jiljí slíva/ /bohumil pavlok/ /průvan/ /street art/ 3/2008

jiljí slíva/ /bohumil pavlok/ /průvan/ /street art/ 3/2008

/jiljí slíva/ /bohumil pavlok/ /průvan/ /street art/
3/2008
kulturní čtvrtletník pro opavsko a ostravsko
jiljí
[SLÍVA] 8. 11. 1953 v hradci nad moravicí
biografie
/1969–1973/
/1973–1974/
/1974–1979/
/1979–1980/
/1980–1989/
/1989–dodnes/
gymnázium nový bohumín
závozník kočího v JZD starý bohumín, pudlov a vrbice
vysoká škola zemědělská brno, fakulta agronomická
základní vojenská služba v kašperských horách
zootechnik v JZD klobouky u brna
technik na školním statku při masarykově střední zemědělské
škole v opavě
výstavy
/2005–2006/ natura /městská knihovna bohumín/
/biskupské gymnázium brno/
/galerie viridian ostrava/
/2005 /
okem a srdcem /městské muzeum hradec nad moravicí/
publikace
sora no kokoro
/s verši bratra víta/ samizdatová edice miloslava sonnyho
halase horehron /brno 1987/
jízdenka z hradce na hradec
/s verši bratra víta a sentencemi bratra libora/ /weles,
brno 2003/
lakmus osvitu
/s verši a sentencemi bratra libora/ /vlastním nákladem,
bohumín–opava 2005 /
obsah [01]
ecence-26
filmov0 r
-12
-6
osobnost
H
A
S
B
O
[
život umělce /JILJÍ SLÍVA/
obsah /1
putování
]
Přestože jsou Nové břehy soustředěny na Opavsko a Ostravsko,
nemají v úmyslu se zde uzavírat a pěstovat lokálpatriotismus.
Kdo má svůj region rád a váží si ho, nebojí se navazovat kontak-
překlad /GEORGA TRAKLA/ 2
ty blízké i vzdálené v prostoru i čase, neboť ví, že pouze jejich
osobnost /BOHUMIL PAVLOK/ 6
prostřednictvím lze nezakrnět a také vydobýt si uznání. Ví, že
současná tvorba /ROBERT FAJKUS/ 9
je nutné objevovat nové, ale i připomínat staré břehy, a to nejen
v blízkém okolí, ale i v širém světě. Toto již třetí číslo Nových bře-
rozhovor /RADEK PŘIBYLA/ 10
hů budiž důkazem, že my si svých regionů vážíme.
putování /MALTA/ 12
Kam všude zveme své čtenáře? Do expresionistického Rakous-
/LITERA-TÚRY/ 14
ka a současného překladatelského Česka (G. Trakl a R. Malý),
ke vzpomínce na významnou osobnost zdejšího kraje (B. Pav-
glosář /SLOVAN VŠUDE BRATRA MÁ/ 16
lok), popovídat si s uměleckým kovářem (O. Bartošek), za sou-
historie a umění /OLDŘICH BARTOŠEK/ 17
časnou tvorbou (J. Slíva, R. Fajkus), do jedné podivu hodné gale-
/STREET ART/ 20
časopisová seznamka /HOST/ 24
přístav / 26
filmové recenze /MÁJ/ 28
rie (Průvan), na výlet do Irska, na Maltu i do Beskyd, na exkurzi
do městských ulic kvůli poznání tamního street artu, do kin
za jedním českým a dvěma zahraničními filmy a k poslechu české i zahraniční hudby. Nechybí samozřejmě ani tradiční Přístav
pro zcela či relativně nová plavidla.
Grafická podoba Nových břehů se v posledních dvou číslech sta-
/SKAFANDR A MOTÝL/ 30
bilizovala a dosáhla velmi vysoké úrovně, srovnatelné se zavede-
/4 MĚSÍCE, 3 TÝDNY A 2 DNY/ 32
nými časopisy; za to buď vysloven dík Martě Zechové.
hudba, recenze, skupiny /NISOS/ 34
/RECENZE/ 35
/SLOVNÍČEK/ 37
galerie /PRŮVAN/ 38
Zdeněk SMOLKA
[02]
L
K
A
R
T
G
R
GEO
Rozsahem útlé dílo rakouského básníka Georga
Trakla (1887–1914), čítající dvě básnické sbírky,
stejně jako jeho pohnutý osud, v mnohém příznačný pro „expresionistickou generaci“, znepokojují
a přitahují už několik generací literárních vědců,
básníků a především čtenářů. Traklova temná,
melancholická poezie, odehrávající se ve vnitřní krajině žitím trýzněné duše, dalece překročila
rámec dobou i okolnostmi podmíněného německého expresionismu a setrvává jako důležitý milník
na cestě moderní světové, ale i české poezie.
Kromě dvou tiskem vydaných zralých sbírek
(Gedichte, 1913, a Sebastian im Traum, 1915) je
Trakl autorem řady básní, které mapují jeho cestu k osobitému básnickému výrazu. Šestici předložených básní Trakl nezařadil do žádné sbírky,
přesto svědčí o jeho osobitém výrazu a talentu.
A
K
D
A
R
Y
D
A
PŘEKL
O
H
É
L
M A Radek Malý (*1977), básník, překladatel, dramatik a vyso-
koškolský pedagog, vystudoval na Univerzitě Palackého
obor germanistika a bohemistika, na olomoucké univerzitě také získal doktorát. Působí jako odborný asistent
na Katedře bohemistiky FF UP.
Překládá poezii G. Trakla, E. Kästnera, R. M. Rilka, P. Celana, K. Lubomirského a dalších (např. výbor Podzimní
duše z díla G. Trakla či malá antologie poezie německého
expresionismu Držíce v drzých držkách cigarety). Poezii,
překlady, studie a recenze publikuje i časopisecky; píše
rovněž pro děti – spolu s PaedDr. Hanou Mikulenkovou
je autorem učebnic českého jazyka a literatury pro první
stupeň základní školy a autorského Slabikáře s ilustracemi M. Formana (Prodos, 2004), napsal také básničky ke
knize Šmalcova abeceda a knihu pro děti František z Kaštanu, Anežka ze Slunečnic.
Debutoval sbírkou Lunovis, která vyšla roku 2001 v nakladatelství BB/art. Za druhou básnickou sbírku Vraní zpěvy
získal v roce 2003 Cenu Jiřího Ortena. Třetí sbírka Větrní
(zcestné verše) vyšla v roce 2005 v nakladatelství Petrov
a získala cenu Magnesia Litera v kategorii poezie. Čtvrtá sbírka poezie s názvem Malá tma vyjde roku 2008
v nakladatelství Host. V soutěži Nadace Alfréda Radoka
obdržel text jeho hry Pocit nočního vlaku Cenu Českého
rozhlasu.
radekmaly.flexum.cz
překlad [03]
de
a
l
l
a
b
9/
/
/
0
a
9
d
a
1
l
ba
ng
u
l
m
/sam
Tři znaky napsal blázen do písku,
tu bledá dívka náhle stála nablízku.
Z moře zněl zpěv, ó zpěv.
Ein Narre schrieb drei Zeichen in Sand,
Držela pohár v rukou svých,
byl plný jisker třpytivých,
rudých a těžkých jako krev.
Sie hielt einen Becher in der Hand,
Mlčeli – kotouč slunce zapadal.
Z dlaní jí blázen pohár vzal
a pil, až dno pak uviděl.
Kein Wort ward gesprochen – die Sonne schwand,
Tu svit z těch dlaní vyprchal,
vítr tři znaky z písku svál –
zpěv z moře zněl, ó zněl.
Da löschte sein Licht in ihrer Hand,
Eine bleiche Magd da vor ihm stand.
Laut sang, o sang das Meer.
Der schimmerte bis auf zum Rand,
Wie Blut so rot und schwer.
Da nahm der Narre aus ihrer Hand
Den Becher und trank ihn leer.
Der Wind verwehte drei Zeichen im Sand –
Laut sang, o sang das Meer.
ner
u
e
g
i
9/
z
/
0
/
i
9
n
á
1
k
i
c
ng
u
l
m
/sam
V těch tmavých nočních očích touha žhne
po vlasti, která v nekonečnu pne se.
To osud neblahý je světem štve,
sudba, jež ve znamení zármutku se nese.
Oblaka letí podél jejich cest,
někdy je ptačí hejno doprovází,
až s večerem se nechá šerem splést.
A někdy s větrem tiché Ave vchází
do hvězdných samot jejich táborů.
Pak jejich písně lkají toužebněji
o kletbě dávné, letí nahoru,
však nelze k hvězdám sáhnout pro naději.
Die Sehnsucht glüht in ihrem nächtigen Blick
Nach jener Heimat, die sie niemals finden.
So treibt sie ein unseliges Geschick,
Das nur Melancholie mag ganz ergründen.
Die Wolken wandeln ihren Wegen vor,
Ein Vogelzug mag manchmal sie geleiten,
Bis er am Abend ihre Spur verlor,
Und manchmal trägt der Wind ein Aveläuten
In ihres Lagers Sterneneinsamkeit,
Daß sehnsuchtsvoller ihre Lieder schwellen
Und schluchzen von ererbtem Fluch und Leid,
Das keiner Hoffnung Sterne sanft erhellen.
[04]
ein
h
c
s
d
n
mo
U//im
2/
T
I
V
1
S
–
M
Í
9
N
Č
Í
0
19
V MĚS
e
t
h
ic
/ged
Havěť krys, myší a vší prašiviny
hemží se v chodbách, lunou postříbřená.
