Stáhnout ve formátu PDF

Úvodník, Hlavní téma
2
Úvodník……………...…………………………………….2
Hlavní téma – Dějiny českých zemí od Bílé hory po
polovinu 19. století………………………………………...2
Literatura – Co číst a co nečíst…………………………….8
Kniţní recenze – Maus, Hitman, Kruté mrazy………..…...8
Herní recenze – Asassin’s Creed 2.………………………10
Povídková část:
Trosečníci na Spásce III (Stanislav Cepník st. a Jakub
Cepník)……………………………………………………11
Milí čtenáři!
Naposledy Vás vítám na stránkách
internetového magazínu Camelot. Jak jsem jiţ
předeslal minule, je toto číslo poslední. Rozhodli
jsme se totiţ věnovat se jiným projektům (ačkoliv
byl pro nás Camelot nesmírně cennou zkušeností).
Na obálce tentokrát najdete obraz hradu
Kamelot od francouzského malíře Gustava Dorého.
Objevil se jiţ v prvním čísle (u článku Hrad
Kamelot), takţe uzavírá jakýsi symbolický kruh.
Děkuji všem čtenářům a spolupracovníkům za
přízeň a podporu. Věřím, ţe byl Camelot prospěšný
nejen pro nás autory, ale i pro Vás čtenáře.
Nezbývá mi, neţ Vám popřát příjemný
čtenářský záţitek,
Jakub Cepník
Magic: the Gathering – Mirrodin v obleţení..…………....15
Magic: the Gathering – Legie Borosu………………….…16
Magic: the Gathering – Kulty Rakdosu…………………..17
Mytologie – Mytologie jihovýchodní Asie……………….18
Mytologie – Mytologie Oceánie..………………………...19
Mytologie – Mytologie Austrálie..……………………….22
Ilustrace na obálce: Gustav Doré (1832 – 1883)
Dějiny českých zemí od Bílé hory po polovinu 19. stol.
Anna C.
V historických rubrikách předcházejících
čísel Camelotu jsme se dopracovali (ač ne
zcela systematicky) aţ k období Bílé
hory.
Po třiceti letech válečného zápolení
v Evropě potvrdil vestfálský mír v plném
rozsahu poráţku českého stavovského
odboje. Habsburkové si své vítězství
upevnili na dlouhá staletí. České země se
na dlouhou dobu stávají součástí
habsburské mnohonárodnostní monarchie.
Podepsání
mírových
smluv
v západoněmeckých městech (Münster a
Osnabrück)
v říjnu
1648
však
neznamenalo konec útrap. Švédské
posádky nebyly ochotny vyklidit naše
území, dokud se jim nedostane peněţitých
náhrad. Habsburská vláda ale nebyla
schopna dodrţet sjednané splátky a navíc
přišla strašlivá metla morové nákazy.
Švédové tak odtáhli z Čech aţ na podzim
1649 a z Moravy a Slezska aţ v dalším
roce. Rozsah škod jak materiálních, tak na
lidských ţivotech byl obrovský. Zejména
pro venkovský lid tak stoupá útisk,
stupňují se feudální povinnosti a osobní
nesvoboda. Proto je období následující
bezprostředně po válce nazýváno „druhým
nevolnictvím“. Nejtíţivějším břemenem
jsou robotní povinnosti. Zatímco před
Bílou horou představovaly zpravidla jen
několik dní v roce, nyní je to většinou
několik dní v týdnu. To bylo dáno hlavně
úbytkem obyvatelstva. Nevolník je plně
závislý na pánovi.
Hluboký úpadek proţívají i města. Tvrdý
nevolnický reţim zabraňuje tomu, aby
města mohla čerpat nové pracovní síly
z venkova, a proto dochází k celkové
stagnaci.
Habsburkové začínají opět s potíráním
reformace. Ještě v roce 1648 byly dvě
třetiny
českého
obyvatelstva
nekatolického vyznání, ale následkem
přísných
protireformačních
nařízení
nastává velký úbytek nekatolíků. Zatímco
svobodní lidé mohli opouštět vlast,
poddaní nikoliv. Proto prchají tajně za
hranice (coţ se stává masovým jevem) – a
to hlavně do protestantských zemí,
zejména do Saska, kde jsou vítáni jako
pracovití řemeslníci a rolníci.
Doma je obyvatelstvo pokatoličťováno,
takţe Čechy jsou od té doby povaţovány
za katolickou zemi.
Šíří se baroko, pro něţ je příznačná
okázalá nádhera, zejména na církevních
stavbách. Ruku v ruce s politickým
náboţenským a kulturním útiskem jde i
útisk národnostní. Oslabuje se státoprávní
postavení českých zemí ►
Hlavní téma
v souvislosti s posílením panovnického
absolutismu a centralistických snah. Praha
natrvalo přestává být sídlem panovníka a
centrum vlády se přesouvá do Vídně.
Vedle starobylých domácích šlechtických
rodů se tu usazují cizí v důsledku
rozsáhlých konfiskací po potrestaných
nebo odešlých. Tato cizí šlechta je
hluboce spjata s habsburským dvorem.
Slovo „Čech“ ztotoţňuje Vídeň s pojmem
„kacíř“ a „rebel“.
Úředním
jazykem
je
samozřejmě
němčina, ve vyšších kruzích není místa
pro český jazyk a české povědomí. I
původní česká šlechta se odnárodňuje,
takţe ve třetí generaci po Bílé hoře jiţ
česká šlechta úplně přestává ovládat
češtinu. Vlivem přistěhovalectví do
vylidněných měst v první polovině 17.
století se řada měst téměř zcela poněmčila
– kupříkladu Ţatec, Bílina, Lovosice,
Úštěk, Krumlov, Český Brod, Prachatice a
postupně i Litoměřice, Stříbro a další.
V Praze si český ráz dlouho uchovává
Nové Město, protoţe je tam hodně
drobných řemeslníků, zatímco Staré
Město, Malá Strana a Hradčany
s početným úřednictvem a šlechtou mají
brzy německý charakter. V řadách
duchovenstva je hodně příslušníků
německé národnosti, tam jsou výjimkou
kněţí a příslušníci řeholních řádů
smýšlející česky. K těmto výjimkám patřil
např. jezuita Bohuslav Balbín, autor
známé jazykové obrany, vydané ale aţ po
stu letech.
Ve třech desetiletích po vestfálském míru
byla
habsburská
monarchie
opět
zaměstnána řadou válek – např.
v konfliktu
polsko-švédském
se
rakouský panovník Ferdinand III. staví na
stranu Polska. Po něm vládne téměř půl
století Leopold I. A jeho vláda představuje
pro naše země nejtíţivější období.
Švédsko-polská válka trvala aţ do roku
1660 a skončila poráţkou Švédska.
Rakousko dále bojuje s Turky a
s odbojnými uherskými stavy. Turkům se
otevřela cesta na Moravu a jejich armáda
je rozmnoţena o tatarské a kozácké
oddíly.
Morava
zůstala
obrovsky
zpustošena a Turci získali značné
mnoţství kořisti. Spousta lidí byla
odvlečena do otroctví. (Tyto události se
odráţejí
v moravských
lidových
baladách.)
Bojovalo se však i na západě, kde
tradičním nepřítelem Rakouska byla
Francie. Boje trvaly sedm let a Francie
získala jasnou převahu, coţ mělo za
následek, ţe Leopold I. musel Francii
přenechat část svých drţav na pravém
břehu Rýna.
3
Jan Sladký Kozina na ilustraci Jana Vilímka (1860 – 1938)
Všechno toto utrpení však nebylo od
poddaných snášeno trpělivě. Naopak
docházelo k lokálním povstáním, ke
zbíhání lidí na cizí panství nebo do ciziny.
Kdyţ byli chyceni, následovaly velmi
kruté tresty.
Poddaní se mstili i jinými způsoby –
zapalovali panské dvory, sýpky a stodoly.
Stávali se loupeţníky, zbojníky, ledabyle
vykonávali robotu, páchali různé sabotáţe.
Lokální vzpoury vrchnost snadno
potlačila, ale propukala i masová povstání,
zejména od roku 1680. Historická, ale i
krásná literatura nám líčí, jakými tresty se
vrchnost mstila: popravami, deportacemi,
pokutami, nucenými pracemi apod. Jako
příklad bychom si mohli uvést povstání na
Frýdlantsku, do jehoţ čela se postavil
neohroţený kovář Stelzig. Byl dvakrát
odsouzen k deportaci na nucené práce –
poprvé se mu podařilo uprchnout, podruhé
se po něm ztratily stopy.
Daleko známější je případ hrdinného
zápasu domažlických Chodů na konci
17. století. Za vykonávání stráţní sluţby
na hranicích měli od krále určité úlevy
zaznamenané písemně. Podléhali přímo
králi, nikoliv své vrchnosti. Byli
osvobozeni od povinnosti robotovat, to
jim zajišťovaly pergameny s pečetěmi
českých králů.
Chodských vesnic bylo jedenáct. Jejich
dávná práva začal Chodům upírat nový
vládce, přistěhovalec Lamminger, který
Chodsko získal dědičně. Chodové mu
přezdívali Lomikar (to ostatně známe
z Jiráskova románu Psohlavci, i kdyţ si
tak Chodové nikdy neříkali a psí hlavu na
svém praporu nikdy neměli!). Své
historické výsady neubránili, po dlouhých
intrikách a tahanicích, dokonce i soudech,
jim byla dávná privilegia upřena a
nařízeno věčné mlčení („perpetuum
silentium“).
Chodové se vzbouřili, a kdyţ vrchnost
hrozila vojenským zásahem, někteří jejich
vůdci kapitulovali. Statečně se drţí hlavně
sedlák z Újezda Jan Sladký Kozina,
rychtář Hrubý a několik dalších. Roku
1694 probíhalo jednání v Praze na Hradě.
Dva nejdůleţitější pergameny, které se
Chodům podařilo zachovat, byly před
jejich předáky zničeny. K rozhodujícímu
střetnutí na Chodsku došlo uţ v červnu
1693. Chodové byli poraţeni a pět ►
Historie
vůdců uvězněno v Praze. Pod hrozbami
těţkých následků se nakonec Chodové
pokořili. Kozina měl být původně poslán
na nucené práce, ale nakonec byl s dvěma
dalšími
odsouzen
k smrti
jako
nejnebezpečnější protivník. Byl popraven
v Plzni 2. listopadu 1695.
Pověst o tom, ţe pozval Lomikara na boţí
soud do roka a do dne a Lomikar ţe
skutečně do roka zemřel, je opravdu jen
legendou, kterou nám uvádí mj. Jirásek,
nicméně Lomikar skutečně brzy zemřel (v
listopadu 1696), coţ bylo v očích lidu
chápáno jako boţí znamení.
Podobné události se odehrály i jinde,
například ve vsi Vrbovce na Znojemsku i
v dalších. Na Kolínsku vypuklo povstání
proti hraběti Bredovi (viz lidový popěvek
„Běda, běda, koupil nás Breda…“, který
připomíná Jaroslav Vrchlický ve svých
Selských baladách).
Neutuchající boj nevolníků za zlepšení
ţivotních podmínek vedl v roce 1717
k vydání robotního patentu. Některé jeho
články však situaci poddaných naopak
ještě zhoršily. Nic nového nepřinesl ani
robotní patent Karla VI. z roku 1738.
Přísně zakazuje jakékoliv spolčování,
zachovává třídenní robotní povinnost (pro
léto a jaro 10 hodin denně). Doporučuje,
aby se robotní práce neurčovaly hodinově,
ale úkolově.
Do 17.
století
spadají
počátky
manufakturní výroby. Byla sice ještě
zaloţena na ruční práci, ale uţ byla
zavedena dělba práce, coţ znamenalo
zrychlení
výroby.
Nejpokročilejším
odvětvím v tomto směru byl textilní
průmysl, hlavně lnářství.
První velká manufaktura na našem území
vznikla roku 1697 v klášteře Osek, kde se
vyráběly punčochy a sukna. Nejúspěšnější
byla soukenická manufaktura v Horním
Litvínově (rok 1715). V roce 1729
zaměstnávala uţ skoro 400 lidí (vyuţívalo
se samozřejmě i práce dětí). Vedle textilu
se rozvíjelo i sklářství.
4
i kdyţ ne španělskou korunu (ziskem byla
velká část Itálie).
Protoţe Karel VI. neměl muţského
dědice, prosadil tzv. pragmatickou
sankci (o dědičnosti trůnu i „po přeslici“).
Byla přijata roku 1739. Za vlády Karla VI.
se zvyšuje rekatolizační tlak. Tisíce
českých lidí opět odcházejí a protestantské
státy je ochotně přijímají, zejména Prusko.
Karel VI. byl velmi bigotní odchovanec
španělských jezuitů a opět nastolil kurz
pronásledování kacířů. Nekatolictví bylo
označeno za protistátní zločin. Jezuité
však
nevystupovali
jen
jako
pronásledovatelé všeho nekatolického, jak
byli prezentováni ve starší literatuře.
Vystupovali i v kladném smyslu, v oblasti
šíření vzdělanosti a umění.
Roku 1740 nastupuje na trůn Marie
Terezie, ţena Františka Lotrinského, který
se stal v roce 1745 císařem. Jejím velkým
nepřítelem byl pruský král Fridrich II.
Prusko, absolutisticko-militaristický stát,
si činilo velké územní nároky. Proto
dochází k dlouholetým válkám pruskorakouským a Prusko slaví rychlé
úspěchy. V lednu 1741 se stává pánem
skoro celého Slezska (s výjimkou
Těšínska, Opavska a Krnovska). Situace
Marie Terezie je zoufalá – ztrácí jednu
část území za druhou, a tak jsme ztratili
navţdy i Kladsko. Roku 1756 začíná
sedmiletá válka s účastí téměř všech
evropských států. Mění se aliance. Na
habsburskou stranu se dostává Francie,
německé státy. Události se dotkly výrazně
i Prahy. Prusové přicházejí do Čech a
dochází zde k nesmírným škodám. V létě
jsou však u Kolína poraţeni.
Výsledkem sedmileté války například
bylo, ţe si Anglie v boji o kolonie zajistila
vládu na moři a v Evropě vznikl základ
pruské
hegemonie
v Německu.
Habsburská monarchie byla velmi
oslabena. Naštěstí se sice nepodařilo
rozdělit historické území, ale jiţ nikdy se
neobnovily pokusy o znovunabytí Slezska.
Těsné spojení s Francií utuţil sňatek
Marie Antoinetty, nejmladší z šestnácti
dětí Marie Terezie, s francouzským
nástupcem Ludvíkem XVI. Roku 1765 se
císařem a spoluvladařem Marie Terezie
stává její syn Josef II. Války za Marie
Terezie odkryly nesmírnou zaostalost
rakouské monarchie. Proto dochází
k některým změnám. Probíhá řada
reforem v různých oblastech – v oblasti
daňové, zesiluje centralismus, vznikají
nové zemské úřady, odbourává se stará
stavovská autonomie.
Od poloviny 18. století se začíná prudčeji
rozvíjet průmyslová výroba. Právě v této
oblasti byla těţkou ranou ztráta Slezska,
kde byla soustředěna plátenická a
soukenická výroba. Vláda si uvědomuje
nutnost přijetí opatření, které by postavilo
textilní průmysl na vlastní nohy, i nutnost
liberálnější politiky. Největší překáţkou je
však otázka pracovních sil, jejich
osvobození od předlouhé vojenské ►
Na konci 17. století zase hrozilo turecké
nebezpečí. Turci byli roku 1683 u Vídně
na hlavu poraţeni, padlo jich dvacet tisíc.
