V PR ODEJI OD 29. BŘEZNA 2 0 11

Komentáře

Transkript

V PR ODEJI OD 29. BŘEZNA 2 0 11
KUPUJTE JEN OD PRODEJCŮ, KTEŘÍ STOJÍ NA SVÉM PRODEJNÍM MÍSTĚ A MAJÍ PLATNÝ PRŮKAZ!
372
V PRODEJI OD 29. BŘEZNA 2011
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ŽIVOT DÍL ZA DÍLEM | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
EDITORIAL
Vážené čtenářky, vážení čtenáři!
Co by byl svět tištěných médií bez televizních seriálů. Nebylo by s kým dělat rozhovory ani koho
dávat na obálky. Vděčné bývají i zprávy o zákulisí
natáčení, intrikách a nevraživostech mezi představiteli jednotlivých hrdinů i spekulace nad
budoucím vývojem děje. K informacím z umělého
seriálového světa se mnohdy přistupuje s větší
vážností než k těm ze skutečného.
Není tedy divu, že ani my jsme nemohli nechat
téma seriálů stranou. A to přesto, že nikdo
z redakce nemluví klingonsky, nejezdí na žádné fanouškovské Kony, ani nesleduje Ordinaci
v růžové zahradě. Jeden nejmenovaný redaktor
mi dokonce přiznal, že nezná Futuramu!
Neradi bychom ale vyvolali dojem, že na seriály
shlížíme pohrdavě z nějaké intelektuální slonovinové věže. Právě naopak! Potřebujeme je všichni, každý si najde ten svůj a i bez televize k nám
pronikají. Nezbývá než doufat v rozvoj a kultivaci
naší seriálové kultury. Nebude to ovšem snadné,
jsme malý trh, takže v nějaký původní, specificky
či dokonce menšinově zaměřený seriál u nás nelze
doufat. Tím spíše, že vývoj televize je u nás stále
tak o deset let pozadu za světem. Trendy se u nás
bohužel nejen nerodí, ale už ani nenapodobují.
O mnohých se už ani nedozvíme, snad krom úzce
zaměřené internetové komunity.
Potřeba užít si seriálu hezky česky je však neodbytná a nejsou-li k dispozici subkulturní lahůdky, nezbývá vzít zavděk spotřebním masovým
produktem. A tak už mě dávno nepřekvapuje,
když zastihnu při diskrétním sledování Ulice
z laptopu někoho, u koho bych to opravdu nečekal. Ostatně i profesor Machovec při svých
přednáškách nadšeně líčil, s jakým potěšením
pravidelně sleduje Komisaře Rexe.
Samostatnou kapitolou jsou seriály dětské. Děti
prostě potřebují růst se svým hrdinou a dělá
mi velkou radost, že i ty staré dobré čtyřicet
let staré fungují na mé děti stejně dobře, jako
druhdy na mě. Mohu jen tiše závidět, že dnes už
děti nejsou odkázány na skoupé dávkování po
jednotlivém dílu a nezažívají mučivé týdenní čekání, když Arabela skončila vždy v nejlepším.
OBSAH
fejeton:
SMRT
PŘEKVAPENÍ
ŽIVOT DÍL ZA
DÍLEM
ŽIVOT V PŘÍBĚZÍCH
/Stern/
/Černý/
ŽIVOT DÍL ZA
DÍLEM
LETEM
SERIÁLOVÝM
SVĚTEM
ŽIVOT DÍL ZA
DÍLEM
AMERICKÁ KRÁSA
/Havlín/
Pošli to dál
4–5
6–7
reportáž:
KDO ROZLIL TEN
BENZÍN
referát:
REFORMA
ZDRAVOTNICTVÍ
– S OTAZNÍKEM
dějiny
přítomnosti:
BISKUP
VYDĚDĚNÝCH
/Trojan/
/Kuřík/
/Novotná, Křížková/
12 – 13
~:
ALFA SAMCI
(VERZE BETA)
8–9
10 – 11
rozhovor:
VOJNA
/Pavlova/
14 – 15
16 – 17
18 – 20
komiks:
ONE MAN BAND
kultura:
VÝTVARNÉ UMĚNÍ
kultura:
LITERATURA
/Šeda/
/Ptáček/
/Mareš/
/Hajdáková, Děd/
křížovka
21
22
kultura:
HUDBA
kultura:
DIVADLO
/Veselý/
/Harasimowicz/
23
24
uličníci:
HC KOMETA
UMÍÍÍ!
světozor:
JAPAN: WE ARE
NOT DEFEATED
/Paceltová/
/The Big Issue Japan/
FILM
/Prejdová/
25
26 – 27
sms a e-maily:
28 – 29
Alexandr Budka
Ilustrace na obálce: Vojta Šeda
SPOJENÍ
VÁBNIČKA NA PŘÍŠTĚ
Redakce Nový Prostor
Řeznická 14
Praha 1 – Nové Město, 128 00
tel.: 222 233 309
sms: +420 774 789 079
e-mail: [email protected]
www.novyprostor.cz
Graffiti už dávno není módní novinkou, ale o jeho
přežití není třeba se bát. Z ilegálních ploch už úspěšně
proniklo do reklamy i galerií. Před téměř třemi lety jsme
se věnovali streetartu, nyní je načase se podívat, kdo
a kam posouvá tuto jeho vlivnou odnož.
30
3
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ŽIVOT DÍL ZA DÍLEM | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autor: Jan Stern
SMRT PŘEKVAPENÍ
4
kde sejít, že si potřebuje v Karlíně nechat umýt
auto. Tak jsem zapnul mapy.cz a zjistil jsem, že
naproti té myčce je pizzerie. Kamarád si taky
zapnul mapy.cz, kliknul na odkaz té pizzerie,
kliknul na jídelní lístek a prej že ne, že tam se
nesejdeme, že tam nemaj bifteky. Tak jsem taky
kliknul na odkaz pizzerie, prohlídnul jsem si
fotogalerii a povídám, že to tam ale vypadá
docela hezky a navíc po dalším kliknutí jsem
zjistil, že tam mají bramboráky, což rozhodlo.
Vyvstala ovšem otázka, jak se na místo dostanu. Na mapách jsem si rozklikal tramvaje, co
tam jezděj, a na serveru spojů si naplánoval
trasu. Zbývalo už jen vyladit cestu od tramvajové zastávky přes několik rohů k pizzerii.
Nic jsem neriskoval: na googlemaps.com jsem
si celou cestu prošel metr po metru v 3D. Když
jsem pak šel na místo schůzky, už jsem o ničem
nepřemýšlel a psal jsem esemesky. Všechno už
mi totiž bylo povědomé, všechno už jsem znal
a jen tak očkem registroval. Ani ten jídelák
už jsme si od číšníka nevzali a z fleku jsme si
objednali! Teprve v té chvíli mi došlo, jaká je
to hrůza a jak jsme si nechali zdevastovat svět
poznáním.
Už ani za městem dneska nezabloudíte! S tím
samým kamarádem, co jsem s ním kdysi nezapomenutelně tak dlouho bloudil na Kokořínsku,
až se před námi objevila cedule „Plzeň“, jsme
nedávno jeli do Bučovic. Já tam nikdy nebyl,
on taky ne. Myslíte, že se dostavilo nějaké cestovatelské rozechvění? Ale kdeže. Celou cestu
nám jakýsi vivisekční hlas říkal „zahněte vlevo“
a „po sto metrech odbočte vpravo“. Jako by nás
z nějaké GPS družice pozorovala jakási Bohyně
Zmapovaného v bílém plášti. A běda, když jsme
zaimprovizovali. „Jedete špatně!“ oznamovala
nám důrazně, a jelikož můj kamarád nevěděl, jak
tu navigační krabičku vypnout, oznamovala nám
to tak dlouho, až jsme se radši vrátili na standardizovanou trasu, abychom měli klid. Až do Bučovic
jsme se raději drželi antiseptických pokynů. Jediné zavytí, které jsme tentokrát uslyšeli, ze sebe
vydal můj kamarád, to když nám na rychlostní
silnici GPS bohyně asi podesáté přikázala „Jeďte
rovně“. Nejhorší příkazy jsou ty, které musíte
poslechnout, i kdybyste nechtěli.
Anebo mi tudle napsala jedna čtenářka mých
knih. Prej, jak jsem hluboký, úžasný, a že by mne
chtěla vidět. Jo, dostat takový dopis jakožto
Vláďa Páral v sedmdesátých letech, to by bylo
vzrůšo! Celý týden bych si představoval, jakpak
obdivovatelka asi vypadá, jak by mohla vypadat
naše první schůzka, možná bych i vygruntoval
ve své garsonce, aby mohla mít první schůzka tu
správnou spisovatelskou dynamiku… A dneska? Stačilo hodit „obdivovatelčino“ jméno do
googlu a už to jelo: zjistil jsem, kam chodila
na střední, na jaký téma psala bakalářskou
práci, prošmejdil jsem si pár jejích fotogalerií
a nakonec jsem zjistil i jméno té multi-level
marketingové firmy, pro niž pracuje a do níž
mě chtěla na naší schůzce navařit.
Jo, jo, kdeže jsou ty vlahé časy bloudění, vytí
a sexu. Dneska nám už zbyly jen 3D mapy, neuklizené garsonky a Amway…
ILUSTRACE: NP
Svět už není, co býval. Je v něm děsná nuda. Se
slzami v očích vzpomínám na dny svého dětství,
kdy na každém kroku na vás číhalo nějaké to
dobrodružství, překvapení a nový objev.
Třeba jen takový můj první výlet ze sídliště
Chodov do Holešovic, to byla takřka verneovská výprava do neznáma! Vstupoval jsem do
tajuplného kraje, netušil jsem, co bude za
rohem, v každé chvíli hrozilo, že se ztratím
a budu muset dožít svůj život mezi záhadnými
domorodci.
Nebo později, když už jsem byl významným
intelektuálem – ano, míním onu slavnou epochu, kdy mně bylo patnáct a četl jsem Kafku
– chodíval jsem občas nazdařbůh s Kafkou v batůžku porevoluční Prahou, v naději, že najdu
nazdařbůh nějakou tu kavárničku, vyndám tam
významně Kafku a strávím s ním jedno existenciální odpoledne s pohledem zasvěcence.
Je fakt, že jsem nazdařbůh tehdy nacházel
jen banky, sekáče a fit-centra, takže jsem se
s klasikem vracel poněkud zklamán na sídliště
a nezbylo mi, než si udělat malou Paříž v čínské
restauraci Hau Gong, u cappuccina z pytlíku,
s nerozmíchatelnými hrudkami, ale přeci jen
ten pocit objevování neznáma byl skoro lepší
než ty Kafkovo plky.
Anebo jak jsme se onehdá ztratili při automobilovém výletu kdesi na Kokořínsku! Ty napjaté
chvíle, kdy jsme studovali mapu, venku se setmělo a my zaslechli z dáli zlověstné zavytí…
Tohle je všechno pryč. Překvapení je mrtvé.
Tuhle mi volal kamarád, že bychom se mohli ně-
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ŽIVOT DÍL ZA DÍLEM | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Politika dělových člunů byla oblíbená až do
počátku 20. století. Velmoci tehdy v diplomatických jednáních s východoasijskými zeměmi
využívaly své námořní převahy – máloco tak
urychlí vyjednávání, jako nedaleko zakotvený
křižník s děly namířenými na palác, ve kterém
je sjednána schůzka.
Doba pokročila a námořní převaha byla nahrazena převahou ve vzduchu. Od první války
v Perském zálivu jsme na poli vojenství svědky
nového způsobu vedení úderů. Masivní nasazení
letectva, které je díky technologické převaze
téměř zcela bezpečné před protiletadlovou
palbou protivníka. Že válku rozhoduje vzdušná
převaha, je známo už od třicátých let, ale ještě
nikdy nebyly letecké údery pro útočníka tak
snadné a bezpečné. Žádné sestřelené stroje,
žádní v boji ztracení piloti, jejichž výcvik stojí
tolik peněz a času, žádná pobouřená veřejnost
znepokojená ztrátami svých blízkých.
Není tedy divu, že tak účinný nástroj je často používán. Nejnověji v Libyi. Časy, kdy se
diktátoři svrhávali na barikádách, jsou pryč,
ke slovu přišel opět vzdušný úder. Tentokrát
s posvěcením OSN, což je samozřejmě mnohem
lepší než jednostranný zásah nějaké velmoci.
Přesto pohled na výbuchy a k nebi stoupající
dým vyvolává rozpaky i u těch, kteří v žádném
případě nelze označit za Kaddáfího fanoušky.
Opravdu lze vybudovat fungující demokratickou společnost na troskách a kráterech po
náletech? Jak se asi cítí libyjští vlastenci, byť
i odpůrci diktátora, když vidí dopadat bomby
na svou zem? Nelze se ubránit dojmu, že je tu
něco špatně. Výbuchy pum nějak nezapadají do
dnešního světa. Opravdu celý pokrok za více
ILUSTRACE: VOJTA ŠEDA
MÍSTO DĚLOVÝCH ČLUNŮ BOMBARDÉRY
než sto let spočívá v tom, že se dělové čluny
přestěhují do vzduchu? Nešlo to jinak?
Ještě větší rozpaky nastávají, pomyslíme-li na
to, co bude následovat. Dělové čluny připluly
alespoň s jasným zadáním, velmoc, která je
vyslala, měla jasno v tom, co a koho jimi chce
prosadit. Ví to dnes někdo z evropských politiků? Má někdo nějakou představu, komu
vlastně letadla čistí cestu k moci? Těžko říci,
jaká demokratická opozice může být v zemi
po desítkách let vlády diktátora tak schopného a výkonného, jako je Kaddáfí. Relevantní informace nám bolestně chybí, navzdory
rozvinuté informační společnosti. Jediné, co
je nepochybné, je další humanitární bombardování, o kterém není zcela jasné, kolik životů
zachránilo, zato půjde přesně spočítat, jaké
způsobí „kolaterální škody“.
Světová veřejnost ale není jediná, kdo je zmaten. Neméně zaskočený a rozhořčený se zdá být
i libyjský vládce. I jeho jistě překvapilo, že ho
teď bombardují nedávní přátelé a spojenci. Nejspíš došlo k nějakému diplomatickému nedorozumění, jako již tolikrát. Jak jinak vysvětlit, že
se už zase ostřeluje vládce, pro kterého se ještě
nedávno roztahoval rudý koberec?
Alexandr Budka
JARNÍ POTĚŠENÍ V DOBĚ POSTNÍ
Slovy Ludvíka Vaculíka, jaro je tady. A to
doslova astronomicky přesně. Letošní jarní
rovnodennost se vydařila, jako už dlouho ne.
Teplý a slunečný první jarní den vynikl tím více,
že mu předcházelo několik dnů kromobyčejně
studených a vlhkých. Člověka to naplňuje radostným uspokojením, když věci takhle fungují,
jak mají. Zvláště v časech, kdy jakoby už nebylo
spolehnutí ani na to počasí a roční období, kdy
i povětrnost podléhá dobové rozkolísanosti.
Skončil únor, indiánský měsíc smrti a hladu,
jehož statisticky nejvyšší počet úmrtí se
projevil i na stránkách Nového Prostoru zvýšeným počtem oznámení o prodejcích, kteří
nás navždy opustili. Teď už však bude lépe,
život se stane zas na nějakou dobu snazším
a radostnějším. Všichni si ulevíme od zimníků
a tíživých vrstev oblečení, ti, co jimi disponují,
odhalí své půvaby. Rodiče malých dětí ocení
rychlejší vypravování ratolestí z domova a uleví
se jim od střežení stále záhadněji mizejících
čepic a rukavic. Někdo přezuje pneumatiky,
jinému bude stačit oprášit sandály. A my,
provozovatelé historických dieselů, si odpočineme od náročných zimních startů pomocí
éteru. Ubude ranního vstávání do tmy a skončí
topná sezona. Také se sníží nezaměstnanost
a přibude sezónních prací. Sezóna je vůbec
slovo, v jehož duchu se nese celé jaro. Začne
turistům, vodákům, motorkářům, zahrádkářům,
stavbařům, milovníkům čerstvé zeleniny, milovníkům obecně, i návštěvníkům zahradních
restaurací. Také alergikům.
A tím se dostávám k faktu, který nelze popřít.
I jaro má své stinné stránky. Vylézá obtížný
hmyz a podél cest se opět začínají objevovat
policisté, dosud ukrytí v teple služeben. Dostavují se jarní povodně, znovu se objevuje
špína milosrdně přikrytá sněhem a chodníky
jsou pokryty celou zimu konzervovanými psími
lejny. Také jarní úklid nepatří k nejpříjemnějším
stránkám tohoto období. Celkově lze ale říci,
že zatímco někdo dává přednost zimním, někdo
letním radovánkám a najdou se i ti, co preferují podzimní melancholii, nikdo nic nenamítá
proti jaru.
Pro samý jarní jásot bychom ale neměli zapomínat, že je také doba postní, čas dušezpytu
a přípravy na Velikonoce, které jsou letos
nejpozději, jak jen možno. Snad o to více vynikne, že to nejsou svátky jara, jak se traduje,
ale radosti nad vzkříšením.
Filip Malý
5
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ŽIVOT DÍL ZA DÍLEM | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
ZIVOT V PRÍBEZÍCH
INTERNET A NOVÁ MÉDIA EMANCIPUJÍ MLADOU GENERACI ZE ZAJETÍ TELEVIZNÍ OBRAZOVKY. STÁLE
VŠAK PLATÍ MOUDROST MEDIÁLNÍHO TEORETIKA MARSHALLA MCLUHANA : „STARÉ MÉDIUM JE VŽDY
OBSAHEM NOVÉHO.“ TELEVIZE JE OBSAHEM INTERNETU A SERIÁL JAKO VELMI ÚSPĚŠNÁ JEDNOTKA
TELEVIZNÍ PRODUKCE ZAŽÍVÁ ZLATÁ LÉTA. ČÍM SI NÁS TAK ZÍSKÁVÁ?
6
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ŽIVOT DÍL ZA DÍLEM | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autor: Jakub Černý
Svět člověka je tvarován příběhy. Realita je
uchopitelná až ve chvíli, kdy ji ztvárníme
pomocí nějaké kulturně přijatelné formy.
Americký psycholog Kenneth Gergen uvádí
následující příklad. Když se dospělý člověk
zeptá pětiletého dítěte, jak bylo ve školce,
dostane se mu možná popisu toho, jakou měl
kamarád tužku, co paní učitelka zazpívala a že
na procházce došlo k setkání s chundelatým
pejskem. Dospělý se třeba zasměje, třeba si
pomyslí cosi o dětském světě, ale uspokojivá
odpověď to pro něj nebude. Jedna událost tu
nenavazuje na druhou, vývoj nemá směr a chybí
i zápletka či vyústění, které by vyprávění dalo
smysl. Písnička přece se psem na procházce
nijak nesouvisí. Popsané charakteristiky jsou
přitom spíše než obrazem reality jako takové
vlastnostmi dobrého příběhu v naší kultuře.
A svět, který nabízejí seriály, je utvářen právě
takovými jasně strukturovanými příběhy, které
navíc nekončí po dvou hodinách v kině, ale jsou
trvalé, opakují se a setkáváme se v nich se stále
stejnými hrdiny. Jak už taky mnoho seriálových
tvůrců zjistilo, vyvrcholení zápletky těsně před
koncem dílu zajistí s velkou pravděpodobností
to, že divák bude chtít vidět další díl hned.
„Dám si ještě jeden, přece nenechám své hrdiny
trčet uprostřed útoku vesmírné flotily“ řekne
si seriálový fanoušek a pocit neukončeného
příběhu s hlavním hrdinou ve štychu hravě
trumfne vědomí, že zítřejší den bude po probdělé noci bolet.
JSEM TADY ALE I TAM
Student biologie dopisující diplomovou práci
vyplňuje přestávky ve své odborné a osamělé
cestě koukáním na internetové streamy seriálu
Přátelé.