Vítr jak ve snu volá, úpí, sténá.
V okně se třesou malých listů stíny.
Ein Heer von Ungeziefer, Mäusen, Ratten
Ve větvích ještě ptačí švitoření
a pavouci se po zdech rozlézají.
Bělavé skvrny prázdnou chodbou vlají.
Mlčení divné vládne ve stavení.
Bisweilen zwitschern Vögel in den Zweigen
Na dvoře světla klouzavě se pojí
se shnilým dřevem, starým harampádím.
Pak zaleskne se hvězda v černé kádi,
z dávných dob ještě postavy tu stojí.
Im Hofe scheinen Lichter hinzugleiten
Kontury dalších věcí oči vpíjí,
vybledlé písmo na zteřelém štítu
a snad i barvy jasnější se skví tu:
andělé, kteří pějí před Marií.
Man sieht Konturen noch von anderen Dingen
Tollt auf der Diele, die im Mondschein schimmert.
Der Wind schreit wie im Traume auf und wimmert.
Am Fenster zittern kleiner Blätter Schatten.
Und Spinnen kriechen an den kahlen Mauern.
Durch leere Gänge bleiche Flecken schauern.
Es wohnt im Haus ein wunderliches Schweigen.
Auf faulem Holz, verfallenem Gerümpel.
Dann gleißt ein Stern in einem schwarzen Tümpel.
Figuren stehn noch da aus alten Zeiten.
Und eine Schrift, verblaßt auf morschen Schildern,
Vielleicht die Farben auch von heitreren Bildern:
Engel, die vor Mariens Throne singen.
sinn
b
ü
r
t
/
/
ilost
š
u
m
s
ng/
a
u
z
s
s
a
e l fverze
p
p
o
d
2.
/
Sníc často v krčmách za odpolední,
v zahradách pozdním létem sežehlých,
zpitá smrt zdraví v chůzi a svět ztich.
Jen v tmavé kleci tlukot drozda zní.
In Schenken träumend oft am Nachmittag,
Z té modři kráčí chlapec růžový,
s očima, čerň a lesk, si pohrává.
Mdle matná zlatost z větví skapává,
vítr si hraje v rudém větvoví.
Aus solcher Bläue tritt ein rosig Kind
Blyští se Saturn. Potok hučí v tmách,
objímá modrou přítelovu dlaň
a hladí šaty, ztichlé čelo, skráň.
Do bezů světlo vnáší stín a strach.
Schon glänzt Saturn. Im Dunkel rauscht der Bach
In Gärten früh vom Herbst verbrannt und wüst
Der trunkene Tod geht stumm vorbei und grüßt
In dunklem Käfig tönt ein Drosselschlag.
Und spielt mit seinen Augen schwarz und glatt.
Ein Goldnes tropft aus Zweigen mild und matt
In rotem Laubwerk aber spielt der Wind.
Und leise rührt des Freundes blaue Hand
Und glättet stille Stirne und Gewand.
Ein Licht ruft Schatten in Hollunder wach.
[05]
NKLE
AS DU
/
/D
DOLÍ/
Ú
É
V
TMA
E
CHT
I
D
GE
TAL
12
–
9
0
19
/
Houf vran se do borovic poskrýval
a mlhy večerem se honí
a jako ve snu houslí tóny
a služky běží na selský bál.
In Föhren zerflattert ein Krähenzug
Je slyšet opilců povyk a smích,
hrůza jde prastarými tisy.
A stíny tanečníků mísí
se v oknech mrtvolně zesinalých.
Man hört Betrunkener Lachen und Schrei,
Je cítit víno, tymián
a lesem volání se míhá.
Na schodech žebrácký lid číhá,
k marným pokleká modlitbám.
Es riecht nach Wein und Thymian
Divá zvěř krvácí v lískoví.
Železnými mraky obtěžkány
arkády stromů se ve tmách sklání.
Milenci tiše u vody sní.
Ein Wild verblutet im Haselgesträuch.
Und grüne Abendnebel steigen
Und wie im Traum ein Klang von Geigen
Und Mägde laufen zum Tanz in Krug.
Ein Schauer geht durch alte Eiben.
An leichenfahlen Fensterscheiben
Huschen die Schatten der Tänzer vorbei.
Und durch den Wald hallt einsam Rufen.
Das Bettelvolk lauscht auf den Stufen
Und hebt sinnlos zu beten an.
Dumpf schwanken riesige Baumarkaden,
Von eisigen Wolken überladen.
Liebende ruhn umschlungen am Teich.
4/
ELIRIU
1
D
/
/
–
M
2
U
I
1
DELIR
E 1 9
T
H
IC
/ GED
M
Ten ze střech řinoucí se černý sníh;
do tvého čela červený prst vchází,
do holé jizby klesnou modré mrazy,
zrcadla mrtvá; milenci jsou v nich.
Na kusy hlava láme se a sní:
stín do zrcadla modrých ledů vchází,
studený úsměv mrtvé děvky v mlází.
V karafiátech vítr večerní.
Der schwarze Schnee, der von den Dächern rinnt;
Ein roter Finger taucht in deine Stirne
Ins kahle Zimmer sinken blaue Firne,
Die Liebender erstorbene Spiegel sind.
In schwere Stücke bricht das Haupt und sinnt
Den Schatten nach im Spiegel blauer Firne,
Dem kahlen Lächeln einer toten Dirne.
In Nelkendüften weint der Abendwind.
[06]
bohumil
[PAVLOK]
Básník Bohumil Pavlok se narodil 22. 11. 1922 ve slezských Řepištích a jeho dílo dnes právem patří do zlatého fondu české poezie.
Pochází z křesťanské rodiny selské. Jeho rod lze
v Řepištích vystopovat už na přelomu 17. a 18. století. Otec František Pavlok (1865–1928), jistý čas
poslanec v říšském sněmu, i matka Jana, rozená Stiborová, (1883–1963) byli lidé hluboce věřící a pracovití. Bohumil Pavlok byl ze čtrnácti dětí. Po otcově předčasné smrti se upnul na matku, jak o tom
svědčí nejedna báseň. Poté co absolvoval obecnou
školu v Řepištích, šel studovat na reálné gymnázium
do Místku; tam byl jeho učitelem tehdy už významný literární historik a kritik Jan Strakoš. Po maturitě
vystudoval Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Stal se středoškolským učitelem nejprve v Brně a potom v Místku. Pro své náboženské
přesvědčení a tvorbu byl často překládán z místa
na místo. Jako redaktor působil v časopisech Jitro
a Akord. Tam se projevil nejen jako básník, ale také
jako nekompromisní kritik, hájící křesťanské hodnoty
v literatuře. První sbírka Bodlák a laskavec mu vyšla
v roce 1953, pak publikoval až v devadesátých letech.
Vydal sbírky Hledání tváře, Setník pod křížem, Střípky z Podještědí, Hvězda v zenitu a Na dosah.
Literární slovníky se k básníkovu odkazu chovají podivně. Např. v Janouškově Slovníku českých
spisovatelů od roku 1945 jeho jméno nenajdeme.
Základní bibliografická data naštěstí obsahuje příručka Obce spisovatelů Kdo je kdo z roku 1996 a mnohem obsáhleji Literární slovník severní Moravy
a Slezska, připravený a v roce 2001 vydaný Ústavem
pro regionální studia Ostravské univerzity. Avšak
největší zásluhu na poznání a zhodnocení Pavlokova
básnického díla má literární vědec a bohemista Drahomír Šajtar.
Básník Bohumil Pavlok zemřel 16. ledna roku 2002
po dlouhé a těžké nemoci v obětavé péči své ženy
a celé rodiny.
David BÁTOR
]
osobnost [07]
VÝDEC
H
Spím se
Abych msvou ženou
který on ohl vdechovat
Píšeme a vydechuje vzduch
n
Jsme je ovou Bibli
dna duš
e
ve dvou
ve dvou tělech
živých m
rtvolách
Naháně
j
a je tu p í nás do ráje
l
Radujem no zakázaných
stromů
a rozha e se v pláči
z
v potu t ujeme chléb
váře
Satansk
é verše
„Drama
v
s
v
ž
ě
a
ta
l
m
,
lidstva,
ech
a nížiny
k
Kristova zla a proti němolaps mravní Rozlámané
loutny
a glorifik příkladu, mý u memento
tu
ac
by, hymn e Matky pod s domova
o
cí, vzruš u či žalmu, vypja bou modlitenou sm
to
principy
yslovostí u imaginad
u
c
h
a
,
niternéh
a harmo ovládanou
Boží – o, jediná jistota nizace života
js
poezie. ou témata Pa přítomnosti
v
je prvotnBásnický habit lokovy zralé
ě
d
án vírou us Pavlokův
něním
a upřed
d
u
c
h
o
v
tenciáln
í pevno ních hodnot, nostBoží v to
st pak r
exisbajícím mto světě jakk eální stopou
života v apokalypse. Sm oli se podoa spásouidí položen me ysl lidského
v mysti a cestu k něm zi zavržením
c
v osude ké kontempla u ani ne tak
c
přírody ch konkrétních i, jako spíš
o
lidí,
d
senzuali
Pavlok p
ty k ab v řádu
ř
e
s
všecku
solutnu.
