Untitled - Školní časopis GYM

Časopis GYM vydává Sdružení rodičů při gymnáziu v Třeboni. www.casopisgym.cz
Šéfredaktor : Tomáš Tichý (-tt)
Redakce : Jana Havlová (-jna-), Anna Kohoutová (-ako-), Tereza Kučerová (-teza-), krutoprisnejhustodemon, Jakub Novotný (-kuban-), Adam Prášil (-adyctu-), Martin Rosocha (-ros-), Zuzana
Šotová (-shos-), Eliška Straková (-elle-), Lada Klimešová (-lad-), Petr Čížek(-chinano-), Anna
Kolářová (-an.ka-), Kristýna Vojtíšková (-kris-)
Grafika: Anna Kolářová
Web: David Viktora
Ilustrace : Dayva Nguyen, Do Milana, Kristýna Vojtíšková
Neoznačené foto: Kristýna Vojtíšková
Tisk : Martin Rosocha
Příjem příspěvků u kohokoliv z redakční rady a na adrese [email protected]
Náklad 120 výtisků. Cena: 30,- Kč
Vydáno dne 29.4.2011
EDITORIAL
-tt-
Kecy místo lásky
Je konec dubna a do školních lavic přistál nový GYM! Na co se můžete těšit tentokrát?
Rozhodli jsme se navázat na opravdu úspěšné téma z minulého čísla (Učitelé), a tak vám
přinášíme jedinečný materiál o vás samotných - studentech. Ať už vás zaujmou rozhovory se
současnými i bývalými studenty, anketa zástupců tříd nebo jací studenti byli ti, co vás nyní
učí, věřím že si čtení tučného, padesátidvou stránkového GYMu užijete.
Náhoda zahrála v náš prospěch, když navíc MF Dnes jako téma do akce Studenti čtou a píší
noviny zadala „Generace líných teenagerů: pravda, nebo omyl“. Článek Tomáše Zvánovce,
který byl otištěn v celostátním vydání, mnohé potěší svým poselstvím: Nemusíte být pracovitý, naopak, s leností jdete štěstí naproti. Nechtějte vědět, jak pracovitý/líný je takový
šéfredaktor. Dobře o tom vypovídá fakt, že napsat tento editorial mi trvalo prakticky celý
týden. Mimo to málem propadám z matematiky a taky sem mám napsat na rozkaz pana
Wernera, že jsem jen lenoch, vymlouvající se na individuální tréninkový plán a neschopný
nosit si oblečení na tělocvik. Stejně si pořád myslím, že mi jen závidí vlasy (má domněnka,
W. statečně popírá). Abych nějak završil těchto pár egoistických vět, do konce května mám
odevzdat dvě seminárky a zatím nemám napsanou ani čárku.
Mojí povinností, které se vždy milerád ujmu, je přivítat nového člena redakční rady. Tentokrát naše řady rozšířila Kačka Šteflová, která se rozhodla vyslyšet volání po sportovním
reportérovi. Po jejím osobitém představení se si můžete užít rozhovoru o airsoftu s dvěma
nadšenci z kvinty, možná to potom budete chtít také zkusit. Bohužel se také musíme s
někým rozloučit. Odchází dva kreativní oktaváni, Adam Prášil - autor mnoha jedinečných
článků a úvah a potom také Dayva - tvůrce komiksů, které Vás vždy uvítaly hned po titulní
straně. Poněvadž se neumím rozloučit a blíží se hokejové mistrovství světa, hoši děkujem!
Nechci, aby tento editorial byl jen obsah s omáčkou, okořeněný lehkým egoismem. Závěr
tohoto článku chci totiž věnovat něčemu úplně jinému. Jak jistě většina z vás ví, bývalá profesorka Lenka Janovská (nyní Vetýšková) se šťastně vdala 16. dubna v Jindřichově Hradci.
Z mnoha věcí, které nejen mě za ty roky naučila, bych vybral tuhle: “Ze všeho nejdůležitější
ve vztahu a životě je optimismus.” A právě ten bych vám chtěl popřát do závěru školního
roku. Všem studentům, obzvláště těm ve vztahu a pak také maturantům - u státních maturit, které poběží tento rok vůbec poprvé, se bude optimismus hodit. Užívejte si krásného
počasí, obrovského množství akcí, které v Třeboni vypuknou a nějak to v té škole do konce
klasifikace dobojujte.
Vážené čtenářky, vážení čtenáři, příjemné čtení o vás samých a obrovské dávky optimismu
vám přeje
Tomáš Tichý, šéfredaktor GYMu
Obsah
2
3
5
7
8
8
10
16
17
18
20
21
22
23
24
27
28
29
30
32
34
36
37
38
45
47
48
50
51
52
Komiks
Editorial
Kecy místo lásky
Posbíráno
Projektárium
Co se děje v ředitelně
Etický koutek: Morální patálie Všezvěda Všudybuda
Pár riadkov zo Slovenska
Impérium vrací úder
Studentský speciál
Ptáme se studentů
Odešli od nás
Tomáš Vlček, Tomáš Křivánek
Jací jste byli jako studenti
Rozhovor s talentem: Pavel Mráček
Financování vysokého školství
Jambo!
Proč číst aneb rozloučení s oktávou
Poezie
Kam to dotáhli: Jaroslav Vacek
Hry
Gym, wellness & stuff: Airsoft
Breakdance
Šachový koutek
Zapomenutá místa: Školní byty
Dekahovor: Milan Wölfl
Šumava
NIckyho rodina
Neskromná óda na skromného hrdinu
Krádež papírových kapesníků vol. 2
Jazykový okénko
Fotografie dvouměsíce
Kulturel: Jak to vidí Šlesvik
Rozhovor s Veronikou Jandovou
Módní policie
Drby
Na závěr
Šlesvikomiks
Inzerce
Vďaka bodkám sa cítím bezpečně.
foto: archiv časopisu Ťahák
Když zamkneš dveře před všemi omyly, zůstane za nimi pravda.
foto: archiv J Vacka
Jak pozlobit primána Mráčka....
foto: Kris
Posbíráno
S láskou a péčí pro vás sbírala
-ako-
Ve čtvrtek 7. dubna navštívili naši školu pracovníci
plzeňského centra Techmania se vzdělávacím programem „Road show - globální oteplování“. Na jednoduchých, ale velmi efektních pokusech seznámili
žáky s procesy ovlivňujícími tzv. skleníkový efekt a
předvedli vlastnosti některých plynů vyskytujících
se v zemské atmosféře (viz foto).
OTi má novou střechu nad hlavou!
Školní chodby a lavice plné přečtených i nepřečte-
ných novin prozradily, že právě probíhá jarní kolo
akce Studenti čtou a píší noviny, do které jsme se
opět s vervou zapojili. Tu s větším či menším nadšením píší naši žáci už na třetí zadané téma – „Krteček
ve vesmíru, Češi ve světě“. Je třeba přiznat, že oproti minulým ročníkům nevychází v MFDnes zdaleka
tolik našich příspěvků – na první téma „Hrozí Česku konflikt generací?“ byly otištěny tři příspěvky,
články na druhé téma „Generace líných teenagerů:
pravda, nebo omyl“, které zpracovávala septima a
sexta, zatím těžko vyhlížíme (v celostátní MFDnes
zatím vyšel článek Tomáše Zvánovce, který dotane i
knižní odměnu - gratulujeme!). Důvodů může být několik – větší konkurence (hlasuji pro tuto možnost!),
upadající kvalita, obecně menší počet vycházejících
příspěvků v rámci této akce (realita). Více o akci na
www.idnes.cz.
Že
je apríl, mi došlo hned ráno 1. dubna, kdy
mě Alenka z kvinty nachytala tím nejprimitivnějším možným způsobem – „Máte špinavé kalhoty!“.
Smršť povedených i nepovedených aprílových žertíků následovala – hezky si s tradicí pohráli překvapivě primáni – když jsem přišla do třídy, všichni
Veškeré reakce - dokonce i ty Vaše - jsou pouze metodou pokus-->omyl
foto: Šlesvik
spali, při hodině češtiny našla kolegyně Císařová v
učebně jen čtyři žáky, zbytek „prý chybí!“ (všichni
se v tu chvíli tísnili na chlapeckých záchodech). Na
téma „Přání otcem myšlenky“ byl apríl, o který
se postarali kvintáni – fiktivní svatební oznámení
mých oblíbených kolegů K. J. a P. D, které viselo na
hlavní nástěnce.
Školní jídelna se pohoršila. Svědčí o tom nejen jeden
5
z redakčních blogů na webu – ale hlavně stoupající
počet nespokojených strávníků. Víte, že je v jídelně
Kniha přání a stížností?
Neúnavná Markéta Drábková uspořádala
- pod hlavičkou oslav Dne Země – pro své kolegy dá se říci již
tradiční cyklovýlet. Zúčastnili se ho tentokrát i dva
uetersenští učitelé. Deset účastníků projelo severovýchodní Třeboňsko (Novosedly, Jemčina, Holná,…)
v sobotu 9. dubna.
J
en čtyři hudební fajnšmekři naší školy si nenechali ujít naprosto výjimečný koncert amerického
jazzového trumpetisty Laca Decziho v třeboňském
divadle. (P.K., T.L., Z.K. a sextán M.P. – ako tiše po
cestě ze Slovenska záviděla…)
Nebývale povedený recesistický kousek se povedl
mistifikátorům A. P. a J. V. z oktávy. Úkol zněl –
připravte si referát o spisovateli, o kterém jsme se
neučili, vám to připadá škoda, a tak zkuste mě i své
spolužáky přesvědčit o tom, že by měl být do výuky
zařazen. Adam s Pepou vystoupili ve dvojici. Začali
nastřídačku vyprávět dojemný příběh jistého kongžského básníka, nedoceněného Afričana, který prožil
část svého dospělého života u belgického zbohatlíka
v Evropě, kde také bídně zhynul. Jeho zdánlivě jednoduchá poezie prý přináší hluboká poselství - Pepa
to dokumentoval na čtyřverší o banánu, které si dokonce sám přebásnil z francouzštiny. A v tu chvíli
mi to docvaklo. Bravo, pánové!
16. dubna
se slunce rozlilo po Jindřichově Hradci
6
a Lenka Janovská v bílém se tam šťastně vdala – v
úzkém rodinném kruhu za přítomnosti mnoha přátel (mezi kterými nechybělo několik jejích kolegů) si
vzala svého dlouholetého přítele Františka. Přítomná zuřivá reportérka K.J. informovala, že naše oblíbená jazykářka přijala manželovo příjmení a snad
se k nám jednou vrátí – už ale jako Lenka Vetýšková.
Myslím, že ji čekají nejkrásnější měsíce v životě –
moc jí všichni blahopřejeme a držíme palce!!
I
letos se o originální velikonoční výzdobu školy postarala se svými žáky Jana Kalvasová – velikonoční
kraslice v nadživotní velikosti nelze přehlédnout…
ní část pobřeží ostrova Honšú nebývale silná vlna
tsunami, nikdo netušil, jak obrovské tragédii bude
likáté někteří žáci septimy a 3. ročníku – tzv. par- Japonsko vystaveno. Celý svět sledoval šílené zábělamentní simulace se odehrála v úterý 12. dubna v ry pustošícího živlu, ani my v malé české Třeboni
Českých Budějovicích na téma „Placení školného na jsme toho nebyli ušetřeni. Na popud oktavánky Marie Kalátové uspořádala redakce GYMu v naší škole
veřejných vysokých školách“.
finanční sbírku na pomoc postiženým. Během jedné
května dorazí do Třeboně Anifilm. Nenechme velké přestávky bylo vybráno 4700,- , 2 eura a 32
si ujít!
centů. Ještě ten den jsme peníze poslali na účet humanitární organizace Adra (viz foto), vybraná eura
ak jsou povznášející setkávání s talenty jsem si v chytře proměnil náš šéfredaktor na dvě dárcovské
poslední době uvědomila na několika hodinách hu- sms. Všem děkujeme. Arigató!
dební výchovy – v rámci běžných referátů překvapil nejvíc Martin Pecha, který velmi svižně v aule
dcházejí maturanti a s nimi i důležitý člen redakce
zatančil akrobatický breakdance (sám o něm píše v Adam Prášil. Patří se poděkovat za jeho práci! Chtělo
samostatném článku tohoto GYMu) a další hodinu se by se říci, že Prášilů není nikdy dost – ale ono jich
předvedl jako interpretačně osobitý klavírista, pri- docela dost je, třeba se mezi jeho sourozenci jednou
mán Pavel Mráček – rovněž talentovaný klavírista, objeví Adýčtův následovník… Adame, do budoucna
který bravurně zahrál před třídou a s nadhledem a za sebe i celou redakci co nejvíc zajímavých zkušarmem doprovází při zpěvu písniček (i sním při- šeností, chuť do dalšího studia a štěstí u maturity!!
nášíme rozhovor), a určitě kvartánka Karolina Macháčková, talentovaná charismatická cellistka – ta
zase vystřihla při hodině Vaňhala stejně jako třeba
Apocalypticu.
Práci našich zákonodárců si vyzkoušeli už poněko-
3.
J
O
Antienvironmentalista
P. D. byl poslán na třídenní enviro-seminář. Závěr = starého psa tam novým
kouskům nenaučili.
Z nepochopitelných důvodů daly třeboňské střední
školy ruce pryč od tradičního Majálesu – a tak to
dle všeho vypadá, že si Majáles naše gymnázium
4. května uspořádá úplně samo pro sebe!! (více se
dozvíte v Co se děje v ředitelně) Ostatně nebude to
poprvé – vy starší , vzpomínáte na Království pantomimy roku 2006?
Ve čtvrtek 14. dubna byl sváteční den. Paní Mája
Fundová, přímý účastník tehdejších událostí, vzpomínala a vyprávěla o blokádě Leningradu, která začala v září roku 1941 a trvala bezmála tři a půl
roku. Pokud si někdo ještě myslel, že není možno
udržet pozornost šedesáti studentů, a to dokonce tak,
aby bylo slyšet padání špendlíků a slzy dojetí, které
kanuly při závěrečné recitaci Puškinova Měděného
jezdce v originále, pak se zcela mýlil. I v roce 2011
se zkrátka najdou lidé, kteří si zaslouží hluboký obdiv a díky za předávání pamětí, které by neměly být
zapomenuty.
Když
Mésí na celý život
se 11. března přelila přes severovýchod- foto: archiv Lenky Janovské
Projektárium
-ako-
S přicházejícím jarem se vlila čerstvá míza i do všech
projektových aktivit, a tak se vás pokusím ve stručnosti opět poinformovat o tom, co je v jednotlivých aktivitách našeho projektu Konkurenceschopnost pro Třeboňsko nového.
01
– GYM. S velkým nasazením všech zúčastněných redaktorů i externích spolupracovníků vydáváme osmnácté číslo GYMu. Opět se snažíme o maximální kvalitu, čtivost, inovaci. Redakce je bohatší
o sportovní redaktorku Kačku Šteflovou (2.), spolupracovat začíná Dan Urbánek(VI.), naplno se rozjela
Iva Vu (V.). V nadcházejících týdnech chceme zkusit
více medializovat naši práci, pokusíme se vytvořit
krátký filmový klip o tom, jak vznikal před několika lety GYM, jakým způsobem vzniká každé číslo,
zkusíme co nejatraktivněji prezentovat naši filosofii,
práci, redaktory, plány.
02
05
7
– Regionální dějepisný a zeměpisný katalog
Třeboňska. Žáci 2. ročníku vypracovali prezentace
vybraných lokalit, bylo vybráno 12 nejlepších, které
budou vloženy na připravované DVD. I žáci tercie do
konce března zpracovali texty o lokalitách do konečné podoby. Během práce na textech se ukázalo, že
žáci potřebují na zpracování delší čas – především
na vyhledání neinternetových zdrojů a jejich využití v práci. Projekt byl úspěšně zařazen i do výuky
výtvarné výchovy, žáci pomocí různých výtvarných
technik dokumentují pod vedením Jany Kalvasové
své prezentace. V průběhu dubna a května se žáci
podílí na připomenutí významného výročí 400 let
od úmrtí Petra Voka – v rámci výtvarné výchovy
navštíví zámek a výstavu „Petr Vok přichází“, žáci
sexty a 3. ročníku pojedou do Prahy na výstavu „Rožmberský rok“, žáci 1. ročníku a kvinty navštíví
Jihočeskou vědeckou knihovnu v Českých Budějovicích. 30. března proběhla přednáška na téma „Urbanistický rozvoj města Třeboně“ v podání arch. Aleše
Valdera pro 23 žáků 2. ročníku. V průběhu dubna
až června budou žáci tercie dokončovat své prezentace na téma „Místo mého bydliště“.
– Rozvoj partnerství. Nejzásadnější akcí této
části projektu byla v tomto období realizace týdenní
návštěvy naší partnerské školy z německého Uetersenu. Od 5. do 13. dubna připravilo 22 našich žáků
v čele s paní učitelkou Miladou Benedovou atraktivní program pro stejný počet německých žáků a dva
– Videoklipy s tematikou Etika. V březnu byl
jejich učitele. Velkou oporou při realizaci programu
po videoklipu Šikana a kyberšikana dokončen pod
byla i asistence Štěpánky Otepkové a Václava Pravedením Zdeňka Kučery 1. díl už čtvrtého videoklipu
žáka. O práci celého tohoto týmu i o akci samotné
na téma Společenská etiketa, na kterém pracovalo
píšeme více na s.
16 žáků 1. ročníku. V souvislosti s tímto tématem se
– Rozvoj podnikatelských znalostí, schopností intenzivně pracuje na přípravě a organizaci pracova dovedností žáků. RNDr. Pavel Krejča rozšířil Sbír- ního kurzu, který by se měl uskutečnit od 25. do 29.
ku úloh z finanční matematiky o podkapitolu Sta- června. Již je připraven tým lektorek firmy Asteria
vební spoření (jako součást kapitoly 3 - Spoření) . z Českých Budějovic i program, se kterým budete v
Vyučující matematiky budou v septimě a dle časo- příštím GYMu podrobněji seznámeni. Kurzu se zúvých možností i v maturitních ročnících realizovat častní 25 žáků tercie. Pátý videoklip s druhým dílem
v následujících dnech výuku finanční matematiky. tématu Společenská etiketa dokončuje se sekundou
Na poslední čtvrtletí je také plánována beseda s od- Petr Werner.
06
03
borníkem vybrané finanční instituce nejen o nabídce
aktuálních bankovních produktů. Návštěva besedy
bude nabídnuta i Obchodní akademii a ZŠ Lomnice
nad Lužnicí.
04
– Vzdělávání pro udržitelný rozvoj s důrazem
na environmentální oblast. Pod vedením Štěpánky
Otepkové pokračuje zpracovávání tématu Cesta odpadu. V průběhu března a počátkem dubna se uskutečnila řada akcí. Terciáni se ve dvouhodinovém
výukovém programu zaměřeném na odpady pod vedením Matouše Šimka z NF pro vydru naučili odpad
správně třídit, vyhledávat značky o složení odpadu,
dozvěděli se, jak dlouho se různé odpady v přírodě
rozkládají a jaké možnosti nabízí recyklace. Dále připravili dotazník pro své kolegy i učitele zaměřený
na třídění odpadu. Dotazníkový průzkum se uskuteční v souvislosti s oslavami Dne Země. V pátek 8. 4.
2011 vyjeli septimáni a třeťáci na exkurzi po CHKO
Třeboňsko a Blanský les, kde si prohlédli různé typy
přírodních, regulovaných i revitalizovaných vodních
toků.
Co se děje v ředitelně
Stojím před dveřmi ředitelny a už potřetí marně
klepu na dveře. Že by to
byla pravda? Je snad tohle předzvěst konce – blíží se opravdu konec osmiletých gymnázií? „Ale
ne.“ Odpovídá mi klidným
hlasem paní sekretářka:
„Paní ředitelka odjela na
Rokovala jsem po tři záschůzi Asociace ředitelů
pady na břehu řeky.
gymnázií (AŘG).“ Můžefoto: Kris
me být tedy klidní, neboť
naše „matka řídící“ jistě udělá pro záchranu našeho gymnázia maximum.
Spolu s dalšími 153 řediteli gymnázií rokovala po
tři západy slunce na břehu řeky Dyje – ve Znojmě.
Není známo, kolik okurek muselo být obětováno, než
se nad táborem náčelníků vznesl očekávaný kouř
dýmky úmluvy. Jisté však je, že se nakonec podařilo
odhlasovat hlavní myšlenky Dlouhodobého záměru
vzdělávání v ČR pro roky 2011-2015, jehož cílem
je zvyšování kvality a efektivity školství, a který
mimo jiné požaduje zachování současné sítě gymnázií.
Dalším z ožehavých témat byla, jak jinak - maturita.
AŘG sice myšlenku státních maturit podporuje, ale
zároveň neskrývá obavy z její neúspěšné realizace.
„Takže maturity ano, odpovědnost ne?“ durdí se ministr školství Dobeš nad tím, že ředitelé škol na sebe
nechtějí vzít odpovědnost za přípravu a organizaci
maturit. Proč vás to překvapuje pane ministře. Vždyť
je to stejné jako kdybyste porcoval bizona a divil se,
že všichni stojí o kůži, ale nikdo o maso. Je to přece
jejich posvátné zvíře! A tak se učitelé školí, žáci se
bojí a organizační společnosti vydělávají.
Pojďme se ale podívat na něco veselejšího. Ani se nenadějeme a je tady Majáles. V Egyptě přišlo po sedmi
plodných letech sedm neúrodných, ale protože jsme
v Čechách, toto období se poněkud zkrátilo a už tu
máme zase privátní Majáles. Příčina „neúrody“ na
ostatních školách není zcela známá, ale předpokládá
se, že důvodem by mohla být již zmíněná příprava
nové maturity. Jako cena útěchy, budiž jim věnovány tyto verše: „Majáles bude v máji a vítěze už znají.“
Naše gymnázium si tedy uspořádá tradiční studentskou slavnost samo, jen se místo Masaryka budeme
promenádovat před Tyršem. Ovšem ani ten se nebude
dívat zadarmo a dosud se neví, jestli i přes neúčast
ostatních škol, vydá městská pokladna část svého
obsahu. Proč ale spoléhat na cizí, když můžeme mít
vlastní. Ano, na gymnaziálním kontě se vyskytuje
„zbytečných“ 30 tisíc, která volají po utracení. Ale že
znají svoji cenu, podmiňují své přispění tématy, která mají prostřednictvím projektu Konkurenceschopnost pro Třeboňsko propagovat. A vzhledem k tomu,
že žáci gymnázia hoří nadšením pro jejich realizaci
(určitou roli hraje také skromnost), rozhodli se pro
svá království využít témata jako ekologie nebo finance. Tak slavnosti zdar!
„I v budoucnu se můžeme těšit na další finanční zdro-
8
-tez
a-
je, díky nimž se žáci budou moci podílet na různých
projektech, které zpestří výuku a rozšíří jejich obzory
především v oblasti ekologie a přírody, která je hlavním tématem školního vzdělávacího programu.“ říká
paní ředitelka. Na stránkách ministerstva školství se
totiž objevily nové šablony pro střední školy, které
by měly zjednodušit a urychlit psaní projektů. Jistou
nevýhodou však je, že dobře zpracovaný projekt zajistí dané škole přísun financí bez ohledu na její vlastní kvalitu. Proto jsou šablony výhodné i pro menší
školy, které tak mají větší šanci získat peníze na svůj
rozvoj. Rozvoj na naší škole pilně podporuje i paní
ředitelka, díky níž si část z nás mohla zkusit jak Scio
testy Všeobecných studijních předpokladů, tak testy
čtenářské gramotnosti. A kdo z vás se pročetl až sem
a pochopil, nebude se divit tomu, proč je v ředitelně
pořád tak horko. Někam se ty znalosti prostě ventilovat musí. Děkuji za poskytnuté informace.
Etický koutek
Morální patálie
Všezvěda Všudybuda
ing-
-klimb
Není mnoho moudrých na tomto světě, ale mezi
nimi zajisté jeden vyniká svou dokonalostí. Je to
„člověk jakýsi křepkého chodu, obratného vzhledu
(bystrého pohledu) a řeči hbité, takže mi se nohy,
oči, jazyk, vše na obrtlíku míti zdál“. Ano, asi poznáváte samotného Všezvěda Všudybuda, průvodce labyrintem světa i rájem srdce. A pokud ne, tak vězte,
že nad něj byste těžko světaznalejšího hledali.
Potkat jej můžete poměrně snadno, ať už v knihovnách s klasickou literaturou a nebo putujícího se
světem, což se nedávno poštěstilo mně. Byl docela
takový, jak ho popisuje Komenský, jen nějaký smutný se mi zdál. I zastavil jsem se s ním na kus řeči.
Svěřil se, že má trápení. Neví prý, jestli je správné
to, co dělá. Inu na tom není nic divného zamýšlet se
nad správností svého počínání, avšak v jeho případě
mne to udivilo. Cožpak není světaznalost a zcestovalost předností, ba ctností!? On na to, že bejvávalo.
Jistěže téměř všechny své vědomosti právě cestováním nabyl, a že jich není málo. Viděl mnoho dobrého
a mnoho špatného. Žádné zákoutí světa jeho zraku
neuteklo. Připadal jsem si vedle něj takový maličký
a pořád jsem nechápal: „Tak co by na tom mělo být
špatného?“
„Víš,“ řekl mi, „všude, kde vkročíš, zůstávají Tvé stopy a já byl všude. Není krajiny, kde bych nenašel
své šlépěje.“ Začínal jsem tušit, kam míří a konečně
jsem pochopil jeho smutek. „Když jen kousíček světa
uvidíš, tak hned víš, jak je pestrý a zajímavý, jaký je
to labyrint, co teprve, když jako já celý jej prochodíš,
tolikrát více krásy spatříš. Pak nemůžeš jej nemilovat. Ale když se po tom světě rozhlédneš, tak vidíš,
jak zjizvený je botami nás – všudybudů.“ Zahlédl
jsem slzu pomalu stékající po jeho vrásčité tváři.
