nr. 1 - NE-BE
Transkript
nr. 1 - NE-BE
L I D É y S P O L E Č N O S T y K U L T U R A y L I T E R A T U R A Společnost pro šíření nizozemské a vlámské kultury NE-BE Vereniging voor Vlaamse en Nederlandse cultuur Pozvánka: Celodenní výlet do severních Čech NE-BE ve Vídni (po stopách Vincenta van Gogha) NE-BE in Wenen (op zoek naar Vincent van Gogh) Jan Zwartendyk: DE ENGEL VAN CURAÇAO ANDĚL Z CURAÇAA Uitnodiging: Daguitsatp naar Noord-Bohemen Historie: Kolonizace střední Evropy ve středověku Geschiedenis: De kolonisatie van Midden-Europa in de middeleeuwen Oostende, město u moře Oostende, Stad aan Zee M E N S E N y M A A T S C H A P P I J y C U L T U U R y L I T E R A T U U R www.sweb.cz/ne-be NE-BE y 1-2009 NE-BE Vydává / Uitgever (MK ČR E 17882): NE-BE Společnost pro šíření vlámské a nizozemské kultury Vereniging voor Vlaamse en Nederlandse cultuur Radhošťská 1 130 00 Praha 3 Česká Republika Bank. spojení/Bank: Komerční banka, Praha 2 Č. účtu/Rekeningnummer: 19-2307530267/0100 IBAN: CZ6101000000192307530267 SWIFT (BIC): KOMBCZPPXXX Obsahy Inhoud Pozvánka na výlet do severních Čech, str. 3 / DAGUITSTAP NAAR NOORD-BOHEMEN, p. 17 KULTURNÍ A SPOLEČENSKÉ UDÁLOSTI / CULTUUR EN SOCIAAL LEVEN Vídeň, str. 4 / Wenen , p. 18 (Zuzana Vittvarová) Výbor / Bestuur: Jana Červenková: jana.cervenkova@worl donline.cz, Eva Giese: [email protected], Andrea Bednářová: [email protected], Veronika Havlíková: [email protected], Ruben Pellar: [email protected], Jana Pellarová: [email protected], Lucie Pittnerová: [email protected], Ladislav Říha: [email protected], Piet Schepens: [email protected], Petra Schürová: [email protected], Lenka Strnadová: [email protected], Zuzana Vittvarová: [email protected] NA CESTÁCH / OP WEG Čestná předsedkyně / Erevoorzitster: Petra Schürová, [email protected], tel./fax: +420 222 728 603 Oostende, město u moře, str. 9 / Oostende, Stad aan Zee, p. 23 (Jos Wuijts) Předsedkyně / Voorzitster: Jana Červenková, [email protected] Jídelny / comedores v HUARAZU, str. 11 / Eetlokalen / comedores in HUARAZ, p. 25 (Hanny Visser) Místopředsedkyně / Vice-voorzitters: Veronika Havlíková, [email protected], tel.: +420 286 890 111, mobil: +420 603 553 789 Jana Pellarová, [email protected], tel.: +420 371 728 400, mobil: +420 603 782 819 Eva Giese, [email protected] Pokladník / Penningmeester: Eva Giese, [email protected] Redakce bulletinu / Redactie van het bulletin: Lenka Strnadová, [email protected], mobil: +420 724 280 947 Jesse Ultzen, [email protected] Knihovna / Bibliotheek: Adresa / Adres: Nizozemské velvyslanectví / Nederlandse Ambassade, Gotthardská 6, Praha 6 Kontakt: Ruben Pellar, [email protected], mobil: +420 605 260 005 Internetové stránky / Onze web-site: www.sweb.cz/ne-be Obálka / Titelblad: Riesenrad, Prater, foto Lenka Strnadová Jeronýmovy dny 2008, str. 6 / “Jeronýmovy dny 2008“, (Hiëronymusdagen), p. 20 (Andrea Bednářová) ANDĚL Z CURAÇAA, str. 7 / DE ENGEL VAN CURAÇAO, p. 21 (Jan Zwartendyk jr.) Z HISTORIE / GESCHIEDENIS Kolonizace střední Evropy ve středověku, str. 12 / De kolonisatie van Midden-Europa in de middeleeuwen , p. 26 (Piet Schepens) NOVÉ KNIHY A PŘEKLADY, str. 15 / NIEUWE BOEKEN EN VERTALINGEN, p. 29 Pražské Perspektivy 5 / Praagse Perspektieven 5 Karel ČAPEK Edice Moldaviet / Moldaviet-reeks (Kees Mercks) TISKOVINY A ČASOPISY, str. 15 / PERS EN TIJDSCHRIFTEN, p. 15 (Petra Schürová) 1 www.sweb.cz/ne-be NE-BE y 1-2009 SLOVO ÚVODEM Vážení členové NE-BE, milí přátelé, Mám pro vás dobrou zprávu: Sdružení NE-BE slaví 10. výročí. Ano, je to opravdu tak, už je nám 10 let! Při této příležitosti bych vás všechny ráda pozvala 1. dubna na valnou hromadu, kdy toto jubileum oslavíme. Dále bych při této příležitosti ráda poděkovala alespoň některým svým spolupracovníkům: • • • • • • • O knihovnu se starají Ruben Pellar, Andrea Bednářová a Koos Roos. Knihovna se v minulém roce rozšířila a v tuto chvíli již čítá 900 knih. Ve spolupráci s naší členkou Petrou Panušovou vytváříme nový katalog knih, který najdete také na našich webových stránkách. O časopis se i nadále stará především Lenka Strnadová. Od roku 2007 ho dostáváte v elektronické podobě. Pro tento jubilejní rok chystáme jubilejní číslo, které bychom rádi rozeslali všem členům ve vytištěné podobě. Iniciátorem výletů NE-BE je již několik let člen výboru Piet Schepens. 26. dubna je na programu výlet do severních Čech s názvem Architektonické dědictví v průmyslovém prostředí. Výlet organizujeme spolu se sdružením Vlamingen in de Wereld. Internetové stránky spravuje Andrea Bednářová-Havlíčková. Jsme si vědomi toho, že webové stránky jsou v současné dobe vizitkou každé společnosti, i proto připravujeme jejich novou podobu. I nadále organizujeme literární setkání. 16. května pořádáme ve spolupráci s Nizozemskou ambasádou literární večer s nizozemským spisovatelem Arnonem Grunbergem, který je na návštěvě v ČR v rámci knižního veletrhu Svět knihy. Literární večer se bude konat v kavárně Krásný ztráty. K 10. výročí NE-BE pořádáme také čtyřdenní výlet do Flander. Navštívíme Mechelen, Lovaň, Antverpy, Gent a Brusel. V duchu 10. výročí se 1. dubna uskuteční také valná hromada s občerstvením a posezením v kavárně Krásný ztráty. Před dvěma roky, v dubnu 2007, jsem převzala funkci výkonné předsedkyně NE-BE od Petry Schürové. Dohodli jsme tehdy, že se předsedové budou ve funkci po dvou letech střídat. Snažila jsem se pokračovat společně s ostatními kolegy v duchu hesla „Sobě a druhým pro radost“ v založené tradici a zároveň přidat i něco navíc. Na vás je, abyste posoudili, jak se mi to podařilo. Na letošní valné hromadě funkci předám dál. Přijďte. Těšíme se, že vás na valné hromadě uvidíme. Čeká vás zde občerstvení a příjemné posezení. Jsme zvědavi na vaše názory. Jana Červenková Informace pro členy: Prosím sdělte nám, pokud máte novou e- mailovou adresu nebo chcete členství zrušit. Velmi nám tak usnadníte práci. Adresa pro toto sdělení: [email protected] KNIHOVNA Knihovna je otevřena pravidelně dvakrát měsíčně, vždy první a třetí úterý v měsíci (15.30-16.30). Pro individuální konzultace a výpůjčky kontaktujte prosím Rubena Pellara: [email protected]; mobil: +420 605 260 005 2 www.sweb.cz/ne-be NE-BE y 1-2009 Pozvánka na celodenní výlet do severních Čech Zámek Jezeří (vlevo), hnědouhelná jáma, Chemopetrol Architektonické dědictví v průmyslovém prostředí, neděle 26. dubna 2009 NE-BE, Společnost pro vlámskou a nizozemskou kulturu“, pořádá ve spolupráci s VIW (Vlamingen in de Wereld – Vlámové ve světě) jednodenní výlet do severních Čech, kde navštívíme dva zámky a kostel. Území mezi Krušnými horami a Českým středohořím bylo kdysi neobyčejně krásné, malebné a romantické. Teď krajině dominují kouřící komíny a chladící věže. Všude vidíme obrovské jámy, které vznikly v důsledku těžby hnědého uhlí. A tímto hnědým uhlím je poháněno mj. pět velkých severočeských elektráren. Kostel Panny Marie v Mostě, perla pozdně gotické architektury, byl v roce 1975 po kolejích přesunut o 800 metrů. Je jedinou budovou, která zbyla ze starého královského města srovnaného v 70. letech se zemí kvůli těžbě hnědého uhlí. Asi o jeden kilometr západně od dnes již zmizelého města bylo postaveno město nové, ošklivé. Je vůbec možné, že zde lidé dobrovolně žijí Také barokní zámek Jezeří měl být zlikvidován, ovšem díky iniciativě občanů byl zachráněn. Cenný park se však zachránit nepodařilo a na jeho místě je dnes gigantická zbytková jáma po těžbě hnědého uhlí. Zámek byl dlouhou dobu letní rezidencí jedné větve rodiny Lobkoviců a hostil mj. Beethovena a Goetheho. Zámek v Duchcově byl od roku 1642 do 1920 ve vlastnictví šlechtického rodu Valdštejnů. I zde byli hosty Beethoven a Goethe, ale také Schiller, car Alexander I, pruský král Bedřich Vilém III. a Metternich. A chcete-li se dozvědět více o Casanovovi, pak musíte jet 26. dubna určitě s námi. Letos budeme během výletu nově využívat audio systém: každý účastník obdrží přijímač se sluchátky a může si přeladit na nizozemský nebo český výklad. Pronájem přístroje je zahrnut v ceně. Program neděle 26. dubna 2009 07.45 Sraz na parkovišti u Hlavního nádraží 08.00 Odjezd autobusu z Prahy (na čas!) 09.15 Most: návštěva nádherného pozdně gotického kostela Nanebevzetí Panny Marie 10.00 Autobusem do Jezeří 10.40 Jezeří: návštěva zámku 13.00 Autobusem do Duchcova 13.30 Oběd v restauraci 15.00 Duchcov: návštěva zámku 17.30 Odjezd, kolem 19. hodiny budeme v Praze. V autobuse a během prohlídek dvojjazyčný výklad: v nizozemštině a češtině. Cena a přihlášení Základní cena (doprava autobusem, vstupné v Mostě, Jezeří a Duchcově, místní průvodci, audio systém, poplatky) činí 690,- Kč za osobu. Senioři nad 65 let a studenti zaplatí 570,- Kč za osobu, děti od 6 do 12 let 380,- Kč za osobu. Máte-li zájem o oběd (vepřová pečeně se žampióny, brambory a zeleninou, zákusek), je třeba uhradit navíc 170,- Kč. Jídlo pro děti (kuřecí řízek s brambory a zeleninou, zákusek) stojí 110,- Kč. Nápoje nejsou zahrnuty v ceně. Přihlásit se můžete prostřednictvím zaslaného formuláře a zaplacením celé příslušné částky na následující bankovní účet: Ne-Be, 19-2307530267/0100 (Komerční banka), uveďte prosím "Jezeri 2009", své jméno a počet osob. Přihlášky a platby do 4. dubna 2009! Pozor, počet účastníků je omezen. Přejete-li si více informací, zavolejte prosím na číslo 776 744 540 (Jana Červenková) nebo 604 243 930 (Piet Schepens). Informace na webu: (http://www.sweb.cz/ne-be) 3 www.sweb.cz/ne-be NE-BE y 1-2009 KULTURNÍ A SPOLEČENSKÉ UDÁLOSTI VÍDEŇ Slyším v uších slova o tom, že se sliby mají plnit. Ano, i já si tuhle skutečnost uvědomuji. Náš listopadový výlet do Vídně byl bezchybný, tak proč ho nepopsat a tím nezařadit do naší malé, ale desetileté historie NE-BE? Jenže je už únor roku 2009 a teprve teď se odhodlávám ke psaní. Co mi pomůže? Už vím. Herbert von Karajan dirigující Straussovy kousky. Stačí jen nalézt na www.youtube.com to pravé, co podpoří mou chuť k psaní a najednou se při poslechu krásných melodií před mým zrakem objevují písmena, slova a věty opěvující nejprve nápad vedoucí k zajištění popisovaného výletu a pak už jeho vlastní realizaci. V pátek ráno 14. listopadu se postupně scházíme v Holešovicích na nádraží a usedáme do vlaku jménem Pendolino. Mělo by nás převézt z Prahy do Vídně za čtyři hodiny. Věřte, nevěřte, ale opravdu ocitáme se ve Vídni na Süd Bahnhof na minutu přesně. Uvědomuji si, jak případné turisty lákal big board s Franzem Josefem na takovou cestu, České dráhy se snažily, i o světovou reklamu. Z vídeňského nádraží jsme se přesunuli autobusem a pak tramvají do našeho milého malého penziónu. Když odložíme cestovní zavazadla, vybavíme se jen plánem města, někdo si vezme víc, jiný méně naditou peněženku s euro měnou. Zvídavost i zvědavost a chuť poznávat a užívat si jsme si přivezli s sebou z domova. Takže nám nic nebrání a hurá – Vídeň je naše. Nebudu zakrývat, že jedny z prvních našich kroků vedly do kavárny. Město je jimi proslulé a protkané. O žádné z nich se nedá hovořit s despektem, jen o některé s lítostí, když je v ní plno a člověk se musí přesunout do péče jiných pohostinných míst. Nikdy jsem se nedočetla v žádném průvodci, jaká četnost kaváren je Vídni přiřazena, ale vsadím se, že na pomyslném soutěžním žebříčku mezi městy bude na prvním místě, když ne, tak na některém z míst čelných. 