AS 5-2008 - Novinky

5 | 2008
ročník 54.
dvouměsíčník pro otázky amatérského divadla a uměleckého přednesu
78. Jiráskův Hronov
Volné sdružení východočeských divadelníků
Za Alenou Urbanovou | Rozhovor s Joke Elbers
Scénická žatva v Martině | Kazincbarcika 2008
Setkání evropského mladého divadla v Grenoblu
X. Světový festival dětského divadla Moskva 2008
Obsah čísla
Cesty amatérského divadla
62
3
X. World Festival of Childern´s Theatre Moscow 2008
pro soubor KUK! ZUŠ Biskupská Praha 1
Ivana Sobková
Baltoscandal není JÄÄÄÄR aneb Naseto v Rakvere
S Vendelínem Otesanem si povídal Radim Wolák
4
48 hodin v Chorvatsku | David Slížek
66
Fórum
Co to je experimentující divadlo teď a tady
Rudolf Felzmann
O (ne)smyslu jménem „experimentující divadlo“
Martin J. Švejda
Osobnosti amatérského divadla
Imunolog s duší kumštýře
Vít Závodský (k jubileu Zdeňka Čecháčka)
Nepřehlédnutelná žena širokého záběru
Josef Tejkl (k jubileu Jany Albrechtové)
Na Soňu se nezapomíná
aneb Potkání se Soňou Pavelkovou | Milan Strotzer
Vzpomínka na Alenu Urbanovou | Eva Machková
Jak prázdný a pustý zdá se světa běh
Za Alenou Urbanovou | Milan Strotzer
Dvě černé třináctky v karlovarském Déčku
Vlastimil Ondráček
Z občanských sdružení
Sdružení žije! | Rozhovor se Sašou Gregarem
o Volném sdružení východočeských divadelníků
Připravila Pavlína Schejbalová
4
6
7
8
8
10
10
Divadelní přehlídky a dílny
65
Postgraduální sloupky
67
Paměť divadla X | Jan Císař
Servis a informace
Dramaturgický pozorník
Rady nerady pro divadelně nezasvěcené (-náctileté)
Karel Jaromír Erben – Jiří Suchý – Ferdinand Havlík:
Kytice | Jan Šotkovský
Hry významných dramatiků
Friedrich Dürrenmatt: Herkules a Augiášův chlív
Pavlína Schejbalová
Novinky světové dramatiky
Zoltán Egressy: Šťovík, pečené brambory
Milan Strotzer
Zprávičky
Kalendář
69
69
71
73
75
Jiráskův Hronov
Faktografie 78. Jiráskova Hronova 2008
Milan Strotzer
Hronov v době postmoderny
aneb Orli – Žáby – Sextánky | Jan Císař
Jiráskův Hronov Festival | 2–9 August
Hronov, Czech Republic
Joke Elbers, Dutch Centre of AITA/IATA
Nakouknutí pod pokličku seminářů
Jiráskova Hronova | připravila Eva Koutová
ve spolupráci s P. Hanuškovou a Z. Ferenczovou
Rozborový seminář KR SČDO letos na JH podvacáté
Dušan Zakopal
Renomé Jiráskova Hronova je oceněním
českého amatérského divadla | Rozhovor
s Lenkou Lázňovskou připravila Marie Poesová
Mezi pozlacenýma baculatýma andělíčkama
a červeným plyšem | Rozhovor s Ondřejem Pumrem
zprostředkovala Jasanka Kajmanová
Země nám to darovala, slunce nám to uzrálo
Rozhovor s divadelníky souboru Hugo ze Semil
připravila Jasanka Kajmanová
13
24
34
37
45
45
46
48
Z širší palety divadelních
přehlídek a dílen
Film na konec srpna | Setkání mladých amatérských
divadelníků v Šumperku | Karel Tomas
Kukátko do světa
Tohle se u nás neděje
Rozhovor s Joke Elbers připravila Jana Soprová
Neúplná zpráva o Mezinárodním divadelním
festivalu v korejském Masanu | Jakub Zindulka
Hostem na Scénické žatvě v Martině
aneb Radostná cesta za slovenským ochotnickým
divadlem | Roman Černík
Setkání evropského mladého divadla
v hlavním městě Alp | Jaroslav Provazník
Kazincbarcika 2008: otevřete svou mysl
Petr Michálek
Geisslers Hofcomoedianten na „maďarském
Hronově“ Kazincbarcika 2008 | Petr Hašek
2
5 | 2008
AMATÉRSKÁ SCÉNA
Dvouměsíčník pro otázky amatérského divadla a uměleckého přednesu
Ročník 45. (Ochotnické divadlo 54.) l Číslo 5 / 2008
Vydává Národní informační a poradenské středisko pro kulturu
Blanická 4, 120 21 Praha 2
Vedoucí redaktor: PhDr. Milan Strotzer
Redakce: Simona Bezoušková, Mgr. Marie Poesová, Mgr. Pavlína Schejbalová
Redakční rada: prof. PhDr. Jan Císař, CSc. (předseda), MgA. Kateřina
Baranowska, Mgr. Radmila Hrdinová, Mgr. Milan Schejbal, David Slížek,
MgA. Jan Šotkovský, PhDr. Vítězslava Šrámková, MgA. Zuzana Vojtíšková
a Ing. Jaroslav Vondruška
Grafika časopisu: Luboš Tobola
Grafická úprava čísla: Milan Strotzer l Sazba: Simona Bezoušková
Adresa redakce: NIPOS-ARTAMA, P. O. BOX 12 / Blanická 4, 120 21 Praha 2
Tel.: 221 507 956–7, fax: 221 507 929, e-mail: [email protected]
Tiskne: Kulturní agentura IKARUS firmy Josef Havelka JH&C Mělník
Rozšiřuje: A.L.L. Production, s. r. o., P. O. BOX 732, 111 21 Praha 1
e-mail: [email protected]
tel.: Callcentrum 234 092 851 / fax: 234 092 813
Objednávky přijímá redakce a distributor (http://www.predplatne.cz)
Cena ročního předplatného 240,- Kč
Nevyžádané rukopisy a obrazový materiál redakce nevrací
Redakční uzávěrka tohoto čísla byla 15. 9. 2008
Příští číslo vyjde 19. 12. 2008
© NIPOS PRAHA 2008
ISSN 0002 – 6786 / Registrační číslo: MK CR E 4608
50
52
53
55
57
59
61
Foto na titulní straně: Divadlo bez střechy Vyškov /
Jean Cocteau: Dvojhlavý orel. Režie Radoslav Mesarč.
Na snímku jsou Tomáš Béza v roli Stanislava a Adriana
Roučková jako Královna. Vyškovská inscenace hned
v úvodu 78. Jiráskova Hronova nasadila laťku hodně
vysoko. Foto: Ivo Mičkal.
Foto na zadní straně obálky: Divadlo Duha Polná / Bohumil Hrabal, Václav Nývlt: Ostře sledované vlaky. Na
snímku je režisér Petr Vaněk v roli Přednosty. Polenské
uchopení Hrabalovy předlohy bylo na 78. Jiráskově Hronově látkou k diskuzi o možnostech jejího současného
výkladu a smyslu. Foto: Ivo Mičkal.
Cesty amatérského divadla
Co je experimentující divadlo teď a tady
Rudolf Felzmann
No to jsem si pěkně naběhnul,
když jsem sličné redaktorce přislíbil na
hronovském náměstí, že napíšu pár řádků,
co si myslím o experimentu v divadle! Jenže doma jsem otevřel Amatérskou scénu
a sklaplo mi: chytří pánové tam o tomto
tématu už napsali a kupodivu i přes rozdíl
nejméně jedné generace tvrdili víceméně
totéž, co mě napadlo, takže bych nepřišel
s ničím novým. Musel jsem s nimi souhlasit, že nejméně problémů má experiment
v autorském divadle. Zkusím zaznamenat
pár dojmů coby vyznavač klasické činohry,
čímž nemyslím, že by dramatici museli
zrovna patřit k odkazu minulých století.
Mám totiž jeden problém: jestliže jdu na představení činohry, očekávám,
že jedním z hlavních prostředků sdělení
bude slovo. Možná jsem staromilec, když
v divadle očekávám SDĚLENÍ. Divadlo
nevnímám jen jako „předvedení čehosi“
na jevišti, ale předpokládám, že herci se
mnou navážou kontakt, aby mi umožnili
pozorně je sledovat, tedy i naslouchat
slovům – neboť jsem přišel na činohru.
Divadlo totiž považuji za formu vzájemné
komunikace a v činohře očekávám komunikaci prostřednictvím slov umocněných
dalšími prostředky. Rád navštěvuji představení z jiných oborů, a to od baletu,
tance a třeba i opery až k pantomimě
v širším slova smyslu. U pohybového
divadla počítám s abstrakcí sdělovanou
mimoslovně, a tu – budu-li chtít – si mohu
převádět do soukromé konkrétnosti, byť
třeba jen v pocitové sféře. Jenže činohra
postupuje (aspoň si to myslím) poněkud
jinak – od konkrétních slov mě může vést
k abstrakci, tedy k pocitům, asociacím až
po subjektivní myšlenkovou formulaci.
Pokud se inscenátoři rozhodnou
pro dramatický text, asi by měla být na
místě i snaha sdělit mi vlastní obsah a
myšlenku. Zde je příležitost k experimentu,
„Ale přiznejme si, leccos už
bylo prověřeno dávno před
námi, ať je to záměna historických kostýmů za soudobé,
nabílení obličejů či rozstříhání děje do klipů a někdy ještě
se zpřeházenou časovou
posloupností. To není nic
nového a moc experimentu
v tom není.“
i když přesněji řečeno,
jedná se o pokus najít
v daném textu nové a
pokud možno aktuální
poselství. Jenže to zase
považuji za zcela klasický postup: přece nehraji
text jako rekonstrukci
čehosi, co bylo kdysi,
byť třeba jen před pár
měsíci, napsáno. Cílem
by asi mělo být navázání
dialogu mezi jevištěm a hledištěm. Dialogu
v danou chvíli o věcech zajímavých pro
obě strany. Nepotřebuji pouhou informaci
o čemsi mimo nás či o minulosti. Mylně
tak některé inscenace považujeme za experiment pouze podle vnějších atributů,
povětšinou ve výtvarné složce. Ale přiznejme si, leccos už bylo prověřeno dávno před
námi, ať je to záměna historických kostýmů
za soudobé, nabílení obličejů či rozstříhání
děje do klipů a někdy ještě se zpřeházenou
časovou posloupností. To není nic nového
a moc experimentu v tom není.
Mnohé ozvláštňující prostředky,
pokud slouží sdělení myšlenky, nemusí
být zrovna novátorské a vnímáme je jako
samozřejmost. Jenže jsou experimentátoři,
kteří inscenaci napěchují tolika originálními nápady, až se z toho stane samoúčelný
„...jestliže jdu na představení
činohry, očekávám, že jedním z hlavních prostředků
sdělení bude slovo. Možná
jsem staromilec, když v divadle očekávám SDĚLENÍ.“
rébus. Herci si hrají na jevišti a já se buď
dívám, nebo také upadnu do letargie až
spánku, byť se kdesi přede mnou dupe,
bliká, piští, drmolí, obnažují se těla, tluče
se rukama i jinými údy o stěnu, podlahu i
do prázdného prostoru. Pokud jsem ještě
schopen vnímat, zůstává mi záhadou, proč
se to děje na údajně všeobecně známé
předloze. To, co si tam přede mnou hulákají či ševelí, je jakési záhadné ptydepe,
jež se mi při vší snaze nedaří aplikovat na
jednotlivé úseky zápletky, byť ji třeba znám
z četby. Možná vše bylo kamsi posunuto,
ale nerozluštím, kam a proč. Nabývám
přesvědčení, že už herce jako divák ani nezajímám. Oni si vytvořili svůj uzavřený svět.
5 | 2008
Něco se v takto experimentujícím divadle
porouchalo, když nepotřebuje diváka jako
spoluúčastníka a může existovat samo pro
sebe.
Nezatracuji tuto formu herecké či
režisérské seberealizace. Divadlo je záležitostí svobodného rozhodnutí. Ostatně
už jsem se sešel se soubory
proklamujícími, že si budou
vybírat, kdo je hoden jejich
představení a komu zamezí
přístup. I to lze chápat jako
projev svobodného rozhodnutí – a třeba tomu můžeme
říkat experiment: divadlo
s vymezeným druhem pu-
Rudolf Felzmann / Foto: Ivo Mičkal
blika, případně bez publika. Ale proč mi
předstírají nový pohled na autora, který
– pokud je mrtvým klasikem – samou rotací už nejspíš zničil svou náhrobní desku.
V mnoha případech by přece stačilo hrát
telefonní seznam, i když i jeho prostřednictvím, při troše nápaditosti, by bylo možno
leccos aktuálního sdělit. A vracím se k autorskému divadlu. Tomu se nedá mnoho
předepisovat. Jen autor musí zvážit, jak široký okruh publika chce oslovit a jde-li mu
vůbec o dialog s publikem. Určitě se ho nedotkne, když si lístek na takové představení
nekoupím. Dávám přednost divadlu, kde
si mohu ujasnit ony základní otázky: kde,
kdy, kdo a co. Pak mě těší vnímat, JAK to inscenátoři pojali a spolu s nimi se dozvědět,
PROČ usilovali něco mi sdělit z jeviště.
Je rovněž cesta k experimentu v
odlišné formě, nezávislé na formulaci myšlenky prostřednictvím slov. Případně není
třeba ani se pokoušet o myšlenku, natož o
její sdělení.
3
Fórum | Osobnosti amatérského divadla
O (ne)smyslu jménem
„experimentující
divadlo“
Martin J. Švejda
Co je to experimentující divadlo tady
a teď? Přejdu-li jistou jazykovou nepatřičnost
této otázky (na níž by z logiky věci náleželo
odpovědět pouze: experimentující divadlo
tady a teď je experimentující divadlo tady a
teď), napadá mě jako první zeptat se: k čemu
je dobré si takovou otázku vůbec pokládat?
Spojení experimentující divadlo má totiž – pokud mě zajímá kvalita dané divadelní práce i
pokud chci tuto práci nějak druhově zařadit
– prakticky nulovou vypovídací hodnotu. Ano,
můžeme takovýmto spojením danou práci
nějak, velmi omezeně, charakterizovat... Ale
nic víc (byť ono spojení může někomu sugerovat jistou „nadhodnotu“). Experimentovat se
dá totiž naprosto všelijak.
Co chci říct. Rozumím „exekutivním
orgánům“ amatérského divadla, že si potřebují
rozlehlý svět amatérského divadla nějak roztřídit, rozškatulkovat; že potřebují vytvořit určitý
systém, na který by šly aplikovat přehlídky, jež
ve svém finále (jako vrchol systémové pyramidy) vyústí do „scénické žatvy“ Jiráskův Hronov.
Jenže toto utřiďující hledisko by při samotném
Imunolog
s duší
kumštýře
Vít Závodský
V početné pospolitosti příznivců
i dlouholetých agilních tvůrců amatérské
Thálie patrně nenajdeme mnoho těch, kteří si
za celoživotní orientaci zvolili přírodovědně-medicínskou dráhu a jejichž hlavním pracovištěm je tedy vysoce specializovaná odborná
laboratoř. Platí to však o nynějším říjnovém
jubilantovi, vitálním sedmdesátníku RNDr.
Zdeňku Čecháčkovi-Turbovi, jehož jméno
dobře znají nejen v příslušných lékařských
kruzích, ale také – coby scenáristu, režiséra,
dramaturga, lektora nebo porotce – v pestré
oblasti netradičního „alternativního“ jeviště, a
to už od zakladatelského období 60.–80. let.
Ostravský rodák (1938) Zdeněk Čecháček (zvučné umělecké jméno Turba přejal
od manželky Jarmily, doktorky psychologie a
též současné pedagožky DIFA JAMU) nastoupil po maturitě na Přírodovědeckou fakultu
tehdejší Univerzity J. E. Purkyně (dnešní Ma-
4
posuzování inscenací mělo být pouze pomocným instrumentem; nikoli směrodatným metrem, kterým se inscenace hodnotí.
Velmi mě proto například pobuřuje,
rozvažuje-li se na takovém Stodůleckém Písečku nebo na Šrámkově Písku nad tím, jsou-li
předváděné inscenace hodně nebo málo
experimentální. Proboha co to je??? Silně
mi to připomíná ideologická kritéria minu-
„Jediným konečným kritériem při posuzování inscenací
by přece měla být jejich kvalita. Tedy to, jak jsou tyto inscenace invenční, originální,
jak jsou (nikoli na posledním
místě) řemeslně dobře udělané.“
lého režimu, kdy se (také) bralo v potaz, je-li
inscenace dostatečně angažovaná či nikoli.
Jediným konečným kritériem při posuzování
inscenací by přece měla být jejich kvalita. Tedy
to, jak jsou tyto inscenace invenční, originální,
jak jsou (nikoli na posledním místě) řemeslně
dobře udělané.
Představme si, že by se takovéto pomýlené kritérium používalo v profesionálním
divadle.
Ale zpět k otázce. Odpovím na ni jednoduše: Co je experimentující divadlo tady a teď?
mě vůbec nezajímá. Nezajímá mě totiž, zda jde
o experimentující divadlo, divadlo pro seniory
nebo divadlo pro jednoho nebo více herců. Nezajímá mě totiž ani, zda jde o amatérské nebo
profesionální divadlo. Zajímá mě jen, jde-li o
divadlo dobré nebo špatné.
Martin Švejda / Foto: Ivo Mičkal
sarykovy) v Brně, kde r. 1961 absolvoval obor
matematika – fyzika, později doplněný rigorózem a atestací. Již počátkem vysokoškolských
studií se ovšem začal intenzivně a výrazně
uplatňovat ve sféře tzv. divadla poezie. Jeho
profesní kariéra pokračovala v Biofyzikálním
ústavu ČSAV, na oddělení nukleární medicíny MÚNZ i jinde. V hektické polistopadové
etapě se s plnou vervou chopil příznivých
privatizačních šancí a stal se dynamickým
úspěšným podnikatelem ve zdravotnictví:
od r. 1993 stojí coby majitel a přednosta v
čele prosperující brněnské Imunoanalytické
a mikrobiologické laboratoře (od r. 2004 s. r.
o.), s čímž návazně souvisejí členství či funkce v dalších organizacích a sdruženích nebo
spolupráce s odbornými periodiky. Jedním z
jubilantových koníčků zůstává cestování do
exotických krajů, zahrnující nejen poznávání
tropické Afriky nebo Jižní Ameriky, ale třeba i
setkání s tuleni ledové Antarktidy.
Čecháčkovy umělecké aktivity se
neomezují pouze na amatérskou sféru. Počínajíc studentským asistováním režisérovi
Evženu Sokolovskému (Brechtův Kavkazský
křídový kruh v činohře SD Brno – 1961) šlo o
řádku příležitostných kontaktů s profesionály:
dvojí nastudování Saint-Exupéryho Malého
prince s herečkou Helenou Trýbovou, malířem Aloisem Mikulkou a skladatelem Pavlem
5 | 2008
Poznámka redakce: K tématu viz též rozhovor
s Oldřichem Pumrem na str. 46.
„Zdeněk Čecháček... /.../
...jako vysokoškolák s kolegou z oboru geologie Radimem Vašinkou (pozdějším
významným režisérem, osobitým interpretem a protagonistou dodnes působícího
pražského souboru Orfeus)
na podzim r. 1958 založili v
domě pionýrů a mládeže v
brněnských Lužánkách dosud s obdivem vzpomínané
Divadlo poezie X 59.“
Blatným (1967, 1990), televizní hru Klec s
Janem Třískou v hlavní roli (1973, zákaz uvedení), hojně reprízovaný scénář romských pohádek pro člena „Provázku“ Pavla Zatloukala
s názvem hRom do toho (1983) a další. Byl
rovněž přijat do divadelní sekce (v poslední
době jako jeden ze tří konzulů) prestižního
Sdružení Q, kde má mj. na starosti pořady na
jeho vernisážích; díky v Portugalsku žijícímu
Osobnosti amatérského divadla
básníkovi a dramatikovi Františku
Listopadovi se mu podařilo jednu z
výstav vyslat do Lisabonu a poté do
Porta, kde ji otevíral tehdejší premiér
Vladimír Špidla.
Jak už připomenuto, pustil
se Zd. Čecháček na divadelní (přesněji řečeno na klubová a galerijní) prkna
jako vysokoškolák, když s kolegou z
oboru geologie Radimem Vašinkou
(pozdějším významným režisérem,
osobitým interpretem a protagonistou dodnes působícího pražského souboru
Orfeus) na podzim r. 1958 založili v domě pionýrů a mládeže v brněnských Lužánkách dosud s obdivem vzpomínané Divadlo poezie X
59. Vzhledem k tvůrčí návaznosti na některé
postupy meziválečného Burianova „Déčka“
i jako výraz zaměření na budoucnost zvolili
toto měnící se číslo vždy o rok dopředu; matematický symbol pak avizoval jeho prvotní
hlavní program – zdivadelnění poezie – cestami nekonvenčními a experimentujícími.
Úvodní večer s názvem Hungerfield náležel
poémě Robinsona Jefferse a v prvních letech
následovala úctyhodná série premiér, k nimž
vedle zakladatelské dvojice montážemi z
naší i světové tvorby postupně scenáristicky
přispěli např. Boris Bouda, Milan Uhde, Rudolf Vévoda, skladatel Petr Skoumal, Jaroslav
Novák, Eva Tálská, Ladislav Vencálek i „guru“
ctižádostivé party (s posléze proslavenými
herci neamatérských divadel) Ludvík Kundera, jemuž náležela protirežimní satira Historie
Velikého Okresního Kýžala (1963). „Ikska“,
usilující o stálé působiště a dokonce o profesionalizaci, nicméně vystupovala v rozličných
komorních prostorách (zejména v Procházkově síni Domu umění, kde ji opět pod patronací Adolfa Kroupy vystřídalo Divadlo Husa
na provázku, v sálku MěKS na Radnické ulici
nebo v klubu OKVS na Šelepově, kde posléze
hrával Ochotnický kroužek), a to s velkým
ohlasem u divácké veřejnosti i odborné
RNDr. Zdeněk Čecháček-Turba / soukromé foto
kritiky (srov. kupř.
vynikající Uhdeho
a Vašinkovu inscenaci Inzerát na
skřivánka – 1961)
i s pozváními na
rozličné soutěže a
přehlídky včetně
Wolkrova
Prostějova a později
Šrámkova Písku.
Zd. Čecháček tu před nástupem dvouleté prezenční
služby po svém brechtovském debutu My,
bujaré pokolení (1959) stačil sám připravit či
spolurežírovat dalších pět pořadů, především
erbovní inscenaci souboru, metaforickou
koláž z veršů i šansonů Jacquese Préverta v
tehdy neobyčejně populárních Kroupových
překladech Velké prádlo (1961). Spolu s
pantomimickými sóly Ctibora Turby se zde
objevily oblíbené atributy divadel poezie této
nadějeplné doby – deskou propojené dvojité
žebříky a pruhovaná trička. Po absolventově
návratu z vojančení a Vašinkově odchodu do
Prahy se ansámblová situace dosti změnila
(na jaře 1964 se soubor rozdělil na dvě skupiny a dva roky poté znaveně ztichl), takže
mladý asistent biologického ústavu tu kromě
nebi – 1973). Přinesla souboru pozvání do
Beogradu, po němž v přece jen uvolněnějších
osmdesátých letech přišla dokonce hostování na Západě (Velká Británie, Irsko, Francie,
Španělsko, Portugalsko), pro která se připravovaly cizojazyčné verze příslušných titulů.
Kolektiv, jehož platnými členy byli – vedle
řady úmyslně zde nejmenovaných hereckých
osobností – mj. předčasně zesnulý hudební
skladatel Jiří Bulis nebo naivizující výtvarník
Rostislav Pospíšil (z jeho ateliéru nyní známe
např. design řady Jiráskových Hronovů), se
orientoval stále cílevědoměji na autorské
divadlo, ať už čistě z vlastní tvůrčí dílny nebo
s oporou v náročných prozaických cizích i
domácích předlohách. Byla to etapa usilov-
„Rozhodující podíl měl
Čecháček-Turba na další
vývojové etapě Divadla X,
začínající s deprimujícím
nástupem
husákovské
,normalizace‘ a posléze se
uzavírající v posledních
předlistopadových rocích.“
Divadlo X Brno / Hans Arp: Na jedné noze.
Režie Zdeněk Čecháček-Turba. Na archivním snímku souboru z r. 1965
jsou (zleva) Miloš Maršálek, Jarmila Turbová a Marie Hynková.
mozaikových básnických pásem v samostatných večerech osobitě nastudoval verše Jana
Skácela (Tři údery – 1964) a Hanse Arpa (Na
jedné noze – 1965).
Rozhodující podíl měl Čecháček-Turba na další vývojové etapě Divadla X,
začínající s deprimujícím nástupem husákovské „normalizace“ a posléze se uzavírající v
posledních předlistopadových rocích. Zprvu
„Ikska“ ještě čerpala z bezbřehé oblasti poezie, a to v Čecháčkových dramaturgicky
pestrých večerech z tvorby Vladimíra Holana, Paula Éluarda, Carla Sandburga, české
barokní lyriky, Ivana Golla, Leonarda Cohena
atp. Tato linie kulminovala montáží z díla
srbského poety Vaska Popy (Hry na vedlejším
5 | 2008
ného hledání v atmosféře vnitřní svobody,
jež se pak spontánně přenášela na divácké
sympatizanty, období „objevů, pokusů, šťastných chvil i některých zklamání“. Oproti rané
vlně divadélek malých jevištních forem (i v ní
šla „Ikska“ vlastní cestou a známější pražské
scénky nikterak nekopírovala) sice premiér
poněkud ubylo, ale většina z nich se prosadila
originalitou scenáristicko-režijního přístupu
a výslednou interpretační kvalitou, o niž se
zasloužili rovněž režiséři Arnošt Goldflam,
Antonín Hořava, Rudolf Chudoba, Jan Borna
nebo Jiří Pavloušek.
Máme-li si opět všimnout pouze
titulů spojených režijně a někdy též scenáristicky s jubilantovým jménem – celkovému
5
Osobnosti amatérského divadla
vývoji Divadla X je věnována fejetonisticky
vzpomínkově pojatá, Turbovým vyznáním zarámovaná kapitola z pera člena souboru Mikiho Skorkovského v publikaci Pódia z krabičky
(NIPOS 2005), stojí za alespoň připomenutí
všech devět. Start byl uvolněně komediální:
Skorkovského scénář na motivy Jirotkova
Saturnina, rozverná červenoknihovní parodie
Květinka Marta (1974), jejíž žánr našel volné
pokračování v původním Kabaretu Rozmarná
srna (1979). Následovaly jedny z umělecky
nejzávažnějších počinů „Iksky“: působivá
Čecháčkova vlastní dramatizace známé vědecko-fantastické alegorie Raye Bradburyho,
nazvaná Fahrenheit 451 (1976), politicky
nonkonformní jevištní verze povídek z Rudé
jízdy od Isaaca Babela Moje první husa (1978),
též na JH uvedená Hálova scénická podoba
filozofického románu Dina Buzzatiho Tatarská
„Oproti rané vlně divadélek
malých jevištních forem (i v
ní šla ,Ikska‘ vlastní cestou
a známější pražské scénky
nikterak nekopírovala) sice
premiér poněkud ubylo, ale
většina z nich se prosadila
originalitou scenáristicko-režijního přístupu a výslednou
interpretační kvalitou...“
poušť (Pustina – 1980), Brechtova dialogická
knížka z prostředí antifašistické emigrace Hovory na útěku (1981), nastudovaná dokonce
ve třech odlišných verzích, odvážná a opět
protitotalitně laděná haškovská látka Velitelem města Bugulmy (1982) a v kontrastu s ní
modernizující úprava lidové hudební barokní
hry Komedie o Františce, dceři krále anglického, též o Honzíčkovi, synu kupce londýnského (1984). Turbovým takříkajíc epilogem v Divadle X byl pak Koncert pro Woodyho Allena
(1986); údajně poslední vystoupení souboru,
Hovory na útěku, proběhlo 17. listopadu 1989
v pražském Branickém divadle, i když sám režisér si ještě matně vybavuje svůj potomní,
minimálně reprízovaný literární pořad z básní
Jana Zahradníčka a povídek Jana Beneše.
Od devadesátých let, kdy se členové „Iksky“ definitivně rozptýlili, absorbovala Čecháčkovu energii především úvodem
zmíněná oblast zdravotnického podnikání.
Někdejší člen poradních sborů ÚKVČ, jihomoravského KKS a brněnského MěKS, příležitostný přispěvatel AS a spolupracovník na
záslužných publikacích NIPOS (např. Divadla
svítící do tmy – 2006) se však i tehdy průběžně věnoval lektorským aktivitám a práci
v odborných porotách regionálních soutěžních amatérských přehlídek (Brněnské kolo s
postupem na WP nebo ŠP, setkání kolektivů
malých jevištních forem ve Valašském Meziří-
6
čí, hodonínský Divadelní Hobblík a Mumraj! s
výběrem na národní festivaly aj.).
Z nedávné doby prokázala velmi
inspirativní význam Čecháčkova režisérská
součinnost s ambiciózním Divadlem Čára Brno,
u níž se blíže zastavme závěrem. Tehdy již profesionální dramaturg Ladislav Stýblo z podnětu
zdejšího obzíravého herce Přemysla Hniličky na
podkladě pamětí téměř zapomenutého spisovatele a dramatika Františka Zavřela Za živa
pohřben sestavil mu scénář Heroika aneb Play
Zavřel (2006). Silně kontroverzní autor (výtečně
jej ztělesnil Jiří Bartoň) byl v první republice militantním odpůrcem oficiální státní reprezentace a za protektorátu se ocitnul na fašizujících
pozicích. Čecháčkovu týmu ovšem nešlo o toliko dokumentárně biografický aspekt tématu:
na jednoduché praktikáblové scéně se záplavou poházených lejster v brněnském Kabinetu
Múz (s problémovou a interpretační návazností
na tamní jevištní verzi Čapkova „Foltýna“), na
pozadí společenských proměn antiiluzivně
demonstroval nadčasový úděl talentovaného
tvrdohlavého umělce, poháněného vybičovaným egocentrismem a titánským velikášstvím
bez ohledu na potřebné morální korektivy.
Nezbývá, nežli doktoru Zdeňku
Čecháčkovi-Turbovi, košaté osobnosti prohánějící se hájemstvím vědy i múz, popřát
pevné zdraví (ostatně také klientům jeho
laboratoří, mezi nimiž se ocitl též pisatel
těchto řádků, nechť
přicházejí výsledky
co nejpříznivější),
dosavadní záviděníhodnou vitalitu
a nové kumštýřské
sukcesy. Tušíme, ba
víme, že v jeho hlavě i v současnosti
dozrává nejeden
zajímavý divadelní
nápad.
Jana Albrechtová / Foto: Jan Merta
5 | 2008
Nepřehlédnutelná
žena
širokého záběru
Josef Tejkl
Nepřehlédnutelná žena širokého záběru, taková je Jana Albrechtová na prahu sedmdesátky. Již řadu
sezon objevuje prostory nejkouzelnější,
pohádky. V záviděníhodném
tandemu se svým manželem
Františkem, sportovcem a dobrotiskem, rozdávají častolovickým dětem svou náruč radosti.
A je to vzájemné. Žít v ladovské
chaloupce u kostelíka a nehrát
pohádky pro děti, to přijde
oběma těmto altruistům zcela
absurdní.
Jak patrno, Jana Albrechtová dokáže hravě pro divadlo získat kdekoho. Dokonce
dlouhá desetiletí vzdorujícího
manžela, sokola, sundala z bradel a
odvlekla ho do hájemství ježibab a princezen. Což ovšem nic nemění na tom,
že celé Orlické hory a Podorlicko jsou
dokonale osety Janiným nadšením pro
ochotnictvo, její doslova misionářskou
činností v mnoha hnízdech tohoto, Bohem naštěstí polozapomenutého kraje.
Šíře jejího tvůrčího záběru je
pověstná, ba legendární. Od Shakespeara přes Fidlovačku k Podivnému
odpoledni dr. Zvonka Burkeho, dokázala
by opravdu zrežírovat i výroční zprávu
podhorských JZD. Ne nadarmo ji Černí
šviháci z Kostelce nad Orlicí považují za
svou kmotru a čestnou členku souboru. Její laskavá tvář dodnes v porotách
přednesových soutěží hledá třpytivé korálky kladů tam, kde by leckterý pseudoodborník dštil síru. Zlatý Josef Kajetán
se na málokoho směje zaslouženěji.
Osobnosti amatérského divadla
Na Soňu se nezapomíná
aneb Potkání se Soňou Pavelkovou
Milan Strotzer
V první polovině 80. let jsem byl
vyzván, abych se coby metodik ujal oblasti
činoherního divadla ve Středočeském kraji.
Po mém nástupu na Středočeské KKS záhy
emigrovala kolegyně, která měla na starosti
divadlo hrané dětmi, a já jsem se nezdráhal
převzít i toto metodické pole. Něco jsem o
něm věděl, neboť jsem s ním přišel do styku
jako metodik okresní, ale systematická průprava, hlubší znalosti a potřebný přehled mi
chyběly. Inu navštívil jsem Kaplické divadelní
léto a chytal moudra od „tetiček metodiček“,
jak se říkalo předním hybatelkám dramatické
výchovy dětí v čele s Evou Machkovou.
Mé pocity z toho, co jsem v Kaplici
na celostátní přehlídce dětského divadla zažíval, byly poněkud rozpačité až rozervané.
Nemohl jsem se srovnat s tím, že na vrcholové přehlídce dětského divadla nejde až tak o
divadlo, ale především o tzv. dramatickou výchovu, přesněji o metody a postupy, jejichž
prostřednictvím lze vést děti v uzavřeném
kolektivu k určitým schopnostem, popřípadě dovednostem. Později jsem pochopil,
že to byla taktika a strategie, použitá jako
nezbytná fáze k tomu, jak zlomit přežívající
praxe nadto výsostně spojovala jedno s druhým. Jinak to u vpravdě tvořivého divadla ani
nejde, je jedno, zda je hrané dětmi či dospělými. Ostatně dříve než na poli dětského divadla předávala své zkušenosti divadelníkům
„Nešlo u ní /.../ jen o proces, ale také o výsledek.
Její inscenační praxe nadto
výsostně spojovala jedno
s druhým. Jinak to u vpravdě tvořivého divadla ani
nejde...“
po dlouhá léta v Klubu mladých divadelníků
Jiráskova Hronova 1973–1983.
Nebylo vůbec náhodné, když jsme
se Sašou Pernicou a Jaroslavem Provazníkem
a dalšími koncipovali tzv. kralupskou konzervatoř, Kurz dramatické výchovy pro vedoucí
dětských divadelních souborů (1984–1986),
že Soňa Pavelková byla povolána coby jeden
ze stěžejních lektorů, aby učila praktikum
dramatické výchovy. Staral jsem se tehdy víc
o organizaci kurzu, než abych se zúčastňoval
manýry zacházení s dětmi jako s dospělými
v tom nejprťáčtějším ochotnickém spolku a
nastoupit cestu tvořivosti. Myslím si dodnes,
že to šlo i jinak, že by současné dětské divadlo mohlo být jinde, ale o tom se nechci rozepisovat. Chtěl jsem jen nastínit klima, v jakém
jsem se jako v říši divů ocitl.
Z této říše se pro mne sympaticky
vymykala původním povoláním herečka,
v té době učitelka LŠU v Ostrově nad Ohří
Soňa Pavelková. Abych nekřivdil, nebyla
sama, ale byla pro mne nejvýraznější v tom,
že ve svém uvažování a především praktické
činnosti s dětskými svěřenci ctila a sama rozvíjela metody a postupy dramatické výchovy,
ale současně dovedla vybudovat divadelní
inscenaci poměřitelnou nejen výchovnými,
ale i estetickými kritérii. Nešlo u ní, jako u
většinového činění na kaplické půdě, jen o
proces, ale také o výsledek. Její inscenační
a metodami dramatické výchovy dětí a vlastními divadelními disciplínami jen okrajově,
ale začneme od divadla, od dramaturgie,
praktické režie etc., a až tento základ posluchači vstřebají, tak teprve tehdy se budeme
věnovat metodikám a praktikám dramatické
výchovy dětí. Dodnes slyším Sonin výrok:
„Metodiku se naučí za jeden semestr, to další se
nenaučí ani za deset.“ Praxe tehdy potvrdila
hypotézu, že touto cestou lze posluchače
daleko lépe vybavit nejen pro jejich pedagogické poslání, ale i pro jejich divadelní
praxi. Připomenula mi to letos na Chrudimi
Soňa Pavelková při vedení semináře
na Kaplickém divadelním létě 1986
Foto: Karel Kerlický
„Metodiku se naučí za jeden
semestr, to další se nenaučí
ani za deset.“
výuky, ale hodiny se Soňou jsem si většinou
ujít nenechal.
Po úspěšném zakončení kralupské
konzervatoře jsem koncipoval další kurz, tentokrát pod Lidovou konzervatoří Středočeského krajského kulturního střediska (1989–
1990) bez propojení s pražskými kolegy, ale
především právě se Soňou Pavelkovou. Byla
pro mne tehdy patrně jedinou lektorkou,
která byla ochotna přistoupit na to, že na to
půjdeme opačně, než bývá zvykem, než jsme
to praktikovali např. v Kralupech. To jest, že
se nebudeme zabývat přednostně postupy
5 | 2008
bezděčně Jitka Tichá, jedna z absolventek
tohoto kurzu, když jsem sledoval její kreace
v představení Mariage loutkového souboru
Tichý jelen z Roztok.
Těch několik let, které jsem díky
vzpomínaným vzdělávacím projektům strávil v Sonině přítomnosti, považuji za jedno
z mých významných školení pro praktickou
divadelní činnost. Nepovedlo se mi nabyté
poznatky proměnit při realizaci vlastních
inscenací, protože se mé divadelní konání
ubírá jiným koridorem, ale kdoví, třeba za
dva roky... Na Soňu se nezapomíná.
Soňa odchovala stovky svých žáků,
seminaristů a svých pokračovatelů. Po léta
nejvýraznější z nich a logicky hodně svá je
Irena Konývková z Ostrova. Soňa se stala
také jednou z „tetiček metodiček“, ale taky
byla hodně svá. Byla razantní, praktická, nesmlouvavá, peroucí se o svůj názor i s životní
realitou, která nebyla rozhodně uzpůsobena
k procházce růžovou zahradou. Přitom mohla rozdávat humor a nadhled plnými hrstmi.
Ten minulý čas v předchozím odstavci je namístě. Soňa Pavelková již není
mezi námi. Prozřetelnost ji vysvobodila
z útrap dlouhotrvající těžké nemoci 29. srpna
2008 ve věku 76 let (* 3. 5. 1932). Její jméno
bude vždy spojováno s těmi, jež reprezentují
novodobé pojetí dramatické výchovy a dětského divadla.
7
Osobnosti amatérského divadla
Vzpomínka
na Alenu
Urbanovou
Jak prázdný a pustý zdá se světa běh
Za Alenou Urbanovou
Milan Strotzer
Eva Machková
Poprvé jsem se s ní setkala někdy na jaře roku 1951, když na DAMU
přednášela dějiny kritiky. Měli jsme ji
ale jen velmi krátkou dobu, odcházela
na mateřskou dovolenou a k pedagogické práci se pak vrátila až po letech,
když učila na pražské konzervatoři
dějiny divadla. Podruhé a daleko podstatněji jsem ji poznala o dvacet let
později, na počátku normalizace, kdy
v profesionálním divadle nic nesměla
– naše přední kritička a dramaturgyně
byla nahrazena prapodivnými existencemi. Tehdy začala její intenzivní
činnost v oblasti amatérského činoherního divadla pro děti. Byla členkou výběrové poroty prvního ročníku
přehlídky, která se konala v roce 1971
v Kralupech nad Vltavou, a stála tak u
zrodu a u vytváření koncepce práce v
této oblasti. Byla pak členkou poroty této přehlídky po celou dobu její
existence v Kulturním domě v Ostravě-Porubě – to bylo, tuším, sedm ročníků
– a na dvou přehlídkách ve Stráži pod
Ralskem, po roce 1990 pokračovala i
při několika ročnících Popelky v Rakovníku. Jako porotkyně se uplatnila i
v dalších oborech amatérského divadla
a na dalších přehlídkách, nicméně její
činnost v oblasti divadla pro děti byla
klíčová – dodnes jsou nepřekonány
její publikace Popelka divadla pro děti
(1986) a Mýtus divadla pro děti (1992).
Říká se, že každý je nahraditelný. Přesnější je, že každý musí být
jednoho dne nahrazen – by měl být
nahrazen! Je ovšem vždy otázka, jak.
Alena Urbanová do svého
pohledu na amatérské
divadlo pro děti vložila
veškerou svou předchozí
kritickou i dramaturgickou
erudici a zkušenost, a to se
nahrazuje jen velmi těžko.
Před letošním Jiráskovým Hronovem, který mám na starosti z hlediska
programu včetně seminářů a dílen, jsme
připravovali předchozí číslo Amatérské
scény. Je to pro mne vždy velice vysilující
období, je to jako práce na dvou stavech
najednou. Ani na jednom se přitom nesmí
přetrhnout nit, a když už se to stane, musí
být okamžitě navázána, aby utkaný vzor byl
k použití. Nelze totiž nepovedené dílo zahodit, založit novou přízi a začít znovu. Není
na to kdy. I v tomhle zátěžovém období se
navíc musí průběžně zajišťovat osnova a
materiál, potřebné pro dílo následné. Třeba
jen tak, že si poznamenáte, co máte učinit až
dohotovíte právě rozdělanou práci. Letošního vypjatého července jsem si například
mj. poznamenal: Urbanová – Rady nerady
(Náměstíčko). Přeloženo z obrazů a hesel to
znamenalo, že mám zavolat dramaturgyni,
Alena Urbanová / soukromé foto
divadelní teoretičku
a kritičku paní Alenu
Urbanovou a domluvit
s ní pevný termín dodání textu pro jednu
část dramaturgického
pozorníku
Amatérské scény nazvanou
Rady nerady, a sice o
Goldoniho hře Náměstíčko. Bohužel, tahle
Převzato ze Zpravodaje
Jiráskova Hronova č. 3 ze
dne 3. 8. 2008.
8
5 | 2008
poznámka na objednávku dodání materiálu
zůstala nerealizovaná.
Těsně před odjezdem do Hronova
jsem se zprostředkovaně od kamarádů dozvěděl, že paní Alena Urbanová 11. července
2008 zemřela, že rozloučení s ní proběhlo
v tichosti v úzkém okruhu její rodiny 21. července v malé obřadní síni krematoria v Praze-Strašnicích. Bylo jí 85 let (* 29. 1. 1923).
Z předcházejících řádků je zřejmé,
že přes pokročilý věk byla Alena Urbanová
stále činná ve svém oboru, ostatně čtenáři
tohoto časopisu, potažmo Divadelních novin
nemohli pominout její skvostné příspěvky, ať
již šlo o úvahy o divadle pro děti, dramaturgické pendanty k divadelním hrám, historická poohlédnutí, recenze inscenací divadel
profesionálních i amatérských atd. Mladší divadelníci ji mohou znát jen prostřednictvím
její publicistické činnosti. V posledních letech
jí její pohybové ústrojí nedovolovalo cestovat
a zúčastňovat se náročných přehlídkových a
podobných akcí. Poslední recenze divadelních představení se proto týkaly výhradně
pražské divadelní scény, začasté Divadla ABC
ve Vodičkově ulici, kde sama v č. p. 35 rovněž
bydlela.
My dříve narození ji pamatujeme
jako lektorku a porotkyni mnoha divadelních
přehlídek a vzdělávacích akcí. Osobně jsem
měl tu čest se s A. Urbanovou setkat před
více jak čtvrt stoletím. Znal jsem ji ale již
dříve, a sice z výborných dramaturgických
pozorníků, které jako dlouhodobý seriál
vycházely na stránkách Amatérské scény
v letech 1978–1983. Dodnes je to nevytěžená pokladnice dramaturgie divadelních
souborů. Stejně tak ediční řada Divadlo pro
děti (1986–1994), na jejichž většině dílů se
podílela redakčně a především jako autorka
teoretických statí a dramaturgických pendantů k otiskovaným hrám. Tři publikace
z této řady jsou přitom pouze jejím dílem,
včetně stěžejních prací pro oblast divadla
pro děti, které vzpomíná Eva Machková
v předchozím příspěvku. Troufám si tvrdit, že
tomu, kdo důkladně prostuduje 14 dílů této
ediční řady, se dostane nesuchopárnou formou teoretické průpravy vysokého stupně
nejen pro dramaturgii divadla pro děti, ale
pro dramaturgii vůbec.
V roce 1983 jsem A. Urbanovou
potkal takříkajíc naživo a služebně. Bylo to
na některé z mnoha přehlídek amatérského
divadla, nejspíše na Wintrově Rakovníku.
Neslužebně to bylo pravděpodobně o něco
dříve na poděbradském FEMAD. Její rétorika sice nebyla tak atraktivní jako např. u
souputnice Jarmily Černíkové-Drobné, ale
Osobnosti amatérského divadla
kdo přivykl tomu, že myšlení předbíhá řeč,
že se ledacos nakousne a nedopoví, tomu
se dostalo překvapivých postřehů, vývodů a
poznání v nedohlédnutelných souvislostech.
Přivyknout bylo třeba jen tehdy, kdy A. Urbanová promlouvala k velkému auditoriu. Jinak
tomu bylo v malých skupinách, a už zcela
jinak při projevu psaném. Sotva bych nalezl
další příklad pocitu nadšení z četby odborné
statě či recenze inscenace, v němž by se mi
spojovaly výše uvedené premisy (postřehy,
souvislosti, vývody) ve výsledku dovedené
k podstatě věci, navíc s espritem, srozumitelně a tudíž čtivě.
Blahé paměti, poté, když začala
v někdejším Sovětském svazu pěrestrojka,
naši soudruzi velice zostražitěli, a my jsme
museli např. zařazení inscenace do programu
FEMADu v Poděbradech dokládat písemnými recenzemi. Pamatuji se, že jsem se přímo
běrových komisařů“ a nejrespektovanějších
odborníků. Nejvěhlasnější období FEMAD
v Poděbradech a poté v Libici nad Cidlinou je
z velké části její zásluhou. To se moc neví. Od
ročníku, kdy se FEMAD v Libici n. C. proměnil
na festival a tvůrčí dílnu divadla pro děti, už
jsme tak mocně po vlasti necestovali, leč A.
Urbanová patřila i v celé této jedenáct let
trvající éře (1990–2001) k opěrným pilířům
programové rady a lektorského sboru.
Stejnou oporou byla při koncipování a odborném zajišťování celostátní
přehlídky činoherního divadla pro děti. Jako
lektorka a členka odborných porot se zúčastnila celé plejády dalších, většinou krajských
postupových přehlídek, zejména v Praze a
Středočeském kraji. Pracovala v krajských
i ústředních poradních sborech, později
odborných radách pro amatérské divadlo
NIPOS-ARTAMA a nelze nevzpomenout, že
Alena Urbanová (třetí zprava) v odborné porotě rakovnické Popelky 1996. Foto: Jiří
Chlum.
těšil, až mi Alena Urbanová dodá hodnocení
a přímo se tetelil nad jeho čtením.
Tímto upamatováním se dostávám
k tomu, co by mělo být zaznamenáno. Po
smrti Pavla Boška (1980), jednoho z duchovních otců poděbradského FEMAD, slujícího
v 70. a 80. letech označením salon odmítnutých (tehdy po právu, neboť se v drtivé většině jednalo o ideologické důvody), se proměnil zásadně způsob programové přípravy
tohoto tehdy nejvěhlasnějšího divadelního
festivalu u nás. Nastoupila týmová práce spočívající v důkladném mapování divadelních
počinů v celé tehdejší republice a ve výběru
toho nejkvalitnějšího, nejinspirativnějšího a
mladého duchem. Mezi těmi, kdo objížděli
republiku a pak se pět až osm hodin věcně
dohadovali o optimální programové skladbě,
byla A. Urbanová jedním z nejčastějších „vý-
byla stálou posuzovatelkou textů autorské
soutěže Oříšky pro Popelku ve všech jejích
dosavadních ročnících. Název této soutěže a
rakovnické Popelky byly inspirovány jednou
z jejích předních prací, pojmenovanou Popelka divadla pro děti.
Jsem rád, že A. Urbanová dovolila
dát část názvu své knížky do vínku zmíněným
soutěžím. Budou ji tak nepřímo připomínat
navzdory tomu, že jí jakékoliv zviditelňování
nebylo vlastní. Patřila mj. k těm soudným,
kteří v jisté fázi svého profesního života, vědomi si svých možostí, netouží být v centru
dění, natož pozornosti. Mnohokrát jsem ji
musel již před mnoha lety přemlouvat, aby
přijala členství v lektorském týmu FEMAD
či přehlídkové porotě. Říkala, abych vzal
někoho mladšího, že už na to nemá atp. Paradoxně v tom byla vlastně nesoudná. V mých
5 | 2008
„Jak prázdný a pustý zdá
se světa běh, pravil Hamlet
a měl recht!“ Sem tam se
na ty dva verše podívám,
pomůže mi to leccos přežít
a nevzdat.
vzpomínkách zůstane vedle vážnosti k profesní erudovanosti zachován tento sympatický rys spolu s neokázalou noblesou a také
se zvláštním humorem suchého anglického
rodu. Ostatně jeden její výrok jsem autenticky zaznamenal a mám jej na pracovním stole
již deset let. Po představení Báchorky o lípě
jistého nejmenovaného souboru na Popelce
v Rakovníku povzdechla nad marností svého
snažení slovy: „Jak prázdný a pustý zdá se světa běh, pravil Hamlet a měl recht!“ Sem tam
se na ty dva verše podívám, pomůže mi to
leccos přežít a nevzdat.
Úctyhodné dílo, které A. Urbanová za sebou zanechala, aniž by takřka do
posledních svých dnů opustila pozornost
od osnovy svého pomyslného tkalcovského
stavu, patří v kontextu českého amatérského
divadla k těm nejzásadnějším. Pro ty, kdo ji
osobně nepoznali, se může zdát toto tvrzení
přehnané. Pokud se začtete do jejích prací,
pak mi dáte, věřím, za pravdu, a to i v tom, že
z našeho kulturního života odešla poslední
noblesní a výsostně erudovaná první dáma
české divadelní kritiky. Nevím o nikom, kdo
by mohl promptně navázat zpřetrhanou nit.
V pátek 11. července zemřela divadelní kritička a autorka hereckých monografií
Alena Urbanová. Bylo jí 85
let. Do čtenářského povědomí se zapsala také jako
autorka publikací o problematice divadla pro děti.
Alena Urbanová vystudovala dramaturgii na pražské
Akademii múzických umění.
Poté pracovala jako redaktorka odborného časopisu
Divadlo a jako dramaturgyně Realistického divadla. V
letech 1971–1978 působila
jako lektorka dramaturgie v
Divadle Na zábradlí v Praze.
(Lidové noviny 22. 7. 2008)
9
Z občanských sdružení
Dvě černé
třináctky
v karlovarském
Déčku
Vlastimil Ondráček
Ty třináctky v letních měsících
letošního roku přinesly nepříjemné loučení se dvěma členy karlovarského souboru
Divadelní studio D 3. V neděli 13. července
2008 odešel z našich řad dlouholetý člen
Ladislav Fíman po dlouhé a těžké nemoci
ve věku 77 let. Práci v ochotnickém divadle
se věnoval od svého mládí, známe jeho
úspěšnou spolupráci s profesorem Vratislavem Bartůňkem, karlovarským nestorem
ochotníků. Do Déčka přišel v roce v roce
1965 a za těch více jak čtyřicet let odvedl
řadu překrásných rolí. Vzpomínám na
jeho postavu purkmistra v Baladě z hadrů.
Není místo na to vyjmenovat jeho skvěle
vytvořené postavy, vždy pečlivě připravené. Jeho život v Déčku poznamenala ještě
jedna výjimečná událost. Na 43. Jiráskově
Hronově vstoupil v manželství s členkou
souboru Jiřinkou Postlovou. Byla to první
svatba ochotníků na této významné divadelní události. Svatební hostina se konala
na hronovském koupališti, to ještě v té
době fungovalo. Hlavní pohoštěním byly
jak jinak – utopenci. Snědlo se jich asi deset
kilo a vypilo jedno štěně piva chlazeného
v koupališti. Dlouholetá zákeřná nemoc
byla i příčinou, že se již přestal objevovat
v inscenacích souboru. Na poslední setkání
s Láďou budu dlouho vzpomínat. Nejstarší
členové souboru se s ním sešli u něj doma a
zavzpomínali, i když z jeho strany již s nadměrným úsilím, na prožité události v souboru. To bylo pondělí a v neděli nato jsme
dostali zprávu, že zákeřná nemoc ukončila
jeho životní pouť. Odešel nám kamarád.
Na pozvání pořadatelů 78. Jiráskova Hronova se uskutečnilo naše vítězné
představení z národní přehlídky jednoaktových her v Holicích z roku 2006 autora
Antonína Přidala Pěnkava s Loutnou. Svůj
podíl na inscenaci měl pochopitelně i náš
výtvarník, scénograf, technik, osvětlovač
a zvukař Vašek Junek. Do souboru přišel
v roce 2005 a podílel se na řadě úspěšných
inscenací. Po návratu z Jiráskova Hronova
nás překvapila a zaskočila neočekávaná
zpráva. Vašek měl při výkonu zaměstnání
pracovní úraz a 13. srpna zemřel na jeho
následky. Ukončení života je vždycky tragické, ale ve věku 29 let je to neuvěřitelné
a o to víc bolestné. Toto bylo druhé těžké
loučení s kamarádem. A pak že třináctky
nepřinášejí smůlu.
10
Sdružení žije!
Rozhovor se Sašou Gregarem o Volném sdružení východočeských divadelníků připravila Pavlína Schejbalová.
Volné sdružení východočeských divadelníků je podle stanov občanské sdružení, spolek, podle cítění jeho členů hromada kamarádů, kteří mají společného koníčka – amatérské
divadlo. V názvu sice stojí, že je to sdružení východočeské, ale nenechte se mýlit. Členy jsou (a
mohou být) divadelníci z celé republiky. A nejen
amatéři, i řada profesionálů vlastní legitimaci
VSVD... Tolik se praví na úvod o VSVD na internetových stránkách. Jsou informacemi nabité,
ale přesto, nemohlo být lepší příležitosti, než si
během letošního Jiráskova Hronova popovídat
s předsedou onoho sdružení a dozvědět se víc
takříkajíc z oka do oka.
Kdy a proč vlastně vzniklo Volné
sdružení východočeských divadelníků?
To vím skoro přesně. Až na ta data!
