset procent víc, než
já. Takže když teď navrhnu, jak by se dle mýho dalo víc vydělat, tak z toho budu mít pořád jen
těch svejch umouněnejch deset procent. Ten zbytek půjde pro vás. Možná by stálo za to mě
vyslechnout, v zájmu vašich vlastních kapes,“ dodá s mírnou jízlivostí v hlase.
„Proč se čertíš? Kvůli malýmu žertu …“
„Já se přece nečertím, Jime. Jen říkám, že by pro mě bylo možná výhodnější ten návrh říct
někomu jinýmu, kde bych třeba měl pro sebe větší podíl na zisku.“
„To jako tomu svýmu tajemnýmu z New Yorku?“
„Nikoli, Jime. Ten by se tímhle vůbec nezabejval. Já se nikomu nevnucuju, Jime, ale když
sem hodně přemejšlel vo tom Mexiku, tak mě napadlo, jak to vylepšit. Pro nás. Teda i pro tebe.
Nevím, jestli seš na mě nasranej, nebo proč se dneska do mě pořád navážíš. To ti tak moc vadí, že
chci udělat tu věc s tím chlapem z New Yorku?“
„Nasranej? Já přece nejsem nasranej,“ zvýší hlas Woodroof.
„Jime!“ řekne ostře Morrow, a ještě hůř se podívá, „Co kdybys byl tak laskavej a nechal
Willa mluvit?“
„No jo, do prdele,“ mumlá si pro sebe James, ale očividně zjihne a stáhne se.
„Pánové, dost věcí, co dostáváme přes hranice pokoutně, tak dost z těch věcí tam musíme
kupovat. Jistě, pořád se to vyplatí, kupovat tam chlast, ale i další věci. Pořád to vyjde levně. Jenže i
tak musíme dát něco tomu prostředníkovi, vod kterýho to kupujeme. Ten chce taky nějakej zisk, a i
když je malej … Navíc nikdy nevíš, jaká je skutečná kvalita. Tak mě napadlo, že by bylo
nejjednodušší si to všechno udělat sami. Teda ne my, ale zajistit si tam lidi, co to pro nás budou
vyrábět. Navíc tam zakládáme stádo, a jak už sme vo tom mluvili, hnát ho pak přes hranice je
242
riskantní a taky zbytečně drahý. Má to taky ještě jeden háček, a to prodej živýho masa. Zpracovaný
by šlo prodávat dráž. Ale nejde jen vo maso, podle mýho se daj vyrobit i jiný potraviny,
pochopitelně to opium. To se dá taky zpracovávat a pak prodávat dráž, než když ho dovezeme
v surový podobě a zpracujou ho tady ty Číňani,“ podívá se vyzývavě Hanson na své společníky.
„Jestli sem to dobře pochopil, chtěl bys přes hranice dostávat už všechno zpracovaný?
Vyrábět si to všechno jako sám?“ podívá se pátravě Wilson.
„Určitě, Paule. Jednak se to bude líp přes tu hranici dostávat, a jednak nám tady a ve
Státech zaplatěj lidi nejen za ten materiál, ale i za práci, co bude v hotovým výrobku. Jenže ta
práce tam, ta je mnohem levnější, a když využijeme třeba ty votroky, co sou tam běžně k mání, no
tak ta jejich práce má cenu akorát žrádla pro ně, aby nám nechcípli. Možná to někomu nepřijde, ale
když se to nasčítá, tak je to sakra rozdíl. Ten pochopitelně skončí v našich kapsách.“
„Má to jeden háček, Wille, když použiju slovo, cos před chvílí použil ty. Abys něco mohl
zpracovávat sám, tak k tomu potřebuješ hned několik věcí. Za prvý suroviny, ze kterejch to uděláš.
Za druhý zařízení, na kterejch to zpracuješ. No a za třetí schopný lidi, co to budou umět dobře
udělat. Takže z toho háčku je rázem pořádnej hák. Taky by to mohli zkurvit, a místo třeba
kvalitního chlastu by z toho byla břečka. To samý s tím opiem, ale i dalšíma věcma, jak si
naznačoval.“
„Nepochybně máš pravdu, Paule,“ pokývá hlavou William, „Tak to vezmu postupně.
Napřed ty suroviny. Proto sem chtěl tu haciendu, a pochopitelně ji chci ještě rozšířit, nebo získat i
další, třeba ještě víc na jihu. Ne všechno de pěstovat na tý, co už tam máme. Zpočátku bych se ale
zaměřil na několik surovin.
Tak za prvý na maso. Zakládáme tam stádo, můžeme časem vytvořit velkochov. To maso
zpracovávat a zásadně sem dostávat už v konzervovaný podobě. Nasušený, v něčem naložený.
Tak, aby se nekazilo. Taky nám takhle za něj zaplatěj víc.
Za druhý, to opium. Zajímal sem se vo to víc, a myslím si, že není třeba využívat ty
Číňany, nebo jim aspoň nedávat všechno. I na tom východě, nebo na západním pobřeží, se najdou
zákazníci, co vo to budou stát. De z toho materiálu udělat víc věcí. Navíc, jak sem zjistil, tak ty, co
to užívaj, třeba jako lék, to pak pořád potřebujou. Takže z nich budou stálý zákazníci.
Za třetí, tabák. Ten tam de taky vypěstovat levnějš, a taky de různě zpracovat. Třeba na ty
doutníky, ale i ty jiný tyčinky, co se daj taky kouřit. Tuším, že se to začalo tak dělat za války Unie
proti Konfederaci. Ale klidně i žvýkací tabák a tabák vobecně.
Za čtvrtý plodiny, ze kterejch se dělaj voblečení. A zase, je lepší dovážet ten materiál
v surový podobě, anebo je lepší ho tam nechat zpracovat, udělat z toho látky na místě nebo
dokonce i voblečení?“ položí řečnickou otázku na závěr a vyzývavě se podívá na své společníky,
jejichž výrazy jsou minimálně rozpačité.
„Wille, voceňuju tvoje nápady, ale není tohle spíš pro toho tvýho tajemnýho společníka?“
ptá Wilson se nejistým hlasem.
„Něco z toho mám pochopitelně i v těch návrzích, který sem pro něj připravil,“ kývne
Hanson, „Jenže tam by to mělo bejt ve velkým, a taky, nejspíš všechno legálně. I když si myslím,
že i ty největší boháči přemejšlej, jak platit co nejmenší daně, jak platit co nejmenší cla a tak.
Tohle, co teď říkám, tak to navrhuju tady pro nás. Pokud to dokážeme dostat přes hranice bez daní
a cel, no tak tím ten výdělek vzroste.“
„Wille, ale tohle je na nás asi moc velký,“ tváří se všelijak Woodroof, „Aby ses zase
nenasral, nebo aby se do mě zase nenavážel Ed, to vážně není nic proti tobě. Souhlasím, že některý
tvoje nápady nám vydělaly prachy. Ale tohle … co bys tam vlastně chtěl udělat? Aby bylo možný
dělat ty věci, co si říkal?“
„Co bych chtěl udělat, Jime? Postavit tam konzervárnu, továrničku na zpracování toho
tabáku a těch látek a malou výrobnu na to opium. Vo tomhle mluvím.“
„Továrničku … Wille, to ale přece neujde těm místním úřadům. To už nejde přece dělat
pokoutně. Taky náklady … Nevím,“ podrbe se za uchem Wilson.
243
„Jo, i na tohle sem myslel. Je totiž možný to dělat napůl legálně a napůl nelegálně. Hm,
podle vašich výrazů vidím, že mi nerozumíte. Tak se vám to pokusím vysvětlit na příkladě. Tak
třeba to maso. Vyrábět tam to maso do těch plechovek, něco přiznat, třeba i prodat v Mexiku. No a
další udělat na černo a propašovat sem k nám. Tak vo tomhle mluvím, a to se dá pochopitelně
udělat i v těch jinejch věcech, vo kterejch sem mluvil.“
„Wille, tohle je vážně spíš pro toho tvýho tajemnýho společníka, co má dost prachů na to,
aby to rozjel. Víš ty, co by to znamenalo pro nás?“
„Jo, Paule, to vím moc přesně. Vzhledem k vašim podílům, co byste na tom měli, by to
z vás udělalo boháče,“ řekne rančer rozhodným hlasem, po jeho slovech se rozhostí ticho.
„Jako výhled do dost vzdálený budoucnosti, něco by na tom mohlo bejt,“ prolomí ho po
chvíli Greenwood.
„Jasně, Horáci, do měsíce to nebude. Ale zase tak vzdálená budoucnost, to bych taky tak
neviděl. Půjde vo roky, to vybudovat, to jo, ale do pěti let to může bejt rozjetý a pořádně to
vynášet.“
„Na to by ale bylo třeba hodně peněz,“ namítá Wilson.
„No ale ty my přece máme, ne? Pánové, už teď nějaký prachy máme, no a ty prachy nám
vydělaj zase jiný prachy. Tomu se říká investování. Prostě část výdělku vložíš do těch věcí, no a
z nich pak budou další peníze. No, nemyslete si, nevařím z vody,“ usměje se Hanson sebevědomě,
vytáhne z brašny svazek papírů, „Jak sem dělal tu zprávu, pro to jednání na východě, tak sem
vedle toho dělal i druhou, tady pro nás. To nejsou chiméry, jak říká Horác, to je dost dobře
dosažitelná realita. Jen se podívejte, zkoušel sem spočítat, kolik by se muselo investovat, na
úplným začátku, no a pak dávat další prachy, co vydělaj ty další a větší prachy,“ položí dokument
na stůl.
„Tak tohle je asi nad moje chápání,“ ozve se Morrow, „Ale když Will říká, že to de udělat,
tak já mu věřím.“
„Proč tohle vlastně děláš, Wille, když teď máš toho boháče?“ podívá se zpytavě Wilson.
„Mám k tomu dva důvody, Paule. Ten první je ryze vosobní a sobeckej. Jednak chci mít
zázemí, kdyby mi to s tím chlapem z New Yorku nevyšlo. A za druhý, kdo by nechtěl vydělat
peníze, když je k tomu příležitost. Deset procent není tolik, ale když ten zisk bude dobrej, tak to
nemusí bejt zase tak málo. No a ten druhej důvod,“ přejede rančer pohledem po všech přítomných,
„Ten druhej důvod je, že mi na vás záleží. Sice Horác říká, že se nemá sedět na dvou židlích, nebo
jak to přísloví zní, ale já mám zájem s váma dál spolupracovat. Taky si myslím, že si vydělat
zasloužíte, z mýho pohledu. Dost ste mi pomohli, potom, co sem byl v prdeli, před těma pěti
rokama. Tak vám to chci trochu vrátit.“
Znovu se rozhostí ticho, které tentokráte nikdo nechce prolomit.
„Podívejte,“ rozhodne se William pokračovat, „doba se vážně mění. Ty pitomci, co něco
kradou a pašujou, ty nemaj budoucnost. Navíc sbíraj jen drobty, aby měli co prochlastat a prohrát
v kartách. Vy ste to trochu povýšili, máte k tomu i ty doly, Horác i ty svý hotely. Dobrý, proč ne.
Jo, ta těžba, ten důl v Mexiku, to už je vo nečem jiným. No a já vám navrhuju zase vo stupínek
povýšit. Navrhuju vám udělat něco, co má budoucnost, co bude přinášet trvalej zisk. Co vás zajistí.
Horácovi pomůže tady budovat to svoje impérium. Pro mě to bude zajímavej vedlejší příjem,
k tomu, co už mám tady v Arizoně a co snad budu mít s tím chlapem z New Yorku. Pánové,
podívejte se na to, promyslete si to. Tohle je další příležitost, pro vás, teda pro nás.“
Nastane chvíle ticha, Horác listuje předloženým dokumentem a další mu koukají přes
rameno, s výjimkou Jacoba, co jen nábožně sedí s otevřenou pusou.
„Bude to chtít určitě čas, si to prostudovat,“ přeruší ticho a šustot papírů Hanson, „Navíc,
pánové, já teď budu určitě nějakej ten pátek v Mexiku, tak když budete souhlasit, můžeme tam
něco s Paulem začít realizovat.“
„Wille, už zase moc spěcháš,“ upozorní mladíka Greenwood.
244
„Jen chci využít příležitosti, když už budu tvrdnout v tom Mexiku,“ brání se káraný,
„Určitě tam budou dny, kdy jen budeme čekat na nějakou audienci. Pak se můžu s Paulem věnovat
těm našim věcem, třeba i někam zajet se podívat, nebo vo tom i jednat. Například vytipovat
vhodný místa, nebo třeba i zajet na tu haciendu, probrat to s tím naším prostředníkem.“
„Ty chceš naši vodpověď než vodjedeš?“ tváří se nejistě Woodroof.
„Pánové, neříkám přece, že se tam má rozjet všechno. Ale můžeme tam začít dělat kroky,
který by vedly k vytvoření třeba takový manufaktury. Tím míním něco na zpracování těch plodin.
Můžeme se tam podívat, co by šlo dávat do těch plechovek, místo toho masa. Je to lepší, dávat to
do těch plechovek, než to klasicky zavařovat do sklenic. I když i to de. Hlavně se musí zabránit,
aby k tomu šel vzduch, pak se to nekazí. Kdybysme to rozjeli, pánové, tak nakonec můžeme
zpracovávat nejen naše vlastní plodiny a dobytek, ale i ho nakupovat, zpracovávat a pak patřičně
dráž prodávat.“
„To z nás jako budou továrníci?“ zasměje se James.
„Proč ne? Pánové, přiznejte si to, už teď ste se dost změnili. Nejen Horác, ale i vy další,
Dyť Ed má před svatbou, chce se stát ctihodným občanem Tucsonu. Když sem vás poznal, tak
jakej ste vedli život?“ položí dotaz rančer a podívá se na poněkud zkoprnělé společníky, „Něco
málo ste vydělali, no, možná vobčas i ukradli, nebo něco někomu prodali, kradený, pašovaný
zboží, chlast a zbraně Indiánům … To vám stačilo na nějakou dobu, než ste to prochlastali a
prohráli v kartách. Nebo ste navopak v těch kartách vyhrávali a pak z toho žili. No a teď? Kromě
Horáce, který pochází ze zazobaný rodiny, řekněte mi, pánové, kdo z vás měl kdy tolik peněz, jako
má teď? No? Ale to není všechno. Taky se už na vás koukaj jinak, než jak tomu bylo kdysi. Takže
podle mýho ste prošli dost velkou změnou, takže ta další, co navrhuju, už nebude až tak velká.“
Zase se rozhostí ticho, a přítomní muži po slovech svého stále ještě mladistvého společníka
přemýšlejí, jak zareagovat, s výjimkou mladíka Jacoba, co dnes nevychází z údivu.
„Ještě jedno vám řeknu, pánové. Určitě ste měli těžkej život, museli ste se hodně vohánět.
To uznávám, respektuji a vlastně navrhuju tyhle vaše získaný zkušenosti využít. Ste dost schopný,
a když ty schopnosti upřete správným směrem, tak vám to může dost vydělat. Teď je jen votázka,
jestli to vůbec chcete. Možná se vám líbí víc to dobrodružství, ten předchozí život, než vidina
bohatýho usedlýho měšťáka, co má velkej barák, spoustu prachů v bance a nemusí moc přemejšlet,
co si může či nemůže koupit. Pokud chcete pořád ten předchozí život, tak v tom může bejt
problém,“ dokončí svůj zásadní projev Hanson.
„Na co jako narážíš?“ reaguje Woodroof podrážděně.
„Například na Horáce. Kdyby chtěl, mohl by řídit velkou společnost, bejt váženým
vobčanem New Yorku. Von je ale tady, s váma, ne s těma boháčem z východu. To, co ale navrhuju
já pro vás, je něco napůl. Pořád tam bude to dobrodružství, když budete pašovat věci, vokrádat stát
na daních a clech, ale zároveň z vás budou i vážený podnikatelé, nebo, chcete-li, tak ty továrníci.“
„Wille, nezdá se ti, že to zase už trochu přeháníš?“ mračí se James, „Dáváš nám tady
kázání pomalu jak nějakej učitel nebo farář. Přitom je ti vo polovinu míň než nám. Dycky sis
myslel, že seš mnohem víc než my, pak ses uklidnil, no a teď, po tom, co máš ten velkej kšeft …
Vážně, vo skutečným životě víš hovno. Žil sis v bavlnce na tom svým ranči, vobskakovanej kde
kým. Pak zase pod vochranou Horáce, a vlastně nás všech tady. Nikdo ti nebere, že máš chytrou
hlavu, dobrý nápady, ale vobčas by ses měl zamyslet, než začneš žvanit. Vobčas, teda spíš často, si
totiž nevidíš do huby.“
„Já vás ale přece nechtěl urazit,“ tváří se William nešťastně, „Já to přece myslím dobře.
Dyť já si vás vážím.“
„Vážíš? Nikdy sis nás nevážil. Nikdy. Jen si nás využil, proto, aby ses po našich zádech
vydrápal nahoru. Jedno ti uznat musím, to jo, seš vážně hodně chytrej. Dokážeš dycky všechno
dobře navlíknout, tak, abys z toho nakonec měl prospěch ty. Přitom ti je úplně jedno, co se stane,
po čích zádech nahoru lezeš.“
245
„Jime!“ ozve se Morrow, „Jime, můžeš mi říct, co z toho, co Will řekl, není pravda? Jo, je
to trochu neuctivý, mluvit vo nás jako vo zlodějích, hazardních hráčích, pašerácích, pokoutních
prodejcích. Ale co na tom není pravda?“ upře svůj chladný zrak na svého nakvašeného společníka.
„Tak pravda …“
„Všechno je pravda, Jime. Jistě, Will to řekl dost nevomaleně, ale na to už sme snad u něj
zvyklý, ne? Na co myslí, tak to má taky hned na jazyku. Přesto mu věřím, že to myslí dobře.
Navrhuje nám další způsob, jak vydělat víc peněz a taky, jak změnit náš život. A ten se mění, to si
přiznejme, pánové. Což je dobře, protože už nejsme dvacetiletý kluci, ale už máme nějakej ten
křížek na hrbu. Takže bych uvítal, kdyby se všichni uklidnili,“ rozhlédne se Morrow, „Ty, Wille,
příště líp vol slova. Někoho se to vážně může dotknout. Ty, Jime, by ses měl z tý svý nasraný
nálady vyspat. Pánové, navrhuju tohle jednání dneska ukončit. Will si probere s Paulem tu svou
cestu, Horác se podívá na to, co nám předložil Will, no a já s Jimem a Jacobem zajdeme něco
popít,“ dokončí svou řeč, pronášenou velmi klidně, nicméně hodně důrazně.
„Souhlasím s Edem,“ přidá se Greenwood, „Podívám se na to, co nám předložil Will, a
určitě se ještě sejdeme, než Will s Paulem vodjedou do Mexika,“ dodá a povstane, čímž dá i tímto
způsobem najevo, že sešlost rozpouští.
HOSTÉ NA RANČI
William je po výpadu svého společníka Jamese další dny hodně rozladěný. Nic na tom
nemění, že s Paulem, Edem a svým novým osobním strážcem Kennethem řeší svou cestu do
Mexika, nad mapou plánují trasu tak, aby se vyhnula nebezpečným končinám a striktně se držela
hlavních cest, kde vláda zajišťuje již slušnou míru bezpečnosti.
Horác studuje materiál, který mu předložil jeho mladý společník a je zaskočený jeho
precizností. Musí uznat, že mladík nevaří z vody, vychází z jasných čísel a má reálné představy,
jak své návrhy realizovat.
„Jime, není to zbytečný?“ zeptá se o tři dny později, když se baví s jednatelem
společenství.
„Asi jo, Horáci. Jenže když mě ten Will dycky nadzvedne. To jeho sebevědomí, z toho
bych se posral. Ale už ho nechám, slíbil sem to Edovi, pořád do mě hučel. Ale vážně, ten kluk je
někdy vážně na zabití.“
„To by byla škoda, Jime,“ ukáže Greenwood na stůl, „To, co nám dal, to je vopravdu
dobrý. To se mu musí nechat.“
„No dobrá … Horáci, kdysi, úplně na začátku, si říkal, že je pro nás jen prostředek, jak se
tady uhnízdit, vydělat prachy. Že dohlídneš, aby nám nepřerostl před hlavu. Že si ho povodíš jako
loutku, co budeme nastrkovat pro veřejnost. Jenže mně se zdá, že spíš vodí von nás, jako loutky.
Dyť děláme především to, co von chce,“ hudrá James.
„Zase to dramatizuješ. Ale i kdybys měl v něčem pravdu, copak se nám nevyplatil?
Nevydělali sme dost prachů? Ale nejspíš si vod něj brzo voddechneš, pokud ti tak vadí.“
„Voddechnu? Jak to myslíš?“
„Tak jednak teď bude nějakej čas v tom Mexiku, a i pak se nejspíš bude věnovat těm svejm
kšeftům.“
„Jo takhle … No, jen jestli mu to vyjde.“
„Já bych si vsadil, že jo. Toho jeho společníka znám, a von by nešel do něčeho, v co by
nevěřil. Nevyhazoval by prachy, kdyby si nebyl jistej, že z toho bude solidní zisk. Já si spíš
myslím, že mu to vyjde a von se pak bude věnovat těm svejm věcem. No možná nám ještě párkrát
udělá kázání, ale určitě s ním budeš jednat míň často, než doposud.“
246
„Ale mně tak nevadí, jen kdyby pořád nevypouštěl ty svý moudra … Horáci, copak to
nevidíš? Dyť von si myslí, že je snad král, nebo co, a my pitomci, co musí pořád vo něčem
poučovat. Kdyby si tohle vodpustil …,“ mávne jen rukou Woodroof.
Ctihodná společnost, co provozuje poněkud méně ctihodné obchody, v nichž nechybí
pašování zboží, využívání otroků pro práci v mexickém dole, ale někdy sáhne i k vysloveně
kriminálním praktikám, viz případ Gayetty, se sejde čtvrtý den a Horác začne rozebírat Hansonův
plán. Rančer i jednatel se drží zpátky, ani jeden z nich moc nehovoří. James, aby neprovokoval,
William, protože je otrávený z minulého jednání.
„Abych to shrnul,“ končí Greenwood, „Navrhuju, aby se Paul a Will v tom Mexiku
rozhlídli. Taky by to mohl Paul projednat s tím naším prostředníkem. Můžeme mu pomoc se dostat
k další půdě, no a von by tam pro nás mohl vytvořit základy tý výrobny, tu manufakturu, jak
navrhoval Will. Co tomu říkáte?“
„Já s tím souhlasím,“ sdělí své stanovisko Morrow, zatímco Woodroof a Hanson jen pokrčí
rameny.
„Serete mě,“ vyjádří svoje rozpoložení vůdce společenství, „Tohle není rodina, do prdele,
abyste tady vedli tichou domácnost. To si nechte pro svou starou. Tak co?“
„Já tomu moc nerozumím. Těm výrobnám. Pokud ale ty soudíš, že je to dobrý, no tak
souhlasím,“ sděluje poněkud neochotně svůj názor James.
„Co ty, Wille?“
„Mně je to jedno,“ odvětí vyzvaný.
„Jaký jedno. Wille, di s tím svým trucováním do prdele. Už nejseš kluk, ale chlap, tak se
podle toho chovej!“
„Podívej, Horáci,“ snaží se mladík, aby jeho hlas zněl lhostejně, „já se vážně nechci
vnucovat. Víš ty, jakou práci mi dalo, než sem vytvořil to, co sem ti dal? Přitom sem si myslel, že
budete spokojený, budete rádi, že se daj vydělat další prachy. Místo toho …,“ mávne jen rukou,
„Myslel sem, že si tady před váma nemusím dávat pozor na hubu. Domníval sem se, že ste
pochopili, že končí jedna epocha, a začíná nová. Nechtěl sem nikoho poučovat, jen sem chtěl
vysvětlit, proč navrhuju to, co navrhuju. Jestli sem použil nevhodný slova, no tak se vomlouvám.
Říkáš mi, Horáci, že sem čitelnej jak kniha. Tak jestli je to pravda, tak bys měl přečíst, že sem vám
to říkal vážně v dobrým úmyslu. Dokonce sem se těšil, až vám to řeknu a ukážu, jak vás tím
překvapím, tím, co sem zpracoval. Jo, čekal sem námitky, ale ne to, že sem jen parchant, co se po
vašich zádech šplhá nahoru. Myslím si, že si v tomhle nemáme co vyčítat. Vy ste využili mě, já
zase využil vás. Dohromady to přineslo prachy všem.“
„Ty seš vážně hodně nasranej,“ poznamená Greenwood.
„Nasranej? Spíš zklamanej. Tak bych to řekl,“ odpovídá rančer, pak se rozhlédne, chvílí
zaváhá, než pokračuje, „Horáci, ty dobře víš, žes mi sám radil, abych se vod vás držel co nejdál. A
co sem ti na to řekl? Co? To nebylo jen proto, abych vydělal další prachy. To bylo i kvůli vám, do
prdele. Jo, v nečem sem parchant, to určitě, ale přátele nepodrážím. Teda přátele,“ usměje se
bolestně, „Jak koukám, tak to je poněkud jednostranný.“
„Wille, prosím, buď vod tý dobroty a nechovej se jako kluk, co mu sebrali hračku,“ podívá
se přísně vůdce společenství, „Tys řekl svůj názor, Jim řekl svůj názor, voba ste volili nevhodný
slova. To se vobčas stane. A jak ses ptal …,“ upře svůj zrak na mladšího společníka, „Pořád seš
čitelnej jak kniha, Wille. V tom, cos nám tady předložil … Vod začátku bylo jasný, jak seš na tu
svou práci pyšnej a že čekáš náš vobdiv, pochvalu. Místo toho ses dočkal námitek. Ale ani ne tak
k tomu, cos tady předložil, ale kvůli těm kecům, kterejma si to doprovodil. Nikdo se ti nesere do
toho, jak chceš žít, tak se zase ty neser do toho, jak chceme žít my. Pokud sis nevšimnul, tak to
popudilo Jima, když mu chce vo polovinu mladší uspořádat život. S poukázáním, jak ten jeho
starej stojí za hovno. Ne, nemyslel si to špatně, to ne, tohle poznám. Ale nevyznělo to dobře, to
teda taky ne.“
247
„Já to vážně myslel dobře,“ odpovídá tichým hlasem Hanson, „Za ty nevhodný slova, za ty
sem se přece už vomluvil. Nechtěl sem nikoho urazit, jen vysvětlit … Ale nechme toho. Tohle je
zbytečný. Pokud si myslíte, že ten můj nápad má něco do sebe, tak to využijte.“
„Můj ty bože,“ povzdechne si Greenwood.
„Wille, ty seš vážně vůl,“ zasměje se Morrow.
„Dokonce vůl, Ede?“ podívá se vyčítavě rančer.
„Jo, Wille. Dyť nám přece nemusíš nic dokazovat. Na to se přece známe už dlouho. Stejně
tak bys měl vědět, že kdyby na tebe směřovala kulka, tak se postavím mezi ní a tebe. A to i teď,
když už ti dělá strážce Ken. Ale Wille, vo tomhle se mezi chlapama nemluví, ty to poznaj. Možná
je to tím, že seš pořád hodně mladej,“ říká Morrow smířlivým hlasem, „Teď buď tak laskavej a
přestaň trucovat. Jak si pochopil, tak ten tvůj nápad se Horácovi líbí a chce něco z toho dokonce
začít řešit hned, jak sem teda pochopil já. Protože s Paulem za pár dní vodjetete, tak by bylo dobrý
si vo tom teď promluvit. Tak přestaň trucovat, to nikomu a ničemu neprospěje.“
„Nechci dělat problémy …“
„Tak je nedělej,“ vyzve osobní strážce mladíka.
Ten na Eda hodně dá, a ačkoli pořád není úplně v pohodě, přijímá jeho výzvu. V následné
hodině se začnou opravdu vážně bavit o některých z návrhů, což je důležité především pro
Wilsona, neboť on by měl na jejich realizaci začít pracovat.
Zatímco všichni ostatní, včetně Jacoba, zůstanou po skončení schůzky přítomní a dopřávají
si whisky a doutníků, Hanson zamíří domů. Přitom si v hlavě přehrává, co mu bylo řečeno, a
začíná mít pocit, že se nechoval právě ideálně. Měl ten spor přejít, takhle asi vážně působil jako
rozmazlené dítě. Ale pocit nespravedlnosti v něm pořád zůstává.
Jeho sebetrýznění je ukončeno hned, jak vstoupí do domu, neboť mu jeho manželka
oznamuje příjezd návštěvy. Pak ho vede do jídelny, kde už napájí a krmí dvojici právníků z New
Yorku. Přivítání je poněkud škrobené.
„Pánové, pochopitelně budete ubytovaný tady, u nás. Už je to domluvený a máte
připravený pokoj pro hosty,“ říká Hanson rozhodným hlasem, „Nevím, jak si představujete
následný program, já bych ale měl určitý návrh.“
„Wille, ty jsi tady přece hlavní,“ lehce se usměje Hoyle, „Ty rozhoduješ o tom, co bude.
My ti máme pomáhat. Na tomto faktu nic nemění ani to, že by dle tvého přání měl vést jednání
Arnold. Ty připravuješ náš program a cestu, my se ti přizpůsobíme.“
„Hugo, nechci si na nic hrát. Naopak chci, abychom vždy postupovali po vzájemné dohodě.
Pánové, je tady ten náš člověk v Mexiku, ten Paul Wilson. Mohli bychom se navečeřet, mezitím
bych pro něj poslal a požádal ho, aby přišel. Představil bych vás a mohli bychom se domluvit na
dalším. Jak moc spěcháme do Mexika?“
„Jak moc spěcháme? Asi ti nerozumím, Wille,“ tváří se rozpačitě Hoyle, ale i jeho kolega,
„Pokud je třeba vyčkat, až bude cesta připravená, tak vyčkáme.“
„Ne, ne, tak jsem to nemyslel. Napadlo mě, pokud byste souhlasili, že bych vás mohl vzít
na jeden, dva dny na ranč. Je to bohužel trochu z ruky, další cesta, ale napadlo mě, jestli by vás to
nezajímalo, když už jste tady. Ale pokud ten nápad považujete za nesmysl, tak mi to prosím
řekněte. Nijak na tom netrvám.“
„To je velmi zajímavý návrh,“ ožije mladší z právníků, „Mně osobně by taková návštěva
ranče velmi zajímala. Domnívám se, že pár dnů nehraje významnou roli v našich plánech. Za sebe
mohu říci, že bych takový výlet uvítal.“
„Co ty, Arnolde?“
„Wille, vyzval jsi nás k upřímnosti. Tak toho využiji. Jsem už starší člověk a cestovat kdoví
jak krajinou, která je kdoví jak kostrbatá, není určitě nic, co bych vítal. Ale jelikož jsem jen jeden,
a vy jste dva, tak se podvoluji. Pokud ale ten výlet nepřežiji, tak mě máte na svědomí,“ pokusí se
Wheller nakonec své prohlášení zlehčit.
248
„Dobře, pokud tedy souhlasíte, tak bychom zítra odjeli na můj ranč, tam dva dny pobyli,
mezitím by tady Ed a Paul připravili všechno na naši cestu. Pánové, já teď pošlu pro Paula, a než
bude večere, ukáži vám svoje kluky. Jak jsem vám slíbil v New Yorku. Manželka se vám již
představila sama, když jste sem dorazili.“
„Máš moc milou a krásnou paní,“ pochlebuje Hoyle.
„Já vím, Hugo, a taky ji moc miluji. Stejně jako ty svoje kluky. Tedy i dceru,“ dodá
William, když si vzpomene, že má vlastně děti tři.
Jelikož oba hosté neprotestují proti programu, pošle hostitel Kennetha pro Wilsona, pak
předvádí své syny a každému musí být hned jasné, jak je na ně pyšný. Paní Campellová se svou
dcerou následně servírují večeři, u které se vede vybraná konverzace, kdy oba právníci dokazují,
že na neutrální témata umí být hodně výřeční. I zamlklejší Arnold.
Paul dorazí na osmou hodinu, jak byl vyzván, William pány přestaví a pak se začnou bavit
o cestě, k čemuž přizvou i Hoddera. Zabývají se především bezpečností, a přípravy udělají dobrý
dojem na právníky z velkoměsta. Stejně tak i slíbený doprovod vojáků.
Po skončení oficiálních jednání nastane čas na volnější zábavu, kdy nejvíce hovoří Wilson
a Hoyle, neboť mladší z návštěvníků má mnoho otázek, na většinu z nich dostává i uspokojivou
odpověď, byť se mnohé týkají spíše historie a domorodého obyvatelstva.
Druhý den po snídani vyrazí v drožce na ranč, doprovází je Hodder a také Morrow, ten se
sám nabídl, když u něho Kenneth začal shánět alespoň ještě jednoho muže pro zajištění přepravy,
neboť kočí je jen najatý muž, co umí dobře pracovat s koňmi, nikoli se zbraněmi. Oba strážci jedou
na koních, zatímco panstvo se veze v kočáře. Cestou hodně mluví William, a neopomene
připomenout chvíli, kdy vjedou na jeho pozemky. Jejich rozlehlost na oba pány udělá dojem, méně
pak už jejich vzhled, do nádherných šťavnatých zelených pastvin mají daleko, byť je po velkých
deštích.
„Můj ty bože,“ hlesne jen Wheller, když na nádvoří vystupuje z dopravního prostředku.
„Něco tě bolí?“ usměje se jeho kolega.
„Bolí mě celé tělo,“ zní odpověď, doprovozená zoufalou grimasou.
Příjezd majitele osazenstvo ranče zaskočí, před svou cestou do Mexika se tu již objevit
neměl, a ke všemu přijíždí se dvěma velmi pěkně ustrojenými pány. Nicméně přiběhne rančerův
švagr Jeremiáš a pak už jde vše ráz na ráz. Kuchyně začíná chystat večeři, hostitel se s právníky
přesouvá do kanceláře a jejich stráže se jdou ubytovat.
U večeře na přání Hansona usednou nejen hosté, ale také Ed s Kennethem, Virgil, Samuel,
Bret a Harry. Pochlubil by se i studenty, ale ti již odcestovali na internát. Tak o nich alespoň u
večeře vypráví a také domluví návštěvu vyučování, v čemž mu místní vyjdou vstříc, jak předák
uvolněním chlapců, tak učitel přípravou další ukázkové hodiny.
„Virgile, zítra bychom si udělali projížďku, po mých pozemcích. Ukázal bys nám stáda, a
pokud to stihneme, zajeli bychom i k jednomu z dolů,“ oznamuje majitel.
„Jak si přeješ, Wille,“ přikývne předák.
„Jestli to stihneme …“ zaúpí Wheller.
„Arnolde, umíte s Hugem přece jezdit na koni, ne?“ zeptá se Hanson.
„Pojedeme na koních? Můj ty bože. Budeme v sedle celý den? Bůh mě ochraňuj.“
„Arnolde, pokud chceš, tak není nutné, abys jezdil s námi,“ tváří se William smířlivě,
„Nebo pokud nechce ani Hugo, tak nemusíme vůbec nikam jezdit.“
„Já projížďku uvítám, a když už jsem tady, chci toho vidět co nejvíc,“ vyřkne své
stanovisko Hoyle.
„Tobě jízda na koni nevadí, zdá se.“
„Ne. Ale i Arnold je dobrý jezdec, pokud vím.“
„Nejde o to se udržet v sedle, ale na nohách, až z toho sedla slezu,“ tváří se nešťastně starší
z hostů, „Vy všichni tady jste mladí, ale já, já už cítím každou kost v těle.“
249
„Pokud chce vidět Hugo co nejvíc, tak můžeme zítra zajet jen ke stádům, a pozítří k těm
dolům,“ navrhuje rančer, „Arnold se sám rozhodne, jestli zůstane tady, nebo pojede s námi. Pokud
zůstane tady, tak se o něj postará Harry. Nakonec by si Arnold mohl popovídat i s chlapci, určitě
jim má co říct.“
„Popovídat s chlapci?“ tváří se překvapeně Wheller.
„Zpestření výuky. Uvidíš, oni dovedou mít zvídavé otázky, a ty jim toho zase můžeš hodně
povídat. Tak jestli s námi nechceš jezdit a raději dáš přednost odpočinku, mohl by sis takto zpestřit
pobyt. Harry, postaráš se o Arnolda, pokud tady zůstane?“
„Jistě, Wille, nebude žádný problém,“ přikývne Padgett.
Po večeři ještě chvíli hosté posedí se svým hostitelem v pracovně, ten se jim pochlubí
mapou, na které má zakresleny své pozemky, o nichž provede krátkou přednášku. Pochopitelně se
předvádí, chce udělat dojem. Naštěstí se k jeho hostům místní chovají s úctou, večeře byla
výborná. Tak snad nebudou litovat štrapáce, na kterou se vydali.
Druhý den po brzké snídani shlédnou právníci ranč a zastaví se krátce i ve zdejší škole, kde
se pro změnu předvádějí kluci i jejich učitel. Poté vyrazí ke stádům, a překvapivě svižně se
vyhoupne do sedla i Wheller. Ovšem další den již využije možnosti odpočívat, a tak k dolům jede
pouze Hoyle, naopak jeho kolega stráví více než dvě hodiny se žáky místní jednotřídky, a
kupodivu jeho beseda je živá a zajímavá.