Počátkem 18. století začíná velký
evropský
konflikt
o
španělské
nástupnictví, boj o trůn bezdětného
španělského krále z rodu Habsburků.
Největším
soupeřem
rakouských
Habsburků je Francouz Filip z Anjou. To
vyvolávalo obavy z nadvlády Francie
v Evropě. Rakušané zaznamenali velký
vojenský úspěch v roce 1709 a po krátké
vládě Josefa I, nastupuje Karel VI. Ze
španělského dědictví získal tučnou kořist,
Rusko, Švédsko a některé německé státy,
Terezie
s rodinou
na obrazu
Heinricha Friedricha Fügera (1751 – 1818)
naMarie
pruské
straně
stojí Anglie
a některé
Hlavní téma
povinnosti, od roboty, náboţenského
útisku… Toto všechno je podmínkou
rozvoje mladého kapitalismu.
Jako nové odvětví se začíná rozvíjet
bavlnářství a s výrobou bavlněných tkanin
souvisí i jejich potiskování, vznikají
kartounky. Sjednocují se míry a váhy,
zjednodušuje se mincovní systém, začínají
se uţívat papírové peníze.
Zemědělství je však stále zaostalé.
Počátkem 70. let dochází ke katastrofální
neúrodě a opět vypukají selské bouře,
zejména v roce 1775. Toto povstání, které
opět inspirovalo Aloise Jiráska, mělo
centrum
ve
východních
Čechách.
Vídeňská vláda opět nastolila obvyklý
teror, ale bylo jasné, ţe v kruté cestě se
nedá pokračovat, a tak se přistupuje na
některé ústupky.
V létě 1775 je vydán nový robotní patent,
jehoţ ustanovení platila v podstatě aţ do
roku 1848. Nešlo ještě o radikální zásah
do nevolnických vztahů. Přinesl však
ulehčení tím, ţe se uvolnila nejtuţší pouta.
Byla dána moţnost zvolit místo roboty, tj.
feudální renty v úkonech, zvolit peněţní
anebo naturální formu. Značná část
venkovského lidu byla tedy zbavena
nenáviděné
roboty
a
nevolnické
nesvobody. Zůstala potřeba radikálnější
reformy, ale ta byla moţná aţ po smrti
příliš konzervativní Marie Terezie.
Od roku 1780 vládne Josef II., osvícený
absolutista. 1. listopadu 1781 vydává
patent o zrušení nevolnictví obsahující
šest paragrafů znamenajících rozhodující
krok k uvolnění poddanství. Uzákoňoval
moţnost poddaných volného vstupu do
manţelství, moţnost volně se stěhovat,
dávat děti na studia, učit se řemeslu podle
své volby, zakazoval tzv. dvorské sluţby
(např. od dětí poddaných)… Pro toho, kdo
zůstal na panství, platily nadále
povinnosti.
Řešení náboţenské otázky přinesl
toleranční patent. Omezeně přinesl
svobodu náboţenského vyznání (pouze
pro luterány, kalvinisty a Řeky, nikoliv
třeba pro jednotu bratrskou). Ale i
příslušníci těchto vyznání museli nadále
platit katolickým farářům předepsané
desátky a všechny zápisy do matriky
prováděly jen katolické fary.
Josef II. nebyl tak bigotní katolík jako
jeho matka. Od roku 1783 zrušil 738
řeholních řádů (z 2163), např. i jezuitský
řád. Rušil ty řády, které si na sebe
nevydělávaly veřejně prospěšnou činností,
např. ve školách nebo v nemocnicích, tj.
tzv. ţebravé řády. Uvolněné budovy se
rozprodávaly na různé účely, knihy a
umělecké sbírky šly do veřejné draţby.
(Zase si připomeňme A. Jiráska, jeho F. L.
Věka. Malý František v něm zaţil rušení
řádu, ve kterém studoval.)
5
V Rakousku se šíří osvícenství ze západní
Evropy, hnutí zdůrazňující zdravý lidský
rozum, všestranný rozvoj jedince.
Rozvíjejí se vědy, u nás vzniká první
vědecká společnost v Olomouci, pak
Soukromá učená společnost v Praze
(základ pozdější České akademie věd).
Hlavní zásluhu má přírodovědec Ignác
Born, vedle něho hrabě Kinský, historik
Dobner, jazykovědci Pelcl, Dobrovský a
jiní. Situace českého jazyka je však velmi
těţká, protoţe Josefovy centralistické
snahy šly ruku v ruce s germanizací.
Čeština se udrţovala hlavně na venkově.
Píší se jazykové obrany, poprvé vychází –
Patent o zrušení nevolnictví
Pelclovou zásluhou – Balbínova Obrana.
Josefinské reformy byly přelomové, byly
pákou pro rozvoj trhu pracovních sil, ale
rozhodně neznamenaly úplnou svobodu.
Významnou úlohu sehrály školské
reformy zavádějící povinnou školní
docházku minimálně na nejniţším stupni,
na tzv. triviální škole. Ve větších městech
byly tzv. hlavní školy a v hlavním městě
tzv. normální. To ovšem zvyšovalo
poţadavky na kvalifikaci učitelů a na
jejich materiální podmínky, které byly do
té doby velmi neutěšené. ►
Historie
Josef II. se nedal korunovat českým
králem, asi proto, aby dal najevo, ţe pro
něho stará práva české koruny nic
neznamenají. V oblasti soudnictví byly
také provedeny reformy, aby se odstranily
středověké přeţitky (v procesním řízení
bylo například zakázáno mučení).
Velmi se rozrůstá státní mašinérie
k obrovské byrokratizaci – to vše je
důsledkem úsilí o sjednocení monarchie,
která byla konglomerátem mnoha národů.
Zmirňuje se cenzura, doba Josefa II. byla
tedy dobou relativní volnosti projevu. To
však neznamená, ţe by jeho osoba měla
být přeceňována. Takové snahy byly,
zvláště u lidových mas, které v něm viděly
ideálního panovníka. Nemocný Josef II.
těsně před svou smrtí některé své reformy
odvolal. Zemřel roku 1790, těsně po
výbuchu francouzské revoluce, která
ovlivnila celou Evropu a otřásla
feudalismem v jeho základech.
Následující panovník Leopold II. nebyl
tak osvícený jako jeho bratr, měl
náklonnost ke kompromisům. Dal se
slavně korunovat českým králem, ale
zemřel jiţ v roce 1792.
Po něm nastupuje František I. Ten řídí
říši přes čtyřicet let. Na rozdíl od Josefa II.
byl velmi reakční – absolutismus jeho
doby je označován jako metternichovský
(podle známého rakouského ministra).
Roku 1792 propuká válka mezi Francií a
Rakouskem, postupně je do ní vtaţena
téměř celá Evropa. Proti revoluční a
později napoleonské Francii stojí velmi
reakční státy: Rusko, Prusko a Rakousko.
V Rakousku se proti vlivům Velké
francouzské revoluce formuje opět reakční
politický reţim, znovu je obnovena přísná
cenzura, policejní dohled, špiclování,
placené donašečství, postihy. Pod vlivem
propagandy se u nás šíří protirevoluční
nálady znásobené faktem násilné smrti
Ludvíka XVI. a Marie Antoinetty,
projevují se však i opačné tendence –
sympatie k revoluci.
Od roku 1800 probíhají napoleonské
války. Napoleon má brzy u nohou téměř
celou Evropu. V roce 1805 proběhla u
Slavkova tzv. „bitva tří císařů“ –
Napoleona, Františka I. a cara Alexandra.
Napoleon vítězí, Rakousko ztrácí řadu
území (např. Tyrolsko se Solnohradskem,
část Korutan, Terst…) a platí obrovské
válečné náhrady. Roku 1812 uzavírá
Rakousko spojeneckou smlouvu s Francií
a Napoleon se ţení s rakouskou
princeznou Marií Louisou. Táhne do
Ruska s více neţ půlmilionovou armádou.
V září 1812 zuří bitva u Borodina. Ruská
6
armáda pod vedení Kutuzova vítězí, národů, pospolitostí zaloţených na
Napoleon táhne na Moskvu, ale nachází ji společné řeči, území a kultuře. Tento
opuštěnou a vypálenou. Těţké přírodní proces jde ruku v ruce s obdobím rozvoje
podmínky v ruské zimě způsobí, ţe kapitalismu. Je podmíněn rozkladem
postavení francouzské armády se stává nevolnických poměrů. Nositelem tohoto
kritickým. Z půlmilionové armády zbývá dění byla drobná burţoazie, kněţská i
Napoleonovi asi třicet tisíc vojáků. světská inteligence a v neposlední řadě
Napoleon proto velí k ústupu a v Paříţi venkovský lid.
začíná organizovat novou armádu. V roce V počátečním období se u nás dostává do
1813 v bitvě u Lipska je Napoleon popředí otázka českého jazyka. V 18.
poraţen spojenými armádami Ruska, století jím v habsburské monarchii aktivně
Rakouska, Pruska a Švédska. Musí mluvilo několik milionů lidí, zachovala se
odstoupit a na jeho místo nastupuje lidová slovesnost – lidové písně, pohádky
Ludvík XVIII. (opět z rodu Bourbonů).
a pověsti. Přesto jazyk postupně
V roce
1814
probíhá
ve
Vídni zakrňoval. Ve vyšší společnosti přestala
mezinárodní kongres. Z významných čeština znít jako konverzační jazyk,
osobností jsou tam Alexandr I., Bedřich přestala slouţit jako jazyk vědecký, byla
Vilém III., králové dánský, bavorský a vytlačována z úřadů i z umění. Tu
panovníci z mnoha německých státečků. vystupují tzv. buditelé, píší své jazykové
Stanoveným cílem je odstranění územních obrany, ale ve snaze o vzkříšení ►
a
politických
změn
Josef II. na obrazu Josepha Hickela (1736-1807)
nastalých v Evropě během
válek s Napoleonem. Jako
blesk působila zpráva, ţe
Napoleon byl ve Francii
znovu triumfálně přijat.
Znovu vládne, ale pouhých
sto dní. Jeho definitivní
konec představuje v roce
1815 bitva u Waterloo. Ve
Vídni je uzavřena Svatá
aliance, symbol reakce.
Situace v hospodářství
Počátkem 19. století začíná
průmyslová
revoluce.
Parní stroj, její symbol,
začíná být vyuţíván pro
výrobu (do té doby byl
povaţován spíš za hračku).
V roce 1817 se objevuje
v brněnské
soukenické
továrně, v Čechách v roce
1823, ale proti pokročilým
zemím se šíří velmi
pomalu.
Roku 1811 došlo k státnímu
bankrotu a nastalo období
obrovské poválečné bídy.
Těţké ţivotní podmínky
zasáhly do ţivota zejména
niţších vrstev. V důsledku
vyuţívání nových strojů
probíhají první stávky,
tehdy
namířené
proti
strojům.
Od 80. let 18. století
probíhá nejen u nás, ale
v mnoha
evropských
zemích
proces,
který
označujeme jako národní
obrození. Jde o proces
konstituování novodobých
Historie
češtiny se v obludnou mánii
rozrostlo i
tzv.
brusičství
(purismus).
Vědecké základy pro rozvoj
češtiny poloţil Josef Dobrovský,
velmi střízlivý a kritický vědec
nepodléhající
všeobecnému
nepodloţenému nadšení. Začíná
české novodobé básnictví, rozvíjí
se české divadlo, významnou
úlohu hrají české noviny.
Leopold II. se nechal korunovat
na českého krále, coţ vyvolalo ve
vlasteneckých kruzích nebývalé,
ale bohuţel i předčasné nadšení.
V roce 1792 byla na praţské
univerzitě
zřízena
katedra
českého jazyka a literatury.
Dalšími velkými osobnostmi byli:
Josef Jungmann (novátorská
činnost na poli obohacování české
slovní zásoby) a řada vědců, kteří
vytvářeli
české
odborné
názvosloví, aby se mohla
v českém jazyce rozvíjet věda
(např. bratři Preslové – od nich
máme tak krásné botanické
názvy, jako například fialka
vonná,
brambořík,
ořešák,
kamzičník, bledule, čemeřice,
blizna, bylina, kalich, stvol,
tyčinka…).
7
revoluci zasahuje Windischgrätz.
Povstání však chybí jednotné
velení a nedostatek zbraní.
Bojuje se na barikádách, bojují
zde například studenti. Z Petřína
a Hradčan začíná vojsko
bombardovat Prahu. Venkov se
nepřidal (některé gardy šly Praze
na pomoc, ale pozdě). 17. června
Praha kapituluje. Končí doba
uvolnění a naopak začíná
perzekuce.
Na císařském trůně se mění
osoby. Po Ferdinandovi V.
přichází osmnáctiletý František
Josef I. a nastává návrat
k absolutismu. Jsou pozatýkáni
všichni vůdci revoluce, např.
Frič,
Sladkovský,
Arnold,
Sabina, a velké mnoţství
studentů. Vyšetřování skončilo
v prosinci 1850. Padlo několik
trestů smrti a dlouholetých
ţalářů, ale hrdelní tresty nebyly
nakonec vykonány a byly
změněny v dlouholeté ţaláře
(např. u Sabiny). Někteří
odsouzenci pak byli propuštěni
při
generální
amnestii
v souvislosti se svatbou císaře
s Alţbětou zvanou Sisi. Někteří
se však vraceli s podlomeným
zdravím
nebo
podlomeni
morálně, jako např. Sabina, který
se vrátil jako policejní konfident.
Zmínili jsme se o důsledcích
průmyslové revoluce u nás – o
dělnických bouřích v Praze ve 40.
letech. Tato léta byla kritická
Následky revoluce
v celé střední Evropě. V Praze se
Veřejný ţivot byl dušen. Nastalo
bouřili tiskaři na Smíchově,
období
strachu a temna, policejní
František Josef I. na obrazu Julia von Blaase (1845-1923)
protoţe následkem vyuţívání
perzekuce. Vlastním tvůrcem
strojů nastávala nezaměstnanost.
nové diktatury byl ministerský
probíhá v tanečním sále Svatováclavských
Klid v továrnách muselo nastolovat lázní schůze praţského lidu (období 40. let předseda Alexandr Bach, původně
vojsko.
liberální demokrat. Podle něho mluvíme o
proto nazýváme dobou předbřeznovou).
V Evropě probíhá revoluční vlna od roku Byla sepsána petice panovníkovi, v níţ se bachovském absolutismu. Ten trval aţ do
1830 (Paříţ, Belgie, Sasko, Polsko).
ţádalo odstranění roboty bez výkupu, konce 50. let. Pak uţ byl neudrţitelný a
Na Čechy nejvíce zapůsobila polská rovnoprávnost
češtiny
s němčinou, v srpnu 1859 byl Bach propuštěn.
revoluce. Na úspěch polských zbraní si svobodu tisku, svobodu shromaţďovací, Nadchází doba ústavních reforem. To
připíjeli básníci z okruhu Karla Hynka svobodu vyznání atd. V březnu vypukla však by uţ byla další kapitola a ta by
Máchy. Pod tímto vlivem také vznikaly revoluce ve Vídni, Metternich prchá do přesáhla moţnosti tohoto čísla Camelotu.
tajné krouţky.
