Untitled

Geist
n. spirit; intellectual capacity or bent.
Ú VODNÍK
Milí přátelé,
letošní úvodník začínám psát v listopadu na chatě, na ztracené vartě,
kde se vcelku snadno mohu přiblížit v tuto dobu tématu nejbližšímu,
tématu stromů a krajinomalebné literatury.
Duběnka a Ořešanda, mé družky a společnice nejvěrnější, vyzařují
ještě teplo léta a naše častá objetí mně dávají zapomenout na smutek,
pás bratrů storukých se zde táhne z jedné strany na druhou, od obzoru k obzoru, jejich šat je v pozdní měsíc potrhán a barvy jeho hnědnou nadšeny samy sebou. Nevím proč, tento podzim je pro mne
podzimem podzimů co jsem zatím zažil, doba změny nejen v Přírodě,
ale i ve mně, a věřím, že i ve všech ostatních, doba návratu k pohádkám a mýtům a životě v nich, praktickému životu v říši fantazie,
vždyť vesmír je jako hologram, na což jsme v přetechnizovaném světě
v posledních stoletích zapomněli. Zdálo se lepší cestou vyměnit draky,
plachetnice a mořské koně za auta a letadla.
Podzim je potom začátkem a synonymem nastávající změny, či tato
změna je synonymem podzimu, vzácná doba, kdy se bratři storucí zbavují šatů, aby se nazí zasnili v bílé.
A hle, nedlouho po ní vychází 19. číslo Reví Mítink, jejíž mozaika se
skládala právě v době podzimní. Letošní číslo se sebralo z mého
pohledu v podstatě samo, tedy „šamanským způsobem“, za podpory
letadlového efektu emailové pošty spuštěného členy vzácné redakční
rady naší Reví, která se oproti loňskému předpokladu nakonec ustálila
v obsazení zachyceném tiráží na konci časopisu.
[ 4 ]
Přestože jsem si dle mého v minulém úvodníku účelově a chladnokrevně otevřel poměrně pěkně dveře k odmítání příspěvků, co mně
nepadnou do srdce, nedokázal jsem se nakonec i přes vlastní očekávání a odhodlání stát „katem“ samotných autorů. Stal jsem se jen
„katem“ básní a povídek, co neměly už vůbec hlavy a dokonce jsem
do mozaiky vybral i některé podle mne částečné „invalidy“. A tak
nebyli zcela odmítnuti žádní přispěvatelé letošní Reví vyjma starých
mítinkářů Bubola a Čárlího, na které bylo pro mne naopak radostí vzít
sekeru pro snad dočasnou polovičatost.
To je to, že náš „talíř“ letí dosti víceméně setrvačně, jakoby neměl
dostatek energie na manévr změny směru či přechodu dimenzí. Zdá
se to jedno, vždyť na palubě a v okolí se stále něco děje, nicméně náš
lodivod bručí čím dál tím častěji a hlasitěji. Je to dobrý chlap, chtěl
bych mu udělat radost. Tedy vzhůru, vpřed, hledejme sílu k dalšímu
pohybu třeba a hlavně v Přírodě, která se v čísle 20. objeví snad přímočařeji a v míře větší než letos.
Já sám jsem založil Přírodě velmi blízký spolek Baghíra, chlapík ten
ale zrovna spí, když předtím byl přerazil mávnutím černé pracky
zámek od zlatých mříží a odešel do pralesa, aby si tam odpočinul
s přáteli. To by se i nám mohlo podařit na následujících stránkách.
Tak tedy: „Dobrý lov!“
Vítězství Ducha nad hmotou se blíží, začněme se živit paprsky
hvězd jako správní divocí lidé.
Věřím, že mozaika Reví Mítink se zaleskne i napřesrok, tentokrát
však za městem.
Děkuju nejen liter malířkám a malířům, jak to přišlo, tak to je...
šéfredaktor RM
[ 5 ]
D VĚ
KNIHY O CESTĚ .
Jsou slova a Slovo.
Jsou slova tisíckrát rozmělněná, vykřičená, zaškatulkovaná, jsou
slova ( stejně jako nešťastní lidé ), z nichž zůstal jenom naleštěný
povrch, vzhled. Jsou slova, jejich spojení, myšlenky, které utvrzují
v naučených hloupostech…
A pak je Slovo. Zde přebývá Inspirace a díky ní jsou tvořeny kvalitní knihy.
Vybral jsem dvě takto psané, vydané v poslední době. Dvě knihy o cestě.
Poslední sbírka poezie D. Ž. Bora Plankty (Praha, Trigon 2009)
obsahuje záznamy pozoruhodných snů:
Ty jejich ruce! Prudká bolest v pravé dlani, pak v levé, /pak v pravém
nártu a v levém nártu – křížují mě / na všech čtyřech údech světa.
Zrození kosmu / se podobá mé smrti. Ne! Ještě ne! / Prudký úder mi
prorazí lebku. / Vznáším se nad svým mrtvým tělem…
…a Žalmy. Hutné, retrospektivní obrazy často plynně přechází
v iniciační text. Verše, co vstřebaly všecky možné postmoderní postupy, se navrací do rytmu zemských bubnů a hvězdné melodie.
Kdykoliv ztichne klapot svárů kolejnic, / z perónu se ozývají hlasy.
Bůhvíkam utíkám, / bdím svůj sen, spím svůj den, to stačí. // Asi jsme
všichni jenom spáči, samí spáči – nic víc!
Rým lapá souvislosti, analogie s hlubokým významem.
Pokora, skepse, víra a vidění z mnoha úhlů pohledu. Zasvěcení.
Touha po skutečném domově:
Neznámý bože ve mně, / popadni celý ten tyjátr blesků a hromů /
a pověs ho na větev Stromu života / nebo Poznání dobrého a zlého /
a navrať nás, prosím, znovu domů.
Kosmologické střepy v poslední třetině knihy mají jako podtitul
Ticho není vnitřní hluchota. Čtenář zde nalezne citáty jak od samotného autora, tak od jemu spřízněných spisovatelů: E. Laszla, F. Rabelaise,
H. P. Blavatské… Je tu nabíledni mnoho k přemýšlení. O tom, kdo
jsme a kam jdeme, o Ničem, co je Vším… O Ničem, co učí syntéze,
která je Vším.
Pro mě je útlá knížka Plankty krystalem ametystu. Drahokamem,
jenž zdobí korunu rozsáhlého díla D. Ž. Bora (1932), tohoto výjimečného umělce a zřece.
[ 6 ]
Knížku Den svatého Ignora aneb léčivý román, (Praha, Modrá
Brána 2008) psal Pjér la Šé’z (1963) dlouhých třináct let. Propracoval
jednotlivé postavy, ukázal jejich psychiku, stavy leckde bláznivé, piloval myšlenky, které měl potřebu sdělit.
Jistě, autobiografické prvky jsou všudypřítomné. A co vypadá jako
zjitřená fantazie, je často pouhým opisem reality.
La Šé’z v románu nezapře vliv svého inspirátora C. G. Junga.
Odkrývá nekompromisně vrstvy vědomí a dělá tak sondu k podstatě
lidské bytosti.
Hlavní hrdinové v různých obdobích cesty, v odlišných etapách.
Roztříštěný asociál Ignor, kterému utrpení otevřelo čidlo intuice, se
proměňuje až ve Viléma. Sledujeme zde transformaci, zrání duše.
Dočteme se i o problémech Titána, Ignorova protipólu: …Dokud si
není zcela jistý svou pozicí, nevykročí. Jeho opatrnost se ještě násobí,
jakmile se rozhodne konkrétně jednat…
Dál je tady Hynek, posel obecného dobra, co …zapustil kořeny. Je
proto vždy překvapen, když zjistí, že se někdo může ještě vážně zabývat hledáním domova…
Šmírák Aleš, co sleduje dalekohledem počínání Titána a jeho milenky Jarmilky. Šmíruje, sleduje potajmu cizí proměny, přičemž se sám
rovněž mění.
Nebudu zde vyprávět děj, kroky jednotlivých postav, jenom se pokusím najít něco společného.
To společné je proměna. A tato kniha zobrazuje zákonitosti jejího
procesu.
Synchronicita příběhů, poznání, že všecko souvisí se vším. Touha po
štěstí i jeho najití v Přítomnosti.
[ 7 ]
Ignorovo přerození ve Viléma. Skrze setkání se svým Temným.
Vilémovy zásadní prožitky: …Byla to absolutní forma existence, která
Viléma přesahovala natolik, že jeho frustrovaný rozum konečně rezignoval…
I záblesk osvícení, když pochopil, že jedním z nejtěžších kroků na
duchovní cestě je přijmout svého Odstřelovače do vlastního srdce a to
navíc bez jakýchkoli vzájemně omezujících podmínek. A poznal také,
že tím skutečná duchovní cesta teprve začíná…
Co postava, to typ.
Několik aspektů jedné tušené bytosti, celistvého Já.
Náročná kniha, avšak cenná nejen umělecky, ale hlavně lidsky.
Může být totiž pomocníkem, průvodcem strastiplným obdobím tzv.
psychospirituální krize, která je současností mnoha lidí, potažmo celé
dnešní civilizace.
Jsou slova rozdělující i spojující. Jsou slova pravdivá, poněvadž prožitá.
Je Slovo: ten výdech za Tichem.
Pavel Zdražil
[ 8 ]
M ARKÉTA H RBKOVÁ
A STROLOGIE
* 1961
A DUŠE SOUČASNÉHO ČLOVĚKA
Dnes jsme svědkem boomu tzv. esoterických věd. Čeho je to vlastně
projevem? Jaké podivné iracionální tužby se tu probourávají do vědomí lidstva? Co nám náhlým vzrůstem této módy chce říct vlastní nevědomí nebo duše? Mohou věštecká umění plnit ještě nějakou jinou
funkci než samotné věštění? Co je na nich pravdy?
V současné chvíli bych vynechala otázku co je na nich pravdy
(i když se zdá nejpalčivější) a věnovala se otázce, co mohou věštecká
umění dát člověku moderní doby.
Abychom se mohli zamyslet nad tím, proč se astrologie a jiná věštecká umění vynořují z hlubin zapomnění a znovu aktivují svou cestu
do světa a k lidské duši a proč nás to k nim neodbytně táhne, potřebujeme vymezit instanci v lidském bytí, která s těmito obrazy zachází.
Většina náboženských věr vlastní nějakou podobu obrazu duše.
Co je to duše? Otázka, na kterou existují stovky různých odpovědí,
výkladů, teorií a věr. V mnoha náboženstvích či naukách existuje
nejen duše jednotlivce, ale i duše světa (anima mundi); duše bývá
instance, která přechází z jednoho života do druhého či prochází
posmrtným soudem, úzce souvisí se svědomím, morálkou nikoliv
pozemského světa, ale jakési vyšší spravedlnosti vesmíru či Boha.
Náboženství se obvykle shodují v tom, že duše při příchodu na svět či
do těla zapomíná svou minulost, nezná své předešlé zkušenosti, ale
přitom na ně navazuje buď v některých tendencích, událostech či osobách (v reinkarnačních teoriích) nebo v podobě stesku či nostalgie po
zapomenutých dnech blaženosti strávených v krajině svého domova.
V lidové mluvě použijeme slovo „duše“, když o někom chceme říct,
že svůj život niterně prožívá („má duši“) nebo když chceme vyjádřit,
že se nás něco emotivně dotýká, že nám to připadá originální, svojské,
přesvědčivé, že to promlouvá k naší hlubší podstatě či emocím.
V současné západní kultuře se těmito hodnotami mnoho nezabýváme,
předpokládáme, že jsou jen takovým možným ne nutným zkrášlením,
zábavou či koníčkem, chvilkovým propadnutím, nadbytečnou romantikou. Většina světových kultur a tradic však byla přesvědčena, že
v duši se skrývá odpověď na otázku po smyslu světa a života, že v ní
dochází k propojení mezi jednotlivcem a kolektivem, duší člověka
[ 9 ]
a duší světa, mezi člověkem a Bohem či Vyšším řádem. Vytváří-li duše
prostor, v němž se osobní transformuje v obecné a setkává se
s božským, musí disponovat prostředky, které jí umožňují občas
odcházet z nejosobnější reality, z prožitku „já“, osobního směřování
ega či praktického života, do reality obecné, všelidské, do času, který
přesahuje jedince, do sídla věčných archetypů. Toto setkání
a transformace se děje v neznámých krajinách nevědomí,
v nereflektovaných imaginativních setkáních obrazů ve fantazii.
HOROSKOP
JAKO MANDALA
Současný člověk má ve většině případů k astrologii ambivalentní
vztah. I když se nám zdá, že o tom mnoho nepřemýšlíme a že jdeme
k astrologovi jen „to zkusit“, již touto volbou se vydáváme na výzkumnou
cestu, o níž vskrytu tušíme, že může vést za hranice běžně přijímaného.
Je v tom cosi lechtivého, znervózňujícího, dobrodružného, přicházíme
do krajin, kde se aktivují fantazie o věcech člověka přesahujících.
Naše současná kultura vnímá vesmír jinak než dřívější generace.
Vesmír je pro nás fyzická skutečnost, která je naší skutečnosti nanejvýš
rovna, lze o ni vypovídat, měřit ji a zkoumat jako objekt. Dřívější kultury pokládaly člověka za součást Universa a vesmír jim byl nadřazený.
Skrývalo se v něm tajemství života a světa, možná i lidských osudů.
Pohled do nebe byl zároveň pohledem tváří v tvář živé nezodpovězené otázce po původu a smyslu života, jíž je dodnes, jen my si to
z nepochopitelných důvodů nepřiznáváme a překrýváme tajemství
sumou dílčích informací, nad nimiž se tváříme, že jsou vyčerpávající.
Seznámení se s horoskopem a jeho spojení s myšlenkou vlastního osudu
znovu probudí tuto otázku a ať si na ni odpovíme jakkoliv (třeba i nijak)
její přítomnost probouzí fantazie s ní spojené a na ně navázané emoce.
Horoskopický kruh je symbol. A přirozeností každého symbolu je
zrcadlit jednotlivé projevy a úvahy ve vzdálenější a obecnější perspektivě, která obsahuje nikoliv jejich individuální detailní podobu, ale
jejich smysl. Vidí skrz věci jejich niterný obsah a nechává vytušit
osmyslňující propojení. V symbolu horoskopického kruhu se, mnohdy
po velmi dlouhé době, fantazijně propojí osobní dimenze s něčím, co
nás možná překračuje, na co s údivem hledíme za krvavých západů
slunce, a dotkne se nás tušení nedozírnosti tajemství, jehož jsme součástí. Odněkud přivane slabý dech úvahy „třeba je všechno jinak“.
Samotné setkání s tematikou astrologie a rozhodnutí k prozkoumání
vlastního horoskopu je vstupem na cestu. Alespoň na zkoušku, chvilkové
zpochybnění.
[ 1 0 ]
Astrologie byla vždy bohatě zastoupena v obrazech a bádáních alchymistů či hermetiků, většina kultur a náboženství má i své pojetí astrologie. Chceme-li rozšířit otázku po původu člověka a smyslu pozemského
bytí (a jedině tak můžeme nově vymezit prostor odpovědnosti člověka,
po čemž současný vztah člověka ke krajině svého zrodu i probíhající
finanční, sociální i politická krize víc než volají) přicházíme do vesmíru.
Tam, kde hledáme odpověď na otázku po svém vzniku, přirozeně směrujeme i otázku po původu naší „lidskosti“ a našeho vědomí, po smyslu
našich životů. Astrologický horoskop v nás evokuje tyto otevírající se
krajiny nekonečna a nevyslovených tajemství a zároveň nabízí matrici
a systém, Ariadninu nit, s níž můžeme do labyrintu vstoupit.
Mandaly starých náboženství nabízely něco podobného. Obrazce
soustředných kruhů, čtverců a jiných symbolů vnukají představu
celistvosti s řádem, který vše propojuje. Představu smysluplného labyrintu světa s rájem srdce ve středu, intuici, která vyvolává ze tmy
tajemství, která se skrývají v hlubinách nebes. Svým zvláštním symbolickým zrcadlením nám zprostředkují pocit smysluplného organismu,
jehož jsme součástí a umožní získat jiný vhled do situací. Astrologický
horoskop propojuje naši jedinečnou osobnost s něčím, co nás přesahuje i v tom, že o tom nic nevíme, a tím nám umožňuje cítit se této
nepojmenované a nezpodobené velikosti alespoň na chvíli součástí
a být s ní osobně propojeni.
HOROSKOP
JAKO OSUD
Když se dostávám do rozhovorů s lidmi, kteří astrologii nevěří
a odvrhují ji, obvykle se potkávám s obavou, že je-li astrologie platná,
vše je nalinkováno předem, s fatalistickým pojetím neměnného osudu.
Předpokládají omezení svobody člověka, nemožnost vlastní osud ovlivnit či změnit, představují si předem vymyšlený doslovný příběh, který
jen slepě naplňujeme.
Rozbor horoskopu tato omezení či danost jednou provždy nepředpokládá a přináší něco zcela jiného – obraz instance, která čeká na naše
řešení vlastního osudu, reaguje na ně či je možná i nějak dál využije,
neznámou souvislost našeho života, tušení možného smyslu jeho jedinečnosti pro běh vesmíru.
Když se seznámíme s rozborem horoskopu a nalezneme v něm
shodu se skutečností, aniž bychom si to uvědomovali, odnášíme si
s sebou také pocit, že náš osud a naše nejosobnější problémy a řešení
jsou součástí jakéhosi neznámého velikého celku či jsou s ním nějak
tajemně propojeny.
[ 1 1 ]
Dnešní člověk naší civilizace je hrubián a amatér v zacházení s obrazy,
naše fantazie často používá jen velmi omezený rozměr, neumíme
obrazy odčítat, třídit ani vnímat, rozměr, který přesahuje to, nač jsme
zvyklí, nás vyvádí z klidu a představuje pro nás ohrožení.
Z horoskopu se můžeme dozvědět, že problémy, v nichž se topíme,
nám nikdo neodpáře, neboť jsou součástí našeho osudu, ale také, že
to, jak je prožijeme je pro někoho nebo něco důležité a že to něco, co
přesahuje naše chápání, se k nám nějak vztahuje, začínáme tušit, že
naše životy jsou začleněny do širšího koloběhu, jemuž tak zcela nerozumíme, ale k němuž volky nevolky zaujímáme nějaký postoj.
Náš osud má svůj vlastní smysl a cíl. Tento cíl se často nekryje
s našimi vědomými cíli, často není zdaleka zaměřen na štěstí či prosperitu, ale víc na určité překážky a chyby, které musíme projít,
pochopit a nechat se jimi proměnit. Tento smysl a cíl je zakotven
v nějakém božím, kosmickém či karmickém plánu, který zůstává skryt
našim očím, ale nějak záhadně komunikuje s naší duší a srdcem.
Když se necháváme tímto skrytým plánem v zásadě ovlivňovat
a vést, prorůstáme se svým osudem, který se nám postupně odměňuje
tím, že rozšiřujeme své chápání světa, učíme se jej znát a milovat
a nacházíme své místo, plnou dospělou osobnost a klid. Čím víc
s osudem bojujeme, tím hůř jej neseme, prožíváme a reagujeme na
jeho výzvy. Nevědomí a vlastní fantazie a sklony se pak stávají tyrany
namísto pomocníků a neviditelnými nepřáteli, které projikujeme do
druhých a světa kolem.
Západní civilizace není zvyklá zacházet s představou individuálního
osudu, naše globalizované a globalizující vědomí připouští různorodost
maximálně v rozmezí různých dispozic či talentů, nikoliv životních cílů
či možností jeho osmyslnění. Štěstí, zdraví, zabezpečení a prosperita
jsou jedinými cíli, k nimž se upínáme. Horoskop nám může zjevit, že
vrcholem našeho osudu je všechny tyto výdobytky opustit a najít svůj
domov v tichém spočinutí. Buď to uděláme dobrovolně, promyšleně
a s osobní účastí nebo to budeme přijímat jako nespravedlnost, trápit
se, bojovat a vždy znovu záhadně prohrávat.
Zároveň s tím, jak získáme pocit, že náš osud něco sleduje (ve smyslu
„je sledován“ i „někam míří“), začínáme být také schopni zahlédnout
svůj život jako příběh odehrávající se kolem naší osoby. Mnoho klientů astrologických sezení přichází s pocitem, že se jim jejich život „jaksi
přihází“. Lidé často raději než by si přiznali, že žijí život, který žít
nechtějí, vytvoří auru „nutnosti“, která je chrání před vědomou nespokojeností a přijetím odpovědnosti za svůj život. Být obětí je jednodušší
[ 1 2 ]
a pohodlnější než tvarovat svůj život krok za krokem. Z těchto lidí
však zároveň mizí i chuť do života, pocit smysluplnosti a radost. Jejich
duše spí či postupně atrofuje. Touto „aurou“ může být manipulována
a nakažena i celá společnost, která pak tvoří svět anonymních vykořeněných vědomí, která nahrazují soudržnost vzájemnou podezíravostí,
důvěru alarmy a zákazy a sociální humanitu „přísností“. V otázkách
vztahů a obrazů jsme skutečnými neandrtálci.
A tak náš předpoklad násilí produkuje skutečné násilí, uzavírá naše
mysli do vidiny nebezpečného, nemilosrdného světa, jaký pak
s obzvláštní chutí i vytváříme, neboť jsme plni nerozpoznané agrese
a bezmoci. Přijetí vlastní svázanosti s vesmírem nám může poskytnout šíři
pohledu, zkušeností a zážitků, které pomohou snížit náš niterný pocit neukojenosti, osamocenosti a bezcennosti, z nichž roste současná krize víry.
HOROSKOP
JAKO PŘÍMĚR ČASOVÝCH A PROSTOROVÝCH DIMENZÍ.
Abychom se naučili vnímat horoskop jako prostředníka k dialogu
s kolektivními archetypy nevědomí či s vesmírným příběhem věcí, zkusíme se vmyslet do jeho časových a prostorových struktur. Doby oběhu
planet jsou různé. Měsíc oběhne za 28 dní, Saturn za 28 let a Pluto za
240 let. Zkusme si tuto informaci představit z hlediska prožitku sebe
samých. Pohyby a změny Měsíce tedy korespondují s denními náladami
a drobnými tužbami. Vesmírný energetický příběh, který planety symbolizují, se zde promítá do rychle se měnících nálad, mžikových niterných
pocitů a mechanických, instinktivních reakcí, do citového světa duše
a denních příběhů. Nemůžeme ale předpokládat, že nás ovlivňuje o to
méně, neboť nepozorovaně podmiňuje emotivní náboj našich vjemů.
Saturn jde pomaleji, jeho návrat na vlastní pozici v horoskopu věští přechod z mládí do středního věku a pak dále do stáří. Část psychiky,
která přemýšlí, koná, plánuje a zajišťuje ve třicetiletém cyklu si asi celkem umíme představit. Je v ní zahrnuta ctižádost, odpovědnost, spolehlivost, vytrvalost, příprava na budoucnost a obraz toho, co si
představujeme jako dospělou, úctyhodnou osobnost, to, jak si nevědomky představujeme i svůj vlastní vrcholný stav, důstojné stáří, svůj zenit.
V psychologickém pojmosloví patří do této kategorie obraz superega
spojený s personou, budoucností, společenským úspěchem a řádem.
Patří sem i schopnost abstrakce, která je s touto lidskou funkcí spjata.
Ale horoskop nás zavádí i do hlubinných poloh, v nichž je zakotvena planeta Pluto. Její doba oběhu – 240 let – je delší než několik lidských generací. Abychom zaznamenali příběh jeho pohybu, musíme
sledovat dějiny umění či historii, ale horoskop nás upozorňuje, že tato
[ 1 3 ]
síla se projevuje také v psychice jednotlivce. I v naší imaginaci je
ukryta schopnost dívat se na svět i na každodenní události prismatem
věků, generací či evolučních proměn. Každý z nás má v sobě otázku
po nejhlubší, základní „přirozenosti“, živelné síle života a smrti
a jejich smyslu. A každý z nás na ni nevědomky odpovídá, i když
třeba negativně nebo bagatelizací.
V běžné astrologické praxi bývá tato planeta spojována se sexem,
nezvladatelnými vášněmi, smrtí, touhou po moci, zvířecí částí našich
povah, stínovými postavami nevědomí, říši Hádovou. Zároveň v jeho
útrobách nalézáme i chuť tvorby, znovuzrození a životní proměny,
daimóna osudu.
Když imaginujeme a učíme se znát Pluta, pocítíme sílu a numinozitu
této planety a jejích psychických obrazů také tehdy, když si představíme pomalost a vzdálenost jeho pohybu a naopak sílu atomové energie
v miniaturním jádru. Cesta vlastním horoskopem je také výletem do
labyrintu imaginace, do říše obrazů, nezodpovězených a možná nezodpověditelných otázek, na rozhraní jáské osobnosti, pohledu člověka
a jazyka vesmíru a věků. Oživuje v nás pocit propojení s tajemstvím
a učí nás imaginovat i to, co přesahuje naše trvání i životy našich
dětí. Odkud pocházíme a možná i kam jdeme.
Pokud navážeme základní vztah se svým horoskopem, může nám
pomoci se postupně setkávat s fantaziemi, které jsou ukryty za naším
navyklým způsobem myšlení, vstupovat do dosud neprobádaných poloh
naší duše a začínáme i své denní zážitky vnímat ještě z jiné perspektivy.
Z perspektivy osudu a důležitosti duše.
HOROSKOP
JAKO CESTA K VNÍMÁNÍ CELISTVOSTI
Žijeme v kultuře vypjatého individualismu a specializace (které mnohdy připomínají spíš zbytnělé ego), posedlosti mládím, rychlostí
a nezávislostí. Paradoxně k tomu vzrůstá tlak na normalitu
a přizpůsobení, úzkost z nemoci a ze stáří, sociální systém vybudovaný na bázi rodiny se hroutí, neumíme věci zvažovat ani ocenit
a jedním z mála polí, na které pouštíme svou fantazii je „obrana před
potenciálně hrozícími nebezpečími“. Naše slova postrádají představy
o tom, co vlastně říkáme. Slova nezkoumáme jako informaci o světě
a životě, ale jako reklamu – bez důvěry, bez otázek, bez zaujetí.
I současná celosvětová finanční a ekologická krize vykazují zásadní
podobu krize důvěry, víry, vztahů a celistvého vnímání. Bez základní
lidské slušnosti, zakotvené v představě, že nad námi je ještě něco,
celek, do něhož patříme všichni stejně, který vymezí nutné hranice
[ 1 4 ]
naší vypínavosti a nabídne jiný smysl žití než vítězství nad sousedem,
život uvadá a mění se v rakovinné bujení růstu růstu, v boj našich
představ s realitou, o níž mají vypovídat, v krizi vztahů, důvěry
a hlubinné víry ve smysluplnost světa jako celku.
V této situaci jsme svědky vzrůstu zájmu o hermetické vědy a staré
divinační systémy. Astrologie, Tarot, I ging čím dál víc prorůstají do
našich životů i když často ve velmi pokleslé podobě diktované víc touhou po senzaci než skutečným porozuměním. Co nás na nich nevědomky přitahuje, co od nich očekáváme?
Horoskop je symbol. A jako takový promlouvá k naší fantazii nikoliv
pomocí konkrétních detailů, ale učí nás celistvějšímu, širšímu pohledu,
dává tušit tajemný smysl. Mnohoznačnost vyzývá naši fantazii ke vstupu
do hlubších, intuitivnějších rovin, kde mizí úzkostlivě střežený dualismus,
který často zaměňujeme se „zdravým rozumem“. V astrologických kursech
zhruba po půl roce přichází okamžik, kdy se účastníci shodnou, že jednou
z věcí, kterou jim návštěva kursů dala, je hlubší uvědomění různorodosti
lidí, představa celku, do nějž se vejdeme všichni i se svými extravagancemi, nepřijatelnými názory, „hloupými“ neschopnostmi a slabostmi.
Pocit „ on je blbej“ se posouvá do představy „on je skutečně jinej“. Život
se stává příběhem osobností, které mají právo na chyby a různorodost,
neboť osobnost není daností, ale příběhem transformace, vztahem různých aspektů světa, energetických bodů, genů či prastarých duší, které
se setkávají a učí se spolu komunikovat, příběhem tvorby.
Zkoumání souvislostí mezi horoskopem jednotlivce a jeho osudem
vepsaným do běhu hvězd nás zavede k bráně, kde do denního života
mohou vplouvat fantazie o našem propojení s neznámem, o Bohu
a smyslu lidských dějin i nás samých, které dodají příchuť smyslu i našim
činům a rozhodnutím, zaměří naše vnímání světa na jiné hodnoty.
Když se staneme svědky těchto skutečností, mění se nejen náš vztah
k astrologii jako takové, ale i náš vztah ke světu, k Zemi, k ostatním
lidem. Získali jsme osobní propojení s vesmírem. Kosmos se pro nás
stává živým organismem, který je v denním kontaktu s našimi činy
i myšlenkami, instancí, které na nás nějakým neznámým způsobem
záleží a zároveň od nás něco očekává. Přítelem, rodičem, démonem,
osudem i posláním.
Svět a lidé se stávají součástí celku, který spojuje různorodé jednotlivosti a zapojuje je do svého, pro nás ne vždy zcela vysvětlitelného,
ale tajemně smysluplného příběhu.
Vrací nás k základním prožitkům života, které jsme poztráceli a jež
tápavým krokem hledáme.
[ 1 5 ]
M IROSLAV B OČEK
P ODZIMNÍ
*1981
PRÁCE
Okulár angrešt,
jeho průzračné pecičky, potáhlé
skvrnitou kůží. Tvé nehty v povislém keříku
rajčat. Hřmot krasle. Rozrýváš záhon a rukou krumpluješ
zsinalé oddénky pýrů, natí, zetlelých dužnin. Nadzdvihlá hlína
syčí, kroutí se v chuchvalcích podlebečních spár. Potáhneš kraslí a hrudka
odkrývá podivný předmět, zmatnělý safír, kovovou krovku.
N ÁVŠTĚVA
U STRÝČKA
Lodyhy lilií
položené na jemném saxofonovém tónu.
V ucpaném dusítku větví chrčí rašící pupeny. V hlíně to vře; odhalují se
bílá místa.
V pěšině předkračující strýc
zanechává za sebou lepkavé blizničky chrchlů.
Ve vypárané vestě mu šustí klejky.
Do výšky vykopnutá slepice se vrací na zem –
jak dehet do strýcovy rakoviny.
[ 1 6 ]
N ÁVŠTĚVNÍ
DNY
Slaměnky uvízlé ve škvíře okna;
češeš je devítiprstým pohybem,
zchromlý rám mžourá do berlemi zotvírané tmy.
Babiččinýma očima
připlouvá mušelínová jupka, zástěry z truhel,
můj děda Ježíš Iškariotský.