Přibližně v únoru roku devadesát mi zatelefonoval Milan Schejbal a říkal: Sašo, přijeď
tehdy a tehdy do Prahy, všelijak se to tady
vaří, je tady SČDO, vzniká ADA, potřebujeme další lidi, kteří by podpořili myšlenku
probuzeného proudu amatérského divadla
po roce ´89. Já tenkrát napoprvé musel říci,
bohužel, že máme spoustu starostí v Ústí nad
Orlicí, kolem Občanského fóra, že mě zatím
buntování stran ochotnického divadla jaksi
v danou chvíli moc nepřitahuje. Po čase ale
Praha pořádala jakousi konferenci, tam už
jsem i s dalšími Východočechy byl, a začali
jsme se zajímat, resp. Pražáci se zajímali o
nás. Na jedné straně ale SČDO, na druhé
ADA, avšak jejich představy nás úplně neoslovily, tak to v revolučních dobách bývá…
Uvažovali jsme chvíli o vytvoření nějaké
regionální součásti ADA, ale nakonec se nám
nechtělo se cpát do pražských struktur. A tak
jsme si založili vlastní organizaci, pamatuji se
na dlouhou debatu o tom, zda mít předsedu
„Prvními kolektivními členy
se stal DS Krakonoš z Vysokého, divadelní soubory
z Lomnice nad Popelkou,
z Luže, z Hostinného, z Meziměstí, svitavské ,Céčko‘,
Úpičtí, Havlíčkobrodští…“
5 | 2008
nebo prezidenta… Už v té době jsme měli
na mysli jakousi „střechovou organizaci“ pro
spolupráci divadelních souborů – možná
z předtuchy, že celý regionální a celostátní
systém v amatérském divadle, dosud spojený s právě likvidovanými okresními a krajskými kulturními středisky a ÚKVČ, který byl po
„Uvažovali jsme chvíli o
vytvoření nějaké regionální
součásti ADA, ale nakonec
se nám nechtělo se cpát do
pražských struktur. A tak
jsme si založili vlastní organizaci...“
„sametu“ taky na odepsání, je potřeba něčím
nahradit. Navíc soubory ještě dlouho (až na
výjimky) nenacházely odvahu stát se samosprávnými spolky, byť podle sdružovacího
zákona již mohly a dlouho se ještě zaštiťovaly zřizovatelstvím. Ve Východočeském kraji
jsme měli tenkrát určitou výhodu –
existovalo tu aktivní krajské kulturní středisko (lví podíl Mirky Císařové) a v několika
okresních střediscích a především jejich
poradních sborech fungovala výborná spolupráce divadelníků, velmi neformální. Všichni
jsme se dobře znali…
To jsou tedy ti, kterými máš na
mysli ono „my“?
Volné sdružení východočeských
divadelníků vzniklo ze zástupců souborů či
členů zmíněných poradních sborů – už jako
privátních osob, ale dostatečně známých
v regionech tehdejšího Východočeského
kraje – 2. února 1991. To proběhla v Hradci
Králové bouřlivá debata, u níž byli např. Karel
a Blanka Šefrnovi, Mirka Císařová, Pepík Tejkl,
tehdejší hradecký primátor Martin Dvořák,
Hejralovi z Vysokého, mladičká Olinka Strnadová, Alena Exnarová i já a spousta dalších,
víc než sedmdesát divadelníků. Prvními
kolektivními členy se staly DS Krakonoš z Vysokého, divadelní soubory z Lomnice nad
Popelkou, z Luže, z Hostinného, z Meziměstí,
svitavské „Céčko“, Úpičtí, Havlíčkobrodští…
Z občanských sdružení
Proto dodnes operujeme v kraji Královéhradeckém i Libereckém, Pardubickém a na
Vysočině. Všude tam máme členy a členské
soubory, organizujeme společné akce, otevřené přehlídky, byť už v těch nových regionech mají své krajské přehlídky.
Ony zmíněné začátky, které jsme
chápali jako „pražskou“ politiku, se promítly
i do názvu našeho bulletinu – „zpravodaje
amatérských divadelníků, loutkářů a recitá-
státní) organizací, která by zajišťovala spolupráci, koordinaci a ochranu zájmů českých
amatérských divadelních souborů na celostátní úrovni. Zřejmě i proto, že se tím zabývá, včetně mezinárodních vztahů, především
NIPOS-ARTAMA, tedy státní instituce. SČDO,
ADA a VSVD jsou samozřejmě jejími partnery.
A tak odborná stanoviska zaujímají odborné
rady Artamy (jichž jsou zástupci organizací
členy), rozhodování pak v rukou výkonných
pracovníků a rozhodování ministerstva by z
názorů Artamy mělo vycházet – protože je v
podstatě jediným partnerem státní kulturní
politice (pokud nebereme v úvahu některé
divoké nápady samotných poslanců).
V tomto smyslu trochu smysl poslání našich organizací kulhá – princip ochrany,
bránění zájmů z vůle samotných občanských
sdružení je příliš rozmělněn, jako by nebyl
třeba (abychom se nedivili, jako divadelníci
v Praze!). Pokud ale je potřeba ve smyslu
obrany této součásti občanského života vystoupit, děje se to právě kuriózním způsobem
– prostřednictvím státní instituce. (Jinak je na
tom např. Folklorní sdružení České republiky,
nejpočetnější organizace v oblasti zájmové
torů ve východních Čechách, na
pomezí Moravy a v části bývalých Sudet“, jak zní celý název.
Začal vycházet již v dubnu 1991
a název je akronym – Divadelní
HROM ADA! Vznikl z legrace, ale
chtěli jsme se tak „revolučně“
vymezit proti pražským rebelům, byť s ADA máme, alespoň
si myslíme, dobré vztahy. Hromada vychází dodnes třikrát
ročně a od začátku ve spolupráci
s královéhradeckým Impulsem.
Za sedmnáct let jsme vydali 53
šedesátistránkových čísel.
Vědomí, že máte v regionu dost souborů a lidí, kteří
jsou schopni a chtějí se zapojit,
byla asi zásadní, protože, pokud vím, v žádném jiném regionu nic podobného jako VSVD
Alexandr Gregar na JH 2008 / Foto: Ivo Mičkal
nevzniklo…
Určitě proto, že žádný
jiný region nemá tak silný pokulturní činnosti, která sdružuje více než
tenciál. Ve východních Čechách se dodnes
400 členských souborů v 17 autonomních
divadlo hraje téměř v každé druhé vesnici,
regionálních sdruženích, FoS (spolu)pořádá
skoro v každém městě je divadelní budova.
56 folklorních festivalů a lidových slavností
V současné době máme kolem sto padesáti
a tvůrčích dílen, vydává časopis a další tisindividuálních členů a patnáct členů kolekkoviny metodické, repertoárové, propagační
tivních – tedy je nás víc jak dvě stě. Soubor
publikace, provozuje Informační centrum v
„evidujeme“ tak, že tři z jeho členů jsou členy
Praze, internetové stránky, spolupracuje s
individuálními (SČDO má šest set členů, ale
kulturními institucemi, je členem mezinárodna území celé republiky)…
ních organizací.) Pravda, ochotnické divadlo
V souvislosti s aktivitami kolem
nemá, na rozdíl od folkloru, takovou (komerčzakládání Matice českých divadelníků jsem
ní) sílu, není vývozním artiklem, ale postavení
zjistil, že skutečně, kromě SČDO a ADA, není
v občanské společnosti má „némlich“ stejné.
v republice žádné sdružení, které by bylo
Ještě k Matici – loni jsem spolu
společnou platformou amatérských divas předsedou SČDO Jardou Vyčichlem (čest
delních souborů – tedy občanskou (nikoliv
jeho památce, už bohužel není mezi námi)
5 | 2008
„Ve východních Čechách se
dodnes divadlo hraje téměř
v každé druhé vesnici, skoro
v každém městě je divadelní
budova. V současné době
máme kolem sto padesáti individuálních členů a patnáct
členů kolektivních – tedy je
nás víc jak dvě stě.“
a vlastně na popud dlouhodobých zájmů
SČDO pomohl vytvořit Matici českých divadelníků, kromě SČDO a VSVD ji akceptovalo
ještě ústecké OSDO, pražská ADA se distancovala. Poté jsme oslovili prostřednictvím
Amatérské scény a internetu české soubory,
zda by takovou platformu chtěli, zda-li by se
připojili k jakémusi spolku spolků. Loni v létě
jsem na Hronov pozval osobně snad dvacet
sdružení k aktuálnímu jednání. – Zájem, až
do dnešních dnů, nula. Zřejmě ještě není
čas. Možná nastane, až bude
ministerstvo chtít zrušit nějakou
příspěvkovou organizaci, to zas
bude revoluční rétoriky…
Na území východních
Čech existuje přece ještě také
IMPULS. Ten vznikl ve stejné
době?
Začátkem 90. let se bez
náhrady rušila krajská a okresní
kulturní střediska. Ale v Hradci
Králové z nich tehdejší okresní
úřad vytvořil IMPULS – jako
Středisko amatérské kultury. U
zrodu tohoto nápadu byl Honza
Dvořák, dnes pedagog Jesliček,
a současný hejtman ing. Bradík,
pánbůh jim to přičte… Byl to
dobrý tah, novým způsobem se
nastavila komunikace s divadelníky, ale i s filmaři či fotografy.
Tanečníci a muzikanti si šli po
svém.
A jak se vyprofilovalo
fungování VSVD a IMPULSu. Řekla bych, že
to leckomu tak trochu splývá.
Impuls (z vůle tehdejších okresních poslanců) mohl pokračovat v podpoře
zájmových činností – kromě kulturních aktivit dospělých šlo především o činnosti dětí a
mládeže (recitace, moderní a folklorní tanec,
sborový zpěv, dětské divadlo). Grantová politika tehdy ještě neexistovala, a tak Impuls
financoval i přehlídky, zůstaly zachovány i
některé vzdělávací akce. Po zániku okresů se
podařilo statut Impulsu převést pod krajský
úřad, postupem času se státní i regionální
kulturní politika začala profilovat a k dispozici jsou místní i krajské granty, poskytuje
je i MK ČR a jsou další finanční možnosti,
byť např. Státní fond kultury po odchodu
11
Z občanských sdružení
ministra Pavla Dostála uhynul na parlamentní
souchotě.
Impuls dnes financuje samotné činnosti omezeně. Především však platí několik
málo zaměstnanců (5) – profesionálů, kteří se
z někdejších „metodiků“ vypracovali na skvělé „produkční“. Mají „statutární“ povinností
k dětským aktivitám, napojených i na školské
orgány, organizují akce pro krajský úřad, ale
jejich pracovní náplní je i spolupráce s amatéry, divadelníky, fotografy, filmaři, v oblasti foto
a film dokonce Impuls působí jako akreditovaná vzdělávací instituce. Společně s Impulsem
vychází i Divadelní Hromada a také fotografové a filmaři mají své bulletiny.
Naše jednatelka VSVD Naďa Gregarová je tedy pracovnicí Impulsu, která má
na starosti dětské aktivity (taneční, pěvecké
sbory a dětské divadlo) – ale zároveň je kontaktním článkem mezi VSVD a Impulsem. Její
jednatelství ve VSVD není konfliktem zájmů,
naopak. V příspěvku zřizovatele, který Impuls
dostává na provoz, byste peníze na přehlídky
a vzdělávání marně hledali. Stejně jako VSVD
a místní pořadatelé je získává z ministerských, krajských nebo místních grantů. Ale
prostřednictvím zmíněných zaměstnanců
zajišťuje něco velmi podstatného – odborný
servis regionálním zájmovým sdružením,
administrativu, organizační a produkční činnosti, ekonomický servis. Bez profesionálního
účetnictví Impulsu bychom se zřejmě neobešli, vždyť největší akce, kterou děláme, Open
Air Program při hradeckých Regionech, stojí
tři čtvrtě milionu korun, denně je potřeba
zabezpečit obrovský finanční obrat! Roční
rozpočet VSVD je více jak milion a přes zmíněný servis nad ním ještě bdí volený pokladník
a revizní komise sdružení, vyúčtování jsou
neúprosná.
A jaká je, řečeno suše, organizační
struktura VSVD?
I to mělo svůj dramatický vývoj.
První předsedkyní VSVD byla Alena Exnarová,
poté po dlouhá léta Honza Merta. Ale prvních
pět šest let to bylo trochu přešlapování, hledání sebe sama. Zásadní problém spočíval v
tom, jak celé to území zachytit, jak ho propojit
na bázi občanské organizace, jednu dobu to
vypadalo i na rozpad… Rada VSVD měla tenkrát jen asi šest lidí – a ponorka.
Asi v roce 1998 jsme však přišli na
způsob, jak vytvořit jakousi referenční komunikaci – oslovili jsme celé „území VSVD“ a
pozvali do voleného orgánu víc než dvacet
lidí. Hrozné! Každá manažerská příručka od takového molochu zrazuje! Ale dnešní rada má
třiadvacet členů, scházíme se dvakrát třikrát
do roka a vždycky se sejde většina, scházejí
jen ti, co zrovna mají představení nebo zkoušku nebo svatbu. Radu tvoří, kromě řady velmi
akceptovaných divadelníků, např. J. Tejkla, B.
Šefrnové, J. Merty, A. Exnarové ad., členové
souborů pořádajících divadelní přehlídky. Je
vždycky o čem mluvit, je co řešit. Např. principy vybírání souborů na přehlídku, povinnosti
souborů, pořadatelů, co a jak pro to udělat,
12
v naší radě vznikaly např. i konkrétní principy
udělování odznaků J.K. Tyla, statut Matice, byť
iniciátorem byl SČDO.
Řada členů rady jezdí i na všechna
činoherní představení během sezony. Máme
o nich přehled dřív, než vypukne přehlídka,
v Hromadě je zpravodajsky reflektujeme. Ale
eliminaci neděláme, nepovažujeme za dobré
„nepřipustit“ někoho na přehlídku – hodnocení necháváme na autoritě přehlídkové poroty.
Letos jsme v Červeném Kostelci museli rozdělit přehlídku dokonce na dva víkendy, aby se
vešlo sedmnáct představení! (A dostali jsme
na ni stejných patnáct tisíc od ministerstva
kultury jako přehlídka, která s bídou dala dohromady představení pět.)
Myslím, že zásadní funkce VSVD
je ovšem v udržování kontaktů. Důležité je
setkávání Rady VSVD a komunikace Divadelní Hromadou. Ta je jakýmsi intimním,
„sousedským“ časopisem v duchu tradičního
spolčování. Proto kromě recenzí a prezentací představení obsahuje zprávy ze života
souborů a jednotlivců. I díky tomu se všichni
známe. Oblíbené je tzv. „Cenění“ – ocenění ze
všech přehlídek se sjedou do Hradce Králové,
aby převzali diplomy, vždy originální výtvarná
dílka. A na tomto „srazu“ se potkají činoherci
„Myslím, že zásadní funkce
VSVD je ovšem v udržování
kontaktů. Důležité je setkávání Rady VSVD a komunikace Divadelní Hromadou.
Ta je jakýmsi intimním, ,sousedským‘ časopisem v duchu tradičního spolčování.“
s loutkáři, „alternativci“ s recitátory, vedoucí
dětských souborů, málokdy se někdo omluví,
s humorem se něco poví o jednotlivých přehlídkách, pokaždé to spojíme s nějakým pěkným představením, s přípitky… Podobnou atmosféru mají i valné hromady VSVD, většinou
začátkem února se nás sejde minimálně šedesát, řádní i čestní členové, profesionálové, kteří
s námi spolupracují, čte se výroční zpráva, volí
lidé do funkcí (jsme přece právnická osoba) a
taky je divadelní představení. A samozřejmě
setkávání na přehlídkách – v obou Kostelcích
to vždycky pěkně duní! Máme prostě celým
rokem rozprostřen i společenský život, jak to
ostatně ve spolcích být má.
Zapomněl jsem ještě na ediční činnost. Mnozí už znají a mají naši Divadelní jarmárku profesora Císaře či knižní rozhovor s vysockou herečkou Slávkou Hubačíkovou (Kale
a Kyselo), pár výtisků ještě máme na skladě,
jinak se po nich zaprášilo. Teď chystáme další
knížku – o loutkářce Hance Voříškové. Bude
se jmenovat Panáčkové, s minimalistickými
5 | 2008
„komiksovými“ obrázky. K ní vyjde DVD s několika Hančinými představeními „pro jednoho
dva diváky“. Už se těšíme.
A ještě by mě zajímalo, jaký význam má členství VSVD pro člověka např.
z Českých Budějovic, když inzerujete, že jste
otevření…
Třeba v tom, že my s ním a on s námi udržujeme kontakt. Minimálně prostřednictvím Divadelní Hromady. Ale povinnosti,
kromě členského příspěvku, nemá žádné.
Řádný členský příspěvek je 250 korun ročně,
za to dostane tři vydání Hromady, spoustu
informací… Kdyby někdo ze vzdálenějších
chtěl být naším členem, rádi ho přivineme.
Bude samozřejmě příjemné, když VSVD
něčím obohatí, tedy nejen svým členstvím,
příspěvkem. O finance ale nejde (členské příspěvky tvoří cca 3 % našeho rozpočtu). Naše
aktivity zveřejňujeme po celé republice, např.
na kurz jevištního líčení s maskérkami Klicperova divadla přijelo na 40 lidí, dokonce až
z jižní Moravy.
Má takový člen nějaké výhody,
třeba u vzdělávacích akcí?
Nemá, tady nerozlišujeme, ovšem
držitel průkazky VSVD má např. slevu v hradeckém Klicperově divadle a v Draku a také
ve Východočeském divadle v Pardubicích,
máme s divadly smlouvu. K naší celorepublikové působnosti patří i to, že na otevřených
přehlídkách může vystoupit i soubor odjinud
– středočeský soubor z Libice nad Cidlinou
hrál např. v Miletíně, stejně jako soubory z
Liberecka.
Tak to vypadá, že VSVD je asi právě ve fázi spokojeného fungování.
Spokojenost není právě nejlepší
vlastnost, lepší je, když něco tvůrčím způsobem alespoň zaklokotá. Teď právě rozbíháme
dlouhodobý kurz pro herce a režiséry s prof.
Františkem Laurinem. Zájemců máme tolik,
že bude mít zřejmě pokračování i v sezoně
2009–2010.
Naší výhodou je nejen chuť a smysl
členů pro vzájemnou spolupráci. Je to také
existence Impulsu, která je příčinou jistého
„evropského standardu“ naší organizace. A
pokud krajský úřad nezmění svou kulturní
politiku (a nevydá se, jako jiní, cestou pochybných „úspor“), pak dosavadní úroveň a
akceschopnost VSVD bude na dobré úrovni.
Jinak bychom to, co nám dnes profesionálně
zajišťuje Impuls, museli vzít do vlastních rukou a sehnat na to peníze, profesionalizovat
třeba určité funkce. Ale to je zatím v Čechách
utopie. Nejsme např. jako Folklorní sdružení
České republiky, nemáme lidi, kteří by činnost
ve sdružení chápali i jako své profesní (a profesionální) postavení. Ani česká společnost
tomu není zatím nakloněna. To jsem si ověřil
v řadě grantových jednání, u nichž vyplněná
kolonka – mzdy vlastních pracovníků – vždycky bývá příčinou zdviženého obočí, ne-li
zrovna pochybnosti o „poctivé“ neziskovosti,
přece „když jste „neziskoví“, děláte všecko
zadarmo, není-liž pravda?“…
Jiráskův Hronov
FAKTOGRAFIE
78. JIRÁSKOVA HRONOVA
31. červenec–9. srpen 2008
Milan Strotzer
78. ročník Jiráskova Hronova (dále jen JH), festivalu amatérského divadla, byl koncipován jako celostátní mezidruhová přehlídka se
zahraniční účastí. Uskutečnil se ve dnech 31. 7.–9. 8. 2008. Z pověření a za
finančního přispění Ministerstva kultury ČR jej pořádaly NIPOS-ARTAMA
Praha a město Hronov. Hlavním pořadatelem v místě bylo Kulturní a informační středisko v čele se svou ředitelkou Marcelou Kollertovou. Odborným
garantem byl jako každoročně NIPOS-ARTAMA Praha. Ředitelka NIPOS
Mgr. Lenka Lázňovská je současně předsedkyní festivalového výboru, vrcholového orgánu JH. Spolupořadateli JH byly stejně jako v předchozích
letech Amatérská divadelní asociace, Česká sekce UNIMA, České středisko
AITA/IATA, Klub přátel umění v ČR, Krajský úřad Královéhradeckého kraje
Hradec Králové, občanské sdružení Kruh Hronov, Sdružení pro tvořivou
dramatiku, Společnost amatérské divadlo a svět, Svaz českých divadelních ochotníků a Volné sdružení východočeských divadelníků.
Letos do Hronova, podle všech dostupných indicií (některé jsou
však exaktně neověřitelné – část návštěvníků se ubytovává bez zprostředkování organizátorů JH), přijel o něco větší počet účastníků festivalu, než
tomu bylo vloni. Bylo jich cca 2100. Tento počet se ještě navýšil (přinejmenším zdvojnásobil) v závěru festivalu o ty, kteří si nechtěli nechat ujít podívanou na velkolepý ohňostroj. Aktivně a bezprostředně bylo do festivalového
dění zapojeno 1135 osob, z toho 235 členů souborů hrajících v hlavním
programu, 483 v doplňkovém programu, 355 účastníků seminářů a dílen
včetně lektorů a organizátorů a 62 místních pracovníků a aktivistů. Počet
dalších návštěvníků JH, které do Hronova přivedl zájem o divadlo, organizátoři odhadují na 950 osob. Přehlídková představení však navštěvuje i
publikum místní, které v této statistice podchyceno není. Uvedená čísla o
počtech účinkujících a „dalších“ návštěvnících nevypovídají zbla nic o délce
pobytu na festivalu. Hrající soubory v hlavním programu jsou zvány zpravidla na tři až čtyři dny, ale pokud se jejich představení konají ve více dnech,
pobytové dny se zmnožují. Navíc si nejeden soubor pobyt prodlouží na
vlastní náklady, některý na celou dobu trvání přehlídky. Informační středisko již vloni a ještě výrazněji letos zaznamenalo rostoucí zájem o déletrvající
pobyt na festivalu i u oněch „dalších“ návštěvníků.
Hlavní program
Základním zdrojem výběru inscenací do programu JH
2008 byly, tak jako i v minulých letech, celostátní (národní) druhové
přehlídky amatérského divadla. Většině z nich předcházely postupové
Aktivně a bezprostředně bylo
do festivalového dění zapojeno
1135 osob, z toho 235 členů
souborů hrajících v hlavním
programu, 483 v doplňkovém
programu, 355 účastníků seminářů a dílen včetně lektorů a
organizátorů a 62 místních pracovníků a aktivistů. Počet dalších
návštěvníků JH, které do Hronova přivedl zájem o divadlo, organizátoři odhadují na 950 osob.
Theatro Hugo Semily
Jan Mocek a kol. souboru:
Hugo
Foto: Ivo Mičkal
5 | 2008
13
Jiráskův Hronov
„Výběrový koš“ pro JH 2008 obsahoval na
úrovni tzv. krajských postupových přehlídek
či přehlídek celostátních a mezinárodních,
která postupová kola nemají, více jak 1000
inscenací (vystoupení, performancí), z nichž
se utvářel hlavní program JH.
nominacemi v předešlém roce vybrány k účasti, ale z nějakých příčin
se nemohly JH zúčastnit, respektive byly na takovém místě v pořadí, že
se na ně nedostalo. V platnosti přitom zůstalo ustanovení o tom, že nominace uplatněné v předchozím roce z Loutkářské Chrudimi zůstávají
v platnosti. Poslední programový zdroj umožňovalo právo programového ředitele JH nominovat do programu inscenaci hostujícího
souboru s výjimečnou inscenací přinášející inspiraci, přičemž uplatnění takového návrhu nebylo vázáno na statut amatérského souboru.
Připojme hned, že byly postupně osloveny: 1. Farma v jeskyni Viliama Dočolomanského s inscenací Čekárna, 2. Slovácké divadlo
Uherské Hradiště s inscenací J.A. Pitínského Divá Bára (Píseň o Viktorce, Karla, Divá Bára) podle Boženy Němcové a nakonec Divadlo v 7 a
půl Brno s Pitínského inscenací hry H. Ibsena Nora, která na JH byla
uvedena.
Návrhy z výše uvedených zdrojů se ocitly na stole programové rady JH 2008, která rozhodovala o jejich přijetí či nepřijetí a poté
z přijatých inscenací sestavila pořadí, v jakém by měly vstoupit do
programu JH.
přehlídky nižšího stupně. Jejich rozsah byl stejně mohutný jako v posledních letech. „Výběrový koš“ pro JH 2008 obsahoval na úrovni tzv. krajských
postupových přehlídek či přehlídek celostátních a mezinárodních, která
postupová kola nemají, více jak 1000 inscenací (vystoupení, performancí), z nichž se utvářel hlavní program JH.
Klíčové celostátní přehlídky měly podle propozic JH 2008 právo
přímých nominací do programu JH, a to vždy
po jedné nominaci za ten který druh (či oblast)
divadla. Dále měly poroty přehlídek obligátní
možnost doporučovat neomezený počet
dalších inscenací, aniž by určovaly pořadí.
Pro tvorbu programu JH 2008 byly klíčovými
Popelka Rakovník, národní přehlídka amatérského činoherního divadla pro děti, Otevřeno
v Kolíně, celostátní přehlídka pantomimy a
pohybového divadla, Náchodská prima sezóna, celostátní přehlídka studentského divadla,
Divadelní Třebíč / Divadelní Děčín, celostátní
přehlídka amatérského činoherního a hudebního divadla, Šrámkův Písek, celostátní
přehlídka experimentujícího divadla, Wolkrův
Prostějov, celostátní festival poezie, Dětská
scéna v Trutnově, celostátní přehlídka dětského divadla a dětských recitátorů a Loutkářská
Chrudim, celostátní přehlídka amatérského
loutkářství.
Druhým zdrojem výběru byly návrhy uplatněné dalšími celostátními přehlídkami vymezenými propozicemi JH, které mohly
doporučovat neomezený počet inscenací, a
to opět bez určení pořadí. Pro 78. ročník JH
Geisslers Hofcomoedianten Kuks / Geisslers Hofcomoedianten podle libret k svatojanským
k nim patřily Krakonošův divadelní podzim,
oratoriím z let 1727, 1728 a 1730 od Heinricha Rademina: Nevyslovené Oraculum – Výmluvnárodní přehlídka venkovských divadelních
ná mlčenlivost Ani muk! – Nepomuk! Foto: Ivo Mičkal.
souborů ve Vysokém nad Jizerou, Kaškova
Zbraslav, národní přehlídka jednoaktových
her v Praze-Zbraslavi, Pohárek SČDO, národní soutěž divadelních
Programová rada se sešla ke svému jednání na půdě NIPOSmonologů a dialogů ve Velké Bystřici a Tanec, tanec... Jablonec nad -ARTAMA v sobotu 21. 6. 2008 bezprostředně po skončení Wolkrova ProsNisou, celostátní přehlídka scénického tance.
tějova, tj. z hlediska termínu konání poslední výběrové přehlídky pro JH s
Dalšími zdroji pro tvorbu programu JH byly návrhy – no- výjimkou Loutkářské Chrudimi, která se uskutečnila až na přelomu června
minace zahraničních souborů a jejich inscenací, jimiž bylo pověřeno a července. Programová rada se tentokrát sešla v kompletním zastoupení
České středisko AITA/IATA. Dále doporučení střechových orgánů daném propozicemi JH: zvolená předsedkyně Lenka Novotná (zastupovazájmových divadelních organizací, zabývajících se amatérským la na jednání Otevřeno Kolín), prof. PhDr. Jan Císař, CSc. (zastupoval v prodivadlem s celostátní působností. Možnost uplatňovat doporučení gramové radě Šrámkův Písek), Štěpán Filcík (Loutkářská Chrudim), Naďa
měl rovněž NIPOS-ARTAMA. Zájmové divadelní organizace ani NIPOS- Gregarová (AITA/IATA), MgA. Jiří Hraše (Kaškova Zbraslav), Mgr. Jakub
-ARTAMA své pravomoci v roce 2008 nevyužily. I pro 78. ročník JH Hulák (Dětská scéna Trutnov), Marcela Kollertová (KIS Hronov), prof. Mgr.
byl zdrojem programu rezervoár na JH nerealizovaných inscenací František Laurin (KDP Vysoké n. J.), MgA. Petr Michálek (Popelka Rakovník),
v předchozím roce. Tj. inscenací, které byly programovou radou či Mgr. Elvíra Němečková (Tanec, tanec... Jablonec n. N.), Mgr. Milan Schejbal
(Divadelní Třebíč / Divadelní Děčín), PhDr. Milan Strotzer (NIPOS-ARTAMA),
MgA. Dominika Špalková (Náchodská prima sezóna), Ing. Dušan Zakopal
(Pohárek SČDO) a Mgr. Alena Zemančíková (Wolkrův Prostějov).
Celková programová skladba vycházela z 50
V druhém kole svolal programový ředitel JH dr. Milan Strotzer
návrhů. Byla vymezena maximálně 24 inscev závěru Loutkářské Chrudimi zde dostupnou skupinu zasvěcených odborníků pro posouzení a vřazení návrhů z Loutkářské Chrudimi do pořadí
nacemi (programovými bloky) hlavního prourčeného programovou radou JH tak, aby v závěru této v časové posloupgramu. Ve skutečnosti do něj bylo zařazeno
nosti poslední celostátní postupové druhové přehlídky výběrové pro JH,
mohlo být bez prodlení s konečnou platností rozhodnuto o základním
26 inscenací ve 22 programových blocích.
programu JH 2008. Chrudimského rozhodování se dne 4. 7. 2008 zúčast-
14
5 | 2008
Jiráskův Hronov
nili vedle dr. Strotzera prof. PhDr. Jan Císař, CSc., Miroslava Císařová, Mgr.
Alena Exnarová, Štěpán Filcík, Mgr. Jakub Hulák a Mgr. Milan Schejbal.
Výsledkem obou jednání bylo toto pořadí inscenací, které po
přijatých nominacích mohly vstoupit do programu JH:
1. DS Tábor, o. s. / režie Josef Konrád / František Nepil: Polní žínka
Evelínka (Popelka Rakovník)
2. DS KUK! ZUŠ Praha, Biskupská / režie Ivana Sobková / Kolektiv
souboru: Komunikační etudy (Náchodská prima sezóna)
3. Divadlo Samohana Hradec Králové / režie Josef Tejkl / Josef Tejkl:
Asteroid Bejček (Divadelní Třebíč / Divadelní Děčín)
4. TotO Divadlo Praha / režie Hana Jůzlová / Etgar Keret: Knellerův
letní tábor (Divadelní Třebíč / Divadelní Děčín)
5. Ženský amatérský spolek ŽAS Homole / režie Stanislava Kočvarová
/ Stanislava Kočvarová podle románu Viléma Neubauera: Sextánky (Krakonošův divadelní podzim Vysoké n. J.)
6. Geisslers Hofcomoedianten Kuks / režie Petr Hašek / Geisslers Hofcomoedianten podle libret k svatojanským oratoriím z let 1727,
1728 a 1730 od Heinricha Rademina: Nevyslovené Oraculum
Foto: Ivo Mičkal
7.
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
– Výmluvná mlčenlivost Ani muk! – Nepomuk! (Šrámkův Písek)
Divadlo Duha Polná / režie Petr Vaněk / Bohumil Hrabal, Václav
Nývlt: Ostře sledované vlaky (Divadelní Třebíč / Divadelní Děčín)
LDO ZUŠ Harmonie Praha 6 / režie Vladimír Jopek / Jan Werich: O
rybáři a jeho ženě (Dětská scéna Trutnov)
Divadelní klub Jirásek Česká Lípa / režie František Zborník / František Zborník: Pension (Divadelní Třebíč / Divadelní Děčín)
J.S.T.E. Artyžok a Dred Náchod / režie Ondřej Pumr / Ondřej Pumr:
Dekalog: Pygmalion – Svatba – Kar (Šrámkův Písek)
Divadlo Luna Stochov / režie Luboš Fleischmann / Jean-Claude
Danaud: Ach, ta něha našich dam! (Divadelní Třebíč / Divadelní
Děčín)
Spolek loutkářů Na holou Hořovice / režie Ludvík „Říha“ Řeřicha /
Ludvík „Říha“ Řeřicha podle Daniila Charmse: Nádherný letní
den aneb Kdo jsme, kam jdeme a kolik na to máme času (Loutkářská Chrudim)
Loutkové divadlo Střípek Plzeň / Režie Ivana Faitlová a Martina
Hartmannová / Ivana Faitlová na námět Františka Kasky: Hotel
Beránek aneb Pozor, za dveřmi je vlk (Loutkářská Chrudim)
Loutkářský soubor Tichý jelen Roztoky / kolektivní režie / Karel
Sabina, Jiří Jelínek a Tichý jelen: Mariage aneb Dobře prodaná
nevěsta (Loutkářská Chrudim; soubor nemohl přijmout pozvání
na JH – zahraniční pobyt)
DS AŠlerovo komikadze – nucený výsek / režie Pavla Bušková a
Anna Trčková / Pavla Bušková, Anna Trčková: Tkadleny (Šrám-
Celkem bylo v hlavním programu uvedeno
24 inscenací od 24 souborů v 101 představeních. Připočteme-li divadelní produkce
doprovodného programu a představení
dílen K(n)MD, dostaneme se k celkové sumě
50 inscenací a produkcí od 47 divadelních
kolektivů v 135 představeních.
kův Písek; soubor nemohl přijmout pozvání na JH – termínové
důvody)
16. Taneční skupina NoTa Plzeň / Kolektivní režie / Enyky benyky
Anka banka (Otevřeno Kolín)
17. O. S. Thalia Vyškov / režie Radim Šíp / Ernst Jandl a Christian Morgenstern: Non s müsli (Wolkrův Prostějov)
18. Divadelní soubor při MěKS Červený
Kostelec / režie Vlastimil Klepáček /
Vlastimil Klepáček: Don Quijote aneb
Veselý konec rytíře smutné postavy
(Divadelní Třebíč / Divadelní Děčín; zůstal jako jediný aktuální náhradník pro
hlavní program 78. JH)
19. Divadelní studio D 3 Karlovy Vary / režie
Anna Ratajská / Antonín Přidal: Pěnkava s Loutnou (Jednoaktovky Holice
2007; soubor nemohl přijmout pozvání
na JH – termínové důvody; přesto vystoupil jako host slavnostního zasedání
u příležitosti 40 let SČDO)
20. Parau Parau Jablonec nad Nisou / kolektivní choreografie / Parau Parau: Sólo
pro knížky (Tanec, tanec...)
21. DS TJ Sokol Lázně Toušeň / režie Dušan
Müller / Kino (Otevřeno Kolín)
22. Divadelní spolek Prkno Veverská Bítýška
/ režie Pavel Vašíček / Jim Cartwright:
Dva (Krakonošův divadelní podzim
Vysoké n. J.; programová rada
inscenaci přijala za podmínky
obsazení shodného s představením na národní přehlídce
– nebylo jí možné dostát pro
pokročilé těhotenství představitelky jedné z hlavních rolí)
1.
2.
3.
4.
5.
6.
Nominovány a automaticky
pozvány k účasti na JH 2008
byly tyto inscenace:
Theater Abtenau / Theater
Holzhausen, Rakousko / režie
Marion Hackl / Felix Mitterer:
Můj netvor (Mein Ungeheu-
er) (AITA/IATA)
Divadelní soubor KROV Breda, Nizozemí / režie Mireille Verhoeven
/ Jeroen Flamman: Zlatíčka (Oud Zweet; Starý pot) (AITA/IATA)
Divadlo „A“ a Divadlo SHANTI, o. z. Prievidza / režie Jozef Krasula /
Bertolt Brecht: Malomeštiakova svadba (AITA/IATA)
Divadlo Bez střechy Vyškov / režie Radoslav Mesarč / Jean Cocteau: Dvojhlavý orel (Divadelní Třebíč / Divadelní Děčín)
Divadlo Kámen Praha / režie Petr Macháček / Petr Macháček:
Žáby (Šrámkův Písek)
Soubor Na poslední chvíli Ostrov / režie Lucie Veličková / Kolektiv souboru souboru a Lucie Veličková: Lesson Three – My Day
(Wolkrův Prostějov)
5 | 2008
15
Jiráskův Hronov
7.
8.
9.
LS VĚK Plzeň / režie Jakub Vašíček / Kolektiv souboru: Fucking
Generation aneb Zbavme se svých patosů a hymen (Loutkářská Chrudim 2007)
Teatro HUGO Semily / režie Jan Mocek / Jan Mocek a kolektiv
souboru: Hugo (Loutkářská Chrudim; soubor byl současně doporučen ze Šrámkova Písku)
Divadlo v 7 a půl Brno / režie Jan Antonín Pitínský / Henrik Ibsen:
Nora (nominace programového ředitele JH)
z Marseille + Václav Vašák z Krupky / režie Jana Urbanová / Denis Leary: monolog Kuřáka ze hry Cigára + Ludmila Panenková, Pavel Panenka a L. Volfová ze souboru Karel Čapek z Děčína
/ Zdeněk Podskalský: dialog ze hry Žena v trysku století
17. Divadlo Esence Praha / režie Marie Kubrová / Carlo Gozzi: Královna jelenem (Divadelní Děčín / Divadelní Třebíč 2007)
18. DNO Hradec Králové / režie Kamil Bělohlávek a kolektiv souboru
/ Kolektiv souboru: LAPOhádky tedy Ledové techno (Loutkářská Chrudim 2007; soubor nemohl pozvání akceptovat – vedení
letního dětského tábora)
19. SPODINA (Spolek divadelních nadšenců) Plzeň / režie Jiří Untermüller a Jakub Zindulka / Prosper Merimée: Kočár nejsvětější
svátosti (Divadelní Děčín / Divadelní Třebíč 2007; soubor byl
v době konání JH na mezinárodním divadelním festivalu v Koreji)
Pro úplnost ještě přehled návrhů, které nebyly programovou radou přijaty, respektive nemohlo o nich být jednáno z důvodu
oznámení souboru o tom, že případnému pozvání na JH nemůže
vyhovět:
1. Studio Divadla Dagmar a pedagogické školy Karlovy Vary / režie
Hana Franková / Miloš Macourek: Hra na Zuzanku (Náchodská
prima sezóna)
Celková programová skladba vycházela z výše uvedených
2. DS Smršť – Údivadlo DDM Kopřivnice / kol. režie / Kolektiv sou- 50 návrhů a rozhodnutí o nich. Byla vymezena maximálně 24 inscenaboru: STOP...jsme jako vy (Náchodská
prima sezóna)
3. Divadelní spolek Kroměříž / režie Láry
Kolář / Eric Emmanuel Schmitt: Manželské vraždění (Divadelní Třebíč /
Divadelní Děčín)
4. SemTamFór, o. s. Slavičín / režie Jan
Julínek / Diego Ruiz a Fiona Bettanin:
Orgasmus bez předsudků (Divadelní
Třebíč / Divadelní Děčín; soubor na JH
vystoupil v improvizovaném představení v parku u hronovského Tritonu)
5. DS TY-JÁ-TR – CO?! Praha / režie Radka
Tesárková / Lev Nikolajevič Tolstoj,
František Skřípek: Příběh koně (Divadelní Třebíč / Divadelní Děčín)
6. Divadýlko Na dlani Mladá Boleslav / režie Petr Matoušek, Radek Kotlaba a kol.
souboru
Radek Kotlaba, Petr Matoušek:
Rue Bonaparte 17 (Divadelní Třebíč /
Divadelní Děčín)
7. DS Čtyři rohy Plzeň / režie Vojtěch Dvořák a Jacques Joseph / Kolektiv souboru: Surreality Show / pan R (Šrámkův
Písek)
Klub (nejen) mladých divadelníků JH – seminář A (jako Abeceda) vedený Václavem Špiritem (vle8. Divadelní soubory Antonín D.S. a Krvik
vo) byl určen začínajícím divadelníkům seznamujícím se s abecedou divadla. Foto: Ivo Mičkal.
Totr / režie Martin J. Švejda / Martin J.
Švejda: Ivan, Kamil a Dušan (malý
intelektuální muzikál) (Šrámkův Písek)
cemi (programovými bloky) hlavního programu. Ve skutečnosti do něj
9. J.S.T.E. Artyžok a Dred Náchod / režie Ondřej Pumr / Ondřej bylo zařazeno 26 inscenací. Ono navýšení spočívalo v realizaci dvou
Pumr: Dekalog: Písně z prvního a dalšího smrtživota (Šrám- programových bloků obsahujících po třech kratších inscenačních
kův Písek)
útvarech v jednom představení (Sólo pro knížky; Enyky benyky Anka
10. Divadlo Kocábka Chocerady / režie Jiří Cinkeis / Jiří Cinkeis, Vla- banka; Kino + Komunikační etudy; O rybáři a jeho ženě; Lesson Three
dimír Šíma: Šmajchle (Kaškova Zbraslav)
– My Day). Přesto nebylo využito ustanovení o možnosti realizace až
11. DS Máňa (v županu) Plzeň / režie Blanka Joseph-Luňáková / Ge- 24 inscenací či programových bloků. Bylo jich 22. Více jich nebylo
orges Feydeau: Slečna od Maxima (Kaškova Zbraslav)
možné zařadit, pokud organizátoři nechtěli konce posledních před12. u. s. Marvin Praha / režie Bohdana Klásková / Milan Uhde: Zuba- stavení přetahovat přes půlnoc. Limitující byly tedy především časové
řovo pokušení (Kaškova Zbraslav)
možnosti, ale také prostorové. V roce 2008 citelně chyběl komorní
13. VÍTĚZNÁ VYSTOUPENÍ Z POHÁRKU SČDO 2008 / Veronika hrací prostor v ZUŠ, kde byly vybudovány cvičné horolezecké stěny,
Rubášová z DS DK Krupka / režie Jana Urbanová / Karel Čapek: které prostor zúžily takřka na polovinu. Ačkoliv byl k dispozici, pro
Apokryfy – monolog Goneril, dcery krále Leara + Vladimír konání představení se stal nepoužitelným.
Benderski ze Studia Divadla Dagmar a pedagogické školy KarloNavzdory těmto skutečnostem, by se dala vymezená kvóta
vy Vary / režie František Hnilička / Samuel Becket: Great Street naplnit, kdyby byly pro tvorbu programu takříkajíc všechny karty
– Jak to říct
v rukou v potřebném čase a nemusela se vytvářet různá alternativní
14. Studio Dům Brno, režie Eva Tálská / Eva Tálská a kolektiv soubo- řešení (která nakonec zákonitě selhávají) pro včlenění návrhů na záru: Sny (Náchodská prima sezóna 2007)
kladě výsledků červencové Loutkářské Chrudimi. Program nelze totiž
15. DS Zmatkaři Dobronín / režie Ladislav Valeš / Axel Hellstenius: stavět tři týdny před přehlídkou, musí být v zásadě hotov začátkem
Elling a Kjell Bjarne aneb Chvála blázovství (Divadelní Děčín / třetí červnové dekády, aby organizátoři měli šanci oslovit soubory
Divadelní Třebíč 2007)
před prázdninami a dovolenými a festival připravit, aby se potenciální
16. VÍTĚZNÁ VYSTOUPENÍ Z POHÁRKU SČDO 2007 / Jana Troja- návštěvníci JH (mimo seminaristů) alespoň zhruba dozvěděli, co se
nová z Chrudimi / Jean Cocteau: monolog Dívky ze hry Přelud bude hrát a mohli si objednat vstupenky.
16
5 | 2008
Jiráskův Hronov
Možnost zhlédnout všechna představení byla zajištěna prostupnými diváckými řadami vstupenek A, B a C, přičemž každá z nich měla
další mutace (A1, A2, A3, B1 a B2 atd.). 78. JH, vymezený jako mezidruhová
přehlídka, přinesl pestrou paletu divadelních druhů, žánrů, stylů a poetik,
lze konstatovat, že nejbarvitější z několika posledních ročníků festivalu.
Jeho účastníci měli možnost zhlédnout inscenace souborů dospělých,
studující mládeže i dětí. Rozmanité bylo také složení souborů z hlediska
demografického. Postupná proměna programové skladby od převahy her dramatických autorů k vlastní autorské tvorbě se projevila
na 78. JH nejrazantněji v celé historii festivalu. V hlavním programu
totiž ubylo (byť vlastních) dramatizací a počet původních autorských
počinů jednoznačně převážil.
– viz dále, dostaneme se k celkové sumě 50 inscenací a produkcí od 47
divadelních kolektivů ve 135 představeních.
78. JH jako mezidruhová přehlídka byl především
příležitostí k poučení a inspiraci, ale také k seznámení se se stavem
českého amatérského divadla jako
celku, přesněji s jeho „předvojem“
označeným celostátními druhovými přehlídkami jako divadelní počiny reprezentující příslušný druh
či oblast divadla v jejich kvalitě a
směřování. Letošní ročník opětovně potvrdil správnost koncipování
Jiráskova Hronova jako mezidruV hlavním programu JH bylo uvedeno 24 inscenací, z toho:
hové přehlídky. Zájem zúčastnit se
z hlediska druhového:
této výjimečné divadelní přehlídky
n
12 inscenací činoherního (hereckého) divadla;
je neutuchající.
n
4 inscenace loutkového divadla;
78. JH se svou
programovou skladbou, odrážející realitu českého amatérského divadla, se
svými více jak 2000 převážně velice mladými
divadelníky, v tom s 278 seminaristy Klubu
(nejen) mladých divadelníků, 25 účastníky
rozborového semináře SČDO, s průměrně
65 účastníky Problémového clubu (PC) a
33 účastníky Diskuzního klubu byl mezidruhovou přehlídkou nejen programově, ale
také fakticky. Promítlo se to v setrvalém zájmu
amatérských divadelníků, orientovaných na
různé druhy a oblasti amatérského divadla, o
vzdělávací část JH, ale také v širokém rozpětí
dramaturgie festivalu, kterou obohatily v rámci doprovodného programu další divadelní
produkce v parku A. Jiráska a dalších místech,
ale také v nebývalém počtu prezentací výsledků práce hronovských seminářů a dílen (z l5
tematických seminářů a dílen připravilo 11
svá vystoupení).
Inscenační výsledky, které
letos na JH soubory předvedly, byly na velice
dobré úrovni. Programovou skladbu charakterizovala především různorodost, ale ruku v ruce s ní zřetelné směřování k hledání a nalézání
Klub (nejen) mladých divadelníků JH – seminář D (jako Dramatická situace) vedený režisésmysluplných cest amatérského divadla, a
rem Milanem Schejbalem byl určen zkušenějším. Foto Ivo Mičkala je z předváděčky Nové
to takových, které jsou dány jeho podstatou
komedie o Libuši a dívčí vojně v Čechách.
a s ní spojenou výlučností. Jen stěží by bylo
tentokrát možné určovat objektivizující žebříček kvality a přínosnosti
n
3 inscenace tzv. divadla poezie
jednotlivých inscenací. Patrně by se posuzovatelé shodli na tom, že na
n
1 inscenace činoherního divadla pro děti;
nejvyšší příčku dosahovala inscenace hry Jeana Cocteaua Dvojhlavý
n
2 inscenace pohybového divadla;
orel Divadla bez střechy z Vyškova. Z různých zorných úhlů pohledu by
n
2 inscenace tanečního divadla;
však na stejnou či těsnou příčku museli přiřadit celou plejádu dalších
n
2 produkce experimentujícího divadla.
inscenací a jen málokterá z nich by se ocitla o nějaké to patro níže. Mezi
nejkvalitnějšími a nejpřínosnějšími je třeba jmenovat inscenace Hotel
z hlediska dramaturgického:
Beránek plzeňského loutkářského souboru Střípek, Žáby pražského
n
14 původních autorských her či scénářů, z toho 1 původní hra vychásouboru Kámen, Hugo Teatra Hugo ze Semil, Asteroid Bejček králozející z barokní dramatiky;
véhradeckého souboru Samohana, Fucking generation souboru VĚK
n
7 vlastních dramatizací literárních předloh;
n
2 hry ze současné světové dramatiky (rakouské a francouzské);
n
3 hry z odkazu světové klasické dramatiky (francouzské, norské a
78. JH se svými více jak 2000 převážně velice
německé).
Z hlediska podílu komediálních a vážných žánrů převažovaly v dramaturgii hlavního programu inscenace se závažnou tematikou. Byly jich plné
4/5.
Celkem bylo v hlavním programu uvedeno 24 inscenací od 24 souborů ve 101 představeních. Připočteme-li divadelní produkce doprovodného programu (15 inscenací či produkcí od 12 souborů
v 22 představeních) a představení dílen K(n)MD (11 ve 12 produkcích)
mladými divadelníky, v tom s 278 seminaristy
Klubu (nejen) mladých divadelníků, 25 účastníky rozborového semináře SČDO, s průměrně 65 účastníky Problémového clubu a 33
účastníky Diskuzního klubu byl mezidruhovou přehlídkou nejen programově, ale také
fakticky.
5 | 2008
17
Jiráskův Hronov
z Plzně, Ach, ta něha našich dam stochovského souboru Luna, Kino
DS TJ Sokol z Lázní Toušeň. V těchto souvislostech nelze pominout
inscenace zahraniční, zvláště nastudování Mittererovy hry Můj netvor
divadly z Abtenau a Holzhausenu z Rakouska a Zlatíčka (Oud Zweet;
Starý pot) holandského souboru KROV z Bredy. Výčet však stále zdaleka není úplný, cennými příspěvky do programu JH, respektive do
diskuze o současném hledání smyslu amatérské divadelní činnosti
byly inscenace Knellerův letní tábor pražského TotO Divadla, Ostře
sledované vlaky DS Duha Polná, Sextánky Ženského amatérského
spolku z Homole, Dekalog: Pygmalion – Svatba – Kar J.S.T.E. Artyžok
a Dredu Náchod, Polní žínka Evelínka DS Tábor, Nevyslovené Oraculum Geisslers Hofcomoedianten z Kuksu, ale i diskutovaná českolipská
inscenace Pension.
Další inscenace byly pak více méně ukázkou soudobých
výsledků práce či směřování specifických divadelních oblastí. Rozpačitého přijetí se dostalo reprezentantům studentského divadla – Náchodské prima sezóny a Wolkrova Prostějova.
režisérem. Zcela novou dimenzi jsme zaznamenali v počtu posluchačů
K(n)MD z řad divadelníků z profese (většinou herců) a především studentů divadelních škol Přihlásilo se jich letos 42, což je cca 13,5 %.
K(n)MD byl realizován v 15 tematických seminářích a
dílnách, šestnáctou volbu představovala možnost být kmenovým
posluchačem Problémového clubu.
Mezi opakované semináře a dílny patřily tyto:
1. A (jako Abeceda) – Divadelní abeceda s lektorem Václavem Špiritem. Seminář byl určený především začínajícím divadelníkům.
2. D (jako Dramatická situace) s lektorem Mgr. Milanem Schejbalem
a asistentkou Mgr. Denisou Novou. Seminář byl zaměřen na jevištní
realizaci dramatické situace.
3. DRH (jako Dramaturgie – Režie – Herectví) – dramaturgicko-režijně-herecký seminář Od slova k jevištnímu tvaru lektorů MgA.
Jiráskův Hronov jako vzdělávací instituce
Klub (nejen) mladých divadelníků
Klub (nejen) mladých divadelníků, vzdělávací instituce JH, po léta účinně rozmnožující řady poučených divadelníků – juniorů, byla i tentokráte otevřena všem bez ohledu
na věk. Setrvale značný zájem o vzdělávací část
JH ani letos neutuchl. Do 16 různých tematických seminářů a jako kmenoví posluchači tzv.
Problémového clubu se přihlásilo 334 zájemců,
což bylo za stávajících podmínek a současném
programovém modelu festivalu maximum z
hlediska ubytovacích možností, prostor pro
práci seminářů a dílen, ale zejména z hlediska
míst v hledištích. Pořadatelé JH přitom kalkulovali s pětinovým úbytkem těch, kdo nakonec do
Hronova pro nemoc, služební povinnosti atd.
nedorazí. Po odmítnutí posledních přihlášek a
odhlášení těch, kteří se z různých příčin museli
pobytu na hronovském festivalu vzdát, bylo na
prezenčních seznamech před zahájením JH 309
seminaristů.
Klub (nejen) mladých divadelníků JH – seminář N (jako Nonverbálno) Michala Hechta – patVe finále bylo zapojeno v práci Klubu řil k těm, které jsou trvalkami vzdělávací části Jiráskova Hronova. Foto: Ivo Mičkal.
(nejen) mladých divadelníků 278 seminaristů
v 16 tematických seminářích a dílnách. NejVladimíra Zajíce a Marie Kotisové.
větší zájem byl o semináře D (jako Dramatická situace) Milana Schejbala,
4. I (jako Iniciace mluvy) – Učme se mluvit s lektorem Mgr. JaroslaK (jako Komunikace) Daniely Fischerové a TaP (jako Tanec a Pohyb) Henka
vem Kodešem.
Smitse z Holandska.
5. J (jako Jevištní řeč) s lektorkou Michaelou Bendovou-KudrnáčoPoměr mužů a žen byl obligátní 1:2, stejně tak těch, kteří byli
vou, která zastoupila původně ohlášenou Mgr. Reginu Szymikovou
v hronovských seminářích poprvé a těch, kteří přijíždějí opakovaně. Nej(onemocnění).
početnější skupinu posluchačů K(n)MD tvořili 19–23letí, což je více než
6. K (jako Komunikace) – Nonverbální komunikace s lektorkou Datřetina z celkového počtu. Necelá šestina frekventantů byla mladší 19 let.
nielou Fischerovou.
Téměř třetina účastníků klubu pak ve věku od 24 do 35 let. Zhruba šestinu
7. M (jako Maska) – Odkrývání skrytého. Dílnu věnovanou tvorbě
tvořili ti, kterým bylo 37–53 let, nechyběli ani starší, a to ve věku 56–64
masky a principům jejího divadelního užití vedl Mgr. Karel Vostálet (3,5 %). Věkový rozdíl mezi nejmladším a dvěma nejstaršími účastníky
rek.
činil plných 50 let.
8. N (jako Neverbálno) – Divadelní dílna neverbálno s lektorem
Z celkového počtu 309 přihlášených seminaristů se 89 nehlásiMichalem Hechtem věnovaná základům klasické i moderní pantolo ke konkrétnímu souboru (29 %), ostatní ano. Šestina (50) se v přihlášmimy, akrobacii a jevištnímu pohybu vůbec.
kách označila jako vůdčí osobnost souboru (principálové, režiséři, autoři,
scénografové). Tyto dva poslední statistické údaje nebudou zcela přesné,
Zcela nově byly koncipovány tyto semináře a dílny:
neboť ne všichni vyplní v přihláškách vše, patrně v domnění, že jsou nato9. G (jako Genesis) – seminář věnovaný nonverbálnímu divadlu, jehož
lik známí a nemají potřebu psát, že jsou členy věhlasného souboru či jeho
lektorkou byla prof. Mgr. Zoja Mikotová.
10. H (jako Hudba) – Hudba v divadelní inscenaci s lektory Mgr. Karlou Štaubertovou-Sturm a Jiřím Šlupkou Svěrákem.
Do 16 různých tematických seminářů a jako
11. P (jako Poezie) – Poezie v divadle s lektorkou Mgr. Renatou Vorkmenoví posluchači tzv. Problémového clubu
dovou.
12. S (jako Scénografie) – Úvod do scénografie. Seminář lektorky
se přihlásilo 334 zájemců.
