NÁRODNÍ GALERIE V PRAZE

Transkript

NÁRODNÍ GALERIE V PRAZE
•
Schwarzenberský palác
Baroko v Čechách
•
Šternberský palác
Evropské umění od antiky do závěru baroka.
•
Klášter sv. Jiří
Umění 19. století v Čechách
•
Klášter sv. Anežky České
Středověké umění v Čechách a střední Evropě
•
Veletržní palác
Umění 20. a 21. století
•
Palác Kinských
Objekt uzavřen z důvodu přípravy nové expozice
•
Dům U Černé Matky Boží
Český kubismus 1910 - 1919
•
Zámek Žďár nad Sázavou
Barokní umění ze sbírek Národní galerie v Praze
Schwarzenberský palác
Baroko v Čechách - stálá expozice Sbírky
starého umění Národní galerie v Praze
Zapůjčitelé a partnerské instituce:
Národní muzeum v Praze, Uměleckoprůmyslové museum v Praze, Muzeum hl. města Prahy, Senát
Parlamentu ČR, Národní památkový ústav, územní odborná pracoviště v Plzni, Pardubicích,
Českých Budějovicích a pro střední Čechy v Praze, Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích,
Oblastní galerie v Liberci, Městský úřad Luže, farnosti římskokatolické církve v Arcidiecézi
pražské a diecézích litoměřické, plzeňské, budějovické a královéhradecké, řeholní řády benediktinů
(Praha – Břevnov), premonstrátů (Praha – Strahov, Nová Říše, Teplá), menších bratří – františkánů
(Praha – Nové Město), bratří kazatelů – dominikánů (Praha – Staré Město), bosých karmelitánů
(Praha – Malá Strana) a soukromí zapůjčitelé
Expozice sochařství a malířství
V nové stálé expozici je ve třech podlažích rekonstruovaného objektu paláce prezentováno na 160
sochařských exponátů a 280 ukázek pozdně renesančního a barokního malířství vytvořených od
konce 16. století do konce století 18. na teritoriu zemí Koruny české.
Vnitřní členění objektu Schwarzenberského paláce a dislokace jednotlivých místností, určených pro
potřeby stálé expozice „Baroko v Čechách“, vedly již v roce 2002 k rozhodnutí prezentovat
odděleně kolekce sochařskou a malířskou. Monumentální kamenné sochy „vítají“ návštěvníky hned
při vstupu do budovy. Jsou zde umístěny i proslulé kamenné skulptury Matyáše Bernarda Brauna z
atiky pražského Clam-Gallasova paláce (1714-1716) a oba andělé z poustevny u Lysé nad Labem,
doplněné o sochy mouřenínů z brány zámku v Kounicích od Ferdinanda Maxmiliána Brokofa. Ve
třech navazujících sálech následuje expozice koncipovaná podle tradiční chronologie a slohových
období raného, vrcholného a pozdního baroka. V sousedním prostoru jsou v takovémto rozsahu
prvně představeny nejkvalitnější dochované příklady každodenní dílenské praxe uměleckých
ateliérů zejména 18. století – sochařské i malířské skici, modely, autorské i dílenské repliky a kopie.
Kmenová instalace ve 2. a 1. patře paláce staví důsledně na nejkvalitnějších malířských dílech,
známých většinou z předchozí expozice v klášteře sv.Jiří. Kolekce je koncipována opět podle
ustálené chronologie v posloupnosti slohových cyklů v rozpětí od pozdní renesance, představené
tvorbou umělců činných na pražském dvoře císaře Rudolfa II., až po doznívání barokní kultury na
sklonku 18. století. Nová expozice se opírá o všechna velká jména domácího výtvarného umění 17.
a 18. století s důrazem na klíčové osobnosti. Vyváženými soubory tak je představena malířská
tvorba Hanse von Aachen, Bartholomaea Sprangera, Roelanta Saveryho, Michaela Willmanna, Jana
Kryštofa Lišky, Václava Vavřince Reinera, Antona Kerna, Jana Petra Molitora a Norberta Grunda.
Svět pozdně renesančních sbírek – kabinetů umění a kuriozit – připomene náznaková rekonstrukce
takovéto kolekce s charakteristickými příklady drobné malby a plastiky a s ukázkami dobového
uměleckého řemesla. Nejvýznamnějším osobnostem barokního malířství v Čechách – Karlu
Škrétovi a Petru Brandlovi – byly úmyslně vyčleněny reprezentativní prostory, které dají vyniknout
kvalitám obou obrazových souborů, právem považovaných za chloubu celého galerijního fondu
starého umění. V jedné z místností prvního patra jsou v záměrné konfrontaci rovněž prvně
instalovány portréty Petra Brandla společně s podobiznami Jana Kupeckého. Oba malíři reagovali
na obdobné (francouzské a holandské) inspirační zdroje evropské portrétní tvorby. Specifickou
formou „panelové“ instalace obrazů podle zásad kontrastu a symetrie protějškových dvojic
