Ladislav Kubíèek

Ladislav Kubíček
© 1996, 2000 Ladislav Kubíček
ŽIVOT
NEJVĚTŠÍ UMĚLECKÉ
DÍLO
OBSAH:
1
Místo předmluvy
2
Co je vlastně život?
3
Věda
7
Krása života
10
Člověk a lidské tělo
14
Krása stáří
21
Co je normální
29
Vůně
31
Umění složitější
33
Bolest
40
Církev jako umělecké dílo
43
Církev a lidstvo
47
Smrt
50
Místo závěru
54
Místo předmluvy
Existuje řada vědecky i umělecky fundovaných knih, pojednávajících o životě, o jeho krásách, o
jeho složitosti a účelnosti. Na ty také odkazuji, kdo by měl zájem o přesnější poznatky. Pořád
však mám dojem, že chybí nějaký souhrnný závěr, důsledek - jak na tyto poznatky byli nuceni
reagovat velikáni vědy a umění: padnout na kolena, žasnout, třeba i do extáze upadnout, vyzpívat
Magnifikat (Velebí má duše Hospodina!), zahrát svou devátou nebo desátou symfonii 20. století
...
Znovu sděluji, že těchto pár myšlenek není určeno pro odborníky všeho druhu - tím méně pro
profesionální kritiky, ale jen pro prosté čtenáře, kteří ještě nemají srdce obrostlé tukem a zamrzlé
technikou, kteří tuší v životě cosi úžasného.
Omlouvám se, že je to dlouhé, kratší se mně to nepodařilo stvořit.
Děkuji Duchu svatému - jakožto autoru každé pravdy a krásy a také svým spolupracovníkům.
Ladislav Kubíček
Co je vlastně ž i v o t ?
Všichni žijeme - a většinou jsme rádi, že žijeme. Život se nám líbí - i navzdory nepříjemnostem a
komplikacím. Dokonce v těch životních překážkách vidíme cosi dobrodružného, co dělá život
zajímavým - a rozhodně si nedovedeme představit život fádní. Život je však také živá buňka,
někdo řadí k životu i atom, molekulu, krystal.
Co je tedy život?!
„Lidé umírají většinou dřív než jsou dost rozumní, aby věděli, jak mají žít.“ (B. Shaw).
Život je rozhodně záležitost biologická - ale ne jen biologická.
Život je skoro jako dokonalý stroj - ale zdaleka to není jen stroj.
Život je také hmotná záležitost - ale zdaleka ne jen hmotná.
Život má své vývojové prvky - ale zdaleka ho nelze vysvětlit jen vývojem.
Život vědecky zkoumáme - ale věda nám nepodala vědeckou definici.
Život je bezesporu cosi dobrého - ale co to vraždění v přírodě, mezi lidmi a národy? Co je
katastrof, co je bolesti v životě!
Život je cosi krásného. Kolik hudebních, básnických, sochařských a jiných uměleckých děl ho
oslavuje, obdivuje!
Život je cosi jedinečného ve vesmíru. Ale život zde vždycky nebyl.
Život je cosi tajemného! Ve srovnání s tzv. exaktními vědami je zde vždycky něco tajemného.
Marxisté sice tvrdili, že to tajemné, co je dosud neznámé - jednou věda objeví, vysvětlí. Jenže to
vypadá, že tajemství patří nějak k podstatě života. Náš vědecký génius RNDr. Jiří Mrázek mluví
o „velké neznámé“. „Jazyk, který vylučuje tajemství, nestrpí tajemství, který opovrhuje
tajemstvím - mi nikdy nevytvoří styl, nikdy nepotěší člověka, nikdy nebude dědictvím národa“
(Jakub Deml).
Chceme-li tedy život vtěsnat do nějakého schématu - pak se nám jeví nejspíš jako úžasné
umělecké dílo!
Když tedy umělecké dílo, pak by muselo mít všechny vlastnosti uměleckého díla: muselo by být
pravdivé, dobré, krásné, jedinečné - a tyto vlastnosti musí být záměrem, smyslem, cílem díla - a
musí být prodchnuto láskou!
A jelikož žádné umělecké dílo nevzniklo samo, musí mít svého tvůrce, umělce. Tedy i život!
„Vím, že největší a nejtěžší umělecké dílo je život.“ (Otokar Březina, ale i Dostojevskij a další
velikáni umění a života). Březina ještě dodává: „Nejvyšším smyslem života je, aby přibývalo
lásky na této zemi a tím aby se lidem stále mocněji zjevovala krása díla Božího.“
Jak to vypadá v praxi? Žijeme „vědecky“ nebo „umělecky“?
Kolik krásy dovedou lidé vnímat při východu nebo západu slunka. Ale vědecky přece slunce ani
nevychází, ani nezapadá.
Když vidíme po dešti nad krajinou duhu - co nás napadá, co vnímáme? Lom paprsků slunečního
světla v kapkách vody - nebo krásu tohoto jevu?! Je na světě člověk, kterého by tato krása
nezaujala? Kdo myslí v této chvíli jen vědecky, fyzikálně? I barvoslepý v tom nějakou krásu vidí.
Napadne nás přitom, proč je to vlastně krásné? Proč nekonstatujeme jen ten lom paprsků? A proč
ten lom paprsků vyznívá vůbec v tak krásný jev? Nebo jsme už tak technicky a vědecky otrlí,
opravdu „barvoslepí“, že se nad tím nepozastavíme? Rozum máme jen pro ekonomiku? Stačí na
tuto krásu jako odpověď: to je příroda?
A co, jestli je taková obyčejná duha uměleckým dílem? Uměleckým záměrem Někoho. kdo
naplánoval do toho lomu paprsků krásu barev? Je to ovšem fantastická představa, „nevědecká“.
(Viz další poznámku v kapitole o vědě). Ale jestli je to krásné - pak přece krása je typickým
projevem umění! A že by s tím opravdu nějak souvisela zpráva z bible, kde je duha uváděna jako
důkaz mimořádné přízně Boží, kdy Bůh „podepisuje“ touto duhou svou mírovou smlouvu s
lidstvem?!
Podobná situace se objeví, slyšíme-li Beethovenovu nebo Dvořákovu třebas devátou symfonii.
Myslíme přitom na vlnovou délku chvění vzduchu - nebo vnímáme krásu tónů a akordů?! - a
jsme ochotni za to zaplatit značné vstupné na koncertě a dovedeme se rozplývat nadšením! Tady
nás však vyvede z míry člověk, který nemá hudební sluch. „Pro mě je Beethovenova Devátá jen
velký randál“, prohlásil jeden vzdělaný pan řídící. Jak to, že nevnímá nějaký příjemný požitek
vlnového chvění tónů? Vnímá randál. Naproti tomu kdo vnímá krásu hudebního díla nepochybuje o tom, že vnímá umělecké dílo, které nevzniklo náhodou, nýbrž tvůrčí akcí nějakého
umělce. Budeme o tom ještě mluvit. Zatím se zamysleme, jestli je nějaká souvislost mezi krásou
uměleckého díla člověka - a krásou v přírodě. Někde je to činnost člověka - umělce - a někde je to
záležitost přírody, náhody ...?
Co nám k tomu řekne Písmo svaté?
„Já jsem přišel, aby měli život - a aby ho měli v hojnosti“ (Jan 10,10).
„Já jsem Cesta, Pravda a Život!“ (Jan 14,6)
„Jako jediné provinění (prvních lidí) přineslo odsouzení všem, tak jediný čin spravedlnosti
(Kristovy) přinesl všem ospravedlnění a život!“ (Řím. 5,18)
Jaký nový život, vždyť si lidé žili načisto dobře; chutnalo jim jíst, vzpomínali na hrnce plné masa
(a vzpomínají i dnes) ... Ledaže by tento „život“ byl jen živořením, kdežto po jakémsi tajemném
zásahu Božím, kterému se říká spása nebo vykoupení, je najednou možno žít, svobodně a tvořivě,
umělecky žít! - a ničeho se nebát.
Obyčejně se tomu slovu spása, vykoupení - nerozumí. Chápe se to jako zbožná tradiční fráze. Ale
ten rozdíl mezi zaslepeným živořením v jakémsi otroctví - a mezi svobodným, vědomým,
cílevědomým životem je podstatný! Člověk může být otrokem peněz, ale také svých ambicí, své
sobecké povahy, svého strachu - z nemoci, ze stáří, ze smrti ...
Podobně se vyjadřuje i největší křesťanský filosof 20. století - Jacques Maritain (1882 - 1973),
pokřtěný až jako ženatý, že „zdravý lidský rozum je tenkrát zdravý, když je vykoupený Kristovou
milostí, jinak je chorý!“ Takže se nemůžeme divit a zlobit na tolik dnešních lidí, kteří se ještě
nenechali vykoupit, uzdravit.
Ještě na závěr jedno přirovnání - s vědomím, že každé přirovnání pokulhává. My víme, že máme
v jednom krychlovém milimetru krve 5 milionů červených krvinek a přesné kvantum dalších
komponentů, což je jistou podmínkou zdraví člověka. Co kdybychom takto posuzovali kvalitu
Smetanovy opery nebo symfonie podle počtu not?! A nejednají tak lékaři, když suverénně
rozhodují, jestli se má nějaké tělesně postižené dítě narodit?!
„Umění se nám jeví jako počínání nejreálnější, jehož vlastní a jediný smysl je ve službě kráse,
jejíž podstata je božská.“ „Báseň je dílo, které znamená účast na stvoření.“ (Albert Vyskočil:
Básníkova cesta).
„Svou činností se blížím stvořitelské moci Boha, shoduji se s ní, jsem nejen Jeho nástrojem, ale i
činným prodloužením.“ (P. Teilhard de Chardin, vědec věřící ve vývoj a celý život hledající
původ člověka; umírá 1955.)
Věda
Zhruba máme každý nějakou představu, co to je věda, vědecký způsob myšlení, bádání...
Věda měří, váží, fotografuje, chemickými pokusy rozebírá...
Věda objevila účinky páry, elektřiny. Objevila atomovou energii a lidstvo všeho použilo jednak k
dobru, jednak ke zkáze (atomová bomba, úrazy, ale také civilizační nemoci, zúžení lidského
myšlení, honba za vědeckým pokrokem, za dalšími objevy). Člověk je oslněn objevy a výkony
vědy a techniky. Často mu to stačí k životní náplni, vědecké myšlení se u mnoha lidí stává
všeobecným, jakoby neexistovalo nic jiného. Nakonec vidí i v lidském těle jen stroj, počítač,
automat - a co je nad tím - city, krása, dobro, pravda - to je jen nadstavba, poezie - často zbytečná,
neekonomická, zdržující ...
Může věda dospět ke správnému poznání? Má všechno nějaký smysl, význam, cíl? Je to všechno
jen náhoda, jen souhrn přírodních zákonů?
Je náš nos nad ústy náhodou? Nebo se tam vyvinul? Byl někdy jinde na našem těle? Má obočí a
oční řasy nějaký význam? Náhodou se tam vyvinuly? Navíc: mají tyto drobnosti nějaký vztah ke
kráse lidské tváře? Je ta krása jen subjektivním pocitem? To co jeden pokládá za krásné, to jiný
klidně označí za škaredé? Mají pak vůbec nějaký význam soutěže krásy? Má vůbec význam obor
vědecký - estetika?
Takové otázky si musí klást každý, i nejzatvrzelejší materialista. Sovětský popularizující filosof
se vymlouvá (Ivan Laptěv v Planetě rozumu), že sovětská věda neměla na krásu čas, když začala
stavět sídliště. Ale když zjistili sovětští sociologové, že v těch sídlištích začínají lidé otupovat a
že z nich utíkají, museli i do těch sídlišť vkládat prvky umělecké, odstraňovat jednotvárnost,
tvarově i barevně měnit stavby, vnášet tam zelenou přírodu - i když to bylo ekonomicky
zatěžující. Čili život si i v materialistickém prostředí krásu vynutil - jako něco životně důležitého,
bez čehož nelze lidsky žít. Tedy žádný subjektivismus!
Může tedy věda - chce-li být seriózní - konstatovat jen tvary, energii, rozměry? Může zavírat oči
před krásou? Nesmí uvažovat nad smyslem, účelem všech poznatků? Nesmí si klást otázku proč?
Proč jsou slzy slané? Proč začnou mléčné žlázy každé samičky savců produkovat mléko až a
hned po narození mláděte - se složením mléka typicky jen pro konkrétní druh? Proč má kráva
ocas?
„Pokud jde o účel a smysl, o tom lze hovořit pouze za předpokladu, že existuje ve vesmíru nějaká
vůle, podobná vůli člověka, neboť účel a smysl jsou kategorie duchovní, zrozené lidským
vědomím. Připustit existenci takové vůle nebo účelné síly - to vše jsou synonyma boha - znamená
samozřejmě věřit v nadpřirozeno. Vesmír nemá ani smysl, ani účel mimo sféru lidské činnosti
nebo činnosti jiných rozumných bytostí.“ (Akademik A.M.Prochorov ve sborníku Věda a teologie
20. století, Nakladatelství Svoboda 1974.)
Podle toho to vypadá, že jakmile jsme opustili přísnou metodu vědeckého zkoumání a dostali
jsme se k termínům účelu, smyslu, jsme už někde v jiné sféře, a to nejen podle marxismu. Nejsme
někde u obrazu nebo písně, kde už nás nezajímá jen materiál, z kterého je ten obraz nebo socha,
nebo druh hudební skladby, nýbrž naprosto především co nám to dílo chce říci, jaký to má účel,
cíl, záměr ...? A ten cíl se tam sám nevyvinul, ten se tam neobjevil náhodou - ten tam musel vložit
autor, umělec! Tudíž jsme už úplně v hlubinách umění.
Automaticky konstatujeme, že každé umělecké dílo má nějaký smysl, chce něco říci - a rozhodně
něco kvalitního, dobrého, nějakou pravdu. Ale to je ještě málo. Každé umělecké dílo má svou
krásu! Dokonce jsou umělecké směry, které propagují krásu jako jediný smysl uměleckého díla,
jako jediné jeho poslání.
Jsou lidé, kteří s tím nemají problém. Je to krásné, vidí tu krásu, prožívají ji - a to jim stačí, je jim
dobře, mohou být jen tou krásou uchváceni třeba do extatických výšin. Ale v dnešní
materialisticky deformované společnosti jsou mnozí mladí, kteří o kráse nic nevědí a snad ani
smysl pro krásu nemají - nebo je někde hluboko zasut. Neuškodí nechat se oslovit projevy
velikánů ducha:
„Krása je leskem pravdy a dobra“. (Häring, teolog)
„Krása je jiskření inteligence na hmotě duchem ztvárněné“. (Maritain, filosof 20. století)
„Krásu je třeba hledat. Naučit se ji vidět...“ (Helena Hanzlíková)
Je zajímavé, že zrovna tři velikáni, F.M.Dostojevskij, architekt Brignioni a národní umělec K.
Svolinský se shodli, že „krása zachrání, spasí svět.“
Cíl, smysl, účel v přírodě, ve vývoji, ve vědě
Lecomte du Noüy ve své práci o vývoji - který zastává - tvrdí, že zákony vývoje jsou teologické,
směřují nutně k jistému cíli. Autor používá výrazu telefinalita, která řídí chod celého vývoje.
Tvrdí, že „vývoj je pochopitelný jen tehdy, připustíme-li, že je řízen finalitou, přesným a
vzdáleným cílem - jinak je vývoj neslučitelný se zákony hmoty a existence mravních a
duchovních ideí, zůstává úplným tajemstvím, je to tajemství nad tajemství!“
„Kritériem vývoje je svoboda. A svoboda ve vývoji rovná se vůli Boží a každé omezení svobody
je proti vůli Boží a znamená Zlo.“ (Lecomte du Noüy: Human Destiny)
Podobně se dívá na vývoj Teilhard de Chardin, který tvrdí, že vývoj směřuje cílevědomě k bodu
Omega, který srovnává s kosmickým Kristem. Ať už s tím souhlasíme nebo ne - podle marxismu
a jiných materialistů zde dochází k opuštění přísně vědeckých metod, pracuje se s nějakým
zaměřením, s nějakým cílem - a tím už se věda dostává na pole, které nějak souvisí s uměním. A
ovšem předpokládá existenci Umělce, Autora.
