Třetí vykříšení část 2. - Tábornický oddíl mládeže Karvinská TROJKA

Třetí vykříšení část 2. - Tábornický oddíl mládeže Karvinská TROJKA

Logiku to mělo. Ale zase
na druhé straně jsem si neuměl
představit, že by Uctívači
vzali jen pár foglarovek a přitom nám z klubovny neudělali
kůlničku na dříví. Vypadalo
to, že Tóny zná nějaké tajemství, které se týká Uctívačů a
Bílé věže, a se kterým se zatím
s námi nehodlá podělit.
„Jiná cesta do věže nevede?“ zeptal jsem se, i když
jsme si všichni domýšleli, že
asi ne. Přes vysoké zdi se tam
nemůžeme dostat, pokud bychom si nepřistavili žebřík.
Proto nás následující Tónyho
odpověď dost překvapila.
„O jedné bych ještě věděl,
ale je dost nebezpečná.“
„Vážně? Jestli je to možné, tak nám ji pojď ukázat.“ navrhl jsem.
Tóny se nerozmýšlel ani chvilku. „Tak pojďte se mnou.“ řekl.
Pod ochranou křoví jsme se vrátili do uličky před vchod do školy a vyšli na vozovku. Na naše tázavé pohledy
řekl: „Musíme sejít po Dlouhých schodech do Výpadu.“
Na tvář mi dopadla kapka vody. Překvapeně jsem se podíval na oblohu. Bylo pěkně zataženo. Než jsme došli
ke schodům, tak nás první májový deštíček docela solidně pokropil.
„Ve věži někdo je. Svítí se tam.“ upozornil nás Kurka. V okně, směrem na schody, jsme uviděli slabou zář.
Mohla pocházet od svíčky nebo petrolejky. Elektrika ve věži asi nebyla zavedena.
Seběhli jsme co nejrychleji po nekrytých schodech k věži. Vpravo jsem zahlédl jakési dveře, kterých jsem si
předtím nikdy nevšiml, i když jsem tudy už tolikrát šel. Ukázal jsem na dveře: „Nevedou náhodou do věže?“
„Nevedou. Už jsem to prozkoumal. Je tam jenom taková malá místnůstka, která sloužila kdysi věžní stráži jako
latrína.“
Kluci o dveře hned projevili zájem.
„Ale buďte tiše a držte se při zdi, ať vás z věže nikdo neuvidí.“ nabádal jsem je.
Po jednom jsme se kolem zdi přikradli ke dveřím. V horní části dveří byl otvor s železnou mříží, kterým bylo
vidět dovnitř. Uvnitř byla ale už tma, takže jsme měli smůlu. Nic jsme neviděli.
„Padáme dolů,“ napomenul nás šeptem Tóny a zmizel za rohem v kryté části schodiště. Páchlo to tu močí a
hnilobou. Všude se válely cigaretové nedopalky, pomačkané plechovky od piva, rozšlapané žvýkačky, loňské listí
a roztrhané staré noviny. Známka toho, že schody nikdo neuklízí, jak je rok dlouhý.
Pomalu jsme sešli až dolů. Zastavili jsme se u železných mříží, kterými se kdysi zamykaly schody na noc. Teď
už mříže nebyly funkční a byly stále v otevřené. Venku přestávalo pršet. Vyšli jsme do parku.
Tóny ukázal na hradby. „Tudy by to možná šlo.“
Dlouhé schody ve své spodní části vedly svou masivní chodbou od Bílé věže až dolů do parku. Střecha nad
schodištěm byla dvakrát lomená a končila u dveří vedoucích do věže. Nad dveřmi do věže vedl k druhým dveřím
z hradeb můstek.
Horní dveře se pojednou otevřely a na můstku se objevilo několik tmavých postav. Bleskurychle jsme se přitiskli ke zdi, aby nás nespatřili. Z věže postupně vyšlo asi osm postav a přešlo přes můstek do zahrady za hradbami.
„To jsou Uctívači,“ řekl Tóny. „Jestli už odchází z klubovny, tak někteří půjdou po schodech sem dolů. Musíme
se tady někde schovat, aby nás neuviděli.“
Rychle se někde ukrýt nebyl problém. Park nebyl skoro vůbec udržovaný, takže tu byla spousta úkrytů v divoce
rostoucích keřích. Horší bylo, že keře byly po dešti mokré a než jsme se prodali do jejich středu, tak jsme byli
mokří i my. Nedalo se ale nic dělat.
V úkrytu jsme nečekali ani pět minut, když kolem nás přešla dvojice výrostků. V jednom jsem bezpečně poznal
mladíka, se kterým jsme se střetli při loňské oddílové hře V cizím městě. Oba byli ostříhání dohola. Prošli kolem
našeho úkrytu směrem k mauzoleu jugoslávských bojovníků z první světové války a zmizeli v zatáčce za keři proti
proudu Mlýnského potoka, kterému jsme říkali Tichá Morava. Počkali jsme ještě dalších pár minut, jestli ještě
někdo vyjde, ale nikdo už chodby nevyšel.
„Měli jsme kliku,“ řekl Tóny.
„Co teď podnikneme?“ zeptal jsem se.
„Ve věži už nikdo nebude. Pokusíme se tam dostat po střeše nad schody kolem zdi.“
„Myslíš, že to půjde?“ pochyboval jsem. „A co když tam ještě někdo bude? Co pak?“
Tóny pokrčil rameny. „Nikdo tam nebude. Tak to zkusíme.“
Vpravo, vedle vstupu na Dlouhé schody, rostly ořešáky a mohutný smrk. Sem nás Tóny zavedl, abychom se
90
po smrku pokusili dostat na střechu schodiště. Podle toho, jak si byl sám sebou jistý, už to někdy předtím musel
zkoušet. Na střechu se nám podařilo vylézt poměrně snadno. Mokré keře nás obšťastnily další dávkou vody.
Ocitli jsme se ve výšce asi pět metrů nad zemí. Trochu se mi z té hloubky pod námi sevřel žaludek. Nebylo to
tu moc bezpečné, protože několikaletá vrstva mokrého zetlelého listí nám ujížděla pod nohama.
„Držte se při zdi,“ nařídil jsem klukům. V tu chvíli jsem začal pochybovat, že se nám výstup k Bílé věži podaří.
Šikmá střecha byla pokryta břidlicovými taškami a vrstva mokrého listí na nich klouzala. Když Tóny udělal
dva tři nejisté kroky, podklouzly mu nohy, upadl a sjel po šikmině na rovnou střechu.
„To nepůjde,“ řekl jsem.
Brda se přitiskl ke zdi a rukama se snažil přidržet jejich výstupků. Podařilo se mu s námahou ujít skoro tři
metry, pak mu také podklouzly nohy na mokré vrstvě listí a po břiše sjel až k nám.
„Končíme!“ rozhodl jsem. „Budeme se o to muset pokusit jindy. Až bude sucho.“ Nikdo neodporoval. Po
smrkových větví jsme snadno slezli dolů.
„Co teď?“ zeptal se Kurka.
„Jak jsem řekl. Zkusíme to, až bude střecha suchá.“
„Dobře,“ souhlasil Tóny. „Až bude sucho a až zjistím, kdy Uctívači stoprocentně nebudou v klubovně, tak se
vám zase ozvu.“
Rozešli jsme se. Tóny vyběhl Dlouhými schody nahoru a my jsme to vzali pro jistotu přes park k Tržnici,
abychom se nahoře náhodou nepotkali s Uctívači.
42. KŘIŽOVATKY TŘICÁTÝCH LET
(Z historie skautingu v Olomouci. Povídka byla otištěna v Třítéčku až po ‚Sametové revoluci‘.)
Když se na podzim roku 1930 na Fort vrátil 5. oddíl Ostrých hochů, bylo zde údajně domovem 560 skautů a
skautek ve dvanácti oddílech26). Tento mimořádně vysoký stav sice brzy zase poklesl, ale že zde bylo dosti těsno,
je nasnadě. Jedním z důvodů chladného přijetí byla nezvyklá uzavřenost nového oddílu, často kvalifikovaná jako
domýšlivost. Ostří hoši se opravdu od ostatních lišili více než zelenou oddílovou barvou svých šátků. Tvořili pevnou partu zvyklou rozhodovat se samostatně a nezávisle, v osobě Karla Kostroně měli záviděníhodného vůdce,
byli také skautsky vyspělejší i lépe materiálně vybavení. Experiment, který před léty vymyslel Josef Friedl, přinesl
své ovoce. Tyto vlastnosti 5. oddílu začaly ostatním skautům imponovat a vedly ke snaze je napodobovat, získat
také vlastní specifickou tvář jednotlivých - dosud nevýrazných - oddílů.
2. oddíl ‚Rázní Poveláci‘.
Prvním, kdo se o to pokusil, byla skupina přibližně dvanácti skautů, kteří na doporučení Richarda Reifa staršího, v tom čase místopředsedy výkonného výboru Místního sdružení, založili na sklonku roku 1931 nový oddíl a
přesunuli se z Fortu do školy na Povlu, kde jim tamní pan řídící František Martínek poskytl útočiště v jedné školní
třídě. Vedení oddílu se ujal Povelák Arnošt Klam, nezapomenutelná postava celého skautského hnutí v Olomouci,
lesní odborník, vynikající sportovec - horolezec, pro své dobré povahové vlastnosti mládeží přímo zbožňovaný.
Jeho oddíl dostal číslo 2, i když nebyl pokračováním 2. oddílu, který na Fortu (formálně) existoval. Na chudém
olomouckém předměstí Povlu byl přijat vlídně veřejností, povelskými dětmi s nadšením. ‚Rázní Poveláci‘, jak si
oddíl začal říkat, odjeli již v létě 1932 na svůj první samostatný tábor u Mutkova na Šternbersku. Po táboře 1933
získali od jednoho z příznivců skautingu, táty Jindřicha Nováka, povelského zahradníka, kousek louky, na které si
postavili dřevěnou chatu. Nepříliš honosná bouda se stala milovaným skautským domovem rychle se zvětšujícího
oddílu a záhy také oddílu povelských skautek, složeného zpočátku většinou z rodných sester kluků-skautů. Dívčí
oddíl dostal rovněž označení „druhý“, tentokrát ale opravdu jako teprve druhý dívčí oddíl olomouckého sboru.
‚Rázné Povelačky‘ se staly vysoce hodnotnou složkou celého sboru, stejně jako jejich chlapecký protějšek. Přitom
obě tyto složky dosáhly svébytnosti, jakou si i nadále udržovali Ostří hoši.
Oddílový pokřik:
Rázný Povel, Rázný Povel,
my jsme hoši český Povel,
hore hor, hore hor,
skauti - olomoucký sbor.
Ve svém pokřiku, ale i ve svém jednání, zdůrazňovali také slůvko „český“, neboť se v národnostně smíšeném
předměstí - se sedmdesátiprocentní německou většinou – hlásili k české národnosti a k Československé republice.
3. oddíl ‚Hoši svorného srdce‘.
Stejné tendence, které vedly k osamostatnění Rázných Poveláků, se však postupně projevovaly i v ostatních
oddílech dlících na Fortu. Brzy dostal přesnější obrysy 3. oddíl, který si za vedení vojáka Josefa Weisera začal
říkat „Hoši svorného srdce“.
Významná byla několikaletá éra vůdcovství Vládi Nechyby, který pro oddíl vymyslel oddílový pokřik:
Železa pěst, nezdaru vzdor,
91
vzhůru Svorná srdce!
Toť Junáka vzor!
Členem oddílu byl i Jeroným Klapka - Džerome, který se rozešel s pátým oddílem.
4. oddíl ‚Junáci Triglavu‘.
O něco později se více „zviditelnil“ také 4. oddíl, jenž si zvolil název „Junáci Triglavu“. Bezpochyby nejvýraznější postavou 4. oddílu v druhé půli třicátých let byl Karel Hádek, absolvent skautské Lesní školy; za jeho
vůdcovství oddíl dosáhl vysoké úrovně. Také „Junáci Triglavu“ začali samostatně tábořit, v roce 1938 měli svůj
tábor u Hoštejna.
1. oddíl ‚Vlčáci‘.
Prvořadý význam měla i nadále činnost 1. oddílu Vlčáků. Ti byli na Fortu především nositeli staré ‚friedlovské‘
tradice sportování na nejrůznější způsoby. Upevňoval je zde sportovně založený Pepek Varmuža. Akcí 1. oddílu
v tomto směru se rádi zúčastňovali i ostatní skauti, takže mnohé měly stále charakter sborový. To nakonec stále
platilo i o letních táborech 1. oddílu Vlčáků. S výjimkou roku 1936, kdy tábor neměli, odjížděli s nimi každé
prázdniny až do roku 1939 i skauti 4. či 3. oddílu. V roce 1932 tábořili poprvé na Slovensku u řeky Oravy (znovu
tam zajeli v roce 1937), třikrát pobývali na Valašsku (1933, 1934 a 1938), v roce 1935 byl jejich cílem Kozov u
Bouzova. Stále čilý byl i 1. oddíl skautek.
5. oddíl ‚Ostří hoši‘.
Na Fortu se však nerozplynul ani 5. oddíl Ostrých hochů. Naopak byl svou vitalitou dobrou konkurencí zejména
Vlčákům, pro ostatní stále příkladem. Příklad působil také v tom, že mnozí chlapci z méně zdatných oddílů přestupovali k Ostrým hochům. Početní stav 5. oddílu rychle stoupal, v roce 1934 dosáhl čísla 80 členů.
43. TAJEMSTVÍ BÍLÉ VĚŽE.
Uběhl týden a Tóny se neozval. Už jsem si myslel, že na nás zapomněl, ale mýlil jsem se. Ve středu po družinovce na nás čekal v ulici před domem. Pozdravili jsme se.
„Zítra by to šlo,“ oznámil nám Tóny. „Ve věži nikdo nebude.“
„Víš to jistě?“ zeptal jsem se.
„Je to tutovka.“
„Jak si můžeš být tak jistý?“
„Uctívači mají scuka ve své oblíbené hospodě v Domě armády.“
„A co když se vrátí?“
„Nevrátí se. Něco oslavují.“ prohlásil Tóny.
„A počasí má taky vydržet,“ řekl Brda. Celý týden nepršelo a vrstva listí na střeše určitě vyschla.
„Dobrá. Kde se sejdeme?“
„Jako minule. V sedm hodin před vchodem do školy.“
Rozhlédl jsem se po družině. „Kdo můžete přijít?“
Slíbili, že všichni.
„Tak dobře. Zítra v sedm u školy.“ řekl jsem.
*
Do klubovny přišla, kromě mě, jenom polovina družiny. Kurka, Honza, Brda a Čiby. Mladší kluky, na předem
neohlášenou výpravu, doma zase nepustili. Po skončené družinovce Rysů byl v klubovně těžký vzduch, a tak jsme
otevřeli obě okna i dveře a důkladně vyvětrali.
Mrkl jsem se na hodinky. „Je za pět minut sedm. Další už nepřijdou. Pojďme.“
Zavřeli jsme okna a zamkli klubovnu. Přes Žerotínovo náměstí ke škole nám to trvalo právě těch pět minut.
Tóny už byl v úkrytu.
„Jakou máme dnes šanci?“ zeptal se Čiby.
„Řekl bych, že stoprocentní. Ve věži nikdo není. Všichni jsou v hospodě, jak jsem před chvilkou zjistil. A ještě
novinka. Podařil se mi sehnat klíč.“
„Cože? Máš klíč od věže?“ podivili jsme se.
„Od věže ne, ale od branky z ulice. Nebudeme se muset šplhat po střeše nad schody.“
„Člověče, kdes ho sehnal?“ řekl jsem překvapeně. Byl jsem ale rád, že se nebudeme muset plahočit po střechu
nad schodištěm. Přece to jenom bylo nebezpečné.
„To je zatím moje tajemství. Hlavně že ho máme, ne? A ještě něco mám.“ Bylo na něm znát, že se úplně tetelí,
aby se nám ještě s něčím pochlubil. Sáhl do náprsní kapsy své bundy a vytáhl dva složené papíry.
„Co to je?“ zajímali jsme se.
„Budete mrkat. Podařilo se mi sehnat plánek Bílé věže.“
Rozložil dva papíry formátu velkého sešitu. Na jednom byl nakreslený plánek horního poschodí věže se vstupem přes lávku z úrovně zahrady a na druhém byl plánek nižšího patra se vstupem ze střechy nad Dlouhými
schody. K těmto dveřím se scházelo ze zahrady skrz hradby asi po dvaceti schodech.
92
„Člověče, kde jsi to sebral?“ podivil se Honza.
„Od otce. Pracuje v jedné projekční kanceláři a kdysi ve věži dělali průzkum, nebo co to bylo, a věž přitom
celou zaměřili.“
Znovu jsme si plánky pozorně prohlédli. Když už jsme se na ně do sytosti vynadívali, zeptal jsem se: „A jak
budeme postupovat, když máme klíč od branky a plánek od věže?“
„Dojdu ke dveřím ve zdi. Vy se budete držet kousek za mnou přitisknuti ke zdi, aby na vás nebylo vidět z horních oken vily. Odemknu, a když za dveřmi bude čistý vzduch, tak na vás mávnu. Hned za brankou se dáte doprava
kolem zdi za křovinami a přesuneme se až pod kaštan v rohu zahrady. Tam chvíli počkáme, jestli nás někdo z domu
nezpozoroval a nevyhlásil poplach.“
„Vždyť jsi říkal, že jsou všichni v hospodě.“ řekl Brda.
„Uctívači jsou. Myslel jsem někoho z dospěláků ve vile.“ odpověděl Tóny netrpělivě a pokračoval: „Pokud
bude všude klid, tak se křovinami proplížíme pořád kolem zdi až k věži. Zahrada je zanedbaná, nikdo se o ni
nestará. Křoviny jsou přerostlé, takže by se nám to mělo celkem bez problému podařit. Je to jasné?“
Kývli jsme hlavou, že všemu rozumíme. Postupně se nás z nastávajícího dobrodružství zmocňovalo vzrušení.
Uměl jsem si představit, co by se stalo, kdyby nás tam Uctívači, nebo někdo z obyvatel vily, nachytal.
Z úkrytu u školy jsme ještě chvíli pozorovali vstupní dveře do dvora a ulici před námi. Nikde jsme neviděli ani
živáčka.
„Tak jdeme na to.“ řekl Tóny.
Vypadalo to, jako že vycházíme ze školy. Z vily na nás nebylo přes stromy vidět. Tóny zamířil přímo k brance,
zatím co naše skupina přešla na chodník ke kostelu a postupovala hned k Dlouhým schodům. Zde jsme na chvíli
zůstali stát u zdi a sledovali Tónyho, který mezitím odemkl branku. Na chvíli za ní zmizel. Po chvíli se znovu
objevil na ulici a dal nám znamení, že můžeme za ním.
Zdálo se, že nám štěstí přeje, protože na ulici pořád nikdo nebyl. Prosmýkli jsme se brankou a přesně podle
instrukcí jsme se proplétali křovím vpravo kolem zdi až do rohu zahrady. U kaštanu jsme se zastavili a přes větve
jsme pozorovali okna vily. Všude byl klid.
„Vypadá to dobře.“ řekl Tóny. „Teď se dostaneme pořád kolem zdi křovinami až k věži.“
Na nic jsme už nečekali. Prošli jsme pod mohutným stromem ginga, který rostl těsně u zdi. Vypadalo to, jako
by z ní vyrůstal. Zastavili jsme až u posledního keře, který rostl těsně před cihelnou spojovací lávkou mezi zahradou a věží. Odtud jsme znovu chvíli pozorovali okna vily, ale ani teď jsme nikde neviděli nic podezřelého. Nikdo
o nás neměl ani tušení.
„Co teď?“ zeptal jsem se Tónyho.
„Zůstaňte tady. Přejdu lávku a vlezu do věže.“
„Nebude zamčeno?“
„Určitě bude, ale mám tohle.“ řekl a vytáhl z kapsy solidní šperhák. „Zámek ve dveřích je úplně primitivní.
Neměl by být překážkou.“
Obdivně jsme na něho hleděli. Tóny myslel na všechno.
Z našeho úkrytu jsme ještě jednou propátrali zahradu a
okna vily a teprve potom rychle přeběhl přes spojovací
můstek ke dveřím věže. Dveře byly umístěny asi v polovině
tlusté zdi, takže jsme Tónyho ztratili z dohledu. Než jsme
se nadáli, dával nám znamení, že jsou dveře otevřené. Šikovný hoch, tenhle ten Tóny! Hodil by se nám do oddílu.
Jestli to dnes dobře dopadne, tak mu nabídnu členství v naší
družině.
Protáhli jsme se dveřmi do věže a Tóny za námi zavřel.
Chvíli jsme zůstali tiše stát a zaposlouchali se, jestli venku
někdo kvůli nám nevyhlásil poplach. Nic se ale nedělo. Teprve až teď jsme se pořádně rozhlédli po místnosti.
Místnost byla velká asi pět krát pět metrů. V tlustých
zdech byly tři otvory bez okenních rámů, ale s pevnou železnou mříží. Každý otvor byl umístěn na jedné straně místnosti. Vlevo od dveří bylo otvorem vidět do korun stromů
ve Výpadu, otvor před námi byl nasměrován na středověké
městské hradby a vpravo bylo vidět na horní část nekrytých
Dlouhých schodů vedoucích nahoru do ulice Na Hradě.
Podlaha byla z plochých cihel. K našemu překvapení a
zklamání jsme zjistili, že místnost je úplně prázdná.
„Vždyť tady nic není!“ řekl Honza. „Měli jsme tu přece
najít naše ukradené knížky.“
Podíval jsem se na Tónyho. Z jeho zklamaného pohledu
jsem viděl, že je z prázdné místnosti také překvapený.
Obsadili jsme všechna okna a kochali se pohledem do
parku a na schody z tohoto pro nás nezvyklého místa. Pak
93
nás Tóny upozornil na otvor v podlaze vpravo od dveří, který jsme pro tmu v koutě hned neviděli.
„Pod námi je ještě jedna místnost. Tam to bude.“ řekl s nadějí v hlase.
V otvoru jsme uviděli horní příčky žebříku.
„Lezu první!“ hlásil se Honza a trochu zbytečně prudce odstrčil Tónyho, který se chystal sestoupit o patro níž.
Jenom co nám zmizel z dohledu, uslyšeli jsme, jak na nás vzrušeně volá: „Páni, no tohle musíte vidět!“
Po žebříku jsem slezl jako poslední. Místnost byla zhruba stejně velká, jako ta nahoře, s jedním oknem do
parku a druhým na hradby směrem k Tržnici. Místo okna s výhledem na schody byl velký otvor, kterým se dalo
projít do další místnosti široké asi dva metry a dlouhé přes celou šířku věže. Uprostřed této místnosti stál stůl a asi
dvacet židlí porůznu rozestavěných kolem zdí a stolu. Dveře vedoucí podle plánku na střechu spodní části Dlouhých schodů, byly zataraseny regálem, na kterém byly rozloženy nějaké věci. Byla tu i robustní skříň a vedle ní
mohutná dřevěná bedna. Výzdoba stěn nám ale všem vyrazila dech. Na zdi visel rudý prapor s bílým kruhem a s
černým hákovým křížem uprostřed a vedle praporu byla na zdi pověšena fotografie Adolfa Hitlera.
44. ÚTĚK Z BÍLÉ VĚŽE
Ocitli jsme se ve fašistickém doupěti.
„To snad není možné!“ zděsil jsem se. „Tys o tom tady věděl?“ zeptal jsem se Tónyho.
„Blázníš? Jak bych mohl!“
„Tak to nejsou Uctívači ginga ze Stínadel, jak jsme si bláhově mysleli, ale fašistická parta. Skinheadi.“
„Nestůjme tady jako tvrdé y! Něco jsme sem přece přišli hledat.“ vyburcoval nás Čiby ze strnulosti. „Jestli nás
tu někdo z nich nachytá, tak to s námi špatně dopadne.“
„Co tu máme vlastně objevit?“ zeptal se Brda nechápavě.
„No přece důkaz, že to byli oni, kteří se nám vloupali do klubovny. Hledáme naše knížky a oddílový časopis.“
„Na skříni i bedně jsou pevné visací zámky,“ hlásil Honza.
„Ukaž?“ zajímal se Tóny. Po chvilce zkoumání prohlásil: „Budeme potřebovat páčidlo.“
„Ty to chceš vypáčit?“ zděsil jsem se.
„No a co – jinak se dovnitř nedostaneme. A právě tam by mohly být schované důkazy.“
Vrátili jsme se k regálu u zdi, jestli na něm nenajdeme nějaké vhodné páčidlo. Ležely tu pozoruhodné věci.
Několik ručních granátů, možná že to byly jenom atrapy, sbírka nacistických odznaků, dvě černé kukly s otvory
pro oči (no vida, přesně takové měli ti, kteří na podzim mne a Keňu naháněli v Panské ulici v domě číslo 5), a osm
vojenských bajonetů různých typů.
„Tím by to mohlo jít.“ Tóny vzal jeden bajonet a zapáčil ho za zámek. Vruty, držící železnou petlici, vytrhl ze
dřeva. Podobně dopadl i zámek na skříni, o který se postaral Honza. Ve skříni jsme našli šedivé součásti vojenských uniforem německé armády z druhé světové války a jednu zelenou uniformu našich esenbáků. Z oddílových
věcí jsme nic nenašli.
V bedně byly různé součásti rozebraných zbraní, hromada ostrých nábojů a jedna knížka. Nebyla ale naše.
Autorem byl Adolf Hitler a knížka se jmenovala Mein Kampf.
„Co to je za škvár?“ zeptal se Brda.
„Tohle byla něco jako fašistická bible. Napsal to jejich vůdce Adolf Hitler. Knížka se jmenuje ‚Můj boj‘.“
blýskl se svými znalostmi Čiby.
„Ukaž, dej to sem,“ vzal knihu Brdovi z ruky Tóny. „Tahle mě zajímá. Vy hledejte ty vaše knížky.“
Kluci se vrhli na bednu a začali z ní vytahovat její obsah. Tóny přešel ke stolu a začal v ní listovat. Nenápadně
jsem se k němu přitočil. Hned za pevnou vazbou byla založena černobílá fotografie velikosti pohlednicového
formátu. Tóny ji dychtivě prohlížel. Ani si nevšiml, že mu nahlížím přes rameno.
Fotka byla pořízena zde v místnosti. Před fašistickým praporem seděli a stáli ve dvou řadách patnácti až dvacetiletí kluci. Někteří mi silně připomínali výrostky, které jsme občas v okolních ulicích potkávali. V zadní řadě
na kraji stál muž mezi čtyřiceti a padesáti lety. Moc bych za to nedal, že jsme ho viděli minulý týden, jak prochází
brankou ve zdi od vily ke svému autu.
„Ukaž, ať se také podívám.“ Natáhl jsem ruku k fotce.
Tóny s fotkou ucukl, jako by se bál, že mu ji chci sebrat.
„To nejde!“ řekl poděšeně. Fotku potom dvakrát po délce a napříč přetrhl na čtyři kousky a strčil je do kapsy.
Překvapeně jsem na něho zíral a pak jsem řekl: „Jestli jsi potřeboval zahladit své stopy, tak je určitě někde ještě
negativ.“
„Ten už byl zničen dávno.“
„Znáš někoho na té fotce?“
„Všechny.“
„Ty jsi tam taky?“
„Blázníš, já ne!“
„Znáš i toho chlapa? Je to Deml, že?“
Tóny chvíli zaváhal s odpovědí a pak kývl hlavou. „Povíme si o tom někdy později. Já už jsem tady skončil.
A vy pohněte, ať odtud co nejrychleji vypadneme.“
Tak Tónymu šlo jen tady o tu fotku. Sám si asi netroufal sem jít, tak do toho zatáhl i nám. V tu chvíli bych se
vsadil, že tu žádné naše knížky nenajdeme. Podíval jsem se k bedně. Naši kluci vyházeli z bedny už skoro všechny
94
věci a teď si prohlíželi nějaké staré noviny.
„Co v těch novinách, že je tak pečlivě studujete?“ zeptal jsem se Čibyho.
„Jsou to protektorátní noviny. Docela zajímavé čtení. V červnu 1942 se na Andrově stadionu sešlo asi 60 tisíc
lidí na manifestaci na vyslovení podpory Německu.“
„To je sice krásné, ale co naše knížky.“
„Nic. Ani jednu jsme nenašli.“
„Musí tu mít ještě nějakou tajnou skrýš,“ mínil Honza, „ve zdi, v podlaze, nebo tak nějak. Měli bychom to tu
pořádně prohledat.“
Podíval jsem se na Tónyho, jestli se nepřizná, jak je to s našimi knížkami ve skutečnosti, ale ten mlčel.
„Půjdu se ještě mrknout do horního patra.“ řekl Brda. „Kdo půjde se mnou?“ Přidal se k němu Čiby a oba po
chvíli zmizeli otvorem v horním patře.
Prohlíželi jsme zdi kousek po kousku, jestli někde neobjevíme nějakou volnou cihlu vedoucí k tajné skrýši, ale
nikde nic. Přesně jak jsem už tušil. Pojednou k nám okny dolehl z parku křik. Někdo tam povykoval, jako by ho
na nože brali. Podívali jsme se z okna, co se dole děje. Naskytla se nám podívaná na skupinu výrostků, která pěstmi
a kopanci zpracovávala nějakého nešťastníka, který se jim dostal do rukou.
„Uctívači dole mlátí nějakého cikána!“ zděsil se Tóny. „Jak to? Mají být přece ještě na srazu v hospodě.“
Cikán upadl na zem, stočil se do klubíčka a rukama si chránil hlavu. Uctívači do něho kopali jako smyslu
zbavení.
„Hej! Necháte ho!! Že se nestydíte, deset na jednoho!“ ozval se nad námi silný hlas.
Několik Uctívačů se ohlédlo po hlasu. Tóny uskočil od okna jako by ho uštkla zmije. „Který vůl to nahoře
řve?“ zděsil se.
Ten vůl byl Brda. Jak nám později vysvětlil, neměl ani tušení, že by to mohli být Uctívači ginga. Ti přece měli
být v hospodě a kromě toho, nikdy předtím žádného Uctívače neviděl. A když zjistil, co se dole děje, nedalo mu
to, aby na ně z bezpečí věže nezavolal.
Tóny opatrně vykoukl z okna a zděšeně řekl: „Jsme prozrazeni! Běží sem. Musíme odtud okamžitě vypadnout!“
U žebříku nastala menší tlačenice, jak jsme se chtěli dostat co nejrychleji nahoru. Zadržel jsem Honzu, aby
mohl Tóny „potápějící se loď“ opustit první. Ten vyšplhal nahoru neuvěřitelnou rychlostí a my potom už ukázněně
za ním.
„Viděli jste to, co se stalo dole?“ přivítal nás Brda. „Když jsem na ně zařval, tak se strachy rozutekli.“
„Houby se rozutekli. Jsou to Uctívači ginga a teď mažou sem na nás.“ informoval jsem je.
„Buďte zticha!“ sykl na nás Tóny. „Teď budou někde dole zrovna
vbíhat na Dlouhé schody. Než vyběhnou nahoru, musíme přeběhnout
zahradu a zmizet brankou na ulici. Podívám se, jestli není někdo na
zahradě.“
Opatrně otevřel dveře a hned je zase přivřel. „Průser! Na rohu vily
stojí starý Deml s mladým Demlem a je tam s nimi ještě jeden chlápek. Jsme v pasti! Musíme ale honem něco vymyslet, než nás tady
přistihnou! Jinak dopadneme jako ten cikán dole!“
Něco rychle vymyslet, ono se to řekne, ale co!? Kluci se na mě
zoufale podívali a já měl žaludek málem v krku. Opatrně jsem otevřel
dveře a přes nejbližší keře jsem uviděl u nejvzdálenějšího rohu vily
hlavy třech postav. Kdybychom chtěli proběhnout zahradou a utéct
brankou, kterou jsme sem přišli, tak bychom museli projít přímo kolem nich. Mezi rohem budovy a zdí jsou sotva tři metry.
„Mám to!“ zašeptal jsem. „Všichni se musíme proplížit po kolenou k prvním keřům vlevo u zdi, kde jsou schody vedoucí na střechu
za hradby.“
„Chceš to vzít přes střechu Dlouhých schodů do parku?“ zeptal se
Tóny.
„No – a máme jinou možnost?“
„Nemáme. Jdeme!“
Padli jsme na kolena a vyplížili se z věže přes spojovací můstek k
nejbližšímu keři. Cestou jsem kontroloval, jestli nás nemohou od
rohu budovy vidět. Nemohli. Za zdí, oddělující zahradu od Dlouhých
schodů, jsme slyšeli dusot nohou a vzrušené hlasy. Uctívači ginga už zdolávali vrchní část schodů. Déle jsme
nemohli čekat.
Když jsem spatřil dole na schodech ocelovou mříž, zatrnulo mi, že jsme v pasti, že se přes ni nedostaneme ven.
Přesto jsme seběhli skrz hradební zeď k mříži, za kterou byla malá plošina nad šikmou střechou, na kterou jsme
se potřebovali dostat. Mříž byla naštěstí otevřená. Ocitli jsme se u spodních dveří do věže, které byly zevnitř
zataraseny dřevěným regálem. Střecha nad schody byla v těchto místech široká asi pět metrů a za ní zela hloubka
asi patnácti metrů.
Nohou jsem opatrně vyzkoušel, jestli břidlicové tašky nekloužou jako minule, když byly mokré. Dnes byly
suché a neklouzaly. Kromě toho jsme měli všichni obuv s gumovou podrážkou, protože jsme se touto cestou
95
původně chtěli dostat sem nahoru. Teď se nám gumové podrážky hodily i při opačné cestě. Přitiskli jsme se ke zdi
a po břidlici, nejdříve nejistě, potom s čím dál větší jistotou, jsme se dostali až dolů na konec střechy.
„Teď rychle po stromě dolů!“ pobízel nás Tóny. „Musíme zmizet v křoví dříve, než doběhnou nahoru na můstek a uvidí nás.“
Strach nás pobízel k neuvěřitelnému výkonu. Když k nám dolehl od věže křik zklamaných Uctívačů, byli jsme
už bezpečně ukrytí v křovinách a prchali těsně kolem zdi směrem k mauzoleu jugoslávských bojovníků.
„Bylo to o fous!“ řekl Tóny. Hlas se mu chvěl. Mně se zase chvěly vysílením nohy. Ostatní kluci na tom nebyli
o nic lépe. „Mizíme odtud,“ nabádal jsem všechny. „Už zjistili, že nahoře nejsme. Teď seběhnou dolů do Výpadu
a budou po nás pátrat. Tajemství věže je prozrazeno. To nemohou jen tak nechat.“
Křovinami jsme se prodrali za budovu mauzolea a odtud jsme to vzali indiánským během kolem hradeb na
konec parku a potom až k hotelu Palác. Cestou jsem všechny zapřísahal, aby nikomu o našem dobrodružství nic
neříkali, dokud o tom neřekneme Robinovi. Ten rozhodne, jak bude s tajemstvím Bílé věže naloženo.
„Jak to asi dopadlo s tím cikánem?“ vzpomněl si z ničeho nic Honza.
„Viděli jste někdo, jestli se po té nakládačce zmátořil?“ zeptal jsem se. Nikdo si ale nic nevybavoval. Když se
Uctívači rozběhli k věži, viděli jsme, že leží nehybně na místě, kde do něho kopali. A potom jsme se už starali
jenom o to, abychom se co nejrychleji dostali z věže a přitom si nepolámali nohy.
U hotelu jsme nasedli na tramvaj. Pro jistotu každý do jiné části vozu a dělali jsme, že k sobě nepatříme. Tóny
jel kousek s námi, ačkoliv to měl odtud k svému domovu jen jednu zastávku. V tramvaji se pořád držel u mě.
„To byly nervy, co?“ řekl, když se tramvaj rozjela.
Chvíli jsem pozoroval jeho tvář a potom jsem mu udělal nabídku: „Nechceš se přihlásit do našeho oddílu?“
Podíval se na mě, jako bych mu nabízel milion. „To myslíš vážně?“
„Jistě. Pořád přibíráme podnikavé kluky. Známe se teprve chvilku, ale myslím si, že budeš pro náš oddíl posila.
Tak co říkáš?“
„Já nevím…“ protáhl nejistě, ale poznal jsem, že se již rozhodl.
„Domluveno!“ uzavřel jsem debatu. „Zítra máme oddílovou schůzku. Počkej na mě ve tři čtvrtě na čtyři na
Dolňáku u morového sloupu. Platí?“
„Tak dobře.“ rozhodl se.
Domů jsem dorazil už za úplné tmy. Protože jsem měl na zítřejší vyučování už dopředu všechno uděláno, tak
naši ani moc nehubovali.
„Nemáš také něco pořezaného?“ zeptala se maminka, když viděla, jak jsem schvácený a ušpiněný.
„Ne. Proč?“ divil jsem se.
Kývla hlavou k Robinovi. Robin měl obvázanou dlaň pravé ruky, kterou mi s úsměvem pokynul.
„Co se ti stalo?“
„Rozsypala se mu v ruce sklenice na vodu, na té jejich panské jízdě v ateliéru u Šamana. Ještě štěstí, že jsou
mezi nimi i lékaři. Jinak by asi vykrvácel.“ řekla ironicky maminka.
„Přehání, jako vždycky,“ usmíval se Robin. „Trochu jsem si pořezal dlaň. To je toho.“ Pak si všiml, že se
netvářím moc vesele. „Něco se stalo?“ zeptal se.
„Stalo. Něco překvapivého jsme dnes objevili.“
„Tak upaluj nejdříve do koupelny zcivilizovat se a pak nám to povíš.“
Vlezl jsem ukázněně do vany a pustil na sebe sprchu. Nemohl jsem se dočkat, až to ze sebe dostanu. Pak jsem
ještě musel zhltnout večeři a teprve potom jsem jedním dechem ze sebe vychrlil čerstvě odhalené tajemství Bílé
věže. Naši mě bez přerušení vyslechli. Potom mě maminka seřvala na doby za to, co se všechno mohlo stát, kdyby
nás chytili, nebo kdybychom spadli se střechy.
„Důkaz, že vykradli naši klubovnu, jste ale nenašli.“ řekl Robin.
„Ne.“
„A jsi si jistý, že vás nikoho nepoznali?“
„Naprosto. Kromě té chvilky, co jsme se mihli v okně věže, nás nemohli vidět. Ve věži byla docela tma.“
„A myslíš si, že to naši kluci doma nevykecají?“
„Slíbili, že ne. Řekl jsem jim, že to řeknu jenom tobě a ty že rozhodneš, co se s tou informací dál udělá.“
„Dobře. Zítra na oddílovce si to s vaší družinou probereme.“
Pak už jsme se jen podívali na televizní zprávy a jakousi estrádu a šli jsme spát. Dlouho jsem nemohl usnout.
V duchu jsem znovu prožíval náš vpád do Bílé věže a následný útěk z ní.
45. ZE STARÝCH KRONIK
(Z historie skautingu v Olomouci. Povídka byla otištěna v Třítéčku až po ‚Sametové revoluci‘.)
Na podzim v roce 1937 zachvátila naše starší kluky ‚tancománie‘. Skoro všichni šli do tanečních a na jejich
další činnosti v oddílu se to pochopitelně projevilo. Na schůzkách si navzájem předváděli kroky z valčíku a polky
a o ničem jiném nemluvili, než o holkách. Potom si dokonce „otevřeli“ poradnu pro nás mladé, pro budoucí „lvy
salónů“. Zde jedna z rad „Poradny pro lvy salónů“.
Milí přátelé, jedna z nejhorších věcí v tanečních hodinách jsou tak zvané „špacíry“ mezi jednotlivými tanečními kousky, kdy tanečník musí bavit tanečnici stůj co stůj. Podáváme zde ukázku takového rozhovoru, abyste
96
měli do zásoby nějaký, až nadejde váš čas a vy se v takové situaci také ocitnete:
Tanečník (lehkým konverzačním tónem): „Haló, slečno, hrajete na housle?“
Tanečnice (chi, chi, chi): „Nehraju.“
Tanečník (odvážně a nezlomně): „Slečno a hraje váš bratr na housle?“
Tanečnice (chi, chi, chi): „Já žádného nemám!“
Tanečník (duchapřítomně): „Slečno, heleďte se – a dybyste nějakého měla, hrál by na housle?!“
„Poradna pro lvy salónů“ v dalších dnech začala vydávat oběžník stejného názvu, ve kterém zavedla rubriku
„Vy se ptáte, my na všecko odpovíme.“ Dotazy mohly být podány anonymně pod značkou. A nyní několik odpovědí na vaše dotazy.
K dotazu „Trapná nejistota“: Jsme přesvědčeni, že vám kecky dobře sluší. Nemusíte tudíž o tom posílat
doklad notářsky ověřený, jak jste nabízel. Ale obáváme se, že ke smokingu se kecky přece jen dosti dobře nehodí.
Tím spíše ne, že je máte, jak píšete, s dětskou barevnou obrubou.
Odpověď značce „Samotář“: Mýlíte se, příteli, mýlíte. Alespoň jednu tanečnici musíte v tanečních mít. Není
dobře možné, abyste tančil sám.
Značka „Co jsem měl dělat?“ Schvalujeme vám plně váš mužný počin, že když jste při valčíku uklouzl, že
jste pak už schválně upadl. Sdílíme s vámi i váš názor, že to bylo to jediné, co jste mohl udělat. Upadl byste totiž
stejně, i kdybyste nechtěl…
Značka „Co teď??“: Píšete, že jste dal tanečnici pohlavek, poněvadž dostatečně neovládala tango a nyní se
ptáte, nebude-li ji to mrzet. Obáváme se, že to spíše bude mrzet vás, poněvadž, jak jsme si zjistili, její tatínek je
boxer a má povahu poněkud obhroublou. Doporučujeme vám 2 až 3 roky nevycházet z domova. Snad by vás páni
profesoři po tu dobu z ochoty vyučovali soukromě.
Značka „Uražený“: Chápeme, že to bylo pro vás poněkud trapné, když vás učitel tance vyvedl ze sálu za ucho.
Nedovedeme však pochopit, kde jste vzal tu odvahu vrátit se tam po chvíli znovu v přestrojení za zmrzlináře…
*
Z deníku Džerome Klapky Džerome: Moje první skautské vykoupání (neděle, 10. dubna 1938).
Když jsme přicházeli z výletu do Mariánského údolí na vlak, museli jsme přejít lávku přes Bystřičku. Byla ze
dvou kmenů a vratkého zábradlí. Šlo nás hodně a hustě za sebou (protože se vůdce zrovna nedíval). Lávka takovou
tíhu neunesla a kmeny začaly praskat. Zoufale jsem se chytil zábradlí, ale to také nevydrželo a prudce se s námi
zřítilo do vody. Ještě štěstí, že byla docela mělká. Vykoupalo se nás dost, ale nejvíce jsem byl mokrý já. První
mojí starostí bylo, jestli se vykoupal i Otto. Když jsem zjistil, že ano, byl jsem hned usmířen se svým neštěstím.
A co se mne týče, nikdy nezapomenu na svoje první skautské nedobrovolné vykoupání.
*
Dne 17. září 1938 zemřel zakladatel Junáka A.B.Svojsík27).
*
Dne 29. září 1938 byla svolána do Mnichova mezinárodní konference za účasti Velké Británie, Francie, Itálie
a Německa. Zástupci těchto mocností se dohodli a krátce po půlnoci, čili 30. září, rovněž podepsali Mnichovskou
dohodu, která Československu přikazovala odevzdat Německu rozsáhlé pohraniční oblasti. K Německu se s územními požadavky připojilo vojensky slabé Polsko a Maďarsko. Ministr Krofta oznámil britskému a francouzskému
vyslanci 30. září 1938 krátce po poledni, že Československo přijímá podmínky mnichovské dohody.
Tím, že Československo přistoupilo na podmínky mnichovské dohody, přišlo o pohraniční oblasti, která náležela zemím koruny svatováclavské od středověku a zhruba o třetinu obyvatelstva. Pohraniční oblasti opustilo více
než sto tisíc Čechů a přes deset tisíc německých odpůrců nacionálního socialismu. Rovněž Československo ztratilo
obrovský ekonomický potenciál a Hitler se bez boje zmocnil československého opevnění.
Obsazením Sudet a vyhnáním českých obyvatel z obsazeného území, přestaly skautské oddíly v pohraničí
existovat. Znovu došlo na jednání o sjednocení všech skautských organizací na zbývajícím území republiky. To
se stalo po různých jednáních na ustavujícím sjezdu 22. ledna 1939, kdy byla vytvořena jednotná organizace
„JUNÁK, ústředí skautské výchovy“28).
46. ROBIN U VÝSLECHU
V pátek dopoledne se stalo něco hrozivého. Asi v deset hodin mu volali z Bezpečnosti. Hlas v telefonu se
představil jako kapitán Hořínek a otázal se, jestli by „nemohl okamžitě“ přijít na Okresní oddělení Ministerstva
vnitra. Robin mohl, a tak si vzal volno, skočil do tramvaje a dopravil se na Žižkovo náměstí. Na vrátnici se ohlásil,
že jde za kapitánem Hořínkem, vrátný někam zavolal a pak mu řekl, že pro něho za chvíli přijdou.
Za pár minut se dostavil kapitán Hořínek a navzájem se představili. Dokonce si podali ruce. Robin opatrně,
protože ji měl zafačovanou. Podaná ruka v tomto případě a prostředí, mohla, ale také nemuselo, nic přátelského
znamenat. Kapitán ho potom odvedl do nejvyššího patra budovy. Robinovi došlo, o co jde. Zde totiž měla kanceláře Státní bezpečnost. První co ho napadlo, že je tady kvůli skautům. Ještě než došli do kanceláře kapitána Hořínka, se mu to potvrdilo. Když procházeli chodbou kolem dveří jedné kanceláře, nějaký muž z nich zrovna vyšel
a Robin zahlédl v místnosti sedět jednoho z jeho skautských přátel. Vypadalo to, jako by mu ho záměrně ukázali.
Kapitán otevřel dveře hned sousední kanceláře a vešel dovnitř.
V kanceláři mu nabídl židli a posadil se za stůl s psacím strojem se založeným papírem. Vedle stroje ležela
97
tlustá složka, na které bylo cosi napsáno. Nápis ale ze svého místa nemohl Robin rozluštit. Kapitán Hořínek zalistoval ve složce a chvilku se zastavil nad titulní stránkou našeho oddílového časopisu Třítéčka, které také bylo
zařazeno ve spisu.
Ještě klika, že jsem překreslil do Třítéčka seriál Třicet případů majora Zemana kreslený Kájou Saudkem, pomyslel si Robin.
Kapitán Hořínek zaklapl spis a usmál se na Robina.
„Asi tušíte, proč jsme si vás zavolali?“
„Nemám tušení,“ řekl Robin pevně.
„Hm – proti Foglarovi nic nemáme. Jeho knížky opět budou vycházet, ale máme problém se skupinami skautů,
kteří se už nějakou dobu aktivují. Obnovení skautingu není totiž na pořadu dne.“
Ale – podivil se Robin. Tak Jestřáb už není na indexu? No to se podívejme!
„Také i ten skautský spolek kolem vás se už nějakou dobu schází. Dokonce si na chatě jednoho z nich, v minulém roce u táboráku obnovili svůj skautský slib. Víte o tom něco?“
„O tom nevím vážně nic.“ řekl Robin. Pokud mu bylo známo, tak se opravdu jeho přátelé v minulosti scházeli
na nějaké chatě a opékali si tam buřty. Že by si přitom ale obnovovali skautský slib, to se mu nikdy nikdo nepochlubil.
„Ne? A co ty schůzky u vás v klubovně a teď poslední dobou v ateliéru u Václava Ruska, kterému přezdívají
Šaman.“
„To byla jen taková setkání u příležitosti narozenin a svátků. Nebo po šťastném návratu z dovolené. A promítaly se přitom diapozitivy.“
„Chcete tím říct, že vás nikdo z nich neagitoval pro práci v ilegálním skautingu?“
„V ilegálním skautingu?“ zeptal se Robin zděšeně a málem se zeptal – a něco takového vůbec existuje?
„Máme zprávy, že nejagilnější z nich je doktor, který má krycí jméno Sir. Ten je z nich nejaktivnější. Verboval
vás také do skauta?“
Robin věděl, že Sir byla přezdívka Čibyho otce ještě z dob jeho klukovských skautských let. Také mu došlo,
že s ním kapitán Hořínek vede výslech, jako by ke skupině nepatřil.
„To ani ne. Dokonce mě přemlouval, abychom s celým oddílem vstoupili do Pionýra.“
„No právě! Tím maskuje svoje skutečné postoje.“
„Tomu dost dobře nerozumím.“ podivil se Robin.
„Takových je. Předstírají nahlas kladný postoj k našemu socialistickému zřízení a přitom se jedná o pravý
opak.“
Na to Robin neřekl nic. Kapitán popotáhl psací stroj na takové místo, aby si Robin mohl na vloženém papíru
přečíst nadpis: Protokol o výslechu svědka.
Do místnosti vešel bočními dveřmi z vedlejší kanceláře, ve které zahlédl jednoho ze svých přátel, muž v civilu.
Kapitán Hořínek k němu vzhlédl a zeptal se: „Skončili jste?“
Muž kývl hlavou.
„A?“
Muž zavrtěl záporně hlavou.
„Tohle je můj kolega kapitán Pavel.“ představil ho Hořínek. „Bude přítomen vašemu výslechu.“
Kapitán Pavel usedl na volnou židli a zapálil si cigaretu. „Také bych vám nabídl, ale víme, že nekouříte.“ Asi
chtěl Robina ohromit, co všechno už o něm zjistili.
Kapitán Hořínek se dal do psaní protokolu. Moc toho ale nezapsal. Položil Robinovi ještě několik otázek týkající se postoje Sira k našemu zřízení, ale Robin tvrdil, že jeho postoj je naprosto kladný. Bylo toho tak na půl
listu. Překvapivě krátký výslech se zdál být u konce.
„Tady dole to podepište.“ vyzval ho kapitán.
Podpis dopadl hrozně. Propisovačku si tiskl palcem k obvázané dlani, bolavé prsty měl natažené. Prvňáček by
se podepsal lépe. Oba kapitáni se na ten výtvor podívali.
„Co to má být?“ zeptal se kapitán Pavel.
„Podpis. Lépe ho nesvedu. Tři křížky bych zvládl líp.“ zavtipkoval.
Oba kapitáni ale v tuto chvíli neměli náladu na vtipkování. Zamračili se a Pavel procedil mezi zuby: „Děláte
si z nás prdel? Tak pozor! Asi si neuvědomujete, kde jste. Abychom vám ty prstíky nepořezali víc, než ta pitomá
sklenice.“ V tom vzteku si asi neuvědomil, co řekl. Nebo to řekl záměrně? Robinovi, který byl výslechem přece
jenom rozhozený, v tuto chvíli nedošlo, co vlastně estébák řekl. Došlo mu to až později.
Aby rozhovor svedl jiným směrem, udělal oznámení o našem včerejším dobrodružství a objevu v Bílé věži.
Oba estébáci o to projevili jen vlažný zájem. Kapitán Hořínek vytáhl ze šuplíku prázdný list papíru a s propisovačkou ho posunul před Robina. „Měl byste nám to všechno vlastnoručně napsat.“ vyzval ho.
Robin nevěřil svým uším. To ho jako zkouší, nebo jsou tak natvrdlí? Před chvilkou jim při podpisu předvedl,
že nemůže psát. „No ale…“ vykoktal.
„Jo - vy ale nemůžete psát, že?“ řekl Hořínek a potom si udělal na papír jen několik poznámek. „Dobře. Podíváme se na to. Tím bychom byli spolu prozatím hotovi. Ještě se vám ozveme. Také vás musím upozornit, že
nesmíte s nikým mluvit o tom, co bylo tady v této místnosti projednáváno. Pokud byste to vyzradil, vystavil byste
se trestnímu stíhání. A to je všechno. Kolega vás vyprovodí.“
V přízemí, na konci chodby Robin zahlédl dva muže, kteří spolu hovořili. K svému překvapení jednoho z nich
98
poznal. Byl to Agent Jan. Ten druhý byl určitě policajt v civilu. Co ten tu dělá? Blesklo Robinovi hlavou. Pak už
byl vystrčen za dveře u vrátnice a po chvíli se ocitl na prosluněném Žižkově náměstí.
Cestou do práce si v duchu znovu promítal rozhovor s oběma estébáky. Zarazil se, když si vybavil jejich vyhrůžku, aby mu nepořezali prstíky víc než ta včerejší sklenice. Jak mohli vědět, že si ruku pořezal o sklenici, která
mu doslova vybuchla v ruce, když se ho předtím nikdo neptal, jak ke zranění ruky přišel. Nakonec dospěl ke třem
možnostem. Buď do ateliéru namontovali odposlech, nebo mají ve skupině informátora, anebo kombinaci obou,
odposlech i informátor. Ještě dnes si musí promluvit se Sirem a varovat ho.
47. OBJEV V KLUBOVNĚ
Odpoledne na oddílovku přišel Tóny, jak jsme se domluvili. Chtěl jsem, aby byl zařazen do naší družiny, když
už jsme si ho našli. Nebo on si našel nás? No - v konečném výsledku to bylo jedno. Vysvětlil jsem mu, že ve středy
má naše družina družinové schůzky, zatímco Lišáci v úterý a Rysi ve čtvrtek. Schůzky celého oddílu jsou v pátek.
Moje nadšení mi ale zchladil prohlášením, že ve středy nemůže.
„Proč nemůžeš?“ zeptal jsem se zklamaně.
„Něco každou středu mám. A v úterý taky nemůžu. Ve čtvrtek a v pátek to půjde.“
„A proč to v ty středy nejde? Chodíš na housle, nebo máš nějaké doučování, či co?“ dorážel jsem na něho.
Tóny se jen tak nějak smutně usmál a řekl: „Zkrátka to ve středu nejde. A jenom středa je podmínka členství
v tom vašem spolku?“
„Ne, to ne!“ řekl jsem rychle. „Tak tě zařadíme k Rysům - no.“
Taran, rádce Rysů, byl blahem bez sebe, když jsem prohlásil, že jim vedu nového člena. Rysi se hned kolem
něho shlukli a halasně ho mezi sebe přijali, jak bylo v našem oddíle zvykem. Kurka, Brda a Čiby nebyli z jeho
zařazení k Rysům také spokojeni, ale nedalo se s tím nic dělat. Všechny družiny vnitřně držely partu, ale jinak se
kamarádil v oddíle každý s každým. Takže jsme se s tím museli rychle smířit.
A Tóny se osvědčil. Díky jemu, byli Rysi na oddílovce nejlepší. Vypadalo to, jako by Tóny byl mezi námi už
odjakživa. Robin měl ze zapáleného nováčka také radost. Každému nováčkovi se hned nepodařilo zapadnout do
družiny a oddílu. Vždy to nějakou dobu trvalo, než se otrkal a zvykl si na ‚oddílovou úroveň‘, která se značně
lišila od zvyků a činnosti obyčejné uliční party.
Při nástupu oddílu na ukončení oddílovky Robin vyhlásil: „Zůstanou tu Gery, Kurka, Brda, Čiby a Tóny.
Ostatní upalujte domů.“
Když za posledním členem zapadly dveře, Robin řekl: „Na policii jsem oznámil, co jste objevili v Bílé věži.
Policie mě vyzvala, abychom o celé záležitosti nikde nemluvili, protože bychom se prý dopustili trestního jednání.
A prý se na to podívají. Nevím sice, jakého trestního jednání bychom se dopustili, ale všechny vás žádám, abyste
o tom s nikým nemluvili.“
„A s rodiči?“ zeptal se Čiby.
Robin zaváhal. „No - se svými rodiči asi ano. Je docela možné, že s vámi bude chtít policie mluvit a u toho
rodiče budou muset být, jelikož jste nezletilí. Tak ať se rodiče na to mohou připravit, kdyby vás chtěli estébáci
předvolat k výslechu.“
Všichni jsme mu podáním ruky slíbili, že budeme mlčet jako hrob.
„Za chvíli tu mám schůzku s vašimi rodiči se sdělením informací k letnímu táboru,“ řekl Robin a potom se
obrátil přímo na Čibyho: „Doufám, že tvůj tatík také přijde. Jako zkušeného lékaře ho tady budu potřebovat, aby
mohl odpovědět dotazy rodičů ohledně zdravotní táborové dokumentace.“
„Já nevím.“ řekl Čiby váhavě.
„Tak zajdi domů a řekni mu, že musí v každém případě přijít. Že to je hrozně důležité, aby tady byl. Před
týdnem mi to sice tak na polovic slíbil, ale já ho tady potřebuji opravdu nutně! A taky potřebuji, aby mi odborně
převázal raněnou ruku.“
Jen co jsme vypadli z klubovny, začali se trousit rodiče. O půl sedmé, kdy měla schůzka začít, jich už byla plná
klubovna. Sir ale zatím nepřišel. Robin tedy začal bez něho a v duchu se děsil toho, jestli nepřijde. Bude ho muset
potom pod nějakou záminkou vyhledat, a to by mohl být malér, pokud ho estébé sleduje. Když se za čtvrt hodiny
v klubovně přece jenom objevil, Robin si oddechl. Přítomní rodiče byli seznámeni s programem tábora, se způsobem dopravy na tábor, se stravováním a zdravotní péčí a dalšími věcmi týkajících se tábora. Sir, jako lékař, jim
zodpověděl několik dotazů a po hodině, když bylo vše vysvětleno, všichni se rozešli.
Když Robin zamkl klubovnu a sešli dolů do chodby, Sir řekl: „Těch pár dotazů jsi mohl klidně zodpovědět
sám.“
„To mohl, ale hlavně jsem potřeboval s tebou mluvit. Dnes se stalo něco, co se týká nejen tebe, ale i ostatních
chlapů z naší skupiny.“
Z klubovny zamířili směrem k parku, kde na Gottwaldově ulici29) Sir bydlel. Kdyby je někdo sledoval, nemohl
by z jejich setkání dělat bůhví jaké závěry, protože ke svým domovům měli část společné cesty.
V rychlosti mu Robin řekl o dopoledním výslechu na policii. Že si jich asi předvolali víc, protože v sousední
kanceláři zahlédl Gauča. „Hlavně se ptali na tebe, jako bys byl nepřítelem režimu číslo jedna. Vypadalo to, že mají
mezi námi informátora, nebo někde umístěnou štěnici, protože spoustu informací měli docela přesných. Musíš
s celou skupinou přerušit jakýkoliv kontakt, jako jsem to udělal už já.“
Sir se tvářil nejdříve překvapeně a potom vyděšeně. Chvíli nebyl schopen slova.
99
„Netlačí se v práci někdo na tvoje místo?“ napadlo Robina.
Sir chvíli přemýšlel a potom řekl: „Nic mě nenapadá.“
„Pak nás někdo prásknul a z tebe chtějí udělat našeho vůdce, který by to za všechny odskákal.“
Pak chvíli šli beze slova, pohrouženi do vlastních myšlenek. Nakonec Sir prolomil mlčení: „Prý vyšlo druhé
číslo ilegálního skautského časopisu Čin.“
„A?“
„No nic. Jen tak to říkám. Zatímco se jinde mobilizují, já mám jít od válu?“
„Věř mi, že to tak bude nejlepší. Alespoň nějakou dobu si budeme muset dát všichni pohov. Já tedy obzvlášť.
Už jsem to několikrát řekl. Zatímco vy všichni ohrožujete jenom sebe a své rodiny, já bych mohl ohrozit, kromě
své rodiny, ještě i kluky v oddílu.“
„Dobře,“ rozhodl se na konec, „stáhnu se do ústraní. A až přijde náš čas, víte, kde mě najdete.“
Na rohu Gottwaldovy ulice se rozloučili. Podali si levice. Jestli je tajní sledují a jestli je i v tuto chvíli vyfotili,
budou mít důkaz, že si ruce podali dva skauti. Tou svojí zavázanou pravičkou by to Robin ale mohl okecat, kdyby
bylo nejhůř.
Další týden se nic nedělo. Robin se skupinou již předtím přerušil všechny styky a teď také i Sir.
Docházka na družinovky a oddílovky se vlivem školních výletů poněkud zhoršila. Přesto se ale oddíl už intenzívně musel připravovat na tábor. Sháněli jsme s pomocí rodičů všelijaký materiál, který budeme na táboře potřebovat: lopaty, krompáče, hřebíky všech velikostí, léky do lékárničky atd.
V pátek třiadvacátého večer, týden před koncem školního roku, přijel Brácha z internátu. Maminka ho objímala
a líbala, jako by ho neviděla nejméně půl roku, zatímco uplynul teprve týden, a Brácha se jí marně snažil vykroutit
z objetí. Nakonec se prodral do našeho pokojíčku, hodil svůj bágl na zem hned za dveřmi a spokojeně se natáhl na
svoji válendu. Před půl hodinou jsme se vrátili z oddílovky a já jsem si lebedil v podobné poloze na té své. Lexa
se v kuchyni zase dala do přípravy večeře. Do pokojíku vstoupil Robin.
„Jaký máš večer program?“ zeptal se Robin Bráchy.
„Odpočinkový.“
„Potřeboval bych, abys se mnou zašel do klubovny.“
„Jdu s vámi,“ hlásil jsem se do služby.
„Ty ne.“ řekl Robin.
Do pokojíčku vstoupila Lexa. „Co tady zase kujete za pikle? Pojďte na večeři.“ Podezřívavě si nás prohlížela.
Asi jsme vypadali, jako by nás při něčem přistihla, protože řekla: „Tak o co jde? Ven s tím.“
„Pojďme k večeři.“ vyhnul se Robin přímé odpovědi.
U večeře se Robin kroutil a nechtěl říct, o co jde. Nakonec ale rozhodl, že se všichni půjdeme společně projít.
Jako taková spořádaná rodinka si vyjdeme na večerní procházku. Rodiče s odrostlými syny. Paráda!
Cestou nám to konečně řekl. Někde v klubovně máme asi štěnici. Odposlech.
„Ne!“ vylekala se Lexa.
„Jen klid. Třeba tam nic není. V obou místnostech jsem všechno důkladně prohledal a nic jsem nenašel. Přesto
je ještě jedno místo, jak mi poradil jeden můj známý, kde by to mohlo být. Na to se teď jdeme podívat.“
S Bráchou jsme to přijali jako vzrušující dobrodružství. Na rozdíl od Lexy. Ta už viděla celou rodinu zatčenou
a úpějící v estébáckém kriminále.
„Co budeme dělat?“ zeptala se Lexa vyděšeným hlasem.
„Ještě nevíme, jestli to tam je.“
„A když ano?“
„Tak nebudeme dělat nic. Naštěstí jsem před časem schůzky old skautů u nás v klubovně zrušil. Takže pokud
tam štěnice je a další schůzky dospělých v klubovně nebudou, tak ji zase odstraní.“
„Ale jak ji chceš najít, když už jsi všechno prohledal?“
„Dveře. Pomůžete mi vysadit dveře. Mělo by to být zadlabáno zespod ve dveřním rámu.“
Všichni jsme se nad tím zamysleli. Když jsme vešli do Panské, Robin řekl: „V okamžiku, jak vejdeme do
klubovny, nepromluvíte pro jistotu nikdo ani slovo. Rozumíte?“
„Jo,“ řekl Brácha.
Mezitím na město padla tma. V ulicích svítily pouliční lampy. Vešli jsme do domu. Vypínač cvakl, ale světlo
se nerozsvítilo.
„Zase někdo čajznul žárovku. Ještě odpoledne tady byla.“ řekl jsem.
Potmě jsme se po schodech dopotáceli ke klubovně. Otevřenými dveřmi z chodby jsem přes pavlač na protější
straně dvora viděl, že se u Džeroma svítí. Robin co nejtišeji odemkl, vešli jsme do klubovny a rozsvítili světlo.
Brácha mlčky ukázal na venkovní dveře, ale Robin zavrtěl záporně hlavou a ukázal na vnitřní dveře klubovny.
Mlčky jsme se do nich zapřeli ze dvou stran, a i když byly těžké, snadno jsme je vysadili. Potom jsme je položili
na nejbližší družinový stůl a celé jsme je prohlédli. Na konci spodní hrany dveří, které se po zavěšení dveřního
křídla pohybovalo těsně nad podlahou, byla ve dřevě vydlabaná malá drážka a v ní umístěno kovové ‚cosi‘ velikosti koruny. Štěnice. Lexa si dlaní zakryla ústa, aby zděšeně nevykřikla. Robin nám dal hlavou pokyn, že dveře
opět zavěsíme na své místo. Těsně předtím, než dosedly do pantů, ozvalo se zaklepání na venkovní křídlo a než je
stačil Robin odemknout, protože myslel, že je zamknul, klika cvakla a ve dveřích se objevil Džerome.
„Co se tady děje?“ podivil se. V jedné ruce měl baterku a nějaké papíry a v druhé držel, možná jako zbraň, kus
plochého železa.
100
„Ále, vrzaly nám dveře, tak jsme namazali panty.“ vylhal nás z rozpaků Robin. „Potřebujete něco, pane
Klapko? My už zrovna odcházíme.“ Robin zůstal stát mezi dveřmi a pokynul nám, abychom vyšli na chodbu.
Nechtěl Džeroma pustit dovnitř, protože věděl, že sebou nemáme ani lahvičku s olejem, ani krabičku s vazelínou.
Hrnuli jsme se na chodbu jako velká voda. Džerome ustoupil do chodby a Robin klubovnu zamkl.
„Viděl jsem, že se tady svítí. A přitom je už dost pozdě. Vzal jsem si proto kus starého pekáče na obranu,
kdybyste to nebyli vy. A naopak, kdybyste to byli vy, tak jsem vám přinesl pokračování skautské historie,“ řekl
Džerome a podal papíry Robinovi.
Robin poděkoval, složil je několikrát, schoval do kapsy a řekl: „Někdo zase sebral žárovku na schodech. Měl
by se na noc dům zamykat. Takhle sem každou chvíli někdo vleze a dělá si, co se mu zlíbí.“
„Vždyť jsem ho zamykal, ale nějaký zlosyn poškodil zámek a na Domovní správě nám nechtějí dát na nový.
Prý je to letos už po několikáté.“
Dole jsme se s Klapkou rozloučili a vyšli na ulici. Mlčeli jsme, i když jsme už nemuseli. Až na Dolním náměstí
prolomila mlčení Lexa: „To je strašné. Kdy nám to tam dali? A mohli něco zjistit?“
Robin chvíli přemýšlel. „Muselo se to stát asi v době, když se nám někdo vloupal do klubovny. Potom jsme už
žádnou schůzku old skautů v naší klubovně neměli.“
Pak jsme zase dlouho mlčeli. Každému se nám honily hlavou všelijaké myšlenky. Doma jsme pro jistotu vysadili všechny dveře, i od skříní, a pečlivě je prohlédli. K naší velké úlevě jsme ale žádnou štěnici nenašli.
*
I když v měsíci červnu to na politické scéně v Praze už zase vřelo31), tady u nás ve městě byl zdánlivý klid.
K objevu v Bílé věži nás policie už nikoho nevyslýchala, i když Robinovi řekli, že s námi o tom budou ještě chtít
mluvit.
Mílovými kroky se blížil odjezd na tábor. Protože pro všechny kluky to měl být jejich první tábor, na kterém
si budou muset udělat všechno sami, věnovali jsme se hodně hlavně přípravě tábora a politické šachy v Praze a
fašističtí skinheadi zde u nás v Bílé věži, nám mohly být ukradené.
48. PŘED SOUMRAKEM
(Z historie skautingu v Olomouci – rok 1938. Povídka byla otištěna v Třítéčku až po ‚Sametové revoluci‘.)
Našeho skautského hesla „Buď připraven!“ měli by se držet všichni lidé, zvláště v dnešní době. Poplach, na
štěstí planý, zastihl mnohé lidi naprosto nepřipravené.
Rodina pana Pumprlíčka pokládala za zcela dostatečné opatření pro případ nepřátelského náletu, že si opatřila
sice masky, ale bez filtrů. Ty prý až budou peníze!!
Její nepořádnost a lehkomyslnost byla vytrestána jednou zvečera, když pan Pumprlíček poslouchal rádio, zatímco ostatní již spali. Myslel si, že by opravdu již zítra měl zajít do „Včely“ a koupit tam i ty filtry. A v tom ho
z myšlení vytrhl vážný hlas hlasatele: „Pan president dr. Edvard Beneš vyhlašuje dle své moci ústavou mu dané,
mobilizaci všech vojáků záložníků do čtyřiceti let. Záložníci nastupte do svých…“
Pan Pumprlíček se rozechvěl jako osika. Uvědomil si, že se výzva vztahuje i na něho. Vypnul rádio a takřka
vlétl do pokoje, rozsvítil lustr a zahřímal:
„Šmárja Jozef, kam jsi mi dala ty starý šaty a kde mám ten vojenský kufr, dyk já musím rukovat!!“
„Panenko na nebi!“ zděsila se paní Pumprlíčková. „Už je to tady! Taky s tím mohli ještě chvíli počkat! Vidíš,
Franci, já jsem ti to říkala, kup ty filtry!! Ale ty – kdepák! Jestli mne ty plyny teďka udusí, máš mne na svědomí!“
„Prosím tě, teď mne nerozčiluj! Teď už na to není čas. Šmárja, slyšíš? Aeroplány! Honem, vzbuď děti a musíte
hned do sklepa. A já si honem něco sbalím a musím jít. A kde mám ty šaty?“
„No tak si vem ty nové a dej pozor, ať je neumažeš. A snad by to šlo, abys tam nemusel jít, dyž já se tu sama
zblázním!“
„Je to moje povinnost a – sbohem!“
Celá rodina letí dolů do sklepa. Nálet. Dole je uvítala paní domovníková přívalem nadávek za jejich ozářená
okna, do kterých se hlídka CPO marně strefovala. Tradá nahoru zhasnout!