4 www.sweb.cz/ne-be NE-BE y 1-2009 Návštěva výstavy Vincenta van Gogha, tento kulturní počin vídeňské Albertiny, byl pro cestu do Vídně vlastně impulsem. Podařilo se totiž vystavit v této světoznámé galerii na pár měsíců nepřeberné množství Vincentových děl. Takovou událost jsme si nemohli nechat ujít. Ani vzpomínkový koncert v chrámu sv. Štěpána k výročí úmrtí Franze Schuberta nebylo možné vynechat. Byla to vlastně zádušní mše a zároveň koncert, při němž se zaskvěly nejen místní pěvecké sbory. Milí čtenářové, uznejte sami, že takové kulturní skvosty nemohly zůstat jen tak nepodtrženy. Vždycky jsme je propojili, právě k jejich zvýraznění, s oslavou gastronomickou. Ve Vídni je k tomu příležitostí habaděj! A tak manželé Schürovi, tvůrci celého našeho výletu, velmi dobře zakomponovali mezi tóny a barvy návštěvu restaurace Figlmüller, která nám připravila řízek jako kolo u vozu. Sice nepřekonal kolo v Prátru, přesto nám uvízl v paměti. Takže nezbývá než závěrečná rekapitulace: Pobyt byl bez chyb. Nasáli jsme už předvánoční atmosféru, viděli jsme krásné obrazy, pobyli na koncertě, pohlédli na Vídeň z ohromného kola v Prátru. Také v Belvedéru bylo na co koukat. Počasí nám přálo, souputníci byli milí, lid vídeňský se nám zdál přívětivý. Budiž pochváleno takovéto cestování! Zuzana Vittvarová Foto: Petra Schürová, Lenka Strnadová 5 www.sweb.cz/ne-be NE-BE y 1-2009 Jeronýmovy dny 2008 TERMINOLOGIE V ČEŠTINĚ: NIZOZEMSKO-NIZOZEMÍ-HOLANDSKO-VLÁMSKO-FLANDRY NIZOZEMŠTINA-HOLANDŠTINA-VLÁMŠTINA V sobotu 8. listopadu 2008 se NE-BE zúčastnilo Jeronýmových dnů, které každoročně pořádá Jednota tlumočníků a překladatelů. V rámci cyklu přednášek nazvaného "Naše Nizozemí" vystoupili někteří členové Společnosti NE-BE se svými příspěvky. Jana Červenková, Petra Schürová, Veronika ter Harmsel Havlíková a Jana Pellarová posluchačům představily naši Společnost, seznámily je s posledními překlady, především antologií nizozemské poezie „V Nizozemsku už nechci žít“, s novou učebnicí nizozemštiny a Ruben Pellar se na základě překladu knihy Douwe Draaismy rozhovořil o tom, co znamená paměť pro tlumočníky a překladatele. Rovněž byly osvětleny některé pojmy, vlastní jména v češtině vztahující se k nizozemsky mluvícím územím. Vzhledem k tomu, že právě v otázce posledně zmíněného, tedy terminologie, není vždy tak úplně jasno, neuškodí, když se k ní vrátíme. Nejprve si povíme o různých názvech používaných pro tyto oblasti. Termínem Nizozemsko označujeme dnešní státní útvar, tj. jednu ze tří zemí Nizozemského království (ke kterému dále patří Nizozemské Antily a Aruba). Nizozemím máme na mysli historický státní útvar, tedy severní Nizozemsko včetně jižních sousedů – nízko položené území v okolí delt řek Rýn, Mása, IJssel a Šelda. Termín Nízké země (de Lage Landen, v angličtině the Low Countries), se pro tuto oblast – dnešní Nizozemsko-Belgie (-Lucembursko) – v češtině neujal. Jako Holandsko bývá často nesprávně označováno území celého Nizozemska. Správně však toto jméno nese pouze část Nizozemska, dnešní provincie Severní a Jižní Holandsko. Pro pojmenování nizozemsky mluvící části Belgie můžeme v češtině použít dva termíny: Flandry užijeme v kulturně-historickém kontextu nebo v případě, že chceme označit konkrétní provincii, tj. Západní či Východní Flandry, resp. Francouzské a Zeelandské Flandry; oficiálním názvem pro (spojené) Vlámské společenství a Vlámský region1 používaným např. v případě bilaterálních smluv, je však Vlámsko. Nyní přejděme k jazyku. Tentokrát začněme u Belgie, ve které 60 % obyvatel hovoří nizozemsky. Napříč Belgií prochází francouzsko-nizozemská jazyková hranice, která byla v šedesátých letech 20. století stanovena zákonem: nizozemsky se hovoří v provinciích Západní a Východní Flandry, Vlámský Brabant, Antverpy a Limburk. Spisovná forma se shoduje s nizozemštinou na severu, hovorová podoba se samozřejmě v určité míře liší. Oficiálně tedy Vlámové mluví nizozemsky, ne vlámsky. Vlámština je buď neformální pojmenování hovorové nizozemštiny používané na jihu ve vlámských provinciích anebo názvem pro dialekty (např. západovlámský). Totéž platí pro další nepřesné označení nizozemštiny – holandština. Holandština je totiž dialektem v provinciích Severní a Jižní Holandsko, či neoficiálním pojmenováním (hovorové) nizozemštiny v Nizozemsku. Andrea Bednářová ☼ 1 Belgické království je federativní stát, který se skládá ze tří regionů – Vlámského, Valonského a dvojjazyčného Bruselu – zodpovědných za záležitosti týkající se „půdy“, a tří společenství (Nizozemského, Francouzského a Německého), které mají pravomoce týkající se „obyvatel“ (např. kultury a jazyka). 6 www.sweb.cz/ne-be NE-BE y 1-2009 ANDĚL Z CURAÇAA: Pátrání po osudech pokračuje V zimním čísle časopisu NE-BE vyšel od Lucase Bruijna článek o nizozemském novináři Louisi Aletrinovi, který žil od roku 1921 do 1939 v Praze. Byl korespondentem jak nizozemských tak amerických novin a byl natolik nesmlouvavě kritický, že na sebe po německé okupaci Československa v roce 1938 ihned upoutal pozornost Němců. Zahynul roku 1942 v koncentračním táboře Mauthausen. Jan Zwartendijk, 1940 Během svého pátrání po faktech o Aletrinově životě narazil Lucas Bruijn na staré hlášení o pobytu v Praze, kde bylo uvedeno, že Aletrino bydlel v roce 1928 na adrese Cukrovarnická 501, v pražské čtvrti Střešovice, v domě u rodiny Zwartendijků. Bezesporu nizozemské jméno, ne však příliš časté. Při hledání na internetu na mne Lucas Bruijn brzy objevil kontakt. Zeptal se mě, jestli mi něco říká jméno Aletrino nebo uvedená pražská adresa. Odpověděl jsem, že samozřejmě ano. Aletrino byl dobrým přítelem otce a rodiče bydleli v domě na dané adrese. Aletrino u nich asi rok bydlel krátce před tím, než jsem se narodil. Můj otec, Jan Zwartendijk, přijel z Nizozemska do Prahy v roce 1925 jako zástupce nizozemské exportní firmy. Bylo mu 29 let, neznal v Praze ani živáčka a neuměl slovo česky. Brzy se setkal s Aletrinem, který byl o několik roků starší, žil v Praze již několik let a mluvil česky. Zcela určitě pomohl otci, aby se v Praze zorientoval, a stali se dobrými přáteli. V roce 1926 se otec setkal v Praze se svou budoucí nevěstou z Moravy. Vzpomínám si jen na jednu jedinou českou větu, kterou jsem se naučil od maminky: “strč prst skrz krk”, známý jazykolam bez jediné samohlásky. Naše rodina se vrátila v roce 1932 do Nizozemska a v následujících letech jsme se s Aletrinem viděli ještě několikrát. Nocoval u nás v Rotterdamu se svojí ženou a setkali jsme se s ním během prázdninové cesty do Prahy a Železné Rudy. Tehdy to bylo asi naše poslední setkání. Otec byl v roce 1938 vyslán jako zástupce firmy Philips do Kaunasu v Litvě. V září 1939 obsadili Němci západní část Polska a Sověti jeho východní část. Litva zůstala neobsazena, dokud ji v polovině června roku 1940 neobsadila Sovětská armáda. Třetího srpna 1940 byla formálně připojena a stala se součástí Sovětského svazu. Den před nečekanou Sovětskou okupací přijal otec - přes určité pochybnosti - vedle svého zaměstnání u Philipse i funkci dočasného nizozemského konzula. Dříve než Sověti ukončili tuto jeho kariéru, jež trvala pouze šest týdnů, byl konfrontován s některými velmi dramatickými událostmi. V této době našlo v Litvě útočiště asi 15 000 polských Židů. Po sovětské invazi se dostali do pasti a zoufale hledali východisko. Získat vízum do kterékoliv země však bylo téměř nemožné. Jedna bývalá nizozemská občanka se informovala na možnost víza do Nizozemské Indie, ale toto místo určení již nebylo přístupné. Jiná možnost byla Nizozemská Západní Indie (Nederlands West-Indië, nyní Nizozemské Antily, poznámka překladatele), zejména Curaçao, možná dobrá přestupní stanice do USA. Jediný orgán, který však mohl dát souhlas 7 www.sweb.cz/ne-be NE-BE y 1-2009 k povolení vstupu cizinců, byl guvernér Curaçaa. Jinde nebylo možné vízum vydat. Byl vymyšlen důmyslný plán: dát do pasu poznámku se sdělením „Pro vstup do Curaçaa není třeba vízum” – a to bez dalšího vysvětlování, že je k vstupu požadován souhlas guvernéra. Otec souhlasil s plánem dát uprchlíkům do pasu tuto trochu matoucí poznámku, aby mohli předstírat, že Curaçao je jejich konečným cílem. Jasně jim však dal na vědomí, že pokud se jim podaří dosáhnout ostrova, neopravňuje je jeho poznámka ke vstupu na půdu Curaçaa, ale může jim pomoci dostat se z Litvy do nějakého bezpečnějšího místa. Situace se zdála zoufalá. Logickou cestu do Curaçaa západním směrem nebylo možné použít, jelikož v cestě ležela Evropa obsazená Němci. Bylo by vhodné zkusit dvakrát tak dlouhou východní cestu přes Sibiř, Tichý oceán a Panamský kanál? Jediná možnost, jak to provést, byla přes Japonsko. K tomu by bylo zapotřebí nejen japonské tranzitní vízum, ale také souhlas Sovětů s cestou přes Sibiř do Vladivostoku, a tam opustit území SSSR. Zoufalství přinutilo uprchlíky soustředit se při rozhodování o tomto zdánlivě nereálném plánu, jak uniknout z Evropy, na svou poslední naději. Když vešlo ve známost, že u nizozemského konzula je možné dostat vízum do Curaçaa, stály přede dveřmi otcovy kanceláře během několika hodin desítky lidí. V následujících osmi dnech vydal na 2350 víz. Díky tomuto vízu obdrželi žadatelé od japonského vicekonzula Sugihary tranzitní vízum a v dalších dnech opustili Sovětský svaz vlakem přes Sibiř, a to na základě nikdy nevysvětleného a ojedinělého sovětského souhlasného rozhodnutí. V květnu 1941, ještě před červnovou německou okupací Litvy, se přibližně 2200 těchto polských židovských uprchlíků dostalo bezpečně do Japonska. Asi polovině z nich se v Japonsku podařilo získat víza do dalších zemí na druhé straně Tichého oceánu. Ti, kteří měli méně štěstí, byli po dobu války integrováni japonskou vládou v Šanghaji. V Curaçau se nikdo nepřihlásil. Když se v září roku 1940 vrátil otec do Nizozemska, obával se, že bude mít kvůli aféře s vízy do Curaçaa problémy s gestapem. Roku 1943 prý ho skutečně dva příslušníci gestapa navštívili, ale zajímalo je něco úplně jiného: zajatec jménem Louis Aletrino, který byl zastřelen na útěku, měl v kapse lísteček se jménem a adresou mého otce. Nevím, co jim tehdy otec řekl, ale bez dalších komplikací odešli. Epizodu v Litvě zřejmě v záznamech neměli. Otec zemřel roku 1976, aniž by se dozvěděl, jak to s jeho uprchlíky dopadlo, a aniž by někoho z nich znovu potkal. V okruhu zasvěcených se však o něm, desítky let po válce, kdy už se na jeho jméno zapomnělo, mluvilo jako o „Anděli z Curaçaa”. Institut Yad Vashem, Národní památník židovských obětí holocaustu v Izraeli, udělil mému otci roku 1997 ocenění "Spravedlivý mezi národy". Jan Zwartendyk, junior Přeložila Jana Červenková Poznámka: Moje příjmení je Zwartendijk. Po odchodu do Kanady jsem však začal používat pravopis Zwartendyk, jelikož Kanaďané a Američané si s hláskou “ij” nevěděli rady. Z tohoto důvodu uvádím pod článkem své jméno Jan Zwartendyk, ale jméno mého otce v příběhu Jan Zwartendijk. Foto: Památník Yad Vashem 8 www.sweb.cz/ne-be NE-BE y 1-2009 Oostende, město u moře NA CESTÁCH Tímto titulem se městské zastupitelstvo v Oostende snaží odlišit od ostatních lázní na pobřeží. A je to tak, ačkoli na místě by tu bylo spíše „městečko“; Oostende má přibližně 70.000 obyvatel. Atlantický násep skýtá ochranu před stoupající mořskou hladinou. Důvodem, proč se přestěhovat do Ostende, pro mě byla kombinace města a moře. Po celém vlámském pobřeží, od De Panne na francouzské hranici po Knokke-Heist na nizozemské hranici, je Oostende jediné skutečné město přímo u moře. V Nizozemsku také skoro žádná města s mořskou pláží nejsou, snad jen Haag-Scheveningen. Teď musím vypsat své dojmy z tohoto města. V sedmdesátých a osmdesátých letech jsem do Oostende pravidelně jezdíval jako jachtař, byla to zastávka cestou do Francie nebo Anglie. Přístavní poplatek se hradil lahví mladé jalovcové, což bylo pro všechny zúčastněné nejvýhodnější. Oostende jsem tedy již letmo poznal, jenže, jak víte, město člověk dobře pozná teprve tehdy, až v něm začne bydlet. Bohužel já tady bydlím teprve několik měsíců, takže to, co tu napíšu, nemůžete brát úplně vážně. Město má dlouhou, bohatou a bouřlivou historii, ovšem historické budovy v něm člověk nenajde. Četné války, požáry a povodně si vyžádaly svou daň. Zůstala tu už jen půlka kostelní věže z patnáctého století, zbytek kapucínského kláštera z konce sedmnáctého století a několik domů z osmnáctého. Ostatní je z devatenáctého a hlavně z dvacátého století. Zhruba jedno století, od roku 1850 do roku 1960, bylo Oostende „Královnou lázeňských měst“. První belgický král, Leopold I., měl ve městě, kde často a rád pobýval, velký panský dům nazývaný palác. Jeho žena, královna Louise-Marie, zde zemřela a je také v Oostende pohřbena. Ale především za Leopolda II. začala stoupat obliba Oostende jako mondénního lázeňského města nejvýznamnějšího na celém severomořském pobřeží. Jeho přítomnost připomíná mnoho památek ve městě. Králové a císaři následováni šlechtou a zámožnými občany přijížděli do Oostende přibližně do roku 1960. Za druhé světové války bylo Oostende již po tolikáté z větší části zničeno. K jeho obnově se přistoupilo razantně, možná až příliš. Nyní se Ooostende vyznačuje – cituji, protože jsem s tím velice zajedno – „‘modernistickou‘ věcnou absencí stylu, charakteristickou pro většinu staveb. Uspěchaný, nejistý způsob výstavby a nápadně utilitární určení těchto budov, především na promenádě Alberta I. a na Zeedijku, vedly až na pár výjimek k neosobní, monotónní banálnosti, vedle níž výrazně vynikají vzácné „relikvie“ z minulého století jako zbloudilé drahokamy na fádní papírové koruně. Jakoby ‚slepý‘ Atlantický násep uvolnil místo řadě fasád, která je stejně šedivá a bezútěšná jako on.