v pdf - Český svaz žen

Komentáře

Transkript

v pdf - Český svaz žen
POHLED OTCE
OTCOVSTVÍ MEZI GENDEROVÝMI STEREOTYPY
A ZKUŠENOSTÍ V RODINĚ.
VÝZKUM V PĚTI EVROPSKÝCH ZEMÍCH
Komparativní zpráva
Řím - březen, 2006
International Training
Centre for Women
KVINNO FORUM
Tento výzkum byl realizován z grantu Evropského společenství.
(V rámci programu Rámcové strategie Společenství v oblasti rovnosti mužů a žen –
2001/2005)
Informace v tomto dokumentu nereflektují nutně názory nebo pohledy Evropské komise.
Obsah
ÚVOD
Cristina Morga …………………………………………………………………………. p. 5
Genderová rovnost: svítí oranžová …………………………………………………..….. p. 5
Působení na kulturu: naskakuje zelená ……………………………………....…. p. 7
Krátká závěrečná poznámka ……………………………………….……………… p. 14
1. “RODINNÉ ZÁLEŽITOSTI”: ROZHOVORY S OTCI
Cristina Morga …………………………………………………………………………... p. 15
1.1 Dostupnost pro rozhovor: první rozdíly ....... ……………………………… p. 15
1.2 Ideální otcové vs. skuteční otcové ……………………………………………. p. 18
1.3 Otcové: potíže, překážky a řešení .........................…………………………. p. 23
1.4 Závěry: bez ohledu na cokoliv je rodina žádaná .... ………………………… p. 27
2. “POZOROVÁNÍ” STEREOTYPŮ: SROVNÁVÁME DYNAMIKU V RODINĚ
Simona Bartolini …………………………………………………………………………. p. 29
2.1 Důvod pro pozorování ………….....…………………………………………… p. 29
2.2 Matky a otcové: vyjednávání o rolích v rodině mezi přizpůsobením se a napětím …
…………….............................……………………………………………………p. 30
2.3 Výchovné “vzorce chování” vůči dětem: nedostatek projektu ..............……… p. 34
2.4 Latentní dimenze rodinné zkušenosti ..............………………………………... p. 35
2.5 Vybrané dílčí závěry ............………………………………………………….. p. 36
3. HOVOŘÍ ODBORNÍCI: SPECIALIZOVANÁ SDRUŽENÍ V EVROPĚ
Federica Volpi …………………………………………………………………………… p. 39
3.1 Rozvoj sdruženích ...........…………………………………………………...… p. 39
3.2 Jak genderové rozdíly ovlivňují rodičovské role ………………………..….… p. 41
3.3 Otcovské styly ………………………………………………………………. p. 44
3.4 Rodina a sociální kontext ………………………………………………...…… p. 46
3.5 Tichá debata ……………………………………………………………….... p. 47
4. MEZI REALITOU A PŘEDSTAVOU: OTCOVÉ A MATKY V DNEŠNÍCH
MÉDIÍCH
Angela Schito …………………………………………………………………………..… p. 49
4.1 Úvod .........………………………………………………………………….… p. 49
4.2 Silné a slabe reprezentace: role tisku ………...........................………………... p. 51
4.3 Euforická charakteriazace otců a matek v reklamě ……............................……. p. 54
4.4 Podobenství emočního (znovu)spojení: televizní příběhy …………………..… p. 57
4.5 Závěry ……………….........………………………………………………….… p. 59
5. SÍLA ZÁKONA
Federica Volpi …………………………………………………………………………… p. 60
5.1 Účel a metody srovnávaného postoje ………..................……………………… p. 60
5.2 Obecná fakta ………….......…………………………………………………… p. 61
5.3 Rodičovská dovolená…………………………………………………………... p. 64
5.4 Odstup mezi formálním a podstatným …………………………………… p. 67
6. SOUČASNÍ OTCOVÉ. CO SE MĚNÍ, CO ZŮSTÁVÁ BEZE ZMĚNY.
TRANSNACIONÁLNÍ VÝZKUM ZAMĚŘENÝ NA TO, JAK EVROPŠTÍ MUŽI
PROŽÍVAJÍ A CHÁPOU OTCOVSTVÍ.
Simona Bartolini, Danilo Catania, Marta Simoni, Gianfranco Zucca …………………... p. 69
6.1 Úvod. Měnící se postava? ………..........……………………………………… p. 69
6.2 Nadnárodní výzkum. Výběrový soubor a průzkum ......……………………...… p. 70
6.3 (Dynamická) zkušenost otcovství ..........…………………………………….… p. 74
6.4 Podpůrné sítě, pečovatelské modely a potřeby výpomoci …….……………….. p. 83
6.5 Vlastní představa sebe jako otce ……….……………………………………… p. 88
ZÁVĚRY. SMĚREM K MOŽNÉMU, ODPOVĚDNÉMU OTCOVSTVÍ.
Simona Bartolini, Cristina Morga and Federica Volpi ………………………………….. p. 96
ÚVOD
Cristina Morga
Muži, umíš být spravedlivý? Ptá se tě žena a ty jí toto právo nemůžeš
odepřít. Řekni mi, kdo ti dal tu absolutní moc utlačovat mé pohlaví?
Tvoje dovednosti? Pohleď na moudrost stvořitele, na přírodu v celé
její velikosti, kterou jak se zdá tak ochotně napodobuješ. Dej mi jeden
příklad takové tyranie, pokud můžeš. Podívej se na zvířata, poraď se s
živly, prostuduj zeleninu A konečně, podívej se na všechny modifikace
organizované hmoty,a podřiď se důkazům protože ti nabízím možnosti.
Hledej, kopej a pokud můžeš, řekni kde v přírodě vidíš rozdíly mezi
pohlavími. Všude nalezneš obě, zmatené a spolupracující v
nesmrtelném celku tohoto veledíla.
Olympia de Gouges1
Genderová rovnost: svítí oranžová
Nejedná se o nic nového: historicky byly ženy vždy vnímány jako podřízené mužům2.
Samozřejmě, doba osvícenců zavedla něterá důležitá a základní práva, a to na základě
principu rovnosti. Nicméně osvícenci nebyli schopni překonat závislé postavení poloviny
lidstva. Některá stanoviska Rousseaua v jeho Emilovi (Emil aneb o výchově)3 nepřiznávají
ženám žádná práva, čímž jsou ženy z nové vlády vyloučeny. Ano, princip rovnosti, jenž
inspiroval osvobození žen, nebyl vynalezen ženami, ale mužskými filozofy, jako Jean-Jacques
Rousseau, Thomas Hobbes a John Locke. Usilovali o obnovu středověkého politického
modelu, přispěli k odstranění třídních rozdílů, povinností a práv tradniční společnosti. To
může vysvětlit, proč tento princip bral v potaz všechny druhy emancipace, byl proti všem
druhům diksriminace, tedy kromě těch, které se dotýkaly žen. To může také vysvětlovat, proč
se ženské společnosti Olympie de Gouges a Mary Wollstonecraftové zrodily právě v tento
moment a snažily se ukončit podřízené postavení žen, a to jak právně tak společensky.
1
Olympia de Gouge, francouzská revolucionářka, která byla roku 1793 sťata na gilotině. Epigraf byl převzat
z předmluvy traktátu Declaration of the Rights of Woman and the Female Citizen, září 1791.
2
Počínaje řeckými filozofy, podle Platona měly být ženy považovány za podřízené mužům. Aristoteles řekl,
že jsou od přírody slabší než muži a také, že jejich neúplná těla jsou podřízena mužům. Ačkoliv z duchovního
hlediska nahlíží křesťanství ženy a muže v rovném postavení, i křesťanství potvrzuje podřízenou roli. Podle sv.
Pavla jsou ženy poddané mužům, nemohou ani učit ani vyjadřovat svou vůli, ale musejí (v církvi) mlčet. Z
tohoto vyplývá zákaz kněžství pro ženy ze strany katolické církve.
3
Z Rousseauova Emila lze vedle množství jiných vět citovat tyto dvě: “Co se týká pohlaví, neexistuje
rovnost mezi pophlavími. Muž je “mužem” jen v některých momentech, zatímco žena je ženou po celý život”
“Muž je aktivní a silný, žena je pasivní a slabá.”
Úvod
Nicméně takové ženy byly výjimkou. Bohužel evropská historie spolu s pravidly a
společenskými konvencemi byla formována a dále předávána mužskou společnosí, kde muži
vévodili jak znalostem tak vysokým postům. Proto bylo rovnosti mezi ženami a muži
dosaženo mnohem později. Vlastně až ve 20. století 4 a zároveň velmi pomalu se myšlenky
Olympie de Gouges prosadily na politické, sociální a individuální úrovni. Stalo se tak přes
volební požadavky a požadavky na rovná práva, na více svobod v oblasti zvyků, v právu na
sexuální uspokojení atd. Není náhodou, že se toto vše událo v období velkých změn, kdy se
rozšiřoval přístup ke vzdělání, kdy nastalo období poválečné ekonomické prosperity, která
zapřičinila rostoucí počet pracujících žen.
Nicméně jak symbolický řád mužské a ženské identity, tak role mužů a žen ve
společnosti se ve srovnání s vývojem formálních práv zakotvených v legislativě evropských
zemí vyvíjejí daleko pomalejším tempem. Tradiční mužské stereotypy popisují muže jako
logické, racionální, silné a statečné, jako hlavní živitele5 a jako vhodnější pro politiku. Naopak
tradiční ženské stereotypy prezentují ženy jako emocionální, iracionální, nelogické, citlivé a
připravenější starat se o druhé, čímž uzavírají ženy doma, a dělají z nich tzv. strážkyně
domácího krbu6.
V krátkosti: bez ohledu na formální zakotvení rovných práv v legislativě evropských
zemí7, ženy jsou stále podivně spjaty se svými těly, a to díky svému reprodukčnímu
potenciálu (např. porod nebo kojení), jako kdyby měly unikátní “přirozenost”, která
determinuje jejich existenci ve společnosti, uzavírá je do předurčené role. V důsledku toho
jsou muži popisováni podle svých individálních postojů či vlastností jako homo politicus nebo
oeconomicus. Ženy jsou především – a někdy výhradně – identifikovány skrze svou
biologickou identitu. Tento způsob dělení pohlaví způsobuje snižování role ženy. “Podle
přírody” by tedy ženy měly být pouze manželkami-rodičkami-matkami. Tím je jejich hodnota
měřena pouze uvnitř domácnosti, podle jejich schopnosti pečovat o domov a rodinu. To
4
Dokonce i po roce 1900 se obecně věřilo, že ženská sexualita je uspokojena porodem dítěte a péčí o dítě a
ničím jiným, vyjma výjimečných případů. Ještě před sto lety prohlásil Cesare Lombroso, že ženy jsou přirozeně
monogamní a organicky frigidní. Psychiatr Moebius v roce 1900 napsal, že ženský mozek je podřadný, právě
proto, aby umožnil ženám být matkami.
5
Ještě stále jsou muži běžně vnímáni jako živitelé, a to dokonce i v těch případech, kdy jejich partnerky také
pracují (tedy mimo domácnost) a případně i víc vydělávají.
6
Pouze v nedávné době, kdy většina rodin potřebuje dvojí příjem, se “strážkyně domácího krbu” proměnily v
jakési “zázračné ženy”. Tyto nezdolné ženy jsou zaměstnané a zároveň zajišťují domácí práce a péči o rodinu
(staré rodiče stejně jako děti), a to obvykle zcela samy.
7
Je nutno poznamenat, že EU velmi napomohla zlepšení legislativy zaměřené na rovné příležitosti, a to v
mnoha členských zemách. Toho bylo dosaženo díky pravidlům a doporučením a také skrze politiku gender
mainstreamingu. Podle definice Rady Evropy z roku 1998, gender mainstreaming znamená organizování,
zlepšování, rozvoj a vyhodnocování politických procesů, a to za účelem začlenění genderové prospektivy do
všech politik, na všech úrovních a ve všech fázích.
6
Úvod
znemožňuje ženám plánovat svůj život mimo domácí okruh autonomním a alternativním
způsobem.
A tak zde máme u ženského genderu dva paradoxy. Za prvé: formální rovnost a
genderové stereotypy se všemi svými kulturními deformacemi stále existují vedle sebe. Za
druhé ženy, které jsou ochotny překonat stereotypní roli ženy-matky mají přístup k mužským
rolím, ale pouze pokud prokáží, že jsou lepší než jejich mužské protějšky. To se může celkem
snadno stát, tedy v závislosti na geografickém kontextu. Takto dnes ženy mohou dělat věci,
které dříve patřily jen mužům: jenže pak musejí přijmout celé mužské paradigma. Takto se
ale stávají jen hrubou mužskou kopií.
Tento dvojí paradox i nadále udržuje ženské a mužské role v krystalické podobě,
podmiňuje a uzamyká v obou pohlavích jak aktivitu tak myšlenku. Pokud jsou takové kulturní
“závěrky” překonány díky zlepšené legislativě, ženy mají tendenci imitovat muže namísto
toho, aby navrhovaly alternativní modely pro lepší společnost. Zároveň tím muži trpí a jsou
stále více dezorientováni a zmateni.
Nicméně je pravda, že ženské specifikum se pomalu v některých sektorech vynořuje,
jako například v umění, vědě a politice. To dovoluje vytvoření modelů, které jsou alternativou
k tradičním mužským modelům. Navíc při některých příležitostech takovéto inovativní
modely mohou přinášet pozitivní poselství. Když se bilogické a psychologické rozdíly
nepromítají do stereotypů, ale mohou se svobodně vyjadřovat, mohou společně představovat
příležitost pro rozvoj a obohacení celé společnosti.
Působení na kulturu: naskakuje zelená
Rozvoj, příležitos a svobodná volba pro obě pohlaví jsou ambicionzním cílem projektu
T.I.R. (Two Images in Reconstruction: Paternity and Maternity. Overcoming Gender
Stereotypes and Promoting Gender Equality. Přetváření dvou obrazů: Překonávání
genderových stereotypů a propagace genderové rovnosti). Projekt je financován Evropskou
komisí (D. G. Employment, Social Affairs and Equal Opportunities).
Je pravda, že jak kdysi uvedla Olympia de Gouge, příroda nezavádí mezi pohlavími
žádnou hierarchii. Proto musíme překonat hierarchickou dichotomii, kde “rozdílnost stále
ještě znamená podřadnost”8.
8
Adrian Caravero (viz www. Emsf.rai.it/grillo/trasmissioni.asp?d=664): “Jediný hierarchický prvek takové
rozdílnosti je kreativní síla ženského těla. Tak zvaná patriarchální tradice se snažila reagovat na moc mateřství
potvrzením mužské nadřazenosti. Proto pohlavní rozdíl byl transformován do hierarchie mužské nadřazenosti a
ženské podřízenosti a posluhování muži. V moderní době byla taková situace principem rovnosti změněna”.
7
Úvod
Proto projekt T.I.R. nabízí genderové rozdíly z kulturního úhlu pohledu9 a odhaluje
latentní dimenzi “skleněného stropu”. Cílem je odstranit všechny stereotypy, které blokují
změnu v genderových vztazích.
Zaměření analýzy: rodina
Kvůli často nejasným mechanismům znesnadňují stereotypy jasnou definici
reprezentace (zpodobnění) a povinností, které v dnešní společnosti muži a ženy musejí
alespoň částečně přijmout. Je tomu tak díky nepřímému a klamnému působení stereotypů,
které ovlivňují mezilidské vztahy a charakterizují jejich hlavní aspekty. Vztahy mezi muži a
ženami patří mezi ty, které jsou nejvíce ovlivněny některými předsudky. Stereotypy mají
zvláštní způsob vlastní reprodukce a jsou posilovány kdykoliv jednotlivci přijmou jejich
podobu.
Stejně tak masmédia a kulturní instituce přenášejí dál obrazy pohlaví, které se často od
každodenní reality jednotlivců liší, ačkoliv samozřejmě tyto obrazy se mohou měnit v
závislosti na regionálním kontextu.
Nevyhnutelně pak jsou vztahy mezi muži a ženami v jejich harmonickém vývoji
poškozovány, a to všude tam, kde jsou genderové zvláštnosti zdeformovány. Dotčená je i
vzájemná znalost obou pohlaví. Také platí, že lidé mají tendenci vybírat si tu informaci
dodanou masmédii a kulturou, která odpovídá obecným genderovým modelům. Proto pokud
chceme dosáhnout skutečné genderové rovnosti musíme zejména podporovat kulturní změnu.
Je nezbytné zasáhnout zejména v těch kontextech, kde se mužské a ženské koncepty
nejvíce vynořují. Privilegovaným místem v tomto směru je rodina, a to jako aktér primární
socializace. Zde můžeme pozorovat intimní a neformálmí interakce mezi muži a ženami, kteří
si denně vyjednávají své role. Vztah mezi pohlavími se pojevuje v privátní sféře, zde spouští
všechny stereotypní mechanismy, jejich propracování a způsob, jakým ovlivňují lidi. Je to
právě v rodině, kde se matky a otcové denně střetávají se zvyky a kodexy společnosti, a to v
celé jejich společenské síle. Zároveň ale rodina představuje dostupnou půdu pro působení
směrem na překonávání genderových stereotypů.
Můžeme říci, že význam připsaný otcovství a mateřství vysvětluje naše vnímání toho,
že jsme muž nebo žena. Proto zpodobnění otcovství a mateřství je základem při budování
obecného obrazu mužů a žen ve společnosti a také toho, jak jsou distribuovány a přijímány
9
Dokument Evropské komise “Gender Equality, Gender Mainstreaming” stvrzuje, že “Podpora rovnosti
neznamená jen vyrovnat statistiky. Jedná se o záležitost podpory dlouhodobých změn v rodičovských rolích,
rodinných strukturách, institucích, práci a organizace času, osobního rozvoje a nezávislosti, ale také má co do
činění s muži a celou společností, která může být povzbuzena k dalšímu vývoji jako symbol demokracie a
pluralismu”.
8
Úvod
rodinné role a práce. V důsledku můžeme z analýzy mateřství a otcovství vyvodit jakým
směrem se transformuje život celé společnosti.
Protože překonávání genderových stereotypů je záležitostí jak mužů tak žen, v
projektu T.I.R jsme se rozhodli také jednou naslouchat právě té privilegované polovině
lidstva. Vlastně jsme ani tak neměli zájem popsat a analyzovat data sekundární úrovně, jako
zpochybnit podmínku / situaci otcovství: jak je vymezena a jaký má dopad na ženy. Krátce,
snažili jsme se spustit změnu experimentem a inovativním přístupem: snažili jsme působit na
otcovské styly analyzováním vlastních postřehů mužů a otců. Věříme, že to, jak se otcovství
realizuje má hluboký vliv na stereotypy o mateřství i na to, jak jsou matky vnímány
společností i sebou samými.
A tak tedy, když jsme si poněkud nekonvenčně vybrali k analýze muže-otce, cílem
projektu T.I.R. je : 1) působit na muže a analyzovat jejich vlastní vnímání otcovské a mužské
role (kvantitativně a kvalitativně); 2) zdůraznit stereotypy otcovství/mateřství a analyzovat
jejich dopad na muže; a tím, že porozumíme tomu jak jsou reprodukovány v širším
společenském kontextu, jejich negativní vliv na obraz ženy; 3) podpořit uvědomělejší,
intenzivnější a odpovědnější otcovství se zaměřením na skutečnou rovnost mezi muží a
ženami; 4) nalézt nové priority s odkazem na práva a politiky pro muže / otce tak, aby mužská
změna pomohla novému ženskému obrazu a zesílila hodnotu přínosu žen ve všech oblastech
společnosti.
V dlouhodobé perspektivě nejen ženy, ale i muži – otcové – budou z takového projektu
mít prospěch. I společnost bude profitovat z nového genderového vztahu, který bude
vyrovnanější a rovnější.
Výzkum TIR. Předpoklady, metody a popis zprávy
Předmětem projektu T.I.R. jsou muži a jejich otcovská funkce. Na rozdíl od USA,
Evropa o toto téma projevila zájem teprve nedávno. V Americe se na otcovství nahlíží se
zájmem, a to zejména kvůli narůstajícímu počtu dětí, které žijí daleko od svých otců 10 (kolem
10
V roce 1995 prezident Bill Clinton řekl, že “největší sociální problém naší společnosti je zvyšující se
absence otců, protože to vyvolává další sociální problémy”. Prezident George W Bush nedávno plánoval vyčlenit
315 mil. dolarů na baliček pro “odpovědné otcovství”.
9
Úvod
40% amerických dětí se svými otci nežije11). V Evropě se otcovství diskutuje hlavně po
senzačních demonstracích otců, rozvedených mužů, kteří jsou ochotni zachovat si své role i
po odluce/rozvodu12, nebo když se diskutuje o poklesu počtu rodin. V mnoha evropských
zemích se zpočátku otcové spojili, aby se pokusili vyřešit problémy odloučených a / nebo
rozvedených otců13. V každém případě se tyto otázky pro Evropu a Ameriku staly zajímavými
proto, že vyjadřovaly problém a nikoliv proto, že předmět sám o sobě byl zajímavý.
První aspekt, který je nutno podtrhnout, je nedostatečná aktivita na úrovni policy
makers, tedy kromě občasných výstupů. Proto má NCOFF (Národní Centrum pro otce a
rodiny)14 pravdu, když říká, že děti potřebují péči a pečující rodinu; rodiny pak také potřebují
podporu, aby mohly pečovat o děti; taková podpora by měla umožnit oběma rodičům starat se
o dobro a rozvoj svých dětí. Proto tedy aby mohly být genderové stereotypy překonány, je
nutno legislativce tlačit k vytvoření podpůrných politik pro rodiny a otce.
Za druhé bylo konstatováno, že současné rodiny jsou produktem daného historického
rámce a že se tedy mohou velmi lišit a v průběhu času i měnit. Převažující mužské a ženské
zpodobnění v daném geografickém kontextu má velký vliv na společenskou dělbu práce,
domácí práce a možnost přístupu k některým společenským pozicím, sociálním politikám atd.
Co se týká zemí zapojených do projektu T.I.R. (Itálie, Řecko, Švédsko, Nizozemí a
Česká republika), není pochyb, že jejich kultura vyjadřuje různé charakteristiky konceptu
otcovství. Z historického úhlu pohledu podotýkáme, že jednotlivé země nezažily homogenní
nebo předvídatelné změny v domácím životě a v rodičovských rolích. Musíme tedy uvažovat
historické/kulturní aspekty spolu s ekonomickými, politickými, technologickými a
geografickými. Vlastně všechny takto propojené prvky ovlivňují to, jakou lidé dané země a v
dané době učiní volbu co do svého rodinného chování15.
Navíc musíme pamatovat na rozdíl mezi sociálním zpodobněním a tím, co lidé
skutečně dělají. Když se něco změní v jednom sektoru neznamená to nutně, že se něco změní
v sektoru druhém. Otcovské vzory a praxe nemohou být vrstveny ačkoliv se mohou vzájemně
11
Viz Stephen Baskerville, The Politics of Fatherhhod, in “Political Science & Politics”, prosinec 2002.
Došlo k několika demonstracím ze strany jednotlivých otců, jako např. v případě zoufalého iránského otce,
který unesl čtyři malé dívky v naději, že ho úřady vyslechnou, nebo ze strany organizací typu Fathers 4 Justice.
Tito muži odkryli diskriminaci, které je vystaven stále větší počet otců, kteří se snaží udržet kontakt se svými
dětmi i po rozvodu.
13
Viz kapitola 3.
14
NCOFF je centrum pro výzkum politiky zaměřené a inspirované praxí. Kanceláře mají na Pensylvánské
univerzitě. Jeho hlavní cílem je zlepšit život dětí a efektivitu rodin. Upřednostňuje skutečné zapojení otců do
péče o děti. Výzkumný plán NCOFF je založen na sedmi “základních doktrinách”, které vycházejí ze zkušeností
rodinných programů a agentur, které se zabývají otci, matkami a dětmi, a to na celonárodní úrovni. Všechny
aktivity jsou podporovány E. Casey Foundation, Fordovou nadací a C.S. Mott Foundation.
15
Viz kapitola 6.
12
10
Úvod
ovlivňovat16.
A konečně, projekt T.I.R. vzal v úvahu následující faktory: a) v jedné zemi může
existovat více forem otcovství; b) otcovství musí být analyzováno při zvažování dvou
aspektů: mezigeneračního a genderového.
Poté co jsme si stanovili tento rámec, náš výzkum skončil komplexní analýzou, a to
jak díky zvoleným tématům tak díky různorodým metodologickým nástrojům.
Tak jak vyplývá z obrázku 1, srovnávací studie začíná od jednotlivostí a posléze
zahrnuje širší úrovně jako rodiny, sdružení (organizace sdružující otce a matky, výzkumná
střediska, atd.), legislativní a kulturní instituce (legislativní orgány a masmédia), až konečně
zahrnuje mužskou populaci, a to vše prostřednictvím výzkumů realizovaných v pěti
zúčastněných zemích.
16
Viz kapitoly 2 a 6.
11
Úvod
Obr. 1 – Výzkumný proces
Zkušenost otců
individuální úroveň
Hloubkové rozhovory
(53 otců)
Kvantitativní výzkum
Vztahy v rodinách
úroveň rodin
Zúčastněné pozorování
(15 rodin)
Hloubkové rozhovory se
zástupci sdružení
(37 klíčových respondentů)
Dynamika společnosti
úroveň sdružení / asociací
Legislativní analýza v 5
zemích
(2000/2005 )
Legislativa a Masmédia
politická úroveň a komunikace s masmédii
Výzkumné produkty, konzultace a politiky
Kvalitativní výzkum
Analýza obsahů
(TV, noviny, časopisy)
Výzkum v 5 zemích
Názory mužů
postoje a stereotypy uvnitř společnosti
Národní zprávy
Focus group
(5020 rozhovorů s
dospelými muži)
Srovnávací zpráva
(32 expertů a
klíčoví
respondenti)
“Bílá kniha”
Final report
12
Úvod
Tato srovnávací zpráva analyzuje výsledky získané z projektu T.I.R. Je rozdělena do pěti
částí: otcové, rodiny, sdružení, právo, masmédia, a mužská populace. Dělení je založeno na
různých oblastech výzkumu / studií, který byl realizován v každé zemi. Posléze byla z
národních výsledků17 zpracována srovnávací zpráva. Takováto zpráva má za cíl a) porovnat
výzkum v partnerských zemích, provézt analýzu mateřství a otcovství v současné Evropě, a
zvýraznit pozitiva a negativa; b) podpořit odpovědné otcovství v EU tak, aby muži a v
důsledku i ženy mohli změnit své postoje a chování.
První část představuje kvalitativní studii. Byly pořízeny hloubkové rozhovory s
padesátitřemi italskými, řeckými, českými, švédskými a nizozemskými muži různého věku a
společenských vrstev. Rozhovory byly zaměřeny na vynořující se otcovské a mateřské styly
(kapitola 1). Následně jsme přímo pozorovali chování uvnitř rodiny a konzistentnost názorů
otců byla ověřována v rámci skutečných interakci v rodinné jednotce (kapitola 2).
Po analýze hloubkových rozhovorů a pozorování účastníků zůstaly i nadále nějaké
otázky otevřeny. Proto se uskutečnil expertní panel složený z odborníků a zástupců sdružení, a
těm byly položeny zbývající otázky. 37 klíčových respondentů bylo dotázáno na témata
související s otcovstvím (kapitola 3).
V souladu s tím, co indikuje Evropské komise18, obsahovala první část analýzu
společenského kontextu zemí zúčastněných v projektu TIR. Jak je ve společnosti sdělován
obraz otce v porovnání s obrazem matky? Abychom mohli na tuto otázku odpovědět, podívali
jsme se na to, jak masmédia a legislativa přispívají k rozšiřování stereotypů. V prvním
případě jsme analyzovali obsahy novin, časopisů a TV programů, a to právě s ohledem na
otázky otcovství/mateřství (kapitola 4). V tom druhém případě jsme analyzovali relevantní
legislativu za posledních pět let (kapitola 5).
Druhá část této práce ilustruje výsledky kvantitativního výzkumu, jenž byl realizován
na reprezentativním vzorku mužů/otců. Výzkum byl realizován s využitím metody CATI
(telefonické dotazování za pomoci počítače)19, a to od září 2005 do ledna 2006 v pěti
zúčastněných zemích. Konkrétně byl proveden rozhovor s 5020 muži ve věku od 18 let a nad
65 let, a to jak s otci tak s bezdětnými muži. Dotazník byl sestaven s ohledem na výsledky
kvalitativní analýzy. V kapitole 6 analyzujeme empirické výsledky výzkumu.
17
Jednotlivé národní zprávy jsou k dispozici na oficiálních stránkách partnerů IREF a projektu TIR: ITW
(Nizozemí), ČSŽ (Česká republika), Kvinnoforum (Švédsko), F.C.C.C. (Řecko).
18
Ve Verso una strategia Quadro per la parità fra donne e uomini (2001-2005), Evropská komise uvedla:
“Masmédia a kulturní průmysl jsou didaktickými nástroji a mohou ovlivnit veřejné cítění. Proto by měly
přispívat k modifikaci současných genderových stereotypů tak, jak jsou vnímány lidmi, a to i při zachování
svobody projevu”.
19
V České republice byl výzkum realizován za použití metody CAPI (dotazování za pomoci přenosných
počítačů).
13
Úvod
Ve snaze ukázat možné scénáře a perspektivy evropským aktérům na místní a národní
úrovni jsme v poslední kapitole (kapitola 7) vzali v úvahu výsledky pěti focus groups 20 s
cílem podpořit odpovědné otcovství v různých zemích. Takovéto návrhy budou důkladně
zkoumány v jiném dokumentu, tzv Bílé knize o odpovědném otcovství. Tento programový
dokument si klade za cíl sebrat nejužitečnější zkušenosti a příklady dobré praxe, jaké jsou v
současnosti k dispozici v Evropě a doplnit je novými návrhy. Měl by to být živý produkt,
přehledný text (na evropské úrovni) zpracovaný pro policy makers. Položku po položce bude
ukazovat některé principy a návrhy, které jak věříme jsou podstatné pro překonání
genderových stereotypů a pro propagaci nového obrazu žen, a to prostřednictvím politik pro
muže.
Krátká závěrečná poznámka
Musíme ještě vyjasnit jeden důležitý detail. Autoři této zprávy nechtějí, aby genderové
rozdíly zmizely. Jejich snaha je zaměřena spíše na to, aby tyto rozdíly byly promýšleny,
pochopeny a prožity rozdílným způsobem. V souladu s myšlenkou Adriana Caravery, rozdíly
v pohlaví by měly být chápány jako dar a nikoliv jako data. Proto je nutné překonat
hierarchicko-dichotomický model, jenž byl vysvětlen výše. Je nespravedlivý a nemá žádný
pozitivní dopad ani uvnitř rodin ani ve společnosti. Lidé by se měli chápat jako části celku a
měli by mít otevřený postoj vůči opačnému pohlaví. To je jediná cesta jak rozvinout
autentické vztahy mezi pohlavími.
20
Focus groups se konaly po dokončení modulů kvantitativního a kvalitativního výzkumu. Konkrétně každá
země zorganizovala skupinovou diskusi s přizvanými odborníky a respondenty. Celkem se jich zúčastnilo 31
odborníků.
