Podivuhodný Slunce

Podivuhodný
Slunce
Zdeněk Heřt
2012
1
Obsah
Turgut a Bůh..............................................................................3
IS a hoši co rozbíjejí talíře.........................................................7
IS na kárwoši............................................................................27
IS pro Abého............................................................................44
IS v SOS...................................................................................55
IS sběračem dat........................................................................68
IS a Hejmés .............................................................................73
IS a Alternativa......................................................................148
Počátek šílenství.....................................................................154
IS na SŽIVu............................................................................161
Doslov:...................................................................................188
2
Turgut a Bůh
Po třech týdnech usilovného a vyčerpávajícího hledání práce
v Londýnské aglomeraci IS narazil na inzerát, který visel ve
výloze litevského krámku se širokým sortimentem zboží z celé
východní Evropy. Člověk který hledal řidiče a skladníka se
jmenoval Turgut. Ještě v předvečer setkání s Láskou zašel do
nákupního centra vyhledat mapu, protože místo zvané "Staples
corner" nebylo zase tak blízko a místňáci nevěděli.
Ráno s Láskou čekali na spojku v komplexu obchodních domů,
a po hodině prohlížení zboží pro ně přiběhl relativně zrychlený
Afgánec Fared. Odvedl je poloklusem do ráje ručně tkaných
koberců z celého světa. Převážně však z blízkého východu.
"Mám práci jen pro Tebe" , řekl Turgut a pokračoval: " Holku
na uklízení jsem si už vybral. Potřebuju Tě na 14dní,dám Ti
30liber na den a pak se uvidí. Možná se vrátí člověk z Tvojí
země, který pro mě pracoval."
IS přikývl a řekl : "dohodnuto."
V tu chvíli jsem začal počítat, kolik bude potřeba na nájem a
kolik zbyde. První den utekl rychle. Koberce IS moc
nezajímaly, a tak se vyptával Fareda na zajímavosti z jeho
země. Hašiš, opium a na Taliban. Prý odtamtud rozumní lidé
utíkají. On sám prošel asi 7 zemí: Pakistán, Indii, Irán, a tak.
Uměl mluvit všemi jazyky kde byl. Naučil IS persky říci : "Jak
se máš - Čtores ty ? " Připomnělo mu to ruštinu. Hned na to se
ho pokusil naštvat a pokořit, když řekl : " Kolika umíš jazyky ?
" "Čtyřmi" , odpověděl IS. Zkonstatoval, že je tedy lepší
člověk. Zapomněl jsem napočítat slovenštinu a základy latiny a
španělštiny. On stejně znal jen různé dialekty perštiny.
Byl o hlavu menší, tmavý, vyzáblý a klidný. V obličeji se mu
občas objevoval smutek. IS byl rád, že to nebyl žádný hlupák.
Ještě ten den měl IS tu čest poobědvat rukama s bandou
3
Afgánců a Turků. Byli přátelští, na druhý pohled až příliš.
Druhý a třetí den IS relaxoval a bušil paličkami do koberců a
cvičil bubenický úder. Občas přeskládal pár koberců.
Večer si šel zadžemovat se starou UK rockovou šlechtou.
Čtvrtý den se objevil asi 30-ti letý asi Ind Daniš, z vedlejšího
skladu. Sháněl lidi na úklid skladu asi 30mil severně nad
Londýnem. Nezajímal se o unikátní koberce. Prodával
obyčejné na metry.
IS zavolal jedinému Čechovi, kterého jsem znal v Londýně, a
on mu dohodil kámoše, protože sám práci už měl.
Za tři hodiny musel IS toho chudáka nahánět na kruhovém
objezdu, protože nebyl schopný ani po několika telefonátech
najít místo setkání. Když IS zjistil, že jde o kripla, kterého jsem
potkal s tím Čechem, který se vypařil ani nepozdravil, byl
skoro na mrtvici. S ochrnutou rukou se role koberců moc dobře
nezvedají.
IS nabídl Danišovi svou pomoc. Jeli skoro hodinu za město. Na
1000m2 byly poházeny stovky koberců. IS šel za Danišem se
sázkou. Dalo se sním mluvit. Měl angličtinu na rozumné
úrovni.
Chtěl 100liber, když uklidíme celý sklad za 1 den. Smál se mi a
ptal se, co když se tak nestane.
Poručník Daniše, negramotný znuděný balvan stále kladl IS a
jeho partnerovi v práci překážky do cesty, aby to nestihli. IS
mu začal říkat mamut. Rozčilovalo ho, že někdo tak tupý
neumí nic jiného, než se nad něho povyšovat a smát se a
utahovat si i z polských dělníků co mu stavěli ve skladu ofis.
Byl fakt na ránu pěstí.
V 9 PM byl doma. Cestou koupil lepší víno. Miloval se s
Láskou. Den na to práci dokončili. Kriplík dostal zaplaceno o
4
20liber více, a tak se IS do mamuta pustil. Jenom se smál a
posílal IS k čertu. IS mu nadával do prasat, ale Arabům to spíš
lichotí.
Do Londýna ho svezli Polští dříči. Hned vběhl do obchodu,
koupil levné halal párky, 3 piksly čočky a víno. Dohromady
cca za 4,50liber.
Šel pěšky přes hodinu domů. Plnou hubu chlupů z koberců.
Nešly vyplivat asi týden.
Den na to bylo ve skladu rušno. Přijeli postupně tři obchodníci
a každý přivezl slušnou hromadu a ne malou zase odvážel. Byli
to všechno přátelé a vyměňovali si koberce jako známky. Dost
se IS u jejich koníčku nadřel a naučil o kobercích. Nejkrásnější
byly " Zenfery ", nebo tak nějak. Dalo se ve vzorech koberců
vysledovat souvislosti. Jen pár tepichů, které směřovaly až do
hlouby hromad. Byl na nich zřetelně vykreslený obrazec, který
vypadal jako skafandr podobný křesťanské představě anděla,
jen realističtěji. Plechový oděv na sestup z orbitu. Byl
rafinovaně spojený stonkem s listy.
IS se ptal Turguta, jestli neví co je to za ornament. " Ňáká
kytka, asi ", mírně vyděšeně odvětil. "Myslel jsem, že víš o
kobercích všechno, a pokračoval jsem v rýpání : "Co je to,
mám pocit že je to skafandr a ty další obrazce vypadají jako
pyramidy, jako hvězdné lodě." Očividně hodně nervózní Turgut
šel pryč a nějak to zakecal.
Ten den neměl IS čas na bubnování. Ve volné chvíli ho Turgut
nechal přeházet 60 rolí koberců., většina měla přes 3 metry,
přes celý sklad, aby zjistil, jestli se rozčiloval IS na Mamuta
právem. Kvůli 10ti librám. Dost se divil, když ho spatřil po půl
hodině v kanceláři. Chatoval přes ICQ. Na nic moc jiného
počítač neměl.
Pak následovala další demonstrace života v arabském světě.
5
Přijel mladý obchodník a Turgut si ho od začátku dobíral. V
jednu chvíli ho ohnul přes štos koberců a předstíral, že ho píchá
zezadu. Mladý obchodník protestoval, že se prý dnes už
měnil{"I`ve already changed!}. Turgut se na IS významně
podíval, jestli už chápe jak to u nich chodí. IS dělal, že mu z
toho není na blití. Pak Turgut mlaďocha maximálně odrbal s
cenou.
IS se nenápadně vracel ke koberci visícímu na zdi a ptal se
Turguta, jestli pro něj má speciální význam, protože měl ten
pocit. Vždy odsekl, že se nechce bavit, nebo že nemá čas.
V 7 večer IS oznámil, že už nemusím chodit. Vrátil se předešlý,
již "zajetý" zaměstnanec.
Trochu ho to mrzelo, protože začínal mít koberce rád.
I potomek posledního tureckého Osmana Turgut, přes své
teploušské manýry byl chytrý, veselý a tolerantní člověk.
IS se vrátil za dva dny prodiskutovat koberce a svět. Turgut s
Faredem byli v ofisu. Šéf hrál kulečník na netu a neměl čas.
Smáli se, aby zastřeli pravdu, kterou IS našel vetkanou do
prastarého, visícího koberce. Turgut poslal Fareda, ať mu ho
prodá, smáli se, věděli, že na něj IS nemá. Fared nevěděl, o
který mu jde. Když k němu došli, trochu se zarazil a nabídl mu
místo něj koberec nacpaný hašišem. "Ne, chci jenom ten
visící", odvětil IS. "Dobrá, za 750liber je Tvůj", odvětil Fared.
Na to IS: "300liber". Fared: "500". IS: " 350". Fared:
"Domluveno, až budeš mít peníze, tak si přijď."
IS se tam stavil asi o měsíc později a koberec s dopravními
prostředky a tváří boha byl pryč a nikdo jakoby nic nevěděl.
6
IS a hoši co rozbíjejí talíře
IS našel obraz Boha ve skladu s koberci, avšak žádný zázrak se
nekonal. Koberec ze zdi, i když se mírně pohupoval v průvanu,
nesestoupil, nevzlétl ani se s IS nedal do řeči.
Naštěstí se po několika dnech objevil další inzerát, který hledal
řidiče. Cedulka s telefonním číslem visela ve výkladní skříni
malého šopu s potravinami, naproti bytu kde se svou přítelkyní
IS přebývali.
Toho času byl jejich pokoj již pěkně vyzdoben šňůrami na
prádlo, televizí od souseda, který si pořídil jinou, a hebrejskou
abecedou vypsanou velkými písmeny i s přiřazenými číslicemi
od 1 do 1000, tak aby byla čitelná i z postele a aby IS mohl
přemýšlet nad číselným významem hebrejských i jiných slov.
S Rivkou si listovali hebrejským slabikářem a tu a tam narazili
na zajímavé slovo. Rivce padl do oka obrázek zeleného
vrtulníku a ukázala ho IS: „Podívej, zelený vrtulník! Tzolelet!“.
IS:“Kde má vrtuli???“
Rivka:“No, to je vrtulník bez vrtule.“
IS: „Tak to jo, to bejvaj většinou vrtulníky bez vrtule, a podle
všeho to vypadá na podmořskej vrtulník.“
IS se smál a Rivka se smála taky, když jí došlo, na jaký to stroj
původně poukázala.
IS listoval dál a snažil se poskládat z podstatných jmen a
slovesa jednoduchou větu. Likroz, lizrok a leechol? Podivovali
se, že všechna slovesa v knížce začínají na L (hebrejsky
lamed). IS se snažil si co nejvíce zapamatovat, ale pořádně se
mu ta slova pletla. Když nalistoval stránku s lesní a jinou zvěří,
uchvátil ho pohled na lva a jelena a jeho první „hebrejská“ věta
byla na světě: „Ariech le-echol ayal!“ Volně přeloženo to
znamenalo: „Lev jíst jelen!“
Jejich roztomilé škádlení v posteli nad knihou náhle vyrušil
7
příchod domácího. Byl to veselý chlapík, který snad neměl
trápení a jeho starosti se omezovaly na výběr spodního prádla
pro milenky a jak jim následně nerušeně a poživačně
prostupovat análkem. Závidění hodné! Vždycky byl trochu pod
parou, ostatně by to ani nebyl Angličan. Bylo mu tak 50, jezdil
ve starším Porshe a rád létal svým ultralightem. Byla s ním
legrace. Nezapřel v sobě ducha umělce, který pochopil
nezbytnost financí a po letech leadrování jakési hudební
skupině se plně věnoval správě svých několika bytů a domů a
zpíval jen pro zábavu. Chodil na návštěvu poměrně často,
protože ve vedlejším pokoji bydlel kytarista Jim, se kterým
někdy v osmdesátých letech sklízeli úspěchy s kapelami.
Gerry, tak se jmenoval domácí nám přinesl vrtačku, abychom si
mohli připevnit roletu. Měl v oblibě se nám smát, že jsme
v Londýně na líbánkách, protože měl dobré informace, že
nejvíce času trávíme v pokoji a nebo na procházkách. Tentokrát
s vrtačkou přinesl dobrou zprávu: „Viděl jsi ten inzerát na
řidiče co visí v šopu přes ulici?“ IS odpovídal vtipně: “Ne, pár
dní jsem nebyl venku, natož na druhé straně ulice.“ Gerry
podotknul: „Vždyť je tu podchod a ty přece hledáš práci. Jak si
představuješ, že si práce najde tebe? Dyť seš tu cizí, nikoho
neznáš, nemáš ani pojišťovací číslo. Bejt tebou, nechám si
vyměnit řidičák za britskej a ucházím se o posty řidiče. Britskej
řidičák musíš mít, protože jinak jsou drahý pojištění aut, se
kterejma bys měl jezdit.“ „Do toho asi pudu,“ řekl IS a
vyptával se jak má celou výměnu provést.
Ještě ten den zvedli IS s Rivkou zadky a podchodem se zašli
podívat na lákavou nabídku šoférování. Telefonní číslo
vypadalo šťastlivě. Končilo čtyřmi dvojkami. Jak se vrátili
z pět minut dlouhé vycházky, hned IS telefonoval. Hlas
v telefonu zněl seriozně. Člověk se jmenoval Jan. Jeho
anglický přízvuk nebyl schopen IS lokalizovat. Cítil, že to není
8
Angličan, ale odkud je si netroufal tipovat. Domluvili se na
úterý na stanici metra, která byla za kopcem. Do úterý byly
dlouhé čtyři dny. Atmosféra v pokoji 3x3 metry se ještě zlepšila
s očekáváním slušného jopu. IS byl dobrý řidič, sice se trochu
bál řízení na druhé straně vozovky, ale cesty po Londýně byly
poměrně široké a na křižovatkách převládala dopravní
signalizace. Většina řidičů jezdila již podle satelitní navigace.
Bylo to celkem pochopitelné, jelikož se Londýn rozkládá na
velkém území a dopravní značení nemůže přesně popsat cestu
do různých čtvrtí. Jedna chyba řidiče při odbočování může
znamenat několikakilometrové zajížďky, které při neustálých
dopravních zácpách mohou znamenat desítky minut.
IS se s Rivkou chodili dívat na křižovatky, aby měl IS průpravu
a nezmatkoval.
Co to znamená zmatkovat? Rozeberme slovo zmatek. Z matek.
Toto jednoduché slovo mě vede k domněnce, že veškeré
zmatky jsou zaviněny ženami matkami. Po hlubším zkoumání
lze dojít ke zcela opodstatněnému názoru, že vše pochází
z matek, a tedy není důvodu zmatkovat. – poznámka autora/
Při procházkách po Hendonu, kde spolu bydleli, se snažili najít
další pracovní příležitosti. Z podniků je vyhazovali, že nemají
pojištění. Z úřadu, který měl vydávat pojišťovací čísla je
vyhazovali, že nemají zaměstnavatele, ikdyž měli být přístupní
vydání čísla na požádání. Holt ta práci hledající pakáž ze všech
koutů Evropy se jim tam hrnula až příliš a jim pozdě
docházelo, že za chvíli nebudou mít práci ani jejich lidé. Proto
se bránili a kladli překážky legální práci, což vedlo k tomu, že
přistěhovalci přistupovali na nižší cenu práce od ilegálních
zaměstnavatelů, protože si nemohli zajistit pojištění. Tím se
celý pracovní trh dostával do kruté nerovnováhy a televizní
reportáže přinášely děsivé svědectví o počtech pracovníků
z východní Evropy pracujících legálně a nikdo si nedovoloval
9
uveřejnit odhady nelegálních makáčů, jinak řečeno otroků.
IS s Rivkou měli štěstí na klidnou čtvrť, kde nebylo vidět
policistů, kteří stejně nesměli nosit zbraně, takže proti
ozbrojenci mohli těžko zasahovat. Obchody pořád nikoho jako
pomocníka nehledaly. Jednou se zašli podívat za hospodu nad
železniční stanicí, kde byla ruční myčka aut. Z počátku kolem
ní chodili a přehlíželi ji, jakože oni přece umývat auta nebudou.
Ten víkend tam ale nakoukli a zjistili, že tam pracují Češi. Měli
radost, že potkali jiné zoufalce ze stejné země. Chvíli s nimi
popovídali, ale přijelo další auto a oni museli do práce. Stihli
jim tam nechat telefonní číslo na sebe a oni přislíbili, že když
se jim něco objeví, tak dají vědět.
IS s Rivkou šli nakoupit základní potraviny do supermarketu.
Doposud se omezovali na potraviny, které nestály více než 30
pencí, jako nudle, toustový chléb, těstoviny, rýže. Paradoxně
drahé byly brambory. Výjimečně koupili i kus sýra. Ten den
měli velkou kliku. V akci byly husté kari omáčky, které vyšly
jedno balení na 20 pencí. To potěšilo, zvlášť po několika
týdnech kečupových variací. Mimo to objevili jiné levné maso
než mleté vepřové, které si dopřávali 2x týdně, a to „turkey
drummstick“, nikoliv „tureckou bubenickou paličku“ nýbrž
krůtí nohu. Za celou libru.
Když se vrátili, IS se popral s nohou. Respektive se šlachami
v noze. S tupými noži se toho moc dělat nedalo, ale i tak IS
ukořistil čtyři solidní řízky. Roztopil troubu, do které vklouzly
hranolky, jež byly taktéž za pár korun. Sporák měl jednu
nespornou vychytávku, která není v Čechách k vidění. Nad
hořáky, asi v úrovni hlavy menšího člověka čněl místo
digestoře plynový gril. IS se ho nebál, a když začínaly hranolky
chytat barvu, tak roztopil i grill, ze kterého na plný výkon
šlehaly plameny až ven. A teprve když se maso začalo vypékat
a cákala z něj šťáva, nebo tuk, tak se celý gril proměňoval v
10
peklo.
Užívali si víkend, protože tušení pracovní příležitosti bylo
velmi výrazné. IS si byl téměř jist, že se konečně chytí a že
uživí milovanou Rivku.
Nicméně čekání, které předcházelo dlouho očekávanému úterý
se obešlo bez velkých oslav. Tu si slibovali až po kontraktu.
Pokračovali v pozorování provozu na silnících v jejich okolí.
Bylo úterý. Adrenalin se IS v žilách téměř vařil. Dostal svačinu
od Rivky, toustový chléb s paštikou a vejcem natvrdo. Rivka
ho šla doprovodit na stanici metra. Koupil si jízdenku a olíbal
milovanou Rivku, která mu přála hodně štěstí.
Pak stál na nástupišti, již sám. Vypadalo to tam jako menší
vlakové nádraží, kterým vedli dvě koleje. Stanice Hendon je na
začátku 4. pásma a je to nadzemní stanice. Krátce po průjezdu
stanicí zajíždí vlak opět pod zem. Souprava metro zastavila u
nástupiště číslo 2, směr „outbound ´- z města“. Interiér byl jako
ostatně v jiných vlacích londýnského metra stísněný, protože
když v 19. století pradědové metro kopali, tak nejspíš šetřili
každým kouskem výkopu. No, není se jim čemu divit. U nás
v Čechách tehdy přemýšleli o aplikaci pluhu, jezdili vesele
povozy a pan Křižík se tehdy někdy možná narodil. Nevím kdo
vymyslel elektromotor, ale Křižík ho použil do povozu, který
jezdil po kolejích, a tak umožnil Londýňanům a jiným, kteří se
tou dobou dusili v metrech na parní pohon všude po světě
volně dýchat i pod zemí. Upřímně řečeno, pod zemí jezdit na
jiný pohon než elektrický si nedovedu představit. Třeba do
kotle přidávali nějaké byliny, aby kouř tak nečpěl a nedusil a
aby měli z cestování lepší prožitek.
IS nasedl a snažil se chovat jako ostatní pasažéři. Vypnul a
nechal se unášet strojem. Vystoupil na smluvené zastávce o
něco dříve, než měl schůzku. Pršelo. Vyčkával ve vchodu metra
11
a vyhlížel zelený VW Passat.
Kapky padaly z nebe, jakoby se jim ani nechtělo. Pomalu
plachtily a plácaly sebou o asfaltovou vozovku a všelijak se
rozbíjely o hnědé střechy, karosérie aut, chodníky a
v neposlední řadě lidské deštníky.
„Přesnost není zvykem lidí, kteří práci nabízejí,“ pomyslel si IS
čekaje na zaměstnavatele již více než akademickou
čtvrthodinku po termínu. Chtěl ale pracovat, chtěl peníze,
musel čekat.
Sledoval auta a čas od času, když zahlédl zelené auto, vybíhal
ze svého úkrytu ve vchodu do metra. Okolí metrostanice bylo
nevzhledné. Hned naproti se tyčil jeden věžák vytelený na
pustém plácku. Nebylo obvyklé vidět v Londýně tak veliké
nevyužité prostranství. Asi chystali další stavbu, protože jinak
by tam bylo určitě alespoň parkoviště.
Něž přijelo to správné auto trochu zmokl při svých planých
výbězích na ulici.
Elegantní tmavovlasý muž kolem čtyřicítky, možná mladší, na
IS kynul a přibrzdil u chodníku. Kupodivu u druhého, než na
kterém IS stál. Byl tam provoz a chvilku mu trvalo než přešel.
Londýňané obvykle přechází přes přechod a dbají signalizace.
IS potřeboval přejít a ne čekat na zelenou (už zase na zelenou).
Přešel. Nasedl. Auto nemělo žádný charakteristický zápach.
Bylo čisté a uklizené. Přátelský obličej řidiče s opáleným
obličejem se na něho usmál a pravil: „Ahoj, jak se máš,
jmenuji se Jan. Psáno jak čteno a naopak.“ IS odpověděl: „Dík
za optání, mám se dobře. Jmenuji se IS.“ Pak se bavili
jednoduchou Angličtinou. To IS svědčilo. Dokázal snadno
konverzovat na jakékoliv téma. Probrali Českou republiku,
Anglii a dostali se dokonce ke Kypru, odkud byl Jan. IS se
trochu nevhodně zeptal: “A jsi z té křesťanské, nebo islámské
části?“ Jan se na IS podíval trochu divně a sdělil mu, že z té
12
křesťanské. V autě se mimo jiné nalézaly ikony, které
zavdávaly jistý dojem, že se nejedná o muslima. Jinak se zdál
Jan potěšen úrovní Angličtiny, kterou IS disponuje. Zmínil se,
že většina jeho zaměstnanců je z Polska a moc anglicky neumí.
IS cítil svou šanci na pracovním trhu. Jeli kamsi trochu stranou
od většího provozu, protože Jan nechtěl riskovat své zdraví a
auto. Cestou do odlehlé vilové čtvrti slyšel IS Janovu
myšlenku: „Jsi fagot?“ V mysli na ni IS odpověděl: “Co je to
fagot?“ Tím Jana uklidnil a z jeho mysli slyšel:“Nu, dobrá.“.
V kabině auta byl klid a nehonili se tam ani myšlenky. IS měl
radost jak vybruslil z fagotismu a zároveň ho drásala
myšlenka:“Proč se všichni tak bojí nejstrašnějšího teplouše?“
Byli téměř na místě, kde si měl IS sednout za volant. Jan mu
zopakoval několik zásadních pravidel řízení. Mimo jiné se již
cestou zmínil, že si IS určitě všiml, že se v Anglii jezdí na
opačné straně než v jeho rodné zemi. IS přikývl a vyjádřil
několika zmatenými slovy mírnou obavu nad jiným směrem
dopravy. Taky když usedl za volant, opatrně pouštěl spojku,
která v dieslovém Passatu reagovala podobně jako v autech
která již řídil. Byla dost dlouhá a musela se prošlapovat celou
nohou, nestačilo jenom kotníkem. Rozjezd se vydařil na jedna
mínus, nebo dvojku. Chyběla trocha dravosti. Po třech
vteřinách jízdy ho vyrušilo auto, které vyjelo ze zatáčky. Nejelo
příliš rychle, naštěstí, protože IS mířil přímo proti němu. V tu
chvíli mu došlo kde je a i Jan ho varoval, ať se vrátí do levého
pruhu, kterým teď bude jezdit. Jezdili ještě několik minut
kolem bloku. Jan byl s jízdou spokojen, komentoval to pouze
několika slovy, že musí dávat pozor na tu levou stranu. IS se
usmíval a občas i zasmál. Šlo mu to. Byl spokojený.
S Janem si opět vyměnili místa. Jan se IS zeptal, kde bydlí?
„Hendon, Watford Way,“ IS odpověděl. „To máš kliku, svezu
tě, mám tudy cestu,“ řekl Jan.
13
Provoz k odpoledni začínal houstnout, což v překladu
znamenalo, že cesta se začala prodlužovat s každou
křižovatkou o několik minut. Metrem by byl IS za Rivkou
dříve, ale neměl v kapse zbytečnou libru na jízdenku. Cestou se
dovídal od Jana drobnosti o jeho aktivitách. Že mají kancelář
v centru, bratranec sídlo na venkově, že investují do
nemovitostí v Arabských Emirátech a všude, kde je to hodně
drahé. IS se taky dozvěděl, že Passat je Janovo služební vůz.
Musí maskovat peníze, aby mu domy nenabízely příliš draho.
Trh s nemovitostmi v Londýně fungoval tak, že si realitní
agenti navzájem přeprodávali domy a byty, zvyšovali jejich
kvalitu a vybavení a s vyšší cenou zase prodávali dál. Většinou
prodávali zase jiným agentům.
Když se přiblížili do sousedství, které již IS znal, snažil se to
dát najevo a radil Janovi kam má zahnout. Jan byl klidný a
nebral to vážně. Jel si totiž do jednoho ze svých domů vyměnit
auto. Takový Mercedes IS ještě neviděl. Vypadal jako šelma
v běhu, jako kapka vody napnutá před dopadem, jako tma před
rozbřeskem. Interiér byl proveden ve světlé kůži. Palubní deska
v leštěném dřevě. Budíky vypadaly dost scifi. IS se zeptal na
obsah motoru. Prý pět litrů. To přihrálo IS vodu na mlýn, aby
se mohl nenápadně v této pozoruhodné situaci vytáhnout:
„Pětilitrovou károu sem jezdil, když sem byl ve státech. Měl
sem totiž Lincolna, TownCar `85 ročník. To byla kárka. Vlezlo
se mi tam 10 lidí, sud piva a grill grande.“ IS zářil a užíval si
možnosti být s někým takhle bohatým a moci si s ním
normálně povídat. Jan totiž s IS mluvil, jakoby se znali léta.
Na lámání chleba došlo, když se IS zeptal, kdy má nastoupit a
jak vlastně bude vypadat jeho práce. Do té doby si myslel, že
bude řídit auto a toť vše.
Jan nekompromisně promluvil: „Můžeš pro mě dělat za 30
liber na den, 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Když tě budu
14
potřebovat, přijedeš, uděláš co řeknu. Třeba v jednu ráno.“
IS nemohl říci nic jiného, než že přijímá. To co se mu v té
chvíli honilo v hlavě nebylo zrovna vyjádřením potěšení a úcty.
Jan mu řekl, že se mu ozve Michal, aby zajeli pro auto a ukázal
mu provozovnu ve městě.
„Čau.“ „Čau.“
IS vystoupil z auta naproti domu, ve kterém měl s Rivkou
pronajatý byt. Rivka ho očekávala a netušila s jak výhodnou
nabídkou se domů IS vracel. Na jednu stranu měl radost, že má
práci a nemusí se bát, na druhou stranu si nedokázal představit,
že bude pracovat celý týden, pořád, a to za celých 30 liber na
den. Bylo mu jasné, jak si může cápek jako Jan vozit prdel
v Meďouru za mrtě prachů. Nezbývalo mu nic jiného než tam
nastoupit. Rivce převyprávěl, co se dělo a dal si něco k jídlu.
Bylo mu lépe než ráno, ale stejně to nebylo ono. Čas od času
šlehnul pamětí po minulosti, kdy studoval na univerzitě, bydlel
na koleji, měl tam pohodu a jako poloviční sirotek dostával
navíc měsíčně 4500Kč, cca 110 liber. Teď se mu za 30 liber na
den nechtělo pracovat. Čekal, nepřemýšlel. Učil se hebrejská
slova a miloval se s Rivkou.
Druhý den zazvonil telefon. Ozval se v něm hlas s typickým
polským přízvukem. Z toho IS neměl radost. Měl s poláky dost
špatné zkušenosti z New Yorku. „Achoj, tady Michael. Mluvíš
po polski?“ „Ne, mluvím anglicky, česky, německy a trochu
rusky.“ Odpověděl IS. „Škoda, myslel jsem že se dorozumíme
polsky. V úterý se pro tebe zastavím a pojedem pro auto. Kde
bydlíš?“ Ptal se Michal. IS mu nadiktoval adresu s kompletním
směrovacím číslem a na oplátku se dozvěděl, že se pro něj
zastaví v modrém VW Golf v 10 ráno.
Bylo pondělí a zvonil jejich společný telefon. Ozval se v něm
15
český jazyk, trochu mutovaný anglickým přízvukem. „Nazdar,
tady Zdeno z kárwoše. Domluvil jsem vám práci pro jednoho
z vás. Zítra přijď. Dostaneš 20 liber na den a dýška.“ IS
poděkoval a rozloučil se. Tolik dobrých zpráv najednou
podlamovalo IS rozhodovací mechanismy. Protože už slíbil
práci někomu jinému, nemohl jít na kárwoš. Mýt auta musela
tedy jít Rivka. IS přemýšlel, jestli ji tam může poslat samotnou.
Když IS domluvil se Zdenem z kárwoše, Rivka vedle něho
byla napjatá, co jí poví. „Lásko, jeden z nás může jít pracovat
na kárwoš. 20 liber za den. Nemůžu Tě nutit, ale …. “ Rivka ho
přerušila:“Já půjdu. Peníze se nám budou hodit a ty pracuješ,
když můžeš.“
IS se ulevilo. Druhý den měli najednou práci oba. Koupili si
pivo a oslavovali.
Další den doprovodil IS Rivku na kárwoš, kde zjistil, že to
zřejmě taky nebude tak košér, ostatně jako celý anglický
pracovní systém.
Zdálo se, že za plotem, kde se nalézal kárwoš, mohl být v klidu
i cikánský camping, nebo vrakoviště. Vrakoviště bylo vskutku
ještě za jedním plotem. K vstupní bráně do open air myčky aut
s decentní plastovou vlnitou stříškou, která byla proti poryvům
větru zajištěna ojetými pneumatikami velikostí do 15 palců.
Kapacita myčky byly 2 vozy. Jeden na mytí a druhý na sušení a
luxování. Vše ruční. U vjezdu se tyčily vysoké a košaté stromy,
které jak se později ukázalo v období opylování nepříjemně
prášily na již umytá auta. Ohrada se z poloviny zdála nová,
zbytek byl tragicky pomalovaný vlnitý plech žlutou barvou.
Pozemek z jedné strany sousedil s dálnicí, z druhé strany
s parkovištěm a vzadu s vrakovištěm – zgarbáčem. Jak mu
říkali Češi z kárwoše. IS hledal slovo ve slovníku a zjistil, že se
jedná o scrapeyard. To se v podstatě trochu podobalo zgarbáči.
No budiž.
16
Na pracovišti už vítali IS s Rivkou Zdeno, Patrick, který dost
kašlal, napadal na jednu nohu a kouřil jednu cigaretu od druhé.
Zdeno měl na sobě ošoupanou Českou policejní vestu se
spoustou kapes. Úsměv na zarostlé tváři, přimhouřené oči,
kšiltovka a jakoby pavoučí končetiny z něho činili
pozoruhodnou postavičku, řekněme komiksovou. Byl to
legendární umývač aut. Kárwošmen. Se stříkací pistolí,
wapkou neboli steamrem si počínal velice hbitě. Auto měl
ostříkané od základních nečistot během jedné minuty. Zvlášť se
vyžíval v mytí podběhů a kol. Měl na to speciální gryf a také
vlastnoručně míchané chemikálie. IS hodinu pomáhal, a pak
nechal Rivku na pospas chemikáliím a divokým křupanským
šelmám, jak viděl ty obejdy. Polibek a šel.
Šel domů a nemohl se dočkat až zavolá Michael. Neměl z něho
dobrý pocit. Jeho Angličtina měla silný Polský přízvuk a po
zkušenostech z New Yourku si IS nemyslel, že bude Polák
zrovna dobrák. Měl nějaké to zpoždění, ale při těch zácpách se
nedalo nic jiného čekat.
Jeli kamsi směrem ven z Londýna. IS se snažil konverzovat,
ikdyž se nejvíce zajímal o to kam jedou a co tam budou dělat a
komentoval, že ten Londýn je teda pěkně rozlehlej, jakože
myslel, že žije na okraji, ale vono to tak vůbec není. Michael
byl přesvědčen, že Češi jsou s Poláky tak příbuzní, že mu musí
IS přeci rozumět. IS po Polski nerozuměl. Neměl s tím
nejmenší problém. Problém vlastně IS měl. Vůbec mu totiž
nedošlo, že takový Michael, který pro Jana pracoval přes rok a
nemluvil zrovna dobře, se bude cítit ve vážném ohrožení
někým se znalostmi, chutí do práce a jazykem. Jazyky. Sice ne
Polštinou, ale jinými jazyky, o kterých se Polákovi ani nezdálo.
Třeba Němčina a Ruština.
Uháněli 4 proudovou dálnicí. IS se dost blbě zeptal, zda se
předjíždí vpravo, jaká je maximální rychlost, a který je rychlý
17
pruh, a jestli ve městě může jet v jakémkoliv pruhu.
Vesměs dostal odpovědi. Některé sice neodpovídaly přesně na
to na co se ptal, ale mohl z toho vysledovat jak to asi bude.
Když se snažil upřesnit dotazy, měl smůlu. Místo toho slyšel,
že Jan je dobrý zaměstnavatel.
Dojeli kamsi na vesnici, kde zelo několik sídel. Stáli před
bránou a Michael telefonoval. Pak šel dovnitř. Pak zase
telefonoval. Jeli k zadnímu vjezdu na pozemek. U cesty stálo
Volvo z roku 1986. Taková ta rakev. Dlouhá a široká kára.
Čekali nějakou chvíli na Janova bratra, který jim přivezl klíčky.
Mělo to háček. IS musel odevzdat „bratrovi“ pas jako zástavu
za auto. Naštěstí již měl Anglický řidičák a mohl se jím
prokazovat a zároveň občanku. Pak se objevil ještě jeden hák.
Dolili benzín, ale stroji se nechtělo ani otočit startérem. Jali se
červenou pixlu roztlačovat. Naskočila pod kopcem, asi po 100
metrech tlačení. Michael se vracel ke svému autu a IS si sedl za
volant. Chtěl se rozjet, pomalu pouštěl spojku, přidával plyn a
auto chcíplo. IS se chtěl rozjet na trojku. Ne že by na to motor
neměl sílu, ale IS nepřidal dost plynu. Po telefonátu tlačili
znovu. Auto bylo v celku dobré kondici, až na elektriku. IS se
zuby nehty držel na dohled od Michaelova golfu a zatraceně
dával pozor na to jak jede, protože ho na první křižovatce
potkalo auto z protisměru a ten protisměr byl Anglický, tedy
jinde než na kontinentě. Vyhnul se. Následovala zastávka na
pumpě. IS nemohl zhasnout motor. Načerpali za 20 liber.
Pokračovali směrem do centra, kde na ně měl čekat krejčí,
který měl vyřídit pojištění auta. Michael zastavil někde ve třetí
zóně u jednoho z obchodů Jana. Prodej a opravy bicyklů. Sdělil
IS, že dál musí jet sám, protože má jinou práci. Odběhl do
obchodu a přinesl IS novou autobaterii. Popsal mu, jak dojet do
centra a mluvil cosi o slepé ulici v polovině jiné ulice, ale IS
nebyl sto mu porozumět kompletně. Možná v tom byl nějaký
18
ten Polský humor. IS dojel až téměř na vytyčené místo. Přejel
ulici, kde měl zabočit a musel objet blok kvůli jednosměrkám.
Trochu ho to zdrželo. Krejčího nakonec našel. Volal mu.
Vykročil mu naproti. Jen díky známosti na poště stihli zaplatit
pojištění. IS spadl kámen se srdce, že nemusí jezdit úplně
načerno. Stačilo mu, že nemá pas. Krejčí byl hodný člověk.
Nebyl vypočítavý, ani zlomyslný. Dá se říci, že se staral. Půjčil
IS navigaci, protože zrovna neměl mapu. Nechtěl ani zálohu.
Pak pomocí startovacích kabelů nastartoval Volvo.
IS dorazil za Rivkou po setmění. Vyprávěla mu, jaká to byla
legrace na kárwoši a že si pěkně mákla. Že auta i umývala i
sušila i myla okna a luxovala. Přinesla domů dýška, ze kterých
si koupili pivo. Oslavovali, že se jim konečně daří.
IS vyměnil v autě baterii a šel za Rivkou spát.
Byli pořádně unavení.
Jan volal IS, aby druhý den přijel k nějakému domu asi 10
minut jízdy z Hendonu. Jan potřeboval vyzkoušet IS jako
zedníka, nebo o co mu šlo? IS přijel k domu, zvonil. Čekal.
Zvonil. Bušil. Čekal. Přišel otevřít zavalitý černoch ve věku
kolem 20 let. Byl značně rozespalý.
„Whats up?“Promluvil na IS. „Not much!“ Odpověděl IS.
Z dalšího rozhovoru vyplynulo, že milý polský pracovník,
který opravoval koupelnu a kuchyň se ještě nedostavil. IS si
sedl do auta a kouřil. V poslední době se s Rivkou vyžívali
v ochutnávání britských tabáků. Golden Virginia jim zachutnal
nejlépe. Byl tmavě čokoládový a čokoláda se objevovala i v
jeho chuti. Byl to velmi silný tabák a stačilo si ubalit tenkou
cigaretu, aby si IS vychutnal kuřácký zážitek.
Po hodině a půl si to přikvačil Polák, který byl téměř ještě
mimo z opilosti minulé noci a hned začal na IS machrovat v
Polštině: „Nebudem se přece bavit anglicky, když jsme Poláci.
Češi sou vlastně skoro Poláci. Je Vás míň a Čeština vznikla
19
z Polštiny, a tak mi musíš rozumnět!“ IS se bránil Česky: „Než
přišel v 11. století do Polska ten mnich, kterého jste nakonec
upálili, nebo co, tak ste neuměli ani pípnout, tak jak se asi
mohla Čeština vyvinout z Polštiny?“
Polák byl malého vzrůstu, tmavých vlasů a šlachovitého těla.
Jak IS zjistil, polsky se musil bavit, protože anglicky neuměl.
Perfektně spolupracovali. Polák si nevěděl s kdečím rady a
pracoval hlemýždím tempem. To se IS nelíbilo, protože Jan
chtěl mít dům opravený do pátku. To by se muselo makat jinak.
Polákovi to bylo jedno. Prudil a byl nepříjemně komunikativní.
Žebral tabák. Spíš si ho bral. Nemakal a dělal všechno proto,
aby IS nemohl v klidu pracovat. Jakoby se takový podobný
scénář, který IS již zažil ve skladu koberců opakoval. Polák
Pavel měl jeden argument, proč nepracovat rychle: „Jan tě platí
od hodiny, tak proč dělat rychle.“ Docela se divil platovým
podmínkám IS.
Ve čtyři odpoledne volal krejčí, jestli může IS pro něho ještě
něco odvézt. Nevnucoval mu to, slušně se zeptal. IS řekl že
pojede. Chtěl se blejsknout a udělat kariéru.
Když IS přijel vyzvednout látky na sešití, potkal se v dílně
s nějakou Češkou, která pomáhala krejčímu s papíry a vůbec.
Říkala, že Jan ji chce v účtárně. Byla milá a krapet vlezlá. O
Rivce nechtěla slyšet.
IS vzal náklad, dýško a když přišel k autu, zjistil, že zase
nestartuje. Krejčí mu dal šťávu z baterky svého BMW a IS
vyrazil na druhý konec Londýna za čínskou krejčí. Nemohl
vypnout motor a byl trochu ve stresu, že mu někdo tu šunku
ukradne a on přijde o pas. Naštěstí se tak nestalo. Když přijel
domů, padl na Rivku a měl dost. Ona také, ale nepřiznala to.
Další den na baráku IS dřel jak mouřenín, aby se podařilo dát
dům dohromady do pátku, jak bylo domluveno s Janem.
20
Odpoledne se zastavil Michal, a když viděl, v jakém stavu se
nachází oprava, téměř si odplivl. Poláci si výborně popovídali a
na IS kašlali. Pak řekl Michal, že má jet IS s ním sklízet jakýsi
veletrh. IS pronásledoval Michala, protože mu neřekl adresu,
ale jen, že ho nemá ztratit z dohledu. Cestou se museli stavět na
benzínové pumpě. Po té, co načerpali, se IS držel v dohledu
Michalova vozu, ale přišla na řadu křižovatka, kterou Michal
projel celkem bezohledně a mizel v zatáčce, IS musel dát
najevo, že je taky dravec a s trochou nervozity vlétl do
křižovatky na červenou, málem vrazil do protijedoucího auta,
které nechápalo, co tam IS dělá a i ostatní auta to dala najevo
významným troubením na své klaksony.
Dojeli k výstavní hale. Michal nevěděl, jak se dostat dovnitř.
Jeli ke vchodu. Tam odtud je poslali někam čekat na kartu pro
vstup. Zaparkovali v ulici 500m stranou. Michal telefonoval.
Pak šel do obchodu a koupil si banán. Pod záminkou nervozity
od IS vyžebral tabák. Kouřil, telefonoval. Kamsi odešel. IS na
něho měl čekat. Po půl hodině se Michal vrátil i s kartičkami
dovolujícími vstup. Nasedli do aut, jeli ke vchodu do haly a
znovu je poslali pryč. IS ztrácel trpělivost. Tušil již při prvním
pokusu dostat se do haly, že Michal něčemu nerozuměl a
zmatkoval. Ptali se oba na vrátnici u parkoviště před halou.
Poslali je okolo haly k zadnímu vjezdu. Po betonové rampě
obkroužili halu a bez toho, aby museli ukazovat propustku, na
kterou čekali hodinu, vjeli až na výstavní plochu. Nepustili je
až ke stánku, ze kterého měli sklidit židle, police a reklamní
materiály s ukázkami nemovitostí v arabském světě. Všechny
věci ze stánku na třikrát odnesli k autům a naskládali je
převážně do Volva.
Z haly zamířili do centra, kde měl Jan další obchod s bicykly a
kancelář. Tentokrát IS stíhací jízdu zvládl na jedničku a
problémy měl jen s parkováním před obchodem, kde měli
21
vykládat židle. Nakonec drze a nekompromisně na blikačkách
zastavil na zákazu stání přímo pře obchodem. To ještě IS
netušil, že cesta do kanceláře bude řádně spletitá. Na
spojovacím schodišti byl neskutečný nepořádek. Součástky kol,
kola, koberce. Páchlo to tam alkoholem. Nejprve si museli
udělat prostor, aby mohli projít, a pak rychle snosili všechny
výstavní relikvie.
V podzemí se nacházela místnost 10x4 metry ve které se
nacházel bar, pár židlí a stoly. Podlaha byla z červených
dlaždiček, které se vypínaly jako obložení do jednoho metru
výšky, pro změnu klenutý strop. IS zpozoroval na zemi několik
bílých keramických střepů. Michal podal vysvětlení, že se zde
konají téměř každý den mejdany a Jan a jeho přátelé mají
v oblibě rozbíjet talíře, když kalba vrcholí. V místnosti se také
nalézala bonga – bicí hudební nástroj, na který se hraje rukama.
Taky tam měli nějaká chrastítka a činely. IS měl k bicím
nástrojům blízko a měl radost, že jeho boss hraje na tympány.
IS časem napadlo, když držel v ruce talíř, který měl sto chutí
rozbít, že výsledný efekt rozbití může být mnohonásobně
destruktivnější než samo rozbití talíře. Měl totiž takový
zvláštní pocit v paži, pocit který napovídal, že jeho ruka dokáže
tisíckrát zrychlit čas a dopad talíře se může promítnout i do
jiných dimenzí. Jde o to, že když člověk požívá omamné látky,
dostává se myšlením za hranice běžného světa a hypoteticky
nabývá nadpřirozených schopností. Tedy může dojít rozbitím
talíře k vyvolání konfliktu na blízkém východě, roztřesení půdy
v Barmě, rvačce v hospodě na růžku nebo řetězové srážce na
dálnici D1 na 101. kilometru ve směru na Budapešť.
IS nasál nosními dírkami poslední pachy zatuchlé kobky a
vylezl na denní světlo. Michal spustil roletu obchodu a počkal
22
než IS nastartuje. Povedlo se. IS zvedl ruku na pozdrav a
dočkal se kyselého šklebu na Michalově tváři.
IS se těšil na Rivku. Objali se a skočili rychle do postele.
Ráno rozstrkali auto a s problémy dojeli na kárwoš. Patrick
zavolal kámošovi, který byl ve válce ve Vietnamu a opravoval
tanky. Ve válce přišel o dva prsty, tak mu to opravování šlo hůř,
ale opravil alternátor a moc za to nechtěl.
IS jel zase na barák. Opravoval koupelnu celý den. Zase jel za
krejčím, a když znovu nemohl nastartovat a musel si nechat
pomoci od krejčího, který se lehce smál a říkal: “Jan asi bude
chtít aby z tebe byl i automechanik.“
IS to přešel, ale v srdci nemohl zadržet vztek. Hodil tam
zpátečku a pořádně šlápnul na plyn. Slepá ulička centra
Londýna mu byla úzká a v zatáčce odřel bok rakve se kterou
jezdil. Hlouček pokuřujících anglánů čuměl a čuměl ještě víc,
když se IS poté co si všiml, že se opřel o zeď znovu šlápl na
plyn a pekáč dokonale oholil. Bylo mu zlostí do pláče. Odvezl
zásilku a s trochou štěstí se mu podařilo docruisoval za Rivkou.
Bylo cca 11pm a volal Michal, že IS potřebuje, aby ho kamsi
odvezl za Janem do hospody. IS toho měl fakt dost, ale jel.
Michal přijel 10 minut poté, co volal. IS měl kliku. Volvo
nastartovalo. IS sledoval cestu Michaela. Vjeli do dvora, kde
poprvé nasedl do Janova mercedesu. IS tam nechal auto. Vzal
si s sebou navigaci a přesedl do auta k Michalovi. Jeli kamsi.
IS neměl představu o Londýně. Jezdil jenom podle navigace.
Nebylo jednoduché pojmout tak obrovskou rozlohu, jako má
Londýn. Najednou IS poznal jednu z ulic. Měl radost, že aspoň
ví, kde se zhruba nachází. Cesta jim trvala cca 30 minut.
Zaparkovali 500 metrů od hospody, kde Jan kalil. Cestou se
Michal svěřoval, že má Jan dvě tváře. Ptal se, jestli si toho již
IS všiml. „Nevšiml, poznal jsem jednoho Jana, který mě
23
nabíral,“ řekl IS.
Čekali v autě na Janův pokyn. Pak Michal odešel za Janem do
hospody a IS čekal sám. Po hodině přišel Michal a rozloučil se
s IS, že může jet domů. IS otočil klíčkem v zapalování, ale
motor nenaskočil. Dokonce se ani neotočil. IS propadl opět
zoufalství a jal se volat Michala. Ten mu vysvětlil nějaký trik a
motor se podařilo nastartovat.
IS dorazil podle navigace do dvora, vyměnil auto a se štěstím
nastartoval. Zaparkoval nad mírným kopečkem s předtuchou
rána a vybité baterie.
IS se vrátil domů něco málo před čtvrtou ráno. Rivka byla
rozespalá. Olíbali se a usnuli. IS neměl sílu ani na pár vlídných
slov.
Ráno kupodivu auto nastartovalo. IS odvezl Rivku na kárwoš a
jel opravovat dům. Zarovnával štukem sádrokarton, který
pracně den před tím nařezal a připevnil na zeď.
Šlo mu to. Pavel byl mírně naštvaný. Asi pro změnu po kalbě.
Pavel byl tak levej a línej, že IS měl pocit, že vše musí udělat
sám, aby bylo hotovo. Pavel se jenom smál a kouřil tabák od
IS.
Když Volvo zase nechtělo nastartovat, myslel IS že třískne do
předního skla a prostě se na vojeb s polákama vysere. Byl
měkkej. Potřeboval prachy a pas, a tak nic nerozbil, dotlačil
auto k mírnému kopci a nastartoval. Pracoval na baráku téměř
do tmy. Když jel, zjistil že mu nesvítí přední světla. Na protější
straně dálnice minul policajty. Všude ho sledovaly kamery. IS
necítil vinu za stav vozidla. Necítil vinu za to, že se nevyzná
v autoelektrice. Mohl se pokusit ji opravit, ale skončilo by to
bezpochyby požárem vozu.
Rivka měla pro něho pochopení. Byla sice utahaná, ale na
dřinu byla zvyklá již z Prahy, kde si nevybíravým způsobem
pohrávala s krabicemi v Promodu, zadávala data do účetnictví
24
a příležitostně si vydělala tím, co jí bavilo nejvíce, zpěvem ku
příležitosti různých svátků v kostelích a koncertních síních.
Spali jak nemluvňata.
Ráno rozstrkali auto a dojeli tak tak na kárwoš. IS zaparkoval
stroj před vstupní bránou a zavolal Janovi. Jan začal, že si
Pavel stěžoval na výkonnost IS při práci a zároveň na kvalitu
práce. IS jen zavrčel do telefonu, že si Pavel vymýšlí a on sám
na domě téměř nic neudělal a jen brzdil práci. Z telefonu se
ozvalo: „Věřím svým zaměstnancům, kteří pro mě již nějaký
čas pracují.“ IS pochopil, že jakýkoliv odpor je marný a sdělil
Janovi svou žádost o vrácení pasu výměnou za GPS navigaci a
auto. Jan ho ujistil, že ho bude kontaktovat Michal a Volvo
vyzvedne. IS položil telefon bez pozdravu.