Známe každý jméno jednoho z největších vědců - Albert Einstein (1879 - 1955). Méně už známe
jeho názory. Např. tvrdí, že „k elementárním zákonům nevede logická cesta, ale pouze intuice.“
A co je to intuice, inspirace - to už vědí básníci. Také říká, že vědci jsou lidé, kteří jsou schopni
kombinovat logickou racionalitu s intuicí a kteří jsou schopni postupovat jak na základě striktní
evidence faktů, tak na základě víry, a někdy dokonce i na základě estetických důvodů. Co se
menším duchům může jevit jako směs vzájemně se vylučujících protikladů, to se Einsteinovi
jevilo jako komplementární nutnosti. Proto také Einstein nevidí žádný konflikt mezi vědou a
vírou, mluví dokonce o příbuznosti mezi vědcem a člověkem náboženským. Označuje dokonce
vědecké pátrání za „náboženský akt“. Mluví o „kosmickém náboženství“. (Chardin mluví o
„kosmickém Kristu“.) Einstein rád cituje filosofa Leibnitze, který hájí teorii předem stanovené
harmonie. (Citováno z článku Geralda Holtona v časopise Universum 19/95, přel. O. Jelínek)
Asi také neznáme ideologický konflikt mezi dvěma nositeli Nobelovy ceny z oboru kvantové
elektroniky - americkým Charlesem Townesem a sovětským akademikem A. M. Prochorovem.
Prochorov se pozastavuje nad tvrzením Townesovým, že ho napadla idea maseru, když odpočíval
na zahradě. Townes přitom se snaží dokázat „shodu a téměř identitu náboženství a vědy“.
Prochorov ovšem opak. (Věda a teologie ve 20. století, nakladatelství Svoboda 1975)
Je logický přechod z kapitoly o vědě na kapitolu o kráse?
Krása života
K uměleckému dílu nutně patří krása. Máme vědeckou definici krásy? Myslím, že je celkem
jasné, že vlastnosti uměleckého díla se nápadně shodují s vlastnostmi Božími, proto se nedivíme,
že pokusy duchovních velikánů o definici krásy se jaksi nemohou vyhnout Bohu.
„Krása je třpytem Slova věčného. V každé pravé kráse je zrcadlení Boží. Pokud je umění
skutečnou a úplnou službou kráse, potud je též službou Bohu a dílem lásky k Bohu.“ (Jaroslav
Durych)
„Mnoho, nekonečně mnoho božské krásy je v nesmrtelné přírodě.“ (Taras Ševčenko)
„Krása je stará jako svět, jako lidstvo. Nejen věděním živ je člověk, ale také krásou, která je
podstatou jeho štěstí a duševní vyrovnanosti.“ (Alena Hanzlíková: Vkus a nevkus)
Na stránkách časopisu Archeologické rozhledy (1982,5) uvádí Karel Valoch, že „při opracování
kamenných nástrojů hrála značnou roli snaha po estetickém efektu, a to od nejstarších dob.
Dokonalé opracování pěstních klínů vyvolává pocit, že výrobci šlo o líbivý tvar - i na úkor
užitečnosti.“
V těle máme různé orgány, zaměřené ke konkrétnímu úkolu. Žaludek je speciálně k trávení,
stejně jako střeva a orgány kolem trávicí trubice. Oko k vidění, ucho ke slyšení, ruce k hmatání...
Který orgán je v nás ke vnímání krásy? Exupéry říká v Malém princi: „Správně vidíme jen
srdcem!“
Neznámý básník: „Utrhl jsem květinu - a zvadla mi v dlani. Chytil jsem ptáčka - zemřel mi.
Pochopil jsem, že krásy se mohu dotýkat jen srdcem.“
Máme tedy „orgán“ na krásu. Nezapomněli jsme na něj v té dnešní „vědecké“ době? Udržujeme
ho v činnosti, aby nezakrněl? Díváme se srdcem? Nasloucháme jím, vnímáme jím, žijeme touto
sférou? Neztučnělo toto srdce dnešním konzumním zaměřením? Nezakrnělo naší technickou
civilizací? Je zajímavé, že tuto „nemoc“ znal už Mojžíš (Deut. 31,20) a Izaiáš (6,9-10), jak je
cituje Kristus u Matouše (13,15...): „Obrostlo tukem srdce tohoto lidu, ušima nedoslýchají a oči
zavřeli... a srdce nepochopí!“
Tedy nic nového pod sluncem. Jak dovede tato civilizační choroba postihnout i vzdělaného
člověka 20. století a zaslepit ho, opravdu zotročit - bez naděje na uzdravení. Z otroctví je mu i
dnes možno se dostat jedině vykoupením!
Krása však chová i jistou záludnost. Člověk se může nechat natolik zaujmout pozemskou krásou
věcí nebo přírody, že z toho nevyvodí důsledky. Už Kniha moudrosti varuje v 13. kapitole:
„Jestliže lidé jsou zaníceni krásou věcí stvořených...tím spíše měli poznat, oč krásnější je jejich
Pán, neboť je stvořil sám původce krásy.“
„Čím krásnější je cesta, tím je silnější pokušení zastavit se a vnímat - a zapomenout na cíl.“
(Quist)
„Copak je něco obdivuhodnějšího než Boží krása? Zcela nevyslovitelná je skvělost Boží krásy!“
(Sv. Basil Veliký)
Teolog Hans Urs von Baltazar zpracovává teologii pod zorným úhlem krásy, obdivu k Boží
nádheře. „On je výblesk Božské slávy a výrazná podoba Jeho podstaty...“ (Žid. 1,3)
„Nahlížením do nitra věcí odhalí kontemplativní člověk svět duchovní krásy, který je skutečnější,
nutnější, bohatší, má větší sílu než věci fyzické. Fyzická krása je vlastně odrazem jejího vnitřního
obsahu.“ (Nouwen: Naslouchal jsem tichu)
„Všechno, co je na viditelných věcech krásné a podivuhodné, ať slouží ke chvále a slávě
Stvořitelově. Užívej všech věcí a veškeré krásy tohoto světa rozumně a náležitě.“ (Sv. Lev
Veliký: Kázání)
„Rozhodl se Bůh vložit do všech stvořených věcí jakýsi otisk a krásu své Moudrosti, Její
podoby.“ (Sv. Bonaventura)
Je nutno po tomto delším „úvodu“ popisovat krásu jednotlivých tvorů nebo forem života? Rád
bych to obešel předpokladem: kdo si dal do pořádku své srdce a nechal si čas a klid k přemýšlení
a vyprosil si dar poznání Ducha svatého - musí tu krásu všude najít! V každém zvířátku, v
každém ptáčku, ale i v každém hmyzu, obzvlášť když si jej vezmeme pod mikroskop a necháme
se poučit o jeho schopnostech. Už jsme se zamysleli nad krásou motýlích křídel? Potřebuje motýl
nebo můra k životu krásu svých křídel? Už dávno je odbourán názor, že se podle toho poznávají
sameček a samička. Dnes známe pachové feromony, kterými se přitahují na kilometrové
vzdálenosti. To se všechno vyvinulo? A samo? Proč má páv tak krásná a překážející dlouhá
křídla? Proč je nemá samička? V boji o život mu to přece musí vadit. Stejně i parohy jelenů. A co
krása ryb v hloubkách moří? Co zpěv ptáků, co náš skřivánek nad hlavami oráčů v dobách, kdy
lidé v klidu, bez hluku s koni orali nebo vláčeli na poli? Dnešní hlučná technika s traktory
skřivánka už neslyší. A co horšího - už nás ani nezajímá, ani o tom nevíme, že nám ještě nad
hlavou zpívá, vždyť si neseme na procházku v taštičce tranzistor. Komu zpívá ten skřivánek?
Samičce nebo člověku? A proč zpívá slavík v noci, celou noc? Pro svou slavičí milou na
vajíčkách? Nebo pro milence, kteří si ještě zajdou za teplého večera na procházku do přírody? Už
dlouho jsem však žádné milence večer v přírodě neviděl. Mají přece pohodlnější možnosti doma
v místnosti u televizoru nebo na diskotéce. Proč tedy zpívá a komu zpívá? Že by opravdu jen pro
člověka, který chce být ještě i dnes člověkem, který žije srdcem? A že by se všechna ta krása
květin, ptáků, v noci svítících svatojánských mušek, hvězd na nebi, hrajících si mláďat - že by to
bylo opravdu pro člověka?! Že by to Bůh nevydržel a nechal svým dětem ještě tolik krásy, i když
už dávno nejsme v ráji?! Že by tato fantazie byla velkou skutečností? Že by to všechno byla díla z
Božího ateliéru? Že by Bůh - jako každý umělec - když něco stvořil, tak se snažil, aby to bylo
nejen dokonalé co do funkce, ale také krásné? Že by, i když člověk už o tu krásu nestojí nebo si
na ni neudělá čas, že by se dál Bůh kochal krásou svého díla? Zkusme se vžít do této fantastické
představy. Mluví se i ve vědě o modelu. A pokud jsme křesťané - požádejme Ducha svatého! V
Jeho sedmi darech je vedle daru vědění - který patří víc do sféry rozumu a tedy vědy - také dar
poznání - a to je právě dar poznání srdcem, dar uměleckého poznání a tvoření.
Ta příroda musí mít umělecké zaměření a musí jí to myslet! Jak dovede např. takový plevel
zakrýt hyzdící rumisko! Jak dovedou bílé zvonky pokrývat kraje našich silnic! Jak dovede v
zahradách tento plevel vadit hospodářům, když je zvyklý zakrýt každé volné místo svou bujnou a
nenáročnou vegetací! Jak toho využíváme, když chceme zakrýt měsíční krajinu našich důlních
hald a nic jiného se tam neuchytne než plevel našich lesů - krásná břízka. A jak tyto břízky
okrašlují naše božítělové oltáře a všechny církevní oslavy! Zkusme si zvyknout dívat se také jinak
než jen ekonomicky a uvidíme krásu i v prosté sedmikrásce. A to ještě vůbec nemluvíme o
léčivých vlastnostech většiny rostlin! Jaká je bohatost hodnot všude kolem nás! Jak jsme
obklopeni dary Boží lásky! Zvykněme si procházet přírodou jako výstavní síní největšího Umělce
dějin a vesmíru! Obrazy však nic neřeknou slepým, hudba neřekne nic hluchým, vůně květin
neřekne nic těm, kteří nemají čich.
Jeden blud se podařilo materialismu vnutit lidstvu 20. století, bohužel i křesťanům: proč se lidé
dělí na muže a ženy? Proč jsou v přírodě samečci a samičky? No přece kvůli rozmnožování! Nesmysl! (Přiznám se však, že jsem sám na to přišel až po mnoha letech uvažování.) Říká se, že
částečná pravda je horší než výslovný lež. Už v Písmu svatém je řečeno, že Bůh stvořil ženu ne
pro rozmnožování, nýbrž aby byla pomocnicí člověku! Teprve jaksi dodatečně dostali tito dva
poslání, aby zajistili lidský rod rozmnožováním.
Tudíž aby bylo jasno - i kdyby se to zase ještě potomkům materialismu zdálo fanatické - muži a
ženy jsou na světě proto, aby život lidí byl krásnější, příjemnější - a vůbec snesitelný! Dovedeme
si představit lidstvo jen ze samých mužů? Nebo jen ze samých žen? - Hrůza! Něco takového je
uskutečnitelné jen v klášteřích, kde však musí být život zaměřen důsledně k posvátnému cíli,
jinak se rozpadne. Víme, jak dovedou muži zhrubnout ve vojenském kolektivu. Je všeobecně
známo, jak dovedou ženy v ženských věznicích masově propadnout homosexualitě. Ale naopak
vztah ušlechtilých mužů a žen je povznášející, obšťastňující, inspirující k tvůrčím projevům, k
projevům úcty a lásky - jak v manželství, tak mimo manželství. Stejně i vztah rodičů k dětem.
Podobně i v přírodě se samečci a samičky neliší jen svými pohlavními orgány, ale také většinou
vnější krásou (pávi, kohouti, krocani, jeleni...) a jak už bylo řečeno, nemají tyto estetické prvky
význam rozmnožovací. Proč zde tedy jsou? Zdá se, že opravdu jedině pro krásu. Zvířata a hmyz ji
nevnímají. Že by to bylo tedy jen pro člověka? Anebo jen pro umělecké uspokojení Tvůrce
samého?! „A viděl Bůh, že je to dobré.“ (Už víme, že to, co je dobré, je zároveň krásné.) O co
všechno je však ochuzen člověk, když se stal počítačem.
Člověk a lidské tělo
Kreační a vývojový světový názor se shodují v jedné věci: člověk je vrcholem jak tvorstva, tak
vývoje (viz poznámky k vývojové teorii). Že je člověk krásný a že jeho tělo je krásné - to nám
dokazuje umění všech dob. O tom jsou četné publikace. Tělo je předmětem sochařského a
malířského umění ve všech dobách včetně pravěké (Venuše). A člověk také ve všech dobách má
smysl pro umění a věnuje se umění. Archeologie nachází zkrášlující prvky lidského odívání,
náušnice, náramky - ve všech dobách a ve všech kulturách světa. Jako samostatný obor také
existuje pravěké umění - člověk si i své primitivní příbytky - jeskyně - vyzdoboval pracnými
rytinami, malbami, plastikami. Vztah ke kráse zřejmě patří k podstatě člověka. Je nutno si
uvědomit - co práce, námahy dalo člověku v primitivních možnostech něco uměleckého vytvořit.
Proč to dělal? Kde na to bral čas, energii?! Souvisí tento vztah ke kráse, k umění s technickým a
civilizačním vývojem? Jsou dnešní sochy krásnější než antické? Je všeobecně uznáváno, že např.
sborový zpěv byl za Palestiny v 16. století (1525 - 1594) vrcholem dosud nepřekonaným. Škoda,
že nemůžeme nijak dokázat pěvecké a básnické projevy člověka v pravěku. Známe je však z bible
a jiných prastarých písemných památek.
Je také jasné, že už dítě má kladný vztah ke kráse od nejútlejšího věku - aniž by bylo k tomu
vychováváno. Výchovou se ovšem tento smysl prohlubuje.
Bez dlouhého zdržujícího povídání: člověk je stvořen Umělcem, sám tedy uměleckým dílem a
vztah k umění - k dobru, k pravdě, ke kráse, k tvoření, k lásce - je tedy součástí jeho poslání,
vztah k umění je jeho základní vlastností. Ne tedy jen rozum, boj o život...
O umění jsou celé knihovny odborné literatury. Stejně tak o člověku. Není naším záměrem tuto
záplavu rozmnožovat. Spíš jen vyprovokovat k zamyšlení, abychom kolem těchto skutečností
nechodili se zavřenýma očima, se „zavřeným“ srdcem. Jsme-li stvořeni Stvořitelem, pak i každý z
nás jsme stvořeni k uměleckému tvoření, k předávání této štafety dobra, pravdy, krásy a lásky dál!
Knihy o člověku a o lidském těle většinou popisují jeho jednotlivé vlastnosti a věda se snaží
dopídit se dalších a dalších podrobností o skladbě jednotlivých orgánů a jejich funkcích. Co je to
laboratoří a výzkumných ústavů! - a pořád nevíme co a jak řídí teplotu těla a co se děje při setkání
spermie s vajíčkem, že z jinak zanikajících buněk se začíná bouřlivě rozvíjet nový život.
Jen několik namátkových prvků
Náš mozek - tak složitý počítač, v jak pevné schránce je umístěn v hlavě! Jaká je to složitá
soustava mozkových buněk a centrál všech možných funkcí celého těla! Když se díváme - díváme
se očima nebo mozkem? Když nás něco bolí na patě - bolí nás to opravdu na patě nebo v mozku?
Když má někdo uříznutou celou dolní končetinu - a přitom ho svrbí pata na té uříznuté noze. Kde
se má poškrabat? (tzv. fantomové bolesti). Když dojde k usazení oplodněného vajíčka mimo
dělohu někde v břiše - mozek okamžitě o tomto těhotenství ví a zablokuje hned celý hormonální
cyklus a zařídí vše, aby toto klíčící těhotenství, klíčící nový člověk měl všechny potřebné výživné
hodnoty, rozšířené přísunové cesty, chránící hormony - ať se to mimoděložní těhotenství vyvíjí v
břiše kdekoliv. Když se narodí člověk - ale i jakékoliv savčí mládě - začnou mléčné žlázy
vytvářet mateřské mléko, které má u každého druhu své specifické vlastnosti. To se vyvinulo? To
nefungovalo u prvního mláděte v dějinách? A jak je kojení důležitým prvkem nejen výživným,
uměle nenahraditelným (např. přítomnost protilátek), ale i co do formace citových vztahů - na to
přišla věda až ve 20. století, ale lidem i savcům to bylo „od přírody“ jasné. Kde bere děloha - sval
- sílu k vytlačení dítěte na svět, když nikdy v životě tento sval nepracoval a devět měsíců se jen
roztahoval?! Stačí nám „vysvětlení“: to je příroda, to je normální?! Vždyť to musí přemýšlejícího
člověka srazit k zemi k pokornému úžasu!