14
1. “RODINNÉ ZÁLEŽITOSTI”: ROZHOVORY S OTCI
Cristina Morga
1.1 Dostupnost pro rozhovor: první rozdíly.
Rozhovory s otci proběhly v Itálii, Řecku, České republice, Nizozemí a Švédsku v
průběhu prvních třech měsíců roku 20051.
Tazatelky a tazatelé vedli rozhovory celkem s 53 otci. Co se týká tabulky níže 2, každý
otec má odlišnou charakteristiku. Rozdíly jsou ve stáří, počtu a stáří dětí, rodinném stavu,
vzdělání a profesi. Vzali jsme také v úvahu rodiny imigrantů a “alternativní” rodiny jako
homosexuální páry a otce v širších rodinách.
Itálie
JMÉNO
VĚK
ZIMA
DONATO
35
54
RAINOLDO
GIACOMO
42
52
KALI
BALDUR
PABLO
42
RODINNÝ STAV
DĚTI
1 syn (1 rok)
3 děti: 2 z prvního manželství (20, 24 let); 1
z druhého partnerství (1 měsíc)
1 dcera (7 let)
1 dcera (17 let)
67
Ženatý
Odloučený
Žije v partnerství
Ženatý
Rozvedený
Žije v partnerství
Rozvedený
Ženatý
Ženatý
CELESTINO
53
Ženatý
2 dcery (27 a 23 let)
PARIDE
43
CESARE
PIETRO
47
40
Rozvedený
Žije v partnerství
Ženatý
Ženatý
1 syn ve věku 18 let a 1 ve věku 3 let s
druhou partnerkou
1 dcera (12 let)
1 dcera (3 let)
1 syn (11 let)
3 děti (12, 7, 6 let)
2 syni ( 36 a 33 let)
VZDĚLÁNÍ
PROFESE
VŠ/ Bankovní úředník
VŠ/ Na volné noze
(vydavatel)
VŠ / Zaměstnanex
VŠ / Státní úředník
VŠ / Zaměstnanec
Maturita / Dělník
Maturita / Zástupce potravin.
podniku
VŠ / Zaměstnanec ve
školícím středisku
VŠ / Ošetřovatel
Maturita./ Na volné noze
Maturita./ Státní úředník
Řecko
JMÉNO
TOM
NICK
PETER
JOHN
MARK
RICK
MARTIN
JIM
PAUL
BOB
TERRI
JACK
1
VĚK
50
45
45
53
38
78
32
40
40
40
50
45
RODINNÝ STAV
–
–
–
–
–
–
–
–
–
–
–
–
DĚTI
1 syn (10 let)
3 dcery: 1 6-letá, dvojčata - 1 rok
1 dcera (16 let)
1 dcera (19 let)
1 syn (8 let)
1 syn (40 let) a 1 dcera (43 let)
1 syn (4 měsíce)
2 děti (8 a 7 let; očekává 3. dítě)
3 syni (14, 12, 3 roky)
2 syni (15 let a 1 dcera 12 let)
1 dcera (22 let)
1 syn (17 let a 1 dcera 19 let)
VZDĚLÁNÍ
PROFESE
Lékař
Architekt
Prodavač v potravinách
Pilot
Číšník
Ekonom
Ošetřovatel
Sociální pracovník
Ředitel školy
Zaměstnanec
Zaměstnanec
Malíř pokojů
Rozhovor zahrnoval 4 tématické oblasti: otcovské zkušenosti a praxe; genderová reprezentace a otcovství;
otcové a jejich osobní vztahy; otcovství v sociálním kontextu. Rozhovory byly nahrány na magnetofon a pak
přepisovány.
2
Za účelem zachování důvěrnosti jsou použity pseudonymy.
“Rodinné záležitosti”: Rozhovory s otci
Švédsko
JMÉNO
VĚK
RODINNÝ STAV
ADAM
BERTIL
CAESAR
31
35
33
DAVID
ERIK
45
41
FREDERIK
46
GUSTAV
HANS
IVAR
JOHAN
51
28
34
27
Žije v partnerství
Ženatý
Žije částečně s dcerou
(11 let) a s matkou
dítěte
Ženatý
Rozvedený, otec na
částečný úvazek
Rozvedený a znovu
ženatý
Ženatý
Žije v partnerství
Ženatý
Žije v partnerství
VĚK
RODINNÝ STAV
DĚTI
1 dcera (4 měsíce)
1 syn (2 roky)
VZDĚLÁNÍ
PROFESE
Novinář / spiosvatel
Instruktor tenisu
Výzkumný pracovník
1 syn (15 let a 1 dcera 13 let)
Dvojčata 9 let a 1 dcera 3 roky
Distributor filmů
Lektor
6 synů, 3 s první ženou a 3 s druhoi ženou
Filmový producent
4 syni 32, 21, 18, 13 let
1 syn (7 měsíců)
1 syn (1 rok)
1 dcera (7 měsíců)
Lektor
Svářeč v zácviku
Na volné noze
Student práv-dělník v
průmyslu
Nizozemí
JMÉNO
DĚTI
VZDĚLÁNÍ
PROFESE
1 syn (4 měsíce)
Manager restaurace
2 syni (13 a 11 let)
Učitel hudby
1 dcera (12 let) a 1 syn (9 let)
Učitel ZŠ
1 dcera (17 let) a 1 syn (14 let)
Lektor a psychiatr
2 vlastní děti a dvě jeho partnerky: syn 16 let Fotograf
a dcera 13 let, syn 21 let a dcera19 let
ALI
PAUL
DENNIS
RONALD
JOHAN
34
48
49
51
46
MARK
29
Ženatý
Žije v partnerství
Ženatý
Ženatý
Rozvedený, s
partnerkou, nežijí
společně
Odloučený
BRIAN
44
Rozvedený
1 dcera (6 let)
REMCO
56
Ženatý
1 dcera ( 22 let a 1 syn 20 let)
HENDRICK
50
MARA
46
Rozvedený a znovu
ženatý
Partnerka stejného
pohlaví
1 syn (22 let) z prvního manželství a 1 dcera
(12 let) z druhého manželství
3 vlastní syni od jedné matky (20, 18 a 14
let)
JMÉNO
VĚK
ERIK
FILIP
ADAM
DAVID
MILAN
30
32
37
41
29
LIBOR
JAN
48
38
KAMIL
39
ROMAN
PETR
24
40
RODINNÝ STAV
Ženatý
Ženatý
Ženatý
Ženatý
Rozvedený a znovu
ženatý
Ve 3. manželství
Dvakrát rozvedený,
žije v partnerství
Rozvedený, žije v
partnerství
Rozvedený
Rozvedený
Dvojčata (4 roky)
Česká republika
DĚTI
Zaměstnanec v kurýrní
společnosti
Malíř pokojů pro stavební
firmu
Učitel na částečný úvazek,
sochař, umělec
Na volné noze v instalatérské
firmě
2 syni (5 a 6 let)
2 syni (7 a 13 let)
2 syni (5 a 9 let)
2 syni ( 10 a 11 let)
2 syni (7 a 10 let)
VZDĚLÁNÍ
PROFESE
VŠ /Učitel
Maturita / Policista
Maturita / Na volné noze
Bez vzdělání / Hlídací služba
Maturita / Stavebník
3 syni ( 27, 25 a 5 let)
3 syni (17, 17 a 15 let)
VŠ / Agronom
VŠ / Manager
3 syni (16,15 a 14 let)
Bez vzdělání / Železničář
1 syn (1 rok)
2 syni (10 a 14 let)
Základní / Mechanik
Bez vzdělání / Dopravce
16
“Rodinné záležitosti”: Rozhovory s otci
Italští a řečtí otcové nebyli z rozhovorů zrovna nadšeni. Italové byli vyloženě zamítaví
a neochotní a buď rovnou vyjádřili svou nechuť mluvit o takových věcech nebo si našli různé
výmluvy. Na jedné straně ti, co přijali rozhovor, vypadali všeobecně spíše zdrženlivě. Navíc
při rozhovorech zazněla řada protimluvů, a to jak v oblasti názorů tak v oblasti relevantní
praxe.
Co se týká řeckých otců, tak tam, kde panovaly rozpaky, respondenti se omezili na
jednoduché odpovědi typu “ano” nebo “ne”. Tazatelé proto zdůraznili, že některé odpovědi
byly spíše povrchní a že muži dělali dojem, jako když si nejsou sami sebe vědomi.
Na druhé straně nizozemští otcové byli připraveni pomoci a pro rozhovory byli
nadšeni. Prakticky všichni otcové využili rozhovory jako příležitost být konečně slyšeni.
Zároveň je využili jako příležitost přemýšloet o nových tématech a pro sebehodnocení
vlastního chování. V důsledku toho byly odpovědi spontánní a někdy i velmi analytické.
Reakce švédských otců byly také pozitivní. Nicméně ačkoliv se všichni vyjadřovali
uvolněně, je nutno podotknout, že mladší otcové a otcové s vyšším vzdělání byli ochotnější
diskutovat některé témata více do hloubky. Podle švédského badatele Larse Plantina3 můžeme
pzorovat třídní hledisko, které definuje dvě různá otcovství. Otcovství “reflektivní” a “ve
vývoji” bylo pozorováno u otců s vyšším vzděláním, zatímco “normální” a “předvídatelné”
otcovství je charakteristické pro otce s nižším stupněm vzdělání.
Reakce na rozhovory ze strany českých otců byly spíše neutrální. Bylo zkonstatováno,
že odpovědi ženatých mužů nebo mužů žijících s partnerkami byly jiné než odpovědi mužů
rozvedených. Ti druzí pojali rozhovory jako příležitost pečlivě přehodnotit své vztahy s
bývalými partnerkami a dětmi.
Podle nizozemské odbornice4 “je prakticky nemožné zjistit, zda odpovědi otců
opravdu odrážejí skutečnost. Možná by jejich partnerky odpovídaly úplně jinak”. V každém
případě je překonávání stereotypů záležitostí, která se dotýká jak mužů tak žen a hodně
výzkumů se zaměřuje na matky a jejich názory na rovné příležitosti, čímž mají možnost se k
těmto věcem vyjádřit. Náš projekt si proto klade za cíl dát hlas otcům. Chtěli jsme znát jejich
očekávání, obavy, úzkosti a nejistoty. Chtěli jsme také vědět, zda mají nějaké návrhy na
zlepšení současných mužských a ženských rolí uvnitř rodiny a sociální organizaci obecně.
3
Viz Lars Plantin, Are all Fathers Equal? On Modern Fatherhood and Class in Sweden, Přednáška pro
Community, Work and Family, březen 2005.
4
Viz Susan Medeiros, T.I.R., Národní zpráva, Nizozemí, únor 2006.
17
“Rodinné záležitosti”: Rozhovory s otci
1.2 Ideální otcové vs. skuteční otcové
Když respondenti popisují ideálního otce, můžeme porozumět jejich představě
otcovtsví. To je tvořeno prvky, které mohou být vůči rodině buď externí nebo endogenní. V
prvním případě se může jednat o kulturu: např. David (Švédsko) je jediný, kdo si je vědom
toho, jak pravidla a hodnoty mohou ovlivnit různé rodičovské styly za různých okolností. Co
se týká endogenních, tedy individuálních prvků, člověk se musí ptát, jakého měl respondent
otce.
Jak se dalo předpokládat, někteří respondenti zcela odmítli rodičovský model svých
otců:
Ideální otec by měl milovat svou dceru. Nikdy by s ní neměl špatně zacházet, nikdy by
na ni neměl křičet, nikdy by ji neměl urážet nebo uhodit. Často jsem takové chování
doma viděl […] Nechci u své dcery znovu vidět to, co jsem viděl doma (Cesare, Itálie).
Jiní, zejména z České republiky a Řecka, nevidí důvod měnit rodičovský model
(svých) otců.
Švédští respondenti jsou těmi, kdo zažili se svými otci spíše blízký vztah. Nicméně jak
skandinávští odborníci uvedli, je zajímavé, že tito muži měli problém identifikovat
podobnosti. Proto se otcové zaměřili hlavně na rozdíly a stěžovali si, že jejich vztah s otcem
byl odtažitý a studený.
Dokonce nizozemští, italští a řečtí otcové odmítli obraz jejich vlastních otců právě
kvůli jejich absenci a malému zapojení. Nicméně byli kritičtější. I když připustili, že byli
ovlivněni svými předchůdci, jsou odhodlání vynulovat některé aspekty, kvůli kterým jako děti
patrně trpěli: autoritativnost, despotismus, hrubé zacházení a přísnost. Na rozdíl od svých otců
mají v úmyslu nepoužívat fyzické tresty, chtějí více ukazovat své city a lásku, chtějí být více
přítomni a naslouchat problémům a obavám svých dětí. Navíc zejména otcové ze Středomoří
by chtěli, aby jejich děti vyjadřovaly své názory bez obav:
Dnes je normální, že děti svým otcům odmlouvají. Dokonce někdy i hrubě. Já nesměl
svému otci odmlouvat ani slušně. Nesměli jsme nic diskutovat. Proto bych z generace
svého otce moc nepřebíral. (Donato, Itálie)
Bylo v minulosti jedodušší být otcem? Mnoho respondentů uvedlo, že ano, a důvod
pro to byl v podstatě vždy stejný: v minulosti otcové věděli, co se od nich očekává, jejich role
byly jasné a definované. Také bylo konstatováno, že v současnosti existuje více nebezpečí, na
které je nutno si dát pozor, jako např. negativní poselství z internetu a televize a v
celosvětovém rozměru pak znečištění, terorismus, války, pracovní nejistota atd.
18
“Rodinné záležitosti”: Rozhovory s otci
Několik otců ale uvedlo, že nebylo jednodušší být v minulosti otcem. Podle nich
moderní společnost dává otcům více důležitosti a více podporuje jejich role. Švédský
respondent potvrdil, že na rozdíl od současných otců si dřívější otcové nesměli vzít žádnou
rodičovskou dovolenou, aby mohli s dětmi strávit více času pokud chtěli,
Co se tedy týče otcovských a mateřský reprezentací vidíme jasné dělení mezi
zkoumanými zeměmi: na jedné straně dvě středomořské země a Česká republika (s malými
rozdíly) a na druhé straně Nizozemí a Švédsko.
Východoevropští a středozemní otcové mají na rodinu stále tradiční pohled. Zvláště v
České republice mají obě pohlaví jasně definované role: muži by se měli zabývat hlavně
ekonomickou stránkou věcí, zatímco ženy by se měly starat o děti a domácnost. Až na pár
výjimek, které jsme zaregistrovali mezi otci s vyšším vzděláním, čeští respondenti uvedli
“otec je hlava rodiny, zajišťuje peníze a je také tím, kdo většinou rozhoduje” (Filip, Česká
republika).
Navíc k oněm třem funkcím, které vyjmenoval Filip, by muži měli své rodiny
ochraňovat i od jakéhokoliv jiného druhu nebezpečí. K tomu ještě má ideální otec další
důležitou funkci: předávat “poselství” své rodiny tak, aby se mohli cítit “zakladateli” a
“pokračovateli” své dynastie.
Naproti tomu matky jsou spojovány se starostí o domácnost a s péčí o rodinu, a to
nejen z praktického hlediska, ale i emočního. Podle českých otců by ženy měly do celé rodiny
přinést teplo a lásku, což by mělo býr garantováno její neustálou přítomností doma. A
konečně, ženy by měly mít ještě jiné kvality:
“když je nejhůř, [žena] drží ostatní nad vodou; je silná osobnost” (Emil, Česká
republika).
Nicméně bez ohledu na tuto jasnou dělbu rolí někteří otcové si myslí, že by bylo
zapotřebí eliminovat genderové odlišnosti, jako např. nerovné odměňování. Na druhé straně si
také myslí, že společnost ještě na takovou změnu není ve všech sektorech společnosti
připravena. Jan říká:
“sice si [ženy] stěžují, ale tento stav jim dosti vyhovuje” (Jan, Česká republika).
Navíc, co se týká rovnosti muži uvádějí, že nemůže být propagována jen jedním
směrem, protože i otcové mohou být mnoha způsoby diskriminováni, obzvláště po rozvodu.
Také v Řecku jsou otcovské a mateřské role specifické, ale spolu s českým obrazem
muže jako živitele/paterfamilias, Řekové popisují ideálního otce více symbolicky. Otcové by
19
“Rodinné záležitosti”: Rozhovory s otci
měli být čestní, zásadoví, logičtí, přísní / vážní a otevření. Matky by měly být trpělivé,
podporovat děti když mají problémy a měly by být pro děti stále k dispozici.
Nicméně ačkoliv Řekové věří, že nejasná distribuce rolí může vést ke zmatené situaci
(“Pokud by se otcovské a mateřské modely začaly vytrácet nebo by úplně zmizely, rodina by
přestala existovat. Zůstal by jen chaos!”), jsou si také vědomi toho, že vzniká nový otcovský
model. S výjimkou dvou otců ho ale nikdo nebyl schopen popsat. První otec mluvil o
“naklonované” matce a identifikoval otcovskou roli s mateřskou – toto je jeden z extrémů
oddělení modelů, které můžeme v Řecku vidět. Druhý otec mluvil a “mixu” mužských a
ženských vlastností. Krátce, řečtí respondenti nebyli schopni si představit novou identitu otce.
Je zajímavé, že většina italských repondentů npoužívá žádný konkrétní genderový
stereotyp pokud jde o reprezentaci otce. Zdá se, že muži překonali staré genderové obrazy a
při popisu ideálního otce mají sklon používat jiná slova ze svého emočního světa. Berou v
úvahu nové prvky, jako např. chápavost, originalitu, spontánnost, demokratičnost a omylnost.
Můžeme zde ale nalézt jisté riziko, a sice kdy otcové mohou mít tendenci zanedbávat méně
hravé a příjemné povinnosti, čímž by nespadali do kategorie odpovědného otcovství. Tím, že
by si hráli na Petry Pany, nepříjemné povinnosti jako např. výměna plenek, chození po
doktorech, úklid domácnosti, nakupování a vaření by i nadále zůstaly převážně na ženách.
Když přišla řeč na konkrétní zkušenosti a na praxi, mnoho italských respondentů řeklo, že je
zcela přirozené, že ženy se starají o děti v průběhu prvních tří let života dítěte. Poněkud
protikladně takový názor vyjádřil i adoptivní otec:
Když jsme spolu začali, bylo to pro nás dost jiné. Matky, které nosí své děti, mají na
rozdíl od otců k dispozici 9 měsíců navíc. Začali jsme spolu a byli jsme si po nějakých
20 dnů rovni. [Nicméně jak jde čas] matky pochopitelně tráví (s dětmi) více času,
myslím, že to je biologické, bez ohledu na to, zda se jedná o biologickou matku nebo
ne. Opravdu, děti mají blíže k matkám […]. Je jí blíž. (Zima, Itálie).
Zdá se, že většina nizozemských a švédských otců jsou naprosto jiného názoru. Podle
nich mateřské a otcovské odpovědnosti by měly být zaměnitelné. Podle nizozemského otce
“matky mohou dělat všechno co otcové a naopak”. V důsledku toho by oba rodiče měli být
schopni nabídnout svým dětem totéž: vyjádřit bezpodmínečnou lásku, poskytnout ochranu,
útěchu a vedení, vzít na sebe všechnu odpovědnost a být upřímní, spravedliví a hraví.
Nicméně Hans (Švédsko) nemá v úmyslu nechat svoje genderové zvláštnosti zmizet a
říká, že reprezentuje mužskou polovinu světa takže má specifickou roli, která nemůže být
zdvojena matkou. V krátkosti je toho názoru, že “rodičovské role by neměly být homogenní”.
Nová otcovská role by měla být odlišná jak od tradičního otce tak matky. Abychom se do
20
“Rodinné záležitosti”: Rozhovory s otci
tohoto stádia dostali, musíme zavrhnout stereotypní obrazy otců a matek a obě pohlaví by
měla být vnímána ve všech svých odstínech.
Ve vztahu k faktickému přínosu, jenž nabídli respondenti, téměř všichni otcové kromě
českých rozvedených mužů hovoří o vzájemné emoční a morální podpoře. Nicméně když
byla řeč o konkrétnějších aktivitách, jako např. čištění, nakupování, vaření, praní apod. bylo
vypozorováno, že pouze nizozemští a švédští otcové, a pár dalších, se skutečně na těchto
činnostech podílejí. Nizozemští a švédští otcové se zapojují do všech rodičovských
povinností, ať už fyzických, emočních, nebo rozhodovacích, i když je pravda, že některé
převažují podle aktuálního věku dítěte. Je zapotřebí také uvést, že nizozemský otec, Remco,
připustil, že když byl celý den doma se svou dcerou zatímco matka byla pryč (pracuje pro
aerolinie) pociťoval silný pocit osamění.
Zdá se, že otcové v Itálii, České republice a Řecku nejsou v domácnosti a do péče o
dítě příliš zapojeni.
Jak jsem řekl, nikdy jsem dceři neměnil pleny. Nikdy bych to také nedělal. Polkud by
nebyla moje manželak, musel bych si někoho najmout. Nikdy bych to nedělal (Cesare,
Itálie).
Pokud se otcové přeci jen zabývají potřebami dětí, většinou se jedná o rekreační
aktivity, např. sport. Vypadá to, jako by se jednalo o jejich hlavní aktivitu, ale ačkoliv jsou
sporty důležité, samy o sobě nestačí pro plný rozvoj dětí a jejich výchovu.
Dalším zajímavým bodem je, že podle mnoha otců ze středomoří a bez rozdílu profese
je věk dospívání nejzajímavější pro interakci s dětmi. Vztah mezi dětmi a otci také ovlivňuje
pohlaví dítěte, a to v tom smyslu, že otcové navazují bezprostřední a přímočarý vztah se syny,
zatímco s dcerami je obtížnější a rozpačitý.
Při odhlédnutí od rozdílů všichni otcové si myslí, že se jejich osobnost zlepšila a že se
změnili. Cítí bližší vztah k některým hodnotám a principům, mají pocit, že jsou pozornějšími
a odpovědnějšími. a to i sami k sobě. Cítí se také být více ochranářskými, strukturovanějšími,
trpělivějšími, tolerantnějšími a “zde”; mají větší sebeúctu a mají pocit, že jsou méně
sebestřední a méně sobečtí než dříve.
Pouze jeden řecký a dva nizozemští otcové připustili, že vedle pozitivních pocitů
hluboké lásky vůči jejich manželkám a dětem také pociťují vůči svým dětem frustraci, stres a
podráždění.
21
“Rodinné záležitosti”: Rozhovory s otci
Krátce, všechny změny popsané otci – až na pár výjimek - jsou většinou pozitivní;
mají emicionální konotace a skoro nikdy nejsou konkrétní. V tomto směru je výmluvné
Bertilovo vyjádření :
[Být otcem] je zábavnější, těžší a pozitivnější než byste očekávali. Všechno jak jste si
představovali, ale daleko silněší.” (Bertil, Švédsko)
Vynořující se nové otcovství ještě není definováno, ale je v zásadě založeno na
emocionálních spíše než konkrétních aspektech. To ale samozřejmě závisí na dané zemi. Je
také pravda, že takovéto emocionální aspekty nejsou vyjádřeny skrze vzájemný vztah (ať už v
rámci rodiny nebo s přáteli), ale většina respondentů je zažívá na osobní úrovni. Vlastně je
zároveň možno pozorovat, že něco tak důležitého jako je přijímání rozhodnutí ohledně
výchovy dětí není ani diskutováno ani plánováno a někdy dokonce je to považováno za
zbytečné5. Takže absence dialogu není jen mezi partnery, ale dialog chybí i v širší rodině a
mezi přáteli.
Pouze nizozemští otcové ochotně vykládají o svých dětech ať již v rámci rodiny nebo
mezi přáteli. Všichni potvrdili, že se domluvili na “vzdělávacím projektu” se svými
partnerkami, byť na neformální úrovni. Pokud vznikne diskuse, považují to za zdravé a mají
za to, že se jedná o příležitost zlepšit situaci uvnitř své rodiny. Pouze jediný italský otec,
Celestino, souhlasí se svými nizozemskými kolegy. Podle něj “teď když si muži a ženy
navzájem pronikají na svá území, je nutno dojít k dohodě, navázat dialog. Jinak bez tohoto
sdílení a uvědomění si situace může dojít k rozpadu rodiny”. Zdůraznil také důležitost
vzájemného dialogu pro všechny členy rodiny. Interakce mezi členy rodiny je zásadní věcí, a
to bez ohledu na všechny problémy. Děti také mohou být užitečné pro odvrácení a ukončení
vleklé konfrontace mezi rodiči, případně mezi rodičem a dítětem. Toto je jediný způsob jak
“nalézt živoucí a bohatou rodičovskou dimenzi”. (Celestino, Itálie).
1.3 Otcové: potíže, překážky a řešení
Žádný otec neuvedl, že by v průběhu těhotenství pociťovat žárlivost nebo že by se cítil
vyřazen v průběhu prvních měsíců života dítěte. Jediní otcové, kteří si na toto stěžovali, byli
rozvedení muži z České republiky:
"když jsem přišel z práce, žena neměla ani uvařeno, ani chvilku času pro mne"(PETR,
Česká republika)
5
Podle řeckých rodičů by pro děti měl existovat “vzdělávací / výchovný projekt” pouze pokud mají vážný
problém.
22
“Rodinné záležitosti”: Rozhovory s otci
I někteří další zažili pocit vyloučení, ale to bylo většino spojeno se skutečností, že
“nebyli schopni fyzicky těhotenství prožít” (Adam, Švédsko) a proto nebyli schopni porozumět
různým fázím mateřství a různým pocitům, které jejich partnerka v tomto období prožívala.
Jednalo se zejména o švédské otce, kteří prožívali tento druh podivu/žárlivosti vůči intimnímu
vztahu mezi matkou a dítětem, a to hlavně v průběhu kojení. Respondenti tuto vazbu přijali za
“normální záležitost” a snažili se toto ženské specifikum kompenzovat větší blízkostí k dítěti:
Četl jsem,že se to stává, ale nestalo se to mně. Vlastně jsem si vytvořil vztah s dcerou
hned v nemocnici, když se narodila. Moje přítelkyně měla po porodu nějaké stehy,
takže jsem musel být své dcveři více nablízku. Náš vztah je od té doby daleko užší.
(Johan, Švédsko)
Otcové, kteří měli větší možnost být nablízku svým manželkám a čerstvě narozeným
dětem byli také daleko schopnější pochopit všechnu tu fyzickou námahu, kterou ženy zažívají
a díky tomu si i vypěstovali větší respekt k ženám obecně a obzvláště pak vůči
samoživitelkám.
Nicméně tyto pozitivní pocity vůči ženám jsou výjimečné.
Je nutno říci, že pro muže ve čtyřech koutech Evropy je největší překážkou pro výkon
otcovství matka. To je jemnějším způsobem vyjádřeno nerozvedenými otci:
Tradiční mateřství je obecně budováno na pevných vazbách, zatímco otcovství je více
spojeno s praktickými záležitostmi. Mateřství se stává natolik silnou a zásadní
součástí jejich identity, že je [pro matky] těžké tuto oblast pustit. (Caesar, Švédsko);
Je příliš mateřská, příliš ovládá osobnost mé dcery a vynechává mě. t (Cesare,
Itálie);
a daleko agresivněji vyjádřeno rozvedenými otci:
"já rozhodně nejsem oporou matce mého dítěte a ona vůbec nic nedělá proto, abych
já mohl plnit roli otce... Otcem jen na papíře, při placení alimentů" (Roman, Česká
republika);
"v roli otce fungují sporadicky; na dálku; že chybí více společných zážitků, dominantní
úlohu převzala matka; vzájemný vztah otec - dítě postupně vychládá; dochází
k odcizení (Jan, Česká republika);
Dříve jsme se podporovali, ale po rozchodu mě “vystrčila”. (Marc, Nizozemí).
Kdo další zamezuje otcům co nejlépe vykonávat jejich funkci? Jak ve středozemní
oblasti tak v České republice mnoho respondentů potvrdilo, že zvláštní sociální bariéry, které
by je v tomto směru omezovaly, neexistují.
23
“Rodinné záležitosti”: Rozhovory s otci
Není náhodou, že společenské překážky, které zasahují do vztahu mezi otci a dětmi,
jsou vyjmenovávány zvláště velmi aktiviními otci (Nizozemci a Švédi). Mark a Brian
potvrzují, že příčinou rozvodu byl “nedostatek času”. Také stávající pracovní kultura je
překážkou pro výkon otcovství, a to kvůli ambiciozním vzorcům chování, které zažívají v
práci. Dále legislativa, která je vůči matkám příznivější než vůči otcům, a to co do flexibility,
a také společnost obecně ještě zcela nepřijímá otce, kteří s dětmi zůstávají doma.
Ačkoliv překážky přicházejí hlavně ze dvou oblastí (domov a společenská sféra)
všechny snahy nalézt řešení se většinou obracely na “matku jako překážku”. Muži ve všech
zemích předložili mnoho návrhů na to, jak minimalizovat nadměrné zasahování matek s tím,
že měli za to, že toto zasahování je nejvíce rušivým faktorem pro expozici otcovské role.
Někteří věří, že by ženy měly otce více zapojit ještě v době, kdy jsou děti velmi mladé:
“[ženy] nesmí muže izolovat, aby se neodradil”(Erik, Česká republika).
Navíc by matky měly podporovat přirozenou autoritu otce, dělit se s ním o výchovu
dítěte,“spoluvytvářet jakási nepsaná pravidla, platná pro všechny členy rodiny” (Libor,
Česká republika).
Ženy by také měly dovolit mužům, aby svobodněji vyjádřili své rodičovství: hlavně
Češi a Nizozemci požadují více prostoru a svobody když se vyjadřují jako otcové..
“Tolerance”, “trpělivost”, “přijetí” jsou nejfrekventovanějšími požadavky.
Zejména nizozemští respondenti požadují, aby mohli mít svůj vlastní otcovský styl a
možnost chybovat, protože mají za to, že genderová rovnost by měla existovat jak vně tak
uvnitř domu, a že prochází mnoha hlubokými změnami. Chtějí experimentovat ve vztahu
otec-syn bez toho, že by byli neustále vystavování vlivu, zasahování a kritice ze strany matky.
Podle nizozemského otce je to jediný způsob jak “sdílet rodičovství na individuální spíše než
genderové úrovni”. V krátkosti, jak Hans (Švédsko) říká “ženy pomůžou když ponechají
mužům více prostoru”, čímž naznačuje, že by ženy měly být pasivnější, aby si otec mohl
vybudovat vlastní sféry ve vztahu se svým dítětem.
Někteří otcové naopak vykazují větší sebekritičnost, když říkají, že to není chyba ani
tak matek jako jejich vlastní: oni jsou ti, kdo by si měl aktivně zabrat vlastní prostor v rodině,
bez toho, že by žádali o “úlevy” nebo “svolení”. Následně všichni otcové, patrně kvůli
špatnému svědomí spíše než z důvodu skutečného nutkání, vyjádřili potřebu stát se lepšími
lidmi, a to bez ohledu na přítomnost překážek uvnitř nebo vně rodiny.