Motal se spolu s Rivkou po kárwoši a tu a tam přiložil ruku
k dílu. Docela koukal, jak se musí makáči ohánět.
Odpoledne volal Michal. Snažil se IS umluvit, aby nekončil. IS
byl přísný a jen opakoval, že chce zpátky pas a peníze za
odpracované dny. Michal slíbil, že se ještě ozve kdy přijde pro
auto.
Za dýšek zašli s Rivkou pro pivka.
Uběhly dva dny a IS byl mírně nervózní, protože se Michal ne
a ne ozvat.
Třetí den volal Michal, jestli si to prý IS ještě nerozmyslel a
nakonec hovoru se uráčil dát vědět, že přijde následující
dopoledne.
Den na to se už IS pro změnu třásl, že si Michal všimne šrámů
na autě a bude problém. Michal dorazil kolem půl jedenácté.
Zběžně obhlédl kárwoš a konstatoval, že si tu už nechal umýt
auto. Pas měl s sebou, peníze po kratším vyúčtování vydal IS.
Nasedl do auta, otočil klíčkem a zjistil, že nestartuje. IS mu
25
tedy zopakoval jeden z důvodů své rezignace na post otroka:
„To auto má v prdeli elektriku a tu fakt nevopravim.“ V době,
kdy jezdí po ulicích supermoderní auta bylo bizarní vidět
červené vovlo rozstrkáváno dvěma lidmi. Naštěstí tuto situaci
IS viděl naposledy. Měl pas a pár stovek liber. Taky měl zase
starost, jak půjde život dál.
26
IS na kárwoši
IS se motal po kárwoši a očumoval pracovní postupy, jelikož
mu nebylo dovoleno pomoci své milované Rivce s čištěním
interiérů, oken. Rychle se učil od Zdena, kterou chemikálii
použít na kterou autobarvu a jak potom bryskně nanést pěnu
autožínkou krouživými pohyby na kapotu. Dost pěny, aby se
auto po opláchnutí lesklo a vonělo. Vůně nebyla prvoplánovitě
důležitá, ale legendární kárwošmen Zdeno měl k mytí tak
pozitivní vztah, že rád čichal ke svým chemikáliím, zvlášť
když myl disky kol, na kterých si nechával zvlášť záležet, aby
se kola leskla a nezůstalo na nich ani smítko obržděných
destiček. Takovou zvláštní olejovitou látkou po umytí auta
štětcem obkroužil pneumatiky, které v cuku letu vypadaly jako
nové, ba jako závodní „tyres“. Výsledný efekt důkladného mytí
disků a potírání pneumatik se dostavil během prvních mil
ujetých vozem. Nejprve se prach začal chytat na olejovitou
látku, postupně ji celou pokryl a než motorista přijel znovu na
omytí auta, vypadaly pneumatiky jako roky staré a zpuchřelé.
Takže na umytí auta s programem, který obsahoval otření kol
musel přijet a připlatit si 2 libry za olejovitou hmotu
Počasí k mytí aut nebylo nakloněno, bylo pod mrakem bez
výhledů na brzké rozjasnění. Lidé i tak jezdili s auty na
kárwoš. Zřejmě tušili, že se počasí zlepší a chtěli mít svého
kolového miláčka připraveného. Netvořili se fronty, a proto IS
nesměl pomáhat.
Když nebylo do čeho píchnout, seděli v malé žluté boudě
stísněni na chatrných židlích. Na miniaturním stolku v rohu
byla postavena vypnutá televize. Bylo něco špatně s anténou.
Na druhém, taktéž malém, stolku se povalovaly cigarety, hrnky
na kafe a kniha, do které se zapisovaly umyté automobily.
27
Psala se tam poznávací značka, druh vozidla a jakou péči si
majitel objednal a kolik zaplatil. Z venku byl ke žluté budce
připevněn kyblík zhruba v úrovni břicha a na něm stálo
„TIPS“. Šlo o nejdůležitější složku platu všech zaměstnanců.
Bez dýšek by kvalita práce klesla na minimum a příjem Rivky
by stačil stěží na platbu za nájemné.
V budce nejvíce vysedával a pokuřoval Patrik. Byl to vedoucí
provozu. Nejen že hodně kouřil, ale i dost kašlal a často ztěžka
mluvil až jenom sípal. Pro IS to byl klíčový člověk.
Představoval kontakt na majitele kárwoše. On spolu se Zdenem
dojednal práci Rivce a teď na něho IS tlačil, aby získal práci i
pro něho. Patrik s přicházejícím jarem věděl, že se mu budou
další dvě ruce hodit a slíbil IS, že se zasadí o jeho zaměstnání a
mlel cosi o tom, že ho určitě vezmou za 20 liber na den, stejně
jako má Rivka. Pracovní den trval od 8 hodin od rána do 7
hodin večer.
IS se těšil, že bude moci být s Rivkou každou chvíli a kvůli
tomu se s klidným srdcem vykašlal na pohovor v jedné
samoobsluze v centru, kde se měl ucházet o práci hlídače
kamerového zabezpečení prodejny. Tam ho sice čekala
nepoměrně vyšší slibovaná mzda, ale musel by zanechat Rivku
na kárwoši, protože se nechtěla v žádném případě nechat živit.
Ten den si Rivka vysloužila slušná dýška, a tak šli pro pivo,
feferony Shipka a párky. Uvařili si brambory, rozhnětli z nich
kaši. K ní jedli párky a zakusovali náramně křupavé a pálivé
košer papričky. Téměř pomlaskávali a malovali si pěknou
budoucnost na kárwoši. A jak potom pojedou na Nový Zéland a
dál do Argentiny a možná Brazílie a ještě později se přestěhují
do Portugalska. Večer se ještě dvakrát pomilovali a usnuli na
své modré posteli.
Ráno se IS nechtělo vstávat. Na vstávání byl tak trochu lenoch.
Namazali si trustové chleby máslem a džemem. Ty posnídali.
28
Další namazala Rivka s sebou máslem a játrovou paštikou.
Vyrazili na kárwoš. Měli to necelou čtvrthodinku pěšky. Když
se viděli s Patrikem, oznámil jim, že IS může začít s nimi
pracovat. Všichni měli radost.
Na začátku směny se musely připravit vysavače a mycí
roztoky. Hned za vjezdem do myčky bylo mycí stanoviště,
které se rozprostíralo pod širým nebem. Na levé straně
stanoviště se válely pneumatiky a jiné části aut na takovém
malém smetišti, které mělo zhruba dva krát pět metrů a hned za
ním končil pozemek a z výšky se šlo dívat na dálnici vedoucí
do Lutonu a dál. Místo pro sušení aut kryla střecha
z laminátových vlnek zatížených proti větru pneumatikami.
Střecha byla podepřena chatrnou konstrukcí z železných
trubek. Ze stropu visely zásuvky s napájením vysavačů.
Každé ráno se míchal nový roztok na mytí aut. Trocha
detergentu, kapka šamponu a několik litrů vody do barelu, ve
kterém se přes den koupaly houby na mytí aut. Šlo je
navléknout na ruku, ale mycí roztok byl dost agresivní, a tak se
kárwošmeni snažili s houbami přicházet do styku na co
nejkratší dobu a brali je do ruky jen konečky prstů. Další
roztoky byly určeny na hrubou špínu, lesk, a kola. Na kola se
používal silný roztok detergentu a někdy kyselina, která měla
zelenou barvu. Při sehnutí nad kolem a výstřikem
z rozprašovače a nešikovném protivětru se člověk mohl
nadýchat a nebo i postříkat v obličeji kyselinou.
Dlouho nejelo žádné auto, a tak seděli v boudě, bavili se o
počasí, pivu a práci. Kouřili. Zdeno neuměl moc anglicky, a tak
uvítal příchod IS, který se s Patrikem dorozuměl nejlépe. IS
měl z počátku tendence učit Zdena anglicky, ale když viděl, že
nejdůležitější slova již zná (friend a beer), tak ho nikterak
nenutil.
Přijelo auto. Byl to modrý Ford. Zdeno naklusal k šoférovi a
29
ptal se, zda chce IN and OUT nebo jenom OUT. To znamenalo,
zda si zákazník přeje auto umýt zvenčí i zevnitř.
Auto mělo metalízu, tak ho Zdeno postříkal roztokem, chytil
obratně houbu a začal ho obkružovat. IS šel s houbou z druhé
strany auta. V polovině auta, někde u spolujezdcových dveří ho
Zdeno dohnal. Zdeno byl ukrutně rychlej. Pěna od něho cákala
na všechny strany, jak kroužil houbou po kapotě. Říkalo se jí
houba, ale byla to spíš taková hodně chlupatá žínka. Když bylo
auto celé namydlené, tak se vodní puškou zvanou steamer
smyla pěna. IS jen koukal, jak Zdeno obratně a ladně smývá
pěnu. V Londýně už dělal kárwošmena několik let. Pak se šel
zeptat majitele auta, zda mu půjčí klíčky, nebo přeparkuje na
sušící místo. Jeho angličtina byla dost zoufalá, takže to
vypadalo asi tak: „Ty dáš klíčky, nebo řídíš tam?“ Zdeno dostal
klíčky a přejel s autem na druhé stanoviště. Na něj se vrhli
Patrik s Rivkou a začali čistit interiér. Rivka myla okna. Šlo jí
to, jakoby to dělala celý život. Patrik šmudlal palubní desku a
jiné plastové díly hadříkem a stříkal je silikonovým sprejem,
aby dodal autu vhled nového. IS a Zdeno se chopili vysavačů a
začala mela. Z auta vyhodili podlážky a Zdeno je ostříkal,
protože byly z gumy. Hubice vysavačů začaly šmejdit všemi
možnými skulinami a těmi zvlášť, protože do záhybů interiéru
často zapadly nějaké mince, které po skončení směny
vyndavali z vysavačů. Když vysavač spolkl minci, udělalo to
takový pěkný chrastivý zvuk. Když se tak stalo, Zdeno s IS na
sebe mrkli. Občas prohodili, že šlo jen o dvě pence nebo tak.
Když byly vyluxované všechny koberečky a čalouněné části
auta, tak Zdeno s IS obešli auto s olejíčkem a hadříkem ošetřili
plasty na autě, které vypadalo jako nové a na závěr otřeli kola
kapalinou, která jim na krátkou dobu dodala lesku.
Patrik vybral peníze od majitele auta. Do kyblíku na dýška
cinkla nějaká mince. Člověk pak nasedl do auta a team
30
kárwošmenů na něj pokřikoval: „Thank you, boss. Good bye,
boss.“
Takhle šel celý den. Přijelo celkem 15 aut. Nebylo to mnoho.
Zdeno říkal IS: „Si nemysli cípku, až jich bude za den 35, tak
se pěkně nadřem.“
Odpoledne se zastavil z majitelů kárwoše. Byl to nejmladší
bratr. Malý, tmavý a nervózní. Vypadal poměrně inteligentně.
Postával a dozíral na proces. Pak se chvíli bavil s Patrikem a
zase odjel.
Vrátil se znovu na konci směny aby provedl vyúčtování.
Rozděloval všem mzdu. IS dostal 10 liber a Rivka 15. To IS
rozčílilo a začal se dohadovat s Hadžim. Ten byl překvapen
úrovní IS angličtiny, ale nedal ani o penny víc. Říkal, že to prý
dohodl Patrik.
IS upustil od dohadování a šel se přeptat Patrika:
„Řikal jsi, že tu budeme s Rivkou pracovat každý za 20 liber na
den a dostali jsme 25 dohromady. Jak je to možné.“
Na to Patrik řekl: „Tomu nerozumím, ještě včera říkal Hadži,
že vás bere oba, každého za 20 na den.“ Tvářil se nechutně
nevině, jakože o ničem neví.
IS si s Rivkou řekli, že je to lepší než drátem do oka. IS si sice
postěžoval, že měl jít zkusit ten pohovor do města a začal
počítat peníze, zda jim to vyjde aspoň na nájem.
Doma něco snědli, pomilovali se, koukali na televizi a šli spát.
Další den ráno se IS zase nechtělo vstávat. Z postele ho vytáhla
pouze vůně míchaných vajíček, která se linula z kuchyně. Šel
se tam podívat a společně s Rivkou přivítali ráno polibky.
Kdyby nespěchali na woš, tak by si dali jedno číslo.
Společně připravili sendviče a vyrazili do práce.
Měli mírné zpoždění a u brány hned dostali sprďáka, že mají
chodit na osmou.
Připravili vysavače a IS se šel koukat, nebo učit jak se míchají
31
chemikálie na mytí aut.
Obloha byla beze mráčku a první auto na sebe nenechalo
dlouho čekat. Byl to modrý VW Passat v taxikářské službě.
Zdeno ho pokropil mycím přípravkem, ostříknul a spolu s IS
ho obkroužili houbami. IS byl trochu nemotorný. Stavěl se
k auto v protisměru, že měl ruku, ve které držel houbu
vykroucenou a zdálo se, že nemůže najít lepší pozici, aby mohl
zrychlit a do mytí se pořádně opřít. Dalo by se říci, že houbu
držel jako prase kost. Zdeno spláchnul pěnu a šel požádat
taxikáře o přeparkování. Dostal klíčky, cuknul autem a Rivka
se vrhla na skla. IS luxoval. Patrik se snažil komunikovat
s taxikářem, ale ten se bavit nechtěl a šel blíž k autu a začal
ukazovat prstem, kde se mu ještě něco nezdálo, co měli ještě
přečistit. Patrik se zeptal, jestli chce i živit plasty uvnitř a
venku a řidič mu dal najevo, že to mělo být dávno hotové. Při
placení se mu nechtělo dát o libru víc za plasty a vůbec reptal
na cenu. Na dýško ani nepomyslel. Jako taxikář měl slevu a
vyčištění auta zevnitř a umytí venku stálo pouhých 6 liber.
Všichni byli rádi, když pan kyselý odjel.
Seděli ve žluté boudě a kouřili. Patrik vytáhl kus hašiše a
smotal brko. Zdeno nehulil, že prý má dost starostí s chlastem a
šel si nabít 6 kapes staré policejní vesty plechovkami Stelly
Artois. Když byl pryč, přijelo další auto. Starší červený Opel.
IS se jal stříkat saponát na karosérii. Začal houbovat auto.
Nešlo mu to tak rychle jako Zdenovi. Byl znatelně pomalejší
než Zdeno. Pěna mu cákala do obličeje a on šmrdlal auto
z různých úhlů a pozic. Když pěnu spláchl, zjistil, že neumyl
kus dveří a přední masku. Znovu sáhl pro houbu a rychle omyl
špinavá místa. IS šel za majitelem vozu a řekl si o klíčky.
Přeparkoval auto na místo pro sušení. Mezi tím se vrátil Zdeno
s nákupem piv po kapsách. Vestu si Zdeno odložil do žluté
boudy a šel rovnou za IS.
32
„Ty chlíve, tys to postříkal saponátem, že jo?“ Řekl Zdeno
k IS.
„No, a co?“ Odpověděl IS.
„Se nenápadně podívej. Všude po laku jsou vyžrané od
saponátu čůrky, takové mapy,“ řekl na to Zdeno.
IS trochu odstoupil od auta a viděl tu zkázu. Pomyslel si: „To je
pěkně v prdeli!“
Zdeno vzal do ruky suchý hadr a poliš a nenápadně začal
přelešťovat poškozená místa. Šlo to blbě a pomalu.
Rivka myla okna a IS luxoval. Patrik se vybavoval se
zákazníkem, což bylo dobré. On nevěnoval pozornost procesu.
Zaplatil a spokojeně nasedl a odjel.
„Teď si měl teda kliku,“ řekl Zdeno na IS a pokračoval: “Z
toho moh bejt pěknej průser. Novej lak, nebo tak. Na starý laky
nemůžeš se saponátem, zvlášť pak ne na červenou!“
Ten saponát měl sílu. Zdeno do něho přidával i trochu kyseliny
na kola. To ale IS došlo dost pozdě.
Ten den jinak nebylo moc bussy. Pokuřovali v budce,
poflakovali se po ploše, občas umyli auto a na závěr dne, po
19:00 sbalili cajky a vydali se do svých domovů.
Zdeno bydlel u Patrika. Měli takovou zajímavou domácnost. O
několik potem nabitých dnech u nich byla na počest nových
kárwošmanů IS a Rivky zahradní párty. IS s Rivkou skočili do
Tesca a nakoupili pivo a lahev vodky a džus. V celkem
poklidné sympatické čtvrti plné podobných cihlových
rodinných domků je na první pohled překvapil čurbes před
jedním z domů. Ano. Byli na správné adrese. Před domem stálo
Scorpio se stříbrným lakem a bez kol na cihlách. Vedle něho
rozbitá, doslova rozbitá, dodávka. Rozmlácená okýnka,
vytrhané sedačky a interiér zakouřený né od cigaret, ale
menšího požáru. Spousta různého smetí od vajglů, autodílů po
plechovky a lahve se válela uvnitř i kolem aut. Opodál stál
33
kovový nákupní košík se známkami opalu. Ale to už bylo před
jiným domem. IS zabušil na vrátka. Zdeno přiběhl jako šíp a
vítal je a zval je dál. Cesta na zahrádku podél domu byla
zatarasená všelijakým bordelem.
„Musíme projít domem.“ Řekl Zdeno.
Když vpadli dovnitř, vyřítil se na ně smrad ze všech stran. Co
to páchlo šlo těžko identifikovat. Zdi polité potravou, otrhané
tapety. Poskvrněný gauč, velká televize a před ní seděli Patrick
se ženou a třemi dětmi. Patrik kouřil a hlubokým hlasem je
přivítal: „Hello, sit down! This is my wife.“
IS padal do mdlob, ale ze slušnosti udělal, co se mu řeklo.
Patrik pokračoval:“We have to remove fridge to get to the
garden.“
Chvíli seděli, kouřili, čuměli. Pak se zvedli a šli do kuchyně,
kde zely zatarasené dveře lednicí. Šoupli ji a minizáhrádka
s betonovým dvorkem zvala na pivo. Podařilo se jim sestavit
rezavý gril a po chvíli v něm zapálit dřevěné uhlí. IS se netěšil,
co na něm skončí. Měl hrůzu si sednout, natož od těch lidí něco
vzít do pusy. Najednou si říkal, kam se to zase dostal.
Cvokhaus. Pil co to šlo, aby zapomněl, nepřemýšlel nad
srabem.
Docela se opili, něco snědli. Patrikova manželka byla milá,
hezky se usmívala několika zbylými zuby ven z pusy, ale
povídat se s ní dalo. Zdeno ji měl pěknou. Skoro se
přeměňovala v krasavici. Miloval ji. Motal ji rád do kola a
stejně nerad se ráno budil. Vypadla mu plechovka z ruky. „Ajaj,
to jsou škody.“ Sápal se pro další pivko. Setmělo se a IS
s Rivkou byli tak akurát, že se odebrali domů. Nechtěli je
pustit. Že to může být nebezpečné. Rozloučili se.
Šli. Šly nohy za nohou půl hodiny a došli k pronajatému bytu.
Byli ušlí, lehli do postele a spali. Před usnutím zhodnotili stav
a životní situaci obyčejných lidí v Anglii, když měli zkušenost
34
jen z Londýna. A to ještě nevěděli, že Patrick byl knězem,
někoho zabil a utekl z Irska do UK, aby na něho nemohli.
Přihlásil se k zdravotnímu důchodu a vesele se skuřoval.
IS s Rivkou chodili poctivě na kárwoš, kde je většinou
nečekalo nic nového. Někdy méně, někdy více aut. Jindy
přinesl Zdeno playstation a pařili závody aut. IS se rozhodl, že
Rivku neopustí a nešel ani hledat lepší práci. Když se dostal do
knihovny k internetu, sice zkusil několik inzerátů na práci, ale
nikdo se mu neozval. Posílal mejly z české adresy a jeho
zprávy končily zaměstnavatelům v koši. To netušil a byl víc a
víc zarmoucený ze své neschopnosti najít práci na úrovni.
Třeba stěhováka. To dělal v Čechách, proč mu to nešlo sehnat
v Londýně. Maximum přídělu času v knihovně spotřeboval
hledáním práce. Rivka seděla vedle něj, někdy mu dávala svůj
čas u počítače. S počítačem se příliš nekamarádila a počítače
neměly rády ji. Dvakrát ze třech dní u počítače jí padal internet
neobvyklou frekvencí a nikomu jinému se tak nedělo. IS se
divil, jak je to možné, snažili se s tím něco dělat na přepážce
knihovny, ale ani přeochotný personál nepomohl. Potkali se
s jednou Češkou, která pracovala v knihovně. IS záviděl a
nenáviděl sebe. Měl ambice , ale všechno dojebal.
Dny letěly. Druhý měsíc práce na myčce, kde podle Patrika ve
středověku věšeli na stromy odsouzence, IS nesl lehce pod
vlivem THC a příležitostně alkoholu. Často se na myčce
objevovala auta s rozbitýma okýnkama. Myli je a čistili.
Jednoho dne se tam objevila bandička výrostků se stříbrným
Mercedesem vyšší třídy s rozbitým okýnkem. IS viděl, jak
jeden z týpků vyhazuje klíče a nějaké další věci do koše.
Úplnej debil. Věk maximálně 17, každý zub jinam, pihy,
blondozrz, na vyhublým těle mu viselo basketbalový triko, dres
35
a šortky měl v podobnym stylu. Žvejkal a plival kolem sebe.
Připadal si děsně tvrdě. Nechali nějaký dýško a vypadli. IS se
šel podívat do koše a našel prázdnou peněženku s vizitkami na
jednoho člověka a klíče. Všichni kárwošmeni se radili co dělat.
Dohodli se zavolat policii. Patrik byl posranej, páč se bál, aby
nešel bručet za zabití, nechtěl aby ho poznali a těžko říct v čem
všem jel. Zdeno šel radši pryč. IS s Rivkou se schovali
v budce. Patrik se s policií domlouval, popisoval, co se stalo.
To bylo jim, policajtům, celkem jedno. Vizitka patřila
okradenýmu člověku. Klíče taky.
Proběhl popis osob z kradeného auta. Bylo to náročné
vyčkávání. Po odjezdu policie šli IS s Rivkou koupit piva za
dýška a dělali si celý večer pěkně.
Další den ráno se sešli kárwošmani na myčce a překvapilo je
rozbité sklo dodávky, ve které zamykali vysavače a wapky.
Všechny stroje byly fuč. Odveta. Vyšetřování proběhlo zběžně.
Konstatováno bylo: “Odveta.“
Odpoledne přijeli majitelé myčky Hadži, Maki a Maty a
předvedli kárwošmeny včele s Patrikem jako vězně.
„Co si myslíte, že sem budete volat policii?“ Řval na ně jinak
klidný Maki, snědý menší pětačtyřicátník s malými
poskvrněními z bojů v Afghánistánu.
IS se ozval: „Když vidím, že někdo krade, tak to tak nemůžu
nechat.“
„To ses posral. Ty kluci jsou mí sousedi. Jak se teď se mnou asi
budou bavit? Proč myslíš, že jezdí mýt auta zrovna sem?“
Vyjádřil se Hadži, nejmladší z bratrů majitelů kárwoše.
„Tak to jo. Už je mi to jasný.“ Zklidnil se IS. Viděl, že i ta
ostatní auta s rozbitými zadními dveřními skly nejsou
taxikářská, jak jim říkali, ale že to byly čórky. Nezbývalo, než
36
se s tím smířit.
Diskuse nad krádežemi skončila brkem, které zarotal Maki.
Nacpal tam hašiše, že skoro nebylo místo na tabák. Spory a
pochybnosti se rozplynuly a jelo se dál. Teda, auta jezdila dál,
IS s Rivkou myli, až se jim od rukou kouřilo. Zdeno chlastal
jak dán a ve vestě s nápisem POLICIE, darované svými rodiči,
zaměstnanci policie, dělal České republice čest.
IS s Rivkou se protloukali životem na myčce a vůbec a až na
menší obtíže s úbytkem práce se jim dařilo dobře. Landlord si
z nich dělal legraci, že jsou v Londýně na líbánkách, což jim
vůbec nevadilo. Spolubydlící z ostatních pokojů si občas
stěžovali na smrad z čínské restaurace v přízemí domu, což IS
komentoval: „Taková vůně a vám to vadí?“ Z pokoje kde žil IS
s Rivkou na prostoru 3,5 x 3 metry bylo většinou cítit jen
spálené konopí a jeho deriváty. Většinou bez povšimnutí okolí.
Sem tam si dali špeka s Jimem, kytaristou a za postarším
hipíkem se šedivým vlasem a prací pro jakousi IT firmu. IS byl
lákán nabídkou hrát s Jimem v kapele. Přemýšlel o tom, ale
neměl s sebou bicí. Neměl na to si je koupit. No prostě
komplikace. Píčou ke zdi.
Jednoho dne se přimotal na kárwoš mladej černej „gangsta“ a
síroval cigára. Chvíli tam seděl, vočkoval, ptal se na práci.
Somroval cigára. Dal si s nimi i špeka. Patrik ho odkázal na
Hadžiho. Že až přijede, nejspíš odpoledne, ať se tu staví.
Když přijel Hadži, ptal se ho černej týpek na práci. Odpověď
byla ne. Kárwošmenů bylo dost. Aut málo. Týpka to
neodradilo. Začal na kárwoš docházet pravidelně a somroval
cigarety, až ho jednoho dne Patrik vyhodil, když ho viděl
ochomýtat se okolo plechovky s dýškama. Bylo jim z něho
špatně.
37
Dny se táhly dál. Občas přišla řada na vyčištění vysavačů
v jejichž útrobách se nacházely drobné mince. Přilepšení
k platu nezanedbatelné. Zdeno „našel“ v autě telefon pod
sedačkou. Při čištění školního autobusu našla Rivka
zapomenutou černou jarmulku s vyšitými hebrejskými
písmeny. Občas ji nasazoval, když četl tóru nebo jen tak. Rivka
sehnala druhý džob a začala uklízet jednou týdně ve firmě
kousek od bytu, kde žili. Trvalo jí hodinu než vynesla koše,
zametla, vyluxovala a bůh ví, co tam vlastně dělala. IS z toho
byl někdy nervózní. Byl hodně žárlivý. Žárlil i na Zdena. Na
kohokoliv, kdo se kolem Rivky mihnul. On sám jí uměl
pořádně vyšukat, jak tomu říkali s Rivkou „pomilovat“. Rivka
neměla ráda syrová slova. Jen se ale IS otočil, sršela spóntáním
humorem a sršela vůbec na ostatní. Někdy mu z toho hrabalo.
Přišlo mu, že se Rivka občas stává loutkou, která dělá, co IS
chce. Občas to tak i chtěl, ale pak si za to rval vlasy a
nenáviděl, co tvořil svou myslí. Rivka se o něho starala jako o
své dítě. Připravovala svačiny, prala. Spolu vařili, nakupovali.
To byly kromě sexu nejšťastnější chvilky. V posteli se dostalo
snad na všechno. Jednou se v ní Rivka i poblila. Prasárny je
stmelovaly. IS četl Tóru, ale moc mu to nešlo. Četl ji
v angličtině a pomalu. IS měl velmi dobrý vztah s počítači a
chyběl mu počítač na hraní i práci, internet. Jednoho dne šli
s Rivkou na procházku a našli kontejnery se spoustou počítačů.
IS začal po hromadách šplhat a prohlížet vnitřnosti počítačů.
Trvalo mu čtvrt hodiny, než našel potenciální počítač, který by
mohl fungovat. Vytipoval jich víc, vybral potřebné součástky,
krabice a co unesli, odnášeli s Rivkou domů. Cestou potkali
Patrika se Zdenem, kteří je svezli k Patrikovi, kde si dali pár
piv a nějaký alkohol. Šli domů. Měli to cirka půl hodiny od
bytu. Počítače byly dost těžké a Patrik jim je slíbil přivézt. Tak
38
se taky stalo, ikdyž mezitím pršelo a kompy zmokly. IS z nich
přesto dokázal poskládat funkční kousek a hned nainstaloval
různé programy, včetně tvorby hudby. Neměli ale internet, a
tak jim chození do knihovny za hledáním práce neodpadlo.
Stále se jim nedařilo najít rozumnou práci. Po IS v v pracovní
agentuře Monpawr chtěli těžké boty se železnou špičkou. Jeho
číslo v lokálním shopu neměli. Vrátil se stejně do agentury
znovu a tvrdil, že je má. Nevybíravě si ho prohlídly, byly tam
samé ženy, mezi 22 a 55, nedaly mu šanci. Uštěpačně mu jedna
z nich vyjmenovala, co ještě musí mít. Šlo především o
registrační číslo k pojištění na Britských ostrovech. To IS
neměl. Začal snovat v hlavě plán, jak ho získat. Spolu s Rivkou
ukecali landlorda, aby jim podepsal dopis pro ouředníka,
jakože pro něj budou pracovat. V popisu práce měli
opečovávání nemovitostí. Úklid apod. Objednali se k návštěvě
úřadu s pojištěním. Museli však počkat 6 týdnů na svůj termín.
Chodili na kárwoš umývat auta, jedno za druhým. Občas si
pohráli na playstationu, vykouřili dost trávy a hašiše, bylo
vypito mnoho piv a nějaká ta vodka. Jednou byli Rivka s IS
sami v budce. Pršelo a takové počasí zrovna dvakrát nezve
k umytí auta. I přesto přijely ten den tři vozy. Jeden z nich byl
víc než luxusní. Limuzína Bentley. Černá barva, světlá kůže.
Na předním boku kufru byla dírka na umístění diplomatické
vlaječky. Vyčistit ho byla brnkačka. Byl téměř čistý. Šofér se
svěřil, že jezdí pro ambasádu, pochvaloval si službu a říkal, že
přijede znovu.
Ve volné chvilce IS našrouboval svůj pyj v žluté budce zezadu
do Rivky po kořen, do její nenasytné šelmičky a přirážel, až
nadskakovala.
Uplynulo pár dní. Byl začátek července a počasí nevypadalo na
39
pěkné léto. Tržby byly nízké, dýška a platy taky. Zdeno držel
účetní knihu. Byl to mazec. Jeden blok s tvrdými deskami, do
kterého se zapisovaly jak auta umytá, včetně značek a druhu
umytí a z druhé strany se psaly nakoupené chemikálie. Zdeno
občas zapomněl jedno auto napsat a dělil se s ostatními o zisk.
IS to neviděl rád, snažil se ho ukecat, ať to nedělá, ale Zdeno
byl příliš velký frajer. Tvrdil o sobě, že je nejlepší kárwošmen
v Londýně. No, sebevědomí mu nechybělo. Notně ho
podporoval alkoholem. Mohl si to dovolit, taky měl větší plat
než IS a Rivka dohromady. Stejně většinu propil. Měl sen
koupit si motorku a přijet domů jako frajer. Co vím, zatím se
mu nesplnil.
Majitelé woše byli sice jednodušší, ale nějak se dovtípili, že
jim utíkají zisky černotou. Čas od času jim vštěpovali do hlavy,
že to nemají dělat. Že jestli na ně přijdou, bude zle. Sami jeli
v podivných kšeftech, tak tušili, jak by to mohlo být. Byli na
sebe pyšní a bylo na ně legrační pohled. Na kárwošmeny tedy
byl taky. Zpocení a sedření seděli před žlutou budkou na konci
šichty, kouřili a vydechovali, rozebírali, co se jim vtipného a
zajímavého přihodilo.
Jednoho dne byli IS s Rivkou zase sami za deště na myčce, a tu
přihasil si to starý známý somrák s černou kůží. Jestli prý
nemají cigaretu. IS ho vyprovodil za bránu, neboť se bál, že by
mohl přijít k úhoně i finanční. Když ho vyvedl, řekl mu
somrák: „Mě platí Matty 20 dolarů za den, že vás hlídám.“
V tu chvíli vjela do jinak IS zlost a málem se s ním začal prát.
Místo toho ho poslal za Mattym slovy: „Táhni za svým pánem
a vyřiď mu, ať si přijede sbalit nádobíčko, že odcházíme.“
Somrák se div že neuklonil a zmizel.
Za tři čtvrtě hodiny přijel Patrik a přivezl IS a Rivce každému
půllitrovou petflašku Šproit. Snažil se je uklidňovat. Omlouval
40
se jim, ale oni už toho měli dost. Patrik jim nemohl bránit. IS
s Rivkou odešli směrem k nejbližšímu parku. Sedli si na
lavičku a relaxovali. Počítali, kolik mají vydělaných peněz.
Spadl z nich obrovský kámen poroby, kterou snášeli téměř tři
měsíce. Bylo jim jedno, že nemají práci. Bylo jim jedno, že se
snížili k něčemu, jako je práce na myčce. Měli to za sebou.
Úleva slovy nepopsatelná jim přinesla tolik krásných chvil,
jako na woši celý měsíc. Užívali si slov a doteků, jeden
druhého.
IS napadlo, že budou pokračovat na Nový Zéland. Šli proto do
knihovny zjistit, cenu letenek. IS zřel, že nemají ušetřeno
dostatek. I tak napsal kamarádce, která na Zélandu toho času
žila. Doporučila jim tam jet. Avšak na potřebná víza a letenky
jim chybělo asi 300 liber a taky, aby měli něco do začátku a na
auto. Proto jejich cesta nemohla plynule navazovat.
Z knihovny šli s Rivkou pro piva a dál rozmlouvali a
přemýšleli nad tím, co bude dál.
Onen pěkný večer proložili poctivým milováním. IS si chvíli
hrál na ženu a Rivka se bavila za ním, když přirážela svým
pomyslným pyjem, který byl neviditelný za standardních
podmínek, ale s trochou fantazie ho šlo cítit. Rivce dělalo
dobře cítit se jako muž. IS se zas snažil jí vyhovět ve všech
směrech a snažil se vcítit do role ženy. Občas měl pocity,
jakoby mu vznikla vagína a cítil příjemně, jak do něho vstupuje
jinodimenzionální energie představy.
Před léty měl IS problém s píštělem. Prostě mu z ničeho nic,
respektive prý z častého zapařeného sezení, což se na něho
hodilo, narostl píštěl. Je to taková věc organického původu,
která v nás zůstává, dle lékařů, ze zárodečného vývoje. Může
se vyskytnout kdekoliv, ale nejčastěji jím trpí sedavá
zaměstnání a vzniká těsně pod koncem páteře, kousek nad
řitním otvorem. Prostě se tam otevře kůže a začne vytíkat hnis.
41
Z hlouby. Tak se s tím jednou IS svěřil své matce, asi po půl
roce vytlačování hnisu do toaletního papíru a spoustě
špinavých trenek. Po patřičném přezkoumání se dostal IS na
kliniku řitních komplikací v Motole, kde mu byl píštěl odebrán.
Po hodinu a půl dlouhé operaci se IS probudil v leže na břiše a
z těla mu čouhala kousek nad prdelním otvorem hadice
naplněná krví a hnisem, který stékal do pytlíku u postele.
Bolest byla přijatelná, leč se nemohl pohybovat, mohl jen ležet
na břiše. Nějak to přežil. Z jiných postelí se ozýval nářek. Totiž
na rektálním oddělení se specializovali na odstraňování řitních
otvorů a tvorbu vývodů do pytlíku. Takže si IS zkusil, jak
smrdí nedodělaný hovno, když někomu ten pytlík měnili, nebo
přetekl nebo upadl na zem a roztrhl se. Do dneška by ho poznal
v tramvaji. Těch lidí mu bylo líto a neměl důvod si ztěžovat,
byl na tom dobře. Mezi kamarády se prezentoval, že mu udělali
třetí tělesný otvor, zvlášť ve sprše na kolejích, když se
dezinfikoval a přišel někdo další do sprchy. Měl do těla šest
centimetrů hlubokou a tři širokou díru. Chvíli trvalo, než
zarostla. Naštěstí bez komplikací.
Při milování s Rivkou nenastavoval zarostlou díru, ale
představoval si kundu a při notné skouřenosti se mu téměř
podařilo dojít k mohutnému orgasmu, který začínal vibracemi
celé spodní části těla. Bylo to příjemné a zajímavé, zvláštní.
Takový pocit IS neznal. Jen jednou, když si nechal vykouřit od
jednoho staršího týpka péro a on ho ani nesál ale narážel si
pusu až krk na penis a žaludem se snažil si rozbít mandle. IS se
skouřil a nemyslel, jen se snažil si to užít. Bylo to po delší
sexuální frustraci. A ten týpek mu ještě přispěl na benzín, že za
ním přijel. IS byl celý rozechvělý a prožil bouřlivé chvilky
rozkoše nepoznané. Týpek byl nadšený a opravdu přísně IS
vykouřil. Dvakrát po sobě. Šlo mu prý jen o semeno.
Odstupem času IS došlo, že s tím mohou být spojeny kouzla a
42
čáry. Byl to důvod, proč začal IS zkoušet ze sebe dělat ženu. I
jeho tehdejší zaměstnavatel se domníval, že je IS transsexuální.
Jednou u něho doma instaloval připojení k internetu a byl
poplácán po zadku. Stál tam zaměstnavatel a jeho žena. IS byl
překvapen. Obrátil se na zaměstnavatele a řekl: „Teda Wilíku,
co to děláš.“ Nebo tak něco. Zůstalo to bez reakce. Po několika
dnech poslal zaměstnavatel IS s obálkou plnou peněz za
nějakým týpkem do copycentra kousek od Václaváku. IS tam
přišel. Na obálce měl napsáno „Mr. Baal“. Přišla žena
s mužskými rysy na vysokých podpatcích a peníze si od něho
vzal(a). Byla to celkem kost. Prohodili pár slov a IS zas šel.
I potom co se se zaměstnavatelem rozešli, zůstal s ním IS
v mejlovém kontaktu.
S Rivkou dělali všechno možné. Několikrát se za večer udělali
a s klidnou myslí a dobrým pocitem z odvedené práce na
kárwoši usnuli spánkem spravedlivých.
43
IS pro Abého
IS a Rivce zbývalo několik týdnů do návštěvy na úřadu, kvůli
vyřízení pojištění a pracovního čísla. IS měl občas komentář,
že je to jako v lágru, když musí mít člověk číslo, aby mohl
pracovat. Tedy, byli v Anglii čtyři měsíce, Rivka se naučila
trochu anglicky, přečetli spolu knihu Williama Burroughse
Junkie a těšili se spokojenosti z mála, co měli. Tedy, to číslo
k práci zatím nepotřebovali, jelikož pracovali na černo, ale
prvně co se snažili bylo ho získat, ale příjemní úředníci
anglického království je na telefonické lince porady a pomoci
tak rychle vypoklonkovali, že prý sice na číslo mají právo, ale
že ho dostanou, až si seženou práci. Jenže práci si nemohli
sehnat, poněvadž všude po nich chtěli pojištěnecké číslo a to,
jak řečeno nemohli dostat. Byli v začarovaném kole, kterému
se říká „podvod“. Totiž byli nuceni podvést. Jinak se nemohli
k práci dostat. Tak se rozhodli, že seženou, jakože smlouvu o
práci a sehnali a měli zažádáno.
IS měl od hledání bydlení, již z Prahy přes internet kontakt na
jednoho týpka, kterého téměř ihned po příjezdu do Londýna
navštívili. Byl to žid jménem Abé. Vedl realitní kancelář. Při
návštěvě Rivky a IS se v kanceláři modlil pravý žid v černém
klobouku a s pejzy až po stůl. Mumlal si cosi. Bylo mu tak
třicet let. Abé se jim chvíli věnoval, vzal si životopis od IS a
popovídal s nimi. Chtěl vědět, co IS umí. IS zjistil, že nic
neumí. Nevěřil svým schopnostem. Uměl toho dost, jak říkala
Rivka, ale nevěřil, že by jeho znalosti mohly mít cenu. Abé
chtěl vědět, zda IS umí postavit zeď, položit dlažbu a tak
podobně. To IS neuměl. Abé s politováním prohlásil, že pro ně
nemá práci. Když se bavili o bydlení, zjistili, že je svedly cesty
osudu do jednoho sousedství. To se hodilo. Občas se za Abém
šli podívat a poklábosili. Abé chtěl půjčit IS Tóru, respektive
44
Tanach, sborník posvátných textů. To už mu ale mohl IS říct, že
mu ji Rivka koupila. Byla to tlustá černá kniha o cirka dvou
tisících stránkách. IS se jí pozvolna prokousával.
Jednoho dne zazvonil IS telefon a v něm byl slyšet Abého hlas:
„I have a job for you.“
Po chvíli povídání IS odvětil: „Agreed.“
Finační stránku měli dohodnout později. Poté, co IS obhlédne
zahradu, kterou měl mít za úkol přesít od rozlámaných střepů
po ničivých náletech, které Londýn strpěl po dobu druhé
světové války. Vypadalo to celkem snadno. IS stanovil cenu
téměř okamžitě, s nářadím počítal jako s investicí do budoucna
a s ohledem na budoucnost též stanovoval cenu, tak aby se
líbila Abému, který s IS měl plány do budoucna. IS se pomalu
viděl, jak opravuje a spravuje Abému po Londýně nemovitosti
a jak tím s přehledem živí Rivku s dětmi.
První úkol, na který měl IS čtyři dny včetně víkendu byl
sestrojení síta. Jak se ukázalo, v severním Londýně se nedalo
sehnat síto, které běžně vídáte na české stavbě. Síto asi metr
krát metr a půl s trnoží a oky tak akurát, aby nepropadávaly
kamínky z betonářského písku. U něj vidíme i pokuřujícího
dělníka opřeného o lopatu. IS sehnal pletivo pro králíky, laťky,
hřebíky a pilu, a síto si vyrobil. Navíc IS udělal několik
nákresů zahrady, jak by ve finále mohla vypadat. Sám ze sebe
byl unešen.
Abé byl unešen z kreativity, kterou IS předvedl. Nákresům
věnoval zběžnou pozornost. Během prvního dne za úporného
horka, potu a téměř krve se podařilo IS a Rivce vykopat a
přesít na určeném místě zahrady zhruba třetina zadané práce.
Večer přijel Abé, aby je zkontroloval. Chtěl, aby pokračovali
v přesívání víc do hloubky zahrady. Jinak byl spokojen. Další
den večer se znovu potkali, a když Abé viděl slušný kus práce
byl spokojen. Začal řešit logistiku střepů a nové půdy do
45
zahrady, jelikož ta přesitá zdaleka nedostačovala k pokrytí děr
v terénu. Telefonoval, vyplatil IS a Rivce peníze za práci a
rozloučili se.
Další den ráno je Abé uvědomil, že příští týden v pondělí nechá
přistavit kontejner, do kterého budou moci vyvézt střepy, které
zatím sypali do igelitových pytlů. A den na to přijede kontejner
zeminy, tak ať si seženou posily a stihnou vyvozit všechno
během jednoho dne.
IS se nechal Rivkou opečovávat. Mazala ho krémem proti
slunci, nosila mu jídlo a větší část dne trávila na zahradě s ním.
IS pracoval, seč mu síly stačily. Znenadání narazil na
betonovou desku, která tam neměla co dělat. Běžný dělník by
zavolal na pomoc sbíječku, v armádě by situaci řešil dynamit.
IS měl naštěstí krumpáč se žlutou plastovou násadou! Ta byla
pružná i pevná zároveň. IS se líbila její barva. Krom toho měla
nasazenu 7,5 libry těžkou špici. Byl to největší kalibr, kterým
disponovaly obchody Home Dipo. Po dlouhém odolávání se
podařilo IS roztříštit většinu betonu na snesitelné kusy. Zabralo
to dost času a námaha byla vskutku veliká. Odpoledne měl IS
jasno. Do pondělí to s krátkým pátkem a pracovní nedělí
nestihne. Poslal Rivku na kárwoš s prosbou o pomoc. Rivka
přinesla dobrou zprávu. Zdeno jim přijde pomoci. Na kárwoši
jim je po nás prý smutno. Najali nového člověka, který po
škole chodí mýt auta. Je to černoch a je to prý sympaťák.
Další den přispěchal vybaven pivy na zahradu i Zdeno. Měl
dobré chvíle, kdy makal, ani necekl a práce za ním odsýpala.
Pak se zastavil, pil a kouřil a mluvil. Byl k neumlčení: „Těm
židákům to tady pěkně rozstříleli.“ Pro to IS neměl slov. Prosil
Zdena, aby tak nemluvil. Cítil se zahanbený. Zdeno něco mlel
a občas se zeptal, zda ho IS poslouchá, zda mu věnuje
pozornost, když pořád kope.
V pátek po kopání poměrně vysíleni přebrali od Abého peníze
46
a popřáli si pěkný šábes. Zdeno čekal opodál. Když Abého
potkal, úslužně pozdravil. Potom co dostal peníze, si začal
mumlat cosi o těch bohatých židech. IS nechápal, kde se v něm
ta nesnášenlivost bere. Šli s IS do obchodu a nakoupili alkohol
na večer. IS si přihnul z plechovky piva a kousl do polské
klobásy a zajedl jí toustovým chlebem. Zdeno básnil o jednom
polském obchodě, kde mají něco, co prý chutná podobně jako
český chleba. IS na tom nezáleželo, bylo mu jedno, co jedl.
Jednou si sice po odloučení od české kuchyně posteskl a
koupili s Rivkou knedlíky v prášku. Spíš než úspěch to byl
provar, a tak to neopakovali. V polských obchodechse dalo
koupit i hodně českých výrobků, většinou konzervovaných a
gurmán dvakrát neplesal, ale pro potřeby místních gastarbajtrů
to stačilo.
IS s Rivkou jednou upekli housky po českém způsobu, sice
nebyly tak nadýchané, ale všem kolem chutnali. Chtěli je
dokonce prodávat u metra, ale nakonec z toho sešlo. IS již
plánoval spolupráci s kamarádem, pekařem, velkopekárníkem,
kterak postaví pekárnu na české pečivo v Londýně. Zase z toho
nic nebylo.
IS se Zdenem se zastavili pro Rivku, která doma pekla housky.
Šli se Zdenem za Patrikem a pili tam. Rozhořčení z minulosti
je přešlo. Pili. Rivka blila. Šli domů.
IS pitím ztratil obavy z dokončení práce v neděli. Věděl, že to
dokáže. Byli na to s Rivkou sami, ale nebylo toho mnoho.
Sobotní ráno ztrávila Rivka na uklízení kanceláří a IS četl
z Tóry. Zbytek dne se procházeli po Londýně a odpočívali.
Milovali se. Zas a znovu.
V neděli hned po ránu posilněni míchanými vejci se s Rivkou
vrhli na přesívání zeminy. Během dopoledne práci dokončili,
připravili všechny střepy do pytlů a zbylou zeminu rozmístili
v jamách vykopaných. Abé za nimi přijel a byl nad výsost
47
spokojen. Dostali další penízky. Šli do knihovny a domů.
Cestou je rozveselila velká barevná černošská svatba radující
se z nově počatého stavu bujarým veselím na ulici před malým
cihlovým kostelíkem.
Doma se najedli pili, šli se projít, milovali se a spali.
V pondělí se sešli se Zdenem u Abého. Ten rozčilením neměl
slov. „Ten kontejner tu měl být! Až ho přistaví, naložte ho!“ A
odjel za svým realitním byznysem. Jak řekl, tak se stalo.
Den na to přijel kontejner plný hlíny, kterou se Zdenem
rozvozili po zahradě. V průběhu dne se za plotem objevil Ind
středního vzrůstu ve věku cirka čtyřiceti let. Vzal si kontakt na
IS, že by se mu mohl šikovný dělník hodit. Nabídl slušné plat,
a že až na to přijde, tak se ozve.
Měli hotovo. Před odchodem řekl Abé IS, aby se za ním další
den zastavil. IS vzal peníze a přerozdělil je a šli to zapít do
hospody u kárwoše. V hospodě seděli i se Zdenovým
kámošem, který přijel za ním z Moravy. Byl schopným
dlaždičem. Odmítl práci pro nějakého Pakistánce a pracoval se
Zdenem, který měl lví podíl na obavě z neznalosti jazyka a
strachu z nového prostředí. Prostě zmanipuloval Marka, tak se
kámoš jmenoval, aby zůstal za méně peněz s ním. Zdeno byl
vůbec schopný manipulátor. Vypili každý dvě Stely a šli po
svých.
IS marně přepočítával peníze, porovnával ceny letenek a víz na
Zéland a nemohl se dopočítat. Kdyby si nechal vrátit depozit za
byt, což mu nedošlo, mohli letět. Večer se s Rivkou pohádali,
že se IS nelíbilo, že s ním málo mluví, a když mluví hodně, tak
ne jako jeho přítelky, žena, ale spíš jako jeho matka. K vyprosti
situace zřejmě přispěly i Rivčiny krámy. Byla statečná a bolesti
na sobě nenechávala znát, ale třeba po třech dnech se ozvala, že
se naštvala proto a proto a že za to mohla i bolest a že jí prostě
nebylo dobře. Když se IS ptal v inkriminovaný moment, o co
48
jde, neřekla mu nic. To bylo dost nahovno. IS z toho byl
chvílemi na prášky. Zhulil se a bylo mu to jedno. Plácal kolem
sebe slovy, jako, je mi to jedno.