J EDEN
Z MÝCH MINULÝCH
Vede mě vzpomínka na kaktusový květ
ve tři se podával čaj
a vůně maté rancha se linula nad stříškou verandy
poprchávalo
a zvíře z koloniální Srí Lanky dusivě sípalo
obracelo se na záda a nechávalo se drbat
olověný dým prostoupal korunou blahovičníků a tetelivě
se usazoval v jejich stříbřité bariéře –
Muž zvedl nářadí a kvapem odkráčel
ani jsem se s ním nestihl rozloučit
říci mu
že opravě verandy předcházel celý můj život –
[ 1 7 ]
O DCHOD
DO DŮCHODU
S konečnou platností přestávám na věci civět.
Venku si hrají samé zlé děti, počkám až
podzim je promísí s listím a pak je odhrabu na kopici.
Už táhne na osmý měsíc, je ještě horko, ale rty nejsou už tolik slepené.
Každá věc otřením o sebe na chvíli zestárne;
všude je plno jisker, maličká relátka ulpělá ve vzduchu,
vyzkratovaná nějakým prudkým zahvízdnutím.
Málokdo toho ví tolik o větvích jako veverka. A kdo ví nejvíce
o škvírách na linoleu, o drobných nedorozuměních
povětří?
Je ještě jeden svět, rozdrolenina toho
většího; to co se počítá, ale nepojmenuje.
Chráň se ho vymetat na schody, zápraží.
J AK
TO DĚLÁŠ MUMIE ,
můj obvaz mě neskryje;
krvavé cákance na rozvěšených bílých plachtách.
Ne, není teď příhodné citovat z Ezechiela.
Ale není to ani nevhodné, to máš recht.
Takže mi nosíte bonboniéry?
O sladké se dělím s ošetřujícím personálem.
Za odměnu mi připomenou, že už je neděle.
Koho tím zarmoutím, jestliže umřu?
Sám sebe ne.
Bude víc bonbonů a jejich lepkavá skupenství se v horku roztečou.
A někdy si připadám jako nějaký
asfaltový holub pro nepřesné střely chirurgů.
Nevábná budoucnost – jen tak se rozprsknout.
V příručkách pro manažery jsem se o ní ale nic nedočet.
Jednou jsi přinesla borůvkový koláč. Spořadal jsem ho na
posezení a seděl pak do jedné na toaletě. Když jsem se vrátil zpět a
vstoupil zas do pokoje, abych ulehl,
spatřil jsem své lůžko prázdné.
[ 1 8 ]
kit-cat
a.,n. not quite half-length (portrait).
A DAM B ORZIČ
L EGENDA :
*1978
MĚSTU A SVĚTU
Hleď město před sebe v poušt…
Povolal jsem dítě, abych rozbil tvé hradby,
roztříštil ty mohutné kvádry a proděravěl tvé svědomí.
Stačilo nasliněnou ručkou chopit se vosího hnízda,
vzít jemně za mosazné kování a vylily se řeky
odnikud z chodeb zapomnění,
kde v šeru jak šelma číhá světlo,
v tvrdém, chladivém vzduchu,
prolily tě řeky světla, povalily tvé tučné tělo,
prolily tvé tepny živou mízou světla,
tak předměty, věci k dennímu použití,
hadry, pneumatiky, polystyrén,
cihly a hračky, líčidla a disky,
vložky vybrané značky a značkové obojky
ze stylových sex-shopů –
vše zprůsvitnělo a začalo téct,
protáhlo se tvarem,
neb již třetí den plameňákova hruď plane,
zraněná šípem leskne se v záblesku
odleskem sfér.
Tak jsem se našel.
Tak uchopil čas
a teď prosím tu svatou tvář:
učiň mě láskou dle vlastní tváře,
ta pak ať je ti zrcadlem,
tvou ať je vířící podobou,
průsvitnou důstojnou nádobou,
skoncoval jsem s kompromisy,
teď hořké a sladké, sliny a pachy,
vůně skal mísící se s nahými těly,
výkřik světce, jenž tne do živého masa,
teď každou vteřinu nese
tvá zázračná podoba.
[ 2 0 ]
Budu tedy i já
po vzoru starého rétora
hovořit o proměnách,
protože je li mým bohem Bůh života,
dotknout se musím křehkého.
Město! Tvé drobné krutosti,
tvá jantarem vysázená okna,
kluzká rychlost tvých ulic,
ta matná zář, ten klamný závan
štěstí z reklam,
donutily mne vytáhnout tajemný
papyrus a pomocí čar i čár
jsem tě přemístil na místo,
kde prázdnota snáz rozednívá.
Odvlekl jsem tě na poušť,
abych tě naporcoval
snovým kuchyňským nožem,
abych vykuchal tvé duhové vnitřnosti.
Abych tě zbavil krutostí,
když ochutnáš plamenný sliz mých polibků,
viz tedy, že jsem mstitel, ten, kdo ví o tvých
prohřešcích, kdo zná tvé sterilní hříchy,
tvoji plochou ctnost, kdo demaskovat
jediným kliknutím myši může tvoji lživou
svobodu!
Město povolal jsem tě na soud
a teď mohu korzovat zcela volně, konečně
se mohu vznést a kroužit, vířit a snášet se,
snést se jako lehounký, drobný, kulatý déšť.
Tedy: z tvých obrazovek potečou perly a svině přehojných darů,
velryby plácnou ocasem a smetou rázem na zem vše,
co povaluje se na stolech, příbory a barevné letáky,
[ 2 1 ]
ubrousky a řasenky, voda se vpije do stolů a židlí,
zaplaví ulice, zaplní náměstí, kýchne a rozčísne už tak řídký dav,
zapaví ho panika, když éterem zazní kmenová modlitba,
ta řízne do ticha, nařízne mu zápěstí a oheň krve propustí,
že ženám vzplanou sukně a mužské poklopce
zařehtají, v ten okamžik posledním několika jeptiškám
narostou křídla, a ony neseny vzhůru,
odletí do růžových zahrad,
aby těšit se mohly bez ustání z urostlého Milence,
z jehož polibků kane rosa planet.
Budou z nich kosmické jeptišky.
A totéž uchvátí i ženy násilím sexu vytržené.
Vzhůru pod vedením Sv. Terezie!
A mezitím ožijí i umírající stromy na umrtvených dvorech,
rozezvučí se jim zuby jak pila a odnikud pavouci počnou tkát
sítě na svatbu. A opravdu, cosi se chystá, jakási hvězda
za dveřmi ztěžka oddechuje, auta, růže, písek a sníh
vše poletuje vzduchem a s jeho hoblinami si hraje,
vše ve vlnách světla kamsi spěchá, ba spěje,
strašlivý soud tedy započal, začíná veřejný kosmický bál,
techno-party se účastní tajemní návštěvníci,
hosté bez vibrací antén i fosforově zelené,
průsvitní jak vodopád a duha,
zářící jak slunce v mlhách.
Slyšte tedy duchové všech sfér!
Sem spěchejte!
Volám vás mobilním telefonem,
obesílám vás elektronickou poštou,
skrze plazmatickou obrazovku k vám promlouvám,
slyšte, co říkám, povídám a tkám,
co na osudu vyhrávám,
přileťte na ohnivých perutích,
sežehněte tvář podlé země,
vysušte ji na popel a prach,
ať konečně pozná, čím je její strach.
Město-Světe!
Stačí, abych přivřel oči a ty se otočíš směrem k oknu,
[ 2 2 ]
vypadneš a poletíš temnou nocí a kolem čela ti zakrouží
tvé roztříštěné šperky jak smysly smyslu zbavené.
Pak samo zavřeš oči a tvá substance zbělá,
přeměníš se v moře, spočineš na vlastním dně, pak přijdu já
a zlehka ti do ouška zašeptám osvobozená slova,
slova od tebe svobodná:
Temná červeň květu.
Tvá líc v černé kavárně.
Stud klopí oči do skla.
V rybím oku plujeme.
Dotýkáme se manžetou.
Jsme v skleněné pyramidě,
jež ukrývá mumie.
Jsme průhlední jako ráj.
Stolek se pod námi kolébá.
Doufám v tvůj šepot
a ty v můj pláč.
Tvá ruka se potácí
na mém těle, jakoby
mé kosti chtěly
zachrčet a zmizet.
Je to půlnoční hip-hop.
Neexistující vzpomínka.
Tak rozliju tuš a tuší potáhnu všechny bílé vzdechy,
bubliny a výběžky těla, citróny a grepy.
Tuší zaliju formu ulice. Tvé kroky tudy nešly.
Teď však mží po špičkách, ránu vydané,
pokorné a smělé, lví a sněžné.
Je-li to konec světa, je-li, tak přijď
a pomazlíme se v krystalickém blátě,
v bahně oblak, v krémové kajutě snu,
tam ti ho vykouřím a ulehnu,
zatím, co ty se budeš do větru smát.
Pak stanu se jen pestrou tkaninou vzduchu,
ptačím pěřím lehonohého větru,
nesený, nadnášený, snivý.
Neskonale snivý.
Tak vidíš. Odsoudil jsem svět
[ 2 3 ]
a ted ti ho k nohám nabízím.
Pod nohy ti ho dávám, abys kráčel.
Protože ty jsi to dítě a mně je do pláče.
Tvé slzy mi zůstaly v dlani jako květ!
Svatý Jeruzaléme! Vzpomínám na jitřní chvění
v opačném pořadí. Mohu však zhušťovat, mohu se tě dotýkat,
krotce laskat tvoji šíj, těšit se z tvého nádechu, z dlouhé křivky
dechu, z veršů, jež bez oddechu loví krásu ze záňadří Světelné Paní.
Chci ti povědět, že tento mix, tato koláž je jen zástěrkou jak se přiblížit
ke krouživém pohybu tvých řas, ke snivému smíchu hrdelních stop.
K celé té realitě, kterou jsi ty a já. Když svět se na vidličce zachvívá.
A vidíš, vždy, když do ruky mi naskočí potřeba zdolat svět,
když pookřeji a náhle jako bych se z boží pece vytáh,
protáhnu se pod hvězdami,
nadechnu a začnu mluvit, běžet, chodit, zpívat,
v té chvíli má představivost už vidí budoucí svět,
mé nervózní prsty svírají mapu
tam na onen - tento svět,
a ty přistoupíš k mé pohovce, shodíš papíry a já spatřím
jen jako výtažek světla, jen jako škvíru a klín, že...........
Nevyslovitelné!
To je ta odpověď.
Slyš město! Cítit a vnímat!
Škvařící se tuk, ocet, vinici.
Cokoli, co je na šňůře, prádlo nebo sen.
Slyš tedy můj rozsudek. Posoudil jsem tě
a shledal lehkým
a shledal těžkým zároveň.
Tvým trestem budiž náprava.
Dočkáme se slunečního práva.
Otevřou se dveře vnímání
a starý Blake vrátný pozdraví,
pak do ruky nám vrazí klíč,
odemkneme trezor
a v jeho lůně, v jeho nitru
nalezneme
ukrytý skrytý skvost.
Ukrytý tajný skvost.
[ 2 4 ]
I DENTIT Y
S homosexualitou a katolictvím
je to u něho stejné.
Byly to sladké pokusy, jak naložit
s identitou - neúspěšně.
Nyní miluje muže a ženy,
a nejvíc celibát.
- Je jaksi novoplatónsky
založený.
Nyní miluje katolictví
a protestantismus,
pravoslaví, islám
i judaismus.
Popřít však nemůže,
že v srdci mu syčí Ježíš-had.
Ba nezapře ani,
že s Hermem si hraje rád.
Dle mnohých neumí psát.
Co umí? Spojovat.
[ 2 5 ]
L ÉKAŘŮV
STESK
Podivná osa včerejšího dne.
Nejprve naslouchal,
neb naslouchání je jeho práce,
jeho lék. Pak čistil světla,
tančil na štaflích, šteloval zářivky
a myslel na večer, který se měl snést
v zářivých barvách bankovek.
Šel do domu boháče,
abych vyžebral pro bohulibou věc
nějaký ten groš, avšak bohatec
byl unaven a vše skončilo
v kalendáři, odsunuto na později.
Tak odjel vyčerpán, oslaben
ohněm luxusního vína,
do blázince, kde měl číst
a nečet. Objevil se ve dveřích
jako kouzelník, protože je
kouzelník.
A strávil v magické kouli
podivnou noc.
Obklopen čtyřmi stíny.
Čtyřmi lidmi.
Jeden motýlí potetovaný skřet.
Druhý, pavouk, který neonová vlákna tká.
Třetí, mladík, který černo dneška polyká.
A čtvrtá žena – božsky chorá.
Celou tu podivnou noc
otevíral se v něm stesk.
Osamělost rodem z moře.
Obviněn skřetem,
že lidi v lásce nemá,
pochopil, že jeho láska
je osamělá:
Naslouchá a vidí.
Vidí a koná.
[ 2 6 ]
Domů se vrátil pevný ve vůli,
mocný v ohni.
Kolik toho musí snést, smísit,
aby by nalezl lék.
Vždyť básník je lékařem všech.
/Co všechno je třeba smísit.
Hněv a mír.
Meluzínu a Otčenáš.
Smích i pláč v ozvěnách.
Cítím tolik hněvu, úměrného
vanoucímu větru,
jeho bílému sykotu,
z něhož se plod rodí.
Milují mě a bojí se mne.
Ze samé lásky mě odeženou.
Zlobí se, že na jejich vzácné knihy
ropuchy pokládám, zlobí se,
že vřed otevřu
temným květem ho potřu
a on se zacelí.
Zlobí se, že bez rozpaků mísím,
míchám, nehledím nalevo,
nehledím vpravo, ženu se na perutích,
s jednookou stařenou do vřetena
rohovoru zapředu,
pak běžím do chrámu
a tam mi na rty svěcená krev skane
a já ve víru vzplanu
a řítím se zpět, abych znamení
na síti rozvěsil, abych hvězdy
na klenbu nebe rozmístil,
abych nalezl cestu vpřed.
Paracelsus./
[ 2 7 ]
S TĚHOVÁNÍ II. (Giordano Bruno)
Tento rok se všechno stěhuje.
Všichni se stěhují.
Začalo stěhování národů.
Ze všech se stávají kočovníci.
Jakoby nějaký nový John Dee
pohnul strážnými věžemi,
otevřel brány
a věci se samy začaly dít.
Navštívil ho přítel,
- pro změnu se stěhuje.
Konverzace plynula měkce odpolednem.
V jednom okamžiku vyslovil
jeho přítel slovo salamandr.
Tehdy si vzpomněl,
jak mu kdysi ten stejný přítel vyprávěl,
že při četbě Bruna
mu z krabičky sirek vyskočila jedna,
sama se vznítila, vzplála
a pak mu prsty protáhla ohněm
na paměť upáleného.
[ 2 8 ]
/Bože, co je tohle za dobu,
nic nestojí na místě,
a všechno jde,
ale někdy se zdá,
že od desíti k pěti.
V tom pohybu
mezi temnými hvozdy
a novými čísli,
kdosi a řekněmě neskromně,
že já, vidí změnu a příležitost.
Podívej se z okna na jejich ulice.
Uštvaní z protikladů,
nosí na kůži svůj trh,
a když já otevřu ústa
a zazvoní mi zuby hvězd,
nejprve couvnou
a pak se rozzáří.
Chci jim ukázat přímou cestu
k salamandrovi.
On stojí na křižovatce –
tam Kristus pokojně rozmlouvá
s Hekaté./
[ 2 9 ]
P OSLEDNÍ
ZBY TKY POPELA
Jeho přítelkyni neupálili na hranici,
i když před pár set lety kdo ví...,
jeho přítelkyni spálili v krematoriu,
řádně a civilizovaně, dle norem
osvíceneckého pohřbu,
do kterého nemá, co mluvit ani Bůh
heretiků.
Dnes její popel rozsypal kolem stromu
a pak onomu Neznámému poděkoval
za její život. Dotkl se popela,
rozprášil ho spolu s dvojicí žen,
z nichž jedna plakala. Prázdno
zůstává. .
/Předají mě ohni,
v popel mě obrátí, ironií je,
že důvodem téhle exekuce je
skutečnost, že jsem již před časem
předala svou smrtelnou existenci Ohni,
jenž hoří věčně a vše stravuje žárem Lásky,
že jsem se dobrovolně stala popelem,
v němž se jeho bosé nožky prohání.
Ano, upálí mě,
protože jsem zrcadlem,
čirým zrcadlem božství.
Marguerite Porete/
[ 3 0 ]
Weltschmerz
(German) n. ‘world sorrow’; sadness at
the world’s woes; pessimism.
[ 3 1 ]
K AMIL B OUŠKA
*1979
R YBA
Bez počátku dýchám do tmy tvých kostí,
bezvěká šifra vtělená do času růstu a katastrof.
Jsem noc v zavřených očích země,
tvrdá jako dno tvého smíchu na konci vyprávění.
Kladu jikry do věty, která zůstala po slovech
jako osiřelý pilíř zborceného domu.
Mlčenlivá šupina široké vody v barvě břečťanu,
přehlížená úzkým obzorem,
prosvítám šedou kůží měst a lovím strnulé ulice.
Mým domovem bylo moře, postel rozvrzaná
soutěží o stále chudší sousto,
temné lože zapomenuté milostným pohybem,
tekutý chlad byl mou adresou, sladká díra
dávno před první suchou nohou.
Jsem ticho na konci kroku, na konci hlasu, na konci
jazyka se leskne síť v obrácených vlnách.
Bez počátku dýchám pod tenkou hladinou tvého těla
a jako matná předtucha čeřím tok.
Jsem černé ticho ve tvých dutinách,
temný kloub a páteř vody pro kterou paměť nemá břeh.
Můj mlčenlivý hlas je míchou obrácených vln.
Až vypluje na povrch rybích rtů,
svět bude mou ploutví.
[ 3 2 ]
S UP
Když rozpažím
slunce ve mně zčerná
světlo ve tvaru ptačí lebky
od hlavy až po zahnutý spár
vrhá k zemi strmý stín
hluboko do bílých kostí
a smrti kterou život navršil
zatínám pařáty
a trhám šedé maso Stvoření
tvrdým zobákem vyklovávám oči
otcům
jejich jazyk a mrtvá slova mě hřejí na prsou
a neumírají
[ 3 3 ]
. . .
a znovu
vykroužím oblohu svými rty
do ranního světla zakloním hlavu
rozemnu v očích suché plátno tmy
napnu řeč a ponořím do barvy
zasadím hlas do dutiny stromu
ptákům pod křídla schovám slova
zem poteče žilami
na kůži bude prosakovat
dech přinesu na dlani
a pak Ty
říkej mě říkej
nedořekni
M INCE
PRO
C HÁRONA
Zasypali mě zemí ze slin a žil
od sklepa až po střechu
plný mazlavého života, polykal jsem bílé kosti v mrtvé hlíně
zasuté, jak velká slova v encyklopedii.
Zasypali mě zemí, sladkou jako pach v pohřební síni
od stropu k podlaze
plný hemžení larev, polykal jsem finální černé hroudy nekonečna,
jako hroby polykají mrtvá těla.
Zasypali mě a dali mi jméno a naučili říkat Já. Znělo to jako anekdota.
Zemi jsem obrátil pod jazykem jak minci pro Chárona
od sklepa až po střechu
škrtla o tmu a zapálila Dům.
[ 3 4 ]
R ENATA B ULVOVÁ
*1966
+++
Stačí mít dvě zbraně
Rozum a cit
A uvážlivě s nimi zacházet
Namířit a neminout cíl
++++
Nevím proč tomu tak je
Muž se mě na nic neptá
Jak mu pak můžu dát
odpověď?
Z ÁŘÍ
Nadnášejí mě hlasy
Něžných mužů
Češu si vlasy
od shora dolů
Na podlaze je plno
rybích šupinek
[ 3 5 ]
+++
V C HROBOLECH
Zase jsem těhotná
Jak se to stalo?
Copak vy muži to neznáte?
Tam pod srdcem tlačí
v podbřišku bolesti
na očích slzy
snaha
by dítě prošlo
co nejlépe
Ticho kolem kostela
V neděli ráno
Je posvátné
I když mše nebude
Máte jej v náruči
Je vaše
Zabalené ve věčné touze
s nehty jak od pediatra
do strniska se vám
zabořují
Jistota zdá se,
Už není v ničem
Ani tady
V království
Božím
Jen tak
Jedině tak
Milujeme
My Ženy
Ženy
Milované
Muži
[ 3 6 ]
Jak hlásá
Krasopisným písmem
Pan farář
Na vratech
Překvapuje mě
Že ji musím hledat
Pořád jen v sobě
Ach jo anebo Amen?
S VOBODA
Má slova jsou jen sprostá
Nejsou už tak zakřiknutá
Jako v době kdy
jsem se bála říkat Ne
hrála jsem folk po hospodách
a byla často zaklíněná
mezi dva soudky piva
často až do rána
a každý den
Nebyla jsem schopna
dohlédnout dna
svého džbánu
a proto jsem byla šťastná
teprve ztrátou flétny
Na Smíchovském nádraží
Jsem začala hledat
Čí je můj hlas
Do konce století
Mě provázala
různá předsevzetí
Nevdávat se
Nekrást
Za každou cenu
zůstat Nezávislá
Dnes si říkám
Chyba
měla jsem vystoupit
A říct pěkně nahlas
Není dobré se uzavírat
A plnit si jen své sny
Ještě je ale čas
říká můj druhý hlas
a ten Teď poslouchám
uprostřed
bezedné
lhostejnosti
[ 3 7 ]
K ATEŘINA C UKEROVÁ
*1968
P ROČ
Kde se vzalo PROČ? Přijelo na koni či vláčkem?
Nebo visí támhle…pod obláčkem?
Proč se PROČ točí jako kolotoč?
Proč je košík z proutí a proč na mě lidi koukají?
Proč se hadi kroutí a kočky zase mňoukají?
Proč je kámen z kamene a proč támhle to je červené?
A proč má bubák strach, že ho nemá nikdo rád?
Proč vítr fouká do stromů, proč lidi chodí do domů?
Proč mám někdy hlad a proč zas se mi chce hrát?
Proč raci chodí pozpátku, proč poslouchám teď pohádku?
Proč, proč, proč?
PROČ si vyšlo na procházku, chtělo totiž najít… LÁSKU.
[ 3 8 ]
bacchanal
a. pertaining to Bacchus, god of wine, and rites in his
worship; n. drunkard; reveller; votary of Bacchus. bacchanalia,
n.pl. festival of Bacchus; drunken behaviour. bacchanalian,
a. bacchanalianism, n. habitual drunken behaviour.
[ 3 9 ]
I NKA H ANUŠOVÁ
*1956
P ROMĚNA
Jednou jsem vešla do bílého stromu
a hladká kůra zamkla mě nesmírně
a pak jsem nebyla, a pak byla znovu
a když jsem vyšla, nepoznal jsi mě.
T OBĚ
Řekni mi řekni mi
jaké je tvoje jméno
a když tě rozlomí
co bude nalezeno
a když tě zapálím
jestlipak vstane plamen
a zdali zhltne tě
když trváš neomámen
jak v tůni
kámen
A když se prostírám
proč bereš si tak málo
sám v hrsti držíš se
kde se to v tobě vzalo
řekni mi proč tu jsi
jak starý nůž to řekni
o kůži neboj se
už dávno nejsme pěkní
jak v tůni
leknín
[ 4 0 ]
Z UŘIVÁ
BÁSEŇ
Chechtám se jako racci krutí, pro bolest zkusím cokoli:
zatnu si třeba drápky s chutí do těla, které nebolí
Ten úlek ve skutečné ráně mou mysl, než si zešílí,
výkřikem poraněné tkáně přehluší aspoň na chvíli
Chtěla bych vřele kopnout do zdi, ať mě to uvnitř nezebe,
v břiše mi leží zmrzlí drozdi, vlastně chci kopnout do sebe
Chtěla bych syčet jak plyn zlostí, chtěla bych hnusně, svinsky klít,
směšné dny, sebe bez milosti na skládku někam zahodit
Chtěla bych praštit do omítky, až by mi klouby omdlely,
a do té tvrdé tupé zídky vrazit tě navždy, příteli.
No a to všechno, to bych chtěla pro dvířka, co jsi otevřel,
jak tlamu hladovou, co měla dostat pak nažrat, bohužel
ta teď má hlad, a žere ze mně srdce a mozek střídavě
tak vraždím rituálně temně nás oba aspoň v představě.
N OČNÍ
NÁVRAT
Noc je Afričan jenž kráčí krokem čapím, na pažích
černý plášť, který konce nemá,
a k zemi přilne jako hřích.
A pod tím těžkým cizokrajným pláštěm voní koření,
mrákotná sladká hudba němá,
motýli tmaví zmámení.
Jde, boty boří do dláždění, do kapes pěsti bílé zas
Afričan či já, bez odporu
z luceren žlutě prší jas.
Já nebo on, vše splývá v jedno, koření hudba motýli,
zavlním kopci na obzoru
jako by k prstům mi přibyly.
[ 4 1 ]
J ARO
S TEBOU
Prstíčky deště tak sladce zoufale
ťukají na kůži v hodině pomalé
V té chvíli uslyšíš vzdychání poupátek
cinknutí myšlenky, kroky dní u vrátek
Tvá krásná ruka je anděl bez ráje
sedla mi do vlasů jako pták, cuchá je
oblačné velryby plavou ti nad hlavou
nebe se spouští k nám milostí modravou
Jsou dveře k tajemství, které mne zajímá
do tebe vstupuju modrýma očima
pohanský déšť květů do vlasů padá ti
srdce mi ulítlo, ať už se nevrátí…
L OGOPEDICKÁ
BÁSEŇ O STAVU NITRA
Malincí netopýři
se třepotají
tam uvnitř v tmavé sluji
a křídly panickými víří
příliš starý čas,
v příšeří paměť tlí
a její vločky plují
při každém zvíření
bez řádu zas a zas.
Překrásné prsty čísi
tam na dně leží
přikryté tajným prachem
a ty vždy na vteřinu vzkřísí
netopýří rej
a přece mrtvé jsou
a sluj křehká je strachem
vždyť nad tím vším se vznáší
přísný čaroděj
[ 4 2 ]
H RANICE
PROSTORU
(platonická báseň)
Doteky dvou myslí, úsměvy těl
já kdybych mohla, ty kdybys směl…
Motýli v paprsku, který pak zhasne,
zmizíme, nevadí, bylo to krásné,
ach kéž bych nechtěla, ach kéž bys chtěl!
M ETAMORFÓZA
Jsem stará stařena v šatech po sedlákovi, jenž dlouhá léta nosil je na poli,
a sedím nahoře na nejvyšší hoře
a mlčím tam spolu s orly a sokoly.
Sedím tam po chlapsku jak dřevěný sedlák, a suché vlasy vítr mi roztrhal,
ti dravci asi někam uletěli
a já jsem mrtvá, tak mohu sedět dál.
Mrtvá jsem mrtvá jak skála pode mnou, dobře to vidím, puklá jsem jako zvon,
bez hranic lítá si tam a sem oblohou
barevný motýl, a já jsem teď už on.
O VCE
A VLCI
Chtěla bych jít do němého kraje, kde v úsměvu se mlčí
a po hrst dnů tam chci se usmívat
a nemít mysl ovčí ani vlčí
v nichž jak drak v sluji žlutě dřímá hlad.
Tichý řád co drží pohromadě ty vlky moje s ovcemi
ať obejme mě tvrdě naposled
ať mne k hostině si prostře na zemi
kde v žádném soustě nebude už jed.
Možná mě má žlutá slabost stáhne zpět do bolavé země,
a z ovce do vlka mě bude hnát
dech zvířat co pak otevřou se ve mně,
k jiným hostinám mne budou prostírat.
[ 4 3 ]
V OLÁNÍ
NA
P YGMALIONA
Uvadám
má ruka padá
a skrze tělo moje hlava propadá se k zemi
to tělo rozpuštěno
zpívá
jak noční vánek mezi veřejemi
A barvy
odpluly z očí
a stará slova poletují po krajině němá
a za mnou šlépěje jsou
mělké
jak za bytostí která tělo nemá
Dívám se
nahoru, výše
kde tvrdé dlaně veslují tak pevně mezi mraky
slétni sem ke mně dolů
stiskni
jak džbánům zborcený tvar vrať mi taky
Z ELENÝ
VEČER NAD
V LTAVOU
Jdu po nábřeží, které v dlaních drží
tvar řeky jako dlouhý džbán
Zelený večer nad Vltavou,
po které střepy světel plavou,
v pramicích sedí tmavý čas
zpět proudem jednosměrně hnán.
quean
n. virago; lewd woman; (Scottish) unmarried woman or girl.
[ 4 5 ]
PAVEL H EROT
M AJÁK
*1965
Z VELRYBÍCH KOSTÍ
Vzpomínáš vzali jsme si
státem placené volno
Všude se válelo
tolik přebytečných věcí
na rozpáleném slunci
Zapili jsme řízek vínem
Nic neprožívali
Jenom se strnule pozorovali
Tiché mezery obyčejně
vyplní básníci
svými básněmi
jenže kdo
by zrovna
měl chuť tepat verše
Nic jsme neprožívali
V ničem jsme
nebyli obsaženi
Zakleti do bolesti
ruiny neblahého tušení
[ 4 6 ]
Jen to světlo
to světlo
Svítilo
Procházeli jsme jím
Vycházeli
Lámali si ruce tělo
jeho štěpením
Tímto poselstvím
jehož kříž
prošel námi
Nezatížené svobodné
znamení záře
měnící se v tolik
podstatných teorií
To světlo
To světlo
než zmizelo
v nekonečnu
aby nás naplnilo Tajemstvím celého vesmíru
Z ASTAVIL
SE MLÝN
–
NENÍ MOUKA ANI SPRAVEDLNOST
Zloba
Pýcha
Závist
a Boží mlýny melou
Vraždy
Korupce
Krádeže
a Boží mlýny melou
a melou neustále
až se celý
pod tou tíhou zla
na kusy
rozpadnou
a od té chvíle
hřích zůstává nepotrestán
[ 4 7 ]
PANENSKÝ
LES
THE VIRGIN FOREST
nad fotografiemi
THOMASE WEIRA
Tvé ruce tvé šíje
ohmatávají moji republiku
plnou mračen
lhostejných
Jsem vrah který tě miluje
pár nocí před popravou
Jsem mravenec tvých roztažených nohou
Jsem tvrdý panenský špendlík
na patě tvého svědomí
Jsem strom který tě učí rodit příšery
skalpelem rozjetých kořenů
Jsem tvůj poslední výdech
upoceného těla
z egyptské fresky vyteklých prsů
Jsem ta noc tak rychle odhozená
do popelníku výčitek
Ležím na zemi
Ležím na zemi a spím
v pralese
a dlouhé vlasy
tancují se mnou dechovku
[ 4 8 ]
N EDOČTENÉ
KRVAVÉ PŘÍBĚHY
Růženec z chleba muklů sezobaly
roztěkané sýkorky babího léta
Otrávený vykvašený nektar z jeřabin
veřejně sám se sebou mluví
Slyší na povely a rány
zuřivě podrážděných bolševických vrahů
vraždících srdce a cit steskem po osudu
Proč kamením a snětí dnes
zarůstají hroby jejich obětí
Za všechno je zapotřebí zaplatit
Proč zarůstají pyšnými vládami
předem poražených systémů zapomnění
Schází tu lásky a pravdy
Laskavé oči jejich ať prominou….