je básník
svo
jeho reá konkrétní, reá u spiritualitu
ln
ta. Tak s lie jsou vzaty z ý a všechny
e
je
h
o
prostírá
poezie n tohoto svěv
e
p
r
o
s
to
věcmi a
ru mezi ustále rozz
je
skuteč
vením
harmon
izuje ne , ať už ten pr nými
kritik a ostor
bo dram
telné jehpamfletista. Tak atizuje jako
básnické o místo v konte je rozeznaDemla ho vývoje od xtu českého
k
k Ivanu Reynkovi, od Březiny přes
jako dru Slavíkovi či Jos Zahradníčka
e
hům ge
neračnímfu Suchému
/Z dosl
…“
ovu D
rahomír
Bohum
a Šajta
ila Pavlo
ra „Na
ka“ ve
d dílem
Šenov u
sb
írce Na
Ostrav
dosah (
y 1998
Tilia,
)/
[08]
ZEMĚ
V ČER
NÉM
Nesu ji
vs
Nemá h obě
ranic
a svě
je bez o tových stran
blohy a
ně
Břicho s má
épie
se nad n
í
v
z
dou
a
jsou jed slizovitá chapa vá
d
iné zábl
esky svě la
tla
Utéci
Kam
A zůstat
Proč
jako pra Je těžká
sklý zvo
n
a hluchá
jako zou
falství
SOBĚ
Slýcháv
a
pramínk l jsem zpívat po
ezii
Teď pod em čistým –
zim hara
zčernalý
m listím ší
Na such
é
potkám stráni
zchroml
paroží z
lomené ou kozu
v bouřli
v
Mráz už é říji
z pohře se zubí
b
a v noci ního vozu
jak toul slyším
aví psi v
yjí
POETI
CKÁ
Slunce j
e
jako výs nepoetické
t
jako pla řel z děla
menom
et
chrlič po
pouští a žárů
a jako d spálenišť
r
nad koř avec
istí
Zato lun
a
ta věčně
v panen couvající
s
a pod zá kém ostychu
tajemná vojem
v stínu mkrasavice
zato lun inaretů
a
ke které
se prale všechno živé
s
jak vypl em noci
ašené st
zato lun
ádo žen
e
a
lůno po
ezie
současná tvorba [09]
Z Hradce
přes Chvalíkovice
do Branky
R.O.B.E.R.T.FAJKUS
Stará třešňová alej,
tichá a červená:
první sáhnutí do holky.
Vyjíždí průvod
na motorkách,
v nádržích vodka,
když vyslopali benzín,
svatební závoj
od kolomazi,
koláčky do tlam žab.
Žízeň zhasí
Moravice.
19/7/08
Fotografie Jiljí SLÍVA
[10]
R A D E K
/PŘIBYLA/
Ing. Radomír Přibyla se narodil 30. 3. 1962
ve Vítkově. Vystudoval SPŠ v Opavě a poté
Vysoké učení technické v Brně. Od roku 1987
včetně základní vojenské služby („modrou
knížku“ se mu nepodařilo získat) je zaměstnán na státním zámku v Hradci nad Moravicí.
V roce 1991 se stal správcem zámku a je jím až
dodnes. Vyučoval také externě na Slezské univerzitě v Opavě. Ze svých zálib uvádí cestování
podle finančních možností, četbu poezie podle
nálady, výtvarné umění, houbaření a poslech
dobré hudby, zejména ze sedmdesátých a osmdesátých let. Je zakladatelem pozoruhodné
galerie, jež se nachází ve Filipovicích a nese
název Průvan. Se svou ženou, výtvarnicí Ivou
Přibylovou (uměleckým jménem Iva Dedek),
a dcerou Markétou žije v Kajlovci.
S Radkem se znám už řadu let. Teprve před rokem jsme
však začali spolupracovat, a protože hrávám na vernisážích, které pořádá, poznal jsem ho trochu lépe. Mohu
říci, že takových osobností, jako je on, znám poskrovnu. Správce hradeckého zámku, pořadatel výtvarných
sympozií, autorských výstav, DVD projekcí a zakladatel
galerie Průvan ve Filipovicích, kde proběhla za krátkou
dobu její existence řada zajímavých výstav. Ale především je Radek člověk, v jehož přítomnosti se vždy cítím
uvolněně. Okamžitě ze mne spadne tíha pracovního
týdne a všech povinností. To vše ještě okořeněno zážitkem z výstav, hudby a samozřejmě dobrého vína, jež
k tomu všemu neodmyslitelně patří.
Se
ife „Ja
r
r
ná t je m osla
hv oj v
ěz e š
da ťa
.“ st-
? Galerie Průvan se nachází v prostorách bývalého kravína. Jak
k tomu vůbec došlo?
> Můj bratr chtěl koupit něco na sa-
motě. Hledali jsme v lokalitách, kde
bydlení neruší nepřetržitý provoz aut
ani jiný hluk, a zjistili jsme, že ve Filipovicích je jeden pozemek na prodej a silnice končí v poli. Brácha mě
požádal, abych se šel podívat, jestli
se mi lokalita bude líbit. Jak jsem
tak na tom pozemku stál, viděl jsem
naproti v metrových kopřivách jakýsi zchátralý objekt. Nevypadalo to
špatně. Brodil jsem se těmi metrovými kopřivami a říkal jsem si: „Zjistím, komu to patří, a uděláme tady
galerii!“
? Ty jsi měl už z dřívějška zkušenosti s pořádáním výtvarných
sympozií na zámku, že?
> Ano. Byl jsem jeden ze spoluzaklada-
telů výtvarných sympozií Jantarová
cesta na hradeckém zámku. S Tomášem Valuškem jsme to vymysleli,
Václav Fiala k tomu napsal úžasný
text. Poté se změnil zřizovatel, sympozia se na zámku nemohla konat
a mě napadlo udělat si svá vlastní
sympozia. Bylo to odvážné, riskantní a musím říci, že nevím, jestli bych
dnes do toho šel znovu. Po nějakých
půlročních patáliích jsem kravín koupil. Při první vernisáži ještě nebyly
stropy, pršelo tam, střecha se hýbala,
rozhovor [11]
ale přišlo sto padesát lidí a bylo to
úžasné. Těm lidem jsem tehdy slíbil,
že za dva roky se to opraví a uděláme tady další výstavu.
? Co si mám představit pod názvem Průvan?
> Když jsme to koupili, zjistili jsme, že je
to naprosto nevhodné místo, protože
tady pořád fouká, tak jsme to nazvali
Průvan. S kamarádem Pavlem Kerlinem a manželkou Ivou jsme tady
tehdy seděli a vymýšleli název, támhle zrovna bouchly dveře, já jsem šel
držet střechu a takhle vznikl Průvan.
? Co tvá práce? Čím se vlastně
živíš?
> Člověk je hodně ovlivněn svou
prací. Já dělám kastelána hradeckého zámku, spolupořádám kulturní akce a výstavy, to se promítá
i do soukromého života. Pokud
jsem správcem zámku, samozřejmě trochu prezentuju tu činnost,
která je blízká mé práci a kterou
v té práci dělat nemůžu. Ale vůbec
to neberu jako nějaký střet zájmů.
Beru to jako svůj koníček a musím
taky říct, že to nejsou moje aktivity, ale spíše aktivity mé ženy, která
ve výtvarném světě žije a tvoří,
zapojuje se do restaurátorských
prací apod.
? Je těžké otevřít dnes novou
galerii? Kdo vlastně v Průvanu
vystavuje?
> Uvést to v život je strašně složité
a mnohdy je to i věc náhody. Oslovil
jsem pár kamarádů, ti oslovili další
kamarády a tak dále. Na organizaci
výstav si beru dovolenou a snažím
se připravit ty nejlepší podmínky.
Například v letošním roce jsem četl
v Reflexu článek o Zuzaně Strakošové, tak jsem ji oslovil a ona s sebou
přivezla pět kamarádů výtvarníků.
Je to otázka náhody, není to specializovaný výběr, jednak na to
nemám čas, jednak se v tom tolik
nevyznám. Někteří kumštýři jsou
úžasní, skromní, nic za to nechtějí.
Jsou rádi, že se jim někdo věnuje.
Pak samozřejmě využívám kamarádů, kteří mi udělají rámy, plátna,
bratr je stolař, otec to tady poseče,
tak to všechno nějak vychází.
? Jelikož se známe, vím na tebe
takovou perličku. V roce 1986
jsi byl na pohřbu Jaroslava
Seiferta. Jak se to stalo?
> Jaroslava Seiferta jsem měl vždy
strašně rád. Musím se přiznat,
že mám nad nočním stolkem jeho
černobílou fotografii, vlastnoručně
podepsanou, daroval mi ji kamarád Emanuel Křenek. Seifertovy
Všecky krásy světa jsem četl nejmíň dvacetkrát, strašně moc mě ta
kniha ovlivnila, i směrem ke kumštu, ke kráse, a možná i k popíjení dobrého vína. Jaroslav Seifert
je moje šťastná hvězda. Byl jsem
opravdu na jeho pohřbu, tenkrát mi bylo dvacet čtyři, byl jsem
štastný, možná zamilovaný. Estébáci nás tam monitorovali a fotili, ale neberu to jako nějaké své
hrdinství, na pohřbu byly tisíce lidí.
Přátelé, s nimiž jsem tam byl, mě
seznámili s fotografem Jaroslavem
Krejčím, který celý průběh pohřbu
fotil: ty dlouhé fronty u Rudolfina,
tu smutnou atmosféru, zahraniční
filmové štáby, samozřejmě černobíle. Poté nás pozval do ateliéru
na Kampu, kam za ním chodíval
například filozof Patočka. Krejčího
velkorozměrné fotky jsem viděl až
po revoluci na jeho velké výstavě u příležitosti výročí Seifertova
úmrtí. Na fotografiích byla vidět ta
skleslost, ponurost doby. Vzpomínám si, že jsem dlouho hledal, jestli
se tam na některé nenajdu.