Pár riadkov
zo Slovenska
Vítám vás u nové pravidelné rubriky. Jak jistě
víte, naším partnerským časopisem je Ťahák ze
Slovenska. Abychom si nehráli jen na svém písečku, vždy zde naleznete něco od našich kolegů
z gymnázia ve Vrabloch. Jako ochutnávku tentokrát máte možnost okusit krátký článek o tom,
jak se jednoho dne objevily bodky (=puntíky) na
schodech oné slovenské školy a nikdo netušil
proč.
Bodky sú dots ...
Autor: Ľubica Račeková
Jedna, druhá, tretia, štvrtá a každá žltá, ďalšie poschodie a odznova. Takto nejako začalo jedno záhadné
ráno na našom Gymnáziu. Nie, nikto nerátal lentilky
ani padlých žiakov na schodoch po jarných prázdninách. Väčšina z nás bola zaujatá skôr bodkami, ktoré
nás miatli už pred školou. Čím vyššie poschodie, tým
mätúcejšie to bolo. Nájazd doposiaľ neobjavenej mimozemskej civilizácie? Predčasný prvý apríl? Nuda?
Takýmito a ešte mnohými inými otázkami sme si
trápili škrípajúce mozgové závity po týždni ničnerobenia, ktoré sa nieslo v znamení vypracovaných 5
strán z angličtiny, prípravy na skúšanie z nemčiny,
dejepisu, biológie ... ale veď ten „sladký týždeň voľna“ poznáte. Niektorí si lámu nad novým estetickým
skrášlením (pravidelne prvého a posledného schodu) každého poschodia hlavu stále, iní, tí flegmatickejší, si bodky doteraz nevšimli a tým ostatným je to
úplne jedno. Môj názor? Bezpečnosť. Síce po tých rokoch už naozaj viem, že tie schody tam sú, čiže si nie
som istá, či to bolo potrebné, ale (pravdepodobne)
„to tam byť muselo“ (nový predpis?). Takže tí, ktorí
stále neviete, že
Gymnázium má
dve poschodia, aj
keď každé ráno
po nich musíte
vyšliapať, áno sú
tam a vďaka bodkám -bezpečnostnému opatreniu
ste si to snáď už
všimli. Alebo mimozemšťania ... ?
(poz.red.: Nakoniec vyšlo najavo,
že naše bodky
sme dostali do
daru (alebo skôr
príkazom)
od
technika z bezpečnosti
práce. U nás na škole jsou mimozemšMožno tiež mimo-ťani
foto: archiv časopisu Ťahák
zemšťan. )
Impérium vrací úder
Ví někdo, kde je skryta pravda? Můžeme změnit
svůj osud? Je bolest vrabce větší než bolest pěnkavy? Na tyto otázky Vám odpoví oktaván, jenž navrhl, že pod rouškou anonymity vám sdělí všechna
svá tajemství a moudra, protože si myslí, že toho
hodně ví.
9
JA: Ahoj oktaváne.
O: Čau.
JA: Nazývají Tě maturantem, proč?
O: Jsou to ******.
JA: Co škola? Budeš maturovat, těšíš se?
O: Jo, těším.
JA: Tvé nejoblíbenější pití?
O: Kníže Rohan.
JA: Viděl jsem Tě, jak spíš v šatně, je to tvůj dobrý
zvyk?
O: Ano, ne, možná.
JA: Říká se, že miluješ hony na lišku, proč? Chtěl
bys být psem?
O: Ano, miluji. Chtěl. Má tlapy.
JA: Jdeš na vysokou? Popřípadě jakou.
O: Chodím na jeleny, a když se zadaří a mám peníze,
tak jedu do Finska na losy.
JA: Aha. Teď k té životní pravdě…Chceš tedy něco
sdělit mladším ročníkům?
O: Ano, chci.
(Chvíle ticha)
JA: Tak to řekni.
O: Dobře, řeknu.
(Chvíle ticha. Oktaván hází shnilé žaludy po nedaleké veverce.)
JA: A kdy to řekneš?
O: Né tady, doma.
JA: Hmmm, a co tvůj pohled na dnešní složitou politickou situaci?
O: Já protestuji.
JA: A proti čemu?
O: Já protestuji za lid.
JA: No, moc Ti nerozumím. Co tedy alespoň budeš
dělat zítra?
O: Já zásadně nestřílím z děla. (pozn. Redakce: Dělat má v oktavánském slangu mnoho významů. Zde:
dělat= dělo +t .)
JA: Hehe, chtěl by sis někdy pořídit tetování?
O: Strejdování? Echt.
JA: Tak trošku vážně ber tento rozhovor, nezbedný
uhrovatý mladíku! Předpokládám, že hodně čteš k
maturitě. Kdo je tvůj nejoblíbenější literární autor?
O: Mám rád Sabinu a Záviše.
JA: Víš, u kolika z 10 primánů máš respekt?
O: Jich je jenom 10? Echt.
JA: No, vidím, že už to s tebou nemá cenu.
O: Yes, Iam priceless.
JA: Tak čau…
…. A od té doby každý ví, že suchý humor je opravdu
úmorný.
Josef (Kozel, Pepa, Párty zvíře) a Adýčtu
STUDENTSKÝ SPECIÁL
10
Hlavním tématem časopisu jsme se stali pro tentokrát my, studenti, pročež neopo-iwishmenutelnou součástkou se pro tvorbu tohoto čísla staly i naše názory. Sbírali jsme
názory zástupců tříd (u kterých jsem se, s přihlédnutím na jejich postavení, vesměs spoléhala na
jejich ochotu a spolehlivost, bohužel ne vždy to klaplo) na poměrně často propírané otázky ohledně
naší školy. Dopředu se velice omlouvám za špatně formulovanou otázku č. 5, zdá se, že ji každý pojal
po svém (což vlastně také není na škodu), proto občasné kolísající kontexty odpovědí. Jste zvědaví,
co si mluvčí a velvyslanci z vašich tříd myslí o profesorech nebo Wi-Fi na škole? Na závěr přeji příjemné počtení v široké škále upřímné názorovosti.
Ptáme se studentů
1. 2. 3. 4. 5. 6. Platili byste školné na této škole? Kolik?
Jakému předmětu byste ubrali a jakému přidali vyučovací hodiny? Zavedli byste nějaký nový předmět?
Chtěli byste na škole Wi-fi?
Kolik je podle vás ideální počet studentů ve třídě?
Jaké jsou největší klady a zápory této (pozn. vaší) třídy?
Berete vyučující jako profesionály nebo jako lidi splňující heslo „Kdo umí, umí. Kdo neumí, učí“?
Prima
MICHAELA KUBÍNOVÁ:
1. Určitě ne.
2. Přidala bych tělocvik a angličtinu, ubrala zeměpis a nic nového
bych nezaváděla.
3. Určitě ano!
4. Asi třicet.
5. Jsme dobr parta, ale někdy mi
vadí hád- ky.
6. Většina z nich jsou profíci, ale nějací jedinci se
tam najdou.
Jmenovat je ale radši nebudu.
5. Mix všeho no - jak kdy.
6. Většina splňuje to heslo: „Kdo umí, umí. Kdo neumí, učí. Takže převážně to druhý.
Sekunda
ONDŘEJ FLIEGEL:
1. Je to těžká otázka. Ale asi bych ho nezavedl, protože naše škola je přece i osmileté gymnázium. A
nešlo by přece, aby už šesťák platil školný.
2. Určitě bych asi přidal hodiny zeměpisu, a neubral
bych asi žádnou ničemu.
3. Na tuhle otázku je zbytečné se ptát… Jasně že
chtěl!
PAVEL MRÁČEK:
4. Aktuální počet mi přijde optimální.
1. To ani náhodou.
2. Ubral bych matiku a biologii, přidal informatiku a 5. Kladem bude asi to, že jsme fakt nejlepší třída +
někte- ré předměty nám jdou až podivně dobře. A
tělák. Nový předmět? Asi žádný.
mínusy? Snad jen to, že jsme jednu
3. Jasně! Bezdrátové připojení je výhohodinu ta nejchytřejší a nejlepší
da.
třída a další hodinu zas to nejhor4. Tak kolem třiceti tady, ale na
ší na světě.
základce by to bylo trochu moc.
6. Jsem teprve
5. Pluskem jsou
v sekundě, ale učitelé musí být
určitě naše dobré vztahy, ale vadí mi,
svým způsobem fakt dobří jinak
že často zlobíme.
by neučili na gymnáziu.
6. Nevím, co mám na to říct...no jak
koho, no.
ONDŘEJ KNOPP:
1. Ani za nic.
2. Ubral tělocvik a přidal biologii a matematiku.
3. Nevím, asi ano.
4. Osobně bych řekl tak něco kolem dvaceti.
IVANA
KROUPOVÁ:
1. O tom jsem zatím ještě
nepřemýšlela.
2. Já osobně bych žádnému předmětu neubrala, jen
bych dala jednu hodinu tělocviku navíc. Žádný nový
předmět bych zatím nezaváděla.
3. Ano.
4. 30 žáků na třídy je
podle mě akorát.
5. Na naší třídě se mi líbí, že
když chceme, jsme hodně vynalézaví a umíme se domluvit. Zápory asi žádné.
6. Beru je jako profesionály.
Tercie
DOMINIKA ANDRLOVÁ a MICHAELA KOUBOVÁ:
1. Pokud bude výše školného odpovídat nadstandardu školy, tak ano.
2. Přidali bychom hodiny chemie a zeměpisu, méně
by mohlo být hodin českého jazyka.
3. Bylo by možná dobré se
podrobněji
věnovat problematice slušného chování,
správného stolování
a
zdravení.
Tudíž bychom zavedli předmět, který by se
v
dnešní
době již vymírající etiketě
věnoval.
4. Ano. Ušetří nám
čas. Nebudeme muset celou
přestávku čekat před přeplněnou
učebnou informatiky, dostane se na každého.
5. Zápory: Jsme třída
plná jedinců s osobitými názory tudíž máme většinou velké problémy se
shodnout. Klady: Jsme všichni dobří kamarádi. Držímě při sobě a navzájem si snad přejeme jenom to
nejlepší.
6. Zhruba 80% učitelů bereme jako profesionály, kteří umí.
Kvarta
NGUYEN VAN TIEN:
1. Ne, myslím si, že naši rodiče (popř. zákonní zástupci) odvádějí již velkou část platu na daně, navíc
- někteří studenti by si kvůli školnému nejspíš byli
nuceni si shánět i brigády, už tak si platí různé jiné
činnosti a ještě aby si platili středoškolské vzdělání.
2. Neubíral bych ani bych nepřídával předmětům
vyučovací hodiny. Stávající počet hodin mi vyhovuje. Co se nového předmětu týče, zavedl bych předmět, při kterém by se probíral jen současný stav
ve světě.
3. Ano, určitě bych si
Wi-fi přál jak
já, tak i většina studentů. Určitě by
to našlo své uplatnění
(notebooky,
mobily).
4. Ideální počet studentů ve
třídě by měl být dle
mého názoru okolo 20.
5. Největší plus mé třidy je
asi to, že celá
naše třída dokáže táhnout za jeden provaz (i když to
nyní není v úplně ideální) a největší mínus to, že asi
každý učitel s námi musí mít značný problém nás
při hodinách uklidnit.
6. Jako profesionály, občas si musí připadat jako při
krocení dravé zvěře a k tomu nám do hlav musejí
dostat mnoho informací.
11
1. Já bych platil, protože si myslím, že za všeobecné
vzdělání by si zaplatil každý. Získáme tu hlavní základy na libovolnou vysokou školu. Kolik nevím, ale
určitě všeho s mírou.
2. Osobně bych dal přednost matice a angličtině a
méně dějepisu, ale to je u každého nastavené jinak.
Nynější stav rozvrhu mi vyhovuje.
3. Jasně, ale musí
se počítat s tím, že
studenti nebudou
hledat jen studijní využití.
4. 30 bohatě stačí, i když čím
více
lídí,
tím
více zábavy.
5. Myslím si, že
naše třída je
většinově
stejná jako ostatní,
stejně trhlá, stejně
‚vtipná‘. Upřímně
doufám, že všichni
táhneme za jeden
provaz a za hlavní
zápor bych jmenoval
možná hluk a občas nedostatek pozornosti.
6. Samozřejmě, že všechny učitele pomlouváme a
říkáme o nich jaký jsou to blbci (hlavně v případech,
kdy má někdo pocit křivdy), ale podvědomě samozřejmě uznáváme, že jsou dobří.
TOMÁŠ MAROUŠEK:
Kvinta
VU THANH HUYEN:
1. Neznám jak kritéria, hodnoty škol se školným
tak i průměrnou výši školného, takže nejsem ani
schopná určit, jak moc mám být za fakt, že jsem ho
nemusela nikdy řešit, vděčná. Nicméně, kdyby byl
tento krok nějakým způsobem účelný, tak proč ne,
kažopádně bych chtěla alespoň trochu vědět, do čeho
ty peníze případně půjdou.
2. Trochu mě mrzí, že jsou semináře až v předmaturitním ročníku. Čím dřív se
člověk začne soustředit na konkrétní
obor, tím
víc času získá na podrobn ě j š í
zaměření. A právě u takových
předmětů bych navýšila
počet
vyučovacích hodin. Neubírala
bych, všeobecný přehled
s
e
vždycky hodí. Co se týče
nového předmětu, nezaváděla
bych, už teď je spousta
n o vých (např. SVP), jejichž
podstata
se mi naprosto vytrácí.
A l e
to
je
ryze můj problém.
3. Podle mě zbytečnost, na druhou stranu by mi Wifi nevadila, jsem si jistá že bych (jako všichni) případné využítí určitě našla. Což otevírá diskuzi: K
čemu? Ke studijním účelům (ať se vymyslí jakékoli)
nebo k surfování pod lavicí?
4. Napadá mě, že by si zrovna tohle možná rádi diktovali sami učitelé. Jelikož rozhodně nejsem fanoušek mainstreamu/ů, asi bych se spokojila raději s
menším počtem lidí. Kupříkladu mi hrozně vyhovuje
dělení tříd na jazyky, tudíž možná okolo těch 12-ti
až 16-ti. Pozn. vedlejší důvod? Možná aby to bylo v
případě nouze ukočírovatelné.
5. Otázku jsem vzala nadvakrát, takže odpovím stej-
12
ně. Třídy s menším počtem lidí nabízí jednu z největších výhod - prostor. A kdyby směřovala otázka na
kvintu, řekla bych, že jsou všechny třídy v podstatě
stejné (= stejně se měnící v průběhu let). Do kompetencí mi nespadá jakkoli soudit, takže tuto otázku
mimoděk obejdu faktem, že i kdyby nastala situace,
že bych nebyla spokojená, třídu si nezměním. Stejně
jako u všeho jde o kompromis.
6. Věřím v to, že když se někoho z kantorů na něco
zeptám, dostanu jasnou odpověď. Nejsem si jistá,
zdali je to tak vždy, každopádně spoléhat na to, mi
nikdo zakázat nemůže. Zdvořilý respekt a přirozená
úcta ještě nikdy nikoho nezabila, takže proč je jako
profesionály nebrat? Umí-li ten profesionál učivo
podat, ví-li ten profesionál, o čem mluví a je to ve
většinové části taky jenom člověk s chybami, není
důvod se rozhodovat.
du bych rád, kdyby
se to změnilo.
Nový předmět? Asi
ani ne.
3. Já sám bych to
nevyužil, ale
pro ostatní by to byl
určitě přínosem. Trochu bych se
ale bál toho,
že by spousta lidí
trávilo čas na
internetu během vyučování...
4. Tak 15 až 20. Nicméně bych tím
zase přišel o spolužáky,
což bych nerad.
5. Klady - výuka je cílenější, studenti dostanou více
prostoru, lepší diskuse, individuálnější přístup, více
porozumění od učitele. Zápory - menší třída = méně
spolužáků (což tedy nemusí být zápor pro všechny),
větší finanční zátěž pro školu.
6. Jak koho, víc k tomu neřeknu.
MARTIN PECHA:
1. Ano. Nejsem schopen říci.
2. To záleží samozřejmě na každém zvlášť. Já osobně nemám v oblibě biologii a dějepis, informatiku
nebo estetickou výchovu bych ani nepotřeboval. Přidal bych rozhodně více hodin na jazyky. Nový předmět mě nenapadá.
3. Wi-Fi by pro tuto školu byla určitě přínosem.
4. Pro mě osobně je 28 ideální. Máme dobrou třídu.
Ale pro učitele je určitě výhodnější menší kolektiv
(tak okolo 15 lidí a méně).
5. Jsme dokonale
sehraná třída
a velmi dobře spolupracujeme.
Jsme kolektivní a
všestranně
zaměření.
Zápory - nevidím
v naší třídě nějaké
výrazné
problémy. Když se
nemůžeme
na
něčem
dohodnout, vždycky
vytvoříme
nějaký
kompromis.
6. Jsou učitelé, kterých
si vážím a kteří opravdu ví, co učí. Na
druhou
stranu
mám i své „záporné“ učitele.
Důležité je, aby učitel rozuměl tomu, co učí a aby to uměl žákům podat.
Většina učitelů neumí to druhé.
MATĚJ KNOPP:
1. Asi ano, ale tato otázka je určena spíše mým rodičům, kteří by za mě případné školné platili.
2. Přidělování hodin předmětům bych přenechal osobám k tomu pověřeným. To samé platí i co se týče
zavádění předmětů nových. Osobně si myslím, že
hlavní je samotné využití poskytnutého vyučovacího
času a to už záleží na jednotlivých kantorech.
3. Myslím si, že by to bylo silně kontraproduktivní
a drtivá většina studentů by internet využívala jen
pro zábavu, nikoliv pro studijní účely. Má odpověď
tedy zní: ano
4. Odhadoval bych
něco kolem 15ti.
Ale hlavní je jakých studentů v
hodině
jakého
kantora.
5. Výhodou by
byl především
možný
osobnější
přístup
ke studentům
a více prostoru
pro každého z
nich,
nevýhodou pak asi menší
zastoupení
různých názorů při
diskuzích a při
zachování stejného počtu kantorů pak také (z
čistě statistického hlediska) menší počet vzdělaných
lidí.
6. Nerad bych profesory házel do jednoho pytle, proto nelze tuto otázku zodpovědět. Názor na kantory si JANA HAVLOVÁ:
vytvářim případ od případu.
1. Myslím, že naše škola opravdu stojí za rozumný
příspěvek. Zejména v dnešních dnech, kdy se mluví o nejisté budoucnosti osmiletých gymnázií. Takže
ano, já osobně bych byla ochotna zaplatit určitou
FRANTIŠEK VÁLEK:
částku (třeba 10 000 ročně? - nevím přesně, nemám
1. Tak pokud by bylo, tak bych ho asi platil (respek- odhad). Jedním z důvodů je i dobrá finanční situace
tive rodiče by mi ho snad zaplatili), vzdělat se určitě rodičů. Studentům ze sociálně slabších rodin bych
chci, na středních školách bych ho ale nezaváděl. A školné odpustila.
kolik, to je otázka, možná tak 5 až 10 tisíc za rok? 2.To se nedá obecně definovat. Každý by asi přidal
Myslím, že nedokážu dost dobře posoudit co je moc předmětům, které ho baví a ubral předmětům nea co je málo.
náviděným. Nejvíce bych podporovala výuku jazyků.
2. Já osobně bych ubral biologii a IKT, protože mě Jazyky jsou totiž základem všeobecného vzdělávání.
prostě nebaví, naopak bych přidal jazyky, dějepis, 3. Wi-fi by nebyl špatná. Sice mám internet v mobilu,
zeměpis. Jsem pro to, aby se předměty dříve volily ale je zbytečně drahý. Vlastně nechápu, proč jsme ji
a byl větší výběr (i přes fakt, že jsme všeobecné ještě nezavedli
gymnázium), studenty totiž daleko víc vyčerpávají 4. Líbí se mi hodiny jazyků, kdy je ve třídě kolem
předměty, které je nebaví a tím pádem se je nechtějí 15 žáků. Učitel se může naplno věnovat každému
učit a jde jim to hůř a nezbude moc času na to, co by z nich. Chápu ale, že školy si takový nadstandart
je opravdu zajímalo. To mi tady hodně chybí a oprav- nemohou dovolit. Počítají každou korunu za „získa-
Septima
Sexta
ného“ studenta.
5. Začnu asi zápory. Jen málo spolužáků má opravdu vůli se vzdělávat, spolupráce s nimi je pro učitele
opravdu náročná a nezávidím jim. Nechápu, proč si
studenti tohoto typu vybrali všeobecné gymnázium,
některé totiž nedokáže nadchnout žádný ze současných předmětů. To je podle mě špatně. Naše třída je
také pověstná svou arogancí a ignorací vůči učitelům,
které jí tzv. „nesednou“. Problémy se
dají řešit i jiným
způsobem. Celkově mohu říct, že
je septima dost
namyšlená.
Na druhou stranu se mi líbí,
že pokud se pro
něco
zapálí,
opravdu se snaží dosáhnout
dobrého výsledku
(viz.
soutěž
„Za školu“, nebo
matematika
s
panem
Krejčou“:-)
6. Učitelé se prokáží
jako
dobří kantoři pouze v „akci“.
Někdo má třeba
slibné
vize
pro svou učitelskou kariéru
a dělá pro jejich
naplnění, co může a přesto
když předstoupí před bandu rozpustilých puberťáků,
není schopen se ani správně vyjádřit. Mám tezi, že
existuje něco jako učitelská povaha. Člověk ji buď
má, nebo ne. Můsí to ale včas zjistit, aby si po deseti
letech trápení před tabulí neřekl: „Já jsem se vlastně
úplně minul povoláním!“ Respektuji a uznávám učitele, kteří umí učit a především učí s chutí.
MARTIN PRACH:
1. Pokud bych věděl, že se peníze využijí smysluplně,
tak bych s tím neměl problém. Kolik, to už je trochu
složitější - nemám měřítka, kolik se platí třeba ve
světě nebo i u nás na soukromých školách. V současné době bych opravdu moc chuť platit neměl, peníze
ve školství, kterých už je tak málo, se využívají neefektivně. Pokud by se systém změnil k lepšímu, byl
bych ochotný výrazně víc.
2. Přidat cizí jazyky, hlavně angličtinu (klidně dvojnásobek toho co teď), na úkor třeba češtiny nebo v
podstatě čehokoliv. Přidat semináře už alespoň od
sexty, čímž by zároveň došlo jak k přidání, tak k
ubrání hodin.
3. Přijde mi to zbytečné.
4. Pro samostatné vyučování 1,
max. tak 5, pro všechno ostatní je
to myslím dobře tak, jak to je.
5. To nejsem schopný popsat, nevím jak to vypadá v jiných třídách,
ale řekl bych, že nijak moc nevybočujeme. Každopádně mě nenapadají
žádné zápory.
6. U nás na škole máme učitele, až na ně- k o l i k
málo vyjímek, opravdu výborné, mající jak znalosti,
tak chuť učit a sympatický přístup.
Oktáva
NGUYEN CUONG MANH:
1. Proč ne? Motivovalo by to studenty se učit. Výši
školného se netroufám odhadovat.
2. Nic bych neubíral.
Přidal bych
nepovinné semináře.
Zavedl bych
nepovinně Vaření a
Domácí kutil. Ubývá dívek co
umí vařit
a chlapců co umí
šroubit.
3. Wi-Fi by se nám
hodila
víc
než
monitory
na
chodbách.
4. Ideální je alespoň
jeden co dává
pozor.
5. Kladné je, že si
to můžou ostatní
opsat a zápor,
že to nikdo nebude
umět.
6. Tohle je strašná fráze: „Kdo neumí
učí.“ Naštěstí se to našeho gymnázia netýká. (neříkám to JEN kvůli tomu, že mám před maturitou)
Mělo by to být: „Kdo umí učí, kdo ví mluví, kdo netuší bučí a kdo spí ať jde domů.“
ZUZANA HLÁSKOVÁ:
1. Ano, školné by prospělo mnoha školám. Mělo by
být nižší než na školách vysokých a sociální problematiku by měla řešit prospěchová stipendia. Teď
se nabízí Nerudovská otázka. Co se týče vybavení
školy, domnívám se, že u nás není žádný extrémní
problém, ba naopak. Avšak učitelé jsou podle mého
názoru finančně podhodnoceni. Pokud bude mít učitel slušné finanční ohodnocení, bude učit, protože ho
to baví.
2. S „rozvrstvením“ předmětů jsem nikdy neměla
problém. Až maturitní ročník mě poněkud zarazil - i
když to platí asi jen pro oktávu. Několik předmětů (BIO, CHE, IVT) má totiž dotaci jen na 2 hodiny
týdně a to formou semináře. Z těchto předmětů by
rozhodně prospěla nějaká ta hodina
navíc - klidně formou dalšího semináře (aby „nematuranti“ neohrnovali nos). Také by během celého
studia pomohl vyhrazený čas k
ucelení všech poznatků, stává se,
že se některé věci pospojují až v
oktávě anebo také vůbec. Mnozí
studenti by určitě uvítali mezi volitelnými předměty Dějiny umění stejně tak, jako Deskriptivní geometrii či Počítačovou
grafiku. To všechno je jen minimum, které mě napadlo zrovna teď. Myslím, že této otázce by prospělo
samostatné zpracování a to celoškolní. Protože takové změny by měly vycházet především z názorů a
potřeb studentů.
3. Ještě jsem se nikdy nesetkala s tím, že bych něco
potřebného ve škole nezjistila, takže na otázku odpovím otázkou. Kolik studentů by se pak schovávalo
za obrazovkami svých notebooků a stalo se naprosto
netečnými?