Ve velké hrůze přečkala rodina noc ve studeném sklepě. Všichni si oddychli, když se rozbřesklo a oni se dověděli, že poplach byl cvičný. To bylo opravdové poučení pro paní Pumprlíčkovou. Hned ráno koupila filtry,
zatemňovací papír, věci do lékárny a něco zásob. Teď si také vzpomněla na přednášku velitele CPO, který v závěru
pravil: „Řiďte se všichni skautským heslem BUĎ PŘIPRAVEN!“
*
V létě 1938 kdosi zapálil „Rázným Povelákům“ jejich klubovnu. Než se k ní seběhli, klubovna shořela jako
troud. Žhář nebyl nikdy dopaden, i když jsme všichni tušili, že to mají na svědomí povelští a novosadští henleinovci, kteří tak projevili svoji nenávist k nám skautům a vůbec Čechům. Bohužel se jim to nedalo dokázat a ani
se o to nikdo nesnažil.
*
V sobotu ráno 24. září po noční mobilizaci jsme rozeslali štafetové oběžníky a odpoledne již byli všichni naši
hoši nad 14 let shromážděni u klubovny, kde byla nařízena pohotovost. K večeru jsme se přesunuli na hlavní
nádraží, kam od Šumperka přijížděli uprchlíci z pohraničí. Zde jsme potom strávili většinu svého času po všechny
další dny i noci, v úmorné, ale radostně konané práci. Starali jsme se o zásobování kuchyně Červeného kříže,
odváděli uprchlíky s jejich zavazadly do nocleháren, sháněli jsme jim jízdenky, ale hlavně nosili jim jejich těžké
101
a početné rance. Byli hoši, kteří v nepřetržité službě strávili na nádraží den a noc a museli být ze služby svými
rodiči takřka násilně odvedeni. Nakonec se uplatnili i hoši mladší 14 let, kteří původně neměli do služeb nastoupit.
*
Hned 15. března 1939 obsadila nacistická bojůvka skautský domov na Fortu. Ne nadlouho. Jednáním našich
vůdců se nějak podařilo prokázat nezákonnost tohoto činu a ještě ne příliš jistá (ale zase již německá) radnice nám
Fort vrátila. Byl kolem toho zlý incident: nacisté nechali na Fortu vlát německé prapory a „Ostří hoši“ Suk s
Vrtákem je strhli. Kdosi to viděl a žaloval. Suka s Vrtákem odvezlo gestapo a s nimi i několik kluků, kteří je
zpovzdálí doprovázeli. Prozatím z toho nic nebylo. Pomohla přímluva ředitele reálky inženýra Romparta a doktora
Esteřáka30).
49. TÁBOR POD MIONŠÍ
Vybráno z mého pracáku a kroniky oddílů.
1. den.
Konečně přišel den odjezdu. Ještě předtím jsem se rozhodl, že si tentokrát budu do svého pracáku svědomitě
zaznamenávat co nejvíce příhod, abych měl na památku z prvního tábora našeho olomouckého oddílu co nejpodrobnější záznamy.
Sraz před odjezdem byl u stadiónu Slavoje. Se svými ratolestmi se přišli rozloučit všichni rodiče, jakoby jsme
nejeli pryč na tři týdny, ale na tři měsíce. Některé maminky objímaly své hochy a líbaly je na tvář přes vůbec jejich
marné protesty. Měl jsem
z toho trochu škodolibou radost, protože mně to nemohlo
potkat, jelikož já jsem se se
svými rodiči nemusel loučit.
Těch sto padesát kilometrů do Dolní Lomné v Beskydech uběhlo poměrně rychle a
bez zbytečných zastávek. Nikdo kupodivu nezvracel, jak
se nám často stávalo na školních výletech se třídou. Na tábořišti byli už kluci z Karviné
a pilně pracovali na stavbě
podsad. Drtivou většinu
kluků jsem znal z loňska.
Zvlášť přivítání s Chrostem,
se kterým jsem seděl ve třídě v jedné lavici, a se kterým jsem byl v karvinské družině Vyder, bylo velmi srdečné.
Našim klukům držel Robin čtvrt hodinovou přednášku, jak mají být opatrní, aby se nezranili, protože nemocnice je až v Třinci, a tady odtud je tam špatné spojení. Musel by nás tam trabošem zavést, a jeho nepřítomnost
v táboře by značně oslabila naše budovatelské úsilí. Hned po přednášce jsme se zapojili pod vedením karvinských
zkušených rádců do stavby podsad. Jednotlivé díly podsad jsme k sobě šroubovali. Nebylo to nic složitého a naši
to hned pochopili. Protože názvy družin byly v obou oddílech stejné, vedení se dohodlo, že družiny stejného jména
budou mít stany vedle sebe. Také i do služeb a soutěží budou zařazovány společně.
Do večera vůbec podsady stály. Nikdo nebyl zraněn. Vlastně byl. Robin. Při zatloukání hřebíku na své podsadě
se tupým koncem sekerky trefil do palce levé ruky. Přesně do místa, kde pod kůží začíná vyrůstat nehet. Zásah to
byl jednak nepřesný ale i přesný. Nepřesný proto, že netrefil hřebík a přesný, že se trefil na palci zrovna do takového pitomého místa.
Po zásahu upustil sekeru se zadrženým zaklením na zem a bolestí začal poskakovat kolem nedokončené podsady. Všichni jsme na něho zírali a mysleli si, že tak projevuje radost nad dokončeným dílem. Jenže dílo ještě
nebylo evidentně dokončeno. Jiní, kteří na táboře ještě nikdy nebyli, si zase mysleli, že je to nějaký indiánský
tanec. Chvíli jsme na to koukali a pak jsem škodolibě navrhl, že bychom se k němu mohli připojit.
Robin jenom zaskřípal zuby a tryskem prchal k řece, kde ponořil celou ruku do studené vody. Když se po chvíli
vrátil ke svému stanu, viděli jsme, že se mu pod nehtem vytvořila tmavá krevní sraženina, téměř přes celou šířku
palce. Musela to být pěkná šlupka, tou sekerkou.
Na noc staví hlídky karvinští Lišáci. První noc proběhla klidně, jednom Gorák od našich Rysů v noci spadl
z postele. Jeho pád byl podrobně zaznamenán hlídkou do sešitu nadepsaného ‚Zápis z hlídek‘.
2. den.
Po snídani byly družinám přiděleny práce na výstavbě táborového zařízení. Naše družina dostala za úkol postavit zadní táborovou bránu, kterou se procházelo směrem ke studánce a na louku používanou jako táborové
hřiště. Karvinské Vydry vykopaly díru pro vlajkový stožár. Stožár karvinští kluci připravili už na některé své
výpravě v červnu před táborem. Byl pěkně dlouhý. Antol, jeden z karvinských vedoucích, věčný pesimista, nás
pořád otravoval svými pochybnostmi, zdali stožár vůbec dokážeme vtyčit. Po obědě oba oddíly skoro hodinu
102
‚tančily‘ kolem stožáru, tedy tahaly za lana a různě stožár podpíraly vysokými ‚kozlíky‘. Byla to hrozná dřina, ale stožár nakonec stál.
Večer už byly hotovy vůbec hlavní táborové stavby. Protože většina z nás nebyla zvyklá fyzicky makat, začínali jsme
to cítit v celém těle. Ještě před večerkou jsme padli na kavalce
a okamžitě usnuli. Jenom jeden nešťastník z družiny Vyder
našeho oddílu nešel spát, protože měl ve svém životě poprvé
hlídku na táboře. Byl to Rob.
Když už se začínalo stmívat, Rob vyšel ze svého stanu a
zamířil k velitelskému stanu, tzv. veliteláku32). Ze své první
hlídky byl hodně vyjukaný. Večerka se vyhlašuje o půl desáté.
Už čtvrt hodiny před vyhlášením večerky nervózně chodil od
veliteláku k Robinovu stanu a když už se mu zdálo, že je čas
vyhlásit večerku, tak se ještě šel ujistit k Robinovi. A jak už
byl z hlídky celý vynervovaný, tak se zeptal: „Robine, mám
už vyhlásit budíček?“
V noci Gorák spadl třikrát z postele. Něco neuvěřitelného!
3. den.
Jako každý tábor, i letos vedení tábora uvedlo v život tlustý sešit formátu A4 s názvem ŘEF TROJKY. Schválně
nadepsáno s písmenem ‚F‘. Na prvním listě byli táborníci upozorněni, že do tohoto sešitu může každý účastník
tábora napsat nebo nakreslit na kohokoliv – i na vedení tábora – cokoliv. Vtipný text, zaznamenat ‚přežblept‘,
nebo nakreslit obrázek, karikaturu atd. Když někdo bude mít na někoho zlost, může si svoji zlost vybít vtipně (ne
vulgárně) do ŘEFU a nemusí se pod svůj výtvor podepsat. A pokud se podepíše, nikdo se mu nesmí za jeho výtvor
mstít.
Ještě se sešit, který byl uložen ve ‚velitelku‘, ani pořádně neohřál, a už se v něm objevila kresbička Gorákových
pádů z postele s příslušným textem (viz obrázek).
4. den.
Po převlečení z krojů do sportovního, jsme nejdříve šli všichni ještě škrábat brambory. Každý se vyzbrojil
ešusem a nožem a u zásobovacího stanu nafasoval do ešusu příděl brambor. Mezitím služba vynesla z Tvrze na
sluníčko lavice, na které jsme se každý posadili bez ohledu na příslušnost k družině, a Robin nám začal číst na
pokračování bramborovou knížku. Každý tábor byla čtena knížka nějaká jiná, ale vždy zajímavá, takže nám škrabání brambor šlo pěkně od ruky. Dokonce i těm klukům, kteří v životě ještě brambory neškrabali a doma to za ně
dělala vždycky maminka, nebo starší sestra, pokud ji měl.
O půlnoci hlídku vyděsila paní Sikorová, majitelka pozemku, na kterém stál tábor, která potřebovala odvést
své dítě do nemocnice. Sedmiletý chlapec měl horečku, bolelo ho břicho a občas zvracel. Robin nastartoval trabanta a odvezl malého Sikorovic syna do Třince, kde mu ještě v noci vyoperovali slepé střevo.
5. den.
Při snídani nám dal rozesmátý Rob nesmyslnou hádanku: „Je to celé černé a lítá to kolem elektrického drátu.“
Samozřejmě jsme nevěděli. „Nevíte co?“ vítězoslavně se zachechtal Rob. „Je to spálený elektrikář!“
Za tuhle neuvěřitelnou pitomost jsme mu s Kurkou v nestřeženém okamžiku osolili kakao. Známý žrout Rob
to pozřel a vzápětí vyzřel. Byl to od nás hloupý vtip, ke kterému jsme se statečně přiznali a dostali jsme za to od
Robina minusové body. Na neštěstí to Rob přežil bez ztráty apetitu. Jen se trochu otřepal, tak z něho vypadla další
hádanka: „Je to hnědé, leží to na zemi a kouří se z toho. Co to je?“
Kurka se zatvářil otráveně, protože ho okamžitě napadlo lejno, ale mýlil se. Rob se po nás zase vítězoslavně
podíval, a když nikdo nevěděl, prohlásil: „Uřícená veverka!“
6. den.
Na večer připravil Robin povídání o spisovateli Jaroslavu Foglarovi – Jestřábovi, který se právě dnešního dne
dožíval 82 let. Přitom se zmínil o jeho knize Hoši od Bobří řeky a o lovu třinácti bobříků. A právě jeden z nich,
bobřík odvahy, měl být tento večer loven i na našem táboře.
Lov bobříka odvahy spočíval v tom, že každý ‚lovec‘ půjde sám na Louku na 10. kilometru, která se nacházela
nějakých tři sta metrů proti proudu řeky nad naším táborem. Louce jsme dali před lety jméno podle toho, že byla
téměř přesně deset kilometrů od vlakového nádraží. Po příchodu na louku se každý ‚lovec‘ bobříka podepíše na
list papíru jako důkaz, že na louku došel. Úkol vypadal jednoduše, ale zas tak jednoduchý nebyl. Připravili jsme
totiž s Bráchou na kandidáty lovu bobříka odvahy nečekané překvapení.
Už doma jsme to měli promyšleno a nachystáno a teď jsme svůj záměr provedli. Z tábora jsme se dlouho před
setměním nenápadně vytratili s věcmi zabalenými do starého stanového dílce. Říčku Lomňanku jsme přeskákali
přes kamennou hráz u koupaliště, v místě zvaném Kateřinky, na její levý břeh a po asfaltce jsme zamířili k Louce
na 10. kilometru. Zde jsme po dřevěném můstku Lomňanku opět přešli na její pravý břeh. Louka byla dlouhá asi
103
sto padesát metrů. Z jedné
strany byla ohraničena zalesněným svahem a z druhé
strany ji obtékala Lomňanka
se zarostlými břehy. Došli
jsme až do nejvzdálenějšího
cípu louky, a zde jsme na
zemi, poblíž pařezu, naaranžovali strašidelného panáka.
Na lidskou lebku, kterou
nám na jaře zanechal v klubovně nováček Jirka, jsme nasadili rozcuchanou, vypelichanou světlou paruku, k tomu
jsme připojili starou roztrhanou bundu a staré džíny vycpané trávou. Místo rukou trčely z rukávů bundy staré lyžařské rukavice. Do nohavic
jsme zastrčili klacky a na jejich vyčnívající konce jsme
navlekli staré tenisky. Hlava
‚mrtvého‘ byla opřena o pařez
a jakoby se dívala přes louku
směrem k můstku. Na pařez
jsme postavili rozsvícenou petrolejovou lampu tak, aby byla
hlava panáka v pološeru. Vedle petrolejky na pařezu jsme
položili desky s listem čistého
papíru, na který se bude muset každý podepsat. Bylo to tak strašidelné, že jsme z toho po dokončení měli sami
nepříjemný pocit.
Když jsme se vraceli k můstku, už se stmívalo. Všimli jsme si, že na silnici jsou už rozsvícená na sloupech
světla, ale přes husté keře rostoucí kolem říčky nebylo na ně vidět a tím pádem sem ze silnice nebude pronikat
jejich záře. Rozsvícená petrolejka bude od můstku dobře vidět, a každý ‚lovec‘ bobříka bude moci k ‚mrtvole‘
pohodlně dojít. V přímém směru od můstku k ‚mrtvole‘ jsme na louce ještě odstranili ležící větve na louce a větší
kameny, aby se o ně ve tmě někdo nezranil. Pak jsme se vrátili do tábora a podali Robinovi hlášení, že je vše
připraveno.
„Vypadá to děsně!“ řekl Brácha.
Po besedě o Jestřábovi se přihlásili na zkoušku hlavně kluci z našeho oddílu. Z naší družiny Čiby a Kurka, od
Rysů Taran, Gorák, San a od Lišáků Mesir, Keňa a Hink. Všem byla podrobně vysvětlena cesta. Na silnici se měli
držet vlevo a po překonání můstku měli jít přímo za světlem petrolejky. Po návratu do tábora nesměli nikomu říct,
co na louce viděli, abychom mohli zkoušku pro další zájemce opakovat některý další večer.
První vyrazil na cestu Čiby. Vrátil se za dvacet minut bledý jako stěna. Oznámil Robinovi, že úkol splnil a pak
rychle zmizel ve svém stanu. Ostatní se Čibyho vzhledu dost podivovali, ale šli všichni a všichni se na listinu
podepsali. Dokonce i drobný bázlivý chlapec Hink.
7. den.
Po snídani jsem si ze svého stanu vzal mýdlo, ručník, ešus, kartáček na zuby, pastu a vyhlásil své družině
nástup na mytí: „Vezměte si sebou kartáčky a zuby!“ Byl to obvyklý fórek, který kdosi přežblebtl na kterémsi
z předchozích táborů karvinského oddílu a od té doby jsme ho s úspěchem nováčkům předváděli.
Při vztyčování vlajky se nám stal malér. Lanko u státní vlajky se přetrhlo a spadlo i s vlajkou na zem. Byl u
toho karvinský Willy a celý nešťastný se dušoval, že za to nemůže.
Zvláštní bylo, že vždycky při nějaké vážné situaci, při které se musela zachovat důstojnost okamžiku, jako bylo
vztyčování vlajky, hraní státní hymny, či cosi podobného, nám vždycky přišlo něco k smíchu. Také i tentokrát se
všichni kluci řehtali jako koně. Dokonce i vedení tábora se neubránilo úsměvu, i když se nebylo čemu smát. Když
jsem si uvědomil, jakou práci nám dalo stožár postavit! A teď ho budeme muset znovu vykopat ze země a vyměnit
lanko a stožár znovu vztyčit. Robin, aby se také nesmál na celé kolo, rychle zavelel rozchod k prohlídce stanů.
U ranní prohlídky byl Keňovi odhalen špinavý ešus od včerejší rajské omáčky. Keňu to ale nevyvedlo z míry
a klidně prohlásil: „To je ještě z továrny!“
Někdo z včerejších ‚lovců‘ bobříka odvahy vykecal tajemství Louky na 10. kilometru, ačkoliv všichni slíbili,
že nic nevyzradí. Dopoledne už o tom cvrlikali vrabci na střeše Tvrze. Škoda.
104
Robin potom poslal dvě družiny na hřiště hrát baseball, další dvě družiny měly službu a na poslední
dvě družiny připadlo kácení ‚máje‘. Tedy pokácení
nefunkčního stožáru. Naši družině byla dána důvěra
stožár porazit. Když stožár padl, snadno jsme zjistili,
v čem byla závada. Na špici stožáru měl být připevněný keramický elektrický izolátorek, který se používá na přichycení drátů na elektrických sloupech.
Z dřívějška jsme měli vyzkoušeno, že lanko přes něj
vydrží klouzat bez problémů po celý tábor. Ale izolátorek na špičce stožáru nebyl a místo něho jsme tu odhalili zahnutý hřebík. O něj se lanko po krátkém používání prodřelo a přetrhlo se. Zahnutý hřebík montovali naši
Lišáci. I když Mesirovi kdosi izolátorky do ruky strčil, nevysvětlil mu ale jejich účel. A tak si Mesir myslel, že
zahnutý hřebík bude stačit. V poledne už opravený stožár znovu stál, i když byl asi o metr kratší, a na něm se
třepotaly naše vlajky. Státní i obě oddílové.
Odpoledne hrajeme baseball proti našim Rysům. Obloha se po chvíli zatáhla a bylo jasné, že tentokrát to spadne
v našem údolí. San k tomu trefně poznamenal: „Jedó s vodó!“ A měl pravdu. Rozpršelo se pořádně a docela se
i ochladilo. Robin proto vyhlásil: „Pořádně se oblečte, nebo dostanete angličtinu!“ Chtěl říct angínu.
Jako i minulé tábory, vaříme na roštech v přístřešku za Tvrzí, který byl před lety trefně nazván udírnou. Když
foukal vítr, bylo utrpení na roštech vařit, protože kouř štípal do očí a oheň nás pálil do nohou. Družina, která
předávala kuchyňskou službu, neboli kuchyňskou, další družině, obyčejně smrděla kouřem jako dobře vyuzená
uzenka. Již nějakou dobu se ozývaly hlasy, hlavně Lexa se do roštů pořád ‚strefovala‘ (protože ta se nejvíc, jako
dohled nad vařením, v udírně musela zdržovat), že by bylo určitě lepší postavit kamna a na těch vařit. Jenže
s Robinem nebyla řeč a pořád trval na roštech. Mělo se to ale rychle změnit.
Pár metrů od udírny začínal svah, který se zvedal do stometrové výšky nad tábor až do přírodní rezervace zvané
Prales Mionší. Dnešní slejvák měl za následek, že voda, která stekla ze stráně, natekla až pod rošty a zadusila
oheň. Tím bylo definitivně rozhodnuto. Kamna budou!
Když se asi za půl hodiny vyčasilo, sedl Robin s Antalem do našeho trabantu a v Jablunkově sehnali na zbořeništi pár cihel, staré pláty z kamen, plechové roury i s koleny a ve stavebninách koupili pytel cementu. Vše bylo
dopraveno ještě před svačinou do tábora.
„Víš, jak se řekne po japonsky trabant?“ překvapil mě otázkou Chrost, se kterým jsem na kolečkách vezl pytel
cementu k udírně.
„To nevím.“
„Hara Šito!“
Zasmál jsem se. Už jsem slyšel všelijaké vtipy na trabanty, ale tenhle ještě ne.
Do večera kamna stála. Normálně bychom měli čekat nejméně do příštího dne, aby kamna trochu vyschla, ale
nečekali jsme a zapálili v nich oheň ještě večer. Kamna chvíli hrozně kouřila, ale nakonec to v nich huklo, kouř se
vyvalil z komínové roury a pak už se v nich topilo, a senzačně na nich vařilo, po celý tábor.
Po večerce se Rob pořád bavil se svým sousedem a porušil tak oddílový nepsaný zákon o dodržování nočního
klidu. Když ho Antal vyzval, aby mu za trest odevzdal jednu mínusovou známku, Rob suverénně prohlásil: „Počkej, až mu to dopovím!“ Za drzost proti jednomu z vedoucích tábora musel vrátit ne jednu, ale hned dvě
známky33).
V noci zase pršelo. Úplná průtrž mračen. Robin letěl k rozvodněnému potoku zachraňovat konev s masem,
která stála na kraji říčky v ledové vodě a plnila funkci ledničky. Přiběhl na poslední chvíli. Konev se už chystala
odplout směrem k moři. Museli jsme přivázat i lávku u umývárny, aby nám ji také voda nevzala.
8. den.
V tento den se přihlásilo patnáct aspirantů na ulovení bobříka odvahy. Protože už všichni věděli, co na ně na
louce čeká, tak se odvážlivci k lovu jen hrnuli, aby si kostlivce také prohlédli. Jenže patnáct lidí na jeden večer
bylo moc, protože to by se nám lov protáhl hodně přes půlnoc. Vedení chvíli dumalo, jak vysoké číslo zájemců
trochu snížit až Robin na to přišel. Oba oddíly svolal v podvečer do Tvrze k poslechu ‚nádherné‘ hororové povídky
o příšeře Zuvumbii.
Teď se znovu za kopcem ozvala bouře. To snad není možné, skoro každý den prší, rozčilovali jsme se. Bouře
se chvílemi blížila a chvílemi se zase vzdalovala. Nad táborem byla ale pořád jasná obloha. Robin začal číst.
Povídka vyšla někdy v roce 1968 v časopise Signál. Za tu dobu se stala zlatým literárním dědictvím karvinského
oddílu a od dnešního večera bude náležet i olomouckému oddílu. Olomoučáci ji neznali vůbec a nováčci z Karviné
trojky také ne. A ti staří členové, kteří ji slyšeli už několikrát, si ji rádi znovu zopakují, protože povídka byla čtena
pouze na táborech.
50. DRAČÍ SÉMĚ
Robert E. Howard
Griswell se náhle probudil. Každý nerv se mu chvěl a signalizoval nebezpečí. Rozhlížel se kolem sebe a v
105
prvním okamžiku nevěděl, kde je a co tu dělá. Zaprášenými okny vnikal dovnitř měsíční svit a veliký prázdný
prostor s vysokým, mohutným stropem a černým krbem působil hrůzně a neskutečně. Když se sebe setřásl pavučiny omámenosti, vzpomněl si, kde je a jak se sem dostal. Pootočil trochu hlavu a podíval se na svého přítele,
který spal vedle něho na podlaze. V temnotě, nepatrně osvětlené měsíčním svitem, vypadal John Branner jako stín.
Griswell si zkusil vzpomenout, co ho vlastně vzbudilo. Ani v domě, ani venku nebyl slyšet žádný hluk, nepočítáme-li ovšem houkání sovy někde v lese. Pak si však začal nejasně vzpomínat. Byl to sen, hrůzný sen, který ho
vyděsil tak, že se probudil. Ted už si vzpomněl docela přesně, viděl to odporné zjevení opět před očima.
Nebo to vůbec nebyl sen? Ale ano - musel to být sen! Jenže se to všechno tak zvláštně spojovalo s posledními
událostmi, že bylo těžko říci, kde přestávala skutečnost, a začínal sen.
Jakoby ve snu, znova a do všech podrobností, prožíval poslední hodiny. Sen začínal tím, že spolu přišli - on a
John Branner - k domu, kde teď leželi. Dostali se k němu po mizerné, hrbolaté a prašné cestě, která se kroutila
lesnatou krajinou. Opustili své rodiště, Novou Anglii, aby si udělali příjemnou dovolenou. Právě když začalo
zapadat slunce, objevili v divoké houštině tenhle starý dům s balustrádami a balkóny. Černý a mohutný, obklopen
temnými stromy, tyčil se tu k večernímu nebi.
Byli unaveni a celí roztřesení z drkotání po hrbolatých polních a lesních cestách, po nichž jeli celý den. Starý
dům je lákal, rozněcoval jejich fantazii - jak tady stál, tak opuštěný a propadlý zkáze. Auto nechali stát kus dál od
zaprášeně cesty. Když se blížili k domu, vzlétlo z balkónů hejno holubů.
Dubové dveře visely křivě ve veřejích, na podlaze obrovské haly a na schodišti, vedoucím z haly někam do
patra, ležela tlustá vrstva prachu. Dalšími dveřmi se dostali do velké, prázdné a hodně zaprášené místnosti. Husté
pavučiny se leskly v rozích. I na popelu v krbu ležela vrstva prachu.
Uvažovali, zda by neměli nasbírat dříví a zapálit v krbu oheň, ale pak od toho upustili. Brzy zapadlo slunce a
tady se rychle setmělo - byla to neproniknutelná černá, absolutní tma, jaká bývá ve smrkových lesích. Věděli, že
v lesích tady na jihu je hodně zmijí a všelijakého jedovatého neřádstva. Bylo by proto nerozumné jít teď do lesa
na dřevo a vystavovat se tak nebezpečí uštknutí. Otevřeli nějakou konzervu, skromně povečeřeli, zabalili se do
dek, aniž by se svlékli, a za nějakou chvíli usnuli.
To bylo to, o čem se Griswellovi zdálo. Viděl velký starý dům, jak při západu slunce ční k nebi, viděl vzlétnout
holuby, když přicházel k domu spolu s Brannerem. Viděl tmavou místnost, v níž leželi, a viděl obě do dek zabalené
postavy. Od tohoto okamžiku se jeho sen rychle měnil, přestal být „normálně skutečný“ a byl stále hrůznější.
Nahlédl do setmělé komory, do níž nějakou štěrbinou proudilo slabé měsíční světlo. V místnosti nebyla okna. V
šedivém přítmí viděl tři mlčenlivé postavy, visící v řadě; jejich siluety mu naháněly hrůzu. Neslyšel žádný zvuk,
žádné slovo, ale cítil, že někde, v nějakém temném koutě číhá strašné nebezpečí … Rychle se vrátil ke studenému
krbu, do zaprášené veliké místnosti.
Ležel tam zabalen do dek a díval se upřeně přes temnou halu otevřenými dveřmi směrem ke schodišti. Pruh
měsíčního světla je trochu osvětloval - a tam, na schodech, se něco skrývalo; bylo to nedefinovatelné, temné. Jen
jakási žlutá skvrna byla neustále vidět - snad to mohl být obličej té záhadné bytosti. Cítil, že ta žlutá skvrna je
upřena na něho a na jeho přítele, jako by číhala a čekala na vhodnou chvíli, kdy se na ně má vrhnout. Zachvátil ho
šílený strach… a v tom okamžiku se probudil - jestli vůbec předtím spal.
Protíral si oči a mžoural kolem sebe. Měsíční světlo osvětlovalo část schodiště právě tak, jak to viděl ve snu,
ale nikdo tam nečíhal. A přece mu ještě hrůzou skoro vstávaly vlasy a mráz mu běhal po zádech, když si vzpomněl
na sen a na příšerné zjevení, které viděl na schodišti. Sahal si na nohy, měl je úplně ztuhlé. Chtěl vzbudit svého
přítele, ale najednou zaslechl jakýsi zvláštní zvuk.
Bylo to pískání a přicházelo odněkud z hořejšího poschodí. Znělo jako neskutečný, sladký hvizd, vlastně ani
ne melodie, ale přece jen jasné a melodické hvízdání. Takové zvuky v úplně opuštěném domě - to bylo samo o
sobě dost podezřelé. Griswell se chvěl, ale nebyl to jenom strach před někým, kdo by je tady v noci ve spánku
mohl přepadnout. Zmocnila se ho hrůza před něčím, co si nedovedl vysvětlit. Teď najednou slyšel, jak vedle něho
zašustily Brannerovy deky, a viděl, jak se jeho přítel prudce posadil, zvedl hlavu, díval se ke schodišti a napjatě
naslouchal. Ten zvláštní hvizd zněl teď ještě sladčeji a lákavěji.
„Johne!“ zašeptal Griswell suchými rty. Chtěl křičet, chtěl Brannerovi říci, že tam nahoře číhá něco strašlivého,
svrchovaně nebezpečného a že oni dva musejí okamžitě opustit tenhle hrozný dům. Ale slova mu uvízla v hrdle.
Branner vstal. Jeho kroky vydávaly skřípavé zvuky na prohnilé podlaze. Šel pomalu přes celou halu směrem
ke schodišti. Tam ho pohltila tma.
Griswell nebyl schopen se pohnout. A v hlavě měl takový chaos, že si zaboha nedovedl vysvětlit, co se tu
vlastně děje. Co to bylo za hvizd? A proč šel Branner tam na schodiště? Griswell ho ještě zahlédl na schodech,
tam, kde dopadal pruh měsíčního světla. A všiml si, že Branner najednou zvedl hlavu, jako by tam nahoře něco
zahlédl. Šel pak dál jako náměsíčný. A potom, dříve, než ho Griswell mohl zavolat zpátky, náhle zmizel.
Hvízdání bylo teď trochu tišší, až úplně přestalo. Griswell slyšel, jak pod Brannerovými kroky vržou schody.
Teď už je nahoře, pomyslil si. Náhle kroky ztichly a bylo úplně ticho. Griswell zatajil dech, jako by se bál, že by
ho v tom hlubokém tichu bylo slyšet. Najednou se ozval nocí příšerný výkřik. Griswell vyskočil a - aniž si to
uvědomil - začal křičet.
Zvláštní ochromení, které se ho zmocnilo, najednou zmizelo. Rozběhl se ke dveřím, ale hned se zastavil. Opět
zazněly kroky. Branner se vracel. Šel velmi pomalu. Teď zavrzaly schody. Tápající ruka se zachytila zábradlí,
pak se objevila druhá ruka, a Griswella se zmocnila hrůza, když spatřil, že v druhé ruce svírá sekeru, potřísněnou
krví. Byl to opravdu Branner, kdo kráčel ze schodů?
106
Ano! Postava se teď dostala až k pruhu měsíčního světla a Griswell poznal svého přítele. Když spatřil Brannerův obličej, zděšeně vykřikl. Byl zcela bílý a stékala po něm krev. Jeho oči byly strnulé, skelné. KREV VYTÉKALA Z HLUBOKÉ RÁNY V JEHO LEBCE.
Později si Griswell už ani nemohl vzpomenout, jak se dostal z toho hrozného domu. Zůstala mu jen jakási
matná vzpomínka na to, jak vyskočil z okna a jak se prodíral hustým křovím k cestě.
Viděl les, stojící jako černá stěna proti nebi, nepřirozeně červeně zkrvavenému měsíčním světlem. Když spatřil
u cesty svůj automobil, trochu se uklidnil. Ve světě, který náhle jako by zešílel, to byl jediný skutečný uklidňující
předmět; ale když již bral za kliku vozu, zaslechl najednou zlověstné zašustění a nějaký dlouhý, kývající se stín se
prudce vymrštil ze sedadla a začal na něho syčet.
Zděšeně odskočil, obrátil se a utíkal k cestě. Nebyl schopen jediné myšlenky, cítil jen, že chce, že musí běžet,
rychle prchat z těch hrůzných, neskutečných míst.
Vlevo a vpravo od něho ubíhaly černé stěny smrkového lesa a zesilovaly v něm dojem, že cesta je nekonečná.
Náhle zaslechl jakýsi podivný dupot, jako když za ním někdo běží. Otočil se a viděl, že ho skutečně někdo pronásleduje; nebyl to však člověk, byl to pes nebo snad vlk, nemohl to rozpoznat, jenom viděl, jak jeho oči zeleně svítí
do tmy. Znova se rozběhl, snažil se zvýšit svou rychlost, vběhl do zatáčky, a tu zaslechl, jak nablízku zafrkal kůň.
A už ho také zahlédl. A na něm jezdce, který teď začal uklidňovat polekaného koně.
Griswell se zapotácel, natáhl paži a zachytil se za třmen.
„Proboha, pomozte mi!“ zasténal. „Tam to! Zabilo to Brannera! Běží to za mnou! Podívejte se!“
Ze zatáčky vyrazily dva žhavé, zeleně svítící uhlíky. Jezdec zaklel, a pak zazněly lesem rány z revolveru.
Světélkující oči zmizely. Jezdec vyprostil nohu z Griswellova sevření a jel k zatáčce. Griswell se chvěl po celém
těle. Jen na chvíli zmizel jezdec v zatáčce, pak přijel zpátky.
„Zmizel v houští. Byl to asi vlk. Ačkoli tady v těch končinách ještě nikdy člověka nenapadl. Víte snad vy, co
to bylo?“
Griswell jen zavrtěl hlavou.
Jezdec si ho pozorně prohlížel. Držel ještě v ruce matně se lesknoucí revolver. Byl to středně veliký, silný muž.
Měl široký plantážnický klobouk a zřejmě byl z tohoto kraje.
„Co se vůbec stalo?“
„Nevím,“ bezmocně řekl Griswell. „Jmenuji se Griswell. John Branner, můj přítel, který je se mnou na dovolené, a já jsme chtěli přenocovat v jednom starém domě, domnívali jsme se, že ten dům je opuštěn. Něco---.“ A
sotva si na to vzpomněl, znovu se ho zmocnila hrůza. „Můj bože!“ zvolal. „Snad jsem se zbláznil! Bylo tam NĚCO,
co nás přes zábradlí tam na schodech neustále pozorovalo! Bylo to něco se žlutým obličejem! Nejdřív jsem myslel,
že se mi to jenom zdá, ale musela to být skutečnost! Pak začal někdo hvízdat a Branner vstal a šel po schodech
nahoru. Šel jako náměsíčník. Jako kdyby byl hypnotizován. Slyšel jsem ho křičet - vlastně, slyšel jsem někoho
křičet, a pak šel Branner zas dolů, držel v ruce zakrvácenou sekeru a - můj bože, věřte mi to, pane - BYL MRTEV!
Jeho lebka byla rozpolcená. Vidět jsem krev, která mu tekla po obličeji, a jeho tvář byla tváří mrtvého. ALE ŠEL
PO SCHODECH DOLŮ! Bůh je můj svědek! John Branner byl tam nahoře zavražděn, a pak šla jeho mrtvola se
sekerou v ruce dolů po schodech - aby zavraždila mě!“
Jezdec neodpověděl. Seděl na koni jako socha. Široký klobouk mu zastiňoval obličej.
„Jistě si myslíte, že jsem se zbláznil,“ šeptal Griswell beznadějně. „A snad jsem opravdu zešílel.“
„Nevím, co si mám o tom myslet,“ řekl jezdec. „Nu, uvidíme. Jmenuji se Buckner. Jsem tady šerifem. Vedl
jsem jednoho vězně do vězení v sousedním kraji a teprve teď jedu zpátky.“
Seskočil z koně. Z jeho očí a z celého jeho chování vyzařovala rozhodnost a tvrdost; ten muž, když se pustil
do nějakého boje, byl jistě nebezpečný.
„Máte strach vrátit se tam?“ zeptal se.
Griswellovi přeběhl mráz po těle, ale zavrtěl hlavou, aby sám sobě dodal odvahy.
„Už jen z pouhé myšlenky na ten strašný dům je mi nanic. Ale ten ubohý Branner… Musíme ho najít. Můj
bože!“ vykřikl pak zoufale. „Co tam najdeme? Jestliže mrtvý pobíhá kolem, co…“
„Uvidíme, uvidíme,“ řekl klidně šerif a začal nabíjet revolver. Pak vzal koně za uzdu a volným krokem se
vydal na cestu. Šli beze slova. Trvalo dost dlouho, než před sebou spatřili temné obrysy starého domu.
„Ach bože, ten dům vypadá tak strašidelně, zvlášť teď v noci. Ale vypadal tak i dříve, když jsme sem přišli
s přítelem ještě za světla. Když jsme se přiblížili k domu, vylétli z balkónu holubi…“
„Holubi?“ Buckner se na Griswella rychle podíval. „Vy jste opravdu viděli holuby?“
„No ano! Celé hejno jich vzlétlo!“
Chvíli šli mlčky dále, pak řekl Buckner trochu podrážděně: „Celý svůj život žiju v tomhle kraji. Snad už tisíckrát jsem šel kolem tohoto domu, ve dne i v noci. Ale nikdy jsem tady, ani nikde nablízku v lese neviděl holuby.“
„Říkám vám, bylo jich celé hejno!“ opakoval Griswell.
„Mluvil jsem s muži, kteří přísahali, že krátce před západem slunce viděli tam na zábradlí balkónů ohromné
hejno holubů,“ řekl Buckner. „Kromě jednoho muže to byli vesměs černoši. A ten běloch byl tulák. Byl tam v
domě, na dvoře si udělal oheň a chtěl tam přenocovat. Když jsem šel kolem, vyprávěl mi o holubech. Příštího rána
jsem se vrátil. Jeho ohníček ještě doutnal, byt tam jeho tlumok, ešus a deky rozhozené tak, jako by v nich ještě
před chvílí někdo spal; ale tulák tam nebyl, a taky ho už nikdy nikdo nespatřil. To bylo před dvanácti lety. Černoši
tvrdí, že tam holubi jsou. Ale nikdo z těch mládenců by mezi západem a východem slunce k domu nešel. Tvrdí,
že ta rudá záře na západní obloze pochází z pekla, jehož brány se otvírají, když Blassenvillové vylétají.“
107
„Kdo jsou to Blassenvillové?“
„Těm patřila dříve všechna země tady kolem. Anglicko francouzská rodina. Přišli sem odněkud z Karibských
ostrovů. Občanská válka v letech 1861 až 65 je zničila. Několik jich padlo ve válce, ostatní zemřeli. Na statku
nikdo nežije už od roku 1890, kdy Elizabeta Blassenvillová, poslední z celé rodiny, jedné noci utekla z domu a
pak už se nikdy neukázala. - Tohle je vaše auto?“
Zůstali stát u vozu a Griswell se díval na ten prokletý dům. Okna byla slepá a prázdná, ale jemu se zdálo, jako
když se odtamtud dívají nějaké šílené oči, Buckner opakoval svou otázku.
„Ano. Ale pozor, buďte opatrný. Na sedadle u volantu je had. Aspoň tam předtím ještě byl.“
„Teď už tam není,“ zabručel Buckner. Uvázal koně a vyndal z brašny u sedla kapesní lampičku. „Tak se tam
půjdeme podívat.“
Klidně, jako kdyby šel na návštěvu k dobrému příteli, kráčel k domu. Griswell šel za ním. Brzy ucítili pronikavý zápach tlejícího listí, dřeva a zdiva. Griswellovi z toho bylo skoro špatně.
Staré dubové dveře stále visely křivě ve veřejích. Ostrý kužel světla se zařízl do temné místnosti, běžel po
podlaze a pak pomalu ke schodišti. Griswell zatajil dech a zaťal pěsti. Ne, nikdo na schodišti nebyl, nedívala se
odtamtud žádná tajemná bytost. Pružně a tiše jako kočka šel Buckner vpřed, v jedné ruce revolver, v druhé lampičku. Když zamířil paprsek světla do místnosti vedle schodiště, Griswell hlasitě vykřikl. Hrůza a nevolnost ho
přemáhaly. Po podlaze napříč místností vedly krvavé stopy. Byly i na dekách, pod nimiž předtím spal Branner, a
pokračovaly přes přikrývky, v nichž spal Griswell. A na Griswellových přikrývkách ležela zkrvavená postava. Byl
to John Branner, ležel obličejem k zemi a ve světle lampičky byla jasně vidět jeho rozpolcená lebka. V natažené
ruce svíral ještě sekeru. A právě na místě, kde by se byla nalézala hlava spícího Griswella, byla zkrvavená sekera
hluboko zaseknuta skrz deku a podušku do podlahy.
Griswellovi se začalo dělat mdlo a zdálo se, že každou chvíli ztratí vědomí. Ani už nevěděl, že se potácí a že
ho před upadnutím zachytil šerif. Když se trochu vzpamatoval, cítil, že je mu zle od žaludku.
Buckner na něho namířil lampičku; prudké světlo Griswella oslnilo, ale zároveň mu trochu pomohlo vzpamatovat se.
„Griswelle, vy jste mí tu vyprávěl příběh, kterému ani nemohu věřit. Viděl jsem, že vás něco pronásledovalo,
ale to mohl být zrovna tak vlk jako nějaký vzteklý pes.
Jestliže mi něco zamlčujete, pak raději hned s tím ven. S pohádkou, kterou jste mi vyprávěl, neuspějete ani
před jediným soudem na celém světě. Že budete obžalován z vraždy svého přítele, to je vám, doufám, jasné. Budu
vás muset zatknout. Usnadníte sobě i mně celou tu věc, když mi řeknete pravdu. Tak tedy - zabil jste svého přítele?
Ano nebo ne?
Asi to bylo tak: Pohádali jste se - on uchopil sekeru a rozmáchl se s ní, ale vy jste mu ji vyrval z rukou a
zavraždil ho. Bylo to tak nějak?“
Griswell se zhroutil. Přikryl si tvář rukama a pak zavrtěl hlavou.
„Můj bože, člověče! Mějte rozum, já jsem přece Johna nezabil! - My - my jsme byli dobrými kamarády už v
dětství, když jsme spolu chodili do školy. Já vám nemohu zazlívat, když mi nevěříte, ale - bůh je mým svědkem mluvím pravdu!“
Kužel světla sjel opět na mrtvolu na zemi.
„Mám za to, že sekyra v jeho ruce je i táž, kterou byl zavražděn. Na jejím ostří je nejen krev, ale i mozek a
trochu vlasů, které mají stejnou barvu jako vlasy zavražděného. Vypadá to pro vás skoro beznadějně, Griswelle.“
„Jak to?“ zeptat se Griswell udiveně.
„Tím se vylučuje možnost vašeho činu v sebeobraně. Branner nemohl na vás napřáhnout sekeru, když jste mu
s ní předtím rozbil lebku. Musel jste mu vytáhnout sekyru z hlavy, pak jste ji zasekl tady do podlahy, a držadlo
jste mu vtiskl do ruky, aby to vypadalo tak, jako kdyby vás s ní napadl. Ten nápad by nebyl špatný - kdybyste
použil jiné sekery.“
„Ale já ho nezabil,“ sténal Griswell.
„Nemám vůbec v úmyslu dávat do protokolu, že jste ho snad mohl zabít v sebeobraně. Ale jednu věc přece jen
nechápu,“ Bruckner vrtěl hlavou a díval se upřeně na Griswella. „Který vrah si vymyslí takovou šílenou, neuvěřitelnou historku, aby prokázal svou nevinu? Normální vrah by přece vyprávěl nějaký jiný, logický a uvěřitelný
příběh. Krvavé skvrny vedou od dveří sem, mrtvola sem byla tedy dovlečena - vlastně ne, počkat, to není možné,
na zemi nejsou stopy po nějakém vlečení. Musel jste sem tedy mrtvolu donést, a zabil jste ho někde jinde. Ale proč potom není krev na vašem oděvu? Nu ano, mohl jste se přece převléci a umýt si ruce… Ale tenhle muž zemřel
teprve nedávno.“
„Sešel ze schodů a šel přes místnost,“ opakovat Griswell tvrdohlavě. „Chtěl mě zabít. Když jsem ho viděl, jak
se plíží po schodech, věděl jsem, že mě chce zabít. Udeřil taky přímo tam, kde bych byl ležel, kdybych se byl
neprobudil. Tam - tamtím oknem jsem vyskočil. Vidíte? Je rozbité.“
„Vidím. Ale řekněte mi, když předtím chodil a byl mrtev, proč nechodí teď?“
„To nevím. Je mi tak mizerně, že nejsem schopen myslet. Měl jsem strach, že půjde za mnou. Když jsem tam
na cestě slyšel vlka - nebo co to bylo - myslel jsem nejdříve, že je to John, který mě pronásleduje, John s rozpolcenou lebkou, se svým hrozným úšklebkem a se zakrvácenou sekerou v ruce!“
Zuby mu drkotaly, když to v duchu znova prožíval.
Bruckner svítil lampičkou po podlaze.
„Krvavé skvrny vedou do haly. Pojďte, půjdeme podle nich, kam nás zavedou.“
108
Griswell ustrnul. „Vedou přece po schodech nahoru!“
Bruckner se na něho podíval.
„Máte strach jít se se mnou nahoru podívat?“
Griswellův obličej byl popelavě šedý.
„Ano. Mám strach. Ale půjdu. S vámi nebo třeba sám. Ten, kdo zabil Johna, se tam možná ještě skrývá.“
„Jděte za mnou,“ poručil Buckner. „Stane-li se něco, nechte jednat mě. Střílím rychle a málokdy minu cíl. A
kdybyste snad měl v úmyslu udělat nějakou rošťárnu za mými zády, tak vám radím - raději od toho upusťte.“
„Nemluvte hlouposti!“ Tahle rozhořčeně pronesená slova, zdálo se, uklidnila Bucknera víc než nějaké zapřísahání.
„Chci k vám být spravedlivý,“ řekl klidně Buckner. „V mých očích ještě zdaleka nejste stoprocentně vinen. Jeli jenom část toho, co jste mi vyprávěl, pravda, pak to bylo hotové peklo, co jste prožil, a já bych k vám nechtěl
být příliš tvrdý. Ale vy musíte pochopit, že pro mě je to příliš těžké uvěřit tomu, co jste mi dosud vyprávěl.“
Griswell mu unaveným pohybem naznačil, aby šli dále. Vešli do haly. Na začátku schodiště se zastavili. Krvavé
skvrny vedly po schodech nahoru.
„Tady jsou stopy bot muže,“ řekl Buckner. „Musíme jít pomalu. Chci si je prohlédnout; jedny vedou nahoru,
druhé dolů. Tentýž muž. Ne, vaše stopy to nejsou, Griswelle. Branner byl větší než vy a taky jeho noha je větší.
Všude stopy - krev, tady, jako by se opřel krvavou rukou o zábradlí - tahle skvrna, to je mozek s krví - ale jak…“
„Šel dolů po schodech. Mrtvý muž.“ Griswell šeptal. „Jednou rukou se opíral o zábradlí, v druhé svíral zakrvácenou sekeru.“
„Anebo byl nesen,“ říkal si pro sebe šerif. „Jenže jestliže ho někdo nesl - k d e j s o u j e h o s t o p y?“
Když přišli do hořejší haly, uviděli při světle Bucknerovy svítilny jen husté pavučiny a všude tlustou vrstvu
prachu. Byla to velká místnost a slepými okny sem vnikalo trochu měsíčního svitu. Griswell se třásl po celém těle.
Tady někde, v této děsivé temnotě, byl John Branner zavražděn.
„Někdo tady nahoře hvízdal,“ řekl Griswell tiše. „John šel podle toho zvuku, jako by ho nějak přitahoval.“
Bucknerovy oči se leskly v přítmí. „Stále stejné stopy - jedny vedou sem, druhé odtud.“
Buckner se náhle zastavil a vedle něho zůstal stát i Griswell. Několik metrů před nimi Brannerovy stopy zmizely - dál už nevedly, jako by tu zůstal stát, a pak se obrátil a šel zas zpátky. Ale tam, kde zůstal stát, byla veliká
krvavá skvrna na podlaze - a z protější strany sem vedly jiné stopy - stopy bosých nohou, malých nohou s ohnutými
prsty. A stejné stopy těchto nohou vedly od krvavé skvrny zas zpátky. Buckner tiše zaklel a sehnul se, aby si místo
prohlédl zblízka.
„Zde se stopy setkávají! A tady je na podlaze krev a části mozku - znamená to, že právě na tomto místě byl váš
přítel zavražděn. Musela to být hodně prudká rána sekerou. Stopy bosých nohou vedou zase zpátky dozadu do
chodby.“ Svítil na ně lampičkou, ale stopy vedly stále dál, kam už světlo ani nedosáhlo. Po obou stranách chodby
byly dveře do různých pokojů. Nikde se nic nepohnulo, bylo tu ticho jako v hrobě.
„Připusťme, že ta vaše bláznivá historka je pravdivá,“ uvažoval nahlas Buckner. „Tohle rozhodně nejsou vaše
stopy. Vypadají spíš na ženu. Připusťme, že tady někdo hvízdal a že Branner šel nahoru, aby zjistil, oč jde. Ve tmě
k němu někdo přiskočil a rozpoltil mu lebku. Ale jestliže to tak opravdu bylo, proč neleží Branner tady, na místě,
kde byl zavražděn? Cožpak je možné, aby žil ještě tak dlouho a měl ještě tolik sil, aby tomu, kdo mu rozťal hlavu,
vytrhl sekyru a šel s ní dolů po schodišti a přes místnost, kde jste spali?“
„Ne! Ne!“ vykřikl Griswell. „Viděl jsem ho na schodech. Byl mrtev! S takovou hroznou ranou nemůže přece
člověk žít ani minutu!“
„Tomu věřím. Ale to je přece šílenství. Tomuhle všemu žádný soud na světě neuvěří! Pojďte, budeme sledovat
tu druhou stopu. Musíme jít tamhle chodbou - ale, co je zas tohle?“
Griswella polil studený pot, když najednou viděl, že světlo lampičky skoro zhasíná.
„Je tam úplně nová baterie,“ šeptal Buckner, a teď si Griswell poprvé všiml, že Bucknerovi se chvěje hlas. Že
by strach? „Pojďte - tudy musíme ven!“
Teď už lampička jenom blikala. Buckner se vracel, táhl za sebou Griswella a v ruce svíral revolver. Do temného
ticha zazněl teď slabý šramot. Jako by někdo pomalu otvíral dveře. Lampička zhasla, byla neproniknutelná tma.
Griswell věděl, že Buckner si - právě tak jako on - uvědomil, že jim teď hrozí smrtelné nebezpečí. Rychle se dostali
ke schodišti, ale dolů po schodech šli volně, Buckner byl neustále připraven vystřelit, kdyby se k nim někdo přiblížil. Griswell se roztřásl hrůzou, když si pomyslel, že tady po těch schodech šel John Branner s roztříštěnou
lebkou.
Když přišli dolů do haly, začala Bucknerova lampička opět blikat a vzápětí se rozsvítila. Ale jakmile namířil
Buckner světelný kužel ke schodišti, světlo opět znatelně zesláblo.
„Posviťte do místnosti,“ žádal Griswell. „Podíváme se, jestli John…“
Nemohl dál ani mluvit, ale Buckner rozuměl. Namířil tam světelný kužel, a Griswell by si byl ani ve snu
nepomyslil, že ho pohled na mrtvého přítele tak uklidní. Předem se děsil toho, že mrtvola bude pryč a že tu bude
další nevysvětlitelná záhada.
„Leží tady,“ poznamenal Buckner. „Jestli dřív chodil, ačkoliv byl zabit, tak teď už zřejmě nemůže. Ale co ta
zatracená lampička…“
Zase zamířil světelným kuželem ke schodišti, kousal si spodní ret a na čele mu vystoupily vrásky. Třikrát zvedl
ruku s revolverem a zase ji nechal klesnout. Griswell tušil, na co Buckner myslí. Šerif bojoval s pokušením jít
znova po schodech nahoru a tam se postavit protivníkovi tváří v tvář. Ale zdravý rozum mu radil, aby to nedělal.
109
„V té tmě bych neměl žádnou šanci,“ šeptal. „Vím, co by se stalo, kdyby mi nahoře zase zhasla baterka.“
Otočil se ke Griswellovi a řekl mu: „Nemá smysl si něco nalhávat. V tomhle starém domě je něco pekelně
nebezpečného a zdá se mi, že vím, co to asi bude. Teď už věřím, že jste Brannera nezabil. Ten, kdo ho zabil, je v
tomto okamžiku tam nahoře. Je mnoho nesmyslného v té vaší historce, ale je to přece jen zvláštní, když lampička,
jakou já mám, tak z ničeho nic přestane svítit. Skoro ani nevěřím, že tam nahoře jde o nějakou lidskou bytost. V
životě jsem se ještě nesetkal s něčím, čeho bych se i třeba v úplné tmě bál, ale tam nahoru po schodišti půjdu, až
bude světlo. Do svítání už mnoho nechybí. Počkáme na verandě.“
Když vyšli, hvězdy na nebi už začínaly blednout. Buckner se posadil na zábradlí verandy, nespustil z očí dveře,
jimiž vešli, a v ruce držel stále revolver, připravený k výstřelu. Griswell se posadil vedle Bucknera a opřel se o
dřevěný sloup. Zavřel oči. Chladný noční vzduch ho trochu uklidnil. Začínal mít skoro pocit, že se mu to všechno
jenom zdálo, že to vůbec není skutečnost…
Byly to minuty nebo celá hodina? Když otevřel oči, bylo bílé studené ráno, a jemu se vrátily vzpomínky na
hrozné události uplynulé noci.
„Probuďte se! Už je světlo!“
Griswell se zvedl a protahoval ztuhlé údy. Jeho obličej byl nažloutlý, tváře vpadlé.
„Ano, jsem připraven, pojďme nahoru.“
„Už jsem tam nahoře byl.“ Buckner měl také pobledlý obličej a vpadlé oči. „Nechtěl jsem vás budit. Jakmile
se rozednilo, šel jsem nahoru. Nenašel jsem nic.“
„Stopy nohou?“
„Zmizely.“
„Cože? Zmizely?“
„Ano, už jsem je nenašel. Od místa, kde končily Brannerovy stopy a kde začínaly šlépěje bosých nohou, byl
zameten prach, pěkně po celé té dlouhé chodbě. Nemá smysl jít znovu nahoru a něco hledat. Někdo prostě odstranil
stopy; ačkoli jsem tu celou dobu seděl a dával pozor, neslyšel jsem vůbec žádný hluk.“
Griswell trnul při myšlence, že tu byl na verandě vlastně sám, zatímco Buckner hledal nahoře.
„Co budeme dělat?“ zeptal se unaveně.
„Vezmeme Brannerovu mrtvolu do města,“ řekl šerif. „Nechte mě, abych převzal celou tu záležitost. Když
úřady uslyší mou verzi toho příběhu, nebudou asi trvat na tom, aby na vás byla podána žaloba. Nevěřím, že jste
Brannera zabil - státní návladní ani soudce by neuvěřili historce, kterou jste mi vyprávěl. Dokud nevyčerpám
všechny možnosti k rozluštění té záhady, nezatknu vás. Nikomu nevyprávějte nic o tom, co se dnešní noc odehrálo.
Já řeknu státnímu návladnímu pouze to, že John Branner byl neznámým pachatelem zavražděn a že ten případ
vyšetřuji. Jinak - jste ochoten vrátit se se mnou ještě jednou do toho starého domu a přespat v téže místnosti, kde
jste spal včera s Brannerem?“
Griswell zbledl, ale ovládl se. Pak řekl tvrdě a rozhodně: „Ano, půjdu tam s vámi!“
„Dobrá. A teď mi pomozte odnést mrtvolu do vašeho auta.“
*
Opět padal stín na lesnatou krajinu a opět jeli po hrbolaté cestě dva muži v automobilu.
Za volantem seděl Buckner. Griswellovy nervy nebyly stále ještě v takovém pořádku, aby si mohl troufnout
řídit automobil. Byl pobledlý, vypadal velmi unaveně.
„Slíbil jsem, že vám budu něco vyprávět o rodině Blassenvillových,“ řekl Bruckner.
„Byl to prý hrdý rod. Vlastně spíš nadutý a krajně bezohledný, když nebylo po jejich. S otroky jednali také
mnohem hůř než všichni ostatní farmáři tady v okolí. V Blassenvillových bylo prý něco krutého, to už měli nějak
v krvi. Zvlášť tím bylo proslulá Celia, poslední z rodiny. To už bylo hodně dlouho po zrušení otroctví, ale ona
bičovala svou služebnou, jakousi mulatku, jako by to byla neposlušná otrokyně. Staří lidé, hlavně černoši, říkají,
že když zemřel někdo z rodiny Blassenvillových, vždycky prý už na něho čekal ďábel tady v lesích.
Nu, po občanské válce ten rod postupně vymřel. Ke konci už žili velmi chudě na svém statku, který vlastně už
propadal zkáze. Jako poslední žily už jen čtyři dívky - sestry. Žily v tom starém domě, na polích pro ně ještě
pracovalo pár černochů. Jen s námahou se udržovaly nad vodou, byly však nesmírně pyšné a styděly se za svou
chudobu. Často je celé měsíce nebylo vidět, na nákup obyčejně posílaly jednoho černocha.
Lidé se přece jen nějak dozvěděli, že se vrátila slečna Celia. Přijela odněkud z Karibských ostrovů, odkud
pocházela celá rodina. Prý to byla krásná žena, něco kolem třiceti. Ale ukazovala se zrovna tak málo jako ostatní
dívky. Přivezla s sebou mladou mulatku a na ní prý předváděla veškerou brutalitu, jaké byla schopna. Znám starce,
který přísahá, že viděl, jak Celia tu dívku svlékla, přivázala ke stromu a zbičovala ji. Nikdo nebyl překvapen, že
ta mulatka najednou zmizela. Každý se samozřejmě domníval, že utekla.
Jednoho dne, bylo to na jaře 1890, přišla slečna Elizabeta, nejmladší ze sester, po celém roce zase jednou do
města. Nakupovala. Vyprávěla, že všichni černoši je opustili, že Celia zmizela z domu, aniž by komu řekla jediné
slovo, že sestry se vrátily na Karibské ostrovy, ale ona sama prý zůstala v domě a žije tam s tetou. Vyprávěla pak
ještě různé nesmysly, jimž nikdo nerozuměl.
Asi za měsíc přišel do města jeden černoch a vyprávěl, že slečna Elizabeta žije ve starém domě sama. Říkal,
že její tři sestry tam nejsou, zmizely beze stopy. Elizabeta prý vůbec neví, kde by mohly být, ona sama má strach
tam bydlet, ale neví, co má dělat a kam odejít. Nikde nemá příbuzné ani známé. Ale před něčím má prý v tom
domě strach, hrůzu. Černoch tvrdil, že Elizabeta se zamyká v jednom pokoji a přes noc tam nechává svítit světlo…
Jednou, bylo to v takové bouřlivé noci, přijela slečna Elizabeta na koni do města a byla polomrtvá strachem.
110
Na náměstí koktala něco o jakési jizbě ve starém domě, v které snad už sto let nikdo nebyl. V té jizbě prý jsou
oběšeny její tři sestry, visí tam u stropu vedle sebe, Elizabeta tvrdila, že ji někdo pronásledoval a že jí sekerou,
kterou po ní hodil, když utíkala z domu, málem rozťal hlavu. Podařilo se jí dostat se do stáje, vzít koně a ujet. Stále
mluvila o nějaké ženě se žlutým obličejem.
Asi sto mužů sedlo pak na koně a jelo do starého domu. Prohledali jej od sklepů až na půdu, ale tajemnou jizbu
nenašli a také neobjevili ani stopu po zmizelých sestrách. Ale našli sekyru, zaseknutou do rámu domovních dveří,
a na ní našli pár Elizabetiných vlasů. Ona sama nechtěla ani za nic jet zpátky do domu a ukázat jim, kde je místnost
s oběšenými sestrami.
Když se Elizabeta trochu vzpamatovala, lidé se o ni postarali: vybrali mezi sebou peníze a půjčili je dívce - ta
pak odjela někam do Kalifornie. Už se nevrátila. Prý se tam provdala; vypůjčené peníze poslala zpátky.
Nikdo neměl o dům zájem, nikdo ho nechtěl koupit. Zůstat opuštěný, časem lidé rozkradli nábytek. Udělali to
chudí běloši, černoch by se do domu neodvážil vstoupit.“
„A jak působila na lidi ta Elizabetina historka?“ zeptal se Griswell.
„Nu, většina si myslela, že ta dívka zešílela, protože žila tak dlouho v domě sama. Ale někteří lidé také tvrdili,
že mladá mulatská služka neuprchla. Věřili, že se schovává někde v lese a že se rodině Blassenvillů pomstila tak,
že zavraždila Celii a její sestry. Lidé také prohledávali okolní lesy, použili k tomu dokonce psy, ale po mulatce
nenašli ani stopy. Jestliže byla v domě nějaká tajemná místnost, pak se tam asi schovala - takové bylo nakonec
mínění většiny lidí.“
„Přece se nemohla celá ta léta schovávat,“ namítal Griswell. „Nevěřím, že se tam v domě skrývá nějaká lidská
bytost.“
Buckner otočil volantem a zajel na úzkou lesní cestu, která odbočovala od cesty vedoucí k domu.
„Co máte v úmyslu?“
„Pár mil odtud žije starý černoch. Chtěl bych s ním mluvit. Stojíme tu před něčím, co se zdá lidskému rozumu
nepochopitelné. Ten stařec je bezmála stoletý. Sloužil kdysi u jednoho bělocha, který ho lecčemus naučil, také prý
hodně cestoval po světě. Říká se o něm, že je to kouzelník.“
Griswella při těch slovech trochu zamrazilo. Neklidně pozoroval černé stromy, které se zdály být stále větší a
tmavější.
„Tady je chata starého Jacobse,“ řekl za chvíli Buckner a zastavil vůz.
Griswell viděl malou chatu, která stála na mýtince mezi vysokými stromy. Z komína domečku stoupal modrý
kouř. Griswell následoval Bucknera, který otevřel nízké dveře a vstoupil. Jen jedno malé okénko pouštělo dovnitř
trochu denního světla. U sporáku seděl shrbený starý černoch a pozoroval hrnec, v němž se vařilo nějaké jídlo.
Když vstoupili, zvedl černoch hlavu, ale zůstal sedět na stoličce. Vypadal neuvěřitelné staře, jeho obličej byl samá
vráska, temné oči se však leskly.
Buckner naznačil Griswellovi, aby si sedl na jakousi rozviklanou židli, a sám se posadil na lavičku u kamen,
naproti černochovi.
„Jacobe,“ začal, „teď přišla chvíle, kdy musíš promluvit. Já vím, že znáš tajemství Blassenvillových. Nikdy
jsem se tě na to neptal, protože mi do toho nic nebylo. Ale byl tam minulé noci zavražděn jeden muž - a tady ten
muž, který přijel se mnou, bude možná odsouzen k smrti, jestli neprozradíš, co se v tom starém domě skrývá.“
Oči starého muže svítily.
„Blassenvillovi,“ zamumlal starý černoch. Chvíli mlčel, jako by vzpomínal. „Byli to pyšní lidé. Pyšní a ukrutní.
Pár jich padlo ve válce. Pár při soubojích - to byli samozřejmě muži. A ostatní zemřeli ve starém domě. Panský
dům…“ černoch se odmlčel.
„Co je s tím panským domem?“ zeptal se Buckner netrpělivě.
„Slečna Celia byla nejpyšnější ze všech. Nejpyšnější a nejukrutnější. Černoši ji nenáviděli; nejvíce snad mladá
Joan, mulatka, služka. V jejích žilách kolovala také bělošská krev, i ona byla pyšná. A slečna Celia ji bičovala hůř
než otrokyni…“
„V čem je tajemství blassenvillského domu?“ naléhal Buckner.
Černochovy oči potemněly.
„O jakém tajemství mluvíte, pane? Nerozumím vám.“
„Ty mi rozumíš až moc dobře. Již mnoho let je starý dům obestřen tajemstvím, a ty jediný máš klíč ke všem
těm hádankám.“
Starý muž zamíchal sběračkou v hrnci. Když s tím byl hotov, podíval se na Bucknera a trochu se pousmál.
„Pane, život je krásný - i pro starého opuštěného černocha.“
„Chceš tím snad říct, že by tě někdo zabil, kdybys mi to tajemství prozradil?“
Starý muž zvážněl, jeho oči se opět rozhořely. „Ne někdo. Nic lidského. Žádný člověk. Černí bohové bažin.
Veliký Had, bůh všech bohů, hlídá mé tajemství. Poslal by mi malého bratříčka, aby mě políbil svými studenými
rty - malého bratříčka s bledým půlměsícem na hlavě. Můj život patří Velikému Hadu od té doby, co z jeho milosti
mohu dělat ZUVUMBIE…“
Buckner zpozorněl.
„Toto slovo jsem už někde slyšel,“ řekl klidně. „Byl jsem tehdy ještě dítě, a to slovo zašeptal jeden starý
černoch, když umíral. Co znamená to slovo?“
V Jacobovýh očích se objevil strach,
„Co jsem to vyslovil? Ne – ne! Nic jsem neřekl!“
111
„Zuvumbie,“ opakoval Buckner.
„Zuvumbie,“ šeptal černoch jakoby mechanicky a jeho oči se přivřely. „Zuvumbie byla kdysi jedna paní - znají
ji na Pobřeží otroků. Tam-tamy dunící za nocí na Haiti o ní vyprávějí. Lidé v Damballah ji uctívají. Mluvit však o
ní před bílým mužem znamená smrt. Veliký Had to zakázal.“
„Ty ale budeš mluvit o Zuvumbiích,“ řekl tiše Buckner.
„Nesmím o nich mluvit,“ odporoval starý černoch, a Griswellovi se zdálo, že stařec vlastně myslí nahlas, že si
snad ani není vědom toho, že mluví. „Žádný bílý muž nesmí vědět, že jsem tančil černý ceremoniál, že jsem se
stal Zuvumbiem. Povídavé jazyky trestá Veliký Had smrtí.“
„Je Zuvumbie žena?“ zeptal se Buckner.
„Byla to žena,“ zamumlal černoch. „Ona to věděla, že jsem TVOŘITEL ZUVUMBIE, přišla, stála tu v mé
chýši a prosila o SUD - nápoj z hadích kostí, z krve netopýrů a z mnoha jiných věcí. Tančila černý ceremoniál, a
tak byla připravena stát se Zuvumbií. Už potřebovala jenom černý SUD. Byla krásná, nemohl jsem jí odolat.“
„Kdo?“ ptal se Buckner, ale hlava starého muže klesla na prsa a on mlčel. Buckner s ním zatřásl. „Ty jsi dal
nějaké ženě SUD, který z ní udělal Zuvumbii? Kdo je Zuvumbie?“
Starý muž se opět probral z mrákot. „Zuvumbie už není žádný člověk. Nezná přátele ani své příbuzné. Je spojen
s lidmi Černého světa. Poroučí sovám, netopýrům, hadům a vlkodlakům a také dovede přinutit temnotu, aby zhasínala světlo. Železem nebo olovem je možno ho zabít, ale dokud není zabit takovým způsobem, žije věčně. Nepotřebuje ani potravu jako normální lidé. Žije v jeskyních a ve sklepích nebo opuštěných domech. Čas pro takového Zuvumbie nic neznamená. Rok, den, hodina - všechno jedno. Neumí lidsky mluvit ani lidsky myslet, ale
dovede svým hlasem lidi hypnotizovat. A má nad nimi svou moc, dokud v jejich těle cirkuluje krev. Jeho vášní je
vraždit lidi.“
„A z jakého důvodu se lidé stávají Zuvumbiem?“ zeptal se tiše Buckner.
„Nenávist!“ šeptal černoch. „Nenávist a pomsta!“
„Jmenovala se Joan?“
„Joan?“ Zdálo se, že to jméno vytrhlo starého muže z transu. „To jméno jsem už neslyšel desítky let. Myslím,
že jsem spal, pánové, prosím, odpusťte mi. Staří lidé rádi usínají u kamen, právě tak jako staří psi. Ptáte se mě na
Blassenvilly? Nu, přece jsem vám řekl, proč nemohu odpovídat. Ale bůh bílých je mým svědkem…“
Sáhl do hromádky dříví - a vykřikl. Černý had se mu ovinul kolem paže a divoce se vymrštil k jeho tváři.
Černoch spadl ze stoličky obličejem k zemi. Hrnec z plotny strhl s sebou. Žhavé uhlíky vypadly ze sporáku a
Buckner je dusil svým kloboukem. Těžkou botou dupl pak kroutícímu se hadovi na hlavu. Starý Jacob se převrátil
na záda, přestal křičet a škubat sebou, ležel tiše na zemi a vytřeštěnýma skelnýma očima se díval ke stropu.
„Mrtev?“ zašeptal Griswell.
„Ano,“ potvrdil Buckner a pozoroval upřeně svíjejícího se hada. „Tahle bestie mu vstřikla do krve tolik jedu,
že by to stačilo na usmrcení několika lidí.“
„Co budeme dělat?“ tázal se Griswell.
„Mrtvolu tu necháme ležet. Zavřeme-li dobře dveře, žádný dravec se sem nedostane. Zítra mrtvolu odvezeme.
Dnes v noci máme před sebou ještě spoustu práce. Pojďme!“
Griswell se mrtvoly trochu bál, ale přece jen pomohl Bucknerovi zvednout ji ze země na lavici. Pak odešli.
Slunce pomalu zapadalo, poslední krvavé rudé paprsky svítily ještě nad horizontem.
Mlčky vstoupili do vozu.
„Řekl, že Veliký Had pošle svého malého bratra,“ řekl třesoucím se hlasem Griswell.
„Nesmysl!“ utrhl se na něho Bruckner. „Hadi mají rádi teplo, a tady v okolí se jich hemží spousta. Jeden se
tam do chýše nějak dostal a uložil se mezi dřevo u kamen. Starý Jacob hada vyrušil a ten ho kousl. V tom není nic
nadpřirozeného.“ Za chvíli pak dodal změněným hlasem: „Ale bylo to poprvé v mém životě, kdy jsem viděl, že
chřestýš napadl někoho bez výstrahy - a také poprvé ve svém životě jsem viděl chřestýše S BÍLÝM PŮLMĚSÍČKEM NA HLAVĚ.“
Mlčky jeli dál, až přijeli opět na širší cestu, vedoucí k starému domu.