„Dnešní člověk neumí žasnout a děkovat!“ (Chesterton, angl. spisovatel, 1874 - 1936.) Jak je to
všechno účelné!
Pro lidské oko je celý obor očního lékařství. Je ponořeno do kostěného důlku - proč asi? Je
chráněno dvěma hradbami tuhých chlupů - obočí a brv, ty brvy jsou na pohyblivém základu
víček, která se „sama“ ještě navíc uzavírají při hrozícím nebezpečí. Učí snad některá máma svého
kojence mrkat? Víme, kolikrát za minutu mrkneme? Dovedeme silou vůle zabránit mrkání?
Zkoušeli jsme to někdy? Že tím mrkáním svlažujeme průsvitnou rohovku slzami, které jsou slané
- to víme? Proč je tam ta sůl? To se také během milionů let vyvinulo? A proč je duhovka u
každého člověka jinak zbarvená? To potřebujeme k vidění? A jak se dovede naše panenka
rozšiřovat a zužovat! A že při té dokonalé a složité skladbě a funkci jsou oči také krásné! Že se
dovedeme očima smát a projevovat svůj smutek i svými slzami - že je oko opravdu „do duše
okno“ - to nám nic neříká?! A jak se snaží děvčata právě své oči ještě vylepšovat - ne aby lépe
viděly, ale aby byly krásnější! A co ústa a celá lidská tvář se svou mimikou?! To je zde jen k
našemu trávení, k přijímání potravy a k řeči? Proč si lidé zvykli projevovat si svou lásku právě
políbením na ústa, na tvář? Co všechno dovedou vyjádřit herci svou mimikou? To nepatří do
sféry umění?
Jak jinak je krásná tvář dívky, jak jinak je krásná vrásčitá tvář stařenky nebo starce! Jak je celý
životní boj vepsán do takové tváře! A podobně i lidská ruka - od prstíčků novorozence přes
mozolnatou ruku dělníka až ke zvrásněné ruce starého člověka. Jak je zde spojena celoživotní
fyziologická funkce s krásou! Kolik činů takový mozek a taková tvář za život promyslely - kolik
práce takové ruce udělaly, kolik kroků nohy starého člověka za prací a za láskou - třebas takové
ošetřovatelky, ale i listonoše - kolik stisků lásky takové ruce předaly, kolik opravdových projevů
prožívaných citů předala lidská ústa člověka „dříve narozeného“, kterého by necitelný ateistický
svět tak rád odložil do starého železa - třebas i s tím hrozným „vědeckým“ výrazem geront! Za
toto slovo by patřilo s lékařem v nemocnici rozvázat pracovní poměr.
Uvažovali jste někdy, jaký je asi rozdíl mezi lidskými zuby a nehty? Zuby máme dvoje - mléčné a
trvalé. I to je zajímavé - vyvinulo se to - nebo je to nějak v „plánu“ vývoje? Proč nám ty trvalé
zuby nedorůstají - jako třebas u zajíce? Třetí zuby pak už máme jen ty „státní“, které sice nebolí,
ale s jejich upevněním a funkcí je většinou potíž. Nejsou naše zuby také přínosem ke kráse naší
tváře? A jak se ty státní umělé zuby hned prozradí svou jednotvárností, která je právě překážkou
uměleckého díla. Jak to, že neumíme udělat zuby i pod uměleckým zorným úhlem? Zuby nám
nedorůstají, ale dorůstají nám nehty po celý život. Jejich funkci nemusíme popisovat, ale určitě
jsme se nezamysleli nad kořenem, lůžkem nehtu. Všude kolem je měkká kůže - a najednom v
jednom místě vyrůstá jakási tvrdá substance, skoro průhledná (tady je vzdálená podobnost
rohovky v oku), krásně tvarovaná, s oblým měsíčkem. A jako u ostatních prvků těla - mají nehty
své poslání estetické, což zase dokazují dnešní ženy, které jejich krásu ještě zvýrazňují lakováním
v módních barvách.
Jestlipak stojí takový obyčejný chloupek za pozornost? Každý má svou cévu, svůj nerv, svoje
„mazání“, své barvivo, svůj sval. Vlasy nám opravdu mohou „hrůzou vstávat na hlavě“ - to není
jen básnická fráze. Člověk může také hrůzou zešedivět. A jak si svých vlasů vážíme - víc pro
jejich krásu než užitečnost. Celé kadeřnické umění se jimi živí. Páni zase vymýšlejí tvary svých
vousů. Ochlupení nám cudně zakrývá jisté tělesné partie. Vypadávání vlasů může být i prvním
příznakem nějaké nervové poruchy.
Co ta protilehlá část těla - tam dole, kde ústí otvory, kterými se tělo zbavuje svého odpadu, který
většinou zapáchá a tím už ztrácí naše sympatie. Jestlipak je na konečníku něco krásného? Dokud
nám funguje, tak si ho nevšímáme, neřku-li abychom ho obdivovali. Ale když začne nějak
vynechávat - to hned kolem něho a kolem svého vyměšování obskakujeme! Není to zajímavé, že
umíme udělat umělou ledvinu, máme i umělé srdce, ale jistě jste ještě neslyšeli, že by se někomu
podařilo vytvořit umělý konečník! Dovedeme si představit - a ani se těch lidí, kteří mají tak zvaný
umělý vývod, nemusíme ptát - jaké mají obtíže! Je to jen malý kruhový svěrač, kruhovitý sval,
který za normálních okolností tak ideálně funguje, že o něm ani nevíme. Neřku-li, abychom se
cítili nějak povinni nad ním žasnout a děkovat za něj. Ale jakmile jen trochu nedovírá - je zle!
A jak je vybavena sliznice celého trávicího traktu, že ji ten rozkládající se zapáchající, hnijící
obsah neškodí?! Totéž platí o močovém měchýři a močové trubici.
Na záchodě fary měl jeden farář vyvěšenou „záchodovou prefaci“, v níž děkoval Pánu Bohu za
všechny dobře fungující orgány. Nebylo návštěvníka této místnosti, který by si toho nevšiml a
nepřipojil se k tomuto děkovnému chvalozpěvu. Jen jeden církevní hodnostář se vyjádřil, že se to
asi přece jen nehodí umísťovat liturgickou modlitbu na záchod. Shodou okolností měl pak
později obtíže s koncem své trávicí trubice - a najednou byla i Panna Maria dobrá, aby mu
pomohla s jeho konečníkem! Tak raději preventivně, že ano.
Krása sexuální sféry
Ptala se mě jednou jedna sestra: „Prosím vás - to je každá žena od spodu tak škaredá?“ - Proč ale
nemají tento dojem nedostatku krásy novomanželé, kteří dovedou najít krásu každé části těla
svého manžela, své manželky?! Proč všichni malíři - bez výjimky - vidí krásu speciálně ženského
těla, včetně této sexuální krajiny? Proč je tato krajina do jisté míry kryta ochlupením - jak u
muže, tak u ženy? U muže jakoby to mělo jen zakrývací charakter, ale u ženy zcela bezpečně k
tomu přistupuje ještě prvek estetický. Proč její ochlupení má většinou takovou ostrou hranici
směrem k břichu, jakou nikdy nemá muž. Že by se žena jinak vyvíjela než muž? Že by v tom
„vývoji“ byl opravdu zakódován i ten prvek estetický?
Nedivme se, že i v Písmě svatém, ve Velepísni je řeč o klínu, o nádobě, v které ať nikdy nechybí
vína! (7,3) Takže to má posvátnou charakteristiku, nejen estetickou! Bojíme se jí? Jsme natolik
materialisty, že vidíme jen anatomii a fyziologii? Anebo jsme natolik otroky sexismu, že známe z
této sféry jen nevázané sexuální pocity s přitažlivými, třebas i hříšnými důsledky - anebo naopak
se strachem se tomu všemu vyhýbáme, třeba i puritánsky a často i farizejsky! Avšak postoj
biblický, křesťanský, estetický, umělecký - vidí v této dokonale fungující sféře i její krásu, tudíž i
umělecké dílo a navíc i posvátnost, což automaticky nutí člověka k úctě a chrání tuto sféru před
zneužitím, před zprofanováním. To je přece rozdíl proti dnešní všeobecné tendenci zbavit tuto
sféru příznaku TABU. Tato tendence je ochotna tuto posvátnou sféru vláčet bahnem. Můžeme to
vyjádřit i jinak: estetický a posvátný pohled na tuto sféru je jakýmsi středem mezi dvěma extrémy
- mezi strachem a nedotknutelností a snad i hříšností - a mezi barbarským zneuctěním, sobecky
utilitaristickým, rozkošnicky nevázaným pohledem. Že by i epidemie AIDS, rozvodovost,
potratovost a sexuální kriminalita s tím vším souvisela? A pak neúcta k manželství - proč vůbec
manželství uzavírat? V některých zemích je až polovina dětí nemanželských, rodiče spolu žijí
jako druh s družkou a nemají výdaje se svatbou, ale ani ne s rozvodem. Neúcta k životu, k početí!
S tím jistě souvisí potratovost - i lehkomyslné zákonodárství. Dřív se matka obětovala pro dítě a
zůstala doma ze zaměstnání. Obětovala se i pro staré a nemocné rodiče. Dnes se musí dítě
obětovat pro matku a rodiče musí jít do dlouhodobé léčebny a obětovat se tak pro děti. Ovšem tak
si je vychovali! A divíme se pak, že děti nemají úctu ke svým rodičům?!
Ale ještě něco jiného. Už staří Římané říkali, že se „člověk rodí mezi stolicí a močí“. Není to tedy
ani hygienické, ani estetické. Anebo že by i tento prvek - zrození člověka! - měl nějak posvětit
tuto krajinu, tuto sféru? Přece všeobecně se pokládá zrození člověka za událost! Oslavuje se,
zapíjí se, oslavuje se každý rok. Žena při porodu ztrácí pocit studu. A přece je to ta nejvhodnější
krajina, kudy se člověk může dostávat na svět! Jednou z mála hezkých věcí v této sféře je i to, že
manželé dnes mají zájem být při porodu své manželky, svého dítěte. Zřejmě jim tedy ta
„neestetická“ složka narození jejich syna nebo dcery nevadí. A vidět, jak se hlavička klube z lůna
maminky na svět a jak se pak dítě projeví prvním křikem - to vyvolá úsměv na rtech všech
přítomných a maminka zapomene i na to, že to bolelo.
A když jsou si manželé dokonce vědomi toho, že se zde rodí nový obraz Boží, nový člověk, který
zde ještě nikdy nebyl, nové dítě Boží, s kterým má Bůh už své plány na celý život, „kterého si už
před stvořením světa vyvolil...“ - jak tvrdí sv. Pavel v listu Efezským (1,4); pak jsou rodiče i
všechen personál kolem svědky nového zázraku tvůrčí lásky Boží! Může nevěřící člověk takovou
velikost krásy tohoto okamžiku i celé této sféry pochopit? Není s to! A to je právě také součást
spásy, vykoupení, to je dar Ducha svatého! (Viz také knížku Velké tajemství).
Specifická ženská krása
Zdá se, že žena je nějak výrazně pro krásu stvořena. Pavel VI. tvrdí, že žena má také zvláštní
hřivnu - smysl pro krásu. Tak třeba prsa ženy: pro anatoma je to tkáň mléčné žlázy a jisté
množství tuku. Ale nikde na těle není žádná tkáň tak hebká a pružná. Že je to nejvhodnější tvar
pro kojence, to je jasné. Že srnka nebo kravička má svou mléčnou žlázu úplně jinde, to také víme.
Kdo té žláze řekne, že má produkovat mléko, to je už horší. A když maminka mléko nemá, tak
nemáme žádný lék, který by tu produkci vyvolal. A že dítě nemusí maminka učit sát a že pro
kojence i pro maminku je kojení jedním z nejkrásnějších zážitků, to také víme.
Laici asi neznají další tajemnou fyziologickou spojitost prsní bradavky s dělohou. Znají to však
rodičky. Při kojení dochází ke stahování dělohy a tím vypuzování očistků - někdy až bolestivě
vnímanému. To také příroda sama?
Známe také výrok ženy v evangeliu: „Blahoslavený život, který tě nosil, a prsy, které tě kojily!“
(Luk 11,27)
Nebudeme tuto funkční krásu kazit už žádnou provokační otázkou o vývoji. Ale nelze nemluvit o
kráse ženských prsů! Jak právě poprsí inspiruje malíře a sochaře a básníky k umělecké tvorbě!
Ale i Velepíseň v bibli! A kdo vlastně tuto krásu vnímá? Žena sama? - Jistě! A co manžel a co
každý muž? A co malíř? Myslí přitom malíř, manžel, manželka na tvorbu mléka? Nefascinuje nás
tento prolínající se souhrn tolika činitelů? Anatomie, přesné fyziologie, krásy, zrakových a
hmatových příjemných i erotických pocitů pro tři činitele: dítě, ženu, muže. Tento souhr
prolínajících se činitelů je pro svou jemnost tak citlivý, že se nedivíme, že je i snadno zranitelný,
zdravotnicky nemocemi, ale i mravně. Provádí-li se tzv. sexuální výchova jen osvětou, chybí-li
tam úcta, respektování - nebojím se říci i posvátnosti celé této sféry, pak se snadno zvrhne v
pornografii a celkový úpadek.
Naopak umělecká výchova nikdy k úpadku nevede, obzvlášť když je umělecký vztah spojen s
posvátným.
Už citovaná Velepíseň ve Starém zákoně se nebojí popisu:
„Dva prsy tvé jsou jak dva koloušci, dvojčátka gazelí, která se v liliích pasou...
Celá jsi krásná, přítelkyně moje, poskvrny na tobě není.“ (7,4)
Z toho také logicky plyne, že sexuální výchovu je nutno navázat na výchovu uměleckou a nejlépe
také na náboženskou.
Řád milosrdných bratří, věnující se ošetřování nemocných, má jako svůj řádový symbol obraz
kojící Panny Marie s obnaženým prsem. Tento obraz je na oltáři v každém kostele tohoto řádu.
Jak je vidět, tak se nebojí pornografie, naopak!
Krása stáří
Umění stárnout - Stáří jako umělecké dílo
Stáří a s tím i smrt - a bolest - to jsou asi nejtěžší zkoušky každého světového názoru, ale také
nejtěžší zkoušky kvality každé osobnosti, každého člověka. Zkouška, která nepotřebuje žádnou
zkušební komisi, která mluví sama o sobě. Kdo je směrodatný pro posouzení, je-li stáří prožité
jako opravdová kvalita, přinášející radostný zážitek? Především starý člověk sám. Člověk
nešťastný, otrávený, věčně nespokojený - je jasným důkazem chyby, selhání, fiaska.
Stáří samo o sobě je bezpečným měřítkem celoživotní filozofie člověka.
Ve stáří se už nedá simulovat. Ve stáří se nedá počítat s možností začít znova. Ve stáří se nedá
odkládat nějaká představa o vylepšení, o nápravě chyb. Ve stáří, kdy tělo chřadne, slábne - se
nedá stavět na sportu, na pracovních tělesných výkonech, na tělesné kráse apod.
To všechno nutně ve stáří selhává a přetrvávají jen hodnoty ducha.
Stáří není překážkou tvorby básnické, hudební, malířské, sochařské... Prakticky u každého
velikána ze světa umění můžeme dokázat jeho uměleckou aktivitu ve stáří, ba dokonce ve stáří
vytvořili svá největší díla. Poslední symfonie Beethovenova je nejslavnější, protože nejsilnější,
nejkrásnější. Poslední obrazy starce Jana Zrzavého jsou nejsilnější...
Ve stáří neochabuje, ale naopak vrcholí síla lásky, ale právě pravé lásky, očištěné od všech
nedokonalostí, poplatných hmotě, hormonům, sexualitě, sobectví...
Láska ve stáří dozrává do nejvyšších a nejčistších forem - jak láska manželská, tak láska přátelská
- i láska duchovní, láska k Bohu. Jakoby všechny tyto podstatné kvality života potřebovaly
celoživotní trénink, aby nakonec uzrály do maxima dosažitelné krásy. Jakoby se musely životem
očistit od všeho kalu, od všech přívěsků. Jakoby musely dokázat svou kvalitu překonáváním
všech životních překážek, které člověku postavil sám život do cesty (běžná ateistická fráze; je-li
však život uměleckým dílem Umělce, Režiséra života a vesmíru - pak ani ty překážky zde nejsou
náhodou, nýbrž plánované podle tajemného, dobrodružného scénáře). Láska, prošlá zkouškou
ohněm, kterým se zkouší zlato, se zbaví všeho sobectví - i když oblékaného do sebehumánnějších
frází - a září svou nezištností a obětí, která je nakonec nejbezpečnějším měřítkem pravé lásky.