Po ránu následovala návštěva knihovny, kde byla doba použití
počítače omezena na půl hodiny. IS rozesílal životopisy jako
voteklej, s výslednym efektem nula nula nic. S odstupem času
mu došlo, že angličanum posílat životopisy a dopisy z český
adresy je k ničemu, že jim to hned padá do spamu. Částečnou
vinu na tom průseru, že nesehnal práci mělo i to, že používal
mejlovou adresu na serveru svýho bráchy a že po času zjistil,
že se mu neodesílají přílohy. Z toho se málem vzteknul, a když
s bratrem mluvil, dal mu to pěkně sežrat v telefonu. Další věc
na posrání, co ho tížila, byl byt, který přenechal nějakýmu
zmrdovi jménem David Krátký k bydlení, aby mohli s Rivkou
odjet a on neplatil nájem a IS tak přišel o zálohu – depozit za
byt, která by se hodila, aby mu pomohla dostat Rivku za moře.
Jednoho dne volal dlužníkovi, který ho přesvědčoval, že bude
vše v pořádku a že dluh zaplatí. IS se rozčílil, že křičel na
půlku Hendonu na malé plaze v nákupním středisku.
„Podívej se ty čůráku zasranej, až se vrátím, tak si tě najdu,
jestli to nezaplatíš a uvidíš!“
Lidé se za jeho hlasem otáčeli a byl v jejich tvářích patrný
respekt.
IS spočítal opakovaně úspory a zjistil, že na cestu na Zéland
není. Šel večer za Abém. Ten nebyl doma. Vrátil se za nějaký
další čas. Otevřela mu starší dcera prvorozená. Věk nebyl sto
odhadnout. Jedenáct až šestnáct let. Na tento pokus měl štěstí.
Abé po chvíli přišel. Řekl IS, že teď pro neho práci nemá, ale
za čtrnáct dní se za ním má stavit a že snad něco bude. Že je
spokojen s jeho prací a že chce vidět víc co IS umí.
IS se vrátil za Rivkou a plánovali společně cestu do Čech. Že si
přivezou auto, hrací skříňku a nějaké další věci. Zabalili si
49
krosny a jeli ráno na autobusové nádraží. Měli pro ně poslední
místa, a tak jeli na výlet do Čech.
Zanedlouho po nalodění se do autobusu byli v páchnoucím
tunelu pod kanálem La Manche v teletníkových vagónech a
drkotali si to na evropský kontinent. Cestou se nic zásadního
nestalo.
IS s Rivkou toho nenamluvili mnoho. Za necelých 24 hodin
byli v Praze. Cestou si domluvili nocleh u IS bratra. Hned po
příjezdu šli na pivo v Dejvicích U pošty. Chlastali na sluníčku,
bylo asi tak 35°C. Levné české pivko jim stoupalo do hlavy.
Přesunuli se do nádražní restaurace též v Dejvicích. Pili další
piva, pak se najedou Rivka zvedla od stolu na zahrádce, udělala
pár kroků a poblila se. Bylo ještě světlo. Ještě chvíli tam seděli.
Pak jeli za bratrem IS přespat. Měli od něho klíče, když tam
složili krosny po poledni a dali si s ním pivo na balkóně.
Pobývali po Praze asi týden, zajeli do Loun, odkud IS
pocházel. Tam sebrali auto, kterému byla smyta jeho chlouba
na kufru nasprejovaná hvězdice, naložili ho po okraj věcmi a
vyrazili směr Amsterdam.
Tam se potkali s kámošem, u kterého přespali. Skouřili se
mocně a bloudili autem po okruhu kolem města při hledání
multikulturálního festivalu. Nakonec to místo našli, chvíli tam
pobyli a poslechli si různé hudby ze všech koutů světa, nasedli
do auta a vyrazili směrem Londýn.
IS řídil, Rivka seděla po jeho pravici. Snažili se poslouchat
rádio, které dostali na cestu od Rivky otčíma, které již mělo za
sebou dvacet let života. Přes hluk dálnice stejně neslyšeli ani
kazety ani rádio. Jeli a jeli. Přes Belgii do Francie. Měli peníze
s sebou jen tak tak. V noci ve Francii zastavili u pumpy, ale
nikdo tam nebyl a provoz byl jen na platební kartu. Po chvíli
přijelo jiné auto. IS požádal lidi, ať jim načerpají a dal jim
zbylé drobné, co měl. Načerpal o jedno euro víc. Nezlobili se.
50
IS s Rivkou odjeli k tunelu a zjistili, že nemají na cestu do
Anglie. Zkusili trajekt a ten vycházel ještě dráž. Někdo jim tam
odporučil zkusit jiné místo, ze kterého odjížděly trajekty.
Vydali se tam. V noci v kanceláři trajektu zarezervovali se
štěstím levné místo v lodi, tak levné, že jim to udělalo radost.
Přespali za městem na miniparkovišti. Ráno sjeli do města a
Rivka vybrala z bankomatu poslední peníze. Dal jim deset eur.
Zaplatili trajekt a měli dva dny nevázaných radostí, které
strávili koupáním v moři, procházkami a levným jídlem, za
které dali dohromady dvě eura.
Když se dostavili k nalodění na trajekt, měl IS v hlavě jedinou
myšlenku:“Ať nám nedojde benzín v trajektu!“ Žluté varovné
světlo svítilo již pěknou řádku kilometrů. Svezení trajektem se
jim líbilo. Vyjeli na britskou půdu. „Ufff,“ oddechli si oba.
Prvním možný sjezdem z dálnice vjeli do Doveru a zaparkovali
na benzínce. Nechali si nějaké peníze v Londýně v bytě.
Zavolali kámošům z kárwoše a prosili je o pomoc. Ti se na ně
vyprdli. Zkoušeli i landlorda, Abého. Nikdo nic. Měli z nich
velkou legraci. IS vzal pár věcí z auta, sluchátka a lahev
slivovice a vydali se s Rivkou do ulic zkusit štěstí. Zkoušeli
zastavárny a bazary, ale měli smůlu. Zkoušeli prodávat věci na
ulici. Rivce se to moc nelíbilo. Ještě ve Francii řekla IS, že
žebrat nebude. To IS zarmoutilo. Rivka byla zpěvačka a
nechápal, proč si nevydělat nějaké peníze zpěvem. Chvíli po
poledni potkali nějaké smažky na ulici a ti jediní jim nabídli
pomocnou ruku. Totiž bez ptaní na cenu dali IS za lahev
slivovice 10 liber a popřáli jim šťastnou cestu. Za těch deset
liber dojeli sice s notným stresem až do Hendonu a zaparkovali
auto před domem. Vyložili z něho všechny věci, padli do
postele a milovali se.
Když se probrali z opojného stavu, byl kolem nich mrdník,
jako prase. Nebylo téměř kam stoupnout na zem, poličky
51
přetékaly a na prádelních šňůrách se houpalo v průvanu
horkého vzduchu z požárního schodiště propocené prádlo.
Idyla, jak má být. IS s Rivkou se tam cítili jak to jen šlo
nejlépe. Pomilovali se a šli do sprchy. Na chodbičce potkali
vykukující hlavu spolubydlící, která hned briskně zalezla. Měla
tak trochu nos nahoru a své spolubydlící z východu brala za
exoty. Jednou jim ale nadělila 60 liber. Poslala je na
ochutnávku cideru. IS ani Rivka ho nikdy nepili. Přesto
stvrdili, že ho občas pijí a vyplnili zhruba dvouhodinový
dotazník protknutý pitím ciderů. Takhle pěkně vydělat peníze
se jim již nepovedlo.
IS zavolal Abému, co a jak dál a dověděl se, že se něco našlo,
ať se zastaví u něho dnes večer.
Večer se Abé divil, že mu IS nic nepřivezl z Čech. Těšil se na
slivovici. IS se snažil omluvit „tragédii“ příběhem o nedostatku
benzínu, ale Abé se tomu ani nezasmál. Inu, co by. Pro Abého
byl výrazně trapný pohled na ubohého, leč vtipného člověka,
který neměl peníze. Jediný důvod, proč IS od Abého dostával
práci, bylo že měl židovské předky a jejich jméno bylo i
Abému známé a v jednu chvíli mu dokonce řekl vzdálený
bratranče. IS z toho měl radost. Byl na své předky hrdý a jen
těžce nesl své zaváhání při návštěvě New Yorku, kde mimo jiné
hledal práci a v té době nesebral dost rozumu na aplikaci o
práci ve fabrice jeho příbuzných. Nějak mu to nesepnulo,
tehdy. Když se dozvěděl, že jeho předkové několik let po jeho
nepřevzetí továrny v Americe továrnu prodali po smrti
posledního velkého hodináře, bylo mu skoro do pláče, když se
viděl jako potenciální pokračovatel a vládce impéria
hodinářství. Trochu mu to připomnělo Kafkovu Ameriku.
Trochu dost. Asi by neskončil o mnoho lépe než její hlavní
hrdina. IS ji viděl jen zfilmovanou a neměl zrovna paměť na
detaily, na jména a dost často i na tváře. Zkombinovat jméno,
52
tvář a skutky pro něho bylo peklo. Měl pár kámošů, se kterými
strávil spoustu hodin vysedáváním v putikách, na zahrádkách a
jinými picími a kouřovými aktivitami, které byly zřídkakdy
něčím opodstatněné. Kámoši mu často zvedali náladu, když
přišel do školního báru s opicí, bolehlavem a srdcosmutkem.
Na oplátku jim zas dělal radost, jak mohl a kdy mohl a usmíval
se na ně a sem tam přidal nějakou vulgaritu, která rozechvěla
kolemsedícími a nejednou se smáli, že se za břicha popadali,
nenalézali úniku ze smíchu. Takhle žít ho bavilo. Žil pro
zábavu. Pro smích. Pro legraci. Nikdo zbytečně nepracoval. Při
studiích přišel o otce a dostal sirotčí důchod, který mu zajistil
bezproblémová studia. Kámoši pracovali a nalívali IS panáky,
když měli chuť. Nebránil se. Zase jim balil džonty a nebo
aspon sháněl levnou ganju. Nevydělával na nich. Jen
přeprodával, co koupil. Sem tam si odypal trochu pro sebe. Tím
se pak pálil uzavřen na vysokoškolské koleji, za zataženými
závěsy seděl u počítače, snažil se tvořit hudbu, hrál hry a sem
tam si vyhonil. Dost toho také nachatoval. To byl jeho mor.
Když se dostal k počítači, kolikrát u něho seděl do rána. Kdyby
ho nevytahovali kmoši někam ven pít, byl by snad k židli u
kompu přimrzl. Snažil se navazovat virtuální přátelství, která
se snažil zmermomocnit do reality. Ani jednou mu to nevyšlo.
Vlastně jednou ano. To si dopisoval s jednou starší ženou,
kterou ukecal na pivo. Sešli se. Byla asi o 17 let starší. Po pivu
ji ukecal, že půjdou k ní domů. Bylo neslaná, nemastná,
nehezká, neošklivá. Obyčejná. Neobyčejné na ní bylo, že se jí
do kundy vešla skoro celá IS ruka. Vyšukal ji, ale moc radosti
to nepřineslo ani jí, ani jemu. Už se znovu neviděli. Prý hledala
někoho spíš na vážnější vztah. Jindy se IS sešel s holkou, která
mu po netu zatajila, že má v pase dvěstě centimetrů a v xichtě
vypadá jako jabko nakousaný vosama. Snažil se jí neurazit, ale
hned po shledání jí řekl, že to je omyl a že musí jít. I přes
53
všechny tyto neúspěchy typu sjednané schůzky, na kterou
nikdo nepřišel, ho nezastavili v plácání času u chatování.
54
IS v SOS
Rivka ulovila práci asistentky v první třídě základní školy. Šla
do toho po hlavě. Měla práci s dětmi ráda.
Po týdnu v Lounech se jim podařilo zajistit bydlení u Rivky
kamarádky na Vinohradech. Zajímavě obydlený byt ve složení
rozvedení manželé a manželé vzatí. Bývalý manžel měl svůj
pokoj. Noví manželé pokoje dva, kuchyni. Sociální zařízení
sdíleli. Nemluvili spolu, pokud to nebylo nutné. Dcera
z prvního manželství bydlela v pokoji, ale tou dobou byla za
svým milým v Norsku. IS a Rivka měli k dispozici její pokoj
s vestavěným patrem na spaní.
Rivka začala docházet do školy na Praze 1. Chodila ráno pěšky
a IS ji doprovázel. Hledal práci pro sebe a užíval si myšlenek
na odloženou podporu v nezaměstnanosti, jelikož byl
sankciován za opovrhování úřadem, jelikož se nedostavil na
řádně sjednanou schůzku, jelikož byl v Anglii. Ve volném čase
hledal práci a převáděl videosoubory pořízené v Anglii. Měl
toho dost. Nedařilo se mu najít správný kodek, pak zase jen
omezené převaděče. Nakonec nic nenastříhal.
IS s Rivkou zašli na pivo a špeka za kámošem, který bydlel
kousek od jejich tehdejší lokace. Ten dohodil IS slušně
placenou brigádu, kam jak říkal: „Kámoši tam makaj
pravidelně a sou spokojený. Pálej se a makaj. Je to na cajk.
Dohodni se, ať si s nima v partě a jsi za vodou!“
IS měl nastoupit poslední v půlce října na přípravné
předvánoční zdobící sezóny. IS pořádně nevěděl, do čeho jde.
Slibována mu byla dřina i velké zisky. Neboť šlo dost často o
práce přesčas. Ne, že by byly nějak zvýhodněné, ale po součtu
tvořili neskutečná čísla.
Ze začátku vyfasoval IS malý zápisník na psaní příchodů a
55
odchodů, které potvrzoval parťák. Taky dostal rukavice a
štětec. Natíral konstrukce vánočních stromků před skladovou
halou. Venku bylo pěkně, práce byla pohodová a šla slušně od
ruky. Sem tam si dal s ostatními asi pěti lidmi včetně skladníka
džonta a v klidu natíral kovové trubky. Poslouchal u toho
s ostatními chlapy tvrdou muziku. Sem tam někdo něco řekl,
tak aby se rozchechtal co největší počet lidí.
Srandy, i té škodolibé, bylo dost. Jednoho dne byl IS vyzván,
aby vstoupil na paletu, kterou posléze zvedne skladník
k regálu, že tam něco potřebuje vytáhnout. IS sice namítal cosi
o bezpečnosti práce a že se vysokozdvižným vozíkem nemají
zvedat lidi, ale nezabralo to. Prej, že jde jen o chvíli a že to tak
dělají všichni. Jakmile IS nastoupil na paletu byl vyzdvižen
pod střechu skladu, nad poslední patro regálu. Byla to taková
zkouška ohněm, pro nově příchozí do týmu. IS se mohl posrat.
Z palety se zdálo dolů víc než daleko. Kvedlalo se to a nebylo
tam nahoře za co se chytit. IS šel do sedu. Měli z něho slušnou
prdel. Křičeli na něho něco jako: “Se pochlap, vstávej! Nic na
tom není. Hoď nám dolů ten míč!“ A tak podobně. IS to
zkoušel, postavil se na paletě, ale třásl se neskutečně. Nebyl ve
výškách s radostí, nějak je přetrpěl, ale nechtělo se mu nikam
vysoko. Spolupracovníci ho spustili na zem. Měl dost. Začli
mu vysvětlovat, proč to udělali. Šlo o to, že ho mimo jiné
čekalo sestavovaní až dvanáct metrů vysokého vánočního
stromku z kovových konstrukcí a chlapi chtěli vidět, jak se cítí
ve výškách. Viděli slušný průser. IS mlel cosi o tom, že když se
má čeho držet, tak že mu výšky nevadí. Oni na to, že jsou
zvědaví.
IS si občas všiml podivné gestikulace, po které odcházeli kluci
někam stranou. Nebylo to vždy jen na špeka. Na špeka si to v
klidu řekli. IS si také všiml, že všichni pracují ve dvojicích.
Jemu to přišlo divné, zbytečné. Jednoho dne připravovali
56
svítící hvězdice závěsné na lampy pouličního osvětlení.
Namotat jednu hvězdu se IS povedlo rychleji než ostatním,
kteří pracovali ve dvojicích. I se mu víc líbila. Nevisely na ní
dráty, tak jako na ostatních. Když přišel velkej šéf, kterej si
trochu trapně hrál na kovboje, jezdil v americkym autě, nosil
klobouk a žvejkal sirku. Džejár. Měl prachy a kontakty na
politiky. Zdobil celou Prahu na Vánoce, Velikonoce, trhy.
Slušnej vývar. Podpořenej nájemnou vojeblou prací
nevzdělanců, kteří klíďo dělali 28 hodin v kuse. Za 70 na
hodinu. Někteří měli víc. Se zkušenostmi rostl plat. Každý rok
o deset kaček. Džejár měl sídlo kousek od skladu. Slušné
stavení s velkou zahradou a dohledem na rybník. Částečně pod
hrází.
Jednoho dne byl IS vyslán s jedním mladíkem z Moravy na
šéfův pozemek, aby sklátili ořechy ze stromu a nasbírali je
k sušení. Bavili se tam tím asi 4 hodiny, do setmění. Pak přijel
Džejár s další partou lidí a nosili nějaké krámy do aut.
V průběhu práce byl vždy čas na špeka. Nepilo se tam. IS
občas trápily podobné stavy jako v Londýně, kdy se mu zdálo,
že ho chtějí někteří lidé opíchat. Vždycky se tomu snažil
vyhnout, pak vypadl z rytmu a neměl si s kým co říct. Proto víc
pracoval, aby mu to nějak uteklo. Jel pak domů, cesta trvala tři
čtvrtě hodiny. Čekala na něho doma Rivka. Objímali se, líbali,
dali si špeka a milovali se. Moc toho nenamluvili. Přes
Vinohrady se dostali do podkrovního bytu na Vinohradech,
který byl rozestavěný, a mohli tam dva týdny bydlet. Další
místo našla zase Rivka, šlo o pokoj v bytě 2+1 na Smíchově,
kde bydlel Rivky kamarád, o kterém řekla IS, že je teplouš. IS
v životě potkal řádku teploušů. Někteří byli slizcí, jiní se
nelišili od ostatních, „normálních“ lidí. IS dokonce před léty
pracoval v teploušské kavárně pro GSB (Gay Santa Barbara).
Ne že by to byli teplouši svaté Barbory, ale šlo o město, ve
57
kterém se IS vyskytl při svých cestách. Prodával tam kafe a
tvrdil, že je „strait“. V IS se postupem času začal budovat velký
strach z Boha, protože se začal domnívat, že je nesprávné, když
muž využije síly k souloži. V podstatě začal narážet hodně na
dvě věci. Jednak si všímal, že je dost žen ve s vé nedospělosti
znásilněno otcem, což mu přišlo odsouzeníhodné s nejvyšším
trestem. Druhá věc mu přišla podivná, a to, že si všímal, že
občas si žena nepamatuje soulož. Ne, že by byla opilá a nic si
nepamatovala, ale moc nad jejím vesmírem, světem byla jaksi
převzata mužem, ačkoli následky může nést žena. Tato mužská
bezohlednost se v IS mísila s laskavostí a bylo mu často na
blití. Měl v sobě zakořeněnou touhu boje za lidská práva,
především práva žen. Tak ho matka vychovala. Ve společnosti
mu to činilo problémy, poněvadž se nikdo nechtěl bavit
s feministou. Aspoň ne tam, kde se vyskytoval (na kárwoši
nebo ve skladu).
Rivce to dělalo dobře, ikdyž toho nechtěně občas zneužívala.
Nechala si pomáhat s věcmi, které podle IS měl zvládnout i
průměrně gramotný žák šesté třídy. IS s ní měl trpělivost a
dokola, znovu a znovu ji učil, jak kopírovat v počítači text, jak
odesílat emaily a jak najít na webu potřebné informace. Občas
mu to přišlo na zbláznění. V bytě na Smíchově se pirátsky
napojili na bezdrátovou síť sousedů, která nebyla klíčovaná.
Ale byla daleko a spojení občas vypadávalo. Nejvíc IS štvala,
když se od počítače ozvalo: „To je pomalý.“ A minutu na to:
„Pojď mi poradit!“
Když měl chuť, tak mu ale stále vyhověla, a to i v případech
periody. To byly chvíle, ve kterých IS radostně stříkal do její
pochvy bez strachu z potomstva. Věděl, že spolu jednou budou
mít děti. Rivka s ním chtěla otěhotnět hned, jak se poznali, ale
IS to tehdy zastavil. Připadal si s Rivkou zanesený alkoholem a
kouřem, že by to pro miminko nebylo nejlepší.
58
Ze začátku byl s prací v SOS spokojen. Domů chodil unavený.
Pili víno, kouřili džonty a váleli se na podlaze na provizorních
matracích.
IS jednoho dne uspořádal podraz na dlužníka. Řekl seriozní
kamarádce Rivky, která byla pro každou špatnost, ať zavolá
Davidu Krátkému a vyžádá si adresu, pod záminkou pořádání
třídní oslavy, které on pořádával. Stalo se a jiného dne se hned
brzy ráno před prací IS vydal za dlužníkem domů. Nalezl ho
v posteli, respektive na matracích, na nichž spával IS s Rivkou
ve Strašnicích, za počítačem IS s bezvadnými reproduktory,
které podporovaly všechny párty na kolejích, kde IS bydlel.
Vzbudil ho bušením pěstí na okno. Kupodivu mu dlužník
otevřel. Seděli spolu za stolem, na kterém byly stopy mejdanu
před několika dny. Kouřili a David vypisoval další směnku.
Tentokrát na 27 tisíc. Do ní IS přidal všechny náležitosti a byl
spokojený, že nechtěl ani Davida mlátit. Brát mu počítač
nemělo smysl, jelikož jeho rychlost a odhadní cena snížily na
polovinu od data prodeje a cena by dále padala. Se směnkou
v ruce IS směle pronesl: „A jestli to do těch 2 měsíců
nezaplatíš, jak jsme se dohodli, tak si pro tebe přijdu!“ A
odešel.
IS sedl do auta a odjel makat do skladu. Nesralo ho to, že dělal
podřadnou práci, nesralo ho to, že ji dělal s lidmi, kteří neměli
co říct k výzkumu polarizace atomárních struktur při
radioterapii těžké vody, ale sralo ho, že ho nutí dělat věci,
práci, tak jak jsou zvyklí a neslyší na IS inovativní postupy.
Jednoho dne přišlo rozdělení lidí do part. IS sice měl partu
vyhlídlou, ale ti borci dostali za úkol jezdit po Moravě a
Slovensku a měli v plánu se ukázat v Praze asi tak jednou za
týden, což se IS nelíbilo. Měl v sobě pocit, chtíč, být se svou
ženou, s Rivkou co nejvíc. Proto se party kamarádské zřekl a
dal se k jiné, která měla na starosti Prahu a blízké okolí. Háček
59
byl v parťákovi. Byl jím zakrslý, skřetovitý a poťouchle zle
dívající se a šklebící se Ukrajinec. IS měl štěstí, že potřeboval
někoho, kdo umí řídit auto, dodávku. K té práci se IS hrnul.
Nejprve mu byl přidělen starý mercedes, pěkně žlutý a hranatý.
Jezdil v pohodě. Někteří kluci z party čirou náhodou bydleli asi
5 minut pěšky od bytu, kde dleli IS s Rivkou. Jaká náhoda.
Mohli jezdit spolu z práce a do práce.
Jednoho dne, když trávili zaměstnanci SOS čas natíráním sídla
firmy, včetně okenních rámů, dostavil se jako brigádník
zvláštní člověk. Měl jako jeden z mála smysl pro humor, dalo
se s ním bavit o lecčem a nedělal cavyky s nějakými
drobnostmi. IS se s ním od začátku bavil upřímně a otevřeně.
Vyhovoval mu jeho styl. Domlouval se s ním, že večer půjdou
spolu na melouch, někomu stavět schodiště. Byl odněkud
z Vinohrad. IS mu důvěřoval na tolik, že se mu svěřil, že je
nějaký nespokojený s Rivkou. Že si nějak nemají co říct, a že
se spolu moc nebaví. Tamten člověk ho pozval mezi své
přátele, do nějakého spolku a řekl: „Nezbývá, než ji udělat dítě.
Pak se budete mít o čem bavit.“ Nemyslel to nijak zle ani
špatně. Naopak, zněl klidně a vyrovnaně a říkal to jako příteli
dobrou radu.
IS přišel domů a udělal Rivce dítě.
Začaly galeje. Pozvolna, ale jistě. Denně práce přibývala.
Zatěžkávací zkouškou výdrže a síly byla dodávka nových
vánočních stromků, které přivezl kamion odkudsi. Zastavil
s nimi u domělého výtahu do prostor protiatomového krytu,
kam se měly vyložit. Výtah nefungoval. Zkusmo se dolů
shodilo několik krabic, každá o váze kolem 100 kil. Zjistilo se,
že jim to nedělá dobře. Kamion přeparkoval co nejblíže
k pěšímu vchodu do bunkru. Bylo to cirka 50 metrů. Všech asi
50 lidí se dalo do nošení. Krabice byly velké a nebylo je za co
chytit. Klouzaly z rukou a v úzkých chodbách s nízkým
60
osvětlením se tvořily zácpy, jak někomu krabice upadla. Plný
kamion vykládali půl dne. IS nebyl zrovna silák. Sílu měl, ale
trochu mu chyběla výdrž. Od druhého poločasu toho měl dost.
Krabice mu padaly na zem a pot a téměř krev se mu zračila na
tvářích. Sůl v očích pálila a byl pěkně nasraný. Makal, co to
šlo. Kámoši mu pomáhali, pobízeli. Byli slušní a hodní.
Silnější. Ten den skončili s pracemi po deseti hodinách, které si
zapsali do notýsků a parťáci je podepsali. Ivan, parťák IS,
vtipkoval, že se mu v notýsku IS půlhodina nezdá a že mu ho
nepodepíše. Byl to opravdový ňouma. IS sedl do dodávky a jel
domů. Odvezl jednoho z kluků a šel za Rivkou. Ta byla doma.
Oznámila trochu se strachem IS, že je těhotná. IS to tušil.
Radoval se. Povídali si o tom celý večer, pili poslední lahev
vína a vykouřili posledního špeka. Rivka přestala pít i kouřit.
To se IS nepodařilo. Nechtěla to po něm. IS sice cítil, že by to
tak mělo být, že by měl přestat, ale nepovedlo se mu to. Skoro
nepil. Nepil vůbec, ale hulil džonty jako o závod. Byl to jediný
způsob, jak přežít fyzicky náročnou tupou práci bez újmy.
Den na to přišla Rivka ze školy a cosi IS vykládala o dětech, že
můžou jít společně na sobotní výlet, na procházku s dětmi ze
školy. Že to bude hezké, že uvidí, jak se k dětem má. Taky dala
IS malého hrošíka s magnetickými tlapkami, aby ho nosil u
sebe, jakože to dítě, ale to mu neřekla. Pomáhala v první třídě.
IS si to zařídil a těšil se na něco, co nikdy předtím nezažil.
V sobotu se sešli s dětmi před školou. IS se smál a děti ho
viděly rády. Bylo jich asi pětadvacet. Zajímavá byla dvojčata
Šin-fa a Le-fa, čínských rodičů. Byly si podobné, a přitom
každá jiná. Šin-fa byla zvídavá a příjemně oprsklá a Le-fa
mlčenlivější a hodnější. Procesí se vydalo na horu Vítkov, kde
shlédli největší jezdeckou sochu v Evropě, možná i na světě.
Děti lezly po památníku, k pomníku. Pak svačily. Jedli párky a
chleba. Procházka pokračovala k jedněm z rodičů. Vlastnili
61
picérii kousek od Florence. Připravili pro každého bochánek
těsta a suroviny k ozdobení pici. Každý si udělal vlastní picu a
jedli. Pak následovala procházka zpět ke škole, kde si děti
přebrali rodiče. Pro jednu holčičku si rodiče nepřišli, tak se na
ně čekalo. IS měl šanci nahlédnout do učitelovi duše. Paní
učitelka byla tak přesvědčená o své inteligenci, že zapomínala
na svůj předkus a občas prskala sliny kolem sebe a především
na člověka, s kým se bavila. Nepouštěla IS ke slovu, a když se
mu podařilo promluvit, setřela ho, že se mu už mluvit nechtělo.
Byl dost špatný z toho, že Rivka domů chodila a říkala mu, že
je ta paní učitelka její kamarádka. Z toho mu bylo dost na blití.
Vyjádřil svou nelibost a Rivka na to odvětila, že už o ní nebude
mluvit. Měli o téma méně. Jeden z rodičů dítěte, na kterého se
čekalo, přispěchal celý říčný hodinu po domluveném čase a
cosi blábolil na omluvu. Rozloučili se a šli domů.
Parta, ve které byl IS, vyfasovala zdobení Tesk v okolí a nějaké
ty dvanáctimetrové stromky z kovu a plastu k nazdobení
hnusnými plastovými koulemi, které z dálky vypadaly úžasně a
nějaké ty světelné efekty včetně stroboskopů, které byly hitem
sezóny.
Běžná šichta začínala v 8:00 ráno a končila kolem 22:00. Na
začátku dne nastrkali do auta potřebný materiál, tyče na
zavěšení plastových koulí a umělé chvojí zvané gerlandy.
Jeden, asi nejvtipnější podivín z party, která čítala šest lidí, si
nechal po zkušenostech z minulých odpracovaných let pro SOS
Gerland Blacher (Blašer). Blacher byl výrobce osvětlení
vánočních stromků. Onen podivín s křehkou duší původem ze
Zlína nezastíral předstíranou tvrdost a armádní
disciplinovanost, která občas až hraničila s čímsi, co IS
odsuzoval. Upřímně se přiznával, že nejraději zametá. Dělal to
s láskou a poctivě, jak jen to šlo. Na to IS konstatoval, že ho
baví řídit. Gerland také jednoho dne polemizoval nad
62
sexualitou svou. Řekl: „Normálně kluka píchat nebudeš, ale
kdyby paní poručila…“ A jindy zase: „To jsem s kámošem
potkal jednu vožralou holku, tak sme jí chtěli vopíchat. Vona že
nás do sebe nepustí. Tak sme jí aspoň pochcali. Proti tomu nic
neměla.“ IS docela čuměl, dost nechápal a smál se stydlivým a
podiveným smíchem. V Gerlandovi se skrývala žena. Byl
maminčiným mazánkem. Po komplikované zlomenině nohy,
kterou si odnesl z nějaké kalby se bál výšek a tedy nelezl na
štaflích ani do stromků.
IS si při práci ve skladu vysloužil také přezdívku. Mohl si za to
svou rozvážnou chůzí, která hraničila se zevláctvím. Ostatně,
jeden kamarád mu chvíli říkal Zevl Z. Když se pak objevil na
hudební scéně Xindl X trochu to IS dopálilo, ale zasmál se, jak
je ten svět malý. Skladník mu začal říkat Jacque Ploux. Možná
z části že se IS podobal na Gerarda Depardieux, ale hlavně
proto, že při otočení jmen to znělo jako Ploužák. Skladník taky
přišel s prvními rýmy k písni, kterou podle něj měl IS stvořit,
aby se stal populární hvězdou SOS. Bylo to následovně: „Líný
flow, Žaka Plou.“ No, neznělo to špatně, ale IS nic dalšího
nepřidal, a tak zůstalo u toho verše.
IS vozil partu po Teskách, čechral gerlandy a věšel ozdoby v
prodejnách po zavírací době. Samo čechrání zabralo dost času.
Všechny ty zelené umělé mrchy se musely narovnat do
patřičného tvaru a jedna zaprášená, respektive zatraceně
zaprášená větývka po druhé se musely natáhnout a narovnat,
aby gerlanda nabrala na objemu. Poté se namotaly okolo
čtyřmetrové, lehce klenuté tyče, na kterou se posléze zavěsily i
ozdoby. Pokud chodíte před Vánoci nakupovat do Teska, určitě
je znáte. Ty ozdoby, co na nich visí jsou ze dvou kusů plastu,
aby se daly dobře skladovat, jsou secvaknuty sešívačkou nebo
slepeny izolepou. Z blízka je vidět, jak jsou opotřebovvané,
poškrábané a jak je jejich barevné provedení laciné. To se
63
provádělo většinou ve sklepě, nebo ve skladu patřičného Tesca.
Po zavíračce se nosily připravené tyče do prodejny ze štaflí se
z podhledů vytahovaly závěsná lanka, na která se věšely tyče.
Šlo to hladce. Člověk byl většinu dne celkem v teple a suchu a
v tomto duchu se nesl i humor. Spíš to „chumor“. Chmurný
humor. Nejvéce bylo historek z čechrání. Gerland si často dělal
srandu z dvou týpků, kteří byli v partě. Byl to fotr a syn. Fotr
byl krapet zrychlenej šofér, co přišel o papíry a by upřímnej,
ikdyž se mu nedalo věřit všechno. Semtam přidal do debaty
historku z řízení kamionu, kterou si lze domyslet. Jeho syn,
nevlastní, byl zmetek. Asi 190cm, vlasy na agresivního ježka,
názory na ránu pěstí a s neustálou chutí na perník. Jasně že ne
ten z Pardubic. Byla to smažka a člověk, kterému je se radno
vyhnout. Měl za sebou nějaký menší krádeže a musel chodit
makat s fotrem, aby byl pod dozorem, aby neudělal zase
nějakej průser. Semtam se zmínil, jak na něj doma čeká žena a
malej synek. Těžko říct, jak mohl vychovávat dítě.
V obchodech si nikdo netroufal čórnout ani preclíky. Nikdo
tam již nebyl. Hudba nehrála. Jen potemnělá světla
rozjasňovala regály.
Malá Tesca byla brnkačka. Bylo kolem jedenáctý hotovo a jelo
se domů. Většinou to nebylo dál než dvě hodiny cesty. Horší
byly hypermarkety, kde byla makačka do dvou do rána a
příjezd se tak posouval na nějakou tu čtvrtou raní. Ale jak
říkám, Tesca byly brnkačka.
Jednoho dne byl IS vyslán s Matějem ze Slovenska, takový
hodný kluk, trochu víc o sobě přesvědčený, ale s tím se dá žít,
po nazdobení Tesca na Zličíně na výzdobu exteriéru
obchoďáku. Přistavili jim vysokozdvižnou plošinu na Ávii,
dostali materiál a akušroubováky a šli na to. Práce spočívala v
zavěšení svítících řetězů nad vchod do Tesca. Bylo pěkné
počasí. Asi 2 stupně pod nulou, foukal celkem dost vítr a
64
sněžilo. Nemít s sebou zateplené pracovní rukavice od bratra
Rivky, asi by se IS posral. Pojížděli tam Matějem na plošině v
6ti metrové výšce, házelo to s nimi a namrzali jim vousy u
pusy. Naštěstí šlo všechno i s přestávkami a předávkou plošiny
hladce a se svítáním šli oba domů.
Den na to čekala IS další zkouška ohněm. Na stejném místě,
respektive na parkovišti Tesca Zličín se ho pokusil Džejár
zabít. Byl osobně přítomen a IS byl vybrán jako pitomec, co v
sakra vostrym větru vyleze na sedmimetrové štafle, aby
připevnil plandající kabel. Ani mu nikdo ty štafle nedržel.
Svítící vánoční nesmysl se houpal na šesti metrech mezi dvěme
sloupy pouličního osvětlení. Někde mezi tím lezl IS do výšky.
Opatrně se nahoře přidržoval štaflí, aby ho to nesfouklo a
druhou rukou se snažil vystihnout moment, kdy se kabel
zhoupne k němu, aby ho zachytil. Byl to boj na čtvrt hodiny.
Stal se atrakcí spolupracovníků, kteří mu zespoda fandili
různými způsoby. Džejárovi se to líbilo natolik, že IS vyfasoval
noční směnu na připevňování ozdob na sloupy pouličního
osvětlení. Zase Matějem. Byl to voprus. Zasraný kovový pásky
a podělaný kleště, který se to člověku nesnažili usnadnit. Do
rána měli hotovo.
IS se občas potkal s Rivkou, povídal si s bříškem, i o tom, jak
je svět divnej, krutej a nebezpečnej. Hladil ho, ikdyž v něm byl
sotva pulec. Rivka byla statečná, a to že se spolu viděli
minimálně nesla dobře. Když se viděli a byli vzhůru, milovali
se. Jednoho večera měl IS dlouhý telefonní hovor se svým
starším bratrem. Měli spolu vztah na nic. Volali si většinou
když něco potřebovali a nebo když jim to jejich matka
nakázala. Těžko říct jak, ale jejich hovor se dostal na sexualitu
IS. Bratr ho napadal s neuvěřitelnými argumenty, že je teplouš.
Na to IS neměl co říct než: „Brácha, já nejsem teplej, já jsem
transka!“ To těžko rozdejchal i bratr, něco zamumlal a položil.
65
On tedy vždycky položil. Žil napůl. Žil prací a studem a svojí
energii si násilím vybíjel na okolních blízcích. IS se divil, že ho
vlastně do telefonu neseřval, jakto, že není teplej, když von byl
vo tom přesvědčenej.
Jednoho dne jel IS z práce už odpoledne. Na Kačerově se
zastavil na semaforech, a pak si řekl, že by radši přejel do
jiného pruhu. Zařadil zpátečku, mrknul do zrcátek a šlápnul na
plyn. Ozvala se rána. Zastavil. Vysedl. Tažným zařízením, tak
zvanou koulí, nacouval do masky nějaké Felicie. Pustil
blikačky a šel si to s řidičem vyříkat na chodník. Řidič byl
strážník městské policie. Dal mu na sebe kontakt, a že to vyřeší
přes pojišťovnu. IS se šel hned druhý den přiznat Džejárovi, co
způsobil. Ten ho poslal za jiným z firemních řidičů, který měl
dobrou pojistku a přes něho se to vyřídilo. Bez problémů.
Jindy se zase IS podařilo dojet domů s prázdnou nádrží. Tedy
nemyslel, že je úplně prázdná, ale ráno už nenastartoval. Šel na
pumpu, koupil kanystr a naftu. Kanystr mu neproplatili a navíc
se mu Džejár, jak jinak, vysmál.
Ačkoliv IS naboural, byl mu po krátké době přidělen nový vůz.
Mercedes se 17m krychlovými objemu skříně bílé barvy. Pod
kapotou měl tří litrový motor přeplňovaný turbem a na dálnici
vyšlapoval 160km/h. Byl o poznání delší a citlivější než starý
Meďour. IS si na něho brzy zvyknul. Jednou jeli do uliček
Starého města pražského zdobit jakousi restauraci a proplétat
se úzkými uličkami nebyla moc velké legrace. Občas zadním
kolem najel v zatáčce na chodník, ale už se mu nepodařilo nic
zničit.
Piknatní byly 12m vysoké vánoční stromky skládané v
obchodních centrech a pak taky na Václavském náměstí. Tam
IS zkusil, jaké to je v jedné ruce šmejknout několik gerland a
druhou rukou se přidržovat v desetimetrové výšce za
konstrukci stromku. Sama konstrukce se poskládala částečně
66
na zemi, a pak se zdvihala do výšky. Většinou to šlo bez
problémů. Nikdo nespadl. Po zavěšení umělého chvojí se
navěsily ozdoby, svítící řetězy se omotaly kolem stromku.
Stroboskopy se zavěšovaly zevnitř stromku ze štaflí. Nic moc
práce, ale ono taky co byste z toho chtěli dělat?
Tahle práce šla do zblbnutí. Extrémní byly šichty ve velkých
obchodních centrech. Taky se několikrát stalo, že IS byl v práci
26 hodin. Čtyřiadvacítky byly celkem běžné. Jen si představte,
jak stojíte po dni práce na 6ti metrových štaflích a montujete
nějaké svítící hady na podhledy v nákupáku. IS sotva stál na
nohou, opravdu se jen ploužil.
Byla to všechno strašná makačka.
Jednou jeli ze zdobení Tesca v Ústí nad Labem a vzali to přes
Louny, kde se IS narodil a měl tam pěknou rozkládací postel u
své matky v bytě. S Gerlandem ji nastěhovali do podkrovního
bytu v Praze a už s Rivkou nemuseli spát na zemi. Byla to
celkem fuška, zapotili se u toho, odřeli pár rohů na schodišti,
ale klaplo to. IS Gerlandovi slíbil umelohmotnou figurinu,
kterou měl v Lounech ve skladu po Turkovi, který kdysi
prodával oděvy. Gerland si ji přál, jelikož neměl přítelkyni. Byl
to podivný úchyl.
Po práci se pravidelně na cestě domů kouřili špeky. Vždycky
někdo něco měl. Někdy se hulilo i v práci, ale to pak pomalu
běžel čas práce se vlekla.
Tak to bylo až do 23. prosince. Kluci z party IS přemlouvali,
aby s nimi šel i výzdobu balit, že je to prý brnkačka a kačky to
hodí taky slušné. IS o tom přemýšlel. Přemýšlel i o tom, že by
v SOS zůstal dělat obchoďáka, ale Džejár se mu vysmál.
Naštěstí se objevila další práce, a tak se IS s klukama v SOS
rozloučil.
67
IS sběračem dat
IS měl víc štěstí rozumu. Nebo si prostě zasloužil lepší práci.
Ozval se mu přítel Rivčiné kamarádky, že teď pracuje v
agentuře, která sbírá data a potřebuje někoho spolehlivého, kdo
by pro něho udělal nějakou prácičku. Že to je dobře placené, a
jestli má tedy IS zájem, tak ať se u něho v Geologický zastaví.
IS chytil příležitost za pačesy a hned za ním šel. Ten člověk
měl holou hlavu, asi 40 let, 180cm a byl oblečen do lehce
sportovního. S IS se předtím viděli jednou. Seděl v kanclu ve
třetím patře ještě s jedním individuem, které tam zrovna
nebylo. Měl na stole asi tisíc papírů a několik telefonů. Začal
se s IS bavit a jeho projev připomínal vyspeedovaného
veksláka. Pořád IS podezříval, že ten výzkum vojebe. Bylo to
ponižující. Vůbec se s IS bavil jako s malým hlupákem, co je
dost mimo. Vysvětloval mu práci asi takhle: “No prostě, budeš
mít dotazník, ten vypadá takhle.“ A ukázal mu dotazník. Začal
mu ho podrobně vysvětlovat, jak byl zvyklý s ostatními
sběrači. Nedošlo mu, že IS je inženýr ekonomie a tyhle věci
dobře zná. IS to strpěl s občasnými poznámkami, ale jeho vtipy
nepadaly na úrodnou půdu. „Takže tady to zaškrtám a jdu
domu?!“ Luboš, tak se ten člověk jmenoval řekl:“Ne, ty se jich
na to musíš doptat. Do každé hospody ve svém rajónu vlezeš,
požádáš o nápojový lístek, vypíšeš ceny piv a sledovaných
panáků. Pak musíš mluvit s provozákem a doptat se ho na
spokojenost s pivovarem, který dodává pivo atd. Rozumíš
tomu?“ IS odvětil:“Si myslíš, že jsem guma?“ Když prošli
společně celý dotazník, byl IS přidělen rajón. Vyfasoval PrahuModřany. Ne celé, ale bylo toho dost. Dostal mapu a tužku, aby
68
si mohl dělat poznámky a vyplňovat dotazníky. Za jeden celý
vyplněný dotazník měl slušných 40Kč. Luboš ještě lákal IS na
pivo, až bude čas. Rozloučili se a IS zase měl co dělat.
IS šel za Rivkou před školu a počkal na ní. Jako první, co mu
řekla, bylo, že se dala do řeči se školníkem, a že je to fajn kluk
a že hraje na kytaru v nějaké kapele.IS byl dost žárlivý a mírně
paranoidní a hned viděl, jak s tím školníkem šukala. Co jiného
by člověk mohl dělat, že? Pověděl jí o Lubošovi a o nové práci
a jak se těší, že bude obcházet hospody a koštovat pivo.
Rivčino bříško pomalu rostlo a tak se s ním pěkně mazlili a
sexu dávali taky dost.
IS se vydal do svého rajónu. Procházel ulici po ulici a kde viděl
hospodu, restauraci nebo bar, tam se zastavil, opsal nápojový
lístek, který visel většinou před vchodem a šel dovnitř
pohovořit s odpovědným vedoucím. Dost často se stávalo, že
nikdo takový nebyl k zastižení. Tak pohovor provedl s
kýmkoliv z obsluhy. Většinou to nebyl problém a ochotně se s
ním zaměstnanci baru bavili. Jen někde, kde to již od začátku
bylo cítit neochotou se potázal se zlou a občas na něho vyběhli
už při opisování lístku na ulici, aby tam odtud vypadl. Dělal jen
svou práci a snažil se ji dělat dobře. Když měl chuť, dal si pivo.
Většinou si vystačil s limonádou, co měl v batohu. Dost toho
nachodil, ale práce to byla zajímavá, docela komunikativní. Po
prvním dni musel konstatovat, že úroveň restauračnictví v
Modřanech je mizerná a že ty čtyři restaurace z pětatřiceti,
které navštívil a byly pěkné a slušné, je dost bídné skóre.
IS si liboval v nové práci. Byl ve svém oblíbeném prostředí a
nenudil se. Nachodil dost kilometrů a oproti práci v SOS to šlo
levou zadní. Bez rizika pádu a zranění. Po několika dnech měl
69
hotovo a zašel s výsledky za Lubošem. Ten ho přijal s
otevřenou náručí a divil se, jakto, že je tam tak brzy. Zase ho
podezříval, že to vošulil. IS měl čisté svědomí a co si o něm
Luboš myslel nechtěl vědět. Vyfasoval nový rajón, který měl
pouze dokončit po jiném ze sběračů. Bylo to trošku dál od
domu, ale co se dalo dělat.
Byla pěkná zima a foukalo. IS se po několika přestupech dostal
do Čakovic. Je to ještě Praha, nebo není? Obcházel hospody.
Pravidelně zalezl dovnitř a opisoval lístek v sedě u stolu nebo u
baru. Rozhovory šly dobře, jen v jedné restauraci měli tolik
práce, že neměli chvilku čas si popovídat. V jiné hospodě měli
otevřeno až od pěti. IS musel počkat, aby vyhověl svému
řemeslu. Po otvíračce si dal pivo. Kouřil a kouřil. Hospodský
mu laskavě odpověděl vše na co se ptal a sám se zeptal: „To je
jako pro nějaký pivovar?“ IS na to řekl: „To já nevím, nám to
neřekli, my jenom sbíráme data, ale dá se to předpokládat.“
„Tak to jo. Hlavně aby z toho bylo něco kloudného,“
odpověděl hospodský. IS ten den přijel domů dost pozdě.
Rivka si prohlížela něco na počítači. Pohladil ji i bříško a
povídali si až do pomilování. IS kouřil v okně marně
přemýšlel, co bude dál.
Šel za Lubošem a ten mu navalil další práci, tentokrát na
úžasném místě v centru Prahy. Měl za úkol obejít všechny
hospody a restaurace včetně hotelových, které se rozléhaly
nalevé straně Václavského náměstí a dále vlevo až po Florenc.
Měl na týden co dělat. Málem dostal přes hubu v jednom
kasínu na Václaváku. Podiskutoval s vyšňořeným provozákem
hotelu Evropa a zjistil, kolik je hospod v dané lokalitě. Luxusní
byly rozhovory s obsluhou ruských stánků na Václaváku.
Rozumněli si, ale stále bylo IS nabízeno něco ke koupi. Že
70
když se ptá, měl by si něco dát. Neměl na to. Mohl si dát za
šichtu 3 piva a to bylo vše. Občas si koupil pár rohlíků a
sežvíkal je s nějakou paštikou nebo sýrem. Zapil lacinou
limonádou. Rivka ho večer opusinkovala a chválila ho, že něco
dělá. IS nebyl moc do práce. Byl zvyklý si hrát na počítači a
skuřovat se. Něco jako pracovat, aby se uživil se mu zdálo
pouze nutným zlem.
Jednoho dne si IS vzpomněl na člověka, kterého potkali s
Rivkou na jednom večírku v divadle v Celetné. Říkali mu
Vrabčák. Byl to o něco starší týpek, který se zdál být
světaznalý a rozumný a řekl tehdy IS, že když bude chtít práci,
tak ať se mu ozve. Tenkrát, ještě než odjel IS s Rivkou do
Anglie, nabízel mu Vrabčák práci webmastera, ale za málo
peněz a na živnosťák, a tak IS radši vycestoval. Teď ho ale
nenapadlo nic lepšího, než se mu ozvat. Vzpomněl si na něho a
domluvili si schůzku, že by pro něho něco mohl mít, ale teď je
v nemocnici, ať vydrží a sejdou se za čtrnáct dní.
IS pokračoval v obrážení hospod a dařilo se mu. Doma se mu
také dařilo. Miloval se s těhotnou Rivkou jakoby nic a užíval
pelešení na slušné posteli po dlouhé době ležení na zemi a
provizorních nafukovacích matracích, které se po noci
vyfoukly a oba se ráno probudili na podlaze.
Chtěl se vidět s kamarády ze školy, ale nebyly na to peníze ani
času nebylo nazbyt.
Jednou šla Rivka večer sama ven, že jde na večírek své třídy
střední školy. Vrátila se. IS se na vrhnul a chtěl ji pomilovat.
Téměř hned ji sjel prsty do klína, který byl překvapivě mokrý.
To IS značně znechutilo a chtěl ji dát facku. Všeříkající facku.
71
Místo toho se překulil na bok a spal. Ptala se ho, co se děje?
Spal.
Naběhal se toho po hospodách dost a když práci skončil,
nebyly rajóny, nechal se vyplatit. Dostal slušných několik
tisíců, které se velmi hodily a pomalu se mu střádaly doma.