Francie a císař Ferdinand V. slibuje ■
40. léta byla obdobím velkého rozmachu ústavu. Vznikají ozbrojené sbory – gardy.
českého národního ţivota. Pořádaly se Odpověď na petici je však velmi mlhavá, Obrázky: www.wikipedia.org
české besedy, bály, výlety, hrálo se české a tak dochází v Čechách k radikalizaci.
divadlo (největší osobností byl J. K. Tyl), V červnu probíhá velký Slovanský sjezd. Doporučená beletrie: několik děl A.
rozvíjí se česká ţurnalistika (Tyl, Jeho cílem je projednat otázky týkající se Jiráska (Skály, Psohlavci, Skaláci, F. L.
Havlíček).
rovnoprávnosti
národů
v Rakousku. Věk, U nás a řada odborných povídek)
Na konci 40. let nastává další vlna V červnu pak propuká v Praze revoluce,
revolucí. Stupňuje se sociální napětí, masy radikálové vyzývají k stavění barikád (v
venkovského lidu ţádají bezpodmínečné praţských ulicích jich bylo na 400). Proti
zrušení poddanství. V březnu 1848
Knihy:
 Čsl. Vlastivěda díl II. - Dějiny svazek I., Orbis Praha 1963
Knižní recenze
8
Co číst a co nečíst
Metoděj Novotný
Za poslední desetiletí se toho na kniţním
trhu mnoho změnilo a fantastika nebyla
výjimkou. Jsme teď zahlcováni mnohem
větším mnoţstvím knih, neţ tomu bylo
doposud. A protoţe spousta z nich je,
slušně řečeno, na dvě věci, uvedu zde
několik rad, kterých knih se vyvarovat a
jaké naopak za něco stojí.
Poslední dobrá kniha o upírech byla
napsána před Stmíváním, všechny další,
Stmívání nevyjímaje, jsou přiteplené
slaďárny plné bisexuálních a zţenštilých
upírů.
Ţádné nakladatelství není špatné, vţdy jde
jen o knihu.
Zadní strana vám můţe popsat děj, ale
pokud se prohlašuje za nejlepší za
poslední desetiletí, nevěřte jí.
Čeští autoři nejsou horší neţ ti zahraniční
a u fantastiky to platí dvojnásob. Česká
fantastika je, naproti té překládané,
mnohem, mnohem nápaditější, jen to
doposud mnozí lidé nevědí a stále
preferují zámořské autory.
Doporučené právě vycházející edice
Edice Pevnost – 1x do měsíce vyjde spolu
s časopisem i kniha, zpravidla kratší a
česká. Lze koupit s časopisem nebo i
samostatně. Lze jen doporučit.
PoDíl – Nakladatelství Laser vydává díla
polských autorů pod vedením Pavla
Weigla a nenajde se mezi nimi ani jedna
špatná kniha. Patří sem například
legendární Jakub Vandrovec (poslední
Věšet každý může).
Edice české fantastiky – Nejrozsáhlejší
edice českých fantastických děl vydává
specializované nakladatelství Straky na
vrbě. Téměř kaţdý měsíc vyjde nová
kniha (nejznámější autoři jsou např.
Fabian, Františka Vrbenská, Martin D.
Antonín, Jakub Kočí, Míla Linc…).
Povídkové sborníky – U těch je vţdy velká
moţnost, ţe se vám nebudou líbit.
Nejjistější je kupovat buďto antologie jiţ
vám známých autorů nebo povídkové
sbírky, do kterých přispělo autorů více
(např. Legendy – Draci). ■
Literatura
Maus I: Příběh očitého svědka
Art Spiegelman
Art Spiegelman líčí v tomto komiksu pouť
svého otce Vladka Spiegelmana, který se
jakoţto
polský
Ţid
dostal
do
koncentračního tábora a nakonec z něj
vyšel ţivý. Art podle vyprávění svého otce
popisuje vše, co zaţil. Jak se Vladek
oţenil s Anjou, stal se válečným zajatcem,
jak se vrátil zpátky do Sosnovce a vzápětí
byl odstěhován do ghetta.
Příběh Artova otce je rozdělen do dvou
knih. První byla vydána jiţ v roce 1997,
druhá o rok později. V kaţdé knize příběh
navíc sleduje dvě dějové linie. První je
tak, jak ji vypráví Vladek svému synovi.
Druhá linie sleduje stále se zhoršující
vztah Arta s Vladkem, protoţe pořád
vedou nesmyslné hádky. Art kupříkladu
nedokáţe pochopit to, proč jeho otec se
vším tak šetří. V cestě k jejich
vzájemnému pochopení ale stojí propast
toho, co Vladek zaţil a kterou nikdo z
nich nedokáţe překročit.
Kresba knihy je černobílá a velmi
jednoduchá. O tu vlastně ani v tomhle
komiksu nejde. Jeho účelem je ukázat
veřejnosti to, co bylo a co by se nemělo
opakovat. Atmosféra komiksu je dovedena
do dokonalosti a někdy je opravdu
mrazivá. Zajímavý je také fakt, ţe autor
vykreslil Ţidy jako myši (německy maus)
a nacisty jako kočky.
Holokaust zpracovaný jako komiks není
rozhodně obvyklá věc. Moţná by se to
mohlo zdát jako recese, zesměšňování
důleţité etapy v dějinách, ale rozhodně
tomu
tak
není.
Naopak,
díky
komiksovému zpracování má Maus
příleţitost dostat se do povědomí širšího
okruhu lidí. Maus není rozhodně komiks
pro kaţdého. Ti, kteří mají rádi historii,
komiksy nebo i obojí, by ho ovšem neměli
minout.
Hodnocení: 80 % (velmi dobré)
Stručné info: Autor: Art Spiegelman,
Překlad: Jiří Zavadil, Jan Macháček,
Magdaléna Fričová, Nakladatelství: Torst,
Rok vydání: 1998
Jan Holan
Hitman
hrdinové
V:
Tommyho
Garth Ennis, John McCrea
Uţ popáté se sešli Garth Ennis (proslulý
zejména sériemi Punisher a Preacher) s
Johnem McCreou (Wolverine, Star Wars,
The Boys), aby vytvořili pátý díl
populárního komiksu Hitman.
Hlavní hrdina Tommy Monaghan si uţívá
svůj tradiční ţivot nájemného zabijáka.
Vhod mu přicházejí jeho superschopnosti
–
rentgenový
zrak
a telepatie.
S kamarádem Nattem Wallsem tráví
většinu volného, nepracovního času
v Kýblburgru, a to především v hospodě
u Nooana, kde je barmanem Hitmanův ►
Knižní recenze
strýc Sean. Setkámme se zde také
s Hitmanovou expřítelkyní – policistkou
Tiegelovou.
Další pokračování proslulé komiksové
série obsahuje dva příběhy. V prvním se
vydají Tommy s Nattem do teplých krajů,
protoţe v Gotham City začíná přituhovat
a kluci se potřebují na čas vypařit.
Navštíví jednu africkou zemi s názvem
Tynada, kde získají práci comanderů,
budoucích vojáků, s vidinou rychlého
a snadného zisku peněz. Místní vláda totiţ
bojuje proti obyvatelstvu distribuujícímu
drogy a prezident Kijaro povolal také dva
superhrdiny. Přitom odhalí machinace
s dodávkami zbraní a pašováním heroinu.
Kladné a záporné role se budou často
měnit.
U druhého příběhu prozradím jen, ţe se
v něm objeví Superman, ale dále uţ nic
víc, nechte se překvapit.
Předem říkám, ţe je dobré mít znalost
předchozích vydání. Pokud je neznáte,
samozřejmě se nic neděje, ale v opačném
případě to budete mít přehlednější
a příběh lépe pochopíte. Jinak se nic
klasického nemění. Znovu dostáváme
klasický ohraný děj typického akčního
rázu se skvělými scénami a hláškami,
které přesně do situace pasují. Garth sice
nepřinesl nic nového, ale staré fandy
tohoto ţánru bude sešit jistě bavit, i kdyţ –
jak uţ jsem řekl – ţádné velké překvapení
se nekoná.
Kresba Johna McCrea se mi líbí. Někdo
můţe namítat, ţe je moc jednoduchá nebo
9
ţe barvy jsou moc světlé. To si rozhodně
nemyslím, přestoţe na kresbu nejsem tak
háklivý jako na scénář, ale jako standart
mi bohatě stačí. Obálce nemůţu nic
vytknout, snad by se jen mohla více týkat
samotného příběhu.
Co tedy můţeme od pátého Hitmana
čekat? Dva strhující příběhy s velkým
mnoţstvím nervydrásající akce obsahující
plno vtipných hlášek a klasický happy
end. Fanoušci Ennise i akčního spektra
vůbec budou rozhodně spokojeni.
Hodnocení: 80 % (velmi dobré)
Stručné info: Autor: Garth Ennis,
Ilustrace: John McCrea, Překlad: Darek
Šmíd, Nakladatelství: BB / Art, Rok
vydání: 2010
Michal Karas
Kruté mrazy
Dan Simmons
Uţ
od
roku
2009
pulty knihkupectví okupuje krátká, ale
nápadná kniha s názvem Kruté mrazy,
jejímţ autorem nemůţe být nikdo jiný neţ
Dan Simmons. Tento spisovatel je znám
především pro své sci-fi romány, ale snaţí
se uplatnit i v jiných ţánrech a daří se mu
to na jedničku. O jeho detektivkách (mezi
které patří i tato publikace) dokonce
někdo tvrdí, ţe jsou lepší neţ
jeho fantaskní romány. Kruté mrazy jsou
pokračováním trilogie o Joe Kurtzovi,
jejíţ první díl nese název Krutá hra (viz
19. číslo).
Kruté mrazy začaly tam, kde Krutá
hra skončila.
Don Farino a
jeho
dcera Sophie jsou po smrti, ale Joe Kurtz
se dostává do konfliktu s ostatními
členy Farinovy rodiny
–
Angelinou
a Skagem, který se snaţí z vězení Kurtze
všemoţnými prostředky zabít. Do situace
se
ještě
zamíchají
detektivové vyšetřující vraţdu jejich koleg
y Hathawaye. A aby toho nebylo málo,
obrátí se na něj s ţádostí o pomoc slavný
houslista, který je přesvědčený, ţe odhalil
sériového vraha.
Příběhy o Joe Kurtzovi rozhodně nejsou
klasické
detektivky,
takţe
si nepředstavujte
Kurtze
jako
nějakého Hercula Poirota. Je to spíš muţ,
který kdysi býval detektivem a dnes
bojuje o přeţití, takţe je nucen vraţdit.
Blíţí se to tedy víc k detektivnímu
thrilleru.
Podsvětí Buffala je velmi dobré prostředí
pro pořádnou akci, přestřelky a vůbec pro
všechny věci, které by neměly co dělat v
ţivotě slušného občana, a toho všeho autor
vyuţívá, aby vyrobil atmosféru strachu a
napětí.
Autor
pro
vás
do dvěstěsedmdesátistránkové kníţky
s
pěknou
obálkou naservíroval temný
příběh, který zaujme většinu čtenářů, a to i
ty, kteří si myslí, ţe svět plný zločinu není
jejich šálkem kafe.
Hlavním kladem knihy je čtivost. Skvěle
je taky vykresleno prostředí. Kniha se
někdy stává doslova drogou a vy
potřebujete pořád další dávku. Opadne to
z vás aţ po přečtení posledního slova.
Zápory se na této knize hledají dost těţko.
Jediné, co by se čtenář mohl povaţovat za
chybu, je nedostatek emocí. Je sice
pravda, ţe je Kurtz tvrdý chlápek, ale ocitl
se v tak těţkých situacích, ţe by mohly
zlomit i jeho.
Kdyţ to shrnu, Kruté mrazy by si měl
přečíst kaţdý, kterého to trochu táhne k
akční literatuře. Naopak nedoporučuji ji
lidem, kteří si chtějí přečíst detektivku. Já
osobně se těším, aţ si přečtu pokračování
s názvem Krutý osud, které vyšlo
v minulém roce.
Hodnocení: 80 % (velmi dobré) ■
Stručné info: Autor: Dan Simmons,
Překlad: David Petrů, Nakladatelství: BB
/ Art, Rok vydání: 2009
Tomáš Křivohlavý
Počítačová hra
10
Assasin’s Creed 2
Rastislav Kučírek
Veľa o tom počujete no stále neviete, čo
to je? Assasin’s Creed je veľmi obľúbená
RPG hra (tzn. role playing game – hra, v
ktorej hráte nejakú rolu) od Ubisoft
Entertainment s prevratným systémom
pohybov v hre a výborným príbehom .
Mladý barman Desmond Miles je chytený
a uväznený spoločnosťou Abstergo
Industries, ktorá mu po jeho prebudení v
zvláštnej hale vysvetlí, čo ich spoločnosť
skúma
a
prečo
ho
potrebujú.
Spoločnosť vyvinula prístroj „Animus“,
pomocou ktorého vedia hlbšie prejsť do
genetického kódu – DNA – a dostať sa k
spomienkam predkov danej osoby.
Desmondov predok bol známy „hašašín“,
teda
zabijak,
a
to
konkrétne Templárov. V tých časoch
existoval akýsi templársky spolok
vlastniaci magický artefakt „Piece of
Eden“ – Kúsok z Rajskej záhrady. Tento
artefakt sa odvtedy stratil zo záznamu a
jeho
posledné
zmienky
sú práve z čias tretej kriţiackej výpravy,
kedy ţil Desmondov predok Altaïr. Ako
sa neskôr vďaka Animusu dozvedáme, bol
to práve Altaïr, komu sa podarilo spolok
Templárov premôcť a získať artefakt.
Abstergo
Industries chce vedieť podrobnosti, aby
mohli zistiť, kde sa asi tento artefakt
nachádza v súčasnosti, a vy sa pomocou
Animusu a spomienkam svojho predka
máte
k
tomu
priblíţiť.
Teraz sa dostávame ku hre samotnej, ktorá
spočíva v podstate v hraní Animusu. Ako
Desmond Miles hráte vo virtuálnom svete
pozostávajúcom z reality na základe
Altaïrovho konania, ktoré má teraz
Desmond
v
rukách. Postupne likvidujete templárov,
ktorých smrť vţdy obohatí štýl, akým je
vykonaná a dialóg umierajúceho s
Altaïrom.
Hráči si veľmi obľúbili Altaïrove útočisko
– strechy. Prepracovaný systém pohybov
kaţdého dielu hry umoţňuje krásne a
plynulé
pohyby
po
strechách.
Najpokrokovejší je však systém boja,
ktorý
sa
navyše
stal
veľmi obľúbeným, a vývojári sa preto v
ďalších dieloch hry zamerali viac na
súboje a bojové scény, neţ na akékoľvek
dialógy mystického ţánru, ktoré dodávali
hre na intelektuálnej hodnote. V prvom
dieli sme mohli pozorovať zápletku a
debaty vedúce aţ ku konšpiračným
teóriám o našej minulosti, ktorá dala
základy a ovplyvnila našu súčasnosť v
podobe myšlienok o masovom ovládaní
ľudí či o nástrojoch ovládania.
Jedným z týchto nástrojov je aj spomínaný
artefakt – práve preto sa k nemu
spoločnosť Abstergo snaţí dostať, ak ešte
existuje. Neskôr nám dej poodhaľuje viac
zo súčasnosti, napríklad to, ţe spolky
Templárov
a
dávnych zabijakov stále existujú a práve
Abstergo je tým zabijáckym a takisto, ţe
sa tu odohráva veľký boj o Desmondove
spomienky.