“* No, dobře se to neposlouchá. Královská rodina a její hosté se definitivně stáhli, když město vydalo povolení ke stavbě bytů s výhledem na zahradu a bazén královské vily. Konec období Královny lázeňských měst, začátek Města u moře. Belgie je sice zemí pravidel a povolení. Ale když se kolem sebe rozhlédnu ve městě Oostende, nemám dojem, že by se tu někdy nějaké povolení nevydalo. Oostende není pěkné město. Ale my s kočkou Vosou v něm bydlíme rádi. Náš malý byt leží asi 100 metrů od široké pláže, která je prý tou nejjemnější a nejměkčí v Evropě. 100 metrů to máme také do starého centra, které navzdory vší té ošklivosti v sobě skrývá určitou důvěrnost a útulnost a skýtá ochranu před skučící meluzínou ze západu. Kromě toho je tu stále živý přístav s rybáři a nákladními loděmi a trajekty do Anglie. Vliv Anglie byl v Oostende vždycky velký, a dodnes je. V současnosti spočívá především v četných návštěvách anglických turistů, především důchodců, kteří jezdí na krátké výlety na kontinent. Překvapilo 9 www.sweb.cz/ne-be NE-BE y 1-2009 mě také, že se tu hodně mluví francouzsky. Já myslel, že tomu tak je jenom v Knokke. Zjevně tu má mnoho Valonů druhý byt, nebo se sem stěhují v penzi. Vlámština je krásná, poetická řeč. Oostende má svou vlastní variantu. Existuje dokonce i 568 stran čítající Oostendský slovník (čtvrté vydání!, 2006). Oostenďan neřekne nikdy ik ben, nýbrž ik zijn, což vyslovuje jako ‘k zien. Co to je een and hevn? To je een hand geven, protože h se nevyslovuje a g se mění na h. Ui se mění na u; takže moje jméno tu komolí stejně jako v Praze. Kde Holanďan hovoří o huilen – myslím na vlky v lese – tam Vlám mluví o wenen. Vždyť to druhé je mnohem hezčí! Někdy, když mám příliš bujnou fantazii, se mi zdá, že slyším Guida Gezelleho. Jezdil sem často, protože coby anglofil cestoval hodně do Anglie. Jeho bratr tu byl farářem a jeho oblíbený žák Eugeen Van Oye, jemuž věnoval báseň Ten večer a tu růži, zde byl praktickým lékařem. Bydlel zde Karel van de Woestijne, Karel Jonckheere se tu narodil, Hugo Claus tady kolem roku 1950 přebýval v podkrovním pokojíku. Moje krajanka Charlotte Mutsaers bydlí ve Městě u moře nyní. Ve třicátých letech, na vrcholu mondénní turistiky, se Oostende stalo nakrátko centrem mezinárodní literatury, i když z víc než smutných důvodů. Němečtí, většinou židovští spisovatelé prchali před nacismem. Joseph Roth, Egon Erwin Kisch a Stefan Zweig jsou nejznámější z nich. (Ten, koho to zajímá, nechť si přečte Marka Schaeverse: Oostende, de zomer van 1936. Amsterdam, 2001). Teď jsem ale odbočil. Co je na současném Oostende pěkného? Čím zaujme? Všiml jsem si, že tu člověk na rozdíl od Prahy nikde nevidí hodiny. Dokonce ani na nejrušnější křižovatce s městskou hromadnou dopravou, na náměstí Marie José kousek ode mě, nejsou s výjimkou nádraží žádné hodiny. V Praze jsem nikdy hodinky nenosil, teď mám obvykle jedny kapse. Hodinářství mají na vývěsních štítech hodiny maximálně namalované – a správný čas ukazují jen dvakrát za den. Hromadná doprava je výborná, ale nejde to vysvětlit nebo ukázat, ani v autobusech, ani na zastávkách. Nikdy jsem tu neslyšel doleva nebo doprava, vždycky jen na tuhle stranu nebo na druhou stranu. Voda není skoro nikde jinde než v přístavech (dříve tu bývalo hodně vody v podobě kanálů a grachtů). Když tu naposledy pořádně mrzlo, uchýlilo se bruslící Oostende do Zandvoorde, které nyní k obci Oostende patří. V místních i celostátních médiích se často opakuje výraz krizová porada. Ale nad mnoha otázkami, lokálními či celostátními, se tu jen krčí rameny a člověk si myslí své. Zvyšování mořské hladiny v důsledku oteplování? Flandry jsou již chráněny moderním Atlantickým valem, jen Francouzi a Nizozemci musí ještě na hranicích odvést svou práci! Na Oostende je příjemné to, že tu jsou milí a zdvořilí obyvatelé, ať již s komerčními postranními úmysly či nikoli. Už to mají v povaze. Oostendští jsou dějinami tak ostřílení, že jim je jedno, na kom vydělávají, nebo kdo je řídí. Jeden antikvář se mi s hrůzou ve tváři svěřil: „Ještě dobře, že jsme tu bitvu vyhráli, jinak bychom teď byli všichni Francouzi.“ Mluvil o bitvě „zlatých ostruh“ z roku 1302. Ale hlavně nesmím zapomenout na belgickou kuchyni. Ta je výtečná, dokonce i hranolky z papírového kornoutu si tu zaslouží michelinskou hvězdičku. Je těžké tady najít špatnou restauraci, pokud by to vůbec někdo chtěl dělat. Čerstvé mořské ryby a korýši jsou oblíbenou, avšak bohužel poměrně drahou pochoutkou. Poslední dobou vařím hodně doma. Pro ty, kdo mají zájem, jsou tu také důvěrná, osobní místečka. Jako například místo posledního odpočinku Jamese Ensora, který celý svůj dlouhý život prožil v Oostende. V jeho posledním bydlišti je teď zřízeno muzeum. „Ensor neleží ani na Starém, ani na Novém (hřbitově), směrem na Stene. V mládí namaloval kostelík, u jehož úpatí se z něho stala kostra. Je pošetilé říkat, že odsud slyší moře, ale je dobře, že ti, kdo ještě žijí, je vnímat mohou. Mrtvý, ať už byl sebeslavnější, tím získává to, že je ve smrti svázán s něčím „věčným“, jemuž se snažil uzmout dimenzi, trochu atmosféry. Od roku 1967 je to jeden z nejmoudřejších nápadů oostendských radních, že podivuhodnému synovi věnovali hrob dostatečně odlehlý na to, aby ho nebylo možné banalizovat; dost blízko pro ty, kdo si tu chtějí nerušeně dumat, takže se jeho návštěva nestane módní exkurzí.“** Jos Wuijts Přeložila Veronika ter Harmsel Havlíková * Werner Rabau: Voor koningin geboren. Oostende duizendjarig boegbeeld van maritiem Vlaanderen. Middelkerke, 2000. Str. 316 ** Karel Jonckheere: Oostende verteld. Anekdotische roman van een stad. Tielt/Utrecht, 1970. Str. 331 10 www.sweb.cz/ne-be NE-BE y 1-2009 Jídelny / comedores v HUARAZU Má dobrovolnická práce pro Nadaci Stichting Wees Kind sestává z pomáhání ve dvou jídelnách a z aktivit pro děti, které tam chodí jíst. Nadace právě přesunula své aktivity ze sirotčince do jídelen, název Wees Kind znamená kromě „sirotek“ také „buď dítětem!“. Do jídelen mohou děti, stejně tak jako matky s miminkem u prsu (aby dětem daly hned od začátku lepší základ) přicházet na jídlo. Do jedné jídelny přináší děti jako kompenzaci kus ovoce nebo zeleniny, ve druhé střídavě pomáhají rodiče v kuchyni a tatínkové se starají o to, aby bylo čím topit v kuchyňských kamnech. Ne vždy ale na sebe tuto povinnost berou. Také už se stalo, že nebylo dřevo a proto ani jídlo pro děti. V jídelnách se děti také učí, aby si před jídlem umyly ruce a po jídle si vyčistily zuby. Všechny mají kalíšek s kartáčkem a svým jménem. Proč jsou jídelny potřeba? Mimo pár peruánských jídelen se staví jídelny, které jsou finančně podporovány lidmi mimo Peru, ze Španělska, Německa nebo Nizozemska. Ze státních jídelen děti dostávají během vyučování chléb a mléko, kromě toho také rýži a brambory. Tato strava je velmi jednostranná, v jídelnách podporovaných nadací Stichting Wees Kind se pokoušejí naučit děti jíst také zeleninu. Je tam mnoho podvyživených dětí. Osud takových dětí je smutný. Je tu velká nezaměstnanost a alkoholismus je v mužské části populace velmi častý. Matka jde často vydělávat mimo rodinu a děti jsou celý den ponechány svému osudu. Ty nejstarší se musejí starat o mladší. Mimoto se musejí starat i o zvířata, pást prasata, krávy nebo ovce, udržovat pozemek, anebo pokud otec pracuje na stavbě, pomáhat mu tam. Proto také zůstávají po pár letech základní školy doma. V jídelně ve čtvrti Ichoca potkávám devítiletou holčičku, která celý den nosí v šátku svou devítiměsíční sestřičku. Mimoto má vedle sebe ještě asi dvouletou sestřičku. Z kuchyně vychází se třemi talíři jídla a sestřičkou na zádech. Stojí v kruhu při hře, ale jak se dá skákat s dítětem na zádech? To taky nejde. Nechce předávat odpovědnost, cítí se strašně zodpovědně, a když jí nabídnu, že dítě pohlídám, prská kolem sebe jako kočka. Její Marii? Nikdy! No dobře, taky mně skoro nezná. Děti cítí za malé sourozence velkou odpovědnost, ale zacházejí s nimi stejně, jak se s nimi zachází doma: každou chvíli plesknutí. Tuto „výchovu“ mají z „domova“. Je pro ně také samozřejmé, že v jídelnách po jídle umyjí talíř nebo vezmou smeták a zametou podlahu. Jsou to pomalu babičky. O dětech se nedá mluvit. Před chvíli jsem zaslechla, že jedna třináctiletá, také pravidelná návštěvnice jídelen, je již v pátém měsíci těhotenství. Byla znásilněná na osamělé pastvě. Pachatelům je dost přes dvacet a běhají na svobodě. Je složité podat trestní oznámení, policie se o obyvatele z venkova moc nezajímá. Rodinné poměry té holčičky jsou také smutné; její matka je negramotná (i když to nemusí nic vypovídat o inteligenci) a má ještě šest dalších dětí. Je velmi pravděpodobné, že třináctiletá holčička v osmnácti bude mít ještě další děti. Co bych tedy mohla udělat jako nizozemská koordinátorka Stichting Weeskind? To je velice těžké, protože pro cizinku může mít trestní oznámení ještě mnoho následků. Dokud ti muži běhají na svobodě, nemůžete ani z jejich strany čekat nic dobrého. Jedna z možností je přivolat psychologa, aby dívce pomohl. Tuto pomoc potřebuje více dětí, protože sexuální zneužívání je časté. Nevědomost na poli sexuality je velká, ta je ještě více udržována katolickou církví, která má ve společnosti velký vliv. Osvěta se ve školách nekoná, takže ze školy odcházejí těhotné dokonce i dívky, které se na střední škole mají lépe než „jídelnové děti“. 11 www.sweb.cz/ne-be NE-BE y 1-2009 Spolupráce se neočekává jen od rodičů, ale i od vedení škol, na které jsou jídelny napojeny. Pokud tomu tak není, řeší se to domluvou, a když nepomůže ani to, může se stát, že nadace v takové jídelně přestane působit. Je smutné, že i ředitelům škol pramálo záleží na tom, aby zlepšili osud těchto dětí. Do jídelny v Los Pinos přicházejí děti z trochu lepší čtvrti než v Ichoce. Vedle jmen jako Jorge, Yunior, Ronaldo, Maria, Nicole a Claudia se objevují i jména Lenin a Darwin. Jsou tu také dva bratříčci, jednomu je pět a vláčí s sebou tříletého. Ve dvě hodiny jdeme spolu domů, protože jídlo se nosí i rodičům, a na hrnci s polévkou není poklička, takže hodně polévky skončí v tašce. „Příště nezapomeň pokličku!