doc1 Fórum/I/2014 www.epika.cz
download 
Stížnost Transkript
1 Fórum/I/2014 www.epika.cz
Fórum/I/2014 www.epika.cz 1 2 http://spisovatelejih.blog.cz Fórum/I/2014 editorial editorial Naši milí čtenáři, tímto zimně-jarním číslem zahajujeme již neuvěřitelný jedenáctý ročník našeho Literárního fóra, které si za uplynulé desetiletí vybudovalo nespornou a solidní pozici na umělecké scéně. A to nejen jihočeské. Jak postupně vyrůstalo z plenek, nabíralo nejen na objemu, ale i na pestrosti a také, což je nutné zdůraznit, na kvalitě. A právě souhrn všech těchto faktorů je pro redakci i pro celý klub sice zjištěním příjemným, na druhé straně však i nesmírně zavazujícím. Jednak, aby Fórum pokračovalo přinejmenším v tomto rozsahu a formě, a jednak, abychom neslevovali z nároků na jeho kvalitativní stránku. Navíc se zdá, že jsme se v nynějším prvním letošním čísle posunuli ještě o malý kousek dál. Zdůrazněná výzva ze začátku letošního roku, kolem níž se rozpředla dosti živá a názorově různorodá diskuse, nepochybně našla poměrně uspokojivou odezvu v řadách našich členů. A to se odrazilo i v širším autorském zastoupení, žánrově větší pest rosti i drobnějších organizačních a grafických úpravách. Obvykle se tvrdí, v souladu s klasikem, že každá změna je k horšímu. Já naopak doufám, že veškeré tyto změny posunou naše Fórum na žebříčku hodnocení čtenářů alespoň o jednu příčku výš. Nároky na kvalitu však přinášejí i černější stránku, a s tím se musí počítat. Ne každý nabídnutý příspěvek se totiž automaticky ocitne na stránkách almanachu. Může se stát, že poté, co projde mlýnkem redakční rady, bude odmítnut. Někdy proto, že postrádá literární kvalitu, jindy z toho důvodu, že se námětově nehodí do koncepce Fóra, anebo prostě jeho obsahová a výpovědní úroveň není zrovna na výši. A autor, který materiál vytvořil a poslal v dobré víře, je zákonitě zklamán. Já vás ale za celou redakci prosím – nenechte se odradit a pište dál! Někdy je třeba umět přijmout i odmítnutí. I když to není zrovna jednoduché. Ale připomeňme si, že i spisovatelům, které dneska řadíme ke světovým klasikům, redakce nejednou jejich materiály zpočátku vracely. A oni to nevzdali. Nevzdávejte to ani vy, vždyť Fórum za to určitě stojí! Hanka Hosnedlová Literární fórum – časopis pro literaturu a kulturu Vydává: Jihočeský klub Obce spisovatelů Žižkova 3, 370 01České Budějovice Vychází s finanční podporou Jihočeského kraje E-mail: [email protected] Časopis je vydáván Jihočeským klubem Obce spisovatelů pro jeho členy, spřátelené osoby a instituce a je volně neprodejný. Časopis je připravován v DTP programu Adobe InDesign a využívá volnou licenci písma Lido Střešovické písmolijny. Redakce: František Tylšar (šéfredaktor a editor, typografická úprava) Jan Bauer, Stanislava Bumbová, Hanka Hosnedlová, František Niedl, Miloslav Král Český, Jarmila Mandžuková. Fórum/I/2014 www.epika.cz 1 obsah Dění Hanka Hosnedlová Hlava v oblacích vzbudila zájem ...................................... 4 Hanka Hosnedlová Beran prozradil, Jak přijít o vraha .................................... 5 Hanka Hosnedlová Autogramiáda pro dva ...................................................... 6 Autoři Uher a Šmíd na písecké autogramiádě František Tylšar Budějovicemi zněla slovenština ...................................... 12 Petr Šulista Od halušek k monodramatu ........................................... 13 Literatura Hanka Hosnedlová Strumieň 2013 ................................................................. 16 Morell Yeneldar I ty můžeš mít svoji knihu! .............................................. 7 Hanka Hosnedlová Barborce pomáhá i divadlo ............................................. 16 Břetislav Kotyza Pábitelé Bohumila Hrabala ............................................... 8 Dopisovatel HSF klub připravuje video-projekt .................................. 17 Jan Bauer Obsluhoval jsem Bohumila Hrabala ................................. 9 František Tylšar Literární mosty ................................................................ 17 František Tylšar Přítel vodníků, víl a strašidel... ........................................ 10 Hanka Hosnedlová Autor od třeboňských rybníků ........................................ 14 Miloslav Král Český Relativita teorie ................................................................ 20 Miloslav Král Český Svět vět – (3) ..................................................................... 19 Stanislava Bumbová Pět prstů Richarda Uhra .................................................. 25 Hanka Hosnedlová Objevená krása technických památek ............................ 26 Křest knihy Hlava v oblacích, nohy v betonu Umění Miloslav Král český Žárem výhně ozářen... ................…............................... 15 Miloslav Král Český ... a jmenoval se Jaroslav ................................................ 21 Miloslav Martenek Kreslený humor ............................................................... 44 Morell Yeneldar se svojí prvotinou 2 http://spisovatelejih.blog.cz Fórum/I/2014 obsah Autorská tvorba Miroslav Pech Nákupák ........................................................................... 28 František Niedl Světla na pobřeží ............................................................. 30 Jan Bauer Rožmberské dědictví ....................................................... 31 Jiří Sivok Náhrada ........................................................................... 32 Původní nádražní budova počátkem 20. století Jaroslava Pixová Pan otec rozžal první žárovky ve Slaníku ....................... 33 Ladilav Beran Pít na princezny je blbost ................................................ 34 Ostatní Martin Měkuta Pohádka o džbánku ......................................................... 36 Petr Šulista Stát se VIP je dnes velice snadné ................................... 18 Michael Lorenc Zmenšenina ..................................................................... 38 Jiří Sláma Delikatesa dle Johna Wilkinse ........................................ 18 Michael Lorenc Tamara ............................................................................. 38 Hanka Hosnedlová Nové knihy ...................................................................... 22 Michael Lorenc V úplném bezvětří ........................................................... 38 Neznámý autor Rozsudek ........................................................................ 42 František Tylšar Perseidy ............................................................................ 39 Jitka Košťálová Ozvěny ............................................................................. 39 Jitka Košťálová V zajetí ............................................................................. 39 Richard Uher Komik .............................................................................. 40 Petr Šulista Básník .............................................................................. 40 Petr Šulista Jižním Čechám ................................................................ 40 Jiří Sláma Prázdniny v ráji ................................................................ 41 Wendy Šimotová Panence ........................................................................... 41 Fotodoprovod čísla - Z tvorby Jana Odvárky Fórum/I/2014 www.epika.cz 3 dění | jižní Čechy Hlava v oblacích vzbudila zájem ◊ Hanka Hosnedlová / Foto František Tylšar Těsně před vypuknutím adventu se v českobudějovickém knihkupectví Kanzelsberger slavnostně křtila povídková knížka s názvem Hlava v oblacích, nohy v betonu. T ohle písmenkové dítko, ke kterému se hlásí čtrnáct otců a matek, je dílem sedmi jihočeských a sedmi hornorakouských autorů. Společným jmenovatelem všech obsažených kapitol bylo už na počátku vytýčené kontroverzní téma – jak se změnilo chování a jednání Walter Kohl lidí po listopadové revoluci, viděno pohledem z obou stran hranice. Zatímco Jihočeši vytvořili skutečně dějové a nezřídka i napínavé povídky, rakouští spisovatelé většinou pojali svou výpověď spíše v podobě esejistického retra, úvah či vzpomínkových ohlédnutí spojených s dobou sametového převratu. Jihočechy v tomto sborníku reprezentovali členové Jihočeského klubu Obce spisovatelů – Jan Míka, František Niedl, Hanka Hosnedlová, Ladislav Beran, Miloslav Král Český, Vlasta Dušková a Miroslav Pech, rakouskou stranu zastupovalo sdružení Network Memory, jmenovitě Walter Kohl, Andreas Weber, Dominika Meindl, Martin Pollack, Margit Schreiner, Anna Weidenholzer a René Monet. Ostatně nebyl to zdaleka první společný knižní projekt. Navázání vzájemných kon taktů se datuje do doby před více než deseti roky a za tu dobu vznikly kromě uváděné aktuální knihy další tři povídkové sborníky – Střídavě jasno, Barevné kameny Adalberta Stiftera a Vítr sedmi vůní. A jak shodně tvrdí obě strany, ani čerstvě vydaná čtvrtá povídková publikace rozhodně není poslední. Slavnostního odpoledne se za rakouské autory účastnil Walter Kohl, který přednesl svou Pokřtěný titul úvodní zdravici v roztomilé češtině, a jeho mladá kolegyně Dominika Meindl, držitelka ceny mladých literárních talentů. Program, v němž byla nová kniha i česko-rakouská literární spolupráce představena, doplnila autorská čtení a také hudební vstupy písničkářského Dua J+K (Josef Jakl, Iva Kubíčková). Přítomní autoři byli navíc příjemně potěšeni z účasti a zájmu návštěvníků, díky čemuž vplul nový společný knižní titul do čtenářských vod pod bílou plachtou naděje. Vedoucí hostitelského knihkupectví Kanzlsberger a kmotr knihy Petr Pistulka, za ním Hanka Hosnedlová (obrázek vlevo). A přítomní autoři (obrázek vpravo). 4 http://spisovatelejih.blog.cz Fórum/I/2014 dění | jižní Čechy Beran prozradil, JAK PŘIJÍT O VRAHA ◊ Hanka Hosnedlová / foto Radka Velková V prvním prosincovém úterku odpoledne se v písecké prodejně Elim konal křest spojený s autogramiádou, věnovaný nové knize Ladislava Berana. J e to v pořadí už čtyřiadvacátý knižní titul tohoto píseckého autora, emeritního komisaře kriminální služby, a nazval ji přitažlivě - JAK PŘIJÍT O VRAHA. Funkce kmotry při křtu byla svěřena další Beranově kolegyni z Jihočeského klubu Obce spisovatelů – Jaroslavě Pixové. A teď pár slov o prezentované knize: Bývalý kriminalista Michal Moudrý, člen pražské mordparty, tentokrát jako asistent advokátní kanceláře doktorky Šarlákové, vyšetřuje kriminální případy, které přináší život. Všechny případy spojuje osa Praha Písek. Se soukromým detektivem Michalem Moudrým se mohli čtenáři setkat už v minulosti v první a úspěšné knize VRAŽDY V AFEKTU, která dostala v roce 2002 literární Cenu Jiřího Marka, udělovanou českou sekcí AIEP za nejlepší detektivku roku. Již skutečnost, že se hned první den při křtu knižní novinky prodalo kolem sedmi desítek výtisků, svědčí o tom, že si kniha jako obvykle najde opět své čtenáře. Oceněním jsou už samotné titulky v píseckých novinách: Na Berana byla opět fronta (Písecké postřehy) a Nové kriminální příběhy se vydaly za čtenáři (Písecký deník). Tak věřme, že nastoupená cesta této Beranovy knihy bude stejně úspěšně i pokračovat. Autor a jeho hosté Ladislav Beran a Jaroslava Pixová Fórum/I/2014 www.epika.cz 5 dění | jižní Čechy Autogramiáda pro dva ◊ Hanka Hosnedlová / Foto Archiv Richarda UHRa Stříbrná prosincová sobota byla dějištěm již druhé veřejné premiéry pro útlou básnickou sbírku s fulghumovským názvem Každý má právo něco nevědět. J ejími autory jsou dva Písečáci – Richard Uher a téměř o generaci mladší Karel Šmíd, který momentálně žije v Českých Budějovicích, nicméně svému městu zůstává stále věrný. Verše obsažené v této knížečce vznikaly před lety v tvůrčím a inspirativním prostředí útulných hospůdek, kde se scházeli nejen naši dva básníci, ale i další psavci, hudební- Stojící písečtí autoři Richard Uher (vpravo) a Karel Šmíd ci a výtvarníci, z nichž dva – Bohuslav Hejl a František Trávníček – se podíleli také na ilustracích a grafickém vzhledu obálky. Proto také křest s následnou autogramiádou, Výtvarníci Bohuslav Hejl a František Trávníček 6 v pořadí tedy druhý, se odehrávaly v pohostinné náruči Pivovarského dvora. Navzdory klasickému předvánočnímu shonu se dostavilo tolik návštěvníků, že pro všechny ani nestačily židle. A to je pro oba autory poklona největší. Všichni ale stačili ochutnat vynikající guláš, jímž Richard dokázal, že rozumí nejen lehkonohé básnické Múze, ale i kuchařské vařečce. Nemenší hold si však zasloužila i předkládaná skvělá sekaná, stejně jako štrúdl a bábovka. Ovšem nejen pochutinami živ je kulturní člověk, takže přítomní potleskem ocenili rovněž duo sehraných cellistů, odpolední country produkci, ale také přednes ukázek z dílka v podání místního divadelníka Ladislava Žáka. A pak samozřejmě zlatý hřeb – křest sbírky, k němuž jsem byla rovněž přizvána. Musím dodat, že mne to upřímně potěšilo, i když jsem na to nebyla vůbec připravená. Ovšem doufám, že i tak se tahle poněkud výjimečná sbírka úspěšně rozběhne do čtenářského světa, když už tak hekticky vykročila od svého stylového pivního křtu... http://spisovatelejih.blog.cz Fórum/I/2014 literatura | rozhovor I ty můžeš mít svoji knihu! ◊ Morell Yeneldar Vydání knihy může být problém. Nejen, že ji musíte napsat, to zvládli již mnozí, ale ze všeho nejtěžší je najít vhodného a ochotného nakladatele. Pokud nejste zavedený autor, hodně často se stává, že chodíte od jednoho ke druhému a nakonec rukopis skončí v šuplíku (nebo soubor někde hluboko v adresáři počítače). P íši na blogu Bílá hvězda fantasy příběhy. Za pět let této činnosti jsem získala mnoho pravidelných čtenářů, kteří se těší na každé další pokračování. Ale také velké množství psaného materiálu, který by stále více lidí rádo vidělo ve své knihovničce jako vázaný výtisk, včetně mne osobně. Proto jsem se začala zajímat o možnosti, jak svých cca 500 stran formátu A4 vydat. Nebudu zde popisovat celý příběh, který se skládal z návštěv nakladatelů, z nichž mě někteří odmítali rovnou, jiní si (snad) příběh přečetli a odmítli dodatečně. Tyto zkušenosti má jistě mnohý začínající autor. Také jsem se setkávala s těmi, kteří mi poradili, abych knihu vydala vlastním nákladem, řekněme v počtu 200 výtisků za desetitisíce korun. Pro studentku naprosto nepřijatelná možnost… Přitom řešení nemusí být až tak složité. Na blogu Jihočeského klubu Obce spisovatelů na mne vykoukl odkaz na stránky Jahodového básníka, který pod nenápadnou záložkou s nadpisem „Chcete vydat vlastní knihu?“ vypráví následující příběh: Zazvonil telefon a na druhém konci se ozval nesmělý hlas, že mu v in focentru poradili, aby mi zavolal. Má spoustu textů a rád by je vydal. Následovalo první setkání, ze kterého jsem si na prehistorické třiapůlpalcové disketě odnášel wordové soubory s mnoha texty. Ani ne za měsíc jsme společně odváželi vydavateli hotové podklady a za dalších 14 dnů se invalidní důchodce „Jirka“ pyšnil svojí první knihou. To bylo začátkem roku 2013. Dnes už má knihy tři a všechny za sumu, která by mnohé z vás pří jemně překvapila… Vše se mi zdálo a nakonec i bylo až neskutečně jednoduché. Během měsíce byly oba dva díly knihy v mých rukou. Aby i vaše cesta ke splnění literárního snu byla co nejsnadnější, položila jsem autorovi tohoto zajímavého projektu několik otázek: Fórum/I/2014 www.epika.cz Jak vznikl nápad pomáhat začínajícím autorům s vydáváním knih? Sám jsem teprve začínající autor, i když podle tří vlastních vydaných titulů to může někomu připadat jinak. Jako takový jsem před několika roky řešil stejný problém: Jak vydat knihu. Zkoušel jsem nakladatelství a tiskárny, ale vše bylo nad hranicí mých finančních možností. Navíc má kniha básniček byla určena pro úzký okruh přátel, proto oficiální vydání bylo prakticky nemožné. Nakonec jsem si nechal vytisknout u jedné reklamní agentury 200 výtisků za zhruba šestnáct tisíc korun. Nešlo o žádnou knihu, spíš o brožurku, která mě ale hodně povzbudila v dalším psaní. Do roka jsem tři čtvrtiny výtisků prodal a v počítači bylo už dost materiálů na knihu druhou. V té době jsem se od píšící kamarádky dověděl o nakladatelství, které mi vydá knihu oficiálně a levně. Navštívil jsem pana nakladatele a za měsíc byla kniha na světě. S ní i oficiální výtisk knihy první. A jak vznikl nápad? Za vším stojí Jirka. Když jsem se mezi přáteli rozpovídal o jeho příběhu, zjistil jsem, že šikovných autorů, kteří píší takzvaně do šuplíku, je mnohem víc… Jak takové vydání knihy probíhá? Když mě kontaktuje autor, začínáme většinou několika informacemi o jeho představách. Kolik stran, jaký formát, barevnost, ilustrace, druh papíru či obálky by chtěl mít. Na základě těchto údajů spočítám cenu za deset knih. Je-li tato pro autora přijatelná, začnu s tvorbou knihy a obálky. Vše s autorem průběžně konzultujeme. Nakonec je sepsána písemná smlouva, složena záloha na tisk a kniha jde k nakladateli. V běžném případě vše stihneme do jednoho měsíce. Kolik takové vydání autora stojí? Autor platí pouze cenu za tisk deseti výtisků (pokud nechce více) plus cenu za návrh obálky a zpracování textů do knižní podoby. Například kniha formátu A5 o sto dvaceti stranách, s měkkou laminovanou obálkou v černobílém tisku představuje v deseti výtiscích vstupní investici okolo dvou a půl tisíce korun. Pokud si bude přát vydání knihy oficiálně s ISBN, pak platí ještě cenu za pět povinných výtisků (zhruba čtyři sta padesát korun), které se posílají do stanovených