(„compagnonů“) – krajin, zátiší i figurálních kompozic – má být připomenut charakter dobových
šlechtických obrazáren, dosahujících největší obliby a rozšíření v době kolem roku 1700. Právě v
interiérech městských i venkovských sídel příslušníků domácí aristokracie se nalézaly rovněž další
vzácné artefakty včetně kabinetních sochařských kusů, zhotovovaných většinou z exkluzivních
materiálů – bronzu, slonoviny, želvoviny, mramoru a alabastru. Obrazové kolekce malířů 18. století
doprovází pečlivě zvolené ukázky drobné řezby definitivního charakteru, vzešlé z pražských
ateliérů Františka Ignáce Weisse, Karla Josefa Hiernla, Jana Antonína Quitainera a Ignáce Františka
Platzera, instalované v moderních vitrínách s dokonalým osvětlením.
Barokní umělecké řemeslo ze sbírek
Uměleckoprůmyslového musea v Praze
Uměleckoprůmyslové museum obohatí nedávno otevřenou expozici českého barokního umění
Národní galerie o samostatnou část věnovanou uměleckému řemeslu středoevropského kulturního
prostoru od manýrismu přelomu 16. a 17. století až po klasicismus sklonku 18. století. Instalace v
atraktivním prostředí nově zrekonstruovaných klenutých sálů podzemního podlaží paláce se na
výzvu UPM ujala architektka Eva Eisler, vedoucí Ateliéru K.O.V. na VŠUP. Výběr více než čtyř set
exponátů byl připraven kurátorkami UPM podle koncepce Petry Matějovičové, s důrazem na vývoj
výzdobných technik, ornamentiky i ikonografie. Expozice se soustřeďuje na tři zvolené okruhy
nazvané Liturgie, Stolování a Ornament.
Impozantní dojem mší a průvodů období baroka bude připomenut v expozici Liturgie bohatou
kolekcí textilií a nádob užívaných při církevních obřadech, čerpající kromě fondů UPM také z
majetku českých a moravských klášterů. Uzavřená kompozice vitrín směřuje k oltáři s obrazem
Ukřižovaného.Oltář obklopují exponáty představující kult českých zemských patronů, v čele se sv.
Janem Nepomuckým. Kasule i kalichy dokládají, že náročný ideový program nebyl v té době
vlastní pouze dílům z oblasti volného umění. Mezi jmény objednavatelů vystavených předmětů
nacházíme významné osobnosti českého duchovního života a kultury - Othmara Zinka, opata
benediktinského kláštera v Břevnově, či Jana Evžena Tyttla, opata cisterciáckého kláštera v Plasech.
Celistvostí dochování vyniká souprava parament, kterou věnovala kostelu sv. Václava na Proseku
císařovna Marie Terezie.
Expozice v sále Stolování naznačí proměnu hostin celého sledovaného období od užívání
solitérních nádob po vznik jednotně řešených souprav. Dvě souběžné dlouhé vitríny připomínají
hodovní tabuli a její dlouhou cestu od chaosu k řádu. Důležitou roli v instalaci hraje kolekce
příborů. Jedná se o výběr z početné sbírky historických příborů UPM, která je veřejnosti v této šíři
představena po mnoha letech.
Ukázky z jiné neméně bohaté sbírky nalezne návštěvník v expozici nazvané Ornament. Jde o
kolekci malovaných vějířů. I ona bývá vystavována velmi vzácně. Miniaturní výjevy na vějířích,
bohaté tvarově i námětově, jsou srovnatelné s díly monumentálního umění. Instalace Ornament má
podobu pestré mozaiky šperků, krajek, vějířů a textilních fragmentů, doplněnou o ukázky dámských
i pánských oděvů a intarzovaných kabinetů, do nichž byly podobné předměty často ukládány.
Grafický kabinet
Sbírka grafiky a kresby (SGK) Národní galerie v Praze, která sídlí v paláci Kinských na
Staroměstském náměstí, uchovává kolem 300 000 grafických listů a přibližně 60 000 kreseb z
období od středověku do současnosti. Mezi nejstarší díla zde náleží příklady středověké knižní
malby nebo počátků grafické tvorby, dále evropská renesanční grafika a kresba, významná kolekce
manýristických kreseb atp. Z oblasti umění 17. století připomeňme zejména konvolut Hollareum,
jednu z největších světových sbírek prací Václava Hollara. Co se týče českých barokních umělců,
uchovává SGK například kolekci kreseb Karla Škréty. Také ostatní umělecká období až do
současnosti jsou zde dostatečně zastoupena a nalezneme v nich jak díla českých, tak světových
umělců.
Umělecká díla na papíře mají tu nevýhodu, že jsou neobyčejně citlivá na klimatické a světelné