“. U hliněného domu ten starší klíči na zápěstí odemyká visací zámek a loučíme se. Po zbytek dne budou spolu, jsou ještě prázdniny, ale co nevidět půjde ten starší do školy. Hanny Visser, přeložila Kateřina Hořejší Oběd a potom krátká aktivita, to je vše, co jim můžeme nabídnout. Ti dva rošťáci se zapálením stříhali a lepili a vyrobili tak pěkný pohled. www.stichtingWeesKind.nl Z HISTORIE: Kolonizace střední Evropy ve středověku Německá kolonizace východních území neboli tzv. Velká kolonizace (Deutsche Ostsiedlung) od 12. do 14. století je poněkud zvláštním úkazem v evropských dějinách. Existuje kolem ní několik nedorozumění a jako pojem se zneužívá i politicky, například současným prezidentem České republiky. V mnoha případech vyvolává toto téma nevraživost a jeho znalost spočívá na předsudcích. V České republice se tabuizuje kromě jiného kolonizace a s ní úzce související takzvaní sudetští Němci. Kolonizace nikdy nebyla masovým přesunem obyvatelstva, jednalo se o (omezenou) migraci rolníků a řemeslníků (tedy ne patricijů ani bohatých měšťanů) z různých oblastí Německé říše a z Francie do střední, východní a jihovýchodní Evropy vrcholící ve 13. století. Vzato ve své celistvosti šlo o plánovitou zeměpanskou politiku přeměny na zemědělskou půdu: získávání orné půdy na popud panovníka (např. českého krále) nebo místního panstva (např. pánů z Rožmberka v jižních Čechách) v těžko přístupných a neobydlených oblastech (Krušné hory, Český les atd.), zpřístupnění horských průsmyků, těžby rudy a zakládání převážně zemědělských osad (obdělávání půdy a chov dobytka) a měst (na výrobu a obchod). Kolonizací území zdůrazňovali zeměpáni též své nároky na tato území, vedle hospodářských důvodů to tedy souviselo také s posílením moci. Zakládaly se též kláštery, především cisterciácké a premonstrátské. V Čechách to byl například klášter v Teplé (německy Tepl), Oseku (Ossegg), ve Vyšším Brodě (Hohenfurth). 12 www.sweb.cz/ne-be NE-BE y 1-2009 Pro všechny tyto účely se verbovaly pracovní síly z oblastí, kde pokročilejší způsoby práce vedly k její vyšší produktivitě. Kolonizátoři si s sebou přinesli vylepšený pluh, zavedli trojpolní hospodaření, k mlácení obilí používali cep a voly nahradili tažnými koni (okovanými a s postrojem). Kolonizátoři pocházeli hlavně z území v povodí dolního Rýna, ze Západní Falce (Severní PorýníVestfálsko), Švábska, Flander (s Arrasem), Brabantu, Holandu-Zeelandu, Henegavska, Lutychu, Franků, Bavorska ale také z Lombardie a území Alp. Zajímavý příklad založení vesnice je zaznamenán v zakládací listině z roku 1154. Týká se založení vsi Kühren poblíž Grimmy v tehdejším Míšeňském markrabství. „Gerung, z milosti Boží biskup míšeňské svaté církve, (…) abychom založili osadu pro schopné muže z Flander na nezastavěném a téměř liduprázdném místě a předali tuto ves, která se jmenuje Kühren, jim a jejich potomkům s následnými právy k trvalému, věčnému a dědičnému vlastnictví. Těmto Flámům jsem předal konkrétně (…) půdu s polnostmi, ornou půdu a lesy, pastviny a louky, vody a mlýny, lov zvěře a rybolov. (…) Byli mimochodem osvobozeni od všech daní ukládaných biskupem, panovníkem, správcem nebo jinými. (…) a toto vše potvrzujeme před svolanými svědky naší pečetí.“ (W. CONZE, Ostmitteleuropa. Von der Spätantike bis zum 18. Jahrhundert, München, 1992, s. 69-70.) Vedle Germánů se na kolonizaci podíleli také Románi jako např. Valoni a Italové (tito posledně jmenovaní zvláště v pozdější fázi v souvislosti s obchodem, ražbou mincí, zakládáním bankovních ústavů atd.). Francouzsky mluvící obyvatelé byli najímáni především uherskými králi ke kolonizaci Karpat. Románsky mluvícím lidem z Říše se v zakládacích listinách nazývají většinou Latini, ale obyvatelé pro ně používali germánské slovo Welschen nebo slovanský výraz Vlachy. (Viz text v rámečku.) Jako příklad oblastí, kde se usadilo hodně kolonizátorů, uvádíme jen některé: Slezsko, Pomořany, Sedmihradsko, celé pobřeží Baltského moře a hory v pohraničí Čech a Moravy. Valoni, Vlaši, Olaši… a Belgové Starohornoněmecké výrazy walh, walah nebo walha znamenají cizinec, konkrétně keltský cizinec. Název je zřejmě odvozen od keltského kmene Volcae. Později došlo ke zobecnění a germánské kmeny takto nazývaly všechny Kelty. Wales, název pro území, neznamená nic jiného než území obývané Kelty. To samé platí např. pro Cornwall a Valonsko (Wallonie). Keltové na pevnině se romanizovali a Germáni poté začali používat obecný název pro národy hovořící románskými jazyky, ti se v germánských jazycích nazývali Welschen (Walschen, Walen). V češtině se románsky mluvící národy nazývali Vlaši. Také název Valaši nebo Olaši pro románsky mluvící obyvatele Karpat a Balkánu je jim příbuzný. Slovo Waal se ve starých germánských textech používá jako synonymum pro Welsch tj. románsky mluvící. Takový Waal, Vlach, mohl být člověk z oblasti horního toku Mázy stejně dobře jako Burgunďan nebo Ital. V nizozemštině se dodnes užívá slovo koeterwaals jako označení pro nesrozumitelný nebo drmolený jazyk (v němčině Kauderwelsch). Keltští Belgové (Belgae), o kterých píše César, nežijí na území Belgie, ale ještě jižnějším. Mnozí tito Belgové, stejně jako ostatní Keltové v průběhu germánského stěhování národů, se přeplavili přes kanál La Manche a usadili se na jihu Britských ostrovů. Přesídlení kolonizátorů se nedělo na jejich vlastní popud, neprchali před bídou, hladomorem ani jinými strázněmi. V důsledku vznikajícího kapitalistického zřízení (podnikatel pronajímá drahý materiál, například tkalcovský stav, řemeslníkovi, který za to výměnou provede námezdní práci) už sice vznikl proletariát, především v oblastech s textilní výrobou v tehdejším Nizozemí. Samo o sobě to ale ještě stěhování obyvatel nezpůsobilo. Kolonizátory přilákaly příznivé podmínky pro usazování, to znamená lepší život, které nabízeli hlavně slovanští a uherští panovníci a velkopanští majitelé (šlechta a církev). Slibovali výhody jako snížení nebo osvobození od desátek a osobní svobodu. Z pověření panovnického dvora (např. dvora českého krále), vyšší šlechty nebo církve (biskupů a klášterů) byli přizváni locatori. Ti sehrávali srovnatelnou roli s dnešními investory, developery a podnikateli. Lokátor vystupoval jménem majitele pozemku, najímal kolonizátory a organizoval založení vesnic a měst: vypracoval návrh dispozice vesnic a určil rozdělení pozemků, tedy to, kde se budou stavět obytné domy, statky, mlýny, kovářství atd., kde se budou nacházet pole, pastviny, chovné rybníky a lesy. Když byla osada založena a osídlena, usadil se v ní i on a stal se jakýmsi primus inter pares. Jménem pána 13 www.sweb.cz/ne-be NE-BE y 1-2009 vybíral desátky a vykonával správní (starosta) a soudní funkci (fojt, rychtář, soudní úředník, správce; v němčině Schulze nebo Schultheiß). Do hor, kde se nacházely rudy (kromě jiného do pohoří Harz), byli pro svou zkušenost zváni němečtí kolonisté. Jednalo se o těžbu zlata, stříbra, mědi, cínu, olova železné rudy a jejich zpracování v tavicích pecích a v kovárnách (kladivové mlýny). Kováři, měditepci a jiní zpracovatelé kovů byli velmi důležití. V Čechách osídlili kolonizátoři např. důlní město Jihlavu (Iglau) a Německý, od roku 1950 Havlíčkův Brod (v roce 1308 uváděný jako Broda Theutonicalis). Zakládaly se nejen vesnice a osady, ale také (většinou malá) města pro řemeslnou výrobu a obchod (trhovní města). Společným znakem kolonizátorských měst je pravidelná uliční síť podle takzvaného šachovnicového plánu s velkým pravoúhlým náměstím uprostřed. Řemeslníci zpracovávali suroviny dodané vesničany (sedláky), například len a vlnu pro textilní výrobu. Sedláci také dodávali potraviny pro městské obyvatelstvo. Město vedl jménem pána jeho místodržitel, kterému pomáhali volení radní. Kolonizátory ve městech a vesnicích chránilo německé, většinou magdeburské a norimberské. Městečko Neisse (na řece Glatzer Neisse) ve Slezsku získalo vlámské právo. Pokud se na místě nacházelo slovanské obyvatelstvo, stalo se „součástí“ nových struktur (soudní, jazykové a kulturní). Místní „staré“ slovanské nebo uherské obyvatelstvo na sebe převzalo proces obnovy a získalo v mnohých případech také německé právo. Kolonizace (rozuměj stěhování obyvatel) trvala několik století! To znamená, že byli k dispozici stále noví přesídlenci. Nakonec se ale stěhování následkem moru zastavilo ve 14. století. Mnohá sídla se tehdy vylidnila a pohltila je opět příroda. Hranice jazyků se ustálily až v 16. století. Místní obyvatelstvo bylo poněmčeno nebo přistěhovalci splynuli s místním obyvatelstvem (například díky smíšeným manželstvím). V Čechách se čeština zachovala především ve městech, kde němčina pomalu ustupovala (Krakov, Plzeň, Budějovice…). Etnická a jazyková hranice mezi česky a německy mluvícími obyvateli v Čechách se zformovala natrvalo v 17. století a nezměnila se až do roku 1945. Piet Schepens Přeložila Renata Sarah Vedlich © mapa: Eva Semotanová, Atlas českých dějin - 2. díl / do roku 1993, Praha, 2003 (Kartografie Praha) Tento článek vznikl v souvislosti s plánovaným jednodenním výletem do severních Čech v neděli 26. dubna 2009. Navštívíme mariánský kostel v Mostě (Brüx), zámek Jezeří (Eisenberg) a zámek Duchcov (Dux). Pozvánku na výlet obdrží členové společnosti NE-BE. O organizaci se postarala společnost NE-BE ve spolupráci se společností Vlámové ve světě (VIW). ☼ 14 www.sweb.cz/ne-be NE-BE y 1-2009 NOVÉ KNIHY A PŘEKLADY Pražské perspektivy 5 Mimořádně obsáhlá publikace o kongresu je tu! Kongres se konal v září 2007 pod vedením katedry nizozemštiny FFUK, která slavila své 85 výročí. Hlavní téma bylo ‘krajina’. Mnoho kapitol ve svazku je určeno i pro širší publikum. Na kongresu se účastnili nederlandisté z různých zemí Střední Evropy, Belgie a Nizozemska. Zájemci o publikaci se mohou obrátit na [email protected]. Karel Čapek Sedmdesáté výročí smrti Karla Čapka dalo podnět ke dvěma překladům: Obyčejný život /Een doodgewoon leven (Irma Pieper, Wereldbibliotheek) a Obrázky z Holandska/Prenten van Holland (Kees Mercks, Voetnoot). Válka s mloky/Oorlog met de salamanders (Pieper, Wereldbibliotheek) se připravuje. V doslovu k novému překladu Obrázků z Holandska je jako zvláštní ‘kapitola’ přeložený text o Naardenu, který chyběl v originálu a který překladatel převzal z Lidových novin. Napsal též pro TSL článek o devátém Mezinárodním kongresu PEN-klubu, který byl důvodem, proč Čapek roku 1931 přijel do Nizozemska. Časopis můžete objednat na adrese [email protected]. V Bruselu, Gentu a Amsterdamu byly zahájeny výstavy o životě a díle Karla Čapka. Edice Moldaviet Nakladatelství Voetnoot vydalo devět tzv. ‘Moldavitů‘: malých, tenkých knížek za málo peněz. V edici vyšla próza od J. Topola, B. Hrabala, M. Platzové, I. Klímy, F. Topola, E. Kriseové, výše zmíněné Prenten van Holland od K. Čapka, R. Weiner, P. Placák. Překladateli řady ‘Moldaviet‘ jsou Hank Geerts, Irma Pieper, Edgar de Bruin a Kees Mercks. Mimo tuto edici vydalo toto nakladatelství nedávno ještě také Zoon & Vader (O rodičích a dětech) od Emila Hakla, přeloženo Edgarem de Bruinem. Kees Mercks TISKOVINY a časopisy y PERS en tijdschriften: Jaro / Voorjaar 2009 ORDE VAN DEN PRINCE 28/3 • Levend literair erfgoed (Vanaf 2009 gaat de Taalunie 64 Nederlandstalige literaire klassiekers uit Noorden en Zuid uitbrengen. Terwijl er in Nederland al gedurende jaren lijstjes met namen van “onsterfelijken” circuleren, is de discussie in Vlaanderen pas recent echt op gang gekomen. Van Frank Hellemans) Op de lijst bij het artikel staan er 50 namen van de uitgekozen klassiekers – de eerste drie zijn Louis Paul Boon, Willem Elsschot, Hugo Claus. • • Top 100 Letterkundig Museum Op zoek naar de ultieme Boekenlijst? Het nut van een literaire canon (Heeft het zin een officiële op te stellen, een lijst van boeken die elke scholier of elke student Nederlands moet lezen of bestuderen? Geert Buelens, hoogleraar Moderne Nederlandse Letterkunde en directeur van het Departement Nederlands aan de Universiteit Utrecht, vindt dat een dergelijke lijst zeker nuttig kan zijn, niet het minst omdat het maken ervan een goede aanleiding kan zijn voor ons, als samenleving, om ons af te vragen wat we belangrijk vinden.) • • • In Vlaanderen Vlaams, reeds in de 19de eeuw Nederland kleurt weer helemaal oranje Boeken: Lodewijk de XIV en de Lage Landen De Bourgondische vorsten Koffie, kaffer & katoen, Arabische leenwoorden AHOJ, nr. 244, januari 2009 • • • Nieuws van de stedenbanden Van de leden (tentoonstelling Republika etc.) Taalcursussen Tsjechisch 15 www.sweb.cz/ne-be NE-BE y 1-2009 EEN WOORD VOORAF Geachte leden van NE-BE, beste vrienden, Ik heb goed nieuws voor u: De vereniging NE-BE bestaat al 10 jaar! Ja, het is echt waar, we zijn al 10 jaar oud. Bij deze gelegenheid wil ik u heel hartelijk uitnodigen voor de ledenvergadering op 1 april waar we dit jubileum samen