? K výstavám v galerii Průvan
patří vždy hudba. Klasické
svatostánky výtvarného umění
volí cestu hudebního doprovodu k úvodu, případně závěru řečnění. Tady to je trochu
jinak. Po vernisáži obvykle
proběhne videoprojekce koncertů.
> Ano, v hudbě mě hodně ovlivnil
můj kamarád Hynek Vyhnálek, se
kterým jsem seděl osm let ve školních lavicích. Seznámil mě s Yes,
Genesis, Jethro Tull, s Van der
Graaf Generator, to jsem nezískal
z českých rádií, ale od kamarádů.
Lepší kapely jsem dodnes neobjevil. Na vesnici a z rádia k tomu
nepřijdeš, musíš mít kolem sebe ty
správné lidi.
? J ak hodnotíš vývoj umění obecně, napříč různými oblastmi?
> Pořád vycházím ze sedmdesátých
let, která jsou pro mě klíčová.
Považuju je za vrcholné období.
Nemůžu se vyrovanat se současnou komercí téměř ve všech
oblastech kultury. Dnes je všechno strašně spojeno s penězi. Mrzí
mě to a ten „rozvoj“ mě vůbec
netěší. Vzrůstající doprava, kamiony i v neděli, spousta nepotřebných zbytečností. Tady ten kravín,
tady jsem štastný. Nejsou tu auta,
můžu si pustit, co chci, televize
tady nemá signál, jen úžasný klid,
příroda, pole...
Ptal se Milan BÁTOR
[12]
[MALTA]
Zkoušky úspěšně za sebou, chuť prožít
léto smysluplně i zábavně, hrst odvahy
a ochota investovat? Pokud jste si namíchali takovýhle koktejl, nejlepší místo,
kde si jej vypít, je právě Malta! I mně
se do mysli vkradla neodbytná myšlenka, že letos už mě nenaplní dvoutýdenní
polehávání na pláži s rodinkou. Navíc má
angličtina usnula na vavřínech okamžitě
po maturitě, neb na vysoké na nějaké
„zbytečné“ konverzace nezbývalo času.
Touha se zlepšit, poznat nová místa, lidi,
kultury a také si užít pěknou porci slunce mě dohnala k více méně spontánnímu objednání třítýdenního jazykového
pobytu na Maltě. Vybrala jsem si klidnější městečko Swieqi, jelikož preferuji
vy, ale já obvykle úplně sama na tři týdny nikam nevyrážím. Díky bohu se mé
obavy ukázaly jako liché, vše proběhlo
naprosto bez problému. První den jsem
si napsala rozřazovací test, který mě
odeslal do třídy s úrovní „intermediate“.
Pokud ale máte s úrovní jakékoli problémy, můžete se nechat přeřadit, ať už výše
nebo níže. Spolužáci, učitel i má hostfamily mě přijali přátelsky, srdečně. Ano,
vybrala jsem si ubytování u maltské rodiny, jednak proto, že jsem toužila poznat,
jak vlastně taková rodinka bydlí, a jednak
také proto, že to byla nejlevnější a dle
mého názoru i nejkomfortnější alternativa. Rodina bydlela jen dvě minuty chůze
od školy, takže jsem to neměla o moc dál
než ti, kdo bydleli v apartmánech přímo
ve škole a stravovali se buď samostatně,
nebo polopenzí v jídelně. Poslední uby-
ně v seznamování nejste nijak kovaní.
Ať už své večery trávíte na pláži nebo
na diskotéce, všude se k vám pokusí připojit lidé, byť i z úplně opačného konce planety. Vše působí zcela přirozeně,
nikoho by ani nenapadlo považovat to
za divné či nepatřičné. Můžete si poklábosit o svých zemích a jejich vzájemných
vztazích, o zdejším pobytu, ale i o věcech
mnohem banálnějších, můžete společně
vyrazit na pár drinků nebo (co si budeme povídat, nacházíme se v prázdninové destinaci) navázat vztah jednonoční,
popřípadě o něco delší. Lidí tu najdete
skutečně pestrou škálu, od poctivců, kteří nezapomenou udělat jediný domácí
úkol, až po kaliče, kteří se ve škole objeví stěží jednou za týden. Mezi které se
zařadíte, je skutečně jen na vás.
klábosení u vínka před divokými parties
v rytmu diska. Jen pár minut odsud leží
St. Julians, kde se nachází další jazyková
škola a také ulice, kterou mohu směle přirovnat k naší ostravské Stodolní.
Později se výběr ukázal býti správným,
protože v St. Julians (nejspíš právě díky
bohatému nočnímu životu) byl počet
Čechů několikanásobný, což se jednomu
při zlepšování angličtiny nemůže hodit.
Přiznávám, na letiště jsem dorazila sžírána všemožnými obavami – nevím, jak
tovací možností, kterou ovšem má cestovní kancelář nenabízela, byl studentshouse neboli dům pro studenty. Ten
bych doporučila zejména otrlejším povahám, kterým nevadí všudypřítomný svinčík a nikdy neutuchající večírky horkokrevných spolubydlících. Odměnou vám
ale může být jedna velká internacionální
rodina, jejímž členem se ve skutečnosti
můžete stát kdekoli, nejen ve studentshousu. Navázat přátelství na Maltě je
jednoduché jako facka, třebaže obyčej-
Ve škole se vyučuje poměrně zábavným způsobem, takže docházet do ní by
pro nikoho nemělo znamenat významnější narušení prázdninové pohody. Učitelé jsou většinou Malťané, já jsem měla
to štěstí, že mě vyučoval napůl Malťan,
napůl Brit. Nebojte se, angličtina maltských učitelů se může směle měřit s britskou, je to jejich druhý úřední jazyk,
takže jej ovládají výborně. Učitelé bývají
milí (zvlášť v porovnání s některými zdejšími), na hodiny jsou dobře připraveni
putování [13]
a každý den vás zásobí nakopírovanými
učebními materiály. Nevím, jak v jiných
školách, ale my jsme navíc zadarmo
dostali i učebnici odpovídající naší jazykové úrovni. Stejně jako si můžete vybrat
druh ubytování, můžete si vybrat i délku, intenzitu a zaměření kurzu. V nabídce je kurz standardní (20 hodin týdně
ve skupině), intenzivní (30 hodin týdně
ve skupině, oproti standardnímu kurzu
máte navíc odpolední vyučování, které
je zaměřeno spíše na konverzaci), individuální, kombinovaný (např. 20 hodin
týdně ve skupině plus 10 hodin týdně
individuálně). Délka pobytu záleží především na vašich finančních možnostech.
Osobně bych doporučila tři až čtyři týdny, je to dost dlouhá doba na to, abyste
se něco naučili, a zároveň ne tak dlouhá,
aby vám všechno začalo lézt krkem. Co
zklamáním, protože nejbližší z nich byla
malá, nijak krásná nebo čistá a přelidněná. Bylo ale samozřejmě možné vydat se
na nějakou ze vzdálenějších pláží, a jak
jinak než nejtypičtějším dopravním prostředkem – autobusem v charakteristické oranžovo-žluté barvě, který patří
k tamějšímu koloritu. Je to skutečně
levný (a dle mého názoru i romantický) způsob dopravy – na druhý konec
ostrova nás cesta stála jen něco málo
přes euro, ale pokud čekáte komfort
s klimatizací, tak vám doporučuji návrat
na pevnou zem. Autobusy, které tady
vesele drandí po ulicích, byste obyčejně
měli možnost potkat snad jen v muzeích, projížďka v nich by se tudíž dala přirovnat k turistické atrakci. Dostat se jimi
můžete k překrásným plážím i památkám. Za vidění určitě stojí hlavní město
natáčela Trója, nebo se svezte lodičkou
na přilehlý ostrov Comino, kde se nachází neuvěřitelná Blue Lagoon.
se týče zaměření, můžete volit obecnou,
nebo obchodní angličtinu. Já jsem absolvovala standardní třítýdenní kurz obecné
angličtiny. Pro tři týdny jsem se rozhodla z finančních důvodů, původně jsem
chtěla čtyři, a pro standardní kurz jednak proto, že jsem po škole chtěla ještě
stihnout pláž nebo cestování, a jednak
proto, že konverzace se spolužáky a přáteli po škole je podle mého názoru snad
ještě přínosnější než samotné vyučování. Výše zmíněné pláže pro mě ale byly
Valetta, kde vás překvapí kontrast mezi
rušnou hlavní Republic Street a ostatními, malebnými a liduprázdnými jižanskými uličkami, které jsou vzorně rovnoběžné. Dále si nenechte ujít Mdinu (tzv.
Silent City) a nedaleké sklárny, katedrálu
v Mostě s třetí největší kupolí na světě
nebo vesničku Pepka Námořníka. A když
už vám vedro bude připadat neúnosné,
sjeďte se zchladit na nejkrásnější pláž
na Maltě s křišťálově čistou vodou, Mellieha Brach, na Golden Beach, kde se
pláže. Ačkoliv se nerada na něco těším,
protože mám obavu ze zklamání, Malta
veškeré mé představy daleko předčila
a nenapadá mě snad nic, na co bych si
tady mohla stěžovat. Ať už se sem vydáte
na dovolenou nebo na jazykový pobyt,
jistě si tu najdete to své a toto místo si
zamilujete jako já.
