Černá kniha kapitalismu

35 převáţně francouzských historikŧ, politologŧ, ekonomŧ a právníkŧ: Černá kniha kapitalismu, přel. Miloslav
Vráţel, odb. editor: V. Vasko, vyd. Milan Havlíček - Orego 2000, Praha 2005, ISBN 80-86117-24-3 560 stran,
vázaná, 400.- Kč
Originál Černé knihy kapitalismu vyšel ve Francii jako reakce na podobně laděný vícedílný pamflet Stephane
Courtoise a jeho týmu Černá kniha komunismu. Jde o analýzu kapitalismu "a jeho nespravedlnosti od počátku
aţ do dnešních dnŧ". Knihu najdete převáţně pouze v odborných knihovnách. Do širšího povědomí se
nedostala. Český překlad totiţ vyšel pouze v nákladu 500 ks. Přinášíme výtah z této jistě velmi zajímavé knihy.
Černá kniha kapitalismu
Úvod k Černé knize kapitalismu
Šťastný kapitalismus! Nic neohlašuje ani neslibuje. Ţádný manifest ani prohlášení o dvaceti bodech s
programem dodávky štěstí na klíč. Drtí vás, páře, zotročuje, trýzní. Klame vás? Máte právo být nešťastni, ale
nikoliv zklamáni, protoţe zklamání předpokládá zrazený závazek. Ti, kdoţ ohlašují spravedlivější zítřky, se
vystavují obvinění z klamáni, jestliţe ohlašovaný záměr propadne do strašlivého nesouzvuku. Kapitalismus se
rozváţně zaměřuje na přítomnost. Je tomu tak. Ale budoucnost? Tu milerád přenechává snílkŧm, ideologŧm a
ekologŧm. A tak jsou jeho zločiny téměř dokonalé. Ţádný písemný dŧkaz či stopa nedává dŧvod k rozmýšlení.
Hrŧzovláda z roku 1793 ? Je snadné pro ty, kteří nemají rádi revoluce, aby si představili ty, jeţ jsou za ni
zodpovědní - osvícence s pošetilou vŧlí uspořádat společnost podle rozumu.
Pokud jde o komunismus, knihy se hroutí pod tíhou ţalujících spisŧ. Ty se však netýkají kapitalismu. Jemu
nelze vytknout, ţe by produkoval neštěstí, neboť nepředstírá, ţe přináší štěstí. Nepřipouští, ţe by měl být
souzen z něčeho jiného neţ z jediné pohnutky snahy o dosaţení maximálního zisku v minimálním čase. Jiní se
zajímají o člověka, on se zabývá jen zboţím. Copak někdo kdy viděl šťastné nebo nešťastné zboţí? Jediná
bilance, která zde platí, je účetní rozvaha.
Mluvit o zločinech ztrácí v této souvislosti na prŧkaznosti. Připomeňme raději přírodní katastrofy. Stále se vám
vtlouká do hlavy, ţe kapitalismus je přirozený stav lidstva.
Lidstvo je v kapitalismu jako ryba na vzduchu. Chtít však změnit uspořádání věcí, k tomu je třeba arogance
ideologŧ, jeţ se stejně ukáţe zbytečná. Jsou známy její skličující cyklické dŧsledky - revoluce, represe,
zklamání, lítost.
Takový je opravdový prvotní hřích člověka - onen věčný neklid, který jej nutí, aby setřásl jho. Ona lyrická iluze
budoucnosti zbavené vykořisťování, poţadavek změny přirozeného řádu: Nehýbejte se - kapitalismus se hýbe
za vás.
Nuţe dobrá, příroda má své katastrofy, kapitalismus také. Šli byste hledat ty, jeţ jsou odpovědni za
zemětřesení, bouři, ničivou vlnu? Zločin přesto předpokládá zločince.
U komunismu se antropometrické záznamy snadno sestaví - dva vousatí, jeden z bradkou, jeden se skřipcem,
jeden s knírem a téţ jeden, který přeplaval Jang-tse Tiang, jeden jenţ rád kouří doutníky atd. Jsou to symboly,
které je moţné nenávidět.
Co se kapitalismu týká, jsou zde jen ukazatele a značky - Dow Jones, CAC 40, Nikkei atd. Zkuste nenávidět
ekonomický ukazatel nebo značku.
Říše Zla má vţdy zeměpisný prostor, hlavní města. Lze je označit, je o co se opřít. Kapitalismus je všude a
nikde. Komu pak adresovat obsílku s předvoláním dostavit se před eventuální Norimberský soud?
Co je tedy kapitalismus? Zmatený archaismus! Zalistujte ve stránkách naučných slovníkŧ a pouţijte odpovídající
výraz - liberalismus.
Slovník Liltré definuje "liberální" jako "to, co je hodno svobodného člověka". Nezní to dobře? A slovník Petit
Robert nám poskytuje přesvědčivý seznam antonymŧ, slov s opačnými významy "lakomý, autokratický,
diktátorský, dirigista, fašista, totalitář". Našli byste si snad dŧvod k tomu, abyste se definovali jako antikapitalista? Ale přiznejte, ţe by bylo zapotřebí dost zvrácenosti k tomu, abyste se prohlásili za antiliberálního.
Jaký je tedy tento příběh černé knihy kapitalismu?
Nevidíte, ţe extrémy plodí podnikatelská ztřeštěnost a nadmíra úkladŧ?
Nejhorší masový vrah Historie, to se dá říct. Ale vrah bez tváře, bez genetického kódu, pŧsobícího beztrestně
po staletí v pěti kontinentech?
Přejeme vám pěknou zábavu.
A k čemu je to dobré?
Neslyšeli jste úder gongu oznamující současně konec zápasu i Historie? Vyhrál. Shromaţďuje ve své robustní
mafiánské versi kořist svých nepřátel. A jaký je na obzoru jeho věrohodný protivník?
Jaký protivník?
Obrovské zástupy lidu zastupující v daném procesu občanskou stranu. Mrtví i ţivÍ. Bezpočet těch, kteří byli
odvlečeni z Afriky do Ameriky, rozsekáni na cucky v zákopech stupidních válek, upáleni zaţiva napalmem,
utýraní k smrti v ţalářích hlídacích psŧ kapitalismu, zastřelení u zdi Komunardŧ, zastřelení ve Fourmies,
zastřelení v Setifu, zmasakrovaní po statisících v Indonésii, téměř vyhubení jako američtí indiáni, masově
povraţděni v Číně, aby se zajistil volný oběh opia...
Z těch všech převzaly pochodeň revolty člověka popřeného ve své dŧstojnosti ruce ţivých. Ruce záhy
bezvládné, ruce dětí Třetího světa, které podvýţiva zabíjí kaţdodenně po desetitisících. Ruce vyhublé na kost,
ruce národŧ odsouzených k tomu, aby splácely úroky z dluhŧ, jimţ loutkoví představitelé ukradli jejich kapitál.
Třesoucí se ruce stále početnějších vyděděncŧ společnosti, kteří ţivoří na pokraji hojnosti. Jsou to ruce tragicky
slabé a prozatím nespojené. Ale musí se jednoho dne spojit.
A onoho dne pochodeň, kterou nesou, zapálí svět.
Gilles Perrault
francouzský spisovatel, scénárista, kritik a novinář
Zločiny imperialismu
Marxismus nikdy nezveličoval úlohu násilí v dějinách. Apologie násilí je příznakem ideologie vykořisťovatelských
a reakčních tříd. Marxismus však nikdy ani nepodceňoval úlohu násilí, chápe, ţe na násilí vykořisťovatelŧ mají a
musí utlačovaní odpovídat násilím sebeobrany. A bránit se bylo a je před čím. Kapitalismus se rodil v procesu
tzv. pŧvodní akumulace. Hrŧzy pŧvodní akumulace jsou navěky zapsány v dějinách krvavými písmeny.
Kapitalismus se zrodil pokrytý zcela krví a špínou. Jeho historie dává masu dŧvodŧ pro pokání. K tomu, aby se
upevnil ve své vlasti, v Anglii, bylo třeba zcela rozvrátit a likvidovat svobodné rolnictvo. Zavést proti
zemědělské chudině, zbavené pŧdy, teroristické zákony, trestající smrtí sebemenší přestupky proti „svatému
právu“ soukromého vlastnictví, široce vyuţívat otrockou práci těchto chudákŧ, uvězněných v trestaneckých
pracovních koloniích. Liknavá, dvě a pŧl století se táhnoucí burţoazní revoluce v Německu, několikrát doslova
zpustošila zemi a sníţila počet obyvatel o více neţ polovinu.
Spojené státy Americké vybudovaly svou civilizaci za cenu velkých obětí Indiánŧ a černých otrokŧ.
Sytá Evropa je dodnes zavázaná za svou sytost krutému vykořisťování včerejších kolonií a dnešních polokolonií.
Nesmazatelnou skvrnou v evropských dějinách jsou kruté války z epochy utváření kapitalismu. Mezi nimi –
Třicetiletá válka v 17. století, v jejímţ prŧběhu byla vyhubena téměř třetina obyvatelstva Německa a v níţ hrál
rozhodující úlohu královský reţim Gustava Adolfa ve Švédsku.
Severní válka rozpoutaná švédským králem Karlem XII. Válka za „španělské dědictví“ mezi Francií, Španělskem
a Rakouskem. Sedmiletá válka, zahájená pruským králem Bedřichem II. Napoleonské války, které uvrhly do
chaosu celou Evropu a zpŧsobily záhubu mírového obyvatelstva, vraţdy a popravy milionŧ lidí.
Za historický zločin povaţují komunisté jakékoliv násilí namířené na útlum společenského pokroku. Takovými
zločiny je uţ dávno pošpiněn imperialismus.
Imperialismus existuje ve dvou variantách: liberální a totalitární – fašistické. Odlišují se od sebe formou
politického zřízení, avšak ekonomický základ mají stejný – zajištění vlastního blahobytu na úkor jiných zemí a
národŧ. Jak dosvědčuje historie, liberalismus se snadno mění ve fašismus německého či italského typu nebo
v jeho odrŧdu – americký maccartismus. Fašistické reţimy se nezřídka shodují s liberální ekonomikou a těší se
všestranné podpoře liberálŧ, čehoţ příkladem je pinochetovský fašismus v Chile.
Zločiny fašismu a nacismu byly odsouzeny a potrestány mezinárodním společenstvím. Avšak zločiny tzv.
liberálních reţimŧ nebyly dosud náleţitě zhodnoceny a světová veřejnost je často špatně informována o
spáchaných jimi zločinech.
Kapitalismus se vţdy snaţil s krajní krutostí potlačit povstání pracujícího a vykořisťovaného lidu. Stačí poukázat
na krvavé vypořádání se s paříţskými komunardy, na střelbu do demonstrantŧ o Prvním máji v Chicagu, na
hrŧzy občanské války v Rusku.
Katastrofální jsou dŧsledky politiky imperialistické globalizace. Sociální a ekologické náklady tzv. liberální trţní
politiky západních zemí jsou přenášeny na celý zbývající svět, coţ zpŧsobuje ostré zvýšení utrpení miliard
obyvatel naší planety. Prohlubuje se do nebe volající nespravedlnost v mezinárodních vztazích, především
v dělbě práce vnucované diktátem západních mocností. To přivedlo během posledních deseti let
k bezpříkladnému zostření problému hladu. Ukazatelé dětské úmrtnosti v dŧsledku hladu dosáhly, podle údajŧ
OSN, dříve nevídané výše – 17 tisíc úmrtí denně. Celkem umírá denně v dŧsledku hladu 25 tisíc lidí. Podvýţivou
dnes trpí 777 milionŧ lidí v zemích, závislých na liberálních reţimech a 38 milionŧ v těch zemích, kde byly
ustaveny liberální reţimy podle vzoru západních demokracií. V „nejsvobodnějších a nejdemokratičtějších“
Spojených státech amerických umírá ročně nejméně 18 tisíc Američanŧ pouze v dŧsledku toho, ţe nemají
nemocenské pojištění.
Jako rozsudek nad imperialismem zní údaje Zprávy OSN z roku 2005 o rozvoji člověka. Celkové příjmy 500
nejbohatších lidí světa převyšují příjem nejchudší části obyvatel planety, která čítá 416 milionŧ lidí. Mezi těmito
dvěma póly se nachází 2,5 miliardy lidí, kteří ţijí za méně neţ 2 dolary denně. Je to 40% obyvatel Země, ale na
ně připadá pouze 5% světových příjmŧ. A na 10% nejbohatších obyvatel Země připadá 54% světových příjmŧ.
Politika západních reţimŧ vede k tomu, ţe více neţ 1 miliarda lidí na Zemi ţije v podmínkách chudoby. Kaţdým
rokem se 10,7 milionŧ dětí nedoţívá 5 let. A přitom podle propočtŧ expertŧ OSN by bylo moţné při vynaloţení
pouhých 4 miliard dolarŧ sníţit dětskou úmrtnost o dvě třetiny v 75 nejchudších zemích.
Zavádění „demokracie“ a liberálních modelŧ v Rusku pod tlakem USA a jimi kontrolovaných mezinárodních
institutŧ zpŧsobilo na lidských ztrátách na území Ruské federace na 10 milionŧ lidí, z nichţ bylo 9 milionŧ Rusŧ.
Fakt genocidy ruského národa a dalších národŧ ţijících na území Ruska v dŧsledku takovéhoto politiky byl
zafixován v materiálech Komise na odvolání prezidenta B. N. Jelcina a našel podporu většiny poslancŧ Státní
dumy RF v roce 1999.
Kapitalismus široce praktikoval a praktikuje rozvracení základŧ ţivota a genocidu pŧvodního obyvatelstva,
masové vraţdy a popravy:
- národŧ zemí Afriky, Asie a Latinské Ameriky nynějšími státy EU a USA v XIX. , XX. A na začátku XXI. století
- genocidu ruského, ukrajinského, běloruského, evropských a dalších národŧ
- v období okupace SSSR vojsky Německa a jejich posluhovačŧ
Od poloviny XIX.století USA, řídíce se tzv. Monroeovou doktrínou, vedou nekonečné ozbrojené intervence proti
zemím Latinské Ameriky. Věznění a popravy, bez řádného soudu, takových revolucionářŧ, jako byl Ernesto Che
Guevara, se uţ dávno staly neoddělitelným rysem americké „demokracie“ a „právního státu“. Vojenský převrat
v Chile, inspirovaný CIA, a zavraţdění prezidenta Allenda, vešly do historie jako jeden z nejcyničtějších zločinŧ
imperialismu. Dnes pokračují blokáda Kuby a neustálé provokace proti Venezuele, jejichţ národy si vybraly
socialistickou cestu rozvoje.
Pod záminkou nastolení demokracie je vedena nemilosrdná válka proti lidu Iránu a Sýrie, je poskytována
podpora uchvatitelské politice Izraele, je organizováno surové vypořádání se všemi, kdo se postaví na odpor
nárokŧm USA a jejich spojencŧ na hegemonii v dnešním světě.
V Evropě (v Litvě a Estonsku) je za mlčenlivého souhlasu EU obnovován systém apartheidu, zbavující
politických práv na etnickém základe téměř polovinu obyvatelstva ruského pŧvodu.
Imperialismus nese odpovědnost za rozpoutání dvou světových válek, majících za následek smrt okolo 100
milionŧ lidí. Největším vojenským zločinem v historii lidstva je americké jaderné bombardování Hirošimy a
Nagasaki.
Války byly doprovázeny deportacemi, mučením a likvidací lidí v koncentračních táborech kde byli vězněni a
likvidováni stoupenci jiných názorŧ, komunistických idejí bojovníci za svobodu a spravedlnost.
Na nucených pracích, v dŧsledku hladu, válečných útrap a masových poprav zahynulo 20 milionŧ civilních
obyvatel SSSR likvidovaných v době okupace území Sovětského svazu vojsky Německa, Itálie, Maďarska,
Rumunska, Slovenska a rovněţ nacionálními legiemi SS, včetně z Finska, Norska, Lotyšska, Estonska a Litvy.
Blokáda Leningradu, během níţ zemřelo více neţ pŧl milionu civilních obyvatel, je jedním z nejhrŧznějších
zločinŧ proti lidskosti.
Pouze socialismus mŧţe dát namísto reakčního globalismu a „nového světového řádu“ reálnou alternativu.
H. Charfo, příspěvek z mezinárodní konference 25. - 26. 11. 2006
Totalitní liberalismus
Svět ovládaný kapitalismem, to je Svět svobodný. Kapitalismus, který se nyní nazývá jen liberalismem, to je
moderní Svět.. Je to jediný model společnosti, ne-li ideální, tedy aspoň uspokojivý. Neexistuje a nikdy nebude
existovat jiný. To je stále stejná píseň, kterou zpívají nejen činitelé odpovědní za ekonomiku a většina politiku,
ale také intelektuálové a novináři, mající přístup k hlavním médiím -televizi, rozhlasu, tisku, velkým
vydavatelstvím, jeţ jsou vesměs v rukou prŧmyslových nebo finančních skupin. Disidentská myšlenka není sice
zakázána (liberalismus zavazuje!), ale je zahnána téměř do ilegality. Taková je svoboda projevu, jíţ se
holedbají stoupenci našeho liberálního systému.
Pŧsobnost kapitalismu spočívá v jeho ekonomické účinnosti. Ale ku prospěchu koho a za jakou cenu? Posuďme
skutečnosti v západních zemích, které jsou výkladní skříní kapitalismu, zatímco zbytek světa je spíš jako
prostory za krámem.
Po té, kdy skončilo období jeho velkého rozmachu v XIX. století v dŧsledku industrializace a krutého
vykořisťování pracujících, vedlo hnutí, které se prudce rozvíjelo v prŧběhu posledních desetiletí, téměř k
vymizení drobného zemědělství. Drobné zemědělce pohltilo velké agrární vykořisťování s následným
znečišťováním a destrukcí krajiny a zhoršením kvality výrobku. (A to na úkor daňových poplatníkŧ, neboť
zemědělství nepřestalo být subvencováno.)
Došlo k téměř úplnému zmizení maloobchodu zvláště v oblasti potravin ve prospěch velkodistributorŧ a
hypermarketŧ. Došlo ke koncentraci prŧmyslu do velkých národních a pak nadnárodních společností, které
nabývají takových rozměrŧ, ţe mají často větší finanční prostředky neţ státy a představují zákon (nebo se
aspoň o to snaţí). Přičemţ činí opatření k tomu, aby posílily svou nekontrolovatelnou moc nad státy, jak je
tomu v případě Mnohonárodní dohody o investicích. (Např. United Fruit Company vládne nad mnoha státy
Latinské Ameriky).
Vŧdcové kapitalismu se mohli obávat, ţe zmizení drobných zemědělcŧ, řemeslníkŧ i drobné prŧmyslové a
obchodní burţoasie by posílilo řady proletariátu. Ale "modernismus" jim poskytl moţnost čelit tomu s pomocí
automatizace, miniaturizace, informatiky. Po vylidnění polí jsme svědky vylidnění továren a kanceláří. Jelikoţ
kapitalismus neumí, ani nechce se dělit o zisk a práci (vidíme to na sprostých a hysterických reakcích
zaměstnavatelŧ vŧči 35 hodinové pracovní době, coţ je ostatně opatření značně nesmělé) dospíváme
neodvratně k nezaměstnanosti a k nahromadění sociálních pohrom.
Čím je víc nezaměstnaných, tím menší berou podporu a po kratší dobu. Čím méně je pracujících, tím více se
pocítá se sníţením dŧchodu. To se zdá logické a nevyhnutelné. Ano, pokud zŧstáváme ve sféře rozdělování. Ale
pokud vezmeme v úvahu hrubý národní produkt, který se zvětšil o více neţ 40 % za méně neţ dvacet let,
zatímco objem mezd neustále klesal,je tomu zcela jinak!
Ale to nezapadá do kapitalistické logiky! Téměř dvacet milionŧ nezaměstnaných v Evropě - taková je pozitivní
bilance kapitalismu! A to bude ještě hŧře. Velké evropské a americké firmy, jejichţ zisky nikdy tak nerostly,
ohlašují propouštění statisícŧ pracovníkŧ. Je přece třeba "racionalizovat výrobu", konkurence zavazuje!
Projevuje se uspokojení nad zahraničními investicemi ve Francii. Mimo nebezpečí pro národní nezávislost se lze
ptát, zda to není pokles mezd, který povzbuzuje investory.
Francouzští opěvovatelé liberalismu -"modernismu" (podívejte se na Alaina Madelina!) se zaštiťují Anglií a
Spojenými státy, které prý jsou přeborníky v dosahování ekonomického úspěchu a v boji proti
nezaměstnanosti. Pokud zrušení sociální ochrany, nedostatek pracovních příleţitostí, nízké mzdy a
neposkytování podpor v případě krátkodobých nezaměstnaných, jeţ je vyřazuje ze statistiky,
jsou ideálem pana Madelina, budiţ, ale nemyslím si, ţe by tomu tak bylo v případě pracujících této země.
V USA, jeţ jsou rájem kapitalismu, ţije 30 milionŧ obyvatel (více neţ 10 % obyvatelstva) pod hranicí chudoby.
Většinu z toho tvoří černoši.
Převaha Spojených státŧ ve světě, imperialistická propaganda a uniformizace jejich zpŧsobu ţivota a kultury,
která ji charakterizuje, mŧţe uspokojovat jen lidi servilní. Evropa by udělala dobře, kdyby se měla na pozoru a
zareagovala, pokud má ještě ekonomické prostředky. Ale k tomu by musela mít také politickou vŧli.
Aby kapitalismus napomohl téţ produktivním investicím v prŧmyslu a sluţbách, má vŧli je učinit konkurenčními
vŧči krátkodobým finančním a spekulativním investicím. A jak? Tím ţe je zdaní? Vŧbec ne, sníţí se mzdy a
sociální dávky!
I to je zpŧsob, jak učinit Západ konkurenčním vŧči Třetímu světu. Ostatně ve Velké Británii se novodobě
započalo s tím, ţe se opět umoţňuje práce dětí. Velká Británie, nikoliv suverénní stát ale vazal Spojených státŧ,
ani neratifikoval chartu zakazující dětskou práci.
Tím, ţe je Třetí svět zapojen do onoho pekelného kruhu konkurence, bude muset ještě dál sniţovat náklady a
uvrhnout své obyvatelstvo do ještě větší bídy a pak bude Západ opět na koni.
Pokud bude svět ve svém celku v rukou několika nadnárodních, povětšině amerických společností, a nebude
téměř potřebovat pracující kromě urcité elity technikŧ, pak bude mít kapitalismus problém najít spotřebitele
mimo tuto elitu a své akcionáře... a udrţet zločinnost rodící se z bídy.
Akumulace peněz - která je jen abstrakcí -brání vyrábět strojní zařízení a základní produkty uţitečné všem.
Černá kniha kapitalismu je před námi a je napsána v jeho "ráji". Ale jak je Třetímu světu v jeho "pekle"?
Spoušť zpŧsobená kolonialismem a neokolonialismem za pŧldruhého století se nedá vyčíslit. Stejně tak nelze
vyčíslit miliony mrtvých, jeţ má na svědomí a jeţ mu lze přičíst. Vinu mají všechny velké evropské země i
Spojené státy. Otroctví, nelítostné represe, mučení, přivlastňování, krádeţe pozemkŧ a přírodních
zdrojŧ velkými západními, americkými nebo nadnárodními společnostmi, nebo v jejich ţoldu jednajícími
místními hodnostáři, umělé slučování nebo drobení zemí, vnucování pěstování monokultur náhradou za obvyklé
pěstování potravinářských plodin, destrukce tradiční kultury a zpŧsobŧ ţivota, likvidace lesŧ
a přeměna krajiny v poušť, ekologické katastrofy, bída, exil obyvatelstva do velkoměst, kde je čeká
nezaměstnanost a bída, to jsou přednosti neokolonialismu.
Struktury, jimiţ se vybavilo mezinárodní společenství na regulaci vývoje prŧmyslu a obchodu, jsou zcela v
rukou a ve sluţbách kapitalismu -Světová banka, Mezinárodní měnový fond, Organizace pro hospodářskou
spolupráci a rozvoj i Světová organizace obchodu.
Tyto organizace poslouţily jen k zadluţení zemí Třetího světa a vnutily jim liberální krédo. Pokud umoţnily, aby
se rozvinul místní "pornoprŧmysl", zvětšily tím jen bídu obyvatelstva. Za několik desetiletí mezinárodní
kapitalismus nebude téměř jiţ potřebovat pracovní sílu, vţdyť automatizace je neúprosná! Americké laboratoře
studují zemědělské kultury in vitro, coţ definitivně zruinuje zemědělství Třetího světa. (Moţná i zemědělství
francouzské, které je druhým největším světovým vývozcem). Místo rozdělování výrobkŧ, budou si pracující
celého světa definitivně rozdělovat nezaměstnanost. Přitom základní sluţby týkající se vzdělávání, zdraví,
ţivotního prostředí, kultury, vzájemné pomoci jiţ nebudou zajišťovány, protoţe netvoří zisky a nezajímají
soukromý sektor, neboť je mohou poskytovat jen státy nebo společenství občanŧ, jimţ liberalismus hodlá
odejmout veškerou moc a veškeré prostředky. Jaké jsou prostředky expanze a akumulace kapitalismu? Válka
(nebo ochrana po zpŧsobu mafie), represe, loupeţ, vykořisťování, lichva, korupce, propaganda. Války proti
neposlušným zemím, které nerespektují západní země. Ty byly kdysi výsadou Anglie a Francie v Africe a v Asii.
Poslední křečovité projevy kolonialismu v Indii, na Madagaskaru, v Indočíně, v Alţírsku si vyţádaly miliony
mrtvých. Nyní to jsou Spojené státy, národ, který si činí nárok na poručníkování světu. USA neustaly v
praktikování politiky nadměrného zbrojení, kterou jiným zakazují. Viděli jsme, jak se tento imperialismus
provozuje v praxi ve všech přímých i nepřímých intervencích USA v Latinské Americe, a to především ve
Střední Americe (Nikaragua, Guatemala, Salvador, Honduras, Grenada), v Asii, ve Vietnamu, v Indonésii, na
Timoru (genocida poměrně rozsáhlejší neţ v případě rudých Khmerŧ v Kambodţi -postihla téměř dvě třetiny
obyvatelstva - genocida spáchaná s lhostejností, ne-li za spoluúčasti Západu), válka v Zálivu atd.
Válka se nevede jen zbraněmi, ale muţe nabýt netušených forem. Například neváhaly Spojené státy pomáhat
sektě Moon v Koreji v boji proti komunismu, fašistŧm v poválečné Itálii, neváhaly vyzbrojovat a podporovat
islámské fundamentalisty, jako Musulmanské bratrstvo nebo Talibany v Afghánistánu. Válka mŧţe nabýt téţ
formy embarga proti neposlušným státŧm (Kuba,Libye,Irák). Kolik jen vraţd je tak spácháno na obyvatelstvu
(několik set tisíc, dokonce milionŧ mrtvých v Iráku).
Loupeţ prokazatelně nutí pouţít síly. Jestliţe někdo chce vykrást dŧm, kde jsou obyvatelé, je lépe mít zbraň.
Praktiky kapitalismu jsou blízké praktikám mafie. Bezpochyby Proto se jí v něm daří jako v kompostu.
Po zpŧsobu mafie chrání kapitalismus poslušné vedoucí činitele, kteří nechávají bezostyšně vykořisťovat své
země velkými americkými a nadnárodními společnostmi. Konsoliduje tak - pokud je rovnou nenastoluje diktatury, jeţ jsou mocnější a spolehlivější při ochraně majetku neţ demokracie.
Jeho zbraně jsou stejné tak demokracie jako diktatura, obchod nebo gangsterství, zastrašování nebo vraţdy. A
tak CIA je bezpochyby největší zločineckou organizací na světě.
Dalším mafiánským postupem kapitalismu je lichva. Podobně jako mafie pŧjčí obchodníkovi, který nikdy
nemŧţe vyrovnat svŧj dluh, a nakonec ztratí svŧj obchod (nezřídka i ţivot), jsou země vybízeny, aby
investovaly. Často uměle. Prodají se jim zbraně, aby pomáhaly v boji proti neposlušným státŧm a musí pak
věčně splácet kumulované úroky ze svého dluhu. Takovým zpŧsobem se ovládne jejich ekonomika.
Represe a vykořisťování jdou ruku v ruce. Protiodborářská (kdysi legální) represe, se sice dnes nepřiznává, ale
neustále se v podnicích, kde funguje represivní dohled, kde pusobí zločinecké milice majitelŧ podnikŧ, odborové
organizace zřizované z popudu zamestnavatelŧ (CFT) a represe proti jakémukoliv radikálnímu odporu dělníkŧ,
uplatňuje.
Moţnost vykořisťování existuje jen za tuto cenu. A my víme jiţ od doby Marxovy, ţe vykořisťování pracovní síly
je motorem kapitalismu. Západní ekonomiky těţí ve Třetím světe z nejhoršího vykořisťování -z otroctví, a ve
svých zemích z poroby ilegálních přistěhovalcŧ.
Korupce. Nadnárodní společnosti disponují takovým vlivem nebo finančním či politickým tlakem na všechny
veřejné nebo soukromé odpovědné představitele, ţe ve svých chapadlech jako chobotnice zardousí jakýkoliv
odpor.
Propaganda. Aby kapitalismus prosadil své krédo a ospravedlnil nadměrné zbrojení, trestné činy a krvavé
zločiny, dovolává se stále ušlechtilých ideálŧ -obrany demokracie, svobody, západních hodnot, boje proti
"komunistické" diktatuře, apod. Ve skutečnosti brání jen zájmy třídy vlastníkŧ. Snaţí se zmocnit surovin,
poručníkovat petrolejářské produkci nebo kontrolovat strategické oblasti. Tato propaganda je šířena
ekonomickými a politickými vládci, podlézavým tiskem a servilními médii. To jsou oni Hlídací psi, souzeni jiţ
Nizanem a Zrada vzdělancŧ (Trahison des clercs), jak ji na pranýř postavil Julien Benda.
Stoupenci liberalismu, velebitelé USA, neslyšel jsem váš hlas proti ničení Vietnamu, proti indonéské genocidě,
proti krutostem páchaným ve jménu liberalismu v Latinské Americe, proti americké pomoci Pinochetovu
převratu, který byl jedním z nejkrvavějších v historii, ani proti popravě tureckých odborářŧ. Vaše rozhořčení
bylo ponekud selektivní, Solidamosc, ale ne Disk, Budapešť, ale ne Alţír, Praha, ale ne Santiago, Afghánistán,
ale ne Timor. Neviděl jsem vás rozhořčené, kdyţ byli zabíjeni komunisté nebo ti, kteří chtěli dát moc lidu nebo
chránit chudé. Neslyším jak ţádáte o omluvu za vaši spoluúčast na těchto zločinech nebo za to, ţe jste k nim
mlčeli.
Maurice Cury
Maurice eury je básník, romanopisec, esejista, filmový a televizní scénárista, rozhlasový a divadelní autor. Jeho
poslední publikované práce: Les orgues de Flandre (Varhany z Flander -román), La Jungle et le désert (Džungle
a poušt -básně a texty), E. C. Editions, Le Libéralisme totalitaire. Předseda Permanentní rady spisovatelů,
místopředseda národního syndikátu autorů a hudebních skladatelů.
Poznámka:
Ve slovníku XX. století (Fayard) uvádí Jacques Attali údaj, ţe jedna osoba ze čtyř ţije v USA pod hranicí
chudoby. Ve světě téměr 3 miliardy jednotlivcŧ mají k dispozici méně neţ 2 dolary na den, 13 milionŧ umírá
kaţdoročně hladem a dvě třetiny lidí nemají ţádnou sociální ochranu.
Počátky kapitalismu - (XV.-XIX. století)
V prŧběhu XIX. století se kapitalismus spočívající na námezdní práci stal převládajícím výrobním zpŧsobem a to
nejprve v západní Evropě a v USA. Postupně si podřídil veškerý svět přímými (kolonizací) či nepřímými formami
nadvlády. Jeho geneze vyplňuje v podstatě tři předchozí (XVI., XVII. a XVIII.) století. Pouţijeme-li terminologii
Adama Smitha převzatou Marxem, jde o „prvotní akumulaci" nebo lépe k upřesnění termínu pouţívaného
Adamem Smithem „previous accumulation" - předchozí akumulace.
Jaký postoj vŧči sobě zaujmou kapitalisté vlastnící majetek, který se mŧţe přeměnit ve výrobní prostředky
(stroje, suroviny atd.), a „proletáři" zbavení veškerých prostředkŧ nezávislé existence a nucení k tomu, aby
vŧbec přeţili, stát se jejich námezdními pracovníky? Burţoasní ideologie, jak ji vyjadřují političtí „myslitelé" a
vulgární ekonomové XIX. století, vysvětluje, ţe na začátku se společnost rozdělila do dvou kategorií. Ti první
byli pracovití, inteligentní, šetrní, a ti druzí líní darebáci, kteří všechno prohýřili. Je zřejmé, ţe jedni si
nahromadili bohatství, zatímco ti druzí nakonec neměli nic. Karel Marx cituje mezi autory, kteří rozvíjejí tuto
tezi, M. Thierse. Ve XX. století ctihodný doktor Alexis Carrel, nositel Nobelovy ceny za medicínu a stoupenec
Pétainuv, vysvětluje v díle „Člověk tvor neznámý", ţe ti první byli geneticky nadřazeni těm druhým.
A Karel Marx k tomu všemu poznamenal: „V letopisech skutečné historie je to výboj, poroba, vláda hrubého
násilí, které zde vţdy vítězily:“Ke studiu tohoto období, které se otevírá velkými zámořskými objevy na konci
XV. století pouţijeme dva hlavní prameny. Jeden, který nabízí Marxŧv Kapitál výkladem „pŧvodní akumulace". a
druhý novější, zajisté bohatší na informace i „aktuálnější", jeţ naskýtá rozsáhlé dílo Fernanda
Braudela„Materiální civilizace, ekonomika a kapitalismus. XV. - XVIII. století“ Braudelovo i Marxovo hledisko
věnuje obzvláštní pozornost sociálně ekonomické základně historie, ale Braudel na rozdíl od Marxe nestaví do
popředí rozdělení společnosti na protichŧdné třídy. Konfrontace těchto dvou hledisek by mohla být vzrušující,
ţel chybí v Braudelově díle, který zřejmě Marxe nečetl (alespoň tu část Kapitálu, která pojednává o stejném
předmětu).
"PŘEDPOTOPNÍ" FORMY KAPITÁLU
Třídní společnosti, které předcházely kapitalismu, byly charakterizovány osobním poutem mezi vládnoucím a
ovládaným (otrokem, poplatníkem, nevolníkem, atd.) Ovládaný byl zajisté vykořisťován a často nejhrubším
zpŧsobem. ale toto vykořisťování bylo „ospravedlňováno" aspoň ideologicky určitou vzájemnosti - povinností
ochrany ze strany vládnoucího. dokonce i jeho pomocí, často pod patriarchální maskou. S kapitalismem
nabývají společenské vztahy stále více abstraktní, anonymní charakter. A tím se odlidšťují.
Kapitalismus se vyvíjí na základě zboţní výroby, kterou zevšeobecňuje. Na rozdíl od předchozích výrobních
zpŧsobu, jeţ se více méně zakládaly na samozásobování, kapitalistická výroba se od začátku zcela zaměřuje na
trh - kapitalista vyrábí, aby prodal. A samotný vztah mezi kapitál i stou a námezdně pracujícím se projevuje
jako směna zboţní. Kapitalista vystupuje jako nákupčí pracovní síly, námezdně pracující jako její prodavač.