Či tento fiktívny dej budete brať váţne a
robiť si dohady o jeho pravdepodobnosti,
uţ
je
len
na
vás.
Zápletka je výborná, v rôznych časoch a
nestráca na svojej kvalite, avšak v
neskorších dieloch ju pretláča stále väčší a
väčší počet bojových prvkov hry. Svedčí o
tom aj najnovší datadisk k hre – Assassins
creed 2: Brotherhood pridávajúci do hry
ďalšie
formy
akcie.
Kaţdopádne je to to, čo dnešných hráčov
láka a vývojovému týmu v Ubisofte
prináša úspech. ■
Obrázky: www.assasin.herniweb.cz
Povídka
11
Trosečníci (ztracenci) na Spásce III
Azurová planeta III – Část třetí
Stanislav Cepník st., Jakub Cepník
Další domov
V poslední části Azurové planety jsme
zanechali
naše
ztracence
v nově
objeveném tajemném údolí, kam se museli
přesunout ze svého původního bydliště.
Toto údolí bylo asi 15 km dlouhé, široké
od sta metrů do dvou kilometrů, s četnými
záhyby a odbočkami. Ze všech stran bylo
obklopeno vyššími i niţšími skalami,
v jednom úseku velice strmými. Bylo
protkáno
pěšinkami,
místy
téměř
neznatelnými, některé z nich vedly
k průrvám či tunýlkům ve skalních
stěnách, některé překračovaly na několika
úsecích niţší kopce. To umoţňovalo
dostat se z údolí bez větších problémů
ven, dál, zatím téměř do neznáma. Téměř
proto, ţe okolí našeho údolí si přesídlenci
zhruba obhlédli ze svých dvou malých
letadélek. Viděli neuvěřitelnou změť
velice rozdílných prostředí: náhorní
planiny skoro holé nebo jen spoře pokryté
travnatými ostrůvky s křovinami a
menšími skupinami jehličnatých stromů,
menšími či většími údolími protékaly
potůčky, rostla tam různá na pohled
příjemná vegetace, jinde byla hluboká
údolí a propasti, jejichţ dna pozorovatelé
z výšky nedohlédli. To, co viděli, bylo tak
fantastické, ţe nechtěli věřit vlastním
očím. Bizarní krajina tam venku na ně
působila přímo mysticky. Rostliny tam
byly různě pokroucené, některé byly
křiklavě barevné. Rozhodně se velmi lišily
od toho, co viděli na svém předchozím
stanovišti.
Na mnoha místech byl patrný pohyb.
Nejspíš šlo o jakousi zvěř, ale mohlo to
být i něco jiného, to se z letadélek zjistit
nedalo.
Vraťme se ale do našeho údolí,
centrálního a nepochybně největšího ze
všech. Jak jiţ bylo v minulé části řečeno,
začínali mít naši trosečníci stále
intenzivnější pocit, ţe je tamní krajina
uměle vytvořena kýmsi neznámým.
Střídalo se tam několik pásů se zcela
odlišnou vegetací, které budily dojem, ţe
jsou to jakési vzorky fauny a flóry
dovezené z různých míst. Moţná, ţe tam
jakási cizí inteligence zkoumala souţití
mezi odlišnými prostředími. Barug, druhý
velitel výpravy, údolí výstiţně označil
jako „skanzen“.
Přestoţe trosečníci doufali, ţe je
z Azurové planety po čase najdou, ţe pro
ně přiletí záchranná výprava, museli se
pro jistotu připravit na delší pobyt.
V korábu pro pětičlennou posádku deset
trosečníků pochopitelně delší dobu ţít
nemohlo.
V první řadě bylo nutné prozkoumat
nejbliţší okolí, zda je vhodné pro
vybudování
nějakého
přijatelného
příbytku.
Koráb přistál asi dva kilometry od začátku
údolí. Čtyři muţi s dvěma ţenami zůstali
u korábu, další čtyři muţi se vydali na
obhlídku blízkého okolí. Měli s sebou
přístroje nezbytné pro průzkum i pro
osobní ochranu. V tom problém nebyl.
Horší bylo, ţe pořád měli pocit, ţe je
sleduje někdo neznámý. Jakkoliv byl tento
pocit děsivý, museli ho překonat a jednat.
Vydali se tedy na cestu. Zamířili
k severnímu svahu řídce porostlému keři a
stromy. Téměř neznatelná pěšinka je
přivedla na malou travnatou plošinu ve
svahu pod strmými skalami. Tam stál uţ
dříve zmíněný srub, který objevili při
předchozím průzkumu. Pěšinka za ním
pokračovala ještě asi dvacet metrů, pak se
stáčela do údolí.
Od srubu bylo moţné zahlédnout dole
v údolí vršek korábu, bylo k němu tak
slabou hodinku sviţné chůze. Místo se
přímo nabízelo k ubytování, samozřejmě
po rozšíření srubu a drobnějších úpravách.
Sem se tedy přesunuli trosečníci a hned se
dali do práce. Dobrého dřeva bylo v údolí
dost, nástroje k jeho těţbě a opracování
měli, mohli tedy začít budovat.
U korábu se střídala dvoučlenná hlídka
(potravy měli prozatím dost v korábu, ale
čerstvá byla na dosah ruky všude kolem
nich).
Čtyři trosečníci pracovali u srubu, další
čtyři – ti nejzdatnější – se vydali
prozkoumat údolí.
Vpředu šli zkušení Toran (jemuţ přátelé
říkali To-mi) s Barugem, asi patnáct metrů
za nimi Pelak s Joranem. Ti hlídali strany
a záda výpravy. Zhruba kilometr od
korábu začínala téměř neprostupná
houština asi tři metry vysokých keřů,
většinou trnitých. Průzkumníci museli
vyuţít stezky vyšlapané zvěří, vlastně
jakéhosi tunelu. Široký byl dost, ale tak
nízký, ţe šli v předklonu, tu a tam se
museli spustit i na kolena.
Předvoj vyrazil, zadní voj čekal před
houštinou,
aţ
dostane
pokyn
k následování. Houština končila asi po
třech stech metrů. Kdyţ ji Toran s
Barugem překonali, zůstali v úţasu stát.
Sto metrů před nimi zářila hladina jezírka
s křišťálově čistou vodou. Po jeho levém
břehu se táhla písčitá pláţ plná zvířecích
stop, pravý břeh byl strmý a plný
kvetoucích keřů. Všude kolem se zelenala
tráva, táhnoucí se aţ ke skalním stěnám.
Louka byla místy porostlá keři a trsy
pestrých květů. Poblíţ skal rostly vysoké i
niţší stromy, jehličnaté i listnaté, ale
našim trosečníkům naprosto neznámé.
Jezírko bylo napájeno dvěma potůčky, na
jeho konci z něj vytékala malá říčka a
razila si cestu údolím. Na dohled za
jezírkem se údolí stáčelo vlevo a zuţovalo
se téměř v soutěsku. Cesta byla volná,
naše čtveřice postupovala společně rychle
kupředu. Kdyţ se přiblíţili k soutěsce,
ozval se za ní silný výbuch, vzápětí druhý,
třetí, pak ještě dva.
To uţ se celá čtveřice tiskla k zemi. Po
chvíli postupně zvedali hlavy, aby zjistili,
co se děje. V údolí se rozhostilo aţ
ohlušující ticho. Nad skalami za soutěskou
stoupaly vzhůru sloupy čehosi, co
vypadalo jako pára. Pelak se vydal opatrně
do soutěsky, ostatní čekali. Soutěskou se
téměř proplíţil. Všude byl klid, nikde
ţádný pohyb. Pomalu se vztyčil. Další
záhadné výbuchy ho doslova přibily
k zemi. Pak se znovu rozhostilo ticho.
Opatrně zvedl hlavu, vztyčil se a uţasl při
pohledu na velkolepou scénu před sebou.
V malebném údolí tryskaly do výšky 15
aţ 25 metrů gejzíry horké vody
doprovázené sloupy páry. Po několika
minutách klesly a ukryly se v malých
vodních kráterech. Voda v nich ještě
chvilku bublala, pak se zcela zklidnila.
Vzduch v údolí přímo zářil. Pelak ucítil
něco, co velmi jemně připomínalo síru.
Kdyţ se vzpamatoval z úţasu, přivolal
ostatní. I oni byli svědky onoho
úchvatného divadla. Jev se totiţ ještě
dvakrát opakoval, pak všechno ztichlo,
jakoby se v údolí bylo nikdy nic nedělo.
Naše výprava šla dál. U jednoho z kráterů
sáhl Joran opatrně do vody. Byla příjemně
teplá.
Obešli jezero a pokračovali dál podél
říčky aţ na konec údolí. Bylo krásné,
končilo vysokou skálou, pod níţ se
ztrácela naše říčka.
Vysílačkou ohlásili do srubu, ţe jsou
v pořádku, a rychle se vraceli domů.
Dorazili uţ téměř za tmy.
To, co zjistili, bylo pro pobyt velice
příznivé (aţ na ten vtíravý pocit, ţe jsou
sledováni). V údolí bylo všechno potřebné
k slušnému ţivotu. Aţ se zabydlí, musí ►
Sága o Azurové planetě
postupně zkoumat, co je za oněmi
skalami, které uzavírají údolí ze všech
stran. Pak se teprve mohou rozhodnout, co
dál, pokud se neobjeví záchranná expedice
z Azurové planety nebo nedojde k něčemu
mimořádnému.
Vážná nehoda
Před první výpravou za hranice skal se
vzneslo jedno z letadélek, aby obhlédlo
terén. Čtenář minulého Camelotu si
moţná vzpomene, ţe kolem údolí byla
rozlehlá nesmírně členitá krajina s holými
i hustě zarostlými oblastmi zřejmě plnými
jakéhosi ţivota, tajemné terény místy
prudce klesající do nedohledné hloubky.
Pilot se pokusil dostat se co nejníţe nad
terén. To jeho i jeho druha stálo téměř
ţivot. Letoun se dostal do nesmírně
silného vzduchového proudu, který ho
doslova odhodil dolů ke skupině vysokých
stromů. Těsně před nimi se Toranovi
podařilo zastavit pád a letoun obrátit, ale
přesto zachytil křídlem o vrchol jednoho
stromu. Letoun se nerozpadl, měl velmi
odolnou konstrukci připravenou téměř na
všechno, ale uţ nebyl dobře ovladatelný a
také přístroj čerpající energii z ovzduší
začal
vynechávat.
Nabrali
sice
dostatečnou výšku, ale let byl trhaný,
nebylo jasné, zda se letoun přece jen
nakonec nezřítí. Toran zamířil nejkratší
cestou k údolí. Zbývalo přeletět horskou
stěnu – a byli doma. O pomoc nevolal,
nechtěl své druhy vyděsit. Věřil sobě i
svému stroji. Měl s sebou stejně
zkušeného druhého pilota – pozorovatele
Gerima. Ten byl poněkud skeptický, ale i
on začínal věřit ve šťastný návrat. Uţ
jenom jedna horská stěna…
Vtom přístroj přestal pracovat, motor
vysadil a letadlo začalo padat. Pilotovi se
podařilo převést ho aspoň částečně do
klouzavého letu. Dosednutí bylo velmi
tvrdé, přestoţe dopadli do hustého
křovinatého terénu. Toran omdlel. Kdyţ
se ho Gerimovi podařilo „vzbudit“, zjistil,
ţe má nad kotníkem přeraţenou levou
nohu a levou ruku zlomenou v zápěstí. To
bylo zlé, velmi zlé. Otřesenému Gerimovi
se naštěstí podařilo navázat spojení
s nedalekým údolím a udat polohu místa,
kde se nacházejí, doslova uvězněni
v hustém neprostupném křoví.
Čtyři muţi záchranné výpravy vyrazili
okamţitě. Vysoké skály, k nimţ se dostali
poměrně brzy, byly však příliš strmé, bez
jediné průrvy. Trosečníci byli za nimi
téměř na dosah ruky, ale nezbývalo nic
jiného, neţ skalní masiv obejít. Terén byl
v této výšce sice prostupný, ale trvalo
téměř dvě hodiny vytrvalé chůze, neţ se
zachránci dostali na druhou stranu.
Teoreticky měli opět dvě hodiny na to,
aby dorazili k trosečníkům. Jenţe terén na
druhé straně masivu byl prostupný pouze
zpočátku, takţe k trosečníkům dorazili aţ
za další čtyři hodiny.
To uţ Gerim volal, ţe Toran znovu upadá
do bezvědomí a ţe má značné bolesti.
Zřejmě má vedle zlomenin ještě nějaká
vnitřní zranění a jeho ţivot je ohroţen.
Kdyţ zachránci dorazili na místo, byl
Toran v bezvědomí a jeho tep byl
nepravidelný. Zavolat o pomoc do srubu
nemělo smysl. Druhé letadélko bylo v
pořádku, ale nemělo kde přistát. Nakonec
byl po neuvěřitelně strastiplné cestě
trvající jedenáct hodin Toran dopraven
sice v hlubokém bezvědomí, ale ţivý do
srubu.
Velké dilema
Co dál? Byl tu koráb – pro pět zdravých
osob. Odletět s pětičlennou posádkou dál,
do neznáma mohlo znamenat obětování
druhých pěti trosečníků. Toran by
transport zcela jistě nepřeţil. Potřeboval
klid a intenzivní péčí. Přicházel k sobě
vţdy na krátkou dobu, pak upadal znovu
do bezvědomí. To bylo pro jeho stav asi to
nejlepší, i kdyţ prostředky pro zklidnění
bolesti výprava měla.
„Zatím zůstaneme, nic jiného nám
momentálně nezbývá,“ shodli se všichni.
„Ale nebudeme pouze nečinně sedět. Pět
z nás se vydá prozkoumat to, co nebylo
moţné identifikovat z letadélka.“
Za týden, vybaveni stravou, lany a řadou
přístrojů, vyrazili tedy Barug, Miret,
Gerim, Litol a Tonel na průzkum. Vedl je
Gerim, který viděl terén alespoň z výšky.
Ve srubu zůstal Toran, zatím úspěšně
bojující o ţivot, obě ţeny a Joran s
Pelakem.
„Šťastnou cestu!“ volali za odcházejícími
druhy.
Průzkumníci se pomocí mačet prodírali
neprostupnými křovisky.
Vydali se
tentokrát na sever – opačným směrem, neţ
kam směřovala první obhlídka okolí.
Gerim byl pověřen úkolem celou výpravu
dokumentovat. Měl na helmě uchycenou
speciální kameru, která natáčela okolí ze
všech
stran. Záznam byl
navíc
trojrozměrný, zachycoval i vůně a pachy a
jeho kvalita byla oproti těm pozemským
nesrovnatelně vyšší.
Tato kamera měla také schopnost
analyzovat jiţ v průběhu natáčení
pořizovaný
záznam
a
upozornit
kameramana v případě, ţe se v záběru
objeví něco obzvláště neobvyklého
(například
pokud
by se
blíţilo
potencionální nebezpečí zezadu).
Mačety se jen míhaly vzduchem, ale
křoviska nebrala konce. Průzkumníci
postupovali pomalu, protoţe porost byl
velmi hustý.
12
Aţ po několika úmorných hodinách se
octli na menší vyvýšenině porostlé jen
trávou a bylinami vysokými zhruba půl
metru. Byl odtud poměrně slušný výhled
do okolí.