Tak si člověka vychová Láska, a tím připraví k přechodu do nebeského království lásky Boží,
lásky věčné.
Je k tomuto vrcholu uzrání nutné to tělesné stárnutí, pokračující svalová slabost, slábnutí zraku,
sluchu, paměti...? Asi ano. Jinak totiž tyto silné tělesné vazby by nás tak poutaly a zajímaly, že
bychom se nemohli k hodnotám a cílům vyšším dostat, odhodlat. Byli bychom pořád zavaleni
svými povinnostmi, svými zálibami. Jen takoví velikáni jako sv. František a podobní to dokázali
již před stářím svou důslednou askezí.
Když nám však slábne náš tělesný zrak a nepomohou nám už ani brýle - pak nám nezbývá než se
učit dívat se zrakem duchovním na svět kolem sebe, za námi i před námi. Většinou se tomu
člověk brání a používá všech vymožeností techniky, aby mohl pořád všechno vidět. Ale dřív nebo
později se poddá. A začne si vážit každého zrakového zážitku, který je mu ještě dopřán. Má
radost z každé pampelišky, z každé sedmikrásky, kterou ještě může vidět. A vůbec ho už
nezajímá chemická skladba barvy viděných květů, vnímá jen tu krásu.
Začíná vynechávat sluch. Ale na to nám technika vymyslela sluchadla. I ta však selhávají - a
člověk si začíná vážit každého zvuku, který ještě může zachytit. Jak si váží toho, že ještě uslyší
skřivánka, na kterého neměl celý život čas. Chce, abychom s ním mluvili pomalu, aby stačil
vnímat každé naše slovo. Teprve nyní dovede vychutnat krásu lidského slova a každého zvuku,
třebas takového zurčícího potůčku, na který neměl nikdy čas - a ve městě ani příležitost. Zato byl
ohlušen hlukem motorů a metalové hudby. Teď už má jiné zájmy.
Vynechává mu paměť, ale pamatuje si události z mládí - a většinou ty hezké. Ty své „hrdinské“ a
hříšné výkony a zážitky vidí dnes už pod zorným úhlem věčnosti. Jak snadno se ve stáří lituje
hříchů mládí, hříchů minulého života!
„Dědo, vy prý jste vystoupil v mládí z Církve. Proč jste to udělal?“ - „A já vám nevím. To víte ta nerozvážnost mládí!“
Je zajímavé, co rádi malíři malují. Jistě krásné tváře a krásná těla mladých žen - ovšem ne
vyžilých prostitutek. A pak stejně rádi tváře dědů a babiček, zvrásněné poctivou tělesnou i
duševní prací. Říká se, že takové tváře - a také takové ruce - jsou krásné prožitou obětí.
Jak dovedou takoví kvalitní staří lidé vážit si každého projevu lásky! Jak dovedou rozeznat lidi
podle pravých hodnot! Jak dovedou vykládat perly ze své životní klenotnice prožité moudrosti!
Vzpomeňme na babičku Boženy Němcové. Přečtěme si životopisy světců.
Vypadá to jako hrozně ideální líčení stáří, ale ono to tak přece často není. Dokonce často se
setkáváme s pravým opakem. Ano - ve stáří vyvře na povrch to, co bylo podstatou života každého
člověka v jeho mladém a středním věku. A když tam bylo jen to hmotné - tak co z toho může
vyplout na povrch? Kdo se věnoval jen penězům - teď už si za ně nemůže nic koupit - mimo tu
cigaretu a pivo. Kdo se věnoval jen sportu, tak už ho může sledovat jen v televizi, pokud na to
vidí. Kdo viděl svou aktivitu jen v sexu, tak je nyní chudák. Už mu zbývají jen oplzlé vtipy,
kterými je všem trapný. Někdo se bude donekonečna chlubit svými pracovními výkony a svými
medajlemi a řády práce - a už to každému leze krkem.
Kdybychom si zopakovali základní otázku: co je stáří? Je to nehezký závěr života - nebo naopak
vrchol tvůrčího uměleckého života?! Máme se nutit do nějakých umělých, neskutečných fantazií?
Myslím, že v každém případě je to jistý vrchol - buď vrchol materialistické, tělesné prázdnoty anebo vrchol duchovní tvořivé a prožívané krásy! Ať nám k tomu něco řeknou ti, co to už prožili:
Materialistický vědec: „Stárnutí je entropie, neměnný proces, při němž se část energie stává
entropicky neproměnitelnou.“
Pozitivněji se už vyjadřuje náš J. E. Purkyně: „Ve stáří nám nezůstává nic jiného než se úplně
oddati do zákonů přírody a vyšší lidstvu vládnoucí prozřetelnosti.“ (V dopise Palackému)
Stále zůstává velkou autoritou sv. Tomáš Akvinský: „V lidských zaměstnáních jsou mladíci
užiteční, starci neužiteční. Ale v božských není schopnost stářím zmenšována, dokonce někdy
ještě posilována. Málokdy najdeme v Církvi užitečné vedoucí osobnosti a učitele, kteří by žili jen
krátký čas.“ (Komentáře k evang. sv. Jana)
Jasná rada Sirachovcova: „Spoj se s Bohem a dopusť, aby Tvůj život zrál v čas poslední!“
Goethe - sám tvůrčí do vysokého stáří: „Ach stáří! Požehnaná dobo života!“
Nepříliš optimisticky, ale přece rozumně realisticky vyznívají verše Michelangela Buonarottiho:
Hořký, Pane, je chléb stáří - a tvrdý!
Jak jsem si dříve připadal bohatý jak chudý jsem nyní a osamělý a tak bezmocný!
K čemu se ještě hodím na této zemi?
Bolesti mě sužují ve dne v noci,
líně se šinou hodiny mých bezesných nocí.
Jsem pouze stínem toho, jímž kdysi býval.
Jsem druhým na obtíž.
Pane. Ty víš, kdy je míra dovršena!
Pomoz mi, abych byl trpělivý!
Ukaž mi svou tvář tím víc, oč více mi vše ostatní mizí!
Dej mi cit pro vanutí věčnosti, neboť jen v ní přestává čas.
V Tebe jsem, Pane, doufal,
nedopusť, abych byl zahanben na věky! Amen.
František Lazecký to má jasnější:
Říkají tomu - kráčet s kopce,
stárneme-li; a teskný přízvuk
v jejich hlase všeho želí,
vzdychají myslíce na minulost, kterou žili,
jakoby ve dnech příštích
nesmrtelnost neviděli.
Ale vždyť nejdeme dolů!
Jde to vždy výš a výše,
až skoro vidíme do okna
příbytků věčné říše.
Vždyť tělesné oči hasnou-li,
pro tuto zem hasnou
a oči víry zatím bystří se,
by viděly čísi Tvář krásnou!
Vždyť zevně,
když člověk tu ztrácí a hyne,
vnitřní ho z milosti čekají
radosti života jiné.
Vkořeněn v svém Bohu
nepohnutelný kdo je
i dolů s kopce vydává
ovoce svoje.
Svěžestí ducha a ne počtem let
měří se lidské stáří.
Můžeš být srdcem mlád,
i když ti kopa a deset vrásek už září.
V poselství Boha věčného,
ve Slovu pravdy čti radost!
Všichni, kdo čekají na Pána,
obnovují svou mladost.
A což teprve až oči vyhaslé otevrou se,
aby viděly Krále,
a nedoslýchavé uši až uslyší zvuky harf
v nebeském sále!
Až zasvítí koruna na hlavě
zšedlé zde mrazem a parnem to bude jásotu z poznání,
že jenom k mladosti stárnem!
Jak to tedy je? Je to věc náhody, jestli bude mé stáří smutné - nebo naopak krásné? Je to věc
náhody, přírodního vývoje - nebo to záleží na našem postoji k životu vůbec? Prof. MUDr. Pačes
radí: vytrvalou, soustavnou životní aktivitu, chuť k životu a radost z něho - a pak také způsob
výživy! Nuťte mozek do přiměřené činnosti. Nenechávejte zahálet mozek!“ U věřícího a
umělecky tvořícího je to jasné!
Sv. Pavel k Římanům: „Nyní je vám spása blíže než dřív. Noc pokročila, den se přiblížil.
Zanechme skutků temnoty a oblečme se ve výzbroj světla!“ (Řím 13)
Na Východě se přímo vžila jakási nepsaná instituce starců, jakožto omilostněných zdrojů
moudrosti, kteří se k tomu dopracovali svým duchovním životem.
Je také zajímavé, jakou mají starci pozici v nebeském království. V knize Zjevení: „...na trůnech
sedělo 24 starců... (Zj. 4,4) - mezi těmi starci stojí Beránek... (Zj. 5,6) - andělé stáli okolo trůnu a
starců... (Zj. 7,11) - zpívali novou píseň před těmi starci... (Zj. 14,3)“ Všichni tito „starci“ zde
nejsou jako odepsané bytosti v domově důchodců, nýbrž vážené, důležité, zasloužilé osobnosti!
Kdo tyto stránky čteme až ve stáří - prakticky nemáme pro co se rozhodovat. Chcem žít a růst až
do života v nebeském království! Bůh stvořil jen jeden život - a smrt - podle dr. Kübler-Rossové
je jen přechodem z jedné fáze života do fáze druhé.
Tvrdí se, že skleróza mozku nebo mozkových cév patří zákonitě ke stáří. Tvůrčí
schopnosti umělců to vyvracejí. Ovšem jako každý hmotný orgán se nějakým ochabováním může
projevit. Často se to projeví v ochabování paměti.
Co s tím?
Zase se zde ukáže rozdíl mezi věřícím a nevěřícím. Nevěřící a ten, který stavěl jen na svých
tělesných schopnostech, bude většinou tímto konstatováním otráven, negativně naladěn. Co je
však horšího: jestli se celý život nenaučil dennímu zpytování svědomí a hledání chyb na sobě,
začne podezřívat své okolí: že ho okrádají, že mu schválně něco schovávají, co pak nemůže najít,
že se mu mstí, že se mu posmívají, že se všichni proti němu spikli. Když pak svou „ztracenou“
věc, kterou si sám někde schoval, přece jen najde, tak zase podezřívá okolí, že mu to nastražili,
aby si z něj dělali legraci. A je z toho psychiatrie a dotyčný je pak nesnesitelný svému okolí - a
nakonec i sám sobě. Prokletí celoživotního materialistického způsobu života!
Věřící člověk musí mít zásadně smysl pro humor. Udělá si z toho legraci, vysměje se sám sobě,
ví, že chyba je na něm a ne na druhých, popř. to svede v legraci na Ufony - a hledá, až věc najde.
A pak má z nalezené věci radost.
Nekritický - většinou tedy také nevěřící člověk - když mu slábne sluch, podezřívá okolí, že si o
něm povídají - a schválně potichu, aby to neslyšel. Že ho pomlouvají, posmívají se mu. Něco
přece zaslechne nebo nějakou grimasu zachytí - a všechno si vykládá proti sobě. Jeho
podezřívavost se stává nesnesitelnou. A sám je nešťastný, je chudák, lituje se, popř. závidí
ostatním.
Věřící člověk ví, že se má vychovávat v pokoře. Vždyť nemusím všechno slyšet. Mohu se tím víc
zaměstnávat střelnou modlitbou. A jestli si ostatní o mně povídají, pomlouvají mě, posmívají se
mně - jen ať si poslouží! Krista Pána také pomlouvali.
Totéž se děje se slábnutím zraku. Člověk nejen že všechno nevidí, ale něco vidí špatně a je-li
naladěn, nebo dokonce zvyklý podezřívat, vidět všude něco špatného, stává se otráveným
morousem. Když o něco zakopne, podezírá lidi, že mu to schválně do cesty postavili. Je-li jeho
víra polovičatá, dovede i Pánu Bohu vyčítat, že je slepý. Ještě horší je - má-li bujnou fantazii „vidí“ nějaké neskutečné obrazy, může vidět ďábla, ale také anděly nebo svaté a může
propadnout náboženským halucinacím a může končit psychózou na psychiatrii. Ty vidiny na něj
mohou vysílat škodlivé paprsky a chtít ho zničit. MUDr. Skalická a kol., uvádí, že u většiny
stařeckých duševních chorob byly zjištěny v anamnéze premorbidní psychotické rysy osobnosti,
někdy se sklonem k alkoholu. (Psychiatrická gerontologie - Čs. psych.) Jak tedy
záleží na způsobu myšlení a života během celého života!
Existuje jedna rada pro kvalitní duchovní život: prožívat každou událost jako kdyby to člověk
viděl a prožíval poprvé - s žasnutím a děkováním. Skleróza ve stáří, kdy nám paměť vynechává,
je k tomu úplně výbornou příležitostí!
A tak co bychom dožívali svůj život jako vychozené stroje, když ho můžeme žít radostně a
tvořivě jako vrchol a jako přípravu na krásu věčnou!
Tvrdí celá řada velikánů života, že jedině stářím a ve stáří může člověk uzrát k nejkrásnějším
zážitkům a k nejkrásnějšímu pohledu na život, na hodnoty. Až má za sebou celoživotní hledání a
zklamání a zkušenosti a cepování životem a hlavně naším Mistrem a Pánem - do krásy a čistoty,
která je v odvěkém plánu Božím (viz sv. Pavel k Efeským). A až „prodá“ - dobrovolně nebo
nedobrovolně - všechny ty zavádějící vazby těla a světa. Proto se nedivme, že největší svá díla
vytvořili umělci až ve stáří - zákonitě!
Otokar Březina píše mladému básníku: „Počkejte... Nejvyšší umělecké dílo básníkovo je jeho
život! Každé zjasnění Vaší duchovní bytosti se objeví ve Vašem díle jako nová krása. Silný
myšlenkou, zúrodněný bolestí a láskou a snad i přiblížením smrti, uslyšíte ve své duši nové písně,
ne již reminiscence mistrů, které milujete, ale své písně, kde každý verš bude znamenán
zkušeností Vašeho srdce a ducha - a tajemství světa bude interpretováno Vaším osudem. Poznáte,
že čím více bude sílit Váš zrak, tím prostší a jednodušší bude Vaše exprese a tím více bude v ní
Vaší vlastní hudby... Připravte se ke svému poslání silným životem, meditacemi nad díly mistrů a
mlčením.“
Píše to jenom básníkovi? Neplatí to každému z nás? Je tedy možno k této kráse uzrát dřív než
člověk projde školou celého života?! To školení vede sám náš Pán a jak říká Písmo - tříbí nás a
zkouší jako se zkouší zlato: ohněm! Tak se nedivme! Tady se hodí připomenout a doporučit
pěkně napsanou a vtipnou knížku Zdeňka Fišera Dobrodružství třetího věku.
Na závěr modlitba dříve narozeného:
Pane, cítím, že stárnu. Tuším, že už brzy budu patřit mezi staré. Ty to víš také. Chraň mě přede
vším, co dělá staré lidi tak neoblíbenými. Chraň mne upovídanosti. Dej, ať si nemyslím, že se
musím při každé příležitosti ke všemu vyjádřit. Dej, ať uznám, že také někdy nemusím mít
pravdu. Osvoboď mne od pošetilé touhy chtít každému dávat jeho záležitosti do pořádku. Chraň
mne toho, abych se druhým vnucoval se všemi podrobnostmi svých všedních dnů. Dej mi
trpělivost, když si mi druzí stěžují na své trápení, ale naopak zapečeť mé rty, když mám chuť se
šířit o svých vlastních rostoucích bolestech a chorobách. A když o tom přece mluvím, dej, ať to
činím tak, aby tím nebyla zastírána Tvá dobrota. Dej, ať jsem ochotný ku pomoci, ale ne
uspěchaný. Starostlivý, ale ne panovačný. A konečně nedopusť, abych zůstal sám. Potřebuji
několik přátel, milý Pane, dobrých přátel. Ale to víš Ty také! Amen.
Kvalitně věřící by se mohli připojit k zasvěcení posledních roků života Panně Marii:
Svatá Panno Maria, Matko má,
s radostí jsem se rozhodl nyní, kdy se můj život naklání k večeru,
zasvětit Ti své poslední roky a sjednotit se s Tvými svatými roky.
Přijmi ode mne věnování času, který mi Bůh ještě dopřeje strávit na zemi,
věnování oběti a utrpení, která mě každý den čekají.
Také věnování radostí, které mi Pán pošle na cestu životem,
aby to všechno bylo Tebou posvěcováno.
Ó Matko mého Boha, prozař konec mého života světlem svého života
a pomoz mi ho obětovat Bohu Otci.
V hodině smrti mě přijmi do svého mateřského náručí.