Trh, zboţí, zboţní výroba se objevují velmi záhy v nejrŧznějších společnostech, aniţ by to byly nutně výlučné
nebo počáteční formy směny. Starobylé společnosti vykazují „nezboţní" formy směny. Jasně na to poukázal jiţ
Durkheim a Karlu Polanyiovi patří zásluha, ţe podtrhl jejich specifičnost ve vztahu ke zboţni měně.11
U "prosté" zboţní směny zemědělský nebo řemeslný výrobce, vlastník svých výrobních prostředkŧ, vyrábí zčásti
nebo zcela jiţ nikoliv, aby pokryl přímo své vlastní potřeby, ale aby prodal na trhu. kde se výrobky směňují
prostřednictvím peněţních ekvivalentŧ výrobci se specializují v závislosti na společenské dělbě práce. S
výrobním kapitalismem pak kapitalista. vlastník výrobních prostředku (pudy. strojŧ, surovin atd.) „nakupuje" u
pracovníka pouţití jeho pracovní síly za mzdu. která zhruba odpovídá částce potřebné obnově a reprodukci této
pracovní síly. Částce, která je niţší neţ ta, která byla vyprodukována uplatněním této pracovní síly. Takto
uvolněný přebytek (Marxova "nadhodnota") zŧstane kapitalistovi. Zálohovaný kapitál, jenţ byl uplatněn
kapitalistou ve výrobě, se takto nachází na konci cyklu reprodukován a zvýšen o přebytek, který mŧţe
kapitalista pouţít pro svoji osobní potřebu, ale který mŧţe rovněţ „akumulovat", aby zvětšil masu svého
kapitálu. To je „rozšířená" reprodukce. V předchozích společnostech produkt vykořisťování (otroka, poplatníka,
feudálního nevolníka nebo sedláka) byl hlavně spotřebován privilegovanými třídami a byl poměrně málo „znovu
investován". Výrobní cyklus se opakoval více méně na stejné úrovni. „Rŧst" tou měrou, jak existoval, byl velmi
pomalý a téměř nepominutelný, V současném (výrobním) kapitalismu, který se prosazuje díky prŧmyslové
revoluci se zevšeobecněným pouţíváním mechanické energie, pokrok v produktivitě práce umoţní „rozšířenou"
reprodukci ve stále širší míře, zkrátka „rŧst". Tento produktivní kapitalismus se objevuje od středověku v
zárodečné formě, v italských městech v podobě „manufaktury" („továrny" uplatňující na stejném místě dělbu
rukodělné výroby nebo vyuţívající práci domáckou, kdy kapitalista dodává surovinu, ku příkladu tkalci přízi, a
odkupuje od něho zpracovaný výrobek). Ale aţ do konce XVIII. století vystupuje kapitál hlavně v podobách,
které Marx nazývá „předpotopními", jako zboţní kapitál nebo kapitál finanční (lichvářský) objevující se jiţ od
starověku.
U těchto forem existuje rovněţ akumulace, ale nevytváří bohatství. Kapitál se zde spokojuje s vybíráním
desátkŧ ze stávající výroby. Nástup výrobního, v podstatě prŧmyslového kapitálu, předpokládá mimo jiţ
vyvolaných technických podmínek určité ekonomické a společenské podmínky
Počátky kapitalismu -"Osvobození" pracovní síly-zbídačení a vykořisťování rolnictva
První podmínkou je existence „svobodné" pracovní síly, to jest síly zbavené feudálních nebo panských
povinností a poddanství. Zbavené ale rovněţ jakýchkoliv prostředkŧ pro samostatnou existenci (zvláště pak
pudy). Toto „osvobození" se děje v Anglii od konce XIV. století a končí během první revoluce, revoluce
Cromwellovy, v XVII. století. Ve Francii k němu dojde za Revoluce z roku 1789 a později pak ve zbytku Evropy
pod přímým i nepřímým vlivem revolučních a napoleonských výbojŧ.
Toto „osvobození" je neoddělitelné od masového zbídačování a vyvlastňování drobného rolnictva. V Anglii
začíná tento jev za vlády Tudorovcŧ a sílí v XVIII. století. Pomalejší a omezenější je na pevnině. Takto
„osvobození" a vyvlastncní rolnici tvoří rostoucí masu tulákŧ a uboţákŧ, vystavených divoké legislativě týkající
se chudiny („Poor laws" - zákony o chudých). Pracovní síla byla na světě. Přišel okamţik pro kapitalistické
prŧmyslové podnikání. Vylidňování venkova podnítí v XIX. století rozvoj měst, prŧmyslový rŧst i emigraci do
Ameriky a do kolonií leţících v mírném pásmu. Vraťme se k anglickému příkladu, který prozkoumal Karel Marx.
Nevolnictví tu začalo mizet jiţ koncem XIV. století. Většinu venkovského obyvatelstva zde tvořili malí nezávislí,
poměrně zámoţní pachtýři pŧdy. Ukončení války „dvou Rŧţí“ (občanské války mezi feudálními klany) a nástup
dynastie Tudorovou provázely dva jevy, rozpouštění feudálních „druţin", které si šlechta (nyní jiţ
zdegenerovaná nebo zchudlá) vydrţovala, vyhnalo ze svých domovu první masu lidí. Na druhé straně se
povýšenci, kteří zaujali místo po zchudlé nebo vymřelé šlechtě, pustili do podnikání, aby zhodnotili svá panství.
Začali hromadně vyhánět ze svých pozemkŧ nájemné rolníky, kteří je měli propachtované. Pŧdu proměnili v
pastviny a na nich zavedli pěstování ovcí. Tuto spekulační horečku vyvolal jednak rozmach manufaktur ve
Flandrech, kam Anglie jiţ dlouho exportovala surovinu, jednak zvýšení cen vlny, coţ bylo dŧsledkem tohoto
rozmachu.
Marně zákony Jindřicha VII. (1489) a Jindřicha VIII. zakazovaly bourání rolnických stavení a snaţily se omezit
rozšiřování pastvin. Reforma a konfiskace statkŧ duchovenstva - zvláště zrušených řeholních řádŧ - čtvrtiny aţ
třetiny pozemkŧ království, jeţ byly rozděleny Jindřichem VIII. mezi jeho oblíbence, přivodily zrychlení tohoto
jevu. Všichni tito povýšena, kteří se stali „gentlemany", se předháněli v tom, kdo vypudí víc rolníkŧ. Malí a
střední rolníci, „yeomen" (svobodni sedláci) tvořili hlavní část oddílŧ Cromwellovy anglické revoluce. Ale v roce
1750 bylo po revoluci drobné anglické rolnictvo prakticky vytlačeno ve prospěch „landlordú“, velkých majitelŧ
pozemkŧ, kteří pak byli nahrazeni kapitalistickými statkáři nebo v Irsku dočasnými nájemci, kteří mohli být
kdykoli vyhnáni „Vytváření proletariátu bez přístřeší a jakýchkoliv prostředku - lidi vyhnaných velkými
feudálními pány a pěstiteli - oběti násilného a několikerého vyvlastňování - probíhala nutně rychleji, neţ jeho
pohlcení vznikajícími manufakturami. Stali se z nich hromadně ţebráci, lupiči, zloději, tuláci..." Tady je počátek
zákonodárství proti chudým, jeţ se datuje koncem XV. století. Jeden zákon Jindřicha Vlil. počítá s tím. ţe
robustní tuláci budou odsouzeni k bičování. Přivázáni za káru, budou mrskáni, aţ z jejich těla poteče krev
proudem. A pak budou uvězněni. Další zákon téhoţ krále činí tresty těţšími dodatečnými doloţkami. V případě
recidivy má být tulák znova zbičován a má se mu uříznout polovina ucha. Při druhé recidivě bude pověšen.
V roce 1572 královna Alţběta toto zákonodárství obnovuje. Za její pseudomateřské vlády „Queen Bess" byli
tuláci věšeni v celých řadách. Neminul rok, aby nebylo pověšeno tři aţ čtyři sta osob na tom či onom místě,
uvádí Strype ve svých Análech. Podle něho samotný Somersetshire napočítal za rok na čtyřicet pověšených,
třiceti pěti bylo vypáleno znamení ţhavým ţelezem, třicet sedm zbičováno a sto osmdesát tři „nenapravitelných
ničemŧ“ bylo propuštěno..." „Díky nedbalosti smírčích soudcŧ a v pošetilém soucitu lidu" dodává kronikář.
„Zákon o chudých" vydaný touţ královnou v roce 1597, dává na starost nuzné lidi farám.
„Pomoc" far spočívala v tom, ţe chudáci byli zavřeni do chudobincŧ neboli „workhouses" (pracovních domŧ),
opravdových to galejí, kde byli nuceni k vyčerpávajícím pracím při bídné stravě. Zákon o chudých byl zrušen aţ
v roce 1834. A to proto, ţe anglická burţoasie povaţovala za nepřípustné, aby platila daně na vydrţování
„povalečŧ". Chudáci byli nadále posíláni do chudobincŧ, kde pracovali minimálně 18 hodin denně a kde se dbalo
na to, aby nebyli šaceni a ţiveni lépe neţ nejhŧře placený dělník
Počátky kapitalismu - Otrokářská a obchodní kolonializace
Další předběţnou podmínkou nástupu kapitalismu bylo rozšíření a zevšeobecnění obchodních vztahŧ. K tomu
došlo počínaje XVI. stoletím s rozšířením evropského námořního obchodu na celý svět, kdy se obchod poprvé v
historii stal opravdu světovým. Objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem (1492) ve prospěch španělské koruny
vyústí v dobytí kontinentu. Dva hlavní státy, které tam existovaly, říše Aztékŧ v Mexiku a říše Inkŧ v Peru, jsou
postupně v roce 1519 a 1532 zničeny.
Dobyvatelé, kteří se domnívali, ţe nalezli Indii, hledali koření (které nenalezli) a zlato. To nalezli, ale v malém
mnoţství. Skončilo loupeni místních pokladu, rýţování vynášelo málo a jeho zdroje se vyčerpaly před rokem
1550.
Ale brzy objevují Španělé v Mexiku (Nové Španělsko) a v Peru (dnešní Peru a Bolívie) velmi bohatá loţiska
stříbra, která začínají vytěţovat.
Obchod s Amerikou je královským monopolem Je přenechán jedné společnosti privilegovaných obchodníkŧ
sídlící v Seville. Provozuje se přes flotilu válečných trojstěţníkŧ (galeón) seskupených z bezpečnostních dŧvodŧ
(byly často napadány a pleněny korzáry, zvláště anglickými). Flotila vyplouvá kaţdým rokem ze Sevilly, pak z
Cádizu do Havany, opevněného místa, které slouţí jako první zastávka. Následně do Vera Cruz (aby udrţovala
spojení s Novým Španělskem), nebo k Panamské šíji, kde jsou lidé i výrobky překládáni na tichomořský břeh.
Odtud je flotila odváţí do Caiaa pro přepravu po Peru a po andských zemích. Některé lodě pokračuji do přístavu
Cartagena, aby udrţovaly spojení s Novou Granadou (nynější Kolumbií a Venezuelou). Tato flotila přiváţí ze
Španělska tovary a zásoby. Veškerý dovoz jinými prostředníky byl povaţován za pašování (podloudnictví).
Přes Ameriku komunikuje Španělsko se svou jedinou asijskou drţavou - Filipínskými ostrovy. Kaţdoročně jeden
galeón vyplouvá z Acapulca na tichomořském pobřeţí Mexika do Manily. Dováţí tam stříbro a zpět přiváţí
produkty z Cíny. Amerika vyváţí málo, mimo stříbra. Španělští osadníci se snaţí rychle zbohatnout Aniţ by sami
pracovali ţijí „noblesně". Indiánskou populaci podrobují krutému vykořisťování, Provázeno je barbarským
zacházením - mučením a mrzačením. Vládne teror. Obyvatelstvo Antil, které byly prvním územím postiţeným
objeviteli, nemohlo snášet otroctví a nucené práce. Bylo decimováno špatným zacházením, coţ často vedlo ke
kolektivním sebevraţdám, a nemocemi zanesenými sem Evropany, vŧči nimţ nemělo dostatečnou imunitu.
Obyvatelstvo Hispanioly (Haiti) odhadované na pŧl milionu v roce 1492 se zmenšilo na 30 000 v roce 1514. V
prŧběhu XVI. století bylo prakticky vyhlazeno. Celkem vzato bylo obyvatelstvo Antil předmětem téměř úplné
genocidy. V XIX. století bylo několik posledních desítek Karibú deponováno najeden z ostrovu Dominiku Tak
přišli o tradiční zpŧsob ţivota i svŧj jazyk. Na pevnině nebylo indiánské obyvatelstvo vyhubeno, ale bylo ze
stejných příčin strašlivě postiţeno. V Novém Španělsku (Mexiku) obyvatelstvo, odhadované na 25 milionŧ v
roce 1520, pokleslo na 7 milionŧ v roce 1548. Jeho počet se v letech 1595-1605 sníţil na méně neţ jeden a pŧl
milionu. To je sníţení o 95 % za tři Čtvrtě století. Práce ve stříbrných dolech v Potosí (Peru) byla zajišťována
systémem nucených prací „mita", coţ byl druh roboty převzatý ze staré říše Inkŧ. Později těţba stříbra pod
zemí vedla k deportacím do vzdálených míst a do výšek více neţ 3000 metrŧ. Pracovní podmínky byly takové,
ţe málo kdo se vrátil. Osoby nasazené k takovým pracem byly před svým odchodem vyzývány, aby se
zúčastnili „mše za mrtvé". Demografické zhroucení zde bylo snad menší neţ v Novém Španělsku, ale i tak v
letech 1530 aţ 1660 dosahovalo 20 aţ 30% Celkem obyvatelstvo španělské Ameriky, které čítalo na konci XV.
století zhruba 50 milionŧ, se v roce 1570 zmenšilo na 9 aţ 10 milionŧ a uprostřed XVII. století mělo jen 4 aţ 5
milionŧ. Bylo nutno počkat aţ na konec XVII. a na XVIII. století, aby došlo k pomalému demografickému
vzestupu.
V Severní Americe, v zemi umírněné kolonizace, byl útlak a vyhlazování indiánŧ jiţ od počátku podmínkou
evropského pronikání. Puritáni Nové Anglie vypláceli v roce 1703 na základě dekretu prémii 40 liber šterlinkŧ za
skalp indiána nebo za kaţdého uvězněného rudocha. V roce 1720 byla tato prémie zvýšena na 100 liber.
Počátky kapitalismu - Obchod s černochy
Biskup Bartolomé de las Casas, popuzený zacházením, jemuţ byli indiáni vystaveni a jeţ odsoudil zvláště ve své
práci Brevissima Relación de lo Destrucción de las Indias dosáhl v roce 1542 zákazu zotročování indiánŧ. Mnoho
se na jejich osudu ale nezměnilo. Navrhl, aby byli indiáni nahrazeni v práci africkými otroky, čehoţ následně
musel litovat. Pouţívání černých otrokŧ dovezených z Afriky ve skutečnosti jiţ začalo. V prŧběhu XV. století
Portugalci postupně poznávali západní břehy Afriky, Zlata tam nalezli málo. To bylo předtím vyváţeno
saharskými cestami do arabského světa. Přiváţeli odtud také otroky. Ale tento export dosáhl svého rozmachu
teprve tehdy, aţ byl zaměřen na Ameriku.
Černoši ve skutečnosti nahradili indiány jen v oblastech, kde ti byli prakticky vyhubeni. To znamená na
pobřeţních planinách Mexického zálivu, v Antilách a především na brazilském severovýchodě kolonizovaném
Portugalci.
Rozvoj
afrického
otrokářství
je
úzce
spojen
s
rozvojem
plantáţí
cukrové
třtiny.
Pěstování a zpracování cukrové třtiny dovezené z Indie se rozšířilo na konci středověku na ostrovech
Středozemí kolonizovaných Benátkami a Janovem (Chios, Kypr, Kréta), pak na Sicílii a v Andaluzii. Na konci XV.
století bylo zavedeno na ostrovech v Atlantiku - Madeiřc, Kanárských ostrovech, Sao Torné.Produkce třtinového
cukru je hned od začátku opravdovým agrárním prŧmyslem - sázení a sklizeň třtiny, drcení v cukrových
mlýnech, čiření a koncentrace cukru v kotlích, krystalizace. pak rafinování zanechávající jako vedlejší produkt
melasu konsumovanou jako takovou nebo destilovanou na výrobu alkoholu (rum a kořalka „tafia").
To se nesrovnávalo s řemeslnou výrobou. Vyţadovalo to velké mnoţství pracovníkŧ a přísnou pracovní
disciplínu. To mohlo v té době poskytnout jen otrokářství. A byli to právě otroci, kteří byli zaměstnáni na
středozemních plantáţích, Na začátku XVI. století je třtina pěstována i na španělských Antilách, ale její rozvoj
je omezen nedostatkem pracovních sil, První dováţí africké otroky ve velkém rozsahu portugalská Brazílie.
Stává se tak kolem roku 1580 předním producentem třtinového cukru. Na Malých Antilách, zčásti opuštěných
Španěly a kolonizovaných Angličany, Francouzi a Holanďany, je kolonizace zpočátku věcí Evropanu, kteří
zaměstnávají pracovní sílu najatých pracovníkŧ. Ti tak splácejí svou přepravu pracovním „závazkem" po dobu 3
aţ 7 let ve prospěch těch, kteří je najali. Tento systém funguje špatně. Poddanství, i kdyţ dočasné, jiţ mizí z
evropských návykŧ. Pracovníci najímaní mezi lidmi na pokraji společnosti měli malé předpoklady pro práci v
zemědělství a ještě menší v zemědělství tropickém. V prŧběhu XVII. století jsou nahrazeni černými otroky.
Pěstované kultury (tabák, indigo) se dostávají na okraj zájmu ve prospěch pěstování cukrové třtiny.
Během přechodné okupace Brazílie Holanďany jsou ti zasvěceni do cukrovarského agrárního prŧmyslu. Kdyţ
byli vypuzeni Portugalci, kteří znovu dobyli Brazílii, zavádějí cukrovou třtinu na Malých Antilách V prŧběhu
druhé poloviny XVII. století otrocké obyvatelstvo převládá. Na (britském) Barbadosu jsou např. v roce 1645
běloši ve většině (tři čtvrtiny obyvatelstva). V roce 1667 je poměr obrácený. Běloši tvoří jen desetinu
obyvatelstva.
Pěstování cukrové třtiny je od počátku kapitalistický podnik. Vyţaduje značné investice na zpracování pŧdy,
prŧmyslové zařízení (mlýny, kotle atd.) a nákup otrokŧ. Vzhledem k dlouhým dopravním vzdálenostem byla
návratnost kapitálu dlouhodobá. Kapitalista je zde obchodníkem (často i rejdařem), který investuje přímo do
plantáţí, nebo financuje plantáţníky zálohami. Plantáţní ekonomika je zcela závislá na zahraničním obchodě.
Téměř vše, co produkuje (hlavně cukr, přidruţené téţ tabák, indigo a kávu), je určeno pro export do Evropy.
Naopak téměř vše co spotřebovává - zařízení, oděvy, dokonce i potraviny - je dováţeno. Parcely přidělené
otrokŧm, aby na nich pěstovali potravinové plodiny, na coţ se jim povoloval maximálně jeden den v týdnu,
nestačil na jejich obţivu. Z Evropy se dováţí mouka a víno, ze Severní Ameriky pak suché nebo solené tresky.
Americká poptávka po otrocích spojená s rozvojem plantáţní ekonomiky vyvolává rozmach obchodu s otroky.
Tento obchod nabírá zčásti formu obchodu „trojúhelníkového". Loď určená pro černé otroky nejprve doveze na
africké pobřeţí „zboţí" (textil, ţelezářské potřeby, hračky, alkohol, střelný prach a palné zbraně). Všechno je
určeno pro spotřebu privilegovaných vrstev africké společnosti, které organizovaly a těţily z obchodu s otroky.
Z afrického pobřeţí odplouvá následně loď s nákladem černých otroku do Ameriky. Otroky tam vyměňuje za
koloniální zboţí (cukr, tabák, kávu atd.). Nicméně, jelikoţ cena nákladu otrokářské lodi se rovná nákladu čtyř
lodí s koloniálním zboţím, značná část obchodu se dě|e „přímo", nářadí a zboţí z Evropy proti koloniálnímu
zboţí. Výjimkou byla portugalská Brazílie, která směňuje přímo své dovezené otroky za tabák a rum.
Za rychlého rŧstu v druhém pololetí XVIII. století se stává obchod s černými otroky aţ do první čtvrtiny XIX.
století převládající formou obchodu mezi Evropou a Afrikou. Evropané rychle upouštějí od záměru proniknout do
nitra Afriky. Pobřeţní státy se specializují na úlohu zprostředkovatelŧ. Dodávají lidské zboţí a chrání svŧj
výnosný monopol jak proti Evropanŧm, tak proti vnitroafrickému obyvatelstvu. Teprve koncem XVIII. století
začíná prŧzkum vnitrozemí kontinentu s představou přímého přístupu na africký trh
Počátky kapitalismu - Pouštění žilou v důsledku obchodu s otroky
Kolik Afričanŧ bylo dopraveno přes Atlantik od začátku XVI. století do poloviny XIX. století. (Obchod s otroky
pokračoval po několik desetiletí i po jeho zákazu severně od rovníku v roce 1815 a v jiţním Atlantiku po roce
1842.). Nejnovější odhady vyčíslují počet přepravených mezi 10 aţ 15 miliony. Ale k tomuto demografickému
pouštění ţilou je třeba připočíst všechny lidské oběti vyplývající z honu na otroky a z jejich dopravy.
Hon na otroky se stal pro vedoucí vrstvy afrických státŧ nejvýnosnější činností. Kolik jen mrtvých připadlo na
jednoho uvězněného zajatce během razií ve vesnicích? A pak kolik mrtvých přibylo během cesty v konvojích
vedoucích zajatce Často stovky kilometrŧ k pobřeţí? Kolik jich zemřelo v pobřeţních „shromaţdištích" Kolik jich
zemřelo během dopravy na moři? Mnoho, zvláště kdyţ na palubě vypukla epidemie v dŧsledku jejich natlačení
do malých prostorŧ, neúnosných hygienických podmínek a stravování během mnohatýdenní plavby.
Přičíst je třeba i dŧsledky trvalé nejistoty jeţ existovaly v samotné Africe a vyplývaly z honu na otroky. Kdy
obyvatelstvo odsouzené - po zboření jejich vesnic a zničení jejich úrody - do bídy, bylo přinucené prchat do
obtíţně přístupných oblastí zbavených zdrojŧ obţivy. K vyhodnocení této situace by bylo třeba násobit počet
přepravených koeficientem, který nelze přesně určit. Padesát milionŧ, sto milionŧ? V samotné Americe aţ do
konce XVIII. století byl demografický vývoj populace otroku negativní. Ve francouzské části Santo Dominga
(dnes Haiti) bylo za 50 let, do roku 1789, dovlečeno 2,2 milionu otrokŧ. Zbylo z nich 500 000.
Fenclon, guvernér Martiniku, se ve svém dopise ministru z 11. dubna 1764 podivuje nad tímto negativním
vývojem a vyzvedává příčiny tohoto vylidnění, které nutí k neustálému dovozu nových otrokŧ - špatná strava,
nadměrná práce ukládaná dokonce i těhotným ţenám, velmi časté nemoci dětí. Otrokář Degrandpré citovaný R.
P. Dicudonné Rinchonem uznává: „Je třeba přiznat, ţe jsme spekulovali s nadměrnou prací otrokŧ a neobávali
jsme se ani toho, ţe je necháme zahynout únavou, bude-li se cena, kterou jsme získali z jejich potu, rovnat
ceně za jejich nákup.“ Hilliard ďAubertcuií (citovaný Gastonem Martinem), který bydlel dvanáct rokŧ na Santo
Domingu, v roce 1776 píše: „Třetina černochŧ z Guiney umírá obvykle během prvních tří let po svém přesazení
a obtíţný ţivot černocha proţitý v zemi se dá odhadnout ne na víc neţ patnáct let.“
Ve francouzštině přeţívá výraz „pracovat jako černoch". Bylo nutno čekat aţ na konec XVIII. století, aby se
otrocké obyvatelstvo stabilizovalo a začalo přirozeně přirŧstat. K tomu vedly rŧzné faktory. Zvýšení ceny
otrokŧ, přerušení obchodu s otroky během napoleonských válek, velký strach vyvolaný mezi otrokáři povstáním
v Santo Domingu (Haiti) Majitelé otroku se začínali zajímat o zachování a reprodukci jejich pracovní síly.
Aby
udrţeli
disciplínu svých otrokŧ,
museli
vlastníci
zavést
reţim
diskriminace a teroru.
„Černý zákoník" vyhlášený pod vládou Ludvíka XIV, byla sbírka pravidel týkajících se vlády, justiční správy,
policie, disciplíny a obchodu s černochy ve francouzských koloniích, které (s výjimkou kolonií, kde od roku 1794
aţ 1802, bylo otroctví zrušeno dekretem Konventu) platily aţ do roku 1848. K němu stanovil oficiální pravidla.
Smrtí se trestá kaţdé vztaţení ruky otroka vŧči jeho pánovi nebo vŧči svobodným osobám, jakoţ i krádeţe koní
a hovězího dobytka. Otroku uprchlému po více neţ jeden mesic byly uřezány uši a byl označen na rameni
vypálenou značkou květu lilie. Při recidivě, se mu uřeţou nohy aţ pod koleny a značka se vypálí na druhé
rameno. Potřetí bude potrestán smrtí. Mučení (vypalování značek a mrzačení) bylo zrušeno aţ v roce 1833.
Pán má právo dát spoutat otroka do řetězŧ a zmrskat, „pokud si myslí, ţe si to otrok zaslouţí." Mimo
stanovených případŧ je v zásadě pánŧm zakázáno mučit, mrzačit nebo zabíjet své otroky. Ve skutečnosti ale
nebyli páni, ať udělali cokoli - trestáni. Soudy byly v rukou osadníkŧ a dbaly zásady, ţe pán nemohl být
odsouzen na základě stíţnosti otroka, a to z obavy, ţe by se narušila váţnost otrokářského zřízení.
Ve své zprávě o Nepokojích v Santo Domingu člen Konventu Garran poznamenává, ţe neexistuje případ, ţe by
byl pán postaven před soud za to, ţe zabil nebo zmrzačil otroka. Nařízení z roku 1784, které omezovalo počet
ran bičem, které mohl pán uštědřit otroku na 50, bylo „zaregistrováno se značnými obtíţemi“, ale neprovádělo
se.
Sňatek a sexuální vztahy mezi osadníky a otroky jsou v zásadě zakázány. Ve skutečnosti si osadníci berou
otrokyně jako konkubíny a velmi rychle se vytváří vrstva míšencú s hierarchií podle podílu „bílé“ v krvi. V roce
1789 bylo napočítáno ve francouzské části Santo Dominga (dnes Republika Haiti) 35 440 bílých, 509 642 otrokŧ
a 26 666 propuštěncŧ a „barevných". Propuštěnci a svobodní barevní mohli vlastnit plantáţe i otroky, ale byli
vystaveni přísné diskriminaci. V roce 1789 jim osadníci odmítli politická práva. V jednom spisku vydaném v roce
1814, Vastey, sekretář krále Kryštofa (Jindřich I. zvěčněný v divadelní hře Aimé Césaireho) vypočítává zpŧsoby
mučení, jimţ osadníci trestali otroky, zvláště ty, kteří povstali - upálení zaţiva nebo nabodnutí na kŧly, uřezané
údy. jazyk, uši, vyraţené zuby, uřezané nebo vyrvané rty, pověšení hlavou dolu, utopení, ukřiţovaní na
deskách, pohřbení zaţiva, uvázaní nad mraveništi, hozeni zaţiva do kotlŧ s cukrem, svrţení ze svahu do sudu s
najeţenými hřebíky uvnitř nebo pohození zaţiva k seţrání psŧm cvičeným k tomuto účelu. Rochambeau velitel
expedičního sboru vyslaného Bonapartem, aby znovu dobyl Santo Domingo a nastolil tam opět otrokářství, dal
zakoupit na Kubě psy cvičené speciálně k tomuto účelu. Je samozřejmé, ţe uvedený příklad z francouzských
kolonií o zacházení s otroky mŧţe být rozšířen na všechny ostatní kolonie
Počátky kapitalismu - Obchod s otroky v XIX.století
Zákaz obchodu s otroky přes represe britských eskader nebyl uplatněn a teprve kolem roku 1860 se s jejich
přepravou skončilo. Poté co otrokáři zaţili ,,velký strach" v dŧsledku povstání otrokŧ ve francouzské části Santo
Dominga, které vyústilo v roce 1804 v nezávislost Černé republiky Haiti, došlo v první polovině XIX. století k
novému rozmachu amerického otrokářského plantáţnictví. Tentokrát jiţ nikoliv v rámci merkantilismu, ale trhu
ovládaného moderním prŧmyslovým kapitalismem. K rozmachu bavlnářského otrokářského plantáţnictví na jihu
Spojených státŧ; pro zásobování anglických továren v Manchesteru a okolí surovinou; a k rozmachu otrokářství
na Kubě (při výrobě cukru) a v Brazílii (cukr a kakao) pro evropskou spotřebu.
V anglických koloniích je otrokářství zrušeno v roce 1833, ve francouzských v roce 1848, V USA je otrokářství
zrušeno po poráţce Jiţanŧ ve válce Severu proti Jihu v roce 1866, na Kubě (španělská kolonie) v roce 1886 a v
roce 1888 v Brazílii. Kdyţ bylo otrokářství zakázáno v Atlantiku, doznalo nového rozvoje v XIX. století ve
východní Africe, zvláště v Súdánu (závislém na Egyptě) a v Zanzibarském sultanátu vytvořeném Araby z
Omanu. který z ostrovŧ Zanzibar a Pemba ovládal celé pobřeţí Indického oceánu od Somálska aţ po Mozambik.
Tento „arabský" obchod s otroky byl často kladen do popředí ve snaze „omluvit" evropský obchod s otroky na
téma „nebyli jsme sami". Potíţ je v tom, ţe hybnou silou tohoto „arabského" obchodu s otroky byla poptávka
evropského kapitalistického trhu. Měla totiţ za hlavní cíl hledání slonoviny - vybíjením slonŧ, ale především
loupením špičkových sloních pokladŧ nahromaděných náčelníky střední Afriky. V částech Nilu nebo Zanzibaru
ničily loupeţné výpravy celé vesnice. Masakrovaly nebo odváděly obyvatelstvo do otroctví. Zajatci byli určeni
pro úlohu nosičŧ na dopravu slonoviny. Otrokářství představovalo svým zpŧsobem „vedlejší produkt" loupeţe
slonoviny. Otroci, kteří přeţili, byli prodáváni na Střední východ, kde přetrvávalo domácí otroctví, nebo byli
pouţíváni jako pracovní síla na plantáţích hřebíčkovcŧ v Zanzibaru, který byl hlavním dodavatele hřebíčku na
světový trh ovládaný Brity. Evropský trh byl odbytištěm pro slonovinu, jeţ byla poţadována vzhledem ke
spotřebě zámoţných vrstev - kulečníkové koule, klapky pian, rukojeti na noţe pro noţířskou výrobu v Sheffieldu
apod. Počet otrokŧ vyvezených do Asie přes Indický oceán v XIX. století lze odhadnout na 400 000. Počet
otroku „vyprodukovaných" súdánským trhem s otroky lze odhadnout na 750 000 plus 10 aţ 30 % na „ztráty"
během dopravy a určitá neodhadnutá část ztrát v momentě zajímání
Počátky kapitalismu - Indická cesta a kolonizace Asie
Zatímco Španělé, poté co věřili, ţe dosáhli Indii přes západ, kolonizovali Ameriku, prozkoumávali a otevírali
Portugalci zhruba ve stejném čase východní cestu. Kdyţ na jihu obepluli africký kontinent dosáhl Vasco de
Gama v roce 1498 tč skutečné Indie. Východní kolonizace byla tedy, podle zákona královského monopolu.
především dobyvatelským činem Portugalcŧ, později téţ Holanďanŧ, Angličanŧ, Francouzŧ, kteří je následovali.
Aţ na výjimky, aspoň do druhé poloviny XVIII. století, se územní drţavy kolonizátorŧ omezovaly na pobřeţní
obchodní osady. Evropané přicházeli hledat do Indie, v menší míře i do Indonésie, Činy a Japonska
nedostatkové zboţí. Koření (pepř, skořici, muškátový oříšek atd.), výrobky orientálního řemesla, luxusní textil,
mušelín. kašmírské a indické bavlněné barvené látky, hedvábí, lakované výrobky a čínský porcelán.
Bylo nemoţné na oplátku vozit výrobky zhotovené v Evropě. Asiaté je dělali lépe a levněji. Bylo nutno se
spokojit s hrazením nákupŧ stříbrem. A bylo to americké stříbro, které vyrovnávalo nákupy asijského obchodu.
Od XVI. do XVIII. století třetina, moţná i polovina stříbra dodaného Amerikou pohltila Čína.
Ta kontrolovala bedlivě své vstupy a jedině Portugalci zde mohli zaloţit svou osadu Macao. Co se týká
Japonska, to se v roce 1638 uzavřelo evropskému obchodu s výjimkou omezeného a kontrolovaného přístupu v
přístavu Nagasaki vyhrazeného jen Holanďanŧm. Nicméně od XVII. století Holanďane, aby si zajistili monopol s
kořením, přebrali přímo nebo přes mistní vládce kontrolu nad Molukami, pak nad Jávou, kde zaloţili hlavní
město své obchodní říše Batávii (dnešní Djakartu). V prŧběhu XVIII. století se Francouzi a Angličané snaţí
upevnit své osady územní nadvládou. Dupleixŧv francouzský pokus, povaţovaný za osobní iniciativu
neschválenou ze strany Východoindické francouzské společnosti, je vzhledem k poráţce Francouzŧ v Sedmileté
válce (1763) opuštěn. Iniciativu přebírá Anglická indická společnost. Vítězství u Palásí v roce 1757 mělo za
následek zabrání Bengálska touto společností. Styl kolonizace a obchodních vztahŧ se od té doby radikálně
mění.
V obchodě společnost připojuje zdroj ziskŧ z daňového vyuţívání dobytých území. Začíná fakticky „repatriace"
stříbra a jiných bohatství nashromáţděných v Indii. Na přelomu XVIII. a XIX. století se objevuje hnutí, které
přemění Indii z dodavatele vyráběných a luxusních tovarŧ na dodavatele surovin pro britský prŧmysl (bavlna,
juta) nakupujícího výrobky anglického prŧmyslu, coţ mělo za následek zruinování tradičního řemesla.
V případě Číny dochází k obratu o něco později. Aby se vyrovnaly platby za nákupy Čínských výrobkŧ (hedvábí,
čaj) je na začátku XIX. století stříbro postupně nahrazeno opiem dováţeným do Činy Indickou společností.
„Opiová válka" (1839-1842) vnutila Čině otevření pěti přístavŧ, postoupení Hongkongu a především dovoz opia,
který chtěla čínská vláda zakázat. Řekněme to slovy Braudelovými „Čína, zaplacená kouřem a jakým kouřem!"
Počátky kapitalismu - Důsledky pro národy
Pro nizozemskou Indii (Indonésii) historie koloniální správy Holanďanŧ je „...dějinami neslýchané zrady,
úplatnosti, vraţdění a podlosti.“ Autor tohoto výroku je guvernér, kterého tam jmenovali Angličané za své
okupace během napoleonských válek. Loupeţe, zotročování, vydírání, všechny prostředky jsou dobré k zajištěni
rekordních ziskŧ pro Holandskou indickou společnost, která aţ do konce XVIII. století vykořisťuje Indonésii. Stát
v XIX. století tak činí ještě lépe. Počínaje rokem 1830 guvernér Van den Bosch zavádí „systém", který nese
jeho jméno - nucené plodiny, nucená práce. Rolníci musí dodat pětinu ze svých nejlepších pozemkŧ, pětinu ze
své pracovní doby, aby dodávali zdarma výrobky pro export. Nucené pěstování plodin a nucená práce často
přesahují oficiální hranice - poţaduje se aţ třetina, dokonce polovina pozemkŧ, z pracovní doby pak 66 aţ 240
dní v roce.
Souběţně s tím se zdvojnásobuje pozemková daň Pozdější zřizování plantáţí (tabák, hevea, olejová palma atd.)
povede k náboru „smluvní" pracovní síly, ve skutečnosti donucených pracovníkŧ, s nimiţ se zacházelo hŧře neţ
s otroky. V Indii nacházejí Angličané oporu v některých společenských vrstvách - především obchodníkŧ a
bankéřŧ - z nichţ se stávají prostředníci pro britský obchod. V roce 1793 pouhým nařízením učinila správa
Indické společnosti ze „zamindarŧ", kteří byli v Mogulské říši pouhými výběrčími daní, velké pozemkové
vlastníky, landlordy po britském zpŧsobu na pozemcích, kde dříve byli pověřeni vybírat dané. Rolníci se dostali
do postavení dočasných nájemcŧ. Monopoly soli, opia, betele a jiných výrobkŧ byly postoupeny vysokým
zaměstnancŧm společnosti, kteří tak rychle zbohatli. Ale to nejhorší mělo teprve přijít s likvidací řemeslné
výroby. Ekonomická rovnováha se totiţ zakládala na spojení zemědělství a řemesla (zvláště textilního).
Od roku 1814 aţ do roku 1835 se „indický" dovoz do Velké Británie sníţil o tři čtvrtiny. V opačném směru se
dovoz bavlněných látek britského prŧmyslu do Indie znásobil padesátkrát! Zruinovaní řemeslníci museli utéci k
práci na jiţ přeplněné pŧdě a jeden generální guvernér Indie mohl říci, ţe kosti tkalcŧ se bělí na pláních Indie.
Pro Indii se staly charakteristickými periodické hladomory. Osmnáct hladomorŧ od roku 1875 do roku 1900
mělo za následek 26 milionŧ mrtvých. Další hladomory byly ve XX. století. Hladomor v Bengálsku v roce 1943
zpŧsobil 3 aţ 4 miliony úmrtí. Po první opiové válce, v případě Číny, následovaly další evropské vojenské
intervence. Byly určené k tomu, aby vnutily zákon velkých kapitalistických mocností, které si nechají přidělit
přístavní „koncese". Od roku 1842 uloţily Číně, aby omezila na 5 % celní sazby na dováţené zahraniční zboţí.