Barug vyhodnotil, ţe urazili od základny
zhruba kilometr. Neprostupný les houští
nechali za zády. Pás, který se před nimi
nyní rozprostíral, vypadal daleko vlídněji.
Byl to nádherný dlouhý palouk s vysokou
travou, květinami, několika skupinkami
keřů a stromů – vypadal skoro jako ze
Zelené planety. Páslo se tam několik
kozorohů, se kterými se jiţ na Spásce
setkali. Na východě, severu i západě byl
hřeben špičatých skalnatých hor.
Toto panorama působilo jako ze sna.
Vypadalo
sice
zcela
cizí
a
neprozkoumané, ale zároveň bylo našim
trosečníkům čímsi blízké, důvěrně známé.
Výprava se nyní nacházela na pomyslném
vnějším prstenci obepínajícím údolí.
Stačilo by, aby šli chvíli směrem na
východ, a terén by začal strmě klesat.
„Navrhuji, abychom se nadále drţeli
našeho směru a pokusili se dostat k tamté
skále,“ ukázal Barug směrem na sever.
Mezi špičatými skalisky se tam tyčila
jedna hora s plochým povrchem.
Ostatní přikyvovali, pouze Tonel veliteli
evidentně
nevěnoval
pozornost.
„Medicago sativa,“ mumlal s úţasem stále
dokola ţmoulaje v ruce jakousi bylinu.
„Co to máš, Toneli?“ zeptal se ho se
zjevným zaujetím Miret. „Medicago
sativa,“ opakoval mladý botanik, „neboli
tolice vojtěška. Tahle rostlina pochází
z planety Země.“
Všichni na okamţik zmlkli překvapeni
tímto faktem. „Jak je to moţné?“
promluvil po chvíli Litol, „zničil snad
někdo pozemskou civilizaci? Nebo jsme
se dostali do jiné epochy?“
„Nemyslím si,“ odvětil Gerim, „tohle
nemůţe být Země – od té musíme být
hrozně daleko. Všechny známé planety, na
kterých je ţivot, jsou si ale svou faunou a
flórou aţ neskutečně podobné. Myslím si,
ţe původ všeho ţivota ve vesmíru musí
být společný.“
„S tím sice souhlasím, ale v tomto případě
půjde spíše o něco jiného,“ mínil Barug,
„vzpomeňte si přece na srub, který jsme
před několika dny objevili. Jeho původ je
evidentně pozemský a stejně tak to bude i
s těmito bylinami. Nějak se sem museli
dostat Pozemšťané, nebo je sem někdo
zavlekl.“
Ještě chvíli o tom diskutovali, neţ se
vypravili dál.
Uţ se schylovalo k večeru, kdyţ dorazili
k horám. Den trval na Spásce o něco méně
neţ ten pozemský, takţe se rozhodli
přenocovat. ►
Povídka
Hory byly skalnaté a mimořádně strmé –
jejich temné stěny se tyčily k nebi v téměř
pravém úhlu. Dosahovaly výšky zhruba
sta aţ dvou set metrů a tvořily svými
výběţky roztodivné tvary. Pouze hora, u
které se utábořili, byla plochá (jak si
všimli uţ při předchozím leteckém
průzkumu). Nebýt toho, ţe byla obklopena
nespočtem strmých skalisek, šlo by ji
označit za tabulovou.
Geolog Litol
odebral několik vzorků horniny a po
důkladném prohlédnutí ji označil za zcela
neznámou.
Průzkumníci
vztyčili
stan
z nepromokavého materiálu a bez
jakýchkoliv obtíţí v něm přečkali noc
střídajíce se v pravidelných hlídkách.
Nevyspali se sice příliš dobře, protoţe
povrch byl poněkud hrbolatý a noc zde
byla konec konců o trochu kratší, ale
vstávalo se jim dobře, neboť jiţ byli
nedočkavi nových poznatků. Jakmile se
rozednilo, vyrazili dál.
Nejprve odebrali vzorky zdejší fauny a
flóry. Poté Barug rozhodl, ţe se pokusí
vystoupit
na
horu
nenápadným
průsmykem širokým pouze několik
A - záplavová oblast,
místo přistání druhého korábu
B - místo přistání prvního korábu
C - údolí
D - pohoří
E - laboratoře
F - přístav
13
desítek metrů, který působil jako jakási
prasklina v souvislé skalnaté hradbě.
Skutečně se jim to podařilo – v průsmyku
objevili pohodlnou cestu, která pozvolna
stoupala aţ kamsi k vrcholku hory. Ani
chvíli nepochybovali o tom, ţe byla do
skály vytesána uměle.
Pomalu stoupali. Prášilo se jim od nohou,
neboť hora byla pokryta červeným
pískem.
Neuplynula ani hodina, kdyţ upoutaly
jejich pozornost rytiny v malém skalním
výklenku. Byli na nich zobrazeni
humanoidi velmi podobní Azuřanům,
podivná zvířata a několik ještě
podivnějších symbolů. „To vypadá jako
výtvor poměrně primitivní kultury,“
konstatoval Gerim. „Myslím, ţe je
vytvořil někdo jiný, neţ ten srub tam
dole.“ Psycholog Miret, který se okrajově
zabýval folklorem a mentalitou odlišných
kultur, jen přikyvoval. Rytiny zaujaly
zejména Litola, který ihned pořídil jejich
sádrové odlitky.
Miret také upozornil, ţe ve skále na druhé
straně průsmyku je několik jeskyní.
Ačkoliv se zdály být zcela nepřístupné,
Barugův automatický dalekohled v nich
objevil několik podobných rytin. „Je zde
několik moţností – buď uměli neznámí
rytci létat, nebo lezli po skále.
Pravděpodobnější se mi ovšem zdá
varianta, ţe je jeskyně přístupná
zevnitř,“ spekuloval Tonel.
Daleko větší překvapení se jim ovšem
naskytlo, kdyţ vystoupali nahoru a
rozevřela se před nimi dlouhá plošina,
kterou pozorovali jiţ o několik dní dříve
z průzkumného letadla. Nyní si totiţ
všimli sotva patrných ruin něčeho, co
muselo v minulosti slouţit jako letiště.
Objevili jakousi přistávací plochu o délce
zhruba jednoho kilometru. Další trosky
připomínaly půdorys zbouraných budov.
S pomocí přístrojů a intuice určili, ţe bylo
letiště záměrně zdemolováno teprve před
několika měsíci. Celá akce zřejmě
probíhala v rychlém sledu, proto nebyly
zahlazeny některé povrchové nerovnosti.
Podivné pocity všech trosečníků shrnul
Gerim, kdyţ prohlásil, ţe to místo na něj
působí „vskutku mysteriózně“.
Řádně ruiny zdokumentovali a raději se
bez delšího otálení odebrali na cestu zpět,
protoţe měli z toho místa poměrně
nepříjemné pocity.
Kdyţ dorazili dolů, bylo poledne. Krátce
posvačili, načeţ se rozhodli vydat se podél
hor směrem na východ. Po určité době
vstoupili do „pásu“, který se od toho
předchozího rapidně lišil svou vegetací.
►
Sága o Azurové planetě
Rostly
zde
obří
rostliny
silně
připomínající cykasy z pravěku Země.
Ţádná tráva zde nebyla, zato se museli
opět prodírat nepříjemným křovím
(tentokrát navíc vybaveným trny, coţ
průzkumníkům zrovna velkou radost
nedělalo). Narazili na několik ještěrek a
brouků.
Jednotlivé pásy byly odděleny pomyslnou
přímkou, coţ v myslích trosečníků
definitivně stvrdilo teorii, ţe je celá tato
oblast výsledkem číchsi experimentů.
„Podívejte,“ uţasl náhle Tonel a odhrnul
přerostlou kapradinu. Jako na dlani se
před nimi vyloupla rokle s několika
průzračnými jezírky, ve které sváděla
urputný boj dvojice sytě zelených ještěrů.
Byli vysocí kolem tří metrů, tělesnou
stavbou se blíţili tyranosaurovi, ale měli
malé hlavy a dlouhé paţe.
„To jsou jasní dinosauři, o tom není
pochyb. Nedokáţu je sice zařadit do
příslušné skupiny…“ hovořil biolog, ale
ostatní mu nevěnovali pozornost. „Musím
si je natočit zblízka!“ zavýskl Gerim a
rozběhl se do rokle následován neméně
rozjařeným Litolem.
„Buďte opatrní, ať vám neublíţí,“ poučil
je Barug, ale evidentně zbytečně. Dvojice
ohromených badatelů se přiblíţila k o
poznání
větší
dvojici
rozlícených
pravěkých oblud.
To, co následovalo potom, se odehrálo
v nesmírné rychlosti. Gerim se v touze po
báječných záběrech přiblíţil na dosah
jednoho z ještěrů. Ten si ho všiml a ohnal
se ocasem. Nebohý Azuřan odlétl několik
metrů. Mezitím se k němu přiblíţil i druhý
ještěr a začal ho zkoumavě prohlíţet. V tu
chvíli popadl duchapřítomný Litol svého
kamaráda, zavlekl ho do malé jeskyňky
skrývající se pod porostem kapradin a
jediným úderem za sebou zasypal vchod.
Zbytek posádky na sobě nedal zdát
zděšení, leč nebylo vyloučeno, ţe jsou
Gerim s Litolem zaţiva pohřbeni v hoře
hlíny a kamení. Naštěstí netrvalo dlouho,
neţ jeden z ještěrů padl k zemi pokousán
protivníkovými čelistmi. Vítěz souboje
pak chvatně odkráčel pryč houštinami a
zasypané nešťastníky ponechal (díkybohu)
svému osudu.
Barug, Tonel a Miret se vrhli k závalu a
začali ho odhrabávat několika malými
lopatkami, které s sebou měli. Aţ po
několika hodinách namáhavé dřiny, při
nichţ se navíc několikrát museli schovat
před procházejícími dinosaury, vytáhli
z jeskyňky dva neopatrné, ale naštěstí ţivé
trosečníky. Radost ze shledání bohuţel
úplně zkazil fakt, ţe Gerim po zásahu
obrovským ocasem zcela ochrnul. Navíc
se poškodila kamera, kterou měl u sebe –
pořízený záznam se sice zachoval, ale
prasklá čočka zcela znemoţnila další
natáčení.
Bylo tedy rozhodnuto. Po namáhavé a
strastiplné cestě se naši průzkumníci
vrátili na základnu. Ve výpravě teď byli
dva váţně ranění, jejichţ stav byl
pováţlivý – a přestoţe dva členové
výpravy vystudovali základy medicíny a
dokázali provádět i jednodušší operace,
tady pomoci nedokázali.
Na signály vysílané do vesmíru nikdo
neodpovídal.
Pak přišla nečekaná pomoc.
14
●●●
Kdyţ Spásňané poznali, ţe na jejich
planetě ztroskotali mírumilovné a
nesmírně schopné a vstřícné bytosti,
navázali s nimi spojení a po dohodě je
převezli mezi sebe. Tam s nimi postupně
uzavírali sňatky, a tak je začlenili do své
společnosti.
Teprve ve třetí generaci se potomci
výpravy z Azurové planety dočkali
„záchranné výpravy“, tedy spíš výpravy
pátrající po tom, co se s druhy jejich
předků stalo, zda po nich zůstala nějaká
stopa či dokonce nějací potomci.
To uţ Spásňané dávno obnovili svůj
meziplanetární letecký park, vybudovali
dokonalý obranný systém, aby se
neopakovalo to, co se kdysi stalo.
Mezi Vesmírnou unií a Spáskou byly
uzavřeny smlouvy o společném postupu
při vyhledávání „ţivých planet“ či
osidlování těch, které měly příznivé
podmínky k ţivotu, ale nebyly obydlené.
Přejeme jim, aby jejich úsilí bylo
korunováno zaslouţeným úspěchem.
Pozn.: Cizí útočníci se uţ nikdy poblíţ
Spásky ani v oblasti Vesmírné unie
neobjevili. Někdejší útoky na výpravu
Vesmírné unie i na Spásku byly zřejmě
motivovány obavou jiné vesmírné
civilizace před moţnou expanzí do „jejich
rajónu“. Usilují moţná o něco podobného
jako „naši známí“.
Konec ■
Magic: the Gathering
15
Mirrodin v obleţení
Adam Cepník
V předminulém čísle jsem psal o nové
edici Scars of Mirrodin a uţ je tu její
pokračování – další edice se jmenuje
Mirrodin Besieged (tzn. Mirrodin
v obleţení). Uţ z názvu tedy vyplývá, ţe
je něco špatně. Ţe se něco stalo.
Nenuťte mě prosím vysvětlovat celý
příběh – podstatné je, ţe se do nitra
Mirrodinu dostal podivný černý olej, který
rozšiřuje nákazu. A samozřejmě, ţe
pochází z Phyrexie (tj. nepřítel Mirrodinu,
říše sloţená z devíti koulí plná zlých
biomechanických příšer).
V edici Scars of Mirrodin se po celém
Mirrodinu začaly objevovat podivné
bytosti a příšery. A v Mirrodin Besieged
propukla
mezi
Mirrany
(původní
obyvatelé Mirrodinu) a Phyrexií válka.
Phyrexie má v plánu udělat z Mirrodinu
novou Phyrexii a Mirrané tomu chtějí
zabránit a zachovat Mirrodin čistý.
Tím se dostáváme k budoucí třetí edici
tohoto bloku – Wizardi oznámili, ţe se
bude jmenovat buď Mirrodin Pure (pokud
Mirrané vyhrají), nebo New Phyrexia
(pokud vyhraje Phyrexie).
Ale zpět k Mirrodin Besieged. V celé
edici je kladen důraz na rozdíl mezi
dvěma stranami – Mirrodin a Phyrexie. Na
pre-release se dokonce prodávaly dva
druhy
boosterů
–
mirranské
a
phyrexianské. Do prodeje ale nakonec
jdou obyčejné boostery.
Dále nás čeká novinka v podobě event
decků – ty budou dva - a vyjdou aţ
25.2.2011. Je to jen další druh 60ti
karetních balíků. Mirrodin Besieged také
přináší novou schopnost – battle cry (při
útoku přidává +1/+0 ostatním útočícím
bytostem).
V Mirrodin Besieged nás čeká jen jeden
nový planeswalker a tím je Tezzeret,
Agent of Bolas.
Favoriti z Mirrodin Besieged
A jako vţdy vám představím „favority“
této edice.
1. Tezzeret, Agent of Bolas
Je to asi nejdraţší karta celé edice. A také
jediný planeswalker této edice. Dokáţe
vytahovat artefakty z vrchu knihovny,
vyrábět 5/5 bytosti a brát soupeřovi
ţivoty.
2. Thrun, the Last Troll
Zajímavá 4/4 bytost. Můţe se chlubit tím,
ţe je prakticky nezničitelný a mana cost je
přijatelná.
3. Mirran Crusader
Tenhle 2/2 rytíř stojí pouze dvě bílé a
jednu libovolnou manu. Ale přesto se
pyšní double strikem a protekcí na černou
a zelenou barvu.
4. Phyrexian Crusader
Pravý opak Mirran Crusadera. Je to 2/2
zombie-rytíř s first strikem, infectem a
protekcí na bílou a červenou manu. Stojí
dvě černé a jednu libovolnou manu.
5. Glissa, the Traitor
3/3 first strike a deathtouch? Zajímavé. A
ještě k tomu říká, ţe jakmile zemře nějaká
soupeřova bytost, můţete si vrátit artefakt
z hřbitova do ruky. To vše za pouhé dvě
zelené a jednu černou manu.