podmínky, neboť velmi snadno podléhají zkáze. Proto je lze vystavovat jen omezeně v mírném
osvětlení a po přesně ohraničenou dobu. Národní galerie tedy realizuje krátkodobé malé výstavy
grafik a kreseb, tzv. grafické kabinety, které doprovázejí dlouhodobé expozice. Zatímco moderní
díla se pravidelně objevují ve Veletržním paláci, pro staré umění byl prozatím vyhrazen malý
prostor ve Šternberském paláci. Otevřením Schwarzenberského paláce se Sbírce grafiky a kresby
otevřela možnost pořádat malé výstavy také zde a v širším výběru. U příležitosti otevření zdejší
expozice si SGK připravila krátký výstavní cyklus prezentací mistrovských děl ze svých sbírek od
nejstarších prací až po konec 18. století. Ve třech kolekcích, vždy v délce tří měsíců, se
návštěvníkům představí výběr nejvýznamnějších kreseb a grafických listů z fondů galerie.
K výstavám vyjde reprezentativní katalog 100 + 1: Mistrovská díla ze Sbírky grafiky a kresby
Národní galerie v Praze od středověku do konce 18. století, ve kterém budou publikovány kresby a
grafiky představené na těchto výstavách.
Programy pro návštěvníky
Lektorské oddělení Sbírky starého umění nabízí k nové expozici řadu doprovodných programů. Ve
spolupráci s odbornými pracovníky sbírky je připraven cyklus přednášek, školám jsou určeny
výukové programy pro jednotlivé věkové skupiny. Ve Schwarzenberském paláci je k dispozici
ateliér, který bude sloužit zároveň jako přednáškový sál. Koncem roku 2008 bude v suterénu
zpřístupněna hmatová expozice Doteky baroka, určená především pro návštěvníky se zrakovým
postižením.
Klášter sv. Jiří
Národní galerie v Praze – Sbírka umění 19. století
Expozice umění 19. století v Čechách, klášter sv. Jiří na Hradčanech
Nová expozice českého malířství, sochařství a užitého umění 19. století připravovaná pro klášter sv.
Jiří na Hradčanech – podobně jako předchozí expozice Sbírky umění 19. století ve Veletržním
paláci – je koncipována jako názorná přehlídka všech důležitých výtvarných směrů a jejich
představitelů. Cílem bude – byť v jisté obměně exponátů – opět ukázat, že se české umění vyvíjelo
a úspěšně vyrovnávalo se všemi hlavními dobovými myšlenkovými a slohovými proudy tak jako v
jiných zemích Evropy. Početné autorské celky, na kterých je koncepce expozice založena,
přesvědčivě doloží, že ve svých vrcholech a svým specifickým způsobem je české výtvarné umění
19. století srovnatelné se vším, co tehdy vznikalo v ostatních evropských uměleckých centrech.
Pod vlivem měnících se kulturních, společenských i ekonomických poměrů procházelo české umění
od konce 18. století mnoha proměnami. Podobně jako v celé Evropě tak i v Čechách se zásadním
způsobem měnila komunikace mezi umělci a veřejností. Literatura, hudba, stejně jako architektura,
sochařství, malířství nebo umělecké řemeslo s nástupem 19. století vyjadřovaly přání, pocity a
potřeby nastupujícího a formujícího se měšťanského stavu. Podnikající buržoasie rychle bohatla, z
jejích řad vycházeli nejen podnikatelé, ale také představitelé české inteligence, a tak se postupně
stávala hlavním objednavatelem a mecenášem umění. Dějiny českého umění 19. století jsou tedy
zároveň dějinami společnosti v Čechách té doby. Významným historickým počinem 19. století byla
stavba pražského Národního divadla. Vedle toho, že měla politický význam – stala se přímo
fenoménem našeho národní obrození a úsilím o svébytnost – byla také projevem kulturní a
umělecké vyspělosti našeho národa 19. století. Stavba a výzdoba divadla spojila celou plejádu
umělců, první uměleckou skupinu malířů a sochařů v 19. století s jasným programem a cílem.
Patřili do ní J. Mařák, M. Aleš, F. Ženíšek, V. Brožík, V. Hynais, J. V. Myslbek a další.
V expozici specifickou kulturní atmosféru Čech, a především Prahy 19. století, návštěvníkům
přiblížíme konfrontací obrazů a plastiky, modelů a skic k náhrobním plastikám a pomníkům, řadou
malířských i sochařských podobizen předních osobností společenského a kulturního života
minulého století, ale také ukázkami užitého umění. Obrazy, sochy a umělecké řemeslo svým
výtvarným názorem spolu korespondují, vycházejí ze stejných myšlenek, představ a principů a ve
svém souhrnu výmluvně vypovídají o době a místu svého vzniku, o společnosti a atmosféře té doby.