„Vše tady na mě udělalo dojem,“ řekne druhého dne večer Hoyle, když trojice
spolupracovníků sedí v pracovně u skleničky whisky, respektive jen dva z nich. Ten třetí v pití
jako vždy pauzíruje.
„Snad vás to moc nezmohlo. Ale jeden den si v Tucsonu odpočineme, než vyrazíme směr
Mexiko,“ usmívá se Hanson, „Napadlo mě, že takhle lépe poznáte, odkud pocházím.“
„Já této zajížďky rozhodně nelituji,“ tvrdí mladší z právníků, „Až tady jsem si udělal
představu o tom, co znamená vlastnit ranč. Určitě to není jednoduché, v těchto podmínkách.
Myslím tím podnebí, problémy s vodou, pastvinami, o kterých jsi mluvil. Také jsem si povšiml,
jaký respekt tady máš.“
„Nejen respekt,“ ozve se Wheller, „Jak jsem dneska besedoval s těmi chlapci, tak se mi
zmínili, co jsi pro některé z nich udělal. Ptali se mě také na školy, prý jsi jim slíbil, že je budeš
podporovat, když budou dobří.“
„Ano, ten slib mají a já ho hodlám dodržet. Jako u těch tří, o kterých jsem mluvil. Mám
také velké plány, jak ten ranč dále vést, jak využít moderní techniku. Zvláště v těch našich
podmínkách, které rozhodně nejsou pro chov dobytka ideální.“
„Život tady rozhodně není jednoduchý, to jsem si uvědomil velmi jasně,“ říká Hoyle, „Je
skoro k nevíře, že někde tady vznikl tvůj ambiciózní plán s tím Mexikem.“
„Tak tady … V poslední době žiji s manželkou a dětmi v Tucsonu. Což je ovšem také díra,
oproti New Yorku.“
„Tak jsem to nemyslel, Wille,“ zavrtí hlavou mladší z hostů, „Musím pomyslně smeknout,
před tebou. Sám jsi nám vyprávěl, jak se vedle práce vzděláváš. Přitom dokážeš vytvořit velmi
precizní podnikatelský plán, přicházet se zajímavými nápady, orientovat se v obchodu, navrhovat
využití moderních technologií. O tom mluvím, Wille. Vidím to jako zázrak.“
„Snažím se,“ hraje si rančer na skromného, „Také se snažím co nejvíce využívat čas, co mi
po práci zbývá. Proto jsem rád, že budu ve vaší společnosti a zase se mnoho nového naučím.“
„Jedno mi vrtá hlavou, Wille. Ti dva mladíci, co nás včera doprovázeli … naznačil jsi nám,
že tě chtěl jejich otec zabít a tvoji ochránci ho zastřelili. Přitom ti dva k tobě nechovají žádnou
nevraživost, dokonce si dovolím tvrdit, že si tě váží a mají tě rádi. Jak jsi tohle dokázal?“
„Tak nebylo to vůbec jednoduché. Také o tom nerad mluvím.“
„Pak se omlouvám. Jen mě napadlo, jak asi jednáš se zaměstnanci, že tě respektují, přes tvé
mládí. Dokonce i přes tragické události, ke kterým došlo. Ale pokud o těch věcech nechceš mluvit,
a já se ani nedivím, tak beru svůj dotaz zpět.“
250
„Můžu udělat výjimku,“ tváří se Hanson velkodušně, poté začne vyprávět svoji verzi
událostí kolem vody, kdy sebe staví do role okrádaného. Když se s bezprávím pokusil něco udělat,
dva z jeho sousedů se s ním dostali do pře, zatímco další tři pochopili a spolupracovali. Zmíní se o
přestřelce u napajedla, naopak opomene svůj příkaz ke střelbě do dobytka. Hovoří o návštěvě
Virgila, výzvě na souboj, který vyřešil pracovní nabídkou a pomocí sousedovi v nesnázích.
Události okolo opilého strýce sourozenců Moranových vylíčí vcelku přesně, neopomene ale zmínit
další velkorysost, kdy se zastal u šerifa nešťastné rodiny.
„To bylo jak jeden z těch příběhů, co vychází v knihách o západě,“ poznamená Wheller.
„Tohle se však skutečně stalo, Arnolde. Naštěstí jsou tyhle nešťastné události za námi. Ale
prosím, před Virgilem a Samem o tom nemluvte, přece jen to byl jejich otec. I když, jak mi
prozradil Jesse, je dost tloukl a vůbec byl násilnický. Také nestojím o to, pánové, aby se tenhle
příběh vyprávěl ve společnosti, podrobnosti by mohly zůstat jen mezi námi.“
„Pochopitelně o tom nikomu vyprávět nebudeme,“ slibuje Hoyle.
„Snažím se, pánové, abych z někdy nepřátelsky naladěných osob dokázal vytvořit své
spolupracovníky. Někdy se mi to daří a za to jsem velmi rád. Například ti bratři Moranové, nebo
můj další soused pan Hoffman. Ten mi teď vede zásobování, jeho syn půjde na universitu a já
hospodařím i na jeho pozemcích. Ale když se ho zeptáte, tak zjistíte, že teď je mu lépe, má méně
starostí a více peněz. Ne vždycky ale všichni slyší na rozumné argumenty, jednají impulsivně a
někdy dokonce násilnicky. Jak byli vychováni a zvyklí,“ stěžuje si William.
„Musím ocenit, jak máš vše zařízeno, a také tvoje nápady, jak využít moderních
vymožeností.“
„Je to trochu paradox, Hugo,“ povzdechne si hostitel, „Já tady plánuji zavlažování,
provozuji tady školu, a můj soused Lawett žije jak … Těžko jejich způsob života popsat. Celá ta
rodina jsou násilníci, navíc loupí za hranicemi a kdoví, čeho všeho se tam dopouštějí. Pašují věci a
pak je tady prodávají, dokonce i na mých pozemcích. Bohužel zákon je slepý a hluchý, a já se
obávám, že s nimi ještě budou problémy. Oni si neuvědomují, jak se doba mění, a bohužel nejsou
sami. Bude ještě dlouhý čas trvat, než tenhle kout země pozměníme.“
„Lidi jako ty to dokážou, tím jsem si jistý.“
„Děkuji za důvěru, Hugo. Kéž bys měl pravdu a já se toho ještě dožil. Nebo alespoň moji
děti, až dospějí,“ znovu si teatrálně povzdechne Hanson, načež rozpoutá diskusi o pokroku, který
nelze zastavit, lze se mu ale ještě určitý čas bránit.
Druhý den ráno se opět sejdou u snídaně hosté s vedoucími představiteli ranče, a když
dokončí své zasycení, vezme si slovo Arnold. Požádá, aby přišla kuchařka, a zůstali ti, co je zde
obsluhovali.
„Vážené dámy, vážení pánové,“ povstane starší z právníků, „Dovolte mi, abych vyjádřil
velké poděkování za péči, které se nám zde dostalo. Také za velmi vstřícné přijetí, ačkoli jsme
svou návštěvou jistě narušili vaši práci, která je zde těžká a tvrdá. Oceňuji, jak ji zvládáte. Chtěl
bych vyjádřit obdiv a úctu vám, madam, za pohoštění. Vaše kuchyně je výborná, stejně jako
musím poděkovat těm, co se o nás tak vzorně starali,“ lehce se ukloní směrem k paní Toddové a
jejím dětem, „Další můj obdiv směřuje k vám, pánové, kteří řídíte tento ranč v nepřítomnosti pana
Hansona. Přestože jste velmi mladí, svou práci zvládáte výborně,“ mluví k bratrům Moranům a
také Bretovi, „Co se týká vás, příteli,“ nasměruje zrak k Padgettovi, „vaše práce s chlapci je
obdivuhodná. Jak dokážete získat jejich pozornost, zájem. I v těchto tak říkajíc polních
podmínkách má vaše škola výbornou úroveň. Jsem moc rád, že nás sem pan Hanson pozval,
s respektem hledím k tomu, jak je zde vše bezvadně zařízené. Ještě jednou vám všem děkuji za
vaši mimořádnou pohostinnost, vstřícnost a péči o nás. Přeji vám, aby se vám dařilo i nadále, aby
váš ranč vzkvétal. Já i můj kolega budeme velmi rádi vzpomínat na vás, tak příjemné lidi, se
kterými byla pro nás čest se tady seznámit,“ provede ještě jednu symbolickou úklonu, pak se
posadí.
Rozhostí se ticho, nikdo náhle neví, jak na nečekaný chvalozpěv zareagovat.
251
„Dovolím si poděkovat za moc krásná slova, která zde byla vyřčena,“ prolomí již trapné
mlčení Padgett, „Bylo nám ctí přivítat tak vzdělané muže z New Yorku. Děkujeme za návštěvu, já
osobně i za besedu s mými žáky. Také my přejeme vám, aby vaše mise zde na západě měla
úspěšné vyvrcholení.“
Rozhostí se další rozpačité ticho.
„Bohužel náš pobyt zde končí,“ rozhodne se William raději seanci ukončit, „Nás teď čeká
dost dlouhá cesta, nejen do Tucsonu. Jsem rád za to, co zde řekl pan doktor Wheller. I já vím, že je
ranč v dobrých rukách a mohu na delší čas odjet. Nuže, říkám to nerad, pánové, ale budeme se
muset zvednout a vyrazit,“ povstane, což je znamení i pro všechny u stolu.
PŘÍPRAVY NA SVATBU
„Tak, pánové, nějaký novinky?“ zeptá se Greenwood a pohlédne na trojici, co si pozval do
své kanceláře ve svém tucsonském hotelu.
„Novinky?“ pozvedne zrak Morrow, vypadá dost zdrchaně, „Sem docela rád, že sem měl
důvod vodejít. Nikdy bych nevěřil, že kolem svatby bude takový pozdvižení. Jen se neusmívej,
Horáci, však tvoje paní v tom má taky prsty. Spolu se Sárou a mou nastávající vytvořily pekelnou
trojici.“
„Pekelná trojice,“ rozesměje se Woodroof, „To hezky mluvíš vo svý budoucí, taky
Horácově manželce a vlastně i sestře tady Jacoba.“
„Pravdou je, že Sára i Lou si tu svatbu vzaly za svůj stěžejní úkol,“ poznamená s jistou
hořkostí v hlase Todd, „Bohužel přitom úkolují i jiné,“ dodá.
„Pánové, buďme k nim shovívaví,“ nabádá své společníky Greenwood, „Nějak se zabavit
musí, ne?“
„Ede, ty vlastně nakonec přijdeš bez práce i ke dvěma dětem,“ upozorní Woodroof na
skutečnost, že budoucí choť jeho společníka, třicetiletá Amelie Raupová, je vdovou a má již dva
potomky, devítiletého Cecila a sedmiletou Terezii.
„Pevně doufám, že k nim přidám i vlastního, z mojí krve,“ sdělí své vroucné přání ženich,
„Amy není přece tak stará, ne?“
„Určitě ne, Ede. Kdoví, možná už si zasel,“ prorokuje majitel hotelu.
„Ani bych se nezlobil, ale nejspíš ne,“ zavrtí hlavou Morrow, „Pánové, co kdybyste začali
probírat něco jinýho? Nebo někoho jinýho?“
„Dyť my to myslíme dobře, Ede. Třeba já ti to štěstí přeju, i když sám dávám přednost
zůstat svobodnej,“ řekne James.
„Ed má pravdu, nesešli sme se tady, abysme probírali jeho svatbu. O tu se stará moje drahá
polovička a sestra Jacoba. Musíme se domluvit na pár věcech. Ačkoli vlastně té svatbě taky
neujdeme,“ podívá se Greenwood na lístek, který má vedle sebe, „Dostal jsem totiž pár pokynů od
své manželky.“
„To sem teda zvědavej, jestli se to bude shodovat,“ vytáhne jiný kousek papíru Todd, pak
se celá čtveřice rozesměje.
Chvíli porovnávají úkoly, jenž pro ně připravila Louisa a Sára, některé se sice shodují, ale
je tam i dost rozdílných.
„Myslím, Jacobe, že máme tak tejden co dělat,“ glosuje situaci Woodroof.
„Než ale upadnete do víru svatebního běsnění, tak je potřeba se domluvit na pár věcech,“
vrací hoteliér pány do pracovní reality, „Předně budeme potřebovat sehnat další vhodný
zaměstnance, a taky bych potřeboval někoho, kdo by mi pomáhal. Nejen jako vostraha,“ upře svůj
zrak na ženicha.
„To jako já? Co tím myslíš?“ reaguje vyzvaný.
252
„Ede, sám si říkal, že se chceš tady v Tucsonu usadit. Budeš bydlet v domě svý nastávající,
předpokládám.“
„Jo, Horáci, minimálně, než postavím vlastní dům. Měl bych vo něm určitý představy.“
„Amy vo tom ví?“ zeptá se Todd, a dva ze tří mužů se začnou usmívat, ten třetí překvapivě
nikoli.
„Tak úplně sme to ještě neřešili,“ protahuje slova, „Do prdele, pořád probíráme mě,“
zamračí se.
„Všechno souvisí se vším,“ sepne ruce Greenwood a pokrčí rameny, „Ede, ale vážně. Mám
teď už vlastně tři hotely, tenhle, ten v Tombstone, co se vo něj stará Aaron, no a ten po Benovi.
Tam to řídí ten bejvalej účetní. Všelijak řídí. Tak mě napadlo, jestli by sis to nechtěl vzít na
starost.“
„Vzít na starost? Jako ten hotel po Benovi?“ zarazí se Morrow.
„Možná ten i tenhle. De mi vo to, aby někdo dohlížel na provoz. Dohlížel na ty, co tam
dělaj. Někdo, kdo má respekt a komu se dá věřit. Na vodměně pro tebe bysme se dohodli.“
„Vo prachy ani tak nejde, Horáci. Teda de, to zas ne, ale v tomhle případě ani tolik ne.
Horáci, já nevím, nejsem si jistej … Horáci, já slíbil Willovi, že dohlídnu na ten jeho ranč. Teda na
ty, co ho pro Willa vedou.“
„Zase tě předběhnul, Horáci,“ rozesměje se Woodroof.
„Cos mu slíbil?“ nechá hoteliér předchozí jízlivou poznámku bez povšimnutí.
„Slíbil sem mu, že vobčas na ten ranč zajedu, a taky k těm dolům. Taky, že dohlídnu, aby
se mu tam ty Lawettovi moc neroztahovali. Myslím u těch dolů. Nebo se domluvím s Virgilem a
Jackem, že navopak voni vobčas zajedou za mnou a podaj mi hlášení. Ale někdy tam zajet budu
muset, abych si to vobhlídnul. Nakonec pořád mám tu bezpečnost tam na starosti, ne?“
„Jak se to vylučuje s tím, co po tobě chci já? Dyť de vlastně vo to samý. Vo dohled,
případně vyřešení problému, když ho zjistíš.“
„No nevím, Horáci, jen abych to zvládal. Nechci ti říct ne, ale Willovi sem dal ten slib dřív,
v tom má Jim pravdu,“ tváří se Morrow rozpačitě.
„Ten Will je prostě vykuk,“ ušklíbne se James.
„Jime, co pořád máš proti Willovi? To tě to ještě nepřešlo?“
„Ede, seš jeho advokát nebo co? Já jen říkám, jak si to chytře umí zařídit. Vo ranč se mu
postaráš ty, Ede. A nejen ty. Taky ty dva bráchové, co jim vodprásknul tátu. Vo zásobování se mu
stará ten jeho soused, co ho zruinoval a sebral mu jeho pozemky i stádo. To je k nevíře, jak to
dokázal zavonačit. No a doly mu vohlídá tady Horác, vo zákazníky a vo vodbyt se mu postárám já
a tady Jacob. Von může slavně vodjet do Mexika a tam spřádat další svý plány.“
„Jime, proč se do něj pořád navážíš? I když už je víc než tejden pryč?“
„Ede, já přece jen říkám fakta. No, nezávidím Paulovi, ten si ho teď užije. Bude z něj mít
pořádně nateklou kebuli, to teda určitě. Pokud teda neemigruje, zpátky sem k nám. Will mu nedá
chvíli klidu, tím sem si jistej. Každej den se ho bude ptát, tak co, už máš ty pozemky? Už stojí ta
továrnička? Ne? A jak je to možný? Doba se mění, Paule, musíš se podle toho votáčet.“
„Jime, vyser se už na to,“ přidá se i Greenwood.
„Tak aspoň připusťte, že mám pravdu. Zařídil si to skvěle, ten náš kluk. Všechny kolem
sebe zaúkoloval, rozdělil nám práci a vyrazil do Mexika šířit pokrok. No, uvidíme, jak se tam na
něj budou tvářit. Jestli ho nenechá ten jejich prezident vodprásknout, za úsvitu pro výstrahu, až mu
začne vykládat, jaký je zavostalý hovado a jak zkurveně tu svou zemi vede. Ale to asi ne, von má
dycky kliku. To tam spíš rozpoutá další revoluci, pokud nebude po jeho a nepřiklepnou mu ty
zakázky, vo který má zájem.“
„Jime, ty seš hovado,“ poznamená Morrow a dívá se vyčítavě.
„Ede, nemusíš mu pořád utírat prdel, dyť už je dospělej. To si už ani nemůžu zanadávat,
nebo co? Dyť taky dělám, co si milostpán přeje. Sehnal sem mu skvělý zákazníky, ne? Kdyby
aspoň měl uznání, ale …,“ mávne Woodroof rukou.
253
„Jime, je to můj švagr,“ poznamená Todd.
„No a co? Dyť já ho přece nepomlouvám, ne? Jen říkám pravdu. Uznávám, že je hodně
chytrej a umí si to zařídit. Dyť já ho vlastně vobdivuju, jak to dycky dobře navlíkne, aby bylo po
jeho. Nakonec vykecá Horácovi díru do hlavy, takže ten radši jede za rodinou do New Yorku, aby
mu sehnal toho pracháče, aby už měl klid. Nebo snad ne, Horáci? Nejel si tam proto, že na tobě
pořád seděl a ptal se, kdy už pojedeme? Kdy už seženeme toho pracháče?“
„Jime, neříkám, že v něčem nemáš pravdu. Ale myslím si, že bysme se už mohli bavit vo
něčem jiným. Will je svůj, dycky byl a dycky bude. Ale ublížil snad někomu z nás tady? Já si
myslím, že ne. Navopak, některý jeho nápady nám byly ku prospěchu. Tak už to vydejchej, Jime,
ty jeho poznámky vo tom tvým posraným životě. Tohle vážně nikam nevede,“ hovoří Greenwood
klidným hlasem, „Já bych se rád vrátil k tomu, co jsem tu říkal. Potřebujeme pár zaměstnanců, a
taky bych rád slyšel vodpověď vod Eda, přičemž slovo ne neberu.“
„Dobře, tak já už toho nechám,“ nenechá si vzít své téma James, „Ale jedno vám ještě
řeknu. Vám to možná nevadí, když vám říká, jaký ste zavostalý pitomci, zloději, co si jen
vydělávaj na chlast. Prosím, ale jedno předpovídám. Pokud mu vyjde ten kšeft, tak už s ním vůbec
nevydržíme. To už nám nebude ani nadávat, to už nás rovnou profackuje, aby nás probral a my
konečně pochopili, že sme minulost a von budoucnost. Tak, a teď už můžeme řešit, co chcete,“
nasadí spokojený výraz.
„Já už to radši nechám bez vodpovědi,“ poznamená Greenwood, „Ede, tak co?“
„Horáci, nechci ti říct ne. Ale teď mám tu svatbu, a taky ten slib …“
„Neříkám přece, že musíš ty věci řešit dneska večer, nebo zejtra. Jen si užij tu svatbu, užij
si pár dní nebo i tejdnů novomanželskýho života. Ale pak bys mohl udělat, vo co tě žádám. Uvidíš,
zase tolik práce to nebude, vobčas tam zajít, zatvářit se na ně zle. Aby byli ve střehu, nedovolili si
polevit, natož nedej bože krást.“
„No tak jo, tak uvidíme. Když na to teda nespěcháš …,“ tváří se Morrow všelijak.
„Nebraň se, Ede. Bude z tebe hoteliér, tak půjdeš s dobou. To je moderní, ne?“ ušklíbne se
Woodroof.
„Můj ty bože,“ řekne jen Greenwood.
„Chtěls nějaký další zaměstnance, ne?“ vrací Todd rychle do hry původní téma.
Věnují se práci, James už je hodný, neboť si uvědomí, že už mají všichni další přítomní
jeho keců dost. Domlouvají se zprvu na zajištění několika pracovníků, pak na dodávkách a
nakonec se vrátí ke svatbě. Nikoli, aby škádlili ženicha, ale aby vyřešili požadavky Louisi a Sáry.
Následně se jejich kroky rozejdou, neboť každý má trochu jiné povinnosti. Morrow spěchá za svou
nastávající, Horác má dojednaný oběd s kandidátem na šerifa a Jim s Jacobem sejdou o patro níž,
aby zaplnili své žaludky.
„Jime, já chápu, že tě Will nasral. Tím, co říkal. Ale pořád je to můj švagr,“ vrátí se Todd
k probíranému tématu.
„Dyť já vím, do prdele. Jo, nasral mě, a to pořádně. Jo, mimochodem, ty seš sice jeho
švagr, ale taky na něj makáš jak barevnej.“
„Jime, dyť mi tu práci s tebou domluvil a já sem moc rád. Domluvil i práci pro Jeffa,
dalšího bráchu Jasona poslal studovat, a slíbil to i Jeremymu, ten je z nás nejmladší. Není tak
hroznej, jak ho líčíš.“
„Já mu přece zásluhy neupírám,“ brání se Woodroof, „Jen mě sere, když mě poučuje
fracek, co je mu vo půlku míň, když mi nadává do zlodějů, vožralů a zkrachovanců. To si snad
může vodpustit, ne? Když pro něj dřu, ne?“
„No jo, v tom máš pravdu. Ale znáš ho. Když začne vo těch svejch vizích, jak tomu říká,
tak je úplně mimo. Jako by byl posedlej, nebo co.“
„Posedlej, jo, to je hezky řečený.“
„Právě, Jime. Pak se dostane do toho svýho stavu posedlosti a nevnímá nic jinýho, než to
svoje. Žvaní a žvaní.“
254
„Žvaní a žvaní … to naprosto sedí. Zpočátku sliboval, že bude jen poslouchat, a nakonec
dycky žvanil ze všech nejvíc. Ale už snad dospěl, tak by mohl dostat rozum, ne?“
„Já si myslím, že je chytrej dost.“
„No chytrej je, to určitě. Já bych sice řekl vychytralej, ale budiž.“
„Jime, buď k němu spravedlivej. Dyť vážně jeho nápady
přinesly prachy, a to nejen jemu.“
„Kurva, dyť já vím. Kdyby nebyl takový užvaněný hovado,
tak bych ho za to i na rukách nosil. Ale von si to prostě musí dycky
posrat, protože tu svou tlamu nezavře a nezavře. Dycky si něco
přečte, a pak nás tím voblažuje. To je vážně k posrání.“
„Nechci se s tebou hádat …“
„Dyť se přece nehádáme, ne? Tebe beru, Jacobe, ty seš
normální, máš uznání. Už ses hodně naučil, seš i pracovitej. Vím,
musíš ho hájit, když si vzal tvojí sestru. Ale Jacobe, už toho necháme,
nesou nám žrádlo a já si nechci kazit chuť.“
„Tak jo, Jime,“ souhlasí s radostí Todd, pak se během jídla
Cecil Raup
začnou dohadovat, kdo který konkrétní úkol zajistí. Mladík už často
vyřizuje některé věci sám.
Morrow mezitím dorazí k bytu své nastávající, tam nalezne jen její děti, devítiletý Cecil
hlídá svou o dva roky mladší sestru. Důležitě svému budoucímu nevlastnímu otci sdělí, že jeho
maminka odešla k Lou, jak dostal za úkol vyřídit.
Ženich se tedy rozejde sděleným směrem, ale místo nevěsty ho čeká další vzkaz, dámy se
přesunuly k Sáře. Zamyslí se, jestli se nemá vrátit za svými nevlastními dětmi a tam počkat,
nakonec s povzdechem vykročí k domu Hansona, nejde o žádnou velkou vzdálenost.
Když je vpuštěn do baráku, zalituje svého rozhodnutí, neboť spatří ne tři ženy, ale hned asi
deset, mezi nimiž nechybí ani velká organizátorka čehokoli, jednapadesátiletá Loren Bradleyová,
manželka smírčího soudce.
„Tady ho máme, našeho ženicha,“ zahaleká právě ona, pak
se na něj dámy sesypou, aby žvatlaly a žvatlaly. On nasadí mírný
úsměv, naštěstí se umí dobře ovládat a nedat najevo, co doopravdy
cítí a co si myslí.
Díkybohu se blíží doba oběda a mnoho z žen má i jiné
povinnosti, než s přítelkyněmi organizovat svatbu jedné z nich.
Dojde i na paní Raupovou, i ta musí za svými dětmi, aby jí
neumřely hlady.
„Nejsi moc nadšený,“ odtuší, když kráčí vedle svého
snoubence vstříc nedalekému domovu.
„Já na takovýhle věci nejsem,“ odpovídá on, snaží se o co
nejpříjemnější výraz.
„Však to brzo skončí a pak budeme mít klid,“ věští ona.
„To doufám, Amy. Teda nic proti těm tvojím přítelkyním, je
Loren
hezký, že se tak staraj. Ale budu radši, když budeme spolu a sami.“
„Já vím, Ede. Ale svatba je důležitá věc, musí se dobře
Bradleyová
připravit.“
„Však na ní pracuje kde kdo,“ poznamená on, a když vidí její udivený výraz, přidá
vysvětlení, „Horác dostal lístek s pokyny od Lou, no a Jacob zase vod Sáry, takže budou mít Jim
s Jacobem vodpoledne co dělat.“
„Ach tak. Ale je to přece hezké, že se nám snaží pomoc, ne?“
„Jistě, Amy, moc hezké. Tak snad se ta svatba povede, a hlavně to potom, až budeme
svoji,“ vyjádří on své přání.
255
Někdy tou dobou vstupuje do pracovny Horáce padesátiletý Robert H. Paul, který je
protikandidátem Charlese A. Shibella, současného šerifa pro oblast Pima County.
Robert má za sebou docela dobrodružný život, někdy mezi
dvanáctým až čtrnáctým rokem vylétl z rodného hnízda
v Massachusetts, aby vyrazil na velrybářské lodi na moře spolu se
svým bratrem Johnem. Po oceánech se plavil do svých osmnácti let,
pak se vydal hledat zlato do Kalifornie. Tam se ve svých
čtyřiadvaceti letech poprvé stal představitelem zákona, zpočátku ve
funkci konstábla, ale po měsíci už pracoval na postu zástupce
šerifa. V této funkci měl velkou zásluhu na zničení bandy Toma
Bella, která tam operovala.
Ve svých dvaatřiceti letech se oženil se sedmnáctiletou
irskou dívkou Margaretou, a ta mu začala rodit jedno dítě za
druhým, celkem jich přivedla na svět deset, ale jen šest z nich
v současnosti ještě žije.
Po dalším nepříliš úspěšném pokusu zbohatnout na těžbě,
přijal ve svých čtyřiceti letech práci u dostavníkové firmy Wells
Amelie Raupová Fargo, a na kozlíku s brokovnicí na klíně brázdil cesty Kalifornie.
Před dvěma roky ho jeho zaměstnavatelé jako úspěšného strážce
poslali do Arizony, aby pomohl vyřešit krádež zlatých prutů v Maricopě v Yavapai County. Zde
stanul po boku jiného přestavitele zákona Johny Behana.
Nyní, s mnohaletou praxí na straně zákona v Kalifornii a další jako strážce bezpečnosti
cestujících, se rozhodl kandidovat na šerifa Pima County. Je mu sice už padesát let, ale kromě
svých zkušeností může nabídnout i mohutnou postavu, dorostl do výšky šesti stop a šesti palců.
Hoteliér zajistí pro sebe a svého hosta jídlo ke stolku do pracovny, aby je nikdo nerušil, a
také, aby nikdo neslyšel, o čem hovoří. Než Jeff Todd dokončí
obsluhu, tak padne více méně jen pár nic neřešících konverzačních
frází.
„Nesetkali jsme se už, pane Greenwoode?“ podívá se zpytavě
Robert, když zůstanou sami.
„Omlouvám se, ale nevzpomínám si,“ nepohne se ve tváři
Horáce ani jediný sval, „Pravdou však je, že jsem dost často
cestoval, než jsem před pěti roky přišel sem do Tucsonu.“
„Vím, kdo jste, pane Greenwoode, a znám taky vaši pověst,“
vyloudí mírný úsměv na tváři host, „Každý máme svou minulost, ale
podstatná je přítomnost. Nyní patříte k zámožným a zbožným
občanům Tucsonu, což já plně respektuji.“
„Pokud jsme se setkali, pane Paule, pak si na to opravdu
Robert H. Paul
nevzpomínám. Jen doufám, že vaše vzpomínky nejsou příliš
nelichotivé.“
„Ani ne, možná jsme spolu ani nemluvili. Jen jsem si vás povšiml, i díky tomu, jak jste se
vždy strojil a tím vynikal mezi těmi všemi různými pobudy. Ale nikdy mezi námi žádný spor
nebyl, pokud se ptáte na toto.“
„Tak to mě těší. Každý má svá bouřlivá mladá léta, někteří se z nich však nepoučí a pak
většinou končí nedobře. Já se snažím svoje zkušenosti zúročit zde, mám také již svou rodinu,
usadil jsem se. Také mám své zájmy, kterým svědčí pořádek, nikoli chaos a nerespektování
zákona. Proto mám zájem podporovat ty, kteří jsou schopni zákon prosadit.“
„Taková slova slyším rád. Pane Greenwoode, nebudeme si nic nalhávat. Vy jste v minulých
volbách úspěšně podporoval mého protikandidáta. Mluvil jsem s Virgilem Earpem, a také jeho
bratrem Wyattem. Vím i o vašich jednáních, kdy jste Wyatta podporoval, aby se stal zástupcem
256
šerifa. Pokud bych byl zvolen, mám v úmyslu Wyatta rovněž učinit svým zástupcem a spolu s ním
prosazovat právo, které je zde dodržováno všelijak.“
„Máte pravdu, vy i já máme svoje zájmy, a jak se zdá, nejsou ve sporu. Dokonce bych řekl,
že se do značné míry shodují. Ani já nemám radost z toho, že se tu rozmáhají nepravosti, proti
kterým současný šerif nezasahuje. Nebo spíše před nimi zavírá oči. Tento postup svědčí především
různým psancům, co si zákon vykládají po svém. Nebudu nic předstírat, já vím mnohé o vás, vy
jistě zase o mně. Kdysi by mi takový stav asi vyhovoval, ale v současné době nikoli. Moji
zákazníci chtějí pocit bezpečí, a také zaplavování trhu kradenými a posléze propašovanými věcmi
mi není po chuti, protože pak snižuje moje vlastní zisky.“
„Oceňuji váš přístup, pane Greenwoode. Jak asi víte, zastávám značně konzervativní
názory, jako republikán.“
„Ano, slyšel jsem. Na rozdíl od pana Shibella, který je demokrat. Pokud se ptáte na moje
postoje, asi budou bližší republikánům, ale po pravdě nejsem zase tak vyhraněný. Ačkoli naše
rodina vždy republikány nejen podporovala, volila, ale byla i jejich členem. U současného šerifa
mi po pravdě vadí daleko více jeho přístup k těm pochybným existencím, než jeho názory
demokrata. Ačkoli možná může být jeho přístup s tím jistým způsobem svázán.“
„Každý asi máme svůj okruh voličů a případných podporovatelů. Pan Shibell dává přednost
těm tak zvaným Cowboys, já zase spoléhám na spořádané občany, které zde v Tucsonu vy
nepochybně představujete.“
„Pane Paule, vaše slova znějí dobře. Věřím, že pokud budete zvolen, dokážete je také uvést
do života a těm lumpům přistřihnout křidélka, jak se říká. Za to vám ti spořádaní občané budou
vděční. Věřím, že budete hájit naše zájmy, kterými je udržení pořádku a prostředí, ve kterém
můžeme rozvíjet svoje hotely, doly a podobně.“
„Tohle vám mohu zaručit, pane Greenwoode. Jsem rád, že jste ve shodě i s bratry Earpy,
kteří představují zákon v Tombstone, kde jste, pokud vím, otevřel další ze svých hotelů.“
„Ano, a vzhledem k tomu, že jsem koupil další zde, mám už vlastně tři. K tomu ty doly, o
kterých jsme mluvili.“
„Slyšel jsem o neštěstí, které postihlo jednoho z vašich kolegů.“
„Možná za tím přepadením jsou právě ti tak zvaní Cowboys. Vůbec bych se nedivil, potom,
co jsem o nich slyšel. Možná už neloupí a nevraždí jen v Mexiku, ale i na druhé straně hranice. To
víte, s jídlem roste chuť. Chudák Ben, ten na to doplatil. Jeho rodina byla v zoufalé situaci, a velmi
naléhala, abych ten hotel od nich koupil. Teď ale musím řešit problém, jak ho znovu postavit na
nohy.“
„Však vy to jistě dokážete,“ usměje se mírně Robert, „Pane Greenwoode, mohu vám
zaručit, že nebudu nad těmi nepravostmi přivírat oči. Pokud vám to bude stačit k tomu, abyste ve
volbách vy a vaši přátelé podpořili mě, budu za takové rozhodnutí velmi rád.“
„Po tom, co jsme si vyjasnili svoje postoje, nevidím důvod, proč vás nepodporovat,“ říká
Horác slova, která jistě jeho host rád slyší, „Nyní tedy můžeme přistoupit k tomu, abychom se
domluvili na jednotlivých krocích, aby podpora vaší kandidatury byla co nejúčinnější.“
257
SEDMÁ KAPITOLA
ED MORROW
„Tak co se děje, pánové?“ zeptá se Greenwood a pohlédne na dva muže, co sedí v jeho
pracovně proti němu.
„Děje se toho víc, Horáci, ale asi začneme tvým přítelem,“ odpovídá osmadvacetiletý
Aaron Callas, který vede hotel Gold Star v Tombstone.
„Mým přítelem?“
„Jde o Doca,“ ujme se slova pětadvacetiletý Warren Earp, „Měl malou rozmíšku v Oriental
Saloonu.“
„Tak malou,“ ušklíbne se Callas, „Pokud říkáš malou tomu, že došlo na revolvery a Doc
dva trefil.“
„Trefil? Jak moc je to vážný?“ ptá se Greenwood.
„Tak pokud vím, tak žijou, ale sou postřelený.“
„Právě proto sem tady,“ znovu se ujme slova Earp, „Poslal
mě sem s Aaronem brácha Wyatt, záleží mu na Docovi, tak jestli
bys s tím nemohl něco udělat,“ podívá se tázavě.
„Pánové, můžete mi vysvětlit, co se vlastně děje? Podáváte
mi to poněkud zmateně.“
„Děje se to, Horáci, že Doc je zatčenej a byl dopravenej
sem do Tucsonu,“ vysvětluje Callas, „Tady se rozhodne, jestli ho
vobviní nebo ne. Zatím je v base, takže asi bude potřebovat pomoc.
Nevím, nejspíš právníka, možná taky kauci, co já vím. No tak se
Wyatt obrátil na mě, protože ví, že ti tam vedu ten hotel, no a
poslal se mnou Warrena. Ty se tady vyznáš, takže bys mohl asi
sehnat vhodnýho právníka, kterej by to zařídil.“
„Jak to vypadá? Myslím, jestli se to dá uhrát na
sebevobranu.“
„Určitě, svědci budou,“ tvrdí Earp dost jistě.
„Jen aby ty svědci byli důvěryhodný,“ podívá se pátravě
Warren Earp
Greenwood, „No dobrá, pánové. Zkusím s tím něco udělat. Budete
tady čekat na výsledek? Může to i tak nějakou dobu trvat, než se Doc dostane z basy. Zkusím to
urychlit, ale neumím zázraky. Ani ten právník. Taky nevím, jak to podává ta druhá strana. Bylo by
možná dobrý zkusit se s nima domluvit,“ znovu upře zrak na Warrena.
„Brácha se to pokusí urovnat. Aby se to smázlo. Tady by potřeboval podpořit, u toho
soudce, tak by byl vhodnej ten dobrej právník.“
„Právník bude a případně i kauce, pokud nebude příliš vysoká a nad moje možnosti.
Warrene, já sám se do toho nebudu míchat, ale požádám Eda, Eda Morrowa, aby se toho ujal.
Zkusíme dostat Doca z tý basy co nejdřív,“ slibuje hoteliér.
„To by bylo dobrý,“ přikývne Earp.
„Aarone, domluv pro vás voba ubytování. Warrene, seš mojím hostem, pochopitelně. Ještě
ste mi neřekli, budete tady čekat na výsledek, nebo pojedete zpátky?“
„Nejspíš pojedeme zpátky,“ odpovídá Callas, „Horáci, já s tebou ještě potřebuju mluvit, pár
věcí kolem tvýho hotelu. Tak pokud budeš mít čas …“
„Aarone, já na tebe počkám v baru,“ pochopí člen klanu Earpů a zvedne se.
„Tak co se tam děje?“ položí Greenwood dotaz, když zůstane se svým zaměstnancem sám.