Opět jsou to aktivnější otcové, tedy Nizozemci a Švédové, kdo říká, že by chtěli
zlepšit své chování tím, že by se více zapojili do vedení domácnosti, nejen jako ti, kdo
pomáhají, ale jako schopní a aktivní lidé. Chtějí se více podílet na domácích pracech, a to jak
24
“Rodinné záležitosti”: Rozhovory s otci
v rutinných záležitostech tak i na sekundární úrovni jako je třeba posílání pohlednic, příprava
sportovní výbavy, nakupování dárků k narozeninám. Jeden ze švédských respondentů uvedl,
že tyto malé úkony je to, co dává symbolickou hodnotu rodinným vztahům.
Naproti tomu čeští a italští otcové se zajímají jen o vylepšení emočních aspektů
rodičovství: někteří by se rádi stali trpělivějšími a velkorysejšímu, jiní by rádi s dětmi trávili
více času, protože jak říká Jan, chvíle strávené společně neformálním způsobem mohou být
způsobem jak “proniknout do duše dítěte” (Jan, Česká republika) ačkoliv to vyžaduje “být
s nimi přítomen nejen fyzicky, ale i duševně” (Roman, Česká republika).
Pro zdůtazněmí, že dětská láska není dar, ale “výhra”, Gustav dodává:
Věřím, že je důležité, když otcové získají vztah se svými dětmi. Ženy dokáží vytvořit
situaci, kdy se pro dítě stanou nejdůležitější osobou. Myslím, že by otcové měli být v
takových situacích rozhodnější a měli by se svými partnerkami diskutovat a vysvětlit,
že chtějí být pro své děti stejně důležití jako ona. (Gustav, Švédsko).
Zvláště Švédi věří, že by otcové měli vyžadovat aktivní roli při výchově dětí. V
měnícím se rodičovském scénáři se zdá, že jsou to zejména Švédové, kdo nám nabízejí vlastní
aktivní obraz. Je patrné, že chětjí být aktivně angažovaní při získávání / znovunabývání
uspokojující role, která by přinášela prospěch jim samotným, jejich partnerkám a dětem.
Není to nic jednoduchého, protože otcové jsou stále nejistí. Jak říká Bertil:
Nezáleží na tom, jak moc děláš, myslím, že ženy budou vždy lepší A tak se cítíš jaksi
nedostatečně.” (Bertil, Švédsko).
Tento pocit méněcennosti vyjadřují i Caesar a Erik:
Pociťuji jakousi obavu ze svého výkonu, cítím, že musím být vždy schopen ukázat, že
jsem dobrým otcem ve smyslu, v kterém je “dobrý otec” obecně i chápán. (Erik,
Švédsko).
Co se týká příspěvku k otcovství ze strany společnosti, někteří řečtí respondenti zaujali
pesimistický postoj tvrzením, že nechtějí žádný typ podpory; nevěří, že by společenský
kontext a různé instituce mohl nejak pomoci.
Italští otcové jsou naproti tomu nespokojeni se službami a rodinnou politikou, jakou
nastolila italská vláda a místní samosprávy. Obecně je sociální systém považován za chabý,
špatne organizovaný a nízké kvality. Když byli požádáni o navržení nějaké užitečné služby,
která by rodičům pomohla, nepřišli zrovna s brilantními návrhy. Je zajímavé, že předestřené
25
“Rodinné záležitosti”: Rozhovory s otci
nápady se ani tak netýkali skutečných služeb jako spíše inovativních iniciativ a aktivit6.
Specifické návrhy těchto italských otců jsou plně v linii s pojetím italské rodiny. Je pravda, že
nedostatek sociálních služeb zde byl vždy řešen vnitřními zdroji dané rodiny (manželkami a
prarodiči). Tento postoj je tak zakořeněn, že otcové nevybočí mimo nejzákladnější potřeby ani
když jsou o to žádáni, a umějí si tak představit stimulujicí inciativy a aktivity pro své děti,
které jsou užitečné pro jejich intelektuální rozvoj, fantasii a tvořivost. Jinými slovy: nikoliv
podpůrnou síť pro rodinu, ale kulturní podporu pro zlepšení jejich vzdělání.
Na rozdíl od Italů a Řeků, Švédi jsou obecně s legislativou zaměřenou na rodičovskou
dovolenou spokojeni a nechtějí, aby byla dále rozšířena. Naopak se obávají, že by mohly být
zavedeny další nároky a služby, kterým by se museli podřídit. Johan říká:
Myslím, že některé věci, jako např. rodičovské skupiny a vzdělávání k rodičovství,
které jsou společností nabízeny, jsou redundantní. Neobohatily mě o žádnou novou
znalost a nijak mi zvlášť nepomohly. Myslím, že je to pozitivní pro ty, kdo si myslí, že
to potřebují a já oceňuji, že taková síť existuje, ale sociální služby by tě měly
podporovat, pokud je potřebuješ, ale neměly by vám být vnucovány. (Johan, Švédsko).
Ze dvou zbývajících zemí zaznělo naproti tomu několik návrhů. Čeští otcové věří, že
odpovědné orgány by měly navrhnout speciální programy pro rodiny s dětmi, které by braly v
potaz 3 hlavní oblasti: domov, práci a vzdělání tak, aby
“se rodiče nemuseli honit za živobytím a mohli věnovat dětem co nejvíce času” (Erik,
Česká republika).
Navíc Jan (Česká republika) navrhuje, aby byly iniciované osvětové kampaně a debaty
o aktivní roli otců a “nedělat z otců, pečujících o dítě, raritu”. Milan (Česká republika) na
místo toho navrhuje rozšířit informace o jednotných funkcích rodiny, informovat o rodině a
jejím fungování “očima různých generací”. V té samé myšlenkové linii Roman (Česká
republika) navrhuje vydávat pro muže více literatury o rodině, nebrat otcovství jako “boj
mezi matkou a otcem, kdo bude lepší, ale jako cíl naučit se vychovávat dítě společně, otcem i
matkou, ať už spolu žijí v jedné rodině nebo ne”.
Návrhy nizozemských otců naopka sledují tři hlavní směry: 1) reorganizaci pracovní
kultury, zejména co do zlepšení statusu práce na částečný úvazek. Trochu provokativně Paul
říká, že “otcové by měli být nuceni pracovat na částečný úvazek”; 2) vytvoření zákonů, které
6
Např. chtěli více zdrojů na dětské umělecké výstavy, na vytvoření balíčků aktivit pro děti. Další zajímavý
nápad, s kterým přišel Donato, bylo seznámit děti více s jejich okolím, aby byly schopny pochopit své kořeny a
poznat samy sebe v daném prostředí
26
“Rodinné záležitosti”: Rozhovory s otci
by reagovaly na potřeby otců (to jest více práv pro otce, bez ohledu zda jsou ženatí, rozvedení
nebo žijí v partnerství; rovnou mediaci v případě rozvodu; delší otcovskou dovolenou) 3)
masivní osvětovou kampaň zaměřenou na otce a děti. Pro otce by to mohly být standardní
brožury, pro děti pak nový předmět ve škole management rodiny, který by měl za cíl naučit
děti jak vést rodinu.
1.4 Závěry: bez ohledu na cokoliv je rodina žádaná
Bez ohledu na potíže, které rodiny mají, většina respondentů má pocit, že co se týká
společnosti, je stále žádoucí být rodičem. Mnoho otců věří, že je dnes tradiční rodina v silném
postavení a že bude i nadále a ještě dlouho dominovat. Zvláště ve Švédsku se zdá, že jsou
rodiny na vzestupu. Někteří věří, že lidé stále chtějí “tradiční rodinu”, ale samotný koncept
“tradiční” prochází změnou. To, že jednotlivec má vlastní osobnost, zájmy a pracovní cíle
ještě neznamená, že musí trpět rodina. Výzvou pro jednotlivce dneška je vyrovnat
individuální a rodinné aspekty. Navzájem se nevylučují, spíše se integrují a mohou spolu
úspěšně koexistovat.
Zároveň každý souhlasí, že je dnes společensky přijatelné nemít děti – tedy na rozdíl
od minulosti: “mít rodinu” není povinnou podmínkou či kritériem pro přijetí do společnosti.
Ale mužům, kteří touží mít děti a naplnit svou roli, nesmí být odepřena podpora, a to
ani od matek ani od společnosti. Ve všech zemích se dali otcové do pohybu, rychle nebo
pomalu, verbálně nebo fakticky. Důležité je, že jsme začali. Teď můžeme jen otevřít oči a
podívat se na sebe jinak a dát hodnotu genderovým rozdílům.
27
2. “POZOROVÁNÍ” STEREOTYPŮ: SROVNÁVÁME DYNAMIKU V RODINĚ
Simona Bartolini
2.1 Důvod pro pozorování
Pozorování je komplexní výzkumná technika, kde pozorovatel(ka)/výzkumník
(výzkumnice) nevstupuje do skupiny, kterou má za cíl pozorovat1. Pozorovatel se může
zúčastnit skupinové dynamiky když analyzuje vztahy uvnitř členů komunity. Bude brát v
úvahu nejen verbální a neverbálmí chování, ale také reakce na jeho (či její) přítomnost /
jednání. Pozorovatel vstupuje do nového kontextu a seznamuje se s ním skrze dialog a
interpretaci rutiny a postojů skupiny, také skrze svou schopnost zaujmout definovanou roli
uvnitř dané komunity. V tomto ohledu bude pozorovatel schopen použít participaci jako
nástroj pro porozumění jednotlivcům a jejich kultuře, a sice analyzováním interakcí, které se
v průběhu komunikace vyskytují a jejich relevantních interpretací.
Proto jsme se rozhodli použít techniku participačního pozorování, která také vyhovuje
obecným cílům projektu T.I.R. Umožnilo nám to úzce sledovat celou dynamiku rodiny,
přičemž jsme kladli zvláštní důraz na rozdíly mezi rodičovskými rolemi a vliv genderových
stereotypů. Organizace rodinných vztahů a způsob, jakým si její členové zabírají domácí
prostor, je velmi privilegovaný úhel pohledu. Dovoluje pozorovat rodičovské modely ve
skutečném denním životě. Toto pozorování zahrnuje důkladné rozhovory s otci a jejich
příběhy a zároveň představuje přímý důkaz jejich chování a postojů ve vztahu k dalším
členům rodiny. Vlastně samotná rodinná jednotka se stává souborem pro analýzu interakcí,
kde můžeme zkoumat účinky genderových rolí a znovunastolení rodičovských funkcí; k tomu
dochází v kontextu transformace, která byla stimulována emancipačním procesem, a která
hluboce zasáhla sféru pracovní i osobní. Tato analýza je obzvláště účinná, protože více než
kdekoliv jinde právě uvnitř rodiny probíhá gedenrová interakce podle specifického modelu,
který předpokládá soubor sdílených hodnot. Uvnitř rodiny se příslušné role navzájem
porovnávají a dávají význam skutečnosti, že jsou otci / matkami, a to na základě vlastní sebedefinice coby mužů a žen.
1
O využívání metody pozorování v sociologickém výzkumu viz M. V. Angrosino, K.A Mays De Pèrez,
Rethinking observation: from method to context, in N. K. Denzin, Y. S. Lincoln (eds), Hand Book of Qualitative
research, thousand Oaks (CA), Sage Publications, 2000 (2nd ed.), str. 673-702.
“Pozorování” stereotypů: porovnáváme dynamiku v rodině
Rodiny zapojené do tohoto výzkumu byly pozorovány s maximálním respektem k
jejich soukromí a k různým potřebám jejich členů, a účastníci byli informováni o cílech a
metodách studie. Výběr rodin, kdy hlavní kritérium byla přítomnost alespoň jednoho dítěte,
představoval určitý problém. Ve většině zemích zapojených do výzkumu (Řecko, Nizozemí,
Itálie) nebyli účastníci nadšeni z představy, že jim cizí osoba vejde do soukromí a bude
nahrávat jejich rozhovory s dalšími členy rodiny. Tyto problémy spolu s přirozenými
počátečními rozpaky byly překonány díky zkušenostem a profesionálním dovednostem
zapojených výzkumníků.
V tomto výzkumu se pokusíme zařadit rodinné události a komplexní dynamiku, která
byla pozorována spolu s obrazy, interpretacemi a návrhy vytvořenými touto terénní prací v 5
zemích zapojench do projektu T.I.R.; ze všech těchto aspektů se pokusíme vytvořit
homogenní obraz, byť nebude vyčerpávající. Je nutno také mít na paměti, že se v této
kapitole jen pokusíme o sumarizaci výsledků z každé země, nabídneme některé z dílčích
interpretací, které se v každé rodině objevily. Je také nutno mít na paměti dva důležité faktory:
národní referenční kontext a variace v širokém pásmu rodinných významů.
2.2 Matky a otcové: vyjednávání o rolích v rodině mezi přizpůsobením se a napětím
Když porovnáváme pozorování realizované v 5 zemích zúčastněných v projektu T.I.R.
zdá se nám, že pozorujeme asymetrickou distribuci rodinných prací a odpovědností,
obzvláště v pečovatelské aktivitě; tato asymetrie znevýhodňuje ženu. Podle země na sebe tato
podmínka bere různé odstíny a má v každé rodině odlišnou charakteristiku. Tři rodinné
jednotky sledované v Řecku ukázaly na instituci domácí rutiny, kde jak se zdá rodiné vztahy
zůstaly nezměněny, a kde žena-matka-manželka má na starosti veškerou péči o domácnost.
Toto se děje nezávisle na strukturálních rozdílech v rodinných jednotkách, ať je již žena
zaměstnaná (a organizuje si čas ve vztahu k rodině a jejím potřrebám), nebo je ženou v
domácnosti (byť má vyšší vzdělání než manžel). V případě Řecka se zdá, že muži i ženy
považují takovou organizaci rodiny a jejích aktivit za celkem přirozenou, jako by se jednalo o
něco, co nevyžaduje revizi. Máme dokonce případ rodiny, kdy se manželka cítí špatně, když
má manžela požádat o nějakou domácí práci; takovýto přístup posiluje neúčast jejího manžela
na aktivitách rodiny. Tato tichá rodinná dohoda, která nám vychází z pozorování řeckého
partnera, nám naznačuje, že došlo k postupné imobilizaci rodinných zvyků (viz věk dětí –
Tab. 2.1), takže oba partneři skončili sdílením (a legitimizací) stereotypního obrazu
ženských/mateřských a mužských/otcovských rolí.
30
“Pozorování” stereotypů: porovnáváme dynamiku v rodině
Co se týká ostatních zemí, dostáváme obraz různorodější a více členěný, a to bez
ohledu na skutečnost, že ženy jsou spíše znevýhodňovány. Ve všech zemích muži vykazují
určitou snahu pomoci s domácími pracemi a s péčí o děti, ale nikdy to nedělají z vlastní
iniciativy. Jinými slovy se zdá, že muži vykonávají určité úkony pouze tehdy, když jsou o to
svými partnerkami požádáni. Případ dvou českých rodin je v tomto ohledu signifikantní: obě
manželky jsou na mateřské dovolené, tedy v situaci, která by je mohla předurčit k (nebo
dokonce “vystavit”) tomu, vzít veškerou domácí práci samy na sebe. To je okolnost, která
individuální dělbu prací v domácnosti ztěžuje více, než v jiných případech; není proto
překvapující, že tyto ženy považují za legitimní požádat partnera o pomoc.
I jiné okolnosti donutí muže jednat a investovat energii do pomoci svým partnerkám.
Tyto okolnosti mohou být nazvány jako “force majeure” a vyskytují se tehdy, když explicitní
žádost o pomoc sice neexistuje, ale muži přesto nemohou odmítnout jednat. Taková situace
nastává když např. žena nemůže své úkoly vykonávat kvůli fyzickému vyčerpání nebo noční
směně v práci (přpad třetí české rodiny a jedné rodiny ve Švédsku).
Na druhé straně dvě italská a dvě švédská pozorování ukázala rozdílnou paletu
strategií v plánování domácích prací a v péči o dítě (manžel a manželka takříkajíc vařili a
uklízeli na směny; zaměstnávali také pomocnici; a sporadicky i požádali o pomoc přátele).
Ani za těchto okolností zvolené strategie nemohou zmenšit nerovnováhu v neprospěch ženy,
obzvláště v péči o děti; to se děje proto, že pomoc nabízená partnery je stále nedostatečná a to
jak kvantitativně tak kvalitativně (jako např. v případě švédské matky, která vyzvedávala dítě
ze školy časteji než její partner, a to i přes jeho vyší flexibilitu v zaměstnání).
V porovnání se všeobecnými tendencemi, nizozemský případ je patrně izolovaný:
obecně lze říci, že pozorované rodiny vykazují vyšší stupeň transformace v rodinných rolích a
rodičovských funkcích. Ve dvou ze třech případů žena pracuje a zdá se, že panuje v rodinách
spravedlivá dělba práce; hlavní domácí aktivity jsou rovnoměrně distribuovány mezi partnery,
ne podle zafixovaného schématu, ale podle skutečné výměny rolí (některé úkony jsou
vykonávány společně, např.nakupování potravin). Tato flexibilita vychází z aktivního přispění
každého partnera a občas je určena potřebami rodiny. Třetí nizozemská rodina vykazuje
tendenci k diversifikaci odpovědností spíše podle tradičních modelů mužských a ženských
rolí uvnitř rodiny a postrádá skutečnou reciprocitu. To se stává zjevným v momentě, kdy děti
soustřeďují své požadavky a pozornost k matce, která má na starost péči o ně i o domácnost.
Otec na druhé straně je jediný, kdo přináší do rodiny příjem a stará se tedy o ekonomickou
stránku rodiny, kromě toho, že případně ještě nakupuje. Je ale důležité podtrhnout turecké
kořeny této rodiny, která je pod kulturním vlivem země původu. To je aspekt, který mohl
31
“Pozorování” stereotypů: porovnáváme dynamiku v rodině
podmínit volbu partnerů co do distribuce rodinných úkolů. Pozorovali jsme nicméně “ovčí”
přístupnost ze strany muže vykonávat činnosti, které jsou tradičně vykonávané ženami (např.
také pomáhá dětem s domácími úkoly).
Je možné, že tento proces “zapojování” je signálem, byť stále slabým, že rodina i
genderová reprezentace prochází změnami. Ta samá tendence byla zaznamenána i v ostatních
zemích zapojených do projektu. Nicméně z našich předchozích pozorování je zřejmé, že v
zásadě převažuje organizace rodiny kdy manžel / otec na sebe nebere plnou odpovědnost za
svou roli. Díky určitému implicitnímu souhlasu ze strany partnerů muži nevykonávají
povinosti a závazky v plné míře, čímž dochází k přetížení partnerky. Jako příklad můžeme
uvést českou rodinu, kdy otec chodí z práce v době, kdy jeho syn už spí a v Itálii, Řecku a
Švédsku je profesní vytížení otců takové, že jim dovoluje strávit s dětmi jen určitý počet
hodin týdně. Na druhou stranu jak jsou muži vyňati z určitých aktivit rodiny mají více
volnosti na organizování svého volného času. Z pozorování řeckých a českých rodin a z
jednoho případu ve Švédsku a Itálii vidíme, že muži obvykle relaxují u počítače, u televize a
někdy u novin, zatímco ženy jsou zaměstnány domácími pracemi a péčí o děti. Je pravda, že
děti jsou vždy v centru pozornosti a zájmu rodičů, byť u každého z rodičů trochu jinak. To se
objevuje zejména v případě tří svédských rodin, tří italských rodin a v některých případech se
to týká i České republiky (zároveň to není tolik relevantní v případě řeckých rodin). Nicméně
je to hlavně matka, kdo dává dětem přednost. To se často děje na úkor buď jejího volného
času (jako v případě italské rodiny) nebo na úkor jejího vztahu s partnerem (jako v případě
švédské rodiny). V tomto ohledu přílišná péče o děti může být dalším prvkem v napětí mezi
partnery.
Všechny výše popsané případy ukazují jak rodičovský přístup k dětem a chování
partnerů uvnitř rodiny ovlivňují čas, který by mohli věnovat sami sobě. V tomto ohledu se
zdá, že pozorování v Nizozemí potvrdila určitou rovnováhu v partnerských vztazích;
rovnováha vychází z odhodlání vyšetřit si kvalitní čas pro partnera, čas osvobozený od
přítomnosti dětí.
Partneři mohou proto společně dělat věci, které je zajímají (poslouchání
hudby nebo povídání si po večeři) nebo jednotlivě (čtení knihy). Nizozemský pár nalezl
dobré řešení, když se partneři dohodli na jednom volném dni v týdnu, zatímco druhý partner
se staral o děti (italská rodina se pokouší o podobný experiment). Mimochodem zdá se, že
toto řešení dává podnět pro diskusi a interakci mezi partnery.
Je známo, že v partnerství některá specifická očekávání ze strany partnerů
2
regulují
to, jak manželky/matky a manželé/otcové působí ve svých rolích: tato očekávání se ne vždy
2
Existují také společensky sdílená pravidla, která určité chování činí přijatelnějším než jiné.
32
“Pozorování” stereotypů: porovnáváme dynamiku v rodině
shodují. Ženino vnímání nedostatku rovnováhy a její následný požadavek, aby se její pracovní
zátěž v domácnosti snížila a byla sdílená, může přinést změnu do systému vzájemných
očekávání v řízení rodiny. V tomto směru jsme často pozorovali určité kontroverze mezi
analyzovanými partnery; může mezi nimi být napětí nebo dokonce otevřený konflit.
Nespokojenost byla pozorována u dvou ze tří švédských rodin. V prvním případě vyjádřila
žena nespokojenost vůči patnerovi, kterému vytýkala, že nebyl dostatečně trpělivý s dětmi, že
je vznětlivý a ne vždy ochoten jí pomoci. Ve druhém případě partner vyčítal partnerce, že
věnuje příliš mnoho času potřebám dětí a ne dost času potřebám jejich vztahu. Zatímco u
švédských rodin byla pozorována určitá tenze, v české rodině propukl otevřený konflikt. Otec
měl problémy, když se staral o nejmladší dítě a požádal o pomoc partnerku, byť ale mohl mít
zkušenost a praxi z péče o nejstaršího syna; epizoda vyprovokovala rozhněvanou reakci ze
strany partnerky, která vyjádřila svou nespokojenost sarkastickými poznámkami. V jiné
situaci se muž cítil podhodnocený a ne zcela respektovaný a požádal o větší uznání (a větší
vděk) ze strany partnerky za to, jak přispívá v péči o domácnost a děti (jeden případ v České
republice a jeden případ ve Švédsku).
Z pohledu kultury takovýto postoj ze strany muže ukazuje, jak jeho participace v
rodině je stále ještě citlivé téma: muž se sice zapojuje do domácích prací (faktická změna), ale
ve většině případů se nezdá, že by tyto povinnosti zahrnul do svojí reprezentace a role
(kulturní změna). Zdá se, že se spíše považuje za člena mužské sociální kategorie a jako
takový se soustřeďuje na své veřejné odpovědnosti; na rozdíl od své partnerky není zvyklý
brát domácí práce jako součást svých vlastních povinností. V tomto ohledu mužova potřeba
ocenění za pomoc v rodině může být chápána i jako projev nejistoty co do jeho vlastní role.
Může ale tím také dávat najevo, že vykonává práci, která přece spadá do odpovědnosti a
povinností partnerky.
Celkově se zdá, že více méně racionální lpění partnerů na některých modelech
rodinného chování může být přehodnoceno v období obtíží. Stěžování si a konflikt proto
můžeme považovat za konkrétní výsledek rostoucího transformačního procesu v reprezentaci
rodinných vztahů; proces, který musí překonat gedenrové stereotypy, které prezentují ženu
jako jedinou poskytovatelku péče.
2.3 Výchovné “vzorce chování” vůči dětem: nedostatek projektu
Vliv genderových stereotypů a latentní koncepty recipročních rodinných rolí lze sledovat
prostřednictvím velmi důležitého tématu, a sice výchovy dětí. Z našich pozorování nejsme
33
“Pozorování” stereotypů: porovnáváme dynamiku v rodině
přesvědčeni, že interakce rodičů s dětmi sleduje jistý výchovný / vzdělávací projekt. Ve
většině případů nebyly děti vedeny k odpovědnosti, k tomu, aby se účastnily domácích
povinností, byť je nutno podotknout, že v mnoha sledovaných rodinách byly děti velmi
mladé. Co se týká zapojení dětí do některých domácích prací, v Řecku a ve Švédsku jsou
některé práce vyžadovány pouze od dcer (pomoc v kuchyni, mytí nádobí), a to i přes to, že
věk synů dovoluje, aby se do těchto prací také zapojili. Zvláště v řecké rodině oba rodiče toto
dělení úkolů mezi syny a dcery stále podporují.
Výjimku lze opět najít ve dvou nizozemských rodinách: v prvním případě obě děti
(chlapec a děvče) mají denně na starosti sklízení stolu a mytí nádobí. Zdá se, že takovýto
systém vzorců chování vychází z výchovného modelu, který zase vychází z přesvědčení
rodičů. Ve druhém případě dcera pomáhá v domácnosti sama jen proto, že její bratříček je
stále ještě velmi malý. V obou rodinách se zdá, že domácí povinnosti jsou dětem přidělovány
s ohledem na jejich věk nikoliv s ohledem na jejich pohlaví. V tomto směru nizozemská
rodina tureckého původu (která zahrnuje i prarodiče) je zajímavým případem, protože čtyři
dospělí členové domácnosti si dělí rovným dílem starost o výchovu dětí a každý člen má v
tomto směru specifický soubor úkolů.
Česká rodina vyčnívá v tom smyslu, že předává dítěti některá pravidla komunikace mezi
lidmi; učí dceru, že nemá přerušovat konverzaci dvou dospělých, jelikož takové chování se
odsuzuje a není ani v rodině ani ve společnosti tolerováno. To, co obecně vyplývá z
pozorování v pěti zemích je skutečnost, že ačkoliv oba rodiče přispívají k výchově dítěte
odděleně, je to matka, kdo má v této funkci jasnou převahu. Jako základní prvek v rodině je
žena vlivná a obvykle je i velmi rozhodná; zdá se, že se zejména stará o disciplínu a že je tím,
kdo v rodině rozhoduje o věcech, které se týkají rodiny jako celku.
2.4 Latentní dimenze rodinné zkušenosti
Díky pozorováním v rodině bylo také možné identifikovat některé aspekty, které
obecně charakterizují latentní dimenze životní zlkušenosti v relevantních jednotkách. Aspekt
komunikace zahrnuje členy rodiny na různých úrovních a může podmiňovat širokou paletu
vztahů mezi rodiči a dětmi, a také mezi partnery.
Pro začátek si můžeme povšimnout, že většina rodin preferuje v komunikaci láskyplné
tóny. Zvláště vztah mezi otci a dětmi je často založen na hraní si a legraci. Speciálně otcové
mají tendenci jasně ukazovat, že jsou v tom minimálním čase, který mají, k dispozici dětem
na hraní. Dětem se to líbí, zejména v některých řeckých a českých rodinách. Otec řecké
34
“Pozorování” stereotypů: porovnáváme dynamiku v rodině
rodiny jasně ukazuje, že se svými syny preferuje hry a konverzaci (téměř výlučně), přičemž
zanedbává vztah se svými dcerami.
Dialog s dětmi a uspokojování všech potřeb se stále zdá být doménou matek; je to
způsobeno i menším počtem hodin, které děti tráví se svými otci. V tomto směru se zdá, že
nizozemská rodina zdůrazňuje odlišný vztahový styl, a sice otec – ne matka – je hlavní
“referenční osobou”, na kterou děti přenášejí svůj požadavek na pozornost. Tento aspekt
vyplývá ze slov nizozemské pozorovatelky, Susan Medeiros, když píše, že otec v této rodině
“je velmi pozorný k potřebám ostatních a děti se na něj obracejí častěji než na matku”.
Ve většině rodin (kromě některých případů ve Švédsku a Itálii) bylo pozorováno, že
rodinní příslušníci obecně dychtí po vzájemném kontaktu a snaží se vytvářet podmínky, aby
mohli spolu trávit čas a sdílet denní události. To se většinou děje při jídle, ale někdy jen o
víkendech. Ždá se, že ideálním momentem je čas po večeři – někdy také jediným - kdy se
pozornost soustředí na pár, nikoliv na děti. Obvykle je to žena, která vyvolá konverzaci,
ačkoliv to není obecným pravidlem.
Kontakt, podpora a častá komunikace mezi partnery se zdá typickou hlavně pro
nizozemské rodiny. Mohlo by to být vysvětleno i završenou reciprocitou v rodičovských
rolích, která umožňuje věnovat více pozornosti vlastnímu soukromí rodičů. Co se týká
švédských rodin, jeden pár tvrdí, že nemají mnoho společných zájmů (kromě dětí), a druhý
zrovna prošel krizí vztahu, což se zlepšilo když se partneři více osvobodili od vztahu k dětem.
Komunikace se nezdá být prioroitou pro řecké a italské rodiny, ale je celkem běžná mezi
českými partnery. Také se dá mimochodem vysledovat, jak počítač a televize členy rdiny
odrazují od komunikace, takže každý její člen tráví čas izolovaně (toto bylo pozorováno v
Řecku, Itálii a České republice).
35
“Pozorování” stereotypů: porovnáváme dynamiku v rodině
2.5 Vybrané dílčí závěry
Zdá se, že vztahy, které strukturují denní rutinní řád rodiny, procházejí komplexním
procesem redefinování, od starých přetrvávajících hodnot k hledání nových aktiv. To alespoň
v obecné rovině vyplynulo z analýz rodin v pěti zemích. Zdá se, že jsou rodiny
charakterizovány potřebami dětí, ty určují tempo rodinných aktivit a ovlivňují rodinnou
rovnováhu. Rodinný vztah na obecné úrovni se spíše zaměřuje na emoční výměnu, na sdílení
významů a na komunikaci, než na respekt k rigidním rolím uvnitř rodiny (jako rodič a dítě,
nebo manžel a manželka). Muž má tendenci formulovat svou roli otce a partnera
inovativnějším způsobem - tedy v porovnání se strnulým modelem: za některých okolností se
přizpůsobuje tak, aby vyšel vstříc potřebám členů rodiny; má na starosti hraní si s dětmi,
ačkoliv se toto vždy musí podřídit jeho pracovním povinnostem.
Na druhé straně tento aspekt není dostatečný pro to, aby garantoval skutečnou
emancipaci žen od tradičních rolí. Naopak je ve většině případů konstatováno, že je to ona,
kdo i nadále zůstává udržovatelkou “sféry domova”, má na starosti organizaci domácích a
pečovatelských aktivit. Je to stále žena, kdo má největší podíl odpovědnosti v celé
domácnosti, byť má podporu vychovatelky (Itálie a Řecko), příbuzného (obvykle matka nebo
tchýně: tento případ nastává alespoň jednou v každé z pěti zemí), nebo partnera (téměř nulový
výskyt v Řecku, rozdílná míra účasti v ostatních zemích). Matka/manželka připravuje, usiluje,
koordinuje, řídí, řeší a udává pravidla: slovem, ona řídí rodinnou scénu. Zdá se, že je jediná,
kdo má skutečný přehled a někdy se zdá, že nechce tuto roli pouštět, to je zřejmé v případě
Řecka a také z některých pozorování v Itálii. Kromě toho musíme zdůraznit, že začíná mít u
dětí i větší autoritu než její partner.
