Untitled

2oO5
náš návrat k přírodě,
budí vášeň k mystice,
chuť poznávat
se dá
dobře srovnávat
s chutí k
reprodukci,
gnóze se vrací
na ranného věku úsvitě,
život se mění,
v dekadentní performanci.
Mi esposa nueva,
es muy buena..
jÁ moc rád sedávám s ní,
popíje sladké Havana,
klábosíme ještě sladší nesmysly,
ve světle de lUna,
faustovou myšlenkou,
jak do smlouvy a jak z ní,
by životy zatím nezkysly,
v rukou strýce satana.
Celá Sofie už to slyšela,
jak Pablo skočil
a padal jako list.
rozkrojil jsem pomerančovou slupku,
na pět dílků,
ty posypal skořicí,
pak jsem vzal hořící dýku,
vidličku se lžící,
a proříznul se,
od prsou až k pupku.
stárnem,
dnem se v prach mění zem,
v kontrastech,
žiju,
a v bolestech,
umírám..
smrt vítáme,
další z prachu,
kterým se vydáme,
k obzoru barvy nachu.
doufáme,
že na haluz dosáhnem,
zarůstáme,
ale nemládnem,
co je to éčko?
na hudbu,
je to aerobic bez pochyb,
bez studu.
v přírodě,
jako láska pro prohyb,
láska k myšlence.
a v milence?
sladkou šťávou pohybu,
je to extáze.
.. no tak, neváhej a strč mi jazyk mezi zuby,
tak jak to vyžaduje dekorum,
říká si o to rytmus hudby,
a na dně v láhvi rum,
odlož sárí a pojď si ke mě hrát...
a třísla se třásla,
na kopci se začal bortit hrad,
kobylka Růt, mezitím všechnu trávu spásla,
spálila na popel, všechnu ne snad.
záda jak bič ti půlí látky tenký pruh,
když svlékám tě, lehce o něj zavadím,
satan na pRocházce, milenec dobrodruh,
bejt přehnaně milej se fakt nesnažim,
lásku za dar okouzlení, křeč svalů pro výbuch.
jsem pamětí lidstva,
když stanu se,
vím že již nikdy nezemřu,
možná odejdu,
ale láska sama vrátí mě,
jsem její pastva...
osudu blázna,
těžko jen vyhnu se,
stárnu a hloupnu,
s osudem ranní bitku,
hák, clinch a gong, vyhrál jsem,
tři kotle plné bahna.
v prvním lítost,
druhý smutný je,
třetí praská ve spárech.
vůkol mne, jen holé zdi
ocelová brzda se v rychlosti zakousla
do asfaltového koláče,
ten selský víš?
S kameny štěrku uprostřed
a trochou písku jako drobenky,
jak dělala babi víš?
Jala se rvavou cestou rozpůlit
snad celý svět,
ten, který jsi zapoměl víš?
děkuji, le já jsem mistr rozporů..
rozebírám duše..
a vykrádám z nich štěstí...
znáš mě?
žiju jenom prorytmus..
a biologie se mi vysloveně protiví,
miluju moc a bohatství,
jako chudobu a poustevničinu,
vprostřed rumunských hor..
občas trpím,
že jsem sám sebou
a nejsem takový jaký bych si přál..
občas trpím,
že jsem Čech,
a všichni češi nejsou takoví
jaký bych si přál..
mám náladu být filosofií,
někdy zabíjet.
občas trpím,
protože jsem bílej
a bílí skoro nikdy nebyli takoví
jaký bych si přál..
ze všeho nejvíce,
nenávidím,
ty slova, krysy, kapky kyseliny,
ne ná vist..
sestra lásky a matka poezie..
občas trpím,
že jsem člověk,
osud mě lstí
a život se mi zdá...