Tuto modlitbu Ti předkládám i za všechny lidi, kteří došli
k večeru svého pozemského života a potřebují Tvou pomoc. Amen.
Co je normální
Dejme tomu, že už jsme přijali koncepci - fantastický model, že jsme opravdu obrazy Boží, že to
není jen zbožná biblická fráze. Ale co potom děti, které se rodí s nějakou vadou? A věčná otázka:
jestli je Bůh - proč je na světě bolest, proč jsou války, proč je zlo?!
Asi určitě budeme všichni souhlasit, že zdravé dítě, zdravý člověk - to že je normální. A že
invalidní dítě není „normální“, je výjimkou, chybou. Jestli je člověk obrazem Božím, dílem
Božím, dítětem Božím - pak to zdraví je zřejmě opravdu „normální“, jaksi samozřejmé. Ale jestli
Bůh není a všechno je poplatno nějakým přírodním silám a spontánnímu vývoji - pak i v tomto
případě je to „normální“, že se většina dětí rodí zdravá?! Není to spíš divné? Proti počtu
pravděpodobnosti? Není to cosi jako zázrak?
Jsou však zde ještě jiné záhadné věci. V naší populaci je pořád malé procento lidí, kteří jsou
barvoslepí nebo nemají hudební sluch. Jsou normální? Nebo nemocní, postižení? Ono jim
chutná, podávají prvotřídní pracovní nebo sportovní výkony, dokonce o svém nedostatku někdy
ani nevědí. Lidé, kteří barvy vidí a hudbu slyší, a je jich většina, je litují, pokládají je za
postižené, nenormální. Představme si však situaci, že by se někde na nějakém ostrově rozmnožili
lidé, kteří by všichni byli barvoslepí. Nebo by neslyšeli hudbu. Kdyby tam nyní zavítal člověk,
který by barvy viděl a hudbu slyšel. Kdo by byl „normální“? Nepokládali by toho kdo barvy vidí
nebo hudbu slyší, za nenormálního, který má nějaké barevné nebo sluchové halucinace?!
Není to tedy nějaký tajemný obohacující dar, když lidé těmi barvami a hudbou mohou život
prožívat mnohem krásněji?! Dá se to vysvětlit jen „přírodou“? Přiznejme si, že jsme o tom ještě
nikdy nepřemýšleli. Pokládáme to vidění barev a slyšení hudby přece jen za normální.
Co to vlastně znamená vědecky - barvy nebo tóny? To víme načisto přesně. Každá barva má svou
vlnovou délku, stejně jako každý tón. A toto vlnění nebo kmitání můžeme dobře nějakým
přístrojem registrovat, tudíž každý člověk sice vnímá délku vln, ale barvoslepý přesto barvy
nevidí a člověk bez hudebního sluchu tón neslyší! Všichni ti „vidoucí a slyšící“ kašlou na to,
jakou vlnovou délku má nějaký tón nebo barva. Dovedou se rozplývat požitkem při pohledu na
krásu orchidejí nebo rozkvetlé jarní louky - nebo nasloucháním písně, opery, symfonie, oratoria,
ale i skřivánka nad hlavou.
Jestli je to tedy všechno promyšleno naším Otcem, který chtěl výslovně, aby jeho děti měly
radostné zážitky z vnímání barevné a hudební krásy, pak je to jasný dar, který náš život podstatně
obohacuje, a jistě bychom ho nevyměnili za peníze a ani ne za dobývání vesmíru. Přitom však
zde máme také vysvětlení existence těch postižených: jako Bůh postavil v ráji cosi, co mělo držet
lidi v pokoře a poslušnosti, aby si vážili všech těch darů; a jak víme, lidem i to bohatství darů
zevšednělo a chtěli ještě víc, nevážili si darů a přízně Boží a své mravní kvality poslušných dětí
Božích - a přišli o všechno. Těmi barvoslepými kolem nás nás chce stále upozorňovat, že to není
tak normální, tak samozřejmé - vidět tu barevnou krásu a slyšet tu krásu tónů, že je to opravdu
dar, který si jaksi „normálně“ nezasloužíme - a jaké závěry z toho bychom měli vyvodit, to už je
jasné. A že i lidé dnes si zvykají na „normálnost“ všech těch darů a neváží si jich a neděkují vzpomeňme na Chestertona - to je denní zkušeností.
Neznáme každý z nás z vlastní zkušenosti, že si uvědomíme kvalitu svého správně sloužícího
kotníku nebo kolena - až když si ho podvrtneme a každý krok nás bolí?! Není i tady ta bolest a
omezená normální funkce kloubu nebo orgánů také výchovným záměrem Božím?!
Vypadá to fantasticky. Ale není fantasticky krásný život podle představy Boží za použití všech
těch darů, které Otec svým dětem dává? Je škoda, aby nám zevšedněly jen proto, že jsme nechali
svá srdce otupět. Prof. Lorenz tvrdí, že mnozí dnešní lidé trpí chorobou, kterou nazývá „slepotou
na hodnoty“ (Wertblindheit).
Archeologové nám dokazují, že už primitivní člověk v pravěku si své rytiny v jeskyních barevně
vyzdoboval. Nevěděl nic o elektřině, ale smysl pro krásu měl. Bylo by na čase, abychom ty
„vědecké“ obrázky našich předků v učebnicích podle toho také opravili.
Většinu z nás nenapadne, jaký je problém vytvořit vzorník barev. Zkuste si objednat v textilní
továrně látku ve stejné barvě jako jste ji koupili před rokem. Nepodaří se vám. Jak je jednoduché
sestavit vzorník šroubků - třebas podle velikosti a tvaru. Ale podle čeho sestavit vzorník barev
pro textilní průmysl? Jak tady věda a technika selhává!
Jak by prosperoval náš průmysl bižuterie, kdyby ženy celého světa neměly smysl pro krásu? Že je
tento vztah ke kráse všeobecně lidský, dokazuje fakt, že své výrobky s úspěchem vyvážíme
opravdu do celého světa. Naskýtá se další otázka, jestli některé „moderní“ kýčovité výtvory na
tomto poli jsou nějakým pokrokem vzhledem k výtvorům člověka v době kamenné. Osobně
nepochybuji o tom, že i tento náš předek si zpíval!
Vůně
Ještě horší je to s vůní. Tu sice někdy dovedeme i uměle chemicky vyrobit, ale vnímat ji můžeme
jen tenkrát, když máme v pořádku čich. Nějaký vzorník vůní asi vůbec neexistuje. U barev přece
jen existuje vzorník, kdy barvy jsou zataveny do skla; ale i tady prý barvy blednou. Zkuste však
vyrobit vzorník vůní - a zápachů! V učebnicích najdeme jen výrazy „charakteristická vůně“ po
česneku apod. Kritikové by zase namítli, že vůně je něco tak zanedbatelného, že je zbytečné se o
tom vůbec bavit. Ale naše kosmetika to vůbec nepokládá za zanedbatelné. A jak taková vůně lilií
dovede naplnit příjemným zážitkem kostel! Některá květina dovede „vyrábět“ tak silnou vůni, že
je až v pokoji nesnesitelná. Proč to dělá?
Zdá se, že má vůně i „vědecký“ význam. Motýli i můry se nepoznávají podle krásných barev
svých křídel, ale podle vůně, kterou vnímají i na několik kilometrů, i když člověk nic necítí. Víme
také, jak dovede pes určit pachatele podle pachu. Vypadá to, jako bychom měli dokonce každý z
nás svou „charakteristickou vůni“! A že vůně kadidla byla odjakživa součástí liturgie, to je také
známo. A jak je vůně důležitým prvkem při „ochutnávání“ vín!
Co se týče té zanedbatelnosti: mnozí z nás máme už své zkušenosti, že při nějaké velké rýmě
necítíme ani vůni pečeného kuřátka. Ale nejen to. Ono nám to kuřátko ani nechutná! Tudíž ta
vůně patří dokonce ke správnému trávení! Tady máme také odůvodnění, proč je ten náš nos
umístěn zrovna nad ústy, když nám tam někdy dokonce zavazí. Že by se ten nos zrovna tam
vyvinul - anebo že by ho tam někdo promyšleně umístil zrovna kvůli té vůni?! Tak mám dojem,
že se zrovna tady nějak krásně setkává svět vědecký s uměleckým.
A kde je hranice mezi vůní a zápachem? Někomu benzin zapáchá, někomu voní. Někoho
hospoda svou „vůní“ přitahuje, někoho odpuzuje. Ale pochybuji, že by někomu byl příjemný
zápach špinavého člověka. Objevuje se nám najednou zkušenost, že čistota voní a špína zapáchá.
Zase otázka: to se vyvinulo - nebo je to nějak cílevědomě naplánováno? Jak dovedeme podle
zápachu poznat zkaženou potravinu. Jak i nejkrásnější květina po uvadnutí ve vlhku zapáchá. Jak
každá mrtvola rychle zapáchá - i kdyby to byla mrtvola královny krásy! Že by to mělo také
člověku něco říci k jeho vztahu k hodnotám života?!
Nepotřebujeme tedy vědeckou laboratoř, abychom v denním životě poznali, co je zdravé, čisté - a
co je zkažené, čemu je nutno se vyhnout. Čichem většinou poznáme úroveň tělesné hygieny
člověka.
Podle dosavadního je pak logické, že i náš tělesný odpad - stolice a moč a pot, ale také chorobné
výtoky, hnis, menstruační krev - budou zapáchat. Už ten zápach - bez vědeckých pouček - nutí
člověka, aby se nějak od těchto věcí distancoval, aby tento odpad likvidoval - přirozený
hygienický motiv! Je také všeobecně známo, že čím je jídlo složitější, pikantnější, kulinářsky
vylepšované, mastnější (různé úpravy mas) a také čím je člověk přejedenější - tím je stolice a
střevní plyny zapáchavější. Naopak strava jednoduchá, lehce stravitelná, skromná - zapáchá
podstatně méně. Zřejmě nám ten zápach má také co říci.
Čistota tedy voní, špína zapáchá - tělesná i mravní! To by mohl být také důvod, proč ve Starém
zákoně byl kladen takový důraz na tělesnou, hygienickou čistotu - zřejmě pro souvislost s čistotou
mravní. Proto také sv. Pavel vidí souvislost mezi obřízkou obřadní starozákonní s obřízkou srdce.
Je možné si naopak představit člověka špinavého, který by nedbal na svou hygienu, že by žil
kvalitním mravním životem a hlubokým životem duchovním?! Dokonce známe mystické
osobnosti s parapsychologickými schopnostmi, které poznaly hříšného člověka podle
odpuzujícího zápachu!
Zase zde platí stará filosofická věta: co je pravdivé, je zároveň dobré a krásné - a obráceně
(notiones transcendentales entis).
Na konec výrok jednoho církevního otce z prvních století křesťanství: „Když jsem se stal
křesťanem, nevím proč bych z kdovíjak vzácných pokrmů měl vyrábět hnůj.“
Umění složitější
Dosud jsme se dívali na člověka a na život pod zorným úhlem jednoduchého uměleckého díla:
obrazu, básně, plastiky. Existuje však umění náročnější: píseň, symfonie, opera, oratorium,
scénické drama, balet...
Obraz jednou namalovaný zůstává hotovým dílem. Umělec ho může sice zničit, když neodpovídá
jeho představě, ale jinak zůstává neměnným faktem. Píseň, napsaná v notách, však splní své
poslání až je někým zazpívána. Nejen tedy píseň je sama uměleckým dílem, ale i to zazpívání. A
záleží nejen na kvalitě v notovém záznamu, ale také na umělecké kvalitě přednesu. Píseň ovšem
může zpívat jeden zpěvák, ale také sbor o sto nebo více členech. Je evidentní, jak je pak takové
sborové provedení náročnější. Podobně to platí o dalších formách - opeře, činohře. Většinou u
těchto složitějších uměleckých projevů bývá další činitel: režisér nebo dirigent. Dochází pak k
zajímavému jevu, že takovou symfonickou báseň Má vlast můžeme označit za Smetanovu, ale
také Talichovu - podle dirigenta - nebo Mou vlast České filharmonie - podle orchestru, který ji
zahrál. Čí je to tedy umělecké dílo?!
Předpokládám, že už nás napadá analogie z běžného života. Není-li náš život jen záležitostí
biologickou a ekonomickou, není-li jen záležitostí rozhodování lidského rozumu nebo náhod, je-
li zde i ten umělecký pohled - pak se život začne jevit v úplně nové, a zase skoro fantastické
představě, ale rozhodně bohatší a krásnější a dobrodružnější a zajímavější!
Je nutno si připomenout několik základních pojmů. Každá činohra, každé drama, každá opera má
svůj scénář - až do posledního slova, do spadnutí opony. Tento scénář má svého autora, nevznikl
nějakou náhodou nebo nějakým vývojem. Pokusy svěřit jeho sestavení počítači se neujaly,
nemohou být umělecké. Herec se musí se scénářem seznámit, zná ho, ale hraje jakoby ho neznal.
Čím je herec větším umělcem, tím víc se se scénářem sžije, jakoby to bylo jeho dílo, jeho život.
Každá hra má také svého režiséra, který má také svou představu o hře, i když zná podrobně celý
scénář. Každý režisér nastuduje a řídí hru podle své umělecké představy. A každý opravdový
herec - i v rámci instrukcí režisérových a při dodržování scénáře - vkládá do hry zase svou
představu, své umění. Nemůže zde dojít k nějaké kolizi? Právě naopak: když se shodnou všichni
tito tři činitelé a vloží do hry všechno své umění a všechnu svou dramatickou energii, vyzní dílo v
tak přesvědčivé kráse, že strhne diváky k hlubokému prožitku, který také odmění spontánním
potleskem.
Co když selže herci paměť, má najednou „okno“? I na to se pamatuje - je zde nápověda. Vybírá si
úlohu herec, nebo mu ji vybírá a přiděluje režisér? Vstupuje herec na jeviště nebo z něho odchází
podle své představy - nebo mu to přesně určuje režisér? Co kdyby si Jeník s Mařenkou v Prodané
nevěstě řekli, že si chtějí ještě dál pod rozkvetlou jabloní svou lásku vychutnat a vyzpívat? Odpověď je jasná! Která úloha na jevišti je důležitější, záslužnější? Nenáročná úloha nějakého
statisty, i když třebas oblečeného do nádherných šatů krále - anebo Čapkova Matka, prožívající v
prostých šatech své duševní bolesti a rozpory? Neurazil by se renomovaný umělec, kdyby mu
režisér přidělil nějakou nenáročnou vedlejší úlohu?
Podobná situace je v hudbě. Každá symfonie má hotovou partituru do poslední noty. Ale každý
orchestr má svého dirigenta, který vkládá do díla svou uměleckou osobnost. A čím se lépe sžijí
hudební skladatel s dirigentem a s orchestrem, tím krásnější umělecký zážitek si odnesou
posluchači, ale vrcholně je spokojen i autor, je-li zrovna přítomen, stejně i dirigent a orchestr.
Tleská se dirigentovi, tleská se orchestru, sólistům - a vytáhne se na pódium i přítomný autor a
tleská se jemu.
Je nutno tyto prvky polopatě aplikovat na život? My si přece také nevybíráme místo a den
nástupu na jeviště života. Nevybíráme si rodiče, dobu, ale ani své hřivny. Věřící člověk se snaží
vidět ve všem záměr Boží, dává souhlas k Jeho plánům, které se snaží co nejlépe poznat a pod
Jeho režisérským vedením a s Jeho nápovědí ten scénář, tu symfonii Boží co nejlépe zahrát - a
pak to klape - a je šťastný on sám, ale má radost i Autor jeho životního scénáře - dramatu - a jsou
šťastni i jeho spoluhráči, když se snaží o společnou „hru“.
Není to však znásilnění lidské svobody? Nepodřizuje se takto chladnému osudu? Nač má pak
svůj rozum, své plány?
Herec na jevišti, hráč v orchestru, sólista v opeře - má svou svobodu - nebo je otrokem autora,
režiséra, dirigenta?! Zrovna tento prvek svobody člověka, svobody umělce - je jedním z
nejpřesvědčivějších. Chudáci lidé, kteří si myslí, že prosadí svůj názor, svou ekonomicky
výnosnou koncepci, a když jim to pak nevyjde, tak se hroutí. Kolik takových katastrof zná
psychiatrie, kolik jich demonstrují manželské rozvody! Každému hráči v orchestru, každému
sólistovi, každému herci je jasné, že nemůže svou „svobodou“ narušovat scénář, vedení režiséra,
dirigenta. Že by tím narušil celkový umělecký dojem díla, a tím by ani sám nebyl spokojen.
