Z deníku po Celanovi

Komentáře

Transkript

Z deníku po Celanovi
JAN. JAN NOVÁK
JAN. JAN NOVÁK
Z DENÍKU
Z DENÍKU
PO CELANOVI
PO CELANOVI
(DENNÍ BÁSNĚ )
(DENNÍ BÁSNĚ )
OBLÁZCI . ŠPÁSY . VZEPŘENÍ
OBLÁZCI . ŠPÁSY . VZEPŘENÍ
Z DENÍKU PO CELANOVI
JAN. JAN NOVÁK
Z DENÍKU
PO CELANOVI
(DENNÍ BÁSNĚ )
OBLÁZCI . ŠPÁSY . VZEPŘENÍ
Praha 2010
Kniha byla vydána za přispění
Nadačního fondu Obce spisovatelů
Z DENÍKU PO CELANOVI
Copyright © Jan. Jan Novák, 2010
Czech edition © dybbuk, 2010
ISBN 978-80-7438-024-2
motto:
wiselec; a ještě ověšený
mobily, opírající se takřka
jen o oči
při hospitalizaci námelem
kniha týdne:
v hanoji roste slivovice
soustředěně na
polích
aj humor pošel s čertem
temnější osrdí smrdí
když se nelíhne, ale
vytváří
útěk z matčina
kubistického objetí
duben, po celanovi
1
z rostlin především člověk, se
rozkřiklo listí. ve mně, žižkovském činžáku
mord, polovičatý úspěch světa
— na smrt je pozdě, v barvě
mužského semene. po nocích, když vrací
se potlučená
přestříkneš ji sám, srdce ženy
je bronz: kolektivní podzim. ze zvonů plíce
tango tmy zúročené v loučích
na schodech, po celanovi
pes s otvory, nesdílí hovornost
kosti, statistiku losa samovar opeřenec
ještě pilnější ocas ze slitin
čirý sad, chlad vypouštěného oka
nedovolí nám za námi: ozvěny zřetelnosti
zvěrstva nadšení pod suknicemi
žárovka mlhy tabulkou hluchoněmých
nevidět neslyšet neprohrát neumírat
— keltsky, na pálavě šílenství
2
3
cesty, po celanovi
ruka daleko od těla, sekyrka
pacholkova. místo u okna, naklíčená
obilnice oka
— neslýchaný účet, kňučel
oslepnu v polích dozimetru, prasečinky
vyseděl glóbus s urnovými poli
zpět do sardinky, vážnost věcí
kupkami hnoje nepokradeš. pod kapotou chinin
přivyknutý na syntézy
4
v protisměru, po celanovi
staré ženy okupují věčnost —
roznožka v protisměru, do ouplňku
záhlavní otepí slovo, námi
chemikálie osudu. že bys ťukl na
hřebíček? z úchvatných drobů bouři
bohatě v mé hubě lživý plot
— nadzvuková krev. svárlivá z václaváku
smířlivá z husi. luby konkrétnější, z vedlejšího
stromu úd komentuje noc co noc
zima, po celanovi
5
zločinem po libosti, frézují
kurděje, hostie přikrmují tělem železa
nervy vojem evangelia. napořád —
země pod ledem zeminou
nebes, alternují řád: kterého z obou?
sváté v jediného
na perutnatce kališnický mráz
— než klesne, abys vyřčené nepodvedl
smrt kuny násadou, návnady v nás
v posteli, po celanovi
mikrocit, francovka smyčcové hudby
ve farské zahradě, sonáta pro violoncello
o disidentův návrat
cíchy břízy, kříže u venkova
— vše, i to nejlepší, zvrtáme domovem. krapet
věčnosti dokola navěky horem
pýcha na jazyku, jazyk vmetený do
mlecích kamenů. povětrné dožínky. smyčku
na pytel, lopatou srdečné zrní
6
7
vinohrady, po celanovi
arcihnědky, jařmo: chůze vyvolených
k sobě samému. posunováním po drátě vína
ubývá vinohradu
— hrozen srdce stropem, cifra mrazu
podlahou. střelba rány dupot. promiskuita jago
šluknovským výběžkem desatera
v klíně přísahy může desdemona, škrcená
plagiátem. šampaňská smrt vína, pohanského —
trpkého — algebrou cukrů
8
bolesti ledvin, po celanovi
na skobách, bylinkové čaje
formují dospělost kříže: zde tišíme. dynastie
zákona bulvární ochablostí
bodrý skutek. břitva holiček
letek. vlast vytočená do babylonu. libela
kojence s vodoznakem smrti
— žít gravitací vlastního hovna
aglomerace ducha očividně synkopicky. trojzubec
podlosti s vůlí po železe. na skobách
teskním, po celanovi
9
— jak oprýskané rifle v rozkroku
přátel plátek z klarinetu, vylízaný alegoriemi —
život nás souloží grimasami
stromy omývají jinan, strom
mého dětství. stále vzdálenější pot je soběstačný
hovno sebejisté
procitne stařec: vzdělaný leknín, a
rovnou z trusu. jeho pudová bdělost, jeho ustavičná
sinalost koloniálního zboží
teskním a teskním, po celanovi
teskním je úhel z principu
v jeho intenzivní péči batolat nekonečný rod
mudruje nesmrtelnost: vrací mě
vymrskaného, ale poučeného běda
— jak život nabíjíme v biografech a jeho děti
dál prohánějí po horách ekrazit.
svěžesti a svědomí bez zlomenin
když romancemi o bohu rozmetali dav, nám dali
kvinde, zvrhlé jen napohled
10
11
na pramici, po celanovi
kdo převáží životy utonulých?
kdo prošel kapavkou důvěry, projde i děvkou
nedůvěry: budeme bydlet
— jak čtverec lži nad přeponou?
v dětství stačí otevřít okno, v nemoci
myslit naozaj. prázdné
ještě neznamená dokořán. pravda
padne na sále, chirurgem parádní zrcadlovka —
je soud v našich darech
12
pendreky, po celanovi
— mnoho víte, pendrekům nepovíte
moře mezi řádky si žádá zadostiučinění. jak
vlastní pravda, která si přišla na své
je hranicí nepokoje, smích
popelčin. pod lampou stín zrna nahrává osení
odděluje matky od matiček
vinu žene do závitu, pendreky
cvak. belasé slepcům, nebeské drůbeži slíbatelné —
pleš stále začínající, jak slábne verš
z dopisu, po celanovi
13
— před soudem měl plné kalhoty, ale
v posteli? studená zářivka, jen zalézt do tmy
a ještě tmu zhasnout
— včera. otočím se na bok. a prý abych
tolik neskřípěla. jako by tělo bylo na dobírku, a
bezprostřednost už pouze prostředníkem
— co potom dělá nesdělitelnost slibem?
brázdy dlaní spečené žalmy skřivanů, či pupek
světa, vycpaný závinem na zapřenou
z druhého dopisu, po celanovi
— že žijeme z přestrojení. já po otčenáši
se chodím přikrmovat do ledničky. a on? jedinou
naší proměnou je nedbalost z lásky
— vycházíme z kina. a nebýt spoluviny
dodnes bychom trčeli ve výtahu na popraviště. ale
tak? uměřenost páchne z dvojplošníku hlav
— hádkou bez sebe. ale jak být tebou
když žehlí mé pysky jak přejetého psa. a na lunu
doráží — jak mi scházíš: bezbranná
14
15
z třetího dopisu, po celanovi
— nemám stání. prsa po sníh a už dávno
ne dvě zledovatělé koule, jaké uměly zastavit náklaďák
uznávám, večer má navrch. ale i nahoru je blíž
— když ho zavřeli. bylo upito z krve, tu
moji nechali na počasí. nepatřila do žádné ze skupin
a kdyby umírali, moje by nebyla potřebnější
— teď ho mám doma, a jestliže žárlivost
sedí na obou židlích, je spravedlnost bez nohou
a hněv bez podezření. vlastně nepřítomni
16
ze čtvrtého dopisu, po celanovi
— jaképak na mizině, když z ovoce
lásky soulož marmelády s džemem. ale potkat
člověka, který se ještě nenarodil —
— nedokážu se tak hovorně zaonačit. a
jsou slova zajedno s kleštěnci. v koupelně, v utopené
němotě, myju si hlavu vilnější hluchotou
— o lásce nemluvím. je starší, nemohu
o ni přijít. mluvím o přilnavosti lásky. co jí
nedosáhneš, ani smrt nezevšední
z pátého dopisu, po celanovi
17
— nikdy neodešel. pokud mne zvou kamarádi
jeho horoskopu. volají na mne jako na člověka: vrácená
mám času nazbyt, sama. a kdy ještě budou?
— v hospodě zničehonic rozpůlil ročního býčka:
proč se ptáš, ženská si cení parohů víc než bouřky
taková vážnost nadobro, ohanbí bez přeřeknutí
— mít život o nějaký rok mladší, milovala
bych, sebe. co bych navařila, nikdy bych nesnědla
sama. možná s tušeným, nikdy s vyvolaným
ze šestého dopisu, po celanovi
— to jenom ve spánku hovad voní krev
po prvním chrlení jsem ještě růžověji, a jak dlouho
potrvá než vůle opadne a kojná potratí
— abych ho měla blíž. až znejistím
lehávali jsme si v nohách. o nemoci nemůžeš jak
o chlebě. okorá a zatvrdne na věčnost
— v domácí vazbě, vedle pokojíku: procitám
jako cizinec. panelový svět bez projekce má daleko do
trámoví. nedochvilná? nemohu se prostěji probudit
18
19
jen diváci, po celanovi
na kawasaki citoslovec noc
ještě napůl kůň, ale motokros zadostiučiněných
a peklo dokořán —
a zůstane při tom. dům pohonných
hmot, aby se dotkl milované (když hlubina rozhrne
nohy a plyn pohrdne sám sebou)
— jako žena mužem. už na ústupu, do
depa. jako by nesmrtelnost nahodilého byla věncem
vavřínovým. náš, ironií pro špitál
20
plavání, po celanovi
do ryby nevidíš, do ženy nesdílíš
až do smrti, až dohmátneš na časomíru. možná
polohlasem, když jdou břichem vzhůru
— přistiženy při lži. jak rodný dům:
hněten, už nevyrostl. usvědčen z malosti, že
by nás zahlédl, a proti dárci podaroval
snem samoty je rekord. přestal být
přírodou, a ve štafetě delfín. po finální obrátce
nemůže být nikým. jen na blízku —
voňkové, po celanovi
21
ej, po poli jsem chodila —
chlap konopný pod starodávným poznáním:
děti, žilami nebes
život křečovkami
— proč tobě nechutnají, a když jsi
pianistka, zápalná po jožině
potmě včelami útrpnosti, že žlučí
pouť, běda manévruje. předčasně zevnějškem:
ve sněhu nádobí z porcelánu
v sauně, po celanovi
obráceni naruby v rubáše těl, tajeme
— ve středním věku pomaleji. ohni opisujeme
vykouřenou odvahu, ztuhlé sluky sláv
a je to kainovo mýdlo bohatých, zpět
drhne okovy po zabití, aby svět nezpitoměl
z novinek. a na kusy žrádla, na nerovný šok
smrt je bez konexí, stejně uzený jazyk —
zmizely kdesi pod pultem všehomíra, možná vzpomínka
na polskou omáčku, ta s parchanty
22
23
na hřišti tj, po celanovi
ve smrtelných popelech tango míčů
naolejované mládím a stíhané jako zločinec.
nezchátrá, žitné pole ze svařovacích drátů
v nelásce, v konečné proměně: široký vjezd
parkují naše dvojčata, znuděná z vlastních úsměvů —
život v ustalovači hvězd
— feudální snad dlouhými vlásky
astmatiků. na plátnech kin dalekosáhlé polibky
cár doby bronzové, bezvadná bagáž
24
jen tak, po celanovi
vpravdě řečeno: až lež vstane z mrtvých
a tolerance jak jednotka intenzivní péče — bůh
vejde k lékaři, tak určil abstraktní osud
— pravda je kotevní slovo na kolenou
bezdětný sporák. aby zůstával hezký, vzal za ženu
jalovou učitelku hluchoty ve výslužbě —
a proti času. už zívá, už spěchá domů
s rybou, hospodyňka. rozkročena u sporáku pálí
ze všech děl, v hrnci bujón poloboha
ony, po celanovi
25
co staré ženy soukají ze sebe
mladé zpracují na kolovrátku hrdla. ubrusem
utře jim obličej krvavý vesmír
— tolik tě miloval, pokousaný
přepisováním pravd. celé hodiny, než ručička
na váze klesla o něco z nás
jiný druh, bez řetězu zmalátnělý
jako by na směšnosti závisel život, těch zbylých
po holení, humoru bez osudu
šachová pole, po celanovi
negativ: pozitiv. v rovnováze námel —
klas. že je to navždycky, upírá smrtelnosti
rovnou smrt. přirozeně —
pat jde po životě. v proluce černozem
matuje naftového krále: být prostší
konečný škrt je nejjedovatější
— jako na šachovnici, aby zduchovněla
je rozum vypočítavou řemenicí, procitlý mozek
volantem z lega
26
27
loutky, po celanovi
loutky umírají na sperma scénáře
člověk ještě dál, mezi inteligentním a zbabělým
pro děti smrt přímočará
— je rozhřešením. v šatičkách
po sestřičce je loutkou od oltáře, protože
teprve čert dělá divadlo
ustavičně, aby zblízka bylo
řešením napořád. aby fretky frašky
nezůstaly noře na obtíž
28
kampa, po celanovi
strom nemá kdy na občas, hruška
refýže na stopce smrti, snad viktorka
plynových lamp
až dojemně navlhne splavem —
láska je ptakořitní, a když burácí ovce
zostřené jak auta na parkovišti —
— je věčně. za smíchu hemisfér
předejít nadběhnutím, když buchty jsou
v prášku a k umilování
karlštejn, po celanovi
29
coca-cola noci, chlazená
ledy na berounce a hvězdy, úsilovné
rodinnými životy svatých a svátých
do křišťálové špíny blažené vody —
jsou kameny prameny, žlučový kámen lidství
— je mazaný kámen mudrců
půlí svět na řídnoucí proroky
na šťavnatější trávu. a pod hřbitovní zdí
má namířeno k ješitnosti
kytky, po celanovi
teprve zahnívající, v koronárce
voní po mamince, a vděčné: možná na hřbitově
kdo štěká, neuhnije. kytky
při životě člověka nesvéprávné
jak mochna husí — počítá neplodné dny, roky
vyplňuje samotou. květiny
— budou bezpartijní. při odkvétání
příležitostné v samci, v herbáři celopancéřované —
kyselým létům neupřeš vanilkou
30
31
čssr, po celanovi
jsi ludolfovo číslo, tvou mocninou
končí pod mrakodrapy vlaků, a když zkolabují
bylo ti známo: ubili i stopy zvěře
— ze zaječích básníci oficiálního
pozadí. jedová země, kterou kyselost nerozleptá
jedovatější kyselina nepožere
krysí zákon, potkane. paruky vyplňují
cely moudrosti, uragány obouvá fa rudý říjen
a černozem, sražená duše pravěkých zvířat
32
fit, po celanovi
na vodě se záchranáři, v peřeji o
hornictví s mlčící většinou. dezertovala tvoje
posmrtná maska z mého obličeje
— život pod podlahou, fit. dnes budeme
spát s vepři, sláma a holomráz. pomyje oživí
sezónu, k radosti poslaneckých bab
vlásenkou sepneme moře a oceány
aby neplakaly do očí komu čemu ženě
nůši hoři stavení cvak
milotice u kyjova, po celanovi
33
možná středem země, tam jsou
milotice. ves se zámkem důlních věšteb
v patře barely od verdunu
v rybníku rákos našich otců. tam
očištěni, s cínovými těly. ošetřujeme bibli, která
olysává jak hrozen rulandského
— mok, schopný přehryznout si nohu
později amok, když pláčou stopky mládí na rozdíl
od hodiny, která začíná nulou
sny, po celanovi
milosrdenství, proletáři se usmívají
ze sna. rozhodně z noční směny, obilí a
jiné památky na obilí
— židovství, pokud jej čteš. geometr
hrdý na zemřelého syna: zemí sdělitelnou budou
procházet jiní. když se sny
usmívají ze sna, odporují. věřit
se kolem plíží jak les. teprve oko úplňku —
nežít na nebi je podobně —
34
35
8848, po celanovi
ty ještě básníkem můžeš být
já musím: everest k ledopádu khumbu, prostý
život, nepál. vyzváníš
krosnou strachu, sníh jen
hrnečku vař. bez kyslíkové bomby do studené
vojny. smrt plácá přítele
— ty ještě můžeš, já musím. kainovy
oddíly, o místo nahoře malý velký muž. i kdyby
nevzestoupil, musí počkat na tebe
36
internáty, po celanovi
v každém patře prapor lučištníků
v každé posteli bědný antropoid —
už gustem provokatér
— kdo zaplatí alimenty intelektu?
b-komplex radosti bez radosti, živé i živořící
bída na vysokých podpatcích
úžas orloje vystřídaly hodiny
podzimu, pokorný namol, do srdcí vchází
vrah. vypálí rybník géniovi
osobní kotleta, po celanovi
37
mým dílkem jako bych nebyl
mám postel vedle soudu. jen proto vážnost
rytmem mojí fúze. zlaté doly
mořic a václav perou strojky, latinku
azbukou. a noc svátá kolona, věší lustr na ramenou —
je pod hvězdami
— ještě kolikrát, ptá se pot tváře
a kdesi na staveništi pouště: pych se uchytil
topol a lípa putují k arbitráži
koncert, po celanovi
— výroční zprávu tlumočí hémerodromos
přibližně živý u příležitosti hromadné suti, živější
chrt hoboje. táhne smečku, moréna
je po smrti. dřeva grilují ódu na její
samostatnost. naklepává kosy žesťů do inferna, když
copak je tanec lidu, a pročpak
vrtulí mezi národy. s osamělým v páru
jezulátko na chladiči pobědy, motor pobělohorský —
děti padají na starce, cvak
38
39
noktah, po celanovi
smrdutější než syřané, model cizince
oškubané cosi fan tutte, jaké se může přihodit
evropské dezinfekci snad v cedrech
— už staří peršané na peršanech
nad kadidly tohoto světa. jazykem, jakým mluví
venkovské státy. těsně, u zamilovaných
otvorů. klozet neřeší než hovno
natrvalo v dřevěném hajzlíku mezi umíráčky
a živými novinami, cvak
40
milčice, po celanovi
dům vytapetovaný stránkami
bible, zde platí ohmův zákon podsvětí
— z nebe vynáší peklo, člověk
mouchy za oceán, až olovo astry zdolá
žluč života. je slib utrpení na celý příběh —
trestný čin, něco životadárného
báseň je rehabilitací času, ví že zemřeme
známe jen to, co je simultánní. a když se nám
sbíhají sliny zpod jazyka
milčice milčice, po celanovi
41
ve větru, ale na prdeli
ježíš na zemi, v samotě zbytečných slov
— a vypadali na opravdové vojáky
ztratils od kořisti knoflík, kdo ti
ho přišije? kosmonauté cyril a metoděj
poraženi já monologem gážisty
žalozpěv, který tě s chutí obral —
jak po smrti, a teprve jsme začali žít —
až bez sebe jsme si hloub? —
makrely, po celanovi
jak volební urny, mrtvé hlasy
mezi živoucími. nevinnost šitá na rubáš
obyčeji. z nemluvněte
ostnatý drát natažený ve sněhu
hranice pohlaví, rybáři namlouvají se návnadě
smyčky na vodě činelům pod slapy
— makrely, vyvdejte se! uzené, z
mahagonu. jak prvotní hřích: plaz doufal
být člověkem, panovačná evou
42
43
politika, po celanovi
králové měli šašky, šašci
své krále. král je mrtev: obvaz ještě
před kulkou do čela
jak bylo smluveno pod listím:
větev klacek hůl. na cestě od výsměchu
provázen čestnými zdechlinami
— od těch časů s plísní
na nohou, a vandrovní o nejistotu
králové s plísní na obou
44
po silnici do třebestovic, po celanovi
galusku opouští vůle i had
vznětový motor s prostřihy na minulost
— z bělouše šimla na inzerát
stáří léčí: snad krátkozrakost
na prozřetelnost s buzolou, odulé knihy
pod hlavou — údajně stvoří
panorama — smrtelnost — šoulet
kroupy z úžasu s mladistým hrachem, letopočet
na řetěze před jateční jámou
do tatců, po celanovi
45
sena jsou vánocemi otav, venkov
venkov. přemysl oráč otkou v kotcích
přemyslovny. bez ohlášek sadba, stáří
— pole bez panáka, žito
naklížené nespavostí po zajících pase:
vystrnadí oka, co mají za lubem
když bůh mezi skřivany, kde výš je
blízce a dálka sečnou. anonymní, co zraje
kozama a vede do otroctví
řepín: domov důchodců, po celanovi
v patě kolmice zámeček s parkem, kostel
škola se školičkou. botanická kuriozita: 100%
opuštěnost zúrodňuje chryzantémy
doličnou vůní značkových porcelánů
do konečnosti vytáčíš mrtvé číslo telefonu, jak
brance houfuješ kostlivce: jdou za tebou
až kružnice praskne, vztekle teplem
vyhřejí zámeček plný nepřítomné hudby
— a jako by pravda naučila housti
46
47
polotovary, po celanovi
umí smrt plavat? snad uměřeně
uměřeně kuřata bez drůbků, drůbež bez vnitřností
v touze hospitalizován jak kačena divoká
ve froté chůze beze stop, a na
rozmyšlenou. slibují, že nespálí tvé kosti
tobě, která tak svižně páchneš
kolik stránek má kniha, aby dovyprávěla
nás v předtuše, že rozkradeš, a tedy nepokradl
— delikventi na olympu jak za císaře káva
48
děti u bečvy, po celanovi
protože nemáte dítě, které. na pavouka volají
krabičku od zápalek, na pavučinu nůžky sebevraha
— samy sebou ohýbány. thonetův dětský pokojíček
vyčkává. vyuzen k dobrodružství, prodlužuje věci
dobré i věci skryté. až na samý okraj stolu, aby náhodou
že jsi šel okolo, a měl dospělou osamělost
co vidí kolem sebe, jsou potahy. valaši
v trvalejším manšestru vezou kůži na trh. ještě za tmy
jak určila minulost. jen ona dokořán
blanice, po celanovi
49
řeky nás spalují, spolu s mrtvými vytváříme
čas povodní i závlah: dno hrnce, a naše těla
— linkrustou rozlišují cizoložství břehů
archeologie činí nás pomyslnými. správná
výživa. vždyť i teď: břečťan na straně závětrné
na srdečné dětské písmo, je ránou pod pás
a každé naše — původní, bezděčné jak mýdlo
ženy, které uplavalo. namydlená, a už zpěněná
tahounem, kterého střídá věrolomný traktor
fred astaire, po celanovi
tanec je abonentní, převedený z míry do
výpletu kol. brzy začíná, a ještě před první piruetou
— je rozloučení zátkou ve vaně, rtuti s litinou
kočičí dílo. co nebylo s chlupy, nebylo s
dotýkáním. když rozcitlivíte oplzlost, je dětské prádýlko
s podvazky, myšlenky noční košilí
swing, křehký závin z lístkového těsta
už na schodech s kozlí rozhodností. jakkoliv jsou
vzpomínky hostující, nebude tance v zastoupení
50
51
panenka ve vídni, po celanovi
čeština ve vídni, jazyk digitální. kop trestuhodný.