Otec spořádané rodiny, který tráví večery doma
si každý týden vyhrazuje pravidelný čas u televize na sitcom Hospoda.
Důchodkyně v domácnosti zase tráví čas sledováním telenovel, aby nejnovější vývoj následně
probírala se sousedkami…
Každý z těchto lidí má možnost být jednou
nohou v trochu jiném příběhu, v trochu jiné
realitě. Student, který je po hlavu zahrabaný
v knížkách, má na chvíli možnost být mezi
Přáteli. Otec, který je silně spjat s rodinným
životem má zase možnost se alespoň na chvíli
vydat do hospodského prostředí… Rozsah naší
reality, který byl dříve určen pouze rodinným
kruhem nebo sousedskou komunitou, se rozšířil
už s příchodem televize. Seriály, které jsou se
svou pravidelností a kontinuitou postav či příběhů zase o něco blíž žitému životu, znamenaly
v tomto vývoji další výrazný krok. Otevřely totiž
možnost vytvořit si s hrdiny jiných realit dlouhodobý vztah. Tato možnost pak získala zcela
odlišné kontury s příchodem internetu, který
umožňuje vybírat aktéry a příběhy, se kterými
se chceme identifikovat, takřka bez omezení.
Naše fantazie mohou ožít přímo na monitoru
počítače. Jak k tomu výstižně dodává Berta,
terapeutka a pedagožka, která občas sleduje
seriál True Blood: „Když se dívám, úplně mě to
pohltí – zůstává jenom ten svět tam a já.“
NOVÉ VZTAHY
Kdyby seriály nabízely jenom možnost kdykoli
se vyskytnout na starém známém místě, moc by
se nelišily třeba od prohlížení fotek. „Tady ti ale
do obýváků chodí stále ti stejní lidé. Zvykneš si
na ně a nejenom to - máš je rád,“ poznamenává
celkem trefně sociální pracovník Pavel, který
vzpomíná na pubertální sledování seriálu Beverly Hills. Otec spořádané rodiny, který se rád dívá
na sitcom Hospoda se tak může nechat ukonejšit
bodrým přístupem pana vrchního, který mu
navíc třeba připomíná toho, ke kterému dřív
sám chodil. V seriálech si budujeme dlouhodobé vztahy s lidmi, kteří jsou pro nás v něčem
důležití, blízcí, nebo naopak nedosažitelní.
Ocitáme se po dlouhý čas – vlastně kdykoliv
si zamaneme – v jejich intimní blízkosti. Známe z jejich osobního života mnohdy více než
ze života vlastního souseda.
Kritik by mohl říci, že vztahy, ve kterých nedochází ke vzájemné interakci, přece nejsou
reálné. Záleží ovšem na tom, jak chápeme realitu. Když mohou milióny lidí navázat velmi
intenzivní a intimní vztah s náboženskými bytostmi, které taky nikdy tváří v tvář nepotkali,
proč by to nešlo s televizními hrdiny?
Americká psycholožka Mary Gergen realizovala v osmdesátých letech výzkum, jehož cílem
bylo zmapovat vnitřní dialog, který vedeme
s ostatními lidmi. Ptala se proto, komu patří
hlasy těch, se kterými si v duchu rozprávíme.
Ukázalo se, že mnoho z těchto vnitřních hlasů
náleží popkulturním, sportovním nebo jiným
postavám, se kterými se dotyční nikdy osobně nesetkali. Proč by taky měli – nepotřebují
s nimi být naživo, stačí, když znají jejich obraz. Výmluvně to ilustrují třeba retrospektivní
komentáře fandů populárního seriálu Báječná
léta: „Vzpomínky na mé vysedávání před seriálem
bez pořádného tempa, smyslu a hereckých hvězd,
za doprovodu tradičního dabingu České televize
jsou pro mě částečně záhadou a částečně perlou
mého dětství. Kevin byl pro mě ideální hrdina. Nic
nevyhazoval do vzduchu, nechtěl změnit svět, jen
dospíval, sledoval svou rodinu, kamarády a celou
obyčejnou ulici. Po závěru seriálu jsem měl chuť
pustit slzy, ne kvůli tomu, že se zastavil svět,
ale že z něj něco důležitého odešlo. Vážně jsem
se v Kevinovi někdy úplně viděl.“
Pokud tedy pro vytvoření blízkých vztahů není
důležitá fyzická přítomnost, mohou to být právě seriáloví hrdinové, kteří některé z nás provází určitými životními obdobími. Ve vypjatých
chvílích mohou napovědět, co udělat, ukázat
možnosti. V důsledku se pak může otázka po
reálnosti vztahů otočit. Místo toho, abychom se
ptali, zda se dlouhodobé vztahy s hrdiny seriálů
blíží těm běžným ve své důležitosti, můžeme se
ptát, zdali se běžné vztahy dokážou vyrovnat
těm „umělým“. Není přece výjimkou, že místo
společné večeře nasměrují různé televizní
preference členy jedné domácnosti po úplně
odlišných trajektoriích – jsou fyzicky spolu, ale
každý v jiném příběhu, s jinými lidmi.
PODDEJ SE VYKOŘENĚNÍ!
Podstatou seriálové tvorby je postupné dávkování jednoho nebo více pokračujících příběhů.
Historie zná tuto formu zábavy už v podobě
komixových zpracování, která se postupně
přenesla do formy televizní produkce. Oproti
filmu, který začne a skončí, se v seriálu setkáváme s určitou kontinuitou. Tu utváří buď
stejní hrdinové a jejich životní prostředí, nebo
rozvíjející se děj. Tím se od sebe liší tradiční
– epizodické seriály a nové flexibilní formy
seriálových příběhů. V prvním případě se setkáváme se stejnými postavami, ale jednotlivé díly
seriálu mají svůj ukončený příběh (např. Colombo, Simpsonovi apod). V druhém případě jsme
svědky jedné nebo více dějových linek, které
se táhnou napříč sériemi nebo celým seriálem
(např. Dexter). Mezi těmito formami mohou
samozřejmě existovat nejrůznější hybridy,
které v sobě mají jednotlivé podpříběhy (jako
třeba ve Star Trek), které jsou dílkem jednoho
velkého vyústění celé série. Každý seriál má
také své opakující se nebo rozvíjející žánry.
Mezi ty hlavní patří komedie, romance, tragédie
nebo tzv. hrdinná sága. Ty se mohou mísit, nebo
se s železnou pravidelností opakovat v každém
dílu nebo sérii.
Všechny uvedené situace by mohly sloužit jako
modelové příklady úpadku přirozené komunity.
Sousedské vztahy skomírají, protože každý kouká
na „bednu“ nebo na monitor. Rodina spolu nekomunikuje jako dřív, protože všichni sledují svůj
oblíbený pořad či seriál, studenti chronicky odkládají úkoly a sají cool příběhy z internetových
televizí. Přirozené vazby skomírají a společnost
se rozpadá. Otázkou je, do jaké míry a zda už
opravdu není nic za tím. Pokud připustíme, že
seriáloví hrdinové jsou součástí naší komunity,
mohou to být i oni, kdo se stanou jejím sociálním
lepidlem. Podobně jako imaginární starší paní
plkají o telenovelách, vedou mladí lidé sáhodlouhé debaty o nových seriálech na internetových
fórech. To, co je z kritického pohledu oddělovalo,
je může také spojit. Už to nejsou tolik fyzické
vazby jejich nukleární rodiny nebo sousedství,
ale přináležitost k vesmírné lodi Battle Star
Galactica nebo k tajemnému kouzlu městečka
Twin Peaks. Ve chvíli uznáni jejich reálnosti také
můžeme za jejich produkci nést část své zodpovědnosti a možná tak ovlivňovat i to jak a kým
jsou utváření. Ne je jen konzumovat.
Autor je psycholog a člen skupiny Narativ
(www.narativ.cz)
7
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ŽIVOT DÍL ZA DÍLEM | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
LETEM SERIÁLOVÝM SVETEM
FOTO: ARCHIV / NP
Teorie v kostce
Stručný úvod do studia médií o seriálech praví více méně následující.
Jsou to mediální produkty, jež jsou důležitými zdroji kulturních významů, zároveň ovšem fungují jako průmyslové komodity vyráběné
za účelem zisku. Tím pádem mají značnou moc k ovlivnění divákovi
duše, kterou se ovšem snaží prodat inzerentům. Čím větší počet či
přesnější zacílení, tím lépe. Vznik seriálů se podobá výrobní lince.
Než se produkt pustí ven, je nutné prozkoumat trh, přičemž výrobek
se neustále zkouší, upravuje a vyvíjí. Ve hře jsou obvykle velké peníze
(potencionální zisky i ztráty). Bez ohledu na „kulturní rozměr“ své
produkce se proto výrobci (mediální společnosti) snaží minimalizovat obchodní rizika a co nejvíce zhodnotit vynaložené prostředky
na vývoj nových produktů. Seriály pak vyhovují maximálně, neboť
jednou úspěšně zvolený vzorec (již vyvinutý produkt) se v nich dá
opakovat do omrzení. Ať již jde o nekonečná pokračování výdělečných
filmových sérií či skutečné soap opery. Tento způsob výroby a potřeba
širšího publika (kvůli prodeji reklamy) vede nutně k větší než menší
míře standardizace a stereotypizace výsledného produktu. Vzhledem
i k všeobecnému sklonu médií posilovat společenský status quo, je
jasné, že od seberafinovanějšího seriálu se společenské inovace čekat
nedají. Byť z hlediska kultury příběhy na pokračování tento potenciál
v sobě zakódovaný rozhodně mají.
Normalizační seriály často vnímáme jako propagandistická díla komunistického režimu, překlad revoluční ideologie do jazyka seriálu. Ideologii
v seriálech jako Třicet případů majora Zemana či Okres na severu skutečně
najdeme snadno. Při bližším pohledu ale zjistíme, že to je spíše ideologie
řádu, stability, onoho příslovečného „klidu na práci“. Nejde o revoluci
a hlavní postavy nejsou postavami rebelů. Jsou to patriarchální otcové,
strážci řádu jako major Zeman nebo jeho garanti jako soudruh Pláteník
z Okresu na severu. Především prostá lidská moudrost, ne nějaká ideologie,
odvrací všechny hrozby řádu – kombinací lásky a přísnosti krotí potenciálně
podvratnou energii žen, odstraňuje nešvary, případně stíhá narušitele.
Kdepak revoluce, i řeči o socialismu jsou jen slupkou a potvrzením poslušnosti vůči pořádku. Podstatná je poslušnost, znalost svého místa. Kde jsme
to už viděli?
Normalizace má předobraz v dlouhém období Rakouska-Uherska, „stařičký
mocnář“ jedné i druhé doby ztělesňoval řád, jehož hlavní a pro mnohé jedinou
ctností bylo právě to, že je řádem. Není náhoda, že představitel majora
Zemana si poprvé zavyslýchal v uniformě rakouského policejního komisaře
ve filmu Lupič Legenda, ani že ve stejné době byla nejpopulárnější historickou
knihou Osud trůnu habsburského. Řád má paměť – a v normalizačních seriálech
se vrátil vytěsněný řád rakousko-uherského bezčasí.
8
FOTO: ARCHIV
Návrat řádu
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ŽIVOT DÍL ZA DÍLEM | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
FOTO: ARCHIV
Autoři: Martina Křížková, Alexandr Budka
Britská škola sci-fi seriálu
Nikoho jistě nepřekvapí, že u nás byl a je seriálový život oproti „vyspělé
cizině“ notně opožděn, některé trendy se k nám dostaly se značným zpožděním a jiné, třebas v anglosaském světě velmi vlivné, sem nepronikly
vůbec. Za nejvýznamnější seriál, který na české obrazovky nikdy nepronikl,
lze jistě považovat britský Doctor Who, který je nejdéle vysílaným sci-fi
seriálem všech dob. Vysílání začalo v roce 1963, běželo až do roku 1989
a bylo obnoveno novou sérií, která vznikla roku 2005 a pokračuje dodnes.
Seriál by v Británii vyhlášen nejlepším seriálem všech dob, má značný
kulturní vliv a silnou fanouškovskou základnu, včetně Česka, kde je znám
pod jménem Pán času a dostupný na internetu včetně kompletních titulků.
V průběhu let se na kultovní dílo nabalilo mnoho tzv. spin-off, tedy odvozených seriálů, které samostatně pojednávají o jednotlivých vedlejších
postavách, případně dále rozvíjejí některé zápletky. Na téma Doctora Who
také vzniklo nesčetné množství komiksů a her, podle jednotlivých epizod
bylo napsáno více než sto padesát románů.
Nadhled a s láskou využívaná klišé jsou typická i pro další sci-fi seriálovou
produkci BBC. Asi největší proslulosti a obliby dosáhl parodický Červený
trpaslík, jehož vzniklo padesát pět dílů v devíti sériích. To je jistě úctyhodný
výkon, uvědomíme-li si, že mezi hrdiny celého seriálu se vyskytuje jen jeden
jediný živý člověk. Seriál obsahuje mnoho odkazů na Star Trek a Hvězdné
války i narážek na dobové britské kulturní a společenské poměry, které
mnohdy není snadné odhalit, to mu však nic neubírá na zábavnosti. Jako
každé velké dílo funguje na mnoha úrovních. Knižní zpracování seriálu
se předlohy drží jen volně a funguje jako plnohodnotné samostatné dílo.
Zapomenout jistě nelze ani na Stopařův průvodce po Galaxii. Podle tohoto
původně rozhlasového seriálu vznikla knižní pentalogie, na jejím základě
televizní seriál a nakonec i nepříliš povedený film.
V šerých počátcích české seriálové kultury byl účinek na společnost
z dnešního pohledu už zcela nepředstavitelný. Sledování stmelovalo
všechny, od dětí po kmety, a neexistence záznamové techniky nutila
podřídit úspěšnému shlédnutí dalšího dílu doslova vše.
Jelikož se nechci zapojovat do sporů o ten opravdu nejpůvodnější
a nejstarší český seriál, spolehl jsem se na selektivní vzpomínky pamětníků. Z nich jednoznačně vyplývá, že první skutečně vlivný seriál
byl Tři chlapi v chalupě, prvotina Jaroslava Dieta z roku 1962. Peripetie
okolo vesnického života a fungování JZD byly na svou dobu osvěživě
kriticky podané a ačkoli se v archivu dochovaly jen poslední dva díly,
v kolektivní paměti zvláště venkovského obyvatelstva seriál přežívá
dodnes, včetně kultovní hlášky: „Jaká je naše strategie na vesnici? No,
aby všichni měli všechno. Jakou taktikou se k tomu dostaneme? Tím, že
nikdo nebude mít nic.“
Ovšem to byla jen předehra pro opravdu celospolečenský kult, který vyvolala Sága rodu Forsytů. Zkuste se zeptat nějakého pamětníka
a uvidíte sami, jak se mu zalesknou oči a začne sypat historky spojené
s uváděním seriálu, který lidem oslazoval počínající normalizaci. Spory
mezi příznivci Soamse či naopak Heleny rozdělovaly rodiny i pracoviště,
v době vysílání se vylidňovaly ulice i hospody a zamilované páry mu
přizpůsobovaly časy schůzek. Vyslechl jsem i vzpomínku na zběsilou
jízdu zájezdového autobusu, jehož řidič se pod tlakem pasažérů snažil
stihnout začátek dalšího dílu.
Britský originál podle Galsworthyho knižní předlohy z roku 1967 se
dočkal v roce 2003 opětovného natočení, to už však byl jen stín byvší
slávy, stejně jako repríza původního díla TV Prima v devadesátých
letech.
REPRO: JAROSLAV FIŠER
Když seriál hýbe společností
9
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ŽIVOT DÍL ZA DÍLEM | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
AMERICKÁ KRÁSA
KDO SE NECHCE NECHAT BIČOVAT ČESKÝMI NEBO TURECKÝMI SOAP OPERAMI, STAHUJE NEJČASTĚJI
Z INTERNETU AMERICKOU SERIÁLOVOU PRODUKCI. CO K NÁM PŘICHÁZÍ ZPOZA OCEÁNU?
10
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ŽIVOT DÍL ZA DÍLEM | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autor: Tomáš Havlín
Je 12. září 1999 a David Chase vystupuje na
pódium losangeleského Shrine Auditoria, konferenčního centra a sídla zednářského řádu Al
Malaikah, vystavěného v marockém stylu. Pětapadesátiletému Italoameričanovi, jehož rodné
příjmení zní DeCesare a jenž vyrůstal na východním pobřeží, patří tento rok cena Emmy.
Je to on, kdo stojí za Sopranovými, kultovním seriálem o italské gangsterské rodině z New Jersey.
Chase je autorem pilotního dílu a napsal také
několik pokračování. Ostatně za pátou epizodu
první sezóny s názvem College si ten den odnáší
zmíněnou televizní cenu. Díl, ve kterém hlava
rodiny Tony Soprano přesvědčuje svou dceru
Meadow cestou z výletu na univerzitu, že žádná
mafie ve skutečnosti neexistuje a jde jen o stereotyp, aby ale zároveň připustil, že část jeho
peněz pochází z nelegálního byznysu, ocenila
porota za výjimečný výkon v oblasti seriálové
scenáristiky.
Chase může být spokojený i nadále, všem dnům
totiž ještě není konec. Pořad, jenž mu předtím
postupně odmítly všechny velké americké televize, se bude na HBO vysílat dalších pět sezón
a dosáhne úctyhodného počtu osmdesáti šesti
epizod. Každá z nich přitáhne k televizorům kolem devíti milionů diváků. Konečně přijdou i další
ceny (jako třeba cena britské televize za nejlepší
americký import) a kritici budou Sopranovi vynášet do nebes jako seriál, který vrátil zábavu
pro dospělé na televizní obrazovku, filmovými
kvalitami se vyrovnal evropské kinematografii
a stylem vyprávění dickensovským novelám.
VYSTŘEL A BĚŽ
Seriálová éra samozřejmě nezačala Sopranovými.
Například v roce, kdy se Chase ocitl na pódiu
Shrine Auditoria, kralovala cenám Emmy slavná
Ally McBealová. Mafiánská sága je nepochybně
jen jedním z kroků k televizi, která je buď televizí
hledání superstar nebo televizí seriálů.
Tvorba programu dnes není taková alchymie, jak
by se mohlo zdát. Časopis Time například tvrdí,
že pokud americké televize chtějí přitáhnout
široké publikum (a s ním i inzerenty), mají jen
dvě možnosti. Buďto vysílat v zásadě sportovní
soutěže, jako jsou Superstar nebo StarDance,
tedy programy, jejichž sledování je nenáročné
a jimž je cizí jakákoli otevřenost nebo ambivalence, anebo se zaměřit na zmenšující se,
ale stále významnou část divácké obce, která
chce prostě přijít domů z práce, pustit televizi
a v určenou hodinu se podívat na svůj seriál tak,
jak zamýšlel Bůh.
Výsledkem je dynamický trh. Americké televize
každoročně nakupují scénáře, které chtějí realizovat, anebo jen zabránit jejich odvysílání
na jiné stanici. U vybraných se točí pilotní díl
a seriál je vyslán na svou hvězdnou cestu. Ne
pokaždé je dráha tak dlouhá jako u soap opery Guiding Light. Ta se vysílala na CBS od roku
1952 až do předloňska, čímž si vydobyla zápis do
Guinessovy knihy rekordů jako nejdéle vysílaná
televizní show v dějinách lidstva. Pokud naopak
publikum seriál nepřijme, může „potupně“ skončit hned v první sezóně a po pár dílech.
PYTEL PLNÝ BLECH?
Zkoušet za takových okolností ujednotit seriálovou produkci dává jen omezený smysl. S ohledem
na vytčenou cílovou skupinu se ale nelze divit,
pokud budou seriály mířit spíše na konzervativní
publikum.