Naopak když dá svůj svobodný souhlas dílu i k vedení, přispěje k vyznění díla, a tím i ke své
vlastní seberealizaci a spokojenosti. Jak ale dovede jediný falešný tón hráče pokazit celkový
dojem díla!
Jaká je to škoda, že tak málo lidí je s to žít svůj život jako symfonii, jako drama na jevišti! Místo
svobody jsou otroky svého omezeného rozumu, svých ambicí, své ekonomiky, svých ohledů na
módní názory apod. Nenechali se vykoupit, nepožádali o dar poznání Ducha svatého! A pokud
jsou to křesťané - nedávají svůj souhlas Autorovi bez výhrad. Modlí se sice denně „buď vůle
Tvá“, ale říkají to jako zaříkávací formuli a myslí přitom na své plány a když jim to nevyjde, tak
dovedou Pánu Bohu i vyčítat, když zrovna, v horším případě, se nepřestanou modlit vůbec nebo
nevystoupí z Církve. Jak je zde důležitý vztah k Duchu svatému, který je inspirátorem každého
uměleckého počinu. Jak je zde důležitá modlitba, která v tomto pojetí nemůže být
bezmyšlenkovitou recitací, nýbrž opravdovým dialogem, rozhovorem, v kterém se musíme naučit
také odmlčet a naslouchat hlasu „nápovědy“, hlasu Režiséra. Herci mají vždycky zájem si
popovídat s režisérem, udělají si na takovou audienci čas. Třebas i po každém vystoupení chtějí
slyšet jeho kritiku a zařídit se podle jeho rad. Proč totéž neděláme pravidelně na začátku i na
konci každého dne? Asi proto, že ho prožíváme jako automaty - a ne jako umělecké dílo!
Svatý Pavel už před dvěma tisíci lety ví, že si nás „Bůh vyvolil už před stvořením světa“ ke
konkrétnímu dokonalému úkolu (Ef,l), že má s námi hotový scénář našeho uměleckého poslání
od začátku až do konce, že „ani vrabec nespadne se střechy bez dopuštění Božího.“ (Mat. 10,31)
A my ve 20. století s tolika vědomostmi a školeními to nevíme!
„To, co je v mém díle dokonalé, bylo diktováno Duchem. Co je slabé a nedokonalé,
mohu podepsat já.“ (J.B.Foerster, hud. skladatel)
„Umění je dar Ducha svatého. Snažím se žít v ustavičném vědomí přítomnosti Boží.“
(Nár. umělec Jan Zrzavý)
„Jsme přece Jeho dílo, stvořeni k tomu, abychom byli schopni konat dobré skutky.
Bůh je předem připravil, abychom je pak ve svém životě uskutečňovali.“ (Ef.2,10)
„Lidé jen tak dlouho vytvářejí poezii a umění, pokud jsou ještě náboženští. Potom se
stávají pouhými napodobiteli...“ (Goethe)
Jako v divadle, tak i v orchestru je náš takto chápaný a prožívaný život velkým a krásným
uměleckým dílem naším - a přitom také Božím! A tak je to zřejmě v plánu Božím.
Když přijmeme tuto koncepci, kdy nástup na jeviště života nesvěřujeme náhodě, pak zákonitě
musíme přenechat svému Režisérovi i právo, aby nás z toho jeviště odvolal právě v ten, pro naši
životní hru nejvhodnější, okamžik. Nebudeme si tedy vynucovat nějaké oddalování tohoto
odvolání - viz toho Jeníka a Mařenku v Prodané nevěstě - a tím se také vyhneme trapnému
dohořívání svého života se stařeckou demencí v ústavech, což může být i pochybnou „odměnou“
za vyslyšení naší prosby a naší „vědecké“ snahy prodlužovat lidský věk. V této koncepci je
ovšem také nepřijatelnost předčasného odchodu, jak sebevraždou, tak eutanázií. Člověk, plnící
důsledně vůli Boží - dispozice Režiséra - odchází z jeviště včas, v pravý čas - ne dřív, ale také ne
později. Jak z toho má Režisér radost, když Mu k tomu dáme dopředu svůj souhlas! Takový
člověk pokládá poslušnost vůči vůli Otce nebeského, vůči záměrům Režisérovým za tak důležité
a nutné jako přijímání pokrmu; nedovede si život bez plnění vůle Boží vůbec představit!
Kristus svůj bezvýhradný souhlas k vůli Boží dává víckrát jasně najevo: „Otče, je-li možné, ať
mě mine tento kalich, ale ne má - Tvá vůle se staň!“ (Mat. 26,39, Luk 22,42) „Mým pokrmem je
plnit vůli Otce mého a dokonat Jeho dílo.“ (Jan 4,34)
Jak je umělecky nepochopitelné - a pro člověka tragické - když někdo vědomě nebo nevědomky
tyto nabídky přízně Autora života odmítá, když si myslí, že je chytřejší, speciálně když v tom
scénáři je také nějaký kříž - a člověk se dokonce chlubí, jak se mu šikovností podaří ten kříž
obejít, vyhnout se mu. Jak je bolavé, když někdo Bohu vyčítá komplikace svého života. Chtěl by
jen scénář fádní, jednotvárný. Jak je bolavé, když si někdo plete milujícího Otce nebeského v roli
Autora a Režiséra s osudem. Jak je pod tímto zorným úhlem nepochopitelné, když někdo chce na
jevišti stávkovat nebo když si myslí, že svou nepochopenou roli vyřeší sebevraždou.
Nezapomeňme, že nelze nerespektovat existenci života posmrtného, věčného. Svému úkolu,
svému „osudu“ neunikne sebevraždou! Stejně naopak má Autor našeho života připravenou
odměnu pro nás třeba až po spadnutí opony (viz podobenství o boháči a Lazarovi)! Musíme přece
respektovat originalitu a uměleckou „fantazii“ i toho největšího Umělce! Nemůžeme Mu něco
zakazovat a přikazovat - podle svých lidských představ. Troufneme si kritizovat Beethovena nebo
Seiferta?
Je nutno si přitom uvědomit ještě dvě věci:
Je zákonitou záležitostí dramatického umění, že hra nemůže být fádní, jednotvárná, stereotypní.
To by přece nikoho nebavilo, to by nebylo zajímavé, to by bylo pod úroveň každého umělce - to
by propadlo i u diváků, posluchačů. Tudíž je nutno počítat se zákonitou existencí překážek, krizí,
zdánlivých nebo skutečných nezdarů ve scénáři našeho života. Ty jsou většinou zase vystřídány
úsekem příjemným, jakýmsi odpočinkem, hudebně melodickým. Ale závěr každého opravdového
uměleckého díla musí být kladný, musí být vítězstvím dobra, pravdy, krásy! Kdyby se nám to tak
nejevilo tady na zemi, nezapomeňme, že život pokračuje až do věčnosti - a tam teprve Lazar z
Kristova podobenství prožívá svou odměnu s radostí nebeskou. Svatý Pavel to vyjadřuje větou:
„Ani oko lidské nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani nikoho nenapadlo nic tak krásného, co Bůh
připravil těm, kdo Ho milují!“ (1 Kor. 2,9)
Svatý Pavel dokonce přirovnává život ke sportovní běžecké disciplíně, kdy sportovec překonává
překážky, a tím dosahuje svého vítězství a věnce jako odměny - i když pomíjejícího, kdežto za to
lidské životní zápolení je věnec nepomíjející. (1 Kor. 9,25)
„Království nebeské je dobýváno jedině úsilím...“ (Mat. 11,12) Tak nedá se svítit! Kdybychom
sebevíc chtěli, tak voda do kopce nepoteče a žádný umělec nestvoří laciný, líbivý kýč, tím méně
Otec nebeský!
A ještě jeden důležitý - i když nepopulární prvek: existuje také zlo, které záměrně chce kazit
všechno dobré a krásné. A i tady je nutno být biblicky důsledný! Ďábel není žádný symbol zla,
nic středověkého, překonaného! Ten se snaží i dnes všechno kazit, ale tak rafinovaným
způsobem, že na to mnohý naletí! Může se jevit sympaticky - i jako „anděl světla“, pozor na to!
Slibuje hory-doly. Viz pokušení Kristovo na poušti. Naštěstí může působit jen v hranicích, které
mu vymezí Bůh! Odkazuji na jiné odborné publikace. Zde aspoň: vědět o něm, počítat s ním,
nekoketovat s ním, ani s ním nediskutovat! To mu dělá dobře! Raději si ho nevšímat, opovrhovat
jím (sv. Terezie z Avily), vysmát se mu! (Marta Robinová). A podle Písma: když vyzve k boji,
pak jedině silou víry, postem a modlitbou!
Jak je to tedy dramatické, dobrodružné! Ale to je právě ono!
Režisér však je s námi, dokonce je ochoten usadit se v našem srdci, přijmeme-li Ho; tak žádný
strach! Vítězství je Jeho - a tím i naše! A radost věčná, napopsatelná! Protože je však život jediný
a smrt je jen přechodem z jedné fáze života do druhé (Dr. Kübler-Rossová), pak ta věčnost už
začíná dnes!
Když už mluvíme o činitelích nadpřirozených, kteří zasahují do našeho života, do jeho dramatu o ďáblu, pak nesmíme zapomenout také na kladné nadpřirozené aktéry - čisté bytosti nebeské anděly. Mají stejný „osud“ jako ty bytosti pekelné: dnešní „vědecká“ doba je nechce znát, řadí je
do světa pohádek, do středověku. Tam nahoře se budeme jednou divit, až uvidíme ve
videozáznamu celý svůj život i s jeho zákulisím, kolik všelijakých „náhod“ v našem životě bylo
způsobeno zásahem našich andělů strážných, popř. našich patronů nebo zemřelých příbuzných a
přátel. Kolik nápadů - ať ve snu nebo za denního bdění - bylo našeptáno právě těmito
neviditelnými činiteli! Nemysleme si, že to s tou svou fantazií přeháníme. Ono je to
dobrodružnější než si myslíme. Režisér ve filmu má své asistenty režie, nestačí na všechno sám.
Andělé v nebi se také nechtějí nudit a nabízejí svou spolupráci a snad i své zlepšováky. Budeme
se divit! Andělé nejsou žádní roboti nebo loutky! I oni chtějí svobodně žít a tvořit!
Nešlo by také je výslovně pozvat, požádat - a ne jen když nám teče voda do bot - a také jim
poděkovat? Tušíme pak tu krásu této spolupráce?! A to dobrodružství a zajímavost a napínavost
takto prožívaného života; toho není s to nevěřící člověk, kdyby se rozkrájel.
Ještě pár citátů velikánů lidstva - jako důkaz, že tyto myšlenky vůbec nejsou něco nového, jen
dnešním technickým a materialistickým uším nezvyklého.
„Pamatuj, že jsi hercem v dramatu. Jestliže si přeje autor, abys hrál žebráka, musíš i toho řádně
zahrát - a stejně i mrzáka nebo hodnostáře nebo prostého občana. Tvou věcí je totiž hrát dobře
přidělenou úlohu, vybrat ji přísluší jinému.“ (Epiktétos)
Prý to všechno moc idealizujeme, praxe prý je přízemnější. Ale proč? Karel Čapek k tomu píše
(ve Foltýnovi):
„Většina umělců - stejně jako většina lidí - jenom donekonečna rozmnožuje látku, místo aby jí
dávali tvar. Jedni ji chrlí jako pekelnou lávu, jiní ji naplavují jako slizké bahno na břehu vod.
Stále nově kypí a vrší se země nesličná a nevykoupená, čekající na strašnou, slavnou kázeň
tvoření. Odděluj, odděluj! Nikdy nepřestane platit a děsit tento přísný zákon, zákon dne prvního!
Tvá služba věcem je bohoslužba!
Přes všechnu analogii mezi uměním a kvalitním životem je zde jeden velký rozdíl. Malíř může
svůj obraz spálit, když s ním není spokojen. Stejně básník se svou básní. Sochař svou sochu
rozbít. Činohra, opera, koncert se dá a musí tak dlouho nacvičovat, až je s tím režisér nebo
dirigent spokojen, až si s tím troufají vyjít na jeviště. Ale život se nedá nacvičit! A život se nedá
smazat! A v tom je jeho největší umělecká velikost! Život se musí hrát „z listu“, - jak se i někdy v
dějinách stalo, že Mozartovu předehru přinesli orchestru ještě mokrou a hráli ji z listu, bez
nacvičení. A to je pak výkon! V tom je také umělecká velikost člověka! Naštěstí je však stále s
námi a v nás sám Autor a Režisér, tak je to také Jeho riziko, a On to bere, a samozřejmě také Jeho
zásluha!
Jak dovede „náhodné“ setkání ve scénáři našeho života ovlivnit člověka, o tom píše prof.
František Lukeš ve svých vzpomínkách (Byl jsem na blízku): „Myslí na sen národního umělce
Karla Svolinského o kráse života, který snil po celý život, na křišťálové studánky v lesích, které
na svých cestách hledal, a jimž se jeho dílo tolik podobá. Jsem nesmírně rád, že jsem mu mohl
být tak nablízku. Že jsme tak velký kus cesty šli spolu. Byl to velký dar, za který nikdy nepřestanu
být vděčný.“
Stačí, že ano. Už se jistě nebudeme rouhat slovem „osud“ nebo „náhoda“.
Podle toho všeho, co bylo řečeno, by mohl mít někdo dojem, že život je jen líbivou písničkou
nebo dokonce pohádkou. Z praxe moc dobře víme, že tomu tak není. (Viz kapitolu o bolesti.)
Jaroslav Durych nám k tomu říká: „Co je umění? - To je práce a boj! A láska je přece umění
nejvznešenější. Není-li to umění, není to ani láska!“ (Duše a hvězda)
„Láska bolí. Pravá láska musí bolet!“ (Matka Tereza).
Bolest
Co může být na bolesti uměleckého? „Utrpení je třeba nenávidět!“ - říká Maxim Gorkij.
Co však k tomu bodu říkají jiní velikáni? Žádný filosof se nemůže vyhnout otázce bolesti.
„Neviděl-li jsi krásu v bolestné chvíli, nikdy jsi krásu neviděl.“ (Schiller, básník)
„Člověka si vážím podle toho, jakou bolest dovede snášet. I neštěstí je dobré. V nemoci jsem se
naučil mnohému, čemu bych se v životě nikdy nebyl naučil.“ (Goethe)
„Naučila jsem se svou bolest milovat, hýřit v ní jako v něčem, co jsem si vydobyla vlastní
zásluhou... Cítím se od té doby šťastnější.“ (Zd. Braunerová, malířka, 1858-1934)
„Utrpení je poezií tvorstva, které pokleslo. Jsou lidé, kteří se mohou naučit jenom utrpením.
Nerozumí žádné jiné řeči.!“ (Sv. Terezie z Lisieux)
„Bolest je vždy něco posvátného. Ježíš nás naučil přeměnit bolest v lásku.“ (Fokolari)
A Písmo sv. překypuje citáty o bolesti. Vždyť kříž je přece symbol utrpení - a jak to, že je
zároveň symbolem vítězství života, symbolem vízězné lásky?! „Tak Bůh miloval svět...!“
„Jestliže trpělivě snášíte utrpení, je to milost od Boha. Vždyť k tomu jste byli povoláni!“ (1 Petr
2,20-21)
„A kdybych musel prolít svou krev v oběť, raduji se z toho...“ (Fol. 2,17)
„Blahoslavení jste, když vás budou nenávidět... Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu
v nebesích!“ (Luk. 6,20)
A četná další. Na toto téma máme celou řadu knih.
„Bolest není dobrá proto, že je bolest, nýbrž proto že v nás otvírá prostory lásky!“ (Zundel)
Zajímavé je, že tady nikoho z těch autorů nezajímá, o jaké bacily se jedná, o jakou nervovou
poruchu, o jaký justiční omyl, o jaké povahové chyby. Snad je tedy jasné, že vědecký podklad
bolesti, utrpení všeho druhu, je zde jen vedlejší záležitostí, jen podkladem pro nějaké vyšší
záměry. A tudíž i naše reakce na bolest by neměla být jen „vědecká“ - likvidovat bacily a viry,
likvidovat nepřátele - to dělá lidstvo od nepaměti s problematickým výsledkem. Naučme se ptát
se po vyšších, hlubších příčinách bolesti, nemoci...
Pohlavní choroby je možno řešit dvojím způsobem: buď preservativy a antibiotiky - anebo
důsledným mravním životem se sebekázní, což je lacinější a jistější a místo slabochů vychovává
osobnosti a ušlechtilé vzájemné vztahy mezi lidmi.
Rakovinu plic je možno řešit zase dvojím způsobem: buď operací, ozařováním a cytostatiky anebo nekouřením - což je zase lacinější a jistější, radostnější a bez bolesti. Vyžaduje to jen
maličkost: být osobností, která si dovede poručit - a nebýt otrokem. Ale vždyť právě ke svobodě
od každého otroctví nás přišel Kristus vysvobodit!