knihoven. Za tuto investici však získá i možnost prodeje, kterou mu na vlastní náklady a riziko zajistíme na knižním serveru vydavatele. Z tohoto prodeje pak dostává pravidelně honorář ve výši pětadvaceti procent prodejní ceny. Samozřejmě si může také přiobjednat jakékoli množství výtisků pro svoji potřebu, to již pouze za jejich výrobní cenu (v uvedeném případě osmdesát sedm korun za kus), případně knihu prodávat sám nebo prostřednictvím knižních prodejců. Vydáte knihu opravdu každému? Přestože si vyhrazuji právo pomoc s vydáním odmítnout, ještě jsem se nesetkal s textem, u kterého by mě to napadlo. Není to o tom, jak autor píše. Mnoho lidí tvoří jen pro radost a do knih dávají otisk své duše, který nemusí být zrovna standardní. Přesto je to jejich dílo a zaslouží si být vydáno. Snad bych odmítnul knihy, které by byly v rozporu s mým lidským cítěním, ale jak jsem již řekl, je to málo pravděpodobné. Kolik knih jste již takto vydal a prozradíte komu? Vzhledem k tomu, že první byla na začátku loňského roku a nápad nabídnout tuto službu ostatním přišel až s létem, považuji číslo deset za víc než dobrý výsledek. A autoři? Po Jirkovi Břešťákovi přišel kamarád Martin Měkuta s knihou pohádek, dále kolega z Prahy s knihou sonetů, sbírka veršů pro studentku z České Lípy, kniha poezie pro paní knihovnici z Teplic v Čechách a v neposlední řadě dva díly knihy pro Morell Yeneldar. (Za což jsem moc vděčná.) A co byste vzkázal začínajícím autorům? Najděte odvahu a navštivte moje stránky: http://profandu.webnode.cz/ nebo mi napište přímo na můj mail [email protected]. Příští kniha může být právě ta vaše. 7 literatura | noticka k roku Bohumila Hrabala Pábitelé Bohumila Hrabala ◊ Břetislav Kotyza M ám rád Hrabalovy pábitele. Mám rád jejich pábitelství, jejich reálně nereálné vidění světa, jejich lásku k životu rozdávanou komukoliv připravenému, rozdávanou bez požadavku vrácení zápůčky, bez požadavku honoráře či mzdy. Mám rád jejich radost z rozdávání radosti. Z lásky k životu bez legitimace a členských příspěvků. Z lásky bez kreditní karty a bez hlásné trouby: Čas jsou peníze! Mám rád srdečnost jejich pozdravu a odpovědi na pozdrav. Mám rád jejich skromnou a na odiv nevystavovanou solidárnost. Mám rád jejich nezájem a naprostou neschopnost stát se ředitelem či šéfem čehokoliv. Ani Hanťa v Příliš hlučné samotě nechtěl být ničím jiným, než byl… Pábitelé jsou onou hlínou lidského společenství a kmen ovocného stromu života vyrůstá z jejich srdcí. Jejich pábení je stav jich samotných vůči sobě, a pokud chceme přistoupit na jejich hru, i dar vůči nám, šedivým, nevěřícným. Pábitelé nemusí lhát ani sami sobě. ... Nezaměňujme však Hrabalovy lidičky se současným jevem bezdomovectví. Děje se tak a rádo, a jakoby každý vnějškově zanedbaný spoluobčan naznačoval poselství pábitelské výjimečnosti... Hrabalovi pábitelé jsou však dělní lidé s hluboce zažitým vztahem ke způsobu získání obživy: vlastní prací. S vlastní prací, byť těžkou a špatně placenou, ale s vlastní prací, vlastní obživou až k první krvi mozolů. Hrabalovi pábitelé jsou 8 lidé hrdí na sebe sama, věří ve své vlastní schopnosti, přísahají na svoji nezávislost, na svoji vlastní kulturu. Hrabal je jejich pozorný a přesný kronikář a mohu-li pojmenovat, pak tedy Největší pábitel. Jeden z nich; tento však s brilantní schopností zaznamenat neobyčejnost jejich příběhů. Bez literátštiny. ... Současné bezdomovectví je sociál ní problém konce sociálního státu Všech a Nikoho a počátku ranně feudálního kapitalismu Jájájá. Vykořeněnost a černá díra bezdomovectví přitahuje současné umělce. Nejsem si jist, zda to není jen atraktivní kulisa k jinak prázdnému divadelnímu představení “kultu ošklivosti“. S Hrabalovými lidičkami to nemá vůbec nic společného. Dokonce ani s Hrabalovým vančurovsky libozvučným, tvárným obecným jazykem českým. Nechci se otírat o bolestný stav „býti bezdomovcem“. Nakolik to je svobodně zvolený způsob existence s přijetím důsledků, anebo nakolik to je výsledkem řady po sobě jdoucích karambolů. Pak je třeba nabídnout pomoc, nebude-li ovšem pomoc pouze charitou. ... Jsme společenstvím jedinců, nikoliv davu. Potřebnost a cena jedince vůči společnosti vyplývá ze vzájemné rovnováhy práv a povinností a naopak i schopnosti společnosti zajistit jedinci naplnění jeho práv. To spisovatel Bohumil Hrabal dobře věděl, když jedna z figur jeho Slavností sněženek ve filmové adaptaci téhož režisérem Jiřím Menzlem byla ztvárněna jiným režisérem - Jiřím Krejčíkem († 2013). Zde anonymní, ale proslavený svojí filmovou prací, velký a tlustý Krejčík, plel záhon jahod, leže při práci, nereptal a pracoval! ... Hrabalovi pábitelé (nechci je jmenovat „hrdinové“, význam slova je vyprázdněný) jsou plni energie a vůle vůči svému osudu. Přidávám vlastnost dnes téměř nepotřebnou: laskavost, nekonečnou laskavost bez sentimentu. Není u pábitelů rozhodující, zda cesta vede k nějakému, vlastně neurčitelnému cíli. Důležitá je cesta, hledání, být účasten teď a ve svém vlastním životě. Perličky na dně, útlou knížečku pana Bohumila Hrabala, čtu co energetický nápoj. Když upadám do beznaděje. PS. Napsal jsem rád těchto pár řádečků vyznání. Dlužím panu Bohumilu Hrabalovi vyslovení pozdravu a přiznání úcty. I když já raději poezii v několika řádcích. Ale Hrabal je pouze a jedině Hrabal. Co Bohumil opustil náš Automat Svět, osamocen v nemocničním pokoji, za nevyjasněných okolností, ozvala se mi v srdci prasklinka víry v lidskou lásku. Proč ale pátrat po nevypátratelném? A co vlastně znamená neurčitelné, nezařaditelné, zneklidňující slovo „pábení, pábitel, pábitelé“? http://spisovatelejih.blog.cz leden 2014 Fórum/I/2014 literatura | vzpomínka Obsluhoval jsem Bohumila Hrabala ◊ Jan Bauer S Bohumilem Hrabalem jsem se ke své lítosti sešel jen jednou v životě. Bylo to, tuším, v roce 1993 při znovuotevření Francouzského institutu ve Štěpánské ulici v Praze. Otevírali ho tehdy francouzský prezident Mitterand a český prezident Havel a jak si vzpomínám, nechyběl tady snad nikdo, kdo u nás v politice, v kumštu a v médiích něco znamenal. Bohumil Hrabal si dopřával samozřejmě francouzský koňak a byl ve sdílné náladě. Vypravoval mi, že je vlastně zčásti Francouz. Jeho dávným předkem byl prý jeden Napoleonův voják, který byl zraněn v bitvě u Slavkova a během rekonvalescence se zamiloval do ztepilé Moravanky a už na Moravě zůstal. Poté, co jsme spolu probrali jeho rodinné kořeny, jsem se zmínil o našem společném příteli výtvarníkovi Vladimíru Budníkovi, jenž býval označován za krále moderní české grafiky a sám Hrabal ho nazval „něžným barbarem“. Měl jsem to štěstí, že jsem Vláďu Boudníka poznal v létě roku 1968 a nikdo ještě netušil, že si před koncem roku sáhne na život. Při vzpomínání na tohoto společného přítele jsem ani nepostřehl, že si Hrabal ze mne udělal donašeče sklenek koňaku a jak popíjel, stával se postupně stále popudlivější. Z ničeho nic prohlásil, že už ho to tady nebaví, ať mu dojdu do šatny pro kabát. Požádal jsem ho o lístek od šatny, ale Hrabal jen zavrtěl hlavou, žádný lístek neměl. Přitom šatny byly ve Francouzském institutu hned tři sestavené do písmene U a v každé z nich byla jiná šatnářka. Slušně jsem všechny tři požádal, zda nevědí, který z možná půl tisícovky kabátů patří panu Hrabalovi. „A lístek máte?“ zeptaly se mne dotyčné dámy. „Je mi líto, pan Hrabal žádný lístek nemá.“ Nastalo usilovné hledání a já, místo abych se věnoval své novinářské práci, pomáhal odhadovat, který z té spousty kabátů asi patří slavnému českému spisovateli. Nakonec šatnářky jeden kabát vybraly a ukázalo se, že se šťastně strefily. Vítězně jsem ho Hrabalovi, který si zatím dopřával další koňak, přinesl. Ale on se jen zachmuřil a přikázal mi: „Teď mi sežeňte taxíka!“ To už jsem nevydržel a vzbouřil se. Odchytil jsem jedno z mládenců, kteří Hrabala do Francouzského institutu doprovázeli, přikázal jsem mu, ať se zase on věnuje velkému mistru pera a zmizel jsem ve veselícím se davu. O dalších zážitcích s Hrabalem mi později vypravoval Václav Kadlec, majitel nakladatelství Pražská imaginace, který vydával Hrabalovo souborné dílo. Znal se s ním ještě z předlistopadové doby, kdy patříval do spisovatelovy takří- kajíc stolní společnosti. Jedna z těch zábavných příhod se odehrála někdy v polovině 80. let minulého století, kdy Hrabalovy knihy po nuceném odmlčení začaly znovu vycházet. Ten den se stolní společnost sešla u Bubeníčků v Myslíkově ulici a čekala na Hrabala, který si šel vyzvednout do nakladatelství Čs. spisovatel na Národní třídu dlouho zadržované honoráře. Celkem dostal za všechny vydané knihy asi sto tisíc korun, což byly v té době značné peníze. Do hospody je přinesl jen tak halabala naházené v síťovce, položil je před kamarády na stůl a prohlásil: „Kluci, já jsem se rozhodl, že umřu, a chci, aby vám po mně něco zůstalo. Tak tady si to vezměte, já zase odcházím.“ A s tím jim nechal v hospodě celý ten úžasný honorář. Po Hrabalově odchodu společnost zmlkla a všichni vážně hleděli na síťovku plnou stokorun, větší bankovky tehdy nebyly. Kdosi objednal fernety, ale všichni se báli napít. Takový dar přece nemohou přijmout! Jenže asi po čtvrt hodině se v hospodě rozlétly dveře a objevil se v nich zářící Hrabal: „Kluci, já jsem se rozhodl, že ještě neumřu.“ S tím popadl síťovku s bankovkami a zase odešel. Jan Bauer Výmluvné foto z archivu Jana Bauera Fórum/I/2014 www.epika.cz 9 literatura | profil osobnosti Přítel vodníků, víl a strašidel... ◊ František Tylšar Znáte většího odborníka na problematiku pohádkových bytostí, než jihočeského spisovatele Hynka Klimka? To stěží. Protože jen ten, kdo mezi nimi trvale žije, dokáže tak nádherně a věrně sepsat jejich každodenní příběhy... H ynek Klimek se narodil roku 1945 v Praze. Od roku 1978 žil v Českých Budějovicích a po roce 2006 převážně na Šumavě, kde se na jaře roku 2012 usídlil natrvalo. Původním povoláním stavební technik se stal v lednu 1990 novinářem a zůstal jím patnáct roků. Poté se rozhodl pro svobodné povolání literáta - publicisty. Po více než sedmi letech se k novinařině dočasně vrátil na čtyři a půl měsíce. Od prosince 2012 je opět svobodný literát – publicista. O své tvorbě říká: „Nejsem nejupsanějším jihočeským spisovatelem, tím je Honza Bauer, který má už asi přes 120 knížek. Mně bylo zatím vydáno 29 samostatných knižních titulů, za pár dní vyjde jubilejní třicátý. Na 14 dalších knihách jsem se spolupodílel. Vedle toho jsem spáchal několik desítek scénářů (ke třem videokazetám a dalším kratším pořadům v televizi) a několik set reportáží, fejetonů, glos, rozhovorů a samostatných povídek.“ Z jeho knih si připomeňme například román Hadí příkop, knižní cyklus Neznámé Čechy, Mýty a báje staré Šumavy, Příběhy víly Vodánky a zejména jeho soubor „Strašidlářů“, v nichž přibližuje zvídavým klukům a holčičkám svět čarodějnic, vodníků, lesních strašidel, víl či draků formou pohádek, převyprávěných bájí a zkazek. Ovšem děti se chtějí dozvědět ještě víc, než je v knížkách, a tak se Hynkovi Klimkovi objednávky na besedy s malými čtenáři jen hrnou. A to nejen v šumavských lokalitách, ale i v Praze a jejím blízkém okolí. Cyklus více než půl druhé desítky besed zahájil na začátku listopadu ve Stodůlkách (kam se v roce 2014 bude ještě čtyřikrát vracet), pokračoval v Modřanech, Vinohradech, Pankráci, Holešovicích, Vršovicích, na Klárově a v dalších pražských knihovnách. 10 Proto jsem se Hynka zeptal, jak se spisovatel stane úspěšným pohádkářem? „K literární tvorbě mě přivedli moji rodiče. Oba byli výbornými vyprávěči, máma nadto uměla spoustu písniček ze starých časů a ráda a často mi je zpívala. Mnohé z nich s barvitým textem si pamatuji dodnes. Rád jsem poslouchával zejména strašidelné pohádky, třebaže jsem se při jejich poslechu bál a míval pak problém projít přes tmavou halu v našem bytě. Fantazie mi tam podsouvala děsivé přízraky. Velice často jsme chodívali na procházky po starých částech Prahy a jezdívali na výlety, takže jsem si zamiloval přírodu a historické památky. Také mě přitom velice zajímala různá strašidla a tajemství, i zajímavé historické události, o kterých se tam vyprávělo. Už od dětství jsem říkal, že chci být spisovatelem a turistou. Mým životním snem bylo napsat knížku. Považuji za dar z nebes a veliké štěstí, že se mi můj toužebný sen splnil vícenásobně. Můj táta měl literární talent, ale nepublikoval, nepovažoval to za vhodné, protože za první republiky byl soudcem. Později pak už nemohl, ale politiku do toho plést nechci, takže to blíže nerozvedu. Literární talent po něm podědil můj o osm roků starší, bohužel již zesnulý bratr Antonín, který se stal známým historikem. Mimo jiné napsal dva díly z Velkých dějin zemí Koruny české, dvoudílný velice úspěš ný Boj o hrad a další knihy z prvorepublikové historie. Publikujícím historikem je i můj syn Tomáš, který se ovšem na rozdíl od mého bratra zabývá ranou historií z doby Karla IV. Začínal jsem drobnými veršíky, ty první z předškolního věku mi zapisovala moje máma. V první třídě jsem za básničku získal diplom v Soutěži tvořivosti mládeže (mám ho pečlivě uložený). Na další jsem si pak musel delší čas počkat. Hynek Klimek - září 2013. Foto: F. Tylšar Velice často jsem chodíval do divadel a biografů, hodně jsem četl a patrně i to se projevuje na pestrosti mé tvorby. V čase dospívání mě nejvíce lákaly horory a fiction, pár povídek z toho mi později vyšlo v novinách. Následovaly reportáže, fejetony, několik dalších povídek a pak můj obsáhlý, zatím jediný román. Po autorské spoluúčas ti na sborníku fiction povídek poté ve stále rychlejším sledu další knižní tituly včetně dvou krimi, tří autobiografických příběhů, podle vyprávění lidí, kteří je prožili, a posléze jsem se přes další knížky pro dospělé dostal k pohádkám, které nyní píšu ze všeho nejraději. Mám dvě vnoučata, ale tři ze svých pohádkových knih jsem napsal ještě dříve, než se narodila starší z nich, nyní již více než pětiletá Klárka. Pohádky mi dávají možnost vrátit se tak trochu zpátky do krásných dětských let, do světa nespoutané fantazie. Mohu v nich využít mnohé z nezapomenutelných vyprávění svých rodičů i dalších nedocenitelných vyprávěčů a ze své znalosti http://spisovatelejih.blog.cz Fórum/I/2014 literatura | rozhovor strašidel a pověstí, které se snažím neustále prohlubovat. Využíval jsem je i ve svých cestopisných knihách z domoviny, v šestidílné Šumavě z edice Neznámé Čechy, Vládcích našich hor z edice Nejkrásnější pověsti, následně v Otavě z Českých řek a nyní při tvorbě Vltavy do stejné edice. A co tvoje další tvorba, chystáš nějaké překvapení? Souběžně s Vltavou dělám i na dalším díle Strašidláře. Tato edice, vydávaná největším vydavatelstvím u nás, pražskou Gradou, je k mé velké radosti hodně úspěšná na knižním trhu a tím samozřejmě i u čtenářů, což je velice povzbudivé. Strašidláře vychází již třetím rokem, nyní za pár dní vyjde sedmý díl Mezi námi starobylými strašidly. Dva další díly jsou již odevzdané a Grada je má v edičním plánu na letošní rok. Jsou to Mezi námi trpaslíky a Mezi námi obry. Teď pracuji souběžně na čertech a přízracích. Nejsem klasickým sběratelem pověstí, píšu převážně na jejich motivy anebo jejich literární adaptace, kdy vycházím z jádra pověstí, ale rozvádím je do formy povídky z období, ve kterém se děj odehrává. Rychleji než počet mých knih stoupá počet besed, na které mne zvou především knihovny a školy. Loňský rok jich bylo několik desítek. Nyní je dělám především v Praze, kde mě o ně prostřednictvím vydavatelství Grada požádala pražská Městská knihovna pro své pobočky v různých pražských obvodech. Besedy, na kterých zásadně nečtu, ale vyprávím, dělám rád. Dává mi to možnost zpětné reflexe, na posluchačích si zkouším i to, co připravuji, a jejich reakce mi v mnohém napovídá. Pokaždé je to pro mne příjemný zážitek a snažím se, aby takový byl i pro mé posluchače. V neposlední řadě bych rád uvedl, že nyní v rámci tvůrčího psaní spolupracuji s Měst- skou knihovnou Prachatice, skupinkou jejích čtenářů - školáků a s žáky čtvrtých tříd prachatické Základní školy Zlatá stezka na tvorbě pohádkové knížky o prachatické víle. Věřím, že se povede. Kurz tvůrčího psaní dělám již řadu roků i pro klienty českobudějovického Fokusu. Takže na své milované Šumavě rozhod ně neodpočívám. Jelikož se mi ale věk po zasekávající se pubertě, která u mne částečně přetrvala dodnes, trvale zasekl na čtyřicítce, nemám s tím problém, naopak, těší mě to. Hynek Klimek se svými čtenáři. Foto: Jakub Řehák Hynek Klimek - září 2012. Foto: František Tylšar Fórum/I/2014 www.epika.cz 11 dění | jižní Čechy Budějovicemi zněla slovenština ◊ FRANTIŠEK tYLŠAR / foto František Tylšar Ve dnech 15. - 23. února 2014 zněla krajským městem slovenština mnohem častěji než obvykle. Zasloužil se o to již 15. ročník mezinárodní akce Dny slovenské kultury v Českých Budějovicích. V rámci těchto dnů pořadatel Statutár ní město České Budějovice uspořádal bezpočet akcí, jejichž cílem bylo sblížení obou národů. Vyjmenovat všechny by bylo nad rámec možností tohoto článku. V kulturních a restauračních zařízeních probíhaly zábavné večery a besedy. Na prknech, která znamenají svět, jsme mohli zhlédnout několik skvělých představení. Nelze též nepřipomenout další akce, jako přednáš ky, výstavy, vernisáže, koncerty či módní přehlídku. Milovníky dobrého jídla zaujaly bezesporu kulinářské speciality, jako brynzové halušky, smažený oštěpok, či spišská borovička. Jihočeský