ironie němectví: pivo v plechu na západ
— na dva západy od pivního ráje
nůžky varhaníka, vše pro celek. i poezie
začíná oponou, ještě se ptá. smrt není bohem
když pokračuje penaltou —
a v plnosti. jak se život vzdaluje, postaví zeď
gól nemůže bez srdce. homo hravý i bez panenky. a jako
medúza: přikovaná k příboji, hecuje prométhea
52
jediná židovka, po celanovi
nejapná, s vysokou z pogromů. a stále
dokola, nevinná. židovské podvazky se nedají poučit
židle jí překapává přes tlustá prsa
— jen gilotina. sevře nás potomek
plešatější, hopká synagogou. úroda je konečná
zlo nejčtenější. jazyk, který jsme
zaspali. šlukujeme na jiném stromě —
je balíčkem žvýkaček, chuděrka z toleda
budou licitovat z její disertační práce
čekání na menstruaci, po celanovi
53
ideje idú, ideje verbujú, klobůček na dírce po hřebíčku
trpitelka chemické výzbroje ředí zástupy. kdo prošel
rájem — pojde. a nebude větší než futrál na vzorečky
— aritmetika, podobně menstruace. kdo ji má od boha
nenakupuje na zemi. a teď jsi nahá, stavba jak podle
počítače génius, to je obrovská neopatrnost
nenechávej ji samotnou. nad vlaštovčími hnízdy už
s harpunou v oku. nejschopnější ptáky nechává umírat
přirozenou smrtí, zlým časům rovnou před nosem
král lear, po celanovi
— moudrost, je learem mezi cyniky
v mládí hájená mrkev, v umělém věku diplomat
jed, v aktovce vylidněno
už stáří je smrtelné, v momentě švihu
z poklopce v povijanu. co pozůstalo z lesa?
prkna pro onen svět, hladká
jak mléko feny. než zkysne v pleť
mrtev je lear, a jen bižuterie života
bezprostřední snad z četby
54
55
ctiboř, po celanovi
dva mlýny umíněně, kostel z donucení
z vlastní volby blanice. zkratuje měsíčky
i ostýchavé ovoce osadníků
pod jakým mlčením lidovou lačnost?
krvácí tráva, sena přežvykují honorář. čas ne —
mariánskou pouť vyplácí ta s kosou ve fiatu
— každé svědectví je mučením, výpověď
zdaleka ne zpověď. pavouk jí přejede dítě
tak nafackujeme mouše, cvak
56
na osadě, po celanovi
— a naproti lidskosti andyiluzie
býčci čtvrtí pařezy pro oheň věčný, dočasné
se opakuje teprve potom
tradice blokuje nicotu, vylévá
s vaničkou hrbolek ráje. mohl být vrcholem, je
hrbem dřív než tukový polštář strachu
táborák jak panna, spaluje sebeklam
léta krájí civilním nožem. život nesmrtelný
s přibývajícími křemenáči při závěti
libež po bouřce, po celanovi
57
stromy legitimní, veřejnost zdvojena psy. a tolik
soukromého pekla, dědičného. po hoře bílé ustavičně
— pohlaví mění svá neplač. vesmír ve zlém svého
boha. ženy na hraničním přechodu, strkají žárlivou
živnost k čáře výkonnější paměti. od jsem v tom až po
konečně. člověk si stýská pod sukněmi
přepad skutečného nebe. po andělích házíme
kameny. a rosa souhlasně a bez překlepů, přechází
rovnou do latiny. a jako by se už stalo
puškine, po celanovi
pes v žitě masem vlastního těla
žitná kořalka stepí, proletariát kaší pro pacholky
s kulichem na hlavě, aby nenarazil
báseň. po zvýšení cen, žito rozhodné
smrti. kdyby oněgin zmrzačil boha, revolta
zbude bez dožínek, možná ofélie
— každý zločin. v gubernii rozvážejí světce
nákladními auty. dle speciálky, mužikovo srdce na
glóbuse, v měřítku puškinovo
58
59
v noci, po celanovi
co všechno je noc, noc mezi milodary
a spánek na poště, s telegramy od magistra fausta
— nebe je dírou do země, skrývkou tebe
jediná v dravci. a společenství bělic, vyháčkované
nožem na konzervy. boží muka spatřená po žních
posunují strniště ke káňatům galilejským
křídla modlitbou noci. slepená žvýkací gumou
patří kluzákům nejvroucnějším. zapoměls zdrávas, na
ranveji požádáš andělíčka. ať dokáže navigovat
60
opalování, po celanovi
vůle k životu vázaná v kůži, pózování smrti
brožované. oslí pergamen dějin a buben. vyreklamovaný
z vojny jako mýtus o statečné dochvilnosti
hrdinství za školou, na spadnutí
učitelka jógy hrčí jak darling, koleje nesmlouvavě
za válkou nevyčerpatelně dálka —
národ, už neklid. převléká kůži rošád
v atlase na stránce vyvolených. a z kdysi
— karamazovi na cestě z koupaliště —
český šternberk, hrad, po celanovi
61
botanika, z velkých osobností padá list za
listem. psaní o život, poslední autobus z divišovy toscy
— jsou hrady, do kterých vstupuješ moudrostí
vysoko na slávě smrt paroháče. vidle boží —
v pracovnách po staletí. čtverácké, na hnůj. jako ty
mozoly. z dlaní je nevyžrala třicetiletá válka
zoufalství se přenáší dobou, co nedokázal čas
připíšeme zlobě, je bez tváře. po meči, po oslici — jak
u vzácných obrazů, oči jí vypícháme rentgenem.
panistávka, po celanovi
jsou chvíle, které les paroduje samozvanci
ceckaté piliny k tanci, v popelech trouby pro jericho
důvěrně kravinec k selské navyklosti
— chovat se pozpátku, k zárodečnému: papyrus
po bále všichni jižanští s vídeňskou mechanikou
odsouzeni k hrám, naplno jen slepci
vodník tuberák stávkuje, společně
s vláhou. teatrální příroda přisprostla k srdcím
nevíme, nebo už nemůžeme? —
62
63
žirovnice, po celanovi
stojaté vody mučí dna od nepaměti
do nepaměti, bystřina. je ve formě, z vymilované
mlýnice vynáší panenství po pytlích
— kolik je hodin? vytahaných se
neptej. jen nezletilá může vyložit pupek na kolejích
vytapetovat rychlík, zpod náprav
odprásknout generaci. lokajům rozdají
po fujaře, mozek vytřou kyjevským chlebem
možnosti kvásku, ovšem
64
prostý, po celanovi
prostý, od panských dubenek řev
vymiškovaných. ve věci makropulos, stojčín. zatloukat
skoby do mraveniště, aby se země netočila
— venkovský osud s poklady,
půlnoční morek umíněnou těla, krev instalatér —
usnul pod výlevkou, páří klasické
s alejí končí dřevořez zámecké paní
odkojila smečku psů, dáví. přítomnost ještě nevytváří
skutečnost, snad mání
studená, po celanovi
65
causa katecheta, v rajské omáčce věřím
a na divoko. klečíme, žena a možný muž. veškerá
přirozenost pod víčkem zbožných konzerv
celibát tenisového kurtu, na raketě bůh
na odiv. co nebylo zřejmé při porodu, vyšlo při potratu
— bolest vypáčených stehen, ďáblova past
život za předním sklem. oko drátěným
okem, bible v železech. tutově dámské kolo —
vykasané v žitě, chystá svá nemluvňata
budín, po celanovi
pláč rozepnul sukni, pod sukní chomáč —
podkova vydřího zlata, outěž. je svědkem tavby,
hraničí. zásnubní polevou alexandr veliký
— papagaj bez kompromisu. klepe zobákem
vyšší o smrtelnost. na horách starosvětský prach
na dolině po očku
pláče punčocha, se švem na místě : pochva
zlatý klid na stezce do her. zlatý člověk, pasoucí —
za námi přináší její supliku pekla
66
67
smíšená čtyřhra, po celanovi
než archimedku v kyčlích, trenýrky
soch. obloukem duhy dříví nepodřežeš, zápalkou
nepodepřeš hřbitovní zeď. i po změně stran —
jsou ženské sbory. když probraly pohřebiště otců
vyrazily z dun. jejich důslednost, opatřená už rodičkou
jejich důkladnost altových strun
ve finále kat jako jiřička, na štíhlém trupu
dvé z elektrických křesel. vyplní vzorec mužství
— duní smíšené páry na vedlejším dvorci
68
ceres, po celanovi
mezi stránkami krys, mezi státnicemi
bradavek kdosi někdo jasný jaká jaké. bohyně
ceres: prazvláštní úvod k úrodě ženství
ceres, šlehaný rostlinný tuk. ňadro
na celý život smíšené se životem. XX. století
masařka lapená pod kapotou sekret-arijátu, cizinče. vědecká roleta
bájným koncem epochy, konečným. u — krajina
v majonéze se zapékanými mumiemi.
zalévat květiny, po celanovi
69
jsou stále méně ocelí, nakaženi kentaury a
stíny medicíny. se netěší obzvláštnímu zdraví —
v blázinci není bláznivých květin
— natřásaly se krávy při zemi: z toho
co žijeme, pršet nebude. přihasila si cizota a
špatně utěsněný čas — kandelábry —
dobrá pověst. špikuje krajinu, kalná a sypká
malíček od pramene, až paže říčky pažbou. a vojáci
a padlí, zaléváni květinami. se umějí radovat.
berani, po celanovi
věrnost částečně a zkameněle, až se
žralok probere k rodinné večeři: kouří jak revolvery
ale potřebujeme obojí: obuv i nudu, supernova
po evoluci rád otevře nebe tlumočník
proč chodit močit na zásah? nejkratší cesta
je bez ukazatele —
— než utrhne ucho dechovka. věrnosti částečně
žraloku podmínečně. vězení opouštějí jen zvířata
venkov je za vraty, supernova
70
71
dia kompoty, po celanovi
berouskovi naučili medvěda na motocyklu
život: člověka s kosou. kompotovaní zemřelí
jsou pohříchu jedovatí, dia kompot —
— dia žití, nepožádáš příštího svého
diaplány startují z božského hostýna, slétají
k hospodě u mrtvolek
bez hříchu párek třešní, studený
jak zadek kesonu. v dia tmě utopených kočky
a štěňata si vyhrála, novokřtěnci už tuší
72
berenika, po celanovi
skvost ve službě, vlasy bereniky pro
odchyt. opisují spirálu z knihy zemřelých
— krása bude torsem, nebo nebude
nos vesmíru, pak hvězdy a obličeje zmizelých.
sněžka po límec zanořená v bajkalu
neuchopitelně pro generaci počítačů
beskydami bloudí ozón, ahasver
berlou matečným smrkům. ve vlasech bereniky
kobylka odvařených, nemůže na sál
úklid, po celanovi
73
chodníky — ramínka podprsenky. zarezlé do
planety porcují km psovitého ráje. samozřejmě
rómská venuše nahoře bez
— co zůstane smrtelné, je od boha. dürer
namaloval lidskou duši, rosa milionářskou daň. metaři
nadále užírají z panímandy hvězd
zkoušíme život — o skalp naděje hlubší než
strach — prachovkou apokalypsu. leštěnkou vrcholná
léta a čas, co bylo smrtelné, je dnes.
ať folklor, po celanovi
a jako mezek, folklor: mentálně majestátní
bystrica, ze zlodějů koní ubalená héfaistem
a jistě samo dudík: eden je na myjavě
krouží opasky zbojných chlapců po výslechu
nebeská tělesa obyčejných dnů marnosti, mozek háku
— vyznání jánošíka?
svatý václave! s václavkami spí v octě svatý sen
a dobrmani. nad policejní, střeží čistotu vycvičených
hamletova vycházková hůl s bonmoty
74
75
hlad, po celanovi
bilaterální šperk, hlad. je pěkně u nás
doma, k jídlu. ve shodě se strojkem lžievropa
— sytost se hladovému nesvěří, je učitelná
jsou všichni savci, jdou po jedinci.
klisna k jiné klisně, měřitelné je jsoucí. ten můj hřebeček!
ctnostný ve všech, krom chichi. — plenění?
na venkovská nádraží nepadá menší stín, blažená
prostota. vypíjí školní vajíčka, ze záprdků ušlehá pudink
— v propasti nebude k hladu dost místa
76
ptáci paní serafinky (1.), po celanovi
každý jiný bůh než ty. i padělek, brodiví
se cpou utopenci, ťuhýci konstrukcí růžového keře
— každý živý ať si hrábne do sirotčince
prodej kleci prs, naučí kukačku kojit.
v hlubokém sněhu stěhovavá kost. když se kácí národ,
les opouští svá hnízda. na stopě ztracenci, až na tu kost
a každý jiný, z čeledi mrchožravých kladivo
a sup, jeho nůžky na plech. obrážejí ptáčnici, že i bůh
i sotva přistižený, se vzdělaností si plete zbabělost
ptáci paní serafinky (2.), po celanovi
77
máš celé tělo modré. až na ty vlasy, byly
hodné. hrůza, jestli o ni stojíš. nebo se ti už
postavila? bolest na obou stranách dvorce
— ptáci vlastenci, jsou snímatelní
nebylo režimu na bělidle, aby některý přišel
o krk, který byl tak vozhřivě tvůj
židovští, obřezáni a jateční. jdou kamerou
pogromů. srdce dosud samizdatné, ale orgány jako
jeden organ, a všichni s vyklepanou mechanikou
ptáci paní serafinky (3.), po celanovi
dravcem z minulosti boží, ptákem do libosti
tolik oblíbeným lžím rostou nehty i na záchytce
— stárnou klíče od trezoru sudby
a ptáci, ohroženi našimi výčitkami. hledají
hranici lidskosti. ukřižovaní na vratech, tvoří výsadek
ještě než sami sobě vyklováme jejich oči
člověk z minulosti boží, dravcem po libosti
jak myrtové stromy s upoutanými křídly orchidejí na
kořenech. machinace protestantů v letce
78
79
ostružiny, po celanovi
vzácněji než čas. nalezení bojovníci v
hospodě brání boží hřeb. život porozuměl rozlitému
pivu, fernet lví srdce zarazil ve svaté zemi
— a země se pootočila. v pračce ždímá naši
jímavou špínu. svědomí po výprasku, hladinka pěny
v ráji pod peklem. zimu přežijeme —
musíme vycestuje v oblasti kvantového
lesa. smrkáči korunují paseky otců, ostří ve výběhu —
ostružiny. proč, mefisto pannou od andělů
80
návraty, po celanovi
přijedu později. vzdálenost láme chléb stromu
stydlivá ruka modlitbu krajiny. přítulná káva vypitá
pod kaštany, nic je nerozdělí
přivezu pochyby. možnosti, které si ještě
umíme představit. co nás vzrušovalo, propadlo koši na
basket — tak dlouho spolu, lovcův zápisník
těžko psát později. cisterny vybuchují v lužním
lese, z vinného kamene zapomenutý filosof luští
kryptogramy víry, holý zadek starověku
kladruby u vlašimi, po celanovi
81
bál páteřáků, na invalidní drožce vlastním
koněm. luskneš prsty pasažéra, ozvěna v nebi probere
pátery na rajónech. senovážná čirost
— čistota ohlupuje duši. hygienická hovna na
oficiální návštěvě mexika, mýdlo s jelenem skotačí
v hradním příkopu. nesdělitelné
bál páteřáků, mráz individuality spaluje
kapustový šlem. co bylo bez čepice, putuje na kompost
blaník do šrotu. peyotl je rozpustilý korán
lužní dálky, po celanovi
jak pružný drát vemena, kuny života
rozcapené, holota obecním bigbítem. tolik sněhu
aby vesmír pohřbil svou rovnováhu
život ještě kratší než štěstí, sesbírá
vajgly na hladině. bez kontur skácelova dyje
bez vzdálenosti marnotratný syn dálky
— pomýšlí na sebevraždu. v místech, kde zachovaný
úryvek důvěrným sdělením žitých: že skutečnost doběhlá
právě tou dálkou současníků
82
83
semetín u vsetína, po celanovi
přemostěný slepýš, hájený skopci
nápodobně člověk. soukromě k smíchu, veřejně k příjici
— tažení hrubé mouky proti vůbec hrubší
stříhání ovcí. jako se střídají povahy: na
panny rouno a krev. se svázanýma nohama ovčí mysl
pýcha bečvy pod důchodem
život lesa přizpůsobený mytologii
sběračů pryskyřice. nasrat jim slávy nehynoucí
do rukou vražedných
84
strašnická 6.27, po celanovi
křehká neuctivost nitra, působí jako síla
ještě na schodech do přírody. smutek se nedá vymyslet
nemá nic společného s dějepisem
dlouho mlčet, jako se vracet. ne zpět, elegická
slabost jako věčná zápalka, jako nemilosrdné dozrávání
višní — čas, který nebyl nikdy oklamán
je větší svými parazity, život věčný. let
trávy od semene k senu. nejdřív musíme nevyslovitelné
(zamlčeno ikarem na cestě do práce, strašnická 6.28)
spotřebiče (1.), po celanovi
85
tvůj život, výmluvný mezi tabákovými výrobky
nebe použitelné. vlásenkou sepneš vehemenci, a fí
— umělá ledvina písní lesů a strání
a kdysi se měřilo na lokty, srdečně
setrvačnost moudrosti v prodloužení. existuje
pouze jedno publikum, smrtelné
v houpací síti architekti. kdo jste boží
bojovníci spásají svého věřitele. takových cest!
a je asfalt, a spotřebiče za katedrou
spotřebiče (2.), po celanovi
nevěrné, když po jídle. ale patří se k
domovině. tudy a tudy kráčel bůh. chutný skopec
v alobalu. možné, k cibuli slz více česneku
— jsou sypké, se rozpadnou. svobodný houfec
na srdečnost, píseň na vědu a na techniku mládež
koně zhasnou mudrlanti, řezáky dobrotivý kaz
použité oleje tiší bouři, osud se vrací do
oběhu. kudlanky mléčných drah pískají nábožně kudlu
z milosti paštiky soužení, vycpaný kámen
86
87
spotřebiče (3.), po celanovi
doma je doma. obezdili vanu, obložili
koupelnu. nejsmutnější vlasy na světě, kterým
nemá kdo umýt hlavu, cvak
když se smráká nad obrábějícími stroji a
vlaštovky zalidňují udírny: kolik vlastenců je lev? —
volníci i nevolníci s krumpáči křídel
a tvoje náruč. ve skoku dominuje, s veslaři
je punkvou. mizí, aniž zkrvavila. vztekáš se —
— pátrej v zástupech, ne v kožešině
88
džbány, po celanovi
a amfory, je-li rodnou mluvou řečtina
džbány a fóry jsou českého původu, šíří se rychlostí
pekla a jako klinická možnost
hektolitry lesa chlemstá chemická
sebranka. čestné slovo vyklusává atlet, ryzí demokrat:
každý zobe — takže bylo pravdu uvidět
džbány, v nadživotní pohádce plné zlaťáků
po hádce těla s duší se zbrojí bobulemi pod psa
— imbecilní hůl hledá, svá zdrávas doživotně
ženci, po celanovi
89
kam s tou kosou? to se ti podobá, opustit úl
a nechat se spláchnout. ty posvátné krávy, pozorné při
holení. ty svítící domy, že noc kolem tápe
dožít se těla rodičky. otevřít populační špajz
se salámy vyrukovat na odvěký autodrom. jako co? —
od hlavy k patě v obilí, stoh daleko od domova
— ženci s autoritou zatracených rodičů, jen
jen vyletět, rozloučit se s mrtvými. dvě včely, dvě paže
a jako odcizení, oblek na míru na sedadle
hrozny, po celanovi
hrozny, hasnou jak kremelské lustry
hrozný ivan, car. z otevřeného žigulíka přehlíží mužickou
smrt sosen. kříže, v pravoslavné zemi, piloty
— v promované půdě bzenecká lipka, ryzlinky
sépiové. vinobraní, z válcovací stolice osobní plech
rozkošné nicotnosti. popelky v suknicích rudých
šohajova duše v třaslavicích. veselo na kyjovské
poště, kterou krokodýl bezruč vyplomboval
zlatem samozvanců. pojedeme na slovácký rok
90
91
knihy, po celanovi
zapomenout na stesk, a každá kniha už
podkrovním oknem. jen míří, jak diktát. z paměti
úryvek vlasů: knihy obojetné při odluce
— výjimkou je moje milá, neusměje se
na sebe. pere prádlo zvyků do jedinečnosti
a ne poprvé žádá trvalou vodu
o radost u jejích dveří. aby rod
pozůstával u otevřeného stolu, krájíme mýdlo
rovnou na mydliny
92
velký hrnek kávy, po celanovi
čtyři u stolu, moře. bez utopenců: je
řešetem vody. pátý v exilu, a stejně spí na
vratech od rodné fary
(— o mraveništi tvrdí, že je přelidněno)
zbývají tři, sníh přežvykuje vánici: dva blázni
nejsou ani jeden člověk. obráceně —
každý vůl, opečený ženou, se hemží
vemeny. nad nimi hrad cimburk, a jako by
se narodil toulavé feně
filosofie hrušky, po celanovi
93
žena je polovinou hrušky, velký kiks —
jak jedí, jak se množí, jak rostou. v dunajské strede
je i zelený čtvrtek plný čučoriedek
listí hrušní, sedí na stromě a zpívá
— bez hrušní sklem márnice, bílá v bílé: absolutní
noc. žena beze studu, nezkamení
čas na hniličku, hrušky na matčině
skříni: něco z mé hlavy nepřeorávat! kdo leží
ladem, nepohne pastvinou, je ironií
jen vepřové ocásky, po celanovi
bez otce, ocásek bez prasete. stejně
podezřelý jak rodná sestra, v hlavě nosí
jeho skopičiny. veliká odevzdanost —
— málem nebe. odpovědí je postní moučka
že vepřové nepodléhá diskriminaci, že pálení
žáhy bylo trvalejší pálení knih
když máte vynést její kosti, je
to řeč. stojí na tvých hodinkách a vzteká
jen ty, kteří po ní půjdou
94
95
kostel ve městě plném kostelů, po celanovi
kostel: kdo byl dřív než náboženství. má
svou vizi, soutěživost. zuby a strach se dají vytrhnout
víra vyvrhnout. nebyly dlouho naživu
— finty o hlavu kratší, až všechno roztaje
v reáliích jak zvony zvony, oklikou a okolnostmi
dere se brodivý chorál v pohorách
pastýřská hůl oprášená psy, stádo
sehnané na pramici přes silový dunajec
břehy omílají řeku, člověk proboha
96
synkovi kabešových, po celanovi
pod nebem je nám fajn. vyhlížíš
vyrovnaně. jaké se píše i ve slově bůh? — nemá
rád monoposty, jsou cítit sutanou
— všechny stromy rodu mužského
lípa hrušeň jablko i švestka, strom limitován
osudem, nemá rád knedlíky
koho škrtí košile, má cenu dvou
takových. milován. a ještě sněden límcem
nemá rád čepel hamletovo, cvak
v maltézské zahradě, po celanovi
97
v maltézské zahradě rozhodly šperky, staré
činy maďarské události podražily. to není správné
a tolerantnost jako by člověka hryzla
— zvířata svým uměním, tak povídej dál
u mikrofonu červotoč, tolik vyřčeného. věrná duše
bezkrevný účet za telefon v klíně myslitelky
naplnila sklenici čínskými znaky, víno
sedmitečné, kořalka sedmibolestná. nežvaň! — ospalá
cena pro třaskavě mladé smrtelníky
vincent, po celanovi
smích je vážená politika, prádlo pro
těhotné. může většinou uvařit něco dobrého
— van gogh v barvách bez koketerie
rodina jako jmění. musí ještě zamíchat
cibulí a přidat papriku. a zavolat gauguinovi —
bilo v něm ucho kuchařovo, přece
ty jsi malíř. jímavé povolání, něco (paul)
jako předmanželská poradna. cosi (vincent) obscénního
v jeho životě, navýsost odpovědném
98
99
jako na koridě, po celanovi
když píšeš, jsi sám. vedle ženy
skříň s ojetými svršky. postgraduant života
— vtělená omluva, příležitostně tělo
pravidlo konírny: ostříhat si nehty! než
budeš hřebelcovat ostentativní smrt lásky, celou
noc na štaflích. vyňatě žokejsky
hlavní krev táhne perem, při erekci
každý sám, soukromá kobylka na nás s přesilovkou
bůh houfuje nadmořský prezervativ
100
voyager — 2, po celanovi
náš tranzit, život divoké přírody
sprchujte se, často odmrazujte. buďte úsporní,
používejte pokličku. nebe mělo vždycky peníze
— pro sondu konkrétní artikl. umělecký dojem —
jetel sluneční soustavy. z překvapivých informací:
první činné vulkány mimo zemi, tedy duše
a kdyby jen feministické jablko. v domě
kde je stále víc cizích lidí. ledovec, jasně na mirandě
bože, miláčku, ty jsi můj challenger —
divadýlko, po celanovi
101
karty, a jako by si už našetřily. i
na panenství. a tys vyžvanil, že na tom sejde
— že osud očistný jak kočka domácí
typický pro hráče s rodokmenem —
mrcha. dělá naschvály, pod krví nemůže dýchat
nosem. a co znamená po paměti —
pat. kartám vezme život život sám
jedno oko pere do moudrosti, obě v zorném poli
tři od ucha k uchu, tři stehy na jazyku
život marylin, po celanovi
dělitelná jen sebou a jednou. platidlo
vlastní selekce. kdo revidoval, zabouchne
vrata před libidem
horečkou rozpláclá do pravdy. máme před
našima, mustangové, smrt za ušima. když pláčou
chlopně, je mi bez srdce. pane
— zabili kennedyovic kohoutka! —
přijeli havrani, čtenářům půlnoční služba.