J EŠTĚ
JEDEN
E DEN
SPATŘIT TOUŽÍ I PTÁK V KLECI
V pozadí vysloveně příjemná krajina
jako na obraze od Adolfa Hitlera
před kterou vidím sídlo mé útěchy
zahradu plnou stromů vzorně upravenou
radující se z života a rajských plodů
ovšem zahradu obehnanou rezavým staletým drátem
Čekající na poslední dějství lidského dramatu
Návratu muže a ženy
[ 4 9 ]
M ONIKA H OJNÁ
*1972
/1/ Co jste si, muži, zapomněli vzít s sebou
Doteky
uvízlé někde podél řek
vylitých při jarním tání
mě nacházejí. Nacházejí. Nacházejí.
Samotnou.
Vychladlé doteky
ve studené vodě,
co jste zač?
Vlétly jste jak vlny moře
do řeky
a osolily její tok.
Pálíte v ranách,
bolí to.
Zírám.
Do kapes kamení
nenabírám.
[ 5 0 ]
/2/
Chci se ti podívat
do tváře.
Tvůj odraz v kaluži
je rozmazaný.
Bičují ho deště
a vysušuje slunce.
A někdo do té louže šláp!
/3/
Mizíš
a nejsi…
a pak se zjevíš v ledu
na zamrzlém okně,
které jsem otevřela,
abych vyhnala zlý sen.
[ 5 1 ]
/4/ Na pláži
Mohutné
živé
písečné tělo
Skrývá lastury
šumění krve v tepnách
Což jste si nikdy nezkusili poslouchat lasturu?
Příběhy
Přesíváme
hladíme
šlapeme naplaveninou
Bohatší o to
co jsme nežili
A hučí
hučí nám v uších.
/5/
Už si nechci malovat
sny křehké jak mrazivé květy,
na které dýchneš a mizí.
Nechci ani sny jak domy,
ve kterých začneš bydlet
a zjistíš, že jsou cizí.
Můj sen
je neurčitá naděje,
nabírá podobu
momentů,
co žiju.
[ 5 2 ]
/6/
Tak dlouho v sobě tlumíš živel,
až nedokážeš
propojit spodní pramen
s řekou,
která se ti valí
v ústrety…
/7/
Namáčíme svůj život do barev
a mačkáme a svazujeme,
ždímáme a propíráme,
abychom přispěli do batiky světa.
Ne všechny barvy se k sobě hodí,
ne všechny jde použít najednou…
/8/ Ten pravý
Ve spleti tváří hledám oči
v nichž zahlédnu
odraz svého života
/9/
Jaká zvláštní síla…
Kdo odhadne?
Kdo pochopí?
Kdo přijme?
Já?
Přijímám
a žiju sen,
svůj vlastní sen,
který jsem netušila.
[ 5 3 ]
/10/
Přišla ke mně
a dívala se
na fotky po zdech.
To jsi fotila?
Bla bla bla
Ne, to jsem nechtěla.
Oči visí
na fotce,
i když odešla.
Na fotce toho,
o koho tak stála.
Její oči a on
A kroky, které přicházejí
bez těla
/11/ Rozcházení
PÍSEK VRŽE POD NOHAMA
ale nejsme u moře, kdepak, stojíme před naším domem
JÁ TĚ MILUJU
to neslyším poprvé, to není vyznání, to je… doznání
ČELA PŘITISKLÁ K SOBĚ
máš ho hrbolaté a žhavé
PACH ALKOHOLU
pil jsi a brečel přitom do sklenice, já to viděla
SMĚJU SE TOMU
momentální obrana husy
SMĚJU SE TÍM SPOUSTĚ LET,
NAŠICH SPOLEČNÝCH
co mi to hlaholí z pusy??
MILOVAL MĚ
ON MĚ MILOVAL…
[ 5 4 ]
/12/
Máš mě vepsanou do svých vrásek
těžko se z tebe vymaním,
Ač snažíš se hledět si jiných krásek,
stále v tvém hlase zním.
Nevím, jestli chci ti zůstat,
budu si chybět – vzdálená.
Zíváš, cosi pobrukuješ
a do ohně házíš polena.
Ty dobře víš,
že celá jsem se ti nedala.
Vůní kouře ve vlasech
poznám se, kdybych se hledala.
/13/
Vrhám stín,
který se podobá tobě
[ 5 5 ]
R ADIM H USÁK
B UĎME
*1974
† 2007
K SOBĚ JAKO DĚTI (12. 11. 1999)
vypůjčím si župan s květy
a své ženě ve ústrety
přispěchám
plavým krokem
splavený, ale pokorně se tvářící
sklíčený, oči plné moudrosti
upírám, svině já
sviňská moje rodina
i teta
[ 5 6 ]
JÁ NEJSEM BÁSNÍK SPROSŤÁK
já nejsem básník sprosťák
jako tihle tady
já jsem tady proto
že mě sebou vzali
neplatil jsem cestu
a prý budu slavný
tak jsem tady s nima
tak jsem tady s vámi
[ 5 7 ]
C HTĚL
BYCH BÝT
Chtěl bych být
holčičkou maličkou s
mašlí
a
špinavou tvářičkou
Chtěl bys být
holčičkou
tak asi jako já?
musíš být proletář
nesmíš jít doprava
někdo tě pak sklátí
neboj já
i ty
zato
budem rádi
láska je tvůj osud
a v holčičím podpažíčku
hřeješ další tajemstvíčko
mrkni
tvoje
víčko
…
plácni
paní
páni
tak plácni
je to švanda k popukání
po plácni
a po plácání
[ 5 8 ]
M ILENEC
ZAKLETÝCH ŽEN
Radim Husák – alias Roman Krajíc, Midar Kásuh, Jan Emanuel Manuel,
Tonda Vrchovec, Edmond Blekmont, polovina A. M. Pecháčkové – je
autorem díla, které vychází ze zdrojů pro teplickou scénu příznačných:
patafysiky, absurdity a černého humoru. Jeho poručníky byli dva na
pohled rozdílní básníci: Jiří Wolker a Daniil Charms. Sympatie choval
také k tvorbě Jana Nováka, MUDr. Jana Lukeše, J. H. Krchovského,
Bohuslava Vaňka-Úvalského… Sám však o vlastním psaní valné mínění
neměl. Navzdory slibu dovolím si ocitovat část dopisu na rozloučenou:
Děkuji ti, že jsi mi nalhával, že jsem nejlepší básník. Ale trocha talentu
hraní si se slovy mě řadí jen mezi průměr. Možná přeháním, ale dle
mého mínění, je to skromnost vskutku nemístná.
Jako rodák z Třebíče nedokázal se Husák vymanit z moravské poetiky adorisací „holčiček s mávátkem a trochou zvířátek“ a jako Tepličák
patřil tam, kde je všude doma, dobře nejlíp.
Pod různými jmény publikoval v časopisech Clinamen, Dekadent
Geniální, Psí víno, Tvar a Pako a v severočeských antologiích Pátá
Koróna (2004) a Kalné vody (2005).
1. července 2007 spáchal sebevraždu na Kněžišti v Krušných horách
blízko místa zvaného Am toten Kind, odkud jsou vidět Teplice a České
Středohoří. Je-li třeba termíny vymezit jeho existenci byl zakladatel
revue Dekadent Geniální, majitel internetové kavárny, básník a jeden
z nejradikálnějších performerů teplické scény, která se vyžívá
v hanebnostech a zvláštním chápání slova citlivost. Z těch nejnáramnějších akcí připomenu představení s oživlými maňásky pro náhodné
chodce hrané v odpadním kanálu pod cukrárnou Pohoda v centru
Teplic, koncert s instrumenty ze hry Malý muzikant před kulturním
domem pořádaný pro posluchače čerstvě nabyté dojmy z preludování
filharmoniků, oběd ve stylu high society na betonovém ostrůvku uprostřed křižovatky, potulka po teplické nemocnici v převleku za saniťáka
a sudetského pacienta, mystifikace s A. M. Pecháčkovou v ČRo Sever,
pokousání herců Matějkova divadla při jejich představení a následná
rvačka s organisátory, zoofilně-statuofilní happening u sochy padlého
koně v lázeňském parku, horolezecký výstup s plnou výstrojí na hromadu kamenů u Ohníče… Z některých happeningů vznikly fotoserie
(Matadoors rokují, Matadoors a pindíci, Sportovní den, Totální běs)
a také tři krátké filmy (Křižovatka, Doktor Fešák a sestra Vazelína, Mlž
Unio). Vedle toho působil v teplických kapelách Různí lidé a Klaptón
Revival band. Posledním vystoupením – natočeným v červnu 2007 –
však bohužel zůstane scéna z psychiatrického oddělení ve filmu
Vyžvejklé Bambule Acta Sudetica, kde Radim Husák s příznačnou
expresivitou a dravostí hraje sám sebe.
Patrik Linhart
[ 5 9 ]
J ANKA
T EĎ
*1979
ZABÝVÁM SE ZPRÁVOU ...
...že ryby dobře plavou,
a ač si kývám hlavou,
svět stále na svém místě
a tváří se tak jistě.
Jak vždy by chytrák věděl,
kolik má smutek neděl.
Jak znal by vždy tvou úlohu,
vždyť vybral si tě pro vlohu.
Milovat, sdílet, nechat zrát,
ten příběh, co má každý rád.
Však rub má ještě také líc,
tak nutno vědět mnohem víc!
A přijde noc i věci z druhé strany,
ideje, bludy náhle vymazány.
A začíná se znova,...čistě...
na osamělém místě.
V batohu bolest, trud a zmar,
nic netušíc si neseš dar.
Na křídlech orla jen kousek výš,
hned všechno jinak...uvidíš!
[ 6 0 ]
whim-wham
n. trifle; knick-knack.
R OMAN K INKOR
* 1966
S ETKÁNÍ
Přiblížil jsem se k její tváři. Jen letmý polibek.
Řekla: Kolik ti je let, že teď na jaře máš tak upřímné oči?
Mlčel jsem.
Přistoupila na jedné ze zastávek.
Usmála se. Tak jsem jí poznal.
V tomhle autobusu bylo hned vedle mne volné místo.
Ale ona si nepřisedla.
P OHÁDKA
S PŘEKVAPENÍM
Bylo to skoro jako v pohádce.
Jen Slunečník, Měsíčník a Větrník nebyli tví bratři.
I LUZE
Způsobila to stejná rychlost naší chůze,
a tak jsem na chvíli uvěřil,
že jdeme spolu,
nejen vedle sebe.
[ 6 2 ]
O
SÍLE SLOV
Bylo to mnoho slov,
která řekl on,
než se sblížili.
Pak přišel ON,
řekl jen tři
a ona odešla s ním.
H OŘOVICE
Autobus mne dovezl skoro až k náměstí.
Říkám si: Konečně Vodňany.
Byly to Hořovice.
PÁVÍCI
Po letech se mi zase vrátili.
Ze střechy stodoly slyším veselé vrkání.
Jsou to mí holubi.
Mí bílí pávíci.
M AGNÓLIE
Vyhlédl z okna ložnice.
Bylo ráno.
Svítalo.
V zahradě rozkvetly magnólie.
[ 6 3 ]
Z ACHEUS
Zachee.Zachee.
Bylo to tiché volání.
Skoro ho mezi knihami přeslechl.
C ELA
Klášterní cela.
Jen on a jeptiška.
Krásné, mladé děvče.
Jen trochu té pýchy.
Nepatřičné u řeholnice.
NA
HŘBITOVĚ
Když jsi se přiblížila, mí dva velcí bílí vlci odběhli.
Ty jsi se divila, že mne provází taková zvířata.
Tu noc jsme šli spolu na hřbitov.
Tam jsme našli tvůj hrob a pak také můj.
Prohlíželi jsme si je.
Četli jsme si jejich náhrobky.
Stále byla noc.
Pak jsem si leh na tvůj hrob – ve tvaru kříže.
M ALÍŘI
Bylo to nečekané setkání.
Řekla mi:
Všichni muži jsou jen malíři.
Já na to:
To já bych ti maloval i na kůži.
Vzala mne za ruku.
[ 6 4 ]
M IROSLAV T OMEŠ K ORČÁGO
PALETA
* 1957
BAREV
Neviděl nepoznal
jako mnohé jiné
tvůj obraz
dech mi vzal
a noci klidné
Paleta barev
a můj štětec
ti píše po těle
zatím jen zkraje
zatím jen nesměle
vytvářím kompozice
jaké mi nabízíš
náš misionář patron Antonín
dívá se stranou
jak ze štětce barvy kanou.
F IAKR
Bude to příběh jedné ložnice
s velkou postelí a prostěradly bílými jak cukr
milou dívkou a oknem do rozkvetlé ulice
Znám ho já, ale možná i Jooe Cokr
který jen tak opodál zpíval svým zastřeným hlasem
bluesově podmanivé písně
neumím tu řeč
přesto překládám ti z úst do úst ten text
/ve volném překladu zněl hříšně/
měl takovou hloubku citu že náš sex
v posteli s prostěradly bílými jak cukr
ujížděl uličkami s červenými lucernami
jak na konečnou bez rozmyslu řízený fiakr
[ 6 5 ]
P ŘESÁTÝ
Přesátý jemným sítem
přivátý do krajiny břišní
přívětivě každé mé zrnko promneš mezi prsty
přisátý neopouštím krajinu
přítomně, nepřítomný
příjemně všude vlezlí
přísahám že náš vztah
nezmění se v prach
P RO J ANU
Vyťukám při světle hvězd
do stroje tvé jméno
nepohnu se vpřed
položím hlavu ti na rameno
rozjedu ten slovosled
a nic
žádná slova spásná
si prostě nepopsatelně krásná
P RO D ANIELU
Neznal sem jí
přesto sem sní šel
nemiloval sem jí
přesto že sem chtěl
netančila semnou
přesto sem se chvěl
neměl sem jí v dlaních
jen kdybych směl
[ 6 6 ]
Ř EKA E DIT
Začal bych slovy
z kraje deštivého srpna
Pokračuji větou
Na mokré trávě a neměl sem v hlavě
Dále jen básní
Rozložený stůl a na něm
po kapkách polibky
Svedl sem je k sobě do průsvitné řeky Edit
strhnut proudem po ní plul
pryč do dálky
Na břehu z modřínů
zůstal na rozloučenou můj kredit
už je mi na nic, ta pocta anarchisty a snílka
teď když po hravých vlnkách
toužím doplout k cíli
Přes krkolomné E
po spáduplném d říkám i volně stéká
trpělivostí mému věku vlastní
zdolávám t na vrcholu srdce šílí
volný pád, ohlednutí vzad
ne, nebudu se vracet
Na konci vodopádu Edit
než hrana stolu ustřihla mi její usměvavou tvář
spatřil jí na chvíli, začal sem vědomí ztrácet
ulehl já v mokré trávě pod rozložený stůl
a čekal na nový déšť, nové vzkříšení
někdo se mne dotkl mokrými ústy
já se sotva pohnul
pak začala pršet slova, nebyla zrovna špatná, byla k zbláznění
když sem otevřel oči přede mnou zhmotněl
proudivý cit Edit
Vlasy z blondu
[ 6 7 ]
M IRKA K ŘIVÁNKOVÁ
*1954
C ANDY
MÁVÁM
vlak se ztrácí v dálavách
z nádraží je náhle prázdný sál
MÁVÁM
ruka moje zemdlená
teď marně kreslí v oblacích
obraz, který se nevrací
tak tedy
MÁVÁM
ty odjíždíš
zůstává jen sen
který se nám zdál
(text M. K., hudba Emil Viklický)
[ 6 8 ]
S ONG
FOR MY FATHER
Den za dnem běží si dál
nocí hnán nevyspán
bloudíš sám
tvé marné touhy si bdí
Dnes přišlo jaro si hrát
do zahrad vůni svou
barvu dát
a pro mě voní jen blín
A ve skle zmáčený den
obraz tvůj malíř sen
mění v kvaš
podoba ztrácí svou tvář
I léto přilétlo zpět
z dlouhých cest růžím květ
opadá
Já za svým oknem dál sním
A na mou napad prach
na stěnách leží sníh
dál bloudím v temnotách
v šlépějích
Ve stopách roztál sníh
a léto smylo prach
dál bloudím v kalužích
po lukách
Ty stopy pomalu jdou
jako den jako noc dlouhé jsou
a v očích pálí mě mráz
Podzimní vítr už svál
vůni tvou duši mou
rozerval
z tebe mi zůstal
jen stín......jen stín
jenom stín
(text M. K.: „ať žijí všechny trioly“, hudba Horace Silver)
[ 6 9 ]
Epopt
n. person initiated into mysteries. epoptic, a.
Š TĚPÁN K UČERA
S IC
*1985
ET NON
„Ano, vzal jsem ten nůž, vztáhl jsem ruku na svého učitele,“ vypověděl pak Janek před soudem. „Nemohl jsem už snést, v jakém hříchu
žije. Matěj z Hodkova býval jeden z největších myslitelů, jaké kdy
naše země dala světu...“
I.
Konsilium zasedlo kolem velkého stolu v hlavní síni Týnské školy.
V čele biskup, vedle něj Mariin otec a další měšťané. Na opačné straně stolu seděl Matěj a otíral si do nohavic zpocené dlaně. Věděl, že
místo učitele musí získat, jinak mu nezbude než vrátit se zpátky do
Hodkova, odprosit otce a místo práce na Platónském kodexu začít
lovit kance.
„Jaké máte vzdělání?“ začal Mariin otec.
„Studoval jsem v Boloni,“ odpověděl Matěj a doufal, že se ho nezeptají na dosažený titul. Mariin otec ožil.
„A znáte Mistra Umberta z Alessandrie?“
„Učil mě rétorice,“ přikývl Matěj. „Je to moudrý muž.“
Mariin otec spokojeně přikývnul. „Když jsem byl naposledy
v Boloni, setkal jsem se s ním. Mám z něj stejný pocit.“
Biskup si nervózně odkašlal.
„Pijete?“ zeptal se.
Matěj zavrtěl hlavou.
„Co ženské?!“
Matěj zavrtěl hlavou.
„Co soudíte o dnešní mládeži?“
Mariin otec se na Matěje omluvně usmál.
Matěj stál v podloubí před Týnskou školou a nervózně žmoulal stéblo trávy, když z budovy konečně vyšli biskup s měšťany.
„Rozhodli jsme se zkusit to s vámi,“ oznámil mu biskup. „Bůh žehnej
vaší práci.“ Pak odešel a měšťané Matějovi třásli rukou.
„Mistře, omlouvám se za to ponižující konsilium, Praze pořád ještě
chybí úroveň,“ řekl Mariin otec. „Třeba se nám společně podaří vnést
sem trochu vznešenosti ducha. Zatím jsou tu všichni zahrabaní jako
[ 7 1 ]
krtci, zalezlí v těch svých křivých uličkách. S Boloňou se to nedá srovnat. Ta je plná slunce a vánku od moře...“
„Já moře nikdy neviděl,“ přiznal Matěj.
„Já vím, a ani ženu nebo pohár vína,“ zasmál se Mariin otec.
„O ženách jsem si zatím jenom četl,“ i Matěj se trochu uvolnil.
Zadeklamoval: „‚Buď požehnán tvůj zdroj, raduj se z ženy svého
mládí, z milované laně, z líbezné srny; její prsy ať tě vždycky opojují,
kochej se jejím milováním ustavičně...‘“
„To je nějaká pijácká píseň?“
„Písmo svaté. Kniha přísloví.“
Mariin otec se zachechtal a přátelsky Matěje poplácal po rameni.
„Budete dobrý učitel. Vy máte na víc než na Týnskou školu, jednou
budete učit na pražské univerzitě!“
„Nejdřív mi ji musíte postavit,“ usmál se Matěj.
„To bych moc rád, kdyby král neslyšel jenom na řinčení mečů.
Kdybych tak za ním přišel, že chci na náměstí postavit rytířské kolbiště, to by byla jiná!“
„Jako můj otec,“ řekl Matěj.
Měšťan pokýval hlavou. „Mimochodem, přijďte k nám někdy na
večeři. Měl bych pro vás ještě jeden návrh.“
Matěj v Praze trávil volný čas tak, jak byl zvyklý dosud. Sám.
Jako kluk si nesměl hrát s ostatními dětmi, všechen čas trávil
v matčině zahradě mezi květinami, takže se nikdy nenaučil bavit
s vrstevníky, a ani v Boloni se nic nezměnilo. Matěj tenkrát trávil nejvíc času v univerzitní knihovně, vzdělával se v logice, fyzice, metafyzice, matematice, astronomii, etice a politice, četl spisy scholastiků...
Ale skutečným průvodcem po světě myšlenek se Matějovi stal cizinec:
„věrozvěst“ Konstantin.
Začalo to v krčmě, kam Matěj občas zašel, když mu jeho samota přišla příliš tíživá. Mezi lidmi si pak obvykle připadal ještě osamělejší,
takže se potom zase rád vrátil ke svým knihám.
„Co tu tak sedíš v rohu a nezazpíváš si s náma?“ šťouchl do něj
jeden ze studentů. „Gaudeamus igitur, iuvenes dum sumus!“
„Zpívat neumím a víno mi nechutná.“
„Říká se o tobě, že seš trhlej... A co ženský, ty ti chutnaj? Rozhlídni
se kolem sebe...“„Jsme přece klerici, my nemůžeme... tohle.“
Student se rozesmál. „Tomu sám nevěříš! I papeži plněj kláštery
svýma tajnýma dětma... co teprv my!“
[ 7 2 ]
Student se přidal k hloučku ostatních a zpíval s nimi nějakou sprostou písničku. Matěj ho zatahal za rukáv.
„Prosímtě, můžu se tě ještě na něco zeptat?“
„Rozmyslel sis to, chceš víno? Nebo kořalku?“
„To ne, já totiž... potřebuju peníze... Z toho, co mi dal otec na cestu,
mi už skoro nic nezbývá. Nevíš, kde bych si tu mohl něco vydělat?“
„Tak to náhodou vím,“ zahlaholil student v opilecké pýše. „Zkus to
u mnicha Konstantina, potřebuje někoho na opisování rukopisů. Platí
málo a navíc je jak vzteklej pes, já sám jsem u něj vydržel asi měsíc.
Ale ty si s ním třeba budeš rozumět, jsi cvok stejně jako on.“
„Konstantin, to je řecké jméno, ne?“
„Přišel k nám jako kdysi věrozvěsti, že prej chce mezi náma šířit
vzdělanost a kulturu, aby křižáci přestali ničit jeho říši. Tady na něj
všichni kašlou, proto je tak protivnej. Zajdi za ním ráno, to s ním ještě
bývá trochu řeč.“
Po svém příjezdu do Boloně se Konstantin zúčastnil kvodlibetní disputace, kterou univerzitní mistři pořádali dvakrát do roka a umožnili
v ní komukoli předložit svoje vlastní téma. Mluvil o tom, jakou škodu
si Evropa způsobila, když zapomněla řecký jazyk, a ztratila tak přímou
cestu k moudrosti antiky. „Poznávání pravdy je anamnésis, vzpomínání!“ V disputaci zvítězil, ale cestou z baziliky ho ztloukli místní studenti a ukradli mu turban i hedvábný plášť. Po několika podobných
zážitcích se uzavřel do sebe a ze svého pronajatého pokoje vycházel
jenom k pravidelným výslechům inkvizice. V tichosti pracoval na velkém díle, které mělo nakonec Latiny přesvědčit o potřebnosti
Východořímské říše a její vzdělanosti.
Matěj zaklepal na dveře a za chvíli uslyšel pomalé šouravé kroky.
Stařec odemkl a pootevřel dveře.
„Vy jste Konstantin?“
„Kdo jsi a co tu chceš?“ ozval se unavený hlas.
„Matěj z Hodkova, rád bych u vás pracoval jako opisovač rukopisů.“
„Hodkov? Kde to je?“
„V českých zemích.“
„A nejsi náhodou z Moravy?“
„Z věže našeho hrádku jsou vidět moravské kopce.“
„Moravu mám rád. Před pěti sty lety tam šířili víru moji krajané.“
„A moji krajané si jich tam dodnes váží!“
„Hm, hm. Opisovač rukopisů... Jdeš pozdě. Pracovat se začíná za
kuropění,“ řekl Konstantin a pustil Matěje dovnitř.
[ 7 3 ]
„Promiňte, spletl jsem si cestu. To víte, stověžatá Boloňa...“
„Pche, stověžatá Boloňa! Kdybys přijel do Konstantinopole, nespočítáš všechny věže do konce života!“
Matěj byl rád, že stařec zapomněl na jeho pozdní příchod a pokorně
namítl: „Při vší úctě, dobrému křesťanovi stačí věže baziliky Svatého
Štěpána...“
„Hezky ti to mluví... Ale kdybys spatřil chrám Boží Moudrosti, sídlo
mého patriarchy, oněmíš!“
„Oněmět má člověk před dílem božím, ne před dílem lidských
rukou. Svatý Bernard říká, že stromy a kameny člověka poučí lépe
než kterýkoli mistr.“
„A navíc čteš, to je dobré. Jenomže jsi pořád v zajetí té vaší latinské
jednoduchosti. Kdykoli jste v úzkých, odvoláte se na boží dílo a máte
vystaráno.“
„To není pravda. Zrovna čtu Pierra Abélarda... kolik vašich krajanů
se mu vyrovná v logice nebo dialektice?!“
„Abélarda samozřejmě znám, byl to moudrý člověk. Však ho za to
Latinové pronásledovali tak zuřivě, že chtěl utéct mezi Saracény!
Nejvíc po něm šel ten tvůj svatý Bernard.“
Konstantin se odmlčel a upřeně Matěje pozoroval.
„Líbíš se mi, kluku. Na rozdíl od těch pacholků, co tu byli předtím,
se s tebou dá mluvit o knihách. Přijmu tě do služby, než tě ta boloňská cháska stačí zkazit. Posaď se, vysvětlím ti, co budeš dělat.“
Celá místnost byla pokryta pergameny, takže Matěj zůstal stát.
Konstantin tomu nevěnoval pozornost, odšoural se k písařskému pultu
a přinesl odtud několik dalších pergamenů.
„To je Platón. Znáš ho?“
„Ovšemže znám. Jeho učení pro nás zachoval svatý Augustin.“
„Takže neznáš,“ zašklebil se Konstantin. Očividně tuhle odpověď
neslyšel poprvé. „Když mě můj patriarcha vyslal sem, abych mezi
vámi šířil lásku k moudrosti, vybavil mě na cestu opisy Platónových
dialogů. Patří k tomu nejlepšímu, co antika odkázala dnešnímu světu,
ale vy jste pohrdli tímto bohatstvím, protože toužíte jenom po zlatě.
Někdy ti budu vyprávět, jak se vaši rytíři s křížem na prsou chovali,
když strhli konstantinopolské hradby. Dokonce i Saracéni jsou proti
nim dobří a soucitní lidé!“ Starý mnich začal přecházet po pokoji
a něco si přitom mumlal. Když se trochu uklidnil, pokračoval:
„Překládám Platóna do latiny. Celé dílo, nejenom ty drobky, které posbíral Augustin! Vznikne z toho velká kniha, Codex Platonicus, a ta se
stane mostem mezi Východem a Západem. Konečně pochopíte rozsah
[ 7 4 ]
antické moudrosti, obohatíte jí vaši věrouku, jako jsme to udělali my,
a Evropa bude žít v míru a moudrosti...“ Stařec se vysílil svým proslovem, chtěl se posadit, když si všiml, že není kam.
Zůstal stát a pokračoval věcným tónem: „Ty budeš moje překlady
krasopisně přepisovat na čisté pergameny a malovat k nim iniciály.
Taky tě začnu učit řecky. Slábne mi zrak a někdo musí jednou v mém
díle pokračovat. Ti, co tu pracovali před tebou, neměli trpělivost ani
chuť cokoli se učit, šlo jim jenom o peníze, které pak utratili v krčmě
s děvkami. Ale ty jsi jiný, poznám to.“
Matěj se už úplně přestal stýkat s ostatními studenty. Nebavilo ho
hloupě se usmívat, poslouchat chlapské příhody a sledovat obličeje zkřivené zpěvem pijáckých písní. Gaudeamus igitur! Jeho nejlepší přátelé
byly lojová lampa, nálevka s inkoustem, husí brk a škrabka na pergamen.
Ve svém podnájmu, kam si nosil Konstantinovy překlady a později
i původní řecké opisy, trávil noc co noc v Platónově světě idejí. Z krčmy
zněly písně, z ulice milostné vzdechy souložnic, ale to všechno byla jen
jeskyně, z níž nedohlédl dál než k mihotavým stínům. Skutečným životem se mu staly myšlenky. Byly mu lesem, odkud vycházel, cestou, po
níž putoval, i mořem, jež ho pokoušelo, ale hlavně nesmrtelným světem,
kde se jeho duše rozpomínala na pravdu bez začátku a konce.
Stejné to bylo v teď Praze.
Obrana, Kritón, Charmidés, Lachés, Lysis, Eutyfrón, Menexenos,
Hippias, Ión... Za zavřenou okenicí pronajatého pokoje, obklopen psacími potřebami a pergameny, začal znovu od začátku pracovat na
Platónském kodexu. Eutydémos, Kratylos, Faidón, Faidros, Symposion,
Ústava, Theaitétos, Parmenidés... S vnějším světem se nestýkal, když to
nebylo nutné. Dopisoval si jenom s Arnoštem z Pardubic, mladíkem,
který přijel studovat do Boloně krátce předtím, než ji Matěj opustil. Ve
svých listech mu Matěj kladl pořád stejnou otázku – jestli se neobjevily nové zprávy o Řeku Konstantinovi. Pořád stejné byly i Arnoštovy
odpovědi. Sofistés, Politikos, Filébos, Timaios, Kritias, Zákony...
(...)
Matěj se konečně odhodlal přijmout pozvání Mariina otce a přišel
do jeho domu na večeři. Dům byl ozdobený římsami a arkýři a mezi
těžkopádnými budovami, které v Praze stály od přemyslovských dob,
působil jako katedrála.
[ 7 5 ]
„Chutnalo vám? Asi jste z Boloně zvyklý na lepší kuchyni, že?“ řekl
měšťan po jídle. „Jak dlouho už jsem nejedl mořské ryby...“
„Nebo to zvíře s chapadlama, jak jsi jednou přivezl...“ přidala se Marie.
„Chutnalo, děkuji,“ odpověděl Matěj.