klub Obce spisovatelů byl jedním ze spolupořadatelů, a proto snad žádný člen našeho klubu by si nenechal ujít nejvýznamnější literární akci - Uzavřené setkání slovenských a jihočeských spisovatelů u tvůrčího stolu, které proběhlo dne 20. února v salonku hotelu Budweis. Bohužel počet účastníků byl na obou stranách omezen, a proto Jihočeský klub Obce spisovatelů reprezentovali: František Niedl a František Tylšar – oba členové výboru a redakční rady časopisu Fórum, Vlasta Dušková – spisovatelka, která vydává knihy nejen v Česku, ale i v cizině, Jiří Sivok – gestor HSF klubu a Petr Šulista – básník, který tvoří v českém i slovenském jazyce. Za slovenskou stranu zasedli u jednacího stolu: Milka Zimková – spisovatelka, scénáristka a první dáma slovenského monodramatu, Bohdan Krauz - spisovatel, Vladimír Skalský - předseda Sdružení Slováků žijících v Čechách, Naďa Vokušová - šéfredaktorka měsíčníku Slovenské dotyky a Marika Klierová – představitelka jihočeské pobočky Sdružení Slováků žijících v Čechách. Jednání vedli František Niedl a jeho protějšek Vladimír Skalský. Hovořilo se o dokončených projektech, vydaných knihách a dalších tématech, která literární dění přináší. Obě strany si vyměnily nejen výtisky svých knih a časopisů, ale zejména nespočet 12 cenných zkušeností. Zazněla slova o dosažených úspěších i o tom, co obě strany tíží. Je až zarážející, jak jsou si problémy českého a slovenského literárního života podobné. Hodně se též hovořilo o připravovaných prostorách Slovenského domu v Praze a o možnostech spolupráce pod jeho střechou. V další, již méně oficiální části se vzpomínalo na mnohé, co se v minulosti přihodilo. Mezi největší zážitky patřila recitace slovenské básně Petra Šulisty v podání Milky Zimkové. Velký potlesk zazněl také po přečtení vítězné literární práce, slovenské žákyně první třídy, která je shodou okolno stí vnučkou přítomné autorky Naďi Vokušové. Čestného úkolu čtení se ujal Vladimír Skalský a zajímavostí je i skutečnost, že tato vítězná povídka byla napsána v českém jazyce. Statutární město zajistilo ve spolupráci s personálem hotelu chutné občerstvení. Takže kromě kvalitní kulturní a duchovní stravy bylo postaráno i o žaludky literátů. Celé jednání probíhalo v příjemné a přátelské atmosféře a všichni věříme, že se za rok opět sejdeme. Nahoře (zleva): Milka Zimková, František Niedl, Marika Klierová a Vladimír Skalský. Dole (zleva): Petr Šulista, Vlasta Dušková, František Niedl a Jiří Sivok http://spisovatelejih.blog.cz Fórum/I/2014 dění | jižní Čechy Od halušek k monodramatu ◊ Petr Šulista / foto František Tylšar Když jsem ve čtvrtek 20. února vystupoval na českobudějovickém železničním nádraží z vlaku, netušil jsem, jaké nevšední odpoledne, podvečer a večer prožiji. Probíhaly zde již tradiční Dny slovenské kultury a já byl zvědavý, co nového uvidím a s kým se setkám. Z Masných krámů se ozýval cimbál a housle – hudba, kterou miluji, na jídelníč ku jsem našel mé oblíbené halušky. Lepší kombinaci jsem si nemohl přát. Ľudová hudba bratrov Wimmerovcov příjemně ladila s chutnými haluškami. Následné setkání se slovenskými přáteli Vladimírem Skalským, Naďou Vokušovou a slovenskou spisovatelkou - prozaičkou, režisérkou, autorkou monodramat a herečkou Milkou Zimkovou v salónku hotelu Budweis, kde se konalo uzavřené setkání slovenských a jihočeských spisovatelů, předčilo mé očekávání. Paní Milka Zimková svým velice poutavým a vtipným vyprávěním o peripetiích kolem natáčení filmu Pásla kone na betóne všechny nadchla. Podvečerní program v KD Slavie s názvem Od krásného Dunaje k Vltavě patřil operetním melodiím. Písně z operet Gejzy Dusíka, Emmericha Kálmána, Rudolfa Piskáčka a dalších v podání Juliany Jamriškové, sólistky Nové scény v Bratislavě, Dušana Jarjabka, sólisty Slovenského národního divadla, za doprovodu klavírního koncertního mistra Mariána Varinského byly skutečným pohlazením po duši a hlediště je zaslouženě odměňovalo nadšeným potleskem. Fórum/I/2014 www.epika.cz Milka Zimková Vinárna Solnice se večer stala dějištěm Monodramatu o narychlo vypravené svatbě dcery Neveľo nás idze, neveľo nám treba v podání Milky Zimkové na motivy předlohy k filmu Pásla kone na betóne. Nutno podotknout, že herecký výkon paní Milky byl obdivuhodný a byl skutečným vyvrcholením mé letošní návštěvy Dnů slovenské kultury v Českých Budějovicích. 13 literatura | výročí Autor od třeboňských rybníků ◊ Hanka Hosnedlová / foto Radek Kraus Téměř londonovsky košatý je výčet literárních specifikací, vážících se ke jménu Jana Schneidera, který v předposledním březnovém dnu tohoto roku oslavil ze všech stran kulaté životní jubileum. Osmdesáté! J e označován především jako uznávaný textař, ale také básník, prozaik, dramatik, scénárista, překladatel, novinář a v neposlední řadě jako divadelní organizátor či spoluúčastník pořádání cen Thalie. V době emigrace působil mimo jiné také jako redaktor rádia Svobodná Evropa, a to přes dvacet roků, až do začátku 90. let. Jen málokdo ale ví, že svá literární díla vydával i pod pseudonymem Jan Chum. Ačkoliv Schneiderovo literární dílo mělo celorepublikový a mnohdy i přeshraniční dosah, jeho život je takřka fatálně propojen s jižními Čechami. Narodil se sice v poetickém Šrámkově Písku, ale jeho klukovská léta jsou spojena s Táborem, kde také maturoval na tamějším gymnáziu. Vysokoškolské studie jsou však už situovány mimo jižní Čechy, které v té době ještě univerzitu neměly. Absolvoval Vysokou školu ekonomickou v oboru statistika, což se mimochodem nejednou odráží i v jeho tvorbě. Do života vstoupil s titulem inženýra. A do jižních Čech se pak z emigrace vrátil po sametovém koberci začátkem 90. let, kdy si zvolil k pobytu rybníky obklopenou Třeboň, podporován svou tolerantní a slovesnému umění rovněž oddanou ženou Libuškou. Byl sice v kontaktu s některými svými českými kolegy od pera, jeho knihy byly pod mou značkou pravidelně recenzovány v krajských denících, ale členem Jihočeského klubu Obce spisovatelů se stal teprve před několika roky. Vraťme se však ke Schneiderově tvůrčí scéně. Poněkud paradoxní je, že jako českého básníka si jej poprvé zřetelněji povšimli v zahraničí, a to v roce 1956. Nejdříve v polském literárním kabaretu Žoltodziob v Poznani a poté studentský časopis pařížské Sorbonny. V českých časopisech Květen a Kultura se jeho verše objevily až o dva roky později. Daleko výrazněji se ale zviditelnil v roce 1961 pořadem Vo co de, což bylo pásmo chuligánských veršů uváděné na scéně populárního divadélka Semafor. V něm také s Waldemarem Matuškou a Pavlínou Filipovskou účinkoval. Právě s Matuškou, Evou Pilarovou a Karlem Štědrým potom rok nato odchází do divadla Rokoko a zakrátko se stává jeho kmenovým autorem. Kromě několika komediálních her si připisuje na tvůrčí konto především oblíbené pořady nazvané Rokokokoktejl. Tím ovšem jeho spolupráce s divadlem zdaleka nekončí. V divadle Na Zábradlí uvádí společně se skladatelem Jaroslavem Jakoubkem šansony, které zpívala především Ljuba Herrmanová. Poté se v divadle Stop v Pardubicích seznámil s tehdy neznámou Martou Kubišovou, kterou pak následuje i do plzeňské Alfy. Tady v součinnosti s Bohuslavem Ondráčkem vznikají písničky pro Martu a Václava Neckáře, uváděné v komediích Francimor a Edudant a Černej sen. Jakoby se uzavíral menší kruh, když Schneider oba zpěváky přivádí opět do Prahy, do Rokoka. Tady pak pro něho otevírá náruč Divadlo E. F. Buriana, kde najde vlídnou odezvu jeho autorská burleska Poetikon. Daleko širší okruh ohlasu však získávají populární rozhlasové pořady Mikrofóra, Písničky pro Petra a Lucii se Schneiderovými texty. A v roce nadějí – 1967 vznikají také jeho Gentlemani s Ondráčkovou hudbou, což byl první divadelní 14 muzikál, který se hrál nejen v Praze a Brně, ale i v Budapešti a západoněmeckém Giessenu. Ve výčtu divadelních scén figurují ještě i další jako např. Paravan. Pražská Schneiderova etapa je protkána řadou ocenění v písničkových soutěžích jako třeba bronzový a zlatý Klíč Intervize, stříbrná a zlatá Lyra Bratislava, zlatá Synkopa či Grand Prix Sopoty. A posluchači jeho texty milovali. Méně již oficiální představitelé režimu. Například na Bratislavské lyře v roce 1969 sice jeho text Musím dál zpívat získal cenu českých novinářů, ale byl důvodem, proč se nesměl uskutečnit televizní přenos z tohoto festivalu. Političtí představitelé L.Štrougal a V.Bilak otevřeně kritizovali Schneiderovu tvorbu, která se tak u nás dostala na index na celých dvacet let a podmínila Schneiderův odchod do Německa. Za ty dvě desítky roků v emigraci napsal a vydal 6 knižních titulů. Po návratu, zhruba od roku 1998 se autorské tempo zrychluje. Každým rokem vydává dvě až tři knihy, ať už se jedná o verše, eseje či novinářské žánry. Jakoby onen nashromážděný tvůrčí přetlak musel přenést na papír. Suma sumárum to činí víc než tři desítky knih. Své knihy i sám ilustruje. A zapojuje se i do knižních a prezentačních projektů Jihočeského klubu Obce spisovatelů. Na českou divadelní scénu se Schneiderovo jméno vrací pak, až v roce 2005 recitálem Vítej, lásko, napsaným vysloveně pro Martu Kubišovou. Uvedl jej pražský Ungelt. Co říci na závěr, jako přání ke kulatému životnímu jubileu za nás za všechny? Aby ona tvůrčí studna, z níž Jan Schneider stále čerpá, navzdory jistým zdravotním potížím, ještě hodně dlouho nevyschla. A aby mu všechny ty řádky, pod něž se podepisuje, přinášely nejen radost z možnosti ztvárnit své vnitřní přesvědčení a životem nabytá moudra, ale i uspokojení z toho, do jak úrodné půdy jeho slova zapadají… Textař, básník, prozaik, dramatik, novinář... Jan Schneider http://spisovatelejih.blog.cz Fórum/I/2014 retrorecenze | jižní Čechy Žárem výhně ozářen… ◊ Miloslav Král Český / foto archiv jana odvárky Jestli byl na Olympu živnostenský úřad, to nevědí snad ani ti ze všech bohů, kterých se taková instituce mohla místně a časově týkat. Asi nebyl. Netýkalo se jich to totiž věcně. N ěco takového jako je práce by přece bylo nevzhlednou jizvou na jejich božské vyvolenosti. Roli světlé výjimky tenkrát docela s chutí přijal začouzený kovář Héfaistos. Ten se ovšem jako božský synek určitě taky snadno obešel bez živnostenského listu. A to tím spíš, že co nebylo psáno, bylo mu vrchovatě dáno. Ústní registrace stačila jak jemu, tak i jeho spolubohům. Bůh ohně… patron řemesel…. Výuční list od společnosti První Kyklopská někam v tom multiteistickém chaosu zastrčil, aniž si ho e-zálohoval. Samozřejmě se dodnes nenašel. Nenašly se totiž ani medaile, vytvořené Héfaistem pro ty původní, ještě předkristovské olympijské hry. A to se tenkrát ještě dělaly plnoobjemově z kovů se skorověčnou zárukou trvanlivosti. Určitě je někdo někdy někde ještě objeví… Héfaistův následovatel, umělecký kovář Jan Odvárka v žádných bájích zanesen není. Tento tvůrce totiž dosud žije. (* 1970). A životem naplňuje i svou kovárnu METAL DESIGN v Dolním Třeboníně *) – před Českým Krumlovem. Majitel pevné telefonní linky a bez nadsázky extrapevného stisku ruky. A taky pevného rozhodnutí pokračovat v rodovém obcování s kovadlinou, dokud je Fe žhavé. Je totiž už docela na dohled doba, kdy (pokuta – nepokuta) překročí padesátku. K tomu ovšem patří i nutné prezentace, různé výstavy, stáže, přípravy, převozy a kdovíco ještě. Zdálo by se, že když se do dílny dostane jednou za čas, tak možná jen proto, aby se ohřál. Ale není to tak. Kde by se potom všechny ty výtvory s poznatelným kladivopisem vzaly? (sošky) předávala spolu s finanční odměnou v Rytířské síni Valdštejn ského paláce, současného sídla Senátu. A na závěr malá specialita: O tom, jak proběhla prezentace na výstavě v Mnichově. Jen několik slov, ovšem s ohledem na uzávěrku zaznamenaných ještě před konáním výstavy! V polovině března se chystám na mezinárodní veletrh řemesel IHM v Mnichově se samostatnou expozicí svých prací. Shodou okol ností proběhne tento rok od června do září ještě výstava českých ková řů v německém Kolbermooru, které mám tu čest se také účastnit. ____________________________________________________________ *) Pro osoby, které přicházejí do Čech od jihu nebo západu, je to naopak za Krumlovem. POZNÁMKA pro příliš jednostranně zaměřené, kteří si myslí, že tvary nevláčné, neoblé, nehebké a chladné nemůžou mít žádnou přitažlivost: Můžou. A navíc – očistná schopnost ohněžáru jako kdyby stírala zvláštní umouněnost z přívlastku „kovaný“, způsobenou kdysi jeho významovou dvoukolejností. Kdesi za Vysočinou se každé léto koná velká událost pro umělecké kováře z celého světa. Více o tom ví Jan Odvárka. Ještě v době hluboké totality vzniklo svou kvalitou a prostředím oje dinělé mezinárodní setkávání uměleckých kovářů na hradě Helfštýn, nazvané HEFAISTON. Od třetího ročníku se ho až na několik výjimek pravidelně účastním. Několikrát se mi dostalo i ocenění za dílo vykované přímo na setkání, nebo za práci na výstavě, která je nedílnou součástí akce. Zájemcům o tento obor vřele doporučuji zavítat na hrad Helfštýn poslední srpnový víkend, kdy setkání probíhá. Určitě nebudou zklamaní. Pod rukama J. O., Mistra třebonínského, se před časem zrodil i jakýsi Oskar, který prý nebyl dosažitelný jen tak pro každého. Tento druh diskriminace má však jednoduché vysvětlení. Jde o ocenění studentů středních škol v celé EU v různých oborech. Ceny vznikly ve spolupráci se společností Česká hlava, která tyto ceny Fórum/I/2014 www.epika.cz Ukázky z díla Jana Odvárky tvoří obrazový doprovod tohoto čísla. 15 dění | jižní Čechy Strumieň 2013 ◊ hanka hosnedlová V závěru listopadu se v polské Strumieni již tradičně vyhlašují výsledky mezinárodní literární soutěže. V české části loňského 13. ročníku zvítězila báseň „Útěky do snů“ Radka Františka Bičana z Kelče. Druhé místo s básní „Pařez“ obsadila Eva Čtrvtlíková z Olomouce, třetí místo za báseň „Vás, lidé, prosím“ získal jihočeský básník Petr Šulista ze Strakonic. Za zmínku stojí, že v první desítce se jméno Petra Šulisty objevuje ještě dvakrát, a to na sedmém místě za slovensky psanou báseň „Než narodí sa dieta“ a na desátém místě za báseň „Láska je láska“. Barborce pomáhá i divadlo ◊ hanka hosnedlová B eznadějně vyprodané bylo lednové benefiční představení hry S tvojí dcerou ne v podání Divadla Pikl z Hluboké nad Vltavou, jehož výtěžek byl určen na pomoc jedenáctileté Barborce Sedláčkové z Českých Budějovic. Dokonce i hrající herci si zakoupili vstupenky, aby předávaný finanční obnos byl co největší. Barborka, která je ochrnutá na ruce i na nohy, je však velká bojovnice. Naučila se malovat ústy a její obrázky jsou prostě úžasné. Získaný obnos z divadelního představení by měl přispět na její operaci, která by alespoň částečně ulehčila Barborčiným problémům. Podle Zdeňka Pikla, vedoucího souboru divadla, velký přínos měla i prezentace tohoto velkorysého gesta v regionální televizi. Sice představení bylo již dávno vyprodané, ale rodičům Barborky se začali ozývat firmy i jednotlivci, kteří by chtěli osudem těžce zkoušené školačce pomoci především finančně. Zdá se, že tak bude naplněná nejen potřebná částka na plánovaný operační zákrok, ale sejdou se i prostředky na studijní stipendium pro Barborku. Barborka při převzetí ceny za výtvarnou soutěž. Foto: http://www.barcas.cz/ 16 http://spisovatelejih.blog.cz Fórum/I/2014 dění | nové projekty HSF klub připravuje video-projekt ◊ dopisovatel S družení autorů pro žánrovou literaturu v okruhu horor, sci-fi, fantasy se pustilo do nového projektu! K rozjeté soutěži Tiché písky 2014 se nyní přidává i videoprogram, v němž se fanoušci, ale i mladí psavci dozvědí více o HSF klubu a jeho vizích do budoucna. V každém video-vstupu Černé neděle (pojmenováno podle díla Thomase Harrise) nebude chybět recenze na knihu z řad především českých, ale i světových spisovatelů. Dále budou garanti Jirka Sivok a Verča Mayerová vyhledávat na internetu povídky začínajících autorů, jimž prostřednictvím videa sdělí konstruktivní kritiku, která nemusí být vždy příjemná, ale dokáže méně zkušeným pomoci v další tvorbě. Černá neděle by také měla upozorňovat i na probíhající literární soutěže, do kterých se mohou diváci (a čtenáři) zapojit. Jako ochutnávku se podívejte na Facebook HSF klubu nebo stránky www.spisovatelejih.blog.cz, kde už nyní můžete vidět úvodní video připravovaného projektu. Je na co se těšit! -sivi- Literární mosty ◊ František Tylšar Podporujeme literární tvorbu L iterární mosty jsou poloprofesionální sdružení aktivních lidí, kteří se svobodně rozhodli spojit své síly dohromady za účelem realizace projektů zaměřených na podporu současné české literární tvorby. Funguje pod záštitou jindřichohradeckého nakladatelství Epika a vyplňuje prostor mezi literárním zájmovým sdružením a nakladatelstvím. Hlavní náplní je realizace literárních projektů a obecně podpora současné literární tvorby a literárních aktivit v naší republice. Sdružení zahájilo svou činnost začátkem roku 2014 a hned v úvodu si stanovilo základní cíl - vytvoření základní organizační struktury. Ta následně zajistí chod organizace a rozjezd prvních projektů. V současnosti se vytváří členská základna, která je otevřena široké škále příznivců literatury. Od profesionálů v oblasti tisku, grafiky, přes spisovatele až po běžné čtenáře, kteří mají chuť se zapojit. Jejich práce bude hrazena z členských příspěvků, které vytvoří základní kapitál. Přístrojové vybavení, zázemí a know-how dodává zakladatel a duchovní otec myšlenky - Jan Medek, majitel nakladatelství Epika. Díky Epice je pro