zakázaná archeologie

ZAKÁZANÁ ARCHEOLOGIE
Po celém světě, ve skalách, lomech a všude tam, kde lidé těží a kopou se našly záhadné předměty,
které tam, podle našich zakořeněných představ o vzniku prvního člověka na Zemi, nemají být.
Již v 16. století objevili Španělé ve stříbrných dolech v Peru 18 cm dlouhý "hřebík" zcela zarostlý v
rudě, který byl evidentně železný nebo ocelový, přesto, že přítomnost železa ve stříbrných rudách
je značně nepravděpodobná. V skotských uhelných žilách byly také nalezeny kovové předměty,
jejichž přírodní vznik si nedokážeme na úrovni
dnešních znalostí představit.
Jak se mohly tyto a jiné předměty, o kterých bude
ještě řeč, dostat do geologických vrstev, které jsou
podle našich představ vyhrazeny jen pozůstatkům
dinosaurů a jiných pravěkých tvorů, ale ne lidským?
Na tuto otázku existují celkem čtyři odpovědi a je jen
na každém z Vás, která Vás nejvíce uspokojí.
První odpověď dává oficiální věda - všechny nálezy
jsou podvrhy nebo omyly. Druhou odpověď zastává
značná část záhadologů a badatelů, kteří se zabývají
pradávnými civilizacemi - tyto nálezy potvrzují
existenci národa, který existoval již dávno před námi a
smetla ho z povrchu zemského nějaká katastrofa. Třetí
odpověď je nejpopulárnější, o což se zasloužil Erich von Däniken - jde o památky po
mimozemšťanech, kteří velmi dávno navštívili naši Zemi. Čtvrtá odpověď se zdá být nejšílenější,
ale svým způsobem celkem logická - nalezené artefakty jsou památkami na cestovatele časem.
Tyto předměty mají bohužel většinou podobný osud. Putují od jedné osoby k druhé, z muzea do
muzea, až nakonec záhadně zmizí. Často po nich nezůstane ani fotografie, obrázek nebo odborná
zpráva.
A nyní pár dalších příkladů.
V roce 1844 archeolog David Brewster informoval o nálezech nehtů zarostlých do masivních bloků
pískovce v kamenolomu v severní Anglii. 22. června téhož roku byla v anglickém Rutheford Mills
nalezena mechanicky zhotovena zlatá nit, uložena dva a půl metru pod povrchem pevné skály.
Frederick Wright v roce 1887 popisuje podobný nález - tentokrát však kámen skrýval hliněnou
figurku. V Morrisonville ve státě Illinois se zase našel 8 karátový řetízek, který byl objeven v
kousku uhlí.
Mezi velké otazníky patří i záhadná měděná mince z Illinois. Byla objevena při vrtání studny v roce
1871. Šroubový vrták ji vytáhl z hloubky 38 metrů z vrstvy hlíny, jejíž stáří určil Státní geologický
ústav na 200 až 400 tisíc let. Její tvar už byl poznamenán věkem a měl podobu něčeho mezi
mnohohranem a kruhem. Po obou stranách byly vyraženy portréty jakýchsi figur a nápisy v
neznámém písmu. Záhadný peníz se nepodobal žádné známé minci na světě. Přesně stejná
tloušťka mince ukazovala na strojovou výrobu. Odborníci usoudili, že nakonec ji vyrazila nějaká
raznice a byly sraženy její ostré hrany. Přitom je známo, že první kovové mince na světě se začaly
používat v Malé Asii během osmého století před naším letopočtem. Nález v Illinois by znamenal
nejen výraznou změnu tohoto názoru, ale i důkaz existence vyspělé civilizace v Severní Americe
před 200 000 lety.
Dalším podivuhodným nálezem je zkamenělá podrážka boty stará minimálně 5 milionů let. Našel ji
důlní inženýr a geolog John T. Reid v roce 1922, když hledal v Nevadě zkameněliny. Kámen
pochází z období triasu, tedy z počátku druhohor, byl rozlomený a jeho přední část chyběla. I tak
se ale dvě třetiny obvodové linie podrážky zachovaly. Zřetelně byl na ní vidět pravidelný dvojitý
steh přišití boty k podrážce. A navíc byla podrážka odřená a opotřebovaná, jak to běžně u starších
bot bývá. Reid nechal udělat analýzu zkameněliny v Rockefellerově Institutu. Ta potvrdila věk
kamene, a mikrofotografie stehu ukázaly detaily zbytků nití. Tímto byl podán důkaz, že se nejedná
o hračku přírody, ale o lidský výrobek.