Jsme svědky rozpadu tradičních ekonomických okruhŧ, prohloubení bídy, které vede k povstání rolníkŧ, z nichţ
nejvýznamnější bylo povstání Tai-Pingŧ (1851-1864). Mŧţeme shrnout s Marxem: „Objev nalezišť zlata a
stříbra v Americe, vyhubení, zotročení a pohřbení domorodého obyvatelstva do dolŧ, začátky dobývání a
drancování Východní Indie, přeměna Afriky v loviště pro obchodní hony na černochy - to byly červánky éry
kapitalistické výroby. Tyto idylické procesy jsou hlavními momenty pŧvodní akumulace.“
Počátky kapitalismu - Východní Evropa a "druhé nevolnictví"
Uvrţení do závislosti a vykořisťování prostřednictvím světového trhu Ameriky, Asie a Afriky se dotklo téţ
Středního východu a východní Evropy. Do otomanské říše postupné proniká obchod Západu a od XVI. století
Francouzi následovaní Angličany poţívají pro své obchodní základny (kontory) v levantských přístavech právo
extentoriality. Ve východní Evropě (zhruba od Labe na východ) místní aristokracie, aby si opatřila luxusní
výrobky ze západní Evropy (oděvy, nábytek, víno atd), zesiluje vykořisťování rolnictva. Přitom si přisvojuje
vlastnictví pozemkŧ a zevšeobecňuje nevolnictví.
To nazývají historikové „druhým nevolnictvím". Rozvíjí se ve východní Evropě (Rusku. Polsku, Prusku) ve chvíli,
kdy nevolnictví v západní Evropě mizí. Svého vrcholu doznalo na konci XVIII. století za vlády Kateřiny II.v
Rusku. Nabylo formy blízké čistému otroctví. V petrohradských novinách bylo moţné číst inzerát následujícího
znění: „Prodá se lazebník a kráva dobrého plemene". Toto zesílené vykořisťování rolnictva umoţňuje velkým
vlastníkŧm vydělávat peníze vývozem potravin a surovin (obilí, len, dřevo atd.) do západní Evropy. Přímořská
hansovní města (německá a baltická, později holandská a nakonec anglická) se stávají prostředníky majícími
prospěch z tohoto obchodu
Počátky kapitalismu - Od merkantilismu k liberalismu
Koloniální systém XVI. aţ XVIII. století spočíval na monopolu. Z počátku na královském monopolu Španělském
a Portugalském, následně pak na monopolu privilegovaných společností, jako byly rŧzné (holandská, anglická,
francouzská) indické společnosti. Doktrínou v oblasti zahraničního obchodu je merkantilismus hlásaný
Colbertem - rŧst bohatství krále (a království) závisí podle něho na moţnosti získat maximální mnoţství
peněţních hotovostí. Proto je třeba co nejméně dováţet a co nejvíc vyváţet. Z toho vyplynula ochranářská celní
politika.
Konkurence mezi obchodními národy nabyla často násilného charakteru. Pirátství („loupeţivé" války) a vydírání
všeho druhu. To často vedlo k válkám - válkám XVII. a XVIII. století. Po boku dynastických rivalit zaujímají
stále významnější místo motivace ekonomické. Tak tomu bylo ve válce vedené Holandskem („Spojené
provincie"), které povstalo proti Španělsku; ve válce anglo-holandské a francouzsko-holandské v XVII. století;
ve válce o španělské následnictví; v Sedmileté válce, anglo-francouzském konfliktu za revoluce a císařství.
Nástup prŧmyslového kapitalismu doprovází prosazování „liberální" ideologie. Prŧmyslový kapitalismus vstupuje
do konfliktu s předchozími institucemi - kritikou monopolŧ, stavovských řádŧ, koloniální „výlučnosti" (pravidla,
které zakazovalo koloniím obchodovat s cizími národy a vyrábět tovary; jejichţ dodávka musela být vyhrazena
mateřské zemi), kritikou ochranářství, obchodu s otroky a otrokářství. Nicméně tato liberální ideologie má
proměnlivý rozměr. V roce 1846 vítězí v Anglii zrušením ochranářských zákonŧ na obilí. které vyhovovaly
zájmŧm „landlordŧ", ale byly na překáţku prŧmyslníkŧm, neboť zvyšovaly cenu chleba a úroveň mezd. Ale v
rozporu s principy „volné směny“ samotná Anglie vnucuje Indii diskriminační celní politiku, která penalizuje
indický export vyráběných tovarŧ a podporuje dovoz britských prŧmyslových výrobkŧ. Bojuje proti obchodu s
otroky svou eskadrou atlantického dohledu, ale podporuje otrokářské Jiţany, jejich dodavatele bavlny během
války Severu proti Jihu. Spojené státy a Německo provádějí svou industrializaci pod střechou ochranářské
politiky a konec XIX. století bude svědkem (včetně Anglie) vítězství imperiálního protekcionismu.
Od XVI. do XVIII. století ţivil koloniální obchod finanční (lichvářský) kapitál. Banky totiţ v té době
nepraktikovaly produktivní ukládání kapitálu, ale pŧjčovaly státŧm (panovníkŧm). Ti, kteří na to doplácejí, jsou
poddaní vystavení daňovým povinnostem, a to jsou konce koncŧ rolníci. Finančním střediskem je postupně
Janov, který směňuje stříbro španělského krále za zlaté mince potřebné k vyplácení jeho ţoldnéřŧ, ale který
bude nakonec obětí Španělského státního bankrotu. Pak se obchod s koloniálními produkty soustředí do
Antverp, které jsou aţ do roku 1575 prvním Finančním místem v Evropě. Povstání Holanďanŧ proti
španělskému králi je zruinuje a středisko velkého obchodu a financí se přesouvá do Amsterodamu. V XVIII.
století přechází tato funkce na Londýn. V koloniálním obchodě jsou monarchistické a zajisté i burţoasní státy
jako Nizozemí spojeny svými zájmy s obchodní a finanční burţoasií. Koloniální politika je řízena státními
prostředky.
Toto často konfliktní sdruţováni se projevuje téţ vývojem veřejného dluhu a daňovým systémem, coţ značné
zesiluje vykořisťování a zbídačování rolnictva a tvoří jednu z pák pŧvodní akumulace. Panovníci ve snaze získat
ihned peníze, jeţ potřebují, a aby si ušetřili výdaje a lhŧty spojené s vybíráním daní, pronajímají finančníkŧm
výběr určitých daní podle praxe, která pochází ještě ze starověku. Tak to činí ve Francii „generální nájemci",
kteří dodávají ihned králi peníze, které potřebuje a odměňují se tím, ţe na svŧj účet vybírají některé dané se
ziskovým rozpětím, které někdy dosahuje 100 % a nikdy není pod 30 % (coţ je zřejmě lichvářské rozpětí).
Ostatně státy si pŧjčují nejdříve u bankéřŧ a pak i u veřejnosti. František I, vyhlašuje v roce 1522 první
veřejnou pŧjčku státu. Ţádá paříţské měšťany, aby mu pŧjčili 200 000 liber prostřednictvím úrokŧ. To jsou
první „renty na radnici", za něţ se ručí příjmy z některých městských daní. Veřejný dluh se stává jednou z
nejmocnějších pák pŧvodní akumulace. Tato metoda vylupování státních zdrojŧ ve prospěch bohatých dnes
vzkvétá více neţ kdy jindy, Pmayovy a Giscardovy pŧjčky jsou toho dnešním příkladem.
Koloniální systém, daňová vydírání, veřejný dluh, zbídačování a vyvlastňování rolníkŧ připravují z rŧzných
dŧvodŧ nástup prŧmyslového kapitalismu. Všechny tyto prostředky ale zpočátku nestačí dodat pracovní sílu,
kterou rodící se prŧmyslový kapitalismus potřebuje. Tu si v Anglii opatří v řadách děti z „workhouses"
(pracovních domŧ). Lancashire potřeboval pro své prádelny a tkalcovny „malé a obratné prsty".
Okamţitě se zrodil zvyk opatřovat si tzv. „učně" z chudobincŧ patřících rŧzným londýnským, birminghamským i
jiným farnostem. Tisíce těchto malých bezmocných stvoření ve věku od sedmi do čtrnácti let bylo takto
odvezeno na sever. Stalo se zvykem, ţe zaměstnavatel (tj. zloděj dětí) své učně oblékal, ţivil a ubytovával v
učňovských domech blízko továrny. Mel najaté dozorce, aby dohlíţeli na jejich práci. Tito poháněči měli zájem
na tom, aby donutili děti co nejvíce dřít, protoţe jejich plat závisel na mnoţství výrobku, které dokázali
vyţdímat z kaţdého dítěte. Přirozeným dŧsledkem toho bylo surové zacházení. V mnoha továrních obvodech,
zejména v Lancashire, proţívala tato nevinná a bezbranná stvoření, vydaná na milost a nemilost továrníkŧm,
srdcervoucí muka. Nadměrnou prací je často utýrali k smrti. Bičovali je, svazovali řetězy a mučili s
nejrafinovanější krutostí. V mnoha případech byly děti dlouhým hladověním vyzáblé aţ na kost, přičemţ je nutili
do práce bičem. Tyto praktiky rozšířil „liberalismus" na desítky milionŧ dětí v Brazílii, Pákistánu, Thajsku i jinde.
Tak přišel na svět vítězící Kapitál, „prýštící krev a špínu ze všech pórŧ".
Jean Suret-Canale
Jean Suret-Canale, bývalý dobrovolník bojující v rámci hnuti odporu, vězněný odbojář, ilegální pracovník
komunistické mládeţe od roku 1939 do 1944, bývalý člen Ústředního výboru Francouzské komunistické strany,
mimořádný profesor na universitě v Paříţi. Zeměpisec a historik. Je autorem desítky prací o černé Africe a
Třetím světu
Otrokářská ekonomika a kapitalismus - bilance
Ve svém 118. Perském listu z roku 1721 Montesquicu poznamenává, ţe břehy Afriky „musí být strašně
zpustošeny za dvě stě let, kdy králíčci nebo náčelníci vesnic prodávají své poddané evropským vladařŧm, aby je
ti odvezli do svých kolonií v Americe". Ve svém pozdějším díle „O duchu zákonŧ" (1748) ironizuje lenost
evropských národŧ, které „kdyţ vyhubily národy Ameriky, musely zotročit národy Afriky, aby je pouţily na
obdělávání tolika pozemkŧ". Na stejném místě (XV, 5) zaměřuje pozornost na ekonomickou dimenzi problému:
„Cukr by byl příliš drahý, kdyby se nenechala pracovat rostlina, která jej produkuje přičiněním otrokŧ."
Jedenáct let později Voltaire vysvětluje ve své hře Candide (kap. XIX) ústy jednoho zmrzačeného otroka: „Za
takovou cenu jíte cukr v Evropě. Vše je řečeno v několika málo slovech. Bohatství dobyvačné Evropy, kolébky
kapitalismu, se budovalo na vykořisťování a vyhubení indiánŧ. Jejich populace klesla za tři století ze 40 na 20
milionŧ osob. Přičemţ v některých případech - jako na Bahamách a na Velkých Antilách, jakoţ i na východním
pobřeţí Severní Ameriky - došlo k jejich úplné likvidaci. Bohatství dobyvačné Evropy se budovalo také na
vykořisťování pobřeţních národŧ západní Afriky. Tyto doznaly za tři století obchodu s otroky, to jest od roku
1510 do zhruba roku 1850, ztrátu min. 20 milionŧ osob. Deset milionu mrtvých a deset milionu deponovaných.
Příjmy z otrokářské ekonomiky, které představovaly pro evropské velmoci v roce 1800 více neţ polovinu zisku z
exportu, stály ţivoty více neţ třicet milionŧ lidských bytostí. V Americe ţilo v době evropské invaze čtyřicet
milionŧ lidí. Více neţ pět milionŧ v Severní Americe (Kanada a Spojené státy), ostatní stejným dílem ve Střední
Americe (hlavně v Mexiku) a Jiţní Americe v andských oblastech, v rovníkových pralesech a na jiţních
pampách.
Ţasněme nad nejnovějšími výsledky sčítání lidu. V USA je méně neţ 2 miliony indiánŧ! Kdyby přirozená
demografie fungovala (ku příkladu jako v Evropě během posledních tří století), muselo by indiánŧ v USA ţít
aspoň třicet milionŧ. Co se stalo v Peru, v Kolumbii, v Chile nebo v Argentině, kde jsou indiáni podobně jako v
Mexiku v mírné většině i kdyţ by měli tvořit, pokud by nedošlo ke genocidě, 90 % celkového obyvatelstva? A to
nezávisle na kříţení a jiných „asimilacích", o nichţ jsou mnozí přesvědčeni, ţe je mohou pouţít k zmatení
daných počtŧ. Případ indiánŧ lze shrnout do neblahého účtování. Nejméně dvacet milionŧ osob bylo jejich
zmasakrováním, zbídačením, deportacemi a oloupením, přímo obětováno Bohu Zisku. Podrobnosti chybí.
Celkový obraz je však strašlivý a poučný zároveň. Umínění indiáni, tvrdohlaví a ďábelsky alergičtí na nucenou
práci, kterou jim osadníci ukládali, byli prohlášeni za cizince ve své vlastní zemi. Byli evropskými emigranty
vrţeni do nicoty. Ke svému neštěstí byla naopak Afrika obětována na oltář „civilizačního poslání" evropského
kapitalismu „aby zúrodnila velké mnoţství pozemkŧ“.
Otrokářská ekonomika a kapitalismus - Zhroucení Afriky
Ani Montesquieu, ani Voltaire se nemohli o nic takového pokusit, ale my mŧţeme nyní přijít s takovým
příšerným výčtem a připsat jej k tíţi ekonomickému systému zaloţenému na přeměně nadhodnoty vydřené z
nucené práce pracovníkŧ-otrokŧ v kapitál. Dvě stě padesát let po humanistech století osvícenství máme vše, co
potřebujeme k tomu, abychom změřili barbarství rodícího se kapitalismu. Palubní deníky rejdařŧ; hlášení
kapitánŧ; vyprávění cestujících; částky námořních pojistek, plány a počty plavidel; výpisy z účtŧ zbohatlých
otrokářŧ; knihy osvobozených otrokŧ; likvidace dědictví; hodnotu peněz; vyčíslené bilance trojstranného
obchodu; záznamy lodních lékařŧ; prémie vyplacené lovcŧm uprchlých otrokŧ; vyprávění o lynčování; zápisy ze
soudních procesŧ a vyúčtování poprav.
Ţádný seriózní historik tento výčet nepopírá. Ţádný výzkumník dnešních dnŧ se nesnaţí minimalizovat rozsah
katastrofy, jíţ byl pro Afriku střet s tápajícím kapitalismem evropských metropolí. Ten mohl dosáhnout své
zralosti jedině díky mimořádným ziskŧm vytvářeným invazí na jeden kontinent - Ameriku, a zhodnocovaným
populacemi vyrvanými jinému kontinentu - Africe. Je jasné, ţe deset milionŧ deponovaných Afričanŧ dosáhlo
Nový svět v letech 1510 aţ 1860. Více neţ dva miliony zahynuly během přepravy. Osm milionŧ zmizelo mezi
místem jejich zajetí v Africe a pobřeţními stanicemi (kontory), kde byli naloděni ti, co přeţili. Dospíváme tedy
minimálně k dvaceti milionŧm osob, které byly odebrány africké demografii. Ve velkém období obchodu s
otroky v letech 1650 aţ 1850 dosahovala deportace 100 000 Afričanŧ ročně. Předtím, v letech 1500 aţ 1650
bylo toto tempo menší - 15 000 aţ 40 000 osob naloděných za rok. Nejstrašnější období se časově shoduje s
rozmachem pěstování bavlny v USA v letech 1800 aţ 1850, kdy bylo ročně deponováno aţ 120 000 osob.
Je zřejmé, ţe nelze takto pouštět ţilou kontinentu bez dramatických dŧsledkŧ. Především ve statistické rovině
přísného demografického „ušlého zisku je třeba poznamenat pravidelný pokles podílu Afriky na světové
populaci. V roce 1600 představovala 30 % veškerého obyvatelstva Země. V roce 1800 počet klesl na 20% a
pokles pokračoval aţ do roku 1900, kdy uţ jen 10 % lidstva ţilo v Africe. Nejvíce bylo dotčeno západní pobřeţí
od Senegalu aţ po Angolu. Pobřeţní lesy a savany jsou doslova pročesávány africkými „králíčky", kteří se svými
armádami chytají a následně posílají zajatce do oblasti směny. V těchto sektorech muţské obyvatelstvo slábne.
Mezi Mauretánií a Senegalem bylo za tři století deponováno 20 % celkové populace. Demografický deficit na
pobřeţí Guiney, Beninského zálivu, Kamerunu a Angoly je takový, ţe ve většině krajin Sahelu a pralesŧ Konga
dochází k strašné nerovnováze. Sotva 50 muţŧ na sto ţen v Beninu, 70 muţŧ na sto ţen v Biafře, méně neţ 50
muţŧ na sto ţen v Kongu, Shaba a v Angole. Více na severu, mezi střední Afrikou a Mali, na Pobřeţí slonoviny a
dále aţ do Gambie bylo sotva šest muţŧ na deset ţen. Neustálý pokles populace západní Afriky v prŧběhu tří
století se vysvětluje tzv. kaţdoročním pouštěním ţilou. V prŧměru byli odvlečeni tři obyvatelé z tisíce. To se zdá
být bez následkŧ, asi je třeba říci, ţe to sice činí 3 % za deset let ale 30 % za sto let! S přihlédnutím ke krajním
výkyvŧm a kolísání v prŧběhu doby se odborníci shodují, ţe minimálně 15 % obyvatelstva bylo v letech 1700 aţ
1850 z Afriky deportováno. Vzhledem k této skutečnosti není moţno v prŧběhu téhoţ období zaznamenat ţádný
vzestup celkové africké populace. Ve stejné době evropská demografie exportuje svŧj přebytek do Nového
světa a připravuje se na zabydlení světa celého. Ekonomický dopad má neslýchanou prudkost. Království, která
razila své mince, jsou uvrţena zpět do kmenového stadia. Federace kmenŧ se rozpadají do kočovných
společenství. Vybudované říše se drobí, města jsou opuštěna, pole ponechána ladem pro nedostatek rolníkŧ.
Všeobecná nejistota blokuje obchod, mezikontinentální směna se smršťuje na regionální úroveň. Dlouhodobá
ekonomická stagnace doprovází demografický pokles. Ekonomika loupeţení a razií vyvolává nechuť k práci.
Snadněji se zbohatne nebo jen přeţije, jestliţe se unese syn souseda, neţ obděláváním pole. Souběţně s tím
ideologické a politické dŧsledky zhoršuji stagnaci kontinentu. Otrokářští králové prosazují násilím osobní
diktatury, jeţ jsou opakem tradiční vesnické demokracie, místo poslušného a oddaného podřízení se začíná s
pohlavárem jednat a jako povinné poplatky se nabízejí zajatci.
Uprostřed této kolektivní dekadence se výrazně zhoršuje postavení ţen, jeţ se v dŧsledku deportace muţŧ staly
nadpočetnými. Vznikají ohromné harémy tvořené koupenými ţenami, vdovami, prodanými děvčaty, jeţ se
nemají za koho provdat a jsou zbytečné. Se zajatci, kteří jsou příliš sešlí, neţ aby je Evropané koupili a s
nadpočetnými starci se doplňoval jiţ tak hojný lidský materiál určený k lidským obětem. Tato praxe dozná v
Africe neblahého a prudkého vzestupu počínaje XVII. stoletím. Kontinent se pomalu noří do barbarství, které
doopravdy nikdy nepoznal. Obchod s otroky během afrického středověku byl vţdy jen výjimečný, ne-li
okrajový. Islámu se nepodařilo prosadit v Sa-helu polygamii. Lidské oběti byly vzácné a omezené na přesně
stanovené příleţitosti. Současně doznává „africký trh“ opravdové strukturální přeměny. Před příchodem
Evropanŧ ţila černá Afrika kolem toho, co se nazývalo „saharským mořem". Centrální poušť, jíţ procházely
karavany jako plavidla od přístavu k přístavu, slouţila za ekonomický pól. Probíhal směnný obchod mezi
západním pobřeţím a východním Súdánem, a s islámskými civilizacemi Maghrebu. Naproti tomu oceán
lemovaný hustými pralesy slouţil za pomezí, které neposkytovalo ţádný skutečný ekonomický zájem.
Jenţe náhle se objevivší výstavba obchodních stanic (kontoni) evropskými mocnostmi, obrátila africkou
ekonomiku jako pouhou ponoţku směrem ven. Za necelé století se prosperující národy ze savan - savan
porostlých stromy, staly zásobárnou otrokŧ. Bojovná království z pobřeţních pralesŧ získala převahu, kdyţ
vytvářela opravdové říše „otrokářské ekonomiky". Jejich jedinou činností bylo pronikání do pokojných oblasti,
razie, zajímáni, doprava a prodej zajatcŧ. Poměrná prosperita v dŧsledku ekonomického rozmachu západní
Afriky (citelná jiţ od XII. století) nemohla přeţit takové nárazy. V roce 1800 se celý kontinent vrátil o tisíciletí
zpět.
Otrokářská ekonomika a kapitalismus - Podíl v "původní akumulaci"
Zdá se být nepochopitelným, ţe dvacet milionŧ muţŧ, ţen a dětí bylo vyrváno ze svých domovŧ a ze své země,
aby odpověděli na problém produktivity. S ohledem na rizika transatlantického obchodu bylo třeba sníţit
mzdovou masu na nulu, aby se dosáhlo uspokojivého zisku, A tak výpočet nákladŧ na výrobu kávy, kakaa,
cukru a bavlny mohl být příznivý jen při zrušení mezd, aby se vydřela maximální nadhodnota. Otrocký
pracovník, náklady na nějţ se omezovaly na jeho nákupní cenu a na nejnutnější potravu, představoval ţivý
zlatý dŧl. Produkoval pět aţ desetkrát větší nadhodnotu neţ námezdní pracovník v Evropě. Otrok přispíval ke
zbohatnutí bílých osadníkŧ, obchodníkŧ s otroky a obchodníkŧ metropole vŧbec.
Na konci XVII. století, tedy v době, kdy populace otrokŧ v USA byla početně stejná jako populace bílých
přistěhovalcŧ,
vytvářela
80
%
hrubého
národního
produktu
americké
kolonie.
Je tedy zřejmé, ţe populace otrokŧ přispěla ke kolektivnímu bohatství (bez vlastního prospěchu) tak drtivým
zpŧsobem, ţe jakmile v roce 1800 dosáhla jiţ dvou třetin celkové populace, opustili američtí běloši prakticky
jakoukoliv produktivní úlohu. Omezili se jen na velmi výnosné obchody s Evropou. Teprve koncem století
zastavili bílí přistěhovalí Evropané v postupných vlnách populaci afrického pŧvodu a zajistili poprvé významnou
a pak větší část hrubé vnitřní produkce. Samozřejmě, aniţ by se však podíleli větším dílem na rozdělování
hrubého dŧchodu vzhledem k mzdovému vykořisťování, jehoţ byli - noví němečtí, polští, rušti, italští a irští
příchozí - obětí. Otrokáři, počátkem XVI. století prostí hidaigové a dobrodruzi bez zábran, byli schopni jen
dopravit nějakou desítku tisíc zajatcŧ ročně s určením pro britské kolonie na severu, na francouzských a
španělských Antilách a v Brazílii obsazené Portugalci. Aţ do roku 1650 zŧstal tento loupeţný a zajisté výnosný
obchod jen na okraji zájmu, neboť ještě nepředstavoval významný zdroj příjmu. Otroci se dali snadno nakoupit
za poměrně nízkou prodejní cenu. Cena za zdravého muţe ve věku 15 aţ 30 let byla v roce 1650 pět aţ deset
liber. Rychle umírali a stejně rychle byli nahrazováni. Naději měli na jeden rok ţivota v Brazílii a na Antilách a
sotva dva roky ve francouzské Luisianě. Pět liber představovalo v roce 1650 čtvrtinu měsíčního příjmu
amerického řemeslníka na východním pobřeţí. Ku příkladu o jedno století později stejný otrok byl směnován za
pouţitou pušku a čtyři soudky prachu. Opravdu skoro z ničeho bylo moţné udělat majetek.
Aby se otroctví stalo hlavním pilířem rodícího se evropského kapitalismu a jiţ ne příleţitostí k vedlejším příjmŧm
pro
feudální
ekonomiku
vzešlou
ze
středověku,
bylo
zapotřebí
spojení
několika
prvkŧ:
1. Budování trhu ex nihilo zaloţeného na poptávce po výrobcích povaţovaných za vzácné a prodávaných draze
přes nízké výrobní náklady. 2. Zavedení opravdového peněţního oběhu na základe obchodu s otroky přes
Atlantik a tudíţ racionalizace dopravy. 3. Jednotná regulace ceny otrokŧ a nákladŧ na jejich údrţbu.
4. Stanovení dohodnutých cen na výrobky pocházející z práce otroku a organizace návratnosti největší části
ziskŧ z investic do Evropy. Aniţ by se tím bránilo opětným aspoň minimálním injekcím koloniálním ekonomikám
na místní úrovni nezbytným k tomu, aby se mohly vyhnout neproduktivním tezauracím. Tyto prvky potřebné k
maximálnímu vyţdímání nadhodnoty produkované otrockými pracovníky Nového světa se všechny spojily
dohromady aţ k roku 1800. Hospodářský boom, který z toho vzešel, byl takový, ţe lze bez váhání říci, ţe
evropský kapitalismus by nedoznal svého nadměrného rŧstu v XIX. století bez rozhodujícího přínosu práce
otrokŧ Nového světa. Za Ludvíka XIV. se objevila móda „snídaně po francouzsku". Bílá káva nebo kakao s
třtinovým cukrem se staly, počínaje rokem 1750, univerzálním jevem v celé Evropě. Brzy se upustilo od
bylinných čajŧ slazených medem záměnou za novou snídani, a to v nejširších lidových vrstvách, dokonce i na
venkově.
Poptávka byla taková, ţe Nový svět zdesateronásobil svŧj dovoz otrokŧ a obrátil se k novým kulturám určeným
pro dodávkv módních exotických nápojŧ do Evropy. Francouzské Antily upustily například kolem roku 1700 od
pěstování koření a vrhly se na produkci cukru. Brazílie se zaměřila na kávu a všude byla snaha aklimatizovat
kakao a i tabák, který se také zásluhou francouzského dvora stal velkou módou. Jakmile byl vytvořen tento
první trh, další po něm následovaly, zvláště kdyţ krátce po roce 1800 jeden americký inţenýr nalezl prostředek,
jak mykat, spřádat a tkát bavlnu. Najednou se celý jih Spojených státŧ vrhl na pěstování této kultury.
Poptávka po otrocích se prudce zvýšila ve všech výrobních oblastech. Kuba dovezla v letech 1800 aţ 1830 víc
neţ 700 000 dalších otrokŧ vázaných na pěstování třtiny. Jih USA si dal dováţet v letech 1810 aţ 1830 do
„bavlníkového pásu" více neţ 150 000 otrokŧ ročně. Tak se zrodila opravdová „kapitalistická otrokářská
ekonomika", na hony vzdálená domácké počáteční malovýrobě a „kutění". Překupnictví produkce kávy a cukru
přicházejícího z Ameriky představovalo 50 % příjmŧ z exportu Francie v roce 1750. Co se týká oběhu peněz a
přeměny nadhodnoty vyprodukované racionalizací přepravy otroku v kapitál, četné příznaky ukazují na zcela
mimořádný charakter ziskŧ vzešlých z práce otrokŧ. Boom přístavních měst věnujících se tomuto obchodu,
současný rozkvět bankovních společnosti ţijících z obchodu s otroky i specializace některých rejdařŧ jsou
hmatatelným znamením kapitalizace ziskŧ z vykořisťováni Afričanŧ deponovaných do Novéno světa v Evropě.
Stalo se zvykem říkat, ţe Bordeaux, Nantes nebo i Lisabon vděčí za své nejkrásnější čtvrtě a monumentální
stavby kapitálu přivezenému zpět do země A co říci o Liverpoolu nebo Amsterdamu, aniţ bychom opomněli
Kodaň a Stockholm? Protoţe pokud je pravda, ţe Anglie (skončila s obchodem s otroky v roce 1812) dopravila
sama polovinu deponovaných a Portugalci čtvrtinu, malé země pak jako Holandsko a Švédsko vděčí za svŧj
ekonomický vzlet černošskému „boţímu“ daru. Příjem na hlavu ze zisku z obchodu s otroky byl totiţ desetkrát
vyšší v severských zemích neţ kupříkladu ve Francii. Holanďané provozovali dopravu zajatcŧ stejně jako
Dánové a Švédové. Speciální úprava větracích přístřeškŧ, umývání podpalubí, systematické sprchování vězňŧ.
lepší dávky potravin a rychlejší lodě sníţily úmrtnost dopravovaných zajatcŧ na méné neţ 10 procent. Zatímco
ve špinavých plavidlech francouzských, portugalských a anglických dobrodruhŧ, mohla úmrtnost dosahovat aţ
50 procent, dříve neţ se ustálila na 30 procentech. Málokdo si klade otázku, zda lze přisoudit deset milionŧ
mrtvých z transatlantického obchodu s otroky rodícímu se kapitalismu. Tím méně čím je jasnější, ţe od počátku
probíhal tento obchod na trhu vysoce organizovaně. Jeho struktura byla dána oblastními a dokonce
mezinárodními dohodami ve snaze co nejlépe reagovat na kolísající poptávky plantáţníkŧ a evropských dovozcŧ
exotických potravin. Nikdy neexistovala „burza otrokŧ", ale soubor obchodních, zcela standardních praktik, se
kterými se mŧţeme dnes seznámit z četných účetních dokladŧ. Otroci byli nakoupeni v Africe
předkapitalistickou směnou, která byla málo racionální a nebyla riskantní. Zajatci, jakmile se ocitli v Americe,
měli pevně stanovenou cenu. A to podle svého věku, pohlaví, zdraví a místních potřeb. Například jeden otrok
mohl být v roce 1770 směněn za dvacet litrŧ kořalky nebo za dva kusy látky, nebo za dva klobouky a jeden
náhrdelník z mušlí apod. Přeměna zisku v investice, převod nadhodnoty do Evropy nebo do velkých koloniálních
měst, státní subvence rejdařŧm provozujícím obchod s otroky (Richelieu v roce 1635), anglické daně (od roku
1661), úprava trestu ukládaných otrokŧm, aby se sníţila úmrtnost, jeţ byla v rozporu s rentabilitou (Colbert v
roce 1685), to vše napovídá tomu. ţe od XVII. století otrokářská ekonomika Nového světa tvořila stejně
významný pilíř pŧvodní kapitalistické akumulace jako hnutí zabírání pozemku nebo zakládání lombardských
bank o několik století dříve. Španělský král dal svým dekretem z 12. ledna 1510 otrokářským lodím zelenou.
První černošští zajatci byli vyloděni na Hispaniole o rok později. Po jednom století „kutění", v jehoţ prŧběhu se
ustálily prvky otrokářského kapitalismu, začaly oficiální burzovní záznamy týkající se exotických potravin
dováţených do Evropy odráţet skutečný stav „trhu". Více neţ sto nákupních stanic (kontorŧ) se na africkém
pobřeţí usadilo za cenu desky z „ebenového dřeva". „Nákupní" stanoviště nepotřebovala víc neţ představovaly
dopravní náklady. Asi patnáct přístavu, od Rio de la Plata aţ po newyorkskou zátoku, které zajišťovaly
podstatnou část přejímky otrokŧ, fungovalo ve vzájemném souladu. Přičemţ prŧměrná prodejní cena zdravého
dospělého otroka kolísala (ve stálých librách) od pěti aţ do dvaceti účetních jednotek v roce 1800. coţ jc jednou
aţ dvakrát tolik jako taţné zvíře, vŧl nebo kŧň. Zŧstala jen potřeba regulovat cenu potravin.
Vezmeme-li v úvahu sluţby, kterých byl otrok schopen, byly to tři století skvělých příleţitostí pro výnosnost
investic v obou Amerikách. Na jedné straně se to, co přinášely zisky z otrocké práce dá měřit zvláštním
vztahem produktivity. Pro něj je charakteristické následující - suma mezd směřující k nule, vztah mezi výrobou
(jakoukoliv) a touto sumou dává nekonečnou hodnotu, a dostaneme matematický obraz moţného maxima
vydírání vyrobené nadhodnoty. Na druhé straně existence monopolu sdruţeného s trhem zajatcŧ zaručovala
zisky, které umoţnily Evropě upevnit solidní předprŧmyslový kapitalismus. To jí umoţnilo přejit do vyššího
stadia v prŧběhu XIX. století, do stadia dobývání světa. Kdyţ se prosadila „snídaně po paříţském zpŧsobu",
otrokářská ekonomika - tvořená systémem evropských bank, rejdám, otrokářských králŧ v Africe, dopravcŧ,
amerických plantáţnikŧ, vývozcŧ a evropských dovozcŧ - zavedla módu bavlny. Kdyţ se vytvořila potřeba
(poté, kdy přestala obliba medu, bylinných čajŧ, lnu a hedvábí), začala zpočátku tato ekonomika reagovat
zpŧsobem čisté merkantilním s daněmi a ochranářskými bariérami. Později pak kapitalističtějším zpŧsobem v
moderním smyslu přes výsady, dohody, akciové společnosti a konkurenci. Na konci století rovnováha cen
dosaţená
regulací
nabídky-poptávky
doslova
zpŧsobila
rozmach
evropského
kapitalismu.
Připomeňme si obrovskou cenu za tento rozvoj. Sedm aţ osm milionŧ zabitých Afričanŧ v prŧběhu razii nebo
zemřelých během pochodu do otrokářských stanic ještě na území Afriky. Dva miliony mrtvých během dopravy.
Další dva miliony mrtvých vyčerpáním v prŧběhu prvního roku na plantáţích. Nevyčíslitelný počet úmrtí v
dŧsledku
špatného
zacházení,
sebevraţd,
vzpour,
represí,
lynčování
a vyloţených
masakrŧ.
Africe to vše zpŧsobilo bezpříkladný historický a kulturní úpadek, demografický kolaps dostačující k tomu, aby
vyvolal stagnaci africké populace, nevykořenitelnou nenávist, rozrušení ekonomické struktury, anulování rŧstu
a zaostávání, které koloniální invaze jen ztíţila. Přes tendenční historiky, kteří připisují iniciativu v obchodě s
otroky africkým feudálním zřízením nebo obviňují arabské krále, ţe v ní setrvávali, přes pochlebníky
liberalismu, kteří odmítají vyčíslit zisky z otrokářské ekonomiky a započíst je k poloţkám jimiţ se zachránily a
pak dosáhly rozmachu evropské ekonomiky, je třeba říci a nebát se to opakovat:
• Souhrn nepopiratelných faktŧ ukazuje, ţe rodící se kapitalismus nepustil ţilou jen národŧm Evropy (takový
výčet lze učinit jinde).
• Svŧj rozmach postavil kapitalismus na obrovském mnoţství mrtvých, jaké historie i tak jiţ krvavá, dosud
nikdy neviděla.
• Dvacet milionŧ indiánŧ vyhubených za tři století. Dvanáct milionŧ Afričanŧ zabitých a utýraných na plantáţích
otrokářŧ ve stejné době.
• Dva celé kontinenty byly obětovány aby se zavedl zločinný systém bez morálky s jediným platným zákonem zákonem zisku.
• Víc neţ třicet milionŧ lidských bytostí zavraţděných kapitalismem přímo a neoddiskutovatelné.
Philippe Paraire
Philippe Paraire autor „ Černých Američanŧ ", genealogie jednoho vyloučení, kol. „Pluriel inverveníion",Hachetle,
1993.)
Literatura:
Franz Tardo-Dino, Le collicr de servitude, Éditions Canbéennes, 1985 - Ibrahim Baba Kaké. La traitc négriére,
Presence Africaine, Laro-use Nathan International. 1988 -Jean Meyer, Esciaves et négricrs, kol. „Découvcrtcs".
Gallimard, 1986. - Hubert Deschamps, Histoirc de traite des Noirs, Fayard, 1972. - Kenneth M. Stramp, The
pcculiar institution, Random House. New York, 1956. - Benjamin Quarlcs, The Ncgro in the making of America,
Collier Books. New York, 1987. - Patrick Manning, Slavery and Afričan Life, Cambridge Univer-sitv Press, New
York, 1990
Střílejte, jsou to jen dělníci
Ve dnech a měsících, které následovaly po dobytí Bastily, svrhlo velmi ţivé vření mezi dělníky, významnější a
odhodlanější, neţ bychom si mohli představit o dvě století později, rŧzné korporace a začalo, zajisté pod často
zmatenými rysy, kreslit pravdivou tvář moderního třídního boje. Ale jiţ dubnové vzbouření, namířené proti
manufaktuře věhlasného výrobce papíru Jean-Baptiste Réveillona jasně ukázalo, ţe určitá část paříţského
obyvatelstva, kde bída čelila nadbytku, byla nervózní. Manufaktura zaměstnávala čtyři sta osob z toho čtvrtinu
tvořily děti. Neví se ani zda mezi vzbouřenci vŧbec děti byly.