činnost Literárních mostů k dispozici: • Kompletní vybavení na malonákladovou výrobu knih (tisk černobílý a barevný, vazba V1, V2 a V8, laminace). • Černobílá tiskárna A3 na tisk středně velkých nákladů, ideální pro novinový tisk . • Server pro provoz webových stránek. • Internetový a kamenný obchod s knihami a antikvariát. • Nakladatelství, které v loňském roce vydalo 22 titulů. K plánovaným projektům sdružení patří: • Společná literární reklamní plocha. • Knižní edice Česká poezie. • Vítězná díla z literárních soutěží pořádaných v ČR (projekt, na jehož výstupu je tištěný sborník s vítěznými díly literáních soutěží v ČR). • Krajské literární tištěné noviny. „V letošním roce jsme investovali do testů v oblasti barevného digitálního tisku s cílem získat cenově dostupnou a kvalitní formu barevného tisku. Dále do vývoje v oblasti knižní ilustrace, jejíž cena neustále roste. Protože poptávka po našich službách převyšuje naše možnos ti, investovali jsme také do lepší organizační struktury, která by měla umožnit efektivněji pracovat,“ říká vydavatel Jan Medek. Fórum/I/2014 www.epika.cz 17 společnost | zamyšlení Stát se VIP je dnes velice snadné ◊ Petr ŠULISTA V současnosti se při hodnocení lidí stále více setkáváme s označením VIP (very important person) neboli „velmi důležitá osoba“. Stát se takovou osobou je v dnešní době velice snadné. Stačí totiž vyniknout skutečně v čemkoli. Chování řady těchto „VIP“ tomu také odpovídá – je často mimo jakoukoli společenskou normu. Pozorujeme u nich absenci slušnosti, skromnosti a pokory. Pokora z pohledu dnešního člověka, proplétajícího se bludištěm tržního labyrintu a snažícího se prací nebo vlastním podnikáním získat nějaké finanční prostředky k zajištění slušného živobytí jak pro sebe, tak i pro svoji rodinu, je mnohdy naprosto zbytečná a přežitá věc. Pokora je mnohdy chápána jako projev slabošství, sebeponížení, vzdání se své důstojnosti a respektu. Pokora je ale pozitivní ctnost, lze ji definovat jako zvláštní kvalitu lásky, která lásku zbavuje veškerých projevů sobeckosti. Teprve nesobeckost může dát vznik opravdové lásce, jedině nesobeckost umožňuje člověku, aby se stal sám sebou. Pokora, to je ale také především skromnost. A skromnost se, bohužel, dnes povětšinou srovnává s hloupostí. Pro řadu lidí je nepochopitelné, že někdo odmítne účast na reklamě, že nestojí o tučnou odměnu a o následnou popularitu. Nestojí, protože si víc než peněz váží klidu a pohody. Jedním z měřítek velikosti osobnosti je právě skromnost. K velkým osobnostem vzhlíží člověk vždy s ohromnou úctou a nebývalým obdivem. Čekal by, že se tito lidé budou chovat suverénně, s pocitem jisté výjimečnosti a jedinečnosti. Většinou opak je pravdou. Významní vědci, umělci, odborníci v nejrůznějších oborech stojí, když už to musí být, na pódiu tiše a nenápadně, že člověk, pokud by nevěděl, o koho jde, by si myslel, že jde například o nějakého pořadatele. Oni pochopili, že pravý smysl života nespočívá v honbě za penězi, majetkem a mocí, v povýšeném a nadřazeném jednání a chování, ale v upřímném přátelství a lásce. Díky své skromnosti prožívají to, co jiní nejenže nedokážou prožít, ale ani si nedokážou představit. Klid duše a pohodu nezávislou na místě a času. Skromnost jim umožňuje žít střídmě a často i prostě a nenáročně. Duchovní bohatství je pro ně nejdůležitější a také nejcennější. Bylo by ale velikou chybou chápat pokoru jako projev neupřímné oddanosti, falešného poklonkování, slepého podrobování, slabosti a nemohoucnosti. Tyto projevy nemají se skutečnou pokorou nic společného a jsou většinou reakcemi na strach z něčeho (např. z trestu). Pokora, ač se to nezdá, je předností silných a moudrých. Být pokorný, znamená nepovyšovat se nad jiné, ale upřímně přijmout a uznat hodnotu ostatních lidí, byť je třeba mnohem vyšší než naše vlastní hodnota. Delikatesa dle Johna Wilkinse ◊ Jiří Sláma „But yet twere a shame for these later ages to rest our selves meerely upon the labours of our Fore-fathers, as if they had informed us of all things to be knowne, and wee are set upon their shoulders, not to see further then themselves did.“ „Ale byla by to ostuda pro naše časy spočívat pouze na pracích našich předchůdců, tak jak nás poučili o všem, co je známo, a my jsme posazeni na jejich ramena, a nevidět dál než oni viděli.“ John Wilkins: The Discovery of the World in the Moone (1638) - Objevení světa na Měsíci A nglický vědec sedmnáctého století John Wilkins (1614-1672), duchovní anglikánské církve a člověk pronikavého rozumu, byl vědec otevřený novému. Na rozdíl od svého současníka, jezuity Anasthasia Kirchera (1602-1680), nechtěl jen objevovat jakousi „prisca veritas“, prastará údajně zapomenutá moudra, která je třeba znovu objevit, ale byl – s úctou k autoritám minulosti – otevřený novým poznatkům. Ve Wilkinsově době se to hemžilo názory o světě z dnešního pohledu naprosto nesmyslnými. Bylo třeba teprve zjistit, jak to se světem opravdu je, z čeho sestává, jaké jsou jeho zákonitosti… Astronomie, fyzika, matematika, všechny přírodní vědy se prudce rozvíjely. Písmo svaté neboli Bible bylo tehdy ještě chápáno jako autorita i v oblasti přírodních věd, i když jeho vlastní poselství, message, je zprávou o Bohu a jeho lásce k lidstvu a ke každému jednotlivému člověku. Byl to chybný postoj, ale na druhé straně se mu nelze divit – vždyt‘ i my máme sklon považovat například populární umělce za autority v oblastech, kde jimi věru nejsou. Viz případ Karla Gotta... Kdo je autoritou v jedné oblasti, není jí automaticky v jiných! Citovaná pasáž mě velmi okouzlila – stojíme na ramenou našich předchůdců v oblastech našeho snažení, a tak můžeme vidět dál. Nemáme se spokojit s tím, co jiní objevili před námi, takříkajíc jenom si tam – lebedit… John Wilkins píše pravopisem své doby, pro dnešního čtenáře krásně archaickým... A ještě k tomu má tento anglikánský biskup svatou pravdu. Nejsme děti. O tom, co poznáváme, jsme schopni přemýšlet, vyvozovat z toho závěry. 18 http://spisovatelejih.blog.cz Fórum/I/2014 literatura | zamyšlenka Svět vět – (3) ◊ Miloslav Král Český R ok dřevěného Koně…?! To se ti Číňani zase vyznamenali. V duchu staré (nebo spíš zastaralé?) kultury. Jak já mám asi poznat, jestli je to rok zvířete, nebo rok nějaké dřevěné věci? A tak raději zpátky domů. Ovšem: Jiný kraj – jiná pochybnost. Skutečně si živí čeští koně oddychli, že už nejsou věcmi? Podle definice podstatných jmen přece do říše věcí nepatřili ani dříve. A taky si ani nedovedu představit, že by kůň mohl být někde uskladněn jako věc. Byl vždycky ustájen. Hřebčín byl jeho obydlím, v něm nejen fyzicky byl, ale i žil. Na tom se nic nemění. Složitější je to se samotným pojmem „hřebčín“. Zdá se, že se dávný tvůrce tohoto označení málo zajímal o to, byly-li nebo nebyly tenkrát v té koňské ubytovně společně s hřebci i kobyly. Určitě byly. A stejné je to i v naší době – a to nikomu nevadí? Nejedná se sice přímo o kámen úrazu, ale určitý potenciál ke vzniku problému v tom ukryt je. Není totiž zaručeno, že se v kobylí části celé hipopopulace nevygeneruje nějaká nespokojená feministicky zaměřená frakce. Ta by potom mohla zaštítěna heslem „Už nejsme věci“ do všech stran rozřehtat, že tu starou odvozeninu považuje přinejmenším za genderově nepodařenou. A snad by měla i pravdu. Zvlášť při zohlednění faktu, že bydliště určené pouze pro koňské pány se nazývá podobně – hřebčinec. Vlastně ani nevím, jestli má nějaké analogické označení i ubytovna pro samotné kobyly. To bych měl ještě zjistit… Ale asi to nechám koňovi. Fórum/I/2014 www.epika.cz 19 literatura | Yes-fiction Relativita teorie ◊ Miloslav Král Český Ž e se to opravdu stalo, to netvrdím. Nebyl jsem u toho. Ovšem z toho samého důvodu nemůžu ani tvrdit, že se to nestalo. Krátce po setmění se básník Ř. probudil. V té samé vteřině už byl oblečený. Oblečený totiž spal. Bylo to asi tak deset roků po poslední válce. Rádio zrovna dokončilo hlášení o procentním zvýšení počtu šťastlivců, kteří mají svou vlastní ledničku. Potom už následoval obligátní závěrečný mnohohlas: „Otče Materialisme náš, jenž jsi na nebesích… přijď království tvé…“. To nejspíš proto, aby si posluchač – nový člověk – lépe zapamatoval, že pojem „zbožnost“ je podle nového výkladu pouhou odvozeninou od slova „zboží“. Ten z pamětníků, který si ještě aspoň něco pamatuje, jistě poznal, že přesně takhle to být nemohlo. Že asi jde o nějakou alegorii. Bás ník se samozřejmě probudit mohl, rádio taky mohlo hrát, ale pro věrohodnost toho ostatní ho přece jen chybí nějaké vysvětlení. Ř. byl docela nenápadný mladší člověk, zatím celkem šťastně svobodný, takový umírněný lyrik života. Ovšem špatně snášel veškeré formy oblbování člověka člověkem, a ty vytrvale opakované zvlášť. Se stisknutými čelistmi pronesl směrem k rádiu několik společensko kritických poznámek. Postup ně svůj projev redukoval jen na oblast úlevných podstatných jmen, která k jeho povaze moc neseděla, dokonce i na některá huňatá slova došlo. Neomylným hmatem sáhl po láhvi rumu. Ta ale byla už prázdná. Nezbývalo tedy než sejít do sklepa pro jinou. V tmavé chodbě se musel sehnout před nízkým trámem – měl už celkem dobrý odhad – a!!! … a divoký rej jiskřiček v očích mu dal vědět, že i tak malý rozdíl, jako je mezi celkem dobrým odhadem a dobrým odhadem, může být osudový. Nakonec byl rád, že se malátným krokem vůbec vrátil do světnice. V posledních vteřinách už jen mlhavě vnímal, že do něčeho padá. Do něčeho velice hlubokého. Je to celkem průhledné – určitě upadl do hlubokého bezvědomí. Teď už zase ta udá lůstka pokračuje jakž takž věrohodně. Mohla 20 by klidně představovat méně významnou epi zodu v nějakém méně významném románu. Nebo by mohl být průběh děje komprimován do strohého oznamovacího souvětí. Zrovna tak by ale mohl být samostatně rozkošatěn do fazó ny některého z kratších beletristických útvarů v tom - kterak nevinný za nicotnou privátní pseudovzpouru k potrestání přišel. Přitom by však neměla být pominuta ani varianta, podle které se to hlavní teprve odvíjet začne. Ztracené vědomí se často vrátí samo, jenomže to nebývá hned. U básníka Ř. to trvalo nevídaně dlouho. Čas běžel, dokonce už začalo nové století – a pořád nic! Papírový kalendář na stole Ř. se zastavil na číslovce 1954. Desítky let nepřetržitého spánku! Jídelní režim nulový, stejně tak pitný, zlenivělá krev a dýchání utlumené do neznatelna. Hrozivá vysušenost jeho obličeje nevypadala hrozivě jen proto, že všechno bylo překryto několikacentimetrovou vrstvou prachu. Jen v prostoru pootevřených úst zel malý kráter. Koncentrace uhličitého kysličníku v místnosti dosahovala jen těžko uvěřitelných hodnot. Těžko uvěřitelný je i celý tento výjev. Mělo by tedy aspoň teď následovat nějaké osvobo divé uvedení na pravdivou míru? Ne! Proč by mělo? Literatura přece není totéž co kronika. Vždyť i v díle Homérově je množství pravdy výrazně menší než malé. A byl snad (pokud vůbec opravdu existoval) proto lhář? A navíc, stejně pořád existuje riziko, že uvěřitelné bude pravdě pouze podobné. Uvěřitelnost – to je takový univerzální rubáš, do kterého se rády zahalují i ty nejzáludnější lži. Je to jakási dost vzdálená sestřenice chuděrky pravdy. Schválně si zkusím vyhledat, jestli to korekt ní slovo náhodou taky nepatří mezi oheb ná……………………...................... moment, už to bude………………… Hm, tak ano. Patří. xus ztráty času úlekem z ošklivé protitlamy v zašlém zrcadle nepřicházel v úvahu. Otevřel kohoutek *) a chvatně seškrabal slepený prach z popraskaného jazyka. Ani nenechal odtéct všechnu tu padesátiletou kalnou vodu a pil. A dlouze pil. A na rum v té chvíli ani nepomyslel. Teď už to ale vypadá jako trochu fraškovi tá mikrotragedie z nějakého tajemnostiplného mimosvěta. Snad by se to ještě tak hodilo do černohodinkového vyprávění pro odrostlejší děti. Ty by se možná samy k uvěření přinutily, jen aby se mohly přenádherně bát. Ve sku tečnosti tady nějaká osoba „vstala z živých“ jenom proto, že to tak autor potřeboval. A ať si tomu čtenář věří nebo nevěří. To už by tam ale mohlo být cokoliv. Třeba takový výmysl, že celé ty roky vydrželo u toho polonebožtíka hrát rádio. Teprve když básník Ř. dopil, všiml si, že i po té nekonečné době pořád ještě hraje rádio. Hůř slyšel – byl teď přece jenom už stařec – a tak si přisedl až k přijímači. Omlazené hlasy, naprosto jiná muzika, předecibelovaná reklama na „… každou středu a pátek kuřecí čtvrtky,“ nebo tak nějak. Ř. nic nechápal. Pořád se ještě nenapojil na přítomný čas a jen nepřítomně zíral směrem ke kdysi dávno dopité láhvi. Až teprve po delší chvíli ho do skutečně bdělého stavu přivedl závěrečný vstup cize znějícího, přesto však něčím povědomého mnohohlasu: „Otče Materialisme náš, jenž jsi na …………….“. Ano! Opravdu to bylo doslova stejné jako tenkrát. Nemohl uvěřit svým zaprášeným uším. Tak tomu by už určitě nevěřil vůbec nikdo. Je jasné, že se to ani stát nemohlo. Ačkoliv: Není náhodou právě to modlitební repete ze všech těch nesmyslů pravdě nejpodobnější? *) Slovo kohoutek bylo použito záměrně – kvůli Po nečekaném probuzení se Ř. nemohl ani pohnout. Asi po čtvrthodině už ale lezl aspoň po kolenou, po hodině se mu podařilo zavěsit jednu ruku na umyvadlo, po chvíli i druhou – a se skřípáním v kloubech se postavil. Jeho žízeň byla tak velká, že lu- obecně vžité „jednoznačné“ srozumitelnosti. Přitom se paradoxně jedná o ukázkové překroucení skutečnosti tak, aby přitom nebyla narušena věrohodnost. Takové podprahové klamání spotřebitele slov. I ta nejhloupější slepice totiž ví, že v kuchyni se voda pouští pomocí ventilu, a nikoliv kohoutku. http://spisovatelejih.blog.cz Fórum/I/2014 výtvarno | vzpomínka … a jmenoval se Jaroslav ◊ Miloslav Král Český P řekvapivě dlouhé defilé jarních dnů se odehrálo ještě dřív, než přišel ten první. Snad to měla být jakási generální zkouška na skutečné jaro – aby byla jistota, že to tentokrát nedopadne jako v roce předcházejícím. Také sobota 8. března patřila do té prosluněné generálky. A přesto přinesla zprávu o úmrtí Jaroslava Kerlese, výtvarníka, excelentního kreslíře a ilustrátora. Podrobnější popis jeho tvorby (a snad i života vůbec) by bylo možno komprimovat do pojmu „Jihočeský umělec“. A i když to velké začáteční písmeno je z pravopisného hlediska chybou, z hlediska významového by se dalo říci, že se jedná o věcně zdůvodnitelnou výjimku. V případě JK totiž není toto slovní spojení pouhým obecným označením, ale má povahu individuální značky. K zajímavým prvkům jeho kresby patří i občasné propojování nesourodých jevů. Například zvíře, strom, nebo i věc mají obličej, navíc s potřebným výrazem, přičemž to vůbec nepůsobí dojmem nucené naroubovanosti. A jestli může kapr mít nohy? Je celkem snadné si představit, že nějaké má. Chce-li chodit, tak je přece mít musí. Těžší ovšem je dát jim takový tvar, aby bylo jasné, že jiný ani být nemůže. U pohádkového kapra Jakuba, vytvořeného J. Kerlesem a přijatého za jeden ze symbolů Jihočeského kraje, jsou nohy až neuvěřitelně přirozenou součástí jeho „figury“. Jako ukázka z díla Jaroslava Kerlese záměrně nebyl vybrán známý kapr, ale kresba, která dosud nebyla nikde publikována. Byla totiž vytvořena jako „autograf“ pro výstavu, konanou ( jak jinak než na jaře) v roce 1993 v Metropolu v Českých Budějovicích. Jednalo se o rozsáhlý projekt Semaforiál, do kterého byly zařazeny desítky všeobecně známých (nejen výtvarně zaměřených) osob, od Václava Havla až po Láďu Kajbara. Všichni tenkrát měli graficky zpodobnit nějakou svou asociaci na téma Semafor, a to na formátu A4 – na výšku. Mistr Kerles tak vytvořil jednu ze svých hravých transmutací. Fórum/I/2014 www.epika.cz 21 literatura | nové knihy - připravuje Hanka Hosnedlová Hynek Klimek Strašidlář – Mezi námi draky Grada, 2013 Richard Uher, Karel Šmíd Každý má právo něco nevědět Vlastním nákladem, 2013 S K autorem Hynkem Klimkem jsme díky jeho stále pokračujícímu cyklu knižních Strašidlářů prošli už hezký kus pohádkového světa, abychom se setkali s vodníky, čarodějnicemi, lesními strašidly, vílami a dalšími bytostmi z této sféry. V tomto předvánočním dílu se Klimek vydal statečně - mezi draky. A ačkoliv v klasických pohádkách a bájích byli draci, saně a šarkáni prezentovaní jako zlé a krvelačné obludy s různým počtem hlav, živící se výhradně princeznami, dočtete se, že to není tak docela pravda. Protože v modernějších pohádkách a vyprávěních se vyskytují i draci hodní, společenští a někdy i politováníhodní. Ale také draci hloupí, které přechytračí důvtipná princezna nebo vykutálený selský synek. Anebo – jako třeba v zemích asijských – může být drak i úctyhodným symbolem štěstí a síly. S vypravěčem - ještěrem Hypolitem, jehož domovinou jsou Jeseníky, se v nové Klimkově knížce dostanete až do pravěku mezi dinosaury, kteří nepochybně byli předobrazem oněch pohádkových dračích stvůr. Těm potom v průběhu času a od úst k ústům předávaných vyprávěních narůstaly další a další hlavy, takže se pohádková drakologie zmiňuje o dracích nejen dvouhlavých a tříhlavých, ale i sedmi, dvanácti nebo dokonce stohlavých. Nicméně o tyto hlavy, nezřídka chrlící oheň a síru, přicházeli v soubojích s udatnými princi i junáky neurozeného původu. To všichni důvěrně z pohádek známe. Jako obvykle vychází autor ze starých dochovaných bájí a zkazek z jednotliv ých oblastí republiky, věnuje se drakům suchozemským, vodním i létajícím. Občas se budete bát, občas se zasmějete, ale v každém případě se pobavíte. 