Březnové Nielsenovy žebříčky sledovanosti
například prozrazují, že nejpopulárnějšímu
pořadu v USA American Idol (Fox), jehož premiéra se umístila na prvním a repríza na druhém
místě v tabulce, se z odstupu dívá na záda seriál Mentalista (CBS), v Česku vysílaný televizí
Nova. Příběh Patricka Janea, nasazujícího své
paranormální schopnosti do služeb policejního oddělení v kalifornském Sacramentu, proto
nemusí být nijak výjimečný. Svou nekomplikovaností, jasností a předvídatelností je Mentalista
v zásadě to samé, co televizní divák viděl již
stokrát. Patrick Jane v každém dílu chodí, mluví
s lidmi a řeší jednoduché případy. Od starého
inspektora Columba se tak liší snad jen sexy lookem a zmíněnými schopnostmi psychotronika.
Umění „vposlechnout se“ do myšlení druhých
lidí prý oceňují především ženy. Ty také tvoří
asi 60 % z patnácti milionů diváků, již usedají
před televizi každý týden.
Na děleném osmém místě téhož žebříčku pak najdeme seriál Glee (Fox), který v Česku od podzimu
nabízí Prima Cool, a jemuž na začátku března
pokřtila knihu v jednom z pražských klubů známá
zpěvačka Leona Machálková. Glee je příběh středoškolského pěveckého sboru z Ohia, jenž však
svými různými zápletkami cílí na vícegenerační
publikum. Televize Fox navíc zjevně pohlédla na
úspěšnost svého American Idol a prosadila do
seriálu i prvky muzikálu. Zřejmá je ale i další
inspirace. Úspěšnost pořadů, jako je zmíněná hudební soutěž, se zakládá na tom, že představují
kontrapunkt k problémům všedního světa. Ani
v lyricky středoškolském Glee neběhají v záběrech ozbrojení lidé, vampýři nebo právníci. „Je
to čirý eskapismus,“ říká otevřeně jeden z autorů
seriálu Ryan Murphy.
Těmito dvěma příklady ale nelze mít současnou
americkou seriálovou produkci za popsanou.
Útěk z reality není absolutním pravidlem. Takový
seriál Hung (HBO) je sice především stravitelným
kouskem s komediálními rysy, ale jeho hlavním
hrdinou zůstává Ray Drecker, středoškolský
učitel z chřadnoucího Detroitu, jenž se svírán
hypotékou a ohrožen ztrátou zaměstnání vydává
na dráhu prostituta.
Ukazuje se také, že seriál nemusí nutně cílit na
co nejširší diváckou obec. Příkladem může být
The Wire (HBO, 2002–2008), jehož dějištěm je
marylandský Baltimore, většinově černošské
město, jež se v USA stále ještě řadí k těm bohatším, ale doby průmyslové slávy má již dávno
za sebou. Scenárista a někdejší novinář David
Simon zde na podkladě života policejního oddělení zapouští sondy do různých stránek rodného
města. V jednotlivých sezonách postupně zobrazuje nelegální obchod s drogami v chudinských
čtvrtích, dělníky v docích, politiky a úředníky na
radnici a fungování (či spíše dysfunkci) veřejného systému vzdělávání a tištěných médií.
Pochmurný pohled, jenž je zároveň jistým sociálním komentářem (autor chápe Baltimore jako
produkt „nespoutaného kapitalismu“, v němž
honba za ziskem vytlačila sociální politiku
a boj s drogami se proměnil v nástroj války
proti americké chudině), si masovou oblibu
v žádném případě nezískal. The Wire, k jehož
velkým fanouškům se počítal i americký prezident Barack Obama, se však mohl opřít o poměrně malou, nicméně loajální vrstvu převážně
bílých a vzdělanějších Američanů. Jejich přízeň
dotáhla seriál až k poslední šedesáté epizodě
– podle Nielsenovy agentury ji sledovalo něco
pod jeden milion diváků.
VĚTŠÍ MENŠÍ NÁVYK
Pro pozornost, cvrkot a rezonanci, jakou se té
které věci podaří ve společnosti vybudit, používá angličtina slovo „buzz“. S ním stojí i padá
životnost zábavních seriálů.
Jakmile začnou diváci zakládat fankluby a fanouškovské webové stránky, přít se vycizelovanými argumenty na webových fórech o smyslu
posledních dílů a odhadovaném obsahu těch
nadcházejících nebo obchodovat s předměty,
které nějak upomínají na hlavní hrdiny, má seriál
vyhráno.
Za poslední léta dotáhl tento průnik asi nejdál
seriál Lost, jehož sledovanost během šesti let na
ABC neklesla pod deset milionů diváků. Fanoušci
hrdinů, ztracených na opuštěném ostrově po pádu
letadla, si začali říkat Losties a leckdy neváhali
jezdit na mezinárodní srazy organizované samotnou televizní stanicí. Seriál pronikl do popkultury
a stal se široce citovaným artefaktem. Například
rocková skupina Weezer neváhala nazvat své album po jedné ze seriálových postav.
Přestože novější programy se v tomto ohledu
mohou jevit jako slabší odvar Lost, americké
televizní seriály zůstávají návykovou látkou
napříč kulturami. Kdo dnes nechce čekat, zda se
ten „jeho“ seriál dostane do nabídky českých televizí, anebo se nezajímá o český dabing, může si
stáhnout starší série i nové díly hned druhý den
po americké premiéře a spoléhat přitom na zdejší
komunitu nadšených překladatelů, která ho
promptně vybaví odpovídajícími titulky. Jelikož
epizoda volá po epizodě a seriál po seriálu, není
složité propadnout „hříšnému“ klikání. Proto ale
není třeba hned zaklapávat notebook na doživotí a ordinovat si ponor do Hledání ztraceného
času. Vždyť koho by nechala zcela chladným
čerstvá zpráva, že smlouvu s kabelovou televizí
Showtime uzavřel a scénář k seriálu Next People
o proměnách americké kultury se rozhodl napsat
nikdo menší než Salman Rushdie?
11
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ŽIVOT DÍL ZA DÍLEM | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
KDO ROZLIL TEN BENZÍN
NEONACISTÉ SI O ZAVEDENÍ RASISTICKÉ DIKTATURY MOHOU NECHAT JEN ZDÁT. POCHOPILI ALE, KDE
JE JEJICH ŠANCE. TŘESKUTÁ SMĚS PROBLÉMŮ SOUŽITÍ A POPULISTICKÉHO RASISMU LOKÁLNÍCH
POLITIKŮ JE MÍSTEM, KDE MOHOU PŘEDSTAVOVAT ZÁPALKU HOZENOU DO BENZÍNU. NAPOSLEDY SE
VYDALI DO NOVÉHO BYDŽOVA.
Pátek večer. Přijíždíme do setmělého města
plného policejních hlídek. V restauraci, z níž
se stal hlavní stan místních Romů, čekáme nervozitu. Tváře místních jsou ale klidné. V těch
mužích středního věku skoro není poznat
manžely a otce, kteří se na dva dny rozloučili
s manželkami a dětmi, o něž se báli a raději
je poslali jinam. Romové, kteří zůstali, se ale
nebojí. Emoce propuknou až při sledování večerních zpráv. Není snadné vidět vlastní město
jako bojiště očekávaného konfliktu – a sebe
jako jeho účastníky.
BITVA V ZASTOUPENÍ
Sobota ráno. Do města přijíždějí neonacisté
z „Dělnické strany sociální spravedlnosti“.
Na černě oblečených mládežnících je vidět,
jak rádi by si zopakovali podzim 2008. Tehdy
za potlesku místních obyvatel demonstrovali
proti Romům v litvínovském Janově a bojovali
s policií. Dnes jsou ale tváře místních spíše
rozpačité. Na největší bydžovské náměstí sice
přicházejí, ale spíš jako diváci. Místní Romy
sice rádi nemají, ale přidat se k neonacistům,
to je moc. Dokonce je vidět skupinka mladých
s transparentem proti ultrapravici.
To už ale následuje projev předsedy strany
Vandase. Není příliš radikální – místo rasistických teorií mluví o údajném zvýhodnění
Romů podobně jako mnozí štamgasti českých
12
hospod. Vandas ovšem na rozdíl od nich nespojuje tyto názory s pivem, ale se stovkami
násilníků v černém. Ti se po projevech mohou
dát na pochod.
Přesněji řečeno, na trase je ještě jedna překážka
– odpůrci neonacistů. Před třemi lety v Janově
jich bylo pomálu, stovku Romů přišlo podpořit
jen asi deset bílých. To v Novém Bydžově se ke
zhruba stovce místních i přespolních Romů
přidalo na sto padesát odpůrců rasismu – lidskoprávních aktivistů, zelených i autonomů
a anarchistů. Aby se vůbec dostali do trasy
neonacistického průvodu, využili válečnou
lest – své shromáždění označili za náboženské
procesí, které má ze zákona přednost. „Jsme
nenásilné shromáždění, přišli jsme se pomodlit
a vyjádřit tak svůj nesouhlas s neonacisty,“ hřímala do tlampače husitská farářka, k jistým rozpakům vesměs ateistických účastníků. V úzké
ulici Na Šarlejích, kde má dům i jedna romská
rodina, se z procesí stává živá blokáda, proti
níž o chvíli později vznikne kordon policistů
v protiúderové zbroji.
Policie několikrát vyzve demonstranty, aby přestali překážet neonacistům. Vystoupí předseda
Strany zelených. Ten demonstrantům řekne, že
mají pravdu – a také oznámí, že blokádu opouští
předat podnět k rozpuštění neonacistů. Asi dvě
minuty po odchodu Lišky a dalších prominentů policie začne zákrok, a to nečekaným způsobem.
Demonstranti se chytají za ruce. Jsou připraveni stát v cestě neonacistům a riskovat policejní
bití. Blokádu smete nájezd koní. Šokovaní lidé
ustupují kopytům, lidský řetěz je prolomen.
Následují obrázky známé z jiných demonstrací: bití obušky, lítání rozbušek (nezkušeným
demonstrantům může jejich zvuk připomínat
střelbu), zatýkání. Lidé jsou tlačeni ke zdi,
policie je vyzývá k ústupu, přestože není
kam. Zhruba do čtvrt hodiny je po všem, trasa
neonacistů je volná.
Neonacisté skandují staré známé „Čechy Čechům“ a „Nic než národ“. Výkřiky „Češi pojďte
s námi“, které se ozývají také, ale naznačují
zklamání. Někteří Bydžovští je podporují, nedávají to ale moc hlasitě najevo. Město spíše
pozoruje situaci.
Ještě než neonacisté odjedou, dají výmluvně
najevo, proč vlastně měli do Bydžova namířeno.
Rom, kterého po demonstraci přepadlo třináct
násilníků, se probere až v nemocnici.
ZA NAŠE PENÍZE
Středa, dopoledne. „Všechno je to přehnané,“
reaguje v bydžovské cukrárně starší paní na
otázku, co se ve městě vlastně děje. Od pochodu uplynulo jen pár dnů. Nyní je příjemně
slunečné dopoledne a živé náměstí, které
křižuje tah na Hradec, působí i přes nápor aut
skoro malebně. Lidé procházejí kolem výloh
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ŽIVOT DÍL ZA DÍLEM | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autorky: Andrea Novotná a Martina Křížková
PETICE VERSUS REFERENDUM
Nepříliš oblíbený starosta Louda, místními
podezřívaný, že Romy do města zve, aby získal nové voliče nebo peníze ze státní kasy
do městského rozpočtu, odpověděl na webu
radnice den po vzniku petice. Snažil se hájit
především sám sebe proti tichému nařčení ze
zvyšování počtu bydžovských Romů. Vysvětluje, že Romové ve městě přibyli kvůli většímu
množství „výkopových a zemních prací“, ale ve
městě nezůstanou. Starousedlí Romové jsou
prý navíc hluční a mají více dětí, takže jsou
„opticky“ více vidět. Popisuje, proč je nelze
vystěhovat z města, a nabízí relativně rozumná
řešení v podobě větší kontroly, omezení heren
a vybudování hřiště pro děti.
Pod peticí ovšem rychle přibývaly podpisy.
Nakonec se jich v emocionálně vyhrocené atmosféře po znásilnění sešlo více než tři tisíce.
I když někteří, jako osmadvacetiletý výtvarník
Václav Tauš, petici chápali spíše jako protest
a podepsali ji hlavně proto, aby se vedení Bydžova konečně začalo problémy Bydžova zabývat. „Přestože byl starosta ve volbách na podzim
vykroužkován, nepomohlo to a spolustraníci ho
zvolili zas,“ říká Tauš s tím, že petici jako jakési
protestní referendum pojalo ve městě více lidí.
„Pro mladé lidi tu už dlouho opravdu není žádná
budoucnost. Není práce, chybí možnost zajímavě
trávit čas, na divadlo se muselo vybrat a jediný
festival, který dostával Nový Bydžov do médií
dlouhodobě jinak než s negativní publicitou,
starosta odmítl podporovat.“
S NOVOU VIZÍ
Ať již ale Bydžovští podepsali petici kvůli čemukoliv, Pavel Louda do týdne přitvrdil. A vyhrál.
Na webových stránkách se objevil text, který
začíná slovy: „Poslední kapka nenávisti občanů
k cikánům přetekla.“ A končí: „…cukrování života
cikánům už bylo dost.“ Mezi útoky na Romy se
vejde již jen žalování na stát, který se jich prý
zastává na úkor slušných lidí. Veřejné mínění ve
městě se rázem přiklonilo na Loudovu stranu.
Vedle starosty je jako autorka textu podepsána
i vedoucí sociálního odboru v Novém Bydžově
Daniela Lusková. Podle ní lidem nejvíce vadí,
když vidí, jak Romové sedí přes den na lavičce
na náměstí, zatímco oni musí do práce. Sama
ovšem přiznává, že se zaměstnáváním Romů
to není jen tak. „Po telefonu místo je, když přijdou osobně, je najednou obsazené,“ vysvětluje
s tím, že zaměstnavatelé mají prostě špatné
zkušenosti. Zaměstnávání Romů by podle ní měl
podporovat stát, jinak se to nezmění. Ona na
soukromé firmy tlačit nemůže, i když se snaží.
A snaží se i jinak. Pod městem funguje i díky ní
terénní pracovnice a po pěti letech se jí podařilo prosadit u zastupitelů nízkoprahové centrum
pro děti ze sociálně slabých rodin. Zároveň si
ovšem pochvaluje setkání starostů z letošního
února, kdy se do Bydžova sjely osobnosti typu
Ivany Řápkové, Liany Janáčkové nebo Jiřího
Čunka. Diskutovali například exekuce majetku
a dávek.
Podle Václava Tauše se starostovi povedlo
zvrátit klesající popularitu hlavně proto, že
dal lidem vizi, která jim do té doby chyběla.
Ve městě v devadesátých letech zkrachovalo
několik podniků a Nový Bydžov dlouhá léta
patřil s největší nezaměstnaností ke smutným
šampionům východočeského kraje. Kdo mohl,
z města odešel. I výtvarník Tauš se chystá odejít, jen co jeho přítelkyně dostuduje.
SEJDE Z OČÍ
Nedůvěra vůči Romům je v městě hluboce
zakořeněná. Mladého romského muže například
nedávno nechtěli pustit do divadla, protože
si mysleli, že lístek na představení ukradl.
Stejně jako kolegové dostal od zaměstnavatele
volňásek s razítkem firmy. Nikdo z personálu
divadla mu však neuvěřil, že by mohl pracovat.
A to je další věc, která se vedení města daří:
alespoň dočasně ničit křehké vazby, které fungovaly léta. „Náš kluk chodí do osmičky, kde je
jediný Rom a normálně přespával u kamarádů ze
třídy a oni u nás. Loni na podzim to ale přestalo,“
vypráví Josef Čureja, který se stal jakýmsi
mluvčím místní romské komunity. Tento vedoucí směny ve firmě na ekologickou likvidaci
pneumatik je vývojem v Bydžově zaskočen. „Žiju
tu třicet let a se sousedy jsem nikdy neměl žádné
potíže. Nyní vyjdu ven, a když potkám někoho
známého, jen přemýšlím, jestli byl na náměstí
s těmi nácky také,“ říká Čureja. Přesto věří, že
vše dobře dopadne. Bydžovští Romové se podle
něj minulý měsíc dvakrát sešli a dohodli se, že
začnou dodržovat určitá pravidla. Mimo jiné,
že dobrovolně omezí vstup do „bílých“ heren
a restaurací a budou chodit jen do „romské“.
Taky si zakázali pohyb vlastních dětí večer po
městě. Chtějí být prostě „opticky“ méně na
očích. Doufají, že to pomůže.
3X FOTO: DAVID KUMERMANN
obchodů, cukrárna s našlehanými větrníky je
plná a parkoviště uprostřed lemují lavičky se
spokojeně vyhlížejícími pány v důchodovém
věku. Na první pohled chybí napětí, které tu
má panovat. Neonacisté ale nepřijeli náhodou.
Svezli se na vlně populismu namířeného vůči
místním Romům. Vyrukovala s ním radnice
za nepřehlédnutelné podpory bydžovských
občanů. Podobný příběh se přitom neodehrál
v Česku posledních let poprvé.
„Že by byl ve městě nějaký zásadní problém k řešení, nevím,“ říká starosta Pavel Louda a pokračuje: „kromě cikánské otázky.“ Muž, který
Novému Bydžovu vládne již třináct let, vypadá,
že je o tom bytostně přesvědčen. A chce být
razantní. Kvůli chování spoluobčanů, které
důsledně nazývá nepřizpůsobiví, cikáni nebo
„ti více opálení“, chce posílit policejní hlídky
a najmout bezpečnostní agenturu. Na úkor
investic do nových chodníků, jak sám říká.
Argumentuje zvýšenou kriminalitou a ukradenými nákupy. Hlavně mu ale vadí, že „cikáni“ nechodí do práce: „Vyrostla tu generace
lidí, kteří dělat nepůjdou a demonstrativně se
vysmívají lidem, kteří něco dělají a zneužívají
toho takovou měrou, že to musí naštvat každého pracujícího, protože to jsou naše peníze,“
vysvětluje trochu zmateně. Dále prohlašuje,
že se válejí po hospodách, neposílají děti do
školy, nedodržují noční klid a děti jsou do noci
venku. Svá tvrzení nedokáže o nic opřít. Policejní statistiky mu také nedávají za pravdu,
faktem ovšem je, že by s ním souhlasila asi
většina Bydžovských. Temné pověsti kolují
městem jako podrážděný roj sršňů.
Přestože to podle starosty všechno trvá už moc
dlouho, osobně se do problémů vložil až loni
na podzim. Tehdy v sedmitisícovém městečku,
kde prakticky každý zná každého, došlo k výjimečnému zločinu – znásilnění. Pachatel byl
rychle zatčen a nyní je ve vazbě. Byl to Rom.
Otec napadené dívky sepsal petici o dvou odstavcích, která je namířena vůči Romům obecně
a nekonající radnici konkrétně. Zdůrazňuje se
v ní, že mladí už nechtějí ve městě žít a zároveň
že se počet Romů ve městě zvyšuje.
Pro mladé tu není budoucnost.
13
REPRO: ALAN ALDRIDGE / NP
REFORMA
ZDRAVOTNICTVÍ
– S OTAZNÍKEM
14
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ŽIVOT DÍL ZA DÍLEM | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autor: Václav Trojan
ZA KAŽDOU REFORMOU – DŘÍVE, NEŽ JI PŘIJMEME – JE DOBRÉ UDĚLAT OTAZNÍK. ZEJMÉNA V POSLEDNÍ
DOBĚ, KDY JE FREKVENCE TOHOTO SLOVA VE SLOVNÍKU POLITIKŮ PODEZŘELE VYSOKÁ. CO UDĚLÁ
REFORMA SE ZDRAVOTNICTVÍM – A CO JE POTŘEBA REFORMOVAT?