72
IS a Hejmés
Čtrnáct dní uběhlo jako voda a IS se dostavil na smluvenou
schůzku s VR do kavárny Kába kousek od železničářské
nemocnice, kam se chodil ještě doléčovat VR. Vyprávěl mu, že
má těhotnou přítelkyni a že se těší, že se mu narodí syn. Taky
pustil, že jež dvě holčičky má, ale s tou ženou to neklapalo.
Moc se těšil na syna. VR se před několika měsíci vyboural v
autě na D1 a přežil asi jenom proto, že měl Volvo a proto, že
měl víc štěstí než rozumu. IS se na schůzku dokonce i oholil.
Necítil se moc dobře. VR mu představil plán, jak ho zaměstnat.
Řekl mu, že pracuje na nějakém projektu Domácí digitální
škola v Hejmés v. o. s. a že je tam ředitelem jeho kámoš a že
hledají administrativního asistenta a že časem by bylo třeba i
odbornější práce.
„Nic na tom není. Zajdeš za Šífou, a jestli se mu budeš líbit, seš
v pohodě.“ Řekl VR.
„A co po mně bude chtít?“ Vyzvídal IS.
„Co asi, jestli nejseš uplně blbej.“ Smál se VR.
IS ještě dostal telefonní číslo na Šífu a rozloučili se po dvou
vypitých kávách.
IS se osmělil a zavolal Šífovi. Zvednul to hlas normálního
člověka, který ví co dělá a domluvili se na schůzce.
IS přišel do Politických vězňů, kde měla Hejmés v. o. s. sídlo a
vystoupal do druhého patra. Tam ho v otevřených dveřích
očekával silnější muž s břichem kolem čtyřicítky, zarostlý
73
vousem na krátko střiženým a proplešlou hlavou. Měl přátelský
úsměv, ale oči se mu podivně leskly a jedno jakoby uskakovalo
do strany. Šífa se vyptával IS na jeho pracovní zkušenosti, na
školu a nezapomněl se doptat na alkohol. Když IS řekl, že
skoro nepije, poznamenal, že proto asi vypadá tak špatně. IS
byl neskutečně nervózní. Šlo mu o všechno. Byl dotazován na
účetnictví a něco z managementu a taky se ho Šífa ptal na
řešení mezilidských vztahů. Zřejmě i proto, že měl dobré
reference že čekají s Rivkou miminko, tak mu nakonec
pohovoru ředitel Hejmés v. o. s. Řekl, že ho přijímá, ať přijde
31. ledna. Že tomu musí obětovat jeden neplacený den.
IS byl uveden 31. ledna do kanceláře ve čtvrtém patře. Čekala
tam na něho paní v důchodovém věku, která si s kanceláří
nedokázala poradit. Dělalo ji problém snad všechno. Měla IS
zaškolit a uvést ho do práce, aby věděl, co kde je a co bude
potřebovat a co musí kdy a jak udělat. Za dopoledne to zmákli.
Paní vlastně nevěděla, co se jak dělá a často říkala: „To si
budete muset zjistit, mě se to nikdy nepovedlo.“ Paní tam byla
zbytečná. Dělala víc škody než užitku. Bylo to přesně jak to
říkal Šífa. Ne že by z toho zmatku IS nepraskala hlava. Měl za
dopoledne dost. Šel za Šífou. Ten tam nebyl. Tak mu volal. Šel
domů.
S Rivkou měli klidný víkend. Chodili na procházky po
Kavalírce a objevovali nové pohledy na Prahu. Těšili se z
miminka v bříšku. Rivka se radovala, že má IS rozumnou
práci. Byl přece inženýr a makat rukama do padnutí je pro
lopaty. IS si to chtěl zkusit. Myslil si, že bude pořádný chlap,
když bude dělat rukama s jinejma chlapama a že se tím zbaví
své přehnané zjemnilosti. Ale za tu dobu, co pracoval v SOS
mu ani nenarostli mozoly. Byl z toho akorát nasranej na svět,
74
že neměl s kým se bavit. To v Hejmésu to slibovalo, že bude
lepší zábava i práce na zajímavějších věcech.
Po víkendu si to přihasil do práce na devátou a začal se
prohrabávat bordelem, co mu tam nechala důchodkyně. Měla
desky hezky popsaný, dokonce barvičkama, ale nemělo to
logiku. Šífa se za ním stavil po jedenáctý a dal mu úkol zařídit
si kancelář tak, aby se mu tam dobře pracovalo, aby se ve všem
orientoval a taky tak, aby se v tom vyznal i Šífa, kdyby bylo
potřeba. IS si myslel, že to bude prdel, ale nebyla. Všechny ty
věci dělal poprvé a nikdo nebyl, kdo by mu přímo radil. Musel
hodně myslet. Na to nebyl zvyklý a slušně se z toho potil.
Hlava se mu téměř rozskakovala. Kolem jedné měl dost.
Poserfoval po internetu. Zašel na oběd. Vrátil se a bojoval dál s
papíry. Desky na tohle, desky na támhleto, pokladna, bloček,
košilky na faktury. Měl toho dost. Serfoval po internetu a sral
na to.
V úterý seřadil další nesmysly, aby měli jistou posloupnost,
vytvořil peněžní deníky v počítači. Došel toner v tiskárně, tak
ho šel koupit. Nevěděl z které kasy. Měl totiž pokladny ze čtyř
různých projektů. To znamenalo čtyři různé plechové skříňky s
penězi. Ale tiskárnu používali všechny čtyři projekty. Ptal se
Šífy, co s tím a on mu řekl, ať to dá do Digi, že ta tiskárna patří
tam. Pokračoval s úsměvem dál. Rivka mu s sebou dala oběd.
Najedl se, poserfoval po internetu a pustil si muziku. Věci,
které ho bavily zde šly a nemusel zrovna sedět v autě, aby mu
hrála hudba. Pak si měl prostudovat projekty, aby věděl o čem
se kde jedná.
Odpoledne se měl zúčastnit porady projektu PKMC. Dočetl se,
že se jedná o projekt série školení o mediální gramotnosti.
75
Neměl z toho moc rozumu, ale co se již doslechl mu
napovídalo, že nejde o to co se dělá, ale kolik za to je peněz. Ve
čtyři hodiny se sešla porada projektu ve složení dvě tetky,
tlustej vobšoust, podivněj pánbíčkář v letech a Kristus v
nejlepších letech. Jejich komunikace velice vázla. Hádali se o
píčovinách. Kristus měl na starosti web a aktualizoval
internetové stránky. Pořád se ho ptaly, ty tetky, jestli už je na
webu to, a proč to tam ještě není a on jim na to řekl, že mu
nepřišel email. IS se vložil do diskuze, že se mu nestává, aby
emaily nedorazily. Kristus na to, že u něj je to běžné. Měl ty
ostatní těžce na háku. Ve své podkrovní kanceláři měl na stole
sušenky, kartáček na zuby a pastu a takové ty věci, co člověk
běžně potřebuje k práci, jen jich tam měl trochu víc než je
třeba. A taky prach. Nezbytná byla též coca-cola, kterou se
milý anarchistický Kristus proléval, asi aby se dostal z
kocoviny. Ke kole si dával japonské křupky.
V té samé kanceláři seděla osoba téměř vílího vzhledu a
přiměřené roztěkanosti. Byla to žena kolem 55 let. Jak se IS
dozvěděl později, byla loutkářkou a to byl její život. V
Hejmésu byla jen ze známosti. Její popis práce bylo nic
nezkazit. Občas pomáhala na konferencích a připravovala
cedulky se jmény. Jinak neměla nic na práci. Když dostala
úkol, který většinou nezvládala, šla za IS, zda by ji nemohl
pomoci. IS ji učil pracovat s Excelem, ale bylo to vyčerpávající
a zbytečné. Do příště stejně neuměla nic. Hezké bylo jen to, že
uměla hezky poděkovat. Byla milá a hodná. To že ji nejvíce
bavilo tahat za nitky loutek, a nejen těch došlo IS později. Tato
osoba se porady nezúčastnila.
Na poradě se probíralo také, kde se vezmou peníze, protože
docházejí a monitorovací zpráva stále nevypadá, že by mohla
76
být proplacena. Obézní, tmavovlasá, obrýlená tetka se známky
paralýzy v obličeji, mimochodem hlava Hejmésu, sama bez
pracovního poměru s Hejmés o.s., protože pracovala tam, kde
se projekty schvalovaly, se obrátila na IS, že by jim mohl
pomoci s vyjednáváním s Magistrátem, kvůli dotaci. IS ji
slušně odbyl, že má svých starostí dost a že se sem šel jen
podívat, aby se s nimi seznámil. Pánbíčkář namítal, že by měli
ty peníze sehnat stůj co stůj. Mluvil hlasem vykastrovaného
úchyla. Lze přiznat, že měl cit pro komunikaci, jelikož se
jediný nehádal. Chvíli promluvil i k IS. Nebyl zlý. Dále se na
poradě řešil snad nejdůležitější problém, a to docházka do
zaměstnání. Byla vykazována v excelovských tabulkách.
Většina pracovníku, především loutkářka neměla vyplněno za
poslední 3 měsíce. Rozhodli, že to vyplní za ní. Stejně tak
museli vyplnit za pana Hekra, který byl již několik let upoután
na lůžko v bezvědomí a sloužil jen jako rodné číslo, na které
šlo sát peníze. Byl to bývalý manžel loutkářky a velký
muzikant.
IS docela koukal, jak se dá živit. Ten pan Hekr, chudák, tam
byl jen proto, aby mohla na něj tahat peníze tlustá tetka
jménem Murína. Šífa o ní řekl IS něco jako, že je to kunda,
která vystudovala komunistické pavědy a je všeho schopná a
nebezpečná. Vypadala spíš jako kráva. Tlustá, nažraná kráva,
co spase co vidí. Pravda, byla bodrá jako soudružka. S druhou
tetkou, Dalkou, se seznámily kdysi na brigádě, nebo při šukání,
asi. Ta blonďatá kurva druhý lískala píču a naše milá vyžraná
přitom přednášela kapitoly z Leninových spisů. No fuj. A když
to dělaly po poradě, tak jim k tomu přizvukoval tlustej, jakože
gangsterskej vobšout, kterej si neviděl na péro přes pupek a
brejlema sotva viděl tu krásu, do který ho strkal a snažil se
věřit tomu, že to je sud vína. Všichni tam rádi chlastali.
77
Komouši. Teda, už ne, byli převlečený za lidovce. Po
zkušenostech IS ze světa manuelní práce bylo tohle docela
mazec. Pánbíčkář jedinej držel při šoustání po schůzi kameru,
aby si mohl vklidu vyhonit doma a byl dál svatej. Byl to
poslanec za KDU-ČSL. Žádné video se naštěstí nepodařilo
dochovat.
Ta hydra tlustá měla problém se svým egem. Tlačila to do lidí
tak, až přišla k mrtvici. Možná jí k tomu pomohl i jistý novinář,
na něhož byl IS upozorněn, že jí chce nebo chtěl sestřelit. Do té
doby, než se o to pokusil byla hydra v Hejmésu normálně
zaměstnaná. Napsal o ni dost husté články, ten novinář, a tak
musela zaměstnat pana Hekra. Tlustá hydra nebyla jen tak
tlustá a vypočítavá, byla i nepřítel státu. IS se doslechlo, že v
kauze o TV Nova, tehdy, když nějaká ta americká firma podala
arbitráž na ČR za nezabezpečení investičních podmínek, nebo
jakej to byl soud, hydra svědčila ve prospěch amíků, takže nám
pomohla k prohře a 10ti miliardovýmu odškodnýmu. Prej za to
dostala i se svým manželem, kterej byl další koleso Hejmésu,
doživotní penzi vod amíků a postavila si za to barák za Prahou.
Není divu. Starej Jirka prej mazlí kocoura a je spokojenej. Vona
je taky spokojená a podvádí dál.
IS bylo po poradě na zvracení. Nechtělo se mu však vrhat, a tak
šel domů a myslel si své. Byl pěkně vyčerpaný. Bezesporu byly
ty mrchy mentálně značně nadané a s hlavy uměly pěkně
převařit. Celému tomu samozřejmě přispělo to, že v místnosti
byl vydýchaný vzduch a poměrně horko.
IS si prostudoval všechny čtyři projekty, ikdyž nesnadno a s
odříkáním. Šífa mu pak řekl: „Jseš tu hlavně pro Digi. Jsou tu
dvě frakce. Digi a PKMC. Drž se nás jinak špatně dopadneš.“
78
Digi byla digitalizace televizního vysílání a její podpora
bezplatnou infolinkou o settopboxech a naladění signálu a
mnoha konferencemi, které měly za význam především
ovlivnit veřejné mínění a potkat se s důležitými lidmi. Anfán
teribl Hejmésu se jmenoval Johny. Vedl Hejmés po dobu roku a
půl, a jak říkal Šífa, dostal ho na pokraj propasti. Nic
nefungovalo a monitorovací zprávy, za které dostávalo v.o.s.
peníze byly špatně napsané a na řešení situace byl najat Šífa a
jemu na pomoc IS. Velký průser byla výběrová řízení na
dodavatele různých věcí. Software, hardware a různých
sociologických průzkumů a infolinky. Další úkol IS bylo udělat
pořádek v těch zadávacích řízeních. Nebyl to úkol snadný.
Několik dnů mu trvalo, než se tím prokousal a seřadil potřebné
papíry alespoň chronologicky. Pan Johny už v Hejmésu nebyl.
Údajně byl proslulý tím, že prošel různými společnostmi,
zanechal pohromu a spoušť a vždy se přesunul na nějaké lépe
placené místo. O několik let později dokonce kandidoval na
ředitele zoologické zahrady. No prostě říďa. V zoo by neměl
být jako ředitel, ale jako exponát neschopnosti. Všechno mu to
procházelo pravděpodobně proto, že měl modrou krev. Aspoň
to tak IS přišlo. Šéfoval pobočce švédské televize u nás a
nevedlo se jim kdejak dobře. Pikantní také bylo, že k dispozici
pro opravu všech papírů zanechal Johny razítko se svým
podpisem. Říkalo se mu familiérně gumový Johny.
Během několika prvních pár týdnů se IS zaběhl v rutině, naučil
se falšovat podpisy přes sklo, tiskat gumového Johnyho a
objednávat chlebíčky na konference. Jedné se zúčastnil. Byla
na půdě Parlamentu ČR, respektive Poslanecké sněmovny.
Týkala se digitalizace televizního vysílání. Vystoupili na ní dva
ředitelé televizí a národní koordinátor pro digitální vysílání.
Všichni se shodli na tom, že digitalizace probíhá pomalu a že je
79
nespravedlivá. Problém tkvěl v tom, že na malé televize nezbyl
vysílací prostor, poněvadž ty velké někoho uplatily, nebo tak a
sebrali veškerá vysílací pásma. Rozdělování pásem se dvakrát
opakovalo, protože poprvé bylo slušné a dostalo se i na malé
lidi, kteří se snažili dělat dobrou televizi, jako pan Fenič, ale v
druhém kole, opakovaném, již neuspěli a jejich miliónové
investice si mohli strčit do zadku.
IS si zapálil na terase paláce Parlamentu, popíjel rozdávanou
kolu. Byl tam s VR, Šífou a Švorcíkem. Venku bylo pěkně.
Jaro. Byli všichni vyfiknutí, aby nedělali ostudu. IS sotva
dopnul kalhoty od starého obleku, ale nakonec se do nich
dostal. Jo, v tom obleku byl na promoci a byl jeho služební
oděv již za studií na VŠE.
Povídání o digitalizaci bylo rozděleno do dvou bloků. Při tom
druhém si IS všiml Upíra Krejčího. Dělal tam morální podporu
a asi taky mentálního strážce pro ředitele televize, tehdy tuším
Prima Dvořáka, nebo tak nějak se jmenoval. Ne že by na něho
IS nějak zíral, ale Upír si ho také všiml a v jednu chvíli si to
dokonce namířil k IS, ale nakonec z toho sešlo, něco do toho IS
přišlo, nebo nepochopitelný stud. Mohl se s ním skamarádit.
Možná s ním mohl začít vystupovat. Možná. Kdysi, když byl
malý, bavíval maminku svými gesty, předváděl tuleně a různě
se ksichtil. Maminka jeho tehdy říkala, že by mohl být mimem.
Jindy mu zase maminka řekla, že vlastně jsou tihle mimové v
soukromí smutní a nudní lidé. Byl z toho trochu na zcestí. Jako
většinou z rad maminky. To bylo jednou: „Musíš pořádně
makat!“ Podruhé: „Nepracuj tak tvrdě, ať si nepodlomíš
zdraví!“ A podobně. IS si i z jiných důvodů myslel, že jeho
matka patří do blázince nebo aspoň k psychiatrovi, ale ona se
tomu zdráhala, že se cítí zdravá. Jako první vlaštovka
signalizující psychickou nemoc bylo v matčině mládí, často
omýlaná historka, když se v NDR opila půl litrem vodky a
80
pozvracela se z toho a hned jak se vrátila se šla udat lékařce,
která jí vyplnila přihlášku do protialkoholické poradny, kam
samozřejmě matka nešla. Udělala chybu. Měla by víc zážitků s
opilcema a možná by mu víc rozuměla.
Konference skončila pivkem U hrocha. Dobrá plzíňka, sice o
něco dražší než jinde, ale zase přímo u Parlamentu. Prej tam ty
zvířata chodijou. Chlastaj. IS si vzpomněl na kontrolu před
vstupem do Parlamentu, esli jakože nejni terorista. Musel se
prošacovat a projít rentgenem. S nožem by ho tam snad
nepustili. Aby neukládal vyvoleným o život.
Těch plzínek bylo asi 6 a IS se odmotal domů jak se dalo.
S IS to vypadalo, že z něho jednou bude velké zvíře. Že se
dostane přes odborného asistenta až na managera projektu.
Aspoň tak to měl v plánu Šífa, který vskutku dobrosrdečně
myslel na jeho kariérní růst. Šífa věděl, že musí IS pořádně
zatápět, aby makal. Byl to super šéf. Jednou mu naložil
zpracovat veškeré procesy dějící se v Hejmésu ohledně faktur a
peněz do úhledné tabulky a pospat pro blbce posloupnost, tak
aby kdokoliv věděl, co se jak má dělat. Těžko říct, jestli to bylo
tím, že IS začal hrát na PC onlineovou hru Gladiaytus, nebo
tím, že nebyl kdovíjaký rychlík, ale daným úkolem se musel
zabývat i o víkendu. Rivku vzal s sebou do práce. Při vstupu na
patro ji ukázal dveře, kde sídlila nějaká nadace založená
Václavem Klausem, která sloužila za účelem popularizace jeho
nesmyslů. Pracoval tam člověk, který Klausovi jakoby z oka
vypadl. I podobně mluvil, jen o chlup rázněji. Taky tam vídal
jednoho doktoranda z VŠE, kterého měli všichni kamarádi IS
za blbce a jednu luxusní kočičku, které nevěřil, že to tam s nimi
může vydržet. Měla nějaké cizokrajné jméno, krásné tělo a
žhavé oči. Ahhh. Uff. O ní IS Rivce neřekl. Na to byl malej
81
blbec. Za to Rivce ukázal, kde má kuchyňku a kam chodí na
záchod. O tom, že již několik dní močí tak, že si ptáka drží jen
dvěma prsty, a to palcem a prsteníčkem, také Rivce neřekl.
Dělal to proto, že viděl při mši sloužené za oběti holocaustu,
který se odehrál před první světovou válkou v Arménii, která
byla okupována Turky. Zemřelo tam tehdy na 6 milionů
Arménů, viděl arménského duchovního žehnat spojenými
prsty, a to palcem a prsteníčkem. Tak tím držením jakoby
posvěcoval chcanky.
Na patře, kde měl IS kancelář se také pohyboval jakýsi rusák.
Neustále pod vlivem alkoholu. Kouřil i na záchodě. Nesral se s
tím. Měl tam sice cedulku, že je někjaký kšeftman, ale bylo
jasnější než Slunce, že je to špión.
Rivka viděla jakou má IS kancelář a kde jí tiskne fotky. První
věc, co IS koupil za vejplatu byl foťák, aby mohl
zaznamenávat, jak roste Rivce bříško. A vůbec. Rád fotil.
Fotky pak tiskl na náklady Digi nebo PKMC, čert věděl. Svěřil
se Rivce, že už si nemusí umývat po sobě krabičku s jídlem, že
mu jí myje ráda paní uklízečka, se kterou občas prohodí pár
slov. Ona ho má za génia a lepšího člověka. To přišlo IS
legrační, když viděl., jakou práci tam dělal a kdo by taky
zvládl. IS se neustále podceňoval, respektive přeceňoval
ostatní. Měl pocit, že toho neumí tolik moc. Zdálo se mu, že
jeho dovednosti a znalosti musí mít v podstatě každý, aby
vůbec mohl žít v současné společnosti. A tím se velice mýlil a
značně si srážel sebevědomí. IS totiž rozuměl i počítačům.
Uměl nastavit síť, tahat kabely, instalovat Windows a jiné věci.
Odvirovat počítač, řídit auto, mluvil anglicky, něco zvládal i
německy a rusky. Uměl hrát na bicí a na housle. Uměl výborně
hrát stolní fotbálek, byl jedním z nejlepších ve všech partách se
kterými se stýkal a uměl se zhulit do sraček jako málokdo. Ta
poslední schopnost by ho jen tak někam nevynesla. Byl to spíš
82
jeho mor. Když nevěděl, tak se zhulil. Jednou se zhulil i v
kanclu. Pak si vyhonil a šel chlastat za kámošema. Když měl
několik, asi tak 7 piv, a zhulil se na to nějakym ráznym
modelem, končíval s hlavou na stole a kolotočem uvnitř. Byl
při smyslech, ale byl ve světě sám. Jediný, kdo je takhle nasráč.
Těsně předtím stoupal kamsi vysoko a ještě výš a tam ho něco,
nebo někdo sestřelil, nedodržel nějaký zákon, asi lásky nebo co
a rozpadl se naprach, stejně tak rychle jako shořel jeho džont.
Procházel stavy, které neměly nic společného s krásou a
dobrem. Býval tak obtěžkaný a v prdeli, že nemohl mluvit.
Nemohl se hýbat, ale jinak byl perfektně při smyslech. No,
perfektně. Slyšel. Zdálo se mu občas, jakoby se mu odpojil
mozek od míchy. Prostě mu v tom stavu přestalo fungovat tělo.
Jak se říká, je to stav jako když ti někdo ustřelí hlavu. Přesně to
se mu stalo, když se poprvé zhulil. Neměl dost po jedné fajfce,
neměl dost po druhé fajfce, dal si třetí, pak zezelenal, zblednul,
zvracel a byl fpíči. To mu vyprávěli kamarádi, kteří seděli
uvnitř hospody Formanka v Lounech a IS byl venku s o něco
starším týpkem, který si nechal přezdívat Indián, ale byl to spíš
jen zastydlý puberťák, trochu pedofil a podle stylu oblékání
spíš námořník, protože nejvíce se oblékal do námořnického
trička.
Po své první odrazující zkušenosti s marihuanou si IS řekl, že
je to výzva a že by byl blbej, kdyby se hulit nenaučil, stejně
jako se naučil psát. A proto při každé příležitosti znovu zkoušel
štěstí a zhuloval se. Znovu riskoval stav podobný mdlobám a
znovu komunikoval čelem se stolem a někdy i s jinými
civilizacemi, o čemž se dověděl při pozdějším zkoumání, že
spíše šlo o linii svých mužských předků. To tak indiáni mají.
Nejen oni. I jiní, ale ti to víc tají.
IS hulil již přes deset let. S minimálními přestávkami. Dá se
řict, že žil v marihuanovém světě. Měl zbystřelé smysly. Cítil,
83
když šel někdo naproti němu na 20 metrů a podíval se na něj.
Měl rozšířené zorné pole. Všímal si víc věcí, které se děly
viditelné jen periferním pohledem. Když byl skouřený, cítil
příjemné vibrace po těle a jakoby se mu zastavovalo srdce,
dech. Částečně hibernoval. Zapomínal dýchat. Pro huličské
obtíže měl jednoduché vysvětlení. Jeho pravá polovina těla
prostě hulení nemilovala. Zřejmě, že byl pravák, převážně, jeho
mužská linie předků byla zastoupena v pravé straně těla. Těm
chlapům, co bojovali po staletí o život, se prost nelíbilo, když
IS životem takhle mrhal. Jemu to nedocházelo. Poslední léta
hulil už jen ze setrvačnosti. Už se ani extrémně nenasmál. Jen
se prostě hodil mimo realitu a serfoval si po halucinacích. Bylo
mu příjemně, pokud se zrovna nepřešvih a nedřel hubou po
podlaze.
Většinou kupoval hulení od kámoše, který doma pěstoval a měl
vždy ty nejsilnější modely. Nijak tomu neříkali s kámošema.
Neřešili, jestli hulí Orange Haze nebo Bílou vdovu. Měli rádi
hulení od Téčka. Byl to pohodovej jednodušší týpek, kterej
uměl procházet životem na jedničku. Nebál se. Nepěstoval toho
vagóny, a tak ho benga nechávali bejt. Nehledě na to, že jeho
fotr byl zasloužilý bengo, sice ne v Praze, ale voni se prostě tak
nějak znaj a držej při sobě. Téčko byl technař. Rád jezdil na
venkovní akce, kde pařil do padnutí za požití různých drog.
Vibroval u repráků, motal se s kámošema po všude možně. Měl
kámoše mezi systémama, to jsou ti, co provozují hudbu a
zábavu na technopárty, a tak s nima pokecal, pošňupal, a tak
podobně. Téčko sám už hulil jen občas. Taky už toho měl dost.
Mezi týpky, co hulili se dostal cocain, ale byl drahej a né dost
kvalitní, aby to stálo za to. IS si něco našňupal, když byl
pracovat a studovat ve Státech. Pracovní pobyt to byl, ale třeba
taky po párty bez spaní, hnětení krabích smradlavých
karbanátků bylo dost vyčerpávající. Bylo jasný, že se ti lidi
84
musej pořád došňupávat. Ve Státech to sice bylo lepší zboží,
ale pořád dost drahý. Na nejlevnější narazil IS v New Yorku a
především v Mexiku. Tam to bylo levnější než u nás extáze. A
ta čistota. Sice semtam šméčka, ale s tím se při turistice dá
počítat.
IS tu práci pro Šífu za víkend nějak zmáknul. Docela se u toho
zapotil. Bylo to hodně na přemejšlení. Posloupnosti a tak.
Předhodil to v pondělí šéfovi. Dostal se k tomu až v úterý a
reagoval na to ve čtvrtek. Že prej docela dobrý. Jen ho
upozornil, že si měl stanovit pokladní hodiny, aby měl přesně
uvedený čas, kdy bude v kanceláři, aby za ním chodili lidi si
nechat proplácet doklady. Na to IS zapomněl. Udělal to a
vyvěsil si to na dveře, ale lidi na to stejně kašlali a chodili si
pro peníze, včetně výplat, kdy se jim to hodilo.
První měsíc byla vejplata v pohodě. Druhý už byl takový
zlomový. Nebyly totiž peníze na žádném z účtů. IS byl uváděn
do problematiky vyjednávání o monitorovacích zprávách s
autoritami. Jedna z nich, která spravovala projekt Digi byl
NVF – Národní vzdělávací fond. Měli sídlo kousek u hlavního
nádraží. Šel tam s Šífou na jednání. Sprdnul je tam nějakej
namyšlenej úředník. Že takhle teda ne a že musí opravit to a to
a to a že když tam za ním byl Honza, tak že s ním nebylo
jednání, že se choval k nim arogantně a že jestli s ním chceme
vyjít, tak to musí být jinak. V podstatě to dopadlo tak, že
dostali spoustu věcí za domácí úkol, a k tomu s šibeničním
termínem, protože potřebovali peníze co nejrychleji, aby měli
na výplaty. Šli zpátky do práce.
Šífa rozdělil úkoly na IS a sebe. Nikdo jiný v té organizaci
rozumně nepracoval. Ten den toho nechali a šli domů.
Den na to se od rána žhavily mozky nad opravou a
85
dodoložením dokumentů k monitorovací zprávě projektu Digi.
IS měl za úkol klasické minipodvůdky s doděláním výkazů
odpracovaných hodin, tak aby tam bylo těch výkazech
napsáno, co chtěl úředník slyšet. Zároveň bylo třeba sehnat
podpisy. Pána, který byl upoután na lůžku podepisovala
loutkářka, za kterou ostatně musel IS udělat výkazy za poslední
čtvrtrok. Úředník chtěl přesně popsat, jaká byla náplň práce.
Nestačilo mu napsat: „Práce na projektu Digi.“ Úřednická
práce se zdála IS dost nelogická. Nechápal, co z toho bude ten
člověk mít. Ptal se na to Šífy. Ten mu řekl: „Kreje si prdel,
přizdisráč.“
Výkazy daly IS docela zabrat. Musel je předělat za celý
projektový tým, který čítal asi osm lidí včetně jeho. Další úkoly
byly v podstatě malichernosti. Něco přepsat jinými slovy v
monitorovací zprávě a poopravit data na smlouvách, aby
odpovídaly výběrovým řízením. Ty měly být podrobeny
dalšímu úřednickému zkoumání, ale až po proplacení zprávy.
Dostali na to více času.
Ten den mákl IS se Šífou do půlnoci. IS vykouřil krabičku
Camelek a vypil tři kafe, což na něj bylo hodně. Když měli
hotovo, svezl Šífa IS směrem k domovu, jelikož měl podobnou
cestu. Když IS nasedal do Audi A6 v plné výbavě, docela
čuměl, jak se za ním zaklaply dvěře, skoro jako v letadle.
Takové to mlasknutí a vcucnutí. Pod kapotou to mělo nějaký
šestiválec a pěkně zrychlovalo.
IS přišel domů a Rivka už spala. Šla další den do školy
pracovat. Měla lehké spaní. Otočila se hned na něj, zafrkala a
pohodila hlavou, trochu jako kůň a dala mu pusu. Zas spala dál.
Hned ráno měl IS za úkol odnést monitorovací zprávu tomu
panu důleřitýmu, kterej si hrál na to, jakej je super boss, když
mu v oddělení, které vedl pracují dvě pěkné mladé holky.
86
Nepíchal je. Vypadal spíš, že radši píchá kluky. IS se snažil,
jakože podusit, že neví jestli to stihne a že si asi mákli a že si
aspoň pořád jenom neválej zadky. V podstatě si 85 procent lidí
na projektu ty zadky většinu času válelo. Opravdu makal jen
Šífa, a to jen 2 dny v týdnu, jinak řídil dvě fabriky a učil na
univerzitě v Brně a dělal tam proděkana. Pak taky makaly
telefonistky na infolince. Měly na to výkazy, kolik telefonních
hovorů zodpověděly. Ty pak byly také předmětem hlubokého
zkoumání úředníky, aby se náhodou neflákaly, když to stálo
milion.
V budově, kam IS nesl opravenou monitorovací zprávu a
ostatní doklady k doložení měli systém na čipové karty a
všechny dveře se jimi otevíraly. Návštěvy ale kartu nedostávali,
museli zvonit na určité lidi, na zvonky před vstupem do
určitého úseku budovy, hned u schodiště. IS zvonil a nic. Strčil
do dveří a byl uvnitř. Když se potkal s vyplašeným úředníkem,
který mu šel otevřít, docela na něho koukal, jak se tam dostal.
Prostě, zabezpečení luxusní. Úředník na sebe nechal čekat.
Usadil IS do konferenční místnosti. Po pěti minutách přišel.
Převzal papíry a čuměl do nich. Začal si tam něco hledat a
hned chtěl od IS vysvětlení. Na to mu IS řekl: „Jsem jen
poslíček. Já Vám k tomu nic neřeknu. Jestli můžu prosit, tak
veškeré dotazy adresujte na mého Šéfa.“
Úředník odvětil: „No dobře. Podívám se na to, a své výhrady
Vám zašlu mejlem. Můžete mu to předat.“
Podali si ruce, rozloučili a IS zamířil do práce. Čekala ho ještě
porada. Byl zlom měsíce a všichni věděli, že jsou v prdeli s
penězma a že nebudou výplaty. Z toho měl IS strach, protože
jeho bankovní účet zel prázdnotou. Nechápal, jak může někdo
žít tak svědomitě, že si tvoří zásoby neboli rezervy. Na to
neměl. Byl rád, když měl prachy a když měl prachy, tak je zase
pustil.
87
Na poradě PKMC, druhého velkého projektu, se probíraly
přesně věci, jak zařídit proplacení peněz. Protože byly tetky v
prdeli s dechem, nabídli IS další dvě pracovní místa. Jedno
jako asistenta v projektu PKMC a druhé v projektu Říčný
přístav Střední Čechy. IS viděl, že mu teče s prachama do bot a
v jediném projektu Říčný přístav byly prachy na to kývnul.
Přes všechna varování od VR i Šífy, že se s nimi nemá
paktovat, že pro něho mají dost práce a že si tím zkomplikuje
život. IS viděl peníze a měl černo v mozku.
Tetkami byl pověřen k spoluvyjednávání podmínek proplacení
monitorovací zprávy na Magistrátu společně s jednou neotylou
tetkou. Ta pořád kouřila a říkala IS Zdenečku. Byla původem
Slovenka. Po tom, co IS Šífa varoval před podvodníky z
PKMC se IS také rozhodl, že se mezi ně vetře, aby mohl podat
pravdivé svědectví o jejich působení v Hejmésu. Chtěl o nich
nasbírat data a pak je prásknout. Vzal si to do hlavy a myslel,
že je to dobrý nápad.
Hned další den šel s odbarvenou tetkou na Magistrát. Čekala
tam na ně nově přidělená pracovnice správy projektů. Bylo ji
něco kolem pětadvaceti a měla ohromný kozy. Jinak byla
docela inteligentní, odměřená a přísná a strohá. Tetka se ji hned
od začátku snažila mazat med kolem huby, ale ta se nedala a
vždycky ji odpálkovala. Po půl hodině, co IS jen seděl a čuměl
jí na kozy a tak, rozhodl se vzít vyjednávání do svých rukou.
Začal hovořit, slibovat a nechával úřednici vládnout, tak aby
jim vysvětlila, co všechno od nich bude chtít. Kdyby však na
začátku nepadlo, že z Hejmésu odešel Honza a že po něm teď
chtějí napravit chyby, byli by bývali v prdeli. Ten Honza tam
nadělal tolik průserů, které se dali jen s dobrou vůlí úředníků
odstranit. V PKMC měli největší problémy se zadávacími
řízeními. Nedivte se. Nelíbilo se jim, že si rozdělili dva miliony
88
za nějaké psychosociologické studie, které k ničemu nebyly a
ještě se u toho pohádali, že nebyli schopni správně sepsat
zadávací řízení. Byl to jen cár papíru, kde byla půlka věcí
špatně. Legrační bylo, že kontrolní orgán, tedy Magistrát, měl
logicky po odhalení takových věcí automaticky zastavit
proplácení projektu a chtít peníze naopak zpět. Ale oni v klidu
dál vyjednávali o tom, jak to opravit, aby se mohly dál sát
prachy. No chápete, že takhle se Evropa budovat nedá?!
Logicky, když mám něco špatně, je to špatně a následuje
sankce, a ne že se to začne opravovat. Takhle to nemůže
fungovat. Co je kupodivu to vypadalo, že kozatou cácorku
nemusel ani nikdo podmáznout. Prostě to tak funguje. Co se
týče realizátorů projektů, dobře tomu tak, ale je to pakárna, že.
Kozatá kunda byla IS sympatická a nebyl problém se s ní
dohodnout, respektive odkývat vše, co si přála. Tetka ze
Slovenska už byla radši zticha. Při odchodu cosi mumlala, že si
úřednice zaslouží bomboniéru. IS se nestihl ani smát.
Šli zpět do hnízda Hejmésu v Politických vězních a tetka si
pochvalovala, jak dobře pořídili. Hned potom všechno předali
nejdůležitější tetce, která to měla opravit, nebo částečně předat
na IS.
Další den měl IS kromě běžného objednávání papírů do
tiskáren a sešívaček za úkol opravit výkazy práce a něco málo
dopsat do monitorovací zprávy. Měl to za dopoledne hotové a
dál se věnoval internetovým hrám.
Rivce se kulatilo bříško. Šli společně s IS na ultrazvuk k panu
doktorovi. Byl to sympaťák, který si z ničeho nic nedělal a za
všeho si dělal srandu. Miminko už bylo pěkně vidět. Ručičky,
nožičky, hlava s nosem, uši. Měli to s Rivkou za pár. Práce v
Hejmésu měla ty výhody, že když IS potřeboval, mohl odejít si
89
něco zařídit a nikdo ho nepostrádal. Nevyužíval toho příliš
často, ale občas se to hodilo.
Kolem čtvrté hodiny si to přihasila tlustá tetka. IS s ní ještě
něco dodělal. Odsouhlasila mu těch několik vět, co stvořil a
dostal za úkol odnést papíry zítra na Magistrát. Šel domů,
nahřál si elektrickým topením koupelnu a napustil si vanu.
Rivka přišla ze školy unavená a hned dala IS ultimátum.
Miminko má přijít na svět v červnu, tak chci, abychom se
odsud přestěhovali někam do hezčího a hlavně, kde budeme
sami. Ať jsme do dubna pryč!
IS měl zas co dělat. Hned po koupeli si sedl k počítači a začal
hledat podnájem. Nejprve zkoušel Prahu. Vyhledal asi tři
kandidáty. Po obtelefonování zbyl jeden. IS měl slušný příjem
a nebyl pro něho problém zaplatit deset tisíc nájmu. I bez
poplatků. Ten jeden byt, co zbyl, byl 2+1 v paneláku ve
čtvrtém patře ve Strašnicích.
Druhý den se na něj jel podívat. Vyšlápl schody, nebyl z toho
nadšený a představa tahání se s věcmi pro miminko ho
nenaplňovala. Když vstoupil do bytu, praštil ho přes nos
podivný zápach spáleniny. Prošel byt a v jednom, jakože
obývacím pokoji našel napůl vytrhané parkety z podlahy a
černě očouzenou zeď a sazemi namalovaný pentagram.
Realitní makléř se tvářil, že je to OK, jakoby byl byt bezvadný
a jen dodal, že to bude chtít asi vymalovat. Za byt chtěl deset
tisíc nájmu a dva tisíce poplatků za život v něm. IS se s ním
rozloučil. Podobně dopadly další návštěvy bytů po Praze. Buď
vybydlený nebo tmavý a vlhký. Nikdy nešlo o byt, který by byl
extra levný. Většinou sídliště bez výtahu.
Další hledání bytu směřoval IS mimo Prahu, jelikož ho
napadlo, že bude lepší vychovávat miminko mimo Prahu, tak
aby dýchalo čerstvý vzduch a mělo kolem sebe přírodu a nebyl
90
takový ten hluk velkoměsta.
Mohlo se zdát, že je IS typicky městský člověk, ale s tímto
rozhodnutím se nepáral a hned se mu podařilo najít dva byty v
Roztokách u Prahy. Zkoušel také Říčany, ale tam se mu nic
nelíbilo.
V prvním bytě, kam se jeli společně s Rivkou podívat nebylo
špatně. Trochu sucho a mírný zápach něčeho, ale to by šlo.
Byly tam dva pokoje a dřevem obložená kuchyně. Byt měl
společný vchod s paní domácí, která bydlela v přízemí vily.
Nebylo to špatné, ale ta paní se tvářila divně. Že jí prý nedávno
zemřel manžel a že je z toho v depresích. No chtěli byste s
někým takovým bydlet nablízku?
Další byt v Roztokách byl ten pravý. Jak do něho IS s Rivkou
vstoupili, bylo jim jasné, že je to ten pavý. Měl hezká velká
okna, byl čistý s vysokými stropy a měl nádhernou, modře
vykachličkovanou koupelnu. Na to, že to bylo pouze 1+1, mělo
to slušnou rozlohu a zajímavý koutek u kotle topení navíc, kde
IS viděl svou studovnu. S paní domácí, která bydlela v patře ve
vile nad pronajímaným bytem, který byl nejspíš myšlený jako
vejminek, si padli do oka. Byla tedy trochu ostřejší, ale to IS
nevadilo. Krásný dům byl hned u potoka, za kterým se
rozkládal les. V domě bydleli i dva psi. Dva kluci paní domácí,
a to bylo vše. Byla rozvedená. Její manžel Zdeněk, bývalý
manžel, jí prý pro pil celý dům a musela ho splácet znovu. Ve
pronajímaném bytě předtím bydlela jeho mírně šílená matka,
která v něm i odešla na věčnost. Nic z toho nebylo překážkou,
aby IS s Rivkou mohli po tom bytě skočit. Taky tak učinili. IS
hned navrhl, že zaplatí realitce a první nájem jako rezervaci.
Zajel na náměstí do bankomatu, vybral potřebné peníze a na
účtu nic nezbylo. Projekty byly bez peněz, a tak nezbývalo než
podojit úspory, které stejně mířily na byt. Ne na koupi. Na
pronájem.
91
S penězi se IS vrátil do malebného údolí s prvorepublikovými
vilami, spoustou zeleně a klidem. Údolí se jmenovalo Tiché.
Realitní makléřka si peníze přepočítala, dala IS smlouvu a
potvrzení o zaplacení a jela pryč. Paní domácí navrhla
stěhování na příští víkend, kdy již bude současná podnájemnice
pryč.
Bylo to super. Měli z toho oba radost. Těšili se, že budou
bydlet kousek od Prahy a zároveň v krásném prostředí
polovesnice. Na vlak to bylo asi 10 minut pěšky a dál vlakem
do centra Prahy jen 15 minut. Jezdily tam také autobusy, ale ne
moc často a hlavně poslední v noci jel v půl druhé z Dejvické.
Ale zurčící potok, vrba z jedné strany bytu odkud byl vchod a
skalková zahrádka ze strany druhé. IS nebyl nadšený ze psů.
Ale byli hodní. Fenka moc hodná a ten druhý byl již starý
pudle nebo co.
Byl konec dubna a tedy se lámala doba, kdy mělo vypršet
ultimátum. Rivka sice neřekla, co bude potom, ale oba se
opravdu radovali, že se jim podařilo najít tak pěkné bydlení.
IS naplánoval stěhování na sobotu a svolal kámoše na pomoc,
protože se jim již nashromáždily nějaké věci a auto Rivky a IS
již na odvoz nestačilo. Krom toho jeden den přišli k autu a bylo
bez poznávacích značek. IS volal na policii, aby ohlásil krádež.
Policista mu do telefonu řekl, že nemají čas tam zajet a že buď
může počkat do zítra nebo prostě do jindy až čas mít budou
nebo že má přijet na služebnu i s autem, a že tam provedou
zápis.
IS s Rivkou sedli do auta a jeli na policii. Zhruba v půli cesty je
předjela policejní dodávka a zastavila je svojí stopkou za
oknem vzadu.
„Pane řidiči, víte, že nemáte na vozidle SPZetky?“ Bez
pozdravu vyhrkl policista na IS.
92
„Právě proto jedeme na vaši služebnu, abychom to sepsali,
protože nikdo na nás nemá čas.“ Kontroval IS.
„Tak to si musíme ověřit. Zůstaňte v autě!“ A policista odešel
do auta k vysílačce.
IS neměl z policistů dobrý pocit. Kdykoliv ho zastavili, bál se,
že bude nějaký průšvih. Začal se skoro třást a byl šíleně
nervózní. Měl to asi z toho, že měl u sebe většinou aspoň
trochu trávy. To kdyby našli, by nebylo dobré.
Policista menší a podivně zploštělé postavy s knírkem se
přišoural k autu, kde seděli Rivka a IS a řekl: „Můžete jet.“
Naštěstí je cestou již nic špatného nepotkalo. Během dalších
dvou hodin vyřešili odcizení SPZetek a měli důkaz o zcizení,
aby jim to policisté případně věřili, při další kontrole. Naštěstí
je nikdo nezastavoval. IS pak hned další den zajel do Loun,
kam auto patřilo a zažádal o vydání značek nových. Rovnou je
dostal do ruky. Tím byl příjemně překvapen a potěšen. Na
úřadě potkal spolužačku ze střední školy, která tam pracovala
jako právnička. IS si myslel, že má na víc, ale znáte to, ty
holky. Přemýšlí šíleně dopředu, jak mít místo a moci mít děti,
aby na ně to místo počkalo. Asi neslyšely nic o turbulentní
době, ve které žijeme a o tom, že je v módě často střídat
zaměstnání. Toho se IS poctivě držel. Rekordně dlouho byl
zaměstnán ve svém prvním regulérním zaměstnání, kde vydržel
celý půlrok.
Kámoši ale nějak neměli čas a na stěhování se nedostavili.
Přijel pouze Rivčin bratr, podivný starší mládenec, co těžko
říct, zda si uměl užívat života, s kamarádem, který zapůjčil ke
stěhování dodávku. Ne moc velkou, dokonce s jakousi obytnou
vestavbou, ale na převezení postele byla akorát. Taky Gerland,
kterého těsně před stěhováním IS potkal přislíbil pomoc, ale
nepřišel. Když šmejkli postel z podkroví jeho silné ruce by se
hodily. Když snesli postel dolů a narvali ji do auta, cítil IS,
93
jakoby byl Gerland v něm. Nikdy v sobě necítil tolik síly. Ale
cítil v sobě i ducha Gerlanda, což se mu nelíbilo, jelikož to byl
pocit překypujícího adrenalinu a mírně palčivé energie v těle.
Ještě pár dní se toho nemohl zbavit. Gerlandovi slíbil, že mu
nechá starý počítač, ale když si pro něj nepřišel skončil v
popelnici, kam ho vyhodil Sallám, který přišel na stěhovačku s
křížkem po funuse, tedy, když už bylo auto naloženo. Přesunuli
se auty do Roztok, kde začala probíhat vykládka věcí. Jako
další dorazil na pomoc i Rivčin kamarád, kterému začal IS po
jedné společně vypité lahvi vína Blázen. Byl tak ujetej do
mystického života a do židovství, že ho nechápal. Hlavně z
něho vyzařovala podivná neukojená energie, která člověka
mírně přitahovala k sobě, když byl člověk lapen, byl povolán
do říše nesmyslných příběhů bez pointy a smyslu, takových,
aby byl člověk nucen smysl hledat. A zřejmě, aby se bylo o
čem bavit.
Do práce Blázen moc nebyl. Motal se pod nohy. Něco beden
odnesl, ale veskrze to byla matná pomoc. Hlavně se rozvláčně
ponořil do rozjímání, jak je to tam krásné a jakou úžasnou
atmosféru má Tiché údolí a kdo, kdy a s kým prošel tím
údolím. Což o to. IS se dozvěděl něco zajímavého a měl o čem
přemýšlet.
Kromě jiného, tedy běžných věcí se stěhovala i objemná
televize po babičce, která se jmenovala stejně jako údolí s
novým bytem IS a Rivky. Tehdy to IS nedocházelo. Zas tak
propřemýšlené konspirace o údolí ještě neměl.
Pili víno a těšili se z nového bytu a z toho, jak se jim ta
stěhovačka vyvedla.
Další den, v neděli, se šli projít po údolí. Bylo tam nádherně.
Potkávali občas nějaké lidi se psy, milenecké dvojice v
jakémkoliv věku a taky potkali dvě hospody. Rivky nepila a IS
94
si to odpustil. Prošli se až kamsi k mlýnu, kde se natáčeli Dva
písaři. IS to nic neříkalo. Krajina údolí a stavby v ní byly
famózní. Oba se cítili velice dobře. Koho potkali, toho
pozdravili a usmáli se. Stejně jim opláceli i lidé, které
potkávali. Větší idylu si ani nemohli představit. Všechno kolem
se razilo do květu, tráva se začínala zelenat a ptáci
prozpěvovali na nejlepší notu.
IS se s Rivkou vedli za ruce, občas se líbali a trochu mazlili,
když byl tak krásný den. IS musel již opatrně, poněvadž
Rivčino bříško přerůstalo a naráželo při líbání do jeho těla.
Hladili ho. Oba. Bylo jim krásně.
IS cestou myslel na to, že stejnými kroky tudy chodil i T. G. M.
Byl z toho nadšený a horlivě se pustil do minulosti, se kterou
se mu podařilo navázat spojení v podobě hlasu minulosti. Ten
hlas měl radost, že IS se mají s Rivkou rádi. Měl i radost, že
má IS dobrou práci a říkal IS, že z něho udělá slušného
politika, který to tady všechno změní. Tak to bylo hned první
den, co se IS s Rivkou prošli po Tichém údolí.
Vrátili se domů a pomilovali se. Měli konečně pohodu a Rivka
zářila štěstím. IS ladil televizi a snažil se rozpohybovat internet
na počítači z Londýna.
Měl kabel a síťovku. Propojil se do zásuvky k domácí síti a
prd. Volal paní domácí, co to má znamenat. Poslala za ním
jednoho za svých synů, který měl počítače jako hobby. Přinesl
IS instalační cdéčka s linuxem Dynabolic a Kubuntu a vysvětlil
mu, že je zapojená pouze jedna zásuvka na síť, a to pouze ta,
do které zrovna IS kabel nestrčil. Měl to fifty-fifty a měl
smůlu. Internet se mu hned rozjel. Vše bylo funkční. Jen Rivka
byla trochu nesvá z velkých oken, která byla orientována do
lesa. Byla zvyklá na záclony a závěsy. Takový luxus tam
zpočátku neměli. IS to bylo fuk. Byl přiměřený exhibicionista
prověřený léty vystupování za bicími.