MgA. Kateřiny Baranowské byl věnován především absolventům
18
5 | 2008
Jiráskův Hronov
Kurzu praktické režie NIPOS-ARTAMA jako nadstavba ukončeného
dlouhodobého vzdělávání.
13. T (jako Tvořivost) – Inspirace a impulzy pro autorskou divadelní
tvořivost s lektorkou Mgr. Evou Ochrymčukovou.
14. TaP (jako Tanec a Pohyb) – Tanec a pohyb na divadelní scéně,
dílna vedená holandským lektorem Henkem Smitsem.
15. Ž (jako Žonglování) – Žonglérský seminář lektorky Mgr. Adély
Kratochvílové.
Problémový club
Vzdělávací příležitostí nad rámec základních tematicky zaměřených seminářů a dílen, konaných v dopoledních hodinách, byl pro
návštěvníky JH odpolední Problémový club (PC). PC byl nadstavbovou
vzdělávací institucí Jiráskova Hronova, jakousi jeho „vysokou školou“. Měl
především poznávací a inspirativní charakter. Byl realizován formou rozpravy – disputace pětičlenného lektorského týmu, složeného z předních
Diskuzní klub
Příležitostí pro všechny účastníky JH nad rámec základních
seminářů a dílen byl i tentokrát vloni obnovený diskuzní klub, umožňující spontánní výměnu názorů na
představení. Konal se od soboty
2. 8. do pátku 8. 8. včetně, vždy
v nočních hodinách po skončení
představení hlavního programu.
Organizační a odborné zázemí v
diskuzním klubu zajišťovali chvályhodně MgA. Jan Šotkovský,
dramaturg Městského divadla
a Buranteatru v Brně a Bc. Jitka
Šotkovská, studentka divadelní
vědy a bohemistiky na FF MU v
Brně. Navzdory pozdním hodinám se jej průměrně zúčastňovalo po sedm dnů 33 diskutérů. V neděli 3. 8. byla
zaznamenána rekordní návštěva 58 osob.
Rozborový seminář Klubu režisérů SČDO
Rozborový seminář organizovaný již
tradičně Klubem režisérů SČDO, jehož lektorem byl Rudolf Felzmann a „třídním“ JUDr. Jaromír Kejzlar, byl přístupný všem účastníkům
JH. Navštěvovali jej také zástupci souborů,
jejichž inscenace byly předmětem rozboru.
Úvodní slovo rozpravy k té které inscenaci
měli na starosti členové Klubu režisérů SČDO.
I v tomto semináři byla účast proměnlivá,
průměrně oscilovala kolem 25 návštěvníků.
Stabilní jádro tvořilo 14 předem přihlášených
posluchačů.
Klub (nejen) mladých divadelníků JH – seminář G (jako Genesis) vedený profesorkou Zojou
Mikotovou byl na JH novinkou. Foto Ivo Mičkala je ze závěrečné předváděčky v Jiráskově
divadle.
odborníků, do níž mohli vstupovat účastníci z pléna. Odrazovým můstkem k rozpravě – disputaci byly inscenace uvedené v hlavním programu.
V PC nešlo o kritické hodnocení a analýzu inscenací, ani o diskuzi k nim.
Materie divadelních inscenací tu byla především zdrojem impulsů k nastolení problémů a témat k rozpravě – disputaci, respektive byla využívána jako konkrétní příklad a pomůcka k ozřejmění divadelních zákonitostí
a k pojmenování jevových stránek amatérské divadelní tvorby.
Problémový club byl volně přístupným oficiálním fórem JH. Probíhal vždy v odpoledních hodinách (14.00 – 16.00) od neděle 3. 8. do
soboty 9. 8. 2008 včetně. Zájem hronovského auditoria o PC byl poměrně
velký, byť počet účastníků nedosahoval rekordních návštěv v předchozích
letech. Po sedm dní se jej průměrně zúčastňovalo 65 posluchačů. Největší
účast, přes 85 přítomných, zaznamenali v PC v neděli 5. 8. a v pondělí 6. 8.
Vedoucím lektorem PC byl prof. PhDr. Jan Císař, Csc., divadelní vědec a pedagog, vedoucí katedry teorie a kritiky DAMU Praha. Lektory byli
Mgr. Petr Christov, Ph.D., vedoucí katedry divadelní vědy FF UK v Praze,
Doc., MgA. Jakub Korčák., režisér, pedagog DAMU Praha, prof. Mgr. Ján
Zavarský, scénograf, umělecký vedoucí Divadla Jána Palárika v Trnavě a
vedoucí ateliéru scénografie na JAMU v Brně a Mgr. Alena Zemančíková, dramaturgyně literárně-dramatického vysílání Českého rozhlasu 3
– Vltava. Lektorský tým PC měl svého moderátora, kterým byl MgA. Petr
Michálek, dramaturg a ředitel Městského divadla v Děčíně. Organizační
asistentkou PC byla Miroslava Císařová.
S výjimkou samostatně organizovaného rozborového semináře byl hlavním organizátorem vzdělávací části JH PhDr. Milan
Strotzer. Jeho organizačními spolupracovníky
byli Mgr. Marie Poesová, organizační vedoucí
K(n)MD, Dana Strejcovská, Alena Mutinská a
Eva Kodešová, Seminář S (jako Scénografie)
měla v průběhu JH na starosti Mgr. Simona
Bezoušková, s přípravou dokladů nutnou
pro zvládnutí prezence účastníků vypomohl
tradičně Jan Strejcovský.
78. JH potvrdil správnost mnohaletého usilování o to, aby
se hronovský festival stal vyhledávanou, tematicky rozrůzněnou
a užitými formami diferencovanou a účinnou vzdělávací institucí.
Svědčí o tom nejen rozmanitá skladba seminářů, dílen a dalších
vzdělávacích příležitostí a jejich lektorské obsazení, ale i počty
seminaristů a jejich pozitivní reakce. V této souvislosti nelze také
pominout recenzní rubriku Zpravodaje JH, v níž byla každé inscenaci
základního programu věnována pozornost vždy dvěma odborníky z řad
lektorů JH, redaktorkou Zpravodaje JH Mgr. Zuzou Ferenczovou a samostatnou recenzentkou Mgr. Radmilou Hrdinovou.
Doprovodný program
Vedle základního programu vystoupilo v doplňkovém programu JH 64 divadelních, hudebních a dalších kolektivů. Většina jejich
vystoupení se udála v parku Aloise Jiráska, v zahradě čajovny, v parku u
Tritonu, na náměstí ČSA a v dalších venkovních prostorách. Návštěvníci
78. JH měli možnost zhlédnout v doplňkovém programu 34 divadelních představení a vystoupení (26 inscenací a programů od 23 souborů a skupin). V předvečer oficiálního zahájení JH uvedli posluchači
5 | 2008
19
Jiráskův Hronov
Kurzu praktické režie NIPOS-ARTAMA Praha 2003–2007 své absolOficiálního zahájení 78. JH se zhostila starostka města
ventské představení hry Arthura Schnitzlera: U zeleného Papouška. Hronova Hana Nedvědová. Z pověření ministra kultury se jej za MK
V průběhu festivalu následovaly další produkce. Sázavská ochotnická zúčastnil jeho 1. náměstek František Mikeš. Při zahájení nechyběli ani
divadelní společnost CHÁTRA zahrála v zahradě čajovny pohádku O tentokrát členové hronovského souboru, kteří programově narušili
veliké řepě, stejný soubor zde uvedl i představení pro dospělé Hanba oficiality a přispěli svým vystoupením, těžícím z Goldoniho Poprasku
mužům, kterým žena vládne! Pro dětské publikum sehrála tamtéž na laguně, k oživení ceremoniálu. Slavnostního zahájení se zúčastnila
Jarka Holasová z Jaroměře dvě pohádky B. Němcové O Palečkovi celá řada dalších významných hostí: hejtman Královéhradeckého kraa O koze. V parku A. Jiráska se představil dětský divadelní soubor je Ing. Pavel Bradík, poslankyně Parlamentu ČR Mgr. Zdena Horníková,
Brumbambulata ZUŠ Hronov v hudební pohádce Jak vodník, čerti, ředitelka odboru regionální a národnostní kultury MK PhDr. Zuzana
strašidla a víly zachránili Ratibořický mlýn. Ve Slavii, v rámci slav- Malcová, ředitel odboru umění a knihoven PaedDr. František Zborník,
nostního setkání u příležitosti 40. výročí založení SČDO, uvedl soubor ředitel sekretariátu ministra kultury Milan Kupka, vedoucí odboru kulD3 Karlovy Vary inscenaci hry Antonína Přidala Pěnkava s loutnou. tury Krajského úřadu v Hradci Králové Ing. Pavel Mertlík, dramatik Doc.,
Divadelní spolek Vojan z Libice n. C. sehrál dvakrát v parku A. Jiráska PhDr. Milan Uhde aj.
pohádku pro nejmenší od Vlastimila Pešky Měla babka čtyři jabka.
JH každoročně přivítá i hosty ze zahraniční. Z těch, které
Mr. Carlo zahrál v zahradě čajovny představení pro děti nazvaná Z po- v Hronově vídáme opakovaně, to byli Jozef Krasula, prezident Slovenhádky do pohádky II a III. Divadelní soubor SemTamFór ze Slavičína ského střediska AITA/IATA, Holanďanka Dr. Joke Elbers, vedoucí odděsehrál svou inscenaci hry Diega Ruie a Fiony Bettanin Orgasmus bez lení mezinárodních vztahů v Nizozemském centru AITA/IATA a Josef
předsudků. Studio divadla Dagmar a pedagogické školy Karlovy Vary Hollos z Rakouska, prezident Středoevropské sekce AITA/IATA. Poprvé
sehrálo v parku A. Jiráska svou inscenaci
podle prózy Arkadije Gajdara Gek a Čuk.
V závěru JH se ve Slavii představil studentský soubor Phoinix Players z Junstion ze státu Oregon v USA s americkým vaudevillem
nazvaným Závan minulosti. Divadelní
dimenzi měl i program Vavřineckého dne
s hostem Uršulou Klukovou, stejně jako
představení orientálních tanců pod vedením D. Minaříkové Sahar – kouzlo Orientu.
Mezi divadelní produkce této části lze započíst i předváděčky jedenácti hronovských
dílen a seminářů (všech mimo A, I, K, S a
PC). Vedle těchto divadelních představení
měli návštěvníci festivalu možnost navštívit
pestrou paletu hudebních produkcí. V průběhu JH vystoupilo na 30 hudebních těles
a uskupení.
Vedle slavnostního setkání divadelníků u příležitosti 40. výročí vzniku SČDO
lze za součást doplňkového programu JH
považovat také setkání zástupců občanských sdružení, věnujících se s celostátní
působností amatérskému divadlu, sdružených v Matici divadelních ochotníků, schůzku Koordinační rady amatérského divadla a
Absolventi Kurzu praktické režie NIPOS-ARTAMA 2003–2007 / Artur Schnitzler: U zeleného
jednání Českého střediska AITA/IATA.
papouška. Foto: Ivo Mičkal.
Hronovský program obohatilo
též šest výstav. Ve výstavní hale Jiráskova
divadla výstava s názvem 100. výročí narození Egona Hostovské- JH navštívila Anne Gilmour z Anglie, tajemnice britského střediska
ho. V předsálí Slavie výstava významného slovenského divadelního AITA/IATA, která byla a je aktivistkou divadelního dění ve Velké Britanii,
fotografa u příležitosti jeho životního jubilea Filip Lašut – 40 let mj. členkou správní rady pro stavbu divadla Globe. Mezi hosty je třeba
fotografování ochotníků. V Galerii u Šafářů v ulici K Milířům výstava počítat i zahraniční lektory prof. Mgr. Jána Zavarského a recenzentku a
Obrazy Ireny Hubkové a Šafářovy kalendáře. Ve foyeru sálu Josefa redaktorku Zpravodaje JH Zuzu Ferenczovou ze Slovenska, choreograČapka byla instalována výstava Malované opony. Ve foyeru Jiráskova fa a pedagoga pohybového a tanečního divadla Henka Smitse z Hodivadla mohli návštěvníci zhlédnout výstavku představující amatér- landska a režiséra Václava Špirita z Německa. Dalšími zahraničními
ské divadelníky – nositele vyznamenání Zlatý odznak J.K. Tyla a účastníky byli vedle členů hrajících souborů z Holandska, Rakouska,
v informačním středisku JH výstavu fotografií Ivo Mičkala Ohléd- USA a Slovenska také seminaristé z USA, Francie a Slovenska.
nutí za 77. JH, připomínající minulý ročník festivalu.
Akcí společenského charakteru bylo předání ceny Ministerstva kultury ČR za celoživotní přínos k rozvoji amatérského divadla
Rudolfu Felzmannovi a předání Zlatého odznaku J.K. Tyla PhDR. Vítu
Závodskému, prvnímu před odpoledním a druhému před večerním
představením v Jiráskově divadle v den oficiálního zahájení JH.
V závěru festivalu starostka Hronova Hana Nedvědová přijala
Rituály – celebrity – ocenění
na radnici zástupce sponzorů a další významné představitele spoleTak jako v letech předchozích stala se i na 78. JH zahajovací čenského života, mezi nimi senátora Ing. Petra Pakostu a poslance
schůzka Klubu (nejen) mladých divadelníků ve čtvrtek večer před Parlamentu ČR Josefa Ježka.
I letos se v neděli 3. 8. uskutečnil tzv. Vavřinecký den na
započetím vlastní přehlídky prvním rituálem – aktem zahájení JH
jako vzdělávací instituce. Nechyběly ani další hronovské rituály: vítání oslavu patrona kuchařů, pekařů a pivovarníků. Začal průvodem od
souborů na schodech Jiráskova divadla a především oficiální zahájení hotelové školy, pokračoval programem a skončil zábavou v parku A.
Jiráska.
a zakončení festivalu se závěrečným ohňostrojem.
20
5 | 2008
Jiráskův Hronov
Propagace a Zpravodaj JH
Výtvarné řešení propagace JH (plakáty, programová brožura v nákladu 700 ks, celoplošná propagace ve městě, upomínkové předměty atd.), vzešlo i v roce 2008 z dílny renomovaného
brněnského výtvarníka Rostislava Pospíšila. Bylo barevnou obměnou řešení z roku 2006. Z jednotného výtvarného pojetí se i letos
vymknul festivalový deník, jehož grafickou podobu vytvářel Michal
Drtina.
Přehlídkové dění mapoval, jako každoročně, Zpravodaj
JH, vycházející v průměrném nákladu 350 výtisků. Jeho devět čísel připravovala redakce v částečně obměněném složení. Vedoucí
redaktorkou byla Zuzana Malá, jejími členy byli Michal Drtina, Zuza
Ferenczová, Petra Hanušková, Eva Koutová, Lenka Novotná, Mgr. Jana
Soprová a fotograf Ivo Mičkal. Se zavedením redakce vypomohla
v prvních dnech bývala šéfredaktorka MgA. Zuzana Vojtíšková.
Zpravodaj měl velice dobrou úroveň. Lze jej opět označit za jeden
z nejzdařilejších, jaký kdy JH měl. Aktuálně byl Zpravodaj JH zpro-
dá akce takového rozsahu, jaký JH má, se neobejde bez problémů
a jejich řešení. Neobešel se bez nich ani 78. JH. Mnohé z nich se
podařilo zvládnout v průběhu festivalu, některé zůstaly k řešení při
přípravě dalšího ročníku. Mezi klíčové patří znovuzřízení samostatného komorního hracího prostoru pro 60–80 diváků a opakovaně
zvuková izolace foyeru od sálu
Josefa Čapka, zlepšení poskytovaných služeb a technické
vybavenosti.
Připomínkami a návrhy
na zlepšení podmínek pro soubory, seminaristy a další návštěvníky JH se zabývali organizátoři
na závěrečných jednáních organizačního štábu a festivalového
výboru JH, zabývali se jimi na
svém jednání členové odborné
rady NIPOS-ARTAMA pro amatérské činoherní divadlo, řada
připomínek byla zachycena ve vyžádaných
reflexích posluchačů K(n)MD.
Organizátorům se však dostalo
četných projevů uznání za dobrou programovou skladbu a schopnost zorganizovat
tak rozsáhlý festival, který má mezi jinými
nesouměřitelný počet účastníků, včetně
počtu seminaristů a vystupujících souborů, a to nejen divadelních. Přes zachycené
výtky a připomínky a navzdory tomu, že
programová struktura festivalu nabyla od
roku 2007 na komplikovanosti, lze konstatovat, že 78. JH byl organizačně zvládnutý
na velice solidní úrovni.
Peníze až naposled
DS Phoinix Players Junstion, Oregon, USA / Mary Huls: Závan minulosti / Americký vaudeville. Foto: Ivo Mičkal.
středkováván i těm, co v Hronově být nemohli, jednak na internetových stránkách www.mestohronov.cz, ale také na nových samostatných stránkách festivalu www.jiraskuvhronov.cz, které měly na
78. JH svůj křest.
V den oficiálního zahájení festivalu (sobota 2. 8.) se
uskutečnila tisková konference JH. Zúčastnil se jí František Mikeš,
1. náměstek ministra kultury, starostka Hronova Hana Nedvědová,
Mgr. Lenka Lázňovská, ředitelka NIPOS a předsedkyně festivalového výboru JH, PhDr. Milan Strotzer, programový ředitel JH, Marcela
Kollertová, ředitelka KIS Hronov a jako přísedící zástupci MK ČR a
Královéhradeckého kraje, dramatik Doc., PhDr. Milan Uhde a organizátoři JH. Tiskovou konferenci moderovala Mgr. Simona Bezoušková,
tisková mluvčí JH. Účast žurnalistů sice nepatřila na JH k největším,
nicméně ve výsledku byla pozornost médií překvapivě četná, a to
nevyjímaje rozhlas a televizi.
Plusy a minusy organizace festivalu
V průběhu JH se každodenně scházel k řešení aktuálních
problémů organizační štáb.
Na začátku a na konci přehlídky se sešel festivalový výbor JH. Kaž-
Na závěr ještě několik čísel. Náklady na JH v roce 2008 překročily částku
2,5 mil. Kč. Tuto sumu se podařilo zajistit za
pomoci finančního příspěvku Ministerstva
kultury ČR ve výši 715 tis. Kč (dalšími finančními prostředky ministerstvo podpořilo vzdělávací projekty uskutečněné v rámci
festivalu), příspěvku Královéhradeckého
kraje v částce 150 tis. Kč, Město Hronov
investovalo do festivalu 240 tis. Kč, další prostředky přinesly dotace
sponzorů (generální partner JH Wikov MGI, a. s., poskytl 140 tis. Kč,
dále přispělo různými částkami či nefinančním plněním na dvacet
podnikatelských aj. subjektů), zbývající náklady pokryly vlastní příjmy festivalu (vstupenky, účastnické poplatky seminaristů K(n)MD,
prodej tiskovin a propagačních materiálů apod.).
Aktuálně byl Zpravodaj JH zprostředkováván
i těm, co v Hronově být nemohli, jednak na
internetových stránkách www.mestohronov.cz,
ale také na nových samostatných stránkách
festivalu www.jiraskuvhronov.cz, které měly na
78. JH svůj křest.
5 | 2008
21
Jiráskův Hronov
78. JIRÁSKŮV HRONOV 2008
HLAVNÍ PROGRAM
St.
6. 8.
Legenda: JD = Jiráskovo divadlo, SJČ= Sál Josefa Čapka, S = sál býv. hotelu Slavie, ZiSt
= zimní stadion
DEN
Pá.
1. 8.
So.
2. 8.
Ne.
3. 8.
Po.
4. 8.
Út.
5. 8
SOUBOR - AUTOR – HRA
KDE
HOD.
Absolventi Kurzu praktické režie NIPOS-ARTAMA
Arthur Schnitzler: U zeleného papouška
(DOPROVODNÝ PROGRAM)
SJČ-P
16:00
18:00
20:30
Divadlo Kámen Praha / režie Petr Macháček
Petr Macháček: Žáby
Divadelní klub Jirásek Česká Lípa
režie František Zborník
František Zborník: Pension
Divadlo Bez střechy Vyškov / režie Radoslav Mesarč
Jean Cocteau: Dvojhlavý orel
DS Tábor, o. s. / režie Josef Konrád
František Nepil: Polní žínka Evelínka
J.S.T.E. Artyžok a Dred Náchod
režie Ondřej Pumr
Ondřej Pumr: Dekalog: Pygmalion – Svatba – Kar
JD
13:00
Parau Parau Jablonec n. Nis. / Sólo pro knížky
NoTa Plzeň / Enyky benyky Anka banka
DS TJ Sokol Lázně Toušeň / Kino
Divadlo Kámen Praha / režie Petr Macháček
Petr Macháček: Žáby
Divadlo Bez střechy Vyškov / režie Radoslav Mesarč
Jean Cocteau: Dvojhlavý orel
Divadlo „A“ a Divadlo SHANTI, o. z. Prievidza
režie Jozef Krasula
Bertolt Brecht: Malomeštiakova svadba
DS Tábor, o. s. / režie Josef Konrád
František Nepil: Polní žínka Evelínka
J.S.T.E. Artyžok a Dred Náchod
režie Ondřej Pumr
Ondřej Pumr: Dekalog: Pygmalion – Svatba – Kar
JD
14:00
16:00
Ženský amatérský spolek ŽAS Homole
režie Stanislava Kočvarová
Stanislava Kočvarová podle románu V. Neubauera:
Sextánky
Divadlo „A“ a Divadlo SHANTI, o. z. Prievidza
režie Jozef Krasula
Bertolt Brecht: Malomeštiakova svadba
Loutkové divadlo Střípek Plzeň
režie Ivana Faitlová, Martina Hartmannová
Ivana Faitlová, František Kaska: Hotel Beránek
Divadlo v 7 a půl Brno / režie Jan Antonín Pitínský
Henrik Ibsen: Nora
Theater Abtenau / Theater Holzhausen, Rakousko
režie Marion Hackl
Felix Mitterer: Můj netvor (Mein Ungeheuer)
Teatro HUGO Semily / režie Jan Mocek
Jan Mocek a kolektiv souboru: Hugo
Loutkové divadlo Střípek Plzeň
režie Ivana Faitlová, Martina Hartmannová
Ivana Faitlová, František Kaska: Hotel Beránek
JD
16:30
20:30
SJČ-U
13:00
20:30
S
13:00
16:30
ZiSt
16:30
17:45
20:30
22:30
JD
21:00
SJČ-U
15:30
SJČ-P
21:30
S
14:00
19:30
ZiSt
17:30
18:45
21:00
22:15
5 | 2008
Pá.
8. 8.
JD
16:30
20:30
SJČ-P
16:30
20:30
S
14:00
19:00
JD
14:00
20:30
SJČ-P
16:30
20:30
SJČ-J
14:00
18:00
19:30
22:00
S
16:30
20:30
Fotogalerie JH na protilehlé stránce:
1. Hejtman Královéhradeckého kraje Ing. Pavel Bradík a Doc. PhDr.
Milan Uhde při oficiálním zahájení 78. Jiráskova Hronova.
2. Ředitelka KIS Hronov Marcela Kollertová při vítání plzeňského
souboru Věk na schodech Jiráskova divadla.
22
Čt.
7. 8.
So.
9. 8.
Divadlo v 7 a půl Brno / režie Jan Antonín Pitínský
Henrik Ibsen: Nora
Divadlo Duha Polná / režie Petr Vaněk
Bohumil Hrabal, Václav Nývlt:
Ostře sledované vlaky
Theater Abtenau / Theater Holzhausen, Rakousko
režie Marion Hackl
Felix Mitterer: Můj netvor (Mein Ungeheuer)
Teatro HUGO Semily / režie Jan Mocek
Jan Mocek a kolektiv souboru: Hugo
Spolek loutkářů Na holou Hořovice
režie Ludvík „Říha“ Řeřicha
Ludvík „Říha“ Řeřicha podle D. Charmse: Nádherný
letní den
LS VĚK Plzeň / režie Jakub Vašíček
Kolektiv souboru: Fucking Generation
aneb Zbavme se svých patosů a hymen
Divadelní soubor KROV Breda, Nizozemí
režie Mireille Verhoeven
Jeroen Flamman: Zlatíčka (Oud Zweet, Starý pot)
DS KUK! ZUŠ Praha, Biskupská
režie Ivana Sobková
Kolektiv souboru: Komunikační etudy
+ LDO ZUŠ Harmonie Praha 6 / režie Vladimír Jopek
Jan Werich: O rybáři a jeho ženě
+ Soubor Na poslední chvíli Ostrov / režie Lucie
Veličková / Kol. souboru a L. Veličková:
Lesson Three – My Day
O. S. Thalia Vyškov / režie Radim Šíp
Ernst Jandl a Christian Morgenstern: Non s müsli
LS VĚK Plzeň / režie Jakub Vašíček
Kolektiv souboru: Fucking Generation
aneb Zbavme se svých patosů a hymen
Divadlo Samohana Hradec Králové / režie Josef Tejkl
Josef Tejkl: Asteroid Bejček
TotO Divadlo Praha / režie Hana Jůzlová
Etgar Keret: Knellerův letní tábor
DS Phoinix Players Junstion, Oregon, USA
režie Mary Huls
Mary Huls: Závan minulosti / Americký vaudeville
(DOPROVODNÝ PROGRAM)
Divadlo Luna Stochov / režie Luboš Fleischmann
Jean-Claude Danaud: Ach, ta něha našich dam!
Geisslers Hofcomoedianten Kuks / režie Petr Hašek
Soubor podle libret H. Rademina:
Nevyslovené Oraculum – Výmluvná mlčenlivost. Ani
muk! – Nepomuk!
DS Phoinix Players Junstion, Oregon, USA
režie Mary Huls
Mary Huls: Závan minulosti / Americký vaudeville
(DOPROVODNÝ PROGRAM)
JD
13:00
JD
16:30
20:00
SJČ-P
14:00
SJČ-J
13:00
16:00
18:00
20:00
SJČ-P
17:00
19:00
21:30
S
14:30
20:30
JD
18:30
21:30
SJČ-K
14:00
16:30
SJČ-P
19:30
22:30
S
16:30
20:30
JD
16:30
20:30
SJČ-P
13:00
16:30
20:45
S
14:00
16:30
19:00
JD
16:30
20:30
SJČ-P
16:30
20:30
S
14:00
18:30
3. První náměstek ministra kultury František Mikeš (vlevo) při předávání ceny MK za celoživotní přínos k rozvoji amatérského divadla Rudolfu Felzmannovi.
4. PhDr. Vít Závodský (vpravo) při převzetí Zlatého odznaku
J.K. Tyla z rukou Ing. Dušana Zakopala.
5. D3 Karlovy Vary / Antonín Přidal: Pěnkava s loutnou.
6. Prof. Fr. Laurin, Vl. Ondráček, Jos. Hejral a JUDr. Milan Kyška při slavnostním setkání na počest 40. výročí SČDO v hronovské Slavii. Projev současného předsedy Jos. Hejrala viz
www.amaterskascena.cz.
7. Starostka Hronova Hana Nedvědová nad Zpravodajem JH.
8. Mezi zahraničními hosty 78. JH byl Josef Hollos z Rakouska, prezident Středoevropské sekce AITA/IATA.
Foto: Ivo Mičkal
Jiráskův Hronov
1
2
3
4
5
6
7
8
5 | 2008
23
Jiráskův Hronov
Hronov v době postmoderny
aneb Orli – Žáby – Sextánky
Jan Císař
Celkem 24 inscenací a performancí uvádí program 78. Jiráskova Hronova (dále JH) jako součást oficiálního programu, dalších 15
se jich objevilo v tzv. doprovodném programu. Je to dost na to, aby
se dalo o festivalu amatérského divadla uvažovat v širších dimenzích,
které letos úspěšně dotvářela i zahraniční představení. Přitom ovšem
byl-li JH 2008 něčím charakterizován nejvýrazněji, byla to různorodost. Takže najít v této jeho podobě jisté společné rysy není snadné.
Pokusím se o to v souvislostech oněch širších dimenzí, neboť to je svou
problematikou velice lákavé. Znamená to ovšem stať v Amatérské
scéně poměrně neobvyklou. Omlouvám se proto těm čtenářům, kteří
očekávají podrobný popis všech hronovských představení; ničeho
takového se nedočkají. Ostatně – o představeních, která utvořila repertoár letošního JH, se na těchto stránkách v tomto duchu napsalo dost.
Budu se proto snažit využít nabídky, jež JH 2008 takto učinil, a směřovat k otázkám obecnějším, teoretičtějšího charakteru. Pevně věřím, že
tento pohled může být také něčemu prospěšný a doufám, že se najde
něco čtenářů, kteří tuto úvahu dočtou až do konce.
MODERNA A „PROFESIONALITA“
Inscenace Jeana Cocteaua Dvojhlavý orel vyškovského
Divadla bez střechy předvedla v hronovském repertoáru jednu linii
současného divadla – a nejen amatérského. Na úrovni, která nastavila
„laťku hodně vysoko“, jak napsala v čísle 4 hronovského Zpravodaje
Ema Spurná z V.A.D. Kladno. V tomtéž sloupku diváckých Postřehů
Divadlo Bez střechy Vyškov
Jean Cocteau: Dvojhlavý orel
Foto: Ivo Mičkal
24
5 | 2008
konstatoval další účastník JH 2008, že je to „na amatérské divadlo prostě bomba“. Ozývalo se také, že se v této inscenaci amatérské divadlo
vyrovnávalo se „soustem, na němž si lámou zuby i zkušení herečtí profesionálové“. Radmila Hrdinová, která je autorkou těchto slov v tomtéž
čísle Zpravodaje, přes všechny výtky, jichž neměla zase tak málo,
uznala ve své recenzi, že „vyškovská inscenace se zapíše do historie
Jiráskova Hronova jako pozoruhodná.“ Tato inscenace byla prostě svou
kvalitou přiřazena k podobě a úrovni profesionálního činoherního divadla a jeho kritérii také nahlížena a hodnocena.
Od svých počátků bylo novodobé české amatérské divadlo
v těchto souvislostech hluboce zaklíněno, po dlouhá a dlouhá léta
jeho hlavní proud nečinil nic jiného, než že tak nebo onak stavěl na
principech, které si osvojoval od profesionálů. Dodnes to pro jeden
typ amatérského divadla platí. Do hronovského repertoáru se dostala
ještě dvě taková představení. Prvním bylo Ach, ta něha našich dam!
Divadla Luny ze Stochova. Reprezentovalo jeden z dnešních nejvýraznějších projevů této „profesionální“ polohy amatérského divadla:
zábavné divadlo opírající se o „dobře napsanou komedii“ hlavně západní provenience. Stochovská inscenace patří v současnosti k tomu
nejlepšímu, co je v tomto žánru možné vidět na našich amatérských
jevištích. Druhým v něčem podobným, i když v mnohém značně odlišným reprezentantem takového divadla byla inscenace plzeňského
Loutkového divadla Střípek Hotel Beránek aneb Pozor za dveřmi
je vlk. Je to vlastně autorské divadlo; Ivana Faitlová napsala na námět
Františka Kasky pro plzeňský amatérský soubor výborný text, jehož
základním žánrem je crazy-komedie, jejíž ztřeštěnost a bláznivost se
„Inscenace Jeana Cocteaua Dvojhlavý orel
vyškovského Divadla bez střechy /.../ nastavila ,laťku hodně vysoko‘...“
Jiráskův Hronov
odehrává na dějovém půdorysu thrilleru. K realizaci této žánrové polohy bylo využito maňásků, kteří díky perfektní herecké loutkářské práci
prokázali svou schopnost dynamické akce i razantní komediální nadsázky. Tak se zrodilo množství vynikajících gagů a především zvláštní
rovina, již může dosíci jenom loutkové divadlo spojením iluzivnosti a
metaforičnosti. Je to moderní a přitom tradiční loutkové divadlo, na
něž lze uplatnit profesionální měřítka.
Vyškovská inscenace Dvojhlavého orla se ostatně také dá
nahlédnout v podobném kontextu. Alena Zemančíková jej přesně
pojmenovala v čísle 4 hronovského Zpravodaje: „Inscenace je v duchu
moderny nerealistická, přitom však ve svém řádu věrohodná. Oslovuje jako umělecké dílo, harmonický tvar, jako svébytný organismus,
který nic nenapodobuje, dopracovává se ke svému vlastnímu výrazu.
Cocteaův Dvojhlavý orel je také pádným příspěvkem do průběžné diskuze o postmoderně: právě proto že není postmoderní, právě proto,
že ukazuje, vůči čemu se moderní estetika vymezuje, že představuje
umělecký fenomén, nezávislý na realitě, a přesto do ní vstupující
tajnými dveřmi uměleckého vnímání“. Redakce Zpravodaje nabídla
téma postmoderny svým čtenářům jako průběžné hned od počátku
otázkou: Co je postmoderna? Hronovskou veřejnost zřejmě příliš ne-
Loutkové divadlo Střípek Plzeň / Ivana Faitlová na námět Františka
Kasky: Hotel Beránek. Foto: Ivo Mičkal.
„...inscenace plzeňského
Loutkového divadla Střípek Hotel Beránek /.../ je
moderní a přitom tradiční
loutkové divadlo, na něž
lze uplatnit profesionální
měřítka.“
šedesátých let je poptávka po smyslu největším tématem průmyslové společnosti, právě
to z ní dělá „společnost postmoderní“. (Hoře
z hojnosti, Právo, příloha Salon, 14. srpna
2008.) Duch této hronovské postmoderny
obsahoval i to, co rovněž konstatuje Bělohradského zamyšlení: že naše současná
demokratická společnost musí změnit svou
Divadlo Luna Stochov / Jean-Claude Danaud:
historicitu, tedy „systém idejí, symbolů a
Ach, ta něha našich dam! Foto: Ivo Mičkal.
institucí, které umožňují společnosti jednat
vůči sobě samé, a měnit tak způsob, kterým
se reprodukuje jako celek“. V divadelní modifikaci to znamená tuto
změnu učinit jádrem, podstatou
„Většina hronovského repertoáru však svým
obrazu jednotlivce, jenž jedná vůči
směřováním byla zahrnutelná pod formulaci
sobě samému, aby našel smysl
postmoderny Václava Bělohradského: Od
svého bytí. K tomuto problému
většina představení mířila a vytvášedesátých let je poptávka po smyslu největřela tak podle mého názoru podším tématem průmyslové společnosti, právě
statu přitažlivosti, kterou je třeba
to z ní dělá »společnost postmoderní«.“
JH 2008 přiznat.
Evropské divadlo jednání člověka vůči sobě samému po
vzrušovala; i sama redakce dobře vedeného a dělaného Zpravodaje
dlouhou dobu realizovalo dramato nahlédla a téma posléze potlačila. Nicméně, redakce dobře cítila,
tičností. Samuel Beckett však na
co je ve vzduchu. Nebyl sice příliš zájem o postmoderně diskutovat,
začátku první poloviny minulého století definitivně svými texty pro
zato většina inscenací 78. JH toto téma stále znovu ve všech možných
divadlo dokazoval, že jednání smysl nemá, že jím nelze ničeho dosáhvariantách a modifikacích vracela. Bylo proto skutečně dobře, že se
nout. Ale postmoderní poptávka po smyslu existuje, takže se prosazuje
linie moderního a přitom tradičního divadla, zakotvená v pevných a
naléhavě potřeba najít takový systém, v němž jednání v divadle znovu
jasných formách artistního scénického tvaru a kvality, jež mohla být
nabude kvality, skrze níž může člověk reflektovat sám sebe. Tři předposuzována měřítky záměrně budované estetické, výsostně divadelní
stavení letošního JH se o to pokusily tak, že zamířily mimo pozemský
funkce jako profesionální, na JH tak důrazně ozvala.
čas a prostor. Dvě inscenace jsou texty původními: Pension Františka
POSTMODERNA
Zborníka, jejž autor režíroval v Divadelním klubu Jirásek z České
Většina hronovského repertoáru však svým směřováním byla
Lípy a Knellerův letní tábor. Je to sice inscenace, která využila epiczahrnutelná pod formulaci postmoderny Václava Bělohradského: „Od
kou literární předlohu současného izraelského autora Etgara Kereta,
5 | 2008
25
Jiráskův Hronov
Divadlo Samohana Hradec Králové / Josef Tejkl: Asteroid Bejček.
Foto: Ivo Mičkal.
„...zřejmá je snaha /.../ reflektovat souřadnicemi jiné
perspektivy prožitou minulost a pomocí takového jednání odkrývat smysl životů.“
Theater Abtenau & Theater Holzhausen
Felix Mitterer: Můj netvor
Foto: Ivo Mičkal
ale její scénický tvar je naprosto samostatnou strukturou, takže lze oprávněně mluvit
o původním díle českého amatérského souboru. Do tohoto kontextu se zařadilo také
pohostinské vystoupení rakouské: jednoho
herce a jedné herečky ze dvou amatérských
souborů, kteří pod vedením profesionální
režisérky zahráli text Felixe Mitterera Můj
netvor. Inscenace v této souvislosti přímo
ukázkově předvedla, co znamená převedení
dramatické situace do zásvětního bytí. Manželé, kteří v této inscenaci spolu tančí jakýsi
tanec smrti, prošli peklem děsivých životních
podmínek, jež je poznamenaly a
proti nimž neměli jedinou šanci
se svým jednáním vzepřít. Jsou to
dva outsideři drcení nemilosrdně
okolnostmi svého žití. Tak i jejich
manželství bylo krutým, nenávistným vztahem, jenž vyvrcholil tím,
že žena nepomohla svému muži a
nechala jej uhořet. On se teď k ní
po smrti vrací, protože nemůže
odpočívat v pokoji, dokud nenajde smíření. A co nemohli vykonat
v pozemském reálném bytí, se jim
podaří v časoprostoru, jenž je zcela fiktivní skutečností, která nastavuje nové jiné parametry; rozevře se
příležitost pro jednání, které není ničím zatížené a roste jen z toho, co
chtějí a o co usilují postavy.
O něco v tomto duchu se pokusil i František Zborník ve své
inscenaci. Vztah dvou mužů k jedné ženě se odehrává v pensionu, jenž
není jasně konkretizován; jeho název Eden nabízí možnost chápat jej
jako posmrtné zátiší. Leckteré momenty scénického tvaru se zdají této
možnosti nasvědčovat. Ale je také možné vykládat všechno jako vzpomínky, které se odehrávají mezi těmi, kteří se v pensionu sešli. Zatímco
rakouská inscenace důsledně prolíná skutečnost s fikcí a systematicky
26
přesahuje reálný svět, českolipská inscenace je v tomhle nedůsledná.
Chvílemi předvádí až drobnokresebně vylíčenou věrohodnou realitu,
chvílemi jako by přímo nutila k porozumění všemu v poloze symbolů.
Nicméně: zřejmá je snaha, tak jako v rakouském představení, reflektovat souřadnicemi jiné perspektivy prožitou minulost a pomocí takového jednání odkrývat smysl životů. Knellerův letní tábor, jejž zahrálo na
78. JH ToTO Divadlo z Prahy, činí život po smrti pokračováním života
pozemského. Odehrává se v prostředí, kam po svém dobrovolném
ukončení života přicházejí sebevrazi. Příběh, který vypráví izraelský
mladík Chájim, potvrzuje to, co říká jedna replika textu: „Tento svět
je stejný jako ten, ve kterém jsi to zabalil, možná jen o trochu horší.“
Jestliže Pension i Netvor nabídly dramatickou situaci, v níž se postavy
oprošťují od zátěže pozemských okolností, aby mohly ničím nezatíženy jednáním zkoumat smysl svého života, Haně Jůzlové se jako tvůrci
scénického tvaru (jevištní adaptace literární předlohy i režie) Knellerova letního tábora podařilo ukázat toto zkoumání života jako problém,
jejž nelze zodpovědět. Pokračování stejného života po smrti je možné
pochopit jako výzvu k tomu, abychom zacházeli se svým bytím odpovědně. Ale: sebevražda jako poslední, ale přece jen v čemsi smysluplný,
byť zoufalý čin, je takto naprosto zpochybněna.
5 | 2008
„...postmoderní poptávka po smyslu existuje,
takže se prosazuje naléhavě potřeba najít takový systém, v němž jednání v divadle znovu
nabude kvality, skrze níž může člověk reflektovat sám sebe.“
Tyto tři inscenace se při všech rozdílech snaží proniknout
v hlubinné struktuře scénického tvaru k takovému uspořádání systému svého jazyka, který by změnil pradávnou podstatu dramatičnosti
– jednání – a dovolil nově, odjinud hledat smysl lidské existence. O
totéž, třebaže na jiném základě, usiluje původní text Asteroid Bejček
Josefa Tejkla, jejž autor také zrežíroval s novým souborem jménem
Samohana, které sice může vzbudit různé asociace, ale je výrazem
postoje, který je bez lítosti ochoten pohanět sebe sama a tak kriticky
nahlédnout smysl vlastních osudů. Tejkl otevřel tento pohled v rozpětí mezi všedností, banálností, malostí, únavností a stereotypností
každodennosti, což vše zhustil do ženského elementu a s ním spojených strastí erotického i rodinného života, imanentně uzavřeného
do sebe, a velkolepostí vesmíru, z něhož se vztyčuje transcedentální
Jiráskův Hronov
vertikála k hodnotám přesahujícím až k nadindividuální božské síle,
jíž se v inscenaci dostává jméno Nebeský.
O něco takového usiluje i polsko-český soubor J.S.T.E.
Artyžok a DRED Náchod ve svém Dekalogu, z něhož jednu část
nazvanou Pygmalion – Svatba – Kar v režii Ondřeje Pumra předvedl na hronovském zimním stadionu – přesněji: v jeho šatnách a
sprchách. Název Dekalog odkazuje především na Desatero, deset božích přikázání, které v tomto představení zaznívá silně a neodbytně
křesťanskou inspirací, i když podnětů k tomuto představení, kterému
by možná lépe slušelo označení performance a jemuž neschází ani
prvky happeningu (v programu se píše o „peripatické instalaci“ pro
desatero /10/ diváků“) je daleko více. Výsledkem je divadlo-rituál,
jemuž nelze upřít obětavé a nekompromisní soustředění aktérů a
leckteré vizuálně sugestivní detaily snažící se v předvedené části
Dekalogu navodit pocit prostupnosti života a smrti jako trvalého
smyslu našeho pobytu na Zemi. Tato „Dílna Různých Enviromentálních Dopadů“, což název Dred znamená, je svou prací v současném
českém divadle – na rozdíl od polského – záležitostí neobvyklou a
jistě rozšiřující možnosti současného postmoderního směřování k
hledání smyslu. Zbývá však otázka, zda to množství výrazových pro-
„Kritický a hloubavý pohled, jenž dovolil
právem o Tejklově textu hovořit jako o dobré
hře, dramaturgickém objevu a dokonce jako
o nejlepším současném textu /.../ mně chyběl
v inscenaci Brechtovy Malomeštiakovy svadby v úpravě a režii Jozefa Krasuly...“
středků nashromážděných na malém prostoru a fungujících v obrazné
rovině, kterou je třeba prožitkem přijmout jako jakési zjevení vyššího
řádu, dokáže divák v krátkém čase (představení trvá 15 minut) vnímat
tak, jak si tvůrci přejí, a spoluprožít spolu s nimi tu náboženskou transcendentálu smyslu.
Ani Asteroid Bejček to nemá se svou „vesmírnou“ transcendentálou lehké. Text totiž situace vede nikoliv k akcím, ale chce především vytěžit podněty k uvažování, a tak se podoba scénického tvaru
realizuje a završuje především v monolozích Bejčka a v dialozích s jeho přítelem. Z tohoto důvodu je celý scénický
tvar minimalistický, protože režisér Tejkl chce
autoru Tejklovi a oběma hercům, kteří text
TotO Divadlo Praha / Etgar Keret:
říkají – sobě jako příteli Bartoškovi a výbornéKnellerův letní tábor. Foto: Ivo Mičkal.
mu Janu Bílkovi v roli Bejčka – dopřát co největší prostor pro každé slovo. Takže proto, jak
to lapidárně vyjádřil ve Zpravodaji číslo 9 Petr
Michálek, to představení tvoří „dvě židle, dva
chlapi a text“. To je kámen úrazu, jenž způsobil
u určité části hronovských diváků pocit únavy ze slov. Když se k tomu ještě připočte ten
nelichotivý obraz žen, do něhož se kumuluje
všechna bída pozemského bytí, která může
snadno vyvolat dojem, že se tu předvádí
omezená mužská nadřazenost, pak konečný
součet nemusí být pro tuto inscenaci až tak
příznivý. Ale je to nesporně poctivý a invenční
pokus, jak divadlem vstoupit do doby postmoderní s jejím žíznivým pátráním po smyslu
současného života, jichž není v našem divadle
tolik. Závěr, kdy Bejček mizí v hvězdné obloze,
která od počátku na zadním horizontu jako
fotografická projekce představení provází, je
působivým symbolem lidského údělu jako
vyděděnce vesmírného řádu i jako obdivovatele a průzkumníka jeho velikosti, která jej
povznáší nad tíhu všedních dnů.
J.S.T.E. Artyžok a Dred Náchod / Ondřej Pumr:
Kritický a hloubavý pohled, jenž
Dekalog: Pygmalion – Svatba – Kar
dovolil právem o Tejklově textu hovořit jako
Foto: I. Mičkal
o dobré hře, dramaturgickém objevu a dokonce jako o nejlepším současném textu, jenž
posouvá české amatérské divadlo autorské
dál, mně chyběl v inscenaci Brechtovy Malomeštiakovy svadby v úpravě a režii Jozefa
Krasuly, s níž přijely jako další zahraniční host
na 78. JH spojené soubory z Prievidze. Hned
úvodem upozorňuji, že vůbec nechci tuto
inscenaci analyzovat skrze Brechtovo pojetí
divadla. Jen připomenu, že tento moderní
a avantgardní autor přispěl ke zrození divadelní postmoderny hlavně tím, že jí nabídl
kritičnost jako jeden ze zásadních přístupů ke
světu. Krasulova inscenace vytvořila „zběsilou
grotesku“, jak styl této inscenace nazval ve své
recenzi ve Zpravodaji číslo 5 Petr Christov.
Spojením propracovaného pohybového scénáře, bohaté a přesně stylizované barevnosti,
strhujícího hereckého tempa a nadsázky s
5 | 2008
27
Jiráskův Hronov
LS VĚK Plzeň / Kolektiv souboru: Fucking Generation aneb Zbavme
se svých patosů a hymen. Foto: Ivo Mičkal.
A stejně je to s ostatními prvky, které v řádu toho abstraktního vzorce
chování slibují rozvíjet událostmi nějaké obsažné a důsažné téma;
třeba kafkovský obraz byrokracie nebo vztahy přátelské či – jak napsal
Petr Christov ve Zpravodaji číslo 4 – vztahy mezi mužem a ženou. Ale
nikdy nic takového nevznikne, vše se jen pomalu, nevzrušeně, věcně
posouvá – až jsou na konec žáby úspěšně vynošeny. „Byl završen“, jak
to nazval v témže Zpravodaji Jakub Korčák, „rituál bezvztažné neosobnosti a prázdnoty.“ To je analýza smyslu našich sociálních vazeb a
našeho chování, k níž tato inscenace míří.
Petr Macháček a Divadlo Kámen dovedli v českém divadle
minimalismus na samu mez divadelní únosnosti. Cítil-li Tejkl potřebu
přece jen ty dva muže a ty dvě židle ještě doplňovat flétnistou a postavou jakéhosi demiurga hry, jenž občas oznamuje kde a kdy se to nebo
ono odehrává a přináší nějaké rekvizity, má Macháček na prázdném
jevišti skutečně jen ty dvě židle a v pozadí černý klavír. Kostýmy jsou
„stroze civilní, gesta střídmá, mizanscény pravoúhlé, postavy zaujímají
strnulé sošné postoje, mluví monotónním hlasem“ popisuje přiléhavě
v již citované recenzi Jakub Korčák základní prvky tohoto scénování.
A hlavní je pomalé, stále stejné tempo, v němž hrají velkou roli pauzy,
které uvozují každé slovo, každý pohyb. Tento princip snižuje na mini-
„Fucking Generation aneb
Zbavme se svých patosů a
hymen. /.../ Jestli se kde na
78. JH postmoderní hledání smyslu života a jednání
ozvalo přímo manifestačně,
tak potom zde.“
nápaditým použitím hudby vznikla přitažlivá
podívaná, která nabízí především vizuálně
řadu působivých situací a výstupů bizarní
a deformované skupiny lidí, jíž se lze smát,
ale lidské bytí ztrácí svou naléhavost. Takto
provedený Brecht usiluje především o co
nejširší diváckou přízeň. Jak dokazuje ohlas
obecenstva včetně zahraničních hostů, daří
se to. I takové jsou cesty moderny v čase
postmoderním.
Ze Šrámkova Písku jsme jako porota nominovali na JH 2008 Divadlo Kámen
Divadlo Kámen Praha / Petr Macháček: Žáby. Foto: Ivo Mičkal.
s inscenací Žáby, k níž scénář napsal a také
jej režíroval Petr Macháček. Tím
jsme se jako porota této přehlídky
stali pro Sašu Gregara stejně ne„...Žáby se nemusí a určitě ani nemohou líbit
příjemným jevem jako déšť, jenž
všem... /.../ Minimalimus je pro ně prograprovázel tuto přehlídku experimem jak abstrahovat některé rysy sociálního
mentujícího amatérského divadla.
V Hromadě, zpravodaji VSVD (LIII,
života, předvést je na jevišti, a tak pronikat
Léto 2008) napsal, že nominace
pod jeho povrch.“
divadla Kámen v něm „vzbudila
určité rozpaky, protože jsem u Žab
několikrát dobře usnul“. To se dá
pochopit – Žáby se nemusí a určitě
mum komunikační schopnost danou narativností, která stojí na řazeani nemohou líbit všem, mohou
ní událostí; obyčejně to nazýváme příběhem, ale pojem narativnost
vyvolávat krajní rozpaky až nechuť,
je širší a zahrnuje ještě další jevy, které upoutávají pozornost vnímanejenom spánek. Minimalimus je pro ně programem jak abstrahovat
jících. Tato divadelní ritualizace věcnosti, všednosti, neosobnosti,
některé rysy sociálního života, předvést je na jevišti, a tak pronikat
vyprázdněnosti, pragmatismu, sociálního mechanismu, je důsledně
pod jeho povrch. Nic se v inscenaci neděje, žádná událost se nestane,
provedena a demonstrována. Část diváků se směje, část se snaží
podstata je v maximálně možné abstrakci vybraných vzorců chování
dopátrat smyslu, část marně bojuje s tím neskonale pozvolným plylidí poté, co se ve sklepě jednoho domu přemnožily žáby, a jde o to, jak
nutím času. Ostatně sám Macháček v tom už dvakrát vzpomenutém
se jich zbavit. Zpočátku se zdá, že tento fakt bude symbolem něčeho
čísle Zpravodaje nazval Žáby hrou na hranici současných možností
katastrofálního, záhadně tajemného až magického. Ale není tomu tak.
souboru a řekl, že je jasné, že nemohou pořád dělat takové extrémy.
28
5 | 2008
Jiráskův Hronov
Ale to nic nemění na tom, že Žáby exemplárně potvrzují, že jedním
trendem v amatérském divadle je hledání nových jiných způsobů,
jak se divadlem dopátrat smyslu dneška, snaha o vstup do zcela
odlišného prostoru, do něhož lze proniknout jen za cenu ochoty alespoň na nějaký čas opustit osvojené principy vnímání a reflektování
divadla a investovat jistou námahu do reflexe této nové jinakosti.
Nejsem zrovna ctitelem tohoto typu divadla, ale plně jej respektuji
a snažím se pěstovat své porozumění tomu, co nám nabízí. V době
konání 78. JH probíhalo ve Veletržním paláci v Praze Mezinárodní trienále současného umění 2008 pod názvem Re-Reading the Future.
Demonstruje, že „opětné čtení budoucnosti“ nemůže jít jinak než
cestami nanejvýše nezvyklými. Jako člen poroty, která zkazila Sašovi
Gregarovi v Písku náladu, jsem přesvědčen o tom, že jsme nemohli
jinou nominaci udělit. Neboť Macháček, Divadlo Kámen a Žáby jsou
v našem současném amatérském divadle jedním z nejrazantnějších
projevů postmodernismu jako „poptávky po smyslu“, jenž pro mne
znamenal nejpozitivnější rys JH 2008. Nedovedu si představit, že
by Žáby v těchto souvislostech na jeho repertoáru chyběly; osobní
antipatie či sympatie jsou druhořadé. Koneckonců – divadlo usilující
o tyto nové jiné cesty není k tomu, abychom mu plně a uspokojivě
Divadlo „A“ a Divadlo SHANTI, o. z. Prievidza
Bertolt Brecht: Malomeštiakova svadba
Foto: Ivo Mičkal
Divadlo Duha Polná
Bohumil Hrabal, Václav Nývlt:
Ostře sledované vlaky
Foto: Ivo Mičkal
„Divadlo Kámen a Žáby jsou v našem současném amatérském divadle jedním z nejrazantnějších projevů postmodernismu jako
„poptávky po smyslu“, jenž pro mne znamenal nejpozitivnější rys JH 2008.“
rozuměli, abychom s ním prožívali slastné chvíle. Je v mnohém provokací, která v něčem předbíhá svou dobu, má nás k tomu, abychom
„opětovné četli“ budoucnost. Zaplaťbůh za Žáby a všechny amatérské divadelníky, kteří riskují diváckou přízeň, neboť v tom je – myslím
si – jedna z velkých záruk životaschopnosti amatérského divadla.
Samozřejmě, že to přináší potíže při nacházení odpovídajících hodnotících postojů k takovým scénickým tvarům. Knellerův
letní tábor má jistě z hlediska standardních divadelních konvencí
řadu nedostatků: mizanscéna je většinou ilustrativní, situace jsou
často jen nedbale nahozené, někdy až nešikovné a chaotické, prostor
svou jednoduchost někdy přehání až k primitivnosti, odchody a příchody postav jsou
nahodilé a zmatené, s rekvizitami i hudbou
se pracuje nepřesně. Ale to nic nemění na
tom, že základní přístup vytváří v celku
pozoruhodnou poetiku, která otevírá dveře
do světa mýtu a jeho symboliky. Jde o to,
zda preferovat ten neobvyklý celistvý mýto-poetický svět, nebo zda jít po jednotlivých
komponentech a kritizovat jejich problematičnost. Přiznávám, že v amatérském divadle
dávám v těchto případech přednost tomu
prvnímu. Jak už jsem napsal: je v tom záruka
jeho životaschopnosti i osobitosti. V tomto
duchu se od děčínské přehlídky dívám také
na Ostře sledované vlaky Divadla Duhy
z Polné. Petr Vaněk si upravil Hrabalovu
novelu, scénář Menzelova filmu i Nývltovu
dramatizaci tak, aby mu literární předloha
poskytla východisko pro interpretaci, která
usiluje postihnout sociální chování české
pospolitosti za protektorátu, jež se v závěru
prolne do pokusu ukázat spojitost s neonacismem přítomnosti. Tato interpretace má
zajisté nemalá úskalí, zejména závěrečná
aktualizace neonacismem je značně diskutabilní a chápu i oprávněnost otázky, zda
je tato Hrabalova novela k této interpretaci
nejvhodnější. Ale přesto všechno, pokládám tento pokus za důstojné vyrovnání se
s Hrabalovým textem intenzivním hledáním
jeho možného současného smyslu v rovině
sociologické.