zullen vieren. Verder wil ik bij deze gelegenheid de volgende collega’s bedanken voor hun medewerking: • • • • • • • Voor de bibliotheek zorgen Ruben Peller, Andrea Bednářová en Koos Roos. Onze bibliotheek bij de Nederlandse ambassade werd vorig jaar uitgebreid en op dit moment telt ze 900 boeken. Ruben Pellar werkt in samenwerking met ons lid Petra Panušová aan een nieuw catalogus, die u ook op onze website kunt vinden. Voor het tijdschrift zorgt voortaan vooral Lenka Strnadová. Sinds 2007 krijgt u het tijdschrift in elektronische vorm. Voor dit jubileumjaar plannen we een jubileumaflevering, die we in een gedrukte vorm aan alle leden willen versturen. De initiator van onze excursies is al een paar jaar lid van het bestuur: Piet Schepens. Op 26 april staat op het programma de uitstapje naar Noord-Bohemen met als thema: "Architecturaal erfgoed in een geïndustrialiseerde omgeving”. Het uitstapje organiseren we samen met de vereniging Vlamingen in de Wereld. Voor onze website zorgt Andrea Bednářová-Havlíčková. We zijn ons ervan bewust dat de website tegenwoordig het visitekaartje van elke vereniging is, daarom bereiden we een nieuw profiel van de website voor. We zijn steeds bezig met het organiseren van literaire ontmoetingen. Op 16 mei organiseren we in samenwerking met de Nederlandse ambassade een avond met de Nederlandse schrijver Arnon Grunberg die ter gelegenheid van de boekenbeurs Svět knihy in Praag te gast is. De ontmoeting zal in het café Krásný ztráty plaatsvinden . Ter gelegenheid van 10 jaar NE-BE organiseren we ook in oktober een vierdaagse reis naar Vlaanderen. We zullen Mechelen, Gent, Leuven, Antwerpen en Brussel bezoeken. In de geest van 10 jaar NE-BE zal ook de ledenvergadering met hapjes en een gezellig praatje op 1 april in het café Krásný ztráty plaatsvinden. Twee jaar geleden, in april 2007, heb ik van Petra Schürová de functie van voorzitster van NE-BE overgenomen. We hebben toen afgesproken dat de voorzitters om de twee jaar zullen roteren. Nu is het zover. Ik heb in de twee afgelopen jaren geprobeerd, samen met andere collega´s, in de geest van het motto „Voor het plezier van ons en van de anderen“ in deze traditie door te gaan, en er tegelijkertijd iets bij te voegen. Het is aan u om te beoordelen of het gelukt is. We verheugen ons op het weerzien tijdens de ledenvergadering. U bent hartelijk welkom en u wachten lekkere hapjes en een gezellig praatje. We horen graag uw opinie! Jana Červenková Informaatie voor de leden: Als u inmiddels een ander e-mailadres hebt of uw lidmaatschap wilt opzeggen, laat dat ons in ieder geval weten. Zo helpt u ons bijzonder met de administratie. E-mailadres voor deze informatie: [email protected] BIBLIOTHEEK De bibliotheek is regelmatig twee keer per maand open, altijd de eerste en de derde dinsdag van de maand (15.30 – 16.30). Voor persoonlijke consultatie kunt u contact met Ruben Pellar opnemen: [email protected], mobiel: +420 605 260 005. 16 www.sweb.cz/ne-be NE-BE y 1-2009 Uitnodiging: Daguitstap naar Noord-Bohemen Kasteel Jezeří (links), bruinkoolput, Chemopetrol Architekturaal erfgoed in een geïndustrialiseerde omgeving, zondag 26 april 2009 NE-BE, de "Vereniging voor Vlaamse en Nederlandse cultuur", organiseert in samenwerking met VIW (Vlamingen in de Wereld) een daguitstapje naar Noord-Bohemen, waar we twee kastelen en een kerk zullen bezoeken. De streek tussen Ertsgebergte en Boheems Middengebergte was ooit zeer mooi, lieflijk en romantisch. Thans domineren rokende schoorstenen en koeltorens het landschap. En overal zien we reusachtige putten die zijn ontstaan ten gevolge van de bruinkoolwinning. En met die bruinkool worden o.a. vijf grote elektriciteitscentrales in NoordBohemen aangedreven. De Mariakerk in Most (Brüx), een parel van laatgotische bouwkunst, werd in 1975 op sporen 800 meter verplaatst. Het is het enige gebouw dat van de oude koninklijke stad is overgebleven, die in de jaren ´70 afgebroken werd voor de bruinkoolwinning. Ongeveer een kilometer ten westen van de nu verdwenen stad werd een nieuwe stad gebouwd. Lelijk! Kan het dat mensen hier vrijwillig willen wonen? Ook het barok kasteel Jezeří (Eisenberg) wou men afbreken, maar dankzij een burgerinitiatief werd het gered. Het waardevolle park heeft men echter niet kunnen redden en op de plaats ervan is nu een gigantische bruinkoolput. Het kasteel was lange tijd de zomerresidentie van een tak van de Lobkowicz-familie en o.a. Beethoven en Goethe waren er te gast. Het kasteel in Duchcov (Dux) was van 1642 tot 1920 eigendom van het adellijk geslacht Waldstein. Ook hier waren Beethoven en Goethe te gast en ook Schiller, tsaar Alexander I, de Pruisische koning Frederik, koning Willem III en vorst Metternich. En wil je meer vernemen over Casanova dan moet je op 26 april beslist mee. Nieuw is dat we dit jaar tijdens de uitstap gebruik zullen maken van een audiosysteem: iedereen krijgt een ontvangertje met koptelefoon mee en kan naar wens afstemmen op een uitleg in het Nederlands of Tsjechisch. De huur van het toestel is in de prijs inbegrepen. Programma zondag 26 april 2009 07.45u Verzamelen op de parkeerplaats van Hlavní nádraží / centraal station in Praag 08.00u. Vertrek van de bus uit Praag (stipt vertrek!) 09.15u. Most: bezoek aan de prachtige laatgotische Mariakerk 10.00u. Met de bus naar Jezeří 10.40u. Jezeří: kasteelbezoek 13.00u. Met de bus naar Duchcov 13.30u. Middagmaal in restaurant 15.00u. Duchcov: kasteelbezoek 17.30u Vertrek naar Praag. Omstreeks 19.00u zijn we weer in Praag. De uitleg in de bus en tijdens de rondleidingen zal tweetalig zijn, Nederlands en Tsjechisch. Prijs De basisprijs (bustransport, toegangskaartje in Most, Jezeří en Duchcov, plaatselijke gidsen, audiosysteem, kosten) bedraagt 690,- Kč per persoon. Senioren ouder dan 65 en studenten betalen 570,- Kč per persoon, kinderen van 6 tot 12 jaar 380,- Kč per persoon.Wil men een middagmaal (varkenslapjes met champignons, aardappelen en groente, gevolgd door een nagerecht), dan betaalt men 170,- Kč extra. De maaltijd voor kinderen (kipschnitzel met aardappelen en groente, nagerecht) kost 110,- Kč. Drank bij de maaltijd is niet in de prijs inbegrepen. 17 www.sweb.cz/ne-be NE-BE y 1-2009 Inschrijving U schrijft in door middel van het toegestuurde formulier en door het totaal verschuldigde bedrag op de volgende bankrekening over te maken: NE-BE, 19-2307530267/0100 (Komerční banka) onder vermelding van "Jezeri 2009", gevolgd door uw naam en het aantal personen. Inschrijven en betalen voor 4 april 2008! Opgelet, het aantal deelnemers is beperkt. Wenst u meer informatie, bel dan naar het nummer 776 744 540 (Jana Červenková) of 604 243 930 (Piet Schepens). Informatie op onze website: (http://www.sweb.cz/ne-be) CULTUUR EN SOCIAAL LEVEN WENEN Nog altijd hoor ik mijn eigen woorden in de oren dat je je altijd aan je beloftes moet houden. Ik had beloofd een artikel te schrijven over het bezoek dat de NE-BE-leden aan de tentoonstelling van Vincent van Gogh in het Weense museum Albertina gebracht hebben. Ons uitstapje naar Wenen in november 2008 was inderdaad geweldig, ik heb dus alle reden om hierover te vertellen en hiervan een onderdeel van onze kleine geschiedenis van de laatste tien jaar in NE-BE te maken. Maar het is al februari en ik kom er pas nu toe om met het schrijven te beginnen. Wat kan me helpen om het geheugen te op te frissen? Ik weet het al. Ik ga bij www.youtube.com zoeken. Herbert von Karajan, die Strauss dirigeert. Dat is precies wat mij bij het schrijven inspireert. Bij het luisteren naar die mooie melodieën komen als vanzelf de woorden en zinnen te voorschijn, die eerst het idee prijzen om dit uitstapje te ondernemen en daarna de realisatie ervan. Vrijdagochtend 14 november komen we samen op station Holešovice. We zijn van plan om met de “Pendolino” te gaan, een trein die van Praag naar Wenen in vier uur rijdt. En u zult het niet geloven, we staan inderdaad na vier uur op het station Süd Bahnhof in Wenen. Nu realiseer ik me dat er ook bij ons een “big board” met het beeld met Frans Jozef is die de toeristen voor zo´n reis uitnodigt. Zelfs de Tsjechische spoorwegen doen hun best om culturele reclame te maken. 18 www.sweb.cz/ne-be NE-BE y 1-2009 Ik zal meteen toegeven dat onze eerste stappen naar het café gingen. Wenen is daarom bekend, je vindt ze echt overal. De enige fout die sommige hebben, is dat ze bomvol zijn en daarom moet je weleens de gastvrijheid van een ander café gaan beproeven. In geen gids heb ik ooit kunnen lezen wat de dichtheid van de cafés in Wenen op een vierkante kilometer is, maar ik zal wedden dat ze op een imaginaire lijst van steden op een van de eerste plaatsen zal voorkomen. De impuls om naar Wenen te gaan was uiteraard de tentoonstelling van Vincent van Gogh: een culturele gebeurtenis van het Albertina. Het is dit wereldberoemd museum gelukt om voor enkele maanden een indrukwekkend aantal werken van Vincent van Gogh tentoon te stellen. Dat konden we toch niet aan ons laten voorbijgaan. Dat geldt ook voor het concert in de Stephansdom ter gelegenheid van het jubileum van de dood van Franz Schubert. Het was eigenlijk een mis en tegelijkertijd een concert, waarbij de plaatselijke zangkoren optraden. Beste lezers, u zult zelf moeten toegeven dat je zulke juwelen niet onopgemerkt voorbij mag laten gaan. Maar we hebben dit ook steeds gecombineerd met gastronomische feesten. In Wenen is daar ook gelegenheden genoeg voor. Daarom heeft het echtpaar Schür – de initiatiefnemers van onze reis – er aan de kleuren en klanken ook het bezoek aan het restaurant Fliglmüller bijgevoegd, waar je een schnitzel groter dan je eigen bord krijgt, of zoals de Tsjechen zeggen: groter dan een wagenwiel. Hij was weliswaar niet groter dan het wiel in het Prater-park, maar groot genoeg om nooit te vergeten. En wat rest ons nog? Recapitulatie: Het verblijf was fantastisch. We konden al een beetje van de kerstsfeer proeven, we hebben prachtige schilderijen gezien, mooie muziek gehoord en het Wenen van het reuzenrad in Prater bewonderd. Het weer was aangenaam, alle reizigers sympathiek, het Weense volk vriendelijk. Alle lof voor de reis naar Wenen! Zuzana Vittvarová Vertaling: Jana Pellarová Foto: Petra Schürová, Lenka Strnadová 19 www.sweb.cz/ne-be NE-BE y 1-2009 “Jeronýmovy dny 2008“ (Hiëronymusdagen) TERMINOLOGIE IN HET TSJECHISCH: NEDERLAND-NEDERLANDEN-HOLLAND-VLAANDEREN NEDERLANDS-HOLLANDS-VLAAMS Op zaterdag 8 november 2008 heeft de Vereniging NE-BE aan de "Jeronýmovy dny" deelgenomen, een actie die elk jaar door de Unie van tolken en vertalers wordt georganiseerd. In het kader van een cyclus van lezingen "Onze Nederlanden", traden met hun bijdragen enkele leden van de Vereniging NE-BE op. Jana Červenková, Petra Schürová, Veronika ter Harmsel Havlíková en Jana Pellarová stelden onze Vereniging voor, presenteerden de laatste vertalingen, vooral de anthologie van de Nederlandse poëzie „V Nizozemsku už nechci žít“, het nieuwe leerboek Nederlands en op grond van de vertaling van een boek van Douwe Draaisma sprak Ruben Pellar over het geheugen, namelijk wat het geheugen voor de tolken en de vertalers betekent. Ook enkele begrippen in het Tsjechisch die betrekking hebben op de Nederlandssprekende gebieden werden uitgelegd. Omdat juist de kwestie van de laatsgenoemde, dus de terminologie, niet altijd duidelijk is, kan dit aanleiding zijn om daarop terug te komen. Eerst zullen we het over verschillende benamingen van de betrokken gebieden hebben. Met het begrip Nizozemsko (Nederland) wordt de huidige staat aangeduid, dus één van de drie landen van het Koninkrijk der Nederlanden (waartoe ook de Nederlandse Antillen en Aruba behoren). Met Nizozemí (de Nederlanden) wordt de historische staat bedoeld, dus de Noordelijke Nederlanden incl. zijn zuidelijke buren – het laaggelegen gebied tussen de delta´s van de Rijn, de Maas, de IJssel en de Schelde. De term de Lage Landen (the Low Countries in het Engels) is voor