Ještě mnohem staršího data jsou kovové tyče nalezené v roce 1968 ve vápenci u Saint-Jean de
Livet ve Francii. Tyče mají ovoidní průřez, úplně stejný tvar, ale rozdílné rozměry. Vápenec, v němž
byly zarostlé, je starý nejméně 65 milionů let! Vzorky z tyčí byly předány ke zkoumání
geomorfologické laboratoři na Univerzitě v Caen.
V roce 1885 našel dr. G. Gurlt v jednom německém dole uvnitř uhelné vrstvy staré několik milionů
let prapodivné věc. Předmět tvořila skoro přesná kostka, jejíž protilehlé strany byly jemně
zaoblené. Vážila 785 gramů a asi v polovině se kolem dokola táhl hluboký zářez. Zvláštní kostka se
podle Gurltovy studie skládala z oceli, niklu a hliníku a měla přesné rozměry: 67x67x47 mm. Dr.
Gurlt se od začátku domníval, že našel zkamenělý meteorit. Jiní tvrdili, že sice jde o meteorit, ale
opracovaný. V tomto případě by ho však museli opracovat dinosauři, protože lidé ani jejich
předchůdci v té době ještě neexistovaly. Předmět údajně neobsahoval dostatek síry, aby to mohl
být pyrit zformován do podoby kostky přírodními silami. Bohužel dnes nemáme možnost podrobit
podivný exemplář vědeckému výzkumu, neboť kostka za záhadných okolností zmizela. Její stopa
končí v muzeu v Salcburku, kde byla odvezena. V roce 1910 však ředitelství zjistili, že se v
inventáři už nenachází. Kromě kostky zmizely i všechny záznamy z období 1886 až 1910, kdy byl
nález v muzeu umístěn. Z toho vyplývá, že nález někdo odstranil úmyslne.
Gurltova kostka není jediným objektem zájmu badatelů tohoto druhu. Podobných předmětů se
našlo a zřejmě ještě najde mnoho. V řadě případů nejde o záhady, ale o zdánlivě dokonalé kovové
předměty, staré miliony let, které mohou být pouhými zkamenělými zbytky stromů. Toto vysvětlení
však neplatí pro další případ.
V roce 1868 horník James Parssons v uhelném dole u Hammondsville v Ohiu po zhroucení většího
množství uhlí udiveně díval na břidlicovou stěnu pokrytou nápisy. Místní učitel tvrdil, že se
podobaly egyptským hieroglyfům. Příliš rychle však zoxidovali, takže přivolaní badatelé odešli
naprázdno. Deska přitom musela být stará nejméně dva miliony let.
Pokud připustíme, že vůbec existovala, nabízí se otázka, kdo ji mohl vytvořit? Nebo šlo pouze o
výtvor přehnané obrazotvornosti nálezce, který ve tvarech, které vytvořila příroda, rozeznal
neznámé písmo?
V roce 1851 byl v USA nalezen předmět ve tvaru zvonu. Podle časopisu Scientific American z
června onoho roku vypadal zvon, nalezený pět metrů pod povrchem skály odstraňované
výbuchem, jako zinkový, ale při poklepu zněl jako slitina stříbra. Předmět byl zkoumán, putoval z
muzea do muzea, z jednoho výzkumného pracoviště do druhého, až náhle zmizel.
Mezi nejzajímavější a nejlépe zdokumentované "záhadné" archeologické nálezy patří fosilní kladivo,
které při rodinném výletě nedaleko malého texaského města London v roce 1934 objevila Emma
Hahnová. Z kusu skály nejdříve vyčuhoval jen kousek zkamenělého dřeva. Po odloupnutí části
nerostu udivení nálezci zjistili, že se uvnitř skrývá staré kladivo se zlomenou dřevěnou násadou.