Tuto rovinu učinilo dominantní
představení, které se jmenuje Fucking
Generation aneb Zbavme se svých patosů a hymen. V tomto případě se důrazně
až agresivně vysunula do popředí funkce
komunikační, umožňující divadlu přímý a
bezprostřední dialog s diváky. K tomuto dialogu se skupina lidí hrajících v různých souborech, ale „spřízněných stejným životním
osudem i volbou“, sdružila generačně pod
hlavičkou souboru VĚK z Plzně a kolektivně
vypovídá z jeviště o svém postoji k minulosti, která je formovala jako Husákovy děti i
k době, v níž jsou nyní. Vnímám a reflektuji
tuto sebeobnažující výpověď především
5 | 2008
29
Jiráskův Hronov
„Je prostě obtížné dívat se na některá
vystoupení jako na divadlo, když jsou to
jenom jisté divadelní prvky, které jsou využívány k jinému než divadelnímu – estetickému – cíli.“
jako sdělení o minulém a přítomném stavu společnosti, které roste
na faktech otevřeného, ryze osobního charakteru, záměrně vybraných tak, aby s maximální intenzitou, naléhavostí a přesvědčivostí
komunikovala o problémech zrání a současné existenci „zkurvené“
generace. Jestli se kde na 78. JH postmoderní hledání smyslu života
a jednání ozvalo přímo manifestačně, tak potom zde. Je to ovšem
také svým způsobem revolta proti uzavírání divadla do estetických
hranic; jde na prvním místě o sdělení nějaké reality; vlastně o dokument, jenž ovšem „paradoxně přispívá k estetizaci ostatních projevů
člověka“ a na hodnotící bázi, kterou estetický postoj obsahuje, rozvíjí
schopnosti senzitivní, emocionální, imaginativní i intelektuální.
Představení jménem Hugo, jež
zahrálo Teatro HUGO ze Semil, doporučené na JH ze Šrámkova Písku a nominované
z Loutkářské Chrudimi, tuto vlastnost estetického postoje záměrně realizovalo v podobě, již strukturální estetika nazývá od Jana
Mukařovského aktualizací. V tomto smyslu
konfrontace člověka a světa, desautomatizace vidění skutečnosti, „vytržení z koloběhu
každodenního praktického jednání a myšlení, aby člověk vnímal fakt vlastní existence“
ji učinilo jádrem scénického tvaru. V první
části cedulky se jmény lidí i předmětů, jež
tu animací plní funkci loutky, jsou pojmenováním všedního bytí a stále se opakujících
denních úkonů, všednosti a stereotypnosti
smyslu existence člověka. Ale najednou toto
pojmenování selhává, slova – a tím i skutečnost – ztrácejí smysl; nastává chaos, v němž
se člověk ztrácí. Zajisté, že se nelze ubránit
některým filiacím, pocitům jistých příbuzností témat a motivů. Hugo se jmenuje
hlavní postava Havlovy Zahradní slavnosti,
která je také především o slovech, o frázi, jež
požírá identitu, vzniklý stav „odcizené“, nepochopitelné, protože nepojmenovatelné
skutečnosti je chaosem kafkovského ražení,
v němž se nelze dopátrat jakéhokoliv řádu.
Místo cedulek na špejlích, kde černé verzálky graficky znázorňující slova „hrají postavy“,
nastupují v inscenaci symboly pohybujících
se rukou, tváří, předmětů a stále více se prosazující zelené barvy. Znamená přírodu nebo
naději, že přece jen tento svět a tato skutečnost mají smysl? Nebo návrat k časům, kdy
ještě slovo nebylo, jak to mohou asociovat
jablka v ústech herců jako symbol mlčení.
A je tu i had, snad symbol prvotního hříchu
nebo svodu? Tento scénický tvar nazval Petr
Christov „scénickou básní složenou ze slov,
papíru, pohybů, herců, hudby rytmu“ a Ján
Zavarský „konkrétní poezií, která se nachází
na pomezí mezi literaturou a výtvarným
uměním či hříčkou balancující mezi poezií
a animačním loutkovým divadlem“ (Zpravodaj číslo 7). Není mu snadné porozumět, jak
30
5 | 2008
to v tomtéž čísle Zpravodaje dokládají divácké ohlasy, z nichž jeden
doporučuje opustit „vysoká témata a omezit se na pouhou zábavu“ a
druhý chápe tu prudkou a nápadnou změnu výrazových prostředků
v druhé části jako projev nedostatku nápadů.
Ať už se složitá mnohovrstevnatost struktury Huga vyjevuje pro jednoho tak, a pro druhé onak, skutečností zůstává, že ji
působí to, co bych už nyní mohl nazvat „generálním tématem“ JH
2008: postmoderní hledání smyslu. V tomto případě je toto „generální téma“ uchopeno z mnoha stran a nahlíženo v sociálních
rozměrech i v úzkostných stavech subjektu, jenž se v nich ztratil.
Koneckonců: Zlatíčka Divadelního souboru KROV z nizozemské
Bredy se rovněž pohybovala na těchto dvou osách. Na jedné straně
přesně charakterizované individuality, každá po svém podivínská,
bizarní, jinaká, odchýlená od normálu a pod tím všem společná
neschopnost komunikovat. Tato neschopnost má v sobě hořkost,
melancholii, a také vyvolává agresivitu, protože by všichni komunikovat chtěli, ale nevědí jak. To vše je přitom předvedeno s humorným nadhledem, na němž má svůj největší podíl pohyb, který je
tu dominantní součástí naplněnou velmi jemným a velmi přesným
lidským obsahem.
Divadelní soubor KROV Breda, Nizozemí
Jeroen Flamman: Zlatíčka. Foto: Ivo Mičkal.
Soubor Na poslední chvíli Ostrov / Kol. souboru a L. Veličková:
Lesson Three – My Day
Foto: Ivo Mičkal
Jiráskův Hronov
DISPERZE ANEB NA I ZA HRANICÍ
Zatím jsem hledání smyslu jako výraz postmoderny sledoval
v inscenacích, které toto „generální téma“ realizovaly v rovině záměrně pro tento účel budovaného systému divadelního jazyka. To hledání
smyslu probíhalo na 78. JH ještě jinak – jako hledání smyslu amatérského divadla, kdy pojem amatérský znamená možnost spojovat postoj praktický a estetický, záměrnost i nezáměrnost v poloze, která na
jedné straně zcela libovolně překračuje jakékoliv hranice a pracuje se
skutečnostmi, které utvářejí nový jedinečný terén, na němž se tvůrci i
výsledek jejich činnosti pohybují. Ovšem: ty divadelní prvky je vracejí
více nebo méně na půdu estetického osvojení jako „dvoustranný vztah
člověka a světa“, zprostředkovaný „zpětným působením věcí na rozvoj
lidských bytostných sil“. Je to disperze, rozložení, kdy se jedna poloha
rozptyluje v druhé a je obtížné, většinou nemožné stanovit mezi nimi
přesnou dělící čáru. V tomto případě mezi scénickým tvarem jako záměrným cílem a nezáměrností, která se rodí z úplně jiných důvodů a
zdrojů jako čin zcela specifického druhu. Toto divadlo je možné charakterizovat mnoha způsoby a dát mu mnohá jména. Budeme-li se držet
našeho vymezení pojetí postmoderny jako hledání smyslu, potom jde
o aktivitu určovanou snahou a vůlí využívat jistých možností divadla k
LDO ZUŠ Harmonie Praha 6
Jan Werich: O rybáři a jeho ženě
Foto: Ivo Mičkal
získávání některých vlastností estetického postoje, jež se pokouší „udržet celistvost člověka, nasytit jeho potřebu emocí“, garantovat vznik
tvořivosti a etických hodnot a norem, jež přesahují utilitární cíle.
Projevilo se to už při představeních tanečního divadla, které bylo na JH 2008 především nositelem těchto tendencí a zajisté,
že tomu neunikla ani představení, která vznikla na půdě výchovné
dramatiky. Upozornil jsem už v souvislosti s loňským Jiráskovým Hronovem, že scénické tvary vznikající na půdě výchovné dramatiky svou
nejvnitřnější rozhodující tendencí korespondují s podobami postdramatického divadla, jež zrodila doba postmoderní. Z hlediska divadelní
podstaty o „mladé“ divadlo, které se spontánně vzpírá konvencím a
vyjetým kolejím. Letos jeho zástupci na JH demonstrovali zřetelně,
že dramatická výchova je na prvním místě svou povahou praktickým
postojem, protože chce činem zasahovat do určité skutečnosti, měnit
ji a tomu slouží některé divadelní prvky. A jsme v ještě obnaženější
poloze u problému, jejž jsem už naznačil v souvislosti s Knellerovým
letním táborem: jak toto jisté záslužné a přínosné konání nahlížet a
analyzovat na vrcholném divadelním festivalu? Pro mne je to už po
léta velký a bolestivý problém. Je prostě obtížné dívat se na některá
vystoupení jako na divadlo, když jsou to jenom jisté divadelní prvky,
které jsou využívány k jinému než divadelnímu – estetickému – cíli.
Dvě inscenace tohoto druhu demonstrovaly např. problémy jazykové
Teatro HUGO Semily / Jan Mocek a kolektiv souboru: Hugo. Foto:
Ivo Mičkal.
komunikace: Komunikační etudy souboru
KUK! z Prahy na češtině, Lesson Three – My
Day souboru Na poslední chvíli z Ostrova
nad Ohří na angličtině. Není to divadlo a
podle některých ani poezie ne; jen hra s jazykem. Jakmile převáží jiné záměry a jiné postupy než ty, které stavějí do popředí estetickou
funkci dosahovanou divadlem, pak se na JH
taková vystoupení dostávají do souvislostí,
v nichž se těžko posuzují, pokud se nemluví
o těch ne-divadelních aspektech, jež takové
vystoupení vyvolaly v život. Tohle je podle
mne rovněž dlouholetý problém divadla
poezie, jež letos na JH opět vyvstal v plné síle
v představení O.S. Thalia z Vyškova, které
spojilo verše Morgensternovy a Jandlovy
pod názvem Non s müsli. Renata Vordová
a Alena Zemančíková se ve svých recenzích
v čísle 8 shodly na tom, že to nebylo divadlo,
že šlo o kvalitní interpretaci poezie, o jakési
pásmo sólové recitace.
Mohl bych nyní být podezříván z toho, že vidím jen škodlivé účinky disperze a že
vyžaduji průkazné a chcete-li dokonce konvenční rysy divadla, jako
na příklad v představení O rybáři
a jeho ženě, v němž dva čtrnáctiletí chlapci, kteří jako soubor LDO
ZUŠ Harmonie z Prahy s vervou,
temperamentem, přebytkem energie, dobře vedeným i využívaným
hlasovým a pohybovým projevem
zahráli v jakémsi „akčním vyprávění“ na holé scéně a pouze s jednou
rekvizitou (nafukovacím) balonkem
Werichovu pohádku O rybáři a jeho
ženě. Nebo jako v případě představení DS při TJ Sokol Lázně Toušeň
s názvem Kino nastudované pro celostátní přehlídku pantomimy a
pohybového divadla v Kolíně, odkud bylo také doporučeno a které vyvolalo velký divácký ohlas. Je to inscenace, která využila mimetických
(uměleckého napodobení skutečnosti) schopností pantomimy umělým pohybem vytvářet a sdělovat reálné významy a rozvinula ji jednak
do řady individuálních hereckých výkonů výrazně a přesně formujících
lidské typy, jednak do důsledného kolektivního řádu grotesky.
Vím, že na tom disperzním okraji neurčitých hranic se přečasto rodí cenné podněty, které když ne hned, tak později mohou
5 | 2008
31
Jiráskův Hronov
Spolek loutkářů Na holou Hořovice / Ludvík „Říha“ Řeřicha podle D.
Charmse: Nádherný letní den. Foto: Ivo Mičkal.
vést ke kvalitním divadelním výsledkům. A
protože JH je festivalem amatérského divadla,
tak bedlivě a stále čekám na představení, jež
v této disperzní poloze nahmatávají a objevují
smysl současného divadelního amatérismu.
První signál tohoto druhu vyslalo hned v
neděli představení DS Tábor o.s. Polní žínka
Evelínka, jež se opřelo o pohádku Františka
Nepila. Dalo by se tomuto scénickému tvaru
mnohé vytknout. Jenže, v tom nebylo jádro!
Tato inscenace vypovídala především o radosti z Nepilova pohádkového světa a spontánní
chuti hrát divadlo bez ohledu na nejrůznější
konvenční, konvencionální a normované
předpisy. Její tvůrci oddaně a nadšeně přijali
zázračný svět pohádek i otevřenost a naivitu
dětské hry a na tomto základě nás diváky
vyzvali k partnerskému vztahu, jenž násobil
naše příjemné pocity o tom, že bez nás by
tohle představení takové nebylo, že jsme
jeho spolutvůrci. I velice přísný kritik Vladimír
Mikulka ve Zpravodaji číslo 4 v Postřezích této
zvláštní atmosféře podlehl, jakkoliv
podotknul, že mu „tenhle typ (nejen) byl vždycky od srdce protivný“
a hovořil o sluníčku, zářivé výpravě
a plných vědrech člověčiny a laskavě ironického humoru.
František Kaska v týchž
Postřezích jako Mikulka upozornil
na řadu problémů tohoto scénického tvaru: nedramatičnost, otázka,
proč vůbec hráli s loutkami proč
právě tento typ loutek, proč loutky
neměly obličej a proč herci hráli
místo nich, jaká je vlastně věková
adresnost inscenace atd. atd. Ale končí tím, že se odehrálo cosi, pro co
chodíme do divadla a kvůli čemu leccos odpouštíme. To, co se odehrálo,
byl vstup na naprosto jedinečnou, specifickou půdu disperze, možnou
jen v amatérském divadle. Na této půdě se rozpouštějí hranice mezi
divadelní poučeností, zkušeností, dovedností, precizností záměrného
provedení a bezprostřední nezáměrností, která je často výrazem nedostatečnosti a nepřipravenosti, ale především zvláštního vztahu k divadlu,
jež má jisté rysy inzitního umění. Už jsem v souvislosti s inscenací Nepilovy pohádky některé tyto rysy pojmenoval: radostná spontánnost, ignorování pravidel, konvencí a norem ve jménu vlastní radostné nutnosti
32
5 | 2008
projevit se divadlem, volné a ničím nesvázané ignorování hranic všeho
druhu, představivost nespoutaná divadelními a logickými hledisky. A
zvláště a především: naprostá konkrétní předmětnost předvádění, jež
činí divadlo pokračováním životních zážitků a aktivit i potěšením z možností tyto zážitky a aktivity řadit do jiných souvislostí a tak si uvědomovat
a reflektovat sebe sama v jiných rovinách svého já i jiných vazbách ke
svému okolí.
Není to samozřejmě inzitní divadlo. Ale není to také divadlo, jež lze měřit profesionálními měřítky a přes divadelní poučenost
a zkušenost, jež bývá drtivou většinou v nějaké intenzitě a podobě
přítomna, necítí přání činit divadelní výboje a dospívat v rámci nějaké
poetiky k vrcholné kvalitě. Hraje se tu pro neskrývanou potěchu vlastní
i diváků, jež jsou vyzýváni, aby se této sváteční chvíle účastnili. Ale není
to ani divadlo, které chce diváka záměrně za každou cenu pobavit. Je
to – jako v případě táborského představení – spíše setkání, v němž
fungují čestné nezáměrné komponenty, jež jsou naprosto neskrývaně
a s gustem předváděny. Od chvíle, co jsem pronikl pod povrch amatérského divadla, vím, že tohle v amatérském divadle existuje. Proto
jsem trval, trvám a budu trvat na tom, že je rozdíl mezi profesionálním
a amatérským divadlem.
DS TJ Sokol Lázně Toušeň
Kolektiv souboru: Kino
Foto: Ivo Mičkal
„DS Tábor o.s. Polní žínka Evelínka... /.../
Hraje se tu pro neskrývanou potěchu vlastní
i diváků, jež jsou vyzýváni, aby se této sváteční chvíle účastnili. Ale není to ani divadlo,
které chce diváka záměrně za každou cenu
pobavit.“
Pro tuto vlastnost jsem patřil k těm, kdo z Loutkářské Chrudimi
doporučovali na JH inscenaci Spolku loutkářů Na holou z Hořovic
Nádherný letní den aneb Kdo jsme, kam jdeme a kolik máme času,
kterou podle Charmse režíroval L. „Říha“ Řeřicha. Už tohle oznámení
v programové brožuře JH svědčí o mnohém. Na počátku byl Charms,
je tedy inscenace také jistým způsobem jeho interpretací. Ale v duchu
inzitnosti je tato interpretace podřízena velmi silnému a osobitému cítění divadla jako možnosti zhmotňovat, zpředmětňovat své představy.
Tato inscenace nechce Charmse komplikovat a hledat v něm myšlenkové hloubky. Byla prostě šancí využít podle svého – opět společný rys
s inzitností: důraz a soustředění na vlastní zážitek skutečnosti i divadla
Jiráskův Hronov
– tohoto literárního podnětu. A tak vzniklo představení, v němž je
prvotní ansámblové zanícené provedení nejrůznějšími prostředky a
sálající energií, jíž soubor přitahuje Charmse k sobě a do sebe. Daly by
se znovu vypočítávat četné nedostatky a problémy, ale podstatné je
to pohlcení, vstřebání Charmse scénováním, které vytvořilo rudimentární přímočarou divadelní soudržnost.
Nejčistší a z hlediska systému tohoto scénování amatérského divadla nejdokonalejší bylo potom představení zvláštního
uskupení, jež se jmenuje Ženský amatérský spolek ŽAS Homole.
Homole je vesnička nedaleko Českých Budějovic, kde se dala dohromady skupina žen, které pěstují různé společné aktivity, a tak došlo i
k divadlu. A hledaly něco, kde by mohly hrát všechny členky tohoto
uskupení, které by měly zájem. Tak se dostaly k románu V. Neubauera
Sextánky – později jsem zjistil, že je to i divadelní hra, která se kdysi
dost na ochotnických jevištích objevovala – který s nimi na jevišti
provedla jejich divadelně zkušená režisérka Stanislava Kočvarová. A
to, co je sdružuje jako příjemné a osvěžující setkávání s divadlem, to
je i smyslem jejich představení. Ten sentimentální prvorepublikový
dívčí románek hrají dámy zralého věku, které se prostě rozhodly hrát
divadlo a zcela bez zábran s chutí a potěšením, přirozeně se pohy-
„Ženský amatérský spolek ŽAS Homole. Sextánky. /.../ ...je to projev jistého typu amatérského divadla, /.../ ...jež roste spontánně
z nejzákladnějších a nejvnitřnějších potřeb
životních jako vůle nějak zveřejnit sebe
sama, svou autoreflexi, své bytostné lidské
síly, je prodchnuto bytostným pozemským
optimismem a divadlo chápe i provozuje
jako jednu ze součástí přítomného současného života, jež už tím a jenom tím, že je, má
svůj smysl.“
bují na hraně mezi vážností a nevážností; chvílemi se smějí všemu a
hlavně sobě, chvílemi něco berou seriózně. Je to zvláštní disperze. Na
jedné straně totální předvádění sebe sama,
sebeprezentace, jež je přímo klíčovým stavebním kamenem inscenace, a na druhé
straně okamžité přeskoky do polohy výsostně reprezentující, vytvářející znakovou
zástupnou kvalitu. V této oscilaci existuje
všechno na jevišti: od původních, dobře
vymyšlených jevištních gagů, k naprosto
bezostyšnému použití různých osvědčených klišé, od improvizace k překvapivému
využití dvou loutek v nadživotní velikosti
na kolečkách, které při nedostatku mužů
nahrazují postavy tohoto pohlaví a mají podobu Aleca Baldwina a Johny Deppa. Dámy
hrají, piští, vzdychají, drmolí francouzštinu,
prostě zastupují, reprezentují mladistvé
dívky dávné doby – ale především hrají
s divákem, dávají mu k dispozici svou
radost z toho, že takto mohou hrát, sebe
sama; potřebují, aby pochopil tuto jejich
divadelní zábavu, aby si ji spolu s nimi užil.
Kdybych to neviděl, nevěřil bych, že tahle
DS Tábor, o. s. / František Nepil:
zvláštní směs může držet dohromady. Zuza
Polní žínka Evelínka. Foto: Ivo Mičkal.
Ferenczová v recenzi (Zpravodaj číslo 5)
použila naprosto přiléhavý termín miš-maš,
aby zároveň prohlásila, že to byla magie,
racionální vysvětlení to nemá.
Myslím, že má. Svým způsobem je
to teoretická lahůdka, která je zkoumatelná
na bázi sémiotiky, již jsem už naznačil použitím termínů záměrnost a nezáměrnost
nebo také sebeprezentace a reprezentace.
Na bázi sociologické je to projev jistého
typu amatérského divadla. Jeho existenci
jsem si uvědomil už na červenokostelecké
inscenaci Don Quijote aneb Veselý konec rytíře smutné postavy, která byla na
národní přehlídce v Třebíči a měla i šance
být zařazena do programu JH 2008. Nazval
jsem ji tehdy lidovým divadlem, jež roste
spontánně z nejzákladnějších a nejvnitřnějších potřeb životních jako vůle nějak
zveřejnit sebe sama, svou autoreflexi, své
bytostné lidské síly, je prodchnuto bytostŽenský amatérský spolek ŽAS Homole
ným pozemským optimismem a divadlo
St. Kočvarová podle V. Neubauera: Sextánky
chápe i provozuje jako jednu ze součástí
Foto: Ivo Mičkal
přítomného současného života, jež už tím
a jenom tím, že je, má svůj smysl.
5 | 2008
33
Jiráskův Hronov
JIRÁSKŮV HRONOV
FESTIVAL
2 – 9 August 2008
HRONOV,
the CZECH REPUBLIC
Joke Elbers
Dutch Centre of AITA/IATA
I have been in Hronov for this
Festival several times before, but I never attended the opening ceremony. I am so glad
I did this time. The opening ceremony was
impressive and showed how much amateur theatre is appreciated in this country.
Having several VIPs at the opening, like the
mayor of Hronov, a representative of the
Ministry of Culture, a Member of Parliament
and others, is an honor. Also the raising of
the different flags and the playing of the
hymns was very impressive. And to see so
many people together who were all there
for the Festival, who are all dedicated to
theatre – a great feeling.
The Festival is a national one with
international participation, this time by
Austria, Holland, Slovakia and the USA.
The play Dvojhlavý orel / The
Eagle Has Two Heads written by Jean Cocteau was a real pleasure: excellent acting,
nice costumes, a lot of attention for details,
intriguing atmosphere. Even though there
was a lot of text it was interesting to see
it and possible to understand the action
roughly.
it was the day of their patron Saint, with
stalls with all sorts of food and drink and
people were taking good advantage of this
opportunity. I observed the strollers for a
while and counted that eight out of ten had
something to eat or drink in their hands.
Next was a performance consisting of three short parts. All visual, so ideal
for foreigners who can have their own interpretation and ideas.
First Sólo pro knižky / Solo
for Books. Nice movements by seven
persons, solo pieces as well as ensembles.
Everybody is always in a hurry and running
against time. But books bring solace... And
that is certainly a fact that everybody, from
whichever country, knows and can identify
with.
The second piece Enyky benyky
Anka banka was dance theatre by two
very fit young women. No real story, only
improvised movements related to meetings, interactions, partings - improvised on
live music and danced with a lot of energy. I
was told that the earlier performance in the
afternoon had been different. Some effort!
The third piece was great and a lot
of fun. Kino / Cinema was a slapstick comedy, which started very funnily with the setting up of a couple of rows of cinema seats
in slow motion. What followed was even
funnier. All the people who came into the
cinema had their own characteristics and
succeeded in making them perfectly clear
in a very short time. A great moment was
when the movie tape broke and by mistake
a tape with the music of “Je t’aime moi non
plus” was put on, very briefly only, but the
spectators were alerted (probably not only
the ones on stage). This production started
in an unusual way. The group had too many
Second day of the Festival. A
sunny Sunday, many people outside, most
of them eating ice cream. Also popular is
eating and drinking outside. In the Alois Jirasek Park there was a festive day organized
by the cooking school of Hronov because
34
actors, so everybody who wanted to play
had to create her or his own character.
They did a good job and all the different
characters together created a very funny
performance, of the right length, in the
right tempo and with well-chosen music.
One of the best of its kind that I have ever
seen on festivals.
Dekalog / Decalogue took place
in very small cloakrooms and showers
in the hockey stadium. It was summer so
there were no sweaty hockey players, but
actors. Only ten (dekalog) spectators at a
time were allowed in for a performance
of some twelve minutes during which we
witnessed a wedding ceremony, a death
and a funeral meeting. The director used
texts of and was inspired by several writers,
by Christian symbols and more. Since the
rooms were very small the ten spectators
were very close to the actors and in the dim
light it was even hard to see who was who.
I thought of Grotowski: Jerzy Grotowski
(1933 – 1999), the famous Polish director
who created unforgettable performances
in the late sixties and seventies, who revolutionized theatre and is considered father of
the then contemporary experimental theatre. The director of Dekalog Ondřej Pumr,
certainly knows the work of Grotowski. For
whoever is interested, read Grotowski’s
book ‘Towards a poor theatre’, from 1968,
a seminal book focused on the very root of
the act of theatre: actors in front of spectators. A highly interesting performance and
I was thankful to the organizers to have selected it for this Festival. Food for thought
and discussion.
Žáby / Frogs, the greenish contemplative drama by Theatre Kamen from
Prague. The group informed us that the
DS KUK! ZUŠ Biskupská, Praha
Kol. souboru: Komunikační etudy
Foto: Ivo Mičkal
5 | 2008
Jiráskův Hronov
play with the same title by Aristophanes
has nothing to do with their play. Well, Aristophanes certainly was not writing about
real frogs. Not that we saw a real frog in this
performance, but apparently there were
lots of them. Oscar, the invisible Oscar, got
rid of them at the neighbor’s house, but for
the house on stage they are a problem. It
was a text play, which made the audience
laugh a lot. A very simple setting. I like that
because then one does not get distracted
from the acting. The long pauses in the text
delivery were intriguing in the beginning,
but together with the quiet and deliberate movements they also made the performance quite static. Nice green touches
here and there, which showed attention
for details.
A trip to Nachod, a neighboring
town, where we wandered around the
main square, admiring the nice buildings
and then climbed up the hill to the castle.
After seeing the castle we climbed the
tower to see the magnificent view over the
surroundings from the top.
Next was Bertolt Brecht’s A Respectable Wedding directed by Jozef
Krasula (Slovakia). I had seen this performance last year at Scenic Harvest in Martin
and was looking forward to seeing it again
because I liked it a lot. And this time I liked it
even more. The performance had gained in
quality. It was some twenty minutes shorter
and much more intense and the various
characters had gained in effectiveness. An
excellent performance with good acting by
all actors, solo as well as in ensemble play.
It was fascinating to see how a respectable
wedding falls apart, how not only the furniture collapses literally, but at the same time
the bourgeois façade of all these people
collapses, figuratively speaking. Many little
details in the mise-en-scene showed that
the director has used all the possibilities
that the text offers. This is one of Brecht’s
plays that deserves to be performed because it is of all times and has a universal
value.
Off to Hotel Beránek / Hotel
Lamb, a wonderful puppet performance,
highly enjoyable in all aspects. Apparently
the text was very funny, the spectators
laughed out loud most of the time, but
also for foreigners the plot was more or less
clear. A lot of fantasy, jokes, lots of surprises,
lovely puppets, inventive scenery and all
done with quite simple means. I wonder
how many hours the group rehearsed to
reach the high artistic level of this production.
My Monster (Mein Ungeheuer)
written by the Austrian playwright Felix
Mitterer was a very complex performance
with several layers. Violence and tenderness, insult and pain, good and bad memories, destroyed lives and love, the unveiling
of the feelings of guilt, the depth of the
human soul. Forgiveness and redemption.
It was all there. This text play, in an Austrian
stage dialect by a group from Salzburg, offered beautiful images that touched me, as
well as the excellent intense and emotional
acting of both actors who did not have moment of weakness. I think it is brave to put a
serious and difficult play like this on stage.
Henrik Ibsen‘s NORA is a play I
often saw before, but never I got a lump in
my throat like I did now. This performance,
a guest professional one from Prague, was
excellent in every aspect of it. What a fantastic theatre country the Czech Republic
is!
Parau Parau Jablonec n. Nis.
Sólo pro knížky
Foto: Ivo Mičkal
Divadlo v 7 a půl Brno
Henrik Ibsen: Nora
Foto: Ivo Mičkal
5 | 2008
35
Jiráskův Hronov
Beautiful Summer Day or Who
We Are, Where We Go and How Much
Time We Have for It. A nice collage of
puppets, music, songs, men and women.
Refreshing to see this performance next to
the serious plays. It was proven again that
the writings of Daniil Charms offer good
material for performances.
Closely Watched Trains I found
difficult to understand since it is a text play
and the action on stage did not make clear
what the plot was. However, the acting was
good and there were impressive images
and nice imaginative details.
There was also funny street theatre. The Festival offered something for every
taste and all of high artistic quality. Also,
there was a large number of workshops
with various subjects.
The two workshops that I observed several times (non verbal theatre and
creative dance) were interesting to see and
were proceeding towards a presentation on
the last Festival day. Amazing to see how
much can be achieved by the workshop
leaders with the students in a few days.
On day 6 I had lunch in Poland! For
the first time in my life I was in Poland; the
border is just some kilometres away from
Hronov. I saw a lot of nice old houses, drank
some of the healthy but smelly water and
crossed back over the (no longer existing)
border into the Czech Republic.
The Dutch performance Old
Sweat by group KROV. Since the Dutch
language is totally different from the Czech
one (they belong to different families of
languages) the text was totally lost in the
Czech audience. However, there is a lot of
visuality in the performance and the acting
is physical, so a high level of understanding
is possible. The audience was enthusiastic
and applauded even during the performance.
The American performance (off
Festival) was easy, language-wise. The
youngsters from a very small town in Oregon, presented an all-American vaudeville
show with singing and dancing and a large
variety of costumes. The generation conflict
is always a success on stage because of all
the confrontations between parents and
children. In this show it worked well as the
leading theme around which the history of
music of the last century was arranged. I
liked the alternation of more quiet scenes
with just a few actors and scenes with all
actors going all out. What impressed me
was not only the ability of the youngsters
to put this show on, with acting, with songs
like Age of Aquarius (well done) and some
acrobatics as well, but also the radiation
of positiveness in it. Americans remain so
positive, whatever happens ( 9-11-2001),
it always amazes me. I talked with a couple
of the youngsters who told me how much
they enjoy their visit to this country and
how much they learn from it: different food,
different habits, history and so on.
In Knellerův letní tábor / Kneller’s Summer Camp they eat a lot of pasta,
I learned. The idea of a place where all self-murderers go I found interesting (never
saw it on stage before) and a lot of things
happened to the people in that place, but
it went on too long. However, I did like
the many imaginative details and the live
music. Live music on stage is hardly ever
done in Holland for financial and practical
reasons. In Hronov I have witnessed it several times.
I enjoyed my stay in Hronov tremendously and went home with lots of
good memories and my mind full of images
and ideas.
Divadelní klub Jirásek Česká Lípa / František Zborník: Pension. Foto:
Ivo Mičkal.
36
5 | 2008
Summary of 78th
Jiráskův Hronov
2008
The programme of 78th Jiráskův Hronov was
chosen from more than 1000 theatre productions, mainly through the system of competitive regional and national festivals held for different kinds of theatre.
The main programme was created by 24 productions from 24 theatre groups played in 101
performances.
The off programme consisted of other 26
productions and performances from 23 theatre groups played in 31 performances.
On the whole, the festival hosted 50 theatre
productions from 47 theatre groups in 135
performances. Besides, there were 30 music
and non-theatre productions and 6
exhibitions during the festival.
In the course of the festival there
were 16 thematic theatre workshops going on (usually lasting 8
days) and a daily discussion club and
so-called problem club focussing on
the productions in the main programme. More than 300 seminarists
took part in both clubs.
The total number of participants
was 2000 people interested in
theatre from the Czech Republic
and abroad.
NoTa Plzeň / Enyky benyky Anka banka. Foto: Ivo Mičkal.
Jiráskův Hronov
Nakouknutí pod pokličku
seminářů Jiráskova Hronova
Připravila Eva Koutová ve spolupráci s Petrou Hanuškovou
a Zuzanou Ferenczovou za použití materiálů letošního
Zpravodaje JH
Jiráskův Hronov, to nejsou pouze divadelní představení, na která přijíždí bezesporu
spousta divadelních nadšenců. Není to také jen festivalové běsnění v několika málo hronovských
společenských podnicích, ale jsou to z velké časti semináře, na které se rok co rok přihlašuje několik
stovek zájemců. Letos bylo seminaristů rovných dvě stě sedmdesát osm (původně se jich přihlásilo
více jak tři sta třicet) a rozdělili se celkem do patnácti dílen, které probíhaly souběžně na několika
místech po dobu celého Jiráskova Hronova, a to vždy v dopoledních hodinách.
O. S. Thalia Vyškov / Ernst Jandl a Christian Morgenstern: Non s müsli. Foto: Ivo
Mičkal.
Každý seminář zastupoval jedno
písmeno v abecedě. Většina seminářů již
měla své prvenství na Hronově za sebou.
Vedle Žonglování, které v Hronově bylo
opravdu poprvé a sklidilo nebývalý úspěch,
se prvně představila také dílna Zoji Mikotové
s názvem, který se už na loňském Hronově
objevil, a to Genesis (vloni s Evou Ochrymčukovou). Právě těmto dvěma seminářům bude
v následující reportáži věnovaný větší prostor
než ostatním. Novinkou byl také seminář
Hudba v divadelní inscenaci a po dlouhé
době se objevil i seminář Poezie v divadle. Ale
pojďme pěkně podle abecedy.
Písmeno A zastupoval seminář
Abeceda divadla. Lektorem byl Václav Špirit,
současným povoláním sociální pedagog, režisér divadelního souboru Gut&Edel v německém Lörrachu a umělecký ředitel tamního
mezinárodního divadelního festivalu. Jeho
seminář se zaměřoval na základy divadelní
akce, soustředil se na komunikaci a improvizaci. Účastnící si zde mohli vyzkoušet několik
forem divadelního projevu. Seminář už je na
Hronově stálicí, přesto k vývoji podle Václava
Špirita dochází. „Určité věci měním, přicházím
s novými cvičeními, zkouším, jak co zafunguje. Tím, že je to takový galimatyáš, od všeho
kousek, tak se někdy mnoho věcí nestihne, a
u některých věcí by bylo potřeba více materiálu. Takže k obměnám dochází, ale základ
– jak přejít jeviště, jak mluvit, jak se pohybovat, jak improvizovat – se nemění.“
Písmena DRH, to je seminář Dramaturgicko-režijně-herecký. Jak sám lektor
semináře Vladimír Zajíc přiznal, seminář už
má také několik let za sebou. „Seminář v naší
mysli vznikl v roce 2004. Je určen jak lidem,
kteří se s divadlem seznamují, tak těm, co ho
už provozují déle. Během deseti dnů se pak
seznámí s třemi divadelními složkami – režií,
dramaturgií a herectvím. Všechny samozřejmě nejvíce zajímá herectví, ale považujeme
za nutné, aby seminaristé aspoň tušili, co
všechno je možné v divadle dělat. Volíme si
texty, které lze dále zpracovávat. Text nám
nabídne určité téma, kterým se potom zabýváme. Letos jsme pracovali s částí Goldoniho
Poprasku na laguně. Seminaristé byli rozděle-
5 | 2008
ni do dvou skupin. Každá z nich pak s textem
naložila po svém. Často to bývá tak, že někteří
seminaristé pracují s původní podobou textu
a druhá část si s textem pohrává, posouvá ho
a mění. Je to tvorba, kde hlavní úlohu hraje
nápad.“ Lektoři Vladimír Zajíc a Marie Kotisová, kteří dílnu společně vedli, se domnívají, že
je tu seminář proto, aby dal svým absolventům možnost a šanci vytvořit dobré divadlo.
Za písmenem D se letos schovával
seminář Dramatická situace Milana Schejbala, dramaturga a režiséra, ale také uměleckého šéfa Divadla A. Dvořáka v Příbrami
a pedagoga DAMU Praha. Jeho asistentkou
byla herečka Denisa Nová. Seminář patří mezi
hronovské stálice a hlásí se sem každoročně
nejen noví, ale i mnohonásobní účastníci. Milan Schejbal mi objasnil, že účelem semináře
je, aby všichni absolventi nakonec bezpečně
rozpoznali, co to ta dramatická situace,
základní pilíř dramatu, vlastně je. Pokaždé
pracují s jiným dramatickým textem. Letos
to byla Nová komedie o Libuši a dívčí vojně
v Čechách autora Františka Vodseďálka. Tato
lidová hra se zpěvy v úpravě Jana Kopeckého
je podle režiséra Schejbala ideálním impulzem k uplatnění kreativity, představivosti a
hravosti včetně stránky hudební. „Umožňuje
také uvědomění si, že každý herec je součástí
celku, za který nese spoluzodpovědnost a
tento celek zároveň vytváří. Nechám je vyzkoušet si různé varianty situací, aby sami přišli na to, která je nejlepší.“ Nedílnou součástí
semináře jsou vždy cvičení a hry zaměřené na
rozvoj komunikace, soustředění a tvořivosti.
Jedním ze seminářů, které je možné
považovat za hronovské nováčky, je dílna G
„...Dramatická situace Milana Schejbala /.../ ... účelem
semináře je, aby všichni absolventi nakonec bezpečně
rozpoznali, co to ta dramatická situace, základní pilíř
dramatu, vlastně je.“
37
Jiráskův Hronov
jako Genesis, poprvé pod vedením Zoji Mikotové. Režisérky a pedagožky JAMU, která přetlumočila do znakové řeči text První Knihy
Mojžíšovy Genesis a v roce 1997 jej inscenovala jako stejnojmennou
inscenaci s neslyšícími herci. Proč si zvolila Genesis také pro svůj seminář, mi ochotně vysvětlila: „Těch sedm dní je pro nás vodítkem ke
studiu pohybu. Tím, že to je zrození, tak to bereme trošku jako naše
zrození a hledáme tak svoje pohybové možnosti. Téměř nikomu ze
zúčastněných nešlo o vytvoření nějakého velikého díla. Prožívali svoje
tady a teď naplno a výsledek vnímali spíše jako záminku pro zahrání
určitých situací. Všechny zajímá pohyb jako takový. Jestliže jsme včera
Hudební skladatel Jiří Šlupka Svěrák při práci v semináři věnovaném hudbě v divadelní inscenaci. Foto: Ivo Mičkal.
Pohled do semináře D (jako Dramatická situace) režiséra Milana
Schejbala. Foto: Ivo Mičkal.
38
5 | 2008
pracovali s centrem, tak dneska máme především vztah K a OD – což
je to, co vlastně determinuje náš život. Buď se nám něco líbí (K) nebo
nelíbí (OD),“ vysvětluje Zoja Mikotová. Skupina fungovala perfektně.
Na povel 1K se všichni nahýbali a nakláněli směrem k rohu označenému jako číslo jedna, jako by je nějaká vyšší síla táhla za rameno. Na
povel 1 OD se všichni od rohu vzdalovali. Určitý čas se věnoval také
cvičení ve skupině. Při pohybu po místnosti na mě působila celá skupinka jako hejno rybek v moři, které neustále mění směr podle toho,
kdo zrovna hejno vede, kdo se nebojí jít dopředu či naopak kdo se
raději otočí a „plave“ zpět. Byla to ukázka absolutní koncentrace a týmové práce. Pohled zvenku byl fascinující. Pro každého ze seminaristů nicméně znamená Genesis něco jiného, i když v jejich odpovědích
byly podobné znaky.
Po svém seminář vnímá i Olga: „Jak biblické pojetí, tak samotný pohybový seminář mi pomáhá odpovědět na otázky, kde jsem
se tu vzala, proč jsem zde a kdo vlastně jsem a jaká jsem … Neshledávám v tomto světě nic podstatnějšího než otázky po podstatě.“ Alena
k tomu dodává: „Protože Genesis je zrod, tak mi přijde, že to může být
zrod čehokoliv. Nadchlo mě Genesis jako téma pro tvůrčí práci, přijde
mi, že se s tím dá pracovat v různých polohách. Toto téma nebo pojem může zahrnovat spoustu různých věcí, které si třeba ani nedokážu
představit. Je to vlastně téma pro velké bádání.“,
Po Genesis následovalo H jako Hudba, jehož lektorkou
byla Karla Štaubertová-Sturm, česká operní režisérka, která působila
v Národním divadle v Praze, německém Schwebzingenu, Národním
divadle v Brně, Státním divadle v Košicích, Státní opeře v Praze, Městském divadle ve Zlíně, Makedonském národním divadle ve Skopje,
Moravském divadle v Olomouci, Divadle opery a baletu v Ústí nad
Labem, Slezském divadle v Opavě, Divadle J.K. Tyla v Plzni, Národním
divadle Moravskoslezském v Ostravě a na dalších scénách (Smetanova Litomyšl, Pražské jaro, NOD Roxy Praha, valtický zámek), ale také v
Českém rozhlase. Jejím asistentem se stal Jiří Šlupka Svěrák, hudební
skladatel, klavírista, autor scénické hudby, především ve Východočeském divadle v Pardubicích, a pedagog na pražské DAMU. Seminář byl
určen všem, kteří se zajímají o hudbu jako o důležitou součást divadelní inscenace, ať už jsou aktivními muzikanty nebo se chtějí něco
víc dozvědět o hudebním jazyku. Seminaristé byli rozděleni do dvou
skupin, které se u obou pedagogů střídaly.
Teoretická část se denně věnovala jednomu
tematickému okruhu – například rozhlasové
hře, činohře, muzikálu, opeře a současně
seznamovala účastníky s tajemstvím výběru
a následného použití hudby při tvorbě inscenace. Lektorka Karla Štaubertová-Sturm se
seminaristy analyzovala také hudební složku
představení festivalového programu a DVD
Jiráskův Hronov
Z předváděčky semináře DRH (jako Dramaturgie – Režie – Herectví)
vedeného MgA. Vladimírem Zajícem a Marií Kotisovou. Foto: Ivo
Mičkal.
ukázky výjimečných představení různých českých divadel. Praktická
část semináře vedená Jiřím Šlupkou Svěrákem byla zaměřena na
prohloubení schopnosti účastníků pohybovat se v intencích hudební
harmonie, pochopení zákonitostí hudební improvizace.
I jako Iniciace mluvy. Na Iniciaci mluvy jsem se těšila. Mám
totiž velmi ráda, když někomu záleží na tom, jak mluví, když někomu
vůbec přijde důležité správně artikulovat. Zvláště v dnešní době, kdy
se do našeho jazyka vkrádají nová nelogická spojení, důraz se klade
na nedůležitá slova, mění se intonace, tempo mluvy se zrychluje a její
intenzita se zvyšuje. Pro ty, kteří si kladou otázku, proč mám správně
mluvit, a nestačí jim prosté vysvětlení, aby nám ostatní rozuměli a
správně nás pochopili, pak nabízím ještě jeden důvod od Jaroslava
Kodeše – lektora této dílny: „Je to náš mateřský jazyk. Když nám pánbůh daroval takový nádherný a bohatý jazyk, měli bychom ho umět
lépe využívat. Když je někdo šikovný a vyrobí například krásnou židli
nebo stůl, jeho um oceníme. Proč ale neoceníme, že někdo umí hezky
mluvit?“ Seminář se věnoval veškerým artikulačním problémům. Intonaci, větným a slovním důrazům, interpretacím zpravodajských a publicistických textů i beletrie. Když jsem ze semináře odcházela s cílem
ještě více se soustředit na svou výslovnost, Jaroslav Kodeš podotknul:
„Ale jo, vy mluvíte dobře.“ Polichocena jsem s úsměvem odpověděla:
„Děkuji, já se přece jen trošku snažím.“ Pan Kodeš mi ale nic neodpustil: „Ha! Š máte špatné!“
Podobě zaměřený byl také seminář Jevištní mluva. Vedla
ho lektorka Michaela Bendová-Kudrnáčová a pracovalo se v něm s
texty. Seminaristé byli rozděleni do několika skupinek. Každá měla
přidělenou část textu, kterou v závěru semináře předvedla. Letos padl
výběr na úryvky ze Seiferta, Havla, Wilda a matfyzácká pohádka (pohádka studentů oboru matematiky a fyziky). „Podle mě je lepší zadat
seminaristům nějaký herecký úkol, než abychom dělali jenom cvičení,“
říká paní Bendová-Kudrnáčová. Důraz je, jak jinak, kladen především
na řeč. Zajímalo mě, čím to je, že kultura řeči pomalu vymírá. „Doba je
zběsilá, mladí lidé nevědí, čeho se chytit,“ zamýšlí se paní Bendová-Kudrnáčová. „Snaží se být autentičtí a správnou artikulaci považují
za něco nepodstatného. Jako by vůbec nepřemýšleli o smyslu slova.
Přitom je to tak krásné, když hlásky v mluvě nechybějí“. Nezbývalo mi,
než smutně souhlasit.
Velmi zajímavý byl seminář Komunikace pod vedení Daniely Fischerové. Už několik let je o něj veliký zájem. To, co jsem si
z něho odnesla, je možná pro některé čtenáře již dávno jasná věc, mě
to však citelně oslovilo. Nejvíce mě zaujal fakt, že při prvotním setkání
s někým cizím, si hluboký a nesmazatelný úsudek na něho uděláme
už v první minutě. Jak na mě zapůsobí daná osoba v těchto prvních
Fotoseriál Ivo Mičkala v sloupci vpravo je z předváděčky semináře
G (jako Genesis) vedeném prof. Zojou Mikotovou.
5 | 2008
39
Jiráskův Hronov
šedesáti sekundách, takovou ji budu vnímat i nadále. Je to hrozné,
ale je to fakt. Veškeré testy a zkoušky to dokazují. Co to může udělat
v praxi, vysvětlí následující situace: Musíte spolupracovat s nějakou
osobou, která vám nic neudělala, tváří se příjemně, ale vám nějak nesedí. Nevíte proč, ačkoliv se snažíte sebevíc. A pak si vzpomenete na
vaše první setkání. Uvědomíte si, že z nějakého důvodu vám na tom
člověku něco nesedlo. Tvářil se například neochotně, přehlížel vás, při
podání ruky se vám nepodíval do očí nebo jeho úsměv byl až nepři-
Pohled do dílny N (jako Neverbálno) Michala Hechta. Foto: Ivo
Mičkal.
Snímek ze semináře P (jako Poezie) Renaty Vordové. Foto: Ivo Mičkal.
40
5 | 2008
rozeně přátelský (tzv. double–bind neboli dvojitá vazba; to znamená,
že někdo mluví svým tělem v protikladu k tomu, co říká: podává vám
ruku se slovy těší mě, ale nedívá se vám do očí dítě se zeptá maminky,
zda ho má ráda a matka podrážděně odpoví: To víš, že mám!). Z těchto
impulzů, které proběhnou v tak krátkém čase, si už ale uděláte úsudek, i když ještě nevíte, co si o tom člověku máte myslet. Proto také:
„Pozor. Nikdy nedostaneš druhou šanci udělat první dojem“.
Oblíbenou se stala také dílna s písmenem M jako Maska.
Vedl ji letos podruhé Karel Vostárek. Když jsem vstoupila do učebny,
kde všichni s vervou pracovali na svém díle, na své podobě, cítila jsem
se jako Alenka v říši divů. Cílem semináře bylo vytvořit si svoji vlastní
masku, která nějakým způsobem koresponduje s naším obličejem, ale
i naturelem. Seminaristé si vytvořili hned několik typů masek, s kterými se pak v závěrečném dni prezentovali. Mým průvodcem byl přemilý Karel Vostárek: „Začali jsme iniciačním rituálem snímání posmrtné
masky, což je vždycky pro každého zážitek. Dotyčný má najednou
svoji podobu v ruce. Trojrozměrný odlitek je samozřejmě něco jiného,
než když se dívá na fotografii. Všechny odlitky vyšly naprosto krásně,
seminaristé si dali záležet a povedlo se. Myslím, že to pro ně bylo
příjemné překvapení. To byla úplně první věc, kterou jsme první den
udělali – po vstupním pohovoru, kdy jsme si řekli, co maska může být
a její stručnou historii. Poté jsme začali modelovat masku charakterní.
Pro její základ slouží odlitek posmrtné masky – pozitiv. Ačkoliv se celá
maska změní, původní podoba se přece jen trochu propíše. Když si ty
masky prohlédnete, jejich tvůrci se v nich projevují. Tyto masky slouží
jako jakýsi ochranní démoni.“
V rámci Jiráskova Hronova byly i dvě dílny, které se věnovaly
převážně komunikaci prostřednictvím těla. První byla Komunikace a ta
druhá N jako Neverbálno Michala Hechta, mima, režiséra a pedagoga
ve svobodném povolání. Studoval pantomimu u Zoji Mikotové a akrobacii u Evy Bosákové. Také na Hronově, kam pravidelně jezdí už od
devadesátých let, vede seminář pantomimy. Na seminář Neverbálna
Michala Hechta jsem se vyloženě těšila. Všechny dílny, které jsem až
dosud navštívila, pracovaly totiž především se slovem. Přišla jsem v okamžiku, kdy Michal pustil hudbu a dal všem za úkol představit si na jejím
základě nějaký příběh. A potom se mluvilo. Každý řekl, v jakém prostředí se jeho příběh odehrával. Na základě toho pak Michal rozdělil seminaristy do dvou skupin. A mluvilo se dále. Ve skupinách se totiž měli
dohodnout, jaký bude konkrétní děj jejich příběhu, který na zadanou
hudbu příští den předvedou. A já se ujistila, že
i neverbální divadlo je o komunikaci. Michal
po chvíli diskuzi přerušil a s výkřikem „Jdeme
hopsat!“ odvelel jednu skupinu do tělocvičny.
Já se k nim nadšeně přidala. Za tím hopsáním
se totiž skrýval trénink akrobacie. Když jsem
pak pozorovala, jak všichni kolem mě skáčou
na trampolíně a dělají kotouly pod nízkou lezeckou stěnou, hluboce jsem je obdivovala.
Karel Vostárek vedl seminář M (jako Maska). Foto: Ivo Mičkal.
Jiráskův Hronov
Nejvíce mě zaujal fakt, že při prvotním setkání
s někým cizím, si hluboký a nesmazatelný úsudek na něho uděláme už v první minutě. Jak na
mě zapůsobí daná osoba v těchto prvních šedesáti sekundách, takovou ji budu vnímat i nadále.
/.../ Pozor. Nikdy nedostaneš druhou šanci udělat
první dojem.“
Záběr na ty, co se učili mluvit v semináři I (jako Iniciace mluvy) Jaroslava Kodeše. Foto: Ivo Mičkal.
Daniela Fischerová se svými posluchači u nohou poléta v nejvyhledávanějším semináři JH věnovaném nonverbální komunikaci. Foto:
Ivo Mičkal.
Seminář Poezie reprezentoval pod vedením Renaty Vordové písmeno P. Asi málokdo by tušil, z čeho všeho se dá vytvořit
divadlo poezie. Hřbitovní nápisy, hloupá věnování na přáníčkách, nesmyslné říkanky, ze kterých jsme jako děti měly strach. Renata Vordová přibližuje práci seminaristů: „Nasbírali jsme materiál – současnou
poezii, která je okolo nás a všude nás obklopuje, a nyní se pokoušíme
vystavět scénář z různorodých textů, které ale nejsou prvotně určené
k interpretaci. Toto je totiž další možnost, co může být divadlo poezie.
Jestli se to povede, to teprve uvidíme, ale důležitý je samotný proces.“
Na poezii se ale stále podle Renaty Vordové pohlíží trochu skrz prsty:
„Na začátku Hronova jsem cítila, že se poezií trochu pohrdá. Když se
někdo mých seminaristů zeptal, v jaké dílně jsou a oni odpověděli že
na Poezii, tak reakce byly takové jako: Jo no jó, poetové, vy tady budete chodit a říkat ty krásný slova a tak… Poezie je taková popelka, ale
na druhou stranu si k ní skoro každý nějakou cestu najde. Pro někoho
může být poezie i to, že třeba leží lžička na talíři a on může přemýšlet
nad tím, kdo s ní jedl, proč ten papír od cukru smotal tímto způsobem
a podobně. Je za tím prostě příběh. Poezie jsou ty nevyřčené věci.“
Seminář S jako Scénografie vedla Kateřina Baranowska.
Dílna byla tvořena skupinou absolventů Kurzu praktické režie. Tedy
režiséry amatérských souborů, kteří si ve čtyřletém cyklu měli projít
základy různých oborů, se kterými se mohou při své divadelní práci
setkat. A protože bylo absolventům kurzu líto, že už skončil, rozhodli
se, že si ho trochu prodlouží. „Scénografie je vlastně jediný obor, který
nám chyběl,“ vysvětlil mi absolvent David. „A souhra režiséra a scénografa je velmi důležitá. Musíme vědět, co po scénografovi můžeme
chtít. Dohoda mezi režisérem, dramaturgem a scénografem je pro
fungování inscenace nejdůležitější,“ dodává Luděk. „Je hodně těžké
Jevištní řeči byl věnován stejnojmenný seminář Michaely Bendové-Kudrnáčové, která promptně nahradila avizovanou lektorku Reginu Szymikovou. Foto: Ivo Mičkal.
5 | 2008
41
Jiráskův Hronov
42
učit scénografii samu o sobě a je ještě těžší učit ji nevýtvarníky. Na uměleckých školách je scénografie pojímána jako výtvarný druh činnosti a
studenti jsou rozvíjeni ve výtvarných disciplínách. Po režisérech ale žádné extra výtvarné úkoly chtít nemohu a bylo by to i kontraproduktivní,“
říká lektorka Kateřina Baranowska, když jsem o pauze vyzvídala, jaké to
vlastně je učit scénografii režiséry. „Jde mi tedy spíš o to, aby si uvědomili, jak a nad čím scénograf přemýšlí a na co všechno nesmí zapomenout.
Chtěla bych, aby se správně naučili definovat úkol, který scénograf při
tvorbě inscenace má. Část semináře vždy rozebíráme představení, které
jsme viděli. Soustředíme se na to, co bylo ve hře sděleno scénografickou složkou. Potom děláme různá cvičení na práci s barvou a prostorová
řešení. Všichni mají také po skupinkách rozděleny hry, ke kterým musí
vymyslet nějaké scénografické řešení.“
Seminář TaP znamenal Tanec a pohyb. Jediný zahraniční lektor se objevil právě v této dílně. Henk Smits z Holandska je choreograf
a pedagog výrazového tance a art-performance. V dílně nešlo pouze o
tanec, ale spíše o jakési vyjádření sebe sama pohybem v daném prostoru. Ten byl vymezen nedalekým parkem. Tančit se podle Henka mohlo
klidně i ve vodě. V Hronově se ve vodě netančilo, zato na lavičkách, u
stromů, ale i na mostě ano. A stálo to za to. Jak mi vysvětlil Dominik,
účastník dílny: „Máme si tančit ve svém světě a není důležité, co si o tom
divák myslí. Důležité je vnímat své tělo a prostor, kde se tančí. Proto to
také zkoušíme na několika místech, aby se ukázalo, jak pohyb může
fungovat v rozličných prostorech. Nemusí to být dokonce tanec, jde o
pohyb.“ Přiřadila jsem se ke skupince, která si jako svůj prostor vybrala
alej stromů. Někteří si naopak vybrali most, lavičky nebo zeď. Ptala jsem
se, proč si zvolili pro svůj prostor právě stromy.