„Ale proč jsem vás vlastně pozval,“ přešel Mariin otec k věcnému
tónu. „Nechcete si přivydělat jako domácí učitel?“
„Vy přece učitele nepotřebujete.“
„Ovšemže nepotřebuju,“ opáčil Mariin otec skoro dotčeně. „Nejde
o mě, ale o moji dceru.“
Matěj se na Marii poprvé podíval.
„Dceru? Ale já nemám s mladými dívkami žádné zkušenosti... totiž
ani se starými... chci říct, že...“
Marie vyprskla smíchy.
„Vás přesně jsem hledal,“ i otci zacukaly koutky. „Pobývám často
u krále a je potřeba, aby na Marii někdo dohlížel doslova ve dne
v noci. Vám se nemusím obávat tenhle úkol svěřit.“
„Ale já musím chodit do Týnské. Taky píšu jednu knihu a to mi
zabírá spoustu času...“
„Jistě. Budete ji učit číst, psát a mluvit latinsky. A zkuste do ní
dostat trochu... trochu vznešenosti ducha...“
Marie se zatvářila otráveně.
Bohoslužba v Týnském kostele byla u konce, Marie s otcem se zvedli
z lavice a zamířili domů. Před portálem je dohonil biskup.
„Někdy prý během rétoriky vykládá divné věci,“ začal bez okolků.
„Kdo?“ zeptal se Mariin otec, i když to dobře věděl.
„Matěj z Hodkova, kdo jiný. Plete mládeži hlavu, vidím to na tom
chudáku Jankovi.“ Když Jankovi zemřeli rodiče, biskup se ho ujal,
nechal ho zapsat do Týnské školy a zaslíbil jeho život církvi. Teď
Janek začal mluvit jako kacíř. I děvečka v chlévě by prý měla umět
číst v Písmu, aby se stala lepším člověkem. „Myslím, že by o tom svatá
inkvizice měla vědět.“
„Otče, dobře víte, že klerici jsou před inkvizicí chráněni,“ pronesl
měšťan smířlivě. „Navíc věřím, že Mistr Matěj dokáže do Prahy vnést
trochu...“
„Já vím, té vaší vznešenosti ducha,“ zamračil se biskup. „Ale mějte
na paměti, že rozdíl mezi ‚vznešeností ducha‘ a kacířstvím nemusí být
tak velký, jak si myslíte.“
Měšťan se zamračil.
„A vy mějte na paměti, že Matěj z Hodkova je pod mojí ochranou!“
[ 7 6 ]
(...)
Do Prahy přišlo jaro dřív než do Hodkova, holubi tu už předváděli
svoje milostné tance a na jablůňce, která se krčila mezi dvěma kamennými domy, rašily první pupeny. Matěj učil Marii číst, psát a mluvit
latinsky, ona jeho učila jíst pečené ryby přímo na tržišti, ležet na
zádech a dívat se do korun kaštanů, plivat z mostu do řeky a jihnout
při pohledu na západ slunce nad Strahovskou bránou. Procházeli se
za hradbami a Matějovi bylo jako v písních, co se zpívají při májových
slavnostech. Pak mezi bledulemi uviděl zmrzlého vrabce, který se
nechal zvábit představou jara a teď umíral s křídly pokrytými jinovatkou.
(...)
„Buď zdráv, Kuno!“ zahlaholil Matěj, když opat vstoupil do jeho
pokoje. „Neřekl bych to do sebe, ale rád tě vidím.“ Vstal od písařského
pultu a nalil víno do dvou pohárů.
„Pořád stejně upřímný...“ zasmál se Kuna. „Aspoň že víno už pijete.
Z toho mám radost, ale vaší matce o tom radši říkat nebudu.“
„To ona tě za mnou poslala?“
„Upřímnost za upřímnost,“ Kuna zdvihl pohár. „Nedivte se jí, když
o vás tak dlouho nemá žádnou zprávu.“
„Jak se má?“
Kuna se nadechl. „Udělalo by jí radost, kdybyste přijel domů. Aspoň
na pár dní.“
„A otec?“
„Nemluví o vás.“
„Beran!“
„Ale každou noc na hradbách zapaluje ohně.“
„No a?“
„Podle vaší matky je to proto, abyste nezabloudil, kdybyste se vracel
v noci. Ale ani za království nebeské by to nepřiznal.“
„Nemůžu se vrátit po tom, co mi řekl.“
„Podle mě oba chřadnou.“
„Mám tady práci. Můžu vykonat něco pro lidstvo.“
„Jak pokračuje to vaše obcování s mrtvým pohanem, když už jsme
u toho?“
„Výborně. Mám dobrého kopistu. A... a...“ Matěj se napil. „Popravdě,
nějak se na to nemůžu soustředit.“
[ 7 7 ]
„Vnější vlivy?“ zpozorněl Kuna.
„Co tím myslíš?“
„Však víte. Nikdy vás nezajímalo víno ani ženy. Víno už pijete...“
„Nic takového,“ ohradil se Matěj. „Jsem plně oddán hledání moudrosti. Má duše se skládá jen z myšlení a vůle. Žádostivosti jsem se
vzdal.“
„To máte naučené nazpaměť?“
„Kuno, vidím tě rád, ale už mi zase začínáš lézt na nervy.“
„Pak je všechno v pořádku. A kde je ta dívenka, co ji tak usilovně
vyučujete?“
„Jak to víš?“ lekl se Matěj.
„Cestou sem jsem se bavil s lidmi,“ zašklebil se Kuna. „Prý vás spolu
vídá celá Praha.“
„Teď byla s otcem ve Florencii. Ale už by měla být zpátky, čekám,
že pro mě každou chvíli pošlou.“
„Můžu jít s vámi?“
„V žádném případě.“
„Proč?“
„Unavoval bys ji svojí výmluvností a pak by sis vymohl přijetí
u jejího otce a dostal z něj nějaký dar pro svůj klášter.“
Kuna pokorně sklopil zrak. „Náš klášter je chudičký... Čím víc boháči dají, tím spíš projdou uchem jehly.“
Matěj obrátil oči v sloup a před domem se ozval rachot kol. Matěj
vyhlédl z okna a zamával. „Už jsou tady, musím jít.“
Sešli před dům. Z kočáru vyskočila Marie v přiléhavých šatech. Tak
se oblékaly ženy v Itálii a Matěj před nimi vždycky uhýbal pohledem.
Živůtek stáhnutý šněrováním jí obkresloval ňadra i pas, cípy látky na
rukávech zdůrazňovaly ladnost jejích paží. Teprve teď si Matěj všiml,
jak v poslední době dospěla.
„Nemohla jsem to vydržet, musela jsem jet s kočím, abych ti je ukázala hned...“ zářila. „Otec mi je koupil ve Florencii, takové nikdo
v Čechách nemá.“
„Vnější vlivy,“ poznamenal Kuna.
„Tohle je Kuna. Když jsem byl malý, učil mě číst a psát,“ řekl Matěj.
„Kuna, to je podle toho zvířete?“ zeptala se Marie.
„Většina lidí si myslí, že kuna jenom smrdí a vykrádá kurníky,“
odvětil opat, „ale ve skutečnosti je to vznešený a moudrý tvor.“
„Už musíme jet,“ přerušil ho Matěj. „Rád jsem tě viděl. Pozdravuj
matku.“
[ 7 8 ]
(...)
Mariin otec se s biskupem potkal na hradčanském nádvoří.
„Jsem rád, že vás tu potkávám,“ začal biskup. „Znepokojuje mě totiž
jedna věc.“
„Matěj z Hodkova?“ usmál se měšťan.
„Neberte to prosím na lehkou váhu...“
„Tak copak jste na něj vytáhl?“ povzdechl si Mariin otec.
„Zjistil jsem něco o spisech, které má u sebe v pokoji.“
„Asi bych měl Mistru Matějovi poradit, aby vždycky pečlivě zamykal.“
„Opatřil jsem si vlastní klíč. A už jednou jsem váš žádal, abyste mě
bral vážně.“
„Tak co je to za spisy?“
„Většinu z nich vůbec neznám!“
„To mě nepřekvapuje,“ uchechtl se Mariin otec.
„Vy to nechápete, nejen latinské texty, některé z nich jsou psány
řecky. Tu kacířštinu tady nikdo neovládá!“
„Takže nikdo ani nemůže posoudit, jestli jsou ty spisy závadné.“
„Právě!“
„Tak až toho budete schopen, něco s tím udělám.“
Biskup zrudl. „Chcete, abych se učil řecky!? A od koho asi?“
„Třeba od Matěje z Hodkova,“ mávl rukou Mariin otec a přidal do
kroku, aby byl co nejdřív doma.
(ukázka z připravované knížky Prokletí pánů z Hodkova)
[ 7 9 ]
M ARKÉTA L IBOLOVÁ
*1981
P OUSTEVNÍK
Tanec svíčky
mě uklidňuje
třepotá-li se,
přestávám já se třepotat
zmítána neklidem
dostávám
rozhřešení
od svíce.
Osvětluje roklinu mé duše.
Opotřebovaná vůle
se raduje
z bezdůvodného světla.
Závan jara je odzbrojující.
Poustevník
nese světlo
k vyrovnání
i k štěstěně
strom života nezná jednosměrky.
Mně přinesl
světlo vyrovnání.
Cítím, jak se rozlévá
jezero klidu
ve vyschlém korytu nitra.
Děkuju ti,
anděle ztrápených,
nic není ztraceno...
[ 8 0 ]
D OMEČEK
Z KARET
Padá sníh,
padá sníh,
padá sníh,
z karet.
Tanečníci
smutných rytmů poznání,
si dávají načas.
Přemlouvají vítr,
ať fouká nahoru,
aby se mohli vrátit
zpátky domů.
Těžký pád s takovou elegancí!
Tanec navzdory smrti.
Čistý vzduch padajících iluzí dusí.
I průzračnost mezi dvěma světy.
Dopadají na zem,
kupí se v závěj,
– krásný hrob trosek.
Bělá se na lepší časy...?
A jak najít správný trumf
uprostřed tolika oklamaných karet?
[ 8 1 ]
B OJ
SE ZRCADLEM JE KRUTÝ
Supi krouží nad unavenou nahotou
čekají
vyčkávají
jediný chybný krok stačí.
Odhalenost je dráždí,
vždyť i oni jsou pokryti peřím, tak i ty se koukej přikrýt!
nepokrytě vyhrožují
pokrytci...
Statečnost osamělé nahoty dráždí.
Některé ptáky až rozběsní
shlukují se odvážně v hejno,
musí přece potrestat
takovou neomalenost,
co kdyby ji viděla mláďata?
První ochránce křesťanských hodnot
slétne k bezbranné nahotě
vyklovne ji oko.
Přilétají další.
Škubají.
Rvou.
Dusí.
Hlupáci nechápaví!
Čím více ji ohlodáváte,
tím je odhalenější.
Válčíte jen sami se sebou.
[ 8 2 ]
funambulist
n. tight-rope walker. funambulate, v.i. funambulation,
funambulator, funambulism, n. funambulatory, a.
PATRIK L INHART
A LENKA
*1975
V TŘETÍ ŘÍŠI DIVŮ
2009
MĚSÍČNÍ POVÍDKY Z ROKU
Z ÓNA A
Až přijde čas i na nás čas Alzheimera budou stačit stacionáře nebo už
nás bude tolik, že budeme volně pobíhat po ulicích, lesích a stráních?
Už dnes jsou ti letití vytikaní a to pamatují jen líně se vlekoucí časy
totality. Práce je takořka to jediné, na co se upomínají. – Práce
a Láska! Nezapomínejme na četné srážky alfa samců, které jsou
i v domovech běžné. Tu však je Alzheimer výhodou. V boji o lásku
bývalé učitelky z gymnasia pan Jarda křísl svého souseda holí.
U snídaně si pak udiveně prohlížel jeho modřiny a pravil: „Kdo ti to
udělal, Tomášku? Já toho hajzla dostat!“ Pan Slávek pokrčil rameny,
že neví. Bývalý plánovač v JZD i zde sveřepě bojuje za své družstvo.
Komisi, která čas od času zjišťuje mentální stav klientů, považuje za
šťoury z okresu. Na otázku jaký je den, odpověděl: „To skutečně není
předmětem naší debaty, všichni dobře víme, o čem je tu řeč, a já za
naše družstvo prohlašuji, že k tomu nic víc nepovím.“ Světoběžník
s kuriosním jménem Michal Míchal si o pár let starší cikánku Ernu
vyvolil za svoji dceru. Chová ji na klíně a vykřikuje: „To je moje
dcera, přijela za mnou až z Peru!“ Erna mu docela prostě říká magor.
Pod slupkou civilisace skrývá se člověk jeskynní. S půlnocí vstoupil
světoběžník do sesterny, docela nahý, tahal se za moudí a prosil:
„Můžete mi, pani vedoucí, prodloužit život?“
[ 8 4 ]
Ř ÍŠE
DIVŮ
„Alenka ve Wonderlandu to byla knížka?“ zeptala se Ela třímetrového,
tak se jí to aspoň zdálo, táty v bezvadně střiženém obleku a košili
s hlubokým výstřihem.
„Jistě že byla,“ řekl táta a dál rovnal knihy do regálů.
„A už neni?“ nenechala se Ela zastrašit jeho urputně koncentrovaným výrazem.
Táta leknutím zapomněl, jestli knihy rovná podle velikosti nebo
podle ceny. To ho přivedlo do varu, ale přesto to pořád byl táta a to
znamená dobrý otec. „Takhle, Elo,“ řekl a práskl jakýmsi slovníkem
o podlahu, „když už jí natočili, tak jí prostě nepotřebujou, tak to ber
jako, že neni!“
Ela si nenuceně stoupla na slovník a vytáhla špičky. „A pamatuješ si
z tý knihy nějakou větu, kterou tam zapomněli?“ Ráda by si utvořila
komplexní obrázek.
Sehnul se pro slovník, ale třetím okem si všiml, že ho sledují všechny pohledy v jeho resortu.
„Alenka potká jednorožce a ten jí řekl: Teď jsme se spatřili. Když já
uvěřím v tebe, ty uvěříš ve mě. Platí?“
Prodavačka, která před hodinou servala tátovi skoro všechny knoflíky na košili, se rozřehtala na celý krám. „Platí! Platí!“ kvičela.
G ARÁŽE
SOUSEDŮ
Tma má dnes oči z pouličních lamp, vlasy z tújí a prsty z jabloní
a zuby z bílých květů. Za oknem Tropinočkin pozoruje garáže sousedů. „Jak se jim to tam všechno podaří narvat?“ uvažuje. Tma pozorně
sleduje Tropinočkina. „Takový je to pozorovatel a mě si zase nevšimne,“ hněvá se. Jenže svítá a Tropinočkin slyší jen tak…
[ 8 5 ]
K NIHA
O KNIZE
„Víš jaká by se mi líbila?“ vypálila Radiolka. „Kniha o Jitce Molavcový,
já mám takovej pocit jako bych jí slyšela.“
Bylo to už poněkolikáté, co jsem o Molavcový slyšel. Předtím mi
někdo řekl, že je to takový zneuznaný talent, ani v tom divadle
Semafor nemá stálý angažmá. A přitom čestná je tak, že nehraje
v žádný telenovele. Nebo ji ani tam nechtějí?
To mě poněkud vyděsilo a proto jsem se hrubě zeptal: „To mám tu
knihu jako napsat?“ „Proboha jen to ne, můžeš jí třeba koupit anebo
víš co? Radši si jí koupim sama, ty bys to ještě splet.“
„Splet? Co se na tom dá splést? Abych místo knihy nevzal knihu
o knize?“
Z APSÁNO
NA OKRAJ BURSOVNÍCH LISTŮ
„Ten člověk je forenzní geomechanik a navíc šarlatán a blábolil.
Uznávám, že každej má svou typickou chůzi, ale tenhle absolvent policejní školy se mrkne na podlahu, dva dny po činu, a jednoznačně prohlásí: tohle je von, ten toho chlapa vyhodil z vokna tím a tím
způsobem, a jak víš, rozsudek dělá posudek,“ prohlásil doktor Kuchař.
„A o co šlo tobě? Udělal to nebo ne?“ zajímal se vrchní.
„Podle mě sou to voba syčáci!“
„Slyšels, co se stalo v tom baru u slepeckýho ústavu?“ zasmál se
vrchní. Když doktor zavrtěl hlavou, pokračoval: „Bílý hole zase řádily.
Museli zavolat nějaký lapiduchy, aby je rozehnali, kolega to párkrát
koupil do palice, až se mu zatmělo před očima.“
„Tak to máš štěstí, že tady máš jen gyndu,“ utrousil doktor a mrkl
na mě. Patrně mě pokládal za vynervovaného otce, který na papír
chrlí jména budoucího potomka. A já zatím… ekonom na cestách… sledoval Dow-Jonesův syndrom.
[ 8 6 ]
Z ÁHADNÁ
EGYPTOLOGIE
Egyptologie je věda stále záhadná, četl jsem. Jaký je to nesmysl, Egypt
ten záhadnej je, o tom žádná. Ale taková věda? Copak může být třeba
taková nauka o eolských harfách tajuplnou, když takové harfy máme
stále před očima a knihy o nich ve své knihovně? Běžel jsem s tou
záhadou nad záhadou za Květošem Cvrkem. Ten samozřejmě souhlasil. „Taková volovina!“ řekl, ale vzápětí mě trochu vyděsil. „Každý ví,
že žádná egyptologie ve skutečnosti neexistuje. Máme jenom etologii!
Říkala to moje máma Ulalá.“ Na to už jsem se nějak musel ozvat.
„Tvoje máma se nemůže jmenovat Ulalá,“ napomenul jsem ho přísně.
„To bys musel být černoch, ty bláho.“ Květoš Cvrk, dodejme, že zas
takový přítel to nebyl, se nahrbil – asi jako černý muž pod bičem otrokáře – a vyštěkl: „Já su neger!“ Něco takového bylo příliš i na bohy,
a proto jsem se nejen za ně zeptal: „A co jsem podle tebe já?“ Podal
mi stračí péro. Poslední roky vidíme straku, kam se jen podíváme. „Jsi
pták osudu,“ řekl, „z hlediska etologie je chování strak stále záhadné.“
Z NAMENÍ
T YGRA
U vedlejšího stolku sedí chlápek. Přepíná sportovní kanály. Je velmi
rychlý a hbitý a nic ho nezajímá tolik jako pády a karamboly. Na nich
přece jen na vteřinu spočine zálibným pohledem. Servírka těká pohledem mezi mnou, kanály a chlápkem. Přesedl jsem si naproti sobě. Co
chvíli se však otáčím, aby v lokále zaznamenali oční kontakt. Jinak by
ten magor po mně skočil jako tygr. Indové si v podobných situacích
malují obličeje s výraznýma oči na vyholená temena. Prý to ty bestie
odpuzuje.
[ 8 7 ]
M ARCELA PÁTKOVÁ L INHARTOVÁ
V
PŘÍRODĚ
*1980
***
Jeho přítomnost mě rozmělnila
v lupénku borovic, v ústrk srn,
udupala v doupěti pod duby,
v neznatelné zrno nezralého hroznu,
scvrklé na drť osamělé omítky,
všláplé do omylem vzniklé rýhy
v chodníku pro zbloudilé.
Sedm anekdot.
Všechny stejné.
Vykostěný čas
brvou nehne.
V oku mák,
ostružina
v lůně.
Bude mne milovat
až do osemení?
Pomiluj.
Zemři.
***
***
Prázdnota deště.
Na oknech hnis,
pravidelný šelest krys,
sépie pod schovankou.
Svist upachtěných hus,
jež táhly
nad draky.
A dole děti
jako věrnost
podzimu.
Zmrzlý trus
hárající srny.
A taky ty,
sněžné
rozpouštění
muže.
[ 8 8 ]
Přišel nad ránem,
sklonil se nad ráhnem,
spatřil nad trámem
z provazu kličku,
zasípal cosi o věrnosti
a zmizel.
Měl bys pomaličku na ni,
je plachá,
zatím.
***
Její pohled se svezl od kolen do písku,
vymrštil se k očím a zase ovdověl.
Setrvává na místě ve fialovém šátku,
vlasy si cloní tvář a sune mu potají
myšlenku po myšlence, aby nevěděl.
Hadí dech na skle u tvé postele,
vidle v týl, hranostaj v náručí,
ví, kam sedáš v kostele...
Udělám ti, co poručíš,
jsem služka,
která nestele.
D ĚTEM
A na té vrbě sedí víla,
jejími vlasy – ty se díváš –
proniká světlo nemocné duše.
Chceš zkoušet hru Na pohádku?
Jednoduše tě ji naučím.
Podívej nahoru, na její řasy,
ztěžklé poznáním.
Všude kolem křik a spousta zmatku,
jen tady je ticho,
jen ona ho neslyší.
Až se vítr utiší,
vylezem nahoru, dáme jí
úsměv
na památku.
(ze sbírky Zpívat bláznům, nakladatelství Pulchra, říjen 2009)
[ 8 9 ]
M ICHAEL L ORENC
*1943
E STER
Koupeš se ve světle
zelených lampionů,
když krev je tma
a tma je krev,
když ladíš srdce zvonu.
Omýváš tělo z lamp,
věrná svému jménu,
když má tě smrt
a smrt tě má
bílou jako stěnu.
Můj zpěv ti vyzouvá
boty i s obutím,
když znak je kříž
a kříž je znak
života bez smrti.
P ROMLUVA
K SOBĚ
Jsi temnotou, která zvrací
světlo slov,
jsi žravostí nových korporací,
černochem nalíčeným na bílo,
jsi důsledkem svých vlastních činů,
voličem
Pol Potů a Ho Či Minů,
očima bez víček.
Vábné klíny
rodí svůdné mýty.
Dá ti každá druhá
z třetích zemí.
Dobrodiní
totality.
[ 9 0 ]
Z MOKLÁ
P OMALÉ
Liják jak mrznoucí
paprsky slunce,
celá věž lijáku.
Jak marionetě
jí zvedali ruce
k opaku boků,
do mraků.
Život jí uplynul
jako nedělní odpoledne.
Co ozařuje temná modř,
základní barva obrazu?
Reliéf hudby,
vlys ticha,
němhru těl...
Město
a všechno v něm
je pomalé.
Městská doprava,
příměstské vlaky,
loďky na řece.
Pomalá vichřice pomalu třese
pomalu rostoucím akátem.
Dívky se pomalu svlékají,
muži pomalu usínají.
Pomalu padá sníh.
Pomalu štěkají psi
z blízkého psince.
Muže, který spěchal,
zavřeli do blázince.
Co by za to dal,
aby byl pomalejší,
než lenochod.
Mohl by se stát
primátorem!
Postupně by zpomaloval
provoz v ulicích.
Město
a lidé v něm
zvolna by se proměnily
v muzeum živých soch.
MĚSTO
[ 9 1 ]
K OUZLO
S AMUEL
Kluzké jelce
hledám pod kameny,
v peřejích hladké
tělo ženy.
I.
Uviděl jsem ho okem
drátěného plotu.
Seděl na lavičce,
hlavu mezi koleny.
Zatímco jsme mlčeli,
ptáci nám utkali
košile z cvrlikání.
Po chvíli jsem řekl:
Prodrat se k pradávnu?
Odpověděl:
Jenom tma si pamatuje
počátek světa.
Od moře řečí
vracím se k řece,
to jenom na báseň
půjdu od lesa.
Až vykouzlím rým,
až vytáhnu z klobouku
králíka za uši
psa.
H RA
Co je mi do bělásků,
najdu si v lese
jinou lásku.
Třeba mokřady,
koráby
potopených vesel.
Ryby už nelovím,
sám jsem nerudná
ryba u dna.
Ale když děravím
k pramenům Moravy,
jsem studna.
[ 9 2 ]
II.
Seděl na lavičce
u nádraží,
blízko blázince.
Měl vlhké ruce
a pátravý zrak.
Šli jsme v duchu
po kolejích k obzoru
a po paměti k sobě.
Nad námi se vznášel
hluchoslepý pták.
III.
Viděl jsem ho srdcem,
okem malíře.
Seděl zády
k čelní stěně pozadí.
Tělo, které umírá
a které nezemře,
dokud nerozboří dlouhou alej zdí.
Co jsem to vlastně viděl
očima ze světla pro světlo?
Ocelový lis,
či titanovou hřídel,
jež drtí mléčné sklo...?
V IZE
M RAMOROVÉ
Jednou budem děkovat
emailovým jelenům
za pocit lehké dominance.
Neřekli mi,
že černý kašel kance
je z bělostného peří
holubice,
neinformovali mě,
že bubny barbarů
jsou potaženy kůží
proroků,
nevzkázali pro mně,
když obloha zrcadlila
krví zbrocenou zem,
zamlčeli mi
to málo o vítězstvích
a všechno o prohrách,
zatajili mi,
že zpěv slavíka
hyne v oušku netopýra,
zatímco oko hurikánu...
Jednou se budem hřát
v plamenu
milostné protuberance.
Jednou se budem zdát
samotnému tanci
jako děti tance.
A jednou budem vyčítat
své bance,
že jsme zazobanci.
TICHO
Neuvědomili mě,
že nemám krmit
štěně štěstěny.
Jsou strmé dny
a lavina
v nedohlednu.
[ 9 3 ]
S TÁLE
K MOTŘIČKA
Stále je vidím,
ty nevidomé,
kteří hloubí studnu
mumlavou mantrou,
stále je slyším,
ty rytíře kulatých slov,
kteří pohřbívají
hliněný Grál.
Okolo
vykotlaných stromů
chodí smrt
a zahřívá se mrazem.
Ještě se dělím
s lovci kolem ohně
o svoji hněvivou řeč
a ještě třímám
v rozlehlém prázdnu
z hvězdného stříbra
ukovaný meč.
Kolem mého domu
tančí jako blázen.
Má klíče od bytu.
Odemkne, vejde a konstatuje:
exitus.
J SOUCNO
Nedovedu si představit,
že bych nebyl,
že bych neobčural rohy
jako pes,
že bych nezatloukal hřeby
do dlaní včerejška,
že bych se nenarodil
ve vsi Kněževes.
[ 9 4 ]
M OLMEN PÄGOD
*1648 nebo 1986
Někdy mě opravdu značně láká
jít na maškarní za čmeláka.
***
Neškodilo zlu by
dát si spravit zuby;
dříve než si uvaří,
zaskočit si k zubaři.
Stát to bude jmění;
zuby, ty se cení.
***
Kdyby byly Petřiny
sakum pikum Petřiny,
potom by byl Petřin
možná taky Petřín .
***
Podávám porce laně
na čínském porceláně.
***
Jsem literát, co nezná děje,
tudíž jsem plný beznaděje;
tak asi dneska zbořím se
a budu trajdat po římse.
[ 9 5 ]
***
Kdysi rovni byli si
všichni v městě Tbilisi,
pak dohnali druzí je
(nejen celá Gruzie).
***
Vážně si myslíš, že dá dneska slon gól,
když mu ta žirafa přihrává jak mongol?
***
Řekl jsem dnes naší Lence:
Považuj mě za šílence!
Ona je však skvělá,
prý to dávno dělá.
***
Zažil jsem náhle s tou paní
poněkud táhlé stoupání;
a nechci vědět dnes ani,
kdy zase přijde klesání.
***
Sám v městě barbiturát
snad našel bar by tu rád,
kde chlastaj praví chlapi.
Tam by se milerád zapil.
[ 9 6 ]
***
Mám tě tak rád,
až ve mně něco praská,
lámou se větve
stromů uvnitř těla,
něco se boří,
ale jiné zase vzrůstá.
Na co si lhát,
že tohle není láska.
Dělí se svět ve
sto můr, jak jsi chtěla,
křídla jim hoří,
ale my nezavřem ústa.
A můry vplétají se do mých mokrých vlasů.
Je hodně možností a o to méně času.
Pod tvojí postelí je strašně málo místa.
Nevím, proč vlastně napadlo mě lízt tam.
A
BUDE DOBŘE
V tikotu hodinových zoubků
a nebo v přesýpání písku
ještě než čas ztratí svou hloubku
a z hloubky ocitne se v nízku
v tikotu hodinových strojků
a nebo v tichu před setměním
těsně než čas udělá stojku
a všechno do černa se změní
v tom náhlém dokapání času
přetaví ošklivost se v krásu
z břehů se rozleje jak řeka
a nebude už na co déle čekat
všechno se v jedno náhle sleje
a bude dobře
teď však zle je
[ 9 7 ]
machinule
n. surveyor's instrument for obtaining right angle.
P ETR PAZDERA PAYNE
D ÉMON
*1960
POCESTNÝ
Konečná záhuba vyplývá ze záhuby počátkem dané. Bídy a hrůzy skříňky Pandořiny se venkoncem zapíšou do černé skřínky konečného neštěstí. Zlá nápověda najde svou poslední ozvěnu v náslechu zpovědnice...
Už dlouho jsem na cestě a vymýšlím hlouposti. Prý přesně na takové
během jejich dlouhé cesty přisedá Démon pocestný. Využívá prázdnoty
jejich mysli, jak tak zírají před sebe až někam k obzoru, a vyplňuje
vědomí. Doslova se přilepí – dybbuk. Jistě proto se v křesťanských modlitbách odpradávna objevuje modlitba za ty, kteří jsou na cestách. Snad
modlí se nyní kdosi za mne, přestože sám se moc nemodlím. Nikdy
jsem neměl rád kostelní lavice, zřejmě proto jsem chtěl být farářem,
abych v nich nemusel sedět.
Přemísťování akceleruje pocit marnosti. Márnice plná lodí spících.
Furgon pohřební. Průchod průchozí. Průser hrozící. Život jako postupné vtělování totální skepse. Když mohu, zapisuji vše do sešitku. Píšu
si, anžto jsem uvízl v koloně na 75. kilometru dálnice. Od dětství, od
základní školy jsme vyrůstali vždy s nějakými sešity, teď už naštěstí
bez aktovky.
Brždění náklaďáků připomíná troubení jelenů.
Odjel jsem před několika dny z metropole a opět se do té stoky
musím ponořit. Do matky měst, jež kdysi byla mým domovem. Ale
domov, to je iluze neměnnosti. Iluze opakovného vstupování do stejné
řeky. V metropoli je vše v pohybu. Každý jako by chtěl udělat, co má,
splnit úkol – a zmizet.
Ve zhuštěné civilizaci velkoměst již chybí volný meziprostor. Je vyplněn lidskými produkty, kdyby jen viditelnými stavbami, dráty a auty,
ale též neviditelným vlněním radiokomunikace, magnetickým polem,
všelijakým zářením. Volný prostor, v němž by se věci vyjevovaly ve
své přirozenosti, už není. Z jakéhosi strachu z prázdna byl zcela zaplněn. Chybí světlo, v němž by se mohla vyjevit krása věcí. Světlo, za
nímž už zdávna se malíři stěhovali na jih. Radost ze světla, v němž
vše může být viděno jako poprvé.