Český pár nabízí zajímavý příklad vnímání základní role ženy; partneři se definují
jako hlava (manžel) a krk (manželka). To ukazuje, že ačkoliv muž jako hlava rodiny má stále
ještě v rodinných záležitostech rozhodovací pravomoce, nemohl by ve skutečnosti vykonávat
svou funkci bez vší té základní a tvrdé práce jeho patnerky (krk podporuje hlavu) .
Mohli bychom proto říci, že ani oddělení rolí v rodině, ani výměna rodičovských
funkcí nebyla ještě překonána. Z pozorování to vypadá tak, že otcové a matky stále
vyhledávají jedinečnost rolí takže proces výměny rolí (reciprocita) ještě není dokončen. Tento
fakt způsobuje při hledání rovnováhy mezi povinnostmi a odpovědnostmi v rodině napětí. V
tomto směru je švédský případ symbolický, protože rodiny jsou charakterizovány značnou
mírou konfliktu, který naznačuje ostrý rozpor mezi partnery. Tato země je slavná hlubokou
kulturní citlivostí vůči principům gednerové rovnosti3 a pro svou efektivní rodinnou politiku;
3
Viz kapitola 4.
36
“Pozorování” stereotypů: porovnáváme dynamiku v rodině
na druhé straně ženy jak se zdá jsou i nadále trestány v oblasti dělby domácích prací. Vnímání
tohoto “protikladu-sváru” mezi ideály a realitou (mezi politickými směrnicemi a skutečným
životem) by mohlo vysvětlit narůstající nespokojenost ženy, která protiklady v rodině zesiluje,
aby se situace pohnula vpřed. Bez ohledu na Švédsko se rodiny snaží zpochybnit tradiční
rodinné modely; tato společenská dynamika by mohla napomoci při budování nových
intervenčních strategií, což by přineslo nové odpovědi vztahující se k privátní a rodičovské
funkci.
Tab 2.1
Řecko
Family 1
Počet členů rodiny
4
Rodina 2
4
Rodina 3
6
Nizozemí
Počet členů rodiny
Rodina 1
4
Rodina 2
4
Rodina 3
6
Švédsko
Rodina 1
Počet členů rodiny
5
Rodina 2
4
Rodina 3
4
Členové
Otec
Matka
Dcera
Syn
Otec
Matka
Dcera
Syn
Otec
Matka
2 dcery
2 syni
Členové
Věk členů rodiny
48
43
13
7
40
38
8
10
50
42
14 a 12
9a7
Věk členů rodiny
Otec (Nizozem.)
Matka (Irka)
Dcera
Syn
Otec (Marokánec)
Matka (Nizozem)
Dcera
Dcery
Dědeček
Babička
Otec
Matka (učekává 3. syna)
Dcera
Syn
Členové
Otec
Matka
Dcera (z matčina 1. manželství)
2 syni
Otec
Matka
Dcera
Dcera
Otec
Matka
Dcera
Syn
48
45
12
10
40
38
11
4
57
57
33
32
13
6
Věk členů rodiny
33
40
18
12 a 2
37
30
3
1 rok a ½
40
44
9
5
37
“Pozorování” stereotypů: porovnáváme dynamiku v rodině
Česká republika
Počet členů rodiny
Členové
Věk členů rodiny
Rodina 1
3
Rodina 2
4
Rodina 3
4
Itálie
Rodina 1
Počet členů rodiny
4+1
S rodinou žije vychovatelka
Otec
Matka
Syn
Otec
Matka
Dcera
Syn
Otec
Matka
2 dcery
Členové
Otec
Matka (Španělka)
Syn
Syn
27
26
8 měsíců
39
36
5
4 měsíců
36
35
16 a 9
Věk členů rodiny
42
39
7 let a 1/2
4
Rodina 2
3
Rodina 3
5
Otec
Matka
Syn
Otec
Matka
Syn
Dcera
Syn
40
37
10 měsíců
36
33
7
5
3
38
3. HOVOŘÍ ODBORNÍCI: SPECIALIZOVANÁ SDRUŽENÍ V EVROPĚ
Federica Volpi
4.1 Rozvoj sdružení
Než začneme analyzovat názory vyjádřené odborníky, předkládáme zde tabulku
klíčových respondentů, kteří se podíleli na výzkumu, rozdělených podle zemí. Pro Českou
republiku a Řecko jsme použili pseudonymy.
Jméno/Pseudonym
Boris
Josef
Karel
Marek
Vàclav
Elen
Hana
Marie
Česká republika
Organizace, sektor nebo funkce
Diagnostika, Občanská poradna, poradce
novinář, Public Relations, manažer, podnikatel
Zdravotní programy, sociolog, projektový ředitel
Rodinné investice a spoření, ekonom, vedoucí oddělení banky
Tina
Soudní znalec, spolupracovník asociace otců, psycholog
Genderové rozpočtování, socioložka, vedoucí oddělení
Školství, pedagožka, ředitelka základní školy
Vzdělávání dětí, motivační programy, sociálně právní specialistka, ředitelka
vzdělávací agentury
Programy pro volný čas dětí, sociálně pedagogická pracovnice
Vanda
Mateřské centrum, psycholožka, ředitelka
George Handanos
Stavros Stavros
Mihalis Georgiou
Spiros Oikonomou
Nikos Papadakis
Vasilis Petropoulos
Řecko
Národní rada pro sociální péči
Národní rada pro sociální péči
Národní rada pro sociální péči
Rodičovská rada – základní škola
Rodičovská rada – základní škola
Rodičovská rada – základní škola
Francesco Belletti
Fiorenzo Bresciani
Alessandro Ciardiello
Aldo Minacci
Rosy Genduso
Marino Maglietta
Fabio Nestola
Maurizio Quilici
Maria Chiara Terzulli
Nicoletta Thermes
Itálie
Mezinárodní centrum rodinných studií, ředitel
Asociace mužů v domácnosti (ASUC), předseda
Asociace rozvedených tátů, předseda
Asociace rozvedených otců, předseda
Asociace rozvedených matek, předsedkyně
Asociace Vyrůstejme spolu, předseda
National Federation for Bi-parenthood (Fe.N.Bi), poradce
Institut pro studia otcovství (ISP), předseda
Il Melograno – Mateřské a porodnické centrum – Gynekoložka a vedoucí
centra
Odbornice na rodinnou psychologii
Hovoří experti: Specializované asociace v Evropě
Henk Hanssen
Maarten Legene
Andy Work
Harry van Bommel
Peter Tromp
Joep Zander
Ingvar Hiärtsjö
Mikael Persson
Magnus Rydevik
Claes Lundkvist
Dennis Kullman
Nizozemí
Ikvader.nl, KingContent (novinová společnost)
Výkonný a kreativní ředitel
SOS - Papa Foundation, Family Rights Foundation
Člen správní rady, poradce, spisovatel
Otcové pro spravedlnost
Národní koordinátor, Nizozemská pobočka Fathers 4 Justice
Socialistická strana (SP)
Člen/mluvčí Socialistické strany, Člen poradního sboru Středního učňovského
vzdělávání v umění, kultuře a zábavy
Rodiče pro děti, Nadace pro dětská práva a přístup k právu, Father-care
Knowledge Center Europe, Fathers 4 Justice
Nizozemský politický a tiskový koordinátor asociace Fathers 4 Justice,
spoluzakladatel a nizozemský národní koordinátor organizaceFather-care
Knowledge Center Europe
Father Child Organisation, Dwaze Fathers, Fathers 4 Justice, Family Rights
Platform
Umělec a hudebník, certifikovaný vzdělavatel, dětský psycholog, vědec, autor
publikace, aktivní podporovatel hnutí otců a člen organizací otců
Švédsko
Male Network Association
Předseda
Male Network Association
Učitel zabývající se integrací genderových perspektiv ve školách
Gender Management Institute
Bývalý Výkonný místopředseda
Foundation of Woman’s Forum
Odbornice na politické vědy a gender
County Administrative Board
Expert pro rovnost
Při rozhovorech s odborníky z pěti zemí zapojených do projektu T.I.R jsme
zaznamenali mnoho témat. První se týká zajímavé skutečnosti, že se rozšiřují a jsou zároveň
velmi aktivní sdružení otců, matek a sdružení zaměřená na rodinu. Zde jsme zaregistrovali
první důležitý rozdíl mezi jednotlivými zeměmi: na rozdíl od České republiky, Švédska a
Nizozemí, kde existuje velké množství různých sdružení, v Řecku jak se zdá je jediná
organizace, která se na tato témata zaměřuje, a ta je napojena na Ministerstvo zdraví a
sociálních věcí. Snažili jsme se s touto skutečností vypořádat tak, že jsme se obrátili na
Rodičovské školské rady, protože ty se zaměřují nejen na prospěch dětí ve škole, ale také na
jejich chování doma a na vztahy s rodiči.
40
Hovoří experti: Specializované asociace v Evropě
Ostatní země jsou nicméne charakteristické širokým spektrem sdružení propojených
do komplexní sítě orgánů a organizací, každá z nich má různé aktivity a přístupy, avšak za
stejným cílem. Itálie a Nizozemí má velké množství sdružení otců a matek, které se zabývají
odlukou / rozvodem a otázkami svěření dětí do péče; účelem těchto orgánů je podporovat
muže a ženy, kteří prožívají rodinnou krizi a také zmenšit konflikt mezi bývalými partnery,
zvláště pak s ohledem na svěření dětí do péče. Bez ohledu na podobnou rozmanitost
organizací jsme si ve Švédsku všimli jedné důležité národní charakteristiky: tou první je to, že
švédská sdružení nejsou spojena s obtížnými životními událostmi či krizemi (jako je např.
Odluka/rozvod), tou druhou je skutečnost, že můžeme sledovat postupné překonávání
tradičních genderových dělení těchto sdružení. V současné době pozorujeme vůli změnit starý
model novými rodičovskými asociacemi, kde jsou genderové rozdíly zjemňovány ve
prospěch společné reprezentace žen a mužů, a to zejména ve spojení s rodičovstvím.
Díky tomu, že jsme se v každé zemi mohli prostřednictvím našich výzkumníků spojit s
odborníky, kteří nám pro výzkum byli k dispozici, bylo možné získat celkem rozmanitý
pohled na fenomén, který je předmětem této studie.
Srdečné přijetí, kterého se dostalo zástupcům našich organizací, navíc ukazuje
užitečnost takových projektů, protože vytvářejí diskusi o tématech, která jsou někdy
zanedbávána, ale která jsou pro každodenní život občanů vždy důležitá. Je to o to důležitější
jak se evropská situace rychle vyvíjí: staré stereotypy spojené s genderem a společenský
systém, který na nich byl postaven, nejsou vždy schopny odolávat proměně společnosti.
Kromě toho, ženská emancipace je nutná, protože je nerozlučně propojena s emancipací
muže, a tedy je důležitá pro celé lidstvo.
3.2 Jak genderové rozdíly ovlivňují rodičovské role
Pro rozhovory s odborníky byly startovním bodem genderové rozdíly. Dá se říci, že
ve všech zemích odborníci, které jsme oslovili, souhlasí s existencí biologických rozdílů mezi
muži a ženami. Tyto rozdíly tvoří základ rozlišení rodičovských rolí.
Nicméně podle odborníků existují i společensky vytvořené rozdíly, které naznačují
existenci různých sociálních reprezentací dvou pohlaví. Jinými slovy se očekává, že muži a
ženy jednají odlišně, prostě kvůli jejich odlišným charakteristikám. V každém případě
odborníci ve vybraných zemích zdůrazňují, že způsob, jakými se v rodině projevují role otců
a matek má co do činění spíše s individuálními charakteristikami a vytvořeným vztahem než
že by byly podmíněny genderem.
41
Hovoří experti: Specializované asociace v Evropě
V tomto ohledu je dobré si zachovat individuální dispozice a proto by bylo vhodné,
aby se rodiče navzájem naučili rozpoznat svou osobnost. Jeden z nizozemských odborníků,
Andy Work, řekl, že způsob, jakým otec a matka “hrají” své role je záležitostí“individuálních
osobností a toho, jaký mají rodiče k sobě vztah, spíše tedy než genderovou otázkou”.
A konečně, podle odborníků rozdíl podložený genderem nemůže existovat, protože
každá rodina si vyvine vlastní styl, bez ohledu na zaběhnuté role. Tato hypotéza je dobře
vysvětlena řeckým odborníkem: “neexistuje žádné specifikum pro otcovskou nebo mateřskou
roli. Každá rodina má svůj vlastní způsob fungování a to nemůže být založeno na genderovém
základě” (Spiros Oikonomou).
V každém případě pro dítě je dobré, aby zažilo rozmanitost rolí a individuálních
charakteristik. Podle odborníků různé styly mezi otci a matkami zvyšují cenu rodiny.
Svoboda v zacházení s rolemi by nicméně neměla být zaměňována s možností vyhnout
se nějakým úkolům: muži a ženy jsou odborníky povzbuzováni, aby sdíleli péči o děti a
domácí práce, prostě proto, že jsou toho oba schopni. Navíc jak říká nizozemský odborník
“většinou by se měly dělit ty méně příjemné práce” a co se týká ostatního, “ať každý dělá, co
ho baví” (Andy Work).
Zatímco v minulosti byla veškerá starost o domácnost a rodinu a priori ponechána na
ženě, čímž byl podtržen jasný rozdíl (kde genderové stereotypy hrály důležitou roli), nyní se
zdá, že se věci mění; zdá se, že muži se méně zdráhají vykonávat svůj podíl i když jejich
postoj je stále nejistý. Podle českých expertů je lepší rovnováha v domácnosti teprve
nedávnou záležitostí a je možná díky kulturnímu vlivu západní Evropy. Dokonce tyto vlivy
ovlivnily i věk, ve kterém (ženy) mají děti – a posunuly ho. Odborníci jsou toho názoru, že
aby bylo možné otce více zapojit do péče o děti, měli by otcové lépe znát strukturu života
svých dětí a měli by být schopni se s nimi zabývat a více s nimi komunikovat. Švédští
odborníci souhlasí s tímto názorem: podle nich by otec měl být více zapojen v každodenním
životě dítěte, a to hlavně když to děti opravdu potřebují.
V dnešní době je otcovství složitější o to, že je nutno se více zapojovat do rodiných
záležitostí, otcovská role byla v minulosti snazší, protože byla předem určena a v podstatě i v
některých aspektech omezena. Věci se dnes mění, což nebylo konstatováno jen švédskými
odborníky. Italský odborník poskytl tento komentář: “v dnešní době je jednou ze slabin
rodiny nedostatek sociální konfirmace (společenského potvrzení); členové rodiny mají k
dispozici pouze experimentální (vzorce) chování, je nedostatek společenských pravidel, které
lidem potvrzují, že dělají v rámci rodiny správnou věc”(Francesco Belletti). To může být
zmatečné: muži stále ještě mají problém se srovnat s rozšířeným otcovstvím a potřebují čas na
42
Hovoří experti: Specializované asociace v Evropě
adaptaci. Musejí se vyrovnat s touto realitou jako se musejí konfrontovat se ženami, které
jsou v dněšní době stejně jako oni zároveň živitelkami; je pravda, že osobní podmínky mužů
(socio-ekonomický statut, vzdělání atd.) velmi ovlivňují způsob, jakým čelí nové otcovské
roli.
Vztah otec-dítě je nepochybně velmi komplexní a ve srovnání s matkou musí být
asimilován odlišným způsobem; zejména tento aspekt podtrhl italský expert: “otec by měl
být stimulován, existuje mnoho studií, které ukazují, že čím dříve (je navázán fyzický) kontakt,
tím dříve se k dětem vyvine láskyplný vztah” (Maurizio Quilici). Je pravda, že matka si s
dítětem vytvoří okamžitý kontakt (i fyzicky) a to má vliv na další vztah. Proto by matka měla
maximálně využít své relativní výhody a pomoci otcovi přijmout spontánně jeho roli. Z
tohoto se zdá jasné, že otcovská role je sociální konstrukt (sociálně budovaná) a záleží na
matčině roli. Proto je naprosto nutná spolupráce mezi partnery.
Co tedy rozhoduje je kvalita vztahu. V takovém případě narození dítěte a péče, kterou
dítě potřebuje, nepředstavuje problém. Ve “funkčním” páru si je otec vědom, že je jeho
podpora nutná a od začátku je ochoten pomáhat. Podle českých odborníků taková rodina je
skutečným komplementárním orgánem, ochotná přijmout nově narozené dítě. Muži, kteří v
takových svazcích žijí vmímají otcovství jako zásadní událost: “… to je pro muže prožitek
existenciálně jeden z nejslastnějších” (Václav).
Mnoho odborníků si myslí, že takovéto skutečné sdílení mezi rodiči může být
efektivní léčbou na jakoukoliv krizi v partnerství.
Konečně můžeme říci, že v evropských zemích zapojených do projektu se otcovská
role mění, ale tento vývoj ještě není dovršen. Jedná se zajisté o zvláštní moment, kdy již
nemáme tradiční postavu matky, dokonce ne ani tradiční pár s klasickou dělbou rolí. Muži
přistupují k otcovství s narůstajícím zájmem a ukazují tak probíhající transformaci, která
zahrnuje celou jejich identitu; obtíže zůstávají uvnitř rodiny nebo uvnitř společnosti nebo
mohou pocházet z řídkého uvědmění si rodičovské role.
3.3 Otcovské styly
Evropští odborníci dospěli ke shodě co se týká otcovských stylů, přičemž rozlišovali
mezi těmi, které je možno přijmout navíc a které jsou určeny - alespoň částečně - historicky.
Autoritativní otec minulosti je vnímán jako překonaný anachronismus; řecký odborník
ho popisuje jako “otec-kapitán, který chce ostatním rozkazovat” (Stavros Papadopoulos).
Český klíčový respondent jej definuje následovně: “já můžu a ty musíš” (Josef), a vidí jej
jako někoho, kdo má moc a má negativní vliv na své děti, protože neakceptuje druhé takové,
43
Hovoří experti: Specializované asociace v Evropě
jací jsou. Švédští odborníci si myslí, že autoritářský otec může svým dětem znemožnit
vyrůstat správně a v rodinné harmonii. Italští respondentni podtrhují, jak autoritativní otcové
nejsou schopni intenzivních a důležitých vztahů: “byl to rozhodně otec, jenž si risknul
neprojevovat se jako milující otec; jeho vztahy byly poněkud sterilní” (Francesco Belletti).
Emoční kultura, ve které existuje intimní vazba mezi otcem a dětmi, je zřejmě nekompatibilní
se zkostnatělým konceptem autority.
Na druhé straně je podle řeckého odborníka emoční otec “demokratický a sdílící otec”
(Vasilis Petropoulos); otec, jenž věří v rovnocenné vztahy, který diskutuje a sdílí. Navíc ve
Švédsku je emoční otec (přednostně) brán jako chápající a tolerantní. Nicméně podle
švédských klíčových respondentů je rizikem příliš emočních otců to, že se mohou stát až
majetnickými (tedy vyjádřit vůli držet děti blízko u sebe); což může dětem zabránit, aby se
stali nezávislými, tedy přesně podle zastaralého modelu. Je také pravda, že trocha autority (ne
moc) je nutná, aby děti dostaly směr: jak formují svůj charakter, potřebují pravidla a limity,
říkají nizozemští a čeští odborníci. Po otcích se konec konců stále žádá, aby tuto funkci
vykonávali.
Podle švédských odborníků je ideální otec schopen uspokojit oba požadavky: na jedné
straně na sebe vezme tolik odpovědnosti jako matka (v různých situacích podporuje, pomáhá
s udržováním rodiny, dává jasná pravidla); na druhé straně ukazuje lásku a respekt vůči svým
dětem, je pozorný, vlivný a ochotný si promluvit, učit děti a připravovat je na to, aby se stali
nezávislými a opravdovými lidskými bytostmi. Odborníci z relevantních zemí souhlasí s tím,
že tento profil odpovídá profilům modernějšího otce, jenž se snaží o skutečnou rovnost s
matkou.
Jenže se nezdá, že by země zapojené do výzkumu měly něco jako výchovný či
vzdělávací projekt, který by oba partneři sdíleli. Existenci takového projektu výslovně
přiznávají pouze řečtí odborníci, a to zejména pro období dětství. Podle českých klíčových
respondentů není dobré s takovým vzdělávacím / výchovným projektem pokračovat když děti
dospívají, protože by projekt mohl schovávat nějaké nenaplněné ambice ze strany rodičů. V
tomto ohledu český odborník řekl, že je důležité: “spíše se starat o to, aby dítě dostalo
dobrou výchovu, aby z něho potom něco bylo” (Marek).
Nezdá se tedy, že by existence sdíleného vzdělávacího projektu byla mezi partnery
samozřejmým tématem. Italští odborníci upozorňují, že nedostatečná ochota diskutovat a
mediovat má dopad na výchovu dítěte. Podle odborníků děti, které mají rodiče s
konzistentním a koherentním přístupem k výchově, se okamžitě a snadno poznají. Jeden z
italských odborníků řekl: “partner/ka musí pochopit, že nemůže otci nebo matce oponovat –
44
Hovoří experti: Specializované asociace v Evropě
tedy v závislosti na tom, kdo tu roli (stanovení pravidel) zastává” (Fiorenzo Bresciani). Že by
se rodiče před dětmi neměli dohadovat považuji za zásadní také čeští respondenti: jeden z
odborníků použil pro objasnění tuto metaforu: “důstojníci nejsou káráni před mužstvem”
(Josef).
Nicméně všichni odborníci souhlasí, že důvody pro rozvod partnerů nejsou spojeny se
vzděláváním dětí, ale že mohou být různé: nezdá se, že by hlavním důvodem odluky byla
malá spolupráce ve výchově, ačkoliv toto lze považovat za symptom strukturálních problémů
v partnerství. Nesouhlas s výchovou dětí lze proto považovat jen za další komplikaci.
Napříč spektrem si odborníci nejsou jisti chováním rozvedeného (odloučeného) otce,
který má před sebou druhou příležitost: podle některých své postoje nezmění, jiní jsou toho
názoru, že se bude snažit a bude pozornější a projevovat vůči členům nové rodiny více lásky.
Hlavním důvodem by mohlo být, že se poučil z minulých chyb a je také pravděpodobné, že se
bude nacházet v jiné, stabilnější fázi svého života, případně i společensky a ekonomicky. Dva
italští odborníci tento koncept vysvětlili následovně: “… po rozvodu je vztah k otcovství jiný.
Myslím, že je přirozené se poučit z vlastních chyb” (Fabio Nestola); “(po rozvodu) není (pro
otce) neobvyklé objevit své děti hlubším způsobem, “tady a teď”; po odluce se věci, které byly
dříve samozřejmé, stávají vzácnějšími, protože prostě už nejsou tak poruce” (Marino
Maglietta).
Je dobré si uvědomit, že dokonce i kooperující páry často při prožívání krize a
reorganizaci svého porozvodového života znovuobjeví tradiční rozdělení rolí: dohoda trvá
pokud to mezi partnery dobře funguje, ale “když se partnerství rozbije, všechno se
zpochybňuje a zastaralé role se znovu etablují; on musí rodinu ekonomicky podporovat a ona
se musí starat o výchovu dětí a pečovat o ně” (Fabio Nestola).
3.4 Rodina a sociální kontext
Co se týká kontextu obklopující rodičovský pár (příbuzní, přátelé, sousedi, škola,
instituce), odborníci jsou ve svých názorech spíše jednotní. Tento kontext může podporovat
otcovské a mateřské role a velmi ovlivňovat život rodiny. Řečtí odborníci upozorňují na to jak
přítomnost rady ze strany bližších příbuzných může být obzvláště užitečná, a to díky
náklonnosti (vůči dané rodině) a díky zkušenostem.
V širším měřítku odborníci přiznávají odpovídající roli i vzdělávacím institucím: na
institucích se vyžaduje, aby věnovaly “pedagogickou pozornost” (Francesco Belletti) životu
45
Hovoří experti: Specializované asociace v Evropě
dospělých a organizovaly pro rodiny a rodiče školení ještě před narozením dítěte, tedy v době,
kdy se o dětech mají vše dozvědět (podle řeckého odborníka); stejně tak je nutno vytvářet
místa, kde se rodiče mohou setkávat, kde budou mít “příležitost srovnávat, vyměňovat (…),
podpořit se, pomoci sami sobě, kde rodina bude postavena do středu pozornosti” takže
“plánování a organizace jednotlivého páru se tak může stát sdílenou zkušeností” (Francesco
Belletti).
Většina odborníků ze zúčastněných zemí nahlíží pozitivně na legislativní intervence,
které jsou směřovány ve prospěch otcovské dovolené. Někdy je ale muži málo využívají
hlavně pokud vědí, že v zaměstnání se setkají s nepochopením, jako je tomu např. v italském
kontextu.
Fabio Nestola, italský expert, podtrhuje nezbytnost intervencí ve všech částech,
zejména ve prospěch dětí, v průběhu soudního řízení, které následuje krizi a rozpad
manželství (partnerství). Účelem je zmírnit napětí a garantovat blaho dětí i když už rodiče
netvoří rodinu.
Kromě tohoto existuje i všeobecná shoda v tom, že je zapotřebí vytvořit legislativní
nástroje ve prospěch otcovství (rovné otcovství, nejen podpora mateřství), jak podotkli
nizozemští odborníci. Pokud se pravidla nezmění, není pravděpodobné, že dojde ke kulturní
změně, nebo že bude adekvátně podporována, čili stereotypy pravděpodobně přetrvají.
Vliv socio-kulturního kontextu je také patrný z konfliktu mezi tendencí k
individualismu na jedné straně a společenský půvab otcovství na straně druhé: mezinárodní
odborníci v tomto směru nejsou schopni indikovat jednoznačnou volbu. Pravděpodobně obě
mají šanci, a to pokaždé v závislosti na historické a společenské situaci dané země.
Obzvláště italští a čeští odborníci se zaměřují na tento typ dichotomie uvnitř
společnosti, a sice mezi lidmi se silným sociálním / společenským cítěním, kteří vidí v rodině
důležitou hodnotu a zároveň i formu seberealizace, a lidmi, kteří jsou přitahováni
převažujícími modely akumulace peněz a zábavy, kteří děti do svých životních projektů
nezahrnují.
3.5 Tichá debata
Bez ohledu na zájem o otcovská témata oborníci registrují jen omezenou veřejnou
debatu na toto téma, respektive spíše její neexistenci. Podle českých respondentů debata
případně vychází jen z jedné kategorie jako jsou “muži”, “ženy” a “děti” a ne vždy se tyto
kategorie prolínají.
46
Hovoří experti: Specializované asociace v Evropě
Podle představitelů sdružení je otcovství někdy vnímáno jako “problém” a je mu
věnována pozornost jen když se něco výjimečného přihodí, nebo když se diskutuje krize a
křehkost rodiny; s tímto tvrzením souhlasí zejména čeští a italští odborníci: “myslím, že
otcovství není věnována patřičná pozornost, tedy pokud se nejedná o otcovství, které se
setkává s problémy, nebo je ohroženo či přímo odejmuto” (Francesco Belletti).
Podle nizozemských odborníků není otcovství ve společnosti zrovna bráno jako módní
koncept a otcovská role je vnímána spíše jako nedůležitá: proto otcové nejsou těmi, kdo jsou
oslovováni kvůli výchově dětí: “západní společnost otcovství příliš nepřijímá” (Joep Zander);
“Otcové neexistují” (Maarten Legene). Absence řádné debaty na toto téma způsobuje
nedostatek skutečné definice otcovské role, takže koncept “rovného rodičovství” ještě nebyl
ustanoven.
Sdružení, která byly kontaktována a zapojena do projektu mají v tomto směru široké
pole působnosti. Tyto organizace by rády podporovaly více kulturních srovnávacích studií na
dané téma a vystupují jako mluvčí pro změnu, jejíž potřebu pociťují i otcové. V tomto směru
sdružení, která se věnují otcovství, vykonávají velmi důležitou činnost i proto, že mohou
ovlivnit veřejnost i politiky: např. podle českých odborníků je možné tlačit na instituce, aby
adekvátním směrem zaměřily podpůrné intervence, a to ne jako projev charity či štědrosti, ale
prostě jako krok zaměřený na budoucí občany, budoucí výdělečně činné osoby.1
Změna může být realizovaná i skrze pozitivní akce zapojených sdružení, dokonce i v
legislativě. Navíc sdružení jsou schopna vést debatu v masmédiích a ve společnosti. Otevřený
dialog o otcovství (na úrovni jak osobní tak kolektivní) může nepochybně napomoci kulturní
změně a překonávání stereotypů. Toto je tedy způsob jak překonat obtíže, které brzdí
odpovědné otcovství; změna musí zahrnovat profesní kulturu a přijetí adekvátních veřejných
politik stejně jako společenských postojů.
Je dobré si povšimnout, že když je otcovství pojato jako předmět studia, jak se to stalo
v našem projektu, přitáhne velkou pozornost i zpětnou vazbu. Odborníci oslovených sdružení
výslovně ocenili, že mají možnost vyjádřit své názory.
Nicméně otcové a matky jsou těmi, kdo se nejvíce zajímá o změny stereotypů ve
vazbě na rodinné role. Podle švédských odborníků existuje naděje, že se jednou nebudeme
bavit o otcovských a mateřských rolích, ale jen o rodičovské roli.
Řečtí odborníci si celkem optimisticky myslí, že jak se generace obměňují, změna je
nevyhnutelná: “Nevím, jestli existuje nový model. Mluvím se svým starším synem a uvědomuji
1
Z Národní zprávy ČR: Státní podpora natality není charita. Stát tak vytváří pro budoucnost skupinu
zaměstnanců, kteří budou svou ekonomickou aktivitou vytvářet hodnoty, přispívat do státního rozpočtu. Příprava
důchodové reformy by měla probíhat tzv. ruku v ruce s programy na podporu rodičovství.
47
Hovoří experti: Specializované asociace v Evropě
si, jak jsou jeho názory odlišné. Děti vyrůstají v odlišné společnosti a musíme to mít na
paměti. Až přijde doba, kdy naše děti se stanou rodiči, věci budou úplně jinak. To by se mohlo
stát tím novým modelem, o kterém lidé mluví” (Mihalis Georgiou). Švédští odborníci přidávají
další pozitivní poznámku: považují “baby boom”, který skandinávská země prožívala v
uplynulých letech, za důkaz sociální touhy stát se rodičem a nesporné příležitosti změnit i
otcovské styly.
48
4. MEZI REALITOU A PŘEDSTAVOU: OTCOVÉ A MATKY V DNEŠNÍCH MÉDIÍCH
Angela Schito
4.1 Úvod
Když uvažujeme o překonávání genderových stereotypů, což je základem projektu
T.I.R., nemůžeme zanedbat roli, kterou hrají masmédia při reprodukování stereotypů.
Když si masmédia vytvářejí vztah se širší veřejností, musejí předávat obecnější obsah,
jenž používá symbolické formy, které jsou snadno rozpoznatelné. Použití znaku jako
symbolického prvku hraje důležitou roli v konstrukci významu.