„Myslíte, že ta Joan, mulatka, po tu dobu strašila v domě?“ tázal se Griswell.
„Slyšel jste přece, co říkal starý Jacob - čas pro Zuvumbie vůbec nic neznamená.“
Griswell sebou trhnul, když auto vyjelo z jedné zatáčky a kus dál byl už vidět starý dům.
„Podívejte se.“ šeptal rozechvěle. Buckner jen nesrozumitelně něco zabručel.
Brzy nato zastavili. Ze zábradlí verandy se zvedlo obrovské hejno holubů.
Když se to hejno zvedlo k nebi, seděli oba muži v autě, jako by je někdo přikoval.
„Tak, teď jsem je aspoň viděl na vlastní oči,“ šeptal si pro sebe Buckner.
„Možná že je vidí vždycky jenom ti, kdo jsou nějak ohroženi,“ řekl potichu Griswell. „Ten tulák je přece také
viděl…“
„Inu, třeba to všechno prožijeme na vlastní kůži,“ řekl klidně šerif, vystoupil z vozu, ale Griswell si všiml, že
hned sáhl po pouzdru a vytáhl revolver.
Vstoupili do haly a šli dál do místnosti, kde se odehrála tragédie. Černé krvavé stopy tu stále naznačovaly
cestu, kterou se ubíral zavražděný. Buckner vzal s sebou z auta deky. Rozložil je před krbem.
„Lehnu si blíže ke dveřím, tam, kde spal minule váš přítel - a vy si také lehněte tam, kde jste tehdy ležel.“
„Máme v krbu zapálit oheň?“ zeptal se Griswell.
„Ne. Vy máte kapesní svítilnu a já mám také jednu. Budeme tu ležet potmě a počkáme, co se bude dít. Dovedete
112
zacházet se zbraní, kterou jsem vám dal?“
„Snad ano. Ještě jsem sice nikdy nestřílel z revolveru, ale vím, jak se to dělá.“
„Střílení přenechte raději mně,“ řekl šerif. Seděl na dece, lesknoucí se revolver měl před sebou a prohlížel jeho
bubínek, Griswell se neustále vrtěl ve svých dekách. Pak se opřel o krb, natáhl ruku a mimoděk začal prsty prohrabávat popel, který pocházel z ohně zapáleného snad před takovými čtyřiceti lety Elizabetou Blassenvillovou.
Najednou nahmataly jeho prsty nějaký zápisník.
„Co jste to našel?“ zeptal se Buckner, aniž spustil oči z bubínku revolveru, v němž pořád něco kutil.
„Nějaký poznámkový blok. Vypadá to jako deník. Písmo je už slabě vidět a papír se skoro rozpadá. Nevím, co
to je; jen by mě zajímalo, jak se to dostalo pod popel.“
„Zřejmě to tam někdo hodil, když už oheň dávno vyhasl. Možná že to byl jeden z těch, co tu kradli nábytek.“
Griswell listoval v zápisníku a namáhal oči, aby aspoň něco rozluštil.
„Tady je něco, co se dá ještě přečíst. Poslechněte si: Vím, že kromě mne je ještě někdo v domě. V noci slyším,
že tu někdo rachotí, vždycky po západu slunce to začne. A leckdy hmatá taky na dveře mého pokoje. Kdo to může
být? Je to některá z mých sester? Je to teta Celie? Jestliže ano, proč se tedy skrývá, proč se tak plíží po domě? A
proč klepá na mé dveře a neodpoví, když zavolám? Mám sama otevřít? Proboha ne! Mám strach! Neodvážím se
otevřít! Co mám dělat? Nemohu tady už déle zůstat - ale kam mám jít?'“
„Ale to přece musí být zápisník slečny Elizabety! Čtěte dál!“ Buckner si přestal hrát s revolverem.
„Zbytek stránky nemohu bohužel rozluštit. Až tady, tohle je už zas čitelné: Proč utekli všichni černoši, když
zmizela teta Celie? Mé sestry jsou mrtvé. Mám takový pocit, že jejich smrt byla nějaká hrozná, že nezemřely, že
je někdo zavraždil. Ale proč? Jestli někdo zabil tetu Celii - proč by zabíjel mé tři sestry? Byly vždycky tak hodné
na černochy. Joan…‘“ Griswell se odmlčel a pokrčil čelo, když přečetl to jméno. „Část stránky je tu utržena. Ale
tady jsou další poznámky, mají také jiné datum: …to hrozné, co naznačila černoška? Mluvila o starém Jacobu
Blountovi a o Joan, ale nechtěla nic víc prozradit. Snad měla strach, - tady zas něco chybí, a pak zápis pokračuje:
Ne! Ne! Jak by to bylo možné? Je - mrtvá - nebo utekla. Ale přece jen - vyrostla tam na ostrovech. A já vím, že
tam holdovala různým pověrám a kultům – myslím si dokonce, že při těch odporných ceremoniích i tančila. Ale
copak by mohla být takovou příšerou? To je strašné. Je to opravdu ona, která se tu plíží po chodbách a tak sladce
píská? Ne, to není možné, asi jsem se zbláznila. Zůstanu-li tady déle, zemřu asi stejnou smrtí jako mé ubohé
sestry…’“
Podivné poznámky končily. Griswell, který je luštil při světle své lampičky, si ani nevšiml, že se mezitím už
hodně setmělo.
„Co tomu říkáte?“ zeptal se Bucknera.
„Je to tak, jak jsem si to myslel. Mulatka Joan se stala Zuvumbií - hlavně proto, aby se pomstila Celii. Možná,
že nenáviděla celou rodinu Blassenvillů. Ve svém rodišti tančila staré ceremoniály, potřebovala pak už jen takzvaný SUD - jak říkal Jacob - a starý černoch jí ho dal. Zavraždila Celii a pak i tři sestry. A chtěla zabít i Elizabetu.
Léta již se tady někde schovává. Jako had v ruinách.“
„Ale proč zabíjí i cizince?“ zeptal se Griswell.
„Přece jste slyšel, co říkal starý černoch Jacob. Zuvumbiím dělá radost zabíjet lidi. Zavolala k sobě Brannera,
rozpoltila mu lebku sekerou a poslala ho dolů, aby zabil vás. Jestliže nepřineseme aspoň mrtvolu té hrůzné bytosti,
žádný soud na světě vám neuvěří, že se něco takového mohlo stát.“
„Včera v noci přišla po schodech dolů a pozorovala nás přes zábradlí,“ vyprávěl Griswell. „Ale jak to, že jste
na schodech nenašel její stopy?“
„Možná, že to byl jenom váš sen. Ale nechme toho a dávejme raději pozor.“
„Nezhasínejte lampičku!“ Griswell skoro vykřikl, ale pak se vzpamatoval a tiše dodal: „Samozřejmě, musíme
zhasnout, musí být tma, jako včera v noci, když jsem tu byl s Brannerem.“
Když se pak úplně setmělo, bylo mu skoro zle ze samého strachu. Třásl se pod dekou, srdce mu divoce tlouklo,
nebyl schopen se uklidnit.
„O jakýchsi Zuvumbiích jsem kdysi už slyšel,“ ozval se ze tmy Bucknerův tichý hlas, „ale kdo je to Zuvumbie,
to jsem až dosud nevěděl. Zřejmě toho dosahují nějakou drogou, kterou dovedou namíchat kouzelníci na ostrovech,
a když žena vypije takový nápoj, úplně se změní. Je mi však nepochopitelné, odkud se bere ta schopnost hypnotizovat, a dokonce ovládat i mrtvoly, jak je taky možné, že žije tak dlouho - ne, Zuvumbie, to nebude jenom nějaká
žena, která zešílí. Je to nějaké zvláštní monstrum, nějaký hrůzný výplod černých bažin a divokých džunglí. No,
však uvidíme.“
Bylo ticho. Griswellovi se zdálo, že v tom tichu slyší tlouci své vlastní srdce. Občas se v dálce v lesích ozvalo
vytí vlka. Pak zase zahoukala někde sova. A opět bylo ticho jako v hrobě.
Griswell se zoufale snažil ležet klidně. Ale nemohl poručit svým nervům. Zatínal zuby, svíral pěsti, až se mu
nehty skoro zarývaly do dlaní. Nedovedl se ovládnout. Chvěl se a brzy měl tělo pokryté potem.
Skoro ani nedýchal. Náhle postřehl, že šerifovo dosud klidně oddychování přestalo. A v tomtéž okamžiku jako
by někdo na něho vychrstl ledovou vodu - odněkud shora se ozvalo tiché, neuvěřitelně jemné hvízdání…
Griswellovi přeběhl mráz po těle. Napjatě naslouchal a široce rozevřenýma očima se díval do temnoty. Pak
nad sebou úplně ztratil kontrolu. Chvíli byla kolem něho úplná tma, absolutní temnota. Když se poněkud probral
z omámení, zpozoroval, že se pohybuje, že běží, stále rychleji, jako šílený, někam pryč, v podvědomí mu něco
našeptávalo, že dělá dobře, že utíká z domu. Běžel? Co se to s ním dělo? Nemohl si oddechnout, znovu se ho
113
zmocnila hrůza - OPĚT SLYŠEL TICHÉ, LÁKAVÉ A PŘITOM DĚSIVÉ HVÍZDÁNÍ. Proniklo celým jeho vědomím, jasně je slyšel - teď už nebyl v polospánku, byl zcela při vědomí. Co to proboha dělá - uvědomil si, že
neběží po silnici, že neprchá ze starého domu, byl tady, stále byl v tom starém domě Blassenvillů - A STOUPAL
PO SCHODECH NAHORU DO PATRA!
Nelidský výkřik se mu vydral z hrdla. Tichý hvizd byl slyšet zcela zřetelně, zval, lákal jako vábnička, jako
ďábelský triumf. Zkoušel zastavit se, obrátit se, skočit přes zábradlí - ale jeho vůle jako by neexistovala. Křičel anebo se mu jen zdálo, že křičí?
Kapesní lampu ztratil, revolver měl někde v kapse. Byl jako ochrnutý, ale zastavit se nemohl, nohy šly mechanicky vpřed.
„Bucknere!“ křičel. „Bucknere! Pomozte mi!“ Slova mu uvízla v hrdle, vůbec nevěděl, zda opravdu křičí.
Vystoupil na nejvyšší schod. Dozadu vedla dlouhá chodba - kráčel tudy jako náměsíčník. Hvízdání sláblo, až
utichlo docela. Šel dále, za jakýmsi světélkem, které tam někde vpředu svítilo. Viděl teď jakousi rozmazanou
postavu, která k němu pomalu přicházela. Vypadala jako žena, ale žádná ženská bytost se nepohybovala tak hrozným, dravčím způsobem a také žádná žena nemohla mít tak odporný, děsivý obličej. Byla to jen jakási žlutá skvrna.
Chtěl vykřiknout, když spatřil lesknoucí se ostří zbraně, ale hrdlo měl sevřené. Příšera napřáhla paži se zbraní vtom zahřměla za Griswellovými zády rána a vzápětí se ozval nelidsky výkřik.
Griswell klesl na kolena a zakryl si rukama obličej. Bucknerův hlas neslyšel. Šerif mu položil ruku na rameno
a zatřásl jím, aby ho opět přivedl k vědomí.
„Griswelle, jste zraněn? Mluvte! Tady na zemi leží veliký nůž…“
„Nejsem zraněn,“ blekotal Griswell. „Vystřelil jste právě včas. Kde je? Kam ta příšera zmizela?“
„Poslouchejte!“
Někde vzadu v domě začalo něco skučet a chroptět, jako když někdo sténá v posledním tažení.
„Jacob měl pravdu,“ řekl Buckner třesoucím se hlasem. „Olovem je možno příšeru zabít. Trefil jsem ji asi,
zaplať pánbů. Nechtěl jsem použít svítilnu, šel jsem za vámi potmě. Když začalo to hvízdání, tak jste se najednou
zvedl a skoro jste přese mne upadl. Hned jsem si všiml, že jdete jako hypnotizován, a šel jsem za vámi po schodech
nahoru. Byl jsem vám neustále v patách, ale šel jsem přikrčen, aby mě nebylo vidět. Skoro jsem vystřelil pozdě,
podívaná na tu příšeru mě úplně ochromila.“
Namířil kužel světla na určité místo na stěně: tam, kde předtím nebyly žádné dveře, byl nyní otvor.
„Tajná místnost, kterou objevila Elizabet.“ řekl Buckner. „Pojďte, podíváme se tam!“ Šli pár kroků chodbou.
Chroptění, které se ještě před chvílí ozývalo, ustalo.
Ve světle lampy uviděli vchod do úzké chodbičky, proražené několik metrů tlustou zdí. Buckner tam bez váhání zabočil.
„Ta příšera není schopna asi jediné lidské myšlenky, ale měla přece jen tolik rozumu, že včera v noci zametla
své stopy, aby nikdo neobjevil tajný vchod do chodbičky. Na jejím konci je určitě ona místnost - tajemná světnice
Blassenvillových.“
Griswell hlasitě vykřikl: „Bože, to je přece ten kamrlík bez oken, který jsem včera v noci viděl ve snu. S těmi
mrtvolami…“ Buckner svítil kolem. Když světelný kužel zamířil na strop, uviděli je. Visely tam tři vyschlé, mumifikované mrtvoly v šatech z minulého století. Pověšeny za krk, na silných řetězech.
„Tři Blassenvillovy sestry! Elizabeta měla tedy přece jen pravdu,“ řekl Buckner. Pak zamířil světlem do kouta
na podlahu.
„Bylo tohle to zjevení vůbec někdy ženou?“ ptal se Griswell. „Podívejte se, ten obličej - fuj, to je odporné!
Jako žlutý, špinavý kus hadru; i oči jsou nějaké žluté, žádné obočí, vyceněné žluté zuby - - - a na rukách zvířecí
drápy! Ale přece jen to musela být kdysi lidská bytost - podívejte ten oděv, baletní róba! Jak k ní chudá mulatská
služka přišla?“
„Tak tady se skrývala čtyřicet let!“ mumlal si jakoby pro sebe Buckner. „Griswelle, tím je samozřejmě prokázána vaše nevina. Sílená žena se sekerou - dostatečný důkaz pro soudce. Ta její touha po pomstě byla opravdu
šílená.“
„Mulatka?“ zeptal se Griswell.
Buckner zavrtěl hlavou. „My jsme těm slovům starého Jacoba špatně rozuměli a také Elizabetiny zápisky jsme
si chybně vysvětlili. Ona věděla, jak to bylo, ale hrdost jí nedovolila vyjádřit to přímo. Teď už tomu rozumím,
Griswelle. Mulatka se chtěla pomstít, ale ne tak, jak jsme se domnívali. Ona se nenapila černého zázračného nápoje, který pro ni připravil Jacob. Ten nápoj byl pro někoho jiného – a jemu ho tajně přidávala do nápojů a do
kávy. Pak Joan, mulatka, uprchla z domu - a dračí sémě mohlo vzklíčit.“
„To tedy není mulatka Joan?“ ptal se udiveně Griswell.
„Už tam na chodbě, když jsem ji spatřil poprvé, jsem poznal, že to není mulatka. Strhané rysy té žluté tváře
stále ještě poměrně jasně ukazují, komu ta podoba patří. Před lety jsem viděl její obraz - a není sporu o tom, že ta
bestie je, nebo spíš kdysi byla, Celia Blassenvillová.“
*
Robin dočetl. V Tvzi bylo ticho jako v kostele. V tu chvíli celé údolí ozářil blesk a vzápětí se ozvala rána jako
z děla. Několik kluků zděšeně vyjeklo. Vyšli jsme před Tvrz. Za kopcem v sousedním údolí řádila bouře. Našemu
údolí se vyhnula, protože jsme si spočítali, že se hluk hromu od našeho údolí vzdaluje.
Obloha byla poseta tisíci hvězdami.
„Zůstanou tu jenom kandidáti na lov bobříka. Ostatní si mohou jít lehnout.“ nařídil Robin.
114
Kluci se rozběhli ke svým stanům, jako když do nich střelí. Před Tvrzí zůstalo jen vedení tábora a já s Bráchou.
Zážitek z četby ukončený bleskem a hromem udělal svoje. Z patnácti kandidátů na lov bobříka odvahy si troufnul
dnes večer na jeho ulovení jenom Tóny z našeho oddílu. A také se mu to povedlo.
51. TÁBOR POKRAČUJE
9. den.
Od rána je konečně krásné počasí. Během dne nic nenasvědčuje tomu, že by se mělo pokazit.
Na večer jsme připravili táborový oheň, který zapalují dva hoši. Za každý oddíl jeden. Za Karvinskou trojku
Kajman a za Olomouckou trojku Kája. Oba hoši přišli k táborovému kruhu se zapálenými fakulemi, které odpoledne každý oddíl vyrobil. Všichni jsme vzorně stáli v kruhu kolem postavené hranice, abychom správně dodrželi
ceremoniál zapálení táborového ohně. Kajman s Kájou obešli hranici a zastavili se proti sobě.
Kajman řekl: „Zapaluji první společný táborový oheň Karvinské a Olomoucké trojky!“ Po těch slovech vložil
svoji hořící fakuli dospod hranice. Na to řekl Kája: „Jsme větve jednoho stromu!“ Také i on vložil hořící fakuli na
své straně dospod hranice. Za společně zpívaného chorálu Červená se line záře…, se hranice krásně rozhořela.
U táborového ohně potom skládali nováčci z Karviné a někteří naši kluci slib. Formulka slibu už je skoro stejná
jako skautský slib, pouze v druhém bodě slibu jsme místo „zachovávat zákony junácké“ říkali „zachovávat zákony
oddílové“.
10. den.
Krátce po zahájení tábora začali někteří starší hoši plnit zkoušku Tří orlích per, která spočívá v postupném
splnění tří úkolů: dvacet čtyři hodiny mlčet, dvacet čtyři hodiny držet hladovku a dvacet čtyři hodiny být sám
v lese mimo tábor, nikým neviděn, a jen s minimální tábornickou výstrojí.
Z našich je zatím úspěšný Taran. První dva úkoly už splnil, a tak jsem ho dnes odvedl za Louku na 10. kilometru, kde jsem mu určil místo, na kterém se bude muset zdržovat následujících čtyřiadvacet hodin.
Od rána bylo horko jako v peci. V poledne, asi hodinu před obědem, prohlásil Robin, že se zase blíží bouře, ať
si všichni zavřou stany. Karviňáci se okamžitě vrhli ke svým stanům a pečlivě natahovali stanová plátna na podsady. Naši kluci nevěděli, o co jde a marně hledali bouřku na nádherně modré obloze bez jediného mráčku. Já jsem
samozřejmě z dřívějších našich táborů věděl, k čemu se schyluje, a tak jsem na ně zařval, ať nečumí po obloze a
raději si zapnou stany. Pak jsem ze sebe shodil tričko a zůstal jenom v plavkách. Z podsady jsem odháknul větší
díl svého ešusu a rychle jsem našim vysvětloval: „Začíná polívanda. Vezměte si ešusy a uhánějte k řece. Naberte
si vodu a v prostorách mezi stany jí můžete na kohokoliv vychrstnout. U řeky se polévat nesmí. Vyhraje ten, kdo
zůstane suchý.“
V táboře nastal neuvěřitelný pohyb. Každý se rozběhl s nějakou nádobou k řece, někteří dokonce s kbelíky a
hrnci, které ukořistili v kuchyni, a pak už za každým stanem číhal nějaký útočník, který ze zálohy s gustem vychrstl
na někoho vodu. Všichni bojovali proti všem, dokonce i proti členům vlastní družiny. Za chvíli jsme byli úplně
mokří a pěkně rozdovádění. Když jsme se po několika minutách unavili a boj utichl, a my se chechtali různým
komickým situacím, které při tom nastaly, objevil se směrem od latríny Rob. Někde se tam ukryl, úplně suchý
přiběhl do tábora a radostně volal: „Robine, já jsem suchý, já jsem vyhrál!“ Tak jsme se na něho všichni vrhli a
hodili do vody, tak jak byl. Obutý, v teplácích a ve svetru.
11. den.
Ráno se vrátil z osamělosti Taran. Tím splnil Tři orlí péra jako první z našich. Zastihl nás, jak z tábora odcházíme na výpravu na Bílý kříž. Robin mu nabídl, že může po přečkané noci v lese zůstat v táboře, ale jako správný
rádce neopustil svoji družinu a šel s námi.
Za úmorného vedra jsme dorazili na Bílý kříž. Tudy prchali v roce 1939 čeští vlastenci a vojáci na Slovensko
a do Polska a odtud do zahraničního odboje. Na hřebeni jsme narazili na pomníček zastřeleného příslušníka SNB,
který zde padl až po válce při přestřelce s Banderovci. Ukrajinci, vedeni svým velitelem Banderem, se pokoušeli
přejít přes naše území na Západ, aby tam prosadili u západních mocností vytvoření samostatného ukrajinského
státu. Projít se podařilo jen několika skupinám, ale o vytvoření samostatného ukrajinského státu západní mocnosti
neměli zájem. V té době se už schylovalo ke studené válce mezi Západem a Východem.
Cestou nazpět do tábora se Rob rozpovídal o jídle. Věděli jsme, že je neobyčejně žravý, ale že je takový gurmán, to jsme netušili. Různě jsme ho hecovali, že až mu maminka přiveze na tábor upečené kuřátko, ať ho přenechá
vedení tábora. Rob se dušoval, že přivést kuřátko mamince zakázal. Potom rozpovídal o různých speciálních jídlech, která kdy ochutnal. Jenom jsme valili bulvy. Potom se kdosi zeptal, jestli jedl i býčí žlázy na smetaně. Rob
se celý rozzářil a prohlásil: „Jedl! A to je dobré!“ Úplně nás svým prohlášením odrovnal.
12. den.
Dva karvinští hoši, malý Číňan a Chrost, tvoří táborovou dvojici. Při dnešní ranní prohlídce nedostali za špatný
úklid svého stanu ani jeden bod. Číňan měl dojem, že to všechno zavinil Chrost, a tak začal, o půl metrů většímu
Chrostovi, vyhrožovat: „Já tě zabiju! Ty vyrveš prkno z podlahy a pak máme 0 bodů!“ Museli ho čtyři chlapi držet,
aby to opravdu neudělal. Chrost se jeho výhrůžkám jenom pobaveně uculoval.
115
14. den.
Za dva dny, opět při ranní prohlídce stanů, nedostali oba zase ani bodík. Číňan z toho byl zdrcen a na poťouchlé
narážky členů své družiny, na ně vztekle vyjel: „Nerozesmívejte mne!“ A družina se chechtala ještě víc. A Číňan
bědoval: „Nevím, kde mi hlava stojí a ty mi dáš 0 bodů.“ Výtka patřilo Monovi, vedoucímu karviňáků, který
kontrolu stanů prováděl.
Během dopoledne Antal vyprávěl Číňanovi, že Hardy chytil Fera pod krk a Fero že měl potom pocit, jako by
se vznášel. Číňan šel okamžitě za Chrostem, aby ho Chrost také podusil. Chrost ho tedy podusil a když ho pustil,
Číňan se skoro v bezvědomí sesul na zem. Když se po chvíli vzpamatoval, tak se každého ptal, jestli jsme viděli,
jak se vznášel.
15. den.
Na druhý víkend byly v táborovém plánu návštěvy rodičů. Už v pátek pozdě v noci, přijeli autem Ginkovi
rodiče, kteří se snažili na louce mezi silnicí a řekou, na úrovni našeho tábora, postavit potmě stan. Neinformovaná
hlídka, která si myslela, že se jedná o přepadení tábora, začala po nich střílet ze vzduchovky (což bylo zakázané!).
Naštěstí se netrefila. Ráno se potom omyl vysvětlil. Když se o tom dověděl Robin, vydal zákaz brát vzduchovky
na hlídku.
Na návštěvu se přijelo podívat i několik starších kluků z Karviné, kteří už z oddílu dávno odešli, ale stále se,
kdykoliv jim to čas dovoloval, do oddílu vraceli. S nimi přijela i Fousova manželka s jejich malou dcerkou Barborkou. Fousova manželka se ubytovala v manželově stanu a Barborku svěřila do péče starším klukům, kteří ji
ustlali v Tvrzi na palandě pod střechou. V noci se Barborka asi šestkrát probudila a chtěla jít za maminkou. Kluci
ji to vždycky rozmluvili a znovu ji uspali. Ráno z toho byli totálně nevyspalí, zatímco Barborka se po probuzení
slastně protáhla a prohlásila: „To jsem se krásně vyspinkala!“
52. OLINOVO TAJEMSTVÍ
Na návštěvu do tábora přijel i náš tajemný návštěvník z olomoucké klubovny v den vánoční oddílovky, bývalý
člen Karvinské trojky, nyní voják základní služby, desátník Olin.
„Vidím, že to dobře dopadlo, když tě nedegradovali,“ řekl Robin, když si podávali na uvítanou ruce.
Olin se šťastně usmál. „Pro mě to dopadlo dobře. Mám sice zaražený postup, ale na to prdim. Jestli bude večer
čas, tak ti to všechno řeknu.“
Karvinští kluci se nás zvědavě ptali, o co jde, ale my jsme jenom krčili rameny, že nic nevíme. A také i vedení
Karvinské trojky nic netušilo.
Na svého syna se přijeli podívat i Robovi rodiče. Maminka mu přivezla celé pečené kuře, ačkoliv nám Rob
tvrdil, že jí to zakázal. Odpoledne byl potom přistižen ve svém zašněrovaném stanu, jak na posezení celé kuře
rychle zhltl, aby náhodou někdo po něm kousek kuřátka nechtěl. A to na oběd snědl vepřový řízek s bramborem a
kompotem. Kluci mu zlomyslně přáli, aby mu z toho bylo špatně, ale kdepak. Rob se jenom mlsně olizoval a
vypadal jako kocour, který právě sežral akvarijní rybku.
Samozřejmě to nebyla jeho povinnost, se s někým dělit, ale platil nepsaný zákon, že se vždycky každý, kdo
dostal z domova balíček, nebo mu ho rodiče přivezli, podělil i s členy své družiny, kteří z domova nic nedostali.
Tento nepsaný zákon se dodržoval po celou dobu existence karvinského oddílu a byl vyhlášen i pro náš olomoucký.
Rob to ale asi ještě neměl zažité.
K večeru se zase rozpršelo. Rodiče odjeli, do večerky bylo volno a po večerce se sešlo pouze vedení tábora
kolem teplých, ještě hořících kamen v udírně, spustili si postranní plachty, aby na ně nefoukalo a Olin jim vypověděl svůj příběh. Jelikož jsem měl první hlídku, byl jsem sice na hlídce, ale přes plátno jsem slyšel všechno, o
čem Olin vyprávěl.
*
Po vychození základní školy jsem se začal učit automechanikem ve Vítkově. Začátkem září mě tam rodiče
odvezli. Uvítací projevy se nesly v duchu, že se nám tady bude určitě všechno líbit, starší hoši jsou kamarádští a
budou nám pomáhat. Zkrátka kecy, které potom stejně nikdo nedodržoval, takže jsem jim nevěnoval pozornost.
Zaujal mě až předseda SSM34) Smolík, příslušník druhého ročníku, který mluvil o kázni a pořádku, a že máme být
krátce ostříháni, že dlouhé vlasy se tolerovat nebudou. Zaujalo mě to proto, že měl háro až skoro na záda. Když
předseda Socialistické svazu mládeže po nás, jako po prvním ročníku chtěl dodržovat něco, co sám nedodržoval,
tušil jsem, že s ním budou potíže. Ne kvůli delším vlasům, ale tak vůbec. A tušení mě nezklamalo.
Na pokoji jsme byli čtyři. Já, Jirka, Pavel a Honza. Ještě jsme se ani pořádně nezabydleli a už jsme měli návštěvu. Vtrhli k nám do pokoje předseda SSM Smolík a dva jeho kámoši z druhého ročníku.
„Přišli jsme si pro ‚výpalné‘,“ prohlásil předseda SSM bodře, „každý nám odevzdáte pro začátek jednoho
‚boura‘.“
„Cože?“ dělal jsem nechápavého, i když jsme všichni věděli, o co jde. Z různých stran, ještě před nástupem,
mě známí, kteří prošli ve svém mládí podobným internátním zařízením, varovali, že skoro na všech intrech úspěšně
kvete šikana a že tenhle internát nebude výjimkou.
Jirka sáhnul do kapsy pro peníze.
„Nic jim nedávej!“ zarazil jsem ho.
Smolík ke mně přiskočil a chytil mě jednou rukou za košili pod krkem. Druhou napřáhl k facce. V očích měl
116
zlý pohled.
„Cos to řekl?“ procedil skrz zuby. Byl jsem o půl hlavy vyšší než on a také i robustnější. Neměl jsem z něho
strach.
Instinktivně jsem mu sevřel jeho ruku držící mou košili a prudce jsem se sehnul. Zapraskalo mu v kloubech a
padl na kolena. Přitom zařval bolestí jako raněné zvíře. Kdybych víc přitlačil, mohl jsem mu zlomit pár prstů.
Dveře pokoje se rozletěly. Ve dveřích se objevil další z jejich party. „Jde sem vychoš. Padáme!“
Oba druháci ustoupili ke dveřím. Smolík se těžce zvedl. Svíral si pravačku, která ho musela ukrutně bolet.
„Seš mrtvý muž!“ ucedil ke mně a vyběhl na chodbu. Dveře nechali otevřené a potichu, aby na sebe neupozornili vychovatele, se vytratili z chodby.
„To jsi podělal, vole.“ řekl Jirka.
„Blbost, přece jim nebudeme platit!“ přidali se Pavel a Honza na moji stranu. „To si přece nemůžou dovolit.“
Bylo mi jasné, že to tak nezůstane a také nezůstalo. Nebudu vás unavovat vyjmenováváním jednotlivých šarvátek. Začali jsme všechny případy na pokoji trénovat sebeobranu, kterou mě naučil můj otec. Smolíkovcům se to
rychle doneslo, ale zatím nás nechávali na pokoji. Zaměřili se na jiné pokoje našeho ročníku, které se jim podařilo
zastrašit a vybrané ‚výpalné‘ od nich jim asi stačilo.
Nemohli jsme pochopit, že jim šikana prochází. Pak jsme se dověděli, že jsou všichni čtyři synové nějakého
toho náměstka a Smolík dokonce náměstka ředitele ČSAD.
Další moje střetnutí se Smolíkem, asi měsíc po příchodu do učení, nedopadlo pro něho dobře. Smolík cosi
piloval na odlehlém místě dílny a já jsem tam byl mistrem poslán pro nějakou součástku. Když mě Smolík spatřil,
jak se k němu blížím, ukázal za sebe do skříňky s nářadím a řekl: „Podej mi támhle ten vercajk, bažante!“
„Podej si ho sám, Smolíčku Pacholíčku. Máš k němu blíž než já.“ řekl jsem provokativně.
Moje odpověď ho vyprovokovala k útoku. Vrhl se na mě, ale protože jsem při setkání s ním byl vždycky ve
střehu, využil jsem energii jeho útoku, uhnul z jeho dráhy, a když prolétl kolem mě, podrazil jsem mu nohy. Šel
k zemi obličejem přímo do bedny plné železného šrotu. Bolestí vykřikl a sevřel si tvář oběma rukama. Mezi prsty
se mu objevila krev.
„Soudruhu mistře!“ letěl jsem k naší skupině. „Smolík zakopl, spadl a poranil se na obličeji.“ ohlásil jsem mu
polopravdu.
„Kruci!“ hlesl mistr odborného výcviku a odběhl za Smolíkem. Kluci z našeho ročníku se na mě tázavě dívali,
ale já jsem jen pokrčil rameny a nic jsem nevysvětloval.
Smolíka ošetřili na ošetřovně. Naštěstí to nebylo nic vážného. K mému překvapení Smolík neprozradil, jak ke
svému zranění přišel. Asi se před svými vrstevníky styděl, že ho dostal bažant. Takže jsem z toho vyšel bez kázeňského přestupku. Od té doby jsme měli já a kluci z naší světnice od Smolíkovců, až do konce školního roku,
pokoj.
*
Po prázdninách se u nás začal učit Petr Lomík, který byl také v našem oddíle, jak si jistě všichni starší pamatujete. Tenkrát v oddíle jsme spolu hodně kamarádili, protože jsme byli společně v jedné družině. V oddíle nebyl
ale dlouho, stihl jen jeden tábor. Pak jeho otce přeložili do Olomouce. Jezdil tam s autobusem. Párkrát jsme si sice
napsali, ale nakonec korespondence téměř ustala. Takže jsem byl docela mile překvapen, když jsem ho uviděl při
zahájení školy mezi kluky prvního ročníku.
Od toho dne jsme se stali nerozlučnou dvojkou. Bohužel Pete neušel pozornosti Smolíka a jeho party. Varoval
jsem Smolíka, ať nechá Peteho na pokoji, ale Smolík si uvědomil, že když se dostane na kobylku Petemu, tak se
vlastně pomstí mně. V té době bylo postaveno kolem intru lešení, přes které se Smolíkovi a i naši druháci a třeťáci
snadno dostávali do pokojů prvního ročníku. Ti museli pod hrozbou výprasku nechat okna pootevřená a po vyinkasování peněz slezli šikanisté po lešení a zmizeli do hospod v městečku. Stejnou cestou se zase vraceli nazpět na
internát. A pořád jim to procházelo, i když o tom museli učitelé a vychovatelé vědět.
Několikrát jsem Petemu radil, aby jim nic nedával a celý pokoj se vyděračům postavil na odpor, že jim náš
pokoj pomůže, ale nedali si říct. Všichni kluci včetně Peteho byli tak vyděšení z případného výprasku, že raději
zaplatili, jen aby měli pokoj. Byl jsem zoufalý z toho, že mu nemůžu pomoct.
V té době dostal Pete od rodičů k narozeninám pincka. Slabou motorku si trochu vylepšil, i když to měl od
otce zakázané, a potom se s ní proháněl po polních cestách na černovírských loukách a také podél jednokolejové
vlakové trati Olomouc Šumperk. Vždy když se blížil vlak směrem od Uničova do Olomouce, snažil se s ním udržet
tempo až k vlakovému přejezdu v Pavlovičkách. Chtěl si dokázat, že se mu podaří překonat koleje ještě před
přijíždějícím vlakem. Varoval jsem ho, ať neblbne, že to může špatně skončit. Ale marně. Prozradil mi, že ho
hrozně žere, že se tady na internátu před Smolíkem zachoval jako zbabělec. A vítězným závodem s vlakem si chtěl
dokázat, že není srab. Musel jsem mu přísahat, že o tom nikomu nepovím.
Přísaha mi ale svázala ruce. Nevěděl jsem, jak ho od jeho zoufalého činu odradit, aniž bych to neřekl třeba jeho
rodičům, a tak jsem se mu to snažil pořád alespoň rozmluvit. Marně. Když ho o několik dalších víkendů zachytil
vlak, neměl šanci přežít. Jeden z vyšetřovatelů policie prohlásil, že tak rozbité tělo za celou svou policejní kariéru
ještě neviděl.
Obvinil jsem Smolíka a jeho partu, že je to jejich vina. Že ho k tomu svým šikanováním dohnali. Ale moje
obvinění nebylo k ničemu. Vedení školy nemohlo pochopit, jak mohli mít Smolík a jeho parta vliv na událost,
která se stala o desítky kilometrů jinde a u níž nikdo ze Smolíkovců nebyl. Snažil jsem se vysvětlit, že to je důsle117
dek jejich šikany, ale k ničemu to nebylo. Jen jsem sklidil od Smolíkovců posměch. Nicméně šikana, jako mávnutím kouzelným proutkem, z internátu i ze školy zmizela. Vedení školy a internátu nemělo zájem aféru rozviřovat
a tvrdilo, že tady žádná šikana není. Šikanistům se nic nestalo. Zřejmě do případu zasáhli jejich vysoce postavení
fotříci a rozruch se za chvíli utišil.
Hrozně mě to zklamalo. Několikrát jsem si počíhal na Smolíka, že mu alespoň rozbiji hubu, ale dával si pozor.
Vždycky jsem ho potkával pohromadě s jeho kumpány. Nakonec poslední ročník v klidu odmaturoval a odešel do
praxe.
*
Když jsem dokončil školu i já, narukoval jsem na podzim na vojnu. Mazáci se vozili po nás bažantech hned
od nástupu. Naštěstí mě asi po měsíci poslali do poddůstojnické školy a nazpět k útvaru jsem se vrátil jako svobodník až na jaře dalšího roku. To už vojna pomalu povolovala, ale stále byl první ročník od druhého šikanován.
I když ne tak intenzívně jako na začátku. Po několika dnech mě převeleli k samostatné rotě do Hluboček. Tam
jsem byl zařazen do jedné ze tří čet a po odchodu druhého ročníku do civilu jsem byl povýšen na desátníka a jako
vyučený automechanik s maturitou jsem zastával funkci velitele vozového parku. Technická četa, které jsem velel,
měla tři družstva. Jedno družstvo se staralo o auta, v druhém družstvu byli psovodi se psy a ve třetím kuchaři a
radisté.
Po příchodu nováčků se můj ročník chystal pokračovat v tradici automaticky zavést buzeraci nováčků. Nejradikálnější ze všech byl nějaký vojín Horvát, Slovák, který pocházel z malé dědinky odněkud od Prešova. Mazáci
se mu smáli, že ve svém životě poprvé jel vlakem, až když rukoval na vojnu. Také jeho inteligence byla na nízké
úrovni, ale o to víc se těšil, že si zgustne na bažantech. Než k tomu mohlo dojít, rozmazal jsem problém mazáctví
a z toho pramenící šikany na útvarové schůzi esesem. Důstojníci se museli přidat na mou stranu, protože z politických důvodů nesměli šikanu u svého útvaru trpět. Stará máza z toho byla na mě pěkně naštvaná, ale nic nenadělala.
Skončila éra, kdy se druhý ročník automaticky vozil po prvním ročníku.
Moje družstvo automechaniků s tím nemělo problém. Svoje si musel každý udělat. Nejvíc mi ale nemohl přijít
na jméno Horvát ze strážní čety. Sám jako bažant to neměl lehké a od mazáků dostával pořádně zabrat, a tak se už
nemohl dočkat, až všechno příkoří, které bylo na něm pácháno, si teď vybije na nováčcích. A najednou nemohl.
Po schůzi prskal a nadával mi docela nevybíravě. Kašlal jsem na to, protože na mě, jako na šarži nemohl.
Pak se stalo něco, co zasáhlo do mého života. K naší četě převeleli z velitelství mého nechvalně známého
spolužáka z učňovských let Smolíka – Pacholíka. A k mému dalšímu překvapení, ačkoliv byl starší jako já, byl
teprve prvním ročníkem neboli bažantem. Z jeho papírů jsem se dověděl, že žádal dva roky po sobě odklad nástupu
na vojnu kvůli přihlášce na vysokou školu dopravní v Žilině. Když ale ani v jednom případě nebyl na vysokou
přijat, musel nakonec narukovat na vojnu. Se zpožděním dvou let. A nějakým zvláštním řízením osudu se dostal
pod moje velení.
Myslel jsem si, že moje zášť vůči němu za ty roky už vychladla, ale když jsem ho uviděl v podřízeném postavení, já druhý ročník, on první ročník, zpěnila se ve mně krev. Pořád jsem mu a jeho parťákům dával vinu za
Petrovu smrt. Tehdy jsem na něho nemohl, ale teď se mi otevírala možnost, všechno mu vrátit. Kdybych před
nedávnem nebrojil proti šikaně, tak jsem si ho mohl jako bažanta pěkně podat, jenže takhle jsem měl svázané ruce.
Přemýšlel jsem jak na to, až jsem na to přišel.
Svým třem mazákům v družstvu automechaniků jsem pod slibem mlčenlivosti vysvětlil, jakým tragickým způsobem Smolík zasáhl do života mého nejlepšího kamaráda a požádal jsem je o spolupráci. Nováčkům jsme nic
neřekli a od toho okamžiku jsme začali žrát vojnu a razit socialistické heslo, staneme se vzornou četou. Přibyly
noční poplachy tak, aby se Smolík co nejméně vyspal, nechali jsme ho trénovat na ‚opičí dráze‘ do úmoru, dokud
ji nezvládl za míň jak jednu minutu, několikrát jsem ho na cvičáku v plné polní protáhl ‚plazením – plížením
vpřed‘ přes bláto a rozbahněný potůček, který protékal údolím pod kasárnami. Několikrát mu byl vyhlášen ‚plyn‘
a s nasazenou plynovou maskou musel uběhnout pár stovek metrů. Za pár dnů toho měl plné zuby. Začal nestíhat
a v očích měl takový vyděšený pohled. Dozvěděl jsem se, že má doma kdesi na Hodonínsku docela vážnou známost a za celou dobu jsem mu nenavrhl, pro nestíhání svých povinností, žádnou vycházku ani opušťák.
V polovině prosince, to už trvalo přes měsíc, jsem usoudil, že už toho bylo dost, a tak jsem vyhlásil, že to
s vzornou četou necháme plavat a navrhl jsem mu opušťák na tři dny. Koncem týdne odjel. Byl jsem zvědavý,
jestli se vrátí včas. Kdyby ne, dostal by jednadvacet ostrých, tj. vojenskou basu. Ale včas se vrátil. Tedy - přivezli
ho jeho kamarádi třetí den opušťáku totálně ožralého. Vysypali ho z auťáku u brány kasáren, neřekli jediné slovo
na vysvětlenou a odjeli zase pryč.
Druhý den, po vystřízlivění, zmizel za garážemi přes plot do lesa a několik hodin se neukázal. Až v podvečer
ho našel Horvát viset v lese na větvi stromu kousek nad kasárnami. Smolík spáchal sebevraždu. Dopis sebevraha
se nenašel. Nikdo netušil, proč to udělal. O několik dní později mě začala vyšetřovat vojenská kontrarozvědka.
Dávali mi za vinu, že jsem Smolíka šikanoval, a že to by mohl být důvod jeho sebevraždy. Vrkáčům35) to na mě
takhle prásknul Horvát. Hajzlík jeden. Zbavili mě, až do odvolání, velení čety a do papírů mi zaznamenali zaražený
postup. Nic nepomohlo, že se za mě zaručila celá četa, která u výslechů tvrdila, že se nejednalo o šikanu, ale o
ostřejší vojenský výcvik, abychom na zkouškách zvládli podmínky pro získání titulu vzorná četa.
Nakonec se celý případ vysvětlil až po Vánocích v novém roce. Horvát se v hospodě u piva, když už měl dost
v kuli, pochlubil, že Smolík přece jenom dopis na rozloučenou napsal. A on, když Smolíka našel, dopis sebral a
nikomu o něm neřekl. A pak mě udal vrkáčům, že za Smolíkovu smrt nesu odpovědnost, protože jsem ho šikano118
val. Ve skutečnosti ale příčina Smolíkovy smrti prý nebyla šikana, ale úplně něco jiného. Kluci, kteří s ním v hospodě byli, do něho potom nalili pár piv a nějaké panáky, aby mu ještě víc rozvázali jazyk a vytáhli z něho, co bylo
v tom dopise. Jenže to s naléváním přepískali a totálně ožralý Horvát zkolaboval a nedostali z něho už nic.
Museli ho doslova odnést do kasáren a tam ho uložili na jeho kavalec. Když potom v noci na záchodě zvracel
a pak tam dokonce usnul, prošňupali mu jeho skříňku a kufr. Mezi svazkem časopisů s obrázky spoře oděných
koček našli i Smolíkův dopis na rozloučenou. Důvodem jeho sebevraždy nebyla šikana. O ní v dopise na rozloučenou nepadlo ani slovo. Důvodem jeho sebevraždy byla nějaká Jana Nováková, která mu dala kopačky, a on to
neunesl. V podstatě to byl slaboch. Na základě toho dopisu bylo řízení proti mně zastaveno a vrkáči mi už dali
pokoj. Nepříjemný pocit z toho, že jsem přece jenom k jeho smrti přispěl, ve mně ale zůstal a asi mě to bude ještě
dlouho strašit.
*
Olin své vyprávění skončil. Ani jsem si nevšiml, že mezitím přestalo pršet. Účastníci večerního dýchánku
v udírně se tiše rozcházeli do svých stanů. Potkal jsem Bráchu.
„Poslouchals?“ zeptal se mě.
„Poslouchal.“
„Představ si, že ve Vítkově bydlím na intru přesně ve stejné světnici, jako tehdy bydlel Olin. To je náhoda,
co?“
„Svět je malý,“ podotkl jsem jako nějaký filozof a šel jsem vzbudit Kurka, který po mně přebíral hlídku.
53. TÁBOR KONČÍ
17. den.
Poslední návštěva odjela v neděli odpoledne. Při loučení Vláďův dědeček prohlásil, že je to sem do Lomné pro
Olomoučáky strašně daleko a že využije svých známostí, aby nám pomohl sehnat nějaké tábořiště někde na Bouzovsku. Svůj slib jadrně formuloval: „Do prd…, to by bylo, abychom tam něco nesehnali!“
Robin mu musel slíbit, že se mu
po prázdninách v září ozve a že tam
spolu zajedou podívat. Slíbil mu to
rád, protože to tam znal a okolí Bouzova se mu velmi líbilo. S karvinským oddílem na Bouzovsku pořádal v minulosti už dva tábory. V roce
1971 přímo pod hradem Bouzov a
druhý v roce 1973 u pily v Kozově.
V pondělí od rána jsme už zase
rozjeli obvyklou táborovou činnost
tak, aby mladší členové neměli čas
tesknit za maminkami. Hrajeme kopanou, softbal a další tradiční táborové hry.
Rob stačil spořádat do oběda všechno, co mu maminka přivezla, a táborový oběd si dal ještě navrch. Prorokovali jsme mu špatný konec a bolení břicha, ale Rob se jenom usmíval a žaludek ho nerozbolel.
Nebývalý počet účastníků letošního tábora měl za následek, že latrína svou tradiční velikostí nestačila a museli
jsme vykopat latrínu novou. Na výkopu se střídaly všechny družiny, které zrovna nebyly zaneprázdněny nějakou
soutěží. Pracovníků bylo v družinách dost, takže za dopoledne jsme vykopali a dali do provozu latrínu novou.
Postavili jsme ji asi o dvacet metrů dál po větru od tábora za starou latrínou, v tuto chvíli již zasypanou. Doufali
jsme, že se po zasypání staré latríny zbavíme létajícího hmyzu, který se tu nebývale rozmnožil, ale to jsme se
spletli. Po chvíli přiběhl do tábora San a zděšeně volal: „Už se mouchy stěhují na novou latrínu. Viděl jsem jednu,
jak letěla i s kufrem!“
18. den.
Na poslední hlídce, těsně před budíčkem, musel v táboře v řadách Karviňáků řádit Fantom. Jinak jsme si to
nedovedli vysvětlit. Když byl vyhlášen budíček, Willy zjistil, že mu někdo přenesl stan (i s ním, aniž by se přitom
probudil!) o několik metrů z původního místa směrem ke stožáru.
Vašek se ráno probudil ve ‚zdravoťáku‘, ačkoliv večer zalehl ve svém stanu. Také Číňan záhadně zmizel ze
svého kavalce a probudil se na kavalci u vedoucího Antala o několik stanů dál. Všichni na to kouzlo zírali vykuleně
a nikdo si to nedovedl vysvětlit. Vedení tábora se dobře bavilo, protože v tajemném přemísťování spících táborníků
mělo prsty. Jak jinak by to bylo možné! To ale chudáci postižení netušili.
Po snídani a prohlídce stanů se Fantomovi podařil ještě jeden husarský kousek. Kdesi mezi stany zahlaholil na
celý tábor: „Nástup na škrabání nudlí!“ Několik nováčků na to skočilo, a ukázněně se chopilo svých ešušů a nožů
a postavilo se do fronty u zásobáku a čekali na vydávání. Když se po chvíli vydávání nudlí nedočkali, tak vyslali
Číňana do kuchyně, aby kuchyňskou k vydávání popohnal. A Číňan smrtelně vážně vyzval kuchyňskou službu,
aby už konečně šla ty nudle vydávat!
119
19. den.
Celý tábor podniká výpravu na Slavíč. Každá družina jde samostatně po vlastní ose. Po příchodu do tábora
kdosi z našich sepsal průběh výpravy do Řefu trojky. Opsal jsem si zápis i s chybami, tak jak ho sesmolil neznámý
(asi karvinský) autor. I když, kdo ví? Třeba byl pisatel z našeho oddílu.
Od tábora jsme vyšli na Salajku. Od tam tuď jsme šli jako fet ke koupališti. Potom jsme odbočili na cestu
neznámo kam. Zašli jsme do lesa, asi po dvou kilometrech jsme se dohadovali, kde sme. Ale Patka řekl směr a tak
všichni poslechli dobrou radu staršího bobana. A to se jim „vyplatilo“? V průběhu 1. km jsme narazili konečně
na hřebenovku. Šli jsme ve směru Slavíč. Za chvíli jsme viděli pionýry a tak jsme se dali do hloučku. Po prodráním
se 500 sty pionýry jsme slyšeli různé názvy ‚vojáci, harceři‘, atd. Bohužel Maďarům jsme nerozumněli a taky jsme
slyšeli že jsme zprávní hoši. Po chvilce narážíme na předvoj malých pionýrů kteří už nemohli a tak jeden zašel za
karvinským Vukem jestli ho nevezme na záda. Ačkoliv byl větší než Vuk tak ho obětavě vzal. Jak to viděla soudružka
vedoucí tak se jí vlasy postavily. Ihned okřikla nezbedného pionýra který zotročoval Vuka. Konečně docházíme na
Slavíč kde se vytelujeme. Za 30 minut Patka dává hru a na to navazují další. Po odhrání dáváme polední pauzu.
Chruňo chtěl na sebe upozornit tak se skoušel ztrefovat do holek. Po půl třetí jsme se zbalili a odcházíme směrem
tábora. Po cestě se snažíme zbírat borůvky ale nejso u a tak čím dále se vzdalujeme od chaty tak tím více je
nalézáme a naše ruce a pusy nám chytají modř. Po dvou kilometrech narážíme na dobré naleziště kde bylo těžko
odlepit uslintaného Roba od lesních plodin. Posilněni lesními plody jdeme do tábora.
Je neuvěřitelné, jakým zvláštním způsobem k horšímu zamávalo s gramatikou pouhých devatenáct dní prázdnin!
20. den.
Dopoledne se stal Gorákovi malér. Stalo se to při kuchyňské. Laky držel dlouhý kuchyňský nůž ostřím nahoru,
Gorák mu ho chtěl z nějakých důvodů vzít. Laky nůž ale nepustil a Gorákovi sjela dlaň po ostří nože. Krve bylo
hned plno. Robin ho naložil do traboše a ujížděl s ním do nemocnice. Spravily to tři stehy.
Odpoledne pokračovala dlouhodobá táborová hra úsekem Napni svaly. Úsek spočíval v tom, že každý člen
družiny byl postupně zavěšen na větev za nohy na laně hlavou dolů a vlastní silou se musel osvobodit. Byl to
neuvěřitelně těžký úsek. Většině se to ale podařilo tak do pěti minut.
Nejhouževnatější ze všech byl Kamo z karvinského oddílu. Bojoval téměř do úplného vysílení dlouhých sedm
minut, zuby měl zaťaty, slzy mu tekly, ale nakonec se mu osvobodit podařilo.
Nejrychlejší čas dosáhl náš Kuba. Po zavěšení se po svém těle rychlostí blesku vyšplhal až nad větev a tam
laso rozvázal. Trvalo mu to neuvěřitelných 24 vteřin. Karviňáci na výkon hleděli s otevřenou pusou. My jsme se
zas tak moc nedivili, protože jsme věděli, že Kuba pravidelně cvičí v jednom gymnastickém oddíle a dokonce má
i nějaké úspěchy v republikových soutěžích36).
Nejslabšího bojového ducha projevil Rob, který hned po zavěšení hlavou dolů začal řvát jako tur, aniž se o
své osvobození pokusil, takže jsme ho hned odvázali.
Večer se konal poslední táborový oheň. Každá družina předvedla jedno číslo svého veselého programu, který
si připravila. Docela jsme se pobavili.
Před ukončením táborového ohně dáváme návrhy na jméno letošního tábora. Názvů je několik, ale nakonec
zvítězil název Tábor pod Mionší.
Na ukončení táborového ohně Robin slavnostně předal karvinskému oddílu jejich skautskou vlajku z let 1968
až 1970, kterou měl u sebe po celý čas schovanou, s proroctvím: „Příští rok už určitě pojedeme všichni na tábor
jako skauti.“
21. den.
Ráno se mi podařil do Řefu trojky nakreslit malý seriálek o tom, jak se už všichni těšíme na zítřek na bourání
tábora, když se do tábora přihnal tajfun.
Za potokem na silnici, v úrovni lávky přes potok,
zastavilo pět aut, ze kterých se vyrojilo přes deset lidí,
včetně ozbrojené uniformované hlídky esenbé. Kdosi
z karvinského oddílu duchapřítomně sebral z Antalova stanu skautskou vlajku, kterou jim včera předal
Robin a zmizel s ní v houští za táborem.
V čele delegace kráčela okresní hygienička, kterou jsme znali už z dřívějších kontrol na minulých táborech, a s ní přikvačili zástupci okresního výboru
Komunistické strany Československa (OV KSČ), zástupci Okresního národního výboru (ONV), dva požárníci (hasiči), zástupci Československého svazu tělesné výchovy z odboru turistiky (ČSTV) a dva příslušníci Sboru národní bezpečnosti (SNB). Byli jsme
zvědavi, oč jde, protože na kontrolu docházela
120
okresní hygienička vždy sama a teď si sebou najednou vzala
celou delegaci.
Vzápětí kontrola vymetla v táboře snad všechny pavučiny,
ve stanech, v udírně, v zásobovacím stanu, v kuchyni a jídelně.
V táboře jsme po celou dobu udržovali vzorný pořádek, nikde
nebyl ani lísteček od bonbónů pohozený za stanem, ve stanech
bylo všechno vzorně urovnáno (právě před chvíli skončila
ranní kontrola stanů). Jeden z kontrolorů, když proběhl celým
táborem, prohlédl si táborového oznamovatele, chvíli poseděl
u táborového kruhu s několika vyřezávanými totemy, tak prohlásil: „Tady to vypadá vzorně jako na skautském táboře!“ Robin na to neřekl nic, protože netušil, jestli je to průšvih, nebo
pochvala.
Potom se všichni sesedli do Tvrze, Lexa všem uvařila kafé
a kontrola napsala do táborové dokumentace pochvalný zápis
o vzorném chodu tábora. Překvapivě se jim líbil náš program i
způsob vedení tábora. Měli pouze jednu malou připomínku, a
to k lávce v potoce, na které jsme stáli, když jsme se v potoce
umývali. Zdálo se jim, že lávka je posazena příliš vysoko nad
hladinou. Příště abychom ji osadili níž. Přitom podlaha umývárky byla přibita na dvou kmenech, které měly v průměru asi
padesát centimetrů a ty ležely na dně potoka. Hloubka vody
byla na této straně potoka pouze nějakých patnáct čísel. Pokud
bychom jim chtěli vyhovět, museli bychom klády zapustit čtyřicet centimetrů do dna. Pěkná blbost! Ale slíbili jsme, že uděláme vše pro spokojenost táborového lidu.
Kontrola odjela a karvinský Borek se mohl vrátit do tábora
se skautskou vlajkou, oslavován jako hrdina. Uvažovali jsme,
co tato nebývale zvláštní kontrola měla znamenat a pak kdosi
poznamenal: „Poraněná kobyla kolem sebe kope.“
Robin vyhlásil vítěze táborového bodování. V našem oddíle zvítězil překvapivě nováček Tóny, který získal nejvíce
bodů a tím první místo. Něco podobného se v minulosti nestalo, aby naprostý nováček, bez jakýchkoliv tábornických
zkušeností, který přišel do oddílu těsně před táborem, byl nejlepší ze všech. Byl jsem rád, že jsem ho do oddílu získal zrovna
já. Méně už se mi líbilo, že byl zrovna u Rysů a že nemohl být
v naší družině. Třeba se mi to po prázdninách podaří změnit.
Třeba Tóny bude mít ve středy, kdy má naše družina schůzky,
volné odpoledne.
22. den.
Od rána bouráme tábor. Počasí nám přeje, svítí sluníčko.
Podsady jsme složili, jako každý rok, pod přístřešek poblíž táborového kruhu. Zatím nám je nikdo za ty roky neukradl a ani
nepoškodil. Také i při bourání stanů se nikdo nezranil. Robinův
poraněný palec ze začátku tábora ho už nějaký čas nebolel, ale
černá krevní sraženina vypadala pořád hrozně. Dokonce jsme
měli dojem, že neodrůstá společně s nehtem a že pořád trčí na
jednom místě. Ještě před příjezdem autobusu vyhlásil pro
všechny tipovací soutěž. Kdo uhodne, za jak dlouho sraženina
zmizí. Většinou jsme tipovali, že asi do Zahajovačky, která
byla letos stanovena na druhý pátek v září. Tipy kluků jsem si
z legrace zapsal do svého pracáku. Pak jsme se už zase věnovali úklidu tábořiště.
Do příjezdu autobusu jsme ale nestačili úplně všechno uklidit a zůstalo to na Karviňácích, protože šofér se potřeboval co
nejrychleji vrátit nazpět do Olomouce. U stadionu na některé
kluky čekali rodiče, aby jim pomohli s kufrem. Ostatní kufry jsme složili do jedné šatny v kuželně na stadionu,
odkud si je majitelé vyzvedli další den.
Doma jsme v poštovní schránce našli dopis od devítileté dcery našich známých z Karviné Edity. Napsala nám
dopis ze svého tábora. Přitom si prohodila, aniž to tušila, písmeno „b“ s „d“. Až ke konci dopisu jí písmena naskočila zase správně, ale svého omylu v prvních dvou třetinách dopisu si nevšimla a neopravila ho. Kdyby opravila,
121
bylo by to škoda. Při čtení jsme se mohli s Bráchou potrhat smíchy. Nebylo to od nás pěkné, ale udržet jsme se
prostě nemohli.
*
Druhý den dopoledne jsem s několika kluky, kteří měli čas a neodjeli ještě k babičkám nebo někam jinam na
prázdniny, přišel do klubovny uložit do skladu materiál z tábora. Přišel za námi Džerome a zajímal se o dění na
táboře. Nakonec mi dal pro Robina v obálce další pokračování skautské historie. Kluci chtěli vědět, co v obálce
je, ale řekl jsem jim, že je to pro Robina, že se nesluší, abych mu lezl do jeho korespondence. Kluci mi to nevěřili
a pořád na mě dotírali, ať jim řeknu co v obálce je, když není zalepená. Přitom se dohadovali, jestli to nebude zase
nějaké hra, jako nám začátkem kalendářního roku Džerome s Robinem připravili. Když konečně Robin přišel, tak
jsem mu obálku s velkou radostí předal. Kluci byli tak vyhecovaní, že by mi snad obálku sebrali a podívali se do
ní. Teď trochu kecám. To by si nikdo nedovolil.
Když bylo vše uloženo, kluci odešli domů, jenom já s Bráchou jsme na přání Robina zůstali v klubovně. Na
naše tázavé pohledy, proč jsme nemohli jít domů společně s ostatními, si přiložil ukazováček na rty a hlavou ukázal
na dveře. Až teď nám to došlo. Štěnice!
Co nejtišeji jsme vysadili dveře. Štěnice už v drážce rámu nebyla. Pro jistotu jsme ještě vysadili venkovní
dveře, ale ani tady nic nebylo.
„Když jsme byli na táboře, tak ji odstranili.“ řekl Brácha.
„No sláva!“ okomentoval to Robin lakonicky.
„A co když ji umístili někde jinde?“ namítl jsem.
„Pochybuji,“ řekl Robin. „Jdeme domů na oběd.“
Doma jsme si prohlédli obsah obálky. Tato část kroniky byla napsaná úplně jiným rukopisem, než její předchozí části. Netušili jsme, jestli to má nějaký význam, ale nic nás nenapadlo. A jak se později ukázalo, byla to
poslední obálka, kterou jsme od Džeroma dostali. V následujících dnech jakoby o náš oddíl ztratil zájem a dokonce
se nám začal vyhýbat. Alespoň mi to tak připadalo.
54. V TĚŽKÝCH ČASECH
(Z historie skautingu v Olomouci. Poslední povídka od Džeroma byla otištěna v Třítéčku až po Sametové revoluci.)
Do schůzky s Karlem mi zbývalo ještě několik hodin. Čas jsem si krátil prohlížením svého skautského deníku.
Maminka to nerada viděla, poukazujíc na to, že je vážná doba a že by nás mohly moje poznámky přivést do
neštěstí37). A jako příklad stále připomínala neštěstí mého staršího kamaráda z oddílu Otty Rubinfelda a celé jeho
rodiny. Krátce po vypálení židovské synagogy v březnu minulého roku byla celá rodina zatčena a odvezena neznámo kam. Chtěli jsme se na podrobnosti jejich zatčení zeptat našeho bývalého kamaráda Džeroma Klapky, protože Džerome byl Ottův nejlepší kamarád, ale ten už do oddílu dávno nechodil a vůbec s námi přerušil všechny
kontakty. Asi ze strachu. Určitě dostal strach z toho zatýkání Rubinfeldových.
Začetl jsem se do zápisu o posledním našem táboře, kdy k nám zavítalo gestapo a museli jsme se vrátit domů.
Poznámky k táboru jsem si zapsal až později, až jsem se trochu vzpamatoval z šoku.
*
Bylo dopoledne asi půl deváté 11. července 1940. V době, kdy začínal probíhat program. Tu náhle podél celého
lesa, který tvořil v odstupu asi 20 m jednu hranici omezující tábor, vynořily se skupiny černě uniformovaných
mužů SS38) v rozestupu asi 10 m. Byli doprovázeni několika osobami v civilu. Při postupu směrem k táboru utvořila obě křídla oblouk, takže uzavřela prakticky tábor ze všech stran. Čtvrtá strana tábora, kam směřovala brána,
zůstávala volná a vedla směrem k řece. V krátké chvíli byl tábor obklíčen a několik uniformovaných osob spolu s
civilisty vstoupilo do tábora a shánělo se německy po vedoucím.
Během krátkého úsečného rozhovoru, jenž byl více příkazem než informací, sdělili, že je nutno s okamžitou
platností zrušit tábor. Současně při provedené prohlídce budou majetkové věci, které neodpovídají osobním potřebám a podmínkám doby, odebrány a zajištěny. Všichni jsme se museli shromáždit na táborovém náměstíčku a
mezi tím byly naše stany prohledány příslušníky SS.
Jejich prohlídka byla skutečně důkladná. Kroje, pouzdra na mapy, mapy, buzoly, kompasy, signalizační praporky, lékárničky, lasa, kotlíky, skautské brožury, veškerá skautská a táborová korespondence, poznámky z Lesní
školy, volejbalové míče a sítě, luky, sportovní náčiní, vybavení kuchyně a osobní věci jednotlivců jako dalekohledy, fotoaparáty, dýky, sekery v pouzdrech aj., to vše tvořilo v malé chvilce hromady vyházených věcí, bez ladu
a skladu.
Osobní vkladní knížka našeho vůdce i vkladní knížka tábora, z níž se čerpalo na vydání, dále písemnosti,
tiskoviny a všechny dražší předměty byly ihned odneseny a ostatním bylo nařízeno vše sbalit do ranců ze stanových pláten a připravit k transportu do nákladních aut. V táboře zůstalo jen několik příslušníků SS, kteří si sedli
do chládku v jídelně a dopřávali si ze zásob tábora podle chuti. To postačilo, aby pod dojmem, že probíhá plnění
uložených příkazů, jal se každý zachránit něco z toho, co v té chvíli považoval za nejcennější. Dokonce došlo i na
to, že malý fotoaparát, který byl zahrabán ve vyhozené skautské košili, dostal se opět do rukou svého majitele, aby
pak v několika tajně zhotovených snímcích, mohl alespoň částečně dokumentovat, co se dělo.
S těžkým srdcem a slzami v očích jsme odevzdávali každý to něco, co tvořilo kus skautského já, co mluvilo
řečí prošlých let skautského mládí, táborů, oslav i táborových ohňů. Vše, co bylo výplodem naší práce, píle a
šetrnosti, co vznikalo z malých úspor a vkladů do společné pokladny.
122
Tábor připomínal vypálenou vesnici, přes kterou se přehnala horda nájezdníků. Zbourané stavby a podsady
jsme dali do statku a se zbytkem toho, co zůstalo z krojových součástek, jako skautské kalhoty, stažené místo
opaskem kusem provázku, který byl po ruce, jsme pochodovali na nádraží, abychom tento černý den ukončili
návratem ke svým rodičům.
*
Konečně přišel Karel. Tvářil se nadmíru tajemně. „Včera večer jsem viděl Ottu Rubinfelda.“
Vyrazilo mi to dech. „Nespletl sis ho s někým jiným? Vždyť celou jejich rodinu v devětatřicátém sebralo
gestapo!“
„Byl to stoprocentně on. Určitě se někde v jejich domě skrývá.“
„Nechce se mi tomu věřit!“
„Někde tam poblíž bydlí i Džerome. Pojďme za ním. Třeba o tom něco ví. Byli to přece nerozluční kamarádi.“
„Džerome? On je tady? Copak není jako ostatní stejně staří kluci z ročníku jednadvacet nasazený na práci v
Německu?“
„Měl štěstí, že byl zrovna nějak nemocný, nebo co. Takže zůstal doma a byl totálně nasazen na Šibeníku do
Letova.“
Tak jsme se za ním vypravili.
*
V ulici poblíž domu U Žida stálo černé auto. V přízemním okně naproti jsme zahlédli Džeroma, který na nás
zuřivě mával, ať jdeme pryč. Než jsme pochopili smysl jeho posuňků, vyšli z domu dva muži v kožených kabátech
a vlekli mezi sebou nešťastného Otíka. Ustoupili jsme za roh domu na Hermann Göring platz39) a strachem jsme
nebyli schopni pohybu. Vzápětí kolem nás přejelo gestapácké auto, které odváželo Ottu do neznáma. Od té doby
jsme ho již nikdy nespatřili, podobně jako spousty dalších našich skautských bratří40).
55. POMNÍČEK MRTVÉHO
V srpnovém čísle Technického magazínu měl vyjít článek od nějakého inženýra Miloše Zemana, pracovníka
prognostického ústavu v Praze, který v něm těžce kritizuje současný režim u nás 41). Nevím, jestli článek opravdu
v nějakém magazínu vyšel, k nám se dostal už v opise. Bylo to skvělé počteníčko a skrz naskrz pravdivé. Za takové
články dřív komunisté zavírali, ale Zeman zavřený nebyl, i když v zaměstnání musel mít kvůli tomu článku potíže.
Třetí neděli v srpnu, to bylo dvacátého, jsme pozorovali po městě zvýšený pohyb uniformovaných esenbáků.
Dokonce se po městě projížděl obrněný transportér.
„Co se děje?“ divil jsem se.
„Zítra je přece jednadvacátého a zrovna jednadvacet let od okupace republiky.“ připomněl mi Brácha. A pokračoval: „Když vidím tady ty policajty, tak mě napadlo, jak to, že vás nikoho nevolali k výslechu ohledně té
skinheadské party z Bílé věže? Nebo někoho vyslýchali?“
„Nikoho, alespoň o nikom nevím.“
„Není to divné?“
Pokrčil jsem rameny. Copak já o tom mohu něco vědět?
„Kdo má klíč od branky k věži?“ zeptal se.
„Klíč tehdy sehnal Tóny.“
„Pojďme za ním.“
„Ty chceš vlézt do Bílé věže?“
„A proč ne?“
„Jestli nás chytnou, tak nám namelou.“ varoval jsem ho.
„Nesmějí nás chytit. Kde bydlí ten Tóny?“
„V ulici Na Hradě.“
„Tak k němu zajdeme.“
„Nepůjdeme se radši koupat?“
„To stihneme i potom.“
Tak jsme šli. Tóny ale doma nebyl. Otevřel nám jeho tatínek
a řekl nám, že je Tóny až do konce prázdnin u babičky v Hradci
Králové. O klíči jsme se nezmínili, protože bychom těžko vysvětlovali, že chceme jakýsi klíč od čehosi, který má Tóny někde ukrytý ve svých věcech.
Pomalu jsme se loudali kolem školy k vile Primavesi. Jen
tak pro jistotu jsme drbli do dveří ve zdi, ale byly zabouchnuty.
Vzali jsme to po Dlouhých schodech dolů. Chvíli jsme pozorovali okno nad schody, jestli není někdo ve věži, ale nic jsme
nevypozorovali. Nad námi nahoře na schodech se objevil nějaký párek, tak jsme pokračovali po schodech pod věž až do
Výpadu.
V parku, ve vzdálenosti asi sto metrů vpravo od věže, jsme
uviděli u betonového vstupu do protileteckého krytu z druhé
123
světové války skupinku lidí. Na první pohled se chovali zvláštně, jako by u zdi cosi hledali.
„Co se to tam děje?“ řekl Brácha.
„Podíváme se tam.“
Přiblížili jsme se ke skupince co nejblíže. Plocha kolem betonové zdi krytu byla obrostlá hustým křovím, takže
si nás nevšimli. Byli to cikáni. U paty zdi byla postavena fotografie, u ní položeny květiny a zapálené svíčky.
„Vypadá to na pomníček nějakého mrtvého,“ zašeptal Brácha.
Připomnělo mi to událost, která se tu odehrála naší družině v květnu. Několik Uctívačů ginga v těchto místech
surově zmlátilo nějakého cikána. Když jsme na ně zavolali, nechali ho ležet zkopaného na zemi a začali pronásledovat nás. Po útěku z věže jsme ho tady už nikde neviděli. Připomněl jsem to Bráchovi.
