Misijni_adorace

MISIJNÍ ADORACE
Píseň: PRÁVĚ TEĎ AŤ ZVONY ZAZVONÍ (CD Marianky I.)
Pozdravení Nejsvětější Svátosti: Pochválena a pozdravena budiž bez ustání Nejsvětější
Svátost oltářní!
Pane Ježíši Kriste, scházíme se zde v tento večerní čas, podobně jako tisíce lidí na celém
světě, abychom skrze Misijní Most Modliteb pamatovali na všechny chudé a trpící lidi celého
světa; dále na ty, kteří se jim snaží pomoci zmírnit jejich tělesnou bídu, a také na ty, kteří se
jim snaží předat radost a naději plynoucí z evangelia.
Scházíme se zde také proto, že i my jsme ve křtu přijali povolání nést druhým radostnou
zvěst. I my máme podíl na Kristově Vykupitelském úkolu: přijali jsme Jeho Ducha, proto máme
být, tak jako On, nositeli radostné zvěsti evangelia.
Pane, chceme-li zjistit, jak jsi své misijní poslání chápal ty, můžeme otevřít knihu evangelia
podle svatého Lukáše:
Ježíš přišel do Nazareta, kde vyrostl. Podle svého obyčeje vešel v sobotní den do synagógy a
povstal, aby četl z Písma. Podali mu knihu proroka Izaiáše; otevřel ji a nalezl místo, kde je
psáno:
,Duch Hospodinův je nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst;
poslal mne, abych uzdravil ty, kdo mají zraněná srdce, abych vyhlásil zajatcům propuštění a
slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti
Hospodinovy.΄
Pak zavřel knihu, dal ji sluhovi a posadil se; a oči všech v synagóze byly na něj upřeny.
Promluvil k nim: „Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“
(LK 4, 16-21)
Ježíš, poslaný od svého Otce, je prvním misionářem světa. Jistě ví o bolestné lidské chudobě;
vždyť ji sám na sobě prožívá, když o sobě říká, že „lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn
člověka nemá, kam by hlavu složil“… (Lk 9, 58), anebo když prochází spolu s učedníky obilím a
ti trhají klasy, aby se najedli (srov. Lk 6, 1).
Ale Ježíšovi jde ještě o něco daleko hlubšího – jde mu o zraněná lidská srdce, o duše zdeptané
a zajaté hříchem, jde mu o prohlédnutí k víře. Ježíš je tak prostoupen touhou ukázat lidem
dobrotu svého Otce, že sám přijímá jejich těžký úděl hladu, vyhnanství, samoty, ponížení,
pohrdání, bolesti, smrti…
Proto, s tak fascinující radostí, čte slova proroka Izaiáše, neboť ví, že čas osvobození a
prohlédnutí nastal… On sám vezme již brzy na sebe všecko to zlé, aby lidé mohli zakusit Boží
milost.
Píseň: OTČE, MŮJ DRAHÝ
Pane, tys před svým nanebevstoupením řekl svým apoštolům:
„Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky,
křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem
vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.
(Mt 28, 16-20)
Pane, ty toužíš, aby se tvé Slovo dostalo ke všem lidem, a chceš k tomuto dílu použít každého
z nás. Možná se cítíme nedostateční, možná si myslíme, že na to nemáme ty správné
schopnosti, ale Slovo Boží vyvrací všechny naše námitky:
Pán určil ještě sedmdesát jiných učedníků a poslal je před sebou po dvou do každého města i
místa, kam měl sám jít. Řekl jim: „Žeň je mnohá, dělníků málo. Proste proto Pána žně, ať vyšle
dělníky na svou žeň. Jděte! Hle, posílám vás jako ovce mezi vlky. Neberte si měšec ani mošnu
ani obuv. S nikým se na cestě nepozdravujte. Když vejdete do některého domu, řekněte
nejprve: ,Pokoj tomuto domu!΄. A přijmou-li pozdrav pokoje, váš pokoj na nich spočine; ne-li
vrátí se opět k vám. V tom domě zůstaňte, jezte a pijte, co vám dají, neboť hoden je dělník
své mzdy. Nepřecházejte z domu do domu. A když přijdete do některého města a tam vás
přijmou, jezte, co vám předloží; uzdravujte tamní nemocné a vyřiďte jim: ,Přiblížilo se k vám
království Boží.΄
(Lk 10, 1-9)
Všimněme si nyní několika slov z tohoto evangelia podle Lukáše:
Pán URČIL ještě sedmdesát JINÝCH učedníků a POSLAL JE PŘED SEBOU… DO
KAŽDÉHO MĚSTA I MÍSTA, KAM MĚL SÁM JÍT…
Tato slova naznačují Ježíšovu vůli rozšířit poslání i na další, kteří jsou k tomu ochotní. Ježíš
však nepřicházel jen k lidem tehdejšího věku. On chce přicházet ke všem, proto si své
učedníky volí i dnes. Ježíšova misie se týká „všech měst a míst“. Proč si tak často myslíme, že
nás se to netýká???
Píseň: UČEDNÍCI (Hosana I. 259)
Známe z Bible, ze Starého zákona, že si Hospodin volal proroky ke své službě, k tomu, aby
tlumočili lidem Jeho slova. Mnozí se, možná právě tak jako my dnes, bránili tíze tohoto
poslání.
