Ukázka z knihy Lise Meitnerova

Komentáře

Transkript

Ukázka z knihy Lise Meitnerova
pátá kapitola
5
Brzy poté, co Lise Meitnerová začala budovat své vlastní oddělení, poznává významného vědce tohoto století. Dán Niels Bohr přednáší v Německé
fyzikální společnosti 28. května 1920. Lise a její kolegové rozumí jen málu
z toho, co sděluje „otec modelu atomu“. V „napůl ubité, napůl žertovné
náladě“ se všichni shodnou pozvat Bohra na jeden den do Dahlemu.
Setkání se však nemají zúčastnit fyzikové, kteří už jsou profesory. Lise je
pověřena vyhledat Maxe Plancka. Musí tajnému radovi vysvětlit, že chtějí
pozvat pouze Bohra, který u Plancka bydlí, ale ne jeho samého.
Byl i další problém: v poválečné době je málo jídla. James Franck musí navštívit Fritze Habera a zeptat se, mohou-li použít kasino, které zřídil
pouze pro studenty a asistenty. Ovšem bez něho, protože on je profesor,
tedy „bonz“. Haber souhlasí a příští den si dokonce vyprošuje tu čest pozvat „všechny účastníky kolokvia bez bonzů“ do své vily. Žádá pouze, aby
se oběda zúčastnil i Einstein.
Setkání s Bohrem bylo velkým úspěchem. „Bohr byl báječný. Snažil
se skutečně na všechny hloupé otázky dát odpověď, která nám pomohla,“
vzpomíná Lise Meitnerová. Slovo „bonz“ používá pak během celého svého
života – zřejmě jako památku na tento pamětihodný den. Sigvard Eklund*,
* Sigvard Eklund poznal Lisu Meitnerovou v jejím pozdějším švédském exilu (viz str. 84).
Lise Meitnerová
53
Stává se
vědkyní
Profesorský titul;
vědecké úspěchy
a první
vyznamenání
1920–1933
Stává se
vědkyní
bývalý šéf Mezinárodního úřadu pro atomovou energii, zažil několikrát, že
stará dáma komentovala společné jídlo s prezidentem nebo nějakou jinou
vysoce postavenou osobností slovy: „To byl bonz.“
S Nielsem Bohrem se Lise tenkrát v roce 1920 blíže neseznámila, na to
byla příliš ostýchavá, po roce se to však změnilo. Lise přijela do Kodaně, aby
tam přednesla přednášku o záření beta a gama.
„Němci nesli tenkrát velmi těžce, že byli přísně vyloučeni ze všech vědeckých kongresů, a Bohr podnikl určité kroky, aby byli opět přijímáni. Vypravoval mi mnohé o válce a svých zkušenostech z Anglie. Slovem, mluvili
jsme o všem možném pod sluncem, ať to bylo smutné nebo veselé.“
„Když jsem odjížděla, byla na nádraží Margareta (Bohrova žena) a řekla, že Niels přijde též. Objevil se pak téměř v posledním momentě s kyticí
růží a řekl mi, že růže jsou to nejhloupější, co může člověk někomu dát na
cestu… Poznala jsem ve svém životě skutečně mnoho zvláštních lidí, ale
dojem, který na mne udělal tehdy i vždy později Bohr, byl prostě nepřekonatelný.“
V tomtéž roce, v němž se konalo slavné kolokvium bez bonzů, dostávají
ženy konečně právo získat titul profesora. Jednadvacátého února 1920 je
vydáno příslušné nařízení, Lise bylo právě 41 let. Všichni její stejně staří vrstevníci jsou již dávno habilitovaní*, Otto Hahn například již od roku 1907!