Podstata je jinde Paradoxně je především ve zvěstech, které v poměrně krátké době zastihly předměstí SaintAntoine. Réveillon prý vedl neúspěšná jednání s těmi, kteří byli špatně odměňováni a riskovali, ţe budou
odměňováni ještě méně. Je nebo není to pravda? Bída přinesla odpověď sama. Vrhla se do ulic a pak za to
zaplatila krutou daň. Viděla kácet se mrtvé při strašlivém potlačení, mnozí manifestující byli na druhý den
oběšeni, jiní byli krutě zbiti a další pak uvězněni. A jak jsme jiţ řekli, to byl teprve duben. Vítr chudákŧm
nepřál. Proto měli po 14. červenci dojem, ţe se nakonec vše v dobré obrátí. Pro Jaurése bylo na dobytí Bastilly
pozoruhodné to, ţe si lid prvně uvědomil svou sílu. Toto uvědomění se vskutku rozvíjelo ohromující měrou.
Neutuchající elán, který je vlastní autentickým revolucím, ne-li jejich samotnou definicí, přetrvával u mnoha
vykořisťovaných, nadmíru vykořisťovaných neboť ti byli zřejmě nejpohotovější. Například ševci, lazebníci, ale i
ţeny, jimţ se říkalo „paříţské trhovkyně“. Nejokázalejší a nejvášnivější symbolickou akcí byla ta, kterou podnikli
krejčovští tovaryši. Co chtěli? Nejprve lepší mzdu a v kaţdém případě čtyřicet souš v kterémkoliv ročním
období. Pak by se nepovolovalo vetešníkŧm zhotovovat nové oděvy. Je třeba se zřejmě zeptat u tohoto
posledního bodu, zda takový poţadavek se aţ příliš nespojuje s poţadavkem krejčovských mistrŧ snaţících se
vyloučit konkurenci, aby se jejich neutralita vŧči svým námezdním pracujícím nezdála poněkud podezřelá.
Snadno uhádneme vyděračství. Vţdyť bez vetešníkŧ by tovaryše mohli lépe platit. Co na tom však záleţí, ţe je
zde v tomto smyslu spojení zájmu, to neubírá nic na kvalitě iniciativy, na konkrétní formě mzdového poţadavku
a na vŧli organizovat se, která zkrátka a dobře vycházela ze strany samotných dělníkŧ Ale co je třeba dělat?
Sejít se a diskutovat? Vybrali si trávníky naproti Louvrŧ. Brzy ale ztratili klid. Jak zabránit tomu, aby neţádoucí
jedinci nepřekročili hranice? Nešlo o to mít členskou legitimaci. Na tu se ostatně nepomýšlelo ani v době
horečnatých počátkŧ odborového hnutí. Šlo o to zajistit, ţe se tři tisíce účastníkŧ (tohoto čísla bylo skutečně
dosaţeno) bude nacházet jedině mezi lidmi svého řemesla? Nápad vytryskl spontánně. Bylo to zcela jednoduché
- kaţdodenní těţká ruční práce ničila v takové míře kŧţi, propichovala ji tak hluboko a trvale jednotlivými
vpichy, ţe by stačilo pro vstup do odborŧ ukázat zmrzačené prsty. Vtom se nikdo nemohl mýlit, nikdo nemohl
klamat. Pozorovatelé věděli příliš dobře, čeho se mají drţet. Tento fyzický dŧkaz se stal první legitimaci. Pro
pracovníky svědčily pohmoţděniny. Proti pracovníkŧm se hromadily vraţdy. Nechceme sestavovat bilanci.
Neoddáme se jako mnozí jiní na jiných místech mánii truchlivého účetnictví. Nebylo by dobré ctít paměti, které
jsme se naučili velmi respektovat, jen proto, ţe jsou součástí nás samotných. Pokusíme se ale o pochopení toho
podstatného, alespoň na bolestných, nezapomenutelných faktech, která tvoří dlouhý seznam obětí francouzské
dělnické třídy, aţ příliš poznamenané kapitalismem. Vlastníci, jak víme, velmi rychle dali vztyčit přehrady ve
formě zákonŧ, nařízení a kontrol. V roce 1791 byl vydán Le Chapclierŧv zákon. Byl namířen proti koalicím a
právu na stávku Samozřejmě ve jménu svobody a v nepříliš obratné snaze potlačit korporativismus jak u
zaměstnavatelŧ, tak i u zaměstnancŧ. Byly situace, kdy korporativismus byl pociťován jako neţádoucí omezující
prvek.
Zákon ve skutečnosti dopadl na ty, kteří, aby se uţivili, mohli nabídnout jen své ubohé ruce, z nichţ si krejčí
učinili svŧj prŧkaz totoţnosti. Burţoasii, jeţ se právě formovala, postřehla oč jde a zákon přijala za svŧj, To ale
nestačilo. Zákon Lc Chapeiier nemohl poskytnout, pres své zdání, trvale zaručenou ochranu. Toto všeobecné
opatření bylo zaměřeno na násilné, nebezpečné, ale příleţitostné události. Nepřinášelo jistotu zachování
pořádku, jak se říká, v kaţdodenním rozvrhu úkolu zapsaných v kalendáři To se napravilo zavedením dělnické
pracovní kníţky v roce 1803. K tomu je zbytečné dlouze hovořit. Snadno si představíme, co mohla pro
pracovníka znamenat negativní hodnocení zaměstnavatele zapsaná v takové kníţce, která nadto mohla být
vydána
jen
policií.
Bez
souhlasu
zaměstnavatele
nebylo
moţné
opustit
své
zaměstnání.
A obejít se bez kníţky? V tom případě byl člověk povaţován za tuláka, coţ znamenalo šest měsícŧ vězení. A tak
ve francouzské společnosti jedna jediná třída, velmi rozsáhlá společenská skupina, která se dále bude
zvětšovat, se nachází vystavena ustavičnému oficiálnímu dozoru. Tón je udán, moc říká dělníkŧm - mám vás na
očích. A v hledí pušky, na mušce. A tak to vţdy bude. Dámy a pánové, delegovaní členové správních rad a
společností s ručením omezeným, kompetentní humanisté, staromódní přičinliví ţáci systému, který vám
podstrčil své pedagogické metody selektivního rozhořčení. Vy, kteří přednášíte, protoţe jste se aţ příliš dobře
naučili tu svou lekci, kterou rádi opakujete a v níţ činíte naráţku na starou sociální naději, podle niţ jsou pušky
stále zamířeny a která tvrdošíjně setrvává v nás jako jizva - pozor, vy jste dědici! Připusťme. Ale vy také.
Vzhledem k tomu, ţe máte rádi účty, máme právo je po vás ţádat. Proč, kdyţ přicházel rok 1830, jste nenašli
nic jiného, co poslat mladým zedníkŧm z Creuse, neţ střelné koule? V hlavním městě, kde byli uznáváni a měli
profesionální věhlas, se štvali v práci pro větší skývu chleba v poledne, polévku večer a pro shnilou matraci
(pokud nějakou vŧbec měli) it chamtivých bytných na noc. Tito chudáci jiţ nemohli dál a opustili svá staveniště.
Pall Je to hrozné, co tato krátká slabika představuje a jaký spontánní pŧvab pro vás v sobě zahrnuje. Je v ní
instinktivní poezie, která ospravedlňuje vaše povely: Pal na Paříţ!, Pal na La Ricamaric!, Pal na Fourmics!, Pal
na Le Havr! Pal! Pal! Pal
A proč jste v roce 1834 dali v ulici Transnonain zamířit zbraně na podezdívky domŧ? Abyste stříleli přímo
okénky do sklepu. Proč? Mŧţeme vám dat odpověď, pokud ji neznáte. Bylo to proto, ţe v těchto sklepích ţily
převáţně dělnické rodiny. Pro nejasné povstání a několik barikád ve Čtvrti Saint-Merri, povaţovaly vojenské
orgány za uţitečné přejít bez otálení k represáliím. Ulice Transnonain v těsné blízkosti poskytovala námi
zmíněné, ideální prostředí pro trestné komanda. A tak, bez větší moţnosti uprchnout a bránit se, zemřeli v
provlhlých zdech svého podzemí ţeny, děti, starci. Daumier zobrazil otřesným zpŧsobem tento hanebný čin 35.
šiku, jemuţ velel generál Bugeaud, který se proslavil i na dalších místech.
Barikády v Saint-Merri, i kdyţ nevelké rozsahem, zpŧsobily váţné potíţe. V téţe době totiţ, neoblomní dělníci v
lyonských továrnách na hedvábí, uplatňovali znova svá práva. Tři roky po jejich prvním povstání v roce 1831,
vyváděl tento nový hněv kapitalisty z míry proto, ţe podobně jako v Paříţi nebyl bez vztahu k akci Společnosti
pro lidská práva, z duše protivné vládě a zaměstnavatelŧm. Tentokrát lyonští dělníci povstali proti
nespravedlivému rozhodnutí, které je zbavovalo podpory a vzájemného pojištění.
Pal! Kolik mrtvých! Má se za to, ţe dvě stě. V roce 1831 jich mohlo být šest set a pak se stal onen rok pro
některé pověrčivé svými čísly děsivý. Pro některé se stal plným obav z nových vzpour. Vládl zde strach!
Představitelé města, jakoţ i civilní a vojenské úřady se stáhli (předobraz Komuny z roku 1871). Na radnici zřídili
ze šestnácti lyonských dělníkŧ radu. Povstalci však zpočátku neuvaţovali o ţádných bojovných cílech. Ani
zdaleka. Chtěli pouze, a toho se jim ostatně dostalo, minimální mzdový tarif.
Vyvrcholením v tomto střetnutí bylo stvrzení první orientace na třídní spolupráci.
Kdo ji tedy porušil? Všichni ji podepsali. Včetně továrníkŧ a ţivnostenských soudcŧ, náleţitě pověřených
zástupcŧ Obchodní komory a samotného prefekta. A pak se dalo na vědomí, nejdřív oklikou a později otevřeně,
ţe signatáři museli ustoupit nepřijatelnému nátlaku předráţděné masy. Mnozí zaměstnavatelé, a pak další a
další hodnostáři bez okolkŧ odmítli dohodu. Podpořeni byli nakonec prefektem, který dokonce prohlásil: „Vţdyť
se jedná jen o čestný závazek." Opravdu, A dodal: „Nezávazný!" Známá, ale stále aktuální písnička - kaţdý
nechť pak jedná, jak se mu zlíbí.
I lyonští dělníci měli svŧj smysl pro čest, tu skutečnou. Zatímco vedoucí dílen byli exemplárně propuštěni, ti
pochopili velmi dobře, jakého se jim dostalo poučení - slovo dané námezdnímu pracovníkovi nic neplatí. Je
obtíţné dohnat pohrdání aţ tak daleko a tak došlo k výbuchu Zamíchal se do toho tisk, který rozvíjel útočnou
horlivost. Dělnická hnutí jsou nakaţlivá, napsal Le Temps a ţádal okamţitě jejich potlačeni. A byl vyslyšen.
Prokurátor Lyonu si s určitým cynismem blahopřál, kdyţ přitom mimoděk zapomněl na dŧstojnost úřadu který
zastával, a konstatoval, ţe spravedlnost nachází nyní oporu v ozbrojené sile. Ta mohla jednat. Nakonec
předseda Rady Casimir-Périer vzkázal rebelŧm: „Ať si dělníci dobře uvědomí, ţe jediné co jim mŧţe pomoci, je
trpělivost a odevzdanost.“
Dvě slova, která nezestárla. V těchto dobách masové nezaměstnanosti, bezdomovcŧ, „nemocných předměstí" s
narkomany a prostitutkami, lidí pobírajících minimální podporu státu, lidi navyklých na dobročinnost druhých,
mladých bez práce a bez perspektivy i kdyţ měli třeba i diplom v kapse. Co mohla znamenat tato slova v
jakémkoli jazyce? Byla to snad mystifikace? Trpělivost. Rezignace, Nemylme se. Kapitalismus první poloviny
devatenáctého století hovořil drsnou řeči. Kapitalismus druhé poloviny dvacátého století dává přednost
kouřovým clonám a mlhavým frázím. Zásluhou rafinovaných intelektuálŧ dosáhla tato metamorfóza úspěchu.
A mezitím se pokračovalo i v jiných návycích. Tu seřadit vojáky, zde policisty, a stále častěji obojí společně.
Pal! Palte na proletáře června 1848. Byli zde sice i únoroví neméně početní, neméně odváţní vzbouřenci. O nich
je lépe se nezmiňovat? Kdyţ uţ o tom mluvíme, je ještě nutno se na to dívat tak dŧkladně? Stateční proletáři
zde úlohu oklamaného naivky v určité míře sehráli. Přitom ale přemýšlejí, pozorují, kritizují. Zkrátka projevují
se schopnými analyzovat situace s větší politickou bystrostí, neţ se o nich dosud předpokládalo Shrnují a
sestavují syntézy.
Co jim bylo ve skutečnosti navrhováno? Dát se najmout do armády (střílet na své bratry?), nebo dočasné
pracovní přeloţení, (zničit si rodinný ţivot?). I takové, na prví pohled pochybné náhrady nebyly ve skutečnosti
zajištěny. Po únorovém projeveni oddanosti Čeká většinu z nich v Červnu bída. Jak by se za takových podmínek
neobjevily na ulicích opět barikády jako jediné útočiště'.' Pal! Skutečně mŧţeme mít bolestný dojem, ţe
revoluce se obrací proti sobě samé. Ale jen zde se projevuje estetika ducha zaměřená na romantické vidmy.
Mnohem prozaičtěji zde jde o uvedení absolutní moci vládnoucí třídy v soulad s větším posílením jejího zisku, a
pokud to bude nutné třeba i s bídou.
Ve společensko ekonomické organizaci, která je na nespravedlnosti postavena, je velmi obtíţné jednat jinak
Kdyţ byla v nestabilním období Louisi Blancovi učiněna od kdoví kterého ministerstva pokroku nabídka, aby
přijal neuvěřitelně směšnou finanční částku, vyskočí! a řekl: „Ţádáte po mně, abych hladovým uspořádal kurs o
hladu. Bylo by to vskutku zbytečné. Rychlejší a účinnější je jednoduše vyhladovělé zlikvidovat. Zvláště mají-H
špatný zvyk -zlobit se."
Skutečná čísla mrtvých nebudou nikdy známa. Čtyři tisíce? Pět tisíc? Vzbouřenci byli pronásledováni aţ na
Montmartre do velkých lomŧ, kde samozřejmě narazili na svislé stěny, které uzavíraly terén a stali se tak
pohodlnými terči. Jaké krásné cvičení. Padali salva za salvou. Nikdo nepřeţil. Pomyslete jen, lomy! Zdálo by se
ve srovnání s tím, ţe je terno ţit v takové ulici s otevřeným nebem jako je Transnonain. Nicméně sklepy mají
svou určitou přitaţlivost. Vyplývá z přirozené tajemnosti i nostalgie - jinde byli nešťastníci uzavřeni v podzemí,
kde nikdy nikdo nevěděl, jak dlouho trvala jejich agónie. Tyto fyzické detaily se ukázaly být podruţnými a po
třech letech Badinguct-Bonaparte provedl svŧj převrat.
Zbývalo mu stát se císařem, coţ měl v rodině, a zařídit se tak, aby uzpŧsobil vkusu doby určité vyznání víry.
Coţpak neměl rád lid, nebyl přítelem prostých lidí, neměl zájem altruistické a lidumilné povahy? Dokonce se
vyslovoval pro vymýceni zbidačování i kdyţ si z toho dělali mnozí legraci a hovořili o „vymýcení zbídačování po
desáté hodině večerní".
Bohuţel se nezdálo, ţe by jeho povýšenecká manţelka sdílela jeho názory. Kdyţ velící dŧstojník dal 16, června
1869 jednomu oddílu rozkaz bez vyzvání střílet do davu stávkujících horníkŧ v La Ricamarie, bylo následné
vzrušení lidí ze Saint-Étienne tak ţivé, ze přímo nad oněmi třinácti mrtvými a četnými raněnými, ţádali
císařovnu Evţenii uctivě o pomoc. Neţádali odsouzení vojákŧ, ale pomoc obětem. Vcelku velmi křesťansky.
A jakou jim dala odpověď tato velmi poboţná císařovna Francouzŧ? „Pomáhat rodinám, které se nebály uráţet
statečné vojáky, kteří konali jen svou povinnost, by byl ten nejhorší příklad v ocích neposlušných obyvatel
Saint-Etienne
Další podobná lekce byla uštědřena jiným neposlušným občanŧm. Tentokrát v Aubinu, v okrese Aveyran. Zde
obyvatelé zakoušeli stejné útrapy a byl zde po několika měsících od Saint-Etienne další mrtvý. 1 kdyţ předloţili
její Výsosti správnou a náleţitě zpracovanou svou poníţenou ţádost, výsledek byl stejný. Podobné jevy jsou
často motivovány neúprosným osudem sirotkŧ. Soukromá charita se snaţí prosadit tam, kde oficiální jednat
neumí. A nebo nechce. Ta má přeci jiné, dŧleţitější oblasti na starosti. Proč by měla zvládat děti, jejich věk,
místo, časový rozvrh a všechny ty statistiky dotýkající se dětí.
Trvá celá desetiletí neţ se i proti umělým překáţkám a čachrŧm podaří se zaměstnavateli o dětské práci jednat.
Ale musí se opatrně, ohleduplně. Jak by vám to vyhovovalo? Ţe by děti pracovaly od osmi let? Nebo deseti? A
co v dolech? Aţ od dvanácti? A práce v noci? Od třinácti let? Dětská pracovní síla, stejně jako ţenská pracovní
síla, obě špatně placené, přispívaly velmi účinně k rostoucí prosperitě továrního světa. Kdyţ se první inspektoři
práce, nejprve po roce 1874 nesměle a na začátku osmdesátých let jiţ s větší podporou a odvahou objevili v
podnicích, kde byly nezákonně zaměstnávány děti, vznikla hra na schovávanou. Ta hra, kterou nemohly děti
provozovat ve škole. Pozor, jde inspektor! A malé noţky pádily k tomu, co měly mechanicky naučeno a co znaly
- do vozíku plného špinavých pytlŧ, které si na sebe naházely. Co říci na adresu těchto ubohých analfabetŧ?
Aby neumřeli hlady, dělali ze sebe spoluviníky těch, kteří je vykořisťovali, proti těm, kteří je chránili. Aspoň se
najedli.
Děti? Udělali jste z nich po staletí opravdové mučedníky. A to v pravém smyslu, který vaši ctihodní autoři dávají
tomuto slovu. Během krvavého týdne v květnu 1871, kdy ušlechtilá a velkolepá Komuna, odkazovala v
momentě svého zániku své poselství, proběhl v některých čtvrtích opravdový hon nejen na věhlasné
petrolejové „ţhářky", ale i na dčti. A to proto, ţe si byli jisti, ţe tato dro-botina, la Gavroche, obratná a schopná
proniknout všude, zaloţila mnoho poţárŧ. Versailles pochopila, ţe nesmí být nikdo ušetřen. Podle Maurice
Dommageta, reakčního historika, se Dauban marně snaţil na ulici de la Paix vyrvat smrti pětileté děvčátko.
Čtyři děti byly zastřeleny se svou matkou, která přicházela, aby si obstarala petrolej na svícení. Svědek, přítel
Camille Pelletana, mu později vyprávěl, jak jiné, zřejmě velmi chudé děti byly odvedeny do kasáren a tam
zastřeleny. Poznamenal, ţe jedno z nich vzlykalo, mělo bosé nohy obuté do dřevákŧ. Pak se jen za ním zavřely
těţké dveře, kdyţ ještě na adresu střelcŧ stačilo vykřiknout - „Zabíjet kluky je hanba!“ a jak váţení lidé kolem
řvali „Ano, ano, zbavme se jich, je to sémě lotrovské!" Sémě lotrovské! Do této obávané a druhořadé kategorie
lidí patřil i malý Emil Cornaille, jehoţ hubené tělíčko bylo 1. května 1891 ve Fourmies na severu Francie,
provrtáno koulemi. Umíral v nekonečných bolestech a křečích před hospŧdkou „Zlatý prsten", v niţ se chtěl
ukrýt? Bylo mu deset let a měl u sebe onu tajemnou zbraň, kterou mu našli v kapse v momentě, kdyţ jej
pohřbívali - dětskou káču. Střelba ve Fourmies nabyla v historii výjimečný charakter i kdyţ jiné byly stejné, neli ještě vraţednější. Snad je to proto, ţe k ní došlo v momentě a za podmínek, kdy se tyto ukrutnosti zdály
nepochopitelné. Ostatně, slavná „Republika republikánŧ" zářila, byly zde velké zákony osmdesátých let,
dělníkŧm bylo nakonec přiznáno právo zakládat své vlastní odbory a dokonce z tohoto titulu i jednat se soudy
atd,
Ale bylo zde něco co tomu předcházelo. První 1. máj roku 1890, který kdyţ se ohlásil, zpŧsobil takový strach
mezi burţoasií, ţe Paříţ byla doslova uvedena do stavu obleţení. Několik plukŧ v plné zbroji přispěchalo
rychlým pochodem do hlavního města z Versailles. Z Versailles byly rovněţ přesunuty dělostřelecké baterie.
Všechny policejní stanice, od nejmenší aţ po ty největší, byly trvale v pohotovosti. Bylo toho tolik, ţe i
pravicový tisk projevoval určité znepokojení. Kronikáři napsali, ţe Francie mobilizovala víc vojákŧ v roce 1890
proti svým dělníkŧm, neţ v roce 1870 proti Prusŧm. A tak Blanqui popravu řekl, ţe heslem mnoha měšťákŧ
bylo „Raději pruského krále neţ republiku", coţ je zajímavá předehra dobře známého „Raději Hitler, neţ Lidová
fronta" z roku 1936. Ostatně zámoţné rodiny opustily v roce 1890 Paříţ a odešly na venkov. Podobně tak
mnohé z nich učinily i v roce 1936, během okupace jejich dílen, skladŧ a strojírenských provozŧ.
Ve skutečnosti ale, tento první 1. máj, aţ na menší sráţky, proběhl v celku bez váţnějších střetŧ. Dokonce
delegace,
k
níţ
patřil
Jules
Guesde,
byla
protokolárně
přijata
v
Poslanecké
sněmovně.
A tak proč Fourmies? Věčná otázka. Lze nechat stranou směšnou epizodu místního komisaře, který se chvěl a
třímal v ruce revolver a který se spíš zaměřoval na chlapíky z továren. Proč si ale nepoloţit váţnější otázky.
Například na masovou přítomnost vojákŧ, dŧstojníkŧ a poddŧstojníkŧ. Na zpŧsob, jak byla armáda na zásah
proti eventuelním stávkujícím připraven. Starosta Auguste Bemier a předseda prŧmyslové společnosti Charles
Bělin zde také nebyli jen tak. Co bylo příčinou agresivního jednání podprefekta a rychlého příchodu
prokurátora? Pal! Jiţ zrána se shromáţdili lide před prádelnou „La Sans-Pareille", s výzvou k tem, co se
nacházeli uvnitř, aby se k hnutí připojili. V tom okamţiku začala ozbrojená vojenská skupina pod velením
poručíka, bezpochyby více do situace zasahovat, neţ bylo třeba. Bylo zatčeno několik muţŧ. Pak, vzhledem k
protestŧm jejich ţen a přátel byli ujištěni, ţe budou v poledne propuštěni. Ale nestalo se tak, A hněv se začínal
narŧstat.
I zde, podobně jako v případě lyonskych dělníkŧ před šedesáti lety, slib daný dělníkŧm - neplatil. Je
pochopitelné, ţe odpolední prŧvod, pobouřeni z nesplněného slibu vyjadřoval Ale tak, ţe nic váţného nehrozilo.
Dokonce se v prŧvodu projevovalo i veselí. Ale to uţ bylo moc. Mít radost. Pal! Dvacetiletá dívka Maric Blondeau
kráčela v Čele prŧvodu a v ruce měla větévku hlohu. Pal! Maric byla zasaţena přímo do obličeje a byla doslova
skalpována. Její dlouhé rusé vlasy odletěly s hlohovou větévkou v krásném slunečním svitu. Chcete tento druh
hodnocení? Vlasy se nikdy nenašly. Jen části mozku a kostí na rohu chodníkŧ. Dost! Dost, řeknete vy, útlocitné
duše, které se umíte tak dobře modlit za povznesení do nebe i za vzestup kursu na burze. Dost. Ale čemu
věříte? Tyto podrobnosti se nám zajídají stejně jako vám. Ale komu za to vděčíme7 Bylo tam devět zabitých.
Jejich jména jsou zapsána na náhrobku ve Fourmies - Louise Hubletová, dvacet let; Charles Leroy, dvacet
jeden rok; Gustave Pestiaux, šestnáct let; Emile Segaux, třicet let; Félicie Tonnelier, sedmnáct let; Maria
Blondeau, dvacet let; Emile Cornaille, deset let, Maria Diotová, sedmnáct let; Kléber Giloteaux, devatenáct let.
Giloteau byl v onom roce odveden, vlála mu nad hlavou trojbarevná vlajka. Pal! Maria Blondeau a její hlohová
větévka vstoupily do legendy. Co se týká velitele Chapuse, který dal opakovaně povel ke střelbě, tak ten byl
později vyznamenán generálem Gallifetcm, stejným výtečníkem. Nebylo zahájeno ţádné vyšetřování. Ţádný
odpovědný Činitel nebyl brán k zodpovědnosti. Nikdo nebyl stíhán s výjimkou Lafargua, který měl dobrý nápad
být mezi řečníky na jednom mítinku v dubnu, a odboráře Culina z Fourmies, který během prŧvodu sepisoval
článek na stolku jedné hospody. Zbývá dodat, ţe výsledek, a ne ledajaký, se dostavil. Byli odhaleni viníci. A to
ne ledajací. Z jedné strany pohledu to byli vlastníci a ředitelé továren, kteří na severu Francie nenáviděli Culma.
Z druhé strany pohledu to byl Paul Lafargue, zeť Karla Marxe, ale především velký představitel socialismu ve
Francii. Šest let káznice pro prvního, jeden rok vězení pro druhého. Tito dva vŧdcové, jak poznamenávají
jednotlivé odstavce rozsudku, mohli vyvolat váţný rozvrat. Oněch devět lidí z Fourmies bylo asi zabito
propagandou, a ne kulkami. V Poslanecké sněmovně byl dokonce na čas zjednání parlamentu vyloučen
poslance Ernest Roche, který ukázal členŧm parlamentu zakrvácenou košili. Ve Fourmies byly pušky značky
Lebel nahrazující těţkou chassepotku (francouzskou vojenskou pušku z té doby) poprvé vyzkoušeny na lidských
terčích. Poslouţily i na jiných 1. májích. Následovaly jiné pušky, a jiní muţi za puskami, a jiní muţi za těmito
muţi, a někteří další zastávající vysoká politická místa. Někdy dokonce skvělá místa. Radikál Clemenceau před
válkou 1914-1918, a socialista Julcs Moch po válce 1939-1945, byli jedni z nich. Ale je nutný výčet? Mrtví byli i
u antifašistických aktivistŧ. V Le Havru v dvacátých letech, v Paříţi 9. února 1934. Taková připomenutí s
odstupem času jsou ohromující. Nebudeme na nich trvat? Moţná! Ale nikdy je neztrácejme ze zřetele! Nelze
zapomenout to tragické mrazení, které se plné nenávisti, v naší paměti stále ozývá: „Palte, vţdyť jsou to jen
dělníci!"
Roger Iiordier
Roger Bordier je romanopisec a esejista. Mezí jeho díly: Les blěs, cena Renaudotova, Un age ďor, Le Tour de
ville. Meeting, La Grande vie. La Belle de mai. Poslední vydané dílo: Chronique de la citéjoyeuse (AlhinMichel,
1996)
Lyonské století 1744-1849 - Dělba práce
Dělníci z továren na hedvábí čelí kanibalŧm zisku. Velmi záhy, v 16. století, se Lyon začal stávat střediskem
zpracovávajícím cenné látky. Vyváţel zboţí do cele Evropy. Následně vyváţel aţ do Nového sveta, díky
rozvinutému bankovnímu a obchodnímu aparátu, podněcovanému jiţ od renesance zaalpskými finančními
makléři. Město v údolí Rhóny bylo tedy předčasně jedním pólem prvotní akumulace kapitálu, vyuţívající jednu
zvláštní okolnost. Rozšířená reprodukce zde byla usnadněna systémem, který uvaloval na řemeslníky,
přeměněné na námezdní pracovníky, výdaje spojené s částkou potřebnou na zvýšení fixního kapitálu (nástroje,
vybavení, zařízení).
Aby „vedoucí dílny" pobírající mzdu mohl ţít, dělil se se svými „společníky" o část, jíţ se odměňovala kolektivní
práce. Přitom zajišťoval náklady na zařízení, modernizaci a údrţbu svých tkalcovských stavu.
DĚLBA PRÁCE A VYKOŘISŤOVÁNÍ V LYONU V XVIII. STOLETÍ To byla příčina, pro kterou se v tomto městě, kde
více neţ jedna třetina obyvatelstva /ila skromné od XVIII. století z výroby prestiţních a drahých látek, prosadila
„otázka mezd" a ovládla všechny společenské vztahy. Ve své monografii o lyonském tkalci, nazvané „O
hedvábnickém dělníku", vyzdvihuje radikálně socialistický poslanec Justin Godart, kterým se stal postupně
ministrem práce, odbojářem a v roce 1944 prozatímním starostou Lyonu, úlohu nařízeni z roku 1744. Toto
nařízeni posvěcuje konečnou strukturu továrny na hedvábí v Lyonu. Hodnotí to, ţe text zde upřesňuje stav
mistra dělníka, vyrábějícího z dodaného materiálu a to tak, ţe je mistrem, obchodníkem i výrobcem nebo i tím,
který práci zadává. A dodává: „Veškerá historie manufaktury bude vyprávěním o boji mezi tkalci a mistry
obchodníky. A ze studia předpisŧ vyplyne podrobení těch prvních, Svoboda práce byla jen slovem, dílo
obchodníkŧ bylo jen loupeţí.' Toto nařízení z roku 1744 uvedené ve známost v červenci, "vyvolalo ve dnech 6. a
7. srpna v tomto městě dělnickou vzpouru v takovém rozsahu, ţe bylo hned zrušeno. Ale na začátku roku 1745,
poté, kdy do Lyonu pronikly jednotky, jimţ velel hrabě de Lautrec, bylo nařízení opět zavedeno a bylo
přikročeno k represi. Dne 30. března 1745 byl Etienne Maricchander odsouzen k tomu, aby poţádal veřejné za
odpuštění s tabulkou nesoucí poznámku ,,Buřičský hedvábnický dělník". Poté byl pověšen a zardoušen na
náměstí Terreaux. Byly uděleny další tresty, kde viníci byli odesláni na galeje v trvání od 4 let aţ na doţivotí.
Nejdříve jim ale bylo vypáleno znamení ţhavým ţelezem. V předvečer Revoluce, v srpnu 1786, během jednoho
sporu o mzdy, se vynořuje první velký dělnický bojovník lyonské historie - Denis Monnet, inspirátor ,,Vzpoury 2
souš" (zvýšení mzdy na 2 souš za jeden utkaný loket). Pozoruhodně organizovaná stávka, sdruţující tkalce i
kloboučníky, vypukla dne 6. srpna. Dne 8. srpna jízdní četnictvo napadlo šavlemi manifestanty. Výsledkem byli
2 mrtví a desítka raněných. Mezi jednotkami, seskupenými pro boj proti tomuto vzbouření, se nacházel téţ
jeden pluk z Fere, Jedním z jeho podporučíkŧ není nikdo jiný, neţ mladý Napoleon Bonaparte. Nicméně dne 9.
srpna, aby se hra uklidnila, zvýšení mezd je schváleno Poradním sborem města. Ale jiţ 3. září 1786 výnos krále
toto rozhodnutí ruší. Je to signál pro novou represi. Dva kloboučníci a jeden tkadlec jsou pověšeni. Je zahájeno
mnoho stíháni, mimo jiné i na Denise Monneta, který je zatčen a uvrţen do vězení. Revoluce se profiluje. V roce
1787 je Monnet propuštěn dočasně na svobodu. Zahajuje opět boj. Obrací se v roce 1789 na Generální stavy a
na krále Zpracoval překvapivý rozklad, ohlašující základy moderního odborového boje. Odhaluje praktiky
obchodníkŧ-výrobcŧ, kteří prosadili po roce 1786 návrat k tzv. “Smlouvě po oboustranné dohodě" mezi
zadavatelem díla a pracovníkem. „Mezi lidmi s rovnými prostředky a mocí, kteří z tohoto dŧvodu nemohou být
podrobeny blahovŧli ani jedněch, ani druhých, svoboda, kterou stanovuje toto nařízení, muţe být jen pro jejich
výhodu. Vzhledem ale k dělníkŧm-tkalcŧm, zbaveným veškerých prostředkŧ, jejichţ existence zcela závisí na
jejich denní práci, je tato svoboda zcela vydává na milost a nemilost továrníka, kterým mŧţe, aniţ by si uškodil,
přerušit svou výrobu a tim donutit dělníka k platu, který se mu zalíbí stanovit, přičemţ dobře ví, ţe ten je nucen
naléhavou potřebou k tomu, aby se podřídil mzdě. kterou on mu chce přisoudit." V letech 1789 aţ 1793, na
výsluní Revoluce, Monnet a jeho přátelé jsou úspěšní. Prostřednictvím zvolených obecních rad, prosadí paritní
vyjednávání s obchodníky-výrobci, při stanovení sazby od kusu, zaručenou skutečnou minimální mzdu, s její
kaţdoroční revizí v závislosti na ţivotních nákladech. Předpokládala se pohyblivá stupnice mezd. V letech
1792/1793 byl systém uplatněn s podporou peticí podepsaných lidovými kluby. Ale Revoluce z roku 1789 je
revolucí své epochy, kde převládá burţoasie dbalá toho, aby stanovila meze dělnickým poţadavkŧm. Zbaví se
stoupencŧ Bertranda a Chaliera, těchto „křiklounŧ", kteří bourají ekonomický řád a ohroţují její nadvládu.
Paktuje se v roce 1793 se svými včerejšími protivníky v jednom jejich odštěpení, které je tvrdě potlačeno
revolučními armádami. Po znovudobytí Lyonu dne 9. října 1793 Fouché a Collot d Herbois, kdyţ odmítli
Couchonovu obavu o selektivní zmírnění akci pošlou na guillotinu dne 27. listopadu 1793 Denise Monneta, který
byl vinen tim, ţe neodvolal své oficiální funkce ve své čtvrti. Mimo nejasné osobnosti Fouchého, sluţebníka
kaţdého reţimu, je zde dvojakost moci, která dne 17. března 1795 (27. Ventóse roku III), v jedné instrukci
úřadŧm departementu Rhóne trvala na tom, aby se hovořilo tzv. sociálním jazykem. Revoluce by byla
politickým a sociálním monstrem, pokud by měla za cíl zajištění štěstí několika stovek individui a upevnění bídy
24 milionŧ občanŧ. Burţoasní aristokracie, pokud by existovala, by vyprodukovala finanční aristokracii a ta by
dala vzniknout šlechtické aristokracii, protoţe bohatý člověk neotálí s tím, aby se povaţoval za bytost z jiného
těsta neţ ostatní lidé." Je to slovní přetvářka nebo stav pohotovosti proti moţným zradám revoluce těmi, kteří
se prohlašují být jejími vŧdci? Zŧstává jen zaměření, které bude dávat přednost vítězství kapitálu. V kulturní
rovině vládne ekonomická myšlenka, jejíţ základy poloţil Turgot a jeho fyziokrati, Adam Smith a Ricardo. Týká
se fatalistického liberalismu, který odsuzuje jako velkou chybu veškerý' řídící zásah státu. V očekáváni
optimisté, jako John Stuart Mill nebo J. B. Say, projeví naprostou dŧvěru v neviditelnou ruku trhu, při
bolestném
řešení
sociálních
dramat
vývoje
kapitalismu
pokud
jsme
dostatečně
moudří.
