Hinduismus - P. Robert Bergman, osobní web

Komentáře

Transkript

Hinduismus - P. Robert Bergman, osobní web
3.2.1 Hinduismus (Indické národní náboženství)
Pod pojmem hinduismus chápeme náboženství vzniklé a zdomácnělé v Indii a vyznávané
tamějším obyvatelstvem. Tento název pochází od perských muslimů, kteří pronikli kolem roku 1000 po
Kristu do Přední Asie a všechny obyvatele na řece Indu označovali jako Hindy.
3.2.1.1 Období védismu (12. (16.?)- 9. stol. př. Kr.)
V období 1700-1200 př. Kr. se na území Indie, kde do té doby existovala (podle archeologických
vykopávek) velmi vyspělá civilizace, začal usazovat kočovný kmen Árijců přicházejících ze severu.
Přinášel sebou své polyteistické náboženské představy, které daly vzniknout tzv. védskému náboženství
(též označováno jako starší bráhmanismus). Název je odvozen od souboru posvátných textů zvaných
védy, obsahující hymny, modlitby a rituální předpisy, které tvoří dodnes základní texty hinduismu.
V této době se objevuje uctívání božstva symbolizující přírodní síly: Indra (bůh deště), Varuna
(bůh nebe a bouřek), Marutové (symbolizovali větry). Indoevropské kmeny, které se v Indii usadily
koncem druhého tisíciletí, přejímaly také místní domorodá božstva.
Velice záhy (snad i k oddělení Árijů od původního obyvatelstva) se objevuje rozdělení společnosti
z hlediska sociálního, rasového i rituální čistoty. Vzniká tzv. kastovní systém, který rozděluje obyvatele
Indie do čtyř velkých kast (varn = barva pleti, stav):
bráhmani
kněží, mají za úkol „učit se a vyučovat jiné, přinášet oběti za sebe i za ostatní a přijímat
dary“ (citace z Manuovy dharmašástry, dokončené v 1. stol. po Kr.);
kšátrijové
bojovníci, mají za úkol „učit se, přinášet oběti (prostřednictvím bráhmanů), dávat dary,
ochraňovat tvory a nelpět na smyslových požitcích“;
vaišjové
obchodníci, řemeslníci a zemědělci, mají za úkol „pěstovat dobytek, dávat dary, obětovat
a učit se, obchodovat, půjčovat peníze a věnovat se zemědělství“;
šúdrové
původně neárijští původní obyvatelé, mají „sloužit těmto stavům bez závisti“.
Mimo kasty stojí nedotknutelní (většinou neárijské obyvatelstvo („spodina“: kapesní zloději,
tuláci...), jejich dotyk poskvrňuje).
3.2.1.2 Období bráhmanismu (11./10.-8. stol. př. Kr.)
Toto období je charakteristické tím, že příslušníci nejvyšší kasty (bráhmani) sepsali na základě
spekulace a kultovní praxe první významný výklad véd tzv. bráhmany. V této době vznikají také tzv.
purány, vyprávění o bozích, posvátných místech, dějinách, praktických otázkách apod. Více v něm
přichází ke slovu vliv původního neárijského obyvatelstva.
V tomto období dochází k tomu, že se z původního seskupení védského panteonu (tvrdí se, že
obsahuje třiatřicet bohů) vytvořilo pojetí tzv. trimúrti, formální trojice Brahmy se dvěma bohy, kteří se
později stali dominantními, Višnuem a Šivou.
Brahma je chápán jako stvořitel a pán vesmíru. Představa o něm je abstraktní. V jakémsi
deistickém pojetí boha ztrácí popularitu a úctu. Je zosobněním neutrálního bráhmanu (viz níže).
Višnu, uchovatel, je nejdůležitější, protože je odpovědný za trvání vesmíru. Aby chránil zemi,
vtěluje se pokaždé, když je to nezbytné, a sestupuje do světa lidí. Každá jeho inkarnace se nazývá avatár
(sestup). Inkarnacemi Višnu jsou např. hrdina Ráma, který ztělesňuje povinnost, a hrdina Kršna,
ztělesňující lásku. Višna má manželku: Šrí nebo Lakšmí.