„Protože je tady stín a například mně osobně
se zeď nelíbila. Zdálo se, mi že je tam hrozně
moc lidí, a pohyby, které se vytvářely u zdi, pro
mě byly hrozně zkoprnělé. Kdežto když jsem
viděla tančit holky tady u stromů, bylo to moc
krásný. Navíc také nejsem zvyklá někde exhibovat sama, a strom je pro mě v tomto případě
jakási berlička,“ podala své vysvětlení Jana. Jan si strom vybral proto, že
je podle něj ideálním partnerem.
Písmenko T hostilo ještě jeden seminář, a to Tvořivost. Předem musím říct, že stydliví introverti by se tomuto semináři možná měli
vyhýbat. Nebo by jim to třeba naopak pomohlo. A možná, že v divadelním prostředí ani žádní stydliví introverti nejsou. Kdoví? Každopádně
jsem musela obdivovat účastníky semináře, kteří byli například schopni
improvizovaně tvořit příběh na zadané téma. Hrála se modifikovaná
verze městečka Palerma, pohybové hry, vymýšlely se reklamy na neexistující výrobky, předváděly se zrcadlové pohyby. Jak mi vysvětlila lektorka Eva Ochrymčuková, absolventka JAMU Brno v oboru dramatická
výchova: „Seminář pomáhá účastníkům dílny v hledání inspirace, kterou
potřebují pro svou divadelní práci. Například když dělají představení a
nemají konkrétní text. Hledáme tedy podněty, ze kterých si mohou dotvářet situace a z těch potom třeba vytvořit představení. Je to například
inspirace pohybem, inspirace slovy, smysly, dělali jsme i komiks.“
Úplné prvenství měl na Jiráskově Hronově seminář Ž jako
Žonglování. Byl o něj obrovský zájem a sklidil velký úspěch. Je jasné, že
na Hronově nebyl naposledy. Na semináři se mísili jak úplní začátečníci,
tak pokročilí, kteří už měli jednu dílnu s Adélou Kratochvílovou, vedoucí
semináře, za sebou a přijeli si pouze zatrénovat. Objevil se zde také například kluk, který se žonglováním živí. V průběhu semináře se ty obrovské rozdíly ale mazaly. „Nejsme v tuto chvíli na takové úrovni, abychom
mohli říct, že to umíme. Když jsme přijeli, neuměli jsme házet vůbec.
Během prvního dne jsme se naučili princip tří míčků a pak už se na to
nabalovaly další a další triky. Ale dobrým žonglérem se člověk stává prý
po pěti až deseti letech, jak říkala Adéla. Je to velká dřina,“ prozrazuje
mi Terka, která žonglování zkoušela úplně poprvé. Společně s Lindou
tak bez rozmyslu kývaly hlavou na otázku, zda by na seminář přijely za
rok znova. „Určitě jo, toto je pouze základ, ale k tomu, abych se naučila
žonglovat, potřebuji trénink. A tohle je trénink nejlepší právě tím, že
vstaneme ráno v osm hodin a musíme jít na čtyři hodin cvičit. Normálně
se člověk nedonutí. Právě na ty základy je intenzivní výuka nejlepší.
Pak už můžu trénovat doma. Není to tak, jak vnímám jiné semináře,
Lektorka MgA. Kateřina Baranowska při vedení semináře S (jako
Scénografie). Foto: Ivo Mičkal.
Henk Smits z Holandska při vedení dílny věnované tanci a pohybu
v divadle. Foto: Ivo Mičkal.
5 | 2008
Jiráskův Hronov
Fotoseriál Ivo Mičkala zachytil jednu sekvenci z předváděčky dílny
TaP (jako Tanec a Pohyb) vedené holandským lektorem Henkem
Smitsem.
Dílna T (jako Tvořivost) vedená Mgr. Evou Ochrymčukovou proměnila inspiraci a impulzy pro autorskou divadelní tvořivost v závěrečné představení. Foto z předváděčky: Ivo Mičkal.
na které přijdete jednou a další rok už na ně nemusíte, protože je to to
samé. Podobně je to i s pantomimou.“ A Linda k tomu dodává: „Příště,
až budeme natrénované, budeme moci odpoledne používat i mozek,
ne jako teď. Odpoledne jsem už nedokázala konstruktivně odpovědět,
zda se mi dané představení líbilo nebo ne, protože mi pořád běhaly
v hlavě míčky. Když potom dlouho žongluješ, máš potom fakt vyžonglováno.“ Překvapilo mě, že se v žonglování používají docela často slova, zvuky, hrací skřínky, píšťalky nebo zvonečky. Všechny tyto rekvizity
nebo doplňky posunují příběh dál. Dodávají mu charakter. Toto využití
předmětů a slov vysvětluje, k čemu všemu se dá žonglování použít.
Může se z toho stát i groteska doplněná o míčky. Spojovat žonglování s mluveným slovem je ale velmi obtížné. Člověk se soustředí na
to, jakým způsobem žongluje, a když do toho má začít mluvit, je to
zase další úroveň. Stejně jako prezentování dílny před diváky. Jak mi
vysvětlila Adéla: „Vždycky se snažím dovést seminaristy k prezentaci.
Teď jim to tady v tělocvičně jde, ale předvést to veřejně je zase o něco
náročnější. Ale míček může spadnout i dobrému žonglérovi.“
Co říct na závěr? Zkrátka a dobře: Život seminaristy není
jednoduchý. Přiznejme si, je mnohem těžší než život obyčejného hronovského diváka. Už proto, že hronovský seminarista nemá tu šanci
vyspat se tak dobře jako hronovský divák. Posuďte sami. Vstává v osm
hodin, kdy všichni ostatní spí, aby se mohl pustit do práce v dílně, pro
kterou se dobrovolně rozhodl. Tam pracuje nejen fyzicky, ale hlavně
psychicky, a to až do jedné hodiny. Pokud se podaří, zbude mu pouze
chvilka na oběd a hned potom rychle uhání na odpolední představení.
Večer dorazí po poslední inscenaci do nějaké z hospod – zodpovědně
zhodnotit celý den, popřípadě navázat nové kontakty (tak nesmírně
nutné pro plynulý chod festivalu) a druhý den opět v osm vstává. Je to
jasné, všem, kteří nevynechali jediný den, jedinou hodinu semináře a
stali se tak seminárními otrlci, právě těm patří upřímný obdiv.
Dílna Henka Smitse tvořila své tanečně-pohybové kreace i v hronovských exteriérech. Foto: I. Mičkal.
Novinkou na Jiráskově Hronově byla dílna žonglování vedená
Adélou Kratochvílovou. Foto ze závěrečné předváděčky: Ivo Mičkal.
5 | 2008
43
Jiráskův Hronov
Vedení Problémového clubu JH
se nově ujal dramaturg
MgA. Petr Michálek.
Prof. PhDr. Jan Císař, CSc.
Část lektorského týmu Problémového clubu 78. JH (zleva) Mgr.
Alena Zemančíková, prof. PhDr. Jan Císař, CSc., Mgr. Petr Christov,
Ph.D. a prof. Mgr. Ján Zavarský.
Prof. Mgr. Ján Zavarský byl trefný.
44
Pohled do auditoria hronovského Problémového clubu. Vpředu uprostřed asistentka clubu Mirka Císařová, vedle ní vpravo organizační
vedoucí Klubu (nejen) mladých divadelníků Mgr. Marie Poesová.
Doc. MgA. Jakub Korčák, lektor PC.
5 | 2008
Posluchačka s Rubikovou kostkou.
Jiráskův Hronov
Rozborový seminář KR SČDO
letos na JH podvacáté
Dušan Zakopal
Když v roce 1984 vznikl Klub režisérů Svazu českých
divadelních ochotníků (KR SČDO), jednou z jeho prvních akcí byl
analytický seminář na Jiráskově Hronově. Nutno konstatovat, že
vedle rozboru zhlédnutých představení (jeden den 1 inscenace)
byl také čas na samostatné akce (2–3denní), tzv. seminární dílny,
např. Petera Scherhaufera Autorské divadlo, které předcházelo
jeho pozdější Shakespearomanii. Náplň a činnost rozborových
seminářů KR SČDO formuloval od prvopočátku JUDr. Zdeněk
Kokta (místopředseda SČDO a první předseda KR SČDO). Od
druhé poloviny 80. let minulého století prodělaly formy jednání a
diskuzí v rozborovém semináři řadu změn. V době, kdy byl na JH
ještě dostatek volného času, byly semináře tematicky zaměřeny,
např. na problematiku monologických vystoupení, scénické řešení vybraných výstupů z Dona Juana, podoba režijní knihy apod.
S postupem času, s růstem počtu představení na JH i v souvislosti
s ukončením veřejných diskuzních klubů, bylo těžiště semináře
zaměřeno na rozbor vybraných zhlédnutých představení. Úvodní
„výkop“ do diskuze převzali tzv. analytici z řad členů KR SČDO,
kteří se mohli předem připravit, neboť program JH byl dostatečně
znám dopředu. Od inscenátorů měli předem i potřebné předlohy
(děje se dodnes). Vodítkem jednotného postupu analytiků byla
a je doposud metodika rozboru inscenace, tzv. VADEMEKUM.
Vedoucím lektorem se od 90. let stal MgA Jiří Hraše. Když z této
funkce odstoupil, nahradil ho od r. 2006 Rudolf Felzmann. Nutno
konstatovat, že k plné spokojenosti všech.
Praktická stránka vedení a zaměření rozborového semináře KR SČDO se osvědčila a na letošním JH zůstala zachována.
Semináře se zúčastňují všichni, kteří se zabývají nebo chtějí zabývat rozborem představení. Je tedy určen nejen režisérům a dramaturgům, ale také hercům či hodnotitelům inscenací na všech
úrovních. Je otevřen také těm, kteří si chtějí konfrontovat své
názory na viděnou inscenaci. Analýzou jsme se dobírali společně
podstaty sdělení tématu, hledali inspirativní prvky, konfrontovali
také autorskou předlohu s inscenačním výsledkem a dovídali se o
tvůrčím vkladu spisovatele. Hlavní reflexe byly letos zaměřeny na
představení Penzion, Dvojhlavý orel, Sextánky, Nora, Ostře sledované vlaky, Asteroid Bejček. Vstupy do diskuzí zajišťovali členové
KR SČDO. Zcela pravidelně seminář navštěvovali režiséři či autoři
a čelní herečtí představitelé.
Rozborový seminář KR SČDO se uskutečnil od neděle 3.
8. 2008 do soboty 9. 8. 2008 včetně, vždy od 9 do 12 hod v ZUŠ
pod kostelem. V průměru se sešlo 25 osob denně. Vzhledem
k tomu, že seminář je otevřený všem ochotníkům (nejen z SČDO)
a také těm, kteří v Hronově pobudou jen několik dní a chtějí si
konfrontovat své názory, je počet účastníků kolísavý. Lze konstatovat, že polovina z nich jsou nově příchozí, někteří rozborový
seminář navštěvují již poněkolikáté. Dosavadní forma i náplň
semináře KR SČDO se osvědčila a úspěšně se letos završilo 20 let
jeho existence na JH, našel si své místo ve
vzdělávacím programu SČDO i JH. Účast
v něm je mírně stoupající a stále více se
v debatě projevuje otevřenost frekventantů. Svůj podíl na tom má bezesporu
velmi provokativní a fundované vedení
semináře vedoucím lektorem Rudolfem
Felzmannem.
Renomé Jiráskova Hronova
je oceněním
českého amatérského divadla
Rozhovor s Mgr. Lenkou Lázňovskou,
ředitelkou NIPOS
připravila Marie Poesová
Už delší dobu přemýšlím
o tom, jak je to vlastně s postavením Jiráskova Hronova, festivalu
amatérského divadla, v evropském
kontextu. Proto mne mile překvapil
rozhovor se současným prezidentem Středoevropské sekce asociace
AITA/IATA (Mezinárodní nevládní
organizace amatérského divadla)
Mgr. Lenka Lázňovská. Foto ze
Josefem Hollosem z Rakouska v
78. JH: I. Mičkal
3. čísle Zpravodaje JH. Mimo jiné
říká, že si Jiráskův Hronov stojí
v mezinárodní konkurenci velmi dobře a v Evropě je docela známý a má
velmi dobré renomé. Tato chvála tvůrce a organizátory JH jistě velmi těší,
ale může to být jen vstřícné pozitivní gesto hosta vůči hostitelům.
Vy jste, Lenko, prezidentkou českého střediska AITA/IATA,
byla jste prezidentkou a viceprezidentkou Středoevropské sekce
AITA/IATA a jste po léta předsedkyní festivalového výboru JH. Během
roku se zúčastňujete mnoha mezinárodních festivalů a akcí spojených s vaší činností v orgánech AITA/IATA. Můžete potvrdit vstřícnou
reflexi pana Hollose či ještě jinak – jaká je vaše zkušenost s vnímáním
Jiráskova Hronova v evropském (možná i světovém) měřítku?
Na světové měřítko bych, Maruško, s dovolením zapomněla,
tak „světový“ Jiráskův Hronov určitě není. V Evropě je opravdu docela
známý. Jiný host letošního Jiráskova Hronova paní Joke Elbers z Holandska řekla, že pro ni Hronov patří mezi čtveřici prestižních evropských festivalů (bienálový Festival evropských divadelních kultur v německém Paderbornu, Festival I. Horvátha v maďarské Kazincbarcice,
každoroční Scénická žatva Martin a Jiráskův Hronov). Renomé Hronova
je zároveň oceněním českého amatérského divadla, které má v Evropě
velmi dobrý zvuk. Zatím posledními úspěchy jsou vystoupení pražského souboru KUK! na Světovém festivalu dětského divadla v Moskvě
a obrovský ohlas uvedení inscenace Kdyby bylo nebe karlovarského
souboru Hanky Frankové na Evropském festivalu mladého divadla
v Rudolstadtu. Řada odborníků mi říkala, že karlovarská inscenace
z hlediska schopnosti výpovědi obrazem je zjevením, na něž dlouho
nezapomenou.
Je nějaká oblast, ať už v dramaturgii, organizaci, zaměření
hronovského festivalu..., kde cítíte, že by šlo ještě vylepšovat, kde
máme určité dluhy jak vůči divadelníkům, tak divákům ve srovnání
s jinými obdobně zaměřenými přehlídkami?
Připomeňme si, že JH je z hlediska koncepce divadelní žatvou. To není obvyklá koncepce. Další čistou žatvou je pouze slovenský a
částečně maďarský festival. Všechny ostatní evropské festivaly amatérského divadla, respektive festivaly konané v evropských zemích (jde o
zhruba 40 titulů) jsou výběrovými mezinárodními festivaly, které vypíší
termín uzávěrky s uvedením podmínek účasti (jaké inscenace preferují,
kolik lidí jsou ochotni přijmout a co hradí), ustaví programovou radu
a vyberou si. Na JH se české soubory nemohou samostatně přihlásit
a mohou pouze postoupit z jiného festivalu. Podmínkám jiných festivalů se blíží mezinárodní část JH. Myslím, že je dostatečně zřetelné,
že Hronov nelze ani z hlediska dramaturgie ani tematického zaměření
s žádným festivalem srovnávat. Dramaturgie festivalu je dána výsledky
české amatérské divadelní sezony a jeho případné tematické vymezení
5 | 2008
45
Jiráskův Hronov
by bylo v rozporu s koncepcí žatvy. Pokud jde o organizaci, zahraniční
soubory festival pouze chválí. České občas brblají, tu a tam se někdo
dožaduje honoráře, stěžuje si na ubytování či na něco jiného. Asi nejčastější stížností je hrací prostor a jeho úprava. Soubory totiž často až na
JH chtějí něco jiného, než co si dohodly předem s pořadateli, většinou
k vlastní škodě. Myslím, že pořadatelé nikdy neříkají nikdy a snaží se
občas v rámci možností i o nemožné. Bylo by nefér nepřiznat, že mezi
hracími prostory chybí komorní kukátko. Mimochodem jsem moc ráda,
že jsme vyřešili příspěvek na dopravu.
Na co můžeme být pyšní, co nám se daří a na jiných festivalech se s tím nesetkáváte?
Zahraniční přátelé nám závidí především tři rysy Jiráskova
Hronova. Tím prvním jsou plné sály a obrovský zájem o festival. Stovkami
lidí, kteří přijedou na JH jako seminaristé nebo návštěvníci, se nemůže
pochlubit žádný jiný festival, který znám. Ráda opakuji otázku jednoho
zahraničního souboru, který tváří v tvář tomuto faktu se zeptal, zda diváky
odněkud svážíme. Vezměme přitom v úvahu, že festival je mnohem delší
než jakýkoliv jiný. Martin je od úterý do soboty, většina ostatních festivalů
má schéma středa až neděle. Druhým neobvyklým rysem je město naplněné divadlem. Vladimír Hulec by nesouhlasil a připomněl Avignon nebo
open air část Festivalu divadla evropských regionů v Hradci Králové, kde
se paralelně konají desítky představení. Takto to v Hronově nevypadá,
mluvím-li o naplnění divadlem, myslím tím, že ulice, hospody, park, školy
jsou naplněny divadelníky a všude se mluví a diskutuje jen o divadle. Míra,
kterou k tomu přispívají profesionální umělci, divadelní teoretici a kritici,
je českou zvláštností. V cizině (výjimkou je Slovensko a Maďarsko) převažují amatérští divadelníci sami sobě. Konečně třetí zvláštností je rozsah a
kvalita vzdělávacího programu. Žádný jiný festival nenabízí v průměru 15
dílen a tři stálé diskuzní kluby včetně PC se špičkovými lektory (vedoucí
katedry teorie a kritiky DAMU, vedoucí katedry divadelní vědy FFUK, vedoucí ateliéru scénografie JAMU a další).
Jaké jsou příležitosti ke vzdělávání na těchto festivalech?
Bylo by směšné tvrdit, že festivaly v zahraničí žádné dílny
a diskuzní kluby nenabízejí. Součástí doprovodného programu jsou
vždy minimálně jedna až pět či šest praktických dílen a seminářů plus
každodenní rozborové semináře vedené tří- a vícečlenným lektorským
sborem. Pořadatelka finského festivalu v městě Mikelli, která navštívila
JH před dvěma lety, byla rozsahem vzdělávací části festivalu velmi
překvapena. Prohlásila, že něco takového vidí poprvé v životě a že se
pokusí nabídnout alespoň několik dílen. Mezi pozvanými lektory byl i
mim Michal Hecht. Těžko za dva dny, které měl k dispozici, mohl udělat tolik jako za deset dnů na JH. Zahraniční dílny mají často koncepci
pouhého nahlédnutí do nějakého oboru, tj. např. každý den má lektor
nové frekventanty. Opakuje tedy několik cvičení, technik, etud, nemůže
navazovat ani pokračovat. Nechci tím říci, že takové dílny nemají smysl,
chci pouze poukázat na rozdílnou příležitost ke vzdělávání.
Předpokládám, že v zahraničí je běžné situovat festivaly
spíše do velkých měst. Je nějaká zkušenost s pořádáním festivalů
v tak malém městě, jako je Hronov?
Takto obecně to neplatí. V zahraničí podobně jako u nás
dobře vědí, že festival v malém městě má
mnohem větší význam pro image místa než
v městě střední velikosti a úplně jinak je na
tom velkoměsto. Na druhé straně větší město
je atraktivnější pro cizince (připomínám velký
zahraniční ohlas jediného čistého mezinárodního festivalu amatérského divadla u nás,
pražský Apostrof), má větší ubytovací kapacitu, snadněji se shromáždí potřebný finanční
kapitál. Festivaly se konají ve velkých i malých
městech. Ostatně dovoluji si připomenout,
že měřítkem velikosti není počet obyvatel
sídla, ale relace uvnitř daného státu. Protože
v České republice převažují malá sídla do pěti
tisíc obyvatel, není Hronov s 6,5 tisíce žádná
vesnice.
Děkuji za rozhovor.
46
5 | 2008
Dr. Joke Elbers uprostřed svých nizozemských krajanů z Bredy na
78. Jiráskově Hronově. Foto: Ivo Mičkal.
Mezi pozlacenýma
baculatýma andělíčkama
a červeným plyšem
Rozhovor (podle všeho poslední)
s Ondřejem Pumrem, mašinou souboru
J.S.T.E. Artyžok a DRED Náchod
zprostředkovaný Jasankou Kajmanovou
Jaké to bylo hrát čtyřicetkrát za sebou Dekalog: PYGMALION – SVATBA – KAR, co vám to přineslo?
Únavné, hypnotické. Přineslo únavu, hypnózu. Přineslo naprostou dokonalost v předvádění – nazkoušeli jsme. Protože zkouška,
ni zkoušky předtím neproběhly, nestihlo se, dokonale se zakonzervoval stav se všemi chybami, šaržemi, nedokonalostmi, odfláknutostmi.
Pozitivní na tom bylo to vězení, že nebylo kam utýct. Nikdy dříve se
nepodařilo, že by lidi-aktéři byli takhle pohromadě, dokonce je to
přinutilo přijmout ten tvar a popřemýšlet o něm, ba navrhovat. Asi
prvně. Jen co byli venku, rozutekli se. Jsem
ale vděčný vždy, aspoň za ten jeden vězeňský
blok. Ještě jednu dvě digrese: hrát takhle
opakovaně činahru bylo by důkazem její
nesmyslnosti, nemožnosti, neschopnosti a
neživotaschopnosti a zároveň důkaz smyslu
našeho činění, neboť to šlo, bylo možné. Druhá věc: nikdy jsem však neměl k té honbě
svolit, to představení je prostě intimní, pro
malý počet diváků, žádající ten malý počet;
příště budu důsledný, i kdyby to znamenalo
nehronov…
Ale zase nyní máte hromadu diváckých názorů…
Přineslo nám to zajímavých odezev: prý jsme se velice líbili zahraničním
návštěvníkům (už příznak, že cizině – asi
Jiráskův Hronov
tam mají míň divadelních kotlíkářů; možná šlo i o ten nahý pozadek);
jeden pán si pochvaloval, že to bylo za 15 minut zkrámovaný a že to
hned pochopil a ne jako ty vostatní, který se s tím crcmaj hodinu a
stejně hovno každej pochopí; jedna paní říkala, že neví, nerozuměla
tomu, ale že plakala; jeden pán položil mlčky ruku na rameno a ještě
jeden mladší pán povídal, že nemá proč jít domů, že tam byl jak doma
(asi má doma zimu, nebo strašně horko).
Co říkáš na Jiráskův Hronov a přehlídky vůbec – od krajských po celostátní?
Debata úplně zbytečná. Dokud budou přehlídky rozděleny
takto formalistně, nemají a nemohou mít pro tento okruh termín.
Vždy by se vymezoval jen vůči těm dalším. Teď k termínům: nesnáším
termín divadlo, nesnáším, co jsme z něj udělali, zinstitucionalizovali,
obrodnili. Původní staročeské divadlo rovnalo se podívaná. To by ještě
šlo. Dnes je to v podstatě barák či plac, a tam mrtvá ukecaná činahra,
to vše nabouchané Anežkami Milerovými, které tvrdí, že žije. Mimochodem, z 99 % náplně toho pořadu, z té šmíry, uslintanosti a šarže je
mi až fyzicky zle. Ticho všude, temno všude, hlucho všude, mrtvo všude.
Co to bude, co to bude… Co to proboha je? Až druhým, či kolikátým
přenosem se pojem divadlo stal označením druhu, žánru, repertoáru.
Mám problém s tím, že se představení a v povedeném případě umělecký komunikát, nazývá od té instituce, nikoli od (z)jevení na jevišti
(světa) a scénické události. Přestože theatron je také od místa, odkud
se dívá na něco, co se jinde předvádí, raději tyjátr než divadlo – u nás
v slově spoj tupého čučení a starého bělidla. Žal toho pěkného slova.
Máš snad radu, jakým způsobem soubory roztřídit?
Když už tak pěkně vertikálně rozšuplíkováno – a hanba, že
jsou protěžovány horní šuple činoherní – pak aspoň zařazovat tam,
kam se patří. Konkrétními slovy: pokud budou z pískovského okruhu
důsledně rozhozeny sbory do šuplat činohry, hudebního divadla,
recitací a divadla poezie, loutkového divadla, divadla venkovských
souborů (Bože?!), divadla pro děti a dalších existujících, nezbude pro
experimentující okruh a do toho okruhu téměř nikdo, možná jen my,
a my netrváme na tom, aby se to leda pro nás organizovalo. Kámen,
Geissleři patří na okruh činohry – a mají tam vyhrávat. Ne ty tylovskojiráskovskošekspírovskočechovovskočecháčkovskohouskokouský
sbory. Upřímně řečeno, oddělte a rozšuplíkujte toho co nejmíň, možná tak děcka od dospělých, loutkařinu zvlášť, recitaci zvlášť, a to stačí.
A pak vybírejte a nechte vyhrávat ty, kteří si opírají žebřík o měsíc, a
i kdyby vylezli jen na půdu, furt je to lepší než ti, kteří si ten žebřík
ani neopřou, ale položí na zem a mezi špryclema tajtrlíkujou. Asi se
opakuju, ale donekonečna odkvákávat ty samý a stejný texty (i když
samy o sobě můžou být dobrý) je bzdura. Ještě to mělo smysl, když
se lidé nemohli k těm textům dostat, neboť nebyl knihtisk, tisk, síť a
gramotnost, nebo se zachraňoval jazyk a řeč, ale dneska se proboha
dostaneme aspoň v naší kulturní zóně k textům a gramotnosti tak
snadno. Čtěte prosím ty nádherný texty (i Shakespeare, i Čechov ap.),
ale nenechávejte si je zmrvit šmíráckým, deklamačním, neinvenčním,
tisíckrát přežvýkaným a rozmělněným předváděním. A fabuli raději
prožívejte vy sami, než abyste slintali nad nějakou vám předhozenou. Čtěte ty texty. A nekoukejte na ně mezi pozlacenýma baculatýma andělíčkama a červeným plyšem, neposlouchejte je, jak jsou
hyperinvenčně reprodukovány v hypermarketovém, bazénovém,
postsmrdelním a jinak inscenačně a scénograficky zpotvořeném hávu
a obalu. Drama, poezie, próza jsou liter(ár)ní druhy. I když je drama
určeno k předvádění, pořád je to literatura, písmo, nechať se tedy
čte. A pokud to už chcete předvedené, jděte na to jednou dvakrát, ne
tisíckrát, a jděte na text, který není k mání, nebo je nový. A vy, co nový
fabule předhazujete, byste si měli uvědomit, že vymýšlení a přežvykování historek a drbů ze života a navíc jejich předvádění nebude to
pravé, estetické, smysluplné. Aj, to jsem se rozvášnil.
Nyní probíhá v AS debata, co je vlastně experimentující
divadlo. Co je pro tebe?
Experiment patří do vědy, ne do umění. My neexperimentujeme, nezkoušíme (ne ve významu, že nemáme zkoušky, ty
skutečně mnoho nemáme), neděláme pokusy. Ale (sic!) pokusy o
něco ano; pokoušíme se o umělecký komunikát, produkci, vyjádření,
stvoření, zprávu. Ten pokus o, ta úsilí o něco, o umění, to je důležité.
V tom smyslu, že nechceme dělat zábavní průmysl, entertainment,
výdělečné divadlo, výdělečné řemeslo. (Pozor – zde nenapadám
entertainment, ten smysl má, minimálně v tom výdělku, ale i jinak
– upřímně říkám, že bez Kriminálek, Monků apod. by se těžko žilo a
oddychovalo. A řemeslo, nemíněno to výdělečně, ale dovednostně,
by se nám taky šiklo.) No pryč od toho, je to na dlouho.
Jak vnímáš rozpor mezi profesionálním a amatérským
divadlem? Čím je pro tebe divadlo vůbec...
Pokud se jevištní produkce bude činit jako umění či úsilí a
snaha o umění, pak to nelze, nesmí se, nemůže profesionálně ve významu výdělečně. Ergo jedině amatérsky ve významu nevýdělečně
– činění amatérské z ochoty a z lásky a z entuziazmu a z družnosti a
ze zájmu (kroužkového) též nemá nic společného s úsilím o umění
a komunikát. K profesionálnímu ve významu výdělečnému jsem se
vyjádřil výše. Z výše snad je patrné, čím pro mě jevištní obraživá
(imaginativně živá) tvorba vůbec.
Čím se J.S.T.E. Artyžok a DRED Náchod zabývá?
Obrazotvorností a obrazoborectvím.
A poslání, poselství?
Mám poselství čili zprávu, vzkaz pro p. Svítka a paní Rybářovou. Když se řekne, že něco není divadlo, musí se v komunikačně
blízkém okolí definovat, co divadlo je, a taky se kontextuálně vyjádřit, zdali i to nedivadlo na konkrétní žatvu, nebo žatvy, patří či
ne. Dále – pokud jsme se rozloučili s jiným divadlem a v 18. století
přijali model vzkříšený obrozenci, model divadla racionálního a
logického, které ve výsledku formuluje nějaké poslání, pak je nejvyšší čas se s ním zase rozloučit. To, co v drtivé většině předvádějí
na tomto modelu postavená divadla, není ani racionální, ani logické, natož mající nějaké poslání. Opravdu upřímně souhlasím s tím,
že: Je pravda, že naše civilizace je příšerně ukecaná. Pořád do nás
cpou psaná poselství, která nikoho nezajímají. Myslím, že v tomhle
dělá svět chybu. Těch slov už je opravdu moc. Slova na shledanou
jsou v konvenci výrazem elementární slušnosti a zároveň vyjadřují
přání se znovu setkat. Jsou-li ta slova použita ostentativně, pak
jde ovšem o devalvaci, nadužívání, ukecanost, navíc v přímém
rozporu s významem znovushledání se. Seminaristům S bych na
toto – Například včera jsme si povídali o oblečení. Pro mě to byla
výborná lekce, jak se oblékat. Od té doby se oblékám jinak. Takže mi
to dalo hodně. – a další nepravil něco o tom skoku z okna, jedině
as ať dávají pozor, až si budou povídat o líčení, protože jim to dá
hodně a začnou se zmalovávat jinak (rtěnka na obočí, mejkap na
jazyk) plus ještě, milí amatérští režiséři dychtící po svém scénografu, nemáte-li v sobě obrazy, snad abyste nerežírovali. Nakonec pro
p. Dejma. Někdy něco nemusí být pseudointelektuálské, ale jen
prostá bzdura a teletina. Ach, ten Jurský Hronov.
Dodal bys rád například něco osobního?
K smrti rád mám rozhovory. Musím se naučit důslednosti a
žádné nepodávat. Budu se ženit. Mám rád pikao a kurzívu, když hubnu. Chtěl bych být profesionálním chodcem, ne profesionálním ve
významu pro výdělek a už vůbec ne ve významu sportovním. Ostatně pro sport platí to samé, co výše pro umění, tj. že jej nelze, nesmí
se, nemůže provozovat profesionálně ve významu výdělečně… Hůř
než divadlo je na tom u nás jen školství – i vrcholným spojením je
spojení obojího. Školství všech stupňů, jež si v názvu a v náplni dovolí užívat slovo umělecký hraničí s…brr. Ještě bych dodal, že Isidor
ze Sevilly pod slovem theatrum chápe jak divadlo samé, tak jeho
pouhou část – hlediště; a současně uvádí a vysvětluje jeho další,
přenesený význam: bordel, nevěstinec. Smrt sv. Isidora byla stejně
výmluvná jako jeho život. Nechal se přinést do katedrály, v přítomnosti kněží a lidu se svlékl donaha a oblékl kajícný pytel, posypal
hlavu popelem a vykonal veřejnou zpověď; pak oddal ducha Bohu.
Sv. Isidor je mimo jiné patronem internetu a internautů. Dokud budou o teatrálním a jevištním dění rozhodovat učitelé a novináři, či
dokud ho budou dokonce provozovat…brrr.
5 | 2008
47
Jiráskův Hronov
Země nám to darovala,
slunce nám to uzrálo
Rozhovor s divadelníky souboru HUGO Semily
na Jiráskově Hronově připravila
Jasanka Kajmanová.
Členové Teatro HUGO Semily s inscenací HUGO potěšili
mnohé už jen tím, že název souboru a inscenace je totožný, což
o ledasčem vypovídá… Soubor, který na Jiráskův Hronov vyslali
nejen z Loutkářské Chrudimi, ale také ze Šrámkova Písku. Čímž
si můžete udělat obrázek o tom, že jde tak trochu o loutkárnu a
tak trochu o experiment. Řekli
byste si, že není možné použít namísto loutek kartičky
s názvy věcí (kartáček, pasta,
Hugo…) a jen tak s nimi hrát?
Možné je všechno – tedy, co
se týká HUGO, který i češtinu
vyměnil za nesrozumitelné
brumlání a přesto – všechno
je jasné. Když se Hugo ráno
probudí… zjistí, že se proměnil.
Honzu Mocka, Pavla Martince, Jakuba Kováře, Zuzanu Markovou jsem pozvala v
Hronově do parku na prdlavku (místní minerální pramen – pro
ty, kteří nevědí). Další členka souboru Markéta Bábková chodila
do semináře Michala Hechta, takže se k nám přidala při obědě, na
který mě pozval na oplátku HUGO do Modré hvězdy.
Řekněte mi prosím, jak je to doopravdy s Hugem,
když se ráno probudí…
JAKUB: Doopravdy zjistí, že se děje něco neobvyklého a bojuje
s tím celý den, ale další den se to ještě zkomplikuje. První den
tedy bojoval s něčím, co bylo poměrně jednoduché. A říká
si, proč já jsem se znova probudil. Možná je lepší spát, i když
kdoví, možná probuzení může být dobré… Hugo zjistí, že se
proměnil.
PAVEL: Ve skutečnosti to jen hrajeme.
ZUZANA: Jde o divadlo. Všechno je jen jako.
HONZA: Na konci se ukáže, že Hugo je Pavel, který se potřebuje
umýt od barvy.
Hchfauwb gviar náwzéámtg upcnsrzhga ésydno?
PAVEL: To si nemyslím, teď jsme spíš normální řeč ubrali.
HONZA: Ty jsi ubíral, ale přidal jsi celý dialog.
ZUZANA: Včera mi došlo, že je úplně jedno, jestli se mluví nebo
ne. Prostě se hraje, proč by se nemohlo něco doslovit.
HONZA: Brbláním něco vyjádřit je zkrátka těžší, než vše jen
jednoduše říct.
ZUZANA: Zajímavé je řešit, že vyslovuješ slova, s kterými hraješ.
Když jde ale o loutky, tak proč nemluvit?
Když zkoušíte, tak taky nemluvíte?
HONZA: Komunikujeme pomocí loutek. Přidávám jen kartičky:
dobře, špatně, rychleji, pomaleji, přidej, uber...
Chtěli byste se sami sebe na něco zeptat?
HONZA: Ano. Posunuli jste české amatérské divadlo o kus dopředu?
PAVEL: Ano, posunuli jsme hranice a možnosti plošné loutky,
která má souřadnice x y, používáme ji trojrozměrně. Zase jsme
o krok dál v českém amatérském divadle.
48
5 | 2008
Nechtěli byste se zeptat na něco mě?
PAVEL: Myslíš si, že Hugo boří hranice?
Myslím si, že ano, máte plošné loutky v trojrozměrném prostoru. Nejkrásnější příklad za všechny je JOJO.
(Představte si kartičku, na které je napsáno JOJO a najednou se vám zdá, že je to opravdické JOJO, které se ještě ke
všemu pohybuje jako JOJO – jo, jo je to nádherné.)
Jak se na inscenaci dívá osvětlovačka?
ZUZANA: Hrozně moc to prožívám. Jsem v pozici diváka,
vlastně nad-diváka. Když je to dobré, jsem z toho rozrušená.
Není zajímavé, že na místě osvětlovače máte
ženu?
HONZA: Každý technik z divadla se tomu diví a všichni jsou
většinou nervózní. Ale když vidí Zuzanu, tak naopak zkřehnou. Jde tedy o taktický manévr, aby nás v divadle měli rádi.
Aby nám poskytli první a poslední.
Víte, že tady na JH se prodávají nahrávky inscenací
na DVD?
PAVEL: Naší snad ne! Nedovolili jsme to, ale stejně se stalo, že
asi dvě DVD s naší inscenací se prodaly. Jak je to možné, když
jsme nepodepsali souhlas a jsme proti?
Nevím, jsem také proti. Letos jste objeli několik
přehlídek. Krajské přehlídky v Kostelci a Hradci, celostátní
dvě – Šrámkův Písek a Loutkářskou Chrudim, a teď jste na
Hronově, řešíte srovnání?
HONZA: Pro nás je nejlepší Chrudim. Je to pravda, kolektive?
JAKUB: Jednohlasně.
ZUZANA: Ani „Pippicháč“
tady není tak hezký jako
v Chrudimi.
HONZA: Lidi jsou tam naladěný na tento typ divadla. Na
LCH se všichni řezali smíchy.
Překvapilo vás něco
na hronovském publiku?
PAVEL: Poprvé jsme se setkali
s reakcí, že divačky v prvních
řadách byly zděšeny, okusovaly si nehty u rukou, děs
z toho čpěl. Nedutají, sledují
a bojí se… to je krásné.
Kde se vzal nápad? Vzpomenete si, jaké slovo
(loutku) jste si napsali (vyrobili) jako první?
PAVEL: Honza k tomu má hezký příběh – nechceš jít s námi
na oběd? Popřejeme si… „ZEMĚ NÁM TO DAROVALA, SLUNCE NÁM TO UZRÁLO. MILÁ ZEMĚ, MILÉ SLUNCE, MI TI PĚKNĚ
DĚKUJEME, DOBROU CHUŤ!“
HONZA: Je to asi dva roky zpátky. Šel jsem po Praze kolem
Rudolfina a napadlo mě, že můžu něco napsat a prostě s
tím hrát. Jako první slovo jsme napsali určitě Huga. Chodili
jsme do dramaťáku… Původně jsme se jmenovali Kosí bratři
v triku (J, P, H), ale nikdy jsme nic nedodělali. Koupil jsem si
kytaru, i když jsem na ni neuměl hrát… A tak jsme si slíbili, že
se přihlásíme na Paroháče a budeme tím pádem muset něco
konečně dodělat.
Přehlídky pro vás jsou…
HONZA: Naše mládí. Máme hrozně moc rádi regionální přehlídku v Hradci.
Do dramaťáku jste chodili jen vy tři kluci, ale kde
jste vzali holky?
HONZA: Markétu jsme si nabrnkli loni na Hronově v semináři.
Potřebovali jsme ji do Huga, byla jediná, kdo s námi chtěl mít
něco společného. A Zuzku jsme si nabrnkli ve škole – je ekoložka. Chtěli bychom si takhle nabrnknout víc holek.
Jiráskův Hronov
Když nehraješ divadlo, tak děláš co?
ZUZANA: Studuju a venčím se, jsem ráda venku. Kreslím a
hlídám děti – příbuzný i cizí.
JAKUB: Studuju zahradní architekturu, takže mám vztah
k přírodě.
M: Studuju na filozofické fakultě češtinu a němčinu.
PAVEL: Ráno se umyju, vyčistím si zuby…
HONZA: Nedělám nic.
Kdy jste se začali zabývat divadlem, kde jsou vaše
divadelní prapočátky?
M: Chodila jsem odmalička do dramaťáku. Pak jsem hrála
v Klubu mladých u nás v České Lípě.
JAKUB: Když se nad tím zamyslím, tak v podstatě nevím, kdy
jsou ty prapočátky. Tak jako steče voda dolů z hor do moře,
tak já jsem stekl k divadlu – nějaké zvláštní sympatie, přitahování… Stekl jsem do semilského kulturního domu. Teklo
to tam všechno, tam u Jizery, přesně u soutoku Olešky a Jizery. Hana Mocková ovládala stavidlo. Teď jsem přetekl přes
hrázičku dramaťákovin…
PAVEL: Odmala jsem chodil do lidušky a do dramatického
kroužku. Různě jsem recitoval a jezdil na přehlídky a postupně se to vymodelovalo až sem… Nic násilného, žádný
konkurz. A první impulz? Tenkrát v Benešově u Semil (ve třetí
třídě) se u nás mělo hrát divadlo. Mě tenkrát nevybrali, byl
jsem z toho hodně smutnej. Ale naštěstí moje spolužačka nemohla hrát – zastoupil jsem ji a hrál pejska. Od té doby jsem
věděl, že mě to baví.
HONZA: Moje matka je vedoucí dramaťáku, a to mě právě
hned v počátcích odradilo. Jezdili jsme na přehlídku do
Hradce a viděli divadlo DNO, a to se nám líbilo. Jednalo se
o velikánskou inspiraci. Věřili jsme, že něco takového také
dokážeme. Řekli jsme si, že divadlo zkusíme a postupně se
zrodil HUGO. Člověk cítí spřízněnost člověka a kolektivu a
člověka a přírody vůbec. Možná proto jsou moji přátelé ekologové a biologové.
Váš vztah se divadlem prohlubuje?
JAKUB: Myslím si, že základ dobrého divadelního spolku je
právě v dobrých vztazích. Můžou být podpořeny například
společným obědem, stolováním a trochou pochopení. Nic
neskrývat, o všem si pohovořit. Ano, na co pomyslíte, můžete říct, udělat. Největší sounáležitost jsme zažili v Chrudimi.
Všichni se tam znají, je to taková rodina, ale trochu se možná
bojí novot. Tam jsme si povečeřeli uprostřed říčky, nevím zda
na nás nekoukali spatra. Máme totiž takové přátelství, že
k němu nepotřebujeme ani oblečení.
Teatro HUGO Semily
Foto: Ivo Mičkal
Teatro HUGO Semily / Jan Mocek a kolektiv souboru: Hugo. Foto:
Ivo Mičkal.
5 | 2008
49
Z širší palety divadelních přehlídek a dílen
Film na konec srpna
Karel Tomas
Téma: S.M.A.D. neboli Setkání mladých amatérských divadelníků
Místo: Šumperk, brána Jeseníků, hlavně tedy
divadlo, střední zdravotnická škola, internát, ale
i další prostory ve městě
Čas: 15.–24. 8. 2008
Hrající osoby, štáb, technické zázemí (tady
se nám to vždy nedaří oddělit): víc jak sedmdesátka mladých lidí – frekventantů Setkání,
Václav, Ján, Jakub, Patrik a Michal zejména jako
lektoři, Alena a Karel jako organizátoři, Vojta
s Michalem (nejen) za kamerou a všudypřítomný šumperský lid v úloze šumperského lidu.
Z celku města v krásném srpnovém
odpoledni přecházíme k polocelku přijíždějících mladých lidí. Něco z nich vyzařuje
– očekávání, energie, chuť, aktivita, nebo je to
jen mládí?
Ti, kdo se ještě neznají, se seznamují
– komunikuje se plynulou českoslovenštinou,
neboť S.M.A.D. je již tradičně otevřen jak
českým, tak i slovenským lektorům a seminaristům. Panoráma tvářemi lektorů: ostravský
režisér Václav Klemens, slovenští režiséři Ján
Šimko, Jakub Nvota a Patrik Lančarič, mim a
pedagog Michal Hecht – očekávání, moudrost
a naděje. Švenk na prázdnou židli se jménem
Tomáš Žižka, který tu není. Škoda, že bylo
nutno na poslední chvíli jeho třídu odvolat. Ty,
kdo se do ní přihlásili, pronásledovala smůla,
odnikud jinud neodpadlo tolik přihlášených.
Takže snad příště. Trikový záběr: T. Ž. se vznáší
nad Šumperkem jako něco mezi dravcem a
fatou morgánou.
A po jemném oťukávání na začátku
začíná tvrdá práce (tvrdý záběr na tvrdou
práci).
Titulek: Téma sen. Puci pučí jako
po dešti. Poctivá divadelní práce na Shakespearově Snu noci svatojánské. Řemeslníci,
svět milenců i nadpřirozených postav.
Kouzlo svatojánské noci přenesené na
konec srpna přineslo poctivé, takřka profesionální výkony herců i hereček.
Detail na manifest P. Lafargue
Právo na lenost. Snad se třída nechce
flákat? Ne, lenost je zde jako princip,
jako aktivní téma. Ve smyslu protikladu
své přirozené lidské potřeby potlačí a hlásá
evangelium manažerské workoholické zábavy jen pro své kruhy přetékající penězi,
kontakty, ale zapomínající na srdce, na duši
i jiné vnitřnosti. Lenost umožňuje nebýt
strojem.
Předváděčka třídy Sci-fi slovenského režiséra Jakuba Nvoty. Foto: Karel Tomas.
k honbě za penězi, postavením, kariérou,
k workoholismu, který zapomíná, že je tu
člověk, který si chce užívat své existence,
tvorby, uvolnění. Protikladu k tomu, kdo
Předváděčka třídy ostravského režiséra Václava Klemense, která se zabývala Shakespearovým Snem noci svatojánské. Foto: Karel Tomas.
50
„..komunikuje se plynulou
českoslovenštinou, neboť
S.M.A.D. je již tradičně
otevřen jak českým, tak i
slovenským lektorům a seminaristům.“
5 | 2008
Rozdělený záběr: nalevo tanečníci
na diskotéce, napravo taneční folklor. Lidovou kulturu odnepaměti prostupuje obřad
namlouvání a sexu, ať už nám to školy a rádobyvykladači textů lidových písní a poezie
vysvětlují jakkoliv. Lidová kultura vždy byla
plná erotických jinotajů a metafor. A ať jde o
okolnosti smutné či veselé, čiší z nich úchvatná atmosféra čistoty, upřímnosti, možná
zemitosti. Na první pohled to vypadá podivně, ale podobně se chová právě ta nejtvrdší
moderní kultura, zejména hudební a výtvarná. Je to samozřejmě mnohem složitější, ale
člověk je člověkem právě proto, že si může
vybrat, že nemusí brát svět v celé složitosti,
že může provést selekci. Výsledné představení třídy, která pracovala na tématu „Lidová
tradice kontra moderní svět“, bylo naplněné
hudbou, zpěvem, tancem, pseudolidovými
klišé, pranostikami i erotikou, ale zejména
upřímností, radostí, energií. Moderní a lidové
našly své integrální spojení v mládí.
Titulek: Pokleslé žánry (kamera
trochu poklesne). Pokleslé podle zařazení,
ne pokud jde o vypovídací schopnost. Lze
je lépe pojmout v čisté podobě než složité a
Z širší palety divadelních přehlídek a dílen
propracované žánry „velkého“ umění prošpikované výjimkami. Z mnoha forem nakonec
zvítězilo sci-fi. Frekventanti se dopracovali
ke třem příběhům, resp. ke třem podobám
jednoho příběhu, jemného i drastického,
motivovaného strachem před dokonalostí
spojenou se ztrátou emocí, z přetechnizovaného světa v našich hlavách, z televizní
kultury stáda ovcí, z manipulace.
Střih na střižnu. Stříhají se střihy
němých grotesek, přistřihují se kostýmy,
vymýšlí se, natáčí, hraje. Základní zákonitosti
už někdo vymyslel. Vzdáme mu poctu, nebo
koncepci němé grotesky posuneme ještě
Předváděčka třídy Chvála lenosti, kterou spolu s P. Lafarguem inspiroval režisér Ján Šimko.
Foto: Karel Tomas.
Snímek z tréninku ve třídě Michala Hechta
věnované němé grotesce. Foto: Ladislav
Szewieczek.
dále? Daří se obé. Od oživené klasiky Chaplina, Laurela a Hardyho a následné laboratoře,
co to udělá, když je vpustíme na plátno řádit
pohromadě, přes poctivou klasickou honičku
okořeněnou duchařskými filmy a místními
reáliemi – až po poetický přesun do snového
světa jemného humoru absurdního objevování skrytých koutů a kouzel okolosvěta
(šumperských kašen a jezírek), rozměru, který vždy existuje, ale málokdy jsme schopni
(nebo ochotni) ho vidět, natož pak setkat se
s ním na vlastní kůži.
Protože jsme krátkometrážním
filmem, tak další záběry pojedou jako mozaika klipů, podbarvená směsí současné i
lidové hudby: každodenní videozpravodajství, sledované pozorněji, než kdysi povinné
televizní noviny. Citlivé připomenutí 40.
výročí. Šest čísel Zpravodaje dílny. Večerní
doprovodné programy – divadelní představení. Film: Je KT mimozemšťan? A co ostatní?
Jak vysvětlit nevysvětlitelné, to, co nutí tolik
mladých lidí (nejen na této akci) místo běžné,
částečně pasivní zábavy horkého léta mlátit
sebou o zem, prohánět mozkové závity,
nutit tvořivost a hravost k větším a větším
výkonům, ubírat si čas pro chvilkový okamžik
uspokojení z výsledku, který ale stále není
hotov?
Detail na bowlingovou kouli běžící
vstříc svému osudu. Hrál se i tradiční bowlingový turnaj mezi třídami – o co? O to, aby
si všichni navzájem podle toho, jak vyhráli,
mohli dělat radost, dobro, překvapovat se
drobnými úsluhami a radůstkami. Ale možná
šlo jen o nákazu ze strany města, lidí, se kterými jsme se střetávali. Letos totiž v Šumperku
panovala maximální vstřícnost a ochota – v
divadle, na intru, ve škole, v H-klubu, v celém
městě – jako by myšlenka dělat něco navíc,
přidat úsměv, otázku, udělat něco jen tak pro
radost toho druhého začala v Šumperku převažovat. Takže nákaza? Společná kulminace
na společné notě? Ale ne. Třeba jen člověk
vítězí nad mamonem.
Závěrečný titulek: „Film je natočen podle skutečného příběhu. Jeho účastníci žijí mezi námi. Díky za to.“
„Lidová kultura vždy byla
plná erotických jinotajů a
metafor. A ať jde o okolnosti
smutné či veselé, čiší z nich
úchvatná atmosféra čistoty,
upřímnosti, možná zemitosti. Na první pohled to vypadá podivně, ale podobně
se chová právě ta nejtvrdší
moderní kultura, zejména
hudební a výtvarná.“
Předváděčka třídy Moderno a lidovo Patrika Lančariče. Foto: Karel Tomas.
5 | 2008
51
Kukátko do světa
Tohle se u nás neděje
Rozhovor s Joke Elbers
Během Jiráskova Hronova připravila Jana Soprová
Na Jiráskův Hronov přijíždějí každoročně i mnozí zahraniční hosté. Výrazná
usměvavá žena s růžovým pramínkem ve
vlasech, Holanďanka Joke Elbersová, se
tentokrát dokonce stala externí členkou
redakce festivalového zpravodaje a každý
večer jsme se setkávaly ve stísněné redakci,
kde psala o svých bezprostředních dojmech
z festivalu.
Jste důležitou osobou v mezinárodním amatérském divadle. Můžete se
představit?
Jsem Holanďanka, pocházím
z Amsterdamu. Vystudovala jsem na amsterdamské univerzitě divadelní vědu a
francouzštinu a po absolutoriu jsem krátce pracovala jako dramaturg v profesionálním divadle. Přiznám se, že tehdy jsem
o amatérském divadle nevěděla skoro nic.
Pak jsem ale dostala nabídku pracovat
jako dramaturg v Holandském národním
centru amatérského divadla a řekla jsem si
– proč to nezkusit?! Začínala jsem úplně od
nuly a postupně se dozvídala, co všechno
amatérské divadlo obnáší. Specializovala
jsem se na repertoár a na historii a začaly
mě také zajímat zahraniční kontakty. Naše
centrum toho v té době v oblasti zahraničních vztahů moc nedělalo, měli jsme
v podstatě kontakty jen s Flandry, kde se
vlastně mluví stejným jazykem. Ale mně
rozvíjení zahraničních kontaktů připadalo
velmi důležité. Je úsměvné, že když v roce
1952 vznikla organizace AITA/IATA, jeden
ze zakládajících členů byl právě Holanďan. V té době se v organizaci Holandsko
hodně angažovalo, měli jsme také dobrou
podporu od vlády, úřad hlavního sekretáře byl právě u nás. Ale v určitou chvíli
se vláda rozhodla, že dotace zastaví a
centrum AITA se přesunulo do Kodaně. Já
jsem se sice nadále angažovala v sesterské
organizaci AITA, která se jmenuje CEC, ale
z Národního centra jsem velkou podporu
neměla. Náš šéf totiž nerad cestoval, a tak
to nepovažoval za důležité. Já to ovšem
za důležité považovala, a tak se zahraniční kontakty nakonec staly součástí mé
práce.
52
Jaký typ divadla máte ráda?
Miluju drama, klasiku. Hamleta
bych mohla vidět čtyřikrát týdně! Viděla
jsem v průběhu let už mnoho nejrůznějších typů divadel, ale psychologické
drama nic nepřekoná. Co nemám ráda, to
jsou muzikály.
V mezinárodním kontextu ale
psychologická dramata založená na
textu nejsou moc srozumitelná, pokud
neznáte text předem...
To je pravda. Ale i takovou věc si
můžete vychutnat. Nerozumíte-li jazyku,
soustředíte se více na jiné složky hereckého projevu, všímáte si té energie, která
proudí z jeviště do hlediště, pohybů, gest,
výrazu obličeje, tónu řeči. A můžete si na
základě toho vytvářet nějakou vlastní
představu o příběhu. Takže ani představení, kde nechápete text, nemusí být nutně
nudná – mohou být docela zábavná, když
si k nim najdete cestu.
Objela jste spoustu festivalů.
Má Hronov pro vás něco specifického?
Má naprosto specifickou atmosféru. Za celou dobu, co jsem tu byla, jsem
neviděla vyložený propadák, umělecká
úroveň je vysoká. Také organizace je výborná – ale to je i na jiných festivalech.
Specifické je pro mě místo – jistý genius
loci. Myslím, že Hronov svou velikostí je
velice vhodný pro pořádání takového
festivalu. Když totiž festival proběhne
ve velkém městě, lidé jsou rozptylováni – chodí po nákupech, mají spoustu
dalších činností. Tady je to tak malé, že
je všechno na dosah, účastníci festivalu
se stále setkávají a zcela se soustředí na
divadlo. Alespoň touto cestou bych ráda
poděkovala všem, kdo festival připravují
– uvědomuju si, že je to spousta práce, ale
určitě to stojí za to. Myslím, že nejen já si
odtud odvážím krásné zážitky. A těším se,
že přijedu i příští rok.
Kolikrát jste už byla v Hronově?
Poprvé jsem tu byla na jubilejním
70. ročníku v roce 2000, kdy byl festival
mezinárodní. Od té doby už jsme tu byla
dvakrát nebo třikrát. Uvědomila jsem si
tu zvláštní situaci – jsem úplně odtržena
5 | 2008
„V Hronově mě dostal zahajovací ceremoniál s vlajkami a hymnami, s účastí
politických celebrit. Bylo to
pro mě tak dojemné, že se
mi úplně stáhlo hrdlo.“
Dr. Joke Elbers / Foto: Ivo Mičkal
„Myslím, že Hronov svou
velikostí je velice vhodný
pro pořádání takového festivalu. Když totiž festival
proběhne ve velkém městě, lidé jsou rozptylováni
– chodí po nákupech, mají
spoustu dalších činností.