Takto hovořil lyonský abbé Mayer v roce 1786 na posílení moralizujícího a potřebného rozumu v plném období
„krize 2 sous": „Abychom zajistili a udrţeli prosperitu našich manufaktur, je zapotřebí, aby se dělník nikdy
neobohatil. Aby měl přesně jen to, co je mu zapotřebí. Aby se dobře nasytil a oblékl. V určité třídě národa
přílišný blahobyt utlumuje prŧmysl, plodí zahálku a všechny neřesti, jeţ z ní vyplývají. Tou měrou, jak se dělník
obohacuje, stává se náročným ve své volbě a mzdě za práci.'" Nikdo nepopírá. ţe hlavně díky levné pracovní
síle lyonské továrny vděčí za svou udivující prosperitu. Jestliţe potřeba přestává nutit dělníka, aby přijal ze
zaměstnání nějaký plat, který se mu nabízí, jestliţe se mu podaří uvolnit se z tohoto druhu poddanství, jestliţe
zisky přesahuji potřeby v takové míře, ţe mŧţe vydrţet po určitou dobu bez pomoci svých rukou, vyuţije tohoto
času, aby zakládal svaz. Jelikoţ ví, ţe obchodník se nemŧţe věčně bez něho obejít, odváţí se ze své strany
předpisovat mu zákony, které ho uvedou mimo stav schopný odolávat konkurenci zahraničních manufaktur. Z
tohoto převratu, který zpŧsobil blahobyt dělníka, vyplyne úplná zkáza továrny. Pro továrny v Lyonu je proto
velmi dŧleţité, aby udrţovaly dělníka v potřebě neustále pracovat. Podporovat ho v přesvědčení, ţe nízká cena
pracovní síly je výhodná pro jeho samého, mimo jiné i tím, ţe jej činí pracovitějším, uspořádanějším v jeho
mravech, podřízenějším v jeho rozmarech." Text, který vysvětluje to, co napsal historik Maurice Garden ve
svém pojednání Lyon a lyoňané v XVIII. století uvádí: „Čím více mají liberální teorie v zemi síly, tím více se
upevňuje svrchovanost ekonomických zákonu nabídky a poptávky, zákonu. které více neţ samotná rŧzná
nařízení nutí k podrobení dělníku těm, kteří jim dávají práci a jim vyplácejí mzdu."Jaurés viděl dobře dŧsledek:
„Třída lyonských dělnických mistrŧ je svým duchem odporu a organizace, nebo dokonce čistotou určitých
sociálních vzorcŧ, v popředí dělnické třídy XVIII. století'".
Lyonské století - 1831-Tkalci tváří ke kapitalismu
Vzpoura tkalcŧ v listopadu 1831 vzhledem ke svému národnímu i mezinárodnímu ohlasu, je nejlépe známa ve
svých hlavních rysech. Na druhé straně dala vzniknout četným dílŧm. Povšimněme si těchto hlavních rysŧ. V
Lyonu, jako v Paříţí (kde Thiers vyzývá tiskaře k politické stávce!), byla akce světa práce rozhodující v roce
1830. Šlo o poslední střet s burţoasií na vzestupu a s aristokracií, ponechané u moci během Restaurace.
V rhónském městě stále vyvstává „otázka mezd", podporovaná střídáním krizí a oţivení. Migrace řemesel na
náhorní rovině Croix Rousse, této nezávislé obce (mimo lyonskou potravní čáru, kde se ţije levněji), upevnila
solidaritu tkalcŧ Patolízalstvi tisku, který oslavoval úlohu „našich dobrých, našich výtečných dělníkŧ", jim dodala
odvahu. Liberalizace tiskového zákona umoţňuje v říjnu 1831 vydávat dělnické noviny – „L´Echo de la
Fabrique" - Ozvěna továrny). V roce 1828 vzniklo sdruţení dělnických mistrŧ Le Devoir Mutuel (Vzájemný úkol)
obratně rozdělené do sekcí po 20 členech, aby se neporušil zákon. Sdruţení vytvořilo podmínky pro vypracování
poţadavkŧ, které mohl tento týdeník zveřejnit. Postoj prefekta Bouviera du Molart otevírá moţnosti příznivého
rozhodováni pro tkalce ve věci jejich poţadavku na zvýšení mzdových sazeb. Tento prefekt poskytoval značné
sluţby předsedovi Rady Perrierovi během Restaurace a měl za to, ţe disponuje značnou volností v
samostatných rozhodováních. Snaţil se prezentovat jako „otec dělníkŧ". Dodejme, ţe tkalci v roce 1831
nezapomněli texty a zkušenosti Denise Monneta. Dokazuje to dokument, který byl objeven v roce 1973 na
jedné pŧdě v Croix-Rousse. Šlo o zápisník Massona-Sibuta, jednoho z vedoucích činitelŧ Devoir Mutuel. Tento
dokument obsahuje rozsáhlé výtahy z pojednání z roku 1789, týkajícího se boje z roku 1786 za poţadavek
mzdového tarifu. Tak se promítla zkušenost a úvaha, která inspirovala vystoupení v roce 1831.
Ve faktografické rovině postačí několik orientačních bodŧ. Na začátku října 1831 se objevuje prospekt o
vydáváni Echo de fabrique. Je zde ohlášeno ustavení komise sloţené z vedoucích dílen. Komise je pověřena
vypracováním mzdového tarifu, který byl určen k projednání, pod kontrolou prefekta, s obchodníky-výrobci.
Dne 12. října první prŧzkumné setkáni na radnici, za předsednictví zástupce Terma. poslouţilo jen k tomu, ţe
se odhalila hluboká zdrţenlivost ze strany majitelŧ továren. Dne 21. října, na jednom ze setkání továrníkŧ a
komise, se prefekt snaţil přesvědčit vyjednavače, zatímco jejich zástupci byli bouřlivě dotazováni
manifestujícími dělníky. Dne 25.října v 10 hodin dopoledne mohl konečně prefekt dát dohromady vyjednavače
zvolené oběma stranami. Diskuse dlouho naráţela na odmítavý postoj továrníkŧ aţ do chvíle, kdy ohromná
manifestace vnikla do okolí prefektury. Podle výpovědi jednoho továrníka byly přítomny tisíce dělníkŧ-tkalcŧ v
organizovaných skupinách, bez jakéhokoliv křiku, bez provokací. ..Bylo to ţalostné vidět ty vyhublé, bledé tváře
zlovolného a omezeného vzhledu většiny těch nešťastníkŧ. Jednotlivě vzbuzovali zcela přirozený soucit, energie
jakoby z jejich slabých, málo vyvinutých tél vyprchala, ale tito jednotlivci byli pohromadě a organizováni, tvořili
kompaktní těleso a masy měly pud své síly, moc své vŧle, která se rozplyne, aţ kdyţ se rozptýlí."
Kdyţ bylo oznámeno, ţe jiţ nelze udrţet tato shromáţdění, bylo nutné vše ukončit nebo spíše vše akceptovat.
Večer se převalila přes Croix-Rousse vlna optimismu osvětlená narychlo připravenými plesy. Ale delegátŧm
strany se přičítala příliš velká dŧvěra. Ve městě zatím obíhala petice mezi majiteli textilních továren. Byla
namířena proti mzdovému tarifu jako nezákonnému rozhodnuti a zásahu do hospodářského zdraví země.
Ministr obchodu a veřejných práci d´Argout ji podpořil v dlouhém dopise prefektovi ze dne 3. listopadu. Odmítl
du Molartovu argumentaci, který se dovolával předchozích rozhodnuti z let 1789, 1793 a 1811, to jest z doby,
kdy Napoleon rovněţ povolil mzdový tarif pro textilní továrnu. Vyzval jej, aby „vysvětlil dělníkŧm" a dal jim na
vědomí. ţe „to, co je nezákonné, nemŧţe byt prospěšné". Poradil mu: „Bylo by lepší nechat padnout tarif, neţ
jej výslovně odvolávat. To je proto, abyste měl čas dospět k tomuto výsledku a aby to neodporovalo Vašemu
úsilí, kde se omezím na to, ţe Vám vyslovuji své politováni nad tím, co bylo dosud učiněno a doporučuji Vám k
tomu nedodávat nic, co by mohlo ztíţit nebo potvrdit opatřeni, které místní správa nemŧţe podpořit a
nadřazená správa nemŧţe uznat." Za těchto podmínek se dal očekávat frontální úder. Dne 20. listopadu je
velitel Národní gardy generál ďOrdonneau povýšen při velké přehlídce na náměstí Bellecour. Prapor z CroixRousse, v němţ jsou přítomni téţ poměrně zámoţní vedoucí dílen. se projevil svým neukázněným postojem. A
těm, kteři šli hledat práci, bylo sděleno pomocníky obchodníkŧ, ţe ji dostanou jedině za cenu niţší neţ podle
tarifu. Jeden továrník jménem Olivier dokonce přijal jednoho ţadatele s dvěma napřaţenými pistolemi.
Dne 21. listopadu z popudu tovaryšŧ se stávkové hnuti rozšířilo na celou Croix-Rousse. Od rána jsou národní
gardisté a vojáci, poslaní na hranice Croix-Rousse vítáni vrhanými kameny. S ranním rozbřeskem dospěli tkalci
k rozhodnuti obnovit manifestaci, která jiţ uspěla dne 25. října. Sestoupili po tisících do města, kdyţ vyuţili
svahu na Grande Cóte. Jedinou jejich zbraní byl onen černý prapor, na němţ je napsáno heslo vytvořené
tovaryšem Jean-Claude Romandem - Ţít v práci nebo zemřít v boji. Na úpatí svahu se zdrţoval 1. prapor
Národní gardy tvořený obchodníky-výrobci, kteří měli své kanceláře v této čtvrti. Se zalícenými puškami
majitelé továren stříleli. Manifestanti se valili zpět na plosinu a odnášeli své mrtvé. Povstání vypuklo
Marně se odpoledne prefekt du Molart a generál Ordonneau snaţili jednat Generál Rouguet obsadil úbočí CroixRousse. Povstalci pak zadrţeli dva zplnomocněnce aţ do ranního rozbřesku. Sešikovaná jednotka, která
nahradila odpadnuvší Národní gardu, postupovala ve směru na plošinu a budovala obranu. Generál Roguet
vyslal ze svého sídla na radnici optimistické prohlášení o perspektivách nevyhnutelného vítězství. Rozmístil
dělostřelecké baterie proti mostu Morand a v Brotteaux, aby zabránil překvapení ze strany dělníkŧ, kteří
nesouvisle stříleli z levého břehu Rhóny. Noc je však rozhodující. Mimo Croix-Rousse se zapojují další dělnické
čtvrtě. Tvoří se oddíly, které obklíčí město a přicházejí posílit obránce plošiny. V Guillotiěre se seskupuji noví
ojedinělí bojovnici, kteří jsou solidární s tkalci. Solidární jsou rovněţ dělníci ve starém Lyonu na pravém břehu
Saóny. Ohnivý kruh se postupně tvoří kolem středu a poloostrova. Obléhaní se stávají oblehateli. Jean-Baptiste
Monfalcon, kronikář města, v tomto momentě ideální karikatura měšťáka z doby Louise-Filipa, napsal: „Agrese
dělníkŧ nabyla vrchu. Všeobecné povstání dělníkŧ všech tříd ve čtvrtích Lyonu rozhoduje o štěstí v boji."
V noci z 22. na 23. listopadu, jiţ na rozbřesku, dělnicí přecházejí do útoku a nutí vojáky k chvatnému ústupu.
Voják Guillot vyprávěl, ţe mezi raněnými protivníky byl malý človíček, který mohl mít deset let a kterému koule
rozdrtila ruku… Mladík měl bezpochyby víc neţ deset let. Existenční podmínky těchto dělníkŧ byly však takové,
ţe jejich postava zŧstávala značně podprŧměrná. Toto zjištění konstatovaly revizní komise. Ustup „pořádkových
sil“ zanechal jen čtyřúhelníkový útvar, ponechaný k obraně na poloostrově kolem radnice.
Morální stav jednotek, úplné selhání Národní gardy a stále narŧstající posila povstání, nechávaly jen jedno
moţné východisko -evakuaci Lyonu. Zrána, dne 23. listopadu, byla poslední kasárna obsazena po zmateném,
obtíţném
a
nákladném
ústupu
armády
podél
levého
břehu
Rhóny
směrem
na
sever.
Pak se stalo něco, co ohromilo četné pozorovatele té doby. Ve spolupráci s prefektem du Molardem, který zŧstal
ve městě a který se opíral o vedoucí dílen z organizace Devoir mutuel, byl vítězi udrţen pořádek. Ţádné násilí,
ţádné drancování, jak se toho obávali bohatí občané poloostrova. Naopak. Dva zloději přistiţení při činu byli
zastřeleni povstalci, kteří zajišťovali v městě bezpečnost osob a majetku (s výjimkou domu továrníka Auriola,
přeměněného armádou v bunkr). Mezitím vláda v Paříţi vyslala proti městu čtyři řadové pluky. Dále dva pluky
dragounŧ a tři dělostřelecké baterie, které se připojily k oddílŧm vypuzeným z Lyonu. To všechno pod velením
maršála Soulta, pod zárukou hraběte Orleánského, syna krále (tak zvaná ţelezná ruka v sametové rukavici).
Cíle výpravy byly jasně stanoveny Casimirem-Périerem. Rozpuštění a zákaz všech „dělnických korporací“,
odzbrojení a zrušení mzdového tarifu nahrazeného kurzovním listem, který stanovil mzdy od odvedeného kusu.
„Vláda nemŧţe zasahovat a propŧjčovat svou autoritu, aby schvalovala a dodávala trvalou platnost úmluvám,
jeţ musí mít jen dobrovolný a volnější charakter, ale které svou povahou mohou být jen proměnné, podobně
jako situace v prŧmyslu.“ Tato chvála mzdové „pruţnosti" je brána v úvahu v roce 1998 jen jako cynické
haraburdí. Pro učené ekonomy „jednotné myšlenky" je to dokonce recept na štěstí, jak jej nabízí kapitalismus...
Dne 3. prosince 1831 pronikly armády vyslané proti dělníkŧm ze severu a jihu do Lyonu, aby opět zavedly
POŘÁDEK!
Od 5. do 22. června 1832 se na Riomském procesu vedeném se vzorkem „odpovědných", pečlivě vybraných
osob, dostavilo 22 obviněných. 2 toho 13 dělníku obviněných ze vzpoury, vzbouření, výzvy k vraţdění,
drancováni a násilnostem, mezi nimiţ „černoch" Antoine Stanislas, kterého popsal Monfalcon jako majícího:
„oheň v oku, ústa zpěněná a zakrvácené paţe, vyráţející barbarský křik pokaţdé, kdyţ některá z jeho kulí
zasáhla vojáka na mostu Morand". Chyběla mezi nimi květinářka Antoinette Pascalova, puštěná na svobodu,
kterou Monfalcon zařadil mezi: „dělnické ţeny, opravdové fúrie, které mučily raněné dragouny".
Oficiální kronikář městského úřadu, městský knihovník a současně chirurg, neváhal promítnout do „historické"
vidiny přeludy své kasty! K těmto 13 obţalovaným přibylo devět ctihodných občanŧ (mezi nimi advokát MichelAnge Perrier a několik novinářŧ) obviněných z vyvoláni vzpoury a snahy nastolit Republiku. Je ke cti poroty i
soudcŧ v Riomu, ţe se proces zvrátil ve zmatek mezi ţalobci. Všichni byli osvobozeni s výjimkou Romanda,
který byl odsouzen pro jiný menší delikt z doby před těmito událostmi. Měkký Monfalcon hanobí - „blahovolnost
soudcŧ, neuvěřitelnou měkkost prokuratur), veřejný projev doktrín neslučitelných se zachováním veškerého
veřejného pořádku, politováníhodný rozsudek poroty v Riomu" A uzavírá. „Jestliţe porotci, elita země, vybraní
mezi nejosvícenějšími a těmi, jeţ mají největší zájem o pořádek, jsou postiţeni závratí, pak nezbývá jiţ nic
jiného, neţ si zahalit čelo a čekat odevzdaně na poslední rány uštědřené veřejnému pořádku."
Není znám skutečný počet obětí z oněch bouřlivých dnŧ. Odhad historika Steverta, konzervativce, málo
nakloněného k tomu, aby přeháněl ztráty dělníkŧ, uvádí 29 mrtvých v armádě a Národní gardě. Dále 60
mrtvých mezi dělníky, 150 raněných mezí represivními sloţkami a 100 mezi povstalci. Zajisté nepřesné cifry, co
se týká těch posledních. V klimatu represe nebylo příliš vhodné dostavit se k lékaři nebo do nemocnice, protoţe
policie bděla. Tyto cifry nutno v kaţdém případě vztáhnout na stav přítomných ozbrojených sil a na sníţenou
účinnost výzbroje jedněch i druhých. Tyto násilnosti doprovází opravdová sociální čistka. Pracovní kníţka,
zavedená Císařstvím, poslouţí k očištění světa od těchto dělníkŧ - tkalcŧ. Bez tohoto dokladu je dělník
povaţován za tuláka. Obsahuje mimo údajŧ o občanském stavu téţ seznam jeho zaměstnavatelŧ a jejich
potvrzení o věrností jeho závazkŧm, jeţ přijal při přijetí. Je opět zaveden komisařem policie ve čtvrtích, kde
dotyční bydlí. Odmítnutí obnoveni tohoto dokladu postihuje ty. kteří byli poznáni a kteří jsou tak donuceni
opustit město. Jde o operací „sociální čistky".
Lyonské století - 1833-1834 Strategie Pavouka
Následujícího dne po povstání textilních dělníkŧ zaznamenaly úřady celkový národní i mezinárodni ohlas. V
Joigny, Auxerre, Chalon-Sur-Saóne, Macon, vojenské represivní oddíly vyvolaly při svém prŧchodu projevy
solidarity s povstalci. Událost byla sama o sobě neslýchaná. Druhé francouzské město padlo na 12 dní do rukou
svých dělníkŧ. V noci z 25. na 26. listopadu byly vyvěšeny plakáty v předměstích Paříţe s výzvami napodobit
koňské dělníky. Sám Metternich, inspirátor absolutistické reakce v Evropě, prohlásil ..Povaţuji událost v Lyonu
za velmi váţnou".
Byla to určité historická událost ve smyslu, jak jej definuje historik Pierre Viiar: „Znamení nástupu do nového
období, produkt více neţ čtyřicetiletého líhnutí spojeného se sociálními výsledky vývoje rozvinutého
ekonomického střediska, faktor evropského nárŧstu sociálních protikladŧ. Nakonec je to moment, kde účinek
struktury mění stav věci a vyznačuje, vytváří a integruje se do významného historického „hnuti".
Dne 13. prosince 1831 ohlásil perem Saint-Marc de Girardina v Journal des Débats nazráváni nové situace:
"Barbaři, kteří ohroţují společnost, nejsou vŧbec v tatarských stepích, jsou v předměstích našich
manufakturních měst. Proletářská demokracie a Republika jsou dvě značně odlišné věci. Republikáni,
monarchisté ze střední třídy i burţoasie M. M. bez ohledu na rozdílnost názoru na nejlepší formu vládnutí, je to
přece jen jeden hlas dle mé představy za zachování společnosti. A je to útok proti zachováni společnosti,
jestliţe se dají politická práva a národní zbraně těm, kteří nemají co bránit a chtějí vše brát". 14. března 1832
Casimír Périer, kterého cholera měla vytrhnout z okruhu ţivých tři měsíce později, narýsoval v Gasparmu svŧj
budoucí úkol: „Zbývá Vám rozpustit sdruţení, ale vy dáváte rozumně přednost pŧsobil v malém rozsahu, místo
abyste udeřili na masy a vyvolali nespokojenost a odpor. Tento rozváţný krok slibuje dobré výsledky."
To je strategie pavouka, který vrhá nitě na svou kořist a paralyzuje ji ve své pavučině, neţ ji usmrtí.
Périer zmizel a je to Adolphe Thiers, který se stane přímým a neúnavným dopisovatelem Gasparinu, jak to
dosvědčuje bohatý fond uloţený v městských archívech Lyonu Tyto tajné fondy o korupci plynou jako zlatý dŧl
do rhónské prefektury. Aby se podnítilo úsilí politické policie, navrhuje prefekt poukazovat komisařŧm odměny
stanovené v závislosti na objemu dělnického obyvatelstva v jejich domovských čtvrtích. Účastníci na povstání
jsou sledováni na kaţdém kroku a pozorováni, s kým se stýkají, jaké mají vztahy. Je manévrováno s lidmi v
naději, ţe se dají dohromady Michel-Ange a Perner nebo Lachapelle a Lacombe. Pierre Charnier neodolá a
nakonec vstoupí do tajné policie. Jsou uvedeny do chodu jiné metody, protoţe vedle sdruţeni Devoir mutuel
vedoucích dílen, kteří jsou pod pečlivým dohledem, druhou neděli v únoru 1832 tovaryši zakládají svou vlastní
organizaci. Ferrandšti tovaryši z Devoir vytváří nové seskupení za prosazování poţadavkŧ a spojují se s Devoir
mutuel.
Prefekt dohlíţí nyní na výrobce a odhaluje jim hrozby, které vyplývají z jednoty námezdních pracujících, zvláště
v záleţitosti první rady ţivnostenského soudu ve Francii, která byla zřízena v Lyonu. Lidé „na truhle zlata", jak
je nazývá Echo de fa Fabrique, nevěnují dostatek pozornosti této „rodinné radě", kterou zřídil v Lyonu Napoleon
dne IX. března 1806. V tomto městě a v této textilní továrně, kde dochází občas ke konfliktŧm, bylo cílem
císaře vytvořit smírci orgán, kde by velkoobchodníci-výrobci měli většinu a disponovali předsednickým místem.
Nicméně dne 15. ledna 1832 Ludvik Filip podepsal nařízení reorganizující tento ţivnostenský soud. Vyvolal
dojem, ţe bere v úvahu přání dělníku, kdyţ sestavil skupinu zvolených tak, ţe bylo zastoupeno 9 továrníkŧ a 8
vedoucích dílen. Odstranil rozdíl mezi vlastníky a zástupci. Dělníci se chopili příleţitosti, aby navrhli v Echo de la
Fabrique připuštění k rozhovorŧm jednoho advokáta nebo kvalifikovaného pověřence, který by převzal ţádost
vznášenou jiţ od roku 1830 a podpořenou peticí o 5031 podpisech. V současné době se otázky vznášené na
radu rozvíjely často k výkladu kursovnímu listu, který' dělničtí zástupci chtěli aspoň přeměnit v povinný
sazebník. Tylo obratné návrhy a vyuţití slabosti majitelŧ továren směřovaly ke změně pŧvodního charakteru
rady. Šlo o umoţnění, v omezené míře, přisoudit předsednictvo dělnickému mistru. To vylekalo Thierse, který
byl ustanoven ministrem obchodu a veřejných prací. Stal se novým rádcem prefekta Gasparina a dne 11. ledna
1833 mu sdělil své obavy: „Místo smírčího soudu z něj okolnosti učinily kompaktní orgán a Vy víte lépe neţ já,
co z něho chtěl vytvořit odbojný duch. Vy víte, ţe se nyní ţádá o zrušení jednoho hlasu navíc, který je
přisouzen továrníkŧm, a tudíţ i předsednictvo, které je jim vyhrazeno. Je zde snaha zbavit tuto instituci
bratrské smířlivosti s tím, ţe by se zde nechali zasahovat advokáti, aby se mzdový tarif ponechal pod názvem
kursovní list. Ostatně jste viděli na anarchistických schŧzkách, jejichţ zápisy jsou vytištěny, ţe se zde linou ty
nejnepřátelštější projevy z úst řečníkŧ, vedoucích dílen, kteří neopomíjejí ohánět se titulem člena rady
ţivnostenského soudu." V souhlase s Gasparinem se Thiers zmocnil Státní rady a pověřil jednoho zpravodaje
Státní rady (ředitele svého ministerstva), aby se rychle záleţitosti ujal. Ten se zhostil svého úkolu. Počínaje 24.
květnem informuje ministra, ţe Statni rada souhlasí, aby se usnadnilo vyuţívání většinového práva továrníky a
ţe byl navrţen dodatek na podporu zachováni tohoto vyuţití - „člen ţivnostenského soudu, který je nepřítomen,
by měl být po právu nahrazen náhradníkem ze své vlastní třídy, pokud by přítomnost takového náhradníka
nebyla nutná pro doplnění zákonného dvoutřetinového počtu Rady." Dne 30. května, v minutách, které
následovaly po výroku Rady, zpravodaj Státní rady načmárá pro Thierse informaci stejně lakonickou jako
triumfální: „Věc dopadla podle Státní rady". Takto se dlouze hovoří o nezaujaté nezávislosti této instituce
Dne 21. Června 1833 nové nařízeni podepsané v Neuilly Ludvíkem Filipem stanovilo, ţe zvoleni Členové
ţivnostenského soudu budou rozděleni na vlastníky a náhradník) (článek 1 a 2). „V případe nepřítomnosti nebo
překáţky u některého člena ţivnostenského soudu, který je vlastníkem, bude vţdy vyzván náhradník ze stejné
továrny nebo ze stejné třídy, aby zasedal bez ohledu na počet přítomných členŧ". Ale mimo těchto právněadministralivnich peripetií je zde něco, co dalo vzniknout „zlému duchu". V únoru 1833 Précurseur zveřejnil
text, ţe prefekt povaţuje za zřejmé, ţe vedoucí dílny jsou v koalici s dělníky. Thiers souhlasí s Gasparinem,
který toto kvalifikuje jako „systém nadiktovaný nepřáteli našeho prŧmyslu i země". Při této příleţitosti (a pro
daný moment) povaţuje ministr za nutné nezaujmout ţádnou aktivní úlohu ve stávajících rozhovorech. Nechce
zadat záminku k jakékoliv výtce, taková mu připadá úloha administrace. Ale uchovat zdání neznamená zŧstat
netečným. „Je nutno co nejvíce zabránit výrobcŧm, aby ustoupili koalici, protoţe to by byla slabost a nikoliv
opatrnost, aby se zabránilo prolévání krve". A Thiers se chce zde ujistit: „Koalice nemá dostatečnou jednotu,
aby vydrţela 8 dnŧ. Dělníci mají své paţe, podnikatelé svŧj kapitál. Pokud dělníci zneuţijí své síly, dají
podnikatelŧm právo, aby ti pouţili síly své. To znamená, ţe si nechají své peníze a odmítnou podpořit ty, kteří
odmítnou práci. Podnikatel muţe čekat, protoţe má kapitál. Je proto nutné to nechat vyhnít, aby se udrţel
směr.
Je to obtíţné udrţitelný postoj, protoţe po únorových potyčkách se skryté stávkové hnutí zvedne v červenci.
Thiers se tentokrát rozčiluje pro „slabost továrníkŧ, která umoţnila vítězství dělnických poţadavkŧ nebo spíše
pletich těch, kteří je popouzejí a uzavírá, ţe je třeba dát továrníkŧm „odvahu k vyčkávání". Nyní je na vládě,
aby jim k tomu dala prostředek, protoţe její povinností je chránit všechny ty, kteří se neumí bránit sami.
„Zkrátka mezi únorem a červencem 1833 (800 aţ 1000 zastavených stavŧ), síla kapitálu potřebuje přispění
státního aparátu. Tím spíše, jestliţe republikánská opozice se zřejmě ve městě posiluje a demokratické
společnosti vydávají petice ve prospěch svobody tisku, která je napadána." Je učiněn další krok v Thiersové
dopise ze dne 6. srpna 1833. Ten doporučuje v dokumentu, který sestavuje přímo u sebe, aniţ by prošel přes
ministerské redaktory, aby odolávali tyranii v moudré jednotě koalici. Uvádí: „Ale tento sám značně nejistý
prostředek se mi nezdá být, podobně jako vám, jediným pouţitelným prostředkem. Je třeba jit dále. Poţaduji
zde veškerý Váš zápal, veškerou Vaši pozornost. Pozorná policie mŧţe zachytit mnoho činu povazovaných za
nepravděpodobné. Coţpak Vám šťastná náhoda nepomohla najít a podchytit Členy Mutualité, kteří chtěli zarazit
práci na stavech?" Myslím, ţe je třeba velmi počítat s časem, který rozdělí vŧdce a který je téţ značně rozptýlí.
Ale nelze se zcela zříci zákonných postupŧ. Je třeba vyvinout značnou aktivitu ve vyhledáváni skutkŧ patřících
před soudy s tím, ţe se jich pouţije s příslušnou rozvahou!" Cíl je jasně stanoven: „Mít po ruce několik vězňŧ,
kteří jsou značně provinilí", aby se s nimi uspořádal velký proces, kde by se projevili jako buřiči. „Doufám, ţe
nebudeme nikdy dohnáni k této nutnosti, doufám, ţe tomu nikdy nebudeme vystaveni!" Stylová výhrada! Dát
se tímto směrem znamená se tam i postavit. Dne 12. února 1834 se jedna schŧzka vedoucích dílen členŧ
Muluality radí o základně pro stávku. Většina je pro boj. Heslem pro zastaveni práce je „14. únor". Onoho dne
se 20 000 stavu zastavilo. Pohřeb jednoho tkalce dává příleţitost k demonstraci síly organizace dělnických
mistru a tovaryšŧ. Napěti stoupá během 8 dnŧ. Je pečlivě sledováno policií, která zatkne šest členŧ Mutualilé s
obviněním, ţe jsou „vŧdci koalice". To jsou oni ..ti tolik vinní dělníci“, které si přál Thiers. Jejich proces je
stanoven na 5. dubna. Několik dni předtím je ohlášená diskuse v parlamentu, k zákonu zakazujícím sdruţování,
přijata jako provokace. Situace v Lyonu ovlivnila chováni burţoasni monarchie. Prefekt Gasparin, posedlý
myšlenkou republikánského a dělnického komplotu, navrhuje dne 2. května 1833 zavedení legislativy, vylučující
jakékoliv sdruţení i kdyţ jde o méně neţ 20 osob (případ sdruţení Devoir mutuel). Během několika dnŧ se sešlo
2 557 podpisŧ na petici, která končí takto: „Mutualisté protestují proti zákonu, který pošlapává občanské
svobody a zakazuje sdruţování a prohlašuji, ţe nikdy neskloní hlavu pod otupujícím jhem, ať jejich spolky
nejsou vŧbec zakazovány a opírají se o nejneporušitelnější právo ţít a pracovat, dokáţí odolávat s veškerou
energií, která charakterizuje svobodné lidi, kaţdé hrubé snaze a neustoupí před ţádnou obětí na ochranu práva,
které ţádná lidská moc jim nemŧţe vzít." Bylo to v roce 1834, bez jednoho měsíce padesát let předtím, neţ byl
v roce 1884 vydán zákon, který legalizoval odborové organizace. Toto provolání osvětluje hodnotu ţlučovitého
rozhodnuti, které nepostradatelný opěvovatel vítězné burţoasie, J. B. Monfalcon, při této příleţitosti zformuloval
následovně:
„Dělníci, kteří vyuţívali svých intelektuálních schopností jen k tomu, aby postrkovali stále stejné Člunky zleva
doprava a zprava doleva, diskutovali, pomlouvali dílo tří mocí a vyhlašovali vzpouru. Strašné dŧsledky duševní
zvrácenosti pracovníkŧ mŧţe jen zpŧsobit zneuznání a smích těch, kteří zvaţují jejich protest."
Tato nenávistná agresivita představuje skutečný dokument o atmosféře, která panovala tehdy ve váţených
kruzích. Lze říci, ţe to byla udrţovaná, vykonstruovaná atmosféra. Zahájení procesu, v sobolu dne 5 dubna,
vyvolalo obrovský příval lidí kolem trestního soudu. Vyznačoval se četnými incidenty, zvláště kdyţ bylo učiněno
rozhodnutí přesunout spor na středu 9. dubna a jednat za zavřenými dveřmi. V neděli 6. dubna se konal pohřeb
jednoho vedoucího dílny, člena Mutualité. Byl doprovázen 8 000 dělnickými mistry a ferrandinskými tovaryši,
ale také výkřiky proti Justici a tyranŧm". Nikdy nebyl ţádný střet tak předvídán a připraven.
Dne 9. dubna velký počet továrníkŧ zabalil své zboţí a opustil město. Tisíc pět set muţŧ se shromáţdilo do 15
praporŧ a 2 čet pěchoty. Po jejich boku byly 2 eskadrony kavalerie a jeden pluk dělostřelectva, vybavený 10
bateriemi. Veškerá tato sila s naplněnými sumkami, batohy na zádech a potravinami na dva dny, je rozdělena
do strategických míst města. Okolí soudu, kde se konala dělnická manifestace, bylo ponecháno dokonale volně.
Dav, který se obával provokace, se rozhodne vyprázdnit náměstí Saint-Jean, které bylo zcela otevřené a přelije
se do přilehlých ulic. Zde se narychlo postavily na ochranu barikády z několika fošen a jiných materiálŧ, které
byly na místě. Kolem 10 hodin dojde k incidentu. Četníci a četa 7. lehkého pluku začínají vyklízet ulici SaintJean, dělníci proudí za své ochranné úkryty. Vtom zazní výstřel. Monfalcon sám to zaznamenal takto:
„Jeden policista, Faivre, smrtelně zraněný jedním vojákem v momentě, kdy se vrhal na barikádu, je odnesen k
domovníkovi hotelu Chevenicres" Částečné svědectví o provokaci je potvrzeno ze dvou pramenŧ. Především je
to vyprávění J. L. Philippa. kronikáře Sdruţení ferrandinských tovaryšŧ. Tento dokument, jejţ lze konsultovat v
Domě textilních dělníkŧ, vypráví: „Jeden agent provokatér vystřelil z pistole. Otevřely se dveře v ulici SaintJcran a došlo k výstřelu. Zásahem prozřetelnosti byl jeden Člověk zabit. Kdo? Provokatér! Vypukl boj všude v
městě a v jeho předměstích". Druhým svědectvím byla dŧvěrná sdělení učiněná prokurátorem Chega-ryem
Josephu Benoitovi, autoru Vyznání proletáře." První byl zvolen stejně jako druhý do Ústavodárného
shromáţdění a potvrdil tuto skutečnost druhému v dvorní euforii „jaro národŧ". Boj pokračoval od středy do
pondělí na pravém břehu Saóny na poloostrově, v Guillotiere a na Croix-Rousse. Jedna Část oddílŧ, která se
vrátila z Alţírska, se vyznačovala krutostí ve všech sektorech lidového Lyonu, který se stal pastí. Vrcholu násilí
bylo dosaţeno v sobotu 12. dubna na ulici Projeté ve Vaise. Monfalkon. který je jinak nakloněn „pořádkovým“
silám, to popisuje následovně: „Vrhali se na domy, rozbíjeli jejich dveře, chápali se všeho, co se naskytlo jejich
zuřivosti. Kaţdý muţ, který' byl nalezen s rukama a rty začerněnými od střelného prachu, byl zastřelen.
Čtyřicet sedm mrtvol dosvědčuje tuto pomstu. Z toho bylo 26 povstalcŧ chycených se zbraní v ruce a 21 obětí
(jak je strašná občanská válka!) nepatřilo k bojujícím stranám - „ bylo tam vidět děti, bezmocné starce,
zasaţené projektily v jejich domovech. Násilí této pečlivě připravené represe směřuje nejen na úder proti světu
práce (textilním dělníkŧm, ale i dělníkŧm v jiných předměstích). Směřuje také proti nebezpečnému spojenectví
republikánŧ a námezdních pracujících v prŧmyslu i řemesle, zpečetěnému proti zákonu zakazujícímu
sdruţování.
Je třeba dodávat dalši dŧkaz? Tři dny po masakru ve Faise, dne 15. dubna v Paříţi, na nie Transnonai, dojde k
dalšímu masakru republikánských dělníkŧ. Masakr byl zobrazen Daumierovou otřesnou a symbolickou litografií.
Kdyţ Thiers poslal Gasparinovi souhlasný telegram, kde jej ţádal o podrobnosti, napsal „Tekla francouzská
krev. bylo to nevyhnutelné...“ Nevyhnutelné nebo naprogramované? „Šest set muţŧ na obou stranách bylo
vyřazeno z boje, z toho 300 zahynulo na bojišti nebo na bolestném loţi", napsal Monfalcon. A Steyert uvádí
odhad 57 mrtvých vojákŧ a 220 civilŧ, 267 raněných vojákŧ a !80 civilŧ. Tyto cifry jsou k zamyšlení. Napovídají
tomu. ţe bitevní pole (coţ čtenář snadno uhodne) mělo určitý sklon skoncovat s raněnými. Ale Claude Latta
napočítal 131 mrtvých v boji a 192 raněných, 190 zabitých mezi civilním obyvatelstvem a 122 raněných.
Opakuje svědectví abbé Pávyho, vikáře u Saint-Bonaventure, coţ je kostel nacházející se uprostřed poloostrova
- jedno šestnáctileté dítě zasaţené osmi střelami se schovalo pod mrtvolu jednoho povstalce. který ho celý
přikryl, dva mladici ve věku 18 a 20 let byli objevem za zpovědnicí v kapli Saint Lue. Naléháme na velitele a
zapřísaháme je, aby odloţili ze soucitu popravu těchto nešťastníkŧ! Všechno bylo zbytečné: „Byli chyceni se
zbrani v ruce, musí se dát prŧchod spravedlnosti, vzdalte se" a deset výstřelŧ je zasáhlo téměř na dosah.