Šiva, ničitel, v sobě spojuje protikladné prvky. Je bůh zkázy a plození, přemožitel smrti a
prostředník spásy, bůh tance a meditativního ponoření. Podobně je tomu s jeho manželkou, která je
uctívána jako Umá, Durgá, Párvátí nebo Kálí a ztělesňuje Šivovu moc a sílu (šakti).
V přechodu od panteonu raného období k vytvoření hlavních božských bytostí je možné vidět
vývoj představy boha spíše polyteistického až henoteistického k představě jevící i určité monoteistické
rysy. Pozn.: Pro hinduismus je typická velká světonázorová volnost a tolerance (od polyteismu po striktní
monoteismus, od chladných neteistických projevů po extatickou oddanost). Náboženské konflikty vznikají
v Indii až s příchodem muslimů.
3.2.1.3 Období hinduismu (od 4. stol. př. Kr. po současnost)
V období od 8. do 4. stol. př. Kr. vznikají upanišady. Mísí se v něm árijské a předárijské
náboženské formy. Někdy je také nazýváno obdobím staršího hinduismu.
Ve 4. stol. byly upanišady dokončeny a vznikají velké poklasické eposy Mahábhárata s epizodou
Bhagavadgíta (též Gíta) a Rámájana. V této době dochází -paralelně s evropskou scholastikou - k
vytvoření velkých filozofických systémů. Indické náboženství je konfrontováno s křesťanstvím a
islámem, rozvíjejí se systémy jógy. Hinduismus usiluje v této době také o misijní působení, vznikají i
moderní reformní hnutí.
V 8.-11. stol. po Kr. nastává epocha tzv. monoteistického hinduismu. V této době se vytvářejí dva
směry šivaismus a višnuismus, v nichž přebírá Šiva nebo Višna všechny tři funkce absolutna. S
šivaismem také úzce souvisí šaktismus, uctívání bohyně Šakti, Šivovy manželky. Z višnuismu se
vyvinulo zčásti velmi extatické hnutí bhakti (11.-19. stol.), které se soustřeďuje na uctívání Rámy a
Kršny.
Od 19. stol. po Kr. se mluví v souvislosti s výměnou myšlenek mezi Indií a Evropou o tzv.
moderním hinduismu. V této době se vyvinuly neohinduistické a reformně hinduistické proudy, které
nově promýšlely ortodoxní nauky, a buď je hájily proti západnímu vlivu, nebo se s ním spojily do nového
proudu.
Dnes poměrně známé Mezinárodní hnutí pro uvědomování si Kršny (ISKCON) čili Haré Kršna
hnutí má své kořeny ve višnuistické větvi hinduismu, která uctívá boha Kršnu zpíváním jeho svatých
jmen (vznikla asi v 16. stol.). Samotné hnutí založil v 60. letech 20. stol. v New Yorku indický misionář
nazývaný Šríla Prabhupáda.
3.2.1.4 Cesty ke spáse
K základním myšlenkám indického národního náboženství patří přesvědčení o koloběhu životů
(samsára), z nichž je třeba najít vysvobození. Cílem náboženského života tak je ztotožnění s absolutní
(nejvyšší) Skutečností (tzv. bráhman).
Bráhman (neutrum) je chápáno jako základní, nosná síla kosmu, která všechno podpírá a sama je
nehybná. Naprosto se vymyká našemu pochopení, je jakýmsi absolutním bytím, absolutním vědomím,
absolutní radostí. V upanišadách vstupuje brahma zřetelně do vztahu ke skutečnosti označované átman.
Jedná se o „nejvlastnější já“ každého člověka. Není to ani myšlení, ani smyslové vnímání, ani cítění, není
výtvorem Nejvyššího ducha, je jím samým. Zjednodušeně lze říci „duše člověka“. Úkolem člověka je
realizovat poznání „átman brahma“ (upanišady píší: „To jsi ty“).
Jako samsára (= plynutí, proměna, proud světa) se v hinduistické nauce označuje pomíjivost
existence všeho živého. Indická nauka učí, že živé bytosti neprojdou cestou od narození k smrti jen jednou