4. Všichni dobře ví, že čím míň, tím líp. Ideální by
podle mě bylo rozdělení tříd na poloviny.
5. Největším kladem je ušetřený čas a lepší spolupráce, jak mezi učitelem a žáky, tak i mezi žáky
samotnými. Záporem je pak stránka praktická. Není
místo, nejsou prostředky.
6. Každý snad ví, jak by se k učiteli měl chovat a
naopak. Mně samotné by třeba nevyhovovalo, kdyby
mi učitel navrhl tykání ještě během studia. Učitel by
13
měl být autorita. Rozhodně však učitelům jejich roli
nezávidím, musí se dost snažit, aby v černobílém
světě studentů uspěli.
EVA FRDLÍKOVÁ:
1. Ne.
2. Neubírala bych žádnému předmětu, ale přidala
bych ZSV.
3. Zatím je mi to jedno, protože jsem ji ještě nepoADAM PRÁŠIL:
1. Dle mého soudu by zavedení školného na gymná- třebovala.
ziu nemělo valného účinku a naopak by tento krok 4. 28
odradil mnoho rodičů, aby své potomky posílalo na 5. Myslím si, že jsme dobrá parta lidí a tak jako jediný zápor vidím to, že se stále nemůžeme vejít do tříd.
naše gymnázium, což nevím, jestli je žádoucí efekt.
2. Neubíral bych. Spíše jsem pro zavedení nových 6. Vyučující beru samozřejmě jako profesionály.
předmětů (samozřejmě jen za předpokladu, že by je
vedli profesionálové), např.: Rétorika, či etika.
3. Ano, ale už osm let se
dožadujeme (rozuměj oktáva) výtahu!
Ten
opravdu ZUZANA KORANDOVÁ:
1. Nějaké školné by se asi platit
chci.
4. Tolik, aby při
h o d i n á c h mělo. Podle mě tak 5000 Kč za rok.
byla
příjemná,
přátelská a Pomohlo by to jak škole, tak i učitemotivující atmosféra. Co lům a žákům.
2. Spíš, než že bych ubrala či přidala
třeba 27?
5. Zápory: Nej s m e vyučovací hodiny v určitých předměsuperhrdinové.
K l a d y : tech, bych se zaměřila na rozdělení
Máme vysoké sebevědomí třídy podle toho, čemu se kdo chce věve 3. a
a myslíme si, že
jsme super- novat po absolvování gymplu. Sice máme
4. ročníku semináře, ale věnovat se více „vyvoleným“
hrdinové.
předmětům bychom měli déle.
6. Rozhodně nemůžu zobecňovat. V první řadě bych
3. Wi-Fi by nebyl špatný nápad, pokud by bylo zaruměl napsat, že si vážím všech učitelů, kteří svou
čeno, že by studenti o vyučovacích hodinách nesdíleli
práci neberou na lehkou váhu a snaží se (i když
své momentální stavy na Facebooku. A tím si nejsem
to je z mé strany klišé) zlepšit stav českého škol- tak jistá.
ství. S tím souvisí i to, že některé kantory hodnotím 4. 25
jako inspirativnější (pro mě tedy profesionálnější) 5. Myslím si, že jako třída jsme celkem klidní a pozora některé méně. Možná by nebylo špatné, kdybych ní. Nevýhodou je, že je zde pár jedinců, kteří tady ani
zmínil, že za nejdůležitější vlastnost učitele považuji být sami nechtějí. Potom si učitelé můžou myslet, že
zodpovědnost a dochvilnost.
když nechtějí oni, nechceme ani my ostatní.
6. Tady na gymnáziu už beru vyučující jako profesionály, ovšem po zkušenostech ze základní školy si
opravdu myslím, že školství (a to hlavně základní)
potřebuje překopat. Pokud bude ale ve školství málo
JAROMÍR ČADA:
1. Já osobně bych školné asi neplatil, zdá se mi, že peněz, lidé, kteří by učili rádi, učit nepůjdou, a tak
je na tom škola po ekonomické stránce celkem dobře. půjdou učit lidé, kteří chtějí mít vysokou školu a jít na
Jistěže se peníze hodí vždy, ale v čele s naší paní ředi- peďák bylo pro ně nejjednodušší. Tím samozřejmě netelkou a jejími ekonomickými schopnostmi škola ustojí říkám, že ve školství nejsou i velmi dobří pedagogové,
kterých si vážím.
snad vše.
2. Ubral bych asi výtvarku, kort teď, když se po nás
chce, abychom se šrotili historii umění. Přidal bych ALICE FURDANIČOVÁ:
asi angličtinu - myslím že je to důležitý předmět a ur- 1. Školné bych opravdu neplatila. Ikdyž by si to naše
čitě ho každý někdy využije. Nový předmět bych ne- škola velmi zasloužila, protože je velmi kvalitní, ale
zaváděl, nýbrž bych trochu pozměnil náplň některých třeštičkou na dortu je právě ta věc, že se školné
předmětů. Např.: informatika, u tohoto předmětu bych
neplatí.
snížil práci s editory Microsoft a pracoval bych víc
2. Osobně bych přidala více konverzace z cizích jazyse zábavnějšími aplikacemi (grafické programy nebo
ků a nový předmět? Možná bych zavedla něco jako
C++).
praxe. Každý by si mohl vybrat místo pracoviště,
3. Tak určitě, kdo by ve škole nechtěl mít přístup k
kam by docházel a zkusil si to, co by v budoucnu
Internetu.
4. 34 (smích). Ne myslím že nezáleží na počtu žáků, chtěl dělat.
3. Osobně ji nepotřebuji.
ale na kvalitě a kolektivu.
4. Čím míň, tím lépe. ideální je 20 žáků
5. Klady: 34 hlav víc ví.
Zápory: když jsme všichni ve škole, tak máme problé- 5. Za zápor bych označila možná moc vysoký počet
lidí a k tomu některé lidi, kteří by tam vůbec nemumy s místem na sezení.
6. Určitě jako profesionály, tedy alespoň většinu. Učit seli být.
34 rozjívených puberťáků asi nebude jednoduché, ale 6. Učitele beru jako profesionály, kterým bezpostředmyslím, že mají tu práci rádi, takže je to až tolik ne- ně věřím, že to, co mě učí je doopravdy tak.
žere.
2. ročník
14
1. ročník
3. ročník
ANDREA HLÍNOVÁ:
1. Kdyby školné bylo využito
opravdu efektivně a všichni
bychom mohli vidět výsledky
na vlastní oči (zlepšení zázemí školy, výuky, zajímavé
exkurze, atd.), určitě bych
nějaké školné ráda zaplatila.
Investice do vzdělání není
rozhodně zbytečná. Myslím,
že by
bylo přijatelné například do
1000 Kč
měsíčně. Samozřejmě s tím, že by existoval nějaký
systém prospěchových stipendií.
2. Žádnému bych rozhodně neubrala, i když si to
někdy při hodinách tiše přeji, v závěru jsem ale ráda,
že je mám, jelikož se doma popravdě jen stěží donutím učit předměty, které mě vyloženě nebaví, a tak
tomu čas věnuji alespoň ve škole, což mi pomáhá.
Rozhodně bych přidala do rozvrhu další jazyk (byť
jako seminář). Myslím, že dnes jsou dva cizí jazyky
tak samozřejmé, že základy nějakého dalšího by nebyly na škodu. Co se týká nového předmětu, bavila
by mě například religionistika, jelikož si myslím, že
není špatné poznat a pokusit se pochopit cizí náboženství.
3. Jednoduchá otázka – krátká odpověď: stoprocentně ano!
4. Myslím, že ideální počet studentů je do 20. Pak
má opravdu každý prostor na svůj názor a své otázky k probírané látce.
5. Můžu říct, že se svou třídou jsem moc spokojena
a pokud se podívám na školy předchozí: jsou úžasní
a skvělí. Myslím, že si dokážeme navzájem pomoci
a opravdu každý den se zasměji, takže pár minut s
nějakými lidmi ze třídy je dokonalé antidepresivum.
A zápory? Když někomu půjčím propisku, většinou
se mi nevrátí (ale do této skupiny sklerotiků patřím
bohužel i já .
6. Jsem toho názoru, že záleží na konkrétním učiteli.
Možná má každý jinou představu o tom, jak vypadá
učitel-profesionál, ale co se týká konkrétně mě, je
to učitel, který má přehled v oboru, ví, o čem mluví,
má férový přístup, dokáže látku podat s originalitou,
má autoritu, přesto s námi jedná jako s partnery a
je otevřený diskuzi.
ANETA KVĚCHOVÁ:
1. Školné bych nezaváděla z důvodu, že spoustu
chytrých dětí z rodin, které mají podprůměrný příjem, by nemuselo právě kvůli školnému dostat šanci
na naše gymnázium jít a tím by ztratili i možné výhodné šance na další vzdělávání. Pokud studenti a
rodiče chtějí školu podpořit a chtějí ještě více zlepšit
způsoby výuky, prostředí školy a příjem informací
pro žáky, mají možnost přispívat do SRPŠ.
2. Vyučovací hodiny bych žádnému předmětu přímo
neubrala ani nepřidala, myslím si, že systém je promyšlený tak, aby byl vyhovující a dostačující. Ale
možnosti nových zajímavých předmětů, byť nepovinných či ve formě seminářů, by byly pro někoho
rozhodně přínosné. Dnešní svět je tak rozčleněn a
existuje tolik povolání, že pro studenta, který ví, co
chce dělat, není na škodu se věnovat takovému oboru už od gymnázia.
3. Wi-Fi není pro mě nic podstatného a důležitého,
ale mnoho studentů by to jistě přivítalo, takže proč
ne.
4. Studentů by mělo
být tolik, aby si
vyučující stíhal všímat každého a
aby každý student
mohl mít stejnou individuální
péči,
stejný
přísun informací
a stejné možnosti vzdělávání.
30 studentů,
jak ve třídách
standartně
bývá, je podle
mě na jednoho učitele už
příliš.
5. Já osobně
bych
v naší třídě
žádné
zápory
nevyhledávala. Když
je potřeba,
držíme spolu
a
nakonec se
vždy dokážeme i
dohodnout
a stmelit názory
všech do
j e d n o h o
kompromisu.
6. Většina vyučujících
je podle mě
skupina opravdových profesionálů. Kromě toho, že
dlouho studovali a mnoho z nich také samo studuje
celý život, mají i jedno z nejtěžších a nejdůležitějších
povolání, mají za úkol předávat informace, musí mít
pevné nervy a v neposlední řadě musí i stmelit třídu,
vědět sám dobře o čem mluví a vytvořit ve třídě
správnou atmosféru.
4. ročník
VÁCLAV CHLAPEC
1. Téma placeného školství je
velmi rozporuplné. V ostatních
vyspělých státech funguje. Otázka je, zda v ČR je natolik vyspělý
systém školství, aby se za střední
školu platilo. Náklady na studium jsou
u
ž
tak dost vysoké.
2. Rozhodně bych přidal dobrovolný seminář o zahraniční a české politice. Je také důležité vzdělávání oblasti ekonomie a podnikání. Tyto předměty mi
chybí.
3. Zrealizování tohoto nápadu bych uvítal. Potom ale
vzniká riziko, čemu se budou studenti při hodinách
věnovat. Řešením by mohlo být zavedení Wi-Fi jen v
PC učebnách a klubu.
4. Uznávám pravidlo: „Čím méně studentů ve třídě,
tím kvalitnější je výuka a lepší individuální přístup
z obou stran.
5. Určitě má každá třída své klady i zápory, i když
může navenek působit jako dobrý kolektiv. Mínus
naší třídy bych viděl v evidentní neochotě posílet
se na školních akcích a zachovávání tradic na Gymnáziu.
6. Většinu kantorů považuji za profesionály ve svém
oboru. Podle zmiňovaného hesla se nemůžeme řídit, protože dobrého učitele nedělá jen kvalita jeho
znalostí, ale především dobrá příprava na hodiny a
ochota se pro studenty roztrhat.
15
Odešli od nás aneb Jak se vlastně mají?
Tomáš Vlček
Můžete si ho pamatovat jako předsta- -shosvitele hlavních rolí ve Vánoční Show
nebo jako jednoduše nepřehlédnutelného studenta chodícího po chodbách Třeboňského gymnázia. Jedno je jisté - před rokem odešla do Českých Budějovic výrazná osobnost,
pro kterou snad Třeboň byla příliš malá. Jak se
mu ve městě líbí a jestli mu to změnilo výrazně
jeho život se dozvíte v následujícím rozhovoru:
-ako-
Tomáš Křívánek
Kdyby se u nás studovala jen hra na akordeon,
byl by náš bývalý žák Tomáš Křivánek premiant.
Bohužel to tak není, a tak se Tomáš v loňském
roce rozhodl přestoupit na gymnázium do Jindřichova Hradce, místa svého bydliště. Napadlo
nás oslovit Tomáše a zeptat se ho, jak se má, jak
vypadá z pohledu žáka porovnání škol podobného typu a zaměření – našeho a jindřichohradeckého gymnázia, kde Tomáš studuje ve třetím
ročníku.
Co bylo prvním impulsem k přestupu na jinou
Jak se s odstupem času dívá na své studium na
školu?
Popravdě to nevzešlo z mé hlavy, ale ta myšlenka se třeboňském gymnáziu? Jaký jsi byl žák?
mi zalíbila. Jedním z důvodů byla perspektivita nové
školy, ale i rodinné důvody.
Splnilo to tedy Tvé očekávání?
Do jisté míry ano.
Jaké jsou klady a zápory?
Na své studium stále vzpomínám, ale byl jsem poněkud líný člověk, od čehož se odvíjel můj přístup
k učení. Teď mě to vlastně velmi mrzí a snažím se
to napravit.
Co se v tvém přístupu změnilo poté, co jsi odešel?
Nejdřív si nasadím růžové brýle pana Kučery. Mám
Snažím se více připravovat na hodiny. V Třeboni se
více hodin angličtiny, rodilé mluvčí, méně přírodmi velmi líbilo a fakt, že jsem musel odejít, mi dal
ních věd, více příležitostí k cestování, neomezený
„přes prsty“. Tak jsem se trochu napravil a snažím
přístup k počítačům a veškeré technice a nemusíse stále napravovat.
me se přezouvat (smích). Když nasadím Shosanniny
temné brýle (nasazuje si je), tak neatraktivita proKteré předměty tě v Třeboni nejvíce bavily a
středí a špatný kolektiv.
proč?
Kterého učitele bys z Třeboně vzal s sebou?
Mgr. Císařovou
Proč?
Protože český jazyk s Lídou byl prostě famózní
(smích). Nynější češtinářka je …
16
Kdyby ses měl znovu rozhodnout, udělal bys
něco jinak?
Nejvíc mě bavila matematika, čeština, hudebka a
chemie. Matematika protože jí mám rád, o přístupu
pana Krynického by se dalo psát hodně dlouho a
mně osobně se jeho systém velmi líbil. Čeština, protože se mi styl výuky paní učitelky Janovské velice
líbil. Hudebka byla také velmi dobrá, protože jsme se
dozvídali nové informace pro mě zajímavou formou
a chemie mě bavila, protože mně vždycky bavila a
pani profesorka Tichá je velmi dobrý pedagog.
Určitě bych odešel, ale jinam.
Kolik máš volného času a jak ho trávíš?
Zachari (pes), přátelé, filmy, k literatuře jsem se
ještě nedostal, studování předmětů, které mě baví.
Volného času mám tak akorát, nestěžuji si.
Chceš nakonec něco dodat?
Jednou mi jistá profesorka řekla, že lidé jako já, nemají na gymplu, co dělat. Tak jsem šel na jiný!
Děkuji Ti, Zuzanko, a velký pozdrav do primy.
Proč do primy?
Protože je čeká ještě osm let.
Jak velkým handicapem pro tebe bylo dojíždění?
Proč jsi nezačal studovat v JH hned od prvního
ročníku?
Pro mě dojíždění nebylo žádným problémem a do
Hradce jsem nechtěl kvůli bývalým spolužákům.
Jak vzpomínáš na své spolužáky a učitele?
Na spolužáky vzpomínám rád, protože jsem se dostal v obou případech do dobrého kolektivu. Mezi
učiteli si myslím, že nebyl nikdo, kdo by mi ukřivdil,
takže vzpomínám taky velice rád.
Pokus se porovnat gymnázium v Třeboni a JH...
Gymnázium v JH je určitě větší, ale řekl bych, že
gymnázium v Třeboni je hezčí (co je malé, to je milé).
Myslím, že žáci jsou všude stejní, nevidím mezi nimi
veliké rozdíly. Přístup na hradeckém gymnáziu, a
to i ze strany učitelů, je řekl bych „tři a půl roku se
ulévat a před maturitou se všechno naučit.“ Samozřejmě, všude jsou výjimky.
Jakým studentem jsi dnes? Jak moc je pro tebe
vzdělání důležité, co jsi tomu schopen/ochoten
obětovat?
Student jsem určitě lepší, ale jak už jsem zmínil v
předchozí otázce, v Hradci se není potřeba moc učit,
takže prospívám o dost lépe s jen o malinko větší
snahou. Vzdělání je pro mě důležité a postupně obětovávám víc a víc věcí, ale je pro mě ještě stále těžké
být vzorným žákem.
Několikrát jsi nám při hudebce zahrál na harmoniku - hraješ stale? Zdokonaluješ se, pracuješ na
sobě? Máš za sebou nějaké další úspěchy?
Na akordeon hraji stále. Letos jsem byl v Německu
na soutěži, kde jsem se umístil na 7 místě. Bylo nás
14 a všechny ZUŠ se umístily za mnou a dva konzervatoristé také - včetně některých hráčů z vysokých
škol akordeonových v Německu. Někteří vysokoškoláci byli přede mou stejně jako dva konzervatoristé.
V české soutěži jsem se dostal do celostátního kola,
které proběhne první víkend v květnu, budu rád,
když si na mě vzpomenete a určitě potom napíšu,
jak jsem dopadl.
Porovnej Třeboň a Jindřichův Hradec jako města
- stihnul jsi Třeboň vůbec trochu poznat?
Mám rád Třeboň i Hradec, jsou to nádherná města a
každé má svoje pro i proti.
Jací jste byli jako
studenti?
-ako-
17
Protentokrát jsme se zeptali našich učitelů na
velmi jednoduchou otázku - přečtěte si, jak moc
kdo káže vodu a pije víno (nebo káže víno a pije
vodu?), jak kovářovy kobyly chodily bosy, jaká
minulost se skrývá pod mnohdy neprůhlednými
slupkami…
ZUZANA DVOŘÁKOVÁ:
Na střední škole jsem byla hrozná vzorňačka. Všechno jsem měla a všechno
jsem uměla. Celým gymplem jsem proplula, ani nevím jak. Na vysoké škole už to bylo trochu jinak.
HANA SOUKUPOVÁ:
Sama jsem se viděla vždy někde kolem lepšího průměru, ale ostatní mne asi vnímali jinak. Platila jsem
za studentku s logickou úvahou, která se nemusí
připravovat na písemku z matiky ani z fyziky, protože vždycky něco vymyslí. S humanitními předměty
to ale bylo
jinak...troška štěstí se mi vždycky hodila, ale měla
jsem je také ráda.
A biologie? Láska od malička. Při současném studiu
vítám štěstí s otevřenou náručí, protože není tolik
času, ale ekonomie mne opravdu baví.
JANA COUFALOVÁ:
Jaký jsem byla student na gymnáziu? Mohu se vyjádřit jen k tomu, jak si to pamatuji a jak jsem se
vnímala já. Naštěstí jsem se nemusela moc učit. Na
Jaké jsou tvé plány do budoucna?
jedničky a sem tam dvojku mi stačilo málo. O to více
Do budoucna bych se chtěl zlepšit ve škole a ještě jsem se snažila psát domácí úlohy a chodit do školy
více cvičit na harmoniku. Chtěl bych i na nějakou tak ve čtvrt na osm. Odevzdala jsem sešity svým
technickou vysokou školu, ale ještě nevím přesně, spolužákům, abych je zpět získala horko těžko před
na kterou. Také jsem začal jezdit na BMX, tak bych vyučováním. Nebavil mě zeměpis a němčina, ruština
se rád něco naučil…
mě kupodivu velmi bavila – asi proto, že tou dobou
jsem si už léta dopisovala se stejně starým klukem z
Přejeme hodně štěstí v hudbě i studiu a díky za Dálného východu. Žil dost jiný život něž já, psal dlouhé (až 40 stránek) dopisy a já je ráda četla a murozhovor!
sela přiměřeně odpovídat. Hudební výchovu jsem si
volit nemusela (a také nezvolila!) a všechno ostatní
mě bavilo. Hned bych se na gymnázium vrátila. Tak
snadno jsem se k vědomostem už nikdy nedostala.
ZDENĚK KUČERA:
V prváku jsem se rozkoukával (měl jsem k tomu
účelu super velké brýle - „mouchy“) a snažil jsem
se učit. Ve druháku mě o dvě třídy starší spolužák
(otec jedné naší současné studentky) přesvědčoval,
že na světě není jenom učení. A přesvědčil mě… Ve
třeťáku jsem se zamiloval (do matky jednoho našeho
bývalého žáka), četl Šrámka a nechápal deskriptivní
geometrii. Ve čtvrťáku jsem se snažil být alespoň
trochu zodpovědný. Nakonec to vyšlo, i bez té geometrie.
ANNA KOHOUTOVÁ:
Čím méně učení, tím větší harmonie
foto: archiv Tomáše Křívánka
Uvědomělá studentka jsem byla vždycky, s genem
zodpovědnosti jsem se musela narodit, myslím, že to
není žádná moje vědomě opečovávaná zásluha. Za
to, že jsem v očích mých spolužáků nevypadala jako ŠTĚNÁNKA OTEPKOVÁ:
exot, vděčím určitě mému muži, se kterým jsem ve První odpověď, která mě napadla, byla: „Mladá a
druháku na gymplu začala chodit a měla úplně jiné šikovná!“ Ale nevím, jestli by nebylo lepší se v zástarosti než studium. A taky knížkám – četla jsem jmu objektivity zeptat nějakých učitelů, kteří mě
pořád a všude – a houslím, na které jsem cvičila na učili. Třeba paní ředitelky, pana Matějky nebo pana
středoškolačku docela dost. Nevybavuji si, že by mě Sudického.
ve škole něco extra bavilo, že by mě nějak výjimečně Zpětně si vybavuji,že jsem se často divila, že jsem
zaujal nějaký učitel – plnila jsem jen úkoly, které mi dostala jedničku nebo dvojku, i když jsem toho přeci
byly stavěny do cesty. Trochu se to změnilo až na ještě tolik nevěděla. Perfekcionismus je opravdu přívysoké škole – tam jsem potkala několik výjimeč- šerná vlastnost.
ných lidí a zjistila, že mě něco ale opravdu baví.
MILADA BENOVÁ
18
IVANA ČURDOVÁ:
Pilně jsem studovala. Předměty, které jsem měla
Já jsem byla tlustá, neprůbojná, svědomitá, pečlivá, ráda, ze zájmu, ty, které mi nešly, z nutnosti. Nikdy
bystrá, hodná a usměvavá žákyně.
jsem nechtěla být na chvostu společnosti, ale někde
alespoň ve 3/4. Ta zbývající 1/4 byla moje lenost a
MARTIN ROSOCHA:
V době, kdy jsem byl student, by těžko někdo mohl pohodlíčko. Ale s takovým stavem jsem byla spokopředpokládat, že budu učitel. Věnoval jsem se svým jená a nikdy nelitovala.
zálibám (poezie, čtení, zeměpis, paleontologie) a Měla jsem spoustu zájmů a nestačil mi volný čas:
ostatnímu příliš nepřekážel v cestě. Já a mí dva literatura, jazyky, hudba, příroda, trochu sportu,
kamarádi jsme vydávali školní časopis, který byl akce s kamarády ... . Pořád se něco dělo.
zaměřen pouze na „umělečno“. Tvrdili jsme o sobě, Do toho občas nějaká drobná či větší láska - entuziže jsme beatníci, a přitom všichni tři byli spíše pla- asmus, zklamání, splín, opět nadšení, ... .
tonickými a skrz naskrz poetismem prošpikovanými Měla jsem moc ráda svoji rodinu a vždycky jsem
naivy. K tomu všemu jsme pořádali spousty nepo- se těšila ze společně prožitých chvil. Často jsme si
chopených akcí, učitelskými soutěžemi začínaje a povídali, podnikali výlety, někdy se i pěkně pohádali.
chaotickými pokusy o pozornost konče. V tom všem Měla jsem spoustu snů a představ. Některé se splnimi bohužel unikla velká možnost rozpoznat velké ly, ale většina se rozplynula v nekonečnu.( Třeba na
učitele, kteří protnuli svou profesi s mým vzdělává- mě ještě někde čekají.)
ním; nejvíce mi vytane na mysli vyučující občanské Zkrátka úplně normální život.
výchovy, která, ač naprosto mimořádně sečtělá, obdržela pouze naše pohrdání a nepochopení. Ostatně,
část bezbřehého idealismu, kterým jsem nakažen,
pochází možná právě z jejích hodin. Tohle mi došlo
ve chvíli, kdy jsem byl vzdálen pět a půl kroku od
maturity. To už ovšem bylo příliš pozdě na to, abych
si školu řádně užil a příliš brzy na to, abych to mohl
coby učitel někomu dalšímu sdělit.