dit gebied – het huidige Nederland-België(-Luxemburg) – in het Tsjechisch niet ingeburgerd. De naam Holland wordt vaak onjuist voor geheel Nederland gebruikt. Holland is echter maar een streek in Nederland, de tegenwoordige provincies Zuid- en Noord-Holland. Om het Nederlandstalige deel van België aan te duiden, kunnen wij in het Tsjechisch twee termen gebruiken. "Flandry" (Vlaanderen) mag in de cultureel-historische context gebruikt worden óf indien we enkel een concrete provincie willen aanduiden, namelijk West- of Oost-Vlaanderen, resp. Frans- en ZeeuwsVlaanderen; de officiële benaming voor de (samengevoegde) Vlaamse gemeenschap en het Vlaams gewest2 die gebruikt wordt bv. in geval van de bilaterale overeenkomsten, is "Vlámsko" in het Tsjechisch. Nu over de taal. Deze keer beginnen we met België, waar 60 % van de bevolking Nederlands spreekt. Dwars door België loopt de Frans-Nederlandse taalgrens, die in de jaren zestig van de twintigste eeuw door de wet werd vastgelegd: Nederlands wordt in de provincies West- en Oost-Vlaanderen, VlaamsBrabant, Antwerpen en Limburg gesproken. De schrijftaal komt hier met het Nederlands van het noorden overeen, de gesproken taal verschilt natuurlijk in zekere mate. Vlamingen spreken dus officieel Nederlands, niet Vlaams. De term "Vlaams" wordt gebruikt óf als informele benaming van het Nederlands zoals ze in het zuiden in de Vlaamse provincies wordt gesproken óf als aanduiding van dialecten (bv. West-Vlaams). Hetzelfde geldt ook voor de andere onjuiste benaming van het Nederlands – Hollands. Hollands kan namelijk als een dialect van de provincies Noord- en Zuid-Holland gezien worden, óf als de niet-officiële benaming van het (gesproken) Nederlands in Nederland. Andrea Bednářová ☼ 2 Het Koninkrijk België is een federale staat die uit drie gewesten bestaat (Vlaanderen, Wallonië en het tweetalig Brussel), bevoegd voor “grondsgebonden” materies, en uit drie gemeenschappen (Nederlandse, Franse en Duitse), bevoegd voor de “persoonsgebonden materies” (bv. cultuur en taal). 20 www.sweb.cz/ne-be NE-BE y 1-2009 DE ENGEL VAN CURAÇAO In het winternummer van NE-BE verscheen een artikeltje over de Nederlandse journalist Louis Aletrino, geschreven door Lucas Bruijn. Aletrino woonde van 1921 tot 1939 in Praag. Hij was correspondent voor verschillende zowel Nederlandse als Amerikaanse kranten en dermate kritisch dat hij de aandacht van de Duitsers trok na hun overname van Tsjechoslowakije in 1938. Hij werd geëxecuteerd in 1942, in het concentratiekamp Mauthausen. Jan Zwartendijk, 1940 Tijdens zijn speurtocht naar gegevens over het leven van Aletrino stuitte Lucas Bruijn op een oude politieregistratiekaart uit Praag, waarop vermeld stond dat Aletrino gedurende 1928 woonachtig was op het adres 501 Cukrovarnická, in het Praagse district Střešovice, ten huize van “Zwartendijk”. Duidelijk een Nederlandse naam maar niet een veel voorkomende. Door te zoeken op het internet wist Bruijn mij al snel te vinden. Hij vroeg me of de naam Aletrino of dat adres in Praag mij iets zei. Het antwoord was ja, en ja. Aletrino was een goede vriend van mijn vader en mijn ouders woonden in dat huis. Aletrino woonde een klein jaartje bij hen in, net voordat ik daar geboren werd. Mijn vader, Jan Zwartendijk, was in 1925 vanuit Nederland naar Praag gekomen als vertegenwoordiger van een Nederlandse exportfirma. Hij arriveerde daar, 29 jaar oud, zonder er een sterveling te kennen en hij sprak geen woord Tsjechisch. Al spoedig ontmoette hij Aletrino, die een paar jaar ouder was, al meerdere jaren in Praag woonde en Tsjechisch sprak. Ongetwijfeld maakte hij mijn vader wegwijs in Praag en ze werden goede vrienden. In 1926 ontmoette mijn vader in Praag zijn toekomstige Moravische bruid. Ik herinner me slechts één Tsjechisch zinnetje dat ik van mijn moeder heb geleerd: “strč prst skrz krk” (steek je vinger in je keel), de bekende tongbreker waar geen enkele klinker in zit. Mijn familie keerde terug naar Nederland in 1932 en in de daarop volgende jaren zagen we Aletrino meerdere malen terug. Zijn vrouw en hij logeerden bij ons in Rotterdam en we ontmoetten hem tijdens onze vakanties in Praag en Železná Ruda. Dit zouden onze laatste ontmoetingen zijn. Mijn vader werd in 1938 naar Kaunas in Litouwen gezonden als vertegenwoordiger van Philips. In september 1939 bezetten de Duitsers West-Polen en de Sovjets Oost-Polen. Litouwen bleef buiten schot, totdat het half juni 1940 bezet werd door het Sovjetleger. Op 3 augustus 1940 werd het formeel geannexeerd en werd het een onderdeel van de USSR. Daags voor de onverwachtse Sovjetbezetting had mijn vader, hoewel hij bedenkingen had gehad, de aanstelling tot tijdelijk Nederlands consul geaccepteerd naast zijn baan bij Philips. Alvorens de Sovjets een einde maakten aan zijn consulaire carrière die slechts zes weken zou duren, werd hij geconfronteerd met enige zeer dramatische ontwikkelingen. 21 www.sweb.cz/ne-be NE-BE y 1-2009 Op dat moment hadden ongeveer 15.000 Poolse Joden hun toevlucht genomen in Litouwen. Na de Sovjetinvasie zaten ze in de val en ze zochten wanhopig naar een uitweg. Maar het was onmogelijk om een visum voor welk land dan ook te bemachtigen. Een ex-Nederlandse informeerde naar Nederlands-Indië, maar die mogelijke bestemming stond niet meer open. Een ander idee was Nederlands West-Indië, met name Curaçao, misschien een goede plaats om van daaruit te proberen de Verenigde Staten binnen te komen. Maar de enige autoriteit die toestemming tot de toelating van vreemdelingen kon geven was de Gouverneur van Curaçao. Een visum kon niet elders worden afgegeven. Er werd een creatief plan bedacht: een notitie in het paspoort met de mededeling: “Geen visum nodig voor de toelating tot Curaçao” – zonder verdere uitleg dat een goedkeuring tot binnenkomst van de Gouverneur vereist was. Mijn vader ging akkoord met het plan om de vluchtelingen te voorzien van deze wat misleidende aantekening, zodat ze daarmee konden doen alsof Curaçao hun eindbestemming was. Hij maakte hen duidelijk, dat zijn aantekening geen toestemming inhield om aan land te gaan in Curaçao, mochten ze er al in slagen het eiland te bereiken. Maar het kon ze misschien helpen om vanuit Litouwen naar een veiligere plek te komen. De toestand leek wanhopig. Het was niet mogelijk om de logische weg westwaarts richting Curaçao te nemen, omdat het door de Duitsers bezette Europa in de weg lag. Kon men misschien proberen om de twee maal zo lange route via het Oosten naar Curaçao te nemen, dwars door Siberië, over de Stille Oceaan en door het Panamakanaal? De enige mogelijkheid om dat te doen was via Japan. Daarvoor zou niet alleen een Japans doorreisvisum nodig zijn maar ook toestemming van de Sovjets om door Siberië naar Vladivostok te reizen en daar de USSR te verlaten. De wanhoop van veel vluchtelingen deed hen besluiten om hun laatste hoop op dit onwaarschijnlijke plan te vestigen, hun laatste kans om uit Europa te ontsnappen. Binnen enkele uren nadat het bekend geworden was dat “Curaçao visa” verkrijgbaar waren bij de Nederlandse consul stonden er al tientallen voor mijn vaders deur. Gedurende de daarop volgende acht dagen reikte hij er ongeveer 2350 uit. Voorzien van dit visum kregen ze een doorreis visum van de Japanse viceconsul Sugihara en in de loop van de daarop volgende maanden verlieten zij de Sovjet-Unie per trein door Siberië na een nimmer verklaard en uniek Sovjetbesluit om hun hiervoor toestemming te verlenen. Tegen mei 1941 hadden ongeveer 2200 van deze Pools-Joodse vluchtelingen Japan veilig bereikt, vóór de Duitse bezetting van Litouwen in juni. Eenmaal in Japan slaagde de helft van hen er in om visa voor andere landen aan de andere kant van de Stille Oceaan te krijgen. Zij die minder geluk hadden werden door de Japanse regering geïnterneerd in Sjanghai voor de duur van de oorlog. Niemand meldde zich in Curaçao. Toen mijn vader in september 1940 terugkwam in Nederland was hij bang dat hij last zou krijgen met de Gestapo vanwege de “Curaçao visum” affaire. In 1943 zou hij inderdaad bezoek krijgen van twee agenten van de Gestapo, maar zij waren nieuwsgierig naar iets anders: een gevangene genaamd Louis Aletrino was “op de vlucht neergeschoten” en men had in zijn zakken een papiertje gevonden met de naam en het adres van mijn vader. Ik weet niet wat hij hun vertelde, maar ze vertrokken zonder er verder werk van te maken; de episode in Litouwen zat kennelijk niet in hun dossier. Mijn vader stierf in 1976, zonder ooit iets vernomen te hebben over het uiteindelijke lot van “zijn” vluchtelingen en zonder ooit een van hen opnieuw ontmoet te hebben. Binnen de groep had men, tientallen jaren na de oorlog, zijn naam vergeten en sprak men over hem als de “Engel van Curaçao”. Het Yad Vashem Instituut, Israëls officiële herinneringscentrum voor de Joodse slachtoffers van de Holocaust, vereerde mijn vader in 1997 met de titel "Rechtvaardige onder de Volkeren". Jan Zwartendyk Opmerking: Mijn familienaam is Zwartendijk, maar na mijn emigratie naar Canada heb ik de spelling Zwartendyk gebruikt omdat Canadezen en Amerikanen met de klank “ij” geen raad weten.Vandaar dus dat ik mijn naam als Jan Zwartendyk spel onder het artikel, maar mijn vader's naam als Jan Zwartendijk in het verhaal. 22 www.sweb.cz/ne-be NE-BE y 1-2009 Oostende, Stad aan Zee OP WEG Met deze titel probeert het stadsbestuur van Oostende zich te onderscheiden van de andere badplaatsen aan de kust. En het is waar, al zou ‘stadje’ mogelijk beter op zijn plaats zijn; Oostende heeft ongeveer 70.000 inwoners. ‘De Atlantikwall biedt bescherming tegen het stijgende zeewater’ Voor mij was de combinatie stad en zee in ieder geval een reden om in Oostende te gaan wonen. Langs de hele Vlaamse kust, van De Panne aan de Franse grens tot Knokke-Heist aan de Nederlandse grens, is Oostende de enige, echte stad pal aan zee. In Nederland heeft men trouwens ook nauwelijks steden met een zeestrand, misschien alleen Den Haag-Scheveningen. Nu moet ik mijn indrukken van de stad opschrijven. In de zeventiger en tachtiger jaren kwam ik geregeld als zeezeiler is Oostende, tussenstop op weg naar Frankrijk of Engeland. Het havengeld werd betaald met een fles jonge jenever, wat voor alle betrokkenen het voordeligst was. Ik kende de stad dus al oppervlakkig, maar, zoals u weet, leer je een stad pas echt goed kennen als je er woont. Helaas woon ik hier pas enkele maanden, dus moet u wat ik ga schrijven met een korreltje zout nemen. De stad heeft een oude, rijke en woelige geschiedenis, maar historische gebouwen treft men er niet aan. Vele oorlogen, branden en overstromingen hebben hun tol geëist. Er zijn nog een halve kerktoren uit de vijftiende eeuw, een restant van een capucijnerklooster uit het eind van de zeventiende eeuw, en enkele huizen uit de achttiende eeuw. De rest is uit de negentiende en hoofzakelijk uit de twintigste eeuw. Een eeuw lang ongeveer, van 1850 tot 1960, was Oostende ‘Koningin der badsteden’. De eerste koning der Belgen, Leopold I, had een groot herenhuis -paleis genaamd- in de stad waar hij veel en graag was. Z’n vrouw, koningin Louise-Marie, overleed er en zij werd ook in Oostende begraven. Maar vooral onder Leopold II begon de opmars van Oostende als mondaine badplaats, de belangrijkste aan de hele Noordzee. Vele monumenten in de stad herinneren nog aan zijn aanwezigheid. Koningen en keizers met in hun kielzog de adel en de welgestelden kwamen naar Oostende en bleven komen tot circa 1960. In de Tweede Wereldoorlog werd Oostende weer voor de zoveelste maal grotendeels verwoest. De wederopbouw werd voortvarend aangepakt, te voortvarend wellicht. Nu kenmerkt Oostende zich – ik citeer omdat ik het er zo mee eens ben – door een ‘modernistische’ zakelijke stijlloosheid die het merendeel van deze bouwwerken kenmerkt. De haastige, precaire bouwmethode en de opvallend utilitaire bestemming van die gebouwen, vooral langsheen de Albert I-promenade en de Zeedijk, hebben, op een paar uitzonderingen na, geleid tot een onpersoonlijke, eentonige banaliteit, waartegen de zeldzame ‘relieken’ uit de vorige eeuw afsteken als verdwaalde edelstenen in een fantasieloze prullenkroon. Alsof de ‘blinde’ Atlantikwall plaats ingeruimd heeft voor een gevelrij die er even grauw en troosteloos bij staat.’