Já též jako bych byl z rodu Jensidiů. Z těch co říkají si navzájem na
pozdrav: „Jen si di!“ Prchám před Démonem pocestným a tak spěji
v jeho ústrety. Anebo snad prchám před svou duší. Podle starých
[ 9 9 ]
Indiánů musela prý duše za člověkem teprve dorazit, když se někam
odebral. A co dnes, když se člověk přemísťuje za pár hodin na tisíce
mil někam předaleko letadlem? Do jiných zeměpásů. Za Oceán.
Na opačnou stranu kontinentu. A duše aby za ním klopýtala nebo plavala jako ti plavci přes kanál La Manche. Já též nikde příliš dlouho
nesetrvávám. Nezdržuji se, a tak duši své stále unikám.
V noci na dnešek zdál se mi sen o letišti. Byl jsem letištním zaměstnancem. Běhal jsem s kolečkem po runwayích, asiže jsem je měl uklízet. Cedule hlásala: V celém areálu dodržujte minimální rychlost
38 km/h! Dělám co mohu, ale na takovou rychlost nemám. Rád bych
i s kolečkem vzlétnul. Ale tělo je slabé.
Jsem již notnou chvíli přinucen sedět a zírat na dlouhého svítícího
hada koncových a brzdových červených světel. Jsem součástí dlouhého hada z železa a plastu, plechu, benzínu, skla. Leč není to jen neživá hmota, ten Livjátan je plný duší, nebo spíš – usuzuji-li podle sebe –
lidských bytostí čekajících na svoje duše, až za nimi dorazí. Kdoví,
někoho možná dostihne duše, teprve až když se definitivně zastaví, až
na konci, v hodinu jeho smrti, právě až tehdy paradoxně, když ho
duše, jak se říká, opouští. Duše souvisí s časem. Duše cítí plnost
i prázdnotu času. Spása duše znamená dát duši čas, je-li to možné.
Neboť ani čas, ani duši nemáme ve své moci.
Nezbývá než čekat. Unést ataku samoty. Prostor pro démona.
Stojím ve vozbě a už je to jisté, všichni se otmí, přijedou pozdě
z víkendu. Je třeba nastavit režim trpělivosti. Uvelebit se v celách
automobilů. Na krajinu s dálnicí se snáší srpnový večer. Otevřít tedy
okýnka jeho vůním, rozhlédnout se. Popatřit na měkká uzrálá pole
a tvrdý pás kopců na horizontu. V protisměru se za svodidly šinou
světelné korálky po neviditelné niti nepřerušeně. Upínám se k hudbě
z autorádia. Nějaký holandský básník na Vltavě říká, že věci nás přežijí. Tu a tam někdo z vozu vystoupí. Zapalují se cigarety. Několik
kilometrů před námi prý hromadná srážka, auta v sobě i na sobě.
„Zranění neslučitelná se životem,“ říká kdosi. Démon pocestný dosáhl
svého. Byla mu předhozena krvavá oběť. Zřejmě zástupně za nás za
všecky, co tu musíme čekat, až odvezou vyduchlá těla a skelety zbouraných bouráků.
Je vlahý, krásný večer. Nezvyklé nasvícení. Krvavý západ v zádech.
Nabrat z těch mraků energii. Vydržet. Pochopit, že čím déle tím lépe.
Aby nás duše doběhla. Aby už nebylo úniku. Totálně a navždycky.
Otevřít se vzpomínkám. Od dětství až po současnost. Vrátit se, přehlédnout vše v celku. V samotě i s druhými v kajutách vozů za skly.
[ 1 0 0 ]
Připadával jsem si jako housenka na listu. Nu ano, všichni jsme
náplava. Společenská stínohra. Směšnost doběla. Dlouhé noční můry.
Strach z konce světa. Vyhledávání odlehlostí. Utíkal jsem do hospod.
Byly to útěky z všudypřítomné mrtvolnosti, jakýs takýs, alespoň provizorní smysl to mělo. Cizina. Setkání s řeckou letuškou. Uhýbání
očima. Vždycky jsem předstíral, že nespím. Umělecky mě nezajímalo
nic jiného než ušinutost. A taky vůně moře nasátá v chřípí uprostřed
opevněného města hluboko ve vnitrozemí...
Za hučícím přílivem vzpomínání odliv zapomnění. To ticho mohl
bys vidlemi přehazovat. Prapůvodní ticho, jehož dosud nebylo slyšet.
[ 1 0 1 ]
I INFINITNÍ
POUŤ
Být židem sám za sebe, vyjití z Egypta znovuprožít, zemí zaslíbenou
projít, soukromou ilegální imigraci podstoupit, být jedním z nich – ale
sám, bez spříseženství, bez pobratřenství, bez společenství.
Svatá místa jsou místa dávno důvěrná, tak jako samo dětství, ba ještě
něco víc, jsou to vzpomínky na dětství lidstva. Leč svatá místa jsou znesvěcována zástupy chtivých turistů, hledajících svého druhu zázraky.
Den co den nosívají kříž po Via Dolorosa, klekají v Betlémě u hvězdice
lokalizující údajné místo jesliček, padají na zem do Kristova hrobu, ofocují Zeď nářků, šlapou po nádvořích synagog, obléhají věž Davidovu,
cpou se do hrobek králů a jeskyň proroků, klaní se Abšalómovi, smaží
se v údolí Kidronu, brodí se kanalizací Ezechiášovou...
Být jedním z nich a Ahasverem v jedné osobě. Vzlétnout a zaletět,
kolébajícím se airbusem do Tel Avivu.
Číst nápisy odzadu, naslouchat hlasům. Po původu sebe se ptát.
Hle, mesiáš pejzatý vousatý z plakátu kyne světu pravicí.
Koukat se, jak v mešitě po nádvoří vede slepého malé dítě.
Hovořit s italským moštářem zde oženěným a pak mu pomoci složit
neprodaná granátová jablka.
Vystoupat na Karmel, subidu del monte Carmelo s Janem z Kříže vykonat: nada, nada, nada, čili nic, nic. Nicotou prorazit výš k Bezejmennému.
Z lanovky s bublinovitými kabinami se rozhlížet po Haifském zálivu.
Sledovat blesky blížící se bouře. Eliášův oheň nad bahaistickou velesvatyní se zrzavou bání!
Pohovořit s ředitelem Muzea ilegálního přistěhovalectví a námořnictví.
Na chvíli být s těmi, jež urputně připlouvali na truc mandátní správě.
Po mnoha útrapách a skrze oběti i na dětech došli až k vlastnímu státu.
Ve městě svatém u Zdi nářků dostat požehnání od rabínova tovaryše pro sebe i pro své potenciální potomky. A za tuto službu následně
zaplatit pět euro. Chodit ulicemi arménské, moslimské i ortodoxní
čtvrti. Zažívat střet civilizací na několika málo hektarech: mešity, kostely, synagogy. Sestoupit do údolí Kidronu a projít hřbitovy všech tří
náboženství. Spatřit hrobku proroka Zachariáše. Vystoupit na horu
Mória a pak hned vedle na zastavěnou Golgotu. Usnout na chvíli
v kostele poblíž údajného Kristova hrobu. O sabatu v synagoze poslouchat rabína, jak deklamuje příběh o obětování Abrahamova milovaného
syna. Obkroužit město po hradbách za poledního vedra, do úmoru
procházet bazary, vrávorat uličkami... A pak najednou nečekaně dostat
[ 1 0 2 ]
herodiánskou herdu do zad od Araba; jako by chtěl říct: „No tak,
kamaráde.“ Zasmát se. Dát si falafel a k tomu makabejské pivo a ožít.
Vyrazit pouští po staré silnici do Jericha; tady někde okradli pocestného z Ježíšova podobenství o Samaritánovi. Být zachráněn milosrdným Arabem jedoucím tudy mikrobusem a v žáru rozpálených
písčitých pahrbků odvezen dolů do nejstaršího města světa – a potom
jet dál dolů a dolů a octnout se na nejníže položeném místě zeměkoule, u Mrtvého moře.
Ticho ve skalách v poušti nad Kumránem. Kameny připomínají chleby Ježíšova prvního pokušení. Neobvyklé ticho a ozvěna. Jak se do
pouště volá, tak se z pouště ozývá... „Panebože, ale já nic neříkal!“
Večer v hostelu v En gedi sledovat v televizi interview s člověkem,
který ztratil paměť a hledá své blízké i svou minulost. Snít sen,
v němž někdo přehodil řízení u auta z leva do prava. Nezbývá než
stopovat. Zastavuje rabín určený pro celou oblast na jih od
Jeruzaléma. Jeho předkové pocházejí z Čech, ale nic bližšího o nich
neví, protože všichni skončili v Osvětimi.
A potom být s těmi, kdo kdysi hájili poslední pozice na Masadě, až
sami volili raději hromadnou sebevraždu, než aby se vydali v otroctví.
Masada třetího roku dobyta pomocí valu ze západní strany.
Odebrat se urychleně zase na sever. Do galilejských kopců. Pátrat po
neslyšném hlasu vpodvečer v Nazaretu, v rumraji ulic, řítících se vozů
s reprobednami, bimbajících zvonů a hulákajících muezzinů. Číst klikyháky na zdích. Hledat jakýsi dávný vzkaz. Zvěstování. Doplnit šém
a dodat tomu všemu nějaký smysl. Uvěřit, že nakonec všechno do
sebe zapadne.
„Chyťte žida! Vyfoťte žida. Zachyťte ho...“ volají turisté za baťůžkářem s třásněmi, jak utíká křivolakými uličkami prastarého pobřežního
města. Odtud z Jafy do bezbřehosti moře unikal kdysi před svou rolí
legendární prorok Jonáš.
Do země svaté přijít, leč nedobýt ji, neobsadit, ba ani se neusadit.
A dál nikde, nikde nebýt doma... a zase odletět. Navždy se rozloučit.
[ 1 0 3 ]
P JÉR L A Š É ’ Z
*1963
L ÁSKA
I.
Z hlubin Věčnosti se vynořila jedinečná Bytost. Ve chvíli, která byla
určena pouze jí. V jediném jen pro ni možném místě. Tady a teď.
Než došlo k tomuto zázraku, Bytost dlouho, nekonečně dlouho spočívala v Bezmezném... Pozorovala, cítila, velmi citlivě vnímala veškeré
pohyby Času a Prostoru. Nechávala to vše na sebe působit, až dospěla
k rozhodnutí zrodit se jako člověk, jako lidská bytost. Tady a teď. Jako
Muž nebo jako Žena? V hlubinách Věčnosti v tom není rozdílu, neboť
tam panuje jednota. Polarity se vzájemně harmonicky prostupují.
Ovšem v prostoru a čase to je něco jiného. Muž je velmi prostý tvor.
Jako by snad ani nic nedělal. Jako by pořád zůstával v zajetí Věčnosti.
Polehává, posedává, zevluje a lelkuje, aby v určitém čase, v jisté chvíli vyrazil na lov. Co bude jeho kořistí? Snad smysl, snad láska, možná
jen pohyb a jeho ukončení. Je zaměřen na jedinou věc. Na dosažení
cíle. Často se mu stává, že přitom zapomene sám na sebe. Snad je to
jeho úděl, jeho štěstí. Snad je to jeho naplnění. Jako by pořád setrvával jen uvnitř Času – uprostřed Věčnosti. Jako by ani nebyl doma ve
světě Hmoty. Snad je jeho pravým domovem hledání. Snad je jeho
cílem naplnění...
Ale Žena? Co je nejhlubším údělem Ženy? Spočinutí? Přijetí?
Odevzdání? Vytvoření Domova?
Tato jedinečná bytost dospěla k rozhodnutí zrodit se jako Žena.
II.
Ve světě hmoty je vlastně všechno ženské. Hmota vytváří prostor
a prostor je ženský. Lidé se často domnívají, že v našem světě jsou
nějaké polarity. Žijí tu muži a ženy, děti a dospělí, chytří a hloupí.
Ovšem ve Skutečnosti je všechno hmotné prostě ženské. Vždyť hmota
je náruč, která tvoří určitou hranici bezmeznému – času. Objímá jej,
utišuje jeho touhu po neustávajícím pohybu. Jenže uvnitř zdánlivě
nehybné hmoty – hmatatelného – panuje čilý pohyb. Všechno se
někde potkává. Vždycky je nějaké místo sjednocení.
Čas je jako by mimo náš ženský svět. Poletuje sem a tam jako včela
kolem květu. Tak jako tak jej to ale láká zastavit se, usednout na květ.
[ 1 0 4 ]
Opylovat jej pouze bezděčně, jako by mimochodem, ale hlavně si přitom odnést nějaký ten kousek jeho sladkosti.
V tomto smyslu je bytost, která se zrodí jako Žena, blíže přirozenosti
květu. Jak říkali staří Číňané - Žena má své velké úkoly, které nemusí
hledat. Muž zůstává především jen jakýmsi neklidným návštěvníkem.
Takže právě tato konkrétní Bytost dospěla k rozhodnutí zrodit se
jako Žena...
III.
Mladý hejsek navštěvuje gymnázium. Den co den po ránu kráčí,
s hlavou v oblacích, směrem ke škole. Jeho mysl se vznáší opravdu
velmi vysoko v oblacích. Proto mu například trvalo téměř dva roky,
než zjistil, že s jedním spolužákem mají společnou cestu. Od té doby
vždycky vykročí ze svého domu, projde za několika bloky paneláků
mezi domy a přírodou, pozdraví stromky, které tam rostou, pak mine
dvě lokální teplárny a zazvoní na spolužáka. Potom spolu putují do
gymnázia.
Tak to trvá nějaký čas. Hejsek zůstává hejskem. Spolužák spolužákem. Osud však trpělivě čeká na svou příležitost.
Jednoho dne hejsek zazvoní jako každý den na spolužáka.
V domovním telefonu se ozve cvaknutí.
„Zdar Nany.“
„Jé. Já ještě snídám.“
„To je v pohodě. Počkám tady.“
„Ne. To ne. Pojď nahoru, počkáš u mne v pokoji.“
Ozve se bzučák domovního zvonku a hejsek zatlačí do dveří.
V Nanyho pokoji se trochu nejistě rozhlíží. Jasně cítí přítomnost
Ženy. Je tu palanda. Pokoj tedy obývají dva lidé. Je tu jakási vůně.
Něco dosud nepoznaného v něm ta vůně probouzí...
Spolužák dosnídal.
„Můžeme vyrazit.“
„Hele. Ty tu nejsi sám, že jo?“
„No jo. Je tu se mnou ještě ségra.“
[ 1 0 5 ]
Hejsek zdvihne obočí.
„Uplná nána,“ dodá Nany.
Je možné zdvihnout obočí ještě výš? Ano. Je to možné. Nany se
nakloní k prádelníku.
„Něco Ti ukážu.“
Vytáhne jeden ze šuplíků. Ukáže se asi sto párů bílých ponožek.
„Ti říkám... je nemožná...“
Cestou do školy není hejsek ani zdaleka tak výmluvný jako obvykle.
Je zasažen přímo do samotného Srdce. Cítí něco, co ještě nikdy necítil. Otevřel se v něm jakýsi úplně nový Prostor...
IV.
Pak už jsem jen hledal cestu k Tobě. Bylo mi šestnáct a Tobě?
Osmnáct. V tom věku na malém městě celkem velký rozdíl. Ovšem
hejsek si žádné takové otázky neklade.
Kroužil jsem kolem Tebe v jakýchsi obloucích, které se stále zmenšovaly. Jako lovec kolem své kořisti? Pokoušel jsem se o Tobě něco zjistit. Nejlépe od Tebe samotné. Poznávat Tě.
Trvalo to nějaký čas, než jsi vůbec zaregistrovala mou existenci.
Ovšem jednoho večera jsme najednou stáli na autobusové zastávce
spolu, jen Ty a já. A kupodivu jsi najednou začala mluvit o škole,
o sobě, o nějakém nápadníkovi, který Tě doprovází k vlaku.
Vypozorovala jsi, že má tři témata – škola, sport, rodina. Vyjde mu to
vždycky akorát k nádraží. Jednou jsi schválně zpomalila. Škola, sport,
rodina... nádraží bylo ještě daleko. Nápadník se na chvíli zarazil. Jako
by vnitřně zalapal po dechu. Ale pak začal, jako by nic. Škola, rodina... na sport už znovu nedošlo.
Naslouchal jsem Ti a cítil jsem, že něco mezi námi se začíná měnit.
Hned druhý den odpoledne jsem vyrazil po známé trase. Jako každý
den ráno. Jenže tentokrát jsem nezvonil na Nanyho. Kdopak asi zdvihne sluchátko? Jako by pánbu byl doma. V domácím telefonu se ozval
Tvůj hlas. Milovaný hlas.
„Můžeš jít na chvíli dolů?“ moje rozechvělost naštěstí úplně nezabránila artikulaci.
Pak ses objevila. Jako když z moře vystoupí Venuše.
Dlouho jsem kolem horké kaše nechodil. Stručně a jasně jsem vyjádřil své city. Pak otázku, jestli se mnou nechceš chodit. Někde pod tím
byla samozřejmě nabídka celoživotního kvalitního vztahu.
Zkoumavě jsi pozorovala špičky svých bot. Snad jsi tam uviděla
něco, co jsem nebyl schopen postřehnout. Byla to velmi dlouhá chvíle,
[ 1 0 6 ]
než jsi zdvihla své řasy a namířila je směrem ke mně. Ano. Není Ti to
lhostejné. Jenže. Žijeme na malém městě. A ten věkový rozdíl... Jak to,
že mne Tvá slova nemrazila? Byla jako pohlazení, i když jejich
význam byl tak odrazující. Jistě. Co jsem mohl čekat jiného?
Až po mnoha letech jsi mi řekla, že jsi ze mne tehdy ucítila opravdovost, důvěru v sebe, lásku...
Ten den jsem odcházel s nepořízenou. Naštěstí má hejsek mnoho
věcí, kterými dokáže přehlušit smutek, aby v něm snad nezačal tonout.
Druhý den se u mých dveří ozval zvonek. V domácím telefonu jsem
uslyšel známý hlas. Tvůj milovaný hlas.
„Ahoj. Můžeš jít na chvíli dolů?“
Moje pocity byly tak silné, že si je naštěstí vůbec nepamatuju. Moje
šestnáctileté ego je ihned vygumovalo.
Zase jsi tak dlouho zkoumala špičky svých bot. Co jen na nich může
být tak zajímavého? Aha. Tyhle jsou jiné než jsi měla včera.
„Víš, jak jsem Ti včera řekla, že by mi vadilo, co by si o nás mysleli
lidé... tak to by mi vůbec nevadilo...“
Nevím, jaký výraz jsi uviděla na mé tváři. Rozhodně jsi rychle
pokračovala.
„Můj postoj je... tedy... pořád stejný, ale nechci, abys sis o mně myslel, že se řídím tím, co si myslí ostatní lidé...“
Až po letech jsi mi řekla, že jsi o tom přemýšlela skoro celou noc.
Až po mnoha letech jsi mi prozradila, co jsi už v té chvíli věděla, že
spolu budeme.
Lovec si myslí, že pronásleduje kořist, ale vůbec neví, že je kořistí
mysticky přitahován. Netuší, že je spíše pasivním objektem než aktivním subjektem. Byl vybrán. Jistě. Byl vybrán pro to, jaký je. Ovšem byl
důkladně propátrán, prozkoumán a vybrán. Tenhle proces Žena často
dokáže realizovat během několika vteřin. Jeho výsledek? Ano nebo ne.
Nevím – neexistuje.
Tak pracuje Ženství. Největší lovec tohoto světa.
V.
Co k tomu dodat? Všechno se děje tak, jak to probíhalo vždycky.
Slunce vychází den co den a pomalu se posouvá po obzoru v létě na
sever, aby jej oteplilo, v zimě k jihu, aby se zahřálo. Roční období se
střídají, jako by se opakovala. Ale pro mne je od té chvíle všechno
jiné. To spojení, to setkání probudilo mé Srdce. Do té doby jsem jen
spal. Mohl jsem být hejsek, rebel, hodný chlapec... cokoli. Od té chvíle, kdy jsem... kdy jsme...
[ 1 0 7 ]
VI.
Stáli jsme spolu před naším domem. Řekla jsi, co jsi měla na srdci,
a ve mně se něco dalo do pohybu. Přece jsi nepřišla jen kvůli tomu,
abys mi řekla těch pár vět. Ty jsi mi mohla říct kdykoli. Třeba až
bychom se někdy potkali. Žijeme přece na malém městě. Takové myšlenky by mne jistě napadly, kdybych dokázal uvažovat. Takhle jsem
prostě jen vyhrkl:
„Co děláš zítra? Nepůjdem si někam zatančit?“
Na zábavě to bylo prima. Poprvé jsem cítil, že tu nejsem sám. Mezi
námi dvěma vzniknul jakýsi duhový most nebo dokonce spíše tunel.
Kolem byla spousta lidí, hudby, hluku a ruchu. Ale vlastně jsme tu
byli jen my dva. Pak se do tunelu začal někdo dobývat. Nějaký jiný
lovec chtěl vstoupit mezi nás. Jako by tím něco předznamenával. V té
chvíli jsem se tomu jen smál.
„Nevyrazíme domů?“
Ve vlaku jsme byli snad úplně sami. Seděl jsem vedle Tebe tak blízko. Tak tohle je ta vůně. Neznámá a přitom tak důvěrná. Všechny
myšlenky byly velmi vzdálené. Byla tu jen Tvoje přítomnost.
„Už ses někdy líbala ve vlaku?“
Úsměv.
Když vniká lidská bytost do tohoto světa, jako první orgán se vytváří srdce. Hned potom špička jazyka. Přes špičku jazyka tedy vede cestak srdci. Tak se naše srdce spojila v té památné chvíli v prázdném
vlaku. Snad ani průvodčí si netroufla nás vyrušit. A to všude kolem
panoval hluboký komunismus...
Druhý den jsem procitl naplněný štěstím, které už nikdy neodeznělo. Svět je krásný. Už mnoho let.
VII.
Stromky se mezitím proměnily ve statné stromy. Pitomé město
a hloupé paneláky dostávají úplně jiný rozměr právě díky těm stromům. Je to sice pořád město, ale trochu je to také lesní prostor.
Nedávno jsem s těmi stromy rozprávěl. Dobře si nás pamatují. Naše
noční cesty od Tebe ke mně a zase zpátky.
Některé věci nikam nemizí, i když se často zdá, že už jsou
v nenávratnu. To je rozdíl mezi skutečným a zdánlivým. To zdánlivé
je jako popínavá rostlina. Potřebuje to něco pevného, na čem se může
uchytit a pronikat zdánlivě třeba až ke hvězdám. To skutečné stojí
ovšem samo o sobě. Žádnou oporu to nepotřebuje.
[ 1 0 8 ]
VIII.
Nechci říkat, že Muž nebo Žena jsou víc nebo míň. Jsme součástí tohoto Stvoření. Objímáme jeden druhého. Jako to činí čas a prostor. Ovšem
jen zcela výjimečně můžeme jeden ke druhému opravdu proniknout,
sblížit se, spojit. Potom mizí hloupé otázky, které klade intelekt.
A pitomé, ztrnulé odpovědi, které nabízí. Protože intelekt je jen mozek
bez srdce. Minulost bez přítomnosti. Budoucnost utonulá sama v sobě.
Pouze hypotetická. Jako člověk, který utonul nejprve v mokřadech
svého bažení a následně v hypotékách, které už nedokáže splácet.
IX.
Jsem jen muž. A jako takový jsem vlastně prosťáček. Jednoduché stvoření, fungující na primitivním základu. Sebestředná bytost, pro kterou
je největším překvapením zjištění, že někdo jiný může také cosi prožívat. Oheň, který není ničím zjevným bez látky, kterou spaluje. Dokážu
projít celým světem, aniž by se ve mně cokoli pohnulo. Navenek snad
velmi aktivní. Přitom toužící po spočinutí.
X.
Ty jsi Žena. Jsi tím důvodem, příčinou, motivem pro který se oheň
může projevit. Jsi také vodou, která oheň zmírňuje. Utišuje jeho spalující žár. Rozumí mu, protože sama v sobě velmi hluboko, v samotném
jádru chemické vazby kyslíku a vodíku, ukrývá také oheň. Vždyť
právě jen oheň může vytvořit to, čemu lidé říkají chemická vazba.
Tohle věděli už staří alchymisté. Proto říkali, že voda je hmotný protějšek světla. A co je světlo? Je to Duch. A Duch je přece praotec
Oheň. Proto je uvnitř vody oheň.
Jsi Žena. Miluji Tvou neokázalou velikost, tichou odevzdanost, sílu
přístupnosti, která se tak často skrývá mému omezenému vidění za
zdání slabosti.
Vidím a cítím Tě všude. Ve vycházejícím Slunci i v mracích, za
které se ukrývá. V kusu dřeva, které přikládám na oheň. V cestě, po
níž kráčím.
Jsi pro mne Tajemstvím. Neproniknutelným tajemstvím. Láskou.
Mohu Tě poznat jen tak, že se Tebou stanu. Jenže potom zmizím
i s veškerými otázkami.
Protože potom pouze Jsi. Jsme...???
[ 1 0 9 ]
XI.
Před nekonečným Časem letěla Vesmírem Hvězda. Neboť my všichni
pocházíme z hvězd a na svém počátku byl každý z nás hvězdou. Tato
hvězda, která se řítila stále narůstající rychlostí nekonečným Vesmírem,
už poznala všechno. Úplně všechno kromě sebe samotné. O sobě ještě
stále neví nic. Snad ani neví, že existuje. Snad právě proto musí pořád
letět dál a dál. Snad proto ji to žene z jednoho místa na druhé. Jak se
však může sama o sobě něco dozvědět, když dosud nenarazila na nic,
co by ji vychýlilo z dráhy?
XII.
A pak se to stalo. Uviděla jinou Hvězdu. Ty hvězdy se spatřily vzájemně ve stejný okamžik. Obě stejně vyladěné, připravené se UVIDĚT!!!!
A to se také stalo. Zamilovaly se do sebe okamžitě. Byla to Láska na
první pohled. Od té chvíle už jedna ke druhé hledaly cestu. Trvalo to
ještě nekonečně dlouho, nežli se, kroužíce kolem sebe stále blíž a blíž,
spojily. A když se dokonale propojily, prostoupily jedna druhou, až se
dostavil úplný klid, dospěly k rozhodnutí zrodit se jako dvě lidské
bytosti – Muž a Žena – v tomto Čase a Prostoru.
XIII.
Jen z těchto všech důvodů se mohl mladý hejsek jednoho dne objevit
u Tvých dveří...
[ 1 1 0 ]
zoonic
a. pertaining to or derived from animals. zoonosis, n. disease that can
be communicated among animals or from animal to man.
PAVLÍNA P ULCOVÁ
*1975
***
Růženin lom
na dně lomu roste
t i ch o
vápenným mlékem jezírek
nakojené
shora tlačí prsy bledé
než dozní
křik
káněte
***
jak plátek uschlé růže
byla lehká křehká
mrtvá
moucha
jak procitnutí
z bzukotu snů
[ 1 1 2 ]
***
Ve Višňovém sadě Antonu Pavloviči, Třem sestrám a Rackovi nad mořem
obrazy v nekonečných přesypech
na písečném břehu
nad mořem naříká
ztracený racek
v síti očí uvízly třpytící se rybky
tři
z ok řinou se slzy vody
než zornice ryb oschnou
vrstvy šupinatých slov
nepropouštějí vodu
pak kalená ocel
prořízne bříška
z rozchlíplých ran valí se
melodie táhlé dumky
cáry oblaků vlají po čele nebe vysokém a jasném
bledé sukno lety nařasené v tváři
je pozdě
v sadě zatím kácí se léta
[ 1 1 3 ]
PO
TURISTICKÉ ZNAČCE SRDCE
Dětstvíděj
baloňák věší na ramínka stromů
k večeru
svrchník padne do krajiny
cudně zahalena
lechtá ji první hřích
sevřené světlo
proběhne mnou
včelí bodnutí
ještěrka smíchu
prosmýkne se vlasatou travou
ponořím-li ruku do kapsy
na prsty se mi přilepí
mentolka
T ŘEŠNĚ
ZJARA
nevěsty u cesty
čekají Amora
vzduch voní neřestí
příkazem ze shora
nastal čas sváteční
strojí se na vdavky
ženiši nelení
nejsou to padavky
nevěsty zarděné
zmámily je svody
květů dny sečtené
obtěžkají plody
[ 1 1 4 ]
P ŘED
DEŠTĚM
Litva
Radlicí z brázd vyorává
havrany
a pěchuje je do pytlů
mračen
***
Litva – Kurská kosa
Muž skrývá chlapce
bříšky prstů
tentýž písek
p r o s y p á v á m
Do nesčetně podob
stárneš
kráčíš písečnými dunami
bosýma nohama
po páteři mnohokrát přesypaného těla
kráčíš sám po sobě
ve vlastních šlépějích
***
Igorkovi
klín sněžních
husí táhne
plátno nebe
padající peří
jsem zasypána
pomlkami mezi slovy
obalena vločkami polibků
připadám si jak sněhová socha
jež je příliš horoucí
než aby uvízla
v konturách
hmoty
[ 1 1 5 ]
*H*A*I*K*U*
kanoucí krůpěje jablek
v kostrách stromů
kde hnízdí slunce
***
před umytím štětce
kdosi v kopcích odstříkl
kapky barvy
***
ve větru chřestí
kostřičky v aleji
to krajem táhne mráz
***
hostina – plech pole
cukřenkou sníh posype
hroudy holé
***
let labutí
pleskot pláten na tkanici
nebe – vanutí
***
mlhou ucpané průduchy
marně si slunce troufá
dýchat
[ 1 1 6 ]
obstreperous
a. noisy, exuberant; unruly.