Protože nás zajímalo, koho to tam pohřbívají, posadili jsme se opodál na lavičku a čekali, až odejdou. Když se
tak konečně stalo, zamířili jsme k pomníčku u betonové zdi. Na fotce byl vyobrazen mladý chlapec a pod ním byl
nápis: Zde byl zavražděn Dežo Molnár podlými vrahy. 1972 – 1989.
„Je to on?“ zeptal se mě Brácha.
„Jak to mám vědět? Do obličeje jsme mu na tu dálku neviděli. Ale na tomto místě nikdo rozhodně zavražděn
nebyl. Alespoň tehdy ne.“
„Škoda, že tam nenapsali, který den se to stalo.“
Otřásl jsem se. „Ještě pořád chceš jít do Bílé věže?“
„Jasně!“
Moc jsem k tomu chuti neměl. Už na začátku jsem měl z této výpravy obavy a teď, po objevení pomníčku, se
moje obavy ještě zvětšily. Brácha poznal, že mám strach, a tak se mě snažil vyhecovat: „Nebuď srab!“ A tak mi
nezbývalo nic jiného, než nebýt srab, ale stejně jsem strach měl.
Na střechu nad schody jsme se vyškrábali po smrku u zdi jako při našem prvním pokusu dostat se do věže přes
střechu. Na střeše bylo sucho, takže nám to tentokrát neklouzalo. I tak jsme se ale drželi při zdi, abychom neviděli
tu hloubku pod sebou. Dole na chodníku se zastavil nějaký chlápek a chvíli nás pozoroval. Když jsme se dostali
až k věži, ztratil o nás zájem a zmizel nám z dohledu směrem k Tržnici.
Vystoupali jsme na plošinu u spodních dveří a pohledem proletěli schody vedoucí přes hradby nahoru do zahrady. Nikdo na nich nebyl. Potom jsem si všiml, že spodní dveře do věže jsou jenom přivřené.
„Tyhle dveře vedou do spodní místnosti,“ řekl jsem. „Minule byly ale zevnitř zabarikádované dřevěným regálem.“
Brácha chytil kliku a dveře se otevřely. Za dveřmi žádný regál nebyl. Vešli jsme dovnitř. Místnost byla prázdná,
stejně jako druhá místnost s oknem vedoucím na Dlouhé schody, kde minule byl stůl a židle. Nikde se nepovaloval
ani papírek. Dokonce někdo odnesl i žebřík, po kterém se dalo vylézt do horního patra.
„Ti to tady pěkně vybílili. Jestli to vyklidili hned po vašem útěku, tak jim nikdo nemohl nic dokázat.“ řekl
Brácha. „Proto vás asi esenbáci nevolali k výslechu. Jestli se tu byli podívat a nic nenašli, tak neměli co vyšetřovat.“
„Mrkneme se ještě nahoru?“ zeptal jsem se, i když jsme mohli předpokládat, že o patro výš to bude vypadat
stejně.
„Jak se tam chceš dostat? Otvorem se tam nevyškrábeme. Je vysoko.“
„Po schodech přece.“ řekl jsem netrpělivě. Brácha se nechápavě rozhlížel po místnosti, protože tu žádné schody
nebyly.
„Musíme venkem.“
„Aha!“ řekl Brácha, když mu to došlo.
Prošli jsme kolem otevřených železných mříží a po schodech opatrně vystoupali nahoru do zahrady mezi vilou za hradební zdí. Přes keře jsme chvíli pozorovali zahradu, jestli v ní
někdo není. Nikoho jsme neviděli. Přes můstek jsme přeběhli
ke dveřím do věže. Také nebyly zamknuty. I zde bylo uvnitř
pusto a prázdno.
„A můžeme vypadnout.“ řekl Brácha. Vyšli jsme z věže.
Brácha minul schodiště a zamířil si to přímo doprostřed zahrady.
„Co šílíš?“ zavolal jsem na něho polohlasně. Zůstal jsem
stát u schodiště. „Ty tu chceš ještě něco propátrat?“
„Už nic. Vyjdeme na ulici brankou.“
„Co když bude zamčeno?“
„Tak se sem zase vrátíme.“ Brácha už byl skoro u rohu
vily.
Vzpomněl jsem si, že branka není zamknutá, ale jen zabouchnutá. Když chtěl někdo jít na kožní oddělení, tak zazvonil a z ordinace mu bzučákem otevřeli. Ale to bylo ve všední
dny. Dnes byla neděle. Co když bude zamčeno? Váhavě jsem
šel za ním.
Prvních dvacet metrů se nic nedělo. Když už jsme skoro
124
zatáčeli za roh vily směrem k brance, klaplo nad námi okno a mužský hlas na nás zavolal: „Co tady děláte?“
Oba jsme se otočili po hlase. Z okna v prvním patře se vykláněl starý Deml, kterého nám Tóny ukázal při
našem prvním setkání. Vyšel tehdy ze zahrady na ulici a potom někam odjel svým fárem.
„Nic,“ řekl duchapřítomně Brácha, „my se jen tak díváme!“ a chytil mě za ruku a strhl za roh domu. Rozběhli
jsme se k brance. Nebyla zamčená. Profičeli jsme jí jako vítr, zabouchli za sebou a pokračovali vpravo k jezuitskému konviktu, který nyní byl ve správě armády. Pak to vzali vlevo kolem Sarkandrovy kaple dolů Mahlerovou
ulicí na Horní náměstí. Teprve až tam jsme zpomalili. Až tady jsme si byli jisti, že jsme zachráněni, protože za
námi nikdo neběžel. Bylo to docela vzrušující dobrodružství.
Doma jsme o našem pátrání řekli Robinovi. Ten nás překvapil tím, že on o tom věděl, že věž je prázdná. Jejich
projekční kancelář prováděla zrovna tento týden ve věži stavební průzkum pro připravovanou rekonstrukci celé
věže a přilehlých středověkých městských hradeb. A ve věži žádné stopy po skinech nenašli.
„Kdybyste mi řekli o vašem úmyslu, tak jste tam nemuseli lézt a riskovat, že spadnete dolů, nebo že vás tam
někdo přistihne. No – vlastně jsem vás o průzkumu věže měl říct.“ řekl nakonec.
„A vyšetřoval to kolem těch skinů vůbec někdo?“ zeptal se Brácha.
„To by mě taky zajímalo,“ řekl Robin. „Když jsem viděl, že je věž úplně prázdná, dokonce v ní není vůbec nic
uskladněno, tak jsem se na to šel zeptat těch kapitánů, kterým jsem to minule hlásil. To jsem si ale dal. Bylo mi
důrazně vysvětleno, ať se o to nestarám, nikde o tom s nikým nehovořím a vy všichni, kteří o tom něco víte, byste
na to měli co nejrychleji zapomenout. Zkrátka, estébáci mně nařídili, abychom od toho dali ruce pryč a mlčeli jako
hrob. Pak mi hrozili, že jestli jim svým čmucháním vyzradíme jejich rozpracovaný případ, tak se dopustíme trestného činu. Lepší bude fakt se o to nestarat.“
Řekli jsme mu také o pomníčku cikána ve Výpadu. I o něm věděl.
„Dozvěděl jsem se o něm na policii, ale prý s těmi skinheadskými uctívači ginga to nemá nic společného.“
Tak jsme si jejich varování vzali k srdci a pustili jsme to z hlavy. Stejně tuto událost za krátkou dobu překryly
události další a daleko závažnější.
56. PŘÍHODA NA CHATĚ
Najednou se mi prázdniny zdály být nemožně dlouhé. Už aby začala škola a začal fungovat oddíl. Nemohl
jsem se dočkat.
Poslední víkend v srpnu nám půjčila teta svou chatu v Hrubé Vodě. Bylo to kousek od vojenského prostoru
Libavá, kde byly soustředěny jednotky Sovětské armády. Mezi chataři kolovalo několik zaručených zpráv, že
obyčejní vojáci na Libavé mají nesnesitelné podmínky, takže občas zběhnou a snaží se nějak dostat na Západ.
Netuší ale, že ze střední Moravy, je to na hranici dost daleko.
Přijeli jsme ranním vlakem ještě s několika sousedy z okolních chat, které jsme znali z dřívějška. Když jsme
vyšli na kopec nad nádraží, u chaty pana Nováka, která sousedila s tetinou chatou, jsme spatřili pod terasou za
srovnaným dřevem nějakého chlapa.
„Aby to tak byl zase nějaký zběh!“ vyděsil se pan Novák.
K jeho zděšení to ruský voják opravdu byl. Neholený, nemytý, pěkně vystrašený, ale hlavně neozbrojený.
„Zeptej se ho, co chce.“ vyzvala paní Nováková svého manžela.
Novák se svou chabou znalostí ruštiny na vojáka zavolal: „Idí damój!“
Voják sepjal ruce jako k modlitbě a začal rychle cosi drmolit rusky. Vyrozuměli jsme z toho, že potřebuje
civilní šaty a něco k jídlu.
„Sakra!“ ulevil si Novák, když to pochopil. „Podívej se támhle!“ ukázal dolů pod kopec na železniční trať.
Dole pod kopcem jsme na kolejích spatřili rojnici ruských vojáků s nasazenými bajonety na samopalech. Zatím
prohledávali trať, ale bylo jen otázkou krátkého času, kdy začnou prohledávat i chaty nad tratí. V minulosti se to
tu už několikrát stalo, když hledali dezertéry.
Novák se vyděsil a odháněl česko rusky vojáka pryč, přitom ukazoval na rojnici dole na kolejích. Voják zmizel
v houští na druhou stranu kopce směrem k lomu. Rojnice prošla pod kopcem a zmizela za zatáčkou tratě.
Byli jsme z toho úplně vyjukaní. Ubytovali jsme se v chatě, pořádně ji prohlédli, jestli nenajdeme stopy vloupání a potom s napětím očekávali příchod vojáků. Ti ale nahoru nepřišli a život na chatové osadě se vrátil do
normálních kolejí. Netušili jsme, jaký nervák ještě dnes večer zažijeme.
Večer nad Libavou řádila bouře a asi v jedenáct hodin dorazila i k nám. Vypnuli jsme televizi a potmě pozorovali blesky, které se křižovaly nad údolím. Po každém blesku se ozvala hromová rána, kterou sevřené údolí ještě
umocňovalo. Při každé takové ráně Lexa strachy vyjekla. Nejdříve jsme s Bráchou z toho měli švandu, ale když
jeden z blesků sjel po hromosvodu jednoho domku v údolí, sevřelo se nám srdce strachy. Na střechu a do oken
narážely proudy vody.
„Máme vůbec na střeše hromosvod?“ zaúpěla Lexa. „Jestli do chaty udeří blesk, tak vyhoříme!“
„Jéžišmárijá nemáme!“ vyděsil se Robin. Ale hned se opravil. „Co blbnu! Máme! Máme hromosvod, tak se
neboj.“ Objal ji a přivinul k sobě. Venku to vypadalo, že nastal konec světa.
Pak jsme uslyšeli na terase těžké kroky. Po chvíli se v okně objevil tmavý obrys muže. Přitiskl tvář na sklo a
snažil se proniknout pohledem do místnosti. Lexa byla strachy bez sebe a my s ní. Muž chvíli hleděl přes sklo,
jestli je někdo uvnitř, ale měli jsme zhasnuto, takže nemohl dovnitř vidět. Báli jsme se, aby to nebyl zloděj a
nerozbil sklo. V okamžiku, kdy odstoupil od okna, ozářil blesk jeho postavu. Byl to ruský voják zahalený v tmavém
125
plášti. Zmizel od okna a vzápětí zabušil na dveře.
„Neotevírej!“ zděsila se Lexa a ustoupila do nejzazšího koutu místnosti. „Co když je to ten zběh?“ Robin zůstal
nejistě stát u dveří. Já s Bráchou jsme se ozbrojili poleny ležícími u kamen a byli připraveni čelit nejhoršímu.
Ozvalo se znovu důrazné zabušení.
„Otevřu,“ zašeptal Robin, „určitě o nás ví.“ Rozsvítil světlo na terase a pomalu otevřel dveře. Za dveřmi stál
úplně promočený, asi dvacetiletý voják. Hodnost na jeho uniformě byla zakryta pláštěnkou.
„Izvinítě, pažálujsta!“ zahučel do rachotu hromu. Z toho jsem pochopil, že se nám omlouvá za vyrušení. Mohli
jsme polena odložit. Z další složité debaty vyplynulo, že ho jeho šarže poslaly z vojenského prostoru v tomto
hrozném počasí a pozdní hodině do dědiny pro nějaký chlast, ale že to nemůže najít. Ukázali jsme mu cestu z kopce
do vesnice a voják odkvačil. Oddechli jsme si a šli jsme spát. My všichni tři chlapi jsme okamžitě chrápali, zatímco
Lexa strachy nemohla ještě dvě hodiny usnout.
Ráno nebylo na obloze po bouřce ani památky. Sluníčko nádherně svítilo a obloha byla bez mráčku. Na cestě
mezi chatami byl vyrytý asi třicet centimetrů hluboký rigol, který v noci vymlela proudící voda. Žádné jiné viditelné stopy řádění bouře nebyly vidět.
Rodiče nás poslali do obchodu, který měl v neděli dopoledne otevřeno jen dvě hodiny, a to jen kvůli chatařům.
Na otevření čekalo jen deset místních babek. Ani jeden chatař. Zařadili jsme se na konec fronty. Pak jsme uslyšeli
vzdálený zvuk motoru, který se k nám blížil. Po chvíli u obchodu zastavil ruský gazík. Vedle šoféra seděl mladý
poručík a za ním obyčejný vojín v zamaštěné uniformě. Okamžitě jsme v něm poznali našeho nočního návštěvníka.
V tu chvíli prodavačka odemkla dveře prodejny. Oba vojáci bez šarže vystoupili z gazíku a zamířili k obchodu.
Myslel jsem, že se fronta nahrne dovnitř, ale všechny babky zůstaly stát před krámem a sledovali vojáky.
„To jsou naši známí chlapci,“ nechala se slyšet korpulentní paní stojící před námi. „Uvolněte jim cestu.“ Ženy
se rozestoupily, aby vojáci mohli projít do obchodu. „Oni totiž vždy kupují jenom kořalu,“ dodala žena, „tak ať se
nezdržují.“
Oba vojáci postupně naložili čtyři bedny laciného jablečného vína, zaplatili, zdvořile poděkovali a za chvíli
gazík zmizel pod viaduktem za železniční tratí směrem na Libavou.
V neděli večer, když jsme se vrátili z chaty domů, se městem jako blesk rozšířila zpráva o hrozné tragédii,
která se udála odpoledne v jedné okrajové části města. Ruský voják, dezertér, pronikl do jednoho rodinného
domku, zatímco žena věsila na zahradě prádlo. Manžel doma nebyl. Ruský voják chtěl v domě získat civilní šaty.
V ložnici leželo v postýlce malé dítě, které se probudilo a začalo křičet. Voják zpanikařil, a aby se neprozradil,
přiložil děcku na obličej peřinku a udusil ho. Žena, která zaslechla pláč, se vrátila do domu, a když uviděla vojáka
nad dětskou postýlkou, začala hystericky ječet, a čím víc zpanikařený voják uškrtil i ji. Sousedi, kteří si všimli, že
se v domě děje něco podezřelého, zavolali bezpečnost. Ta vojáka, po několika hodinové honičce po okolních
polích chytila a předala ho sovětským úřadům. Manžel se po návratu domů zhroutil a je v péči lékařů.
Úřadům se nepodařilo šíření zprávy o tragédii zabránit, ale chystané demonstraci proti sovětským okupačním
vojskům už ano.
„Člověče, že by to byl ten voják, kterého jsme v sobotu viděli u chaty?“ uvažoval Brácha.
„Možné je všechno.“ odtušil jsem. „Co se teď stane?“
Brácha pokrčil rameny. „Kdo ví. Každopádně by to mohla být příslovečná poslední kapka do poháru, která
vyvolá jeho přetečení.“
57. PRVNÍ VZKŘÍŠENÍ JUNÁKA
(Po vydání povídky V těžkých časech, začaly v Třítéčku vycházet vzpomínky našeho vedoucího Robina, protože další přísun
skautské historie od Džeroma z neznámých důvodů ustal.)
Přelety spojeneckých bombardérů a průzkumníků koncem roku 1944 nad Olomoucí nebyly žádnou vzácností.
Po přeletu zůstávaly na zemi propagační letáky Spojenců, které musel nálezce odevzdat na policii (jejich držení
bylo trestné), a spousta aluminiových proužků, rozhazovaných z letadel ke zmatení protiletadlových zaměřovacích
systémů Němců. I ty byly nebezpečné a obyvatelé je měli sbírat (kvůli újmě dobytka, pokud by nějaké proužky
sežral).
Z moravských cílů bylo Olomouci nejblíže letiště v Prostějově, takže jsme se nedivili, že Američané na ně
zaútočili jako na jeden z prvních cílů. Pumy dopadající na prostějovské letiště bylo slyšet i u nás v Olomouci. Jak
jsme se později dověděli, Američané tady byli tak úspěšní, že nad Prostějovem neztratili jediné letadlo.
17. prosince se odehrála nad našimi hlavami největší letecká bitva nad územím protektorátu. Ti, kteří se neschovali po poplachu do protiletadlových krytů, nám potom barvitě líčili, jak stovka německých stíhaček napadla
bombardovací svaz nejméně 500 amerických letadel a v nastalé „krvavé řeži nad Hanou“ (jak byla později tato
bitva označována), sestřelilo přes 20 amerických strojů, z nichž polovina dopadla na území těsně za město. Vzápětí
se do bitvy zapojily americké doprovodné stíhačky, které dorazily o něco později a sestřelily přes 30 Němců.
126
S Karlem jsme si přísahali, že si příště něco podobného nesmíme nechat za žádnou cenu ujít. Přes zákazy
rodičů zůstaneme nahoře a nepůjdeme do krytu. Příležitost se nám naskytla hned druhý den 18. prosince. Velký
bombardovací svaz se vracel přes prostor Bělidel a Bystrovan odněkud ze severu po splnění úkolu směrem na jih,
když byl napaden německými stíhači. Jedna létající pevnost měla zřejmě nějaké potíže, protože zaostávala za
hlavní formací a právě nad námi měla smůlu. Stroj byl zasažen, roztrhl se ve vzduchu a zřítil se k zemi. K našemu
nesmírnému překvapení se na obloze objevily tři bílé obláčky padáků. Černé tečky letců, které jsme na tu dálku
spíš tušili, než viděli, se mírně pohupovaly sem a tam a po nějaké době nám zmizely za střechami domů někde
v polích za městem.
„Pojďme se tam podívat!“ navrhlo několik starších kluků. Nemuseli ostatní pobízet. Skočili jsme na kola a
rozjeli se přes Bělidla kolem Bystřičky k Bystrovanům.
Na místo zkázy jsme dorazili za pár minut. Na poli mezi Bystřičkou a Bystrovanskou Tereziánskou pevností
jsme zahlédli na poli kouřící ocelové zbytky sestřeleného letounu. Když jsme uviděli, že z pevnosti vyrazili němečtí vojáci a blíží se k nám, raději jsme naskočili na kola a ujížděli domů. Druhý den jsme se dověděli, že vojáci
zajali tři americké piloty, kteří jako zázrakem katastrofu svého letounu přežili42).
*
A konečně tu byl květen, konec války a možnost obnovit činnost Junáka ve svobodné vlasti. S obnovením
práce v osvobozené republice jsme dlouho neváhali. Nemuseli jsme také složitě hledat vzájemná spojení, neboť
většinou jsme o sobě věděli po všechna válečná léta. A tak nedalo mnoho práce svolat na 12. květen 1945 schůzku
skautských činovníků. Sešlo se jich toho dne na zničeném Andrově stadiónu s okrskovým velitelem Bohumilem
Glosem přes dvacet. Otázka, zda obnovit či neobnovit činnost, samozřejmě na pořadu jednání nebyla. Ta byla
jasná. Účastníci se stručně dohodli na opatřeních pro pokračování služby skautů národnímu výboru. Ještě řadu
týdnů po válce měly skautské spojky na radnici služební místnosti, jízdní kola, ba i motocykl. Vážnější dohoda
byla, že junáci nebudou požadovat uvolnění mezitím zpustlého skautského domova na Fortu, ale že budou usilovat
o důstojnější zázemí. Líbil se návrh Zdeňka Oppla a Josefa Kroce, kteří si ‚vyhlédli‘ budovu někdejšího německého tělocvičného spolku, jež byla za okupace sídlem Hitlerjugend. Získat souhlas k přeměně ‚turnhaly‘ na nový
skautský domov nebylo v čase porevoluční euforie nijak obtížné, zvláště když skauti měli u nové správy města
(svým přičiněním ve službě) dobrý kredit.
V neděli 17. června 1945 se v Olomouci odbyla mohutná manifestace mládeže spojená s průvodem, v němž
junáci a skautky ukázali svou sílu. Na následujícím shromáždění v přeplněném sále bývalého Německého národního domu promluvili jménem olomoucké mládeže Jiří Ivo Pelikán a Zdeněk Šprinc - oba skauti. S největším
nadšením přítomných však bylo přijato rozhodnutí národního výboru předat budovu německé tělocvičny s hřištěm
Junáku. Budova byla pochopitelně v porovnání s Fortem sídlo přepychové. Poskytla nám to, co jsme dosud nikdy
neměli. Nádhernou a vybavenou tělocvičnu, prostorné hřiště na míčové hry (ba i tenisové kurty), také prostor pro
kancelář (s telefonem!) a několik dalších místností43).
127
58. SHÁNÍME STANOVÉ DÍLCE
Brácha byl špatný prorok. Pohár zatím ještě nepřetekl.
Pohřeb matky s dítětem se konal v pátek 1. září odpoledne. Z nařízení úřadů se měl konat v naprostém utajení.
Datum nebylo vyhlášeno, ale samozřejmě ústním podáním se o něm dovědělo celé město. Pohřbu se zúčastnilo na
stovky lidí. Sál krematoria byl nacpaný k prasknutí a podobně zaplněné bylo i celé prostranství před krematoriem.
Obava policie, aby pohřeb nepřerostl v demonstraci proti ruské okupaci, byla tak velká, že komunistické úřady ke
krematoriu poslaly velkou skupinu uniformovaných příslušníků esenbé a s ní i příslušníky lidových milicí. Pohřeb
byl velmi emotivní, ale vzhledem k silným policejním složkám rozmístěným kolem hřbitova, se účastníci pohřbu
raději v klidu rozešli.
V týdnu do pátku osmého září se výbušná situace ve městě zdánlivě uklidnila. V pátek jsme přišli do klubovny
na slavnostní zahájení nového oddílového roku v krojových košilích, ale slavnostní zahájení to moc nebylo. Jednak
kvůli předchozí události a potom také jedenáct kluků posmutněle vrátilo oddílové věci, protože nemohli do oddílu
pravidelně docházet. Odešli do učení nebo na školy mimo město. Do klubovny přišel vrátit oddílové věci i otec
Tónyho. Chvíli se bavil s Robinem, ale důvod odchodu svého syna nevysvětlil. Tónyho odchod mě zaskočil. Myslel jsem si, že bych ho mohl teď po prázdninách přetáhnout do naší družiny, když to před táborem nešlo. Ale že z
oddílu zmizí a dokonce bez rozloučení, to mě ani ve snu nenapadlo. Alespoň mohl přijít osobně vrátit svoje věci
a neposílat je po otci.
Od Lišáků odešlo celé vedení družiny, Mesir, Gink a Ďuriš. Vystřídal je Keňa s Vláďou a poměrně rychle
přivedli na uvolněná místa nové chlapce: Čajíčka, Bobana a Frantu z Tabuláku, Bobíka z pasáže na Horním náměstí a Kasaře z Póvlu.
Z naší družiny odešli Kurka a Brda do učení, chvíli ještě chodili na oddílovky a výpravy, ale pro nedostatek
času, nakonec také odpadli. Knif byl přeřazen k Lišákům, protože ve středy, kdy měla družinovku naše družina,
musel navštěvovat nějaký doučovací kroužek. Asi mu to zase zavařila jeho oblíbená učitelka Stodolová. Zkrátka
hned zkraje školního roku měl v její hodině potíže s učením.
I přes velký odchod členstva začátkem září, se nám podařilo prázdná místa v družinách poměrně rychle zacelit.
Kluci udělali našemu oddílu obrovskou reklamu tím, že ve svém okolí ukázali fotky z tábora a svým spolužákům
barvitě líčili, co všechno v oddíle děláme. Do konce září jsme měli ve všech družinách deset pravidelných členů a
další se ještě hlásili.
Na politické scéně se začaly dít věci. Televize o tom nějakou chvíli mlčela, ale nakonec nás začala opatrně se
vším seznamovat. Maďarská vláda desátého září otevřela svoje hranice s Rakouskem44). Toho okamžitě využili
všichni Němci, kteří v té době byli v Maďarsku jako turisté na návštěvě a emigrovali přes Rakousko bez jakýchkoliv povolení do Západního Německa. Následně spousta dalších Němců vycestovala z NDR přes naši republiku
do Maďarska a odtud se bez problémů také dostala do Rakouska a dál na Západ. Ti co se z nějakých důvodů do
Maďarska nedostali, vzali útokem velvyslanectví NSR v Praze a prohlásili se za utečence z NDR, využívajíc tak
práva azylu s požadavkem, že chtějí emigrovat do NSR. Denně jich na velvyslanectví pronikly desítky. Naše
policejní orgány nebyly na takový nával uprchlíků připraveny a jen bezmocně přihlížely, jak mladí muži i ženy
přelézají plot a mizí v budově velvyslanectví. Byl z toho pěkný šrumec a televize to vysílala.
Koncem září jsme byli pozváni na okresní sraz TOMů v Jívové. Protože se sraz konal přes celý víkend, museli
jsme si pracně vypůjčit stany od různých závodních výborů ROH, pár stanů nám půjčila moje bývalá škola Stupkárna a zbytek půjčili aktivní rodiče. A po srazu jsme zase vše museli roznést na příslušná místa.
Pracné vypůjčování stanů nám znovu bytostně připomnělo potřebu získání stanů vlastních. Dosud jsme jezdili
na výpravy vždy pouze na jeden den, takže nevadilo, že stany nemáme. V Karviné jsme byli zvyklí jezdit na soboty
a neděle. Každý člen oddílu měl doma oddílový stanový dílec, který se s dalším dílcem dal sepnout a oba díly tak
vytvořili stan jehlan, ve kterém se pohodlně jednu noc vyspali oba dva členové z jedné družiny. A v našem oddílu
nastal čas, aby dvoudenní výpravy pod stan byly zavedeny. Jenže stanové dílce nikdo nevyráběl a Robin zatím
marně sháněl nějaké výrobní družstvo, které by nám dílce ušilo a nechtělo přitom za to nekřesťanské peníze.
Zkrátka, kdybychom měli všichni stanové dílce, ubyla by nám velká starost se stálým půjčováním a vracením
stanů.
Když jsem našim klukům vyprávěl o našem prázdninovém dobrodružství na chatě, Keňa dostal nápad, jak
bychom nějaké stanové dílce mohli získat.
„Od Ivanů, od Rusáků z letiště na Tabuláku.“
„Myslíš?“ pochyboval jsem.
„Myslím. Za chlast by vyměnili i bojový vrtulník.“
Začali jsme se smát.
„No – tak vrtulník ne,“ slevil Keňa, „ale stanové dílce by mohli. Už jsme od nich za jabčák vyhandlovali
s Mesirem i jejich útočné nože.“
„Vážně? A jak bys to chtěl provést?“
„Na Tabuláku před letištěm stojí o samotě vojenská barabizna. Hned u opičí dráhy. V baráku mají Ivani asi
sklady. A také tam chovají slepice a možná i prasata. Domluvím to s nimi.“
Moc se mi to nezdálo, ale nevymlouval jsem mu to. Kdyby se mu opravdu podařilo sehnat pár stanových dílců,
byla by to senzace.
A Keňa nadšeně pokračoval: „Ještě dnes tam zajdu, a kdybych měl štěstí a potkal se tam s Ivanem, se kterým
128
jsme minule vyhandlovali bodáky, tak to s ním domluvím.“
„Nemám jít s tebou?“
„Půjdu sám. Kdyby nás tam šlo víc, mohli bychom být nápadní. A Robinovi zatím nic neříkej.“
To mně bylo jasné. Kdybych mu řekl, co chystáme, určitě by nám to zatrhl.
Druhý den mi Keňa přišel říct, že je handl domluvený. Máme Ivanovi jenom přijít říct, kdy se výměna uskuteční. Jedna flaška, jeden dílec. Nebude to problém. Větší problém bude sehnat víno. Mladistvým do 18 let se
alkohol neprodává.
Dostal jsem nápad.
„V pátek večer přijede Brácha z intru. Má sice sedmnáct pryč, ale vypadá na dvacet. V sobotu dopoledne
bychom to mohli koupit a odpoledne bychom provedli čenž. Klidně to můžeš domluvit na sobotu.“
„Je to tutovka?“
„Je.“
Brácha souhlasil. V sobotu dopoledne jsme oběhli čtyři samoobsluhy a v každé koupili jednu flašku. Keňa
chodil s námi a přebíral od Bráchy víno do úschovy. Výměna měla proběhnout za opičí dráhou, jak byla vojáky
přezdívaná překážková výcviková dráha, těsně před setměním. Keňa měl na Ivana čekat v jednom okopu na konci
opičí dráhy. Podle ujednání měl přijít sám. Já s Bráchou jsme mu zpovzdálí kryli záda. Schovali jsme se do křovin,
které tu kolem všude rostly, a přitom jsme měli dobrý výhled na bránu vojenského hospodářského objektu. Kdyby
se tam dělo něco podezřelého, měli jsme zapískat oddílový signál. Keňa zmizel v okopu.
Za chvíli se otevřela branka v plotě a tou se protáhl voják. Na zádech nesl batoh. Došel až k místu, kde se
ukrýval Keňa. Cítil jsem, jak mi začínají pochodovat nervy. Když voják zmizel v jámě, branka se otevřela znovu
a objevil se v ní další voják.
„Něco se děje,“ řekl Brácha.
„Mám zapískat?“
„Počkáme. Třeba s tím nemá nic společného.“
Ale měl. Rozhlédl se vlevo a vpravo a pak si to namířil přímo na konec opičí dráhy, kde se krčili v okopu Keňa
s Ivanem.
„Pískej,“ zašeptal Brácha.
Byl jsem tak rozčílený, že mi hvizd selhal. A při druhém pokusu taky. Naštěstí se z přítmí vynořil Keňa s ruksakem v ruce a zašeptal: „Padáme! Rychle!“
Dali jsme se do běhu bez ohledu na to, jestli při tom způsobíme nějaký hluk. Zastavili jsme se až na okraji
sídliště na smyčce autobusu městské hromadné dopravy. Tady nám došly síly a nemohli jsme popadnout dech.
Ohlédli jsme se za sebe. Nikdo za námi neběžel.
Sedli jsme si na lavičku pod stříškou na autobusové zastávce a Brácha řekl: „Tak se podíváme, co jsme si to
přinesli.“
Keňa rozvázal ranec a vytáhl za cíp látku, která mohla, ale také nemusela být stanovým dílcem. Než jsme si
dílec stačili pořádně prohlédnout, všimli jsme si, že se k zastávce blíží od posledních domů ze sídliště nějaký muž.
Rychle jsme dílec nacpali do batohu a vydali se k domovu. O kus dál mezi domy, jsme konečně ranec v klidu
rozbalili. Byly v něm čtyři dílce, ale v hrozném stavu. Látka byla čímsi zapatlaná, asi nějakou tmavou barvou,
některé okraje byly roztřepené a jeden dílec byl neodborně zalátán velkým kusem látky.
„Nic moc, co?“ řekl zklamaně Keňa.
„Vypadá to, jako by se po tom válela ta jejich prasata.“ řekl Brácha.
„A nejhorší je, že to nejsou kosočtverce, ale čtverce.“ všiml jsem si. „Jak z toho postavíme stan?“
„Do pytle!“ okomentoval to Keňa. „Kdybych věděl, že to jsou čtverce, tak bych to nevzal.“
„Měl sis je prohlédnout.“
„Copak jsem měl čas. Znenadání se tam objevil ten druhý voják a Ivan se bál, že z toho bude mít průšvih. Vzal
si víno, mně vrazil do ruky batoh a řekl, ať mažu pryč.“
„Doběhli tě. Chlapi byli smluvení.“
„Sakra! Asi to tak bude. Ale třeba se na něco budou hodit.“ řekl s nadějí v hlase.
„Asi tak na rohožku před dveře klubovny.“ zasmál jsem se. „Co jsme taky mohli chtít za třicet dva korun, za
které jsme koupili víno, že?“
Pádili jsme domů, protože se stmívalo čím dál tím víc. Rodiče na nás čekali. Hned jsme na nich poznali, že se
něco děje. Místo obvyklých otázek typu: „Kde jste, hoši byli? Co jste tam dělali?“ na nás Robin vypálil: „Na co
jste potřebovali čtyři flašky vína? Dýchněte na mě.“
A sakra! Buď nás někdo prásknul – ale kdo? – nebo nás Robin musel při nakupování vidět. Ale spíš nás musel
někdo prásknout až teď večer. Jinak by na nás Robin vystartoval už odpoledne.
Nemělo cenu zapírat. Svěřili jsme se našim se svým večerním dobrodružstvím. Maminka byla na mrtvici jenom
z pomyšlení, co všechno se nám mohlo stát. Robin se hrozně rozčílil a seřval nás jako malé kluky. Tím to bylo ale
vyřízené.
Nakonec se řešení s pořízením stanů přece jenom našlo. Přišel s ním Taran. Nebyl sice už pravidelným členem
své družiny, protože byl v učení mimo město, ale členem oddílu byl pořád, na oddílovky chodil a nabízel Robinovi
svoje služby, pokud mu to čas dovoloval. První takovou službou byla informace, že jeho nějaký vzdálený strýc,
krejčí, by nám stanové dílce ušil. Museli bychom si dodat ale stanové plátno. Také bychom si museli sehnat olivky
a hlavně, museli bychom si je potom přišít na stanové plátno sami.
129
Vypadalo to nadějně. V jednom družstvu, které prodávalo látky, zakoupil Robin stanové plátno a dovezl ho
Taranovu strýci. S tím nebyl problém. Problém nastal, když jsme chtěli koupit ještě olivky. Nikde nebyly k dostání.
Ve většině případů prodavačky v galanterii ani nevěděly, co to olivky jsou a posílali nás do prodejen ovoce a
zeleniny. Nezbývalo, než abychom si vyrobili olivky ze dřeva sami.
Za tím účelem vyhlásil Robin na oddílovce bobříka zručnosti. Pro jeho splnění musel každý podle předpisu
vyrobit určitý počet olivek.
59. V DOBĚ TEMNA.
(Ze vzpomínek našeho vedoucího Robina, protože další přísun skautské historie od Džeroma ustal.)
Moc mě mrzelo, že už jsem to nestihl. Julda, o tři roky starší kamarád ze sousedství, mě vzal na schůzku jejich
skautského oddílu, říkali si Hoši svorného srdce, nebo tak nějak, ale na schůzce jsem se dověděl, že oddíl končí a
rozchází se. Psal se rok 1950.
Pak uplynuly další tři roky. Na skautování mi zůstala jen vzpomínka na mou první a poslední schůzku, a teď
už jenom čtení v tu dobu už nevycházejících poválečných časopisů pro mládež Vpřed a Junák. Častokrát jsem je
četl dlouho do noci i pod peřinou při baterce, a bytostně jsem toužil zúčastnit se dobrodružného tábora, jak o něm
psal Jaroslav Foglar ve svých románech Devadesátka pokračuje nebo Hoši od Bobří řeky. Několikrát jsem byl při
čtení samozřejmě přistižen svými rodiči. Při poslední přepadovce mě otec varoval: „Jestli nepřestaneš blbnout, tak
ti ty VŘEDY vyhodím!“ Schválně říkal VŘEDY místo VPŘEDY. Slíbil jsem, že už budu hodný a snažil jsem se
to dodržet. Časopisy jsem měl půjčeny od Juldy, takže jsem si nemohl dovolit, aby to s nimi dopadlo, jak otec
vyhrožoval.
V té době jsem začal chodit za kamarády na sousední dvůr, protože v našem domě bydleli jen starší lidé. Buď
děti neměly, nebo už je měli někde ve světě. Bylo tu nejméně třináct kluků a holek zhruba ve stejném věku jako
já. Jednou jsem přinesl časopisy na dvůr, posadili jsme se na schody vedoucí k půdě a já jsem jim četl na pokračování příběhy Rychlých šípů. Všechny je to zaujalo tak jako mne. A když jsem navrhl, abychom začali lovit
bobříky a vůbec něco podnikat podle návodů v rubrice Z bobří hráze nebo z klubovní stránky, všichni s tím nadšeně
souhlasili.
Naše zábava nám však nevydržela dlouho. Od kamarádů jsem se postupně dovídal, že jim rodiče začínají zakazovat chodit na dvůr a hlavně, že jim zakazují se mnou kamarádit. Že prý si nebezpečně hrajeme. Nedovedl
jsem si to vysvětlit, v čem je jaké nebezpečí. Copak je něco špatného na tom, že sportujeme, jezdíme na výlety a
děláme dobré skutky?
Julda mi potom přinesl malou knížečku, která vyšla 1. října 1953. Napsal ji ústřední tajemník Československého svazu mládeže Alois Poledňák. Publikace se jmenovala Skauting ve službách podněcovatelů války. Z ní
jsme se dověděli, že drtivá většina mladých chlapců a děvčat šla po roce 1945 do skautské organizace s nejkrásnějšími úmysly svého mladistvého zanícení. Že hořela touhou družně a přátelsky žít a že se nepodařilo do února
1948 zločinným agentům a profesionálním špionům rozestřít své sítě nad všemi junáckými oddíly. Rozhodující
většina mládeže po vítězném únoru prohlédla, poznala, že její život je spjat s úsilím dělnické třídy, vedené komunistickou stranou, o vybudování šťastného života pracujících. Dále jsme se dočetli, že skauting je agentura imperialismu, líheň špiónů a vrahů (skaut je totiž anglické jméno pro zvědy a špiony), a zesměšňovala skautskou symboliku. Junák si prý přidal do znaku psí hlavu, jako znamení věrnosti a tvrdil, že je to symbol Psohlavců – strážců
bezpečnosti hranic. Ve skutečnosti že znak Psohlavců zůstal ve skautské lilii pouze hlavou psa a že pravda je
taková, že jde o symbol psí věrnosti pánu, buržoasii, že se jedná o symbol policejního psa buržoasie45).
Byl jsem z toho zmatený a vůbec jsem to nechápal. Nakonec mi to vysvětlil otec.
„Už jsem ti jednou říkal, ať neblbneš. Za nějaký rok se budeš rozhodovat, na jakou střední školu půjdeš a jestli
s těmi skauty, bobříky a VŘEDY budeš pořád otravovat, na žádnou školu se nedostaneš a ještě nás zavřou. Tak ty
časopisy vrať a běž se učit!“
Nechápal jsem naprosto nic, ale otce jsem poslechl. Časopisy jsem vrátil a svou touhu po skautingu jsem zasunul hluboko do své mysli. Snad jednou, až bude příhodnější doba, se ke skautingu budu moci svobodně hlásit.
60. DIVADLO NA ZÁBRADLÍ
Koncem září a začátkem října se najednou ochladilo. To nám připomnělo, že není stále dořešený problém
s topením v klubovně. Robin během prázdnin sice několikrát navštívil Okresní stavební podnik, aby jim připomněl,
že u nich leží nepovšimnuta objednávka na instalaci akumulačních kamen. Jenže v óespé pořád někdo vybíral
letošní (nebo loňskou) dovolenou a na takovou prkotinu, jako je instalování jedněch aku kamen, neměli dost lidí.
Při poslední osobní urgenci, kdy argumentoval blížící se zimou, se mu je ale podařilo přesvědčit. Svatosvatě mu
slíbili, že začátkem října, nejlépe druhého v pondělí, v sedm hodin ráno, přivezou a složí materiál na chodníku
před domem, ale odnést do domu ho musíme sami. Na tuto hodinu jsme v pátek na oddílovce domluvili brigádu.
V pondělí, ještě před sedmou, jsme se sešli u klubovny. Parta dobrovolníků i s Robinem v počtu asi dvaceti
lidí. S napětím očekáváme příjezd nákladního auta a kupodivu ještě před sedmou je tady. Dva dělníci složili na
chodník plechový plášť kamen a potřebný materiál: dráty, písek, cement, šamotové cihly do kamen a náčrtek
odkud kam se musí vysekat drážky v domě pro přivedení elektrického vedení ke kamnům. Auto odjelo a mezitím
kmitáme po chodbách a schodech. Veškerý materiál, který by mohl někdo ukrást, jsme nanosili do klubovny.
Pouze hromadu písku jsme z chodníku uklidili do chodby za domovní dveře. Později, až bude víc času, písek také
130
odneseme do klubovny. Potom prcháme do školy, ať jsme tam ještě před zvoněním. Stihli jsme to všichni na
poslední chvíli.
Celý týden potom každá družina na své schůzce sekala ve zdivu drážku pro elektrické vedení od klubovny
chodbami do přízemí k elektrickému rozvaděči umístěnému u domovních dveří. Naše nadšení v druhém týdnu
opadlo, protože z OSP nikdo nepřišel, aby pokračoval v našem úspěšně započatém díle a nikdo nepřišel až do
konce října. Zase se na nás vykašlali, protože prý museli dohánět plán na svých jiných důležitějších stavbách. Teď
už čekáme jenom na zázrak. Jestli nám někdo ty pitomé akumulačky nezprovozní do zimy, tak ji asi nepřežijeme.
Ve středu, na naší družinovce, jsme se chvíli bez nadšení rýpali ve zdi, a když nás to asi po čtvrt hodině přestalo
bavit, tak jsme nejdříve pořádně zametli chodbu a pak jsme ji ještě setřeli vodou. Protože venku bylo zatím docela
teplo, asi pozdní babí léto, otevřeli jsme si v klubovně obě okna. Než jsem klukům stačil vysvětlit pravidla nové
hry, kterou jsme na družinovce ještě nikdy nehráli, uslyšeli jsme z horní pavlače od Skálů hlasitou hádku.
První ji zaregistroval Rosomák. „Dávejte bacha. Nahoře se něco děje!“
Křik zesílil a zaslechli jsme dokonce i zvuk rozbíjených talířů, nebo něčeho podobného. Kluci okamžitě ztratili
zájem o můj výklad a nahrnuli se k oknům. Od bytu Skálových se rozletěly dveře a vyběhl z nich rozčílený Skála.
Třískl dveřmi. Pak je zase otevřel a vztekle zavolal na svou manželku (nebo družku?): „Už mám plné zuby tvého
sekýrování! Jdu od tebe pryč!“
V bytě řvalo na plné pecky jejich malé dítě. Skála znovu práskl zuřivě dveřmi. Ale znovu je ještě otevřel,
protože jeho manželka mu sprostě nadávala, vykřikl na ni jakousi oplzlost a potřetí je vztekle zabouchl. Na dolních
pavlačích se objevila paní Sýkorová a Džerome a dívali se nahoru, co se tam děje. Dokonce i paní Mrtvá vykoukla
ze svých dveří a prohlásila na celý dvůr své oblíbené: „To je mlha!“ a zmizela v bytě.
Skála letěl po schodech směrem k naší klubovně takovým tempem, že jsme málem nestačili před ním přivřít
venkovní okenní křídla. Jinak by v té rychlosti jimi asi proletěl. Než stačil z pavlače zmizet v chodbě, vyběhla
Skálová z bytu s dítětem v náručí. Na celý dvůr vydala tak mocný zoufalý zvířecí řev, že se Skála zastavil a ohlédl
se nahoru, aby zjistil, co se děje. Skálová se opírala o zábradlí, plačící děcko držela mimo pavlač nad obrovskou
propastí zející pod ní a šíleně ječela: „Jestli mě opustíš, tak ho pustím!“
Skála ztuhl a my s ním. Chvíli nevěděl, jestli má utéct, nebo se vrátit. Nakonec zvítězil strach, že by jeho
manželka hrozbu splnila. Zvedl ruku, jako by ji chtěl zadržet a zakřičel: „Neblbni! Vracím se!“
Zničeně se loudal nahoru. Tam objal manželku kolem ramen a jemně ji odtlačil od zábradlí. Na to všichni tři
zmizeli v bytě. Konečné řešení manželské krize u Skálů bylo zřejmě na nějakou dobu opět zažehnáno.
„Stejně to u nich dobře nedopadne,“ prohodila paní Sýkorová směrem ke Klapkovi. Ten jenom pokrčil rameny.
Poté oba nájemníci také zmizeli ve svých bytech.
„To byl nervák, co?“ řekl Kočka.
„Stejně by to neudělala,“ mínil Čiby.
„Dovedete si ale představit, co by se stalo, kdyby ho opravdu pustila?“ děsil se drobný Štemplík.
„Určitě by to neudělala. Bylo to jenom takové divadlo na zábradlí.“ řekl Kája. „Aby ho nalákala nazpět. Stejně
ji ale jednou zdrhne, jak prorokovala paní Sýkorová.“
Ještě jsme netušili, jak se její slova brzy vyplní. Už za čtrnáct dnů Skála z bytu opravdu zmizel. Jenže nedobrovolně. Zabásla ho policie a nakonec ho zavřeli na pár let do kriminálu za nějaké opakované krádeže v obchodech
a dokonce i za vykrádání bytů.
A pak se přihodilo ještě něco. Kterýsi den měl Robin ve své kanceláři puštěné rádio a najednou studio Ostrava
začalo vysílat besedu s Karvinskou trojkou. Co a jak v oddíle dělají, co to je za zkoušku ty tří orlí péra a že prý
mají i slib, který skládají nováčci u táborového ohně. A jestli by znění slibu tady na mikrofon neřekli. Robinovi
zatrnulo, co teď asi uslyší. A dva kluci spustili mutujícími přeskakujícími hlasy dvojhlasně znění skautského slibu
z roku 1968, kdy byla skautská organizace na krátkou dobu obnovena: Slibuji na svou čest, jak dovedu nejlépe,
budu milovat svou vlast Československou socialistickou republiku a sloužit ji věrně v každé době. Budu plnit povinnosti vlastní a zachovávat oddílové zákony. Duší a tělem budu připraven pomoci svému bližnímu.
Bylo to plné znění skautského slibu, až na druhý bod, ve kterém jsme slibovali zachovávat oddílové (stejně ale
skautské) zákony. Jen slůvko ‚junácké‘ nebo ‚skautské‘ zákony tam nepadlo. Přesto, kdo byl jen trochu obeznámený se skautským slibem, musel vědět, o co jde. A to i přesto, že jsme tvrdili, že jsme Turistické oddíly mládeže
(TOM).
Robin se nejdříve zděsil, co z toho asi bude, ale pak si řekl, že StB teď musí řešit jiné problémy a takové
maličkosti si nikdo nevšimne. A přesně tak to i dopadlo.
61. NA VĚŽNICKÉM POTOKU
V polovině října se Robinovi ohlásil Vláďův dědeček, že s ním může konečně podniknout slibovanou cestu na
Bouzovsko k nalezení místa na tábor, jak si domluvili při návštěvě na táboře v Lomné.
Vyjeli jedno sobotní dopoledne našim trabošem přímo za předsedou jézédé Bouzov. Ten jim potom ukázal
několik míst kolem Bouzova, ale žádné nevyhovovalo podle Robinových představ. Buď bylo daleko do lesa, nebo
bylo daleko koupání, či daleko na nákup potravin do obchodu, nebo byla louka blízko obytných domů nebo rekreačních chat. Chatařům by se určitě nezamlouvalo, kdybychom jim skoro měsíc o prázdninách vyřvávali pod okny.
Byli se podívat i na pozemku v místní části nazvané Bouzov – Doly, kde měla Karvinská trojka jeden ze svých
výborných a celkovým programem zvláštní tábor v roce 197146). Jenže za ty roky, které od té doby uplynuly, se
131
tu krajina dost změnila a i toto místo nevyhovovalo.
Skoro u každého pozemku, který shlédli, se předseda družstva rozčiloval, že pole jsou ještě nezoraná a až se
vrátí na jézédé, družstevníkům pěkně zvedne mandle. Z toho se dalo usuzovat, že už nějakou dobu neprovedl na
polích pořádnou inspekci.
Až když byli téměř u konce pátrací jízdy a Robin už pomalu ztrácel naději, že něco vhodného najdou, předseda
mu ukázal jednu neudržovanou, kopřivami zarostlou louku v hlubokém údolí. Když ji Robin spatřil, okamžitě
věděl, že to je ona, pro nás země zaslíbená. Kolem louky sice tekl jenom nehluboký potok, ale na několika místech
tvořil tůně, za kterými by se dal potok přehradit. Získali bychom tak docela solidní místo na koupání. V údolí
nebyla široko daleko žádná chata, do vesnického obchodu to nebylo daleko, kolem parcely byl neudržovaný les se
spoustou uschlých smrků, které by se daly využít jednak jako materiál ke stavbě táborových staveb a také jako
dříví na topení. Zkrátka, tohle bylo přesně ono. Robin si s předsedou plácl.
Další den Robin zajel do údolí ještě s Robovým otcem, který byl známý jako šikovný proutkař a našli na louce
místo pro vykopání studny. Robův otec dokonce označil několik míst, kde voda určitě bude. Kromě toho, v horním
cípu louky, kde louka končila a opět začínal les, vyvěrala ze svahu, těsně nad lesní cestou, poměrně vydatná
studánka. Všude kolem tu byly stopy vysoké zvěře a divočáků.
Na družinovkách nám Robin o novém tábořišti nadšeně vyprávěl a na sobotu jsme si naplánovali pracovní
výpravu do toho pohádkového zapomenutého kraje, necelých čtyřicet kilometrů od našeho města.
V sobotu jsme potom vyzkoušeli autobusové spojení přes Litovel na Bouzov. Odtud jsme potom museli jít dál
pěšky. Nesli jsme sebou minimum nářadí: pilu, dvě lopaty, krompáč, svoje osobní sekerky a pár krabic hřebíků,
takže nám náklad po prvním kilometru pěkně ztěžknul. V Kozově jsme zjistili, že odtud jede v neděli v podvečer
autobus do Mohelnice na nádraží, takže domů se budeme moci vrátit vlakem. A také jsme zjistili, že autobus jezdí
každé ráno z nádraží v Mohelnici od vlaku od Olomouce až sem do Kozova. Robin se na sebe zlobil, že na to
nepřišel už doma. Mohli jsme mít ušetřených pár kilometrů pochodu s neskladným nářadím.
Na oddílovce nám Robin řekl, jak se předseda družstva rozčiloval na družstevníky, že ještě po sklizni nezorali
všechna pole. Předseda své podřízené musel asi pořádně seřvat, protože kolem cesty jsme míjeli všechna pole
čerstvě zoraná. Když jsme u Baladkova mlýna, asi kilometr za Kozovem, konečně zatočili z asfaltky na polní cestu
do ‚našeho‘ údolí, byla zorána i louka, která sloužila k pasení dobytka. Nejednalo se o pole. I když – kdoví, jaké
záměry s tím teď najednou měli.
Na konci louky, teď už pole, se cesta přimykala k Věžnickému potoku, který podle Robinových informací,
protékal celým údolím v délce asi deset kilometrů odkudsi z vesnice jménem Kladky až sem dolů k Baladkovu
mlýnu. Za mlýnem vtékal do říčky Třebůvky.
Po necelém půl kilometru cesty údolím se les rozestoupil a my došli k další rozorané louce. To už začínalo být
podezřelé a Robin se začal strachovat o osud naši slíbené louky.
„Jestli ten iniciativní traktorista zoral i louku, kterou nám slíbil předseda, tak mě trefí šlak.“ děsil se.
„Jak je to ještě daleko?“ ptali jsme se.
„Asi dvě stě až tři sta metrů.“
„Tak to je kousek. Za chvíli se to dovíme.“
Dali jsme se znovu na pochod. Po deseti minutách les končil a ustoupil na oba údolní svahy. Cesta se mírným
obloukem odklonila od potoka a právě mezi cestou a olšinami, které obrůstaly potok, měla být „naše“ zaslíbená
louka. Nebyla. I tady byla celá plocha louky rozorána. Katastrofa! Robinovi poklesla zklamáním čelist. Už dlouho
jsem ho neviděl tak zklamaného.
„Tahle oranice je ta louka?“ zeptal se zbytečně Keňa.
Robin jenom mlčky přikývl.
Kluci, kteří zrovna nesli nářadí, s ním praštili o zem a unaveně se na ni sesypali.
„Tak co teď?“
Robin se rychle vzpamatoval. „No nic,“ řekl, „teď se nasvačíme a potom se vrátíme o jedno poorané pole
nazpět. Když jsme kolem něho procházeli, všiml jsem si, že na druhé straně za potokem je nevelká louka, na které
bychom se mohli utábořit. Přece si nezkazíme výpravu. V pondělí zavolám předsedovi a třeba nám jézéďáci nabídnou na tábor louku jinou.“
Dali jsme se do jídla. Několik kluků vedených Keňou, seběhlo po svahu do koryta potoka umýt si ruce. Potom,
jen tak ze zvědavosti, jako na povel všichni přeskákali po vyčuhujících kamenech potok a zmizeli nám za olšinami
na jeho druhé straně. Asi čtvrt hodiny jsme o nich nevěděli a ani jsme netušili, co tam dělají. No – netušili, tušili.
Asi si šli někam do houštiny ulevit.
Když se zase vrátili, měli pusy rozšklebené širokým úsměvem.
„Něco jsme objevili,“ halekal Keňa. „Vezměte všechny věci a pojďte se na druhou stranu potoka na to podívat.“
„Co jste našli?“ zajímal se Robin.
„Budeš mrkat!“ odpověděl Keňa tajemně.
Po kamenech jsme přeskákali všichni na druhou stranu. Prošli jsme křovinami a ocitli jsme se na rovné ploše
zarostlé uschlou, neuvěřitelně hustou a vysokou lebedou, se stvoly silnými na dva prsty. A také kopřivami. Lebeda
i kopřivy nám sahaly až nad hlavu, takže jsme se v nich úplně ztráceli. Něco takového, co by městské dítě, jsem
ještě nikdy neviděl. Okamžitě mě napadlo, že bychom mohli prošlapat v lebedě uličky a ty využít k honičce nebo
nějaké takové podobné hře. Keňa nám chtěl ale ukázat úplně něco jiného.
„Musíme polámat a pošlapat tady to všechno kolem. A pak budeme čučet!“ ujišťoval nás Keňa.
132
Začalo nám svítat, o co mu jde. Ozbrojili jsme se klacky, použili také dvě naše lopaty a začali jsme ‚kosit‘
lebedu a kopřivy postupně po celé ploše. Trvalo nám to asi hodinu, než jsme pokosili poslední stvoly. Pěkně jsme
se přitom zapotili, ale výsledek stál za to. Mezi potokem na východní a jižní straně a zvedající se zalesněné stráni
na západní straně, se objevila neuvěřitelně nádherná plocha, jako stvořená pro stanový tábor. Na severu byl pozemek uzavřen vysokou stěnou mohutných smrků, jejichž větve sahaly až na zem. Byla to paráda!
Naše předchozí poraženecká nálada byla ta tam. Když nám Robin přímo plasticky vylíčil, jak by to tu příští
rok mohlo na táboře vypadat, propukli jsme v jásot. V návalu nadšení jsme ještě prošmejdili celou parcelu a její
přilehlé okolí. Určili jsme si nejvhodnější místo pro postavení lávky přes potok, zhruba v polovině pozemku byla
na potoku vymletá tůňka. A až v těchto místech potok přehradíme, vznikne tu báječné koupaliště přímo u tábora.
V jižní špici pozemku, kde byl potok přimknutý ke svahu a parcelu tak uzavíral, bylo romantické místo pro táborový kruh. Když jsme se na místě budoucího táborového kruhu otočili a podívali nazpět na celý pozemek, viděli
jsme to tak jasně, jako by stany už stály.
V pondělí si Robin vzal dovolenou, aby mohl jednat s úřady. Nejdříve na geodézii a kartografii získal kopii
katastrální mapy části údolí Věznického potoka s ‚našim‘ pozemkem. Tam zjistil, že potokem prochází hranice tří
krajů (Východočeský, Jihomoravský a Severomoravský) a tří okresů (Svitavy, Prostějov, Olomouc). Když zjistil,
že pozemek spravuje JZD Bouzov, hned se tam rozjel. Předsedovi řekl, že domluvená louka byla zorána, ale že
jsme za potokem našli jinou, lépe vyhovující. S pronajmutím pozemku předseda souhlasil, akorát se podivoval nad
tím, co všechno jeho lidi po jejich seřvání dokázali rozorat, a v některých případech i ‚zvorat‘.
A když už byl Robin na Bouzově, tak se zastavil i na Polesí Bouzov a Polesí Březinky. Zástupci obou polesí
neměli s konáním tábora problém.
Další den zajel s Robovým tatínkem znovu do údolí a přímo na novém pozemku vyznačili místo pro studnu.
Na zpáteční cestě objednal na pile v Kozově kubík krajinek, které nám v pátek složili jézéďáci z Kozova u našeho
tábořiště. Krajinky tam ležely až do soboty, kdy celý oddíl přijel na pracovní výpravu, a nikdo je neukradl.
Od toho dne jsme skoro každý víkend jezdili na ‚Tvrz‘, jak jsme si naše nové tábořiště pojmenovali, a začali
zde připravovat náš budoucí tábor.
62. MAFIE
Koncem října jsme hráli na oddílovce ve městě dlouho očekávanou velkou detektivní hru ‚Mafie‘.
Pravidla hry. Hraje se po dobu 1 hodiny a 15 minut v přesně ohraničené části města. Jedna družina tvoří mafii,
dvě zbývající družiny jsou policie. Před zahájením hry je mafie mimo vyznačený okruh města, policie je rozptýlena
uvnitř této vyznačené části. Mafie má za úkol vykonat na určeném místě, které ale policie nezná, po dobu nejméně
15 minut tajnou schůzi. Mafie se musí dostavit na místo schůze během první hodiny hry, a to pěšky. Během této
doby, tj. v první hodině hry, policie mafii pouze sleduje, ale zatknout ji může až po hodině, během těch 15 minut,
a to pouze na místě mafiánské schůze. Přitom stačí, když mafiánskou schůzi odhalí jediný policista. Policie dále
vyhrává, jestliže se mafiánské schůze nepodaří zúčastnit alespoň 70% mafiánů (např. z 10 členů mafie musí přijít
na schůzi 7). Mafie vyhrává, pokud se tajné schůze v poslední čtvrthodině hry zúčastní alespoň 70% mafiánů a
místo schůze přitom není odhaleno policií. Po celou dobu první části hry se musí členové mafie pohybovat uvnitř
vymezené herní části města, nesmí tuto část v žádném případě opustit, a v ní se různými fintami snaží setřást policii
ze své stopy. Policie se při sledování k mafiánovi smí přiblížit nejblíže na 10 kroků. Toto pravidlo přestává po
hodině hry platit.
Obsadili jsme s Kájou pozorovací stanoviště za sloupem družstevního domu Jednoty, mezi Švédskou a Divadelní ulicí, odkud jsme mohli kontrolovat velkou část Rozdělovací třídy, která tvořila hranici území, ve kterém se
bude hrát. Pokud budeme mít štěstí a někdo z mafiánů projde přes Rozdělovací třídu zrovna tudy, můžeme se mu
hned pověsit na paty.
„Je tři čtvrtě na pět. Už to začalo,“ řekl jsem.
„Už jdou!“ upozornil mě Kája.
Po vyznačeném přechodu právě přecházeli od banky pomalým krokem Rozdělovací třídu Bobík s Kubou. Když
zmizeli v pasáži, rozběhli jsme se za nimi. Obloukem jsme se přiblížili ke vstupu do pasáže, abychom předešli
případné pasti, že by na nás číhali za rohem. To bychom porušili pravidlo deseti metrů a museli bychom se vzdálit
za nejbližší roh ulice. Ale nečíhali. Uviděli jsme je asi tak dvacet metrů v hloubce pasáže, jak vešli vpravo dveřmi
do domu. Chvíli jsme počkali a potom jsme kolem dveří prošli. Dveře byly zasklené, takže bylo dovnitř vidět.
Nikdo v chodbě nebyl.
„Pojďme tam.“ navrhl Kája.
Pomalu jsme otevřeli a co nejtišeji jsme vešli do chodby. Překonali jsme asi šest schodů a vystoupali na širokou
podestu. Po pravé ruce jsme uviděli železná dvířka od výtahu. Před námi byla skleněná příčka s dveřmi opatřenými
koulí místo kliky. Za příčkou bylo schodiště vedoucí do patra a do sklepa. Dveře v příčce byly zaklapnuty a nešly
otevřít. Zaposlouchali jsme se, jestli někde neuslyšíme nějaké kroky nebo hlasy.
„Je tu ticho jako v kostele,“ zašeptal jsem.
„Jak se dostaneme na schodiště?“ zeptal se Kája. Také i on šeptal.
„Výtahem?“ řekl jsem nejistě.
„Tak to prubneme. Třeba nebude na klíč.“
133
Výtah na klíč nebyl. Kabinka pomalovaná neslušnými nápisy pamatovala možná ještě první republiku, ale jela
docela tiše. Vyjeli jsme do čtvrtého patra. Potichu jsme za sebou zavřeli a znovu se zaposlouchali do ticha. Nikde
se nic nehýbalo. Na dvou dveřích byly vizitky, ze kterých jsme vyčetli, že tu bydlí nějací Novotní a vedle Krásovi.
Po schodech jsme sestoupili o patro níž. Když jsme se i tady začetli do jmenovek, ozvaly se zdola rychlé kroky,
zvuk otevíraných dveří a vzápětí tlumený náraz, jak se dveře samočinně zavřely.
„To budou oni!“ řekl Kája. „Doběhli nás! Museli o nás vědět, a tak nás nalákali do domu, vyjeli výtahem
nahoru a chvíli počkali, jestli půjdeme za nimi. A zatímco jsme se štrachali výtahem do patra, sešli dolů a ufrnkli
nám ven.“
„Tak za nimi, než nám zmizí někde ve městě.“
Co nejtišeji jsme seběhli do přízemí. Také i za námi dveře zaklapl zavírač sámo a my mezitím vyběhli do
pasáže. Jako z udělání, zrovna touto částí pasáže procházela větší skupina lidí, takže jsme mafiány mezi nimi nikde
neviděli. A tak jsme se, celkem logicky, vydali dál pasáží směrem na Horní náměstí. Ale ani tady jsme je už
nezahlédli. Nadějná horká stopa vychladla.
Hodiny na věži radnice odbily čtvrt na šest.
„Ježišmariá, to už je tolik?“ zděsil jsem se. Do zahájení schůze zbývala pouhá půlhodina.
„Co teď budeme dělat?“ zeptal se Kája.
„Budeme muset prošmejdit všechny uličky kolem Horňáku a Dolňáku. To by bylo, abychom na nějakého mafiána nenarazili.“ rozhodl jsem. Vzali jsme to kolem radnice na Dolní náměstí. A měli jsme štěstí.
Z podloubí domu U Zlatého jelena jsme spatřili vycházet mafiána Aleška. Jeho mírně přitloustlá postava si to
bezstarostně hasila směrem k Panské a ani jednou se za sebe neohlédl. Cestou nahlížel do každého výkladu a vůbec
se nestaral o to, jestli ho někdo sleduje nebo ne. Po chvíli minul Panskou a pokračoval dál až ke Kozí uličce. Ani
teď se neohlédl a rychle v ní zmizel.
Doběhli jsme k domu číslo dvacet, přes který se dalo do Kozí uličky vejít. Spatřili jsme ho, když už byl v její
polovině. Zrovna se ohlížel nazpět, a když nás v průchodu uviděl, rychle se otočil a pokračoval uličkou dál nahoru.
Za námi jsme uslyšeli hluk běžících nohou. Právě k nám dobíhali Gorák se Sanem z družiny Rysů, kteří společně s naší družinou představovali policii.
„Někde tady jsme viděli mizet mého bráchu. Neviděli jste ho?“ vyhrkl na nás Gorák.
„Támhle je.“ ukázali jsme jim nahoru do uličky.
„My si ho vezmeme na starost.“ prohlásil San a následován Gorákem, rozběhli se uličkou za Aleškem, který
mezitím zmizel v další ulici směrem Na Hrad. Kája chtěl běžet s nimi, ale zadržel jsem ho.
„Co je? Proč s nimi nejdeme?“ zeptal se.
„Vypadá to, že Alešek je jen volavka, která nás má povodit po městě a odlákat nás co nejdál od skutečného
místa schůze. Ať ho sledují oni.“ řekl jsem.
Ze své dřívější zkušenosti s touto hrou v Karviné jsem věděl, že mafiáni používali své nejméně běžecky zdatné
členy jako volavky, které měly policii svést na falešnou stopu. Tvořili těch třicet procent mafiánů, kteří se schůze
nemuseli zúčastnit. A tím že Alešek na nás uprostřed Kozí ulice doslova čekal, mě v tom jenom utvrdil.
Na druhé straně náměstí jsme spatřili dva mafiány, Bobana s Knifem, jak tryskem zatáčí kolem Hanácké restaurace do Lafayettovy ulice.
„Za nimi.“ zavelel jsem.
Na nic jsme nečekali a rozběhli jsme se za nimi. Oba z Lafayettky odbočili do Uhelné uličky. Přeběhli jsme na
druhou stranu ulice, abychom mohli odtud zkontrolovat, jestli na nás nečíhají za rohem. Nečíhali. Byli už nejméně
v polovině Uhelné, kus cesty od křižovatky. Pustili jsme se obezřetně za nimi. Oba zvolna došli na nejbližší další
křižovatku, a tady jako když do nich střelí. Jeden se rozběhl ulicí vlevo a druhý vpravo. Než jsme se rozhodli, za
kým máme běžet, zmizeli nám v dalších uličkách.
„Ti nás převezli,“ řekl jsem uznale. „Vrátíme se nazpět na Dolňák.“
V krátkých honičkách a pátráních po mafii uplynula další čtvrthodina. Postupně, jak jsme si s ostatními policisty vyměňovali informace, jsme se čím dál víc utvrzovali v přesvědčení, že volavkami budou zcela jistě Alešek,
možná Čajíček a také i Boban nebo Knif, protože jsme na ně v uličkách kolem obou náměstí pořád naráželi,
zatímco ostatní mafiány nebylo skoro vidět. V ulici Na hradě jsme znovu potkali Sana a Goráka od Rysů, kteří
spěchali směrem k Sarkandrově kapli.
„Mafiáni se stáhli do Mahlerky k Sarkandrově kapli,“ řekl nám San. „Ostatní si myslí, že se schůze bude konat
právě tam. Jdeme se tam taky podívat.“
Došli jsme k Sarkandrově kapli. Nad schody, které vedly kolem kaple do Mahlerovy uličky, byla u kaple
hromada stavební sutě a umně naskládaná barikáda z dřevěných beden. Část policie si tu zřídila pozorovatelnu.
V úkrytu se krčilo několik kluků z obou našich policejních družin. Všichni civěli na obrovskou plechovou tabuli
s nalepenými plakáty, která stála přímo naproti před plotem u proluky mezi domy a sahala až k zemi. Za plechovou
tabuli z našeho místa ale nebylo vidět.
„Máme je. Objevili jsme je,“ přivítal nás šeptem Gonk z družiny Rysů. „Jsou tam za tou tabulí s nalepenými
plakáty. Už jich tam vlezlo nejmíň šest.“
Mrkl jsem na protější stranu. V úzké uličce se pomalu začínalo stmívat. Několik světel, které tu porůznu pronikalo z oken bytů, nestačilo celou ulici pokrýt. Úkryt byl zvolený docela šikovně.
„Jde další,“ sykl Kamča. Ztichli jsme jako pěny. Na konci ulice jsme spatřili Kasaře. Rychle se rozhlédl na
všechny strany a potom se téměř neslyšně rozběhl ulicí přímo k plakátové stěně. Než bys řekl švec, zmizel za
134
tabulí a v uličce se zase rozhostilo ticho.
„Viděli jste?“ řekl Kamča významně. „Už jich tam je sedm!“
Vzápětí po Kasařově zmizení, vběhl do ulice policejní pátrač Štemplík. Běžel, spíš klopýtal, svým nezaměnitelným stylem ulicí na plné pecky a vypadalo to, že sebou v nejbližší chvíli buchne na zem. A taky že ano. Když
se sesbíral se země, zoufale si snažil očistit zamazané kalhoty. Vůbec ho v tu chvíli nezajímalo, kam mu Kasař
zmizel. Zamávali jsme na něho z naší skrýše a Štemplík se k nám přidal. Ovanul nás nepopsatelný zápach. Štemplík se vymáznul v psím lejně.
„Svinští pejskaři,“ ulevoval si vztekle na adresu majitelů psů a malým klacíkem se marně snažil seškrábat
zapáchající lejno z kalhot. Chvíli jsem uvažoval, jestli by si neměl Štemplík udělat deset kliků za nadávku pejskařům, ale když jsem viděl, jak si štítivě a hlavně marně čistí kalhoty, nechal jsem jeho výrok bez povšimnutí.
„To je hrůza!“ zacpával si nos Rob. „On nás tím smradem ještě prozradí.“
„Za pár minut si tam pro ně dojdeme, všechny je sebereme a bude konec hry. Musíme to vydržet.“ Štemplík
se podíval k plakátům, neříkal nic a jen si pořád klacíkem rozpitvával lejno po kalhotách.
Na našem policejním stanovišti vzrůstalo z nadcházejícího zákroku napětí. Kdo měl hodinky, netrpělivě sledoval velkou ručičku, která se neúprosně blížila k devítce.