Lise Meitnerová ví o znevýhodňování žen ve vědě:
„…Habilitace byla ženám povolena až po první světové válce. Významný
matematik David Hilbert v Göttingen chtěl v roce 1917 prosadit habilitaci
pro svou asistentku Emmu Noetherovou. Jeho návrh byl kolegy na fakultě tak energicky odmítnut, že na ně pak volal často citovaná zesměšňující
slova: Ale pánové, fakulta přece není žádná plovárna.“
Lise Meitnerová je již od roku 1919 zvána „profesor“, ale není to pravý profesorský titul. K tomu totiž patří právo učit studenty, zvané latinsky
„venia legendi“. V roce 1922 udělí Lise Meitnerové toto právo Filosofická
fakulta berlínské univerzity, a to na základě jejích dosavadních výzkumných
prací. Stává se docentkou bez jinak požadované habilitační práce, ale musí
* Kariérní postup k profesorské hodnosti je habilitace (vyžadující předložení a obhájení samostatné vědecké práce), jmenování docentem a pak profesorem.
54
Charlotte Kernerová
mít jako obvykle nástupní přednášku. V říjnu přednáší na téma „Význam
radioaktivity pro kosmické procesy“. Novinář, který referuje o této přednášce, zřejmě nepovažuje za možné, aby žena mluvila o kosmu. Z kosmických
procesů se tak stávají „kosmetické procesy“.
Svůj první přednáškový kurs nabízí Lise v letním semestru 1923. Musí pak čekat ještě čtyři roky, než dostane 1. března 1926 do rukou dekret,
jímž je jmenována mimořádnou profesorkou. To je mnoho, ale méně než
dostávají její mužští kolegové se stejnou kvalifikací, kteří mají mezitím už
své vlastní katedry.
Lise Meitnerová učí do roku 1933, pak opět oněmí. Tentokrát ne proto, že je žena, ale proto, že je Židovka. Nacisté jí pověření k přednáškám
odejmou.
Tento obrat se ohlašuje již v roce 1920. „Arbeitsgemeinschaft Deutscher
Naturforscher“ (Pracovní společenství německých přírodovědců) začíná
útočit na Žida Alberta Einsteina a jeho teorii relativity. Jedním z nejostřejších Einsteinových kritiků je nositel Nobelovy ceny, fyzik Philipp Lenard
z Heidelbergu. Pod Hitlerem se stal zapřisáhlým antisemitou a uveřejnil
dílo „Německá fyzika ve čtyřech svazcích“, v němž uvádí pouze práce čistě
arijských fyziků. Albert Einstein se obrací v roce 1920 s článkem v novinách
Berliner Tagblatt proti těmto antisemitským „přírodovědcům“. Jeho kolegové mu zazlívají, že se obrací na veřejnost, Lise Meitnerová zažívá tyto
spory též.
„Tento článek publikovaný v nevědeckém časopise vzbudil u některých
nejvýznačnějších jihoněmeckých fyziků velké pobouření. Požadovali, aby
se Einstein Lenardovi omluvil. Planck, který chtěl, aby Einstein v Německu
zůstal, hledal podle své povahy nějaké věcné východisko. V návaznosti na
nějakou konferenci, myslím, že v roce 1921 (ve skutečnosti 1922) v Nauheimu, se mělo konat zasedání přístupné pouze vědcům, v němž měl Lenard
přednést své námitky proti teorii relativity a Einstein na ně měl odpovědět.
Ten večer předtím jsem byla s Planckem. Zdůraznil, jak toužebně si přeje
vyřešení konfliktu a že udělá vše, aby Einsteina neztratil. Byl připraven pro
usmíření Lenarda sám podepsat odpovídající prohlášení. Planck zasedání předsedal. Když se jeden z protivníků teorie relativity přihlásil hned na
počátku o slovo, aby promluvil o zmíněném článku, Planck krátce a ostře
prohlásil, že to nepatří k věci a řečníkovi slovo odňal. Planck, jehož jednání
Lise Meitnerová
55
Stává se
vědkyní
Stává se
vědkyní
byla bytostně laskavé, uměl být i ostrý, když to bylo třeba. Mimochodem
– tato rozmíška mezi Lenardem a Einsteinem nevedla k žádnému výsledku.
Einstein však přece zůstal v Německu až do roku 1932.“
Lise se s Einsteinem zná i soukromě. Osobně jí geniální vědec se svými
uvolněnými otevřenými způsoby nevyhovuje tak jako „tajný rada“ Planck.