* Het zal je maar gezegd worden. Het koningshuis en haar gasten bleven definitief weg toen de stad vergunning gaf tot de bouw van appartementen met inkijk op de tuin en het zwembad van de koninklijke villa. Einde periode Koningin der badsteden, begin van Stad aan Zee. Nu is België een land van regels en vergunningen. Maar als ik wel eens rondkijk in de stad Oostende krijg ik niet de indruk dat er ooit een vergunning geweigerd wordt. Oostende is geen mooie stad. Maar poes Vosa en ik wonen er graag. M’n flatje ligt op 100 meter van het brede strand, dat het fijnste en zachtste zand van Europa schijnt te hebben. Ook op slechts 100 meter is de oude binnenstad, die ondanks alle lelijkheid een zekere intimiteit en gezelligheid heeft en beschutting biedt wanneer de westerstormen loeien. Daarnaast is er de altijd levendige haven met vissers- en vrachtboten en de ferryboten naar Engeland. De Engelse invloed is in Oostende altijd groot geweest, tot op de dag van vandaag. Tegenwoordig bestaat die vooral uit de vele Engelse toeristen, hoofdzakelijk 65-plussers die een paar daagjes het continent bezoeken. Wat me vooral verbaasde is dat er hier veel Frans gesproken wordt. Ik dacht dat dat alleen in 23 www.sweb.cz/ne-be NE-BE y 1-2009 Knokke het geval was. Kennelijk hebben veel Walen hier een tweede woning, of wonen ze er als ze gepensioneerd zijn. Het Vlaams is een mooie, poëtische taal. Oostende heeft haar eigen variant. Er bestaat zelfs een Oostends woordenboek met 568 pagina’s (vierde druk!, 2006). Een Oostendenaar zegt nooit ik ben, maar ik zijn, uit te spreken als ‘k zien. Wat is een and hevn? Dat is een hand geven, want de h wordt niet uitgesproken en de g wordt een h. De ui (uij, uy) wordt u; mijn naam wordt hier dus net zo gemaltraiteerd als in Praag. De Nederlander spreekt van huilen- ik denk aan wolven in het bos- de Vlaming spreekt van wenen. Wat is dat laatste veel mooier! Soms, als m’n fantasie op hol slaat, meen ik Guido Gezelle te horen. Hij kwam dikwijls in Oostende want hij reisde, als anglofiel, veel naar Engeland. Zijn broer was hier pastoor en zijn favoriete leerling Eugeen Van Oye, van Dien Avond en die Rooze, was hier huisarts. Karel van de Woestijne woonde hier, Karel Jonckheere werd er geboren, Hugo Claus woonde rond 1950 hier op een zolderkamertje. Mijn landgenote Charlotte Mutsaers woont nu in de Stad aan Zee. In de dertiger jaren, tijdens de hoogtijdagen van het mondain toerisme, was Oostende korte tijd een centrum van de internationale literatuur, al was de aanleiding navrant. Duitse, voor het merendeel joodse schrijvers waren op de vlucht voor het nazisme. Joseph Roth, Egon Erwin Kisch en Stefan Zweig waren de bekendsten. (Voor wie het interesseert, lees hierover Mark Schaevers. Oostende, de zomer van 1936. Amsterdam, 2001). Ik dwaal af. Wat is er prettig aan het tegenwoordige Oostende? Of wat valt op? Opvallend vind ik dat men, in tegenstelling tot Praag, nergens klokken ziet. Zelfs op het drukste kruispunt van openbaar vervoer, op het station na, vlak bij mij op het Marie José-plein, is geen klok. In Praag gebruikte ik nooit een horloge, nu steek ik er gewoonlijk een op zak. Horlogewinkels hebben hoogstens een geschilderde klok als uithangbord, die uiteraard slechts twee keer per etmaal de juiste tijd aangeeft. Het openbaar vervoer is uitstekend, maar men kan het niet uitleggen of aangeven, niet in de bussen en niet bij de haltes. Links of rechts heb ik nog niet gehoord, het is altijd deze kant of gene kant. Behalve in de havens is er nauwelijks water (vroeger was er veel water in de vorm van kanalen of grachten). Tijdens de recente vorstperiode wijkt schaatsend Oostende massaal uit naar Zandvoorde, tegenwoordig tot de gemeente Oostende behorend. In de lokale en landelijke media hoort men vaak het woord crisisberaad. Maar over vele kwesties, lokaal of landelijk, haalt men z’n schouders op en denkt het zijne. Verhoging van de zeespiegel ten gevolge van de opwarming van de aarde? Vlaanderen is al beschermd door de moderne Atlantikwall, alleen moeten de Fransen en de Nederlanders aan de grens nog hun werk doen! Prettig aan Oostende is dat de bevolking zo vriendelijk en beleefd is, met of zonder commerciële bijbedoelingen. Het zit in de aard van de mensen. De Oostendenaar is door de geschiedenis zo gebeukt dat het hem niet veel uitmaakt aan wie hij zijn geld verdient of door wie hij bestuurd wordt. Een antiquaar vertrouwde me wel toe, met afgrijzen op zijn gezicht: ‘Het is maar goed dat we die slag gewonnen hebben, anders waren we nu allemaal Fransen geweest’. Hij sprak over de Gulden Sporenslag uit 1302. Maar vooral moet ik de Belgische keuken niet vergeten. Die is voortreffelijk, zelfs de friet uit een puntzak verdient een Michelin-ster. Het is hier moeilijk een slecht restaurant te vinden, zo men dat al zou willen. Verse zeevis en schaaldieren zijn favoriet, maar helaas nogal prijzig. Ik kook erg veel thuis de laatste tijd. En er zijn hier, voor wie er oog voor heeft, ook nog intieme, persoonlijke plekken. Zoals bijvoorbeeld de laatste rustplaats van James Ensor, die zijn hele lange leven in Oostende woonde en werkte. Zijn laatste woonhuis is nu als museum ingericht. ‘Ensor ligt noch op het Oud noch op het Nieuw (kerkhof), richting Stene. In zijn jonge jaren schilderde hij het kerkje aan welks voet hij zelf een geraamte werd. Het is dwaas te zeggen dat hij nog de zee kan horen maar het is goed dat wie nog leeft het daar wèl ervaren kan. Een dode, hij moge zo beroemd geweest zijn, wint er bij in de dood aan iets ‘eeuwigs’ te worden verbonden, waarvan hij poogde een dimensie, wat atmosfeer te ontfutselen. Sedert 1967 is het een van de wijste invallen van de Oostendse schepenbank een merkwaardige zoon een graf te hebben geschonken, voldoende afgelegen om het niet te banaliseren, dicht genoeg voor wie mijmeren wil zonder te worden gestoord, zodat zijn bezoek geen modieuze excursie wordt.’** Jos Wuijts *Werner Rabau: Voor koningin geboren. Oostende duizendjarig boegbeeld van maritiem Vlaanderen. Middelkerke, 2000, p.. 316. **Karel Jonckheere: Oostende verteld. Anekdotische roman van een stad. Tielt / Utrecht, 1970, p. 331. 24 www.sweb.cz/ne-be NE-BE y 1-2009 Eetlokalen /comedores in HUARAZ Mijn vrijwilligerswerk voor de Stichting Wees Kind bestaat uit het meehelpen in twee comedores en uit activiteiten met de kinderen die daar komen eten. Op het ogenblik heeft de Stichting haar werkzaamheden verlegd van het weeshuis naar de eetlokalen; de naam Wees Kind betekent naast “een kind zonder ouders”, ook: Wees kind! In de comedores kunnen kinderen, ook wel moeders met kleintjes aan de borst (om de baby’s meteen een betere basis te geven) en ouderen, komen eten. In de ene comedor brengen de kinderen als tegenprestatie een stukje fruit of groente mee, in de andere helpen de ouders bij toerbeurt mee in de keuken en dienen de vaders in ervoor te zorgen dat er hout is voor het vuur van het fornuis in de keuken. Ze nemen niet altijd hun verantwoordelijkheid. Zo was er op een keer geen hout, ja, dus ook geen eten voor de kinderen. In de comedores wordt de kinderen ook geleerd om voor het eten de handen te wassen en na het eten de tanden te poetsen. Ze hebben er allemaal een beker met tandenborstel op naam staan. Waarom zijn deze comedores noodzakelijk? Naast een aantal Peruaanse comedores, zijn er comedores opgebouwd die financieel ondersteund worden door mensen van buiten Peru; uit Spanje, Duitsland of Nederland. Van de staatscomedores krijgen de kinderen gedurende de schooltijden brood en melk, daarnaast tevens rijst en aardappelen. Deze voeding is zeer eenzijdig; in de door Stichting Wees Kind ondersteunde comedores wordt geprobeerd de kinderen ook groente te leren eten. Er lopen veel ondervoede kinderen rond. Het lot van deze kinderen is triest. Er heerst veel werkloosheid en het alcoholisme onder de mannelijke bevolking is zeer hoog. De moeder gaat vaak buiten het gezin iets verdienen en de kinderen worden de hele dag aan hun lot overgelaten. De oudsten moeten voor de jongere kinderen zorgen. Daarnaast moeten zij ook nog op de dieren letten, zoals zwijnen, koeien of schapen hoeden, het erf schoon houden of, als vader in de bouw werkt, daarin meehelpen. Ze worden om die reden ook vaak thuisgehouden na een paar jaar lagere school. Zo zie ik in de comedore van de wijk Ichoca een meisje van negen, dat de hele tijd met haar zusje van negen maanden in een draagdoek op haar rug rondloopt. Daarnaast heeft ze nog een zusje van ongeveer twee jaar naast zich. Ze komt uit de keuken met drie borden eten in de hand en het zusje op de rug. Ze staat in de kring voor een kringspelletje; maar hoe kun je nu springen met een kind op je rug? Dat gaat dus ook niet. Ze wil de zorg niet overdragen, voelt zich vreselijk verantwoordelijk, blaast als een kat van zich af, als ik zeg dat ik wel even op het kind wil letten. “Haar Maria?” “Nooit”. Goed, ze kent me dan ook nauwelijks. Kinderen voelen zich heel verantwoordelijk voor de kleintjes, maar behandelen ze net als ze thuis behandeld worden: met regelmatig een tik. Deze “opvoeding” krijgen ze van “thuis” mee. Het is ook heel vanzelfsprekend voor ze om in de eetlokalen het bord af te wassen na de maaltijd, of een bezem te pakken om de vloer te vegen. Het zijn net oude vrouwtjes. Van kind zijn kun je niet spreken. Net hoorde ik dat een dertienjarige, ook een vaste bezoekster van een van de comedores, al vijf maanden zwanger is. Ze is verkracht bij het schapenhoeden op een eenzame wei. De daders zijn ver over de twintig en lopen vrij rond. Aangifte doen is moeilijk; de politie is niet zo geïnteresseerd in de bevolking van het platteland. De familieomstandigheden van het meisje zijn al even triest; haar moeder is analfabeet, (al hoeft dat natuurlijk niets te zeggen over de intelligentie) en heeft nog zes andere kinderen. Grote kans dat het meisje van dertien op haar achttiende nog meer kinderen heeft. Wat doe je dan als Nederlandse coördinatrice van de Stichting Weeskind? Heel moeilijk, want aangifte doen kan wel eens allerlei nasleep krijgen voor een buitenlandse. Zolang de mannen vrij rond lopen, kun je ook van hun kant niet veel goeds verwachten. Een mogelijkheid is om een psychologe in te schakelen om het meisje te helpen. Er zijn meer kinderen die deze hulp nodig hebben, want seksueel misbruik komt veel voor. De onkunde op seksueel gebied is vreselijk groot, dit wordt door de katholieke kerk, die een sterke rol speelt in de samenleving, nog eens in stand gehouden. Voorlichting wordt er op school niet gegeven, zodat ook meisjes op de middelbare school, die het beter hebben dan de “comedore kinderen”, nog al eens zwanger van school verdwijnen. 