a špinavost ukládat o hnojiště, cvak
102
103
nauka o zboží, po celanovi
použitelná, zabývá se jen smrtelnými případy
oměj šalomounek, narkotika zlidovělá v hymnus.
balzámy patologické. kdo znásilňuje chlapečky
— postrádá peluň imunity. a tinktury nepravostí
stále elegantní. minerály ve sněhu, nechtěly nás
vyšachovat rozlezlé, na scestí. škroby handicapovaných —
nejde o tvoji anatomii makovice, o moji grotesknost
křísit mrtvé. — nám opravdu ublížili. příliš inteligentní
nejsou naší natí. a všechny ty parafiny minolovky —
104
peacock, po celanovi
pávi emigranty, zvěst o jejich bude
pokračovat. ovčím potem, ztrátou sebeovládání
že tento svět. — nebyl dost bezpečný
— není si příliš jist. když voliéra
vynechá podrobnosti, zůstává o petlici ptačí zob
úniku, jeho zděšení vzrostlo
nemilují se, chtějí nás osahávat. v útlumu dědičný
smích, pláč páva na dálnici. prokazují si navzájem —
proradnost správně ošetřena, fascinuje
zločin a trest, po celanovi
105
aids, nás naremploval bůh. mantinely
cizoloží, potrat už není výpraskem, vlajkonoše
konzultuje drogerie. ve svém živlu, svépomoc
— chovaly se ohleduplně, zažloutlé fotky
vzory na punčoše. nerozhodné pro jatka, plné skrupulí
na obřízku. co není košer, se zmocňuje
nervozita. a kdo práská vírou. země
kulatá, boží očko. výrazně periferní potíže
mixuje živou krev úředním olejíčkem
konec září, po celanovi
polní pych, samé alexandriny. směšné
hovězí obrané o svíčkovou, jsou broky, které dávají
zapomenout. podzimy logiky, vizuální
otec tvrdil, že zdivočet ve vykostěných
situacích znamená zmoudřet. šepsy přejímají plátno
rubáše od batikované smyslovosti
— ženu, jejich život muže: zatmění
větru, uniká naší pozornosti. poslední leč v
sebeobraně, nemá daleko k úžasu
106
107
toten hose, po celanovi
mrtvé kalhoty, trpí nespavostí. po
výprasku novosvětskou arabský kůň. nechápe, dominuje
životem spěcháme, už pod záminkou —
hudba, vytrvalostní vůně. zachovat
dosažené, je poražené je tatarkou. uzdobí
pohřební pomfrit, pohrobky oentluje
— pramen vyráží po odpichu, šumí
po slabinách, sbírá smetanu smetaně hudby. po
uštknutí, had hromadnou nohavicí, toten
108
za školou, po celanovi
nenapovím, zemřel jsem. v hnízdišti krkavců
pré bez přetvářky. učit se ! — zní nevymáchaně o
milované troubě, a do sytosti
v říznou slepici kolombína školních požárů
atakuje mluvnici smetiště vybranými slovy. paganini
moravského krasu, už vyrážka hrdinství
— pro opouštěné, kteří nepohrdnou. ani vadná
výslovnost, ohnivým kolům plícemi i přehazovačkou
jazyk zůstane na místě, věta holá osudem
ploché nohy parky, po celanovi
109
modlák, klíčí solidní. vřesovec samota, pěšky
funglnová bída s automatikou. mnoho pokácených, když
vzpomeneme guttussa, proletariát
— že se navrátíme, a s rozdílnými drahami
zpustošeni keplerem. ustláno na růžích: zapečené budou
zvát věčně, statečné pysky na loupačku
čtěte, překážím mezi řádky. na mravnosti
jsou popely, na pravdy šupiny litevské hračky
cvak, vracím se oběť do prahy
pátrání a promíjení, po celanovi
a vše, co je mi v tobě nedostupné
mi není na obtíž, scotland yardu velmi pomohlo:
potom je nám do nebe. pojď ke mně blíž —
seržante moruší. pošetilá krev a všechno
pod čepicí. jako by protézy byly sníh a mašinka
srdce čerpala jen z mléka hranostaje
— kdo roztaje, bude z titanu a běloby, prima
lože, opouštíme vlasy klíčovou vlastí. je hluboká, a
na karlštejně láska lásku dere pemzou muže
110
111
památce vladimíra h., po celanovi
polobotky noci, nocí parádně vyšlápnuté
v jelenici. triviální housle vytřou zadek očistci
zpřítomní okna ráje a sever proti jhu
poezie je bez bot, jako květiny a andělé
smrt bossa nova, na vzduchovém polštáři kopíruje
množinu sandálů a bagančat, nekňučí
z pokoje na kampě vychází večernice
ještě teplá, zvířecí dech a žahavé uhlíky bible
— genius loci, vždycky vladimír
112
na spartě růže, po celanovi
dvě jařma z kůlů bylo třeba nově zarazit —
filosofie bolí. bez očividnosti žen, spartě jde o všechno
— a křivé svědectví, jakoby rotorem růže
to potom bolest. vedle osudovosti, stator
aby nezůstaly pohromadě, vrší na vrakovišti užitečné
na spartě ohýbají zlaté kruhy olympiád
a počátky bez souvislostí, přes den jevištní
jídlo. konečný fragment uzavírá krapet naší přítomnosti
okenicemi sparty, diktát dráždivou nečinností
procházet kameny, po celanovi
113
zestárlé kameny milenkou člověka
a kdyby úzkost, vysvléknou z košile k vypočítavosti
proto jsme šílení, smrtelně útočí jásot
chraplavá země vyprazdňuje. ohnivý keř
párek užovek jak dvojice novicek. strká do budoucnosti
zvrácené zvíře s horečným dotazem
— život za příští zatáčkou, lekce
a trvalý úspěch lekce, z kamene zestátněný hlad
nebude smyšlený, když musí zkřehnout
květina kosatec, po celanovi
když cukne prométeus, kameny štěpí
mráz jeho domácí imaginace. z našich zemřelých
ať užírá starožitnost. ochočená
za tvými zády jako práh. páření nutno
přiříznout. jedno za druhým, přátelství kuráže irisem
být s tebou, ceiba. jižní ovoce
— vůle břemeno soucit, účinné bohatství
bylo na zemi, z nízké brázdy a z přepečlivých rukou
z praku, s kýlem vysoko: vražedný kosatec
114
115
miluju ženu, po celanovi
ženy jsou molekuly, a byly tu sgrafita
a bakteriofágy. šmírují boha, nevyhnutelné dilema
kdo vymyslel tvůj život, proluka a pokora
— tluče křídly. podvedená vdova, vyučuje
po hospodách, a řečičky vaječníků. být člověkem
není jediná chyba ve vývoji
muži terorem začínají, ženy končí
finito: vyzeral nemocně a unaveně. jisté bylo
že je poděs: krysa zvědavci
116
na adresu dantona, po celanovi
ráno ojediněle vlhy, orava. krásně
voní. krajina má svoji židli, člověk ji propíjí
tak mladý, a už jste přispěl tak málo —
cedry kastrují kmeny, životy radost žít
doktore, máme nějakou šanci? bez oken dveří, když
mozek čpí a nikotin je zvláštní řemeslo
— popel z jednoho stromu, svět
brousíme pilu, držíme hubu a krk. podle robespierra
cizinec na svém místě, horúčava
slavíka šípku, po celanovi
117
na lůžku zdravotních aster, a úsvit
jinak než v trampotách? z keramických materií
staví svou duši, obléká a nezahřeje
žije kde žije, pást povijany věřících
v pivovaru? je šípek sladu, chmel pečený
bez dárce, už fenomén vodivosti
— zakopne o tribuna, pomsta druhu jasan
nám, kterým jen šukání. mezi rty miláčka kamelku korint
v recidivě lidská tažení, uhrančivá kořist
vyšetice, napadnul sníh, po celanovi
člověk opouští láci, masakr pochlebuje
nervózní jak hodinky, které mráz natahuje
protimluvy, a to je tvá smrt
— hledá skulinu, se zhasnutými světly
kameny čs. sibiře vypadlé ústřední pravdě
bože, sněhové tváře vrácené saněmi
a vy si lehnete na háku —
nic pomíjivého, jen trvalí a přirození. varování —
zní fantasticky rukojmí talentem ledu
118
119
jezerní dům, po celanovi
kdo zcvoknul z impéria, jako by musel
pokračovat. manželství nováka seniora bylo snem
celoživotním: nechte maličkosti
přijít na dostřel. o ženách ženy, o ženě
muž, avicenna z opačna. o cenném burlaci a volba
volby, roky po létech samy
— z opočna, city. jezerní dům, dluh
vyprošťuje jazyk. penis rým. vyšli jsme od dvou
duší a kusu parmezánu, hlad postuluje
120
indiánské léto, po celanovi
mlčíme, a přes katalyzátor strachu
jako ozvěna. laskavá ondatra nabitá el. peřejemi
— je smrt v naší lítosti, sníh che guevara
když štěstí přeje i chromý spěje. řeky
zrazeny, zplozen člověk. šťastný precedens bez výkresu
jak vážka, editor humbuku nad vodami
mlčíme, a přes přátelství s genetiky —
potěmkin pracovité statečnosti in memoriam
létu láme vaz špeh babího léta
pomocníci, po celanovi
121
o geny člověče nezlob se. mariáš
o dynastie mraku, který milostnou závratí. postupné
slunce nebylo velkým říjnem s něžnými
vidlicemi. jsou knihy, které ztratily
chtíč a rutina revoluce, obraná proroky o kapesné
— oko zvěře, které zákonem tisíciletí
četl jsem heina, jeho kosmopolitní
romantismus na vláknech medúzy, kterým
jsme říkali chromozóny
my o vlku, po celanovi
psi jako země. žárlivostí brání
svou dementní nezištnost. udělejte místo vlku! —
mezi zcepenělými zduchovněl
— kupírovaný vápnem uršulinek
páchne tlustopisy a farskou kuchařkou: jak přežít —
psi, které osud zamíchal do kancionálů
jsou vlky mezi námi vlčaty —
venkovský voříšek ohlídá dům o tisíci patrech
člověk sotva vlastní myšlenku, cvak
122
123
aj to bude švanda, po celanovi
říjně rozohněna, jen fúrie netaje —
z lačnosti. objeví se zadek, jakési glisando
— uteče době? haraburdí svobody
přecpaná k prasknutí, dovede pohoršit
cellisté z konzervatoře měli pocit, že se vyzná
nejsem si jistý, je to početní rébus
spíš kolekce, rovnou z autobusu
k pokladní hodině. byla celá rozrušená, že kyslík se ptal
kolik se vede dětem. dnes myslim makal
124
k donu giovannimu, po celanovi
mozart žil hudbou, sexem,
kulečníkem a matematikou. don giovanni
donem giovannim. tedy —
— předhistorie skončila? kdo umřel
a je po smrti. zerlině opatrnosti nezbývá, kámen
se hnul k horákovýmu statku
v praze: v krabici na klobouky, hudba
desatera. neónové nezabiješ jako světlo věčné. jen
věčnost bez života? a něha, bez italštiny —
zde na stráni, po celanovi
125
zde na stráni, šípek v uniformě
červeného kříže. je po válce bůh v nás škrtá
sirkami o statečnost
— prská hlavička za hlavičkou
jak pálíme listí jedné celé poloviny přátel
zde na stráni, kde šípek
být otužilý, být lépe trénovaný
když není na vybranou? nespavost určí
nesmrtelné, i hrbáče v hrobech
na zámku, po celanovi
na zámku, kde čas je k odposlechu
a ne, aby se naplnil skeptik, prožraný
pravdami jak nahými chlapci
pupeny podzámčí ryzce pracovní,
tasemnice. antedatuje, aby vzhlédla k nebi
skočí pro pírko do vývojky
— z rozpravy býků aventina na
vedlejším statku: žít ještě tak dlouho jak
dlouho budou žít naši epigoni
126
127
zámecká zahrada, po celanovi
list po listu, listí. jako když spustí
alexandrovci, a jako by ztratili nervy. stromy
přátelštější, jejich jištění
— oka na kaštanu plná zájmů, ptáci
zlo není věc vkusu a nespoutaných potravin, a
dobro z někdejška, nepojmenovatelné
plete se jim do cesty, listí
list po listu, člověka po vroubku a do sytosti
jen květinám nadbíháme marně
128
zářičí, po celanovi
být vychcaným bohem ještě v tomto
století, obrazovka dogmatické pračky plná
zlidovělého prádla. vlasy, kosti
zženštělého hranostaje. systematicky
mohli být. barbarem, nomádem, stylovým kristem
zhloupli mezi rusými hroby
— nevraží na život. na sjednocující
hrdlo věší pytel naší sobeckosti, uchvátaně —
poezie je politikou instinktů
zřícenina šelmberk, po celanovi
129
staromódní křesťané, takové vídal nás
jen bůh. člověk se opře do pedálů rtů, a zuby zpaměti
— je vzpomínání, aby jsi vyděsil?
servírují kávu, v nedatované kuchyni
lapkové nohu přes. sejdou se při koních, polední noc
šelmberk, socha svobody. unavená
učí nás žít, konferenční stolec naší
duše s kabaretní krajkou, zahlcený pantátou osudu
horácká suita za ptačí budku, dokonalost
osada vosná, po celanovi
hříšné spojení, netrpí ostatky faktů
vápno, žluč a napálené cihly. vidlemi proti nebi
— osada vosná, kreutzerova sonáta
musela to být žena! aby své právo
na penis postoupila. užasle zíráš po zatmění
nože. nedotknutelné, s prvními
mrazíky křehčí o nenucenost
krajina pod bohy, s borovicovými hájky z hlubočan
ukazují na tebe svým přísným středem
130
131
vesnička kříženec, po celanovi
vesnička kříženec, předobraz mrtvých ptáků
pyšných na svůj choulostivý původ. a živí ve zburcované
podobě, která už tolik nevynáší
— a rybník, jak vytoužené zdraví
ve smrti není nic falešného. jed zaútočí, když se mu
šlápne na ocas. krása se vší zdvojeností
aby srna přeskočila potok, a pošahaná
kde soumrak je litinou a slovo svědectvím, že řeč
promluvila šípky a hlohem rodokmenu
132
křekovice, po celanovi
křekovice, krajina boa po výslechu
aritmetické stromy s vypelichanými čísly
o hrdlo kratší výčepem večera
vztyk! okem šampaňského — jehličí —
k zemi! sladkost bulvy militarizuje svět
odysseův pes zvedá nohu listnáčům
křekovice, liška je dobrá noc
dá nůž zatčenému, alibi tesákům. ariadně
— bezpočet milostné příze. dávno ji znáš
ebířov, po celanovi
133
málokterý život si volí svého rezidenta.
poznamenán dojnicemi, člověk oslepuje býka —
šebířov, a kostel jako náplast
v mrazničce rómský pláč, genius pozdní
gotiky túruje velice absurdní automobil, lesy
kolem ještě uživí podsvinčata
naše bída, milosrdná ve své závěti
kdo s koho. redukovaná zavrať, muži přihrává ženu
— ženě do costa rici, igelitový pytel
jekov, po celanovi
při všech svých známostech pýcha
osaměla. statek sněhurka, sedm trpaslíků
chalup tluče štěrk dýchacích cest
— samota je astma, suchý kašel
přemrzlého hnoje. podlehnout zdravému jako nemoc
z povolání. čirost, i vprostřed kapituly
jekov, ti starší s bohem na lavici
naše děti s čelenkou z divoké trnky, smích a
krev mešního vína. abstinují
134
135
vrcholtovice, po celanovi
kam? na exkurzi do thermopyl,
za přemnoženou smrtí. s ovcemi do vrcholtovic, výsměch
má tužší kořeny a převahu vojáků v plechu
právem bojí se otec vnuků. stáří, chorobná
moudrost pro budoucnost. kdo v životě chodil jen
s knihou zvyká obalu od živáčka
ostrá pastva prořízne břicho bekyni, a
— vnitřnosti jak územní plán. s kopci a krmelci, odtud
kristus. na poště jeho ale mária, s nepořízenou
136
mladá vožice, po celanovi
žena se ohlíží ve zlatě, ve zlomcích krajina
s mužem. znásobnělá zralostí, klečí na šarlatu
boha. víra tapetou, almužnou vážná hudba —
mladá bez sebe. váže se s pískem, učenlivý
vetuje kámen. pískovec náboženství a přeběhlí, mladá
— republika. sborový zpěv masových
konzerv a zelený hrášek, revoluce. před
upotřebením vyřádit. míří do vlastních, je masožravá.
páchne, a nejde o sázku
vitanovice, po celanovi
137
proklínáme živou vodu, umí skřípnout —
předčasně. nepotřebuje nic, kyslík a slzy
jsou dávnější vitality
boží muka překryl májový průvod
ovce, už po prvních taktech. mluvíme o
jiných věcech a myslíme jediné
— poslední večeře slova, z rybníku
vylovíme. už pokolikáté udiveni křičící
sazbou ryb a tenorky žabin.
křekovská lhota, po celanovi
— k přehlédnutí, oko zavržené slupkou
od brambory. krajinka za odrazovým sklíčkem
na klíček vítr, sklíčen sám sebou
po prvním sněhu rozkvetlá do takové dálky —
slepota, nic netělesného. vedena lesní cestou k
pohádkovým měsícům, apríl
co žádáme, je odloučenost. chtění tam —
toho světa vychází rovnou z předpeklí. k jeho
dovršení ani šroubek z naší rovnováhy
138
139
busem do tábora, po celanovi
který maďar s nahozeným knírem? na blesku
vaří rybí polévku z mračen, to je přítomnost
výzva, jak stavět nářky na březím balatonu
k nečekanému a do omrzení sváží auty
nepřetlumočitelnou půdu, aby snad svítání. i
bez svobody slova, a ve svárlivé pouhosti
— jaký to život? když mráz cirkulárkou
obyčeje, kde strom plivá do koruny a do dlaní
bere chléb, který už vyšel ze školy
140
bendovo záhoří, po celanovi
kdo z bendů vláčel hudbu do záhoří
která už byla vymyšlena a třeba ji zapsat?
ale jako by nebyla, ale teď musí —
— možná osudem, možná jen pronájmem
když je člověk sám a ví to tak jistotně
jak rozkrok. toho místa —
hromadíme zeleň, aby uštknula rez
a lásku nasrat, aby její opilost nebyla jen
po domácku. jak nůž v láku —
lomná, po celanovi
141
jsou lesy padoucnice. a byly bivojem
vlastou, v úplňku šárkou a mezi válkami. s čely
zpyšnělými, ve kvartetu s janáčkem
— byly věrolomné a pošetilé. jak mlíčí
jak semeno. vzkypěly, když těsto bylo venušino
a klín hostujícím stromem —
gójové. — i ubitým naprogramovali pogrom
dnes nemůžeš bez pokrývky hlavy, bez skrývky
je lomná, pařezy šábes čepicí
ves pohnanec, po celanovi
když tělo mluví ze spaní, strhané
polomy sebe sama. vivat maria theresia! už
mezi koleny začínáme nechápat
— a když vyteče šípek, pohnanec
v zohyzděném zúžený prostor, krom ticha snad
divokost. les vykácený vzteklinou
liška není vůl, nevejde do člověka jako
výlučnost. tak se nechlácholí akty! až osiky
budou zírat za své plagiáty
142
143
obec krchová, po celanovi
ta voda musí žít, máma.
mytologický čas. směje se na ni, jak nůžky. a
kdo sedí u stolu, je poutnická hůl
— cholesterolu. a všechno co splývá s
beznadějí, s citem pro originál. zdraví, citlivé
jako umělec. kdy se prezentuje, přelétavý
jak zmýlená břicha. krchová —
dohady mlčí, fakta můžeme snovat. víc mrtví
polucí křídel, interní na podvozku
144
neústupov, po celanovi
odskočit si, přijít o hlavu a čas. ka-o-lin
damašek hlíny. v našich ústech už nevychutnáme
její nahotu. strach je aurorou — i
z rukopisu. když postel štěká za vraty —
vznešeně prázdná kulatina. v tom lunárním lese, kde
smrt je neproměnná a stromů neústupov žil
— vždycky se mýlíme, bodře o budoucnost
a mladší než ona. nutí nás, v nás aby skoncovala
jak ta fena, v rafinérii mordy jen přítomná
popovice, po celanovi
145
pryč osud. gesto chybné, ovčí z popovic.