258
„Je to tam teď dost divoký, Horáci,“ odpovídá správce hotelu, „Ten Doc, ten se s tím prostě
nepáře. Nikdo ti přesně neřekne, co se tam vlastně stalo. Nejspíš hádka kolem karet, kdoví, co tam
Doc předváděl. No a pak došlo na zbraně.“
„Víš podrobnosti?“
„No tak něco vím. Podle toho, co sem slyšel, a myslím, že by to mohlo mít nejblíž ke
skutečnosti. Doc se v Oriental Saloonu pohádal s jedním hráčem, nějakým Johny Tylerem, no a
podle všeho Doca ze saloonu vyhodili. Von toho Johnyho podpořil majitel toho saloonu, jistej Milt
Joyce. Docovi ani nevrátili jeho revolver, co vodevzdal při příchodu, no ale von měl buď druhej,
nebo si pro něj zašel. Ten Milt se začal vohánět svým revolverem, ale Doc ho střelil do dlaně. Pak,
jako by toho nebylo málo, ještě střelil do palce u nohy vobchodního partnera Milta, jistýho
Williama Parkera. Pak snad dostal Doc vod Milta ránu do hlavy revolverem, čímž ho zklidnili, no
a následně byl Doc zatčenej.“
„Hm, takže spíš taková strkanice. Řekl bych docela nedůstojná.“
„Tak strkanice … Doc jednoznačně střílel a tekla tam krev. To se prostě vokecat nedá. Ale
to nejspíš vyřeší ten právník. Já bych tě chtěl požádat aspoň vo dva chlapy, co by mi pomohli
udržet pořádek v tom našem hotelu. Sice se snažím, ale těžko ho můžu řídit a stát zároveň
s brokovnicí u dveří. Taky bejt sám a nemít krytý záda, není bůhví co. Tam na ty zaměstnance se
nedá spolehnout. Teda dá se na ně spolehnout v tom, co maj na práci, ale na udržení pořádku,
k tomu sou na hovno.“
„Dobře, Aarone. Zajdi teď dolů, postarej se vo našeho přítele Warrena, pak skoč pro Eda.
Najdeš ho v tom jeho hnízdečku lásky, kde tráví líbánky se svou už zákonitou manželkou. Už se
tam válí dost dlouho, je na čase ho z toho jeho brlohu vytáhnout. Přiveď ho sem a probereme to,“
nařizuje zaměstnavatel.
Callas se zvedne a jde splnit příkaz, Greenwood se vrátí ke svým papírům, z jejichž
zkoumání byl vytržen. Na nedostatek práce si rozhodně stěžovat nemůže, má na starosti už tři
hotely, k tomu tři doly v Arizoně, ale cítí zodpovědnost i za další kšefty spojené s dolem za
hranicemi a se zbožím, které přes ně pokoutně dopraví. Sice pro něj už pracuje dost lidí, ale u něho
se shromažďují veškeré účty, a to jak z činnosti legální, tak nelegální.
„Tak už ses nabažil rodinnýho života?“ podívá se na svého společníka, když se ten posadí
spolu s Aaronem ke stolku.
„Horáci, je u nás Lou se Sárou, dozvěděl sem se tu novinu,“ nereaguje Morrow na dotaz,
„Myslím tu, že je tvoje Lou v požehnaným stavu.“
„Jo, řekla mi to včera, už si je jistá. Podle všeho je ve čtvrtým měsíci, takže když půjde
všechno dobře, další dítě by se nám mělo narodit kolem března,“ potvrzuje zprávu zploditel.
„Tak to moc gratuluju, Horáci.“
„No a co ty?“
„Já?“ protáhne osobní strážce, „Tak snažíme se, ale nevím, jak to dopadne. Jasně, taky
bych chtěl mít potomky ze svý vlastní krve, nejen ty vyženěný.“
„Amy je mladá, určitě se vám to podaří,“ říká Greenwood přesvědčivě, „Ede, nejseš ale
tady kvůli tomu, abysme se bavili vo dětech.“
„Já vím, Horáci, Aaron mi cestou všechno řekl. Von potřebuje dva spolehlivý chlapy a Doc
nejspíš právníka,“ pokývá hlavou Morrow.
„Ede, nechci se v tom moc ukazovat, na druhou stranu, Doc je přítel. Takže bych byl rád,
kdyby ses toho ujmul. Prachy pochopitelně vyřeším, nejspíš s Docem nebo bratry Earpy. Ty se
tady už dost vyznáš, takže bys mohl sehnat dobrýho právníka a taky skočit za Docem. Snad tě za
ním pustěj, nebo tam zajdi s tím právníkem. Kdyby byla rozumná kauce, aby ho pustili, tak to taky
nebude problém. Aby zbytečně netrčel v base.“
„Horáci, kdoví, jak to bylo,“ tváří se ustaraně osobní strážce.
„Tohle musí vyřešit ten právník, Doc a jeho vochránci, teda především Wyatt. S tím si ty
starosti nedělej.“
259
„Dobře, tak já to zařídím.“
„Ede, co to další? Už budeš použitelnej?“
„Máš na mysli starost vo ty dva hotely tady?“ zachmuří se Morrow ještě víc.
„Jo, jak sme se bavili. Pokud bys to přijal, byl bych rád. Podívej, co tady mám práce,“
ukáže hoteliér na haldu dokumentů, „Navíc, Ede, dostaneš tak dobrej důvod vypadnout z domova.“
„Nemám chuť vypadnout z domu.“
„Zatím. Ede, tvoje žena se přátelí s tou mou i Willovou, má i mnoho dalších přítelkyň.
Přece jim tam u těch jejich dejchánků nebudeš dělat křoví. Uvidíš, začas budeš rád, že máš práci a
taky dobrou výmluvu, aby ses mohl zvednout a vypadnout.“
„No jak myslíš … Tak co mám udělat?“
„V první řadě vyřiď toho Doca. Pak bys mohl zaskočit do saloonu po Benovi a seznámit se
tam s tím současným správcem, bejvalým účetním. Potřebujeme to tam voživit, aby to taky neslo,
přitom aby si ty dva moje hotely vzájemně nekonkurovaly. Což by měla zajistit jiná klientela,
tenhle hotel pro ty movitější zákazníky, tamtem spíš pro ty chudší. Ale aby z toho nebyl zase
úplnej brdloh, pro ty nejhorší zjevy. Tak se i nad tím můžeš zamyslet.“
„Kdy se vobjeví Jim?“
„Tak to nevím. Maj toho s Jacobem hodně, snad si to i rozdělili.“
„Horáci, to není jen tak, sehnat spolehlivý chlapy pro Aarona. A možná i do toho hotelu po
Benovi. Pokud tam budou drsnější zákazníci, taky tam někdo bude potřeba. Ne hovado, co tam při
první příležitosti vyprovokuje rvačku, nebo ještě hůř.“
„Copak sou lidi problém? Dyť je jich jak sraček.“
„Jo, jenže některý máme u dolů, další tady a taky
nezapomínej, že sem jich pár poslal s Paulem a Willem. Takže lidi
docházej, Horáci, ty vhodný, prověřený, co aspoň trochu znám. Aby
nebyli víc ke škodě než užitku.“
„Tak si budeš muset nějaký další vychovat. Nebo se
porozhlídnout, třeba i v Tombstone, tam se jich taky dost stahuje.
Některý by možná uvítali práci za rozumnou cenu.“
„Votázkou je, co za chlapy se tam slejzá,“ nedělá si Morrow
iluze o kvalitě případných zaměstnanců, „No dobře, zamyslím se,“
pokývá hlavou, „Tak já du shánět toho právníka a taky se teda
zastavím za tím bejvalým účetním,“ zvedne se s povzdechem.
„Ed nám zlenivěl, ne?“ usměje se Callas, když jmenovaný
odejde.
„Však von ho ten rodinnej život brzo vomrzí,“ má jasno
Greenwood, „Aarone, když už seš tady, tak se pochlub, jak dou
Thomas Fitch
kšefty?“
„Jo, čekal sem takovou votázku, tak sem se trochu připravil,“
sáhne zaměstnanec do kapsy a vytáhne lehce pomuchlaný papír, kam si zapsal pár dle něho
důležitých čísel.
Morrow má o zábavu postaráno, večer stráví sháněním právníka, nakonec se domluví
s dvaačtyřicetiletým Thomasem Fitchem, který je od minulého roku za republikány členem
legislativní rady teritoria Arizona a také od té doby bydlí v Tucsonu. S ním se domluví na schůzce
na druhý den na ráno, mezitím advokát zjistí, jak si stojí jeho klient.
„Posílá vás Horác?“ ptá se ustaraným hlasem pětačtyřicetiletý Gene Townes kolem osmé
hodiny večerní.
„Ve svý podstatě jo,“ přikývne Ed, „Dohodli sme se, že mu budu dohlížet na ty hotely
v Tucsonu, na tenhle a na tu jeho Hvězdu. Ne teda jen na zajištění pořádku, ale tak celkově, na
všechno.“
260
„Na všechno? Pane Morrowe, to vy jako povedete tento hotel? Místo mě? Jdete mi
oznámit, že jsem právě ztratil práci?“ zbledne bývalý účetní.
„Ale ne, to ne. Vy to tady povedete dál, ten provoz, já sem jen čas vod času zaskočím,
podívat se, jak to tady vypadá a tak.“
„Budete chtít předložit účty?“ mírně si oddechne Townes.
„Tak účty …,“ protáhne osobní strážce, „Ty si asi bude kontrolovat Horác, ale možná se na
ně někdy taky podívám,“ mlží, protože po pravdě přesně neví, co mají být jeho povinnosti, „Horác
pochopitelně chce, aby to tu nebylo ztrátový.“
„To já přece taky,“ říká rychle Gene, „Předložil jsem panu Greenwoodovi určitý plán, on
mi ho schválil, tak se jím řídím. Není to ale jen tak, pane Morrowe, tenhle podnik za poslední dobu
šel hodně dolů. Ale snažíme se oslovit nové zákazníky, jak nabídkou, tak cenou,“ dušuje se.
„Tak víte co? Já se tu trochu porozhlídnu …“
„Večeřel jste, pane Morrowe?“
„Vo tom mi radši nemluvte,“ zakaboní se tvář Eda, „Už sem měl bejt dávno na večeři
doma. Ale slíbil sem Horácovi, že se tady zastavím … Ne, večeři nechci, jen se tady chvíli zdržím,
projdu si to tady, podívám se co a jak.“
„Mohl bych vás doprovodit a vysvětlit vám, co se změnilo a jak to zde nyní chodí. Pokud
tedy nechcete být sám …,“ podívá se pátravě správce.
„Ale ne … Jo, pojďte se mnou, podíváme se,“ tváří se vyslanec Horáce otráveně, což také
je.
„Kdepak ses nám toulal?“ vítá ho jeho manželka s úsměvem na tváři.
„Něco sem vyřizoval,“ klopí on oči, když kráčí do jídelny, večeře jistě už dávno vystydla,
„Amy, nemůžu se tady pořád jen povalovat. Musím taky pracovat,“ dodává omluvně.
„Ede, přece se mi nemusíš zpovídat. Je pochopitelné, že muži mají práci a my ženy zase
zajišťujeme jejich domov.“
„Děti už spěj?“
„Ano, uložila jsem je, když jsi dlouho nešel. Dala jsem jim najíst a už jsou ve své ložnici.
Já nám přihřeji jídlo.“
„Tys taky nejedla? Čekalas na mě?“
„Jistě, Ede,“ usmívá se ona, pak jde naplnit svá předchozí slova.
Jemu docela vyhládlo, naopak ona jí decentně, během konzumace stravy oba blábolí o
všem a o ničem. On cítí vinu, protože domluvený čas večeře prošvihl, ona se snaží tvářit i chovat
chápavě. Nakonec sklouznou k práci, která na něho čeká.
„Ede, já jsem si myslela, že jsi se staral o bezpečnost Willa,“ tváří se ona mírně překvapeně
a také zaraženě, „Copak to už nebude? Já jsem si myslela, že jde o výjimku, kvůli naší svatbě, že
s ním odjel do New Yorku a Mexika ten Kenneth.“
„Ne, domluvil sem se s Willem, Ken už u něj bude napořád.“
„To ale nebyla špatná práce, ne?“
„Tak nebyla … Jenže von teď asi bude víc cestovat, no a já chci bejt tady s tebou.“
„Ale práci potřebuješ, ne?“ říká ona, spíše však myslí, my potřebujeme, abys pracoval a
nosil domů dostatek peněz. Což si vzápětí oba uvědomí, on se lehce usměje, ona sklopí zrak.
„Amy, nemusíš se bát, práce je a bude dost.“
„Já ti věřím, Ede,“ špitne ona.
„Amy, slíbil sem Willovi, že mu trochu dohlídnu na ten jeho ranč, a taky na ty doly, co tam
sou. No a Horácovi zase, že mu dohlídnu na ty dva hotely, co má v Tucsonu. Takže bude práce a
budou i příjmy do rodinnýho rozpočtu,“ vysvětluje on.
„Peníze, co mi zůstaly po mém zesnulém manželovi, mi už docházejí …“
„Amy, přece sem ti slíbil, že se vo tebe i děti postarám. Ten slib dodržím.“
„Věřím ti,“ řekne ona rychle.
„Amy, peníze nejsou problém.“
261
„Nejsou problém? Ede, nikdy jsem se na to neptala, nechci vypadat jako ta, co tě chce
vysávat …“
„Amy, je přece přirozený, že se chlap postará vo rodinu. Není nic špatnýho na tom, když se
zajímáš. Amy, řekni mi, kolik potřebuješ, nejen na běžnej chod domácnosti. Třeba i na voblečení,
pro sebe, pro děti.“
„Nechci zbytečně utrácet …“
„Amy, nejsem na tom tak špatně,“ lehce se on usměje, „Jednak mám něco našetřený, no a
taky mám svoje příjmy. Nejsou tak špatný … Amy, tohle zůstane jen mezi náma, jo? Nebylo by
dobrý vo tom zbytečně mluvit.“
„Ede, pokud mi nechceš o něčem říkat, tak nemusíš.“
„Nejde vlastně vo nic tajnýho. Taky to je úplně legální. Tam v Mexiku je taky důl, vo něj
se stará jeden inženýr a taky můj brácha. No a já mám podíl ze zisků z toho dolu. Takže mám
příjem i z toho. Neboj se, to není žádná levota, ten pozemek nám přidělila mexická vláda, takže
tam smíme s jejím vědomím těžit, platíme řádně daně a tak. I tak to docela nese a můj podíl …
Amy, vážně se nemusíš bát. Peníze mám, na rodinu. Jinak bych se s tebou nikdy nevoženil.“
„Ede, já si tě přece nebrala pro peníze,“ tváří se ona nešťastně, vlastně se o zajištění rodiny
vážně nikdy nebavili, on slíbil se postarat a ona jeho ujištění akceptovala.
„To já přece vím, Amy. Ale na tom není nic špatnýho, vo tomhle mluvit. Amy, vážně se vo
vás postarám, vo děti, a třeba i další, pokud přijdou,“ nadhodí on svůj zájem o vlastní potomky.
„Taky bych s tebou chtěla děti, Ede. O tom jsme přece už mluvili.“
„Já vím, já jen, aby ses nebála, že nebude dost peněz, pro všechny.“
„Na penězích nezáleží, Ede, ty i já přece chceme naše děti. Snad nám Bůh bude příznivě
nakloněný a já brzo přijdu do požehnaného stavu.“
„Taky doufám … Amy, mám ještě jednu věc. Tenhle dům není špatnej, to určitě ne, ale
přemejšlel sem vo novým, trochu větším, pro nás a naše děti …,“ tváří se teď on rozpačitě.
„Zdá se ti malý?“ zarazí se ona.
„Není určitě úplně malej, taky je hezkej, zařízenej, takovej útulnej …“
„Ede, tobě se tenhle dům nelíbí?“
„Líbí, Amy, ale myslím si, že by novej byl ještě lepší a hezčí. Znám ty stavitele, voni ti to
udělaj, jak budeme chtít. Namalujou to, ty řekneš, jestli se ti to líbí, no a když ne, tak to překreslej.
No a pak postavěj. Nebo ty se nechceš stěhovat?“
„Ede, to by stálo hodně peněz, ne?“
„Amy, už sem říkal … Mám dost našetřený, za ty roky, co sem tady. Taky ten příjem, z
toho dolu v Mexiku … Amy, my si vopravdu můžeme dovolit hezkej velkej barák, moc pěkně
zařízenej. Vážně.“
„Nevěděla jsem, že máš tolik peněz …“
„Tak nejsem tak bohatej, jako třeba Horác nebo Will. Taky nemám žádnej majetek, voni
maj ty hotely, doly, ranč. Ale našetřil sem prachy, a taky, pořád mám ten příjem. Takže budou
další, pokud se nic neposere. Proto můžeme mít pěknej barák a dobře si ho vybavit. Teda pokud
bys i ty chtěla, jestli seš taky moc zvyklá ...,“ podívá se on pátravě.
„Ede, jsem na tenhle dům zvyklá, ale pokud postavíš nový, tak si jistě zvyknu i tam,“ říká
ona, tváří se přitom vstřícně.
„Vopravdu ti to nebude vadit? Neříkáš to jen proto, abys mi udělala radost?“
„Ne, je to pravda,“ usměje se ona.
„To je skvělý, Amy. Tak já se tím začnu zabejvat. Zimy tu nejsou tak hrozný, možná by
mohli začít brzo na jaře, abysme na léto už bydleli ve svým,“ projevuje on radost.
262
MARŠÁL FRED WHITE
Situace kolem Doca Hollidaye se vyvine pro něho dobrým směrem, nejspíš mu pomůže
nejen zdatný právník, ale i zapracují bratři Earpové, takže se celá věc hodnotí jako nedorozumění,
částečně i sebeobrana. Naštěstí postřelení nejsou v ohrožení života a z jistých důvodů jsou
náchylní ke vstřícnosti. Stomatolog a karbaník je tak propuštěný a může se vrátit do Tombstone.
Stejným směrem o pár dní později zamíří i Morrow, po poradě s Horácem se rozhodne
osobně do rostoucího hornického města zajet, posoudit situaci a pomoc Callasovi najít vhodné dva
muže, kteří by mu v podniku zajišťovali bezpečnost. Ed cestuje sám, umí se o sebe postarat. Do
Tombstone dorazí na konci října na noc, druhý den se vrhne do práce. Předně zajde za Wyattem
Earpem, neboť se blíží volby šerifa a ve hře mají svého koně, kterým je tentokráte Robert Paul.
„Říkáš, že by to měl vyhrát?“ podívá se zástupce šerifa zpytavě.
„Horác říká, že jo. Má dost velkou podporu, a ten Shibell prej u mnohejch podporu ztrácí.
Možná i tím, že roste násilí a mnohý ho s tím dávaj do souvislostí,“ tvrdí Morrow.
„Ty teď budeš tady?“ ptá se Earp, a nezdá se, že by tím byl kdovíjak nadšený.
„Ne, před nedávnem sem se voženil, sem tady jen na skok. Jen něco vyřídím a zase pojedu
zpátky,“ odpovídá návštěvník z Tucsonu.
„Dobrá, tak budu věřit, že to s tím šerifem vyjde,“ zatváří se Wyatt spokojeně.
Morrow se začne shánět po vhodných typech mužů, kteří
by si zasloužili důvěru a mohli vykonávat funkci dveřníků,
vyhazovačů a strážců v hotelu Gold Star. Jak se město rozrůstá,
v tuto dobu čítá už dva tisíce obyvatel, rostou zde i další salóny a
v nich se srocují různé zjevy, horníky počínaje a pověstnými
Cowboys konče. Ti však mají tu nejhorší pověst, říci klasickému
honákovi tímto názvem se považuje za hrubou urážku. Takto
označovaní muži jsou považováni za nejhorší psance, desperáty,
zločince a vyvrhele.
Na konci dne se do hotelu dostaví sedm mužů, které si Ed
pozval na pohovor, baví se s nimi o jejich práci, snaží se
odhadnout, nakolik jsou spolehliví. Nakonec vybere dva z nich,
poměrně mladé, ale zdají se být spořádaní a schopní. Oba jsou
zápasníci, boxeři, urostlí a snad i dostatečně uvážliví. Se zbraněmi
Artur Foale
také umí, alespoň podle svých tvrzení. Ostrahu již také dělali, opět
dle svého vyjádření, ověřit to však lze jen stěží.
Prvním je čtyřiadvacetiletý Artur Foale, druhým o rok starší Craig Chumas. Ed se rozhodne
dva dny zdržet a osobně je zaškolit, nechce kamarádovi Aaronovi do podniku nasadit škůdce.
S poučováním začne hned u snídaně, kterou oba dostávají na účet hotelu, respektive strava je
součástí sjednané odměny. Ta není kdoví jak vysoká, ale je příslib ji zvýšit, pokud si budou
počínat zdatně.
„Vy tu budete s námi, pane Morrowe?“ zeptá se Foale.
„Říkejte mi Ede,“ přikáže tázaný, „Ne, jen dva dny, pak se vracím do Tucsonu.“
„To je škoda, pane … Ede.“
„Škoda? Proč?“
„Ptali sme se, na vás, teda na tebe. Máš moc dobrou pověst. Teda pro tohle řemeslo,“
dostane se mladší ze strážných do rozpaků.
„Moje pověst … no, některý by s tebou asi nesouhlasili. Ale něco sem už v tomhle řemesle
zažil, takže vám můžu dát pár dobrejch rad. Začnu votázkou, jakej konflikt je nejlepší?“
„Nejlepší? Když nejsou vozbrojený?“ hádá Chumas.
263
„Ne, nejlepší je ten, ke kterýmu nedojde. Takže první pravidlo, pánové, snažte se to dycky
vyřešit domluvou. Důraznou, ale slušnou. To si zapamatujte.“
„Pane … Ede, mám jen vobavy, tady je teda dost takovejch,
co asi na domluvu moc nebudou. Zvlášť, když se vožerou,“ tváři se
nejistě starší z najatých mužů.
„Jo, všimnul sem si. Ale tohle znám, i z jinejch míst, kde sem
pracoval. Někdy ta domluva bohužel nestačí, pak se musí zasáhnout.
Rázně, tvrdě a rychle. De jen vo to vodhadnout, kdy to už domluvou
nejde a pak jednat. Ale to si během dne rozebereme, různý situace.
Tvrdili ste taky, že umíte se zbraněma. Doufám, že ste moc
nekecali.“
„Dovedeme střílet,“ dušují se oba.
„Kolikrát ste stříleli na lidi?“ položí Morrow prostou otázku.
„Na lidi?“ ptá se Foale.
„Takže nikdy,“ odtuší instruktor, „Pánové, mnohdy vytažená
zbraň způsobí víc škody, než užitku, zvlášť, když se vám klepe ruka
… Nebo se chvěje prst na spoušti. Chce to určitou chladnokrevnost,
ale to není jen tak ji získat.“
Craig Chumas
„Poučíš nás?“
„Jo, ale teorie je jedna věc … No, každej z nás někdy začínal, já konec konců taky. Přál
bych vám, abyste takovejch zkušeností jako já nikdy nenasbírali, ale zaručit to nemůžu. Dycky
taky musíte mít na paměti, že se za použití zbraně budete zpovídat, a dycky musí bejt jasný, že to
už jinak nešlo, že šlo vo jasnou sebevobranu. Nebo budete mít vobrovskej průser.“
„Tobě to vždycky vyšlo? Myslím ta sebevobrana.“
„Vlastně jo,“ zavzpomíná Morrow, „Pánové, dopoledne si projdeme věci tady, jak kde stát,
co nejvíc sledovat, jak si krejt vzájemně záda. Určitě vám dost poradí i Aaron, von tohle taky dělal,
dřív, než se stal tady šéfem. Takže ho poslouchejte. No a po vobědě si vyjedeme za město, někam,
kde nebudeme rušit, a vyzkoušíme ty zbraně.“
„Ty asi budeš skvělej střelec, Ede, co? Ty asi málokdy mineš,“ hádá Foale.
„Myslíš?“ lehce se usměje Morrow, „No, po pravdě, když se střílelo na terče, teda když
sem se jako mladej hlupák takovejch blbostí zúčastňoval, tak sem nikdy nic nevyhrál. Jenže takový
soutěže sou naprosto na hovno.“
„Na hovno?“ zarazí se Chumas.
„No a ne? Kdy dostaneš čas v klidu zamířit, nadechnout se? Bez toho, aby tě někdo jinej
vohrožoval? Pánové, pokud už někdy dojde na zbraně, tak je to většinou naprostej zmatek. Dost
často se střílí z bezprostřední blízkosti, nikdo moc nemíří, chce vystřelit co nejrychlejc. Takže
většinou mine nebo střelí tam, kam určitě nechtěl. Mnohdy taky zaútočej zezadu, ze zálohy,
nečekaně. Nebo takovej útok nikdo nečeká, ten chlap vypadá, že se už uklidnil, pak mu najednou
hrábne a von sáhne po zbrani. Noži, revolveru, pušce. S tím se musí počítat, proto je pořád nutný
všechno sledovat a nejlepší, když ti někdo kreje záda.“
„Ede, ty dokážeš vodhadnout, kdo by mohl zaútočit? Komu by mohlo hrábnout, jak si
říkal?“ ptá se Foale.
„No, někdy jo. Radši ale počítám s tím horším. Když se vožerou, tak ztrácej zábrany, strach
z následků svýho jednání. Postihne je amok, mají rudo před vočima. Některý vožralové sou
družný, zábavný, u jinejch se vobjevujou sklony k násilí. Když pak vystřízlivěj, sami se divěj, co
to udělali. Jenže někdy je už pozdě a pak nesou následky. Takže taky moc nepít, když budete
v práci. To není dobrý, i vy byste pak jednali jinak, než když budete střízlivý.“
„Ede, musel si často použít násilí?“ ptá se starší z mužů.
„Z počátku častějš, pak už daleko míň.“
„Pozdějš míň? To jako bylo dřív víc těch násilníků? Bylo to víc divoký?“
264
„To ani ne, Craigu. Ale pozdějš už mi pomáhala moje pověst. Něco byla pravda, něco se
nafouklo. Ale říkalo se, že sem pár lidí zabil, no a tak mnohdy stačila jen ta domluva. To je určitá
výhoda. Pokud se nenajde magor, co si vás chce vyzkoušet. Ukázat, že se vás nebojí, i s tou
pověstí. Ale většinou to pomáhá, když máte tu špatnou pověst. Málokdo chce zkusit, jestli je to
pravda nebo jen báchorky,“ vysvětluje trpělivě Morrow.
„To nám asi nehrozí, zatím, ta dobrá nebo teda špatná pověst.“
„Zatím ne. Jo, a ještě jedno je důležitý. Voba dle svejch tvrzení zápasíte. Jenže takovej
zápas má svoje pravidla. Jenže tady žádný pravidla neplatěj. Takže když už se rozhodneš ho složit,
protože to dle tvýho jinak nejde, tak musíš jednat nečekaně, tvrdě. Jedno, jak ho složíš, jestli třeba
sklenicí, popelníkem, židlí, loktem. Rvačka není box, voni taky nebudou ctít žádný pravidla,
praštěj tě židlí zezadu do hlavy, kopnou tě do koulí.“
Školení mládeže pokračuje i po snídani, zkušený instruktor s novými zaměstnanci prochází
různé situace, radí jim, kde stát, aby měli přehled, kam naopak nechodit, jak si krýt vzájemně záda.
Ukazuje jim, jak nejúčinněji použít brokovnici jako kyj. Jak ji v takovém případě držet, aby
nevyšla náhodná rána a nezasáhla jiného hosta, kolegu nebo jeho samotného. Také jim vysvětluje,
co na ty které agresory nejvíce platí. Jak zachovat rozvahu, nenechat se za žádnou cenu vytočit,
nejednat zkratkovitě, v afektu.
Po obědě skutečně nasednou na koně, jedou kus za město, kde je pusto a prázdno, tam se
nováčkové podrobí zkoušce z použití zbraní. Pravdou je, že střílet umějí, otázkou je, jak by se
zachovali v kritické situaci. Morrow jim dá i pár rad, jak zacházet s revolverem, aby nevyšla
náhodná rána, ačkoli oni tuto krátkou střelnou zbraň u sebe běžně mít nebudou.
V podvečer nastupují do služby, dnes s nimi je i Ed. Sleduje vzrůstající počet zákazníků, u
některých i jejich podnapilost. Stejně tak na vše dohlíží i Aaron, který se snaží usmívat na své
platící klienty, byť z chování některých z nich nadšený není.
Kolem půl desáté večer dojde k rozepři mezi dvěma muži u karet, oba mají dost naváto, a
začínají se chovat značně agresivně.
„Máme je jít uklidnit?“ ptá se rozpačitě Foale.
„Ne, tohle vyřídím já,“ zavrtí Morrow hlavou, pak jí kývne na Callase, který zmíněné
výtržníky také sleduje. Nyní udělá pár kroků vpřed a staví se tak, aby svému parťákovi kryl záda.
Ten dojde klidným krokem až ke stolu, kde ti dva opilci již stojí, řvou na sebe a nikdo
nemůže tušit, zda někdo z nich nevytáhne zbraň, jedno zda řeznou či střelnou.
„Vážení pánové, chci vás požádat, abyste se buď posadili, anebo svůj spor šli řešit mimo
tento hotel, nejlépe ven na ulici,“ osloví je Ed, přitom bedlivě sleduje oba dva.
„Cože? Nepleť se do toho! Kdo vlastně seš?“ osopí se na něj jeden z nich.
„Mám tady na starost pořádek. Proto vás musím znovu požádat o to samé. Buď se uklidněte
a posaďte, anebo hotel opusťte. Předtím však zaplaťte útratu.“
„To nás jako vyhazuješ?“ vzkypí i ten druhý.
„Zatím ne,“ zní slova Morrowa velmi chladně.
„Já tady platím, tak si můžu dělat, co chci!“
„Zatím jste nezaplatil, pane. Ale i až zaplatíte, tak musíte dodržovat pravidla. Tím je chovat
se tak, abyste neobtěžoval ostatní. Žádné rvačky a bitky tady rozhodně nestrpíme.“
„To mi jako vyhrožuješ?“
„Pane, nemám ve zvyku vyhrožovat. Ale jsem zvyklý prosadit to, co říkám. Byl bych velmi
nerad, kdybych musel svá slova znovu opakovat. Nedej bože vás opravdu vážně a důrazně vyzvat,
abyste oba zaplatili a odešli.“
„To bych rád viděl, jak bys to chtěl udělat,“ ušklíbne se ten agresivnější.
„Jsem si jistý, pane, že byste to vidět ani zažít nechtěl,“ pohlédne Morrow přímo do očí
výtržníkovi. Ten vzdorovitě pohodí hlavou, dokonce se lehce nahrbí. Jak se zdá, zásah vetřelce do
sporu muže spojil, oba teď hledí na toho, co si jim dovoluje něco přikazovat.
265
„Bille, dyť já ho přece znám,“ vykřikne náhle jeden ze sedících u stolu, „Dyť to je Ed
Morrow!“
„Cože?“ zarazí se vybuzený host, nevěřícně pohlédne na svého kolegu, „Chceš říct,
Morrow, ten Morrow?“
„Jo, určitě je to von. Viděl sem ho, naposledy v Tucsonu, ale i předtím …“
„Vy mě znáte, pane? Nepamatuji se, že bychom byli představeni,“ obrátí se jmenovaný na
sedícího hosta.
„Ne, neznáme se, pane. Ale já vás znám, vím kdo ste. Co se vo vás říká,“ hovoří zákazník
přerývaným hlasem.
„Pokud to tedy víte,“ zní hlas Eda pořád hrozně chladně, bez nejmenší emoce, „pak prosím
vysvětlete svému příteli, že bude lepší, když mě poslechne. Velice nerad bych si pořádek
vynucoval. Pokud ale nebude vyhnutí, tak to udělám.“
„Jistě, pane Morrowe. Bille, neblázni, nic si s ním nezačínej. Víš přece, kdo to je,“ obrací
se vyzvaný na svého agresivního kamaráda.
„Nuže, pánové, naposledy zopakuji svoje slova. Buď se posadíte a budete se chovat jak se
sluší a patří na spořádané hosty, nebo okamžitě zaplatíte útratu a odejdete,“ podívá se znovu Ed do
očí agresivnějšího z výtržníků, a v nich čte tentokrát strach.
„Jistě, pane, jistě,“ blekotá zkrotlý agresor, pak si sedá, stejně jako kolega, co s ním byl
před chvílí ve sporu.
„Doufám, pánové, že sem už nebudu muset dnes večer přijít,“ přidá Morrow varování, pak
se pomalu otáčí, přitom se pohledem ujišťuje, že Aaron stůl sleduje a má jeho osazenstvo pod
kontrolou. Poté pomalým krokem míří k nováčkům, co stojí o kus dál u vchodu.
Mezitím se pomalu vrací život do ztichlého salónu, neboť hrozící konflikt většinu
přítomných umlčel. Ti teď znají totožnost muže, co zde hlídá pořádek, občas po něm hodí
pohledem, něco si říkají, raději šeptem.
„Jak se zdá, tentokrát pomohla ta pověst,“ okomentuje proběhlou situaci Foale.
„Zdá se,“ odvětí suše Morrow.
„Co kdyby tě ten další nepoznal?“
„Pak bych se představil jinak. Ale toho muže by to seznámení mrzelo.“
„Sledovals jejich ruce, že jo, jestli po něčem nesáhnou,“ ujišťuje se Chumas.
„Craigu, něco sem tuším dopoledne říkal,“ zamračí se instruktor.
„Voči. Máš sledovat voči, nejen ruce,“ vyhrkne Foale.
„Přesně tak. Než někdo zaútočí, poznáš to na jeho vočích. Ten chlap v nich měl nejistotu,
nechtěl se rvát, ale nechtěl se shodit před dalšíma.“
„Myslíš, že by poslechnul, i kdyby tě ten u stolu nepoznal?“
„Nejspíš jo. Dal bych mu ještě jedno varování, a myslím si, že po něm by se zklidnil. Ale
jistě to nevíš nikdy, proto musíš pořád počítat s tou horší možností.“
Hosté se zase už baví velmi nahlas, ale žádný další náznak výtržnosti se neobjeví. Sem tam
někdo pohlédne na muže stojícího s dalšími dvěma vyhazovači nedaleko vchodu, na muže, co
podle pověstí zabil několik lidí, kteří se s ním dostali do sporu.
Už je hluboká noc, když se náhle ozve z ulice střelba, což pochopitelně všechny zarazí.
Padá více ran, což by mohlo napovídat o divoké přestřelce. Město je plné různě opilých a
ozbrojených lidí, od nichž se dá čekat cokoli. Mnozí hledí s obavami ke dveřím, ještě aby tak
nějaký blázen vpadl dovnitř a začal střílet.
„Ede, nemám se jít podívat, co se děje?“ ptá se Foale.
„Arture, pokud tam po sobě někdo střílí, tak je to ten nejlepší způsob, jak koupit střelu, co
minula cíl,“ odvětí Morrow.
V tu chvíli se otevřou dveře a dovnitř vpadne tak čtyřicátník.
„Nějaký magoři střílej do vzduchu, nebo co. A de tam ten Wyatt Earp, aby je srovnal,“
vykřikuje.
266
Po těchto slovech mnozí zaváhají. Přirozená zvědavost je nutí se jít podívat, jestli se něco
nesemele, rozum jim radí opak. Když jsou v rukách opilců střelné zbraně, je dobré být hodně
daleko a nejlépe za hodně tlustou stěnou.
„Ty toho zástupce šerifa přece znáš, ne?“ obrátí se Foale na svého instruktora, „Nepůjdeš
tam, abys mu třeba pomohl, kdyby měl problém?“
„Já?“ pozvedne obočí Morrow, což značí ohromný údiv, „Copak je to moje věc? Nejsem
tady jako zástupce zákona. Taky mě nikdo vo pomoc nepožádal. Rozhodně ne,“ dodá důrazně, pak
se podívá na nováčka, „Arture, jestli se chceš mrknout, tak tady nech tu brokovnici a běž se poučit,
jak se krotí taková sběř. Ale kdyby tě zabili, tak se už nevracej.“
„No to bych se asi nevrátil,“ zaváhá Foale, ale pak předá kolegovi zbraň a vyrazí ven.
„Bude mít ještě práci, až se vrátí?“ podívá se tázavě Chumas.
„Právě vo tom uvažuju,“ přizná se Morrow, „Co si vo tom myslíš ty?“
„Vo tom, že se šel podívat? Blbost. Může ho trefit zbloudilá kulka anebo se může do
něčeho přimotat a mít průser. Takže budeš pro mě hledat novýho parťáka?“
„Co bys mi radil ty?“
„Já? Já vo tom přece nerozhoduju.“
„Ne, ale budeš s ním tady pracovat. Takže by tě to mělo zajímat víc než mě.“
„No to je pravda,“ zarazí se Chumas, chvíli se odmlčí, „To jako vážně dáš na mě?“
„Jo, pokud chceš někoho jinýho, kdo má víc rozumu, tak ho vyhodím. Jen co se vrátí,“
řekne důrazně Morrow.
„Já nevím … zdál se rozumnej, ale tohle …,“ tváří se Craig rozpačitě, v rukách brokovnice.