95
„Prosímtě, a kdo Tě vykouká? Srnky nebo zajíci?“ Ptal se
Rivky, která se opravdu strachovala o soukromí jako nějaká
celebrita. Jakoby snad někdo lezl po stromech, aby je vyfotil
při milování. Nesmysl. Ale jak jí to vysvětlit.
„Vadí mi to!“ Odvětila Rivka.
Prostě, pocit nezměníš. Zase smůla. Při milování se proto
skrývali pod dekou.
Šli spát.
Ráno IS vyrazil do práce. Prošel se na nádraží zakoupil
jízdenku. Rivka ho doprovázela. Mávala mu do vlaku. Jak
romantické.
V kanceláři na IS čekala příjemná změna. Dostal
spolupracovnici, něco jako sekretářku Šífy, která seděla s ním v
kanceláři. Byla odkudsi od Klatov a jmenovala se Iris. Šífa ji
tam zatáhl asi aby ji viděl častěji, když chce a nemusel se za ní
tahat do kdejaké díry stovky kilometrů. Evidentně ji měl rád.
Asi jí i šukal. Nebyla ošklivá ani stará, jen měla takový
podivný hlas absolutně nesebevědomého a stydlivého člověka.
Takový chrapot. Když se rozmluvila, šlo jí to lépe. Pak byla
zase jako utržená ze řetězu. Padaly z ní historky o sobě, své
rodině a o chalupě kdesi v „Řiťovicích“. Měla na krátko
střižené přibarvené tmavé vlasy a na obličeji slušnou vrstvu
mejkupu. Byla tam od toho, aby Šífa vytáhl nějaký peníze a
aby vařila kafe a dělala práci, která byla podle Šífy i pro IS
moc jednoduchá. Vyřizovala poštu a vyplňovala výkazy práce.
IS se ulevilo. Iris se starala, aby byla káva správně uvařená.
Chodila se Šífou na obědy a koketovala s ním, kdykoliv se mu
zachtělo. Měl to ale ten starej pes zařízený.
V podstatě to přineslo i úlevu do pracovní morálky. IS si sice
stanovil nové pokladní hodiny, ale když se snažil ukecat Šífu,
aby měl volnou pracovní dobu, tak pohořel. Šífa potřeboval
96
někoho, kdo je schopný komunikace s kýmkoliv o čemkoliv i
fundovaně a k tomu se umí hezky představit do telefonu a
reprezentovat firmu.
„Hejmés, Heřt, dobrý den!“ Tak to dělal IS pokaždé, když
zvedl sluchátko. No, image je image a nic se nemá podceňovat.
Slušné telefonní manýry měl již naučené z reprezentace Ferasu,
ikdyž to tam bylo v angličtině.
Pondělí uteklo (ty jo, to je skoro finsky) a IS byl očekáván na
nádraží Rivkou. Prošli se údolím domů. Vzali to kolem potoka.
Byla tam krásná cesta. Potok zvaný Únětický se rozlíval při
velké vodě do široka a tvořil překrásné nivy. Všude byly
vzrostlé stromy. Voda šuměla, když skákala přes kameny. Ráj.
Sex. IS si při tom zase představoval, že má kundu. Byl to
snadný způsob dosažení vyvrcholení. I to vypadalo, že se to
Rivce líbí. To, že by Rivka prožila vyvrcholení IS
nezaznamenal. Několikrát za tu dobu, co byli spolu k tomu
měla blízko, ale nikdy se neuvolnila dost na to, aby to v ní
zbořilo všechny hranice a hlavně předsudky. Ujisťovala IS, že
se jí to s ním líbí a že orgasmus prožila. Jestli ano, tak pro IS
nebyl dost velký, respektive bujarý a spontánní. Měl představu
o ukojení ženy trochu jinou. Měl představu cákající mrdky z
nitra ženy. Měl představu vibrací a poševních stahů. Něco před
Rivkou zažil a věděl, že ženský mokrý orgasmus není výmysl.
Zkoušel to Rivce udělat prstama, jak viděl v instruktážním
pornu a málo to tam bylo. Jenže ona to pak už prsty nechtěla.
Před porodem jí také začal vysvětlovat, že by jí tam měl strčit
celou ruku, ať se trochu roztáhne a je připravená na hlavičku.
Ona, že prý postačí masáž hráze. Proč vždycky jsou ty ženský
„chytřejší“ než chlapi. Anebo, proč se jí IS na všechno ptal a
proč jí bral tak ohleduplně. Myslel, že to tak má být, ale ne
všechno okolo svobody je asi dobrý. Přehnaná ohleduplnost
může produkovat komplikace ve vztahu.
97
V úterý byla zase porada PKMC. Tetky cosi mumlaly, že jsou
spokojeny s prací IS, který si tím, že se rozhodl jim pomáhat
pěkně zavařil u Šífy a především u VR. VR byl novinář a tlustá
tetka s obrnou, která vedla Hejmés pro něho byla komoušská
svině, která se prý snažila při svém minulém působení na
ministerstvu kultury, ukládat novinářům o problémy. Stála totiž
za takzvaným „Náhubkovým zákonem“, který měl za účel
svazovat novinářům ruce a komplikovat jim život. IS s tím
neměl problém. Pro něho byl novinář něco jako fízl, ale jen ve
druhé linii, kde si hraje dost často na takového tajného a může
snadno hodně lidem pokazit život. Většina informací, které se
dostanou do tisku, neřkuli do televize, jsou překroucené. Jestli
věříte jakémukoliv médiu, že je objektivní, jste naivní,
nezkušení. Vždy jde o úhel pohledu, za kterého se daný případ
díváte. Je totiž možné vidět zloděje, který se obohacuje na
evropských penězích z fondů tím, že přidává své činnosti na
důležitosti a tvrdí, že jeho práce je k nezaplacení tak, že
vskutku odvedená práce je zbytečná a finanční prostředky na ní
jsou tedy čerpány jen za účelem obohacení. Pak je možné na
něho nahlížet s obdivem. Tento úhel pohledu není častý,
většinou protože lidé před obdivem dávají přednost závisti a
tam dokonale zastiňuje vnímání reality. Ale člověk, jako byl IS,
znalý světa, lásky a drog neměl problém s tím, že se přidal do
party lidí, kteří uměli okecávat sebraná data s dotazníků, a k
tomu si napsali projekt, který jim ty kecy zaplatil. Většinou se
lidé musí hodně snažit, aby sehnali peníze za své služby, za to
co umějí. Banda kolem projektu PKMC byli grázlové, kteří v
tom uměli chodit. Obtloustlej vobšoust se jednou svěřoval IS s
historkou o tom, jak se prodávají stromy, jak to udělat, aby se
lesní porost změnil na travní a muselo se kácet a o tom, jak ho
život vyhnal na několik měsíců do východní Asie, protože v
98
Čechách pro něho bylo nebezpečno,. Když nasral příliš mnoho
lidí. Podle jiných zdrojů to byl obyčejný prasák, co chodil s
kamarády pochlastávat víno a poflakoval se po galeriích.
Nechodil nějak pěkně oblékaný, ale zřejmě to nevadilo, aby
mohl hučet do vlivných lidí. Sem tam z něho vypadla úsměvná
historka, ale když se při ní škrábal na bradavce a olizoval se,
nebylo z toho IS dobře.
Další možnost, jak nahlížet na zloděje evropských fondů je
jako na příživníka, který není schopný se živit jinak, a proto se
snižuje k podvodům a je to vlastně chudák. Chudák byl v tuto
chvíli vlastně IS, který si vzal do hlavy, že celé PKMC udá, až
bude mít důkazy a že se stane hrdinou, ale neřekl o tom
nikomu a tak se do té doby noví kamarádi z Digi obrátili proti
němu.
Poradu zapisovala blonďatá tetka ze Slovenska. Dělal si
poznámky a den poté to přepsala a rozeslala emailem. Porada
to již byla několikátá, pracovníci se již tolik nehádali.
Pánbíčkář přestal chodit. IS se zklidňovala hlava, nebyl z nich
tak utahaný a v klidu si nechal občas dát nějaký ten úkol. V
zápisech z porad byl vždy uveden pracovník, pak tam byla
šipka, ta ukazovala na to, co má provést a celé oznámení bylo
zakončeno daty, kdy byl úkol zadán a kdy má být splněn. Co se
týče úkolů, které se táhly a odkládaly po několik porad, bylo
úsměvné sledovat především manžela tlusté tetky, který se
vždy rozčiloval, že toho má moc a že nestihá, a pak přislíbil, že
to do příště bude. Nebylo. Podle VR proto, že musí doma hladit
kocoura.
Porady se konaly také v projektu Digi. Tam byl IS vybrán
zapisovatelem porad. Šlo o to, že musel pochytat všechny
myšlenky, úkoly a ostatní podstatné věci včetně termínů a
sepsat je do srozumitelného podání. Na první poradě z toho
99
měl celkem vítr, možná taky proto, že se konala v hospodě u
piva, ale časem si zvykl a sekal zápisy z porad jedna dvě. Aby
projekt Digi, který byl celý jen mediální kampani k digitálnímu
televiznímu vysílání a jeho podpoře, také něčím přínosný pro
společnost, byla v něm zakomponována takzvaná Digitalní
domácí škola. Údajným tvůrcem projektu byl VR, a proto byl
jeho manažerem. Byl to podprojekt, ale zdálo se, že by mohl
pomoci dětem, které jsou dlouhodobě vyloučeny z docházky
do své třídy ve škole. Například vinou nemoci, nebo z jiných
důvodů. Jednalo se o projekt pilotní, který měl předvést, že
myšlenka je reálně proveditelná. Cíl byl ušlechtilý.
Zprostředkovat vyučovací den ve škole pomocí internetového
připojení, a později možná i digitální televize, pacientovi
dlouhodobě hospitalizovanému. K tomu bylo třeba několik
věcí. Sehnat pacienta, který by vyhovoval. O to se staral
Kristus v nejlepších letech. Vesměs přišel na poradu a řekl, že
ho zatím nemá, ale že má rozhozené sítě. O vytvoření softwaru
pro přenos dat, respektive pro přenos videa ze třídy a zároveň
od nemocného a přiložení pracovních materiálů, jako byly
slajdy s obrázky, grafy a případně testy k vyplnění, se staral
VR. Ten sehnal jakési doktorandy z Jihočeské university, kteří
studovali něco v tom smyslu a pracovali na projektu pro
slušnou finanční odměnu a vidinu budoucnosti s prodejem
software dalším zájemcům. Takový software se totiž v té době
prodával více jak za milion korun a nebylo mnoho firem, které
by ho nabízelo. VR měl plán, taky pěkně vyčůraný, že za
peníze z unie si nechá vyvinout software a bude ho dál
prodávat za těžký love. Ale! Projekty měly podmínku, že
veškeré vytvořené materiální i duševní hodnoty projektem
nesmí být dále zpeněženy a jsou svým způsobem majetkem
realizátora projektu. To VR nebyl. Samozřejmě není těžké dát
software do nového kabátu a jedeme dál. Chlapi z jižních Čech,
100
ale hlásili komplikace, nedařilo se jim a software ne a ne
fungovat, jak si tým projektu představoval. IS se zdálo, že jde
zase o plýtvání prostředků, což vyčítal VR bandě z PKMC.
Totiž. Přes Skype, který je zadarmo, lze snadno přenášet video
tam i zpět v reálném čase a kdykoliv můžete přiložit soubor.
Jen je třeba si ho otevřít. VR ale potřeboval, aby to vypadalo
sofistikovaně, protože nikdo, kdo by řekl na vyšších místech,
kde se dotace přidělují, případně administrují, že je to nesmysl,
nebyl. Jako nesmysl to přišlo jen IS, protože viděl, že
podstatnou většinu toho, co mělo být realizováno by IS udělal
za třetinu finančních prostředků, nemluvě o tom, že by na to
nemusel mít tým lidí a platit po několik měsíců manažera
projektu za 30 000Kč čistého měsíčně. Když ale něco takového
nadnesl na poradě byl důrazně umlčen a jeho poznámka se
přešla, jakoby nic neřekl. Ani ostatní to věděli, ale
podlamovalo to důležitost jejich práce a znevažovalo potřebu
čerpání finančních prostředků.
Když se vrátil IS z Anglie, jeho bratr se ho zeptal, co by chtěl
dělat. IS nevěděl a řekl: „Chci dělat něco s evropskejma
fondama, ideálně kolem televize.“ Nedocházelo mu to zrovna
včas, ale to jeho přání se mu do puntíku splnilo. Sen otce IS,
který zemřel ve dvaapadesáti na rakovinu bylo zřídit si v
Lounech malou televizní stanici. Televizní studio a vysílat
zprávy o Lounsku a mít tam reklamy na lounské firmy. Otec IS
byl podnikatel a živnostník. Jednak měl prodejnu výpočetní
techniky, která ho ale zas tak neživila, protože na kompech
není žádná závratná marže, a tak se živil pronájmem účetního
softwaru převážně zemědělským družstvům. To mu sypalo
slušné peníze, ikdyž to žralo dost času a bylo to náročné na
trpělivost a přesnost. Jednou z firem, kde pronajímal software
byla mostecká firma, která se zabývala prodejem a těžbou uhlí.
IS se nějakou náhodou dověděl, že Hejmés sídlí a zřejmě nejen
101
to pod střechou, kde seděli také firmy spřáhnuté s onou
uhelnou společností. No, není to pěkná náhoda? Otec se o
svého syna stará i po smrti. Dokáže mu prošlapat cestu i ze
záhrobí. IS si tehdy otce moc nevážil. Měl ho rád, ale svým
způsobem si o něm zhoršoval mínění, až to přecházelo do
opovržení. Vzpomínal na otcovu pomalost a podivné grimasy,
které se mu zpětně zdály trochu přihřáté. Vztah s otcem bral
vždy na lehkou váhu, ikdyž mu táta vždy vycházel vstříc a
držel mu maximálně ve všem palce a byl to moudrý a rozumný
muž. To že lehce inklinoval k rasismu, k čemuž dospěl IS tak,
když se dozvěděl, že otec ve volbách volil Sládka, protože ho
srali cikáni co nemakají, IS dost neviděl rád. Ikdyž tehdy se
docela také nasmál, když Sládek prohlašoval, že po volbách
znovu připojí Podkarpatskou Ukrajinu, nechá jí oplotit s
ostnatými dráty pod proudem, vystěhuje do ní všechny cikány,
a pak ji zase odtrhne od Československa.
IS měl znalosti okolo počítačů, a proto se mu zdál projekt
Digitální školy také jako vysavač na peníze. Ale co měl dělat.
Měl co chtěl.
Porady Digitální školy se většinou odehrávaly v hospodě
Ferdinanda, nebo pak častěji v čítárně Unijazzu, což je podnik,
kde lze číst knihy, časopisy, hrát šachy, koukat na filmy a k
tomu si dát pivko. Samozřejmě nechyběl přístup k internetu.
Bylo tam pohodlné sezení a relativní klid pro porady. Většinou
se probralo, co se bude dít v budoucím týdnu a pak se pilo na
zdraví. Nějaké ty šachy proběhly také. IS hrál proti Kristusovi.
Bylo to vyrovnané. Do Unijazzu chodívali chartisti a artisti.
Bylo to tam načichlé dobrým duchem a i pan vedoucí byl
takový mírný člověk s citem pro lidi. IS úplně cítil, jak v těch
prostorách posedával Václav Havel s kamarády a byl rád, že
chodí zrovna tam.
102
Porady Digi byly v Politických vězňů, v sídle Hejmésu, v
podkrovní zasedací místnosti. IS zapisoval, Šífa řídil poradu.
Šífa se do Digitální školy nevměšoval. Zajímalo ho jen, zda se
to povede realizovat a na poradě vždy byl pouze hlášen stav.
Všechno se to pomalu valilo kupředu. IS se divil, že dávno
není hotovo, ale byl odbyt, že se musí vše zmedializovat a to dá
práci. Bylo domluveno, že pilotní přenos vyučování natočí
Česká televize a odvysílá v pořadu Reportéři ČT.
Šífa zpravidla zahajoval poradu slovy: „Zahajuji poradu Digi.
Program bude následující...“
IS poprvé zažíval, jak to vypadá, když vede tým lidí zkušený
člověk. Nenechal si poškodit jakkoliv komunikaci, narušit směr
diskuze a byl přesný a jasný. Tím zapisováním se měl naučit,
jak být manažerem. Šífa měl s IS velké plány. Chtěl, aby z části
převzal management projektu Digi a naučil se tak další věci a
měl co vyplňovat do životopisu, až bude hledat další
zaměstnání. Šífa měl vskutku dobré srdce. Myslel i na
budoucnost svých zaměstnanců. IS ale zároveň s blížícím se
porodem začínal být víc a víc roztěkaný. Nemyslelo mu to,
zapomínal a úkoly neplnil zdaleka na 110 procent, jak se
očekávalo.
Jako jeden z úkolů měl zajistit nákup videokamer pro
zabezpečení pilotního projektu. Mělo jít o supermoderní
tříčočkové kamery s rozlišením v High Definition. Nejdřív se
cukal, že je to zbytečné, ale byl odbyt VR, že mu do toho nic
není, ať nakoupí ty nejlepší kamery do čtyřiceti tisíc, aby se to
vešlo do rozpočtu u movitých věcí. Takový byl limit.
Nebyla to sranda. V té době ještě trh nepřekypoval nabídkami a
kamera, kterou si konkrétně přál VR byla jen na objednání.
Musel sehnat adekvátní ekvivalent. Ani tak se mu nepodařilo
103
sehnat dva kusy, a proto vyjednal koupi dvou různých kamer.
Jedna z nich stála více než čtyřicet tisíc, a tak se musel
domluvit s prodejcem, že nadcení jednu a druhou dá levněji,
tak aby se vešli s každou do čtyřicítky.
Na jedné z porad, která měla předcházet pilotní realizaci
projektu Digitální škola se VR ptal Kristuse: „Jak to vypadá s
tím pacientem, které jsi našel?“
„Umřel.“ Odpověděl Kristus.
„No ty vole, to je v píči.“ Na to VR: „Co budeme dělat?“
„Je to blbý, ale najdem jinýho. Není to prdel, aby splňoval
podmínky. Musí dlouho ležet ve špitále, a to jsou většinou
rakoviny, a ty vobčas umřou. Taky ta škola i špitál musejí mít
rychlý internetový připojení. A to není prdel.“ Vysvětloval
Kristus.
„Ty kurvy z Telekomu se na nás vysrali. Nejdřív slíbily, že
spustěj do školy přípojku, která tam je připravená, každá škola
má čtyřmegabit, ale jen tam leží a neběží. Pak nám řekli, že je
to tajný a jak to vlastně víme a že na nás serou. Kurvy.“
Naštvaně vykládal VR.
„Co se dá dělat. Budu hledat a necháme to po prázdninách.“
Řekl Kristus.
V průběhu jednání s výplatními agenturami se dohodlo
prodloužení projektů o půl roku, tak aby se vyčerpaly všechny
peníze a práce se v klidu stihla. Nebyl to nejmenší problém.
Jen se musel přepracovat harmonogram projektu a podat žádost
o změnu na patřičných místech. Jednou ze záminek
prodloužení projektu Digi byla i smrt vytipovaného pacienta.
Šífa komentoval IS rozlítaný stav kolem Rivky následovně:
„Se neposer, je to jenom porod. Pudeš se podívat?“
„Určitě jo. Chci vzít i kameru a stojan, abych měl památku.“
104
Reagoval IS.
„Úchyláku!“ Na to Šífa.
„Proč, chci jen aby to viděla i Rivka z mýho pohledu a dítě, až
bude větší. Já bych chtěl mít videozáznam svýho porodu. Ty
ne? Nemusel bych pak pátrat v jinejch inkarnacích a vracet se
do porodu a prožívat ho jako očistu. Prostě bych se podíval a
bylo by.“ Bránil se IS.
Šífu to nechávalo klidným.
Den porodu se blížil. Ještě společně s Rivkou šli na
předporodní monitoring. To vypadalo tak, že jí na břicho
nalepili doktoři mrtě naslouchátek a pustili jim to z
reproduktoru v oddělené místnosti. Jakýsi stroj i zakresloval
křivky bušení srdíčka. Tedy, byl to pěkný kalup, jako když se
pořádně skouříš a rozjede se ti srdce. Ale to srdíčko malého
tvorečka, kterému s Rivkou říkali Kulíško, malé Kulíško v
bříšku, protože se chtěli nechat překvapit, co to bude, bilo
pořádně silně jako zvon. Občas to taky koplo. Přece jen se už
nějaký pátek hýbalo a evidentně se těšilo na svět. Kopnutí se
projevovalo jako pořádná pecka zkrz reprák. Ručičky přístroje
se zavlnili jako při zemětřesení devátého stupně Richterovy
stupnice. Byl to takovej podobnej přístroj, co dělá cik-cak
jemnejma jehličkama a kreslí tenký čárky.
Doktor si je potom dobíral, že porod je brnkačka. Trochu
bolesti, ale nejhůř, že je na tom chlap u porodu, protože je to na
něj taky nápor a že to dost často odskáče omdlením.
IS se s Rivkou přihlásili na porod do Motola do nemocnice.
Tedy porodnice. Absolvovali tam i společný předporodní kurz.
V devátém patře nemocnice to vypadalo dost strašidelně.
Průvan házel žaluziemi a dost se střídalo sluníčko se stínem a
IS s Rivkou z toho neměli dobrý pocit. Naučili se ale jak
dýchat spolu při rození. Aby toho nebylo málo, Rivka
105
objednala i kurz o porodu u jedné cikánky, která měla živnost
na babské rady a kurzy kolem dětí. Byla fajn. Znovu jim to
zopakovala, jak dýchat, jak neomdlít, jak se hladit a
podporovat. Přidala k dobru jednu historku: „Když jsem rodila
třetí dítě, tak jsem byla sama doma, a když to na mě přišlo, tak
jsem sedla do auta a odřídila to do porodnice sama.
Zaparkovala a šla rodit. Nic na tom není.“ IS byl klidný, taky
na tom neviděl nic tak náročného. Bral to jako samozřejmost,
která patří k životu. Doma s Rivkou procvičovali dýchání.
Pracovní týden šel v klidu dál.
Rivka již měla podle výpočtů početí nějaký ten den po termínu
a chtělo se jí rodit. Ale děťátko ne a ne se prokousat ven.
Jednoho dne, bylo to ve čtvrtek, se vrátil IS z práce s jakousi
veselou náladou a hned skočil na Rivku a pomiloval jijak
nejcitlivěji dovedl. Ta si pak lehla k televizoru a dívala se na
Manéž Bolka Polívky. Bolek ji rozesmál a v tu chvíli to přišlo.
Rivka ale nevěděla co to je. Myslela, že se počůrala. Neměla s
tím problémy v těhotenství, ale tak, může se stát.
„Koukej, asi jsem se počůrala,“ řekla IS.
On na to po očichání fleku v posteli: „A nepraskla ti voda?“
„To mě nenapadlo, ale asi jo. Tak jedeme do porodnice.“ Přála
si Rivka.
Is věděl, že nejdříve si má Rivka dát pořádnou teplou sprchu a
v klidu si ji užít. Vyholil jí přitom v klíně chloupky. Ona by
chtěla jet hned. Jakoby zapomněla na všechny kurzy a rady.
Panika. Chaos. Spěch a obavy.
IS ji držel v klidu a lehce ji holil svou žiletkou na fousy, kterou
používal jen zřídkakdy. Kdysi Rivce vysvětlil, že není důvod,
aby si kupovala na chloupky „dámský“ holicí strojek. Že on má
trojbřitý a ty dámské jsou sotva dvoubřité a že tedy ať se holý
106
tím jeho. Někdy měla Rivka potřebu se nechat přemlouvat a
reagovala dost popuzeně na jakékoliv inovace. Běžný přístup
zaměstnance. Ale on byla jeho Láska.
Zatím co se Rivka sprchovala a snažila se v sobě probudit
stahy, které se nedostavovali, aspoň ne tak, jak si to
představovala, volal IS do porodnice do Motola: „Rodíme,
můžeme přijet?“
„Máme plno. Jeďte do jiné nejbližší porodnice k vašemu
bydlišti.“ Ozvalo se ze sluchátka.
Na internetu našel IS, že nejbližší je k nim Bulovka. Sice přes
vodu, kde nebyl most a muselo se to objíždět, ale přece.
Zavolal tam a byli přátelští a sdělili jim, že sice místo nemají,
ale že se někam Rivka ještě vejde, ať přijedou.
IS s Rivkou nasedli do auta. Rivka měla již nějaký ten den
připravenou tašku s sebou do porodnice, tak nic nenechala
doma, co by mohla potřebovat. Byl již večer na Bulovku
dorazili lehce před jedenáctou hodinou. Příjemná paní sestřička
se jich ujala, ať se paní posadí. Za chvíli je zvali dovnitř.
„Lehněte si sem, provedeme vyšetření. Co stahy?“ Ptala se
lékařka.
„Stahy mám takové malé. Nic moc. Voda mi praskla. Asi.“
Odvětila Rivka.
Doktorka si poslechla bříško a řekla: „Tak si vás tady necháme.
S prasklou vodou domů nemůžete. Budete v přípravném pokoji
na porody v přízemí u sálů.“
To znělo povzbudivě. Rivka dostala jakési pilulky pro vyvolání
porodu. Kulíškovi z bříška se najednou ven nechtělo. Když
praskne voda, mají začít stahy, totiž, a jít miminko ven.
Budoucí otec IS sepsal s doktorkou papíry o tom, jak se bude
jmenovat miminko, když to bude holčička a když to bude
chlapec. Miminko si skrz Rivku asi týden před porodem řeklo,
že chce být Miriam. IS s Rivkou v těch jménech pořád
107
nevěděli. Rivka chtěla, ať si to děťátko vybere samo. Když
cítila, že to chce říct, řekla to IS a tomu se to líbilo. Celou dobu
si myslili, že budou mít chlapečka, ale to dítě si řeklo, že se
bude jmenovat Miriam.
IS jel domů, hned co se rozloučil s Rivkou.
Skouřil se a hrál nějakou hru na počítači.
Ráno zašel IS do Hejmésu a oznámil, že odpoledne jde rodit.
Byl napjatý a v neustálém kontaktu s Rivkou. Také jí říkával
Ženo. Bylo to pro něj hodně. Návštěvní hodiny začínaly ve
14:00. IS byl před porodním sálem asi ve 13:30. Gestikuloval
na Rivku do okna a docela se bavili. Z kliniky vyšel doktor a
docela koukal, co je to tam za úchyla. Nakonec ho pustili
dovnitř o něco dřív. Byl parný den uprostřed června. Dusno se
téměř lepilo na člověka jako žvýkačka. Horko nedělalo Rivce
moc dobře. Sem tam se sprchovala, chodila po pokoji a občas
zavila bolestí a strnula při stahu. Neměla ty stahy kdovíjak
rozjeté. Byla pod práškami na vyvolání porodu. Postupem času
se blízkost stahů přibližovala. Kolem čtvrté hodiny rozhodli
lékaři, že je čas jít na sál. IS byl oblečen do bílého pláště a na
nohou měl návleky. Zkoušeli rodit nějakou tu hodinu, ale
nedařilo se. Rivka docela trpěla, úpěla, a ikdyž se IS snažil s ní
dýchat nepomáhalo to moc.
„Dýchejte! Tlačte!“ Střídaly se pokyny mladé sympatické
lékařky asi po několika minutách, možná půlminutě.
Nikam to nevedlo.
„Prosím, opusťte sál.“ Požádala sestra IS. „Budeme zavádět
epidural.“
IS netušil o co jde, ale bez řečí se klidil. Čekal na chodbě u
rozvaděče elektrického proudu a cítil, jak nasává z pojistek
energii. Všude se jakoby potemnilo. Venku začal foukat ostrý
vítr.
108
Sestra pozvala IS zpět na sál. Epidural spočíval k napíchnutí
míchy v bederní oblasti, aby se svaly porodu nebránily.
Roztočil se kolotoč dýchání z hluboka a tlačení a postupně se
zrychloval. Venku se čerti ženili. Stále bylo dusno. Začalo pršet
a oblohou prolítávaly blesky. Zdálo se, jakoby bylo centrum
bouře nad porodním sálem. Rivka poctivě dýchala, IS s ní.
Bylo to náročné. Držel ji za ruku a při dýchání se snažil
neuhnat si mdloby z překysličení. Rivka při tlačení řvala jako
tur. Řvala démonickým hlubokým hlasem:
„Uuuuaaaarrrggghhhh!!!“
Při asi desátém zařvání si sestra nalehla loktem a tělem na
Rivky bříško a zatlačila. Zatlačila znovu a s Rivčiným řevem a
hromy, blesky se objevila hlavička, téměř bez vlásků, jen
patřičně krvavá.
„Vidíme hlavičku. Tlačte!“ Informovala a vyzývala doktorka.
Rivka Tlačila a řvala.
Během chvilky byla Miriam na světě. Bouře utichla přesně s
narozením v 17:58 středoevropského letního času.
IS byl s Miriam hned po porodu ve vedlejší místnosti sálu, kde
ji personál porodnice očistil od sajrajtu z bříška, natáhnul ji za
nožičky a změřil a zvážil. Také dostala visačku na ručičku s
číslem, aby se neztratila. IS byl u toho. Kamery s sebou neměl.
Měl jen foťák, a ten s ohledem používal jen málo a bez blesku,
aby to holátko nepostrašil. Vyfotil Miriam, jak ji očišťovali.
Byla maličká, nádherná a tak bezbraná. Trochu plakala. Tedy
vydávala takový ten miminkovský křik. Jak ji ale zabalili do
teplé zavinovačky, bylo to lepší. IS si ji již sám přenesl na sál,
kde stále ležela Rivka, která mezitím porodila placentu. To je
taková houba, která vyživuje miminko. Je spojkou mezi
matkou a dítětem. Vede z ní pupeční šňůra. Ta nesmí v břiše
zůstat. Zanítila by se a šlo by to s maminkou od desíti k pěti.
109
Zvířata po porodu placentu sežerou, aby z ní dostali do sebe
sílu, kterou porodem vydala. A všimli jste si, že existují
pleťové krémy, které obsahují placentu? Co to má znamenat?
Těžko říct. Podívejte se.
IS Dal Miriam do náručí Rivce, a ta si jí přivinula k prsu a
snažila se jí dát mlíčko. Prsa měla obrovská a tvrdá, jak byla
napuchlá mléčnými žlázami. Bradavky měla zároveň s prsy.
Bylo to pro ní mírně stresující, aby Miriam začala sát. Nejdříve
teče z prsů mlezivo, a pak až mlíčko. Miriamka věděla jak na
sání, ale chvíli to trvalo, než se jí povedlo vydolovat z mámy
nápoj utišující hlad i žízeň. Mezitím stihla vykopat ze
zavinovačky svou nožičku a dost sebou mrskala. Hned bylo
vidět, že bude trochu neposeda a lumpík. IS fotil, jak Miriam
saje, a také unavený a radostný obličej Rivky, matky. Fotky
byly rozmazané. Málo světla. Stále nechtěl používat blesk. V
průběhu porodu nefotil vůbec. Neměl na to čas. Byl jen s
Rivkou a pomáhal jí, dodával jí odvahu a sílu svou mužnou
něhou. Asi po půl hodině je již jiná lékařka rozehnala. Střídaly
se jim směny přesně v šest hodin, takže to Miriam stihla ještě
bez střídání personálu.
Rivce odebrali Miriam, že jde ještě na nějaké testy a že jí ji
vrátí později. IS se s Rivkou rozloučil a šel do auta, které
čekala pod kopcem, na kterém se rozkládá Bulovka.
Obvolával kamarády, kdo by šel zapít miminko. Zapít by se
mělo, aby bylo zdravé, veselé a hravé. Mnoho jich nemohlo.
Nakonec se sešel s VR, Mišem a jeho ségrou, se kterou strávil
čtyři měsíce v Americe na pokoji a byli dobří přátelé. Bylo to v
Messina café, jejich společného kamaráda Zuba. Popíjeli a
hulili špaky. Všichni příchozí otci blahopřáli a kupovali
panáky. Panáky kupoval i IS. Pili slivovici, vodku a rum z
Karibiku. Hulili ganju od Téčka. IS toho měl docela dost a
domů se vracel až po procházce po Praze prvním raním
110
vlakem. Motal se po nádraží, fotil rádoby umělecké fotky
rozjasňujícího se Florence a nádraží s přicházejícím
rozbřeskem.
Auto nechal IS kousek od Pavláku. Jel domů spát vlakem.
Přišel již za světla, ptáci ho doprovázeli cvrdlikáním. Padnul
do postele a spal. Jen si stihl nařídit budíka na dvanáctou, aby
stihl vyzvednout auto na Pavláku a přijet do porodnice na
druhou hodinu, kdy začínaly návštěvní hodiny.
Probudil se. Bylo mu dost zle. Vypil toho večer hodně a tělo se
krátkým spánkem nestihlo dát do richtiku. Vyměnil na sobě
oblečení a vyrazil na autobus do Dejvic, odkud to vzal metrem
na Mírák, kde kousek parkoval. Na předporodních kurzech je
varovali, že do porodnice se nesmí nosit květiny, tak měl o
starost méně. Možná to byly jen řeči, aby vyzkoušeli chlapa,
jestli ty kytky chce opravdu darovat. Když IS přišel do
porodnice, některé ženy tam květiny měly. IS se blížil k pokoji,
kde Rivka s Miriam leželi. Slyšel zdálky dětský pláč. Prošel
otevřenými dveřmi a viděl Rivku se svou maminkou, jak
utěšují miminko, aby neplakalo. V místnosti bylo otevřené
okno dokořán a docela chladno.
„Zavřete okno. Je jí zima. To nevidíte? Matky?“ Podrážděně
zjednával pořádek IS.
Bylo to tím. Po zavření okna se Miriam utišila. Byla tak
maličká. Ty ručičky a nožičky. Mini mimi. Porodní váhu měla
standardní, ale prostě to byl nezvyk, tak malé miminko. Rivka
ji půjčila IS. Ten ji choval ve svých silných rukou a cítil se
skvěle. Zdálo se mu, že se mu dítě dívá tmavýma očkama
rovnou do duše. Bylo mu eště docela špatně. Vrátil Miriam
Rivce a ta jí dala sát mléka. Ta malá pusinka se přitiskla k
obrovskému prsu, které bylo dvakrát větší než její hlavička.
Sála a mocně se nadechovala nosem, který měla trošku nahoru.
111
Měla slepená ouška, takže byla do špičky, trochu jako králičí.
Dorazila IS matka i s přítelem.
„My jsme vás hledali v Motole. Řekli jste, že se narodilo
miminko, ale že jste v jiné porodnici, to jste zapomněli sdělit.
Proto máme zpoždění.“ Rozohňovala se matka IS.
IS měl radost, že přijeli později než on. To by ho naštvalo,
kdyby u nich byla jeho matka dřív. Měl trochu zpoždění. Zácpy
po Praze ho zrovna nepotěšili. Trochu ho mrzelo, že tam byla
dřív i tchýně. Co se dalo dělat.
Ženský si klábosily a IS se těšil s Miriamkou v náručí.
Přinesl Rivce ručník a pantofle, jak si přála. Později se ukázalo,
že jí bylo líto, že přišel pozdě a ještě pod vobraz.
IS na Rivce zaznamenal jistou proměnu, a to, že se stala
matkou. Zvýšila se tím její důležitost. Nijak moc se to
neprojevovalo, ale bylo jasné, že teď ona ví co a jak s
miminkem, ale hned to otevřené okno IS moc neubezpečovalo
v tom, že ví co dělá. Miriamka naštěstí ráda sála, a tím všem
dělal radost. Moc neplakala. Byla u nás ráda a evidentně měla
ráda společnost, protože od začátku šibalsky kontrolovala, kdo
přišel a koukala po lidech. Přítel matky IS fotil. S bleskem. IS
mu řekl, ať toho nechá. Miminko není na nějaké blejskání
zvědavé. Fotil dál bez blesku. Dali Miriam do kovové pojízdné
postýlky a jeli konverzovat na chodbu porodnice. Miriamka
spinkala.
Na scénu se dostala poporodní žloutenka. Ptali se lékařky, co s
tím mají dělat.
„Vystavujte jí slunečnímu záření. To je jediné, co pomáhá.
Léky na to nejsou. Je to běžná věc.“ Odvětila lékařka.
První návštěva u ňuňátka se nemá přehánět, a tak se po
pokochání IS rozloučil a vyrazil domů. Vzpomínal na to, jak
mu Rivka ukazovala, jak má prověšené břicho a strachovala se,
112
aby jí splasklo. Utěšoval ji, že bude určitě v pořádku a že se
bříško srovná. Byla celá zesláblá a taková křehká. Miriamka
byla číslo. Kopala nožičkama a vrtěla se. Neposeda.
Doma si IS ubalil brko grande a pařil na počítači hru o pokusu
o oživení mrtvého otce válečníka jeho dcerou čarodějkou kdesi
v dávné Číně. Bylo to klasické RPG (role playing game) a IS
měl ten žánr rád. Když se ve hře dostal ke zmínce o zmrzlé
duši, začal tušit, že je jeho duše zmrzlá kdesi v Antarktidě a
jedině globální oteplení jí může pomoci na svět.
Zvednul se od počítače, aby se šel vymočit a cestou na záchod
v kuchyni ho zastavil podivný ženský hlas:
„Dej mi svoje dítě!“
Jak byl IS skouřenej, bylo mu to jedno co říká.
„No a co?“ Pomyslel si IS.
Otočil se a viděl asi dva metry od sebe modrou průhlednou
postavu ženy, která se k němu blížila vysokou rychlostí. Nestihl
nic. Jen stál. Modrá silueta jím prošla nebo prošla do něho.
Neviděl ji vycházet. Necítil nic podivného. Jen to modré světlo
vešlo do něho. Šel se vymočit.
Když pak usínal, vcelku normálně v mysli komunikoval s
porodnicí, respektive Rivkou a Miriamkou. Slyšel je, jejich
duše a mohl si s nimi povídat. Slyšel, jak se na něj těší. Taky se
na ně moc těšil. Posílali si andělskou poštou polibky a silně
cítili pocit lásky. Byla to opravdická a silná láska. Která hory
přenáší a dovoluje zázraky. IS je slyšel, jako by byli spolu.
Bylo to úžasné a fascinující.
Když se probudil, udělal si oběd a jel za Rivkou do porodnice.
Miriamka měla barvu trochu víc dožluta, tak postávali u okna,
skrz které svítilo sluníčko. Maličký človíček se vrtěl a ani
trochu mu nebyla zima.
„Vytři podlahu a ukliď. Ať nás v úterý přivezeš do čistého.
113
Taky povlékni nově postel.“ Přála si Rivka.
IS to odkýval.
Miminko bylo rozkošné. IS zkoušel na přebalovacím stole,
jestli je to pravda, že malé miminko umí chodit. Tedy s oporou.
Držel Miriam za ručičky a reflexivně miminko vskutku dělalo
krůčky. IS z toho byl nadšený.
„Eště by prý taky měla mluvit.“ A snažil se provokovat
miminko k mluvení. Nějaké zvuky z něho dostal. Ona to
miminka zase zapomenou a musí se vše učit znovu, ale takhle
pár dní po porodu jsou neskutečná.
IS se koukal Miriamce dlouze do očí. Držel ji v rukou naproti
sobě. Zkoumali se a studovali se navzájem. Krom toho, že již
od narození byla Miriam nezkrotná, tak byla také, jak se zdálo,
zádumčivá a přemýšlivá.
Matka IS zkonstatovala, že to s ní nebudou mít lehké a že je to
pěkný dáreček.
Nic z toho si IS nepřipouštěl. Miloval ji. Maličkou. Těšil se na
to, až poroste, jak ji bude učit poznávat svět a jak ji bude učit
chodit a mluvit a barvy a kreslit a všechno.
Rivce přinesl do porodnice konzervu s oblíbeným tuňákem,
protože si stěžovala na stravu. No, co byste chtěli za 60Kč za
nocleh i stravu na den. Ne, že by měla být nemocnice dražší.
Už tak je to dost. Podle Rivky byla největší pecka, když hned
ráno dostala rohlíky a salám. Pak kaši k obědu s uzeným a
večer pro změnu housky a salám. Opravdu pestrá, zdravá a
výživná strava pro oslabené matky. To jeden čumí.
Taky dovalil nějaké ovoce, protože o to bylo v porodnici extra
nouze. Jedna mandarinka k svačině a jinak nazdar.
Že IS pracoval v Hejmésu mělo několik výhod. Především
mohl kdykoliv o pracovní době odejít za Rivkou do porodnice.
Všichni mu blahopřáli a těšili se z fotek po porodu. Hlavně
114
tetky. Ty měly radost největší.
IS zapařil i v pondělí po návštěvě porodnice a žádný úklid se
nekonal. Jakoby zapomněl. Ještě ke všemu mu docházely
peníze. Neměl už ani korunu u sebe. Jen něco málo na účtu.
V úterý si to přihasil autem k porodnici. U vjezdu do
nemocnice se zastavil a šel si vybrat peníze do bankomatu, aby
měl na zaplacení parkování v nemocnici. Bankomat
nefungoval. IS neměl ani korunu. Měl s sebou autosedačku,
kterou jim půjčila Rivky kamarádka, která ji již nepotřebovala.
Byla dost jetá, ale co. IS byl trochu zmatený. Šel pro Rivku na
oddělení. Miriam dostala na sebe teplé oblečení na cestu, ikdyž
bylo horko. Rivka pobalila věci z šuplíku. Vyrazili k autu.
Porodnice na Bulovce byla komplikovaná stavba s různými
vchody v jiných podlažích. Vysoké stropy, hliníková okna a
dveře. Poměrně temno na chodbách. Zabloudili a k autu se
dostali až napotřetí.
IS musel připoutat mimiautosedačku. To se Rivce nelíbilo:
„Proč jsi to dávno neudělal?“
IS jen něco omluvně zavrčel.
Připnul ji na sedadlo spolujezdce proti směru jízdy. Miriam se
stihla vykopat ze zavinovačky. Usnadnilo jim to její připnutí do
sedačky. Vyjeli k bráně nemocnice. Hlídač chtěl asi 12 korun
za parkování. IS je neměl. Odkázal hlídače na nefunkční
bankomat a ujel.
Cestou, hned kousek o porodnice se dostali do zácpy a v
úporném horku se je snažil předjet připojovacím pruhem
nějaký chlap, který se rozčiloval, že ho IS nepustil. Ikdyž jel IS
zprava a měl přednost. IS gestikuloval, křičel na něho, že má v
autě čtyřdenní dítě. Po troše stresu dojeli domů. IS to schytal za
bordel, co nechal doma. Podlaha neumytá, neuklizeno,
nepřevlečená postel. Nádobí za tři dny na stole. IS si z toho
hlavu nedělal. Rivka se rozčilovala a obávala se nečistot kvůli
115
miminku.
IS to ve chvilce dal do pořádku. Převlékl postel. Na postýlku
pro miminko si nehráli, ikdyž si ji koupili a IS ji sestavoval asi
14 dní před porodem. Byla pěkná, z IKEAi. Miriam tu chvilku
ležela v postýlce, ale potom si již hověla na rozkládacím gauči,
na kterém IS s Rivkou již nějaký ten měsíc spoluspali.
Pak čekali, na večer, aby nebylo tak horko. Dali miminko do
šátku a prošli se s ní kolem domu. Jen na krátkou vycházku.
Mezi sedmou a osmou hodinou večer Miriamka křičela. Něco
se jí nelíbilo. IS na to měl hned vysvětlení přes duchy: „To je
duch té paní, co tu bydlela před námi a nenechává jí klidu.“
„To jsou prdíky, jak se jí formují střeva,“ odpověděla Rivka.
„A proč je to zrovna teď? Celý den nic?“ Rozčiloval se IS.
„To nevím. To se prostě neví. Je to tak a nikdo neví proč.“
Řekla na to Rivka.
IS šel hledat na internet něco o dětských prdících a našel jen
zmínku, že se tomu říká dětská kolika a že je to většinou
hodina denně k večeru a že je to způsobené formováním střev.
To už věděl od Rivky. Takže nic nového.
Miriamka kakala krásně žlutá hovínka, která voněla po mlíčku.
Pro IS to byla novina. Plínku si řádně prohlížel a zkoumal.
Očichával. Hodil ji do koše. Používali plenky z Tesca. Za
rozumnou cenu, kupované v akci, když měli tři za cenu dvou.
Po týdnu, kdy sice chodil do práce, ale choval se tam dost
roztržitě a nesoustředěně, až ho na to Šífa upozorňoval přišla
sobota. Docházely plínky a IS byl poslán do Tesca na Anděl
pro nové. Sedl do auta, pustil rádio a vydal se do Prahy. Bylo to
nejbližší Tesco. Když byla Miriam ještě v břiše, formoval její
svět IS i tak, že si přál, aby svět byl bez válek, bez zlých lidí,
aby nemusel za věci platit, aby výměna zboží probíhala jen
jakousi směnou, něco dobrého, hezkého, za zboží, třeba láska,
nebo pomilování. Když pak projížděl Tescem a ládoval věci do
116
košíku. Mimo jiné plenky. Košík přetékal. IS se u jednoho z
regálů potkal s jednou starší cikánkou a usmáli se na sebe. Ta
pak něco zamumlala. Nerozuměl jí. Vyjel do druhého patra
Tesca, kde měl nakoupit nějaké speciální věci a zaradoval se,
když viděl, že u pokladen nejsou žádné fronty, oproti
přízemnímu podlaží, kde se čekalo na prodej až několik minut.
Mířil k pokladně s plným košíkem. Prodavačky se vybavovaly
mezi sebou. Byly od IS odvrácené. Všechny okolnosti IS
vyzývaly, aby jen projel pokladnou, která byla otevřená a
neseděla tam žádná osoba a pokračoval k autu bez zaplacení.
Byla to první zkušenost s novým vesmírem, který si tak úžasně
vypřál. Byl si jistý, že se nemůže nic špatného stát. V tom v
něm zahlodalo svědomí, které mu řeklo, to ale nesmíš, to se
nedlá. Jeď k pokladně a přihlaš se k zaplacení. Takže IS, který
mohl mít nákup zadarmo přistavil košík k pokladně a
dožadoval se zaplacení. Pokladní se trochu divila. Projela
všechny věci čtečkou čárových kódů a řekla IS: „Dva tisíce
čtyřicet tři!“
IS zaplatil kartou.
Ještě dlouhou dobu mu vrtalo hlavou, jak to že platil, když to
mohl mít zadarmo. Jen to zkusit a mohl být za vodou. Ta stará
cikánka mu to jistě pomohla mentálně připravit. Byl na sebe
naštvaný, že to nezkusil. Ale co, nebyl zloděj. Nedocházelo
mu, že v tom novém vesmíru to nebyla zlodějina, ale normální
věc. Povinnost. Proto se za to, že zaplatil na něho taky ten
vesmír zlobil. Bilo ho to do hlavy. Přešlo to. Přivezl věci domů
a unaveně vyložil auto. Miriamka ležela na zádech na posteli a
vrtěla se. Bylo teplo, tak nemusela být nijak extra nabalená.
Kopala nožkama. Pak spala. Nasála se mlíčka a zase spala. To
je život miminka. Jíst, spát, jíst, spát. Brečet. Kopat nožičkama.
Spát.
IS dostal úkol přidělat nad miminko kolotoč, který dostali od
117
kamaráda. Byl hezký, bílo červěně pruhovaný, vyřezaný ze
dřeva. Na čtyřech ramenech měl zavěšeny klauny s balónky v
rukou. Jednomu klaunovi chyběl balónek. Uprostřed visel
principál v širokých kalhotech. IS natáhl silonový vlasec mezi
oknem a dveřmi v pokoji a na něj kolotočík umístil. Od
stejného kamaráda dostali i kočárek a kolíbku. Kočárek stal v
chodbě a čekal na použití. Nechtělo se jim ale do něho odkládat
dítě, aby čumělo do mraků. Přišlo jim, že je lepší, aby koukalo
z šátku v poloze přirozené chůzi do okolí. Kolíbka byla
obrovská. IS ji sestavil a chvilku stála v pokoji. Byla velká tak
na tři miminka. Nikdy ji nepoužili a skončila v ohni. Tak už to
bývá s dárky, které se stěží vejdou do auta.
Pracovně se IS dařilo. Nebylo co dělat, protože se všechny
projekty odložily na dobu poprázdninovou. V létě se nikomu
dělat nechtělo. Braly se jenom peníze. Vyplnily se docházkové
listy a hotovo. Jediný, kdo více méně musel dřepět v kanceláři
a zvedat telefony byl IS. Pařil internetové gamesy, poslouchal
hudbu a nestěžoval si.
Jednou musel zajet do Českých Budějovic, kvůli vyučovacímu
software, který by stejně nebyl připraven včas v případě přežití
prvního vytipovaného pacienta. Vypsal si cesťák a trochu na
něm i vydělal, poněvadž cesťák není jenom benzín, ale i
náhrada za opotřebení vozu. Chvíli čekal, až bude mít
softwareový odborník čas, pak s ním seděl u počítače a snažili
se spustit aplikaci tak, aby přenášela data mezi dvěma počítači,
které měli k dispozici v jedné místnosti.
„Sakra, jak je to možný. Dyť mi to chodilo.“ Hlásil odborník.