povalené v kopcích, její struky brzy zrána
místo cigarety. čas bez filtru —
— přestane běhat za tebou. upřímnou soustrast —
dny kratší o noc už odpoledním šlukem. a osud bez
telefonu, jak kočka v poli
její dávno mrtvá myš. a musí si hrát
mezi milodary je kanadskou bruslí. buli je odtud
švihem gretzky, očividně bůh odtamtud
lhýšov, po celanovi
mráz se záměry a sníh, pancíř nuly
je opačná sama k sobě. jako hřích blanokřídlá
mlha, ražená jeskynní prováns
— lhýšov. ti kdo oddalují zvěř
a lámou pána v křovinách. jakož i my, způsobně
buněční. štěkáme ze svých cecíků —
obětina, po obou stranách silnice
odnikud tam, v říši člověka taxislužba a ty —
skrz naskrz, velebný ztrátou smyku
146
147
hlohov, po celanovi
nepřítomny. jako by ti na zemi
pozapomněli. nerovně, exil spárem léčí luňáka
balónové létání venkovskou duši pneu
— kde jsi usnula? směšná přání
zadrhla kurážné stráni. voraři trávy, sršání volání
o překot s motorkou masivní klenby
vysoko přítomná myšlenka, rozbušeně
stoupá pro chorobu. a ve sklence likéru hlohov
temný a provoněný zapadající povinností
148
šlapánov, po celanovi
odjakživa. pozemské spřeženkyně
dobrotou břicha, železná růže sépií rezu. se otevrou
— plná přítomnost, vysiluje dítě
a muž na tvém rameni toliko
špehem. šlapánov, krahujec za zobákem.
prozřetelná kořist dělitelná poznáním
sám, jak vdaná žena. na ohni praská
korek zbabělců. při hraně šťastlivcově
podvojná sonda pro její návrat
vlčkovice, po celanovi
149
náhrobní mráz, pěšákem bourá vlky
na vlčkovice. auta holátka dopípala. jsi katolík
jen přes důkazy. kříž kostry —
— stavebnice merkur. brání svá hájemství
pro nás je v pánu. od myší díry k soucitné lampě
a smrt jako matrace, ztloustla a zdomácněla
za soumraku cibule a česnek, cancy jejich
pastvin. jejich dvojaká trvalost. v plamenech
chorály jídla, na zemi mýdlo bez milosti
mouřeníny 1 km, po celanovi
bicykly myslivosti, sousedé vyrážejí na lov
z křídel je maso, ze běhů zběh. omáčka z mlh, za
jakých zcvoknul komisárek homér
— mouřeníny, nepatrná grimasa. a hejno
ryb modlí se šupinami. k dokonalému háčku v ledové
drti bezpodmínečný vrah
sova, pas do ráje. zajíci sotva okusují
srdce. vymiškováno zaběhlost vykouřená bobky
fedruje lomikámen krajiny
150
151
otradov, po celanovi
událost: usedlost, ropuchy domů
kainova sýpka. křížaly v rukou jezulátka. láce
pro gádže nabrat si šňupavé krajiny
— a keře lísky. jak rozum pacholátka
vyhrkla krev vánoc. nevinnost galvanizuje trest
nebeský vůz ve světnici paragletika
růženec brázd, traktor. zradit jde k
autové čáře pekla, kde jsi. a na celé lajně
otradov. událost sýčků, sýc
152
roudná v lese, po celanovi
roudná hrůza, a hned ten večer
ji sklátila chřipka. přijeli jste autem z prahy
a jako z lípy. čmeláci, letlampy
duha nad vrátky, prťavý osud
šel odkrokovat. ubitá velryba, z kopce tuku
eseři na život levý
civilní štěstí a vehementní moudrost. a jako
— na sibiři: plankton komárovitých rozmělňuje
hlavonožce na sousta a na pomyje
vyšetické nádvoří, po celanovi
153
na věži, když odstavili bohům hodiny
a holubi jako lidé, odlétají na infarkt
a božena z podzámčí —
— ceramica san penis
v utěšeném trámoví vodová malost hajlujících
petunky, potence červotočivých
na schodech tvého sukna, zpověď
meteorologická. je pod nulou, chtěla otevřít ústa —
ale tlama, ovšem a bez vyznání. krvetok
slapsko, po celanovi
kdyby zaplavili vodou, ale jedem
a na slova jako na vějičku, blázen.
provléká uchem krajinu. ale
teprve za serpentinou opravdová zmije
svinutá na břiše bible jak prášek na spaní —
a bude jen o tom
— co po smrti, až praskne váček
pod očima a do slzy sykne hadí hledáček. jak
sama noc před klekáním
154
155
sbohem, po celanovi
mladší žert je smrtelnější
jeho neužitečná počestnost skončila na hranici
vědy. sebeobrana paměti —
— láska doskakující k mlčení
tato třešeň je katolík, zvíře ze zatykače
a učenost židle? triviální
který anděl startuje náš automobil,
když nejpestřejší ateisté vybírají
bohu ze šatníku — — sbohem
156
na břehu třebestovic, po celanovi
citrusové plody ze spaní, astronomie
v posteli nejpyšnější. a nakonec z nich budou
města s kostely a mravy
— s americkou upřímností. jako je řípa
a brambory. země naruby, vlahá představa
slzy rozumu stloukané mléčnou dráhou
taková hovadina, slib čistoty
za vznešeným křížovím, a za tak špatného počasí —
setrvačnost génia s rozkopanou prdelí
hořátev polní, po celanovi
157
koroptev pod čarou ponoru, podzim
skandál už nefrčí, sestříhat lišku na zbabělcův
límec ještě není sebevraždou
krajina v gala livreji politických zpráv
mateří kašička ze starých včel, bída a hranostaj
vysloveně v oktávě s oblázky —
— jsou mužské a ženské, nezaměnitelné
v hubě. a pop nohama, povýšený lidovým
hláskováním na hrdinu, sláv
nosákov, po celanovi
— zase nějaký syčák, othello
v hubertusu. s kamennou prackou přes rameno
se žárlivou kolikou. novátor
pohanského sperma. sníh, balící papír
v balíčku nevěstino okruží. čejka, sdílnější
v lásce bledne. v náručí laskavce
smrt povinná, kypřící prášek —
procitá o půlnoci, kdy knedlíky k milování
jsou mýtus a hlava lebkou zapomnění
158
159
blanice v šebířově, po celanovi
s chudobou na svém průčelí a jako
ty brambory v podsvětí: s námi totožné, nikdy
se nevrátí na náš stůl
— všichni slabikami rodu magdalény, blanice —
voda jedinou kořalkou utopených, plícemi
jsou strach a magistrátní rada —
právem jsi zemřel, právě počat
okamžitě naložen jako dobrý skutek mezi
matjesy v oleji olivetském
160
kroupův zvěstov, po celanovi
když ti vyplivne motor a
vzdělání je k popukání, teprve bezmoc
nalézá druhý konec země
hlad prosperuje, déšť zveličuje
statistiku tabákového kouře. oběť — to nemá
břink. a vztek je kráva
— přežvykuje svůj slib, monotónní
jak klimbá na stopce kdesi pod bohem. je
bez pomníku a není buzolou
žinice, po celanovi
161
krajině: vy nejste vlastenka? —
ale ano, unáhlená. — stromy, které si tu hrály
zestárly v buržoazní dívenky
a lípy bezdětné i po mnichovu
— krajina pro malíře: nudit nesmí nikdy. šílenstvím
je každé umění, míchou romantika
krajina: kdo žije ze mě, je po smrti
život o stupeň rychlejší než štěstí, hrůza technologie
pod koly lasičky. hbitější, snad jedovatost
libouň zimní, po celanovi
po sněhu tavený sýr se
šunkou, slzy jsou pěstičkami andělů
— chodějí uždibovat
vyšlápneš měch krajiny
a varhany sobectví jak sobi. volí
prezidenta z mlhy a obročí
vločka je vrahem, vánoční
zločin mlčící většinou. odkud potom
krev s bílými vlasy —
162
163
lavina, po celanovi
někdy brnkneš o cembalo, lavina
horské ultimatum: tatry na cestě do dakaru
poloosa lásky zkorumpovaná
venkovskou porodností. i kdyby vyvraždili
třetí svět, kompoty za dveřmi cely jak vzkříšené
ovoce. kdo na to má —
přirozenost, je knězem laviny
— bůh ví, jak dlouho život, když domorodá píseň
kmene válečnou — abbého pohlaví
164
projíždíme noskovem, po celanovi
každý sníh je nový sníh, činorodé
moře. pokud jsme nějaké měli, s kašpary
dálek v laciných programech
otevře ti srdce, a v jednom kuse
kokrhá: zvětralý, jedlé listí se nepohne
hmyz se ti vysměje
— co víme o člověku, každý
rozum je nový rozum. zapomeň, že jsi
řekne, muž a žena jsou sníh
s kopce do odlochovic, po celanovi
165
krev, nejobnaženější bezprostřednost
právě že odchází. krajinou, kde uhlí přesličkou
a nehty žen, křepelky —
— v půli myšlenky, zdymadla. krasavice
hrůzy přibité na žerď, lidské maso uloveno na žert
žil byl s revmatickou duší, dubliňan?
lidi, jak vy to děláte? kukačka
v árijském bouráku splynula s vašimi hnízdy
žíly vytržené ze spánku, živly
archlebov, po celanovi
život není nikdy dost
talentovaný, aby si znepřátelil smrt. a sen
jediná nezaměnitelná skutečnost
— rybí neteř. ve všech mírách
plody hrušní ohrožují stabilitu hřebce
důvtipné, v dutých kostech útrpnost
zrají tragikou poklidu, rovnovážně
diagram tání a tětí. ve vteřině uchvácení
zlomek prostoru ze starých knih
166
167
nás míjejí. vlastním neklidem i božskou
hluchotou bytí, po celanovi
spiknutí hnízda je vzepětím horniny
nadešlý čas krvinek pak nejhmotnější zpěv
neúplatné okno dravce vystaví účet gravitaci
ženy a ptáci dorůstající logiku snů
spřízněná s obětinou lidská strofa, celou svou
bytostí z pradávné zvířeny: na jezu —
látka zvedající hlavu spáče
bdění, a s vypnutými světly naše dospělost
— snadnost čepele našimi prostředníky
168
chryzantémy, po celanovi
k. o. na život. hnůj odezněl,
nedojímá. stárne cestou, jak v lužnici lidová píseň
všehomíra. vezdejší pěstovat pouze
jako drobnokvěté, páru nad hrncem
v blízkosti pólu. pěsti kydy, pesticidy: refrén
z kohoutků kape hromadný vrah
— když bylo chryzantémě osm týdnů
a začala o jezuitech, spálil můj švagr knihy o zemi
bez manifestu začal orat a sít.
white bouquet (bílá), po celanovi
169
táhni, se svou staroměstskou věží
oči toho kluka jsou čiré, pšeničná zrna deskriptivy
slepé fušerství, pro mechanickou výsadbu
snad, pro hypnotickou dekoraci
vaše hůl hrůzy, pane. znamení času pokryté
vraky penicilinu. odkud emigrovaly?
— chryzantémy, poslední začaly s modlitbou
moje milá tvrdí, že smrdí. jak buzeranti, obrábějí
nebe jen pod záminkou. vůní k rozlezlosti
promenade (fialově růžová), po celanovi
na cestě k marsu, stejně na cestě
k marii. vyprahlost boží kůží od slaniny, a
na špek naše neztišená volba vesmíru
otlouká člověka pažravostí. podobně snowdon
(bílá), s pery tělesnosti. vrací mu odvahu
bože, nepřilnavou na mastných čelech
— chryzantémy, paty andělů před pedikúrou
jsou trusem nebes, láskou sžíravou mezi šarvátkami
(: matka) vyzáble lidoop, napínán na požár jejími kosticemi
170
171
james bond ( jasně červená), po celanovi
za hranice — na hranici, u kůlu lidský
hlas. žhne tam, kde požár mlčí. při sčítání výsostný
toliko bůh, rohatý jak stepní ožran
neřekli jsme povzbudivé světlo
zvětralé zlo tezí i lavinou. psi chryzantém obracejí
boky svatyní, proti nám. plstěným a z celtoviny
— chryzantémy, zobák jesetera cituje v jobově
knize rovnodennosti. táta: než ti naserou na hlavu
vyprázdni vrcholný jazyk vyprávění. cvak
172
jacob layn (červená), po celanovi
kryska chryzantéma, blažená na zemi
na nebi nedozírná. embrya štěpí rozličnou širočinou
génia perutěmi ze smrti ze dvorečka
rasa ryzí, vytloukaná už pod planktonem
strázeň přijde k duhu, až duha odpadne jak libové
z majestátní krkovičky a země odkryje zemi
— onehdy bratr smích, s buřinkou na kříži
s chryzantémou v klopě: řazené mají parádní
trpělivost, s lidským olistěním —
billy boy (žlutá), po celanovi
173
pak se květiny chopily moci a
prorocky do klína. v tom tichu habánských kasáren
rotný srdce vytryskl na božské v nás
odměna, již udělují z nedohledna dávným
příčinám. květiny ostrosrsté, shromážděné pod čelem
jak let, jak výduť lupy a zabydlený den
— v pochvě a na počátku, slovo chryzantéma
čtenáři práva znají dobře život, licituje sestra
ovšem, ucho se utrhlo. jsou střepy pro budoucnost
odrůda fairie (růžová). je ranější, po celanovi
mozek je náruč s narcisy a bůh
růžový. ve střevech není, dlouho kopali do koulí
až země skoulela se do smečky chryzantém
a otčenáš, studna nabraná na spáncích
než duby rozeberou na rovnice a žluté listí sojky
neukápne zpod víček
— pavlov měl pravdu, sliny jsou chryzantémy
vynutili je ptáci, aby neutich : bratr jiří. sám, jak
špejle jitrnice. a zeměkoule hustý prejt
174
175
orange westland (bronzová), po celanovi
pod blaníkem, nacucaný jak obolus
olymp na chryzantémách kruhů, odvážný ob takt. když
dupou pecky slivovic po našich hlavách
jeden nakoupí popele pro živého
jak si lze ržát, zády k osudu na vratech vesuvu
klíčem je klíčová dírka. jizva
— z jizev olympijské kruhy chryzantém
vnitrozemí lepí oceány, černozem etnickou košilí
co neslepí, je popel barikád, potěmkin
176
refour (bílá), po celanovi
ve vysokém těhotenství bílá z lidu, bílá
je slyšet kvákání andělů, lidský potěr. nemožný a jako
doma. než paměť zacvičí s pulci, výhrůžky?
— vyrovnaný vývoj, úbory sasankovité
v bartolomějské je převeselo, polka jede. polka, jede
nemanželská pod prsty pianissima
být ještě z mrazu a krve, chopin uchopený
ale duše je chryzantéma, vrátí krysu jalovému příboji
ženu panně s prosolenými ňadry, chlapi z hor
escort žlutý, po celanovi
177
— s rozpuštěnými vesly atlantiku: ti
báječní vikingové! a zčistajasna grónsko, chryzantéma
severu. nadměrná láska její pátou kolonou
nezávisle žárlivost, mozol hrdiny na pěsti
veslařů. dělej jen svý, stárnutí je lež. duše utužená
alkami, zjevení na veslici
když stárnutí jako dědictví, niterné
vyhnanství. ale moři není co závidět. a její chryzantéma
jako každý zoufalý talent, masakr je růže
neil zwager (sytě žlutá), po celanovi
— a rozhlíží se kolem, kolo chryzantémy
skřipec pro sabinu, už s větvemi potomstva a
následnou kaší. v husté kštici rozmrzelost —
kdo žvýká maso impéria, jak koleso
zemřelých přezvěst tvůrčího práva. beránkovi
vyhnancovy kosti, bludnou ze sochy čel
každá záhadnost rosou chryzantémy
její elegantní šrouby jak pecky mandlí, hořce a
důkladně stahují rozbité huby výrostkům čech
178
179
bronze bornholm (svítivě bronzová), po celanovi
má ji, místo chryzantémy. než ji
uštkne dechovka posádkové odrůdy. otřásá
rameny, ale sníh by jí slušel
— co s ženskou, která jako smrt
a chryzantéma, dobře vychlazenou márnicí. padne
do rukou gaunerů, a zvěsti o
jejím životě: všechny obráceny nerudy
jak teorie umění. dokud byla fit, a její
zvířátko vyvářelo petrovským —
180
dark lapana (svítivě tmavě červená), po celanovi
člověk začíná vejci na špeku vidění
bůh s ležáky, s krhavou tlačenkou večera. předmět
doličný — pěst ve zpustlém žitě není modlitbou
— smiluj se se mnou. průkazný stonek
chryzantémy, tudy a obstojněji předešlí. bezdrátová
lítost a bezdrev, vzdor nihilisty —
volská oka chryzantém, oči podmáčené válkou
úzkokolejkou do nebe, které panorama hradčan. a svatý
vít, svátý ze strniště rovnorovných
pinklea (fialově růžová), po celanovi
181
v pasti motýl, motiv. avantgarda
ve zkumavce. zchromlý kov se mění ve zlou zeleň
se zlou jesenin v mosazi, chryzantémy
život je v mládí, nemožné nad mrtvým
to zákon tvrdí, že každý sen assessorem a kanibalové
jen zarytějšími jedlíky — maso je
z králíka, hostům s praštěnými broky
— vypadnou z brokovnice, a jak chryzantémy. pyšné a
bezcitné jak opak. opakem stáří je neurčitost —
white spider (bílá), po celanovi
chryzantémy, jen nebiřmované s námi
v rovnováze bosé tělo pohanství, kosmické džíny. a
slzy mauglího, pokládané málem za nedbalost
zlomeniny ráje napravuje vlastní peklo
šlechetné knihy vnuk ze záchytky. vesluje v hoblinách,
a proti létům osiky — osip
— mandelštame, chryzantémo. než vyšlo najevo
že ty a ti, hřbitov jsme měli za abstraktní a smrt
básníků přirozeně za klády, plavené voraři úžasu
182
183
salmon delta (lososově růžová), po celanovi
všechny chryzantémy do první linie
muži s bodáky na bodáky chlapů, chlebnikov příčiny
s poštěvákem jazyka, účinným jak drenáž
smrt vyhlíží jen schopné jalovice
dráteníci a mučedníci analytiky přicházejí po svých
křivdám pistole stříkací pistolkou
— jako by mluvit pravdu bylo zjevením, psát pravdu
nadživotní recenzí. pokořte chryzantémy, neubližujte
jejím květinám! sedí na hrnci, sedíme taky
184
evely bush (bílá), po celanovi
žít navěky ve vaší smrti, erotické
— je vyspat se z ní. ne sen, vejce chryzantémy
obléká úžas. ale dost těch srand
ze skrovných úspor zázraku možná
stačíš na neprůchodnost střev. tvůj smích je na omylu
v ráji dnes zpovídá zelený zákal
a jak idioti štamgasti traktátů, o všem —
vypučeli v papachu, pro jakou koňská hlava málem sotva
snad. a jako kabanos naše doba, ham
yellow horim (žlutá), po celanovi
185
jaro, nešlo by to prostěji! transmise
na vodě, chryzantémy. pod hladinou skříň, truhla
nemusíš ani ulehnout, jen každý zvlášť —
stínem slzy je pláč, sítem pláče
náš živoucí čas. zuříme, abychom nalovili. kňučíme
když neudáme. vinné slovo řízeným
výpěstkem chryzantémy. štěp andalusie
jižních čech. rybáři na třpytku, smrtelným na lůno panny
právě oni, v lhostejné budoucnosti — ony
always pink (fialově růžová), po celanovi
chryzantémy, konec detektivky. řekni jim
že od počátku, že moudrost přichází zrovna. jak moudrá
smrt — franta bršlica umřel, už zase ví více
přesvědčují nás, dobrotami pohádek. jak švihák
fernet, taková chryzantéma ještě udělá pomyšlení. i
živému sám autogenem v konstrukci gullivera
— ještě se shledává možným. ržá, aby to
co odfrkuje železo do dírky po nás, nebyla chr.