Tady je to tak malé, že je
všechno na dosah, účastníci festivalu se stále setkávají a zcela se soustředí na
divadlo.“
od dění mimo město, nemůžu si koupit
noviny, sledovat televizi, a soustředím se
jen na divadlo. Myslím, že podobně tady
žijí i ostatní účastníci festivalu – chodí se
na představení, diskutuje se o nich, prostě
tím žijí. Zdá se mi to fantastické, a je pro
mě fascinující, že ten festival už má tradici
78 let.
Má něco takového v Holandsku
obdobu?
Je pravda, že amatérské divadlo
v Holandsku má dlouhou tradici, už někdy
od středověku, rozvíjí se a stále žije. Ale
myslím si, že není zdaleka tak spojeno
s obyčejným životem lidí, tak jako u vás.
Je to takové povrchnější. V Hronově mě
dostal zahajovací ceremoniál s vlajkami
a hymnami, s účastí politických celebrit.
Bylo to pro mě tak dojemné, že se mi úplně stáhlo hrdlo. A nebo slavnostní vítání
Kukátko do světa
na schodech divadla. Když jsem tam stála
s naším holandským souborem, všichni
jsme byli nadšení, že tady visela naše vlajka a starostka každého osobně přivítala.
Tohle se u nás neděje.
Existuje vůbec v Holandsku nějaký amatérský festival tohoto typu?
Ne, máme jen jednu takovou
celostátní akci ročně. Jmenuje se to
Čtyři dny divadla. Není to vlastně festival
v pravém slova smyslu. Je to asi tím, že
amatérské divadlo stojí někde na okraji
společnosti, je to spíše záležitost jednotlivých nadšenců a spolků a pokud
se nějaká větší akce uskuteční, má spíše
náhodný charakter.
Mnozí profesionální divadelníci
u nás vzešli právě z amatérského divadla
a rádi se k němu vracejí. Jak je to u vás?
U nás se to tak nemíchá. Profesionálové a amatéři jsou hodně odděleni.
Profesionálové se vracejí do amatérského
divadla většinou tehdy, když neuspějí
v profesionálním divadle a potřebují někde vydělat peníze. Máme ovšem vyšší
uměleckou školu, která má obor věnovaný učitelům dramatické výchovy. Ti pak
často pracují v čele institucí amatérského
divadla. Tím zvyšujeme úroveň amatérského hnutí u nás.
Máte představu, kolik
je u vás amatérských skupin?
Holandsko je malá země,
je tu registrováno tak sedmnáct
osmnáct set souborů.
Nedávno
vznikla
v Holandsku nová organizace,
která se stala partnerem naší
Artamy?
Ano, na počátku roku
2007 vznikla instituce pod
názvem Teaterwerk, která má
podobnou strukturu jako vaše
Artama. Existuje pod patronací
ministerstva kultury a spojují se tu obory
divadlo, hudba, výtvarné umění a tvůrčí
psaní. Ze začátku se nám tohle propojení
nelíbilo, ale kupodivu to nějak funguje.
Samozřejmě jsou stálé problémy s dotacemi a je s tím spousta administrativy.
Původně bylo sídlo organizace v Amsterdamu, pár kroků od mého domova, ale
teď bylo přeneseno do Haagu. Je fakt,
že spoustu práce můžu dělat z domova,
ovšem ne všechno. Takže spoustu hodin
strávím dojížděním. Ale máme rozpracováno několik mezinárodních projektů, tak
se to snad bude zdárně rozvíjet.
Jaké jsou teď vaše plány?
Pilná práce! Hned po Hronově
mířím do Litvy, kde budu mít analytickou dílnu. A pak mě čekají další cesty.
Příští rok se těším na mezinárodní festival
v Monaku.
Neúplná zpráva
o Mezinárodním divadelním festivalu
v korejském Masanu
Jakub Zindulka
Ve dnech 2.–10. srpna 2008 se
uskutečnil v korejském pobřežním městě
Masan dvacátý ročník mezinárodního divadelního festivalu. Na doporučení české
pobočky AITA/IATA a na následné pozvání
korejských pořadatelů se jej ve dnech 6.–10.
srpna zúčastnil SPOlek DIvadelních NAdšenců (SPODINA), člen Plzeňské neprofesionální
scény, s inscenací Gogolovy Ženitby v režii
Jakuba Zindulky.
Historie masanského festivalu je
příkladem toho, že pro zorganizování takového podniku je především třeba podnikavých
lidí. První ročníky se uskutečnily i přesto, že
před dvaceti lety nebyl v Masanu (asi 360
tisíc obyvatel) žádný divadelní prostor a festival probíhal převážné v ulicích města. Od
té doby vznikly v Masanu tři divadelní scény.
Olympic theater (o kapacitě zhruba 300 míst)
byl postaven v rámci budování sportoviště
pro pořádání letních olympijských her v
Soulu, další dvě scény přibyly letos v nově
zbudovaném multifunkčím kulturním
zařízení. A to neexistuje v Masanu
žádný profesionální
divadelní soubor,
pouze jeden soubor
amatérský.
Letošní
jubilejní ročník se
tedy odehrával na
třech divadelních
scénách. Zahraniční
„Korejské publikum tleská
po skončení představení
pouze dokud jsou herci na
první děkovačce. Po jejich
odchodu potlesk okamžitě
ustává. Dvě děkovačky lze
tedy považovat za projev
mimořádné přízně publika.“
soubory (osm inscenací z osmi zemí – Malajsie, Singapur, Francie, Ghana, Japonsko,
Bangladéš, Česká republika, Dánsko) účinkovaly s výjimkou francouzského souboru Tree
of People na scéně Olympic theater, který je
kapacitně nejmenší, protože návštěvnost na
zahraničních představeních není vzhledem
k jazykové bariéře nijak výrazná. Další dvě
nové scény – Little theater (kapacita odhadem 600 míst) a King theater (kapacita víc
jak 1000 míst) – byly vyhrazeny korejským
souborům (amatérským i profesionálním),
kterých se festivalu zúčastnilo čtrnáct.
SPODINA měla původně odehrát
v rámci festivalu jedno představení 7. srpna
2008, leč na přání pořadatelů se uskutečnilo ještě druhé představení následující
den. Reakce publika byla i přes jazykovou
bariéru příznivá. Značné rozpaky vzbudila u
účinkujících děkovačka. Publikum vytleskalo
Masan Theatre Company, Korea / PaLan
Foto: archiv souboru SPODINA Plzeň
5 | 2008
53
Kukátko do světa
soubor pouze dvakrát. I přes toto z hlediska
evropského souboru neuspokojivé skóre hovořili organizátoři o mimořádném úspěchu.
Teprve po zhlédnutí dalších představení
se toto nedorozumění vysvětlilo. Korejské
publikum tleská po skončení představení
pouze dokud jsou herci na první děkovačce.
Po jejich odchodu potlesk okamžitě ustává.
Dvě děkovačky lze tedy považovat za projev
mimořádné přízně publika. Je zvykem, že děkovačka pokračuje po ukončení představení
ve foyer, kam se dostaví herci v kostýmech
a publikum má možnost se s účinkujícími
fotografovat. Čím více fotografií, tím větší
úspěch. S touto zvyklostí však organizátoři
soubor SPODINA neseznámili. Přesto jsem
obdrželi okamžitě po představení pozvání
na příští ročník festivalu.
Soubor měl možnost zhlédnout
na festivalu tři představení: Mitto & Ditto
dánského souboru Asguer Zap Showteater,
A bowl of wheat noodles profesionálního korejského souboru Kim Dong-su Company a
představení místního amatérského souboru
Masan Theatre Company – PaLan.
Mitto & Ditto je inscenace hraná
dvěma profesionálními dánskými herci. Je
určena dětskému divákovi, pracuje především s hereckou akcí a nonverbální komunikací okořeněnou mezinárodně srozumitelnými citoslovci. Jde o příběh dvou klaunů,
kteří si po nesmyslné potyčce rozdělí území
jeviště na dva suverénní státy, aby nakonec
došli k poznání, že společný život a přátelství
dává větší smysl.
A bowl of wheat noodles domácího souboru patří k nejúspěšnějším
současným korejským inscenacím. Prostý
příběh se odehrává v korejské restauraci
Jakub Zindulka a hlavní organizátor festivalu v Masanu pan Lee Sang-yong. Foto:
archiv souboru Spodina Plzeň.
54
specializované na nudlové polévky. Pravidelnými hosty, kteří přicházejí na jednu misku
polévky vždy poslední den v roce, jsou matka a její dva synové. Prostřednictvím těchto
každoročních setkání se tak seznamujeme
s během jejich života. A bowl of wheat noodles tak můžeme označit za nostalgickou
komedii, kdy nelze hovořit o čistotě stylu.
Korejští inscenátoři si prostě v danou chvíli
zvolí takové prostředky, které považují za
optimální pro vyjádření probíhající situace.
Sledujeme tak pasáže, které nemají daleko
ke klaunérii a vzápětí pasáže psychologického divadla. Leč přestavení má švih a spád a
je vskutku zábavné.
Z hlediska seznámení s tradičním
korejským divadlem byla bezesporu nejzajímavější inscenace místního masanského
amatérského souboru Masan Theatre Company – PaLan. Historický příběh o boji o moc
mezi otcem a synem je prezentován krátkými
výstupy, rétorickým herectvím bez přímého
kontaktu s partnerem, vnitřní život postav je
do jisté míry personifikován pomocí všudypřítomných démonů. Hlavní působivost inscenace tkví především ve velmi zajímavém
výtvarném pojetí, které je pestré a bohaté
a je doplněno skvělou prací se světlem a
emočně výraznou hudbou a tancem. Dá se
říci, že tento typ představení je z hlediska
technického v našich podmínkách těžko realizovatelný i v solidně technicky vybavených
profesionálních divadlech. Je opravdu obdivuhodné, jak kvalitní a technicky dokonale
vybavený divadelní prostor má k dispozici
korejský amatérský soubor. Představení bylo
publikem přijato velmi vřele. Účinkujícím se
dostalo jedné pěkné děkovačky a o fotografování ve foyer byl velký zájem.
Více inscenací se českému souboru
nepoštěstilo zhlédnout. Proto je tato zpráva
o masanském mezinárodním divadelním
festivalu neúplná.
Několik poznámek na závěr
V Koreji se snažte dodržovat místní
zvyky, zvláště ty, které se týkají společenského kontaktu. Podáváte-li něco, podávejte to
oběma rukama. Příjímáte-li něco, příjímejte
to oběma rukama. Naléváte-li někomu sklenku, nalévejte oběma rukama. Nalévá-li vám
někdo sklenku, držte tuto oběma rukama.
Nespoléhejte se u místních obyvatel na znalost angličtiny. Je nepatrná. I u dobře jazykově vybavených obyvatel se budete
potýkat s nestandardní výslovností.
Pokud se chcete projít po Masanu,
pamatujte si dobře cestu zpátky. Mapy města
neexistují a většinou chybějí i názvy ulic.
Vyhledávejte spíše čínské restaurace. Tradiční korejská krmě je pro Evropana
poněkud náročná.
Velký pozor na tradiční korejský
alkoholický nápoj soju (čti „sodžu“)! Vypadá
nevinně, ale po dvou třetinkových lahvích
s překvapením zjistíte, že to bylo klamné
zdání.
5 | 2008
Divadlo Disk Trnava
Blaho Uhlár a kol. divadla:
Výhľad
Foto: Filip Lašut
Kukátko do světa
Hostem na Scénické žatvě v Martině
aneb Radostná cesta za slovenským
ochotnickým divadlem
Roman Černík
Poslední srpnový týden jsem si opět uvědomil, že patřím
k těm, kteří Slovensko mají takříkajíc pod kůží. Mám za sebou
vojnu na Slovensku, pravidelné letní putování po slovenských
horách, dokonce ze svých studií mám zkoušku z dějin slovenské
literatury a ze slovenského jazyka a k tomu připočtu řadu přátel
a kolegů. Pravda, přesto všechno jsem v posledních deseti letech
Slovenskem jen projížděl a Slovensko se pro mne stalo součástí
zahraničních rubrik a setkávání se slovenskými přáteli se stala
méně častější. Možná i proto si tolik vážím příležitosti, již jsem
dostal jako lektor 86. ročníku Scénické žatvy, zastřešující národní
slovenské amatérské divadlo v Martině, která se konala ve dnech
26.–30. srpna. Pořadatelem bylo Národní osvětové centrum Bratislava (slovenský NIPOS).
Vlak z Prahy do Žiliny jel, přes vrcholící prázdninové
návraty, načas, autobus do Martina, jedné z mých vojenských
posádek, jel přesně, nabídnuté ubytování bylo více než příjemné
a zatím vším pečlivý hostitel Jozef Krasula, režisér, slovenský šéf
AITA /IATA, dobrý společník a kamarád.
K úvodním řádkům mého slovenského divadelního deníku by mělo ještě patřit připomenutí dvou důležitých skutečností,
které trochu odlišují Hronov od Martina. I když počtem ročníků,
byť nekonaných kontinuálně, Martin Hronov převyšuje, v posledních letech, jak jsem se dozvěděl z řady rozhovorů, se jeho podoba proměňuje, hledá se jeho nová tvář. Výrazně se posunul termín
konání, nově se k programu připojil projekt EduArt – pět tvůrčích
divadelních dílen pro mladé divadelníky. Druhou odlišností je také
samotný systém a možnost nominací. Na Slovensku jsou kromě
oborových přehlídek (alternativa, dětské divadlo apod.) také
přehlídky
tematické (festival her
s ženskou tematikou, s venkovskou
tematikou
atd.),
asi největším mým
překvapením pak
byla v tomto nomi-
„...kvalitní herecký projev
byl pro mne ústřední linií
letošní Scénické žatvy.
Důkazem mohou být
výkony tří protagonistů
souboru divadla Commedia z Popradu v Zelňačce
(podle dramatizace hradeckého Saši Gregara)
nebo herectví většiny
herců v působivém pokusu o interpretaci Bojčevovy hry Orchestr Titanic...“
Divadlo Commedia Poprad / René Falett, Alexandr Gregar, Vlado
Benko: Kapustnica. Foto: Filip Lašut.
načním klíči i kategorie miniatur (drobniček do dvaceti minut, vzešlých především
z festivalu dětského divadla a divadla
poezie), které každý festivalový den tvořily
odpolední program. S odlišností systému
je samozřejmě spojena i národnostní rovina. Scénické žatvy se pravidelně zúčastňují
Slováci z krajanských komunit (letos to byli
Slováci z Vojvodiny a z Budapešti), a také
divadelníci z domácích menšin, letos to
byli slovenští Maďaři).
Dobré je také připomenout, že i
mé působení bylo součástí proměny v lektorském sboru, který tu má i úkol vynést
důležitý verdikt – udělit Cenu za tvorivý
čin roka, cenu s finančním ohodnocením.
Já jsem byl nováček a mými kolegy byli
mladí vysokoškolští učitelé z různých univerzit na Slovensku (samozřejmě včetně
VŠMU). Také naše rozborové diskuze se
neodehrávaly v uzavřených místnostech,
ale open air, ve festivalovém stanu, dokonce s lákavým titulem Raňajky s porotou,
a opravdu i s občerstvením. Festivalový
Divadlo Hľadanie Tlmače / Christo Bojčev: Orchester Titanic. Foto: Filip Lašut.
5 | 2008
55
Kukátko do světa
vybavením, se také bylo na co koukat. Vyberu jen ta představení, která mne osobně
oslovila a octla se také v užším výběru pro
udělení ceny.
Navzdory jazykové bariéře mne
oslovila osobitá inscenace maďarských vysokoškoláků z Bratislavy Divadlo HomoDram. Jejich chytře vymyšlené uchopení hry
Čtvrtá sestra Janusze Głowackého přes
karikaturu šmíráckého cirkusu povýšilo
poněkud schematický text na skutečnou
výpověď, podepřenou vyspělým herectvím.
Právě kvalitní herecký projev byl pro mne
ústřední linií letošní Scénické žatvy. Důkazem mohou být výkony tří protagonistů
souboru divadla Commedia z Popradu v
Zelňačce (podle dramatizace hradeckého
Saši Gregara) nebo herectví většiny herců
v působivém pokusu o interpretaci Bojčevovy hry Orchestr Titanic se kterým se
představil soubor Hľadanie z Tlmačů, či
skutečně uzrálá kvalita svébytné herecké
tvorby trnavského Disku. Ale co mne skutečně potěšilo, bylo herectví, tvorba postav,
Divadlo mladých 6 Pé pri DZ Partizánske / Ludvík Aškenazy, Ondrej Böhm: Hra na ocina
a maminu. Foto: Filip Lašut.
charakterů, schopnost sdělení, zaujetí u
mladých herců Divadla mladých 6Pé z
stan postavený v parku uprostřed města byl také spolu s několika
Partizánského, kteří svou schopností hrát hru o hře a na hru ve
pouličními představeními přímo na hlavním martinském náměstí
své inscenaci podle Aškenazyho Milenců z bedny Hra na Ocina a
jakýmsi pokusem o kontakt festivalu s městem, což samozřejmě v
maminu nadchli publikum. Přiznám se, že mne velmi zaujala právě
60tisícovém Martině jde jinak než v Hronově.
představení drobnější, ale velmi precizní a jejich protagonisté mi naAle pojďme do divadla. V Martině se hraje na dvou
bídli setkání se slovenštinou v té nejvyšší kvalitě. Byly to inscenace
scénách. Ta první, v pravdě luxusní, je scéna studia Slovenského recitačních kolektivů SoFrKa z Košic: Rozprávky a recitovanky. Tři
komorního divadla, dobře vybavená, variabilní a podle ohlasů
dívenky z deváté třídy základní školy si ve velmi dobře vystavěném
souborů se vstřícnými a ochotnými profesionály. Druhou scénou
tvaru pohrávaly s nonsensovou poezií opravdu s obdivuhodnou lehje velký sál odborářského kulturního domu Strojár, kombinace
kostí a radostí a divadlo poezie Malá scéna z Prešova: Vzrušujúce
divadelního sálu a kinosálu ze sedmdesátých let, která ale umožčasy, jejíž dvě protagonistky, zároveň herečky a režisérky, mladé
ňovala díky svým rozměrům vytvořit útulnou a funkční malou
dámy prostřednictvím poezie Turriniho, D. di Primy, M. Ditteho
scénu „na jevišti“. V těchto podmínkách, kvalitních se slušným
rozehrály kolotoč postřehů, poznámek a pocitů mladé dívky v dnešním světě teologizovaných vztahů. Když už
jsem u poezie, příjemným zážitkem byla
přehlídka laureátů Hviezdoslavova Kubína,
přehlídky uměleckého přednesu a divadla
poezie, v komponovaném večeru připraveném Vlado Sadílkem ve staré budově Matice
slovenské. O podobné prezentaci Wolkrova
Prostějova na Hronově by možná také stálo
za to přemýšlet, určitě by bylo z čeho vybírat
a co prezentovat.
Neměl bych zapomenout na
významnou programovou položku, zahraniční soubory. Letos kromě krajanských
souborů do Martina dorazili i hosté z Čech
Českolipský Jirásek se svým Pensionem
Františka Zborníka, tyrolští úředničtí
klauni Theatrum Perpetuum Mobile se
svou dokonale, až akrobaticky parodovanou přesností Stuhl – Gang. Také soubor
Theatre 2000 z Belgie přivezl na pohybu
a scénografii postavenou inscenaci On est
bien! Šlo o koláž z výborně zvládnutých
čísel inspirovaných každodenními gesty,
drobnými situacemi, a to v divokém, ale
Divadlo Disk Trnava / Blaho Uhlár a kolektiv souboru: Výhľad. Foto: Filip Lašut.
přesném rytmu přímo žádajícím bouřlivé
56
5 | 2008
Kukátko do světa
divácké přijetí. Přiznám se, že jsem si vytvořil pro kolegy ze západní Evropy pojem divadelní fitness – lidé, zpravidla starší přátelé, se
scházejí patrně ve vybavené zkušebně, studiu, poctivě trénují a
hrají sobě i lidem pro radost. Nejde o nějaké silné téma ani poslání,
prostě se radují, ale také trénují.
Vrcholem letošní přehlídky slovenského divadla a i pro
mne osobně byla inscenace na Slovensku již legendárního trnavského souboru Disk, který je spojen s tvorbou skutečného
fenoménu divadla na Slovensku, režiséra a dramatika Blaho Uhlára (i v Čechách známého svým Studiem Stoka). Jeho nový opus,
připravený prostřednictvím improvizované kolektivní tvorby se
svými dlouholetými trnavskými kolegy, Výhľad je opravdu temným
pohledem na dnešek. V působivých uhlárovských obrazech, scénických metaforách, v různě intenzivním pojetí postav od stínů až po
charaktery, od úšklebku k oslavě odvahy stále tvořit i v marasmu
dneška. Celá inscenace v sobě nese silnou bilanční linku, v textu,
i použitých jevištních prostředcích hořce bilancuje dvacetiletou
spolupráci režiséra a inspirátora se svými divadelními kolegy. Právě
Setkání
evropského mladého divadla
v hlavním městě Alp
Jaroslav Provazník
Divadlo poézie Malá scéna Prešov / P. Turrini, D. di Prima, M. Ditte:
Vzrušujúce časy. Foto: Filip Lašut.
Již od roku 1989 se začátkem července sjíždějí do Grenoblu,
„hlavního města Alp“, jak zní turistický slogan, divadelní soubory z několika
zemí Evropy. Hlavní osobou, iniciátorem každoročních setkání a tím, kdo
má hlavní slovo při zvaní souborů, je Fernand Garnier, tvůrce a hlava
občanského sdružení CRÉARC (Centre de Création, de Recherche et des
Cultures, tedy Tvůrčího, výzkumného a kulturního střediska).
To, co je pro tuto akci typické, signalizuje už její název: Setkání, a
to v množném čísle. Na tom slově si organizátoři hodně zakládají. Záměrně
nemluví o festivalu nebo přehlídce, protože hlavním smyslem akce je
vytvořit prostor pro výměnu názorů na divadlo a zkušeností a budovat, jak
zdůrazňuje Fernand Garnier, „síť tvořenou profesionály, kteří se rozhodli
pracovat s mladými lidmi – studenty nebo mladými divadelníky“ (citace z
Charty evropského mladého divadla, kterou CRÉARC sepsal a přijal).
Program každoročních setkání, která trvají obvykle týden (letos
se ovšem akce nafoukla až do málo únosných deseti dnů – od 3. do 13.
července), je tedy sestavován z inscenací jakéhosi pevného jádra těch, kteří
do Grenoblu jezdí se svými skupinami několik let. K nim pořadatelé zvou
podle vlastního uvážení a vlastního vkusu další soubory. Akce tedy nemá
ambici být výkladní skříní toho nejlepšího, ale spíš inspirací. A má mít také
svůj vzdělávací rozměr. Organizátoři svůj model pojmenovali jako magický
čtverec, jehož čtyři osy tvoří: setkání estetik, čímž jsou míněny inscenace
(denně bývá na programu jedno představení odpoledne, jedno vpodvečer
a jedno večer – letos to bylo celkem jedenadvacet divadelních představení
a jedno pouliční hudební vystoupení souboru z Birkina Fassa), škola
diváka, tedy odpolední diskuze, mezinárodní divadelní škola, tedy dílny
pro členy souborů, a kolektivní představení, které akci uzavírá v ulicích
Grenoblu a má tvořit její slavnostní tečku. Letos poprvé zařadili pořadatelé
na sobotní odpoledne také blok pouličních představení, z nichž některá
byla pro exteriér skutečně připravována, některá zřejmě ne.
Co tento týdenní divadelní maraton nabídl?
Jednak tři představení sympaticky provokativní, která svým
nemalým ambicím dokázala dostát: Byl to v první řadě Macbeth
„Vrcholem letošní přehlídky slovenského divadla a i pro mne osobně byla inscenace na
Slovensku již legendárního trnavského souboru Disk, který je spojen s tvorbou /.../ režiséra a dramatika Blaho Uhlára /.../ Výhľad...“
„Nejvýraznější se jevily ty inscenace, které se
pokoušely podat metaforicky obraz současného světa jako absurdního labyrintu, v kterém vládne totální nekomunikace, v němž je
člověk obětí sil, jimž nerozumí.“
souboru z Frankfurtu nad Odrou, další německá
inscenace Lulu, tři kroky k oknu, tentokrát
z Berlína, a dánská inscenace Krása okamžiku
středoškolské dívčí skupiny. Téměř třetina všech
produkcí letošních Setkání nepatřila však, upřímně
řečeno, k příliš zdařilým. K nim lze zařadit bohužel
i obě představení hraná dětmi – Konec fazolí
francouzského souboru z nedaleké školy v La
Tronche, ale hlavně Zárodky šílení z Burkina Fasa.
Na většině ostatních, jež jsme viděli, bylo možné
ocenit tu záměr (např. zvládnout klasické Racinovy
alexandriny v inscenaci Orestés - Hermiona
…), tu zajímavý námět (Korczak, šeptání do
propasti Baletního divadla z Jeruzaléma, polské
představení Nebe…), tu jednotlivé divadelní
nápady (francouzská absurdní klaunérie
Výhľad se stal také nositelem Ceny za tvůrčí
čin roku. Předávání ceny bylo přijato velkým
aplausem kolegů z celého Slovenska.
Odjížděl jsem z Martina po zajímavém a bohatě naplněném týdnu, kromě
mnoha inspirací z festivalového programu
jsem si užil města, na jehož budovách je
spousta buditelských cedulek a pamětních
desek, z města, které bylo prodchnuto
vrcholící kandidaturou na titul Evropské
hlavní město kultury pro rok 2013. Dnes
vím, že Martinští neuspěli, a asi je to škoda. Scénická žatva mohla být důstojnou
součástí tohoto projektu. Ta letošní tomu
nasvědčovala.
5 | 2008
57
Kukátko do světa
„Druhou výraznou skupinu tvořily takové
inscenace, v nichž se tvůrci snažili vzít útokem klasické dramatické texty, ať už proto,
aby je drasticky přestavěli podle svých představ a vnutili jim nový řád /.../ nebo aby je
přijali jako výzvu a pokusili se je naplnit více
méně s respektem k autorovu záměru. Tady
ovšem soubory často narážely na strop své
nedostatečné herecké vybavenosti nebo na
absenci režijní koncepce.“
Spectracte 1, nebo Kráska a zvíře rumunského středoškolského souboru
…), ale potěšení ze skutečného divadelního zážitku nabízela jen tu a tam.
Pro Setkání v Grenoblu byly letos typické dvě skupiny
inscenací. Nejvýraznější se jevily ty inscenace, které se pokoušely podat
metaforicky obraz současného světa jako absurdního labyrintu, v kterém
vládne totální nekomunikace, v němž je člověk obětí sil, jimž nerozumí.
Asi nejpůsobivější byla v tomto směru německá inscenace Macbetha
německého divadla z Frankfurtu na Odrou, v níž se Skakespearův text
stal pro režiséra Franka Radüga podkladem pro koláž expresivních obrazů
plných symbolů (lano jako nebezpečná houpačka, necky plné krve a
vnitřností…). Podobně expresivní a extrémně pohybově stylizovaná
byla absurdní klaunérie à la Beckett Spectracte 1 (těžko přeložitelný
neologismus si hraje s kombinací slov spectacle = představení a spectre
= přízrak, ale i spektrum), jež hrála dvojice herců z Paříže, která si říká
Jedovaté divadýlko (Le Vilain Petit Théâtre), pod vedením Françoise
Baroucha. Mimořádně silné divadlo, založené tentokrát především na
textu, předvedla dvojice mladých hereček ze souboru Studiobühne
Ritterstrasse ze Svobodné univerzity v Berlíně v inscenaci Lulu, tři kroky
k oknu. Byla to zajímavě prokomponovaná koláž podle Pandořiny skřínky
Franka Wedekinda, která v dialogu-souboji akcentuje téma manipulace a
odvahy, svobody a osudovosti (režie Coraline Grandinová). Po myšlenkově
náročných látkách sáhly izraelské Baletní divadlo z Jeruzaléma a polské
divadlo Przedmiescie z Łańcutu. Inscenace Korczak, šeptání do
propasti, k níž scénář na základě Deníku z ghetta Janusze Korczaka a
jeho dalších textů, jež vyšly ve Francii pod
názvem Herschele et autres contes, a na
základě dalších pramenů napsal Fernand
Garnýr a kterou hrálo Baletní divadlo
z Jeruzaléma
(choreografie
Tamara
Mielniková). Inscenace byla výborná
ve svých tanečních pasážích, které byly
založené na silných obrazech; škoda že
jim na působivosti ubíraly zcela zbytečné
dlouhé špalky textu, stylizované jako citace
z Korczakova deníku, a přednášené nadto
s neúnosným sentimentálním patosem.
Polský soubor Przedmiescie přijel do
Grenoblu s dvojdílnou drobnou inscenací
Nebe, inspirovanou texty Czesława Miłosze
a Wiesława Myśliwského (režie Aneta
Adamska), o síle osudové lásky, kterou
jedinec rozumem není s to zvládnout a
která ho může strhnout až na dno života.
Chaoticky, tedy doslovně zobrazený chaos
našeho světa, nám předváděl nekonečných
osmdesát minut slovinský soubor
Ochotníci z Lublaně v inscenaci belgické
hry B@lgičani, jejímiž autory jsou Jean
Marie Piemme a Paul Pourveur (režie Julie
Davidová a Michel Van Loo). Prvoplánovým,
duchamorným plakátem a naprostým
omylem byla inscenace na pomezí mýtu,
58
5 | 2008
pohádky, sci-fi a pámbuví čeho ještě, Jidášův groš italské divadelní
školy pracující pod asociací Studio 900 v Miláně, k níž napsal diletantský
text s příběhem plným nelogičností a násilných či nejasných motivací o
nebezpečí globalizace a všemocném kapitálu vedoucí skupiny a režisér
Marco Maria Pernich.
Druhou výraznou skupinu tvořily takové inscenace, v nichž se
tvůrci snažili vzít útokem klasické dramatické texty, ať už proto, aby je
drasticky přestavěli podle svých představ a vnutili jim nový řád (jako se to
do značné míry podařilo v už zmíněné berlínské inscenaci Lulu, tři kroky
k oknu a ve frankfurtském Macbethovi nebo jako se to příliš nepovedlo
v pouliční produkci Molièrova Zdravého nemocného téhož souboru
z Frankfurtu nad Odrou) nebo aby je přijali jako výzvu a pokusili se je
naplnit více méně s respektem k autorovu záměru. Tady ovšem soubory
často narážely na strop své nedostatečné herecké vybavenosti nebo na
absenci režijní koncepce. Jako typický příklad lze uvést pokus Orestés
- Hermiona domácího souboru střediska CRÉARC z Grenoblu, v němž
režisér Fernand Garnier vytvořil nový celek z úryvků Racinovy tragédie
Andromaché, ale také rumunskou středoškolskou inscenaci hry
Leonce a Lena Georga Büchnera nebo – bohužel – zcela ochotnickou
inscenaci hry Stanislawa Wyspiańského Návrat Odysseův divadelního
souboru z Varšavy režisérky Anny Dziedzicové. Ukázku vyprázdněného
profesionalismu, který se snaží vytvářet dojem velkého činoherního
divadla, přivezlo do Grenoblu ruské městské Lycejní divadlo z Omsku.
Inscenace absurdní hry Rolanda Topora Zima pod stolem je režisérem
Sergejem Timofejevem stavěna tak, aby se v ní mohly předvést herecké
dovednosti jeho svěřenců (které jsou, pravda, úctyhodné), ale po tématu,
smyslu této efektní inscenace velkého formátu divák bohužel pátrá
marně.
Grenobelská Setkání svým názvem po pravdě řečeno trochu
matou. Nejsou sem zvány jen skupiny z Evropy: letos tu byl – a nebylo to
poprvé – soubor z Burkiny Faso, ale i Lycejní divadlo z Omsku ze Sibiře, jsou
sem zvány skupiny z Alžírska a Maroka, přijel sem před lety i frankofonní
kanadský soubor. A nejde striktně vzato pouze o divadlo mladé. Na jevišti
jsme viděli herce různých věků a inscenace duchem nejen mladé, ale i
dosti fousaté. Pravdou ale je, že mladí divadelníci v Grenoblu početně
převažovali. Je jen škoda, že jediné dva dětské soubory byly ukázkou
velmi problematické práce – jak po stránce divadelní, tak po stránce
pedagogické. V případě francouzského souboru z La Tronche, který
inscenoval svůj text Konec fazolí (vedoucí a režisér Stéphane Jassoud)
šlo o nepoučenou a zjevně nepříliš koncepční práci s dětmi, v níž
vedoucí zřejmě rezignoval na jejich soustavnou kultivaci, takže jsme tu
viděli ukázku předvádění se a přehrávání z
rozpaků, protože míra vybavenosti, o kterou
by se mohly opřít, byla téměř nulová. Také
text, který byl patrně výsledkem kolektivní
práce, trpěl nelogickým vedením příběhu
(po jakési celosvětové katastrofě zůstane
na Zemi jen skupinka dětí? dospělých?,
kterou může zachránit jen jedna rostlinka
fazole…), spoustou odboček a těžko
pochopitelných zvratů, o jazykové úrovni
ani nemluvě. A tak ani v textu neměly děti
na jevišti oporu. Vrcholem nevkusu bylo
však představení Zárodky šílení hrané
dvěma dětmi ze souboru Les Empreintes
de Ouagadougou (Stopy z Ouagadougou)
ze západoafrického státu Burkina Faso
(jako autor textu a režisér byl v programu
uveden Dioari Abidine Coulidiaty), které
zaútočilo na evropské obecenstvo metodou
citového vydírání: Dvě děti, malý, asi osmi
až devítiletý bratr a jeho starší, nejvýš
dvanáctiletá sestra, se skrývají v jakési kůlně,
kolem níž zuří střelba a výbuchy, občanská
válka. Děti prchají z rodné vesnice, která
byla rozprášena, mobilem volají rodičům,
kteří byli patrně zabiti, při nových rachotech
zbraní střídavě hystericky ječí a střídavě se
utěšují, tu a tam si zahrají nějakou tu dětskou
Kukátko do světa
„Nad takovým hypernaturalistickým dětským divadlem, v němž jsou děti odsouzeny
k tomu, znovu a znovu přehrávat bez náznaku jakéhokoliv odstupu traumatické zážitky, je na místě si položit základní otázku:
jaký je smysl takové produkce? Bohužel mi
z toho vychází pouze jediná odpověď: útok
na city diváků.“
hru, aby se vzápětí opět rozkřičely, až nakonec do kůlny vletí
kulka a sestřičku zabije. Nad takovým hypernaturalistickým
dětským divadlem, v němž jsou děti odsouzeny k tomu,
znovu a znovu přehrávat bez náznaku jakéhokoliv odstupu
traumatické zážitky, je na místě si položit základní otázku:
jaký je smysl takové produkce? Bohužel mi z toho vychází
pouze jediná odpověď: útok na city diváků. A nutno dodat,
že v Grenoblu, u publika, které se s dětským divadlem patrně
příliš často nesetkává, byl tento útok více než úspěšný. Ovace
na závěr nebraly konce.
Úroveň středoškolských souborů byla v Grenoblu
o poznání lepší. Autorská inscenace Krása okamžiku dánské
středoškolské dívčí skupiny Chinchillas z Teatermejeriet z Roskilde
(režie Allan a Anders Ohlsenovi) se sympaticky strefovala do vlastních řad.
Děvčata v pásmu momentek, útržků situací vypovídala o „nesnesitelnosti“
dospívajících dívek, o tom, jak samy sebe vidí a jak je vidí ostatní, vtipně si
hrála s trapností a vzájemným shazováním, přičemž jejich inscenace měla
švih a nadhled, který děvčatům dovolil cítit se na jevišti přirozeně. Variace
na známou pohádku Kráska a zvíře rumunského středoškolského souboru
Amifran z Aradu (režie Florin Didilescu) byla hrána v průběhu sobotního
odpoledne v plenéru v centru starého města za pozdně gotickým
kostelem sv. Ondřeje. I když místy trpěla přehráváním, její princip
– vyprávěné divadlo a vytváření všech scénických prvků pomocí těl – byl
dobrou cestou k zvládnutí tohoto příběhu. Řadu nápadů tu bylo možné
ocenit, i když inscenaci by prospěla režijní důslednost při dolaďování
celku. Druhé představení tohoto souboru, který hrál mimochodem
důsledně ve franštině (divadlo bylo podle vedoucího prostředkem výuky
tomuto jazyku), drželo ještě méně pohromadě. Büchnerův text Leonce
a Lena odehráli rumunští středoškoláci jako nezávaznou hříčku jen
s několika škrty prakticky beze změn, aniž našli výraznější inscenační klíč
a s tím i související stylizaci vytváření postav. Ne vždy přesvědčivé bylo
kolektivní autorské představení Emoce mladého španělského souboru
Forn de teatre Pa'tothom (Divadelní pec pro všechny) z Barcelony (režie
Jordi Forcadas). Poněkud krkolomný příběh o snu mladé dívky dostat
se z nuzných poměrů na společenskou špičku trpěl řadou nelogičností,
nevyřešen zůstal způsob jak hrát dospělé, scénografie byla spíš nahodilá,
nedůsledná a málo pomáhala orientaci v různých prostředích. A přesto tu
byla řada pěkných momentů, které naznačovaly, že se tady s dospívajícími
pracuje dobře a citlivě (např. stylizace snových pasáží, a hlavně některé
přirozeně rozehrávané situace, v nichž hráči jednali přesvědčivě). Více než
sporné bylo na druhou stranu vystoupení izraelského středoškolského
souboru Sderot s přímo útočnou agitkou Kabaret za výjimečného
stavu (režie Ilanit Swissa a Yael Zafrir).
Setkání evropského mladého divadla chtějí být – a jsou – jiná
než obvyklé divadelní festivaly. Jsou sympatická tím, že se neuzavírají
žádným typům souborů. Jsou sem zvány soubory profesionálů i amatérů,
studentů (tedy budoucích profesionálů), adolescentů i dětí, divadla se
stálou scénou i skupiny bez stálého působiště. Pořadatelé Setkání si
stanovili cíl bořit hranice a navazovat kontakty a pomocí divadla se o sobě
navzájem dozvídat něco nového. Způsob výběru, který je v Grenoblu
uplatňován, založený hlavně na osobních kontaktech a ustálené síti
spřátelených osob, má své výhody, ale také limity. Jedním z těch limitů
je například to, že shodou okolností Grenobelští zatím nenavázali
kontakt s žádným českým souborem. Doufejme, že v tomto směru neřekli
poslední slovo.
Kazincbarcika 2008:
otevřete svou mysl
Petr Michálek
Na začátku července (2.–6.) se v maďarské obci Kazincbarcika konal již devatenáctý ročník mezinárodního amatérského festivalu. Ten byl letos navíc spojen s celonárodním projektem „rok 2008
– rok renesance“. Umělecký ředitel festivalu Tibor Solténzsky měl
sice snahu propojit téma festivalu s tímto
projektem, ale nakonec zvítězilo prostě to
nejlepší z oslovených zemí. A je to dobře,
protože úroveň festivalu byla velmi vysoká.
Musím se přiznat, že jsem jel do
Maďarska jako člen tříčlenné poroty za Českou republiku s velkými obavami. Ta představa, že budu sledovat sedmnáct představení v maďarštině, litevštině či korejštině a
pak se k nim v angličtině vyjadřovat, navíc
po boku Tamáse Aschera, divadelního reži-
Dance Theatre „Tango&“ Litva / Prologue Party. Foto: Tibor Solténzsky.
séra a rektora řekněme budapešťské DAMU či po boku Jánose Ácse,
divadelního režiséra a proděkana tamtéž – ta představa mě skutečně klidným nenechávala.
Mé obavy však byly záhy po devítihodinové cestě rozptýleny. Kazincbarcika je totiž město podobné kterémukoli třicetitisícovému českému městu, takže jsem se velmi rychle cítil jako doma.
Všichni organizátoři byli navíc velmi dobře připraveni a já získal
překladatelku do angličtiny, Annu, takže jazyková bariéra vzala za
své. Kromě toho jsem hned první den zjistil, jaké výhody má bilingvismus pohraničních obyvatel v této oblasti, takže s členkami
studentské poroty nakonec došlo i na slovenštinu.
Ale nepředbíhejme. První představení Radikálního divadla volného času z Budapešti bylo inspirováno africkými pohádkami, nejvíce však tou o Balim-bo Baru, africkém kameníku, jehož
sochy šachových figur se přes noc promění v živé bytosti. Takové
představení ze Šrámkova Písku. Výtvarné (stínohra, světla), herecky
expresivní, hudební, struktura klipovitá, ale jakoby celé zacyklené
do sebe sama, neschopno přejít přes rampu.
Hned poté následovalo taneční představení z litevského Dance Theatre „Tango&“ s názvem Prologue Party. Čtyři
5 | 2008
59
Kukátko do světa
čechovovské sestry touží a doufají. Každá trochu jinak, a přitom
všechny stejně. Příjemně minimalistické, promyšlené hudebně-pohybové refrény, ale beztak jsem se nemohl zbavit otázky,
zda bych byl tak dojat i bez působivé hudby, kterou jsem slyšel
z reproduktorů, jinými slovy – hudba tu bohužel mnohdy nebyla
inspirátorem pro už tak ne vždy zcela zvládnutý pohyb, ale spíše
hlavní složka večera.
První den potom uzavřelo Malé divadlo z Budakeszi,
které se soustředí především na představení pro děti. Romský pří-
„...Geisslers Hofcomoedianten z Kuksu
s Amorem Tyranem /.../ všichni vřele přivítali
jako příjemné oživení po úporném maratonu, a díky své hravosti, schopnosti improvizovat a zareagovat na mezinárodní charakter festivalu sklidili bouřlivé ovace...“
Ruské Divadlo Alexandra Goncharuka mi nabídlo
něco, co jsem dosud neviděl. Režisér Goncharuk se svými čtrnácti- až sedmnáctiletými svěřenkyněmi, nutno podotknout, že mimořádně krásnými, secvičil Dona Perlimplina od Garcíi Lorcy. A
kombinace španělské vášně, autorova lyrismu, široké ruské duše
a amerického muzikálu v tom nejkýčovějším možném podání
byla ve své směšnosti opravdu až strhující.
Teleszterion Színházi Mühely z maďarského
Veszprém si pro své představení vybrala Dostojevského Zápisky z podzemí. Bohužel, v tomto případě jsem si nemohl
nevzpomenout na slova profesora Srby: „Lepší menší efekt, nežli
větší defekt.“ Spousta energie, ale přesah veškerý žádný, to mi
potvrdili i ti, kteří textu rozuměli, což zde pochopitelně bylo
podstatné.
Předposlední den zahájilo italské Teatronovo Popraskem na laguně. Amatérský soubor přímo z Chioggie. Co víc si
Odborná porota festivalu v Kazincbarcice
2008: Tamás Ascher, János Ásc a Petr Michálek se svou tlumočnicí Annou. Foto:
Tibor Solténzsky.
běh (kompilace dvou romských pohádek)
o ovci jménem Trebla sice rovněž uvádějí
pro děti, ale toto představení nepochybně osloví i dospělého. A to především
díky působivé a přitom jednoduché scénografii (vše se odehrává kolem stromu),
a expresivním hereckým výkonům. Zvláště výkon Gábora Harsaye v roli Ďábla byl
pro mě inspirativní. To byl ďábel, který si
nehraje na mystiku, naopak, byl dokonce
směšný, ale tím víc nebezpečný.
Následující den nás čekalo Nizozemí, Korea, Rusko a Maďarsko. Svým
způsobem šlo o typické ukázky zmiňovaných regionů. Nizozemské Theater Kruimles předvedlo dvě pohybové etudy I
will (promises) – Life one day, první na
Geisslers Hofcomoedianten z Kuksu hráli v Kazincbarcice před budovou, v níž je centrum
téma „sen“, druhé na téma „komunikace“
festivalového dění. Foto: archiv Geisslers Hofcomoedianten.
– ti úředníci se šanony, kteří pili kávu,
diskutovali a pracovali u svých počítačů
vytvářeli podivně bizarní obraz Bruselu, Evropy, systému jako
přát? Vždyť hráli o své zátoce, o svých přích. Nicméně to nestačitakového. Bylo to přesné, propracované, místy i vtipné, několikrát
lo. Zvláště kvůli hereckým výkonům, které byly v podstatě neslajsem si však říkal, že už mnohdy viděné.
né nemastné. Prostě bez chuti. Na rozdíl od špaget, které Italové
Korejské Chuncheon Theatre for Woman přivezlo dipřipravili pro noční posezení v obřím hrnci.
vadelní adaptaci legendy kláštera v Cheonpyeongu I Mez Myself
Ještě před špagetami však přijeli Geisslers Hofcomoon the Road. Něco mezi pohádkou (Kráska zvíře + Alibaba) a braedianten z Kuksu s Amorem Tyranem, svým prvním předstazilskou telenovelou. To vše v klasickém baleni korejského divadla:
vením. Hráli venku, což samo o sobě všichni vřele přivítali jako
nářky, výkřiky, extatické výbuchy smíchu. V podstatě loutkové
příjemné oživení po úporném maratonu, a díky své hravosti,
divadlo s živými herci, ovšem bez kouzla loutek. Vyjadřovací proschopnosti improvizovat a zareagovat na mezinárodní charakter
středek je nepřenosný a nic na tom nezmění ani neuvěřitelné a
festivalu sklidili bouřlivé ovace a i jejich druhá, off-prezentace na
záviděníhodné kolektivní nasazení.
chůdách byla proto rovněž obležena smějícími se diváky.
60
5 | 2008
Kukátko do světa
Večer přišel vrchol celé přehlídky, což bylo v podstatě
patrné od prvního okamžiku hry. Komentáře k Othellovi v podání
pohybového Divadla Kompánie z Budakeszi. Othello za hodinu,
v podstatě beze slov, plný tance, zpěvu, těl a emocí. Toto představení
se shodou okolností nedávno hrálo na festivalu Apostrof v Celetné,
ale pevně věřím, že bude možné ho příští rok přivézt do Hronova jako
inspirativní představení. Tento formát totiž splňuje dokonale.
Následující představení Divadla JESZ z Pécse Mystérium
podle Majakovského bohužel doplatilo na festivalový rytmus. Po
Othellovi jako by chvíli nikdo nechtěl nic vidět a teď ještě Majakovskij. Seděli jsme v aréně a sledovali kolektivní zpověď na téma lidská
hloupost. Režisér říkal, že jeho přáním je, aby lidé neměli jinou šanci,
než se tomu neštěstí v rámci grotesky smát, ale nedá se říct, že by se
mu tento záměr beze zbytku podařilo realizovat.
Poslední hrací den. Sobota. Fantom revue z budapešťského Kvázi Kollektíva totálně rozdělila publikum. Na nedotčené
tou nedokonalou němohrou a rozhoupáváním žárovek, a dotčené
vnitřním rytmem dekadentního, v podstatě apokalyptického obrazu.
Patřil jsem do první skupiny.
Geisslers Hofcomoedianten
na „maďarském Hronově“
Kazincbarcika 2008
Petr Hašek, Geisslers Hofcomoedianten
Mezinárodní amatérský divadelní festival Istvána Horvátha
ml. se koná jednou za dva roky v maďarské Kazincbarcice. Letošní
ročník se odehrával v termínu od 2. do 6. července 2008, kdy se ho zúčastnilo 16 souborů z 9 zemí. Mezi soubory z Litvy, Holandska, Ruska,
Itálie, Belgie, Francie, Koreje a Maďarska byl i zástupce České republiky
– byl jím soubor Geisslers Hofcomoedianten z Kuksu se svou pouliční
barokní hauptakcí Amor tyran (maďarsky A Zsarnok Ámor).
Tento mezinárodní festival patří k největším divadelním
akcím amatérského divadla v Maďarsku. Během jeho již téměř čtyřicetiletého působení (nyní se konal podevatenácté, vždy jako bienále)
v jeho programu vystupovala řada významných amatérských souborů z celého světa, i když by se z několika aspektů dalo říci, že největší
slávu má již festival za sebou a obdobně jako náš Jiráskův Hronov žije
z bývalé slávy a stává se určitou nepružnou a lehce zkostnatělou „konzervou“ minulých ročníků.
Festival má velké ambice. Patří mezi oficiální festivaly mezinárodní organizace amatérského divadla AITA/IATA a je organizován
Maďarským institutem pro kulturu a umění, Maďarským národním
centrem AITA/IATA, městem Kazincbarcika a kulturním a sportovním
centrem Béni Egressyho. Financován je pak ministerstvem školství
a kultury, Národním kulturním fondem, městem Kazincbarcikou a
z fondu Maďarského roku renesance. Soutěžní přehlídka je hodnocena dvěma porotami s mezinárodní účastí – v hlavní porotě byl i český
zástupce Petr Michálek a v porotě studentské, složené z posluchačů
divadelních škol, byla zástupkyně ze slovenské VŠMU. Mezi příjemná
pozitiva festivalu patří, že jednotlivá ocenění jsou dotována finanční
odměnou různé výše (do 25 000 Kč). Domácí maďarské soubory,
účastnící se soutěže jsou nominovány programovou radou složenou
z maďarských divadelních dramaturgů. Zahraniční soubory jsou pak
Geisslers Hofcomoedianten Kuks / Heinrich Rademin: Amor Tyran.
Obě fota na této stránce: Tibor Solténzsky
Studentské představení Sen noci svatojanské v podání Félidö Csoport z Budapešti mi vlil znovu krev do žil. Podobný princip,
zvláště u této Shakespearovy hry, sice není ničím novým, ale proč neříct, že se to prostě povedlo. Pedagogické vedení Balásze Perényiho,
mimochodem uznávaného divadelního kritika a sympatického mladíka, bylo citlivé a nikoho na jevišti netlačilo někam, kde nechtěl být.
Tanec v Lughnase francouzské Compagnie Theatrale du
Moulin, neboli Tanec na konci léta Briana Friela, neboli také Hřbitůvek v Ballybeg, jak svou inscenaci nazval Ladislav Valeš, patřil bohužel
k nejnudnějším představením celého festivalu. Všechny dámy měly
noblesu a charisma, ovšem režisér jim nedal v podstatě ani jednu
dramatickou situaci, takže nebylo na co koukat a francouzština, světe
div se, se brzy také oposlouchala.
Poslední představení Otto e mezzoto mezzo belgického
Jonna Theatre bylo spíše cirkusovou exteriérovou show s ohni a cvičenými opičkami a netřeba proto k ní v tomto kontextu cokoli dodávat.
Umělecký ředitel Tibor Solténszky na závěr festivalu správně
podotkl: „Jako vždy je některý z vás vítěz a poražený. (Mimochodem:
jako porota jsme kromě cen rozdělovali vítězům i finanční částky na
další projekty, které dodalo tamní ministerstvo kultury a školství.) Ale
vítěz je ve skutečnosti každý z vás, protože jste mohli vidět výsledky
práce toho druhého. Otevřete proto svou mysl, ducha i duši, abyste
zůstali silní pro nadcházející léta.“
pořadatelům doporučeny jednotlivými národními středisky zastoupenými v AITA/IATA. Programová rada provádí finální výběr zahraničních souborů a uděluje pozvání na festival. Pobyt hostujících souborů
na celou dobu festivalu je financován pořadatelem, doprava a cestovné je ve vlastní režii souborů (česká účast byla financována z grantu
Ministerstva kultury České republiky).
Idea smyslu konání celé akce vychází z odkazu a na počest
rodáka z Kazincbarciky, maďarského herce, režiséra a specialisty
5 | 2008
61
Kukátko do světa
na shakespearovskou dramatiku
Istvána Horvátha ml., který se již
v útlém věku jako nadějný divadelník stal obětí holocaustu (i když
nebyl židovského původu, nehodlal se zříci své židovské manželky).
Další ne úplně naplněnou ideou
festivalu je zkulturnění a oživení
třicetitisícového průmyslového
města na východě Maďarska (200
km od Budapešti), plného funkcionalistických staveb, dále jsou tu
dva moderní kostely a několika supermarketů. V tomto aspektu bych
Jiráskův Hronov hodnotil jako úspěšnější, protože mezi jeho diváky patří nejenom účinkující soubory, ale i nedivadelníci (resp. nevystupující
divadelníci), kteří zaplavují celé „Jiráskovo rodné město“. Kazincbarcika
festivalem nežije a je pouhým jeho hostitelem. Přesto je festivalové
publikum velmi početné a vstřícné, i když složené z účastníků, kteří
povětšinou (když už váží tak dlouhou cestu) zůstávají po celou dobu
festivalu.
Výrazným kladem akce je jeho organizace. Každý soubor po
příjezdu (je ovšem velmi obtížné najít festivalové centrum, protože
málokdo rozumí anglicky) obdrží svého opatrovníka mluvícího jeho
mateřskou řečí (v případě české účasti slovenštinou), a co je nejdůležitější – ovládající řeč maďarskou. Opatrovník se pak od souboru nehne
ani na krok, stává se souborovým spolunocležníkem a jeho největším
fanouškem (alespoň v případě Geisslers Hofcomoedianten to tak bylo).
Dalšího velmi vstřícného zacházení se účastníkům dostane od všech organizátorů a dobrovolných pomocníků festivalu, i když se s nimi třeba
slovně nedomluvíte, přesto vše (co vám na očích vidí) zařídí.
Dalším aspektem, který vrcholovou českou a maďarskou
divadelně-amatérskou přehlídku spojuje, je jejich vnější prezentace a
značně „povadlá a unavená visage“. Chápu, že financí je málo a položek k zaplacení mnoho, ale v současné době kvalitní a přitažlivé logo,
grafické zpracování programu a vůbec estetická prezentace festivalu
vytvářejí celkový dojem o „nápaditosti, živosti, jedinečnosti, ale i nevkusnosti, tradičnosti, umdlenosti“ celé akce. Několik let (či desítek let)
stejná „visage“ není věcí financí!
Umělecká úroveň jednotlivých představení programu
nemůže být nikým z Geisslers hodnocena, protože neměli možnost
je všechny vidět. Ale přesto se já (autor článku) odvážím po čtyřech
zhlédnutých festivalových inscenacích celkovou divadelní úroveň
festivalu alespoň odhadnout: je velmi kolísavá a nevyrovnaná. Viděl
jsem představení značně neinspirativní a mezinárodně nekomunikující,
založené na slově a na „nedobrém amatérském“ herectví (Brian Friel:
Tanec na konci léta, Compagnie Theatrale du Moulin, Francie), přes
značně zdlouhavý „nerytmický pokus“ o pohybové divadlo (Fantom
revue, Quasi Collective, Maďarsko), po podle mého názoru naprosto
dokonalý převod „fellinniovské atmosféry“ magického realismu na
jeviště spolu s precizním dramaticko-výchovným vedením mladých a
nadšených dětí (8 a 1⁄2 , Jonna Theatre, Belgie). Inscenace Amora tyrana
od Geisslers Hofcomoedianten zde zapůsobila svou hravostí a tím, že si
na nic „nehrála“ a občas si i s maďarštinou „pohrála“, a přitom divákovi
„nahrála“ (zvláštní cena poroty).