Nevím, čím to bylo, ale najednou jsem si vybavil podobnou situaci, která se stala při stejné hře před dvěma
lety, když jsem hrál hru s mým bývalým oddílem v Karviné. Mafiáni se tam tenkrát také ukrývali za podobnou
plakátovou stěnou. Když jsme je potom chtěli zatknout, tak za stěnou nikdo nebyl. Mafiáni proběhli, kryti stěnou,
průchodem do sousední ulice a schůzi měli úplně někde jinde. Tehdy mafie zvítězila.
„Za pět minut je vybereme jako vajíčka z hnízda.“ řekl Gorák s pobaveným úsměvem.
Přelezl jsem naši barikádu a přes schody vedoucí do Mahlerky jsem zamířil k plakátové stěně.
„Co blázníš?“ zavolal na mě Šemík od Rysů. „Vždyť máme ještě pět minut čas.“
„Musím si něco ověřit.“ řekl jsem.
Policie začala vylézat ze své skrýše a polohlasně na mě volala, ať se okamžitě vrátím. Podíval jsem se za stěnu
a bylo mi to jasné. Odehrával se tu podobný scénář jako v Karviné.
„Nikdo tu není.“
„Cože?“ vyjekl kdosi a všichni se ke mně rozběhli.
„Nikdo tu není. Prolezli dírou v plotě, kterou jsme přes plechovou stěnu nemohli vidět a zmizeli přes dvorečky
do dolních ulic. A teď jsou už bůhví kde.“
Překvapená policie se prodrala dírou v plotě do proluky mezi domy a odtud do dvorečků pod Mahlerovou ulicí
a začala je prohledávat. Po chvíli nám všem došlo, že nás mafie přelstila. Přes domy se mafiáni dostali do Ztracené
ulice a tou nám zmizeli bůhví kam.
Zadržel jsem Káju. „Pojď se mnou. Něco mě napadlo. Možná že ještě není všechno ztraceno.“
Rozběhli jsme se Mahlerovou uličkou dolů směrem k Hornímu náměstí.
„Kam běžíme?“ zeptal se Kája.
„Musíme nazpět do pasáže. Řekl bych, že by to mohlo být právě tam.“
„Chceš říct, že ta schůze je v pasáži?“ funěl Kája. „Jak jsi na to přišel?“
Ještě v běhu, pokud mi stačil dech, jsem mu to vysvětlil. „Bude to v tom domě, ve kterém jsme na začátku hry
pátrali po Bobíkovi a Kubovi. Pořád jsem si nemohl vzpomenout, jak se Bobík jmenuje svým jménem. Kluky
v naší družině znám nejen přezdívkami, ale i jejich jmény. Kdežto některé kluky od Lišáků a Rysů, hlavně ty nové,
znám zatím jenom podle přezdívek. A teď se mi jméno Bobíka vybavilo. Jmenuje se Lukáš Krása a jméno Krása
bylo napsané na vizitce ve čtvrtém patře. On v tom baráku bydlí a tam by také mohli mít schůzi.“
„Ale snad v bytě není dovoleno schůzi konat…“
Pokrčil jsem rameny. „To se vysloveně nezakázalo.“
Kolem radnice jsme běželi už z posledních sil. Radniční hodiny ukazovaly za deset minut šest.
„To musíme stihnout.“ řekl jsem.
Proběhli jsme pasáží, jak to nejrychleji šlo. Nechtěli jsme vrážet do lidí. Výtah naštěstí nebyl obsazen, ale byl
kdesi až nahoře, protože trvalo skoro věčnost, než k nám přijel. To mě utvrzovalo v tom, že jsou mafiáni nahoře.
Uřícení jsme zazvonili u Krásů. Chybělo nám, podle mých hodinek, ještě asi osm minut. Otevřelo nám docela
pohledné děvče asi v mém věku. Podle podoby to musela být Bobíkovu ségra.
„Rychle, mafie u vás má schůzi!“ vybafl na ni Kája.
Nejdřív na nás hleděla, jako bychom spadli z Marsu a potom se začala smát.
„Je Bobík doma?“ zeptal jsem se a cítil jsem, jak mi červeň polila tvář.
„Není, je přece na té schůzi!“ Už se jenom usmívala. V bytě za ní bylo hrobové ticho.
„Neschováváš je pod postelí, že ne?“ zeptal se Kája.
Začala se znovu smát. „Jestli mi nevěříte, můžete si prohlédnout byt.“
„Věříme ti!“ řekl jsem a táhl Káju k výtahu. „Jsou tady někde v baráku.“
„Ale kde?“
Nasedli jsme do výtahu. Zbývaly nám čtyři minuty.
Zoufale jsem hleděl na výtahovou desku. Na desce bylo šest knoflíků. Šest výtahových stanic. Čtyři patra, P
jako přízemí a S jako suterén. To musí být ono! Stiskl jsem S.
„Jsou ve sklepě.“ řekl jsem přesvědčeně. „Jestli se ale pletu a jsou jinde, tak se nedá už nic zachránit a prohráli
jsme.“
135
Výtah sjel do sklepa. Naštěstí to byl spořádaný barák a
žárovky ve sklepě nikdo nekradl, jako v našem domě v Panské. Hned u výtahu byl vypínač. Rozsvítili jsme a rozběhli
se sklepním bludištěm.
„Tady jsou! Jménem zákona jste zatčeni!“ hulákal Kája.
Vzápětí jsme zaslechli slabý zvuk, jak radniční hodiny odbíjí šest hodin.
Na konci chodby se ve výklenku krčila celá Liščí družina. Chyběl jenom Alešek, který opravdu dělal volavku a
vodil policii ještě pořád někde po městě. Byl tu s nimi i Robin, který jako rozhodčí musel vědět, kde se mafie ukrývá.
Bylo to o chlup, ale policie zvítězila. I přes to, že mafie na
policii vymyslela takovou šikovnou lest v Mahlerově
uličce.
„Jak jste nás našli?“ zajímal se Keňa, který fintu s plakátovou stěnou vymyslel.
Když jsme mu to řekli, tak jen kroutil nechápavě hlavou,
že jsme na to přišli. Pokud byl z prohry zklamaný, nedal to
na sobě znát. Každopádně jsme si všichni dobře zahráli.
63. DRUHÉ VZKŘÍŠENÍ JUNÁKA
(Ze vzpomínek našeho vedoucího Robina.)
Jízda vlakem do Flýdlantu byla nekonečná. Abychom tam byli včas, museli jsme jít na vlak brzy ráno. Cestou
jsme několikrát přestupovali. Na každém přestupu jsme registrovali čím dál víc skautských oddílů, které jely stejným směrem jako my. Když jsme vystoupili ve Frýdlantu, v cíli naší železniční cesty, z nádraží směrem na Malenovice už nás šla pěkně dlouhá řada.
Kousek za Malenovicemi začínal les a kopec. Někteří poutníci z jiných oddílů si už nadhodili na ramena kameny různých velikostí. Naši hoši je chtěli napodobit, ale vysvětlil jsem jim, že máme ještě čas.
Asi po hodinovém výstupu do prudkého kopce jsme kousek nad místem, které se nazývalo Hradová, dostihli
odpočívající skupinku dospělých skautů, ve které byl i náčelník Junáka bratr Rudolf Plajner. Všichni jsme ho sice
viděli poprvé v životě, ale okamžitě jsme ho poznali. Byli jsme se setkání příjemně vzrušeni. Flint měl v torně
oddílovou kroniku a se svou příslovečnou odvahou ho požádal o podpis. Bratr náčelník se ochotně podepsal.
Rychle jsem si připravil svoji flexaretu, ale stačil jsem udělat jenom jeden snímek. Tím, že jsme získali náčelníkův
podpis už cestou nahoru, jsme se vyhnuli pozdější několik desítek metrů dlouhé frontě, kterou museli zájemci o
podpis z ostatních oddílů vystát.
Závěr výstupu ve výšce skoro dvanáct set metrů nad mořem byl namáhavý. Už dobrých pět minut jsem si
přehazoval asi pětikilový kámen z jednoho ramene na druhé. Za těch pět minut mi ztěžkl na metrák. Byl jsem
mokrý jako myš. Na samotném hřebenu Ivančeny do nás nemilosrdně pražilo sluníčko.
Mohyla na Ivančině vypadala velkolepě. Byla vysoká skoro čtyři metry. Nahoře byl umístěn tmavý dřevěný
kříž. Na některých kamenech byly nápisy se jmény a čísly oddílů i s udáním místa jejich původu. Nalevo od kříže
byl umístěn bílý kámen s vytesanou lilií a nápisem: 6.10.1946 založila TŘICÍTKA. Byli jsme u vytržení. Poprvé
jsme všichni spatřili na vlastní oči bájnou mohylu na Ivančině poskládanou z přinesených kamenů na paměť pěti
ostravských skautů popravených na konci druhé světové války v Polském Těšíně47).
Bylo tu narváno. Těžce jsme se prodrali skupinkou lidí, položili své kameny, a pak nás pořadatelé vyzvali,
abychom uvolnili místo dalším oddílům, které sem teprve přicházely. Pak jsme zaslechli nějakého staršího skauta
s pořadatelskou páskou volat: „Oddíly, které už položily své kameny, se vrátí na Hradovou, kde bude velké shromáždění!“
Dal jsem oddílu znamení, aby mě následoval. Sestoupili jsme lesem až na místo určení. Sedělo tu porůznu
kolem tisícovky lidí, kteří už své kameny na mohylu položili a čekali na další pokyny. Kolem nás procházely
nahoru ještě další a další oddíly.
Čekání se protáhlo přes hodinu. Tak dlouho to trvalo, než všechny oddíly sestoupily od mohyly na Hradovou.
Podle pokynů krajského činovníka Junáka Slávy Moravce, jsme po krátkém nácviku zakřičeli pokřik, který světu
oznamoval, že skautská organizace v Československu vstala už podruhé z mrtvých:
„Ivančena, Ivančena, jdeme ven!
Junák! Junák! Junák!
Buď připraven!“
Přes hřebeny kopců vrátila ozvěna pokřik několikrát nazpět. Byla to nádhera bez ohledu na to, že jsme museli
vyplašit zvěř v okruhu nejméně padesáti kilometrů. O zděšení politických normalizátorů ani nemluvě.
Potom pětka trubačů odtroubila znělku na uvítání nejvyššího náčelníka Junáka Táty Rudolfa Plajnera48). Ten
pronesl krátkou zdravici a potom se k němu vrhl tisícihlavý dav žádající o autogram. Bylo to něco nepředstavitelného a krásného. Nakonec se ale všichni ukázněně postavili do několikrát zakroucené, téměř nekonečné řady.
Když jsme to viděli, museli jsme ocenit Flintovu prozíravost, se kterou nechal naši kroniku podepsat už při výstupu
136
nahoru.
Na Ivančeně byla také, prý poprvé v její historii, založena kronika, do
které vůdcové oddílů, středisek a ostatní činovníci zapisovali na věčnou
paměť účast svých oddílů, s uvedením počtu členů a místa, odkud oddíly
přinesly své kameny. Pro tento ročník uvedl zápisy v kronice svým poselstvím náčelník Junáka i Táta Plajner. Ještě před odchodem na vlak se
nám jeho poselství podařilo doslovně opsat.
Svobodu národa možno získat i udržet jen obětí nejvyšší, obětí života.
Kdo ji přinesli, jsou hrdinové a jejich jména nesmí být zapomenuta. Bratři
Vladimír Čermák, Otta Klein, Quido Němec, Vláďa Pach, Milan Rotter,
jsou zapsáni nejen v Knize hrdinů Junáka, ale v srdcích nás všech.
Svou poutí z Prahy s kamenem z posvátného hřbitova na Vyšehradě,
v jehož lůně odpočívá náčelník A. B. Svojsík, chci vzdát poctu těm, kdo se
obětovali, abychom my žili.
Nechť kamenná mohyla na Ivančeně se stane od dnešního dne památníkem všech příslušníků Junáka, padlých v boji proti fašismu a za svobodu
a nezávislost republiky.
Sem ať míří každoročně naše kroky na důkaz připravenosti ke službě
nejvyšší.
26. dubna 1969.
Dr. Rudolf Plajner.49)
64. JMÉNEM ZÁKONA
Práce na úpravě pozemku na Věžnickém potoku pokračovala poměrně rychle. Se stráně nad parcelou jsme
stáhli co nejvíce spadaných suchých smrků, postavili jsme lávku přes potok a také i menší boudu na nářadí. Byli
jsme zvědaví, jestli nám nářadí z chatrné boudy do příští výpravy někdo neukradne, protože vstupní dřevěný panel
čelní stěny byl jen lehce přichycen několika hřebíky. Vždy bylo ale všechno v pořádku a na svém místě. Kolečka,
krompáče, lopaty, krajinky, hřebíky, kbelíky.
Robinovi přišel od Jaroslava Foglara – Jestřába, se kterým si dopisoval už někdy od roku 1963, dopis. Poslední
roky Jestřáb, aby nemusel svým čtenářům stále odpovídat na jedny a ty samé dotazy, začal pro zájemce rozesílat,
jednou až dvakrát do roka, cyklostylované tak zvané Hromadné dopisy. Většinou uprostřed prázdnin a na konci
roku před Vánocemi. Poslední Hromadný letní dopis – léto 1989 s číslem dvacet, byl přiložen k osobnímu dopisu
Robinovi. V úvodu Hromadného dopisu napsal:
Milí přátelé, příznivci, čtenáři, omlouvám se, že už nemám možnost děkovat a odpovídat na Vaše dopisy, i když
si třeba přiložíte obálku se známkou. Slábne mi zrak, a dopisů chodí čím dál tím více. A tak odepisuji jen tímto
Hromadným dopisem, někdy snad vzadu připíši několik řádků. Vážím si každého dopisu či pohledu od Vás, ale
neposílejte mi rekomando, expresy a telegramy, ani zásilky dvojitého formátu a přepychové gratulačky.
Po tomto úvodu pokračoval v dalším sdělení, tentokrát již optimistickým:
Moje knížky, po léta vyřazené z veřejných knihoven, se mohou zase již půjčovat a v antikvariátech nakupovat
a prodávat.
Pak se zmiňuje o novém vydání Chaty v Jezerní kotlině a o případných dalších knížkách.
Rekordní náklad 360.000 tisíc výtisků dosáhla Chata v Jezerní kotlině, kdy ji souběžně během tří měsíců vydal
Albatros (150.000 a 90.000 kusů) a Olympia (120.000 kusů). Dále vyjdou 2 svazky „Dobrodružných příběhů
Rychlých šípů“ s výběrem ze starých časopisů Mladý hlasatel a Vpřed. Dále pak Tajemná Řásnovka, Strach nad
Bobří řekou a v jedné knize Stínadelská trilogie Záhada hlavolamu, Stínadla se bouří a Tajemství Velkého Vonta.
Konečně se to pohnulo i s Jestřábovými knížkami a seriály!
Poslední oddílovku v říjnu se udělalo nezvyklé teplo. Otevřeli jsme obě okna dokořán a kochali se z teplého
vzduchu proudícího přes pavlač oknem do klubovny.
Po zahájení oddílovky nás Robin seznámil s novou hrou, kterou objevil ve starých časopisech. Hru vymyslel
Jaroslav Foglar a jmenovala se Jménem zákona.
Každá družina dostala jednu uzavřenou obálku označenou číslem 1 a další obálku s číslem 2 si vylosovala. Na
Robinův pokyn všechny tři družiny otevřely obálku číslo 1 a začaly luštit poměrně dlouhou šifrovanou zprávu.
Z vyluštěné zprávy jsme se dověděli, že druhou obálku můžeme otevřít až po splnění čtyř úkolů z obálky 1.
První úkol zněl: Na začátku Panské ulice je na rohu budovy č. 1 (z Dolního náměstí č. 13) na fasádě umístěn
tak zvaný maskaron, vymodelovaná hlava Turka. Máme zjistit, jestli je podobný maskaron i na protější straně
ulice na rohu domu Panská č. 2 (z Dolního náměstí č. 14).
Druhý úkol: Jaké je orientační a popisné číslo domu U Zlaté koule na Dolním náměstí.
Třetí úkol: Jaké je orientační a popisné číslo domu U Černého koně na Dolním náměstí.
Čtvrtý úkol: Jaké je orientační a popisné číslo domu U Černého psa na Horním náměstí.
Rychle jsem rozdělil úkoly mezi kluky naší družiny a vyběhli jsme z klubovny na schody. Štemplík po nich
uklouzl a sjel po zadku za žalostného kvílení až téměř do přízemí. Pod schody jsme ho postavili na nohy.
137
„Jsi v pořádku?“ strachoval jsem se, zatímco ostatní se mu škodolibě pochechtávali.
Štemplík měl vyděšená očka a rozpačitý úsměv. Chvíli si žmoulal svoje hýždě a stehna. Pak si ulehčeně odfrkl
a jako obvykle si posteskl: „Nic mi není. Že já vždycky musím mít takovou smůlu. Že se to nepřihodí někomu
jinému!“
Na schodech nad námi jsme zaslechli cval deseti párů nohou. „Padáme. Už se za námi žene další družina.“
zvolal jsem.
Byli to Lišáci. Před domem se od naší družiny odpojili Filda, Rosomák a Dymour a vzali to vrchem přes Školní
ulici na Horní náměstí pátrat po domu U Černého psa. Ostatní jsme seběhli dolů ulicí. Maskaron na domě číslo
dvě byl. Objevili jsme ho okamžitě. Poslal jsem do klubovny se splněným úkolem Štemplíka, protože po krkolomné jízdě po schodech přece jenom trochu kulhal.
Rob, Kája, Kočka a Honza běželi k domu U Černého koně. Kde dům stojí, jsme věděli všichni, protože nám
Robin před nedávnem vyprávěl pověst, která domu dala jeho jméno.
Před lety v domě žila jedna děvečka, která se zamilovala do čeledína. Čeledín se staral o koně ustájené ve
dvoře. Protože si čeledín zamilované děvečky pořád nevšímal, sehnala si dívka od jedné báby kořenářky bylinky
na uvaření kouzelného lektvaru. Ten mu měla dát vypít, aby se chlapec do ní zamiloval. Jenže čaj nedopatřením
vypil místo čeledína jeho kůň, okamžitě vzplanul k děvečce láskou a všude pak děvečku následoval. Vyděšená
dívka prchala před koněm po dvoře a stájích, ale kůň jí byl stále v patách. Nakonec utekla do patra domu, ale kůň
ji pronásledoval i tam. Děvče ze zoufalství vyskočilo z okna a zamilovaný kůň se vrhl za ní. Jenže v okně uvízl, a
nemohl ani ven, ani dovnitř. Domu se od té doby říká U černého koně a z fasády ční do náměstí plastika poloviny
černého koně s hlavou téměř v životní velikosti.
Protože jsme o domu U Zlaté koule na Dolním náměstí ještě neslyšeli, začali jsme po něm s Čibym systematicky pátrat. Začali jsme na jedné straně směrem od sebe, abychom se na protější straně zase sešli. Větší štěstí měl
Čiby. Dům U Zlaté koule stál na rohu náměstí a Lafayettovy ulice. Jen co jsme si poznamenali obě čísla domu,
rozběhli jsme se nazpět do klubovny. Cestou jsme potkávali kluky z obou družin, kteří pátrali po stejných domech.
V Panské ulici, kousek od jejího ústí do náměstí, jsme uviděli skupinu sedmi mladých mužů a jedné ženy.
Všichni se hlasitě čemusi smáli a povykovali na celou ulici. Přitom se všichni pomalu pohybovali prostředkem
ulice nahoru směrem k našemu domu.
„Jsou sjetí, nebo co?“ řekl Čiby.
Po chvíli jsem poznal ženu, která se až dosud pohybovala uprostřed klubka rozjařených mužů.
„Člověče, je s nimi Skálová.“
Přiopilá Skálová se smála na celé kolo. Chlapi kolem ní hladově kroužili a na první pohled bylo jasné, o co
tady jde. Po chvíli ji dva z nich chytili zleva a zprava za paže a pokusili se jí posadit, za halasného povzbuzování
ostatních, na ramena jednoho z nich.
„Ta skončí na dlažbě,“ prorokoval jsem a než jsem to dořekl, byla Skálová na zemi a pěkně se natloukla.
Okamžitě ji všichni pomáhali na nohy a snažili se ze všech sil očistit její šaty od špíny. Pád zřejmě přežila bez
úhony, i když vypadal dost hrozivě, protože opilcům se nikdy nic vážného nestane. Když se vymanila z jejich
objetí, zmizela v našem domě a chlápci se za hlasitého smíchu pomalu vraceli na Dolní náměstí.
Vešli jsme do domu za ní. Nechali jsme jí na schodech náskok, který před námi měla, abychom se s ní nemuseli
setkat. Když jsme vešli do klubovny, uviděli jsme oknem, jak přes horní pavlač právě vchází do svého bytu. Těsně
za námi dorazili i kluci od Lišáků a Rysů. Na kousku papíru jsme všichni Robinovi předali vyřešené všechny čtyři
úkoly a mohli jsme otevřít druhou obálku. Byli jsme napnutí, co v ní asi bude, když se hra jmenuje Jménem zákona.
Podle názvu jsme odhadovali, že by někdo měl být četník a někdo zloděj, ale zatím jsme vůbec netušili, jaké bude
mít hra pokračování.
V druhé obálce byla také šifrovaná zpráva. Jak jinak! Začali jsme luštit.
Pojednou nás upoutal pohyb venku u otevřeného okna na pavlači. Nějaký chlap začal přivírat jeho křídla, která
se otevírala z klubovny ven, a sahala až téměř k zábradlím pavlače. Když se natočil směrem do klubovny, aby
mohl přivřená křídla zase otevřít, poznal jsem v něm jednoho z těch chlápků, kteří se točili na ulici kolem Skálové.
Pod paží svíral flašku nějakého pití. U druhého okna se celý ceremoniál opakoval. Přivřel levé okenní křídlo,
natočil se do okna, křídlo zase otevřel, pravé křídlo přivřel, protáhl se až za okno a křídlo zase otevřel. Potom
hupky hupky, překonal schody na horní pavlač a zmizel v bytě u Skálové. Než jsme se dali znovu do luštění,
objevil se v okně druhý chlap, který postupoval přesně jako ten první. Přivřel první křídlo, natočil se směrem do
klubovny, otevřel křídlo, přivřel druhé křídlo, postoupil k druhému oknu a křídlo za sebou zase otevřel. A znovu
totéž u druhého okna. A zase hupky hupky přes schody na horní pavlač a zmizel v bytě Skálové. Tenhle svíral
v podpaží štangli salámu. A za ním tu byl třetí s pecnem chleba, pak čtvrtý s další flaškou vína, pátý zase s vínem,
šestý se salámem a sedmý měl v ruce tašku, ve které měl asi od každého druhu něco. Už dávno jsme nikdo neluštili
a pobaveně jsme sledovali chlápky, jak se snažili nenápadně projít kolem našich oken do bytu ke Skálové. Připomínali mi figurky na orloji.
Když konečně poslední sedmý chlápek zmizel u Skálové a další už nešel, komentoval to Šemík od Rysů: „Sněhurka a sedm trpaslíků!“ Načež jsme se všichni rozchechtali jako puberťáci a dlouhou chvíli jsme nebyli k utišení50).
Když jsem si ale všiml, že jen pár Lišáků sledovalo s námi figurky na orloji, zatím co ostatní po celou dobu
luštili zprávu z obálky, poznal jsem, že je zle. Smích mi ustrnul na rtech a družinu jsem pobídl k dalšímu luštění.
Z vyluštěné zprávy číslo dvě jsme se dověděli, že naše družina je záškodnická a že máme co nejrychleji doběhnout
138
k Césarově kašně na Horním náměstí. Nebude to ale snadné, protože nás cestou může zatknout policie, kterou
představuje některá z našich dalších dvou družin. Stačí, aby se jediný policista dotkl kohokoliv z nás a pronesl
formuli: „Jménem zákona.“ a jsme všichni zatčeni.
Díky tomu, že se Lišáci nezdržovali sledováním panoptika za okny naší klubovny, vyluštili zprávu rychleji než
my. U jejich stolu nastalo hemžení a několik jejich členů se rozběhlo ke dveřím.
„Ale kdo je policie?“ nechápavě se tázal Štemplík.
„To je přece jedno. Padáme odtud!“ nařídil jsem družině. Cestu ven nám ale zablokovali u dveří stojící a usmívající se Lišáci. Byli jsme v pasti. Lišáci představovali policii.
„Jménem zákona, jste všichni zatčeni!“ oznámil nám jejich rádce Keňa, a tak nám vrátil jejich porážku ze hry
Mafie.
65. TEMNÁ MRAČNA SE OPĚT STAHUJÍ
(Ze vzpomínek našeho vedoucího Robina.)
Na jaře 5. dubna 1970 zasedalo v Praze plénum Ústřední rady Junáka. Hned další den jsem obdržel z tohoto
zasedání spolehlivou zprávu. Plénum bylo předem pečlivě připraveno stranickou skupinou a předsednictvem ÚRJ
tak, aby proběhlo podle přání Komunistické strany. Jednalo se vlastně o podrobný plán sebelikvidace Junáka. Byl
namířen proti všem, kteří se podle tohoto dokumentu „dostali na protistranické pozice“. Jejich další činnost je
neúnosná a musí z hnutí odejít.
Dále se zde projednalo, že v budoucí pionýrské organizaci nemohou rovněž pracovat ti, kteří usilovali podle
svého přesvědčení o výchovu dětí v idealistickém světovém názoru, ať již náboženském nebo filozofickém, jakož
i organizátoři bývalých homogenních oddílů. Ve všech těchto případech půjde o skutečný rozchod a očistu našich
složek a orgánů, o akt, který je politicky a společensky jedině nutný a správný.
V Pražské radě Junáka řada činovníků žádala, aby v případě zániku junácké organizace v září nebo říjnu byl
svolán sněm, který je jedině oprávněn podle dosud platných stanov rozhodnout o rozpuštění organizace.
Ve snaze zachovávat platné stanovy Junáka bylo vedení stranické skupiny požádáno, aby oficiálně zjistilo, zda
junácký sněm může nebo nemůže být svolán a důvody pro nekonání sněmu by měly být junácké veřejnosti jasně
vysvětleny.
Václav Marhoul, činovník Junáka, za stranickou skupinu prohlásil, že kdo nebude v budoucí dětské a mládežnické organizaci, nebude smět pracovat s dětmi. Končil svůj tvrdý postoj prohlášením, že ti, kteří v roce 1968 v
důsledku svého filosofického a náboženského přesvědčení stojí na zásadách idealistických, do Junáka nepatří a
všichni ti, kdo by chtěli mládež a děti vést v těchto myšlenkách a zásadách, musí rovněž z hnutí odejít. K referátu
Václava Marhoula neměl nikdo z přítomných připomínky. Nikdo nebyl proti usnesení ke všem zde uvedeným
problémům, nikdo se nezdržel hlasování.
*
Za této složité politické situace jsme se znovu vydali na Ivančenu 1970. Nesli jsme s sebou kámen, který Ferda
přivezl z Vysokých Tater z výstupu na Rysi. Už ve vlaku jsme zaznamenali proti loňsku úbytek oddílů a na nádraží
ve Frýdlantu nás z vlaku vystoupila jenom hrstka. Pouze necelá stovka krojovaných skautů.
Cestou se nám přihodilo něco neuvěřitelného. V kopci nad Malenovicemi směrem na Hradovou, podobně jako
loni, jsme dohonili náčelníka Junáka Tátu Plajnera. Tentokrát s ním nešel nikdo z činovníků krajské rady Junáka,
ale asi pětatřicetiletý, nám naprosto neznámý muž. Jak se dalo odhadnout, podle jeho neturistické, a už vůbec ne
skautské výstroje (šel do hor ve slušivých polobotkách a ve společenském obleku), musel to být funkcionář Pionýra
nebo možná StB. Vypadalo to, jako by našeho náčelníka hlídal. Kam se poděli skautští činovníci? Proč nedoprovází svého náčelníka na Ivančenu jako loni? Za chvíli nám to bylo jasné, protože jsme zaslechli, co si povídají.
Funkcionář, nebo kdo to byl, hučel do náčelníka, že by pro celou situaci nebylo moudré, kdyby měl ke skautům
veřejně pronést nějakou řeč. A pokračování výstupu na Ivančenu mu rozmlouval, nebo dokonce zakazoval. Ale
náčelník dál pokračoval v cestě.
Těsně pod Hradovou jsem hochům z oddílu poradil, ať si nechají od bratra náčelníka podepsat své pracáky,
protože to bude zřejmě poslední možnost, jak jeho podpis získat. Hoši se nedali pobízet, rychle si je vybalili,
pozdravili se s ním a poprosili ho o autogram. Funkcionář jen zalapal po dechu. Na víc se nezmohl. Táta Plajner
nám s neskrývanou radostí podepsal téměř kde co, a potom se obrátil k funkcionáři: „Můžeme pokračovat.“ Funkcionář na nás hleděl jako kakabus. Kdyby pohled vraždil, tak nevím, kolik by nás zůstalo na živu.
Na Hradové to dopadlo podobně. Nebylo tu sice tolik skautů jako loni, ale i tak to byla síla. Když přítomní
skauti spatřili svého náčelníka, všichni se k němu seběhli, podávali mu levici a žádali od něho autogram. Náčelníkovi se zaleskly v očích slzy, funkcionář byl od něho odstrkán do patřičné vzdálenosti a zůstal zde stát sám, jako
kůl v plotě a na všechny strany se mračil. Nakonec jsme si vynutili i veřejný projev Táty Plajnera. Funkcionář ani
nepípl.
Kámen z Rysů jsme uložili do mohyly. Starší členové ostravské Třicítky dokonce přivezli kámen ze své horolezecké expedice až odněkud z Japonska.
Ivančena byla znovu prezentována jako památník všech junáků a skautek, kteří položili své životy ve 2. světové
válce za osvobození naší vlasti. Bylo nám tu dobře, ale přece jenom bylo znát, že už to není jako loni, kdy jsme si
všichni naivně mysleli, že Komunistická strana dovolí Junáku svobodně žít a rozvíjet se51).
139
66. HÁDKA NA PAVLAČI
Před první listopadovou oddílovkou jsem míjel v chodbě domu paní Sýkorovou, která stála s panem Klapkou.
„Včera večer jsem si potřebovala vyzvednout nějaké věci ze sklepa a někdo tam byl.“ říkala zrovna paní Sýkorová.
„No kdo? Kluci z patra, ne?“ odvětil jí Džerome nevrle. Asi ho tou informací obtěžovala.
„Kdepak ti to nebyli. Ti už byli doma. Musel to být někdo cizí. Raději jsem ze sklepa odešla a potom už tam
nešla.“
„Co vás napadlo lézt tak pozdě do sklepa?“ řekl Klapka nezdvořile.
„Vy teda dnes máte zase dobrou náladu, pane Klapko!“ odsekla mu paní Sýkorová. „Chtěla jsem tím říct, že
ve sklepě asi zase někdo přespává. Nechtěl byste se tam podívat?“
„To tedy určitě nechtěl! A dejte mi s tím pokoj!“ Vyběhl z domu, div mě neporazil.
„My se tam podíváme, paní Sýkorová,“ slíbil jsem jí. „A omlouvám se, že jsem byl náhodným svědkem vašeho
rozhovoru.“ omlouval jsem se celkem zbytečně. Robin nám pořád ale zdůrazňoval, abychom byli ke všem obyvatelům domu zdvořilí. „A přijdeme vám říct, co jsme tam objevili.“
„To budete hodní. Můj sklep je pod jižním křídlem, jak vy tomu říkáte.“
Trochu jsem se podivil, že ví, jak máme pojmenovány jednotlivá křídla domu. Asi nás někdy zaslechla, když
jsme při nějaké hře křídla domu pro lepší orientaci označili podle světových stran. Ještě před zahájením oddílovky
jsem o tom řekl rádcům obou družin a navrhl, že bychom mohli v klubovně přespat a v noci držet hlídku a počíhat
si na vetřelce. Mezi kluky jsem o hlídku vzbudil docela velký zájem.
„Co tomu ale řekne Robin? Myslíš, že nás nechá v klubovně přespat?“ pochyboval San.
„Myslím si, že ano. Zrovna je tady.“ řekl jsem. Rychle jsem Robina seznámil s rozhovorem mezi paní Sýkorovou a Džeromem.
„Než začneme, pojďme se tam podívat.“ rozhodl Robin. „Jenom rádcové družin.“ dodal, když viděl, že málem
vystartovali z klubovny všichni. „Ostatní se tam budete moci podívat až podle toho, co tam objevíme.“ Ze svého
stolu vytáhl baterku a vyšli jsme z klubovny.
Dveře do sklepa byly zajištěny pouze ohnutým hřebíkem. Mezerami mezi dveřním křídlem a zárubní proudil
do chodby zatuchlý vzduch. Otevřeli jsme dveře. Typický hnilobný sklepní zápach nás ovanul plnou silou. Po
schůdkách jsme se dostali pod naše východní křídlo. Rychle jsme tady propátrali všechny kouty. Už dlouho jsme
ve sklepě nebyli, takže nás docela překvapilo, když jsme v koutě poslední místnosti objevili v podlaze asi půl
metrovou díru a vedle ní čerstvě navršenou hromádku hlíny.
„Tohle tady nemůže být dlouho,“ ukázal Keňa na kopeček hlíny.
Robin posvítil do plytké jámy. Nic v ní nebylo.
„Že by zase začal Džerome kopat?“ podivil se Robin.
„Třeba tu hledal nějakou kanalizační rouru, nebo nějaké vedení.“ mudroval San.
„Budu se ho na to muset zeptat. Pojďme ale dál. Máme tady teď jiný úkol.“ rozhodl Robin.
Prošli jsme otvorem ve zdi pod jižní křídlo domu. Asi uprostřed sklepa jsme našli dvě matrace s dekami a
kolem na podlaze vrstvu různého odpadu svědčícího o tom, že tu někdo už nějakou dobu hospodaří a přespává.
Hleděli jsme vyjeveně na tu spoušť před námi. Ten člověk už musel být úplně na dně, když dokázal přespávat
mezi odpadky v takové díře.
Jen tak pohledem jsme to tu propátrali a potom jsme pokračovali dál do sklepů pod další křídlo domu. Mrkli
jsme se i do světlíku mezi západním a severním křídlem. Světlík nebyl zastřešený a na hlavu nám dopadaly krůpěje
vody. Robin zamířil baterkou nahoru. V kuželu světla jsme spatřili vodní tříšť, která se vmžiku změnila v docela
solidní déšť. Stáhli jsme se nazpět do sklepa.
„Pojďte sem! Tenhle otvor tady také nemůže být dlouho.“ Podle hlasu to byl Keňa. Stál v sousední místnosti
a prohlížel si tmavý otvor ve zdi. Otvorem sem pronikalo slabé světlo. Došli jsme k otvoru za Keňou.
„Kam to vede?“ zajímal se San.
Robin posvítil otvorem dovnitř a překvapeně řekl: „Vede to do místnosti za obchodem. Keňa má pravdu. Někdo
to tu musel teprve nedávno probourat. Když jsme tady naposledy hráli naši schovávačku, tak tu díra žádná nebyla.“
Celkem snadno jsme se protáhli otvorem do místnosti za zdí. Oknem z ulice sem pronikalo slabé světlo. Dostali
jsme se do tmavé chodby, na jejímž konci byly ještě dvoje dveře vedoucí na ulici. Proti otevření měly být venkovní
dvoukřídlové dveře zajištěny řetězem protaženým dírami v obou křídlech a visacím zámkem. Zámek ale odstranil
neznámý noční návštěvník nebo návštěvníci a řetěz teď visel provlečený otvorem na jednom křídle. Oběma křídly
jsme řetěz opět protáhli a svázali ho drátem. Z ulice jsme slyšeli hlasité šumění deště. Docela silně se rozpršelo.
„Odchod do klubovny,“ zavelel Robin.
Oddílovka byla tentokrát jen krátká. Po zapsání bodů do docházky Robin prohlásil: „Dnešní noc budeme v klubovně mimořádně spát. Poproste rodiče, aby vás do klubovny pustili. Budu tu s vámi. Doma se najezte a s sebou
si vezměte ještě nějaké jídlo na noc a na snídani. Předpokládám, že zítra v poledne už budeme doma. Doneste si
spacáky, karimatky a vůbec věci na spaní. A hlavně si vezměte každý baterku. Budeme je potřebovat. Dnešní akce
v klubovně je dobrovolná. Kdo nebude moci přijít, nemusí. Akce nebude bodovaná, takže nikdo body nezíská, ani
o ně nepřijde. Sraz v osmnáct hodin v klubovně.“
Rozešli jsme se. Přestalo pršet. Na radniční věži hodiny ukazovaly něco po čtvrt na pět. Dost času na to, abychom došli domů a v šest už byli zase zpátky.
140
Na rozdíl od Bráchy, který už byl z intru doma, Lexa z naší nečekané noční hlídky nebyla nadšená. Také
prorokovala, že maminky kluky nepustí a moc se nás v klubovně nesejde.
„Samozřejmě jdu s vámi,“ prohlásil Brácha, když se dověděl, o jaké dobrodružství by mohl přijít.
Večeři jsme zhltli, jako bychom pár dní nejedli a věci na spaní jsme měli také jedna dvě sbalené. Když jsme
přicházeli ke klubovně, hodiny na radniční věži právě odbíjely tři čtvrtě na šest. Znovu se lehce rozpršelo.
V klubovně se svítilo. Byli tu už Keňa s Vláďou a Čajíčkem. Ostatní dorazili do šesti hodin. Tedy – ostatní.
Přišlo nás jen něco málo přes polovinu oddílu. Hlavně starší kluci. Ti mladší, nebo úplní nováčci, kteří s námi ještě
na žádné výpravě nebyli, nepřišli. Buď je maminky nepustily, jak prorokovala Lexa, nebo se nutně museli dívat
na Večerníček v televizi. Poslední přišel z mé družiny smolař Štemplík. Toho jsem ale vůbec nečekal. Takže
nakonec nás tu bylo dvacet. Dost velká úderná síla, abychom si poradili s případnými vetřelci.
Robin nás rozdělil po dvojicích do hlídek. Měli jsme se střídat po čtvrt hodině. Každá hlídka zaujala místo dole
na schodech a pokud by někdo cizí vešel do domu, měla ustoupit na schodiště a podat ostatním v klubovně zprávu.
Robin přepokládal, že když venku prší, nezvaní nocležníci přijdou určitě dřív. Pro jistotu jsme se ještě mrkli do
sklepa, ale nikdo tam nebyl.
Druhou hlídku jsem nastoupil s Čajíčkem. Střídali jsme Keňu s Bobanem. Na schodech a v chodbě byla tma
jako v pytli. Otevřenými dveřmi vedoucími na dvůr jsme slyšeli slabé šumění deště. Čajíček je chtěl zavřít, ale
dveře byly vzpříčeny. Šel jsem mu pomoct, ale ani společným úsilím jsme s nimi nepohnuli. Dveře byly mokré,
dřevěný rám dveří nabobtnal a na nerovné dlažbě se vzpříčil. Pohledem jsem přejel po oknech ostatních nájemníků
domu. Všichni byli doma, protože se všude svítilo. V nejvyšším patře u Skálové, pod ní u paní Sýkorové, naproti
přes dvůr u Džeroma a dokonce se rozzářilo dvorní okno i u spořivé paní Mrtvé.
Vrátili jsme se nazpět na schody a posadili se na ně. Po chvíli jsme uslyšeli skřípavý zvuk domovních dveří.
Srdce se mi rozbušilo. Někdo jde! Chytil jsem Čajíčka za ruku a co nejtišeji jsme vystoupali po vrzajících schodech
za nejbližší roh. Odtud jsme mohli snadno zjistit, kam neznámý návštěvník půjde. Mohl si vybrat z několika možností. Dvůr, sklep, ateliér umělce vedle schodů, nebo schody, na kterých jsme hlídkovali. Kruciš! Jde na schody!
Poznali jsme to podle šátravých kroků, kterými se neznámý snažil nalézt první schod. Mohl to být ale také někdo
od nás. Ten by se ale nepohyboval tak opatrně, nebo by si svítil baterkou.
Vystoupali jsme až do patra, abychom se s ním nestřetli uprostřed schodiště. Asi by ho z nás v té tmě trefil šlak
a nás možná taky.
„Běž to říct klukům do klubovny, já půjdu na pavlač.“ zašeptal jsem Čajíčkovi, když jsme šli kolem klubovny.
Vyšel jsem na severní pavlač a pokračoval po ní až k záchodu na jejím konci. V klubovně zhaslo světlo. Kluci
ve tmě určitě obsadili obě okna.
Na pavlači se objevila tmavá silueta muže. Muž přešel rychle kolem oken naší klubovny a po schodech s jistotou vystoupal směrem k bytu paní Skálové. Když došel těsně ke dveřím, ty se otevřely a muž beze slova vešel
dovnitř. Všechno nasvědčovalo tomu, že Skálová na návštěvu čekala. A když zaslechla kroky na pavlači, tak mu
otevřela.
Vrátil jsem se nazpět ke klubovně. Někdo v ní rozsvítil. Čajíček už na mě čekal na chodbě.
„Planý poplach,“ řekl jsem, „byl to nějaký amant Skálové.“
„Jo. Viděli jsme ho přes okno. Byl to jeden z těch sedmi trpaslíků, kteří k ní šli minule, když jsme měli družinovku.“
Zaujali jsme opět svoje stanoviště dole u úpatí schodiště.
„Domovní dveře do chodby jsou otevřeny.“ řekl Čajíček.
„Aby nám jimi, co jsme byli nahoře, mezitím proklouzli do sklepa,“ zděsil jsem se.
Posvítil jsem na sklep. Dveře byly pořád zajištěny ohnutým hřebíkem. Uklidnil jsem se. Kdyby jimi někdo
prošel, nemohl by je hřebíkem zajistit. Doběhl jsem chodbou k domovním dveřím a zavřel je. Když jsem se vrátil
na schody, právě nás přišla vystřídat další dvojice. San s Gorákem.
V klubovně mezitím propukly hráčské vášně. Několik kluků hrálo mezi sebou dámu a další pilně trénovali
vyhazování, chytání a odkládání kamenů ve hře Kai-maka-maka. Občas se někomu podařilo splnit podmínky pro
členství v Klubu, což bylo jen čtyřmi prvními členy Klubu hlasitě oslavováno. Víc členů Klub zatím neměl.
Pak k nám přes zavřená okna pronikl ze dvora hovor, který nakonec vyústil v hlasitou hádku. Do klubovny se
přiřítil Gorák s očima navrch a hlásil: „Na protější pavlači na sebe křičí paní Mrtvá s Klapkou. To jste ještě nezažili.
Pojďte se na to honem podívat!“
Vyhrnuli jsme se na naši pavlač. Na druhé straně dvora stáli ve dveřích svých bytů paní Mrtvá a Džerome.
Viděli jsme jenom tmavé obrysy jejich postav, protože jediné světlo, které pronikalo na dvůr, svítilo v bytech za
jejich zády.
„Marně kopeš ve sklepě, Jeremiáši! Najdeš prd! Žádný poklad ze synagogy nenajdeš. Ten už vyhrabali Němci,
kterým jsi Rubinfeldy udal!“ křičela paní Mrtvá překvapivě neobyčejně vysokým, ale jasným hláskem na Klapku.
„Co to meleš za nesmysly, ty ježibabo?“ rozčiloval se Džerome.
„To nejsou nesmysly. Všichni tehdy věděli, že jsi je poslal na smrt!“
„Říkám, že to je nesmysl!“ hájil se vztekle Džerome.
„Byl jsi konfident gestapa! A po válce i estébé. Bůh to viděl a ten ti to na věčnosti spočítá!“
Hleděli jsme na tu slovní výměnu jako vyjevení. Kromě nás a paní Sýkorové, ze svého bytu vykoukla i mladá
Skálová.
„Nechtěli byste toho nechat?“ zavolala na hašteřící se dvojici paní Sýkorová. „Nejste tu sami!“ Ale ani jeden
141
si ji ve své zlosti nevšímal.
A slovní přestřelka pokračovala.
„Jestli nepřestaneš žvanit, tak tě uškrtím!“ hřímal Džerome, ale paní Mrtvou nezastrašil.
„Tebe se tak bojím!“ odsekla mu. „Byl jsi a dokonce i seš konfident. A nebohé Rubinfeldy máš na svědomí
jako první. Jenom se divím, že ti to přes všechny režimy až do dneška prošlo!“ Otočila se nazpět do svého bytu a
práskla za sebou dveřmi. Klapka vzteky zasyčel a rozběhl se za ní. Než stačila zamknout, rozrazil dveře a vešel
dovnitř.
„Ježišmarijá, on ji snad opravdu uškrtí!“ zvolala paní Sýkorová směrem k nám. „Musím za nimi!“ Vyběhla na
pavlač, přeběhla ji nebývale čile a také zmizela v bytě paní Mrtvé. Ještě chvíli potom odtud vycházely tlumené
hlasy, ale hádka nakonec přece jenom utichla.
67. NOČNÍ HONIČKA
Na pavlači bylo chladno. Stáhli jsme se do klubovny, kde naopak bylo docela příjemně. Náš elektrický vařič
zatím ještě stačil klubovnu vyhřát. Nesložená aku kamna ležela smutně v koutě klubovny a usedal na ně prach.
Chvíli jsme ještě probírali pavlačovou hádku, hlavně to, jestli by byl opravdu Džerome schopen splnit svoji
výhružku. Paní Mrtvá nás všechny překvapila obviněním Džeroma ze spolupráce s Němci a StB. A nezdálo se, že
by nevěděla, o čem mluví. Vůbec nebyla zmatená, neblekotala nic o mlze a neptala se, kolik je hodin, jak jsme u
ní byli převážně zvyklí.
„Co to znamená, že byl Klapka konfident gestapa a estébé?“ zeptal se Štemplík. Zajímalo to i pár dalších kluků.
„Gestapo byla německá tajná státní policie, která za války na obsazených územích potlačovala odpor domácího
odboje. Po válce bylo gestapo prohlášeno zločineckou organizací a většina příslušníků gestapa byla po zásluze
potrestána. A estébé byla zase tajná státní bezpečnost, vytvořená po válce v naší republice komunistickou stranou.
StB tu je dodnes.“
„Myslíš, že to je pravda, to co na Džeroma vykřičela paní Mrtvá?“ zeptal se Franta.
Robin pokrčil rameny a řekl neutrálně: „Kdo ví…“
Do klubovny vešel Kája.
„Tak co jé?“ zahřímal. „Se mi zdá, že jste zapomněli střídat!“
Robin se podíval na hodinky. Opravdu. Kájova hlídka měla být už před čtvrt hodinou vystřídána. Rychle na
schody vyslal další hlídku.
Vrátili jsme se zase k naší oddílové zábavě. Jenom Keňa zůstal u okna a pozoroval, co se děje ve dvoře. Po
deseti minutách zahlásil: „Džerome odchází od paní Mrtvé.“
Jen pár zvědavců to zajímalo. Ostatní se nedali ve svých zábavách rušit. Džerome vešel k sobě do bytu a za
chvíli stáhl ve všech oknech rolety. Dlouho do noci potom svítila jenom jeho tři pokojová okna. Z bytu jsme ho
už neviděli vycházet. Pokud by se tak stalo, musela by ho vidět naše hlídka dole v chodbě.
Paní Sýkorová odešla od paní Mrtvé až dlouho po Klapkovi. Při odchodu za sebou zamkla vstupní dveře od
paní Mrtvé a zamířila přes pavlače k sobě. Všechna okna od paní Mrtvé vedoucí do dvora, byla při jejím odchodu
tmavá. V bytě se nikde nesvítilo.
Když za paní Sýkorovou zapadly dveře, rozhostilo se v celém domě ticho. Robin nám oznámil, že se jí půjde
zeptat, jak to s paní Mrtvou vypadá.
„Kdyby se něco dělo,“ řekl Bráchovi, „tak pro mě okamžitě přijďte. Beze mne nic nepodnikejte.“
Předal Bráchovi velení a vyšel na chodbu. Paní Sýkorová se kupodivu nedivila, když se objevil u jejích dveří.
„Čekáte na ty tajemné návštěvníky sklepa, že? Váš syn mně slíbil, že si na ně počíháte.“
„Máte pravdu. Proto tady dnes večer jsme. A budeme tu i přes noc. Ale teď jsem se přišel hlavně zeptat, jak to
s paní Mrtvou vypadá a jestli nepotřebuje pomoc.“
„Pojďte dál,“ vyzvala ho.
Robin zůstal stát za dveřmi. „Nebudu vás dlouho zdržovat, protože to může ve sklepení vypuknout každou
chvilku. Stačí, když mě jen stručně řeknete, jak to pokračovalo u paní Mrtvé. Co si řekli na pavlači, to jsme slyšeli
a viděli.“
„No – ještě na sebe křičeli, než jsem tam přišla. Paní Mrtvá už zase byla mimo, začala blábolit o mlze, a když
Klapka viděl, že je to s ní opravdu špatné, tak přestal křičet. Dokonce mi pomohl uložit ji do postele a ochotně mi
donesl z koupelny lavór s teplou vodou a prázdný kýbl, kdyby chtěla zvracet. Pak hned odešel. Trochu jsem ji na
posteli umyla a ona se za chvíli zklidnila a usnula. Chviličku jsem ještě počkala a potom jsem zamkla a vrátila se
do svého bytu.“
„Vy máte klíč od jejího bytu?“
„Mám. Už dlouho. Dala mi ho, abych se k ní dostala, kdyby potřebovala pomoc a neměla by sílu mi otevřít.
Má už přes sedmdesát roků a trpí všelijakými nemocemi stáří. Do nemocnice jít ale nechce. Tvrdí, že chce umřít
ve svém bytě. Nemyslím si, že už nastal její čas. I když – může se stát cokoliv. Tak za hodinku se na ni zajdu
podívat a pak půjdu spát.“
„Proč se pohádali?“
„Cosi mezi nimi nebylo vyřešeno už v minulosti, když ještě byli mladí. Znají se skoro celý život, víte? Dokud
byla paní Mrtvá při síle, tak se hádali, kdykoliv se potkali. V poslední době ale hádky ustaly. Až dnes. Paní Mrtvá
142
zase měla jasnou chvilku a
byla nějak obzvláště bojovně
naladěná.“
„No – kdybyste něco potřebovala, tak na nás zaťukejte. Budeme v klubovně
celou noc.“
Když se vracel do klubovny, všiml si, že se u
Klapky už nesvítilo a také u
Skálové byla tma. Venku
zase přestalo pršet a dost se
ochladilo. Naše hlídka byla
pořád na schodech a vetřelci
nikde.
Poplach nastal až po desáté hodině. Na hlídce byli
Brácha se Šemíkem, když lehce zavrzaly domovní dveře.
Ve světlém obrysu dveří se
objevily dvě tmavé postavy,
které rychle vklouzly do
chodby a dveře za sebou tiše zavřely. Brácha se Šemíkem vystoupali těsně kolem zdi, kde schody tak moc nevrzaly, za roh schodiště a čekali, až obě postavy projdou kolem schodiště do sklepa. Pak zaslechli otevírání sklepních
dveří a potom už jen tlumené vzdalující se kroky v hloubi sklepa.
„Běž to ohlásit Robinovi.“ řekl Brácha Šemíkovi.
Šemík vpadl do klubovny, brada se mu chvěla rozčílením a pracně ze sebe vysoukal, že už jsou feťáci tady. I
nás se zmocnilo vzrušení. Chopili jsme se svých baterek a chystali se vyrazit na nepřítele.
„Nezapomeňte, že je chceme jenom postrašit,“ připomínal nám Robin. Zamknul klubovnu a všichni jsme sestoupili do přízemí a vstoupili do sklepa. Zde jsme jakoby náhodou začali zakopávat o různé překážky, dusat
nohama na schodech a hlavně svítit baterkami na všechny strany, jako bychom prohledávali všechny tmavé sklepní
kouty.
Přitom jsme vedli polohlasné řeči typu: „Byli dva, soudruhu kapitáne!“ řekl Keňa.
A kdosi jiný na to: „Před chvílí jsme je viděli sem vejít.“
„Už sem chodí přespávat celý tento týden.“
„No uvidíme,“ řekl Robin jako ‚kapitán Bezpečnosti‘.
„Tady nikdo není. Budou asi někde hlouběji ve sklepě.“
Prošli jsme pod jižní křídlo. Zde byl sklep rozdělen cihelnými zdmi na tři rozlehlé místnosti a ty ještě dřevěnými příčkami na jednotlivé kóje. Když jsme scházeli po schodech do první místnosti, zahlédli jsme otvorem před
námi v další místnosti pohyb. Oba vyplašení muži prchali podzemím pod západní křídlo domu.
„Tady je Bezpečnost! Stůjte! Jménem zákona, stůjte!“ křičel za nimi Robin.
Několik světelných paprsků proniklo do sousední místnosti a tím jsme oběma mužům vlastně posvítili na cestu.
V běhu poráželi všechno, co jim stálo v cestě. Z toho, jak se ve tmě rychle pohybovali, bylo znát, že se tady vyznají
a že si už dříve pořádně prohlédli a vyzkoušeli ústupovou cestu, pro případ, že by je tu náhodou někdo objevil.
V druhé místnosti, vlevo za zdí, hořela na bedně svíčka a její matné světlo osvětlovalo dvě na zemi ležící
matrace a hromadu všelijakých hader. Robin zhasl svíčku a pokračovali jsme dál v ‚pronásledování‘ vetřelců.
Cestou jsme prohledávali kdejaký kout, abychom měli jistotu, že se tu nikdo před námi neschoval.
Když jsme se dostali pod západní křídlo, najednou jsme uslyšeli několik tlumených ran a pak nastalo ticho.
„Jsou pryč!“ řekl Keňa.
Vypadalo to tak. Pro jistotu jsme ale i tady prohlédli všechny zbývající sklepní kouty. Brácha propátral s Radkem dokonce i světlík a až potom jsme se vydali k otvoru ve zdi vedoucímu do zázemí obchodu, kudy se dalo vyjít
z domu přímo na ulici. Stačilo jen odstranit železný řetěz lehce svázaný drátem.
V místnosti za obchodem nikdo nebyl. Robin nás poslal nazpět pod jižní křídlo, abychom tam na něho počkali.
Potom s Bráchou prolezli do zázemí obchodu a obezřetně se přiblížili ke dveřím, které vedly na ulici. Ty byly
dokořán otevřené. Rozpojený řetěz visel na jednom křídle a drát, který oba konce řetězu spojoval, ležel na zemi.
Dveře znovu zavřeli a pořádně je zadrátovali. Potom přišli za námi.
„Tady ty matrace a hromady hader vyhodíme k popelnicím pod přístřešek na dvůr. “ rozhodl Robin.
„To se v tom fuj tajblu na zemi budeme muset přehrabovat?“ polekal se Štemplík.
„Ono to asi jinak nepůjde.“ řekl Keňa, a aby šel příkladem, chytil za jeden konec bližší matraci a odtáhl ji
z kouta místnosti. Pod matrací se objevila malá knížečka.
„Něco tady je.“ zahlásil Keňa a sehnul se pro to. „Je to nějaký studentský index, nebo co. Asi ho tady nechal
jeden z těch dvou pobudů.“
„Ukaž.“ Vzal jsem mu index z rukou a otevřel ho. Index byl špinavý a dost potrhaný. Tam, kde měla být
143
přilepená fotografie, byla v listu díra. Pod ní bylo napsáno jméno: Zdeněk Malý. Z adresy jsem vyluštil jen, že je
ze Vsetína.
„Člověče, vždyť je to náš starý známý.“ řekl Keňa. „Vzpomínáte si? Asi před rokem jsme ho s celou jeho
hašišáckou partou vyhazovali z naší klubovny.“
No ano! Keňa měl pravdu. Když jsme dostali od byťáku dekret na naši klubovnu, zjistili jsme, že je už obsazená. Skupina mladých lidí si v ní udělala hašišácké doupě. Jeden z nich se jmenoval Zdeněk Malý, jak jsme zjistili
právě z tohoto indexu, který jsme našli na parapetu okna. Mladší kluci, kteří tehdy s námi ještě nebyli, se dožadovali podrobností, a tak jsme jim o tom chtěli vyprávět, ale Robin nás přerušil: „Nejdřív to tu všechno vyneseme.
Povídat si o tom můžeme až v klubovně před spaním.“ řekl Robin.
S odporem jsme protáhli matrace a hadry sklepním oknem na dvůr a naházeli je do první kóje přístřešku k popelnicím. Pak jsme si umyli ruce na chodbě před klubovnou v prameníku. V klubovně jsme lavice a stoly naskládali
na sebe ke stěně, abychom měli na podlaze dost místa na spaní.
Rozrušeni všemi večerními událostmi jsme nemohli dlouho usnout. Nejdříve jsme probrali události dnešního
večera, potom jsme si zavzpomínali na počátky naší historie po získání klubovny a nakonec jsme si vyprávěli ještě
vtipy. Po desátém vtipu jsme se smáli kdejaké hlouposti a nebyli jsme k utišení. Skoro v jednu hodinu po půlnoci
nás musel Robin umravnit přísně vyhlášenou večerkou. Jinak bychom se vyblbovali asi až do rána.
68. SMRT PANÍ MRTVÉ
Ráno nás probudil zoufalý křik: „Chyťte ho! Pozór! Chyťte ho, nebo nám uteče!“
Vyhrabal jsem se ze spacáku. V klubovně bylo šero, za okny se probouzel den. Podíval jsem se na hodinky.
Ještě nebylo ani sedm.
V rohu klubovny seděl ve svém spacáku Štemplík, spal a neartikulovaně řval: „Chyťte ho!“
Rosomák, který ležel vedle, s ním nemilosrdně zatřásl. Štemplík se probral, vyhrabal se ze spacáku a nechápavě
se rozhlížel kolem sebe. Ostatní se začali smát a hodnou chvíli nebyli k utišení. Nikdo už nespal.
„Co se ti zdálo?“ zeptal jsem se.
„Honili jsme dva chlapy a málem nám utekli.“ vybavoval si svůj sen Štemplík.
„Mě se taky zdálo, že kohosi honíme po sklepech.“ přiznal Brácha. „Jeden z nich vběhl do světlíku a vyšplhal
se jako kočka po zdi na takovou desku, která tam trčí ze zdi. A zmizel mi v patře v nějakém okně.“
„Ty máš teda fantazii,“ chechtal jsem se. „Akorát že ve světlíku žádné prkno není. Tudy by ti nemohl zdrhnout.“
„Jak to, že tam žádné prkno není? Včera jsem ho viděl.“
„Žádné prkno tam není! To se ti fakt jenom zdálo.“ trval jsem na svém.
„To prkno tam je!“ ucedil Brácha. A už jsme byli, jako správní bratři, zase v sobě.
„Žádné prkno ve světlíku ze zdi netrčí.“ přidal se Keňa na mou stranu. „Byli jsme tam včera odpoledne, tak to
musíme vědět.“
„Prkno tam je! Vsaďte se!“ rozohnil se Brácha.
„Dobrá. O kofolu.“ řekl jsem. V oddíle byly sázky zakázány, ale o kofolu jsme se sem tam vsadit mohli.
„Půjdeme se tam podívat.“ řekl Brácha.
„Až po snídani.“ rozhodl Robin.
Kluci se začali trousit na záchod a také k prameníku na chodbě, kde jsme na střídačku jakž takž provedli osobní
hygienu. Mezitím jsme postavili na vařič desítilitrový hrnec plný vody na čaj. Všichni, kdo přinesli z domova
čajové sáčky, je dali na jednu hromadu, a když voda začala vařit, polovinu jsme jich naházeli do hrnce. Byla z toho
zajímavá čajová směs.
Po snídani jsme se vyzbrojili baterkami a pouze my tři sázkaři jsme se vydali přes dvůr do sklepa podívat se
do světlíku. Žádné prkno ve světlíku, jak popisoval Brácha, jsme nenašli.
„Je to možné? Vsadil bych se, že tady prkno bylo. Vedlo z jedné zdi na druhou. Přes celou šířku světlíku.“ řekl
Brácha udiveně.
„To ses už vsadil,“ chechtal jsem se.
„A prohrál jsi.“ dodal Keňa.
Nakonec Brácha připustil, že se mu to asi opravdu mohlo zdát. Ze sklepa jsme vyšli na dvůr. U dveří do bytu
paní Mrtvé stála zády k nám paní Sýkorová a marně se snažila dveře odemknout. Když jsme ji hlasitě pozdravili,
tak polekaně odskočila od dveří.
„Máte nějaký problém?“ zeptal se Brácha.
„Nemohu odemknout byt paní Mrtvé a na ťukání neotvírá. Aby se jí tak něco stalo! Včera večer, když jsem od
ní odcházela, nebylo jí po té hádce s tím hulvátem Klapkou zrovna nadvakrát. Už jsem také klepala na Klapku,
aby mi pomohl, ale není asi doma, protože neotevírá.“
„Můžeme to zkusit?“ nabízel se Brácha.
„To byste byli hodní. Už s tím tady pár minut zápasím, ale nevím, jestli se vám to podaří.“
Vyběhli jsme za ní po schodech a paní Sýkorová podala Bráchovi velký dozický klíč. Brácha se ho snažil strčit
do zámku, ale hned na kraji narazil na nějakou překážku. Vytáhl klíč a sehnul se ke klíčové dírce.
„Klíč nejde zasunout, protože je zevnitř v zámku něco zastrčeno. Asi jiný klíč.“ prohlásil.
„Propána! To už mi v minulosti provedla několikrát!“
144
Brácha zabušil na dveře a my jsme se přidali ťukáním na okno. Nejdříve na to nejbližší u dveří a pak i na okna
nad schody a na pavlači.
„Haló, paní Mrtvá, slyšíte nás?“ zavolal jsem. Málem jsem zvolal, paní Mrtvá, nejste mrtvá? To by byl trapas.
Nicméně se z bytu nikdo neozval a záclony za okny se nepohnuly.
„Co budeme dělat?“ zeptala se paní Sýkorová. „Vyrazíme dveře? Co když tam paní umírá a my ji nemůžeme
pomoct.“
„Nemáte doma nějaký tenký šroubovák, nebo tenkou pinzetu?“ zeptal se Brácha.
„Něco doma mám. Hned to přinesu. Škoda že pan Klapka není doma. Ten je na takové případy daleko víc
vybavený.“ Odběhla do svého bytu.
Zaťukali jsme ještě na dveře Džeroma, jestli přece jenom není doma, ale neozval se. Znovu jsme zabušili na
byt paní Mrtvé.
Na dvoře se objevil Robin a na pavlači nahoře naši kluci.
„Co se stalo?“ zeptal se.
„Paní Sýkorová nemůže odemknout byt paní Mrtvé, protože ta nechala v zámku klíč. A bojí se, jestli se jí něco
nestalo, když se ani na klepání neozývá.“ hlásil Keňa.
„Jak to dopadlo s tím prknem?“
„Samozřejmě, že tam žádné nebylo.“ řekl jsem s převahou.
„No – tak jsem se spletl, no!“ řekl Brácha otráveně.
Vrátila se paní Sýkorová. Robin se s ní pozdravil. Podala Bráchovi šroubovák a pinzetu. Brácha se dal znovu
do díla, sledován našimi nedůvěřivými pohledy. Po chvíli prohlásil: „Je venku.“
„Člověče, ty by ses tím mohl živit,“ zavtipkoval Keňa.
„To byla jen náhoda.“ řekl Brácha skromně.
„Haló, co se tam stalo?“ ozval se nad námi hlas mladé Skálové.
„To nevíme a za chvíli se to dovíme.“ odpověděl jsem jí.
Paní Sýkorová odemkla. Hrnuli jsme se za ní, ale Robin nás zastavil.
„Dovnitř půjdu jenom já s Bráchou. Nemůžeme tam vtrhnout všichni. Vraťte se do klubovny. Pak vám řekneme, co jsme tady zjistili.“
Moc se nám to nelíbilo, ale samozřejmě jsme poslechli. Cestou jsme zkontrolovali špinavé matrace vyhozené
ze sklepa po noční akci, zdali zůstaly na svých nových místech u popelnic v přístěnku a teprve potom jsme se
vrátili do klubovny.
Někteří kluci už měli sbaleno a chystali se vyrazit k domovu. Jiní stáli na pavlači a dívali se přes dvůr k bytu
paní Mrtvé. Přidali jsme se k nim. Na horní pavlači stepovala netrpělivě Skálová. Asi chtěla tajně vypustit svého
nového amanta z bytu a my jsme jí, nebo vlastně mu, v nenápadném odchodu překáželi.
Z bytu paní Mrtvé vyšel Brácha a polohlasně na nás zavolal: „Paní Mrtvá zemřela. Letím na Dolňák pro doktora!“ Profrčel dvorem a zmizel v chodbě pod námi. Když to Skálová slyšela, vrátila se nazpět do svého bytu.
„Džerome ji zabil.“ řekl Kája.
Překvapeně jsem se na něho podíval, protože mě to také napadlo.
„Tím, jak na ni včera křičel.“ dodal Kája na vysvětlenou.
Možné to bylo. Paní Mrtvá na tom zdravotně nebyla dobře už několik let a dalšími lety se to jenom zhoršovalo.
A ta hádka s Klapkou ji mohla dorazit.
Brácha se vrátil s nějakým mužem asi za dvacet minut. Muž nesl v ruce doktorskou kabelu. Do bytu paní Mrtvé
vešel jenom doktor. Brácha zůstal s námi na pavlači.
„Co se tam stalo? Viděls tam něco podezřelého?“ zahrnuli jsme ho otázkami.
„To nám řekne Robin, až se vrátí.“ odbyl nás Brácha.
Když se dál nic nedělo, vrátili jsme se do klubovny sbalit si svoje věci. Trvalo chvíli, než Robin přišel. Řekl
nám, že podle mínění doktora, paní Mrtvá zemřela ve spánku přirozenou smrtí. Trval na tom i potom, když mu
Robin řekl o včerejší Klapkově výhrůžce. Také v tom smyslu vyplnil příslušné papíry. Když jsme později vycházeli z domu, právě dorazila pohřební služba. Na to, až ji budou vynášet z domu, jsme už nečekali.
Zvláštní bylo, že se po celou dobu venku neobjevil Džerome, i když jindy se zajímal o všechno, co se v baráku
děje. Pochyboval jsem, že tak brzy ráno někam z bytu odešel. Podezříval jsem ho, že po celou dobu byl doma a
pozoroval náš pohyb na dvoře. Možná si uvědomil, že nemá úplně čisté svědomí. Že tou nesmyslnou hádkou mohl
paní Mrtvé pomoct předčasně do hrobu.
69. JAK JSME SI POŘÍDILI AKUMULAČNÍ KAMNA.
(Z oddílové kroniky ‚zhutnil‘ do jedné kapitoly Robin.)
Říjen až prosinec 1988. Tvrdě makáme na úpravě klubovny. Stavíme příčku, v ní osazujeme dveře, natahujeme
elektrické dráty, omítáme. V klubovně je ale chladno. Stará kamna po zatopení, než se v nich uhlí dostatečně
rozhoří, vždy nejméně půl hodiny nepředstavitelně kouří. Museli jsme pořád větrat okny na pavlač. Dým byl vždy
tak hustý, jako by u nás hořelo. Několikrát se chystali vyděšení nájemníci domu U Žida zavolat hasiče, ale naštěstí
jsme jim to vždycky včas rozmluvili.
Po schůzkách páchneme kouřem, jako špatně vyuzené maso. Šoféři městské dopravy si nás začínají všímat a
odmítají nás brát do autobusů nebo tramvají. Nějaký horlivec z městské civilní obrany, kterého jsme jednoho
145
mrazivého dne při návratu do svých krásně vytopených domovů míjeli, málem vyhlásil plynový poplach v domnění, že nepřítel zaútočil na naši republiku nějakým neznámým smrdutým plynem. Když potom i doma naše
maminky nad námi lomily rukama: „Proboha, Petříčku (Karle, Vládíčku, Jeníku atd.), co se ti v tom turisťáku
stalo? Vždyť ty ses snad posr…! Okamžitě se jdi vykoupat a šaty si dej vyvětrat na balkon!“, bylo rozhodnuto.
Kamna na tuhá paliva vyhodíme a nahradíme je elektrickými nepáchnoucími akumulačními, nádhernými, lehce
dostupnými kamny. Některé prudké povahy chtěly stará kamna vyhodit okamžitě, jenže to nešlo, protože v tu
chvíli byla kamínka rozpálená doběla a také proto, že jim v tom Robin zabránil. A to jsme udělali dobře, protože
akumulačky se nám nepodařilo celou zimu uvést do chodu.
Letos v lednu uhodily mrazy, takže jsme ještě byli rádi, že vůbec nějaká kamna máme. Kamna vždycky nějakou
dobu kouřila, ale nakonec si dala říct a směle plnila našeho vyhlášené heslo: „Smrádek, ale teploučko!“
Robin zašel s čerstvě zpracovaným projektem a s povolením od rozvodných závodů za svým bývalým spolužákem do Okresního stavebního podniku s prosbou, jestli by nám kamna prodali a nainstalovali. Projekt i objednávku přijali s příslibem, že co nevidět jejich dělníci na práci nastoupí. Sláva! Nezmrzneme! A hlavně: nebudeme
už smrdět! Do konce ledna ale dělníci nepřišli.
Únor. Zatím se nic neděje. Objednávka na OSP je zřejmě teprve ‚jen krátce‘. Toužebně vyhlížíme dělníky
z OSP a jaro. Mezitím jsme se ve starých kamnech skoro všichni jakž takž naučili topit.
Březen. Dělníci nepřišli, ale jaro naštěstí ano. Nešťastná doba na instalaci kamen. Z jara OSP zahájilo práce na
stavbách, ze kterých kynulo víc peněz.
Duben. Pořád se nic neděje. Venku je teplo, takže už nemusíme topit.
Květen a červen. Nic. Pomalu jsme už zapomněli, že nám mají óespáci kamna instalovat.
