Izrael: dlouhá cesta ke kapitalismu

September 2005, excerpt from “Israel: a long way to capitalism“
Izrael: dlouhá cesta ke kapitalismu
Dan Vořechovský
hlavní analytik pro jihovýchodní Asii
Dan Vachovski, LLC
tel.+420732206974
email: [email protected]
19.9.2005
Poslední izraelský voják opustil pásmo Gazy 12.září. Ukončil se tak dlouhodobý spor Palestinců a Izraele o
toto území. Tento krok má nezpochybnitelné pozitivní důsledky v podobě uklidnění válečného konfliktu a
představuje šanci na definitivní mír. Šance je to i pro izraelskou ekonomiku, která vojenským konfliktem
utrpěla velké ztráty. Dnešní Izrael není zrovna rájem na zemi. Podle HDP na obyvatele je Izrael
32.nejbohatším státem světa. Ovšem průměrná mzda v Izraeli je srovnatelná s Českou republikou, ovšem
při vyšší cenách. Zároveň země trpí dlouhodobě vysokou nezaměstnaností a také velkým zdaněním.
Dlouhodobě špatně řešené problémy vyvolaly před dvěma lety novou vlnu reforem. Ty by měly vyřešit
příčinu problémů, kterou najdeme hluboko v izraelské minulosti.
September 2005, excerpt from “Israel: a long way to capitalism“
SOCIALISTICKÉ LEPŠÍ ZÍTŘKY
Izrael se po svém vzniku stal pseudosocialistickou ekonomikou s vojenským podtextem. Scházela
marxistická ideologie a veřejné vlastnictví kapitálu a práce. Jinak však šlo o centrálně plánovanou
ekonomiku se vším všudy. Důvodem byl stav po druhé světové válce. Izrael jako stát začínal na zelené
louce, neměl přírodní ani finanční zdroje, měnové rezervy, žádnou infrastrukturu. Židovští přistěhovalci byli
chudí a neměli kapitál. Stát vzal rozjezd ekonomiky do svých rukou a kontroloval velkou část ekonomiky.
Kapitál pocházel z dluhopisů či zahraničních půjček.
Vznik Izraele provázel nesouhlas okolních arabských zemí, které ho napadly ihned po jeho založení.
Ozbrojené konflikty trvají dodnes. To je důvodem toho, proč má Izrael jedny z nejvyšších výdajů na obranu
vůbec. Veřejné výdaje dosahují dlouhodobě minimálně 10% HDP v mírových dobách, ale např. během
Jomkipurské války v roce 1973 se vyšplhaly až na 35% HDP (od 60.let přispívají Izraeli na vojenské výdaje i
Spojené státy a to každoročně minimálně 2% izraelského HDP). Spojené státy i nyní, kdy válčí v Iráku, mají
výdaje na obranu ve výši 6-7% HDP ročně. Do jisté míry je velikost veřejných výdajů limitem ekonomického
růstu. Ale není to hlavní příčina.
Navzdory tomu všemu Izrael podobně jako země komunistického bloku do 70.let silně rostl. Průměrná roční
tempo růstu HDP dosahovalo 10,4%. Tomu se nevyrovnala ani nejrychleji rostoucí ekonomika Evropy po
druhé světové válce, Německo, se svými 8%. Pro první dvě dekády existence izraelské ekonomiky byly
charakteristické dva sektory: zemědělství a textilní průmysl. Téměř vše bylo ve veřejném vlastnictví, které
zosobňoval nejen stát, ale i na stát napojené odbory. I soukromé podniky byly často s odbory nebo se
státem vlastnicky propojeny. Právě to bylo kamenem úrazu. Podíváme-li se totiž na růst izraelské ekonomiky
jiným pohledem, zjistíme, že tak zázračný nebyl. Podstatou byl velký příliv kapitálu. A tak růst HDP na
jednotku kapitálu byl do 70.let jen 0,8% ročně a poté se změnil na 2,6% roční pokles. Důvodů bylo mnoho:
neschopný management podniků, monopolizovaná odvětví, narůstání daňové zátěže (až na 47%), bankovní
socialismus a v neposlední řadě samotná podstata centrálního plánování, které neumožňuje efektivně
alokovat zdroje. Ekonomika se dostávala do stále větších problémů.