Brání se námitkám svých fyzikálních kolegů, kteří jí vyčítají, že staví Plancka mnohem výš než Einsteina. Lise ví: „Bohr a Einstein myslí hlouběji než
Planck, to je mi jasné.“ Přesto je jí skromný tajný rada bližší, protože „v
lidských záležitostech“ reaguje podobně jako ona.
Pro fyzičku, která se novinářům vyhýbá, je zcela nepochopitelné, že
Einstein přijímá žurnalisty a odpovídá jim na jejich otázky. Když je jednou
svědkyní interviewu v Einsteinově berlínském bytě, poznamená po odchodu
reportéra, že na to by jí bylo líto času. Einstein kolegyni odpovídá: „Ale Liso,
vědec chce žít, policista chce žít a žurnalista chce také žít.“
Einstein si cení prací své kolegyně, jinak by ji sotva nazýval – podle slavné francouzské nositelky Nobelovy ceny – „naše“ nebo „německá madame
Curieová“. Zejména jedna práce získává Rakušance uznání odborného světa:
již v roce 1924 se jí podařilo dokázat, že při vysílání záření beta je zároveň
vyzařováno i záření gama.
Paprsky gama jsou srovnatelné s rentgenovými paprsky (je to elektromagnetické záření). Naproti tomu záření alfa a beta jsou kladně a záporně
nabité částice, vysílané při radioaktivním rozpadu z jádra. Lise Meitnerová
to vysvětluje:
„Skutečnost, že záření alfa a beta vzhledem ke svým vysokým rychlostem (20 000 až 100 000krát větší než rychlost nejrychlejších střel) mají vysokou energii, spolu se zdokonalováním našich přístrojů umožňuje
zaregistrovat jednotlivé částice alfa nebo beta, učinit je v určitém smyslu
‚viditelnými‘ pomocí jejich působení, tak jako stopa ve sněhu prozrazuje,
že tudy projel lyžař.“
Na této cestě za hledáním stop zavádí Lise Meitnerová v Berlíně novou
metodu a sama ji zdokonaluje. Jedná se o tzv. mlžnou komoru, kterou vynalezl Angličan Charles Wilson*. Skrze komoru naplněnou přesycenou
* Charles Wilson (1891–1974), anglický fyzik, v roce 1927 dostal Nobelovu cenu.
56
Charlotte Kernerová
vodní párou prochází radioaktivní záření. Podél dráhy jednotlivých částic
se vytvářejí drobné kapičky vody zviditelňující stopu částice, která může být
při silném bočním osvětlení fotografována. Lise vysvětluje:
„Rozměry atomů jsou navzdory jejich složité stavbě velmi malé, průměry
vnějších elektronových drah jsou asi jedna padesátimiliontina centimetru
a jádra ve středu kulového prostoru atomu mají rozměry ještě desettisíckrát
menší. Laikům se musí zdát podivné, že o tak malých útvarech, které leží
daleko za hranicemi viditelnosti, je možno vůbec něco zjistit.“
Práce o radioaktivních paprscích, na které je Lise Meitnerová hrdá, jí
přinesly první vyznamenání.*
V letech 1924–25 byla též současně s Otto Hahnem navržena na Nobelovu cenu za chemii za práce týkající se nového prvku protaktinia. Lise
Meitnerová patří nyní do velké mezinárodní „rodiny fyziků“, která se schází na kongresech, a cestuje společně s Nielsem Bohrem na přednášky do
Göttingen, které nazývá žertem „Bohrovské slavnosti“ (Bohr-Festspiele).
V této společnosti na ni učinilo hluboký dojem, jak vědecké zájmy mohou
překonat propasti – i mezi lidmi –, které způsobila mezi národy první světová válka. Nikdy ji neopustí naděje že „věda by mohla být nejlepším prostředkem spojení mezi národy“.