Červenec. Na OSP vybírá polovina zaměstnanců dovolenou. O instalaci takové prkotiny, jako jsou obyčejná
kamna, nemůže být pro nedostatek volných pracovníků ani řeč.
Srpen. Totéž jako v červenci pouze s tím rozdílem, že dovolenou vybírají teď ti, kteří si ji nevybrali v červenci.
Pondělí 2. října. V sedm ráno, ještě před začátkem školy, se schází u klubovny parta dobrovolníků. Přijíždí
auto OSP – přiváží kamna a materiál: dráty, písek, cement a šamotové cihly do kamen. Naše parta dobrovolníků
tahá vše do prvního patra a uskladňuje to v klubovně. Auto odjíždí, my prcháme do školy. Odpoledne nadšeně
sekáme podle nákresu drážky pro elektrické vedení od klubovny chodbami do přízemí k hlavnímu elektrickému
rozvaděči. Potom naše nadšení opadává, protože dělníci z OSP znovu nepřišli. A nepřišli až do konce října.
Až koncem října se konečně zase něco začíná dít. Dělníci vysekali drážky pro vedení, ale jinde, než jsme je
podle jejich přání vysekali my. Místo starého domovního rozvaděče postavili u domovních dveří dva nové, které
připomínaly velikostí předpotopní almary. Aby prý byla rezerva, kdyby se tady v budoucnu ještě někdy něco
muselo napojovat. Začátkem listopadu slavnostně prohlásili: „Jste napojeni!“
„Ale kamna nehřejí,“ divil jsem se.
Hleděli na mě jako na elektrikářského ignoranta (což jsem).
„Kamna hřát nemohou,“ vysvětlili mi, „protože nejsou sestavena a napojena do sítě.“
„Já myslel, že po tom všem, co jste tady až dosud udělali, už jsou napojená. Nebo ne?“
Měli se mnou trpělivost a vysvětlili mi to: „No – jsou sice napojená, ale není to všechno. My jsme udělali, co
bylo třeba, další provede firma KOVO-DŘEVO. Musíte se obrátit na ně.“
„Aha!“
Ještě začátkem listopadu navštěvuji několikrát firmu KOVO-DŘEVO na druhém konci města a vysvětluji, že
bude tuhá zima a že to určitě nepřežijeme a že budou mít na svědomí přes třicet dětí, jestli hned nepřijdou práci
udělat. Vidina smrti třiceti dětí s nimi otřásla, a že tedy teda někoho pošlou…
A skutečně. Hned druhý den dopoledne se dostavil montér (musel jsem si vzít dovolenou), znaleckým okem
mrknul na kamna a na vzorně do komínku poskládané šamotky a prohlásil: „OSP vám dodalo špatné šamotové
cihly. Kamna složit nelze. Ozvěte se, až vám cihly vymění. A nechte si od nich potvrdit záruční list.“
Ještě týž den běžím na OSP. Oznamuji opatrně jedné úřednici, abych ji něčím neurazil, že se někde stala chyba
v šamotových cihlách, nebo co. A že také potřebuji potvrdit záruční list.
Úřednice prohlásila, že to musím do Technomatu, protože OSP kamna koupil od nich. Záruční list musí potvrdit Technomat. Jestli jsou cihly jiné velikosti, než jaké tam patří, tak nám je samozřejmě vymění. Došlo k trapnému
nedorozumění. „To víte, ta politická situace tady teď nikomu klidu nepřidá. A tak jsme se my nebo oni asi přehmátli.“
Jdu hned do Technomatu. Tam mi vysvětlují, že záruční list musí potvrdit sklad OSP, který od nich kamna
odebral. Srdečně děkuji za vysvětlení a chvátám do skladu OSP. Sklad je umístěn asi schválně na jiném konci
města než ředitelství OSP (asi abych se prošel, když jsem ten turista). Zde je mi vysvětleno, že po nich potvrzení
záručního listu ještě nikdy nikdo nechtěl, takže nevidí žádný důvod, proč by mi ho měli potvrzovat. Tak jsem na
tom netrval.
O dva dny později mě přijal ředitel OSP a sdělil mi, že je vše vyřízeno. Mám zajít znovu do skladu OSP.
Nečekám na nic a pádím. Opravdu. Razítko mi na záruční list, a tentokrát bez řečí, konečně dali.
V dalších dnech (znovu si musím vzít dovolenou) OSP přiváží správné šamotové cihly, ty nehodící si odváží.
V polovině listopadu (to ještě nepropukla revoluce, později nazvaná Sametová), po předchozích různých intervencích našich známých a vlivných rodičů, přišel znovu do klubovny montér z KOVO-DŘEVO. S napětím jsem
čekal, co si zase vymyslí a z klubovny odejde, ale k mému překvapení neodešel a konečně to vyšlo! Asi za dvě
hodiny měl všechno složeno a propojeno. Až na jednu elektrickou krabici ve zdi nad kamny. Mršku. Trčelo z ní
146
několik nespojených káblíků. Odhadoval jsem to tak na deset kousků.
„Hotovo,“ zahalekal montér s pýchou v hlase a strčil mi pod nos nějaká lejstra k podpisu. „Tady mi to podepište.“
„Jak to, hotovo?? A co tady ta škatule ve zdi plná nezapojených drátů?!“
„Lituji, šéfe. Ty vám mělo zapojit OSP. Takže se musíte obrátit na ně.“
Byl jsem na infarkt. Volám elektrikářům do OSP, jak to vypadá s nezapojenou krabicí a že musí okamžitě
přijet a navzájem káblíky propojit. Pozorně mě vyslechli a prohlásili, že nepřijedou, protože do krabice se musí
vložit nějaký ‚xy‘ spojovací prstenec a ten, bohužel, nemají na skladě.
Nezbylo mi, než oběhnout všechny prodejny elektra ve městě. Až v té předposlední cosi podobného měli, ale
pak zjistili, že to je jenom krabice bez prstence. Takže podle zákona schválnosti měli kompletní krabici i s prstencem až úplně v poslední prodejně. Že jsem nešel do ní jako do první! Mohl jsem si ušetřit kilometry běhání! Značně
otráven kupuji tedy celou krabici, protože mi prstenec zvlášť nemohou prodat. No co - prstenec z ní vyjmeme a
použijeme a krabici bez prstence si strčíme za klobouk.
V neděli po ránu vstupuji s krabicí do příjemně vytopené klubovny a nemohu tu záhadu pochopit. Ze zdi stále
trčí nepropojené dráty jako v pátek, ale kamna přesto hřejí jako divé! A protože jsem opravdu velký elektrikářský
ignorant, nechápu to a začínám věřit na zázraky. Nepropojené dráty od kamen a kamna přesto topí!! Zázrak!
V pondělí v práci jsem poprosil svého kolegu, elektrikářského projektanta, jestli by nemohl propojit ty trčící
dráty on, což během polední přestávky bez problémů za čtvrt hodiny provedl. Přitom mi vysvětlil, že kamna mají
dvě napojení. Jedno na nabíjení tepla v nočních hodinách, což napojilo KOVO-DŘEVO a druhé napojení na ventilátor, aby mohlo být akumulované teplo přes den vháněno do místnosti, což provedl teď on (mělo provést OSP).
Od tohoto zlomového okamžiku kamna fungovala skvěle.
17. listopadu vypukla revoluce, což s instalací našich kamen nemělo ale vůbec nic společného. Jen snad takovou naději do budoucna, že v kapitalismu si určitě žádná firma nedovolí instalovat taková pitomá kamna skoro
celý rok. Už se na ten kapitalismus docela začínám těšit.
70. TŘETÍ VZKŘÍŠENÍ JUNÁKA
V prvním listopadovém týdnu nastal hromadný odchod
občanů Německé demokratické republiky na západ do
Spolkové republiky Německo. Velvyslanectví NSR
v Praze bylo přeplněno desítkami lidí žádajících o povolení odchodu na Západ a situace byla zakrátko k neudržení.
Vedlo to k pádu vlády v NDR. O dva dny později bylo na
tiskové konferenci v přímém televizním přenosu vyhlášeno zástupcem komunistického vedení, že občané NDR
mohou svobodně uskutečnit cesty do NSR. Ještě téhož dne
večer padla známá Berlínská zeď52). Další den v Bulharsku
odstoupil její dlouholetý prezident a vůdce komunistů. U
nás už to také vřelo na plné pecky, ale komunisté se pořád
drží u moci.
V pátek 17. listopadu jsme se vraceli s Robinem z Ostravy ze schůze krajských turistických funkcionářů. Aby
mu nebylo v autě smutno, vzal mě sebou. Schůze byla zajímavá tím, že pod tlakem politických událostí, bylo
ústřední vedení TOMů ochotno zavést v činnosti oddílů změny, které silně připomínaly činnost skautských oddílů
a které nám byly po celou dobu naší činnosti více či méně vytýkány a zakazovány. Všichni přítomní vedoucí
oddílů, kteří byli obeznámeni se skautskou problematikou, to přivítali s nadšením. Jenže pro zavedení těchto změn
v oddílech TOM bylo již pozdě.
V našem trabošu jsme neměli zabudované rádio, ale vezli jsme si sebou tranzistorák, a tak jsme poslouchali,
co se děje v Praze. Tam měla proběhnout manifestace k 50. výročí smrti studenta Jana Opletala, kterého v roce
1939 zastřelili němečtí okupanti. Vzpomínkový průvod byl vypraven z míst, odkud byl před padesáti lety vypraven
i pohřební průvod s ostatky Jana Opletala. Průvod skončil na Vyšehradě v osmnáct hodin zpěvem státní hymny.
Teď bylo devatenáct hodin pryč a proti postupujícímu davu z Vyšehradu na Václavské náměstí na Národní třídě
zasáhla policie. Co se tam dělo jsme si neuměli představit. Pozdě v noci pronikly zprávy, že účastníci pochodu
byli na Národní třídě nemilosrdně zbiti příslušníky bezpečnosti53).
V sobotu jsme hned po ránu střídavě poslouchali zprávy z rádia a sledovali zvláštní zprávy v televizi. Dověděli
jsme se, že vznikl stávkový výbor vysokoškoláků a ředitelé pražských divadel se dohodli, že na protest proti zásahu
policie proti studentům nebudou jejich divadla večer hrát. Ve větších městech se konaly demonstrace.
V neděli odpoledne se u nás doma objevil bývalý člen Karvinské trojky Kotík, toho času student Univerzity
Karlovy v Praze. Studenti všech fakult pražských vysokých škol se rozhodli pro týdenní stávku. Jejich stávkový
výbor rozeslal do všech měst své vyslance, kteří měli na vysokých školách agitovat pro vyhlášení stávky. Kotík u
nás přespal a druhý den šel agitovat na Univerzitu Palackého.
Studenti v pondělí ráno již stávkovali, obsadili hlavní budovu univerzity a začali tisknout letáky s výzvou, aby
se k nim připojili i ostatní občané. Náš gympl také uvažoval, že se ke stávce připojí. Už jenom proto, že by se tím
pádem neučilo.
147
Večer se sešla demonstrace na Horním náměstí u sousoší
Svaté Trojice. Několik tisíc lidí. Spousta jich nesla transparenty vyzývající ke generální stávce. Většina z nás se demonstrace zúčastnila. Byla v nás malá dušička, protože esenbáci stáli opodál a nikdo nemohl vědět, jestli proti nám nezasáhnou jako v Praze. Nezasáhli.
Na demonstraci jsme se dověděli, že v Praze byla ustanovena nová politická síla nazvaná Občanské fórum – OF.
V úterý dopoledne jsem zaskočil k Robinovi do práce, pracoval v Obchodním projektu, a poprosil jsem ho, zdali by nemohla být na jejich světlotisku v plánografii rozmnožena výzva naší školy, že se připojujeme ke generální stávce. Robin měl strach, abychom na listech nenechali svoje otisky
prstů, a tak se nevystavili pozdějšímu případnému stíhání. Museli jsme si vzít rukavice a v nich jsme rozmnožili
asi dvě stě letáků. Když jsme potom vyběhli s výzvou do ulic, zjistili jsme, že město je doslova oblepeno podobnými výzvami ze všech stran a že není v lidských silách v těchto překotných dnech zkoumat všechny letáky a
pátrat přes nějaké otisky prstů po těch, kdo je ve městě vylepili.
Odpoledne se konala další demonstrace a potom se už demonstrovalo každý den.
Družinovky v tomto týdnu nestály za nic. Všichni kluci v oddílu, i ti nejmenší, byli rozjitřeni všemi těmi
událostmi kolem sebe. Starší hoši s nadšením vyprávěli, jak u nich na školách probíhalo nebo neprobíhalo vyhlášení stávky. Kdo z kantorů se ke stávce připojil a kdo ne. Ti mladší hleděli na vypravěče vykuleně, protože většinu
z toho nechápali. Nám starším ale bylo jasné, že pokud režim padne, bude opět obnovena skautská organizace
Junák. Dotírali jsme na Robina s otázkami, zdali se to opravdu stane a ten nás ujistil, že určitě. A měl pravdu.
Stejně jako při dvou předchozích vzkříšeních Junáka v roce 1945 a 1968, skauti na Olomoucku nepotřebovali
čekat na pokyn z vyšších míst či odjinud. Při dvouhodinové demonstrativní stávce v pondělí 27. listopadu 1989,
kdy se na olomouckém Horním náměstí sešlo padesáti tisícové shromáždění na mohutné manifestaci občanů města
a okresu, přednesl poslední náčelník Junáka inženýr Štefka - Dan stanovisko, které den před tím spolu s ním
sestavili jeho spolupracovníci J. Černý - Baby, dr. B. Šula - Bob, L. Rusek - Šaman a dr. L. Kvapil - Sir:
„Vážení přátelé, využívám této příležitosti, abych jako člen Hnutí za občanskou svobodu a místonáčelník československého Junáka pozdravil toto shromáždění a připojil se ke spravedlivým požadavkům generální stávky
našeho lidu. I my, skauti a skautky, máme trpké zkušenosti z nesvobody. Byli jsme třikrát násilně rozehnáni poprvé nacisty v roce 1940 a pak dvakrát po válce: v roce 1948 a 1968. Vítáme obrodný proces směřující k demokracii a svobodě naší společnosti, v níž se naše mládež bude dobrovolně sdružovat podle svých zájmů. JSME ZDE
a JSME PŘIPRAVENI k nové, svobodné a vlastenecké práci pro naše děti, mládež i dospělé. K tomu nám pomáhej
Bůh!"
Junák, podobně jako bájný pták fénix, se již potřetí vzkřísil z popela k novému životu.
*
Od smrti paní Mrtvé se nám Džerome Klapka pořád vyhýbal, jako by neměl čisté svědomí. Asi si opravdu
dával za vinu, že tou poslední nesmyslnou hádkou ji pomohl na onen svět. Zato jsme několikrát potkali Agenta
Jana, který se znovu objevil u naší klubovny a vyzvídal, jestli budeme napříště junácký oddíl, nebo zůstaneme jako
TOM. Také se nám pořád snažil sdělit novinky o nově vydaných foglarovkách, či foglarovkách připravovaných
k vydání. Pro nás to nebylo nic nového, protože
podobné informace dostával i Robin od svých
známých z Prahy. A stejným zpravodajským kanálem jsme se dověděli,
že byla v Praze otevřena
Skautská informační kancelář54).
Všichni bývalí skauti,
kteří se v poslední době,
vlivem vyšetřování StB,
přestali z opatrnosti scházet, obnovili činnost a vyhlásili přípravný výbor
Okresní rady Junáka. Robin v přípravném výboru
samozřejmě nemohl chybět. Nám na oddílovce
oznámil, že po úplném
148
obnovení Junáka, budeme dál pracovat jako skautský oddíl55).
A některé skautské věci jsme si hned zavedli. Začali jsme si podávat při setkáních levou ruku a seznámili jsme
se s junáckým zákonem. Pro některé kluky bylo překvapení, že junácký zákon byl téměř totožný s našim oddílovým zákonem. Robin nám každému dal kousek hnědé látky, podle kterého jsme si měli koupit v Prioru látku
velikosti 60x60 cm na skautský šátek. Vysvětlil nám skautský pozdrav a význam hesla ‚Buď připraven!‘.
Ve středu se na naší družinovce znovu objevil Agent. Přišel se zprávou, že na Envelopě je z krabic, kolem
budovy okresního výboru komunistů, postavená obrovská stěna, ať se na ni jdeme podívat, že stojí za vidění.
Přitom se důležitě rozhlížel po klubovně, a tak jsem řekl, abychom se ho co nejrychleji zbavili, že se tam půjdeme
podívat hned teď.
Stěna poskládaná z lepenkových krabic od různých potravin stála za to. Byla vysoká skoro tři metry a dlouhá
přes padesát metrů. A stále rostla. Některé krabice byly popsány hesly proti režimu a pomalovány různými karikaturami.
V budově sekretariátu strany se svítilo a každý, kdo chtěl vejít do budovy, musel projít kolem krabicové stěny. Všichni soudruzi procházeli
tiše a se sklopenými hlavami, jenom jedna soudružka se celou cestu bezmocně rozčilovala a nadávala nám za to, že jsme si něco takového vůbec
dovolili. Dav lidí začal pískat a soudružka bleskurychle zmizela v budově.
Do klubovny jsme se už nevraceli, protože bylo po šesté hodině. Klukům
jsem nařídil, aby šli rovnou domů a nikde se zbytečně nezdržovali, aby o
nás rodiče neměli, v této revoluční době, strach.
V pátek 15. prosince jsem šel na oddílovku, když mi na Rozdělovací
třídě přehradil cestu velkolepý průvod studentů Univerzity Palackého
s alegorickými vozy. Průvod se zastavil u budovy okresního soudu, kde
po obou stranách vchodu do budovy stály na podstavci dvě velké sochy
lvů. Byl jsem zvědav, co se bude dít a dělo se. Oběma českým lvům byla
nasazena na hlavu královská koruna, kterou jsme měli po celou dobu ve
státním znaku mimo komunistickou éru. V té měl lev nad hlavou sovětskou rudou hvězdu56).
V další dny se k nám do klubovny začali trousit vedoucí spřátelených
tomáckých oddílů a chtěli se dovědět co nejvíce o podmínkách členství
v Junáku a jaké změny by museli ve svých oddílech provést, kdyby chtěli
s oddílem do Junáka přejít. Robin jim to všechno vysvětlil a předvedl.
Někdy byl z toho úplně umluvený, ale dělal to s úsměvem a nadšením.
71. ODDÍLOVÉ VÁNOCE
A v proměně dějin tu byly naše další oddílové Vánoce. Tajná vánoční činnost nebyla tentokrát vyhlášena.
Kvůli politickým událostem byli všichni neuvěřitelně rozjívení, a tak Robin rozhodl, že si sice vánoční oddílovku
uděláme, ale družiny nemusí nic tajně vyrábět a pátrat po tom. Kdo chce nějaký dárek pro oddíl vlastnoručně
vyrobit, může, ale nebude to bodované.
V prosinci spadla teplota nečekaně pod nulu, ale díky našim akumulačním kamnům, bylo v klubovně příjemně
teplo. Kamna hřála bez závad. Kam se na ně hrabal náš elektrický vařič nebo smradlavý vincek, teď již uložený ve
sklepě a čekající na odvoz do sběrných surovin.
A naše rozjívenost se nám málem nevyplatila. Z poslední družinovky před vánoční oddílovkou jsem musel
odejít z klubovny o něco dřív domů. Klíče od klubovny jsem předal Čibymu, že mi je vrátí na oddílovce, aby
nemusel za mnou chodit až na Tabulák. Poslední, kromě Čibyho, zůstala v klubovně ještě ‚úklidová četa‘ ve složení Kája a Filda. Když uklidili, zamkli klubovnu a šli domů.
Ve čtvrtek měli družinovku Rysi. Když rádce Rysů San přišel do klubovny, málem ho porazilo. Celá klubovna
tonula v šedé mlze a v děsném zápachu. V první chvíli se lekl, že v klubovně něco hoří, ale nikde neviděl žádný
oheň. Otevřel okna a dveře, aby průvanem vyvětral smrádek. Pak začal pátrat po zdroji zápachu a kouře. Objevil
ho poměrně rychle. Na akumulačních kamnech ležel horkem seškvařený kus hadru. Původně to byla deka, kterou
tu někdo zanechal po naší noční hlídce na feťáky. I přes několik výzev, ať si ji majitel odnese domů, se tak nestalo.
A někdo z naší družiny ji musel, před odchodem z klubovny, nedopatřením položil na kamna. A tohle byl výsledek.
Ještě štěstí, že se deka jenom seškvařila a nezačala hořet.
Když jsme to ohlásili Robinovi, málem ho trefil šlak. Protože jeden z hlavních důvodů, proč jsme akumulační
kamna instalovali, bylo, abychom v klubovně nemanipulovali s otevřeným ohněm a svou nepozorností ji nezapálili. A teď se nám to málem podařilo i pomocí akumulaček, což by byl asi světový rekord. Všechny tři výtečníky
z naší družiny potrestal minusovými body.
V pátek jsme přišli na oddílovku ustrojeni slavnostně v krojích. Většina z nás měla na krku hnědé skautské
šátky, na rukávech našity domovenky a skautské hodnostní označení. K dokonalosti nám chyběl už jenom kovový
slibový odznak připíchnutý na hrudi.
Jako loni i letos se tu sešla hromada cukroví, vařili jsme čaj, zazpívali si oddílové písničky a zahráli si veselou
vánoční olympiádu.
149
Robin přivezl krásně očištěnou kravskou lebku, která byla skoro celý rok zakopaná u chaty jeho sestry v Hrubé
Vodě, kde nám ji broučci pomohli zbavit masa. Pak roztrhl papír na velkém, motouzem převázaném balíku a
předvedl nám, Tarzanovým strýcem ušité, stanové dílce. Senzace! Nakonec pár kluků přece jenom předalo některým svým kamarádům osobní dárky, i když jejich výroba byla dopředu vyhlášena jako dobrovolná.
Ve vánočním Třítéčku uveřejnil Robin v Řefvu Trojky téměř vědeckou práci o tom, jak dlouho trvalo, než mu
krevní sraženina odrostla z palce po jeho zranění na táboře. Byly tu uvedeny i tipy našich kluků, jak dlouho to
bude trvat. Kdepak do konce prázdnin, jak jsme většinou hádali. Trvalo to tři a půl měsíce, než sraženina společně
s nehtem odrostla!
Potom nám přečetl svůj příběh ze života:
„Jak jsem si pořídil své první brýle.
Jak šly roky, zjistil jsem, že mám na čtení ‚krátké ruce‘, jak to tak v životě postupně
potká všechny starší lidi. A tak jsem se letos v září rozhodl zajít na oční kliniku a nechat si
vytřít zrak – é – vyšetřit zrak za účelem získání brýlí. Prvních brýlí v mém životě.
Od své ženy, která před časem z Bytové domovní správy odešla a nastoupila do zaměstnání v nemocnici, jsem si nechal podrobně vysvětlit cestu na oční kliniku. Nakonec Lexa
prohlásila: ‚Už tam seš ohlášený.‘ A já vyrazil do labyrintu nemocničních budov podle jejich
pokynů.
Vzhledem ke své dlouholeté oddílové praxi s mapou jsem na mapě a posléze v terénu příslušnou budovu našel
poměrně snadno. Došel jsem ke schodům před budovou, s lehkostí mladíka ve věku 48 let jsem je překonal a na
vstupních dveřích, sice stěží, ale přece jenom jsem přeslabikoval informační tabulku: Oční, ušní, nosní, krční
klinika.
Podle popisu, kterým mě obdařila moje žena, jsem se měl hlásit v přízemí budovy na ambulanci. A opravdu
tam ambulance byla. Takže jsem bez problému dorazil k cíli. Lidí tu bylo jako máku. Než na mne dojde řada, tak
to se načekám. Nedá se nic dělat. Musím to vydržet.
Sestra na příjmu si zapsala moje jméno a na moje sdělení, že už jsem tady ohlášen svou manželkou, se zatvářila
trochu nejistě. Potom zašla kamsi dozadu, a když se po chvíli vrátila, tvářila se nejistě ještě víc.
‚Kdože vás to tu ohlásil?‘ zeptala se.
‚No moje manželka. Pracuje na stravovacím úseku tady v nemocnici. Říkala mi, že se mám u vás hlásit.‘
Zadumaně se zahleděla na moji kartu, po chvíli znovu odběhla kamsi dozadu, vrátila se a rozhodla: ‚Tak si
chvíli počkejte.‘
Posadil jsem se a čekal. Uběhla hodina. Lidi z čekárny postupně odcházeli a další nepřicházeli. Když už jsem
v čekárně zůstal úplně sám, bylo jasné, že konečně přijdu na řadu.
Z ordinace na mne vyjukla jiná sestra, ne ta která mě zapisovala a zeptala se: ‚Co vlastně po nás chcete, pane?‘
‚No přece brýle!‘ řekl jsem.
Sestra se křečovitě zachytila dveří a rozchechtala se na celé kolo. ‚Brýle? Tak to budete muset zajít o patro níž
do suterénu na oční. Tady je ušní oddělení.‘
Trapas! Ještě že už v čekárně nikdo nebyl. Jako blesk jsem sjel o patro níž a lámal jsem si hlavu, jak jsem si
mohl poplést, já stavař, přízemí se suterénem. Došlo mi to až později, když jsem budovu opouštěl. Budova je
postavena na svahu a dá se do ní vstoupit dveřmi z obou stran. Výš na svahu se sice vešlo do přízemí, a logicky
měl být pod přízemím suterén. Ovšem na opačné straně, kde byl okolní terén o celou výšku patra níže, mohl
kdokoliv tvrdit, že z této strany se nevejde do suterénu ale do přízemí. A protože Lexa vcházela vždy pouze touto
stranou, brala to jako přízemí. Takže když mi řekla, že oční ambulance je v přízemí, a já do přízemí vstoupil
z vyšší strany na druhé straně, byl jsem vlastně na ušní ambulanci a ne na oční. Podle informační tabule na venkovních dveřích jsem to nepoznal, protože tam byly vyjmenovány všechny ambulance.
Konečně jsem byl na správném místě! Na oční ambulanci. Jenže tady už na mě nikdo nečekal, protože jsem se
opozdil víc jak o hodinu. Všichni odešli na oběd a sestra mi doporučila, abych přišel další den.
Oči mi tedy vyšetřili až druhý den. Když mi doktorka hlásila výsledek, jenom jsem překvapením otevřel ústa.
Jedno oko 1,5 dioptrie a druhé 2.
A když jsem se potom se svou anabází (slovník cizích slov z roku 1981 str. 20: anabáze = dlouhé a obtížné
vojenské tažení) svěřil svým kolegům v práci, všichni se shodli na tom, že když už jsem byl na ušním, měl jsem
si nechat prohlídnout i uši. Jestli je mám vůbec způsobilé k tomu, aby se mi brýle daly za ně zaháknout.
Ach jo! Starší lidi jsou všem už jenom na prču.“
O vánočních svátcích odvysílala televize znovu seriál Záhadu hlavolamu, který byl zfilmovaný před dvaceti
lety. Mluvíme potom o něm při vánočním turnaji v ping-pongu, který se uskutečnil v klubovně. Seriál se našim
klukům většinou líbil. Mně se víc líbily knížky, podle kterých byl napsán scénář seriálu.
Podle již potvrzených zpráv by měly začátkem nového roku vyjít v jedné knížce všechny tři romány stínadelské
trilogie: Záhada hlavolamu, Stínadla se bouří a Tajemství Velkého Vonta. Už aby to bylo!
29. prosince jsme v televizi sledovali volbu našeho nového prezidenta. Stal se jím disident, spoluzakladatel
Charty 77, nám nepražským poměrně neznámý Václav Havel. Poznali jsme ho až z televizních přenosů manifestací
na letenské pláni a na Václavském náměstí v Praze57).
150
72. ZÁHADA ODEMKNUTÉ KLUBOVNY
Četl jsem několik detektivních románů, v nichž se řešila ‚záhada zamčeného pokoje‘. Jistě podobné příběhy
znáte. V zamčeném pokoji je objevena mrtvola, klíč je zasunutý v zámku zevnitř pokoje a okna se nedají z venku
otevřít (a ještě se pokoj nachází od třetího patra výše). Až pitvou se zjistí, že jde o vraždu, i když na první pohled
by laik řekl, že se jedná o sebevraždu. Detektiv musí vyřešit, kdo vraždil a jak se dostal ven ze zamčeného pokoje,
když pokoj byl zamknut zevnitř. My jsme v lednu řešili obrácený případ. Nešlo o vraždu a klubovna nebyla zamknutá, ale odemknutá. O co šlo?
Po vyhlášení obnovení činnosti Junáka nastal nebývalý zájem o členství v něm, podobně jako tomu bylo po
válce v roce 1945 při prvním jeho vzkříšení a potom i v roce 1968 při druhém vzkříšení58).
Na první oddílovce v novém roce se do našeho oddílu přihlásilo hned osm nováčků. Geňa, Jenda Kalous,
Vrána, Piškot, Júhehe, Kamo, Váleček a Vilemín Pulec, takže nás najednou bylo v oddíle kolem čtyřiceti. Další
nával nováčků bychom už nezvládli, a tak jsme se rozhodli, že je budeme posílat k jiným oddílům.
Zapsané nováčky do oddílu jsme si rovnoměrně rozdělili do všech tří družin. K nám byli přiřazeni Geňa a
Piškot. Druhý jmenovaný na sebe upozornil hned tím, že v klubovně zapomněl na své první schůzce stravenky na
oběd a 28 korun. Všimli jsme si toho, když už byl po oddílovce pryč z klubovny. Stravenky a peníze strčil Robin
do šuplíku svého velitelského stolu, že mu je vrátí na příští oddílovce.
V úterý jsem se někde venku znovu nachladil. Kýchal jsem a smrkal, takže mě Lexa nechala ve středu doma a
do školy jsem nemusel. Jenže jsem nesměl ani do klubovny a zrovna odpoledne jsme měli mít družinovku. Poprosil
jsem proto Robina, aby na dveře klubovny vyvěsil pro mého zástupce Čibyho vzkaz, že si má k nám přijít pro klíč.
Jenže když si Čiby vzkaz těsně před zahájením schůzky přečetl, spočítal si, že než by došel k nám na Tabulák a
nazpět do klubovny, trvalo by mu to skoro hodinu a podstatná část z družinovky by byla pryč. Napadlo ho, že
kdyby zastihl doma Sana, rádce Rysů, který bydlel kousek od klubovny a klíč by si od něho půjčil, zvládl by to
určitě za deset minut.
Když Čiby pořád nešel, myslel jsem, že mu do toho něco přišlo, a tak jsem uprosil maminku, že jim klíč přivezu
autobusem a zase se dalším autobusem hned vrátím domů. Lexe se to moc nelíbilo. Že jsem nebyl ve škole a jak
by to vypadalo, kdybych venku někoho z kantorů potkal. Já jsem ale tvrdil, že jsem úplně zdravý a že zítra do
školy už půjdu a celý příští týden budu umývat nádobí (stejně jsem ho umýval). Nakonec se nechala ukecat.
Před dveřmi klubovny už čekali Kája, Rob, Dymour a Geňa. Čiby tu ještě nebyl. Odemkl jsem klubovnu svým
družinovým klíčem, který byl označen hnědou stužkou, barvou naší družiny a klíč jsem předal Kájovi. Několikrát
jsem si odchrchlal, jako starý chlap po ránu, aby viděli, že je to s mým zdravím vážné a vyklusal jsem z klubovny.
Na ulici jsem potkal Čibyho, který se vracel od Sana s vypůjčeným klíčem od Rysů.
„Už jsem klubovnu odemkl.“ řekl jsem mu. „Klíč má Kája. Vrátíš mi ho na oddílovce. Já se frčím domů ještě
kurýrovat.“
„Kdybych byl věděl, že přijdeš, tak bych se k Sanovi neštval.“ řekl Čiby.
„Alespoň ses trochu proběhl.“ řekl jsem a zamířil si to přes Dolňák k Tržnici na autobus.
Čiby došel do klubovny a klíč od Sana, označený zelenou stužkou, pověsil na háček na oznamovatel nad Robinovým velitelským stolem a udělal prezentaci. Chyběl jsem jenom já a nováček Piškot.
Po skončení družinovky, když už pár kluků opustilo klubovnu, si Čiby všimnul, že Sanův klíč na oznamovateli
není. Rychle přeletěl pohledem desku stolu, ale klíč na stole neviděl. Tak odtáhl s ostatními stůl od zdi, protože
klíč mohl ležet pod ním někde na podlaze. Tady ale také nebyl. Tak to bylo divné.
„Někdo ho musel vzít.“ řekl Honza.
„To není možné,“ odporoval Kája, „to bychom si toho museli všimnout. Někde tady bude ležet. Musíme důkladně prohledat podlahu kolem stolu. Jestli klíč spadl, mohl ho někdo nevědomky odkopnout někam do rohu
klubovny.“
Zbývající kluci, kteří byli na řadě s úklidem, prohledali celou podlahu, ale nikde nic.
„Asi ho fakt někdo musel omylem vzít,“ řekl Čiby. „Kdo už odešel domů?“
Rychle to zjistili. Odešli Rob, Dymour, Kočka, Štemplík a Rosomák. Na žádného z nich to nevypadalo, že by
klíč odnesl úmyslně. A všichni přítomní se dušovali, že klíč nevzali.
„Možná, že ho vzal Kočka. Bydlí poblíž Sana.“ napadlo Fildu. „Třeba nám to před odchodem řekl, ale nikdo
jsme tomu nevěnovali pozornost.“
Mohlo se to tak stát. Kluci dokončili úklid, vysmýčili hadrem každý kout, ale klíč nikde nebyl. Čiby zamkl
klubovnu a v ulici před domem se rozešli. Zamířil pak k Sanovi, aby zjistil, jestli mu někdo klíč od klubovny
mezitím nepřinesl.
„Kdepak, nikdo tady s klíčem nebyl.“ řekl San. „Něco se děje?“
Čiby o tom chvíli dumal a pak vysvětloval: „Ten tvůj klíč jsem totiž pověsil na začátku družinovky nad Robinův stůl, a do konce družinovky pak z oznamovatele zmizel.“
„Cože?“
„Slyšel jsi dobře. Tvůj klíč zmizel. Možná že ti ho ještě dnes večer někdo od nás přinese. Ale kdyby ne, tak ti
tu nechám pro jistotu klíč náš, abyste se zítra do klubovny dostali. A pořádně to tam ještě jednou prohledejte.
Třeba jsme se špatně dívali.“
Ve čtvrtek Míša a Miky, dva nedočkavci z Rysí družiny, už ve dvě hodiny odpoledne dorazili na družinovku.
Jen tak z legrace zkusili kliku, jestli náhodou někdo v klubovně není, i když družinovka začíná až ve čtyři. K jejich
151
překvapení byly dveře klubovny odemčeny. Jako velká voda se vevalili dovnitř a tam uviděli sedět u Robinova
stolu, zalitého světlem z lampičky umístěné na zdi, nováčka Geňu, který se snažil do stolu zasunout vzpříčený
šuplík, ve kterém před jejich příchodem něco hledal. Alespoň jim to tak připadalo.
„Ahoj,“ pozdravil ho nejistě Miky a podle našeho oddílového zvyku mu šel podat na přivítanou ruku.
„Co tady děláš? Vždyť jste měli družinovku včera.“
„A kdo ti otevřel?“ zajímal se Míša.
Šuplík konečně zapadl na svoje místo a Geňa řekl: „Bylo otevřeno.“
„Vy jste včera zapomněli zamknout?“ podivil se Miky.
„Nezapomněli,“ řekl Geňa, „kluci zamykali. Ale asi tu byl dnes odpoledne Robin, odemkl si, a teď si někam
na chvíli odskočil, a proto za sebou nezamkl. A taky nezhasl světlo. Možná, že šel k panu Klapkovi, nebo tak
něco.“
Miky se podíval oknem přes dvůr na protější pavlač, ale na dvoře, a ani u Klapkova bytu, nikoho nebyl.
„A co jsi hledal ve veliteláku?“ zeptal se podezřívavě Míša.
„Nic. Právě jsem přišel, šuplík byl povytažený, a tak jsem se ho snažil jenom zasunout.“ odpověděl Geňa
klidným hlasem. Znělo to věrohodně.
„Počkáme, až se Robin vrátí.“ řekl Miky.
Geňa ukázal na tlustou knihu, která ležela na veliteláku. „Tohle je oddílová kronika?“
„Jo.“
„Můžu se podívat?“
„No jistě.“ řekl Miky. „Kronika je tady od toho.“
Geňa si začal prohlížet popsané stránky kroniky a sem tam se zeptal na něco, co ho v kronice zaujalo. A Miky
ochotně vysvětloval, protože byl v oddíle už od jeho založení a celou historii oddílu podrobně znal.
Mezitím se začali trousit ostatní kluci.
„Kdo vám otevřel?“ zeptal se San, rádce družiny, když také dorazil. „Vy jste tady někde našli náš klíč od
klubovny, který ztratily Vydry, že?“
Rysi se na sebe tázavě podívali.
„Když jsem přišel, bylo odemčeno,“ řekl Geňa. „Třeba klíč našel někdo z domu a klubovnu odemkl.“
„Ale vždyť jsi říkal, že odemkl Robin.“ řekl Miky.
„To jsem jenom hádal. Ale mohl to být někdo z domu. Klíč mohl ležet na schodech, někdo ho zvedl, zkusil ho
a ten do dveří pasoval.“ rozvíjel svou teorii Geňa.
„Možné by to bylo,“ řekl zase zamyšleně San, „ale kde je klíč?“
Všichni se podívali na Geňu.
„Co tak na mě všichni koukáte,“ řekl Geňa, „já žádný klíč nemám. A když jsem přišel, fakt bylo odemknuto.“
San nakonec připustil, že někdo z obyvatel domu mohl klíč najít, pak ho vyzkoušel, jestli pasuje, nedopatřením
nezamkl a myslel si, že zamčeno je. Postupně zašli se na to zeptat do všech tří bytů, ale ani paní Skálová, ani paní
Sýkorová a Džerome jim neotevřeli. Nebyli doma. San proto nechal rozluštění záhady s klíčem až na oddílovou
schůzku na další den. Potom zapsal do tabulky na listu Zápis o průběhu družinovky do sloupečku přítomno členy
své družiny a Geňu do sloupečku mimodružinově a zahájil družinovku.
Když schůzka skončila, všichni společně vyšli z klubovny a San ji zamknul. Dole v ulici se kluci rozprchli
různými směry, podle toho, kde kdo bydlel. Gorák se Sanem šli kousek cesty společně. O pár ulic dál si najednou
Gorák vzpomněl, že nechal v klubovně v jejich družinovém stole nějaký svůj balíček, který musí dnes donést
domů.
„Klíč ti nedám.“ řekl San. „Vrátím se do klubovny s tebou.“
Když vešli do domu, zjistili, že se někdo mihl na konci chodby směrem na schody a jde před nimi nahoru. Jaké
bylo jejich překvapení, když uviděli na pavlači Geňu.
„Co tady ještě děláš? Proč už nejsi doma?“ podivil se San a zasunul klíč do zámku.
„V oddíle máme nepsaný zákon, že po družinovce musíme každý jít co nejrychleji a nejkratší cestou domů.
S tím tě ve vaší družině ještě nikdo neseznámil?“ zeptal se Gorák.
„Když tady ten dům vypadá tak tajemně. Připomíná mi to pátrání Rychlých šípů ve Stínadlech.“ vysvětloval
Geňa.
Aha, zase jeden nadšenec Foglarovek, napadlo Goráka. Pak si uvědomil, že San stojí nějak nezvykle tiše u
přivřených dveří klubovny.
„Co se děje?“ zeptal se.
„Člověče, už asi blbnu. Když jsme před chvílí odcházeli, jsem si jistý, že jsem zamkl.“
„No a?“
„Zastrčil jsem teď klíč do zámku, ale nešel otočit a dveře se otevřely. Určitě nebylo zamčeno!“
„Fakt né? Třeba jsi klíčem otočil, ani sis to neuvědomil.“
San se nejistě podíval na Goráka a potom na Geňu. Geňa se opíral o zábradlí pavlače a v obličeji měl napjatý
výraz.
„Začínám asi fakt blbnout.“ řekl San zamyšleně a otevřel dveře dokořán.
Vešli do klubovny a rozsvítili světlo. San přeletěl pohledem všechny kouty, jestli v nich někdo není. Gorák
mezitím vytáhl z družinového stolu svůj zapomenutý balíček a znovu vyšli na chodbu. San zamkl a Gorák s Geňou
se postupně přesvědčili stisknutím kliky, že klubovna je opravdu zamknutá.
152
Ještě týž den večer se u nás zastavil San s Čibym a seznámili Robina a Lexu se záhadnou ztrátou klíče a se
zamčením a tajemným odemčením klubovny. A pak vyslovili podezření, že by v tom mohl mít prsty Geňa, protože
vždy byl poblíž, když se něco dělo kolem klíče.
„Ztratilo se něco?“ zeptal se Robin.
„Asi nic. Jen tak letmo jsme se podívali přes sklo do knihovny, jestli nechybí nějaká knížka. Nechyběla. A
sklad byl zamčený.“ řekl San
„Dobře. Zítra na oddílovce se záhadě podíváme na zoubek,“ slíbil Robin. A s tím oba vyprovodil z bytu.
73. ZÁHADA JE VYŘEŠENA
Na chodbě před klubovnou na Robina čekala nějaká korpulentní paní, ze které se vyklubala maminka nováčka
Piškota. Byla bojovně naladěná a hned po vzájemném představení vyjela na Robina: „Můj syn nebude do toho
vašeho spolku chodit, protože jste ho minulý týden okradli o stravenky na oběd a o dvacet osm korun!“
„Nikdo ho neokradl, paní Nejezchlebová,“ řekl Robin mírně. „Stravenky i peníze váš syn v klubovně zapomněl.
Všimli jsme si toho, až když už odešel. Peníze se stravenkami mám uloženy v šuplíku ve stole v klubovně. Hned
vám je vrátím. Pracuji s dětmi již řadu let a nikdy se nám v oddíle žádné peníze neztratily. Půjdete si pro ně
dovnitř?“ kývl hlavou směrem ke dveřím klubovny, za kterými to hučelo jako ve včelím úle.
Paní Nejezchlebová zčervenala jako rak a prohlásila, že se ráda podívá, kam její syn chtěl chodit.
Příchodem cizí osoby do klubovny hluk ustal, jako když mávne kouzelným proutkem. Všichni jsme povstali u
svých stolů a pozdravili tím cizí osobu, jak nám to přikazoval jeden z nepsaných oddílových zákonů. Robin mávl
rukou, abychom se posadili. Potom zamířil k velitelskému stolu a ze šuplíku vytáhl stravenky, ale marně pátral po
dvaceti osmi korunách, které uložil vedle stravenek. Ještě trochu povytáhl šuplík, ale peníze nikde neviděl. Aby
předešel trapnému přehrabávání v šuplíku, sáhl do kapsy a dal návštěvě těch dvacet osm kaček ze své peněženky.
Pak se s návštěvou rozloučil.
„Jestli si to s tím zákazem rozmyslíte, může váš syn do oddílu zase přijít.“
„Nepřipadá v úvahu. Už jsem to rozhodla.“ řekla paní Nejezchlebová a vyplula z klubovny.
Po jejím odchodu Robin v rychlosti přeházel všechna svá lejstra ve stole, ale peníze nikde. S napětím jsme ho
sledovali, co teď bude, protože jsme už všichni věděli o záhadě kolem zamčené nezamčené klubovny.
Po nástupu a zahájení oddílovky Robin řekl: „S dnešním programem oddílovky nezačneme dřív, dokud nevyřešíme záhadu ztraceného klíče od klubovny a záhadu dvakrát nezamčené klubovny. I když vedení družin tvrdí,
že klubovnu zamklo. Po vašem odchodu klubovna musí být zamčená. Odpovídá za to rádce a jeho zástupce.“
Podíval se po nás přísně a pokračoval: „Našel se už ten klíč?“
„Nenašel.“ řekl jsem za všechny.
„Tak to je špatné! Zopakuji pro všechny, co se tady od středy do dneška událo. Takže ve středu nemohl přijít
na družinovku Vyder jejich rádce. Jeho zástupce Čiby si měl přijít pro klíč, ale usnadnil si to vypůjčením klíče od
Sana, který bydlí kousek od klubovny. Než ale přišel s klíčem sem, prchl z domova rádce Vyder a odemkl svým
družinovým klíčem klubovnu, klíč předal Kájovi a vracel se domů. Na ulici potkal Čibyho, kterému řekl, že klubovna je už odemknutá a klíč má Kája.
Po příchodu do klubovny Čiby vypůjčený klíč od Rysů, označený zelenou stužkou, pověsil na oznamovatel
nad velitelský stůl a zahájil družinovku. Během družinovky klíč z oznamovatele zmizel a nebyl nalezen. Hned po
ukončení schůzky několik Vyder odešlo z klubovny domů. A protože klíč v klubovně nalezen nebyl, logicky se
nabízí, že ho musel odnést někdo z Vydří družiny. Čiby zamkl klubovnu a svůj klíč označený hnědou stužkou
předal Sanovi, aby se další den družina Rysů do klubovny mohla dostat.
Další den, ve čtvrtek, dva členové Rysů Míša a Miky našli dlouho před zahájením družinovky klubovnu odemčenou a v ní od Vyder Geňu, který zrovna jen zasouval do stolu šuplík, jak sám tvrdil. Když měl Geňa vysvětlit,
jak se dovnitř dostal, tvrdil, že bylo odemčeno. Klíč od klubovny ale nikde nebyl. Geňa se potom zúčastnil družinovky Rysů jako host. Po odchodu všech domů se po nějaké krátké době vrátili do klubovny Gorák se Sanem,
našli na pavlači Geňu a opět odemknutou klubovnu. Geňa tvrdil, že si prohlíží dům, protože mu připomíná seriál
Rychlých šípů a o odemčené klubovně nic neví.“
Klubovnou to jen tak zahučelo a zraky všech se upnuly na Geňu. Všem nám začínalo být jasné, že v celé záhadě
má prsty právě on.
„Co nám k tomu řekneš, Geňo?“ vyzval ho Robin.
Geňa bez uzardění prohlásil: „Vypadá to divně, ale já ten klíč nemám. Co když ho má někdo jiný. Nebo někdo
může mít třeba i duplikát.“
Robin ho chvíli zkoumavě pozoroval a pak řekl: „Ze šuplíku zmizelo těch dvacet osm korun, které tu zapomněl
minulý pátek se stravenkami Piškot. Někdo z nás je musel vzít. Kdo to byl?“
V klubovně zavládlo ticho. Nikdo se nepřihlásil. Zase jsme se všichni dívali na Geňu.
„A co knížky v knihovně. Nechybí některá?“ zeptal se Robin.
Byla provedena rychlá inventura. Vypůjčené knížky byly zapsány ve výpůjční knize i se jmény vypůjčujících
a ti, kteří měli knížku doma, se k tomu přihlásili. Ze zbývajících knih na seznamu nechyběla v knihovně ani jedna.
Když jsme se utišili, Robin prohlásil: „Vyhlašuji amnestii. Pokud pachatel klíč a peníze do konce oddílovky
vrátí a prozradí nám jakýkoliv důvod svého počínání, nebude za to žádným způsobem potrestán.“
Do konce dnešní schůzky již nezbývalo moc času. Takže jsme byli všichni napnuti, jestli „pachatel“ najde
153
odvahu a přihlásí se. Z programu tím pádem nic nebylo. Nakonec jsme si zazpívali několik oddílových písniček,
Robin nám připomněl, že zítra dopoledne máme akci v tělocvičně ve škole na Stupkárně a družiny, které ještě
nezaplatily příspěvky za leden, mají poslední možnost tak učinit zítra v šatně tělocvičny, a to ještě bez ztráty bodů.
Při nástupu na zakončení schůzky Robin znovu vyzval neznámého pachatele k přiznání. Někteří se po očku
dívali na Geňu, ale ten se tvářil, jako že se ho to netýká, takže Robin zavelel k rozchodu.
Kluci si začali balit své věci a po dvou po třech se vytráceli z klubovny. Čekali jsme, kdo se přizná, jestli to
bude Geňa nebo někdo jiný, ale nepřiznal se nikdo. Geňa pak už na nic nečekal a vypařil se z klubovny jako pára
nad hrncem.
Poslední v klubovně zůstal Robin. Chvíli čekal, jestli se někdo nevrátí a nepřizná se, ale nikdo nepřišel. Asi po
čtvrt hodině zklamaně zamkl klubovnu a sešel do přízemí. V chodbě byla tma, jen otevřenými dveřmi ze dvora
sem pronikalo trochu světla. V tmavém koutě vedle dveří do sklepa někdo stál. Robin tušil, že to může být jedině
Geňa.
„Chceš mi vrátit ten klíč, Geňo?“ uhodil na něho Robin přísně.
„Ano. Mám ho ve skrýši tady ve sklepě.“ vysoukal ze sebe Geňa. Posvítil si baterkou na schody do sklepa
a začal po nich sestupovat.
Robin ho následoval. Nešli daleko. Hned v první sklepní místnosti vyňal Geňa ze zdi u podlahy jednu uvolněnou cihlu a z otvoru vytáhl klíč s hnědou šňůrkou. Podal ho Robinovi.
„A co těch dvacet osm korun?“ zeptal se ho Robin.
„O těch já nic nevím. Já je nevzal!“ vyhrkl Geňa.
„Nelži, Geňo! Viděli tě kluci od Rysů, jak se mi hrabeš ve stole.“
„Já se v ničem nehrabal. Jenom jsem u stolu seděl.“
„Opravdu?“
„Opravdu!“
Robinovi bylo jasné, že pokud Geňa peníze vzal, tak se k tomu v tuto chvíli nepřizná. Byla to docela směšná
částka, a tak to nechal Robin být. Vrátili se ze sklepa do chodby.
„A co tě to vůbec napadlo, sebrat klíč a tajně chodit do klubovny?“ zeptal se Robin.
Geňa začal koktavě vysvětlovat, že četl Rychlé šípy a že mu tento dům připadal takový tajemný, jako v seriálu
a klubovna že se mu hrozně líbí a také to, co všechno v oddíle děláme a že se chtěl sám ‚kochat‘ klubovnou, a tak
podobně. „A teď mě za to z oddílu vyloučíte?“
Robin se usmál: „Ještě jsme tě ani nepřijali. Jsi u nás zatím na zkoušku. A protože jsem slíbil, že když pachatel
klíč vrátí, nebude za svůj čin stíhán, tak to pro tentokrát smažeme. A nezapomeň zítra přijít do tělocvičny.“
„Nezapomenu! Přijdu.“ vydechl Geňa šťastně, že to pro něho nakonec tak dobře dopadlo. Vyšli na ulici. Podali
si ruce a rozešli se k domovu každý svým směrem.
*
Doma jsme případ s klíčem znovu všichni rozebírali. Robin nevěřil, že někdo jiný než Geňa peníze ze šuplíku
vzal.
„Příležitost dělá zloděje. Zítra v tělocvičně odevzdají družiny peníze na příspěvky za leden a Geňa bude u toho.
Šatnu nezamykáme a peníze budu mít jen tak volně v kapse bundy. Dám si na Geňu pozor. Třeba se v něm zase
probudí loupežnické choutky.“ řekl Robin.
„A co když se choutky neprojeví?“ zeptal jsem se.
„Tak to nevím. To budeme muset usvědčit pachatele nějakým jiným způsobem. Ale jakým, to opravdu nevím.“
Když se pozdě večer vrátil Brácha z internátu, o všem jsem ho jako vždy musel informovat. Prohlásil, že se
toho také musí zúčastnit. S Robinem potom domluvili podrobnosti.
Druhý den ráno, hodinu před zahájením cvičení, na nás zvonil Honza.
„Co šílíš? Máme ještě hodinu čas!“ řekl jsem mu do domácího telefonu.
„Dozvěděl jsem se hroznou zprávu,“ řekl Honza.
„Tak pojď nahoru,“ zmáčkl jsem bzučák.
Když nám Honza řekl, že se včera od známých dověděl, že zemřel po těžké nemoci náš bývalý člen oddílu
Tóny, všechny nás to sebralo. Lexe vyhrkly do očí slzy a Robin měl co dělat, aby své dojetí potlačil. Teprve teď
jsme se dověděli, proč z oddílu po táboře odešel. Byl sice v Hradci Králové, jak tvrdil jeho otec, ale ne u babičky
ale léčil se tam ze zhoubné choroby. Marně.
Než jsme přišli ke škole, už to věděl celý oddíl. Při nástupu jsme uctili jeho památku minutou ticha a teprve
potom jsme se začali věnovat našemu dnešnímu programu.
Zatímco v šatně Robin vybíral peníze, Brácha s Lexou schovávali v tělocvičně lístečky s různými nakreslenými
značkami ke hře Zaváté stopy, kterou vymyslel Jaroslav Foglar. Tato hra byla součástí tak zvané Zimní semičky59),
sedmi různých závodů, které byly zařazovány na pokračování na našich tělocvičných podnicích přes zimní období.
Když byla hra připravena, přišel nám to Brácha říct do šatny, načež vtrhly všechny tři družiny do tělocvičny a
pátraly po lístečcích. Nalezené lístečky jsme potom skládali do různých sestav po dvanácti kusech. Například
3+3+3 stejné lístky, nebo 6+6 stejných lístků, nebo mohla být dvanáctka složená z různých lístečků, atd. Za každou
dvanáctku byl jiný počet bodů. Nejvíc bodů bylo za dvanáctku, ve které byl každý znak jiný. Znaky byly vlastně
mapové značky a při jejich sbírání jsme se značky touto formou učili poznávat. Lístečky přijímal od rádců Robin
a příslušné body zapisoval do tabulky.
Při hledání lístků panoval v tělocvičně dokonalý zmatek. Přes třicet kluků pobíhalo z jednoho konce tělocvičny
154
na druhý a při hledání na sebe hlasitě pokřikovalo různá upozornění a
rady. Lístečky byly zasunuty za lavicemi kolem tělocvičny, které bylo
nutno od zdí odstrčit, pod žíněnkami, které bylo nutno přeházet, za dřevěným obložením ústředního topení, pod švédskými bednami, nahoře na
žebřících a dokonce se za nimi muselo vyšplhat po laně až téměř ke
stropu tělocvičny.
Když bylo hledání v plném proudu a všichni byli soustředěni jen na
hledání lístečků, využil toho Geňa. V jednom okamžiku zmizel z tělocvičny do šatny a tam byl přistižen Bráchou, který byl po celou dobu
schovaný ve sprchách ve vedlejší místnosti. Přivřenými dveřmi viděl, jak
Geňa z Robinovi bundy vytáhl obálku s penězi. Vletěl na něho a v tu
chvíli do šatny vešel i Robin.
Geňa se musel převléknout ze sportovního do svých civilních šatů a
Robin s Bráchou ho vyprovodili ven z tělocvičny. Večer potom Robin
navštívil jeho rodiče a seznámil je s tím, co se stalo. A to byl neslavný
konec nováčka Geni, kterému se v našem oddíle a v domě U Žida tak
líbilo.
74. JAK JSME ZLIKVIDOVALI ‚Sešup v mfDNES‘
Od samotného začátku obnovy Junáka pracoval Robin v přípravném
výboru až do voleb nové Okresní rady Junáka. Náš oddíl založil s některými spřátelenými oddíly TOMů 7. středisko Junáka. Tvořily ho dva chlapecké a tři dívčí oddíly. Vůdcem střediska
byl zvolen Robin. Na jeho návrh jsme schválili název střediska ‚Žlutý kvítek‘ podle žlutého kvítku, který rostl ve
Stínadlech a o kterém psal Jaroslav Foglar ve své knize Stínadla se bouří60).
V těchto nezapomenutelných dnech obnovy Junáka jsme téměř dokončili všechny práce na našem novém tábořišti. O prázdninách se tu potom konal památný tábor ‚Hej rup!‘, který dostal název podle toho, že byl ‚dost
pracovní‘. Všechen volný čas jsme využili k dokončení Tvrze61).
Raritou tábora byl jakýsi „totem“ postavený před zdravoťáckým stanem. Kdosi před stanem napíchl lidskou
lebku ‚neznámého vojína‘, kterou kdysi do klubovny přinesl nováček Jirka. Nasadil na ni starou paruku a na ni
ještě navlékl ‚zmijovku‘. Pod tím byla umístěna výstraha, že kdo onemocní, tak to s ním takhle dopadne. Nevím,
jestli to pomohlo, ale fakt byl, že nikdo po celý tábor nemocný nebyl a nemusel být izolován od ostatních ve
zdravotním stanu s tou strašidelnou výstrahou.
Robinovi se nelíbilo, že takovým nedůstojným způsobem zacházíme s ostatky ‚neznámého vojína‘, ale pár dní
to tak nechal a teprve potom nařídil schovat lebku do stanu. Když se tábor blížil ke konci, rozhodl Robin vybudovat
kousek za táborovým kruhem kamennou mohylu, do které jsme našeho ‚neznámého vojína‘ důstojně pochovali.
Po prázdninách jsme se vrátili do své klubovny v domě U Žida, odkud se mezitím odstěhovala mladá Skálová.
Ostatní nájemníci zůstali. Paní Sýkorová se na nás usmívala a Džerome se nás stranil. Za totality se nám pořád
vtíral do klubovny a zásoboval nás historickými událostmi ze skautského hnutí v Olomouci. Přitom tím riskoval
průšvih za propagaci skautingu v případě, že by se o tom tehdejší mocenské orgány dověděly. Neuměli jsme si
změnu jeho chování vysvětlit. Zvláště teď, kdy už jsme se nemuseli nikdo se svou skautskou minulostí skrývat.
Mohl nás teď svobodně historií skautingu klidně dál zásobovat. Určitě měl ve svém starém vojenském kufru uloženu nejednu zajímavost z té doby. Několikrát jsme klepali na jeho dveře, když jsme věděli, že je doma, ale neotevřel nám. Tak jsme to vzdali.
Dům U Žida se nám zdál ještě v zanedbanějším stavu než před prázdninami, a dál chátral. Nám to ale vyhovovalo, protože jsme v něm mohli beztrestně řádit podle svých představ. Horší bylo, že se objevily fámy, že se o
koupi nebo o navrácení domu zajímá nějaká příbuzná Rubinfeldů žijící toho času ve Vídni. Jestli by to byla pravda,
tak hrozilo, že nás v domě asi
nebude chtít a že přijdeme o
klubovnu.
Jedné soboty koncem
roku, během cesty vlakem na
jednodenní výpravu na Bradlo, vytáhl Pete ze své torny
noviny mfDnes a začal studovat jeho sobotní přílohu. Rysové se mezi sebou živě bavili, ale Pete byl tak zahleděný
do novin, že je vůbec nevnímal.
„Haló, Pete!“ šťouchl do
něho vedle sedící San.
155
„Co – co je?“
„Co je tam tak zajímavého, že nevnímáš okolí?“
„Sešup.“
„Cože?“
„Sešup. To je taková hra, kterou hraje redakce novin se čtenáři.“
„Co to je, prosím tě, za hra? A jak se to hraje? Ještě jsem o ní neslyšel.“ zajímal se Gorák.
Družina Rysů zpozorněla a Pete začal vysvětlovat: „Každý čtenář, který se chce Sešupu zúčastnit, musí vystřihnout z novin tady tu známku,“ přitom ukázal na malý rámeček s nápisem SEŠUP. „Známku musí nalepit na
koresponďák a připsat na něj nějaké heslo, věc, událost, nebo něco, čemu fandí, nebo co v životě upřednostňuje, a
pošle to do redakce. Tam z těchto hesel potom sestavují žebříček podle toho, kolik známek čtenáři k tomu kterému
heslu pošlou.“
„Jaká to jsou hesla?“
„Různá. Rodina, láska, peníze, zdraví, Sparta Praha, Sigma Olomouc, Václav Havel, moje děti. Jak vidíte,
může se tam poslat jakékoliv heslo. Já tam poslal už několikrát Olomoucká trojka. Ale protože za jednu poslanou
známku je pouze jeden bod, tak se náš oddíl pohybuje někde na posledních místech.“
Rysi to zaujalo, a než jsme v Libině vystoupili z vlaku, nadchnul tím Pete celý oddíl. I přes Robinovu připomínku, abychom se finančně nezruinovali, bylo rozhodnuto, že do toho půjdeme. A už jsme se těšili, jak vykoupíme po vystoupení z vlaku místní novinový stánek. K našemu velkému zklamání jsme ale na venkovském nádraží
v Libině sehnali jenom jedny noviny. Dolů do vesnice, kde bychom třeba sehnali novin víc, nám Robin nedovolil
jít. Jednak to bylo s tou koupí na vesnici nejisté a potom odpoledne se již brzo stmívá a Robin by chtěl, abychom
se nevraceli na vlak do Libiny, ale šli z Bradla na vlak do Nové Hradečané, a to ještě za světla.
„Ten Sešup je pěkná pitomost,“ prohlásil Robin, „ale když se toho chcete zúčastnit, tak si koupíte noviny až
doma na hlavním nádraží.“
Ale i tady nás čekalo zklamání. Po návratu večer už byly na hlavním nádraží noviny vyprodány. V pondělí po
víkendu se nám podařilo sehnat jen sedm známek a ty jsme hned odeslali do redakce s hesly: Skautský oddíl
Olomoucká trojka, skauting, Jaroslav Foglar, Rychlé šípy.
A od toho okamžiku nastalo v oddíle sešupové šílenství, se kterým Robin z počátku moc nesouhlasil, ale
nakonec se toho také zúčastnil.
Každý člen oddílu měl za povinnost navštívit urychleně všechny svoje příbuzné a přimět je, aby kupovali
sobotní vydání mfDnes a po přečtení nám je odevzdali, nebo alespoň nám dovolili vystřihnout z něho sešupovou
známku. Někteří horlivci, kromě příbuzenstva a známých svých rodičů, ještě sháněli noviny po sousedech v domě,
kde bydleli. Ke konci týdne jsme dali dohromady přes čtyřicet známek. Ty jsme odeslali redakci s našimi hesly.
Další a další týden už jsme sehnali kolem dvou set známek a pátrání po novinách se sobotní přílohou se pro všechny
z nás stalo posedlostí.
Zpočátku jsme se s našimi hesly potáceli na posledním 277. místě Sešupu společně s heslem ‚jet s Pepou na
veletrh‘. Ale to se zakrátko změnilo. Zhruba za měsíc jsme se ocitli na krásném 71. místě s heslem ‚Jaroslav
Foglar‘ se 114 body. Nebyla to jen naše zásluha. Body Jestřábovi připisovali i další jeho příznivci z různých koutů
republiky.
Za další měsíc jsme postoupili o desítku míst vzhůru a po třetím měsíci přinesl Sešup následující pořadí: 27.
‚Zeman na Hrad jako šašek‘ 397 bodů, 28. ‚Skautský oddíl Olomoucká trojka‘ 383 body, 42. ‚Jaroslav Foglar‘ 281
bodů.
Už za další týden se v Sešupu objevilo pořadí: 23. ‚Pivo‘ 527 bodů, 24. ‚Slavie Praha‘ 464 bodů, 25. ‚Skautský
oddíl Olomoucká trojka‘ 451 bodů.
‚Jaroslav Foglar‘ zůstal s 285 body na 42. místě. Přibyly mu jen 4 body, protože my jsme začali posílat heslo
‚Jaroslav Foglar – čestný člen Olomoucké trojky‘.
V Sešupu se objevila o další měsíc později i některá zajímavá hesla: láska, zdraví, rodina, dát ‚čapku‘ Barkymu,
Elektrolux, fotbal, Beatles 551, tupoun Stoupa, muchomůrky bílé, Cikáni na Slovensko, Ježíš 311, Miroslav Sládek
v lapáku a jiné.
V hlavním žebříčku vítězila láska s 3565 body a my jsme se
dostali až na 21. místo s heslem ‚Skautský oddíl Olomoucká
trojka‘ 568 bodů.
Pro některé z nás se stal Sešup téměř drogou. Když to došlo
tak daleko, že byli ochotni vzít útokem i remitendu (na poště
místo, kam se vracely neprodané noviny) a vyloupit ji, začal nás
Robin od další účasti v Sešupu hlasitě zrazovat. Nikdo s tím ale
nechtěl přestat a posílali jsme do redakce koresponďáky bez Robinova vědomí.
Zřejmě i redakci se jednotvárnost hesel začínala zajídat, a tak
ukončila toto kolo Sešupu a vyhlásila soutěž od nuly s jinými
hesly. Jenže když jsme se dostali okamžitě do čela Sešupu s hesly:
Foglar – čestný člen Olomoucké trojky 245, skauting 245, skautský duch Olomoucké trojky 245, skautský oddíl Olomoucká trojka
245, tábory Olomoucké trojky 245, a noviny to otiskly, prohlásila
156
Lexa zděšeně: „Oni to kvůli nám určitě zruší!“
Jestli kvůli nám, to nevím, ale Sešup opravdu bez jediného slůvka vysvětlení ze stránek mfDNES zmizel.
V další sobotní příloze už žebříček nebyl otištěn a také jsme zde marně hledali příslušnou známku, kterou bychom
mohli redakci poslat. Prorocká předpověď Lexy se naplnila. Sešup kvůli nám opravdu zrušili, nebo to alespoň tak
vypadalo.
75. CIBULKOVY SEZNAMY V RUDÉ KRÁVO
Byla to bomba, když v necenzurovaných novinách RUDÉ KRÁVO č. 13 vyšly tak zvané Cibulkovy seznamy
tajných spolupracovníků komunistické Státní tajné bezpečnosti62). Noviny kdosi přinesl na gympl a okamžitě
v nich vyhmátl jako jednoho ze spolupracovníků StB našeho profesora matematiky. Byl z toho poprask a hrozné
zděšení v celém učitelském sboru.
Zajímal jsem se, kde bych noviny mohl sehnat a když mi bylo prozrazeno místo, po vyučování jsem pádil na
Horní náměstí. Nesehnal jsem ale už nic. Noviny byly rozebrány. Naštěstí je ale sehnal Robin.
Seznamy vyšly ve třech číslech 13 až 15 a měly celkem 187 hustě popsaných stran. Bylo až neuvěřitelné, kolik
lidí za těch víc jak čtyřicet let totality spolupracovala s StB. Robina hlavně zajímalo, jestli v seznamech nefigurují
některá jména skautských činovníků, kteří se už nějakou dobu před revolucí scházeli a měli schůzku i dvakrát
v naší klubovně, a kvůli kterým byl Robin vyslýchán v úřadovně StB.
Když tak přejížděl seznamem očima, narazil i na jméno Františka Demla. Vzpomněl si, že se tak jmenuje i
jeden funkcionář bývalého Občanského fóra, tatík jednoho z Uctívačů ginga, který bydlel ve vile Primavesi. Po
rozpadu OF se stal členem Sládkovy Republikánské strany. U občanského jména v seznamu bylo uvedeno jenom
číslo svazku a krycí jméno agenta. Z toho se nedalo zjistit, jestli je to opravdu Deml z našeho města, nebo je to
někdo jiný. Ale podle toho, že po rozpadu OF přešel do Sládkovy strany, ve které bylo možno rozpoznat určité
fašistické znaky, by to mohl být on. Ani jedno jméno našich skautských přátel v seznamech ale uvedeno nebylo.
„Tak kdo vás prásknul?“ divila se Lexa.
„A co náš známý a všudy přítomný Agent Jan, který se nám pořád cpal do klubovny?“ zeptal jsem se.
„No vidíš, na toho jsem si nevzpomněl.“ Robin rychle zalistoval v seznamech. Agent Jan v seznamech také
nebyl.
„Asi vás vyslýchali jenom na základě odposlechu, který jsme měli v klubovně.“ mínila Lexa.
Robin zavrtěl záporně hlavou. „V naší klubovně se uskutečnily jenom dvě schůzky, než jsem to zakázal. Pak
jsme se už v naší klubovně ani jednou nesešli. Štěnici jsme objevili až po těch dvou schůzkách. Tedy hodně později. Myslím si, že to instalovali až po té loupeži v naší klubovně, jak jsem tam narazil na Džeroma. A loupež se
stala až po těch schůzkách.“
„A co Džerome?“ napadlo Lexu.
„Kruciš!“ řekl na to Robin a už zase pátral v seznamech. Po chvíli si zděšeně ulevil. „Ten mizera! Je tu!!“
ukazoval prstem na jeho jméno. Jeremiáš Klapka, číslo svazku, krycí jméno Jerome. „Proto mi pořád strkal pod
nos skautské věci, aby mě k něčemu vyprovokoval. Ještě štěstí, že jsem si dával pozor a nenechal jsem se do žádné
nebezpečné debaty zatáhnout. Džerome a jeho řídící orgán to asi vyhodnotili, jako že mám kladný vztah k našemu
socialistickému zřízení, a estébáci mě chtěli použít jako svědka proti ostatním.“
„Co s tím budeme dělat?“
„No co asi s tím můžeme dělat. Vlastně se nic nestalo. Vyšetřování asi zastavili, protože nás už nikoho nevolali
k výslechu a nikoho nezavřeli. A mezitím padl režim.“
„Zítra je pátek. Máme oddílovku. Co když Džeroma v baráku potkáme?“
„Doufám, že ne. Jinak bych za sebe neručil. Jestli ale zjistil, že je v seznamech, tak určitě nevystrčí hlavu
z bytu.“
76. DŽEROMOVO STÁŘÍ
V pátek těsně před polednem otevřel Džerome Cibulkovy seznamy, které mu nějaká neznámá dobrá duše prohodila do bytu škvírou na poštu v jeho dveřích. Uviděl své jméno zaškrtnuté červenou pastelkou a udělalo se mu
špatně. Prudká bolest na prsou zkroutila celé jeho tělo a měl co dělat, aby neupadl na zem. Napadlo ho, že jestli se
mu okamžitě nepodaří přivolat pomoc, bude to jeho konec. S vypětím posledních sil se dopotácel ke dveřím,
odemkl je a otevřel, ale vzápětí se zhroutil dozadu na podlahu. Dveře zůstaly pootevřeny a jedna bačkora, která se
mu sesmekla z nohy, vyklouzla na pavlač. Pak ztratil vědomí. Po hodině ho našla paní Sýkorová, ale už mu nebylo
pomoci.