V této kapitole budeme ilustrovat a komentovat vásledky mediální analýzy, která byla
provedena v zemích zapojených do projektu T.I.R. Tam, kde to bude možné, se pokusíme o
identifikaci společných vzorců, kterí vycházejí z detailního zkoumání obsahů, které přinášejí
noviny a televize, s tím, že ale vezmeme v úvahu národní odlišnosti. To nám poskytne lepší
pohled na otcovství a mateřství.
Osa analýzy se od národní nijak neodlišuje, základem je zanalyzovat jak jsou
rodičovské role zobrazovány v tradičních médiích a jaký druh vazby je zaveden mezi
matkami a otci a jejich dětmi, a to spolu s významy a pocity, které vyjadřují. Kromě přímých
významů odkazují psané slovo a obrazy čtenáře a diváky televize k “jným” významům
naplněným společenskými obsahy.
Tento výzkum je proto založen na interpretaci tisku a televizního materiálu sebraného
ve stejné době během dvoutýdenního pozorování1 (první probíhalo v dubnu, druhé probíhalo
v červnu 2005) v pěti zemích (Itálie, Řecko, Nizozemí, Česká republika a Švédsko). Co se
týká tisku, každý partner v dané zemi vybral dva deníky s vysokým nákladem a tři časopisy
zaměřené na specifické cílové čtenáře: ženy, muže a děti. Pro šetření byly vzaty v potaz jak
psané tak vizuální materiály (texty). Také jsme analyzovali vysílání dvou televizních stanic v
každé z pěti zemí: jednu veřejnoprávní a jednu nezávislou. Vybrali jsme dva vysílací časy,
abychom mohli pokrýt více typologií diváků a programů. Udělali jsme to také proto, abychom
pokryli různé životní styly rodin a jejich relevantní denní program. V tomto výzkumu jsme
analyzované mediální obsahy zesumarizovali následovně:
1
Díky vnějším a nepředvídatelným událostem došlo v Itálii k malému zpoždění ve fázi pozorování , a to o
jeden týden v měsíci dubnu.
Mezi realitou a představou: otcové a matky v dnešních médiích
ZDROJ A DĚLENÍ
Časopisy
Zaměření na
muže
Zaměření na
ženy
Zaměření na
děti
Deníky
Veřejnoprávní
TV
Nezávislá
Nizozemí
∗Panorama
∗Aktueel
∗Libelle (domov)
∗Esta (profesionálky)
∗Kids Week
∗Kids Week Junior
∗De Telegraaf
∗NRC Handelsblad
Švédsko
Itálie
Česká rep.
Řecko
∗Café
∗Fox Uomo
∗Esquire
∗Men
∗Donna
Moderna
∗Focus Junior
∗Květy
∗Γυναίκα
∗ABC
∗Kid’s Fun
∗La
Repubblica
∗Il Corriere
della Sera
∗RAI 1
∗Mladá
fronta Dnes
∗Právo
∗ΤΑ ΝΕΑ
∗H kαθημερινή
∗Nederland 3
∗Damernas
Värld
∗Kamrat
posten
∗Svenska
Dagbladet
∗Dagens
Nyheter
∗ SVT 1
∗ ČTV
(kanál 2)
∗ET1
∗Veronica
∗TV3
∗Canale 5
∗Prima TV
∗ALPHA
Abychom byli schopni předložit validní analýzu, sledovaný materiál byl omezen a
vymezen tak, aby dodal obsah relevantní pro náš výzkum.
S ohledem na použitou metodu jsme upřednostnili semiotický přístup, metodu, která
přihlíží k významům a funkcím znaků jako kolektivního procesu, jež jsou v důsledku toho
hluboce zakořeněny do kulturního systému, ve kterém jsou vyjádřeny. Tímto způsobem jsme
schopni jít za staré rozdělení textu, tak, jak je obvykle produkován médii, a kontextu, kde je
text umístěn a použit.
4.2 Silné a slabé reprezentace: role tisku
4.2.1 Časopisy
50
Mezi realitou a představou: otcové a matky v dnešních médiích
Když letmo analyzujeme tisk a zejména časopisy zaměřené na muže, je ihned jasné, že
témata zahrnující otcovství a/nebo mateřství jsou zcela marginální, případně zcela chybí.
Nicméně to, co bylo shromážděno nám dovoluje stanovit společnou analytickou linii
materiálu vybraného pro tisk.
Kromě izolovaného případu Nizozemí2, v každé zemi tyto vybrané časopisy pro muže
vykazují silný genderový nádech a zdá se, že preferují témata jako sport, počítače, finance,
auta, péče o tělo. V případě Nizozemí je možné najít referenci na rodinu prostřednictvím
vyprávění dramatické události: násilná smrt syna a utrpení rodičů. Článek přináší jiný obraz
otce a jiný obraz matky. Mohlo se sice jednat o autorovu stylistickou volbu, nicméně z článku
nám vychází obraz “přítomné” matky, a to jak v jejích slovech tak v emocích, které jsou
evokovány její řečí a popsanými obraz. Naproti tomu otec je pro událost vyobrazen jako
ústřední, ale zároveň zůstává v pozadí. K tomu v jiném článku3 v nizozemském tisku, princ
Willem Alexander, muž mediálně známý, hrdě vykládá o svém otcovství a o důležitosti
rodiny. V tomto případě je postava otce zalita aureolou celebrity.
Podobná absence zkoumaného tématu je i v časopisech pro mládež, tedy kromě České
republiky4 a Nizozemí. V prvním případě se relevantní článek zabývá obtížnou sociální
situací, a sice jak zpříjemnit pobyt dítěte v nemocnici; jediný obrázek, velmi signifikantní,
ukazuje matku sedící vedle postele dítěte. V druhém případě je krátký článek doplněn fotkou
prince Charlese na dovolené se svým synem. Znovu je nám tedy příběh nizozemského prince
/ čerstvého otce vyprávěn mozaikovitě5.
Dokonce i noviny v různých formách prezentují ten samý obraz otce-celebrity jako
sebejistého a milujícího vítěze. Vypadá to jako by otcovství bylo zajímavým tématem pouze
pokud se drží dál od každodenního života a jeho domácí dynamiky. Tito otcové nemají příliš
co do činění s plenkami a dětskou výživou, ale ve všech sekcích deníků se objevují jako
moderní hrdinové.
Ženské časopisy jsou koncipovány jinak a zdá se, že dávají matkám a otcům více
místa. Je okamžitě jasné, že v tomto případě jsou matky více angažované v domácích
záležitostech; nizozemský časopis uvádí rozhovor s dvěmi matkami, které se cítí provinile
2
Výzkum v Nizozemí zahrnoval 2 časopisy pro každou cílovou skupinu: pro mužské čtenáře to byl časopis
Panorama, který má poměrně široké spektrum témat, a Aktuell, který je zaměřen na současná témata.
Nizozemský partner se rozhodl rozšířit analýzu tisku právě zahrnutím 2 časopisů.
3
Viz Aktuelle, červenec 2005.
4
Viz Kids Week a Kids Week Junior.
5
Denis McQuail, Sociologia dei media, Il Mulino, Bologna, 2001, str. 282. Je poměrně často konstatováno,
že ten samý příběh a to samé poselství se nachází v různých formách a typech a v různých médiích.
51
Mezi realitou a představou: otcové a matky v dnešních médiích
kvůli času a energii, jenž stráví v práci místo v rodinném prostředí. Matka je zde tedy
prezentována jako hlavní pečující osoba.
Je zajímavé si přečíst, že redaktor řeckého ženského časopisu6, když vzpomíná na své
rodičovské zkušenosti, sám sebe popisuje jako integrální součást péče o děti. V tomto případě
je stereotyp ženy-matky-pečovatelky nepřímo posílen tím, že je umístěn v časopise pro ženy,
jako by nebyl dostatečně zajímavý pro mužského čtenáře.
4.2.2 Deníky
Neviditelný otec. V Itálii a v Řecku zpravodajství většinou mluví o domácích
tragédiích kde otec chybí. Tak je to i v případě vraždy dítěte, která se stala v červenci a byla
široce popisována v denících La Repubblica a Corriere della Sera. Podobně v případě muže,
který se cítí provinile za své zločiny jen vůči matce, jediné osobě, která kdy o něj pečovala a
vždy byla přesvědčena o jeho nevině; příběh byl vyprávěn v řeckém deníku TA NEA.
V těchto a mnoha dalších článcích můžeme vidět silnou dramatizaci postavy matky,
případné oběti násilí ze strany jiných lidí a nebo kata. Toto je obzvláště patrné v italském
děníku, kde se můžeme setkat s fenoménem “tematizování” zpráv7. Konkrétně čtenář, který
čte určitý titulek8, nebo vnímá určitý obrázek, je automaticky veden k abstrakci, že se jedná o
daleko větší problém a (proto) přesahuje do denních zpráv. Tématem v pozadí je úzkostné
(problematické) dospívání, v tomto konkrétním případě dvě dospívající osoby. První se
potýká s problematickým těhotenstvím, nad kterým nemá z hlediska zákonů žádnou kontrolu;
druhá osoba byla zraněna spolužákem. V obou případech hraje postava matky zásadní roli a je
spojnicí mezi oběma případy. V prvním článku její postavy “vyskočí” z titulku: “Matka je ve
věci interupce na její straně”. V druhém případě se na fotografii z nemocničního pokoje
objevuje starostlivá žena vedle postele svého syna. Právě spojením mezi titulkem a obrázkem
vybírá deník informační témata a implicitně dává těmto zprávám emoční hodnotu. Postava
matky je potvrzena jako psychologická podpora a nenahraditelná osoba v době dospívání
6
Viz Γυναίκα” (“Woman”), červenec 2005.
Tímto novinářským termínem máme na mysli vložení dvou nebo více zpráv na tutéž stránku deníku; zpráv,
které jsou propojeny relevantností témat. Tato technika může být výsledkem redakčního výběru, ale zároveň je
relevantní pro náš výzkum. Když pojmeme tiulky globálně jako text spojený s jedinečnými a stejnorodými
prvky, můžeme pochopit semantický potenciál textu, jenž takto může determinovat “ostatní” významy, které v
textu nejsou explicitně přítomny a které mají konotační hodnotu. Viz Gianfranco Marrone, Corpi sociali,
processi comunicativi e semiotica del test, Einaudi, Torino, 2001, str. 73.
8
14. dubna 2005 uveřejnil deník Corriere della Sera na té samé straně tyto titulky: “Matka na její (dceřině)
straně za potrat” a “Ubodán ve škole”. Tyto dva titulky uvedly dvě zprávy, kdy obě v sobě obsahovaly postavu
teenagera a matky, úzce spojené fyzickou blízkostí a efektem “tématičnosti”.
7
52
Mezi realitou a představou: otcové a matky v dnešních médiích
svých dětí, jak chlapců tak dívek, a zároveň je charakterizována dramatičností. Toto se
potvrzuje i článkem z českého deníku (Mladà Fronta Dnes, 4. července 2005)9.
Odkaz na otce-celebrity najdeme i v denících. Jsou úspěšnými muži, kteří dodržují
“pakt blízkosti” se svou rodinou. Můžeme to pozorovat v nizozemském děníku (NRC, 6.
července 2005), který zveřejnil rozhovor s ředitelem největší nizozemské telekomunikační
společnosti. Může se také jednat o otce, kteří znovuobjeví rodinu, a to kontroverzním
způsobem: Mitterrand, slavný muž a otec, jak je viděn svou tajnou dcerou (Pravo, 4. dubna
2005); monacký princ, který na veřejnosti vyjádřil závazek vůči svému nemanželskému
synovi, kterého uznal teprve nedávno spolu se závazkem vůči Koruně (Corriere della Sera,
13. července 2005); Steve Tyler, rocková hvězda pochybné minulosti, jenž se vyznal ze svých
chyb a tvrdí, že se stal lepším člověkem, přestal s drogami, a to díky opětnému sjednocení se
svými dcerami. (La Repubblica, 1. dubna 2005).
Nevyhnutelně si musíme povšimnout rozdílů v kontextualizaci otců a matek. Kontext
otců je obvykle vůči rodině vnější / externí (institucionální, světský, nebo spojený s prací);
otcovství začíná být důležité hlavně mimo rodinu. Na druhou stranu mateřství se silným
emocionálním nábojem je často zobrazeno v domácnosti, je symbolem vztahů v rodině, a to i
v případš sociálních problémů.
V naší analýze tisku je obzvláště zajímavý švédský případ, protože představuje obraz
otce, který má v podstatě rodinný život na starosti. Tento obraz nicméně vychází z “dvojité
mediace”, a to jak novinářské tak politické. Tyto články neobsahují přímá svědectví ze strany
otců ani zpráv, spíše hovoří o společenských fenoménech zapojení rodiny a rodičovských
rolích, k nimž politické instituce koncentrují svou aktivitu.10. Všechny články se sklánějí nad
společenskou odpovědností švédských otců v péči o jejich děti; nicméně co skutečně vidíme
je reflektování obrazu, jenž je někdy v rozporu se zprávami a každodenními událostmi. Vedle
těchto článků snadno najdeme texty, které prezentují domov jako ideální místo pro ženy, nebo
které vypovídají o úsilí žen zorganizovat si jak pracovní tak domácí aktivity11.
“Dvojí mediaci” lze vidět i v článku nizozemského děníku (NRC Handelsblad, 2.
července 2005), který reaguje na výsledky anglického výzkumu zaměřeného na post-partum
9
Článek předkládá příběh vraha dítěte: matka navštěvuje syna ve věznici. Otec není přítomen.
Viz Dagens Nyheter, 7/7/2005,“Třídní rozdíly ve školách drmaticky narůstají”. V tomto článku politici
vyjadřují své obavy nad výkony dětí ve školách a vyzývají rodiče, aby problému věnovali pozornost. Článek v
Svenska Dagbladet, 9/7/2005, “Rodiny platí (doplácejí) na Umírněné ”, popisuje rodinnou politiku
podporovanou socialistickou stranou, která přikládá velkou důležitost roli otců v péči o dítě.
11
Viz Svenska Dagbladet, 4/7/2005, “Léto na vlastní pěst”: článek představuje rozvedené matky ve Švédsku,
jejich předešlá manželství, hádky s manželi / otci, kteří byli pohlceni prací a neměli čas na rodinu. Článek v
Svenska Dagbladet, 7/7/2005, “Matky na mateřské dovolené jsou pro společnost drahé”, prezentuje ženský úhel
pohledu na švédský baby-boom: podle ní je 16-měsíční mateřská pro vládu příliš drahá.
10
53
Mezi realitou a představou: otcové a matky v dnešních médiích
deprese otců. Pro naši studii je zajímavé, že tento předmět potvrzuje zájem médií o postavu
otce a její nezvyklou emocionální dimenzi. Nicméně otci jsou prezentováni prostřednictvím
“nepřímého” obrazu výzkumu a objevují se jako “němí” protagonisté fenoménu, který je
“zajímavý” právě proto, že je nezvyklý.
4.3 Euforická charakteriazace otců a matek v reklamě
Reklama má v komparativní analýze médií důležitou roli. Můžeme ji číst jako
“zrcadlo” společnosti, jako zdroj inspirace příběhů a hrdinů a jako “tvůrce významu”. V tom
posledním případě propagace prostřednictvím inzerce nabízí reprezentaci objektů, lidí a
společenských institucí, které vycházejí ze společné obrazotvornosti. Tyto přispívají k
posilování a změně různých typů sociální identity za účelem charakteristiky zboží skrze
okamžitě rozpoznatelnou hodnotu.
4.3.1 V televizi
Aby inzerce fungovala, osoby v ní ztvárněné musejí být figurativní 12. Proto musejí mít
tělo, osobnost a zvláště pohlaví a sociální příslušnost. Dále musejí být zapojeny do
vztahových systémů; matky a otcové nejsou věrným ztvárněním reality, ale fiktivním
reprezentací související s “hodnotami” propagovanými inzerátem.
Když jsme analyzovali televizní reklamu, všimli jsme si, že matka/žena je
prezentována jako osoba pečující o dům a děti (např. v Nizozemí je žena asociována s
čistícím výrobkem Oxxio. V Řecku matka krmí svého syna mlékem. V České republice krmí
své děti jogurtem. V Itáli pro své děti dělá puding. Ve Švédsku svému synovi vyměňuje
plenky). Naproti tomu muž/otec zabírá domácí a rodinný prostor méně často než postava
matky.
Co se týká otců v nizozemských reklamách, základní poselství však není zcela
pozitivní, protože je zde gender spojen s konceptem snadnosti. Když např. reklamy ve
Wehkamp Catalogu inzerují snazší způsob nakupování, ukazují rozčarovaného otce s dcerou
jak stojí před zavřeným obchodem. Dále reklama Aviko na mražené potraviny ukazuje muže
jak dělá večeři právě díky snadné práci s jejich výrobky.
Tento koncept snadnosti lze zaregistrovat i u italských matek (Pampers easy-up) a ve
Švédsku (Libero); jedná se o praktické ženy/matky, které si vyberou ty nejsnazší plenky pro
děti. Na rozdíl od otců to ale zde má pozitivní konotace a na stranách matek nemluví o
12
Viz. Ugo Volli, Semiotica della pubblicità, Ed. Laterza, Bari, 2004.
54
Mezi realitou a představou: otcové a matky v dnešních médiích
“neschopnosti” to či ono vykonávat. Tento koncept se v různých reklamách neustále vrací, a
to v různých kontextech: zatímco muži používají nějaký šikovný produkt, protože na určitý
úkol nejsou “stavěni”, u matek je tomu jinak – produkty používají ne pro to, že by měly
nějaké dovednostní nedostatky, ale aby zvýšily svou efektivitu.
V řecké reklamě Viakal ale uklízející ženě/matce radí manžel ve výběru vhodného
prostředku, aby výsledek její práce zářil. V tomto případě neočekávaná účast mužské postavy
vyznívá jako deus ex-machina; muž vyřeší domácí problémy, ale není aktivně zapojen. Další
neočekávaný výskyt otce se objevuje v řecké reklamě na plenky; nicméně scénka se
neodehrává v běžném domácím kontextu, ale na procházce v zoo.
Je zajímavé, jak žena/matka zůstává pragmatická i když je spojena s technologickými
produkty, které jsou obvykle spojovány s mužskými postavami (v Itálii to jsou reklamy
Videophone Telecom a Renault Modus; ve Švédsku reklama na Volvo). Je pravda, že
technologie usnadňují každodenní úkoly, a tedy i ty vepsané do rodinného kontextu (uspávání
dětí nebo doprovod do školy).
Můžeme proto pozorovat progresivní posun těchto dvou rodičovských postav směrem
k novým konzumním návykům; jedná se o fenomén, který zobrazuje staré vazby mezi
rodinou a typem zboží. V těchto případech je nutno vidět hlavní rozdíl v konotaci spojené s
rolí, což je význam, který diváci přičítají postavám v jejich kontextu. Tato konotace je
pozitivnější a realističtější v případě matek, a poněkud vzdálenější realitě v případě otců.
V Itálii jsme našli pozitivnější reprezentaci otcovství v reklamách Barilla. Tato známá
značka vždy využívala ve svých reklamách rodinné hodnoty: ve specifickém případě vidíme
vařit otce, vidíme, jak pracuje a jak se denodenně s láskou stará o děti. Práce (ať už na poli
nebo v kanceláři) zde hlavně reprezentuje podporu blaha rodiny; je znázorňován někde
uprostřed mezi inovací při práci doma a tradicí, když představuje živitele.
V České republice postava otce schází a otec je obecně zobrazován jako ten, co
zajišťuje rodině příjem; není příliš zapojen do domácích aktivit a do péče o děti. Jeho
přítomnost zůstává spojena s kolektivními rodinnými rituály (oběd, snídaně), ale ve vztazích
není centrální postavou.
Ve Švédsku jsme si všimli snahy zobrazovat otce a matky společně, v jejich
každodenním životě s dětmi, a také matky, které spolu s péčí o děti mají ještě svůj pracovní
život a další závazky. S týmž obrazem šťastné a spokojené pracující ženy/matky jsme se
55
Mezi realitou a představou: otcové a matky v dnešních médiích
setkali i v italských reklamách13, které poskytují úplnější obraz současných žen/matek, byť v
imaginární formě / podobě.
Dále se postava otce vyskytuje jako součást rodinné jednotky, a to často pozitivním
způsobem; všechno je hezčí a zábavnější než v reálném životě. V průběhu sledování scény
zažívá divák euforický stav (pohody a blahobytu), kde se otcovská role bere v úvahu, ale
zároveň je naředěna v rozjařeném rodinném kontextu (Švédsko, reklama na potraviny Kelda).
4.3.2 ... a v tisku
Když jsme analyzovali deníky a časopisy, partneři projektu si povšimli poměrně
malého výskytu inzerátů, v nichž by otec vystupoval jako protagonista.
Zejména italské noviny, které poskytly daleko více materiálu, toto pozorování
potvrdily. Otcové a děti se společně vyskytují poměrně často v inzerci vztahující se k
financím a investicím (např. Monte dei Paschi di Siena, Unicredit, RAS Assicurazioni, BPU
privátní bankovnictví): v tomto případě inzerenti značně využívají metafory jako
komunikačního nástroje. Koncept vztahu mezi klientem a bankou, vztah založený na
transparentnosti a osobním kontaktu je vysvětlen skrze obraz otců pečujícíh o děti. Otec se
stává symbolickou postavou spojenou více s materiální dimenzí toho, kdo vydělává; uvnitř
rodiny je tím, kdo se stará o trvalé ekonomické zabezpečení a zároveň právě tento význam
předává svému potomkovi.
4.4 Podobenství emočního (znovu)spojení: televizní příběhy
Co se týká dalších televizních programů jakými jsou např. filmy, novely, zábavné
programy, je daleko obtížnější stanovit obecnější pohled a načrtnout reprezentativní
rodičovské profily.
Pozornost jsme proto přenesli z postav a jejich rolí na samotný příběh.14 Postavy nelze
brát jako lidi (s postoji a emocemi), ale jako herce příběhu, tedy jako postavy, jejichž hodnoty
záležejí na příběhu, který pomáhají vytvořit.
Ve většině filmů a televizních textů se zdá, jakoby otcové sledovali obdobnou linii,
která je vede od začátku (definovaného nějakými “událostmi”) přes přechodnou situaci
(události se proměňují) až ke konečné situaci, kdy se události usazují. Počáteční situace
13
Významnou ukázku nalezneme v inzerátu Enterogermina (probiotikum). Po pracovních scénkách vidíme
ženu/matku na pláži s mužem a dvěmi dětmi; tato scéna vytváří účelové falešné spojení tak, aby odkázala na
rodinu jako nejnáročnější a zároveň nejvíc uspokojující cíl v životě.
14
Viz Francesco Casetti, Federico Di Chio, Analisi del film, Bompiani, 2004, str. 176: “Příběh je sekvencí
situace, ve které se události dějí a postavy jednají v jejich specifickém prostředí”.
56
Mezi realitou a představou: otcové a matky v dnešních médiích
obvykle ukazuje “odtržení” mezi postavou otce a zbytkem rodiny. Častým obrazem je otec,
který po rozvodu /odluce opustil rodinu zatímco děti byly svěřeny matce. Ukázkou takového
příběhu jsou italské filmy “Panico ad alta quota”, “Una grande occasione”, a v případě
Řecka skutečné příběhy ze života v programu Co ženy chtějí. Nicméně zdá se, že toto odtržení
/ neúčast je spíše emoční než fyzické povahy; někdy je determinováno touhou získat zpět
osobní prostor seberealizace (italský film “Ricordati di me”, český televizní seriál Rodinná
pouta); někdy vychází z neschopnosti vyrovnávat se s každodenními problémy (otec ve
švédském seriálu Super Nanny je utlačován silnou manželkou; v Nizozemí máme takový
příklad v seriálu Gang of five a filmu Back to the future, kde otec ukazuje svou křehkost).
Jak příběh pokračuje, přechodná situace je obecně charakterizována důležitou událostí,
která nějakým způsobem zkoncuje s minulostí a přináší novou rovnováhu. Tím jsou
vytvořeny podmínky pro závěrečnou situaci, kdy se rodina opět spojuje. Tyto základní
momenty odhalují dva směry potencionálního vývoje: buď otec udělá něco neočekávaného a
statečného, jedná jako hrdina a zcela zvrací počáteční situaci (v Itálii existuje mnoho příkladů
např. televizní seriál Cefalonia a film Magnitudo 10.515); a nebo chybějící otec je
kompenzován statečným jednáním asistující postavy, obvykle jeho dítěte; jako např. v
nizozemském případě v seriálu Gang of five nebo ve filmu Back to the future; v České
republice je to film Home alone, kde postava otce fyzicky chybí, ale stává se konkrétní a
láskyplnou prostřednictvím představivosti dítěte; v Řecku pak jeden z příběhů v rámci Co
ženy chtějí prezentuje otce, který získal novou čest skrze odpuštění své dcery.
Na druhé straně matky sledují přímočařejší linii. Jejich příběhy nepopisují
“podobenství o emočním znovuspojení” protože jsou obecně těmi, kdo se stará o děti, ať již
proto, že je získaly do péče, nebo proto, že se rozhodly vzdát se svých snů a kariér. Podobně
jako v tisku, jejich postavy jsou často dramatizovány; jsou to ženy, které bojují s nemocí,
stresem a každodenními problémy; každý den bojují aby znovupotvrdily svůj prostor a nikdy
neztratí kontakt se svými dětmi a seberealizací. V Itálii můžeme takový příklad nalézt ve
filmech “Ricordati di me” (Vzpomeň si na mě), “Doppio agguato” (Dvojité obklíčení), a
“Nevlastní máti”, a v Čechách potom v televizním seriálu Rodinná pouta.
Toto také platí o televizních seriálech v Itálii a talk shows v Řecku: ačkoliv se jedná o
odlišné programy mají společné to, že míchají skutečné a imaginární, a (vytvářejí tak) druh
synkretismu,16 který je čím dál tím více charakteristický pro televizní vysílání17. V obou
15
V prvním příkladě otec symbolizuje naděj uniknutí válce, v druhém případě pak přírodní katastrofě.
Tento efekt je popsán v kulturní teorii Morinem, “fikce se stává realitou a zápletky se zdají být reálné”. Viz
Mauro Wolf, Teorie delle comunicazioni di massa, Strumenti Bompiani, Milan, 1998, str. 103.
17
V Itálii viz televizní seriál Squadra Med (USA, Channel 5, každé odpoledne, červenec 2005). V Řecku viz
zejm. talk show “Co ženy chtějí”. Hosté tohoto programu – většinou ženy/matky – vyprávějí o svých
16
57
Mezi realitou a představou: otcové a matky v dnešních médiích
programech jsou matky často samy, mají za sebou rozvrácená manželství nebo jsou vdovy;
své děti vychovávají a přinášejí oběti a málokdy mají možnost začít nový život v manželství,
protože většinu času jim zabírá práce a péče o rodinu. Toto je v kostce parabola, kterou
vytvářejí mnohé televizní seriály18 v případě postavy matky. Je dobré si všimnout, že
požadavek realismu, na který si dnešní média tolik potrpí (vedle “přirozenosti” všeho, co
prezentují), přispívá k stereotypizaci genderové skutečnosti a zároveň znemožňuje divákům
vlastní interpretaci.
V italské a nizozemské televizi se nicméně vyskytují programy, jež ukazují pozitivní
příklady otců, kteří se starají o své děti (Kaarsten e Petra, Netherland 3)19; existují také
programy, v kterých se rozchod partnerů tolik nedramatizuje. Jako příklad může posloužit
nizozemský vzdělávací program pro děti Sesame Street, a italské novely Il Maresciallo Rocca
a Sei forte maestro; v nich postava otce tvoří osu rodinné rovnováhy, která byla znovu
vybudována díky dalším pečujícím nebo vychovávajícícm postavám: vidíme proto, že
prarodiče nebo nově příchozí postavy (služebnictvo, noví partneři) hrají stěžejní roli ve
vyplnění mezery po chybějící postavě matky.
4.5 Závěry
V současných médiích je otec přítomen a má různé funkce. V některých zemích je
jeho přítomnost více hmatatelná a můžeme i zachytit jeho vyšší uvědomění si své role v rámci
rodinného kontextu (jako např. v italských a nizozemských programech, ve švédských
reklamách, které zobrazují otce aktivního na domácí půdě). Na hlubší úrovni má nicméně
obraz otce v médiích stále nejasné kontury; média mají tendenci podtrhávat “hravé” nebo
“hrdinské” aspekty otcovství, čímž ho vystavují nebezpečí, že jeho obraz nebude působit
realisticky a že nebude vnimán jako osoba zapojená do života domácnosti. Tedy snaha o
zobrazení otce je jasná, ale často právě ono zprostředkování mezi realitou a diváky, odtažitost
od domácího prostředí tyto obrazy zeslabuje.
Nicméně v ostatních zemích zůstávají jasněji odděleny role mezi pečující matkou a
vydělávajícím otcem (Řecko, Česká republika).
Matky získávají v médiích více prostoru, což ale vůbec neznamená, že jsou
prezentovány adekvátně. Povšimli jsme si také, že je často jejich obraz svázán se zvoleným
tématem (v případě novin) a silnou televizní dramatizací.
dramatických životních příbězích:nejdramatičtější příběh vítězí.
18
Viz McQuail, Sociologia dei media, Il Mulino, Bologna, 2001, str. 283.
19
Za povšimnutí stojí skutečnost, že tento televizní seriál vznikl ve Švédsku.
58
Mezi realitou a představou: otcové a matky v dnešních médiích
Semiotika (věda o znacích) říká, že význam a komunikační zkušenosti mají úzký vztah
s emočním rozměrem jednotlivce; každá zkušenost vytváří u veřejnosti fluktuaci mezi
“dobrým pocitem” a “špatným pocitem”, mezi “euforií” a “dysforií”. Jak již bylo řečeno, v
reklamách převažuje euforické ztvárnění otců a matek, zatímco v novinách a v televizi je
fluktuace mezi oběma póly výraznější a denně u mužů a žen vzbuzuje různé reakce: buď
odmítavé nebo souhlasné.
Tato analýza nemůže být zcela vyčerpávající, nicméně naznačuje komunikační
setrvačnost médií, která se pokoušejí měnit vyobrazení rodičovských rolí, ale zároveň
setrvávají u zavedených klišé.
Patrně by v tomto ohledu dost pomohla podpora ze strany politických institucí, a sice
prostřednictvím sdíleného kulturního rozvoje. To by mohlo médiím pomoci vytvářet
realističtější obrazy matek a otců.
59
5. SÍLA ZÁKONA
Federica Volpi
5.1 Účel a metody srovnávaného postoje
Specifická část modulově pojatého výzkumu zaměřeného na fenomén otcovství byla
zaměřena na analýzu předpisů vztahujících se k mateřství a otcovství, a to na ty, které jsou v
platnosti v pěti zemích zapojených do projektu T.I.R. Výzkum se orientuje na srovnání
relevantních právních předpisů a institucí, které existují v rámci struktur daných států. Cílem
je podtrhnout jak nejvýznamnější charakteristiky, tak podobné i odlišné aspekty1.