Ačkoliv Malta vypadá jako obyčejný ostrůvek, může vás nejednou překvapit, ba
možná až zaskočit. Vzhledem k někdejší
britské nadvládě možná nebude nijak
šokující, že se tu jezdí vlevo. Ale co fakt,
že tady dělají ohňostroje téměř denně, a to dokonce i za slunečního svitu?
Nebo že tady chlazené nápoje stojí více
než nechlazené? Nebo že je Malta jednou z nejkatoličtějších zemí světa a má
neuvěřitelných 364 kostelů? (Číslo je
o to víc ohromující, když uvážíte, že má
o pouhých třicet kilometrů čtverečních
větší rozlohu než Ostrava!) Tahle země
prostě nabízí vše, co si můžete přát,
od překrásné architektury přes pohostinné a přátelské obyvatele až po krásné
Barbora NOVÁKOVÁ
[14]
[litera-túry]
pamětní deska Josefa Kaluse
ve Frenštátě p o d Radhoštěm
kaplička na zahradě bratří Strnadlů
[
r o z j í ž d í m e
s e . . .
]
Fáma: na některou literaturu je i češtinářův život moc krátký. A k takové
patří i literatura regionální.
Ano, přiznejme si. Některé literatury
jsou na nás zkrátka krátké. Nepřijdou si na nás, dokud nepřijdeme my
na ně. Ale právě tyto literatury se nám
stávají osudnými, právě na ně dojíždíme, trávíce zbytek života na cestě, jež
je sama o sobě svým cílem, na litera-túře. Stáváme se prokletými psanci,
co těkají zšeřelým regionem, sbíráme
drobty zapomenutých zpěvů, paběrkujeme na osudech zneuznaných
literárních ikon – řečeno postaru –
širšího Ostravska. Poznáváme, hledáme a překračujeme přitom hranice
vlastních možností i etnografických
území. Opájíme se svistotem vzduchu při prudkých klesáních, abychom
si na horizontech s blahem o to větším přihýbali z lahve, na jejíž etiketě
plane slogan: Život je krátký. Slohu
dík!
Pojeďte s námi! Do sedel, zbabělci!
Vždyť mnohé z bitev již byly vybojovány. Pamatujete přeci! Vraťme se
k počátku a popřeme ty fámy o marnosti našeho počínání, usekejme hlavy těm literárněvědným fámulům!
Nechť jsou již za svítání o své škarohlídství kratší!
[ za JOSEFEM KALUSEM ]
v Trojanovicích
Běhuté a hypertrofované duše našich
bicyklů nás tentokrát vedou na Frenštátsko. (Ach, ty široké, horské duše!
Radost posedět.) Až do Moravské
[15]
brány k nám totiž dolehly dneškem
tolik dušené melodie písní čeladenského kantora (z lat. cantare!) a slavíka, našeho pana Josefa Kaluse. Vábila nás k němu jeho plachost i vědomí
kořenů a kmene. A svou cestou jsme
mu chtěli nasadit i pomyslnou korunu, korunu krále beskydské lyriky,
korunu obsypanou plody našemu
osrdí tak blízkými a konejšivými.
V Památníku Josefa Kaluse jsme si
s básníkem mohli téměř podat ruku.
(Objetí pak bylo znemožněno časovým zaneprázdněním paní Komendové, průvodkyně Památníkem, jež
spěchala poeticky postaru – přes
kotáry – „za dochtorem“. Ale kdoví,
snad bylo i dobře, že jsme se o objetí pokusit nemohli.) S Kalusem jsme
znovu prožili jeho „léta učednická“
poznamenaná chudobou, radovali
se z jeho prvních literárních úspěchů,
kdy jméno Kalus šlo v pražské literární společnosti od úst k ústům. Ale: co
je šeptem, to je s čertem… A v osmdesátých letech se o Kalusovi mluvilo hezky nahlas: jako o veliké naději
soudobé poezie! A pak jsme Kaluse
následovali do Učitelského ústavu
v Příboře a společně se pohoršovali nad úzkoprsostí tamějšího profesorstva! (Copak by byl Kalus s to
svést ženu vlastního češtináře?! Nic
ve zlém, ale nebyl! Kalus byl básník,
byl na bále, byl v kole, tištěn v časopise Lumír, byl středem pozornosti
a rozuměl zkrátka ženské duši. Žádný falus, Kalus prosím! Ale ti závistivci kolem, notáblové a škrobenci
s akademickými tituly a obzory končícími u latinských deklinací a konjugací! Ta uslintaná hovada, navlečená
do talárů, rachitičtí katecheti a všechna ta piaristická sebranka prostě
a jednoduše našemu básníkovi žlučo-
vitě záviděla! Och, jaká to obviňující
paralela s dneškem, jenž hází obdobné klacky pod nožky našich vycházejících nadějí, povzdychli jsme si.)
A pak ten návrat do rodné Čeladné
a laskavá výchova nových a nových
generací „ogarů“ ve skromných podmínkách místní malotřídky, neustále
provázená lyrickou tvorbou písňové
tonality, z kraje vycházející a do kraje
se navracející… A přece to bylo seznámení kalusovsky jemné a prchavé.
Snad bylo pobodnutím k další cestě,
litera-túře, jejíž trasy nejsou známy
žádnému z dostupných turistických
průvodců, a jejíž účastníci jsou proto o to více předmětem nadšeného
zájmu a obdivu všech (všude) místních.
[ za BRATRY STRNADLOVÝMI ]
A kam jinam než – do Trojanovic.
My, trojice nájezdníků smutných
postav, za trojicí jinou, na Valašsku
takřka svatou a žel, stejně jako v případě Kalusově, již i všemi posledními mastmi mazanou. Samozřejmě,
za bratry Strnadly! Ano, i v nevlídném valašském podnebí, anebo právě, právě tam!, se na kamenité stráni
vyšvihl ke slunci opravdu povedený
čtyřlístek. Jak jsme již naznačili, tři
z vzácných lístků již došly svého věčného spočinutí a na Beskydy už jen
shlížejí, jsouce věrnými pobočníky
Valašského Pánbíčka.
Čtvrtý z jejich stonku však stále bloumá trojanovickými ráztokami, je
k zastižení i k nezastavení; to hlavně
když se rozpovídá o bylinách, počne
naráz voda v Bečvě „couvat k pramenům“ a vy se tváříte bláhově i blaženě
společně s ním, ztracený roj včel
jakoby věčně hledajícím. Ale nešť.
Jsme tady kvůli němu? Nikoli především. Zajímají nás hlavně ti černobílí
Strnadlovic kluci! Ti haranti a raubíři, kraváci jedni, malíř vedle lyrika
a romanopisce, jeden jako druhý,
kluci jedni rozgajdaní, košiláči urousaní! Ale copak se jim to líhne, co jim
to zraje za těmi čílky, co? Toník, Pepík
a Bohuš. Postrach meze. Švestkokradi! No jo, bejvávalo, dneska kmán,
zejtra pán! Ogařiska jedna, kam až
to dotáhla, Andersenovy medaile to sbírá, Slovanské knihovny to
vede, historické fresky o prázdninách
na zahradě píše. A kdo se do nich
dneska všecko nemontuje, třeba ten
Knězek, kandidát věd a montér –
synoptický, jak o nich (a dalších)
píše!
A hezky, nemyslete si! A jaký památník mají! Tam se ani Angličan neztratí.
A my, litera-túristé, tam budeme mít
jednou svatbu. Už to vidím. S Ivetou
Bartošovou…
Všechny cesty mají však své zákruty a konce. Může nám to být líto,
ale nic naplat, že? Leč nám jde ovšem
o víc myslím, nám jde ovšem o vše!
Cítíme se býti vyvolenými a nesmíme
se za to stydět. Proto když mnohdy jindy, v opilosti a k ránu, a také
na cestě domů, recitujeme setřele
úderné bardovy verše a lomcujeme
poklopy veřejné kanalizace v odpověď na jeho „Kdo zdvihne můj štít?“,
nečiníme zlo. Kdo ví, kdo vše tam
bytuje.
Text Petr HORÁK
Fotografie Zdeňka VELIČKOVÁ
[16] glosář
: : : : SLOVAN
VŠUDE BRATRA MÁ: : : :
Na naší zeměkouli žije zhruba šest miliard lidí, kteří se
musí nějakým způsobem dorozumívat, komunikovat
mezi sebou. K tomuto účelu může člověk využívat přibližně 7 000 jazyků, avšak jen málokterý jazyk se může
pyšnit neustálým přírůstkem nových mluvčích, kteří nejsou mluvčími rodilými, jako jazyk anglický. První místo
neohroženě zaujímá sice čínština, v některých tabulkách
je před angličtinou umístěna také hindština nebo španělština, ale čísla odhadují hrubý počet rodilých mluvčích a neberou v potaz obyvatelstvo, které se angličtině
učí a používá ji společně se svým mateřským jazykem.
Dospět ke konečnému číslu všech uživatelů angličtiny
není prakticky možné a ani se o to nebudu pokoušet.
Trend mluvit a psát anglickým jazykem se stal jakousi
nezbytnou součástí moderního světa. Schopnost využívat
tento jazyk, jehož expanze dávno dobyla lavice základních škol, začíná být (nebo už je) stejnou samozřejmostí
jako mluvit a psát česky.