Nedávné návrhy vlády na penzijní reformu se
staly předmětem tuhých bojů uvnitř vládní koalice, své pochyby vyjádřil i prezident. O zdravotní reformě se po nátlakové akci lékařů mluví
jako o samozřejmé, ba hotové věci – ministr
Leoš Heger veřejně prohlásil, že přistoupil na
všech třináct bodů odborového svazu lékařů. O nich mimochodem skoro nikdo veřejně
nedebatoval, média se soustředila pouze na
požadavek zvýšení platů lékařů. To, že požadavky obsahovaly komerční připojištění, se už
příliš nerozebíralo. A tak je nasnadě otázka:
o jakou reformu se vlastně jedná a jaké bude
mít důsledky?
VZDORUJÍCÍ DOSTUPNOST
Neustále slyšíme, že reforma zdravotnictví je
nutná. Nejčastějším argumentem je neudržitelnost současného stavu, nemožnost financovat
současný systém, hrozba jeho úplného kolapsu
v budoucnosti atd. Často se mluví o „bezplatném zdravotnictví“, které prý je neblahým
pozůstatkem minulosti, se kterým je třeba
skoncovat, a teprve pak jaksi automaticky
zmizí všechny potíže. Jak to tedy vlastně se
současným stavem zdravotnictví je?
Systém veřejného zdravotnictví se v českých
zemích vyvíjel od 17. století. Z původních
chudinských špitálů postupně vznikl ještě za
habsburské monarchie propracovaný systém,
který zahrnoval prevenci i osvětu a úspěšně
bojoval s různými tehdy vážnými nemocemi.
V období tzv. první republiky byl tento systém
dále propracováván a Československo mělo mezi
válkami jeden z nejlepších systémů veřejné
zdravotní služby na světě: byli jsme státem,
který dosáhl celosvětového primátu v léčbě
tuberkulózy a pravých neštovic, velmi nízké
kojenecké úmrtnosti atd.
Po druhé světové válce se pokračovalo v rozsáhlých preventivních i osvětových programech.
Tento kvalitní systém, v mnohých parametrech
lepší než v řadě „vyspělých“ západních států,
utrpěl – zejména v oblasti prevence – některé
škody, ale komplex institucí, který zahrnuje hygienické stanice, specializované ústavy a další,
v zásadě přežil. Kvalita našeho zdravotnictví
byla velmi rezistentní – přežila válku, komunismus i některé nedávné pokusy o její likvidaci.
Důležitým faktorem zůstala dostupnost péče
prakticky všem vrstvám obyvatel.
30 KČ JAKO ZAVÁDĚCÍ CENA
Teprve nedávno – za ministra Tomáše Julínka – došlo k vážným pokusům zasadit tomuto
systému těžkou ránu. Nejdříve byly zavedeny
tzv. regulační poplatky. Navenek měly omezit
zneužívání zdravotní péče, zároveň ale byly
prvním opatřením, které mělo lidi naučit, aby
si do ordinací nezapomněli vzít peněženku.
Tento krok však představoval pouhý začátek. Následovaly návrhy zákonů, které měly
nahradit dosud platný zákon o zdraví lidu
mnohasetstránkovou džunglí sedmi zákonů,
ve kterých se například skrýval paragraf, nahrazující původní pojem „lege artis“ (označení postupu, který je v souladu s obvyklými,
obecně uznávanými metodami určitého oboru
vědy) formulací, že pacient má z veřejného
zdravotního pojištění nárok na ekonomicky
nejlacinější postup, který vede k cíli (tedy:
místo narkózy rána palicí?). Univerzitní nemocnice se měly stát akciovými společnostmi
(mohou a z povahy věci mají generovat zisk),
pojišťovny se měly privatizovat a měly mít
rovněž možnost tvořit zisk.
Zdá se tedy, že cílem bylo vyvádět peníze z veřejného zdravotního pojištění do soukromých
rukou. Vliv lékařské komory měl být minimalizován, měla být zavedena možnost připojištění a vytvořen seznam „standardů“, které
pojišťovna bude hradit ze základního pojištění.
Na to, co v seznamu není, se připojisti, nebo
zaplať. Vulgární populistické náměty zahrnovaly možnost zaplatit nejen lepší péči, lepší
stravu, pokoj, ale dokonce za peníze předbíhat
ty, kdo na to nemají nebo si volit lepšího lékaře.
Odůvodnění, že tento nešvar stejně existuje, se
podobá argumentu, že když neumíme zabránit
krádežím, tak je legalizujme. Zkrátka, cílem
této „reformy“ bylo otevřít zdravotnictví jako
oblast „bílého byznysu“. Naštěstí se to Tomáši
Julínkovi nepovedlo.
BÍLÝ BYZNYS
Z dosavadních výroků ministra Leoše Hegera
lze usoudit, že chce pokračovat v tom, co
začal tým Tomáše Julínka, pouze opatrněji
a snad i s mírnějším bezprostředním sociálním
dopadem. Ministr nepokračoval ve válčení s lékařskou komorou, naopak, využívá její zájmy
k postupnému prosazení reforem. Ukázkou je
např. nedávno podaný návrh novely zákona
o tkáňových bankách, který otevírá možnost
s odebranými orgány dále obchodovat a dovoluje privatizaci těchto bank. Leoš Heger
otevřeně hovoří o zavedení „připojištění“,
o zavedení standardů, které omezí objem
péče hrazené z veřejného pojištění. Za „nadstandard“ si bude pacient muset připlatit.
Možná, že bude usilovat o to, aby standard
zahrnoval potřebnou základní péči, ale cesta
k rozevření nůžek mezi základní péčí a péčí
za příplatek byla započata. Je pak otázkou,
jak se tento proces bude dále vyvíjet, zda nesměřuje k „chudinské“ medicíně a medicíně
pro bohaté. Musíme se zeptat, kdo bude za
ty chudší schopen bojovat proti mocné lobby podnikatelů, připravených obchodovat
se zdravím, a jaké můžeme očekávat záruky
pro solidní objem péče v budoucnosti. Také
tvrzení, že současný systém je neudržitelný
a je nutné jej z tohoto důvodu reformovat, je
účelový argument, který podporuje prosazení
reforem v zájmu vyvádění zisku z veřejného
zdravotního pojištění.
Je zdraví člověka obchodní artikl jako každý
jiný? Opravdu chceme, aby do dosud poměrně
dobře fungujícího systému veřejného zdravotnictví dostupného prakticky každému byly
pomocí reforem zavedeny tržní principy? Je
dobře si připomenout, že ještě v roce 2009
bylo na společném rezervním účtu zdravotních
pojišťoven přes 42 miliard korun. Přesto, že
tyto peníze byly z velké části spotřebovány
(opravdu na zdravotnictví?), je otázka, jaké
rezervy v současném systému máme, pokud se
nám podaří omezit velké úniky peněz pomocí
různých zprostředkovatelských firem, jestliže
dokážeme efektivně bojovat s lobby farmaceutických firem a vyvážit tlaky různých zájmových
skupin. Vždyť zdravotnictví představuje celkově
položku 250 miliard korun ročně! Je otázka, zda
je pravda, že náklady na zdravotnictví tak dramaticky rostou s prodlužováním průměrného
věku – podle některých statistických analýz
je tento růst podstatně nižší, než tvrdí ti, kdo
prosazují reformu. Proč téměř nemluvíme o prevenci, o osvětě, o péči o mládež? Připomeňme,
že už za císaře Františka Josefa v předminulém
století navštěvovali lékaři základní školy a prováděli lékařskou prohlídku žáků – dnes se tyto
prohlídky odbourávají, respektive přenechávají
zodpovědnosti rodičů. Zeptejme se, zda opravdu dlouhodobě rostou náklady na léčbu tak, jak
tvrdí reformátoři – kromě nákladů, o kterých
se hodně mluví, přinášejí nové technologie
také úspory.
Jsou tato tvrzení jen součástí propagandy?
Chceme se skutečně smířit s tím, že „stejná“
lékařská péče pro všechny občany je minulostí?
Pokud máte pocit, že ano, můžete si za reformou zdravotnictví škrtnout otazník.
Autor je programátor a signatář Charty 77.
V roce 2008 byl spoluautorem dopisu
chartistů proti tehdy připravované reformě
zdravotnictví.
15
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ŽIVOT DÍL ZA DÍLEM | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
BISKUP VYDĚDĚNÝCH
LATINSKÁ AMERIKA A ZEJMÉNA JIHOMEXICKÝ CHIAPAS, ZNÁMÝ POVSTÁNÍM MAYSKÝCH ZAPATISTŮ,
OPLAKÁVÁ SMRT VÝZNAMNÉHO KNĚZE SAMUELA RUIZE. TEN PŘIROSTL K SRDCI MÍSTNÍCH INDIÁNŮ
PROTO, ŽE SE POSTAVIL NA JEJICH STRANU. ZNELÍBIL SE TÍM MNOHA DALŠÍM – VČETNĚ MEXICKÉ
VLÁDY A STÁTU ČI PAPEŽSKÉHO NUNCIA.
Jako každé ráno je vrchovina středního Chiapasu zahalená do mlhy. Borovicové lesy se ve dvou
kilometrech nad mořem proměnily v jednolitou
bílou plochu. S přibývajícím časem slunce mlhou pomalu prostupuje a začíná osvětlovat
blízké, horami obklopené město San Cristóbal
de las Casas. V Chiapasu – v jednom z nejchudších států Mexika s nadpolovičním počtem
obyvatel indiánského původu a rovněž místě
otevřeného povstání domorodých rolníků, tzv.
zapatistů – začíná další den, již čtyřiadvacátý
v roce 2011. Lidé, kteří se probouzejí, ještě
nevědí, že dnešek vstoupí do mexických dějin
jako den, kdy odešel jeden ze symbolů boje za
důstojný život tamních indiánů – kněz Samuel
Ruiz García.
EL TATIC UMŘEL…
Brzy ráno vstávám a spolu s Andrésem vyrážíme
do ulic San Cristóbalu, hlavního města podpory
zapatistů, kteří v roce 1994 povstali v okolních vesnicích dožadujíce se pitné vody, škol,
dostupné lékařské péče, půdy k obhospodařovávání a střechy nad hlavou. Máme domluvený
rozhovor v nejstarší místní nevládní organizaci
DESMI. Dopolední slunce máme v zádech. Jdeme
najisto – dva bloky rovně a pak pořád doleva.
V kolmých ulicích koloniálního města se téměř
nelze ztratit.
Brzy zvoníme na zvonek a čekáme na usměvavý
obličej čtyřicetileté Carly. Ta nás ihned vpouští dovnitř a odvádí nás do jejich knihovny.
Je jakási vážná, zaražená, tichá. Neznáme ji
takovou. „Už jste slyšeli tu novinu?“ ptá se nás.
Andrés hned kontruje otázkou: „Jakou novi-
16
nu?“ zatímco já se s ranní rozmrzelostí sám
sebe ptám: „Jak jsme asi něco mohli slyšet, když
jsme vstávali před patnácti minutami. Copak
jsme…“ „Don Samuel dnes v brzkých ranních
hodinách umřel,“ slyšíme tlumený hlas Carly,
kterým razantně přetíná naši ranní rozespalost. Jako by nás někdo vnitřně profackoval.
Ujišťujeme se sborovým: „Don Samuel, … bývalý biskup Samuel Ruiz García umřel?“ „Ano,“
odvětí Carla a klopí oči. Nevíme co říct. Je to
šok pro všechny. Nastává neformální minuta
ticha. Takových minut dnes probíhá po celém
San Cristóbalu, Chiapasu, Mexiku i světě na
tisíce. Rozhovor s Carlou nějak zvládneme,
byť jsme všichni tři myšlenkami tak trochu
jinde. Pak se vracíme zpátky do rozpálených
ulic města.
„Už jste to slyšeli?“ ptá se nás skupinka lidskoprávních dobrovolníků z Německa, které
potkáváme v kavárně. Podobně se ptáme známých my. Tak jako když narazíme na zapatistu
Josého, který do města s celou svou rodinou
pravidelně sjíždí ze zapatistické vesnice vzdálené dvě hodiny autobusem od San Cristóbalu.
„Tatic Ruiz že je po smrti?“ odpovídá mi zděšeně
José, pro kterého je Samuel Ruiz, tak jako pro
ostatní zapatisty, jakýmsi duchovním otcem.
„To se budeme muset co nejdříve vrátit domů, do
vesnice a říct to všem ostatním,“ otáčí se José
ke své ženě Isabel.
V poledne začnou dlouze zvonit kostelní zvony.
Na tento den nelze zapomenout. Indiáni a nejen
oni přišli o muže, kterého sami označovali jako
otce – Tatica, jak se říká v jednom z mayských
jazyků, v tzotzilštině.
SPRAVEDLNOST NA ZEMI
Samuel Ruiz zasvětil většinu svého života
Chiapasu a jeho neviditelným obyvatelům –
mayským a zoqueským indiánům. Byl biskupem
sancristóbalské diecéze přes čtyřicet let, do
důchodu odešel s příchodem nového milénia.
V mnoha otázkách zůstal konzervativcem
(názory na homosexualitu, potraty atp.). Důležitější ale bylo, že se profiloval jako zastánce
indiánských práv. Působil rovněž v čele Komise
mexických biskupů pro indiánské záležitosti. El
caminante – chodec, jak se rád nazýval, trávil
v Chiapasu mnoho času putováním po indiánských komunitách – od guatemalské hranice až
po nejizolovanější a nejnepřístupnější vesnice
v Lakandonské džungli a v chiapaské vysočině. Chudoba a sociální vyloučení indiánů, na
kterou při svých cestách soustavně narážel,
způsobila, že se rozhodl „kráčet“ po boku chudých a nikoli po boku vlády, státu, městských
ladinos – potomků španělských kolonizátorů či
bohatých velkostatkářů. Na prvním kongresu
chiapaských indiánů v roce 1974, který Ruiz
zaštiťoval, prohlásil: „Mou přednostní volbou
se stali chudí.“
Samuel Ruiz přijal za svou tzv. teologii osvobození neboli teologii chudých, která se rozvinula
v Latinské Americe, zejména po konferenci biskupů v kolumbijském Medellínu v roce 1968.
Teologie osvobození činí ze soustavného vykořisťování chudých obyvatel „třetího světa“
náboženskou zkušenost. Křesťanství je zde
nazíráno optikou chudých, jejich utrpení, naděje a bojů. Osvobození vychází z uvědomění
si vlastních nedůstojných podmínek života a ze
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ŽIVOT DÍL ZA DÍLEM | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autor: Bob Kuřík
zprostředkovatel mírového jednání mezi rebely a armádou a podle mnohých to byl právě
on, který zabránil masivnímu krveprolévaní ve
vzbouřeném Chiapasu.
Chiapaskému státu, mexické vládě, obchodnímu
sektoru, konzervativní části mexického arcibiskupství i Vatikánu, tradičním velkostatkářům,
chiapaským i celomexickým médiím v rukou
státu a bohatých byznysmenů ležel díky své
činnosti v žaludku. Přežil diskreditační kampaně vykreslující ho jako „zrádce země“, výzvy
k lynčování i pokus o atentát, které vůči němu
a jeho spolupracovníkům s utajenou podporou
mamštině, cholštině, jazyku zoque. Tak jako
například zástupci z nedaleké vesnice Acteal,
kteří ve svém proslovu přesně věděli, kam Tatic
odešel – za jejich pětačtyřiceti sousedy, kteří
byli během prosincové mše v roce 1997 zmasakrováni polovojenskou skupinou s nepřímými
vazbami na mexický stát.
Na mše přicházeli i lidé, které by člověk jindy
v kostele rozhodně nepotkal, včetně mladých
evropských neznabohů – anarchistů. Ti na chvíli
zapomněli na své proticírkevní smýšlení a přišli
vzdát poslední hold člověku, kterého uznávali
za jeho práci pro chudé rolníky.
Samuel Ruiz García se stal vedle Gustava
Gutiérreze z Peru, Leonarda Boffa z Brazílie,
Jona Sobrina z El Salvadoru a Juana Luise Secundy z Uruguaye jednou z klíčových postav
latinskoamerické tradice teologie osvobození.
Zasloužil se o vznik indiánské teologie v Chiapasu, kterou rozvinuli náboženští představitelé indiánů a která z teologie osvobození
vychází. Jeho působení v Chiapasu mělo vliv na
rostoucí organizovanost a povědomí o lidských
právech, právech na kulturu a sebeurčení mezi
indiány, které přichází od konce šedesátých let
20. století. To, že desetitisíce indiánů přijaly
teologii osvobození za svou a začaly svůj život
chápat jako život v civitas christi (v křesťanském společenství) na cestě k osvobození,
bylo podle mexického sociologa Marca Estrady
Saavedry nezbytným předpokladem pro to, aby
později přijali za svou filozofii povstaleckého
zapatismu. V současném zapatismu lze vysledovat přímé podněty z teologie osvobození
– ať už v důrazu na utrpení člověka, v boji za
autonomii chápanou jako proces osvobozování se či v morálce revoluce, která má člověku
umožnit žít důstojně.
Přestože stál Ruiz na straně chudých indiánů
a nepřímo ovlivnil jejich radikalizaci, s ozbrojeným povstáním zapatistů nesouhlasil. Tato
skutečnost nezabránila mediální hysterii,
která se po povstání snažila ukázat, že v čele
zapatistů stojí kněží teologie osvobození
a že skutečným vůdcem povstalců je Samuel
Ruiz. Byť Ruiz s užitím ozbrojeného násilí nesouhlasil, povstání respektoval. Když v roce
1994 zapatisté povstali, působil Ruiz jako
mexické vlády iniciovaly po roce 1994 tradiční
mocenské struktury a rozsáhlé rodinné klany
Chiapasu. Přetrpěl pomluvy, hrozby zatčení
a uvěznění i zásadní spory s Vatikánem, jehož
apoštolský nuncius (vyslanec) v Mexiku Girolamo Prigione usiloval dlouhodobě – podle
novinářů za akutního naléhání šéfa poradců
tehdejšího mexického prezidenta Salinase de
Gortariho – o sesazení Ruize z pozice biskupa
sancristóbalské diecéze. Pozice nuncia ale s postupem času oslabovala, Ruize se mu odvolat
nepodařilo a v polovině devadesátých let získal
Ruiz pro zprostředkování mírových debat mezi
zapatisty a vládou oficiální podporu mexických
biskupů.
Do kostela zavítali i jejich protihráči – představitelé moci včetně chiapaského guvernéra
Juana Sabínese a mexického prezidenta Felipe
Calderóna. Jejich kondolence chápali mnozí jako
ryzí pokrytectví. Calderón i Sabínes ztělesňují
v očích Ruizových stoupenců moc, která proti
němu systematicky bojovala a snažila se ho před
veřejností zdiskreditovat. Představitelé zapatistů, kteří kvůli smrti Tatica přerušili dvouleté
mlčení před veřejností, sarkasticky poznamenali:
„Groteskní defilé místních i federálních politiků před
rakví pana Samuela neprobíhá proto, aby ho uctili,
nýbrž proto, aby se s patřičnou úlevou ujistili, že
skutečně umřel; a lokální média předstírají nářek
nad tím, co ve skutečnosti oslavují.“
FOTO: ARCHIV
snahy kolektivně se organizovat s cílem tyto
podmínky zlepšit. Odpůrci teologie osvobození,
mezi něž patří také konzervativní část katolické
církve, o ní hovoří jako o marxistické variaci
křesťanství.
V jejím základu stojí interpretace Nového zákona, podle které by člověk neměl čekat na
posmrtnou spravedlnost v království nebeském,
nýbrž jít spravedlnosti naproti již v životě na
Zemi. Teologie osvobození tak odmítla církevní tradici utěšování chudých slibem spásy
v posmrtném životě a učinila ze spásy aktuální
téma.