Tento typ výzkumu má především kulturní cíle protože všem zúčastněným (politikům,
státním úředníkům, sociologům) poskytuje zajímavé informace, a to i laikům – zejména v
mezinárodní perspektivě. Je také pravda, že na národní úrovni umožňuje srovnání s cizími
předpisy lepší interpretaci a evaluaci platných národních právních předpisů. Když jsou
legislativci konfrontováni s právními potřebami dané země a s potřebou přizpůsobit předpisy
faktickým reáliím, mají tak lepší nástroje pro to, aby mohli adekvátně na dané potřeby
reagovat. Získají jak technické procesní nástroje tak relevantní zkušenosti ze zemí, kde ty
samé instituce již existují.
A konečně tyto studie jsou obzvláště užitečné protože EU, podobně jako řada
transnacionálních organizací, má ambiciózní cíl dosáhnout sbližování či “harmonizace”
legislativ v každé jednotlivé členské zemi2. Aby takové organizace mohly pracovat
efektivněji, potřebují podobná pravidla a instituce uvnitř různých zemí.
Je v každém případě jisté, že bez ohledu na různé národní předpisy, existuje v Evropě
síť, která si intenzivně vyměňuje informace a zkušenosti, což napomáhá lepšímu porozumění
při vzájemném srovnávání.
K analýze mohou přispět i jiné společenské vědy (politologie, historie, ekonomie,
sociologie atd.), takže i ty musejí být vzaty v úvahu, abychom uspokojili specifické potřeby
této srovnávací studie. Proto pokud chceme interpretovat a správně vyhodnotit předpisy a
1
Co se týká použité komparativní metody - viz: P. Biscaretti di Ruffìa, Introduzione al diritto costituzionale
comparato, Giuffrè Editore, Milan, 1988.
2
V tomto ohledu vidíme i snahu EU zavést vlastní psanou ústavu, která by byla schválena zástupci všech
členských zemí. Ústava by měla vyjadřovat společné principy zemí EU.
Síla zákona
právní instituce, a to i ve velmi podobných zemích, znalost politických, historických,
ekonomických a sociologických prvků je velmi důležitá.
V rámci projektu T.I.R. jsme tedy při analýze právních předpisů postupovali podle
tohoto modelu. V této krátké kapitole se pokusíme porovnat a vyhodnotit hlavní výsledky tak,
jak se nám z výzkumného modulu vynořovaly. Je nutno zdůraznit, že tato srovnávací analýza
byla realizována našimi partnery až ve druhé fázi, to znamená, až po výzkumu zaměřeném na
předpisy, které splňovaly společná kritéria3. Až potom bylo provedeno srovnání mezi
relevantními daty. Projektoví partněři měli na své straně přímou znalost národních reálií a
multidisciplinární kvalifikace, což bylo pro vlastní práci velmi užitečné.
V této fázi výzkumu jsme také kromě přímé analýzy předpisů naslouchali vybraným
odborníkům v té které zemi, abychom lépe porozuměli zákonům a jejich možným
implikacím. Závěrečné analýzy z této skutečnosti značně profitovaly4.
5.2 Obecná fakta
Když čteme data na obecné a transversální úrovni je relevance mezinárodního
kontextu a jeho vliv na předpisy jednotlivých zemí vcelku evidentní. Díky mezinárodním
dohodám a přijatým univerzálním úmluvám a díky orgánům, které spojují jednotlivé země,
byly jednotlivými zeměmi resp. jejich legislativami, přijaty předpisy týkající se rovnosti mezi
muži a ženami a také mezi otcovstvím a mateřstvím.
Zejména je důležitá Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen
(CEDAW) z roku 1979 a také Úmluva o právech dítěte z roku 1989. CEDAW můžeme
považovat za summu ženských práv. Navrhuje řadu opatření, které maji země realizovat tak,
aby byla zastavena jakákoliv diskriminace. Cílem je garantovat rovnost, rozvoj a pokrok pro
ženy i pro muže, a to v každém sektoru (politickém, ekonomickém, kulturním, atd.). Dalším
důležitým dokumentem je Úmluva o právech dítěte. V ní se stává kvalitní život dítěte
naprostou prioritou. Úmluva zakotvuje ochranu dítěte před jakoukoliv formou vykořisťování
a zneužívání, a zaručuje jejich fyzický, psychologický, duchovní, morální a sociální rozvoj.
Kromě samotné ratifikace a implementace mezinárodních dohod a úmluv je nutno si
také povšimnout jejich důležité funkce jako nástrojů, které stimulovaly a podporovaly pohyb
myšlenek a akcí, jež vyjádřily potřebu zlepšení legislativy v těch kterých oblastech.
3
V každé ze zúčastněných zemí jsme sebrali a analyzovali zákony vztahující se k našemu tématu a také
dokumenty, které by nám mohly pomoci v definování obsahu předpisů a cílů legislativců. Zkoumání zákonů je
také jádrem analýzy.
4
Tam, kde jsme v sebraném materiálu narazili na možnou otevřenou interpretaci, jsme se obrátili na
odborníky. Jejich počet (a typologie) v každé zemi závisel právě na této úvaze.
61
Síla zákona
Naplňování legislativních požadavků a jejich původ v mezinárodních úmluvách je
trend, který můžeme zaznamental v každé ze zapojených zemí. To nám indikuje společnou a
sdílenou koncepci některých základních principů.
S odkazem na EU, do které všechny země zapojené v projektu T.I.R. patří, si všímáme
jejího vlivu na paralelní procesy regulace genderových vztahů. Obecně lze říci, že některé
země zaznamenávají progresivní přístup k právní rovnosti mezi muži a ženami. K tomu
dochází jak skrze předpisy evropského společenství, které se vztahují k práci a rovnosti v
odměňování, tak díky pozitivním opatřením pro vyrovnání pohlaví v různých oblastech. Je
všeobecně známé, že takováto opatření (i vč. školení) mohou napomoci v slaďování osobního
a pracovního života pro muže a ženy. Snahou je dosáhnout tzv. “gender mainstreamingu”, tzn.
integrace genderové rovnosti do všech politik a opatření. Zdá se, že zejm. Řecko a Itálie se
ubírají tímto směrem, byť s různým načasováním. Možná je to díky skutečnosti, že obě země
jsou v tomto ohledu dále než jiné, a to dokonce i z pohledu předpisů a snahy, aby tyto
předpisy byly přizpůsobené předpisům EU.
Některé země zavedly speciální indikátory a orgány, které mají na starost monitoring
genderové rovnosti / rovného zacházení.
Příkladem je Nizozemská Komise, která byla
ustanovena na základě Zákona o rovném zacházení z roku 1994. Dohlíží na aplikaci
relevantních pravidel a občané ji mohou bezplatně také využívat. V Itálii byli v roce 1991
ustanoveni tzv. poradci pro rovnost (consigliere di parità). Mají za úkol propagovat a
kontrolovat výkon rovných příležitostí a nediskriminativních principů v zaměstnání.
Je také nutno si povšimnou, že všechny sledované předpisy zahrnují i ustanovení
týkající se otcovství a mateřství. To potvrzuje důležitost rodičovských společenských funkcí,
tedy alespoň formálně. Ústavy jednotlivých zemí, platné zákony a kodexy často obsahují
paragrafy týkající se rodiny a rodinných vztahů a také berou v potaz otcovskou a mateřskou
roli.
Zkoumané předpisy se soustřeďují na potřebu dítěte být součástí rodinné jednotky,
znát svůj původ, být podporován někým, jehož/jejíž bezpečnost je zaručena. Obecně řečeno, v
právech dítěte je jasně stanoveno právo na otcovskou i mateřskou osobu. Existuje zde tak
snaha upřednostnit blízký vztah mezi dětmi a rodiči.
Samozřejmě otcové a matky jsou velmi důležití pro pokračování nových generací.
Primární a hlavní ochrana dítěte se nepochybně uskutečňuje uvnitř rodiny. Rodina musí
zajišťovat zdravý vývoj dítěte. Obecně lze říci, že národní předpisy obsahují mnoho pravidel,
které právně definují rodičovství, protože rodiče mají práva, ale také a hlavně povinnosti a
odpovědnosti. V některých případech právní identifikace rodičovství je obvykle
62
Síla zákona
komplikovanější pro otce než pro matky, a to kvůli biologickému faktoru. V každém případě
to, co je v pozadí komplikovaných předpisů ohledně otcovství a mateřství je pokus určit
osobu, která má dítě ochraňovat či ho mít v péči. To je velmi důležité pro to, aby bylo možné
dítěti garantovat vše, co potřebuje pro zdravý psychický a fyzický rozvoj, a to jak morálně tak
materiálně. Tím tyto předpisy podtrhují změnu ve struktuře rodiny. To je celkem zřejmé v
západoevropských společnostech, kde rodičovství je otázkou volby, která může být učiněna i
mimo obvyklý manželský stav nebo heterosexuální partnerství. V zásadě platí, že se
legislativci snaží právně ochránit i alternativní rodinné formy.
Nicméně právní předpisy relevantních zemí mají stále tendenci zobrazovat manželský
pár jako společné držitele odpovědnosti za děti. Pár si zachovává svá práva/povinnosti
dokonce i po odluce/rozvodu, aby si dítě i nadále mohlo zachovat vztahy s oběma rodiči.
Obecně platí, že toto pravidlo přestává platit pouze v případě, pokud existuje riziko, že by
dítěti ublížilo. V případě rozvodu existují pravidla určující následnou péči o dítě (svěření do
opatrování), výživu dítěte a právo návstěv. Tedy, různé právní předpisy zahrnují také pravidla
pro sňatek a rozvod /odluku.
Analýzy předpisů realizované v jednotlivých zemích také podtrhují, že kromě rodiny
jsou ještě důležité veřejné instituce určené k rozvoji dětí. Společnost a instituce zastávají
aktivní roli v ochraně dětských práv i v tom, že dohlížejí, aby povinnosti rodičů byly plněny.
Instituce nejen zaručují adekvátní společensko-právní ochranu, kdy zasahují v případě, že je
dítě ohroženo chudobou a / nebo v psychickém a fyzickém ohrožení. Také kladou důraz na to,
že politiky i opatření stavějí blaho dítěte na první místo. Samozřejmě tento princip je v mnoha
národních předpisech stále ještě omezen. Byl hlavně aplikován prostřednictvím politik, které
kladou důraz na ekonomickou podporu: je také daleko víc přítomen a konzistentnější v
severní Evropě. A naopak, v tak komplikovaných společnostech jako je ta naše současná je
stále důležitější brát v úvahu různé aspekty života dítěte, které je možno ovlivnit legislativou
a administrativními a soudními rozhodnutími. Nejsou také nutně přímo zaměřeny na děti,
protože se týkají bydlení, životního prostředí (větší pozornost zaměřená na zeleň ve městě).
63
Síla zákona
5.3 Rodičovská dovolená
Je zajímavé se odděleně od této analýzy podívat na předpisy, které ochraňují mateřství
/ otcovství a rodičovskou dovolenou. To druhé je často vnímáno jako fundamentální
legislativní nástroj pro rovné rodičovství. To nám dovolí podtrhnout různé zvláštnosti systému
se svými kulturními odlišnostmi a silnými body5.
Na úrovní Společenství zavádí směrnice 96/34/CE princip zastoupení pracujícího
rodiče při péči o dítě. Proto je mnoho práv, které byly dříve přiznány jen pracující matce,
rozšířeno i na otce.
V první řadě si musíme uvdomit, že všechny země zapojené do projektu zvažují
takovouto legislativu, byť obsah může být případ od případu odlišný.
Tak jak zaměřujeme analýzu na jednotlivé země vidíme, že ve Švédsku může těhotná
žena delegovat svou práci na ostatní, pokud je fyzicky namáhavá. Je jí také garantována
ekonomická podpora, pokud musí přestat pracovat.
Nevidíme specifickou mateřskou dovolenou, ale sérii povinných rodičovských
dovolených, které jsou zcela hrazeny. Nicméně rodičovská dovolená nabízí limitované
benefity a to má silný dopad na příjem rodiny, speciálně pokud ji využívají otcové. Je snadné
si představit, že více otců by o benefity požádalo, kdyby byly vyšší.
V každém případě švédským sociálním systémem jsou garantovány benefity
pokrývající 80% celkového příjmu. Cílem je podpořit aktivní rodičovskou roli u obou rodičů,
a to se zvláštním důrazem na otce. Když se narodí dítě, švédský otec si může vzít 10 dnů
dovolené, které musejí být vybrány do 60 dnů (od narození dítěte). Jedná se o povinnou dobu,
která má být strávena s matkou. V případě dvojčat se jedná o 20 dnů a 5 dnů pro adoptované
dítě.
Původně se mohl jeden z rodičů vzdát tohoto nároku / dnů ve prospěch druhého
rodiče. V pozdější fázi byl předpis revidován proto, aby si muži volno opravdu vybírali a
strávili čas se svými dětmi. Od roku 2002 má rodičovský pár celkem 480 dnů, přičemž 60 dnů
je na druhého rodiče nepřenositelných. Matky si mohou vzít 60 dnů před porodem.
Osamocení rodiče mohou tyto benefity kumulovat. Rodičovská dovolená může být čerpána až
do 8 let dítěte nebo do ukončení prvního školního roku. Rodičovská dovolená je zcela
flexibilní, protože může být čerpána po plných dnech, půldnech i po hodinách. Pokud je dítě
nemocné, každý rodič si může během roku vybrat 60 dnů volna.
5
Obecný přehled rodičovské dovolené v evropských zemích, viz studie publikované EIRO – European
Industrial Relations Observatory, www.eiro.eurofound.eu.int.
64
Síla zákona
Jedna ze švédských iniciativ je obzvláště zajímavá. Od roku 2001 si může rodič ročně
vybrat tzv. “kontaktní den”, který může použít pro takové aktivity jako je návštěva ve škole,
kterou děti navštěvují.
V Nizozemí mají matky 16 dnů placeného volna z práce a partneří mají 2 dny. Každý
rodič má 3 měsíce neplaceného volna na hlídání dětí mladších 8 let, není ale možné si toto
volno vzít zároveň s druhým rodičem a matky mají přednost. Rodiče také mohou mít 2 dny
placeného volna pro nepředvídatelné události, krátké volno při nemoci dítěte, a to bez ohledu
na jeho věk, a nebo také na péči o příbuzné. Je také možno získat podporu pro delší
dovolenou, nebo i pro období školení.
Rodiče se také navíc mohou se zaměstnavatelem dohodnout na flexibilním řešení.
Nakonec je nutno říci, že v Nizozemí sestává ekonomická podpora hlavně z daňových
úlev rodičům a z bonusů na děti, a to do jejich 18 let věku.
V Řecku platil zákaz propuštění těhotné ženy ze zaměstnání jen v některých sektorech
a byl rozšířen na další sektory až později. Nicméně i nadále existují některé rozdíly mezi
privátním a veřejným sektorem. Rodičovská dovolená je určena pro péči o děti. Mateřská
dovolená se liší podle zaměstnavatelského sektoru, zahrnuje období před a po narození dítěte
a je plně placená. Privátní sektor umožňuje 8 týdnů před narozením dítěte a 9 týdnů po
narození dítěte. Veřejný sektor nabízí 8 týdnů před narozením dítěte a 12 týdnů po narození
dítěte. Otcové mají jen 2 dny placeného volna.
Za účelem péče o děti mohou zaměstnané matky pracující v privátním sektoru zahájit
dovolenou dříve nebo ji ukončit později, a to v průběhu 30 měsíců, pokud není domluveno
jinak. Pracovníci ve veřejném sektoru si mohou vybrat více času, a to do pozdějšího věku
dítěte. Alternativně je také možné mít volno po dobu 9 po sobě jdoucích měsíců, tedy po
narození dítěte. Otcové ty samé výhody nemají. U malého dítěte je možno si vybrat 3,5
měsíce neplaceného volna, a to ve veřejném sektoru. Tato dovolená se může změnit na
placenou pouze pokud si rodičovskou dovolenou nevybírá partnerka. Ve veřejném sektoru
může být dovolená delší, ale i nadále zůstává neplacená.
V Řecku si také můžeme povšimnout jedné zvláštnosti, a to rodičovské dovolené,
která je zaměřena na pomoc dětem ve škole. V průběhu roku se jedná celkem o 4 dny a tyto
dny jsou rozděleny po hodinách. V případě nemoci dítěte si rodiče mohou vzít 6 dnů
neplaceného volna na jedno dítě, 8 dnů na 2 děti, 12 dnů na 3 a více dětí. Obecně platí, že
samoživitelé/samoživitelky mohou mít více volna a adoptivní rodiče mají ty samé výhody /
benefity jako biologičtí rodiče.
65
Síla zákona
V České republice je mateřská dovolená 28 týdnů a nemůže být zahájena později, než
6 týdnů před očekávaným narozením dítěte. Osamocené matky mají dovolenou 31 týdnů.
Rodičovská dovolená byla formálně zavedena v roce 2001 a může být využita
matkami i otci, protože neexistuje speciální otcovská dovolená. Matky mohou rodičovskou
dovolenou čerpat hned po skončení mateřské dovolené. Otcové mohou rodičovskou
dovolenou čerpat hned po narození dítěte. V každém případě rodičovská dovolená může být
čerpána jen do 4 let věku dítěte. Adoptivní rodiče mohou mít identicky mateřskou i
rodičovskou dovolenou. Pokud si čerpají mateřskou / rodičovskou dovolenou, rodiče mají
právno na návrat do stejného zaměstnání a na tu samou pozici. Je také možné čerpat volno na
nemoc příbuzného a na nemoc dětí do 10 let věku.
Matky také mají právo nevykonávat práci, která by pro ně znamenala ohrožení zdraví,
a to po dobu těhotenství i po porodu. Podobně také matky, které čerpají mateřskou /
rodičovskou dovolenou nemohou být do 3 let věku dítěte propuštěny z práce, a to ani pro
nadbytečnost.
V Itálii ženy obvykle nepracují 2 měsíce před narozením a 3 měsíce po narození dítěte.
Pokud je vše v pořádku, mohou pracovat až do osmého měsíce těhotenství, takže získaný
měsíc může být využit po narození dítěte. Obvykle dostává zaplaceno 80% platu.
Po mateřské dovolené mohou zaměstnanci požádat o dodatečnou dovolenou, a to buď
nepřerušenou, nebo čerpanou po částech, a to do 8 let věku dítěte. Toto je povoleno nanejvýš
do 10 měsíců a doba se dělí mezi oba rodiče (osamocení rodiče mohou čerpat celé penzum).
Pokud oba rodiče využívají dodatečné dovolené, jeden si může vzít nanejvýš 6 a druhý může
čerpat zbývající 4 měsíce. Do skončení 6 měsíční dovolené a do doby 3 let věku dítěte je
vypláceno 30% obvyklé mzdy. Pokud je období delší nebo pokud je dítě starší, pouze rodiče s
nižším příjmem mohou získat nějakou náhradu mzdy. Dovolená se započítává do služební
doby / odpracované doby. Pokud jsou děti mladší 3 let nemocné mohou rodiče čerpat
neplacené volno po celou dobu jejich nemoci. Pokud jsou nemocné děti ve věku 3 až 8 let,
rodiče mohou čerpat nanejvýš 5 dnů neplaceného volna.
Otcovská dovolená byla zavedena v roce 2000 a je v platnosti i když matky nemají
nárok na žádné volno, tedy např. pokud matky nejsou zaměstnané. Zejména některé aspekty
otcovské dovolené jsou zajímavé. Pokud se otcové rozhodnou přestat pracovat z rodiných
důvodů mohou mít v porovnání s matkami ještě jeden měsíc dovolené navíc. Důvodem je
snaha přimět muže / otce, aby tento právní nástroj využívali, protože často se tak neděje z
důvodu odlišného příjmu. Jedná se o opatření podobné švédskému.
66
Síla zákona
Otcové, kteří jsou na dovolené déle než 3 měsíce, si mohou svůj limit rozšířit ze 6 na 7
měsíců. V období prvního roku dítěte otcové mají stejně jako matky právo na jednodenní
volno. Pokud otec pracuje přes 6 hodin denně, má nárok na 2 hodiny placeného volna, pokud
má kratší pracovní dobu, pak má nárok na 1 hodinu placeného volna. V případě vážné nemoci
mohou mít otcové po narození dítěte 3 měsíce volna.
5.4 Odstup mezi formálním a podstatným
Jak jsme viděli v předchozích odstavcích, sledované země mají v současnosti rozsáhlý
corpus juris vztahující se k rovným příležitostem a mateřství / otcovství. Nicméně existuje
rozdíl mezi formální situací jak je popsána v zákonech a podstatnou situací v reálném životě.
Tato vzdálenost je registrovatelná jak v oblasti genderové rovnosti tak v rodičovských rolích.
Organizace rodiny a její funkce se radikálně změnily poté, co ženy začaly docházet do
zaměstnání; tím vznikl požadavek na lepší dělbu rodinných a domácích odpovědností mezi
ženami a muži. Toto také podtrhuje potřebu změny v legislativě. Ve snaze vyřešit ekonomické
a sociální problémy způsobené touto situací, legislativci se pokusili pomoci s vytvořením
rovnější společnosti. Avšak bez ohledu na právní předpisy se zdá, že problémy stále ještě
nejsou vyřešeny. Směrem k otcovství je nutno říci, že některé situace mimo formální právní
regulace nejsou právně adekvátně vnímány. V jiných případech změny nebo situace hodné
ochrany nejsou zákony přílis ošetřeny6. Nicméně častěji se jedná o neadekvátní interpretaci či
aplikaci existujících předpisů.
Také je pravda, že soudy stále přihlížejí spíše k přáním matky, a to i když je rovnost
rodičovství zakotvena v legislativě. Když se díváme na změny ve společnosti a v rodině
potřebujeme jiný přístup – ne jen v zákoně, ale také v jeho aplikaci. To platí jak pro
práva/povinnosti rodičů, tak dětí.
Vzdálenost mezi psanými pravidly a realitou se stává obzvlášť závažnou v průběhu
krizí a rozchodu rodičovského páru. Nedostatek v aplikaci zákonů se stává zřejmým pokud
lidé profitují z takových institutů jako je např. spolupodílnictví rodičů v Nizozemí.
Spolupodílnictví rodičů je osobní a dobrovolná smlouva mezi bývalými manželi po rozvodu.
Je také nezávislá na soudním zásahu. Smlouva podrobně pokrývá společnou péči o děti. Také
můžeme v mnoha zemích sledovat rostoucí hlasy požadující právní reformy. Na příklad
6
Např. když se o děti mohou starat lidé bez právních závazků vůči dítěti, nebo s odkazem na právní regulaci
občanské partnerské rodiny. První případ se objevil ve švédské analýze, ta druhá možnost se v současnosti
diskutuje v Itálii.
67
Síla zákona
nedávno vešlo v Itálii platnost společné opatrovnictví. V praxi to znamená, že pokud se rodiče
rozejdou, děti jsou svěřeny do péče oběma rodičům7.
Samozřejmě se jedná jak o právní tak kulturní záležitost. Bez ohledu na existenci
správných právních nástrojů je někdy obtížné překonat sociální a genderovou vinu
svalovanou na některé modely chování. Je proto důležité zvyšovat povědomí lidí realizací
nových iniciativ. Tímto způsobem je také možné informovt lidi o právech / povinnostech, a
tím vytvářet pozitivní kulturu. Zákony jsou jistě nezbytné a velmi důležité, ale samy o sobě
nestačí.
Nicméně pomoc legislativy je důležitá. Právě díky legislativním zásahům byly
zavedeny některé důležité principy, jako jsou např. priorita blaha dítěte nebo rovné
rodičovství. Toto také podnítilo diskusi na dané téma, a to jak na úrovni vlád tak na úrovni
společenských aktérů.
A konečně ze studovaných zákonů vybraných zemí můžeme sledovat narůstající
tendenci vyrovnávat pečovatelské povinnosti mezi muži a ženami, otci a matkami. Nicméně
někdy ani legislativci a soudci nejsou zcela imunní vůči genderovým stereotypům. A tak
upřednostňují matky a otcům přiřazují marginální roli, a tím nerespektují skutečnou
rovnováhu v rodičovských rolích. Je tedy pravda, že rovnost muže a ženy byla silně
podpořena legislativnímí zásahy, ale je také pravda, že je před námi ještě dlouhá cesta, a to
obzvláště z hlediska kultury.
7
Zákon č. 3537 byl italským parlamentem schválen dne 26. ledna 2006. Mění předchozí systém svěřování
dětí do péče, v kterém děti byly svěřeny buď jednomu nebo druhému rodiči. To se uskutečnilo buď na základě
rozhodnutí předsedy soudu nebo soudce, či na základě dohody rodičů. Nová pravidla zavádějí spolupodílnictví
rodičů. Tedy svěření do opatrování je sdíleno oběma rodiči, tedy pokud zájem dítěte není jiný.
68
6. SOUČASNÍ OTCOVÉ. CO SE MĚNÍ, CO ZŮSTÁVÁ
TRANSNACIONÁLNÍ VÝZKUM ZAMĚŘENÝ NA TO, JAK EVROPŠTÍ
BEZE
ZMĚNY.
MUŽI PROŽÍVAJÍ
A CHÁPOU OTCOVSTVÍ
Simona Bartolini, Danilo Catania, Marta Simoni, Gianfranco Zucca1
6.1 Úvod. Měnící se postava?
Tradičně je péče o dítě vnímána jako ženská práce, a to zejména v prvních měsících
života dítěte. A přeci: odborníci na otázku rodiny jako např. psychologové, sociologvé a
právní profese již nějakou dobu hovoří o “spolupodílnictví rodičů / společné péči rodičů” 2.
Podle nich probíhající změna zahrnuje novou strukturu rodiny a rovnováhu v rodině. Je to
přitom jen jeden z prvků, které ukazují, jak hluboce je co do jeho funkcí postava otce v
procesu revize. Je těžké určit jak a kdy bude tato antropologická revoluce dovršena. Poté, co
jsme zaznamenali tuto obrovskou změnu, je vhodné se obrátit k empirickým výzkumným
nástrojům, abychom mohli některé předběžné otázky prostudovat do hloubky. Bez ohledu na
potřebu nové otcovské role otázka zní, zda jsou muži na takovou změnu připraveni. Co si o
tom myslí? Jsou připraveni se podílet na rodičovských povinnostech? Jsou připraveni sdílet se
svými partnerkami odpovědnost za své děti?
Když jsme tyto otázky studovali z různých úhlů pohledu, projekt T.I.R. nalezl jak
mnoho prvků změn tak mnoho tradičních aspektů. Je jisté, že postava otce se pomalu mění,
ale je zajímavé se podívat, jak sami muži tuto změnu vnímají a co si o ní myslí. Je také
zajímavé sledovat dopad tradičního paternalismu nebo mužského šovinismu na měnící se
rodinu.
Následující stránky budou ilustrovat výsledky srovnávacího výzkumu zaměřeného na
muže žijící v pěti zemích zahrnutých do projektu T.I.R. Témata / otázky budou různé.
Podkapitola 6.2 popíše sociodemografický profil respondentů. Podkapitola 6.3 bude
analyzovat jejich přímou zkušenost z otcovství. Podkapitola 6.4 bude sledovat modely péče o
dítě. A konečně podkapitola 6.5 bude analyzovat domnělé a sociální reprezentce spojené s
otcovskou rolí.
1
Podkapitoly 6.1, 6.2 a 6.3 jsou sepsány Danilem Cataniou; podkapitola 6.4 sepsal Gianfranco Zucca;
podkapitola 6.5 Simona Bartolini a Marta Simoni.
2
Pro dané téma viz J. P. McHale, P. Kuersten-Hogan a N. Rao, Growing Points for Coparenting Theory and
Research, v “Journal of Adult Development”, sv. 11, č. 3, strany 221-234, 2004.
Současní otcové. Co se mění a co zůstává beze změny.
6.2 Nadnárodní výzkum. Výběrový soubor a průzkum.
Projekt T.I.R. započal svou kvantitativní fázi v září 2005 a ta trvala přibližně 4 měsíce
(leden 2006). V průběhu této doby byl definován a kontaktován výběrový soubor asi 1,000
jednotlivců3, a to v každé zemi zapojené do projektu. Výběrový soubor představoval dospělou
mužskou populaci dělenou podle věkových skupin. Zvolili jsme kvótní metodu. Nejdříve byli
jednotlivci rozděleni podle dvojí teritoriální úrovně. Ta sestávala z geografického makrodělení
podle evropské klasifikace4 (NUTS-1) a podle velikosti města5. Dále byly rozhovory
definovány pro tři věkové skupiny (18-35 let, 35-64 let, přes 65 let). Při využití teritoriální
klasifikace Eurostatu všechny zapojené země použily totožný soubor tak, aby byla možná
srovnávací analýza výsledků. Navíc byly využity telefonní rozhovory při použití metody
C.A.T.I (telefonické dotazování za pomoci počítače). Pouze Česká republika využila pro sběr
a zaznamenání dat metodu osobního setkání.
6.2.1 Složení výběrového souboru
Transnacionální výzkum zahrnoval celkem 5,020 mužů ve věku mezi 18 a 80 lety (viz
tabulka 6.1). Počet respondentů byl následovný: 1,008 v Řecku, 1,007 v Itálii a Švédsku,
1,000 v České republice a 998 v Nizozemí. Co se týká věku, 26.9% respondentů bylo ve věku
mezi 18 a 34 roky; 54.5% bylo ve věku mezi 35 a 64 roky a 18.6% bylo ve věku přes 65 let.
Tabulka 6.1 – Věk respondentů
Věkové skupiny
18 - 34 let
35 - 64 let
Přes 65 let
Celkem
%
26,9
54,5
18,6
100,0
Co se týká úrovně dosaženého vzdělání, náš transnacionální vzorek je celkově
rozmanitý6: 10.9% respondentů (jedna desetina) má základní školu – 1. stupeň; 28.8% má
3
Rozsah vzorků byl kalkulován s jistotou 95%, a standardní chybou v rozmezí +/-3%, s maximální
proměnlivostí dichotomické proměnné (50/50).
4
NUTS - 1 teritoriální úroveň České republiky a Švédska odpovídá národní úrovni.
5
Přijali jsme 4 typologické parametry Eurostatu. Velká města (>250.000 obyvatel); středně velká města
(50.000 až 250.000 obyvatel); malá města (5.000 až 50.000 obyvatel); vesnická střediska (< 5.000 obyvatel).
Viz Městský audit – metody a označení na webu Eurostatu, http://epp.eurostat.cec.eu.int.
6
Vzhledem k tomu, že všechny zúčastněné země mají rozlišné vzdělávací systémy, přihlíželi jsme k počtu let
strávených ve škole. Tabulky tedy zohledňují italský systém, ale zároveň pro srovnání uvádíme korespondující
počet školních let.
70
Současní otcové. Co se mění a co zůstává beze změny.
základní školu – 2. stupeň; 36.8% má dosažené středoškolské vzdělání a 22% absolvovalo
vysokou školu.
Tab. 6.2 – Úroveň vzdělání
Studia
Žádné
Základní – 1. stupeň (let 1-5)
Základní – 2. stupeň (let 6-8)
Úplné středoškolské (let 9-13)
VŠ a doktorát
Celkem
%
1,5
10,9
28,8
36,8
22,0
100,0
Co se týká profesního statusu je nutno podotknout, že jsme se snažili respektovat
vyrovnané dělení mezi různými typy zaměstnání: 40% respondentů je v podřízených pozicích
(24.1% z nich jsou zaměstnanci a 15.9% jsou dělníci) a 18% respondentů jsou osoby
samostatně výdělečně činné (7.4% OSVČ a 10.5% obchodníci). 30% z celkového souboru
není zaměstnáno vůbec7.