PAVEL KREJČA:
Rozhovor s
talentem
-jna-
Předpokládám, že otázka se týká studia a prospěchu S mladým géniem Pavlem Mráčkem
na střední škole. Protože jsem konkrétní výsledky
za tu dobu pozapomněl, prohlédl jsem si po létech zažloutlá vysvědčení z gymnázia (tehdy SVVŠ - střední
všeobecně vzdělávací škola, tříleté studium). První
ročník jsem měl vyznamenání, v druhém ročníku mi
je zkazila v obou pololetích jedna trojka; z tělocviku
(v zimě se totiž častěji dělala gymnastika a já těžko
trefil kotrmelcem žíněnku) a v druhém pololetí z
češtiny (nějak to souviselo s básničkami, které se
mi nedařilo udržet v doslovném znění v paměti). Ve
třetím ročníku jsem měl zase vyznamenání. Celkově
tak průměr kolem 1,4. A u maturity samé jedničky,
ale to nebylo úplně zasloužené - z povinné ruštiny
jsem měl určitě dostat tak trojku, ale byl rok 1969,
necelý rok po sovětské okupaci, a my jsme se ruš- Fantastický tanec malého primána
tinu neučili a bylo to tolerováno... Mojí snahou bylo foto: Kris
věnovat se především „svým“ oborům, ale zároveň
jsem udržoval slušné známky i z ostatních předmě- K tomuto rozhovoru s talenty jsem se rozhodla
tů; myslím si totiž, že ten, kdo si na „střední“ ne- zabrousit do primy. I v nejnižší třídě gymnázia,
chává nasázet čtyřky a pětky, na školu buď nepatří
(to se týká ale menšiny) nebo je lenoch a flink (to kde se učí děti kolem 11 let, lze najít výjimečné
lidi. Vybrala jsem inteligentního a milého Pavdaleko častěji).
la Mráčka, který čtyři roky studoval v Rakousku,
tudíž celé jeho základní vzdělávání probíhalo v
němčině. Můžeme mu jen tiše závidět, že nyní
tento jazyk skvěle ovládá. Ale nic není zadarmo.
O úsilí, které ho studium stálo, se dočtete dále.
Pavel je také skvělý klavírista, rád hraje vlastní
hudbu a účastní se různých soutěží, i když ho
občas zlobí výběr nemelodických těžkých skladeb, které se líbí převážně porotcům. A jak je na
tom s holkami? To už vám prozradí sám v následujícím rozhovoru.
(pozn. Jeho web (zatím v začátcích tvorby) si
můžete prohlédnou na adrese www.pavlik-mracek.unas.cz)
Kdybys byl ředitelem, co bys u nás na škole změnil?
Tady bych nezměnil nic, je to tu perfektní!
Přemýšlel jsi už o tom, čím bys chtěl v životě být?
Ještě ne. Bavilo by mě něco kolem počítačů, nějaké
to programování, ale zatím ještě nevím.
Jaké jsou tvoje záliby?
Kolem sportu ani moc ne, na sport zrovna nejsem
(rád ale v létě jezdím na kole a v zimě mě baví lyžovat). V poslední době jsou mou velkou zálibou šachy.
Rád hraju na klavír, někdy si i sám skládám, co mě
napadne. Potom třeba vytváření webu.
Studoval jsi v Rakousku, že ano? Jak ses tam vůbec ocitnul?
V rakouské škole jsem se ocitl úplnou náhodou. Chodil
jsem do školky do Suchdola nad Lužnicí, která měla
s rakouskou školkou přátelské vztahy, takže jsme
tam jednou týdně jezdili. Naučil jsem se úplné základy němčiny. Při jedné návštěvě nás vzali s ostatními
rakouskými předškoláky na prohlídku Základní školy
(Volksschule) v Alt-Nagelbergu. Paní ředitelka této
školy nám potom nabídla, že bych mohl u nich nastoupit do první tříd. Naši váhali, ale když jsme se
dozvěděli, že v české škole bude ve třídě kolem 30ti
dětí a v rakouské asi jen 10 - rozhodli jsme se, že to
zkusím v Rakousku. Pak se mi tam zalíbilo a už jsem
tam zůstal.
Co tvoje první pocity, když ses objevil v nezná- V souvislosti s hrou na klavír, slyšela jsem, že jsi
mém cizojazyčném prostředí (neměl jsi žádné výborný hráč. Co hraješ nejraději?
Nejradši hraju melodické věci. Ale nedávno jsem byl
kamarády atd.)?
Kamarády jsem neměl, ale nás bylo ve třídě jen osm
a samí kluci. První pocity? Vůbec jsem jim nerozuměl, akorát jsem vždycky říkal německy jen „Dobrý
den“. Měl jsem sešitek, do kterého jsem psal, čemu
nerozumím a potom jsem si večer sednul s rodiči a
probrali ty slovíčka společně. Tak jsem se vše naučil.
Hodně mi také pomohla hodná paní učitelka, která
mi se vším poradila a hodně mě podporovala.
Jak dlouho ses učil na rakouské škole?
Čtyři roky, čtyři dny v týdnu. Jenom pátky v české
škole, abych „nezapomněl“ česky.
Nemrzelo tě, že ztratíš kamarády při přestupu sem
na gympl?
Ani nemrzelo, protože po té čtvrté třídě by se tam
stejně nemohlo dál jezdit. Oni mají základní školu
rozdělenou taky na dva stupně. Ale trochu jinak, od
páté třídy je už druhý stupeň. Musel bych jezdit buď
na gympl do Gmündu, nebo na druhý stupeň zase
někam pryč. Řekl jsem si: „Německy jakžtakž umím,
tak budu studovat v Česku.“
V čem je největší rozdíl mezi školou v Rakousku
a u nás?
19
na soutěži a musel jsem cvičit takové škaredé nemelodické skladby, co se líbí porotcům.
Jaká to byla soutěž?
Klavírní soutěž, kde jsem ze školního kola postoupil
přes okresní do krajského, které se konalo v Českém
Krumlově. Pak by bylo celostátní, ale tam jsem se
bohužel nedostal.
Které skladatele třeba hraješ?
Různě, například od Dmitrije Kabalevského Fantastické tance, ale jsou i melodičtější skladby. Rád
hraju jazzové a bluesové skladby (např. od George
Gershwina).
Co ty a holky?
Já a holky? No v současné době se to tak rozjíždí,
zatím ještě nic. V Rakousku to s holkama bylo horší,
protože tam jsme měli třídu jen se samými kluky. Až
když přišli další prvňáčci, tam už holek bylo víc a
my jsme se s nimi občas spojovali.
Kdybys měl kouzelný prsten, kterým by šlo otočit
pro pět přání, která by to byla?
To je složitý. Abych měl tady dobré známky, abych
měl s lidmi dobré vztahy (hodně kamarádů), a kdyby
Rozdíl je určitě v jazyku a také měli více prázdnin a to šlo, abych mohl mít víc času na své koníčky, výlety
církevních svátků (náboženství je ve škole povinné), atd. Jinak nevím, vážně nevím.
ale jinak žádné velké rozdíly nebyly. Akorát, jak škola byla v malé vesničce, tak nás ve třídě nebylo moc.
Financování vysokého školství
-kuban-
20
Peníze chybí všude. Ve zdravotnictví, v armádě, v
kapsách studentů, ale hlavně v resortu, který se nás
týká snad nejvíce - ve školství. Studentům našeho
gymnázia se jistě může zdát, že peněz mají všichni
dost, koneckonců, my jsme ta škola, která má v každé třídě dataprojektor a na chodbách obrazovky, ale
pravda je jinde. Tento článek se nicméně nebude zabývat napjatými rozpočty středních škol, ale krizí v
terciárním vzdělávání. Je proto třeba nastínit, jaká je
situace, kde peníze ušetřit a kde sehnat nějaké navíc.
Je asi jasné, že peněz není nikdy dost. V celostvětovém měřítku pak obecně platí vztah - čím více peněz,
tím prestižnější univerzita. S vysokými školami je
tradičně spjat výzkum a ten něco stojí. Prestiž rovná
se konkurenceschopnost, a o tu tady jde.
V loňských parlamentních volbách hrála velkou roli
právě otázka financování vysokých škol (dále jen
VŠ), konkrétně zavedení školného na veřejných VŠ.
Podívejme se ale nejdřív na financování z veřejných
peněz, které je z celkového hlediska rozhodně majoritní. Nejrelevantnější způsob vyjádření objemu
peněz, které do vysokého školství proudí, je pomocí
procent k hrubému domácímu produktu. Nejnovější
univerzity? Nikoliv veřejné, ale z velké většiny soukromé. Když se o zavedení školného začalo v loňském
létě více debatovat, byl to konkrétně australský model, který byl zvolen jako nejlépe aplikovatelný na
české ekonomické prostředí. Hlavními body debaty se
přirozeně staly dvě věci; kolik budou studenti platit
a jakým způsobem. Již v loňském roce byla horní
mez školného stanovena na deset tisíc korun. Jednotlivé vysoké školy pak budou mít možnost samy si
výši školného, v rámci rozsahu daného státem, zvolit.
Jako zbůsob platby zvolila koalice tzv. systém odloženého školného. V praxi to vypadá tak, že student,
který na školné jednoduše nemá, si na začátku studia
vezme speciální studentskou půjčku, kterou bude mít
možnost splatit, až nastoupí do zaměstnání a dosáhne určitého platového ohodnocení. Splácet pak bude
formou navýšení daně z příjmu fyzických osob. Vedle této půjčky by měl v budoucnu existovat rozsáhlý
systém pro pomoc studentům ze sociálně slabších rodin. Rodiny studentů budou mít např. možnost zavést
si zvýhodněné spoření. To by mělo fungovat na dlouhodobých principech, jako například spoření stavební.
Aplikovat model cizí země je vždy problematické. V
čísla říkají, že v České republice je to 1,23% DPH,
bohužel “nejnovější čísla” jsou z roku 2007. Toto číslo
se každoročně zvyšuje, stále ale nedosahujeme ani na
průměr UE-19 (viz. tabulka) a navíc je tato tendence
stále neúměrná růstu počtu studentů a celkové inflaci. Řečeno v číslech; ve vysokém školství chybí minimálně 7-10 miliard korun. Pokud ale mají být naše
univerzity konkurenceschopné v rámci Evropy, bude
třeba částka ještě dvakrát větší - 15 miliard korun.
Taková je situace
Rozdíl mezi americkýmí a evropskými univerzitami
(snad s výjimkou Velké Británie) je právě ve financování. Tento faktor hraje ve kvalitě VŠ prim. A jaké
finanční prostředky využívají věhlasné zaoceánské
případě školného na VŠ nejde jen o rozpory v zavedení celého projektu, hlavní otázkou je jeho efekt. Je
velmi naivní si myslet, že za deset tisíc si student
koupí místo na prestižní a dobře vybavené univerzitě, stejně jako je naivní představa, že školné bude
velkou motivací pro studenty a zprostředkovaně tak
zajistí, aby se z nás přes noc stal národ učenců. Kam
totiž půjdou soukromé peníze, které tímto VŠ získají?
Budou je mít školy “navíc”, nebo jen nahradí část
prostředků, kterou po zavedení školného škrtne vláda, pro kterou je to od začátku pouze cesta, jak ušetřit? Tyto otázky vyvolávaly loni velké nesouhlasy
s celým projektem. Školné se má začít platit v roce
2012/13 a je jisté, že se ještě dočkáme žhavé diskuze.
Jambo!
-iwish-
Studenti jsou možná zcestovalí a ve výběru místa
snad pokaždé originální, ale ne každému se naskytne
stejná příležitost jako kvintánce Tereze Lindové, která
získala jedinečnou příležitost podívat se na východoafrické ostrovy Zanzibar. Prakticky ihned po příletu
do Dar es Salamu se měla možnost setkat se Sylvesterem Bukou, kterého jste v září loňského roku v naší
škole mohli potkat i vy . Tanzánci projevili podle očekávání svou pohostinnost a horlivě se snažili voláním
„Sylvester! Rafiki*!“ pomoct Sylvestera v přeplněném
přístavu najít. Krátké první setkání po měsích nahradila velmi přínosná čtyřdenní návštěva větší vesnice
Nungwi, kde byl i on sám poprvé. Navštívili společně
zajímavou farmu s kořením a Stone Town.
Snad jedinou nepříjemností bylo neustálé vyplňování nějakých papírů, víz a jiných dokumentů. To vše
však vynahradilo všudypřítomné veselé ‚Haakuna
Matata!‘ (výrok v přátelském významu ‚Žádný spěch,
kamaráde.‘ nebo ‚Pohoda.‘), skrze které vám Tanzánci stvrzují, že jste vřele vítaní a snaží se vám pobyt
všemožně zpříjemnit. Nejčastěji užívaným dopravním
prostředkem byl taxík a nejoblíbenějším tzv. Daladala, což byla menší dodávka s vyskládanými kufry na
střeše a většinou nacpaná lidmi. Nejběžnějším jídlem,
se kterým měla Terka možnost se setkat při zkoumání
tamějšího jídelníčku, jež zaplňovaly především ryby a
mořské plody, byla kukuřičná kaše Ugali, namísto které stejně nakonec ochutnala raději tuňáka s nezvyklou
přílohou v podobě smaženého banánu upraveného tak,
že chutnal jako brambory. Ačkoli Zanzibaru jakožto
destinaci možná dominují písečné pláže a luxusní hotely, tyčící se u pobřeží, snad nikdo by nepochyboval,
že i zde se nachází nádherná příroda. Přírodní zeleň
a červená prašná půda je permanentní nádhernou ku-
lisou, kterou lze pozorovat během cesty taxíkem skrz
vnitrozemí. Stejně jako krásnou přírodou se Tanzánie
může chlubit i procentem věřících. Ve vnitrozemí je
rozšířené křesťanství a domorodá náboženství, ale v
Dar es Salamu a na Zanzibaru převládá islám. Proto
musí být děvčátka ve školách a školkách zahalená
šátkem. Takové to tradiční roztomilé africké klišé v
podobě roztomilých černoušků mávajících na videu z
dokumentárních filmů se mění ve snímek reality, kde
si děti umí u návštěvníků o bonbon sami říct. Na poslední položenou otázku ohledně tamějších dětí jsem
od Terky dostala obratem odpověď:
„I starší africké děti jsou roztomilé, natož ty malé.
Představte si, jak sedíte mezi nimi a ony zpívají jen
pro vás, už jen jejich písničku byste si doma chtěli
pouštět stále dokola. Všechny se na vás upřeně dívají
a vy se snažíte vnímat každý detail, protože na tento
okamžik, plný obrovské radosti i dojetí, nechcete nikdy zapomenout. Afrika mě neustále překvapovala a
postarala se mi o vzpomínky na celý život. „
21
Sylvesterův komentář:
I enjoyed the time spent with Terka‘s family a lot. We
have visited the village, school, internet cafe, shops
and a lot of else. Now I can say that Terka is very
kind and hospitality as well as her parents are. I lived
with them like with my parents - they took care of me
very well. That is all I can say about the trip. Lastly I
wish you all the best and I wish the school magazine
much success and I wish also the leaders good luck
and much progress at school and they have to know
that there is no success that will come without problems. Greetings to all the GYM readers!
*Rafiki = kamarád
-akoProč číst aneb
rozloučení s oktávou
Celý svůj profesní život si lámu hlavu nad tím,
jak přimět své studenty, aby četli. Snadné je to s
těmi, kteří k tomu byli vedeni doma, jejichž rodiče čtou, a tak je to pro ně vlastně úplně přirozená
součást života. Horší je to s těmi ostatními. Vím,
jak může být čtení knih blahodárné, kolik zkušeností si můžeme prožít, kolik zemí navštívit, lidí
poznat, slzí proplakat. Stačí jen si dobře vybrat.
Pak neexistují překážky, nejsou třeba výmluvy –
číst se dá pořád a všude. Musí se ale začít, je třeba
to umět, zklidnit se, osamět a…začíst se.
v tu samou chvíli přicházejí na to, že se maturita
ztrácí v mlze dočítaných stránek, plných právě probíhajících příběhů…
MAGDALENA KUBAŠTOVÁ:
Můj vztah ke knihám bych přirovnala k horské dráze. Když jsem se naučila rozpoznávat písmenka a
skládat je do vět, bylo to něco nového a velmi mě to
bavilo. V deseti letech nastal velký útlum, který trval tak do sedmnácti - hlavně proto, že mě ve škole
ani doma do čtení nikdo nenutil. Moje znovunavrácení se do světa literatury přišlo trochu nedobrovolně
ze strany školy, ale jsem za to velmi ráda. Během
posledních dvou let jsem si pomalu začala nacházet
témata a žánry, které mě oslovují. Četba mě dnes
nesmírně obohacuje a lidí, kteří z nějakého důvodu
nečtou, lituji. Přicházejí o mnoho zajímavého.
SOŇA KOCANDOVÁ:
Moje čtenářská kariéra převážně začala s mojí seminární prací na Johna Steinbecka. Rozečetla jsem se
– a teď mi ani četba k maturitě nedělá žádný problém.
ZUZANA MACHULOVÁ:
Asi tak do sexty jsem žádný vztah ke knížkám neměla. Skoro vůbec jsem nečetla – nepočítám-li všechny
Harry Pottery…Myslím, že až teď se ledy opravdu
probořily a čtení mne opravdu chytlo. Tolik knížek,
které jsem za tento půlrok přečetla, nebylo za celou
mou čtenářskou éru. A dochází u mě i ke zlomu, kdy
si knihu raději přečtu, než abych zhlédla film. Co
mě ke čtení přivedlo? Nejdřív asi strach z maturitní
zkoušky…ale i nadšené vyprávění o známých titulech, které bych asi nepřečetla, kdybych nedala na
doporučení. Škoda jen, že na čtení teď není tolik času.
JANA ČURDOVÁ:
Velkou nevýhodou učitele češtiny jsou biče v podobě
zkoušení, povinných testů, maturity – z něčeho, co
by mělo být spíše zálibou, koníčkem, odměnou, se
stává mus, strašák, nepříjemnost. Ve chvíli, kdy
řeknu „musíš“, stává se žák ostražitým – proto si
na to dávám pozor a zkouším to s „měl bys“, „zkus
to“, „uvidíš, stojí to za to“, „nic hezčího jsem nečetla“. Někdy překvapivě funguje „neznám nikoho,
kdo by to přečetl“, „to ani nezkoušejte, ještě na to
nemáte“, „je to bohužel velmi vulgární“, „nedá se to
sehnat“, „měla jsem to tenkrát zakázané“.
Zajímavý jev sleduji v oktávě, kterou čeká za pár
dnů maturita z literatury. Všichni, kteří chtějí předstoupit před komisi, by měli mít přečteno minimálně
celých DVACET knih (na základní úrovni), pár odvážlivců třicet na úrovni vyšší. Nikde a nikdy jsem
na lavicích či v rukách žáků neviděla tolik knih jako
letos, v těchto dnech. Čtou Máchu, Poláčka, Jirotku,
Jefferse, Němcovou, Shakespeara. I ti, kteří to už
někdy četli, čtou znovu. Prvotním důvodem ale není
láska ke knihám, ale strach z maturity. Bojím se, že
se to příští rok bude opakovat. Čteme, protože z toho
budeme zkoušení. Proto ale knihy napsány nebyly,
degraduje je to. A já vím, že je to špatně a utěšuje mě
snad jen zdánlivá drobnost – že mnozí z těch, kteří
dnes dočítají knihu za knihou kvůli maturitě, právě
Na to, že čtení není nudné, si musí každý přijít sám.
A kdo na to nepřijde, tomu není pomoci. Četla jsem
odmala a vždycky mě to bavilo. Změnil se jen můj
výběr, což je pochopitelné.
MARIE KALÁTOVÁ:
četla jsem, čtu a budu číst. Ale gymnázium mi ubralo
spoustu času, který mohl být určen k této činnosti.
Proto čtu čím dál méně.
22
MICHAL TICHÝ:
Vždycky jsem hodně četl a nikdy jsem četbu nebral
jako povinnost. Povinnou četbu jsem nikdy zvlášť
nečetl, rád jsem si tituly vybíral sám. Myslím, že k
četbě se nedá nutit, jen nadchnout. Když člověk při
hodině češtiny poslouchá i jen na půl ucha, musí se
nutně stát, že ho nějaký autor nadchne. Teď před
maturitou čtu nejdříve lehčí tituly, ty těžší si nechávám nakonec, abych je měl čerstvě v hlavě.
ADAM PRÁŠIL:
Shrnu to asi takto – „Na život a smrt se vyser, zde
leží…“ (pozn. ako - …Zbyněk Fišer ) – ano, vypůjčil jsem si epitaf Egona Bondyho. Zní to rebelsky
a bouřlivě, ale kdybych se o něm při hodině češtiny nedozvěděl, tak bych si ho asi nepřečetl. Ach ty
rady…
DAYVA NGUYEN:
Knížka byla pro mě vždy poslední možností, jak naplnit volný čas. Vlastně tomu tak je i dnes. Jenom
s drobným rozdílem, že jiné možnosti, jak odmaturovat, nemám. Baví mě poezie a odborná literatura.
Na prózu jsem příliš líný. Číst – dříve nebo později
– začnete. Ne kvůli povinnosti, ale kvůli nutnosti.
ZUZKA HLÁSKOVÁ:
Osobně jsem velmi pomalý čtenář. Knihy mám moc
ráda odjakživa – potřebuji na ně ale klid a vědomí,
že na ně mám dost času. Radím všem čtenářům, aby
si vyhradili čas na knihy a zvlášť na literaturu, která na ně bude čekat u maturity. Věřte, že z knihy budete mít daleko větší zážitek, když nebudete neustále myslet na to, kolik se vám jich ještě kupí na stole.
Poezie
23
Nocí
N.K.
Chodím temnou ulicí,
se mnou jde jen stín.
V očích slzy mám,
v srdci bolest ukrývám.
Láska ztratila se v dálce,
zachoval ses jako zrádce..
Zrady tvojí jsem se bála,
LENKA CVRČKOVÁ:
Psát o čtení je pro mě něco jako vyznávat lásku nebo nevím na co jsem si hrála.
sdělovat něco silně intimního – čtení je totiž jednou z Snad na city a lásku,
mála životních jistot a není lepší společnosti než kva- snad jen na hloupou krásku...
litní knihy. Nebyla to státní maturita, ale moji rodiče
a hromada knih, o kterou jsem doma často zakopávala, co mě donutilo vrhnout se do rozbouřených
literárních vod. Jména autorů se začala spojovat s M. Zahradníková
jejich stylem psaní a názvy knih s příběhy a jejich
Tam v lese, v hloubce kdesi,
atmosférou. Teď se to hodí.
za luny svitu, za sov houkání
ROSŤA LINDA:
odsouzenec oprátku si věší Já mám problém, že si v půlce knížky nepamatuju
ten pohled hrůzu nahání
její začátek, takže čtu jen z povinnosti. Od Kvaka
a Žbluňka se moje čtenářské dovednosti nepatrně
Slunce východ víc už nespatří,
zlepšily, myslím, že jsem konečně na úrovni tak 2.
svou milou nepolíbí již
třídy ZŠ.
Pro hříchy, jež mu nepatří,
ZUZANA DRACHOVSKÁ:
pro viny druhých, jejich kříž
Jako malá jsem četla docela dost. S příchodem na
gymnázium to však ustalo a znovu to propuklo až Do duše nezván vstoupil mráz
minulý rok. Nikdy jsem ke čtení odpor neměla, ale Otupil bolest, tak to půjde snáz,
raději jsem se podívala na film. Nyní to mám přesně naposled zatáhnout za provaz,
naopak. Čtu hlavně před spaním a na tu hodinku ten milosrdně zlomí vaz
dvě se vždy těším. Docela mě těch několik let bez
knih chybí. Kdybych se mohla vrátit zpět, určitě Proč jen na stromě se houpá
bych četla mnohem víc.
duše čistá, růže květ
Odsouzenec
2
KRISTÝNA SUCHÁ:
Až do maturitního ročníku jsem četla nerada – vždy
jsem si přečetla jen to, co jsem musela do školy. Během čtení knížek k maturitě mě většina knih opravdu bavila a klidně bych si je přečetla znovu. Doufám,
že udělám maturitu, abych měla víc času si najít
nějakou zajímavou knížku.
Na úplný závěr tohoto povídání o knihách mi dovolte
rozloučit se s letošní oktávou. Měla jsem tu čest v posledních dvou letech velmi často předstupovat před
mnoho výjimečných osobností - přistoupili na většinu mých nápadů, úkolů, nechávali se lákat – a často
dávali najevo i svůj zájem o literaturu, občas jsem
dokonce zaregistrovala i náznaky nadšení. Nejraději budu vzpomínat na jejich výkony při rétorických
cvičeních, zajímavé slohovky, na Rosťův referát o
Kvakovi a Žbluňkovi a superupřímné pozitivní povídání v kroužku den před maturitním plesem. Oktávo
– přeji vám všem hodně štěstí u maturity i v životě a
vracejte se ke knížkám – nejen za poslední měsíc jste
snad dostali dost zajímavých tipů…
Snad pro slova hloupá,
snad pro bídný svět
Nic nevrátí život tomu,
jenž sám se odsoudil
Nic nenapoví v lese stromu,
aby větve
k zemi naklonil
A svět přec se dále točí
Kdo by truchlil, zabíjel
pro jeden pohled mrtvých očí
Kdo jen by rozuměl,
že když se srdce samo soudí
za hříchy na něm spáchané,
pak tělo vždycky vychladne..
To řeknou všechny
vazy zlomené.
Kam to dotáhli: Jaroslav Vacek
Milí čtenáři, hledáte-li v rubrice „Kam to dotáhli“ někoho, kdo to bez nadsázky dotáhl až
na samou hranici, která je výzvou pro všechny, kteří to chtějí někam dotáhnout, jste na
správné adrese. prof. PhDr. Jaroslav Vacek,
CSc., český indolog-tamilista a mongolista,
ředitel Ústavu jižní a centrální Asie při UK,
jeden ze sto třiceti šesti členů nejprestižnějšího sdružení u nás, Učené společnosti
České společnosti, nositel mnoha ocenění,
mimo jiné státního vyznamenání Mongolské republiky, případně Zlaté medaile Univerzity Karlovy, autor desítek odborných
statí, stovek recenzí, zakladatel mongolistiky
u nás... a takto by šlo pokračovat ještě mnoho desítek řádků, a přece by nebylo řečeno
dost...