Podobné dilema najdeme i u obezity a řady dalších nemocí, především u civilizačních a
psychosomatických chorob. I tam je dvojí možnost: buď odstranit civilizaci (nebo před ní utéci,
je-li kam) - anebo se vychovat v odolnou osobnost.
Vůbec nejčastější „nemocí“ dnes je neuróza! Je možno o ní napsat tlusté knihy, nebo se
jednoduše podívat do životopisů světců, jestli byli neurotiky - anebo jak to dělali, že se jimi
nestali. U světců tedy najdeme recept na vztah k bolesti, ale také na zdraví tělesné i duševní!
A chceme-li i něco mystického, ale tím i vyčerpávajícího o bolesti, o kříži - pak je na to mistr: sv.
Jan od Kříže, učitel Církve, autor řady knih, stále vydávaných. (Např. Temná noc)
Kříž je tedy jednoduchou a nejlepší a osvědčenou odpovědí i lékem. Místo diskusí na toto téma se
vždycky osvědčila meditace před křížem!
V životopise osobností dějin najdeme často údaje, že to byla právě nemoc, úraz... které změnily
životní dráhu dotyčného, někdy podstatně (Sv. Ignác z Loyoly). Byla to náhoda nebo záměr
Režiséra?
Ale co bolest, utrpení nevinných, dětí? Může i to být v plánu Boha - Lásky nekonečné?! Bez
odpovědi v životě posmrtném, věčném se zde neobejdeme. Neviňátka betlémská toho svého
utrpení dnes jistě nelitují. Jistě ani Edita Steinová, Maxmilián Kolbe a mnozí a mnozí další.
I to je však slabá odpověď. Přečtěme si sv. Pavla v listě ke Kolosanům (1,24): „Trpím, ale raduji
se z toho, protože doplňuji na svém těle, co zbývá do plné míry Kristových útrap pro Jeho tělo Církev.“ Tedy myšlenka smíru - která je vrcholem lásky, vrcholem smyslu utrpení. Pochybuji, že
to najdeme někde jinde než v křesťanství!
Světci neměli problémy se smyslem utrpení. Naopak dovedou zdravit kříž jako jediný prostředek
spásy!
A co teprve radost v nebeském království?!
„Blahoslavení jste, když vás budou lidé tupit, pronásledovat... radujte se a jásejte, protože máte
hojnou odměnu v nebesích!“ (Luk 6,20..)
„Kdo jsou ti zde v bílém rouchu?“...“To jsou ti, kdo přicházejí z velkého soužení: roucho si do
běla vyprali v Beránkově krvi.“ (Zj. 7,13)
A jak účinným výchovným prostředkem může být bolest! „Já kárám a trestám ty, které miluji.“
(Zj. 3,14)
Tragická ironie satanova: i jeho používá Bůh ke svým výchovným záměrům - a vždycky jen v
mezích, které mu určí Režisér! A on si myslí, že uskutečňuje své zákeřné plány - a zatím i tady
plní jen plány Boží! Jaká to je jeho tragika!
Goethe to jednou vyjádřil větou: „Satan chce dělat jen zlo - a zatím dělá dobro.“
Utrpení, nemoc může mít ještě hlubší, posvátnější důvody. Když uzdravil Ježíš slepého od
narození, tak se učedníci ptají, jestli je u něho hřích příčinou slepoty - a čí hřích - jeho nebo
rodičů? Kristus odpovídá: „Nezhřešil ani on, ani jeho rodiče, ale mají se na něm projevit skutky
Boží!“ (Jan 9, kap.) a uzdravil ho.
O mystickém utrpení nám mohou něco říci jen mystikové. Sv. Jan od Kříže nám to popsal, např.
v knize Temná noc (Karmelitánské nakladatelství).
A co peklo?! Jak mohla nekonečná láska Boží stvořit něco tak hrozného?! Bůh nemusel ani žádné
peklo stvořit. Stvořil nebe a ráj. Ovšem kdo nechtěl a nechce jeho řád lásky dodržovat - má
svobodnou vůli - musí toto prostředí Lásky opustit - nestál o ně. A život bez lásky je peklem - už
na zemi. Neřku-li pak na věčnosti bez Lásky Boží mezi samými zločinci, bez naděje na záchranu.
Naopak v očistci mají duše jednu velkou radost: vědí, že po odpykání je nečeká nic jiného a nic
menšího než nebe!
Jak je tedy kapitola o bolesti zajímavá - a důležitá!
Jak je kříž tajemně krásný!
Církev jako umělecké dílo
Čí? - nás asi nejdříve napadá.
Snad bychom si mohli v krátkosti připomenout, co Církev není. Musíme zase vyjít z dnešního
způsobu uvažování - „vědeckého“ - čili materialistického. Není tedy spolkem, který by měl své
stanovy, schválené nějakým sjezdem. Není něčím, co by se vyvinulo. Církev vznikla zásadně
jednoho dne božským ustanovením „Na této skále postavím svou Církev...!“ (Mat. 16) Stanovy
každého spolku, každého sdružení mají také paragraf o zániku - kdy a za jakých okolností může
spolek zaniknout. Nic takového nemá Církev! Naopak má slíbeno svým Ustanovitelem, že s Ní
bude až do konce světa. To je jistě také celosvětový a dějinný unikát!
Církev - podle terminologie sv. Pavla - je tajemným tělem Kristovým, kdy Kristus je její hlavou a
věřící jejími údy. Další unikát v dějinách, který nemá obdoby. Je to tedy jedinečná instituce,
složená ze složky božské a lidské - se zákonitým přívlastkem „tajemná“ - čili zásadně prvek
nevědecký, ale tím víc umělecký, božský.
Podle II. Vatikánského koncilu je Církev svátostí, zřejmě termín z klasické teologie křesťanské,
se všemi důsledky - jako v každé svátosti.
Podle sv. Pavla jsme divadlem světu, andělům i lidem (1 Kor. 4,9) Soudě podle sebe tento výrok
asi většina čtenářů - ovšem zbožných - pokládá za něco k obveselení andělů, kteří se tam nahoře
nudí, „odpočívají“ - podle zastaralých pohřebních formulací - a tudíž se obveselují sledováním
našeho lidského hemžení, něco jako komedii. Zatím to však bude jinak. Andělé do toho našeho
lidského dění vidí opravdu víc. Oni nás sledují jako velké drama, které se táhne dějinami a je
rozprostřeno po celé zemi a kulisami je celý vesmír. Oni znají Autora tohoto dramatu, Autora a
Režiséra. Snad vidí i do zákulisí. Znají také závěr? Možná. Oni prožívají to naše drama
napínavěji než my, navíc i proto, že jsou sami do tohoto dramatu zapojeni všelijakými službami,
především ve funkci andělů strážných. Strážných nejen jednotlivých lidí, ale celých rodin, krajin,
národů, oblastních církví... Vidí a sledují tu naši omezenost, naši krátkozrakost, ale i naši pýchu,
která je chytřejší než Režisér. Vidí tu naši „vědeckost“ a speciálně náš materialismus, slepý
materialismus, který nevidí uměleckou hodnotu života. Vidí, jak vědecky zkoumáme a
škatulkujeme život - a přitom podstatu toho všeho, smysl nevidí. Jak je i v dnešní pokrokové,
vědecké době platná i literárně krásně vyjádřená věta Kristova (Marek 4,12): „ut videntes videant
- et non videant...“ aby intenzivně, usilovně zkoumali (vědecky) - a přece neviděli, neslyšeli,
nepoznali. Důkaz, jak je nutné k vědeckému dosažení pravdy nejen naše zkoumání, ale také dar
Ducha svatého - jednak dar vědění, ale také dar poznání, poznání smyslu, uměleckého poznání!
Věčná otázka - pro ateisty naprosto nepochopitelná - proč je tolik zla v dějinách - a speciálně v
Církvi?! Jak rádi bychom všichni viděli Církev jako opravdovou nevěstu - bez poskvrny, zářící...!
Jenže Kristus jí dal do vínku předpověď bojů, překážek, krizí - vnějších i vnitřních - a to nejen
lidských, ale dokonce ďábelských! Proč to Bůh dopustil? Kdyby byl Bůh, tak by to nemohl
dopustit! A Bůh to nejen dopustil, ale přímo předpověděl, zařadil to do scénáře své Církve, své
nevěsty, svého tajemného těla, protože chtěl a musel dokázat její sílu, nadpřirozenou sílu, která
dovede překonat i nápor mocností pekelných, které ji však nepřemohou! To je tedy Církev!
Církev bojující, trpící, mlčící svou vnitřní božskou silou - jako dovedla mlčet její Hlava před
Pilátem - ale Církev vítězná!
Je-li Církev tajemným tělem Kristovým, tak musí jít také svou křížovou cestou, kdy musí být
nejen věčně oblažována, ale také odsouzena, tupena, políčkována, bičována, posmívána, umlčena,
pokrytá špínou, potem, krví; projevující se svou „slabostí“, omdléváním a dokonce nechávající
své protivníky jásat ze zdánlivého vítězství nad její porážkou. To je Církev! To je opravdové
tajemné tělo Kristovo! To je to úžasné drama vpravdě kosmických rozměrů, nad kterým žasnou
andělé a z lidí ti, kteří mají dar Ducha svatého, dar uměleckého poznání!
„Království nebeské je dobýváno úsilím a jen ten, kdo si činí násilí...“ (Mat 18,12)
Je nám nyní tedy jasné, že „vědecký“ ateista není s to toto drama pochopit. Tak aby to bylo aspoň
jasné nám!
Něco z té závěrečné vize vidí vědec Teilhard de Chardin, když mluví o bodu Omega, o vítězném
kosmickém Kristu, o závěrečném sjednocení víry a vědy. Chybí mu však ten boj o život Církve.
Církev tedy nemůže být jen nějakou právnickou institucí, nýbrž je živým a živoucím organizmem
se zvláštním posláním, jasně vyjádřeným ústavní větou Kristovou a prorockými vizemi Písma - s
bezpečným konečným vítězstvím!
Konvertita J. Maritain píše: „Církev, tato velká kontemplátorka, zná jedinečnou cenu umění.
Proto je tolik ochraňovala. Ba víc: ona je povolávala k Božímu dílu a žádala na něm, aby
namíchala nejdrahocennější vůně, jež by vylila na hlavu a nohy svého Pána. Ona balzamuje stále
tělo Toho, koho miluje a jehož smrt oznamuje každodenně, ´dokud On nepřijde´. Jestliže má
uprostřed nevýslovných katastrof, přivolaných moderním světem, nadejít chvíle, byť sebekratší,
čistého křesťanského jara, Květné neděle Církve, krátké Hosana nebohé země Davidovu Synu, je
možno očekávat pro ta léta s čirým rozumovým i duchovním vedením opětné vzklíčení opravdu
křesťanského umění k radosti lidí i andělů.“
Není to krásná prorocká vize? Maritain se jí nedožil. Naše generace by mohla její pravdivost
dokázat - nebo vyloučit. Jsme však už dva tisíce let všichni svědky jiné velké prorocké vize
samého zakladatele Církve: „...a mocnosti pekel ji nepřemohou!“ (Mat. 16) Zde je také - hned v
této ústavní větě kristově - odpověď na tak častou otázku: Proč je tolik zla v dějinách Církve?
Kdyby byl Bůh...! Kdo vidí v ďáblu jen symbol zla, tak není vůbec s to tuto bolavou skutečnost
pochopit. Tato otázka je také důkazem našeho úzkého zorného úhlu, omezenosti našich představ,
kdy při představě nějakého společenství známe akorát Spolek chovatelů drobného hospodářského
zvířectva. Církev je něco víc. Její rozměry přesahují hranice věků i všech kontinentů, její rozměry
jsou opravdu kosmické. Nemůže je tedy pochopit člověk omezený třírozměrným materialistickým
pohledem. Nemůže její dějiny pochopit člověk, který nevěří v ďábla, který má eminentní zájem
právě Církev a všechno Boží kazit. A právě na ní si vylamuje zuby, ale má velké pole působnosti
mezi všemi těmi krátkozrakými kritiky.
A jestli existuje ďábel, pak je nutně satansky rafinovaný. Každý vojenský stratég se nebude
zabývat jen zjevnými zbraněmi. Víme, že ani Maginotova linie, ani opevnění na hranicích Čech a
Moravy nebyly nikdy dobity vojensky - a co to stálo peněz! - nýbrž zradou, zevnitř. Tak se
divíme, že satan působí stejným způsobem?!
A jeho nejrafinovanější artikl? Ďábel neexistuje! To jsou jen středověké pohádky! Já neexistuji,
nevěřte v mou existenci! To všechno je jen symbol zla a v bibli se vyskytuji jen proto, že tenkrát
před dvěma tisíci lety na mě ti primitivové věřili a všechno si vysvětlovali mým působením, tudíž
se i Kristus a evangelisté přizpůsobili tehdejším názorům! A jak snadno mu právě ti „chytří“
naletí!
„Ale já jsem s vámi po všechna pokolení! A mocnosti pekel ji nepřemohou!“
Snad se dočkáme nového vydání krásné encykliky Pavla VI. Ecclesiam suam - Svou Církev.
Jak bývá zavádějící chybný výklad terminologie Písma, kde se často vyskytuje formulace: „aby se
splnilo Písmo...“ Například: „Ježíš řekl ještě: ´Žízním!´ - tak se mělo splnit Písmo.“ (Jan 19,28)
Nebo: „To se stalo, aby se splnil výrok Písma: ´Ani jedna kost mu nebude zlomena´.“ (Jan 19,36)
Často se tak vyjadřuje sv. Matouš: „Tak se splnilo, co řekl Pán skrze proroka: ´Z Egypta jsem
povolal svého Syna´.“ (Mt 2,15) Nebo „Usadil se ve městě, které se jmenuje Nazaret, aby se
splnilo, co je řečeno skrze proroky: ´Bude nazýván Nazaretský´.“ (Mt 2,23) My si můžeme klidně
pro sebe přeložit vyjádření „aby se splnilo Písmo“ třeba „Tak se stalo, že se splnil výrok Písma...“
Tyto výroky dokazují, že celý scénář života Kristova a snad i světa je už dávno napsán. V jedné
kapitole naší knihy je uveden výrok sv. Pavla v listě k Efesanům: „Vždyť kvůli němu si nás
vyvolil ještě před stvořením světa... (Ef 1,4) Tedy žádný vývoj, ani náhoda. Nezní to však příliš
fatalisticky? Není to třeba předurčeno osudem? Tak to vyznávají přívrženci sekty Jidášovců;
uznávají Jidáše za mučedníka, a to právě proto, že „musel“ splnit úkol osudu. Jenže Kristus o
něm řekl: „Běda tomu člověku.“ (Mt 26,24 a další evangelisté) Znovu tedy: žádný vývoj, žádný
boj protikladů, hospodářských nebo politických sil, žádná náhoda, ale také žádný osud, nýbrž
scénář vševědoucího Režiséra dějin, který tajemně, lidsky často nepochopitelně používá lidského
svobodného rozhodnutí ke svému uměleckému, dramatickému, dobrodružnému záměru - s
bezpečným konečným vítězstvím. A jako vrchol dramatičnosti používá i aktivity svého protivníka
- satana, který nevědomky slouží plánům Božím.
Církev a lidstvo
Církev je asi ještě větší problém než existence samého Boha. Jsou věřící, kteří nepochybují o
Bohu, ale Církev neznají nebo nechtějí znát. Chtějí být křesťany bez Církve. Kolik sektářů a
schizmatiků Církev opustilo a založili si církev novou, svou. Podstata tohoto problému je asi
právě v tom, že chceme chápat všechno jen „vědecky“, rozumem. Ovšem - jak už víme umělecké dílo rozumem pochopit nemůžeme. Jako nelze např. vyfotografovat lásku.
Pavel VI. říká, že „Církev je tajemství, skrytá skutečnost, která je zcela proniknuta Boží
přítomností.“
Perrin: „Církev je průlom Boží lásky do světa, trvalými letnicemi, velkou podněcovatelkou
lidstva na jeho cestě domů, vzhůru k Bohu.“
Pochopitelně kdo je „barvoslepý“ - a navíc hrozně sebevědomý - těžko může pochopit tajemství,
umění. Proto píše Dominik Pecka: „Ti, kteří nechtějí o Církvi slyšet, prozrazují, že nedorostli oné
duchovní a mravní výše, která je nutná k pochopení a prožití duchovního společenství.“ „Církev
je souhrn protikladů. Křesťanství se nemůže ztotožniti s žádnou krajností a jednostranností. Proto
bylo, jest a bude pronásledováno.“ (Tvář člověka).