Když jsme s Robinem a Lexou odpoledne přišli do Panské, uviděli jsme před domem U Žida stát černý pohřební vůz. Teprve až jsme prošli chodbou domu, spatřili jsme přes dvůr, že dveře Džeromova bytu jsou dokořán
otevřeny a uvnitř se pohybuje několik lidí. Robin nás poslal do klubovny a šel se podívat, co se tam děje.
V pokoji byli kromě paní Sýkorové ještě náš známý lékař z Dolního náměstí a dva pohřební zřízenci. Klapka
ležel na pohovce a nejevil známky života. Vedle postele stála otevřená rakev. Na stole ležely noviny, ve kterých
Robin poznal Cibulkovy seznamy. Potom bezděčně zabloudil pohledem za skříň stojící v rohu pokoje, za kterou
měl Klapka vždy postavený tajemný dřevěný vojenský kufr se skautskými materiály. Tentokrát tam kufr nebyl. A
nebyl ani na jiném místě v pokoji.
Paní Sýkorová Robinovi řekla: „Pan Klapka zemřel. Puklo mu prý srdce.“
157
„Mohu nějak pomoci?“ otázal se Robin.
Doktor zavřel svoji brašnu a řekl dvěma zřízencům: „Můžete ho odnést.“
Dál už na nic Robin nečekal a vyšel z pokoje do předsíně. Chtěl se ještě nepozorovaně podívat do dalších
místností bytu, jestli v nich kufr někde není, ale už se k tomu nedostal, protože těsně za ním šla paní Sýkorová
s doktorem. Vyšel tedy na pavlač.
„Až dnes večer skončíte,“ ozvala se za ním paní Sýkorová, „přijďte ke mně. Potřebovala bych s vámi mluvit.“
V tu chvíli vyšli na dvůr z chodby z východního křídla domu dva muži a zamířili ke schodům vedoucím na
pavlač ke Klapkovu bytu. Když přišli blíž, uvědomil si Robin, že jednoho muže zná. Nedokázal si ale rychle
vybavit odkud. Všichni kolem sebe bez jediného slova prošli.
*
S celým naším oddílem jsme se mačkali ve dvou oknech naší klubovny a napjatě hleděli přes šprlení zábradlí
pavlače do hlubokého dvora tohoto zvláštního domu U Žida. Na druhé straně dvora jsme pozorovali pochmurnou
scénu. Z bytu starého Jeremiáše Klapky, námi všemi přezdívaného Džerome Klapka Džerome, vynášeli dva statní
chlapi z pohřební služby černou rakev. Na jeho poslední cestě ho vyprovázela pouze paní Sýkorová a z nějakých
tajemných důvodů i dva příslušníci policie v civilu, jak nás na ně upozornil Robin. Než došel ze dvora do klubovny
tak si vzpomněl, kde už jednoho z mužů, které potkal na dvoře, viděl. Byl to kapitán Hořínek z bývalé StB. Hořínek
ho vyslýchal těsně před revolucí k tajným protistátním schůzkám bývalých skautských činovníků u nás v klubovně
a i jinde.
Po chvíli se paní Sýkorová vrátila do svého bytu a oba policajti se zavřeli v bytě u Džeroma. Mezi námi se
rozproudila debata o události, kterou jsme právě byli svědky. Robin nám řekl, že Džerome zemřel na zástavu srdce.
Měl už přes sedmdesát let, a když uviděl svoje jméno v seznamech tajných spolupracovníků StB, tak ho asi trefil
šlak.
„Anebo ho někdo zavraždil,“ řekl Keňa. „Někdo, na koho donášel.“
„No jasně,“ přidal se k němu Gorák, „proč by tady jinak byli ti dva tajní?“
„Doktor řekl, že zemřel přirozenou smrtí,“ brzdil nás Robin. Připustil ale, že přítomnost policajtů v Džeromově
bytě je opravdu podivné. Zvlášť, když se jedná o přirozenou smrt a žádný zločin.
Po skončení oddílovky, která za moc nestála, protože naše pozornost byla stále odváděna na dvůr, to některým
z nás nedalo a potichu jsme se připlížili k bytu pana Klapky. V celém domě panovalo zvláštní ticho, ale v tomto
koutě dvora se nám zdálo být přímo zlověstné.
Přes špinavá okna jsme se snažili něco v bytě uvidět. Neviděli jsme nic, protože uvnitř byla tma. Mysleli jsme,
že dveře budou přelepeny policejní páskou a zapečetěny, což by svědčilo o tom, že se uvnitř opravdu odehrál
nějaký zločin, ale nic takového na dveřích nebylo. Zřejmě i policie neshledala na smrti starého Klapky nic podezřelého. Jinak by byt určitě zapečetila. Chvíli jsme ještě u bytu okouněli, ale nic jsme tu už neviděli. Potom na nás
z klubovny přes dvůr zavolal Robin, ať okamžitě mažeme domů. Tak se kluci vytratili na ulici a já s nimi.
*
Na to Robin s Lexou totiž čekali. Zamkli klubovnu a zazvonili u bytu paní Sýkorové. Paní Sýkorová okamžitě
otevřela dveře.
„Pojďte dál. Mohu vám nabídnout kávu?“
„Mně ne. Já bych v noci nespala.“ řekla Lexa.
Robin nabídku přijal. Na rozdíl od Lexy si mohl dát kávu i večer těsně před spaním a hned nato usnul.
Paní Sýkorová je zavedla do kuchyně, kde měla v koutě postavené dva proutěné koše plné naskládaného nádobí
a různých osobních věcí.
„Omluvte, prosím, ten nepořádek, ale příští týden se odtud stěhuji. Budete teď v domě úplně sami.“
Usadila je ke kuchyňskému stolu a nabídla jim sušenky.
„Mám zprávu, že dům koupila nějaká příbuzná Rubinfeldů, která žije ve Vídni. Dům se bude celý opravovat.
Ale to už asi také víte.“
„Moc o tom nevíme,“ přiznal Robin. „O tom jste chtěla se mnou mluvit?“
„O tom ne. Když jste přišel ke Klapkovi do bytu, všimla jsem si, jak jste se rozhlížel po pokoji. Něco jste
hledal?“
Robina tím uvedla trochu do rozpaků. Nechtěl jí lhát, ale také nechtěl přiznat pravdu.
Paní Sýkorová ale hned pokračovala: „Nebudu vás vyslýchat. Asi vím, co jste hledal.“ Vstala od stolu a vyšla
do předsíně. Lexa s Robinem se na sebe tázavě podívali, protože netušili, kam svým rozhovorem paní Sýkorová
míří. Po chvíli se vrátila a v ruce nesla Klapkův dřevěný vojenský kufr.
Robinovi překvapením klesla čelist. „No tohle…“ hlesl.
„Vaši hoši i vy jste několikrát naznačili, jak moc by pro vás obsah kufru mohl znamenat. Tak jsem ho odnesla
k sobě ještě před příchodem pana doktora, aby náhodou potom někam nezmizel. A bylo to štěstí. Ti dva policajti,
kteří se tady objevili, zamkli Klapkův byt a klíče si ponechali. Prý je vrátí na Domovní bytovou správu a ta se
postará o vyklizení bytu, protože Klapka nemá žádné příbuzné. A ptali se mě, jestli jsem nějaký takový kufr u
Klapky v bytě neviděla, když jsem byla tak dlouho jeho sousedkou. Kdyby bedna v bytě zůstala, byla by ztracena.
Určitě by ji odnesli.“
„Tedy, paní Sýkorová, nevíme, co na to říct.“ řekl Robin nejistě.
O něco později se jako dva stíny vytratili z bytu paní Sýkorové a přenesli Džeromův vojenský kufr do naší
klubovny a zběžně si prohlédli jeho obsah. V bedně našli staré protektorátní noviny, i noviny z padesátých a
158
šedesátých let, různé písemnosti, volné popsané listy, jakoby vytržené z nějaké kroniky, skautské kovové odznaky
ještě z doby první republiky a několik čísel našeho Třítéčka.
„To je zvláštní,“ divil se Robin, „nevzpomínám si, že bych mu nějaké Třítéčko kdy dal. Jak se to sem dostalo?“
„No jak – třeba mu je dali naši kluci.“ mínila Lexa. „Budeš se jich muset na to zeptat.“
Úplně na dně bedny objevili dvě foglarovky Záhada hlavolamu a Devadesátka pokračuje, které Robin okamžitě poznal jako oddílový majetek. Knížky zmizely z naší knihovničky při vyloupení klubovny na jaře minulého
roku.
„Opravdu to jsou knížky z naší klubovny?“ zeptala se Lexa.
„Samozřejmě. Na druhém listu je naše oddílové razítko.“ Robin nalistoval příslušnou stránku. Razítko tam
bylo. „Ten mizera.“ prskal Robin. „Celou dobu na nás hrál habaďúru.“
Obsah kufru naskládali do dvou oddílových toren a prázdný kufr zamkli ve skladu. Potom zhasli světlo, zamkli klubovnu a s drahocenným nákladem spěchali domů.
Přes víkend jsme neměli domluvený žádný oddílový podnik a kromě toho skoro oba dny pršelo. Takže Robin
mohl nerušeně třídit a číst materiály nalezené v kufru. Zakousl se do toho tak usilovně, že s ním po oba dny nebyla
žádná řeč. Až v neděli večer, to už měl všechny papíry a noviny srovnány na několika hromádkách, byl ochoten
se s námi podělit o Džeromovo tajemství ukryté v jeho dřevěném vojenském kufru.
77. TAJEMSTVÍ DŘEVĚNÉHO KUFRU
„V kufru jsem našel, mimo těch všech věcí, o kterých už víte, i tlustý sešit, který na první pohled vypadal jako
deník. Ale deník to není. Je to pouze jakýsi zápisník s množstvím poznámek a dat, které si Džerome během života
z různých důvodů nepravidelně zaznamenával. Z těchto poznámek se ale dal vydedukovat celý jeho životní příběh,
který vám teď v kostce povím.“ začal Robin své vyprávění.
„Jeroným Klapka se narodil v roce 1921. Do skautského oddílu Ostrých hochů se přihlásil až poněkud v pozdějším věku, ve svých patnácti letech. Dostal přezdívku Džerome, která se nabízela odvozením z podobnosti se
jménem anglického spisovatele a novináře Jerome Klapky Jerome.
Džerome se při příchodu do oddílu všem jevil jako hoch zapálený pro skauting. Brzy splnil nováčkovskou
zkoušku a dál úspěšně plnil úkoly z tehdejšího prvního stupně. Když byl v oddíle asi dva roky, zmizel jeho otec
někde v cizině a zanechal manželce a synovi dluhy. Paní Klapková se se synem těžce probíjela životem. Moc se
jim ale nedařilo. Džerome z nějakých důvodů nedokončit studia na gymnáziu.
A v té době se Džerome k nepoznání změnil. Stal se zatrpklým a zlostným brachem a v oddíle Ostří hoši s ním
začali mít potíže. Skauti Suk a Vrták ho několikrát přistihli při lhaní a podvádění. Džerome je ale obvinil, že mu
nepřejí úspěch a že mu chtějí ublížit. Což oba odmítli. A tak začal své kamarády pomlouvat a donášet na ně vedení
oddílu, což bylo ve skautském oddíle něco nepředstavitelného. A u Ostrých hochů to byl zvlášť velký přečin.
Džerome byl vyzván, aby se změnil, jinak se s ním oddíl bude muset rozloučit. Slíbil nápravu a nějakou dobu to
s ním docela šlo, ale z jeho strany to byla jen přetvářka. Ve skutečnosti se už nezměnil a bylo to jen horší a horší.
Pak se zjistilo, že někdo poničil oddílovou kroniku. Bylo z ní vytrženo značné množství už popsaných listů, na
kterých bylo zmiňováno nepěkné Džeromovo jednání. Suk s Vrtákem proto z toho obvinili logicky Džeroma. Ten
to ale popřel, i když Vrták tvrdil, že jen Džerome mohl mít zájem, aby listy, na kterých se psalo o jeho špatných
vlastnostech a nepěkném chování, z kroniky zmizely.“
„Několik listů jakoby vytržených z nějaké kroniky jsem našel,“ odbočil Robin od Džeromova ,životopisu‘.
„Jejich některé opisy nám Džerome servíroval v podobě povídek z historie skautingu zde ve městě. Nikde jsem
v nich ale nenašel zmínku o nevhodném Džeromově chování.“
„A co bylo dál?“ přerušila ho Lexa.
„Džerome potom přešel k 3. oddílu skautů Hochů svorného srdce. Ti nad Džeromem nechtěli ještě úplně zlomit
hůl a řekli, že to s ním zkusí. V třetím oddíle se Džerome potkal s Ottou Rubinfeldem. Jestli už byl v té době Otto
členem oddílu, nebo přišel až po Džeromově přestupu, to se nedalo zjistit. Oba se kamarádili, jak se říká, na život
a na smrt.
Na jaře 1938 se osmnáctiletý Džerome setkal na Fortu se skautkou Julií z 3. dívčího oddílu Rarášci, do které
se na první pohled zamiloval. Jenže Julie měla oči jen pro Michala Šiguta, který v 3. chlapeckém oddíle v té době
zastával funkci zástupce oddílového vůdce. Džerome k němu okamžitě pojal nenávist a začal proti němu nenápadně štvát i ostatní členy oddílu. I tady to došlo tak daleko, že Džerome musel z třetího oddílu odejít. Zůstal mu
jediný kamarád Otto Rubinfeld.
V krátké době potom, těsně před obsazením zbytku Čech a Moravy německou armádou, v podvečer 14. března,
přišel pod rouškou tmy k Rubinfeldům tajemný muž s těžkým kufrem. Kufr u Rubinfeldů zanechal a zase od nich
odešel. Džerome musel být s Ottou zrovna v tu dobu v domě a s tajemným mužem se střetli po jeho příchodu buď
někde na dvoře, nebo přímo u Rubinfeldů v bytě, protože se o něm v zápisníku zmiňuje, že to byl rabín Oppenheim63) z židovské synagogy.
Když potom druhý den dopoledne obsadili němečtí vojáci město a večer z 15. na 16. března zapálili olomoučtí
nacisté u Terezské brány synagogu, která do základů vyhořela, byl Džerome přesvědčen, že rabín se musel o obsazení města nějak dopředu dovědět a u Rubinfeldů včas schoval zlatý poklad ze synagogy, který k nim v kufru
večer čtrnáctého přinesl.
159
15. března obsadila nacistická bojůvka i skautský domov na Fortu. Několika skautským vůdcům se podařilo
prokázat nezákonnost tohoto jednání a kupodivu, i když radnice v tu dobu byla už německá, skautům Fort vrátila.
Nacisté při odchodu nechali na Fortu vlát německé prapory, které Suk s Vrtákem z Ostrých hochů strhli. Jejich
činu byl zpovzdálí svědkem i Džerome a protože oba u něho měli z dřívějška vroubek, nahlásil je na nějakém
německém úřadě. Suka s Vrtákem odvezlo gestapo a vypadalo to, že to s nimi špatně dopadne. K Džeromově zlosti
však v jejich prospěch zakročil ředitel reálky inženýr Rompart s právníkem Esteřákem, a oba mladíci byli bez
trestu zatím propuštěni.
Od toho okamžiku začíná Džerome svoji kariéru konfidenta. Nejdříve donáší šéfovi Verkschutzu (za Protektorátu Čechy a Morava organizace dohlížející na pracovní kázeň v továrnách nad českými dělníky). Krátce nato
ho šéf Verkschutzu doporučil gestapu a to ho začalo využívat jako svého agenta. Díky spolupráci s Verkschutzem
se později vyhnul totálnímu nasazení na práce v Říši. Byl nasazen pouze do leteckých opravárenských závodů
v Olomouci na Šibeníku.
Do Německa byl ale nasazen Juliin snoubenec Michal Šigut, který později zahynul při bombardování Hamburku spojenci někdy mezi 24. červencem a 3. srpnem 1943. Julie se už potom nikdy nevdala.
Rodina Rubinfeldů byla společně s celou komunitou olomouckých Židů odvlečena do koncentračního tábora.
Pouze Ottovi se podařilo ještě nějakou dobu skrývat v tajné skrýši v domě. Skrýš nebyla gestapem odhalena a
nebyla objevena ani po válce. Její tajemství střežil pan Plocek, bývalý zaměstnanec Rubinfeldových. Skrýš jste
vlastně objevili vy dva s Keňou, když jste ve výklenku sekali drážku pro kabel k elektrickému vařiči a vypadla
vám ze zdi cihla. Nikdo jsme netušili, že je za zdí nějaká tajná skrýš z doby druhé světové války a otvor jsme hned
zazdili.
Džerome, i když nevěděl, kde se Otto Rubinfeld ukrývá, zradil svého kamaráda a přivedl gestapo na jeho stopu.
Vylákal ho na schůzku, na které gestapo Ottu zatklo. Dům potom zabrali německé rodiny. Bylo zajímavé, že se
Plocek ve svém bytě udržel nejen po celou dobu okupace, ale nakonec tu žil až do své smrti před několika lety.
Z domu byli všichni Němci po válce odsunuti, pokud už sami, před postupující Rudou armádou, z města neutekli. Z Rubinfeldů se z koncentráku po válce už nikdo nevrátil a dům zůstal skoro prázdný. Po válce byly do
prázdných bytů ve městě, tedy i do domu U Žida, nastěhovány rodiny, kterým byly při dobývání města Rudou
armádou zničeny jejich byty a neměly kde bydlet. Tak se řízením osudu stalo, že na byt v domě dostali dekret i
Džerome a skautka Julie, která se celým jménem jmenovala Julie Mrtvá.“
„Julie byla paní Mrtvá? To je teda gól!“ řekl Brácha.
„Jak to, že nebyl Klapka odsouzen za svoji konfidentskou činnost za okupace?“ podivila se Lexa.
„Protože jako konfident gestapa nebyl nikdy prozrazen. Až když nově vzniklá Státní tajná Bezpečnost na něho
z archivu gestapa přišla, Džerome jí ochotně nabídl své služby pod příslibem beztrestnosti za svoji činnost za
války. Ze zápisků jsem vyrozuměl, že byl pro StB cenným spolupracovníkem, takže se mu nic nestalo a s občasnými přestávkami potom pro StB pracoval až do konce svého života.“
„A co to jeho kopání a pátrání po domě?“ zeptal se Brácha.
„Džerome byl přesvědčen, že v předvečer obsazení města Němci, přinesl k Rubinfeldovým rabín Oppenheim
v kufru zlatý poklad ze synagogy, jak už jsem naznačil, který byl potom ukryt někde v domě. Pokud byly v kufru
opravdu cennosti, skrýš určitě z Rubinfeldových vymlátili při výslechu na gestapu. Nebo v kufru nebylo nic cenného a žádná skrýš se zlatým pokladem neexistovala. To ale Džerome nemohl vědět, a tak za celý svůj život
překopal podlahu sklepení a proklepal zdi snad v celém domě. Nic ale nenašel.
Jakmile jsme získali v domě klubovnu, Džerome okamžitě projevil o naši činnost zájem. Asi byl instruován
svým řídícím orgánem, aby se přesvědčil, jestli nejsme tajným skautským oddílem. Začal před námi proto na skauting zavádět nenápadně řeč
a pak nám dokonce začal dodávat příběhy vázající se k historii skautingu
ve městě. Jenže my jsme naštěstí byli opatrní a ke skautingu jsme se před
ním nehlásili. A do klubovny nám pořád lezl tak dlouho, až se mu jednou
podařilo na kterési družinovce získat otisky našich klíčů. Potom pátral
v naší klubovně vždy dopoledne, to jsme byli všichni ve škole a v práci,
a snažil se najít Rubinfeldovu skrýš někde za zdí naší klubovny. Dokud
tu bydlel Plocek, tak byla tato část domu pro něho tabu. A poklad, který
nikde v domě pořád nenacházel, mohl být ukrytý třeba právě za zdí nebo
pod podlahou v naší klubovně. Tedy v bytě pana Plocka za jeho života
se mu nemohl šťourat v jeho bytě a po jeho smrti se sem nastěhovali
feťáci a potom my.
Později Džerome odhalil přes okno, že se v naší klubovně sešli bývalí
skauti, dokonce jich pár poznal ještě z doby svých klukovských let, a
podal o tom zprávu svému řídícímu orgánu. Byl jsem předvolán k výslechu. Jak to dopadlo u výslechu, to už víte. Proto nám estébáci nainstalovali v klubovně odposlech. V den, kdy se tak stalo, jsem zase úplnou
náhodou přišel do klubovny. Něco jim nevyšlo, asi mě ztratil při sledování a najednou se objevil u klubovny. Sledovači stačili varovat své soudruhy, protože se jim podařilo klubovnu opustit těsně před mým příchodem. Našel jsem na pavlači Džeroma a otevřenou klubovnu. Džerome
160
mi nahlásil vyloupení klubovny, kterou jsme asi den předtím nezamkli. Asi se tak s estébáky na improvizaci rychle
domluvili. Aby podpořil své tvrzení o loupeži, z knihovny nám sebral pár foglarovek. Dvě z nich jsem našel teď
v Džeromově kufru.
Další schůzky v naší klubovně jsem naštěstí skautům rozmluvil, takže nainstalovaný odposlech se minul účinkem a po táboře ho zase demontovali.
Pak se mu při jednom pátrání v klubovně nějakým nedopatřením podařilo udělat díru nad vařičem do Rubinfeldovy skrýše. Když zjistil, že někdo zrovna po vrzajících schodech míří do patra ke klubovně, stačil z ní jen
rychle vyběhnout na pavlač. Pak mi tvrdil, že mi chtěl jít zrovna zatelefonovat, že máme rozbombardovanou a
vykradenou klubovnu. Z rozčílení, že nám z klubovny opravdu někdo ukradl knížky a ještě k tomu udělal díru ve
výklenku nad vařičem, za kterým Džerome jakoby teprve teď objevil Rubinfeldovu skrýš, jsem si ani neuvědomil,
že jsem mu nikdy nedával svoje telefonní číslo. Ani domů, ani do práce. Takže když tvrdil, že mi chtěl právě
zavolat, tak kecal. A byl to on, kdo se do klubovny vloupal.
Když jsem po výslechu na estébé odcházel z kanceláře, uviděl jsem na jedné chodbě Agenta Jana. A už dříve
jste mi řekli, že jste s Brdou viděli Agenta nahlížet oknem do naší klubovny. Myslel jsem si proto, že nás shodil
on, ale v Cibulkových seznamech jsme jeho jméno nenašli. Takže to byl jenom Džerome.“
„To je hrůza!“ děsila se Lexa. „Měli jsme štěstí, že režim už mlel z posledního. Bůhví, jak by to všechno bylo
dopadlo.“
„To ale není všechno…“ řekl Brácha.
„Není,“ pokračoval Robin. „Džerome se po válce setkal v domě s Julií Mrtvou a nějakou dobu jí nadbíhal.
Dnes by za to mohl být nařčen ze sexuálního harašení. Paní Mrtvá ho podezřívala ze spolupráce s gestapem a
nechtěla s ním mít nic společného. Dokonce mu dávala za vinu smrt svého snoubence Michala Šiguta, který zahynul v Německu, ale v tomto případě v tom byl Džerome asi nevinně. Kdo ví, jak to ve skutečnosti bylo.
Jejich sousedský vztah byl den ode dne složitější. Začali si dělat schválnosti a několikrát se kvůli tomu do krve
pohádali. Sousedi slyšeli, jak jí Džerome v návalu vzteku vyhrožoval, že ji stejně jednou zabije. Nikdy ovšem
svoji hrozbu nesplnil. Divím se, že to vedle sebe vydrželi celý svůj život a jeden nebo druhý se z domu neodstěhoval. Proč se neodstěhoval Džerome dnes už víme. Byl posedlý po zlatém pokladu synagogy. Celý život věřil, že
poklad existuje a že ho najde, takže se odstěhovat nechtěl. Proč se ale neodstěhovala paní Mrtvá, mi není jasné.
A tak se dostáváme k finále, které začalo jejich poslední pavlačovou hádkou a které jsme byli svědky. Julie ho
svým obviněním ze spolupráce s gestapem a se Státní bezpečností tentokrát tak vytočila, že se rozhodl své výhružky splnit. Když mu své obvinění vykřičela před celým domem do tváře a zmizela ve svém bytě, Džerome se
rozběhl za ní a než stačila zamknout, rozrazil její dveře a vnikl do bytu. Naštěstí se jejich sousedka paní Sýkorová,
která se bála, aby nedošlo k nejhoršímu, rozběhla za Džeromem. Džerome se ale už v této chvíli docela ovládl,
avšak že svoji hrozbu splní, už rozhodnutý byl. Zatímco paní Sýkorová ukládala, teď již zase blouznící paní Mrtvou do postele, Džerome v koupelně otočil zástrčku na okně, takový ten obrtlík, do polohy nahoru. Okno paní
Mrtvé, které bylo vzdáleno přes světlík pouze něco přes jeden metr od jeho okna, bylo sice zavřené, ale nebylo
zajištěné. Potom z bytu paní Mrtvé odešel.
Ze svého bytu potom uviděl vracející se paní Sýkorovou domů a také sledoval, co se děje v naší klubovně.
Zrovna tu noc jsme měli políčeno na ty dva feťáky, kteří si ve sklepení domu udělali noclehárnu a v klubovně jsme
se chystali přespat do druhého dne.
Kolem desáté už byla v bytě paní Sýkorové tma, neklamná známka, že se sousedka odebrala na kutě. V klubovně byla také tma. Měli jsme zhasnuto, abychom se feťákům neprozradili, ale nespali jsme.
Džerome položil ve světlíku silnou fošnu z parapetu svého okna na parapet okna paní Mrtvé a prolezl nezajištěným oknem do její koupelny. Aby něco v její koupelně neshodil, svítil si jen úzkým paprskem mezi prsty ze své
baterky. Potichu vešel do pokoje a přes kuchyň se dostal do předsíně. V předsíni našel klíč od bytu a zastrčil ho
do zámku vstupních dveří, aby se paní Sýkorová do bytu nedostala, kdyby ji napadlo přijít zrovna v tuto chvíli
zkontrolovat zdravotní stav paní Mrtvé. Potom tiše vstoupil do ložnice.“
„A teď bychom si mohli udělat přestávku a něco si zakousnout,“ navrhl Robin.
„To nemyslíš vážně?! Jestli nebudeš pokračovat, tak zakousneme tebe! Okamžitě nám to dopověz. Večeře
počká.“ rozčílila se na oko Lexa.
„On ji zabil!“ zděsil jsem se. „Kája měl pravdu, když tehdy v klubovně řekl, že ji Džerome zabil.“
„Nenapínej, Robine,“ přidal se Brácha.
„Tak dobře. Ustupuji nátlaku a dořeknu vám to. Nezabil ji. Jakmile se přiblížil k její posteli, poznal, že je
mrtvá. Nedýchala a byla studená jako led. Přesně tak to popsal ve svém zápisníku.“
„To nic neznamená. V zápisníku si mohl napsat, co se mu zlíbilo.“ nedal jsem se.
„Nezapomínej, že doktor druhý den ráno potvrdil, že zemřela přirozenou smrtí stářím. Na její smrti neshledal
žádné známky cizího zavinění,“ řekl Robin. „A tak to napsal i do lékařské zprávy, nebo jak se tomu úřednímu
papíru říká.“
„Kdyby ale nebyla už mrtvá, tak by ji určitě zardousil.“ rozvíjel jsem svou verzi.
„Asi ano,“ potvrdil to Robin. „Měl to dokonale vymyšlené. Byt byl zamčený a klíč byl zastrčený v zámku
zevnitř. Obrtlík na okně před svým odchodem z bytu paní Mrtvé zase otočil do horní polohy tak, aby při prudkém
zavření okna, až bude na fošně ve světlíku, zapadl nazpět do západky a okno by tím bylo zajištěno zevnitř. Pak se
vrátil po fošně světlíkem zpátky k sobě do bytu. Než se mu podařilo fošnu ze světlíku stáhnout, uviděl ji v tu chvíli
Brácha zezdola, při honičce za feťáky ve sklepě. Když jste se tam byli potom ráno kvůli vaší sázce podívat, žádnou
161
desku jste už nemohli vidět.“
„Ha! Tak přece tam ta deska byla. Nic se mi nezdálo, jak jste mi to namlouvali!“ hulákal radostně Brácha.
Obrátil se ke mně. „Dlužíš mi dvě kofoly.“
„Jak to, že dvě?“ podivil jsem se.
„Jednu, kterou jsem ti už dal a druhou za to, že jsi prohrál.“ chechtal se Brácha.
„No, ale stejně ji mohl klidně udusit třeba polštářem. Ani by s ní, chudinkou starou, neměl moc práce. A doktor
by nemusel nic poznat.“ řekla Lexa.
„Máš pravdu. Klíč byl v zámku a všechna okna v bytě byla zajištěna. Byla to dokonale připravená ‚záhada
zamčeného pokoje‘. To také utvrdilo doktora, že se jedná o přirozenou smrt. Jak to ale bylo ve skutečnosti, to už
se nikdy nikdo nedoví. A to je celá historie člověka, který takovým strašným způsobem dokázal sloužit dvěma
totalitním režimům. Tak maminko, můžeš nám naservírovat večeři.“ skončil nakonec své vyprávění Robin.
*
Staré protektorátní noviny a Džeromův zápisník si Robin nechal na památku. Popsané volné listy, jakoby
vytržené z nějaké kroniky, porovnal s prvorepublikovou kronikou Ostrých hochů, která se mu dostala při jakési
příležitosti do rukou. S překvapením zjistil, že některé listy do této kroniky vůbec nepatří a jiné že z této kroniky
vytrženy nebyly, ale byly opsány. Takže Vrták se Sukem obvinili Džeroma ze zničení kroniky asi neprávem.
Pokud se ovšem nejednalo ještě o jinou kroniku. Ty druhé vytržené listy a data akcí na nich, by tomu nasvědčovaly.
Krátce nato dům U Žida vrátili v rámci restituce jedné příbuzné Rubinfeldů žijící toho času v Rakousku. Tím
jsme přišli o klubovnu, kterou jsme museli během dvou měsíců vyklidit. Naštěstí jsme za ni dostali náhradu v podobě zrušeného sklepního bytu poblíž městského nádraží, do kterého jsme se po táboře přestěhovali. Sklepní místnosti jsme si museli komplet opravit a teprve potom jsme se mohli plně věnovat naší práci v novém skautském
roku. To je ale už jiná historie.
78. POZNÁMKY
1
) V Německu po vydání knih v češtině Hoši od Bobří řeky, Záhada hlavolamu a Stínadla se bouří, vyšel v roce
1986 i Foglarův nový román Tajemství Velkého Vonta, 3. díl stínadelské trilogie. Rukopis románu byl do Německa
tajně vyvezen.
2
) Třítéčko (TTT – Trojka, Turistika, Táboření) – oddílový časopis, který jsem vydával nejdříve pro členy
Karvinské a potom i Olomoucké trojky. První číslo vyšlo 19.12.1980. Vycházelo nepřetržitě každý měsíc až do
23.6.2000, tedy celých 20 let.
3
) 2. 10. 1988 nezávislé iniciativy se sdružily v Hnutí za občanskou svobodu (HOS) a 15. října vydaly manifest
Demokracie pro všechny s požadavkem zrušit článek ústavy o vedoucí úloze KSČ.
28. 10. 1988 Lidé, kteří chtěli státní svátek ČSSR oslavit nezávislou manifestací, byli rozehnáni pendreky a
vodními děly.
4
) Gestapo – německé zkratkové slovo z Geheime Statspolizei = tajná státní policie v nacistickém Německu
v letech 1933 – 1945 smutně proslulá terorem, nezákonnými a krajně surovými vyšetřovacími metodami, organizováním vražd a sabotáží aj., po II. světové válce mezinárodně odsouzená jako zločinecká organizace.
5
) StB (estébé) - Státní bezpečnost (politická policie), která byla ihned od svého vzniku v roce 1945 pod kontrolou Komunistické strany Československa, a sloužila k ovládnutí mocenských pozic a likvidaci protivníků komunistického režimu. Vznikla 30. června 1945 jako jedna z neuniformovaných složek Sboru národní bezpečnosti.
Po roce 1948 byla jedním z hlavních nástrojů komunistického teroru. Zanikla rozkazem ministra vnitra Richarda
Sachera 15. února 1990.
6
) Pracák – neboli pracovní sešit – deník. Každý člen našeho oddílu ho měl zavedený a zapisoval si a kreslil do
něj zážitky z oddílových podniků a výprav. Některé pracáky měly vynikající kvalitu a většinou si ho každý člen
oddílu uchoval, i když už vyrostl z klukovských let.
7
) John Winston Lennon (narozen 9. října 1940 v Liverpoolu, zemřel 8. prosince 1980 v New Yorku), byl
britský zpěvák a skladatel, člen skupiny The Beatles. Prosadil se také jako malíř, herec, spisovatel a politický
aktivista. Významným způsobem ovlivnil vývoj rockové hudby 20. století. Dne 8. prosince 1980 se Lennon stal
obětí atentátu, když se vracel z natáčení. Před branou jeho newyorského bytu ho těžce postřelil duševně nemocný
Mark David Chapman, kterému se několik hodin předtím podepsal na své nové album Double Fantasy.
Krátce poté, co Mark David Chapman spáchal osudný čin, objevila se na oprýskané a zašlé zdi v tehdy odlehlém koutě Malé Strany v Praze improvizovaná kresba náhrobního kamene, malého pomníku Johna Lennona, a
okolo první nápisy.
PRÝ JSI ODEŠEL – ZEMŘEL, PLÁČU, ALE NEVĚŘÍM TOMU, PRO MĚ BYLS, JSI A BUDEŠ. DÍKY
162
ZA VŠE, JOHNE LENNONE. MÁŠ-LI LÁSKU, MÁŠ VŠECHNO CO JE K MÁNÍ A VÍŠ VŠECHNO, CO JE
K VĚDĚNÍ
Každý rok 8. prosince - v den muzikantovy smrti - se tu scházeli Lennonovi fanoušci. Přinejmenším od roku
1984 získalo toto shromáždění vyloženě politický charakter. Lennon jako symbol svobody a svobodomyslnosti
stál v přirozeném protikladu k tuhému režimu komunistů. A ti to i přes svou zabedněnost věděli. Jako v mnohých
jiných případech nezůstala také zde olomoucká mládež pozadu a vybudovala si v Kozí ulici svůj Lennonův oltář.
Stal se záhy, stejně jako ten pražský, centrem mládeže a to nejen olomoucké.
8
) Hned tu noc z 15. na 16. března zapálili čeští fašisté a nacisté židovskou synagogu, která stála poblíž Terezské
brány v Lafayettově ulici (dnešní Palachovo náměstí). Budova u synagogy, takzvaný rabínský dům, nebyla požárem ohrožena, jelikož mezi domem a synagogou byla velká zahrada. Na zahradě kolem synagogy byly příští den
nalezeny malé kuličky, prý to byly zápalné bombičky, které házeli okny do synagogy. Synagoga měla pět vchodů.
Kterým se dostali dovnitř, se neví. V rabínském domě byly kanceláře židovské náboženské obce, zasedací sál a
velká knihovna. V přízemí byl byt domovníka a zaměstnance obce. V prvním patře bydlel rabín Dr. Berthold
Oppenheim a rodina kantora Schlesingera. V tu noc asi o půl druhé p. Kohn, zaměstnanec obce (šames), se náhodou vzbudil a viděl, že synagoga hoří. Okamžitě všechny vzbudil a šel telefonovat pro hasiče. Ale telefon byl
odpojen, takže pomoci se nedovolal. Běžel ven, že dojde sám pro hasiče, ale kolem domu stáli Němci a pro pomoc
ho nepustili.
9
) V prosinci navštívil Prahu francouzský prezident Fr. Mitterand a komunistický režim byl nucen povolit v
Praze nezávislým iniciativám shromáždění k Mezinárodnímu dni lidských práv. 10.12. Na Škroupově náměstí
mohl veřejně promluvit Václav Havel, Ladislav Lis, Václav Malý a další.
10
) Svobodné zednářství byla (a v některých zemích dosud je) organizace, která významně ovlivňovala zejména
duchovní život v 18. století a později. Jejímu vlivu bylo přičítáno narůstání revolučních tendencí (zejména ve
Francii), ale především rozmach kulturní revoluce proti církevnímu dogmatismu. Hnutí svobodných zednářů navazovalo na tzv. bratrstva - na lóže středověkých stavitelů chrámů, zedníků a kameníků, jejichž technická dovednost a umělecký cit v nás dodnes budí úžas. Časem však byly do zednářských lóží přijímány i jiné osobnosti
(šlechtici, patroni chrámů, kněží aj.) a tím se jejich činnost postupně přenesla do sféry duchovní. Zednáři, spojení
obřadem zasvěcení, přísahou mlčenlivosti a rituálem, usilovali o dosažení štěstí a životní harmonie. Pěstovali
zejména vědy, ale věnovali se i sociální péči.
Všemocná katolická církev to přijímala nelibě. Viděla ve svobodných zednářích konkurenci a opozici, a proto
je, ale i jiné podobné společnosti, zakazovala. Zednáře ostře odsoudil papež Kliment XII. bulou In eminenti z roku
1738 a o 13 let později i jeho nástupce Benedikt XIV. V církevním státě se šíření zednářského učení trestalo
dokonce smrtí, ale přesto se zakázané hnutí stalo během 18. století módou zejména mezi aristokracií, důstojnictvem, státními úředníky, buržoazií a inteligencí - hlavně mezí lékaři a kněžími.
V našich zemích vznikla první zednářská lóže v Praze roku 1733. Rozvoj svobodného zednářství na Moravě
pak spadá až do josefinského období.
11
) Kazimir Josif Draškovič (1714 – 1765) – z chorvatské vojenské rodiny, proslul statečností, kterou osvědčil
v roce 1757 v bojích proti Prusům v Čechách. Jako generálmajor velel v Olomouci 3100 mužům, se kterými
podnikal úspěšné výpady proti obléhatelům. Právě on byl v čele poselstva oznamujícího ve Vídni úspěšný konec
obrany města. Povýšen na podmaršálka a vyznamenán křížem Řádu Marie Terezie. V roce své smrti byl ještě
povýšen do hodnosti polního zbrojmistra.
12
) Obležení roku 1758 bylo vlastně jedinou velkou vojenskou akcí, jíž se olomoucká pevnost, postavená tak
značným finančním nákladem, zúčastnila. Je nepochybné, že pro měšťany znamenal její vznik a nahromadění
velkého množství vojska určité krátkodobé výhody - např. možnost větších výdělků a rozvoj živností, především
potravních. Byly zde však i nevýhody, mnohem podstatnější, z nichž některé rozpoznali již i současníci. Snadný
výdělek prý byl velmi často utrácen v pití a hrách, obklopení města opevněním znamenalo zhoršení komunikací,
tím bylo ztíženo konání trhů - a především znemožněn růst a rozvoj města. Velmi negativní stránkou bylo zhoršení
úrovně bydlení a zdravotních poměrů uvnitř města.
13
) 15.1.1989 Charta 77 připravila dokument č. 4/89 s názvem Vzpomínka na Jana Palacha. Dokument měla
přečíst ve 14 hodin na Václavském náměstí v Praze herečka a signatářka Charty 77 Vlasta Chramostová.
Policejní zákroky proti tomuto pietnímu aktu jí v tom zabránily. Podle svědectví přímých účastníků i zahraničních novinářů byly přístupové ulice kolem Václavského náměstí obsazeny policií. V 13:30 hod. bylo náměstí
uzavřeno úplně. Řada představitelů občanských iniciativ byla cestou zadržena a vzpomínkový akt se na Václavském náměstí nemohl konat. Na náměstí a v okolních ulicích došlo k spontánní lidové manifestaci, kterou policie
a lidové milice brutálně rozehnaly. Proti manifestantům se na zákroku podílelo na 2.000 policistů. Praha vypadala
jako obležené město a stala se jevištěm demonstrace policejní síly, obušků, policejních psů, vodních děl, slzného
plynu a dokonce obrněných transportérů. Na brutální policejní zákroky proti demonstrantům na Václavském náměstí reagoval celý světový tisk včetně deníků komunistických stran.
163
16.1. V odpoledních hodinách došlo k další spontánní manifestaci na Václavském náměstí, vyprovokované
brutálním zákrokem policie nejen proti několika zástupcům nezávislých iniciativ, kteří přišli položit květy k pomníku sv. Václava, ale také proti tisícům občanů, kteří v tu dobu procházeli středem města. Během manifestace a
po ní policie zadržela řadu občanů, hlavně představitelů různých nezávislých iniciativ vč. V. Havla.
18.1. Václavské náměstí bylo mezi čtvrtou a pátou hodinou svědkem další spontánní manifestace, policie však
překvapivě nezasáhla.
19.1. V odpoledních hodinách vznikla na Václavském náměstí nová spontánní manifestace, které se podle
západních zpravodajů zúčastnilo asi 5.000 lidí. Šlo o pokojné shromáždění, ale policejní jednotky zasáhly s brutalitou překonávající všechno, co se dělo v předchozích dnech. Řada demonstrantů byla zatčena, proti tomuto postupu vystoupil také kardinál Tomášek, který policejní zákroky proti pokojným občanům odsoudil a vyzval vládu
k okamžitému dialogu s církví a se všemi občany. Národní poutě k hrobu Jana Palacha ve Všetatech se zúčastnilo
množství lidí, zejména mladých. Pout' se stala záminkou k dalším rozsáhlým a často brutálním akcím VB a StB.
Kontrolovali příchozí cestou nebo na nádraží, vyslýchali je, týrali a násilně je rozváželi do různých vzdálených
míst.
14
) Později jsme se dověděli, že to byl profesor Palackého univerzity Václav Rusek - Šaman, po revoluci aktivní
činovník Junáka.
15
) Josef FRIEDL se narodil 16. září 1888 v Praze. Zde prožil dětská léta, vystudoval zde obchodní akademii a
samozřejmě aktivně sportoval. V roce 1909 přešel za povoláním do Přerova (kde působil již jeho bratr), kde také
hrál aktivně kopanou. Po dvou letech v roce 1911 přešel do tiskárny v Olomouci, která vydávala deník POZOR.
J. F. v deníku vedl pravidelnou sportovní rubriku. V roce 1912 založil v Olomouci Sportovní klub (SK) Olomouc
a měl lví podíl na zřízení fotbalového stadionu naproti Kláštera Hradiska v roce 1914. V SK Olomouc měl na
starosti výchovu mládeže. Šlo mu nejen o to, aby fotbalovým dorostencům předal své sportovní zkušenosti z provozování oblíbené hry, ale staral se o jejich všestrannou zdatnost pěstováním lehkoatletických disciplín, systematicky sledoval jejich zdravotní stav a všestranně se snažil působit také na morální a volní vlastnosti svých svěřenců.
Josef Friedl byl skutečný sportovec se vším všudy, včetně přibývajícími léty nijak neotupených ideálů rytířskosti,
sportovního gentlemanství a čestného vedení boje. Stále zřetelnější nedostatek těchto morálních vlastností u mladých sportovních „hvězd“ vedl přemýšlivého poctivce Friedla k hledání nových sportovních metod.
16
) Na pozvání Josefa Friedla přijel zakladatel Junáka A. B. Svojsík do Olomouce a vystoupil v pátek 25. dubna
1919 v dvoraně Národního domu s přednáškou „O českých junácích“. V programu večera vystoupil také přední
český vědec – pedagog univerzitní profesor dr. Karel Weigner, jenž vysvětlil výchovný efekt skautského hnutí.
Akce, jejíž organizace se ujalo čilé olomoucké knihkupectví Romualda Prombergra, nebyla sice poctěna příliš
vysokou návštěvou, přesto však v Olomouci zanechala hluboký dojem. Josef Friedl kul železo, dokud bylo žhavé.
Hned následující den pozval výzvou ve sportovní rubrice deníku POZOR zájemce o skautskou organizaci ke
schůzce na neděli 27. dubna 1919 do klubovny stadiónu SK Olomouc na Letné. Ani tentokrát se zájemců nesešlo
mnoho. Snad deset, většinou Friedlových dorostenců, které v klubu vedl. Ale rozhodli se hned a jednomyslně.
S tichým souhlasem výboru založil „Skautský oddíl SK Olomouc“. Jeho vůdcem se přirozeně stal Josef Friedl Bořek.
17
) Na hřišti na Letné začalo být na podzim 1919 skautům těsno. Nijak zvlášť vybavený stadión - šlo vlastně
jen o dřevěné stavení pro šatny sportovců - už nemohl pojmout stále se zvyšující počet členů oddílu (v říjnu již šlo
vlastně o oddíly tři). Navíc poněkud obhroublé prostředí sportovního „zákulisí" také asi nedoplňovalo vhodně
výchovné snahy. Vůdce oddílu proto hledal prostředí jiné. Našel je ve starobylém vojenském objektu blízko městské plynárny zvaném Salzerova reduta, kdysi součásti obranného systému tereziánské pevnosti olomoucké. Objekt, kterému se obecně říkalo ‚Fort‘, skauti od vojáků převzali 3. prosince 1919. S ‚friedlovskou‘ rychlostí bylo
do něj hned na následující den (4. prosince) svoláno shromáždění všech členů k pracovní povinnosti - k nutnému
úklidu a úpravám. A již 7. prosince zde nováčci skládali první skautské sliby.
Skauti, kteří přišli v prosinci roku 1919 na Fort, byli stále ještě „skauty Baden-Powellovými". V té době to
nebyla žádná výjimka, že totiž vedle nejvýznamnějšího spolku Junák - český skaut fungovaly jiné skautské organizace a skupiny. Náčelník Junáka A. B. Svojsík se svými spolupracovníky však vyvinul iniciativu k sjednocení.
Tím pokusem bylo založení Svazu junáků-skautů Republiky československé dne 7. června 1919. Iniciativní olomoucký Friedl, který měl v té době zřejmě již v hnutí B. P. skautů značnou autoritu, vzal na sebe úkol zorganizovat
celostátní sjezd k poradě, jak se k nabídce Svojsíkově postavit. Velkolepé setkání dvou set delegátů, původně
plánované na 28. 12. 1919, se uskutečnilo ve skautském domově - Fortu v Olomouci 6. ledna 1920. Výsledkem
olomouckého rokování byla výzva představitelům B. P. skautů a Svazu junáků-skautů RČS, aby zasedli za společný stůl k osobnímu jednání. A tak v pondělí 2. února 1920 se v olomouckém Fortu sešel A. B. Svojsík a Sláva
Řehák s náčelníky B. P skautů kpt. Markem a Špičkou. Schůzce předsedal Arnošt Sedliský z Olomouce a MUDr.
Felix Reinl, oba vážení občané města, kteří se v říjnu 1919 přidali k Friedlovi a byli pak ještě řadu let významnými
představiteli Junáka. Obě strany se na schůzce dohodly na určitých podmínkách pro spojení obou organizací. Protože však pokyny z Prahy nějak nepřicházely, rozhodlo se vedení olomouckých skautů v dubnu 1920 pro registraci
celého sboru ve Svazu junáků-skautů RČS. O svazu B. P. skautů se už pak přestalo mluvit, neboť stejně jako
164
Olomoučtí tak učinily sbory a oddíly jinde, a Baden-Powellovi skauti zanikli.
18
) 3.2.1989 členové kongresu USA D, De Cencicnia a S. Hoyer navrhli uvězněného V. Havla na Nobelovu
cenu míru. Diplomati a mezinárodní organizace projevují solidaritu s V. Havlem a žádají jeho propuštění.
Začátkem února založili bývalí představitelé a členové KSČ (V. Mencl, C. Císař, J. Hájek aj.) Klub za socialistickou přestavbu OBRODA. Hlásí se k humánním, mravním a sociálním hodnotám socialismu.
15.2. Odsun sovětských vojsk z Afganistánu.
17.2. Premiér L. Adamec byl na návštěvě v Moskvě u M. Gorbačova. V únoru se rozvíjejí akce na propuštění
V. Havla. Petici podepisují nejen disidenti, ale i známí vědečtí pracovnici, úředníci, dělníci. Sílí neformální organizace - Hnuti za občanskou svobodu, Demokratická iniciativa, Helsinský výbor, Klub Obroda aj.
21.2. Obvodní soud v Praze 3 odsoudil Václava Havla k 9 měsícům nepodmíněně v druhé (přísnější) nápravné
skupině. V. Havel se proti rozsudku okamžitě odvolal.
19
) Ještě za existence B. P. skautů začal fungovat družinový a oddílový systém organizace. Zdá se však, že do
života se uváděl dosti těžko a zvolna i po přechodu do Svazu junáků-skautů. Informace o počtu oddílů, které tvořily
olomoucký skautský sbor (podle dnešní terminologie - středisko), v dobových dokladech značně kolísají. Když
skauti přešli z Letné na Fort, mluvilo se o třech oddílech. Ve zprávě z roku 1923 se uvádějí čtyři oddíly chlapecké
a jeden dívčí, ale již z 1. července 1920 je zpráva, že bylo oddílů dokonce sedm. Podobně u děvčat se někdy mluví
o jednom oddílu, jindy o dvou atd. Stanovit přesná čísla patrně možné nebude z jediného důvodu, že v záplavě
akcí kolektivního charakteru byly jednotlivé oddíly ustavovány pouze účelově a zřejmě jen přechodně, podle toho
jak adepti skautingu na Fort postupně přicházeli a odcházeli. Jádrem organizace zůstal pouze 1. oddíl, ale jeho
činy a výsledky splývaly v podstatě s děním v celém sboru. Pro výchovné cíle počítající s růstem každého jednotlivce to ovšem výhodné nebylo.
20
) Z Friedlovy iniciativy se na přelomu roku 1920 a 1921 ustavila družina zkušenějších skautů, která si říkala
„Úderníci". Scházeli se častěji mimo skautský domov a snažili se lépe osvojovat si skautské dovednosti, než to
dovoloval provoz na Fortu. Věčně nespokojenému Friedlovi však ani to nestačilo. Dne 23. listopadu 1921 pozval
několik zapálenějších skautů ke schůzce v salónku YMCA (v hotelu Palác) a dohodl se s nimi, že založí nový
oddíl. Na Fortu byly toho času chlapecké oddíly čtyři, tento bude pátý. O tři dny později už měl od městského
úřadu povolení k pronájmu zahrady s nepatrným zbytkem starých hradeb mezi budovou soudu a evangelickým
„červeným" kostelem a také plány na stavbu domku z hrázděného zdiva. Ještě v prosinci začali budoucí uživatelé
klubovny kopat základy, po Velikonocích začaly stavební práce (vlastními silami!) a 13. ledna 1923 zasedli členové pátého oddílu poprvé pod vlastní střechu. Na samém počátku tohoto vývoje byl také tenkrát šestnáctiletý
sextán Slovanského gymnázia Bohuslav Glos - Číňan, který navrhl (30. listopadu 1921), aby si nový oddíl říkal
OSTŘÍ HOŠI a jeho dominium u červeného kostela bylo nazváno „Ostrovem bratrství". V později užívané zdrobnělině „Ostrůvek" se tento pojem dostal i do map města Olomouce. Vůdce oddílu Josef Friedl, jakoby poháněný
zvláštní nepokojnou energií, však dlouho nezůstal. Už 7. května 1922 předal vedení oddílu Karlu Lamparovi a
jeho zástupci O. Novotnému - Torbovi.
Ostří hoši zůstali na svém Ostrově bratrství devět let. Žili zde vzdáleni ruchu na Fortu, nikoliv však v opozici
proti němu. Oddíl byl součástí olomouckého sboru a pracoval v jeho intencích, měl však své výrazné zvláštnosti.
Poněkud jiný rytmus skautského roku přinášelo už prostředí Ostrůvku a jeho zahrady. V programu byla péče o
tuto zahradu od jarního průklestu stromů až po podzimní vaření marmelády z plodů. Zahrada inspirovala také
vznik každoroční Slavnosti květů (6. 5. 1923), kterou si od roku 1927 osvojil celý olomoucký sbor i na Fortu.
Hodně času stála údržba vlastní klubovny (časem k ní přibyl i tzv. nový srub) a nekonečné opravy plotu soustavně
ničeného vandaly (už tenkrát!).
21
) Senát Městského soudu v Praze jednal dne 21.3. o případu V. Havla na základě odvolání prokurátora, obžalovaného a příbuzných. Shledal Václava Havla vinným trestným činem podněcování, ale zmírnil původní výrok
trestu z 9 na 8 měsíců, a to v první nápravně výchovné skupině. Pod tlakem mezinárodních i domácích protestů
byl Havel po odpykání poloviny trestu podmínečně propuštěn. Zbytek trestu mu byl odložen na zkušební dobu 18
měsíců.
22
) Tábory slovanských skautů (TSS) – I. Slovanské Jamboree se konalo ve dnech 28.6. až 2.7.1931 v Praze.
Za olomoucký sbor se jamboree zúčastnila delegace 26 skautů a 12 skautek v čele s okresním zpravodajem Karlem
Kvasničkou – Kavasem. Celé čs. jamboree bylo dílem skautských rukou. SVAZ nedostal od žádné vládní nebo
městské instituce žádnou význačnější dotaci, pražský magistrát jen zapůjčil Stromovku. TSS přes velký úspěch
skončily deficitem 170 000 Kč, který musil být zlikvidován Svazovou daní, tj. malí skauti a skautky zaplatili 5 Kč
a dospělí 10 Kč na osobu! Od TSS získal však skauting konečně zasloužené místo ve společnosti a byl obecně
uznáván a podporován.
23
) Dne 12.4. začíná odsun Střední skupiny sovětských vojsk z ČSSR. Do odsunu byla zařazena jen jedna
jednotka! ze sedmdesáti tisícové armády.
22.4. Tradiční setkání skautů na Ivančeně. Skončilo období jak dobrodružných tak i romantických výstupů a
165
srazů u mohyly na Ivančeně, trvající od roku 1973.
V této době působila v Praze silná junácká ilegální skupina, která pokračovala v činnosti i v období „normalizace". Po četných diskusích ve skupině a externích konzultacích s junáckými oddíly u nás i v exilu, a s duchovenstvem, připravila morální obsah i konkrétní scénář obnovy JUNÁKA.
24.4. Začíná vycházet ilegální skautský časopis ČIN. Pro jeho rozšiřování byla v Praze ustavena Kurýrní služba
- šestičlenná skupina hochů ve věku 15-16 let. Vytvořil ji bývalý člen Neskenonu ing. arch. K. P.Vanata. Hoši se
nazývali Zelenou eskadrilou, byli zapáleni pro myšlenku skautingu a vycvičeni v základech konspirace.
24
) Stalo se na táboře Ostrých hochů v Náměšti nad Oslavou, v červenci 1929.
Skaut, který jako první vykonal noční pouť, byl Bedřich Fousek. Druhým, který zkoušku složil, byl Zdeněk
Zpěvák. Z této cesty vyvinula se později zkouška statečnosti nazvaná „Minnewakan“. V pozdějších letech zkoušku
splnil i Jeroným Klapka zvaný Džerome.
25
) Při rozpačitých oslavách Svátku práce 1.5.1989 se objevují i protestní transparenty proti režimu, policie
zasahuje a zatýká.
V květnu v Číně vrcholilo dosud nejmohutnější hnutí za demokracii. Studenti demonstrovali v Pekingu na
náměstí Nebeského klidu (Tchienan-men) a přidávali se k nim příznivci z širokých vrstev. 4. června armádní jednotky demonstraci brutálně potlačily a 21.6. se konala první veřejná poprava demonstrantů.
Sovětský svaz poprvé volí prezidenta země. Dne 25.5. je Michail Gorbačov nově zvoleným Shromážděním
lidových poslanců zvolen prezidentem SSSR.
26
) I když se zhruba od poloviny třicátých let větší část skautské činnosti koncentrovala v jednotlivých oddílech,
přece jen zbylo dosti prostoru pro akce většího dosahu. Uskutečnilo se setkání moravských skautů za účasti generála Klecandy na Fortu. Kolektivním podnikem celého olomouckého sboru byla účast na I. sjezdu slovanských
skautů v Praze od 28. 6. do 2. 7. 1931. Mezi mnoha jinými setkáními skautů na různých místech republiky, kde
Olomoučtí nechyběli, vyniká zejména moravský slet ve Zlíně roku 1936 atd. Byla to dále tradiční účast krojovaných skautů na všech větších (i menších) společenských událostech a slavnostech v Olomouci i okolních městech,
ale i mnoho vlastních kolektivních podniků kulturního, soutěžního či zábavního dosahu. Tyto akce organizoval a
koordinoval výkonný výbor Místního sdružení Svazu junáků - skautů (od poloviny 30. let ještě „skautek“) RČS
pro Olomouc a okolí. Zřejmou chybou tohoto orgánu bylo, že dost dobře nepochopil emancipační snahy jednotlivých oddílů a větší váhu kladl spíš na kolektivní činnost. A tak zvolna rostlo napětí mezi oddíly a „zastaralými
silami Fortu“ (jak skautské vedení nazval autor jakési rezoluce z těch dob). Vedení ve snaze posílit naopak kolektivní pojetí činnosti zakoupilo již na počátku roku 1930 pozemek v Hlubočkách, kde byly postaveny chaty s nabídkou společného využívání. To se ovšem oddílům nelíbilo. Vedení se zase nezamlouval návrh, aby se olomoucký
sbor rozdělil na menší celky. Nejcitlivější však byly zásahy vedení do obsazování funkcí vůdců a dalších činovníků
v oddílech, jimiž trestalo „neposlušnost" (např. vůdkyně 1. dívčího odd. L. Kratochvílové, vůdců 3. a 4. odd.
Nechyby a Rosy atd.). V úplnou aféru se proměnila snaha 5. oddílu pověřit funkcí Akély u vlčat studentku učitelského ústavu Blanku Paschkovou, což podle vedení byla věc neslýchaná, ne-li nemravná. K tomu přičtěme ještě
nepřiměřené mentorování a snad zbytečně silná slova na běžné klukovské nezbednosti a na druhé straně špatně
utajené ‚neskautské‘ rozmíšky mezi samými činovníky vedení, vyjde nám situace zralá k řešení. Je pochopitelné,
že toto odcizení nejtíže nesly nejvíce emancipované oddíly - Ostří hoši a Rázní Poveláci, jejíž zástupci (Karel
Kostroň, V. Kratochvíl aj.) je na různých úrovních rozhodně kritizovali. Situace vyvrcholila tím, že 28. srpna 1936
podepsaly (a opatřily razítky) tři dívčí a všech pět chlapeckých oddílů rezoluci adresovanou župnímu zpravodaji
M. Burgovi do Prostějova, ve které ultimativně požadují odvolání okresního zpravodaje Oldřicha Hanuše a sborového vůdce Al. Mastíka. Župní a později i ústřední vedení věc projednalo a na „vůli lidu" přistoupilo. Pouze
místo navrhovaného Arnošta Klama byl do funkce sborového vůdce jmenován Alois Kaláb, akceptován však byl
návrh na obsazení místa okresního zpravodaje někdejším vůdcem 5. oddílu Bohuslavem Glosem-Číňanem, který
se po létech studií vrátil v roce 1934 do Olomouce jako profesor obchodní akademie. Muž s dvěma akademickými
tituly (byl komerčním inženýrem a doktorem práv) se těšil velké autoritě olomoucké veřejnosti a své vynikající
skautské kvality záhy prokázal v následujícím období největšího rozmachu skautského hnutí na Olomoucku, které
jeho nástupem začalo.
27
) Dne 16.7.1938 odjel A. B. Svojsík do SSSR na prázdninový zájezd tělocvikářů a sportovců. Cestoval na
svoje náklady vlakem třetí třídou a v SSSR žil velmi skromně aby vyšel s penězi. V SSSR se zajímal o sovětský
výchovný systém a organizaci sovětských pionýrů, navštívil také řadu jejich prázdninových táborů. Neschvaloval
jejich pohodlný táborový život a péči profesionálního personálu – kuchařek, učitelek tance, harmonikářů a trenérů,
placených státem. Doporučoval jim více primitivismu a samostatné práce dětí. Měl tam i několik přednášek o
mimoškolní výchově v ČSR.
2.8.1938 se vyčerpaný a unavený Svojsík vrátil s výpravou našich tělocvikářů do Prahy. Při návratu domů
z namáhavé cesty onemocněl zápalem plic, za týden ulehl s horečkami a s pocitem velké únavy. Přes všechnu
lékařskou péči horečky po pěti týdnech stále stoupaly a projevila se otrava streptokokem. 8. září byl převezen
z Dobřichovic do svého pražského bytu a 14. září do sanatoria v Podolí. Léčení však bylo marné, nepomohly ani
opakované transfuze. Svojsík chřadl a nakonec zemřel v podolském sanatoriu 17. září 1938.
166
28
) Na mimořádném valném sjezdu ve dnech 10. a 11. prosince1938 bylo dovršeno celoživotní úsilí zakladatele
českého skautingu A. B. Svojsíka o „svedení skautských organizací v jeden proud". Stalo se tak bohužel až třináct
týdnů po Svojsíkově smrti. Na ustavujícím sjezdu 22. ledna 1939 byla vytvořena jednotná organizace „JUNÁK,
ústředí skautské výchovy".
Do praktického života junáckých oddílů se tato změna promítla ve skutečnosti pouze ve změnách některých
názvů: Okresní zpravodaj byl nyní okrskovým velitelem, sborům se začalo říkat střediska, vůdcové oddílů již byli
jen vedoucími oddílů (titul Vůdce měl vyhrazen jistý muž v Berlíně), změnilo se také Místní sdružení jako řídící
instituce na Sdružení přátel Junáka, tedy na poradní orgán typu Rodičovského sdružení ve školách. (V Olomouci
bylo SPJ ustaveno 23.6.1939 a jeho prvním starostou byl zvolen advokát JUDr. František Los).
Ze skautských organizací, které stály dosud mimo Svaz junáků-skautů a skautek RČS, neposílil řady Junáka v
Olomouci nikdo. Konkurence zde totiž velká nebyla. Kdysi ve dvacátých letech se v Olomouci vyskytovali komunističtí Spartakovi skauti práce (kolem někdejší barákové kolonie na Envelopě, později ve Chválkovicích),
mezi léty 1926 až 1928 - možná i o málo později - byl registrován kmen Čs. obce Junáků volnosti, tíhnoucí ke
straně národně socialistické (v roce 1934 však už byl ze spolkového katastru vymazán). Snad zde byli někdy i jiní
(např. skauti DTJ), stopu však po sobě nezanechali. Vzhledem k národnostní skladbě obyvatelstva předválečné
Olomouce však můžeme najít stopu po německých katolicky orientovaných skautech Sankt George Pfadfinder, v
okruhu židovské tělocvičné jednoty Makabi se v druhé půli třicátých let pohyboval čilý oddíl skautů MakabiHacair, kteří nosili modré košile jako naši vodáci, (jejich vůdcem byl Willi Scheck, za války účastník zahraničního
odboje, pak pracovník v čs. diplomatických službách a nakonec diplomat a ministr zahraničních věcí státu Izrael).
Němečtí i židovští olomoučtí skauti dobře spolupracovali se svými českými bratry, ale jejich řady neposílili. Ti
němečtí se nehodili do hitlerovské mocenské soustavy a o osudu skautů židovských po příchodu nacistů je asi
zbytečné něco dodávat… Ale přesto se po prosinci 1938 počet členů Junáka zvětšil. Přibyli totiž katoličtí skauti,
kteří byli autonomní součástí oficiálního Svazu junáků-skautů a skautek a v Olomouci měli za sebou již pět roků
úspěšné existence.
29
) Dnes Vídeňská ulice.
30
) Pomohla přímluva ředitele reálky inženýra Romparta a doktora Esteřáka. Ing. Rompart se později stal sám
obětí nacistického koncentráku, JUDr. Esteřák si zachránil život útěkem do zahraničí. Cestu do ciziny zvolili také
Suk s Vrtákem.
V březnu 1940 vypršela další desetiletá lhůta pronájmu skautského domova na Fortu. Městský úřad (už náležitě
osmělený) neuznal za potřebné smlouvu obnovit a hezky nás z Fortu vykázal. Dne 10. března 1940 jsme zde byli
naposledy. Oddíly se uchytily, kde se dalo. V Husově sboru, na Andrově stadiónu, v soukromých bytech. Rázní
Poveláci, které nacisté připravili o klubovnu už v roce 1938, sídlili na půdě rodičů jednoho z nich. O svůj stánek
v baráku pod Dómem přišli (již v roce 1939) skauti 10. oddílu a děvčata 5. oddílu. Těm pomohly církevní úřady a
uvolnily jim dvě místnosti v Mlčochově ulici, 9. oddíl sídlil ve Wurmově ulici atd. Pouze vodácký oddíl, který se
v září 1938 osamostatnil uvolněním ze svazku 5. oddílu a postavil si kousek od Fortu dřevěnou loděnici, zatím
výpovědi ušel.
31
) Na 17.6.1989 klub Obroda svolal sjezd českých zemí, který byl rozehnán policií. Delegáti sněmu se však
znovu shromáždili na jiném místě, zvolili své orgány a podepsali petici Několik vět od V. Havla. Vyzývá v něm
vedení naší země, aby pochopilo, že nadešel čas ke skutečným a důkladným systémovým změnám a že tyto změny
jsou možné a mohou mít úspěch jen tehdy, bude-li jim předcházet vskutku svobodná a demokratická diskuse.
Požaduje propuštění všech politických vězňů, neomezování svobody shromažďovací a pronásledováni různých
nezávislých iniciativ, možnost vzniku nových občanských hnutí, nezávislé odbory, svazy a spolky. Dalším požadavkem je, aby sdělovací prostředky a veškerá kulturní činnost byly zbaveny všech forem politické manipulace a
cenzury, byla otevřena svobodná výměna názorů, byly legalizovány nezávislé sdělovací prostředky. Žádá, aby
byly respektovány oprávněné požadavky věřících občanů, projekty měnící trvale životní prostředí aby posuzovali
jak odborníci, tak veřejnost, aby byla zahájena svobodná diskuse o období od padesátých let do dneška. Petice
končí výzvou, aby ti, kdož s ní souhlasí, ji podpořili svým podpisem. K 29.6.1989 petici podepsalo 1.800 čs.
občanů a k 19.11.1989 již 40.000 lidí nejrůznějších povolání.
29.6. V ČSSR a v zahraničí byl zveřejněn manifest Několik vět od Václava Havla.
32
) Velitelák – velitelský stan opatřený stolem a dvěma lavicemi po jeho obou bočních stranách. Byly v něm
po celý tábor uloženy sešity „Zápis hlídek“, „Řef trojky“ a „Denní rozkazy“. Do zápisu hlídek zapisovala hlídka
své pozorování o průběhu její hlídky, do „řefu“ se zapisovaly různé legrácky na členy oddílu (i vedení), vtípky a
kanadičky.
33
) Každý táborník u večerního nástupu dostal 5 malých lístečků (známek) s oddílovým znakem. Za každý
prohřešek proti táborovému řádu byla hříšníkovi odebrána vedením tábora 1 známka. U dalšího večerního nástupu
se každému do bodování zapsalo, kolik známek mu zůstalo a odebraný počet známek během 24 hodin dne se mu
doplnil opět na počet 5 kusů.
167
34
) V době normalizace po roce 1970 jediná povolená mládežnická organizace Socialistický svaz mládeže.
35
) Vojenská kontrarozvědka působící tehdy mezi vojáky. Zkratka VKR – vékáer, odtud přezdívka vrkáč, vr-
káči.
36
) Mgr. Jakub Strakoš. Narozen 27.6.1971 v Olomouci ve znamení raka. Vystudoval stř. školu elektro silnoproud v Olomouci, a poté v letech 1995 - 2000 Fakultu Tělesné Kultury Univerzity Palackého v Olomouci, obor
Rekreologie (využití volného času prostřednictvím sportovních aktivit). Držitel licencí: FISAF instructor, Johny
G. spinning instructor, masérské licence, školitel Českého svazu aerobiku, trenér sportovního aerobiku (oddíly:
Fitness club O.Šípkové a Corridoor club Jakuba Strakoše), trenér reprezentace ČR ve sportovním aerobiku, Sportovní manager Fitness clubu O.Šípkové - kongresové centrum.
Sportovní úspěchy:
·
Mistr České republiky ve sportovní gymnastice
·
několikráte medailista na MČR - jednotlivé nářadí
·
trojnásobný mistr světa ve sportovním aerobiku v kategorii teamů (2000, 2001, 2003)
·
pětinásobný mistr Evropy ve sportovním aerobiku v kategorii teamů
·
devítinásobný mistr České republiky ve sportovním aerobiku v kategorii teamů
·
2x mistr ČR ve sport. aerobiku - jednotlivci 3x 2.místo na ME ve sport.aerobiku – jednotlivci vítěz
světového poháru ve sport aerobiku 1998
·
3.místo na MS ve sport. aerobiku - 1998
37
) Přes všechny veliké problémy Protektorátu Čechy a Morava však Junák mohl prozatím fungovat dál, i když
obtížen řadou nesmyslných zákazů, příkazů a nařízení. (Nesměl se nosit skautský kroj, používat prapory a jiné
symboly, užívat anglické názvosloví, pořádat veřejná shromáždění atd.) Přes všechny tyto nesmírné potíže se však
olomoučtí skauti i o prázdninách roku 1940 vypravili na své letní tábory. Nedopadly dobře. Vedoucí oddílů byli
vyzváni, aby se zpětnou platností požádali Oberlandrat o povolení táborů. A ten je (se zpětnou platností) všechny
zakázal. Snad jen 3. oddíl, který uskutečnil pod vedením L. Kovalčíka pouze putovní tábor na bicyklech, tomu
ušel. Ostatní oddíly nestačily namnoze ani dokončit výstavbu tábora, když jim četníci doručili vrchnostenské nařízení o přísném zákazu dalšího pobytu.