22 nížečka, kterou držím v ruce, svým titulem evokuje spíše nějakou fulghumovskou esejistickou prózu, ale k svému překvapení zjistíte, že se jedná o poezii. A to o poezii poněkud specifickou. Není sice žádnou zvláštností, že se na jedné poetické sbírce podílejí dva autoři, ale v tomto případě je mimořádné to, že jako čtenáři nepoznáte, které verše jsou z pera Richarda Uhra a které napsal Karel Šmíd. Jejich tvorba se totiž prolíná na stránkách i v jednotlivých básních natolik, že, jak prohlásil jeden z tvůrců, už ani sami nevědí, co který z nich vlastně napsal. Hned z úvodu se dozvíte, že tyto verše vznikaly už v polovině devadesátých let při přátelských posezeních v píseckých hospůdkách, kde jejich zrod mohl sledovat celý houf přátel obou básníků. Sbírka tehdy dokonce vyšla samizdatově, v kopírkovém malonákladu, ale ani zdaleka nestačila pokrýt zájem okolí. Tak o dost později vznikl nápad dát souboru vybraných básní z onoho období nový knižní kabát a snad i křídla, aby dolétl k těm, kteří tento básnický duel bez vítězů dokáží ocenit. A já věřím, že jich bude hodně. Určitě tomu napomohou mimo jiné i černobílé ilustrace dalšího z přátel naší veršotepecké dvojky – výtvarníka Bohuslava Hejla. Pojítkem obou básníků, které věkově dělí téměř jedna generace, je kromě vztahu k poezii také město Písek a bezpatetický zdravě patriotský vztah k tomuto idylickému sídlu na zlatonosné řece Otavě. A zcela určitě i názor, že poezie nemusí být jen sladkobolné vzdychání a romantické snění, ale že může mít i drsnou slupku reality a syrového mužského ega. Pokud ovšem budete číst tyto verše pozorně, najdete pod ní ono teplé, tepající a přítulné člověčenství. http://spisovatelejih.blog.cz Fórum/I/2014 literatura | nové knihy - připravuje Hanka Hosnedlová Morell Yeneldar Ve světle Earendila I. a II. část Nová Forma, 2013 Ladislav Beran Jak přijít o vraha Nakladatelství J&M, 2013 M N orell Yeneldar je začínající autorka, která doposud publikovala výhradně na blogu Bílá hvězda. Ten založila před pěti roky pro své kamarády – příznivce řádu Rytířů Jedi. Jedním z počátečních nápadů bylo i rozhodnutí napsat příběh na pokračování. Jednotlivých textů přibývalo a s nimi narůstal i počet pravidelných čtenářů, kteří projevovali velký zájem o jeho knižní podobu. Nashromážděné kapitoly fanfikce (tvorby inspirované jinou tvorbou) nakonec vydaly na knihy dvě, z nichž každá obsahuje 250 stran ve formátu A4. Autorka nás přivádí do Temného hvozdu, lesního království, kde žije dobrosrdečný a mírný princ Legolas. Jeho zvídavá povaha ho však až příliš snadno a často dostává do potíží. Nejhorší z nich nejsou občasné šrámy z bojů. Mnohem větším problémem je ztráta paměti, kterou utrpěl. Díky ní si nepamatuje své přátele, rodinu, ale také si nedokáže vzpomenout na to nejdůležitější. Království vládne Legolasův otec Thranduil. Má jemnou duši, ale umí být i velmi nebezpečný. Všichni v jeho blízkosti musí vědět, kdy „zařadit zpátečku“, nebo jak se z možného uvěznění v kobkách vymluvit. Jeho síla a tvrdohlavost jsou důvodem, proč království, poslední elfské v tomto světě, stále existuje a prosperuje. Nyní však i on rozpoznává, že jde do tuhého. Jednou z příčin potíží je ohnivý mág Kael, mladý elf z jiného světa. Mezi svým lidem je považován za mrtvého. To ale nijak neutišilo nenávist a odpor vůči němu, vzniklé starou zradou a následnou válkou. Přestože elfové o jeho minulosti nic netuší, celá pravda nakonec musí vyjít najevo. Kael ví, že takto může ztratit i to málo, co mu zbývá, proto pravdu všemi způsoby skrývá. Nejen jeho přítomnost přivolává nebezpečí do světa, který už dávno opustila magie. Anebo je jen ukryta před zraky většiny? Ať je to tak nebo tak, obývá ho mnohem méně obyvatel, než ve starých časech. Všichni přesto doufají, že bude v jejich silách přinést zemi, na které už dlouho leží stín, konečně mír. Jaká tajemství elfové objeví a jak to nakonec dopadne, si můžete přečíst nejen v knize, ale také na webu: http://bila-hvezda.blog.cz/. -fjb- Fórum/I/2014 www.epika.cz a sklonku loňského roku byla pokřtěna nová kniha píseckého autora Ladislava Berana, jejíž název „Jak přijít o vraha“ skutečně přitahuje zájem a burcuje fantazii. Řada autorů detektivek a kriminálních příběhů má své ustálené hrdiny, ke kterým se ve svých příbězích znovu a znovu vrací, a Láďa Beran není výjimkou. Nejdříve to opakovaně byla (a zřejmě ještě v budoucnosti bude) dvojice kriminalistů z písecké mordparty – Mach a Studnička, v této poslední knize však přivádí autor na scénu bývalého policistu z Prahy - Michala Moudrého, který se věnuje zločinu pro změnu v roli soukromého detektiva. Ani ten však není úplným novorozencem v Beranově tvorbě, protože se vyskytuje společně se svou šéfkou – svéráznou doktorkou Šarlákovou - již v knize „Vraždy v afektu“, která vyšla před dvanácti roky. A navíc je Michal i ústřední postavou povídky, jíž je Beran zastoupen také v loňském česko-rakouském sborníku „Hlava v oblacích, nohy v betonu“ z produkce Jihočeského klubu Obce spisovatelů. Ani tentokrát se autor nevzdává svého milovaného Písku, který figuruje v ději většiny ze čtrnácti povídek v knize a s nímž je svázána i ústřední postava. Perfektní znalost prostředí a kriminalistické zkušenosti dávají Beranovi do rukou nedocenitelný trumf, který v kombinaci s nespornou literární zručností činí jeho hluboce lidské příběhy přitažlivými a čtivými. Zaručená dávka vzrušení a napětí spolehlivě okoření každou z epizod stejně jako určitý nadhled a zmírňující laskavý humor. Michal Moudrý se na stránkách jednotlivých povídek setkává se záhadami zločinu z lásky, s obchodem s drogami, falšovanými obrazy, dívkami zlákanými pozlátkem neuskutečněných slibů, podvodníky, vyděrači, bezohlednými hrabivci, krachujícími podnikateli, ale i s lupiči a vrahy. Ačkoliv své případy dokáže díky svému kriminalistickému „čichu“ a vytrvalé úpornosti rozlousknout, ne vždy je pak s konečným výsledkem spokojený. Jeho příběhy však nejsou výkladní skříní krutostí, hrubého násilí a potoků krve, předkládá nám osudy obyčejných lidí z obyčejného města s běžnými, obyčejnými starostmi a problémy, kterým prostě vkročil do cesty – zločin... 23 literatura | nové knihy František Niedl S vlčí hlavou v erbu MOBA, 2014 František Niedl Světla na pobřeží MOBA, 2014 J Č e mrazivá noc, leden roku 1421, a k bráně Drkolné, malé tvrzi v jižních Čechách, v podhůří Šumavy, přijíždí do sedla zhroucený jezdec. Nejdříve se zdá, že zmrzne před branou, ale nakonec je mu poskytnuta pomoc a ošet ření. Má vážná zranění a několik dní jeho život balancuje na samé hranici smrti. Postupně se však zotavuje a jeho myšlenky se začínají vracet k začát ku děje na jaře roku 1420, kdy se mu podařilo uchránit svůj hrádek Vlkov před husity. Vybavuje se mu zvláštní vzájemný vztah mezi ním a jeho ženou Markétou, kdy ona přes svůj ledový až nenávistný vztah k němu se mění v milující ženu. Tomu však muselo předejít přepadení jejich vodní tvrze Blatce, znásilnění, ztráta nenarozeného dítěte a následná ztráta rozumu. Hynek Tas z Boru se nechává najímat na ochranu karavan německých kupeckých rodin, utíkajících z husitské Prahy do královského města Budějovic. Při těchto cestách začíná používat novou korouhev: černou vlčí hlavu na červeném podkladu. To vše se odehrává v době nejdramatičtějšího kvasu v království, kdy mimo jiné Oldřich z Rožmberka obléhá Tábor a Zikmundovi Lucemburskému se podařilo dát dohromady největší kruciádu té doby a kdy se schylovalo k bitvě na Vítkově. Pak ale přichází pohroma. Tas ztrácí Vlkov i Blatec, svého syna a ženu s nově narozeným dítětem a někam do lesů mizí i jeho vlčice Šedá. Z toho, co mu bylo nejcennější, mu zůstává především jeho černý a nedostižný hřebec Flavius. Co z toho ostatního se mu podaří získat zpět? To bude děj následujícího příběhu, který se začne odvíjet po Tasově uzdravení. Také je požádán o ochranu od budějovického hejtmana Lipolta Krajíře z Krajku, který se obává úkladů od Oldřicha z Rožmberka. Tas neodmítne, protože je přesvědčen, že i většina jeho vlastních potíží pochází právě od intrikánského Oldřicha. Působí též jako ozbrojený doprovod karavanám putujícím po Zlaté stezce z Pasova do Budějovic. Do jeho osudu významnou měrou zasáhne i skalní hrad na česko-bavorském pomezí, který obsadil jeden z Oldřichových spojenců, jenž karavanám působí značné škody. Tento hrad může získat od pasovského biskupa Georga von Hohenlohe, pokud se mu ho podaří dobít. -fn- 24 tyřicátník Michael Dabert, někdejší příslušník francouzské Cizinecké le gie, ale i nájemný žoldák a bezpečnostní expert, se už po několikáté pokouší odstřihnout od svého odchozího života. Tentokrát si při útěku před vlastní identitou zvolí Kalifornii, ale brzy zjišťuje, že jeho někdejší život se nedá odložit jako kabát. Po románech Pohled šelmy a Štvanice je tento román třetí knihou volné série o Dabertovi. Za zvláštních okolností se mu podaří pronajmout zahradní domek na kraji pozemku honosné vily v Malibu. Zpočátku jde vše podle jeho představ, mí st o je úžasné, z oken domku vidí na nedozírný Tichý oceán, hned pod útesy je pláž. Majitelkou vily je filmová herečka Joan Hartingová, se kterou se nejdříve spíše jenom míjí, ale postupně se ti dva začnou sbližovat. V útržcích se Dabert dozvídá i skutečnosti, které souvisí s Joaninou rezidencí a jí samou. O násilném útoku na předchozího nájemce domku, i skrytých útocích na ni samou. A pak je i on vtažen do událostí, které se na Joan, a teď už i na něho začínají valit, nikoliv však jako rozjetý vlak, ale jako pomalu plující loď, která má moc je svojí vahou rozdrtit. Tím krásným a prosluněným místem se plíží zlo, přicházející nejen od pevniny, ale i od moře. http://spisovatelejih.blog.cz Fórum/I/2014 literatura | nové knihy, reflexe Petr Šulista Krajinou předků mých Epika, 2013 K niha Petra Šulisty Krajinou předků mých je poetickou procházkou napříč jihočeským krajem. Autor vzpomíná na místa, v nichž prožil kus svého života a kam se rád vrací. Vzpomíná na Milevsko, město jeho dětství, na milevský klášter, který byl kdysi významným duchovním i kulturním centrem kraje, na Hůrky, pod nimiž bydlel a kde si i hrával. Rád se prochází píseckými ulicemi, v nichž poznával první lásky a které ho inspirovaly k prvním básnickým pokusům. Ostrov na Otavě, z jehož cípu za teplých letních večerů pozoroval měsíc nad řekou, byl jeho nejoblíbenějším místem, kam chodíval psát. Dodnes miluje Vysočinu, zejména kraj mezi Černovicemi a Pelhřimovem, který se v zimě proměňoval ve skutečné zimní království. Ale je to i Strakonicko, především okolí Oseku u Radomyš le, které se také stalo jeho významným inspirativním zdrojem. Dům dědy Franze Kafky v Oseku, osecké duby, nádherný pohled od kostela svatého Jana – to vše poznamenalo jeho tvorbu. Krajina předků mých je upřímným autorovým vyznáním lásky k rodné zemi, k jejímu kouzlu, bohatství a kráse. Autor se ale zamýšlí i nad vztahem lidí k přírodě vůbec. V básni Svědectví krajiny si pokládá otázku: „Jsme lidé, nebo barbaři, kteří vše hloupě ničí? Vymýtit zlo se nedaří, dál bují v nás a klíčí.“ Svou lásku k jižním Čechám nejlépe vyjadřuje ve stejnojmenné básni: „V tvém klíně hledám pocit klidu. Krajino jihočeská, tak svůdná včera, dneska. Odejdu-li, přijdu.“ -nn- Pět prstů Richarda Uhra ◊ stanislava bumbová Když se ke mně dostaly verše Richarda Uhra, mohl člověk opět po dlouhé době zajásat: Ejhle, básník! Konečně kvalitní poezie, kdy čtenář nemusí řešit formální nedostatky a nesoulad formy s vyjádřenou myšlenkou. Pan Uher jednoduše umí psát. Jak osvěžující smět se nechat unášet citlivou a laskavou poetikou jednotlivých básní. Citlivost a pochopení života jsou nepochybně patrné i ve sbírce Každý má právo něco nevědět, kterou Richard Uher napsal společně s Karlem Šmídem, a zdá se, že jsou typické i pro další autorova díla. Pro sbírku Pět prstů se mi jeví jako určující. Laskavost a právě citlivost, se kterou básník uchopuje své vzpomínky na dětství, je jakoby podpořena i v jazykové rovině – nejednou se objevuje jakási „maminčina obecná čeština“. Prozaické i básnické texty jsou plné romantiky a lyrického rozvzpomínání, objevuje se jemná mužná erotika, obrazy nelehkého dětství, paradoxy života, životní střety otupené kompromisy, smířením… Při četbě se mi vybavila Hrubínova Zlatá reneta, snad pro obdobnou atmosféru, pociťuji v obou dílech obdobné ladění. Richard Uher následně jako by utíká ze svých vzpomínek a snad i od milovaného města pryč, ven, do přírody. Nabízí čtenáři neotřelé obrazy přírodní lyriky, které lze možná vnímat jako vnitřní usmíření či podanou ruku světu a životu k uzavření smíru. Autor se snad neurazí, řeknu-li, že se jedná o sbírku plnou moudrosti starého muže. Je klidná, tichá a smířlivá (nechci říci smířená). Nesetkáme se se vzdorem či razantním konfliktem. Přesto v člověku zůstává pocit jakéhosi rozechvění až pohnutí nad hloubkou citu, nad skromností člověka, jeho prostou láskou k rodnému městu a pochopením obyčejného, na nic si nehrajícího člověčenství. Fórum/I/2014 www.epika.cz 25 literatura | nové knihy Objevená krása technických památek ◊ hanka hosnedlová T akové malé autorské jubileum představovala pro českobudějovického fotografa Milana Bindera reprezentativní kniha Technické památky Českých Budějovic, která vyšla pár dní před loňskými Vánocemi. Je to totiž v pořadí již patnáctý knižní titul vzešlý z jeho tvůrčí dílny. Tuhle řadu, jejímiž společnými jmenovateli jsou soubory jedinečných dokumentárních fotografií a nepřehlédnutelný lokální patriotismus autora, odstartovala před devíti roky publikace Když století městem proletí. Byla, stejně jako všechny ostatní Binderovy knižní počiny s výjimkou jednoho titulu, který se zaobíral Hlubokou nad Vltavou, věnována milovaným Českým Budějovicím. Krátce nato začal Milan Binder spolupracovat s Janem Schinkem, jehož doménou je českobudějovická historie, po čase se k tomuto tvůrčímu tandemu přidal Daniel Kovář, historik z okresního archivu. V součinnosti s Kovářem také vznikla poslední kniha o technických památkách jihočeské metropole, která je zatím jedinou obsáhlejší publikací na toto lokální zvláštní téma. „Zmíněný námět připravoval a zpracovával Dan Kovář asi šest let, než došlo k realizaci knihy v této podobě. Zahrnuty jsou v ní památky, které se alespoň částečně dochovaly, byť třeba přestavěné a upravené. Výjimku tvoří sedmnáct objektů, které zanikly během oněch šesti roků příprav. A bohužel ten trend pokračuje dál, proto je třeba rychle a pohotově dokumentovat to, co nám naši předkové zanechali,“ říká Milan Binder k obsahu publikace, která obsahuje zhruba 132 objektů a přes čtyři stovky fotografií a vyobrazení včetně archiválií. „Nezapírám, že jsem patriot a že miluji historii tohohle města. Nečekal jsem, že právě okruh technických památek mne tak zaujme – čím déle jsem na knize dělal, tím víc mě to bavilo a přitahovalo. Myslím, že spousta lidí vůbec netuší, jaká spousta technických památek se na území města nachází a nacházela. Firmy si stavěly krásné budovy, což také vytvářelo jejich image, a navíc skvěle zapadaly do architektury města – to nejde srovnat s dnešními nudnými a nevzhlednými krabicemi,“ vyznává se Binder ze svého zaujetí knihou a s potěšením konstatuje, jak velký a nepředpokládaný zájem publikace vzbudila. Ačkoliv neplánuje pokračovat v sérii dalších nezmapovaných technických památek, tuto půdu úplně opustit zase nehodlá. Přemýšlí o podobném zmapování českobudějovického průmyslu, jehož skladba byla v minulých stoletích velice pestrá. Od potravinářských zpracoven přes řadu cihelen až třeba po „tabáčku“, továrnu na biče nebo tzv. kramflíčkárnu. To je ovšem ve výhledu nejméně tří let. Časově bližším plánem je pak vydání publikace o současných hospodách se zajímavou historií, která by navazovala na předchozí nesmírně úspěšnou knihu o hospodách a restauračních zařízeních již zaniklých. Opět samozřejmě ve spolupráci se Schinkem a Kovářem. V malé Binderově edici českobudějovického místopisu přijde letos na řadu Palackého náměstí a pak Gymnázium Česká. Pravděpodobně v nejbližší době vznikne také konceptuálně zpracované DVD o Českých Budějovicích, kde současnou, naprosto netradiční fotoprezentaci bude doplňovat i pohled do historie města. Samostatnou kapitolu však tvoří Binderovy výstavy. Loňská letní výstavní expozice velkoplošných záběrů 36 porovnání starých a dnešních tváří Českých Budějovic, umístěná na hlavním náměstí pod širým nebem, byla v podstatě nejnavštěvovanější výstavou vůbec. Díky zájmu veřejnosti z ní vznikl i letošní kalendář s výběrem třinácti porovnávajících dvojic snímků. Každoročně obměňovaný cyklus výstav o architektonických slozích v jihočeské metropoli, umístěný ve výstavních prostorách na 3. patře českobudějovické radnice, dospěl letos k funkcionalismu. Možná by nebylo od věci, kdyby po uzavření této série rovněž vznikl i jakýsi knižní výbor z jednotlivých etap. A takovou nepřehlédnutelnou třešinkou na letošním dortu by měla být i společná výstava Binderových snímků a obrazů keramika a malíře Karla Příhody, s nímž fotograf také často spolupracuje. Nakonec by ji mohl doprovázet i dort skutečný, na němž by zářila padesátka svíček pro autora fotografií a osmdesátka pro vystavovatele maleb. Námětů a plánů, neotřelých a velice přitažlivých, má nadcházející padesátník Milan Binder v hlavě ještě celou kopici. Ty ale nebudeme zatím prozrazovat, nechme se příjemně překvapit... Samsonova kašna na vedutě z poloviny 19. století 26 http://spisovatelejih.blog.cz Fórum/I/2014 Fórum/I/2014 www.epika.cz 27 autorská tvorba | ukázka z knihy Nákupák ◊ Miroslav Pech J en co vyleze ven na ulici, už je nasraný. Málem totiž šlápne do psího lejna, co leží před vchodovými dveřmi. Je útlé, dlouhé a hnědé. Připomíná slimáka. Kdyby Bohouš načapal tu osobu, která dovolila svému voře chovi vykálet se před jeho vchodové dveře, byl by moc zlý. Takhle nemůže dělat skoro nic. Uvědomí si to a nechá záležitost být. Chvíli předtím Bohoušovi zazvonil bu dík a on otevřel oči. Chápal to. Budík zvoní proto, abyste otevřeli oči, to je jasné. Zvoní, aby vám přerušil spánek, oznámil vám, že začal nový den, tudíž byste měli vstát a tu skutečnost přijmout. Jenže pro Bohouše to nebylo vůbec snadné. Nechtěl přijímat nový den, nechtěl vstávat, ani otevírat oči. Přijmout nový den totiž znamenalo přijmout i všechny věci, které ten den přinese. Už to se Bohoušovi příčilo. Věděl, že mu nic dobrého nepřinesou. Musel tedy vstát. Musel se umýt. Musel si vyčistit zuby. Přemýšlel, proč to vů bec dělá. Určitě ne pro sebe. Kdyby záleželo na něm, nevstával by, nemyl se, ani si nečistil zuby. Chápal totiž, že to nedělá tak úplně pro sebe, nýbrž pro své okolí. Jde především o to, co si o vás myslí druzí. A pokud bude Bohouš chodit nemytý, potáhne mu z úst a bude si vstávat, jak se mu zlíbí, lidé mu přidělí neli chotivou značku povaleče a možná i blázna. Zaškatulkují ho. Ne, že už by zaškatulkovaný dávno nebyl. Ale dosud na své okolí působil spíš snesitelným, snad až příznivým dojmem. Bohouš chodí do práce, každý den se sprchuje, čistí si zuby. Do hospody chodí, jen když má druhý den volno. Moc často se neopíjí a i to mu v očích veřejnosti prospívá. Vlastní mašinku, kterou si dvakrát do měsíce holí hlavu. Ovšem tváře si holí žiletkou. Občas k němu zajde kamarádka. Pokecaj, pokouřej, pošukaj a je hotovo. Víc se kamarádkou nezabývá a ona se jím také nezabývá. Oba dostanou, co chtějí. A tak to má bejt, pomyslí si Bohouš. ... Pan Hájek, jeho šéf, mu oznámí, že do jedné odpoledne bude Bohouš v civilu. Bude obcházet nákupní plochu a hlídat, jestli zá kazníci nekradou. Po jedné půjde ke kasám. Bohouš kouká po lidech, zaznamenává pode zřelé typy. Má přidělený telefon, na který mu volá kolega z kamer. 