IS se ničemu nedivil. Zúčastněně přihlížel a občas přidal něco
do diskuse: „To je tvoje holka na tý fotce?“
„Jo.“ Odvětil odborník.
„To je celkem kůže.“ Řekl IS.
118
„Učil jsem ji ve čtvrťáku a od tý doby spolu chodíme. Je v
pohodě.“ Vysvětloval odborník přes software.
„Tak, teď už to snad půjde.“ Pokračoval.
Zase to nešlo.
IS nečekal, že by to šlo hladce, ale takové komplikace ho
přestávaly bavit. Seděl. Začínal být nervózní, ale nemohl s tím
nic dělat. Přivezl s sebou veškerý materiál, který byl potřeba,
jako kamery, mikrofony a notebooky. Nainstalovali to na ně.
Asi po třech hodinách se jim to povedlo zprovoznit. Dostavila
se neskutečná úleva. Na obou stranách. Něco ještě sice stále
nefungovalo, ale to byl detail. Podařilo se jim procpat video
přes internet tam i zpět.
IS pobalil věci, zaplatil parkovné a vyrazil domů. Kašlal na to,
aby vezl kamery do Hejmésu. Ozkoušel doma natáčení potmě,
kdy se snažil zachytit Miriamku při spánku, ale moc to nešlo.
Neuměl zapnout noční režim. Natáčel chvilku Rivku, které se
to nelíbilo. Šel spát. Spali společně všichni v jedné posteli.
Miriam většinou uprostřed mezi nimi na vyvýšeném místě z
dek. Aby ji nezalehli. To byla největší obava IS matky, která
byla proti tomu, aby se dítě nosilo v šátku a spalo se s ním v
posteli. Odůvodňovala to tím, že lidé vymysleli kočáry a
postýlky, aby se jim ulevilo. To je sice pravda, ale neuleví se
tím dětem. Chudáčci z postýlky křičí po mamince a touží po
jejím kontaktu. Ta se objeví na kojení a zase jde pryč. Není to
na prd? „Máma na mě kašle.“ Myslí si malé miminko hned
těsně po narození. Existují zastánci postýlek a kočárků, ale
většinou neví co říct na argumenty, že od těch dob, co se děti
vozí v kočárcích přibylo civilizačních chorob a děti vyrůstající
v postýlkách chodí za rodičemi do postelí spát pravidelně, i
když už jsou větší.
Příští týden v práci dostal IS updateovaný školící software a šel
119
ho vyzkoušet mezi sídlem Hejmésu a internetovou kavárnou v
Grossmannově pasáži. Systém fungoval. To bylo skutečně
všechno, co musel o prázdniny udělat. Je pravda, že ještě
jednou jel kvůli jednomu malému projektu na služební cestu do
kolína, ale to bylo opravdu všechno. Měl tak volno a mohl své
kapacity zaměřit na něco jiného. Hraní her na internetu nebylo
to pravé. Šífa si v té době asi myslel, že se IS soustředí na
sepsání dalšího projektu, o který by se dalo žádat a dál ho
realizovat a sát peníze, ale IS na to šel od lesa. Dostal totiž
geniální nápad, jak zbohatnout a zajistit si kustódskou práci
spojenou s cestováním po světě. Napadlo ho, že napíše
televizní reality show. Nic jednoduššího to být nemohlo.
Stačila tužka a papír. Respektive počítač. Prvotní nápad byl
samozřejmě nejdůležitějším podnětem. Jelikož byl IS svým
způsobem extremista, buď dělal všechno nebo nic, vrhnul se po
hlavě do psaní ultrakontroverzní reality show s názvem
Gulagomatiáš. Někdo možná tuší, že gulag má v názvu
znamenat to, co ve skutečnosti byl. S přesvědčením, že nejvíce
legrace se užije po tvrdé práci při odpočinku, rozhodl se IS
postavit show na práci. Různé pracovní úkoly se měly prolínat
celým šesti týdenním televizním pořadem. Současně museli být
soutěžící skutečně střežení, protože jedna z možností získání
výhry byla i útěk z lágru. IS to napadlo, protože bývalý ředitel
Hejmésu Honza pracující pro televizní společnost jednou
mluvil o tom, že největší peníze jsou v reality show. Takový
formát, co se o prázdninách rodil z pera IS nikde nebyl k
vidění. Tak drzý a kontroverzní, až se ho Honzova mateční
společnost ze Švédska rozhodla neujmout. Honzovi to samo o
sobě nepřišlo špatné. Bůh ví. Možná se to objeví na
obrazovkách televizí v Americe, IS o tom nebude ani vědět,
dokud se nestane show nejúspěšnější na trhu a IS se to dozví ze
zpráv. Tak většinou končí velké nápady malých lidí. IS to
120
sepsal česky a přeložil do Angličtiny, aby si mohli Švédové
počíst. IS na to vsadil všechno. Byl si jist, že se to ujme. Tak
tomu věřil.
Miriamka rostla jako z vody, asi taky proto, že ji pořádně zapil.
Na oslavu jejích dvou měsíců života a svých narozenin IS s
Rivkou uspořádali mejdan na začátku srpna v Tichém údolí.
Měl probíhat v hospodě U zvířátek. Nikoho ale nenapadlo, že
při dobré zábavě, za zvuků harmoniky a houslí dojde k
uzavření hospůdky přesně v deset večer a že budou s celou
společností nuceni opustit lokalitu. Na okamžik se tam mihnul i
IS bývalý zaměstnavatel Paul, který bydlel o pár domů vedle
od hospody, ale IS měl nakropeno a nevěnoval mu pozornost.
Měl nakoupeno pivama, ale i nějakejma panákama. Chodil
neustále mezi vilou, kde bydleli a hospodou, která byla ani ne
deset minut pěšky. Lidé také korzovali tam a zpět. Přišlo cirka
třicet lidí v různých vlnách. Někdo zůstal déle a pořádně se
zdunil, jiní neustáli úroveň zábavy a prchali chvíli po gratulaci
oslavencům. Celého mejdanu se zúčastnila samozřejmě i
Miriam, která se nosila střídavě u maminky a u tatínka v šátku.
S přibývajícími pivy už jen u maminky. Rivka měla obavu, aby
s ní IS někde neupadl. Padlo i dost djontů a Sallám dovalil i
koks, což mírně nakoplo nejen IS, který si dal první lajničku,
když šel přivítat Salláma na nádraží. To opravdu měnilo pohled
na svět. Nestačilo se jen opít. Teď byl IS totálně nahoře a
nezkrotný. Bavil se s celou partičkou, bavil partičku. Bavil se.
Po zavíračce se na chvíli přesunuli k vile, kde IS bydlel.
Necítili se ale super pohodlně, jelikož dělali dost bugr a Rivka
je usměrňovala a taky neměli, co pít. Šli do nejbližší otevřené
putiky, která byla bar v hotelu Alexandrie. Překvapivě zde našli
i fotbálek, který chvíli mastili. Pili panáky, piva a šňupali
záchodě. Byl tam Jelen, Jelenovo Míša, sympatická kočka s
121
prořízlou pusou , celá pěkně stavěná na pořádný čůráky. Pak
tam bylo pár dalších lidí, kteří jeli posledním vlakem nebo
busem do Prahy a jak jinak, Sallám. Byl to právě on, který byl
jeden z mála opravdovejch kámošů IS. Držák. Nezkazil žádnou
srandu a nebál se žádné píčoviny. Prostě masér. Podržel
takovejch mejdanů, kde už chtěli lidi jít spát a on tomu dal
šťávu, že spaní už nikoho ani nenapadlo. Tak tomu bylo i ten
den. Po zavření baru v Alexandrii si nakoupili s Jedlenama
nějaký piva na cestu a šli údolím k domu, kde bydlel IS. Vzali
to kolem potoka, protože to byla větší prdel jít po tmě. Dali si
lajnu a vošahávali Mku. Tý se to líbilo. Sice vobčas řekla:
„Kluci, neblbněte,“ ale rozhodně ne dost důrazně. Jí moc
nevadilo, že tam měla přítele. Byla taková veselá.
V místě, kde byl mostek přes potok a všichni na něj zamířili se
IS rozhodl, že proběhne potok brodem pro koně. Nápad mu
vyšel na jedničku. Dokonce se mu při té srandě podařilo
utrhnout si jednu ze sandálí od podrářky, takže mu visela na
noze jenom za jeden pásek omotaný kolem kotníku. Ale
neupadl. Byl zacákaný a nohy měl od bláta. Šli ještě kus podél
potoka, až narazili na rozestavěnou budovu v modernistickém
štýlu s velkýma voknama směrem do lesa. Stál z ní zatím jen
betonový skelet. Stavba stála přes ulici od domu, kde spala
Miriamka a Rivka. Všichni tam zamířili. IS nebyl moc při
smyslech. Všichni se tam postupně vystřídali na Míše. K tomu
koks.
Druhý den si na nic z toho IS nepamatoval. Mírně mu něco
připomněly sandály, které byly od bahna a jedna roztrhaná.
Další vlaštovka s připomenutím byl Sallám, kterého přivezl v
pondělí z Prahy Gábin. Cestou nabrali i IS a dali si ještě v autě
lajničku. Život byl velká prdel.
IS se ptal: „Salláme, a proč jedeš do Roztok?“
122
„No ty vole, to bys nevěřil. Volali mi měšťáci z Roztok, že
našli moji kreditku někde na zídce v Tichém údolí. To je asi
tam u vás, že jo?“
„Jo, jo. A cos tam s ní dělal?“
„Jako s tou kartou. No hádej? Cpali sme si to pak do nosu.
Eště, že to jsou pitomci a nic takovýho je nenapadne. Víš kde
sídlí městská policie?“
„Jo. Jeď furt po hlavní Gábine, pak ti řeknu. Serpentýnama
nahoru.“
„Tam to znám, tam bydlívala Tereza.“ Zareagoval Gábin, kterej
byl slušně nakoplej.
Dovezli Salláma na místo. Chvíli na něho čekali s napětím, zda
nebude nějakej problém. Žádný se nekonal. Cajti si asi
nevšimli zbytků koksu na kartě a nepřišlo jim vůbec divný, co
tam asi tak ty karty mohly dělat. Svezli IS dolů do Ticháče za
Rivkou. Ta když ho viděla, byla mírně v šoku, ale poněvadž
měla taky hodně za sebou, jen o tom nemluvila, dokonce to ani
IS nepřiznala, tak jen konstatovala kamsi mimo, aby to slyšelo
všechno ostatní jen ne IS: „Když to jinak nejde, tak se nedá nic
dělat.“
IS ale vyměk a místo, aby jel s klukama pařit do města, zůstal
doma. To si mohl odpustit. Sfrklýho ho Rivka doma nechtěla a
on nevěděl, jak se sebou naložit. Kluci jeli do Prahy. Zůstal tam
sám s kojící matkou, která měla jiné starosti než IS. S
takzvaným šestinedělím sice IS vyjebal už v pátém týdnu, asi
protože ho dostatečně nebavilo, když mu to Rivka dělala
nohama. Nebylo to špatný, ale kunda je kunda.
IS se párkrát viděl s VR v hospodě a ten k němu měl proslovy
o tom, že ženský jsou všechny stejný, jakžto to IS neviděl. VR
tvrdil, že stejně jde hlavně o peníze. Někdy i o péro, ale prachy
jsou víc. To IS nepřipouštěl. VR tvrdil, že když nebude domů
123
IS nosit dost peněz, Rivka si najde jinýho, bohatšího samce,
který se lépe postará o její dítě. Že to tak má přiroda zařízeno a
prostě to tak je. Ať to tak začne brát, jinak špatně dopadne.
IS věděl, že Rivka není obyčejná žena. Hodně ji věřil a moc ji
miloval. Stáli sobě po boku od nejtěžších začátků života.
Odráželi se spolu od dna. Ze sklepa se raketovým zrychlením
posunuli do luxusního bydlení kousek od Prahy v jedinečné
lokalitě. Mezi tím si užili neskutečné stmelující příhody. Bylo
jim spolu skvěle. Dítě to trochu změnilo, ale to bylo v cajku.
Většinou se vídali s VR v MBSce. To byla hospoda na
Vinohradech, kterou vlastnil jejich společný známý, kterého IS
poznal v divadle v Celetné. Ostatně, tam poznal i VR a svou
Lásku Rivku. V MBS se scházela partička kolem Máry, který
měl nepopiratelné aristokratické kořeny. Byl typickým vůdčím
typem a projevovalo se to mimo jiné tím, že režíroval divadelní
představení divadelního spolku To divadlo v Celetné. IS ho
poznal přes kámošku Káču ze školy, která se s ním jednou
opila odpoledne na Letné a cestou v tramvaji málem došlo k
líbačce. Mára byl dominantní a kdyby neztrácel čas v mládí
drogami, mohl z něho v jeho věku, kolem čtyřicítky, být
úspěšný a uznávaný režisér. Konzumace různých drog, ale
především pika na něm byla dost znát. Byl roztěkaný a dost pil,
aby zahnal blbý stavy. Káča s ním chodila od nepaměti. Měli
dost volný vztah. Káča byla o dost mladší kalívala na
ekonomce s týpkama jako byl IS až do rozbití. Vždycky říkala:
„Mě z těch špeků klesá tlak, tak si musím dát panáka, aby se to
zase srovnalo.“
Mára jinak vypadal jako obyčejný člověk, ale měl vysoce
rozvinuté mimosmyslové komunikační schopnosti. IS měl taky
vedoucí ambice. Na jednom ze zápasů ligy mistrů, na který se
šel do MBSky podívat se odehrával zajímavý jiný svět v jeho
hlavě. IS chtěl řídit zábavu a sledovat, co se kolem dělo. Byl si
124
sebou tak jistý, že se mu dokonce dařilo ovládat průběh utkání.
Klidnou hlavou umožňoval, aby se přesunula představivost
chlapů v hospodě na hřiště a herní akce dopadaly přesně podle
jejich představ. Padaly góly. Hospoda řvala. IS byl vnitřně
spokojený. Byl přesvědčený, že za to může on. Že kdyby
neintervenoval klidnou silou, mimo jiné i do rozhodčích, tak by
výsledek utkání vypadal úplně jinak. Jenže zápas skončil a IS v
hlavě slyšel, jak ho Mára vyzývá, aby mu předal režisérskou
taktovku. Ale IS to neudělal. Místo toho pokračoval v sólo
jízdě posilněn špeky a pivem. Lidé se chvíli dobře bavili, ale
pak zábava upadla. IS se pokusil oživit ji přilitím energie do
prostoru ze sebe, ale vyvolalo to jen trapný vtip, který byl
mimo mísu. Mára ho mentálně znovu, teď již tvrdě, osočil, aby
se na to režírování vysral, že režisér je on a ať mu to předá. IS
to nechápal. Nevěděl, jak mu to má předat. Jel dál. Stálo to za
hovno. IS se jen vysiloval a vyčerpával a s dalším špekem se
mu udělalo špatně a zábava pro něho skončila. Ležel na stole a
nemohl se hýbat. Vše vnímal, ale byl tak mimo, že nemohl na
nic reagovat. VR se na něho otočil: „Je ti dobře?“
IS s vypětím všech sil lehce zvedl hlavu, která stejně obličejem
směřovala stále k desce stolu, a zamumlal potichu: „V poho.“
Nebylo mu dobře. Neposlouchal silnější a stihl ho za to trest.
Když se asi po hodině oklepal, šel na poslední autobus do
Dejvic, páč vlak mu ujel.
Miriamka pěkně rostla dělal jim radost. IS si s ní začal povídat
tak, že přiložil své čelo na její a posílal jí své myšlenky. Byl
přesvědčen, že je schopná je přijímat. Posílal jí třeba to, co se
dělo na večírku nebo v práci. Jaký měl den. Když se jí pak
díval do očí, cítil, že mu rozumí. Jeho počínání vyplývalo z
výzkumů, které říkaly, že dětský mozek je čtyřikrát více
prokrvený, než mozek dospělého. Sice není dotvořený a je
125
menší, ale mnohem nabitější. Proto si byl jist, že jeho
skouřenkovský a citlivý mozek může vysílat čelem myšlenky a
Miriam je může zpracovávat. Posílal jí tak rovnou videa ze své
paměti. A proč zrovna čelem? IS se totiž narodil obličejem. Ne
jako normální děti, hlavičkou, ale on chtěl ten svět vidět a
podle něho hrálo velkou roli to, co je první na světě. Sice
nevěděl, jak informace a energie přijímají ti, kteří se narodili
nožičkami nebo císařským řezem, ale to ho netrápilo.
Když sledoval zápas ve fotbale, musel být absolutně klidný a
vyrovnaný, aby neovlivňoval přímo zápas, ale nechal jen skrz
sebe přenášet přání ostatních. Tím čelem přímo ovlivňoval dění
na hřišti.
Sám tomu moc nerozuměl. Dělal vše jen podle citu a z
přesvědčení.
Po prázdninách se začalo zase pracovat. Tedy začaly porady a
naplánovaly se akce. Jedna z nich byla konference za účelem
medializace digitálního vysílání. IS měl aspoň co dělat. Musel
zabezbečit místnost, sehnat občerstvení, zkoordinovat rozeslání
pozvánek a zajistit moderátora. Místnost nebyl problém.
Nabízela se již vyzkoušená budova Automotoklubu, kde zel
jistý reprezentační salónek. Občerstvení zajistila společnost se
sídlem na stejné adrese a jako moderátor se nenabízel nikdo
jiný než gumový Honza. Tedy teď v živé podobě. Komplikace
nastaly, když měla Iris rozeslat pozvánky na akci. Onemocněla
a zbylo to zase na IS. Ten si s tím nelámal hlavu a rozeslal
všech 250 pozvánek. Nestyděl se a udělal si archivaci
rozesílacího seznamu, aby kdyby náhodou mohl kontaktovat
novináře a lidi z oblasti digitalizace.
IS musel také zajistit videodokumentaci z konfernce. Vzal na
místo nové kamery, postavil je na stojany a snímal celý běh
událostí.
126
Začalo to asi takto: „Vítám vás zde, vážené dámy a vážení
pánové! Především chci přivítat pana Duspivu, národního
koordinátora pro digitální vysílání a dále...“ Takto se rozhovořil
Honza. Nebyl k zastavení. Jen občas předal slovo jednomu z
hostí, aby vyjádřil názor k diskutovanému tématu. Mluvilo se o
všem a o ničem. Proč vlastně trvá digitalizace tak dlouho se
nikdo nedozvěděl. Jen informace o tom, kdy a jak bude
pokračovat. Kdy se vypne analogový signál a kde. Pak se
mluvilo o licencích. Zase nic nového. Úplatky velkých televizí
vzaly šanci těm, kteří chtěli podnikat zajímavě a přinášet lidem
moderní televizi do života.
„Tak, to by bylo pro dnešek všechno. Děkuji vám za
pozornost!“ Ukončil konferenci Honza.
IS zabalil kamery, dal si chlebíček, co zbyl z občerstvení a
vyrazil do hnízda Hejmésu.
IS ve volných chvílích doma hodně přemýšlel. Buď za
střízliva nebo řádně skouřený. Většinou se skuřoval až večer.
Málokdy, když byly děti ještě vzhůru. Ve skouřených stavech
se mu stávalo, že komunikoval s mimozemskou inteligencí,
civilizací. Nedokázal přesně určit o koho jde, dokonce se mu
zdávalo, že jich je víc. Jedni byli hodní a jiní zase dost
despotičtí. Komunikoval s nimi ve své mysli, jakoby se
nechumelilo. Dokonce byl dost drzý. Když dostával úkoly
odmlouval, když nesouhlasil s nějakou myšlenkou vzpupně se
stavěl za své přesvědčení.
S Rivkou čítával o indigových dětech, že jsou to jiné děti, které
přicházejí na naši planetu, aby nám dělaly radost. Že jsou od
malička hotové a že spíše než výchovu potřebují porozumění a
oporu. Miriam se jim zdála taková indigová. Byla vnímavá a
hodná. Citlivá a legrační. Chvílemi se zdála zachmuřelá a
hodně přemýšlivá.
Ve skouřenosti, když pak IS ulehal ke spánku, honilo se mu
127
hlavou tisíce myšlenek a ne a ne je zkrotit. IS byl přesvědčen,
že příchozí mimozemšťané nás naučí létat. Také to posílal
mentálním polem do širokého okolí, třeba když se mu zdálo, že
se myšlenkově propojil se soudsedem, tak mu sliboval, že ho
naučí létat. To se opakovalo i několik dní po sobě. Co bylo
zvláštnější a co IS zahrál jakoby do autu, byla komunikace s
maličkou Miriam. Když takhle vedle ní usínal, zdálo se mu, že
si spolu povídají, respektive, že na něho její vnitřní hlas mluví.
Když ale měl něco odpovědět, pocitově to měl říct nahlas nebo
zašeptat, tak šeptem se mu mluvit nedařilo, a když promluvil
nahlas, tak se Rivka ptala, co se děje. Většinou totiž promluvil,
ikdyž ne příliš nahlas, tak promluvil dost burácejícím hlasem.
Otázky to byly buď na obyčejné věci, anebo na politiku. IS
odpověděl jen párkrát. Nevěděl co s Rivčinými reakcemi, a tak
začal odpovídat jen v myšlenkách. Věřil, že se to k Miriam i
tak donese. Něco ho varovalo, že se to k ní sice dostane, ale že
nebude vědět, komu ten hlas patří, komu patří názory a
myšlenky takto vyslané. Snažil se reagovat podle svého pocitu.
Jednoho dne se zase v Praze přiopil a skouřil a motal se ze
Žižkova na Masarykovo nádraží, kde měl naskočit na vlak.
Poslední z Prahy. Vlak nejel. Přesunuli odjezdovou stanici na
Hlavní nádraží. S tím IS nepočítal. Chvíli stál a čuměl. Cítil se
pořádně háj. Rozmyslel se, jak s tím teď naložit a zamířil k
východu z nádraží. Těsně před dvěma schůdky ho jakýsi sladký
hlas nutkal, aby odhodil strach a na těch schodech prostě vzlétl.
Cítil, že se mu to podaří. Nalívala se mu euforie v mžiku do
hlavy a cítil se jako Superman s rukou vztyčenou k letu. Místo
toho, aby se o to pokusil, neudělal nic. Sešel schody a šel se
podívat v kolik mu jede tramvaj do Dejvic. Kdyby se o to
aspoň pokusil, mohl zjistit, že to jde anebo by si rozbil kolena a
jiné části těla, ale věděl by, jak na tom je. Takhle na tom byl
128
jako podle slov z jedné písničky Pragounionu: “Lidi nemůžou
lítat, protože se bojej, že spadnou.“
Jindy zase šel IS celkem normálně nabuzenej z práce domů a
potkal fakt pěknou ženskou, vysokou, se spoustou tašek s
nákupama. Ikdyž ta žena vypadala trochu jako muž, měla
takové rysy v obličeji, líbila se mu. Chtěl jí s taškami pomoci,
ale na poslední chvíli si to rozmyslel a jel domů za Miriam a
Rivkou. Uchránil se tím možnému styku se zajímavou osobou,
ale o ten zážitek si ochudil život. Dělal vše ve smyslu, že chce
být a žít jen kvůli Miriam. Zapomínal na sebe, na své radosti a
na jeho bedra začínaly padat pouze starosti. Práci měl na dobu
určitou, a to do konce prosince. Nevěděl, co bude potom.
Rýsovaly se sice nějaké pokusy o převedení digitální školy do
komerční sféry a prodej vzdělávacího software, ale to byl
hodně tenký led.
IS si nijak neuvědomoval situaci. Že by měl hledat pomalu
navazující práci. Na konci léta koupil domů osmi oktávové
klávesy s kladívkovou klávesnicí, na které chtěl skládat hudbu
a Rivce by se hodily k procvičování zpěvu. K prozpěvování. IS
ji vlastně zpívat pořádně neslyšel. Osamocená mu nikdy
nezazpívala. Když se potkali na prvním rande v Riegráčích, tak
mu s kamarádkou zazpívala písničku Černé oči jděte spát. Asi
ho chtěli zhypnotizovat. Možná jen byly nakalené. Pak ji IS
slyšel zpívat na absolvenstkém koncertu hudební školy na Malé
straně ve sboru deseti děvčat. A pak již jen na dvou koncertech,
kde se byl podívat. Jednou v Obecním domě na nějakých
sborech, tam nebyla Rivka ani vidět, ani slyšet. Jednou
dokonce shlédl představení Fantom opery v Berlíně. Tam
Rivku ani nepoznal.
Klávesy skončily v rohu pokoje. Nehrálo se na ně a začaly se
129
na ně odkládat věci. Rivka měla spoustu práce s kojením.
Doma bylo neuklizeno, jídlo kupoval IS a většinou i vařil. Teď
ovšem již nesměl vařit s kořením, aby náhodou miminko
nemělo něco špatně s bříškem z koření. IS se snažil namítat, že
na co si miminko zvykne, tak to taky bude mít, ale byl jenom
muž. A muž přece nemůže rozumět těm maličkým zázrakům.
Od toho je tu žena. Muž má domů nosit prachy a nestarat se o
to, ce se doma děje přes den. Natož v noci. Jak přijde z práce,
má si jít pohrát s miminkem. To je jasný. Nemá nárok ani na
pěknou přivítanou od manželky, ženy, nebo s kým to žije a
miminko vychovává. V noci svítili v místnosti, kde měli postel
modrou UV zářivkou, která zároveň lákala a zabíjela komáry.
Jakmile se odbyla hodina křiku malé Miriam od sedmi do
osmi, bylo ticho a klid. Spala v pohodě. Občas se nechala
nakojit. Rivka lítala z kuchně do pokoje s postelí často, hned
každého zvuku se lekala a chodila se dívat, zda miminko je v
pohodě. Tahala s sebou IS, který v klidu něco četl, ale zvedla
ho jen málokdy. IS zastával názor, který mu mimojiné
přednesla Rivka, a to, že když miminko spí, tak se jen tak
nevzbudí. Rivka měla strach, aby Miriam nespadla z postele.
Rivka měla vůbec dost strach. Když se IS snažil přijít na to z
čeho, nepřišel na nic.
Jeden večer IS přemluvil Rivku, ať vyzkoušejí postýlku.
Položili Miriam již spící do postýlky. Šli vedle do kuchyně. Asi
za deset minut se strhl obrovský křik. Miriam se tam evidentně
nelíbilo. Musela ven na postel. Postýlka i přesto, že se
neosvědčila zůstala v pokoji s postelí ještě několik týdnů, než
byla rozmontována. Trvalo to proto, že IS s Rivkou neměli
odvahu ji rozmontovat a obhajovat život bez postýlky před
návštěvami.
IS měl chuť na sex. Udělal návrh Rivce objetím. Odtáhla se. Že
prý musí ještě dožehlit a pustit myčku nádobí a pak. Že má IS
130
počkat. Občas ho nebavilo, že byl pro ni vždy na posledním
místě za dítětem a prací. Občas se mu taky zdálo, že se jí to s
ním vlastně nelíbí. Že to dělá jen, že musí. Líbilo se jí to tak
jednou z deseti souloží, odhadoval IS.
Návštěvami se to u IS zrovna netrhlo. Jeho bratr se třeba na
Miriam přijel podívat až asi po měsíci a půl. Sem tam někdo
přijel.
IS se cítil docela osaměle.
Miriamka byla rozkošná.
Pomalu jí narůstaly vlasy. IS napadlo, že by ho zajímalo, jak
rychle, respektive jak vnímají miminka čas. Začal od té doby
Miriam hodně sledovat. Všímal si, jak reaguje na vzruchy a
podněty. Hodně rád se jí díval do očí, které byly nejdřív černé,
pak krátce přešly do modré a ustálily se na hnědé barvě. Taky
ho napadlo, že si budou vyměňovat myšlenky telepaticky, a to
čelem. Občas si k ní přilehl nebo si jinak přiložil její čelo na
své a myslel na to, co prožil a posílal jí touto cestou třeba
vzpomínková videa. Měl pocit, že ho Miriam vnímá. Začal jí
tak posílat i videa. Co prožil jí promítal myšlenkami do
hlavičky.
Když přišel IS z nějaké kalby, byl moc roztomilý, když si lehl
vedle Miriamky a nebo když ležela na něm.
Ikdyž bříšku sliboval, že přestane kouřit a jednou dokonce i pít,
tak to nedodržel. Měl za to výměnou získat bezstarostný život
v přepychu a spokojenosti. Jen ty podmínky, které nebyl
schopen dodržet.
131
IS nosil domů slušné peníze, a tak se s Rivkou zmohli na
novou ledničku, rychlovarnou konvici, mixer a IS si dopřál
elektrické piáno, po kterém snil, aby mohl skládat hudbu.
Myslel si, že se bude hodit i Rivce, aby si mohla občas
zazpívat.
V práci se dokončovaly projekty. Proběhla úspěšně pilotáž
projektu Digitální škola, ačkoli IT služby zajištěné IS nebyly
kompletní a nakonec chyběl záznam celé akce, za což byl IS
bit.
Jednoho dne dostal IS úkol, aby zkontroloval rozpočet
Digitalizace, jestli je vše v pořádku. Zjistil, že není. Šífa se
seknul při výpočtech peněz na výplaty zaměstnanců. Byl to ale
chlap a postavil se k tomu čelem. Vzdal se odměny za práci,
jen aby mohl dál platit IS výplatu. Pak přišly tlaky od tetek,
kterým se nezdálo, kolik peněz dostává VR za řízení již
dokončeného projektu, kde zbývala pouze medializace. Začaly
se s ním hádat a házet na sebe špínu přes různé emaily a
některé i přes IS. Není nic horšího, než když jde o peníze.
Ke konci listopadu řekl Šífa IS:“Měl bys mít jasno, co budeš
dělat, až to tady skončí.“
To IS neměl. Jakoby spoléhal stále na vyšší moc, která mu
pomůže.
Šífa pokračoval:“Bejt tebou, pomůžu tetkám s dokončením
projektů a monitorovací zprávou. Mezitím tě vezmu podívat se
na audit a třeba se nám budeš hodit do týmu, nebo z toho bude
něco jiného.“
IS si ani po takto dobře myšlených radách jasno neudělal.
Dál jezdil s Miriamkou v kočárku jako pomatenec, téměř s ní
sjížděl schody po zábradlí a radoval se z procházek s Rivkou.
Kočárek dostali od kamaráda, téměř nepoužitý a také ho téměř
nepoužili. Když přišel čas, poslali ho dál, do jiných dobrých
132
rukou.
IS nevěděl, co bude dělat. Myslel, že mu to nějak projde. Měl
ze soužití s Rivkou pocit, že snad ani nebude muset makat. Že
se budou spolu milovat a že v takové lásce peníze nebudou
zapotřebí. Možná by to tak bylo, ale IS nepřestal kalit a kouřit.
IS začal pociťovat, že když přišel domů, tak najednou byl jeden
s Rivkou. Rivka něco dělala v kuchyni a IS si hrál s
Miriamkou. Neměl ani potřebu chodit na záchod a někdy ani
nejedl. Později si toho ale začal všímat a zbytečně to řešit. Tím
se začal bát, ačkoli s příchodem Miriam se strachu úplně
zbavil. Dokonce ho to zbavilo závratí.
To stále neřešilo, že IS vůbec nevěděl, co bude dělat. Bavilo ho
skládat hudbu. Do práce nikdy nechodil s odhodláním a netěšil
se jí. Úklady práce byl schopen rozdejchat, ale někdy ho to
dost vyčerpávalo a byl pak doma vysílený, unavený a
nepříjemný.
Jednou se na IS obrátil vnitřní hlas a ptal se ho, co chce s
Miriam dělat. IS mu odpověděl, že se na ní chce dívat jak roste.
Špatná odpověď! Měl říct že jí chce žít. Obraz je přece jen
pomíjivý. Taky se obrazem lze těžko těšit do nekonečna.
Když IS přemýšlel, jak byla Miriam ještě v bříšku, přál si nic
nemuset dělat, všechno mít zadarmo. Tak trochu zapomněl na
věci, které ho baví a těší. Třeba hra na bicí, jízda autem, létání,
poznávání cizích krajů, kecání s kámošema a jiné věci, které si
vlastně zakázal, protože chtěl nemuset dělat nic. Vyplivlo ho to
do nihilismu. Jakmile se z něho snažil vymanit, nelíbilo se to
Miriamce. Rivka prozměnu chtěla, aby něco dělal, živil je a byl
správným tátou. Jenže, když Rivka řekla IS, aby o sobě něco
řekl Miriamce, IS si z toho zase dělal prdel a řekl jen: „Táta je
skouřenka.“
133
Přišlo mu to velmi vtipné, ale pro pozdější vývoj to mělo
nedozírné následky. Začalo se mu stávat, že jenom pomyslel na
to, že by si dal špeka, v tu ránu byl zhulenej jak taška. Mohlo
to být jedině tím, že žil v jiné realitě. Napůl ve své, ale zároveň
se snažil zůstat i v té všeobecné, která byla tvořena
předevšímjeho matkou, od které se mu nedařilo definitivně
oddělit. Její realita byla plná omezení, komplikací a nemocí. IS
to věděl, ale neuměl se utrhnout úplně. Chtěl totiž mít matku
také v srdci. Měl ji tuze rád i přes všechny její strachy. Ono to
tak prostě asi nejde. Člověk si musí umět vybrat. Život v
pohodě nebo ve stresu? Strach nebo víra a láska? Vysvětlení je
jednoduché. Totiž, když se budete bát, že vás někdo okrade a
budete na to ustavičně myslet, tak tu myšlenku na sebe
přivoláváte, a pak je pravděpodobnější, že se to stane. Stejně to
funguje s čímkoliv jiným. Myslíte na to, že chcete mít víc
peněz, svět se postará, aby to tak bylo. Na co myslíme, to
přitahujeme. Pokud na to myslíme čistě pozitivně a vžijeme se
do toho, pak je půl hotovo. Začnou se nám otevírat nové
možnosti, vůči kterým bychom neměli zůstávat chladnými.
Cokoliv se dá změnit. Stačí sobě a své mysli věřit.
IS se vracíval z práce s plnou hlavou starostí a vyčerpán tím,
jak se snažil všechny lidi kolem sebe změnit k lepšímu.
Celkem se mu to dařilo. Porady probíhaly hladšeji, lidé se
nehádali a i bez jasného vedení se byli schopni dohodnout na
dalším postupu. IS to ale stálo mnoho sil, které mu nezbývaly
na doma.
Přišel domů a byla mu svěřena dcerka, aby se jí věnoval.
Přiložil ji čelo k čelíčku a posílal obrazy svého života do její
nezkažené mysli. Miloval ji, miloval děti pro jejich čistotu. On
sám nebyl kdejak svatý, pil, kouřil a měl rád sex, ale jinak byl
proti korupci, krádežím a násilí, jak jen to bylo možné. Je
134
pravda, že jednoho dne, když vybíral dodavatele na realizaci
části projektu, kde byly zapotřebí počítače a řešení problému s
tím spojené, obrátil se na blízkého člena rodiny. A že mu pár
laskavostí dlužil, nebál se sáhnout hluboko do rozpočtu a
vyrvat pro něho maximum. To maximum znamenalo, že mu dal
o čtyři tisíce víc za službu, než musel. Tím se vlastně postavil
na stranu korupčníků, čehož litoval, ale nepřestal považovat
korupci za špatnou. Tato část projektu nakonec ještě ke všemu
úplně nedopadla a IS z toho měl průser. Od té doby se snažil
nezačínat si obchodně nic se svou rodinou.
IS věřil tomu, že čím víc toho budou děti o nás velkých vědět,
tím lépe se s námi budou sžívat. Také věřil, že když se jim
narodilo to „indigové“ dítě, jak novou generaci pojmenovávali
v novinách, tak že je zvláštní, nadanější, šikovnější a třeba že je
odmalička vědomí a ví o světě, ne jako se věřilo doposud, že
dítě porodem zapomene vše co si pamatovalo. IS věřil, že to v
Miriamce zůstalo, tak aby s tím v budoucnu mohla snadno
pracovat. Také jí přisuzoval schopnost vybrat jakoukoliv
informaci ze své DNA. DNA si představoval jako objemově
bezedný harddisk, kam se ukládá veškeré poznání, které předci
získají a všechny ostatní informace o jejich životě. Usuzoval
tak proto, že se dočetl, že v maličkaté části DNA jsou obsaženy
terabyty dat.
S Miriam si hrával rád, ale jednoho dne se dostal do slepé
uličky. Nevěděl, jak ji zabavit. Nemohl na nic přijít a začal si
zoufat. Pak začal vyšilovat a řekl Miriamce, že mu musí radit,
co má dělat, když ho nic nenapadá. Od té doby ho v podstatě
začala ta malá a šikovná holčička buzerovat. Vracela mu jeho
energii a bylo to pro něho hodně nepříjemné a jak rostla,
stávalo se to pro něho větším a větším peklem. Asi po čtyřech
letech se mu povedlo jí vysvětlit, že to tak nejde, že on musí
vědět a on musí vymýšlet šprťouchlata.
135
S vkládáním informací do Miriam, když byla ještě v bříšku, IS
nijak neotálel a s bříškem si dost povídal. Říkal do něho, že se
k sobě lidé chovají špatně, lžou si a snaží se na sobě vydělat. A
ti, kteří jsou většinou nejbohatší, vydělávají na těch, kteří by
peníze potřebovali. Pak mají tolik peněz, že mohou ovládat
ostatní a brát život jako počítačovou hru. Třeba o stavbě města.
IS občas zašel při vysvětlování i do ekonomických teorií a říkal
do bříška následující:
„Většina korporací pracuje na bázi zisku. Zisk je pro ně
základem, posláním, ale ne jediným. Firmy totiž mají
především plnit sociální funkci, a to je péče o své zaměstnance,
ale i o životní prostředí, sociálně slabé spoluobčany a jiné
znevýhodněné lidi.“
IS se hnusilo nadměrné hromadění zisků spjaté s drancováním
planety. S tím především. Ždímání lidských zdrojů je poměrně
běžná praxe, ale když někdo saje své bohatství z útrob planety
a dále ho účině nepřerozděluje a jen rozšiřuje své impérium,
které je založeno na nerostných bohatsvích, které defakto
nepatří nikomu. Z pohledu amerických indiánů nelze vlastnit
pozemek, půdu. My na něco takového těžko přistupujeme.
Většinou nevnímáme planetu jako živý organizmus. Je pro nás
pouze prostředkem k dosažení bohatství. Málokdo ji má v srdci
tak, že dokáže naslouchat jejím opravdovým potřebám. Planeta
má samozřejmě také potřeby. Představte si, že že jste nekuřák,
který poskytne ubytování své rodině ve svém domě, jako
závazek, který slíbil na smrtelné posteli svému otci. Zbytek
rodiny, ale kouří a postupem času se Váš dům promění na
mlžnou zónu. Vy se nedokážete proti zbytku rodiny postavit,
aniž byste je nemusel vystěhovat. Tolerujete je. Ale jejich
kouření zasahuje do Vašeho života natolik, že prostředí v domě
se mění tak, že se Vám to nelíbí. Co s tím uděláte? Začnete
136
dělat rodině úklady? Je to jedna z možností. Upřímně je podle
mě lepší věc vykomunikovat a vykázat kuřáky do určitých částí
domu nebo jen na balkony. Ale oni jsou ve většině. A nezabere
domluva. Odstěhujete se? Může se planeta odstěhovat? I s tou
komunikací to má planeta špatné. Zvláště když ti kteří jí
rozumí nemají peněžní sílu na provedení změn, jako je třeba
Dalajláma. Pak jsou tu také lidé, kteří tvrdí že rozumí a
dokonce v myslích lidí vystupují jako zástupci Boha, budiž
pochválen. Tito, jako je papež, většinou zapomínají na Bohyni,
kteroužto může znázorňovat třeba planeta. A přenášejí do lidí
pouze jejich domnělé slyšení z nebes. Ale dnes může těžko být
prokázáno, že hlas se kterým komunikuje papež je hlas celého
vesmíru, životadárné síly, která vesmír stvořila. Jen málokdo
dnes koná tak, aby byla zachována rovnováha systému. Jde o
zisky. Vlastní prospěch. Ne že by to tak nebylo, ale vše má své
meze.
Když se s bříškem bavil IS pod vlivem marihuany, promítal do
něho i své vize, tušení velkých změn a přírodních katastrof,
které viděl v budoucnosti. Planeta se bude bránit.
„Měli bychom se jí snažit pomáhat. Konat pro její dobro.
Přibližovat se jí a pradávnému způsobu života.“
Tak to IS sdělil plodu, malému tvorečku, ze kterého se
vyklubala Miriamka.
Po jejím narození jí do smíchu nebylo. Ani moc neplakala. Jen
asi hodinu večer, ve stejný čas. IS se snažil přijít na to, proč
pláče. Všichni včetně lékařů tvrdili, že jde o vývoj střev, která
si zvykají na příjem potravy. Proč ale pláče jen hodinu večer?
IS tomu nevěřil. Vysvětloval si to jako pravidelné vnikání sil
vytvářených společností do malého dítěte. Snahu o ovlivnění
jejího přirozeného poslání a manipulaci s její budoucností.
IS si pohrál se slovy a z roztomilosti malé Miriamky jí začal
říkat Médídě. Byla to zkomolenina slova medvídě a mé dítě.
137
Později si k tomu domyslil i druhý význam, který nebyl
primární a zamýšlený, ale odvozený z anglického slova deed. A
k tomu si ho IS ještě špatně přeložil. Myslel si, že jde o
dědictví. A tak, jelikož jeho otec toužil mít dceru, viděl to tak,
že dceru podědil. Byl to ale holý nesmysl, protože deed
znamená skutek. To mu došlo o něco později. Můj skutek.
Trochu sobecké. Ale pocity při milování s Rivkou byly téměř
nepopsatelné. IS cítil, jak se ztrácí pravá polovina jeho těla a je
nahrazována jinou přicházející energií z nezjištného zdroje. To
bylo přitom, když se IS s Rivkou miloval tak, že se snažil cítit
jako žena. Pak se Rivka logicky a energeticky stávala zdrojem
mužství, i dělala pohyby podobné přirážení muže do vagíny
penisem. IS si toho byl dobře vědom. Podstatě nerozuměl.
Zajímalo ho to. Snažil se o tom s Rivkou bavit, ale ona ho vždy
zazdila, že je blázen. IS si byl jist, že mu něco tají. Rivka mu
nakládala na hrb paranoiu. Neměl to s ní lehké. Sama málokdy
začala mluvit. Byl to typ ženy vysněné většinou mužské
populace. Taková, která moc nemluví. IS to někdy vadilo.
Když se spolu skouřili, tak se dokázali bavit v pohodě. Jenže
Rivka v těhotenství, ani když kojila hulit nechtěla. IS nebyl
nijak proti poslat trochu THC do mlíčka dětem. Ale nestalo se.
Jestli ano, tak jednou. Dvakrát. Maličko.
V půlce prázdnin přišel za IS Kristus v nejlepších letech a
sdělil mu, že v srpnu odjíždí na Balkán na Rainbow festival a
že ho nemáme postrádat. IS informaci přijal, ale nezapsal ji a
nějak si s ní hlavu nedělal. Když na konci srpna přišli za ním
manažerské špičky, věděl píču. Prostě si to vykouřil a
vychlastal z hlavy. To, že je Kristus někde na fesťáku a že o
tom dával vědět úplně zapomněl. Zazdil ho. Kristus byl
pohaněn a vyloučen z kolektivu. Když se týden na to vrátil,
vysvětlil celou situaci a i IS mu musel dát za pravdu. Již ale byl
138
za blbce IS a dokonce za zrádce a chamtivce. S tím se nedalo
nic dělat. IS trochu Krista s dlouhýma vlasama neměl rád,
protože dost sliboval, neplnil termíny a sváděl to na kraviny.
Třeba že mu nepřišel mejl. Taky byl IS k uvytržení, když viděl
Krista žvejkat japonskou směs, zapíjet jí kolou a mluvit o
anarchismu pro dobro světa. Nezazdil Krista úmyslně, ale jeho
podvědomí tak možná pracovalo.
S nemalým nervovým vypětím se jednoho pozdního zářijového
dne tým Digitální školy rozdělil, aby mohl provést pilotní
provoz projektu. IS s jedním kolegou jeli do nemocnice v
Motole, kde měli hodinu na to, aby připravili stojan s kamerou
a počítač. Pacient byl přiveden něco po osmé. Byl to
šestnáctiletý hoch. Vysoký. Prý hrál basketbal. Neměl vlasy.
Slezly mu po chemoterapiích. Až na trochu strachu, kterému se
nebylo co divit, se choval přirozeně. Pozdním příchodem
propásl začátek výuky. Výhodou bylo to, že měli projektoví
pracovníci dost času prověřit spojení mezi Prahou a Ostravou,
kde byl vlasatý Kristus s partičkou dredařů, kteří točili o
Digitální škole dokument a chystali kameru s notebookem ve
škole. Vše šlapalo jak mělo. Ikdyž při večerní zkoušce se
naskytly problémy, které se podařilo odstranit snížením
hlasitosti snímacího mikrofonu, který vytvářel zpětnou vazbu a
rozhoukával ve spojení mezi Prahou a Ostravou houkačku.
Po první vyučovací hodině, která proběhla v klidu a vyučování
i za pomoci doprovodných dokumentů zasílaných výukovým
softwarem se zdálo být přijímáno pacientem velice dobře. Po
krátké přestávce si kamarádi ze třídy chvíli popovídali přes
online kameru. Následovala další hodina, tentokrát biologie
doprovázená slajdy s buněčnou strukturou.
Celý přenos zaznamenávaly i kamery reportérů ČT. Po
několika týdnech byl projekt představen s komentářem VR,
139
jako velmi úspěšný.
Po odvysílání v televizi se sešla parta projektového týmu, až na
dodavatele softwaru, kterým IS dal pozdě zprávu, v Unijazzu.
Řádně to zapili.
IS nebyl bezchybný. Cosi se v něm pralo. Ze zkušeností,
kterých nabyl ve světě byl velice tolerantní člověk, ale když
přišlo na spory, většinou se stahoval do ústraní. Nebojoval. V
Hejmésu tomu bylo jinak. Jaksi podvědomě se snažil urvat co
nejvíc pro sebe a svou rodinu. Ikdyž ho k tomu vedly ideály.
Jenže i básníci přicházejí o ně. A tak přišel i IS. Sbírál údaje,
které by mohly dostat Murínu do kriminálu za zneužívání
dotací. Nikomu o tom neřekl. Kumpáni z Digi ho začali
nenávidět, protože tím, že hral s Murínou a pomáhal jí, začalo
se štěstí přiklánět na stranu která se jim nelíbila. Z ničeho nic
došly peníze na výplaty tím, že se Šífa překouknul při
rozpočtování. IS si s odstupem času uvědomil, že se mu o tom
jednou zdálo. Šífa byl férovej chlap a udělal všechno pro to,
aby nemusel krátit plat IS. O plat ale přišel VR, který to nesl
velice těžko, ikdyž měl ještě jednu slušně placenou práci.
Hádal se emailem s manažerem PKMC a to dost ostře. Snažil
se, aby to viděl i IS, kterému zasílal kopie pošty. Chtěl, aby za
to cítil vinu.
IS přišel jednou za Šífou a ten mu řekl jako zkušený kouč: „Do
22. listopadu musíš mít jasno, co budeš dělat potom, co skončí
smlouva v Hejmésu.“
IS nebyl schopen směřovat kariéru. Byl úplně nasračky. Mohly
za to večírky, ale taky dost jeho experimenty v posteli s
odtělňováním a podobné nesmysly. Jeden z IS snů byl ten, že
bude píchat šikovný bohatý ženský a bude mít život very easy.
Když měl tu šanci, neudělal to. Nevěřil si na to dost. Měl chuť,
140
chtělo se mu, ale nevěděl jak na to. Tím jeho snahy končily.
Bál se neúspěchu. Jakmile slyšel od ženy odmítavý postoj,
odstupoval od jakýchkoliv dalších návrhů. Tím si vybudoval
pasivní postoj a život ho svým způsobem přestal bavit, protože
jiné ženy nepotkával. Jednou se mu stalo, že mu již v posteli
řekla jedna holka třikrát ne, tak se zvednul a šel jinam. Jeho
velkým snem bylo, aby k němu přicházely krásné ženy a chtěly
se s ním líbat a milovat. Aby ho zvaly na večírky. Aby ho zvaly
do ložnic a milovaly se s ním. Neztrácely zbytečně slova. IS se
chtěl s nimi milovat v loži, v přírodě, v autě. Tak jak to dělal s
jednou z jeho lásek, když byl mladý. Miloval vdanou ženu a
bavilo ho dělat jí potěšení fyzické rozkoše. Miloval ji. Chodili
spolu za ruce. Byly jim příjemné dotyky. Milovali se. Byli
spolu rádi nazí. Milovali se na zemi, v trávě při venčení psa.
Dělali to v autě. V lese. IS miloval její touhu po milování,
sexu. Byla žhavá a chtěla to, kdykoliv se viděli. IS nemusel nic
řešit. Věděl, že jim jde spolu o pěkný prožitek sexu. Ale IS to
měl spojené. Sex bez milování pro něj nebyl. Ona si užívala
jeho mládí a s potěšením přijímala jeho roztoky. IS se pak
odstěhoval do Prahy a přestali se vídat. Byla ho jednou
navštívit. Prošli se Prahou. Čirou náhodou ho potkala nějaká
spolužačka a možná tato historka z něho udělala proutníka pro
celou VŠE. Po čase se dozvídal různé jiné pomluvy, které si na
něho holky, co potkával v bufetu a hospodách vymýšlely. Asi
proto, že po nich hodil okem, ve kterém měl touhu si s nimi
užívat milování, ale nechával to na nich, jestli budou opětovat
touhu. Vždycky toužil s dívkou, která se mu líbila tančit, a při
konverzaci se s ní začít líbat. Jen tak za běhu okolností v
hospodě to neuměl. Ani když byl úplně našrot ani mezi tím.