Expozice v klášteře sv. Jiří, na rozdíl od předcházející ve Veletržním paláci, na svém začátku
potvrdí souvislost s českým uměním konce 18. století srovnáním děl N. Grunda s díly F. X.
Procházky nebo Ch. Seckla s pracemi L. Kohla, ukončena bude už generací narozenou v rozmezí
padesátých a šedesátých let, ukázkami raných prací autorů, např. G. Maxe, B. Knüpfera, E. K.
Lišky, M. Pirnera nebo J. Schikanedera, zatímco jejich pozdní díla zase utvoří ve Veletržním paláci
názornou předehru k nástupu generace 90. let (A. Slavíček, F. Kaván, J. Preisler, A. Hudeček). Tedy
generace, která již řeší nové výtvarné principy a myšlenky a od svých učitelů se vědomě a
programově odlišuje. Generace 90. let je pádným a v dějinách výtvarného umění uznávaným
předělem mezi tradičním pojetím 19. století a moderních názorů uplatňujících se od 90. let 19.
století a začátkem 20. století.
Expozice v klášteře sv. Jiří bude rozšířena o několik děl malířů a sochařů ve Veletržním paláci
nezastoupených. Hojně bude doplněna plastikou (především díly J. V. Myslbeka), už proto, aby
Národní galerie v Praze ukázala, jak naložila s finančními prostředky od Ministerstva kultury ČR,
přidělenými na restaurování uměleckých děl po povodních. V expozici, jako překvapení, si
návštěvníci budou moci prohlédnout i pár vybraných děl ze soukromého majetku, kdysi velice
známých a obdivovaných.
Koncepce nové stálé expozice počítá v areálu kláštera i s rozšířenými variabilními výstavními
prostory, ve kterých budou postupně veřejnosti představována další témata umění 19. století.
Evropské umění od antiky do závěru baroka
Úvod expozice náleží památkám z období antického Řecka a Říma.
Sály prvního patra dále obsahují slavnou estenskou kolekci italského
umění 14. - 16. století. Ta v sobě zahrnuje jak díla starších toskánských
mistrů (B. Daddi, Lorenzo Monaco), tak práce benátské školy (dílna
Vivariniů) a mistrovské ukázky florentského manýrismu (A. Bronzino,
A. Allori). Pozoruhodnému souboru staršího nizozemského malířství
vévodí monumentální oltářní archa Jana Gossaerta zv.
Mabusse.Vystavená sbírka ikon nabízí příklady z tvorby většiny
významných center Středomoří a východní Evropy.
Ve druhém patře paláce se návštěvník setká
s tvorbou italských, španělských,
francouzských a nizozemských mistrů 16. 18. století. Nechybí zde velká jména
evropského malířství, mezi nimi Tintoretto, Ribera, Tiepolo, El Greco,
Goya, Rubens či van Dyck. Mimořádnou kvalitou vyniká zvláště
kolekce holandských mistrů, které vévodí díla Rembrandtova, Halsova,
Terborchova, Ruysdaelova a van Goyenova. Samostatný kabinet,
instalovaný ve stylu první poloviny 19. století, připomíná osobnost
Josefa Hosera. Tomuto významnému sběrateli a mecená i vděčí Národní
galerie za podstatnou část svých sbírek starého umění.
Přízemí je věnováno expozici německého a rakouského umění 16. - 18.
století. Mezi řadou mistrovských děl, jejich autory jsou např. Lucas
Cranach či Hans Baldung zv. Grien, nalezne návštěvník i jeden z
nejslavnějších obrazů evropského malířství, Růžencovou slavnost od
Albrechta Dürera. Malba vznikla v Benátkách roku 1506 a do Prahy se
dostala zásluhou císaře Rudolfa II.
Expozici doplňují komorní soubory dobového uměleckého řemesla a
drobné plastiky. S kreslířským a grafickým uměním minulých staletí se
návštěvník setká v grafickém kabinetu v přízemí paláce. Výstavní sály
opět zdobí původní barokní nástěnné a nástropní malby.
Středověké umění v Čechách a Střední Evropě
V autentickém prostředí prvního kláštera klarisek v Čechách,
založeného pravděpodobně roku 1231 sv. Anežkou Českou, dcerou
krále Přemysla Otakara I., je od listopadu roku 2000 zpřístupněna nově
koncipovaná expozice středověkého a raně renesančního umění.
První část expozice v patře sleduje vývoj českého umění od deskových obrazů a sochařství poloviny
14. století (Mistr Vyšebrodského oltáře, Mistr Michelské madony) přes "měkký" sloh Mistra
Theodorika k obrazům Mistra Třeboňského oltáře a dílům krásného slohu (Madona svatovítská, Sv.
Petr ze Slivice, Varianta Krumlovské madony). Zatímco ve 14. století a v období kolem roku 1400