„Zpovědnice byla zaplavena jejich krví..." V červnu 1834 Monfalcon, estét historie, zakončil své vyprávění
slovy: „ Povstání v Lyonu bude vţdy jednou z nejoriginálnějších epizod naši dlouhé Revoluce, tak plodné na
mimořádné události. Zaujme od nynějška několik překrásných stran v análech našeho města a pozoruhodné
historii Francouzŧ XIX. století. Mýlil se. Tím to neskončilo. Červen 1849 mu poskytl další zadostiučinění
Lyonské století - 1849-1851
Pořádné puštění ţilou a téţ okázalý soudní proces Sněmovny pairŧ, sídlící u Vrchního soudního dvora, to je lék
předepsaný obyvatelŧm města Lyonu i království. Přes protest lyoňanŧ, vyjádřený Eugénem Baunem,
republikánským profesorem na obchodní škole, byl případ 60 lyoňanŧ oddělen od 163 obviněných v
celonárodním měřítku. Dne 13. srpna 1835 rozdělil rozsudek tresty. Uloţil 7 doţivotních deportací mimo národní
území, 2 uvěznění v pevnosti (Doullens) na 20 let. 3 na 15 let 9 odsoudil na 10 let a 4 na 7 let. Pět let vězeni
bylo uloţeno v 19 případech, tři roky vězeni ve 4, jeden rok vezení ve 2 případech Zproštěno viny bylo 9
obviněných, jeden obviněný zemřel během procesu.
To jest 312 let vězení nebo vazby (v prŧměru vic neţ 9 let), nepočítaje dobu deportace. Po třech letech byla ale
vyhlášena amnestie u příleţitosti svatby vévody Orleánského. Ludvík-Filip zamýšlel operaci spojení s reţimem.
Tentokrát se jednalo o dělnické a republikánské povstání, jeţ bylo významnější neţ povstání v roce 1834. V
naději, ţe se tato společná fronta rozdělí, byli členové Společnosti za lidská práva tvrději postiţeni neţ členové
dělnických organizací z textilních továren. Ještě jednou chybné uvaţování - Eugene Baune měl pravdu, kdyţ
řekl na adresu svých soudcŧ dne 10. července 1835: „Myslíte, ţe boj, který byl sveden, byl poslední? Naše
přítomnost před vámi dosvědčuje jen poráţku předvoje". Ve skutečnosti reţim získal 14 let zcela relativního
klidu. Tento klid mohl dodat Guizotovi iluzi trvalosti volebního práva zaloţeného na cenzu, kdyţ se předtím
stavěl proti jakékoliv reformě. Poţadoval sníţení hranice příjmŧ potřebnou pro přístup k „demokratické" volební
urně, kdy magickým heslem doby bylo: „Obohacujte se!" V roce 1848 spojeni hospodářské a současně
zemědělské, bankovní i prŧmyslové krize se skandály, které zasahuji vysoké sféry společnosti, vyústí ve
výbušnou
situaci.
Na
úrovni
daných
událostí
je
nyní
váha
dělnického
světa
rozhodující.
V Paříţi se proletářský vpád mění v revoluci, coţ byly jen „rozumné" manifestace, jeţ se daly snadno zvládnout.
V Lyonu dne 25. února náhlé vynoření tajných společností Croix-Rousse kolem radnice i v ní, zcela uprostřed
zdvořilých dohadování mezi „včerejšími a zítřejšími" republikány, učinilo přítrţ vyčkávacím projevŧm. Neobabouvistický tkadlec Joseph Benoit uvádí: „Silná kolona, která scházela z Croix-Rousse zmařila všechny jejich
projekty a přesvědčila je o zbytečnosti odporu. Večer lid velel jako pán na radnici a organizoval revoluční
výbor."
Bez jakéhokoliv očekávání tajná společnost des Voraces (která se skrývala pod formou svobodných pijákŧ)
uvaţovala, ţe podnikne bourání pevnŧstek. Tyto byly postaveny po roce 1831 na plošině v místech
navštívených Soultem krátce po zpětném dobytí města. Jejich střílny směřovaly na vzpurné předměstí. Komisař
Republiky Emmanuel Arago, který přišel do Lyonu dne 28. února, byl přijat chladně. Odpoledne, dne 5. března,
musel přijmout pokyn na zbourání „opevněných zdí postavených monarchií mezi Lyonem a Croix-Rousse v
době, kdy monarchie promýšlela, jak zničit republikánské pracovníky." V obci, kterou historik G. Perreux
neváhá kvalifikovat v této chvíli jako „první republikánské město Francie" . Návrat Republiky nachází svŧj
předvoj v neo-babouvistických aktivistech v Lyonu, kteří se svou tajnou „Společností květŧ", napojenou na
bývalou Paříţskou společnost rodin, sní o zřízení majetkových společenství současně s Republikou".
Lyonské manifestace zjara 1848 skýtají zvláštní zabarvení. Četná vysazování stromŧ Svobody na sebe berou
originální ceremoniál. Po ceremonii prŧvod děvčat, zdobených květinovými věnci a vracejících se domŧ, zahájil
pochod. Po jejich boku je „muţ z lidu", mající na hlavě rudý čepec. Vedle jde drţitel muniční pušky umístěné na
nosítkách, nesených čtyřmi muţi a představující „zboţštění Revolty", jak jízlivě poznamenává Monfalcon.
9. dubna se koná smírný pohřební obřad na počest obětí protirepublikánské represe. Koná se uprostřed města,
kde došlo k intenzívním bojŧm v roce 1834 Přítomno je na pět tisíc osob a Monfalcon v tom vidí „ohavnou
reminiscenci roku 93". 16. dubna je zorganizována jiná demonstrace. Nikoliv jiţ místními úřady, ale
„montagnardskými" kluby. Byla zaměřena na vztyčení sochy Svrchovaného lidu od J. P. Lepinda v Perrache, na
náměstí Liberté. Představovala dělníka s odkrytou hrudí, stojícího před barikádou, s puškou v ruce. Ihned byla
pokřtěna hlasem lidu na Muţe z lidu. Následoval ji dlouhý prŧvod a byla nesena kolem poloostrova, místa
odporu místní burţoasie a aristokracie. Byla zorganizována podpisová akce, aby se nabídla replika tohoto
pomníku z bronzu ,,Paříţským bratrŧm jako projev obdivu a jednoty." V červnu 1848 se však Lyon nehýbe.
Vláda promyslela odraţení útoku. Předává masovou objednávku na hedvábné prapory, která zaměstná stavy a
zatímco drtí vzpouru dělníkŧ v paříţských národních loděnicích, nechá rozvinout v Lyonu okázalou bezpečnostní
sestavu, která uklidňuje „muţe na truhle zlata". Zde, jak konstatoval Martin Bernard v předvečer paříţského
dramatu - „měšťácký a lidový prvek je neustále přítomen s tím jediným rozdílem, ţe instinkty lidu jej stále
přivádějí k zásadám Revoluce, zatímco úzké, egoistické výpočty burţoasie jej stále drţí a oddalují".'"
Poráţka Paříţanŧ však nikterak nenarušuje
rozhodnost lyonskveh pracujících, právě naopak!
Ve volbách v květnu 1849 do parlamentu, po odzbrojení Croix-Rousse a pak celé Národní gardy města, se
okázale upevnila neoblomnost dělníkŧ. Jedenáct kandidátu z „rudého seznamu" bylo zvoleno s počtem hlasŧ 72
569 a 69 323, coţ bylo více, neţ u umírněných kandidátu (50 343 hlasŧ). Vláda přetvořená po červnu 1848
vyslala jako posádkového velitele maršála Bugeauda, který získal, jiţ v Alţíru svou pověst „pacifikujícího
experta". Jasnou řečí hrubého vojáka vyjádřil v dopise Thiersovi svŧj hněv: „Jaké hrubé a divoké bestie! Jak
mŧţe bŧh dopustit matkám, aby z nich dělaly něco takového! Ach! to jsou přece ti skuteční nepřátelé, nikoliv
Rusové a Rakušáci". Aniţ by se dal zastavit svými teologickými otázkami, pospíchal připravit rozhodující krok k
tomu, aby přivedl k poslušnosti vzpurný lid. Nastíněný plán jím realizován nebyl. Prostřednictvím cholery „Bŧh"
povolal jeho, Thomase Roberta Bugeauda. markýze de la Piconnerie a hraběte z Isly (Alţírsko), dne 10. června
1849.
K provokačnímu chování civilních i vojenských orgánŧ se vyjádřil dne 4, června 1849 Le Républicain. Jak
napsal, řešením je zde „Diktatura proletariátu ničící burţoasii tak, jak burţoazie vypudila aristokracii, jak
království pohřbilo feudalismus." Takţe pojem „diktatura proletariátu" nebyl vytvořen ani Marxem, ani Leninem,
ale právě vojenským terorismem burţoasie, která odmítla sociální demokracii ! Dne 14.června se rozšířila po
městě falešná zpráva o vítězném paříţském povstání, zatímco manifestace, zorganizovaná poslanci z klubu
Montagne, zakrátko skončila. Jak to vysvětlil Karel Marx: „Jedině v Lyonu se dospělo k tvrdošíjnému a
krvavému konfliktu. V tomto městě, kde burţoasie a prŧmyslový proletariát se nacházejí přímo tváří v tvář, kde
dělnické hnuti není jak v Paříţi obklopeno a určováno celkovým hnutím.“ Události se odehrávaly jako na cvičení
proti textilním dělníkŧm v Croix-Rousse, Dělníci byli rychle izolováni od ostatního města, které bylo drţeno pod
dohledem po čtyřicet osm hodin, S pomocí děl bylo udušeno poslední povstání. Barikády na úbočích byly
smeteny, pak i na Grande Rue a v ulici du Mail. Oficielně se udával počet 150 mrtvých povstalcŧ. Hospody byly
uzavřeny, opoziční deníky byly zastaveny. Rozšiřování tiskovin bylo zakázáno, z 1500 zatčených bylo 1 200
projednáno válečnými soudy. Stav obleţení byl předehrou manévrŧm, jeţ vyústily v otevřenou cestu k císařské
diktatuře.
Podívejme se na svědectví onoho dobrého J. B. Monfalcona, redaktora oficiálních historických ročenek města.
Kdyţ píše svŧj komentář v ročence napsané pro rok 1852 (před státním převratem dne 2. prosince 1851, kdy
jiţ byl text hotov), uvádí k roku 1849: ,,Je nepochybné, ţe kdyby vzpoura vydrţela, získala by mocnou podporu
od socialistŧ v okolí. Překáţky všeho druhu, na něţ naráţely oddíly, kdyţ pochodovaly na Lyon, jsou dŧkazem
ducha sousedního obyvatelstva. Lyon byl zřejmě vybrán za středisko socialistické Jacquerie" (podle selských
povstání ve 14. století). A jaké by se daly vypočíst šance, jestliţe by existovala Národní garda? Ta by dodala
povstání nejméně 10 000 muţŧ.'"
Je zřejmé, ţe je zde přítomen ohlas kampaně, připravující státní převrat a snaţící se představit rok 1852 Volby
do parlamentu měly být strašidlem, se skrytou hrozbou zaměřenou proti vlastnickému právu.
Vezměme pak ročenku 1853. kdy burţoasie přijala, ţe „raději ztratí svou korunu, aby zachránila svou
peněţenku" (Marx). Monfalcon „ţehná revoluci, která tentokrát přišla shora a nikoliv z bahna dlaţeb, jako
všechny ostatní'*, neboť bez státního převratu „bylo děleni upraveno předem, kaţdému dle jeho schopností,
kaţdé schopnosti podle jejího díla, tomu ministerstvo, tomu jinému pokladnu. sluhŧm oblek jejich pána,
nádeníkovi dŧm. který postavil. venkovanu statek, který vyuţívá, zvrhlíkovi počestnou ţenu, nevědomci veřejné
vzdělání, ateistovi kult, vrahovi spravedlnost". A tak bezpochyby patři Monfalconovi palma apokalyptického
„vítězství"! To ale není jisté, protoţe propagandistická prohlášení té doby se překonávají, A Druhé císařství jak
víme bylo signálem ke „svátku zisku", který otevřel čilým skokem cestu pro francouzský kapitalismus.
Co zŧstává ve městě, kterým prochází turista, z tohoto prvního století zrození francouzského kapitalismu?
Rádi Vám ukáţí v muzeu tkanin obdivuhodné látky vyrobené elitní pracovní silou: „faconné" - vzorovanou
tkaninu, u níţ bylo zapotřebí umu i dovednosti Jediné místo, kde se snaţí ukázat ty, kteří vytvořili bohatství
Továrny Cooptiss, je Dŧm textilních dělníkŧ (canuts) a ulice Ivry, která dosud neobdrţela veřejnou pomoc,
kterou by za normálních okolností měla dostat. O těchto dělnících podává publicita zkreslený obraz vytvořený
deformujícím folklórem, z něhoţ byly po dlouhou dobu boje vyloučeny. Všechno jsou jen skotačivé popěvky,
rčení a gastronomické recepty chudých zalévané vínem Beaujolaist Bylo nutné počkat aţ na padesátá léta
tohoto století, aby jedna hlavni třída v Croix-Rousse odpovídající svému „správně lyonskému" názvu „express
wav", dostala jméno „Boulevard des canuts" a do prefektumí správy musel přijít historik Fernand Rudé, aby se
na radnici okresu instalovala pamětní deska připomínající boje z let 1831 - 1834. Jinak ulice města mlčí nad
touto minulostí a Revolucí 1789. Jakmile je vyslovena otázka o dělnických bojovnících nebo revolucionářích,
naprosto chybí jakákoliv zmínka o Denisi Monnetovi. Bertrandovi, jakobínském starostovi, nebo o Josephu
Chaherovi
Naproti tomu otevření odpŧrci dělníku jsou ctěni. Například Prunelle, zástupce starosty (1831-1835), který'
prohlásil odpovědnost saint-simomstŧ za vzpouru v roce 1831 nebo poslanec Fulchiron, zvaný dělníky
„Fichuronď“. Ten tvrdil o dělnících, ţe ţijí v hojnosti. Stejné řeči vedl i nenápadný Christophe Martin (18351840) a Terme (1840-1847). Významní Bugeaud a Gaspann. Jejich ulice ústí do centra na náměstí Belecour,
které za Revoluce bylo, coţ je přirozené, vojenským shromaţdištěm. Naproti tomu Bouvier du Molard není
příliš, pro svou nadměrnou toleranci znám. Je ale vyváţen Vaissem, za Císařství prefektem silné ruky, a
lyoňanem Haussmannem - přítelem bankéřŧ. To vše je spojeno s 81 pojmenováními ulic nesoucích jména
světcŧ nebo světic. Pamětní desky ulic oslavují řád, který je nastolen ţelezem a krví ve městě výtečného
hedvábí.
Maurice Moissonnier
Maurice Moissonnier je historik
1871 - třídní zrada a krvavý týden
První příznak. Bankrot politických a vojenských vedoucích kruhu. Dne 19. července 1870 Druhé císařství „s
lehkým srdcem" vypovídá válku Prusku. O to s lehčím srdcem, kdyţ podle ministra války nechybí armádě „ani
knoflík na kamaší". Po šesti týdnech Napoleon III. kapituluje ţalostně u Sedanu a 4. září je vyhlášena Republika
Nová vláda mluví o „Národní obraně" a ve skutečnosti jde o „národní zradu". Skládá se z umírněných
republikánŧ, kteří „nadmíru vraští obočí nad otázkou pořádku a vlastnictví". Vládě předsedá a zároveň
vojenským guvernérem Paříţe, je generál Trochu, kterého ironizuje Viktor Hugo pro jeho jméno, jeţ znamená
„příliš upadnuvší" (trop chu).
V pruském obklíčení od 19. září se Paříţ rozhodla přes těţkou situaci, ţe bude bojovat do krajností (Lissagaray).
Lidová Paříţ ve zbrani (včetně děl zakoupených z lidové sbírky) se organizuje. Jako nikdy předtím se vzedme
strach z „nebezpečných tříd". 19, září 1870 poznamenává Francisque Sarcey, nadmíru reakční novinář, s
cynismem a jasnozřivostí: „Burţoasie se viděla ne bez určité melancholie mezi Prusy, kteří jí šlápli na krk, a
těmi, které nazývala rudými ajeţ viděla vyzbrojeny jen dýkami Nevím, kdo jí naháněl větší hrŧzu. Více
nenáviděla cizince, ale víc se obávala těchzBellevillc."... Téhoţ 19, září se Jules Favre tajně setkává ve Ferrieres
s Bismarckem, aby se u něj dotázal na podmínky příměří. Trochuho dŧvěrně sdělil jeho příteli, konzervativnímu
spisovateli Maximuá du Camp: „Národní garda bude souhlasit s mírem aţ po ztrátě 10 000 muţŧ.
Vzejde z toho výpad v Buzenvaiu, dne 19. ledna 1871 a smrtí končí 4000 vojínŧ a dŧstojníkŧ.
Tento strach společně s fobií vyústí ve zradu. Volba mezi Prusy a těmi z Belleville je rychlá Gustave Flaubert
píše 30. dubna 1971 George Sandové: „Ach, díky bohu, Prusové jsou tu!" Tak zní všeobecný pokřik měšťákŧ.
Potvrzuje to i Francisquc Sarcey: „Ty si nedovedeš představit zpŧsob, jakým bylo vysloveno ono JA. Zdálo se,
ţe toto JA bylo hlubší neţ německá holba piva. Ano, ubohý Francouzi, jsme zde, nic se neboj. Jsi zrozen ve
svobodné zemi - JA; v přátelské zemi -JA; pod ochranou bavorských bajonetŧ - JA, JA, JA. Nemohl jsem se
ubránit, abych neopakoval i já toto JA a nepokoušel se podchytit správnou intonaci." Příměří je podepsáno dne
28. ledna a Prusku je přenecháno Al-sasko a část Lotrinska. Jiţ 3. ledna 1871 Le Figaro troubí halali: „Armáda
dobra proti armádě zla... pořádek proti anarchii, boj nebude ani dlouhý, ani obtíţný! To bude spíš naháňka neţ
bitva..." Kříţová výprava civilizace proti barbarství. Dne 18. března se Thiers podvoluje. Vysílá armádu záhy
zrána, aby se zmocnila děl Národní gardy. Tento provokační doutnák zapálí sud prachu. Ústřední výbor Národní
gardy vyhlašuje dne 21. března: „Proletáři hlavního města pochopili uprostřed úpadku a zrady vládnoucích tříd,
ţe přišla hodina, aby oni zachránili situaci a vzali do rukou řízení věcí veřejných. Burţoasie, jeţ je starší,
dosáhla své emancipace před více neţ tři čtvrtě stoletím a která je předešla na cestě revoluce, nechápe, ţe
dnes je na řadě proletariát, aby se emancipoval "Svým zrodem, svou krátkou existencí (72 dní) a především
svým hojným dílem Komuna, první světová dělnická revoluce, se dopouští zločinu. Zločinu uráţky veličenstva,
uráţky kapitalismu a uráţky morálního řádu - vláda lidu lidem a pro lid, zvolených zástupcŧ na základě daného
a zároveň odvolatelného mandátu. Jde o opravdovou mobilizaci občanŧ, s předpoklady samosprávy (uvedené
do chodu sdruţenými dělníky z dílen opuštěných jejich majiteli). o první kroky k emancipaci ţen, úloha cizincŧ
(jeden přistěhovalý maďarský ţid Leo Fankel, ministr práce)... Do krvavého týdne (21-28. května 1871)se
versailleská armáda zapojila s rozkoší. Tato armáda a především její vyšší dŧstojníci se vycvičila během
dobývání Alţírska (masakry v jeskyni Dahra v roce 1845), v Mexiku (Gallifetovi blanca) a proti stávkujícím (27
zabitých v Aubinu a v La Ricamarie). Generál Vinoy stál dlouho na čele této armády a sám se hodnotil jako
„muţ, který vţdy viděl pořádek jako první povinnost celé společnosti". Tato armáda je zvětšena Bismarckem,
který propouští válečné zajatce. Třídní internacionalismus. Přiměřeně k nenávisti a strachuje Paříţ přeměněna v
jatka. Mezi četnými svědky je Henri Dunant, zakladatel Červeného kříţe „Tato neúprosná represe... skončila
strašnými scénami vraţdění, jeţ učinily z Paříţe lidské mrchoviště. Zabíjelo se pro zabíjení... Skutečná
vyhlazovací válka se všemi svými hrŧzami, je to nutné říci, protoţe je to pravda a ti, co to nařídili se tím chlubí
a chválí - mysleli, ţe splnili svou svatou povinnost. Všichni ti, co patřili ke Komuně, nebo s ní sympatizovali,
museli být zastřeleni." Hromadné popravy jsou bezpočetné. Kasárna, vězení (1 900 zastřelených via Roquette
dne 28. května), zahrady a náměstí (Luxembourg, Pare Monceau, Jardin de Plantes). hřbitovy (Pere-Lachaise,
Mont-pamasse), jsou plné mrtvol. Kasematy pevností nacpané mrtvolami slouţí jako spalovací pece, A na
dovršení krutosti - Komunardi jsou pochováváni zaţiva, zvláště na náměstí Saint-Jacques. Britský deník Evcning
Standard informuje: „Je pochybné, zda se někdy dovíme přesnou cifru těchto pokračujících jatek. I pro autory
těchto poprav muselo být zcela nemoţné říci, kolik mrtvol nadělali/" Šlo přibliţně o 20 000 - 30 000 mrtvých.
Tato zvěrstva vyvolávají nadšený potlesk. Le Gauíois z 31. května píše: „Choromyslní tohoto druhu a v tak
velkém počtu, kteří si všichni společně rozuměli, tvoří pro společnost, k níţ náleţí, tak strašlivé nebezpečí, ţe
není jiného moţného potrestání, neţ radikální potlačení" O několik dnŧ později je přetrumfne Le Figaro: „Panu
Thiersovi zbývá významný úkol - vyčistit Paříţ... Nikdy se nenaskytne podobná příleţitost na ozdravění Paříţe z
morální snětí, která zde jiţ dvacet let hlodá... Dnes by shovívavost byla šílenstvím... Co je republikán1? Divoká
zvěř... Nuţe čestní lidé! Snaţte se skoncovat s touto demokratickou a sociální havětí." Alexandre Dumas mladší,
autor Dámy s kaméliemi, se sníţil k následujícímu výroku: ,,Neřekneme nic o jejich samicích z úcty ke všem
ţenám, jimţ se podobají, kdyţ jsou mrtvé". Obava z epidemii zastavuje masakr. Autor úspěšných divadelních
her, Emile de Girardin, doporučuje provádět masové pohřbívání na předměstích: „Tam se nemusíme nic bát
mrtvolného zápachu, nečistá krev napojí a zúrodní brázdu oráče" „Bílý teror, chladná honba za kořistí'', říká
Louise Michclová, ,.následuje krvavou lázeň. 43 522 vězňŧ je odvedeno do sklepŧ zámku ve Versailles, na pole
Satory (poblíţ Versailles slouţící vojenským účelŧm), na vyřazené válečné lodě (Brest, Cherbourg...). Jejich
dlouhý pochod je popsán versailleskym novinářem, Leonem Dupontem: ..Míjí před našima očima lidské vyzáblé
stádo v cárech, celé v hadrech, směsice statných muţŧ, dosud pevných starcŧ, shrbených uboţákŧ, kteří se
bolestivě vlekou opírajíce se o sousedy. Jedni mají boty, jiní jen Ěkr-pály, jiní jsou bosi... Dav, který vidí míjet
před sebou tyto zajatce. se neumí mírnit.. Chtěl by se na ně vrhnout a roztrhat je na kusy. Viděl jsem dámy
zcela mírného vzhledu, které byly na vrcholu pobouření a zapomínaly se do tc míry, ţe svými slunečníky tloukly
ty uboţáky". Dámy z velkého světa i z podsvětí. Velký fotograf a spisovatel Nadar vypráví podobně.
Válečné soudy zasedají pět tet. Versailleská „spravedlnost" vynáší 13 440 rozsudkŧ (z toho 3 313 v
nepřítomnosti odsouzeného). Tresty smrti (9 323 popravených), deportace, vězení. Značný počet Komunardŧ je
poslán na galeje, na Novou Kaledonii, Jeden z nich. Jean Allemane, vypráví o krutém přijetí. Následuje nelidská
disciplína, sadisticky prováděné tělesné tresty, hlad, izolace, zoufalství, sebevraţdy... Po tomto strašlivém
vraţdění si Thierse hraje na proroka: „Jiţ se o socialismu nebude mluvit a je to tak velmi dobře. Zbavili jsme se
socialismu." Věštba se brzy ukázala klamnou.
Jak o tom pěje Pottier:
„Zabíjeli ji ranami pušek
Ranami kulometŧ
A zabalili ji do jejího praporu
Do jíloví té země
A banda tučných katŧ
Si pevně věřila
To vše ale nezabránilo tomu
Ni co las i
Ze Komuna nezemřela!"
Claude Willard
Claude Willard je historik zaslouţilý profesor na universitě v Paříţi VIII a předseda sdruţení přátel Komuny
Protiodborové represe - Začátky
Jakmile byla v roce 1884 legalizována svoboda zakládání odborŧ, započala represe proti jejich činnosti! Často
brutální a úskočná. Represivní opatření proti dělníkŧm existovala vţdy. Protoţe dělníci se bouřili proti
podmínkám, které jim vytvářely ti, kteří ţili z jejich práce. Někdejší tovaryši podstupovali hrdinské boje, snášeli
represe královských, císařských nebo republikánských „pořádkových sil" často s poţehnáním církve. Uveďme
jen velkou stávku tiskařských tovaryšŧ v roce 1539. Ale v prŧběhu staletí jich bylo mnoho!
Později byli rovněţ pronásledováni členové Mezinárodního sdruţení pracujících (První Internacionála).
Pracující zbavení shromaţďovacího práva (práva které později umoţňovalo ustavovat rŧzné obranné
organizace), vyuţívali jen povolených sdruţení, které ovšem přeměňovali na ilegální společnosti odporu. A tak
pod pláštíkem svépomocných společností byly připravovány a vedeny velké stávky a vzpoury v Nantes (1830),
v Paříţí a Limoges (1831), jakoţ i krutě potlačené vzpoury tkalcŧ v Lyonu (1831 a 1834).
ZAČÁTKY ODBOROVÉHO HNUTÍ
„ Vězení a nucené práce jsou jediným moţným řešením sociální otázky.
Nutno jen doufat, ţe jejich pouţívání se stane všeobecným."
Chicago Times (květen 1886)
„... Mŧj protivník byl, stále je a bude protivníkem mé třídy. Tím, který ji týrá hlady a pak, kdyţ ta křičí, ji
postřílí..."
Panait Istrati. Verš Vautre flamme
Tak tedy v roce 1884 mladá francouzská republika nazvaná Třetí, povoluje vytváření odborŧ. Poměrně rychle
dochází ke sbliţování vytvářených organizací. Objevují se Federace odborŧ. Federace pracovních burs. V roce
1895 se sjednocují a dávají vzniknout Všeobecné konfederaci práce (C.G.T. - Confédération generále du travail).
Dělnické hnutí se organizuje a rozvíjí. Chystá se vést velké boje a to nejen za dílčí poţadavky, ale téţ za zrušení
mzdového systému. A také za vybudování společnosti, kde by bylo zrušeno vykořisťování člověka člověkem a v
níţ by vládla sociální spravedlnost. I kapitalismus se organizuje. Vlastníci podnikŧ - s pomocí vlád -odpovídají
velmi tvrdými údery vŧči snahám pracujících odmítnout ţít svŧj bídný ţivot. Odboráři-dělníci často draze
zaplatí,
za
svoji
účast
na
bojích
proti
vykořisťování
svou
svobodou
i
ţivotem.
Bohuţel aţ příliš často se ukázalo, ţe zaměstnavatelé se mnohem rychleji spolčovali proti pracujícím, neţ ti
proti svým zaměstnavatelŧm. V roce 1885 se slavný Kovárenský výbor přeměňuje na profesionální odbory
zaměstnavatelŧ. V roce 1886 je zaloţen výbor kamenouhelných dolŧ, pak zaměstnavatelská komora hutnická,
které se měni ve Svaz hutnických a dŧlních prŧmyslových odvětví, k nimţ se přidruţují strojírenské,
elektrikářské a kovoobráběči. Vzniká tak hrozná válečná mašinérie proti pracujícím dosud rozptýleným do
několika odborových organizací, C. G. T. pokračovala tedy v boji vykořisťovaných proti jejich vykořisťovatelŧm.
Odboráři dosáhnou v prŧběhu let řady vítězství, ale i poráţek zpŧsobených nejen jejich „přirozenými" nepřáteli
-zaměstnavateli a vládou, ale Často bohuţel také svým vlastním rozdělením. První světové válce, těmto
kapitalistickým jatkám (1914-1918), se přes snahu odborových organizací a evropských socialistických stran
zabránit nedalo. Předvídaná generální stávka nemohla vypuknout, neboť heslo „Proletář nemá vlast" ustoupilo
Posvátné jednotě...
Protiodborové represe - Stávky
V lednu 1900 vypukla v Saint-Étienne stávka. V únoru na Martiniku (9 dělníkŧ zabito, 14 raněno). V červnu byli
zabiti 3 dělníci v Chalon-sur-Saóne. Mohli bychom napsat, kdybychom se neobávali banalizace těchto událostí atd.! Zvýšení nájemného i dalších ţivotních nákladŧ, nutí pracující ţít v chatrčích. Velmi nízké mzdy a metody
intenzifikace práce v továrnách, to vše vyvolává, v letech 1902 aţ 1913, silná stávková hnutí. Podílejí se na
nich slévači, horníci, dokaři, stavbaři, textiláci, zemědělští dělníci, taxikáři...
Represe je nadmíru prudká. Clemenceau, Bnand (bývalí energičtí obránci dělnické třídy, kteří se stali ministry)
jsou na Čele protidělnické reakce, V Draveil dne 2. června 1908 četníci střílejí na manifestující. Výsledek - 2
zabiti. 9 raněných. 30. července ve Villeneu-ve-Saint-Georges armáda zabila 7 pracovníkŧ a zranila 200 dalších.
Odborářští vŧdcové jsou zatčeni. Všude je posílána armáda proti stávkujícím. Mnoho z nich bylo zatčeno,
propuštěno z práce a ostouzeno, Tak například tajemník uhlířŧ z Le Havru, Jules Durand je odsouzen k smrti za
morální podporu jedné stávky Jeho trest byl změněn na sedm let káznice a pak po intenzívní kampani v zemi
byl ještě před revizi svého procesu, osvobozen. Ale co Durand zakusil, bylo hrozné. Následně se zbláznil. V roce
1918 byl zproštěn viny! Ve skutečnosti byl Durand obviněn ze zločinŧ na základě zmanipulovaných obvinění
několika významných zaměstnavatelŧ a politikŧ. Bnand neváhal prohlásit: „Jestliţe pro udrţení bezpečnosti
bych neměl potřebných zbraní, pokud by bylo nutno se uchýlit k nezákonnosti, neváhal bych".
Bylo mnoho politikŧ, policistu, zaměstnavatelŧ, kteří ani na okamţik neváhali spřádat machinace proti aktivním
odborářským vŧdcŧm a to ve všech zemích a za kaţdého reţimu. Kdyţ vláda odmítla ţelezničním dělníkŧm
právo sdruţovat se do odborŧ, zahájili boj. Jejich stávkový výbor byl zatčen a 15 000 ţelezničářŧ dostalo
povolávací rozkaz do všeobecné mobilizace. Na to Jean Jaurěs řekl: „Zastavení práce bylo přeměněno na
vojenský trestný čin". Předtím v roce 1909 stávkovali pošťáci. Šikanování, sankce, odvolání z práce pršelo na
stávkující.
Jiný renegát socialismu, ministr práce Viviani, navrhuje vládě rozpuštění C. G. T. To se nepodaří, ale byla
zavřena paříţská pracovní burza. C. G. T řídí boje, podporuje stávkující. Zapojuje se téměř se všemi
odborovými organizacemi, které ji tvoři, do osmihodinového poţadavku na práce - osm hodin práce, osni hodin
odpočinku, osm hodin volna. Poţadavek byl vznesen v roce 1906 a uspěl aţ v roce 1919. Současně vede
Konfederace intenzivní protiválečnou propagandu, šíří myšlenku vyhlášeni generální stávky v případě války
Protiodborové represe - 1.máje
Počínaje rokem 1905 organizuje stávky a prvomájové prŧvody CG T Dŧvodem je dosaţení osmihodinového
pracovního dne. Heslem bylo: ,,Od 1. květnem 1906 budou dělníci pracovat jen osm hodin denně!" Onoho 1.
máje 1905 je Paříţ uvedena do stavu obleţení. 60 000 řadových vojákŧ prostoupí město. Výtrţnosti jsou četné.
Uvádí se na 800 zatčení, stovky raněných v nemocnicích a dva mrtvi. Burţoazie doznala panického strachu. Na
venkově dochází k zastaveni práce, k manifestacím, incidentŧm, zvláště v Nice. Grenoblŧ. Montpullieru, SaintÉtienne, Lyonu, Rochefortu...
„A máj je aktem,
který nesmí zdegenerovat do té míry,
ahy se stal parodií burţoasních slavností
nebo slunným 1. listopadem"
Georges Dumoulin (květen 1937)
Myšlenka učinit z 1. máje den poţadavkŧ přišla ze Spojených státŧ. V Chicagu se 1. května 1886 konala
obrovská stávka a trvala do 3. a 4. května. Ony dny skončily dramaticky. Policisté stříleli do davu. Bylo pět
mrtvých a mnoho zraněných Pak vybuchla mezi policisty bomba, vrţená provokatéry. Dělníci-anarchisté byli
zatčeni, odsouzeni a popraveni. Oněch osm hodin bylo povaţováno za ,;splátku burţoasie na obrovský dluh,
který dluţí dělnické třídě", tak to napsala Klára Zetkinová. Tím se vysvětluje dopad tohoto poţadavku.
Některé 1. máje byly pozoruhodné počtem stávkujících a manifestujících, ale také násilím prováděným tak
zvanými pořádkovými silami, nebo tím. co symbolizovaly A tak i 1. máj 1919, první poválečný, byl velkolepý ale
vyznačoval se násilnými incidenty ve Francii i v USA, v Argentině i jinde. V roce 1920 byl 1. máj velkolepý svým
počtem účastníkŧ. V roce 1934 to byl výpad proti fašismu, a v roce 1936 se konal ve znamení opětného
sjednocení odboru jako předehra k velkým červnovým stávkám. Ve Španělsku to byla ohromná demonstrace
lidových sil. Ty ale měly podstoupit ne obyčejnou represi, pokud to tak mŧţeme vŧbec říci, ale přímo občanskou
válku. Válku rozpoutanou proti Frente Popular (Lidové frontě) všemi těmi (především v armádě), kteří ţíznili po
moci. Fašisty, katolickými duchovními (lpějícími na starých pořádcích) a zřejmě i velkými vlastníky a pány
ekonomiky. Odborové konfederace jako Všeobecná unie práce socializujícího charakteru a Národní konfederace
práce, mající ráz anarchosyndikalistický, byly v popředí boje. Především pak ta první (C.N.T.), která mimo boje
proti fašismu pokládala všude, kde mohla, i základy nové společnosti. Španělská republika opuštěná
„demokraciemi“ (Velkou Británii a Francií), podlehla frankistickým ránám, Franko měl na své straně poţehnání
papeţe i podporu fašistické Itálie a hitlerovského Německa. Francouzská vláda přijímala španělské
republikánské bojovníky. kteří se zde v roce 1939 ukrývali, div ne jako zločince. Kdyţ se 1. máj stal svátkem
(neplatí to samozřejmě o všech zemích), začal postupně ztrácet svŧj symbol třídního boje. V diktátorských
zemích se změnil ve vojenská defilé. Jinde se stal svátkem konvalinek. Bude zřejmě zapotřebí určitého času,
aby se opět stal mezinárodním dnem poţadavkŧ
Protiodborové represe - Zákeřnosti
Rok 1936 byl rokem velkého dělnického vítězství. Posvátné vlastnické právo bylo zlehčeno - i kdyţ dočasně obsazením továren. Bylo uznáno právo na placený odpočinek, jakoţ i právo na zastoupení odborŧ. Ţádné jiné
vítězství nedosáhlo tak podstatných vymoţeností jako tohle. Nicméně od roku 1937 znovu začíná represe Často
jsou to zaměstnavatelé, kteří svými intrikami vyvolávají stávky. Jsou vytvořeny ţluťácké „odborové"
organizace, jako jsou Francouzské profesionální odbory, V březnu střílí v Clichy policie na dělníky Bilance - 3
mrtví, stovky raněných. V roce 1938 volá C.G.T. ke stávce proti zákonným dekretŧm z 30. listopadu, protoţe ty
ruší značnou část vymoţeností z roku 1936. Stávka je špatně připravena. Zaměstnavatelé a vláda vedou
společně odvetu. Aktivisté jsou zatčeni, je rozhodnuto o pracovních výlukách. Policie obsazuje ,,neuralgická"
místa.