S ANARCHISTY V KOSTELE
EPILOG
Ruizova smrt v brzkých ranních hodinách 24.
ledna zasáhla desetitisíce lidí v Chiapasu, Mexiku i po celém světě. Některé chiapaské nevládky
vyhlásily smutek. V případě Centra lidských práv
FRAYBA, které v roce 1989 zakládal, se dokonce
jednalo o devítidenní truchlení doprovázené
zvažováním vlastní činnosti po smrti „otce
zakladatele“. Hlavní sancristóbalský kostel
pořádal první týden každý den několik mší, kterých se účastnily stovky lidí, víc, než byl kostel
schopen pojmout. Řada z nich tak sledovala mše
z velkoplošné obrazovky na náměstí před kostelem. Do města přijížděli zástupci indiánských
vesnic z celého Chiapasu, aby řekli poslední
sbohem jejich Taticovi. Psali mu vzkazy na zdi,
četli připravené texty, zpívali, hráli na tradiční
nástroje a děkovali mu ve svých rodných jazycích – tzotzilštině, tzeltalštině, tojolabalštině,
Samuel Ruiz umřel ve věku 86 let. Posledních deset
let již v Chiapasu nepůsobil ani nežil. Přesto se
jeho smrt stala důležitou událostí pro Chiapas
a zaplňovala několik dnů přední stránky mexických
novin. Chudí indiáni přišli o svého dlouholetého
zastánce a zapatisté o jediného člověka, kterého
byli ochotni respektovat jako zprostředkovatele
jednání mezi nimi a vládou – a to i přesto, že sice
souhlasil s důvody povstání, ale byl proti použití
zbraní. Nyní lze jen spekulovat, zda jeho smrt
rozšíří možnosti razantnějších protipovstaleckých strategií ze strany mexické vlády. Lze rovněž
očekávat, že se nyní začne k Ruizovi hlásit kdejaká
politická síla a začne jej vykládat ve svůj prospěch.
Není proto od věci si připomínat, o čí prospěch se
zasazoval sám Samuel Ruiz.
Autor je doktorand antropologie na FHS UK.
17
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ŽIVOT DÍL ZA DÍLEM | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
2X FOTO: VLADIMIR TELEGIN
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Kozlík
Vor
VOJNA V DNEŠNÍM RUSKU
JIŽ ČTYŘI ROKY ROZDMÝCHÁVÁ UMĚLECKO-AKTIVISTICKÁ SKUPINA VOJNA RUSKÉ VEŘEJNÉ MÍNĚNÍ. SOULOŽ V MUZEU, KUŘE VE VAGÍNĚ NEBO OBŘÍ PYJ NA MOSTĚ NECHÁVÁ ZCELA CHLADNÝM JEN
MÁLOKOHO. CO SI MYSLÍ NÁROD? A JAK REAGUJE STÁT?
Říkáte si Vojna. Proč jste zvolili právě
takový název – jste snad ve válce? S kým,
proboha?
derním umělcům, pak jsme šli do ulic a začali
s akcemi pro národ.
Kozlík: Zakladatel skupiny Vor (Zloděj – pozn.
red.), který název navrhl, říká, že naše akce
jsou hlavně válkou proti zvůli a nespravedlnosti, proti jednání vlády ve věci praní špinavých ropodolarů. A zároveň nezapomeňme, že
v hrůzostrašných podmínkách ruského vězení
hnijí nevinní a nešťastní lidé, že v dětských
domovech hladovějí děti.
Poměrně spektakulárními. Jsou pro vás
akce adrenalin, zábava, vyjádření názoru
nebo všechno dohromady?
NOVÝ JAZYK NESPOKOJENÝCH
Co dalo impuls k založení skupiny?
Veliký: Prostě se potkali lidé, kteří už toho měli
plný zuby…
Kozlík: Ano, Veliký má pravdu. Jsme mladí
a štvala nás apatie, která nás obklopovala.
Hodně jsme chodili na výstavy moderního
umění, i když už jsme měli po krk toho nesmyslného bohémského dění bez obsahu. Nejdřív
jsme začali dělat performance kritické k mo-
18
Bílý: Pro každého člena skupiny je to jinak.
Někdo má rád to vzrušení, někdo chce veřejně
vyjádřit svůj názor a někdo zas mít něco, na
co si vzpomene v stáří. Nejdůležitější ale je,
že poctivý člověk nemá šanci změnit ruskou
realitu. Poctiví lidé mají dvě možnosti: popadnout zbraň a zabít všechny do jednoho, anebo
spáchat sebevraždu, pokud ten svět berou vážně – přibližně takové emoce jsou cítit. My se
to ale snažíme zvládat bez násilí.
Veliký: I pro mě jsou akce Vojny způsob, jak
v sobě uklidnit nepřízeň, kterou cítím k dnešní
realitě.
Jak vybíráte téma nebo událost, k níž se
chcete vyjádřit?
Kozlík: Vystihujeme náladu ve společnosti, často ji jen vytušíme. Nemusíme nic volit, musíme
jen umět výrazně reagovat.
V čem je přednost uměleckého
aktivismu před běžnými pouličními
demonstracemi?
Bílý: Vytváříme nový jazyk politického vyjádření.
Vláda stále krade umělecký jazyk, například
docela obstojně kopíruje pouliční akce některých
opozičních hnutí. Umělec musí být o krok napřed. Nemáme tolik finančních a lidských zdrojů,
ale naše akce jsou o stupeň účinnější a hlubší.
Za deset let pravděpodobně vláda přijme i tuto
zkušenost, ale pak vymyslíme něco nového.
KOČKY, PÉRO, PŘEVRAT
Během čtyř let jste provedli velký počet
akcí. Probírat každou zvlášť nedává
smysl, čtenářům NP je přiblížíme
v samostatném boxu. Kterou z nich ale
považujete za nejúspěšnější?
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ŽIVOT DÍL ZA DÍLEM | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autorka: Olga Pavlova
Veliký: Zastrkování kuřete do vagíny je jednou
z nejúspěšnějších. Během dvou dnů na internetu ji zkouklo kolem sto tisíc lidí.
Bílý: Všechny naše akce jsou úspěšné. Už proto,
že se na ně pečlivě připravujeme. Probíhají pak
jako po másle…
Kozlík: Já bych řekl, že nejúspěšnější bylo Péro
v zajetí KGB. To jsme namalovali ohromné péro
na Litějný most v Petrohradě. V určitou hodinu,
kdy se most zvedá, se postavilo přímo proti budově bezpečnostní služby FSB. Její pracovníci
ho sledovali z oken s velkou bázní a chvěním.
Později se ukázalo, že jsme je touto akcí velmi
urazili. Vráželi do našich bytů, vytrhávali počítače a pevné disky, zatkli aktivisty Zloděje
a Jebnutého a mluvili o tom, že jsme jim takové
velké péro neměli posílat. Ale to si nemyslíme.
Vyjádřili jsme názor celého národa na zkorumpovanou vládu a federální pracovníky, kteří jí
napomáhají.
Liší se způsob, jakým jsou vaše performance vnímány v Rusku a jinde ve světě?
Mluvili jste o akcích pro národ. Vaše
zásilky nemají konkrétního adresáta,
mluvíte „ke všem“?
Sledujete naopak i vy tvorbu zahraničních umělecko-aktivistických
skupin? V Česku například před časem
zarezonoval počin skupiny Ztohoven,
která vstoupila do přímého televizního
přenosu a simulovala atomový výbuch
v krajině. Dolehl až k vám?
Veliký: Oslovujeme celý svět. Umění bez slov
je globální!
Bílý: Jsou to akce pro obyčejné lidi, nemusíte
být na úrovni kunsthistorika a mít základní
filozofické vzdělání, abyste je pochopila. Stačí
být jen zdravě rozzlobená na nespravedlnost
a nesmyslnost, jež se děje okolo, a mít minimální smysl pro humor. Jestli se ale přeci jen
na někoho speciálně obracíme, tak jsou to
intelektuálové. Myslíme si, že právě oni jsou
schopni změnit historický vývoj v konkrétním
státě a že jejich dnešním úkolem v Rusku je
odstranit od moci jednotky rychlého nasazení.
Je přitom smutné sledovat, jak dnešní ruští
intelektuálové často nepovažují za ponižující
jezdit na setkání prokremelských hnutí, pracovat ve státních médiích a tak dále.
Jak vás přijímají „obyčejní“ lidé?
Veliký: Ta přemýšlející část tleská vestoje.
Kozlík: Akce jsou efektivní. Lidé si nás začali všímat, rozhořčovat se, kritizovat, přehodnocovat
svůj vztah k vládě i nespravedlivosti kolem a jednat. Obrodili jsme politický aktivismus v Rusku.
Bílý: Jistě, to je dáno rozdílným společenskopolitickým kontextem. Například házení koček
do McDonaldu nevyvolalo u našich spoluobčanů
zas tak silné emoce, jako jiné akce. U západních
diváků je ale skoro na prvním místě. Naopak
Palácový převrat bral na Západě málokdo vážně,
ale v Rusku vyvolal kypění internetových žump.
Na Západě je zřejmě aktuální řešit problém moci
nadnárodních společností a ochrany zvířat,
zatímco v Rusku jsou aktuálnější politické
problémy a umělé „dodržování“ zákona.
V Asii je to všechno ještě úplně jinak. Zatímco
v Rusku se všichni styděli ji rozebírat, Číňanům
se velice líbila akce Jak ztopit kuře. V internetových diskusích k ní byly stovky komentářů, četli
jsme je pomoci Google Translatoru. Vymysleli
si dokonce legrační epitet – „Velká tygřice vs.
Velikánské kuře“.
Veliký: Neslyšel jsem, ale podle vašich slov jsou
velmi šikovní.
Bílý: Ano, často nás porovnávají se Ztohoven
a ještě s newyorskými Yesmen.
Nevnímáte, s ohledem na podmínky
v Rusku, akce západních kolegů jako
dětskou hru?
Bílý: Opět jde o jiný kontext. Možná, že v Rusku
nevidíme některé problémy západní společnosti. Na jaře jsme byli v New Yorku a udělali
si určitou představu…
Kozlík: Amerika nás ohromila svou pozorností k jednotlivci. Získali jsme dojem, že vše je
uděláno pro člověka, který má volbu a mnoho
svobod. Ale de facto má méně, pod maskou
vnějšího blahobytu a svobody se skrývá totální
kontrola nade vším a nade všemi. Porušování
zákona by tam asi neprošlo.
Bílý: V Rusku je prostě méně překážek a všechen
hnůj se na tebe vyvalí najednou a pohltí tě.
Je možné, že na Západě člověk nasbírá tolik
negativních zkušeností až v důchodu, kdy už
je pozdě začít něco podnikat. V Rusku hned
stojíš před volbou: fízlové mohou beztrestně
zavraždit tvé kamarády, zrušit tvůj podnik a ty
půjdeš sedět a nevydáš hlásku. Ale my chceme
mluvit.
PAUZA V AKČNÍM FILMU
Svými akcemi se často dostáváte do rozporu se zákonem. Jaký to má význam?
Takzvané „problémy se zákonem“ nejsou vysvědčením, ale vedlejším produktem umělecké
činnosti. Jestli je pro umělecké vyjádření zapotřebí jednání, které porušuje zákon, umělce
to nesmí zastavit (i když jsme proti mrzačení
a vraždám).
Je možné, že umělec bude chtít vypočítat
důsledky svého vyjádření, tehdy musí být
zákon jednoznačný. Dám příklad: Naše akce
Palácový převrat by měla spadat pod paragraf
vandalství, ale v Rusku se ji pokoušeli soudit
jako výtržnictví, což se běžně aplikuje pouze
v případě násilí vůči fyzické osobě. A absurdní
paragraf o extremismu, to už je úplný výmysl
ruského „soudnictví“, sloužící zatýkání všech
jinak smýšlejících.
Kromě toho, skoro vždy porušujeme zákon.
V Rusku je potřeba mít na všechno povolení
od vlády: když chceš svolat kamarády na ulici
a připravit vystoupení, když chceš udělat demonstraci a tak dále. Kdybychom o ně prosili,
popřeli bychom umělecké gesto. A samozřejmě,
kdybychom to povolení dostali, hodnota vystoupení by byla minimální. Je zřejmé, že kdyby
Péro na Litějném namalovalo prokremelské
hnutí a před tím si sehnalo požehnání radnice
a strany, dostalo by maximálně „ředitelskou
důtku“.
Setkali jste se s pochybnostmi a spekulacemi o svých motivacích? Něco ve
stylu, že jste američtí špióni v žoldu
Západu?
Veliký: O tom mluví menšina, která stojí opodál
těch tleskajících.
Bílý: Ale samozřejmě každý druhý ví, že každý
upřímný čin je zaplacený. Hlavně pochopit kým
a pak si udělat názor na daný čin. Je to neuvěřitelná logika, která vyplývá z nedůvěry ke
všemu a nevíry ve vlastní síly. V Rusku většina
volí Puťku, bojí se odporovat milicionáři, i když
porušuje zákon, nechodí k volbám, nepovažuje
za důležité vyjít do ulic a hájit svá práva.
Skupina Vojna
19
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ŽIVOT DÍL ZA DÍLEM | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Do zatím nejvážnějšího křížku se státní
mocí jste se ale dostali až kvůli akci
Palácový převrat, během níž jste na
ulici v Petrohradě převraceli policejní
auta…
Kozlík: Ano, dva naši aktivisti jsou dnes ve
federálním zajetí. Již tři měsíce je drží v cele
předběžného zadržení. Podmínky tam jsou
příšerné: v celách neteče teplá voda, vězňům
neposkytují lékařskou péči, nemění povlečení,
nutí je stravovat se vstoje a podle pořadí, nevydávají jim zásilky a je tam spousta dalších
problémů. Oleg Vorotnikov a Ljenja Nikolajev
jsou obviněni podle paragrafu o výtržnictví,
hrozí jim odnětí svobody od dvou do pěti let.
Na soud čekáme. Vyšetřovatel nemá žádné
důkazy, řídí se jen videomateriály z internetu
a články z Wikipedie, proto jsou kluci drženi
nezákonně. Během řízení ohledně prodloužení vazby tlačí vyšetřovatelé na soud a žádné
rozumné argumenty, proč Olega s Ljenjou
propustit na kauci, neberou v potaz. Protože
je porušován zákon, vzniká dojem, že to, co se
odehrává, je nějaká osobní pomsta pracovníků
centra E (Centrum pro boj s extremismem –
pozn. red.) vůči aktivistům Vojny.
Přesto, dalo se čekat, že systém
zareaguje jinak, když začnete materiálně
poškozovat jeho bezpečnostní složky
a zdůvodňovat to tím, že jste pod
policejními auty hledali ztracený míček?
Kozlík: Jsme vždy připraveni zodpovídat
za své činy, ale nemysleli jsme si, že zákon
a lidská práva se v Rusku porušují tak hrubě.
Zdá se mi, že povinností a cílem centra E je
potlačení a ponížení každého, kdo přemýšlí
jinak, a každého odvážného člověka. Takové
je zapotřebí zrušit a jeho spolupracovníky
poslat zametat ulice.
Jste v kontaktu se svými vězněnými
kamarády?
Kozlík: Pouze prostřednictvím advokátů. Kdybych tam přišel sám, hned mě chytnou, začnou
vyslýchat a obviňovat z účasti v kriminální
skupině. A to udělat nemůžu, už proto, že mi
před třemi měsíci zabavili pas. Žiju bez dokladů, což je porušení mých práv a svobod.
Podařilo se státu Vojnu definitivně
ukončit, anebo jde jen o dočasné
bezvětří?
Bílý: I když se dnes f ízli radují a plácají se
po zádech, jak se jim podařilo nás „rozdrtit“, Vojna je akční f ilm se životní délkou.
Veliký: Stát ještě sám nedokázal pochopit,
jakou udělal chybu.
Oleg Vorotnikov a Ljenja Nikolajev byli po uzavření
rozhovoru propuštěni z vězení na kauci.
Autorka je spolupracovnice redakce.
20
Vojna
Radikální uměleckou skupinu Vojna založili
v lednu 2007 tehdejší studenti moskevské
Lomonosovy univerzity Vor (Oleg Vorotnikov)
a Kozlík (Natalia Sokolova).
Umělecky vychází Vojna z odkazu básníka
Dmitrije Prigova nebo ruských konceptualistů (Andrej Monastyrskij), politicky se hlásí
k levici a svými veřejnými akcemi protestuje
proti poměrům v dnešním Rusku. „Náš manifest
je Žij a nebuď kurva, ponižuj fízly, nekamaraď
se s prodejnými umělci a novináři. Nikam ho
nenahráváme, nemáme blog, twitter, ani svou
stránku. Všechno, co chceme sdělit, lze vyčíst
z našich akcí,“ říká další člen skupiny, Bílý.
Za čtyři roky existence jich Vojna stihla celou
řadu – a vždy tnula do živého. Následuje základní popis alespoň těch nejvýraznějších akcí.
Na památku Děkabristů – dárek pro
Jurije Lužkova (září 2008) – K oslavám
Dne Moskvy přispěla Vojna oběšením ruského
homosexuála, židovského LGBT-aktivisty a tří
ilegálních imigrantských dělníků v největším
moskevském supermarketu Auchan. Skupina
označila akci za dárek moskevskému starostovi,
jenž podle ní prosazuje politiku homofobie,
xenofobie a otroctví. Zároveň jí připomněla
osud P. I. Pestela, jednoho z popravených vůdců
ruských děkabristů.
Péro v zajetí KGB (červen 2010) – Namalo-
Kočky v McDonaldu (květen 2007) – Na
Mezinárodní den práce házeli členové Vojny
přes přepážku občerstvení McDonald´s v Moskvě
toulavé kočky. Skupina prohlásila akci za dárek
špatně placeným zaměstnancům fast-foodu
a zároveň za upozornění na totální absenci
spontaneity v Rusku.
Mrdej za nástupnické medvídě! (únor
2008) – V předvečer prezidentských voleb, jež
měly dosadit do čela státu Dmitrije Medveděva,
souložili aktivisté Vojny v budově Národního
biologického muzea v Moskvě. Během veřejné
kopulace vyzýval Oleg Vorotnikov k ochraně
medvědí populace a zdůrazňoval totemický
význam tohoto živočicha pro kmen Slovanů.
vat v den Che Guevarových narozenin šedesát
metrů vysoký a dvacet sedm metrů široký falus
na Litějný most v Petrohradě trvalo umělcům
Vojny necelou půlminutu. Až pak se obří úd
vztyčil přímo naproti budově FSB…
Podle Vojny nepatřilo péro jen bezpečnostní
službě, ale celé mocenské hierarchii v Rusku.
Akce byla zároveň protestem proti zostřeným
bezpečnostním opatřením před nadcházejícím
Mezinárodním ekonomickým fórem.
Jak ztopit kuře (červenec 2010) – Akce, při
níž si členka Vojny zastrkávala v petrohradském supermarketu kuře do vagíny, je skutečně
kulturně nepřeložitelná. Zmiňme alespoň, že
„ztopit“ se rusky může říct „zpizdit“ a že akt
doprovázel slogan „Bezblyadno!“, tedy „Bez
kurvení!“. Cílem akce, jež se odehrála v den 182.
narozenin ruského revolucionáře a spisovatele Nikolaje Černyševského a jež nepostrádala
odkazy na Tolstého či Charmse, bylo znovu
zasáhnout „zkurvené“ ruské poměry.
Fízl v kněžském rouše (červenec 2008) – Člen
skupiny Vojna s policejní čapkou, v černé sutaně
a s masivním křížem na krku odnesl z luxusních
moskevských supermarketů pět tašek delikates
a výběrového alkoholu. Samozřejmě bez placení,
neboť kněžskému stavu a policii náleží v Rusku
beztrestnost – alespoň podle Vojny.
Palácový převrat (září 2010) - Členové Vojny
obrátili v centru Petrohradu na střechu sedm
policejních aut. Akce se odehrála v bezprostřední blízkosti kostela sv. Michala a odkazovala k soudnému dni. Tehdy budou muset
podle Vojny policisté pokleknout a prosit za
odpuštění svých hříchů.