patřily Čechy a Praha k významným centrům evropského uměleckého dění, v 15. století naopak
umělecké podněty spíše přijímaly (Mistr Svatojiřského oltáře, Mistr
Puchnerovy archy, Mistr Litoměřického oltáře). Česká a moravská díla
z 15. a počátku 16. století jsou v expozici nově konfrontována s tvorbou
ostatních středoevropských oblastí, s nimiž Čechy v té době spojovaly
těsné kulturní kontakty. Obraz Madony s dítětem od Mistra IW tak vede
dialog s dílem stejného námětu od saského umělce Lucase Cranacha st.
Významný Mistr žebráckého Oplakávání je zastoupen svým stěžejním
dílem dokládajícím vysokou úroveň řezbářství v oblasti jižních Čech,
zatímco vliv tzv. podunajské školy (v expozici např. obraz Albrechta
Altdorfera) se odráží v tvorbě Mistra IP.
K dispozici je částečný bezbariérový přístup.
MUZEUM ČESKÉHO
KUBISMU
Epocha kubismu, ve světovém umění se projevující především v malbě
a plastice, má v architektuře světový primát v Praze. Jedním z příkladů
kubistické architektury je dům U Černé Matky Boží, který byl v letech
1911-1912 postaven podle projektu architekta Josefa Gočára. Navržen
byl pro Františka Josefa Herbsta jako obchodní dům. Pětipatrová
budova s arkýřovými okny a mansardovou střechou skrývala obchodní
a provozní prostory a v prvém patře pozoruhodnou kavárnu, zařízenou
vestavěným kubistickým nábytkem. Dům se stal příkladem mimořádně
citlivého zapojení novodobé architektury do historické zástavby
Starého Města. Skutečnost, že po nynější rekonstrukci byly jeho
prostory věnovány Muzeu českého kubismu, je znamenitým
rozhodnutím Ministerstva kultury České republiky. Nová expozice
vznikla ve spolupráci Národní galerie v Praze s Uměleckoprůmyslovým
museem v Praze a Národním muzeem.
Expozice českého kubismu, prezentovaná ve druhém a třetím poschodí
domu U Černé Matky Boží, je zaměřena na období let 1910 - 19, tj. na
nejvýznamnější etapu kubismu v českých zemích. Malířství je
zastoupeno díly Emila Filly, Bohumila Kubišty, Vincence Beneše,
Josefa Čapka, Antonína Procházky, Václava Špály, Jana Zrzavého,
Otakara Nejedlého a Otakara Kubína, tvorba sochařská plastikami Otto
Gutfreunda. Kolekce obrazů a plastik byla vybrána ze sbírkových fondů
Národní galerie v Praze a doplněna řadou výpůjček z galerií
mimopražských i ze soukromých sbírek. Uměleckoprůmyslové
museum v Praze zapůjčilo solitérní kusy nábytku, realizovaného podle
návrhů architektů Pavla Janáka, Josefa Gočára a Vlastislava Hofmana.
Jejich architektonickou tvorbu, doplněnou o doklady architektury
Josefa Chochola, dokumentuje řada fotografií a dva modely: Gočárova domu U Černé Matky Boží
a Chocholova nájemního obytného domu v Neklanově ulici. Tyto exponáty dokládají, že česká
kubistická architektura z let před první světovou válkou je zcela unikátní a nemá jinde v Evropě
obdoby. Ukázky keramiky, skla a plakátů zapůjčilo Uměleckoprůmyslové museum v Praze.
Vystavená keramika vznikla podle návrhů Pavla Janáka, Vlastislava Hofmana a Jaroslava Horejce v
továrně Rydl a Thon ve Svijanech - Podolí. Autory plakátů byli Jaroslav Benda, V. H. Brunner a
Václav Špála.
Čtvrté poschodí je věnováno krátkodobým výstavám. V době otevření
je zde výstava věnovaná kresbě a grafice výše jmenovaných autorů.
Zajímavě ji doplňují ukázky afrických plastik, jejichž zjednodušené,
lapidárně pojaté formy zaujaly nejen Emila Fillu při návštěvě
pařížského Trocadéra v roce 1912, ale i další české výtvarníky.
Výstavní kolekci doplňují doklady, fotografie a odkazy na literaturu o
českém kubismu.
Instalace v domě U Černé Matky Boží počítá i s výstavním prostorem v
pátém poschodí, kde jsou také místnosti určené pro aktivity
Lektorského oddělení Národní galerie v Praze. Připraven je bohatý
doprovodný program pro školy i individuální zájemce.
Český kubismus 1910 - 1919
Český kubismus se stal jedním z významných hnutí vývoje umění, designu a architektury střední
Evropy první poloviny 20. století. Protagonisté českého kubismu narození v osmdesátých letech 19.
století byli schopni zužitkovat tvůrčí myšlenky vlastních kulturních východisek, především baroka,
spolu s novými inspiracemi evropského, zejména francouzského moderního umění pro osobité
pochopení kubismu jako nejkomplexnějšího stylu moderní doby.