28 „Právě vešli dva cikáni. Ty poznáš. Sou ze Šedý sedmičky. Dou k nářadí. Běž za nima.“ A Bohouš jde. Šedou sedmičkou ochranka označuje partu kluků a holek, co často chodí do obchodu a vybírají si zboží, za které neplatí. Členové Šedé sedmičky jsou zkušení a ostřílení borci. Je takřka nemožné jim něco dokázat. Bohouš ani jeho kolegové je totiž nemůžou jen tak zadržet a v kancelá ři je pak začít prohledávat. Musí mít důkaz o tom, že si podezřelí skutečně něco odná šejí. Je takřka nemožné Šedou sedmičku sle dovat. Napřed vejdou dva. Pár minut po nich následují další tři. Někdy se základní sesta va rozroste třeba i o dalších deset členů. Ti všichni se pak rozutečou po obchodě, rozdělí se a začíná zmatek. „Bohouši, di k oblečení...“ „Teď nemůžu, sem u nářadí. Pošli tam Marka.“ „Marek má záchyt, běž k oblečení, rychle!“ „Sem u nářadí...“ „Rychle!“ U kamer většinou sedí invalidní důchod ce Zdeněk. Nohy má silně do o. Věčně z něho táhne romadůr. Invalidní důchodce Zdeněk říká, že miluje zrající sýry. Mluví pravdu. A ta pravda je velmi cítit. ... Monika pracuje ve stejném nákupním centru jako Bohouš. Pracuje coby prodavač ka etnozboží. Většinu dne tráví oprašová ním a leštěním dřevěných sošek, navlíkáním dřevěných korálků na šňůrku a čtením poví dek a básniček na internetovém literárním serveru. Monika píše básně. Vkládá je na server pod nickem Pampeliška. Čtenáři jí do vzkazů píší svoje komentáře k jejím dílům a ona na oplátku hodnotí ta jejich. S větši nou uživatelů už navázala virtuální přátel ství, takže si píší milé a vstřícné kritiky. Dě lají si navzájem radost. Monika má problém se svým poprsím. Kolem čtrnáctého roku života jí ňadra zača la nezadržitelně růst. Dnes je Monice dvacet let a její poprsí má velikost číslo sedm. Mo niku od toho nákladu často bolí záda a od zad ji zas bolí hlava. Nesnáší svá obří prsa. Jsou hlavním zdrojem veškerého mužského zájmu o její osobu. Často se ptá, proč musí mít zrovna ona takové kozy. Jinak je Monika milá a přátelská. Ráda by navázala lásky plný vztah s příjemným a hezkým mužem či chlapcem. Tolerantním a vstřícným. Neda ří se. Zhruba před dvěma týdny se musela s jedním rozejít. Nebyl špatný a dokonce ji měl i rád. Jenže už nemohla dál snášet jejich sexuální život. Hoch ji v intimních chvílích pořád tahal za prsa, až měla někdy pocit, jako by byla nějaká koza nebo kráva, kterou dojí. Také ji přes ně pleskal. Měla je pak celá zarudlá a kůže ji pálila. Nemohl si pomoct. Jako většinu mužské populace ho Moničina ňadra nesmírně fascinovala a rajcovala. Sahal jí na ně neustále. Dokonce i v autobu sech, na ulici, když za ní přišel do práce na návštěvu, tahal ji do malého skladu zboží, kde ji chtěl osahávat a šoustat ji. „Petře, já mám práci.“ „Bude to jenom vteřinka...“ „Ne!“ Někdy už jí za něj bylo dokonce stydno. Ale mnohem víc se styděla za svá nadměrně vyvinutá ňadra. Často kvůli nim plakala. Záviděla dívkám, které měly klasické dvoj ky či trojky. Ony zas zíraly na její sedmičky. Moničin otec hodně pije. Matka se přejídá. Někdy jí i na záchodě, zrovna když vykoná vá potřebu. Otec se čas od času vykoupe. Pije vodku. Někdy i ve vaně. Pak z vany nemůže vylézt. Monika s matkou mu musejí pomá hat. Moničina matka stojí na váze a stěžuje si na život. Moničin otec leží v ložnici před postelí a také nadává na život. Petr Moniku pleskal a tahal za ňadra a ona by bývala nej raději zakřičela: „Sundejte ze mě to hovado! Co je tohle za zkurvenej život? Proč musim mít takový cecky! Doprdele!“ Nikdo z nich to neměl jednoduché. ... U nákupáku posedávají čtyři mladíci. Ondra, Lišej, Lukáš a Otík. Ondra balí brko. Lukáš pije víno. Otík čumí do blba a Lišej zrovna tak. Jsou velmi zaneprázdnění a je to na nich poznat. Lukáš říhne a prohlásí, že to víno je děsnej kekel. Lišej přikyvuje. „To asi jo,“ říká. „Tak se napí,“ nabízí mu Lukáš flašku. „Ty vole...“ řekne Otík, aniž by k tomu měl sebemenší důvod. http://spisovatelejih.blog.cz Fórum/I/2014 autorská tvorba | ukázka z knihy Lišej přijme flašku a napije se. Pořádně to s ním zacloumá. „Eh...“ řekne. „Co?“ na to Lukáš. „Kyselý jak prdel,“ otřepe se Lišej. Ondra má zabalené brko a prohledává si kapsy ve snaze najít nějaký zapalovač nebo sirky. Ani jedno z toho nemá. „Máte někdo zapalovač nebo sirky?“ ptá se Ondra. Lukáš mu podá zapalovač, takže Ondra může nastartovat brko. Kolem kluků denně projdou stovky lidí. Většinou jim nevěnují pozornost. Jsou moc nízko. Málokdo je vidí. Někdy vstane Ondra, jindy Lukáš a somrujou drobáky. Člověk si jich sice všimne, ale předstírá pravý opak. Jiný jim třeba něco dá. To pak kluci nadšeně děkují a klaní se svému chlebodárci. Otík je z nich jediný, kdo má práci. Avšak momen tálně je třetí měsíc na neschopence. Lišej chce být spisovatel. Chodí k Otíkovi na inter net a svá díla publikuje na jednom literárním serveru. Žádného z publikujících autorů tam však nečte, protože to považuje za ztrátu času. „Ta tráva smrdí jak hnůj,“ řekne Lukáš. „Hm,“ řekne Ondra a napije se z flašky, kterou mu podá Lišej. „Kyselý jak prdel,“ řekne Ondra a po těle mu naskočí husí kůže. ... Lidé chodí sem tam tímhle obrovským nákupním centrem. Jsou tu obchody s texti lem, hračkárny, pobočky mobilních operá torů, obchody s elektrotechnikou, šperky, je tu trafika, knihkupectví i čínské bistro. Je tu i malý krámek s etnozbožím. Ten, kdo kolem něj projde, si nemůže nevšimnout monumen tálního poprsí, jež vlastní velice milá a přá telská prodavačka. ... Bohouš sleduje člena Šedé sedmičky. Drobný cikán cupitá kolem regálů. Na hlavě má kapuci a něco si mumlá. Bohouš se potí. Snaží se působit nenápadně, ale nedaří se mu to. Cikán zastavuje u sladkostí. Prohlíží si čokoládové tyčinky. Bohouš vykukuje za regálem. Začne mu zvonit telefon. „Dávej bacha,“ křičí Zdeněk, „mám podezření, že jeden z nich si dělá zálusk na bonbóny.“ „Sem kousek od něj,“ šeptá Bohouš. „Fakt? Nevidim tě.“ „Protože sem schovanej.“ „Tak na něj dávej bacha.“ Bohouš schová telefon do kapsy. Když zvedne hlavu, cikán se na něj dívá. „Hej, dylino, já tě znám!“ Bohouš neodpovídá. Předstírá, že je jeden ze zákazníků. „Proč mě šmíruješ?“ V Bohoušovi se pění krev. Nejradši by po něm vystartoval a dal mu přes hubu. Ale nemůže. To se nesmí. Leda po pracovní době. „Neser, pičo,“ poradí mu cikán a jde pryč. Bohouš v duchu nadává Zdeňkovi. Zároveň je mu jasné, že ten za to tak doce la nemůže. Šedá sedmička se vyzná, má to v merku. Zná všechny zdejší sekuriťáky. Bo houš se zamyslí. O Zdeňkovi se tvrdí, že je velkým milovníkem a chovatelem akvarijních rybiček. Netuší, proč myslí zrovna na tohle. Zdeněk je vůbec zvláštní postava. Celý den prosedí u kamer. Prý tam po něm zůstává nehorázný svinčík. Ukázka z knížky Miroslava Pecha Napíšu Pavle Fórum/I/2014 www.epika.cz 29 autorská tvorba | ukázka z knihy Světla na pobřeží ◊ František Niedl V ítr foukal odzadu, ale bylo by šílenstvím plout na zadní vítr, kdy jsou plachty rozhozené do stran na takzvaného motýla. Laikovi by se mohlo zdát, že tento způsob plavby bude nejrychlejší, protože oni museli přeci jenom křižovat. Ne však často a ne pod velkými úhly. Plavba na zadní vítr působila sice efektně a loď si nelehala co chvíli na bok, nicméně v silném větru mohlo dojít k situaci, že by se silně stlačovaná příď mohla zanořit pod vlnu a značným tlakem na plachty by mohlo dojít k tomu, že by loď udělala přemet. Neustále hřmělo a oni se zcela zjevně do stali mezi dvě fronty. Jedna přicházela od jihu a druhá od severu. Každá měla jiný potenciál a místo, kde se obě srazily, leželo mnohem dál na západ nad rozlehlými voda mi Tichého oceánu. Ty fronty byly jako dva pomalu se otáčející mlýnské kameny, které z mraků vymačkávaly potoky deště, ale oni stále před tou potopou ujížděli a stíhaly je jen kratší přepršky. Hřmění se přesto blížilo, ale bouřka byla za nimi ještě dvanáct, patnáct kilometrů. „Připravit na křižování!“ zavelel Dabert. Při slabším větru by stačilo krátké re, kdy se loď vychýlí jen o několik desítek stupňů, pře hodí se gena a ráhno hlavní plachty se překlopí působením větru samo. Jsou to však hrozné rány a při takovém obratu se může utrhnout kladkostroj, nebo se roztrhnout plachta. A tak museli vždy provést nedotažený kruh o zhruba dvě stě osmdesáti stupních. Při takovém obra tu gena nejdříve ztratí vítr a ten, kdo je u vinšny na návětrné straně, začne přitahovat otěže. O něco dříve musí pomocník uvolnit tu stra nu, která byla předtím v tahu, ale ne dokud je plachta ještě v tahu. A to se povedlo Berniemu. „Zaber, Olafe!“ zakřičel Dabert, „nebo budeme mít banána a jsme v prdeli.“ Bylo to na poslední chvíli, přesto se podaři lo, protože Olaf si určitě velmi dobře uvědomo val, k čemu by mohlo dojít, a situaci zachránil. V opačném případě nastane něco velmi nezá viděníhodného, kdy se ničím nedržená gena, o ploše třípokojového bytu, omotá volně kolem tyče rolfoku, kolem ní se omotají otěže a vše při pomíná tlustý banán. A v silném větru je velmi obtížné, mnohdy i nemožné vrátit vše do původ ního stavu. 30 Bernie se sice omlouval a Dabert by ho radši neviděl. Ale nechal to být, protože chy bu může udělat každý. Ale pří dalším obratu se situace zopakovala, ale i tehdy Olaf situa ci zachránil. „Mazej do podpalubí, Bernie! A tvojí jedinou starostí bude vařit kafe a být na ná větrné straně, kvůli vyvažování,“ sjel Dabert Bernieho, a když si všiml jeho pohledu, zdá lo se mu, že kromě provinilého výrazu tam zahlédl i další rozměr. „Prosím tě, vem to za něj,“ požádal Andreu. „Nebo se tu ještě uděláme.“ „To jako myslíš, že bysme tu všichni na jednou měli orgasmus?“ podívala se na něho nevinně. Zaza vyprskla smíchy a nálada se poně kud uvolnila. Za chvíli začala Joan s Paulovou ženou roznášet kávu. Byla v kelímcích jako u mekáče, s náustky, aby se nevybryndala. Dabert zasunul kelímek do držáku a od Joan dostal navíc zapálenou cigaretu. „Zvládneme to?“ zeptala se Joan Da berta. „Určitě. Ty lodě jsou opravdu dobré.“ „O posádce se to však asi říct nedá,“ poznamenala suše. „Bernie teď trucuje v ku chyni.“ „Aspoň tam nic nezkazí – pokud nám neprovrtá díru do dna nebo se nepostará o výbuch plynu.“ „Ty myslíš, že by on…“ „S tou naftou to určitě on nebyl. Ptal jsem se ostatních a celý večer byl na břehu s nimi. Ale ta lana od stěžně byla uvolněna v době, kdy měl hlídku on. A tyhle dva kiksy, co spáchal teď, bych taky zrovna za nešikov nost neoznačil.“ „Chápu.“ „Víš, Joan, Pánbůh je shovívavý. Jednu chybu ti odpustí a někdy i druhou. Ale když uvidí vyloženýho blbce, kterej si koleduje o malér potřetí, usoudí, že je třeba, aby si v tom tu svou hubu vymáchal. Už jsem to ně kolikrát zažil a nestojím o to, pokoušet tímto způsobem štěstí.“ „Podívejte!“ vykřikl náhle Paul a ukázal směrem k druhé lodi. Nejdříve se zdálo, že Casiopea křižuje, ale pak udělala další obrat a plula do boku. Znovu překřižovala a pak někdo z lodě vy pálil světlici. A pak začal vyzvánět Paulovi telefon. „Mají jednu dívku ve vodě!“ vykřikl Paul, když si vyslechl zprávu. Všichni začali pozorovat rozbouřenou hladinu, ale nikoho nezahlédli. Pátrání bylo o to složitější, že nikdo z posádky Casiopey neměl oblečenou záchrannou vestu, která nejenže drží plavce nad vodou, ale svojí žlu tou nebo oranžovou barvou je vodítkem. „Támhle je!“ zakřičela jako první koneč ně Andrea. Dabert nejdřív nedokázal nic rozpoznat, ale pak ji uviděl i on. Zdálo se, že se drží z po sledních sil, a bylo docela dobře možné, že než k ní doplují, zmizí pod vodou. Byl tu však ještě jeden velký problém. Nemohli jí hodit záchrannou podkovu na laně v momentě, kdy budou kolem ní proplouvat. I kdyby se jí po dařilo podkovu zachytit, neudržela by ji při rychlosti, kterou pluli. Nejlépe by bylo, kdyby skasali plachty a nahodili motor. Ale Dabert se obával, že by se takovou dobu nemusela na hladině udržet. A tak zbývalo jen naho dit motor a odhadnout úhel, pod kterým se budou k ní přibližovat plavbou přímo proti větru, aby nebyly plachty v tahu. Zdálo se, že mele z posledního, přičemž začíná polykat už i vodu. Vše se muselo zda řit na první pokus. Na jednu stranu nesměli od ní být příliš daleko, na druhou stranu mu sel dát Dabert pozor, aby ji nenabral přídí a neuštědřil jí tak ránu z milosti. Pak udělal Paul něco sice logického, avšak i velmi obětavého. Natáhl si záchran nou podkovu na vlastní tělo, a když se dívka objevila za zádí, skočil pro ni a obemkl jí ru kama zezadu tělo. Pak je oba Olaf s Ginou a Andreou přitáhli až ke koupacímu platu na zádi. Dívka se třásla a měla promodralé rty, ale byla živá. Odvedli ji do podpalubí, ale o to se už Dabert nestaral. Znovu natočil Antares na vítr a vypnul motor. Paul zavolal na Casiopeu a oznámil její posádce, že dívku mají a pokračují v plavbě. Obě lodě znovu vyrazily k pobřeží Kali fornie. Každá z nich teď však pod jiným úh lem a bylo jisté, že během pěti, sedmi minut se jejich dráhy překříží. Přestože všechna http://spisovatelejih.blog.cz Fórum/I/2014 autorská tvorba | ukázka z knihy moře světa mají nedozírnou rozlohu, Tichý oceán obzvlášť, stává se, že se lodě srazí. Obě lodě pluly rychlostí blížící se deseti uz lům a rychle se k sobě přibližovaly. Casiopea měla o polovinu větší náklon než Antares a podle všech pravidel měla Da bertovu loď podjet. Když se však přiblížila, změnil Gerick v poslední chvíli kurz a dostal obě lodě do souběžné plavby. On byl však na návětrné straně a Antares vzal vítr z plachet. Zároveň, díky jeho náklonu, se vrcholek stěž ně Casiopey otřel o stěhová lana Antares. Pokud by se oba stěžně do sebe zaklesly, lodě by se staly neovladatelnými. Z Casiopey se ozval smích a Gerick, stojící u kormidla, jim ukázal vztyčený prostředníček. Vítr ještě o něco zesílil a další plavba se podobala jízdě na tobogánu. Dabert nechal posádku ještě o něco zmenšit plochu plachet, přesto loď letěla jako pták. A Gerick se na konec odhodlal také k refování, ale na roz díl od Daberta ubral jen na hlavní plachtě. Pluli takhle ještě asi půl hodiny, když uslyšeli zlověstný zvuk trhaného materiálu. Všichni se podívali ke Casiopee a uviděli, že právě přišla o genu. Byla roztržená odhora až dolů a oba díly teď držel pohromadě jen spodní lem a Casiopea začala okamžitě ztrácet. Dabert si jich už dál nevšímal a držel dál svůj kurz. Ukázka z nové knihy Františka Niedla Světla na pobřeží Rožmberské dědictví ◊ Jan Bauer A ni druhý večer se františkán Blasius ve své cele nedočkal slíbeného džbánku rýn ského vína. Zbrojnoš Konrád na jeho protesty jen pokrčil rameny: „Pan hejtman říkal, že vám žádné víno nemám nosit, důstojnosti. Mohlo by to prý mít ošklivé následky.“ „Jaké ošklivé následky? Ty může mít leda moje nucená abstinence,“ bručel Blasius. Když pak Konrád odešel, hlasitě si svému spoluvězni posteskl: „Tady vidíte, Vratislave, že na sliby úředních osob, jako je třeba právě hejtman Krchlebec, se nedá spoléhat. Ty tam jsou doby, kdy vyřčené slovo bylo jako zákon. Dneska v našich bídných poměrech, v nichž se ocitlo Království české, každý klidně naslibuje modré z nebe a ani na chvíli neuvažuje o tom, že by to měl také splnit. Dovedete si, milý Vratislave, představit, co to s Čechy a Moravany udělá za takových sto, dvě stě či pět set let? Co bude s na šimi potomky, když si navyknou vyřknout coko liv a přitom to vůbec nemyslet vážně?