„Tak si to nech projít hlavou, než se vrátí. Pokud se vrátí,“ dodá Ed, neboť se ozve další
výstřel. Zní trochu tlumeně, nejspíš se střílí o pár ulic dál, ale nejde přeslechnout.
V salónu se zase rozproudí zábava, přítomní vyhodnotili, že je lepší se věnovat svým
věcem a na výtržníky už nemyslí. Také už střelba nezní, nejspíš je muži zákona srovnali a oni se
rozešli.
„Střelili maršála!“ rozrazí dveře muž, co zde už jednou byl a pak zase odběhl. Nejspíš, aby
se podíval, co se dnes v noci semele.
„Koho střelili? Earpa?“ zeptá se Morrow.
„Ne, Freda, Freda White. Earp ho pak sejmul, toho střelce.
Teda praštil ho a zatknul. Ale Fred má v sobě díru,“ říká posel
přerývaným hlasem.
Najednou mají všichni nové téma, nyní už se i pár lidí
zvedne, možná maršála znají osobně a zpráva se jich dotýká, nebo
již nedokáží zvědavost utišit. Morrow a Callas se ujistí, že mají
odcházející zaplaceno, nebo že u stolu zůstává někdo, kdo případně
účet urovná, pak takového hosta nevracejí, ale pouštějí do zřejmě
tragické noci.
Někteří se vrátí za chvíli, přidají pár zaručených informací,
Foale dorazí až asi za dvacet minut a na jeho oblečení je patrná
krev.
„Pomáhal sem ho vodnýst, k doktorovi,“ řekne, když vidí
pohled svých kolegů, „Asi víte, co se stalo.“
„Mohls tam rovnou zůstat, Arture,“ říká Morrow chladným
hlasem, „Třeba by ti dal ten doktor práci.“
„Práci?“ vyvalí oči zakrvácený strážce.
Fred White
„Hledáš přece práci, ne?“
„Já? Dyť přece …“
„Dneska sem vám říkal dost věcí,“ hovoří Morrow tichým hlasem, „Ty si z toho bohužel
moc nepochopil.“
267
„To jako … protože sem tam šel … se podívat … Ale dyť si sám řekl, že jestli chci … To
jako byla zkouška, jestli …,“ koktá propuštěný.
„K čemu tady budeš, když při prvním rozruchu vrazíš zbraň do ruky kolegovi a poběžíš se
dívat jako nějaká zvědavá ženská?“
„Nikdy bych přece nevodešel, kdybys ty …“
„Arture, já hledám rozumný chlapy. Je to vlastně i pro tvoje dobro. Pokud nemáš rozum,
snadno přijdeš k úrazu.“
„Takže mě jako vyhazuješ …,“ říká si pro sebe mladík, hlavu skloněnou.
„A co mám s tebou jako dělat? Nebo tady Craig? No? Je to na něm, jestli končíš nebo ne.“
„Na Craigovi?“ zvedne zrak Foale, je v něm údiv.
„Jasně. Von musí mít přece jistotu, že mu budeš krejt záda, a ne, že při každým výstřelu
budeš běhat kdoví kde. Při každým rozruchu budeš čumět kdoví kam. Takže především von musí
říct, jestli takovou zvědavou bábu potřebuje. Já na jeho místě bych tě nechtěl.“
„Takže … Craigu, ty mě nechceš?“ ptá se rozrušeným hlasem mladší strážný o rok staršího,
přitom je v jeho očích prosba, která kolegu dostává do nepříjemné situace.
„Já nevím, Arture. Ed má pravdu. Ale taky … Ede, když řeknu, že bych si ho nechal,
nejspíš vyhodíš pak i mě, co?“ podívá se pátravě.
„Vidím, že ty ses poučil,“ přikývne Morrow.
„Je mi líto, Arture, slyšels.“
„Jo, slyšel,“ sklopí hlavu propuštěný, „Tak jo, beru to. Ede,
vomlouvám se a taky děkuju.“
„Děkuješ? Za co? Že sem tě vyhodil?“
„Ne, ale za tu lekci. I za dnešek, cos říkal. Máš pravdu, byla
to blbost, jít se tam dívat. Byl sem tam na hovno, akorát pomohl
vodnýst toho postřelenýho. Ani nevím, co mě to napadlo. Ale teď už
je to jedno,“ povzdechne si Foale.
„Co se tam vlastně stalo?“ zeptá se Ed.
„Bylo to tady kousek, za rohem, na Allen Street. Pár
vožralejch tam střílelo. Na měsíc.“
„Cože?“
„No prej jo. Jak byly vožralý, tak mířili na měsíc a stříleli na
něj,“ pokrčí rameny Artur, „No a pak tam přišel Fred, ten maršál.
Vypadalo to, že si daj říct, nechali toho. Nevím přesně, co se tam
pak stalo, ale von se začal s jedním z nich tahat vo zbraň. Teda
myslím. Nebo to tak vypadalo. Nějakej Bill Brocius, jak sem slyšel.
Pak vyšla rána, muselo to bejt hrozně zblízka, no a ten Fred šel
William Brocius k zemi, koupil to do břicha. Teda ne přímo do břicha, spíš vo něco
níž, snad do třísel. Kam přesně nevím, byla tam spousta krve, ale
doktor říkal, že je to na hovno, teda jako špatný.“
„To asi je. Chtěl ho vůbec střelit?“
„No to právě nevím, spíš se tahali vo tu zbraň. Nebo já vlastně nevím, co se přesně stalo.
Taky, když padla ta rána, tak potom ten chlap koukal dost vyjeveně, dokonce ten revolver hned
pustil na zem … No a pak tam přišel zástupce šerifa, ten Wyatt Earp, chvíli potom, co padnul ten
výstřel. Ten toho střelce srazil na zem. Podle mýho mu dost naložil. Ale nikdo nic nedělal, všichni
z toho podle mýho byli dost vyjevený. Nebo se mi to tak aspoň zdálo. Pár z nás se pak pokoušelo
tomu raněnýmu pomoc, ale dost krvácel,“ ukáže Foale na svůj potřísněný oděv.
„Pak už byl klid?“
„Jo, všichni stáli jako vopařený, až na Wyatta, co zmlátil toho střelce. Myslím, že ho
zatknul, a možná i pár dalších, ale to už nevím přesně, to už sme nesli toho postřelenýho.“
„Arture, takže podle tebe vyšla ta rána náhodou?“
268
„Já nevím, Ede, zase tak dobře sem to neviděl. Ale určitě na něj nemířil, spíš se tahali vo
ten revolver, teda tak to vypadalo. Možná mu ho jen podával, já vážně nevím. Bylo to hodně
nepřehledný. Možná to zmáčknul schválně, možná taky ne. To já vážně nevím.“
„Takovej nerozum,“ zavrtí hlavou Callas, který rozhovor z povzdálí poslouchal, teď udělá
dva kroky vpřed.
„Co bylo špatně, Arture?“ zeptá se Morrow.
„Špatně? Na čem špatně? Jako já?“
„Ale ne, to už sme si vyjasnili. Myslím, co posral ten maršál.“
„No já nevím … no určitě se neměl tahat vo tu zbraň. Buď mu jí měl vyrazit, nebo
vytáhnout tu svou a donutit ho, aby jí vodložil. Takhle to bylo dost nepřehledný a pak vyšla ta
rána, co ho trefila.“
„Tak ses aspoň zase něco přiučil.“
„Jo, ale už je mi to na hovno, když už nemám práci,“ bolestně se usměje Foale.
„Nemáš práci?“ diví se Callas.
„Ed mě právě vyhodil, že sem se tam šel podívat.“
„Až takhle, jo?“ pozvedne šéf hotelu obočí.
„Ale já to beru,“ povzdechne si mladík, „Nevím, co mě to napadlo. Měl sem zůstat tady a
ne tam utíkat. Taky sem to mohl koupit já, jak se tam vo tu zbraň tahali. Kdyby mířila jinam, když
spustila, mohl sem tu kulku mít v břiše já, místo toho maršála. A taky, nechal sem tu Craiga
samotnýho. Teda ne, byl tu Ed, ale já tu měl bejt, abych mu kryl záda.“
„Tak si to konečně pochopil,“ lehce se usměje Ed, „Škoda, že kvůli tomu musí mít jeden
chlap díru v břiše.“
„Von díru v břiše a já vyhazov. Dost drsná lekce.“
„To jo,“ souhlasí Callas, „Ede, tvoje rozhodnutí je konečný?“
„Ty seš tady šéf, já ti jen pomáhám,“ pokrčí rameny Morrow, „Pokud si myslíš, že se už
dost poučil a chceš to s ním ještě zkusit, je to tvoje věc. Konec konců, můžeme ho vyhodit zejtra
nebo pozejtří. Jen doufám, že do tý doby nic neposere a nebude mít díru v břiše někdo z nás.“
„Zdržíš se delší dobu?“
„Rád bych se co nejdřív vrátil, Aarone, i kvůli Amy.“
„Chápu. No nic, práce nám ještě neskončila, já si s Edem půjdu dát panáka, tak to tady
vohlídejte.“
„Jako i já?“ ptá se zaskočený Foale.
„Slyšels přece Eda, ne? Vyhodíme tě zejtra, nebo možná pozejtří,“ usměje se Callas, pak
nechá oba strážné stát a v doprovodu svého bývalého šéfa kráčí k baru, kde objedná dvě sklenice
whisky.
Druhý den ráno nemluví město o ničem jiném, než o těžkém zranění jednatřicetiletého
maršála Freda Whitea. I o tom, kdo mu újmu na zdraví způsobil, o Billovi Brociusovi. Dohadují
se, jestli šlo o náhodu či zlý úmysl, někteří střelce hájí, jiní by ho nejraději viděli viset na
nejbližším trámu. K tíži mu je u mnohých jeho příslušnost k tak zvaným Cowboys, je tudíž
považován za profesionálního zločince.
Postřelený muž zákona stále žije, ale dle jeho ošetřujících lékařů je jeho stav vážný. Radí se
jich více, v Tombstone je už celkem dvanáct lékařů, což se může zdát na dva tisíce obyvatel dost,
ovšem vzhledem k hornické činnosti a divokým pitkám i občasným bitkám nemají o práci nouzi.
Ani nový přírůstek do jejich stavu, pětatřicetiletý George Emory Goodfellow, věhlasný odborník
na střelná zranění, který je i výborným boxerem, na námořní akademii Spojených států byl
dokonce přeborníkem. Osud oblíbeného maršála je v tuto chvíli stabilizovaný, může se však zvrátit
jedním i druhým směrem. Byť optimisté mluví o mírném zlepšení.
„Ede, jak to se mnou teda bude?“ ptá se ráno u snídaně Foale, je v něm malá dušička.
„Arture, tohle už nechám na Aaronovi. To si vyřiď s ním. Arture, vo zvědavosti se říká víc
věcí, prej, kdo je zvědavej, bude brzo starej. No, jiný si myslí, že přehnaná zvědavost ti zestárnout
269
nedovolí. Já vím jedno. Práce, co máš, není žádná sranda. De v ní vo kejhák. Dobře si pamatuj, co
se včera stalo tomu maršálovi. To se klidně může stát i tobě, Craigovi, nebo komukoli jinýmu. Víc
lidí totiž zařvalo na různý posraný náhody, kdy ani nebyl úmysl zabíjet, než kolik jich umřelo ve
skutečnejch přestřelkách.“
„Já si budu dávat pozor, Ede. Budu si včerejšek pamatovat,
vážně,“ dušuje se mladík, co balancuje na hraně vyhazovu či
setrvání v práci.
„Pokud nebudeš, Arture, zařveš ty anebo někdo jinej. Když
díky svý blbosti zařveš sám, je to smutný, ale horší je, když díky tvý
blbosti zařve tvůj kámoš. Tak na to mysli.“
„Budu, Ede, slibuju.“
„Tak jo,“ zakousne se Morrow do slaniny a naznačí, že již
nemá zájem tuto věc řešit.
Sotva stačí dojíst, když se u vchodu objeví zástupce šerifa
Wyatt Earp, který včera úspěšně zasáhl, ovšem podle všeho proti
neozbrojenému a zkoprnělému střelci. Přijde ke stolu, kde Morrow
snídá spolu s dvěma nováčky, ti na pokyn hlavy svého instruktora
rychle berou jídlo a mizí k jinému stolu, přičemž po očku sledují oba
muže, co již mají s udržováním pořádku mnohem větší zkušenosti
než on. Nejspíš už oba zabíjeli, nebo se to alespoň o nich říká.
GeOrge Emory
„Nech si chutnat, Ede,“ posadí se Earp.
Goodfellow
„Už sem po snídani, Wyatte.“
„Ede, kdy se hodláš vrátit do Tucsonu?“
„Vrátit? No, přemejšlel sem, že bych tu ještě dneska zůstal, tak nejspíš zejtra.“
„Byl by pro tebe problém to vo den urychlit?“ podívá se tázavě zástupce šerifa.
„Wyatte, de ti vo to, co si myslím?“ upře Morrow svůj zrak na muže zákona.
„Nejspíš jo. Mám v base toho chlapa ze včerejška, musím ho dostat do Tucsonu. Nejradši
bych hned dneska. Fred je na tom špatně, a jestli umře, tak tady bude blbá nálada. To by se mohlo
zvrhnout. Ten chlap tady zase má kámoše, tak by tu mohlo bejt pořádně horko.“
„Slyšel sem, že to možná byla nešťastná náhoda.“
„Možná, Ede, ale to musej rozhodnout jiný, teda soudce. Já bych se rád toho chlapa zbavil,
dostal ho vodsuď co nejdřív. V zájmu jeho bezpečí i zachování pořádku.“
„To chápu, Wyatte. Čekáš cestou problémy?“
„To nevím. Má kámoše, pár sem jich taky zavřel, s Morganem, včera, po tý střelbě. Ale
další sou venku. Nejspíš nic neudělaj, ale když nás bude víc, tak voni budou mít vo důvod víc nic
nedělat.“
„Chápu. Mně je jedno, jestli pojedu zpátky dneska nebo až zejtra. Jak ho chceš vízt?“
„Máme vůz, tak na něm. Není to tak daleko, ale ani ne tak blízko, aby se nemohlo něco stát.
Zkušenej chlap by se mi hodil.“
„Tak dobře. Co mám udělat?“
„Zařiď si to tady a pak přijď za Virgilem. Teď je vlastně maršálem von, zastupuje toho
zraněnýho. Vezme tě pod přísahu, budeš na tu přepravu zástupcem maršála. Abys měl krytí, kdyby
se něco semlelo.“
„Semlelo … nedávno sem se voženil …“
„Slyšel sem. Tak můžu s tebou počítat?“
„Jo, můžeš. Domluvím se tady a pak za váma přijdu.“
„Máš zbraně? Nebo potřebuješ nějaký sehnat?“
„Mám svůj revolver, a taky winchestrovku, takže dobrý. Maximálně bych si mohl vzít
brokovnici, pokud máš jednu navíc.“
„To zařídím.“
270
„Pojedeme jen my dva?“
„Ne, pojede s náma ještě Morgan. Virgil tady zůstane, když je teď ten maršál mimo. Ede,
tak já na tebe budu čekat, u Virgila,“ zvedne se Earp.
„Doprovodíš ho?“ zeptá se Callas, když zástupce šerifa opustí podnik.
„Slyšels nás?“
„Ne, ale není těžký uhádnout, co může chtít. Aspoň máš důvod se rychle vrátit, za svou
Amy.“
„No jen abych se vrátil celej. Ten chlap, co včera střílel, tak má asi dost kámošů. Některý
by mohlo napadnout ho vosvobodit. No a ten maršál, ten tady byl podle všeho voblíbenej, má taky
hodně přátel, ty by zase mohlo napadnout ho pověsit rovnou, nečekat na soudce,“ sděluje své
vyhlídky Morrow.
„Kdy vyrážíte?“
„Nevím, ale určitě dneska. Nejspíš hned, jak tam za nima dojdu.“
„To je rozumný, vzhledem k tomu, cos říkal. Ty dva, cos mi vybral, nevypadaj špatně.“
„Tak nevypadaj … Těžko říct, co vod nich čekat. Musíš na ně dohlídnout, sou mladý, maj
určitě horkou krev.“
„To zvládnu. Ede, pozdravuj Horáce a taky další. Tady bude ještě pořádně živo.“
„Nejspíš jo, to město se pořád rozrůstá, a nechoděj sem jenom rozumný lidi. Tak si dávej
pozor a nezapomínejte si krejt záda.“
„Něco sem se naučil,“ usměje se Callas, zatímco jeho bývalý lektor se zvedá a jde se
zabalit. Což není tak těžké, cestuje celkem nalehko.
„Ede, ty už deš? Myslel sem, žes říkal až zejtra,“ ptá se Foale, když směřuje jeho instruktor
ke dveřím, již sbalený.
„Trochu se to změnilo. Nemám z toho velkou radost,“ podotkne.
„Ty pojedeš s tím zástupcem šerifa? Povezete toho vraha?“
„Arture, nevíme, jestli je to vrah. Možná střílet nechtěl. Ale to musí rozhodnout soud, no a
my ho tam musíme dopravit.“
„Ede, když už jedeš, co teda bude se mnou?“ ptá se mladík, v jeho hlase je cítit nejistota.
„To už je věc Aarona. Von je tvůj šéf. Takže se vo tom bav s ním,“ odvětí Morrow a
vykročí ke dveřím, pak se ještě otočí, „Arture, Craigu, nebudete to tady mít lehký. Tak si
nezapomínejte navzájem krejt záda a žádná zbytečná divočina. Taky nezapomínejte, že nejlepší
konflikt je jakej?“
„Kterej se nestane,“ vyhrkne Chumas.
„Tak vám pomáhej Bůh,“ cvrnkne si do klobouku Morrow a otevře dveře.
ZPACKANÉ VOLBY
„Tohle není dobrý, Horáci,“ konstatuje Morrow, sedí naproti svému společníkovi v jeho
pracovně a baví se o volbách nového šerifa Pima County.
„To není, když sme podporovali toho druhýho,“ přikývne Greenwood, „Stejně je to divný,
podle všeho měl vyhrát ten druhej. Nechápu, kde ten Shibell sehnal tolik hlasů.“
„Říká se, že ho dost podporovali ty Cowboys, protože se kouká stranou, když tady řáděj.
Tak možná to rozhodlo, ne?“
„Možná. Uvidíme, jak se teď zachová.“
„Copak von, ale taky ty druhý. Když jim bude zavázanej, tak jim možná naroste hřebínek.
Nevím taky, jak moc je mstivej. Jak se zachová k těm, co ho přestali podporovat a přešli na druhou
stranu.“
„Snad bude rozumnej. Ale máš pravdu, ty svině se teď můžou cejtit silnější.“
271
„Pořád si myslím, Horáci, že pro nás nejsou takovej problém. Jo, určitě škoděj, snižujou
naše zisky, ale i tak máme dost jinýho, ne? Voni jen kradou, především dobytek a koně, a pak to
pašujou.“
„Ede, nejde jen vo tohle, voni nám škoděj i nepřímo.“
„Nepřímo?“
„Copak si neslyšel Paula? Jak dělaj ten bordel za hranicema a na hranicích, na tý druhý
straně už sou dost nasraný. My máme svoje cesty, svoje lidi, no a když ty sou nasraný, tak sou
dražší nebo nám už nemusej vůbec jít na ruku. Ty místní tam si taky stěžujou, když tam tyhle tak
zvaný Cowboys dělaj loupežný nájezdy, vyzbrojený mnohem líp, než ty místní chudáci. Tohle už
není jen místní problém, tohle už začíná bejt vážný. Údajně se vo tom mluví i v prezidentským
paláci, teda tom mexickým.“
„No to asi máš pravdu. Ale co s tím? Jak sem pochopil, tak je jich spoustu, nemaj žádnou
stálou bandu, abys ji mohl rozprášit, vyřídit, kdyby ses do toho chtěl pustit.“
„Jo, tak to je a proto sou problém. Teď se sem stahujou další, co cejtěj snadnej výdělek a
bude hůř.“
„Snadnej výdělek,“ zavrtí hlavou Morrow, „Moc snadnej není, a nejspíš ani ne moc velkej.
Aspoň si myslím. Sou to takový ubožáci, skoro se mi chce zopakovat, co tady plácal Will.
Vydělávaj si na chlast, pak vožralý blbnou. Jako ten chlap, co je v base, co zastřelil toho maršála
v Tombstone,“ dodá. Má pravdu, chudák Fred White vypustil duši třicátého října, dva dny po svém
zranění.
„Nikdy sem si nemyslel, že mi tak bude záležet na tom, aby někde vládl zákon,“
poznamená Greenwood, „No uvidíme, Ede, jak se Shibell zachová.“
Rozhovor se týká voleb šerifa Pima County, které proběhly druhého listopadu, a ze kterých
vyšel trochu překvapivě vítězně opět Charles Shibell. Ovšem už po pár dnech se začíná mluvit o
velmi podezřelých výsledcích v některých okrscích.
„Ede, slyšels, co se povídá?“ vrátí se oba společníci k rozhovoru o pár dní později.
„Myslíš ty řeči, že Shibell vyhrál ty volby podvodem?“ ptá se Morrow, neboť jde o velmi
frekventované téma, a to nejen v Tucsonu.
„Jo, zvlášť v tom okrsku San Simon, tam to prej bylo vobzvlášť divoký.“
„Slyšel sem,“ usměje se Morrow, „Prej tam volili i psi, mezci a dokonce drůbež, co jim prej
dali jména.“
„Tak to nevím, faktem ale je, že způsobilejch voličů tam mělo bejt kolem deseti, a přitom
jich tam volilo sto čtyři. No a kupodivu sto tři dalo hlas Shibellovi. Přitom ten vyhrál celkově jen
vo osmapadesát hlasů. S tou drůbeží nevím, ale prej tam hlasovali i nějaký Číňani, snad i jejich
děti, přitom ty ani jejich rodiče volební právo nemaj.“
„Horáci, nedá se s tím něco dělat?“
„Možná. Mluvil sem s Bobem, teda Paulem, možná by stálo za to podat proti těm volbám
stížnost. Ale i když ji podá, jak mu radím, tak se to potáhne kdoví jak dlouho. Navíc se mluví vo
tom, že má vod prvního ledna vzniknout novej kraj, snad Cochice County, tak se má jmenovat.
Udělal by se z východní části Pima County.“
„Ty se zajímáš vo politiku?“
„Trochu, v poslední době. To víš, musím hájit naše zájmy.“
„Horáci, a když ten kus země bude samostatnej, co to bude znamenat?“
„Co? Tak za prvý, spadne tam i Tombstone, kde jak víš, máme svoje zájmy. Teda já v tom
hotelu, no a pak s Willem v těch dolech. Ale dodáváme tam i zboží. Pokud se to vodtrhne, budou
tam jiný lidi, jako třeba šerif. Sice pořád bude soud tady, těch není tolik, ale bude tam samostatnej
šerif.“
„To bude zbytečně složitý a zmatený, ne?“
„Ani ne, Ede, tomu se říká státní správa. Ale to přece víš, ne? Pořád zůstane, že i když
Arizona není členem Spojenejch států, platí tady jak federální zákony, tak ty místní. V rámci toho
272
je území Arizony rozdělený na ty kraje, ke kterým přibude jeden novej, no a pak taky na tři
vokresy, ty zůstanou. No a ten vokres, kam padá Pima County, ten má soudce v Tucsonu. Což by
mělo zůstat i dál. Ale budou asi změny, na různejch postech.“
„Nám to nějak uškodí?“
„To nevím, Ede. Bude záležet, jak se to tady bude vyvíjet. Tady v Tucsonu je všechno
klidnější, tam v Tombstone je dost velká divočina. Což si nakonec sám viděl. Ale ty Cowboys
řáděj podél celý hranice, nejen v Arizoně, ale i v Novým Mexiku. Nasíraj ty Mexičany, co nám
doposud šli na ruku. Ty zasraný příštipkáři nám tak nepřímo kazej kšefty.“
„Jedině si na ně počkat za hranicema a tam je vyřídit. Ale to by bylo dost složitý a taky
divoký. Navíc by to zaselo nenávist a mohlo by se to přenést i sem.“
„Jo, máš pravdu,“ přikývne Greenwood, „Navíc nezapomínej, že nejde vo jednu bandu,
kterou rozprášíš, vodděláš jim šéfa. Sou jich nejspíš ne desítky, ale stovky, my tu máme ty
Lawetty, kolem nich sou další, co nejsou z jejich rodiny. V Tombstone máš ty Clantony a
McLaurye, a kolem nich zase mnoho různejch vyvrhelů. A sou i další místa a města.“
„Zatím nám škoděj nepřímo, Horáci, ale pokud by vycejtili podporu šerifa, mohlo by se to
změnit. Taky by mohli začít bejt nebezpečnější.“
„Není to jednoduchý, Ede. Jednak se jim to všechno špatně dokazuje, za další ty zločiny
dělaj převážně na mexický straně hranice. Takže i kdyby po nich šerif šel, tak pokud je nechytne
za ruku, vysmějou se mu. Taky sou divoký, nebezpečný, takže si každej rozmyslí, než se s nima
pustí do křížku.“
„Bohužel nám začínaj dělat bordel u těch dolů, mluvil sem s Jackem, má co dělat, aby tam
udržel pořádek. Sice to naštěstí není tak velký, jako v tom Tombstone, ale problém to je, to zase jo.
Byl tam dřív boží klid, i díky těm Číňanům, co ste si najali. Ale teď, jak máte ty doly tři, tak tam
sou i jiný, našinci, a s těma je kříž. K tomu tam lezou ty vod Lawettů, dělaj bordel, vožíraj se tam,
pak vyprovokujou bitku, je div, že tam ještě nikdo nezařval. Ale rvačky prej sou stále častější, a
sou nasraný i ty Číňani. Serou se totiž i do nich. Ty by si to s nima možná dokázali vyřídit, ale
bojej se, protože by je mohli vyhnat. Tak si stěžujou Jackovi a ten zase mně,“ vysvětluje potíže
Morrow.
„Neříkáš mi nic novýho, Ede. Kdyby to byli aspoň rozumný chlapi, dalo by se s nima
domluvit, vymezit si teritoria, stanovit pravidla. Jenže jak se chceš domlouvat s tlupou vožralů a
násilníků, co nectěj žádný pravidla?“
„Taky z toho mám těžkou hlavu, Horáci. Nechci žádnou válku, ale mám vobavy, že se k ní
schyluje. Jestli jim šerif půjde na ruku, tak to může bejt ještě horší. Možná bys s ním měl
promluvit, přece si mu minule pomohl, ne?“
„Minule, Ede, minule. Teď sme šli tvrdě do něj, podporovali toho druhýho. Což von moc
dobře ví. Sere mě to, protože to mělo vyjít, mohli sme se s tím šerifem domluvit, aby jim dal
najevo, kde sou meze.“
„Chceš to teda nějak řešit? Nebo to nechat vyhnít? Doufat, že se to nezvrhne?“
„Nechat vyhnít, Ede. Co se tejká Tombstone, tak tam už vůbec. Tam doufám, že se vo to
postaraj Earpové. Ačkoli co vím, tak se Wyatt chystá vodstoupit, což je ale jedno, protože by ho
ten Shibell stejně asi vyměnil. Ale za pár dní budou volby maršála, místo toho zastřelenýho, a tam
kandiduje Virgil. Kdyby se jím stal, mohl by tam začít dělat pořádek. Určitě víc, než když je jen
jeho zástupce. Ale tam bych se do toho vůbec nepletl, jen si vohlídal ten můj hotel, aby mi ho
nerozmlátili nebo nezapálili.“
„No a tady?“ podívá se pátravě Morrow.
„Tady to je menší, kolem těch dolů je mnohem míň lidí, není to klasický město, jako se
stalo Tombstone. Spíš tábor než městečko. Tam by snad šlo udělat pořádek. Ale zatím bych byl
zdrženlivej,“ vysvětluje svůj postoj Greenwood.
„Ty pozemky, kde sou ty doly, ty sou koho? Všechny Willa?“
273
„Jo, ve svý podstatě jo. Tam, kde je ten třetí důl, ten nejnovější, tak to sme dokoupili, ale ve
svý podstatě je to taky napsaný na Willa. Přidaný k tomu ranči. I ten tábor stojí na jeho pozemcích.
Ede, vím na co myslíš, ale do toho tábora jezděj zásoby, za těma horníkama taky někdo vobčas
přijede. Zakázat vstup cizím a hlídat to … nevím, jak to udělat.“
„Horáci, mně to přijde jako jediný možný řešení. Ty dělníci sou tam s Willovým svolením,
nebo tvojím, když ty doly řídíš. Samozřejmě tam jezděj zásobovači, dopravci a tak. Ale ty
pokoutný prodejci, nebo ty, co se tam motaj v těch nálevnách, ty děvky, co tam taky sou …“
„Ede, tak na ty děvky vůbec nemysli. Kdybys jim je zatrhnul, tak akorát bude voheň na
střeše. Jo, možná by se dalo nějak navlíct, aby tam ta tlupa kolem Lawettů nemohla. Když vod
nich někdo bude chtít něco koupit, tak by měl jet za nima mimo pozemky Willa. Vidíš, a právě
sme u toho. Kdyby bylo s kým jednat, tak by se to tak dalo nastavit. My jim budeme tolerovat ten
prodej kradenýho a pašovanýho zboží, pod cenou, a voni nepolezou na naše teritorium, nebudou
tam dělat bordel. Ale s kým chceš vo tom mluvit?“
„Je tam ten starej Lawett, ten tchán toho Tobiáše, co dělal u Willa předáka.“
„Jo, říkáš správně, dělal. Kluk ho vyhodil, a jen přilil volej do vohně. Nejspíš ten tchán má
nějaký slovo, ale ty jeho synové, to sou asi taky pořádný parchanti. Nejspíš úplně vypatlaný.
Votázkou je, jestli by vůbec s náma někdo chtěl jednat.“
„Možná ne, ale za pokus by to stálo. Zkusit vymezit ty pravidla, jak si říkal před chvílí.
Aby to tam Jack zvládnul,“ navrhuje Morrow řešení. Pokud ovšem by byla druhá strana svolná o
něm jednat a pak ho i dodržovat.
„Budu vo tom přemejšlet, Ede,“ uzavře debatu na toto téma Horác, „Mluvil si už s tím
architektem? Kvůli tomu svýmu domu?“ zeptá se.
„Jo, mám domluvenou schůzku, na zejtra. U nás doma,
zkusíme mu s Amy říct, co bysme vlastně chtěli,“ přikývne
novomanžel.
„A víte to?“
„Co jestli víme?“
„Jestli víte, jak by měl ten dům vypadat. Ede, já vím, že ty
máš svou představu, jen se ptám, jestli je to taky společná představa,“
lehce se usměje hoteliér.
„No, tak to úplně nevím,“ podrbe se Morrow za uchem a pak
se oba decentně rozesmějí.
Když se nedaří, tak se nedaří, říká jedno přísloví. Totéž si
nepochybně nyní mohou říkat v Tucsonu i Tombstone, jak u
Greenwooda, tak u Earpů. Po zpackaných volbách druhého listopadu
a odstoupení Wyatta z postu zástupce šerifa o týden později,
nevyjdou volby ani dvanáctého. Tehdy rozhodují občané Tombstone,
kdo se stane novým maršálem. Původně jsou kandidáti tři, Virgil
Earp, považovaný za favorita, policista James Flynn, který ale
Ben Sippy
odstoupí před volbami, a pak Ben Sippy. Právě ten dostane tři sta
jedenáct hlasů, a jelikož Virgil pouze dvě stě padesát devět, novým maršálem se stává Sippy.
Nejstarší z bratrů Earpů si alespoň uchová post jeho zástupce.
Místo po Wyattovi obsazuje šestatřicetiletý John Harris Behan, respektive ho jako svého
zástupce jmenuje šerif Shibell. Behan se v září přestěhoval do Tombstone, ale i jeho předchozí
kariéra rozhodně nepostrádala zajímavost. Od roku osmnáct set šedesát pět žil v Prescottu, o rok
později si získal pověst statečného muže v boji s Indiány, aby se za další dva roky stal šerifem
v Yavapai County. Po roce sice ve funkci skončil, ale znovu byl zvolen a úřad vykonával v letech
sedmdesát jedna až sedmdesát tři. O rok později začal působit v devátém zákonodárném
shromáždění Arizony, které zasedalo v Tucsonu.
274
Pokud zrovna nezastupoval zákon, pracoval v salónech nebo dolech. Mezi strážce pořádku
se vrátil v roce sedmdesát devět, kdy se stal zástupcem šerifa
v Mohave County v hornickém městě Gillet, kde se nachází stříbrný
důl. Téhož roku v listopadu si tam otevřel vlastní saloon. Před
dvěma měsíci se objevil v Tombstone, a od devátého listopadu i
ve funkci zástupce šerifa Pima County. O tom, že půjde na ruku
Shibellovi, nikdo nepochybuje. Přitom určitě není žádný suchar,
libuje si ve společnosti prostitutek, k tomu má nejspíš i svou stálou
milenku.
Poražený kandidát Robert Paul se rozhodne o úřad bojovat a
devatenáctého listopadu napadá u soudu volby, s poukazem na
některé podezřelé výsledky, například v již zmiňovaném okrese San
Simon. Otázkou však je, jak bude rozhodnuto, a také, kdy bude
rozhodnuto. Proto zůstává stále šerifem Charles Shibell a jeho
zástupcem John Behan.
O den později dorazí za Edem a Horácem inženýr Robert
Bennet a netváří se vůbec spokojeně. Dokonce se hodně mračí a svou
rozladěnost se nesnaží vůbec skrývat.
„Pánové, začínám toho mít tak akorát dost,“ stěžuje si, „Jakej
tam dřív bejval klid. Ty Číňani si možná něco vyřizovali mezi sebou,
ale za práci vzít uměj. Co se tam děje teď … Leze nám tam kde kdo,
John Harris
za těma horníkama, nosej tam chlast, možná i další kradený nebo
pašovaný věci. Ale co je horší, lezou i do těch náleven, nebo chlastaj
Behan
všude možně, a pak se chovaj příšerně. Provokujou, rvou se,
vyhrožujou i zbraněma. Řečeno biblickým příměrem, stává se nám tam z toho Sodoma Gomora.“
„Copak tam není Jack a jeho lidi?“ ptá se Greenwood, potáhne z doutníku, všichni tři sedí
v jeho pracovně.
„Jo, ale přerůstá mu to přes hlavu. Navíc je teď zraněnej, jo, to sem vám zapomněl říct.
Právě kvůli tomu sem tady.“
„Zraněnej? Je to vážný?“ zajímá se Morrow.
„Tak snad ne, pokud se mu tam nedostane svinstvo. Měl štěstí v neštěstí, ten parchant ho
píchnul nožem, do levýho boku, ale ta čepel naštěstí sklouzla po žebrech. Pak Jack toho parchanta
uzemnil ranou do hlavy revolverem a pak mu na tu hlavu mířil.“
„Mířil? To jako proč?“
„Protože tam měl kámoše, mimo jiný jednoho ze synů toho souseda, toho Lawetta. Tak jim
řekl, že když po něm půjdou, tak začne střílet, první to vodnese ten parchant a pak se jich pokusí
dostat co nejvíc. Tak se stáhli a von si ho vodtáhnul do svýho brlohu, tam ho nechal spoutat a
hlídaj ho tam. Mám vás požádat, abyste tam přivedli šerifa, nebo tam zajeli a k tomu šerifovi ho
vodvezli sami. Von může těžko cestovat, a taky, má tam málo chlapů, cestou by se mohli pokusit
toho parchanta vosvobodit,“ chrlí inženýr informace.
„Proto si přijel, Bobe? Ty ses nebál?“
„Tak nebál … Jel sem s tím Joachimem, co vozí zásoby, tak sem nebyl sám,“ vysvětluje
Bennet, pak se nadechne, „Když umluvím vo tom zásobování, tak i ten Joachim má stále větší a
větší vobavy. Nedávno je prej sledovalo pár jezdců, měl strach, že mu budou chtít ukrást náklad.
Naštěstí pak zmizeli. Pánové, co se to do prdele děje?“
„Bobe, je třeba zachovat klid,“ říká důrazně Greenwood.
„To se lehce říká. Ty Číňani, ty už sou taky nasraný, navážej se i do nich. Pánové, pokud
by je napadli, tak tam z toho může bejt masakr. Vůbec se mi to nelíbí. Pořád se to zhoršuje.“
„Bobe, rozšířili sme těžbu, je tam víc lidí, mnohý sou kdovíjaký. Navíc nám tam lezou ty
překupníci a pašeráci, už sme vo tom s Edem mluvili. Zkusíme s tím něco udělat.“
275
„Zkusíte, Horáci, nebo uděláte?“
„Bobe, začneme tím, že zajdeš s Edem za šerifem. Požádáme ho, aby zajel k dolům a
zatknul toho chlapa, co bodnul Jacka.“
„No jo, já to teda neviděl, ale svědky máme, šerif je může vyslechnout.“
„Tak mu řekni jejich jména. Bobe, co těžba? Jak ji vovlivňujou ty události?“
„S těžbou to není tak špatný, jednak výborně makaj ty Číňani, ale i ty další dělníci nejsou
nejhorší. Když teda makaj. Co dělaj po práci …,“ mávne inženýr jen znechuceně rukou.