Program tedy nabízel kromě všemožných národů i všemožné
žánry a divadelní formy, a to všemožné úrovně. Hrálo se na různých
místech a v různých kulturních domech (včetně plenéru). Každé dopoledne probíhala vcelku kritická diskuze s oběma porotami a každý večer
„mezinárodní družba“.
I když se zdá být tato zpráva kritickou, celkový dojem z festivalu v Kazincbarcice 2008 je velmi pozitivní. Přes všechny problémy
mají stále takováto setkání smysl, a když zrovna nepřekračují hranice
umělecké, rozhodně překračují hranice územní a národnostní. Divadlu
(a amatérskému zejména) se svým sklonem k provincionalismu a k sebeuspokojení vždy prospěje konfrontační výlet do „široširých mezinárodních divadelních vod“. Geisslers Hofcomoedianten například úspěšně navázali kontakty s Itálií, Belgií, Maďarskem... Úspěšná plavba.
62
5 | 2008
X. WORLD FESTIVAL
OF CHILDREN´S THEATRE
MOSCOW 17.–25. 7. 2008
pro soubor KUK!
ZUŠ Biskupská, Praha 1
Ivana Sobková
V termínu 17.–25. 7. 2008 se dětský divadelní soubor KUK!
zúčastnil X. Světového festivalu dětského divadla s podtitulem Děti
hrají dětem. Hostitelem letošního jubilejního desátého ročníku se
stala Moskva. Po neuvěřitelných peripetiích s ruskými vízy a nakonec i
po přeobsazení téměř celé inscenace, neboť někteří rodičové nechtěli
svá dítka vyslat se souborem tímto východním směrem, jsme 17. 7.
kolem poledne šťastně přistáli na moskevském letišti Šeremetěvo 2.
Nemaje od organizátorů příliš přesných informací, byli jsme
velmi mile překvapeni a potěšeni, že už na letišti čekali naši dva průvodci – student v oboru cestovního ruchu a studentka pedagogické
školy. Autobus nás dovezl na internát místní konzervatoře, kde jsme
měli bydlet. Už u vchodu naši skupinu rozdělili na „malčiky a děvočky“
a ubytovali hochy a dívky včetně dospělých zvlášť v odlehlých křídlech této budovy. Inu pořádek musí být!
Protože oficiální zahájení festivalu bylo naplánováno až na
druhý den dopoledne, chtěli jsme využít volného času k prohlídce
Moskvy. Naši průvodci se dlouho radili a nakonec nás vzali na projížďku metrem, což už samo o sobě je opravdu velký zážitek, protože
moskevské metro je neuvěřitelný labyrint, a cílem našeho putování
se nakonec stal Park vítězství s monumentem připomínajícím druhou
světovou válku. Jak je vidět i v mladých Rusech zřejmě ještě stále žije
odkaz hrdinných ruských bojovníků!
Seznamování s ruskou mentalitou a zvyklostmi pokračovalo
i po návratu z prvního výletu. Děti už spokojeně zabydlovaly své pokojíky a my dospělí jsme právě živě diskutovali s vedoucími z ruského
souboru z Omsku, bylo právě 23.00 hod. (21.00 našeho času), když se
otevřelo okno a vedoucí našeho internátu zavelela, že je čas jít spát a
že se máme urychleně odebrat do svých pokojů, neboť jde zamknout
chlapecké oddělení. Večerka je večerka! Jak jsme ovšem později zjistili, valná většina souborů bydlela v mnohaposchoďové ubytovně asi 20
km od centra Moskvy a po večerech se kochala maximálně výhledem
ze 17. patra, zatímco náš internát ležel tak 300 metrů od kremelské
zdi jedním směrem a 300 m od starého Arbatu na druhou stranu, což
nám v příštích dnech umožnilo i velmi zajímavé večerní procházky
centrem Moskvy (tedy pouze do 23.00!). Jak se stalo, že právě soubor
z České republiky měl to privilegium – a to ještě se souborem z Kuby,
Venezuely a ruského Omsku – je nám dodnes příjemnou záhadou.
Centrem festivalového dění se stal park Ermitáž, kde byla
jedna ze tří hracích scén, zde probíhaly workshopy pro děti ze souborů a diskuzní fóra pro vedoucí, tady se občerstvovalo, odpočívalo
a probíhal zde i doprovodný program. Zahájení festivalu pojali pořadatelé vskutku velkolepě. Večer před zahajovacím ceremoniálem mě
sice poněkud znepokojil údiv našich průvodců, že s sebou nemáme
české kroje na slavnostní zahájení a ani jsme si nepřipravili nějaký ten
„představovací“ tanec či zpěv. Ale vědoma si toho, že nejsme na folklorní show, připravila jsem ještě ten večer se souborem „černobílou“
píseň Život je jen náhoda v duchu 30. let, která byla inspirací i pro
naše představení. Ráno jsme se všichni shromáždili v Ermitáži, některé soubory opravdu v národních krojích, některé soubory vybaveny
hudebními nástroji, některé vybaveny jen svým temperamentem a
spontánním projevem. Hotový babylon. Za hlasitého zvuku veselých
písní a fanfár vbíhaly soubory z různých koutů světa na improvizované pódium před vchodem do divadla, aby se krátkým vstupem před-
Kukátko do světa
stavily, pozdravily se s ostatními a zákulisím poté vbíhaly do divadla,
kde už probíhal zábavný program, zatímco velkoplošná projekce nad
scénou stále připomínala, co se děje na pódiu před vchodem. Když se
konečně do útrob divadla propracovaly všechny soubory, mohly se
na připravený strom života zavěsit vlajky všech zúčastněných zemí a
festival byl oficiálně „otkryt“.
Na festival obdržely pozvání soubory z Azerbájdžánu, Bangladéše, Velké Británie, Kolumbie, Chorvatska, České republiky, Estonska, Německa, Indie, Indonésie, Izraele, Singapuru, Lotyšska, Litvy,
„V kontrastu k dětské hravosti /.../ se lze
setkat s dětskou show... /.../ Tady nejde o
spontánnost, působí to spíše dojmem davové psychózy, kde se zmanipulovaní diváci (a
nejenom děti) jsou schopni v sále ušlapat.“
Běloruska, Slovenska, Ukrajiny, Venezuely
a ruské soubory z Dagestánu, Republiky
Tyvy, Omsku, Solikamsku a Moskvy. Jelikož
propozice připouštějí představení divadelní,
operní, muzikálová i taneční, byly k vidění
velmi různorodé inscenace různých stylů,
žánrů, témat i kvality. Vzhledem k tomu, že
jsem se letos festivalu zúčastnila se svým
souborem a ne jen jako pouhý pozorovatel,
neměla jsem tolik času na návštěvu všech
představení, tak jen několik postřehů.
Tanečním vystoupením se představilo například německé dětské divadlo
TPZ z Lingenu, které se pokusilo (řečeno
jejich slovy) převést příběh Malého prince
Saint-Exupéryho do jazyka tance, divadla,
zpěvu, akrobacie, zvuků a světel. Vzhledem
k tomu, že mám srovnání s předešlým vystoupením tohoto souboru na minulém
festivalu před dvěma lety, které působilo
spíše jako spartakiáda s triviálním tématem,
musím říci, že mě velmi potěšil pokus o zpracování velmi křehkého,
fantazijního příběhu. Magicky působila většinou právě ta místa, kde
šlo o jednoduchý nápad bez velkého přikrášlování světly, hudbou
či technikou. Naopak velmi toporně působilo, když tvůrci vsadili na
někdy až nebezpečnou akrobacii a divák spíše trnul strachy o aktéry.
Křehkost příběhu se příliš neslučovala s přesnými artistickými figurami
a nastolená atmosféra vzala za své. Právě artistické výkony však byly
místním publikem oceňovány a velmi často byly k vidění zejména ve
vystoupení ruských souborů. Zřejmě odkaz slavné ruské cirkusové tradice. Nutno ovšem podotknout, že v ruském provedení jim, na rozdíl
od německého souboru, nechyběla lehkost a svižnost.
Někde mezi artistním a muzikálovým vystoupením se pohybovala inscenace ukrajinského souboru The Polonina night,
čerpající z poetického příběhu spojujícího fantazii, ukrajinský folklor a
mystiku. Autorem scénáře je Aleksandr Oles. Mladý muž se bezhlavě
zamiluje do čarodějky, podlehne její magii, zapomene na realitu, svět
lidí i svou nevěstu. Silný příběh o tom, jak lehce podlehneme pokušení
a jak snadno opouštíme své přátele pro vlastní prospěch. Otevřený
konec, který nevnucuje žádný happy end prozření či návrat do reality
podporuje naléhavost tématu. Z projevu dětských herců byla znát
Oficiální zahájení X. Světového festivalu dětského divadla v Moskvě 2008. Foto: archiv
souboru KUK!
Soubor KUK! ZUŠ Biskupská, Praha 1 / Ivana Sobková a kolektiv souboru: Němý film. Foto:
Michal Drtina.
5 | 2008
velmi tvrdá příprava herecká, mluvní, zpěvní
i pohybová. Z rozboru na diskuzním fóru vyplynulo, že děti absolvují hodiny zpěvu, akrobacie a herecké průpravy několikrát týdně
pod vedením zkušených lektorů. Do hlavních
rolí jsou obsazováni ti starší a zkušenější,
ostatní členové souboru vystupují povětšinou v chórech a menších úlohách. Hlavní slovo při přípravě představení má pak režisérka
Yulia Taranenko. Představení tak vypadalo
velmi profesionálně, některá místa až velmi
„narežírovaně“. Trochu mi chyběla výpověď
samotných dětí a dětský pohled na svět, který mizí pod nánosem profesionalismu.
K podobnému typu představení lze
přiřadit například vystoupení ruského Solikamsku Vanya of Denmark, se kterým jsme
se setkali už vloni na festivalu v Chorvatsku.
Vtipně zpracovaný příběh podle knihy Borise
Shergina je ukázkou perfektně připravených
dětí po stránce herecké, pohybové i hlasové.
S velkými uměleckými ambicemi
přijela Venezuela. Představení Azul soubor
popsal jako choreografickou divadelní kom-
63
Kukátko do světa
pozici s hudbou a videoprojekcí. Šlo v podstatě o velmi ambiciózní
pokus o pohybové a vizuální ztvárnění tématu „Země“ s využitím
estetizovaného pohybu, tance a hudby, kde scény na jevišti doplňovaly animace a přírodní záběry na plátně nad jevištěm, někdy
až příliš vyumělkované. Cílem bylo podle tvůrců si společně užít
všech krás naší planety, ztvárňovány tu byly různé přírodní živly,
závěr pak měl být apelem na diváky – zachraňte naši planetu!
Vzhledem k celkové přeestetizovanosti představení však vyzněl
poněkud křečovitě.
Ostatně někdy až urputná snaha o velká a nadčasová témata nebyla ojedinělá. Běloruský soubor přišel se zpracováním scénáře
jedné ze svých starších členek s názvem Kolo. Skupina mladých lidí
se snaží sestrojit kolo, pomocí něhož by mohli dosáhnout na hvězdy.
Kolo je poháněno láskou a přátelstvím. Jednoho dne jim ale jakýsi
člověk ukáže jinou cestu k dosažení jejich cíle a všichni se stanou
pracovníky „organismu“, který vytváří přístroj k sestřelení hvězdy, tak
aby ona spadla na zem. Láska a přátelství tu nejsou zapotřebí. Mechanická práce je ovšem změní v zákeřné, zlomyslné a staré lidi, kteří
už nevidí jakýkoli smysl svého života. Naštěstí si včas vzpomenou na
moc a hodnotu lásky a přátelství a tím se zachrání. Místo zřejmě dobře
míněného apelu se díváte spíše na prvoplánově výchovně vztyčený
ukazovák a sestřelená hvězda, která by snad měla symbolizovat naše
sny a cíle, působí v podobě elektrického větráku spíše komicky. Nepřišla jsem společně s aktéry o své sny, ale o iluzi, kterou se tak pracně
snažili vybudovat.
Další skupinou představení byla vystoupení např. Bangladéše či Singapuru. Příběhy plné mystiky, tajemných bytostí, zápasu
s nimi a překonání sama sebe v boji s přírodními živly či démony. Zajímavé kostýmy a masky, pro Evropana nezvyklý stylizovaný herecký
projev a děti, které ačkoli svázány stylizací, působí velmi přirozeně a
neztrácí svou hravost – to je můj dojem z těchto představení. Člověk
„Naše představení Němý film /.../ bylo oceněno pro jeho původnost, velmi kladně byla
hodnocena i přirozenost a vybavenost dětí a
jejich osobitá výpověď. Neboť jsme hráli ve
stejný den jako Ukrajina, jejíž vedoucí popisovala naprosto odlišný způsob práce, než
je ten náš, rozpoutala se velmi živá diskuze
o metodách přípravy dětí a práce na samotném představení.“
Kubánské představení Popelka a Beatles bylo také ze
sorty líbivých efektních představení. Čtyři malé děti – myšáci si hrají
na hudební skupinu Beatles. Žijí ve sklepě domu, ve kterém bydlí pohádková Popelka a jednoho dne jim pošťák přinese pozvání na párty
v královském paláci. Stávají se tak komickou součástí příběhu Popelky.
Trochu krkolomně propojený příběh myšáků a Popelky, obohacený
ještě kubánským koloritem, má být podle autorů veselou komedií.
Děti zpívají nejznámější songy Beatles, např. v situaci, kdy na myšáky
útočí krutá kočka Tom zpívají písničku „Help!“, což je doprovázeno
bujarým smíchem a aplausem z hlediště, se kterým hrající děti už samozřejmě počítají a bravurně jej zvládají. Efekt se vydařil! Vše funguje
podle plánu! A malí baviči mají radost a rozjíždí se na jevišti ještě víc...
I takhle může vypadat dětské divadlo. Jen je mi líto dětí, které se pro
divácky fungující povrchnost možná ani nedozvědí, co vlastně obnáší
to opravdové, poctivé divadlo.
Asi nejzajímavější a nám nebližší bylo
vystoupení britského souboru z Newcastlu.
Na motivy knihy Mary Shelley Frankenstein
vzniklo pantomimické představení seznamující nás ve zkratce se životem mladého Frankensteina, jeho studiemi a prvními pokusy, které
vedou až k vytvoření lidského monstra. Příběh
o odpovědnosti, potřebě každého jedince
někam patřit, být přijat a sdílet s někým svůj
život, o odmítnutí a následné zlobě a mstě je
asi všem dobře znám. Inscenace je vystavěna
z improvizací na dané téma, s použitím jednoduchých, ale působivých prostředků, obrazem
i rozehranými scénami, s nadhledem i suchým
humorem Britům vlastním. Z rozhovoru
s vedoucím této divadelní skupiny Philipem
Bradleym jsem posléze zjistila, že jejich způsob
práce na představení je velmi blízký našemu
(od tématu, které děti zajímá, k námětu či
konkrétnímu příběhu, přes improvizace a
Dětský divadelní soubor KUK! ZUŠ Biskupská z Prahy 1 na obchůzce Moskvy. Foto: archiv etudy k hledání konečného tvaru inscenace),
a proto doufám, že se nám podaří uskutečnit
souboru KUK!
v budoucnosti společný projekt.
Naše představení Němý film bylo na programu hned
si uvědomí, jak na jevišti hraje jen drobné, ale čitelné gesto, pokud mu
druhý hrací den. Jde o pantomimu, která je po pohybové stránce
dáme čas, jakou sílu má pouhý pohled, kontakt očima.
a v hereckém projevu inspirována třicátými léty 20. stol., fotograV kontrastu k této dětské hravosti, někdy možná divadelně
fiemi a záznamy němých filmů. Atmosféru této doby podporuje
nedokonalé, ale velmi přirozené a spontánní, se lze setkat s dětskou
i stylová klavírní improvizace. Děj Němého filmu, jehož podtitul
show připravovanou už od počátku na efekt. Takou show předvedla
zní Může se to stát i vám aneb Vztahy ve zkratce! se snaží zanapříklad Indie, která své diváky masíruje ještě před začátkem předchytit lidské radosti, slabosti i starosti a vývoj rodinných vztahů
stavení rytmem, hudbou a tancem s obřími loutkami před divadlem
v jejich nadčasové platnosti – od prvotního zamilování, přes lásku,
a na závěr svého představení, kde bychom jen stěží hledali nějaký
rodičovské trable a rozpad manželství až ke vzniku nových partpříběh, zve všechny diváky na společný taneček či spíše nezávazné
nerských svazků. V titulcích přinášených na jeviště vždy v novém
blbnutí na jevišti. Tady nejde o spontánnost, působí to spíše dojmem
aranžmá a s drobným vtipem se pak objevují komentující glosy a
davové psychózy, kde se zmanipulovaní diváci (a nejenom děti) jsou
citáty ze známých i méně známých literárních autorů a příruček
schopni v sále ušlapat.
oné doby.
64
5 | 2008
Kukátko do světa
Na dopoledních diskuzích vedoucí souborů, které hrály
v předchozím dni, vždy představili způsob, jakým inscenace vznikala a
jak jsou děti připravovány. Naše představení bylo oceněno pro jeho původnost, velmi kladně byla hodnocena i přirozenost a vybavenost dětí
a jejich osobitá výpověď. Neboť jsme hráli ve stejný den jako Ukrajina,
jejíž vedoucí popisovala naprosto odlišný způsob práce, než je ten náš,
rozpoutala se velmi živá diskuze o metodách přípravy dětí a práce na
samotném představení. Zda je vést k vlastní výpovědi, někdy možná i
na úkor získané techniky, nebo se naopak zaměřit hlavně na techniku,
neboť „i na hudební nástroj musíte nejprve dokonale ovládat techniku“.
Režírovat v zájmu dokonalé výpovědi nebo naslouchat mnohdy ještě
naivnímu pohledu na svět? Musím říci, že jsem byla nakonec docela
hrdá, že právě konfrontace s naším představením vyvolala pro mě velmi
zásadní debatu, kterou ale samozřejmě toto fórum nevyřeší. Z mnoha
představení mám totiž dojem, že dospělí vedoucí často velmi podceňují dětskou fantazii a tvořivost. Jako by snad naše dospělácké vidění
a zkušenosti byly důležitější či pravdivější. Divadlo je pro mě výpověď,
sdělení a pokud je to dětské divadlo, ať je to výpověď dětí.
V rámci festivalu proběhl také projekt s názvem Věř mi, i když
možná přesnější překlad by byl Věř/uvěř ve mě. Cílem tohoto projektu
bylo propojit práci různých divadelních skupin pracujících s mentálně
i fyzicky postiženými dětmi. Každá z těchto skupin má jiné zkušenosti
a jiné postupy, jak s nimi pracovat. Během sedmnácti dnů pracovalo
35 dětí s lektory, kteří je připravovali v různých divadelních disciplínách (herectví, jevištní pohyb, jevištní mluva atd.) a na konci festivalu
předvedly asi třicetiminutové představení. Příběhy starých odhozených
dětských hraček, které na jevišti ožívají, mají divákovi připomenout
osud těchto dětí a vyslat signál o jejich touze po přijetí. Bohužel toto vystoupení pro svou křehkost zcela zaniklo mezi mnoha profesionálními
soubory v rámci závěrečného ceremoniálu.
Čekaly nás i dva výlety. První nás zavedl na Rudé náměstí, kde
stojí pověstný obchodní dům GUM, chrám Vasila Blaženého a stále fungující Mauzoleum V.I. Lenina. Procházku kolem řeky Moskvy k chrámu
Spasitele nám zpestřil malý Singapurec dotazem na naši průvodkyni,
zda jsou v té řece také krokodýli. Druhý den se konala projížďka lodí
po řece Moskvě. A protože jsme zvídaví cestovatelé a protože se k nám
přidala i ruská studentka češtiny, která na festivalu pracovala jako uvaděčka, vydali jsme se ještě na prohlídku Lomonosovy univerzity a na
závěr našeho pobytu jsme navštívili i samotný Kreml.
Oficiální zakončení festivalu bylo ještě bombastičtější než
jeho zahájení. Na závěr téměř tříhodinového programu jsme se všichni
rozloučili s X. světovým festivalem a Moskvou a popřáli si, abychom se
zase opět setkali za dva roky v Lingenu.
BALTOSCANDAL NENÍ JÄÄÄÄR
aneb
NASETO V RAKVERE
S Vendelínem Otesanem si povídal
Radim Wolák
Rakvere je malé estonské město. Přitom hostí největší pobaltský divadelní festival Baltoscandal. Letos jste na programu mohli najít i
Divadelní soubor Scéna z Kralup s představením Naseto.
O festivalu jsme se dozvěděli náhodou od kamaráda, říká
Vendelín Otesan ze Scény při našem povídání v restauraci nad tradiční estonskou pochoutkou: krvavým jelitem. Zjistili jsme, že Rakvere je
provinční městečko, nedaleko hlavního města, stejně jako Kralupy, a
tak jsme si řekli, že by nebylo špatné okouknout, jestli tam pořádají
podobný festival jako my náš Za vodou v Kralupech. A to už byl dů-
vod se do Estonska vypravit. Díky podpoře z mnoha stran, za niž moc
děkujeme, hlavně díky finančnímu příspěvku na dopravu od ministerstva kultury, jsme si cestu mohli i dovolit nacpat se do dvou dodávek,
překodrcat se přes nekonečné Polsko a podívat se, jak to v Rakvere
probíhá.
A co jste zjistili?
Že máme určitě co dohánět! Rakvere je sice pidiměstečko,
ale zvládá pořádat největší divadelní festival v pobaltské oblasti, kterým Baltoscandal, jak jsme zjistili, je. Rakveřané jsou ale asi obecně
podnikaví: letos pořádali třeba velkou přehlídku punkového sborového zpěvu, na podzim tam bude světový šampionát v sumo, prý se tam
konají i velké folklorní slavnosti mužských tanců, největší estonský
rockový festival… Navíc mají v Rakvere hezký hrad a dokonce kopeček, což je v Estonsku rarita. Na něm stojí obří socha býka (někteří
tvrdí, že je to zubr), která se na to všechno nasupeně dívá.
Můžeš popsat, jak Baltoscandal probíhá?
No, moc toho asi nepovím, protože jsme festival příliš do
hloubky neměli čas poznat, přeci jen jsme se kodrcali tři dny tam,
pak odehráli tu naši třicetiminutovku, a už zas frčeli zpátky. Ale přeci
jen: festival se poprvé uskutečnil v roce 1990 v Pärnu. Od roku 1994
se přesunul do Rakvere. Koná se jedou za dva roky, letos slavil desáté
výročí. Sám sebe charakterizuje jako akci zaměřenou na nové či mladé divadlo, na otevřené struktury, procházení žánry, experiment. Program trvá čtyři dny (letos od 2. do 5. července), během nichž je v rámci
DS Scéna Kralupy nad Vltavou / Naseto?! Foto: Milan Strotzer.
hlavního i doprovodného programu k vidění okolo třiceti představení
souborů převážně severských, sem tam i odjinud, tentokrát třeba
z Francie, Rakouska, Turecka a Česka. Těžko posoudit, do jaké míry
je Baltoscandal i skandální, když to má v názvu, na to jsme tam byli
krátce. Nic skandálního jsme ale určitě nepotkali, tak to „scand“ bude
asi souviset spíše se Skandinávií. Překračování hranic, které organizátoři inzerují, jsme také zažili spíše po cestě, než že bychom je viděli na
jevišti.
Zaujalo vás nějaké představení?
Určitě. Nejvíc asi představení estonského souboru nazvané
Proffet. Myslím ale, že nemá cenu je vyprávět. Zajímavé byly i každovečerní doprovodné akce ve festivalovém stanu. Každou noc tu bylo
nějaké zajímavé vystoupení, po něm dobrá hudba, a k tomu mnoho
zajímavých a přátelských lidí, atmosféra téměř hronovská. V Rakvere byly zrovna bílé noci, tak tam bylo vše trochu posunuté, hlavní
program začínal v jednu v noci a trval až do rána. I to vlastně trochu
připomínalo Hronov…
5 | 2008
65
Kukátko do světa
„Viděli jsme něco zajímavých divadel, poznali spoustu nových příjemných lidí, které
jsme samozřejmě všechny pozvali k nám. K
tomu by měl asi festival být, ne? /.../ Výlet do
Rakvere pro nás rozhodně nebyl JÄÄÄÄR...“
Jak jste byli spokojeni s organizací?
Starali se o nás tuze pěkně. Byli jsme ubytovaní v nově opravené škole, měli jsme zabezpečené vstupenky na všechna představení, jídlo,
k snídani byl po seversku losos na vidličku. Všichni byli velmi milí, dokonce
nám v budově všechny nápisy vyvedli i v češtině. Pravda ale je, že zpočátku, ještě před odjezdem, trochu vázla komunikace s organizátory, a tak
jsme až na místě zjistili, že vystupujeme v rámci doprovodného programu. To by nám samozřejmě nevadilo, kdyby se doprovodný program tolik
časově nepřekrýval s programem hlavním. Takže jsme se ocitli v situaci,
kdy jsme vystupovali v čase, kdy se v hlavním sále konalo jiné představení.
A my hráli v tělocvičně školy, která byla schovaná na kraji města. Pro ty,
kteří jezdí na Hronov, by se to dalo přirovnat k situaci, kdy se v Jiráskáči
hraje něco velkého a v tělocvičně na Zbečníku je zároveň představení, o
kterém se dozvíte, jen když budete hodně pátrat. A my byli na Zbečníku.
Když jsme se večer předtím bavili s místními, většinou ani nevěděli, že
nějaký doprovodný program je. Propagace této části nebyla skoro žádná,
organizátorka nám jen doporučila, abychom si ji zajistili sami. Nakonec to
ale nebylo tak hrozné, zorganizovali jsme hurá akci s letáčky po městě a
nějací lidé přišli, určitě jsme nebyli v přesile. Musím však přiznat, že tohle
nás trochu mrzelo. Ohlasy diváků nám to ale potom vynahradily. Ačkoli je
naše představení nemluvné, je založené na typicky českém pohádkovém
příběhu, pohádce o Otesánkovi, který, jak po našem průzkumu vyšlo
najevo, Estonci neznají, maximálně si jej pletou s Buratinem. Toho jsme
se trochu báli. Místní ale reagovali skvěle, hodně si s námi večer po představení o Naseto povídali.
Takže se vám v Estonsku líbilo?
No samozřejmě! Viděli jsme něco zajímavých divadel, poznali
spoustu nových příjemných lidí, které jsme samozřejmě všechny pozvali
k nám. K tomu by měl asi festival být, ne? Cesta navíc přispěla i ke stmelení
souboru, tři dny tam a tři dny zpět namačkáni na sebe jsme si zase byli
blíž. Stihli jsem se i zatavit v krásném Tallinu.
Výlet do Rakvere pro nás rozhodně nebyl JÄÄÄÄR (to je moc
zajímavé estonské slovo, které se používá ve chvíli, kdy chcete hovořit o
něčem, co nestojí za řeč – v překladu to znamená okraj ledovce).
48 hodin v Chorvatsku
David Slížek
Rychlý, intenzivní a bez záruky – tak se dá v krátkosti popsat „zájezd“ DIVADLA (bez záruky) PRAHA (ĎBZ) na festival Jadran
2008 do Chorvatska.
Když jsme v březnu dostali nabídku jet
hrát Titanic Orchestra do Chorvatska, považoval
jsem to nejdřív za docela dobrý vtip. Český soubor
pojede do Chorvatska hrát v češtině hru bulharského autora, která je poměrně výrazně postavena na
slově? O smysluplnosti takového počínání jsem měl
své pochybnosti. Obrousil je až argument, že nás
už několikrát viděli cizinci a vždycky si představení
pochvalovali a říkali, že vůbec nevadilo, že textu
nerozuměli. No budiž, uvidíme, třeba je to pravda,
řekl jsem si a začal s přípravami na druhý zahraniční
zájezd v historii DIVADLA (bez záruky) PRAHA. Ten
66
5 | 2008
první se uskutečnil v roce 1997, kdy jsme vycestovali na lotyšský festival Spéleskrieks. Je fakt, že jsme tam tehdy hráli pohybové představení
Příběh, ve kterém nepadlo ani slovo.
Jadran 2008 probíhá v malém městečku Kastav, které na
mapě najdete v blízkosti známého letoviska Rijeka. Vyměnili jsme si
několik zdvořilých e-mailů s Draženem Jelavičem z Hrvatskiho sabora kulture v Záhřebu, poslali jsme do Chorvatska DVD se záznamem
představení, vyplněnou přihlášku a pár slov o našem souboru a představení. Věděli jsme, že to bude rychlá víkendová cesta – v pátek večer
ještě jeden z členů souboru účinkoval v představení jiného souboru a
v pondělí ráno už jsme zase skoro všichni museli být v práci. V tomto
smyslu jsme také v přihlášce žádali o přidělení hracího termínu ideálně na sobotní večer.
„All the time ĎBZ keeps honouring its name: its guarantee si
limited and you never know what surprise it is gonna bring in, what
time is it going to come or if it is really going to leave after the show,“
neodpustil jsem si malý vtípek ve slovu o souboru. V překladu: „ĎBZ
dělá čest svému jménu: je bez záruky, nikdy nevíte, čím vás překvapí,
kdy přijede, nebo jestli po představení opravdu odjede.“ To jsem ještě
netušil, jak moc se tahle věta může přiblížit skutečnosti.
DIVADLO (bez) ZÁRUKY PRAHA / Christo Bojčev: Titanic Orchestra.
Foto: Ivo Mičkal.
Základním předpokladem zájezdu do Chorvatska je, že se
tam máte jak dostat. Poštěstilo se nám zapůjčit jen za cenu pohonných hmot dodávku, do které se vejdou tři lidé, scéna a všechny rekvizity (tisíceré díky, Honzo Julínku, nikdy ti to nezapomeneme!). Zbytek
souboru se měl na cestu vydat osobním autem, které nám bylo též
zcela nezištně zapůjčeno. Na světě přece jen ještě jsou dobří lidé.
Termín festivalu se přiblížil a my stále netušili, kdy budeme
hrát. Program přehlídky nám po urgenci dorazil až týden před předpokládaným odjezdem. Jaké bylo naše překvapení, když jsme se v něm
dočetli, že hrajeme – v neděli večer. Plán cesty se tím dost zkomplikoval. Věděli jsme, že sice získáváme dostatek času na
cestu do Chorvatska, ale také že nás v neděli ihned po
představení čeká nonstop noční jízda zpátky do Česka. A to jsme si ještě bláhově mysleli, že trasu Praha
– Kastav zvládneme bratru tak za osm devět hodin.
Sobota 24. května, 9.00, Praha-Karlín. To byl
čas a místo domluveného odjezdu. Nakonec jsme
vyrazili až těsně před desátou. Cestu nemá cenu popisovat příliš podrobně, stačí říct, že nejhůř a nejdéle
trvalo projet Českem, ale jakmile jsme přejeli hranice, jelo se jako po másle. Nálada na palubách obou
vozidel byla dobrá, poměrně často jsme stavěli, fotili
se a platili mýtné nebo poplatky za průjezd tunely.
Postgraduální sloupky
DIVADLO (bez) ZÁRUKY PRAHA na divadelním festivalu Jadran 2008
v Chorvatsku. Foto: David Slížek.
Do Kastavu jsme – po mírném bloudění těsně před cílem – dorazili už
za tmy, kolem desáté večer. Cesta nám trvala přibližně dvanáct hodin,
tedy skoro o tři déle, než jsme předpokládali. Překonali jsme i poslední
nástrahu, když jsme v Kastavu nemohli najít divadlo. Zastavili jsme
tedy u jakési restaurace, od které právě odjížděly autobusy s davy lidí,
a šli se zeptat na cestu. Hned první člověk, na kterého jsme narazili, byl
jedním z organizátorů festivalu. A restaurační budova byla k našemu
překvapení oním divadlem.
Následovalo parkování, seznamování a pozvání na večeři.
Jídlo nás málem připravilo o Petra, kterému zaskočilo tak, že jsme
mysleli, že budeme v setmělém Kastavu hledat pohotovost. Naštěstí
se mu podařilo sousto vykašlat a zájezd byl zachráněn. Kolem půlnoci
jsme dorazili na hotel Icici v nedalekém městě Icici. Pohled na poklidné moře z balkonu hotelu nás, suchozemské Čechy, uvedl do mírné
euforie, ze které nás vyvedl Zdeněk, který byl u moře poprvé: „Takový
Mácháč,“ pronesl mírně zklamaně.
V neděli jsme šli ten Mácháč prozkoumat trochu blíže. Účastnit se dopolední diskuze o představení, které jsme neviděli (podle programu hrál v sobotu večer chorvatský soubor Teatar Fedra hru Šejtanski
krug), nám nepřišlo příliš smysluplné. Shodli jsme se na tom i s hosteskou, která nás měla na starosti. Na festivalu kromě nás hrál ještě jeden
Paměť divadla X
Jan Císař
K té velké a dnes už legendární éře českého divadla šedesátých let 20. století patřila i tehdejší teatrologie – to jest myšlení a
psaní o divadle. Vydalo by to na dlouhou kapitolu, kdybych se touto
problematikou zabýval ve všech směrech a aspektech. Spokojím se
jen s jednou složkou teatrologie – kriticko-teoretickým uvažováním.
Ten pojem kriticko-teoretický chce obsáhnout to, že význam a smysl
uvažování o divadle se zvyšoval a nabýval svou váhu proto, že v něm
sílil proud, jejž tvořili lidé, kteří byli teoreticky fundovaní a tím schopní
psát články, které obzíraly dané téma v širších souvislostech. Hlavní
síla tohoto proudu byla ovšem v tom, že opouštěl ideologická kritéria
zahraniční soubor – v pondělí večer Slovinci, kteří měli na programu
Monty Pythonovskou variaci Král Artuš a Svatý grál. Podle názvu to mohl
být zajímavý zážitek, tak snad někdy příště. V pondělí měl v Kastavu hrát
také krajanský soubor Dramska grupa Češke Besede s představením
Vlastimila Pešky Slovácko sa súdí na motivy známých Galuškových povídek. Ani toto představení nám nebylo souzeno spatřit.
A jak jsme v Chorvatsku hráli my? Večer jsme se dostavili do
divadla a jali se připravovat scénu. Zdejší sál si představte jako maloměstský dům kultury s víceúčelovým prostorem pro pořádání všech
možných akcí – zasedáním zastupitelstva počínaje, plesy, koncerty,
divadelními představeními a projekcemi filmů konče. Svícení je možné pouze zepředu a z výšky balkonu, zvuk obstarávají dvě reprobedny
umístěné na stojanech před jevištěm. Technici jsou vesměs mladí a
velmi ochotní, bez ptaní pomáhají s nošením kulis a na požádání šplhají po zdech a balkonových zábradlích jako kamzíci. Do sálu se vejde
odhadem tak stovka lidí.
Na nás jich přišlo asi čtyřicet a nutno uznat, že byli velmi
stateční. Na to, že v Titanic Orchestra museli rozumět tak každé desáté
větě, čemuž odpovídaly i jejich slabší reakce na osvědčených vtipných
místech, vykazovali nebývalou míru soustředění a snahy porozumět
tomu, co se před nimi odehrává. Možná je trochu zmátlo, že jsme byli
v programu uvedeni s podtitulem „suvremena drama“, což si ryze laicky překládám jako „současné drama“. Nicméně – ryze divadelních, na
slově nezávislých situací se evidentně chytali a obdobně se zasmáli i
některým situačním gagům. Pro nás to rozhodně byla zajímavá zkušenost. Když hrajete pro cizince, kteří jsou při sledování představení
odkázáni na vnímání jednání a situací, odkrývají se některé slabiny
inscenace, které normálně překrývá text.
Jak rádi bychom v Kastavu zůstali a vyslechli si reakce diváků
na naše představení. Ale čas nás hnal do aut a zpátky na dálnice. Určité
zpětné vazby se nám dostalo pouze při náhodném setkání s několika
diváky na pánských toaletách. Prý se jim představení moc líbilo a bylo
velmi profesionální. Ruku jsme si na to vzhledem k místu, kde se hovor
odehrával, nepodali, ale potěšili nás.
Zpáteční cesta byla dlouhá, únavná a bez povzbuzujících
drinků, zastávek na kafe u benzinových pump a bez našich nezdolných
řidičů (díky Máco, Jaruško i Pavle) by rozhodně neproběhla tak hladce.
Stejně jako na cestě do Chorvatska, i na té zpáteční provoz nejvíce vázl
až po vstupu na českou půdu. Do Prahy jsme dorazili více než 48 hodin
po odjezdu a rozprchli se do svých civilních zaměstnání. Tak snad jsme
Česku neudělali v Chorvatsku ostudu. Ale – bez záruky ;-)
a soustřeďoval se
na otázky estetické;
zkoumal a analyzoval divadlo jako
fenomén umělecký.
Od druhé poloviny padesátých let se tento proud čím dále tím více
soustřeďoval kolem časopisu Divadlo. V jeho čele od roku 1956 stál
dnes už zapomenutý Vojtěch Cach. Předpokládám, že se od něho
jako předního a uznávaného autora propagandistického socialisticko-realistického dramatu očekávalo něco jiného než to, že otevře dveře
tomuto proudu. Ale stalo se něco jiného. Šlo to tak daleko, že v rámci
kampaně proti liberalismu a revizionismu, jež nastoupila po krátkém
období uvolnění, byl časopis Divadlo označen za jedno z ohnisek
těchto tendencí a hrozila mu likvidace. Cach však obhájil nejenom
jeho existenci, ale i pokračování v nastoupeném směru, jenž byl zajisté spojen s působením Jaroslava Vostrého v redakci Divadla. Nastoupil
5 | 2008
67
Postgraduální sloupky
do ní jako redaktor už v roce 1957 a od roku 1960 fakticky vykonával funkci šéfredaktora. De jure jím byl Vojtěch Cach až do ledna
1961, kdy jím byl Vostrý jmenován oficiálně.
Měl jsem to štěstí, že s nástupem Vostrého jsem se vedle
Milana Lukeše stal redaktorem Divadla, jež se vyhraňovalo teoretickým směrem a divadlo nahlíželo v širokém kontextu jiných
umění i myšlenkových disciplín: estetiky filozofie, sociologie, psychologie atd. Mohlo si to dovolit i proto, že od roku 1957 existoval
čtrnáctideník Divadelní noviny, jenž se soustřeďoval na aktuální
zpravodajství z divadla a na kritiku. V redakci tohoto časopisu
– rozšířeného později na Divadelní a filmové noviny – jsem pracoval v letech 1963–1966 jako šéfredaktor. Což všechno uvádím
proto, abych připomněl celou, stále více se tehdy košatící rozlohu
té sféry, která se podílela na reflexi divadelního vývoje od konce
padesátých let minulého století a zároveň se včleňovala do toho
intelektuálního kvasu, jenž především v letech 1962–1967 byl nositelem systematického neumdlévajícího tlaku zpochybňujícího
jednolitý model světa budovaného oficiální ideologií a politickou
praxí.
Nebylo proto divu, že tzv. normalizace brutálně a radikálně zasáhla i na tomto poli. Oba divadelní časopisy – samozřejmě
stejně jako jiná kulturní a kulturně-politická i politická periodika
– byly zlikvidovány. Když k tomu připočteme nucený a někdy i
dobrovolný odchod drtivé většiny divadelních kritiků z redakcí
denního tisku, nastala najednou počátkem 70. let kriticko-teoretická publikační poušť. Zůstaly jen dva divadelní časopisy: Amatérská scéna a Československý loutkář. Upřímně řečeno: o obou
jsem toho moc nevěděl, nečetl jsem je systematicky a ani do nich
nepsal. Jistě, tu a tam jsem na ně narazil, ale zřídka a nahodile.
Jenže osud tomu chtěl, abych s oběma na dlouhá léta spojil svou
kritickou a teoretickou aktivitu.
Stalo se tak jistě především díky tomu, že existovala ta
publikační poušť. Ale také díky třem lidem, kteří byli dostatečně
osvícení a věděli, že mají-li možnost, musí se snažit zachránit alespoň něco z toho, co vyrostlo a rozvinulo se v šedesátých letech
ve sféře divadelní teorie a kritiky. Byli to Miroslav Česal, Jiří Beneš
a Pavel Bošek. O Mirkovi Česalovi teď nebudu psát, ponechám si
to pro kapitolu věnovanou amatérskému loutkovému divadlu.
Jirka Beneš a Pavel Bošek jsou ovšem jména, která na stránkách
Amatérské scény musí nutně figurovat jako první. Byl to Jirka, kdo
nejdříve přišel s nabídkou, jestli nechci něco napsat do AS. Nevím
přesně, kdy to bylo. Ale nepochybně v době, kdy mne Jirka pozval
do hronovské poroty – tedy někdy na počátku 70. let, nejspíše
v roce 1971. Vím, že ta nabídka skutečně zněla tak, že bych mohl
pro AS napsat něco, co bych chtěl a co by mne zajímalo. A tak
jsem napsal – a uvízl od té doby až po dnes. Postupně se ovšem
ukázalo, že stránky AS lze otevírat i jiným kritikům a teoretikům,
kteří přišli o možnost publikovat. Jirka s tím začal a Pavel Bošek
velkoryse pokračoval.
Mezi oběma těmito pány byl rozdíl. Jirka miloval celým
srdcem amatérské divadlo, především činoherní. Věnoval se mu
oddaně, trpělivě, s láskou, rozuměl mu dokonale a znal je do
posledního detailu. Vždycky jsem tvrdil, že kdyby v nejzapadlejší vesničce, která ani není na
mapě, v naprosto neznámém
amatérském souboru, o němž
nikdo nikdy neslyšel a nikdo
jej nikdy neviděl vznikla dobrá inscenace, tak Jirka tam
nějak dorazí, uvidí ji a bude ji
propagovat. Pro mne byla setkání s Jirkou na amatérském
poli první školou poznávání a
uvědomování si specifičnosti
amatérského divadla. Pavel byl
jiný. Od roku 1963 redigoval
68
5 | 2008
Repertoár malé scény, který – tuším – založil. Tenhle doktor obojího práva, JUDr. Pavel Bošek, měl eminentní a vyhraněný zájem
o jev, jenž se ocitl v titulu tohoto nového periodika. Byl v tomto
směru osobností inspirativní. Koneckonců: i jeho povídková
tvorba měla toto ladění. Když po smrti Jirky Beneše stanul v čele
Amatérské scény, ujal se amatérského divadla v celé šíři – i když jej
jako jeho předchůdce ve funkci šéfredaktora nic nehnalo k tomu,
aby byl jeho nadšeným souputníkem v celé šíři a každým okamžikem. Zůstával věrný svým malým scénám. Několikrát mně např.
říkal, že přijede na Jiráskův Hronov – nikdy jsme se tam nesetkali.
Zato mne překvapil, když mě pozval, abych s ním jel do České
Třebové na jakousi přehlídku železničářské amatérské aktivity,
což byla podivuhodná až absurdní směs nejrůznějších produkcí;
dokonce jsme tam spolu porotovali amatérské kouzelníky. Možná,
že to vyhovovalo Pavlovu smyslu pro humor. A samozřejmě byl tu
FEMAD, tvář Pavla Boška se právem po léta objevovala na obálce
programové brožury tohoto poděbradského festivalu mladého
amatérského divadla. Ale zase: když jsem za ním na tento festival
odmítnutých přijel, tak mne ze všeho nejdříve odvedl do snack
baru na Jízdárně a s náležitým komentářem zdůraznil, že tohle je
jeho tusculum, kam chodí většinou sám, nebo jen s těmi, s nimiž
nemá povinnost bavit se o divadle.
Prostě si od své činnosti v amatérském divadle udržoval
jistý odstup a bral celé „hnutí“ s humorem a ironií, které mu byly
vlastní. Měl jsem pro tento jeho postoj hluboké pochopení. A díky
jemu jsme se takto lehce přenášeli přes problémy, které v nelehké
době doprovázely vydávání AS. Pavel Bošek mi např. jednou oznámil, že musí mít redakční radu a že mne někam někomu nahlásil
jako jejího předsedu. Její zasedání pak vypadala tak, že pravidelně
začátkem září jsme se sešli ve Slavii, kdy mne Pavel informoval,
jaké zásadní materiály přesahující dimenze amatérského divadla
vyjdou a asi dvakrát nebo třikrát mně dal přečíst nějaký návrh
nebo nějakou hotovou stať a chtěl, abych se vyjádřil, jestli se
ten návrh má rozvinout v nějaký projekt nebo jestli se ta stať má
tisknout. Pak jsem dostal stručný zápis závěrů redakční rady, jejž
Pavel napsal a zřejmě zase někam někomu poslal. Dodnes nevím,
jestli v té redakční radě ještě někdo alespoň ryze formálně byl.
To ovšem neznamenalo, že by Pavel nějak snižoval rozsah
zájmů AS. Měl dost známých a známostí, aby na jejich stránkách
zaznamenal všechno, co bylo potřeba. A navíc: byl dostatečně
verzírovaný, zběhlý v širokých rozlohách nejen divadelního života,
aby se mohl zasvěceně orientovat v hodnotě osobností, jež chtěl
přivést k publikování v AS. V tom byl – jak jsem už napsal – vskutku velkorysý a také cílevědomý; bezpečně v rámci možností, které
měl, udržoval kontinuitu s předešlým vývojem a nabízel myšlení,
které nikde jinde v této době nemohlo spatřit světlo světa.
Tak se Amatérská scéna na jistý čas stala díky všem okolnostem – samozřejmě v míře omezené podmínkami normalizace
– časopisem, jenž udržoval pro divadelní veřejnost povědomí o
určitých divadelních hodnotách a ukazoval možnosti přemýšlení
o divadle. Pro ty, kteří to potřebovali a měli o to zájem, to byl časopis velmi žádoucí a žádaný. Jednou jsem seděl na lavičce v Liberci
s Milošem Horanským, jenž mne důtklivě žádal, abych pomohl pro
něho zajistit AS, protože jisté skupině lidí, kteří ji čtou, dochází
jediný výtisk a dlouho to trvá, než se dostane ke všem. Myslím si,
že tímto způsobem AS nutně rozšiřovala svůj záběr, své zaměření. A potkávala se s tou částí amatérů, kteří se zajímali o hlubší,
citelnější podněty pro skutečné uvažování o divadle. To slovo skutečné chce postihnout, že v tomto udržování kontinuity bylo také
to, co onen na začátku vzpomínaný divadelně kriticko-teoretický
proud šedesátých let ustavovalo v konečných důsledcích jako politickou skutečnost, která se vzpírala oficiální ideologii a politice.
Neboť i na stránkách AS byla řeč o divadle jako o umění, jehož
smysl je zcela někde jinde než v propagandě a agitaci. V tomto
duchu a na této bázi nabízela AS i myšlení o možnostech a podobách amatérského divadla.
Servis a informace
RADY NERADY
pro divadelně nezasvěcené
(-náctileté)
Zde je devátý titul, který by mohl zaujmout žadatele tohoto
typu: „Založili jsme divadelní soubor. Jsme většinou z jedné třídy a je nám
kolem sedmnácti. Vedoucím je jeden bezvadný učitel, ale nikdy divadlo
nedělal, stejně jako nikdo z nás. Poraďte nám, co máme hrát. Nejlépe
nějakou komedii s písničkami pro 8 až 12 osob. Když bude potřeba, dovedeme sehnat i další lidi.“
Karel Jaromír Erben – Jiří Suchý
– Ferdinand Havlík:
Kytice
aneb
Pět dobrých důvodů, proč mladý, hudebně nadaný soubor může (a má) inscenovat
„poctu Karlu Jaromíru Erbenovi, pojednanou způsobem dobře zavedeným v pražském divadle Semafor“
Jan Šotkovský
Předpokládám na úvod, že Suchého, Havlíkova a Erbenova
Kytice je dílem stále ještě obecně známým (díky v 70. letech masově prodávanému LP záznamu představení Semaforu, pro nějž Suchý svou „baladyaádu o šesti dílech“ sepsal a v němž dosáhla triumfálního počtu více než
600 repríz). Pokud vám známé není, odkáži vás buď na zmíněný záznam
(v reedici na CD Supraphon 2005), popřípadě na knižní vydání (nejlépe
v publikaci Encyklopedie Jiřího Suchého 11, Divadlo 1970–1974, Pražská
imaginace 2002), neboť jde o dílo, u něhož s takzvaným „shrnutím děje“
příliš nepochodíme. Pro ty zcela nepoznamenané jen napovím, že jde o
osobité, muzikálové tvůrčí přehodnocení pěti básní z proslulé Erbenovy
sbírky – jmenovitě Štědrý den, Svatební košile, Polednice, Zlatý kolovrat a
Vodník, Suchým doplněnou o baladu šestou, nazvanou Bludička, a kabaretní monolog Lexikon bytostí nadpřirozených. Toť pro úvod vše a pojďme
k důvodům, pro něž by měl mladý amatérský soubor po Kytici sáhnout.
První důvod spočívá v tom, že mu bude blízká žánrem. Suchého Kytice je totiž ve své podstatě parodií. A parodie je jednou z nejbytostnějších středoškolských potřeb, zákonitou reakcí na cokoli, co je
autoritami předkládáno k věření a uctívání. Erbenova Kytice jako jeden
ze stabilních úhelných kamenů povinné školní četby takovou hodnotou
autoritami k uctívání předkládanou bezpochyby je. Navíc si svou v české
kotlině neběžně vypjatou hororovitostí (co jiného než snaha o hororový
efekt je, když Erben v závěru Vodníka k proslulé „hlavě bez tělíčka“ přidá
ještě „a tělíčko bez hlavy“?) o nějaké to shození přímo říká. (Tím rozhodně
nechci popřít, že i po stu padesáti letech je to stále úchvatný a v podstatě
nepřekonatelný vrchol české poezie.)
Suchého parodie je navíc parodií sofistikovanou, „vícepatrovou“. Je to dáno už tím, že tato parodie je nesena úctou, potřebou
vzdát hold milovanému dílu, nikoli potřebou výsměchu. Najdeme zde
i klasické prvoplánové „shození“ (U lavice dítě stálo / Z plna hrdla zpívalo / Na tranzistor k tomu hrálo / Do rytmu se kývalo nebo Toč se a vrč můj
kolovrátku / Láska je víc než Centrotex / Předeme přízi na hebkou látku /
A přitom s námi cloumá sex), aktualizaci Erbenova mravního konfliktu
do dnešní doby (Štědrý den), potměšilé domyšlení zápletky (Zlatý
kolovrat – konvence pohádky velí, aby si Král vzal hodnou Dorničku,
ale samozřejmě jej více vzrušuje zvrhlá Daisy) i hudební sugestivní
realizaci hororové atmosféry ve Svatební košili (která dokonce skončí
krveprolitím – oproti happy endu u Erbena!).
Druhý důvod je v kabaretní povaze díla, které si nežádá náročných hereckých výkonů ani složitě tvarovaných psychologických
charakterů. Počítá s autenticitou, se schopností vstoupit „za sebe“ do
připraveného materiálu a osobitě, autorsky jej uchopit. Pro soubor
třebas jevištně netrénovaný, ale se smyslem pro humor a „blbnutí“
ideální předpoklad.
Třetí spočívá v relativně pevné, uzavřené formě jednotlivých
balad, která i při nezbytném autorském přizpůsobení (neboť text je
samozřejmě vázán v mnohém na své původní provedení) „drží pohromadě“ a působí kompaktním dojmem.
Čtvrtý důvod je pak v tom, že šest balad může tvořit uzavřený celek, ale při jejich žánrové rozdílnosti (Bludička je skoro samostatná muzikálová aktovka, Polednice klauniáda vložená do písně,
Svatební košile „jazzová opera“) je možno inscenovat takřka libovolný
počet z nich, dle možností a sil ansámblu. Nejvděčnější budou pro vás
dle mého soudu Zlatý kolovrat, Vodník a zřejmě i Štědrý den (zejména
ve výstupech opilých Koledníků). Svatební košile je dílo hudebně již
mimořádně náročné a Polednice s Bludičkou jsou pro mě výrazně vázány na osobitý a osobnostní herecký projev Jiřího Suchého (máte-li
ovšem v souboru nadanou, výraznou a autorsky vybavenou komediální osobnost – a může být klidně opačného pohlaví – tak jen houšť
a větší kapky).
Pátý a poslední (nikoli ovšem dle důležitosti) důvod je
v chytlavých, nadžánrových písních, které tím, jak málo se vázaly
na dominantní popové a jazzrockové výrazivo doby svého vzniku,
působí až překvapivě nadčasově. Obstojí jak s klavírem, tak obsazením velké kapely (věřte mi prosím, na jedné inscenaci Kytice jsem
se dramaturgicky podílel a mám to takříkajíc zkušenostně ověřeno).
Jsou uzpívatelné i bez mimořádných pěveckých talentů, pokud se
však takové v souboru nacházejí, najdou zde nepochybně prostor
k předvedení toho, co umí (např. šanson Bludičky).
Co zbývá? Naučit se texty a noty a oslovit klasika pětatřicet
let starými slovy Jiřího Suchého:
Pane Erbene
Pane Erbene
Neřekněte Ne
Hry významných dramatiků
Friedrich Dürrenmatt
Herkules a Augiášův chlív
Připravila Pavlína Schejbalová
Herkules a Augiášův chlív
Překlad: Z německého originálu Herkules und der Stall des Augias
vydaného ve Friedrich Dürrenmatt Werkausgabe in dreissig Bänden,
Diogenes Verlag, Curych přeložil Jiří Stach.
Osoby: 7 mužů (Herkules, národní hrdina; Polybios, jeho tajemník; Augiáš, élidský prezident; Fyleos, jeho osmnáctiletý syn; Kambýsés, jeho
čeledín; Lichás, listonoš; Tantalos, ředitel cirkusu) + 2 ženy (Déianeira,
5 | 2008
69
Dramaturgický pozorník
Herkulova milenka; Iolé, Augiášova čtrnáctiletá dcera) + 10 poslanců a
2 jevištní dělníci. Ani u této Dürrenmattovy hry není věk představitelů
rozhodující, záleží na konkrétní inscenaci, dodržet by se mělo rozlišení
dvou generací (Augiášovy děti atp.).
Místo a doba děje: Mytická doba v Řecku (Théby a Élida) za života
Herkulova a Augiášova. Scéna je ale samozřejmě, stejně jako hra, určitým symbolem. Na jevišti má být hromada hnoje, která tvoří pozadí
veškerému ději. Podle Dürrenmatta může být scéna „podle osvětlení
– realistická nebo abstraktní“. Ke kostýmům autor uvádí: „Řekové co
nejvíce řečtí, Déianeira co nejvíce nahá, Élijci v hrubých kožiších jako
poslanci – mimo Augiáše – v podivných selských maskách, jaké se vyskytují v údolí Lötschental.“
Hru Hekules a Augiášův chlív napsal Dürrenmatt roku 1962.
Premiéra se konala v curyšském Schauspielhaus 20. března 1963.
V první polovině hry (šest obrazů) se představují postavy,
okolnosti děje, prehistorie, ve druhé polovině je sice o něco méně
zcizujících prvků (vyprávění, vstupování do děje atp.), jde tu o samotný
příběh Herkula v Élidě, ale stále je nám jemně připomínáno, že jsme na
divadle, postavy se obracejí k divákovi.