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ŽIVOT DÍL ZA DÍLEM | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
ROZHOVOR |
~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autoři: Iveta Hajdáková a Michal Děd
ALFA SAMCI (VERZE BETA)
DŘÍVĚJŠÍ FILMOVÝ HRDINA V PODOBĚ ŠVARNÉHO JINOCHA, KTERÝ KOSÍ NEPŘÁTELE JEN SVÝM POHLEDEM, POMALU MIZÍ Z OBRAZOVEK A PŘENECHÁVÁ SVÉ MÍSTO ANTIHRDINŮM – ZKRACHOVALÝM
MACHŮM A DĚTINŮM, KTEŘÍ MARNĚ HLEDAJÍ SVÉ MÍSTO V POLITICKY KOREKTNÍ FEMINIZOVANÉ
SPOLEČNOSTI.
Pokud současní muži pociťují stále větší obtíže
dostát tradiční představě o mužské roli, jejich
filmové protějšky je v tom věrně následují. Hrdinové nových amerických seriálů již u diváků
nevzbuzují jen čiré sympatie a obdiv, ale někdy
spíše lítost, posměch nebo touhu vlepit jim
facku. Dokonalým příkladem je hlavní postava
seriálu Californication, spisovatel Hank Moody.
Hýří sice talentem a šarmem, ale místo toho,
aby zachraňoval svět a brázdil krajinu v mluvícím autě, snaží se ukormidlovat svůj sexuální
apetit mezi desítkami krátkodobých vztahů.
Z většiny situací vychází s cejchem dětinského
rozmazlence, jemuž vlastní náctiletá dcera
udílí lekce životní moudrosti.
NOVÝ MACHO
„Skutečný“ chlap po léta tradičně definovaný
kombinací síly, odvahy, úspěchu a smyslu pro
spravedlnost se pomalu vytrácí z obrazovek.
A pokud zůstává, tak už jen coby parodie sebe
sama, jako Chuck Norris v televizní reklamě.
Místo něj můžeme někdy vidět tzv. nového
muže vyznačujícího se větší citovou otevřeností a kultivovaným vzhledem. I tento typ
filmových postav však na obrazovkách přenechává místo „novému machovi“, který se
nevyžívá v emocionálních výlevech ani v ohleduplnosti k ostatním lidem. Diváky oslovuje
jednak odvahou a intelektem, skutečnou
fascinaci v nich však vzbuzuje hlavně díky své
okázalé netečnosti k firemní kultuře, politické korektnosti a pravidlům slušného chování,
jež ho neustále přivádí do problémů. Takové
charakteristice odpovídá například Dr. House
ze stejnojmenného populárního seriálu. Má
se snad „nový macho“ stát dnešním vzorem
maskulinity, v souvislosti s níž se od 90. let
minulého století hovoří o stále hlubší krizi?
Britský psychiatr Anthony Clare spatřuje kořeny
úpadku maskulinity ve změnách souvisejících se
zaměstnaností žen. Muži si podle něj vytvářeli
identitu na základě svého zaměstnání a úlohy
živitele rodiny. Většina současných žen však
pracuje a mohou v případě potřeby zastat roli
chlebodárkyň místo nich. Sexuální revoluce
a feminismus navíc přinesly částečné nabou-
rání tradiční patriarchální rodiny a muži tak
mohou za určitých okolností, zvlášť pokud se
porovnávají s generacemi svých otců a dědečků,
pociťovat pokles autority a připadat si možná
i zbyteční.
„MUŽCESE“
V České republice převažují mezi studujícími
na vysokých školách ženy. Podobná situace
panuje i v rychle se rozvíjejících ekonomikách
jako Indie, Čína a Brazílie, kde podle časopisu Newsweek vzdělání žen výrazně ovlivňuje
hospodářství. Ženy z těchto zemí jsou obecně
velmi ambiciózní a většina z nich si plánuje
vrcholovou kariéru. Zdá se, že muži ztrácí náskok, k čemuž údajně přispívá současná ekonomická krize, jež postihla zejména mužskou
zaměstnanost. Proto se také někdy v souvislosti
s recesí mluví o mancession. Slovenská feministka Oľga Pietruchová však upozorňuje, že
krize zasáhla ženy i muže stejně, ale „ztráta
pracovních míst žen neměla v médiích takové
prominentní místo.“
Krizi mužství nelze svádět na ženy a jejich
ekonomickou samostatnost. Její příčiny je
možné hledat v proměně charakteru samotné
práce. Od 70. let 20. století se západní kapitalismus vyznačuje zásadním důrazem na
terciární sektor, v němž prudce roste počet
zaměstnanců. Oproti ostatním oborům má
však práce ve službách femininnější charakter
a vyžaduje submisivnost a poslušnost. Podle
profesorky humánní geografie Lindy McDowell
jsou britským chlapcům při socializaci stále
vštěpovány tradiční mužské hodnoty, které je
však později znevýhodňují na trhu práce. Toto
se týká zejména příslušníků pracující třídy,
jelikož postupně ubývá příležitostí uplatnit
se v tradičních maskulinních průmyslových
oborech. Mladí muži pak kvůli potížím se
zaměstnáním zažívají pocity frustrace, na
které reagují násilím a dalšími typy asociálního chování. Takoví jedinci si asi sotva dokáží
představit sami sebe jako úslužného číšníka,
protože, jak upozorňuje Mc Dowell: „servilní přístup nutný v práci ve službách považuje
mnoho těchto mladých mužů za nemaskulinní
a ponižující.“
BUSINESS PUNK
Muži z jiných tříd na tom nejsou o nic lépe.
Intelektuálové, úředníci, lékaři, podnikatelé… ti všichni se potýkají s větší konkurencí
žen a se ztrátou kontroly nad vlastní prací
ve prospěch spokojenosti zákazníka, který
je pro konzumní společnost nejdůležitější.
(Za zmínku stojí, že ženy dominují i jako
spotřebitelky.) Úspěch, peníze a auto už
nejsou zaručenými recepty, jak „dát svému
životu koule“ – je třeba začít zlobit! Jeden
z návodů pro kancelářské „krysy“ toužící po
trochu mužné image nabízí německý časopis
Business Punk. Pod heslem „Pracuj t vrdě,
hraj si t vrdě“ se je pokouší umělým způsobem „pochlapit“ něčím, co je f iremnímu
prostředí naprosto prot ikladné – odkazy
na hudební styl proslavený svou divokostí,
nespoutaností a hlavně anti-establishmentovým postojem.
Autorka je doktorandkou antropologie na FHS UK
Autor je novinář.
21
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ŽIVOT DÍL ZA DÍLEM | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Tajenkou křížovky je citát Charlie Chaplina.
Vyluštění tajenky z čísla 371: ... nejroztomilejší, když se bojí, proto se bojí tak rády.
Vítězové z čísla 371 jsou: Dana Bendová, Tomáš Slánský, Pavla Hofmeistrová. Tajenku zasílejte do 4. 4. na e-mail: [email protected]
Soutěží se o: 3x CD/MP3 Waltari – Egypťan Sinuhet. Ceny poskytl Radioservis, a.s. – vydavatel CD, DVD, knih
a Týdeníku Rozhlas. Internetový obchod: www.radioservis-as.cz, tel. objednávky: 222 713 037, mob. 724 819 319 nebo
e-mailem: [email protected] Firemní prodejna – Reprezentační prodejna Českého rozhlasu sídlí na Vinohradské ul. č.
12, Praha 2. Pište si o katalog na rok 2011, vyjde již v březnu. Zasíláme ZDARMA.
22
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ŽIVOT DÍL ZA DÍLEM | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ
UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autor: Jiří Ptáček
FOTOGRAFICKÁ VÝSTAVA K POSLECHU
UŽ 123. PARTICIP, JAK ČESKÝ VÝTVARNÝ UMĚLEC TOMÁŠ VANĚK SOUHRNNĚ NAZÝVÁ SVÉ PRÁCE,
VYSTAVILA PRAŽSKÁ GALERIE HUNT KASTNER ARTWORKS. JE VŠAK TŘEBA DODAT, ŽE TO JE VÝSTAVA
FOTOGRAFIÍ CIZÍCH AUTORŮ A ŽE FOTKY ZDE LZE TAKÉ POSLOUCHAT.
Tomáše Vaňka (1966) si česká veřejnost nejčastěji spojuje s doplňováním architektonických
interiérů a exteriérů iluzivním mobiliářem
sprejovaným přes šablony na stěny, případně
si rozvzpomene na jeho opletačky s dědici práv
na dílo Josefa Lady, když ve finále Ceny Jindřicha Chalupeckého zopakoval několik Ladových
výjevů a přidal jim erotické atributy. V Novém
Prostoru jsme pak loni psali o obyvatelích jednoho domu v pražských Holešovicích, kteří
Vaňka požádali, aby jim odpomohl od sprejery
zaneřáděné fasády a sám ji posprejoval imitací
keramického obkladu. Je samozřejmě pravda,
že Vaněk po plechovce se sprejem ještě někdy
sáhne. Už delší dobu se ale věnuje něčemu
jinému: zvuku.
Particip 123 / Prezentakce v Hunt Kastner
Artworks rozvíjí jeho koncept audiosoch a audiosituací – prostorových nahrávek, u kterých
se sluchátky na uších propadáte dojmu, že se
kolem vás právě cosi děje. Na webových stránkách kutnohorského GASKu můžete dvě takové
slyšet. Vznikly pro dlouhé chodby barokní budovy galerie a v první se jimi prohání motorka,
ve druhé kůň (www.gask.cz). Particip 123 se od
nich liší v tom, že kombinuje zvuk s obrazem.
BALÍČEK FOTOGRAFIÍ
Obrazová část Participu 123 je prezentací fotografií od několika různých autorů, uspořádaných do krátkých slideshow s prvky animace.
Jak výstava probíhá, k prvnímu slideshow ze
snímků Ivarse Gravlejse a Avděje Ter-Oganjana
přibývají další. Ke konci výstavy zde budou
celkem čtyři (Gravlejse s Ter-Oganjanem, Aleny
Kotzmannové, Jiřího Thýna a Francescy Woodman). Ke každé slideshow patří jiná zvuková
nahrávka. Například projekci s Gravlejsem
s Ter-Oganjanem doprovází zvuky zatloukání
hřebíků, cvakání sponkovačky, fičení větráku
a fénu. Zvuky konverzují s obrazem, parafrázují
a rozvíjejí rytmus projekce.
Už druhé slide-show má jinou zvukovou stopu.
U Aleny Kotzmannové chtěl Vaněk postihnout
vztah k místu, odkud autorka fotografovala.
Rozjel se tedy nahrávat tam. Ve vlastním textu
k výstavě se ptá: „Dá se rozšifrovat prvotní impuls samotného rozhodnutí něco vyfotit? Jakou
důležitost má místo, z nějž fotograf fotí zvolený
motiv a v jakém vztahu je k místu, ze kterého se
divák na tuto fotku dívá? Má každá fotografie
charakteristický zvuk, který jen není dočasně
slyšet?“
Vaněk přirovnává „prezentakce“ k prohlížení
balíčku fotografií, který si pokaždé prohlédnete
jinak. Jeho Particip 123 proto můžeme chápat
jako návrhy, jak fotografické umění uvidět odlišně, než když jen visí v galerii. A Vaňkovým
závazkem je, aby se pokaždé pokusil vystihnout
některé důležité rysy zvolených fotografií.
účastníme. Výstřely sponkovačky a tlukot kladiva do hřebíků proto nejsou pouze zvukové
paralely k promítaným obrazům. Donutí nás
zpozornět k tomu, kde jsme. Vaněk do galerie
umístil klecovou konstrukci, v jejíchž rámech je
vypnutá jemná, tmavá textilní síť. A zvuky nástrojů nahrál, když ji stavěl. Můžeme tak zažít
pocit, někomu možná až nepříjemný, že v přítmí
galerie jsme nejen diváky, ale zvenku klece také
objekty pozorování a logická součást instalace.
I my jsme „prezentakce“.
Vaňkova výstava je velmi konceptuální a přitom
nestrádá absencí smyslových a emotivních
podnětů. Hostitelské Hunt Kastner Artworks
lze jen poděkovat, že umělcům, o něž se jako
komerční galerie stará především z obchodního hlediska, dává prostor uskutečnit díla
bez ohledu na prodejnost. Po zkušenostech
s mnohými českými hokynářstvími s uměním
je to přístup k nezaplacení.
K MÍSTU A V SITUACI
Tomáš Vaněk: Particip 123 / Prezentakce. Hunt
Kastner Artworks, Kamenická 22,
Praha 7 (www.huntkastner.com).
Výstava potrvá do 7. května.
V práci Tomáše Vaňka hrají velkou úlohu pojmy
„místo“ a „situace“. Snaží se o to, abychom
pocítili, že se někde nalézáme a něčeho se
EROTICKÁ REVUE
PETR PÍSAŘÍK
Když už v článku o Tomáši Vaňkovi padlo cosi o erotice a GASKu, pak je vhodné
navázat výstavou Erotická revue. Umělci si vypůjčili slavný surrealistický titul, pod
stejným názvem vydali vlastní a na dané téma uspořádali výstavu. S necudnostmi je
to dnes těžké, kdekdo jimi chce upoutat, a proto zní přitažlivě, že chtějí „prověřit, zda
lze ‚nutkání pudů´ zahrnout do současné umělecké praxe jinak než jako pouhou senzaci.“
Petr Písařík (1968) je výborný malíř, který umí abstrakci i klasické téma
(třeba zátiší s kyticí) „nastavit“ netradiční materiálovou skladbou. Zůstává
i vynalézavým tvůrcem objektů z recyklovaných materiálů a každou výstavu
dokáže povýšit nápaditými instalačními figurami. Přesto jeho Portfoliu
2011 chybí nějaký ten „špek“, kterým dřív vyvolával užaslé „… ááách“.
Erotická revue. GASK, Barborská 53/24, Kutná Hora (www.gask.cz).
Výstava potrvá do 25. května.
Petr Písařík: Portfolio 2011. Galerie 5. patro, Myslíkova 9, Praha 1
(www.artkunst.cz). Výstava potrvá do 9. dubna.
23
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ŽIVOT DÍL ZA DÍLEM | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autor: Dan Mareš
NADVLÁDA PAMĚTI
JAKÝM ZPŮSOBEM VZPOMÍNAT NA GENOCIDU? CO ZNAMENÁ NACISTICKÝ POKUS VYVRAŽDIT ŽIDY
PRO DNEŠEK?
Pokud někdo řekne, že holocaust vznikl v šedesátých letech v důsledku dobových potřeb
různých aktérů západního světa, je na místě si
v lepším případě poklepat na čelo. Vzhledem
k tomu, o jaký zločin se jedná, je nicméně poklepání na čelo spíše nedostatečnou reakcí. Na
místě je pobouření a obvinění – popírat smrt
šesti milionů lidí je nejen nemístným výsměchem jejich památce, ale navíc vylepšováním
obrazu hnutí, které zločin spáchalo a jehož
pohrobci by jistě rádi opět měli dostatek moci
ke spáchání něčeho podobného.
ZÁHADA JMÉNEM PAMĚŤ
Kniha Pavla Barši může vyvolat pohoršení,
protože se slovem holocaust zachází kriticky.
I ona tvrdí, že to, co známe jako holocaust,
vzniklo v šedesátých letech z dobových potřeb
a že jsou to zase dobové potřeby různých aktérů
západního světa, co dává holocaustu jeho současnou podobu. Je tu ale podstatný rozdíl. Kniha
nepopírá nacistickou genocidu, jen ukazuje, jak
se postupně proměňovalo její vnímání.
Zatímco bezprostředně po válce přeživší o svém
traumatu často mlčeli a veřejný prostor byl
otevřený především bojovníkům, od šedesátých
let se pozornost mnohem více soustředí na
nacistický zločin a jeho oběti. Zatímco zpočátku byl holocaust jedním z mnoha válečných
zločinů, postupně se začalo hovořit o jeho jedinečnosti. Na jedné straně představuje největší
zločin dějin, na straně druhé zločin, k němuž
se připodobňují mnohé další. A tak můžeme ve
veřejném prostoru slyšet o holocaustu Palestinců, koloniálních holocaustech či o holocaustu
zvířat. Může nám to přijít nepřípadné, jenže
v situaci, kdy se holocaust stal paradigmatem,
základním vzorcem politicky způsobeného utrpení, je logické, že každý, kdo chce zvýraznit
jiné trauma či jinou tragédii, tak či onak k holocaustu odkazuje.
Potlačení holocaustu a jeho návrat do centra
společenské diskuse si lze vysvětlovat s odkazem na individuální trauma přeživších. Podle
Pavla Barši se ale jedná jen o část pravdy. Jeho
kniha se nezaměřuje na paměť jednotlivců či
jejich rodin, ale na „paměť“ společností, formovanou médii, politickou diskusí i „místy paměti“ – muzei, památníky apod. Tato paměť není
tolik formována reálnou, fyzickou pamětí lidí,
ale spíše jejich aktuálními zájmy a potřebou
orientace. Proto se v Česku nejvíce vzpomínalo
na bitvu na Bílé hoře v 19. a na počátku 20.
století (kdy se do ní promítal aktuální vztah
k Habsburkům) a proto se s takovou naléhavostí
objevil holocaust v šedesátých letech.
MOŽNOST V KAŽDÉM Z NÁS
Právě tehdy hledal svůj nový smysl Izrael –
a našel jej během procesu s Eichmannem jako
ochránce všech Židů z celého světa před dalším
holocaustem. Nový význam získal holocaust
během šestidenní války. Odkaz k holocaustu je
argumentem v diskusi o podpoře Izraele, v Evropě obhájci tohoto státu připomínají holocaust
jako selhání, které Evropu zavazuje, v USA je
odkaz k masakru dalším potvrzením výjimečnosti Ameriky oproti Starému světu. Odkaz
k holocaustu zde překrývá křivdy na původních
obyvatelích a černošských otrocích. „Na washingtonském mallu není muzeum otroctví. (Je
to, jako kdyby Němci řekli, že holocaust byl sice
strašná věc, ale skutečně důležitou věcí je, aby
v Berlíně byl památník černošskému otroctví.),“
cituje Pavel Barša Petera Novicka.
Baršův popis paměti holocaustu se nevyčerpává
politikou, věnuje se také uměleckému zpodobňování holocaustu či práci historiků. Právě v politických pasážích ale nejnápadněji vynikne
autorova kritičnost. Různé podoby paměti
holocaustu rozebírá a ukazuje jejich zakotvení
v potřebách doby jejich vzniku. Tím nás vrací
zpět k faktu nacistické genocidy Židů a nabádá
nás k jiným formám vzpomínání. Zatímco hlavní
proud nás nabádá k tomu, abychom se morálně
pohodlně ztotožnili s oběťmi, upozorňuje Pavel
Barša podobně jako např. Zygmunt Bauman,
že každý z nás má možnost stát se pachatelem
podobných zločinů. Nacisté totiž nebyli bezkrvými zrůdami, ale realizací jedné z možností
člověka obecně a moderní společnosti zvláště.
Právě možnosti společností, jako je ta naše, daly
vzniknout koncentračním táborům. „Chceme-li
zabránit jejich opakování,“ končí Pavel Barša
svou knihu, „musíme dbát na to, aby naše usedlá
civilizace neztratila napojení na své pouštní počátky. Vždyť tam se člověk poprvé setkal s druhým
jako s jiným, k němuž ho – navzdory jeho jinakosti
– váže příkaz ‚Nezabiješ!‘“
Pavel Barša: Paměť a genocida
Argo 2010
NOVÉ AUDIOKNIHY RADIOSERVISU:
24
Josef Kainar, Ubu se vrací
Mika Waltari, Egypťan Sinuhet
Dramatická variace na téma Alfreda
Jarryho. Rozhlasová nahrávka z roku
1999. V titulní roli Leoš Suchařípa,
dále hrají Jan Vondráček, lenka
Vychodilová, Ivan Řezáč, David
Prachař. Na CD vydává Radioservis.