a dírka mešní, protože toliko vid
186
187
sunny mandalat (žlutá), po celanovi
chryzantémy osvobozují domácnost útržky
rozhovorů, chtějí vystěhovat: trhliny dotěrnější
dojemnější, více méně ty. lež
— přijde si pro tebe. země je tvá známá
děti a krysky opouštějí schodiště, schytané sliny
ústím chryzantémy nad vltavou
kdo nás zatvrzuje? že každá možnost je každá
rezignace, že pod můrou visíš jak na rogale. přešlap
představ půdou pravdy. div ne, proto v doskočišti
188
red torch (smavě červená), po celanovi
je trvalka, je invalidní chryzantéma a waterloo
jejich překladů. co do slov, to do vousů vlasů ochlupení
a oholit se, jako se vzdát. k nevyléčení
motor, když volá o pomoc a nafta široko
daleko už jako acylpyrin. kopřivy nemají duši, pstruzi
jsou spravedliví. v našich potocích pstruzi —
kde jsou, ó pane. a chryzantémy, jdou
po nás, ve svátečních šatech. duha? polib si prdel
kdo našel, je druhá, cvak. neshledá se
el cassa (bílá), po celanovi
189
— kdy klíčovým průmyslem
jsou terminální poupata, kdesi
tu tála
chryzantémy fňukny
hlavičky, pruhované duchny. pod
hlavičkou hřebík —
v krásných hrách
na polici sen. na policii koudel, fakt
z cukrových vat, wattú
hostess (fialově růžová), po celanovi
přechodná hlavami od lipan, chryzantéma
vrací se na ungelt. k rekonstrukci proher, kdy špína
a zoufalství byly ještě užitečné
— vydat se na milost, ústa vratce
a už navždy zipem minula. s prvním závarem
shůry: zborcené hrůzy graf
lasice vypitá chryzantémou, umělá ledvina
křečí zapředených: úlovek nulové kosti bohorovností —
zimbabwe odčerpává z bělošských jiter
190
191
luv (fialově růžová. není vyobrazena), po celanovi
veseleji už jen měď,
potrestaná mužnou patinou. a její sdělnost —
domestikovat tvé kozy, chryzantéma
— spásají mezikruží nad jekovem
krev není sponzor, nevytlačí smrtelnost vahou
svého osudu, je v ofsajdu
sedlačí sudlice husitů, vejce
křapky. fontánu chryzantémy dočurává
nefalšovaný chlapík jugend
192
puritan (bílá), po celanovi
tvým součinem, ne součtem
dvě chryzantémy, dva obědy. nikdy
mouchy, dokud z nich nevystřelíš
jaro. car petr mezi klíči
bohové ve svých norách. jeskyňka žahavá
dávit se tvým východiskem
— velký zvon ruštiny
hraje si na ovečku, cvak cvak. než psi
vyžerou ovčinec lásky
miros (růžová), po celanovi
193
jak v létech kosům a šedesátých, v úlech
chryzantémy včelky mladušky, dělnice marušky: zlín
pyl bych, hučí v klacku bycha
a mateří kašička národy k sobě
jan ámos se školičkou v zeleném antonu orbis
pictus. sou, to je nadělení! —
— levici kacířskou slepici, pravici slepičí
bujón. ono ona on maggi par avion. ve vývaru noky
chryzantém. my s nimi, se slíznem
sam vinter (bílá), po celanovi
vlci jsou beránky doby,
chryzantéma umíněně zvěrokruh. geometrem
skalní ortel, jeho suť
— žal vstřebá. země česká
seriózní hudci, domov můj. sypou se
z úlů, rovnou med
beránci jsou vlky geometrům,
chryzantéma zvěrokruhem suti. žal je ortel
sever proti jhu —
194
195
yellow snowdon (žlutá), po celanovi
krása nemůže být stavbou
božská makrela otevře dvířka na
střídačku, v levoči
kde svaté dřevo důstojnou zlobou
a božské podvazky tvých nohou, kavky —
jsou ptáky od andělů
— chryzantémy, při vědomém pólu
duše pod vodou. nad — k uomo qualunque, v síni
dlaní saň jak sáně dědicovi
196
orange bowl (oranžově růžová), po celanovi
vašku! prodaná nevěsta, koktáš jak
větvení. bajonet holátko, stonek chryzantémy futrál
smrt hvězdicová. jak jízda —
na židli k oknu, okno na patře
v mrtvých ústech mrtvý pták, intimní osnovou
umění polidšťuje opilce, prý
— ten kompaktní smír. nábytek na
pastvě, v úborech strach. poupata možno vyštipovat
nijaká chryzantéma, pečlivě rezignace
konečná chryzantémě, po celanovi
197
dohoda plná jablek, když chryzantémy —
jezuité hrají divadlo. posud nikdo neviděl takový mord
— na moaré knoflík virus počítače
zestátněn proletáři, svět kněží lesa
lidský tvor, a lužní. něco iracionálna, shůry do zotavoven
nabíjen. já už jsem starý chrup, z
nažek tance banky krevní, rodem bližší
uměnám. a vnořenost, je oknem bez svítání. prochladlé
jak kusy indiánů v miskách chryzantém
pití, po celanovi
pití je pozemková reforma duše, je
bezpodmínečné a je pitím, immanuel kant vystupuje
z kočáru, v ústrety její kometě
kry osudů v korytě řeky, jáhni
bidly. ještě nejsou vírou a řeka svěcenou vodou
pití je řečeno, je modlitbou
— o minutku později než život
vypil pluh i s mlékem, bič je vzpomínkový
čehý — aby vyvolal vlka ke zpovědi
198
199
rozdílně střemchy, po celanovi
domácí kutil husita: 1. do válečného
vozu vyřezal otvor, 2. postavil na čtyři tábor
3. do kohinorky jezdí busem
člověk ubohý: od pasu nahoru. ale
jaký rozdíl mezi lotry kříže? džentlmen ježíš —
v naší branži se platí kopiemi
originál není než polehčující osobnost
— příteli. krev neprchá, taje. jak parfém střemchy
pod veřejným nebem rozkvétá latrinami
200
v manželství ty, po celanovi
a jde-li o zvíře, jde i o lásku
v tajemství netknutou odpověď předchází
infanterie mýtů. v manželství ty
— jakého psohlaví? o dvůr dál
pukl býk, stejně středně nafouklá jalovice
každou bezcitnost lemují stromy
ne jednotlivé slivoně pekla
v okamžiku smrti je opatrné být matkou
i početí může být trestem
sobě vinobraní, po celanovi
201
— napiš něco normálního! ale
to bych nemohl psát o sobě o tobě o nás
žít na jehlanu taluty, kde o
smrt pečují sarančata, geometricky
dostředivá. — na sýpce, když odřezali viselce
je každá vina braním
polím praská kůže, srdečně na komoře
a cesta, euklidovou větou. z bylin kyjevský černobyl
odnikud kam, meditují meliorace
diskobolos. smrt otce, po celanovi
zemřel pětivlasý, a jedna moucha
jak pecen chleba, váží studuje okorává
život nemlčí, chléb nejsou slova
— naděje, klinicky vzato (otec)
je vačková hřídel, v lázni rodokmenu funguje
jak ortel, a ortel neumírá
náhlý večer, rozprášený dub
krajinu zhoupla vesnická tancovačka. syn tvrdí
že disko. otec, otec už bolos
202
203
s televizorem do janova, po celanovi
smrt, stále ta divoška jaja
parkuje v našich srdcích, bezostyšně bezpředmětná
přejedeš zajíce, sofort. co si počneš
s jeho diskrétní svobodou? —
zřejmě klobouku hůl, slepýši blahořečeného jedu
holoubek je prací sůl, volba sophiina
— kdo udá pomstychtivé pravlasti pomsty?
v kožichu železných pilin lyrická blecha. svítí jak
nahá prdel, je soudružskou ucpávkou pekla
204
jsi, po celanovi
jsi nebe františek. noblesní poťouchlosti
prší, plutarchův vůl se žalmy z overalu. prší
že nic mě nenapadá, smrt nikoho
maso ať bourají revoluce. konvice
uvedla, že možná hmyz. hmyz fňuká, když nemůže
do průvodu. ty ses nám utrhla
— prší. sváteční je pod pultem
svlékáš se v krabici po bonbónech. a máš ji, jak
tečku nad i, ani s tvrdým jsi nechybila
jsi, po celanovi
205
namísto zpěvu: ojeté gumy šestiválce
svist ponížených. kdo bude povýšen? o smrt
levé přední, rojí se proč já ty
pozřetelní jsou, prozřetelní
sukem dokladují úplavici dřeva, hřivnatou
pokorou. a to je chyba
před strindbergovým pokojem
žert nepatří tělu. na celé hanbě snad ohanbí
— rozcupuje tu drachmu, pozemskou poplužní
jsi, po celanovi
z našich chvil v nose: za letkou jeřábí —
na bohy žárlí máslo gravitace, na smrtelníka příslovce
zeus, spár. je šperkem na hanspaulce
achátem mateřským nevraživost zahrad
a jako dlouhý nos moje cesta okolo pupku světa
z klína už dvakrát červotočivá vpravo
podél zdí pivovaru stehen
— šelmám je žárlivost palestinou, láska plastikovým
květem. bij, dokud jsou zdravé —
206
207
jsi, po celanovi
jsi, purpurový šváb je rozpustilý. v
korunách stromů roztahují nohy andělé. strawinski
a cappella pane pévécé zahálky
pane nádhery rodinného lesa a vytlučených
paroží. soucit posílá živáčka pro pastora, a sen
je statický, a není než nemrznoucí kapalinou
— starcův smutek, ten hrnec bez uší, ordinuje
zvěrověstům cirrhosu fy sibyla, abychom už byli
bizarní v rozumu. jak rozdávání, pane
208
jsi, po celanovi
jsi. na slupi rybník, kukaččino vejce
postaví na špičku wasermann veřejného míjení
— viadukt ráj peklo, a pokud v neutronu
neutonu, jak v ropuším blátě, budiž
úroveň her měřítkem hor. mnozí velce moudře,
neschopen zmínky, program propasti vstupuje
do oka: věčnost osobně, muž žena v dopravní
špičce, v trávě dvoudveřová kaligrafie roztřásla štětec
noci. silnější mizérie, žalostnější kimon
jsi, po celanovi
209
jsi. konec kmitočtu, arogancí
žes mi ukecla holana o rozum. jak v biografu
dělí nás sedadla na vzpomínky
mrtví v nás stoupají, páchnou
nám z úst. ovšem, od zubaře delikátně
k bohu na nebesích, s jazykem
vyhraněným. už předtím řekl a
— nebyl to zub, který musí ven. kleštěmi starosvětsky,
jak vyhynulý druh faraónů
jsi, po celanovi
jsi. dosti dlouhá perioda míru, s náramností
parabolických antén. gesto nemá jiné metody
pánubohu zaslíbená, s dvojitým dnem
— bramboračku noci nepřipálíš
už pramáti eva: paradesantní výsadek, oříšek para
v oříšku náhradní uniforma pro popelku
čas dramatických uměn, bože mužný
sotva vykolejíš vlak s klauny, na mou duši, až za
hrob principálem. ale tak jsem to nemyslela —
210
211
jsi, po celanovi
frankem krásy je cizost. vložena do
špičky je nohatější o kouř, vidoucí o zvířecí
který cvok spočítá její vovce —
s pilou v rozkroku, s nesmrtelnou vizí kuvajtu
linie boha v přesypech, faktické měsíce trýzní
— rychlejší než světlo, šílenství
jsi. pamatuješ popravu pánů, i rozběsněnou
rýži k roštěnce těch ženatých pánů. houkne z taxíku:
dosud činný opičák, až půjde o záchranu rodu
212
jsi, po celanovi
jsi. solventní důkaz neviny
přirozeně žádná cena, hrdliččin hlas. z bylin
rozpuk jízlivý, z lahví propan-butanová
— lustr v tom divadélku sklerózy
skvrna rorýse na pěstěném nebi, svrchovaná
dvě podobné oči, dva kufry pozemského
vyhnanství, kompromitující za dveřmi
jejich otevřenost. hrách, vznešenější fazolí
věčně zelený ve vojanské čapce
jsi, po celanovi
213
jsi. svetr vytahaný slatinami o, v místech
kde. pumy, carevny monologu. rozhodnou kličku
udělat homérovi, jistá nemovitost
spakuj si své paky. literární strojek
na hnojení slangu, pokoutně duchovní hopla. pro
mne : lenin jako každý živý mužský
— událost? konjunktura lásky, vyčiněná
tříslem poválečných vět? zverbován oddenek, čínské
pero pro život věčný, jeho falický růst
jsi, po celanovi
z okenic: okem nic, klisna
zteč samoty se nahne přes stůl: bílé červené
otevřené? pod obojím plnější než život
v době u žáby se probouzejí pávi
v zemi, kde toaletní papír už znamená jitra
pravoúhlé noci! jsou vlasti tajemstvím
— okem nic. vědomí neslýchané, línek
nachytán na udici, zatne na pánvi. plůdek
s kůžičkou cez žal-údy cez žal-údky
214
215
jsi, po celanovi
zavři zobák, co nevyhrkneš
je tvoje, a moje závist. letenka vystavená jeskyní.
příliš pozdě, s porozuměním ficky
pro lodní suchar, trvanlivý. podezřelý
v slině velryby, v zubech plavčíka prošlý kurdějemi
— kurdové: se našel, neshledá tě víc
jsi. posmrtná plachtovina, živí
přes palubu. tělo pro encyklopedie, zrazené v čase
zrozené jako záplata na pytel mystiky
216
jsi, po celanovi
dva, spřeženi převodovkou. příslovečné
určení místa času žádosti. spádový protimluv
— nebýt henleina lásky, pod korou dubu
bylo možné se bránit? —
posedím při omylu, jak to máš ráda. les
vzpomínky na orbu, mudrc je
předradličkou. zaměnitelné cvaknutí
mrtvoly za světlo boží. a jsi, mouka polohrubá
sťatá falešnou plísní o míru, cvak
jsi, po celanovi
217
je smích, aby nebyl pláč
je obvaz, aby rána pozůstala pokrokovou
je šev, aby jizva ve střehu
a krysa ve výstřihu kuchyně
v hlubinách hotelu jitra dosud večer, vyhmátnout!
kost pečlivá, jehla spona ohlasy býk
— jsi. až vyschneš láskou na
biblickém mandlu, a méně bude více vyrozuměním
že vejce na turbo a penis sporožiru
jsi, po celanovi
jsi. dobový svár na blatníku strže —
bohový. sblížíme se při transfúzi, injekce sutinám
plomba hlavy podebraná válkou, postel
cibulí. krvavé zaštkaly — jan huspenina: ven! země čestná z ohnivých kol. turista
salám pochlebuje uherským. a pušný prach
jak regenschori, hudba odborů. řeřiví
nauti, z překližky dálka za každým kilometrem
— kdo s láskou naměkko, rozprášen po hřebčinci
218
219
jsi, po celanovi
přemyšlivé ano. i obchodně
zdatné proč. máš nabděno, a noty jak řetěz
u bicyklu, tesknotou rychlostí pádu
— kam s nasyslenou krví, když veškerý
život při odběru? nezvratně sonda pevnosti. terezín
svět vymiškoval boha, komanduje optika —
každopádně. na parapetě vyprané kecky,
holoubata. vypadnou z okna, vyletí z paměti. což spolu
souvisí: žervé něha a pronášet rozhodnutí
220
jsi, po celanovi
jsi. Ironie tazatele, její tovární
nasazení. z lidu pec, z člověka erbovní bouda. děda
hrnci, kterému je do tance. sotva pauzíruje —
úplněk. úplný za přehmaty, křičí — měla
jsi pravdu: býci jsou nakloněná rovina státu
muleta roh. dávivé pohnutí, a cvak —
— létající ryby, olejovky. krev z olivy
památná svými vlysy v předpeklí. je za humny
rovnovážně s muzeem moderny XX. století
jsi, po celanovi
221
jsi. přikusuješ štěkot vlčáka a vše v
mracích, pokud naslouchají. hrůze je jedno, její
vyklenuté nohy u stolu každého z plodů
— kam posadíme veškerenstvo chápání?
idiot svěží jak zeleň, covímžitých bitů nevinné počínání.
ani peň ani větev neselžou z cesty
teprve plachý chléb ani ponětí
soudí hlad bez vytáčky, závazná tajemství myokardu
prostupují klíčky kmínu, mechanikus spad
jsi, po celanovi
jsi. až sem okresní vetřelec, na
mizině. a zrovna skrz tebe na zatmění slunce! můj
pán smrdí od lebi, je bez ocasu
— uzavřen do várnice, dopraven na hrad
šelmberk. k jídlu eintopf, k smíchu háklivý kříž
noch einmal, lačnost bude potvrzena
dějiny lásky opouštějí soudní budovu
s trestem podmínečným: na mouchy je rorýs,
vystojíme frontu na samohyb jeho letu
222
223
jsi, po celanovi
jsi. frýdek — místek, do frýdku trýzní
cestička. hospodin je z místku, než ten ji vyšlapal —
dnes hnízdí jako kaprál volností v. v.
co nám neschází, je řez páteří
ale páteř sama. co nás přečnívá, vyznačíme krhavým
hadrem. vůli pigmentů chybí vydrž
— řez vůbec, adekvátní sýrům
s uměleckou písní. zkracuje čas, graduje ve vitríně
ve společnosti špendlíků, už po zabití
224
křížov, po celanovi
jednomu není svět malý, dvěma?
stejně na mezi na zambezi v křížově u
thermopyl pod blaníkem. krajina
bezpartijní pod rudou knížkou červánků
— ale kdo vytáhne zapadlý jazyk radním kalicha?
vydušeni na předcích, každý svou konzervou
poctivou. a poctivost je matná, mdlá
aby cizinecký ruch. zvěstuj sparťanským: teprve lítost
ohnutá do obruče se stává povážlivou
jsi, po celanovi
225
jsi. dřevěný schod, švitořící
bláznivou zavařeninou. z mých cukrů jantarová lepkavá
fajáns vlaštovice, porcelán kleptokrat —
poroučejí, poroučejí a kradou. na zvonici
v šebířově, na pásce s nahraným srdcem umíráčku
jako by naše lejstro nebylo tvým listem
— trámoví. Podkasané tiplicemi je pobřežím
koster. vrakem antilopy v píscích namibie, kde každý
dotyk může být i chvatem dantovým
pevnina králík, po celanovi
bratři greta, garbo a božský z hammeln
bratrský dabing smrti kolem kuchyňského stolu. sešel
zplaněl vyšachoval. v uprázdněné židli inspirace
pevnina králík, citlivě v trávě pod oknem
jako primadonna assoluta domorodí bratři. postaví
život na hniličku, vysedí vejce rosomáka
— v železech, se železy. předmět doličný
mixomatóza. ukrajuje z ducha až po samu kost, růstovou
zůstatkovou, a léto: erekcí budiž podmáčeno
226
227
bagárovi už bez bagára, po celanovi
pohnutky smrti vyloděné u mysu ivana
připlouvají posily, naděje scanarel a houfec klisen ze
štábu lidské obrody. život za válečnou lstí —
invaze čínského zelí a východní poetiky
buddha v neoprénu, s kyslíkovou maskou desatera.
ochotní a následní v gumových člunech ochranky
— umírání v dosahu středních bombardérů
jako je slepice doživotním kurem a žena obranná linie
muže s budoucností na marách, s jistou satori při řemesle
228
sršáni, po celanovi
sršáni, úlek hřebce destiluje
strach valacha. valašsko, česnek vázaný do
hlaviček a palic. probouzí moudrost
— mrzutou moudrost valacha, která
koni jirchářem, krajině balíkem sena z erotických trav —
zboje, opratěmi jak smyčkou v
polobotce semetína, kulometná hnízda
vypásaná práčaty horáckých úkladů a domluv —
banderovci jazykem za zuby vsacka
jsi, po celanovi
229
jsi orsej. andělé zakopli o
práh cestiny v tvém oku, sobějasném. tak
vysoko, a při tvém vědomí si
nadmořské výšky ouška —
je každá určitost nulová a ženskost jedna
z osmitisícovek v himalájích. amen
— pravili dva svišti. ten ženský boj!
jak horský kozel: rohy parohy v nebi o iráku
kopýtka modláku předou hraničky chomejního
dialog hrušky, po celanovi
oto, ta hruška má letos hrušky
pravdy stydnou, zločin na větvi v nových šatech
divizny. srp kosák, těžký do ruky
naklepaný nebem pro zemi zbojnou
jak stín dialog hrušky s fujarou, a trávnica žije?
kořen kvete? jeho kostelní okna —
— než boha zamordují oblázky svatých obrázků
hrušky samodruhé, chalupu postavil. co joža? hovno —
vypalované vídeňským a ze slivoně, z křtitele
230
231
štípání dříví, po celanovi
jsou stromy kříže piloty šibenice
když pilou otevřeš léta a sekyrou přidáš věk
zdravá smrt ubere ze slavností žehem
jsou stromy pulci bradavičné i nemluvňata
nevěřící z pilin žebrují loď, z kůry návětrnou bibli
aby trám v tvém oku ráhnem —
jsou živí, jejich baterií až mrtví. a les
— abys olíznul hubu sojce, musí být zobák vrakem a
pohanské bytí el. dráty, které i na zemi splavné
232
jsi, po celanovi
jestliže beethoven a tvých
pět ironií růstu jsou bukem k tobě —
vezmi ambiciózní pilu, abys
v klášterní koruně ne jako závěť a
realitní rukověť. z tvé vlahosti vystoupí,
neodkladně bortící se zvíře lásky venezuely
— jestliže cosi je tvou osůbkou
ve výklenku mého těla, a kdosi ptáci závěsní
kteří otužili tvá křídla
jsi, po celanovi
233
hleděla jsi do mne. skrblický život
pravda, je žádoucnější čekat na sešlost
iluze pokořených sítí je, brankou
stáří, kostra šupináče bránou do moře
— stojíš na kameni, pevná jak kámen. nahá a zvučná
vržená do studny, svobodnější z lun
a můj? co můj panenský ostych?
nečekaně ostřejší, a ještě hlouběji pod kamenem
napíná svaly na prameni. síta —
jsi, po celanovi
rybník prvního listí vyplnil léto —
sklíčenost? cenná lokalita, představovat si náš
souhlas jako zeleň, a se zármutkem
obnoveno. denně, v ohavné paměti
a nebyl to stůl, který prchal z pokoje do jízlivosti
v užaslé péči možné cizinky od diktátu
— vyplouvá k věčnosti, ať podzim
jsi, a se ptáš. jaké lodičky obouvá? jestli také
tak tlačí. a třeba zuté, a utlačují —
234
235
jsi, po celanovi
jsi, po tom všem. a rád bych
s vámi uzavřel vesmír. náhlý večer ztrát
telegraficky privátní jednorožec
— pleť dveří s oboustranným stop! —
jsou víc než jedna: hořkost a milosrdenství ironie
čekat na zradu od radosti je rez —
kdykoliv přicházíš, nevážíš víc
říkáš: než dvojí mlčení, vezmu si smrt. tu v tretrách
s hřeby křížovými, kdy skok už výškou
236
jsi, po celanovi
snáší se papír, list. slova
zahrnula zemi. jsi, přelétavý kluzák
tvůj hlas nouzového přistání —
— podzim, na druhou je opuštěnost
pod nehtem svítí tvé koleno, bílá hostie
čistá úzkost. a možná
chtěla jen říct
že v naší říčce, čas vodu znovu
váží rybami, cvak
jsi, po celanovi
237
vrkáš panychidy, a život fandí
indiánkám. jsi, téměř mladá moucha.
rozestupuješ ve slojích neústupnost tužby —
namísto kompozice lásky, náhražky
orgasmu. bez slitovnosti s dětmi pře prostor rámec
uniforma spí s uniformou, se žvancem perspektiva
ani žalost nemůžu mít, piští
příští úroda začíná hnojem, ty se svým slohem
— a ještě ses ani dost neposral
jsi, po celanovi
spolu jsme dělo. hlasití prachem
pohlavní na dostřel. cizí i svůj, za pecí nabito
o janáčka hrají konfidenti
— čtyřhvězdičkový benzin. k
úvaze hladomorna vášně, na způsob titanu
orchidej, z odnože klan bachů
jsi, jak na rotače volání o
pomoc. smrt se může sžít s talentem
až falešnost unaví vlastní velikost
238
239
jsi, po celanovi
věčná ve štěrcích a suti
dětské sáňky z milosti, abych ti nepřitížil
pijí z láhve, kterou si podřezali
vyzrál třešňový sad, krvácí
skotačí zázrak. slzy namol, tělo ze slavíků. vedle
tvého parchant svědomí, chřest a tíž
— když spustíš předpotopní žilou
rusalky v modrácích, a ruslan na letišti. víc živé
než nádherné, podobné odvážným ropuchám
240
snad moře, po celanovi
sedmého září, regina
víc plout, víc obojího plutí. ty a já
mezi ňadry ostrov ostrůvek atol
— čistá lyrika, je bez brýlí
oslepnutí. bez hornu naděje a motorů laskavosti
důvěrné plachty, ale i ty nadranc
zvedneš telefon. a jiná země, jiný
třes moře, zazděný štěkot písků a vzpomínky
minulost, ta hravá skutečnost k tobě jdu kámen
snad moře, po celanovi
241
osmého září, mariana
omítáme dům. vstříc předtuše malta země, malta
pobřeží. pár hodin keřů agáve
myji ti ruce, tvůj neosobní nářek
— přilétly. a racci, zábradlí času. jaké má jméno —
tvé podpaždí se vaří, má vůli
přes hranici, ten pracující člun dovyprávěný, převrhnutý
sám sebou. vlastenec nad prognózy —
za přílivu jsem červená hruška tvé břicho chobotnice
datum, po celanovi
květák je karfiol květu
šasi šelma ženy, kočičí stránka mince
utíká sama za sebou —
když irové vypouštějí řetězy
vidlemi mytologii kozáků klouzků, krumpáčem
českou uličkou úřadů doloros
hr na ně, půjdu do nemocnice s
nohama, mé staré výčitky, staré okolnosti
— datum je z proležení
242
243
žízeň, po celanovi
když vítr ve skříni
a stinné rty pokoje, ty
za horama za běsy
raději mrtví než cizí
žízeň s otevřenými okny
žíly jak tuřín
jak svratka se svitavou
— co nás zvelebuje: je láhev
denního peří
244
jsi, po celanovi
jsi, veselost proti proudu
levá ruka neví co s hlavou velikána
v komoře srdce: je ukryto
sázíš meandr čip
týmové tělo parmy a řízek dunajce
outsidery šupinatá
bezděčnost, bez mezer
— rybář je trojháčkem samoty, lapen do vrše
se marna rozcvičuje
jsi, po celanovi
245
islám popletl masu hlavu
maso nebude trojčit. a jako nějaký
španěl, kokršpaněl
tvůj metafyzický podraz, jsi
když při dešti zapršíš, je duha odloučení. a její
architektura sotva se svlékneš
fotograf vede do ložnice
z jídelny cinkají těla a příbory rukou
— prostíráš k obědu
tvary sváry, po celanovi
dívám se na chagalla, vlhkou
vidím tě zblízka. a štětec že niterně
vnitroděložně, v stisku
piláte, kam sevřít kolena prchající?