„Dobře, Bobe, zajděte teď za šerifem, pak si dáme večeři a probereme všechno. Jak tu
těžbu, tak ten bordel, co tam máte.“
„Jak máte, Horáci,“ vzkypí Bennet, „Já mám na starosti těžbu, a ta je v pořádku. Aby tam
nebyl bordel, to má bejt snad práce někoho jinýho, ne?“
„Nečerti se, Bobe, tohle ti nikdo za vinu nedává. To byl jen slovní vobrat.“
„Vobrat na hovno, Horáci. Taky bych tam nerad přišel k úrazu, vod některýho z těch
vožralů. Tak s tím laskavě vážně něco udělejte,“ zvedá se Robert, neboť Ed již stojí a vyzývá ho
gestem i pohledem, aby ho následoval.
VÝHRŮŽKY A VAROVÁNÍ
Morrow a Bennet zastihnou šerifa ještě v jeho kanceláři, ačkoli je již večer a na Tucson
padla tma. Zástupce zákona se netváří nijak překvapeně, spíše jako by je čekal. Nabídne jim židle a
pak si bez pohnutí ve tváři vyslechne informace od inženýra.
„No a co já s tím?“ řekne poté lhostejně.
„Prosím?“ vytřeští oči Bennet, „Jak co s tím. Dyť de vo pokus vo vraždu!“
„Vo vraždu? Nepřehánějte. Navíc, kdo je útočník a kdo voběť?“
„Šerife, vy ste mě asi vůbec neposlouchal,“ zrudne zlostí Robert.
„Poslouchal, jenže já už vo tý události vím. Jenže to jiný svědectví zní trochu jinak. Podle
něj toho muže napadnul ten váš chlap revolverem, ten se jen bránil nožem. Teď ho tam protiprávně
zadržujete a já tady mám žádost, abych zasáhl a zajistil jeho vosvobození.“
„No to si snad děláte legraci, šerife. Mám snad tucet svědků, co můžou potvrdit, jak se to
stalo. Pan Pulmann má ránu na boku, takže je jasný, kdo je voběť a kdo útočník.“
„To je tvrzení proti tvrzení.“
„Šerife, tohle nemůžete myslet vážně,“ zvyšuje hlas inženýr, „Já sem spořádanej vobčan,
na rozdíl vod těch ničemů, co se potulujou kolem mejch dolů. Ten chlap byl vožralej a napadnul
pana Pulmanna, kterej tam dohlíží na pořádek. Tak ho račte zatknout, vyslechnout, zařídit jeho
vobžalování, a ať ho státní zástupce postaví před soud!“
„Tak ho pusťte a řekněte mu, ať se za mnou zastaví. Já ho vyslechnu. A taky toho vašeho
strážnýho, pokud tedy může cestovat. Nebo až bude v pořádku, tak ať za mnou taky zajde.“
„Šerife, vy ste něco pil?“
„Cože? Pane Bennete, važte slova, prosím,“ zamračí se Charles.
„Tak jak můžete říkat, co říkáte? Když ho pustíme, tak zmizí a už ho nikdo nikdy neuvidí.
Když další zjistěj, že mu to prošlo, co tak asi udělaj? Dyť nás tam nakonec všechny podřežou!“
„Všecko zbytečně dramatizujete.“
„Vy zase projevujete nepochopitelnej nezájem.“
„Co po mně chcete, pane Bennete?“
„Co chci?“ objeví se v obličeji Roberta neskonalý údiv, „No to je přece jasný, ne? Chci,
abyste jel se mnou, toho útočníka zatknul, vyslechnul svědky a pak předal případ státnímu
zástupci, aby ho mohl vobžalovat z pokusu vraždy.“
276
„Nemám čas jezdil k vašim dolům,“ zavrtí hlavou Shibell, „Tak pokud máte strach, že ten
muž uteče, tak mi ho sem přivezte. Já ho vyslechnu a pak rozhodnu, co dál.“
„My ho máme přivézt? Co když ho budou chtít ty jeho přátelé vosvobodit? Když tam
budete vy, nebo nějakej váš zástupce, tak si nic nedovolej.“
„Nemám čas a nemám ani žádnýho zástupce, kterýho bych tam teď s vámi mohl poslat.
Tak toho muže buď pusťte a řekněte mu, ať mě vyhledá, anebo mi ho sem přivezte a já rozhodnu,
až ho vyslechnu. Taky mi dejte seznam svědků, já je pozdějš předvolám.“
„To snad není pravda,“ vrtí nevěřícně hlavou Robert, pak pohlédne na svůj doprovod, který
zatím jenom mlčí.
„Já vám ho teda přivezu, šerife,“ ozve se poprvé Ed, jeho hlas zní klidně, „Zajedu pro něj,
vezmu si k ruce pár chlapů. Doufám, že nebudou žádný problémy.“
„To já taky. Netěší mě, když někdo bere zákon do vlastních rukou.“
„Šerife, dobře víte, že sem vždycky zákon ctil. Ale mám na starosti bezpečnost majetku
pana Hansona a pana Greenwooda. Taky lidí, který sou na těch pozemcích nebo v těch hotelích.“
„V tom je další problém, pane Morrowe. Vy ste jen řadovej vobčan, kterej má práva jako
každej jinej. Nemáte právo nikoho zadržovat, dělat si svoje zákony.“
„V tom nesouhlasím, šerife. Ty doly sou na pozemku pana Hansona a já sem jím najatej,
abych na jeho pozemcích udržoval pořádek. Vy tam těžko budete hlídkovat, šerife. Nejde přece vo
nic mimořádnýho, každej vlastník má právo si chránit svůj majetek proti zlodějům. Každej má
právo si bránit svůj život proti vrahům.“
„To nezpochybňuju, pane Morrowe. Ale nemáte právo si dělat pořádek podle sebe,
zadržovat lidi, napadat je, vyhrožovat jim a podobně.“
„Nic takovýho se neděje a vy to dobře víte, šerife. Vy ste tu vod toho, abyste udržoval
zákon a vochraňoval zájmy spořádanejch vobčanů.“
„Pane Morrowe, vod vás to zní dost falešně,“ usměje se Charles, „Ale budiž, nebudu se
s váma hádat. Pokud mi toho chlapa přivezete, tak ho vyslechnu. Doufám, že proti němu nebylo
použitý žádný nepřiměřený násilí.“
„Šerife, ten chlap bodnul jednoho z mejch mužů, kterej jen udržuje pořádek u dolů. Pokud
vím, tak ten ho pouze vomráčil, potom, co byl tím chlapem bodnutej nožem. Což je víc než
přiměřená vobrana. Kdyby ho vodprásknul, podle mýho by pořád šlo vo sebevobranu.“
„Výklad těch událostí vám rozhodně nepřísluší, pane Morrowe. Vy nerozhodujete vo tom,
kdy de vo sebevobranu a kdy vo útok.“
„Šerife, mám ještě jednu věc. Jak se zdá, mluvil ste s přáteli toho zadrženýho chlapa. Bylo
by asi dobrý je upozornit, aby neudělali nějakou nerozvážnost.“
„Nerozvážnost?“
„Šerife, pokud nás ty jeho přátelé cestou sem napadnou, tak se budu bránit a nebudu váhat
použít zbraně. Pokud tedy nechcete řešit daleko závažnější případ, tak byste jim měl domluvit.“
„Pane Morrowe, nehroťte to, jo?“ zamračí se Charles.
„Já, šerife? To podle mýho děláte vy, tou svou nečinností. Ale budiž, já sem vám svoje
řekl. Pokud mě někdo napadne, šerife, nebudu váhat ani chvilku a zastřelím ho,“ říká Ed klidným,
leč důrazným hlasem.
„Pane Morrowe, to bych mohl chápat jako vyhrožování.“
„Šerife, hlavně vy byste měl mít zájem, aby na vašem teritoriu panoval pořádek. Pokud ho
však nejste schopej zajistit … nevím teda, z jakejch důvodů … Pokud ho tedy nejste schopnej
zajistit, pak bude moje práce dost ztížená. Ale já svou práci vodvedu, šerife, tím si můžete bejt
jistej.“
„Pane Morrowe, vaše slova se mi vůbec nelíbí!“ zvýší teď hlas Shibell.
„Mně se zase nelíbí váš přístup, šerife. Já sem připravenej bránit majetek pana Hansona a
pana Greenwooda. Stejně tak lidi, co se tam legálně nacházej. Vy, šerife, byste měl zajistit, aby
277
právo na vochranu majetku a lidí všichni dodržovali. Pokud ale bude třeba, můžu si najmout další
chlapy. Ty, který chráním, maj zjevně dost peněz, aby si to mohli dovolit.“
„Pane Morrowe, slyšíte se? Dyť vy tu mluvíte vo nějaký soukromý armádě.“
„Šerife, já svou práci udělám. Buď ve spolupráci s váma, anebo navzdory vám. Pokud
necháte řádit ty parchanty … všichni víme, vo koho de … tak pokud je necháte řádit, budou se
muset spořádaný vobčani bránit sami. Šerife, já už sousedskou válku zažil. Není to rozhodně nic
pěknýho, a když se to rozjede, může se to zvrtnout. Šerife, především vy byste měl mít zájem, aby
ve vašem teritoriu k ničemu takovýmu nedošlo. Pokud je ale tohle vaše přání, tak teda bude po
vašem.“
„Pane Morrowe, važte slova,“ očividně znejistí Shibell.
„Šerife, nenuťte mě, abych musel zajistit pořádek sám. Pan Hanson a pan Greenwood mě
platěj za to, že bude pořádek. Pokud budou útoky na moje muže pokračovat, tak udělám takový
kroky, aby to skončilo. I pan Hanson a pan Greenwood jistě nebudou mlčet. Určitě maj vliv, aby je
někdo vyslyšel, až si budou stěžovat na poměry, který tady sou. Šerife, vy máte vliv na ty lidi, co
dělaj nepořádek u těch dolů. Domluvte jim, ať se zklidněj. Jinak můžou velmi tvrdě narazit.“
„Já přece nemám zájem, aby tady vypukla nějaká válka,“ tvrdí Charles, „Ale i vy byste měl
domluvit svejm lidem, aby se chovali zdrženlivě.“
„Domnívám se, že jsou zdrženliví až dost,“ zní slova Eda chladně, „Zatím, šerife. Ale
nikdo do sebe nenechá jen tak bodat, nebo se nenechá mlátit.“
„Pane Morrowe, mluvíte teď za sebe nebo za pana Hansona a Greenwooda?“
„Pan Hanson tady už nějakej čas není, a já mám vod něho pokyny, abych se postaral vo
jeho ranč. A na pozemcích toho ranče sou i ty doly. S panem Greenwoodem promluvím. Šerife,
nevím, jestli ty lidi, co tam dělaj bordel, jestli maj nějakýho šéfa. Pokud jo, chtěl bych s ním
mluvit. Možná byste mohl pomoc vy, zařídit to. Pokud teda někdo takovej je.“
„Nevím, co nebo koho máte na mysli,“ tváří se Charles všelijak, „Tohle přece všichni
známe, když se někde těží, motaj se tam různý lidi. Taky tam dost chlastaj, pak je s nima těžký
pořízení. Nevím vo nikom, kdo by vám chtěl záměrně škodit,“ říká důrazně.
„Šerife, chápu, že to nemáte jednoduchý,“ pokusí se Ed být vstřícný, „Ale je vaší
povinností zajistit spořádanejm vobčanům jejich práva.“
„Všichni maj stejný práva.“
„Já si myslím, že ty, co zákon porušujou, ty práva nemaj. Pokud na ně máte vliv, tak jim
domluvte. To je všecko, šerife, voč vás žádám. Já vám toho chlapa přivezu a doufám, že nikdo
neudělá žádnou blbost. Ve svým vlastním zájmu, šerife. Sem na podobný věci zvyklej a umím se
postarat, abych vochránil sebe a svoje lidi,“ znovu Morrow upozorní na svoji odhodlání tvrdě
zasáhnout proti případným agresorům. Poté se zvedne a bez dalších slov zamíří ke dveřím
kanceláře.
„Proboha, co to mělo znamenat?“ ptá se hodně rozhozený inženýr, když stanou na ulici,
„Dyť snad byl dřív docela rozumnej, ne?“
„Dřív možná, Bobe, ale sám si ho slyšel. Jo, dřív bylo dřív … Von Horác dost podporoval
toho druhýho, v těch volbách šerifa, no a vyhrál zase tenhle. Možná i podvodem. Ten Paul podal
stížnost, což mu radil i Horác. Možná to šerif ví, možná ne. Ale spíš jo. Takže se dá čekat, že nám
moc na ruku nepůjde,“ vysvětluje Morrow.
„To jako bude dělat, že nic nevidí? Nebo ty lumpy bude ještě podporovat?“
„Tak to nevím. Snad má tolik rozumu, aby to nenechal zajít moc daleko. Ale podle všeho
ho podporovali ty, co jim říkaj Cowboys, a mezi který se taky daj počítat ty Lawettovi. Takže u
těch dolů může bej ještě dost dusno.“
„No potěš pánbůh. Ede, to s těma chlapama si myslel vážně? Dáš Jackovi další lidi, aby
tam udrželi pořádek?“
„Pokud nebude vyhnutí, tak najmu další. Sice nevím kde, ale určitě je tam nenecháme řádit.
Bohužel, Bobe, z toho může bejt dost velká polízanice, pokud ty věci budou pokračovat. Snad ten
278
šerif dokáže potlačit tu svou zlost na Horáce, že ho nepodpořil. Ale nevím, co z toho nakonec
bude.“
„Tak to je v prdeli. Přitom nám to tak dobře šlo …“
„Bobe, byl sem teď v Tombstone, co sou tam taky ty doly. Tam je to mnohem divočejší, to
mi věř. Například, když sem tam byl, tak právě vodpráskli maršála. Nejspíš nešťastnou náhodou,
ale jeden vožrala ho střelil. Teď tady ve vězení čeká na soud.“
„To má bejt jako útěcha, že je to tam ještě horší?“
„Ne, já jen, že to není nic nevobvyklýho. Ten bordel vokolo. Hodně chlapů pohromadě,
hodně chlastu, do toho kde jaký prodejci, co chtěj vydělat pár dolarů. Chlapi, co nejdou pro ránu
daleko, psanci, zločinci. Tak to bohužel chodí.“
„Ede, taky mi není dvacet a tohle nejsou první doly, co vedu. Já jen, že tam byl vážně klid,
donedávna. Tak sem nasranej, že se to tak zvrtává.“
Pokračují v debatě, a to nejen než dojdou do hotelu Gold Star, ale i když večeří s jeho
majitelem. Tomu popíší rozhovor s šerifem a určitě ho tím nepotěší.
„Dalo se to čekat,“ řekne jen Greenwood.
„Co s tím teda budete dělat?“ ptá se inženýr.
„Co bude potřeba, Bobe,“ zní z hlasu hoteliéra chlad, „Určitě si vod nikoho nenecháme srát
na hlavu. Jak se říká, na hrubej pytel patří hrubá záplata. Ještě že tu není Will, ten už by teď
navrhoval trestnou výpravu.“
„Jo, slyšel sem, že je v tom Mexiku. Co tam vlastně dělá?“ zajímá se Bennet.
„Dojednává kšefty,“ odvětí suše Greenwood, „Bobe, pokud nebude vyhnutí, tak tam
pošleme další chlapy, co Ed někde sežene.“
„Sežene … Ty prověřený nám docházej, máme toho už dost. Ale jo, určitě se daj najmout
další, ale nebude to ze dne na den. Taky bych ale napřed zkusil tu domluvu. S tím starým
Lawettem. Snad bude mít aspoň trochu rozumu, a taky snad strach vo svoje kluky.“
„Ede, co když vás napadnou, až povezete toho chlapa?“ nemá inženýr ze všeho dobrý pocit.
„Vezmu si bráchance, ty sou spolehlivý. Bobe, budu vopatrnej a nenechám je přiblížit se
moc blízko. Ale jak sem řekl šerifovi, pokud po nás půjdou, tak se s nima srát nebudeme.“
„Možná by šlo najmout ty rozumnější horníky, aby tam udržovali pořádek,“ přemýšlí
Bennet.
„Bobe, hlavně nic nedělej. Když nějaký skupině dáš moc, tak můžou bejt moc horlivý a
bude ještě hůř. Tohle nech na mně a Jackovi. Zejtra tam zajedeme, já s ním promluvím, taky s tím
starým Číňanem, no a pak uvidíme,“ říká Morrow důrazně.
Diskuse pochopitelně nekončí, nakonec začnou probírat těžbu i hledání nových ložisek, při
tom se Bennet trochu zklidní. Ed pak stůl opustí a jde se domluvit s bráchanci, aby byli na zítřek
připravení. Ti ho vyslechnou a neprojeví žádné rozrušení, když jim sdělí, oč půjde.
„Tak si vezmeme winchestrovky, těma si je udržíme vod těla, kdyby s náma chtěl někdo
žertovat,“ řekne jen Nolan a jeho příbuzný mu přikyvuje.
K dolu dorazí na večer a zatímco Bennet jde za svými povinnostmi, Morrow s bráchanci
zamíří do chajdy, ve které přebývá osmadvacetiletý Jack Pulmann. Ten má svou roli ztíženou tím,
že má levé rameno hůře pohyblivé a proto může levou ruku používat jen s výrazným omezením.
Nyní se léčí z bodné rány na levém boku, ale nevypadá špatně, na první pohled.
„To je ten parchant?“ ukáže Morrow na spoutaného muže, co ho pohodili do kouta. Šíří se
od něho značný zápach, možná se pomočil nebo i podělal.
„Jo, to je ta svině, co mě píchla,“ přikývne vrchní dozorce, „Šerif nepřijel?“ ptá se.
„Ne, má jiný povinnosti. Ale domluvil sem se s ním, že mu toho parchanta dovezu. Což
taky zejtra udělám. Kdo to vůbec je?“
„Těžko říct, prostě jeden parchant. Sice mi jméno řeknul, nějakej Joe Ashton, ale může bejt
falešný. Je to prostě parchant, co tady dělal bordel a když sem ho chtěl zklidnit, tak na mě vytáhnul
nůž. Přitom byl vožralej jako zákon káže. Byli tam i další, no a von na mě vyrukoval částečně
279
z boku a částečně zezadu, takže sem stačil tu ránu jen trochu ztlumit. Je to zákeřnej parchant, Ede,
dej si na něj pozor,“ varuje Pulmann, přitom i vysvětluje, možná se i před svým šéfem omlouvá, že
se nechal zaskočit.
„Já si ho vohlídám, Jacku,“ vrhne Morrow pohled na
zkroucenou figurku na podlaze, v tuto chvíli vypadá spíš jako
ubožák, než nebezpečný agresor. Je mu kolem pětatřiceti let, ale
působí dost zuboženě, včetně velmi zkaženého a začernalého chrupu,
v němž i několik zubů chybí.
„Je to čím dál tím víc na hovno, Ede.“
„Jacku, to probereme pozdějš a ne před ním. Zajdu se
s bráchanci podívat, jak to tady vypadá a pak si promluvíme.“
„Tak jo. Mám tě doprovodit?“
„Ne, zůstaň u něj,“ rozhodne Morrow a pak se z kutlochu
dozorce vytratí.
Následnou skoro hodinu se prochází s bratranci
Laffertyovými po táboře, který je poměrně rozlehlý a je tvořen jak
Joe Ashton
dřevěnými domky, tak i různými stany, včetně těch vojenských. Jsou
zde už i tři nálevny, kde se vesele popíjí, je tu i domek, který je bordelem, a v němž koná nejstarší
řemeslo několik trochu odkvétajících krasavic. Mírně stranou stojí čínská vesnička, vybudovaná ze
dřeva, v té je očividně větší pořádek, nikde se neválí odpadky, prázdné láhve, nejsou zde ani
viditelné exkrementy, nesmrdí to tady močí.
„Dost hrůza,“ poznamená mladší z bratrů.
„Nic nevobvyklýno, Allane, na takovejch místech,“ odvětí Morrow, „Ten bordel by mi tak
nevadil, jako ta sebranka, co sme viděli v těch výčepnách. Těch vožralejch je tady hodně. Že řvou,
to nevadí, ale dost z nich je násilnickejch, přímo jim to kouká z vočí.“
„Jo, Ede, ale jak říkáš, docela typický, pro takovýhle místo,“ pokrčí rameny Nolan.
„Pánové, vraťte se za Jackem, já ještě zajdu za tím čínským předákem, chci si s ním
promluvit.“
„Jak chceš, Ede,“ kývne Allan a spolu se svým bratrancem zamíří na opačnou stranu, než
jejich šéf. Ten se nechá ohlásit v baráčku, který patří vůdci čínské kolonie a asi po pěti minutách je
vpuštěn. Obslouží ho dívka a chlapec, pak oba zmizí, stejně jako žena, co celou dobu jen seděla a
mlčela. Návštěvník sdělí důvod své přítomnosti.
„Být to špatně, pane Morrowe,“ mžourá šedesátiletý Číňan, „Být nehodný, mnohý. Zlý.
Nebýt zde pořádek. To nebýt dobře.“
„Slyšel jsem, pane Chane,“ souhlasí Ed, „Ale tak to bývá často, v hornických městečkách.
Teda tam, kde jsou ty doly. Tak tam i ty zlý lidi,“ mění slovník, neboť se mu zdá, že Asiat
nechápe.
„Pane Morrow, my plnit, co my slíbit. Dobře pracovat. Dobře obchodovat. Dlouho dobře.
Teď mnoho špatná lidi. Mnoho. Napadat moje lidi. Nutit jim zboží. Nadávat jim, když oni
nekupovat. Vyhrožovat. Napadat,“ stěžuje si vůdce čínské kolonie.
„Slyšel sem, pane Chane. Děkuji vám za zdrženlivost. Pokusím se nastolit pořádek co
nejdříve.“
„Pan Pulmann slibovat. Pořád slibovat. Nic nedít. Mnoho opilých. Mnoho zlých.
Nepořádek. To ne dobře pro práci. Ne dobře pro obchod. Pořád víc lidí, zlých. Opilých.“
„Pane Chane, snažte se být trpělivý. Děkuji vám, že jsou vaši lidi klidní. Budeme vás
chránit, to vám slibuji.“
„Pořád jen sliby. Já nespokojený. Velmi nespokojený.“
„Rozumím.“
„Já trvat, vy dělat pořádek. Nikdo nenapadat moje lidi. My nikoho nenapadat. My hodný.
Oni zlý. My nechtít se bránit. My hodný. Ale my napadat oni. Opilí. Zlí.“
280
„Pane Chane, co nejdříve posílím ochranu tábora. Pošlu sem víc mužů. Ty vás budou
chránit.“
„Pan Pulmann taky slibovat. Nic nezměnit. Já stěžovat. Několikrát. Nic nestát se. Pořád
horší. My trpělivost. Ale my nespokojen. My dohoda. My dohoda dodržovat. Vy nedodržovat. My
pracovat. My klid, nikoho nenapadat. My chtít taky, aby nenapadat. Nikdo nás,“ mele si Asiat stále
svou.
„Zkusím to napravit. Co nejdříve,“ povstane Ed, neboť mu je jasné, že tento rozhovor ztrácí
smysl. Navíc opravdu nemá co nabídnout, kromě slibů. Ty jsou však dost mlhavé.
Další tři hodiny Morrow a bratranci Laffertyové procházejí tábor, nahlížejí do náleven,
sledují potácející se a řvoucí postavy. Dvakrát musí zasáhnout, a díky jejich razanci a i rozvaze se
jim podaří konflikty uklidnit, aniž by sami museli použít násilí. Byť jím vyhrožují. Kolem půlnoci
si Ed vytáhne Pulmanna ven před jeho brloh.
„Jacku, kolik bys potřeboval chlapů?“ zeptá se.
„Sám si to viděl, ne? Kolik mi jich můžeš dát?“
„Zatím nemám žádný. Ale zkusím jich pár sehnat. Nebo máš ty nějaký v záloze?“
„Vo dvou bych možná věděl, co se tady potloukaj. Ale já nemám právo nikoho přijímat,
taky nerozhoduju vo jejich mzdách.“
„Ty dva si najmi, vokamžitě. Já to domluvím s Horácem. Zkusíme nějak zařídit, aby sem
nelezl nikdo, kdo tady nepracuje.“
„No to sem zvědavej, jak to uděláš. Když večer někoho chytneš, vožralýho, tak ti bude
tvrdit, že tady pracuje. I ty, co sem jezděj kšeftovat. Prodávat věci dělníkům. Ten vůdce Číňanů už
je hrozně nastranej, denně si mi chodí stěžovat.“
„Mluvil sem s ním. Jacku, nikdy to nebude úplně klidný, ale zkusím nějak zařídit, aby sem
nelezlo tolik těch, co tady nepracujou, jen tu kšeftujou a pak tady chlastaj a dělaj bordel. Nebude to
ale jednoduchý, budete možná muset přitvrdit.“
„Přitvrdit. Ede, co máme udělat? Zpřerážet jim hnáty? Mám tu jen pár chlapů, no a těch
vožralejch sou desítky. Střílet na ně nemůžu, což bych udělal nejradši,“ mračí se Pulmann.
„Jacku, kdyby tu byl klid, tak tady nejste potřeba. Není to tu nic výjimečnýho. Akorát sem
teď lezou ty pašeráci a dělaj tady bordel. S tím zkusím něco udělat. Ale neznám hornickej tábor,
kde by se nechlastalo, kde by se chlapi nervali. Vy se musíte postarat, aby to bylo v přijatelnejch
mezích. Vod toho tady ste.“
„No jo, já vím,“ mrmlá dozorce.
Ed si je vědom, že nemá v rukávu žádné eso. Proto nijak zvlášť už situaci nerozebírá a jde
si lehnout. Ráno vstává se svítáním, nemá důvod se zde dále zdržovat. I bráchanci jsou již na
nohách a právě vytahují ven zadrženého násilníka.
„Kam jedeme?“ zeptá se ten.
„Za šerifem, ty parchante, aby ses tam zodpovídal,“ odsekne mu Nolan.
„No jen aby sme tam dojeli,“ ušklíbne se Ashton a rozhlíží se, jestli někde neuvidí svoje
kámoše.
„Čekáš snad někoho?“ podívá se Morrow velmi ostře, „Tak já ti něco řeknu. Pokud nás
někdo napadne, tak pod kytky pudeš jako první. No co čumíš. Jak padne jedinej výstřel, tak ti
vpálím kulku do hlavy a budu tvrdit, že tě zasáhli ty, co na nás stříleli.“
„Ty mi vyhrožuješ?“ zacuká pouty páchnoucí násilník.
„Já nevyhrožuju, ty parchante. Já to tak prostě udělám. Jak se tě někdo pokusí vosvobodit,
tak deš do země. Dostaneš kulku a bude hotovo,“ zpraží Ed chlapa, ten už ani necekne.
Vyrazí na koních, Joe má ruce svázané před sebou, aby mohl držet uzdu, a je velmi důrazně
upozorněný, že pokud by se pokusil uniknout, sestřelí ho ze sedla. Ale on ani na nic takového
nemyslí, ve společnosti tří ozbrojených jezdců, kteří ho bezpochyby rádi nemají.
Cestu jim nikdo nezkříží a tak dovedou zadrženého až k šerifovi, který chladně poděkuje,
převezme seznam svědků a pak Morrowa odpálkuje.
281
„To se z toho poseru,“ zavrtí Ed druhý den hlavou, když zjistí, že Shibell přivezeného
násilníka vyslechl, nechal přes noc přespat ve vězení a ráno ho pustil.
„Tím si seš jistej, že ho nechal jít?“ zeptá se Greenwood.
„Jo, vím to, protože sem ho viděl, když sem šel sem za tebou. Stál tam s těma
Lawettovejma, poznal sem je, a posmívali se mi. Nechal sem to bejt, i když sem měl dost chutí
udělat něco jinýho.“
„Tak asi navštívíme šerifa, ne?“ zvedne se hoteliér.
Shibell je přijme ve své pracovně, sám sedí za pracovním stolem, hostům nabídne židličky.
Přitom si je vyzývavě prohlíží.
„Šerife, můžete nám vysvětlit svůj postup, co se týká toho chlapa, co vám sem včera Ed
přivezl?“ zeptá se Horác.
„Nemusím vám nic vysvětlovat, pane Greenwoode. Ale také nemám důvod vám nic tajit.
Vyslechl sem ho a neshledal důvody, proč ho tady držet. Podle všeho byl jen vyděšenej z vašeho
muže, bál se, že ho chce zastřelit. Neměl v úmyslu ho napadnout. Což nám podepřený několika
svědeckýma výpověďma.“
„Co naši svědci?“
„Žádné tu nevidím, pane Greenwoode.“
„Dobře, pochopil sem,“ hovoří bez emocí Horác, „Budiž, šerife. Je vaší věcí, jak tady
chcete udržovat pořádek. My se tomu přizpůsobíme.“
„Pane Greenwoode, zákony platěj pro všechny, bez vohledu, kolik má kdo prachů. Pokud
je porušíte, nebo někdo z vašich mužů, tak ho strčím do basy.“
„Šerife, pravděpodobně se zlobíte. Prosím. To vám nikdo nebere. Ale až vychladnete,
začněte uvažovat rozumně. Já ani pan Morrow nepředstavujeme problém, my dodržujeme zákony,
neopíjíme se, neděláme výtržnosti. Oba jsme spořádají otcové, manželé. Na druhé straně je tady
sebranka, která nectí skoro vůbec nic. Možná máte teď škodolibou radost, že nám způsobuje
problémy, ale to je dost krátkozraký přístup. Ti lidé jsou naprosto nevyzpytatelní. Násilničtí. Jsou
to výtržníci. Neměl byste je upřednostňovat oproti občanům, co řádně platí daně, mají legální
obchody,“ hovoří Horác stále klidným hlasem, bez jakýchkoli známek rozrušení.
„Pane Greenwoode, měli sme dohodu. Já ji neporušil. Nijak sem se nezabejval tím, co dělaj
vaši muži na hranicích a případně za hranicema. Nebudeme si nic namlouvat, nejste zase tak jiný,
než ty, co jim tady nasazujete psí hlavu.“
„To je kardinální omyl, šerife. My nepácháme zločiny, ani na hranicích, ani za hranicemi.
V Mexiku máme zcela legální důl, což je posvěceno mexickou vládou. Můžeme tam těžit, za
poplatek, který nám byl vyměřený. Tady máme hotely, ranč, doly. Ti muži, co tak hájíte, pro mě
z nepochopitelných důvodů, jsou psanci, násilníci a výtržníci, kteří nectí žádná pravidla.“
„Já si myslím, pane Greenwoode, že i vy přes ty hranice dostáváte věci, které nejdou právě
legální cestou. Chápu, že vám pak můžou ležet v žaludku někteří, vo kterejch si myslíte, že dělaj to
samý a připravujou vás vo zisky.“
„Šerife, zamyslete se, prosím. Já a pan Morrow jsme tady už pět let. Za tu dobu jsme tady
něco vybudovali, získali si dobrou pověst. Ani jednou jsme neměli problém se zákonem, naši lidé
nespáchali žádnou výtržnost. Copak nevidíte ten rozdíl? Možná vám ta podpora těch tak zvaných
Cowboys přinesla vítězství ve volbách, ale za jakou cenu? Možná vám zařídili vítězství, a možná
použili i způsoby, o kterých rozhodne soud ve váš neprospěch. Ale i kdyby bylo vaše vítězství
posvěcené soudem, pořád jim budete zavázaný. Oni se nezmění, jsou to rváči, výtržníci, opilci,
neurvalí zloději a pašeráci. To není dobrá společnost, zvláště ne pro šerifa.“
„To je váš pohled na věc,“ pokrčí rameny Charles, pak chvíli zaváhá, než pokračuje, „Pane
Greenwoode, stál sem za váma, když váš společník pan Hanson udělal ten podraz s vodou. Tím
získal nakonec všechny sousední pozemky, s výjimkou těch Lawettů. I na vaši přímluvu sem
udělal z Wyatta Earpa svýho zástupce. A co vy? Spolu s Earpy podporujete mýho protikandidáta,
šíříte vo mně pomluvy, že nejsem schopnej udržet pořádek a přemlouváte lidi, aby volili toho
282
druhýho. Co chcete? Chcete si vykládat zákon po svým? Vy tady v Tucsonu, vaši přátelé Earpové
v Tombstone? Nevím, co vám slíbil Paul, za tu podporu, ale asi dost, když ste se tak snažili. Teď,
když sem vyhrál, tak zase chcete, abych vám šel na ruku? Přitom radíte Paulovi, aby podal na
volby stížnost, šíříte pomluvy, že byly zfalšovaný.“
„Prosím, šerife, v tom můžeme mít rozpor. Po pravdě, už víckrát jsem s vámi mluvil o tom,
že by bylo potřeba vystoupit rázně proto těm, co v Pima County narušují pořádek. Chápu, že se
vám do toho moc nechtělo, těžko se jim něco dokazuje a jsou nevyzpytatelní. Jako ten chlap, co
zastřelil maršála v Tombstone. Možná nešťastnou náhodou, protože byl opilý a neopatrně nakládal
se svým revolverem. Ale to nic nemění na faktu, že ten mladý maršál je po smrti. Lidi, co najal pan
Morrow, se chovají zdrženlivě, nikde po ulicích opilí nestřílí na měsíc. Nevyvolávají spory,
naopak, snaží se jim předcházet, většinou jen domluvou. Ti chlapi, ti tak zvaní Cowboys, jsou už
takhle divocí, těžko zvladatelní. Pokud nabudou domněnky, že mají vaši podporu, mohou se
chovat ještě víc násilnicky. Nakonec vám mohou přerůst přes hlavu a budete za ten nepořádek
volán k zodpovědnosti.“
„Pane Greenwoode, vy mě nemáte co volat ke zodpovědnosti.“
„Šerife, za ty roky jsem získal dost přátel. Mám styky, znám se s guvernérem, dalšími
vlivnými muži. Můžu si stěžovat, znepříjemňovat vám život. Vy mi to můžete oplácet tím, že
budete podporovat výtržníky a zločince, aby mi škodili. Třeba i nepřímo tím, že se budete koukat
stranou, když budou řádit. Ale řekněte, komu to prospěje? Vám? Mně? Jen proto, že jsem
podporoval vašeho protikandidáte, chcete riskovat, že tady vypukne válka? Šerife, ti muži jsou
opravdu nevyzpytatelní a těžko zvladatelní. Zvažte, kam to může vést.“
„Pane Greenwoode, ani já pochopitelně nechci, aby v mým teritoriu vznikla válka mezi
váma a těma druhejma. Myslím tím Lawetty a ty, co je podporujou. Ale když už vo nich mluvím,
tak pokud dělají něco z toho, z čeho je vobviňujete, tak kdo je k tomu dohnal? Nebyl to náhodou
váš společník pan Hanson, když se je snažil zničit, aby získal levně jejich pozemky? Možná se jen
snažej přežít, a na rozdíl vod vás a pana Hansona, rozhodně nemají peníze na rozhazování. Vy ste
zaseli svár, a teď nejspíš sklízíte jeho plody.“
„Krásný slovní obrat, šerife. Všechno se dá vždy omluvit, každý zločinec měl nějaký
důvod, proč sklouzl na šikmou plochu. Těžké dětství, mládí, kdoví, kdo mu kdy ublížil. Mě tím
těžko dojmete, šerife. Já jen chci, abyste přehodnotil svůj postoj, kdy zjevně máte radost z toho, že
nám ti zoufalci dělají problémy u našich dolů. Ale uvědomte si, že pokud to bude pokračovat,
dříve nebo později někoho zabijí, nebo někdo zabije je. Což může vyvolat další kolo násilí, další
pomstu. Nemám zájem utrácet za osobní armádu, abych si chránil svůj majetek, když ho mají
chránit lidé, kteří to mají v popisu práce. Ale pokud bude potřeba, tak si ty lidi najmu. Budu si také
stěžovat, možná využiji i federálního maršála. Ale šerife, opravdu to chcete dohnat až tak daleko,
jen abyste se mi pomstil? Za moji podporu vašemu protikandidátovi?“
„Pane Greenwoode, jak vy dovedete udělat z jedný nepatrný epizody veledílo vo spiknutí
proti vám. Jednou není po vašem a hned spřádáte teorie, jak se vám chci mstít. Protože sem pustil
jednoho chudáka, co se porval s vaším mužem a lehce ho zranil. Sám pak dostal pořádně naloženo
a byl drženej v hodně nedůstojnejch podmínkách. Ani vykonat potřebu ste mu nedovolili. Kvůli
takovýmu chudákovi mi tady předvádíte divadlo, používáte silná slova. Přitom vám nikdo
neubližuje, nikdo proti vám nic nedělá. Snad ani vy nemůžete myslet vážně, že budu hlídat vaše
doly, aby tam vámi najatí horníci nedělali výtržnosti, když se po práci vožerou. Já nejsem váš
zaměstnanec, pane Greenwoode. Představa, že snad někoho posílám, aby šel k těm vašim dolům a
dělal tam výtržnosti, to mi přijde k smíchu. To snad nemůžete myslet ani vážně.“
„Mluvil jsem o nepřímé podpoře, šerife. Tím, že nad těmi výtržnosti zavíráte oči.