provždy, ale to, co určuje existenci (átman) prochází různými životy jako zvíře nebo jako člověk v různých
kastách. (Novorozenec je poutníkem na „nekonečné cestě“ až do té doby, kdy se definitivně spojí s
brahma. Stupeň každé existence je přitom určován podle karmanu (=skutky) předchozí existence: Vše, co
člověk dělá, říká, myslí se mu v tomto či příštích životech vrátí. Špatné skutky přinesou utrpení, dobrými
skutky si člověk vytváří lepší podmínky do budoucna. Kvalita karmanu v okamžiku smrti rozhoduje, v jaké
podobě se člověk znovuzrodí. Podrobná pravidla života upanišady nepopisují, předkládají však jasnou
etiku, spásné ctnosti (např. „tři D“: sebeovládání (dama) - vládu nad smysly a tužbami; štědrost (dána) nelpění na hmotných statcích; soucit (dajá) - přátelský postoj bez zášti, neubližování živým tvorům).
Karmanový zákon je stejný pro všechno živé, včetně bohů.
Každý člověk touží uniknout vnuceným činnostem a osvobodit se od řetězce nových převtělování.
Cesta k osvobození (márga) je v průběhu dějin trojí:
Karmamárga - cesta skutků. Bývá pokládána za nejnižší cestu. Spočívá ve snaze vytvoření dobrého
karmanu: věrností v úctě k bohům, užíváním správných slov modlitby, rituálním
obětováním, ale také etickým jednáním.
Džnánamárga - cesta poznání. Vychází z toho, že poslední příčinou vytváření karmanu je nevědění
(avidjá) a že osvobození může přinést úplné poznání poslední všeobecné jednoty ve
smyslu átman = brahma (poznání mojí identity s brahma). Toto poznání se ale musí
uskutečnit v celém těle. K tomu pomáhá jóga, metodické úsilí, které vede ke sjednocení
s nejvyšším.
Jóga („spojení“, srov. české „jho“) je ustání duševní činnosti („rozpuštění ducha“). Duševní
aktivita je totiž překážkou, která odvádí jedince od toho, co by mělo být jeho jedinou snahou: odhalit
vlastní reálné „já“. K zabránění mysli v činnosti dochází postupně. Úkolem je zůstat pánem sebe,
praktikovat cudnost, umět dýchat. Jóga učí zaměřit vlastní myšlení na jeden jediný bod, přerušit každý
duševní vztah s vnějškem, vnořit se do meditace (dhjána). Cílem je vnější vnímavost, soustředěnost,
případně probuzení skrytých sil. K proniknutí do nauky je třeba zasvěcení duchovním mistrem (guru). V
průběhu dějin vzniklo mnoho forem jóg (bhaktijóga, karmajóga, na Západě se praktikuje hathajóga...).
Bhaktimárga
- cesta láskyplné oddanosti a uctívání. Vysvobození se nedosahuje (na rozdíl od
předchozích) vlastní silou, ale z milosti boha, kterému se výhradně oddám, jemuž
zasvětím celý svůj život. Tato cesta je otevřena všem bez kastovních rozdílů. S touto
cestou je také spojená většina hinduistické lidové zbožnosti: uklánění před obrazy a
sochami bohů, uctívání obětinami (púdža), zpěv zbožných písní (kírtana), polohlasné
odříkávání modliteb (džapa), pouti atp.
3.2.1.5 Náboženský život hinduistů
Vše v životě hinduistů má posvátný ráz, proto je vše spojeno s celou řadou předepsaných
veřejných i soukromých obřadů.
Nejobvyklejším náboženským úkonem je modlitba púdža, která se koná nejméně dvakrát denně,
při východu a při západu slunce. Mezi tradiční obřady a domácí svátky patří např. udělení jména
novorozeněti, první stříhání vlásků, náboženské zasvěcení v dospívání, svatba atd.
Velké svátky (více než 400 ročně) se liší podle krajů a uctívaných božstev. Mezi nejvýznamnější
patří slavnosti pongalu. Pořádají se v lednu na jihu Indie a je to svátek spojený s první sklizní rýže a