z tvých obou úst chumelilo, pryč odsud s kšiltem
z nářků nezkrotitelný
— a něha: pistácie sváru, slíznu
tě z kornoutu, žen šen sen bez omezení
do omrzení, až trýzeň
246
247
ovoce, po celanovi
jablko, tvá finální červeň
mně s drahými opichy zeleně. za očekávanou
pletí zprůsvitněl list čekání
hrušky, hniličky pádu. a
nepokojně sladkost. drásavá, když přeřadíš
na akademickou rychlost
— tvrdím, švestky jsou v hříchu
v pecce tvá vilnost, v její černotě slíbený
adam, vzklíčeny bez zrna, cvak
248
jsi, po celanovi
život člověka, člověk ungaretti
a tvoje podzemní armáda svršků, mé tělo
brokovnice, závist nevyléčitelná
— než daruješ krev, emigrantem
a noc a hledáček vesmír, hlavou dolů paměť
v miléniu netopýrů. jsi
po výtce jsi. semtam pyskatá bázeň
v průrvě čeledínů, ježíš loket ve stavu opratí
ocet soucit přes ústa, ústí času
jsi. matce, po celanovi
249
když jehlice doprovázejí, dáme
je do bicyklu. ať každým našlápnutím život
či smrt. najdou si cestu
jsi, ve starém svetru honíš
oko za oko, zuby samy vypadnou z kola ven
poloha, kterou si přisvojili
— trpělivost, je výnosné místo
nevyrušuješ, vlasy důstojně vstupují do týla
a hrdlo obnažené už znamená cokoli
i naše květiny, po celanovi
květiny, které umírají
už vytvářejí prostor. květiny, a vůně jako
veselost, si nemůže odpustit
žít život na pět způsobů
ráno v poledne večer. a dvojnásobně noc
pokud nezaspíme, či osamělost
— tah, od palce ruky k membráně
skutečného srdce. nečeká, krouží pevný
kruh, bez středozemního bodu
250
251
sýr: příběh, po celanovi
matka, ještě vláčný list
nikdy v křesle, v kalupu. proč by nás
měla podruhé narodit —
sedíme mezi těmi dvěma
a co je nám do nás? že sabotujeme
práci jejího anděla
— hovníme si. Co je proměnlivé
je díra, jak matka krájí sýr
na každý jeden plátek
252
pičín. v malém domku, po celanovi
o zázracích života, převrácených
potopou: v kádi mezi svými a jejími sumci
a žábry jako nápěv, i ochablost
legendární tesknota, rybník
propuštěný do civilu bázlivé myšlenky —
zbořeniště, kdyby nebylo smíchu
— když už musíme žít mezi
jeho třeskutými nápravami, proč je opakovaně
hledáme na cizích planetách —
psaní, po celanovi
253
kdykoliv držím známku za
achillovu patu, jsi měděný jezdec, jaképak
porážky. právě tak budoucí elegie
smrt vyspraví píchlou gumu mlčení
a máme nápověď: tvrdošíjně jedno na druhém
tělo se rozpadá v mor. písek
— v tom množství je tisíc životů
tvým jedinečným, po lučinách zvlhne hlavu i
hafan vlastní potravy, připuštěný
prach a dým, po celanovi
žíznivé rty prostoty, zvolání
nebe bez mantinelů. a takhle naše krajina, paskvil
a zrovna vám upadne popel
z cigarety, zrovna vám
na plodné břicho moudrosti, vytahané
královskými paláci a lunaparky
— je bůh nazdařbůh, jelením
lojem natírá opruzený kulečník světa, aby
každá bolest už lidskou vzpomínkou
254
255
jitra, po celanovi
vesnička pokorných šelem,
zavzpomínáme si. o duši všežravé, kterou ani
divočák ani miltonův ráj srdce
— v každé knize, v koutku
po vesmírné slze. a každý strom už tvým
stínem lesa. mudrují
žaludy. bude krutá zima
nahoře huj, vesele fuj. z mrtvých špalků
nasekáme teplo, až ses rozesmála
256
v noční košili, po celanovi
stěhuje evangelická červeň, moji
víru v podroušených šatech, kde každá urážka
košilí čistou a robustní
narážka vyrudlý hadřík, s proseděným
límcem. tragikomedie nočních svršků
dům stojí u okna, v klobouku bohů
— s pedagogickou náručí. už nejsme
ani směšní. a s ohledem na situaci, tak
lidumilní. vše velmi opatrně
až po nás, po celanovi
257
byť zesnulé, do politiky musí
vstoupit krahujec. po tolika leptech
láhve vykrmujeme jen čisté
— a třeba mutuje, aby
pokoušela, obřadné dětství vyrukuje se
svými solničkami prověřuj
umíráčkem důvěřuj. a nebýt
přítomnosti, dosáhla by i vlastního omrzení
zesnulá, aby čiře vymydlená —
canaletto (1697–1768), po celanovi
(výběžek celnice, olej na plátně 46 × 62,5)
z mindráků homérova koně
hudba a poezie. z pupeční šňůry světla
tanec a den, den vyprázdněný
mikroskopickou tmou
až po tvůj výběžek celnice. panoráma
zahrnuje klášterní sníh a
skvostná plátna chovaná v bostonu
— z karlova mostu její předcházející kresba, v
kartouze s jakobínem na lince důvěry
258
259
canaletto (1697–1768), po celanovi
(malý moučný sklad, olej na plátně 66 × 112)
tvůj malý moučný sklad
přestavba krojovaných jídel a obrození
barvy tančí brozané
— když na canalettově plátně
chybí dlažba. vytlučená revolucemi, vyšitá
hlavami. spíchnutá horkou jehlou
je marnost návratem ztraceného
synka k padlým, a ještě k padlým, z komanda
tohoto, už árijského století
260
canaletto (1697–1768), po celanovi
(kamenická dílna, olej na plátně 124 × 163)
bohatství klouže do strmého
vrchu. co je nad pultem, a o prsa za nebem
je pípa, busta chmelu
sladu a nevázanosti. půl člověka
a poloviční radost z tvé kamenické dílny
mezi kostelem san vidal a palácem
cavalli. dnes mezi námi
— kaňon mezi ňadry. spoj obě půle — a pracuješ
s koulí země — vzduch sám, sisyfos hovnivál
canaletto (1697–1768), po celanovi
(molo s knihovnou a mincovnou,
olej na plátně 110,5 × 185,5)
261
bankovky a vzácné tisky
páchnou rybinou, učenou i sotva poučenou
nejsou smrtelné, a netrvají věčně
mladý pstruh na mole s knihovnou
a mincovnou přísahá na svůj motocykl
o životě ví co karburátor
— je správný bůh, umí ho seštelovat
postavy v popředí sice působí, žel čas
už není jejich hobby
canaletto (1697–1768), po celanovi
(náměstí sv. marka, olej na plátně 67 × 103)
potravou potkanů je chuť
a za ta léta manželství, i na sebe —
vše v řádu, opak nemůže být
pravdou. je potravou v
optické komoře je náměstí sv. marka
náměstím existence, lidskému
zraku zcela nedostupné, jistě
— superstar dostane spalničky, a nemožné
detaily nabudou na významu
262
263
canaletto (1697–1768), po celanovi
(svátek sv. rocha, olej na plátně 147 × 190)
svátek sv. rocha, vedle světce
i svátek malířů cechu. jistě zpívali své obrazy o
víně. čas vinobraní je bez rafije
— kyjovský kostelík sv. rocha
mezi vinohrady. se soudností hospodaří vinice
a ještě v 19. století byl vlastníkem
uváděn vatikán. — když pijí čerti
domácí, ve sklepech tlumočí portugalské moudré
pomyslíte si — máme národnost
264
canaletto (1697–1768), po celanovi
(věž merghera, lept 29,7 × 42,7)
křivda je naším představeným
a se zaduněním dvounohé poháry milující
potají, jako plivanec
— starci vydroleni hlubinou
věž merghera, megera průmyslové strategie
většinou ale žijí zvlášť
jako vědomí svědomitě mlčící
a jako svědomí vědomě, plaší vynálezy
necítí potřebou
pře a přání, po celanovi
265
ta bárka na konci obrazu, a
který obraz je konečný ? — sotva jsme se hned
narodili — už píská ofsajd
— životu předchází fotbalový zápas
derby stokrát a smrtelně vyprodané. v ochozech
o lidech, s jedinci na trávníku
ta šibenice na obou koncích
je brankou k víře, ladí s výškou. v nevíře
ztracený kope penaltu
canaletto (1697–1768), po celanovi
(rotunda ranelagh, olej na plátně 46 × 76,5)
svážejí lidové hlasy koroptví
postel je obojživelná, drzá. tvůj korektní kmínek
museli přivázat k mému tělu
— rotunda ranelagh. opustit je
jako odpustit skokem. interiér úniku pokračuje
bez nás. co zbude, je přiznání —
teplý čenich do klína škodné
ve středu je umístěn bar, při obvodu lóže
morková kost, se smrtelnými doslovně
266
267
canaletto (1697–1768), po celanovi
(capriccio s koňmi z průčelí sv. marka,
olej 102 × 129,5)
jaderné požírá nedopovězené, jádrové
tvoji pleť, morseovkou rovnosti i olej věků
dojídá najednou. jak stříbro
svíce politických stran. šestka
nahoře půjde k zubaři, život svým hloupým
způsobem, je dobře, když
— capriccio s koňmi z průčelí
sv. marka. i tyto smyšlené veduty, tolik
oblíbené v polovině 18. století
268
canaletto (1697–1768), po celanovi
(prokuracie s kavárnou florian,
olej na plátně 46,4 × 38,1)
neobyčejně rafinované je s postranními
křídly — prokuracie s kavárnou
florian. namísto jednoho psa
ženy dvě, na mou duši
— spláče nad výlupkem, kdo s vnitřnostmi, o
seskoku blahorodičky nemluvě
jako s podobenstvím, z hadrů jsou
cáry, ale ta země pod nimi. s toporným myslitelem
krajina strdí a medových ohlášek
canaletto (1697–1768), po celanovi
(zpěváci ze sv. marka, kresba černou tužkou, perem
a hnědým inkoustem, štětcem a tuší 470 × 360)
269
moje devítiletá: a kdo je osud?
a jako každá jiná nevědomá matka: proč plakat
nad rozlitým sérem
— zpěváci ze sv. marka. jak k
napajedlu se přišli tomu zázraku poklonit
svítalo, a bez dioptrií
život neposečká, v té tmě
zamilovaný jako skutečnost, a skutečný jako
ta tma, hýkající i pro budoucí
canaletto (1697–1768), po celanovi
(most rialto, kresba perem a hnědým
inkoustem 141 × 202)
holubi s pádem pod křídly, nezabiješ
ženy vyšňořené k vášni a pokoře. na věky
není bez konce, jak
strup, opar po horečce —
most rialto punktovní rošádou, bez výmluv
křísí tahem zmrtvýchvstání
— času dost. až budeš přemnožen
slavíci svlékají na místě, mosty na obou
ženy sole bezjazyčně a slitování
270
271
canaletto (1697–1768), po celanovi
(římské ruiny, olej na plátně 113 × 149)
je tajemstvím stradivárek
život po remíze s gestapem. války, a
válka s kultovním mečem
boží barvy, boží římské ruiny
s pohonem na všechny čtyři. nejčistší krev
vůbec, darovaná. předepíše
věk, poselství barev
aby čas lidí nezůstal relikvií pro sejf
— svaté je krásné, v troskách
272
venkovské středy z vyšetic, po celanovi
na mlatě nemyslet: plevy. u piva průmyslem
piva. následná nenávist jen klíčem od
chalupy mezi klíči montážními
— starci přicházejí. nebudou stoly prolamované
hantýrkou úrody loví své stíny. bůh tak vysoko, že po
žních sčítáním rozdíl, a sousedova myšlenka
žebřiňákem nazutým do duší. čas orby časem
páření. kafe s velkým, sarkasmy nad mašinou. sedláci
přirážejí: orchideje jeřabinou jsou šípkem
canaletto (1697–1768), po celanovi
(fantaskní náhrobek lorda somerse,
olej na plátně 278,4 × 142)
273
jak etna, když havarují pomyje
praskne voda oheň ctižádost. lžijící v drenážních
kobkách drancují svěcené
i takový fantaskní náhrobek lorda
somerse pozůstane raději olejem na plátně
pyšných křivd. je dohrabáno
— v pasti propast, lezci jak hryzci
štolou prelátův rukáv, modlitba bez schrány
rukou. vremja digitální, komické
canaletto (1697–1768), po celanovi
(veslařské závody na canale grande,
olej na plátně 121 × 183)
veslařské závody na canale
grande, a na sibiři. gondoly galéry,
dřevěná konstrukce v cíli vždy připravena
josifovy lesby křižují naše
myšlenky, vehikly duší, co nechtěly do nebe
co neměly na jeho cinzano
— a co jsem ti udělal, i další verze
existují v londýnské national gallery. nemohou
netrestat, přežijí vše, co ví
274
275
canaletto (1697–1768), po celanovi
(badmintonský park, olej na plátně 86 × 112)
kolorit venkova je, když —
zejména z přejídání. husím sádlem
vymaže formu na pečení mozku
— a z kolína nad rýnem
je nad labem nad lobem nad hrobem. prostě sur
badmintonský park, a na oleji
jídlonoši, pochodeň uprostřed
stolu. mrtví alternují, a zbyteční už olizují
kosti obětí. mlask, pane chlůd
276
teď sněží v chotově, po celanovi
přátelé hřadují v nebi, spárem
výšky je pád, dědictví publicity. krmí nás prdelačkou
z pohyblivého zvířete
a na každý pád. je přitažlivý
roste jak vous, chlupatí na stromu poznání
přistání v černém je licitací
— okrajuje. bulva za bulvou na
cukr, na líh. krmná přímost je v jinotaji, upřímnost
s motorovou pilou, hudry hadry muže
pukání ve staré vožici, po celanovi
277
to tulení tělo a jeho původní
radost: nahodilost. původní a precizní, na
nohou na jazyku i k popukání
věčná nahodilost, kde já končí
a vážnost, nemovitost stejně k pupkatění. jak
starý kredenc s tapetou, ukřičenou
— k pukání. máš tulení, a praxi
tělo čím dál hůř. a život vážně k rozpuku
cestou busem i původní, i nahodilost
čtení od johanky, po celanovi
práskl dveřmi od mého těla
ve psí vyměňuje dopisy. já, klubíčko medea
cyankáli, překlep —
— pro jistotu z věřím, že nemoc
a osud jsou líbezného rodu, stud jejich
metaforou. zvíře? — nasedá
do tramvaje, není k uvezení
cítím s mýty, a jako každá evropanka, bojím se
biblických myší. slepá, a nevidomý
278
279
bruslíme na jordánu, po celanovi
potence je pouze rejskem naší
existence. jsou nehybní, kteří odkládají údy
už s myšlenkou, už smyšlenkou
že prvotní hřích staví sloupy
kam přichází lidové napětí ke zpovědi
jiné zlo je milovat z lásky
jeho logika vlastní perspektivy
— práskaná jak odposlouchávaná telegrafní tyč
logikou kruhu na tenkém ledě, cvak
280
na vlnách, po celanovi
bolest omezená na tento svět —
flažolet. přichází později než hudba, a jako
jeho dirigent je novějšího data
— mama basa, lokne si piva: jen
žádné bionické lidi! chrchlají krev na
vlnách vékávé. quasi šílenstvím
už jejich rozsah, smrt jako
fiasko blaník. a jen zdatnému se výšlap
nahoru počítá na minuty
tři ženské hlasy, po celanovi
281
co na mě máš, je tvoje
sociální ctnost. potraviny zemřely, tedy
hudba. z hudby točivé
disciplíny, závrať
původní myšlenky bez floka proměňuje
v step. vzácná rovno —
— váha, brát si tvou duši do
případných manželství, a maso pohádky máje
zúročit kostí klitorisu, cvak
můj táta (byl) v dachau, po celanovi
kterak záda pojištěná zády, až
zadek, jak v zajetí. samu spasitelnost vyděsili
stínítkem z její kůže
když čísi bok už vývarem z
kostí a sporák břicha studený vzpomínkami
— z vassova běhu k heroismu
hromadný zběh. kdysi hrdinu — dnes
jeho anatomie entropií závisti. jak louč
plynofikovaná věčným plebiscitem
282
283
spartakiáda, po celanovi
nezesmilníš, s kterou krajinou? —
její panny ve vládních křeslech, a nejtišší
hřiby jak nebozez, sotva ve dřevech
— vpleteni hladce obratce, jsou v
krevní bance preláty. čas žírných žen za
obrazy. koňmo do holubníku, k
ptačímu semenu : je poštovní
kdy sejdou horní chlapci, aby ženská prdel neklíčila
v jinotaj, krev antukou —
284
konstrukce pavouka, po celanovi
žvatlající, co může vydržet? —
o dvě nohy chudší, nadrobený ve zvířecím kafi
a za každým ránem jeho pád —
vzdělanost pronásleduje, zaječí pysk
klade železa. rty a chřípí kozího bůžka kvitují
její přízračnou nepřítomnost
— a udeří cosi jak láska. a máš
nohou osm, jak na okruhu: temně si burácíš
s vybitou baterií, jsi bez končetin
v epicentru, po celanovi
285
arménie, luční třezalka. v
epicentru medvědí květ medvědí službou
když roztáhne hlína nohy
— jde nebe hlavou a každé početí
řezem. na legendy nevoláme felčara
jsou nerozpustné, hraničí
s věčným minerálem, azbukou
psi zachraňují životy, prokleti už samou askezí
že bolest láskou, ne spasením
za oponou, po celanovi
když ti kultura trčí z vlasů
a povstání zase jen vlas, předčasný na holé
lebce tvorstva. také finito —
sen míjí soudy, krvelačný kouř
hrdlo jezera, moře je maringotkou moře
šašek náš poslední svědek
kdyby násilí nebylo stromořadím
— každý topol dramatikem, březový háj teatrem
na provázku, alej komínem své budoucnosti
286
287
oplakávání, po celanovi
čest z nás nebude nikdy —
uzavřena sama v sobě, osciluje. něco jiného
její prázdna, ježíši doupat
visí jak bažant za oknem
žitý pro sebe, existuje, že deformuje. až
kosti tágem po suknu biliáru
— čas pro nás si šťouchnout
koule jak vejce praptáka, volí obrácenou
kvartu, a proti sobě mystérie
288
říkanka džbán, po celanovi
ustrne se zvon, nenapadá
do nohou mu chybí bota. na čele despota
samý plod, žíznivé tlakem
— bahno. je hnízdem vynálezu
ať dobré vzplane láskou! úzkost! — aby
pookřálo maso, přežvykuje živou
mrtví nereptají, zplozeni o celou
hodinu. než se přiřítí taxík na tu ženskou
krásu, sám džbán
42 195, po celanovi
289
maratóny nevyřeší chůzi
mocniny času její čas, přelétavý. drbe se
panova flétna, každý den v nebi
— a nebe plné syndromů podlitin
pravda je v černém, huláká černý les. myslivci
stahují sítě oka, andělé střelný prach
škoda pohana bdění, když škodný
čas nevinen pravdou lesa a stromy austrijáckou
chůzí do pekel
nic ve zlém, po celanovi
jsem živ, moje milá jako by
vyšla ze cviku. cizí jakobín možností, jeho
svoboda ale neznamená volnost
— její? je patřičné myslet si svoje
šelmy se koupají v jordánu, mořský písek břehy
mořský cherubín unisono, a perly —
jako pluh mizí jejich těla
ještě skousnout psa pod nohama, a rozdělit
nic mezi nimi, nic ve zlém
290
291
už je to čas. co, po celanovi
mříž nepřekročí svůj stín, prolog
člověk pouze tím, co ví. její carskou samotu, carské
spalničky — publikované pouze časopisecky
stehlíci z grébovky živí hudební skříň
totožná mentalitou je jablkem galejníka
které být vodním melounem —
— je izrael, lehký kulomet. v zásobníku
s pěnicí indigovou pro ptáčníka z městské čtvrti
kde holoubci asfaltoví, a současně klecí
292
o početí, po celanovi
měl jsem k večeři (moc)
chytrou rybu, vznášel se nad povoláním. pode mnou
lidskost, vymezená plodností —
— jako žena. mohla být v posteli
opatrnější. aby potrat nebyl portrétem doby, a
doba dědičným hříchem po přeslici
a vůbec, celý ten blázinec s
početím génia. jako hučet polsky na
slovenské straně tater do ducha
nad jednou zabijačkou, po celanovi
293
oba pod nulou, obě těla
přetékají kožešinou. oheň po polenech
popel po kostech, hanebně
republika těl, jejich dutá
vzájemnost. kde není zběsilosti, líčení
se odročuje. patřičně historie —
rtuť rozumu, a teploměr uvažuje
jak člověk. se slavnostmi zabijaček mizí paměť
— očekáváním rudne jen prejt
štika k večeři, po celanovi
za 1. zatoulaný mustang, za 2. vír
na paprice, lehce zaprášený moukou zatracení
chutná jak loutka, zůstává nad věcí —
původem člověka přibližně mrtvá
už od pramene. teprve milující se řeka
krví ve vysokých botách, na vlasci
janáčkovu filharmonii. za 3. osudové
ryby vyplouvají z prázdných láhví, po šestém pivu
impotentní osud v sádce bez závrati
294
295
-cáté výročí našeho života, po celanovi
sníh neberou jako pohyb, ale jako
existenci živého a jeho projev: tučňáci
a nějaký člověk, tučňák —
— zlý život, nemůže zestárnout
volkswagen otráví venkov už svými majiteli
příroda svá čirá mezikruží
předběhnout mrtvé je jako vzít
život, a nedarovat. vzít křídu mouřenínů
šalovat v komínech kořenů
296
nemám rád auta, po celanovi
stud padá jak omítka, kde kdysi
tuhé výkresy svobodné volby — rozrůzněná červeň
bez hrobu živý každý sebevrah
bez zatracení pes medicíny
připoutaní k zákonům, k nerozeznání od spláchnutí
motorů na tryskovém nebi
— blýská, kdo slouží, v garáži pod vrakem
naše hysterická éra, vytéká jak olej použitý:
ještě dnes bude nadsluhovat
jen ryby, po celanovi
297
dnes v noci jsem nemohl spát
stepní vlk táhl mi hlavou, jeho divoká karta:
národ sobě. jak mladý na žebříčku
velikánů! ten náš, zazděný zaživa v
panelech publika. a ke svým vlídně hovořil
generační orloj: umírat v cizím jazyce —
— kdo riskuješ čistou sněť? včela
rosa pták — v tom krmítku plném karatistů —
hranostaj člověk, tvůrce. cvak rezavý dráp
z vyšetické hospody, po celanovi
venkované: tam jejich vítr, kam snáší
timur svá vejce. a kdyby zrodili svět, schopní a
zatvrzelí, tedy s koňmi. jistě s
podkovami očistce, protože půda rájem
úroda další armády a běsi. už z profese
— kdo obrací zemi svých podobizen —
mužně černají, opuštěni fenami na
nebesích, štěňaty na naftových polích, o každý
den starší než jejich příští
298
299
všichni se díváme na televizi, po celanovi
země, když opouštěl jan hus
odcházel jan ámos. mrtví vybírají hnízda živým
dvoutakty v hraničních příkopech
zkolabovaný reflektor municí i
okem světce. kdo chce být, se ošetří biblí
— zákony nerostou na stromech, vodní
děla nepřinášejí děti. země mlčí
praská učený zdroj, cvak — žena nůše píseň zlost
a jako každý jiný, život přemáhá život
300
křesťané bruslí na rybníku, po celanovi
staromilci hřejí se vínem pod
oběma čepicemi, vědí, že. zřetelný led vyloženým
tající kázající frakci. bezprizorným žvanec rybiny z mrazivé
kory. teplý led profesionální úlitbou,
trojitý šábes s dopadem na obě své —
— herci, a jako akumulátor: repliky, že
nezabils, že jen smrt vycpaná krví. a pod ledem prásk —
vlasy ofélie z vyšetic, tobě utonulé
nesmrtelný kostěj, po celanovi
301
když se dalí uchýlil na statek
sousedící s evropou, nesmrtelný už při početí
nebeské duhy. telefonuje ze dna oceánu
— dalí, který himaláje uzavřel do plechu
od sardinek: barvy přestaly kouřit, krev je budoucí
konstrukce lidského potu v opuštěné
místnosti zvířete s bohem si pláčou
na ramenou, na božsky smrtelných. dalí. co pod
obzorem je pozor. pád, že nesesmilníš
domácí cvičení, po celanovi
zástava srdce, svět. a žádná
země neuvadne bez pomoci. až oves bude vsí
a pšenice žitím rozechvěle
domov z dřívějška: pro většinu pohlavím.