Pochopitelně, ten chlap, co ho sem včera Ed přivezl, to je pitomec. Ubožák, opilec. O něho vůbec
nejde. Co by si taky na něm kdo vzal. Sice by asi bylo lepší, kdyby byl načas v base, alespoň by
nikomu nemohl ublížit, ale o něj přece vůbec nejde. Jde o symbol. Jeho propuštěním dáváte všem
najevo, že napadnout našeho muže, který se jen stará o pořádek, je vámi chápáno jako přijatelné.
283
Šerife, nikdo se ale nenechá mlátit či bodat. A kdo zaručí, že příště ten propuštěný hlupák
nevytáhne revolver a nevystřelí?“
„Zase z toho děláte drama. Pane Greenwoode, kolik už bylo takovejch rvaček? To vy
chcete demonstrativní potrestání toho chudáka.“
„Šerife, jak se zdá, točíme se v bludném kruhu. Já jsem vám svoje řekl, vy jste se také
vyjádřil. Dobře, pokud jsou vaše slova pravdivá, tak to laskavě dokažte. Jednak tím, že budete
měřit všem stejně, a pak tím, že pomůžete zprostředkovat pořádek u mých dolů.“
„Co mám udělat? Co mám zprostředkovat?“ tváří se Charles pobaveně.
„Dojednejte schůzku, mezi mnou a panem Morrowem, a mezi panem Lawettem. Tím
nejstarším, co je nejspíš hlavou té jejich rodiny. Zkusím se s ním domluvit na pravidlech, která by
snad mohla vyhovovat oběma stranám. Já rozhodně nemám zájem na tom, aby ty problémy
narůstaly. Pokud ani vy, tak to dokažte.“
„Nejsem žádná zprostředkovatelská kancelář,“ odsekne Shibell.
„Ne, to nejste. Ale jste šerif, co by měl mít zájem na pořádku ve svým rajónu. Tak pro to
udělejte to nejmenší, domluvte tu schůzku. Můžete u ní být, anebo nemusíte, to už je na vás.“
„Proč si to nedomluvíte sám? Lidí máte dost, ne? Tak někoho za tím Sethem pošlete.“
„Šerife, to udělat mohu. Ale nejsem si jistý, jaká bude odpověď. Když však vy naznačíte,
že takovou schůzku vítáte, že máte zájem, aby proběhla, tak bude nejspíš kladná odezva i z druhé
strany. Nebo opravdu chcete, aby se moji chlapi a ty výtržníci od Lawetta pobili, nebo dokonce i
postříleli?“ podívá se zostra Horác do očí muže zákona.
„No dobrá, říct jim můžu. Jen doufám, že se při tý schůzce nepobijete sami,“ ušklíbne se
Charles.
„My určitě s ničím nezačneme, šerife. Pokud chcete, můžete té schůzce být přítomný, třeba
i z povzdálí. Já chci jednat, domluvit se, nikoli nevraživost zvýšit.“
„To je najednou vstřícnosti.“
„To není najednou, šerife. Nepořádek nesvědčí obchodům. Nepořádek určitě ani nezvyšuje
výnosy z těžby. Já nikdy nic neberu osobně, prostě se jen snažím vydělat peníze a ta parta kolem
Lawettů mi to komplikuje. Tak je logické, a snad každému pochopitelné, že se napřed zkusím
domluvit, než přistoupím k opatřením, které mě budou stát peníze a které se neobejdou bez násilí.“
„No dobře, tak já s nima zkusím promluvit,“ projeví Shibell poprvé trochu vstřícnosti,
„Pane Greenwoode, i já mám zájem na tom, aby tady panoval pořádek. Aby bylo násilí co
nejméně. Ale rozhlédněte se, co sem pořád přichází za lidi. Ti Lawettové tady žijou dlouho, a zase
tolik problémů s nima nebylo. Jo, vobčas se někdo z nich vožral a porval, ale zákon ctili. Jiná věc
je, že sem přicházej různý psanci, co chtěj vydělat na tý těžbě, co je na různejch místech Arizony.
Nebo se sem jedou schovat, když jim v jinejch státech hoří půda pod nohama. Z těch nemám
radost ani já, ani vy. Pokud se s těma Lawettovejma dohodnete, tak jen dobře.“
„Taková slova slyším moc rád, šerife. Je pravdou, že jsem podpořil vašeho protikandidáta
Paula, ale zase, nebylo v tom nic osobního. Jen jsem uvěřil tomu, že by mohl tvrději a důsledněji
vystupovat proti těm psancům, co se sem stahují. Nic jiného v tom není. Nic proti vám osobně
nemám, šerife, a byl bych rád, kdybyste to takhle bral i vy,“ snaží se Horác, aby jeho slova zněla
vlídně, vstřícně.
„Co s tím Joe Ashtonem? Budete trvat na tom, aby se to dál prošetřovalo?“
„Pokud se domluvím s tím Sethem Lawettem, tak ať jde ten Joe k čertu. Na něm mi
opravdu nesejde, já jen nechci, aby to byl špatný příklad pro jeho kumpány.“
„Dobrá, tak já se Sethem promluvím,“ slíbí Shibell.
„Děkuji, šerife,“ zvedne se hoteliér i jeho společník.
284
SETH LAWETT
Šerif Charles Shibell svoje slovo dodrží a dojedná schůzku s hlavou rodiny Lawettů.
Greenwoodovi svůj úspěch oznamujete jako samozřejmost, ačkoli musel použít ostřejší slova, aby
Seth na jeho návrh přistoupil. Sám Charles se jednání odmítne zúčastnit, kdoví, o čem budou
mluvit a on přece o pašování věcí z Mexika jako představitel zákona nic neví.
Horác a Ed jdou na jednání sami, to se uskuteční na neutrální půdě jiného hotelu, kde jim je
dopředu rezervován stůl v rohu. Před budovou toho odpoledne postává několik příslušníků rodiny
Lawettů a jejich přátel, mezi nimi i Tobiáš Fulton. Ti všichni si prohlížejí přicházející dvojici se
značnou nenávistí a zároveň i jistým výsměchem. Žádost o jednání berou jako jejich slabost a
svoje vítězství.
U stolu již sedí pětašedesátiletý Seth Lawett a jeho
nejstarší sedmatřicetiletý syn Niall. Oba se tváří dost povýšeně
a také nevraživě. Ani nepovstanou, když jejich protějšky
dojdou ke stolu, beze slova hledí, jak si sedají. Pak zarytě mlčí.
„Jsem rád, že máme možnost si spolu popovídat,“
promluví jako první Greenwood, pochopí, že je na něm, aby
jednání zahájil.
„Já zase žádnou velkou radost nemám,“ odvětí Seth,
jeho výraz slova jednoznačně podporuje.
„Myslím si, že je na čase si pár věcí vyjasnit,“ přejde
Horác předchozí vyjádření bez komentáře, „Je v zájmu nás
obou, abychom se domluvili na jistých pravidlech.“
„Pravidlech?“ ušklíbne se hlava rodu Lawettů, „Známe
Seth Lawett
ty vaše pravidla. Myslíte si, vy a vám podobný, že když máte
prachy, všechno a všechny si koupíte. Jenže ste pochopili, že všichni se koupit nedaj a taky se
z vás všichni neposerou.“
„Nikoho si kupovat nechci,“ zachová ledový klid hoteliér, „Vy i my máme svoje zájmy, a
domnívám se, že nejsou až tak v rozporu. Různé půtky neprospívají ani jedné straně.“
„Jistý půtky?“ zvýší hlas Niall, „To si děláte srandu? Uděláte to svinstvo s vodou, ten
parchant Will vyhodí mojeho švagra, tady ten pán vedle vás zmlátí mýho mladšího bráchu Briana.
Tomu říkáte půtky? Roztahujete se tady, hrajete si na všemocný. Tak vo čem s váma máme
jednat?“
„Klid, synku, nech pána vymluvit,“ říká s potměšilým výrazem Seat, „Třeba nám řekne, vo
co nás chce poníženě požádat.“
„Poníženě?“ hraje překvapení Horác, „Asi jste velmi špatně pochopili moji žádost o
schůzku. Já nepřicházím nikoho o nic poníženě žádat. Já přicházím navrhnout dohodu, která
prospěje oběma stranám. Na rozdíl od vás, mě nepohlcuje sžíravá nenávist. Já jen jednám
prakticky. To je rozdíl mezi námi. Vy se chováte iracionálně a pudově, moje kroky vede rozum.“
„Cože to děláme?“ nepochopí Niall slovo iracionálně.
„Já vždy jednám tak, aby mi to přineslo co největší zisk,“ vysvětluje Horác klidným a
tichým hlasem, „Vy se bohužel necháváte ovládat svými emocemi, tedy svými náladami,
nenávistí, zahořklostí. Proto někdy jednáte tak, že to přináší škodu nejen vašim nepřátelům, ale
také vám samotným.“
„Táto, co to blábolí?“ otočí se synátor na zploditele.
„Hraje si na chytrýho, synku. Na to se vyser. Myslel si, že se nás zbavěj taky tak snadno,
jako dalších sousedů. Co si je buď koupili, nebo vyhnali. Nebo jim zavraždili tátu a pak si kluky
koupili.“
285
„No jo, ty nemaj žádnou čest,“ přikyvuje Niall, „Ten Virgil a ty jeho bráchové. Sloužej
těm, co jim voddělali tátu, a spřáhli se s nima proti tvýmu zeťákovi a mýmu švagrovi. Měli tátu
pomstít, místo toho to táhnou s nima. Nemaj žádnou čest a sou to zrádci,“ vynáší příkré soudy.
„Máš pravdu. Zrádci a zbabělci to sou. Nás, milej pane, nás
si nikdo nekoupí. Ani těch vašich pistolníků se nebojíme. Je nás
totiž mnohem víc,“ pokyvuje hlavou Seth.
„Jen potvrzujete moje slova, pánové,“ tvrdí hoteliér, „Co
kdybyste na okamžik zapomněli na minulost a začali se bavit o
budoucnosti?“
„Na ty vaše křivárny nejde zapomenout,“ reaguje syn
emotivně.
„Máš pravdu, my nezapomínáte,“ zase už kýve hlavou otec.
„Tak dobře, pánové. Pak mám jeden jediný dotaz. Co
vlastně chcete? Co chcete dosáhnout?“ podívá se Greenwood
zpříma do očí postupně obou nenávistí prostoupených mužů.
„Jak co chceme. Spravedlnost přece,“ odpovídá zarputile ten
starší.
„Spravedlnost? A jak má být nastolena, ta vaše
spravedlnost? Co se musí stát, abyste byli spokojeni? Aby zavládla
ta vaše spravedlnost?“
„Až vodtáhnete, vodkud ste přišli,“ vykřikne Niall.
Niall Lawett
„Ale pánové, snad si nemyslíte, že se na mě zamračíte a já
opustím svoje doly a hotely. To jistě nemyslíte vážně.“
„No uvidíme,“ pohodí trucovitě hlavou mladší z Lawettů.
„Právě na to se ptám. Co uvidíme. Co chcete udělat a co chcete vlastně dosáhnout. Vždyť
vy to snad ani sami nevíte. Určitě je vám jasné, že já nikam neodejdu. Tak co chcete?“
„Se uvidí,“ ušklíbne se Niall.
„Se neuvidí, příteli. Já …“
„Nejsem žádnej přítel …“
„To jistě ne, určitě ne můj. Pánové, co kdybyste se zamysleli a domluvili se, co vlastně
chcete? Anebo, pokud to nevíte, tak bych vám mohl já říct konečně svůj návrh, kvůli kterému jsem
tuhle schůzku svolal. Tak mohu?“ podívá se Horác vyzývavě, „Tak dobrá,“ pokračuje, když oni
přikývnou, „Podívejte. Je mi srdečně jedno, co děláte na hranicích nebo za nimi,“ lže teď, „Je mi
taky srdečně jedno, co prodáváte těm horníkům. Pašovaný chlast, kradené maso. To si klidně
dělejte. Jediný, co chci, je, aby vaši opilí přátelé, synové či bratři nelezli k mým dolům a
nevyvolávali tam rvačky a bitky. Pokud se tak dohodneme, můžeme z toho mít prospěch vy i já.“
„Prospěch? Jakej prospěch?“ zase už nechápe Niall.
„Já z toho budu mít prospěch, protože žádní opilci a rváči nebudou narušovat těžbu. Vy
z toho budete mít prospěch, protože to své pašované a kradené zboží budete moct prodávat a nikdo
proti vám nezakročí. To je přece rozumná dohoda, ne?“
„Táto, von jako říká, že sme zloději?“ zarazí se teď syn a pohlédne na svého zploditele.
„Nejspíš jo, synku.“
„Táto, to je ale urážka, ne?“
„Tak je, synku, ale ne vod něj.“
„Jak ne vod něj? Buď je to urážka nebo ne. Ne?“
„Vod něj ne, protože sám je ještě větší zloděj,“ přiznává se Seth nevědomky ke krádežím,
„Von ukradnul půdu Hanweyovejm, Kingstonovejm a i těm zrádcům Moranům a Hoffmanům.
Ukradnul saloon Benovi, a možná ho i nechal zavraždit, jak Ben tvrdil, než umřel. Takovej nás
přece nemůže urazit,“ vysvětluje trpělivě.
„Jo tak. No to asi ne, takovej ne,“ pokyvuje svou palicí syn.
286
„Pane Lawette, nechám ta vaše neuctivá slova bez povšimnutí. Já jen chci vědět, jestli na tu
dohodu přistoupíte nebo ne.“
„Na jakou dohodu, do prdele?“ vzteká se mladší z Lawettů.
„Tak já vám ji zopakuji,“ má svatou trpělivost Greenwood, „Vy zařídíte, aby vaši muži
nelezli k mým dolům a nevyvolávali tam rvačky. Já vás za to nechám prodávat to vaše zboží
horníkům. Tak na tom vyděláme vy i my. Vy budete mít peníze z prodeje, mně nebude nikdo
narušovat těžbu. Co vy na to?“
„To nám jako chcete zakazovat jezdit k těm dolům?“ přemýšlí Niall.
„Ty doly se nacházejí na soukromém pozemku. Jejich majitel má právo určit, komu povolí
nebo nepovolí vstup na svoje pozemky.“
„Cože? To jako myslíte vážně?“
„Vy si děláte legraci, ne?“ přidá se starší z Lawettů, „Když nám řekli šerif a soudce, že
nemáme jezdit k tý vodě, no tak tam nejezdíme. Je to svinstvo, je to křivárna, ale když sou takový
zkurvený zákony, co ste si je pro sebe napsali, takový jako vy … Tak k tý vodě prostě nejezdíme.
Ale nemáte právo nám bránit prodávat lidem, který chtěj něco koupit.“
„Prodávat máte právo, ovšem mimo cizí soukromé pozemky. Na jejich hranicích, na vašich
pozemcích, si můžete zřídit třeba deset krámů. Ale podle zákonů nemáte právo bez povolení
majitele vstupovat na jeho pozemky, abyste tam kšeftovali. A já teď přicházím se vstřícným
návrhem, že vám to právo dáme, když vy zaručíte, že se tam ti vaši prodejci budou chovat slušně.
Nebudou se tam opíjet a nebudou se tam rvát. To je ta výhodná dohoda pro obě strany.“
„Táto, to je jako pravda? Že nesmíme k těm dolům jezdit? Dyť je tam přece tolik cizejch
lidí, a taky je nikdo nevyhazuje,“ opět nechápe mladší z Lawettů.
„Ti lidé tam jsou se svolením majitele, jsou najatí, aby tam těžili. Vám to právo doposud
nikdo nedal, proto porušujete zákon, když tam jezdíte. To za prvé. Za druhé ho porušujete, když
tam děláte výtržnosti. Podle zákona má majitel pozemku právo bránit svůj majetek. Na to
nezapomínejte.“
„To nám jako vyhrožujete?“ ptá se Niall.
„Nevyhrožuji, jen vám vysvětluji, co říká zákon,“ odpovídá Horác, obrněný nezměrnou
trpělivostí.
„To jako, když se nedohodneme, tady, tak to jako nám budete bránit tam jezdit?“
„Na to máme podle zákona právo.“
„Jak to jako chcete udělat?“ ušklíbne se mladší z Lawettů, „Máte jen pár chlapů, a nás sou
desítky,“ dodá s vítězoslavným úsměvem.
„Ten nepoměr se dá docela snadno srovnat,“ odpoví chladně Greenwood, „Vy máte sice
desítky chlapů, ale většinou bez disciplíny, opilců. Já si můžu najmout kolik budu chtít skutečných
mužů, co mají zkušenosti z armády, s ochranou majetku, doprovodu peněz a podobně. Tak
zvaných profesionálů. Navíc na jejich straně bude zákon, a oni ho jen budou uplatňovat.“
„Táto, už nám zase vyhrožuje,“ žaluje syn otci.
„Slyšel sem,“ mračí se hlava rodu, „Chcete si najmout další zabijáky? Pistolníky?“
„Pokud nebude vyhnutí, najmu si muže, kteří mají zkušenost s prosazováním práva,
udržováním pořádku. Bude to stát dost peněz, ale já je mám.“
„Aby ne, když si všechny vokrad,“ vyhrkne Niall.
„Ještě jedno bude podstatné, pánové,“ zní teď hlas Horáce velmi chladně, skoro až řezavě,
„Pokud ti muži v rámci plnění svých povinností někoho zastřelí, bude to zákon pokládat za
sebeobranu, za obranu majetku proti těm, co neoprávněně vstoupili na cizí pozemky. Pokud někdo
z vás někoho z nich zraní nebo zabije, tak to bude bráno jako vražda. Na naší straně je totiž
zákon.“
„No to není tak jistý …,“ je poněkud zaražený Seth.
„To je naprosto jisté, pane Lawette. Ať vám vykládá kdo chce, co chce. Soud bude přihlížet
k tomu, že jste vstoupili bez dovolení na cizí pozemek. Jen si vzpomeňte, jak dopadl soud kolem
287
pana Morana. Ale to není všechno, pane Lawette,“ pohlédne Greenwood do očí starého muže, „Pro
mě tam budou najatí cizí lidé. Za peníze tam budou hlídat. Nevím, jestli máte na to, si také
najmout podobné, nebo zda budete riskovat zdraví a život svých blízkých.“
„Cože?“ zachroptí Seth.
„Pane Lawette, pokud to vyhrotíte, pokud budete napadat moje lidi, se zlou se potážete.
Poteče krev, určitě na obou stranách. Na té mojí to budou moji zaměstnanci, co tam budou pro
peníze. Kdo bude krvácet a umírat na té vaší?“
„Táto, už zase vyhrožuje!“ vykřikne Niall, značně rozrušený.
„Vy na nás chcete zavolat zabijáky?“ zachrčí hlava rodu Lawettů.
„Již jsem vám odpověděl. Pokud neustanou z vaší strany provokace, pokud budete jezdit
k dolům a tam tropit výtržnosti, budu na to muset odpovědět. Mohu si najmout deset, dvacet, ale i
třicet nebo i padesát chlapů. Ti se už o pořádek postarají.“
„Tohle je protizákonný!“
„Tohle je zcela v souladu se zákonem. Každý má právo si bránit svůj majetek a svoje
zdraví, svůj život. Když na to má peníze, může si na tu ochranu najmout lidi. Já ty peníze mám a
v tomto případě jich nebudu litovat. Ale pokud pak dojde k neštěstí, pane Lawette, padne na vaši
hlavu. Pořád máte možnost se dohodnout a zabránit tomu, aby se nedej bože něco stalo někomu
z vašich synů, zeťů. Zatím se pořád nikomu nic vážného nestalo, jen jeden z mých mužů byl
pobodán jakýmsi vožralou. Ale to přejdu, pokud uzavřeme dohodu.“
„To nám jako vyhlašujete válku?“ zvolá Niall rozhorčeně.
„Válku?“ zavrtí Horác hlavou, „Vážený pane, víte vy, co je to skutečná válka? Mezi dvěma
znesvářenými stranami? Ne, moje opatření nejsou žádnou válkou. Ta by ale mohla přijít poté,
pokud by začalo napadání mých mužů.“
„Jak poté?“
„Pak bych si mohl kromě těch strážců najmout i další muže. Poněkud jiného ražení, kterým
není nic svaté, jako těm vašim kumpánům. Muže, co pro hrst dolarů udělají cokoli. Jezdíte
k hranici? Nebo až za hranice? Co se tam všechno může stát? Kdo kdy zjistí, proč se někdo už
nevrátil? Prostě zmizí v divočině. To je válka. Tam už se počítají oběti, a většinou jich je víc.“
„Však ani vy nejste nesmrtelnej!“ houkne mladší z Lawettů.
„Ne, ale já nemusím nikam jezdit. Já se zavřu doma, nebo ve svém hotelu, kolem sebe budu
mít několik pistolníků. Vy se můžete taky opevnit na tom svém ranči. Mimochodem, nic by mi
neudělalo větší radost, protože pak byste nemohli nikde páchat výtržnosti. Ale nejspíš byste
nemohli ani obchodovat, jezdit k hranici či za hranice. Tohle byste vážně chtěli? Až sem to dohnat,
když vám nabízím velmi rozumnou a přijatelnou dohodu?“
„Teď ste se teprve projevil,“ drtí Seth slova mezi zuby, „Teď ukazujete svou pravou tvář.
Ale já vás prokouknul už na začátku. Ste parchant, kterej de přes mrtvoly. Kterej by byl schopnej i
vraždit, aby získal další prachy. To je vaše pravá tvář!“
„O důvod víc, pane Lawette, abyste moji dohodu přijal,“ zní hlas Greenwooda chladně,
klidně, ale zároveň i výhrůžně.
„Co chcete říct?“
„Když jsem přišel, pánové, tak jste říkali, že přicházím poníženě o něco žádat. Ale to je váš
velký omyl. Já nepřicházím o nic poníženě žádat. Já vám oznamuji, že buď přijmete moji dohodu,
nebo udělám opatření, kterých budete litovat. Pánové, jste připraveni na skutečnou válku? Jste
připravení na to, že může někdo z vašich blízkých umřít? Váš syn? Váš bratr? Opravdu jste na
válku mezi vámi a mnou připravení? Já ano, pánové. Pokud nebude vyhnutí, tak já ano,“ dokončí
Horác svůj zásadní proslov, po kterém se rozhostí zlověstné ticho.
„Pane Lawette, nevím jak vy, ale já takovou válku už zažil,“ promluví poprvé Morrow,
„Jeden bohatý farmář si nás najal. Byli jsme zabíjeni a zabíjeli jsme. Pak už nikdo neměl slitování.
Zabíjelo se ze zálohy, na cestách, v domech. Nikdo z nás si nemohl být nikdy jistý svým životem.
Netušili jsme, jestli na nás v křoví nečeká vrah, jestli v hlavni jeho pušky není kulka s naším
288
jménem. Ale ani ti na druhé straně nevěděli, kdy si pro ně smrt přijde. Když ta nesmyslná válka
skončila, bylo několik mrtvých jak na straně najatých střelců, tak v obou znesvářených rodinách.
Obě rodiny oplakávaly své mrtvé, jak to v každé skutečné válce bývá. My, co jsme byli najatí a co
jsme přežili, my jsme odjeli za jinou prací. Za čas jsme zapomněli, protože jsme už pracovali pro
někoho jiného. Ale na pozemcích obou těch rodin bylo mnoho hrobů, na které ty místní chodili
denně plakat.“
Znovu se rozhostí mrazivé ticho.
„Ještě jedno vám řeknu, pane Lawette,“ pokračuje Ed, „Mluvili jste o tom, že vás jsou
desítky. Jistě máte pravdu. Ale pro mě za hranicemi v Mexiku pracují také desítky mužů. Navíc
máme velmi dobré vztahy s mexickou vládou, mexickými pohraničníky. Ano, i díky tomu, že
máme peníze. Pánové, když na to přijde, můžeme vás vod tý hranice úplně vodstřihnout. Navíc
každej, kdo ty hranice z vaší strany překročí, musí počítat s tím, že se už nevrátí. Skončí v mexický
půdě.“
„Blufujete,“ řekne Seth, ale nezní to právě přesvědčivě.
„Vy víte, že neblufuji, pane Lawette.“
„Tak proč to neuděláte?“
„Proč? Protože by to znamenalo válku mezi námi a vámi. Protože by to stálo mnoho peněz.
Protože by to poznamenalo naše kšefty. Proto je výhodnější se domluvit. Ale pokud domluvu
odmítnete, pokud budete dál pokračovat v provokacích, tak máme prostředky, jak se s vámi
vypořádat. Velmi tvrdě a jednou pro vždy.“
„Zapomínáte na zákon,“ zasípe Seth.
„Na zákon? Jakej zákon máte na mysli, pane Lawette? Ano, možná pár lidí chytěj a zavřou
nebo pověsej. To je riziko, s kterým by do toho moji muži šli. Za to by dostali zaplaceno. Ale to by
je napřed museli chytit, a muselo by se zjistit, kdo vystřelil tu ránu, co vymetla někoho ze sedla.
Museli by najít těla těch, co by zmizeli za hranicema. To, jak sám uznáte, to moc nehrozí.“
„My máme taky zbraně a umíme je používat,“ ozve se po delší době Niall.
„Ano? Kolik jste už zabil mužů, pane?“ otočí Ed svůj zrak na mladého Lawetta, a tomu při
pohledu do jeho očí přeběhne mráz po zádech.
Zase se rozhostí ticho, a tentokráte trvá delší dobu.
„Tak co chcete?“ zavrčí Seth.
„Chceme předejít věcem, o kterých mluvil pan Morrow,“ ujme se slova Greenwood, „My
máme svoje zájmy, vy máte svoje zájmy. Možná si myslíte, že nám konkurujete, že nám kazíte
obchody. Ale tak tomu není. Pro nás nepředstavujete žádnou hrozbu. Jediné, čím nám můžete
škodit, jsou ty výtržnosti u těch dolů. Můj ty bože, prodávejte si to, co tak horko těžko někde
seženete nebo ukradnete. Ale nedělejte tam bordel. Pokud na tuhle dohodu přistoupíte a budete ji
dodržovat, budeme nakonec spokojený vy i my.“
„Vám jako nevadí to, co tam prodáváme?“
„Ne že by úplně nevadilo. Ale umožnit vám to, je pro mě přijatelná cena. Cena za to, že vy
se zase postaráte, že ty vaši opilci přestanou dělat bordel u mých dolů. Napadat moje muže.“
„Já nezodpovídám za každýho, kdo tam přijede.“
„To jistě ne. Zodpovídáte jen za svoje syny a jejich přátele. Těm domluvte a bude to
v pořádku. Ty další už si srovnáme my. A to způsobem, že si rozmyslej ještě jednou něco
podobnýho udělat,“ řekne Morrow.
„Takže když se domluvíme, tak tam můžeme jezdit a prodávat naše zboží?“ podívá se
pátravě Seth.
„Ano. Budete mít moje svolení. Já řeknu Jackovi, panu Pulmannovi, aby vaše muže nechal
být. Oni mu řeknou, že jsou od vás a on vám umožní tam prodávat chlast, maso, tabák, nebo co
tam všechno máte. Vy se na oplátku postaráte, že ti muži se tam nebudou opíjet, vyvolávat
rvačky,“ zopakuje Horác již poněkolikáté svou nabídku.
„No to by snad šlo,“ přemýšlí nahlas hlava rodiny Lawettů.
289
„Táto, to máme skákat, jak voni pískaj?“ vyhrkne Niall, „To zapomínáš, co udělali s tou
vodou? Co udělali Brianovi nebo Tobiášovi?“
„Synku, já na nic nezapomínám,“ podívá se ostře otec na potomka, „Ale taky nestojím vo
to, aby mi vás přivezli tuhý, nebo abyste se někdo ztratil za hranicema. Stačí, když tam na vás
číhaj ty pohraničníci,“ přiznává nevědomky znovu veřejně svou podloudnickou činnost.
„To je rozumný přístup, pane Lawette,“ pochválí Greenwood svůj protějšek, „Mohu tedy
dohodu považovat za uzavřenou?“
„Ale jo,“ mávne rukou Seth, přitom přejde nesouhlasný výraz svého syna, „Doufám jen, že
ji budete dodržovat.“
„My určitě, pane Lawette. Moji muži umí poslouchat. Důležité je, aby také ti vaši poslechli
vás. To už asi bude obtížnější,“ podívá se Morrow na juniora, „Pokud bude někdo z vašich u těch
dolů vyvádět, tak si ho zklidněte sami. Pokud k vám nepatří, jen se na vás přisáli, no tak vo ty se
už postaraj moji muži. Určitě jich tam ještě pár pošlu, aby tam ten pořádek nastolili. Budu jen rád,
když s váma žádný problémy nebudou a když ta dohoda bude platit.“
„Máte moje slovo,“ řekne starší z Lawettů, je však patrné, že dost neochotně.
„Vy zase máte moje slovo, že vám nikdo nebude bránit tam jezdit a prodávat vaše věci,“
povstane Greenwood.
„Tak jo,“ zvedá se i Seth, přitom vrhne zlý pohled na nespokojeného potomka.
Horác a Ed důstojným krokem odcházejí, před podnikem ani pohledem nezavadí o
postávající tlupu nepříliš vábně vypadajících a vonících mužů.
„Věříš jim?“ zeptá se Morrow, když už jsou z doslechu a kráčí po dost živé ulici.
„Tomu starýmu jo, ale co udělaj ty jeho parchanti, to je jiná,“ poznamená Greenwood,
„Sám si viděl a slyšel toho jeho syna. Je to tupý hovado.“
„Mám stejnej pocit. Tak co s tím uděláme?“
„Zajedeš za Jackem a řekneš mu vo tý dohodě. Pak se začneš porozhlížet po chlapech, co
bysme je mohli použít. Nejen u těch dolů, ale i tady, kdyby došlo na nejhorší.“
„Kolik, Horáci?“
„Co nejdřív tak pět, a dalších pět pozdějš, kdyby ta dohoda začala skřípat.“
„Zkusím se porozhlídnout po někom zkušeným. Aby nám byl k něčemu. Těm chlapům ta
nenávist stříká z vočí.“
„Právě. Ten starej si možná uvědomuje, co by znamenala válka s náma. Ty mladý, zvlášť
když se vožerou … Snad si je srovná. Ede, zatím nám všechno vycházelo až moc dobře, nějaký
problémy prostě přijít musely,“ zachovává si nadhled Greenwood.
„Co naše rodiny, Horáci? A co ta Willova?“
„Takový zvířata snad nejsou, aby napadli naše ženy a děti. U Willa dycky někoho máš, ne?
Zatím bych to nechal tak, jak to je. Až kdyby se to přivostřilo.“
„Právě že to zvířata sou, Horáci. Ty podle mýho nemaj zábrany, zvlášť, když se vožerou.“
„Ede, nějaký zábrany pořád maj. Myslím si, že teď bude chvíli klid, ten starej zkusí tu
dohodu prosadit. Další uděláme až podle toho, jak moc bude úspěšnej,“ uzavře debatu Greenwood.
290
OSMÁ KAPITOLA
PREZIDENT MANUEL GONZÁLES
William Hanson je již dost rozladěný. Blíží se konec listopadu, jemu se zdá, že v Mexiku
již tráví věčnost a jejich jednání pořád neberou konce. Stále čekají na audienci u nového
prezidenta, sedmačtyřicetiletého Manuela Gonzálese. Marně ho Paul Wilson uklidňuje, že u
prezidenta mají významné slovo, neboť on byl tím, kdo jim již několikrát pomohl, za
prezidentování svého předchůdce.
Žádná revoluce se navíc se změnou hlavy státu neočekává, jednak odstupující prezident,
padesátiletý Porfirio Diaz, si svého nástupce vybral, doporučil, a navíc má být ministrem v jeho
nové vládě. Proto by veškeré dohody měly platit, proto by směřování politiky mělo zůstat stejné.
Stejně tak i zájem o zahraniční investory, pochopitelně nejvíce z prostředí bohatého severního
souseda. Díky tomuto plynulému předání moci zůstává na svých postech i většina úředníků,
vojenských velitelů a dalších vlivných poradců, z nichž mnohé Wilson umě využívá a nyní je dal i
k dispozici Hansonovi a jeho právníkům.
Kupodivu starší z nich, Arnold Wheller, neprojevuje žádné zklamání z vlekoucích se
rozhovorů, považuje takový postup nejspíše za obvyklý. Hodně komunikují s plukovníkem
Ferrendesem Montairem, který sám patří mezi velmi vlivné osoby, i díky své rozvětvené a
významné rodině. Právě on je opět prostředníkem, který domlouvá jednání s potřebnými úředníky
a vlastně i přes svého staršího bratra s novým prezidentem, který se ujme svého úřadu prvního
prosince. Ještě než nastoupí, drží již jeden primát, neboť je první hlavou státu, která byla zvolena
ve všelidovém hlasování.
Pro akčního Williama je jedinou útěchou, že vlastně bojuje na dvou paralelních frontách,
neboť s Paulem připravují realizaci některých svých nápadů v menším, za pomoci nastrčeného
prostředníka, jednačtyřicetiletého Emiliana Cabraie. Zároveň se mladík velmi intenzivně vzdělává
ve španělštině a velmi rád podniká s Hugem Hoylem výpravy za památkami, tam to má i
s obšírným odborným výkladem. Někdy ve španělštině, a když se přizná, že neporozuměl, tak i
v angličtině. Je co poznávat, je co objevovat a obdivovat.
S Hugem mají ještě jedno společné, nebrání se ženské společnosti, na rozdíl od upjatého a
své ženě věrného Arnolda. Však na ně někdy hledí s despektem, když se chystají na styk
s prostitutkou, nebo o tom později žertují.
Oba právníci také již dávno pochopili, že Hanson vede i další separátní jednání, mimo ně,
ale zatím dělají, že si toho nevšimli. Pochopitelně o těchto aktivitách nic bližšího nevědí, jen se
domýšlejí z náznaků a ze zprávy, kterou jim mladík v létě předložil.
„To bych se na to vysral,“ uleví si rančer, „Docela rád bych strávil vánoce s rodinou, a
zatím tady pořád trčíme.“
„Podle mého jsme udělali velké pokroky,“ nesouhlasí Wheeler, „Vždyť už jen jednáme o
detailech první dohody, kterou je investiční vstup do železnic. Já bych řekl, že se vše zatím vyvíjí
dobrým směrem. Pochopitelně konečné slovo bude mít Willard …“
„Jen toho prezidenta před náma schovávaj …“
„To bych neřekl, Wille. Napřed je nutné domluvit podmínky, pak je možné mluvit
s prezidentem, aby nás podpořil. Aby posvětil, co domluvili jeho úředníci.“
„No dobrá, tak jo,“ mávne jen rukou William.
Večer si ve stejném duchu stěžuje i Paulovi, když s ním řeší jejich záležitosti. Ten ho
ujišťuje, že je to jen otázkou dní, než dojde k setkání s Gonzálesem a tím pádem i k dokončení
jeho mise.
291
„Mám i jednu dobrou zprávu, Wille. Pozítří se sejdeme s Emilianem, přijede sem, aby tu
uzavřel další smlouvu, na další pozemky. Tak s ním můžeš probrat ty svoje nápady vosobně. Von
vo všem pochopitelně ví, když sem za ním byl, tak sem mu všechno řekl, ale bude lepší, když to
s ním probereš i ty.“
„Proč ne, aspoň se tu nebudu nudit.“
„Nudit? Copak nestuduješ španělštinu?“ zeptá se Wilson ve zmíněném jazyce, pak se
rozesměje, když se mu snaží mladík krkolomně odpovědět.
„Pořád umím hovno,“ zamračí se.
„Neznám nikoho, kdo by se za pár měsíců naučil řeč. Ale děláš pokroky, to jo.“
„Zatím mi de nejlíp říct, že si chci zašukat,“ zasměje se rozjíveně Hanson.
„To ti šlo dycky dobře, říct si vo to. Pokud vím, tak už vod čtrnácti. Nebo ještě dřív?“
„Ne, vod čtrnácti. Paule, co si myslíš, dotáhneme to do úspěšnýho konce?“ podívá se
mladík zpytavě.
„Kterou tu věc máš na mysli?“
„Nejlíp vobě.“
„Tak tu druhou nevím, tam vám jen pomáhám, ale tu naší … Wille, musíš bejt trpělivější,
dyť sám přece vidíš, že děláme pokroky,“ zatváří se Wilson nešťastně, mladík ho pořád
bombarduje dotazy, pořád se má mnoho připomínek.
„Copak sem netrpělivej? Dyť se jen ptám,“ protestuje Hanson.
Paul se jen s povzdechem usměje, podobnou debatu zažil už mnohokrát. Proto docela uvítá,
když William odejde za Hugem, se kterým se docela sblížil, i díky podobným zájmům. Asi hodinu
se věnují španělštině, pak začnou debatovat o blížícím se povyražení, neboť mají co nevidět do
jejich pronajatého domu přijít dvě prostitutky. Jim už dobře známé.
„Tak mám dobrou zprávu,“ vyruší je Wilson, „Zejtra navečer máte domluvenou schůzku
s Gonzálesem.“
„No konečně,“ povstane William, „Hugo, hned se musíme sejít, probrat taktiku. Paule, kdo
tam přesně půjde?“
„Ty a tvoji právníci. Já to jen zprostředkoval,“ zní odpověď.