uctíváním domácích zvířat. Svátek šivarátrí se slaví v únoru na počest boha Šivy. Příchod jara ohlašuje
svátek holí na počest Kršny.
Během roku jsou pořádány poutě. Hinduisté putují, aby mohli navštívit co nejvíce poutních míst,
zúčastnit se co nejvíce slavností a vykonat své náboženské povinnosti v některém ze slavných chrámů.
Známá poutní místa jsou na břehu posvátné řeky Gangy.
3.2.1.6 Literární prameny
Dělí se do dvou skupin:
 První skupinu tvoří spisy božského původu šruti (tj. zjevení - „to, co bylo slyšeno“). Jsou chápány
jako neomylné, s věčnou platností.
Základem jsou tzv. čtyři sbírky (samhita) véd (véda - vědění, věda):
Rgvéda
- sbírka hymnů recitovaných při obětech. Obsahuje mytologické a světonázorové
výpovědi. Je to nejstarší známý indický text (vznikl mezi 16.-12. stol. př. Kr.).
Jadžurvéda - sbírka obětních výroků (manter), popis obřadů.
Sámavéda
- sbírka písní zpívaných při obětech.
Atharvavéda - sbírka obsahuje magické výroky a hymny, ale také kletby, užívané především při
soukromém kultu.
Druhou skupinu textů šrut tvoří bráhmany. Jedná se o komentáře a výklady napsané bráhmany ke
každé ze sbírek první skupiny.
Třetí skupina textů jsou áranjaky (Lesní knihy) s upanišadami (výroky, které pronášeli mudrci a
učitelé ke svým žákům při společném sezení, tj. tajně (v lese)). Také tyto texty jsou většinou komentáře k
původním védám, ale jejich autory nejsou bráhmani. Rozvíjejí stávající nauku (prakticky pouze jak
správně obětovat, aby byli bohové nakloněni lidem) ve vyšší myšlenkové úrovni (otázky smyslu života,
původu bohů atd.). V současnosti existuje přes 200 upanišad, z védské doby (tj. do roku 500 př. Kr.) je
jich prokazatelně jen asi 12.
 Do druhé skupiny patří vše, co vzniká později. Jsou to texty obsahující velké množství příkazů, návodů
a ponaučení. Je to „to, co je třeba podržet v paměti“ - tzv. smrti:
Patří sem legendy s moralistní a didaktickou tendencí (itihása), např. eposy Mahábhárata (jeho
částí je Bhagavadgíta - Zpěv vznešeného) a Rámájana. Dále také naučné texty pro vzdělanou veřejnost
sútry a šátry a encyklopedická kompendia purány.
____________________________________________________________________________________________
Balta, P. a kol.: Kniha o náboženstvích, Albatros, Praha 1993.
Elser, M. a kol.: Encyklopedie náboženství, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1997.
Fojtíček, M.: Světová náboženství a sekty, Plzeň 1997.
Lacourt, J.: Odvaha k víře - Proč dnes věřit v boha, Portál, Praha 1991.
Langleyová, M.; Butterwoth, J.; Allan, J.: Víry a vyznání, Slovart, Bratislava 1993.
Štampach, O. I., OP: Malý přehled náboženství, SPN, Praha 1992.
Waldenfels, H.: Světová náboženství jako odpovědi na otázku po smyslu života a světa, Zvon, Praha 1992.
Willis, R.: Mytologie světa, Slovart, Praha 1997.

Podobné dokumenty

Referát do ON: Hinduismus - Telskol

Referát do ON: Hinduismus - Telskol - Rgvéda, sbírka hymnů recitovaných při obětech, obsahující mytologické a světonázorové výpovědi. Je to vůbec nejstarší známý indický text (vznikl mezi 16. a 12. stol. př. Kr.). - Jadžurvéda, sbírk...

Více

Podstata náboženství a hlavní náboženské směry

Podstata náboženství a hlavní náboženské směry - polyteistické směry - hinduismus, buddhismus, konfuciánství, taoismus a šintoismus - monoteistické směry – křesťanství, islám, judaismus - názor, že nábož. je regresivní a s nástupem modernizace ...

Více