Požadavek učit se některému z germánských jazyků (angličtina, němčina) přichází zpravidla už na základní škole
a do konce života nás v podstatě neopouští (stává se
naší noční můrou, nebo naopak dobře cvičeným psem).
Nabídka, před kterou jsme postaveni, závisí samozřejmě na možnostech a zaměření školy, ale bezesporu jde
také o co nejširší využití tohoto cizího jazyka. Požadavek
společně s nabídkou doplňuje do trojlístku volba, kterou
musíme učinit. Podobný systém nabídky (výběru) a volby
má před sebou téměř každý. Cestička vyšlapaná určitou
nedůvěrou či jakýmkoliv jiným důvodem vede mnohdy
pryč od věcí (i abstraktních, jako je řeč, jazyk atd.) ležících na východě. Na rozcestí zbylých tří světových stran
se jazyk, který nikdy neochutnal cizí řeč, pro jistotu vydá
zlatou střední cestou, tedy na západ. Odlišný přízvuk
a gramatika jsou často jako dvě dotěrné mouchy, které létají vzduchem, když náš jazyk cvičí jinou řeč. Pokud
však dojdeme na konec této klikaté cesty, a je jedno, jestli
doslova s jazykem vyplazeným na svetru, chce se člověku
nový cizí jazyk využít v praxi a nějakým způsobem otestovat. Ne vždy však jde vše, jak chceme my, a proto se,
i když nechceme, náhle ocitneme před pověstnou jazykovou bariérou. Co teď?
Angličtina je světový jazyk (mluví jí přes půl miliardy lidí),
avšak do evropských zemí, kde je tento jazyk mateřský
(např. Anglie, Irsko), začíná postupně pronikat jazyk západoslovanský, konkrétně polština. Je obdivuhodné, jaký
útok tento slovanský jazyk (respektive jeho rodilí mluvčí
– Poláci) podnikl směrem na západ. Nejenže si v restauraci můžete objednat jídlo z polsky psaného jídelníčku
(a nejedná se o polskou restauraci) a v muzeích narazíte
na průvodce tištěného ve světových jazycích plus polsky, ale pokud se dostanete na úřad, všechny instrukce
a pokyny nutné k vyřízení byrokratické procedury naleznete samozřejmě také v polštině.
Tady je schován pomyslný klíč, který nám otvírá dveře:
sice k další bariéře, neboť problém s tím, že nerozumíme
například Irovi, tu pořád je, ale od jedné (překonané)
bariéry k druhé (zatím neprostupné) se nachází prostor, který nám dává určitou novou svobodu či volnost
seberealizace. I když se polština v mnoha ohledech liší
od naší hezké české češtiny, styčné body jsou u ní na rozdíl od angličtiny více než zřejmé. Nastávají samozřejmě
situace, kdy se rozdílnost obou západoslovanských jazyků prokáže a v praxi se akce míjí s reakcí nebo naopak.
Ale chuť něčeho podobného na jazyku, co dobře známe
celý svůj život, je dostatečnou záminkou, abychom dále
koketně porovnávali a ohmatávali ten odraz obou řečí
v zrcadle, které se pokřivilo následkem času a rozdílného historického vývoje. Pro Slovana, který nemá důvěru nebo jakýkoliv jiný důvod k užívání cizích jazyků, se
tak naskýtá poslední možnost, jak se v té či oné západní
zemi aspoň částečně dorozumět, neboť i na ostrovech,
kde leží Anglie a Irsko, mohou platit slova: „Slovan všude
bratra má.“
Milan BLAŽEK
historie a umění [17]
::
>> r o z h o v o r
s uměleckým kovářem
<<
>> OLDŘICHEM BARTOŠKEM
Články o uměleckém řemesle se pohybují na tenké hranici: zabývají se jak zručností řemeslníka, tak vkladem umělce. V tomto čísle svou pozornost zaměříme na umělecké kovářství.
Když jsem uvažoval nad člověkem povolaným mluvit o starém řemesle kovářů, přišel mi na mysl Oldřich
Bartošek. Výtvarník, který ve své práci překročil hranici řemesla a posunul ho na úroveň umění, a jeden
z nejvýznamnějších uměleckých kovářů u nás.
? Jak byste charakterizoval svůj obor
a vymezil jej vůči klasickému kovářství?
Rozdíl vůči klasickému kovářství
je velký. Klasický kovář byl zaměřen na takové výrobky, které se
dělaly standardně, kovaly se vozy,
zemědělské nářadí a podobně.
Vymezení „umělecký kovář“ existuje snad už od třináctého století,
už tenkrát se začala tato řemesla
rozlišovat. Umělečtí kováři samozřejmě nepůsobili na venkově,
ale ve městě, zaobírali se mřížemi
a podobnými věcmi. Klasický kovář
musel umět kovat koně, což třeba
já vůbec neumím. Já jsem schopen
podkovu vykovat, ale nejsem už
schopen kopyto ošetřit. Obyčejný
kovář je takový ten rutinní řemeslník, dělá stejné věci pořád stejně.
Důležité bylo, aby zhotovil výrobek
na co nejmíň nahřátí, protože uhlí
bylo drahé. Podle toho posuzovali jeho zručnost. Umělecký kovář
musí umět kreslit, mít představivost.
I když návrhy dělá třeba někdo jiný,
on je musí dotvořit a domyslet.
?
V době, kdy jste se rozhodoval,
jakou si zvolíte profesi, nebylo umělecké kovářství zrovna obvyklým
zaměstnáním. Co vás vedlo k tomu,
že jste si zvolil právě tento obor?
Už od dětství jsem měl výtvarné
sklony, stejně jako otec, který byl
stolař, ale také maloval a vyřezával loutky. Když se potom hledala
možnost nějakého učení, jedna
alternativa byla umělecké kovářství.
Ke kovu jsem tíhl už dřív. Jestli si
vzpomínáte, v té době byly v módě letované ozdoby na stěnu. Můj
bratr, zámečník, se je snažil doma
vyrábět, ale měl tu smůlu, že si je
neuměl nakreslit, a když něco vyrobil, vypadalo to hrozně. Já jsem si
to vždycky nakreslil, natvaroval.
Nakonec to dopadlo tak, že on
nosil domů měděné dráty a já tyto
ozdoby vyráběl. Dělal jsem i figury
a otec, když to viděl, našel pro mě
učení v dílnách uměleckých řemesel. V době, kdy jsem do uměleckých řemesel nastoupil, pracovalo
v nich deset lidí a učně přijímali
jednou za tři roky.
? Vzdělával jste se u mistra, který se
věnoval řemeslu za první republiky a před rokem 1989 jste pracoval v uměleckých řemeslech a jste
úspěšným uměleckým kovářem
i dnes. Změnilo se umělecké kovářství za dobu, co se mu věnujete?
Změnili se lidé, kteří toto řemeslo dělají. Neřekl bych, že se změnilo řemeslo samotné. Když jsem
nastoupil do učení, měl jsem štěstí na mistra. Nebyl sice umělecký
kovář, ale pro řemeslo měl cit, uměl
věci promýšlet, nebyl to jen tak
obyčejný kovář, i když koval koně
a dlouhá léta dělal běžnou kovářskou práci. On mě naučil promýšlet
práci a dělat ji poctivě. Potom přišla revoluce a české kovářství mělo
velice dobře našlápnuto. Zatímco
na Západě se už dlouho pracovalo strojově, v Československu se
za socialismu všechno dělalo ručně,
a tak si u nás ruční kovářská práce
zachovala vysokou úroveň. Dnešní úroveň uměleckého kovářství
je různá. Například na kovářském
setkání Hefaiston na Helfštýně
dostane člověk koupit akanty, voluty, všechno hotové. Potom jsou
tam rádobykováři, kteří tyto polotovary nakoupí, svaří a vydávají
za dílo uměleckého kováře. Tomu
se na Západě říkalo strojová práce.
?
Měl jste možnost pracovat
i v zahraničí a se zahraničními
kováři se setkáváte i na celosvětovém setkání uměleckých kovářů
na Helfštýně. Jaké má místo české
umělecké kovářství ve světě?
České umělecké kovářství má
ve světě přední místo. Když jsem
po revoluci vyjel do Rakouska,
[18]
: keltský Bůh Mokus :
: rekonstruované střešní komponenty :
zjistil jsem, jaký je rozdíl mezi ruční a strojovou prací. Na Západě se
to rozlišuje, zatímco u nás bohužel
ne. Po revoluci sem jezdili umělečtí kováři ze Západu a obdivovali,
na jaké úrovni je zde ruční práce.
Ale dneska na tom trochu ztrácíme, protože ani Helfštýn nerozlišuje mezi ruční a strojovou prací.
Jsou tam vystavena mistrovská díla
a vedle nich nějaký svařenec, a oni
to tam klidně vystaví.
? Celosvětového setkání uměleckých
kovářů Hefaiston se účastníte už
od roku 1981 a v jeho soutěžní části
jste sklidil mnoho úspěchů. Co pro
vás tento festival znamená?
I když úroveň Hefaistonu klesá,
pořád pro mne znamená hodně,
pořád tam člověk vidí něco nového.
Ale podle mě Hefaiston nevyužil
svoje šance. Když jsem v minulých
: metamorfózy :
letech na Helfštýně dělal, na jedné
straně vedle mě pracoval Japonec a na druhé Izraelec. V minulých letech byl problém s velkým
počtem účastníků, každý se chtěl
Hefaistonu účastnit. A když jsem se
byl podívat na letošní ročník, byly
některé kovárny prázdné. Kvůli
snižující se kvalitě už na Helfštýn
nechtějí někteří kováři jezdit.