Nemůže nás tedy překvapit, že Církev těžko budou chápat rozumáři, pyšní vědci, věrní kritikové.
Naopak k ní nacházejí vztah básníci a spisovatelé, malíři a všichni prostí a pokorní lidé. Básník
Paul Claudel se vyznává: „Budiž pochválena na věky, ty velká, velebná Matko, na jejichž
kolenou jsme se všemu naučili.“
Básník Jan Zahradníček: „Na štěstí pro básníky a pro celé lidské pokolení je zde jedno
společenství, v němž se uchovávají všechny veliké hodnoty minulosti, v němž možno dýchat
zhluboka a volně - a to je Církev! Církev rozdává ze svých nevyčerpatelných zdrojů plnýma
rukama pokoj, radost a svobodu. Je na světě, ale není z tohoto světa. Proto ji nemůže pochopit
nevěra a hlupáci.“ (Oslice Balaamova)
O Církvi jsou pochopitelně napsány folianty knih. Vedle suchých vět teologů známe např. krásné
teplé vyjádření svého vztahu k Církvi teologa 20. století B. Häringa: „Mám rád Církev, protože ji
má rád i Kristus a miluje ji do krajnosti. Miluji ji i tam, kde s bolestí nacházím postoje a
struktury, které se mi nezdají v souladu s evangeliem. Miluji ji takovou, jaká je, protože i Kristus
mě miluje navzdory všem mým nedokonalostem, všem mým stínům - a dává mi neustále naději.“
(Být s Církví)
Rybář Petr, kterému byly svěřeny klíče od budovy Církve, mluví o „vyvoleném národě, o
královském kněžstvu, o svatém národě, o lidu, který je vlastnictvím Božím, o lidu Božím.“ (1
Petr 2,9)
Závěr by měl být jasný: Církev je tedy umělecké dílo Boží - a zároveň i naše, nás křesťanů, kteří
nejsou členy, nýbrž údy tohoto tajemného Těla Kristova. A její dějiny jsou symfonií, která má
svůj dobrodružný a napínavý průběh, strhující, ale také provokativní, která má svou partituru,
svého Autora i Režiséra, který ji nikdy neopouští - už proto, že je stále její Hlavou. Už podle
neomylných předpovědí Autora je stále napadána velkým protivníkem Božím - marně a k jeho
opakovaným porážkám, který je však v božském scénáři použit ke stálému tříbení, očišťování a
zušlechťování Církve - až k vítěznému slavnému závěrečnému akordu. A vrcholná, unikátní
zvláštnost: její Režisér - z lásky k ní a k lidstvu - se za ni dal přibít na kříž!
O lidstvu není snad ani nutno izolovaně psát. Lidstvo je materiál, z kterého si Církev zve a bere
svou náplň, dělá z otroků a analfabetů svobodné děti Boží. Z neuvědomělých tvorů Božích tvoří
děti Boží, spolupracovníky Kristovy. Proto i dějiny lidstva jsou spjaty s dějinami Církve.
A že stálá obětní píseň Církve je jedním z vrcholných uměleckých děl lidstva a věků - to je snad
evidentní. Všechny druhy umění se zde uplatňují - hudba, malířství, sochařství, architektura,
básnictví a písemnictví, ba i balet. Nenajdeme ucelenější souhrn umění všech věků a kultur! Do
tohoto „zpěvu“ Církve, lidu Božího, jsou zahrnuti jak největší mystikové, tak nejprostší členové
rodiny Boží! Církev je zde určitě tou nejbohatší institucí co do uměleckých děl a dění, ale i zlata,
drahokamů i vůně kadidla, vonící nejen tisíciletou posvátností, ale i pokorou velkých klanitelů od Tří králů a mudrců po dnešek!
Všechny katedrály světa zpívají stále svou architektonickou oslavnou píseň svému Pánu - přes
všechny války a i vnitřní rozbroje a slabosti! Všechny charitativní instituce dějin - i každá
Veroničina rouška - recitují stále po celém světě Samaritánovu báseň lásky, konkrétní lásky k
bližnímu. Všechny kritické hlasy i všechny vzpoury slavnostně dosvědčují jeden z největších darů
nebes: svobodu tvorů Božích, dětí Božích, vrcholnou svobodu i k rouhání. Tragikou těchto
vzpurných duchů je tragika satanova: neuvědomují si - tak jsou slepí - že svým vzpurným
zneužitím svobody dokazují a oslavují shovívavou vrcholnou a tvůrčí otcovskou moc
Stvořitelovu - a tím i svobodu svou jakožto neodvolaný dar Boží.
Připojíme se ke chvalozpěvu vykoupeného, uzdraveného lidstva?!
Smrt
„Umění zemřít je uměním všech umění.“ (J.A. Komenský)
Je-li život tajemstvím - jak pak můžeme definovat jeho ukončení?! Je-li tajemstvím začátek
života - je stejným tajemstvím i jeho konec. A všechny ty diagnózy o zástavě dechu, o zástavě
srdce, o mozkové smrti - to všechno jsou jen hrubé vnější poznatky. Něco, co dovede zachytit
fotograf na vnější slupce života. Ale co se děje uvnitř? Je zajímavé, že je to stejně tajemná
otázka, jako co se děje v semínku, které začíná klíčit, co se děje v oplozeném vajíčku, které se
začíná rýhovat a zvětšovat. To je jen to, co můžeme registrovat, ale vlastní podstata dění nám
uniká. Máme pro to jediný výraz - ve všech jazycích světa: začíná něco, čemu říkáme život - a
stejně tajemně tajemná skutečnost života končí. A když už jsme citovali na začátku velikány
lidstva, kteří se shodují, že život je umění - pak už je to radostnější. Tak jako mnohá hudební díla
charakterizují hned první tóny - stejně jsou důležité i tóny poslední. A jako ty poslední tóny
symfonie nejsou nějakou oddělenou složkou díla, nýbrž vyvrcholením, závěrem celé té krásy
hudebního díla, stejně tak je to se smrtí. U umělecky prožívaného života je smrt logickým
závěrem. „Jaký život, taková smrt!“ - to znali jako průpovídku lidé už dávno.
Pod dojmem materialistické medicíny si většinou myslíme, že umírající umírají v jakémsi
bezvědomí, v „komatu“ - i když zase nevíme, co to je. A načisto rádi toto umírání v bezvědomí
podporujeme nějakou tou utišující injekcí a oddělením bílou plentou - víc proto, abychom my,
kteří jsme kolem - nevnímali toho umírajícího - než ten umírající sám. Často však umírající svou
smrt opravdu prožívá, ale většinou to nemůže sdělit těm kolem - buď fyzicky, nebo pro psychické
zábrany, když vidí, že ti kolem o jeho popisování prožitků nestojí, bojí se jich, odmítají je a často
se dokonce snaží namluvit umírajícímu, že neumírá, že je to jen „krize“, že zas bude dobře.
Někdy tomu pacient věří, často v tom cítí záměrnou lež, která bolí. Je zajímavé, jak v době, kdy
jsme všichni vzdělaní, se pokládáme za analfabety, že si myslíme, že ten umírající je takový
primitiv, že nám věří, že neumí myslet... V největším počtu případů je to jen uklidňování sebe
sama - nás přežívajících, kdy se snažíme sami sebe přesvědčit, že tomu ten pacient věří.
Lazarův syndrom.
Díky moderním lékařským zásahům (masáž srdce...) se dnes podaří vzkřísit, vrátit k životu lidi,
kteří se náhle dostali do klinické smrti (přestala jim činnost srdeční a dýchací) ještě několik minut
po „smrti“. Značná část těchto vzkříšených „zemřelých“ pak vypovídá o zážitcích víceméně
shodných - setkávají se s bytostí, vyzařující lásku, vidí celý svůj uplynulý život jako ve filmovém
záběru, dokonce mluví se zemřelými příbuznými, dovídají se však, že se musí ještě vrátit a
většinou se jim nechce po zážitku tak příjemné pohody. Tento zážitek dostal název lazarův
syndrom, všeobecně v medicíně přijímaný. Ukazuje nám, že umírání je proces, který trvá jistou
dobu a může být i vratný.
Literatury o těchto zážitcích je již dost. Jsou lékaři, kteří se speciálně věnují tomuto syndromu
(Dr. Moody: Život po životě - Dr. Kübler-Rossová a další). Naskýtá se otázka - jak dalece může
umírající v této fázi o sobě rozhodovat, jak dalece může litovat svých hříchů, svých provinění,
popř. provádět nějaké závěry, předsevzetí apod. - nevíme. Rozhodně je však nutno počítat s touto
časovou dimenzí, kdy člověk zdaleka není už odepsaný. Není jen jedinou naší možností a
povinností snažit se o umělé dýchání a obnovení srdeční činnosti, nýbrž také pamatovat, že právě
v těchto několika minutách se může rozhodovat o celé věčnosti. Platí tedy dál staré rady pomáhat
umírajícímu vzbudit dokonalou lítost. Radívalo se předříkávat mu slova lítosti hlasitě do ucha.
Podle zkušeností lidí, kteří přežili svou smrt, vidí a slyší tito lidé v době své klinické smrti
všechno, co se kolem děje a mluví, takže není nutno mluvit hlasitě. Stačí „přenášet myšlenky“ upřímně a cílevědomě a prostě „být s ním“; doprovázet umírajícího v nejdůležitějším okamžiku
jeho života, jeho přechodu ze života pozemského do života nového. Víc o tom píše kniha MUDr.
M. Svatošové Hospice a umění doprovázet a další knihy z nového oboru tanatologie. Je jistě také
zajímavé, jak je nyní „moderní“ stará tibetská Kniha mrtvých.
Dnes je tedy už jasné, že smrt není jen záležitost selhání některých orgánů, nýbrž že je to
mimořádně důležitý závěrečný úsek duchovního života - vědecky bychom mohli mluvit o
psychologii umírání. Proto se také medikům i sestrám na fakultách přednáší tanatologie, věda o
umírání. Personál se školí, aby věděl, co umírající prožívá a jak jej doprovázet. Budují se k tomu
účelu hospice, určené speciálně pro umírající. Už se tedy smrt nezatajuje a nelže se kolem ní. Je
překvapujícím poznatkem, jak lidé v těchto dobře vedených ústavech opravdu hezky své umírání
prožívají. Že je součástí těchto hospiců kaple, kněz a věřící personál - to je také samozřejmé. Že
motivem vztahu personálu k umírajícím musí být láska - a ne nějaké „vědecké“ nebo dokonce
ekonomické důvody, to je také evidentní. Že zde musí být respektována svoboda a osobní postoje
umírajících také není nutno zdůrazňovat. Pacient i ošetřující nesmějí mít strach ze smrti. Zde jsou
často nejhorším problémem - příbuzní! A kupodivu: ono to jde! Musí se však myslet na nebe,
popř. na Pána nad životem a smrtí, kterým je milosrdná Láska! Těšit se na nebe - to není k
zahození ani pro nevěřícího, který je často nevěřícím, protože „ještě nepoznal Boží lásku“ - jak to
říká Panna Maria.
Když si pak přečteme verše svatého Františka, který nazývá smrt svou sestřičkou, to už je umění
prolnuto mystikou. A přitom je to recept přijatelný pro každého.
Nelze nevzpomenout výroků opravdových mystiků:
„Miluji utrpení a smrt, dlouho jsem je volala jako posly radosti.“ (Sv. terezie z Lisieux)
„Jasné vidění smrti je jedním z nejtajemnějších objevů člověka na zemi, královská i tragická
výsada... (O. Březina: Skryté dějiny)
„Smrt je možná něco krásného a smiřujícího, ale je proto zastřena hrůzou, abychom se do ní
nevrhali.“ (Julius Zeyer)
„Smrt je bílá, svítící, plná naděje, neboť budoucí nicota není. Smrt je panenská blondýna se
sklopenýma očima, nevyzpytatelná čistota, kterou nejsvětější básníci oslavili bez toho, aby o tom
věděli, tím, že jí dali podivné i romantické jméno: láska.“ (León Bloy)
„Je pro nás štěstím, jsme-li v nebezpečí smrti obstoupeni křesťany, kteří nám řeknou - jemně sice,
ale otevřeně - že konec je zde. Je to dobrý skutek, nejlepší ze všech dobrých skutků! Zamlčovati
to je ukrutnost a hřích.“
„Každé úmrtní lože křesťanovo je dokonalý svět milostí, prostřednictví, náhrad, světel, zápasů,
vítězství, nadpřirozených hnutí a působení velikých zákonů duchovních. Každé úmrtní lože by
bylo samo v sobě úplnou vědou o Bohu, souhrnem nejněžnější bohovědy.“ (Angl. duchovní
spisovatel Faber)
Hudebního skladatele Mozarta z mystiky podezřívat nebudeme a přece musíme žasnout nad jeho
výrokem v dopise 4.5.1787: „Protože je smrt skutečným konečným účelem našeho života,
spřátelil jsem se v těchto letech milostí s touto opravdovou, s touto nejlepší přítelkyní člověka, že
její obraz už nejen nemá pro mě nic strašného, ale dokonce je naopak velmi uklidňující a
utěšující. A děkuji svému Bohu, že mi popřál toto štěstí. Nikdy neuléhám bez pomyšlení, že zítra
už možná nebudu... Vzdávám díky svému Tvůrci za tuto blaženost a přeji ji z celého srdce svému
bližnímu.“
Připravovat se denně na přijetí otevřenou náručí Boží. A dokonce se na ni těšit - takové zázraky
dovede udělat nevyléčitelná nemoc! Mnoho lidí bude takové rakovině celou věčnost vděčno, že je
připravila pomalým zráním při zachované zdravé mysli, postupným „prodáváním“ všeho toho
pozemského a i nesením nějakého toho kříže - na tuto náruč Lásky a věčnou radost. Proč Bůh
dopouští právě v této době rakovinu, mnohočetnou sklerózu...? Protože nás chce přece jenom
dostat do nebe! Jinak bychom se při své celoživotní zaměstnanosti a hmotné zainteresovanosti k
tomu nedostali.
Věřící člověk - žid i křesťan - se už tisíciletí učí připravovat na tento vítězný přechod modlitbou
41. žalmu:
„Duše má žízní po Bohu živém;
kdy už budu moci přijít a spatřit Boží tvář?!“
(Ale kam se nám poděly bacily, viry, nádory, infarkty...?)
Místo závěru
Pokládám za nedůstojné pro čtenáře napsat nějaký závěr. Kdo tuto knížku vzal do rukou a dočetl
až sem, má nutně dar Ducha svatého, dar poznání. Není otrokem jen hmotného, vědeckého
pohledu na svět - tudíž nepochybuji o tom, že si závěr utvoří sám. A to je také posláním knížky.
Umělec - a každý z nás jsme do jisté míry umělcem - je nutně svobodný, nemůže tedy nekriticky
přijímat rady druhého; a rozhodně ho něco nutí k nějakému závěru, k nějakému předsevzetí.
„V každém člověku je ustavičně činný skrytý umělec!“ (O. Březina)
Co manželství? - O jeho umělecké náplni vyšla brožurka „Velké tajemství“ od stejného autora.
Co kněžství? Co řeholní život? Jistě vrcholné umění. Vyšlo o tom hodně pojednání a
kvalitnějších, než bych si na to troufal já.
Odpusťte, že je to tak dlouhé. Napsat to kratší jsem neuměl.
Přeji tedy každému, aby další úsek jeho života byl bohatší, umělecky tvůrčí a rozhodně
radostnější.
Pár slov o autorovi
P. MUDr. Ladislav Kubíček se narodil r. 1926 na Podkarpatské Rusi. Promoval r. 1950 na
Masarykově univerzitě po ročním zákazu studia, neboť odmítl podepsat přihlášku do KSČ.
Vojenskou službu vykonával u PTP jako sběrač raněných. V lékařské profesi působil na různých
místech republiky, překládán často pro náboženské a politické přesvědčení. Pro nepolepšitelnost a
negativní poměr k lidově-demokratickému zřízení s ním byl rozvázán pracovní poměr ve
zdravotnictví. Nastupuje pak jako horník do Karviné. V roce 1959 je za podvracení republiky
odsouzen a uvězněn. Po amnestii pracuje v Kamenoprůmyslu jako lisovač a brusič. Zároveň
studuje soukromě teologii, je tajně vysvěcen na kněze a v roce 1968 biskup Trochta získává státní
souhlas k jeho duchovenské činnosti. Od té doby působí na mnoha místech litoměřické diecéze.
Mimo svou pastorační činnost se zabývá řešením případů hraničních oblastí gynekologie,
psychosomatických nemocí, psychiatrie, duchovního života a manželství.