Jak je to možné? Vždyť věk pískovcové horniny, která kladivo obklopovala, odhadl geolog John
Watson na neuvěřitelných 135 milionů let!
Z výsledků bádání dr. Carla E. Baugha, ředitele Creation Evidences Museum, vyplynulo, že dřevo
násady starého kladiva je krystalicky zkamenělé, velmi tvrdé a jeho struktura je nedotčená. Vnitřní
část se pravděpodobně proměnila v porézní uhlí. Taková kombinace zuhelnění a zkamenění je
neobvyklá, vědecky dosud nepopsaná, a zcela ojedinělá - na celém světě není znám podobný
případ. Věk zkamenělého dřeva odhaduje dr. Baugh na 100 až 200 milionů let. Věda nezná způsob,
jak by se dalo zkamenělé dřevo zfalšovat nebo napodobit, což znamená, že násada kladiva musela
být skutečně vyrobena před mnoha miliony let. Hlava kladiva byla podrobena mnoha výzkumům a
testům, které ukázaly, že materiál hlavy kladiva nevykazuje žádné nečistoty nebo nepravidelnosti,
a byl tedy nějakým způsobem zušlechtěný a tvrzený.
Největší překvapení ale přinesl chemický rozbor. Hlava kladiva se podle specialistů skládá z 96,6%
železa, 2,6% chloru, 0,74% síry a 0,06% ostatních příměsí. Takový výsledek způsobil malou
senzaci, protože každý metalurg ví, že při všech známých procesech výroby hodnotné oceli musí
nutně dojít ke znečištění křemíkem nebo uhlíkem. Kov uvedeného složení tedy vlastně pomocí
moderních metalurgických metod vůbec nejde vyrobit! Přírodní původ kovu můžeme také zcela
vyloučit. Meteorické železo totiž obsahuje nikl, kobalt, hliník, síru, fosfor, chrom a uhlík. Od složení
kladiva se tedy podstatně liší. Přírodní železné rudy jsou vždy znečištěny mnoha prvky, hlavně
uhlíkem, po kterém není v nálezu ani stopa. Na světě není žádné železná ruda, jejíž chemické
složení by se alespoň přibližně podobalo složení hlavy kladiva. Navíc celé kladivo bylo v době
nálezu kompletně uzavřeno do vápencové horniny. Ze všech výzkumů tedy jednoznačně vyplývá,
že před 140 miliony lety byl na Zemi někdo, kdo uměl zhotovit a používat nástroje.
Tato skutečnost ale zcela boří všechny dosavadní představy o historii naší planety. Buď v dávných
dobách žili lidé spolu s dinosaury, nebo šlo o lidem velmi podobné návštěvníky z jiných planet.
Na jaře roku 1974 objevili dělníci v pískovém násypu na břehu řeky Mures, která pramení v
Karpatech, tři malé předměty uložené v jemném písku říčního sedimentu. Naleziště se nachází asi
dva kilometry východně od vesnice Aiud. Objev ležel v hloubce deset metrů pod současnou úrovní
povrchu a byl potažen tvrdým písečným povlakem. Původně byly dva z těchto předmětů
identifikovány jako kosti, příp. fragmenty kostních ostatků. Třetím nálezem byla na první pohled
sekera, jejíž užívání přikládáme svým předkům z doby kamenné. Všechny artefakty byly odeslány
na další zkoumání do Archeologického institutu v Kluži, kde byly fosílie znovu označeny za kost.
Třetí nález však nebyla prehistorická kamenná sekerka, ale nalezený artefakt byl z kovu. Tímto
předmětem o délce dvacet centimetrů vedou dva válcové otvory, které se protínají v pravém úhlu.
Všechny plochy vykazují stopy pravděpodobně po opakovaných tvrdých nárazech. Na tajemnosti
tohoto nálezu přidali i výsledky metalurgického zkoumání, které ukázaly, že tento předmět je
tvořen v 88 procentech hliníkem. Hliník je kov, který v zemském povrchu sice vykazuje nejčastější
výskyt, ale pouze ve vázané formě, jako například v podobě hliníkové rudy zvané bauxit. V takové
formě se podařil vyrobit pouze nedávno, protože jeho výroba je závislá na energeticky velmi
náročném procesu. Metalurgové také objevili na jeho povrchu neobvykle silnou vrstvu oxidu
hliníku. Tato vrstva je tisíckrát větší než na běžných hliníkových předmětech, což dokazuje vysoký
věk tohoto předmětu. K jakému účelu však mohl sloužit se nepodařilo zjistit žádnému odborníkovi.