NESLAVNÝ KONEC A REFORMNÍ SNAHY
Nepříznivý vývoj gradoval v 70. a poté nakonec v roce 1985. Už v 70.letech se smrskl růst HDP na 2%
ročně. Nahromadily se negativní jevy: dvě ropné krize (1973, 1979), přílišný nárůst vlivu státu na ekonomiku
(50% HDP), centrální plánování a nekonkurenceschopná ekonomika, zadlužení státu a také měnová politika.
Izraelská centrální banka, BOI, tehdy součást státu, vesele zvyšovala množství peněz v ekonomice, aby tak
kryla každoroční státní deficity. V 60.letech rostlo množství peněz mezi 10-30% ročně, v 70.letech mezi 2030% a na počátku 80.let až ke 100% ročně. To se nemohlo neodrazit v nárůstu cen. Ze 40% v 70.letech až
na rekordní úroveň 445% v roce 1985. BOI se inflací peněz snažila zabránit krachu ekonomiky, která pod
September 2005, excerpt from “Israel: a long way to capitalism“
tíhou neefektivního centrálního plánování došla na pokraj sil. Struktura ekonomiky byla nevhodná vzhledem
k poptávce, kvalita produktů nízká, ceny vysoké. Zkrátka, Izrael vyráběl to co nikdo nechtěl a navíc draze.
Stát ekonomiku doslova drancoval. Před aplikací daňové reformy v roce 1987 se stát podílel na HDP více
než 50%, navzdory každoročnímu poklesu výdajů na obranu od poloviny 70.let. Deficity rozpočtu se
vyšplhaly až na 12-15% v 80.letech. Státní zadluženost dosáhla rekordní úrovně 168% HDP. Socialistický
experiment pod tíhou reality skončil. Vláda se rozhodla pro transformaci v tržní ekonomiku.
Balíček reforem z roku 1985 obsahoval reformu veřejných výdajů a daní, deregulaci a privatizaci téměř
veškeré ekonomiky. Cílem bylo stabilizovat ekonomiku a nastartovat hospodářský růst na tržních principech.
Povedlo se to tak z poloviny, ale hlavní byl nastolený trend.
Reforma veřejných financí se v mnoha ohledech podobala parodii. Stát chtěl docílit rovnováhy rozpočtu
dvěma prostředky: nárůstem již tak vysoké daňové zátěže a poklesem veřejných výdajů. A tak daň z přidané
hodnoty sice klesla o 1%. Daň ze zisku se snížila na stále vysokých 45% a zdaněny byly i podniky, které
dřív byly od daně osvobozeny. Mezní daňová sazba u příjmů fyzických osob dosáhla 60%. Na výdajové
stránce stát zejména snižoval dotace. Z 11,5% HDP na 2% v roce 1994. Důsledkem všeho bylo, že vliv
státu na ekonomiku byl stále vysoký. Výdaje klesaly z z úrovně kolem 47% jen velmi pozvolna. Podstatné se
však nezdařilo. Státní rozpočet se z deficitu dodnes nedostal. Nejblíže tomu byl v roce 1986. Od té doby
každoročně narůstá a málokdy klesá pod 3% HDP.
90.LÉTA: PRIVATIZACE A TECHNOLOGIE
Reforma však měla i své pozitivní stránky. Centrální banka se stala nezávislá na vládě a kurz izraelského
šekelu byl uvolněn. Tou největší předností reforem ale byla privatizace. Do počátku Netanjahuových reforem
v roce 2003 bylo zprivatizováno 83, povětšinou velkých, veřejných korporací. Celkové příjmy dosáhly 8
miliard dolarů. V roce 2003 stále zbývalo 46 veřejných podniků, mezi nimi velké monopoly, letecký El Al
nebo telekomunikační Bezeq. Nejdůležitější byla privatizace bankovního sektoru, respektive čtyř největších
bank: Bank Hapoalim, Mizrahi, Leumi a Israel Discount Bank. Hapoalim a Mizrahi byly zprivatizovány v roce
1997, částečně i Leumi. Odstátnění bank je důležité zejména kvůli fungování ekonomiky. Podobně jako jiné
postsocialistické ekonomiky i Izrael měl dost nefunkční kapitálový trh a banky zcela ovládaly financování
podniků. Privatizace bank tedy znamenala podstatné zlepšení podnikového financování a zdravý rozvoj
podnikové sféry. Příjmy z privatizace bank se na celkových příjmech za období 1986-2002 podílely ze 70%. I
z tohoto pohledu šlo o klíčovou část státního podnikání. Privatizace se dotkla i jiných oborů, zejména
elektroniky, ale také chemie a ropných rafinérií. Zajímavostí je i brzká privatizace izraelské univerzity Israel
School of Tourism. Důležitou součástí privatizace musí být i otevření trhu konkurenci. To se v mnoha
ohledech podařilo. Přesto privatizace neprobíhala tak rychle jak mohla a měla. Neprivatizované a
monopolizované zůstaly klíčové sektory jako telekomunikace, energie, zbrojařský průmysl, vodovody nebo
letectví. Privatizace navíc byla v letech 2001-2003 téměř zastavena kvůli krachu na kapitálových trzích, což
by pro stát v případě pokračování procesu znamenalo nižší příjmy. V každém případě, privatizace měla další
pozitivní efekt, který se ovšem dal předpokládat: Příjmy z privatizace umožnily izraelskému státu splatit
September 2005, excerpt from “Israel: a long way to capitalism“
během deseti let třetinu svého dluhu.