S IMONA R ACKOVÁ
* 1976
XXX
N EMŮŽU
Dívá se po mně
čas
Jsou tam hadi
ovinou mi nohy
ovinou mě vzhůru
Chce mě
vím
že mě chce
Unikám mu
A přitom
už dávno
rytmicky zní
v mém těle
SE VRACET
až na hranici
dechu
Smýknou mnou o zem
vlasy mi travou
povlečou
Nemůžu se tam vracet
do soutěsky mezi skalami
toho času
Omlátí mé tělo
o představy
omlátí mé představy
o tělo
Nemůžu se tam vracet
Sem
[ 1 1 8 ]
XXX
C OMME
Ty hraješ na piano
já tančím
Vymetla jsem cestu
vyhrabala hlínu
prsty krvavými
Bosou kůží
nahýma nohama
na hrotech slov
Našimi těly
ozývá se
prázdno
A my
o naplnění
Ty hraješ na piano
já tančím
Z APLEŤ
IL FAUT
Vydřela na kořeny
až do mízy
Aby se mi po ní
líp sypalo
barevné barevné
barevné
listí
MI COPY
Zapleť mi copy
lásko
Vynořím se ti
jak jsi chtěl
Tam za jezem
tam v krajině
před mým narozením
Zapleť mi copy
A jdi
[ 1 1 9 ]
K DYŽ
SLYŠÍM TEN RY TMUS
Každý takt mě bolí
musím ho mít
sevřít ve svém těle
rozeznít se jím
Teď
se zvednu od stolu
Teď
si rozpustím vlasy
Teď
si nazuju
flamenkové boty
Jsou pobité
hřebíky
Abych věděla
abych dobře věděla
o každém kroku
(Tomáši Votavovi)
XXX
Vábí mě vůně
tvého strachu
Tak tohle jsi
ty
Ten smotek nervů
v planoucí vteřině
Ležím ti přes cestu
slastná a číhající
A čekám
(básně z rukopisné sbírky Tance)
[ 1 2 0 ]
P ETR Ř EHÁK
R OMANCE
* 1978
O SMRTI NA VÝPRAVĚ
Sotva přejde z luk a světů
ze srdce jak motor škytá
prsty štípnou harmoniku
kučeravé jdou jak z cikád
běží nohy kam jde květen
zapálí tě sluncem z rohu
rukávem jak hlavní zbraně
kovem stínu v svitu luny
nepoddajné boky lehnou
jako žlutá tráva v slunci
krev jde z pusy oči lezou
vítr jako z třmenu vysed
pryč jde duše z výra volá
zelené jde světlo z moře
na mělčině mušle vyschlá
maják který světlo nese
zlomené jak signál volá
kam se poděl čí je smrti!
bílé ruce prádlo věší
samota je hlavou luny
vyjde tělo ze slz jiskří
jako hříva přede struny
duny jako koně běží
dusot smrti pro výstrahu.
zazní jako výstřel ztěží
smrt zas vyšla na výpravu
[ 1 2 1 ]
B ASKETBAL
Je den jakoby ležel vítr s pávem
jakobys z kopce vsedě říkal právem
tříískni ať se rozletí
dvě panny ve tvé paměti
jedna z nich de na věnečky
povídá že na věnečky
u řeky je větru dává
přitom myslí na cikána
ruce vzorované dečky
jimi hvězdy přivolává
známou jimi k jihu troubí
vzadu za rohem
že půjčují klouby
na šlapky!
jsou ze starých borovic
jak sluncem odražených
zpod rohu poklice auta
syččččččččččččččí
kovem jak cyklón
světlo
Začíná tím
že hašené hlasivky vlastně žžaví
ty jiné, řka: mám v ruce tiket na basket
jako kovovou ruku
pře s košem
o lžíci
ve tvaru palce
jak portu
síťkou kruhu značené
jak prsty v tanci můry
kvůli místu
u stropu se žárovkou
vedle příborníku
[ 1 2 2 ]
stříbrných sad, jak ze zahrad
deseti lžic
v odrazech vlasů těch pihatých
holek po prádelnách
zvoucí:
ticho
staré všech barev z lokálu u kravaty
jiřičky světla
berany
blechy
mistry přesunu
zvoucí:
rukávy vyhrnuté do pláží
bastardy i bagry s lopatami
zvou k odpočinku
na počátku mezi prázdnem
a záclonou
jak v pláni plochy
zvou tě zelenou
telefonem
větrem v sadě
jablkem
jako žlutými ňadry
mezi kopce ticha
koutkem oka
nebo ponku
směrem k puse.
[ 1 2 3 ]
C ESTA
Výlet do neznáma
Kouzelný Negril
Cesta do hor
Magický rasta
Tajemná džungle
Fantazie krajiny
Květy rozkoše
Hry na nebi
Božská modrá
Signály inspirace
Posvátná plantáž
Dlouhý kouř
Medicína pro duši
Vytříbené vnímání
Labyrint mysli
Dada komunikace
Vesmír v nás
Závratný okamžik
Spiklenci slasti
Cirkulace času
Poletíme dál...
Reflexe
J OSKY S KALNÍKA
* 1948
z cesty po Jamaice
Z encyklopedie Rastafarian Art,
Kingston, Jamaica
[ 1 2 4 ]
M IKULÁŠ S ODJA
* 2001
Z POVĚĎ
Kopí jsem vyrobil proto,
abych byl domorodcem.
Pak už to šlo ráz naráz.
Viděl jsem mamuta
a zabil jsem ho.
Maso jsem sežral tak jak bylo.
Syrový.
Potom jsem vzal dva klacky
a pokusil jsem se rozdmýchat
oheň. Nešlo to, ale pak jsem
v kapse u kalhot
našel
zapalovač.
O ŽIVLÝ
STROM
Bože marja
To je End
A tady ještě
Jeden
End
K IVETRON
Jára sice nemohl do školy
Protože letěl do vesmíru
Ale stálo to za to
Nabral strašlivou rychlost
Přeletěl všechny planety
sluneční soustavy
a napral to rovnou
do Kivetronu
Nic se mu ale nestalo
Byl ve světelném štítu
Na druhý den mi přinesl
do školy cédéčko.
Když jsem na něm viděl
Kivetron – Žasl jsem
Byli na něm praví transforméři
U nás na Zemi je to jen pověra
Ale jinak je to skutečnost
schoval jsem ji a rozhodl se,
že ji nikomu neukážu
[ 1 2 5 ]
J OSEF S OUKAL
*1961
OKAMŽIKY OKAMŽIKU
Odděl svaté od sprostého v sobě
(židovské přikázání)
něco je svaté, jiné sprosté
a marně ptám se, světe, posté
proč obé nutně okusíme
a proč nás svaté někdy mine
***
nejistí ptáci v šedém nebi
jak rozhozená peříčka
jablůňka stářím obtěžkaná
mi uplakává jablíčka
***
nad hladinou strání kotvy stromů
pod plachtovím noci sterý vzdech
zítra podívám se dolů do chalup
a porozsvěcím na hrobech
***
napůl posečené stráně dvojím krokem jdou
a cesta kolem břízek zahýbá
přepadl mne obzor stokrát okoukaný
to se osud příští do mě vrývá
zaživa
[ 1 2 6 ]
***
krajina je tady sama
a sama
si tu cesty lidí vodí
bůh ví kam
bůhví proč tu bloudím
ztracen v sobě
sebe všude kolem sebe promítám
***
a
a
a
a
znovu podzim
tichobraní
hnědozlaté jitro polí
vzdechy léta doorané
cosi co si do tmy bolí
***
podzim je večer před nedělí
znavený vstoje usíná
soumrakem smyté stopy polí
svádí nás
nebi do klína
***
dnes dráčky básní nechci pouštět
a ze slov šňůrou větrem běžet
dnes kopce nechám zlézti dětem
a spadlé listí nechám ležet
***
dnes mi stačí jenom mlčet
na zápraží mysli vyjít
pro pár rozhozených vět
dnes mi stačí
jen si nevymýšlet svět
[ 1 2 7 ]
***
bludice světel mlhou tají
na konci noci ortel pad
jsem ztracen ve tmě listopadu
a chci jen nechtít
nehledat
a nepoznat
jít cestou nebo necestou
jít s vdovou nebo s nevěstou
jít s černým hejnem v bílém poli
být slepým ptákům bílou holí
***
a
a
a
z
sbírám verše jako ptáci stébla
kamsi do korun je ukládám
když pak zahrozí zlé časy
hnízd svých zas potichu je ukrádám
***
a
a
a
a
všichni si dnes hnízda staví
brhlík staví nejvýše
já si stavím vzdušné zámky
stojím tady v negližé
(rána na chalupě)
***
dnes mohu myslet na lásku a tlapky
jež ramena mi něžně ovinou
a držím se snů kočičími drápky
než v ranním mrazu krutě zahynou
***
ticho bývá prastaré a vlídné
a do chalup se na noc ukrývá
a tma, jež jednou na mne padne
mi jeho píseń navždy odzpívá
[ 1 2 8 ]
salamander
n. lizard-like amphibian animal, fabled to live in fire;
utensil for browning pastry, etc.; portable stove.
salamandriform, a. salamander-shaped. salamandrine,
salamandroid, a. like salamander; able to withstand fire.
M ARTIN S TOHR
*1970
* * *
nedočkavý přísvit
léta na spadnutí
ve skříňce na holení
pašerácký knír
z nebe mizí bledá věc
jak pod prádlem olagum
malý čtenář kráčí ránem
a neví jak to navlékne
*
*
*
celý týden bylo hezké počasí
na dolní náměstí
přivezli stánek s pivem
když se rozsvěcely lampy v ulicích
vycházely i hvězdy na obloze
pivo bylo dobré jako chleba
harmonika hrála
z jedné strany do nás řezník hustil
jak učil přírodopis
z druhé strany brečel amnestovaný
— — —
vezmi rum a sovu pavle
sejdeme se v aténách
[ 1 3 0 ]
*
*
*
jdi a zhasnem v pokoji
nad prahem to světlo trne
jak nespojená rána
on spí
pod spánky přesívá poušť
na dně síta uvidí
kosti lvů i laní
jednou spolu nebudem
ani ta závěj ze srdce
jenom sůl a stíny
* * *
v předsíni visí klobouk a plášť
ten bůh teď tolik
zapomíná
malý syn ti tiše mává
z okna vlaku na ostravu
a se sněhem už necestuje
lekneš se když ve skle najdeš
svoji vlastní dětskou hlavu
kryštofe! to okno v zimě
výslovně se zapovídá
a vůz se šine kolejištěm
a prázdný perón zívá.
usmívám se kráčím brnem
trafikantce nechám dýško
matko mého převtělení
už máš zase bříško
[ 1 3 1 ]
* * *
nejsvětější vidí ráda
sluhy své se škapulířem
je krásné býti kadeřavým
a přečíst sobě pod talířem
včera pošla v kalkatě
nejstarší želva na světě
v osmnáctém století
patřila generálovi
který dobyl bengálsko
ach bengálsko!
tvé sladké prsy
počitadlo lásky
neklid z poézie
churchillův papoušek pořád ještě žije
můj anděl v láhvi od francovky
býval taky čiperka
zpívá-li dnes ještě
ota veverka?
[ 1 3 2 ]
*
*
*
v noci se mi zdála
ta naše cesta k pláži
že byla celá zasněžená
můžeš být třeba šťastná
ale jenom tak
ta slast pod peřím příboje
to naše povětří načechrané
jistě tam sebou pleská
zbytečné jak praporek
u písečné chýšky
*
*
*
brody dnes už nejsou
jenom navěstí
rezavé cedule uviděti
ve snu pozor vlak
jarmila je sladká
pracuje pro barviče
zpila se že spadla
z valů pod chrámem
červencové nehty ano
bůh který stvořil také
tato letní těla nás ne
a ne miluje
[ 1 3 3 ]
M ICHAL Š ANDA
* 1965
U D RSNEJCH
já mám rád básně zalidněný
není nic smutnějšího než báseň prázdná.
v téhle jsou Hardraba Šíta Košťál
Chmeloudek Boubrle Roušar Muntág Loneček
Dřízgal Swidersky Kouba Čaňas Starhon
Loprais Hurdálek a Kott.
co ti se spolu naštengrujou
třeba když sem do básně přeskočil z básně Blakeovy
tygr.
Roušar se vsadil s Muntágem o Dřízhalův knír
že Hurdálek nestrčí Chmeloudkovu hlavu
do Boubrleho tlamy.
jenomže Boubrle není tygr a tygr zas není na hlavu
zívnul a šel si schrupnout za hospodu
na sluncem vyhřátou popelnici.
víc nic.
pointy jsou pro cirkusáky
pro opilce
pro básníky
ne pro tygry.
v úterý bejvaj U Drsnejch kozy nahoře bez
jak stojí barevnou křídou na tabuli
nebejt toho nápisu málem bych zapomněl
že je úterek. dnešníma ceckaticema povzbuzenej Roušar
on moc nevidí a nebo naopak
já si myslím že jasnozří poněvadž řek:
co je neurčitě rozmazaný od toho je tu malířství aby to zaostřilo
a dalo tomu tvar na plátně.
nevyřčenýmu dává tvar poezie.
co je rozkradený tomu dávaj tvar miliony.
já zařičel kam se na Roušarova moudra třesou úterní sulcáky.
[ 1 3 4 ]
Ř ÍM , 28. 7. 2009
příběh jedné básně
Jsou básníci, kteří neustále snovou básně. Cokoliv dělají, už o tom
v duchu veršují a tkaničku u boty si zavazují jako Holan, ne ten špeditér,
ten morous z Kampy. Obzvláště je přitahují cizí města; zanedlouho po
básníkově návštěvě, dejme tomu Říma, se v knihkupectví objeví sbírka
římských postřehů. Osobně mám za to, že v Římě se má básník přecpat
saltimboccou, dát si na stojáka espresso a kochat se ruchem ulice
a večer si zajít na fotbal na utkání Lazia a básnění pustit z hlavy.
Nicméně i já jsem podlehl pokušení a jednu takovou báseň jsem
spáchal. Nestojí za moc a dobře mi tak, ale ti dva staří vrásčití muži
byli uhrančiví, uprostřed Piazza Sant'Egidio seděli na obrovských
dřevěných černých kufrech, oba v černých oblecích starosvětského
střihu, na hlavách černé klobouky. Kolem nich pobíhal a poštěkával
černý psík a oni seděli a naprosto bez pohnutí hleděli kamsi přes náměstí.
d
v
a
sta
Ří m
u
ž
i
se
děli
a
hleděli
až tam
kam
n
e
d
o
z
řím
[ 1 3 5 ]
T EREZA Š IMŮNKOVÁ
*1979
N OVÁ P OLEDNICE
Tohle je sbírka plná násilí
nezvládnuté zloby
Veliký Odpouštěč se přiopil
malí jsou na odpouštění malí
já čekám čekám jestli povyrostu
na hrej si! tiší mě krásná paní
trochu se prospíš a když se vzbudíš slibuju
projedem krajinou na hořícím chvostu
A CHILLES
Můj miláček je Achilles
a já jsem jeho bílá hůl
a kočka je náš bílý kůň
jsme na koni a vezeme se
klopyty klop a přes potok jsme dva
zmetci podkovaní letíme si jak draci dva
umrlčími krajinami a i když zvýšky odhazujem
nafurty a nadosmrtě
budeme jak ty košile
než naděješ se
u cíle
[ 1 3 6 ]
P OD
LEDEM
Tancuju si po ledu
komupak co provedu
mám sukni z ker a sekeru
bez sekery to nesvedu
ty svody sype bílej shora
a mně táhne ten černej vpředu
a mně se těžko odolává milování
na tenkým ledu
je prosinec a když se svlíkám
žadoníš ať neutíkám
jenže já jsem lačná po ohnivý vodě
chodidla s čertem protancovat
a tebe nechat potrpět
L ŮNÍ
NOCI
Zase mě bude převalovat v ústech
má luna ústřice já její dokonalý plod
zas budu cumlán sán a obepínán v místech
odkud není východ kde nikdy nebyl vchod
anebo v dužině: má mlžná Medúza se
směje kladouc na mě své sebejisté dlaně
zvedajícíc kotvy stehen do blány okna vypne
prostěradlo z kůže
z vlasů síť na duši
[ 1 3 7 ]
PÁNABOHA
POSED
Pánubohu kručí v Jonášově břiše
na čekané okem malý černý střed
podívej se dobře asi ho máš taky
v sobě s chutí
zabíjet
na divých bárkách rudými moři
stehna zůstanou pevně semknuta
nepomůže lomcování vraty od obory
Adam ví svoje
žebroklad
je jak lunt můj pámbů je
za groš kudlou do žeber
takový dobrák takový hlad má
Adam: chci domů!
nepustím!
V ODNÍK
Žádnou smrt ale rozmočený srdce
za sebou vláčím v ranečku mokvavým
šup balík na krk a hajdy k řece
hrb
na klíně kolíbají ženy batolata
hrnčíř krouží mísu pak ji jemně zdobí
než ji vezme na trh
na co ještě mám
vzít střep a láskyplným řezem
vysvobodit srdce od hlavy
[ 1 3 8 ]
Z LATÝ
KOLOVRAT
Na chodníku capily se hloučky slepých dětí
maskovaly svoji slepotu a chichotaly se
chichotaly se když mi hadrem zavazovaly oči
z kýblu budou při úklidu crčet samé oči
sesbírám oči do dvou ženských hrstí
hrsti ženských očí hrsti koleček
na očičkách frčím dospělostí
ze všech křivých slov zbudou mléčné zuby
ze psa jménem dítě vyplazený jazyk
P ROMÉTHEUS
SUP
Na stěně bude viset sekera
s rozšklebeným e
sekera Tereza
včera na veselce
křepeličce zahvízdala
kolem hlavy tence
jako když supi
písničku zpívají a
nalítávají
zaživa
láme se to s á
na sebe hodnější jsem
než kdykoli předtím
(ukázka z připravované sbírky Nová Polednice)
[ 1 3 9 ]
je ne sais quoi
’I do not know what’; indescribable attractive
attribute or quality; ’a certain something’.
PAVEL Š PAČEK
*1963
R EVOLUCE
Na oběd se Jakub s Láďou těšili už od rána. Opustit omlácené kancelářské stoly z šedesátých let, vyběhnout latexem vyzdobeným schodištěm z šedého libeňského domu a vydat se směrem k Vltavě za potravou,
patřilo k oblíbeným denním rituálům zaměstnanců projektového ústavu.
Cesta vedla přes Libeňský most do moderní jídelny umístěné
v prosklené katedrále zahraničního obchodu, zvané Kovo. Podobné stravovací vymoženosti neměly všechny podniky a staří harcovníci od rýsovacích prken, pamatující jídelny dělnického typu v nedalekých
loděnicích, si obědů v Kovu cenili více dobře ořezané tužky.
„Půjdeme radši pěšky, už se zase houfujou na ostrůvku,“ pronesl
Jakub a Láďa beze slov vykročil k mostu. Dva roky po škole je sbližování s kolektivem hladovým žvatláním na téma očekávané stravy nelákalo. Byl listopad. Chlad v povětří vyrovnávala radost z konce týdne.
Pátek, úředníků svátek, říkali si vždy v eufórii z toho nepopsatelného
pocitu uvolnění, který v člověku zapojeném v pětidenním pracovním
cyklu vyvolá právě pátek. Vše je v plusu. Opačným znaménkem se
pak vyznačuje neděle odpoledne, ale do té bylo tentokrát dále, než si
hladoví projektanti dovedli představit. Přichvátli si a k jídelně dorazili
stejně s kolegy, kteří se vezli tramvají.
„Dneska máme naraženou dvojku,“ usmíval se na ně fousatý starý
mazák, když se setkali u vchodu do jídelny, „a pozor, pánové, jsou to
játra s ananasem! A copak mají naši mladíci?“
„Já ani nevím, pane inženýre, my asi máme jedničku,“ odpověděl Jakub.
„To je chyba, pánové, jatýrka tu umějí,“ pokračoval veselý strávník
v houfu spolupracovníků do skleněného paláce.
Jakub s Láďou vystáli krátkou frontu a s jedničkou na tácu usedli
stranou svých kolegů. Barevná umělohmotná sklápěcí sedátka, lesklé
stolky, místo oken kouřově prosklené stěny. Vše připomínalo vesmírnou loď, která nouzově přistála na Vltavském meandru a krmí svou
posádku, než ji vyšle na průzkum planety Maniny. Jakub s Láďou jedli
mlčky, duchem již hluboko v pátečním večeru.
„Můžu přisednout?“
Lukáš.
„Jasně,“ řekl Láďa.
[ 1 4 1 ]
„Jednička, co? Já si taky nestihl narazit. A je to škoda, játra tady
uměj skvělý.“
Jakub se podíval na Láďu.
„Tak dobrou,“ řekl místo komentáře.
Lukáš byl asi o dva roky starší. Znali se od vidění ze školy. Dělali
teď ve stejném podniku, ale v jiném oddělení. Jakubovi s Láďou to
moc nevadilo.
„Co odpoledne? Jdete na Vyšehrad,“ srkal Lukáš horkou polívku.
„A co se tam děje?“
„Vy nevíte? Je tam demonstrace. Dneska je výročí Opletala. Je sedmnáctýho listopadu.“
„Aha, svazáci zdraví studenty. Nebo naopak?“ zeptal se Jakub.
„Ba ne, dneska to má bejt velký.“
„A jak to víš?“
Lukáš pokračoval v jídlu.
„My slavíme jen výročí Palacha,“ dodal Jakub.
„To jste teda hrdinové,“ odsekl Lukáš.
„Taky máme dneska zkoušku,“ dodal Láďa a obrátil se k Jakubovi,
„což my připomnělo, že si musím koupit nový struny.“
„A taky je dneska ta Jirkova svatba,“ dodal otráveně Jakub.
„Jó, Kamila mi o tom říkala, ale nevím jestli to stihnu,“ usmál se
s plnou pusou Lukáš, „no, když tak ji tam doprovodíte vy.“
„Jo, neboj, neměj strach, to zvládneme.“
Jakub se obrátil k Láďovi.
„A jaký si chceš koupit? V tuzexu mají fendry.“
„Já vím, ale je to pálka a ještě těm vekslákům dávat pět pade, jestli
ne šest.“
„Jestli potřebuješ bony, zastav se. Můžu sehnat a levně,“ zapojil se
Lukáš zabrán do jídla.
Jakub s Láďou rychle dojedli a opustili skleněnou výkrmnu.
Prostranství před budovou bylo vykládané kamenem. Jen díky leštěné
žule položené na zemi si mladíci odění do černých kožených bund,
postávající před nedalekým obchodem, udržovali své mokasíny s bílými
ponožkami čisté. Na dálku bylo slyšet, jak jejich brunátné tváře opakují kolemjdoucím do tváří zaklínací formulku jejich podnikání.
„Bony, bony? Nechceš bony?“
Jakub ani Ladislav jim nevěnovali pozornost. Kráčeli dokončit pracovní týden. Za chvíli se Jakub neudržel a utrousil: „Klidně by mezi
ně zapadl.“
„Kdo?“
[ 1 4 2 ]
„No kdo asi? Lukáš. Kdoví, jestli sem taky nechodí.“
„Neblázni, vždyť ve druhým patře zařezává stejně jako my.“
„Kontrolovat ho nechodíme a bony ti nabízel celkem zkušeně.“
„Ale to ti dneska nabídne každej, když má někoho venku a nemusí
kvůli tomu vekslovat před tůzem.“
Přecházeli křižovatku v Dělnické ulici. Na obloze nad Rohanským
ostrovem se na malou chvíli protrhla oblačnost a ukázala se chladně
bledá obloha. Hlásila příchod zimy a mrazu. Nikdo netušil, co všechno
letos spálí. Nikdo na zastávce tramvaje.
„Hele a nejseš ty na Lukáše naštvanej hlavně proto, že ti přebral
Kamilu?“ vrátil se k tématu Ladislav, když čekali na zastávce tramvaje.
Jakub upřeně vyhlížel na Holešovické rovině dvanáctku.
Koleje byly pusté. V poledne jsou intervaly dlouhé.
„Mě do toho nic není a navíc je mi to fuk,“ rýpal se v živém
Ladislav, „ale jen se mi ten Luky nezdá zas tak špatnej.“
„Tak si od Luky nakup bony a už o tom nemluv!“ utrhl se Jakub.
Teď vyhlížel dvanáctku Láďa.
„Jo, jasně. A co vlastně dneska s tou demonstrací? Nezajdeme tam?“
„Mám dojem, že měla bejt zkouška a večer je ta Jirkova svatba.“
„Jo, aha, jasně.“
„Copak jsi neslyšel, že to organizujou svazáci?“
Láďa mlčel. Nebylo, co dodat.
„Hele a tobě ženská nechybí? Ty seš takhle spokojenej?“ zaútočil Jakub.
Ladislav se zasmál. Prostředníčkem zastrčil neposlušný pramen
mastných vlasů za ucho.
„Tak za prvé, pro mě není žádná baba jediná na světě.“
„Hm, a dál.“
„A za druhý, mám tohle,“ zasmál se znova a s nataženou levicí předvedl několik splašených pohybů dlouhými prsty, přičemž pravou
rukou máchal nahoru dolu a hlavou křečovitě zacukal.
„To je sólo od Gilmoura nebo masturbace?“
„Obojí, ty vole!“
Přijížděla dvanáctka.
II.
V sobotu odpoledne zazvonil ve vinohradském bytě zvonek. Kamila se
vrhla ke dveřím.
„Lukáši! Aha, to jsi ty?“
Láďa vstoupil do bytu.
„Je mi příšerně, nic nevnímám, ale za to přivítání díky.“
[ 1 4 3 ]
„Promiň, čekám Lukáše. Pojď dál. Jakub už je tady a má přijít i Jirka.
Slyšel si o tom včerejšku?“
„Od včerejší půlnoci si nic nepamatuju. Na ulici je dneska nějak
divně. A zima. To bude kocovinou, já vím,“ Láďa si zouval farmářky.
„To není kocovinou, ty pako. Včera na Národní zmlátili studenty
a jednoho snad zabili.“
„Kdo je zmlátil?“
„No kdo asi? Bolševici, teda policajti. Ale to jsi byl zrovna namol. Běž
dál, nestůj v předsíni. Chceš čaj?“
V pokoji seděl Jakub s uchem na rádiu.
„Jo, čaj bych si dal.“
Zazvonil telefon.
Kamila se k němu vrhla.
„To jsi ty, Lukáši?“
Jakub přitiskl ucho k rádiu, které právě vyluzovalo jen kosmický pískot řízený českobrodskou rušičkou.
„Lukáši! Kde jsi? Cože? Aha. A přijdeš? Ale my tady máme sraz. Jó,
svatba byla dobrá, ale to je teď snad jedno. Víš co se děje? Poslouchal
si rádio? Ne naše, Hlas Ameriky. Říkali, že včera zabili na Národní jednoho studenta. A jak to víš? Tys tam byl? Ale na americe to hlásili.
A na Svobodný Evropě, myslím, taky.“
Kamila dlouho mlčela.
„Ale my se chystáme na Václavák. No to nevím, to asi nezůstanu.
Tak čau!“
Položila sluchátko.
Láďa si sednul na zem.
„Lukáš asi poslouchá Radiožurnál,“ řekl Jakub.
„Jsi trapnej.“
„Promiň, já jen, že bych si dal ten čaj,“ dostal ze sebe s námahou Láďa.
„Ale ty ne. Jdu ho udělat,“ odcházela do kuchyně a na Jakuba vyštěkla,
„myslím, že by ses už do Lukáše nemusel navážet! Zkus to třeba do mě!“
Jakub vypnul škrkající rádio.
„Že jsem ji tenkrát na ten mejdan do práce bral. Ale kdo to mohl tušit?“
„No, Lukáš je fešák, takže asi všichni,“ pomohl kamarád.
„Běž někam.“
Kamila se za chvíli objevila s konvicí a tácem keramických misek.
„Hele, jestli kvůli tomu krasavci chcete pohřbít kapelu, tak jděte do
háje,“ vstal Láďa a šel se obsloužit.
„Copak se s ním dá mluvit?“
„Napsal jsem bezvadnej duet. Pro vás dva.“
[ 1 4 4 ]
„Buďte už zticha, poslouchám rádio,“ okřikl všechny Jakub a zmáčkl
knoflík. Láďa vytáhl na Kamilu obočí a k rádiu se pokorně uklonil.
„Kamilko, kdepak jsi, slyšela jsem zvonek,“ ozvalo se z předsíně.
„Babi, to nic, mám tady kamarády.“
„Dobrý den,“ dvojhlasně pozdravili stařenku ve dveřích.
„Á, tvoji muzikanti, a kdepak máte inštrumenty?“ usmívala se na rozpadající se hudební těleso.
„Babi, my dneska nezkoušíme. Včera se stalo něco hrozného na
Václaváku, pusť si rádio, ale Ameriku!“
„A co se stalo? Komunisti se propadli do pekla?“ zajiskřilo stařence v očích.
„Včera byla velká demonstrace a zbili tam studenty a jednoho snad
zabili, ale není to jistý.“
Tranzistorák kosmicky kvílel.
„Bolševik sám nepadne. Tomu musí někdo pomoct,“ usrkl Láďa čaj
a zavřel oči.
„Ale to musíte být vy, mladí,“ otočila se na něj babička, „musíte vstát
a jít na ně. Ne, že tady budete spát.“
Láďá se postavil do pozoru a souhlasně zakýval.
„Jako náš Stanislav. V osmačtyřicátým šel se studenty na hrad.
Za Masarykovy ideály. Beneše podpořit. Ale v Nerudovce je zastavili
strážníci, teda příslušníci bezpečnosti. Stáník pak seděl tři měsíce.“
„To mi táta nikdy nevyprávěl, že byl strejda Standa hrdina.“
„Bodejť jo, co Stáník utekl, tvůj táta se bál vyslovit jeho jméno.“
Kamila se dívala do země. Zazvonil zvonek.
„Lukáš!“ vykřikla Kamila a vrhla se do předsíně.
Vši zmlkli.
„Takhle vždycky zvonila státní bezpečnost,“ řekla babička a posadila se
do křesla.
Jakub zamručel sám pro sebe: „Dneska takhle zvoněj veksláci.“
„Ty taky nemám ráda,“ řekla stařenka.
Do pokoje vešel Jirka a za ním skleslá Kamila.
„Tak co tady sedíte? Jé, dobrý den,“ všiml si Jirka babičky.
„Máme snad tancovat?“ odsekl do hrnku Láďa.
„No jasně, ale ne tady, ale na Václaváku. Všichni tam jdou. Bude stávka.“
„Odkud to máš?“ Jakub definitivně vypnul šumící skříňku.
„Mluvil jsem se Sašou. Všechno vedou herci a studenti.“
Láďa se nečekaně vymrštil za země, zahodil hrnek od čaje a zakřičel:
„Tak na co sakra čekáme? Já už si chci konečně zahrát pořádnej bigbít
bez dozoru komoušů!“
Překvapeni i povzbuzeni na sebe pohlédli.
[ 1 4 5 ]
„Musíme asi počkat na Janu, ne?“ obrátil se Jakub k Jirkovi.
„A jaká byla vlastně svatební noc?“ přibrzdila Láďovi zvědavost
revoluční odhodlání.
Kamila zakroutila hlavou.
„No, kdybys ji měl včera ty,“ usmíval se Jirka, „tak by tvůj referát
byl docela krátkej. Tys byl na šrot.“
„No svatba, ne?“
„Ale ani mě by pan profesor nepotěšil. Píšu si za tři, studente,“
zaskřehotal novomanžel.
„Jen jestli se nevytahuješ, ženáči,“ přidal se Jakub.
„Nechcete si čuňačinky vyprávět někdy jindy?“ zasáhla Kamila.
„Jaký čuňačinky? A stejně kecá. Byl rád, že našel postel,“ usmíval se
na Jirku Láďa.
„Tak půjdeme na ten Václavák, nebo ne?“ zeptala se Kamila.
„A máš to od Lukáše dovolený?“
„Starej se o sebe, Jakube, jo? Už mě to nebaví. Měl by sis laskavě
uvědomit, že spolu už tři měsíce nechodíme. Já mám svůj život.