„Dobře. Hugo, sežeň hned Arnolda, musíme se začít připravovat.“
„Wille, vždyť už jsme připraveni,“ podívá se shovívavě Hoyle, „Jistě, domluvíme se, ale na
to přece máme zítra celý den. Není třeba rušit program na dnešní večer.“
„Můj ty bože, tak ty ženský chvíli počkaj … No tak dobře, Hugo. Tak dobře. Já jen,
abysme byli dobře připravený, měli všechny podklady, věděli, co chceme. Aby Arnold věděl
přesně, co má říkat,“ drmolí Hanson.
„Budeme připravený, Wille.“
„No já jen, aby nic nezaskřípalo. Aby každej z nás věděl, co má přesně říkat. Co je?“ zarazí
se William, když si povšimne pohledu, kteří si oba muži vymění, „Myslíte si, že vyšiluju?“ ptá se.
„No, za sebe můžu říct, že mi to tak připadá,“ konstatuje suše Wilson.
„Wille, není třeba panikařit. Jsme opravdu dobře připraveni,“ přidá se Hoyle.
„Tak já panikařím? Jo? No možná trochu, ale tvrdneme tady už tak dlouho, tak jen nechci,
aby se něco posralo. No dobrá, dobrá, tak budiž.“
„Wille, nemám zrušit tu večerní návštěvu?“ ptá se Wilson pobaveně.
„Cože? To jako ty děvky? To zase jako proč?“
„Budeš se moc vůbec na to šukání soustředit?“ směje se Paul a přidá se i Hugo.
„Běžte do prdele,“ uleví si William, „Tady má jeden starosti, aby všechno klaplo, a vy si
z něj akorát děláte srandu,“ tváří se uraženě.
Trucování mu dlouho nevydrží, zanedlouho dorazí dvě sličné krásky, se kterými povečeří a
poté sdílí tělní tekutiny. Paul má svou stálou milenku a Arnold se uchýlí do svého apartmá,
s bezbožným a lehkovážným konáním svých společníků hrubě nesouhlasí.
292
Druhý den překypuje Hanson aktivitou, několikrát s Whellerem probírá, co přesně bude
říkat, co přesně nastupujícímu prezidentovi předloží. Ten se sice ujme úřadu až za pár dní, ale to je
již jen formalita, dohoda s ním bude bezpochyby platit.
K večeru se objeví třiačtyřicetiletý Eualio Montairo, vysoký státní úředník, bratr
plukovníka Montaira. Ten trojici doprovodí na schůzku, kde je přijme sám Manuel Gonzáles.
William je neklidný a rozrušený, naopak oba právníci se chovají profesionálně, usmívají se,
oplývají zdvořilostí. Arnold, který má za hosty hlavní slovo, vypouští jednu frázi za druhou,
přitom ale taktně naznačuje svoje zájmy, zdůrazňuje bohatství muže, pro kterého pracuje a jehož
společníkem je zde přítomný pan Hanson. Sám sebe prohlašuje za vyjednavače s právním
vzděláním, který má dohlédnout na správnost a důkladnost všech dohod.
Hanson se strnulým výrazem celé divadlo sleduje, mluví se
španělsky a on doposud není natolik zdatný, aby porozuměl. Pár
slovům ano, ale větám už nikoli. Pozitivní je, že se všichni stále
přiblble usmívají, ale to možná patří k protokolu a pro konečný
výsledek jednání nemusí nic znamenat.
„Wille, tohle je na tebe,“ zaskočí Wheller mladíka, ten si
uvědomí, že se na něj upírají zraky všech, jak jeho právníků, tak
prezidenta i Eualia, který je též přítomný.
„Já ale nerozumím …,“ zatváří se Hanson nešťastně.
„Ach jistě,“ pochopí starší z právníků, „Pan prezident se ptá,
kde je tvůj společník, se kterým jsi za ním byl minule,“ přeloží
dotaz, „Wille, klidně mluv anglicky, já budu překládat,“ podívá se
významně, aby mladíka uklidnil.
„Vaše Excelence, můj společník pan Greenwood v tomto
obchodě není společníkem. On mi pouze pomohl ten obchod
domluvit a sám v něm není,“ říká rančer a hned mu je jasné, jak blbě
jeho věta zní.
„Pane Hansone, možná bych si potřeboval něco ujasnit,“
Eualio Montairo
tváří se Gonzáles pořád mile, „Vy a pan Greenwood jste společníky
jen v některých věcech? Pokud vím, vy a pan Greenwood máte stále v naší zemi svoje zájmy.
Nedávno jsme přece schválili rozšíření míst, kde máte právo těžit. Před pár dny jsme projednali
další věc, kolem prodeje půdy jistému zdejšímu majiteli haciendy, se kterým úzce spolupracujete.
Nyní přicházíte se vstupem do železnic a jednáte o dalších možnostech. Vy sám jste tedy u obou
věcí a pan Greenwood pouze u té, co běží již několik let?“
„Ano, Vaše Excelence, přesně takto to je,“ přikyvuje William, „Já jsem společníkem pana
Greenwooda co se týká té těžby, a pak jsem společníkem pana Thurstona, v dohodě, o které
jednáme dnes. Jde o dvě zcela odlišné záležitosti, které kromě mojí osoby nemají nic společného.“
„Proč pan Greenwood není také společníkem i v té věci, o které dnes jednáme?“
„Já a pan Greenwood nemáme tolik peněz jako pan Thurstone. Proto mi pan Greenwood
domluvil spolupráci s panem Thurstonem, ale sám se toho nezúčastní.“
„Pan Greenwood mi přišel jako velmi seriózní obchodník.“
„Jistě je, pane prezidente,“ potí se mladík, „Vaše Excelence, věc se má tak. Všechno, co se
tady děje, jsou moje nápady. Ty první mi pomáhá realizovat pan Grerenwood. Na ty druhé ale ani
on nemá dost prostředků. Proto mi pomohl dojednat schůzku s panem Thurstonem, já mu přednesl
svoje záměry a dohodl se s ním. Proto jsem v první věci společníkem pana Greenwooda a v druhé
pana Thurstona.“
„To všechno jsou vaše nápady?“ tváří se Gonzáles překvapeně, stejně tak i jeho
spolupracovník Montairo.
„Ano, Vaše Excelence. Mám v Arizoně ranč a doly. S těmi doly v Arizoně jsem také přišel
já. Pak jsem se dozvěděl o možnostech zde v Mexiku a přišel s dalšími nápady. Pokud to bylo
293
v našich silách, tak jsme je realizovali s panem Greenwoodem. Nyní jsem hledal společníka, který
je natolik bohatý, aby mohl ty další moje nápady uskutečnit. Tím mužem je pan Thurstone. O jeho
pověsti a majetku vám jistě mohou referovat vaši úředníci, Vaše Excelence.“
„Kolik je vám let, pane Hansone?“
„V srpnu mi bylo devatenáct, Vaše Excelence. Ale již pět let, od svých čtrnácti let, vedu
svůj ranč, který je největší v Arizoně. Od svých čtrnácti let jsem společníkem pana Greenwooda a
přicházím za ním se svými nápady. On mi je pak pomáhá realizovat, protože má mnohem více
zkušeností. Teď jsem oslovil pana Thurstona. Předložil jsem mu dokument, zprávu, kde jsem
všechno popsal. Asi jsem ho zaujal, protože mi nabídl, že mě učiní svým společníkem. Zároveň se
mnou poslal tyto dva muže, špičkové právníky, aby mi pomohli vše dobře dojednat. Arnolde,
pamatuješ si to všechno? Abys to mohl přeložit?“ podívá se mladík nejistě.
„Ano, Wille,“ přikývne Wheller a snaží se přetlumočit předchozí vyjádření, „Vaše
Excelence, slova pana Hansona mohu potvrdit, jeho zprávu jsem také četl. Je to tak, jak říká. Pan
Thurstone ho považuje za velmi schopného mladého muže, proto s ním navázal spolupráci. Já a
pan Hoyle jsme tady jako právní poradci,“ vysvětluje, pak se rozhodne ještě pro pár vět, „Vaše
Excelence, pan Thurstone patří k nejbohatším mužům ve Státech. Velmi obezřetně volí své
spolupracovníky. Stejně obezřetně zvažuje své investice. Není lehké získat jeho pozornost, natož
se stát jeho společníkem. Stovkám mnohem zkušenějších mužů se to nepodařilo. Pan Hanson ale
má velmi dobré nápady a dokáže je i přesvědčivě vysvětlit. Proto zde nyní všichni tři sedíme, a
proto za námi je bohatství a vliv, kterým disponuje pan Thurstone.“
„Nyní už je mi vše jasné,“ přikývne hlava státu, pak se znovu podívá na nervózního
mladíka, „Pane Hansone, zasloužíte si náš obdiv. Co jste již dokázal, ve svém věku. Mám ještě
poslední dotaz. Budete i nadále společníkem pana Greenwooda v záležitostech, o kterých jsem
před chvílí mluvil?“
„Ano, Vaše Excelence. Určitě máme zájem na další spolupráci, za již dojednaných
podmínek,“ říká William a myslí úplatky, „Na tom se nic nemění a máme zájem i tuto spolupráci
dále rozvíjet, ke spokojenosti všech. Zjednodušeně se dá říci, že to, co dělám s panem
Greenwoodem v malém, bych rád realizoval s panem Thurstonem ve velkém. Včetně dalších
investic, jako jsou například ty železnice, o kterých jednáme dnes. Ale máme velké plány, Vaše
Excelence, které podle mého přinesou zisk nám i představitelům vaší země. Vlastně celé vaší zemi,
Vaše Excelence.“
„Celé naší zemi?“ podívá se Gonzáles zpytavě, tomu prvnímu rozumí, však ani on nebyl
z již realizovaných dohod nikdy škodný.
„Ano, Vaše Excelence,“ snaží se hledat vhodná slova William, „Vaše země je nádherná a
dává neskutečné možnosti. Zároveň jsou tady nové vymoženosti techniky. Až se podaří vybudovat
dopravní tepny, bude se jistě budovat i průmysl. Vybudují se zde nejen velké haciendy, ale také
továrny na zpracování toho, co se sklidí. Nebo vytěží. V těch továrnách budou nové stroje, co
umějí neuvěřitelné věci. K tomu …“
„Zadrž, Wille,“ přeruší mladíka Wheller, „Já to přeložím a pak budeš pokračovat,“ dodává
a také svá slova naplňuje.
„Vaše Excelence, tím, jak se bude vaše země dále rozvíjet, bude bohatnout, a budou
bohatnout i vaši lidi,“ objevují se v očích Hansona jeho pověstné ohýnky, poté drží asi
desetiminutovou přednášku, přerušovanou pouze na překlad, „Vaše Excelence, nemluvil jsem
příliš dlouho?“ ulekne se, když si uvědomí, že se opět nechal unést svou fantasií, svými vizemi.
„Ne, pane Hansone. Navíc jste mluvil velmi zajímavě. Byl bych moc rád, kdyby se vaše
představy podařilo uskutečnit a naše země zaznamenala rozkvět. Bohužel je poznamenána
dlouholetými válkami a také nepříliš dobrou správou. Tím nemíním mého předchůdce, ale ty, co ji
spravovali či spíše nespravovali dříve. I já ale vidím velkou budoucnost, v tom jsme za jedno, pane
Hansone.“
294
„Vaše slova mě moc těší, Vaše Excelence. Budu vděčný, Vaší Excelenci, když bude
podporovat moje záměry. Tedy naše záměry,“ opraví se William.
„Moji podporu máte, vy i vaši společníci, pane Hansone. Pan Greenwood i pan Thurstone.
Naši i vaši úředníci jistě vše dojednají tak, aby smlouvy byly v naprostém pořádku, především po
právní stránce. Určitě mám zájem nejen na této spolupráci, ale i na další, o které jste tak poutavě
hovořil.“
„Bude mi ctí, Vaše Excelence. Mám další plány, velké plány.“
„To jsem pochopil, pane Hansone. Také jsem pochopil, proč vás oba zkušenější a starší
pánové mají za společníka. Určitě se nevidíme naposledy, pane Hansone. Předpokládám, že i
nadále budete jednat za oba pány a společně budeme rozvíjet vaše zajímavé nápady, které přinesou
zisk vám i nám, naší zemi.“
„Určitě, Vaše Excelence. Už se velmi věnuji studiu vašeho jazyka, abych nemusel používat
tlumočníka. Určitě mám zájem na dalším rozvoji spolupráce. Na dalších významných investicích.
Snad o nich přesvědčím i svoje společníky.“
„O tom nepochybuji, pane Hansone. Pokud použiji příměr, v mém paláci máte dveře vždy
otevřené. Máte své záměry a máte i pochopení,“ usměje se Gonzáles, čímž míní, že respektuje
pravidla nechat vydělat i další osoby, které mu půjdou na ruku.
Audience se chýlí k závěru, prezident ještě probere pár věcí s Whellerem, spíše si však
ujasní další postup, aby byla dojednaná smlouva dotažena do konce z obou stran, neboť nyní musí
dát souhlas s domluvenými podmínkami i bohatý investor.
„Velmi dobrá řeč, pane Hansone,“ poznamená Montairo, když kráčejí k dopravnímu
prostředku, na mladíka promluví v jeho mateřském jazyce, který dobře ovládá.
„Snad jsem pana prezidenta nenudil.“
„Rozhodně ne. Mohu vás ujistit, pane Hansone, že máte pro své záměry podporu. Pro oba
své záměry, ty s panem Greenwoodem i ty s panem Thurstonem. Za domluvených podmínek.“
„Rozumím, pane. Ty podmínky, ty vyřešíme s vámi, předpokládám.“
„Ano, se mnou nebo s mým bratrem, který vás doprovází. Oba máme důvěru pana
prezidenta, a budeme s vámi dále jednat. Také prakticky dohody realizovat.“
„Myslím si, že jsme vždy domluvené podmínky dodrželi.“
„Ano, vždy vše proběhlo ke vzájemné spokojenosti,“ přikývne s úsměvem Eualio, „Jakmile
budete mít souhlas vašeho společníka, může se vše rozběhnout. Co se týká té druhé věci, to jsem
probral s panem Wilsonem. Ty pozemky pro pana Cabraie jsou již přiklepnuté.“
„Za tuto vstřícnost velmi děkuji. Uvažujeme tam i o stavbě zpracovatelských zařízení.“
„Já vím, pan Wilson mi vaše záměry sdělil. Předpokládám, že jsou také z vaší hlavy.“
„Ano, pane Montairo. Mám ale i mnohé další. Ale musím být trpělivý, jak mě moji
společníci pořád nabádají,“ usměje se William, ze kterého již spadla nervozita a má skvělou
náladu.
„Máte pravdu, dají se tu udělat velké věci, ke spojenosti vás i nás,“ opětuje úsměv vysoký
státní úředník, a nikdo nepochybuje, co má být učiněno ke spokojenosti jeho a dalších osob. S těmi
se bezpochyby rozdělí o předané úplatky. Nejspíš včetně prezidenta Gonzálese.
Během přepravy se Eualio vyptává mladíka na podrobnosti některých jeho naznačených
aktivit, a oči rančera opět zaplanou. Snaží se potlačovat své vzrušení, hovořit o svých plánech
lhostejným hlasem, ale moc se mu tento záměr realizovat nedaří. Své nadšení ze zájmu druhé
strany prostě nedokáže skrýt.
295
VYJASŇOVÁNÍ POCHYBNOSTÍ
„Paule, nalej nám všem panáka. No jasně, i mně. Sice nepiju, ale tohle je výjimečná
příležitost. To se musí zapít, to by byl bezbožnej hřích,“ vykřikuje Hanson, když se čtveřice
Američanů sejde v pronajatém domě. Ten pro sebe již několik let využívá Wilson, nyní ho sdílí
s dalšími svými soukmenovci.
„Jak se zdá, tak to dopadlo dobře,“ vyloudí Paul na tváři úsměv.
„Jo, moc dobře,“ pokyvuje hlavou William a pak vychrlí popis událostí.
„Wille, mám ještě jeden dotaz,“ přeruší monolog mladíka Hoyle, „Zatím jsem se na to
nikdy neptal, ale teď to udělám. Jak jsem pochopil, a Arnold taky, tak kromě těch našich jednáních
vedeš i jiné. Nejsou doufám nijak v rozporu.“
„V rozporu? Jak v rozporu,“ ulekne se Hanson, „Hugo, ty si myslíš, že Willardovi by
vadilo, že tady mám i ty druhý kšefty?“
„Wille, já a Arnold tady zastupujeme Willarda. Co děláš bokem, do toho nám nic není.
Pokud to pochopitelně neovlivní investici, kterou zde Willard hodlá učinit. Musím se na to zeptat,
protože za to s Arnoldem neseme zodpovědnost. Vlastně i svým místem, o které ani jeden z nás
nechceme přijít.“
„Hugo, můžu tě ujistit …,“ je rázem nadšení Williama pryč, „To, co tady už několik let
dojednává tady Paul, to vůbec nijak nevovlivní ty věci s Willardem. Ani nemůže. Hugo, Arnolde,
to sou jen drobnosti, ve srovnání s tím, co plánujeme s Willardem. Nebo teda já plánuju, von snad
uskuteční. Pokud mu teda nedáte negativní stanovisko,“ podívá se pátravě a poplašeně.
„Wille, uklidni se,“ usměje se Hoyle, „To není nic proti tobě, nebo tady Paulovi. Jen si chci
ty věci ujasnit, jako si je chtěl ujasnit prezident. Dost jsem pochopil, z toho, co jsi mu odpověděl,
ale přeci jen bych rád znal některé podrobnosti.“
„Podrobnosti …,“ hlesne Hanson a podívá se na Wilsona, „Nevím, de vopravdu jen vo
drobnosti. Ve srovnání s tím …“
„Wille, my ti nechceme žádný tvůj nápad ukrást,“ ozve se teď Wheller, „Jde nám jen o to,
abys důsledně hájil zájmy Willarda. Proto chceme pochopit ty další věci, které zde máš s panem
Greenwoodem. Nevím, jestli mi rozumíš. Pokud to opravdu nijak nesouvisí, tak je všechno
v pořádku a není třeba se tím zabývat.“
„Ne, Arnolde, moc ti nerozumím,“ tváří se rančer nešťastně.
„Wille, jde jen o to, aby byla prioritou společnost pana Willarda, kde jsi jeho společníkem.
Abys třeba nevyužil těchto jednání k získání jiných výhod, pro sebe, na úkor pana Willarda.
Nejspíš to tak není, ale musíme se zeptat, za to jsme placení.“
„Zneužil? Jak zneužil? Vždyť já jsem s tím přece za Willardem přišel … I von sám říkal, že
mu nevadí, že budeme mít s Horácem, teda panem Greenwoodem, že budeme mít svoje kšefty.
Akorát chtěl, abych se zbavil těch podílů v těch bordelech a to sem udělal. Arnolde, Hugo, nikomu
nezáleží tak moc na tom, aby ta naše věc dobře dopadla, nikomu na tom nezáleží tak, jako mně.
Nechápu, jak si můžete myslet …,“ vyjadřuje tvář Williama zdrcení.
„Pánové, já si myslím, že je to přesně navopak,“ ozve se Wilson, „To, vo co se snažíte, vo
tom nám Will říkal tak před dvěma rokama, možná i dýl. My mu tenkrát řekli, že tohle je nad naše
síly. Jenže to by nebyl náš Will, aby se spokojil s naším ne. Prostě pořád votravoval Horáce, aby
mu pomohl sehnat někoho bohatýho, kdo mu to pomůže udělat. Takže je to vážně navopak, vy
tady využíváte moje známosti, který si tu snažím udělat už pět let. Takže ten váš Willard určitě
nedoplácí na to naše, co tady máme, ale navopak. Využívá, co sme si tu my vybudovali. Takže
můžete bejt klidný.“
„Paule, my se museli zeptat. Jsme za to placení. I proto jsem se zeptal před tebou,“ říká
Hoyle, „Nechceme vyzvídat, nechceme nic z toho zneužít. Jen chceme mít jistotu.“
„Co vlastně chcete vědět?“ podívá se Wilson pátravě.
296
„Jde nám jen o to, aby třeba nedošlo k nějaké postranní domluvě, mezi vámi a těmi
místními úředníky. Aby za peníze pana Willarda neposkytly výhody vám.“
„Jo takhle … No tak to můžete bejt klidný,“ zasměje se Wilson, „Voni si nechaj za všechno
dycky pěkně zaplatit. Nic tady není zadarmo, za všechno musíte pořádně zaplatit. Wille, konec
konců, sou to všechno tvoje nápady, no tak jim řekni, co přesně tady děláme. Ať sou klidný.“
„Nechtěli jsme se vás dotknout, urazit vás. Jsme ale právníci a máme svoje povinnosti,“
říká Wheller, tváří se strašně upjatě.
„No jo, dyť mě je to jedno,“ mávne rukou Wilson, „Pravdou je, že vlastně skoro všechno,
co tady teď děláme, vymyslel támhle Will. Teda von toho vymyslel víc, ale tohle se nám zatím
podařilo. Pokud vím, tak se Horác s tím vaším Willardem zná, Will je společníkem vobou,
všechno sou to jeho nápady. Já nevidím žádnej problém. Já taky držím hubu vo tom, co tady
děláte, tak předpokládám, že vy zase nebudete nikde nic vykládat, vo co se tady snažíme my. Vono
to nejspíš nebude tak úplně jiný, akorát my to máme takový menší, na co stačíme. Na co máme
prachy.“
„Paul má pravdu,“ nabývá pomalu rovnováhy Hanson, dotazy právníků ho dost rozhodily,
přitom jejich stanovisko bude pro rozhodování Thurstona bezpochyby klíčové, „Říkal sem pravdu,
tam u prezidenta. To, co tady máme, tak to je vlastně v malém to, co navrhuji pro Willarda. Nejsou
tam ty železnice, to bylo nad naše možnosti. Ale je tam těžba, je tam pronájem půdy, respektive
máme prostředníka, který s námi spolupracuje. Von je oficiálním vlastníkem, ale realizuje moje
záměry, dostává část ze zisku. S Willardem bych chtěl udělat něco podobnýho, ale v mnohem
větším měřítku. Vlastně se dá říct, že se na tom našem můžeme poučit a pak ty zkušenosti zúročit.
Určitě to ale není nic, co by poškozovalo Willardovy zájmy. Je to vážně přesně navopak.“
„Pak je vše v pořádku,“ řekne Wheller.
„Jo. Ale aby měla vaše dušička klid,“ usměje se trochu bolestně Hanson, pak jim stručně
popíše, jaké záměry má s haciendou a co se již podařilo realizovat. Zmíní se o těžbě a letmo i o
podmínkách, za kterých je provozována.
„Pokud máte zájem, tak zejtra máme jednání s tím majitelem haciendy. Tak jestli chcete,
tak můžete bejt u toho,“ navrhne Wilson, „Ste právníci a ty prej maj něco jako kněží, tu
mlčenlivost. Tak spolíhám, že to dodržíte. Není to nic tak moc tajnýho, ale všechno to stojí na
úplatcích, na prostřednících a tak. Ale to ta vaše věc taky, bez úplatků si tady prostě ani
neuprdnete.“
„Wille, pokud by to nevadilo, mohli bychom se na tu haciendu a k tomu dolu podívat?
Možná by tam byla inspirace i pro nás, možná bychom mohli něco naznačit Willardovi, až s ním
budeme mluvit. Vysvětlit mu, že už ti to tady v menším prosperuje,“ podívá se tázavě Hugo.
„Podívat se … Tak na tu haciendu … K těm dolům … Myslím, že byste to moc vidět
nechtěli. Po pravdě, ani já moc ne … De vo to, kdo tam pracuje, v jakejch podmínkách,“ tváří se
už zase rozpačitě Hanson.
„Ty naděláš, Wille,“ ušklíbne se Wilson, „Kdo tak asi bude pracovat pro tebe a toho
Willarda? Pánové, Will naráží na to, že u těch dolů makaj vězni, hlídaj je tam vojáci. No a taky
Indiáni, co je někdo zajal a pak nám je prodal, na tu práci. Většinou taky vojáci, myslím tím
vládní. No, není to tam žádnej hotel, ale viděl sem daleko horší podmínky.“
„Pokud by vám to nevadilo,“ je Hoyle svým nápadem očividně hodně zaujatý.
„Co by vadilo,“ mávne znovu rukou Paul, „Stejně ste tady hotový, ne? Takže se už budete
vracet. No tak řekneme plukovníkovi, vy mu dáte tak jako tak menší spropitný, za ten doprovod,
tak trochu přitlačíte a von udělá zajížďku. Stejně jako minule, když na jaře doprovázel tady Willa a
Horáce. No, zejtra si můžete promluvit s tím majitelem haciendy, von pak bude muset něco
podepsat, ale to vyřídí do dvou dnů. Pak můžeme jet na tu jeho haciendu a potom se zastavit u těch
dolů. Tak co tomu říkáte?“
„Já naprosto souhlasím,“ vyjádří svůj názor důrazně Hugo.
297
„Já sice zajížďky nijak nevítám, ale musím uznat, že by mohlo být poučné vidět tu
haciendu a ten důl,“ odpovídá s daleko menším nadšením Wheller.
„Jak myslíte,“ netváří se dvakrát nadšeně Hanson, „Já bych sice byl co nejraději doma co
nejdřív, ale pokud by to mohlo pomoc, pro ty moje další záměry, tak proč ne. Aspoň uvidíte, že
před váma nic netajíme.“
„Wille, ty se zlobíš,“ podívá se pátravě Hoyle.
„Zlobím … Hugo, jasně, mrzí mě, že mi nevěříte. Ale na druhou stranu vás chápu.
Pracujete pro Willarda, von vás platí …“
„Pracujeme i pro tebe, Wille, na to nezapomínej. Já se ale zeptat musel, potom, co dneska
zaznělo u prezidenta. I on si vše ujasňoval,“ upozorní mladší z právníků.
„Dobrá, tak se už vo tom nebudeme bavit. No tak, pánové, radši mi řekněte, jak ste viděli
vy tu schůzku s tím prezidentem?“
„Podle mého proběhla velmi dobře,“ odpovídá jako vždy odměřeně Arnold.
„Já bych řekl, že dopadla skvěle. Určitě jsi tomu hodně napomohl ty, Wille, tím svým
vystoupením. Tím jsi pana prezidenta jednoznačně zaujal. Jeho slib, že máš dveře do jeho paláce
vždy otevřené, beru také velmi vážně. Stejně jako jeho jednoznačnou podporu tvým záměrům.
V tomto duchu budeme pochopitelně informovat i Willarda,“ snaží se Hoyle napravit, co způsobil
svými předchozími dotazy.
„Co Willard? Co myslíte? Bude spokojenej s tím, co sme dojednali?“
„Já si myslím, že ano. Pochopitelně má on poslední slovo, jsou to jeho peníze, ale
domnívám se, že naši dohodu posvětí.“
„Co si myslíš ty, Arnolde?“
„Já si myslím to samé. Vypadá to nadějně, i ty záruky jsou dobré.“
„Pánové, neměl bych jet radši s váma? Za Willardem?“
„Wille, copak ty si nechceš užít vánoce s rodinou?“ podívá se zpytavě Hoyle.
„To se ví, že chci. Ale pokud myslíte, že by bylo lepší, abych jel s váma, tak ty svátky
vobětuju. Moc mi na tom kšeftě záleží.“
„To nám taky, Wille. Myslím si, že teď tam nebudeš potřeba. Ale třeba si tě Willard
vyžádá, pak ti pošleme zprávu a ty se za námi můžeš rozjet.“
„Kdy si myslíte, že se sem budeme vracet?“
„Kdy? Řekl bych, že zkraje jara, možná ještě v zimě,“ zamýšlí se Wheller, „Bude záležet
na tom, jestli bude Willard spokojený, nebo bude žádat upřesnění či upravení té smlouvy.“
„Pak by se to mohlo táhnout …“
„Wille, jde o velké peníze. Tam nemůžeš čekat, že se vše podepíše po prvních rozhovorech.
Ale mohu tě uklidnit, z jednání tady mám dobrý pocit a myslím si, že vezeme dobrý návrh
smlouvy,“ říká celkem přesvědčivě Arnold.
„Tak snad máte pravdu,“ vrací se barva do tváří Williama, sáhne po láhvi a všem dolije
kořalku. Dnes má i on důvod, aby se napil.
„Zdál ses mi spokojenější, když jsme se vrátili,“ poznamená o hodně později Kenneth
Hodder, osobní strážce Hansona, částečně i jeho vrba.
„To jo, Kene. Ta schůzka s tím prezidentem, ta dopadla skvěle. Jenže pak sem si uvědomil,
co všechno je ještě před náma. Tak spíš trochu vystřízlivění.“
„Vystřízlivění?“ objeví se drobný úsměv na tváři ochránce.
„No vystřízlivění … jak nepiju, tak dneska sem se trochu líznul, to jo. Ale myslel sem to
jinak.“
„Já vím, jak jsi to myslel,“ doprovodí Hodder svého klienta do jeho ložnice.
Než dojde k setkání Američanů s majitelem haciendy, jednačtyřicetiletým Emilianem
Cabraim, poučí ho Wilson, aby se choval zdrženlivě a vystříhal se ostřejších výroků proti
komukoli, včetně domorodého obyvatelstva. Což zdůvodní noblesou významných pánů z New
298
Yorku, kteří doprovázejí Hansona a jsou zvyklí na salonní způsoby jednání. Také ho požádá, aby
nezabíhal do podrobností ohledně jejich podnikání.
Schůzka je proto zpočátku dost strnulá, nicméně dojde k jejímu oživení, když William
začne rozvíjet svoje vize. Jelikož je právníci již znají, nemá smysl se s nimi tajit, s výjimkou té
pasáže, kdy chce podvádět a nepřiznávat veškerou výrobu, nezaregistrovaný přebytek pak pašovat
přes hranice. Ale baví se otevřeně o zřízení konzervárny na zpracování masa, případně dalších
potravin, manufaktury na zpracování tabáku. O opiu raději pomlčí.
Wilson následně vytáhne mapu, kde má již zakreslené současné pozemky v povodí řeky
Yaqui, a také vyznačené ty, co právě získali. Nejde vůbec o zanedbatelný kus půdy, což si
uvědomí i zaměstnanci magnáta z New Yorku a lehce protáhnou obličeje.
Za další dva dny vyrážejí, v doprovodu sedmatřicetiletého plukovníka Ferrendese
Montaira, jenž bez mrknutí oka sbalí všimné, za něž poskytne doprovod a uskuteční i zajížďku
k haciendě a dolům. Ale právníci peněz nelitují, uprostřed padesátky po zuby ozbrojených
vládních vojáků se cítí bezpečně.
Emiliano není nijak nadšený, když musí dva dny živit soldatesku, nicméně spolupráce
s Američany mu přináší natolik dobré zisky, že si něco takového může dovolit. Trpělivě
vysvětluje, co kde pěstují, vynechají pouze maková pole, což ale předem Wilson domluví, na
pokyn Hansona. Právníci nemusí vědět úplně všechno.
„Je to dost dramatický rozdíl, tady a tam ve městě,“ poznamená v předvečer odjezdu Hoyle.
„Je, Hugo. Ale tady to je ještě slušný, někde sou na tom mnohem hůř,“ přiznává William ne
právě dobré životní podmínky domorodců.
„Ta půda, co máte, tu vláda sebrala těm rolníkům, co tady pro vás teď pracují?“
„Dá se to tak říct. Víš, voni na ni vlastně nemaj žádnou smlouvu, jen si na ni dělaj nároky.
To ale vláda neakceptuje.“
„Dost dobře vymyšlené. Oni seberou těm Indiánům půdu, dají ji svým přátelům, za úplatek,
pochopitelně. A pokud se ti domorodci bouří, udělají z nich vězně a pak je nechají pro ty přátele za
další úplatek pracovat. Pochopil jsem to dobře?“
„Celkem jo. Vadí ti to?“ podívá se pátravě Hanson.
„Záleží na tom, Wille? Jejich osud tak jako tak nezměním.“
„Ani my ne, Hugo. Když tu půdu nezískáme my, teda ten náš prostředník, tak ji získá
někdo jinej. Ty Indiáni na tom budou stejně, tak jako tak. Ale když vyjdou ty moje plány, tak na
tom taky vydělaj. Budou pracovat v tý továrničce, na polích, a něco za to taky dostanou. Když teda
budou rozumný a nebudou se bouřit. Jak si viděl, mnohý tady dál žijou, v těch svejch vesničkách,
akorát už jim ta půda nepatří. Teda vona jim podle zákona nikdy nepatřila.“
„Otázkou je, podle jakého práva. Ale máš pravdu, ve Státech se postupovalo a postupuje
podobně.“
„Hugo, tobě na těch Indiánech záleží?“
„Wille, jak jsem studoval tu historii, mám trochu jiný náhled na původní obyvatelstvo. Ale
jsem si vědom reality, se kterou nic neudělám. Ty jen využíváš situace, nic víc, nic míň.“
„Ale nezdá se ti to správný.“
„Wille, tak si představ, že se objeví někdo jiný, vyspělejší a silnější. Přijde na tvůj ranč,
zabere ti pozemky a když budeš pokorný, tak tě tam nechá pro něj pracovat. Když budeš
protestovat, tak tě zabije nebo tě zotročí. Tohle jim my děláme, na obou stranách hranice.“
„Já sem ti říkal, že se ti to nebude líbit. Hugo, možná bysme k těm dolům ani jezdit
neměli.“
„Wille, říkám to jen tobě, nikomu jinému. Ti další by mě stěží pochopili, u tebe si myslím,
že sice se mnou souhlasit nebudeš, ale budeš chápat moje pocity. Nikomu nic nevyčítám, jen
říkám, že se k těm chudákům nechováme právě nejlépe.“
„Já s tebou vlastně souhlasím. Proto tvrdím, že musíme hodně změnit, abysme se udrželi. I
na tom mojim ranči. Jinak přijdou silnější a převálcujou nás. Takhle to přece chodí vod nepaměti,
299
že dycky ty silnější převálcujou ty slabší. Seberou jim jejich půdu, majetek. Já teda neznám historii
jako ty, jen co sem se vo ní bavil, s pár lidma. Nebo něco četl. Ale podle mýho to tak bylo dycky.
Ty slabší měli štěstí, když je ti silnější rovnou nevyhladili, ale nechali je žít a pracovat pro ně.“
„Bohužel máš pravdu. Je však otázka, jestli je to tak správně,“ usměje se poněkud bolestně
Hoyle, pak raději převede řeč na jiné téma, musí se svému příteli jevit jako podivín.
Další den vyrazí na cestu k dolům, která proběhne bez komplikací, i díky silnému
ozbrojenému doprovodu. Obrázek, který se návštěvníkům naskytne, když v podvečer dorazí, se
neliší od toho, který William spatřil při své jarní návštěvě. Jen je rumraj ještě větší a počet vězňů a
otroků narostl, s tím, jak se těží na více místech. Ostraha s puškami působí zlověstně, výrazy
ozbrojenců jsou zavilé a každému je jasné, jaký vztah mají k nedobrovolným dělníkům.
„Nebude se ti to líbit,“ poznamená Hanson tiše směrem k Hugovi, když vidí jeho stažené
obočí, jako reakci na vlekoucí se zástup polonahých odrbaných Indiánů, kteří se vrací do tábora
z pracoviště, které se nachází v okolí.
Hoyle nereaguje, jen si povzdechne. Konvoj se přemístí do základního tábora, Američané
pokračují do jejich prostoru, kde mají své malé dřevěné městečko. Objevuje se inženýr Ray Dulles,
poněkud zaskočený návštěvou. Wilson mu velmi rychle vysvětlí, proč jsou zde, upozorní na dva
právníky, kteří doprovázejí Williama. Naznačí, že by nebylo dobré, kdyby se před jejich zraky
odehrály drastické scény, na což reaguje Ray jen pokrčením rameny.
Na scénu přichází i Frank Morrow, pověřuje svou konkubínu ubytováním cizinců, sám si
bere stranou Hansona a Wilsona. Situace se opakuje, Paul vysvětlí důvod návštěvy i požádá o
zdrženlivost vůči pracujícím.
„Co sou vlastně zač?“ podívá se velitel zdejší ostrahy poněkud znechuceně.
„Sou to právníci z New Yorku. Franku, všechno ti vysvětlím, sou trochu citlivější, tak bych
vopravdu vocenil, kdyby v jejich přítomnosti nikdo nebyl nějak drasticky trestanej,“ tváří se
prosebně William.
„Tak je sem nemáš tahat. Tak co sou zač?“
„Dělám s nima vobchod. Moc důležitej. Projevili zájem vidět, jak to vypadá u našich dolů.
Snažil sem se jim to rozmluvit, ale bohužel sou tady. Budu ti moc vděčnej, když moji prosbu
vyslyšíš.“
„No tak je na popravu brát nebudu,“ ušklíbne se Morrow, „Brácha už s tebou nejezdí?“
„Ne. Jak asi víš, tak se voženil. Našel mi za sebe náhradu. Támhle, Ken, ten mě teď
doprovází.“
„No jo, tak už do toho spadnul,“ zasměje se řezavě pistolník.
Večer stráví hosté v elitním táboře, kde jim posluhují vybrané dívky a také chlapci. Arnold
a Hugo využijí situace a podrobí Dullese výslechu, ten se jim snaží odpovídat tak, aby je uspokojil
a nezabíhal příliš do podrobností. Také s nimi domlouvá další program, zjišťuje, co chtějí v dalších
dvou dnech vidět, neboť tento čas si pro návštěvu vyhradili. Mimo jiné také kvůli odpočinku.