Styděl se a moc si nevěřil. Neuměl vystihnout tu pravou chvíli.
Většinou si nějakou pěknou slečnu vyhlídl a snažil se ji
zaujmout aneboo, když byl opilý rovnou se na ní vrhal s
141
prosbou o tanec a byl odmítán. Tak se o to přestal snažit,
zahořkl. Tím přišel o všechno, čím se baví normální lidé.
IS nějak nechápal potřebu vydělávat si pěníze. Neměl je jako
potřebu. Vždy je dostával za úsměv a trochu společnosti.
Neměl problém. Jen si teď zvykl na vyšší příjem. Nedocházelo
mu, že od 1. ledna nemá práci, a tím ani za co živit rodinu.
Pořád doufal, že to nějak dopadne. Tahle víra v něm téměř
neutuchala. Když na to přišlo ani netušil, co by chtěl dál v
životě dělat. Nejradši by trávil život v posteli, miloval se a za
to dostával peníze. Ostatní věci, které musel pro peníze dělat se
mu zdály podivné. Byl v práci nespokojený. Musel sedět v
kanceláři osm hodin, ale práce měl tak na hodiny dvě. Mohl
vymýšlet nové projekty, ale když se o to snažil, moc mu to
nešlo. Neuměl se zabavit plkáním a jinak než hraním her na
počítači také ne. Když za ním jednou přišla Rivka do kanceláře
chtěl se tam s ní pomilovat. Jí to ale přišlo příliš riskantní. Tak
si jednoho dne aspoň vyhonil. Bylo mu 29 a neměl se za co
stydět. Jednou si dal v kanclu i jointa. Drzounek jeden. Za zdí v
jiném kanclu jednoho z největších kibiců a velkého kámoše
Václava Klause. Náhoda to chtěla. Ale kdepak náhoda. To
místo mu zařídil jeho otec. Léta byl sice na jiném světě, ale o
to se lépe o IS mohl starat z jiné dimenze. IS se postupně
dozvěděl, že v budově, ve které pracuje sídlí firmy jednoho
velmi vlivného a bohatého muže, který kdysi využíval služby
informatičně komunikační firmy otce IS. Alespoň se to tak IS
zdálo, ale realita jeho otce byla možná úplně jiná. Prostě se
dobře bavil se správnými lidmi a kolem něj se budovala práce.
Nebo to bylo ještě jinak? IS viděl ve všem konspirace.
Nenáviděl Bushe mladšího, za to, že nechal spadnout dvojčata
na Manhattanu. Byl přesvědčen, že si to objednal, aby mohl
napadnout další státy. Nenáviděl lidi, kteří brali život jako hru a
142
byli pyšní na to, že jsou velcí kluci, kteří mají opravdové
zbraně. Nenáviděl krev a nenáviděl nenávist.
Nějak se podařilo ukončit projekty a pozvolna dosednout s
letadlem Hejmés v.o.s. na zem.
Provázelo to notné debaty a potyčky mezi různými lidmi.
Někteří nedostali, co čekali, ale mezi nimi naštěstí IS nebyl.
IS se začínal zdát jeho život stereotipním, a to nechutně. Přišel
z práce domů, pohrál si s dcerou. Pak se chtěl pomilovat se
ženou, ale ta nechtěla, protože musela žehlit. Vzdělávat se
nevěděl v jakém oboru. Nic ho nebavilo. Hrál si nějakou hru na
počítači. Nejvíc ho chytla hra Seal of Evil. Byla z čínské
produkce a bylo to skupinové RPG založené na původních
mýtech, kde se dcera válečníka snažila zachránit jeho život
nalezením kamenů, které jí k tomu dopomohou a navrátí
předčasně ztracený život jejímu otci. Jednoho večera při hraní
skupinu IS obklopila nesčetná horda nepřátelských lišek.
Bojoval s nimi meči a kouzly. Znenadání se venku na zahradě
strhl boj pudla paní domací s pitbulem souseda. IS cítil, jak se
energie z počítače, respektive které byly v něm přelily do
blízkého světa. Měl z toho husí kůži. Pudl z toho vyšel s
prokousnutým uchem.
IS jednou ležel, krátce po narození Miriam v posteli
přichystaný na spánek. Začal se halit do jakéhosi modrého
oparu a něco s ním začalo komunikovat. Neuměl tomu
odpovídat. Nemohl trefit správný hlas. Jednou něco řekl, ale
nebyl zvyklý mluvit sám se sebou, natož s něčím, co neznal.
Byl z toho mimo. Začala se mu otevírat jiná realita, která musí
býti žita, jinak s ní nelze vyjít. IS si přál mít život tak snadný,
že nebude muset pracovat a bude si jen užívat. Jednou se ho to
143
něco zeptalo, co chce jako odměnu. IS chtěl sex. Ale vlastně
myslel milování, lásku, život. Mohl začít za svá kouzla,
kterými byl dobře známý, svými mentálními machinacemi,
dostávat peníze. Ale IS za to chtěl sex. Kdykoliv, kdekoliv. Tím
se slušně proklel. Začal na ulicích, v tramvaji, vlaku, metru
potkávat lidi co to chtěli. IS to v nich viděl, ale nevědl, jak si o
to říct, jak to začít dělat, a tak z toho zase nic neměl.
Neuvědomoval si, že realita, kterou žije může být jen jeho. Na
všechny kolem sebe myslel, že existují. Začal se děsit faktu, že
při cestě vlakem z Prahy do Roztok neslyšel jiné hlasy než své
ženy a dcery. Začal se tomu bránit, ikdyž to měl spíš uvítat.
Přestal žít a začal příliš přemýšlet.
S potěšením koupil na podzim elektrické klávesy. Nikdo na ně
nehrál. Stala se z nich polička na odkládání věcí.
Přišel pomalu advent. IS Miriamce ukazoval na obrázcích
zvířátka a dělal si legraci tím, že pletl to jak dělají. Třeba o
koze tvrdil, že dělá bú. Testoval reakce dítěte, které již předtím
dostalo správnou informaci. Stejně ji tím pletl.
Končily se projekty a práce. IS stále nevěděl, co bude dělat po
Vánocích. Asi deset dní před Vánoci přišla IS maminka s
nápadem, že by se mohli s Rivkou vzít, aby ušetřili na daních.
IS to přijal jako legrační výzvu. V pondělí objednal svatební
obřad na pátek v roztockém zámku. Pozval rodinu a kamarády.
Zarezervoval nejbližší restauraci. Pro trochu originality se
rozhodli s Rivkou využít jako hudbu jejího quasiotčíma, který
se pyšnil tím, že umí hrát, jazzovat na klávesy. V pátek ráno se
u nich doma sešla rodina. Proběhnul panák a hurá na zámek.
Rivka měla na sobě hnědé šaty, vlasy upravené profesionálkou
a velice jí to slušela. Byl to její šťastný den. IS to měl celkem
144
na salámu. Bral to jako důvod k oslavě. Ne jako zásadní životní
přelom. Toužil po pravé židovské svatbě. Tohle mu přišlo jaksi
odbyté. Byla to však legrace. Na zámek dorazili těsně před
obřadem. Proběhla rychlá fota v salonku. IS zaváhal při výběru
svědky. Měl domluveného jako svědka VR, ale proti očekávání
se objevil Fakáč. IS srdce v tu chvíli zachtělo jako svědka jeho,
ale nechal se přebít mozkem a hlavně tím, že to měl
naplánováno jinak. Neposlechl svůj vnitřní hlas. Jeho svědkem
byl VR a Rivky kadeřnice Míša. Quasiotčím spustil a za
veselých tónů vstoupili do obřadního sálu. Došli před stůl,
možná to býval kdysi oltář. Pomocnice paní starostky z
Roztok, která je oddávala musela upozornit hudbu, aby přestala
hrát: „Pane Hudba, prosím přestaňte!“
Starostka cosi povídala, taky něco o tom, že si lidé mohou
udělat ze života peklo nebo ráj. IS měl na sobě převázaný
šátek, v němž si vrněla malá Miriamka a trhala lístky kytičky z
klopy. Barevně oranžovo červeno hnědý šátek ladil s jeho
oblekem a žlutooranžovou košilí. Když došlo na otázku:
„Berete si zde přítomného....“, Rivka odvětila: „Ano.“ Stejně se
ptala i IS, který se v tu chvíli snažil ihned odpovědět své
připravené: „Ano.“ Cítil, ale že jeho hlas mohl být slyšel tak k
Miriamce. Byl nervózní a nejistý. Miriamka dotrhala poslední
lístky kytičky nad podpisovým archem sňatku manželského.
Hudba začala hrát a všichni jim chodili gratulovat. Nejvtipnější
byl kámoš Racek, který zapomněl dát kytku Rivce a dal ji IS.
To všechny rozesmálo.
Odešli ze zámku na slavnostní hostinu do balkánské restaurace
přes silnici. IS byl pořád nějak nesvůj. S Rivkou si vyměnili
první lžíce polévky. Všichni je sledovali a měli z nich radost.
Zábava se dařilo. Netančilo se. Kámoši se zhulili. Moc se
nechlastalo. Jídlo bylo netradiční a velice chutné. Kolem desáté
145
se svatebčané rozešli. IS pozval kámoše domů. Rivka šla již po
osmé hodině s Miriamkou spát. V kuchyni seděli Fakáč, VR,
Fáca a Gombina. Při hovoru jen tak mimo řečí pomysleli na
jistého člověka a ten v tu chvíli zavolal Gábině. Něco jako
vyvolávání duchů.
Kámoši odjeli. IS se o svatební noci o sex ani nepokusil. Rivka
byla utahaná a on toho měl taky dost. Netušil, jak moc to může
ovlivnit jeho život.
Bylo ráno, jako každé jiné. Rivka již byla vzhůru. IS bylo blbě.
Ne nijak strašně, ale přece.
Vánoce byly pěkné, ikdyž IS je slavit nechtěl. Slavili trochu i
Chanuku. Přes rok slavili pátky, jako narození Miriamky a
Rivka zapalovala svíce na okně, když se IS vracel v pátek z
práce. Žili krásně. Žili v lásce. Byli k sobě milí, jemní a
upřímní. Neznali mezi sebou lež. Žili v čistotě a rádi se
milovali, když to šlo.
IS měl našetřené nějaké peníze. Asi dva týdny před svatbou
dostal IS nabídku stát se ředitelem Hejmésu. Odmítl.
Nedokázal přijmout takovou zodpovědnost a cosi mu říkalo, že
jeho plán byl jiný a ne se špinit. V lednu ho žádal manažer
PKMC, aby aspoň napsal monitorovací zprávy za padesát litrů.
V tu chvíli řekl IS, že ani to psát nebude. Jeho rozhodnutí ho v
tu chvíli rozplakalo. Začínal cítit bezvýchodnost a zoufalost
situace. Nevěděl, jak dál. Šífa ho pozval k jednomu auditu.
Sbíral informace a zúčastnil se i malého brainstormingu, jak s
informacemi naložit. Celkem zajímavá zkušenost. Pak přijel IS
kamarád z Londýna. Asi pětačtyřicetiletý žid Abé, pro kterého
v Londýně chvíli pracoval. Ale hlavně si s ním rozuměl. Byla
to jeho druhá návštěva Prahy. Při první tu byl i s manželkou,
146
dcerou a synem. Tehdy je IS vozil po Praze. Podruhé přiletěl
Abé a z Budapešti přijel jeho obchodní partner. IS měl
doporučit Abému taxislužbu, která ho bezpečně doveze do
hotelu. Místo toho mu nabídl, že ho přiveze. V IS autě
dodělávala brzdová destička a při brždění to bylo slyšet. Tím IS
značně ztratil na důvěryhodnosti. Další chybu udělal, když na
jednání o budoucím podnikání přizval VR, který IS ráno na
kávě ve Slávii řekl, že do toho nejde, že se bojí Mosadu. IS šel
sám a dohodl s Abém, že bude zařizovat realitní kancelář, která
se bude starat o nemovitosti, které nakoupí. Co ráno dohodl,
odpoledne Abé zase odvolal z důvodů IS nedůvěryhodnosti. IS
prostě projebal, co mohl. Natož, když mu Rivka říkala, ať
přiveze Abého k ním domů. To také neudělal. Od té doby žije
sám ve svém těle a realitě. Je mu smutno a neví, jak dál.
147
IS a Alternativa
IS seděl v hospodě s VR. Byl to nějaký sportbar pod nuselským
mostem. Pili pivo. Šli ven na špeka. IS se tak zhulil, že si dělal
prdel z toho, že nasedá svým zadkem na železné patníky na
kraji chodníku. Upřímně se choval jako blázen.
Zpět u piva VR nabídl IS možnost pracovat v internetové
televizi. Měl tam dělat obchoďáka. Prodávat reklamu. IS se to
zdálo jako zajímavá nabídka.
V kanceláři Alternativy, kousek od husitského kostela na Praze
1 se potkal IS s M. Byl trochu podobný jeho otci. Pleš. Hodný
člověk. Jedním okem šilhal úplně do strany. Jakoby se nechtěl
na člověka zpříma podívat. IS to nechápal. Kancelář byla v
bytě. Vypadalo to tam trochu jako ve zkušebně kapely. Strohý
nábytek. Popelníky všude možně. Vše bylo nasáklé kouřem. IS
byl přijat. Tvrdil, jak získá reklamu. Věřil si. Projekt hudební
klipové hitparády songů, které mají do klasických médií cestu
trnitou mu přišel přínosný. K tomu hitparáda právě
probíhajících divadelních představení v sestříhané formě a
encyklopedie kapel a souborů mu přišla zajímavá. Internetové
stránky byly strohé a účelné. Design metalovo
undergroundový. Černá s oranžovou. IS si domluvil deset tisíc
plat a provize.
Další den začal tvořit databázi oslovených potenciálních
sponzorů. Obvolával manažery marketingu. Neměl úspěch.
Domluvil si asi tři schůzky, na kterých zjistil, že neumí prodat
reklamu na stránky, na které téměř nikdo nechodil. Neuměl
prodat budoucnost, které zcela nevěřil.
Jednou pozval Rivku do kanceláře. Stavila se tam s
148
Miriamkou, která tou dobou začínala chodit. Když ji IS viděl
dělat pokusy o chůzi a viděl, že padá, snažil se jí pomáhat
vyrovnávat stabilitu silou své vůle. Někdy se mu to dařilo.
Občas se také stalo, že Miriamku něco rozplakalo, třeba když
upadla a IS ji nechtěl vidět plakat, tak ji přesvědčoval o tom, že
se nic nestalo a že plakat nemusí. Kombinoval hlas a
představivost. To, co měl utišit její pláč, IS vyléčil svou
krutostí, místo něhy. Neuvědomoval si to. Když Rivka přišla do
kanceláře, zajímala IS nejvíce její reakce na člověka, který
pracoval na obsahu televize a kterého viděl IS poprvé ve stejný
den a na stejném místě v divadle v Celetné na mejdanu po
divadelním představení. Byl tehdy ve veselém hovoru s
Rivkou. IS se ten den do Rivky zamiloval, ale nechal ji jít a
neusiloval o ni. Zjevila se mu až poté, co si řekl o přítelkyni
dívce, se kterou byl na rande a nějak jim to úplně nešlapalo.
Přitom byla krásna a zábavná. Po několika týdnech se pak
znovu potkal s dívkou, kterou viděl před několika měsíci a lekl
se síly její lásky. Přijal to za osudové a od té doby s ní byl. Ten
den, kdy Rivka přišla do kanceláře, potkala se tam s tím
mužem, se kterým ji IS poprvé viděl. Dělala, že ho nezná. Ten
člověk asi hodinu po jejím odchodu nutně musel někam odejít.
IS si byl jistý, že jde za ní. Nesledoval ho, ikdyž měl chuť.
Později se Rivky optal, jestli se zdržela ještě v Praze a trochu
podrážděně mu odpověděla do ztracena. IS deptala její
neupřímnost. Byl by raději slyšel, že se s tím mužem
pomilovala. Že ho vykouřila. Že si s ním popovídala lépe než s
IS samým po celou dobu jejich známosti. Ale ona mu řekla, že
se nic nestalo.
Práce se mu nedařila. Běžely měsíce. Peníze docházely. IS
většinu času jen seděl v kanceláři a kouřil. Občas někomu
zavolal. Nic z toho. Žádný výkon.
149
Na jedné schůzce se mu podařilo dostat se blíže k prodeji
reklamy. V ulici Žatecké ho přivítala pěkná žena. Adresa mu
přišla zajímavá, protože se narodil v Lounech, kousek od
Žatce. Chvíli čekal, dokud nebyl pozván dál. Kromě ženy si ho
chtěl poslechnout i její společník. IS chvíli žvanil o hudbě a
divadlu. Oba posluchači dělali, že je to zajímá. Vysvětlil jim,
jak mohou podpořit rozvíjející se charitativní televizi. Žena si
přesedla ze sedačky, kde seděla s mužem na skákací balón a v
květovaných šatech na něm hopsala. IS se začal probouzet v
kalhotách. Vzrušovala ho podívaná na tu paní. Nevěděl, jak s
tím má naložit, a tak nic neprodal. Šel pryč. Cestou si chtěl
udělat radost hovězím po sečuánsku, ale dostal zkažené maso,
co smrdělo.
Miriamka začala chodit. Mluvit se jí ještě nechtělo. IS na
všechno spěchal. Chtěl, aby chodila co nejdřív. Chtěl ji slyšet
mluvit. Těšil se, že se pak bude mít s kým bavit. Občas si s ní
vyměňoval myšlenky čelem, jako dříve. S ním udělala první
krok.
Mise v Alternativě skončila po čtyřech měsících. IS měl pocit,
jakoby byl z části duchovním otcem projektu. Proto se snažil
mluvit i do jeho náplně, či formy reklamy. Navrhoval vkládat
reklamu před písničky. Na jeho slova nikdo neslyšel. Měl jen
shánět peníze.
Alternativa vznikla z IS odporu k věcem stereotipním,
například k práci. Tvrdil, že vždy existuje nějaká alternativa. V
podstatě toužil po zaznamenání všech vzruchů, podnětů,
myšlenek a impulzů v reálném čase na médium, které by šlo
přehrát při potřebné chvíli. Tím u něho vznikala neskutečně
rozvinutá paměť. Paměť srdce. IS věřil, že je důležité mít
150
otevřené srdce a být otevřený celý okolí. Chodil tak otevřený
po Praze, neuzavíral se ani ve vlaku ani jinde. Kamarádka
Rivky M. mu říkala, že tak nasává všechny energie jako houba.
Pozitivní i negativní. IS tvrdil, že to nevadí, protože je schopný
negativní energie transformovat na pozitivní. Někdy z toho
býval unavený. Těžko se soustřeďoval na práci a lze říct, že
stav jeho čilosti býval podobný člověku před smrtí nebo
důchodci. Těžko se udržoval v rytmu. Chyběla mu hudba,
kterou hrával a kterou se udržoval v kondici. Chyběl mu elán
do života a chyběla mu vůle. S tím šel nedostatek rychlosti,
bystrosti a hlavně podivná vnitřní arogance, se kterou se mu
těžko zápasilo. Byl tak neschopný cokoliv dělat a vydržet na
jedné vlně, aniž by nezačal přemýšlet, že se mu to začalo stávat
prokletím. Nežil ani minimálně spontánně. Snad veškeré jeho
činy, pohyby a stejně tak myšlenky byly, aspoň se snažil jeho
vlastní, ničím neřízené. Zapaloval si cigarety, protože chtěl
kouřit. Bez jiného záměru. Myslel při kouření maximálně na to,
že kouří. Nic jiného. Pravda. Občas si vzpomněl na Miriam, na
Rivku. Když si někdo obracel cigaretu v krabičce, tak se ho
ptal, proč to dělá. Dostávalo se mu odpovědi, že je to na přání.
Tomu zatím nerozuměl, jak je to myšleno. Občas ho napadalo,
že by rád přišel na to, jaký to má význam.
IS se občas stávalo, že když šel z nějaké pařby, vnímal svět
kolem sebe jinak. Třeba si sedl do tramvaje, pobrukoval si
nějakou písničku, pořádně skouřenej a koukal kolem sebe.
Stávalo se mu to hlavně v noci. Koukal z okna a najednou se
noční ulice Prahy změnila, rozzářila se jiným světlem. Zdála se
najednou plnější. A lidé, jakoby nebyli pražští. Byli světoví.
Poskládáni ze všech koutů světa. Byla to metropole. IS si v tu
ránu připadal jako ve Španělsku. Nebo Francii. Lidé měli
najednou jiný lesk a svět byl úžasný. IS se nikdy nepodařilo z
151
tramvaje vystoupit, aby si ověřil, zda se mu to jen nezdá. Měl
pocit, že se napojil na svět lidí, pravděpodobně turistů, kteří do
Prahy přijeli a vnímal v těchto stavech skouřenosti svět i jejich
očima. Rozzařoval skrze sebe své okolí a stejnou záři vnímal z
jiných vyladěných lidí a dohromady vznikala nová realita,
alespoň pro IS, kterému nedocházelo, že to co vnímá ve
skouřenosti může být to, čemu jiní říkají ráj. A který tu existuje
po staletí. Možná to byla jen jeho představa. Bujná představa
vylepšená marihuanou, která vše rozzářila.
IS si užíval krásných chvil s Miriamkou, když si hráli, lezli po
kolenou a cosi vymýšleli.
Blížili se narozeniny Miriam. Její první. IS s Rivkou přichystali
hostinu, rozložili stoly v pokoji s postelí.
Byl krásný slunečný den. Na oslavu se sešli nejbližší členové
rodiny. Jak Rivky, tak IS. IS napadlo, že si celou oslavu
zaznamená. Položil na okno malou kamerku a zapnul ji.
Jedli, pili a bavili se. IS se skoro potil, sotva seděl, byl šíleně
strnulý a spíš trpěl, než by se bavil. Jakmile se snažil s někým
bavit, končil tak, že mu dotyčný začal vykládat, co by se mělo
změnit ve vládě a v zemi a téměř na něho začal útočit, jakoby
za to mohl.
Po jídle a hudbě šli ven. Na procházku do údolí. Šli a
konverzovali, tak jak to má být. Došli až k mlýnu, kde se
otočili a vraceli se. Již byli téměř u vily, kde bydleli, ale
Miriam to táhlo do jiné vily. IS v tu chvíli cítil, že má jít za ní.
Všichni šli za ní. IS se znenadání lekl a řekl: „Miri, tam
nebydlíme. Jdeme tam.“ A ukázal na místo, kde platil nájem.
Ta vila, do které chtěla jít Miriam byla krásna. Nově
zrekonstruovaná. Když kolem ní chodili s Miriam a Rivkou,
152
koukali po ní a moc se jim líbila. Vila to byla nádherná. Dvě
menší křídla, dvě podlaží. Vše ve stylové zahradě v mírném
kopci. Barevně byla laděná dočervena. A IS ani nevěděl, jak
moc se zachoval hloupě.
153
Počátek šílenství
Od půlky května se IS snažil zintenzivnit sex, neboť vzal za
svůj názor Rivky, že by bylo dobré, aby měla Miriam
sourozence, aby nevyrůstala sama. Miloval se s Rivkou
klasicky i tím způsobem, že se vciťoval do jejího těla, prožitku.
Snažil se ale víc zůstávat ve svém těle, protože si myslil, že by
to mohlo mít vliv na pohlaví dítěte.
Když se už zdálo, že další dítě je počato, šel jednoho dne IS do
knihovny, splnit si sen. Lákala ho kniha Lea Rostena, The
Possitive Power of Nonsence. Kniha byla ve skladu mimo
hlavní budovu. Nechal si ji objednat a když si ji šel
vyzvednout, začal ji náruživě číst. Po několika stránkách se
dočetl, že by se člověk neměl bát a žít svůj život naplno. V tu
chvíli zahlédl u výdejní přepážky dívku, která se mu kdysi
líbila a miloval ji, ale líbila se i jeho bratrovi, který mu ji
ukázal a po letech s ní měl i milenecký vztah. IS šel za ní.
Viděla ho ráda. Šli spolu na pivo. Asi po čtyřech vypitých
pivech došlo na vyjádření sympatií a touhy, jelikož spolu před
léty po IS návratu z USA strávili několik hezkých chvil v
Belgii, Gentu. Jedli spolu houbičky, které IS přivezl z
Amsterodamu. Ta dívka měla zbytek houbiček ještě
schovaných.
V metru se začali líbat. Měla plné rty a piercing v jazyku.
Líbali se vskutku smyslně. Pokračovali v něžné konverzaci i v
autobuse. Když byli u ní ve vile jejích rodičů na Hanspaulce,
snědli zbytek hub. Rychle se šli milovat. IS nebyl úplně
nadšený. Udělal se poměrně rychle. Nějak ho to nebavilo.
Udělal to samé, co dělával s Rivkou. Otočil proud energií v
sobě a začal cítit svou neexistující kundu. Poměrně rychle se
udělal a guma mu sklouzla z péra. Dívka byla překvapená a
pochvalovala si zajímavý zážitek. IS se musel schovat, jelikož
154
přišel dívky otec, podívat se, co se to ve sklepním bytě děje. IS
došlo o pár let později, že vnímá skrz své tělo, jak ho v jakési
jiné dimenzi miluje otec dívky jako ženu. To vysvětlovalo
mnoho věcí. Například to, že se přišel otec dívky podívat, koho
tam má. Taky to vysvětlovalo IS horšící se psychický stav. Jeho
hlava přestávala pomalu a jistě zvládat stavy zhulenosti a
střízlivosti a alkoholu a rozpadala se na neurčito. IS se snažil
nechávat všemu volný průběh a být absolutně otevřený, ale
právě tím do něho vstupovalo bůhví co. Nejhorší bylo
uvědomění, že když se tímto trans způsobem miloval s Rivkou,
svou ženou a teď i manželkou, miloval se vlastně s jejím otcem
a on se stával ženou, Rivkou. Nechal se záměrně vyhánět ze
svého těla, života, jen proto, že se domníval, že tím může
Rivce pomoci. Že si to tak přeje. Takový z ní měl pocit.
Průšvih byl, že Rivky otec byl v řadách STB a dostal se tak
daleko, že skončil na práškách a chlastu při pomočování doma.
Po zbavení svéprávnosti byl odstěhován za svou matkou do
Nového Bydžova. IS se s ním chtěl vidět. Chtěl ho dokonce
žádat o ruku dcery, ale Rivka se ho bála. Jednoho dne se IS sen
splnil a byli se i s dětmi podívat na svého pravého dědečka.
Rivka IS před tím varovala. Že jí trvalo asi dva roky zbavit se
jeho vlivu na sebe. Něco pravdy na tom bylo. IS se s ním
nevypořádal dodnes. Rivky otec byl vysoce mentálně vyspělý
člověk, který promrhal větší část života chlastem až skončil
sám v temné mysli. IS ho bylo líto. Chtěl si s ním promluvit.
Když se mu to naskytlo, vylezla z něho ani jedna celá věta, pak
přešel do francouzštiny z češtiny a jeho hlas zmizel v
nesrozumitelnu. Na IS jen zazářily jeho smutné oči. Ten muž
toho věděl mnoho. Mnoho řekněme okultního. Nikdo ho
nechtěl evidentně poslouchat. Zároveň z něho jasně vyzařovala
touha po sexu. Sexuální praxi. IS začal chápat, že po takovém
spojení se mu začaly v životě dít podivné věci. IS se zdálo, že
155
ho cosi občas i nabádá k znásilňování. To se mu vždy hnusilo a
byl zásadně proti. Byl fascinován pochopením lidského
sexuálního chování, především tím, že měl někdy pocit, že se
nějaký muž zhostí ženy, která to v podstatě ani neví, změní jí
celou realitu jejího života a v kvantovém světě a nejen v něm
se začíná život štěpit. Proto IS toužil po upřímnosti, aby si
cokoliv lidé spolu mohli říct. Věřil, že jedině tím se takové
rány mohou scelovat. Druhá věc je, že to možná tak nikdo jiný
nechtěl.
Po tom, co požil houbičky, zašoupal pyjem v jiné ženě poprvé
od jejího poznání a byl vyhozen, jelikož čekala jinou návštěvu
holčičí, šel IS za kamarády na Letnou k zámečku na pivo.
Brouzdal zadními cestami po Dejvicích. Mluvil s Rivkou. Ptala
se ho kde, je, co je a tak. Nevěděl co říct. Základem jejich
dosavadního soužití bylo to, že si nikdy nic netajili. Něco řekl,
že si dal s kámošem houbičky. Rivka začínala být pomalu
nervózní s každým datem placení nájmu. IS to taky radost
nedělalo. Došel na Letnou, pil pivo a mlčel. Souzněl se vším.
Vibroval. Když odcházeli, přišla k němu jedna slečna jeho
kamaráda a chtěla se s ním líbat. IS to v tu chvíli nepochopil,
neujal se svého poslání, potěšení a tím skončil i jeho
alternativní sen, který byl postaven na stejnou rovinu jako
věrnost. Nějak se dostal domů. Cestou se snažil zaujmout
nějakou paní na balkoně, aby ho vzala domů. Marně. Když
přišel, tak se pomiloval s Rivkou, jako dlouho ne. Zas se cítil
jako muž. Paradoxně si všiml jedné zvláštní věci. Totiž IS
slyšel z Rivky hlas z jejích úst: „To jsme se nemuseli tak
dlouho snažit.“ Byla to reakce na nevěru.
IS dost hulil a skládal hudbu na počítači. Ten přestal stíhat
nároky IS, když měl IS naprogramováno asi dvanáct minut v
156
jedné skladbě. Stalo se to zrovna když nad domem přelétalo
letadlo a IS si všiml, že s tím letadlem, nebo s někým v něm
komunikuje a snaží se cosi propojit. V tu chvíli počítač
zkolaboval. Zastavil se. IS dál nemohl skládat. V uších mu
znělo: „My chceme klasickou hudbu, ne nějaký moderní
sajrajty.“
IS se setkal na Smíchově s VR. Vypil asi deset piv. Kouřil jeho
cigarety a vůbec se nechal zvát. Ke konci pití, když VR viděl
IS zoufalství kvůli penězům, zeptal se ho, jestli nechce prodat
duši ďáblu. IS v tu chvíli absolutně zapomněl na radu Rivky,
kterou mu dávala, a to aby nikdy neprodával duši Miriamky. V
tu chvíli, jak byl pod parou, zdálo se mu to jako zajímavý
výzkumný záměr. Zjistit, co se stane, když to člověk udělá. IS
se ten večer svěřoval VR i s tím, že vlastně neví kdo je. VR mu
tedy nabídl, že může prodat duši svou i Miriamky. IS s veselou
myslí souhlasil. VR se ho zeptal, co za to chce. IS začal váhat a
řekl si o největší hloupost ve svém životě. Chtěl totiž mít jen
dost peněz na to aby mohl žít. V tu chvíli se v něm totiž
probudilo cosi, co mu říkalo, že když se takto stane bohatým,
tak ztratí sebe, kontakt s realitou a bude jen bohatým prasetem.
Podali si ruce a v tu chvíli VR ještě dodal: „A duše všech
dalších dětí taky!“ IS zase souhlasil. VR mu potom řekl: „Jsi
král! Věř tomu a do čtrnácti dnů z tebe bude král.“ Pak šli dolů
ke kuželkovým drahám, ale bylo pozdě. VR se vytratil. IS jel
domů.
Čtrnáct dní zhruba se IS flákal v bytě v Roztokách a čekal na tu
změnu. Četl si v Tóře a usnul při čtení v posteli. Probudil se a
cosi se změnilo. Sen, který se mu zdál si nepamatoval. Stávalo
se mu občas, že se dostal do určité situace a na určité místo,
jako již někdy dříve. Jakoby to už prožil. V ten den se mu zdál
157
celý jeho další život. Probudil se, listoval v knize a četl o králi
Abuchadnovi, nebo tak nějak, který nevládl dobře a z četby
vydedukoval, že to je vlastně on a že tu bude do svých padesáti
dvou let. Což bylo legrační, protože to byl i věk jeho otce, ve
kterém skonal.
IS se dál trápil a čekal až mu někdo začne dávat peníze. V noci
snil po skouření o létání. Pak se divil, že se na něho soused
dívá divně. Sliboval totiž létání všem, ve své hlavě při
komunikaci s hlasy. Věřil, že to jsou něčí hlasy. Že nejsou jen v
jeho hlavě. Odpovídal jim však jen myšlenkou.
Jeho psychický stav se zhoršoval v přímé úměře k úbytku
peněz. Jednoho dne řekl Rivce, že platí tenhle měsíc nájem
ona. Snažila se vybrat z bankomatu, ale peníze nepřinesla.
Svěřil se své matce, která ho vyplatila. Taky se svěřil v jedné z
depresí Rivce s tím, že jí podvedl. Myslel, že tím vše srovná a
bude s ní moci zase mluvit upřímně. Kupodivu se to
nepovedlo. Upadl ještě do větší deprese.
Na konci prázdnin jeli všichni na chalupu k Rivky kamarádce
M. M. se léčila s depresemi a starala se o dva syny a maličkou
dceru. IS se snažil přestat kouřit. Byl v depresi a kouřil nějaké
africké byliny místo tabáku. Cestou zpět ho něco naštvalo.
Něco, jak zareagovala Rivka, co řekla. Strhl volantem auto do
protisměru, když proti nim jelo auto asi sto metrů od nich.
Rivka ho pak donutila zastavit na odpočívadle na dálnici, kde
si vystoupila počkala na M., do jejíhož vozu přestoupila i s
Miriamkou. IS ve vzteku promáčkl střechu auta pěstí. Utekl na
louku. Plakal. Křičel.
Jel směrem na Prahu. Před Prahou mu vnitřní hlas radil, aby ji
158
objel. Anebo, jestli chce zpět do labyrintu, tak ať ráčí. IS jel
skrz Prahu. Volal Rivce. Nic. Jel domů. Čekal, že tam budou.
Nebyli. Volal jí. Zůstala u M. i s Miriam. IS si napustil vanu
plnou vody. Plakal, byl nešťastný, že něco takového dopustil.
Do té doby byli téměř pořád spolu. Lehl se na hladinu a
pomalu se ponořoval obličejem pod ní. Dal právo vodě vzít mu
život, jestli si to zaslouží. Ležel s otevřenou pusou a zavřenýma
očima pod hladinou. Ústa měl zároveň s hladinou. Aby mohl
dýchat. Usnul.
Probudil se kašláním, když mu vlétla voda do krku. Vylezl z
vany. Cítil se jako znovuzrozený. Nějaký hlas v hlavě mu říkal:
„A teď budeš dělat, co ti budu říkat.“ S IS to moc nehnulo.
Lehnul si do postele a pokračoval dál stejně jako předtím.
Asi po třech dnech odloučení se potkali s Rivkou a Miriamkou
v Praze. Procházeli se a snažili se bavit. Moc jim to nešlo. IS
Rivku přemlouval, aby s ním jela domů. Moc se jí nechtěl.
Netlačil na ni. Nakonec svolila, ale když se tak stalo na
Ovocném trhu, viděl IS periferním pohledem, jak světelný stín
z Rivky odchází od něj někam jinam. Odvádí si i Miriam. IS
jen nevěděl kam. Ale bylo mu jasné, že Praha mu jeho ženu s
dcerou dát nechce. Odešla s ním pouze těla, a to bůhví jestli,
protože v tomto světě, je klidně možné, že IS od té doby žije
sám a o Rivce a Miriam jen halucinuje. Stalo se mu totiž dva
dny předtím, když je chtěl vidět, tak šel do bytu M., která
nebyla doma. Volal jí. Měl chvíli počkat. Sednul si na zahrádku
hospůdky do ve Školské. Seděl, pil pivo a najednou přijelo
auto, ze kterého vystoupil muž, který šel otevřít zadní dveře.
Nejprve z jedné, pak z druhé strany. Nechal z auta vystoupit i
své, pro IS neviditelné děti, se kterými se začal bavit a odešel
sám za tohoto rozhovoru kamsi.
159
Po několika dnech se IS úplně sesypal. M. mu doporučila
psychiatričku, ke které chodila. Nacpala do něj léky, když
viděla, v jakém je stavu.
IS si našel práci úředníka a jakmile skončila zkušebka, přestal
se léčit. Byl zvyklý na jiné věci a věřil si, že to všechno
zvládne.
160
IS na SŽIVu
IS se už dlouhou dobu zdálo, že má méně a méně času. I z toho
byl v depresi. Snažil se přepočítávat vnímání času svými dětmi,
ale nikam to nevedlo. Jen byl schopen vnímat víc souvislostí.
Občas se propadal do jakési hlubiny poznání. Propojoval se s
minulostí v čase. Vytvářel v mysli remixy reality z úhlu
pohledu svého, pokaždé, když byl vyzván vnitřním hlasem k
umírnění, překlopil proud dění otázkou a pokud byla správně
ložená, pokračovala realita v jiných kolejích a IS měl
neskutečně dobrý pocit z vítězství.
Potkával se a nechával do sebe vstupovat duchy mrtvých i
živých lidí. Jednou takhle na procházce do něho vstoupil
T.G.M. IS viděl kolem sebe jeho obrys. Viděl typický vous.
Opíral se o kus klacku z lesa. Jindy zase sledoval hokejové
utkání Česko – Rusko a vstoupil do něho duch Putina.
Normálně se s ním chvíli bavil o hokeji. Putin se s IS bavil,
jako by byl státník. IS možná měl ten potenciál, ale nic pro to
nedělal. Nelíbili se mu politcké strany, politika. Viděl ve všem
strašně špíny a neuvědomoval si, že to může změnit.
Na podzim byl IS zahnán jednak k psychiatrovi a také k
vyhledání práce. Zkoušel různé pozice, ale to, co by se mu
líbilo dělat nejvíce se ne a ne objevit. Bavilo by ho produkovat
hudbu. Shánět talenty a nahrávat s nimi ve studiu písničky.
Nejvíce odpovídal na inzeráty hledající pracovníka do
administrativy. Došel tak daleko, že začal hledat i ve státní
správě. Jednou, jakousi náhodou byl pozván na Ministerstvo
průmyslu a obchodu, kde měl známého, který zrovna něco
potřeboval. IS tušil, že tam jednou přijdou. Jeho děda tam
údajně pracovával. IS se splnily očekávání. Ale byl příliš hrrrr
do práce, či co a na druhém pohovoru po perfektním rozboru
161
mezinárodní smlouvy v angličtině mu bylo řečeno, že na
personálním oddělení se jim nelíbí, že má v životopise
napsáno, že pracoval pro VIP klientelu. Šel o dům dál. Ten
pohovor ho celkem nasral. Začínal věřit, že bude dělat do
energetiky, což byl jeho sen a že bude jezdit do Bruselu, a tak.
Sen se rozplynul.
IS rozeslal další životopisy na různé adresy a vypadly z toho
další dva pohovory. Jeden v auditorské firmě, což se IS také
líbilo, ale na místě se mu majitel malé firmy moc nepozdával,
zdál se mu krapet víc přihřátej než je zdrávo. Druhý pohovor
byl ve státním fondu pečujícím o zemědělství. Potkal se tam s
celkem sympatickou blonďatou personalistkou ve věku kolem
25 let a starší, méně sympatickou vedoucí oddělení, do kterého
měl nastoupit. Lehce s nimi flirtoval, aby se zalíbil. Klaplo to.
Za týden mu volala personalistka, že ho přijali a má nastoupit
1. listopadu. IS se ulevilo. Měl řádné psychické potíže a léčil se
s psychotoxicitou, bral prášky.
První den v práci byl zahřívací. Byli mu představeni kolegové.
Paní ředitelka odboru mu hned nabídla tykání. Všichni si s ním
potykali. To že to byla ředitelka odboru se dozvěděl až o
několik dnů později, když za sekretářkou, která seděla před
kanceláří ředitelky a potkal ji tam. Za zmínku stála dominantně
tvářící se odtažitá blondýna kolem dvaceti osmi let. Sexy jo,
ale v hlavě na gumu.
IS byl vyzván k nastudování Pravidel projektových opatření
rozvoje venkova, aby mohl začít jezdit na kontroly příjemců
dotace.
IS četl Pravidla jednotlivých projektových opatření. Sotva
schopný vnímat, o co jde. Šlo mu to pomalu.
V kanceláři byl přisazen ke dvěma kolegům. Jeden byl asi
pětapadesátiletý rozvedený muž, čirou náhodou z rodného
162
města IS. Byl středně vysoký, šlachovitý s šedivými
proplešlými vlasy a jmenoval se Černý. Od něho se dozvěděl
IS, že nejde o to pracovat, ale být zaměstnaný. Dostával od
něho různé rady, jak se vyhnout zbytečným komplikacím při
práci a v klidu si oddělat, co je třeba. Druhý byl o týden starší
než IS a pracoval na SŽIVu o měsíc déle. Měl svalnatou
postavu a byl plešatý. Tvářil se jako jehňátko. Neškodně a
hloupě. IS se ho podle vedoucí měl ptát, kdyby něčemu
nerozumněl. Když to IS udělal, dostal vždy odpověď, ze které
bylo člověku smutno. Nepřímou, vyhýbavou, jakoby nechtěl
týpek jménem Šedivý cokoliv sdělit. Ostatně ani starší týpek,
se kterým seděl v kanceláři se netvářil příliš sdílně. IS byl
hodný a když měl kdokoliv problém s počítačem, který uměl
řešit, pomohl.
Kancelář vypadala honosně, až na šedivý koberec a obyčejný
nábytek. Měla vysoký strop, sem tam stála květina.
IS ačkoliv omezil kalbu a nezhuloval se, cítil se při práci jako
sjetý. Měl mozek kamsi rozjetý a pracovalo se mu těžko.
Nakonec přečkal tříměsíční zkušební dobu a ulevilo se mu.
Dostal přidáno, takže když zaplatil nájem, zbývalo mu asi osm
tisíc pro rodinu. Z toho neměl IS moc radost. Přežít se dalo, ale
na užívání nezbývalo. Krom toho v kanceláři nebyl člověk,
který by rozuměl humoru, který měl IS rád. Starší
spolupracovník byl dost odměřený a legračně roztržitý. Když
se k IS přiblížil zezadu k židli, IS cítil dost nepříjemnou
energii, takovou vlézavou. Také měl ve zvyku se nad IS
pracovním stolem sklánět tak, že se přibližoval do IS životního
prostoru, který až začínal omezovat. IS ho jednou vyzval, aby
to nedělal. Shodou okolností ale na společné kontrolní akce
vyjížděl právě s ním. Mladý týpek spolupracovník nemluvil.
Sám o sobě vůbec, a když se IS pokusil navázat komunikaci
163
třeba vtipem, tak místo smíchu nebo jakékoliv reakce odvětil
Šedivý stejným slovem, které mu podal IS. Uznejte, to byla
celkem nuda.
Ostatní spolupracovníci z jiných kanceláří byli něco
podobného. Sem tam se naskytla hezká slečna, ale jedna byla
jako puťka, jiná se nechávala bavit a nic z toho a jiná byla zase
dost sebestředná.
IS vstával kolem půl osmé, aby byl v práci na devátou. Cítil se
tam jako v rauši. Ačkoli se už nezhuloval. Stavy, ve kterých se
ocital při čtení Pravidel a přípravách na kontrolu byly přesně
takové, jako dřív zažíval na párty. Nebyl schopen se soustředit
na cokoliv. Přečetl větu a nevěděl o čem byla. Byl jak mimino.
K tomu čas vůbec neutíkal. Serfování po internetu taky
nebavilo. Čtení stejných zpráv zleva doprava a zprava doleva
ho netěšilo. Přirozeně. Jednou, ve stavu střízlivosti,
prozkoumával software potřebný k zemědělským aktivitám
spojeným s Ministerstvem zemědělství. Přitom se octl kdesi ve
fantazii napojený na ministra zemědělství. Jelikož IS
nezajímalo kdo je ministrem, normálně se s tím začal v hlavě
bavit. Postupem času přišel na to, že lze se takto napojit na celý
stát, a pak mu stačilo jen pomyslet, něco si přát a stát ho začal
poslouchat. Například machinace s politickými stranami.
Politika bylo jediné téma v prvním roce práce IS na SŽIVu, o
kterém zapřádali v kanceláři diskuse. To IS přestalo bavit asi
po tom roce. Jednou se bavili o tom, kdo vyhraje volby. IS měl
za to, že ODS prohraje, protože ČSSD mělo navrch. Napadlo
ho, že by se měla ODS rozdělit na další strany, které budou
alternativou pravicové politiky a přitom spolu s ODS budou
moci vytvořit ve sněmovně koalici. Několik týdnů na to se
objevila TOP09 a Věci Veřejné. IS si v kodexu zaměstnance
přečetl, že se nemá angažovat v politice, a tak ho to ani
164
nenapadalo. IS dění jen sledoval. A ve sledování byl dobrý. Asi
nejlepší. Byl taky dobrý v konstrukcích jakéhokoliv druhu. Měl
dobrý odhad na lidi i jen podle obrázku, dokázal se do nich
vcítit. Nikdy nezkoušel myslet na lidi jako na loutky. To mu
přišlo nemorální. Základní chybu, kterou však při svých
sledováních dělal, bylo to, že to dělal pro dobro společnosti a
nejen své. Nedělal to za účelem obohacení, jak se snaží jiní,
kterým se říká lobbisti. IS dokonce měl za to, že když do sebe
pojímá energie ze všech lidí, tak je schopen jim odpomoci od
trápení, pomáhat jim na dálku plnit přání, ulevovat jejich
starostem. Byla to pro něho nesmírně těžká práce. Odcházel z
kanceláře vyčerpaný a nic hmotného z toho neměl.
Na první kontrole, kterou jel s Černým seděl a čuměl. Černý
ryl do příjemce dotace, dělal na něj bububu. Třeba jen kvůli
hypotetické chybě. IS seděl, čuměl a občas se ho zastával. Bylo
mu trapné povyšovat se nad někoho. Nehledě na to, že když se
objevila nějaká chyba, tak mu ji Černý opravil. Což zbavovalo
kontrolní činnost smyslu. Cestou z první kontroly se IS ptal,
proč příjemci dotace ty chyby Černý opravoval. Dostal
vysvětlení: „ČR dává 25% dotace a EU 75%, tak to bychom
byli hloupí jim to vracet do té unie.“ To finálně IS
demotivovalo.
Další kontrolu dokonce vedl a jela s ním paní vedoucí, aby
zkontrolovala, jak pracuje. IS se potil, ale nějak to ustál. Byl
decentně buzerován od paní vedoucí, ale to se dalo čekat. Asi
se jí nelíbilo, jak IS representoval stát. Nějak to dopadlo a IS z
toho neměl problémy.
Někdy v té době, pozdní zimě roku 2009 se IS a Rivce, které
říkal žena, narodila Noemi Lea. IS oproti Miriamce, které
vymýšlel samá legrační jména, když byla v bříšku, třeba
Herkules, myslel na Noemi jako na syna a napadlo ho v rané
165
fázi těhotenství jméno Galahad. Na ten popud mu donesl
kamarád knihu o rytířích svatého grálu, kde rytíř Galád vyžene
všechny nadpřirozené potvory z britských ostrovů, projede
spanile Evropou a skončí svůj život odebráním se do věčných
lovišť v Izreali. Galáda mu ale žena neschválila, jako většinu
jeho nápadů. Občas se cítil dost omezován, ale jen tím, že
nekonal a stále se ptal. Snažil se dojít společné vize, ale jak
zjišťoval postupem času, je něco takového nadmíru obtížné,
zvlášť pokud jde ženu. Pak na plod v ženině břiše začal myslet
jako na Lea. Líbilo se mu to mužské jméno, které mělo i
ženský ekvivalent. Rivka se stáhla do sebe a přestala se s IS
bavit. Asi týden před porodem řekla žena. Bude se jmenovat
Noemi. IS se to jméno líbilo, a protože přišlo znenadání stejně
jako Miriam, tak to bral.
IS seděl v práci, nervózní, kdy už bude ten porod. Kdy přijde
dídě na svět. Žena mu volal, že má kontrakce, ale stále slabé,
ať klidně zůstane sedět v práci. Kolem jedné hodiny se IS
rozhodl, že to tak nejde a jel za Ženou. Naložil ji do auta.
Naštěstí bez dopravní zácpy projeli z Roztok až na Bulovku,
kde bez ohlášení nemohli porodnice dělat nic jiného, něž je
přijmout. Neměli moc radost, ale stalo se. Miriam předal IS
Badú, tak říkal tchýni a vyrazil v bílém plášti na sál.
„Tak jsem tady, můžeme začít!“
Asi po čtvrt hodině, což nikdo nečekal, vykoukla maličká
hlavička porostlá hustými dlouhými tmavými vlásky. Absolutní
opak Miriam. IS s ní šel na přeměření, vážení a tak. Vrátili se k
Ženě a ta dala maličké mlíčko. IS neřešil, jestli to bude kluk,
ani se nesnažil vidět přirození. Těšil se, že to bude venku. Měl
radost. Noemi byla krásná a roztomilá. Nekřičela. Sála mlíčko.
Druhý den v porodnici již měla na ruce visačku Noe Mi Lea.