Souhrnná výstava díla norského malíře Edvarda Muncha, konaná jako první na světě v Praze roku
1905, poskytla této generaci klíč k odhalení psychické povahy moderní doby. Především pod
vlivem Munchova symbolického expresionismu a pod vlivem francouzského malířství 2. poloviny
19. století dospěli mladí pražští malíři k expresivní malbě jako východisku svého úsilí o nové pojetí
umění.
Budoucí tvůrci českého kubismu se poprvé představili v Praze roku 1907 výstavou skupiny Osma.
V letech 1907 - 1910 se v dílech malířů Emila Filly, Bohumila Kubišty, Antonína Procházky,
sochaře Otto Gutfreunda a architektů Pavla Janáka a Josefa Gočára objevila řada motivů o otázek,
jejichž převratné řešení jim umožnilo seznámení s díly Pabla Picassa a Georgese Braqua, které
začalo v roce 1910. Od tohoto roku se český kubismus formoval jako ústřední tendence moderního
umění v českých zemích: v roce 1911 kubističtí umělci založili Skupinu umělců výtvarných a na
podzim téhož roku začali vydávat svůj časopis Umělecký měsíčník, počátkem roku 1912 se
prezentovali první společnou výstavou. Rámec společného nástupu kubistické generace tvořily
vedle vlivu pařížského kubismu také myšlenky středoevropského uměnovědného poznání. Členy
Skupiny výtvarných umělců byli vedle spisovatelů Karla Čapka a Františka Langra historici umění
V. V. Štech a Antonín Matějček. Teoretické argumenty k orientaci celé generace na kubismus
poskytoval především odchovanec vídeňské školy dějin umění Vincenc Kramář, autor prvního
uměnovědného díla o kubismu, a v té době nejvýznamnější sběratel kubistického díla Pabla Picassa.
V letech 1910 - 1912 byl kubismus rozvíjen jako styl, který v Praze, na rozdíl od Paříže, pronikl do
všech výtvarných oborů. Stylový výraz byl založen na vnímání plochy a hrany jako nosných prvků
krystalických tvarů, které poskytují výtvarnému projevu schopnosti pochopit a vyjádřit duchovní
hodnoty smyslově přístupného světa. Nejdále v tomto smyslu dospěl architekt Pavel Janák, který
převáděl myšlenky Aloise Riegla o uměleckém chtění a vidění k realizacím, v nichž se
architektonický projekt a uměleckořemeslný objekt stával uměleckým dílem rovnocenným obrazu
či soše.
Od roku 1912 se začaly projevovat uvnitř českého kubismu protikladné motivace. Zatímco
architekti a designéři pokračovali v úsilí o jednotný styl, vyjadřovaný v tvarosloví hermetického a
analytického kubismu, umělci tvůrčího jádra malířského a sochařského kubismu Emil Filla a Otto
Gutfreund udržovali krok s dílem Picassovým a Braquovým při hledání nových možností tohoto
uměleckého směru. Výsledkem bylo objevování svobodnějšího modelu umělecké tvorby
přehodnocujícího dosavadní emotivně expresivní zaměření českého kubismu. Klíčovou roli zde
vedle vlastní teoretické činnosti zmíněných umělců hrálo Kramářovo chápání kubismu jako
pluralitně založeného přístupu ke skutečnosti adekvátního otázkám časoprostoru v moderní
přírodovědě a psychologii i ohlas poetiky simultaneity představ v poezii francouzského básníka
Guillauma Apollinaira, kterého v té době pro české prostředí objevovali a překládali bratři Karel a
Josef Čapkové. Čeští kubisté se tak po roce 1912 začali podílet na utváření koncepcí avantgardního
umění. Rozhodujícími se stala léta první světové války, která poznamenala pobyt Otto Gutfreunda
ve Francii, Emila Fillu dovedla do Holandska, Bohumila Kubištu zavlekla na bojiště. Zkušenosti z
války urychlily a vyhrotily vztah kubistů k povaze jazyka jejich uměleckého vyjádření a jeho
zakotvení ve skutečnosti. Filla v malbách a kolážích věnovaných zátiším nově objevoval předměty
každodennosti. Josef Čapek navracel do středu složité problematiky kubismu základní motivy
výtvarného tvoření, lidskou postavu, tvar a konstrukci. Gutfreund objevoval v sochařské tvorbě
nové možnosti působivosti spojení abstraktní konstrukce a předmětného znaku. Na tomto základě se
také nově vyvíjela architektura, a to především v díle Bedřicha Feuersteina, jednoho z mladších
vrstevníků kubistické generace.
Užité umění v Muzeu českého kubismu
Pražské umělecké dílny, založené v roce 1912 z iniciativy Josefa Gočára, Pavla Janáka a Josefa
Chochola, vycházely z nové koncepce uměleckého průmyslu inspirované Wiener Werkstätte a byly