Pro 90.léta byl v Izraeli charakteristický ještě jeden proces: Izrael se stal technologickou velmocí. Nedošlo k
tomu samozřejmě přes noc a má to své příčiny. Izrael vždy hodně investoval do vzdělání. Co se týká podílu
na HDP, vůbec nejvíc ze všech. Na výzkum a vývoj se vydává v Izraeli kolem 5% HDP. Pro srovnání: v
Japonsku 3%, v USA 2,3% HDP. Vzdělaná populace táhla do Izraele zahraniční investory, své závody tu už
na konci 70.let založily Motorola nebo Intel. Zpočátku se Izrael zaměřoval zejména na vývoj v oblastech
vojenské komunikace a elektroniky a technologií na úsporu využití surovin, kterých měl a má na svém území
nedostatek. V 90.letech se centrum technologického výzkumu zaměřilo na telekomunikace, software,
polovodiče a biotechnologie. Izrael se stal druhým největším technologickým centrem po Sillicon Valley a na
Nasdaqu má druhý největší počet obchodovaných firem, hned po USA. Důvodem tohoto boomu nebyla jen
domácí síla, ale také početná vlna emigrantů po rozpadu Sovětského svazu. Přišli tisíce sovětských
inženýrů. A s uvolňováním podnikatelského prostředí i možnost snadno založit firmu. Na konci 90.let se tak
technologický průmysl podílel na exportech 38% oproti 22% na počátku dekády, v číslech šlo téměř o
trojnásobek. Samotné informační technologie se na průmyslu podílejí 15%, když průměr OECD je kolem 8%.
Protože je Izrael malou ekonomikou, je její růst do značné míry vyjádřen exportem. Celý izraelský růst v
90.letech byl tažen právě technologickým průmyslem, který zažil opravdový boom. To se ale také stalo
ekonomice osudným. Ekonomové mluví o tzv. singapurském syndromu, tedy závislosti na jednom sektoru.
Technologický boom ukončený krachem na Nasdaqu v roce 2001 stál za izraelskou recesí v letech 20012003. Z 3000 nových technologických firem, které vznikly v roce 2000, jich zbylo 700. Celkově je nyní v
Izraeli více než 4000 technologických firem a sektor se opět rozvíjí. Velikostí nových investic se ale zatím
nepřiblížil rekordní úrovni z roku 2000.
RECESE A NETAJAHUOVY REFORMY
Izraelská ekonomika díky technologickému boomu v 90.letech utěšeně rostla, zhruba 5% ročně. Míra
nezaměstnanosti klesla z 11% na počátku dekády až na 6,5% v polovině 90.let. Zadluženost státu klesla
díky příjmům z privatizace ze 168% HDP na 91% v roce 2000. Jenže něco se nezměnilo. Reformy
nedokázaly snížit vládní výdaje, které se neustále pohybovaly nad 50% HDP a daňová zátěž neklesala pod
40% HDP. Každoroční deficity nad 3% HDP jen ukazují na neúspěch reforem. Státní dluh opět narostl až na
letošních 106% HDP, nezaměstnanost se dostala zpět nad 10% a růst z 90.let se propadl do záporných
hodnot. Co je přinejmenším alarmující je nákladnost byrokratického aparátu, který ročně spolkne více než
30% HDP, což je více než v Dánsku nebo Švédsku. Byrokracie představuje pro reformy velký problém. Má
velký vliv a voličskou základnu a tak je pro každou reformní vládu obtížné hlásat omezení byrokratického
aparátu. A od vyhlášení reforem v roce 1985 se nenašla vláda, která by byla schopná je v plné míře prosadit.