bez krásy nežil by člověk ani vteřina
prost obou, mohl si uchovat obě:
— co nemůžeš pronášet nad sebou a s
sebou nežít. ruce jak opasek, kterému utíkají očka
bezbřehá a dávno nerovnost
302
303
stavební jáma, po celanovi
— že který čas jednoho už druhým
s davy kočujícími v odborech a jak se
rozpadají v potrubí stromů
a na vyvráceném nebi nad vyšeticemi slepice
ikarus k jejich navrácení k víře. ejakulují —
běžná stavební jáma, v puklinách
živý orgasmus. pracuje, aby nepozůstal
analfabetem. pracuje, solidární s písky, jaké
přináší spiritualita, tj. řečiště
304
vyhnání, po celanovi
kurtyzány, následně partizáni. a znovu
kurtyzány, oči klémy vytěžují třídní boj
— že má jen jedno tělo, nedokáže
dohlédnout za sebe. jako fotografie, má
jeden velký hlad. a zvenku ozimy, palečnice
státu, impozantně a divoce
kurty a party, zány a záni
plynou hlubiny, čestné ovoce bez papírů. cvak
skromnosti, a emigrují z ráje
levitace, po celanovi
305
— země, která si zapálila marsku
filtrem napřed a můj život s přesčasy
božích mlýnů. na modlící
šňůře vyprané pěstí národa, na
mandlu sen o hlavu kratší, mýdlo lomikare! —
roztrubuje své vůně. a strach, jak
písek z chronometru hubí cibulky
cibule zlaté dvojplášťové s věnováním
za prokázanou skutečnost od t.g.m. a beatles
žáby pulci a pijavice, po celanovi
život reputace reputace život, na
kolejích komtura třeskutá zeleň, a všichni
dusičnany. pravda příměřím —
bylina močopudná v atriu ledopádu
shon sotva procitlých na honu hané na mrtvé
akreditován člověk. jeskynní, k páření
a každá pluralita destilovanou vodou
podvojný obraz v potoce, který mohl být pramenem
— a možná i jeho žábou na prameni
306
307
aristokrat připuštěný na gauči, po celanovi
dělná masa podražila, tys jej kázal
aby ma sledovala? zadrželi moc, prasknou. jak
močový měchýř, co mám dělat a
jak žít. vadné zuby nevyspravíš
lyrikou: proč je past pastí a proletářka pastou
na stezce k rublíkům bez kazu kazy
— připuštěný na gauči. kaucí původ, causou
zmrzlinář králíček: půvab hmoty podával jako
vanilkovou z velikonočních ostrovů
308
ale kde, po celanovi
jakoby odkud bylo odnikud, bože
ale kde? biceps jak zdviž, proletí hlavou a milostivé
prázdno můžeme znovu tapecírovat, pravdou
pochmurnou, že osobní — osudnou. jak
boží muka v poli: budiž rašení a konec, ale bez
účasti retlanzačního skrz naskrz, cvak
— devět měsíců, aby život pulce jistil
knihou u oroseného prsu — když už máme důstojnost —
aby renesancí nepozůstal beglajt
jojo, po celanovi
309
civíš na mně, slovanský dům bez žírné
slitovnosti a vesnické jho jako by se vršilo
jojo hnutelnosti v chrasti, smrt obecná
pětitřídní v kyjově. jaká vážnost tak
žít! v městě bylo nebylo, kde osvětou čistota
vína, osvícením jednota vinohradu
— čas vinobraní navinulým
i v budoucím už druhákem a za templem
kam v nehnutelnosti talent
proso. úvaha, po celanovi
proso, když se ptáš co je na souvrati
aby vlastní biblický substrát byl
vlastí, kterou. proso, prosebníčka do
země. a na riad, aby se oklepal, aby si
odpustil. z bouraného psa aport nedostaneš, je
s námi, létavice chlupů blokuje mordě
— proso, alimenty na zbabělost. vyplácené
šňůrou odvahy od vařiče. záminkou venkov venkov
ve sklípcích ouha touha osoh
310
311
proso. recenze s ukázkami, po celanovi
za a) přebytek ostnatého drátu, který vše
vysvětlí. za b) až jednou ovdoví a odstěhuje se k růžím
k růžičce róze reálné do koloniálu jak včela —
— jest platonickým ptákem, když také
ovdověla. tak tiše. za c) jak cisterna pod mým
zámeckým okem: vše odtud plyne, když za d)
láska je odloučení a křídla samovar — bez
vody víry, která jak plesnivý rukáv za e) vyznačuje
onu čáru pokory za f) jemným hrdelníkem
312
proso. únava, po celanovi
jó, řečnit za živa do živého —
čeka od putimi sládne režnou a praotec švejk s
k. h. b. ve hvězdné slátanině do brixenu
jó, uvalili na nás domácí proso, tál
z pohyblivých sloupů se snášejí zmrzačení a vědma
kulinaří s žízní života antihecy
jó, třešně by zrály. husarsky vysoko na
koni národa, když mírou podkovy pěst, mírkou
prosa okov, voko že jenom béře
t. d. 39 let, po celanovi
313
sova z athén zazděná přivandrovalými
kavkami v komíně vyšetického zámku
sova z athén zazděná v komíně přivandrovalými
kavkami z vyšetického zámku
kotva hbitá a vonná. jaro sedláka, které nepózuje
náhradním dílům bohyně
instantní dylan, když na věty střádá
svůj chvalozpěv a slova jak špunty na kopačkách
thomase a jeho biblických kanonýrů
tání. častuška, po celanovi
plebejci, to je podmiňovací způsob
myšlenka, která se viděla v hlavě velikého města
bože, a kdo viděl tvůj čistý trestný
rejstřík a nestrhl včas šaty z tvého
když naše nablízku na břehu a dobrácky v řece
— kdo amuru chce zuby prát
vylomí z vody kleště, by utopenci pozdě
až přece. je bahno masem pod stráží, a jako v snách
proletariát z prousta. cvak, dere se umírat
314
315
tání. patetická z tábora, po celanovi
ať slovjanskou injekcí tisícročná včela
plynulou její verš o ruské literatuře, když mramory
rypákem v zemi a proso o pluku igorově
ve smyčce blokova těla. vystupuji milé z
objetí. svatí nepřinášejí než krásu, a krása nejstrmější je
živote, tys můj terezín
— historie kostry nespálí a mučitelé dobří
jsou. posedí poleží, nevinně jak náledí a ve tvém
talíři z pravd zase jen oukrop
316
tání. ještě častuška, po celanovi
vy mělčiny jen pitné vody, stýskání
není než letecký benzin. umři moje srdce při starém
navijáku, vycestuj do kanady —
gynte, se per! jsou tamní, jsou užší
hrnem se střetávat, ať vážnost nerozlučnou na tvé holi
že myslet není opus domýšlet a
myslet si, že už být je bez čepice smyčec
— budou pozorovat tváře, které za sebou zanevřeli —
probuzený běh, cvak prkno kukaččino
ve sličném ráji, po celanovi
317
jako zděř oblaka za šera, sytí fotopušku
štvance obrysy prelátů: stáří vytluče
v nebi díru, zaostří dřevce žil
v koženém měchu rozumu kožený hněv
že člověk na dostřel slípky, když drmolí
svaté knihy krajiny, utrmácené už ilustrací
— keře jericha, keře dostaly výprask
mízy se nedořežeš, a jak krev opouští tělo — stydne si
s moruší v hustotě rajských kasáren
jen houkání sovy (z vitanovického mlýna),
po celanovi
— a v hlavni prásk, brok hlavy
vystoupá tobogánem vzhůru tam. za přílivu krve
požehnání dálek rozviklá dioptrie
půsty odmykají semenná sila, a jako
se chodí v rubáších po pytli, půjde se po
živnosti, po stonku mlecích kamenů
světce navlékají v mlýnici, alarmy ptáků
v zobáky, které se provinily. melou vzácné jazyky
v prostonárodní hladkou
318
319
na břichu blanice, po celanovi
udice ohýbá řeku, každý úlovek
bolí. když bolen rybou od propasti a propast
němčinou kořenů. klobouk dolů —
i s poplužní hlavou. patřičně scvrklá
v plášti od hodinek, mentoruje: voda se probouzí pří
pramen při kuřáckém křtu
— delta? čtvrtým václavem do moře
co je pod vlnami: slovutný rod žabích mužů, jejich
večírky ještě královštějších vraků
320
voní líp než květiny. apel, po celanovi
polykali tmavý chléb, arbajtři spodní vody
ale tmu nužno rozhrnout. božsky a sličně packou rusalčinou
bohovsky otevřenou ranou dialogu
— země koulí břicho, úplné libového života
když běsi na umělé výživě a pekaři stín božího špejcharu
sázejí jak vánočky. voní líp než květiny,
nevěřící, podplouvají spasibo rakviček
parchanti, krotí své příslovečné dorty jařmovou
šlehačkou. třeba tětí, žehu do polevy
bedřich umřel. modlitba, po celanovi
321
jak spánková kost, dereš se
do mě, vláčné osmičkou kamerou: když se milují
jepice, tančí neónové hory
nerozluční rozlučují nerozlučné
zelený život slípky matematikou červů, když zob
dosud nepřeskočilo, a —
— jak spánková kost. na počátku privátní
smrt slípky, když táhlo z nosu zelenému ráji
a třaskal kouř z náramnosti snáře
tráva je pro koně, po celanovi
s manželkou hlubší než stát
— příliš velké rozpětí, než aby byl géniem. toliko
s povinností koně, než přijde návnadou ocas
aby léčil jeho ochablost ducha přídavnou
liškou. přežije, jako z knih bible sídelní, spořitelná
a cenzurované místo na pasece
levou si bere nákup kopyt do paměti
pravdou markuje, co už nebude nikdy platit —
trávu z oboru pro trojského koně
322
323
z pohádky do pohádky, po celanovi
miloval život čím dál víc, ve skutečnosti
nasedal do vlaku, který jak obyčejně: po marách
– rezignoval na bezdětná zranění
až jednou opovážlivá v prázdnotách koly
vzhůru. jak živí opeřenci: nevyžadují naši údržbu
jako spis o chlebě, když chleba málo
nebo vůbec. a zůstalo vystrojit svatbu
nastolit hlíny volavek vody a tolik plazivého tepla
omyl, který všemu dobře rozumí
324
živě do údolí, po celanovi
ryčí štičí kosti, pazourek
jak pili z nevěřící vody, krve
upili. bůh peřeje hrábnul
do úspor. se vylidnili hrůzopěnní,
ulita stopa. ale kdykoliv
sáhneš po dřeni, rodná
— náplavní lid kyzy stříbra
řeka flopem do údolí, subjektivní
humbertem vzdoru
seznam činností, po celanovi
325
nerv po něžnosti a z hádků selhání
splétá vrbovou pomlázku. ano, bude tak zle
ne, že ne: člověk, dále nedělitelný
přebývá v syntaktické krajině
pátrá na obloze po učenném, v koutku
duše koupe čáryfuka
— vyměnils rituální příbor za rybí
a tvůj trojcestný mozek, mám vás už po krk
zalezl v také naději pod otoman
podle mezinárodní prádlo, po celanovi
let hvězdy nadmíru vykrmuješ
let ptáka po kastrůlcích, že jsi nevaroval
běda letu, běda lávce mezi oběma
běda tobě, účelnému. s cárem domova
při velkém spodním prádle, v blaženosti
geometrie, kdy ruce i nohy
jsou zase jen nedočkavost —
jsou těla kameny pyramidy, s kameny duše
mizí v jediném vrcholu příbuzenství, cvak
326
327
aby jablko aby člověk, po celanovi
aby jablko, teprve s červy
se protrpělo, aby člověk — jako u okna
sedá při svém umírání
a nové zrození další bílý vlas
v peřeji bělostné noci. tak tiše se vytrácí
čerň, až trpělivost
ve spánku slámou obkrouží pumpu
— úplná záhad zůstává bankovkou pro každého
ale jiní, kteří jiní
328
bledé hrušně plavé sfingy, po celanovi
bledé hrušně, plavé sfingy
přítomnost ovoce ohlašuje samotu, a kozatější
o svlékání bude metafora
— ještě jsem se jí nedotkl
delfíni z deliria spí na obloze, při odlivu
žádoucnější než rovnováha
zatímco se vyslovují, plavé hrušně
bledé sfingy, přítomná nahota stoupá
křížovou cestou křížal
hory nory, po celanovi
329
hory nory, nestydaté stíny dravců
ale ze smrští a rovnou z takových se vylučuje kov
na tvém dechu vystoupá nad tým zemřelých
— a jako kámen je žalování
jesenin ortel, zaměstnaný do konce tvým probouzením
svišť věrozvěst strže, z časů
kdy ještě nesrovnatelný čas
než bodci obnaží sorry tvého pomyslného ticha
jasná hlava, žel žádné útočiště
cesta prózou, po celanovi
ve městě, kde bydlely jen děti
se v jednom baru seznámil se ženou, líbili
se jim jak hamlet, tak cézanne
— pošlou pro ně koně
ten kousek autobusem k jisté tělesnosti —
zatoulaný žaludek jako by mluvil
pravdu. vykouřili trochu z její trávy a
v předmluvě, že hamlet a cézanne jsou jejich těla
vykročili srdečně do meyrinkovy prahy
330
331
loutkové divadlo trávy, po celanovi
naivní trávy, chřadnoucí dobytče
přežvykují umírání titanskou zeleň podzámčí stromu
ať truchlí ofina sena! —
je k doživotí, jak noční můra přítomnost
zrcadlí v blanici země oblouk země, darling
sen v původním stavu přečerpává
— už poražená tráva je lží, příčinná
kámen jak úhoř, šílí po návratu
po tom všem, natřikrát staví svůj kámen
332
cesta prózou (achilles a pata), po celanovi
ze sedmi chaosů, které nechci
vezměte smrtelný, s patou jsem bez pažby —
vysoko v rubáši jarní třešeň
dává nám oslepnout. nezaběhl — zběhl
náš etiopan. — ale vypadal sympaticky:
doručovatelka valčíků. právě proto
— vždycky jen předstíral
s patou jsem nasolená ryba. raději slaneček
s okem hvězdice nežli živí
cesta prózou, po celanovi
333
pluh soukojenec kastruje zemi, na odvrácené:
pražské jezule překryje červy osvětou ulit
— jak ajznboňáci, úplněk života
v pozemkových knihách. zamilovaní do
marie, osvojili pilátův jazyk a bůhvíco
z demagogie vodního hospodářství
pstruhem lunární kabel, elitní potěr kyslíkovou
bombou. zabít tak rychle, aby opustit už bylo
nezahynout — a z břehu my, prohrou apoštola
cesta prózou (s lunou), po celanovi
a při pohledu na něj nevychází
z odlivu, je kulatý je šťavnatý je famózní
zápasník sumo váží svá proto s atlantikem
— protože mají ptáky, zůstáváme s vámi
mohli by něco udělat s kolektivním smíchem
byl diskrétní, býval osudem národa
za útočiště veksluje domov, trpí kříž
s roztřepenými rukávy. jsou čtyři, dopodrobna
vyseděné sovice, iluze a zboží
334
335
cesta prózou, po celanovi
amnestie omamná, přímo před vůlí zázraku
s a. bylo možno hovořit stejně otevřeně jako s b.
pravda, s kufrem v ruce. postavička
— pravda, v baloňáku bude zábst. vyběhne
netopýr, radar o jablko sváru. tlačí jedináček
okolnostmi navlékaný do bagančat
a nasáklý jak stan obrys tvé vlasti. její
rašení, jeho systém: vnímaný až v zrcadle vysoké
vysoké, cvak. vytrácíš zvěř, žije svědomitě
336
cesta prózou, po celanovi
hrdí byzantinci z blat, v kimonech
žehrají na techniku našich skutečností, s podrazy
vyhynulých ptáků par avion
— nostalgie, z nedokončenosti závětrná
kost. musíš ji teple obléct, se potlouká
po lunetách planet
za duši hlavu z blat
háková vypouští olej, teskně na živým
zpytuje spár hlubočepy hmoty
člověk nikdy neví co se druhým honí v hlavě,
po celanovi
337
zradil mě krevní oběh, mizerně složil
jsem kostru. vrkají policejní archívy: skutečnost
nepotřebuje, že bude zítra
teď, před nastolením krávy. škoda že
nejsem starší. vlhce bych bral sbíhavost pohnutí
hnutí sotva: jasně že náklaďáčkem k moři
— je následkem křtu, říšské okolí
zazdí ten logický cucflek. je funkční, poctivě
zapřahá splašené v ložisko vezdejší
cesta prózou, po celanovi
komedie stonku tragédie květu: služební
postup. otáčíš věřícími a výš až k hříšnému
trámu. zločin, kvůli samému, impuls —
spousta peněz pokousaná penězi
žádný konec světa, kozy formule jedna
kozy horlivé, kozy horúcí
— tragédie stonku komedie květu
cestou do jejich náruče tělo domnělé, naloděné
v podpalubí šikmooké pisy
338
339
cesta prózou, po celanovi
bulgakovovi bydleli na svahu směrem
k podolí. proti kostelu svatého ondřeje, v
jedné malebné kyjovské uličce —
slovácko, hladina bez bubínků
potápěč, dýchající rybinou ve svatém skafandru
kamkoli se hnu, zmizelé obličeje
— druhák, víno ve vyhnanství. víno
na prdeli. jsem mrtvá, mrtvá taky: cimbálová
muzika zakouslá u hřbitova
340
politika, po celanovi
tvůj charitativní půdorys a
moje domestikované tělo mývala
čistotný, ne čistokrevný
s podezřelými papíry rodokmenu
vržen do vyššího sovětu za svalnatá autíčka
z oblasti oploceného žrádla
— ale neupřeš nohu kulhavému
poznamenaný, s parádní uličkou na doživotí
v bitvě na tělo mozek s převisy
analýza on, po celanovi
341
ve slipech vychází jako večernice, napoleon.
vyžaduje věrnost, koncové vášně zaslepuje
je živý, katarzi vyrozuměl
smrt vojáka je lidskuo, přešlap
překlep. u slavkova umíral stromovou alejí, dlouho
na vážkách, až vyhodnotil dialog
— proti dynamu proud boží, na osud
nasadil lichváře. a kdyby někdo reptal, cvak
půjde vykládat knihy zemřelých
rychlíkem do veselí nad moravou, po celanovi
spěcháš na pantograf, aby čas jednou
konečně proti světlu. vystupuješ na moravském poli
večer prořídl po celodenní bitvě
— a jak vyobcovaná flétna, svoláváš své
zemřelé, třídíš munici, obracíš v prach. co kdyby
zapršelo? zvlčím v bláto, v páchnoucí sýr
v náhrobní tašce. vláčím ji od rána —
po kávě vyšli jsme z postele, oba čerstvý tisk. sotva
s neúplnou zprávou o železničním neštěstí.
342
343
cesta prózou, po celanovi
žena u knihy, obě povážlivé
jak u nich byl robespierre s akrobatem
a sestrou libelou na obědě
sklíčeni nepřítomností jak každá z
revolucí, a také: abych pozůstal pozorný, v troubě
se peče antický králík
— to zrovna, od pikniku svobody k výpečkům armády, ke kázni kmínu a zelí. i když —
velké události zavánějí z republikánských mas
344
smrt metafor, po celanovi
konfekce neobléká žízeň, vítězný
maratónec neudrží nebe nad hlavou. do nebe
se vbíhá celým prokletím
a luna, horský asfalt. došlápneš na
ovál, zabředneš v jejím rozpětí. je bez úsečky
souběžně tekutý písek
nad krajinou, když se zvednou pomyje
— v čisté zrno vymlácené vichry — čas dravce
štěrbinou na onen svět mezi kůly
sto let sv. anny, po celanovi
345
syžety rána: anna a něva, v mědi
zraněné zraňující. pohnutím řeky táhnou labutě, kry —
nad hrdinou zimní čepice srdce
— úzkost je ledová královna: s poezií jak
s proletáři. analfabety milována, ctěna pod záminkou
břehy vykolejí, plavce nevyhákne. vabank
v říši pohlednic každý pohled, tvůj
ruština nedosažitelná jako zázrak, tvoje. a verš —
císařský řez verstou, tou rusí verstou
odalistka, po celanovi
(marc chagall, kresba perem a akvarel, 1913–14)
látka lká látku. oves nazvu
hřebečkem, když ňadro bez duše. aby nesmrděl,
kůži vydrbu zuby opilému
předkožkou domnělého plaza
vzácná moudrost: podzimy stromů s plody léta, s
květem vesny. a zima, kresba perem
— láska akvarel. mezi nohama si plete psíka
s hříchem. kdyby už byl, aby i dítě s hraničkou —
je militantní, obnažuje svlačec hrůzy.