A pak už přišel 28. říjen 1940, státní svátek pokořené republiky, k němuž K. H. Frank nám skautům „blahopřál“
příkazem o zrušení Junáka a Sdružení přátel Junáka. Výkonem tohoto nařízení bylo pověřeno gestapo, které nařídilo zástupcům jednotlivých oddílů dostavit se l. listopadu 1940 do jedné třídy české obchodní akademie a tam
odevzdat veškerý majetek.
38
) Schutzstaffel (známější pod zkratkou SS nebo runami ), česky Ochranný oddíl, byla ozbrojená organizace
NSDAP vytvořená v roce 1925 z fanaticky oddaných přívrženců Adolfa Hitlera působících původně jako jeho
osobní stráž.
39
) Názvy Dolního náměstí: 1841 – 1918 Dolní náměstí, 1919 – 1939 Wilsonovo nám., 1939 – 1945 nám.
Hermanna Göringa, 1945 – náměstí Rudé armády, 1990 – dosud Dolní náměstí.
Názvy Horního náměstí: 1841 – 1918 Horní náměstí, 1919 – 1939 Masarykovo, 1939 – 1945 nám. Adolfa
Hitlera, 1955 – 1963 Stalinovo nám., 1963 – 1990 náměstí Míru, 1990 – dosud Horní náměstí.
Panská ulice od roku 1841 – dosud Panská (Landherr-gasse).
40
) Určitě nejčestněji se na tabuli cti a slávy zapsal 5. oddíl Ostrých hochů. Příkladem jim šli i tři poslední vůdci
oddílu z předválečných let - Josef Souček-Suk, který spolu s druhým z nich, Zdimírem Touškem-Vrtákem, prchl
přes Slovensko a Maďarsko do zahraničí. Suk bojoval statečně v roce 1940 již ve Francii, pak jako poručík tankistů
1944-45 v Dunkerque, Vrták se dostal na Střední východ, bojoval u Tobruku, pak přišel také do Anglie a odtud se
v roce 1944 dobrovolně přihlásil do naší jednotky na Východě. V Dukelském průsmyku našel hrdinnou smrt.
Poslední předválečný vůdce 5. oddílu Mirek Dvorský-Dvorana byl totálně nasazen v Drážďanech a pro sabotáž
válečné výroby se ocitl v koncentráku v Löschau. Do ciziny tajně odešli další z Ostrých hochů, Zdeněk Babíček s
Evženem Esteřákem. Prošli bitvami ve Francii 1940 a dostali se do Velké Británie. Babíček se přihlásil k letectvu,
prošel kursem palubních střelců a létal pak v sestavě slavné 311. bombardovací perutě RAF nad Německo. Z náletu
na Hamburk (v pořadí třiadvacátého) dne 15. září 1941 se již nevrátil. Jeho wellington po zásahu německého
stíhače explodoval ve vzduchu. Dělostřelec Esteřák se pak setkal se Sukem a dalším „páťákem“ Mirkem Novotným na bojišti u Dunkerque. Z členů 5. oddílu byli aktivními účastníky odboje oba bratři Pelikánovi, Jiří Stárek,
Zdeněk Vojnar, kteří všichni poznali - alespoň načas - „slasti“ nacistických věznic. A jistě mezi odbojáři byli i
další. Samozřejmě nejen od Ostrých hochů. Významnou postavou vojenského odboje byl poručík Karel Haas,
zakladatel 10. (52.) oddílu a střediskový vůdce. Plnil odvážné zpravodajské úkoly (patrně pro sovětskou rozvědku),
by1 21. 4. 1941 zatčen gestapem, odsouzen k smrti a 3. května 1943 v Berlíně-Plötzensee popraven. Do osvobozené vlasti se po válce nevrátil ani skaut 1. oddílu Tomáš Říčánek totálně nasazený v Německu, pak uvězněný ve
Vratislavi a od 18. ledna 1945 dodnes nezvěstný. Další z členů „jedničky“ a vyznavač vodního skautingu Ota
168
Oliva byl rovněž příslušníkem naší vojenské jednotky na Západě, kam se dostal složitými cestami, jež by vydaly
na dobrodružný román. Zajímavá byla cesta odbojem Edy Wernera z 10. oddílu, příslušníka partyzánské jednotky,
které se podařilo přejít frontu k Rusům. Bojoval pak jako prostý pěšák Rudé armády na jižní Moravě.
Nikdy už nebude úplný seznam těch skautů, kteří se různými formami zapojili do domácího podzemního hnutí.
Patřil k nim Jar. Kalivoda-Drvo, Rudolf Heinz, Fran. Hausner, Václav Václavek, Richard Hanzlík a mnoho jiných,
kteří se svými statečnými činy - stejně jako ti výše jmenovaní - nechlubili, neboť je pouze považovali za plnění
svého skautského slibu: „...milovati vlast svou a sloužiti ji věrně v každé době“.
41
) V srpnovém čísle Technického magazínu konstatoval ing. Miloš Zeman, pracovník prognostického ústavu:
„Je možná přestavba i uchováni současné rozhodovací sféry, nikoliv však obojí.“ Zpráva prognostického ústavu
nebyla oficiálně zveřejněna.
Čs. exiloví skauti se zúčastnili svatořečení Anežky Přemyslovny v Římě.
5.8. Shromáždění Lidových milicí a SNB v Praze s projevem Miroslava Štěpána.
21.8. Demonstrace na Václavském náměstí. Byli zadrženi maďarští aktivisté z FIDESZ a několik cizích státních příslušníků. Státní moci se pořád ještě dařilo lidi zastrašovat. Demonstrace se konaly také v dalších městech
republiky.
22.8. Litevský parlament prohlašuje okupaci Litvy, Lotyšska a Estonska v roce 1940 Sovětským svazem za
neplatnou.
42
) Boeing B-17G Liberátor se 18. prosince 1944 vracel z náletu na rafinerie Odertal v Polsku, při cestě zpět
byla 99. bombardovací skupina, ke které letoun náležel, napadena několika německými stíhači FW-190. Letoun
B-17G 42-32097 byl zasažen a před samotnou explozí stroje se stihli 3 členové posádky zachránit na padácích.
Trosky letounu poté dopadly na oba břehy říčky Bystřice, odkud byly do léta 1945 odklizeny. Posádku letadla
tvořili: pilot 2nd/Lt Sherwood P. Ruster – zajat, co-pilot 2nd/Lt Robert A. Brown – zemřel, navigátor 2nd Lt Ward
S. Randolph – zajat, bombometčík Sgt. Vincent C. Manzella – zemřel, horní střelec T/Sgt. Wilbur T. Masery –
zajat, radiooperatér S/Sgt Walter G. Person – zemřel, pravý boční střelec Sgt. Edward E. Davis – zemřel, levý
boční střelec Sgt. Roland D. Bergman – zemřel, spodní střelec Sgt. Byron C. Anton – zemřel, zadní střelec Sgt.
Robert E. Lary – zemřel.
O osudu přeživších: 3 členové posádky, kteří jako zázrakem vyvázli, čekal ostnatý drát zajateckého tábora.
Zraněný velitel S. P. Ruster byl nejprve hospitalizován ve vojenské nemocnici v Kláštěrním hradisku, kde je mu
ošetřena zraněná noha. Odtud putuje 20. prosince do vojenské nemocnice do Brna a teprve 29. prosince je odeslán
do zajateckého tábora. Zajetí všichni tři šťastně přečkali a vrátili se po válce domů. Sherwood Ruster si po válce
dokončil pilotní licenci pro civilní stroje. Jako kapitán pracoval u firmy Boeing, kde učil létat nové piloty. Do
důchodu odchází v roce 1983. Umírá 1. srpna 2009. Nejméně se podařilo zjistit o mechaniku Wilburu T. Masseym,
víme jen to, že zemřel 18. 3. 1989 v Daytonu v Ohiu ve věku 65 let. Ward C. Randolph zůstal po válce u letectva,
létal ve válce v Koreji a ve Vietnamu, kde létal jako pilot nákladního letounu C-130 Hercules. V roce 1970 odchází
z armády a pracuje u telekomunikační společnosti. Do důchodu odchází v roce 1990 a umírá 26. července 2004 ve
věku 81 let.
43
) Vývoj členské základny Junáka (nejen v Olomouci) byl hned v prvních poválečných dnech podoben explozi.
Jednotlivé oddíly z předválečných časů nepotřebovaly k obnově své existence žádný organizační pokyn okrskového či jiného vedení. Jejich členové a členky k sobě našli cestu velice rychle sami. Přicházely však celé zástupy
chlapců a děvčat, kteří to pro svůj věk či jiné důvody nestihli do roku 1940. Oddíly mohutněly. Tu teprve přišel
pokyn, aby se dříve existující oddíly „povýšily" na střediska a organizovaly ze zájemců kolem sebe oddíly nové.
Dobrý nápad však jen zčásti přinesl úspěch a to ještě dočasný. Nejvíce se rozmáchlo 8. středisko zvané „Psohlavci“, jemuž až do své tragické smrti střelou z nalezené pistole na Svatém Kopečku dne 21. července 1945 velel
student medicíny Vladimír Tylšar.
Okrskovým velitelem pro město Olomouc se v poválečné době stal Vladimír Kratochvíl, někdejší vůdce Rázných Poveláků a střediskový vůdce, jeho zástupcem Vojtěch Kuttler, původem z Velké Bystřice. Ještě v roce 1946
se Vláďa Kratochvíl funkce vzdal a vystřídal ho Josef Černý-Baby z 10. oddílu Hanáků. Okrskovou velitelkou pro
město byla Věra Pechočová z 5. dív. oddílu. Velitelem okrsku Olomouc-venkov se stal nejdříve Miroslav KadlčíkMorgan z Těšetic, odchovanec olomouckého 10. oddílu, později jeho dosavadní zástupce Karel Skácel z Rataj.
Venkovské skautky vedla Ema Něničková. V okrskovém vedení se uplatnila také Bojka Nietschová, Fráňa Zajíček,
Ota Václavek a další.
Ti všichni se spolu s celou obcí olomouckých skautů zasloužili také o zdar největšího poválečného (do dnešních
dnů ještě nepřekonaného) podniku, kterým byl oblastní sjezd junáků a skautek o svatodušních svátcích - ve dnech
8. až 10. června 1946 - v Olomouci.
Sjezd 25. oblasti Wolkerovy, kterého se zúčastnilo okolo 6.000 junáků a skautek z celé oblasti, začal v sobotu
8. 6. Junáckou akademií v Národním domě, nedělní pořad odbývající se na Envelopě (kde bylo vybudováno několik junáckých táborů), pokračoval slavnostním nástupem a průvodem k radnici a ukončil jej táborový oheň na
Sokolském stadiónu, kde skauty pozdravil ústřední náčelník Junáka Rudolf Plajner s místonáčelní Žákovou. O
svatodušním pondělku pak pořad pokračoval hrami a soutěžemi, mezi jinými i závodem hlídek Svojsíkova memoriálu. Pro úplnost dodejme, že nejlépe v něm obstály hlídky 10. oddílu Olomouc a 3. oddílu Prostějov. Obě pak
169
vytvořily reprezentační hlídku 25. oblasti, která v září toho roku obsadila v Praze 3. místo (z 27 zúčastněných) v
ústředním kole.
44
) Září 1989 - 10.9. Maďarská vláda otevírá hranice s Rakouskem. Tisíce Němců se dostalo do SRN bez
cestovních dokumentů.
13.9. Velvyslanectví NSR v Praze se zaplňuje utečenci z NDR, kteří tam používají práva azylu a chtějí emigrovat do NSR.
17.9. První mezinárodní mírový den skautů a skautek na celém světě - tvořme společně mír! Mírový projekt
vytvořili v roce 1989 švédští skauti a od té doby se koná každé třetí úterý v září.
20.9. Rudé právo otiskuje článek V. Mohority, že SSM si nečiní nárok na monopol při výchově mládeže v
ČSSR.
45
) Snaha v té době udržet nějak a někde metody skautské činnosti nebyla jednoduchá a nebyla jen nějakým
konkurenčním hašteřením mezi představiteli vítězného Pionýra s poraženým Junákem. Současná státní propagandistická kampaň, v jejímž arzenálu byly nejsilnější zbraní i politické soudní procesy, v kterých doslova padaly
hlavy, naprosto nepřipouštěla jakoukoliv možnost jen náznak čehokoliv jiného než socialismu. Ve scénáři těchto
zlovolných inscenací nemohla chybět ani organizace Junák. Snad nejznámějším byl proces s „protistátní" skupinou
osmi skautů v čele s dr. Pavlem Křivským v půlce října 1952 v Praze, i když byl namířen především proti vysokému
činiteli Junáka Velenu Fanderlíkovi (1907-1985), který však již dlel v emigraci. K těžkým trestům 18, l6 a l 5 let
vězení byli odsouzeni tři činovníci Junáka ve Šternberku, do vězení se dostal i poslední vůdce 8. oddílu z Olomouce Teodor Komárek, Václav Juráň-Jasan z Velké Bystřice. V Praze byla zatčena mladičká skautka Jitka Horová, když uklízela a omývala hrob A. B. Svojsíka na vyšehradském hřbitově. Byla odsouzena na dva roky vězení,
které si „odseděla“ ve společnosti nejhorších kriminálních živlů. Neprozradila však ani jediné jméno z tehdejších
Strážců hrobu. To už opravdu nebyla legrace! Veřejné mínění bylo zpracováváno literaturou, v níž byl „buržoazní“
skauting líčen jako nástroj imperialismu ve službách podněcovatelů války (pravda, argumenty ubohými a dnes už
třeba směšnými), konaly se všelijaké výstavy o „ideologické diverzi“, kde měli skauti vždy „svou“ expozici. Třeba
ohmatané staré časopisy Junák s umně přiaranžovanou esesáckou dýkou (jako na jedné z nich v Olomouci roku
1955) atd. A že záznam v „kádrových materiálech“ o někdejší činnosti v Junáku nepatřil k těm, jež sklízely pochvalu, je asi zbytečné říkat.
V roce 1968 byl Alois Poledňák již reformním komunistou a ředitelem Čs. filmu. Přišel se osobně omluvit R.
Plajnerovi za škody, které našemu skautingu vydáním publikace „Skauting ve službách podněcovatelů války“
způsobil. Veřejně prohlásil: „Byl jsem tehdy plně poplatný tehdejší době a lituji toho.“
46
) Na loukách pod Bouzovem (Bouzov-Doly) uskutečnila Karvinská trojka v roce 1971 tábor, který dostal
jméno Černý tábor. Po dobu celého tábora probíhal „politický boj“ dvou nesmiřitelných stran: Arokoláků (konzumovali pouze limonádu arokolu) a Kofoláků (kouzumovali pouze limonádu kofolu). Ve své knížce „3 x tábor“
autor tuto historii beletristicky zpracoval.
47
) Mohyla na Ivančeně byla založena oddílovou radou 30. oddílu Junáka z Ostravy a to 6. října 1946 na paměť
pěti ostravských skautů - Vládi Čermáka, Vládi Pacha, Milana Rottera, Quido Němce a Otto Kleina, kteří byli 24.
dubna, v den svátku všech skautů, to je na sv. Jiří, roku 1945 popraveni německými okupanty v polském Těšíně a
dalších třinácti skautů padlých v protifašistickém „Odboji slezských junáků“. Po zákazu Junáka sem přicházeli
turisté. Od roku 1961 se u mohyly pravidelně začali scházet trampové, vždy v neděli, která byla 24. dubnu nejblíže,
a to v pravé poledne. Čeští a slovenští skauti se v horách scházejí každý rok v den svého patrona sv. Jiří a každý
přináší svůj kámen nebo kamínek ze svého kraje a mohyla tak neustále roste.
48
) Plajner občan. Vyrůstal v Prostějově v početné rodině se 6 sourozenci. Jeho matka navíc zemřela v roce
1905, tedy když mu byly pouhé 4 roky.
Studoval v obecné a později zemské vyšší reálce v Prostějově do roku 1919. Pak nastoupil na brněnskou techniku na elektroinženýrství. V souvislosti se záchranou tonoucích dětí dostal stipendium a to mu umožnilo více se
zaměřit na studium. Brněnská škola mu však nevyhovovala a proto brzy přešel na nově otevřenou přírodovědeckou
fakultu Univerzity Karlovy. Po ukončení studií 1924 nastoupil do zaměstnání pedagoga v Prostějově. V roce 1926
získal doktorát z přírodních věd.
Na počátku 2. světové války spolupůsobil na založení organizací Politické ústředí (PU), Petiční výbor Věrni
zůstaneme (PVVZ) a Obrana národa (ON). Dále budoval spolu s dalšími skautskými pracovníky bezpečnou cestu
pro přechod vojáků, politiků a členů vlády do zahraničí. Během války i nadále plnil odbojové úkoly a pomáhal
paraskupinám.
Za vlády komunistického režimu mu bylo zakázáno zajímat se o volnočasovou výchovu mládeže a cokoliv
publikovat. Byl překládán z jedné školy na druhou v okolí Zlína a zostouzen v tisku a znesnadňován mu tak život.
Těsně před svým odchodem do důchodu (1961) se odstěhoval do Luk pod Medníkem, kde zůstal do konce
života.
Plajner skaut. Jeho skautská kariéra započala 1916, kdy vstoupil do skautské družiny, kterou vedl Jiří Wolker.
Již v roce 1919 sloužil jako sborový vůdce v Brně a zúčastnil se ustavujícího sjezdu Svazu skautů.
170
V roce 1920 zachránil v Brně tři topící se děti místního bohatého obchodníka z rozvodněné Svratky a jen
náhodou byla zjištěna jeho totožnost ze skautské legitimace z odhozeného kabátu. Následně odmítl nabídnutou
finanční odměnu. Za toto jednání mu byl udělen zlatý stupeň odznaku „Za čin junácký“, dostal školní stipendium
a prezident republiky T. G. Masaryk mu zaslal dopis spolu s darem v podobě stříbrných hodinek. Účastnil se 3. a
4. světového Jamboree v Anglii a v Maďarsku.
Po absolvování zvláštního kurzu pro instruktory branné výchovy byl na žádost ministerstva národní obrany
povolán na propagaci a zintenzivnění výuky branné výchovy na školách a ve skautských oddílech po celé republice.
Po Svojsíkově smrti byl v čele jeho pohřebního průvodu.
V roce 1940 tajně domluvil se Sokolem, Československým červeným křížem a Klubem československých
turistů možnost přechodu skautských oddílů do těchto organizací v případě zrušení Junáka. Krátce nato byl zatčen
gestapem (propuštěn po třech dnech, později zatčen na několik měsíců) a Junák byl zrušen.
Po konci války byl v roce 1946 zvolen náčelníkem Junáka a snažil se o udržení jeho samostatnosti. To se mu
však dařilo jen do roku 1948, kdy musel pod pohrůžkou perzekuce skautských vedoucích připustit sloučení Junáka
s Národní frontou a Svazem československé mládeže, což znamenalo jeho zánik.
V období kolem pražského jara byl znovu zvolen náčelníkem a na krátkou dobu se opět podílel na činnosti
organizace.
49
) Když nové Dubčekovo vedení strany a státu mezi svými prvními osvícenými činy zrušilo nenáviděnou
cenzuru tisku, dostalo se otázkám mravního úpadku mládeže široké publicity hned mezi prvními problémy zralými
k řešení. Na konci března se k nim mohl v rozhlase veřejně vyjádřit i Rudolf Plajner. To byl signál, který bylo
slyšet i v Olomouci. V sobotu 30. března 1968 se bez zvláštního zvaní a agitování sešlo ve Václavkově sále olomouckého muzea 49 skautských činovníků z města i okolí na první, opět legální, schůzce. Bez nejmenších výhrad
se všichni usnesli na okamžitém obnovení činnosti skautské organizace v té podobě, v jaké ji zastihl únor 1948 a
první zásahy tzv. Akčního výboru. To znamená, že byla znovu dána důvěra okrskovému veliteli Josefu ČernémuBabymu, velitelce B. Nietschové-Bojce, ale také oblastnímu veliteli 25. oblasti Wolkerovy ing. Aloisu ŠtefkoviDanovi a dalším předúnorovým činovníkům Junáka. Byla také potvrzena platnost nominace vůdců středisek a
oddílů z té doby a hlavní úkol shledán v rychlém obnovení práce těchto jednotek. Jen o dva týdny později - 12.
dubna 1968 - bylo možno už zčásti posoudit výsledek této snahy na srazu olomouckých skautů na Jedové, na který
jich přišlo kolem 150. Na 1. máje 1968 se skauti v Olomouci opět představili veřejnosti ve svých krojích a s
historickými vlajkami.
(Toho roku nebyl Svátek práce slaven bezbřehou „manifestací pracujících“, ale byl zorganizován pouze alegorický průvod vyjadřující historii republiky, která se chystala oslavit 50. jubileum svého vzniku. Tvůrci scénáře této
podívané samozřejmě nezapomněli, že k historii republiky patří také Junák a do průvodu zařadili stopadesátičlenný
oddíl skautů. Vedl je Lubomír Kantor-Čibi).
Třetí etapa skautské existence (1968-1970) bohužel v ničem tak výrazně nepředčila etapy předchozí (i tu následující) jako v krátkosti času, který jí byl vyměřen. Šlo vlastně jen o něco více než dva roky. Přesto v nich hnutí
stihlo svou etapu vzestupnou i sestupnou. Předěl mezi nimi udával politický vývoj v zemi, sovětská okupace a
změna nejvyššího politického vedení v dubnu 1969.
Radostné druhé vzkříšení Junáka provázelo - jak jsme se již zmínili - nadšené přijetí dětmi i rodičovskou veřejností. To zůstalo, tam předěl nebyl. Sympatické však bylo přijetí i státní mocí a jejími úřady. Projevilo se to
např. i tím, že před 1. májem 1969 byli nejvyšší představitelé dosud ilegálního Junáka dr. Rudolf Plajner a Vlasta
Koseová vyznamenáni vysokými řády, určenými jen prominentům komunistického režimu. Skautští představitelé
byli vlídně přijímáni i na nižších úřadech, např. na olomouckém ONV či na radnici. Nové situaci se tenkrát obdivuhodně rychle přizpůsobili i výrobci krojových součástek, před prázdninami 1968 vyšlo nulté číslo časopisu
Junák, centrálně řízené a těžkopádné tiskárny dokázaly rychle vydávat skautské příručky, na trhu se objevily znovu
knížky Jaroslava Foglara atd. Nevšední ochotu pomoci Junáku k novému životu projevili i odboráři předtím (ba
ani potom) nezaznamenanou podporou, finančními příspěvky na tábory, leckde i přenecháním části zařízení pro
dětskou odborářskou rekreaci, tradičně nazývanou „pionýrské tábory ROH“ apod.
Možná že k příznivému ovzduší přispělo i roční období - kouzelné jaro - v němž se Junák hlásil k životu. Jenže
podzim přišel toho roku brzy. Již 21. srpna…
50
) Skálová se nakonec se svým zavřeným manželem rozvedla (nebo to byl jenom její druh?) a z domu „U
Žida“ se odstěhovala neznámo kam. O několik let později jsem ji potkal v jiné části města vyfešákovanou a vylepšenou, ani jsem ji nemohl poznat. Za ruku vedla svého staršího syna a v kočárku měla další dítě. Asi se jí
v novém vztahu vedlo dobře, mohl-li jsem to tak hodnotit podle jejího vzhledu.
51
) V událostech, které pak představovaly onu šikmou plochu vedoucí ke třetímu zániku Junáka, bychom opět
našli mnoho analogií s časy po únoru 1948. Zpočátku ovšem šlo o ujišťování, že se nic dít nebude. Registrace
Junáka na ministerstvu vnitra, která představuje oficiální povolení činnosti, nese dokonce až „posrpnové“ datum
21. října 1968. Pak se - stejně jako v roce 1948 - začalo stále hlasitěji mluvit o potřebě „sjednocení“ mládežnických
a dětských organizací pod jednu (samozřejmě komunistickou) střechu. Rezolutně tento požadavek vyslovil ÚV
KSČ (který se po vyloučení tzv. pravicových oportunistů opět stal pánem nad životem a smrtí celé společnosti) na
171
zasedání dne 17. listopadu (jak symbolické!) roku 1969. Podle jeho nařízení byla vytvořena „Federální rada organizací dětí a mládeže ČSSR“, od ní pak 31. ledna 1970 Čs. ústředí dětských organizací, do něhož se musela sdružit
i ústředí Junáka a Pionýra, pod falešným slibem, že junáci si budou moci ponechat svou organizační strukturu, své
kroje i symboliku. Nic z toho nebyla pravda. Byla vytvořena jednotná dětská organizace pionýrského typu - tedy
obnoven předlednový Pionýr, v němž si junáci svou autonomii neuhájili. Nebylo pranic platné, že postupně obětovali oddíly s náboženskou výchovou, zřekli se účasti v mezinárodním skautském hnutí, vzdali se svých old
skautů i své lilie ve znaku. Ústřední rada Junáka musela nakonec na svém zasedání 1. září 1970 zrušit i sama sebe.
Junák opět přestal existovat. A ani tentokrát nebylo potřeba žádného dekretu á la K. H. Frank roku 1940. Faktem
je, že jednotlivé junácké oddíly zrušeny nebyly. Mohly směle dál působit bez svého názvu, bez krojů a odznaků,
s rudými pionýrskými šátky na krku - v rámci Pionýra. I se svými vůdci, pokud byli politicky prověřeni. Náčelník
Rudolf Plajner doporučil, aby pokračovali. Mnozí tak učinili, jenže… Junák už to nebyl.
Na velkém orloji času odbilo opět skoro dvacet let, kdy se jméno Junáka a skautingu nesmělo veřejně vyslovit,
alespoň ne v dobrém. Pravda, normalizační ideologové už nevinili skauty z podněcování války ve službách imperialismu a mezinárodních špionážních centrál, jak tomu bylo v padesátých letech. Obviňovali pouze skauting z
kosmopolitismu, z nevědeckosti (inu, nebyl marxistický), vytýkali mu, že prý rozbil jednotu mládeže, a jiné nesmysly, zcela v duchu tzv. Bílé knihy, vyrobené kdesi v Kremlu a šířené u nás v pohnutých srpnových dnech roku
1968. Ale ani v tomto dusnu se na Olomoucku stopa skautů neztratila. Dlouho byla čerstvá v řadě oddílů, které se
v duchu „sjednocovacích“ předpisů zařadily do pionýrské organizace, když alespoň naoko přijaly pravidla hry.
Čilé 4. středisko mjr. Karla Haase se změnilo v 78. pionýrskou skupinu (ani jméno hrdiny protifašistického odboje
ve svém názvu nesměli používat) a pod patronátem základní školy Na Vozovce - později SOU v Kosinově ulici fungovalo jakžtakž dál. V letech 1971 až 1972 jeho příslušníci docela po skautsku ještě tábořili u Valšova. Roku
1971 s nimi tábořili pod vedením Fr. Láše-Vlčáka polští harceři, zatímco skupina zdatnějších dlela pod vedením
M. Večeři-Čuřila v Polsku. Oddíl pak pracoval dál, postupně pod vedením Svat. Fialy, ing. L. Chmelíčka, dr. J.
Hikla aj. Vymizel odtud časem bývalý 10. oddíl, přibyly však dívky z někdejšího 5. oddílu. A tak se dočkal roku
1990. Také 3. a 7. oddíl bývalého 5. střediska se pod vedením L. Kantora-Čibiho spojil do „Oddílu Bílého kruhu“,
původně do Svazarmu, pak také do PO přešel 12. oddíl Vladimíra Sedláčka, ve skryté formě existoval po celá ta
léta také 3. dívčí oddíl Rarášků vedený J. Zajíčkovou-Ďidou a po ní dalšími - v budoucnu opět skautskými - činovnicemi. V rámci turisticky ČSTV působila mj. foglarovsky vedená ‚trojka‘ J. Červinky-Grifina atd. S většinou
těchto kolektivů měli stálý styk staří junáčtí činovníci, kteří ani v této historické etapě neztratili mezi sebou kontakt. Ohnisky, kde se vždycky dalo dovědět „co je nového“, byla třeba ordinace či chalupa MUDr. Libora KvapilaSira, ateliéry výtvarníků Ruska-Šamana a Příleského, chata L. Kantora-Čibiho, zahrada J. Černého-Babyho i soukromé byty zúčastněných. Tak o sobě stále věděli např. ing. A. Štefka-Dan, ing. M. Večeřa-Čuřil, J. KalivodaDrvo, ing. Zdeněk Oppl-Grizzly, ing. Zd. Šobr, Fr. Weinlich-Kanadán, B. Nietschová-Bojka, samozřejmě všichni
již výše uvedení, ale i mnoho dalších. Kvapilova chalupa, kde se uskutečnily i dva ilegální slibové táborové ohně,
neušla pozornosti bdělé StB, naštěstí zůstalo jen u zadržení a výslechů.
V těchto kruzích si také nejlépe osvojili skautské heslo BUĎ PŘIPRAVEN! Věděli nejlíp co dělat, když se v
listopadu roku 1989 čas opět nachýlil příznivým směrem.
52
) Pád Berlínské zdi 9. listopadu 1989 se odehrává stejně překvapivě jako její stavba. V posledních dnech své
existence se východoněmecké stranické vedení zabývá diskusemi o nutných změnách, mimo jiné i diskusí o hranicích. Na tiskové konferenci 9. listopadu 1989, přenášené televizí, předčítá člen politbyra, Günter Schabowski,
krátce před sedmou hodinou večer jakoby mimochodem ze svých poznámek usnesení ministerské rady, podle
kterého jsou cesty i do západního zahraničí povoleny a mohou se uskutečnit přes všechny pohraniční přechody.
Na otázku, od kdy toto usnesení vstupuje v platnost, odpovídá Schabowski, podle mého názoru „ihned“ (což, jak
se později ukazuje, není správné, usnesení ještě nebylo schváleno). V příštích hodinách dochází k hromadnému
návalu na berlínských hraničních přechodech, kolem 11. hodiny večer východoněmecká pohraniční stráž kapituluje, a kolem půlnoci proudí desetitisíce Východoberlíňanů přes všechny přechody do Západního Berlína.
10.11. Todor Živkov dlouholetý prezident Bulharska a vůdce komunistů rezignuje na svoje funkce.
53
) Manifestace k 50. výročí smrti J. Opletala 17.11. Vzpomínkového průvodu z míst odkud byl před padesáti
lety vypraven pohřební průvod s ostatky Jana Opletala, se zúčastnili také akademičtí funkcionáři. Průvod skončil
na Vyšehradě v 18 hodin zpěvem státní hymny, položením květin a zapálením svíček. Stovky studentů se potom
vydaly na Václavské náměstí. Na Národní třídě narazili na hradbu příslušníků VB v bílých přilbách, kteří sevřeli
čelo průvodu mezi Pernštýnem a Voršilskou třídou. Demonstranti jim zdůrazňovali, že nechtějí násilí. Děvčata
dávala příslušníkům VB za plexištíty květiny, studenti poskládali na zem stovky rozžatých svíček. Příslušnici VB
sevřeli demonstranty z obou stran, do akce se zapojily zvláštní oddíly tzv. Červených baretů. Od Národního divadla
přijely obrněné transportéry s drátěnými radlicemi. Pořádkové síly uvolnily uzávěr jen na jednom místě a tam
vytvořily uličku, kterou studenti museli projit a přitom byli zmláceni pendreky. Bylo zraněno cca 150 lidí.
18.11. Na pražské DAMU vznikl první stávkový výbor vysokoškoláků. v Realistickém divadle se sešli ředitelé
pražských divadel a dohodli se, že jejich soubory večer nebudou hrát. Přijali Prohlášení českých divadelníků k
protestní stávce a k otevření divadel pro veřejné dialogy. Student DAMU M. Mejstřík vyhlásil v 16,30 hod. u
sochy sv. Václava stávku herců a posluchačů DAMU. Ve větších městech se konají demonstrace občanů, divadla
se mění v diskusní kluby. SSM a V. Mohorita odsoudili policejní zásah ze 17. listopadu.
172
19.11. Pietní akty na Národní třídě a Václavském náměstí. Bezpečnostní složky nezasahovaly, uzavřely jen
přístupy na Malou Stranu a Pražský hrad. V Činoherním klubu bylo ustaveno Občanské Fórum-OF a v noci vznikl
koordinační stávkový výbor studentů pražských vysokých škol. Čs. sociální demokracie je obnovena jako politická
strana.
20.11. Studenti všech fakult pražských vysokých škol se rozhodli pro týdenní stávku. Odpoledne demonstruje
na Václavském náměstí cca 150.000 lidí. Pořádkové jednotky VB zatarasily cestu na Malou Stranu, demonstranti
se přemístili na Staroměstské náměstí, kde vyvěsili heslo Konec vlády jedné strany.
Mimořádná schůze federální vlády a republikových vlád ČSR a SSR. Manifestanti požadují: politický pluralismus, svobodné volby, resignaci zkompromitovaných politiků a pravdivé informování naši veřejnosti.
V Bratislavě, Brně, Olomouci, Ostravě a dalších městech se konají manifestace na podporu těchto požadavků.
V Bratislavě vznikla slovenská občanská iniciativa Verejnost' proti násiliu (VPN).
20.11. Členové redakce ilegálního skautského časopisu Čin se setkávají v klubovně 2. organizace ČSOP TARAXACUM ve Spálené ulici s vůdci několika pražských oddílů, pracujícími po celou dobu umlčení skautingu
pod názvem Liga pěti. Rozhodují se iniciovat obnovení skautingu a vytvořit z klubovny Skautskou informační
kancelář. Do práce v ní se zapojili Jiří Navrátil, Karel Průcha, Vlad. Princ a byl informován i Jarmil Burghauser.
21.11. Téměř všechny vysoké školy v ČSSR stávkují, celkem asi 80.000 studentů.
Na Václavském náměstí se koná v 16 hod. demonstrace, které se účastní cca 200.000 lidí. Představitel opozice
dramatik Václav Havel vysvětlil smysl a cíle zřízeného Občanského fóra (OF), které klade požadavky na odstoupení G. Husáka, A. Indry, M. Jakeše, M. Štěpána aj. Shromáždění vyslechlo i poselství kardinála Fr. Tomáška, v
němž vyzval k zásadním změnám ve vztahu církve a státu. Na závěr shromáždění zpěvačka M. Kubišová zazpívala
čs. hymnu. Premiér Lad. Adamec jedná s představiteli studentských, uměleckých a občanských kruhů.
22.11. Pražští studenti a herci se rozjíždějí do mimopražských podniků, aby pravdivě informovali dělníky o
tom co se děje. Tak reagovali na nedostatek objektivních zpráv v masmediích. Do Prahy dorazily autobusy s Lidovými milicemi, které měly vystřídat příslušníky VB „unavené“ ostrahou veřejných budov a institucí. Milicionáři
se však začali vytrácet z pražských ulic již odpoledne.
23.11. Na Václavském náměstí se shromáždilo na 300.000 lidí, mezi nimiž bylo i velké množství dělníků.
Všichni podpořili požadavky studentů a Občanského fóra na radikální změny ve státě. V televizním projevu prohlásil ministr nár. obrany gen. M. Václavík, že armáda nepůjde proti lidu, 4.800 zaměstnanců čs. televize vyjádřilo
svoji nespokojenost se způsobem televizního zpravodajství.
23.11. Redakce časopisu Čin se prohlašuje za skupinu usilující o obnovu skautingu. Deleguje svoje zástupce
do Občanského fóra a zveřejňuje kontaktní adresy. Tzv. Iniciativní skupina pro obnovu JUNÁKA jedná nekoordinovaně se zástupci ÚV SSM o možnosti obnovit JUNÁKA.
24.11. Čs. sportovci se připojují ke stávce studentů a umělců. Na Václavském náměstí mluví Alexandr Dubček,
vůdčí osobnost tzv. Pražského jara. V lednu 1968 byl zvolen prvním tajemníkem ÚV KSČ (po A. Novotném) a
funkci vykonával do dubna 1969.
Na zasedání ÚV KSČ, byli uvolněni z funkcí K. Hochmann, G. Husák, A. Indra a M. Jakeš, aby mohlo být
zvoleno nové vedení strany. Generálním tajemníkem ÚV KSČ se stal Karel Urbánek.
25.11. Prezident G. Husák zastavil trestní stíhání proti osmi lidem. Manifestace Občanského fóra na Letenské
pláni s účasti 750.000 lidí. Václav Havel tam vyzýval občany ke generální stávce. Alexandr Dubček prohlásil, že
je třeba, aby představitelé strany a státu začali brát zřetel na názory široké veřejnosti.
26.11. Setkání delegace Ústředního výboru Národní fronty a vlády ČSSR s představiteli OF v Obecním domě.
Manifestace na Letné se zúčastnilo cca 500 tis. lidí. Hovořil Václav Havel, který uvedl, že dialog moci s veřejností začal a lid ve jménu pravdy, lidskosti a svobody se účastní řízení republiky. Premiér Lad. Adamec, byl na
počátku svého projevu přijat s porozuměním, ke konci však byl vypískán. Dále z tribuny Sparty hovořili: A. Dubček, členové studentského stávkového výboru, mluvčí Charty 77 a VONS. Živý řetěz lidí vede z Letné na Pražský
hrad. OF vydalo prohlášení ‚Co chceme‘, v němž formuluje svoje cíle ve všech sférách vedení státu.
54
) 26.11. V Praze jsou vylepena Prohlášení přípravné skupiny pro obnovu skautingu podepsaná Jar. Foglarem,
Janem Remišerem, Jiřím Zachariášem, Ivo Vacíkem. V prohlášení je potvrzeno otevření Skautské informační kanceláře. Dopoledne se koná schůzka redakce Činu a vedoucích Ligy pěti (vůdců oddílů, které po období totality dál
ilegálně pracovaly), vůdce Dvojky a dalších oddílů. Účastnil se i Vladimír Princ, Karel Průcha a Jiří Navrátil. Na
večerní schůzce je předložen návrh stanov Svazu skautů a skautek, je čteno Prohlášení o sedmi bodech, při jejichž
splnění by bylo možno skauting obnovit:
Stavíme se za ustavení skautské organizace, ve které nebudou žádné limity organizační, ani ideové, bránit v
účasti na světovém skautském hnutí, na rozvíjení skautského bratrství a na jejím členství v MEZINÁRODNÍ
SKAUTSKÉ KANCELÁŘI.
Myslíme si, že základy skautingu v českých a slovenských zemích jsou dostatečně hluboké a pevné, aby mohly
být využity k budování takového skautského domu, jehož obyvatelé budou nositeli a šiřiteli nejlepších lidských
vlastností.
Stojíme za tím, aby ve skautské organizaci měli důstojné a odpovídající místo naši věřící sestry a bratři, jejichž
morální a mravní silou jsme se mohli v uplynulém období mnohokrát inspirovat.
Výchovný systém R. Baden-Powella, A. B. Svojsíka a E. T. Setona, jeho tradice, osvědčené metody práce, ale
i nové moderní zkušenosti světového skautingu by pro nás měly být závazkem a trvalým zdrojem poznávání.
173
Jsme za to, že je třeba vystavět skautskou organizaci nejen pro děti a mládež, kterým je především určena, ale
své důležité místo členské a výchovné by v ní měla mít i základna dospělých.
Nenechme vychovávat mládež podle objednávky žádné politické strany.
Nenechme budovat svou organizaci na půdě současného Socialistického svazu mládeže, a to ani v nejvolnější
formě.
27. 11. Manifestační generální stávka od 12 do 14 hodin, za splnění požadavků předložených Občanským
fórem - OF. Odpoledne se konaly ve většině čs. měst manifestace a OF v Praze zřizuje koordinační centrum, jež
bude vytvářet a udržovat spojeni se všemi místními středisky.
27.11. Ve Svobodném Slovu je otištěno sedmibodové Prohlášení v článku Skauti znovu.
27.11. V Olomouci na mohutné manifestaci občanů města a okresu, se místonáčelník JUNÁKA ing. Al. ŠtefkaDan připojil ke spravedlivým požadavkům generální stávky. Zmínil se o trojnásobné likvidaci JUNÁKA a prohlásil, že junáci jsou připraveni k nové, svobodné a vlastenecké práci pro svobodu a demokracii v naší společnosti.
55
) O den později se pět činovníků bývalé Okresní rady Junáka rozhodlo svolat všechny dosažitelné činovníky
Junáka, poslední sekretář ORJ Timek Tesař snesl odněkud s půdy uschované písemnosti a mohlo se začít znovu.
Na schůzce 4.12. byl ustaven přípravný výbor v čele s Josefem Černým-Babym, osvědčeným při všech předchozích obnovách. Z těch stejně osvědčených zde byl znova Zd. Oppl, Met. Večeřa, Boh. Šula, Libor Kvapil, L.
Kantor, Bojka a další. Na 14. prosince pak bylo svoláno celookresní shromáždění činovníků do místnosti tehdejšího Okresního kulturního střediska v Kateřinské ulici. Bylo jich kolem stovky a shodli se velmi snadno na tom,
že v okruhu své působnosti obnoví junáckou organizaci v té podobě, v jaké byla v roce 1969/70. Na samém počátku
roku 1990 se již k životu přihlásilo prvních 8 městských a 6 mimoolomouckých středisek a v nich 25 chlapeckých
a 20 dívčích oddílů, 6 smeček vlčat, 4 roje světlušek a 8 oddílů starších junáků. Podle registrace k 31. březnu 1990
se však na Olomoucku dalo napočítat v chlapeckém kmeni 41 oddílů (a smeček) v dívčím 29 jednotek. Spolu s
osmi oddíly old skautů dohromady 78 oddílů s 1623 členy včetně starších činovníků. Tedy opět tempo obdivuhodné, svědčící o tom, že skauting je věc stále živá a hledaná.
V okresním vedení samozřejmě docházelo ke změnám. Z vážných zdravotních důvodů odstoupil z nejvyššího
místa J. Černý, z jiných omluvitelných příčin abdikovali T. Tesař, ing. L. Chmelíček, dr. J. Hikl, takže do podzimu
k řádnému okresnímu sněmu Junáka organizaci přivedla pracovní skupina předsednictva ORJ ve složení: Ing. Zd.
Oppl-Gryzzly, ing. M. Večeřa, dr. Helena Houserková, J. Červinka-Grifin a dr. B. Zlámalíková. Doplňovali je
další členové rady-dr. B. Šula, B. Nietschová, dr. L. Kvapil, ing. Zd. Bábek, ing. Zd. Šobr, L. Kantor, V. Englová
a P. Antonín Holas.
56
) Dne 27.11. je otevřena Skautská informační kancelář (SIK) v klubovně ČSOP - TARAXACUM ve Spálené
ulici v Praze na Novém městě. Dosavadní klubovna TARAXACUM na sebe vzala skautskou podobu a dveře se v
ní netrhly, takže mnohokrát musel návštěvníkům posloužit přilehlý dvorek. Od toho dne se v SIKu střídají ve
službách starší skauti z pražské Dvojky, Pětky, Neskenonu aj., aby zdolali velký nápor zájemců o skauting. Vedoucím SIKu byl br. Karafiát-Karta, jáchymovský „mukl" a pracující důchodce, který znovu začínajícímu skautingu obětoval své slušně placené místo, aby se práci ve Spálence mohl zcela věnovat. Organizoval také Bezpečnostní ochranné služby pro Občanské Fórum, které mělo sídlo nedaleko Spálené ulice v Laterně Magice. Tuto
službu tvořili někteří skautští činovníci a bývalí političtí vězni. V zadním traktu domu byla další menší místnost,
kde asi 32 přítomnými politických vězňů obnovilo činnost Klubu 231, který se později přejmenoval na Konfederaci politických vězňů (KPV), aby se jejími členy mohli stát i političtí vězni odsouzeni po roce 1968.
28 11. Studenti, dramatičtí umělci a výtvarníci stávkují dál, až do té doby, než budou splněny jejich požadavky.
Navečer svolalo nové předsednictvo ÚV KSČ celostranický aktiv.
29.11. Čs. parlament zrušil ústavní článek o vedoucí úloze KSČ ve státě a o monopolním postavení marxleninismu ve výchově, vzdělání a vědě a přijal rezignaci svého předsedy Al. Jindry.
30.11. Rozhodnutím Ministerstva školství je zrušena výuka marxismu-leninismu na vysokých školách. Vasil
Mohorita požádal o uvolnění ze všech svých svazáckých funkcí. Novým předsedou ÚV SSM byl zvolen Martin
Ulčák. Vláda ČSSR rozhodla o odstranění ženijně-technických zařízení na hranicích ČSSR s Rakouskem.
57
) Přípravné jednání činovníků JUNÁKA s účastí delegátů SKAUTSKÉ INFORMAČNÍ KANCELÁŘE na
Pedagogické fakultě řídil Ed. Pachmann dne 1.12.
2.12. Čs. armáda začala odzbrojovat Lidové milice.
2.12. První setkání skautských činovníků v sále Městské knihovny v Praze a na nádvoří sousedního Klementina. Účastnili se řádně zvolení činovníci ústředních a krajských orgánů JUNÁKA z roku 1968, vůdci oddílů a
instruktoři Lesních škol. Při setkání bylo čteno Sedmibodové prohlášení a byla obnovena činnost organizace Junák.
Bylo stanoveno, že do nejbližšího řádného junáckého sněmu, který se měl konat v prvním pololetí roku 1990,
budou vykonávat potřebné funkce činovníci zvolení III. Junáckým sněmem v roce 1968. K doplnění jejich stavu
mělo dojít jen v případě, když bývalí funkcionáři zemřeli, nebo přestali junácky pracovat, nebo se JUNÁKU zpronevěřili. Účastnilo se více než tisíc skautů a skautek. Začala třetí obnova skautingu u nás.
3.12. Prezident G. Husák jmenoval na návrh premiéra L. Adamce novou vládu, obměněnou však jen z 40%,
(13:5). V celé republice se konají protestní shromáždění proti nové vládě, je požadováno, aby prezident G. Husák
propustil všechny politické vězně.
174
Na setkání vedoucích představitelů členských států Varšavské smlouvy zástupci BLR, MLR, NDR, PLR a
SSSR prohlásili, že invaze vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR v srpnu 1968 byla vměšováním do vnitřních záležitostí Československého státu. Po padesáti letech mohou českoslovenští občané svobodně cestovat do zahraničí
bez výjezdní doložky.
5.12. První schůze prozatímní ÚSTŘEDNÍ RADY JUNÁKA-ÚRJ ruší právně neplatná usnesení ÚRJ z 1. září
1970 o ukončení činnosti JUNÁKA a další vynucené dokumenty z let 1969-1970, zejména Prohlášení ÚRJ z 1.
února 1970.
Prezident Gustáv Husák udělil milost dalším uvězněným osobám podle návrhu Občanského Fóra.
7.12. Premiér L. Adamec podal demisi, Marián Čalfa byl pověřen sestavením nové federální vlády. Předsednictvo ÚV KSČ vyloučilo M. Štěpána a M. Jakeše z KSČ.
8.12. Prezident ČSSR Dr. Gustáv Husák udělil rozsáhlou amnestii politickým vězňům.
10.12. Premiér Marian Čalfa představil na Pražském hradě vládu Národního porozumění. G. Husák odvolal
většinu členů dřívější vlády a místo nich jmenoval nové. Potom G. Husák odstoupil z funkce prezidenta ČSSR.
Odpoledne se konala mohutná manifestace na Václavském náměstí ke Dni lidských práv. OF při ní odvolalo výzvu
ke generální stávce, ale doporučilo zvýšenou stávkovou pohotovost do doby, než budou splněny požadavky studentů a uspokojivým způsobem bude uzavřeno jednání parlamentní komise. Celostátní koordinační Výbor stávkujících studentů se rozhodl ve stávce pokračovat.
15.12. V Olomouci byl ustaven Přípravný výbor JUNÁKA pro Severomoravský kraj.
23.12. Radko Pavlovec s exilovými skauty z Vídně, přivezl betlémské světlo do Prahy. Na Hlavním nádraží je
přivítali pražští i mimopražští bratři a sestry, na nádraží zazněla junácká hymna a nádražní rozhlas vysílal mezinárodní skautskou znělku. Vídeňští exiloví skauti pak navštívili vyšehradský Slavín, kde po krátkých projevech a
zpěvu junácké hymny položili lampičku s betlémským světlem u hrobu A. B. Svojsíka. Skautskou večerku při tom
troubili tři trubači z Pětky. Betlémské světlo umístili také k soše sv. Václava na Václavském náměstí.
Po „sametové revoluci“ poslali čs. exiloví skauti do vlasti iniciativně zásilky příruček, xeroxů i finanční pomoc.
Zprostředkovávali našim skautům bezplatnou účast na různých zahraničních kursech a táborech švýcarských
skautů. Ještě před listopadem 1989 brali na svoje exilové tábory čs. ilegální skautské družiny.
28.12. Rekonstrukce Federálního shromáždění. A. Dubček byl zvolen předsedou Federálního shromáždění.
28.12. Rozhodnutím Min. vnitra č. j. AVS/1-20881/796/89 byly schváleny STANOVY ČESKÉHO JUNÁKA
SVAZU SKAUTŮ A SKAUTEK.
29.12. Federální shromáždění zvolilo Václava Havla prezidentem ČSSR.
58
) Přehled členstva 1925 – 1991
rok
celkem členů
1925
25 107
1931
34 301
1935
47 998
1937
61 506
1945
250 000
1946
230 000
1947
180 000
1948
66 000
04/1949
46 206
12/1968
65 747
01/1970
75 422
12/1990
78 539
06/1991
82 537
z toho mladší
18 560
20 500
34 366
44 890
z toho dospělí
6 547
13 801
13 632
16 616
36 564
61 996
61 996
61 996
64 520
9 642
10 282
13 426
13 426
18 017
59
) Zimní sedmička – sedm soutěží uskutečněných v tělocvičně během zimního období.
1. Opičí dráha. Dráha sestavená ze všech nářadí a žíněnek v tělocvičně. Všichni členové jedné družiny startovali společně na čas. Nikdo se nesměl dotknout jakoukoliv částí těla podlahy (trestné vteřiny). Členové si mohli
v překonávání překážek navzájem pomáhat (stále bez dotyku podlahy).
2. Ostrůvky. Pravidla Na ostrůvky viz Miloš Zapletal: Velká encyklopedie her, III. svazek Hry na hřišti a v tělocvičně.
3. Hu-tu-tu. Pravidla viz Miloš Zapletal: Velká encyklopedie her, III. svazek Hry na hřišti a v tělocvičně.
4. Zaváté stopy. Pravidla viz Jaroslav Foglar: Kronika Ztracené stopy a Hry Jaroslava Foglara.
5. Lasování. Každý člen družiny předvede co nejvíce cviků s krátkým lasem. Počet cviků se vydělí počtem
přítomných členů družiny.
175
6. S.A.C. – Spartakiádní
Akrobatické
Cvičení.
V délce do 15 m je rozestaveno následující nářadí: dva
kroky od startu koza, za ní
kolmo na běh nízká lavička,
dále těsně za sebou na délku
dvě žíněnky, opět nízká lavička kolmo na běh a poslední je kůň postavený také
kolmo na běh.
Průběh štafety: start,
přeskočení kozy, prolezení
mezi nohama kozy, přeskočení lavičky s otočením kolem vlastní osy, kotoul na
první žíněnce, kotoul na druhé žíněnce, přeskočení lavičky s otočením kolem vlastní osy, přelezení koně a běh
nazpět: podlezení koně mezi jeho nohama, přeskočení lavičky s otočením kolem vlastní osy, kotoul na druhé žíněnce, kotoul na první žíněnce, přeskočení lavičky s otočením kolem vlastní osy, přeskočení kozy, prolezení mezi
nohama kozy a běh ke startovací čáře. Dotyk dalšího člena družstva na startovací čáře. Teprve po dotyku vybíhá
další závodník na trať. Po celou dobu, než se vystřídají všichni závodníci z jedné družiny, je stopován čas. Výsledný čas se vydělí počtem členů v družstvu a tento průměrný čas teprve určí pořadí družin.
7. Snajpr: Pravidla hry
Kdysi v padesátých letech se mi dostala do rukou knížka „Hry sovětských pionýrů“, kde byla tato hra s jednoduchými pravidly popsána. Hrála se jako naše vybíjená, pouze s jediným rozdílem. Hráči měli stále „nabito“. Naše
vybíjená se nám zdála pomalá a nezáživná, a tak jsme v karvinském oddíle zavedli Snajpra.
Hraje se nejlépe ve školní tělocvičně s hřištěm na košíkovou (délka hřiště do 25 metrů), protože „hrají“ i zdi
tělocvičny. Je to rychlá hra vyžadující od hráčů postřeh, rychlost v rozhodování, mrštnost a perfektní znalost pravidel.
Zápas řídí nejlépe tři rozhodčí (stačí i jeden). Hlavní rozhodčí stojí mimo hrací plochu uprostřed a „hlídá“ si
středovou a boční čáru bližší k němu. Dva pomocní rozhodčí jsou na opačné straně hrací plochy a hlídají zadní a
boční čáru na své straně.
Hraje se na dva poločasy 7 a 7 minut při výměně stran. Každý poločas se zahajuje s plným počten členů družiny
v poli. Poločas končí buď vybitím všech hráčů jedné strany (i kapitána), nebo po uplynutí 7 minut.
Každá družina si zvolí kapitána (nemusí to být pokaždé rádce družiny), rozestaví se na jedné polovině herního
území a vyšle kapitána za území soupeřů.
Hra se zahajuje uprostřed rozskokem jako při košíkové a druhý poločas také. Z každého družstva jeden hráč
(nejlépe ten nejvyšší) se postaví proti sobě uprostřed tělocvičny, rozhodčí vyhodí míč mezi ně do výšky, hráči po
něm vyskočí, aby ho chytili nebo srazili na svou stranu. Mužstvo, které získá míč, zahajuje hru tím, že pošle míč
(po zemi, vzduchem) svému kapitánovi. Soupeř „první míč“ přes své území nechá bez dotyku svobodně projít.
V okamžiku, když kapitán zachytí míč, začíná se odpočítávat čas. Kapitán má nabito a může volit buď přihrávku do „svého pole“, nebo může hned vybít soupeře.
Vybití hráči odchází přes „středový kříž“ (v místech kde se protíná středová čára s čárami bočními vlevo i
vpravo) mimo své hrací území (nesmí přecházet přes soupeřovo hrací území). Po vybití mají možnost hrát za zadní
čárou, ale mohou i aktivně hrát u bočních čar kolem soupeřova území. Vybitý hráč, kterému se přes zadní čáru
podaří vybít alespoň jednoho soupeře, vrací se opět přes středový kříž nazpět do svého hracího pole a pokračuje
dál ve hře, jako by nebyl vybitý.
Pokud vybije přes zadní čáru soupeře kapitán, zůstává dál za zadní čárou. Do svého hracího pole nastupuje, až
když jsou vybiti všichni jeho spoluhráči.
S míčem se může běhat od zadní ke středové čáře a odtud pálit na soupeře. Nemusí se přihrávat, ale také může.
Přihraný míč z hloubi pole ke středové čáře, odkud se může okamžitě pálit na ustupujícího soupeře je rychlejší,
než kdyby se s ním od zadní čáry ke střední běželo. Přihrávky ve vlastním poli nebo přes soupeřovo pole za zadní
čáru mohou být pouze 3 po sobě těsně jdoucí, čtvrtým následujícím hodem se musí pálit na soupeře (zamezí se tak
pohazování míče na jedné straně, která má méně vybitých hráčů a mohla by tak takticky zdržovat hru, protože se
hraje na čas).
Střední a zadní čáry se nesmí v žádném případě přešlápnout, ani se dotknout čáry. Boční čára se může přešlápnout pouze jednou nohou směrem do hracího území, nebo z hracího území ven. Druhá noha musí stát ale pevně
na podlaze (viz ztráta míče a vyřazení hráče).
Vyřazení hráče:
- vybit může být hráč pouze přes středovou nebo zadní čáru,
- jestli míč po zásahu hráče spadl na zem (může takto být vyřazeno i více hráčů, pokud se jich míč postupně
176
dotkl a teprve potom na zem spadl),
- herní situace: KB pálí na PČ, zasáhne ho, míč spadne na zem, PČ je vybitý a odchází přes středový kříž mimo
své hrací pole, pokud míč zůstane na straně černých, může se ho chopit další hráč PČ a okamžitě pálit na bílé,
pokud se míč ale zakutálel na stranu bílých, mohou bílí okamžitě pálit na černé,
- herní situace: VPB pálí na PČ, zasáhne ho, míč spadne na zem, VPB se vrací přes kříž na svou polovinu hřiště
v okamžiku, kdy nemůže být vybit (míč má v držení soupeř někde na opačné straně hřiště, ne zrovna u středového
kříže a vychytrale čeká na jeho návrat, aby ho okamžitě vybil),
- herní situace: VPB (KB) pálí na PČ a zasáhne ho (současně i více hráčů PČ), míč přeletí středovou čáru na
stranu bílých, zasáhne PB (třeba i více PB) a dotkne se země, jsou vyřazeni PB a PČ zůstávají dál v poli,
Hráč není vyřazen:
- když letící míč zachytí a míč se nedotkne země (platí i pro více postupně zasažených hráčů, pokud ten poslední
zasažený hráč míč chytí, nikdo není vyřazen),
- herní situace: VPB (KB) pálí na PČ a zasáhne ho (současně i více hráčů PČ), míč přeletí středovou čáru na
stranu bílých, zasáhne PB (třeba i více PB) a ti míč chytí bez dotyku země, jsou PČ zachráněni a zůstávají dál ve
svém poli,
- totéž platí, jestliže se míč po těchto zásazích mezitím dotkne stěny, ale nespadne na podlahu, protože ho
někdo chytí (míč se předtím nedotkl podlahy), nikdo není vyřazen.
Ztráta míče:
- z boční čáry se nesmí vybíjet, pouze přihrávat za zadní čáru, nebo do svého pole, jestliže ale hráč v zápalu
hry nedopatřením z boční čáry zasáhne hráče soupeře v jeho poli, soupeř není vybit a jeho strana získává míč,
- jestliže vybitý hráč ze svého pole přeběhne za zadní čáru přes soupeřovo pole (přešlap střední čáry), totéž
když se vrací hráč ze zadní čáry znovu do svého pole a přeběhne pole soupeřova (přešlap zadní čáry)
Jak se určuje výsledek zápasu:
Po uplynutí 7 minut prvního poločasu jsou spočítáni vybití hráči na každé straně (kromě kapitána, pokud ale
také nebyl už vybit). Hráči, kteří se vrátí ze zadní čáry znovu do pole, se za vybité, po uplynulém času, nepovažují.
Stejně se spočítají vybití hráči po uplynutí 7 minut druhého poločasu.
Vybití z obou poločasů se sečtou a strana, která má vybitých méně, vyhrává. Zápas může skončit i nerozhodně.
Toto sčítání platí pro stejný počet hráčů na obou stranách.
Pro nestejný počet hráčů platí pro sčítání vybitých jiné pravidlo. Příklad: bílí 10 hráčů, černí 5 hráčů.
1. poločas: bílí 5 vybitých hráčů, černí 2 vybití, po 1. poločasu bílí prohrávají 2:5.
2. poločas: bílí 2 vybité hráče, černí všech 5 hráčů, 2. poločas vyhráli bílí 10:2.
Pokud má družstvo s menším počtem hráčů (černí) vybity všechny hráče (i s kapitánem), započítá se jim
v tomto případě, jako by měli stejný počet hráčů kolik má jejich soupeř (bílí), tedy 10.
Takže výsledné skóre je B:Č=12:7
60
) 7. středisko „Žlutý kvítek“ při své první registraci v roce 1990 mělo následující složení oddílů:
3. chlapecký oddíl – Olomoucká trojka, vůdce Josef Červinka – Grifin,
15. dívčí oddíl – Poutnice (později přejmenováno na Okřídlená srdce), vůdkyně Zuzana Růžičková.
15. chlapecký oddíl – Poutníci, vůdce Milan Růžička – Vojačka.
17. dívčí oddíl – vůdkyně Renáta Kubová.
Při registraci střediska (číslo střediska 705-07) o dva roky později (1992) byly registrovány oddíly:
3. oddíl skautů – Olomoucká trojka, vůdce Josef Červinka – Grifin,
3. oddíl skautek – Rarášci, vůdkyně Blanka Lakomá – Bibi,
15. oddíl skautek – Okřídlená srdce, vůdkyně Jana Hrušková – Zezulka,
15. oddíl skautů – Poutníci, vůdce Milan Růžička, Vojačka.,
17. oddíl koedukovaný – Zlatý klíček, vůdkyně Karla Říhová,
22. oddíl skautů – Gaossedové, vůdce Lubomír Krach – Šroubek.
Vůdce střediska J. Červinka – Grifin.
Počet členů střediska při registraci v roce 1992:
vlčata
světlušky
skauti
skautky
činovníci
činovnice
celkem
1
6
76
47
7
10
147
61
) Tábory v roce 1990 byly pořádány s 20 letou přestávkou od třetí likvidace skautingu u nás. V minulých
letech byly již tradiční osvědčené metody skautského táboření prosazeny do programu oficiálních dětských organizací a bylo to znát. Konalo se přes osm set skautských táborů, které bylo možno rozdělit podle obsahu programu,
technického vybavení a vztahu mezi táborníky do tří skupin.
V první jsou oddíly, mající za sebou víceletou činnost a dobrou tábornickou techniku. V táboře je pořádek,
dodržují se hygienické předpisy, dobrý kamarádský duch je tam samozřejmostí. Nemají zažitou ideologii skautingu, protože neměly dosud možnost se s ní náležitě seznámit, ale to jistě doženou.
Ve druhé jsou nově vzniklé oddíly vedené odchovanci první skupiny. Tam se projevila řada nedostatků a prohřešků proti tradiční skautské praxi, jako byl nepořádek v táboře a jeho okolí, nedostatečná a nedůsledná hygiena
(osobní a společných zařízení - kuchyň, jídelna, latrína, odpadovka) a výchova k ní. Další vadou byly nedobré
177
vztahy nových skautů k místním občanům a institucím a jejich arogantní chování k nim.
Třetím typem byly tábory organizované starší činovnickou generací, která pochopila, že velké tábory ve stylu
velkovýkrmen nemají smysl. Pořádali proto menší tábory pro vybraný počet budoucích rádců a činovníků, kterým
bratrsky předávali svoje bohaté zkušenosti. V těchto malých táborech vládla vždy dobrá pohoda, nadšení pro skauting a chuť do práce.
62
) Cibulkovy seznamy jsou údajné a neúplné seznamy tajných spolupracovníků Státní bezpečnosti (StB) z řad
obyvatelstva. Byly zveřejněny v roce 1992 Petrem Cibulkou a do dnešní doby jsou zdrojem zájmu a soudních
sporů. Podle údajů zveřejněných aktivistou Jiřím Vaňkem mu tyto části seznamů předal David Eleder, který po
listopadu 1989 pracoval v Občanské komisi ministerstva vnitra a za nevyjasněných okolností v roce 1993 zahynul
při autonehodě.
Řada osob z těchto seznamů ovšem s StB nikdy nespolupracovala – jsou v nich uvedena i jména lidí, které StB
sice kontaktovala, ale spolupráci odmítli, a dokonce i někteří ze sledovaných osob.
Reakce některých z těch, kteří byli v seznamech uvedeni, vyšly v knize Osočení (Toronto 1993, Brno 2000),
kde někteří tvrdí, že se do Cibulkových seznamů dostali neprávem, jiní vysvětlují okolnosti vzniku a charakter
spolupráce.
63
) Rabín Dr. Berthold Oppenheim se narodil v roce 1867, deportován byl roku 1942 do Terezína a zavražděn
v Treblince (na území Polska).
Použitá literatura a zdroj historických poznámek:
Alexander Dumas: Královnin náhrdelník
Antonín Schindler: Tajemná Olomouc díl I. až V.
Časopis Signál - Robert E. Howard: Dračí sémě
Deník mfDNES
Internet
Jaroslav Foglar: Hry Jaroslava Foglara
Jakovlev, Studeneckij: Hry sovětských pionýrů
Kronika 3. oddílu skautů Olomoucká trojka
Kronika TOM Karvinská trojka
Michael Borovička: Tajné dějiny zednářských lóží
Milan Tichák: Po stopách skautů na Olomoucku
Milan Tichák: Lexikon olomouckých ulic
Miloš Zapletal: Velká encyklopedie her - Hry v klubovně
Miloš Zapletal: Velká encyklopedie her – Hry na hřišti a v tělocvičně
Miloš Zapletal: Velká encyklopedie her - Hry ve městě a na návsi
Protektorátní noviny z let 1942
Předválečná kronika 5. oddílu skautů Ostří hoši
Zbyněk Válka: Olomouc a Prusové
Zbyněk Válka: Olomouc pod hákovým křížem
178
Obsah
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
23.
24.
25.
26.
27.
28.
29.
30.
31.
32.
33.
34.
35.
36.
37.
38.
39.
40.
41.
42.
43.
44.
45.
46.
47.
48.
49.
50.
51.
52.
53.
54.
55.
56.
57.
58.
59.
60.
STĚHUJEME SE
PRVNÍ DEN
VÝPRAVA DO PEVNOSTI
PŘEPADENÍ
ANONYMNÍ LÍSTEK
DŮM ČÍSLO 5
TARAN SVĚŘUJE SVÉ TAJEMSTVÍ
ODDÍL ZAHAJUJE
ODDÍL SE ROZJÍŽDÍ
ZPÍVAJÍCÍ DVEŘE
HRA V CIZÍM MĚSTĚ
PAŠERÁCI
VETŘELCI
OPRAVUJEME KLUBOVNU
NÁJEMNÍCI DOMU U ŽIDA
PRŮZKUMY NA PŮDĚ
LENNONŮV OLTÁŘ
TAJNÁ VÁNOČNÍ ČINNOST
VE SKLEPENÍ DOMU
ZDĚŠENÍ NA DRUŽINOVCE
CO NÁM PROZRADILA PANÍ MRTVÁ
PÁTRÁNÍ PO VÁNOČNÍ ČINNOSTI VRCHOLÍ
VÁNOČNÍ ODDÍLOVKA
PRUŠÁCI U OLOMOUCE
MOJE ZDĚŠENÍ U KLUBOVNY
POUSTEVNA
ZEDNÁŘSKÉ ZNAMENÍ
JESTŘÁBOVA BESEDA V OLOMOUCI
DŽEROME VYPRÁVÍ O SVÉM KAMARÁDOVI
ZALOŽENÍ SKAUTINGU V OLOMOUCI
JAK JSME DOBYLI OLOMOUCKOU PEVNŮSTKU
ZNOVU U PANÍ MRTVÉ
TŘI BRATŘI
LOUPEŽ V KLUBOVNĚ A RUBINFELDOVA SKRÝŠ
OSTROV BRATRSTVÍ
JAK TO BYLO S POMSTOU ‚UTLAČOVANÝCH‘
KDO DÁ V KROJI RUCE DO KAPSY, JE TAKYTÁBORNÍK
TAKÉN ODCHÁZÍ
ČEPLŮV HROB
DALŠÍ AGENTOVA NÁVŠTĚVA
PO SEDMÉ VEČER ‚NA HRADĚ‘
KŘIŽOVATKY TŘICÁTÝCH LET
TAJEMSTVÍ BÍLÉ VĚŽE.
ÚTĚK Z BÍLÉ VĚŽE
ZE STARÝCH KRONIK
ROBIN U VÝSLECHU
OBJEV V KLUBOVNĚ
PŘED SOUMRAKEM
TÁBOR POD MIONŠÍ
DRAČÍ SÉMĚ
TÁBOR POKRAČUJE
OLINOVO TAJEMSTVÍ
TÁBOR KONČÍ
V TĚŽKÝCH ČASECH
POMNÍČEK MRTVÉHO
PŘÍHODA NA CHATĚ
PRVNÍ VZKŘÍŠENÍ JUNÁKA
SHÁNÍME STANOVÉ DÍLCE
V DOBĚ TEMNA.
DIVADLO NA ZÁBRADLÍ
179
2
2
5
7
10
11
13
15
18
21
24
27
28
30
33
36
38
41
42
45
47
48
53
56
59
61
63
66
69
71
72
74
76
77
80
80
82
83
85
86
88
91
92
94
96
97
99
101
102
105
114
116
118
121
122
125
126
127
129
130
61.
62.
63.
64.
65.
66.
67.
68.
69.
70.
71.
72.
73.
74.
75.
76.
77.
78.
NA VĚŽNICKÉM POTOKU
MAFIE
DRUHÉ VZKŘÍŠENÍ JUNÁKA
JMÉNEM ZÁKONA
TEMNÁ MRAČNA SE OPĚT STAHUJÍ
HÁDKA NA PAVLAČI
NOČNÍ HONIČKA
SMRT PANÍ MRTVÉ
JAK JSME SI POŘÍDILI AKUMULAČNÍ KAMNA.
TŘETÍ VZKŘÍŠENÍ JUNÁKA
ODDÍLOVÉ VÁNOCE
ZÁHADA ODEMKNUTÉ KLUBOVNY
ZÁHADA JE VYŘEŠENA
JAK JSME ZLIKVIDOVALI ‚Sešup v mfDNES‘
CIBULKOVY SEZNAMY V RUDÉ KRÁVO
DŽEROMOVO STÁŘÍ
TAJEMSTVÍ DŘEVĚNÉHO KUFRU
POZNÁMKY
131
132
135
136
138
139
141
143
145
146
149
150
152
154
156
157
158
161
J.Č.Grifin © Třetí vzkříšení
Vyšlo jako příloha časopisu TTT v roce 2015.
Druhé upravené vydání.
Ilustrace a foto © Grifin
[email protected]
Knižnice Třítéčka svazek číslo 22.
180