Hrajeme spolu v kapele. Saxofonista a zpěvačka. Tím to končí. Jasný?“
„Tak počkáme na Janu a vyrazíme,“ hasil Láďa, „teď jde asi o víc,
než o vaše kočkování.“
„Nebudeme na ni čekat. Jdeme!“ pospíšil si Jirka.
„Proč? Vždyť je to tvá manželka!“
„No právě, vůbec mě nechtěla pustit ven. Říkala něco o odpovědnosti
za rodinu a podobný řeči.“
„Vy už čekáte dítě?“ využil Jakub příležitost zahladit svou poslední
hloupou otázku.
„No, jasně že čeká. Neslyšel si, jakej byl včera přeborník?“
Zazvonil telefon.
„Lukáš!“
„Jana,“ přidal Jirka.
Všichni se zarazili. Babička seděla v křesle a hleděla kamsi do minulosti.
„Neber to, prosím tě! Je to určitě Jana. Nebo řekni, že tu nejsem. Ať
nemusím lhát!“
„A já lhát můžu, jo?“
„Ale ona to musí vzít,“ neudržel se Jakub.
Kamila se na něj podívala, ušklíbla se a řekla: „Tak jdeme, když už
jsme všichni.“
Zmizeli v předsíni. Telefon stále zvonil.
V pokoji zůstala babička. Do drnčení telefonního zvonku tiše opakovala: „Jen buďte opatrní, děti. Stáníka zavřeli na tři měsíce.“
[ 1 4 6 ]
III.
Osm dní poté stoupali ve stejné sestavě klikatými parkovými cestami
od Vltavy na Letenskou pláň. Láďovi cesta připomněla gymnasijní léta
a nedělní vystávání s gramofonovými deskami pod paží. Kolik nadšení
z dobré koupi i napětí z útěků před fízly přinášela burzovní dopoledne. A jak malicherné byly ty drobné výhry z pohledu událostí posledního týdne.
Jakub na burzu nemyslel. V hlavě měl Kamilu. Její hustý blonďatý
cop se mu míhal v rytmu chůze před očima, pletené punčochy
v kozačkách určovaly tempo a vzpomínky svíraly žaludek. Přidal, aby
ho slyšela.
„Byla jsi tady včera?“
„Ne, jsem po tom týdnu na Václaváku úplně oddělaná.“
„Aha. Já jen že jsem viděl Lukáše.“
„No a?“
„Byl s ňákejma neznámejma týpkama. Ani se k nám nehlásil.“
„Neříkej, že tě to mrzelo.“
„No ani ne. Jen nám připadalo, že na nich bylo hodně kůže. Nebo
možná koženky.“
„Co tím myslíš?“
„No, jen že vypadali dost divně.“
„Hele, Jakube, nechceš toho už nechat? Já s Lukášem několik dní
nemluvila. Vůbec se mi neozval. Naštval mě, ale nevím, proč mám
kvůli tomu poslouchat tvoje paranoidní narážky.“
Jakub zmlkl a šlapal do kopce. Ani mu nepřišlo, že tady byl zrovna
hodně strmý.
Jirka se obrátil ke Kamile: „To auto na zítra máš?“
„Jasně.“
„A otec ani neprotestoval?“
„Proč jako?“
„No, jak říkala tvá babička a tím pádem jeho matka, tak je to taky
pěknej bolševik,“ doplnil úvahu Láďa.
„On není žádnej fanatik,“ hleděla před sebe Kamila.
„No, ale stejně,“ přidal se Jirka.
„On neví, na co to bude,“ přiznala po pár krocích, „myslí, že se
Láďa stěhuje.“
„Tak to bude psina, až mu ho někde na vsi jeho soudruzi vojedou
rudou hvězdou. Mimo Prahu je to prej ještě pořád hodně vostrý,“ smál
se Láďa.
„Hlavně, že máme čím jet. Ty bys žádnou karu nesehnal,“ usadil ho Jirka.
[ 1 4 7 ]
„Pamatujte si,“ zavelel, „zejtra v devět u Mánesa. Nabereme noviny,
plakáty a hurá na Cheb. Nebo kam bude potřeba. A teď pojďte nebo
se tam už nevejdeme.“
Lidí v parku kolem Letenské pláně rychle přibývalo. Dav je zastavil daleko od tribuny na stadionu. Postavy na ní vypadaly jako malé knoflíky.
„Teda tolik lidí jsem ještě pohromadě neviděla,“ vydechla Kamila.
„Včera nás bylo míň,“ dodal hlasem zkušeného revolucionáře Jakub.
„A co na prvního máje? To jsi s tátou nechodila?“ rýpnul si Láďa.
Jakub už chtěl zakročit, ale Jirka je okřikl: „Buďte zticha, není slyšet,
kdo mluví.“
„Ženuška se přestala bát, a tak je hned pan chytrej,“ pošeptal Láďa
Jakubovi.
„Kdo to mluví?“
„Nevím, asi Malý,“ odpověděl Jirka objímaje kolem ramen Janu.
Najednou celá pláň pohlédla směrem k hradu a zahučela smíchem.
„Co říkal? Já to neslyšela.“
„Kdybyste drželi huby,“ zlobil se Jirka.
„Podívej se Gusto, jak je tady husto,“ neslo se davem.
„Ten přes ty popelníky stejně nic nevidí,“ smál se Láďa a vedle stojící muž ho utřel přísným pohledem. Od úst šla pára a nohy zábly.
„Hele, bude mluvit Adamec. To jsem zvědavej, copak nám řekne,“
hlaholil Láďa.
Po prvních větách se začal ozývat pískot. Láďa se přidal.
„Tiše, poslouchejte,“ ozval se muž vedle Ládi.
„To se poslouchat nedá. A hlavně to jsme poslouchali do teď. Já chci
slyšet něco jiného.“
„Takhle se ale demokracie nedělá,“ pokračoval muž v třírohém kulichu
s proužkem, „musíme vyslechnout každého, kdo nám chce něco říct.“
Ale my jsme si tehdy přáli, abychom podobné bezduché plky nebyli už
nikdy a od nikoho nuceni poslouchat, aby ze všech tribun a obrazovek
zmizeli polovzdělanci, šířící kolem sebe svou omezenost a zmar, abychom
se nemuseli propadat hanbou při pohledu na postavy v čele státu, aby…
Přáli jsme si toho hodně.
Láďa a Jakub si navíc přáli cestovat na západ a hrát bigbeat všude,
kam přijedou.
Jakub si ještě k tomu přál, aby se Lukáš už Kamile neozval.
Těm dvěma to vyšlo.
[ 1 4 8 ]
P ETR Š PANGER
J AK
*1966
PLACHT Y
Popel sněhu.
Jako bys mne podepřela pohrdáním.
Ulice se smrskla do těch
pár mrtvých sýkor v okapech.
Jen ticho se rozpíná.
Jak plachty – ruce děravých strašáků do zelí.
A ty se ptáš:
proč nás tolik unavila vznešenost?
A čí
je to štěstí vina ?
C ELÁ
V BÍLÉM
Na sněhu: celá v bílém.
A přece nejdeš přehlédnout…
Přitahuješ opovržením,
kterého máš plné oči.
Jako květy zlých a neklidných snů, co rostou
na zamlžených oknech ranních zastávek.
Pod lesem
se vzhůru šine člověk.
Je malý, když stoupá
po zasněžené cestě .
Pod stromy, s haluzemi obalenými,
stírá si z ramen
ledovou tříšť.
[ 1 4 9 ]
O DRAZY
Minuty stékají po skle okna, na které
děvče tiskne ušmudlanou
panenku z hadříků.
Čas uvnitř
se nehne.
Ve velikých
očích té dívky
se odrazí
protější pohoří,
lesy plné větru.
J SI
SÁM
To není sen ani smrt.
Jsi sám se svojí naježenou duší
uprostřed udusané hliněné cesty.
A od každého obzoru je to k tvému srdci
stejně daleko.
Jen ten mrňavý človíček,
co sis o něm myslel, že je podivín,
víš, tam daleko… najednou zabírá
celou jednu stranu tvého vnímání světla,
celičký horizont.
Nikdy nemohl měřit víc.
[ 1 5 0 ]
JE
TICHO
Stařec se přidržuje plotu, v ruce
tiskne jabko. A pes v nohách
nasává vůni mlhy, která stírá
obraz léta jako houba marného,
umíněného času. Je ticho,
co prochází ledovým sluncem
v hedvábných šatech děvčat,
než z nich podzimní vítr udělá
závoj plachetnic.
D ÍVKA
NA KONI
Bělouš se vznáší nad přízemní krajinou.
Šípky opadaly do mlhy, co tasí ostny.
Je rozpitý den. Prší slunce do starých lesů.
Jen zvonky v dívčích očích zasyčí do tenkých tónů.
A vesnice dřímá na obruči světla.
Sotvaže uskočíš – nikdys ji neviděl.
A ona tě pozdraví.
Asi se spletla.
Z AMILOVANÝ
Řekl: Chtěl bych být zimou ve tvém hlase.
Zmrzlou pláňkou, co už jara nedočká.
V domcích se svítí a lidé se radují.
Jen mladík se plouží okolo plotu.
Z budek sýkory mhouří černé oči.
Však dívčí okno mlčí.
Je světla čím dál míň.
Temně se přikrádá ráno.
Zakopne o světlo.
Zlátnou věci stranou
radosti příštích vin.
[ 1 5 1 ]
L UKÁŠ T REJBAL
N EJLEPŠÍ
*1967
ČAS , KDYŽ ODCHÁZÍ KOCOVINA
Nejlepší čas, když odchází kocovina
Jedu ti naproti
Čas nejde ruku v ruce s jízdním řádem
Nejlepší čas, když odchází kocovina
Nabírám vzduch do úst
A oslovím tě pátým pádem
Pátým pádem voláme
Každým pádem
Veselku vystrojíme
Peklu s rájem
XXX
XXX
V hotelu Kotyza
chodím spát až k ránu
Humpolec procitá
z velikýho flámu
Je chvíli po šesté
na kostele bijí
Schází mi tu druhé já
vlci ve mě vyjí
Bojím se o holku
v hlavě se honí
Hladím se po tváři
kde ještě voní
Nechci si umýt ruce
tvářit se nestranně
Ač k tomu nejsem nucen
už zvoním na hraně
[ 1 5 2 ]
saprozoic
a. applied to animals living on dead or decaying matter.
J AROMÍR U RBAN
*1940
Výpisky z četby a studia. Vlastní úvahy. Zaslechnuté výroky
ze 70. a 80. let XX. stol.
Vrátím se domů – ale až poznám svět tak jako tu cestu v Radotíně od
Pajmů k Mařenkám.
Václav Vejvoda z Radotína v dopise z Jižní Afriky. Od r.1970 nezvěstný
Já jsem z Prádla Voříšek, a já říkám: povalit, pomilovat a nechat bejt.
Josef Voříšek z Prádla u Nepomuku, 1971
Udělování výkonnostních tříd v LA
Podmínky: a) splnění sport. technických podmínek
b) být členem ČSTV a plnit členské povinnosti (neplatí pro
III. tř. a mládež)
c) být nositelem Odznaku zdatnosti
OV ČSTV uděluje: III. VT, II. VTM, KV ČSTV: II. VT, I. VTM
Platnost VT: 2 roky od konce roku, ve kterém byly splněny podm.
Prováděcí pokyny: řádně vyplněný Evidenční list sportovce (u ml. přilož. průk. PPOV) odeslat na příslušný výbor ČSTV.
Metodické pokyny KV ČSTV LA
To platí zrovna tak na tebe (ale co?) – vždyť jsi už dávno nečetl
pořádnou knihu, kupuješ si jen samé náhražky pro zábavu nebo vzrušení – nemáš ani proč číst něco jiného – tvůj život se pohodlně pohybuje mezi zaměstnáním, kterému moc nedáš, odpolednem u vody,
večer hospodou nebo truchlivými pletkami… Neříkám, že jsem jiný,
ale aspoň si to uvědomuji – a proto tu knihu chápu – v tom smyslu, že
vím, co to všechno znamená.
?, 1971
V boji se nenávistí nic nenadělá a rána, kterou slyšíte, je už za vámi.
František Matoušek, bývalý člen FOL, nyní dřevař na Kvildě, 19. 6. 1971
[ 1 5 4 ]
Ve starých dobách byla ve skutečnosti uměleckým dílem celé společnost, díky jednotné ideji náboženské. Umění mělo spíše funkci pouhé
malty v pyramidě. Jestliže je pyramida rozmetána a každé další dílo je
svou vlastní ideou, je třeba učinit uměleckým dílem jednotlivý (svůj
vlastní) život. (Přibližně ve smyslu happeningu.)
(souvisí s dřívější nezaznamenanou úvahou o uvědomění si své jedinečnosti a z toho plynoucího vědomí nedostatku řádu)
5. 11. 1971
Sereme na Ježek!
Romildo Quagliato na adresu vrtmistra Ježka při stěhování vrtné soupravy ZIF 650
Jdu prašnou cestou plnou jakýchsi rezavých součástek
a před sebou kopu kámen.
Občas zvednu hlavu ke vzdáleným horám
jenomže už je večer
a tak nepoznám, zda jsou to hory
nebo jen výsypky.
Emil Juliš, Příchod do krajiny SHR
Felliniho Silnice a Cabiriiny noci jsou nejlepší filmy, jaké jsme viděli.
Teenager s baseballovou čapkou a kusem gumové hadice místo
pomlázky v malostranské hospodě U dvou srdcí, Velikonoční pondělí
3. dubna, 1972
Neznám moře,
Nevím ani, co bych ti měl o něm vyprávět,
ale ve tvých očích vidím moře
temně plát a modravě se chvět –
řekl Malcev a zašlápl puk u hrazení.
Vojtěch Král v Pivním sanatoriu v Radotíně při sledování hokejového
utkání, 1972
Když ti dojdou síly, máš náhradní díly!
Miroslav Mrázek v Pivním sanatoriu v Radotíně, 1972
Je to vlk: krm ho, hlaď ho, pořád se do lesa dívá.
Ivan M. Gončarov, Strž
[ 1 5 5 ]
Na Čardě. Záznam jednoho mechanismu
Vystoupil do lokálu, sedl si k volnému stolu, poručil pivo, pohlédl
kolem sebe. Seděl zády k oknu, čelem k výklenku s nálevním pultem
a prohlížel výzdobu místnosti. Chvíli mlčky přemýšlel nad obrázky se
Švejkem a nápisy To chce klid, Nepijte vodu malovanými neuměle
tuší a vodovými barvami: žádný prostý půvab insitního umění, nepochopitelný svět blbosti, zkamenělý jako brouk ponořený do vřídla.
Chvíli pozoroval skupinu mužů u stolu v rohu a naslouchal rozmluvě.
Pak už seděl sám a nechal volně plynout smysly a útržky myšlének:
vzdalovaly se a ztrácely, až upadl do ospalé strnulosti. Pomyslel si, že
by takhle mohl sedět delší dobu a zneklidněl- nic jej nenapadalo
a sedl si bokem k oknu, aby viděl ven, inspirace však nepřicházela. Na
zdi zachrčel reproduktor a do lokálu se snesly tóny šlágru. Jak Deus
ex machina, řekl si a před oči vystupující scény z filmů s podobnými
náhlými událostmi: ticho poledního lesa nebo předměstského večera
se střihem na obraz a hluk tryskového letadla a jiné, se kterými dosud
hledal úmysl autorův marně.
Stejný způsob ozvláštnění, říká si.
Usmívá se, druhé pivo, objednává cigarety.
(rukopis)
[ 1 5 6 ]
O NDŘEJ U RBANEC
B ÉBA
A
*1973
M ÍMA : J AK
PŘESAZOVALY KAKTUS
Jednou Béba a Míma přesazovaly kaktus.
„Au,“ řekla Béba.
„Au au,“ řekla Míma.
„Au au au,“ řekla Béba.
„Přesadíme kaktus jindy,“ řekla Míma.
A šel kolem Pročpak. „Pročpak,“ řekl Pročpak.
„V zimě bodliny opadají, kaktus nebude píchat,“ řekla Béba.
Pročpak se smál, až se za břicho popadal.
Béba a Míma odnesly kaktus do lednice.
B ÉBA
A
M ÍMA : J AK
PEKLY BÉBOVKU
Jednou Béba s Mímou zase obědvaly brokolici. „Brokolice je zelená,“
řekla Béba. „I včera byla zelená,“ řekla Míma.
„Upečeme si bébovku,“ řekla Béba. „Hurá, bébovka je dobrá,“ řekla Míma.
Míma byla ráda. Naposledy bébovku snědla celou. Béba měla angínu
a nemohla polykat. Jedla jen rýžovou kaši a kašlala.
„Ano, upečeme si bébovku,“ řekla Míma.
V domečku bylo teplo. Béba a Míma vytáhly bébovku z pece.
„Bábovka je zelená,“ řekla Míma.
„Dala jsem do ní brokolici,“ řekla Béba.
Béba s Mímou se smály, až se za břicho popadaly.
[ 1 5 7 ]
B ÉBA
A
M ÍMA : J AK
SEDĚLY NA ZAHRÁDCE
Jednou Béba a Míma seděly spolu na zahrádce a popíjely pampeliškové
víno. Sluníčko pěkně svítilo.
„Víno je letos silné,“ řekla Míma a zívala na nebe.
Béba už spala a o ničem nevěděla.
A šel kolem Pročpak a celý džbánek vína jim vypil.
B ÉBA
A
M ÍMA : J AK
KOUKALY NA MRAKY
Jednou Béba a Míma chodily po louce a koukaly na mraky.
„Mrak vypadá jako ježek,“ řekla Béba.
„Au, šlápla jsem na ježka,“ řekla Míma.
„Vezmeme si ho a budeme se o něj starat,“ řekla Béba.
Béba a Míma hubily blechy v domečku celý měsíc.
Ježek se smál, až se za břicho popadal.
[ 1 5 8 ]
O
TŘECH BRATŘÍCH
Mufu bydlel ve slaměném domě na pláži a uměl počítat vlny.
Pufu bydlel ve dřevěném domě pod kopcem. Neuměl počítat vlny, ale
napsal pojednání o budoucnosti.
Fufu bydlel v kamenném domě na kopci. Neuměl počítat vlny, nenapsal pojednání o budoucnosti, ale měl tři dýmky.
A tak si žili spokojeně, až jednou Mufu povídá:
„Není spravedlivé, že já a moje žena žijeme ve slaměném domě, když
umím počítat vlny. Chtěl bych mít dřevěný dům jako Pufu.“
Pufu povídá: „Není spravedlivé, že já a moje žena žijeme v dřevěném
domě, když jsem napsal pojednání o budoucnosti. Chtěl bych žít
v kamenném domě jako budou mít lidé v budoucnosti.“
Fufu nic neříkal, jen bafal z dýmky. A tak se na něho vrhli, zabili
ho, zahrabali a jeho ženu vyhnali.
Mufu tedy žil v dřevěném domě pod kopcem a Pufu v kamenném
domě na kopci.
Ale jednou Mufu povídá: „Není spravedlivé, když umím počítat vlny,
abych žil pod kopcem. Vlny jsou vidět jedině z kopce.“
S tím Pufu nesouhlasil a začali se tahat až kamenný dům pobořili.
Kameny se rozkutálely ze svahu a pobořily i dřevěný dům.
A tak bydlel Mufu ve slaměném domě na pláži a Pufu bydlel také
ve slaměném domě na pláži a ženy jim utekly do města.
A kdo čeká poučení,
toho zklamu,
žádné není
[ 1 5 9 ]
J INDŘICH VALENTA
T AK
* 1956
TROCHU RUSKÝ PODZIM
Za okny teče podzim
slunečný
plný něhy
břízy vše vědí
u pavilonu od Čechova
lávka je však vratká
jak dívky od El Sombrera
za okny teče podzim
šestašedesát mříží
buší zběsile do vrat svobody
důstojníci carští bez skla za zády
jsou klauni...
spoutaní v temných pudech
vodka – klidně – zraje v sudech
B OSOU
NOHOU
Tlumeně zní kůže bubnů
rytmus tančící
zákeřně mě lákáš
tam, kde šero rozpačitě svítí
rodí a ničí
pohlcuje ztuhlou vůni džungle
kde jsem s tebou snil
dlouhé měsíce a roky
s šípy napuštěnými jedem
mezi dravými liánami
a poháry s medem
včel divokých
přišly deště a vše smyly
mé stopy jsou hlubší blátem
a mazlavými činy
bosou nohou vidím více
tvé zelené oči
jsou stále krásné půlměsíce
oba opět jsme?
[ 1 6 0 ]
L ETNÍ
KRATOCHVÍLE
Rozteklá nádoba horka
v chodbě před hospodou
krvavé stíny tlumí černé brýle
v dálce na náměstí kostel
zamčený
svízelné odpoledne
bez ničeho a nikde
piji ledovou zonku pošetile
odporný tlustý pes
v rohu slintá pěnu
dlouhý jazyk má jak Chile
udicí lovím stehy v srdci
co bude zítra? a pak?
slyším však
pouhý atak rapsodie
platím…
ale jazz se kroutí stále ve mně
L EV
DNES VEČER SPÍ
Sedím v parku
porcelánové hvězdy jsou veliké
úžas co se třpytí
v lámaných anekdotách
házím smutně pod košile starců
biřici svědomí
otravují stále
nedám se
jak psáno v mém kancionále
vždyť jsem syt
a dosti jsem vypil
proč ještě honit se
za přeludy co voní podzimem
přes všechnu tu úzkost
zas volný jsem
svůdné kroky mizí
možná před rájem
[ 1 6 1 ]
I VAN W ERNISCH
*1942
K OLOTOČ
Cinkající slunce nad čelem. Zarudlá ruka se sběračkou a pravidelné
světlo pokryté břečťanem – že by jen tak? – to je příliš suché
a studené objasnění dříve příjemných záhad.
Patřičná snítka po boku. Také navoskovaný mlýn v oblacích.
Úžasem vzplanout jak papírová dýmka.
Vycíděná kadeř zazářila matně.
Pošťákův řemen drze chutná. Přílišné boty ze sousedství. Zapadající
hovor v bufetu. Opojná žízeň. Uctivý – kolotoč – prosím.
V
ŠERU
Pravidelné stařeniny dveře. Chvatné záclony přes rameno. Turecký
zvonek. Mráz v útulné skříni. Masitý roh na čele se třásl.
Vlasatý kouř se rozlévá. Uzardělá holka doutná, med jí vřeští mezi
prsty. Ledabylé dítě! Vlčí mák, vlčí mák!
Poněkud přemrštěný syčákův chechtot – rozložen před kostnatým
klekátkem – snad k zlosti – pochopte dívčí rozpaky – pochopte
dýmku vyklepanou o rameno.
Jezdecká poklona!
Být letmo minut – to je umění.
[ 1 6 2 ]
V YCHÁZKA
Zvláštní okolnosti lákaly.
Buclaté kleště podávaly cukr. Ložnice pokrývala přírodu. Horské kraje
visely až někde na konci. Načechraným úvozem bystře táhly uši.
Čpavé čalouny vyzývaly k oklikám.
Shluklé předměty pobouřeně prýskaly. Drze se nachýlil věšák. Můj
průvodce poodkrýval nějakou plachtu, jako by neměl kam jít.
Z kamenných hodin padal kouř.
Co je to za kouř? – Dolů s těmi hadry!
Co že to voní? – Do ostra pečený chléb. – Duté děti tlukou ulicemi.
S MRT
MRT VÝM !
V zahradním domku stromy, mezi nimi zásvity šicího stroje.
Muchomůrky se šíří šerem. Pivo kyne z dálky – kolébavá, klimbající
zřícenina hradu.
V přístěnku se hemží bedny. Břitva se červená upejpavě. Surová
ženská rez! Rozkošatělá harmonika! Vyšpulují se horem dolem.
Smrt mrtvým – i s jejich papírovými kornouty – a skříněmi
z ořechového dřeva!
Viděli jsme již zahradníka nesoucího konev?
(Psáno v Karlových Varech roku 1958)
[ 1 6 3 ]
allo-erotism, allo-eroticism
n. Psychology, love of other person or
object; opposite of autoerotism.
PAVEL Z DRAŽIL
*1965
SALAMANDŘÍ VESELICE
Kulový blesk!
Na svatého Jána otevírá se do země brána!
Brána z nebe do země.
Sbírá se třezalka, skvělé antidepresivum. Dnes má být nejsilnější.
Maličká komůrka na pomezí Vinohrad a Žižkova slouží Kolobrnďovi
a paní Mechové jako útočiště, když potřebují pobývat či pracovat
v Praze. Maličká garzonečka v přízemí činžáku, kde všecko je miniaturní, aby se tam dva vešli. Sedí se na zemi, na polštářích, jeden druhého
musí přešlapovat. Taky tam všecko miniaturní je, snad až na tu činži.
Nyní tam jedou se psem Šamanem i s babičkou, poněvadž už nemůže být sama. To víte, táhne jí na devadesát.
Chrochtají tedy starou škodovkou z tohoto políbeného kraje,
z Mezilesí, do Prahy.
Na vernisáž Umělcových obrazů.
Od západu těžké mraky, drží se nalevo, nad Labem, a tamhle, na
druhé straně, válej se nad Jizerou. Pozlacené, s podobou předpotopních příšer, obrů… Jak je váběj nedaleké Krakonoše! Tam počkají
v údolích na další, aby posíleny, probouřily se výboji do všech stran!
Stařenka na zadním sedadle, oči vykulené, rudé žilkoví, sejčkuje:
„Ten jasan! Měli jste ho pořezat! Vidíte, co se žene! Práskne blesk
a zničí prádelnu, co je pod ním!... Ech, jak já ráda pracovala! Kdybych
mohla, vezmu pilu po strejčkovi a pořežu ho!... Já jsem se nebála
žádné práce! Co mi uložili, to jsem udělala… Tahala jsem špony… Ej,
ten kříž, ty záda! Bolej, tak bolej… “
Až později dá Kolobrnďa babičce za pravdu, a uvědomí si její věštecké schopnosti.
Až později pochopí, proč bylo důležité, že odjeli. Právě tento den,
na svatého Jana. Jak ta prozřetelnost! Jak andělé strážníčci!
[ 1 6 5 ]
Večer. Praha. Umělcova vernisáž.
Mistr Green, kamarád! Na každém obrazu strom.
Štíhlý topol, rozložitý dub, mahagonový buk, zebrovitá bříza i stromy,
co rostou v jiných světech.
Plno lidí, že ani ta plátna nejsou vidět.
Šíleně dusno.
Pot připlácává vlasy k lebce a košili na záda.
Známé obličeje, celebrity, kamery.
Protřelí bohémové pokukují po sklenkách a plných džbáncích, po
mísách se zákusky, co rychle osychají. Nemohou se dočkat, až ty oficiální obštrukce skončí a číše se naplní.
Přehlídka skvostných typů nejen z kumštýřské branže:
dvojička roztomilých kluků z baletu, rudou rtěnkou pomalovaná
ústa,
rumem načichlý sochař Kamenný s kamennou tváří,
věhlasný astrolog v dlouhém plášti plném klikyháků,
zmalovaná šansoniérka, umělé řasy, drdol vytočený půl metru nad
hlavou, s jezevčíkem,
stařičkej velvyslanec Frankenštajnska s mladičkou milenkou,
topmodelka Šeredná, vysoké podpatky, vede si na zlatém obojku
malého, obtloustlého řiditele banky,
mongolskej kosmonaut s jedním šikmým okem kolem celé hlavy,
madam Ňůňosová, překladatelka do svahilštiny, ta přijela na koloběžce,
sportovní komentátor Meruna ve značkových trenýrkách,
bohatý mecenáš Goldmann se svitou opic, přidržujících mu dvoukilový doutník,
regé muzikanti ze skupiny Damedym’a’dem band s dredy, nastavenými koňskou žíní,
namyšlený surrealista Řezný s nosem, že nevidí si na konec, zplihlý
knír, na kterém ulpěly zbytky nudlí,
herečka Cacná po plastické operaci, nové má kozy, krk a uši.
skladatel varhanních skladeb Jan Xantypos Vejmrdnický ve fraku,
šušká se oněm, že je na malé chlapečky,
dokonce prezident poslal za sebe alespoň nohsledy,
byl tu nenápadný kontrolor i ještě nenápadnější Kontrolor kontrolora,
připotácel se i básník Lyrous, národní hrdina.
Bylo zde i mnoho studentů, mladých umělců, a hezkých, vnímavých lidí.
[ 1 6 6 ]
Těžké parfémy dam. Lehké, jarní vůně studentek akademie.
Do dusna přeplněné galerie zazněla flétna mistra Trylka. To není
flétna, ale záchodová trubka! Vyhrávky poletují nadoblačnými výšinami. Inu, génius. Dokáže zahrát úžasně na cokoliv, co je duté.
Výtvarná kritička, dr. Líba Nelibová s ohromným rudým nosem přidala svou doušku slov.
Na konci proslovu ji už nikdo neposlouchal.
Žízeň.
Konečně! Víly z povolání již rozlévají, roznášejí červený a bílý mok,
sodovky syčí při otevření. V hloučcích lidé cinkají si mezi sebou, kuřáci
postávají v průchodu.
Mladí elévové od novin cpou diktafony mistru Greenovi k ústům,
ten je odkazuje na honosný katalog. Reprodukce obrazů. Stromy, samé
stromy. Životopis. Ve fotopříloze objímá se s: Karlem čtvrtým, dalajlámou, Einsteinem, Hermem Trismegistem a Šalamounem. ( Od něj
dostal darem lejno, v katalogu nafocené z několika stran.
Opravdové sušené Šalamounovo lejno!
I Kolobrnďovi a paní Mechové ho mistr Green v ateliéru ukazoval.
Vystavené na poličce.
Svítilo. Jaksi fosforeskovalo.
Bylo velice zajímavé… )
A zatím tam k nám, do Mezilesí, do chalupy u lesa, kdosi přilít na
návštěvu:
salamandří posel,
salamandří autobus.
Kulovej blesk!!!
To je blues!
Žhavej, živej kus!
Salamandří autobus!
Z demižónu vysál džus.
Prskající octopus!
Plus, mínus. Mínus, plus.
Ze střetu mraků, z jejich bouračky, snáší se dolů, zpomaleně, obloukem, ohnivý míč velikosti fotbalové meruny!
[ 1 6 7 ]
Vyděšené oči srn to sledují, vlašťovky se instinktivně rozlétnou,
uvolní prostor žhavé kouli! Ta spirálou sklouzne po stromě, po onom
jasanu, do prádelny, kde… v mezistřeší detonuje. Jako bomba.
Bomba!
Okno letí i s cihlovou zídkou!
Střecha plácá křídly – nemocné letadlo!
Střepy, ostré krápníky, zapíchané v trávníku!
Ještěrka prchá, zatímco ocas zůstává ležet přeseknutý!