orientovány převážně na výrobu nábytku. Jejich záměr byl formulován v programovém prohlášení:
"...nábytek nemá vyhovovati při jakési účelnosti jen dobrému vkusu..., ale má být vážným uměním
podstatného obsahu..." Experimentování s tvarem, hledání vnitřní dynamiky a formotvorných sil,
zmáhajících hmotu, poukazovalo na omezující rozvrh hranolové artikulace hmoty a z ní
odvozených konstrukčních pravidel. Základním prostředkem výrazové dramatizace se stala šikmá
plocha a kosý úhel, esenciální element kubistického tvarosloví, rozbíjející tradiční "dvojploché
soustavy".
V praxi byl tento cíl realizován prostřednictvím běžného materiálu (dubové dřevo) a nenápadné
monochromní úpravy, zdůrazňující ojedinělost tvarového řešení. Vyloučení pravého úhlu jako
základního tektonického prvku a ambiciózní tvarování bylo výrobně velmi náročné, navíc
potlačovalo funkční hlediska a nábytek byl později často pejorativně označován za "teoretický".
Nábytek, stejně jako sklo a porcelán, byl prezentován na kubistických výstavách společně s malbou,
sochařstvím a architekturou. Výstavy Skupiny proměnily dobové výstavnictví jak touto symbiózou,
tak i samotnou instalací, vycházející z polygonální krystalické formy. Nové tvarosloví se velmi
záhy uplatňuje také v užité grafice, jak dokládá nejen úprava ideové platformy Skupiny - periodika
Umělecký měsíčník -, ale i výstavních katalogů, plakátů a dalších tisků, mezi kterými vynikají díla
V. H. Brunnera, Jaroslava Bendy, Františka Kysely a Josefa Čapka.
Ojedinělá jednota uměleckého názoru, projevující se v architektuře i v užitém umění a grafice,
poukazuje na výjimečnost kubismu v Čechách. V podobné šíři a koncepční ucelenosti se - jako
svébytný styl - totiž nikde jinde takto neprojevil.
Vypracovalo Uměleckoprůmyslové museum v Praze
Termín otevření pro veřejnost: 28. listopadu 2003
Expozici připravila Národní galerie v Praze ve spolupráci s Uměleckoprůmyslovým museem v
Praze a Národním muzeem pro Státní fond kultury České republiky.
Autoři projektu: Milan Knížák, Tomáš Vlček
Architekt: Stanislav Kolíbal
Kurátor: Tomáš Vlček
Kurátorská spolupráce: Jana Horneková, Milan Hlaveš, Iva Janáková, Josef Kandert, Daniela
Karasová, Katarína Müllerová, Olga Uhrová, Lucie Vlčková
Exponáty zapůjčili:
Sbírka moderního a současného umění Národní galerie v Praze, Sbírka grafiky a kresby Národní
galerie v Praze, Národní muzeum - Historické muzeum, Knihovna Národního muzea, Národní
muzeum - Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur, Uměleckoprůmyslové
museum v Praze, Národní technické muzeum - archiv architektury, Oblastní galerie Vysočiny v
Jihlavě, Oblastní galerie v Liberci, Galerie Benedikta Rejta v Lounech, Galerie výtvarného umění v
Ostravě, Antikva Nova Kodl s. r. o., Muzeum Velké Meziříčí a soukromí sběratelé
Stálá expozice umění 20. a 21. století
Stálá expozice umění 20. a 21. století seznamuje ve třech podlažích
Veletržního paláce s vývojem českého i zahraničního výtvarného umění
v kontinuitě posledních dvou staletí. Rozsáhlé výstavní sály
funkcionalistické budovy umožnily dát na ploše 13 500 m2 prostor pro
více než 2000 exponátů. Expozice představuje práce klíčových autorů
českého výtvarného umění v monografických profilech nebo ve výběru
stěžejních děl, ale také práce autorů zahraničních. Obraz doby
dokreslují ukázky architektury, nábytku, uměleckého řemesla, módy,
designu a scénografie. Nechybějí ani fotografie, kresby a grafiky, soustředěné v grafických
kabinetech. Vedle osobností osvědčených jsou představeni také umělci
dosud opomíjení nebo neobjevení. České umění je ukázáno v těch
kvalitách, které je odlišují od světového, a činí je jedinečným. Celému
záměru nacházení nových souvislostí napomáhá invenční
architektonické řešení jednotlivých sálů.
Stálou mezioborovou expozici připravili společně pracovníci Národní
galerie v Praze, Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, Národního
technického muzea, Národního muzea, Národního filmového archivu a
Ministerstva kultury ČR.
Upozornění: V prostoru před Veletržním palácem není možno parkovat.
Toto upozornění se nevztahuje na prostor placeného parkoviště.