? Vím, že jste se podílel na restau-
rování mnoha historických památek, jste také jeden z mála držitelů licence Ministerstva kultury
na restaurování památek z kovu.
Která z vašich dosavadních restaurátorských prací byla pro vás nejsložitější?
Nevím, jestli se dá jmenovat jedna práce. Zajímavé bylo, když se
restauroval Obecní dům v Praze,
to byla pro mne srdeční záležitost,
protože se jedná o secesi, kterou považuji za prioritní inspiraci
pro svou práci, také práce na domu
U Čtyř mamlasů v Brně byla zajímavá. Často přivezu nějakou věc, kterou mám restaurovat nebo rekonstruovat, a jenom zírám, jak byli
staří kováři zruční. Příkladem může
být zrovna kovová věžička z domu
U Čtyř mamlasů. Když jsem dokončil její restaurování, přišel za mnou
majitel firmy, která vedla projekt, že by chtěl kopii této věžičky
do vestibulu svého firemního sídla.
Při té příležitosti jsem vytvořil ještě
jednu kopii pro Hefaiston. Při konstrukci kopie jsem musel samotný
originál téměř rozložit, abych zjistil,
jak vůbec jednotlivé komponenty
nové věžičky sestavit. V tu chvíli
jsem žasl nad důvtipem a zručností
kováře, který věžičku vykoval. Jestli
mám nějaký vzor, tak jsou to právě
[19]
: štít kovárny :
staří umělečtí kováři, jim se klaním.
? Pokud je mi známo, od doby, kdy
jste začal soukromě podnikat,
berete do učení kovářské tovaryše.
Jaký máte názor na dnešní výchovu
uměleckých kovářů? Myslíte si, že
je na dostatečné úrovni?
Problém se týká celého učňovského školství u nás. Ve školství nejsou mistři na vysoké úrovni, protože jejich platy nejsou dostatečné,
takže žádný kvalitní umělecký kovář
do školství nechce. Škol, které se
zabývají uměleckým kovářstvím, je
u nás hodně, vidím to i na Helfštýně, kde se prezentují, ale je to
postavené na hlavu, protože většina absolventů umělecké řemeslo
stejně nedělá, tak nevím, proč je
škol tolik. Chyba je už v základu. Já
jsem měl dobrého mistra, a pokud
dnešní mladí dostanou špatný
: maršál Kutuzov :
základ, nese se to s nimi dál a je
to špatné. Rozhodně by bylo lepší,
kdyby výuka probíhala v menších
provozech u jednotlivých mistrů.
Ale spousta mých kolegů na to říká,
že nikoho nic učit nebude, vlastně
by si tím vychovávali konkurenci. Je
to těžké, východisko nevidím.
? Na závěr bych se vás chtěl zeptat:
jakou budoucnost předpovídáte
uměleckému řemeslu a uměleckému kovářství obzvlášť? Zachová
si podle vás hodnotu uměleckých
děl, nebo se stane kýčem určeným
pro konzumní trh?
Jak říkám, jde o lidi, kteří umělecké řemeslo vytváří. Vidím to
i na Helfštýně, mezi mladými, kteří
se snaží. Nemyslím si, že umělecké
kovářství sklouzne ke kýči. Jenom
mne mrzí, že se vytrácí ruční práce
podobně jako na Západě a nerozli-
šuje se mezi ruční a strojovou prací,
mezi kvalitním a nekvalitním. Také
je problém, že se mladým moc
dělat nechce. Umělecké kovářství je špinavé řemeslo a práce je
namáhavá. Mnozí by ji možná
dělat chtěli, ale pro její náročnost
od ní utečou. Ale podle toho, jak
potkávám mladé lidi na Helfštýně,
nemyslím si, že by umělecké kovářství mělo zaniknout.
Ptal se Roman RYCHLÝ
[20]
[21]
UMĚNÍ ULICE
V uvážení předefinovanosti, vyprázdněnosti hesel
a nekončícího chaosu současných uměleckých aktivit
se jeví škatule označovaná jako street art poměrně jasně a zřetelně. Samozřejmě obsahuje mnoho různých
tváří, ovšem dají se nalézt společné jmenovatele, které
nás dovedou o něco blíže k tomuto fenoménu dneška. Jako street art jsou často označovány pouze kořeny
tohoto umění, tedy graffiti, které se u nás v podstatě
nepřetržitě rozvíjí od devadesátých let minulého století. Ovšem dnes nejsou zdaleka jediným projevem
pouličního umění. Jejich specifikem byla a stále zůstává
úzká návaznost na celý životní styl, hiphopovou hudbou počínaje a specifickou módou či mluvou konče.
Otázkám hledajícím konfrontaci s tzv. vysokým uměním se vlastně nemusíme vyhýbat. Streetartovou produkci lze jednoznačně nazírat ze stejných hledisek jako
např. malbu. Primárním argumentem v tomto smyslu
je samotný záměr, tedy to, jakým účelem toto umění
disponuje. Kontakt s tvůrcem a vnímatelem je v tomto případě zcela zachován, navíc je povýšen snahou
prezentovat svou tvorbu každému jednotlivci zvlášť,
a to v prostředí zcela prozaickém – na ulici. Výtvarný
projev se tak bezprostředně dostává do potenciálního
kontaktu s kýmkoliv v prostoru každodenního života.
Myšlenka velmi stará, neotřelé a důležité je v tomto případě její dotažení do konce. Námitkou ovšem
zůstává fakt, že streetartové umění vnímá a zároveň
produkuje spíše omezená množina lidí, která je paradoxně izolovaná od většinové společnosti. Sémiotické
znaky ulice se tak stávají mnohdy hádankami a dezinterpretovanými symboly v reflexi mladé generace
a dokazují tradiční rozkol konzervativně vnímaného
a avantgardního výtvarného projevu.
Ani v druhé otázce týkající se onoho srovnání nemusíme daleko odbočovat, stačí navázat na tradiční postupy
v reflexi uměleckého díla, tak např. lze klást standardní
otázky týkající se formy a námětu. Konečný a omezený
počet výtvarných forem tohoto umění dnes nelze určit,
lze však říct, že existují, mají svá specifika, pravidla lokace i různé rituální konvence, které je jednoznačně staví
[22]
do pozice sociálních fenoménů. S tím bezprostředně
souvisí i odpověď na otázku námětů: ty se pohybují zcela svobodně ve spektru od agitací přes politické
satiry až k projevům melancholických nálad a osobních
výpovědí, každopádně jsou plnohodnotným sdělením.
Zásadní otázkou srovnatelnosti vysokého umění
a streetartu tedy nejsou samotné rozdíly mezi těmito dvěma fenomény, jako spíše principiální interakce
mezi daným uměleckým projevem a jeho sociální odezvou. Připadá mi proto nelogické oddělovat specifické
výtvarné projevy streetartu od zavedených postupů
v deskripci oficiálně uznávaného umění.
střídat přístup promyšleného konceptualismu, jehož
úspěšnost je dána především masovostí odběru. Reklama často diktuje trendy, jež se promítají do výtvarného
umění, street art je možné vnímat jako jakýsi derivát
reklamy, který se osamostatnil v ryzí umělecký projev,
jenž ovšem neztratil své kořeny, je masový. V graffiti je
to jednoznačně projev tzv. tagů, tedy podpisů writerů
(sprejerů), množících se v metrech, vlacích a na více
či méně exponovaných plochách ulic. I toto je mezi
writery považováno za projev stylu, který se hodnotí,
a lze jej opět rozdělit do několika formálních postupů,
jako je vyškrabávání na sklo, sprejování, a to volné,
skrze šablony apod.
Vznik a vývoj umění ulice vnímám jako přirozenou
reakci na měnící se dobu a její sémiotický koncept.
Dnes již není možný „výživný šok“ duchampovského
ražení. Éru výtvarných avantgardních výbojů začíná
Vedle graffiti existují a stále se rozvíjejí další a další
techniky streetového umění. V současnosti je poměrně rozšířeným trendem lepení (tzv. stickeři), a to jak
nápisů, tak konkretizovaných vjemů nebo abstraktně-
[23]
-geometrických forem. Často lze identifikovat i zásahy
do stávajících znakových systémů ulice, např. dopravních značek apod. Podstatou je stejně jako u jiného
druhu umění ulice umístění, tedy lokace v daném
urbanistickém prostoru nebo interiéru. Obecně by se
dalo říct, že „nálepky“ mají menší rozměry, tudíž musí
zaujmout spíše svou důmyslnou podobou než velikostí. Objevují se proto na exponovaných místech, a to
většinou v úrovni očí, maximálně ve dvojnásobné výšce člověka. Existuje mnoho druhů této streetartové
techniky. Může jít o přepisy tagů, zmenšené formáty
graffiti nápisů, loga, geometrie…, ale často se objevují
i sémanticky komplikovanější náměty, např. rozvíjející
se příběh – street art tak principiálně může simulovat
komiks. Ulice reagující v daném prostředí na specifickou
skupinu lidí může posloužit i jako prostředí pro streetartovou reklamu nebo politickou propagandu.
Vedle dvojrozměrných forem se čím dál častěji objevují i plastické znaky z různých materiálů, např. mozaiky ze skla, hloubkové polystyrénové nápisy, nebo to
mohou být předměty samotné, např. počítačová myš,
obroučky brýlí, gumové či plastové objekty apod.