Ačkoli popisoval život egyptského lékaře doby
největších faraonů, vypovídal především
o válečných traumatech současníků. Četba z jednoho
z nejvýznamnějších románů 20. století v podání
Josefa Červinky. Rozhlasová nahrávka z roku 1983.
CD mp3, délka: 5 hodin 43 minut. Vydává Radioservis.
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ŽIVOT DÍL ZA DÍLEM | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autor: Karel Veselý
SYNTEZÁTOREM MEZI OČI
ELECTROPUNKOVÍ TERORISTÉ I LOVE 69 POPGEJŮ NA SVÉM DEBUTU LET’S GOLD CORRIDOR STVOŘILI
JEDNU Z NEJORIGINÁLNĚJŠÍCH DOMÁCÍCH DESEK ZA POSLEDNÍ DOBU. JE ALE CELKEM PRAVDĚPODOBNÉ, ŽE PRVNÍ SETKÁNÍ S NÍ BY MOHLO NEPŘIPRAVENÉMU POSLUCHAČI PŘIVODIT MENŠÍ
DUŠEVNÍ ŠOK.
Na přehlídku domácího hudebního establišmentu při předávání letošních cen Anděl byl opravdu tristní pohled. Kdo u televizního přenosu ze
zvláštních perverzních choutek vydržel, mohl
spatřit, jak se u nás muzika zanořila do bláta
recyklovaného bezčasí bez zápachu a chuti.
Domácí pop (a potažmo celá česká kultura)
má bohužel jeden velký handicap – narozdíl
od jiných zemí u nás muzikanti jen výjimečně
reprezentují společensky vyčleněné skupiny.
A tak místo aby posluchačům předávali životní
zkušenost „jiného“, zůstává jejich hudba pouhou zábavou. Z českého popového provozu tak
dávno vymizela dynamika, inovace a moment
překvapení. Místo bojiště názorů a pohledů na
svět se domácí pop stal jednoduše místem, ve
kterém se hraje jedna a tatáž písnička pořád
dokola.
Nedávno jsem se bavil s Martinou Overstreet,
autorkou knihy Zde jsou psi, která pojednává
o vizuální kultuře domácí hudební nezávislé
scény, a ona si postěžovala, že mladé „indie“ kapely z Prahy na ni při focení působily
odevzdaně a jako bez života. Když ale do fotografického ateliéru nastoupili muzikanti
z periférie (Ostrava, Brno), všechno se rázem
změnilo – přímo z nich stříkal testosteron
i energie a fotograf sotva stačil zaznamenávat všechny jejich báječné nápady. Měla na
mysli aktuální severomoravskou elektronickou scénu, do které vedle projektů jako Like
She či Schwarzprior patří i slezsko-valašská
dvojice I Love 69 Popgejů. Jakub Adamec
a Pavel Pernický (také člen projektu Marius
Konvoj) dokázali na své regulérní debutové
desce Let‘s Gold Corridor přetavit svoji – nekorektně řečeno – geograf ickou i sexuální
odlišnost do maximálně originálního koktejlu, který v domácím popu nemá (co paměť
sahá) obdobu.
WE ARE BIZZAR!
Jak směšné je analyzovat podobným způsobem
hudbu I Love 69 Popgejů, se ukáže v okamžiku,
kdy se objeví na pódiu a spustí svůj nekompromisně syrový electro-punk s ujetými texty
jako Strážná Věž / Drž pec / Kecy v peci / Mozek
utek (Strážná věž). Jejich styl v sobě má trochu ze zběsilého německého electroclashe
(Peaches) nebo třeba třeštění osmibitových
šílenců, jako je Dan Deacon, aniž by ale někoho přímo napodobovali. Jejich refrény zní
jako vypůjčené z toho nejbrakovějšího popu,
ale umí je podat s intenzitou, ze které mrazí
v zádech. Je to parodie, exploatace, ironie,
záměrná amatérskost, anebo pop v nejčistší podobě? Připravte se na hudbu, která vás
bude znejišťovat a konfrontovat vaše zajeté
koleje vkusu. A jaké bude rozhřešení? Poslední
skladba nabízí bezelstně skandovaný refrén:
„We are bizzar!“
I Love 69 Popgejů se poučeně pohybují ve vodách konceptuálního umění (ostatně jednou
nohou stojí v současné výtvarné avantgardě), zároveň ale z jejich hudby stříká surová
energie, kterou by snad ani nemohli hrát. Jejich syntezátorový punk bez kytar má všechno, co domácí hudbě chybí – energii, názor
a odhodlání jít vlastní cestou. Jistěže to
není hudba pro každého a dost lidí Let‘s Gold
Corridor vypne po prvních skladbách, stejně jako dost lidí odejde z jejich koncer tu
v okamžiku, kdy se vysvléknou do spodního
prádla. Nakonec vztyčený prostředníček na
obalu desky je jasným poselstvím: milujte
nás, nebo si…
I Love 69 Popgejů – Let‘s Gold Corridor
(Vole Love Production / Malária Records, 2011)
RVÁČ S UMĚLECKÝMI SKLONY
Eugene S. Robinson se proslavil jako zpěvák experimentálních metalistů Oxbow, s nimiž už Prahu několikrát navštívil.
V polovině dubna se v knihkupectví Rekomando objeví v roli spisovatele a přečte ukázky ze svého nového kriminálního
románu A Long Slow Screw. V Robinsonově případě ale rozhodně nepůjde o nudné předčítání, slova atakuje stejně nekompromisně, jako to dělá, když stojí na pódiu se svojí kapelou – což je vlastně důvod, proč se jeho návštěva v Praze objevuje
v této koncertní rubrice. Nezapomeňte, že jde o chlapíka, který svoji předchozí knihu věnoval umění rvaček. O doprovod
se postará domácí mistr volného slova Aran Satan neboli Adam z Gnu a Aran Epochal.
Eugene S. Robinson (US), Aran Satan, 13. 4. 2011, Rekomando, Praha.
25
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ŽIVOT DÍL ZA DÍLEM | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autorka: Marta Harasimowicz
MODLITBA PRO MECH A KAPRADÍ
MOHLI ZA UDÁLOSTI ROKU 1968 SKŘÍTCI NEBO PTÁČKOVÉ?
Poznámka o vstřícném vztahu polských umělců
a milovníků kultury k Česku se již – přinejmenším od vydání Szczygiełova Gottlandu – nedá
prodat jako překvapivá informace. Zajímavé
je však to, že se i některá „čechofilská“ díla
(jelikož se Szczygieł sám s nálepkou čechofila
ztotožňuje, snad si můžeme toto slovíčko dovolit i zde) stávají inspirací pro další tvorbu.
Małgorzata Sikorska-Miszczuk patří k nejčastěji
oceňovaným osobnostem mladé polské dramatiky. Jejím prvním velkým úspěchem bylo drama
Smrt Člověka-Veverky o Ulrike Meinhof, které
vyhrálo dvě dramatické soutěže a dočkalo se
několika divadelních i jedné rozhlasové inscenace. Mezi další úspěšná díla této autorky patří
hry Kateřina Medicejská, Kufr či Železná opona.
Nyní můžeme v podání herců Divadla v Dlouhé
vidět adaptaci jejího Zmizelého Československa.
Podnětem k napsání hry byla pro SikorskouMiszczuk právě četba Gottlandu, konkrétněji
kapitola o osudech Marty Kubišové.
JÁ NEMÁM ORGASMUS
Představení začíná dosti nenápadně. Celé dění
se koncentruje do malé části jeviště. Naproti
Magdaleně Zimové, ťukající do notebooku
v roli autorčina alter ega, vidíme další postavy
dramatu. Je zde Vyšetřovatelka v botách na
vysokých podpatcích, žena v ošklivých šatech
a jeden muž. Dlouhovlasá, smutná Hrdinka sedí
trochu stranou, na židli.
Vzápětí budeme zasvěceni do složitého děje.
Ve scénách, které náramně připomínají čtenou
zkoušku, uvidíme příběh teploušů Křemílka
a Vochomůrky, kteří se třásli zimou, a tak se
spolu nemohli milovat. Proto si zavolali Ptáčka
Zpěváčka, aby jim osvobodil jaro tím, že zapěje
magickou formulku „Já nemám, nemám orgasmus“. Pro chudáka Ptáčka to ovšem odstartovalo policejní výslechy, šikanu a mnohé další
problémy. A konec konců ani pro teploušské
skřítky nebylo příjemné sledovat z balkonu
na Václaváku sovětské tanky. Svou roli hrají
i paní Krtečková, která nás provádí muzeem
mučících nástrojů, a Autorka prožívající krizi
osobnosti. Překvapení? Čekali jste snad biografickou nalejvárnu? Inu, to jste asi přehlédli
podtitul představení – „malý náčrtek velké show
s mučením, zpěvy a zázraky“.
Svým způsobem je sledování všech autorčiných
asociací, které se na Zmizelé Československo
skládají, fascinující. Urývky z tragického
příběhu Kubišové a obrazy moderních československých dějin se zde prolínají s ukázkami
polských stereotypů o Češích a narážkami na
zcela současné turistické „atrakce“ Prahy (jako
zmíněné muzeum). Vše okořeněno notnou dávkou ironie a absurdního humoru, nechybí ale
ani patos.
ZMIZELÉ TEPLOUŠSTVÍ
Navzdory své zdánlivé strohosti je inscenace
Karla Krále a herců z Dlouhé velmi propracovaná. Scénografické a rekvizitářské nápady
působí neotřelým dojmem, těžko také upřeme
důvtipnost výběru použitých melodií a nahrávek (kdo by si všiml, že Modlitba pro Martu
a znělka k Pohádkám z mechu a kapradí začínají
stejnými tóny?). Hlavní hodnotou představení
TĚLOVNÍK OBECNÝ
26
jsou však brilantní herecké výkony – především
Pavla Tesaře (pan Krteček a ostatní) a Lenky
Veliké (paní Krtečková).
Je zjevné (a poněkud symptomatické), že bez
skvělého herectví by se Zmizelé Československo jen těžce ubránilo kritice. Samotný text
Sikorské-Miszczuk se totiž zdá být, i přes svou
originalitu a humor, velice nekonzistentní.
Bláznivá variace na téma Pražského jara má
jistý půvab, ovšem vedlejší motiv autorčiny
krize a konfrontace s Maskou působí zbytečným a zčásti nepochopitelným dojmem. Stejně tak není jasná pointa dramatu a konečně
i rádoby intelektuální motiv pátrání po důvodech zmizení Československa (zdá se, že se
zde autorka snaží naroubovat jakýsi identitní
problém, který ve skutečnosti pro československé dějiny příliš neplatí). Večer strávený
s Křemílkem, Vochomůrkou a Kubišovou není
ztracený, ovšem jedině tehdy, nečeká-li divák
od Zmizelého Československa víc než zábavnou
podívanou.
Małgorzata Sikorska-Miszczuk: Zmizelé Československo, česká premiéra 22. října 2010
Královská společnost herců z Divadla v Dlouhé
SYNCHRONICITY
Autorské představení je vyvrcholením dvouletého projektu MÍT
TĚLO, BÝT TĚLEM. Projekt zahrnuje zkušenosti lidí, kteří žijí
s různými druhy zdravotních či sociálních handicapů, a také
lidí, jejichž vztah k tělu je ovlivněn jejich profesí a věkem. Tito
lidé jsou zároveň spolutvůrci a účinkujícími představení.
Věci se navenek jeví jinak, než ve skutečnosti jsou. Chování lidí
je často nepředvídatelné, reakce nečekané až zvrácené. Zdánlivě
neodpovídají situaci. Ponoříme-li se ale hlouběji do lidského
nevědomí, možná nalezneme motivy chování – skryté souvislosti.
Derniéra úspěšného představení souboru NANOHACH.
Studio [email protected] – Hala 30, U Výstaviště 21, Praha 7
6. a 7. 4. od 19 h.
Divadlo Ponec, Husitská 24a, Praha 3
4. 4. ve 20 h.
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ŽIVOT DÍL ZA DÍLEM | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autorka: Dominika Prejdová
RODINNÝ RING
THE FIGHTER, PRÁVĚ OCENĚNÝ DVĚMA OSCARY ZA VEDLEJŠÍ HERECKÉ ROLE PRO CHRISTIANA BALEA
A MELISSU LEO, ZNOVU OPRAŠUJE ŽÁNR BOXERSKÉHO FILMU.
Snímek The Fighter nepřináší v rámci svého
žánru nic radikálně nového a ani jako příběh
amerického snu nevybočuje z melodramatu se
šťastným koncem, přesto stojí za pozornost.
Paradoxně právě tím, jak přesouvá dynamiku
filmu mimo boxerský ring.
VÝCHOZÍ PODMÍNKY
Scénář vznikl podle skutečného příběhu massachusettského boxera Mickyho Warda, který se
po zdánlivě neúspěšné kariéře v 90. letech,
lemované sérií proher, dokázal vzchopit a získat
titul mistra světa v lehké váze. Mark Wahlberg,
představitel filmového Warda, stál za snímkem
i producentsky a prostředky na natáčení sháněl
sedm let. Režie se nakonec ujal David O. Russel
(Mám rád Huckebee), jeden z nejzajímavějších
režisérů generace okolo Paula Thomase Andersona nebo Davida Finchera.
Film, i když se scénám boxování nevyhýbá
a ukazuje je realisticky, se soustředí hlavně
na pozadí Wardova úspěchu. Micky se nejdřív
musí srovnat se svojí bláznivou rodinou, jež
má na jeho kariéru negativní vliv. Manažeruje
ho posesivní matka, které jde spíš o peníze,
a posílá tak syna i na nevyrovnané a předem
prohrané zápasy. Trénuje ho nepříliš spolehlivý bratr narkoman a do toho je ještě obklopen
sedmi potrhlými sestrami, které se rády do
věci vloží. Irské prostředí chudé looserovské rodiny, jež řeší své nenaplněné ambice
skrze druhé, je někdy znázorněno až příliš
karikaturně, ale do příběhu se tak dostává
hlavní konflikt. Mickův úspěch závisí na tom,
jak se s těmito výchozími podmínkami srovná,
což neznamená jen odmítnutí rodiny, které je
v určitém okamžiku nutností, ale postupné
uvědomění si jejich skutečného místa i významu pro sebe a svou kariéru. Jeho úspěch,
možná až příliš ideálně, ale pro příběh logicky,
přichází ve chvíli, kdy je tento proces naplněn
a každý má v Mickově kariéře a životě svoje
přesné místo – bratr, matka, přítelkyně, trenér
a Micky je nakonec dokáže uvést do symbiózy
se sebou samým.
NIKOLIV EPOS
The Fighter se cíleně zaměřuje na portrét prostředí a proletářské rodiny. Klíčovou roli Mickova bratra a trenéra Dicka, závislého na cracku,
hraje výborný Christian Bale. Dickovi propůjčil
vysátou vyhublou fyziognomii i nervní, roztěkanou psychologii člověka, jenž balancuje
na hraně, kdy se pořád ještě snaží svůj život
uhrát, i když je všem jasné, že to nejde. Dickova
postava působí často jako parodie sebe sama,
ale zároveň v sobě nese tragédii promarněného
osudu. Přirozeně tak ve filmu strhává hlavní
pozornost. Vedle něj vypadá Micky jako pasivní,
nepříliš průbojný mladší bratr, který se snadno
nechává manipulovat. Nakonec je to ale možná
blízko skutečné realitě a navíc to vytváří ve
filmu zajímavý moment. Vzniká tak pomyslná polemika s prototypem boxera bojovníka,
který si nedá nic líbit v ringu i mimo něj. Pro
nevýrazného Micka, který si jen obtížně hledá
cestu k sebeprosazení, je boxování kompenzací
i potvrzováním svého jiného já – vytrvalosti,
odvahy, houževnatosti.
Vyústěním se film příliš neliší od jiných boxerských příběhů. Osobní triumf chudého kluka,
který se vypracuje a prosadí všemu navzdory,
jej nakonec přesahuje, a stává se zároveň triumfem jeho rodiny, společenské třídy.
The Fighter nenabízí na první pohled silné
sdělení a gesto, ale zato detailně popisuje
a rozkrývá rodinnou dynamiku. Přitom rovnocenně a poctivě zobrazuje všechny stránky
příběhu, jenž není nikdy hrdinským eposem,
ale poctivým civilním příběhem rozporuplných
osobností.
NOVINKY V KINECH
24. 3.–1. 4. proběhne v Praze další ročník mezinárodního filmového festivalu Febiofest, následně se přehlídka přesune do
regionů. Letošní program nabídne sekce rozdělené tradičně geograficky a podle profilů osobností. Mezi významné hosty,
jejichž retrospektivy zároveň festival nabídne, patří francouzský režisér Olivier Assayas (Irma Vep, Sentimentální osudy,
Carlos) a islandský autor Fridrik Thór Fridriksson, který představí distribuční novinku Mama Gogo. Rozsáhlá retrospektiva
tentokrát přiblíží švédskou kinematografii včetně klasických děl Ingmara Bergmana. Za pozornost stojí i uvedení jedinečného projektu Raula Ruize, čtyřhodinového opusu Tajemství Lisabonu, který loni získal několik prestižních filmových cen.
Více informací na www.febiofest.cz
27
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ŽIVOT DÍL ZA DÍLEM | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autorka: Lucie Paceltová
FOTO: LUCIE PACELTOVÁ
HC KOMETA UMÍÍÍ!
Je mi líto, že se setkáváte i s tak ubohými
reakcemi kolemjdoucích. Copak nevidí,
že stát hodiny na ulici a prodávat je taky
práce a ne jednoduchá? Ale naštěstí
nejsou zdaleka všichni takoví, že…
Rozhovor s Ivanou
Minsterovou
Určitě ne, často mě lidé pochválí, povzbudí mě,
nebo se se mnou baví o článcích v čísle.
DROBNÁ A USMĚVAVÁ PANÍ IVANA PRODÁVÁ NOVÝ PROSTOR NA
MALINOVSKÉHO NÁMĚSTÍ V BRNĚ. ZDE JSEM SE S NÍ TAKÉ SEŠLA,
ABYCH SE JÍ ZEPTALA NA ZAJÍMAVOSTI Z JEJÍHO ŽIVOTA A NA TO,
JAK VIDÍ VŠE KOLEM PRODEJE.
Paní Ivano, jak byste se představila
čtenářům NP?
Trochu se stydím, mluvit sama o sobě (směje
se). Jsem obyčejná žena, která má ráda svého
muže a svých pět dětí. Žijeme v garsonce, kterou jsme si hezky upravili, a děti nás navštěvují.
Nejsem vyučená, ale dříve jsem pracovala jako
prodavačka ve smíšeném zboží, pak v oddělení
maso-ryby. Také jsem prodávala v ulicích Brna
noviny a knížky. Teď žádná práce není. Posílám
životopisy, ale nikdo mi na ně neodpovídá a po
absolvovaných pohovorech se mi zaměstnavatelé neozvou. Tak prodávám Nový Prostor,
abych si vydělala.
A jaké máte koníčky?
Starám se o pejska. A z celého srdce fandím našim hokejistům v Kometě! Máme je strašně rádi,
úplně celá rodina. Chodívám na zápasy s mužem
nebo s mojí maminkou, a když nemůžou, jdu
sama. Hlavně poslední dva roky jsem hokeji
úplně propadla. Přešila jsem si na míru i modrou fanouškovskou šálu. Letos se od poloviny
prosince našim klukům na ledě moc nedařilo
a nepostoupili do play-off, ale to nevadí. Stejně
jsou lístky na ně většinou vyprodané. A poslední dobou zase vítězíme, Mladou Boleslav jsme
porazili 5 : 1, Spartu 4 : 1! Atmosféra v Rondu se
nedá vypovědět, to se musí zažít! Krásný je už
program před zápasem – světla zhasnou a na led
28
se jim. Já se držím už dlouho a je na mě celkem
spolehnutí. Ale i když se snažím, celkově jdou
časopisy na odbyt o něco hůř, než dříve. Stále
od lidí slyším: ,,Nemáme peníze, nemáme peníze.“ Líbilo by se mi, kdybych prodala tak patnáct
kusů denně, ale prodám průměrně tři až sedm.