Prorok Jeremiáš říká:
Stalo se ke mně slovo Hospodinovo: „Dříve než jsem tě vytvořil v lůně matky, znal, jsem tě,
dříve než jsi vyšel z lůna, posvětil jsem tě, dal jsem tě národům za proroka.“ Nato jsem
odpověděl: „Ach, Panovníku Hospodine, nevím, jak bych mluvil. Jsem přece chlapec.“ Ale
Hospodin mi řekl: „Neříkej: Jsem chlapec. Všude, kam tě pošlu, půjdeš, a všechno, co ti
přikážu, řekneš.“
(Jer 1, 4-7)
A Mojžíš, muž, který je v Písmu označován jako nejpokornější z lidí; ten, který mluvil
s Hospodinem tváří v tvář, jako když někdo mluví se svým přítelem, se s ním na začátku svého
poslání pře:
“Prosím, Panovníku, nejsem člověk výmluvný; nebyl jsem dříve, nejsem ani nyní, když ke svému
služebníku mluvíš. Mám neobratná ústa a neobratný jazyk.“ Hospodin mu však řekl: „Kdo dal
člověku ústa? Kdo působí, že je člověk němý nebo hluchý, vidící nebo slepý? Zdali ne já,
Hospodin? Nyní jdi, já sám budu s tvými ústy a budu tě učit, co máš mluvit!“
(Ex 4, 10-12)
Bůh je vždy tím, kdo dává poslání. My sami nejsme schopni si poslání dát, ale ani se ho zbavit.
On ze své autority nás posílá před sebou do všech měst a míst… On, Panovník Hospodin,
obdařuje své učedníky svým pokojem, který mají šířit dál, a posílá po nich vzkaz, že Boží
království je blízko…
Takže - mám si stále ještě myslet, že já a toto místo, na kterém žiji, je výjimkou?
Úvod k písni SLYŠ HLAS PÁNA – přečíst pomalu texty slok
Píseň: SLYŠ HLAS PÁNA (Hosana II. 235)
Jistě, přijetí takového poslání je proces. Vždyť s hlásáním je spojeno často i příkoří, tak, jak
to prožil například prorok Jeremiáš:
Přemlouvals mě, Hospodine, a dal jsem se přemluvit. Zdolal jsi mě a přemohl. Po celé dny jsem
jen pro smích, každý se mi vysmívá. Sotvaže úpím, přivolávám násilí a zhoubu, neboť
Hospodinovo slovo mi přináší jen potupu a pošklebky po celé dny. Řekl jsem: „Nebudu je
připomínat, už nebudu v jeho jménu mluvit“, avšak je v mém srdci jak hořící oheň, je uzavřeno
v mých kostech…“
(Jer 20, 7-9)
Jeremiáš cítí sílu Božího Slova a nemůže se mu již vzpírat. Vždyť - jak říká autor listu Židům:
Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše
a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce. Není tvora, který by se před ním
mohl skrýt. Nahé a odhalené je všecko před očima toho, jemuž se budeme za všeho
odpovídat.“
(Žid 4, 12-13)
Z těchto slov na nás může dýchat tíha odpovědnosti, ale nemusíme se bát, Bůh po nás nechce
nic, co by bylo nad naše síly. Svatý Pavel uvádí, že Boží vůlí je naše posvěcení (Srov. 1 Sol 4, 3)
a svatý Maxmilián Maria Kolbe, který sám působil nějaký čas jako misionář v Japonsku, tuto
myšlenku rozvádí:
„První tvou snahou ať je tvoje vlastní posvěcení. Starost o posvěcení jiných má plynout
z přemíry tvé lásky k Pánu Ježíši. Pouze z vlastní plnosti je možno dávat druhým…“
(Sv. Maxmilián M. Kolbe)
Největší silou, která nás tedy nutí být Kristu k dispozici pro hlásání evangelia i ke skutkům
milosrdenství je tedy láska.
Píseň: DÁVÁŠ MI LÁSKU VZÁCNOU
Svatá Terezie z Lisieux, francouzská karmelitka, o svém hledání pravé podstaty lásky říká:
Když jsem pozorovala tajemné tělo církve, nepoznávala jsem se v žádném údu, jak je popisuje
svatý Pavel, nebo spíše jsem se chtěla vidět v každém z nich. Ale láska mi poskytla stěžejní
bod mého povolání. Bylo mi jasné, že je-li církev tajemným tělem, skládajícím se z mnoha údů,
nemůže jí chybět část nejdůležitější a nejušlechtilejší. Pochopila jsem, že církev má srdce, a
to srdce že plane láskou. Pochopila jsem, že jedině láska uvádí její údy v činnost, a kdyby tato
láska uhasla, apoštolové by přestali hlásat evangelium, mučedníci by se zdráhali prolít svou
krev. Pochopila jsem, že láska v sobě zahrnuje všechna povolání, že láska je všechno, že
obsáhne všechny časy a místa, jedním slovem je věčná.
Tu jsem zvolala s velikou, překypující radostí: „Ježíši, má lásko, konečně jsem nalezla své
povolání. Mým povoláním je milovat. Ano, nalezla jsem své místo v církvi, a toto místo jsi mi
dal ty, můj Bože. V srdci církve, své Matky, budu láskou, a tak budu vším.“
(Sv. Terezie z Lisieux)
Svatá Terezie, která od svých 15 let až do své smrti ve 24 letech neopustila klauzuru svého
kláštera, byla, právě pro své chápání lásky oživující celé tajemné tělo církve, 30 let po své
smrti - v roce 1927, prohlášena papežem Piem XI. za patronku misií.
Možná právě v tuto chvíli se Pán dotýká našich srdcí tou otázkou, kterou kdysi kladl proroku
Izaiášovi:
„Koho pošlu a kdo nám půjde?
Kéž spolu s ním dokážeme na Jeho povolání k lásce a službě bližním tak jako on odpovědět:
„Hle, zde jsem, pošli mne!“
(Iz 6, 1.8)
Píseň: POŠLI MĚ, PŮJDU JÁ (hymna PMDD)