Pan profesor Vacek, absolvent našeho
gymnázia, je však především skromným a
ochotným člověkem, který beze všeho zodpověděl otázky, které mu byly redakcí GYMu
zaslány.
Již dnes se můžete těšit na setkání (termín
bude upřesněn, sledujte stránky casopisgym.cz), kde bude možno potkat se s tímto
vzácným a milým člověkem tváří v tvář.
Která ze vzpomínek Vám vytane na mysli jako
první, pokud zavzpomínáte na naši školu?
24
Vzpomínek by bylo hodně, týkají se kamarádů,
učitelů, prvních lásek a taky samozřejmě zážitků
s poznáváním nového – to všechno je v tom věku
stejně důležité, přichází k nám svět a my se ke světu vypravujeme někdy s vervou, jindy opatrně, ale
vždycky je to velké dobrodružství. Vzpomínám na
laskavou profesorku Knechtlovou, která mě učila
češtinu už na osmiletce v parku, a na jedenáctiletce
(tak se to tehdy jmenovalo) jsme ji měli na latinu.
Potíž byla v tom, že po prvním ročníku (v „deváté
třídě“) nepovinné latiny jsem tam zůstal sám, a tak
to bylo spíš něco jako kroužek a nikdy dost závazné,
abych se latinu pořádně naučil. Latina v dnešním
světě určitě nutná je, ať je jakkoli golobalizovaný
– je to základ evropského vzdělávacího systému, pomáhá uchopovat svět ve vědě i kultuře a umění, ale
bohužel tehdy byly ve vzdělání jiné „důležité“ věci
a „vzory“ (hlavně ten sovětský).
Vzpomínám na našeho třídního prof. Čurdu na
češtinu a ruštinu, který spíše uměřeně vedl naše
-ros-
kroky a ukázňoval nás ve škole, ale i na školních
Tady někde začíná věda
foto: archiv J. Vacka
brigádách – jednodenních bramborách, dvoutýdenním chmelu a jinde. Prof. Dobeš nás učil dějepis,
ale nikdy se nedržel učebnice a vykládal příběhy z
minulosti naprosto fascinujícím způsobem. Jednou
zadal opakování (probírali jsme právě vývoj na
americkém kontinentě) a prohlásil: „A bude zkoušení podle zákona Arizony, s kudlou na stole.“ Samozřejmě nás to zároveň velice pobavilo.
Ale i přírodní vědy nabízely něco vzrušujícího v podání prof. Formánka ve fyzice nebo prof. Martínka v chemii. A zapomenout se nedá ani na hodiny
zeměpisu a tělesné výchovy prof. Kunce. Všichni
měli úžasnou energii, odhalovali nám „své“ pro
nás nové světy, a každý to dělal po svém, vždycky s velkou dávkou osobního nasazeni, pochopení
pro naše slabosti a spády, ale přesto s důrazem a
náročností. A nemůžu opomenout ani ředitele prof.
Podrabského, který sice věřil tehdejšímu systému s
plným přesvědčením, kterého se možná mnozí báli,
který ale byl výborným učitelem deskriptivy – přes
své sklony k jazykům a kultuře jsem právě na jeho
hodinách několikrát prožíval nezapomenutelným
způsobem proces poznávání, názorného vidění formální struktury světa, což on dovedl vykládat velice utříděně a s jasným vhledem.
Tyhle spíše obecné poznávací procesy, pochopení
struktury a dynamiky vztahů, jsou důležité nejen
25
pro samotné přírodní vědy, ale jako obecný základ
myšlení, který se aplikuje v nejrůznějších oborech
lidského konání, včetně humanitních oborů a jazyků. Zajímavé, a vzpomínám na to dnes už s úsměvem – byla to doba průběžných reforem, takže mě
a mé kolegy minula na gymplu botanika a biologie
– když jsme byli v deváté třídě, učila se v desáté,
když jsme postoupili do desáté, byla už podle nového sylabu v deváté…. Ale ať to bylo jakkoli, byla
to nezapomenutelná léta, která se nám všem tehdy
vepsala do paměti a ovlivnila nás na celý život.
jedné straně Buddha v Indii a na druhé straně Čingischán v Mongolsku. V nové době je to určitě Gándhí se svým poselstvím nenásilí v oblasti společenského a politického života a bengálský spisovatel a
nositel Nobelovy ceny R. Thákur. Nejsem bengalista,
ale velice mi učarovala jeho lyrická duchovní sbírka
Gítáňdžali v překladu D. Zbavitele.
Která místa z Vašich cest po Indii a Mongolsku
byste nám doporučil?
Těch míst je v obou zemích mnoho, asi hodně záleží
Nakolik Vás střední škola ovlivnila v rozhodnutí na tom, co má kdo rád. V Indii je tradičně úchvatvěnovat se tamilštině a sanskrtu, a pokud, tak v ná architektura starověku i středověku – na jihu
čem?
např. monolitické chrámy v Mahábalipuramu na
Možná to byla právě absence výuky jazyků, nebo jejich malý poměr v celkovém sylabu. Měli jsme pocit,
že jsme přetěžováni právě těmi konkrétními vědami, alespoň já, a tak jsem chodil na hodiny jazyků
(vlastně už od své páté třídy) do vilovky k paní
prof. Havlové, která měla ohromný rozhled, uměla
těch evropských jazyků asi pět a dovedla vyprávět
o mnoha kulturních a náboženských jevech celého
světa. Dávala mi číst knihy právě o Indii a její kultuře a náboženství, což mě zaujalo natolik, že jsem
se pro to rozhodl.
Ještě k tomu přetěžování matematikou a přírodními vědami, když jsem si na to později postěžoval
svému učiteli tamilštiny, světově proslulému odborníkovi Kamilu Zvelebilovi, který později skončil
v emigraci, zcela mě vyvedl z míry. Na klasickém
gymnáziu, kam on chodil ještě brzy po válce, kromě
klasických jazyků latiny a řečtiny měli matematiku
velice důkladnou a před maturitou končili integrály.
My jsme se dostali pouze k binomické větě…
břehu moře jižně od Madrásu, ale stejně tak pozdější středověké mohutné chrámy v Káňčípuramu
nebo Taňdžávúru. Ale stejně Vám učarují památky
severní Indie z doby vlády Velkých Mughalů – Červená pevnost nebo běloskvoucí hrobka Tádžmahal,
kam panovník dal uložit svou milovanou manželku. A někomu možná učarují kamenné sloupy krále
Ašóky ze 3. st. př. Kr. s nejstaršími nápisy v písmu
bráhmí.
Mongolsko o mnoho památek, především buddhistických klášterů, přišlo během kulturní revoluce
po r. 1930, z mnohých zbyly jen ruiny, některé
s v posledních letech renovují. Určitě stojí za vidění Gandan v Ulánbátaru, nebo staré hlavní město
Charchorin.
Mimochodem ulán znamená „červený“, a český
hulán s červenými kalhotami je výpůjčkou ze středověké podoby tohoto slova. Podobně bátar znamená „hrdina“ a jeho starší podoba bagátur se také
ve středověku dostala do slovanských jazyků, např.
jako české bohatýr.
Co by měl současný gymnazista vědět o jižní a A obě země, Indie i Mongolsko, jsou bohaté svými
přírodními krásami. Horskými pásmy a širokou
centrální Asii?
Pokud jde o samotnou Indii, je to velice dynamic- stepí vyniká Mongolsko, ale stejně to platí o Indii,
ky se rozvíjející země, která právě díky své vyso- ať jde o pohoří v centrální a jižní Indii, podhůří Hiké intelektuální tradici vyniká např. v počítačích a málaje nebo písčité pláže.
programování. Její mnohotvárná kultura, množství
jazyků a starých tradic na jedné straně – kultura fil- Kdyby Vám byla dána možnost setkat se jakoumového Bolywoodu na straně druhé. Ale stejně tak koli osobností z kterékoli doby, kdo by to byl a na
jsou další státy a oblasti – Indonésie nebo Mongolsko.
Mongolsko je země s bohatou a pestrou historií, bohaté svou krásnou přírodou, svými přírodními zdroji i tradiční nomádskou kulturou, hluboce lidskou a
schopnou odolávat tvrdým podnebním podmínkám.
S Mongolskem nás také pojí v dnešní době to, že za
EU pečujeme o rozvojovou pomoc Mongolsku.
Když se člověk kolem svých dvaceti rozhoduje, co
bude v životě dělat, a má představu, že by to mohlo
být něco z této oblasti, stojí určitě za to poučit se
o různých kulturách, alespoň rámcově, případně i
něco o jazycích této části světa (ale i ostatních zemí
Orientu!), aby o to informovaněji mohl rozhodovat
o svých dalších krocích.
Mohl byste uvést tři osobnosti z jižní a centrální Pane profesore, ukazuje se více, než zřetelně, že studiAsie, které stojí za pozornost?
um jazyků má smysl.
Kdybych měl mluvit za starou dobu – byl by to na
foto: archiv J. Vacka
co byste se ho/jí zeptal?
To není lehká otázka, určitě by těch osobností bylo
víc, ale odmyslím si nereálnost té možnosti a představím si, že bych mohl potkat Buddhu poté, kdy
došel „probuzení“ po dlouhém tělesném i duchovním snažení. Položil bych mu otázku o povaze toho
Stejně tak o Mongolsku psal před lety Pavel Poucha,
ale téměř před deseti lety vyšla obsáhlá a zajímavě napsaná a bohatě ilustrovaná kniha Mongolové,
pravnuci Čingischána (2001, nakladatelství TRITON), od kolektivu našich mongolistů pod redakcí
Ivany Grollové a Veroniky Zikmundové.
A když má člověk možnost nahlédnout do různých
textů, ověří si, zda vůbec a případně co by ho zajímalo, a má pak možnost to téma sledovat dál.
Jaký je Váš názor na státní maturitu?
V moudrém přísloví se netají klam, jako v krůpěji rosy
není sůl.
foto: archiv J. Vacka
prožitku. Ale předvídám, co by mi řekl. Popsal by
ten stav v metaforických obrazech a zdůvodnil by
to tím, že lidská řeč není dosti vybavená, aby to
dovedla věrně popsat. Doporučil by mi, abych se to
pokusil zjistit sám, a dal by mi k tomu praktický
návod.
Sám už mám maturitu dávno za sebou, a tak mě
to tolik netrápí. Ale v jiném kontextu (např. přijímací zkoušky na VŠ) mám jasnou zkušenost, že ne
všechno lze mechanicky ujednotit (např. společnou
písemnou zkouškou) a že je potřeba dopustit určitou
míru individuality a rozptylu. Nevím ale, jestli a jak
by tohle obstálo v očích reformisticky uvažujících
pedagogů. Zároveň si uvědomuju, že to nahlížím
jaksi zdálky a nikoli ze škamny studenta, který se
na maturitu připravuje a kterého to bezprostředně
zasahuje.
Dáváte si nějaké předsevzetí pro rok 2011?
Není mým zvykem dávat si konkrétní předsevzetí,
držím se svých badatelských témat a ta mne provázejí z roku na rok. Jen si někdy říkám, že bych měl
mít také nějaký způsob relaxace.
Co Vás zaujalo na současné cestě po Indii nejvíce?
Moje cesta v letošním roce byla naplněna řadou
Která z osobností českých dějin Vám přijde opo- přednášek jednak na konferenci v Madráse a jedmíjená a proč?
nak jsem měl celou sérii přednášek na Univerzitě
Možná Komenský. Kromě bádání celý život učím a
moc dobře si uvědomuji, co Komenského názory na
nejrůznější postupy vyučování znamenaly. Ale jistě
by těch osobností mohlo být více, vždy z nějakého
konkrétního důvodu.
v Kalikatu (Calicut) v Kérale. Bylo velice zajímavé
setkat se s indickými studenty a vidět, jak reagují, jak přemýšlejí a co je zajímá. Kromě přednášky
o pražské lingvistické škole jsme se věnovali králi
Ašókovi (3.st. př. Kr.), jeho nápisům v tzv. středoindickém prákrtu (pozdější forma vývoje indických
Co byste doporučil studentům naší školy, kteří by jazyků od sanskrtu k novoindickým jazykům) a
se rozhodli studovat na Ústavu jižní a centrální jeho formě buddhismu. Ašókovy nápisy jsem přeložil před mnoha lety do češtiny a se svými studenAsie?
Asi bych doporučil, aby navštívili knihovnu a podí- ty je opakovaně čítám, ale tahle indická zkušenost
vali se po některých důležitých publikacích, radil byla velice inspirující.
bych ty odborněji fundované, nikoli populární a často povrchní překlady málo fundovaných textů různých cestovatelů apod. O Indii psali čeští indologové
posledních sto let, ze starší generace lze jmenovat
Vincence Lesného, Otokara Pertolda, Dušana Zbavitele, Kamila Zvelebila, Ivo Fišera, Odolena Smékala
či Vladimíra Miltnera a Dagmar Markovou. Nejnověji vyšla kniha o indické historii o bezmála dvanácti stech stranách (2003, Nakladatelství Lidové
Noviny), kterou připravili kolegové z Orientálního
ústavu AV J. Strnad, J. Filipský a S. Vavroušková. Kromě jiného má také bohatý seznam literatury,
kde se člověk může dovědět, co všechno bylo přeloženo ze sanskrtu, hindštiny, urdštiny, bengálštiny, A nezapomeň, že spícího tygra se nemá tahat za
tamilštiny nebo i malajálamštiny. A vybere si kaž- vousy.
dý, ať má rád příběhy nebo poezii.
foto: archiv J. Vacka
26
Hry
-chinano-
Vítejte u další videoherní rubriky. Minule jsem
skoro brečel, jak nebylo o čem psát, v uplynulých
týdnech se toho naproti tomu stalo tolik, že to
naše malá herní rubrika nemá šanci pojmout.
Dvojky, kam se podíváš> Co že se stalo tak převratného? Kousek před vydáním minulého čísla vyšla
akční řežba Bulletstorm, následována pokračováním
RPG Dragon Age a akcí Homefront. To je ale jen slabý odvar toho, co jsem ještě nejmenoval. Vyšli totiž
takové pecky, jako je Crysis 2, Shift 2 Unleashed
a nesmím zapomenout na korunního prince všech
strategií Total War, tentokráte s podtitulem Shogun
2.
As you like it> Ještě než se pustíme do kritizování
vývojářské práce, budeme si chvíli hrát na věštce.
Ve švédských kancelářích DICE se totiž prezentoval
třetí díl Battlefieldu. Pokud jste měli tuto sérii rádi
kvůli její grafice, asi se u trojky uslintáte. Používá
totiž novou osvětlovací techniku, která zajistí dechberoucí hru světel s přiměřeným HW nároky. Moje
oblíbené destrukce budov z Bad Company budou ještě promakanější, než kdy dřív a teoretická možnost,
že se na jedné multiplayerové mapě potká 256 hráčů
(nepotvrzeno), je prostě žůžo. Většina sniperů se navíc bude moct jít po první ráně zahrabat díky killcamu. A ještě něco. Vzhledem k tomu, že herní zvuky
DICE natáčeli se švédskou armádou a měli k tomu
tunu mikrofonů, bude Battlefield nejlépe ozvučenou
střílečkou posledních let. Něco málo nových informací prosáklo také ohledně HoMaMu VI. Všechny herní
mechanismy jsou zaměřené na to, aby hra byla dynamická, nepřeplácaná a neházela klacky pod nohy.
Prostě Heroes trojky ve 3D. Že to posloucháte už
devět let? Nevím proč, ale tentokrát mám pocit, že
by to konečně mohlo být ono.
Dračí věk a la Mass Effect? Ne, díky> Vzhledem
k početnosti druhých dílů v aktuálních Hrách je
nejvyšší čas vzít si první na přetřes. Podle mého
názoru se jedná o zprasení jedné z nejlepších značek současnosti. Je sice pěkné, že některé questy
jsou originální, vzájemné hecování družiníků je ještě lepší, než v jedničce, dialogy jsou udělané stejným, příjemným způsobem, jak v Mass Effectu 2 a
jsou kompletně nadabované, ale místy mám pocit,
že celá DA2 nám Zmasseffectovatěla. Hra je totálně
jednoduchá, většina questů je tak generických, že
se člověku chce brečet a vůbec je to hra pro batole.
Jenže aby to byla správná hra pro batolata, muselo
by tam stříkat o něco méně hektolitrů krve. Nemám
nic proti Mass Effectu, ale tohle je Dragon Age. Tohle
má být duchovní nástupce Baldur´s Gate! Já měl ty
kluky z Bioware tak rád, a oni udělají mojí oblíbené
hře tohle. Díky, nechci!
Když mě brali za vojáka...> Tuhle písničku si klidně
můžete zpívat v Homefrontu, akci, která se chytá
loňského útoků na Jižní Koreu a odehrává se v momentě, kdy USA jsou poslední částí světa, která není
okupována KLDR. Celá hra sice stojí za zahrání, má
originální, i když docela nudný příběh, ale hraje se
docela slušně, takže jako oddechovku ji vřele doporučuji. Co je totální oddechovka, je Bulletstorm. To
je řežba, jak za starých časů. Tady máš zbraň, tam
nepřátele, tak je co nejefektněji rozstřílej, rozsekej a
já nevím, co všechno ještě, a bav se. Nerad bych do
toho někomu kecal, ale tohle na desetihodinovou zábavu nemůže stačit. I když, na odreagování, proč ne,
ale není to žádný trhák. Prostě ne. Co je ale totální
trhák, je Crysis dvojka. Vývojáři z Cryteku skutečně
zamakali, takže si New York po zničení jak se patří užijete, a to především díky maximálně vyladěné
hratelnosti, povedenému NY a příběhu, který se ani
v nejmenším nestydí za to, že je totální béčko. Co na
tom, že Grafika není zas až takové wow, jakou jedničky, alespoň to vaše chlazení udýchá. HW nároky
jsou totiž srovnatelné, ne-li menší, než u jedničky.
Jedém, Ernie> První Shift byl sice OK hra, ale nejednalo se o nic, co by se zapsalo do herní historie.
Proč? Něco tomu chybělo, hra zkrátka neměla onen
faktor X. A právě tímto faktorem je u druhého dílů
novinka v podobě ovládá auta z místa řidiče. To už
říkají minimálně deset let, řeknete si, ale není to
pravda. Když totiž v Shiftu 2 sednete za volant, skutečně máte pocit, že jste součástí vozidla a ne nějaké
hry. Pohled z první osoby má tolik vychytávek, že
by to zabralo celou rubriku. Shift 2 je ale pro videoherní nadšence totální povinností.
Sol-juk-sin> Tak nějak zní překlad slov Total War
do japonštiny. (Skoro) stopadesátý díl této hry je
opět naprostá špička v oboru. Diplomacie a taktická
mapa obecně jsou ještě vypiplanější, než kdy dřív,
umělá inteligence je naprosto vynikající (už žádné
školácké chyby, zasekávání se o zídku apod.) a multiplayer (obohacený několika novinkami) je ještě o
stupínek zábavnější.
Tak přátelé> Říká se, že v nejlepším se má přestat.
Kdybych na to měl čas a prostor, nejradši bych vám
popsal ještě dalších deset normostran dalšími informacemi o výše uvedených hrách. Dalších deset by
pak klidně mohly zabrat ty hry, které jsem ani nejmenoval (sorry, možná příště). Tak hrajte, nenechte se výbornými hrami posledních měsíců přivázat k
virtualitě a mějte se fajn.
27
Gym, wellness & stuff
Na úvod mi dovolte napsat o sobě pár slov. Pocházím z malého města/vesnice, kde jsme měli
velkou zahradu - odmalička jsem tu byla zaneprázdněna (nejen) míčky všeho druhu. Počítač
pro mne neexistoval a v televizi byl zajímavý
jenom sport a večerníček. Proto jsem zapálený
nadšenec sportu a své nadšení chci vnuknout i
dalším. Těší mě, když se s touto zálibou můžu
podělit s Vámi prostřednictvím časopisu. Ano,
tato rubrika je věnována sportovcům jak aktivním, tak pasivním, prostě všem nadšencům pro
tuto, chce se mi říci, báječnou činnost. Mým
hlavním cílem bude přiblížit vám některé méně
známé sporty, občas se zase poohlédneme po
těch starších, avšak osvědčených a jindy se budu
pokoušet skoro o nemožné – vyměnit hry počítačové za ty, kde se cedí pot a nadbytečný tuk
mizí rázem. Možná si říkáte: „A to je všechno?“.
Ne, není! Tohle byla pouze špetka toho, co na vás
čeká. Zbytek neprozradím, protože snad každý
druhý miluje překvapení.
Jako první se mi naskytla příležitost udělat rozhovor o airsoftu, (ne)známé hře, principem podobné paintballu. Zajímavé informace mi poskytli Jaroslav Fliegel a Jan Kukačka z kvinty, za což
jim moc děkuji a všem přeji příjemné čtění! A
nadále sportu zdar!
28
Airsoft aneb Moderní druh
vojenského sportu
-kate-
Jak jste se k tomuto sportu dostali?
Jenda : Poprvé jsem se dověděl o airsoftu cirka před
3 lety na internetu a následně jsem se vydal na airsoftový tábor, kde mě tato zábava zcela pohltila.
Jarda : Ve stejné době mě airsoft zastihl díky mému
kamarádovi Rozumovi, který už měl jisté zkušenosti
a sháněl parťáka.
S jakými zbraněmi hrajete?
Jenda : Obecně se zbraně dělí do dvou kategorií podle principu, na kterém fungují. První kategorií jsou
zbraně střílející díky stlačenému plynu (CO2, propan). Druhou kategorií jsou zbraně poháněné vzduchem, resp. při natažení se do zbraně nasaje vzduch,
který posléze vystřelí projektil. Tyto zbraně se dále
dělí na manuálně nebo elektricky natahované.
Jarda : Ke střelbě se používají 6 mm plastové kuličky. Úsťová rychlost takovýchto kuliček se pohybuje
řádově mezi 60-200 m/s. Co se týče vzhledu, tak
zbraně jsou vyrobeny přesně podle reálné předlohy,
jen střílí kuličky.
Jenda : Já využívám služeb své MP5 SD5, která má
již na kontě nespočet životů.
Jarda : Mé srdce patří M16A4. Nyní prochází rekonstrukcí… Už mě začíná svrbět prst.
Musíte mít speciální oblečení (ochranné brýle,
vesty)?
Jarda : Základem jsou ochranné brýle, kvalitní vysoká obuv a maskáče. Pokročilejší hráči si svoji výstroj
doplňují o taktické vesty, helmy, rukavice, chrániče
kolen, vysílačky, batohy a spousty dalších praktických věcí.
Kolik vůbec taková legrace stojí?
Jenda : Částky se mohou pohybovat od tisíců do statisíců, nicméně začít se může už s pár tisíci.
Jarda : My jsme konkrétně za ty 3 roky utratili každý okolo 15 000 Kč.
Je lehké sehnat vybavení?
Jenda : Obchodů s airsoftovými zbraněmi a příslušenstvím je v ČR již celá řada. Také je ovšem možné objednávat ze zahraničí, kde jsou obvykle i příznivější
ceny. Sehnat výstroj také není obtížné. Jak z kamenných tak internetových armyshopů si dokážete poskládat výstroj klidně i přesně podle reálné jednotky.
Je určitý věkový limit pro hráče?
Piráti z Gymnariku
foto: archiv Airsoft Třeboň
Jarda : Zbraně se smí prodávat osobám starším 18 let,
nicméně je možné se k nim dostat i v nižším věku,
ale myslím, že 15 let je spodní hranice.
Můžete vysvětlit úplným laikům (třeba mě) např.
základní pravidla nebo účel hry? Jestli nějaký má.
Jenda : Celá hra je založena na čestném chování hráčů. Pokud je hráč zasažen (ať už kuličkou, střepinou,
atd..), musí se sám přiznat - zakřičet např. „mám“
„Breakdance is not about
gangsters. It is about peace
and love.“
a odejít na tzv. mrtvoliště, kde čeká s ostatními vyřazenými hráči do konce hry. Valná většina akcí má
jakýsi scénář - musíte osvobodit zajatce, bránit bu- Autor: Martin Pecha
dovu, ukrást vlajku apod. Nicméně se nemusí pořád
střílet, hodně času zabere nácvik taktiky, nebo se
někdy vyjde jen tak na dlouhý pochod v „plné polní“.
Dá se říci, že běháte, tedy ukrýváte se po lese?
Jarda : Airsoft se hraje buď v lese nebo v budovách
na AS určených.
Doporučili by jste tento sport ostatním?
Jarda : Všema deseti, airsoft je výborná relaxace po
náročném týdnu spojená s náporem adrenalinu, který se vám vlévá do žil, když jste pod nepřátelskou
palbou, nebo když jdete po pás ve vodě, abyste nepřátele překvapili zezadu.
Jenda : Rozhodně ano. Alespoň za zkoušku nic nedáte. Jen musíte počítat s tím, že to není nic pro
bábovky. Jako typický příklad bych uvedl situaci,
kdy nějaký dobrák použil slzný plyn. To i ten největší tvrďák uroní slzu. Také se může stát, že budete Mír. Lásku breaknu až později.
muset ležet hodinu v kopřivách, bude vás okusovat
foto: archiv M. Pechy
dotěrný hmyz či vás trefí (jako mě) přímo do rtu - to
bych přirovnal k ráně palicí do rajčete. Přesto vše
ale airsoft stojí za to. Musíte spolupracovat s týmem, Mojí velkou vášní je tanec B-boying, mezi širokou
spoléhat na parťáka, že vám kryje záda. Nic se nevyveřejností známý spíše pod jménem breakdance.
rovná tomu adrenalinu a odreagování, které zažijete.