Naopak když jich jednou za čas prodám moc, tak
se dlouho neraduji, protože sociálka mi ubere
na podpoře. S motivací je to zapeklité. Taky
lidé, které oslovuji na ulici, jsou různí. Jednou
se mi dokonce stalo, že přede mě pán plivnul
a nadal mi, ať jdu dělat. Co jsem mu měla říct?
Těším se, až budu mít zase normální práci, ale
zatím mně ji nikdo nechce dát.
vjedou děti s prapory a tradiční maskot – modrý
krokodýl, někdy se objeví i roztleskávačky. Pak
nastoupí naši hokejisti a jsem v sedmém nebi!
Mým nejoblíbenějším hokejistou je brankář
Sasu Hovi, taky útočník Dopita dává dobré góly.
V Rondu bývají i soutěže pro diváky, ale zatím
mě nevylosovali. Chtěla bych si jednou zkusit
trefit branku, jsem pro každou legraci.
Držím Vám tedy palce, ať Vás vylosují.
Vraťme se teď ale k časopisům, které
prodáváte. Všimla jsem si, že kusy, které
držíte v rukou, jsou ve folii a k nim jsou
přidána balení pastelek pro děti. Přišla
snad redakce s novinkou?
Dárky k časopisům přidávám jen já s mojí maminkou, ta prodává v Brně Vinohrady. Kupuji
je sama, abych se nějak odlišila a potěšila lidi,
kteří si ode mne Nový Prostor kupují. Jak vidíte,
nejsem moc průrazná, ani bych nedokázala celý
den hlasitě vyvolávat, o čem se píše. A přece
chci být v prodeji dobrá, někomu snad i milá.
Nápad s dárky mi schválila i paní ředitelka
Nového prostoru.
Jak se Vám v poslední době prodává?
Na Maliňáku jsem teprve chvíli a je to dobré
místo. Dostala jsem je po komsi nezodpovědném, kdo musel s prodejem skončit. Někteří
prodejci si totiž pomoci NP vůbec neváží, divím
A jak hodnotí články?
Jedni je chválí, druhým se moc nelíbí nebo
říkají, že je časopis příliš drahý. Často u mě
nakupují maminky s kočárky, tak mi přijde, že
by se mohly některé stránky věnovat zájmům
dětí a receptům. Lidé mají taky rádi křížovky,
přivítali by jich klidně víc, hlavně sudoku.
O časopisu se mnou mluví i přátelé z kostela,
kam docházím, jsem totiž katolička. Tito lidé
si ode mne sice nová čísla kupují, ale někdy
namítají, že se v nich o křesťanech píší špatné
věci. A uvítali by, kdyby se více článků věnovalo
duchovní tematice.
A jaká tematika chybí v Novém Prostoru
Vám?
(Obličej paní Ivany se rozzářil a její hlas zazněl
šibalsky i vlastenecky zároveň – pozn. red.)
Přece články o sportu! A hlavně dvojstrana
o Kometě, abych mohla volat na celou ulici:
,,Lidičky, pojďte si přečíst o naší královně jižní
Moravy! Kometě patří hlavní článek tohoto vydání
– vidíte tu velkou upoutávku na titulní straně?“
Někdy mám sto chutí vystřihnout znak Komety
z časopisů pro fanoušky, které mám všechny
doma, a nalepit jej na každou titulku – to by
mi lidé brali výtisky z rukou ve velkém. Dělám
si srandu, ale fakt je, že Pražáci netuší, jak moc
by všechny Brňáky potěšilo číslo, kde by byla
vyzdvižena Kometa.
Děkuji Vám za zajímavé podněty k zamyšlení. Chcete závěrem něco vzkázat
čtenářům?
Jasně – lidičky, fanděte sportu! Vždyť dává víc
radosti, než politika a klepy. A kdo jste z jižní
Moravy, pojďte se mnou podpořit na zápasy
Kometu. Ať se hoši snaží a ať vítězí!
Autorka je spolupracovnice redakce.
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ŽIVOT DÍL ZA DÍLEM | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
INZERCE
Duo Zorka Project z Polska
– Monika Bereżecka a Monika
Redzisz – a Polský institut v Praze
realizují fotografický projekt
s názvem Průměrní. Vyzýváme ke
spolupráci všechny, kdo se považují
za typické, průměrné Čechy a bydlí
v Praze nebo okolí. Rádi vyfotíme
i celé rodiny, páry či jednotlivce
různého věku. Projekt probíhal
už v Polsku a Rusku a zakončí
ho společná výstava Průměrných
v kavárně Krásný ztráty v Praze.
Všechny zájemce prosíme, aby se
ozvali do 20. 4. 2011 na telefon
776 443 381 nebo na e-mail:
[email protected]
Polský institut v Praze
Malé nám. 1, Praha 1
www.polskyinstitut.cz
Dobrý den do redakce,
Až mě zabolelo, když jsem si uvědomil, jak zase
pojedu na eskalátorech kolem reklam na bestsellery a muzikály. Jak je celý můj svět, všechen
prostor, který obývám, od obrazovky počítače až
po jízdu po dálnici tříštěn reklamou – nehezkou,
trapnou grafikou, předávající navíc imbecilní
poselství. Svět se začíná skládat z reklamních
ploch a reklamních předmětů. Snídám, připravuji
se na cestu do města a říkám si: reklama, to je
to pravé znečištění, zanášející kolemjdoucí.
Kdyby jí nebylo tolik jistě by si lidé kupovali
méně aut a více se vozili v MHD. Chci město bez
reklam a cítím se provinile, jako potlačovatel
svobody projevu, práva na informace, vždyť co
bychom si počali, kdybychom si nemohli stokrát
přečíst, že vyšel Vulkanizér Stiga Keplersona a že
je to bestseller. Nepotřebujeme lepší design,
potřebujeme méně špatného designu, prvním
krokem by byl zákaz (jak nenávistně to slovo
zní) velkoplošné reklamy.
S pozdravy, Vít Kořínek
Nový prostor zdá se svým obsahem obohacovat
tu skupinu sdělovacích prostředků, která je protipólem většiny pravicového a bulvárního tisku.
Za což Vám děkuji.Mám tento dotaz a prosbu.
V jednom z posledních čísel je vynikající rozhovor
s prof. Bělohradským. Ráda bych s ním seznámila
řadu přátel, kteří Nový prostor nemají. Při té příležitosti by také byli upozorněni na Váš časopis.
Nejjednodušší by bylo poslat jim článek e-mailem. Proto se chci zeptat, zda by bylo možné mi
ho poslat elektronickou poštou Předem Vám
děkuji, zdravím a přeji další kvalitní čísla. Také
snad pokračování rozhovou, jehož příslib zazněl
z poslední věty O tom ale až někdy jindy.
Helena Mandelová
Odpověď redakce:
Děkujeme za zájem a pochvalu. Elektronická
podoba kompletního archivu NP je dostupná na
našich stránkách www.novyprostor.cz. Starší
čísla se zde nacházejí jak ve wordu, tak ve formátu PDF volně ke stažení.
sms: +420 774 789 079 / e-mail: [email protected]
PLATNÉ PRŮKAZKY PRODEJCŮ NP
V PRAZE A BRNĚ KUPUJTE, PROSÍM, ČASOPIS NOVÝ PROSTOR JEN OD PRODEJCŮ, KTEŘÍ:
1. jsou viditelně opatřeni platnou průkazkou prodejce
2. stojí na prodejním místě, které mají uvedené na
průkazce
3. mají titulní stranu prodávaného časopisu označenu
číslem, které se shoduje s číslem průkazky prodejce
4. chovají se podle Kodexu prodejce
V ostatních městech ČR je každý prodejce časopisu
Nový Prostor viditelně označen průkazkou prodejce
s vyznačeným prodejním místem.
V případě jakýchkoliv připomínek k prodeji či prodejcům volejte na čísla: Praha: 2222 333 09 nebo 608 259 039, Brno: 545 217 297 nebo 773 153 380
KODEX PRODEJCE
PRODEJCE NOVÉHO PROSTORU NESMÍ:
1. Prodávat mimo místo jemu přidělené a uvedené na jeho průkazu.
2. Být po dobu prodeje pod vlivem alkoholu nebo jiných drog.
3. Používat vulgárních výrazů, nadávek, rasistických, sexistických
či jinak společensky nepřípustných obratů ve styku s veřejností,
ostatními prodejci nebo pracovníky výdejny.
4. Obtěžovat při prodeji kolemjdoucí a zdržovat je proti jejich vůli
nebo zdržovat dopravu.
5. Žebrat nebo jiným nepovoleným způsobem požadovat od lidí
peníze, pokud má na sobě viditelně průkaz prodejce.
6. Slovně či fyzicky napadat jiného prodejce časopisu a nutit ho,
aby opustil své prodejní místo.
7. Prodávat časopis na cizím soukromém pozemku či prostoru.
8. Páchat kriminální činnost nebo takovéto činnosti napomáhat,
zvláště je-li viditelně označen průkazem prodejce časopisu Nový
Prostor nebo má-li s sebou časopisy.
9. Prodávat časopisy neregistrovaným, neoznačeným nebo
vyloučeným prodejcům.
10. Nesprávně vracet zpět z částky přijaté od kupujícího.
11. Požadovat od kupujícího víc, než je oficiální cena časopisu.
12. Prodávat jiné zboží než časopisy.
13. Prodávat bez průkazu, který je opatřen jeho registračním číslem
a fotografií a který musí nosit na viditelném místě.
14. Poškozovat dobré jméno časopisu a společnosti Nový Prostor.
Prodejcem Nového Prostoru se může stát každý, kdo písemně potvrdí,
že je starší 16 let, je v sociální nouzi a zaváže se dodržovat Kodex
prodejce. Tento kodex je stejný ve všech časopisech sdružených v INSP
– mezinárodní organizaci zastřešující pouliční časopisy z celého světa.
29
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ŽIVOT DÍL ZA DÍLEM | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
The Big Issue Japan
18 March 2011
JAPAN: WE ARE NOT DEFEATED
VENDORS ARE BACK ON THE STREETS OF TOKYO SELLING COPIES OF THE BIG ISSUE JAPAN, AS STAFF
VOWED TO SUPPORT ALL STREET PAPER VENDORS AFFECTED BY THE MAGNITUDE 9.0 EARTHQUAKE
In Sendai, capital of Miyagi – one of the northeast regions worst hit by the tsunami – all Big
Issue Japan vendors are alive and accounted
for. Sadly, damage to infrastructure means there has been no delivery of magazines to Sendai,
Sapporo, or any of the cities in the north.
Miku Sano, managing director of The Big
Issue Japan‘s Tokyo office, said: „In Sendai
the vendors survived but do not know when
they can start selling the magazines again.
The vendors and people in Northern cities are
fighting for their lives and (to find) loved ones.
We are trying the best we can to support them.
Things are not easy and will not be the same,
but we are not defeated.“
„We are also trying to start our football practice in Tokyo as soon as possible,“ she added.
„All the scheduled matches were cancelled but
many of our vendors said that they want to play
football to feel better.“
DIARY OF A DISASTER
The Big Issue Japan works with the Sendai
Night Patrol Group to help the homeless in
Sendai City, one of the worst hit by the March
11 tsunami. Tireless staff members have been
providing free meals for anyone sleeping rough as the city attempts to recover from the
disaster. Aoki San, head of the patrol team and
magazine distribution in Sendai, allowed us
to publish extracts from his diary about the
relief effort:
14 March. In Sendai, the supply of water and
electricity was restored in some parts, but
it will take more than a month to restore gas
supply. In the Wakabayashi area, the worst
affected area within Sendai city, I saw a very
long queue of people trying to get half rotten
oranges and only one banana. A thousand dead
bodies are left unattended in a gymnasium,
and there is no information about those unaccounted for. We are planning to provide free
meals of curry rice for everyone from 11am.
The death toll is too big to comprehend, and
many people seem to know nothing about
what to do.
15 March. Roads, airlines and trains are not
allowed to run except for emergency vehicles,
and there is the dire prospect of a shortage
of goods. More than 1,000 people queued for
30
FOTO: SNS SERVICE
AND RESULTING TSUNAMI.
Slovníček:
Queued – ve frontě
death toll – počet obětí
a motorway bus. I joined a queue for Daiei
Supermarket before its opening at 10am, but
30 minutes after the opening, major goods
had already gone. There is a shortage of gas
cylinders, noodles, tinned food, batteries,
and rice.
Public administration is completely paralysed.
Sendai City Council opened a help desk today,
four days after the earthquake. Hospitals
in the city are only able to provide a partial
service due to electricity shortages. Without
a battery-powered radio, people are getting
no information at all. Many citizens don‘t know
about the accidents at Fukushima nuclear plant.
People are ‚information refugees‘. Local radio
stations function to help people to find out
about missing persons. Strong aftershocks at
3am and again at 4 am.
16 March. This morning started with rain in
Sendai. Today the local radio announced about
the food at Wakabayashi city hall, so we had to
make 1,000 meals. At lunchtime we gave out
curry, miso soup and rice for about 800 people and it was gone in a second. Some hadn‘t
eaten for three days and queued for the food
in the rain.
I am worried because there‘s no information
about what‘s going on at the nuclear power
plant. I am worried about the radioactive contamination for the north Kanto region because
of the north winds. There are thousands of
people sleeping in the elementary schools,
city halls and public halls. I will do my best to
provide free meals tomorrow, although we may
run out of stock if we do so.
UPDATE FROM MIKU
SANO, MONDAY 21ST MARCH:
We organised a football training session with vendors this weekend. Vendors and many volunteers
participated (see images on the Big Issue Japan
blog: http://ameblo.jp/one-goal-one-step). Most
of our street paper vendors are doing OK, but the
ones who are in the worst hit areas face a lot of
challenges. At first, many of us were surprised at
how strong and unaffected most vendors seem.
However, when you think about it, most of our
vendors always sleep outside – which means, in
many ways, the „emergency situation“ that we are
facing now is the kind of life they live on a daily
basis.I hope this crisis will bring us together and
that it will give us a chance to think more about the
people who have to live in such harsh conditions
not only after this earth quake, but every day.
In the man time, the latest edition of The Big
Issue Japan has arrived in Sapporo. Hokkaido
five days behind schedule. We still have earthquakes on a scale of M5 to M6 every day in the
coastal areas around Tokyo and the north. There
is a shortage of electricity and gas in Tokyo and
the northern cities. People in Tokyo were panic
buying food initially, but that slowly becomes
less. Things are still unsettled but everyone is
trying to help each other.
inz.Piratske_noviny_210x148.indd 1
7.3.11 14:21
TIRÁŽ
Registrace: MKČR 8342,
ISSN 1213-1911
Tisk: Europrint a.s.
Časopis Nový Prostor vychází od
prosince roku 1999. Nový Prostor
občanské sdružení je nezisková
organizace, pomáhající osobám
bez přístřeší a v krizových životních
situací prostřednictvím prodeje
pouličního časopisu Nový Prostor.
Touto cestou si mohou osoby v tísni
vydělat prostředky na základní životní
potřeby. Redakce uvítá jakékoliv
příspěvky a připomínky. Nevyžádané
rukopisy a fotografie nevracíme,
prosíme, neposílejte originály.
Publikujeme pouze původní práce,
publikované textové zprávy jsou bez
korektur.
Představenstvo Nový Prostor o.s.:
Dagmar Kocmánková
Robert Sztarovics
Nový Prostor občanské sdružení
je členem International Network
of Streetpapers a European
Antipoverty Network ČR.
Sídlo Nový Prostor o.s.
Řeznická 14
110 00 Praha 1
IČO 69056081
Tel: 222233309
Fax: 220877375
e-mail: [email protected]
výkonná ředitelka:
Dagmar Kocmánková
Denní centra:
Praha 1, Řeznická 14, 110 00
Pracovníci koordinující práci
prodejců: Tel: 222233309,
608259039, fax: 220877375
e-mail: [email protected]
Brno, Příční 4, 602 00
Pracovníci koordinující práci
prodejců: tel: 545217297, 773153380
e-mail: [email protected]
Partnerské organizace:
Ostrava, Astrid, o.p.s., Hasičská
550/50, 700 30 Ostrava-Hrabůvka,
Barbora Janotová, tel: 774417608,
e-mail: [email protected]
Olomouc, Charita Olomouc,
Wurmova 5, 771 00, Dušan Pořízka,
tel: 736765129,
e-mail: [email protected]
Třinec, Slezská Diakonie, AD pro
ženy, Frýdecká 136, 739 61,
Pavla Golasowská, tel: 604223971,
e-mail: [email protected]
Hradec Králové, Azylový dům Matky
Terezy, U Mostku 472/5, 503 41,
Přemysl Bis, tel: 774 728 645,
e-mail: [email protected]
Pardubice, SKP–Centrum o.p.s.,
Milheimova 694, 530 02,
Bc. Iva Šabacká, tel: 777765842,
e-mail: [email protected]
České Budějovice, Charita České
Budějovice, Dům sv.Pavla, Riegrova
32, 370 01 České Budějovice, Michaela
Ferdanová, e-mail: michaela.
[email protected], tel: 387 315 388
Plzeň, Městská Charita, Domov
sv. Františka, Wenzigova 5, 301 00,
Kamil Fryček, tel: 731433098, e-mail:
[email protected]
Adresa redakce:
Řeznická 14, 110 00 Praha 1
Tel: 222233309, Fax: 220877375
e-mail: [email protected]
šéfredaktor: Alexandr Budka,
tel: 774789079, e-mail:
[email protected]
zástupce šéfredaktora:
Tomáš Havlín
redakce: Martina Křížková, Zuzana
Brodilová, Jaroslav Fiala
grafik: Kamil Tamášek
grafický koncept: www.lab-ad.cz
inzerce: tel: 222233309,
e-mail: [email protected]
Názory autorů nemusí vyjadřovat
stanovisko redakce.
Připomínky, náměty či stížnosti
k časopisu či práci prodejců je
také možné zaslat prostřednictvím
formuláře
www.novyprostor.cz/kontakt.html
Přispějte na projekty, které
připravujeme pro lidi bez přístřeší
a lidi v těžké životní situaci
a zašlete svou finanční pomoc
přímo na náš sbírkový účet číslo
1061013598/5500.

Podobné dokumenty

Léto 2014

Léto 2014 Ale i bez dotačních prostředků se v obci život nezastavil. Rozšířena byla například urnová místa na hřbitově, která si lze stále pronajmout. Dále to byla rekonstrukce úředních desek u obecního úřad...

Více

číst - ARCHIV - Vedneměsíčník

číst - ARCHIV - Vedneměsíčník Kdy a jak začala vaše literární tvorba? Když mi bylo pět let, kreslil jsem různé komiksy, ve  kterých jsem kombinoval všechno možné. Později jsem psal dobrodružné příběhy, které jsem většinou nedok...

Více

VOLNÝ POHYB

VOLNÝ POHYB VOLNÝ POHYB OSOB A POSTUPNÝ ZÁNIK HRANIC MEZI STÁTY BEREME JAKO JEDNU Z NEJPŘÍJEMNĚJŠÍCH STRÁNEK EVROPSKÉ INTEGRACE. NĚCO NAMÍTAT BY MOHL JEN ZARYTÝ XENOFOB. SCHENGENSKÝ PROCES ALE NENÍ ČERNOBÍLÝ A...

Více