1. Otevřená scéna a prolog
Polybios, tajemník národního hrdiny Herkula, je zároveň
vypravěčem a komentátorem, který komunikuje s diváky a uvádí je do
situace: Bájný Herkules právě kdesi v horách u Olympu chytá divokého
kance. V Élidě tou dobou už za staletí nahromaděný hnůj dosahuje
k nohám sochy bohyně Svobody, na kterou jsou místní obyvatelé velmi
pyšní. Je třeba s tím něco dělat…
2. Na olympském ledovci
Thébský Herkules, který dosud porážel všechny nestvůry a
obry, ulovil nyní (doprovázený Polybiem) ve sněhu a mrazu na Olympu
divokou svini. Původně se hnal za kancem, měl to být další hrdinný kousek. Kanec ale spadl do propasti, a tak se čestný Herkules bude muset
smířit s tím, že je třeba lid obelhat. Ať se rek vzteká, jak chce, Polybios
má nejspíš pravdu:
Herkules: Chceš, abych vydával svini za kance.
Polybios: Ale… jen proto, že jinak přijdeme o honorář. Myslete na těch
patnáct tisíc drachem! /…/ vzhledem ke svým dluhům. /…/
Herkules: (vztekle) Nejradši bych tě shodil dolů! Žádné dluhy nemám!
/…/
Polybios: Víte to dobře! Jste zadlužený všude!
A následuje pád, resp. shození Polybia z Olympu.
3. Před pódiem
Tajemník Polybios je svému pánovi věrný za všech okolností
(je v tom i kus vypočítavosti), takže i teď u něj zůstává. Představuje nám
Herkulovu milenku Déianeiru:
Polybios: Ti dva se báječně doplňují. /…/ Kvůli ní podstupuje Herkules ta
strašná dobrodružství svého povolání…a jeho vášnivou touhou je vyčistit
Řecko pro duchovno, jehož ztělesnění spatřuje v Déianeiře. Naproti tomu
ona bývá někdy trochu neklidná.
A sice proto, že jednou získala misku černé krve od kentaura,
kterého Herkules zabil. Ta krev má prý zajistit Déianeiře Herkulovu věrnost, když do ní smočí jeho košili. Ona to ještě neudělala, nechává si to
až na stáří…
Druhým, komu vypravěč Polybios nechává prostor, aby se
sám představil, je Auguiáš. Kromě lekce z řeckého zeměpisu i dějepisu
se tak dozvídáme, že Augiáš není král Élidy, ale jen prezident, vlastně
jen nejbohatší sedlák předsedající parlamentu. Ten zasedá v Augiášově
chlívě, neboť parlamentní budova už je dávno pod hnojem, takže je to
takhle jednodušší.
4. V Augiášově chlívě I
Velká národní rada Élidy zasedá. Deset sedláků sedí v hnoji a
velmi pomalu a rozvážně rokují. Musejí si přiznat, že jejich zem je zahnojena a je nejvyšší čas učinit opatření. Augiáš navrhuje řešit to radikálně
a zároveň nejlaciněji:
Augiáš: Na posledním zasedání knížat v Arkádii jsem slyšel o jistém Herkulovi, kterému se říká uklízeč Řecka. Toho potřebujeme. Uklízet a kydat hnůj
je jedno a totéž. Zkusím tomu dobrému muži napsat.
Jak je vidět, slovo uklízet lze vyložit různě…
70
5 | 2008
5. Před Herkulovým domem v Athénách
Listonoš Lichás nese Augiášův dopis Herkulovi. Aby Dürrenmattova antiiluze byla ještě dokonalejší, „půjčuje“ si listonoš verše od
Sofokla, aby nám předem řekl a předehrál, jak to s Herkulem vlastně
nakonec dopadne (kentaurova krev, kterou zatím skrývá Déianeira,
mu jednou rozežere tělo) a abychom si trochu oprášili i jiné znalosti
z řeckých bájí… Ale teď zpátky do děje. Listonoš dobře ví, co je v dopise, který nese, a tak správně předvídá, že Herkules bude zuřit. Jak to
bylo, to nám už zase vypráví Polybios: Nabídku odhnojit Élidu Herkules
rázně odmítl, což se mu tajemník snažil rozmluvit a skončil smetený ze
schodů. Ale ani jako mrzák se nevzdává. Ví, že Augiášova nabídka je to
jediné, co může Théby zachránit. Zkusí na to jít přes Déianeiru.
6. V Herkulově domě v Thébách
Déianeira se oné nabídce nejdřív také vysmála, teď se ale
poprvé dozvídá o obrovitosti thébských dluhů. Slibuje promluvit
s Herkulem, nicméně přesvědčit ho jí jde ztuha, Herkules odmítá slyšet
pravdu. Až když Déianeira konstatuje, že si vezme týdenní dovolenou,
aby navštívila všechny řecké boháče:
Herkules: Odejdu já. Do Élidy, kydat hnůj. Radši čeledín než pasák! /…/
Déianeira: Polybie! Dej zabalit. Nezapomeň hlavně na moji vanu. /…/
Polybios: Tak to bychom měli. Dámy a pánové, po přestávce může konečně začít příběh „Herkules a Augiášův chlív“.
7. Měsíční noc I
Déianeira se koupe před stanem ve vaně a stýská se jí po Thébách. Nahou ji tam najde příchozí Fyleos, Augiášův syn, který nese holínky pro svého hrdinu Herkula. Déianeira je pro něj jako zjevení. A jako
sen je pro něj, když mu ona sama nabídne, aby s ní zůstal přes noc.
8. Měsíční noc II
Tou dobou přišel za Herkulem Kambýsés, Augiášův čeledín,
aby ho varoval. Herkules má plán, jak zbavit Elidu hnoje. Chce přehradit
řeky a hnůj odplavit do oceánu, ale Kambýsés stále pochybuje. Herkules ho prosí o pomoc. Ale ne s hnojem. Chce, aby Kambýsés spal v jeho
stanu a čekal tam místo Herkula na zástupy žen, které se tam pohrnou.
Herkules chce dostát své pověsti, ale zároveň miluje Déianeiru a má
svůj věk… A tak je Kambýsés proti své vůli vykoupán a bude potmě
plnit sen mnoha élidských dívek.
Ráno najde Herkules s Polybiem spící Déianeiru a vedle Fylea.
Kupodivu se nerozzuří. Přijímá od Fylea holínky a chce se pustit do
práce. Fyleos mu ale sděluje, že nejdříve musí mít povolení úřadu pro
vodní hospodářství. Teprve tohle Herkula rozzuří. Přijel sem pracovat a
ne jednat s úředníky. Popadne Polybia a jdou přímo za Augiášem.
9. V Augiášově chlívě II
Augiáš s Kambýsém dojí krávy a příchozími muži se nijak
zvlášť nenechají vyrušit. Herkules zuří o to víc. Ale Augiáš jen vyjmenovává další a další úřady, se kterými Herkules bude muset jednat.
Herkules: Nenávidím úřady.
Augiáš: Já taky. Ale existujou. Povolení úřadu pro vodní hospodářství dostaneš určitě hned, tak za dva tři týdny, ale pak se ještě musíš přihlásit na
cizineckém úřadě. /…/ A na pracovním úřadě. /…/ A na úřadě pro pozemní
stavby. /…/ Až ti dají povolení, ohlásíš se na finančním úřadě.
Herkules: (otře si pot) Jste sice zavaleni hnojem, ale úřady máte.
Augiáš: Právě proto.
/…/
Herkules: Vy jste mě požádali, abych vám vykydal hnůj, já jsem se vás o
nic neprosil.
Augiáš: Ale přijal jsi zakázku.
Augiáš není revolucionář a má pocit, že pro Herkula udělal
maximum. Nabádá ho trpělivě jednat s úředníky. Ať ukážou, jak dokážou využít šance zbavit se hnoje.
Kambýsés radí pravý opak: Pusť se do hnoje hned, jinak ho nevykydáš nikdy, boj s élidskými úřady zatím ještě nikdo nevyhrál.
Herkules přijímá radu Augiáše a odchází, zatímco oba muži
pokračují v dojení.
10. Na skále
Déianeira recituje Fyleovi verše od Sofokla, aby vyjádřila, jak
moc miluje svou vlast a jak se jí po ní stýská. Vlast, kterou stvořil člověk
z lásky a ona mu lásku vrací. Fyleos smutně konstatuje, že svou vlast
Dramaturgický pozorník
milovat nemůže. Élijci jsou zavaleni hnojem a neumějí bez něj žít.
Fyleos: Protože nám nikdo neukáže možnosti člověka, jeho schopnost konat velké a krásné, pravdivé a smělé činy. Bojím se budoucnosti, Déianeiro.
Herkules se vrací k večeři. Fyleos rychle odchází za pichlavého
komentáře Herkulova, který vidí, že mladíka s Déianeirou pojí už víc než
přátelství. Herkules už měsíce jedná s úřady bez velkých úspěchů. Celou
tu dobu thébská „výprava“ jí totéž jídlo, jeho kvalita se zhoršuje. Jsou na
tom hůř, než byli doma.
Do večeře vchází Tantalos, ředitel élidského Národního cirkusu. Nabízí Hekulovi, aby vystupoval jako vzpěrač v jeho programu. Slibuje horu peněz, za které by Herkules s Déianeirou získali zpět thébský
dům, který byl, jak se dozvídají, v dražbě zabaven. To je tragická zpráva
hlavně pro Déianeiru a situace graduje v následujícím dialogu: Herkules
cítí, že by kvůli ženě měl nabídku přijmout, ale hrozně nechce, začíná se
bát, že pro ni už není ten pravý. Déianeira už nevěří, že Herkules vyčistí
Élidu, on jí radí, aby zůstala s Fyleem. Je jasné, že Fyleos ji miluje a ona
jeho. Herkules s Déianeirou se rozcházejí, aby zůstali přáteli.
Přichází zmrzačený Polybios, kterého v nemocnici dali jakžtakž dohromady, a dává Herkulovi další úder: Přepočítal znovu nabídku
Élijců, kteří počítají jen do tří, a vyšlo mu, že honorář za vyklizení hnoje
není ani zdaleka tak závratný, jak si původně mysleli…
11. Měsíční noc III
Herkules už velmi slevuje ze svých zásad. Je spokojený i s nižším honorářem a přijal nabídku vystupovat v cirkuse. Přichází za ním
mladičká Augiášova dcera Iolé. Vydává se za starší a přišla Herkulovi vyznat lásku. Herkulovi se Iolé skutečně líbí, a proto ji posílá pryč, nechce
jí ublížit a svěřuje jí tajemství o tom, kdo ve skutečnosti spí v jeho stanu
a s kým tráví noci řady élijských žen – v náručí čeledína Kambýse. Iolé
je unešena – Herkules ji bere vážně, to její lásku a obdiv ještě zvyšuje.
Herkules už sám sebe za hrdinu nepovažuje.
Herkules: Jsem vrah maskovaný lidskou slávou. Jen zřídka se mi podaří být
člověkem, jako teď, v měkkém měsíčním světle, kdy tě od sebe odháním. Ty
musíš jednou milovat opravdového muže, muže, který bude skutečný
hrdina, který bude mít strach jako lidé a který ten strach překoná, a musíš
mít jednou dcery a syny, kteří budou milovat mír a kteří budou všechny
ty příšery, s nimiž já se potýkám, považovat za dětské pohádky: jen to je
hodné člověka.
12. V Augiášově chlívě III
Na scéně pouze hnůj, deset poslanců a Augiáš. Je zřejmé, že
hnoje zase přibylo. Ale místo toho, aby se mocní snažili rychle něco
udělat, vytahují se zástupné důvody, proč to nejde: pod hnojem jsou
nesmírné umělecké poklady, kterým by mohlo odhnojení uškodit či
je odplavit. Jiný poslanec vznese poznámku, že poklady pod hnojem
možná ani nejsou, a tím spíš se nesmí odhnojit, aby se nepřišlo na to, že
jde jen o mýtus. Začíná se volat po komisích a protikomisích. Hádka o
to, co by bylo nejlepší. Jeden je pro, druhý proti odhnojení.
Ostatní: Všichni souhlasíme. Založíme nadkomisi.
Šestý: Pověříme komise, aby prozkoumaly, jestli nepřítomnost hnoje nenaruší základy našeho náboženství.
Sedmý: Jestli nezdecimuje stavy dobytka.
Osmý: Nesvede élidské ženy k výstřelkům.
Desátý: Neožebračí bohaté.
První: Nenaruší hospodářský mír.
Druhý: Nezmění vesnice v města.
Třetí: Neuškodí duševnímu vývoji dětí.
Pátý: Jedna komise by měla prozkoumat, jestli odplavení hnoje strategicky
nepotopí naši armádu. /…/
Augiáš: Ticho! (mlčení)
První: (ukáže nahoru) Socha svobody zmizela.
13. V Národním cirkusu Tantalos
Déianeira sleduje Herkulovo vystoupení – vzpírání činky, Fyleos to sleduje se značným despektem. Nabízí Déianeiře sňatek, který
by finančně pomohl i Herkulovi. Stále věří, že se podaří hnůj vykydat. I
Déinaeira je velmi zamilovaná.
Ředitel Tantalos platí Herkulovi míň, než bylo dohodnuto. Tvrdí, že jeho výkony diváky moc netáhnou, že musí vrátit vavřínový věnec
(kostým), že musí svůj program obohatit atp. Herkules už je smířený se
vším, myslí teď hlavně na to, že se má sejít nadkomise uklízecí komise.
14. Opět na skále
Polybios komentuje situaci v Élidě: Hnůj zvítězil. Cirkus Tantalos finančně zkrachoval, Herkules peníze nedostal, není co jíst. Komise
se množily donekonečna. Naprostý všeobecný úpadek. Polybios přiznává, že mu šlo hlavně o jeho plat, ale jak se ukazuje, hnal Herkula do
Élidy marně. Přesto předvídá ještě hroznější zvrat v událostech, a ty se
začnou odehrávat:
Úřady zabavily vše kromě Herkulova stanu (ubránily ho ženy)
a misky s černou krví. Polybios s Herkulem skromně jedí. Déianeira prý
se právě v Augiášově domě vdává za Fylea. Přichází se rozloučit Kambýsés, který odchází: Nevykydáš ho nikdy. Protože se nakupil už příliš vysoko,
především v hlavách Élijců. A ty nemůžeš propláchnout řekami. To je pro
Herkula poslední rána. Stále ještě doufal, že hnůj vykydá. Teď mu teprve
dochází, že je ztracený. Polybios přináší dopis – nabídku krále severské
říše Symfálie, který nabízí závratnou částku za to, když Herkules zbaví
jeho zemi ptáků, kteří vypouštějí zvlášť nepříjemný trus. Herkules se
rozzuří a do toho se vrací Déianeira, která pochopila, že patří k Herkulovi, a utekla před svatbou s Fyleem. Sbírají pár zbylých věcí a odcházejí
do Symfálie. Déianeira se ještě vrací pro misku s krví.
Přichází zoufalý ozbrojený Fyleos, ale setkává se už jen s otcem Augiášem. Otec synovi rozmlouvá nápad chtít zabít milovaného
Herkula. Alibistický otec synovi vysvětluje, že odhnojení je otázka rozumu a tomu vždy dlouho trvá, než se prosadí. Zve syna do své zahrady, o
níž dosud nebylo ani zmínky.
15. V Augiášově zahradě
Fyleos poprvé v životě vidí maloměšťáckou zahradu svého
otce, dosud dokonale skrývanou. Augiáš na její existenci vysvětluje
synovi zákony života. Tohle je zahrada mého odříkání. Jsem politik, synu,
nikoli hrdina, a politika nedokáže zázraky. /…/ Nedokáže nikdy dobro,
jestliže ho nevykonáme my sami. A tak jsem tady konal dobro. Proměňoval
jsem hnůj v humus. Podle Augiáše musí každý vykonat aspoň to svoje
malé dobro. Nabízí zahradu synovi: Měj odvahu žít tady, v této beztvaré
pusté zemi nikoli jako člověk spokojený, ale jako nespokojenec, který svou
nespokojenost předává dál, a tak časem všechno změní: to je hrdinský
čin, co ti teď ukládám, synu, herkulovská práce, kterou chci uvalit na tvoje
bedra.
Ale Fyleos odchází s taseným mečem za Herkulem.
Hru uzavírají verše Poslanců, které shrnují děj a vyslovují
varování:
Dost kurvení, a co je nutné vymést, to vymeťte včas.
Text hry vyšel knižně, vydal jej Divadelní ústav Praha v roce
2006 v souborném vydání her F. Dürrenmatta nazvaném Hry. Cena
340,- Kč.
Novinky světové dramatiky
Zoltán Egressy
Šťovík, pečené brambory
Připravil Milan Strotzer
Zoltán Egressy
Zoltán Egressy je považován za jednoho z nejtalentovanějších současných maďarských dramatiků. Narodil se 1967 v Budapešti. V roce
1991 zde absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Eotvose Lóránta,
kde studoval literaturu a historii. Debutoval v roce 1991 sbírkou básní
Csókkor (Čas polibků), překládal poezii Paola Leminského, Salvatora
Quasimoda a Fernanda Pessoa. Jeho první divadelní hrou byla hra
Reviczky (1995), druhou tragikomedie Portugálie (Portugál, 1997),
5 | 2008
71
Dramaturgický pozorník
která měla premiéru v divadle Józsefa Katony v Budapešti. Podle hry
Portugálie, která se stala hitem nejen na maďarských, ale i světových
jevištích, byl natočen také stejnojmenný maďarský film. Hra Portugálie zdomácněla i v našich divadlech. Autorovi v Maďarsku vysloužila
pochvalu za „český“ smysl pro humor. V roce 1999 napsal Egressy
komedii Šťovík, pečené brambory. Autor o svých hrách říká: „Takřka
všechny mé dosavadní hry se odehrávají v uzavřené komunitě. Třeba i
v docela malé jako Šťovík, pečené brambory. To jsou tři lidé. Zdá se, že
mě zajímá, jak fungují vztahy v uzavřené komunitě. Nejlépe když jde o
takovou skupinu, z které je těžké anebo nemožné odejít.“
(Pozn.: Informace o autorovi čerpány z http://
www.cinoherniklub.cz a http://www.festivaltheatre.cz .)
Šťovík, pečené brambory
Překlad: Z maďarského originálu Süska, sültkrumpli přeložila Táňa
Dimitrová.
Osoby: 3 muži (Hlavní rozhodčí Laci přezdívaný Smutnej ksicht, 26 let
+ 1. Pomezní rozhodčí přezdívaný Mejdlo, asi 35–40 let + 2. Pomezní
rozhodčí přezdívaný Básník, asi 30–35 let).
Místo děje: Spoře vybavená šatna fotbalových rozhodčích.
1. dějství: Před fotbalovým zápasem přichází do šatny
sudích pomezní rozhodčí řečený Mejdlo a vzápětí i druhý, jemuž
přezdívají Básník. Oba se nacházejí v kritických životních situacích,
s nimiž se nedovedou vypořádat. Mejdlo býval hlavním rozhodčím
prvoligových zápasů a pomýšlel na fotbalovou kariéru na mezinárodní úrovni. Životní sen se mu rozplynul, když ho pro zjevné prohřešky
fotbalový svaz suspendoval na pomezního rozhodčího a nedovolil
mu „pískat“ ani druhou ligu. Vinu však nepřikládá sobě, nýbrž svazovému funkcionáři Bittnerovi, který na něj podal hlášení, a také Lacimu,
ve všech ohledech úspěšnému mladému muži, který se podle jeho
mínění vyškrábal na jeho soudcovský post. Laci je hlavním rozhodčím utkání, které mají právě před sebou. Mejdlo nevraží na Laciho ve
snaze získat Básníka na svou stranu proti svému sokovi ve fotbalové
kariéře a zneužít jej k pomstě. Nadcházející zápas totiž pro Laciho
hodně znamená, neboť na jeho výsledku je závislý jeho postup na
mezinárodní fotbalovou scénu, do FIFA. Příležitost k pomstě je ideální,
neboť Laci přebral Básníkovi partnerku a Mejdlo nepochybuje, že by
Básník nevyužil šance k odvetě.
Básník je však pohroužen do svých problémů a k Mejdlovu
nátlaku zůstává netečný. Odešla od něho milovaná žena a on si bez
ní nedovede představit svůj život. Své trauma řeší psaním neumělých
veršů a také alkoholem. Večer to s pitím přehnal natolik, že se ještě
nyní probírá z opice a chce se mu zvracet.
Do šatny přichází hlavní rozhodčí Laci. Začne se připravovat na zápas a vyzývá oba pomezní rozhodčí k týmové spolupráci a
perfektnímu soudcovskému výkonu. Neskrývá, že mu jde o postup
do FIFA, a slibuje, že když to vyjde, vyžádá si, aby s ním mohli oba
pomezní soudcovat ve vyšší soutěži.
Mejdlo nedává před Lacim svou nevraživost najevo, ba hraje
si před ním na dobráka a pochlebuje. Když Básník opustí šatnu, Mejdlo
se neváhá snížit k podrazům a pomluvám na účet nepřítomného.
2. dějství: V přestávce fotbalového utkání přichází v chvatu
do šatny Básník, aby si zaznamenal verše, které ho napadly při hře:
„Nechalas mě, opustila. Od té doby trvá zima.“ Vzápětí přichází i Mejdlo
natěšený z toho, že se mu daří plánovaná pomsta. Za nimi vchází Laci,
je trochu rozrušený, ale snaží se zachovat klid. Vytkne oběma pomezním, že na něj nepočkali, chce, aby z trávníku odcházeli jako tým.
Básník i Mejdlo se vymlouvají. Laci jejich výmluvy přechází, ale vytýká
jim podstatnější prohřešky. Mejdlovi, že odmával záměrně několik
falešných ofsajdů. Básníkovi, že se zasekl třicet metrů od rohového
praporku a nepohlídal míč při rohovém kopu. Laci musel jejich chybná rozhodování revokovat. Znovu na oba apeluje, aby si pomáhali.
Z chování pomezních však usoudí, že se na ně nemůže spolehnout, že
si i v druhé půli utkání musí všechno ohlídat sám. Když na chvíli opustí
šatnu, Básník vyjeví, proč se zasekl při rohovém kopu. Uviděl v hledišti
svou milovanou ženu Marianu. Mejdlo toho využije a nasazuje na
72
5 | 2008
Laciho, že ji vzal s sebou na zápas schválně a nabádá Básníka k nepravostem při posuzování hry, jimiž by se mohl před Marianou vytáhnout
a ukázat jí svou převahu nad Lacim jako hlavním rozhodčím. Neváhá
jej citově vydírat vzpomínkou na jeho oblíbené jídlo šťovík s pečenými
brambory, které Mariana Básníkovi vařila, na což on neustále s láskou
vzpomíná. Mejdlo Básníka falešně ujišťuje, že se k němu Mariana vrátí a
že mu pak uvaří k šťovíku s brambory i maso, možná, že už dnes večer.
Laci se vrátí do šatny s informací, že to v obou šatnách fotbalových týmů dost vře, ani jeden nechce remízu. Je rozhodnutý držet
zápas tvrdě pod kontrolou a při prvním sebemenším přestupku vytáhnout žlutou kartu. Mejdlo ho znervózní prohlášením, že už jich rozdal
asi šest, a že Bittner vždycky zastává názor, že tři za poločas stačí.
Laci poněkud přehnaně dbá na svůj vzhled a neustále se
zhlíží a kontroluje před zrcadlem v šatně. Učiní tak i před nástupem na
druhý poločas hry. Mejdlo toho využije a sebere mu z odložené košile
soudcovského dresu žlutou kartu. Dá ji poté Básníkovi, aby si ji nechal
u sebe. Ten odmítá a chce, aby ji Mejdlo rozhodčímu vrátil. Mejdlo
vyvíjí na Básníka nátlak: „Přemýšlej o tom, co jsem ti řek. Jestli nebudeš
mít rozum, tak to právě teď s tou ženskou projedeš. A navždycky. Mysli na
šťovík!“ Nepozorovaně dá žlutou kartu Básníkovi do kapsy. Ten si toho
nevšimne.
3. dějství: Je po zápase. Dveře šatny se rozletí a rozhodčí
vbíhají dovnitř. Zvenčí je slyšet obrovský hluk, křik, zkrátka skandální
atmosféra. Rozhodčí musí držet dveře, a zamknout se v šatně a čekat,
než se dav venku zklidní. Mají strach. Laci začne horečně hledat žlutou
kartu, kterou chtěl použít při prvním faulu, ale v kapse nic. Sáhl do jiné
kapsy a vytáhl červenou. Nevěřil vlastním očím, ale hráče vyloučil.
Udělal to pak ještě čtyřikrát. Mejdlo si ho dobírá, že to s vylučováním
přehnal, že mohl použít žlutou i ústně. Laci se snaží pátrat po tom, kde
mohl kartu ztratit. Mejdlo vytáhne kartu z Básníkovy kapsy a hodí ji
pod stůl, aby ji tam vzápětí jakoby našel. Laci ho po věcné úvaze osočí,
že mu kartu sebral, když se prohlížel v zrcadle. Mejdlo se při hájení
podřekne a Laci si navíc vybaví jeho chování na hřišti a je mu jasné, že
se nemýlí. Dojde mezi nimi k prudké výměně názorů. Básník je přitom
jako duchem nepřítomný.
Rozhodčí: Ten, kdo tomu rozumí, viděl, co jsi vyváděl. Ale já to Bittnerovi
řeknu, já mu řeknu, jak to bylo. Moc se mi nechce s ním vybavovat, ale
musím mu to vysvětlit.
1. Pomezní: Těch pět vyloučení? To bude snadný.
2. Pomezní: Tys vyloučil pět hráčů?
(Ticho.)
Rozhodčí: Na jakej zápas ses to koukal?
2. Pomezní: Pět?
Rozhodčí: Tak jo, tohle já nepochopím. To je nad mý síly. Takový dva kokoty! Básníku, ty vážně ani netušíš, kde teď jsi?
1. Pomezní: Nenavážej se teď do Básníka, mluv o těch červenejch. Pět
červenejch!
Rozhodčí: Musel jsem vylučovat, když už jsi mi ukradl žlutou! Chtěli toho
využít, že ji nemám, mysleli si, že si netroufnu ukazovat nic. Ale se mnou si
nikdo zahrávat nebude, to je o mně známý! Ale nemluv o tomhle, mluv o
tom, jak jsi dráždil obecenstvo! Nebo si myslíš, že ani to jsem neviděl? Když
jsem korigoval tvé rozhodnutí, co já vím po kolikátém úmyslném omylu,
rozhazoval jsi rukama a kroutil hlavou!
2. Pomezní: Ty máš ale pěknej baryton.
1. Pomezní: Úmyslný omyl! Hezky. To si píšu.
Rozhodčí: Piš si. A rozluč se s praporkem.
1. Pomezní: Tak něco taky řekni, Básníku. Řekni mu, co tě žere.
Rozhodčí: Kdyby měli pušky, ještě bys jim je nabil. Řekni mi jen jedno:
proč? Protože jsem tě nechal přeřadit? Jseš sudí na hovno, ty dědku! A
proto má chcípnout i sousedovic kráva? Proto má chcípnout kráva, že ty
stojíš za hovno? Jako sudí stojíš za hovno, to je celý! Neumíš to, nikdys to
neuměl, máš strach a necháš se kdekým ovlivňovat, vždycky jsi byl takový!
Všichni to vědí! Předem se řehtali, když jsi měl soudcovat, hráči tě vždycky
měli za naprostýho blbce!
1. Pomezní: Kdy tys měl takový zápas, Vasas–Fradi, jako já?
Rozhodčí: Jaký Vasas–Fradi?
Zprávičky
1. Pomezní: Však ty víš. Když jsem byl podle Sportu nejlepší z celýho zápasu!
Rozhodčí: (řve) I novinář může být idiot! No jéje! Vždyť já vím, jak si
soupeři před zápasem volali, že už zase soudcuje ten debil! Domluvili se,
jak z tebe udělat blbce! Posrali se smíchy už před zápasem! I ten průšvih
v Györu ti málem prošel, protože nikdo o tobě nepředpokládal, že jsi švindloval za peníze, všichni říkali, že jsi prostě tak blbej! Protože už tě znali! Ale
to už nešlo nechat jen tak, to, co jsi tam prováděl. Mohli tě i zavřít, kdyby
ti to dokázali!
1. Pomezní: (řve) Cože? Co mi měli dokázat? Jen to řekni!
Rozhodčí: (řve) I jako pomezní stojíš za hovno. To by ještě nevadilo, ale ty
ještě ke všemu podvádíš.
1. Pomezní: Tak jo, tohle jsem neslyšel.
(Ticho. Rozhodčí si vyndavá kontaktní čočky.)
Básníku, teď mluv. Tak už to řekni!
Rozhodčí: Co od něj chceš? Ani neví, kde je.
1. Pomezní: Co na srdci, to měj na jazyku! Dělej!
2. Pomezní: (pomalu přistoupí k Rozhodčímu) Já můžu akorát říct, že se
necítím moc dobře.
1. Pomezní: Tohle si nech, mluv o těch věcech! Teď mu to řekni, tak už
konečně otevři hubu! Všichni čekají jen na mě, vždycky já musím říct pravdu?! Když už jsme to nakousli, tak mu to řekni!
Rozhodčí: Co mi má říct? Proč toho chudáka hecuješ?
1. Pomezní: Však ty dobře víš! (2. Pomeznímu) Slyšíš, říká, že jsi chudák!
Rozhodčí: Kam zase odvádíš řeč? To jsi dělal i o přestávce, když jsem si
sundal košili. Když jsem se chtěl podívat, rychle ses na něco zeptal. Mluvíme o tobě, ne o Básníkovi. O tom, co jsi to za člověka! Seš sráč!
1. Pomezní: No, Básníku? Nic na to neřekneš?
Rozhodčí: (2. Pomeznímu) To ty jsi rozšiřoval, že já jsem ho vyštípal ze
seznamu? Co, Básníku? Opravdu jsi to udělal? Protože tamhleten mi to
tvrdil!
1. Pomezní: Nic takovýho jsem neříkal!! To všechno jsou lži!
Rozhodčí: No?
1. Pomezní: Kecá.
Rozhodčí: Tak šíříš ty řeči, nebo ne?
2. Pomezní: Já? Šířím jen smutek. Jsem člověk smutku. To si musím hned
zapsat.
1. Pomezní: Jde o Marianu, Smutnej ksichte! Konečně si to řekněme!
2. Pomezní: Jen bych si předtím odskočil.
Rozhodčí: Neříkej mi Smutný ksichte.
1. Pomezní: Proč, ty mi můžeš říkat Mejdlo?
Rozhodčí: Vidíš, právě proto se ti říká Mejdlo! Protože jsi takový!
1. Pomezní: Jasně. Meju dočista. Teď naleju čistýho vína.
Rozhodčí: Jaké je mýdlo, co? O tom jsi ještě nepřemýšlel! Kluzké, tekuté,
vždy člověku vyklouzne z rukou. A špína se na něj lepí. Že? To jsi celý ty!
1. Pomezní: Mluv o Marianě, ne o mejdle!
Rozhodčí: O jaké Marianě? Mariana už je dávno s Bittnerem! A co je ti
vlastně po Marianě?
(Ticho.)
1. Pomezní: S Bittnerem?!
Rozhodčí: Už asi týden, to jsi nevěděl?
Hovor se pojednou odvrátí od fotbalového soudcovského
fiaska – FIFA je i pro Laciho v háji – ke vztahu všech tří sudích k Marianě. Mejdlo prohlásí, že se s ní také jednou vyspal. To raní Básníka i
Laciho. Básník se s tím nakonec smíří, když je utvrzen v tom, že Mariana nevařila Mejdlovi šťovík s pečenými brambory. Poté odhalí Laci
svůj vztah k Marianě, nechtěl ji Básníkovi přebrat, ale podlehl jejímu
svádění. V závěru hry všichni tři dospějí ke smíření se se svými osudy
tím, že obnaží své niterné problémy, strasti a křivdy, z nichž koneckonců vyvěralo jejich chování a postoje na fotbalové scéně. Obnažení jsou
i ve skutečnosti, chtěli se totiž po zápase vysprchovat – omýt. Protože
nemají mýdlo, nezbývá, než aby se upocení oblékli do šatů a očistu
nechali na doma.
Hra vyšla tiskem v časopise Svět a divadlo č. 4/2005. Kontakt
na vydavatele: [email protected] nebo www.divadlo.cz/sad.
BECHYNĚ (5598 obyvatel, okres
Tábor): V pátek 25. a v sobotu 26.
července se v bechyňské klášterní
zahradě konal šestnáctý ročník
divadelní přehlídky Divadlo v trávě,
tj. souborů hrajících v trávě pod
širým nebem. Na úvod vystoupilo
Divadlo Kvelb (Popelčina nejmilejší
hra) a následoval průvod městem.
Stejný soubor předvedl i Otesánka
a do páteční půlnoci vystoupily
ještě soubory Dřevomorka (Nebyl
její táta), Tichý jelen (Kuře) a Mýtus
(New Edition F.H.T. and L.). V sobotním maratonu se představila
Kocábka (Dulík a Kokoláč), Matějka
a spol. (Elsinor), Ne(z)řízené divadlo
(Ach Julie), DS Tábor (O čarovném
kameni), Hlásek (Drákuloviny), Prase na koni (Moucha na hlavě) a Divadlo V Soukolí (Označ se a vyhraj).
Jednotlivá vystoupení prokládala
skupina MK3 netradičně tradičním
jazzem. (PS)
BUDIŠOV U TŘEBÍČE (1000 obyv.,
okres Třebíč): 24.–28. 8. 2008 se
konala 7. Mezinárodní žonglérsko-divadelní dílna Aleje 2008.
Žongléři, kejklíři a divadelníci se
letos zaměřili především na kreativní uchopení techniky žonglování
s míčky a kužely. Hledali možnosti
individuálního výrazu v žonglérském výstupu a zaostřili svou pozornost na hereckou a pohybovou
průpravu. Hlavními lektory letošní
dílny byly Marco Paoletti pocházející z Argentiny a žijící v Berlíně, Franz
Bauer z Německa, Dáša Trávníková
a Adéla Kratochvílová z České republiky. Prezentací dílen a osobních
výstupů vyvrcholilo zakončení Alejí
v ČR, na které navazovalo 14. Česko-německé setkání žonglérů a kejklířů ve Waldmünchenu od 28. do 31.
8 2008. Účastníci měli možnost zde
prezentovat svoje výstupy a ukázky
z českých dílen Aleje. (MP)
DAČICE (8000 obyvatel, okres Jindřichův Hradec): Nesoutěžní divadelní
festival hudebních a divadelních
souborů Za dačickou kostku cukru
se letos v červenci konal už pojedenácté. V několika prostorech včetně
toho na zámeckém nádvoří pod
širým nebem vystoupily čtyři divadelní soubory: Zmatkaři Dobronín
(Květ kaktusu), Suchdolské divadlo
5 | 2008
(Pamfilo a spol.), Bezchibi Brtnice
(Polib tetičku) a Malé vinohradské
divadlo (Masopustní šelmovský
kousek). Hudební produkce tentokrát převládly (Ivo Jahelka, Irish
Dex, Garage, Žalman a spol., Pavel
Helan Band a Nezmaři) a nabídly
pestrou paletu stylů, proto snad
oslovily řadu diváků a posluchačů
všech věkových skupin. (PS)
DAČICE (8000 obyv., okres Jindřichův Hradec): Poslední srpnový
víkend přinesl kromě kulturních
zážitků v podobě již VIII. Dačických
barokních dnů, přehlídky barokního divadla a hudby, také poznání
barokní historie Dačic a nejbližšího
okolí. Otcem myšlenky tohoto
komponovaného programu hudby, mluveného slova, tematických
výstav i pouličního divadla bylo
občanské sdružení Krasohled. Na
bohatém programu barokních dní
se spolupodílejí vesměs všechny
kulturní instituce ve městě. (MP)
HRONOV, PRAHA: V průběhu Jiráskova Hronova 9. 8. a návazně 12. 9.
2008 na půdě pražské Artamy se
sešli zástupci střechových orgánů
občanských sdružení amatérských
divadelníků s celostátní působností
(Svaz českých divadelních ochotníků, Amatérská divadelní asociace
a Volné sdružení východočeských
divadelníků) a NIPOS-ARTAMA, aby
se domluvili na obnovení činnosti
Koordinační rady pro amatérské
divadlo. Tato rada byla činná především počátkem 90. let, kdy se
zasadila o nastavení podmínek existence systémové podpory amatérského divadla v ČR a nástrojích její
realizace (systém druhových přehlídek, podoba Jiráskova Hronova
jako mezidruhové přehlídky, zřízení
samostatné přehlídky činoherního
a hudebního divadla aj.). Zástupci
občanských sdružení a NIPOS-ARTAMA se domluvili na účelnosti obnovení fungování Koordinační rady,
na potřebě jednání o současných
potřebách amatérského divadla a
společném postupu při hledání cest
vedoucích ku podpoře jeho kultivace a rozvoje. Klíčovým aktuálním
tématem bylo řešení grantové
politiky a jejích principů, zejména
podpora postupových přehlídek
pro druhové celostátní divadelní
přehlídky, které byly v posledních
letech diskriminovány v míře podpory z veřejných celospolečenských
zdrojů. (MS)
KLÁŠTEREC NAD OHŘÍ (16 000
obyv., okres Chomutov): Ve dnech
17.–24. 8. 2008 se představil již
druhý festival scénického tance
s mezinárodní účastí. Celá akce se
nesla v duchu setkání amatérského
scénického tance s profesionálním
i poloprofesionálním, setkání různých způsobů práce a současné
73
Zprávičky
tvorby, setkání s předními tanečními osobnostmi – Marií Kinsky
z Francie, tanečnicí a pedagožkou,
choreografem Fidelem Jacielem
Neri Juraezem z Mexika, Monikou
Rebcovou, tanečnicí a pedagožkou
DAMU a dalšími umělci. Cílem
hlavního programu festivalu bylo
přivést umění k obyčejným lidem,
kteří si za ním najdou cestu jen
zřídka. (MP)
KUKS (208 obyv., okres Trutnov):
Od 21. do 24. srpna 2008 se pod
osobní záštitou ministra kultury
ČR Václava Jedličky a královéhradeckého hejtmana Pavla Bradíka
uskutečnila významná regionální
akce Theatrum Kuks, festival barokního divadla, opery a hudby. Vedle
hudebních, tanečních, pěveckých a
recitačních vystoupení, odborných
přednášek a interdisciplinárního
mezinárodního workshopu v krajině pro herce, tanečníky a umělce
zkoumající vztahy mezi tělem, uměním a krajinou vystoupil divadelní
soubor Geisslers Hofcomoedianten
známý z Jiráskových Hronovů.
V režii P. Haška se představil v inscenacích Hráč (Dominique Romanesi),
Marforio a Pasquino vezou Herkomanna (G.B. Hancke), Kukský orloj
(Ch.L. Pfeiffer), činoherně hudební
rekonstrukcí opery Andromache (A.
Bioni) i představením H. Rademina
Ani muk! Nepomuk!, viděným na letošním Jiráskově Hronově. Pražské
Malé vinohradské divadlo v režii V.
Martince zinscenovalo Fausta. Oba
tyto soubory se spojily a s italským
režisérem L. Cairadim nastudovaly
hru L. Cairadiho a K. Bohadlové
Falešný alchymista aneb Návrat
Comici Fedeli do Prahy. (MP)
LUŽE, hrad Košumberk (2632
obyvatel, okres Chrudim): Místní
Jednota divadelních ochotníků
Jaroslav a město Luže s podporou
Pardubického kraje uspořádaly během prázdnin tradiční Kulturní léto
Košumberk. Během osmi víkendů tu
na hradním nádvoří vystoupilo několik divadelních souborů (Klicpera
Chlumec nad Cidlinou, Ořechovské
divadlo, (a)Maťák Pardubice, Loutkové divadlo Julie Praha aj.), ale také
Pardubická filharmonie či populární
dechová kapela ze Skutče (Koncert
šeucouské muziky). K vidění byla i
rytířská klání a k poslechu koncert
rockové hudby. Některé soubory se
zde už zařadily mezi stálice a mají tu
i své věrné fanoušky. V Luži se během prázdnin koná pravidelně řada
dalších kulturních akcí. www.luze.cz
(PS)
MLADÁ BOLESLAV (44 tis. obyv.):
Divadýlko NOVANTA na dlani v Mladé Boleslavi připravilo na dny 8.–19.
července 2008 již 8. ročník festivalu
Léto na dlani. Festival zahájila vernisáž výstavy fotografií nazvaná 10 let
74
na dlani. Výstava představila členy
souboru a repertoár Divadýlka na
dlani v průběhu jeho desetileté
historie. Divadelní představení střídala vystoupení hudebních těles,
skupin a písničkářů. Z divadelních
souborů byly k hostování pozvány
Banda z Benešova s inscenací hry
Pavla Němce Amant, Divadlo Exil
z Pardubic s inscenací aktovek Václava Havla Audience a Vernisáž, DS
Lázně Toušeň s Gozziho hrou Král
jelenem, Nakafráno z Turnova s autorským představením Naštěkaná
a Homotronní Neškvor ze Zruče
na Sázavou s inscenací Narozeniny
nového kamaráda. Domácí soubor
uzavřel festival premiérou svého
nového kusu s názvem Pít či nepít
aneb Oč tu běží? (MS)
MORAVSKÉ BUDĚJOVICE: Ve
dnech 13.–17. srpna 2008 se na
nádvoří moravskobudějovického
zámku uskutečnil již pátý ročník
divadelního festivalu Horákův horácký festival, věnovaný památce
Jana Horáka, který dlouhá léta vedl
tamní amatérský soubor. Festival se
letos nesl v duchu: „Zn.: Amatérské
divadlo na Vysočině přes tvrdé údery z Třebíče stále žije!“ Představilo se
na něm pět souborů – DS Bezchibi
Brtnice – Polib tetičku, Prádelna
Rosice – Misionáři, Skupina historického šermu Přemyslovci Znojmo
– O zlém pavoukovi, De Facto Mimo
Jihlava – Já měla hezkej život, pane
a DS Horáček Moravské Budějovice
– Krámy. (SB)
PLUMLOV (2426 obyvatel, okres
Prostějov): Sedmý ročník mezinárodního divadelně-tanečního workshopu proběhl v Plumově mezi 6. a
20. červencem 2008. Ve veřejných
produkcích zde vystoupily divadelní soubory: Loutkové divadlo
Starost Prostějov (Poslechněte jak
bejvávalo), DS Wicca Ostrava a DS
Pomesfrites ZUŠ Plumlov. Ostatních
sedm produkcí bylo v režii hudebních skupin. V pátek 18. 7. se konala
veřejná generálka a následující
večer pak proběhla premiéra Worshopu 2008 Carmina Burana aneb
Svět patří nám v režii Vlado Sadílka
a choreografii Renči Bubniakové.
(PS)
PODĚBRADY: Ve dnech 11.–14. září
proběhl v Poděbradech 37. ročník
divadelního festivalu FEMAD 2008
s podtitulem Salón odmítnutých,
který má vyjadřovat skutečnost, že
se ho účastní soubory, jež se nedostaly na Jiráskův Hronov. Během
čtyř dní se na festivalu představilo
osm souborů, z nichž šest prošlo
celostátní přehlídkou amatérského
činoherního a hudebního divadla
Divadelní Třebíč / Divadelní Děčín.
Všechna představení sledovaly
hned tři poroty – divácká, novinářská a osmičlenná porota složená
5 | 2008
z jednotlivých zástupců – mluvčích
zúčastněných souborů. Ta posledně
jmenovaná rozhodla o nejlepších
hereckých výkonech a inscenaci.
Cenu za nejlepší mužský herecký
výkon si odvezl Marek Šmidrkal (DS
Ty-já-tr CO?! Praha – Příběh koně),
za nejlepší ženský herecký výkon
Renata Švrčková (Malá scéna Zlín
– Horká linka). Cenu za nejlepší inscenaci získalo TMA divadlo Terezín
za Nájemníky pana Swana aneb Habaďůru. Ředitel festivalu a zároveň
moderátor striktně limitovaných
šedesátiminutových diskuzí Ladislav
Langr během FEMAD připomněl, že
festival má své krajské kolo v Kroměříži, kterého se pro změnu účastní ti,
kteří neprošli na přehlídku celostátní. Odtud pak nejlepší inscenace
postupuje právě do Poděbrad. Dále
také dodal, že by rád krajská kola
postupně rozšířil v dalších krajích
České republiky. Více o FEMAD se
dočtete v příštím čísle AS. (SB)
PRAHA: Na 23. října 2008 připravili
v Pidivadle, scéně Vyšší odborné
školy herecké, českou premiéru hry
Svou vlastní ženou (I Am My Own
Wife) významného současného
amerického dramatika, filmového
scenáristy a libretisty Dauga Wrighta. Hra líčí fascinující životní příběh
muže, nejznámějšího berlínského
transvestity Charlotty von Mahlsdorf (1928–2002), který v ženských
šatech dokázal přežít represe nacistického i komunistického režimu.
Autor za výjimečné monodrama
získal v roce 2004 Pulitzerovu cenu.
Hereckého nastudování se ujal
Libor Ulovec z pražského amatérského divadelního souboru Pibimpap-Rizoto. (MS)
PRAHA: DILIA pořádá přehlídku
současné dramatiky z oblasti
jižní Evropy. Budete mít možnost
zhlédnout
scénické
skicy
pěti úspěšných a v ČR dosud
neuvedených divadelních her z
Itálie, Portugalska a Španělska
z posledních let a v nových
překladech, které vznikly v rámci
letošní Překladatelské dílny DILIA. V
rámci prezentace proběhne i setkání
s překladateli a tutory, kteří se dílny
účastnili, a v neposlední řadě i se
dvěma překládanými autory: Borja
Ortíz de Gondra (Španělsko) a
Enrico Luttmann (Itálie). Scénické
čtení pětice her vybraných ze
současné italské, portugalské a
španělské dramatiky ve skicách
mladých,
ale
renomovaných
českých režisérů můžete zhlédnout
dne 12. listopadu 2008 od 17.00 do
večerních hodin v sále španělského
kulturního
institutu
Instituto
Cervantes, Na Rybníčku 6, 120 00
Praha 2. www.dilia.cz (MS)
PRAHA: V pátek 19. září oslaví pražské Divadlo Kámen 10 let své exis-
tence. Za tuto dobu vytvořilo v čele
s Petrem Macháčkem, dramatikem
a režisérem, 15 inscenací, které ve
218 představeních zhlédlo na 12
500 diváků. V současné době má
divadlo na repertoáru 7 inscenací a
25. září se k nim po premiéře přiřadí
osmá, Opičí tlapa. Divadlo Kámen
se také pravidelně objevuje v programu Jiráskova Hronova – inscenace Rakvičky, Mlejnek, Marmeláda
a Žáby. V roce 2007 si svépomocí
vybudovalo vlastní Studio Divadla
Kámen v Praze 8, v Nekvasilově ulici, kde kromě divadelního prostoru
spravují i galerii, která je otevřena
každou středu a čtvrtek od 14 do
18 hodin a před každým představením. Více informací naleznete na
www.divadlokamen.cz. (SB)
PRAHA: Dne 13. května se slavilo
v Loutkovém divadle Bubeníček,
jehož činnost při Sokole Královské
Vinohrady trvá již od roku 1911, kdy
zde loutkové divadlo založil akad.
malíř Ota Bubeníček. Novodobá
historie divadla se začala psát v roce
1992, tehdy režisér animovaných filmů Jan Mimra oslovil Českou obec
sokolskou s žádostí o spolupráci na
založení loutkového divadla. Nejbližším spolupracovníkem se Janu
Mimrovi stal Jaroslav Haltuf, nynější
principál souboru. Ustavující schůze
Loutkového divadla Bubeníček se
konala 27. dubna 1993 a za 15 let
novodobé existence divadla se
uskutečnilo již více jak 180 představení, soubor se zúčastnil více
než 20 loutkářských přehlídek, hrál
téměř na 40 zájezdech a nastudoval
samostatně 16 inscenací, několik
drobných výstupů a komponovaných pásem. (Loutkář 4/2008)
ZLÍN, Malenovice (79 538 obyvatel,
okres Zlín): Festival HRAnDĚNÍ, setkání amatérského divadla a hudby,
se letos konal v prostorách hradu
jihovýchodní Moravy a jeho přilehlém podhradí, konkrétně v hudebním klubu U Tetoura v termínu
3.–5. 7. V těch několika málo dnech
tu bylo k vidění a k prožití deset pořadů rozličných druhů, stylů a žánrů,
a to nejen divadelních představení,
ale také filmových projekcí a tanečních večerů a programů. Mírné
hluky Zlín přivezly Hudební poezii
bez hranic a zábran, s jarmarečním
beatem přijelo HUSO Zlín. Divadlo
Semtamfór Slavičín zde představilo
svou úspěšnou inscenaci Orgasmus
bez předsudků a divadlo Prkno z Veverské Bítýšky hned dvě představení: crazy etudu Brejle a komedii Dva.
Tradiční hudební večery připravily
Music JAMM a brněnští Šílení panici. Filmařské večery na zahrádce
byly plné projekcí studentských
a amatérských filmů. V průběhu
HRAnDĚNÍ byla k vidění i výstava
plakátů Jiřího Pálky. (PS)
Kalendář
5.–9. 11.
7.–9. 11.
říjen – prosinec 2008
8.–9. 11.
4. 10–7. 11.
(soboty
a 1 pátek)
Chlumec nad Cidlinou
– 61. Klicperův Chlumec, festival
veseloherního amatérského divadla
11.–18. 10.
Vysoké nad Jizerou –
Krakonošův divadelní podzim, 39. národní
přehlídka venkovských divadelních souborů
11.–18. 10.
Vysoké nad Jizerou – Tematický seminář SČDO
při Krakonošově divadelním podzimu
16.–18. 10.
Bechyně – Nahlížení, 19. celostátní přehlídka
a dílna středoškolské dramatiky a mladého divadla
Semily – Paroháč 2008, 10. přehlídka
divadelních, loutkářských a hudebních souborů
16-–18. 10.
17. 10.
–29. 11.
21.–22. 10.
24.–27. 10.
Police nad Metují – 61. Polické divadelní hry,
nesoutěžní přehlídka amatérských divadelních
souborů / www.policko.cz
Jablonec nad Nisou – Podzimní fantazie,
VIII. otevřený festival scénického tance
a pohybového divadla
Jablonec nad Nisou – Tanec, tanec...,
22. celostátní přehlídka scénického tance
mládeže a dospělých
24.–26. 10.
Polná – Hrabalova ostře sledovaná Polná,
nesoutěžní přehlídka amatérského divadla
24.–27. 10.
nebo
28.–30. 11.
24.–26. 10.
Svitavy – Podzimní setkání divadel
ve Svitavách, nesoutěžní přehlídka
amatérského divadla
Praha (CTD Praha 6) – Dramatická výchova
pro současnou školu, třísemestrální kurz
dramatické výchovy 2007–2009
Praha (CTD Praha 6) – Hlas jako individualita,
kurz hlasové výchovy
Praha – Základy dětského divadla,
kurz pro vedoucí souborů a učitele
Praha (DDM Praha 8)
– Seminář uměleckého přednesu
České Budějovice – Budějcká Thálie 2008,
10. ročník nesoutěžní přehlídky amatérských divadel
Říčany u Prahy – Divadelní podzim
Jiřího Šatopleta, 12. nesoutěžní přehlídka
amatérského divadla
24.–25. 10.
24.–26. 10.
25.–26. 10.
25. 10.
–2. 11.
30. 10.
–27. 11.
(čtvrtky
a neděle)
31. 10.
–2. 11.
1.–29. 11.
(soboty)
2.–30. 11.
(pátky)
2.–23. 11.
(neděle)
7.–28. 11.
(pátky)
Praha – Přelet nad loutkářským hnízdem,
18. oborová přehlídka loutkových divadel
Meziměstí – 45. Meziměstské divadelní hry,
nesoutěžní přehlídka amatérského divadla
Týniště nad Orlicí – 41. Týnišťský divadelní
podzim, nesoutěžní přehlídka amatérského
divadla
Libčany – O cenu Matěje Kopeckého,
35. přehlídka loutkářských souborů
programově hrajících pro děti
8.–29. 11.
11.–13. 11.
12. 11.
–7. 12.
13.–15. 11.
13.–17. 11.
14.–17. 11.
14.–17. 11.
15. 11.
18. 11.
20.–22. 11.
21.–23. 11.
21.–23. 11.
21.–22. 11.
21.–23. 11.
22.–23. 11.
22. 11.
27.–30. 11.
12.–13. 12.
12.–14. 12.
12.–14. 12.
19.–21. 12.
Úpice – Divadelní úsměvy 2008, přehlídka
amatérských divadelních souborů
5 | 2008
RAKOVNÍK – POPELKA,
27. národní přehlídka amatérského
činoherního divadla pro děti
Praha (CTD Praha 6) – Dramaturgická dílna
dětského divadla, seminář pro vedoucí
dětských a mladých divadelních souborů
Holice – Národní přehlídka jednoaktovek
Přibyslav – Divadelní Přibyslav 08, 25. ročník
nesoutěžní přehlídky amatérského divadla /
www.kzmpribyslav.estranky.cz
Boskovice – 41. Pedagogická poema,
celostátní soutěžní přehlídka
uměleckého přednesu studentů SPgŠ
Vrchlabí – Divadelní kvásek,
Vrchlabský festival veseloher
Česká Lípa – Českolipský divadelní podzim,
32. ročník nesoutěžní přehlídky
amatérského divadla
Letovice – 2. ročník (nejen) divadelního
minifestivalu amatérských a dětských
divadelních souborů
Praha – Karlínské jeviště, 11. ročník
nesoutěžní přehlídky amatérských
divadelních souborů
Ostrava-Mariánské Hory, DDM Korunka
– 24. Setkání divadel a lidí
Chlumec n. C. (ZUŠ) – 4. Loutkobraní,
setkání s loutkovým divadlem pro děti i dospělé
Bělá pod Bezdězem – Tréglova Bělá,
5. ročník nesoutěžní přehlídky
amatérského divadla
Valašské Meziříčí – Moravský festival
poezie, 44. česko-slovenská přehlídka
uměleckého přednesu
Znojmo – Celostátní přehlídka
seniorského divadla
Praha (CTD Praha 6) – Dramatická výchova
pro současnou školu, třísemestrální kurz
dramatické výchovy 2007–2009
Praha (CTD Praha 6) – Hlas jako individualita,
kurz hlasové výchovy
Praha – Základy dětského divadla,
kurz pro vedoucí souborů a učitele
Praha – Pozdně podzimní přehlídka
dětského a mladého divadla a recitace
Praha – Kaškova Zbraslav,
přehlídka jednoaktových her
Brno – CVČ Lužánky – Nadělení v pohybu,
festival pohybového divadla a tance
spojený s dílnami
Praha (CTD Praha 6) – Hlas jako individualita,
kurz hlasové výchovy
Praha – Základy dětského divadla,
kurz pro vedoucí souborů a učitele
Praha (CTD Praha 6) – Dramatická výchova
pro současnou školu, třísemestrální kurz
dramatické výchovy 2007–2009
Kopřivnice – Kopřivnická Vánočka,
8. ročník nesoutěžní přehlídky dětských
a studentských divadel
spojený s divadelní dílnou
75