346
347
autoportrét se sedmi prsty, po celanovi
(marc chagall, olej na plátně, 1912–13)
auta prasata, na nebeských
pastvinách vyhrnují rypáky výfuků, bez
tolerance olovnaté dobro, zlo
— a sedm prstů, sedmero krkavců
váží na trojúhelníkové trati země voda vzduch
vemeno kostela, mladé stáří. pilot
čkalov narozen ve vitebsku, pod eiffelovkou
pere štětec vlhy. je pudová, chrám i chrom. z
pokory boží, božská z nenávratna
348
sváteční den (rabín s citronem), po celanovi
(marc chagall, olej na lepence, 1914)
citróny milují sudbu, bez okázalých
sladkostí, které tak příležitostně. biblioétkou
jejich skutečnost, naše příčinnost
venku bouře, průtrž. v kostele chorovod
ovcí, aby ponížení a sotva zvířecí —
rouno beránka plápolá jako sýc
— kostra mužná, klouby původní. a smrt
jako bys kamenem zahodil. tři schody, a že by rabín:
hodinový strojek přes její práh —
rusku oslu a ostatním, po celanovi
(marc chagall, olej na plátně, 1911–12)
349
kravky podojíme vděkem, rusko
oslicí. jeho skanzeny motivují sníh na sibiři
hlad, plnotučné mléko revolucí
— kompasem kořalka, střelkou soukromé
vlastnictví vápna. a folklór, v tiráži duše
samochodka, vynalézavá jako kvas
všechno ostatním, střemchy knih i učenost
co jsme ztratili — je hospodin, hospodář v rubáši
ale ne v rubašce, ale ne s vyšitým hrdlem
nad vitebskem, po celanovi
(marc chagall, olej na lepence, 1914)
co pán, to krám. rod zbavil
krovu, krov nevěsty, židovství židlí. stojí
postávají. z pouličních lovců
olej na lepence, kov nad vitebskem
— z cizích jazyků jazyky krav, pohřbené z
jejich hrnců, ropná sila —
příznak jako přízrak, cyklón kněžství
v kupkách sena. ten prosťáček mezi prsty
v pěsti plné kořenů
350
351
má matka, po celanovi
(marc chagall, kresba tužkou na papíře, 1914)
sůl je houštím tebe, skákavý pláč
pastorální roklí. a na jarmark s ratolestmi
bagration: lstivě, pomalu a líně
— vůl zbavil nás opratí, volantu
boží přikázání nezabiješ. zloděj přichází o
početí daru, smrtelnost o epickou
větev. tvar moře brousí člověčina
a jestli nepřestaneš žít, dlouhými zády
zavřu popel v oknech
352
kamkoliv mimo tento svět, po celanovi
(marc chagall, olej na lepence, 1915)
hnízdo hnízda, čtvero ročních povlečení
v igelitovém pytli, pražádné jako
alibi. tvoje lebka na mých
ramenou, kdesi na rusi jeho
negativ. když jsem na světě, oni
kamkoliv mimo tento svět
— nespí, přespávají. v hlavni produktivního
věku zásadně vazelína, už vytěrák projektilem
legitimní zrak
zelený houslista, po celanovi
(marc chagall, olej na plátně, 1918)
353
— je červený, protože rudý
už placenta s hvězdičkou, málem jedináček. v
tatarské lázni družebně poevropštěn
způsobné hrát na housle. vy housle
nejvroucnější z bylin! jisté schéma, jak
hledíš krvi do očí, a kadeti
strun ovčí, s parazity rublů
a kovové: bitevní mezi živými. pod obojí
kříženec, samouk děržaví
zjevení, po celanovi
(marc chagall, olej na plátně, 1917)
zvířata neselhávají. ano lepidla, sváry
a zjevení 1917, alej na plátně modrá, ocelová
andělská. vysoká pec nebe
— komu všemu symbolický ingot —
a znovu poddaní továrenské dlažby, struska
haliče s píchačkami, do háje
kdybych ležel vedle tebe, nabral
bych vlasů jako špon, plnou bednu. co řeřaví
po židovsku za soudruhem
354
355
muž s kozou, po celanovi
(marc chagall, kresba tužkou a akvarel, 1919)
metalýzou křesťanství spádová oblast
ducha, duchapřítomná. s kozí radou na obou obličejích
nevděk světem mládne. jeho děti
kolečkových bruslí po všehomíru
pod čepicemi pravoslavnou ekvipáž s lipicány
— snění, ale živý sen lidstva?
kubistická krajina biblickým poselstvím. ty
odkážeš kozu, já vlka na kolejích. v jídelním voze, nad
dvojitou porcí, trávy a trávy s cizinci
356
koš s ovocem, po celanovi
(marc chagall, olej na plátně, 1927)
zrání, okem do ovoce. červ
pokání a ty, s ňadry: paruka lomikara — háďata
v jediném koši, jejich nevolnost
— vesna ve snu, vesuv. bože
kousni do jablka, je soběstačné. kyselé zadáme
fáčům, veselku uložíme na skříň
radost je žlutá mezi zlatými
kosou venkovský život na rusi, nad kombajny.
klademe žlutou smrtkou
kohout, po celanovi
(marc chagall, olej na plátně, 1929)
357
— na vitraji žitý mrtvý, nestydne
na plátně s družkou sárou oplakali abraháma
podivnůstky chvalořečí znamením —
jsou staré krásy: duha v zatmění
smlouvy, kování dubu. jeho citelné teplo
které nás doprovází, zemřeli —
jsme kvašem na bankovkách papíru
noe. — vystavěl archu, vypustil holubici. my
s kohoutem pátráme, my odpustili
vesnická madona, po celanovi
(marc chagall, olej na plátně, 1938–42)
benevolence, nikdy tvým hrdlem
s pěti ročníky jehličí volej v okně nad nebem
dítě je abel, předurčený k setbě
— a příští nevěstky, herbicidy
vůle a možnost, ve stanu tvého těla zimují
poznamenaní. pes je berlou hole
manifest v očích kravky hodinkou pravdy
na refýži pták ohnivák, vrácený ze zajetí jako
rozina sebranec, cvak
358
359
posedlost, po celanovi
(marc chagall, olej na plátně, 1943)
posedlost, příslib prvku. když hoří dům
ale klisny (?) dětství, pod kapotou měsíčků
silou hnací, orfeus kříže po létech
— za války za válkou válka, krása
tors aktem lásky. ale mramory, bez zřetele bez
kamínku do zapalovače. kamenomeťáci —
anonymní, každá chvíle lžící. a každá cizí
ve vratných ešusech, naše minimum. na sporáku
sporožíra jen posedlost, posedlost bez svědků
360
kolem ní, po celanovi
(marc chagall, olej na plátně, 1945)
v mrtvých šatech živá. a jako živá:
olej na plátně 1945. čas kojné, svateb a
urozených předsevzetí. selský mír
když nepředáme chleba. moudrý, o dvou
kobkách. jako naše peklo. tvrdě gymnastika
noci, volná prostná milenců
— kolem ní, u matečných euk a lyptů —
modrá je dobročinná, tuší co pozůstane za smrtí:
hmat a soud, ze spirituálního javiska
stažený vůl, po celanovi
(marc chagall, olej na plátně, 1947)
361
zazvoní u dveří v staženém kabátě —
strach krájí tlačenku, ovar úsvitu nemá šanci
aritmetika zboží: sbohem je bez hlavy
lidské tažení skalpem, mráz
praská jak lebka. chtěla do ráje, ať vstoupí
kulkou. je olovem pod nulou
— ty pláčeš, oplakaná už dětmi
navozili dětí z hranice, pečou vola v koženém
kabátě, je tříprstý jak klobouk
růže a mimóza, po celanovi
(marc chagall, olej na plátně, 1956)
— obě spánkové, obě smečařům wimbledon.
nemyslí na smrt, jsou donošené a začínají
mluvit. derou se pohlavím, cvak
jako psi, označí pupeční cestu
masožravou vůní jsou nevěstami kobylek, když
olej na strázni z ostrůvku lesbos
vedle tlamatých mečíků raději z
podzámčí. barunce léta sloužily jako natáčky
boženě v lázni k cikánské renesanci
362
OBSAH
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
32
33
34
35
36
37
38
39
40
41
duben, po celanovi
na schodech, po celanovi
cesty, po celanovi
v protisměru, po celanovi
zima, po celanovi
v posteli, po celanovi
vinohrady, po celanovi
bolesti ledvin, po celanovi
teskním, po celanovi
teskním a teskním, po celanovi
na pramici, po celanovi
pendreky, po celanovi
z dopisu, po celanovi
z druhého dopisu, po celanovi
z třetího dopisu, po celanovi
ze čtvrtého dopisu, po celanovi
z pátého dopisu, po celanovi
ze šestého dopisu, po celanovi
jen diváci, po celanovi
plavání, po celanovi
voňkové, po celanovi
v sauně, po celanovi
na hřišti tj, po celanovi
jen tak, po celanovi
ony, po celanovi
šachová pole, po celanovi
loutky, po celanovi
kampa, po celanovi
karlštejn, po celanovi
kytky, po celanovi
čssr, po celanovi
fit, po celanovi
milotice u kyjova, po celanovi
sny, po celanovi
8848, po celanovi
internáty, po celanovi
osobní kotleta, po celanovi
koncert, po celanovi
noktah, po celanovi
milčice, po celanovi
milčice milčice, po celanovi
42
43
44
45
46
47
48
49
50
51
52
53
54
55
56
57
58
59
60
61
62
63
64
65
66
67
68
69
70
71
72
73
74
75
76
77
78
79
80
81
82
83
84
85
86
87
makrely, po celanovi
politika, po celanovi
po silnici do třebestovic, po celanovi
do tatců, po celanovi
řepín: domov důchodců, po celanovi
polotovary, po celanovi
děti u bečvy, po celanovi
blanice, po celanovi
fred astaire, po celanovi
panenka ve vídni, po celanovi
jediná židovka, po celanovi
čekání na menstruaci, po celanovi
král lear, po celanovi
ctiboř, po celanovi
na osadě, po celanovi
libež po bouřce, po celanovi
puškine, po celanovi
v noci, po celanovi
opalování, po celanovi
český šternberk, hrad, po celanovi
panistávka, po celanovi
žirovnice, po celanovi
prostý, po celanovi
studená, po celanovi
budín, po celanovi
smíšená čtyřhra, po celanovi
ceres, po celanovi
zalévat květiny, po celanovi
berani, po celanovi
dia kompoty, po celanovi
berenika, po celanovi
úklid, po celanovi
ať folklor, po celanovi
hlad, po celanovi
ptáci paní serafinky (1.), po celanovi
ptáci paní serafinky (2.), po celanovi
ptáci paní serafinky (3.), po celanovi
ostružiny, po celanovi
návraty, po celanovi
kladruby u vlašimi, po celanovi
lužní dálky, po celanovi
semetín u vsetína, po celanovi
strašnická 6.27, po celanovi
spotřebiče (1.), po celanovi
spotřebiče (2.), po celanovi
spotřebiče (3.), po celanovi
88
89
90
91
92
93
94
95
96
97
98
99
100
101
102
103
104
105
106
107
108
109
110
111
112
113
114
115
116
117
118
119
120
121
122
123
124
125
126
127
128
129
130
131
132
133
džbány, po celanovi
ženci, po celanovi
hrozny, po celanovi
knihy, po celanovi
velký hrnek kávy, po celanovi
filosofie hrušky, po celanovi
jen vepřové ocásky, po celanovi
kostel ve městě plném kostelů, po celanovi
synkovi kabešových, po celanovi
v maltézské zahradě, po celanovi
vincent, po celanovi
jako na koridě, po celanovi
voyager — 2, po celanovi
divadýlko, po celanovi
život marylin, po celanovi
nauka o zboží, po celanovi
peacock, po celanovi
zločin a trest, po celanovi
konec září, po celanovi
toten hose, po celanovi
za školou, po celanovi
ploché nohy parky, po celanovi
pátrání a promíjení, po celanovi
památce vladimíra h., po celanovi
na spartě růže, po celanovi
procházet kameny, po celanovi
květina kosatec, po celanovi
miluju ženu, po celanovi
na adresu dantona, po celanovi
slavíka šípku, po celanovi
vyšetice, napadnul sníh, po celanovi
jezerní dům, po celanovi
indiánské léto, po celanovi
pomocníci, po celanovi
my o vlku, po celanovi
aj to bude švanda, po celanovi
k donu giovannimu, po celanovi
zde na stráni, po celanovi
na zámku, po celanovi
zámecká zahrada, po celanovi
zářičí, po celanovi
zřícenina šelmberk, po celanovi
osada vosná, po celanovi
vesnička kříženec, po celanovi
křekovice, po celanovi
ebířov, po celanovi
134
135
136
137
138
139
140
141
142
143
144
145
146
147
148
149
150
151
152
153
154
155
156
157
158
159
160
161
162
163
164
165
166
167
168
169
170
171
172
173
174
175
176
177
178
jekov, po celanovi
vrcholtovice, po celanovi
mladá vožice, po celanovi
vitanovice, po celanovi
křekovská lhota, po celanovi
busem do tábora, po celanovi
bendovo záhoří, po celanovi
lomná, po celanovi
ves pohnanec, po celanovi
obec krchová, po celanovi
neústupov, po celanovi
popovice, po celanovi
lhýšov, po celanovi
hlohov, po celanovi
šlapánov, po celanovi
vlčkovice, po celanovi
mouřeníny 1 km, po celanovi
otradov, po celanovi
roudná v lese, po celanovi
vyšetické nádvoří, po celanovi
slapsko, po celanovi
sbohem, po celanovi
na břehu třebestovic, po celanovi
hořátev polní, po celanovi
nosákov, po celanovi
blanice v šebířově, po celanovi
kroupův zvěstov, po celanovi
žinice, po celanovi
libouň zimní, po celanovi
lavina, po celanovi
projíždíme noskovem, po celanovi
s kopce do odlochovic, po celanovi
archlebov, po celanovi
nás míjejí. vlastním neklidem i božskou hluchotou bytí,
po celanovi
chryzantémy, po celanovi
white bouquet (bílá), po celanovi
promenade (fialově růžová), po celanovi
james bond (jasně červená), po celanovi
jacob layn (červená), po celanovi
billy boy (žlutá), po celanovi
odrůda fairie (růžová). je ranější, po celanovi
orange westland (bronzová), po celanovi
refour (bílá), po celanovi
escort žlutý, po celanovi
neil zwager (sytě žlutá), po celanovi
179
180
181
182
183
184
185
186
187
188
189
190
191
192
193
194
195
196
197
198
199
200
201
202
203
204
205
206
207
208
209
210
211
212
213
214
215
216
217
218
219
220
221
222
223
224
bronze bornholm (svítivě bronzová), po celanovi
dark lapana (svítivě tmavě červená), po celanovi
pinklea (fialově růžová), po celanovi
white spider (bílá), po celanovi
salmon delta (lososově růžová), po celanovi
evely bush (bílá), po celanovi
yellow horim (žlutá), po celanovi
always pink (fialově růžová), po celanovi
sunny mandalat (žlutá), po celanovi
red torch (smavě červená), po celanovi
el cassa (bílá), po celanovi
hostess (fialově růžová), po celanovi
luv (fialově růžová. není vyobrazena), po celanovi
puritan (bílá), po celanovi
miros (růžová), po celanovi
sam vinter (bílá), po celanovi
yellow snowdon (žlutá), po celanovi
orange bowl (oranžově růžová), po celanovi
konečná chryzantémě, po celanovi
pití, po celanovi
rozdílně střemchy, po celanovi
v manželství ty, po celanovi
sobě vinobraní, po celanovi
diskobolos. smrt otce, po celanovi
s televizorem do janova, po celanovi
jsi, po celanovi
jsi, po celanovi
jsi, po celanovi
jsi, po celanovi
jsi, po celanovi
jsi, po celanovi
jsi, po celanovi
jsi, po celanovi
jsi, po celanovi
jsi, po celanovi
jsi, po celanovi
jsi, po celanovi
jsi, po celanovi
jsi, po celanovi
jsi, po celanovi
jsi, po celanovi
jsi, po celanovi
jsi, po celanovi
jsi, po celanovi
jsi, po celanovi
křížov, po celanovi
225
226
227
228
229
230
231
232
233
234
235
236
237
238
239
240
241
242
243
244
245
246
247
248
249
250
251
252
253
254
255
256
257
258
259
260
261
262
263
264
265
266
267
268
269
270
jsi, po celanovi
pevnina králík, po celanovi
bagárovi už bez bagára, po celanovi
sršáni, po celanovi
jsi, po celanovi
dialog hrušky, po celanovi
štípání dříví, po celanovi
jsi, po celanovi
jsi, po celanovi
jsi, po celanovi
jsi, po celanovi
jsi, po celanovi
jsi, po celanovi
jsi, po celanovi
jsi, po celanovi
snad moře, po celanovi
snad moře, po celanovi
datum, po celanovi
žízeň, po celanovi
jsi, po celanovi
jsi, po celanovi
tvary sváry, po celanovi
ovoce, po celanovi
jsi, po celanovi
jsi. matce, po celanovi
i naše květiny, po celanovi
sýr: příběh, po celanovi
pičín. v malém domku, po celanovi
psaní, po celanovi
prach a dým, po celanovi
jitra, po celanovi
v noční košili, po celanovi
až po nás, po celanovi
canaletto (1697–1768), po celanovi
canaletto (1697–1768), po celanovi
canaletto (1697–1768), po celanovi
canaletto (1697–1768), po celanovi
canaletto (1697–1768), po celanovi
canaletto (1697–1768), po celanovi
canaletto (1697–1768), po celanovi
pře a přání, po celanovi
canaletto (1697–1768), po celanovi
canaletto (1697–1768), po celanovi
canaletto (1697–1768), po celanovi
canaletto (1697–1768), po celanovi
canaletto (1697–1768), po celanovi
271
272
273
274
275
276
277
278
279
280
281
282
283
284
285
286
287
288
289
290
291
292
293
294
295
296
297
298
299
300
301
302
303
304
305
306
307
308
309
310
311
312
313
314
315
316
canaletto (1697–1768), po celanovi
venkovské středy z vyšetic, po celanovi
canaletto (1697–1768), po celanovi
canaletto (1697–1768), po celanovi
canaletto (1697–1768), po celanovi
teď sněží v chotově, po celanovi
pukání ve staré vožici, po celanovi
čtení od johanky, po celanovi
bruslíme na jordánu, po celanovi
na vlnách, po celanovi
tři ženské hlasy, po celanovi
můj táta (byl) v dachau, po celanovi
spartakiáda, po celanovi
konstrukce pavouka, po celanovi
v epicentru, po celanovi
za oponou, po celanovi
oplakávání, po celanovi
říkanka džbán, po celanovi
42 195, po celanovi
nic ve zlém, po celanovi
už je to čas. co, po celanovi
o početí, po celanovi
nad jednou zabíjačkou, po celanovi
štika k večeři, po celanovi
-cáté výročí našeho života, po celanovi
nemám rád auta, po celanovi
jen ryby, po celanovi
z vyšetické hospody, po celanovi
všichni se díváme na televizi, po celanovi
křesťané bruslí na rybníku, po celanovi
nesmrtelný kostěj, po celanovi
domácí cvičení, po celanovi
stavební jáma, po celanovi
vyhnání, po celanovi
levitace, po celanovi
žáby pulci a pijavice, po celanovi
aristokrat připuštěný na gauči, po celanovi
ale kde, po celanovi
jojo, po celanovi
proso. úvaha, po celanovi
proso. recenze s ukázkami, po celanovi
proso. únava, po celanovi
t. d. 39 let, po celanovi
tání. častuška, po celanovi
tání. patetická z tábora, po celanovi
tání. ještě častuška, po celanovi
317
318
319
320
321
322
323
324
325
326
327
328
329
330
331
332
333
334
335
336
337
338
339
340
341
342
343
344
345
346
347
348
349
350
351
352
353
354
355
356
357
358
359
360
361
362
ve sličném ráji, po celanovi
jen houkání sovy (z vitanovického mlýna), po celanovi
na břichu blanice, po celanovi
voní líp než květiny. apel, po celanovi
bedřich umřel. modlitba, po celanovi
tráva je pro koně, po celanovi
z pohádky do pohádky, po celanovi
živě do údolí, po celanovi
seznam činností, po celanovi
podle mezinárodní prádlo, po celanovi
aby jablko aby člověk, po celanovi
bledé hrušně plavé sfingy, po celanovi
hory nory, po celanovi
cesta prózou, po celanovi
loutkové divadlo trávy, po celanovi
cesta prózou (achilles a pata), po celanovi
cesta prózou, po celanovi
cesta prózou (s lunou), po celanovi
cesta prózou, po celanovi
cesta prózou, po celanovi
člověk nikdy neví co se druhým honí v hlavě, po celanovi
cesta prózou, po celanovi
cesta prózou, po celanovi
politika, po celanovi
analýza on, po celanovi
rychlíkem do veselí nad moravou, po celanovi
cesta prózou, po celanovi
smrt metafor, po celanovi
sto let sv. anny, po celanovi
odalistka, po celanovi
autoportrét se sedmi prsty, po celanovi
sváteční den (rabín s citronem), po celanovi
rusku oslu a ostatním, po celanovi
nad vitebskem, po celanovi
má matka, po celanovi
kamkoliv mimo tento svět, po celanovi
zelený houslista, po celanovi
zjevení, po celanovi
muž s kozou, po celanovi
koš s ovocem, po celanovi
kohout, po celanovi
vesnická madona, po celanovi
posedlost, po celanovi
kolem ní, po celanovi
stažený vůl, po celanovi
růže a mimóza, po celanovi
p o e z i e s v. 2 8
JAN. JAN NOVÁK
Z DENÍKU PO CELANOVI
Redakce Jan Šulc
Korektura Markéta Hofmeisterová
Grafická úprava Jan d’Nan
Tisk Akcent, tiskárna Vimperk, s. r. o.
Vydalo nakladatelství dybbuk,
Jan Šavrda, Sekaninova 12, 128 00 Praha 2,
www.dybbuk.cz,
roku 2010 jako svou 134. publikaci.
Vydání první
ISBN 978-80-7438-024-2
9 788074 380242

Podobné dokumenty