„Proč je tady tolik ozbrojených mužů?“ ptá se Hoyle.
„Proč? Tak jednak tady sou vězni, nebo ty votroci, teda zajatci … No a taky hlídaj tábor,
aby na něj nezaútočili Indiáni. Sice je tady v poslední době klid, ale jeden nikdy neví.“
„Ty zaměstnanci, ty vězni a zajatci, nebo snad otroci, jak jste je získali a jak je platíte?“
„Jak je platíme?“ zacuká v koutcích úst inženýra, „Tak tohle nechám na Willovi, aby
vodpověděl,“ přehraje dotaz dál.
„My těm lidem neplatíme mzdu,“ vysvětluje neochotně Hanson, „Platíme za jejich hlídání,
platíme za vostrahu tábora. Pochopitelně těm lidem hradíme stravu, taky to, co potřebujou … Moc
toho nepotřebujou. Takže vlastně tady pracujou za stravu.“
„Jde teda o vězně a o …,“ podívá se Hoyle tázavě.
„Hugo, co chceš slyšet. Dyť sem ti to říkal. Ale na druhý straně, to, že tady pracujou, těm
lidem zachránilo život. Myslím ty Indiány. Ty sou tady považovaný za vzbouřence, rebely, a
300
s těma vojáci dělaj krátkej proces. Ale protože věděj, že je výhodnější nám je prodat, za úplatek,
tak je všechny nepozabíjej a přivedou je sem. Když dobře pracujou, tak se nemaj tak špatně.“
„Jsou tady i ženy a děti …“
„Každej pracuje tam, kde na práci stačí. Hugo, není to tak dávno, co v Arizoně pochytali
ctihodný vobčané indiánský děti a prodali je do votroctví do Mexika. Když předtím postříleli jejich
rodiče. Tady to tak prostě chodí. My jen využíváme situace. Přitom Ray dohlíží, aby ty lidi
dostávali najíst, dobře najíst, aby byli schopný pracovat. Proto říkám, že se tak špatně nemaj.
Mohli je prodat někam, kde by na tom byli mnohem hůř,“ tváří se William nešťastně, jak má těm
noblesním pánům vysvětlit, že prostě ti muži, ženy a děti jsou prach obyčejnými otroky, koupení
za celkem přijatelný peníz.
„Jak je to s bezpečností a s případnými vzpourami? Myslím těch vězňů a těch Indiánů?“
položí dotaz Wheller.
„Není to tak hrozný. Máme tu silnou vostrahu, to pomáhá,“ odpovídá Dulles, „Podívejte, ty
místní Indiáni válčí s vládou už roky. Ale nás nikdy za ty roky nenapadli, myslím jako přímej útok.
Vobčas se vobjevěj zloději, ale s těma se vypořádáme … Taky vážná vzpoura nebyla. Jo, pár se
jich pokusilo utýct, ale vlastně nikdo neutekl, pokud si vzpomínám …,“ zamýšlí se, „Teda asi
dvakrát se jim to málem povedlo, ale jednou … no a podruhý je chytili, kousek vodsud.“
„Pánové, taková je prostě realita,“ reaguje podrážděně Hanson.
„Wille, my přece nic a nikoho nekritizujeme,“ usměje se Hoyle, „My se jen ptáme,
abychom pochopili, jak to tady chodí. Je to důležité, protože od toho se odvíjejí náklady na tu
těžbu. Jak jsem pochopil, není problém sehnat vězně a otroky.“
„Tak problém,“ ozve se teď Wilson, „Není, pokud víte, na koho se vobrátit, a umíte bejt
pozorný, teda platit. Ale mám styky, dá se zařídit mnohý.“
„Chápu,“ pokývá hlavou Hugo, pak pokračují oba právníci v dalších dotazech. Nijak
přitom nedávají najevo, co si o zdejším systému myslí.
Během prvního dne pobytu hosté absolvují prohlídku různých pracovišť, mohou shlédnout
vše, co s těžbou a přípravou rudy souvisí. Bohužel se nelze vyhnout pohledu na mnoho dost
zbídačených lidí. Možná ne úplně podvyživených, ale na zdraví některých se již projevuje těžká
práce v dolech, v jeho specifických podmínkách, které nesou své negativní ovoce.
Druhý den se podívají i na odloučená pracoviště, kam většinou docházejí dělníci z hlavního
tábora, s výjimkou jednoho, kde jsou jen muži, přespávajících v dost drastických podmínkách. Ti
se do tábora vrací jen na neděli, kdy dostávají volno, aby si přeci jen odpočinuli. Nejde však o
žádnou laskavost, ale chladný kalkul. Zcela vyčerpaný pracovník není schopen podávat
odpovídající výkony a jeho zdravotní stav se rapidně zhoršuje.
„Asi moc nadšenenej nejseš, z toho, co ste tady viděli. Ale já tě varoval,“ řekne Hanson
večer, kdy se již chystají na zítřejší odjezd a sedí v místním baru pro Američany.
„Wille, mně bylo od začátku jasné, jak to tady bude vypadat.“
„Já jen, aby až vo tom budete říkat Willardovi, tak …“
„Wille, copak si myslíš, že on se bude zabývat nějakými Indiány?“ usměje se Hoyle, „Jeho
bude zajímat zisk. Když jsou tady taková pravidla, že zde mají otroctví, tak mu jistě nebude proti
srsti i toto využít.“
„Myslíš? Já jen, aby třeba kvůli tomu neztratil zájem.“
„Tak kvůli tomu určitě ne. Wille, pro nás je důležité, že jsme viděli, jak to tady máte
zařízené. Sám jsi přece říkal, že se snažíš udělat v malém to, co navrhuješ Willardovi udělat ve
velkém. Musím říci, že se vám daří tvoje záměry naplňovat a velmi chytře využívat, co Mexiko
nabízí.“
„Takhle to vidíš?“
„Ano, takto to vidím. Wille, myslím si, že můžeš být na výsost spokojený. Jsou dojednané
podmínky pro náš vstup do mexických železnic, a dle mého podmínky dobré. Naše reference
Willardovi budou také pozitivní. Za prvé, Paul si zde vytvořil opravdu zajímavou a velmi vlivnou
301
síť známostí. Osob, které jsou schopné za úplatek udělat nejspíš cokoli. Máte přístup přímo
k prezidentovi, máte své lidi v jeho okolí. Za druhé, přijetí od prezidenta bylo velmi vstřícné a
velmi příznivé. Jak se s tebou loučil, to nebyla jen zdvořilostní fráze. Určitě má zájem na
spolupráci. Jistě, můžeme spekulovat, zda mu nejde především o provizi, ale na tom nesejde. Podle
mého jsi na něj udělal dojem. Takže naše mise, Wille, dopadla velmi pozitivně. K tomu ještě mohu
přidat konstatování, že některé své nápady již realizuješ v malém, jak jsi sám řekl. Což je také
pozitivní, protože to také funguje. Takže, co víc bys mohl od naší mise chtít?“
„Tohle říkáš upřímně, Hugo? Nebo jen, abys mě potěšil?“
„Wille, já tu nejsem od toho, abych někoho utěšoval. To samé platí pro můj pohled na
zdejší domorodce. Ano, mohu s nimi mít soucit, jako člověk. Ovšem jako zaměstnanec Willarda
musím uvažovat stejně pragmaticky jako ty. Tedy využít maximálně všechny možnosti, které zvýší
konečný zisk investice. Což zahrnuje i práci vězňů či těch otroků. Což možná přináší jisté vedlejší
výdaje, ale ty určitě vynahradí skutečnost, že těm dělníkům nemusíš platit žádnou mzdu. Pouze
jídlo, aby mohli žít a pracovat.“
„Tohle je taky upřímný, Hugo?“ podívá se pátravě William.
„Jak říkám, Wille, je mi jich upřímně líto. Jejich život není skutečným životem, ale
přežíváním, bez výhledu na radostnější budoucnost. Ale to je jen můj osobní názor, který rozhodně
Willardovi říkat nebudu. Vlastně jsem o tom s nikým jiným nemluvil, a doufám, že i ty si tyto
moje postoje necháš pro sebe.“
„Jistě, komu bych co vykládal. Hugo, myslíš si, že když bude Willard spokojenej, že
budeme dál spolupracovat? Myslím jako ty, já, Arnold.“
„Tak to nevím, Wille. To bude muset rozhodnout Willard. Je možné, že se smlouvou pošle
někoho jiného, který bude mít za úkol realizovat praktické naplnění té smlouvy. Je také možné, že
bude mít zájem i o další investice, o další jednání. Pak možná pošle nás dva, možná jen jednoho
z nás. Nebo někoho jiného.“
„To by byla škoda. Už jsem si na vás zvyknul,“ posmutní William, „Hugo, a co já? Myslíš,
že bude Willard chtít, abych jel taky znovu do Mexika? Nebo se bude chtít se mnou sejít? Možná
ani ne, když bude mít tu zprávu vod vás,“ spekuluje.
„Ani to nevím, Wille. Willard má desítky různých investic, na kterých mu pracují ne
desítky, ale spíše stovky lidí. V různých pozicích. Ale možná by Mexiko mohlo patřit k velmi
výnosným investicím, na to on má nos, na rozdíl třeba ode mě, který jen dohlíží na právní stránku
věci. Až se váš záměr začne realizovat, určitě nastoupí další schopní lidé, včetně různých inženýrů,
kteří se vyznají v záležitostech okolo železnice.“
„Snad bude spokojenej. Hugo, pokud bysme sem zase jeli, teda já, byl bych rád, kdybys
mohl jet taky. Ale to my dva asi nijak neovlivníme.“
„Těžko, Wille. Ale není to vyloučené, pokud Willard uzná, že mu zde ty i já budeme
prospěšní. A ty bys mohl, díky tomu, co říkal ten mexický prezident. Možná bys ale raději zůstal
na svém ranči …“
„Tak na ranči … Bydlíme teď v Tucsonu. Jistě, Hugo, rodina mi schází. Sára, moji kluci.
Ale pokud bude třeba, tak sem zase pojedu, na jak dlouho bude nutný. Já vím, že Willard má
takovejch projektů desítky, možná i mnohem významnějších. Ale pro mě je to moc důležitý. Ale to
si určitě pochopil.“
„Pochopil, Wille. Také jsem pochopil, jak jsi houževnatý, jak moc jdeš za svými sny. Máš
určitě svoje slabiny, ale také něco, co tě dost odlišuje. V tom pozitivním slova smyslu.“
„Slabiny?“ podívá se tázavě William.
„Pár by se jich našlo. Například tvoje slabost pro ženy, když máš doma manželku. Ale
k tomu by ti nejspíš něco řekl Arnold,“ zasměje se Hoyle rozpustile, „Možná určitá netrpělivost.
Možná nedostatek zkušeností v jednání. Možná jsi příliš čitelný. Na druhé straně někdy ty své
slabiny obrátíš ve svůj prospěch. Jako když jsi přednášel prezidentovi Mexika o tom, jak by měl
postupovat, aby jeho země zaznamenala rozkvět.“
302
„Cože? To tak vyznělo? Jako že ho poučuju?“ zarazí se Hanson.
„Od tebe právě ne. Bylo vidět, jak jsi tím zaujatý. Jak moc tomu věříš. Což nakonec nejspíš
zaujalo i prezidenta. Wille, podle mého můžeš mít velmi dobrou budoucnost. Určitě bude dost
překážek, ale máš dle mého naději, že jedou budeš vydělávat velké peníze. Kdoví, kam to
dotáhneš. Už jsi ušel kus cesty, na to, jak jsi mladý. Takže na sebe můžeš být hrdý a můžeš být i
spokojený s touto naší misí,“ usměje se Hoyle.
„Díky, Hugo. Snad to myslíš vážně. No co, u vás právníků přece jeden neví,“ zasměje se
teď rozverně William, „Vy přece máte naučený, jak co říkat. U soudu a tak. Nebo při různejch
jednáních, ne?“
„To už si budeš muset vyhodnotit sám, nakolik se mi dá věřit,“ pokrčí rameny Hoyle a
sáhne po sklence s kořalkou.
UMANUTÝ KLUK
Štědrý den roku osmnáct set osmdesát se koná slavnostní večeře v domě Williama
Hansona. Kromě rodiny hostitele jsou přítomní jeho švagři Jeff a Jacob, dále Horác Greenwood se
svou těhotnou manželkou Louisou a rok a půl starým synem Peterem. Nechybí ani Ed Morrow se
svou ženou Amelií a vyženěnými dětmi Cecilem a Terezií. Po jistém váhání pozval rančer i Jima
Woodroofa, sice ho moc nemusí, ale jeho služby potřebuje. Tak učinil vstřícné gesto směrem k
vzájemnému usmíření. Nechybí ani osobní strážce Kenneth Hodder.
O obsluhu se postará paní Campellová se svou bezmála
jedenáctiletou dcerou Agnes, a pak se na přání paní domu obě také
přidají ke zdejší společnosti. Nejmenší děti jsou poblíž stolu
v kolébkách, ale například tři a půlletý Edward Hanson již sedí ve
specielně upravené židli u štědrovečerní hostiny.
Velmi příjemnou atmosféru vylepší ještě paní Morrowová,
když oznámí, že je v požehnaném stavu. Již si je jistá a lékař ji v tom
utvrdil. Její muž je evidentně šťastný, neboť by kromě dvou
nevlastních mohl mít i potomka ze své krve.
O práci se u večeře nehovoří, přestože se William vrátil
teprve před pár dny z Mexika a stačil se pouze dozvědět o dohodě,
kterou Horác uzavřel s Lawettovými. Rančer paktem o neútočení
moc nadšený není, ale úmluva zatím platí, situace u dolů se
zklidnila. William sám čeká s napětím na zprávy z New Yorku,
neboť tam se dle něj rozhoduje o jeho osudu. Pokud Thurstone dá
projektu v Mexiku zelenou, mnohé se změní. Pak bude mít
Agnes
v budoucnu velmi solidní příjem a pravděpodobně se uskuteční i
další investice v následných letech.
Campellová
S penězi problém nemá, prodej dobytka, výnosy z dolů
v Arizoně a podíl ze zisku v Mexiku mu zajišťuje prostředky, které stačí na bezproblémový chod
rodiny a ještě něco zbývá. Určitou hotovost má doma, další peníze v bance.
„Byl to moc krásnej večer,“ zhodnotí štědrovečerní posezení paní Hansonová, když se
chystají s manželem ulehnout.
„Máš pravdu, Sáro. Sem moc rád, že sem se stačil vrátit. Jednu chvíli to už nevypadalo, ale
naštěstí se všechno v dobrý vobrátilo.“
„Wille, skoro se bojím zeptat. Teda chtěla sem se zeptat, ale bála se … Wille, budeš muset
zase do toho Mexika?“
303
„Sáro, upřímně, já nevím. Něco sme tam dojednali, vypadá to moc dobře. Ale ten můj
společník z New Yorku, ten rozhodne, protože de vo jeho prachy. Možná bude chtít, abych tam
zase vodjel a dohlídnul na ten náš kšeft. Nebo aspoň na jeho rozběh.“
„To by asi bylo zase na dlouho …“
„Sáro, proč si teď kazit tak krásnej večer,“ pokusí se on utnout debatu na dané téma,
„Určitě bude nějakej čas trvat, než ten společník vyhodnotí smlouvu, kterou sme přivezli. Pak se
uvidí. Teď sem tady s váma a sem hrozně šťastnej,“ nelže, protože přesně takový pocit má. Jak
z rodiny, tak z mise, ze které se právě vrátil.
Další dny tráví s rodinou, sedmadvacátého prosince si odskočí ze zvědavosti na soud, před
kterým stojí asi pětatřicetiletý William Brocius, který na konci října zastřelil v Tombstone o čtyři
roky mladšího maršála Fredericka Whitea. Kupodivu všechna svědectví mluví ve prospěch
obžalovaného. Nejdůležitější je asi od samotného maršála, který před svým skonem učinil
výpověď, kdy výstřel do svého rozkroku označil za nešťastnou náhodu. Sám si myslel, že je
revolver vybitý a podle něho nevystřeli Brocius úmyslně.
Ve prospěch střelce svědčí i Wyatt Earp, dle jeho slov White
vyzval Brociuse, aby mu odevzdal revolver, ten ho vytáhl z pouzdra.
Mezitím maršál začal prohledávat podezřelého, zda nemá další zbraň,
přitom došlo k trhavému pohybu a zbraň vystřelila. Jeden puškař
přidá tvrzení o vadném kohoutku zbraně.
Po těchto svědectvích soud rozhodne, že ke střelbě došlo
náhodou, neúmyslně a že maršál zemřel na následky úrazu, nikoli
úmyslu. Proto je Brocius zproštěn obvinění a propuštěn. Ten se ale
tváří zle na Wyatta Earpa, přestože svědčil v jeho prospěch. Nemůže
mu zapomenout, že ho zmlátil, když byl po výstřelu beze zbraně. Tu
ihned poté, co spustila, odhodil na zem.
Po skončení soudu se chce William v doprovodu Kennetha
vydat za Horácem do jeho pracovny, aby s ním probral pár věcí, na
které doposud nebyl čas.
„Wille, jak ráda tě vidím,“ zastaví ho hlas jednapadesátileté
Loren Bradleyové, manželky smírčího soudce.
„Paní Bradleyová, potěšení je na mé straně,“ zahlaholí
Joseph Bradley
mladík.
„Byl jsi tak dlouho pryč, Wille, a událo se tolik věcí,“
posmutní teď její tvář.
„Moc věcí? Špatných?“ odtuší on.
„Tak špatných … Podle mého muže ne. Získal práci v Prescottu. Prý něco pro vládu. Ale
víš, co to znamená?“ ptá se ona zoufale.
„Budete se stěhovat?“ hádá on.
„Bohužel. Hned po Novém roku,“ derou se jí do očí slzy.
„To je opravdu tragédie, paní Bradleyová,“ kývá on souhlasně hlavou, „Ne pro vás, ale pro
Tucsonu. Bez vás už nebude nikdy jako dřív. Kolika jen lidem jste pomohla. Například já vám
vděčím za mnohé. Sára jistě také.“
„Ty jsi byl také dlouho pryč, Wille.“
„Ano, cestoval jsem za obchody. Vrátil jsem se krátce před Štědrým dnem. Sára o tom ví?
Myslím o vašem odchodu?“
„Vlastně jsem to ještě neměla sílu nikomu říct …,“ slzí zase ona.
„Musíte k nám přijít, rozloučit se. Také mi říct, kde tam budete bydlet. Kdybych tam třeba
někdy přijel, určitě bych vás navštívil. Co tam vlastně váš muž bude dělat?“
304
„Víš, že ani nevím? Já se o jeho věci moc nezajímám. Něco mi říkal, ale nevím přesně …
Podle něho povýšil. Ale Wille, řekni, co nám tady chybělo.“
„Asi nic, paní Bradleyová. Ale teď bude. Vy budete chybět. Strašně moc lidem,“ říká on
velmi přesvědčivě, což jí vžene další dávku slz do očí.
Skoro čtvrt hodiny se nešťastná žena mladíkovi zpovídá ze svého žalu, potom ho konečně
propustí a on zamíří za svým původním cílem. Ve dveřích Horácovy pracovny se srazí s Wyattem
Earpem. Zdvořile se pozdraví a pokračují opačným směrem.
„Vo něco sem přišel?“ pohlédne Hanson na hoteliéra a svého bývalého osobního strážce,
kteří sedí u stolku, před sebou sklenice whisky, v ruce doutník.
„Nevím, co máš na mysli,“ ukáže Greenwood na židli, „Ale měl bych ti asi připomenout, že
by ses měl vod všech věcí tady držet dál.“
„Vod všech věcí. Děje se něco, Horáci?“ umístí mladík své pozadí na židli a upře svůj zrak
na svého bývalého poručníka.
„Tak to právě nevím. Dost věcí se mění. Jak asi víš, tak za pár dní vznikne novej kraj,
Cochice County. Z východní části Pima County. Tam nám spadne i Tombstone, kde máme voba
podíl v těch dolech a já navíc svůj hotel.“
„Něco sem zaslechnul. Když mi Ed vykládal vo tý dohodě s Lawettovejma. Vo těch
volbách, co se zkurvili. Co tady dělal ten Earp? Nějak se jim nedaří dostat to Tombstone do svojí
moci, co? Nebo snad jo?“ ušklíbne se Hanson.
„I vo tom sme mluvili, Wille. Ale jak říkám, neměl by ses do toho moc plíst. Kvůli tomu
požadavku Willarda. Jak si naznačil, tak vám to tam vyšlo, tak by ses měl ve vlastním zájmu držet
stranou.“
„Držet stranou … Horáci, Ede, sere mě, že můžou ty Lawettovi jezdit na moje pozemky a
tam kšeftovat. Potom, jak se chovaj, co vo nás říkaj, jak napadli Jacoba a naposledy Jacka.“
„Wille, dohoda je dycky lepší než válka,“ poznamená Morrow.
„No dobře, ale snad mám taky právo říct svůj názor, ne? Nebo už podle vás tady nesmím
do ničeho mluvit?“
„Wille, di do prdele,“ nebere si servítek Greenwood, „Ujasni si, vo co ti de. Máš to dobře
zařízený, máš to i dobře rozjetý, s tím Willardem, tak si to neposer. Starej se vo vobchody, starej se
vo rozkvět těch našich věcí v Mexiku a starej se vo rozkvět svýho ranče. To další, to nech na mně
nebo na Edovi. Ten se ti zaručil, že ti vohlídá ten ranč, kde sou i ty doly. Nebo co vlastně chceš?“
„Horáci, proč mi nadáváš?“ tváří se dotčeně mladík.
„Já ti přece nenadávám. Já jen chci, abys dělal to, co ti de. Tady ty věci, kolem těch psanců,
těch Cowboys, to nech na nás. Ta dohoda s Lawettovejma je dobrá.“
„Možná, pokud ji budou dodržovat,“ ušklíbne se rančer.
„Pokud ji budou dodržovat,“ souhlasí hoteliér, „Wille, nikdo ti nechce upírat právo říct svůj
názor. Ale musíš respektovat, co tady s Edem dojednáme. Navíc si tady nebyl, když se to
vyhrotilo.“
„Ale snad můžu bejt aspoň ve vobraze, ne?“
„To jistě můžeš. Ale ty sám by ses měl držet stranou. Seš významnej rančer, seš významnej
vobchodník, tak se podle toho chovej.“
„To se mi jako vysmíváš?“
„Můj ty bože ne! Respektuju přece tvoje úspěchy. A ty máš, ne? Smlouva vo těch
železnicích je před podpisem, jak ses zmínil. Měl si úspěch u prezidenta Mexika, jak si taky říkal.
S Paulem ste zase pokročili. Tak tam je tvoje místo. Nějaký ubožáci, vožralové …“
„No dobře, dyť snad tolik neříkám. Jen ty Lawetty nemám rád … Smím se zeptat, co tady
dělal ten Earp? Nebo se vo to taky nemám zajímat?“
„Wille, ty dneska nemáš dobrej den,“ zavrtí hlavou Greenwood, „Ten Wyatt, probírali sme
s ním volby, co budou v Tombstone a taky v tom novým Cochise County. Vobojí ty volby budou
305
už čtvrtýho ledna. Na maršála Tombstone znovu kandiduje Virgil, no a na šerifa Cochise County
byli dva kandidáti, Wyatt a současnej zástupce šerifa John Behan.“
„Byli?“
„Jo, byli, protože vznikla dohoda mezi Wyattem a tím Behanem. Pomáhal sem jí
zprostředkovat, když to chceš vědět. Ten Behan má dost známostí, a taky větší šance. Přesto asi
nechce riskovat a tak navrhl domluvu. Když Wyatt vodstoupí, tak až bude šerifem, tak ho udělá
svým zástupcem.“
„Dá se jim věřit? Ten Shibell se dost vybarvil, ne?“
„Shibell je dotčenej, že sem podporoval jeho protikandidáta. Pořád to ale není hotový, Bob
podal stížnost na podvody u voleb a ta pořád leží u soudu. Wyattovi bych celkem věřil, s tím
Behanem nevím, toho tolik neznám. Ale přišel mi docela rozumnej,
když sem s ním mluvil. Trochu problém je Doc a taky Wyattovi
bratři.“
„Doc a Wyattovi bratři?“
„Doc je pošuk, sahá po zbrani až moc často. Je to dobrej
chlap, to jo, ale jak ví, že tu kvůli tý tubeře dlouho nebude …“
„Myslel sem, že ten Virgil je rozumnej, ne?“
„Jo, Virgil jo. Ale je tam i James a především Morgan a
Warren. Voba sou rychle nasírací. Což lidi viděj a podle mýho to
ubírá Virgilovi šance v těch volbách. A vlastně i Wyattovi.“
„Co ty dva provedli?“
„Tak naposledy Warren, málem se pobil s Billem Clantonem.
To je takovej mladej fracek z tý povedený rodiny. Je to trochu
směšná historka. Když před rokem Earpové přijeli do Tombstone,
Virgil v pozici zástupce maršála, tak jim někdo ukradnul koně. No a
teď, po roce, je někdo uviděl na ranči těch Clantonů. Údajně. Teda
možná tam vážně sou, voni to sou zloději. Taky překupníci, takže ty
koně mohl ukrást někdo jinej a pak jim je střelit. Ale to je jedno.
Billy Clanton
Warren se dostal do sporu s tím Billem Clantonem, jen tak tak, že
nedošlo na zbraně.“
„Tak jestli tam ten kůň je, tak by si pro něj mohli zajet, ne?“
„Já sem právě radil Wyattovi, aby to teď nedělal. Dokud nebudou ty volby vyřešený, von
nebude tím zástupcem. Nevím, jak se ale zachovaj. Maj svou hlavu. Chápu je, serou je ty
Clantonovi a McLauryové asi stejně, jako tebe ty Lawettovi. Ale někdy je zdrženlivost na místě.
De vo víc, než vo nějakýho postranýno koně,“ tvrdí Greenwood.
„Vo co tam de nám?“ podívá se Hanson zpytavě.
„Vono to všechno spolu souvisí. Já mám zájem, aby v Tombstone byl pořádek, a aby tam
měli rozhodující slovo Earpové. S těma se domluvíme. Ty další, ty Cowboys, s nima sou
problémy, protože sou divoký a domluvit se s nima je vobtížný. Navíc nám komplikujou život na
těch hranicích, jak tam dělaj bordel. To nesvědčí našim vobchodům. Tak vo to de, Wille.“
„Tomu rozumím. Tak co budeme dělat?“
„Wille, ty nebudeš dělat vůbec nic. Respektive budeš dělat, že se tě to netejká. Pokud
budou další jednání, ty se jich nezúčastníš. Nemyslím teď tady s náma, ale s kýmkoli zvenčí.
Pokud by byly problémy, tak musej jít mimo tebe. Wille, do prdele, co se tak tváříš. Dyť je to pro
tvoje dobro, aby ses případně do něčeho nenamočil!“ podívá se zle hoteliér.
„Horáci, Ede, já vám chci pomáhat. Já nechci bejt úplně mimo.“
„To snad není možný,“ zavrtí hlavou Greenwood, „Tak chceš ten kšeft s Willardem? Chceš
s ním mít další kšefty? Chceš? No tak mě kurva poslechni. Co by tak asi říkal, kdyby se něco
zvrtlo a noviny začali psát vo tom, že seš v tom namočenej? No? Tak už začni myslet hlavou.“
306
„Horáci, já vím, že to myslíte dobře,“ tváří se mladík nešťastně, „Ale já přece taky.
Například ty doly, jak tam byly ty problémy, tak ty přece sou na mojich pozemkách. Tak se mě to
přece taky tejká. Já vím, že nechceš, abych se do něčeho namočil. Za to sem vděčnej. Ale rád bych
s váma dál spolupracoval.“
„To přece děláš. Jen nech tyhle věci na nás. Já s Edem v tom jednak máme víc zkušeností, a
za druhý, na naší pověsti tak moc nezáleží. Proč si myslíš, že nechtěl Willard, abych v tom kšeftu
figuroval? No? Aby někdo pak někde nemohl vytáhnout tu moji minulost. Ty máš sice jeden
škraloup s tou vodou, ale při dobrý vůli můžeš bejt považovanej za voběť. Pokud dojde k násilí,
tady nebo v Tombstone, tak ty tomu musíš bejt na hony vzdálenej,“ zachovává hoteliér trpělivost.
„Takže i ty čekáš nakonec násilí? I přes tu domluvu?“
„Nemůžu to vyloučit. Ten starej Seth, ten nás sice nemá vůbec rád, ale umí si spočítat, co
by votevřený nepřátelství znamenalo. Jenže má ty svoje syny, další příbuzný a ty vopilce, co se na
ně přilepili. U těch si už tak jistej nejsem. To samý v tom Tombstone. Já se tam sice angažuju jen
vokrajově, ale u některejch jednání sem. I tam se to ještě může zvrtnout. Jak sem říkal, Doc,
Morgan nebo Warren sou horký hlavy, ale je tam i Luke. Navíc i Wyatt není žádnej andílek. Snad
jen Virgil se chová uměřeně, nebo mi to tak aspoň přijde. Vo těch druhejch ani nemluvím. Takže
už to chápeš?“
„Ale jo, chápu. Jen bych byl rád, kdybych nebyl úplně mimo,“ podívá se prosebně Hanson.
„Wille, nejseš přece úplně mimo,“ ozve se teď Morrow, „Je to jako na začátku, jak sem ti
říkal, abys byl ve vobraze a vo něčem jako nevěděl. Dobrá, tak teď třeba i vědět můžeš, ale musí to
vypadat, že vlastně nevíš. Nevím, jestli to říkám srozumitelně.“
„Ale jo, Ede,“ povzdechne si rančer, „Já přece nechci dělat problémy. Vážím si toho, co
děláte. Jsem ti moc vděčnej, Horáci, za toho Willarda. Tobě, Ede, že se mi staráš vo můj ranč, vo
pořádek tam. Já jen … Ale jo, už přestanu. Máte pochopitelně pravdu.“
„Tak to sem rád, že si konečně rozumíme,“ málem se pokřižuje Greenwood.
„Jinak nic novýho? Tady?“ zeptá se William.
„Teď se to trochu zklidnilo i u těch dolů, což je moc dobře. Kšefty běžej, pochopitelně si
můžeme probrat čísla, zisky. Není to špatný. Jak tady, tak v tom Mexiku. Ale to jistě víš, když si
byl takovou dobu s Paulem a stavoval ses na tý haciendě i v tom dole. Tak co bys chtěl slyšet?“
„Horáci, ty seš na mě nasranej?“ podívá se pátravě Hanson.
„Wille, co ti mám říkat? Někdy máš dobrý nápady, ale někdy seš jak umanutej kluk. Měl
by ses teď věnovat svý rodině. Nevíš, jestli tě Willard nepovolá do New Yorku, nebo jestli
nebudeš muset znovu do Mexika. Věnuj se manželce, dětem, zajeď si zkontrolovat ranč.
Pochopitelně se můžeme domluvit a probrat tu těžbu tady, jak nám vynáší. Jen tě žádám vo jedno.
Pokud potkáš ty Lawetty, tak si jich vůbec nevšímej. Pokud by tam vznikl problém, tak ho ty
neřeš, ale nech to na Edovi nebo na mně. I když to je na tvejch pozemcích. Je možný se tak
dohodnout?“
„Jo, je.“
„Tak kdy chceš projít to účetnictví?“
„Horáci, to není třeba. Já ti přece věřím. Nepochybuju, že se vo ty doly staráš dobře. Já jen
chtěl bejt užitečnej. Ale chápu, že máte pravdu, že bude lepší, když se budu držet zpátky,“ říká
William rezignovaným hlasem.
„Wille, kdyby se něco posralo, tak ti to pochopitelně řeknu,“ slibuje Morrow, „Řekl sem
Jackovi, ale taky Virgilovi, tomu tvýmu, aby se drželi zpátky. Myslím teď kolem těch Lawettů, ale
i toho Tobiáše, cos ho vyhodil z ranče a von ti podle všeho teď nemůže přijít na jméno. Byl sem se
tam podívat, když sem byl za Jackem u dolů, a podle mýho to tam vedou dobře. Myslím teda co
sem viděl, pořádek a tak. Na účty sem se pochopitelně nedíval, těm ani tolik nerozumím. To si
musíš zkontrolovat sám.“
„Díky, Ede. Snad ta dohoda bude platit. Ale nenáviděj nás všechny, stejně.“
307
„Jo, nenáviděj. I tebe, kvůli tý vodě a Tobiášovi. Pokud by někdo provokoval, myslím
někdo z těch synů Setha nebo i ten Tobiáš, tak dělej, že je neslyšíš. Wille, voni ti za to nestojej.“
„Jo, nestojej. Jen mě sere, že se tu roztahujou a nedá se s tím nic dělat. Ten Shibell jim de
na ruku, co?“
„Jo i ne. Ani von není úplně na hlavu padlej a nechce tady zbytečný násilí. To by mu
předhazovali i jiný. Je na nás nasranej, za ty volby, ale úplnej pitomec to není. Podle mýho
vychladne a půjde se s ním zase domluvit. Proti nám vlastně nic nedělá,“ říká Morrow smířlivě,
„Co Ken? Seš s ním spokojenej?“ převede řeč jinam.
„Ken? Jo, ten je dobrej. Za toho velkej dík. Taky se s ním dá mluvit, je chytrej. Taky
pečlivej, zdvořilej, má dobrý vystupování. Sice to nejsi ty, Ede, ale dobrý. Jo, jinak mám velkou
radost, že je Amy v požehnaným stavu.“
„To já taky. Modlím se, aby všechno dobře dopadlo.“
„Co by nedopadlo, dyť už má dvě děti.“
„Já vím, ale každej porod je pro ženskou těžkej.“
„Máš pravdu, taky sem dycky nesvůj, když je Sára těhotná,“ přikývne Hanson, „Takže už
se na mě nezlobíte?“ podívá se mladík postupně na oba muže.
„Wille, copak to de, zlobit se na tebe?“ usměje se Morrow.
„Měl by sis zvykat na svou novou roli. Pokud ti kšeft s Willardem vyjde, tak se rázem
dostaneš do úplně jinýho ringu, než si byl tady se mnou. Když klapne a budou zisky, je možný, že
Willard bude slyšet i na tvoje další nápady.“
„Jo, Horáci, teď sem si vzpomněl, ten mexickej prezident, ptal se na tebe. Mluvil vo tobě
dost dobře.“
„Aby ne, když sme mu už narvali tolik úplatků. No nejspíš nejen jemu.“
„Důležitý je, že nás chce podporovat. Jak ty naše věci, tak to s tím Willardem. Už sme toho
dost s Paulem rozjeli,“ chlubí se William.
„Jo? Tak co konkrétně?“ položí Greenwood dotaz, neboť ví, že na něj jeho mladý společník
čeká. Ten se chytí a začne líčit, jak se rozšiřuje hacienda a jak připravují výstavbu konzervárny a
dílny na zpracování tabáku.
SCHŮZKA V NEW YORKU
Hanson poslechne rady svých starších společníků a v následných dnech se stará o svou
rodinu. Zúčastní se pouze oslav příchodu nového roku osmnáct set osmdesát jedna s tucsonskou
smetánkou, ale většinu času tráví s manželkou a se svými dětmi. Až kolem třetiny ledna si zajede
na svůj ranč, kde si nechá předložit účetnictví a také přehled o stavu stád. S obojím může být
spokojený.
Už méně je spokojený, že doposud neobdržel žádnou zprávu o tom, jak Thurstone
vyhodnotil jejich misi v Mexiku. Není si jistý, zda průtahy jsou dobré či špatné znamení. Nakonec
se dočká v polovině měsíce, kdy dostane vzkaz, aby se dostavil do New Yorku. Což ho potěší,
neboť usuzuje, že by ho tam jeho movitý společník nezval, kdyby chtěl projekt smést ze stolu.
„Wille, na jak dlouho to bude?“ posmutní jeho žena, když jí novinu oznamuje.
„Tak to vůbec netuším Sáro,“ přizná se on, „Může to bejt na votočku a taky se tam můžu
nějakej čas zdržet.“
„Pojedeš jen s Kenem?“
„Jo, jen my dva. Sáro, vzal bych tě s sebou, ale může to bejt vážně jen na votočku a ta cesta
je hodně dlouhá.“
„Já vím,“ vypadá ona rezignovaně, začíná si uvědomovat, že případné obchodní úspěchy
jejího manžela ji ho mohou často odvádět z domu.
308
Cesta vlakem není pro Williama tentokráte nijak zajímavá, zvláště když už ji párkrát
absolvoval. Nicméně dlouhou dobu ve vlaku využívá k výuce španělštiny, společně s Hodderem,
kterého nutí ho zkoušet a vlastně i on se tím učí. Pokud zase pojedou do Mexika, budou se jim
oběma znalost tohoto jazyka hodit.
Na nádraží je tentokráte čeká Hugo Henry Hoyle, který oba návštěvníky naloží do drožky a
odváží do hotelu, který jim již zařídil.
„Hugo, hořím netrpělivostí. Jak si stojíme?“ nevydrží Hanson ani minutu, musí se zeptat.
„Snad dobře.“
„Snad dobře? Co to znamená?“ objeví se stíny ve tváři mladíka.
„To znamená, Wille, že zejtra nebo pozejtří bude