Sestřička v ní nejspíš viděla asiatku. Žena chtěla z porodnice
166
co nejdříve, ale nakonec tam ty tři dny pobyla.
Noemi i Miriam rostly a IS byl stále se sebou nespokojený.
Nějak ho napadlo, že se přetočí na druhou stranu. Z
levotočivého na pravotočivého. Zároveň v sobě začal pociťovat
ještě jednu bytost. To byl asi ten Ďábel. Všechno se hned snažil
vypíčovat, mával nad vším rukou. Jako důkaz, že to tak je,
přinesla domů Rivka písničku, videoklip Dva, Nunovo tanzo.
Klip vytvářel Rivky kamarád. Dlouho nic tak pěkného neslyšel.
Vzhledem ke svým pocitům vydedukoval, že se jedná o
projekci jeho tragédie do života. Jeho konstrukce se
pospojovávaly, ale IS nevěděl, jak s tím vyjít. Vsugeroval si a
něco říkal i Miriamce, že k uzavření dohody mezi lidmi je třeba
výměny genetických informací směrem péro řiť. V jedné
špatné náladě, chvíli potom, co Rivku IS podvedl s jinou ženou
to řekl Miriamce. O dětech nevěděl nic a netušil, jakou mají
sílu. Myslel si, že jsou částečně jím a částečně jeho Ženou. Od
té doby mu jakási neviditelná ruka začala dohazovat jiné ženy.
Jistě, příjemné, ale když je to pořád, tak vám z toho hrabe. IS si
to neuměl užívat, toho, co omylem stvořil. Přitom IS po sexu,
spojení, hlazení, mazlení a milování nesmírně toužil. Jen to
neuměl uchopit. Stále měl v sobě zábrany vybudovány
předešlým životem. Nedokázal si připustit, že prostě stačí k
čeně, která se na něho směje jen přijít a příjemně se jí dotknout.
Nikoliv slovem, ale rukou. Na slova totiž v plánování snu
Miriam zapomněl. Měl představu, že se bude milovat s
kýmkoliv, kdekoliv. Aby to nebylo někomu líto, proto s
kýmkoliv. Postupem času zjistil, že tento sen byl příliš
ambiciózní a hlavně zapomněl v něm na peníze, bez kterých,
jak zjistil, neuměl žít. Občas se mu stávalo, že přehlédl placení
v prodejně, ale většinou se to dalo omluvit tím, že jen neviděl
Ženu platit. Někde ve skrytu duše stále věřil, že to nějak šlo i
167
bez peněz. Nechat za sebe platit někoho jiného. To mu s
odstupem přišlo brutální, ale co s tím?
Kontroly přes léto pokračovaly vesele dál.
IS jednoho dne přišel domů a nevěděl, jak si hrát s Miriamkou.
Tak jí řekl, že mu musí vymýšlet, co má dělat. Tím se dostal na
dalších několik let do absolutního pekla.
Pak také řekl Miriamce, že má říct Noemi všechno, co jí táta IS
řekl.
Někdy tou dobou se IS dostal v četbě Tóry na konec příběhu,
kdy Mojžíš odešel do pouště a byl sněden Hašemem. Těsně
před dočtením IS začalo bavit studovat Tóru tak, že si překládal
i slova, která znal z angličtiny do češtiny a vybíral nejvhodnější
ekvivalent k smyslu. Těsně před dočtením ho cosi varovalo, že
by neměl knihu dočítat sám, ale i to udělal. Proto v jeho
židovském srdci při tomto aktu zůstal sám se svými předky. Na
místě, kde tou dobou žil, žili před válkou židé a IS chtěl tuto
tradici vrátit na své místo. Svět mu v tom pomáhal, ale IS byl
slabý a málo pracoval. V hlavě mu z mimosmyslové
komunikace vyvstal chaos. Následovalo rozhodnutí, že se
nebude řídit jen slovem, ale myšlenkou. Dodržet každou
myšlenku a realizovat ji v reálném čase bylo nemožné. Když
nesplnil na co myslel, bolívala ho z toho hlava. Rozskakovala
se. Souviselo to i s tím, že v Miriamčině světě se měl řídit
svým slovem a v Noemi si to zkomplikoval tím, že se bude
řídit myšlenkou. Noemi ho na pocit neměla ráda. Když přišel
domů, plakala. Rivka říkala IS, že se má starat o Miriamku.
Jamu ale přišlo divné, že Rivka s Noemi jen polehávají a kojí a
nesnaží se obohacovat informacemi. Proto Rivku neposlechl a
168
začal se míchat i do výchovy Noemi. Ta ho jednoho dne, kdy
už lezla pomyslně podřízla. Žilo v ní něco nesmírně silného. IS
jí vídal, když se skouřil, jako tmavomodrý opar, jako světelnou
bytost, která měla přijít do jiného těla. IS si ke konci
těhotenství přál víc holčičku. Splnilo se mu to, ale protože na
ni myslel většinu času jako na Lea, kluka, tak to nedělalo
dobrotu. Prostě jednou se po IS Noemi plazila. IS měl něco v
puse k jídlu. Noemi mu přejela prsty agresivně, ale ne bolestně
přes krk a IS se v tu chvíli málem udusil zaskočeným kouskem
potravy. Těžko říct, zda ta nenávist šla z IS rovnou, z jeho
dítěte nebo odkud. IS měll představu, že se bude věnovat
Noemi stejně jako Miriamce od narození. Nešlo to. Jednak na
to nebyl čas a také došlo saké. IS neměl sílu na šprťouchlata,
která si dělal s Miriam. Ta doba, kdy se spolu smáli píčovinám
byla pryč. IS neměl dost energie držet se v psychické pohodě a
být naladěný na fórky. Něco a někdo i z blízké rodiny mu pořád
říkalo, že mít děti není sranda. IS to jako srandu měl a dokud to
tak bral a věřil tomu, tak se mu dařilo. Děti jsou pro potěšení a
měla by s nimi být legrace. Takovou razil myšlenku IS. Krapet
na ni zapomněl po vzniku existencionálních problémů
týkajících se potravy, bydlení. Měl totiž představu o tom, jak to
bude, ale svou představu neuživil penězi a představy jiných lidí
mu nebyly po chuti. Když se ptal Rivky na její představy, nic z
ní nedostal, kromě toho, že chce spokojeně, klidně žít. Rivka
byla oddána péči o děti. IS to s ní chtěl sdílet a nemohl se
smířit s tím, že není žena, že musí bojovat a nosit domů kovky.
Ikdyž se mu podařilo vstát ráno s veselou myslí, dát si vanu
nebo se osprchovat, než dojel do práce vše ho přešlo. Cestou
nachytal do sebe tolik negativních emocí, že mu z toho bylo
zle. Dal si čaj. Koukal na internet. Pokusil se komunikovat.
Vykašlal se na to. Koukal na internet. Kolem jedenácté mu
pravidelně chodila krize. V tu chvíli byl rozdělen uvnitř sebe na
169
miliontiny, které chtěly utéci. Chtěly pryč. V tu dobu chodil na
cigaretu na dvůr domu na Václavském náměstí. Byl v takovém
stavu, že k němu mluvila klimatizace, respektive rozuměl jejím
zvuku, mluvila k němu nebesa, zdi, ptáci. Občas promluvil na
někoho, kdo také kouřil. Nebavilo ho se s ním bavit dlouho.
Neměl o čem a jen tak to nešlo. Chyběly mu společná témata.
Jednou dokonce dospěl k závěru, že veškerý rozhovor končí
sexem. Pak už se mu s lidmi, se kterými nechtěl spát nechtělo
ani mluvit. Jeho kamarádi mu párkrát nadnesli otázku, zda je
podstatné co člověk říká, nebo to jak to říká. IS si vybral
špatně. Byl přesvědčen o tom, že je podstatné, co člověk říká. S
poznáním Babylonské věže a mixu jazyků mu později došlo, že
to tak není. Jde především o příjemnost vytvářených vibrací
hlasem. IS původně chtěl i přestat mluvit, ale tak to nešlo. Již
nestačilo se smát jako Sluníčko. Musel pracovat. Vybral si zle.
Nebavilo ho kontrolovat. Šel do toho s představou, že když
není schopen najít uspokojení v životě, bude dělat to, co viděl u
své matky, potažmo u jejího otce, svého dědy, který býval
cifršpiónem. Nesedělo mu to. Nejlépe se cítil v pozici tvrďáka
rockera, kde mohl sršit vtipem a rozzařovat okolí. Vzít na sebe
podobu zapšklého státního úředníka se mu vůbec nechtělo.
Řekl si, že zůstane věrný státnímu sektoru aspoň na dva roky,
aby odvedl službu státu v podobě mentálního zesilovače a
ideamakera. Namísto vojenské služby, kterou neprodělal.
Nemusel. V mládí ho potkala rakovina, o kterou se opřel při
odmítnutí vojenské služby. I kdyby se to nestalo, vojenská
služba byla zrušena ve stejný rok, co IS dostudoval na VŠE. I
přesto měl jistý pocit toho, že by se mělo něco změnit, aby ten
stát lépe hospodařil a prospíval. Postupem času však IS došlo,
že nejde o stát, že jde pouze o něj, jak bude hospodařit, žít a
přistupovat k radostem běžného života.
170
Když byla Miriam miminko, dostala od IS dávku energie z jeho
levé bradavky. On si hrál na to že kojí a cítil, jak skrz něho
prochází energie do miminka. Udělal to jen párkrát. Těžko říct
proč, ale Noemi takhle nakojil jen jednou, a to z pravé
bradavky. Necítil se u toho dobře. Už to neopakoval. Vůbec,
rozdělovat tělo na levou a pravou stranu je jaksi podivné. Má
snad koule strany? V představě můžeme být hmotným bodem a
ten má strany? Má úhly?
IS se snažil vidět svět různými úhly pohledu. To ho oddálilo od
nenávisti k menšinám, mimojiné dokázal mít nezúčastněný
expertní názor na cokoliv aniž by musel studovat náročnou
literaturu k předmětu. Postupem času zjistil, že každý názor je
zpochybnitelný. A nejvíce záleží právě na tom vlastním úhlu
pohledu, který byl tvořen uvnitř a bylo mu vzniknuto celým
životem, zkušeností. Při neustálém zvažování jiných úhlů
pohledu mu bylo horší udržet vlastní úhel pohledu, který při
tomto přístupu logicky zaniká, respektive není tvořen v
lidském těle, kde by člověk očekával mozek, myšlenky atd. Je
tvořen Bohem. Bohem, kterého IS vnímal jako život, ikdyž při
četbě Tóry se domníval že Bůh je Hašem, ale později mu došlo,
že Hašem je smrt. Je něčím, čeho se obávat. IS se bát nechtěl,
dokonce Miriam vychoval tak, že v ní strach neexistoval. Začal
si to však dávat za vinu, že ji příliš přetvořil k obrazu svému,
zvlášť když viděl, jak si počínala při první návštěvě školky.
Naprosto bezohledně. Proč ne. IS chtěl, aby měla jednoduchý a
pěkný život. Tak Miriam přišla ke stolku, kde se ve školce
vydávalo pití a frontu vůbec neviděla. Šla rovnou dopředu a
dostala, co chtěla. IS se toho lekl a od té chvíle do bahna klekl.
Začal Miriam krotit a brzdit, aby nebyla tolik sobecká. Věřil
ale, že se jí to stejně může v budoucnu hodit. Když bude
potřebovat, vzpomene si a bude potřebně dravá.
171
Jednoho dne, kdy to zase IS neměl úplně v pořádku v hlavě
dokonce dovolil svým dětem, aby ho napadaly. Měl za to, že
pak bude neohroženým bojovníkem na poli mysli. Ďíďata ho
začala napadat a hlava bolela víc a víc. Pravidelně se to
opakovalo. Jednou se ho hlas zevnitř či shůry zeptal, jak to
chce udělat, aby mohla světu vládnout Miriam, respektive
minulost, která v ní byla uložena a láska, kterou do ní dal a
zároveň totéž mohla i Noemi, aby je mohl milovat rovnocenně,
stejně. IS se rozhodl, že prvních dvanáct hodin dne bude patřit
Miriam a druhých dvanáct hodin bude patřit Noemi. Z čehož
pravděpodobně vznikly jeho pravidelné krize kolem jedenácté
hodiny dopoledne. Taky ho napadlo, že když byl v Miriamce
hodný a k ničemu to nevedlo, kromě klidu a lásky, tak že bude
v Noemi za toho Ďábla. Dokonce pociťoval, jak mu narostly
rohy. Cítil v sobě zlobu a snažil se jí zbavit. Ulomil si rohy.
Pomyslně. Neměl po nich nic v ruce. Když už to muselo být,
chtěl být hodným Ďáblem. IS měl dost často chuť vrhat se
pohlavě do neřešitelných a neslučitelných věcí. Možná i proto
dostal jednou od Šífy hlavolam, který se mu stejně nepodařilo
složit. Šachy ho přestaly bavit, protože začal zjišťovat, že když
hraje, dokáže jeho tah předvídat protihráč, respektive, že když
myslí na tahy, hned se to zobrazuje v mysli i protihráči a proto
se domníval, že nemůže vyhrát jinak, než přelstít sám sebe. Ale
ve svém životě již nebyl sám a přelstít sebe i své blízké
najednou šlo těžko. Na SŽIVu chodil po chodbě, přemýšlel a
jak byl rozpůlen, jen bezradně máchal pravou rukou za sebe,
aby to bylo všechno pryč. Pak přišel domů a viděl stejná gesta
u Noemi. Byla s ním tolik propojená a IS ji neuměl dělat dobrý
příklad.
IS v práci, které jak byl poučen měl říkat zaměstnání, na což si
nezvykl, se snažil pracovat. Toužil po práci. Úkolech k řešení.
172
Jednou dokonce zašel za vedoucí a řekl si o práci. Ta ho
vykázala s nepochopením z kanceláře. IS napadlo, že by zavedl
sdílené úložiště dat na síťovém serveru, aby logicky mohli k
uloženým datům přistupovat všichni spolupracovníci oddělení,
což tam do té doby zavedeno nebylo. Pochvalu za to získala
vedoucí. To IS utvrdilo v rigididě státní správy. Nejvíc mu asi
vadily mezilidské vztahy. Tak intenzivně si hrát jen na svém
písečku ve fungující firmě neviděl. Jediní, s kým se dalo
otevřeně bavit byla uklízečka, opravář a zásobovač vodou.
Ostatní si na něco hráli a bránili se jak jen to šlo.
Jednou šli s oddělením na večírek, respektive na pivo do
hospody. Šli jen kousek do hospody s názvem Major Zeman,
což se asi slušelo k té státní prolnutosti času. Byla to zaplivaná
čtyřka. Měli zarezervovaný salonek. Když přišli, byla tam tma.
Zima. Zapomněli zatopit. Stejně se probíraly věci kolem práce.
Vedoucí machrovala, jak vypije panáka zelené na ex. IS to
rozum nebral. Faleš, faleš, faleš. Boj o moc.
I přes tato utrpení nebyl IS dost rozumný na to, aby si našel
jinou práci. Odešel a snažil se jinde. Stalo se mu totiž, že přišel
se zlepšovákem pro komunikaci Skypem, aby se ušetřilo za
telefonní hovory. Prý přišel moc brzo, že to ještě pár let potrvá,
než se tak stane, alespoň tak děl vedoucí informačních
technologií. IS z toho byl rozmrzelý. Připadal si jako ten
idealista z Hrabalova románu, který nečetl. Byl svým
způsobem asociál. Nechtěl se spolupracovníky chodit na obědy
do sklepní kopky. Nebavilo ho plkat o politice. Začal formovat
své sexuální fantazie do formy psané. Původní inspirací byl
Michal Vieweg a jeho internetový projekt románu, do kterého
přispívali čtenáři volným pokračováním. IS napsal jednu
kapitolu, ale nebyl vybrán. Nějaký čas si odpočinul a pak začal
snít o svém románu skládaném po kapitolách za pomoci svých
173
přátel. Pojmenoval ho eRomán. Napsal první, velmi pikantní
kapitolu a rozeslal ji svým kamarádkám. Místo bouřlivých
ovací nesklidil vůbec nic. Ani ho žádná z ni neposlala do
prdele. Kašlal na to. Psal dál a při psaní se představami
vzrušoval. Běžná práce ho začala míjet. Stávalo se, že jednou
za dva měsíce přišla vedou a dala mu úkol. Jen aby se dalo říct,
že něco dělá. IS ho vypracoval jak nejlépe dovedl. Vedoucí se
to nelíbilo. Musel to přepracovat. To ho štvalo, protože si věřil,
že to má nejlépe, jak to šlo. Občas při zpracování dat chyboval,
ale to se může stát každému. Nic, kromě své fantazie v knize
ho netěšilo. Stávalo se mu, že při psaní eRománu ho něco
zničeho nic vytáhlo z kanceláře a před toaletami potkal
vzrušeně vypadající ředitelku. Neměl dost odvahy si to s ní jít
rozdat na záchod. Jednak to na záchodě nikdy nedělal a jinak
nevěděl, jak na to. Přitom sex mu chyběl. Respektive milování,
které jde na záchodě jen těžko. Tam může maximálně
propuknout vášeň.
IS neměl dost peněz, tak si musel odpustit mejdany s
kamarády. Dětské mejdany byly podivné. IS většinou jen stál a
koukal, nevěděl, jak se sebou naložit. Bývalo mu ze sebe
smutno.
Vánoční večírek v práci se zvrhnul. IS se trochu opil. Netropil
nic zlého. Jen směřoval k domovu. Cestou mu volal kamarád
přes židovství, že přijel jeho kamarád z Izraele a že by se s ním
mohli setkat. IS obrátil a nabral směr nelogicky, místo
smluveného Starého města, kam mohl pohodlně jet tramvají,
jel metrem na Hlavní nádraží. Vystoupil, vyšel schody a volal
kámošovi, kde že se to mají sejít. V tu chvíli k němu
přistoupila prostitutka a nabízela mu služby. IS ji odmítal a
odháněl. Vyšli ven z budovy nádraží. Ucítil její ruku v kapse.
174
Ohnal se po ní. Začala utíkat. IS za ní. Holka proběhla kolem
hlídky městské policie. IS na ní volal: „Stůj ty děvko. Krade!“
Městská policie zastavila jeho. „Chyťte tu ženu!“ Dožadoval se
spravedlnosti IS. „Co se stalo?“ Na to strážník. „Okradla mě.“
„Co Vám vzala?“
IS se podíval do peněženky: „Asi nic, ale možná jsem měl
peníze i v kapse, kam strkala ruku.“
„Jděte pryč. Jste opilý.“
„To ani náhodou. Řekněte mi svá identifikační čísla!“
„Jste opilý, jděte pryč!“ Vyzval strážník IS.
Jak byl IS v ráži, chtěl cvrnknout strážníka do čepice s
úsměvem. Strážník uhnul a čepice mu spadla. Vystartoval po
IS. Obejmul ho. To se IS nelíbilo. Odstrčil ho. Strážník upadl.
V tu chvíli se otočil k IS druhý strážník z hlídky a začal IS bít
do obličeje. Zas tak moc se IS prát nechtěl. Za chvíli ležel na
zemi. Přiběhla i druhá hlídka policie. Kopali do něho. Ležel na
zemi. Když se trochu narovnal, nadával jim a plival krev. Pak
mu dovolili se postavit. Měl spoutané ruce. Na
nejagresivnějšího strážníka promluvil: „Já jdu za kámošem z
Izraele a ...“ V tu chvíli ho srazil strážník znovu na zem.
Následovalo další kopání. Přivolaná sanitka a hlídka policie
převezla IS do nemocnice na Františku. Nadýchal 1,72
promile. Odmítl krevní zkoušku. Zavřeli ho na pokoj s
bezdomovci s omrzlinami. Hlídali ho až do rána. Ani ho
nenechali si zatelefonovat.
Bylo to těsně před Vánoci. Rivka s dětmi ho jezdila
navštěvovat. Byl tam pět dní zbitý i kvůli maličké krvi na
ledvině.
Následně byl obžalován z napadení veřejného činitele. Vybral
si právníka z dob studií na gymplu. Doporučil mu přijmout
trest. IS změnil právníka na kámoše z doby na vejšce. Bojovali.
Odvolávali se. Z obvodního soudu na Městský a zpět. Na třetí
175
pokus Městský soud rozhodl o nevině IS. Mezi
spolupracovníky byl automaticky za špatného. Snad jediná
sekretářka mu držela palce. Ostatní v něm viděli ničemu, který
se pere.
Uplynuly dva roky, které státu slíbil a místo toho, aby se jeho
svět kamsi rozvinul, uzavřel se IS v bolesti do sebe a nikoho k
sobě nepouštěl. Přestal komunikovat. Telefon na stole nezvonil.
Kolegové nemluvili. Kamarádi se neozývali. Žena nepsala.
Začal svou neschopnost vyvřelou v situaci tak nenávidět, že si
představoval, jak zabíjí své spolupracovníky, respektive kolegy.
Jednoho dne si představoval při pohledu na mladšího kolegu,
jak ho rozsekává mečem. Druhý den se na něho ten kolega
obrátil a asi po měsíci na IS promluvil: „Viděl si ve zprávách,
jak někdo rozsekal na zastávce v Brně cyklistu mečem?“ To IS
rozesmálo. Smál se pod fousy. Podobné věci se mu stávaly
často. Snažil se to ignorovat. Nebyl schopný si něco
pozitivního představovat, a pak se nevyděsit, když ho to
potkalo. Nebyl dost vyspělý na to, po čem toužil. Organizovat
si vlastní život. Uměl organizovat život ostatním, ale ten svůj
ne. V tom dělal chybu. A zároveň nebyl schopen do sebe nechat
nalít to, co má dělat, jako do prázdné nádoby a přestat
přemýšlet a pouze konat. Byl v pasti. Proto začal psát. Zdálo se
mu to jako jediné rozumné, co může udělat. Ale nepomohlo to
dost. Kromě toho totiž podlehl své matce, ke které se chtěl po
jednom záchvatu marnosti v osudném létě počátku šílenství, že
se k ní vrátí i s dětmi. Tak to řekl, jakože Bohu. Ale neudělal
to. V tom se jeho realita rozdvojila a bylo to příčinou depresí a
bolestí, protože se rozhodl bojovat a zůstat s Ženou. Jeho
matka mu vnucovala peníze, aby mu koupila rodinné štěstí, neb
v jejím světě jde především o uspokojení potřeb, například po
bydlení. Proto chtěla IS matka, aby si koupili s Ženou byt a
176
vzali si hypotéku a šli tam žít. IS jednou dokonce kývnul a
našel byt v Roztokách. Šli tam i zkusmo přespat.Zaplatili
blokovací zálohu. Nedostali hypotéku. Přišla jeho matka o
padesát tisíc. Co bylo horší bylo to, že svět nebo vesmír nebo
prostě to co to umí začal zařizovat přesně to co IS dlouhodobě
nechtěl, ale požádal o to. Začal mu přesouvat vlastnosti jeho
matky do jeho Ženy. IS se přesně snažil vybrat ženu jinou než
byla jeho matka. Nejvíc kvůli úzkosti, kterou jeho matka trpěla.
Fóbie a hypochondrie. Postupem času ale IS dospěl k závěru,
že i tato matka vlastně je jeho obrazem matky, takové, kterou
vymodeloval svým životem. Z toho mu bylo taky smutno.
Jednoho dne se potkali s Rivkou a Ďíďaty u Masarykova
nádraží. Došlo mezi nimi k nedorozumění. IS se rozhodl po
práci jít řešit problém s Rivky kamarádkou M. a litrovou lahví
vodky. Nalil do sebe asi tři čtvrtě litru. Chvíli tančil a od té
chvíle si nic nepamatoval.
Probudil se ráno nahý připoutaný k tvrdému stolu. Měl
dokonale ochablé a uvolněné všechny svaly včetně pyje. Přišel
se na něho někdo podívat. Dostal napít. Změřili mu z dechu
hladinu alkoholu na 1,6 promile. Rozvázali, vydali tílko, mokré
trenky a kalhoty. Natáhl věci na sebe a krátce popřemýšlel, zda
se netopil ve Vltavě. Neměl u sebe nic. Batoh pryč. Všechno
pryč. Cítil se dokonale svobodný. Hádal se, že měl batoh.
Vyhodili ho ze dveří. Šel z Bulovky na vlak. Potkal tam
sympatického pána. Požádal ho o cigaretu. Dojel načerno za
hovoru s tím pánem do Roztok. Došel domů. Čekal tam Ženu.
Nebyla tam. Potkal sousedku na ulici. Zavolal Ženě. Neměla z
něho radost. Minuli se na nádraží. Syn majitelky domu v
Roztokách ho pustil dovnitř. Už mu začínala být zima. Lehnul
si do postele a spal. Přijela jeho matka s bratrem, který z něho
měl prdel, ale byl zároveň nasraný, protože ho musel
177
zachraňovat před policií a trestem poté, co se snažila M. IS
uložit k spánku a on se nedal. Odešel z bytu, prorazil si cestu
dveřmi do jiného. Vyšel na ulici a začal si vztek vylívat na
autech. Lámal zrcátka, kopal do nich. Narážel do nich hlavou.
Za střízliva by ho to bolelo. Ráno po záchytce žádnou bolest
necítil. Bratrovi se ho podařilo zkrotit a zamknout dětskou
pojistkou na zadní sedačce svého auta. Než ale stihnul urovnat
spory s policisty, čirou náhodou těmi samými, kteří IS odváželi
z hlaváku do špitálu, podařilo se IS přelézt na přední sedačku a
utéct. V tom už se to nedalo vokecat. Policie IS zadržela a
zachytila. Jako kompromis za škodu způsobenou na autech
zaplatil bratr IS v hotovosti majitelům aut hned na místě a
nechal IS odvézt na záchytce.
V práci propásl kontrolu. Nesralo ho to. Stejně to tam
nenáviděl. Přišel zpět s tím, že spadnul se schodů a narazil si
ruku, kterou ostatně měl ovázanou, jelikož ta jediná zcela
nepřežila a potřebovala ošetření.
Když IS nepsal nebo necivěl do internetu, hledal nemovitosti.
Když už, tak chtěl velký dům se spoustou místností a
prostorem na zkušebnu. Takovou nemovitost aktivně
vyhledával. Při jedné návštěvě Kralup, kam se jel podívat na
domek se zahradou si všiml domu, který velikostí odpovídal
jeho představě a i cenová představa byla dosažitelná. Asi po
půl roce mu přišla do mejlu nabídka koupě domu v Kralupech.
Nevěnoval jí pozornost. Byla příliš drahá. Nabídka přišla ještě
dvakrát. Naposledy s cenou přijatelnou. Nebylo času nazbyt. IS
domluvil schůzku v nemovitosti s makléřem na večer a zavolal
matce, ať se přijede podívat. Rivka neměla čas, snad byla s
dětmi na plavání, nebo to prostě bylo moc pozdě a hlavně to
bylo dva dny potom, co IS řekla, že žádný dům od jeho matky
nechce.
178
Byl únor. Mráz. Tma. S baterkou prošli nemovitost. IS se líbila.
Hned viděl místo, kde bude pěstovat ganju. Byla tam trubka z
garáže s odvětráním. Viděl spoustu práce, ale zároveň viděl
možnost výdělku na prodání nemovitosti po opravení. To matce
nemohl říct. Ona chtěl, aby měli levnější pěkné bydlení a
nezajímalo jí žádné investování. Když se před matkou zmínil o
investování, vysmála ho a odkázala k práci. Tyto spory vedla
již s IS otcem, které někdy dost těžce nesl. Musel si vybojovat
každou svou ideu. Proto IS chtěl ženu nepodobnou své matce,
aby mu nebránila v ideích. Hloupé bylo, že vize IS nebyly o
získání peněz. Měl vize ohledně průmyslu. Ohledně vynálezů.
Ohledně ekologie. Ale nic, co by ho udrželo bavit a živit po
delší dobu. To na IS sralo všechny známé a rodinu především.
IS se rozhodl dům koupit, aniž by ho Žena viděla. Bylo ji z
toho smutno. O svých pocitech nikdy nemluvila. Po pár
týdnech IS spravil prasklou vodu a nainstaloval okna do sklepa,
aby tam nefoukalo. Vytřel několikrát podlahy z linolea a
naplánoval stěhování. Kamarádi, se kterými stěhovával při
studiích jim přišli na pomoc. Prý tak smutné stěhování nezažili.
Z krásného, duchem prosiceného místa, po čtyřech letech
života.
IS vymýšlel, jak skloubit stavbu s prací. Využil svého
neutěšeného zdravotního stavu a odešel na zdravotní
dovolenou. Neměl nařízené kontrolovatelné vycházky. Stal se
na hlavu nemocným. Měl nějaký příjem, který stačil na pokrytí
životních nákladů a mohl dostavět dům. Bavilo ho to a šlo mu
to. Kombinace manuální práce s organizační, při výběru
dodavatelů ho uspokojovala. Horší to bylo v kontaktu s lidmi.
Neudržel se s nimi na jedné notě dlouho. Spadával do svých
temných fantazií a těch se bál. Byly vesměs o sexu. Nemyslel
179
na to. Ale cosi z dálky a výšky ho k tomu nutilo a on se jen
bránil. Když mohl, pracoval s dělníky. První partu, kterou tu
měl byli dobří týpci, kteří stavěli domy v USA. Teda, jeden z
nich byl trochu agresivní a další šlechtic z Ukrajiny. Martin, šéf
party byl na cajk. IS si s ním rozuměl asi proto, že spolu měli
tu Angličtinu. Byl o něco starší. V pohodě, veselý člověk, který
si nic moc nedělal z toho, že s ním IS nechce spát. IS měl tu
hlavu hodně rozhašenou. Pomáhaly mu až větší dávky léků,
antidepresiv. Po nich byl zase zpomalený a znecitlivělý. IS se
stávalo, že jenom se na něho s něčím někdo otočil, tak ucítil,
jak jím projíždí nějaká energie zadkem do prostaty, nebo tak
nějak. Jak si to dřív představoval při sexu, tak se mu to dělo v
běžném životě a ani si toho neuměl užívat. Měl pocit, že je
téměř neustále šukán do zadku, ale jen o tom neví. V jeho světě
to nevidí, nevnímá. Byl z toho pěkně naštvaný. Když už takové
věci cítil, tak proč si je nemohl pořádně užít? Občas i viděl
šíleně rychle, jak se k němu někdo přiblížil, ačkoli původní
obraz člověka postavy zůstal na místě a cítil, jak ho někdo
mrdá.
První co bylo třeba udělat byly otvory na nová okna a posléze
vybourat stará a připravit vše na instalaci nových oken. Byla to
celkem hračka. Otázka dvou dnů. Jen okna v přízemí si IS
nechal na den, kdy přijeli dělníci montovat okna. Čišela z nich
nasranost. Byli si svou prací tak jisti, že jen malý pokus o jejich
kontrolu v nich vyvolával takovou vlnu nevole, že je IS
nesledoval ani z dálky. Uvařil oběd. Chlapi usazovali okna v
patře a IS úporně boural okna vespod.
Další den se na dělníky moc netěšil. Bolela ho z nich hlava.
Usadili i okna v přízemí. IS uvařil oběd a zkontroloval
amatérskou vodováhou rovnost oken. Při kontrole ho přistihl
parťák a začal skoro křičet, že jestli mu nevěří, tak se na to
180
může vysrat. Po dokončení práce si chlapi vybrali asi padesát
cédéček, které měl IS v garáži na vyhození nebo prodej na
bleším trhu. Spokojeně odjeli, ikdyž na dvou oknech byly vady,
které byly zapsány do předávacího listu a měl na to přijet
reklamační technik.
IS za okna nezaplatil, aby měl jistotu, že je přijedou opravit.
Když se technik s mladým učněm dostavil, byl si zase
sebejistý, ale přitom to byl moula. Při opravě těsnění vylomil
kus skla a musel objednat novou skleněnou tabuli. Tvrdil IS, že
to nic není. IS se s ním nebavil a oba je vyhodil. Na druhý
pokus vše klaplo v pohodě.
Další na řadě bylo postavení nových příček v patře. IS zase
najal Martina a jeho partu. Tentokrát už byli o něco dražší než
první den, ale stále ne nijak strašně. Za jeden den vystavěli zeď
do tří čtvrtin výšky. Když odjížděli, IS prohlásil, že do příště tu
zeď dostaví. Pustil se do toho hned další den. Míchal si maltu,
tahal kýble kladkou do patra. Pěkně se zapotil. Ze strany ze
zahrady byl postaven dřevěný výtah na asi deset metrů
vysokých trámech. Mírně přesluhoval, ale podařilo se ho
zprovoznit dost na to, aby se dala okna vytahat do patra a
svozit stará dolů.
IS plácal maltu na navlhčené cihly. Načechral ji a posadil na ni
cihlu. Vše se snažil dělat tak, jak to viděl u zedníků.
Přeměřoval sklon prknem nebo vodováhou, pokoušel se i
pracovat s olovnicí, ale to mu moc nešlo. Po třech řadách cihel
zjistil, že se mu nedaří zachovávat rovina a cihly klesají zleva
doprava. Musel to začít vyrovnávat maltou. To se mu celkem
podařilo, ale když dojel nahoru, zjistil, že mu zase ujela zeď
směrem k němu. Už to nechal být. Myslel, že je to v normě.
Dostavěl zeď včetně překladu nade dveřmi a byl na sebe hrdý.
Když znovu přijeli zedníci, celkem koukali. Pak začali to, co IS
181
postavil bourat, protože to nešlo nechat. Pak pokračovali ve
stavbě včetně výklenku koupelny. Šlo jim to dobře od ruky.
Zeď za den stála.
IS vyplázl prachy a byl spokojený, jak to jde.
Další akcí byla stavba zdi v koupelně, která oddělovala záchod
od koupelny. Byla tam kvůli tomu, aby se za účelem kolaudace
oddělil záchod dvěma dveřmi od kuchyně. IS si celkem
máknul. Postavil ji za tři dny. Celkem rovně.
Pak se vrhnul na vodoinstalaci. Vysekal díry na trubky a
zapůjčil si tavnou pistoli, kterou spojoval klouby a trubky. Šlo
mu to pěkně od ruky. Dělal si legrácky a jednou navařil trubku
s kolínkem do tvaru fajfky a cigaretový kouř nechal procházet
skrz. Rivka ho u toho fotila. Jí stavba celkem nezajímala. IS ji
musel téměř nutit, aby se šla podívat na jeho úspěchy a postup
prací do patra.
Pak přišly na řadu odpady. A ne, vlastně to bylo opačně.
Nejdřív odpady, pak voda. Pak se pustil po drobné instruktáži
kamaráda elektrikáře do sekání elektřiny a tahání kabelů. Dalo
mu to zabrat, ale domákl to.
Mezitím si zajistil balík konopných stonků, které chtěl použít
jako izolaci ve směsi betonu a taktéž na podlahy. Připravil si
šalování a namíchal první várku. Ještě před tím si vyzkoušel
různé mixy na venkovní zdi stavby. Zkoušel míchat s vápnem i
popel, ale moc to nedrželo. Než se mu podařilo vybetonovat
deseti centimetrovou vrstvu konopného betonu kolem dvou
třetin obvodových zdí, stálo ho to čtrnáct dní potu a dřiny a
deset kilo své hmotnosti. Byl se vším spokojený.
182
Pak se pustil do omítek. Byl to úmor. Malta se stěn padala a
dílo rostlo velice pomalu. Po dvou dnech ho bolela ruka, že ji
skoro necítil. Nemohl ji sevřít do pěsti. Přesto pokračoval.
Oddělal se tak, že v půlce nahazování jednoho pokoje již neměl
sílu a musel povolat ukrajinské zedníky, kteří nahodili zbytek.
IS jim jen míchal maltu. Nezastavil se u toho. Po víkendu tvrdé
dvanáctihodinové dřiny byla půlka prvního patra nahozena. IS
to odnesl tím, že přišel na dva dny zcela o hlas. Jen šeptal.
Žena byla hodná, starala se o Ďíďata a vařila. IS neměl moc
času se jim věnovat. Když mohl, tak byl kupodivu po zednicku
obhroublý a samotnému se mu nelíbilo, jak se k nim chová.
Dvou a půl letá Noemi byla pěkné číslo. Vše chtěla dělat sama,
ikdyž na to byla ještě malá. Třeba musela otevírat všechny
dveře, všude být jako první. Jakmile otevřel dveře někdo jiný
při vcházení do místnosti, musel je zase zavřít, jinak se Noemi
strašně rozčilovala. Nechtěla moc spát odpoledne a jakmile si
neodpočinula, byla šíleně nerudná. Jinak ale zlatíčko. Miriam
byla úžasná, hodná, citlivá, vnímavá a s Noemi si hezky hrála.
Dojížděly do lesní školky do Roztok, která vyrostla v ovocném
sadu údolí pod Levým Hradcem. Měli tam srub, ohniště, malý
vodopád, skalku a vůbec velmi pěkné prostředí pro rozvoj
činností. Jen dochozí vzdálenost na nádraží je drtila. Ráno
chodili Miriam po svých a Noemi v nosítku. Žena si nějakou
dobu nestěžovala. IS je začal vozit aspoň z nádraží zpět.
Většinou společně přijeli, najedli se, kouli na pohádku a šli
spát. IS měl dost a šel taky spát. Myšlenky na psaní eRománu v
tu dobu neměl. Jediné, jak rozvíjel duchovno byly návštěvy u
kamarádky, která ho učila mluvit a pomáhala mu formovat
vznikající básně. To jediné ho udržovalo v kontaktu s
intelektuálním světem. Jednou za týden balzám na mysl. IS se s
ní poznal na šamanských kurzech, kde se snažil znovu nabýt
183
léčitelských schopností. Na konci prvního kurzu si vybírali
účastníci svá indiánská jména. IS si myslel na Mechové srdce.
Jelikož při pobytu v noci v lese v kameném kruhu mechem
porostlých balvanů mu bylo příjemně. Alespoň do té doby, než
kousek od něho zahýkal jelen. To IS vyděsilo a už se
nezklidnil. Možná i proto, že snědl nějaký koláček z ganji a
pěkně byl háj. Vymotal se z hloubi lesa a vrátil se zpět do
mlýna, kde nocoval. Jenže jako první si vybírala jméno právě
ta kamarádka, která se ho o rok později ujala ve výuce chování
a jednání. Její slova byly: „Mě se líbí jméno Mechové srdce.“
To IS vyrazilo dech. Jeho jméno nakonec znělo Mechový
kámen. Mechové srdce byla dáma kolem pětašedesáti let a
neuvěřitelně přitažlivá. Po jedné z aktivit, takzvané potní chýši,
kde se všichni svlékli do naha, zavřeli do stanu s dírou na
žhavé kameny, které políval zkušený šaman vodou s bylinami a
odříkával modlitby, ještě nahý IS doputoval právě k ní a řekl jí,
že by se s ní chtěl pomilovat. Ona na to, že je prý moc stará, ať
si najde mladší. IS si v tu chvíli mladší ženu k pomilování
nenašel. Zůstal i po očistné potní chýši sám, ikdyž se cítil tak
trochu přenesený na jinou planetu a hvězdy na nebi
nepoznával. Zabalil se do deky a šel do mlýna. Tam jen tak
seděl a na půl oka pozoroval, co se kolem něho dělo. Všichni
lidé byli rozteklí láskou. IS taky, ale nevěděl, jak s tím má
naložit. Chvíli jen tak seděl, pak si zadrnkal na kytaru. Něco
dobrého snědl, vypil čaj. Šel spát.
Po roce společného života na stavbě toho měla Rivka plné
zuby. IS nebyl schopen vytvořit v obyvatelné části domov jí ani
Ďíďatům. Bylo mu z toho smutno a představoval si, že nejlepší
bude, když od něho odejdou. To se také stalo. Na jaře roku
2012, který je ve znamení vodního draka to IS neustál a jeho
žena mu řekla, že odchází. Vzala Miriam a Noemi a
184
odstěhovala se ke kamarádce do Roztok. IS z toho začal
pravidelně plakat. Bylo mu z toho neskutečně smutno, ikdyž si
to vlastně přál, aby před sebou ty maličké ochránil. Spekuloval
nad invalidním důchodem na hlavu, protože mu stále nebylo
nejlépe a na takovém plánu se jeho Žena podílet nechtěla. Bral
si Miriam a Noemi na víkendy k sobě, ale kromě výletů na
Okoř nebo někam k vodě či do přírody a procházek na hřiště v
Kralupech jim nebyl schopen moc nabídnout. Malovali spolu.
IS učitelské ambice zmizely. Jednou se snažil učit Miriam
anglicky, ale přišlo mu to dost zbytečné. Ona to v tu chvíli
prostě nepotřebovala. Její angličtina mohla být jiná, než jakou
ji znal IS. Nechtěl tlačit na pilu a výuku vzdal.
IS měl v plánu stavbu prodat. Chtěl na ní trhnout slušný peníze,
aby mohl stavět celokonopný dům poblíž Roztok. Vyhlídnul si
parcelu, načrtnul půdorys, místnosti. Začal počítat cenu
obnovitelných energií. Vietnamec provozující večerku za
rohem od stavby měl zájem o její koupi. Když IS dokončil
schody, přišel za ním a Vietnamec řekl, že stavbu chce jeho
kamarád a zda je IS ochoten slevit. V tu chvíli IS zaváhal a
místo, aby řekl ano, stál si na své ceně. Z transakce sešlo.
IS se topil v depresích. Nadával na sebe, celý svět. Těžko se
snažil přesvědčit o světlé budoucnosti. V půlce května se snažil
přijít k penězům prací, přetahováním klientů majoritních
energetických společností. Přijel s partou obchoďáků na sídliště
za Krčí. Chvíli se probíral a jeho hlava začala pracovat. Něco
se mu tam honilo. Šel se zaučovat s jedním mladým klukem.
Ten si dal pivo ze samoobsluhy, a když ho dopil, šli na věc. IS
měl hlavu jak pátrací balón. Přijeli výtahem do nejvyššího
patra a otevřela jim sympatická paní, že je prý předsedou
bytového družstva. IS nebyl schopen začít jednat a možný
185
převod celého družstva na nové smlouvy byl pryč. Kluk, který
byl s IS začal mluvit a paní se vylekala.
IS si nechal udělat vizitky a rozhodl se obcházet podniky,
obchůdky. Zavedlo ho to na Vinohrady. Zaujal ho tam inzerát,
že někdo hledá realitního makléře. Zavolal tam a domluvil se
na pohovoru. Byl přijat. Začal pracovat jako realitní makléř.
Dařilo se mu celkem pozitivně přistupovat k tvořené realitě.
Obvolával potenciální klienty. Učil se vyrovnávat se s
neúspěchem. Začal nabírat nemovitosti. Měl dokonce jednu
výhradní smlouvu. Bojoval se sebou, aby se mu dařilo.
Když bral prášky od doktorky na hlavu, přestával myslet na to,
že se chce zabít. Poslední rok na SŽIVu si přál několikrát
denně, že už nechce žít. To bylo to nejhorší, co ho mohlo
potkat. I jako realitní makléř se dostal do deprese a přál si
konec života. Jen proto, že neuměl žít svým snem, snem svých
dětí. Byl zoufalý. Neuměl si pomoci. Toužil po milování, ale
koukal na porno a občas si vyhonil. Chodil roznášet letáky,
nabíral nemovitosti. Dělal co mohl.
Přijel na návštěvu IS kamarád, který žil dlouhou dobu v
Amsterdamu. Prvních čtrnáct dní se moc neviděli. Pak se ale
potkali v Praze na Náplavce. Z paluby parníku prošli několik
barů na břehu Vltavy. IS byl ve svém živlu. Tančil na
cikánskou muziku. Pil pivo. Najednou se octnul hlavou v klíně
Marie. Byla velice příjemná. Byla tam s kamarádem. Vzali ho
k sobě domů na přespání. Ráno si dal s tím týpkem IS kafe ve
vnitrobloku. Čirou náhodou byli zase v Mánesce. Stejné ulici
jako sídlila realitní kancelář. Jen o několik bloků blíže k centru.
IS takový nápor náhod nepobíral. Týpek ho pozval na páteční
mejdan. IS děkoval, rozloučil se a odešel.
Poměrně zajímavé bylo, že v pokoji v bytě sídla realitní
kanceláře byla květina, ze semínka rostlá palma. Měla jen pár
186
chudých listů. Legrační bylo, že IS měl doma téměř stejně
vzrostlou palmičku. Všechny ty náhody. IS jich neuměl
využívat ke štěstí.
Mezi lidmi v hospodě, ale i v kanceláři se profiloval jako
básník. Psal básně a poznámky k věcem, které se mu honily
hlavou. Psal dokonce veršované upoutávky na inzerci bytů.
Tím sklízel smích od kolegů makléřů. IS ale zaznamenával
úspěch se svými texty. Pronajal s vypětím všech sil dva byty. U
jednoho z nich podepsal špatnou smlouvu a musel půlku peněz
vrátit. Jednou se mu dokonce stalo, že mu zvonil telefon, když
byl roznášet letáky a ukázalo se mu tam jméno člověka, se
kterým právě stál na ulici. Ten mu ale nevolal. Zvednul to.
Byla tam paní, která s ním chtěla mluvit kvůli ceně podnájmu.
IS to nesl těžce. Nevěřil realitě. Nevěděl, co se kolem něho
děje. Toužil po milování, klidu, lásce. Už se nechtěl hnát za
sexem. Chtěl být k něčemu dobrý.
Naskytla se mu šance ožít básnickým životem po té akci na
Náplavce, ale ani tím směrem se mu život nepodařilo posunout.
Ikdyž cítil příležitost v nevázaném životě, nebyl se schopen
oprostit od duality. Myslel na obyčejnou realitu, rodinu, děti,
kterým říkal Ďíďata a na svou manželku, Ženu, Rivku, kterou
pro svůj klid potřeboval nejvíce potěšit.
187
Doslov:
Nejvíce zasáhla do vnímání IS skutečnost, že před Ďíďaty
prohlásil den za rok, a to tím, že řekl, že jeden oběh Slunce
znamená jeden rok. Od té doby se mu neskutečně zrychlil čas.
Jeden den pro něho byl rokem. Cokoliv chtěl udělat, nešlo.
Nestíhal to. Neuměl vše udělat v jeden den, a pak již bylo
pozdě.
A nejvíc IS zřejmě štvalo, když spal s dětmi i se ženou v
posteli, k ránu se probouzel, že na něho tlačí, nejdřív Žena, pak
Miriam, opačnou energií, než on by rád přijímal a očekával,
zvlášť od svých dětí. Bylo to krapet v tom, že Rivka si
usmyslela, že se bude vodit s IS za levou ruku. On byl vždy
zvyklý vodit se s přítelkyní za pravou ruku. Chtěl se pro ni
změnit, ale když si všiml, že to z něho dělá otroka, respektive
čubku, přestalo se mu to líbit.
IS pozorováním myslí svých blízkých zjistil, že když není
doma, může se tam dít cokoliv. Doslova.
IS napadlo, že jako odměna mu může být, že na každé místo,
které navštívili s Rivkou a Miriamkou nebo Noemi v bříšku,
může přijít jako král a třeba tam vybírat daně. Určitě tedy tam
může hrát krále a nechat se obsluhovat a neplatit.
IS zjistil, že existují rodiny, které využívají ostatní lidi jako
loutky. Zprvu se zdálo, že se tomu chce naučit, ale bylo mu z
toho tak zle, že se málem pozvracel. Horší bylo, že se nebyl
schopen vymanit ze sevření těchto praktik, které nenáviděl.
Lidé kteří kouří nemilují svou duši (dýchat – duše) musí si
něco přidávat k dechu. A taky si všiml, že je něco pravdy na
vtipu o policajtech, kde se říká: „Přijde policajt k holiči a
holička mu říká, že si musí sundat ty sluchátka.“ Policajt po
chvíli umře. Holička si poslechne, co měl ve sluchátkách:
„Nádech, výdech!“ Když se totiž člověk příliš soustředí na
kontrolování myslí ostatních lidí může se mu stát, že zapomene
188
na sebe a zapomene i dýchat.
IS dokonale zapomněl na svou identitu. Po přenechání svého
osudu vodě, pod hladinou, se pokusil vytvořit v sobě stejnou
identitu jako předtím tím, že vytahoval střípky paměti ze svých
kamarádů a snažil se na sebe, svou duši rozvzpomenout.
Zásadním zlomem v životě IS bylo uvědomění energetické
stopy Hitlera v Tichém údolí. Kromě T.G.M. Se totiž do onoho
údolí zamiloval i on a nějakou dobu v něm pobýval. IS si
usmyslel, že když je možné na sebe přejímat duchy dávno
zemřelých podle jejich otisku v krajině, bylo by nehorázně
pošetilé nechat někoho jiného tuto stopu využít a zneužít. Proto
se rozhodl, že na sebe vezme masku fuhrera, aby mohl
ovládnout i temnou stranu síly. Onoho stavu si nedokázal
užívat a využívat ho k růstu svému a o to víc ho uvědomění
zvěrstva ničilo. Co na sebe přijal se snažil po dobu dojíždění do
úřadu v sobě potlačit. Téměř se to podařilo, až na drobné
flashbacky. Hloupě znovu oživil, co se mu podařilo potlačit v
Londýně s Rivkou. IS doufá, že se takto temné karmy zbaví
tímto přiznáním, jako autor knihy, kterou jste přečetli, ačkoli ve
třetí osobě psanou a stane se mu to branou k opravdovému žití.
Co se nevešlo do této knihy, bude v dalšíCH:)
189