Ţelezničáři a pracovníci veřejných sluţeb jsou povoláni na mimořádné práce. V této atmosféře občanské války
je stávka (vyjma Nantes, Saint-Nazaire, Toulouse, Clermont-Ferrand) neúspěšná. Represe jsou rozsáhlé - 500
aktivistŧ je odsouzeno do těţkého ţaláře. 350 000 funkcionářŧ dostalo disciplinární tresty. Lidová fronta
skončila...
HRUBÉ A ZÁKEŘNÉ REPRESE
Aby se zlomila stávka - boj dělníkŧ, musí být represe krvavá. Aby se oslabila silná odborová organizace, musí
byt represe zákeřná a účinná. Jedním z těchto prostředkŧ je rozkol. Objektivně musíme poznamenat ţe rozkoly
nejsou nutně vyvolávány jen silami nepřátelskými odborŧm. Mnohdy je vyvolají samotní odboráři.
Dne 9. listopadu 1940 je C.G.T. vládou ve Vichy rozpuštěna. Odbory jsou zakázány. Přeběhlíci z C.G.T. - oni
Belinové, Dumouhnové, Millionové, Froidevalové atd, - vstupují do Lidového souručenství a do pétainovské
pracovní charty. Ta uvaţuje o vytvoření stavovských profesních organizaci po zpŧsobu fašistické Itálie, které by
seskupovaly zaměstnavatele i námezdně pracující. Je to organizovaná třídní spolupráce -stávka je zakázána. C.
G. T. se obnovuje v hnutí odporu. Její aktivisty potkává, pokud jsou zatčeni okupanty, policií nebo vichistickou
milicí, osud ostatních bojovníkŧ odporu. C. G. T. jako člen Národní rady odporu, sestavuje její poválečný
program.
I v období vyčkávání propukají stávky. I přes existující velká rizika se svolávají manifestace. Manifestace na 1.
máje 1943 a 1944. Stávky v továrnách a u horníkŧ v Grenoblŧ, Lyonu, Marseille, v dolech v Nord-Pas-deCalais, na ţeleznici... Po osvobození se C.G.T. podílí na obnově země. Dává obnovit sociální zákony z roku
1936, bojuje za kupní sílu pracujících.
Zaměstnavatelé vzhledem ke svému „kolaborantskému" chování vŧči okupantŧm nemohou otevřené ani účinně
reagovat. Ale jiţ počátkem roku 1947 opět začínají vystupovat nepřátelsky. Prudká inflace sniţuje ţivotní
úroveň námezdné pracujících, která je jiţ tak značně pod úrovní roku 1938. Propukají velké stávky - Renault,
ţeleznice, tisk. Často zasahuje policie, zkrátka obvyklý cyklus. Pro mnohé je C.G.T. příliš mocná. Je třeba ji
oslabit. Tomu napomŧţe počátek studené války. Podivné spiknutí vyvolá rozkol v odborech, podporovaný
Americkou federací práce (American Federation of Labour). Pŧda je připravena, vzniká Force ouvriěre. Brzda
dělnického hnutí je na světě. Existují čtyři odborové federace - C.G.T., F.O., C.F.T.C., Federace národního
vzdělávání (F.E.N.). Poněkud později se k nim přidá Všeobecná konfederace nezávislých odborŧ.
Během té doby se posilují i zaměstnavatelé a vytvářejí Národní radu francouzských zaměstnavatelŧ (C.N.P.F.)
Rok 1948 je rokem mocného stávkového hnutí a tudíţ i tvrdých represí. Dlouhotrvající stávky jsou tvrdé. Na
stávkující v dolech, na severu Francie, posílá socialistický ministr Jules Moch motorizované roty četníkŧ a tanky.
Celou oblast uvádí do stavu obleţení. A výsledek? Čtyři hornici jsou zabiti, stovky jsou raněny, 2 000 je
uvězněno.
Onoho roku bylo napočítáno 6 561 176 stávkujících a 13 133 313 stávkových dnŧ! Třebaţe Francie potřebuje
novou výstavbu a vlastní rozvoj, neváhají vlády IV. republiky, jeţ se střídají v rychlém tempu, angaţovat se v
kolonialistické, zničující a krvavé válce ve Vietnamu, provádět násilné represe na Madagaskaru a v AlŢírsku.
Vojenské výdaje v roce 1953 představují 40 % státního rozpočtu Francie! Míra vykořisťování a zbídačování
dělnické třídy je na postupu. Zisky podnikŧ doznávají rekordních výšek. Odbory vedou boj na všech frontách.
Proti válce ve Vietnamu, za zlepšení kupní síly námezdních pracovníkŧ. Zde je třeba říci, ţe represe pŧsobí vší
silou! Dělníci zabití policii a zabijáky z R.P.F (gaulistického souručenství francouzského národa), svévolná
propouštění z práce atd. Na XXVIII. sjezdu C.G.T. v roce 1951 se uvádí, ţe 3 500 pracujících bylo stíháno
soudy, 1200 bylo odsouzeno do vězení, tisíce řadových aktivistŧ, odborových funkcionářŧ bylo propuštěno z
práce.
V červnu a červenci 1953 Lanielova vláda předstírá, ţe činí opatření na podporu práv námezdních pracujících.
Sociální jistoty, zvýšení mezd, sníţení věku odchodu do dŧchodu pro funkcionáře atd. Začátkem srpna vypukla
ohromná stávka, jíţ se zúčastní na výzvu C. G. T, četní členové Force ouvriore (FO) a CFTC a téţ nečlenové
odboru. Zaměstnanci PTT (post, telefonŧ a telegrafu), ţeleznic, veřejných sluţeb, produkce plynu a elektřiny.
Paříţská doprava je paralyzována, Přidávají se rovněţ pracovníci bank. dokaři, námořní dŧstojnici, stavebnici a
hutnici. Čtyři miliony stávkujících. Povolávací rozkazy zŧstávají bez účinku. Tvrdá represe nemohla proti takové
šíři hnutí nastoupit. To bylo oslabeno jen vnitřním rozkolem, k čemuţ byli vyuţiti vŧdcové FO. Ti, v dŧsledku
tajných jednání s vládou, vyzvali k opětnému nastoupení do práce, Válka v Alţírsku zazvoní IV. republice
umíráček. Občanská válka byla na spadnutí. C. G. T. bojovala proti válce. Horníci z uhelných a rudných dolŧ si
dovolili luxus, poslat de Gaulla, který' je naverboval, do háje. Generál sem, generál tam. Jednoduše nebyli
ochotni podřídit se rozkazu s malíčkem na švu kalhot! Přišel květen 1968. „Deset let stačilo!" Ale deset mili onŧ
stávkujících nedosáhlo ţádných převratných výsledku v sociální oblasti...
Protiodborové represe - Navzdory všemu
Odborářská akce a jejich represe, byly dva stálé aspekty boje dělníkŧ proti jejich vykořisťování. Z uvedených
příkladŧ a výsledkŧ je to zřejmé. A to hovoříme jen o Francii. Jinde byly střety a represe často ještě horší. Kdyţ
však srovnáme ţivotní podmínky pracujících dnes ve Francii s těmi, v nichţ ţili jejich předkové v minulém
století, pak zjistíme, ţe jejich akce nebyly marné. Uváděli jsme, v tomto značně neúplném shrnutí dělnické boje
a represi vŧči nim, jen data a události jako příklad. Mŧţeme přihlédnout k tomu, ţe represe vlád a
zaměstnavatelŧ byly vţdy vŧči lidu tvrdé. Dokonce kruté - červen 1830, 1848. Komuna - abychom uvedli jen
zločiny nejznámější. Ale akce proti sociální nespravedlnosti se dají počítat na desítky tisíc. Kaţdodenně dělníci,
zaměstnanci, námezdně pracující bojují a kaţdodenně jsou v podnicích, v kancelářích utlačováni. Bezejmenná,
úporná práce bez jakékoliv stavy, ale odváţná a nad míru potřebná!
„Co je výrobce?
Nic.
Co má být?
Všechno.
Co je kapitalista?
Všechno.
Co má být?
Nic."
Pierre-Joseph Proudhon
Liberální, ultraliberální, totalitní kapitalismus se opírá o rychlý pokrok výrobních prostředkŧ, techniky, o
mimořádnou informatizaci komunikace. Mohl tak vytvořit takový rozsah nezaměstnanosti, kterému je moţné
čelit v celé jeho šíři, bez velkých obtíţí. Jc tomu tak právě i vzhledem k velkým sociálním vymoţenostem
dosaţeným s velkým úsilím pracujících. Globalizace světové ekonomiky je dokonce předkládána kapitalismem a
jeho horlivými sluţebníky jako konečná fáze historie. Jako její konečná nadřazenost nad jakýmkoliv jiným
moţným ekonomickým systémem Tato představa pronikla do mnoha myslí. Dokonce i těch, jejichţ vyznáním je
obrana dělnické třídy. Odborové hnutí je rozbito. Všechny konfederace zakoušejí snahy o rozkol. Počet
organizací neustále roste, i kdyţ počet odborově organizovaných se neustále sniţuje. Odborové hnutí zasáhly
tvrdé rány. Kymácí se, je na scestí, ale není mrtvé. Aby znovu získalo svou sílu, musí mít na zřeteli slova
Pierre-Joseph Proudhona, která uvedl ve své Filozofii bídy: „Kdokoliv se při organizaci práce odvolává k moci a
ke kapitálu, lţe, protoţe organizace práce musí znamenat svrţení kapitálu a moci."
André Devriendt
André Devriedt je ředitelem vydavatelství Monde Libertaire. Zastával četné odborové funkce (tajemník
odborové organizace korektorŧ CGT, Člen národní rady a byra Federálního svazu dŧchodcŧ kniţního a
papírenského prŧmyslu CGT, generální tajemník a náměstek předsedy národního podpŧrného sdruţení
pracovníkŧ tisku a kniţního prŧmyslu atd.)
Stručný přehled pouţité literatury:
Jean Bruhat a Marc Piolot, Esquissc ďune histoire de la C. G. T. Editions delaX.GT.. 1966
Maurice Dommanget. Histoire du Premiér Mai. Editions Archives et documcnts'' 1972.
Fernand Rude. LES Róvoltes des canuts. 1831-1834, Petite Collection Maspero.
Institut C. G. T. d´histoire sociále. C G. T, Approches historiques.
Lmilc Pouget. La Conférération generále du travail et Le Parti du travail. Editions C. N. T., 33. nic des Vignoles,
Paris, XXe, 1997
Georges Lefrane. červen 36, LExplosion populaire, Editions Julliard, 1966
Gérard Adam, Histotre des greves, Editions Bordas, collection „Voir histoire", 1981.
Jean-Pierre Rioux, Rcvolutionnaires du Front populaire, collection 10/18, 1973.
Thierry Laurent. La Mutualité irancaise et 1e monde du travail, Editions Coopérative ďinformation et ďedition
mutualiste. 1973.
Luttcs ouvriěres, Editions Floróal, 1977.
Jean Maitron (pod jeho vedením) Dictionnaire biographiquer du mouvement ouvrier francais. Editions ouvrieres.
Marcel Caille. Les Truands du patronát. Editions Sociales 1977
Ozbrojené bandy kapitálu v republikánské Francii - Dělníci jako policajti
Kapitalismus je přirozeně černý. Jako to uhlí. které přispělo k zbohatnutí uhelných společností jiţ v XIX. století.
Černý jako bída organizovaná ve stejném období majiteli kováren. Je nemoţné zapomenout, ţe kapitalistické,
tehdy národní systémy, nabíraly známky svého rozpínání ve světovém měřítku na bázi kolonialismu. Je to
období, kdy velcí majitelé podniku vysvětlovali. ţe ekonomika prŧmyslových zemí by se dostala do velkého
nebezpečí, kdyby se zakázala práce dětí pod dvanáct let a jestliţe by se pracovalo méně neţ šedesát hodin
týdně. Samozřejmě za směšně malou mzdu.
Rodící se kapitalistická společnost se mohla opřít jen o muţe v černém, mající za povinnost ji bránit. Je
skutečností, ţe jiţ po dobu sto padesáti let byla policie jen zřídka nasazována „na ochranu osob a majetkŧ'", i
kdyţ to bylo její pŧvodní poslání. Ve skutečnosti byla vyuţívána spíše pro zajištění bezpečnosti kapitálu. Je
nekonečné dlouhý sled krvavých, represivních akcí vedených oněmi vyzbrojenými bandami rekrutovanými z řad
dětí dělnické třídy a chudého rolnictva. Po pádu království, v únoru 1848, a neúspěchu národních dílen, vybízela
u moci stojící burţoasie mladé dělníky, aby vstupovali do právě vytvořené pohotovostní gardy pro udrţení
pořádku v Paříţi, za pětkrát vyšší mzdu. O několik týdnu později, za povstání paříţských dělníkŧ v červnu 1848,
jsou to právě oni synové dělnické třídy, kteří jsou posláni proti povstalcŧm po boku plukŧ, které se vrátily z
dobyvačné války v Alţírsku. Tito policisté nového druhu, při plnění své povinnosti, neselhali. To bylo vyjádřeno
následovně; „.,. Kruté masakry ze strany mobilní gardy armády a národní gardy proběhly... (dne 26. června).
Střílelo se v Concigerie, u radnice. Čtyřicet osm hodin po vítězství byli raněni a odzbrojení zajatci postříleni...
hrŧza, hrŧza, hrŧza!"."Po pěti dnech neúprosných represí se brzy objevuji přesnější informace: „Jiţ se ví, ţe se
burţoasie odškodnila za svou smrtelnou úzkost neslýchanou brutalitou a zmasakrovala 30 000 zajatcŧ".
K této cifře je vhodné dodat stovky zabitých na barikádách. Aniţ by se opomenulo asi 12 000 dělníkŧ zatčených
a z větší části poslaných do Alţírská nebo vyslaných na galeje. Ve skutečnosti vláda II. Republiky jednala s
Paříţany stejným zpŧsobem jako s Alţířany, kteří odmítali podrobit se koloniálnímu jhu. Několik měsícŧ později
generál Changarnier, vykonavatel této represe společně s jinými generály, kteří se vrátili z Afriky, jako
Lamonciěre pod velením proslulého generála Cavaignaca, šéfa výkonné moci. mohl s největším cynismem
prohlásit: ..Moderní armády mají méně za funkci bojovat proti vnějšímu nepříteli, neţ ochranu pořádku proti
vzbouřencŧm." Tito velcí republikáni povznesou k moci Louise-Napoleona Bonaparta v prezidentských volbách v
prosinci 1848. V roce 1849 jistý Henri Wallon, historik ve sluţbách krvelačné burţoasie v knize Les Parlageux
popisuje „rudého" dělníka jako dědičného nepřítele: „...Rudý, to není člověk, to je rudý... je to zchátralá,
zdegenerovaná bytost... tupé fyziognomie... pohaslých, uhýbavých očí jako jsou oči prasete... ústa nevýrazná a
němá jako huba osla..."
Povstalci z Června 1848, stejně jako ti z července 1830, na ideály z roku 1789 jiţ jen vzpomínali.
Později potřeba bránit se kolektivně a snaha postavit se proti prŧmyslové společnosti, která se rozvíjela tim více
čím více rostl útisk dělnické třídy, přivedla ty nejjasnozřivější, k zaloţení I. internacionály (1864). Bylo hned
jasné, ţe útlak bude ještě tvrdší. Protoţe burţoasii a její ekonomickou moc jiţ nebylo moţno obejít. Naopak
burţoasie nemohla přijmout závěr Komunistického manifestu sepsaného koncem roku 1847 Marxem a
Engelsem: „Nechť se panující třídy třesou před komunistickou revolucí! Proletáři v ni nemají co ztratit, leda své
okovy. Doby! mohou celý svět!''.
Ozbrojené bandy kapitálu v republikánské Francii - Masakr komunardů
Vzhledem ke zkušenostem, které znepokojená burţoasie získala z prudké reakce paříţských dělníkŧ v červnu
1848, své represivní prostředky při rozdrcení Paříţské Komuny v květnu 1871, ještě zdokonalila. Byl to jen další
dŧkaz odhodlání republikánských politikŧ zajistit klid ekonomickým bosŧm. A to i za cenu, ţe poslali na smrt ty
dělníky, kteří zajišťovali kapitál i prosperitu. Armáda a policie, které se snaţily Paříţskou Komunu zlikvidovat,
vedli s Paříţany účinnou válku. (Válku, kterou si tak nepřály vést proti Prusŧm).
Ničivá zuřivost se stávala postupně v posledních dnech smrtonosnou a to i poté, co padly poslední barikády:
„...Všude se střílelo, na rohu ulic, v řadě domŧ, na zbořeništích, všude, kde se našla zeď, k níţ by se dostrkaly
oběti. Spodní nábřeţí Seiny bylo svědkem krutých masakru. Pod mostem Pont-Neuf se střílelo plných osm dnŧ."
Za vítězstvím, zajištěným pro Thierse a versailleské, byla zvŧle zabíjet. Jestliţe se za války zajatci nestřílejí,
není tomu tak u vnitřního nepřítele. Pro něho není slitování. Maxime Wuillaume uvádí: „Tou měrou jak
versaillcští postupovali, všude zřizovali ony neblahé vojenská věznice, jejichţ jediným úkolem bylo zabíjet. S
rozsudky se nepočítalo!"
Louise Michelova popisuje ve svých vzpomínkách vstup versailleských do Paříţe jako zlý sen: „zabíjelo se v
ambulancích... kulomety kosily v kasárnách. Zabíjelo se jako na honu. Byla to nelidská jatka. Ti polozabiti, kteří
zŧstali stát nebo běţeli ke zdem, byli dobíjeni pro zábavu." Zatímco vojenské soudy nepřetrţitě zasedají (víc
neţ 10 000 odsouzených k deportaci), pokračuje se v zabíjení pro zabíjení. Bez dalšího zdŧvodňování Historik
Komuny C. Talěs to přesně vyjádřil slovy: „Bylo třeba masakrovat, aby byl klid! Nadlouho klid'"."Tato odveta
vŧči povstalecké Paříţi je náleţitě oslavována, Journal des Débaís připomínaje nedávné poráţky Napoleona III,
rozvíjí své zadostiučinění: „Jaká Čest! Naše armáda pomstila své pohromy neocenitelným vítězstvím!" A ještě
dodává: „Ať ţije pořádek, ať ţije armáda, která je jeho jedinou oporou!" Štáb této armády zvolil bezmeznou
represi: „Ti, kteří uvolnili na Paříţ slepou sílu teroru, dbali na to, aby krveprolití bylo co největší." Rafinovanost
nebyla bez zaujetí, jak o tom svědčí pomalý postup jednotek: „Aby to trvalo co nejdéle, aby se co nejdéle
zabíjelo".
„Dne 15. června 1871 se střílelo ještě v Boulogneském lesíku. Zabíjet se přestalo aţ ze strachu, aby nedošlo k
otravám od mrtvol." V kostele Madeleine bylo zastřeleno 300 komunardŧ, 700 aţ 800 na náměstí Pantheonu
atd.
Talěs vyprávěl po mnoha týdnech příběh malých Savojcŧ, obyčejných paříţských kominíkŧ, kteří byli zastřeleni
jen proto, ţe měly špinavé ruce, mohly být prý od střelného prachu. Vyprávěla se legenda o oněch
petrolejářkách, ţenách které zapalovaly v Paříţi lampy: „Pak kaţdá podezřelá ţena byla prohledána. Běda té, u
niţ byla nalezena svíčka, zápalky, nebo nesla láhev olivového oleje, javelského louhu. To všechno mohl být
petrolej. Dav ji zmlátil. Jako petrolejářka byla zastřelena jako osoba přistiţená se zbraní v ruce. Takto byly
zavraţděny stovky ţen". Uprostřed této chladně rozhodnuté represe zaujímala vybrané místo xenofobie:
„Stříleli se republikáni, protoţe Komuna byla republikánská. Protoţe, ale byla také kosmopolitní, tak se
masakrovali cizinci. Věhlas Dombrowského zpŧsobuje smrt mnoha Polákŧ. (...) Všichni Italové, Holanďané,
Němci, byli zastřeleni, jak prohlásil jeden dŧstojník, který hrál v represích aktivní úlohu."
Kdo četl britský tisk té doby, jako P. O. Lissagaray mohli uvést podrobnosti opomenuté francouzskými kronikáři.
A tak 28. května 1871 se generál Galiffet, hlavní střelec v popravčí četě obrací na skupinu zajatých Komunardŧ:
„Ať ti, kteří mají šedivé vlasy, vystoupí z řady. Viděli jste červen 1848, jste tedy více vinni neţ ti ostatní! A dal
svrhnout mrtvoly do příkopŧ opevnění." Po skončení masakru Adolphe Thiers, hlava výkonné moci, telegrafuje
prefektŧm: „Země je pokryta mrtvolami, tato strašlivá podívaná bude poučením" Bilance sestavená
Lissaragayem v jeho Histoire de la Commune (Dějiny Komuny) je jedna z nejpřesnějších: 20 000 Paříţanŧ,
včetně ţen a dětí, zabitých během bitvy; 3 000 mrtvých v policejních věznicích, ve vyřazených válečných
lodích, ve věznicích Nové Kaledonie a v exilu; 13 700 odsouzených do vězení; 70 000 ţen, dětí a starcŧ
zbavených jejich přirozeného prostředí. Následně po „krvavém týdnu" došlo k 400 000 udáním. Jacques
Rougerie, který mohl dŧkladně projít historický archiv pevnosti ve Vincennes, uvádí, ţe z 36 909 zatčených
komunardŧ bylo víc neţ dvě třetiny manuálních dělníkŧ. Je však moţné je oddělit od zaměstnancŧ a domácích
sluhu, kteří se postavili na odpor proti versailleskym?"
Ozbrojené bandy kapitálu v republikánské Francii - "Pořádek" jménem Clemenceau
Dvacet let po Paříţské komuně poteče znovu krev dělníkŧ. Tentokrát ve Fourmies (Nord) Na 1. máje 1891
střílejí do manifestantŧ, bok po boku policisté, četnici a vojáci 145. řadového pluku. Výsledkem je deset
mrtvých, z toho několik dětí, a mnoho zraněných. Následující 1. máje, i kdyţ méně krvavé, se dlouho odvíjejí
ve znamení represí - násilné útoky četníkŧ na venkově a policistŧ v Paříţi jako například v roce 1893. Četná
zatýkání a propouštění, která následují po oněch dnech ukazují, ţe síly pořádku a zaměstnavatelŧ mají ţně.
Kdyţ se Georges Clemenceau stal ministrem vnitra, ihned si přisvojuje přezdívku „prvního poldy ve Francii". Na
1. máje 1906 uvádí Paříţ do stavu obleţení poté, kdyţ tam od poloviny dubna soustředil asi 50 000 vojákŧ.
Ihned za úsvitu proběhnou stovky preventivních zatčení. Na Náměstí republiky projíţdějí kyrysníci na koních po
boku policistŧ v civilu. Provokace policistŧ a soldatesky brzy vykonají své. V lidové čtvrti se vztyčují barikády.
Jakoby pořádkové síly čekaly jen na tento signál. Policisté začínají mlátit nazdařbŧh hlava nehlava kolem sebe a
cílem jim jsou kolemjdoucí. Den skončil 800 zatčenými, z nichţ 173 bylo zadrţeno. Ranění zaplňují ve velkém
počtu nemocnice. Rovněţ zde měli být dva mrtví. „Propuštěni v Chateau-ďeau vycházeli večer shrbení pod
ranami policistŧ, kteří utvořili trestající špalír". V oněch dobách, které někteří hodnotí jako „Krásné období",
stačilo, kdyţ šéf podniku ohlásil policejnímu komisaři dané čtvrti, ţe jeho dělníci stávkují nebo jednoduše ţe
neuznávají jeho autoritu, a druţstvo stráţníkŧ ihned nastoupilo se vztyčenými obušky. Postavit se na odpor
zaměstnavateli, to jiţ znamenalo uvést veřejný pořádek v nebezpečí. Mezi jinými krvavými epizodami měl
Clemenceau na svých aktivech četné střelby do dělníkŧ: - 19. června 1907 - armáda střílí na vzbouřené vinaře
v Narbonne. Výsledek? Pět mrtvých a asi dvacítka raněných. - 26. července 1907 - v Raon-L'Étape ve Vosges
stávkující textiláci se octli čelem proti armádě. Tři mrtví a na třicet zraněných. - 2. června 1908 - v Draveil
(Seině et Oise) stávkující dělníci, házejí na četníky, kteří je přišli vypudit, kameny. Uviděli dva své soudruhy
zabité a deset dalších těţce zraněných. - 30. července 1908 - ve Villeneuve-Saint-Gcorgcs vypálí vojenská
jednotka na stávkující i kolemjdoucí salvu, zatímco jízdní oddíly útočí šavlemi. Čtyři mrtví a mnoho zraněných.
Je paradoxní, ţe republikánská ústava z roku 1875, laická škola Julese Ferrayho, tiskové zákony, spolčovací
právo, odluka církve od státu atd., pranic nezměnily na nevraţivosti vykonavatelŧ spravedlnosti jsoucích u
moci. Stačí jen připomenout jak republikánská vláda, kdyţ v Paříţi 6. února 1934 před Poslaneckou sněmovnou
rozdrtila fašistické vzbouřence, vrhla hned své policisty proti dělníkŧm manifestujícím 9. února na podporu
demokratických institucí. Na dlaţbě zŧstalo šest mrtvých, zastřelených z bezprostřední blízkosti...
Ozbrojené bandy kapitálu v republikánské Francii - Od nemyslitelného k nepojmenovanému
Je nemoţné sečíst všechny činy, které od února 1939 po Frankově vítězství, sehrála francouzská policie a
četnictvo v roli táborových dozorcŧ vŧči španělským republikánŧm a bojovníkŧm mezinárodních brigád. Rovněţ
tak nelze zapomenout na osud vyhrazený německým antifašistŧm a ţidŧm, kteří do Francie uprchlí před
nacismem. Ti se v říjnu 1939 aţ v květnu 1940 octli v koncentračních táborech pod bdělým dohledem stejných
sluţebníku pořádku, kteří internovaným stejně jako v táboře v Millcs po poráţce francouzských armád
vysvětlovali, ţe budou vydáni napospas nacistické péči.
Rychle bude následovat nejhanebnější episoda francouzských pořádkových sil -jejich úlohy za nacistické
okupace v severní zóně a v tzv. svobodné zóně - ve vichistické Francii. Během čtyř let se policisté, četníci, GMR
a dokonce i celníci v mnoha případech bezpodmínečně oddávají do sluţeb Gestapa. Oněch asi 200 000 muţŧ
naverbovaných často v době vlády Lidové fronty a málo dbalých úkolŧ, které tehdy byly po nich poţadovány, se
najednou dychtivě a bez jakýchkoliv skrupulí vrhá na hon ţidŧ, gaullistŧ, komunistŧ, svobodných zednářŧ apod.
Málo záleţí na tom, kdo velí, dŧleţité je splnit poslání s maximálním zápalem, Po osvobození nebyla nikdy
nastolena otázka soudit jak lidi, tak instituce, které se dali, od léta 1940 do léta 1944, na zločinné počínání. Po
pravdě řečeno, generál de Gaulle po návratu do Francie dával přednost pouţívat nadále tyto síly neţ sily vzešlé
z oboje a z řad maquistŧ. Výpočet do sebe zapadal - jak u magistrátŧ, administrace prefektur tak i na úrovni
vysokých veřejných funkcí, si byl muţ z Londýna vědom, ţe tito lidé mu budou tím věrnější, čím více hanebně
selhali během minulých čtyř let. Je třeba rovněţ poznamenat skutečnost, ţe sice bylo asi 4 000 policistŧ v roce
1945, dočasně „vyřazeno" ze sluţby - pro poněkud větší kolaboraci neţ měli ti ostatní - ale všichni tito
funkcionáři byli na začátku roku 1950 policejním prefektem Baylotem zařazeni zpět do sluţby. Jelikoţ tito muţi
ztratili několik let, byla jim vypočtena a doplacena ušla mzda. A rychlý sluţební postup - rychlejší neţ u jejich
kolegŧ - je postavil současně do vedoucích sfér paříţské policie
Ozbrojené bandy kapitálu v republikánské Francii - Republikánská policie
I kdyţ ve zcela jiném měřítku, neunikla IV. Republika vzešlá z odboje, represivním snahám. Počínaje rokem
1945 byly vytvořeny republikánské bezpečnostní roty (RS), které se proslavilv neblahým zpŧsobem. GMR
utvářené podivným slepencem, z těch kteří slouţili pod Víchy a pod Gestapem a bojovníkŧ FFI a FTP (FFI Forces francaises dc lTntéricur, FTP - Francs-tircurs ct partisans ) vzešlých z maqui nebo z městské guerilly,
byly CRS dokonalou ilustrací této krátké paměti. Ta se týkala celé Francie i nových autorit. Od konce 1947, tři
roky po osvobození Francie z nacistického jha a reţimu ve Vichy, členové CRS - noví vojáci pořádku, neváhají
střílet na stávkující dělníky. A jsou další mrtví. Tři ve Valencii a jeden v Marseille, jakoţ i mnoho raněných.
Vzhledem k první velké vlně stávek od války, dala vláda, která byla ještě sestavená z politiku vzešlých z
odboje, odhlasovat v Národním shromáţdění zákon pracovně nazvaný "republikánská obrana''. Výsledkem bylo,
ţe Jules Moch, ministr vnitra, dostal k dispozici 80 000 muţŧ, kteří byli pověřeni, aby „bděli nad respektováním
svobodné práce." V téţe době jedno parlamentní shromáţdění, rovněţ sloţené po většině z bývalých odbojářŧ,
odhlasovalo texty, v nichţ se projevovala vŧle zpochybnit právo na stávku (uznané ústavou z roku 1946),
odborářské právo, osobní svobody, svobodu tisku. Staré třídní konflikty nabraly na sile a policie za takových
okolnosti slouţila jako rozhodčí. V říjnu 1948 je uvedeno do pohybu významné stávkové hnutí horníkŧ, které se
rychle rozšíří v oblasti Nord-Pas-de-Calais v povodí Loiry a na Jihovýchodě země. Republikánská moc vyslala
okamţitě vojenskou jednotku, mobilní četnictvo a policisty ve velkém počtu do okolí dolŧ a do hornických
kolonií. Celkem několik tisíc muţŧ bylo nasazeno proti těmto horníkŧm, kteří ještě před dvěma lety byli uváděni
jako hrdinové práce. Tato opravdová armáda vyslaná proti „černým hubám" měla k dispozici bojová vozidla,
obrněné i pásové transportéry, rozhlasová vozidla, dopravní i prŧzkumná letadla. Byla to regulérní válka V čele
této represivní síly byl Jules Moch podpořený mladým Ravmondem Maredlinem. V dŧsledku střetŧ, ke kterým
muselo dojít, byli tři mrtvi, četní zranění a tisíce zatčených. Kdyţ odborový vŧdce amerických horníkŧ John
Levvis viděl tuto divokou represi, poznamenal: ..Francouzská vláda raději do těl horníkŧ posílá americké kulky,
neţ aby dodala chleba do jejich zcvrklých ţaludkŧ" Dne 12. listopadu je víc neţ tisíc horníkŧ zatčeno za
narušení zákona o svobodě podnikání. Tři sta z nich bylo odsouzeno do vězení 1800 horníkŧ jen v hornické
pánvi Nord-Pas-de-Calais bylo následně propuštěno z práce. Sotva se rozptýlila vzpomínka na hrozná léta
okupace, tak se rozhořel sociální dialog, ale jen pod ochranou obuškŧ a pušek jednotek CRS. Není jistě moţné
srovnávat současné represe s tou, kterou zaţili osmačtyřicátnici a Komunardi v minulém století.
Vše ale bylo podobné jako v Červnu 1848 a určitým zpŧsobem i v květnu 1871. Členové pořádkových sil vzešli
povětšině z třidy pracujících a co navíc, nekteři dokonce z odboje. V hloubi země zŧstali stávkující let 1947 a
1948 osamoceni. Udrţeni pořádku bylo moţné tedy zajistit bez přílišného společenského vření. Obyvatelstvo
této země, kdyţ bylo osvobozeno od tíhy nacistické okupace, se vrátilo ke svému obvyklému netečnému, ne-li
sobeckému postoji. Kdo se opováţil zakřičet svoje rozhořčení, kdyţ 8. května 1945 francouzské námořnictvo
bombardovalo Setif a několik měst na východu Alţírska? Kdyţ armáda a policie společně s přistěhovalci střílely
na ulicích alţírské aktivisty? Kdo chtěl znát pravdu o desítkách tisíc alţírských mrtvých, kteří zŧstali leţet na
pudě dosud povaţované za francouzskou, zatímco spořádaní občané se téhoţ dne radovali z poráţky
nacistického Německa? Následovala válka v Indočíně. Bylo třeba dát Vietnamcŧm na srozuměnou, ţe
demokratické svobody byly vyhrazeny jen Francouzŧm ve Francii. A v roce 1947 následovala krvavá represe na
Madagaskaru.
Kdyţ mohla v letech 1947 a 1948 zahájit policie palbu do francouzských pracujících, tak samozřejmě
nepociťovala ţádnou potíţ při střílení na alţírské dělníky, kteří měli tu odvahu připojit se k prŧvodu 14. července
1953 spolu s paříţany. „Zajisté to není poprvé, kdy jsou Alţířané zabíjeni při manifestacích, ale nikdy se to ještě
nestalo tak otevřeně, uprostřed samotné Paříţe.".'Rychle se začíná rozvíjet spirála nových koloniálních válek.
Alţírská jako by se obyvatelstva vŧbec netýkala. Francouzi snili především o svém vlastním blahobytu. A tak
bylo moţné alţírský konflikt, od podzimu 1954 cudně nazvat operaci za udrţení pořádku. Operací „na klič". Se
stovkami tisíc mrtvých. Byla to předzvěst zhroucení IV. Republiky zrozené z boje proti reţimu ve Vichy a proti
nacistickým okupantŧm
Ozbrojené bandy kapitálu v republikánské Francii - Policejní společnost
Po 13. květnu 1958 se zdálo být zřejmým, ţe francouzská společnost je v duchovni shodě s autory násilného
převratu v Alţíru, který vynesl de Gaulla k moci. Kdyţ se opět stal ministrem vnitra Jules Moch, nebyl jiţ idolem
policistŧ, kteří měli oči upřené na události v Alţírsku: „Policie? Věděl jiţ od 13. května, ţe s ní nelze počítat.
Onoho večera, kdyţ vyšel z Bourbonského paláce, viděl defilovat policisty a inspektory jak vypískali poslance.
Slyšel zajisté téţ výkřiky „Smrt ţidŧm". Oněch 20 000 městských stráţníkŧ v Paříţi je povětšině získáno hnutím
komisaře Didesce pro autoritářský reţim.
Záhy, po příchodu de Gaulla k moci, nebylo vhodné dovolávat se základních práv člověka, tím spise práv
Alţířanŧ. Od podzimu 1960 jsou první velké manifestace za nezávislost Alţírská hrubě potlačeny. Snadněji
vykonávají statisíce mladých Francouzŧ svou vojenskou sluţbu v alţírském pohoří Aurěs, kde je jejich dŧstojníci
učí, jak rozbíjet ony „kmeny fíkovníkŧ" necitlivé na civilizaci. Aby se lépe zkrotily bojovné rozmary Alţířanŧ ve
Francii, rozhodl se policejní prefekt Papon zavést, počínaje 5. říjnem 1961, zákaz nočního vycházení Alţířanŧ,
Tím krutě trestal tuto, jiţ tak oslabenou, populaci. Byla to dobře promyšlená provokace. A vskutku od 1. ledna
do 31. srpna 1961 bylo zabito více neţ 450 Alţířanŧ. Ve skutečnosti byli chladnokrevně zavraţděni.
V takovémto klimatu musel zákaz vycházení jen vyvolat odvetu. 17. října 1961 odpovědní činitelé francouzské
federace Fronty Národního osvobozeni (FLNA) vyzývají Alţířany k mírové manifestaci v Paříţi. Během tohoto
večera, tváři v tvář desítkám tisíc svátečně oblečených Alţířanŧ, kteří přišli „dŧstojně" protestovat proti
podlému rozhodnutí, se policie odvázala s vraţednou divokostí. Dvanáct tisíc osob bylo zatčeno a namačkáno na
sportovním parku Porte de Versailles, dále v prostoru Veletrţního paláce uprostřed seřaďovacího nádraţí ve
Vincennes, ale i na samotném dvoře policejní prefektury, kde se zabíjí pod samotným dohledem prefekta
Papona. V ulicích Paříţe dochází k honu na Araby a z mostŧ jsou do mrazivého chladu noci, shazovány desítky
Alţířanŧ do Seiny. Tento masakr popřený prefektem Paponem a ministrem vnitra Rogerem Freyem před
městským
a
parlamentním
shromáţděním,
je
ale
zřejmý
a
neoddiskutovatelný.