Tab 6.3 – Profesní podmínky
Profese / povolání
Podnikatel, OSVČ
Řemeslník, majitel menšího obchodu, kupec,
zemědělec
Exekutiva, manažer
Zaměstnanec, učitel
Dělník, zemědělský dělník
Muž v domácnosti
Student
Penzista
Nezaměstnaný
Celkem
%
7,4
10,5
9,4
24,1
15,9
0,2
6,4
22,0
4,0
100,0
A konečně jsme také brali v úvahu velikost měst, a to podle adres respondentů (viz
Tab. 6.4). Jeden muž z pěti (19.4%) žije na vesnici (pod 5.000 obyvatel) zatímco téměř 40%
žije v mlých městech (pod 50.000 obyvatel); 24.1% žije ve středně velkých městech (50.000
až 250.000 obyvatel) a 16.7% žije ve velkých městech (přes 250.000 obyvatel).
Tab. 6.4 – Velikost měst
Velikost
do 5.000 obyvatel
5.000 až 50.000 obyvatel
50.000 až 250.000 obyvatel
Přes 250.000 obyvatel
Celkem
7
%
19,4
39,8
24,1
16,7
100,0
Významný počet respondentů v souboru jsou penzisté.
71
Současní otcové. Co se mění a co zůstává beze změny.
Analyzovali jsme vnitřní strukturu souboru. Než přejdeme k analýze dat, bude
zajímavé představit v krátkosti socio-demografický profil otců, skutečných protagonistů
tohoto výzkumu.
6.2.2 Evropští otcové: sociodemografický profil
Pět zemí zapojených do projektu T.I.R.: Česká republika, Řecko, Nizozemí, Itálie a
Švédsko. Otcové představují 71.5% celkového souboru respondentů, což je 3,589 (viz Tab.
6.5). Konkrétně se procento otců v každé zemi pohybuje od 68.8% (Česká republika) do
75.7% (Nizozemí).
Tab. 6.5 – Otcové podle země
Itálie
Otcové
Muži, kteří
nejsou otci
Celkem
A. V.
Švédsko
Řecko
Nizozemí
Celkem
70,5
29,5
Česká
republika
68,8
31,2
72,5
27,5
70,0
30,0
75,7
24,3
71,5
28,5
100,0
1007
100,0
1000
100,0
1007
100,0
1008
100,0
998
100,0
5020
Co se týká věkového složení vzorku (viz graf 6.1), většina otců je ve věku mezi 35 a
64 roky (64.5%); 11% jsou mladí otcové ve věku mezi 18 a 34 roky; 24.5% je ve věku přes 65
roků. Věkové složení je celkem heterogenní, tedy v závislosti podle země. S počtem 17.6%
má Česká republika největší počet mladých otců. Ve Švédsku je to 13.7% a 11% v Nizozemí.
Na opačném pólu je Itálie, kde mladí otcové tvoří pouze 5.8% a v Řecku je to 6.9%. Obě
středomořské země mají největší počet otců ve věku 34 let. Itálie je zemí, kde většina
dotazovaných otců je ve věku mezi 35 a 64 roky (68.9%). V Řecku 35.7% otců je ve věku
přes 65 let, zatímco celkem se jedná o 24.5% (deset procentních bodů nad celkové množství).
Graf 6.1 – Věkové složení podle země
72
Současní otcové. Co se mění a co zůstává beze změny.
1 00
90
80
25,4
18,3
21,4
22,1
24,5
66,9
64,5
6,9
11
11
Řecko
Nizozemí
Celkem
35,7
70
60
64,1
50
40
68,9
64,9
57,4
30
20
10
0
5,8
Itálie
17,6
13,7
Česká
republika
Švédsko
18 - 34 let
35- 64 let
Přes 65 let
Co se týká úrovně vzdělání respondentů, je středně vysoká. 57.3% respondentů má
alespoň středoškolské vzdělání (ekvivalent k maturitě) a 22.2% má VŠ (jedna pětina). Výše
úrovně vzdělání se jeví koherentní ve vztahu k zaměstnaní / profesím. Přes 40% respondentů
jsou zaměstnanci, učitelé, úředníci, manažeři a osoby samostatně výdělečně činné, tedy jedná
se o osoby vysoce kvalifikované. Naopak 15% respondentů zastává nízkokvalifikovanou
práci, jako dělníci a zemědělci8.
Dalším důležitým faktorem, který je zapotřebí analyzovat, je náboženské vyznání, a to
právě ve vztahu k výkonu otcovské role (viz Tab. 6.6). Je překvapivé, že 26.3% otců tvrdí, že
jsou bez vyznání (přes jednu čtvrtinu). Nicméně je pravda, že nevěřící jsou distribuováni
velmi nevyrovnaně. Procento nevěřících v Itálii a v Řecku je miniální : 4.6% otců v Itálii a
0.3% otců v Řecku. Na druhé straně nevěřící ve Švédsku tvoří 29.2%; v Nizozemí 40.4% a v
České republice 56.3%. V tomto konkrétním případě se zdá jasné, že Češi byli ovlivněni
minulým režimem a jeho nenáboženskými aspekty.
8
Data týkající se studií a zaměstnání / profesí se nacházejí mimo tabulku.
73
Současní otcové. Co se mění a co zůstává beze změny.
Tab. 6.6 – Náboženské vyznání podle zemí
Náboženství
Itálie
ČR
Křesťanství
Islám
Judaismus
Budhismus
Jiné
Žádné
Total
A. v.
94,6
0,1
–
0,1
0,6
4,6
100,0
699
42,7
0,1
0,6
–
0,3
56,3
100,0
688
Švédsk
o
69,0
0,8
–
–
1,0
29,2
100,0
730
Řeck
o
98,6
0,6
0,6
–
0,3
100,0
706
Nizozem
í
40,7
1,6
0,3
0,1
17,0
40,4
100,0
755
Celke
m
68,8
0,7
0,3
0,1
3,9
26,3
100,0
3573
Co se týká náboženských postojů obecně pozorujeme zsadní rozdíly uvnitř národního
kontextu. Jihoevropské země jakými jsou Itálie a Řecko jsou většinou křesťanské, zatímo
severoevropské země jako např. Nizozemí a Švédsko jsou více heterogenní. V případě
Švédska se zdá, že je polarizováno mezi křesťanskou většinou (69%) a poměrně značnou
nevěřící menšinou (29.2%). V Nizozemí můžeme sledovat vysoké procento nenábožensky
orientovaných otců, a to spolu s 17% otců, teří vyznávají některá monoteistická náboženství.
A konečně, abychom si jasně identifikovali účastníky (výzkumu) v projektu T.I.R.
musíme se také podívat na distribuci respondentů co do velikosti měst. Přes 50% souboru žije
v malých a středních městech, 19.7% otců žije na vesnici (méně než 5,000 obyvatel) a 41.5%
žije v malých městech (mezi 5,000 a 50,000 obyvateli). V zásadě přes 60% otců žije v
městském prostředí o velikosti pod 50,000 obyvatel. Zbývajících 40% souboru žije ve
středních a větších městech, 23.8% otců žije ve středně velkých městech (mezi 50,000 a
250,000 obyvateli) a 15% žije ve velkých městech (nad 250,000 obyvatel).
Závěrem konstatujeme, že strukturální profil respondentů vypadá spíše homogenně, tedy až
na náboženské přesvědčení, které je velmi odlišné ve středozemních zemích a zbytku
sledované Evropy. Obecně tedy můžeme říci, že otcové, kteří se zúčastnili tohoto výzkumu
jsou ve věku mezi 35 a 64 lety, jsou vzdělaní, mají kvalifikovanou práci a žijí ve středních a
menších městech.
6.3 (Dynamická) zkušenost otcovství
Rozdílný věk otců nám dovoluje porozumět jejich odpovědím co do jejich chápání a
faktického vykonávání otcovství. Pochopitelně většina mužů ve věku mezi 35 a 64 lety
otcovskou zkušeností již prošla. To je také v souladu s průměrným počtem dětí (2 děti v
každé zemi) a také s jejich průměrným věkem (kolem 20 let). Ve většině případů jsou to
zároveň otcové, kteří u svých dětí zažívají emancipační proces a odchod z rodiny. Tento
74
Současní otcové. Co se mění a co zůstává beze změny.
aspekt je nutno brát v úvahu když analyzujeme názory respondentů na to, co znamená “být
otcem”.
Když se snažíme definovat otcovskou roli, mohla by počáteční otázka znít: “kdy jste
skutečně pocítil, že jste otec?” Jde o to si vzpomenout, kdy si otci poprvé uvědomili svou
rodičovskou roli (viz Tab 6.7). Tedy, 45% otců uvedlo, že se cítili “nominováni” otci v den,
kdy se dítě narodilo, přičemž 56.7% z nich jsou Švédové. Toto je jediný případ, kdy
Skandinávie získala nadpoloviční většinu.
Table 6.7 – Kdy jste se skutečně cítil otcem?
Když jsem se dozvěděl o těhotenství
Při prvním ultrazvuku
V průběhu těhotenství
V den kdy se dítě narodilo
V průběhu prvních měsíců života dítěte
Když dítě začalo mluvit
Jindy
Nevím
Celkem
Itálie
ČR.
27,1
1,7
5,5
32,5
16,5
13,8
1,6
1,3
100,0
15,4
2,5
9,9
35,0
27,8
6,8
1,3
1,3
100,0
Švédsk
o
15,8
7,7
6,4
56,7
9,7
1,8
1,2
0,7
100,0
Řecko
2,7
5,9
12,7
50,3
22,9
5,4
–
–
100,0
Nizozem
í
15,8
5,7
6,9
49,7
11,5
5,4
4,4
0,7
100,0
Celke
m
15,4
4,7
8,3
45,0
17,5
6,6
1,7
0,8
100,0
V ostatních zemích se zdá, že přijetí otcovské role je lépe artikulováno před a po
narození dítěte. Např. ve srovnání s ostatními, tedy těmi, kteří uvedli den porodu, 27.1% Italů
uvedlo, že se poprvé cítili otci, když se dozvěděli o těhotenství, zatímco 13.8% uvedlo
období, kdy dítě začalo mluvit. Proto se z chronologického pohledu zdá, že se Italové
pohybují mezi dvěma extrémy, protože buď uvedli “emoční” impuls, tedy den, kdy se
dozvěděli o těhotenství a nebo naopak definovali otcovství až v momentě, kdy navázili s
dítětem verbální kontakt, čímž posílili kognitivní a dialogovou perspektivu. Na rozdíl od
Italů, 27.8% Čechů se poprvé cítilo otci v průběhu prvních měsíců života dítěte. To implikuje,
že věnují více pozornosti pečovatelskému aspektu. Když odezní nadšení z prvního dne
porodu, přijdou na řadu rodičovské funkce jako odpovědnost, podpora a pomoc partnerce při
péči o dítě, tedy to, co zejména probíhá v prvních měsících života dítěte. Naproti tomu 12.7%
řeckých otců, v porovnání s celkovými 8.3%, uvedlo, že se poprvé cítili otci v průběhu
těhotenství. Zdá se, že řečtí otcové, podobně jako Češi, se k otcovské roli hlásí v delším
časovém úseku spíše než v konkrétním momentě jakými jsou porod, první ultrazvuk nebo
oznámení těhotenství. Jedná se zde o uvědomovací proces, který se spolu s prožívanou
zkušeností každým dnem zesiluje. Nicméně zatímco čeští otcové spíše upřednostňují přímý
kontakt s dítětem v průběhu prvních měsíců jeho života, řečtí otcové tím, že více pozornosti
75
Současní otcové. Co se mění a co zůstává beze změny.
věnují období těhotenství, volí spíše genderový vztah. Svou otcovskou roli přijímají v
průběhu devíti měsíců a sdílejí se svými partnerkami všechna očekávání a obavy, které
rodičovská funkce sebou nese. Nizozemští otcové se od ostatních příliš neliší. Podobně jako
švédští otcové, 49.7% z nich uvádí den narození dítěte, ale co se týká ostatního, pohybují se
procentně v průměru.
V krátkosti: 45% respondentů se cítilo poprvé otci při narození dítěte. Nicméně při
srovnávání se objevily určité národní zvláštnosti. Italové představují smíšený obraz mezi
vzrušením při oznámení těhotenství a první komunikací s dětmi. Čeští otcové začínají cítit
svou otcovskou roli když se mají o své novorozené děti začít starat. U řeckých otců tento
pocit začíná s těhotenstvím, takže jejich role je definována skrze vztah s jejich partnerem. A
konečně Švédové a o něco v menším počtu Nizozemci se cítí otci při narození dítěte.
Proto můžeme vyvozovat, že existují určité národní zvláštnosti, pokud se týká
momentu přijmutí otcovské role. Kultura, dějiny a společenská organizace každé země má
zajisté dopad na zpodobnění otcovství. Nicméněne se zde jedná jen o “národní faktor”.
Musíme zvažovat i jiný zásadní aspekt: otcovství je progresivní proces, který závisí na věku
otce. Jinými slovy, věk, kdy se muž stane otcem je důležitý, protože vytváří mezeru v kultuře,
společenských aspektech a hodnotách spojených s danou historickou dobou. To, že vezmeme
v úvahu věk otců znamená zavedení zásadního diachronického prvku v analýze kulturních a
mezigeneračních změn. Jsou zde otcové, kteří v Itálii nebo Praze prožili květen ’68. Jiní byli
svědky rozmachu a pádu nacismu v Evropě. Někteří otcové vyrůstali v diktatuře jakou byla
např. vláda plukovníků v Řecku a komunistický režim v bývalém Československu.
Nepochybně mají všichni respondenti osobní pojetí své role, která je zakořeněna v konkrétní
historické době. Při sorvnávání různých generací otců můžeme vysledovat prvky kulturní a
sociální diversifikace. Když se podíváme na graf 6.2, uvidíme, že otcové ve věku mezi 18 a
34 roky mají tendenci vnímat svou roli před narozením dítěte daleko častěji než otcové starší
65 let (35.5% oproti 24.5%). Jinými slovy, můžeme říci, že mladší otcové mají sklony vnímat
otcovství jako něco, co je založeno na vzájemném vztahu s matkami, tedy na rozdíl od
tradiční představy otcovství/mateřství, kde narození dítěte představoval rituál otcovské
investitury – uvedení do funkce. Navíc takovéto konvenční pojetí otcovství vždy vycházelo z
mužského šovinistického pohledu na genderové vztahy, kde těhotenství a péče o děti v
prvních letech života bylo záležitostí matky. Můžeme vidět, že mezigenerační konflikt se
progresivně mění: moderní otcové jsou si stále více vědomi své nové role, a to již od
těhotenství a vztah s jejich partnerkami se obnovuje společně s novou zkušeností z páru.
76
Současní otcové. Co se mění a co zůstává beze změny.
Graf 6.2 – Uvědomění si otcovství před narozením dítěte ve vztahu k věku otců
40
3 5,5
35
28,6
30
28,4
2 4,5
25
20
15
10
5
0
18 - 34 let
35 - 6 4 let
P řes 65 let
Celkem
Jiným důležitým prvkem je vzdělanostní / komunikační profil využitý respondeny ve
vztahu se svými dětmi (viz Tab. 6.8): 42.3% otců upřednostňuje “vroucí” vztah, jehož
součástí jsou city a emoce. Otcové jako “přátelé” (důvěrníci), připraveni poskytnout svým
dětem v průběhu jejich dospívání emocionální podporu. Zejména Řekové (62.6%), Nizozemci
(60.1%) a Švédové (58.4%) se s tímto obrazem ztotožňují. Tím, že se otcové stavějí na úroveň
svých dětí, chápou jejich obvyklé naděje a obavy spojené s daným věkem, je pro otce snazší
překonat všechny běžné mezigenerační komunikační bariéry.
Table 6.8 – Ve vašem otcovském vztahu vůči dětem si myslíte, že většinou:
Vás děti naprosto
poslouchají
Vás děti spíše
poslouchají
Jste respektován
Máte přátelský vztah
Jiné
Nevím
Celkem
Itálie
ČR
3,3
Švédsk
o
1,5
Řeck
o
0,4
Nizozem
í
4,4
Celke
m
3,7
9,0
39,6
34,1
21,0
3,5
6,6
20,7
26,0
20,6
2,4
2,3
100,0
45,4
6,7
6,7
3,8
100,0
16,8
58,4
1,6
0,7
100,0
33,3
62,6
–
0,1
100,0
23,6
60,1
4,9
0,4
100,0
28,8
42,3
3,1
1,4
100,0
Kromě těchto vyjádření otců si téměř jeden ze tří respondentů myslí (28.8%), že je
důležité, aby byl ve vztahu s dítětem respektován. Tato komunikační linie je založena na
respektování pravidel a je upřednostňována 45.4% Čechy a o něco méně pak řeckými otci
(33.3%).
Umírněnější verze téže linie – tedy důležitost toho, aby děti otce spíše poslouchali – je
upřednostňována jednou pětinou souboru (20.7%). Tento postoj, i když je v “nařizovací” linii,
77
Současní otcové. Co se mění a co zůstává beze změny.
je tlumen otcovou ochotou dětem také naslouchat: 39.6% italských otců upřednostňuje tuto
linii. Nicméně 9% z nich (vůči celkovým 3.7%.) také upřednostňuje extrémnější linii
poslušnosti.
V zásadě lze říci, že analýza národní perspektivy ukazuje dvojitou vztahovou úroveň
ve vztahu mezi respondenty a jejich dětmi. Máme zde více méně autoritativní postoj vůči
dětem a jeden srdečnější a empatičtější. Jedná se o dva odlišné koncepty otcovství, které stojí
proti sobě. Na jedné straně máme řecké, nizozemské a švédské otce, kteří pojímají svou roli
na úrovni přátelství se svými dětmi. Na druhé straně máme italské a české otce, kteří
upřednostňují spíše nařizující linii, která může vyústit až v autoritativní linii jako je tomu v
případě italských otců.
Nicméně abychom se lépe zaměřili na národní rozdíly a abychom byli lépe schopni
určit proměnné v různých výchovných modelech, musíme přidat ještě jeden prvek. Krátce,
musíme si povšimnout změn v postojích otců v závislosti na věku dítěte 9. Jinými slovy tak jak
má různý věk různé potřeby, tak se mění i rodičovská funkce.
Důležitá data lze nalézt v případě Itálie. Otcové, kteří upřednostňují “příkazy” 10 se tak
většinou chovají v období dětství a preadolescence svého dítěte. Jedná se celkem o 48% (viz
Graf 6.3). Je pravdou, že “poslouchání” je v těchto fázích důležité proto, aby bylo možno
předat pravidla a rodinné hodnoty.
Graf 6.3 – Itálie
60
48,8
48,6
50
38,8
40
30,2
30
20
15,3
18,7
31,4
22,4
10
0
Dět st ví (0-5 let )
P readolescence (6-13 let )
Poslušnost
Adolescence (13-19 let )
M ladí dospělí (20-25 let )
Přátelské vztahy
9
Rozumíme tomu tak, že otcovské vztahy se mění podle věku dítěte. Zdá se, že přístup otců je více
autoritativní v průběhu dětství a preadolescence dítěte a racionálnější se stává v průběhu adolescence a v době
dospívání dětí.
10
Může být užitečné si připomenout, že jsou to italští a čeští otcové, kteří upřednostňují příkazy.
78
Současní otcové. Co se mění a co zůstává beze změny.
Vidíme, že v průběhu adolescence a dospělosti je přikazovací postoj redukován na
38.8%, resp. 30.2%. Na druhou stranu jak děti dospívají, daleko důležitějším se stává
definovat rovný a přátelský mezigenerační vztah. Emoční a láskyplný vztah se stává zásadním
prvkem pro 31.4% italských otců. Zdá se, že italští otcové jsou schopni vytvořit komplexní
směs přikazujícího a láskyplného postoje. Tyto vztahy se stávají symetrickými a otevřenými
tak jak děti postupně dospívají a dorůstají jak emočně tak sociálně.
Česká republika je naprosto odlišná (viz Graf 6.4).
Graf 6.4 – Česká republika
60
48,9
50
40
39,8
38,1
3 4,7
30
20
10
9 ,5
8,2
7 ,6
2,2
0
Dět st ví (0-5 let )
P readolescence (6-13 lrt )
Být respekt ován
Adolescen ce (13-19 lrt )
Mladí dospělí (2 0-25 let )
P řát elský vzt ah
Především - přikazovací postoj je založen více na požadavku “být respektován” než na
požadavku “poslušnosti”. To zvýrazňuje přikazovací aspekt ve vztahu otcové / děti. Proto se
zdá, že vývoj dítěte je založen na respektu k pravidlům.
Jak jejich děti vyrůstají, čeští otcové dávají větší důraz na přikazovací postoj, který se
s věkem dítěte zvyšuje z počátečních 34.7% (0 – 5 let věku dítěte) na 48.9% u dětí mezi 20 a
25 lety. Postupný nárůst tohoto postoje vůči dorůstajícím dětem zřejmě ukazuje na tradiční
koncept postavy otce. Otec rodiny je autoritářský a osobnostně někdy i autoritativní, jenž
materiálně zajišťuje svou rodinu. Zdá se, že v takovémto tradičním obraze otcovství není
místo pro cit a vzájemnost. Ti čeští otcové, kteří upřednostňují “přátelské vztahy”, jsou vždy
pod 10%, a tvoří jen 2.2% u dětí mezi 20 a 25 lety.
Vypadá to, že italští a čeští otcové mají k otcovství naprosto odlišný postoj, a to i přes
společnou tendenci k přikazovacímu postoji. Italští otcové kombinují přikazování a citovost
tak, aby se přizpůsobili stádiu vývoje jejich dětí. Na druhé straně se zdá, že čeští otcové
kladou hlavní důraz na respekt. Jejich obraz otce podporujícího příjmy svou rodinu je
79
Současní otcové. Co se mění a co zůstává beze změny.
naprosto konvenční a pochází z kultury, ve které jsou rodičovské funkce striktně odděleny.
Otcové – živitelé tvrdě pracují vně domácnosti, aby zajistily pokračování rodu, zatímco v
domácnosti umístěna matka coby “strážkyně krbu” se stará o domácnost a děti.
Co se týká “vřelejšího” konceptu otcovství11, tedy otcovství, kde prvek citu je silnější
než prvek “velení”, můžeme ve vztahu k věku dítěte12 sledovat některé národní odlišnosti. Tak
například nizozemští a švédští otcové vyjadřují své city vůči dětem různým způsobem.
Švédští otcové navazují přátelský vztah s dítětem hned po narození dítěte (viz Graf
6.5). Tento trend je zřejmější s věkem dítěte. Pohybuje se kolem 51.9% u otců s dětmi
mladšími 5 let a 68.4% u otců dětí ve věku mezi 20 a 25 lety.
Graf 6.5 - Švédsko
80
68,4
70
60
60
53,7
51,9
50
40
30
26,9
19,5
20
16,5
8,8
10
0
Dě t
s
t
v
Píreadolescence (6-13
(
let )0
Poslušnost
Adolescence
(13-19
5 let )
Př á t
e
l
s
Ml a
k
d
íl
de
é
o
v
U přikazovacího postoje zaměřeného na “poslušnost” pozorujeme jeho progresivní
oslabování tak jak roky dítěte postupují. Čísla začínají na 26.9% u otců s dětmi ve věku 0 až
5 let oproti 8.8% otců dětí ve věku mezi 20 a 25 lety.
Jak švédští tak italští otcové vykazují progresivní oslabování rodičovského pouta s
rostoucím věkem dítěte. Otcové postupně přestávají jednat jako učitelé. Nicméně přikazující
postoj švédských otců je zmírňován již od dětství dítěte a progresivně se zmírňuje do stále
rovnějšího vztahu. Je vhodné si povšimnou, že takovýto “skandinávský” postoj nalezneme i u
nizozemských otců. Otcovská role v Nizozemí se zdá být založena na porozumění a emoční
blízkosti vůči novým generacím. “Přátelské vztahy” jsou zásadní pro 53.9% otců s dětmi ve
věku mezi 0 až 5 roky a pro 72.2% otců s dospívajícími / dospělými dětmi (viz Graf 6.6).
11
Tento koncept najdeme u řeckých, nizozemských a švédských otců.
Řecké otce jsme v této analýze neuvažovali, protože otcovský postoj a věk dítěte se nijak výrazně
neovlivňovaly.
12
80
st
p
z
Současní otcové. Co se mění a co zůstává beze změny.
Graf 6.6 – Nizozemí
80
72,2
70
63,1
62,8
60
53,9
50
40
27,4
30
20
22,2
20,3
18
10
0
Dě t
s
t
v
Píreadolescence (6-13
(
let )0
Respektován
Adolescence
(13-19
5 let )
V p ř
á
t
e
Ml a
l
d
íl
s
d e
k
o
ý
Nicméně se zdá, že nizozemští otcové si zachovávají svou vzdělávací roli. Příkazovací
postoj je o něco větší než u Švédů, protože respekt je pokládán za důležitější než to, aby dítě
otce poslouchalo. Navíc u nizozemských otců není tento postoj časem zjemňován. Zdá se, že
jak přikazující tak citové aspekty jdou vedle sebe až do věku dospělosti. Tento postoj se
zmenšuje až později. Pouze 22.2% otců dětí ve věku mezi 20 a 25 lety (a tedy před opuštěním
hnízda) má menší tendenci zaujímat vnímavý / chápavý postoj.
Proto nizozemští otcové zaujímají spíše tento vnímavý postoj, ale zároveň
upřednostňují citové a přátelské rodičovské postoje. Dá se tedy obecně říci, že otcovství v
Nizozemí a Švédsku má různé odstíny. Jak děti vyrůstají nizozemští otcové zavádějí více
rozkazovací prvky, zejména v průběhu adolescence (27.4% otců s dětmi ve věku mezi 13 a 19
roky upřednostňuje respekt spíše než přátelské vztahy). Naopak švédské otcovství je s
rostoucím věkem dětí zjemňováno, čímž dosahují velmi blízkého vztahu se svými dětmi.
Naše analýza podtrhuje mnoho různých aspektů otcovské zkušenosti a jejích
mezigeneračních vztahů, které jsou pro muže tak důležité. Obecně můžeme říci, že vědomí
otcovství dnes začíná těhotenstvím, obzvláště u mladší generace. Mladí otcové vidí svou
rodičovskou roli uvnitř vzájemného a silně vázaného vztahu s matkami, jejich partnerkami,
tedy před narozením dítěte. Jedná se o rané otcovství, něco naprosto odlišného od tradičního
konceptu otcovství začínajícího narozením dítěte.
Kromě generačních pozorování je otcovská role vymezena přísnějšími aspekty u
italských a českých otců. Na jedné straně řečtí, nizozemští a švédští otcové mají spíše citový
81
st
p
c
Současní otcové. Co se mění a co zůstává beze změny.
postoj. Obě postavy otce-vychovatele a otce-přítele jsou různě namíchány podle té které
země. Převažující aspekt českého pater familias (otce, který musí být respektován s úctou,
která se věkem zvyšuje) je respekt, zatímci švédští otcové mají tendenci vytvořit rovný a
vzájemný vztah. Italští a nizozemští otcové se nacházejí někde uprostřed. Italští otcové
zdůrazňují důležitost přikazovacího postoje, ale s rostoucím věkem dítěte se jejich postoj
mění k přátelštějšímu. Nizozemští otcové kombinují přátelský postoj s přikazovacím, a to
zejména v průběhu adolescence. Je zřejmé, že tyto rozdíly jsou založeny na různých
kulturních úrovních, které se vztahují k otcovské roli. Proto se bude následující podkapitola
snažit vymezit různé otcovské styly uvnitř rodiny, přátel a institucionálního kontextu. To nám
dovolí analyzovat rozdíly ve specifických národních kontextech.
6.4 Podpůrné sítě, pečovatelské modely a potřeby výpomoci
Analýza dat sebraných v rámci projektu T.I.R. nám přinesla poměrně detailní obrázek
toho, jak je otcovství prožíváno v různých národních kontextech, ať jsou od sebe jakkoliv
vzdáleny. Nicméně prostá identifikace typů je pro určení společného evropského profilu
nedostatečná, prostě proto, že se historie a instituce země od země přílis liší. Národní
struktury a společenské vztahy se také velmi liší: např. v zemích jako jsou Řecko a Nizozemí.
Ačkoliv se odborníci snaží popsat západní země jako podobné, existují zásadní rozdíly v
organizaci společenského života uvnitř různých teritoriálních kontextů. Jak bylo již dříve
naznačeno, otcovství souvisí s dynamikou uvnitř páru, a oba aspekty musejí být uvažovány s
odkazem na společenský kontext, který také zahrnuje rodinnou jednotku13.
Musíme tedy otcovskou zkušenost zasadit do širšího kontextu. Je tedy nutné se
posunout směrem ven a podívat se na vztahy v blízkosti rodinné jednotky. Např. se jeví jako
užitečné analyzovat všechny osoby, které více či méně kontinuálně pomáhají otcovi a matce
v jejich rodičovských funkcích. Takovouto roli zastávají většinou přátelé a rodiče, ale musíme
také vzít v úvahu vnější entity. Tradičně se jednalo zejména o školy a církev, které
představovaly subjekty sekundární socializace. V moderních společnostech mají v současnosti
méně důležitou roli, už proto, že se od mnoha tradic upustilo, ale stále mohou reprezentovat
důležitou podporu pro otce i matky, zvláště pokud se v těchto profesích angažují.
13
Viz C. Caltabiano, C. Morga, Le imprese della famiglia italiana. Rischi, bisogni, dinamiche di coppia,
strategie e reti di sostegno, Milan, Franco Angeli, 2002.
82
Současní otcové. Co se mění a co zůstává beze změny.
V důsledku se tedy jeví jako důležité nalézt hlavní vnější garanty výchovy a péče o
děti. Existuje mnoho možností. Některé páry mají podporu jen ze strany příbuzných, některé
využívají baby sitters a nebo takové instituce jako např. farnost, mimoškolní zařízení,
sportovní kluby a kluby pro využití volného času.
Je možné se detailně podívat na jejich jednotlivé kombinace. Takové podpůrné
instituce se nám agregovaně a podle země ukazují na grafu 6.7. Vybrali jsme dva hlavní
modely pro podporu při výchově: duální model, využívaný páry, které jsou podporovány
jedinou vnejší entitou (příbuzní, přátelé, nebo škola, církev a ostatní instituce), a plurální
model, kde většina subjektů má nějakou úlohu při výchově díttěte.
Graf 6.7 – Subjekty podporující rodičovský pár
100%
90%
20,8
23,3
28,9
80%
55,6
70%
74,2
60%
50%
40%
79,2
76,7
71,1
30%
44,4
20%
25,8
10%
0%
Nizozemí
Řecko
Jeden externí subjekt podporující rodičovský pár
Itálie
Švédsko
Česká rep.
Dva nebo více exter. subjektů podporujících rodičovský pár
V Nizozemí, Řecku a Itálii převažuje duální podpůrný model, a to v 70% případů.
Švédsko a Česká republika upřednostňují plurální model, a to v objemu 55.6% a 74.2%
případů. S ohledem na tento fakt je zajímavé analyzovat vnitřní skladbu zemí tak, abychom
mohli porozumět tomu, které to jsou ty hlavní podpůrné subjekty v dané zemi.