Nejen graffiti, ale i nepřeberné množství dalších výtvarných postupů street artu spoludotváří sémiotikou
podobu ulic dnešních měst, klubů, obecně se dá říct
veřejného prostoru. Reflexe těchto všudypřítomných
znaků chápaná širokou veřejností i odborníky z oblasti výtvarného umění umožní postupně se vyrovnávat s tímto neopomenutelným fenoménem dneška
a posune hledání rovnováhy mezi neustále se množící
tvorbou tohoto druhu a její deskripcí v kontextu dějin
umění.
Jaroslav MICHNA
PG.LOST: IT’S NOT ME, IT’S YOU
F O U R
T E T :
R I N G E R
D
Ä
L
E
K
Mimo zmíněné letošní novinky bych rád představil i něco staršího. Dälek vydali první album již roku 1998, není to tedy žádná
novinka, ale naše hiphopová komunita je na tak žalostné úrovni, že málokdo zaregistroval tuto nahrávku, či přímo tuto formaci, která má na kontě již šest řadových alb. Mimo jiné split
se slavnou krautrockovou skupinou Faust (Dälek vs. Faust).
Co můžete od Dälek čekat? Neočekávané! Nepředstavujte si
klasický hip-hop, proboha jen to ne!
Písně vás udiví – agresivní noise elektronika, hutné, temné beaty, charismatický projev MC Dälek a mistrovské kousky producenta Oktopuse. Nejenže hudba je temná, i texty jsou poetické,
rytmické a nesou hluboké myšlenky. Jak jsem již napsal, zvuk
Dälek je na hip-hop silně experimentální, vlastně i vzhledem
k jakýmkoli jiným žánrům je Dälek experimentem, který stojí
VLADIMIR 518: GORILA VS ARCHITEKT
Jako varování a zároveň pro pocit určité naděje jsem vybral
letošní album producenta Vladimira 518. Člen legendární
PSH a tvůrce komiksů se rozhodl vydat první sólové album,
na něž si pozval řadu hostů a jež je jakýmsi průlomem v českém
hip-hopu. Co říci o naší scéně? Spousta primitivních pozérů,
slovně bojujících o výsostné postavení na vrcholu, a řada více
než špatných alb za necelých patnáct let hip-hopu u nás. Určitý pokrok znamenají WWW nebo Básníci před mikrofonem.
To jsou ovšem interpreti, kteří již s hip-hopem experimentují
a sociální témata, hip-hopu vlastní, ponechávají stranou. Právě
proto představuje album Gorila vs Architekt nadějný průlom.
Naprosto originální Vladimirův sound nové nahrávky ukazuje,
že se nebojí inovovat a experimentovat s klasickými beaty, jež
v elektronickém podání získávají na síle. Hudebním projevem
je tedy sólové album vlastně na naše poměry unikátní. Na dru-
za to vyslechnout. O kvalitě tohoto dua svědčí také jejich četné
spolupráce, mnohdy žánrově úplně mimo dnešní standardní
hudební pole. Už jen výčet kolaborací –: ISIS (postmetal), Melvins (sludge), Zu (silně avantgardní jazz) atd. Živý projev Dälek
je mnohem silnější nežli poslech z CD. Na koncertech navíc
využívají služeb kytaristy zmíněných Faust, což je zárukou kvality. Přes všechno, co jsem dosud napsal, musím popřít, že bych
byl proti klasické hiphopové scéně, naopak, hiphopovou „klasiku“ mám rád, a nemám rád prvoplánové pseudointelektuální
hudební pokusy; přece jen však jsou Dälek výjimeční a musí se
to napsat, stejně jako se musí napsat, že hip-hop není jen laciná
póza a MTV gangsterská kultura.
Dosud vydaná alba: Negro Necro Nekros (1998), From Filthy Tongue Of Gods And Griots (2002), Derbe Respect, Alder (2004),
Abandoned Language (2007), Deadverse Massive Vol. 1: Dälek
Rarities 1999–2006 (2007)
hou stranu přichází ono varování a vztyčený prst. Vladimir se
vyhýbá sociálním tématům, což by při rozumném zpracování
nevadilo, ale znovu zaznívá ono již profláklé české hiphopové
ego interpreta, který vytváří vyloženě pózu, a textová část Gorily je, bohužel, opravdu na úrovni primátů. Najdou se čestné
výjimky, ale to je pouze tím, že se mimo jiné mezi hosty Leškem
Semelkou, Kateřinou Winterovou, Orionem a dalšími objevil
i Sifon z WWW. Kde jsou časy starých PSH, Špatného Wliwu
a jejich geniálního Podzimu nebo kupříkladu chytrých a chytře
provokativních Chaozz? České hiphopové scéně výrazně škodí
ega MC’s. Podívejme se na Polsko. Tam je hip-hop stejně ostrý
a drsný, ale skupiny jako WWO se věnují problematické sociální situaci, která v tamním prostředí panuje. Neříkám, že by se
rázem měla zbořit scéna, ale tyhle nesmyslné až trapné egoistické tendence by měly zmizet, a to hodně rychle, protože
oproti Evropě, i přes jeden z největších evropských festivalů
Hip Hop Kemp, v tomto žánru silně zaostáváme.
Roman POLÁCH
S/L/O/V/N/Í/Č/E/K
-AMBIENTžánr, jehož inspirátorem byl skladatel Erik
Satie. V polovině sedmdesátých let byl
hlavní tvůrčí osobností Brian Eno, jímž
začíná moderní vývoj ambientu. Skladby v ambientní hudbě vytvářejí atmosféru hlavně podkreslenými basovými
linkami a dlouhými hudebními plochami, vytvořenými většinou syntetizátory.
Nejrozšířenějším subžánrem ambientu
je tzv. dark ambient, agresivnější odrůda,
která působí temnějšími pasážemi.
ambientní interpreti – Brian Eno, Stars Of
The Lid, Biosphere
dark ambient – Karjlanan Sissit, Diagnose:
Lebensgefahr, Atrium Carceri
-DRONEdoom metal je pomalý, temný a hutný metal a drone je jeho odnoží: ještě
pomalejší, temnější a hutnější. V přímém
provedení využívá takzvaných kytarových dronů – určitým nastavením kytary (tzv. vazbením) udržuje tón po delší
dobu skladby a pracuje tak s polyfonií,
harmonií a kontrapunktem.
interpreti – Sunn O))), Earth, Boris, Jesu
-IDMjeden z mnoha subžánrů elektronické hudby. Pomocí všemožných zvuků
vytváří interpret hudební celek, který je
založen hlavně na rytmice. Pracuje se jak
s pravidelnou, tak s nepravidelnou rytmikou čili offbeatem – v kytarové hardcoreové muzice hojně využívaným rozrušením konstrukce rytmiky pro živější, ne
tak mechanický výraz.
interpreti – Autechre, Aphex Twin, Venetian Snares, Boards Of Canada
-INDUSTRIALpotomek ambientu, který využívá elektronických samplerů a syntetizátorů
k docílení industriálních zvuků průmyslových objektů, jako jsou kupříkladu sbíječka, motor automobilu apod., a z nich
pak vytváří rytmickou hudbu.
interpreti – Kraftwerk, Einstürzende Neubaten, Throbbing Gristle, Laibach, Skinny
Puppy nebo Nine Inch Nails
-KRAUTROCKexperimentální rocková scéna, která se
utvářela v Německu na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého
století. Výraz „kraut“ používali Angličané za druhé světové války jako nadávku
na německé civilisty. Toto označení pak
přejal anglický dobový hudební tisk jako
označení tohoto žánru. Výrazné spojení
s psychedelickým rockem.
interpreti – Faust, Neu!, Guru Guru, Can
-NEOFOLKhudební směr navazující na folk šedesátých let minulého století. Oproti běžnému folku zde uslyšíte prvky dark ambientu, industrialu, neoklasiky. Často pracuje
s militární tematikou.
interpreti – Rome, Death In June, Von Thronstahl, Current 93, Ordo Rosarius Equilibrio
-NOISEdá se říci, že tento hudební žánr je vůbec
nejagresivnější. Je založen na rytmickém
šumu a zkreslení. Základy noisu sahají až
do ambientu, přičemž je noise temnější,
a ryze agresivní. Noise využívá principu
aleatorní hudby založené na náhodném
hudebním vývoji. Podobně jako drone,
ale ještě mnohem více pracuje s kakofonií a disharmonií.
interpreti – Merzbow, Masonna, Aube,
Burning Star
-POSTROCKjakýsi nástupce rockové hudby. Postrock
využívá instrumentálních gradací a antigradací k navození přístupného a velmi
emotivního prostředí, jež má na posluchače prvoplánově působit. Pracuje též
s offbeatem.
interpreti – Sigur Rós, Mogwai, This Will
Destroy You nebo Giants Will Fall
-TRIP-HOPdalší subžánr založený na elektronické
hudbě, v podstatě nesmyslný. Kombinuje všemožné hudební směry od jazzu
přes folk, pop, rock až po hip-hop a tato
množina je pak pojmenována jako trip-hop.
interpreti – Portishead, Massive Attack,
Dj Shadow, Morcheeba
Dále existují všemožné žánry post
(postindustrial), neo (neoklasika) a nu
(nu-jazz), tedy žánry jaksi dodatečné, jež
mají návaznost na prvotní hudební žánr
v tom smyslu, že přinášejí nové hudební
myšlenky a skladebné postupy.
Roman POLÁCH
: renáta hrubá-char
tajem
a hrubá-charouzková :
tajemství noci