Kulový blesk elegantně vyhýbá se sekačce a kanystru s benzínem,
plechovce s petrolejem, plechovce s odstraňovačem starých nátěrů,
běží po koštěti, a hup, elektrickým vedením přes dvorek do chalupy,
tam očichá bylinky na půdě, jemně olízne staré obrazy, červotočem
prolezlé sáně po pradědkovi, však nezničí je, nezapálí.
Zásuvky si pšikly, vyprskly,
a vysmrkaly roztavený kov z drátů i seškvařenou bužírku! Černé
čmoudíky se ihned vmastily do stropu i závěsů, zanechaly smrad smrti.
Řacha byla taková, že s ní budou v údolíčku po generace strašit zlobivé děti!
Kulovej blesk to v chalupě prošmejdil, jako před mnoha lety gestapo,
jako za komárů estébé.
Salamandři na návštěvě!
Ještě, že se v kuchyni zjevil Kulihrach Dubový, intuitivní přítel,
a duchaplně otevřel dvířka do kamen, kudy blesk zase vylít!
Kulihrach Dubový, co je třeba, hnedle ví.
Díky, lesní brachu!
Kulovej blesk. Coby ohnivá krysa zmizel pak ve strouze mezi poli.
Vyplašil starého jezevce a ožehnul mu špičku čumáku.
V údolí, v tom našem Mezilesí, to samozřejmě vyhodilo proud,
a v každém stavení, v každé té samotě, se něco porouchalo!
Četnikovejm pračka, Apačovejm mrazák, Vodlesovejm odešla televize a internet, rodině Goldmundových hlasivky.
Jedině Láskovejm to zvýšilo žádostivost, sexuální apetit, fungovalo to
prostě jako afrodiziakum… Snad, že nemají zavedenou elektriku, svítí
si petrolejkami, na dvoře loučí.
Kulovej blesk!
[ 1 6 8 ]
Ještě nedal pokoj… Po několika kilometrech vyvrávoral ze strouhy,
zesláblý, a padl.
Zde z něho vyskákali poslední salamandři. Mladí milenci, on a ona,
do sebe zahleděni žhnoucíma očima, o světě kolem nic nevědoucí.
Dosyčel.
A v Praze, v přízemním bytečku, začala babička mluvit neznámým
jazykem, podivnou řečí, která svým chrochtáním vzdáleně připomínala
holandštinu.
Když přišli Kolobrnďa s paní Mechovou z vernisáže mistra Greena,
doprovázel je starý přítel, etymolog a znalec jazyků Tom Babylon.
Jakmile uslyšel z předsíňky stařenku, babiččina slova, znatelně zesinal.
!!!
Otočil se, vydechl cosi na pozdrav, a zmizel.
To bylo naposledy, co jsme ho viděli. ( Jenom později došel poštou
krátký pozdrav z Ohňové země. Pohled byl černý, a zda tam vystupovala silueta tuleně, o tom jsme se s ženuškou neshodli. )
A odněkud z vršku!
Odněkud z nebe!
Do žižkovské věže! Do vysílače, po němž lezou obří mimina!
Trhavým, těkavým, nepředvídatelným pohybem či cukem!
cosi,
záblesk,
ohňová ohňoloď,
schody do nebe,
ohňová ohňoloď,
těhotná kulovými blesky,
těhotná sama sebou:
exploze rodící!
Prskolet detonující!
…
Výbuch?!?
Ví Bůh!
…
A co ví Bohyně?
Že houpá svět na klíně
a ožívá v rostlině.
[ 1 6 9 ]
Ničí antény i vojensky utajované zařízení na oblbující vlnění!
Šklebí se nad vinohradskými dvorky, chřtán přes celý obzor, jeho oči:
spirály vulkánů, jeho jazyky: něco jako roztavená láva, avšak nehmotná,
cosi jako plazma, neničící,
jen… zvláštně proměňující!
Vlasy, chlupy vstávající!
Jde snad o ten paprsek, prst ukazující na zemičku z mléčné dráhy,
osvěcující? Podívali se na sebe Kolobrnďa s paní Mechovou.
Rázem kolabují všecky sítě, internety a mobily! Elektřina!
Elektromagnetické vlnění. Paměť!
I někteří lidé!
Psi vyjí!
Prázdno!
Odněkud ze vršku dostanem před dršku.
A ohnivé či plazmové jazyky zatékají až dolů, vylizují žižkovský kotlík,
udiví ospalého Cimrmana a odmrští ho od baru,
třaskají v zářezu smogových kalhotek, dole, v Husitské, v hospodě
U ustřelené hlavy, pod bronzovým vojevůdcem, jehož kůň má koule
velikosti dýní,
konečně osvítí toho milého chlapíka, šéfa nakladatelství Velká stopa,
zbaví ho netrpělivosti.
„Ufo!“ stačil vykřiknout předseda Přátel žehu Popelný před sežehnutím.
„Duch svatý!“ šeptl Fr. Svěcený, legendární výrobce svíček, než
vyplaval na žhavých vlnách parafínu ze své fabričky vstříc otevřenému vesmíru.
Katapultován!
„Lenin!“ ozývá se z hrobů.
„Šiva,“ bafá z čilumu vyklidněný Riff Skank, kytarista od Márlyho.
„Znamení, očekávané znamení,“ nevzrušeně konstatuje starý alchymista,
strážce tradice. Cosi si poznamenává do zápisníku. Mezi sloupy. Dobře ví.
„Jehova!“ mrtvě blábolí spící ústa na strážní věži, v domnění, že jsou
probuzená. Hranatý úsměv. Bledá tvář a husí kůže.
[ 1 7 0 ]
„Piča!“ křičí v ejakulaci tlustý onanista, kulky podvázané motouzem,
ostatní pomazané pastou na zuby.
Sen? Odkud? Potěšpámbu!
Sen?
A jaký?
Doplňující?
Vizionářský?
Či jaký?
Sen či zen?
Sen zen.
Nad ránem se nemotorně nahodily některé sítě.
I ten super rychlý internet supí pomalu, v telefonech píská, a vůbec,
je to jako po šoku. V televizi redaktor Pobledlý ujišťoval o tom, že se
nic nestalo, a četl prohlášení vlády. O krizi.
Když se dopoledne vrací stará škodovka s Kolobrnďou, paní
Mechovou a babičkou konečně z hlavního města, jsou ulice ucpané.
Jedou pomalu. Snad se nepřehřeje motor, snad se nezavaří!
Jedou pomalu. Nezbývá, než pozorovat:
Z oken činžáků výkřiky děsu a úpění, po silnicích kvílí sanitky,
bitky na nože v každém průchodu, občasná střelba.
Helikoptéra! Záchranná helikoptéra!
Kosí vrtulí hlavy jak mačeta!
Prázdné volání přepadených důchodců, o důchod obraných adolescentními smažkami!
Napomádovaní hejskové, synové uhlobaronů, projíždějí epileptické
město ve formulích jedna, předjíždějí líně se sunoucí auta po tramvajových kolejích. Jiní jdou balit kočky, co lascivně vrněj na vysokých
stoličkách barů.
Vidíte je? Zlatokopky? Jarunu s Marunou?
Došly až sem, na pražské Vinohrady! Černé maj brejle! Včerejší
výboj jim spustil zánět spojivek. Došly až sem… Umělé nehty, delší
než prsty, řasy jako vějíře. Rozčesávají vzduch.
Kde nechaly děti, přece již jich povily celou stodolu?
To víte, pečují o ně chůvy. Nyní si je mohou dovolit… V elegantních
kabelkách z hada jakési průkazy, podepsané Morgulou Piživnatou…
[ 1 7 1 ]
Průkazy, otevírající poklopce i konta vlivných chlapíků okolo řezníka Orangutanova, vůdce.
Kontrolora kontrolorů.
Zase vzhled
vyžral všechen obsah!
Blonďaté krásky
ve dveřích bordelů.
Ohavné voňavky
takzvaně úspěšných strejců
vanou z aut
posledních modelů.
No jen si čmuchni!
Debil v nebi nebyl!
To raději koblížky
od ocasů kobyl!
Raději koblížky
od ocasů kobyl.
Pryč! Pryč z města!
Vykroutili jsme se uzlem dálnic.
Uf! Už jsme na staré mochovské silnici, na starý mochně. Projíždíme
vesnicí, jež zove se Starý Věštec.
„Mami, “ sleduje ženuška od volantu babičku ve zpětném zrcátku.
„Řekni, kolik umíš jazyků? Myslela jsem, že jenom českej a německej!“
„No jo, německy jsem uměla, tam v mládí v horách, v Sudetech. Tam
žili Češi i Němci pohromadě a v míru, a na tancovačkách tančili spolu…
I na citeru jsem se učila u Němkyně. Taková slušná, hodná paní!
Přála bych vám takový krásný mládí! To až ta svině… ten Henlajn to
rozeštval! To vám, děti, byla stvůra! “
„A babičko, víte, včera, jak jsme se vrátili z tý vernisáže…,“ otáčí se
Kolobrnďa z předního sedadla.
„…vzpomínáš si, jakou řečí jsi to mluvila? A cos to vlastně říkala?“
doplňuje ženuška.
„Kde že?“ nechápe stařenka. „Tam u nás, v mládí? Když přišel
Henlajn, ta svině?!“
[ 1 7 2 ]
„Ne, mami! Včera! V Praze!“
„V Praze?... V Praze už jsem dlouho nebyla… Od války… Do Prahy
jsme utekli z pohraničí… Můj tatínek byl Čech. Sokol. Masarykovec.
A neměl rád komunisty. Vždycky na jejich adresu říkal ksindl mizernej!
O tom kulovém blesku telefonoval Víťa, takže jsme byli už připraveni na paseku a čurbes! O tom blesku volal Víťa, a když jsme na oplátku my jemu chtěli vylíčit pražské zjevení, telefon počal pištět.
Štěstí v neštěstí, bručel si Kolobrnďa později při zedničení, neštěstí
ve štěstí.
Poté, co díry byly zazděné, čurbes jakž takž uklizený, obvolali elektrikáře.
A seděli, Kolobrnďa a paní Mechová, pod očmoudlým stromem, jasanem, co sloužil Kulovému za skluzavku. ( Zanechal stopy v kůře,
podoby dvojité šroubovice… ) Kolobrnďa ještě od malty, ženuška uvařila čajík, babička lamentovala ve své cimře.
Výstup v rádiu
„Zkus pustit, co říkaj o tom včerejšku v rádiu!“ zvědavě ženuška.
Po krátkém zachrchlání a vytažení anténky starého přístroje na baterky značky Sázava vstoupili Kolobrnďa s paní Mechovou do intervijů…
ironické redaktorky, a jakéhosi mužského hlasu, co zněl mile
a inteligentně.
„…takže vy tvrdíte, že včerejší úkaz bylo UFO? Vy, profesor na renomované fakultě? Neublíží vaše prohlášení vaší kariéře?
A vysvětlete, prosím, našim posluchačům, co jsou ony červí díry,
onen hyperprostor, ona hyperkomunikace a energie psí… Přiznám se,
že kdybych nehovořila s kapacitou vašeho jména, jsem přesvědčená,
že…, že, pane profesore, nezlobte se,… že halucinujete!“
„Paní redaktorko, nic netvrdím, pouze se domnívám, že někteří jednotlivci mohou vnímat změnu, onen výtah z naučených limitů času
a prostoru do rozšířeného vědomí,
před napojením na síť,
na informační pavučinu,
na jakýsi odvěký internet,
na celistvost,
[ 1 7 3 ]
například v kulisách ufounského únosu. Jiní třeba subjektivně prožijí ohňové kataklysma, další pohltí uhrančivé oči zvláštních bytostí,
někdo projde do rozšířené reality třeba puklinou ve stromě, jak se
nám dochovalo v různých pohádkách…“
Puklinou ve stromě projdeš! Pamatuj, že klíč je stromem. Vzpomněl
Kolobrnďa na Červnova slova.
„…každý jednotlivec je jinak disponován,“ pokračuje profesor Orel
v rádiu, „jeho osobní historie limituje jeho vnímání…
Než ty limity, ehm, než ty limity samozřejmě překročí.
S některými kolegy se domníváme, že změna slunečního svitu ovlivňuje frekvence na zemi, ty se zvyšují, čistí, zjemňují… Víte, paní
redaktorko, povídat si či přemýšlet o kosmické síti má prostě jinou
kvalitu, nežli ji zkušeností, ehm, jaksi empiricky, zažít. Víte, paní
redaktorko, šamani…“¨
„Šamani!“ opovržlivě vyprskla redaktorka Kuranská, očividně alergická na to slovo. „Šamani a jurodiví!“ vykřikla, čímž profesora nejapně
přerušila. „Nepozvali jsme si k mikrofonu křováka či Rasputina, nepozvali jsme si k nám, do studia, nějakého vyhulence z Himalájí, nýbrž
špičkového vědce… aspoň mi to tvrdily v režii,“ lapala po dechu,
knikala,
naprosto vyvedená z míry.
„Šamani! Víte vy co ? My jsme solidní stanice, placená z kapes poplatníků!“ kvičela, již se neovládala. „My jsme veřejnoprávní rozhlas! Naším
poradcem je hlavní inkvizitor dr. Sisyfos Krákor, hrdinný bojovník proti
pavědám, a vy tady se šamany, šarlatány, magií… vy, profesor na naší
historické universitě!
Jako by nebyla žádná vědecko technická revoluce! Jako by nebyl
pokrok a rostoucí životní úroveň! Kazíte mládež jako ten,… jak se jmenoval, Sokrates…“
Nyní jí šla pěna od úst, klepala se.
Ach jo.
Emocionální výstup přelíbnul zkušený hudební redaktor náhlým valčíkem.
Nána, zase chlastá, napadlo ho. To ten přechod, nebo se hádá s dětmi,
kdoví… Hádá se s kdekým, jako mnohá ženská, co neumí stárnout.
Ta se kazí, která nezraje.
Šéfa už dlouho štve, hm, asi ji vyhodí.
Výstup v redakci renomovaného rádia naštěstí zůstal skrytý uším
posluchačů, a web kamery ještě nefungovaly.
[ 1 7 4 ]
Nebudeme toho prozrazovat příliš, snad jenom, že nakonec vytáhla
na nejvyšší míru vytočená redaktorka Kurovská z kabelky miniaturní
nůžky, a snažila se je vbořit do naštěstí ucuknuvšího profesora Orla.
Pak si lokla ze stříbrné butylky čehosi, jakéhosi šnapsu, a rozstříkala
slzný plyn. Zamořila celé patro domu na Vinohradské.
Slzící rozhlasáci vybíhali z jednotlivých studií s výkřiky bin ládin!
a algajdá!, vykláněli ze z oken, někdo dokonce vyskočil na tramvaj,
jedenáctku.
Paní redaktorku odvezli do Bohnic rychle přivolanou sanitkou, ve
svěrací kazajce.
Na známý pavilon pro hydranty.
Tam ji hnedle vzali na detox, poté našlehli antidepresívy
a neuroleptiky.
Po ránu musela žvýkat antabus.
( Později na chlastu udělá kariéru, coby předsedkyně Svazu abstinentů.
Napíše dokonce známou knihu o nebezpečí alkoholu. Samozřejmě,
s autobiografickými prvky. )
„Starej model. Ta baba,“ upřesnil Kolobrnďa a vypnul rádio.
„Ale vidíš,“ zamyslela se ženuška. „Něco je ve vzduchu, a uvědomuje
si to víc a víc lidí. Někteří to těžce…“
„Skrze sebe.“
„Skrze bolest.“
(ukázka z knihy Salamandří veselice)
[ 1 7 5 ]
D AVID J AN Ž ÁK
*1971
ŠUMNYJ TORG
Jsou slova, která se vám zadrápnou za nehty a ne a ne se pustit.
Svědí vás jak vyrážka za levým uchem, jak bradavice mezi prsty
u nohou. Jsou slova, která se pokožkou vsákla do vašich tkání, žilního
řečiště, tepen; rozrušují mysl a tíhnou k nespavosti. Musíte se jimi
zabývat, ať chcete nebo ne. Ta slova jsou jak uřknutí, jak zaklínadlo.
Pro mou neklidnou mysl je takovou bradavicí, vyrážkou a špínou za
nehty slovní spojení: Šumnyj torg.
Když jsem zaslechl poprvé z úst dědy Eduarda: „Šumnyj torg!“, netušil jsem, o co jde. Marně jsem si představoval významy skryté
v nánosu fonémů, v závějích usazenin písmen, která sama o sobě jsou
jen chaotickou snůškou nesmyslů.
Já, typický Jihočech plácající se jak kapr v bahnité kaluži a děda,
Karviňák, horník, krtek – většinu života zalezlý v noře šachty. Přeci
jen jsme měli společnou onu zahnízděnost v temné sluji; já rašelinovité a kalné, on černé a uhelnaté. Mluvili jsme každý rozdílnými jazyky.
Do jeho mluvy prosákla slova z polštiny, do mé germanismy
a prácheňské kotrmelce typické pro Sudety.
Působil dojmem stále udiveného staříka, který když mluví, zpívá.
Přál jsem mu k narozeninám a odcházel od něho s pocitem, že blahopřál on mě, obrátil gratulaci naruby.
„David, věla uspěchu, zdravi, štěsti, lasky, dlouha leta, bud stale
takovy fešny synek a mily, a nezapomni na šumnyj torg. Tam fajne,
bardzo fajne...“
Šumnyj torg.
„Co je to Šumnyj torg?“ ptal jsem se.
„Něco jako rušný trh.“ odpověděla Helena, dědova dcera.
Na Vánoce dědu Edurda přivážel mezi rybníky Vodňanska Otík,
Helenin manžel. Děda Eduard se díval během příprav jídla a zdobení
stromku na televizi, sledoval rád pohádky a soutěžní pořady, vždy
hlučně vykřikoval: „To žech veďuel, bidak to byl, ta fešanda, chudobna jedna!“ nebo „To žech zgodnou, jo bych vygrol, no na sto procent!“
Když přišli hosté, přestala pro něho televize existovat. Nic nevadilo,
že většina z nich mu nerozuměla. Jednalo se o cizince, často
Francouze, Číňanku, Jihoafričana, Ukrajince, a taky o mladého doktoranda Hadiho – Iránce. Hadi byl hubený jak Franz Kafka, vlasy černé
[ 1 7 6 ]
jak kavka a pleť snědá. Děda si Hadiho oblíbil na první pohled
a převyprávěl mu celou genezi rodiny od dob, co se prapředci rozhodli opustit Indii a prokočovat půl světa.
„Ty vyglundož jak Tuomek, on taky takovy hnědy, urostly, ty jak on.
A už som mluvil o tom vichru tehdy?“
A Hadi poslušně seděl celé hodiny, sledoval staříka, který si přisedl
těsně k němu a stále jej plácal do kolena. Vánoce co Vánoce se opakoval tento dědův rituál. Ony poslední svátky však již Hadi česky
rozuměl a pochopil, že ve vztahu starého pána nastala jistá změna.
Tentokrát již Hadi nebyl jen podobný Tuomkovi, on se jím stal.
Proměnil se v něho. Tento muslimský mladík splynul ve vědomí zpívajícího havíře se starším, dávno již mrtvým bratrem.
U štědrovečerního stolu sedával děda Eduard vždy včele. Vánoce
jsme trávili pospolu celá rodina i s hosty. Mladá čínská studentka,
která stále poskakovala kolem stolu a fotografovala – tvrdila, že Tibet
neexistuje a nikdy neexistoval, že je to jen čínská provincie,
Jihoafričan Jack – od něhož jsem se dozvěděl, že Čechám říkají od
pradávna jeho krajané Země upírů. Chtěl vědět proč. Monik a její
muž Žaky, krásný člověk připomínající svým vzhledem Alberta
Einsteina naklonovaného s hipíkem šedesátých let, Francouz a vědec,
genetik zabývající se rybami, stejně jako Otík. Žaky i Otík byli světovými kapacitami v oboru, častí účastníci světových konferencí
v různorodých koutech planety. Štíhlý musulman Hadi se na jedné
takové konferenci do českého vědce zakoukal a místo, aby odejel studovat na pařížskou Sorbonu, přijel do Vodňan. Otík se Žakym se
v Iránu dostali i na poštovní známky!
Ke štědrovečerní večeři se všichni slavnostně ustrojili. Každý si oblékl nejlepší šaty, muži slušivé obleky, ženy barevné halenky. Navoněly
se. Byli jsme vymydlení a krásní. Helena koupila dědovi novou zářivě
žlutou košili a modro šedivý oblek. Babička si namalovala obočí, načesala bílé kudrlinky vlasů. Jediný Jihoafričan usedl v riflích.
Večeře začínala přípitkem, pomodlili jsme se Otče náš; první Vánoce
se modlil jakousi islámskou modlitbu i Hadi, další léta již odmítl podílet se Slovem na ryze křesťanském svátku. Dárky však pod stromek
poctivě uložil!
První chod – rybí polévka. Eduard si šmakoval, každé sousto komentoval, občas zabroukal svou oblíbenou havířskou. Když se rozlévalo
víno ke smaženému kapru s bramborovým salátem, musel jsem dávat
pozor, aby se dědovi nenalilo moc. Kolik dostal, tolik vypil a pokud
bylo moku víc, počal hudrovat a povykovat, jakoby měl ve svém nahr[ 1 7 7 ]
beném tělíčku všechny čertíky světa. Hlavní jídlo jedl vždy rukama,
nikdy se nenaučil jíst příborem. Kosti, ať už ty rybí nebo v jiné dny
drůbeží, vepřové, hovězí, skopové, odhazoval všude kolem sebe, občas
mi některá přistála na talíři.
„Šmačnego!, šmačnego!“ pochvaloval si děda.
Od svých šestnácti let pracoval na šachtě. Byl nejmladším z devíti
děcek. Zemřel otec živitel a někdo se o matku postarat musel.
Zapřísáhl se tehdy, že všechny jeho děti musejí vystudovat.
A vystudovali.
Když jsme pro něho před svátky jeli do Karviné, vykládal, co který
den dělá. Měl pravidelné rituály. Úklid, praní, skládání prádla, osobní
hygiena, sledování televizních soutěží, poslech rozhlasových pořadů,
zpěv, jídlo, co mu nosívala pečovatelka, procházky. Po téměř hodinovém monologu se otočil a zeptal se, kde je David. Celý ten čas mě
považoval za Otíka, který mezitím usnul v křesle u okna a spokojeně
pochrupoval. Děda zůstal klidný.
„Tak tu sum oba Otici.“
Když jsme dorazili do Vodňan, přišoural se ke mně s prosbou, zda
bych s ním nezašel na Šumnyj torg.
„Co má děda pořád s tím rušným trhem?“
„To ví možná jen on sám, ale v každém případě je to něco moc fajnového. Tam seženeš úplně všechno a je tam spousta lidí.“ řekla
Helena.
Během štědrovečerního večera přinesl Otík láhev irské whisky
a litrovku vínovice, jeho vlastní produkt. Tvrdil, že má na zahradě
vinohrad. Vysadil několik keřů s vínem kolem stěny garáží, které tvořily plot zahrady. Bylo již po večeři, každý již rozbalil dárky. Helena
nabídla sklenky. Většina přítomných sáhla po whisce, jen Otík si nalil
ze své vínovice. Co by byl za hospodáře, kdyby upřednostnil cizí výrobek! Já odmítl obojí. Bojoval jsem tehdy s alkoholem a nechtěl pokoušet démona. Viděl jsem Hadiho, jak je rozpačitý. Jako muslim měl
alkohol zakázaný. Přitočil se ke mně.
„Davide, ty nepiješ alkohol?“
„Nemám na něj chuť, a tvrdý alkohol mi navíc nechutná.“
„Copak je možné odmítnout otce?“
„Samozřejmě.“
„Takže se tady nemusí pít?“
„Ne, nemusí.“
„Otec se nerozzlobí?“
„Ne, nerozzlobí.“
[ 1 7 8 ]
Chvíli bylo ticho, Hadi o něčem uvažoval, jeho tvář prozrazovala
silné soustředění.
„A tobě alkohol chutná?“ zeptal jsem se.
„Je odporný.“ odpověděl Hadi a otřásl se.
Poplácal jsem zmateného muslima po rameni, ale to se již k němu
blížil děda s jasným úmyslem poklábosit bratrsky o zašlých časech.
„Ty jak Tuomek, hnědy, urostly, ty fešny. Zavzpominame, co tehdy
ten vichr, jak zgodil tašky i krovy, cauvy dach nad glouvom.“
Od Vánoc se leccos změnilo. Děda už nezvládal vykonávat všechny
body svého pracovního řádu a čím dál častěji potřeboval cizí asistenci.
Helena s Otíkem rozhodli, že bude nejlepší, když jej už natrvalo přestěhují do nového vodňanského Domu s pečovatelskou službou.
Budou mít tak dědu na očích. Zpočátku souhlasil, ale v den, kdy jej
vezli z Karviné, neustále zpíval tklivé písničky a drmolil, cože je to
napadlo, přesazovat starý strom do nového kořenáče.
Helena volala, že děda odmítá jíst, že nevědí, jestli udělali dobře.
V pondělí večer si však Eduard poručil vepřo-knedlo-zelo a spořádal
celé čtyři knedlíky a ještě si přidal. Zajímal se, jestli si bude moci
v Domě pouštět rádio a televizi, přivezl si svých našetřených dvacet
tisíc korun, jen aby si mohl koupit úplně novou bednu na sledování
soutěžních pořadů. Plánoval. Vše vypadalo slibně.
V úterý děda umřel. V pátek byl pohřeb.
Dorazili jsme do Vodňan již brzy ráno, pohřební akt měl začít
v jedenáct a my čekali, až přijede zbytek rodiny.
Babička chodila opíraje se o hůlku jak duše bez těla.
„V noci spadl, když šel na záchod. Stěžoval si, že ho bolí noha.
Netušili jsme, že ji má zlomenou. Každou půlhodinu nás probouzel.
Nohu měl natočenou nepřirozeně do strany. Pak už mu Otík pomáhal,
aby se vyčůral do kyblíku. Dala jsem mu prášek na bolest. Ráno jsme
hned koupili bažanta. Pro jistotu i plínky. Hodinu nato jsme ho ale už
vezli do Strakonic. V nemocnici zjistili, že má zlomený krček. Dali mu
kapačky. Měli ho druhý den operovat. Byl jak věchýtek. V šest volali,
že zemřel na zástavu srdce. K operaci už nedošlo. Všechno jsme
nechali v nemocnici sestrám. Jim se to bude hodit“
Helena si vyčítala, že dědu odvezli do Vodňan. Kdyby prý zůstal
doma v Karviné, mohl ještě žít. Snažil jsem se jí to vyvrátit.
„Zdravotní sestře tvrdil, že je jeho sestra, že má už jen jednu sestru,
jinak nikoho. Mluvil slabě. Pak si ale vzpomněl na Otíka i na mě, volal
nás. Nakonec už vyslovoval jen: Šumnyj torg, Šumnyj torg... a úplně
posledním slovem byla Máma. Představ si, Máma. Volal svou mámu.“
[ 1 7 9 ]
Matka.
Šumnyj torg!
„Volání matky bych pochopil, proč ale rušný trh?“ zeptal jsem se.
„Šumnyj torg je něco bardzo fajne, hodně fajnového, kam každý rád
zajde.“ řekla zamyšlená Helena.
Torg! Úder do obřího bubnu. Poslední tón v symfonii, neodvolatelný, nekompromisně odděluje skladbu od propasti ticha. Torg je jak
smrt. Smrt, upozorňuje Pavel Eisner, zní jako švihnutí kosy.
Šumnyj torg.
Šumnyj – šumění větru v podzimním listí, ševelení křídel odlétajících ptáků, v dálce narážející příliv o skály, napětí transformátoru,
včelí úl, hlas říčního proudu, přeexponované nebe, hukot v hlavě;
něco rušivého. Asi jako život.
Ke hřbitovu jsme šli pěšky přes celé město, kolem přetékajících rybníků.
Poprvé jsem nesl rakev. Poprvé ji společně s ostatními spouštěl dolů
do jámy. Napadlo mě, že je to dědova poslední šichta. Když rakev
dosedla na dno, vysvitlo slunce. Do té doby pošmourné podzimní
dopoledne proteplilo několik sytě žlutých paprsků. Zářily jak dědova
štědrovečerní košile.
Poprvé jsem házel na rakev snítku jalovce a hrst zeminy.
Stál jsem tam a konečně jsem pochopil. Stál jsem uprostřed mramorových náhrobků a železných křížů. Stál jsem uvnitř rušného trhu.
Šumnyj torg!
Bardzo fajne...
V žilách šelestivě protékala krev. Vnímal jsem ji s každým úderem
srdce. V nohách jsem cítil příjemnou únavu.
Podíval jsem se na hodinky. Bylo poledne.
Doktorand Hadi – jak starší bratr Tuomek – právě dopíjel v hospodě
naproti výzkumnému ústavu své první pivo. Než ulehne, stihne jich
vypít ještě několik. Bude-li Alláh milostiv, proloží je i nějakým tím
destilátem.
[ 1 8 0 ]
[ 1 8 1 ]
[ 1 8 2 ]
[ 1 8 3 ]
Obsah:
Úvodník
Pavel Zdražil
Markéta Hrbková
Miroslav Boček
Adam Borzič
Kamil Bouška
Renata Bulvová
Kateřina Cukerová
Inka Hanušová
Pavel Herot
Monika Hojná
Radim Husák
Janka
Roman Kinkor
Miroslav Tomeš Korčágo
Mirka Křivánková
Štěpán Kučera
Markéta Libolová
Patrik Linhart
Marcela Pátková Linhartová
Michael Lorenc
Molmen Pägod
Petr Pazdera Payne
Pjér La Šé’z
Pavlína Pulcová
Simona Racková
Petr Řehák
Joska Skalník
Mikuláš Sodja
Josef Soukal
Martin Stohr
Michal Šanda
Tereza Šimůnková
Pavel Špaček
Petr Španger
Lukáš Trejbal
Jaromír Urban
Ondřej Urbanec
Jindřich Valenta
Ivan Wernisch
Pavel Zdražil
David Jan Žák
Václav Slon Kořán
4
6
9
16
20
32
35
38
40
46
50
56
60
62
65
68
71
80
84
88
90
95
99
104
112
118
121
124
125
126
130
134
136
141
149
152
154
157
160
162
165
176
181
Vydavatel: Sdružení Reví Mítink, e-mail: [email protected], www.revimitink.ic.cz
Redakce: šéfredaktor Karel Tomek, Hájkova 6, 130 00 Praha 3
Redakční rada: Renata Bulvová, Erik Hanuš, Pavel Rajchman, Pavel Špaček, Pavel Zdražil, David Jan Žák,
Kresby: Pavlina McEnchroe, Logo: Hedvika Marešová, Zlom: Cellula,
Tisk: Printia Praha, Registrace: MK ČR E 8130, vychází 14. prosince 2009
Reví Mítink je vydáván s podporou Ministerstva kultury České republiky.
[ 1 8 4 ]
2009