Občas se Lise Meitnerová ještě setkává i v rodině fyziků s mužskými předsudky proti ženám. Stěžuje si například na anglického fyzika Chadwicka**
ve svém dopisu Otto Hahnovi:
„A pak není dost vědecké nevěřit určité odborné práci bez jejího podrobného přečtení. Neudělal by to jistě například vůči Geigerovi (kolegovi), je
to projevem pohrdání vůči mně – a to je poněkud ponižující.“ (17. května
1922.)
Zlobí se – ale může koneckonců jako inteligentní žena skutečně jen
potřást hlavou. To také učiní, když ji potká následující příhoda. V časopise
Naturwissenschaftliche Rundschau (Přírodovědecký obzor) uveřejní několik
všeobecně srozumitelných článků na fyzikální témata, pod nimiž je pode-
* Viz seznam vyznamenání a cen na str. 114.
** James Chadwick (1891–1974) dostal Nobelovu cenu za fyziku v roce 1935.
Lise Meitnerová
57
Stává se
vědkyní
psána pouze svým příjmením. Vydavatel Brockhausu, velké příručky, zpozorní a prosí redakci, aby mu sdělila adresu tohoto pana Meitnera. Chce ho
získat jako autora slovníkového hesla o radioaktivitě. Ale jakmile odpověď
odhalí, že autorkou je žena, odpoví Brockhaus nazlobeně, že ani nepomyslí
na to vytisknout příspěvek napsaný ženou. „A to poté, co moje dosavadní
články četl a zřejmě ocenil.“
Lise Meitnerová pouze potřásá hlavou nad takovou ignorancí.
Stává se
vědkyní
Na základě svých vlastních zkušeností Lise již pochopila, že to ženy mají mnohem těžší, chtějí-li jít cestou vědeckých pracovnic. Jako studentka
musela mnohokrát říci svému profesoru Lampovi: „Dívky to mají mnohem
těžší než chlapci.“ Ačkoliv je Lise již uznávanou vědkyní, profesor ji stále
nazývá „dívkou“.
Ale fyzička nikdy nenaříká. Buďto prostě vyčkává, nebo jedná a přesvědčuje svou prací. Rodina a povolání, to u ní nepřichází v úvahu. Jako mladá
žena šla touto cestou spíše podvědomě, jako stará dáma se vyjadřuje zcela
jasně na téma děti a kariéra:
„Všechno to by se stalo příliš velkou zátěží. To platí pro každou zaměstnanou ženu, ať je učitelka, lékařka nebo vědecká pracovnice. Neříkám, že
to musí být příliš mnoho, ale může.“
Od té doby, co poprvé vstoupila na půdu císařsko-královské univerzity ve
Vídni, stoupala Lise na svém přírodovědeckém kariérním žebříčku stále
vzhůru, zdánlivě lehce a bez problémů. Na počátku padesátých let mluví
v Radio Bremen o „ženách ve vědě“. V tomto rozhlasovém vystoupení se
přiznává, že se tenkrát o toto téma příliš nestarala:
„V důsledku toho jsem věděla jen málo o vývoji ženského hnutí. Přirozeně jsem to či ono o ženské otázce četla. Ale nemyslím si, že by kniha O fyziologické slabomyslnosti žen od Möbia, která vyšla mezi roky 1900
a 1920 ve dvanácti vydáních…, mohla být brána vážně a potřebovala, aby
ji někdo vyvracel. Později jsem pochopila, jak mylný byl tento můj postoj
a kolik díků dluží každá žena, zejména činná v oblasti duševní práce, těm
ženám, které bojují za rovnoprávnost. To, že jsem k tomuto názoru dospěla poměrně pozdě, bylo způsobeno šťastnými okolnostmi v mém vědeckém vývoji.“
58
Charlotte Kernerová
I potom, co Lise Meitnerová, mezitím zvaná s respektem „Meitnerka“, už
řídí vlastní oddělení, nepřervalo se zcela pouto mezi ní a Hahnem. Její
pracovna leží v přízemí, Hahnova v prvním poschodí Ústavu císaře Viléma. Celé pravé křídlo přízemí je „soukromou laboratoří“ obou šéfů. Mezi
všemi pracovníky dochází k čilé výměně vědeckých myšlenek. Při obědě se
setkávají spolupracovníci Lisy Meitnerové a Otto Hahna v čajovně. Pijí čaj,
čtou nejnovější časopisy a diskutují, ale bez svých šéfů, kteří v té době mají
polední přestávku. Takzvané „čajové zasedání“ ukončuje sekretářka, která
přichází, sbírá časopisy a klade je zpět na stoly šéfů.