6. Massacre Wurm
Tenhle 6/5 červ za tři černé a tři libovolné
many při vstupu do hry udělí –2/-2 do
konce kola všem soupeřovým bytostem. A
jakmile soupeřovi zemře bytost, onen
soupeř ztratí 2 ţivoty.
7. Blightsteel Collosus
11/11 trample, infect a ještě k tomu
nezničitelný? A kdyţ jde na hřbitov,
zamíchejte si ho místo toho do knihovny.
To vše za 12 libovolných man. Je to tedy
o jednu manu draţší Darksteel Colossus
s infectem.
8. Hero of Bladehold
3/4 s novou schopností battle cry (viz
výše). Kdyţ útočí, vyloţí do hry dva 1/1
tokeny, také útočící. Mana cost je dvě bílé
a dvě libovolné many.
9. Hero of Oxid Ridge
Červený opak Hero of Bladehold. Je to
4/2 se schopnostmi battle cry a haste.
Kdyţ útočí, bytosti se silou 1 a méně
nemohou ten tah blokovat.
10. Phyrexian Hydra
Tato hydra má sílu i obranu sedm a ještě
k tomu má infect. Nevýhoda je taková, ţe
všechny damage jsou do této hydry
udělovány ve formě –1/-1 counterů. Mana
cost je dvě zelené a tři libovolné many.
Toť vše. Nenapsal jsem zdaleka všechny
zajímavosti a informace o této edici, ale
jako stručný informační článek to snad
postačí. Zajímavý příběh a systém dvou
stran se mi líbí. Takţe dobrá práce,
Wizardi! ■
Obrázky: www.magiccards.com
Magic: the Gathering
16
Legie Borosu
Adam Cepník
Boros je červenobílá guilda z edice
Ravnica: City of Guilds. Najdeme tu
oddané lidské vojáky, zelené gobliny,
posilování bytostí a nějakou tu fritku.
Vyskytuje se tu i přidávání ţivotů.
Nechybí tu ani policie – tu zastupuje svaz
Wojek.
Co se schopností týče, je tu hojnost
radiance. To znamená, ţe například nějaký
spell něco udělá a zopakuje to na ostatní
bytosti stejné barvy. Třeba Cleansing
Beam. Udělí 2 zranění do nějaké bytosti a
také do všech ostatních bytostí, které mají
stejnou barvu.
Dále se v Borosu vyskytuje first strike a
haste.
Vţdy jsem se pokoušel najít pomyslného
krále guildy, ale zjistil jsem, ţe kaţdá
guilda má svého oficiálního vůdce jiţ
daného, a proto nedává smysl, abych se
pokoušel hledat jiného. V Borosu vládne
Razia, Boros Archangel.
Pokud byste chtěli vědět „správné“ krále
kaţdé
guildy,
odkáţu
vás
na
www.wiki.mtgsalvation.com. Tam najdete
informace o kaţdé guildě.
Decklist
A jako vţdy vám předloţím seznam a
popis karet, dle kterého by bylo moţné
sestavit balík Boros.
1x Agrus Kos, Wojek Veteran
Tenhle human soldier je 3/3 za jednu
červenou, jednu bílou a tři libovolné
many. Kdyţ útočí, červené útočící bytosti
dostanou +2/+0 a bílé útočící bytosti
dostanou +0/+2.
2x Bathe in Light
Typický příklad radiance. Vyberte barvu.
Cílová bytost dostane protekci na
zvolenou barvu do konce tahu. Všechny
ostatní bytosti, které mají stejnou barvu
jako zvolená bytost, dostanou protekci
také.
1x Boros Fury-Shield
2x Boros Guildmage
Boroský guildmág. Je to 2/2 za dvě bíločervené hybridní many. Za jednu
červenou a jednu libovolnou manu udělí
libovolné bytosti haste do konce tahu. Za
jednu bílou a jednu libovolnou manu udělí
cílové bytosti do konce tahu first strike.
2x Boros Recruit
2x Boros Swiftblade
1x Brightflame
Opravdu smrtící radiance. Stojí dvě
červené, dvě bílé a X libovolných man.
Udělí X zranění do cílové bytosti a také
do všech ostatních bytostí se stejnou
barvou. Dostanete tolik ţivotů, kolik jste
tímto způsobem udělili zranění.
2x Cleansing Beam
2x Screeching Griffin
2x Faith’s Fetters
2x Festival of Guildpact
1x Firemane Angel
Je to 4/3 flying a first strike. Stojí dvě bílé,
jednu červenou a tři libovolné many. Na
začátku kaţdého vašeho kola dostanete 1
ţivot, pokud máte tohoto anděla ve hře
nebo na hřbitově. Za dvě červené, dvě bílé
a šest libovolných man si ho dáte ze
hřbitova do hry.
2x Flame-Kin Zealot
Velice dobrá potvůrka. Je to 2/2 za dvě
červené, jednu bílou a jednu libovolnou
manu. Kdyţ vstoupí do hry, všechny vaše
bytosti dostanou +1/+1 a haste do konce
tahu.
1x Flash Conscription
1x Galvanic Arc
1x Lightning Helix
1x Master Warcraft
Tento instant za dvě hybridní bílo-červené
a dvě libovolné many soupeře pěkně
potrápí. Jeden tah totiţ určíte, kdo bude
útočit, případně jakými bytostmi a jak
bude útok vyblokován. Tuto kartu smíte
zahrát jedině před prohlášením útoků.
1x Ordruun Commando
1x Rally the Righteous
Instant za jednu červenou, jednu bílou a
jednu libovolnou manu. Odtapne nějakou
bytost a všechny ostatní bytosti se stejnou
barvou také. Tyto odtaplé bytosti dostanou
+2/+0 do konce tahu.
1x Searing Meditation
2x Skyknight Legionnaire
1x Sunhome Enforcer
1x Thundersong Trumpeter
1x Wojek Siren
Instant za jednu bílou manu. Přidá
libovolné bytosti +1/+1 a také přidá +1/+1
všem ostatním bytostem se stejnou
barvou.
1x War-Torch Goblin
1x Wojek Embermage
1x Dogpile
Instant za tři libovolné a jednu červenou
manu. Udělí cílovému hráči nebo bytosti
tolik zranění, kolik máte pod kontrolou
útočících bytostí.
1x Sunforger
10x Plains
10x Mountain
1x Sunhome, Fortress of the Legion ■
Obrázky: www.magiccards.com
Magic: the Gathering
17
Kult Rakdosu
Adam Cepník
Rakdos
je
červeno-černá
guilda
pocházející z edice Dissension. Skládá se
z krys, zombie, goblinů, démonů, impů,
ale i lidí. Lidé jsou tu však pouze jako
ţoldáci, vrahové atd. Najdeme zde hojně
schopnost hellbent – to znamená, ţe určité
kouzlo nebo abilita je silnější, kdyţ
nemáte ţádné karty v ruce. Například
Cackling Flames. Je to instant za tři
libovolné a jednu červenou manu. Udělí
tři zranění do cílové bytosti nebo hráče.
Ale kdyţ nemáte ţádné karty v ruce,
Cackling Flames udělí pět zranění.
Ale důraz na prázdnou ruku najdeme i
jinde v Rakdosu. Třeba Dread Slag.
Horror se silou a obranou devět a ještě k
tomu trample? Za tři libovolné, jednu
černou a jednu červenou manu?
Samozřejmě, ţe to má nějaký háček –
tahle potvora má totiţ –4/-4 za kaţdou
kartu ve vaší ruce. Takţe stačí mít dvě
karty na ruce a z 9/9 se stává slabá 1/1.
Dále se v Rakdosu objevuje haste a
trample, trochu frity, obětovávání a
hromada oslabování soupeřových příšer.
Jak jsem jiţ zmínil v článku o Borosu, je
zbytečné přemýšlet o tom, kdo by byl
pomyslným králem nějaké guildy, protoţe
kaţdá guilda svého vůdce má. U Rakdosu
je to Rakdos, the Defiler. A za šampióna
guildy se povaţuje Lyzolda, the Blood
Witch.
Decklist
A nakonec sepíšu decklist rakdoského
balíku společně s popisem těch nejlepších
rakdoských karet.
2x Cackling Flames
2x Crypt Champion
1x Avatar of Discord
Velice šikovná karta. 5/3 flying za tři
červeno-černé hybridní many. Kdyţ
vstupuje do hry, obětujte ho, nebo
vyhoďte z ruky dvě karty. V případě
Rakdosu vám ale vyhazování karet z ruky
neuškodí.
1x Delirium Skeins
2x Demon’s Jester
1x Demonfire
1x Dread Slag
2x Drekavac
Tahle potvora je 3/3 za jednu černou a
jednu libovolnou manu. Kdyţ vstoupí do
hry, zemře, pokud nevyhodíte z ruky
nějakou nebytostní kartu.
1x Gnat Alley Creeper
2x Gobhobbler Rats
2x Hellhole Rats
2x Ignorant Bliss
2x Jagged Poppet
1x Kill-Suit Cultist
1x Lyzolda, the Blood Witch
2x Nettling Curse
Tento enchantment stojí dvě libovolné a
jednu černou manu. Kdyţ očarovaná
bytost útočí nebo blokuje, její majitel
ztratí tři ţivoty. Za jednu červenou a jednu
libovolnou manu očarovaná bytost musí
tento tah zaútočit, pokud můţe.
1x Nihilistic Glee
1x Rakdos Augermage
2x Rakdos Guildmage
Stejně jako všichni ostatní guildmágové,
je to 2/2. Stojí dvě černo-červené hybridní
many. Za vyhození karty z ruky, tři
libovolné a jednu černou manu udělí
cílové bytosti –2/-2 do konce tahu. Za tři
libovolné a jednu červenou manu dá do
hry 2/1 červeného tokena goblina se
schopností haste. Na konci kola vyhoďte
onen token ze hry.
1x Rakdos Ickspitter
1x Rakdos Pit Dragon
Je to 3/3 za dvě libovolné a dvě červené
many. Za dvě červené many dostane
flying do konce tahu a za jednu červenou
manu dostane +1/+0 do konce tahu. Pokud
nemáte karty v ruce, má double strike.
1x Rakdos, the Defiler
Tenhle 7/6 démon stojí dvě černé, dvě
červené a dvě libovolné many. Má flying
a trample. Kdyţ útočí, musíte obětovat
polovinu nedémonských permanentů vaší
kontroly, zaokrouhleno nahoru. Kdyţ
udělí zranění do hráče, onen hráč obětuje
polovinu nedémonských permanentů, také
zaokrouhleno nahoru.
2x Riot Spikes
1x Slaughterhouse Boncer
1x Slithering Shade
2x Taste for Mayhem
Enchantment za pouhou jednu červenou
manu. Očarované bytosti přidá +2/+0 a
pokud nemáte ţádnou kartu v ruce, tak
očarovaná bytost dostává dalších +2/+0.
1x Squealing Devil
10x Mountain
10x Swamp
1x Rix Maadi, Dungeon Palace
To je vše. Dokončil jsem všechny guildy a
tímto se s vámi loučím. Camelot končí.
Přeji všem hodně štěstí v kartách. ■
Obrázky: www.magiccards.com
Mytologie
18
Mytologie jihovýchodní Asie
Stanislav Cepník st.
Jihovýchodní Asie sahá k Tichému
oceánu.
Je tvořena
Zadní Indií
(Myanmarem, Thajskem, Kambodţou,
Laosem, Vietnamem, Malajskem) a
indonéským archipelem, jehoţ 13 677
ostrovů leţí ve vulkanicky velmi aktivní
oblasti. Do této oblasti patří i Filipíny.
Makarská úţina mezi indoaustralskou a
pacifickou kontinentální deskou odděluje
Borneo a Bali od Sulawesi (Celebes) a
Lomboku. Východně od této linie je
podnebí sušší a asijské zvířecí a rostlinné
druhy přecházejí v australský okruh.
Zeměpisná
a
etnická
sloţitost
jihovýchodní Asie se promítá do obrovské
kulturní různorodosti tamějších národů.
Na svého objevitele dosud čeká hodně
z nejstarších dějin a bohaté mytologie této
oblasti.
Jazykově patří obyvatelé této oblasti do
IX. skupiny austronéských jazyků
(podrobněji u oceánijské mytologie). Při
kolonizaci sem přicházeli i příslušníci
VIII. jazykové skupiny – austroasijské.
Obyvatelé jihovýchodní Asie jsou
převáţně asijského původu. V letech 5000
aţ 1000 př. n. l. sem přicházely četné
národy ze severu (nejspíš z jiţní Číny) – a
to aţ na indonéské ostrovy a Filipíny.
Domníváme
se,
ţe
příslušníci
austroasijské jazykové skupiny se
usazovali
v říčních
údolích
a
pahorkatinách pevnin, naproti tomu
příslušníci
austronéské
skupiny
pokračovali většinou dále na jih, zřejmě
přes Tchaj-wan a Filipíny do Malajska, na
indonéské ostrovy a dál na východ do
Pacifiku.
Někteří se zabývali polním hospodářstvím
ve výše poloţených odlehlých oblastech,
většina se usadila v říčních údolích a
pobřeţních pásech.
Četná etnika přišla do této oblasti z jiţní
Číny. Indičtí obchodníci sem přinesli na
přelomu
letopočtu
buddhismus
a
hinduismus (buddhismus dodnes převládá
na Myanmaru, v Thajsku, Laosu,
Kambodţi, praktikuje se i ve Vietnamu).
Na Sumatru, Jávu a do Malajska přinesli
arabští obchodníci islám – ten se tam
uchytil od 14. století.
Na odlehlé vysočině neměla tato učení
velký vliv, tamější kmeny si udrţely své
náboţenské představy a zvyklosti.
Bohové
V jihovýchodní Asii jsou uctívána různá
boţstva a různí duchové. Z přírodních je
to zejména Šri, bohyně rýţe. Na ostrovech
jsou to bůh hory a bůh moře – těch se
obyvatelé obávají.
Šivovi a Višnuovi byly v hinduistickém
období zasvěceny četné chrámy. Tito
bohové – i další – se na Bali udrţeli
dodnes, poněkud však splynuli s rysy
místních boţstev, na severu uctívají
Buddhu a hinduistická boţstva Indru, Šrí
Deví a Bráhmu; ti mají v buddhistické
mytologii zvláštní postavení.
Mýty
můţeme – podle věroučného systému –
rozdělit do těchto kategorií:
animismus
s uctíváním
předků,
hinduismus, buddhismus, konfucionismus,
taoismus, islám a křesťanství.
Protoţe se tu většina lidí ţiví
zemědělstvím, hrají v řadě mýtů důleţitou
roli duchové. Víra v ně existovala zřejmě
uţ před příchodem indických náboţenství.
Duchové ţijí v neobvyklých stromech,
skalách atd. a mají rádi dary. Kromě
pravých přírodních duchů působí i
duchové tam zemřelých osob. Pokud šlo o
nepřirozenou smrt, duchové v těch
místech straší. Kdyţ jim není prokazována
patřičná úcta, mohou i škodit.
V lesnatých oblastech se lidé bojí
vlkodlaků a dalších strašidel.
V řadě hinduistických mýtů vystupuje
ţelva, která nese celý svět a provází lidi na
cestě ţivotem.
Mnoho přírodních mýtů zdůrazňuje
dualistický charakter světa.