Často se setkávám s tím, že lidé mají na tento tanec
velmi zkreslený pohled. Spousta z vás určitě ví, že
breakdance má něco společného s hip-hopem, ovšem
málokdo zná jeho pravý smysl, význam, který je
médii překrucován a podáván ve značně zjednodušené a komerční podobě. Vytváří se tak zkreslená
negativní představa, kterou většina lidí kvůli nevědomosti šíří. Rád bych vás proto stručně provedl historií a hlavně přiblížil vznik tohoto tance.
Abychom pochopili pravou podstatu, musíme se vrátit až k dávným kořenům, k počátkům, tam, kde to
všechno začalo. Sedmdesátá léta dvacátého století,
Jižní Bronx, ale co je nejdůležitější, černošská ghetta.
Právě tady se začínají formovat základní prvky tohoto tance. Proč zrovna zde? Je to jednoduché. Lidé
byli utlačováni a utiskováni, a proto si vymysleli
vlastní (hip-hopovou) kulturu, která jim dávala pocit
svobody a projevu. Každá kultura bývá něčím inspirována a jim posloužilo dědictví rodné země. Funky
a Soul. Impulzivní, živá a rytmická hudba, vyjadřující svobodu. Na scénu přichází James Brown a jeho
největší hity. Lidé byli fascinováni jeho hudbou, začali kopírovat jeho pohyby a vymýšlet své. Začaly
vznikat gramofonové nahrávky. A právě láska k
hudbě a snad i cit pro rytmus z prastarých kořenů
zapříčinila, že lidé začali tancovat. Cítili se přitom
svobodní! Díky svým emocím stále vymýšleli nové
pohyby a způsoby projevu. Tak se zrodil B-boying.
Nezáleželo na tom, z které společenské vrstvy jste
Omega Force v akci
byli. Každý zahodil všední starosti a užíval si pocit
foto: archiv Airsoft Třeboň
volnosti. A to přežilo i do dnešní doby.
29
Kultura hip-hopu se ale velmi rychle uchytila u mnoha pouličních gangů, které mezi sebou vedly bitvy
o svá postavení. Jejich boj přešel i na parket - kdo
ovládl parket, zvítězil. Díky rivalitě gangů vychází
většina tanečních prvků z bojových technik a umění.
Někdy se stávalo, že se takový souboj (battle) zvrhl
ve skutečný boj. Mimo jiné proto získával hip-hop
nevalnou pověst.
Pro mě samotného se breadance stal formou vyjádření, mým dalším jazykem, kterým mohu vyjádřit
své pocity, emoce. Breakdance také nemá žádnou
danou formu, hranice ani určitá pravidla. A v tom
je ta krása. Každý vyniká svým osobitým stylem.
Nejvíce mě ale fascinuje ta vzájemná úcta a respekt.
Je až neuvěřitelné, jak spolu mohou lidé odlišných
národů, vyznání, názorů, které spojuje jen tento tanec, vycházet, uznávat se a pomáhat si. Zažil jsem
to na vlastní kůži a nemohl jsem, než užasle zírat.
B-boying je nejen tancem, ale i životním stylem pro
mnoho lidí. Tanec je pro ně součástí života, pohybu, vyjadřování... doslova žijí tancem. Stal se pro
ně smyslem života a pomáhá jim k radosti a štěstí.
Abych dokázal, že to všechno nejsou pouze prázdná
slova, chci zmínit projekt, který mě velice zaujal a
dokázal mi, co všechno tanec dokáže. Jde o „Project
Uganda,“ ve kterém se velká skupina tanečníků rozhodla pomoci mladým lidem v Ugandě, a to právě
formou B-boyingu. Velmi mě to zaujalo, protože se
zde spojují lidé s naprosto odlišnými náboženskými,
společenskými a kulturními zvyklostmi a předpoklady. Uganďany to inspirovalo, a tak, i když žijí ve
velké bídě, se schází, společně tancují, pomáhají si
a zapomínají na každodenní starosti. Koho by tento
projekt opravdu zajímal a chtěl by se o něm dozvědět více, doporučuji navštívit stránku http://www.
myspace.com/breakdanceprojectuganda. Najdete na
ní mimo jiné i videa a další informace.
30
Zapomenutá místa
Šachový
koutek
-ros-
Milí luštitelé šachového koutku. Spolužák Šlesvik jeví se
jako mimořádně zdatná osoba na poli badatelském a záhad se neštítícím. Jako jediný totiž správně určil slova, která pronáší smrtka na šachovnici bez figur, a která zní: „Kde
nic není, ani smrt nebere!“ Šlesvik správným tipem vyhrává
hodinový pobyt v ředitelně zdarma. Otázka pro toto číslo
je následující: „Proč zmizeli králové?“ Nejoriginálnější odpověď bude zveřejněna v následujícím čísle. Výherce zároveň získá další z hodnotných cen, které do soutěže věnuje
nadace „Šachem proti letargii“. Soutěžní odpovědi zasílejte
na adresu: [email protected]
-tt-
Školní byty. První asociace, která mi prolétne hlavou, no čísly: 219 m2 se sklepem (jehož většinu zabíralo
připomíná P. Krejču, jak vychází ze svého bytu na uhlí) 362,63 m2. V registru se objevují místnosti jako
levém křídle školy a důstojně kráčí asi 50 metrů s např. pracovna, přijímací pokoj, dětský pokoj, dvopověstnou aktovkou podpaží k hlavnímu vchodu gym- jitý sklep, pokoj vedle kuchyně, vestibul…v té době
názia. Někde v boku budovy, naproti poště, musí být šlo o opravdový luxus. Navíc v koupelně byla poctivě
vchod do dvou školních bytů. My se tam ale s panem zabudovaná vana, což opravdu neměl jen tak někdo.
školníkem dostaneme z druhé strany.
K vaně se váže jistá perlička: když školu po válce
Prohlídka bytů překvapivě začíná již v chodbě s auto- zabrali Sověti, vanu vybourali a na zahradě si v ní
maty. Zde se totiž kdysi, ještě před válkou, rozkládal vařili boršč.
byt školníka. Kromě zmíněné chodby k jeho bytu ještě Kdyby to předchozí ředitelé věděli, asi by se v hropatřil kabinet biologie (tam, kde sedí paní Mašková, bě obraceli. Naštěstí za jejich ředitelování nic netubyla spíž), sklad biologie, chodba do učebny biologie šili a mohli do ředitelny kráčet stejným schodištěm,
a malá místnůstka s ní sousedící. Pamětníci si jistě jakým se dá dojít až na půdu. Při stoupání si mohli
vzpomenou na zde sídlící paní s pečivem (jó, to byly užívat pohledu na zahradu, která samozřejmě patřila
časy). Kruhovým okénkem je odtud vidět na vstupní komu jinému než jim. Zavedené pořádky se změnily
schodiště do gymnázia, to také dává tušit svůj původ- po válce. Ředitel přestal bydlet ve škole, část jeho
ní účel – pan školník tu měl něco jako vrátnici. Byt bytu byla tudíž využita na učebnu biologie, zbytek jedškolníka však nebyl ten jediný na gymnáziu – ještě noduše získal statut školnického bytu. Z předchozího
se zde rozkládal veliký byt ředitelův. A že jde o im- školnického bytu se staly výše jmenované chodby a
pozantní rozměry! Posuďte sami: celá učebna biologie biologické kabinety. Tento stav věcí se neměnil až do
+ prostor, který dnes zabírají dva školní byty. Řeče- roku 1983, kdy sem zrovna přicházel stávající škol-
ník Milan Liška. Školnický byt procházel rozsáhlou
Když na půdu, tak přes ředitelnu.
foto: -tt-
Úzkoprsým vstup zakázán.
foto: -tt-
rekonstrukcí. Když se v roce 2002 odstěhoval pan
školník do vlastního, bylo rozhodnuto, že se byt rozdělí na dvě části. Jedna část zůstala školníkovi, s tou
druhou se počítalo do budoucna jako s ubytovacími
kapacitami pro nově příchozího učitele. Pár let tu prožil Petr Kopeček, nyní zde bydlí Pavel Krejča se svojí
přítelkyní.
Zpátky k prohlídce. Místo obvyklých kroků k automatu s jídlem mířím o krok víc vpravo, do dveří, kam
občas tajemně mizí učitelé. V chodbě za dveřmi se
totiž nalézají vchody do učitelských záchodů. Nás ale
zajímá zbytek zdi, který kdysi odděloval školníkův a
ředitelův byt (viz foto). Co mohlo být v tak úzké chodbě? No přece záchody! Samozřejmě, ty byly z obou
stran odděleny dělicí zdi. Z toho vyplývá, že když na
záchodě byli zároveň školník i ředitel, dělilo je od sebe
jen asi půl metru.
Pokračujeme dál. Vpravo je schodiště, po kterém kdysi stoupal ředitel „do školy“ a také východ na zahradu.
Pokud půjdeme rovně, vstoupíme do samotného bytu
školníka. Moc dlouho jím už nebude, v červenci pan
Liška byt definitivně opustí a zůstane tedy volný pro
případného zájemce z řad učitelů. Byt je zajímavý jen
samotným vstupem (viz foto), jinou raritu bohužel
nenabízí. I když…po chvíli strávené v klidu cítíte zleva sálat silnou matematickou auru (vskutku nezaměnitelný pocit). Ano, byt pana Krejči je nedaleko! Přesněji řečeno, opět oněch přibližných půl metru, ale za
zdí dělicí oba byty. Nyní musím zklamat všechny natěšené fanynky pana učitele: do toho bytu se nepodíváme. Snad někdy jindy…příště? Nechte se překvapit!
Dodatečné materiály k těmto zapomenutým místům Matematická aura za závěsem
najdete na http://www.casopisgym.cz
31
foto: -tt-
Dekahovor s Milanem Wölflem
Milí čtenáři,
v čísle, které právě držíte v ruce, tentokrát najdete
dekahovor s Milanem Wölflem, nepřehlédnutelnou osobností naší školy. Perfekcionista, již dnes
velká naděje české numismatiky, znalec a obdivovatel dějin, férový a skromný člověk… Z pohledu učitele představuje Milan velkou výzvu, která
je doprovázena přáním, aby takových studentů
bylo na škole co možná nejvíce. A když už jsme
u slova student - právě Milan představuje přesný
důkaz toho, že ne všichni žáci mohou být pojmenováni žáky, byť je takto řečeno v odstavcích a
paragrafech; protože, člověk, který je systematik,
umí naslouchat a bezpečně ví, co je to lidská činnost, zvaná studium, takový člověk je študákem,
nikoli žákem. Hezké počtení! 32
Odkdy sbíráš mince a jaký byl vlastně první impuls k tomu, aby ses numismatikou začal zabývat?
Moje „sbírání“ začalo v raném dětství – dědictvím
krabičky s „pokladem“ po pradědečkovi. S numismatikou jsem ale vážně začal až v roce 2006.
Od té doby se tomuto „koni“ (protože toto opravdu
není jen malý koníček) věnuji tak nějak profesionálněji a s větší vervou.
Jednoduše jsem chtěl pokračovat v rodinné tradici,
která byla započata právě mým pradědečkem. Já
jsem se tedy ujal úkolu – v tradici pokračovat.
Snažím se ale rozumně kombinovat materiální
stránku numismatiky s tou vědomostní, teoretickou…
Jak se Ti líbí návrhy českých mincí, co bys na
nich případně měnil?
Když vezmu v potaz naši oběhovou peněžní soustavu, tak vzhled je celkově dobrý. Ale je již znát to, že
se prakticky nemění nijak než v mikroskopických
detailech a letopočtu již osmnáct let. Podle mého názoru je velká škoda, že se celé emise mincí ochuzují
o tolik mincí najednou. Laik sice možná namítne „…
no a co, o deseťák, dvaceťák a padesáťák míň, co
se změní?!“ Ale ono je to přeci jen znát. Když si
uděláme takovou menší retrospekci, tak zjistíme, že
mince v hodnotě deseti haléřů vycházely nepřetržitě od vzniku až do srpna roku 2003, tedy jedenáct
ročníků. A to už je docela znatelná série do sbírky.
Co ale navíc, kdyby desetihaléře vycházely dodnes,
mohli bychom mít ještě o osm ročníků víc. Za pár
let si ale nikdo ani nevzpomene, že nějaké mince,
jako haléře platily.
Na druhou stranu, naše mince patří do světové špičky. Proč jinak by byla kovová padesátikoruna prohlášena za nejvyvedenější minci světa?
Úplnou špičkou jsou ale mince pamětní. Každý rok
jsou emitovány Národní bankou České republiky.
Tyto obvykle patří do nějakých tematických kolekcí,
které se každým rokem zvětšují. Těší mne ale fakt,
že razíme mince jak ze stříbra (obvyklá nominální
hodnota je dvě stě korun), tak ze zlata (nominály v
hodnotě dvou a půl tisíce korun). To svědčí o dobré
měně.
Mně je osobně nejbližší návrh dvacetikoruny od Vladimíra Oppla.
A co bych měnil? Snad jen řadu pamětních mincí
– nějak se opomíná historie české mincovní tradice,
která trvá již od dob krále Boleslava I., tedy od poloviny 10. století.
A vůbec, není snad nejznámější mincí třeba Pražský
groš? Tak proč není na oběhových mincích!?
Na této fotografii není Milanův tajemný kufřík.
foto: Kris
Jak se díváš na generaci svých vrstevníků?
Opět je to jen můj názor. Lidé kolem mě jsou, řekl
bych, v ohledu na dnešní dobu celkem dobří. Ale
samozřejmě, vždycky se nějaká ta výjimka najde.
Ale nemohu všechny soudit jako kopie podle stejného vzoru.
Jsem rád, že si člověk může své okolí tak nějak
přizpůsobit, respektive si vybrat přátele. Někdy ale
později zjišťuje, že sáhl vedle. Ale tyto zkušenosti
má snad každý.
Jen mi vadí, že moji vrstevníci (nemíním své blízké
okolí) jsou tak trochu apatičtí nebo sobečtí. Nejsem
si jistý, jak to přesně nazvat. Je snad zajímavé,
když se člověk nezajímá absolutně o nic? Maximál- právě naopak!
ně tak sám o sebe?
Občas spoustě věcí zkrátka nemohu přijít na kloub… Kdybys vyhrál sto tisíc, co by sis koupil?
Prosil bych o doplnění - musím je utratit všechny?
Jestli ne, tak by se v mém nitru přeci jen probral
Kdo a čím tě nejvíce inspiruje?
To je těžké říct. Je těžké posoudit, kdo Vás ovlivnil nějaký ten „kalkul“ a alespoň čtvrtinu bych nechal
a do jaké míry.
„na horší časy…“
Osobně se ale domnívám, že takovým mým rádcem Jestli ano, pak bych samozřejmě doplňoval sbírku o
a mou inspirací je PhDr. Jiří Chvojka, který dlouhá kousky, které jen tak obyčejný člověk nemá. Dá se
léta působil jako profesor dějepisu a dodnes je numis- s rezervou konstatovat, že numismatika je určitou
matikem budějovického Jihočeského muzea. Řeknete formou závislosti. Ale pak jen záleží na člověku sasi, proč právě on. Není totiž jen obyčejný numisma- motném, jestli chcete jen shromažďovat mince, nebo
tik. Je znám po většině Evropy a naprosto běžně se o nich navíc něco dozvědět, později i sám pátrat
publikuje odborné články v zahraničních časopisech, a objevovat. V tomto ohledu je numismatika skuvydal dvě rozsáhlé /odborné numismatické/ publika- tečně vědou. Laik v ruce drží třeba malé, matné a
ce, přičemž významně spolupracoval i s táborskými zelené kovové kolečko. Numismatik ale třeba minci
archeology. Když ale nevíte, o jakou kapacitu jde, a z Makedonské říše…
potkáte jej na ulici, ani vás nenapadne, jak význam- Právě v tom je to kouzlo!
ný právě tento člověk je.
Ale zpět k dotazu - samozřejmě bych asi neutratil
Jednoduše se nevyvyšuje a zbytečně nepýří, čeho vše jen za svůj koníček.
dosáhl. I když by náležitě mohl. A právě to se mi na Také nesmím vynechat svůj další koníček – knihy…
něm nejvíce líbí. Ještě pořád je normálním nepoka- No, další výčet, co bych si koupil, odteď nemá smysl,
ženým člověkem…
poněvadž již nyní jsem oněch sto tisíc teoreticky
utratil asi tak pětkrát…
Čeho si na lidech nejvíce ceníš, co ti na nich naopak vadí?
Čteš? Jak rád a co?
Nejde přímo říct, čeho si nejvíc cením. Spíše asi bych
řekl, co je na lidech nejcennější. Pro mne je asi největší prioritou upřímnost a ochota člověku pomoci,
ať už ve smyslu fyzické pomoci nebo jen podpory,
když člověk nějaké to „vlídné slovo“ opravdu potřebuje.
Na druhou stranu, domnívám se, že mezi důležité v
lidské povaze patří také něco, jako třeba soudnost.
To, co by mně opravdu „vytočilo,“ je povýšenost a
vychloubání. Neznamená to ale, že by člověk měl jít
„s proudem“ a nevybočovat. Naopak, kdo na „vyšší
žebříček“ má, ať o tom také ostatním dá najevo, proč
ne! Ale nic se nemá přehánět…
Další otázka, u které se nejspíš hodně rozšířím.
Kniha je pro mne velmi důležitá. Ať patří mezi beletrii nebo nějakou odbornou literaturu. Jen jedinou
věc nemám příliš v oblibě – takzvané e-knihy. Nemůžu se jednoduše do knihy na monitoru efektivně
začíst. Všechny elektronické knihy, které jsem měl,
jsem buďto vymazal krátce po uložení, nebo vytiskl.
A jaké žánry mám nejradši? Z beletrie jednoznačně historické romány nebo romány sepsané svědky událostí. Nyní si vybavuji například historický
román „Píseň gladiátora“ nebo knihu „Byl jsem v
ruském zajetí“ od Helmuta Nowaka, bývalého vojáka
Wehrmachtu.
Ale primární místa v mé knihovně mají literatury
faktu a odborné publikace, konkrétně obsáhlé knihy,
Jaký jsi student? Jak se ti studuje na této škole?
Patřím mezi ty, kteří jsou za každé situace perfek- zabývající se čím jiným než numismatikou…
cionisté. Nesnesu, abych cokoliv dělal na poslední Abych ale neopomíjel poezii – sbírku básní, kterou
jsem měl a mám doposud nejradši, je „Měděný jezchvíli nebo dokonce to udělal nepoctivě a špatně!
Ke svému cíli se snažím dojít za každou cenu. I když dec,“ jejímž autorem je Alexandr Puškin.
někdy je těžké nějakou bariéru zdolat.
Na této škole je studium o něčem jiném. Velkou roli Které země bys chtěl navštívit?
má prostředí. Je tu klid, příjemná atmosféra. To Tato otázka je pro mne snad nejjednodušší. Celý
nejhlavnější jsou ale lidé. Tím myslím jak profesory, svět? Toto asi není reálné.
tak spolužáky. Nikdy asi rozhodnutí jít na tuto ško- Díky mé zálibě v antickém Římě bych chtěl proceslu litovat nebudu. Když už nezbude nic jiného, budu tovat území, kam jen sahala Římská říše.
mít alespoň krásné vzpomínky! O ty mne může při- Dalším mým snem pak je jít ve stopách polovojenského řádu Templářů, tedy území od Svaté země až
pravit jedině ztráta paměti.
po Dánské ostrovy.
Nejvíce bych ale preferoval cestu po území Judeje,
Které předměty máš nejraději a proč?
Myslím, že je to jasné. Předměty, které se s numis- tedy dnešním Izraeli, Palestině…
matikou přímo pojí…
Takže dějepis a zeměpis vede na celé linii. Ale když
se nad tím zamyslím, nemůžu jistou míru záliby
upřít ani třeba jazykům nebo předmětům jako matematika, chemie nebo třeba informatika. To vše má
k sobě zdánlivě daleko, ale ve skutečnosti je tomu
33
„Příroda je nepřítel, a proto se musí proti ní
bojovat!“
-lad-
Tento výrok samozřejmě nepatří nikomu jinému, než nově jmenovanému prozatímnímu řediteli Národního parku Šumava (dále jen NPŠ) Janu Stráskému (od roku 2006 je předsedou Klubu českých turistů, je
bývalým členem KSČ a jedním ze zakládajících členů ODS, taktéž sdílel kancelář s Václavem Klausem,
byl členem iniciativy organizace Přátelé
Miloše Zemana „Zachraňme Šumavu”,
podle níž bezzásahové zóny Šumavského národního parku, ve kterých je les
ponechán, aby se sám vypořádal s kůrovcem, přispívají k devastaci lesa). Do
své funkce byl jmenován 14. 2. 2011.
K úsměvnosti může snad ještě přispět
fakt, že právě NPŠ slaví tento rok 20
let od svého vzniku. Vraťme se ale k samotné osobě nového ředitele. Do svého
nynějšího postu byl jmenován po odchodu bývalého ředitele Františka Krejčího.
Stráského získání funkce bylo poněkud
zvláštní. Do konkurzu na ředitele NPŠ
výběrová komise (ve které byl i Stráský) doporučila tři kandidáty: Pavla
Kitzbergera, Jiřího Mánka a Jaroslava
Obermajera, pro jednoho z nich se měl
rozhodnout současný ministr životního
prostředí Tomáš Chalupa (ODS). Ten
Kůrovce můžete spatřit vpravo, vlevo, nahoře i dole.
nakonec jmenoval Stráského, jenž ani
foto: -ladnesplňoval zadání konkurzu, nemá totiž
vzdělání v daném oboru a ani praxi. Na
post ředitele NPŠ byl dosazen na dobu 1-1,5 roku s přesně stanoveným cílem: Zajistit vytvoření nového
návštěvního řádu (současnému končí platnost 30. dubna 2011), připravit zákon o Šumavském národním
parku a usmířit znesvářené strany - vědce, obce NP, politiky, lesníky.
Očekávané změny po jmenování Stráského na sebe nenechaly dlouho čekat. Fakticky zrušil vědeckou sekci
Rady NPŠ tím, že ji sloučil se sekcí regionální v jedinou se 45 členy místo původních 53, ve které mělo
zasedat jen 8 vědců z původních 16. Chtěl tím prý uvést Radu NPŠ do roviny zákona, kde se mluví jen o
jediné sekci (KRNAP má také dvě sekce - regionální a vědeckou). Podle jeho slov to dříve v Radě NPŠ (byl
jejím předsedou) nefungovalo dobře, nemohli se prý s vědci na ničem dohodnout (!). V reakci na rozpuštění
vědecké sekce odstoupilo z Rady NPŠ 14 jejích členů, kteří se změnami nesouhlasili. Učinili tak, protože
pokud by se o něčem hlasovalo a vědci by byli přehlasováni, pak by se do světa dostala jen zpráva, že Rada
NPŠ danou věc schválila, a názor vědců by zcela zanikl.
Do čela parku se tak dostal muž, jenž navrhuje managment, který může trvale porušit křehký šumavský
ekosystém a také pošpinit dobré jméno národního parku. Dostávám se tedy k druhé události spojené s
Janem Stráským. Odmítl udělení prestižního diplomu Rady Evropy, který dostávají jen dobře spravované
národní parky či rezervace s prvotřídní přírodou, který měla Šumava velkou šanci získat. Před tím, než
bude moci park ocenění přijmout, považuje Stráský za nutné vyřešit problémy s kůrovcem. Podmínky rady
Evropy byly:
1. Schválení plánu péče na příštích deset let, zajištění souvislých zón národního parku, které se mají stát
součástí plánu péče a být odsouhlaseny obcemi.
2. Směřování k ponechání celých 40 % národního parku přírodě za podpory obcí.
34
Experti z Rady Evropy pochválili postup v posledních letech, ale varovali před zasahováním politiky do
věcí ochrany přírody. Národní park Bavorský les toto ocenění získal již v roce 1986 a od té doby si jej drží.
Nevím, proč není možné postupovat jako u našich sousedů, u kterých lze již vidět po 23 letech znovu zelený
vzrůstající les. http://www.nationalpark-bayerischer-wal ... /index.htm
Pokud však vědci podporují bezzásahovost v NPŠ, jsou obviňováni ze snahy dělat si ze Šumavy experimentální laboratoř a taktéž jsou označováni za ekofanatiky a ekoteroristy. Věc NPŠ už se dávno neřeší
jen ve vědecké rovině, dnes má téměř každý pocit, že danému problému rozumí. Například již zmiňovaný
politik Miloš Zeman shlédl šumavské lesy z vrtulníku a ihned došel k závěru, že by bylo nejlepší Národní
park úplně zrušit. Podobně reaguje i mnoho jiných významných osobností. Václav Klaus, který je s Janem
Stráským dlouholetým přítelem, prohlásil ke jmenování Stráského do funkce ředitele: „Rád bych řekl, že
to otevře i některé lyžařské sjezdovky, ale my jsme se před 30 lety velmi hádali o tom, jestli se má jezdit
na sjezdovkách nebo na běžkách, a on vůbec nemohl pochopit, že mne baví více ty sjezdovky, takže mám
skoro strach, že v tomto smyslu to nic takového nepřinese.“ Další z politiků, bývalý hejtman Jihočeského
kraje, Jan Zahradník, při jehož výstupu jsem byla osobně přítomna, stále opakoval stejná tvrzení o tom, že
šumavské lesy jsou mrtvé, že vědci nemyslí vůbec na lidi žijící v NPŠ a turisty a na otázku, zda-li někdy
procházel Šumavu v místech, kde je již delší dobu po kalamitě kůrovce řekl, že Šumavu už navštívil! Tím se
dostávám k dalšímu bodu útoků, jež jsou na vědce mířeny. Některé osoby jdou ve svém boji proti vědcům
tak daleko, že tvrdí, že ke zmlazení lesa v NPŠ nedochází a vědci sami smrčky vysazují.