“ „Ale na tyhle starosti můžete, důstojnosti, klidně zapomenout. Vždyť se říká, že beztak bude co nevidět konec světa, a pak nastane Boží soud.“ „Nedejte se vysmát, milý Vratislave, snad vám to nenavykládali tihle pikarti, co k nám přitáhli z jihu Francie a teď pletou hlavy pro stoduchým sedláčkům? Víte, konec světa byl ohlašován pokaždé, když letopočet od narození Ježíše Krista končil nulou. Astrologové a věštci ho čekali už léta Páně 1000, pak vždycky o sto let později, ale kupodivu nikdy k žádnému konci Fórum/I/2014 www.epika.cz světa nedošlo. A navíc teď letopočet s nulou na konci nemáme, takže jakýpak konec světa?“ „Třeba má zpoždění,“ navrhl písař Vrati slav. „Podívejte, papeže teď máme dva nebo do konce tři, kdo se v tom má vyznat, anglický král Richard II., co měl za manželku dceru císaře a krále Karla Annu, zešílel, stejně jako fran couzský král Karel VI., a ani náš Václav IV. prý na tom není o mnoho lépe. Cožpak to nejsou ne klamné známky toho, že ďábel natahuje svoje spáry a svět spěje k zániku?“ „Vidím na vás, milý Vratislave, že jste vzdělaný a sečtělý muž, nicméně dovolím si s vámi nesouhlasit ohledně toho zániku světa,“ usmál se Blasius. „Náhodou dobře znám jed noho z těch hlasatelů blízkosti Božího soudu a příchodu tisíciletého Kristova království. Jis tě jste už o něm také slyšel. Vždyť pochází právě odtud z jižních Čech.“ „Myslíte mistra Jana z Husince?“ „Ano, správně. Je to jistě výmluvný kaza tel, ne sice tak dobrý jako já,“ pyšně prohlásil Blasius, „ale na jeho kázání v Betlémské kapli chodívá i Její Milost královna Žofie. To na mé kázání ke svatému Štěpánovi na Nové Město pražské naše zbožná panovnice ještě nezašla. Jenže Janova potíž spočívá v tom, že pije jen obyčejnou vodu a hezké holky si upřímně ošk liví. Nu, povězte, co může takový člověk vědět o světě, když nezná radost z dobrého truňku a rozkoše milování? Zhola nic. Pak se mu ne divím, že všechno vidí jen černě. Já, když tady budu držen bez vína, piva a medoviny a o krás ných ženách budu si moci nechat jen zdát, zřejmě dopadnu stejně. Pak ať ten konec světa přijde co nejrychleji, hlavně když budeme z této smrduté cely co nejdříve pryč!“ Takové a podobné debaty vedli dva vzdělaní vězni ve sklepení pod kulatou věží krumlovské ho hradu dlouho do noci, až je zmohla únava a usnuli nataženi na svých tvrdých pryčnách. Netušili přitom, že čas jejich propuštění se na chýlil a jim to zdaleka nepřinese jen radost. Někdy po půlnoci, v čase, o němž se tvrdí vá, že je časem duchů a mátoh, se plechem po bité dveře jejich cely se skřípěním otevřely a za nimi se ozval tichý šepot: „Otče Blasie, pojďte!“ Františkán si rozespale promnul oči a chví li nechápal, co se vlastně děje. Znovu uslyšel ten naléhavý šepot: „Pojďte honem! Máme málo času!“ Blasius se definitivně probral ze spánku a zeptal se: „Co se děje? Kdo jste?“ „Neptejte se. Jsem přítel. Přišel jsem vás osvobodit!“ Všude kolem byla tma, jen v otevřených dveřích cely rozeznával františkán o něco temnější stín. Hlas, který k němu promlouval, neznal. Byl to podivně zastřený šepot, jako by dotyčný mluvil přes kus látky a navíc měl ucpa ný nos. Blasius se posadil na svém tvrdém loži, naklonil se naproti k písaři Vratislavovi a za třásl s ním: „Vstávejte, písaři. Prý jsme volní.“ Ukázka z románu, který vychází v 1. pololetí 2014 v nakladatelství MOBA Brno 31 autorská tvorba | povídka Náhrada ◊ Jiří Sivok „V t omto případě se připojte na zelenou zásuvku a stáhněte si formulář C. Vyplňte ho a zašlete na cen trálu.“ řekla recepční a usmála se na něho zažloutlými zuby. „Jak to bude trvat dlouho?“ ptal se Dorf. „Vyplnění vám zabere jen minutku, ale zpracování chvíli potrvá. Ale žádný strach, je jich jako much, určitě nějakého podle vašeho gusta dostanete.“ Čekatel poděkoval a vydal se se svým přenosným počítačem k zásuvkám. Vy stál frontu a pak na svém přístroji vytáhl přípojku, kterou zasunul do zásuvky pří slušné barvy. Z nabízených složek vybral položku C, přesně jak mu radila recepční. Na dotykové obrazovce se ukázala iko na stahování dat a zvuk potvrzující bez chybné dokončení operace. Otevřel nový soubor a začal vyplňovat tabulku. Některé otázky v dotazníku ho mučily a připomínaly mu, že jediným důvodem, proč tu sedí, byla jeho nepozornost. Vzpomněl si na uplakané oči své dce ry. Její nechápavé oči. Nevěřící, že mazlí ček, kterého si hýčkala a vychovávala od malého drobečka, najednou a navíc tak tragicky odešel. Přitom ráno začínalo dobře. Snída ně byla vydatná a holografické dopravní zpravodajství nemluvilo o žádné zácpě, ani nehodě, která by mu měla znepříjem nit cestu do práce. „Dneska jedeme na výlet!“ křičela šťastně malá Gretchel. „Ano,“ usmál se na ni Dorf. „Hned, jak přijedu z práce, vyjedeme si za Okraj.“ „Jupí!“ zahvízdala. „A může Ruphio s námi?“ „Víš sama, že ne. Zvířátka za Okraj nesmí.“ „Ale já bych ho tam moc chtěla,“ zkoušela otci odporovat. „Ne, nemohl by tam dobře dýchat a strachy by tě mohl pokousat. To bysme pak Ruphia museli utratit. Ty bys chtěla, aby Ruphio umřel?“ „Ne,“ připustila Gretchel. O to víc ho mrzelo, že jí vyhrožoval 32 utracením domácího mazlíčka těsně předtím, než se nebohý Ruphio dostal před zážehové trysky vznášedla. Bolestivý řev byl slyšet i přes hučení motoru, a tak Dorf přerušil startovací sekvenci. Přesto pozdě. Ruphiovo tělíčko sebou ještě cukalo a házelo končetinami. Nasládlý pach spá leného masa se mísil se čpavým smradem spálených chlupů a výkalů, které zvíře v agónii vypustilo. Smrtící tanec ustal a domácí mazlíček sebou přestal házet. Dorf přes něj přehodil deku právě včas, protože ve stejné chvíli přiběhla malá Gretchel. Nejdříve nozdrami nasála pach a otřásla se hnusem, pak ale pochopila. Odehnal myšlenky pryč a odeslal svou žádost na centrálu. Aby zkrátil čekání, připojil se na Síť a prohlížel si nová vzná šedla. Za nějakou dobu vyvolal robotický automat číslo jeho žádosti, a tak se Dorf odpojil a vydal se ke dveřím. „Dobrý den,“ skřehotala úřednice. „Jsem Yalla. Dle vašich údajů jsme našli jeden odpovídající vzorek.“ Asi se zatvářil nějak nepatřičně, protože hned dodala: „To víte, trochu nám dala zabrat ta výš ka, to není u těchto zvířat obvyklé, takhle vyrůst. Zvláště, když jste měl vybraný tak přesný profil včetně pohlaví, barvy chlupů a podobně.“ „Moje malá dcerka dnes přišla o své ho mazlíčka a já bych chtěl, aby se mu co nejvíce podobal.“ „To chápu,“ přitakala a olízla si zele ný ret. „Děti jsou na svá zvířátka fixova né.“ „Ano, to bohužel jsou.“ „Nebudeme to zdržovat. Pojďte se na ten vzorek podívat.“ Zavedla ho do líhně. Už tu jednou byl, ale to měl o poznání lep ší náladu. Yalla naťukala pořadové číslo do terminálu a výtah je přesunul na kýže nou pozici. Malý tvoreček podobný fazoli se po hupoval v báni s růžovou tekutinou. Malé prstíčky, hlavička a tělíčko, ještě bez chlupů. Vypadalo klidně, jak se vznášelo v báni. „Takže z něj vyroste…“ „Velice podobný člověk, jakého jste už měli,“ usmívala se Yalla svými žlutými tesáky. „Samozřejmě může mít jinou po vahu, ale když si ho vycvičíte…“ „Dobrá. Beru ho,“ řekl Dorf a mrknul šupinatým víčkem na znamení souhlasu. Ihned přenosným počítačem přeposlal do hodnutou částku. Už se nemohl dočkat, až Gretchel uvi dí svého nového mazlíčka. http://spisovatelejih.blog.cz 28. 6. 2013 Fórum/I/2014 autorská tvorba | ukázka z knihy Pan otec rozžal první žárovky ve Slaníku ◊ Jaroslava Pixová P an otec Josef Pícha si zakoupil mlýn ve Slaníku na břehu řeky Otavy v lis topadu roku 1904. Hned od začátku svého působení byl velmi aktivním a také progresivním mlynářem. Jeho zásluhou se Slaník stal první obcí v okrese, kde měli zavedené elektrické veřejné osvětlení a později i domácnosti. Mnozí si totiž stěžovali, že hlavně v zimních měsících bývá v nečasech taková tma, že přeběhnout od kovárny za mlýnem k dolejším chalupám je obdivuhodný výkon. Kdyby tu jen bylo nějaké světlo… Uvažovalo o tom už i obec ní zastupitelstvo, ale jak na to? Až se o této starosti dozvěděl pan otec Pícha: „Vzal tužku a počítal… Potom vytáhl ze zásuvky čistý papír s natisknutým textem Válcový mlýn Josefa Píchy v Slaníku a poněkud kostrbatým písmem začal psát dopis: ‚Váženému obecnímu zastupitelstvu obce Slaníku.‘ Napsaný dopis vložil do obálky, nalepil známku a osobně předal listonoši, který se zanedlouho objevil na dvoře mlýna. Pak usedl znovu ve své kanceláři, ze záňadří vytáhl potiš těný papírek, dlaní jej urovnal a rozloživ se pohodlně v křesle, začal skřehotavým, neumělým hlasem zpívat: …zdali ho znáš? Toť rolník český, náš hospodář…‘ Byla to jeho zamilovaná melodie, refrén Smetanova sboru ‚Rolnická‘, kterou si při příležitosti koncertu strakonického zpěváckého spolku Hlahol jednou v městě opatřil a při dobré náladě často zpíval,“ líčil událost místní kronikář. Večer 18. června roku 1906 se sešlo u starosty Hajského kompletní obecní zastupitelstvo, jelikož se měla projed návat důležitá věc - nabídka mlynáře, že v obci zařídí na návsi světlo. Jako po slední přišel i pan otec Pícha. „No, dobré by to bylo, míní výboři, a když pan otec nám udělá rozumný rozpočet, mohli by chom si to zařídit. A tu předčítá dopis, ve kterém p. Pícha oznamuje podmínky zařízení elektrického světla na návsi. Když starosta skončil, rozproudila se čilá debata, do níž rozvážně zasahují všichni přítomní. Pomalu, rozmyslně Fórum/I/2014 www.epika.cz odpovídá pan otec na všechny otázky přítomných. Bude to dobrá věc, usuzují jednohlasně všichni strážcové obecního pořádku. Takové světlo ještě v žádné ves nici nemají - elektrika ve Slaníku! Jen ve městech ji mají větší podniky, po ulicích svítí jen plynové lampy. Konečně se obě strany dohodly. Rozprava o vydání se za vedením světla i o poplatku za světlo byla rušná - něco slevil pan otec, něco zas vý boři. A tak se starosta chápe pera a jak si slavnostně píše o té dohodě zápis do protokolní knihy. Pomalu, rozvážně po depisují členové obecního zastupitelstva protokol a schůze za oboustranné spoko jenosti končí. Za několik dní objevila se na zdi nad vchodem do kaple elektrická žárovka s bílým kulatým lustrem. A když ten den večer pan otec jaksi slavnostně rozžal ve mlýně nové světlo na návsi, sváteční nálada rozhostila se v nitrech slanických občanů. Bílé světlo mlýnské elektriky rozlilo se po návsi, od Šmídů až k Šímovým, vše bylo hezky osvětlené. Je to užitečná věc, soudí všichni lidé před kapličkou se shromáždivší, takové světlo by mělo být na více místech. Alespoň na vršku, před Martínků a také u přívozu by mělo být. Ale zatím se musí počkat, poz ději snad se to zařídí také.“ Pravda, sousedé nebyli vždy se svět lem spokojeni. Bylo zřejmé, že pan otec udržování světla zanedbával a v té době také vznikl posměšný popěvek, podob ný tomu v Písku, Strunkovicích, Výrově a dalších místech: „Ta slanická elektri ka, ta nesvítí, jenom mrká.“ Dokonce starosta obce psal Píchovi, že od září roku 1916 do září 1919 vůbec žárovka nesvítila, tudíž účet mlynáři nepropla tí, pouze za období do září 1920. Vý bor se navíc usnesl, že odmítnou další užívání elektřiny. A tak se v obci zno vu s příchodem večerů rozhostila tma. Avšak obyvatelé se s mlynářem dohodli, že jim zavede elektřinu přímo do domů, aby mohli svítit v obytných i hospodář ských místnostech. Práce na rozvodu byly dokončeny velice rychle. Elektrické osvětlení bylo levné a všichni s ním byli spokojeni. Slaník se tak stal první ves nicí na Strakonicku, která měla osvět lené domácnosti. Radost všech netrvala dlouho. Po necelých dvou letech se v obci objevila úřední komise, která nařídila okamžité zrušení dodávky elektrické ho světla. Důvodem prý bylo nesprávné a neodborné provedení elektroinstalace. Skutečným důvodem však byl silnější konkurent – Otavský elektrárenský svaz, který usiloval o elektrizaci všech obcí ve své oblasti. Dráty byly ihned nemilosrd ně přestřiženy, žárovky a lustry vyjmuty ze svých míst. To pochopitelně vyvolalo mezi obyvateli velké pobouření, takže na návrh elektrárenského svazu, aby si teď nechali zavést elektřinu od nich, lidé ne reagovali. Na schůzi, kde se mělo jednat, za jakých podmínek hodlá OES elektri zovat obec, přišla jen hrstka lidí ze zvě davosti, ale nikdo z nich se nepřihlásil. Inženýři si pobouřili osadníky tak, že museli odejít s nepořízenou. Slaničtí vzdorovali dlouho. V okolních obcích se už zaváděla elektřina hromadně. Elek trárenský svaz udělal ještě několik po kusů, ale marně. Teprve v roce 1939 byla konečně elektrizace odhlasována, ale to zase přišla válka a celá akce se měla odsunout. Za velkého úsilí a s přímluvou jednoho vlivného činitele, místního rodá ka, se nakonec podařilo sehnat materiál. Jenže elektrárenský svaz neměl čas na instalaci. Sliboval v únoru, ale nakonec přijeli montéři až v červnu. Ubytovali se po jednotlivých domech ve Slaníku a pracovali celých šest neděl. Elektroin stalace sice byla hotová, ale stále se ještě nesvítilo. Rozčarované obyvatelstvo ještě několik měsíců svítilo petrolejovými lam pami, výmlat museli provést pomocí ben zinových motorů, někdy starými ručními mlátičkami nebo postaru párem krav zapřažených do žentouru. Až po několi ka urgencích obecního zastupitelstva se konečně žárovky 1. prosince roku 1940 rozsvítily. Ukázka z knihy Stará Otava mezi Strakonicemi a Pískem 33 autorská tvorba | povídka Pít na princezny je blbost ◊ ladislav Beran D o rohové hospody na rozhraní dvou rušných ulic se muselo chtě nechtě vy stoupat po čtyřech kamenných schodech. Po měrně známá písecká restaurace byla kolem deváté večer už slušně zabydlená, a kdo šel kolem a třeba jen z pouhé zvědavosti nahlédl do výčepu, musel nutně věřit tomu, že tam dovnitř se nemůže vejít už ani noha. Mírně obézní nazrzlá výčepní lákala místní štam gasty a náhodné kolemjdoucí žíznivce řídce háčkovanou černou halenkou, pod níž jí pro svítala mohutná bílá prsa. Neposlušný pra men vlasů, který jí občas spadl na upocené čelo, ji okamžitě udělal o pár let starší. „Do prdele práce, zase to pění jako ka nec,“ ulevila si žena podrážděně při dotáčení piva, do něhož to z pípy začalo hlasitě prskat a škytat. Domácí klientela, namačkaná u vý čepního pultu, náležitě zpozorněla. „Je mi líto, pánové, dole už není ani slza. Tyhle dorostence vám dám grátis,“ ukázala výčepní na několik roztočených piv pod pípu a nemilosrdně potápěla prázdné špinavé půllitry do studené vody. Situace skoro jako v kině, když se film přetrhne právě v tom nej lepším. Chybělo už jen to anonymní pískání, které se v tomto případě proměnilo v tlumený hukot velkého nesouhlasu. „Cmrndni nám do nich, Růženko, ales poň ruma,“ ozvalo se lítostivě od dveří, kde postával malý, nenápadný chlapík v montér kách zašpiněných od malty. „Ty už máš, Kamilku, dost. Prchej domů, než se ti ta tvoje vrátí z odpolední,“ zareagovala výčepní s pohádkovým jménem a hodila okem do sálu, kde to v té chvíli vůbec nevypadalo na něžnou revoluci. „Řekla jsem jasně, že pivo už nebude! Jděte pěkně k ma minkám,“ stačila ještě vykřiknout a vzápětí se rozběhla s těhotnou kasírtaškou po sále. Během slabé půlhodinky byla hospoda vy bydlená. Neuvěřitelné ticho narušovala sta řičká lednice v kuchyni, která spínala, kdy se jí zachtělo. Konečně klid. A konečně sama. Roz viklaná židle s ušpiněným červeným potahem poblíž dveří do kuchyně nabízela své služby. S úlevou přijala nevyslovené pozvání a hodi la unavené nohy na stůl. Byl plný špinavých půllitrů a ochotně přijal i stejně špinavé nohy 34 plné nebezpečných křečáků, které byly tu a tam silné jako provazy. Do vrchovatě napl něného popelníku přihodila napůl nedokou řenou spartu. Ta se však vzápětí skutálela na propálený zelený ubrus. Stačilo málo a bylo v něm o díru víc. Automaticky sáhla za sebe do police a ucítila v ruce lepkavost broskvové vodky. Nedočkavě nasadila. Mírně nasládlé pálení v ústech bylo příjemné. Horkost alko holu se začala rozlévat po celém těle a vůbec se jí nechtělo přestat. Bezvládně spustila ruku s láhví podél těla, ale slabé cinknutí skla o dlaždice ji rychle vzpamatovalo. Prá vě, když se chystala k druhému doušku, její pohled bezděčně zabloudil k barevnému pla kátu u dveří. Z nabízeného programu diva dla ji zaujal klubový pořad „Platan-band“. Malá rozmazaná písmena pod avizovaným programem na tu dálku dost těžko luštila. Snažila se zaostřit, ale malá písmenka jí utí kala do stran a houpala se v řadě jako papí rová loďka na vodě. Nasadila si těžké brýle, které si rázem přitáhly vzkaz. Patřil jenom jí. „Hlavně, Růženko, nevystřízlivět. Jinak se tady z toho všeho určitě zblázníš. TON DA.“ Pingl, kterého před týdnem vlastnoruč ně vyhodila z hospody, protože ho přistihla, jak si bere z kasy peníze na automaty, věděl, kam má zamířit. „Parchant jeden,“ pronesla nahlas a chtělo se jí smát. Smích ale nepřicházel. Měl zpoždění. Už pár let. Za hlavou se jí ozval telefon. Tak trochu jej i čekala. Touto dobou se ozýval téměř pravidelně. Dnes to byl přesně týden, co se ozval poprvé. Zvráti la hlavu dozadu a nechala se jím chvíli pře mlouvat. „No prosím,“ vyjela zcela zbytečně ne přátelsky do telefonu a druhou rukou neob ratně šmátrala na stole po krabičce cigaret. „Svět je krásnej, princezno, protože v něm žiješ ty,“ usadilo se jí v pravém uchu. Okamžitě přemýšlela, zda tuhle téměř ro mánovou frázi už někde neslyšela nebo ne četla. To víš, já a princezna. Kdybys alespoň řekl, jak se jmenuješ? Nebo něco takovýho. Takhle tady člověk žije v marný iluzi, že tře ba nějakýmu princi doopravdy chybí, pro létlo jí hlavou a vzápětí uslyšela na druhé straně cvaknutí. Zavěsil. Nepříjemné týtý tý, týtýtý hlasitě provokovalo. Rezignovaně spustila sluchátko do vidlice a znovu sáhla po láhvi. Tentokrát pila dost dlouho. Ale spoň si to myslela. Podívala se, kolik zbylo v láhvi, a váhavě ji odložila zpátky do poli ce. S velkým přemáháním se zvedla ze židle a vrávoravým krokem se šourala do kuchyně. Bezmyšlenkovitě a naplno roztočila oba vo dovodní kohoutky nad přeplněným dřezem a nepřítomně sledovala rychlou vodu, jak se rozstřikuje po špinavých talířích. „Růženka to radši umeje zejtra. Dneska na to už pěkně kašle,“ uklonila se nad dře zem a udělala na něj dlouhý nos. „Anebo se na to tady vůbec vykašle. Cožpak princezny mejou v hospodě špinavý nádobí?