Izrael je tak dobrým příkladem toho, jak je obtížné snížit vliv státu, pokud dosáhne dlouhodobě vlivného
postavení.
Recese z let 2001-2003 přiměla Benjamina Netanjahua, který se stal novým ministrem financí k vypracování
nové reformy veřejného sektoru. Klíčovými prvky byly daňová reforma a pokračování pozastavené
September 2005, excerpt from “Israel: a long way to capitalism“
privatizace. Netanjahuovi se skutečně podařilo snižovat od svého nástupu daňové zatížení, stejně tak
veřejné výdaje, zhruba o 1-2% ročně. Daňová zátěž by tak měla letos dosáhnout 37% a výdaje klesnou
výrazně pod 50% HDP. Obzvláště vysoké zdanění firem má klesnout do roku 2008 ze současných 36% na
30%. Netanjahu snižoval zejména sociální výdaje. Jenže to není hlavní problém izraelské ekonomiky.
Sociální výdaje dosahují jen 17% HDP a jsou hluboko pod průměrem OECD (21%). Mnohem větším
problémem je rozbujelá byrokracie a vysoké platy ve státní sféře. Výraznější omezení v této oblasti se
prosadit nepovedlo.
Tomuto bývalému premiérovi se také nepodařila nutná reforma trhu práce. Zde bojuje s velmi silným
protivníkem. Odbory Histadrut mají silné kontakty na byrokracii a do reforem v roce 1985 byly součástí státu.
Vazby trvají dodnes. Problémem izraelského trhu práce je špatný zákoník, který silně limituje vyjednávání o
pracovní smlouvě. Právě to je hodnoceno jako nejproblematičtější část trhu práce agenturou Heritage
Foundation.
Netanjahuovi se však velmi podařila privatizace. Úspěšně privatizoval leteckou společnost El Al,
telekomunikační monopol Bezeq, komunikační Zim Navigation, banku Israel Discount a Leumi, zbrojařský
Ashot Ashkelon. Připravena je privatizace energetického průmyslu, vodovodů a dalších dvou ropných
rafinérií a zbrojařských podniků. Do všech oblastí byla nebo ještě v tomto roce bude vpuštěna konkurence,
nutný předpoklad úspěšné privatizace. Privatizovat se bude dokonce i pošta, která už také podléhá
konkurenci. Privatizace by měla být ukončena v roce 2008. Tato oblast je zcela jistě nejvydařenější částí
Netanjahuových reforem.
Po neshodách Netanjahu opustil kabinet a nový ministr financí Ehud Olmert oznámil, že hodlá pokračovat v
započatých reformách. Jenže právě Olmert byl jako ministr průmyslu hlavním Netanjahuovým oponentem ve
vládě. Je těžké odhadnout, jak to tedy bude. Olmert je mnohem ústupnější kompromisům, které by mohly
izraelskou ekonomiku uvrhnout zpět do procesu narůstajícího státního sektoru. Olmert jen ztěží reformuje trh
práce. To je přitom v tuto chvíli nejnutnější reforma. Není nakloněn ani dalším reformám, v sociální a
důchodové oblasti. Na to si tak bude muset Izrael ještě počkat.
I přes tato negativa je Izrael na dobré cestě. Podařilo se liberalizovat a privatizovat ekonomiku. Většina
sektorů je soukromých a konkurenceschopných. To ukazují i čísla o exportu. Izrael dostal do černých čísel
po téměř dvaceti letech. Ekonomika se staví na nohy, roste HDP a klesá nezaměstnanost. Cenové tlaky
zatím vidět nejsou. Růst a investice se vrací do klíčového technologického průmyslu. Současné uklidnění
konfliktu s Palestinci by rovněž naznačovalo možné snížení výdajů na obranu. Pokud by Izrael dokázal
reformovat trh práce, stal by se jednou z nejdynamičtějších ekonomik světa a mohl by napodobit
hospodářský zázrak Irska. Jako znalostní ekonomika na to potenciál má.