Toto tvrzení je samozřejmě úplně absurdní, každý může vidět jakým způsobem k obnově lesa dochází. Nové
stromy vyrůstají na již rozkládajících se kůrovcem sežraných stromech nebo alespoň pod jejich ochranou,
protože ty udržují na svazích vhodné mikroklima. Pokud by vědci opravdu dosazovali stromky, tak by nebyly věkově různě staré, v nahodilých rozestupech a nerostly by z těl starších smrků. Podle profesora Jana
Zrzavého z Jihočeské univerzity je to, jak má les vypadat, jen problémem našich estetických předsudků. V
této krajině prý ani žádné hluboké lesy být nemusí, a pokud necháme přírodě volnou ruku, vzniknou tu ekosystémy odpovídající místním podmínkám. „Velkoplošný rozpad stromového patra neznamená katastrofu a
zánik lesa, ale přirozenou fázi jeho života, ke které na Šumavě dochází již tisíce let. Po této fázi následuje
přirozené zmlazení a obnovení lesa,“ řekl profesor Josef Fanta. Že tuto schopnost má i současný šumavský
les, dokazují podle něho mnohé studie z poslední doby.
A jaké má plány se Šumavou Jan Stráský? „Kalamita se může zastavit jedině tím, že se posune čára, rozšíří
území, ve kterém se zasahuje proti kůrovci tradičními lesnickými metodami, kombinovanými metodami
ochrany přírody, neboli chemii musíme někde nahradit něčím jiným, abychom měli jistou šanci, že během
dvou let se počet vytěžených kubíků, tedy stromů sežraných kůrovcem, sníží,“ řekl Stráský.Jeho plánem
je tedy aktivně zasahovat do dění NPŠ i v prvních zónách Národního parku. Také je v plánu holiny vzniklé
po těžbě dřeva zalesnit, což rozhodně není vhodné, protože stromky z lesních školek nejsou přizpůsobené
zdejším podmínkám na nehostinných pláních, bez ochrany nebude jejich výsadba účinná. Bude to finančně
velice náročné a nesmyslné, když dochází k samovolnému dostatečně hustému zmlazení přirozeně. Nově
jmenovaný ředitel chce v nejvýznamnějších částech Šumavy provádět asanační těžbu, tedy těžbu výběrovou. A v okolních oblastech 2. a 3. zón národního parku uplatňovat lesnický způsob obhospodařování lesa.
Asanace je podle vědců v prvních zónach nevhodná. „Plánovaná opatření jsou v příkrém rozporu s podstatou národního parku. Navrhované postupy jsou neodborné a budou neefektivní. Jediným výsledkem bude
poškození národního parku a masivní těžba dřeva i v bezzásahovém území, což je evidentně v něčím ekonomickém zájmu,“ uvedl Josef Fanta, odborník na lesní hospodářství a emeritní profesor univerzity ve Wageningen. Orkán Kyrill, který přišel po obdobných asanačních těžbách, měl tak velké následky díky nim a také
kvůli stejnému stáří stromů. Po orkánu přišla samozřejmě vlna kůrovce, který se namnožil v zničených
lesích, zásah v okolních lesích - již zásahových nebyl přiměřený, měly být více využity lapače a lapáky, taktéž měly být kmeny zpracovány nebo
odkorněny. Zeptáte-li se, proč se ponechaly padlé kmeny na svých místech
a nebyly odvezeny a prodány, pak je
odpověď jednoduchá. Půda na Šumavě
je chudá na živiny a aby nedocházelo k
dalšímu jejich odvozu pryč, ale naopak
navrácení do půdy, je třeba zanechat
vzrostlé stromy přirozenému rozkladu,
čímž se navrátí živiny zpět do půdy. V
době orkánu byl ministrem životního
prostředí Martin Bursík, který je zastáncem bezzásahovosti. Jan Stráský
chce vyhlásit kalamitní stav, který by
umožňoval mnohem radikálnější těžbu
v NPŠ. I přes to, že podle entomologů
gradace kůrovce loni vrcholila a počet
napadených stromů by mohl letos začít
klesat. Kalamita podle odborníků končí
v jihočeské části Šumavy, ale graduje v Tam v lese, v hloubce kdesi, za luny svitu, za sov houkání, odsouzenec
západočeské, v okolí Prášil a Srní. Tyto oprátku si věší.
oblasti zůstávají rizikovými i pro letoš- foto: -ladní rok. Vědci považují kalamitní stav za
obcházení zákona.
Zákon 114/92 Sb. O ochraně přírody a krajiny:
„Veškeré využití národních parků musí být podřízeno zachování a zlepšení přírodních poměrů a musí
35
být v souladu s vědeckými a výchovnými cíli sledovanými jejich vyhlášením.“ Dále také: „Na celém
území národních parků je zakázáno hospodařit na
pozemcích způsobem vyžadujícím intenzivní technologie, zejména prostředky a činnosti, které mohou
způsobit podstatné změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystémů anebo nevratně
poškozovat půdní povrch.“ Podle Jaromíra Bláhy z
ekologického hnutí DUHA: „Jan Stráský chce pustit
těžařské firmy do nejvzácnějších částí Šumavy, včetně unikátních rašelinišť a slatí. Turisté budou místo
divoké přírody obdivovat těžební stroje a rozsáhlé
holiny doslova na každém kroku, dokonce i u Javoří
pily, Tříjezerní slati, cestou na Březník nebo na prameny Vltavy.“
A jak by postupovali vědci? Z jejich hlediska se zdá
řešení problémů na Šumavě jasné, na 30 „procentech“ NPŠ nezasahovat a nechat je přirozenému vývoji. V těchto 30 procentech by byly nejvýše položené části Šumavy, rašeliniště a mokřady. Šlo by o
první zóny, které by tvořily souvislý pás s co nejkratší obvodovou hranicí. Les v těchto místech by
byl působením kůrovce různověký a vhodně hustý,
tím by se stal odolnějším proti kůrovci, který preferuje staré a oslabené jedince. Zdravý strom si dokáže s přiměřeným množstvím tohoto brouka poradit,
dokáže totiž chodbičky, jež si dělá v jeho lýku, zalít
pryskyřicí, čímž jej zahubí. Kolem této bezzásahové oblasti by měla být tzv. Pufrační zóna (pás lesa
obklopující 1. zónu pro ochranu okolních hospodářských lesů, tento pás slouží jako nárazová zóna pro
kůrovce šířící se z bezzásahové oblasti.) Tato zóna
by měla být obhospodařovávána podle lesnického
řádu, s množstvím lapáků a lapačů rozestavěných
tak, aby omezily šíření kůrovce v jeho výletech, jež
jsou dvoufázové, díky dvěma generacím za sezónu.
Pufrační zóna by se postupně stávala smíšeným lesem dosazováním vhodných listnatých druhů (kůrovec žere jen smrk).
Jaké se střetávájí zájmy na Šumavě? Jsou velice
různorodé, v NPŠ je 22 obcí, jež se bojí o své lesy
na hranicích parku. Dále jsou zde vědci, lesníci a
politici. Lesníci, kteří vycházejí ze staré školy, jsou
pro obhospodařování lesů NP podle již přežitých pravidel z doby 18. století a neuvědomují si, že ve vědě
již dávno došlo k vývoji. Proto je pro ně jediným
možným řešením pěstovat les stejně starých jedinců,
který k sobě zákonitě škůdce přímo vábí, a musí
být proto hlídán a obhospodařován. Pokud chceme
ponechat šumavský ekosystém přirozenému vývoji,
nemůže vypadat stejně jako hospodářský les.
Možná nám ale vědci lžou, třeba nám lžou už od dávných věků... Myslím, že to může být jediné možné
vysvětlení nynější situace. Ano, zrušila bych tedy
všechny vědecké výdobytky nynější doby. Začneme
u odborných článků ohledně NPŠ, veškeré fyzikální,
matematické i chemické zákony, léky, vynálezy...
no ano, návrat do jeskyní!
Zajímavý odkaz, na kterém naleznete spoustu dalších článků na toto téma, které přibývají denně, taktéž se zde dozvíte o přednáškách na toto téma na
Jihočeské univerzitě : http://www.facebook.com/
verime.vedcum.ne.kmotrum
Nickyho rodina
-DaUr-
Ve čtvrtek 31. března zhlédla většina školy v
třeboňském kině dokumentární film Nickyho rodina.
Tvůrcem tohoto snímku s prvky klasického, hraného
filmu je slovenský režisér a producent Matej Mináč,
který se stejnému tématu věnoval již ve svém předchozím díle Síla lidskosti - Nicholas Winton (2002),
za který získal ocenění International Emmy Award
v kategorii nejlepší dokumentární film.
Jak již název napovídá, autor se opět věnuje příběhu jedné z nejcharakternějších a nejopomíjenějších
postav 2. světové války, sira Nicholase George Wintona.
Ten, narozen roku 1909 v Londýně a zaměstnán
jako burzovní makléř, zachránil v roce 1939 před
transportem do koncentračních táborů 669 židovských dětí z území ohroženého Československa převozem do Velké Británie, kde se jich ujaly místní
rodiny.
Neskromná óda na skromného
hrdinu
Čin to byl ohromný. Na úkor své práce, času a nervů
se Winton namísto lyžování v Alpách vydal do poměrně neznámého Československa, načež se rozhodl
pomoci naprosto neznámým dětem před krutým osudem, který jim chystali nacisté. Krom dobrého pocitu nic nezískal, a i onen pocit si téměř padesát let nechával pro sebe. To, že až jeho žena příběh odhalila
světu, svědčí o Wintonovo neskutečné skromnosti a
ryzím charakteru - vždyť pokud by se v dnešní době
náhodou našel někdo, kdo by se k podobnému činu
odhodlal, je naprosto nepravděpodobné, aby o tom
následující den nevěděla půlka světa. Proto je velmi
dobře, že vznikají další a další filmy, které tuto problematiku více přiblíží co největšímu množství lidí,
jelikož v dnešní době, kdy nás obklopují téměř a jen
katastrofy všeho druhu a média se pouze předhánějí v tom, které přinese větší, je to jako balzám na
duši. A to včetně toho, že snímek zajisté donutí k
zamyšlení a možná nás stejně tak, jako Winton sám
inspiroval své „děti,“ inspiruje ke konání co možná
největšího dobra.
Nickyho rodina se natáčela v devíti státech, kde nakonec vzniklo více než 450 hodin materiálu. Krom
dobových záběrů, fotografií a výpovědí osob, které
mají s tématem něco společného, můžeme vidět i
hrané scény zachycující Wintonův život a také život
obyčejných lidí v tehdejší době. Jelikož je snímek určen primárně těm divákům, kteří s tématem nejsou
seznámeni (tedy mladým lidem), mají ony záběry
pomoci vžít se do děje a snadněji porozumět tomu,
jaké to tenkrát asi bylo a co vedlo lidi k činům, kterých se dopustili. Krásným příkladem je krátký příběh matky, kterou ztvárňuje Klára Issová a která se
až do poslední chvíle nemůže rozhodnout, zda své
děti na dalekou cestu poslat či ne. Tato snaha oprostit se od obyčejného dokumentu a více na diváka
36
zapůsobit je jistě zajímavá, a soudě dle reakcí velmi
úspěšná.
Závěrem – na Nicholase Wintona by lidstvo, tím
méně obyvatelstvo našich končin, nemělo nikdy zapomenout. I kdyby jeho příkladu následovali jen dva
další, je to velký úspěch, ale jak nám Nickyho rodina
ukázala, je takových mnohem více. Oni budou nadále pomáhat světu a inspirovat tím další a další, čímž
rozšiřují počet Wintonem zachráněných lidí z necelých sedmi stovek na mnohem, mnohem větší číslo.
DaUr - pozitivista
37
teskná hudba, a vrcholí v závěru, kde jsme svědky
takřka hollywoodského „happy-endu“ a celkově nejvíce emocionálně vypjaté scény filmu.
Pokud vás tato stránka mine, budete se vcelku nudit a neubráníte se letmým pohledům na hodinky.
Možná si teď říkáte, že tak dojemné a srdcervoucí
vyprávění může minout pouze sociopata, ale pokud
si ceníte svých slz a nemíníte je plýtvat na něčem, co
už jste v jiné formě viděli, opravdu nemáte důvod je
vypouštět. Když se totiž podíváte na hrané scény z
nezaujatého a emočně vyrovnaného pohledu, uvidíte
jejich neuvěřitelnou nereálnost, umělost, dalo by se
říct až kýčovitost. Herci hrají, jako kdyby se o své
roli dozvěděli maximálně hodinu před začátkem natáčení, některé scény jsou zbytečně dlouhé, případně
zbytečné samy o sobě a pouze prodlužují délku filmu
o minuty, které mu v konečném důsledku ubírají na
kvalitě. Devadesát minut je pro tento typ filmu více,
než by bylo záhodno – tolik mívají i běžné filmy, které nás mají zaujmout i jinak než jen silným (ačkoliv
nyní již neoriginálním) příběhem.
Nickyho rodina tedy silně nezvládá kritéria pro
spuštění v kinech, což podtrhuje nepovedeně zpracovaný a naprosto zbytečný dabing, který měl být
nahrazen titulky, i když je pravda, že s těmi by měl
film ještě nižší zisky. Kdo by se s tím přeci četl, ne?
(názor většiny diváků, nikoliv autora článku, pozn.
autora článku)
DaUr - kritik
Jazykové okénko
Jazykové okénko tohoto čísla vyjde z ekonomických důvodů pouze elektronicky. Abychom Vás
navnadili, řekneme alespoň co obsahuje: Lada
se zeptala studentů z Uetersenu na 6 otázek o
jejich pobytu v Česku. Sedm odpovědí naleznete
na stránkách.
Krádež papírových kapesníků
vol. 2
Příběh je to silný, to rozhodně. Nic nedokáže siru
Wintonovi sebrat jeho zásluhy, tím méně pak jeho
charakter. Avšak nabízí se otázka, nakolik je Nickyho rodina přínosná divákovi, který je už s příběhem
seznámen například prostřednictvím již zmíněné
Síly lidskosti. Oproti svému předchůdci je novější
snímek dokumentem pouze z části – pro navození
atmosféry a pocitu autentičnosti je proložen hranými záběry, které jsou jedním z jeho hlavních kamenů
úrazu. Mináč se možná cítí jistě na poli dokumentů
(i jeho celovečerní snímek Všichni moji blízcí z roku
1999 byl jen další variantou popularizace Nicholase Wintona), ale pokud jde o práci se zkušenějšími
herci a propracovanějším scénářem, lehce pokulhává. Jeho záměr oslovit skrze emoce je jasný téměř
od začátku, kdy dojemné scény doprovází typicky
1. Was hat dich in Tschechien überrascht?
2. Nenne drei Unterschiede zwischen Deutschen and Tschechen?
3. Welche der Städte würdet du zum Wohnen wählen und warum: Prag, Třeboň oder
Krumau?
4. Was nimmst du zurück nach Deutschland
mit?
5. Hast du etwas auf tschechisch gelernt?
6. Welcher Teil des Aufenthaltes findest du
besser - in Deutschland oder in Tschechien
- und warum?
Fotografie dvouměsíce
Minulým tématem bylo Zlo, ke kterému nám přišla fotka od Marie Kalátové. Pro příště můžete fotit s myšlenkou na „plody“ a poslat nám z toho výtvory na klimesova.lada@seznam.
cz.
38
Jak se na to dívá
Šlesvik
-an.ka-
-kris-
Nejdřív jsme byly moc líné cokoliv vytvářet, s přijevšími Němci nastaly povinnosti opatrovatelek a
pak přišly Velikonoce a znáte to, barvila se vejce A TAK DÁLE. Pročež jsme takto vybraly téma: V
delíriu zoufalství jsme sáhly po toho dne čerstvých novinách. Anna náhodně zalistovala a já, samosebou poslepu, dramaticky ukazovákem udeřila, kam se mi zachtělo. Pod bříškem prstu jsme měly
najít slovo, které by posloužilo jako pilíř pro blažený KULUTREL, načež se mi vybavují cliché metafory. Zahrnuje nitku, která protkává, kudy se to pisatei zrovna hodí. Znáte to. Nicméně, na podesáté
(přibližně) jsme se usnesly na konečném verdiktu, jelikož můj prst měl tendenci vyzdvihovat totální
kraviny nebo dloubal kam nemá. A tak jsme pošlapaly kouzlo náhody. Vybraly jsme báječné a flexibilní slovo. Teď je to ale naprosto jedno, stalo se, o čem vám nyní hodlám říci a okolnosti se změnily.
Ti všímavější a ti, kteří o přestávkách často cestují k automatu si museli všimnout, že něco je jinak. Je to jednoduše
cítit ve vzduchu. Na chodbách už není viděn v myšlenkách pohroužený Schleswik (či Šlesvik, záleží co páně radši).
Je nemocný? Nepřestoupil na prestižnější ústav?Houby s octem. Odjel. Vrátil se na rodnou hroudu. Prostě je zpátky
v Německu. Ptáček štěbetal, že za tím stojí nešťastná láska. Dle mého názoru jen neodolal volání severního větru.
Severní vítr takhle svolává všechny zatoulané ovečky Goetheova národa. Šlesvik tu nezapadl. Byl jiný a nebyl tedy
oblíben. Nenarodil se jako člen Švejkova národa. Ale co já můžu vědět. Za redakci mu přeji hodně zdaru, neboť to
se většinou dělá. Nedávný neklid v jeho mysli podporuje jen skutečnost, že zanevřel na zodpovědnost a pořádek,
neboť byly nalezeny, a už ani nevím kde, listy z jeho deníku a to je onen velký zvrat. Voilá. Vžívám se nyní do role
estrádního uvadeče abych vám, ve vší exkluzivitě, mohla představit toto netradiční číslo KULTURELU. Žádný bulvár,
jen bezprostřední vzpomínky Šlesvika Holštýna na poslední dny strávené zde, v třeboňské pánvi, v České Republice.
Připravte se, protože The Game Mrs. Hudson IS ON! A jestli se to dozví Šlesvik, tak máme všichni průšvih.
Úterý
5.
4
.
2011
večer
Je skoro tma. Není mi příjemné tu stát - okolo jen nervózní čeština,
chlad a smrad nádražní čekárny. Hodiny ukazují 807 a bušení mého
srdce předhání vteřinovou rafičku. V dálce totiž šumí nějaký vlak. Ne,
jede v opačném směru. Ztrácím rozum. Přece zbývají ještě tři minuty..
V 810:54 zastavuje před nástupištěm na pohled prázdný vlak. Přesto
Tuni
následuji český dav k poslednímu vagónu. Lyne se z něj německý jazyk a vůně
libeckého marcipánu. Jsou to oni. První vystupuje Theo. Při pohledu na něj si uvědomuji, že
šest měsíců ve vývoji mladého člověka představuje významnou dobu. A přichází další: Tuni
se chechtá, Martin zívá, Hendrik balí karty a mračí se na nás. Hlavní však je, že okolo mne
prochází všichni bez povšimnutí. Po chvíli stojím na nádraží sám, jediný. I vlak už odjel.
Kam já vlastně patřím?
39
Středa
6.
4
.
2011
Možná za to může to pěkné počasí za oknem, ale dnes mám náladu o poznání lepší. Rozhlížím se po aule zatímco Frau Direktorin pronáší uvítací řeč. Trikolora pověšená vedle
ní mi připomíná, že tu nejsem doma. Cestou gymnaziálními chodbami si kupuji kávu. Ta
konečně rozpouští poslední zbytky německé nostalgie a já mám dostatek energie
na třeboňskou rallye. Lída mne zařazuje do šesté skupiny. Máme s Lennardem, Janem Eikem,
Adrianem a jejich austauschpartnerinen za úkol vytvořit romantický fotokomiks. Jediné, co
ho spojuje s Třeboní, je povinnost zachytit fotografie na specifických místech tohoto města.
Všiml jsem si, že Adrian s odhozením brýlí nabyl i zdravé sebevědomí. Bez rozpaků vymýšlí
zápletku komiksu: strasti a slasti lásky osob stejného pohlaví. Možná, že jsem už moc starý,
ale toto není nic pro mne. A tak skupinu opouštím a vydávám se na procházku Třeboní
sám..
Avšak skupinky studentů jsou všude!: hráz rybníka, radniční věž, zámecké nádvoří i park,
Schwarzenbergská hrobka.. Není úniku. Navíc pokaždé, když potkám Lennarda, donedávna
slušného kluka a sólistu školního sboru, provede nějakou lumpárnu. Trhá chráněné
květiny, odha- zuje plechovky a dokonce zneuctí památku mích starých rakouských
přátel - Schwarzenbergů, když drze udeří do rakve jednoho z
nich. Je mi ze všeho šoufl. Pokouším se utéct po hrázi rybníka. A
konečně se všichni mladí klidí do gymnázia. Program je oficiálně ukončen. Unaven skládám své tělo
jak autoatlas vedle volejbalového hřiště. Vypadá
to, že se všichni baví, odbíjená, jak to tu nazývají, je jedna z věcí, která je spojuje.
S přibývajícími hodinami hry přichází tma a hlad. Proto se vydáváme na nějaké italské
pochutiny do vedlejší pizzérie. Večer mne Anna vyzývá na souboj v šachu. Vidím, jak se jí
zavírají oči a únavou motá hlava, ale nabídku přijímám. Kdo by přece nechtěl usínat s
pocitem výhry?
čtvrtek 7.4. 2011
Nemohl jsem dospat. Jestli to byla ta včerejší káva nebo nadšení, že konečně uvidím hlavní
město, nevím. Nicméně jsem vstal ještě za svítání a rozjel se Kristýně naproti. Kolikrát mě
k sobě do vísky zvala, Břilický rybník prý po ránu voní jako břehy severního moře. Nebylo
lepšího momentu, ověřit si pravdivost tohoto smělého názoru a na kole jsem se ke všemu
projížděl naposledy někde v Torneshi. Po hladině pluly tři labutě. Ty reputaci této vesničky
nezachrání.
Nakonec jsem, zusamenn, dojeli na místo srazu o pět minut později. Ach ten Lennard a
jeho ranní hygiena.
Když jsme vjížděli do Lomnice, ucítil jsem první svačiny. Těším se na den, když češi konečně
pochopí, že Schnitzl nepatří mezi housky, ale na talíř. Cesty autobusem rád nemám, čas ale
ubíhal rychle. Zábavou mi byla kniha, kterou jsem pro včerejší program nestihl dočíst, neboť
karetní hry, oblíbené celým osazenstvem, shledal jsem příliš triviálními.
Přeseděné končetiny měl jsem rozhýbat na rozhledně petřínské. Vršek věže kýval se ve větru,
po uvážení zdravotní rizika i hledisek námahy, rozhodl jsem se posečkat v areálu Petřína
a pokračovat v deníku. Zrcadlový sál se náramně líbil. Lidi ze sebe rádi dělají šašky. Někdo,
kdo má místo hlavy zeměpisný celek, tento druh zábavy nepotřebuje.
Výměna stráží, Karlův most, Staroměstský orloj. Přišel, viděl, odešel. Celou mou návštěvu
totiž znepříjemňoval všudypřítomný zápach gyrosu a masy turistů. Dovolím si tedy pro
příště navrhnout, že by bylo vhodné z Třeboně vyrazit kolem druhé
hodiny ranní,
abychom mohli, nikým nerušeni, nasát pravou historickou atmosféru. Jako
milovník kinematografie, chtěl jsem v osobním volnu
navštívit
kavárnu Slavii, na Národní třídě jsem ale ztratil
směr a
kávu jsem si proto musel pořídit v rychlém občerstvení.
Brzo k večeru, sešli jsme se, jak se říká, u Koně. Dívky,
soudě
podle nákupních tašek, poznávaly českou kulturu jen skrze nákupní
centra a chlapci, očividně vyčerpání návštěvou McDonallds,
opět vytáhli
své karty a tak jsem zbytky starých ideálů hledal alespoň
na hrobě Jana
Palacha, o kterém jsem tuhle četl. Celé rozjímání nad dobrými mravy ale
podupal Messanger, který se po památníku krátil cestu, tak jsem se zvedl, zaklel a
pospíchal k autobusu.
Večer jsem se dlouze procházel, potkal jsem skupinku našinců v parku. Děvčata zpívala
českou národní hymnu a chlapci hráli hry na přenosné konzole. Já už dneska ničemu nerozumím.
Pátek
8.
4
.
2011
Opravdu se probouzím až cestou do českých Budějovic. Nejsem si jistý, jestli jsem se ocitl ve
správném autobusu se správnými lidmi. Ale ano, i se zavřenýma očima rozpoznávám německé
pokusy o češtinu a „Ich weiss nicht, was soll est bedeuten“ opatřené východním přízvukem.
Pomalu si také uvědomuji, že se dnes chystáme navštívit pivovar. Mí předci z osmnáctého
kolena pochází z jihu Německa - Bavorska - kraje známého svou pivovarskou tradicí. Jsem
tedy zvědavý jak chutná pivo české.
Expozice začíná slibně - multimediálně cestujeme do podzemí k pramenům vody, ze které
se budějovický mok vyrábí. Nicméně od této chvíle už úroveň jen klesá. Úplným vrcholem je
stupidní 3D-film rádoby amerického střihu. Akorát mě z něj bolí oči.
I když v přilehlé restauraci podávají výbornou kartoffel-polívku, stále mi nikdo nenabízí
pivo! Snažím se sdělit své rozhořčení z absence ochutnávky přísedícím v autobusu a tentokrát se setkávám se souhlasnými výrazy. To už nás rozkývaný autobus přiváží k lanovému
centru ve Slavěnicích. Lana vidím, ale mimo toho také šípy, luky, terče, obří plastový balón
a typický svinčík ve stylu Bohmishes dorf. Jen se děti vyblbněte! Strejda Šlesvik zatím
domluví bowling na večer..