Mýtus o stvoření z ostrova Flores
vypráví, ţe Matka země a Otec nebes byli
spojeni v manţelském svazku a také
vinnou révou. Tu však překousal pes, nebe
a země od sebe odletěly – a jsou tam, kde
je známe dnes.
Moře a hory jsou povaţovány za posvátné
a zejména moře je předmětem mnoha
mytických příběhů. ►
Mytologie
19
V této oblasti byly velmi rozšířenou
tradicí rituální lidské oběti, rovněţ
představa o boţské bytosti, která prolije
svou krev pro blaho lidí.
plodnost a společenství. Ještě v 19. století
byli lidé zaţiva pohřbíváni u bran a sloupů
paláců a významných budov. O lovu lebek
jsme se zmínili uţ dřív.
Ţivotní síla lokalizovaná do lebky měla
zvýšit plodnost, hlavy zavěšené nad
vchodem do vesnice či pod střechou
společných domů nebo nad dveřmi měly
ochrannou moc, proto byl ještě ve 20.
století (a nejen na jeho začátku) někde
provozován lov lebek.
Rituály mrtvých zaujímají ústřední roli.
Jsou provázeny řadou legend.
Vulkán Kali Mutu na Floresu má tři
krátery se třemi jezery odlišné barvy
(barvy se časem mění). Do jezer směřují
duše zemřelých: do černého jezera se
dostanou duše hříšníků, do bílého duše
panen, čestných mladých muţů a lidí
čistého srdce, do modrozeleného duše
zemřelých ve vysokém stáří. To souvisí
s vírou v posvátnost hor a zejména
vulkánů, které jsou nebi blíţ neţ věci
v přírodě.
Někdy jsou zemřelí dopravováni do říše
bohů a předků ve fantastické rakvi nebo
člunu, popř. jsou jejich tělesné pozůstatky
pohřbené v zemi vykopány, spáleny a
znovu pohřbeny.
Velký význam měl i kult předků – ti se
těšili téměř stejné úctě jako bohové.
Významnou bájnou bytostí je dračí had –
nága. Obraz hada bojujícího s drakem
zřejmě symbolizuje rovnováhu mezi ţivly
nebe a země a je rozšířen od Myanmaru
po Novou Guineu.
Zakladatel dynastie Hung se oţenil
s dcerou dračího pána vod. Jejich syn je
povaţován za otce vietnamského národa a
za zakladatele zemědělství, kuchařského
umění a dalších dovedností.
Velké váţnosti se těší slon, vzácný bílý
slon je povaţován za posvátného. Tříhlavý
slon Erewan představuje dešťové mraky a
jezdí na něm Indra, indický bůh deště. I
v thajských mýtech představují bílí sloni
dešťové mraky. Sloni vystupují v řadě
mýtů.
Rituální oběti
Lidské oběti měly v této oblasti dlouhou
tradici. Jejich smyslem bylo obnovit
Hrdinové, králové a blázni
jsou rovněţ častými náměty mýtů.
Hrdinové ztělesňují slávu minulých
společenství nebo předků, králové a vůdci
jsou boţské nebo poloboţské bytosti
představující spojovací článek mezi lidmi
a bohy a často zastupují mravní řád světa.
(Pokud byl král povaţován za poloboha,
nesměl na něj prostý občan pohlédnout.
Kdyţ tak učinil, byl potrestán smrtí.)
Na Jávě a na Bali se vyskytuje v stínovém
divadle groteskní postava patřící ke dvoru.
Ta, ač je pošetilá, pronáší moudra a je
stavěna na roveň bohům.
V dramatických tancích je předváděna
rovnováha mezi dobrem a zlem, světlem a
tmou a muţským a ţenským principem.
Za symbol osvícení je v celé jihovýchodní
Asii (a nejen tam) povaţován Buddha,
sám královského původu. Na severu
oblasti je oblíbený příběh o pokoušení
meditujícího budoucího Buddhy démonem
Márou. (Moţná, ţe vám připomíná příběh
pokoušení Jeţíše Krista Satanem.)
Kdyţ Buddha meditoval pod stromem
bódhi, snaţil se ho démon Mára odvést od
jeho cíle. Poslal k němu své dvě polonahé
dcery, asketa si jich však ani nevšiml.
Následovala armáda strašně vyjících
démonů – opět ţádná asketova reakce.
Poté se mu Mára vysmíval a ptal se ho,
jakým právem se chce stát Buddhou
(Osvíceným). Světec vyzval zemi, aby
vydala svědectví o jeho dobrých skutcích
v tomto i v dřívějších ţivotech. Země se
zachvěla a nebe se otevřelo a seslalo
velkou potopu. Mára se svými pekelníky
musel uprchnout. Světec pak uţ bez
pokoušení usiloval o dokonalé osvícení a
hlásal své učení.
●●●
Na závěr vám chci doporučit útlou, ale
velmi zajímavou a čtivou knihu H. Hesse
Síddhártha (o Buddhovi). Vyšla v češtině
několikrát. ■
Literatura:
- Příruční slovník naučný I. (A-F), NČSAV Praha, 1962, 1. vydání
- Příruční slovník naučný II. (G-L), NČSAV Praha, 1963, 1. vydání
- Kolektiv autorů: Mytologie, přeloţil D. Zbavitel, Fortuna Print Praha, 2006
- Kolektiv autorů: Mytologie (Bohové, hrdinové, mýty), editor Cotterell, přeloţil Vladislav Čadský, Slovart, s.r.o., Praha
2007
- N. Čukovskij: Poslední plavba kapitána Lapérousa (přelo. E. Petr), Práce Praha 1945
Web:
- www.wikipedia.cz
Mytologie Oceánie
Stanislav Cepník st.
Tradiční polynéský název Oceánie je
Moana. Původním obyvatelům, byli to
hlavně mořeplavci na velké vzdálenosti,
se říkalo „bojovníci moře“.
Oceánie se zpravidla dělí na tři kulturní
oblasti – Melanésii, větší ostrovy
severovýchodně od Austrálie odedávna
obydlené zemědělským obyvatelstvem
tmavší pleti, Mikronésii, skupiny malých
ostrovů sousedících s Asií osídlenou
asijskými mořeplavci, a Polynésii,
rozlehlý ostrovní svět tvořící s Havají na
severu, Novým Zélandem na jihu a
Velikonočními ostrovy na východě jakýsi
trojúhelník.
Polynésie se dělí na západní a východní
s Pulotu a Havaiki jako domovy předků.
Polynésané byli zdatní navigátoři. Kolem
roku 1000 př. n. l. se usadili na ostrovech
Tonga a Samoa. Během následujících
2500 let se rozšířili na další ostrovy
trojúhelníku.
Všechny jazyky Polynésanů patří do
stejné jazykové skupiny, přestoţe jejich
mytologie prozrazuje různé vlivy, naproti
tomu Melanésané a Mikronésané měli
stovky různých jazyků a stejně tolik
mytologií.
IX. Austronéské jazyky se dělí do čtyř
skupin:
1. jazyky indonéské – nepatří do
Oceánie, ale do Asie
2. jazyky polynéské (samojština na
ostrovech Samoa, havajština, ►
Mytologie
20
tahitština, maorština, jazyky původních
obyvatel Nového Zélandu aj.)
3. drobné jazyky melanéské
4. drobné jazyky mikronéské
Pozn.: některé jazyky melanéské patří
do X. skupiny (papuánské jazyky – tam
jsou převážně jazyky jihoasijských
ostrovů).
Vymezení oblastí Oceánie je sice
v mnohých aspektech problematické, ale
zakládá se na geografii, rase, umění,
mytologii, náboţenství a jazycích.
Oceánie je značně sloţitá a různorodá,
avšak přes různé historické a kulturní
varianty má mnoho společného, popřípadě
vykazuje jak rozdíly, tak podobnosti.
Totéţ platí o jejích mytologiích.
Na nejrůznějších místech je stejný bůh
obdařen různými vlastnostmi a sférami
působení, které na jiných místech patří
jiným bohům – a obráceně mají různí
bohové u různých kmenů stejné či
podobné vlastnosti.
Nejstarší mytologie Oceánie ukazují
snahu šamanů vyhledávat svět duchů a
ovládat ho. Všude v oblasti se vyprávěly
legendy o slavných kejklířích, lidech, kteří
dovedli měnit podobu a vydávat se na
duchovní cesty.
V Melanésii
a
některých
dalších
skupinách ostrovů vzniklo z negativních
prvků,
šamanských
zkušeností
kouzelnictví a čarodějnictví, jinde zase
silné náboţenské kulty, jejichţ šamanská
struktura ukazuje na Asii a dokonce i na
Ameriku.
Starší mýty mluví většinou o přírodě, o
původu míst, ohně, druzích zvířat. Často
byly v souvislosti s rituály vyprávěny
v cyklech a postupně rozšiřovány. Jedna
z migrací přinesla z jihovýchodní Asie do
Polynésie indoevropskou kosmologii
s řadou nebes a podsvětí, světovým
stromem, vodami ţivota a zrcadlovým
světem Pulotu.
Rozdělení mytologických motivů i šíření
kultů souvisí s mnohostrannými vztahy
mezi ostrovy. Polynéská Havaj má
v mytologii, loutkohře a pojetí posvátné
instituce království společné prvky
s Indonésií.
Podle zeměpisných a kulturních vlivů
můţeme dělit i historii mýtů. V melanéské
oblasti, v pásu spojujícím Indonésii se
severní Austrálií, byly pozůstatky
rituálního kanibalismu společně s kultem
hadího boha, představami oboupohlavních
mytických bytostí a domestikací prasat,
východní Polynésie zná jihoamerické
obřady k zajištění plodnosti, lidské oběti,
zdobení těl a zřejmě i některé bohy.
Maorský král Tāwhiao na snímku z 19. století
Mikronésii a část západní Polynésie zase
spojují
s ostrovy
Pjúkjú
(ve
Východočínském moři poblíţ Tchajwanu) klasické animistické představy a
úloha kněţských sester.
Mnoho nejstarších mýtů vycházelo
z astronomické tradice. Sluneční soustavu
uspořádal sluneční bůh Mani, jeho kult byl
překryt uctíváním jiných (Ronga, Tanea a
Tangaroy).
Všechny události a roční doby byly
určovány pohybem nebeských těles,
z bohů spojovaných s některými hvězdami
a planetami se stali ochranní bohové
některých plodin.
Východ Plejád ohlašoval příchod období
dešťů.
Řada bohyň a jevů nesla jméno Hina.
V mýtech figuruje střídavě jako bohyně
smrti, narození, odlivu a přílivu západního
větru, ohně, vody, ţenských řemesel. Má
určité podobnosti s Pannou Marií.
Velké mnoţství mýtů pojednává o původu
bohů a povinnostech k nim, jiné – na niţší
úrovni – o proměnách, některé mají
erotické rysy, jiné, spíš filozofické, se
zabývají protikladem mezi světlem a
tmou. Většina bohů Oceánie měla lidskou
podobu, ale mnoho se jich objevuje také
v podobě zvířecí.
Mýty a bozi bývají v Oceánii zobrazováni
v dřevořezbě, ale pouţívá se také
slonovina, kámen a nefrit.
Hodně rozdílů, hodně různých vlivů
přináší také různé hierarchie boţstev a
různá jména.
S některými
se
seznámíme
prostřednictvím příběhů.
V jednom maorském mýtu byli Rangui,
Otec oblohy, a Papatuanuku, Matka země,
v neodlučném objetí.
Jejich děti ţily mezi nimi ve tmě.
Potomci bohů Tanemakuta, Tawhirimatea,
Rangomstana, Haumiatiketike a ►
Mytologie
Tanguavoa, bozi lesů, větru, kumaru,
rostlin a oceánů, zatouţili po denním
světle.
K tomu museli oddělit rodiče od sebe
násilím, ale nikdo se k tomu neměl. Někdo
se bál, jiný je měl v příliš velké úctě.
Nakonec Tanemahuta vykopl Ranguia na
oblohu a Papatuanuku umístil nastálo na
zem. Děti konečně uviděly světlo.
Tawhirimatea byl zákrokem proti rodičům
rozzloben, rozhodl se zůstat s otcem a za
trest poslal své děti, uragány a tornáda,
aby pustošily lesy, kumaru, rostliny i
oceány. Všichni bratři se polekali a
přimkli
se
k prsům
své
matky
Papatuanuku.
V Oceánii existují na různých úrovních
mauijské a tawhakijské hrdinské cykly.
Jejich hrdinové Maui a Tawhaki
představují po ideologické stránce
liberální a konzervativní tendence –
protikladné hledisko neustálého boje o
nadvládu ve společnosti, dvě soupeřící
ideologie odráţející rozdělení polynéské
společnosti na prostý lid a „náčelnické“,
tj. vyšší společenské třídy.
Maui a Slunce
Kdyţ byl Maui malý, putovalo Slunce po
obloze tak rychle, ţe lidé nestačili obdělat
své zahrady. Maui se vyzbrojil provazem,
na němţ udělal smyčku, a kyjem a čekal
na Slunce. Kdyţ Slunce strčilo hlavu do
smyčky, Mauiho bratři tahali za konce
provazu tak dlouho, aţ mu bylo Slunce
vydáno na milost. Na Havaji říkají, ţe
Maui přivázal ke stromu šest paprsků
(nohou) Slunce. Pak Slunci kyjem
napráskal a propustil ho teprve tehdy,
kdyţ mu Slunce slíbilo, ţe bude putovat
pomaleji, aby si lidé mohli obdělávat své
zahrady.
Tento mýtus je rozšířen v cyklech písní o
Mauim na Samoi, Havaji, Tuamotu,
Markézách, ale i na Novém Zélandu.
Maui
je
frekventovaná
postava
oceánijských mýtů. Vypráví se v nich, jak
polapil Slunce (viz ukázka), jak vylovil
Zemi, zvedl oblohu, přinesl oheň, jak
bojoval za svobodu i jako podvodník.
(Jedno maorské přísloví říká: „Jsi
podvodník jako Maui.“)
Je uváděn i v hrdinských cyklech.
Bohové a polobohové
Vedle kouzelníků se většina raných kultů
soustřeďovala okolo mořských bohů
(Tinirau, Tangaroa…) a bohů země
(Nafanua).
Postupně přibývají bozi oddělující zemi a
nebe. Poté se objevují faličtí bohové války
a plodnosti. Často bývali zaměnitelní
(Rongo byl někde bohem války, jinde
rolnictví). Hodně byly rozšířeny divé
21
ţeny, ptačí muţi, mořské obludy, dále se
v mýtech objevují hrdinové, blázni,
ţivoucí bohové a elfové.
Ţijící boţstva (nejmocnější šamani,
posvátní
králové,
někteří
kulturní
hrdinové) byla pokládána za napůl lidi,
napůl bohy. Největší z hrdinů (Maui,
Olifat) se mnohdy nedali od bohů odlišit.
Mezi polobohy se řadili i někteří předkové
a duchové v lidské podobě, i kdyţ neměli
kult a byli řazeni spíš mezi duchy.
Dokonce i samojský despota Tamafujiga
(vládl do roku 1829) byl prohlášen za
ţijícího boha.
Mateřské a měsíční bohyně byly hojně
zastoupeny
v matrilineárních
společnostech, v patrilineárních byly
bohyně doplňky muţských bohů, nebo
byly chápány jako zlí duchové.