A bohužel se to již nikdy nedovíme, protože tento záhadný artefakt zmizel a nikdo neví, kde se
dnes nachází.
Na východních svazích Uralu v okolí řek Narada a Balbanju našli ruští zlatokopové v letech 1991 až
1993 podivné předměty. Většinou pátrají v hloubkách mezi třemi až dvanácti metry a v této vrstvě
také objevily jakési miniaturní spirály. Jejich velikost je od 3 cm až po neuvěřitelné tři tisíciny
milimetru. Byly zhotoveny z různých kovů - převážně z mědi, ale i z wolframu a molybdenu. Použití
těchto kovů v čisté formě je v dnešních podmínkách velmi neobvyklé. Jejich zpracování je velmi
náročné, protože wolfram se začíná tavit až při teplotě 3410 stupňů Celsia a molybden při 2650 °
C4. Zkoumáním těchto předmětů se začali zabývat ústavy Ruské akademie věd v komské metropoli
Zyktyvkare, v Moskvě, v Petrohradě a také jedna vědecká instituce ve finských Helsinkách.
Vědecká pracovnice oddělení geologie dr. E. V. Matvejevová v závěrečné expertíze detailně popsala
místo, kde byly kousky kovu nalezeny. Šlo o vrstvu, která se ukládala v nejmladším období
čtvrtohor, zhruba v čase, který bývá označován jako doba železná. Když dr. Matvejevová přehlížela
vzorky získané geologickou sondou, zjistila, že na dvou starších vrstvách se nacházela třetí - ze
šedého štěrku a materiálu, který před sebou tlačil ledovec. Tato vrstva dosahovala síly necelých
dvou metrů. A právě v této zlatonosné vrstvě, která podle názoru ruských badatelů vznikala
pravděpodobně v období před sto tisíci let, ležely zvláštním způsobem opracované kousky kovů. Do
země se museli dostat během starší části čtvrtohor. V geologickém počítání času jde o nejmladší
období vývoje Země, které začalo asi před dvěma miliony let a skončilo asi před deseti tisíci let.
Kdo tyto pozoruhodné předměty vyrobené před sto tisíci let vyrobil, zůstává záhadou. Neprošla ani
spekulace, která dávala tyto kovové "drobečky" do souvislosti s nedalekým kosmodromem, ležícím
v polární oblasti nad Uralem. Odborníci CNIGRI považují tuto domněnku za nevěrohodnou a
nepředpokládají, že by mohlo jít o kovové zůstatky rakety pozemského původu.
13. února 1961 sbírali Mike Mikesell, Wallace A. Lane a Virginia Maxeyová osm nebo devět
kilometrů severovýchodně od města Olancha v Kalifornii vzorky minerálů. Toho dne nasbírali pytel
minerálů na úpatí 1300 m vysoké hory Coso. Jeden nález pokládali zpočátku za geody, přesto, že
byl pokryt zkamenělými mušličkami. Mike Mikesell ji rozřezal diamantovým kotoučem, jehož ostří
se zcela zatupilo. V kameni však nebyla dutina, jaká se často v geodách nachází, ale kruhová
ploška z velmi tvrdého materiálu - porcelánu a uprostřed drát z lesklého kovu o průměru 2 mm,
který jako jediný byl magnetickou částí. Pod rentgenem se zjistilo, že drát prochází všemi
součástmi a na konci se zdá být zkorodovaný. Končí však čímsi, co by mohlo být pružinou nebo
kovovou spirálou. Na drátu zůstaly tři části, z nichž je viditelná právě střední keramická část s
trochou zkorodované mědi. Jeden geolog prý prohlásil, že "geoda" je stará přinejmenším půl
milionu let. Všechny součásti záhadného předmětu připomínají moderní zapalovací svíčku, která se
liší od nalezeného artefaktu pouze několika detaily.