83
Současní otcové. Co se mění a co zůstává beze změny.
V krátkosti: v Nizozemí má škola funkci podpory a výchovy dětí. Italské a řecké páry
získávají podporu ze strany širší rodiny prarodičů, strýců a dalších příbuzných. Co se týká
plurálního modelu vidíme, že švédské páry jsou podporovány školou a širší rodinou zatímco v
České republice hraje důležitou roli nejen škola, ale i přátelé.
Na první pohled jsou nejvíce překvapivá data z Nizozemí a České republiky. Není
neočekávané vidět roli širší rodiny ve středomořské oblasti, spolu s důležitostí školy ve
Švédsku: co je neobvyklé je skutečnost, že nizozemské páry uvádějí, že získávají podporu
výhradně ze strany školy a žádnou pomoc od svých rodin. Takový nedostatek podpory ze
strany příbuzných, alespoň pokud se týká rodičovského prvku, zdá se indikuje nějaký druh
zlomu mezi generacemi. Další zajímavost se týká Čechů kde tři respondenti ze čtyř získávají
podporu ze strany přátel a příbuzných, tedy vedle školy. Proto se český plurální model blíží
spíše nějaké komunitní podpoře, kdy se síť rozšiřuje od rodiny do školy a k přátelům.
Oba podpůrné modely lze vykládat jako mezigenerační vazby zaměřující pozornost na
kulturní téze: Středomořské zaměření na rodinu, raná emancipace v severní Evropě, dědictví
socialismu v České republice atd. Nicméně vzorce chování a volby / preference rodiny
neodvisí pouze od kulturních zvyků, ale i od skutečné dostupnosti podpůrných struktur
jakými jsou např. školky, dětské koutky, koutky na hraní atd. v situacích, kdy se rozhodujeme,
kam dáme děti v pracovní době. Když se střetneme s volbou dát malé dítě do školky nebo k
babičce, zaměstnaní rodiče se nerozhodují jen na základě svých hodnot, ale také na základě
svých rodinných vazeb. Musí také zvážit, jaký druh výpomoci získají. Proto jakkoliv jsou
volby ohledně péče o děti částečně omezeny, je nutno pochopit, jaký druh služby otcové od
relevantních subjektů potřebují. Proto byli respondenti dotázáni, jaké jsou z jejich pohledu
potřeby evropských párů co do podpůrných služeb.
84
Současní otcové. Co se mění a co zůstává beze změny.
Graf 6.8 ukazuje tři hlavní požadavky, jakými jsou např. ekonomická podpora,
politiky na harmonizaci profesního a rodinného života (služeb), tvorba socializačního
prostoru.
Graf 6.8 – Požadované sociální intervence pro rodiny
2,7
100%
15,7
17,0
90%
20,5
23,1
53,0
50,6
26,5
26,3
80%
46,8
70%
37,9
46,9
60%
50%
40%
30%
50,5
46,4
20%
36,0
10%
0%
Řecko
Česká rep.
Ekonomická
podpora
Itálie
Politiky na podporu
slaďování
Nizozemí
Socializační
prostor
Švédsko
Částečně je i zajímavé analyzovat požadavky podle zemí. Řecko a Česká republika
vyjadřují silnou potřebu ekonomické podpory, přičemž tuto potřebu vyjadřuje jeden
respondent ze dvou (procenta jsou 50.5% pro Řecko a 46.4% pro ČR). Nicméně i když se
tento aspekt zdá být společný, tato “materialistická” potřeba má v každé zemi jiný význam.
Poté co komunistický režim padl, Česká republika začala s transformací svých
socioekonomických struktur. V období mezi 1989 a 2001 se zemědělství a průmysl
dramaticky zredukovaly, tedy co do HDP. Na druhé straně zde ale byl progresivní růst v
oblasti služeb14. Jinými slovy Česká republika přizpůsobuje svou výrobní strukturu
parametrům EU. Nicméně přechod z tradiční ekonomiky je obtížný. Česká republika je
jednou ze zemí s nejvyšším veřejným dluhem. V roce 2003 představoval dluh 37.8% HDP.
Takový deficit má dopad zejména na veřejné výdaje. V roce 2001 tyto výdaje představovaly
14
V období mezi 1989 a 2001 se zemědělský HDP pohyboval od 15% (1989) k 6% (2001). Podobně šel dolů
i průmyslový sektor, a sice ze 47% (1989) k 37% (2001). Propad v primárním a sekundárním sektoru byl
kompenzován silným růstem v terciárním sektoru. V roce 2001 šlo o nárůst o 21% v porovnání s rokem 1989.
Viz National Action Plan on Social Inclusion 2004 – 2006 of the Czech Republic, MPSV, 2004, str. 6.
85
Současní otcové. Co se mění a co zůstává beze změny.
19% HDP oproti evropskému průměru ve výši 27%15. Důvody českého deficitu byly potřeba
lepší infrastruktury a výdajů pro přizpůsobení se evropskému standardu. V současné době
Česká republika pracuje tvrdě na vybudování tržní ekonomiky avšak nezdá se, že by se socioekonomická situace rodin zlepšovala. Kvůli dluhům a EU standardům není příliš prostoru pro
rodinnou politiku. Proto požadavek Čechů na ekonomickou podporu tak, jak byl vyjádřen
respondenty může být vyložen v tomto kontextu. Je také nutno podotknout, že v rámci
zkoumaných zemí má Česká republika nejnižší příjmy. Roční příjem Čechů je v průměru
10,000 dolarů16.
Pokud má Česká republika problémy přizpůsobit se evropské úrovni pak řecké
problémy mají své kořeny většinou v socio-ekonomickém kontextu. Je zde vliv starých
ekonomických a sociálních problémů, které mají dopad na struktury slabé ekonomiky. Na
příklad počet chudých rodin je jeden z nejvyšších v Evropě, úroveň nezaměstnanosti je také
velmi vysoká, obzvláště mezi ženami17. Proto řecký požadavek ekonomické podpory může
být vysvětlen tím, že institut rodiny je obecně zranitelný.
Co se týká Itálie, podle 46.9% otců je hlavním problémem definovat podpůrné politiky
zaměřené na rodinu. Hlavní oblastí zájmu je sladění osobního a profesního života a více
služeb k dispozici.
Takovýto požadavek evidentně odpovídá údajům Evropské komise. V porovnání s
jinými zeměmi střední a severní Evropy, Itálie má stále ještě nízké procento zaměstnanosti
žen. Jedná se o 46%18 oproti 60% ve Švédsku, Finsku a Dánsku. To je způsobeno strukturními
nedostatky na pracovním trhu jakými jsou např. smluvní rigidita a nedostatečné služby v
oblasti práce a také neefektivní genderové politiky. To je obzvláště zřejmé když se díváme na
diskriminaci žen co do úrovně příjmů a přístupu k zaměstnání a co do politik. V nedávné době
proběhla v Itálii série důležitých reforem, které mají za cíl zpružnit trh práce19. Navíc Zákon
53 z roku 2000 se pokusil sladit pracovní dobu s rodinným životem. Nicméně takovéto
reformy mají stále ještě omezené dopady jak ve smyslu zaměstnanosti tak ve smyslu
demografickém.
Itálie jde správným směrem, ale sociální politiky stále nejsou adekvátní, zejména ve
vztahu k implementaci podpůrných služeb pro děti jakými jsou např. jesle, školky,
15
Zdroj Eurostat, 2001
Zdroj World Bank, 2004.
17
Viz National Action Plan on Social Inclusion 2004 – 2006 of the Hellenic Republic, Ministry of
Employment and Social Protection, 2004.
18
Viz National Action Plan of Italy, 2002.
19
První reforma na zavedení pracovní flexibility byla zavedena zákonem č. 196/1997, a později zákonem č.
30/2003.
16
86
Současní otcové. Co se mění a co zůstává beze změny.
mimoškolní zařízení, hrací koutky apod20. Z tohoto pohledu jsou veřejné výdaje zaměřené na
vytvoření podpůrných sítí pro rodinu stále nedostatečné. Zejména nejsou adekvátní z toho
důvodu, že nijak neulevují ženám v domácích povinnostech21. Proto tedy italský požadavek
na podporu může být vysvětlen pracovním trhem a neadekvátními sociálními politikami
zaměřenými na genderovou rovnost.
Na rozdíl od ostatních zemí zapojených do projektu T.I.R, Švédsko a Nizozemí
vykazují úroveň blahobytu, jak ekonomicky tak společensky, které jsou nad evropským
průměrem. Průměrný roční příjem ve Švédsku je 39,000 dolarů, a v Nizozemí pak 37,000
dolarů. To staví obě země na 8. a 10. místo ve světovém měřítku 22. Navíc úroveň
zaměstnanosti v obou zemích je o 10 bodů nad evropským průměrem. V důsledku toho se zdá
být nevyhnutelné, že pouze 26.3% švédských otců a 26.5% nizozemských otců vyjadřuje
potřebu ekonomické podpory. Namísto toho 50.6% švédských a 53% nizozemských
respondentů požaduje zlepšení služeb pro rodinu a lepší slaďovací politiky. Samozřejmě
takový požadavek netkví v urgentní potřebě jako v případě Itálie. Spíše takovýto požadavek
vyjadřuje odhodlanost vybudovat rovnou společnost, založenou na rovnosti mezi ženami a
muži, a to jak uvnitř rodiny tak mimo ní, obzvláště pak v práci 23. Požadavek “dospělého”
sociálního systému můžeme vidět ve Švédsku a Nizozemí, kde otcové např. požadují více
společného prostoru vyčleněného rodinám. Tento požadavek vyslovilo přes 20% respondentů
z obou zemí.
Závěrem lze říci, že evropské země zažívají různé situace. Země jako Česká republika
a Řecko vidí jako svou hlavní prioritu překonání ekonomických problémů. Ostatní země, jako
Švédsko a Nizozemí, se snaží upřednostňovat povinnosti rodičů jak jen to jde. Italská situace
je částečně protikladná a genderové otázky, vývoj v rodinné politice vidí stále jako vážný
problém.
20
V roce 2000 byly školky / jesle pro děti ve věku od 0 do 2 let věku k dispozici pouze z nějkých 8% (Zdroj:
Istituto degli Innocenti).
21
Podle nedávného výzkumu, který zadal Iref, ženy stále trpí v rodině velkou zátěží, zejména ve vztahu k
organizaci péče o děti a domácnost. často tato zátěž znemožňuje ženám pracovat. Viz C. Caltabiano, C. Morga,
L’impresa della famiglia italiana, Milano, Franco Angeli, 2002.
22
Zdroj World Bank, 2004.
23
S ohledem na trh práce byla v roce 2004 nizozemská míra 73.1%, míra zaměstnanosti ve Švédsku pak byla
72%. Míra zaměstnanosti žen byla ve Švédsku 70%, 65.8% v Nizozemí, oproti evropskému průměru 55%. Míra
zaměstnanosti mužů ve Švédsku byla 73% a 80% v Nizozemí. Zdroj: Eurostat.
87
Současní otcové. Co se mění a co zůstává beze změny.
6.5 Vlastní představa sebe jako otce
Výše uvedenou transnacionální analýzu mužů, kteří zažili otcovství, nelze považovat
za ucelenou dokud nevezmeme v úvahu další aspekty. Jedná se o aspekty kognitivní,
symbolické a emoční, a všechny přispívají k sociální reprezentaci otcovství. Tímto způsobem
budeme schopni dosáhnout jeden z cílů projektu T.I.R, a tím je překonání genderových
stereotypů. Takovýto přístup by mohl izolovat některé kulturní prvky, které jsou přítomny v
každém národním kontextu, jež formují “zdravý rozum” dané země a ukazují všechny
relevantní procesy spojené s produkcí, diseminací a / nebo transformací genderových
stereotypních obrazů
Obzvláště sebereprezentace mužů může velmi podmiňovat různé přístupy k otcovství,
a to i před tím, než se otci stanou. Vlastně všechny sociální reprezentace jako jsou názory,
postoje a hodnoty vycházejí ze sdílených přesvědčení, a ovlivňují naše chápání situací i když
sami přímo nemáme danou zkušenost24. Proto je nutné analyzovat všechna přesvědčení,
symbolické reprezentace a hodnoty, které vytvářejí obraz otce ve všech mužích, ať již děti
mají nebo nemají
Bude tedy užitečné identifikovat některá rozlišovací kritéria, abychom mohli
adekvátně analyzovat převažující trend v každé zemi. Otcovství je komplexním konceptem,
jenž je tvořen symbolickými prvky a různými vztahy mezi členy rodiny. Proto sociální
reprezentace otcovství byla artikulována podle tří hlavních aspěktů. Jedná se o mužskou
představu otcovské postavy, jak muži vidí vztah se svými dětmi a jaká je role ženy uvnitř
rodiny.
Byly vytvořeny tři indikátory, aby bylo možno sumarizovat dominantní reprezentaci,
kterou respondenti spojují s rolí každé z ústředních postav v rodině: matky, otce a dítěte.
Takové indikátory ukazují vliv, který může mít tradice v mužské představě rodičovské role
nebo ve vztahu s jeho partnerkou25. Reprezentace tedy mohou vysvětlit vztahy, které otcové
24
“Sociální reprezentace” může být definována jako určitý druh “gigantického software zajišťujícího sociální
interakci”. Viz A. Santambrogio, Rappresentazioni sociali e cultura politica, in G. Bettin Lattes, Giovani e
democrazia in Europa, Padova, Cedam, 1999, str. 907. Proto by tedy takováto interpretace mohla “orientovat a
vysvětlovat kždodenní život. Je to něco, co lidské bytosti vykonávají přirozeně v průběhu jejich primární a
sekundární socializace a co vytváří základní předpoklad pro jejich sociální akce” (L. Gallino, Senso comune, in
“Dizionario di Sociologia”, 1978, Turin UTET, str. 604). Nicméně ačkoliv je reprezentace založena na sdílených
sociálních pravidlech, je zároveň individuálně přepracována.
25
Indikátor genderové rovnosti je definován skrze tři kategorie. Ohodnocení může být ‘nízký, ‘střední’ nebo
‘vysoký. Výroky zněly: “Nepracující (nezaměstnané) matky by měly být těmi, kdo se stará o děti a domácnost” a
“Je přirozené, že matky by měly být těmi, kdo změní své životy a zvyky, když se narodí děti”. Indikátory
závislost na dětech a tradicionalismus byly na zákldě odpovědí kalkulovány na Likertově stupnici. Výroky, které
se měly hodnotit byly “Děti je nutno všude a za každých okolností brát sebou” a “Dnešní otcové by se měli
88
Současní otcové. Co se mění a co zůstává beze změny.
mají s členy rodiny střejně tak jako samotnou představu rodiny. Všechna data rozlišují mezi
jednou ústřední jednotkou a některými periférními prvky, a umožňují nám nalyzovat vnitřní
strukturu takových reprezentací. Ústřední jednotka je převažujícím významem v různých
národních kontextech, tedy ve srovnání s ostatními reprezentacemi, které jsou nahlíženy jako
periférní. Nicméně všechny reprezentace k celkovému obrazu přispívají.
Co se týká italských otců zdá se být zřejmé, že děti jsou velmi důležité. 69.6%
respondentů přiřadilo vysoké hodnocení indikátoru “závislost na dětech” (viz Graf 6.9). Proto
se zdá, že italská reprezentace otcovství není založena na rodinných interakcích vycházejících
z autonomie partnerů. Spíše se zdá, že děti tvoří rodinnou osu bez jejichž “všudypřítomnosti
se rodiče neobejdou.
Graf 6.9 – Reprezentace otcovství v Itálii26
Genderová rovnost
39,1
%
50,3
69,6
%
%
Tradicionalismus
Závislost na dětech
Itálie
podobat dřívějším otcům”. Úroveň závislosti a tradicionalismu byly tři: ‘nízká’ (velmi nesouhlasí), ‘střední’
(částečně souhlasí) a ‘vysoká’ (souhlasí a velmi souhlasí).
26
Ve třech relevantních indikátorech graf pouze indikuje procenta z hodnocení ‘vysoký’.
89
Současní otcové. Co se mění a co zůstává beze změny.
Proto se zdá, že italští muži mají se svými dětmi symbiotický vztah, a to na újmu
partnerského vztahu. Taková důležitost přikládaná dětem může být v italském kontextu trochu
překvapivá, protože otcové jsou v péči o dítě marginálními postavami27. Je také zajímavé si
povšimnout, že pro Italy má pojem “genderová rovnost” zcela periferní význam, tedy v
porovnání s důležitostí dětí. Pouze 39.1% respondentů, tedy menši než polovina souboru,
přiřadila vysokou hodnotu “genderové rovnosti”. Je to další důkaz nevyrovnanosti ve sdílení
práce a péče v rodině.
Na druhé straně otcovská reprezentace 43.5% českých mužů je charakterizována
tradicionalismem. Určitě mají před očima nostalgický obraz staromódního otce, autoritativní a
přísné osoby, která nebyla do života dětí skutečně zapojena.
Graf 6.10 – Reprezentace otcovství v České republice
Genderová rovnost
24,6
%
36,0
43,5
%
%
Závislost na dětech
Tradicionalismus
Česká rep.
27
Nerovnost v zatížení v domácnosti má vliv na italské ženy, zejména tedy v jejich trojí roli
manželek/matek/pracujících. Národní statistický institut (Istituto Nazionale di Statistica) sebral několik
významných dat: 53.5% pracujících žen, vdaných a s dětmi tráví prací a péčí o rodinu více než 60 hodin týdně.
Otců, kteří jsou pod podobnou zátěží je jen 17%. Zdroj: ISTAT, Indagine Multiscopo sulle famiglie (2001-2002).
90
Současní otcové. Co se mění a co zůstává beze změny.
Takovýto obraz nijak neodporuje předcházejícím28. S odkazem na sociální
reprezentace, otcovská role se zdá být založena na patriarchálním modelu pre-socialistického
Československa. Země prochází velkou proměnou a obraz tradiční rodiny s fixními rolemi se
také proměňuje. Proto mužská představivost takto může reagovat na progresivní konec “dobře
známého” modelu, a to ve snaze znovuobnovit staré stereotypní modely.
V o něco menší míře dokonce i v Řecku se zdá, že se muži snaží identifikovat se
starým modelem. Řecká reprezentace otcovství má oba prvky tradicionalismu, tak jak to
potvrzuje 29.9% respondentů (viz Graf 6.11), ale také přisuzuje velkou důležitost dětem
(27.1%). Proto se zdá, že řečtí muži jsou tradicionalisty a že mají nevyrovnaný koncept
genderových vztahů. Pouze 14.6% respondentů obdržela vysoké hodnocení v indikátoru
genderové rovnosti.
Graf 6.11 – Reprezentace otcovství v Řecku.
Genderová rovnost
14,6
%
27,1
29,9
%
%
Závislost na dětech
Tradicionalismus
Řecko
28
Viz předchozí odstavce, kde bereme v úvahu pouze otce.
91
Současní otcové. Co se mění a co zůstává beze změny.
Kulturní reprezentce Nizozemců a Švédů jsou naprosto odlišné. Zdá se, že 58%
nizozemských mužů a 45.7% švédských mužů vidí své partnerky jako rovné a jsou připraveni
se podílet na domácích úkolech. Proto je v obou zemích otcovská role nahlížena jako
komplementární k roli jejich partnerky a muži jsou také více zapojeni do rodinného života.
Takováto vyrovnaná vize genderových vztahů u švédských a nizozemských mužů patrně tedy
vypovídá o odpovědném otcovství. Toto bylo částečně potvrzeno pozorováním v Nizozemí.
Nizozemští otcové potvrdili, že v každodenním životě jsou schopni na sebe vzít odpovědnost
vůči dětem a partnerkám. Na druhé straně švédští otcové patrně prožívají rozpor mezi jejich
konkrétní rodičovskou zkušeností a jejich otcovskou reprezentací29.
Graf 6.12 – Reprezentace otcovství v Nizozemí a Švédsku.
Genderová rovnost
45,7
%
Genderová rovnost
58,0
22,8
32,7
%
%
%
Závislost na dětech
Tradicionalismus
Švédsko
33,1
33,0
%
Závislost na dětech
29
%
Nizozemí
Tradicionalismus
Viz kapitola 2.
92
Současní otcové. Co se mění a co zůstává beze změny.
Analýza sociálních reprezentací otcovství vytváří dobrou základnu pro pozorování
různých významů rodinných praktik. Z otcovské zkušenosti a její reprezentace teď přejdeme k
analýze praxí péče o dítě a vztahů v páru.
Následující stránky se pokusí dynamicky porozumět obrazům a konceptům týkajících
se celé rodiny a budou v každé zemi identifikovat převažující rodinné styly30.
V České republice 29.1% mužů upřednostňuje “askriptivní” styl (viz Graf 6.13), kdy
se zdá, že všechny rodičovské funkce jsou krystalizované. Proto podle tradice jsou úkoly otce
naprosto odlišné od úkolů matky. Navíc partneři ani neplánují ani si neodsouhlasují výchovný
projekt, protože jejich očekávání spojená s jejich rolemi a následný genderový vztah je
ovlivněn lpěním na specifickém vztahovém modelu, ve kterém jejich funkce vypadají jako
předem určené.
Graf 6.13 – Rodinné praxe zahrnující péči o děti.
100%
6,3
I
Nizozemí
90%
80%
16,8
Nizozemí
27,3
Řecko
15,2
Nizozemí
30,8
Nizozemí
11,0
Řecko
29,0
70%
Řecko
60%
22,6
50%
16,4
24,9
Řecko
Švédsko
Švédsko
16,6
Švédsko
40%
30%
21,5
ČR.
19,6
29,1
ČR
ČR.
19,4
Švédsko
12,9
ČR.
20%
25,9
10%
14,7
Itálie
Itálie
19,6
20,4
Itálie
Itálie
0%
Askriptivní
Spontánní
Neo-preskriptivní
Reflexivní
30
Abychom definovali reprezentaci rodinných praktik byl vytvořen typologický indikátor. Má 4 modality, a
to v závislosti na odpovědích na dvě otázky. Tyto modality jsou: ‘askriptivní’, ‘spontánní’, ‘neo-preskriptivní’ a
‘reflexivní’ rodinný styl. První otázka se týkala dělby rolí a péče o děti. Druhá otázka zkoumala témata, která by
se měla diskutovat před narozením dětí.
93
Současní otcové. Co se mění a co zůstává beze změny.
Rodinné praxe u řeckých mužů se zdají být protichůdné. Na jedné straně se zdá, že
upřednostňují rigidní a komplementární vizi rolí uvnitř páru. Na druhé straně si myslí, že
vyjednávání mezi otcem a matkou je docela důležité, a to zejména pokud se týká výchovy
dětí. Řecké rodiny si evidentně i nadále udržují některé tradiční charakteristiky, protože
změny v genderových vztazích byly pozorovány jen částečně. Proto můžeme řecký rodinný
styl označit jako neo-preskriptivní (29%).
Podle švédských a italských mužů neexistuje uvnitř rodin diskuse o výchově dětí a
role mohou být vyměněny, protože muži a ženy nejsou rigidně definováni. Domácí život a
role jsou kompletně sdíleny a vzájemně odsouhlaseny. Co se týká výchovy dětí, 25.9%
italských mužů a 24.9% Švédů nepoužívají predeterminovaný model a preferují spontánní
přístup.
Naopak reflexivní styl je upřednostňován 30.8% nizozemských respondentů, u nichž
převažuje projektivně-dialogická mentalita. Podíl na rodiných povinnostech a péči o děti je
celkem flexibilní a nezdá se, že by závisel na předepsaných rigidních rolích. Spíše se zdá, že
závisí na schopnosti partnerů přizpůsobit tento podíl specifickým potřebám rodiny. Díky
vztahu založeném na vzájemnosti a diskusi jsou oba partneři schopni vést kontinuální dialog a
jsou ochotni společně rozhodovat o výchově svých dětí.
Výsledky uvedené výše nám ukazují některé reprezentace rodinných vztahů a
otcovství, které jsou více méně založeny a rozšířeny ve stále se proměňující mužské
kolektivní tvorbě obrazů. Zdá se, že respondenti zápasí mezi hledáním nových otcovských
cest a starým archetypickým otcovstvím a jeho marginálním postavením uvnitř domácí sféry.
Takovouto tenzi můžeme vidět ve způsobu, jakým muži prožívají své otcovství v
každodenním životě a ukazuje nám jak konstrukce sociálních reprezentcí může ovlivnit
chování a interakce v rodině.
94
ZÁVĚRY.
SMĚREM K MOŽNÉMU, ODPOVĚDNÉMU OTCOVSTVÍ.
Simona Bartolini, Cristina Morga a Federica Volpi
Je obtížné zpracopvat závěry u tak komplexního a členěného výzkumu jakým byl
projekt T.I.R.. Zapojení pěti evropských zemí velmi odlišných geografických a kulturních
oblastí, použití mnoha odlišných metod a analytických nástrojů vyprodukovalo velké
množství dat a myšlenek, což velmi ztížilo syntézu výsledků do této srovnávací zprávy.
Pokusíme se nicméně poskytnout globální pohled, a to s podněty a návrhy, které jsme obdrželi
od odborníků z pěti zúčastněných zemí, kteří se účastnili focus groups uskutečněných po
realizovaném výzkumu. Jejich příspěvek nám tak pomůže vytvořit budoucí možné scénáře
vztahující se k odpovědnému otcovství, pomůže nám indikovat jejich možné cesty a
perspektivy.
Celková situace je do určité míry nesourodá: jednotlivé země se snažily rozvinout
odpovědné otcovství v různou dobu i když obdobným způsobem. Tak jak ženy začaly být
masivně zaměstnané, domácí práce se začaly distribuovat mezi muže a ženy prakticky všude,
a tím začalo docháze k redefinici genderu a rodičovských rolí. V současnosti vzniká dojem, že
se nacházíme v jakémsi přechodném období, protože celý proces ještě zdaleka nebyl
dokončen.
Nemůžeme říct, jak se otcovství dále vyvine, ale určitě můžeme pozorovat u otců
emoční aspekty. Tento prvek je v porovnání s minulostí nový a můžeme jej považovat za něco
získaného, případně opětovně získaného. Díky němu mají otcové jiný přístup k životu dětí a
také s nimi mají hlubší vztah. Můžeme to definovat jako určitou formu angažovanosti otců a
jejich konkrétní participace v každodenním životě dětí.
Podle mnoha odborníků může být tento proces ještě zlepšen pokud budeme uvažovat
muže-otce jako skutečnou cílovou skupinu. Projekt T.I.R. byl oceňován právě pro své
zaměření na otce jako hlavní subjekty výzkumu zaměřeného na otcovství. Jsme přesvědčeni,
že takto by mělo být zaměřeno více projektů. Mohly by dokonce zahrnovat další sektory
Závěry. Směrem k možnému, odpovědnému otcovtsví.
společenského života, jako např. ekonomii, politiku atd. Stejně tak by bylo užitečné, kdyby
byly vytvořeny a implementovány veřejné politiky zaměřené na muže – otce.
Naše analýza podmínek otců by neměla být považována za alternativu k analýzy ženmatek. Měla by s nimi být položena na roveň. Vlastně na základě této perspektivy by měl být
pár osou zájmu akademiků i aktérů na politické scéně. Podle odborníků by ten samý přístup
měl být zajištěn vůči dětem, protože ty tvoří další důležité členy rodinné jednotky. Konkrétně
by role dětí měla být zkoumána z hlediska vztahu partnerů. Obecně panuje názor, že bychom
neměli studovat jen vztah matka-dítě nebo otec-dítě, ale zároveň všechny možné kombinace
rodinných vztahů. Navíc by bylo vhodné získat lepší porozumění zájmů, přání a potřeb dítěte
při současné zapojení všech institucí a subjektů, které se zabývají rodinou.
Rodina je proto nahlížena jako komplex vztahů, jež se rozvíjejí mezi vzájemně
komunikujícími jedinci. Podle odborníků existuje dvojí potřeba cílené intervence uvnitř
rodiny ať již po politické linii nebo skrze konkrétní akce. Obě potřeby by měly napomoci v
překonávání genderových stereotypů a měly by v důležitých kontextech přinést rovnováhu
mezi pohlavími. Konkrétně z Itálie, Řecka a Nizozemí zaznělo, že média hrají důležitou roli
při propagování odlišných obrazů mužů a žen a také rodiny jako celku. Masmédia by měla
přispět k vytvoření korespondence mezi běžne prezentovanými rodičovskými modely a
skutečnými modely ze skutečného rodinného života.
Podle odborníků by měly být v rámci profesionální sféry podniknuty další kroky.
Otázky spojené s otcovstvím a mateřstvím by měly být analyzovány, a to s odkazem na
pracovní život, protože toto je kontext, ve kterém otcové a matky denně fungují. Tento
kontext má hluboký vliv konkrétně na organizaci času. Zejména nizozemští a čeští odborníci
v tomto směru zdůrazňují naprostou potřebu senzitivizace na pracovišti. Tedy zaměstnanci by
také měli být vnímáni jako matky a zejména otcové. Jinými slovy by se pracoviště měla stát
přátelskými pro otce a přátelskými rodině, a to jak hmotně tak kulturně – tím by se zároveň
dále rozvíjel princip společenské odpovědnosti. Takto by podniky přestaly vnímat rodičovství
jako ztrátu – tedy ve smyslu produktivity zaměstnance – a jako náklad, který nese
zaměstnavatel. Rodičovství by tedy spíše mohlo být nahlíženo jako pobídka pro zaměstnance,
aby do své práce více / lépe investovali. To by zároveň představovalo konkurenční výhodu
pro podnik.
Odborníci ještě identifikovali třetí cíl, a to v zaměření na vzdělávání / výchovu. V
průběhu výzkumu se objevilo mnoho poznámek na téma vlivu dosaženého vzdělání na
názory, chování a postoje vůči stereotypům, a to zejméma v České republice a Švédsku. Závěr
v tomto směru zní, že dosažené vzdělání, jeho úroveň je důležitější než genderová identita.
97
Závěry. Směrem k možnému, odpovědnému otcovtsví.
Proto tedy skrze propagaci a podporu efektivního vzdělávacího systému by jednotlivci získali
nezbytné kulturní nástroje pro lepší pochopení své role, pro překonání všech genderových
stereotypů vážících se k rodičovství.
Takovéto postřehy o otcovství – zejména pokud jsou spojené s výše uvedenými
oblastmi intervence - by podle odborníků mohly mít větší dopad pokud by byly strategicky
zasazeny do kontextu spolupráce a mezinárodní výměny. Evropa, která je vnímána jako
společný prostor svých občanů, by se měla stát místem setkávání, srovnávání a
experimentování – tedy místem pro hledání nových cest a řešení rodinných problémů. Dobré
praxe by měly být pro blaho všech implementovány a dále šířeny. Podle švédských odborníků
by projekty zaměřené na rodičovství měly být z komunitární optiky podporovány a
integrovány do národních plánů. Dokonce i existující evropské projekty by mohly mít větší
dopad v boji proti stereotypům pokud by byly systémovější. Projekt T.I.R. chtěl být prvním
krokem v tomto směřování.
Překlad a lektorské práce: Mgr. Jana Chržová
98

Podobné dokumenty