Citáty z knihy Dr. Julia Möbia (1853–1907)
Učené a umělecky činné ženy jsou výsledkem zrůdnosti. Pouze odchylkou
od řádu, patologickými změnami může žena získat jiné talenty, než být
milenkou a matkou.
Stává se
vědkyní
Chraňte ženu před intelektualismem.
Pokud chtějí „intelektuálky“ zachovat své pohlaví a žít dále ve svých potomcích, musejí především velmi dbát na to, aby byly zdravými ženami
a ne dámami mozku („Gehirndamen“).
Tělesně vzato, odhlížeje od pohlavních znaků, je žena něco mezi dítětem
a mužem a duševně je, alespoň v mnohých ohledech, totéž.
Časté pití čaje v ústavu si vezme Gustav Hertz, který je znám svým břitkým
humorem, za záminku, aby Lisu velmi vyděsil. Hertz, jehož lysá hlava se leskne
jako kulečníková koule, odmítne jednou při své návštěvě laboratoře pozvání na čaj: „Ta věc se mi zprotivila, dejte mi alkohol.“ Nechá si od studentů
přinést z police láhev čistého alkoholu. Lise je zděšena: „Ale Hertzi, to přece
nemůžete pít, je to čistý jed.“ Oslovený se nedá rušit, nalije si plnou sklenku
a bez následků ji vypije. Vyměnil totiž předtím alkohol za čistou vodu.
Lise Meitnerová vzpomíná: „V tomto pracovním společenství panoval
dobrý duch a radostná nálada, odraz Hahnovy osobnosti. To mělo dobrý
vliv nejen na práci, ale působilo to stále – i při oslavách Vánoc, narozenin,
Lise Meitnerová
59
Stává se
vědkyní
letních výletech a podobných příležitostech. Při jedné takové oslavě byla
naše dvě oddělení vylíčena ve verších jako slepičí farma, přičemž každý
dostal svůj díl, ale podle zásady: chceme jen žertovat, ne zranit. Dobrý vtip
vyhání zlomyslnost.“
I ona sama umí dobře žertovat. Svého kolegu Hahna, se kterým si konečně tyká, odkazuje často do příslušných mezí slovy: „Hähnchen (kohoutku),
buď zticha, ve fyzice ničemu nerozumíš.“
Lise Meitnerová drží svůj ústav pevně v rukách. Studenti a asistenti
cítí, že tato jemná, drobná osoba může jednat energicky. Jednou, když
Lise Meitnerová a Otto Hahn společně podepisují vyhlášku o výdajích za
materiál, přehodí pracovníci z ústavu korekturním znakem dvě písmena
křestního jména, a tak z toho nakonec vyšlo: „Otto Hahn, lies Meitner“
(tj. četla Meitnerová).
Dbá zejména přísně na to, aby příslušníci obou ústavů zachovávali předpisy
pro zacházení s radioaktivními preparáty. Aby se zabránilo zamoření, smějí
„aktivní“ lidé sedět jen na určitých židlích. Tyto židle jsou označeny žlutou
barvou. Ruličky toaletního papíru visí vedle telefonů a dveřních klik. Pouze
s touto papírovou „ochranou“ na ruce na ně smějí sáhnout „radioaktivní“ lidé.
Všichni se navzájem zdraví bez podání ruky a zvykají si často mýt ruce.