Bohů, polobohů i duchů bylo nespočetné
mnoţství, lišili se (někdy i výrazně) region
od regionu.
Smrt bývá v melanéských mýtech
spojována s čarodějnictvím. Na Fidţi
museli duchové ujít sloţitou cestu. Na
řadě polynéských ostrovů byl na západním
konci větších ostrovů výchozí bod,
z něhoţ sestupoval duch do moře. Později
se vynořil v zrcadlovém světě. Vysoce
postavené
osoby
přicházely
do
odpovídajícího nebe, obyčejní smrtelníci
však výhled na onen svět neměli. Na
Tonze se dokonce domnívali, ţe nemají
ani ţádnou duši, ţe prý vzešli z hmyzu.
Mytologie po příchodu křesťanství
Mytologie po příchodu křesťanství (v
Mikronésii v 17. století, v Polynésii od
konce 18. století, v Melanésii po roce
1830) přebírá některé jeho prvky a spojuje
je s původní mytologií. Lidé se rychle –
aspoň navenek – přeorientovali na
náboţenství.
Na Společenských ostrovech začali po
roce 1826 proroci, kteří o sobě tvrdili, ţe
jsou posedlí Jeţíšem, Janem Křtitelem,
apoštolem Pavlem a Pannou Marií, uvádět
kult Mamaia.
V Melanésii se zejména ve 20. letech
objevovaly chiliastické kulty. (Chiliasmus
očekává brzký příchod Spasitele a jeho
tisícileté království.) V souvislosti s nimi
se objevují noví bohové (od hrdinů
domácích, legend, aţ po amerického
prezidenta Johnsona).
Pronikání
křesťanských
prvků do
oceánijské mytologie můţeme sledovat i
v mýtech
novozélandských
Maorů
(Východní Polynésie).
Rané náboţenské hnutí Papahurihia
(vzniklé v roce 1833), zaměřené proti
protestantským misionářům, uctívalo
biblického hada Nakahiho. Jeho prorok o
sobě tvrdil, ţe je médiem hada na
Mojţíšově holi. Ru a Kenana Hepetipa,
prorok kmene Tuhoe, byl poslán v roce
1905
archandělem
Gabrielem
na
posvátnou horu Tuhou, kde měl poté
vidění. Setkal se tam s pramátí Whaitiri,
mocnou bohyní nočního světa. Od ní
dostal posvátný diamant nesmírné síly.
V roce 1906 se dal pokřtít a byl pokládán
za mesiáše.
Řada badatelů, kteří pátrali po tzv.
„pozůstatcích Bible“, sbírala mýty o
potopě. Jeden z nich, Thomas Lawson,
vyslechl na Markézách (Východní
Polynésie) cyklus o Takem. Byl
přesvědčen, ţe jde o biblickou analogii, a
oznámil, ţe našel ústní potvrzení Bible.
Havajský profesor Alexander příběh o
potopě publikoval, ale byl učenci
odmítnut.
Zřejmě
neuznávali
univerzálnost
mýtu,
ani
to,
ţe
v šamanských cyklech splývaly jednotlivé
povodně do jedné obrovské potopy…
Na počátku 20. století byla ovšem pravost
Lawsonových textů ověřena.
Někteří misionáři a vědci věřili, ţe
v mýtech našli doklady pro zjevení Bible,
jiní se domnívali, ţe řada mýtů byla
deformována křesťanstvím. Zdá se však,
ţe se mýty původních kultur vyvíjely
podobně jako mýty v Genesis (Starý
Zákon).
Mikronéské mýty o bohu předkovi
Nakaovi (z předkřesťanské doby) se
hodně podobají Bibli. Nakaova kletba by
mohla být například vykládána jako
vyhnání z ráje… atd.
Touto stručnou informací opět končím
neúplný pohled do světa oceánských
mytologií. I ony jsou přepestré,
přerozmanité, pomáhaly najít ostrovanům
vztah k ţivotnímu prostředí, k sobě
navzájem,
tvořily
základ
jejich
náboţenství – to je společný obecný znak
všech mýtů ve všech oblastech.
Vědomě neuvádím jejich umělecké
ztvárnění, symboliku atd.
Na závěr – pro názorné přiblíţení
ostrovního světa Tichého oceánu – budu
citovat z knihy N. Čukovského: Poslední
plavba kapitána Lapérousa (Práce 1945,
přeloţil E. Petr).
„Tichý oceán je celý poset ostrovy.
Přeplujte tuto vodní plochu kterýmkoliv
směrem, vţdy spatříte několik ostrovů.
Kaţdý ostrov v Tichém oceánu je zvláštní,
uzavřený svět, který má své obyvatele,
svou zvířenu, své rostliny a své podnebí.
Cestovatel, který cestuje od ►
Mytologie
jednoho ostrova k druhému, dostává se
z jednoho světa do druhého a z druhého
do třetího.“
Proto je v této mytologii tolik pestrosti,
odlišností, různých hierarchií boţstev atd.,
22
ale zároveň lze vysledovat i přímé a
nepřímé vlivy a řadu shod v základních,
byť různě označených boţstvech. Jsou to
prvky, které se stěhují nepředstavitelně
daleko – aţ na vzdálené kontinenty
(projevuje se to i v pohádkách různých
národů). ■
Obrázky: www.wikipedia.org
Zdroj: viz článek Mytologie jihovýchodní
Asie
Mytologie Austrálie
Stanislav Cepník st.
Australské jazyky, kterými se mluvilo
a částečně ještě mluví v Tasmánii
(tam uţ vymřely) a v Austrálii, patří
do XI. jazykové skupiny. Nejznámější
je jazyk kmene Arauta.
Australský kontinent byl původně
spojen pevninským mostem s ostrovy
dnešní Indonésie a Papuy-Nové
Guineje – a to ještě v době, kdy se
v Austrálii usadili první lidé. Nejstarší
doklady o jejich přítomnosti jsou staré
asi čtyřicet tisíc let. Pocházejí ze
západní Austrálie z oblasti Upper
Swan River.
Kdyţ v roce 1788 dorazili do
Austrálie první Evropané, ţilo
v Austrálii (podle odhadu) nejméně
300 000 lidí. Poté nastalo okamţitě
rychlé vyhlazování a vyhánění
Aboriginců, takţe (opět odhadem) tu
mohlo koncem 18. století existovat asi
500 kmenů či nářečí. Ostrovy
v Torresově úţině patří úředně
k Austrálii, ale kulturně spíš k části
jiţní Nové Guineje.
zůstala v krajině a mohou působit
třeba na poznání současníků.
Snící předkové pomáhají spojovat
původní obyvatele z navzájem
vzdálených oblastí.
Tak Yolunguové v severovýchodní
Arnhemské zemi oslavují v období
snového stvoření příchod dvou
sester a bratra. Ti připluli na kánoi
z východu ze Země mrtvých. Při
své cestě přecházeli krajinu
Yolungů, a kdyţ vykonali řadu
činů, odjeli na západ, kam směřuje
slunce.
První lidé byli dětmi obou sester.
Ty jim taky vymezily území.
Před příchodem Evropanů měly
všechny skupiny praobyvatel
náboţenské představy, jak vznikli
lidé, země, rostliny, zvířata a jejich
zvyky.
V jihovýchodní Austrálii byli
stvořitelští Předkové muţi, jinde
byl rejstřík snových bytostí širší.
První Evropané, kteří přišli do
Domorodci tu věřili ve vodní
Austrálie, se setkali většinou s lovci a
duchy – bunyipy. V jejich
sběrači. Klima a povrch pevniny jsou
existenci
věřili
dokonce
i
nesmírně různorodé. Ve vnitrozemí
Evropané. Jedni je popisovali jako
jsou převáţně vyprahlé pouště,
velké pštrosy emu, tuleně,
Současný Aboriginec na fotografii Steva Evanse
v pobřeţních oblastech zase vodní
krokodýly, hady, druzí zase jako
toky a úrodná údolí. Přesto i tam, kde
chlupaté lidi – ti byli snad
ukazuje, jak by se lidé měli chovat a jak
byly vhodné a dobré podmínky pro by měli jednat.
spřízněni s duchy („yowie“) – nestvůrami
osídlení, byla stálá obydlí vzácná.
Aboriginci si ještě dnes hájí svá posvátná podobnými opicím.
Jednotlivé skupiny většinou putovaly i místa a nechtějí dovolit těţařským Z dolního toku řeky Murray v jiţní
značně daleko, jednak za potravou, jednak společnostem, aby v nich těţili.
Austrálii máme nejlépe zaznamenané
kvůli uzavírání a uchovávání rodinných a
tradice bunyipů. Jeden z nich měl některé
politických svazků.
lidské rysy. Měl vousatý obličej jako muţ,
Čas snění
dlouhé splývavé vlasy připomínající vodní
Domorodci
mají
vţitou
představu
o
době
Aboriginci
udrţovali
ze
svého
řasy, tělo tuleně. Lidé se ho báli, mohl jim
stvoření.
Jejich
předkové
kdysi
vytvořili
australského kontinentu pravidelné vztahy
ubliţovat.
Vydával
bučivé
zvuky
svět
takový,
jaký
známe
dnes.
To
je
tzv.
s obyvateli Papuy-Nové Guineje a ostrovů
vyvolávající revmatismus a lámal
„čas
snění“.
Zároveň
věří,
ţe
akt
stvoření
východní Indonésie. Mezi mýty Austrálie
gumovníky, které pak za velkých záplav
a Melanésie je řada styčných bodů, pokračuje dodnes.
připlouvaly po řece Murray do jezer.
přičemţ tyto motivy prokazatelně Walbiriové přiznávají, ţe sní o vzorech
vycházely
z Austrálie.
V kultuře rozesetých jejich předky po celém kraji
Bunyipové také číhali na lidské oběti.
Aboriginců se projevují i asijské a (střední Austrálie). Sen těhotné ţeny můţe
Unášeli děti. Kdo je chtěl zachránit, musel
například
odkazovat
na
totemovou
melanéské vlivy.
se namazat kouzelnou mastí, sestoupit po
příslušnost dítěte a jeho duchovního otce.
Mytologie není jen zdrojem pro poznávání
laně do jezera, vzít dítě spícím bunyipům
prehistorických událostí. Je to i teorie V australské mytologii hrají významnou a vytáhnout ho na hladinu. Kdyţ se to
světa, jaký je, i světa, jaký byl. Také roli předkové. V mýtech je celkem vţitá nepodařilo, dítě se stalo bunyipem. ►
představa, ţe se těla předků rozloţila a
Mytologie
Ohňové snění
Oheň poskytuje teplo, ochranu před tmou
a duchy, je nezbytný k vaření… Pro
původní Australany je mimořádně
důleţitý. Vypalují buš, aby si usnadnili
lov, cestování, umoţňuje jim to i produkci
rostlin jako potravy pro zvířata, která
ulovili („zemědělství s třecími dřívky“).
Po celé Austrálii bylo rozšířeno „ohňové
snění“. Příhody byly rozmanité, jejich
aktéři – Předkové (zvířecí i člověčí)
rovněţ, ale ve všech je vţdy jeden Předek,
který umí rozdělat oheň, chová to však
jako tajemství, které nechce nikomu
prozradit. Nakonec je tajemství ukradeno,
jsou s ním seznámeni všichni lidé, oheň
uteče a existuje jako poţár buše.
Podle Booundiků (jihovýchodní oblast
jiţní Austrálie) měl oheň Předek Mar.
Ukrýval jej v ozdobě na hlavě. Kdyţ se
ostatním Předkům podařilo oheň chytit ve
zvadlém květu gumovníku, změnil se
v poţár buše.
Kdyţ Mar zjistil krádeţ ohně, dal se
s ostatními Předky do boje. Jednomu
z nich zasadil oštěpem hlubokou ránu do
šíje. Poraněný vběhl do moře, proměnil se
ve velrybu. Později bylo vidět, jak stříká
ze své rány „pěnu“.
Z Mara se stal papoušek Kakadu se
ţlutým peřím na hlavě (oheň). To je vidět,
jen kdyţ chocholku roztáhne.
Předek Tatkanna, který se při krádeţi ohně
popálil na hrudi, se proměnil v červenku
s červeně rudou náprsenkou.
Od té doby si domorodci rozdělávali oheň
pomocí třecích dřívek z gumovníku a
suchých keřů.
23
Podle mýtu ze západní Victorie vlastnil
oheň havran Waa. Výhod ohně uţívali jen
havrani, ostatním Předkům ho nedali.
Předek Střízlík si všiml, ţe si havrani při
hře házejí třecími dřívky. Jedno z nich
chytil a uletěl. Jestřáb ho o ně oloupil, ale
zaloţil při tom lesní poţár, který se
rozšířil po celé zemi. Od té doby si mohou
domorodci rozdělávat oheň.
Nebeský svět
Podle domorodých představ začínal ve
výšce vzrostlého stromu či menšího
kopce, byl tudíţ součástí krajiny, byl proto
ve fyzickém dosahu původních obyvatel.
Podle jejich představ byl tento svět
podobný tomu našemu. Různá souhvězdí
a planety byly povaţovány za Předky
z doby Snění, Mléčná dráha za nebeskou
řeku.
Podobnosti mezi lidským světem a
Nebeským světem souvisí i s počátkem a
koncem
lidského
ţivota.
V řadě
domorodých kultur najdeme představu, ţe
novorozenci padají z oblohy. Duchové
zemřelých odcházejí do Nebe po stezce
Předků.
Kdo chce získat tajné poznání, musí se po
speciálním laně vyšplhat do Nebeského
světa.
Všichni jsme jen návštěvníky této doby,
tohoto místa… naším úkolem je tu
pozorovat, poslouchat, růst, milovat… a
potom se vrátit domů.
(Přísloví původních australských
obyvatel)
Pohyby nebeských těles povaţovali
domorodci za signály načasování událostí
na zemi.
Zatmění Měsíce bylo
povaţováno za zlé znamení. Padající
kometa znamenala v jedné oblasti příchod
epidemií, v jiné oblasti dokonce smrt…
Pukumani – obřad truchlení na počest
zemřelých a na oslavu Předků z doby
Snění vykonávají Tiwiové z Melvilleova a
Bathurstova ostrova. Úkolem této řady
zádušních rituálů je osvobodit ducha
nedávno zemřelé osoby.
Základem mytologie obřadu je Předek
Purrukupavli, který přinesl Tiwiům smrt.
(O tom vypráví jeden pozoruhodný, ale
poměrně dlouhý příběh.)
Pohřební obřady jsou hodně rozmanité.
K některým patří kouření, které odhání
neţádoucí duchy.
Rituální obřady bývají spojeny s tancem,
někdy i maskami atd.
Kalendář
Původní obyvatelé rozlišovali někdy aţ
sedm ročních období – podle příchodu
monzunů a bouří.
Vědomosti domorodců o tom, kde mohou
v příslušné roční době sehnat nejvíc
potravy, určovaly jejich putování po
krajině.
--I tentokrát končím letmý a neúplný pohled
do přebohatého světa australských mýtů
výzvou, abyste si ho doplnili vlastní
četbou. Nebudete se nudit. ■
Obrázky: www.wikipedia.org
Zdroj: viz článek Mytologie jihovýchodní
Asie
Camelot: leden – duben 2011 vychází 10. 3. 2011, Tento magazín lze ZDARMA stáhnout na jeho oficiálních stránkách –
www.camelot.czweb.org, je však zakázáno rozšiřovat jakýkoliv materiál z tohoto magazínu bez svolení redakce!