25 www.sweb.cz/ne-be NE-BE y 1-2009 Niet alleen van ouders, ook van de directie van een school, waarmee de comedores verbonden zijn, wordt samenwerking verwacht. Vindt die niet plaats, dan worden gesprekken gevoerd en als die nog geen resultaat opleveren, kan het zijn dat de Stichting haar activiteiten niet voortzet in die comedore. Treurig dat er ook directeurs of directrices van scholen zijn die er geen zier om lijken te geven het lot van deze kinderen te verbeteren. In de Comedor van Los Pinos komen kinderen uit een iets betere wijk dan Ichoca. Naast namen als Jorge, Yunior, Ronaldo, Maria, Nicole en Claudia passeren Lenin en Darwin de revue. Er zijn ook twee broertjes; een van vijf die zijn jongere broertje van drie met zich meesleept. We lopen om 14.00 uur mee naar hun huis, omdat er ook nog eten meegenomen wordt voor de ouders en er geen deksel op de soeppan zit, waardoor veel van de soep in de tas terecht komt. “Deksel meenemen hoor!” Bij het lemen huis doet de oudste, de sleutels om zijn pols, de deur van het hangslot. Wij nemen afscheid. Ze zijn nu nog de rest van de dag alleen; het is nog zomervakantie, straks gaat in elk geval de oudste naar school. Hanny Visser De middagmaaltijd en de korte activiteit erna is alles wat we hun kunnen bieden. Vol overgave waren de twee wildebrassen aan het knippen en plakken om een mooie kaart te maken. www.stichtingWeesKind.nl Z HISTORIE: Kolonizace střední Evropy ve středověku De zogenaamde Duitse Oostkolonisatie (Deutsche Ostsiedlung) van de 12de tot de 14de eeuw is een wat apart fenomeen in de Europese geschiedenis. Er bestaan veel misverstanden over en het begrip wordt politiek misbruikt o.a. door de huidige Tsjechische president. In veel gevallen wekt het onderwerp wrevel en berust de kennis erover op vooroordelen. Tot de taboe´s in Tsjechië behoren ook de kolonisatie en de nauw ermee samenhangende geschiedenis van de zogenaamde Sudetenduitsers. De kolonisatie is nooit een massabeweging geweest, het was een (beperkte) migratie van boeren en vaklieden (geen patriciërs noch rijke burgers) uit diverse streken van het keizerrijk en Frankrijk naar Centraal-, Oost- en Zuidoost-Europa, die een hoogtepunt kende in de 13de eeuw. Het ging in zijn geheel om een planmatige landsheerlijke ontwikkelingspolitiek: de door de vorst (bijv. de Boheemse koning) of plaatselijke heer (bijv. de heer van Rosenberg in Zuid-Bohemen) gewilde ontginning van moeilijk toegankelijke en onbewoonde streken (Ertsgebergte, Boheems Woud enz.), de ontsluiting van bergpassen, de ertswinning en de stichting van overwegend landbouwnederzettingen (voor akkerbouw en veeteelt) en van steden (voor productie en handel). Met de kolonisering van gebieden benadrukten de vorsten ook hun aanspraken op die gebieden, het had dus naast economische redenen ook te maken met machtsontplooiing. Ook kloosters werden gesticht, vooral door cisterciënzers en premonstratenzers (norbertijnen). In 26 www.sweb.cz/ne-be NE-BE y 1-2009 Bohemen waren dat bijvoorbeeld de kloosters van Tepl (Teplá), Ossegg (Osek) en Hohenfurth (Vyšší Brod). Voor dit alles ronselde men werkkrachten uit streken waar de meer gevorderde methoden hadden geleid tot een hogere productiviteit. De kolonisten brachten de verbeterde ploeg mee, pasten het drieslagstelsel toe, gebruikten de dorsvlegel en zetten in de plaats van de os het trekpaard in (met hoefijzers, juk en gareel). De kolonisten waren hoofdzakelijk afkomstig uit het Nederrijngebied, Westfalen (toen Saksen), Zwaben, Vlaanderen (met Artesië), Brabant, Holland-Zeeland, Henegouwen, Luik, Franken, Beieren en ook uit Lombardije en het Alpengebied. Een interessant voorbeeld van een dorpsstichting putten we uit een oorkonde uit 1154. Die gaat over de stichting van het dorp Kühren nabij Grimma in de toenmalige Mark Meissen. "Gerung, door Gods genade bisschop van de heilige kerk van Meissen, (...) dat ik bekwame mannen uit Vlaanderen op een onbebouwde en bijna mensenlege plaats heb gevestigd en hen en hun nakomelingen dit dorp, dat Kühren heet, met de volgende rechten heb overgegeven tot een vast, eeuwig en erfelijk bezit. Ik heb namelijk deze Vlamingen (...) land met velden, akkers en bossen, weilanden en hooilanden, waters en molens, jacht en visserij overhandigd. (...) Overigens zijn ze vrijgesteld van elke belasting door de bisschop, de voogd, de bestuurder of anderen. (...) en wij bekrachtigen dit alles voor bijgeroepen getuigen met ons zegel." (W. CONZE, Ostmitteleuropa. Von der Spätantike bis zum 18. Jahrhundert, München, 1992, p. 69-70.) Bij de kolonisatie waren naast Germanen ook Romanen zoals Walen en Italianen betrokken (deze laatsten vooral in een later stadium i.v.m. handel, muntslag, bankwezen enz.). Franstaligen werden vooral door de Hongaarse koningen aangeworven voor de kolonisatie van de Karpaten. De Romaanstaligen uit het Rijksgebied werden in de oorkonden meestal Latini genoemd, maar de bevolking gebruikte voor hen het Germaanse woord Welschen of het Slavische woord Vlachy. (Zie kadertekst.) Als voorbeeld van streken waar veel kolonisten zich vestigden noemen we hier slechts Silezië, Pommeren, Zevenburgen, de hele Baltische kuststrook en de randgebergten van Bohemen en Moravië. Walen, Welschen, Walachen ... en Belgae Het Oudhoogduitse walh, walah of walha betekent vreemdeling, meer bepaald de Keltische vreemdeling. De naam zou afgeleid zijn van de Keltische stam der Volcae. Veralgemenend werden later door de Germanen alle Kelten zo genoemd. De gebiedsnaam Wales betekent niets anders dan gebied waar Kelten wonen. Hetzelfde geldt bijv. voor Cornwall en Wallonië. De Kelten op het vasteland zijn geromaniseerd en de Germanen gingen dan de algemene naam voor de Kelten gebruiken voor de Romaanstaligen, in het Germaans Welschen (Walschen, Walen) genoemd. In het Tsjechisch noemt men de Romaanstaligen Vlachy. Ook de naam Walachen voor de romaanstaligen in het Karpaten-Balkangebied is hieraan verwant. Het woord Waal wordt in oude teksten gebruikt als synoniem voor Welsch i.e. Romaanstalige en deze Waal kan iemand zijn geweest uit de streek van de Bovenmaas, maar evengoed een Bourgondiër of een Italiaan. In het Nederlands gebruiken we nog steeds het woord koeterwaals voor een taaltje dat we niet begrijpen (in het Duits is dat Kauderwelsch). De Keltische Belgae, waarover Caesar heeft geschreven, woonden niet op het grondgebied van het huidige landje ten zuiden van Nederland (de naam schiet me niet te binnen), maar zuidelijker. Vele van die Belgae zijn, zoals vele andere Kelten, tijdens de Germaanse volksverhuizingen, het kanaal overgestoken en hebben zich in het zuiden van Brittannië gevestigd. De kolonisten hebben niet zelf het initiatief voor migratie genomen, ze zijn niet gevlucht voor armoede of hongersnood of andere ellende. Ten gevolge van het in opkomst zijnde kapitalistisch systeem (een ondernemer verhuurt duur materiaal, bijvoorbeeld een weefgetouw, aan een vakman die in ruil loonarbeid verricht) was er wel een proletariaat ontstaan, vooral in de textielgebieden in de Nederlanden. Maar dat op zich heeft geen migratie veroorzaakt. De kolonisten werden aangelokt door de gunstige nederzettingsvoorwaarden, een beter leven dus, die vooral Slavische en Hongaarse vorsten en grootgrondbezitters (adel en kerk) in het vooruitzicht stelden. Die beloofden voordelen zoals vermindering of vrijstelling van tienden of persoonlijke vrijheid. In opdracht van het vorstelijk hof (bijv. het Boheemse koningshof), van de hoogadel of van de kerk (bisschoppen, kloosters) werden locatori ingezet. We kunnen hen enigszins vergelijken met huidige investeerders, projektontwikkelaars en ondernemers. De locator trad op in naam van de grondeigenaar, hij 27 www.sweb.cz/ne-be NE-BE y 1-2009 wierf kolonisten aan en was de organisator bij de stichting van dorpen en steden: hij ontwierp de aanleg van het dorp en bepaalde de verdeling van de percelen, dus waar woonhuizen, hofsteden, molens, smidsen enz. moesten worden gebouwd, waar akkers, weilanden, visvijvers en bossen moesten zijn. Was de nederzetting gesticht en bevolkt dan vestigde hij zich er zelf en werd een soort primus inter pares. Hij inde in naam van de landsheer de tienden en oefende administratieve (burgemeester) en rechterlijke functies uit (baljuw, schout, drossaard, drost; in het Duits Schulze of Schultheiss). In gebergten waar ertsen voorkwamen werden Duitse kolonisten (o.a. uit het Harzgebergte) ingezet omwille van hun ervaring. Het ging om de winning van goud, zilver, koper, tin, lood en ijzer en de verwerking ervan in ertssmeltovens en smidsen (hamermolens). Smeden, koperslagers en andere metaalbewerkers waren zeer belangrijk. De door kolonisten bevolkte mijnbouwsteden in Bohemen waren bijv. Iglau (Jihlava) en Deutschbrod (in 1308 vermeld als Broda Theutonicalis; in het Tsjechisch Německý Brod en sedert 1950 Havlíčkův Brod). Niet alleen dorpsnederzettingen werden gesticht maar ook (meestal kleine) steden voor de nijverheid en de handel (markt). Kenmerkend voor de kolonistensteden is de regelmatige aanleg volgens het zogenaamde schaakbordpatroon rond een groot centraal rechthoekig plein. Vaklieden verwerkten er de door de dorpelingen (boeren) geleverde producten, bijvoorbeeld vlas en wol voor het textiel. De boeren leverden ook het voedsel voor de stedelingen. De stad werd in naam van de vorst geleid door een voogd, bijgestaan door gekozen schepenen. De kolonisten in dorp en stad werden beschermd door Duits recht, meestal dat van Maagdenburg en van Neurenberg. Het stadje Neisse (aan de rivier Glatzer Neisse) in Silezië verkreeg het Vlaams recht. Indien er plaatselijke Slavische bevolking was werd die "opgenomen" in de nieuwe strukturen (rechtspraak, taal en cultuur). De plaatselijke "oude" Slavische of Hongaarse bevolking nam de vernieuwingen over en verkreeg in veel gevallen ook het Duits recht. De kolonisatie (migratie dus) heeft enkele eeuwen lang geduurd! Dat betekent dat er voortdurend nieuwe migranten beschikbaar waren. Maar uiteindelijk hield de migratie op in de 14de eeuw ten gevolge van de pest. Vele nederzettingen ontvolkten toen en werden weer aan de natuur overgeleverd. Pas in de 16de eeuw stabiliseerden zich de taalgrenzen. Plaatselijke bewoners waren verduitst of migranten waren opgegaan in de plaatselijke bevolking (bijvoorbeeld door gemengde huwelijken). In Bohemen heeft het Tsjechisch zich vooral gehandhaafd in de steden, die langzaamaan ontduitsten (Krakau, Pilsen, Budweis, enz.). De volks- en taalgrens tussen Tsjechisch- en Duitstaligen in Bohemen heeft in de 17de eeuw een vaste vorm gekregen en is aldus blijven bestaan tot 1945. Piet Schepens © kaart: Eva Semotanová, Atlas českých dějin - 2. díl / do roku 1993, Praha, 2003 (Kartografie Praha) Dit artikel werd geschreven naar aanleiding van de daguitstapje naar Noord-Bohemen op zondag 26 april 2009. We bezoeken dan de Mariakerk in Most (Brüx), kasteel Jezeří (Eisenberg) en kasteel Duchcov (Dux). De leden van NE-BE ontvangen hiervoor een uitnodiging. De organisatie berust bij NE-BE in samenwerking met VIW (Vlamingen in de Wereld). ☼ 28 www.sweb.cz/ne-be NE-BE y 1-2009 NIEUWE BOEKEN EN VERTALINGEN Praagse Perspectieven 5 De extra dikke congresbundel is uit! Het congres werd gehouden in september 2007 door de opleiding Nederlands aan de Karelsuniversiteit in Praag, dat haar 85-jarige bestaan vierde. Het thema was ‘landschap’. Veel artikelen in de bundel zijn ook geschikt voor een breder publiek. Aan het congres namen neerlandici deel uit diverse Midden-Europese landen en België en Nederland. Belangstellenden kunnen zich wenden tot [email protected]. Karel Čapek Het zeventigste sterfjaar van Čapek heeft tot twee vertalingen geleid: Een doodgewoon leven (Irma Pieper, Wereldbibliotheek) en Prenten van Holland (Kees Mercks, Voetnoot). Oorlog met de salamanders (Pieper, Wereldbibliotheek) is in voorbereiding. In het nawoord van het hervertaalde Prenten van Holland is een extra ‘hoofdstukje’ over Naarden in vertaling geplaatst, dat de vertaler in Lidové noviny vond. Verder schreef Mercks voor TSL een artikel over het 9de Internationale PEN-congres in Den Haag, de aanleiding voor Čapeks komst in 1931 naar Nederland. Het tijdschrift is te bestellen via [email protected]. In Brussel, Gent en Amsterdam zijn tentoonstellingen over Čapeks leven en werk te zien (geweest). Moldaviet-reeks Uitgeverij Voetnoot heeft inmiddels 9 Moldavietjes uitgebracht: kleine, dunne boekjes voor weinig geld. In de reeks verscheen proza van J. Topol, B. Hrabal, M. Platzová, I. Klíma, F. Topol, E. Kriseová, de bovengenoemde Prenten van Holland van K. Čapek, R. Weiner, P. Placák. De ‚Moldaviet‘-vertalers zijn Hank Geerts, Irma Pieper, Edgar de Bruin en Kees Mercks. Buiten deze reeks gaf deze uitgeverij ook nog kortgeleden Zoon & Vader (O rodičích a dětech) van Emil Hakl uit, vertaald door Edgar de Bruin. Kees Mercks 29