Lise Meitnerová zakazuje všem přenášet v domě radioaktivní preparáty
a vstoupit s nimi do její místnosti. Jednou, když právě seděla nad elektroskopem, zaklepe někdo na dveře. Pozdraví vstupujícího listonoše, aniž by
se obrátila: „Ach, vy mi přinášíte něco z Anglie!“ Listonoš se diví: „Jak to
tam můžete vidět?“ Odpověď je prostá – Lise zaregistrovala na svém elektroskopu náhlou výchylku. V balíčku jsou totiž radioaktivní preparáty, které
si objednala z Anglie. Protože jí bylo jasné, že žádný ze spolupracovníků by
se neodvážil vstoupit do její místnosti s radioaktivním preparátem, může
k údivu listonoše „věštit“.
Pokud se spolupracovníci nějak protiví jejím nařízením, zve si je Lise
k trestnému kázání ve své pracovně se starými křesílky.
Pracovníci ústavu nazývají přísnou Lisu Meitnerovou v její nepřítomnosti „Lischen“ (Lízinka), protože umí být i plná pochopení. Když studenti
nemohou hnout s řešením nějakého vědeckého problému, utěšuje je Lise
větou: „Věda je většinou trápení.“ Ona sama zažila, že i některé její předpoklady se ukázaly jako mylné. Pokud musela přiznat chybu, byl to pro ni
60
Charlotte Kernerová
vždy „šok“, říkal její synovec Otto Robert Frisch. Měla potom zřejmě dojem,
že je to velmi nespravedlivé, když ona – která přece věrně sloužila přírodě
a fyzice – byla atomem oklamána.
„Lízinka“ se stará i o osobní starosti svých asistentů a studentů. S některými z nich zůstává až do vysokého věku v písemném kontaktu. Když jí
jeden z jejích bývalých doktorandů Arnold Flammersfeld připomene v dopisu historku se zářičem, který byl netěsný, což Lisu Meitnerovou velmi
rozzlobilo, odpověděla mu:
„Přemýšlela jsem o tom, zda jsem v podobných případech Vám nebo
ostatním spolupracovníkům skutečně připravila ‚bezesné noci‘. Doufám ale,
že všichni měli dobrý spánek i po takových katastrofách. Ostatně jsem cítila
jako velké plus, že jsem měla i při velkém rozdílu věku vždy dobré vztahy
s mladými spolupracovníky, a vůbec jsem si nebyla vědoma, že bych mohla v určitých případech i energicky ‚vyjet‘. Ale zřejmě jsem to mnohokrát
učinila – mohu jen dodatečně doufat, že jsem vás všechny přesvědčovala
spíše věcnými důvody než svou strohostí.“
Lise Meitnerová mezitím bydlí – přiměřeně svému titulu a postavení
– v ústavní vile, hned vedle svého pracoviště. Její byt se sedmi vysokými, velkými a reprezentativními pokoji leží v přízemí. Protože se bojí zlodějů, dává
okno své ložnice opatřit mřížemi. O provoz domácnosti se stará pomocnice.
Když je někdy bez ní, pociťuje to jako „určitý druh nemoci“. „Nemohu si Lisu
Meitnerovou vůbec představit v kuchyni,“ říká Anna Greta Eklundová.*
Lise Meitnerová se skutečně lépe hodí do své laboratoře. V ústavu se
objevuje nejpozději ráno mezi osmou a devátou hodinou. Když prochází
svým energickým a rychlým krokem halou a náhodou potká opozdilce, zeptá se nevlídně: „Zmeškal jste vlak?“ Po dvouhodinové polední přestávce
pracuje obyčejně až hluboko do noci. Kolem 23. hodiny se vynořuje, stále
ještě v bílém pracovním plášti, v místnosti některého doktoranda, přináší
mu sušenky a chvilku si s ním povídá.
Z intenzivní práce se zotavuje v době svátků a dovolených, kterých je
v Ústavu císaře Viléma hodně. V létě má šest týdnů, na Vánoce a Veli-
* Manželka Siegfrieda Eklunda, která se s Lisou seznámila blíže ve Stockholmu (po roce
1938)
Lise Meitnerová
61
Stává se
vědkyní
Stává se
vědkyní
konoce po dvou týdnech a na svatodušní svátky jeden týden. Když nejede navštívit svou rodinu ve Vídni, cestuje do rakouských hor. V těchto
letech navštíví též Benátky, Florencii, Lago di Coma a Bozen. O prázdninách ráda zahálí sama nebo putuje se svým bratrem Waltrem a jeho
ženou Lottou, která je známou fotografkou-portrétistkou a která Lisu
často fotografuje.