Sobota
9.
4
.
2
011
Dorazil jsem do Lužnice právě v momentu, kdy se dvojjazyčná skupinka vracela z cyklistického výletu. Jedna dívka vezla v košíku smetanu. Prý budou vařit zapékané brambory.
Naštěstí jsem v příručním zavazadle vezl oběd z domova, po laktóze se totiž nadýmám.
Zatímco jsem obdivoval Terezinu sbírku vinylových desek, němečtí chlapci pomáhali dívkám
s loupání brambor. Občas mi připadá, že ti naši hoši ztratili veškerou samostatnost a
české dívky považují za náhradní matky, neb jak káčata za nimi slepě pochodují a nejsou
schopni si ani sami promazat svačinu. Oběd jsem podle vůně zhodnotil jako lahodný, to
už ale přišel Pascal s Tunim a mohli jsme všichni vyrazit k Lídě - Adrianovi. Dnes je mu
16 let. Lída pořádá oslavu. Odhaduji, že se nepoměji, od rána jsem rozmrzelý a bojím se,
že i protivný.
Lída je výborná hostitelka. Upekla dort a všichni si pochutnali. Napětí mezi oběma národy
pomalu upadá, hráli se hry, hodovalo se a na svoje starosti jsem si nakonec ani nevzpomněl.
Kvůli upadající zábavě byla zvolena hra kopaná a já tak konečně mohl dočíst svou knihu.
Pamatuji si, jak Jan Eike kdysi sdílel nadšení pro cizí jazyky, není tedy divu, že večer u
čaje (neboť v otázce alkohol je ta naše německá mládež stále ještě rozumnější) bavil širokou
společnost svými začátečnickými znalosti studenta českého jazyka. Připomnělo mi to mé
začátky, a tak jsem se skvěle bavil. Hudební doprovod nestál ani za starou grešli, a tak
jsem opět hrál s Martinem v šach, Jan Geffert fotografoval, mufloni vedle nás uchýlili se k
spánku a nad námi hvězdné nebe.
Neděle
10.
4
.
2
011
Ty české slečny nenechají naše hochy ani chvíli v klidu! V neděli se obvykle odpočívá, ale my
už zas někam vyrážíme. Tentokrát na loďky. Omladina se schází v příjemnou dopolední
hodinu mezi Opatovickým rybníkem a Světem. Po hodince komplikací s nafukováním člunů
vyráží první skupinka na vodu. Na jedné pálavě se nás plaví šest! V předu se krčí dvě
dívky, za nimi Adrian, já jsem se usadil Hendrikovi na klín a za mnou kormidluje nezkušený Martin. Náš start není moc elegantní - asi deset minut se točíme na jednom místě. Když
konečně všichni pádlují ve stejném tempu, míříme už slibnou rychlostí k malému ostrůvku
uprostřed rybníka. Prý je na něm ukrytý poklad. Nebo něco takového. Nazývají to
cashka. Pche, jsem už na nějaké hledání starý, navíc nevěřím, že by šlo o
něco
hodnotného. A tak se usazuji na břehu, čekám a pozoruji okolí. Voda
v těch umělých jezerech, tedy rybnících, je pěkně smrdutá a špinavá.
Pořád si tu v čechách musím na něco zvykat. Moje úvahy přeruší
pokyn k pokračování. Plujeme k malé písčité pláži. Slečny si na
ni lehají a nechávají se hřát Sluncem, jejich protějšky si hrají
na kolotoči a houpačkách. A já? Jdu se schovat do stínu. Jsem
na rozdíl od nich rozumný. Za několik hodin budou rudí a každý úsměv bude vyžadovat
přemáhání bolesti.
Návrat k „přístavu“ už není tak kostrbatý. Všem kručí v břiše, někdo tedy vytáhne svačinu
a jiný odchází na oběd domů. Dnes je na programu ještě další oslava narozenin. Oslavencem
je sympatický hoch jménem Jirka Beneda.
Jak tak procházím jednotlivé rodiny a skupinky, s překvapením a potěšením se utvrzuji v
tom, že tohle nebude jejich posledním setkání.
Neděle 10.4.2011
Pondělí 11.4.2011
Opět ta lidská touha, vidět věci z výšky. Snad aby se cítili, že mají věci pod kontrolou.
Sedačce, jež mě měla na Kleť vyvézt, jsem nedůvěřoval, avšak skupinka na mě nervózně
doléhala, a tak jsem nastoupil. Vrátný nás na rozhlednu nepustil, leč ani nereagoval na
naše telefonické výzvy a tak soudím, že se večer před
tím opil a nyní vyspává. Cesta dolů zabrala bezmála
hodinu. Byla to procházka pěší, brodili jsem se loňským podzimním listím a vím, že mě tehdy napadla
výtečná báseň, ale za boha si už nemůžu vzpomenout,
jak zněla. Autobus, vyčůrat, Krumlov. Zámek znám
z minulého výletu, kapesné jsem tedy vložil do kasy
krumlovského Art Zentra, neboť v něm vystavuje Egon
Schiele, který mi byl starou známou doporučen, když
jsem tehdy u ní doma obdivoval jakousi malbu nad
jejím novým gaučem. Z prospektu jsem nůžkami vystříhal některé obrázky v rozumném formátu a tak
do deníku nyní přikládám i obrazovou dokumentaci.
Malby vypadaly takto:
Zbylé úspory jsem plánoval utratit v místních anticích, ale ceny byly tak nadsazené, že jsem
si koupil raději kornout bonbonů. Historické Zentrum jsem prošel jen z pocitu nutnosti,
neboť dneska už nemám náladu, objevovat cokoliv nového. Na lavičce na mě utočili dva holuby, tak jsem ty dva opeřence zahnal nedělními novinami, ustanovil se, že ani v Hamburgu
nemáme takhle drzé opeřence a to už přispěchal Meister Pražák a skupinka se dala do
pohybu. Eike a Lasse umí zase nová česká slova. Již umí vyjádřit naléhavost všech svých
fyzických potřeb. Cestou domů hrají chlapci karty i s českými dívkami, a tak mám radosti,
že se omladina tak pěkně druží a vzrůstá ve mně lítost, že to všechno za chvíli zase končí.
Úterý
12.
4
.
2
011
Poslední den. V tělocvičně propuká florbalový turnaj, v aule se hrají karty nebo šachy.
Dodělávají se fotokomiksy, fotografie i videa. Pomalu přestávám od sebe rozeznávat německé
a české studenty. Připadá mi, že je to jen další třída z gymnázia. Nejsem z toho moc
nadšený, ale je vidno, že se můj cynismus rozplývá.
Den už postoupil do své odpolední fáze. Za pár hodin začne závěrečný večírek a nyní
probíhají poslední přípravy. Ty české pokrmy tedy nevypadají tak úhledně jako ty naše. Ani
jednohubky nejsou rozpočítány a rozděleny po druzích. Když však zavřu oči, musím uznat,
že chutnají obstojně.
Večírek v salónku místní restaurace probíhá dosti rozpačitě. Ze začátku jsou sice všichni
zabaveni konzumací pokrmů a sledováním audiovizuálních dokladů výměnného pobytu. Po
dvou hodinách jsou ale žaludky plné a není již co prezentovat. Malá skupinka češek se
pokouší zahájit taneční party, nicméně ani jejich pátý pokus nemá úspěch. Na přání pana
Pražáka a německých studentů jsou pouštěny největší disco-hity. Ani to atmosféru nezlepší.
Je akorát tak čas jít domů a zabalit si kufry.
Zde zápis končí.
Rozhovor s Veronikou Jandovou
Po náhlém odchodu skvělé učitelky španělštiny a angličtiny Lenky Janovské měla škola
co dělat, aby zaplnila chybějící pozici. Nabídla
se sympatická Veronika Jandová. Zatím bez
učitelských zkušeností nastoupila před gymplácké třídy. Vy jste utvářeli první dojmy z
pedagogické praxe této milovnice španělské
kultury. Ale věděli jste, že dříve než nastoupila
kariéru učitelky, pracovala slečna Jandová jako
streetworker, který se denně setkává s drogově
závislými a pomáhá jim přežít? Zajímavé zkušenosti z této práce i její první pocity z hodin
na gymnáziu odhalí tento rozhovor. -jna-
45
Slyšela jsem, že jste pracovala jako streetworker.
Co obnáší taková práce? Určitě to musela být
práce náročná na psychiku, jak se s tím člověk
vyrovnává?
Chodili jsme do prostředí, kde se lidé, co berou drogy,
pohybují, čímž jsme nosili službu za nimi. Hlavním
nástrojem takového streetworkera je jeho pusa, protože s lidmi hlavně mluví. Kromě toho, že s nimi
mluví, což je hlavní nástroj, nabízí i výměnný program. Nosili jsme s sebou ven brašnu plnou injekčních stříkaček na výměnu a sbírali jsme od nich použité jehly. Zdarma jsme distribuovali čisté stříkačky.
K nim pak přidávali spoustu užitečných věcí, třeba
dezinfekci, mastičky, vitamíny, kondomy. Zkrátka
věci, které měly sloužit k tomu, aby závislým, co
berou, zejména nitrožilně, ochránily zdraví. Našim
cílem bylo zabránit nákaze žloutenkou nebo jinými
infekčními nemocemi.
Samozřejmě, člověk se musí starat sám o sebe, když
pracuje s lidmi, kteří sami mají problémy, a chce jim
pomáhat. Musí o sebe pečovat, mít koníčky, přátele
a udělat si taky volno, třeba nějaký výlet a úplně
vypustit všechny starosti. Dostat práci z hlavy, to je
asi nejlepší recept.
Španělsku. Líbil se mi jejich způsob života, takový
méně uchvátaný. Nesetkávala jsem se tolik se stresem, jaký kolikrát cítím v Čechách, kde je třeba vždy
něco rychle udělat, na něco myslet. Ve Španělsku
život krásně plynul. Mám také ráda místní podnebí,
moře a slunce, i když musím říct, že přes zimu je ve
Španělsku taky pěkná zima.
Co nejraději děláte ve volném čase?
Čím Vás tato práce obohatila, co jste se při ní na- No momentálně volný čas nemám. Jinak chodím plavat. Miluju pikniky, když je venku hezky. Táhne mě
učila?
to do přírody.
Spoustu věcí. Poznala jsem temnější lidskou stránku,
kterou je někdy těžké opustit. Vzdát se něčeho, na
čem je člověk závislý. Obohatil mě také skvělý kolektiv kolegů. Navzájem jsme se vždy podrželi a byla s
nimi velká sranda. Celkově moc zajímavá zkušenost.
Jaké jsou vaše první pedagogické zkušenosti: v pozitivním i negativním slova smyslu.
Přemýšlím, kolik zdejších studentů se chystá na
pedagogickou fakultu? To číslo by mě opravdu zajímalo. (jna – odkazuji na průzkum z předchozího
čísla GYMu) Kolem pěti nových kantorů? Tak určitě
zažijí na vlastní kůži, jaké to je stoupnout si před třicet lidí a vykládat látku. Poprvé samozřejmě člověk
cítí velkou trému, říká si: „Jé, co jim tam povím?
Řeknu to dobře? Budu si vše pamatovat? Bude je
to bavit?“ Úplně poprvé jsme se dostala na škole, v
rámci praxí, s jedním svým spolužákem na základní školu. Učila jsem občanskou výchovu, což je má
druhá aprobace.
Asi to vychází z let praxe v sociálních službách: pro
mě je hrozně důležitý lidský přístup. Chovat se k
lidem tak, jak bych si přála, aby se chovali oni ke
mně. Vím, že lidé dělají chyby, ale i s tím jde nějakým způsobem naložit. Není to vždy úplně jednoduché, ale dá se to. Snažím se o určitou míru pokory v
sobě, abych si vážila věcí a lidí kolem. To mi přijde
důležité.
Jak se liší Vaše zkušenosti ze základní školy se
zkušenostmi odtud?
Poslední otázkou zabrousíme trochu do soukromí. Máte přítele, žijete s někým?
46
Odkud pocházíte?
Jsem místní, pocházím z jižních Čech.
Popište v krátkosti svou povahu…
Takové posouzení vždy raději nechávám na druhých.
Obecně jsem spíše klidná povaha. Ráda se směji,
když je čemu.
Jaká je Vaše životní filozofie? Jakými bezpodmínečnými pravidly se řídíte?
Tady na gymnáziu mám věkovou skupinu stejnou, Otázka hodně na tělo. Nemám dát rovnou fotku na
jako na základní škole, zároveň mám hodinu u kvin- nástěnku? Ale ano, přítele mám.
ty. Myslím si, že v tom věku jsou lidé zralejší k diskusi, takže práce s nimi může být hodně zajímavá.
Nastupujete po výborné učitelce Lence Janovské,
jak se to dá ustát? Jak Vás přijali žáci, jak učitelé?
Vše je zatím v procesu poznávání. Nastoupila jsem
ještě před koncem školního roku a navíc po paní učitelce Janovské, která tady má výbornou pověst, tak
zatím si na sebe všichni vzájemně zvykáme.
Proč jste se rozhodla být učitelkou, máte nějaký
svůj vzor?
Myslíš třeba Komenského? Rozhodně.
Proč zrovna učitelka? Je to takové nevděčné
povolání. ( Do rozhovoru se zapojuje ostřílená
kantorka paní Benedová: „Ale to je vděčné povolání!“)
Jaké bylo to prvotní rozhodnutí?
Můžu to takhle zveřejnit? Kvůli prázdninám přece!
Vystudovala jste španělštinu, co pro Vás znamená?
I v některých třídách mohli postřehnout, že mám
hrozně ráda španělskou hudbu. Už jsem pouštěla i
nějaké své oblíbené písničky. Se španělskou kultu- Do budoucnosti hledím s optimismem.
rou mám přímou zkušenost. Tři měsíce jsem žila ve
foto: -ros-
Módní policie
-shos- -elle-
‚Originál je mrtev.‘ (Nietzsche-hehe)
Taky Vás už někdy, když jste se prodírali davem na chodbě, napadlo,
že jsou vlastně všichni stejní? Triko, džíny, mikina. Člověka pak potěší
už i ty méně povedené kreace. Ale kreace! Tudíž jsme se rozhodly, že
tentokrát nebudeme bestiálně kruté (už to ví i na Oděvce!) a nebudeme se do nikoho navážet, ale vybereme si z každé třídy toho, kdo
nejvíc vyniká. Tím, co si o tom myslíme, vás zatěžovat nehodláme.
Naskytly se dva problémy: buď přílišná koncentrace originality na
jednu třídu, nebo naopak její naprostý nedostatek. A chtěly bychom
se omluvit primě, že tu nemají zástupce. Už se v tom hemžícím se
davu maličkých človíčků přestáváme orientovat...
47
Drby
-
hustodemon
-krutopristnej
48
Začalo jaro. To asi není žádná novinka, ale vyplývá z ní spousta důležitých fakt - vznikají nové
vztahy a některé naopak náhlou hormonální
bouři nepřežívají. Že těmto vlivům podléhají i
učitelé, se samozřejmě dočtete níže. Jo, a prý
sem mám napsat taky něco o sobě. Ale prosím
vás, zas takový egoista nejsem. Omlouvám se
všem, kteří čekali nějaký duchaplný úvod – Krutoprisnejhustodemon začíná být děsivě líný a,
co by se nikdy nemělo u drbny stát, spokojený.
Přesto doufám, že se vám tyto Drby nejen kvůli
obrovskému rozsahu budou líbit.
Jarnímu
bláznění podlehnul i náš veleslavný
šéfredaktor. Na mou otázku, proč má tak mladou přítelkyni (D.A.), neodpověděl, jen se přihloupě usmíval někam do dáli. Proboha, začne být GYM
plný jeho idealistických keců?!
Obavy (rozuměj pomluvy) K.J z 1., že je jistá kvintánka lesba, se ukázaly jako totálně plané. L.H. totiž
už podezřele mnohokrát byla spatřena s D.K z IV.
V kumbálu to opět jiskří! Na koho došlo tentokrát?
Nechce se mi věřit, že by se z Českých Velenic stalo zničehonic zajímavé město. Dobře známý pojem
”vnitrotřídní” možná doplní “vnitroredakční”!
Kam až může zajít závist hezky ilustruje chování
B.T. z kvinty. Ta v chlumeckém „Káčku“ přeměnila
zoufalost na troufalost (hříčka:), když fotila D.B. ze
VII., jak tancuje s různými kluky. Zřejmě měla v
úmyslu tyto fotky předat svému idolovi J.S. ze VII.,
B
49
S
M.
aby překazila septimánský vztah. Krutoprisnejhustodemon ukazuje palec dolů a u toho ošklivě bučí:
„Fůůůůůůůůůůůůůj!“
Pár rad do života:
1.nikdy nefoťte svoje nahé fotky
2.když už nafotíte svoje nahé fotky…
a) ...nikomu je neposílejte, vážně.
b) ….a máte je uložené v mobilu, nikomu ten mobil
nepůjčujte
3.tohle platí dvojnásob, pokud je vám méně jak 15
Již
kdo ho překoná?
Maturanti se zřejmě na poslední chvíli snaží “zapustit kořeny” na gymnáziu. Jak jinak si vysvětlit
počínání již minule zmíněného čtvrťáka a pak také
oktavána T.V., který se zničehonic dal dohromady s
E.H. z prváku?
Zuzana Dvořáková byla spatřena, jak nastupuje do
jednoho auta se Zdeňkem Kučerou. Jde o nevinné
svezení se, pařbu ve dvou, nebo… (tři tečky - pro ty
méně chápavé : tři tečky někdy znamenají hodně)
uzavřenou kauzou je pískání trubek u topení.
N. ze třeťáku zřejmě neuspěl u B.K. z kvarty,
Zpětné vyšetřování ukázalo, že ve skutečnosti je to
zpěv vodních kavek uvězněných ve věčném kolobě- protože ta je nyní ve vztahu s tajemným Majklem
hu teplé vody po gymnáziu.
Netřebou a má to i na fejsbuku, což už něco znamená.
M.
Mít přítelkyni/přítele jižně od Třeboně je v módě! BPPI slaví předčasné vánoce – otevřeli Terasu! Své
Potvrzuje několik spokojených septimánů a ve jmé- první terasové pivo v první otevírací den si dala 1.
nu emancipace i dvě septimánky.
dubna v 16:43, bylo to hned to druhé natočené za
rok 2011. Navíc se do pondělka 11. dubna chlubila
oom vnitrotřídních párů jen potvrzují A.R. a J.D slušnou bilancí, na Terase byla zatím deset z 11 dnů,
z tercie. Tímto gratuluji A.R., která „propadlíka“ ve kdy bylo otevřeno. Gratuluji!
velké konkurenci ulovila.
N. z 1., známý také jako „Lomnickej nácek“
portovci jsou v kurzu! K.V. ze II. projevuje veliký zřejmě chodí s neznámou dívkou ze základky. Vyzájem o šachistu P.Č. z IV. , A.B. z IV. zase zřejmě
chovává si snad svoje… “Jungen“ ?
opravdu chce atleta, fotbalistu, badmintonistu, florbalistu a playboye M.M z VI.
egetariánka K.V. ze septimy ztratila své pevné
Blonďatá kloboučnice z III. se platonicky zamilovala
V
přesvědčení! Podívejme se o pár let zpátky, do GYMu
číslo 4. Ve svém příspěvku “Není zahradník jako Zado profesora španělštiny T.L. To jí ale nebrání v tom,
hradník“ píše J.J , v reakci na článek radikála M.
aby střídala vztahy s chlapci jí podobného věku nebo
Zahradníka, že, cituji: „I Darvinova Teorie tvrdí: Silnější
dokonce chudáky primány.
přežije; a vypadá to, že člověk přežívá a tyčí se na vrcholu
potravního řetězce díky své vynalézavosti v lovení zvířat,
an Kučera si to na
která je jeho největší silou“. K.V. ze stejné třídy mu odapríla pěkně odnesl. Nejpovídá: „…jestli pro Honzu znamená konzumace mrtvol
dřív si ho přes rozhlas
“vrchol potravního řetězce“, s hrdostí budu na jeho druhém
zavolali do ředitelny, kde
konci…“. Celá záležitost získává na pikantnosti tím,
na něj, vyděšeného a
že tito spolužáci jsou spolu už dlouho ve vztahu.
očekávajícího nějaký průNicméně, co jsem chtěl říct je, že VÍTÁM KRISTÝNU
švih, vybafli učitelé schoNA VRCHOLU POTRAVNÍHO ŘETĚZCE! Celou kauvaní za dveřmi. Poté mu
zu s úplnými příspěvky, nejen výňatky, najdete na
nějací burani „vylepšili“
http://www.casopisgym.cz
cedulku u knihovny (viz foto)
P
oslední zpráva z tajemné uzavřené redakční rady:
Takovým aprílům se vůbec nevyrovná trapný po- P
rekordní počet redaktorů (nikoli externistů) je za-
kus neznámého učitele a organizátorů z oktávy svolat všechny studenty do auly kvůli majálesu a pak daný! 10 ze 17 už je velmi slušné číslo, celých 59%!
vůbec nic neříct. Nikdo se nesmál.
roč je Petr Kopeček poslední dobou tak vysmátý,
dokonce
více, než je u něj obvyklé? Může za to snad
námý nesmrtelný pár měl na začátku jara vážné
problémy! Princezna Sabillie (zvaná též Lubošova nová a podle mnohých opravdu hezká praktikantka?
nebo Lowe), znenadání odkopla L.K. ze VII. (nikdo Nevím, je však jisté, že zaručeně rozvířila vody jinak
nemá ponětí proč). Jeden by zaplakal, naštěstí bez poklidného kabinetu!
Z
sebe vydrželi pouhopouhé dvě hodiny. Happy end!
Mnozí pragmatici, zlí jazykové a pesimisté pochy-
P
Automat na jídlo a pití poslední dobou způsoboval
samá trápení. Zasekávaly se v něm tyčinky, flašky
bují, zda má Studentský Summit v Praze vůbec ně- s pitím a dokonce i bagety. Poněvadž do automatu už
jaký význam. Kreslíř GYMu si zde našel přítelkyni, nejde třískat tolik jako dřív (byly přidělány úchyty
k zemi), spoustě studentů zbyly jen oči pro pláč (a
takže jo, asi k něčemu ten summit bude.
peníze v automatu). Všechny tyto nespravedlnosti
eptimán J.J. nastoluje drsný rekord. Za jeden ho- vynahradil automat jednoho dne, kdy chybou doplkejový zápas vypil celou láhev rumu! Najde se někdo, ňovače byly red bully za 8 korun(!!!). Díky za předčasné velikonoce!
S
Na závěr
-ros-
Přímo před vchodovými dveřmi školy zabilo jaro zimu. „Obyčejně nejsem vraždám nakloněn, z
hlediska vyššího principu odklízecího ale vražda paní zimy není zločinem,“ pravil pan školník, odhodiv beranici, palčáky a oshrnovaný shrnovač. Taktéž ve škole se jaro projevilo mimořádně aktivně.
„Není úniku, vlevo, vpravo, ve sklepeních, v patrech, v aule, u topení, před saunou, v klubu, v zákoutích,
na očích, jsou prostě všude…“ povzdechla si paní uklízečka, „a já nemohu uklízet, protože lásce se
má vycházet vstříc, a přece ji zrovna já nevytřu růžový zrak,“ dodala lehce vzbouřenecky. Na popud
redakce GYMu se investigativní redaktoři vydali vypátrat, zda na škole existuje místnost, kam láska
ještě nepronikla. „Pan Dolejší se podezřele ničemu usmíval a paní hospodářka byla neobvykle zasněná,“ shrnuli místo pana školníka nejzajímavější poznatky redaktoři. „Zkrátka, tak to má být,“ vydechla
škola a zamávala parku. Ve školní jídelně začali podávat žhavou novinku, sladké brambory. „Ano,
mohu potvrdit, že je to maniok, původem z černé Afriky, z oblastí džunglí a neprobádaných dálav,“
komentoval bramborovou situaci tiskový mluvčí jídelny. „To není maniok, to je maniak. A my nejíme
maniok, my žereme přemrzlé zbytky,“ odplivl si bramborznalý oktaván. „Já to řeším jednoduše, k filé
knedlík, k řízku těstoviny, ke karbanátku rýži a ke všemu ostatnímu raději nic,“ pravil rázně hladově
vypadající strávník. Duševní strava vzdělávání mezitím pokračovala na barikádách s jarní svěžestí
na straně jedné a zimní strnulostí na straně druhé. Do toho všeho zcela neočekávaně dala škole
adieu Gran Maestro de Español, Lenka Janovská. “Přišlo na mne jaro,” odtušila, vzdalujíc se rozesmutnělým kvintánům do Těhotenského Hradce. “Co budeme teďkom jakoby prostě jako dělat?”
komentoval košatě nastálou prekérní situaci jeden z nich. A tak, čistě pro jistotu, jakoby nedělali
nic. Když přišlo zemětřesení, vzepjala se škola k podivuhodnému gestu. “Anata no subete arigató,“
doneslo se poté z dalekého východu od zapadajícího slunce. „Nu ano, jsem na všechny, kteří pomohli,
hrdý,“ okomentoval na závěr píšící autor. „To jsou přesně ty okamžiky, o kterých mluví Marcus,“ dodala škola. „Jaký Marcus?“ durdil se park. „Aurelius, ty rozkvetlý žárlivče,“ usmála
se škola, ten, co kdysi pravil: „Člověk nežije jiný čas, než současný okamžik, ostatní buď už
prožil, nebo neví, jestli to vůbec zažije.“ V tu chvíli se park usmál a uvědomil si okolo sebe jaro,
které je koneckonců tím nejhezčím, co nás na závěr může potkat.
50
Šlesvikomiks