Podobné dokumenty

kladensko - Bohemia Centralis

kladensko - Bohemia Centralis Její hlavní loď se v původní podobě dochovala až dodnes a je nejstarší dosud stojící stavbou v České republice. V roce 1962 se Budeč stala jednou ze třiceti prvních národních kulturních památek u n...

Více

Část A. Složené úročení (= úročení úroků, anatocismus)

Část A. Složené úročení (= úročení úroků, anatocismus) poskytuje, a sazbou, kterou platí, když peníze přijímá) je její zisk; část připadá na náklady (uzavírání smluv, vedení pobočky, monitoring spolehlivosti dlužníků aj.). Lze očekávat, že zisk bank za...

Více

měsíčník o životním prostředí

měsíčník o životním prostředí Nadřízenou soudní instancí v EU je Evropský soudní dvůr sídlící tamtéž. Česká vláda, podobně jako polská a estonská, podala žalobu na Evropskou komisi v roce 2007 kvůli snížení počtu povolenek na e...

Více

Osmnácté číslo časopisu Dámského investičního klubu LADY IN

Osmnácté číslo časopisu Dámského investičního klubu LADY IN zájem o investování i naši klubovou síť. Celkem je nás již 2 450! Děkuji také za všechny dotazy, postřehy, komentáře i nápady od vás, členek i potenciálních partnerů klubu či jeho dílčích odborně-s...

Více

Město oslovil zájemce o průmyslovou zónu

Město oslovil zájemce o průmyslovou zónu prostředí městajiné Krnova,“ Schmidt, který do ještě lokalityřekl pro Kurt jeho umístění,“ doplnila Krnova vážil dlouhou cestu i ve svých šestastarostka. osmdesáti letech. vlastního útulku si měsOd...

Více

10.PIAAC 365+1_rijen_Sestava 1

10.PIAAC 365+1_rijen_Sestava 1 mezi nimi Tintoretto, Ribera, Tiepolo, El Greco, Goya, Rubens či van Dyck. Mimořádnou kvalitou vyniká zvláště kolekce holandských mistrů, které vévodí díla Rembrandtova, Halsova, Terborchova, Ruysd...

Více