Kapka žalosti padá do těchto Lisiných „nejkrásnějších let“. V prosinci
1924 umírá její matka, 14 let po smrti svého muže. Lise, která je právě ve
Vídni, píše do Berlína Otto Hahnovi, že její matka byla „…od mého příchodu vždy jen na několik minut při sobě a zřejmě netrpěla. Ale skutečně
vědět to nemůže nikdo. Pohřbili jsme ji včera tiše – na její přání bez jakýchkoliv květin.“
Jeden člen Meitnerovy rodiny se v roce 1927 stěhuje do Berlína. Je to
Otto Robert Frisch, syn Lisiny starší vdané sestry Augusty. Fyzik pracuje
v Říšském fyzikálně-technickém ústavu a v německé metropoli setrvá tři
roky. Svou tetu v Berlíně často navštěvuje. Ve svých vzpomínkách popisuje,
jak se společně prokousávali čtyřručními klavírními skladbami:
„Předpis ‚Allegro ma non tanto‘ překládala ‚rychle, ale ne teta‘. Uváděla
mne do koncertního života, díky ní jsem poprvé slyšel Brahmsovy symfonie
a mnoho skladeb klasické komorní hudby.“
Se svým kolegou Maxem von Laue* Lise využívá mnohostrannou nabídku
velkoměsta Berlína. V těchto letech prohlubuje řadu přátelství, přirozeně
to s Otto Hahnem a jeho ženou Edith a s Jamesem Franckem. Elisabeth
Schiemannová hraje i nadále v jejím životě velkou roli. Bioložka složí Lise
k narozeninám tuto báseň:
Ačkoliv je zvyklá na formule,
připadá mi to dnes příliš nesnadným,
najít vzorec, který by jí mile
zkrášlil den, který dnes oslaví
A proto volím ze tvé oblasti
teď látku pro své popřání,
přijmi ty květy, nechť tě obšťastní,
tak zní teď moje volání
62
Charlotte Kernerová
Nesmělou otázku „podaří se mi stát se vědeckou pracovnicí?“, kterou si
kladla jako mladá dívka, může teď v roce 1933 Lise Meitnerová zodpovědět
hlasitým a hrdým „ano“.
Od roku 1920 do roku 1933 publikovala Lise Meitnerová sama nebo se
spoluautory přes 50 prací. Fritz Haber dělí život vědce na tři období: stávat
se, být, znamenat. Podle toho by „stávání se“ byla u Lisy truhlářská dílna
v Berlíně, její „být“ vybudování vlastního oddělení jaderné fyziky v Ústavu
císaře Viléma. To, že se stala mezinárodně uznávanou atomovou fyzičkou,
vyplývá zejména z pozvání na 7. Solvayovu konferenci na podzim roku 1933,
která se konala v Belgii. Tématem konference je struktura a vlastnosti atomového jádra. Závěrečná fotografie z této velké konference ji ukazuje uprostřed nejslavnějších vědců té doby. Sedí u dlouhého stolu, poněkud dále od
dvou dalších žen, bělovlasé madame Curieové a její dcery Ireny.
Tento život, který si Lise tak přála, rozbijí politické události v Německu. Na
jaře 1933 uchvátili moc nacisté. Lise Meitnerové zůstává ještě milostivá
lhůta pěti let.
* Max von Laue (1879–1960), německý fyzik, pracoval od roku 1919 v Berlíně. V roce 1914 dostal Nobelovu cenu za fyziku, hlavně za ohyb rentgenových paprsků na mřížkové struktuře
krystalů. Organizoval v Berlíně známá středeční kolokvia, na která Lise Meitnerová tak
ráda chodila.
Lise Meitnerová
63
Stává se
vědkyní

Podobné dokumenty