“ opako vala si nahlas a cítila, že ji nedopitá láhev v polici stále provokuje. „Kdepak, Růženko, v týhle hospodě už ti dneska nenalejou. Zá kon to zakazuje,“ poručila si dost důrazně a v rychlosti ze sebe shodila černou sukni a propocenou halenku. „Svět je prdlajs krásnej, svět je pěkně podělanej. Mám prsa hruškovitýho tvaru?“ podívala se na sebe do poloslepého zrcadla ve skříni a s námahou začala na zpocené tělo natahovat oranžové šaty. „V tomhle městě tě, princi, těžko najdu. Kdoví, zda tady vůbec nějakýho prince kdy viděli,“ pokračovala v samomluvě a sáhla do tašky pro klíč. Otevřela dveře na ulici a do zakouřeného lokálu začal proudit chladný večerní vzduch. Vzápětí jí padl k nohám mužský. Nevypadal nejhůř. A nepřipadal jí ani opilý. Seděl na posledním schodu a byl jí dost povědomý. V poslední době ho dost často potkávala cestou domů. Už od pohle du to byl typ tuláka, který se doma asi moc nezdrží. „Je zavříno,“ prohodila při zamyká ní. „Leda byste tu čekal na jednu ošklivou princeznu.“ „Vypadám snad na draka?“ odpověděl jí muž a zvedl se ze schodu. „Dal bych si kafe. A hodně silný.“ Rozevřel velikánkou dlaň a začal přepočítávat drobné. Chvíli měla dojem, že na ni dělá psí oči. Pak si však všimla, že mu z hustého http://spisovatelejih.blog.cz Fórum/I/2014 autorská tvorba | povídka černého obočí teče po tváři krev. Natočila mu hlavu ke světlu a sáhla do tašky pro klíče. „Kdo vás takhle vymaloval?“ dotkla se napuchlého obočí a čekala bolestné syknutí. „Pár holohlavých mladíků si mě u tele fonní budky spletlo s kopacím míčem. A dost možná i se Židem, protože všichni řvali, Jude raus.“ „Nechápu. Jsme v Čechách a píše se rok devadesát tři. Zavolám policajty,“ vystřízli věla a rázně otevřela dveře do výčepu. „Mně stačí to kafe, fakt. Nikam nevolej te, nerad bych je provokoval,“ trval muž na svém a marně se snažil dopnout utržený lí meček u košile. „To chce buď přišít, nebo do razit,“ pronesl nahlas a na místě se rozhodl pro to druhé. „Vy na toho Žida alespoň vypadáte, ale já? Mě si zase jeden telefonista plete s prin ceznou. Blbý, co?“ „Proč blbý?“ oponoval nepřesvědčivě muž a vytáhl z kapsy zmuchlaný kapesník. „Chlapi mi tu říkají Růženko. Dneska jsem se dozvěděla z Blesku, že mám hruško vitý prsa a za chvíli se přesvědčíte, že mám i kurz první pomoci,“ zašermovala muži před očima vatou, namočenou v kysličníku, a vzá pětí mu ji přitlačila na roztržené obočí. Muž ji chytil za ruku a chvíli to dokonce vypadalo, že se budou prát. Zvítězila ona. „Princezna a Žid?“ navázala na přede šlou myšlenku a začala zasypávat ránu žlu tým práškem. „Vy se asi doma moc nedržíte, co? Dost často se spolu večer potkáváme,“ pokračovala a zručně zalepila ránu pohoto vostním polštářkem. „Zemřela mi žena. Zabil jsem ji v autě.“ „Nebyl to ten ošklivej smrťák u Tálína?“ zareagovala dost nešťastně a jako by si uvě domila své faux pas, zvedla obě ruce nad hla vu. „Promiňte, Růžena je trochu namazaná. Mně ten můj před deseti lety utek. Když mi je někdy moc zle a chodím doslova po dně, mívám dokonce pocit viny, že jsem ho vlastně taky zabila. A teď to krásně zdesinfikujeme, ne?“ rozlila do sklenek vrchovatě broskvové ho lepidla a okamžitě se té své chopila. „Na princezny?“ předešel ji muž. „Pít na princezny je blbost. To už vím moc dobře. Kdysi dávno jsem pila na lásku. Do-kon-ce ne-smr-tel-nou! Teď piju proto, protože mi to chutná,“ olízla si labužnicky horní ret a cinkla sklenkou o prázdnou lá hev. Muž chvíli váhal, ale pak přece jen zvedl sklenku ke rtům. Pískací konvice se z kuchy ně neúprosně hlásila o slovo. „To kafe si dám s váma,“ prohodila na odchodu a ještě stačila otočit knoflíkem rozhlasu po drátě. Příjemný ženský hlas jim oběma oznamoval, že právě poslouchají ve černí Ozvěny dne. Ilustrace: František Doubek Fórum/I/2014 www.epika.cz 35 autorská tvorba | ukázka z knihy Pohádka o džbánku ◊ Martin Měkuta B ylo, nebylo, byla jednou jedna úpl ně malá vesnička s úplně malým kostelem a úplně malou hospodou, kde se o pátcích a o svátcích scházeli vesni čané. Pan starosta se starostkou, kovář s kovářkou, ponocný s ponocnou a pak ti svobodní, hrnčíř Lojza, zedník Tonda, košíkář Jakub a čeládka ze statků. Jen statkáři nikam nechodili, protože se báli o svoje statky. Hlavním hrdinou téhle pohádky je hrnčíř Lojzek. Byl to chlapík jak se patří, ani ne moc líný, ani ne moc hezký, ale upřím ný a trochu snílek. Když prodal hrnky, džbány, talíře, mísy, vázy, svícny, hrnce, soudky, korbele, prostě to, co dělal, na cpal si vydělané peníze do kapsy a hurá do hospody. Tam si poroučel, ne moc, ale poroučel, a pil a jedl a snil o tom, jak jednou udělá velký obchod, zbohatne a odstěhuje se do města, kde lidé potře bují víc hrnků. Je tam víc hospod. A jak bude mít velkou dílnu s učedníky a už si nebude celé dni máchat ruce v ledové vodě. Tohle se Lojzovi honilo hlavou i toho večera, když zjistil, že kapsa už je prázdná a on chtě nechtě musí ráno za kruh. Tak jde Lojzek horkou letní nocí a najednou před ním stojí chlap, což chlap, chlapisko před ním stojí a povídá: „Jseš, ty chlapíčku, hrnčíř Lojzek. Náš pán s tebou potřebuje mluvit.“ A Lojzek, že ano. Tu ho ten chlap popad a než bys řek Popokatepetl, stáli v ozářené síni, všude ohně a hic, a Lojzek si s hrůzou uvědomil, že je v pekle. Tu přišel starší, velmi upravený čert a povídá: „Já jsem Lucifer a mám jedno přání. Když mi ho splníš, zahrnu tě zlatem, když ne, budeš mi rok sloužit! Ale jestli máš strach, pustím tě domů a najdu si někoho jiné ho.“ Lojzek strach měl, ale vidina zlata byla silná a kapsa prázdná, a tak řekl: „Dobrá, ujednáno, co si budete přát, pe kelný pane?“ A Lucifer, že by si rád po chutnal na třeboňském pivu, ale jak mu ho donesou, hned v tom pekelném žáru zteplá a nedá se to pít, a ať tedy Lojzek udělá džbánek, ve kterém bude i v pekle 36 pivo jako křen! Vtom to chlapisko čer tovské Lojzka popadlo a za chvíli byl na cestě, kde ho čert nabral, a ten mu ještě řekl: „Tak za tejden na tomhle místě.“ Hned ráno se Lojza pustil do díla. Našel nejlepší kameninu, pořádně ji propracoval a pak vytočil ten nejfortel nější džbánek, jaký uměl, a že byl šikov ný, byl to džbánek jak se patří, akorát baňatý s uchem pěkně do ruky, no ra dost byla se na něj podívat. Potom Loj zek ten džbánek pořádně vypálil, přesně tak, jak to takový džbánek potřebuje. Byl na své dílo náramně pyšný a už se těšil, kolik mu to v pekle vynese. Přesně za týden čekal na cestě na čerta. Čertis ko se jen objevil a houkl: „Máš?“, a když Lojzek odpověděl, že ano, na nic neče kali a šup do pekla. Lucifer si džbánek dlouho zálibně prohlížel, a pak si dal poslat k „Šmikům“ pro pivo. Zpátky s pivem byli v cuku letu. Lucifer džbánek popadl, napil se, zamračil se, začal klít, nadávat a sakrovat a náladu měl velice strašlivou. Lojzek vzal džbán do ruky a ucítil, že ten pekelný žár vzal džbánku duši, že se nerosí a pivo v něm nestojí za nic. A věděl, že prohrál. Tři sta šedesát pět dní musel Loj zek dřít v pekle, třistapětašedesátkrát ten džbánek naplnil ve dne svým potem a v noci svými slzami. Tolik utrpení vrá tilo džbánku jeho duši, a když byli v pek le poslední noc, tak džbánek promluvil: „Poslechni, Lojzku, zkus to se mnou u Lucifera ještě jed nou, napoprvé jsem neměl na peklo dost síly, ale teď ji mám a musím ti vynahradit ten rok dřiny.“ Lojzek o tom dlouho přemýšlel, a když pro něj pe kelník přišel, že poletí domů, chtěl ještě mluvit s Luciferem. Lucifer měl výjimečně dobrou náladu, a tak Lojzka přijal. A Lojzek, že by rád ještě jed nou vyzkoušel ten jeho džbán. Lucifer se zamračil a řekl: „Dobrá, ale když se to nepo vede, nebudeš tu sloužit rok, ale deset let!“ Hned poslal čerty pro pivo a Lojzovi se zatím proháněl hlavou ten rok dřiny a utrpení. Duši měl z toho scvrklou a jen po očku koukal na Lucife ra, jak mu čerti nesou džbánek s pivem a jak ho Lucifer naklání, jak si utírá pěnu z fousů a jak se směje a pleská se do kolen a říká: „Teda vážený pane, to hle je pivo za všechny peníze!“ A Lojzek vidí, že džbánek se obalil vším tím po tem a slzami a pivo je z něj jako křen. To už Lucifer sahá do kapsy a dává Lojzko vi zlaťák. Lojzek si pomyslí - za tolik dři ny jen jeden zlaťák? A Lucifer mu poví dá: „On totiž, chlapíku, není ten zlaťák jen tak obyčejný, protože každé ráno se z něho vylíhne ještě jeden.“ A tak Lojzek pár dní pil na radost, ale ono propít zlaťák není jen tak, tak že si časem nějaký ten kulaťáček ušet řil. To už po něm začly pokukovat skoro všechny holky ze vsi. A tak není divu, že do roka byla svatba, další rok měli chla pečka, a ten další holčičku a dál už se nepamatuju. Jen to, že když měl Lojzek dobrou náladu, tak vyprávěl svým dě tem, pak svým vnoučatům a pak i svým pravnoučatům pohádku o džbánku, kte rý se nechtěl orosit. A od někoho z nich jsem ji slyšel, tak jsem si ji napsal, abych ji náhodou nezapomněl. Ukázka z knihy POHÁDKY Ilustrace: Petra Šulcová http://spisovatelejih.blog.cz Fórum/I/2014 Fórum/I/2014 www.epika.cz 37 autorská tvorba | poezie ◊ Michael Lorenc Zmenšenina V úplném bezvětří Zatímco učitel, oči zavázané četbou, Tvoje tvář, vchází do řeky dávno setřený prach. a žák se láme Slunce mi tě vrací na pahorcích smíchu, v drobných mincích. akátový háj si zkouší nové obleky Dotýkám se hřbetem ruky před zrcadlem živočichů. dlaní v dávných dnech. Zatímco řeka uhání a přesto stojí na místě Jsou jako bonsaj a učitel se učí v zmenšeném kosmu písmo písku číst, na sadě. akátový háj zháší světla na listech Tamara a sám se ve tmě proměňuje v pouhopouhý list. Změřit hloubku jezera, Zatímco učitel, prozkoumat život v něm, stižený infarktem, zjistit, jestli mě má rád, padá tváří na řeku obejmout těla oliheň, a žák se láme smíchem, obejít opuštěný lom, akátový háj, vymanit se z objetí, dozvuk pravěku, vznést se nad polom se obklopuje kameny a opustit tohle století. a opevňuje tichem, a na cimbuří svatba... 38 http://spisovatelejih.blog.cz Fórum/I/2014 autorská tvorba | poezie ◊ františek tylšar ◊ JITKA KOŠŤÁLOVÁ Perseidy Ozvěny Oponu nebe natrhnul kámen, Vrcholky hor i věží svou žhavou vteřinou ozářil sen. kam oko dohlédne Zvědavé oko toulavé kamery jsou bezedné dychtivě loví nejhezčí záběry a v nebetyčném oceánu pro ty, co nechtějí, nemohou ven. hledí tajemně Z plastové krabice – vědění pramen. hledáme cosi vzájemné tam na nebi i na zemi Okamžik ticha zatajil dech. lidé jsou navzájem ozvěny Dlaně se v sevření pevněji vinou. Beze slov vyznání, jako zvon vyzvání, V zajetí jen pro tu jedinou a žádnou jinou, Jak mlha s rosou k ránu s graffiti Kuřátek na čistých zdech. chci novou naději mít křídla kormoránů dnes je mi teskněji Jak vonná svíce taju bez žáru objetí bez vzpomínek a chvění jsem ve tvém zajetí Fórum/I/2014 www.epika.cz 39 autorská tvorba | poezie ◊ Richard Uher ◊ petr Šulista Komik Básník Když konečno je nekonečné, Zkouší slovní obraty jak je to vlastně s konečníkem? hledá stále formu jinou (ptal se Pepík Hlinomaz) bojí se že potratí Myslím, verše jež mu myslí plynou že každý má právo něco nevědět. ---- ---- Jižním Čechám Ohlédl jsem se V tvém klíně a uviděl popelník svých snů hledám pocit klidu Spoustu prázdných filtrů krajino jihočeská obalů od cukru tak svůdná a polovyhořelých sirek včera dneska Ticho vteřin Odejdu-li prázdno dna přijdu plující oblohu a zapadající slunce Ale také teplou dlaň mámy Vzpomínky odcházejí jako tiché kroky ťapkají po linoleu a vše co bylo a bude zůstane v keři co hoří a nepálí 40 http://spisovatelejih.blog.cz Fórum/I/2014 rozjezdová plocha | poezie ◊ Jiří sláma ◊ wendy Šimotová Prázdniny v ráji Panence Český ráji, můj Šemíku! Občas mám chuť někoho sprovodit ze světa Lípo u vrat, cesto na Chlomek! a věř mi, že jednou to budeš ty. Věnci Končin, čelo Podbukoviny! Pro tvoje zlodějský ručičky a zkaženou duši, Tolik uplynulo už let! pro tvoji andělskou tvářičku a modré oči. Pro tvoje prokletá ústa a postavu manekýnky, Starý pařez poblíž Kalistovy chaloupky, pro tvůj laciný vkus dětské děvky. zelené roubené babičky, Pro tvoje dlouhý nohy a pěstěný nehty, mračí se ještě, mrzout, kouká z kraje lesa, pro tvoji duši, pro tvoje tělo. hledá na lidech chybičky, Pro to, co jsi všechno způsobila, teď trpíš a zatím se dubecké telekomunikační věži jako ten nejubožejší tvor na týhle planetě. z telefonátů a zpráv až dráty ježí. A svět se kvůli tobě točit nepřestal. Vidíš? Po silnici z Turnova do Tatobit Nejsi zas až tak dokonalá, jak si myslíš. potomci italských kameníků Janusů jezdívali nakrmit zvířata a pak se vraceli do Turnova, z musu. Na Mimoni i nyní mi ukazuje strýc hranice pozemků a jedeme na voze, ne vozem v podvečer pro krmení. Ale není již těch časů víc. Jak se jen všechno mění! V betonu Budějovic jsem jaksi zaklíněný. Fórum/I/2014 www.epika.cz 41 zaujalo nás | humor Rozsudek ◊ Neznámý AUTOR Soudce: „To je velmi brutální čin. Pokud chcete, aby vám byl trest poněkud zmírněn, musíte nám vysvětlit motiv svého činu.“ Obžalovaný muž: „Když ona byla tak omezená, že jsem ji prostě musel zabít.“ Soudce: „Vždyť to, co nám teď říkáte, váš čin ještě přitěžuje. Jestli nechcete, aby vás přísedící už napřed odsoudili, pak nám předložte alespoň jedno polehčující vysvětlení.“ Nato se obžalovaný muž rozhovořil: „Bydlíme ve 13. poschodí jednoho vysokého domu. V prvním poschodí žije rodina hotelového portýra, mají dvě děti, které ale zůstaly od přírody neobyčejně malé, dvanáctiletý měří 80 cm a devatenáctiletý pouze 90 cm. Jednoho dne jsem přišel domů a moje žena říká: „V rodině našeho portýra je něco špatně. Ty jejich děti jsou praví pyrenejové.“ Já říkám: „Ne, ty myslíš, že jsou pygmejové.“ „Ne,“ říká moje žena, „pigmej je látka, kterou má člověk pod kůží a tvoří se z ní pihy.“ Já říkám: „To je pigment.“ „Ne,“ říká moje žena, „pigment je to, na co psali staří Římané.“ Já říkám: „To je pergamen!“ „Ne,“ říká moje žena, „pergamen je, když básník začne něco psát, a pak to nedokončí…“ Pane soudce, musíte ocenit, že jsem se ovládl, zamlčel slovo fragment, sedl si odevzdaně do křesla a začal číst noviny. Náhle však ke mně přišla žena s větou, po níž jsem usoudil, že je zralá pro blázinec… Tedy – moje žena. „Miláčku, koukni se, co zde stojí.“ Otevře knihu, ukáže na jedno místo v textu a říká: „Slunečník kabelky byl učitelkou pasáka 15.“ Vzal jsem knihu a stále ještě poklidně vysvětlil: „Ale miláčku, to je francouzská kniha a francouzský text. Tady stojí: La Marquise de Pompadour est la Maitresse de Louis XV. To znamená: Markýza Pompadour byla milenkou Ludvíka XV.“ „Ne,“ říká moje žena, „to musíš překládat doslovně: La Marquise = slunečník, Pompadour = kabelka, la Maitresse = učitelka, Louis XV = pasák 15. Já to musím vědět naprosto přesně, já jsem si přece objednala pro svou výuku francouzštiny vynikajícího legionáře.“ Já říkám: „Ty myslíš lektora.“ „Ne,“ říká moje žena, „lektor byl antický řecký hrdina.“ Já říkám: „To byl Hektor a ten byl z Tróje.“ „Ne,“ říká moje žena, „Hektor je plošná míra.“ Já říkám: „To je hektar!“ „Ne,“ říká moje žena, „Hektar je nápoj bohů.“ Já říkám: „To je nektar.“ „Ne,“ říká moje žena, „Nektar je řeka v jižním Německu.“ Já říkám: „To je Neckar.“ Moje žena: „Vždyť přece znáš tu krásnou písničku o Rýnu a Nektaru, kterou jsme nedávno zpívali jako duo.“ Já říkám: „Tomu se říká duet.“ „Ne,“ říká moje žena, „duet je, když mají dva muži souboj se šavlí.“ Já říkám: „To je duel.“ „Ne,“ říká moje žena, „duel je díra v hoře, kterou projíždí vlak…“ A dál, pane soudce - dál jsem to již nevydržel. Vzal jsem kladivo a ženu jím umlátil.“ Nastala chvíle mlčení, po níž soudce vstal a vyřkl ortel: „Osvobozen, já bych ji umlátil už u Hektora.“ Zdroj: Internet 42 http://spisovatelejih.blog.cz Fórum/I/2014 Fórum/I/2014 www.epika.cz 43 umění | kreslený humor 2x Miloslav Martenek 44 http://spisovatelejih.blog.cz Fórum/I/2014 Fórum/I/2014 www.epika.cz 45 46 http://spisovatelejih.blog.cz Fórum/I/2014
Podobné dokumenty
Pomegranate
Granátové jablko
Každý organismus ke svému životu potřebuje vodu.
Odpovědí na tento základ může být i působení granátového jablka,
které udržuje pokožku hydratovanou a zajišťuje nezbytnou cirkula...
Hlavní téma - Houmrovo GVN
tak je tu další číslo Tabu! a já doufám, že jste se na
něj, alespoň většina, těšili Protože to nám
samozřejmě dělá největší radost!
Hudba… Věc, ve které se nikdy neshodneme. Je to
velké téma- hla...
Hesla Jednoty bratrské 2016
1589 se zde praktikovalo přijímání podobojí. Od roku
1448 tu působili Petr Payne a bratr Řehoř, který stál
u zrodu Jednoty bratrské.
Ski klub Jablonec nad Nisou
HRNKY A SKLENICE,
KUCHYŇSKÉ POTŘEBY,
NEREZOVÉ HRNKY
číslo III/2013
Rád bych se zde proto s čte
náři a příznivci Fóra, jakož
i kolegy a přáteli z redakce rozloučil. Také bych kole