1GS provedla prŧzkum a dala diskrétně na vědomi, ţe bylo 140 mrtvých. Ze své strany Francouzská federace
FLN uvádí víc neţ 250 mrtvých a asi 400 zmizelých. Tato represe vešla sotva ve známost paříţského
obyvatelstva, protoţe značný počet médii o těchto jatkách pomlčel. Naštěstí jsou vzácní svědci, kteří se odváţili
připomenout tuto událost. Odváţný fotograf Eiic Kagan, brázdí Paříţ v prŧběhu této pekelné noci a poskytuje
nakonec nemilosrdné dokumenty, které tisk s výjimkou Liberation, Humanité-France-Observateur a
Témoignage Chrétien, nepouţije. Zapomnění udělá své, a veřejné mínění si uchová v paměti jen smrt osmi
komunistických aktivistu zavraţděných při manifestaci dne 8. února 1962 v metru Charonne. Všichni to byli
Francouzi, to je pravda. Policejní stát. V Páté Republice se vyvíjí zcela přirozeně policie souběţně se SAC, kde
ničemové navštěvují muţe z gaullistických sluţeb. Mŧţeme vidět v neblahé aféře Ben Bárka v roce 1965, jak
aktivní činovnici SDEC pracují v partnerství s muţi z prostředí, jako kdyby šlo o dávný zvyk.
Ve stínu těchto ničemŧ se nacházeli bývalí členové Carlingue (francouzské Gestapo), a dokonce prefekt Papon,
který jako i jiní „kryl" tuto ohavnou operaci. Je to opravdu v květnu a v červnu 1968, kdy francouzská policie a
četnictvo rozvinou naplno svŧj talent. Jiţ 3. května 1968, po vstupu CRS na Sorbonu, se pořádkové síly rozzuří
a napadnou studenty, jako by šlo o opravdové nepřátele. Během šesti týdnŧ v prŧběhu manifestací jsou tisíce
Paříţanú bez milosti zmláceni obušky a napadeni bojovým plynem. V mnoha dalších městech tomu není jinak.
Kdo muţe dnes vědět, kolik z nich utrpělo následky, z nichţ se nikdy zcela nedostali. Policie mlátila obušky na
ulicích, tloukla hochy i dívky upadlé na zem, mlátila obušky a mučila Často i na policejních komisařstvích. To
byla válka. Od června 1968 do března 1974 ţije Francie pod vrchním velením Raymonda Marcellinaje v téměř
trvalém stavu obleţení. Během tohoto období se opravdové středisko moci nachází na ministerstvu vnitra. Vše,
co představuji aktivní síly Francie za lidská práva, je podezříváno z protistátního odporu a násilně, s co největší
přísností, potlačeno. Nelze jiţ psát, veřejně se vyjadřovat, publikovat, natáčet filmy, hrát divadelní kusy nebo
dokonce často i malovat bez ostraţité kontroly Raymonda Marcellina. Policie a v jejích sluţbách pracující
spravedlnost, reagují na sebemenší zahlučení v lyceích i na Universitách. Francie je ve velkém nebezpečí ţe se
stane policejním státem. Policejní stát všechny sleduje i při sebemenším pohybu. Francie je jednou z
demokratických zemí, kde jsou nejpočetnější pořádkové síly. Má k dispozici: - víc neţ 120 000 policistŧ
(ministerstvo vnitra), z nichţ asi 18 000 jsou členy CRS - 95 000 četníkŧ z nichţ asi 15 000 mobilních četníkŧ
(ministerstvo armády) - 20 000 celníku (ministerstvo financí), kteří se příleţitostně chovají jako CRS nebo
mobilní četníci. Je třeba přidat k těmto klasickým pořádkovým sluţbám 12 000 obecních policistŧ. Ve velkých
městech jako Paříţ pŧsobí stovky kontrolorŧ dopravy obecně velmi represivním zpŧsobem za pomoci muţŧ ze
Skupiny ochrany a bezpečnosti sítě (GPRS) vybavených obušky a slzotvorným plynem. Dále nelze zapomenout,
ţe jsou zde soukromé hlídací společnosti často ve spojení s policií, hlídači nemovitostí a četní policejní agenti ať
jiţ placení nebo dobrovolní, jejichţ počet nelze vyjádřit. Za několik let, se zmizením povinných odvodŧ do
armády, bude mít státní moc v rukou profesionální armádu asi o 250 000 muţích, připravenou vykonat
libovolné represivní poslání. A tak ještě jednou. Francie není policejním státem, dosud ne, ale francouzská
společnost je citlivější na čistotu ideologií, neţ na četná porušování lidských práv. Aniţ bychom činili naráţku na
schopnosti policie - potlačovat, je třeba také konstatovat nevyváţenost v náboru policistŧ a výchově policejních
funkcionářŧ. Rovněţ kritéria výběru, jeţ jsou uplatňována, jsou nespolehlivá. Je tedy jisté, ţe jiţ nejméně
patnáct let je výběr prováděn mezi těmi, kteří se obávají nezaměstnanosti, a jsou ochotni potlačovat své
současníky. Aţ do roku 1950 trvala výchova policisty méně neţ měsíc a úroveň náboru se nacházela na úrovni
školního vysvědčení. Policie nebyla příliš hrubá mimo represivních poslání. Dnes trvá policejní škola jeden rok a
noví policisté, všichni na úrovni maturity nebyli nikdy tak rasističtí, tak zaměření na sex a násilní. Policista se
změnil ve vykonavatele spravedlnosti, coţ není jeho funkce, ale Spravedlnost je dobrou matkou úchylných
policistŧ...
Maurice Rajsfus
Mauríce Rejsfitsje autorem dvaceti dvou knih hlavně věnovaných represivním systémŧm. Poslední vydané
tituly: Mai 68, souš les pověs, la répression (Le Cherche midi éditeur, 1998) a En gros et en ditail Le Pen au
quotidien (Paris-Mědiíerranée, 1998)
Je předsedou observatoře veřejných svobod, která publikuje měsíční zpravodaj Quefatí la police''
Je jedním ze zakladatelŧ sítě Ras l 'Front
První světová válka - Předehra
Dvě francouzské obce. Jedna je zvláštní tím, ţe jako jediná, nevztyčila na svém hlavním náměstí památník
mrtvým z války 1914-1918. Všech jejích 15 zmobilizovaných muţŧ se vrátilo z fronty ţivých. Druhou obci je
Gentioux la Creuse, která sice má památnik mrtvým, ale ten nebyl nikdy oficiální odhalen. Představuje totiţ
ţáka, který ukazuje prstem na nápis „Zlořečená budiţ válka!". Všechny ostatní francouzské obce mají své
památníky mrtvým. Svědectví, které lépe neţ strohé cifry vyjevuje rozsah masakru. V této souvislosti existuje
také deska věnovaná mrtvým z války 1914-1918 v hale radnice v Bezons. Nese nápis: „Válku válce, nenávist
nenávisti". Ţádná francouzská obec aţ na jedinou výjimku neunikla těmto obrovským jatkám. Ze 7,8 milionu
zmobilizovaných muţŧ, coţ představuje asi 30 % francouzského aktivního obyvatelstva, během více neţ
čtyřleté války, padlo na bitevních polích 1.4 milionu mrtvých. Domŧ se vrátilo více neţ jeden milion invalidŧ
PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA
11 500 MRTVÝCH A 13 000 RANĚNÝCH DENNĚ BĚHEM TŘÍAPŦL ROKU
„Je to tango radostných vojákŧ
veselých vítězŧ odevšad a odjinud.
Je to tango slavných válečných paličŧ.
Je to tango všech hrobařŧ.
Boris Vtan
„Máj plukovníku, to, co bych ctitel
udělat, je válka 1914-18".
Georges Brassens
„Ozbrojme se a odchod!"
Anonym
VLIV VOJENSKO-PRUMYSLOVÉHO LOBBY, MEZINÁRODNÍ KARTEL STŘELNÉHO PRACHU
Počínaje rokem 1904 se navzájem střetávají antagonismy, jitří se národní vášně, mnoţí a prohlubují krize ať jiţ
kvŧli Maroku nebo kvŧli Balkánu. Aţ do roku 1914. kdy atentát v Sarajevu rozpoutá obávanou katastrofu,
evropskou válku Všeobecná situace a rovnováha sil se najednou v Evropě mění. Nejen francouzsko-anglickou
dohodou, ale i poráţkami, které v téţe době utrpělo Rusko (1904-1905) na Dálném východě. Vilém II. a jeho
kancléř Biilow se pokoušeli vyzískat z oslabeni Ruska. aby se narušila dohoda.
OTÁZKA MAROKA VYVOLÁVÁ PRUDKÝ FRANCOUZSKO-NĚMECKÝ KONFLIKT
(1905-1906)
Přes neustálý rozvoj německé síly, byl Vilém II. podobně jako Bismarck, pronásledován obavami z obklíčení.
Dohoda Francie a Anglie zdvojená spojenectvím s Ruskem, dohodami s Itálií a Španělskem se mu pro
plánované projekty německé expanze, zdály nebezpečné. Pod nátlakem svých poradcŧ Bulowa a Holsteina
podniká velkou diplomatickou ofenzívu se zaměřením na Francii ale i na Rusko. Na Francii Německo vykonávalo
hrubý nátlak bojovného charakteru, kdyţ se postavilo proti její marocké politice. Projev císaře v Tangeru, pak
demise Delcassého vyvolaly ve francouzském mínění účinek nové Fachody, symbolu národního poníţení. Vilém
II. pronášel přátelské řeči k carovi roztrpčenému poráţkou a revolucí. Přivedl jej takto k rozhovoru v Bjorkoe,
kde byl podepsán tajný pakt německo-ruského spojenectví, předehra k velké kontinentální lize, kde by v čele
bylo Německo. Tato politika nedávala výsledky, s nimiţ se mohlo zodpovědně počítat. Pakt z Bjornke,
neslučitelný s francouzským spojenectvím zŧstal mrtvou literou. Konference v Algécirasu (1906) svolaná na
ţádost Německa, aby se vyřídila marocká otázka, odmítla většinu německých návrhŧ a svěřila střeţení
marockých přístavu Francii a Španělsku. Srdečná dohoda sice zdaleka nebyla zrušena, ale měla menší rozsah a
mimoto se rozšířila pole, kdy Anglie a Rusko vyřídily dohodou z roku 1907 všechny své asijské spory - v
Trojdohodu. V Německu rosily obavy z obklíčení. Evropská atmosféra se stávala bouřlivou. Druhá mírová
konference v Haagu (1907) neuspěla v přibrzdění závodu ve zbrojení na moři ani na souši.
(1908-1909): Otázky politické nebo národnostní, které vyvstávaly na Balkáně nebo ve střední Evropě byly ještě
závaţnější neţ koloniální spory, v sázce totiţ byla existence tureckého impéria, existence samotného RakouskoUherska a v dŧsledku toho i základy evropské rovnováhy. Z těchto otázek byla nejzávaţnější otázka Makedonie.
Provincie, jeţ zŧstala tureckou, ale se smíšeným obyvatelstvem. Po ní dychtilo Bulharsko. Řecko i Srbsko. Dále
otázka Bosny. Turecké provincie spravované Rakušany, ale obydlené Srby. Zde se začal Šířit srbsky
nacionalismus. Dále otázka úţin - Bosporu a Dardanel, které Rusko uzavřené v Černém moři chtělo otevřít pro
svou válečnou flotilu. Po neúspěchu na Dálném východě se ruská politika pod vedením ministra Isvolského
vrátila ke svým tradičním záměrŧm na Balkáně.
V roce 1908 tedy vypukla balkánská krize vyvolaná tureckou revolucí Mladá národní turecká strana se zmocnila
vlády a přinutila Abdul-Mamida, aby přijal ústavu. (Sultán ve snaze opět se zmocnit moci byl následujícího roku
odstraněn.) Aby se učinila přítrţ jugoslávské agitaci, nadekretovalo Rakousko, řízené odváţným ministrem
Acrcnthalcm, anexi Bosny-Hercegoviny. Rovněţ Bulharsko vyuţilo krize a prohlásilo se nezávislým. Co se týká
Isvolského. přes veškeré jeho úsilí, se mu nepodařilo získat od velmoci otevření úţin. Anexe Bosny - porušení
statutu stanoveného v Berlíně v roce 1878 - měla za následek evropskou krizi. Málem vypukla válka mezi
Rakouskem a Srbskem, jehoţ národní snahy byly zaměřeny na anektované provincie. Rusko nespokojené se
svým neúspěchem, podporovalo Srby aţ do dne, kdy hrozící intervence Německa je přinutila ustoupit, stejné
jako Srbsko, a uznal daný stav (1909). Nic se nezdálo odolat německé síle.
ABY SE FRANCIE MOHLA USADIT V MAROKU, MUSELA POSTOUPIT ČÁST KONGA
(1911)
Po nových incidentech v Maroku, zásluhou Němcŧ, kteři dezertovali z Cizinecké legie, uzavřelo Německo s
Francii v roce 1909 ekonomickou dohodu. Tato dohoda ale fungovala špatně. Kdvţ francouzské oddíly, aby
uvolnily sultána a Evropany z obklíčeni povstalcŧ, vstoupily do Fezu (1911). Německo to prohlásilo za porušení
statutu z Algécirasu a aby získalo odškodněni, vyslalo válečnou loď do Agadiru (jiţní pobřeţí Maroka).
Narazilo tentokrát na aktivní odpor. Anglie vyslovila svŧj nesouhlas s jakoukoliv přítomnosti Německa v Maroku.
Francouzská vláda (Caillaux) ale byla stoupencem mírného řešení. Francouzsko-německá vyjednávání i kdyţ
přerušované válečným povykem, dospěla k dohodě - výměnou za uvolněni Maroka, postoupila Francie Německu
část francouzského Konga (1911). Místo aby dospěla k uklidnění, vyvolala tato dohoda další rozjitření vášní a
francouzsko-německé rozpory se prohloubily. Německo, aby zneklidnilo své protivníky, zvýšilo tempo
vyzbrojování. Francie po mnoha otřesech jiţ nechtěla podléhat zastrašování. Ministr Poincaré, stoupenec
politiky pevné ruky, upevnil novými dohodami vazby Francie s Ruskem a Anglií (1912).
Z MAROKA SE KRIZE ROZŠÍŘILA DO TRIPOLISU A PAK NA BALKÁN
(1911-1913)
V letech 1911 aţ 1914 se krize střídaly a Evropa jakoby zachycená do fatálního soukolí se slepě řítí do
katastrofy.
Usazení Francie a Španělska v Maroku mělo okamţitě za následek usazení Itálie v Tripolisku (1911). Ale
tripoliská výprava vyvolala italsko-tureckou válku (1911-1912). V jejím prŧběhu Italové obsadili Rhodos a
souostroví Dodekanesos. Z jedné strany vyvolala italsko-turecká válka v podstatě válku na Balkáně. Pod
záštitou Ruska se vytvořilo balkánské seskupení –Srbsko, Bulharsko, Řecko a Černá hora. Oslabené Turecko
bylo napadáno touto koalicí a všude bylo poráţeno. Bulhaři se zastavili aţ 30 km od Konstantinopole před
liniemi v Tchataldja (1912). Zhrouceni Turecka, oţivilo nakonec všechny evropské i balkánské rivaly. Rakousko,
pán Bosny, nechtělo za ţádnou cenu Velké Srbsko, kam to značné táhlo jeho srbské poddané. Aby oddálilo
Srbsko od Jaderského moře. dalo vzniknout kníţectví Albánskému. Na druhé straně rozdělení Makedonie dalo
vzniknout dalši balkánské válce (1913). Bulhaři se náhlým útokem pokusili rozdrtit Srby. Neuspěli však a byli
sami poraţeni koalici Srbsko-Řecko-Rumunsko. Bukurešťská smlouva dala Silistru Rumunsku. Soluň Řecku,
Monastir s velkou části Makedonie Srbŧm. Turci si uchovali v Evropě jen Cařihrad a Adrinopol.
Tato pacifikace nebyla trvalá. Mezi rakouskou politikou a srbskými národními poţadavky nebyla moţná ţádná
dohoda. Vztahy Ruska s Rakouskem a Německem se stále zhoršovaly. Všechny velmoci byly zneklidněny a
znásobovaly své zbrojení (vojenské zákony z roku 1913 v Německu a ve Francii). Dospělo se do bodu, kdy
kaţdá z protichŧdných skupin, majic dŧvěru ve své síly, byla rozhodnuta neustoupit před druhou
První světová válka - Začátek a souvislosti
Dne 28 června 1914 byl v Bosenském Sarajevu zavraţděn arcivévoda, dědic rakouského trŧnu i se svou
manţelkou. Vrahem byl sice Bosňák, ale atentát byl připraven v Bělehradě. Později se ukázalo, ţe v čele
komplotu stál dŧstojník ze srbského štábu. Plukovník Dimitrijevič, vŧdce jedné mocné tajné společnosti zvané
Černá ruka. Rakousko bylo jiţ dlouho netrpělivé napadnout Srbsko, ale bylo zdrţováno Německem. Tentokrát,
ale získalo jeho podporu. Při tajných jednáních v Postupimi (5-6. července), i ve Vídni (7. července), bylo
zvaţováno a přijato riziko evropské války.
PO ATENTÁTU V SARAJEVU VYVOLÁ RAKOUSKO-SRBSKÁ VÁLKA RUSKOU INTERVENCI A VŠEOBECNOU VÁLKU
Je pravda, ţe Vilém II povaţoval válku za málo pravděpodobnou. Počítal, ţe car by nepodpořil kralovrahy a také
s neutralitou Anglie. s níţ se chystal uzavřít koloniální dohodu. Náhle, 23. července, Rakousko předloţilo Srbsku
ultimátum, jehoţ poţadavky byly záměrně nepřijatelné. Přes velmi smířlivou odpověď (a výzvu k arbitráţi)
došlo 25. července k přerušení stykŧ mezi Rakouskem a Srbskem a 28. července k vyhlášení války Srbsku.
Ale jiţ lokalizace konfliktu poţadovaná Německem se ukázala nemoţnou. Rusko rozhodnuté nenechat Srbsko
rozdrtit, začalo vlastní vojenské přípravy. Marně mírumilovná anglická vláda opakovala své nabídky na
zprostředkování urovnání. Německo je nejdřív odmítlo a připojilo se k nim, aţ se mu začala anglická neutralita
zdát pochybnou (29.-30. července). Příliš pozdě. Rakouská nesmiřitelnost uváděla v činnost vojenské štáby
netrpělivé jednat. Rusko se rozhodlo dne 29 července pro částečnou mobilizaci, 30. července pak pro mobilizaci
všeobecnou. Německo odpovědělo dvojím ultimátem - Rusku a Francii. Po něm následovalo 1. srpna vypovězení
války Rusku a 3. srpna vypovězení války Francii. Sotva konflikt začal, rozloţil se Trojspolek. Zatímco
Trojdohoda se upevnila. Itálie se dovolávala čistě obranného charakteru Trojspolku, aby zŧstala neutrální.
Anglická vláda velmi rozporná a váhající se zavázala zpočátku jen bránit francouzské pobřeţí La Manche (2.
srpen). Porušeni belgické neutrality německými oddíly ji pohnulo k tomu, ţe přerušila styky s Německem (4.
srpna) a náleţitě se zapojila ..Nic neţ cár papíru!" zvolal německý kancléř Bethman-Hollweg. (To byla naráţka
na smlouvy, které zaručovaly belgickou neutralitu.) Souběţné s velkými politicko-vojenskými manévry se
neopomenul zorganizovat ani velký evropský prŧmysl. Dal tím podporu svým vládám a národŧm zdŧvodněni
pro své rozšíření. Tady nacionalismus a patriotismus neplatí. Tady se bere v úvahu jedině co cinká v zásuvce
pokladny. Tak je zorganizována opravdová internacionála, která Šíří své rozvětveni do všech budoucích
válčících zemí.
Postačí dva příklady:
Mezinárodní organizace výrobcŧ strefného prachu, výbušnin a munice:
- trust Nobel (Velká Británie)
filiálky: Anglie 7 Německo 5 Japonsko 1
- Rhein-Siegener (Německo) 3 továrny
- Továrna na střelný prach Kóln Hottweiler (Německo)
- Rŧzné německé zbrojní a muniční továrny
- Societo francaise de la dynamite (Francie)
- Societě generále pour la fabrication de la dynamite (Francie)
- Societě franco-russe de dynamite (Francie)
Hutnický prŧmysl:
UNITED HARVEY STEEL COMPANY
(Mnohonárodní hutnická společnost)
- Vickers & Armstrong (Velká Británie)
- Krupp & Stumm (Německo)
- Schneidcr-Le Creusot (Francie)
- Societ, degli alti forni Fondiere Acciane di Terni
(Itálie)
Účasti prostřednictvím Kruppa a Schneidera s podílem na
- Škoda Plzeň (Rakousko)
- Putilov (Rusko, doplňková účast Vosse)
Obchodní dohody na omezení konkurence
- Le Creusol - Krupp
- Armstrong - Krupp
Prokazatelné udrţují vazby s výrobci zbrani a 10 obzvlášť:
Deutsche Waffen-und Munitionsfabriken v Berlíně
Waffenfabrik (továrna na zbraně)
Ateliers de Doellingen
pobočky:
1) Německo
Mauser: 1 985 000 M
Duren (hutnictví): 1 000 000 M
2) Belgie
Fabrique nationale ďarmes de guerre ďHerstal 3 000 000 akcií
3) Francie
Societo francaise pour la fabrication de roulements, billes (Francouzská společnost na výrobu kuličkových
loţisek): veškerý kapitál
FINANČNÍ SITUACE DVOU HLAVNÍCH VÁLČÍCÍCH ZEMÍ V ROCE 1914
Německo Francie
Počet obyvatel 67 milionŧ 39,6 milionu
Národní jmění 400 miliard 325 miliard
Národní dŧchod 52,5 miliard 36,5 miliard
Prŧměrné národní jmění na hlavu 5 970 F 8 207 F
Prŧměrný národní dŧchod na hlavu 783 F 946 F
Výroba v roce 1914 (v milionech tun)
Německo
Rakousko-Uhersko
Francie
Rusko
Velká Británie
Uhlí
191
15
41
35
292
Ocel
18
5
4
4
9
Díky těmto dvěma mezinárodním spojenectvím, které jsou jen nejzřejmějším příkladem, které byly hojně
vyuţívány vojenskými zásobovací i dodavateli a napodobován konstruktéry vozidel, výrobci oděvŧ atd. se válka
projevila jako výtečný obchod pro velký mezinárodní prŧmysl. Ten také vyuţil svého vlivu k tomu, aby trvala co
nejdéle. K témuţ rozdmýchával - pomoci tisku, který jím byl otevřeně nebo skrytě financován - nacionalistické
vášně.
První světová válka - Velká Jatka
Evropská válka nabyla rozměru ohromného kataklysmatu Rozšířila se na celý svět. Ve Francii ale musela
německá síla nakonec kapitulovat. Koalice centrálních mocností, podpořená v říjnu 1914 i Tureckem, se zdála
být méně významná neţ koalice, která zahrnovala Francii, ruskou a britskou říši, Belgii. Srbsko a dokonce i
Japonsko. Ale Anglie měla jen malou armádu a ruská armáda, ač velmi početná, byla nevalně organizovaná.
Vše záviselo na odolnosti Francie, a s Čím se postaví mocné německé armádě
NĚMECKO SE POKOUŠÍ UMOŘIT FRANCII A TÉMĚŘ SE MU TO PODAŘILO
Německo mělo v plánu vrhnout se na Francii s téměř všemi svými silami. Rychle ji vyřadit z boje a pak se
obrátit proti Rusku. Nedisponovalo jednoznačnou převahou jako v roce 1870, ale počítalo s převahou své
techniky, se svými záloţními útvary, s těţkým polním dělostřelectvem, s obléhacími děly (420) a v neposlední
řadě i s momentem překvapení. Ten měl vytvořit jeho manévr přes Belgii. Francouzská armáda měla lepši
vybavení v lehkém dělostřelectvu (75), ale chybělo ji téměř úplné těţké dělostřelectvo. Francouzští pěšáci v
červených kalhotách představovali snadný cil. Do krajnosti byli cvičeni v troufalé taktice útoku na bajonety.
První velká bita zvaná bitva hranic se konala od 20. do 23. srpna. Oba protivníci nastoupili do ofenzívy.
Německý štáb, jemuţ velel Moltke, chtěl obejít východní opevnění a obchvátit levé křídlo francouzské armády.
Za tím účelem prorazil opevněný tábor u Lutychu a vrhl svou 5. armádu na 7. belgickou. Francouzský štáb,
jemuţ velel Joffre, chtěl rozloţit nepřátelský manévr zdrcujícím útokem v Lotrinsku a v Ardenách. Ale
francouzská nepřipravená ofenzíva, navíc ukvapeně podniknutá v obtíţném terénu, byla v Morhange v Lotrinsku
(20. srpna) a v Ardenách (22. srpna) odraţena. Levé francouzsko-anglické křidlo napadnuté u Charleroi a
Monsu a ohroţené obklíčením se z něho vymanilo a 23. srpna ustoupilo. Německé vítězství mělo za následek
ztrátu Belgie a invazi do Francie. Němci obávající se partyzánŧ podnikli krutá represivní opatřeni (vyplenili
Lovaň a Dinant).
NĚMECKÝ PLÁN ZTROSKOTÁ NA MARNĚ A PAK NA YSERE
Nicméně zamýšlený cíl - zničení francouzských sil - nebyl dosaţen. Rychlým postupem se Němci snaţili obklíčit
křídla protivníka nebo jej přitlačit ke švýcarské hranici. Ale v Lotrinsku jiţ 29. srpna narazili na odpor. Ostatní
francouzské armády se takticky stáhly aţ do dne, kdy ukvapený postup pravého německého (von Kluckova)
křídla, poskytl guvernéru Paříţe Gallienimu příleţitost k bočnímu útoku (5. září). Na výzvu Joffreho nastoupili
všechny francouzské armády i Angličané 6. září do ofenzívy. Po několikadenních bojích Němci ohroţení tim, ţe
jim bude prolomeno pravé křídlo a rozděleno na dvě části, ustoupili aţ k Aisne, kde se zakopali. Vítězství na
Marně mělo za účinek nejen ústup Němcŧ, ale i zhrouceni jejich počátečního plánu. Rovněţ mělo velký morální
dopad a vrátilo Francii sebedŧvěru. Ve snaze se vzájemně obklíčit ze zapadni strany skončili tito dva protivníci
tím, ţe rozšířili své linie aţ k moři. Kdyţ Němci obsadili 9 října Antverpy, snaţili se znovu o rozhodný úder s
cílem zmocnit se Calais. Všechny jejich útoky ale byly. spojenými silami danými v říjenu a listopadu pod
Fochovo velení, před Yprou a Yserou odraţeny. A tak proti očekávání, skončilo válečné taţení roku 1914 na
západě, bez rozhodného výsledku. Tak tomu bylo i na všech ostatních frontách. Na východě Rusové, kteří vnikli
do východního Pruska, aby odlehčili Francii, utrpěli 29. srpna poráţku u Tannenbergu, ale porazili Rakušany u
Lvova a v Haliči (září). Došlo ke krvavým bezvýsledným bitvám v Polsku kolem Varšavy (listopad-prosinec).
Na moři se Němci neodváţili riskovat velké námořní bitvy. Omezili se na loupeţnou válku a pak na podmořskou
válku Nakonec nemohli zabránit spojencŧm, aby dobyli jejich kolonie. Spojenectví s Tureckem jim dovolilo ukrýt
se do úţin a ohroţovat Egypt
První světová válka - Válka zákopová
Přibliţně stejně vyčerpané se armády zastavují proti sobě v improvizovaných zákopech, které tvořily souvislou
linii dlouhou 780 kilometrŧ. Od Severního moře aţ ke švýcarské hranici. A tak se válka změnila ve válku
zákopovou. Na obou stranách se pracovalo na neustálém posilování obrany sítě ostnatého drátu, kryty
vyhloubené v zemi a vybetonované, sled linií do hloubky, palebné přehrady, krytí boku kulomety apod. Na trh i
do praxe se uvedly zbraně, které vyhovovaly boji z blízka granáty a vrhače bomb, obranné zbraně opuštěné od
středověku, ocelové přilby.
Zároveň se na obou stranách pracovalo na zdokonalování útočných prostředkŧ k prolomení linií protivníka.
Především těţké dělostřelectvo a letectvo se rozvíjely v kolosálních rozměrech. Usilovně se přemýšlelo o nových
a nových zbraních schopných vytvořit zdrcující účinek momentu překvapení. Němci začali pouţívat v roce 1915
zápalné kapaliny a dusivé plyny. Francouzi a Angličané konstruovali od roku 19l6 útočná vozidla neboli tanky
namontované na ocelových housenkových pásech. Aby se vyrobil všechen tenlo ohromný válečný materiál, bylo
nutné rozšířit válečný prŧmysl. Válka postupně nabývala vědecký a prŧmyslový charakter.
Pak se stala téţ válkou hospodářskou. Anglie, vládkyně moří, zablokovala německé přístavy a narušovala
zásobováni Německa (především potravinami) Německo na to odpovědělo, ponorkovou blokádu (např.
torpédováni velkého anglického poštovního parníku Lusitania dne 7. května 1915, kde bylo víc neţ 1100 obětí).
VÁLKA POKRAČUJE V LETECH 1915 A 1916 BEZ ROZHODNÝCH VÝSLEDKŦ
Rok od roku se válka prodluţovala, rozšiřovala, nabývala na intenzitě, aniţ by dospěla k rozhodnějším
výsledkŧm neţ na svém počátku v roce 1914. Spojenci měli převahu vojáku, ale vzhledem k chybějící přípravě,
metodě a především jednotnému velení nedokázali z toho hned od počátku vytěţit výhodu. (Anglie např
zavedla povinnou vojenskou sluţbu aţ v roce 1916.) Rok 1915 byl poznamenám vstupem Itálie do války proti
Rakousku. Bulharska proti Srbsku a spojencŧm. Byl to rok především orientálních zvratŧ. Zatímco AngloFrancouzi neuspěli ve svých snahách napadnout Dardanely od moře a ze země. Rakušáci a Němci uspěli v
prolomení ruské fronty u Haliče. Odrazili ruské armády a obsadili Polsko, Litvu a Kuronsko. Pak, posíleni
Bulhary, rozdrtili srbskou armádu a dobyli Srbsko (říjen-prosinec). Výprava spojenecké armády na pomoc
Srbsku se vylodila v Soluni příliš pozdě Pres odpor krále Konstantina tam ale zŧstala a sjednotila zbytky srbské
armády. Na západní frontě skončily četné francouzské ofenzívy (Vauquois. les Epargnes, bitvy v Champagni a u
Artois) jen zdecimováním stavu armád (400 000 muţŧ zabitých nebo zajatých). Italská armáda se ustálila na
linii u Trisonza na cestě do Terstu. Rok 1916 byl poznamenán vstupem Portugalska a Rumunska do války po
boku spojencŧ Byl to především rok Vcrdunu, největší bitvy svým trváním a urputností. Vycházejíce ze svých
plánŧ z roku 1914 se Němci (Falkcnhayn) snaţili zasadit rozhodující úder svému hlavnímu protivníkovi francouzské armádě. Zaútočili před Verdunem (21. února), ale jejich zuřivé úsilí trvající pět měsícŧ narazilo na
urputný odpor Francouzŧ, jimţ velel generál Pétain. Vojenská převaha jakoby přecházela na spojence, kteří ze
své sírany zahájili ofenzívu na Sommě a v Haliči. Německo jsoucí v úzkých předalo vrchní velení vítězi nad
Rusy, Hindenburgovi a jeho pobočníkovi Ludendorffovi. Těm se podařilo zastavil spojeneckou ofenzívu a dobýt
téměř celé Rumunsko. Na moři se 31. května 1916 střetla anglická a německá flotila ve velké bitvě u Jutlandu,
ale s nerozhodným výsledkem
První světová válka - Ruská revoluce
Přes své výboje bylo Německo vyčerpáno blokádou. Aby vnutilo spojencŧm mír, uteklo se k zoufalým
prostředkŧm, jako byla do krajnosti vedená podmořská válka (leden 1917). Nová podmořská válka, zbavující
neutrální země práva na volnou plavbu po moři, měla téměř okamţitý účinek - Spojené státy vstoupily 6. dubna
1917 na výzvu prezidenta Wilsona do války proti Německu. Spojené státy severoamerické měly ale jen malou
armádu a jejich intervence v Evropě se zdála obtíţná, ne-li nemoţná.
PODMOŘSKÁ VÁLKA A RUSKÁ REVOLUCE OHROZÍ VĚC SPOJENCŦ
1917
Ostatně Německo se vidělo zachráněno ruskou revoluci. Špatné vedení války vedlo k diskreditaci carismu. 11.
března 1917 vypukla náhle v Rusku revoluce a car Mikuláš II. byl donucen 15. března abdikovat. Ruská
revoluce brzy nabyla charakter revoluce sociální. S podporou sovětŧ, výborŧ delegátŧ dělníkŧ a vojákŧ, se
bolševici chopili 7. listopadu moci. Celá východní Evropa byla ponořena do anarchie. Poté kdyţ marné
navrhovali bolševici všeobecné přiměří, uzavřeli s Německem příměří v Brest-Litevsku (prosinec) a zahájili
jednání o míru. Německo zřejmě na východě vyhrálo. Na západě se německá armáda nejprve drţela v
defenzívě a pak, pod vedením Hindenburga, si pozice upevnila. Na nich se rozvinula nová francouzská ofenzíva,
která byla troufalejší neţ ty předchozí. (Bitva u Aisne, 16 dubna.) S jednotkami přivedenými z východu mohli
Rakušáci a Němci prolomit italskou frontu u Caporetto (říjen) a vniknout do Venecie aţ po Piavu.
U všech válčících stran se projevují známky únavy. (Tajná jednání, vzpoury, poraţenectvi.) Ale ve Francií
příchod Clémenceaua k moci oţivil energii a skoncoval s politikou kompromisŧ. Nový velitel armády Pétain
dovedl vyvolat dŧvěru a zabránit zbytečnému zabíjeni.
VELKÁ BITVA FRANCIE KONČÍ PORÁŢKOU NĚMECKA
1918
V březnu 1918 vnutilo Německo Rusku smlouvy z Brest-Litevska a z Bukuresti Rumunsku. A pak potřetí se
rozhodlo soustředit všechny své ţivé síly na západ a napadnout spojence rozhodným úderem, dřív neţ
Američané nastoupí do linie. Německá ofenzíva započatá dne 21. března trvala aţ do 18. července. Řízená
Ludendorffem dosáhla velké taktické úspěchy, ale nikoliv rozhodující vítězství. Diky nové metodě - naprosté
utajení příprav, intenzivní a krátká příprava, masové pouţití toxických granátŧ - rozhodl Ludendorff problém
prŧlomu Anglická a francouzská fronta byla natřikrát prolomena. V Pikardii (21 března), ve Flandrech (9 dubna)
a na Aisne (27. května). Němci se přiblíţili k Amiens, Calais, Paříţi, kterou bombardovali bez ustání letadly a
dalekonosnými děly (120 km). Situace byla pro spojence kritická. Rozhodli se tedy svěřit jednotné velení
francouzskému generálu Fochovi (26. března). Spojené státy spěchaly v červnu s odesláním svých jednotek (asi
10 000 muţŧ denně). Pétain uplatnil nové útočné i obranné metody - útoky bez dělostřelecké přípravy, masové
pouţití lehkých útočných vozidel a letadel. Jiţ v červnu byla čtvrtá německá ofenzíva v Compiegne rychle
zastavena.
Zvrat v bitvě se udal mezi 15. a 18. červencem - bylo to druhé vítězství na Marně, rozhodující obrat ve válce.
Němci na rázné zastavení své ofenzívy v Champagni a pak náhlé napadeni z boku. museli reagovat jako v roce
1914 - ustoupením od Marny na Aisne. Vítězství na Marně znamenalo začátek velké spojenecké ofenzívy. Foch
nedal zmatenému nepříteli čas, aby se vzpamatoval a uspořádal své zálohy. Metodickým rozšířením bitvy
znásobil své útoky na všech bodech fronty. Němci byli neustále nuceni ustupovat pod hrozbou obklíčení.
Postupně všechny obranné pozice, samotná ohromná Hindenburgova linie, byly proraţeny (září-říjen). Spojenci
vstoupili do Saint-Quentinu, do Lyonu, do Lilie. V téţe době v Makedonii (15. září) a v Palestině (18. září)
přinutila rozhodující vítězství sloţit zbraně Bulharsko (29. září) a Turecko ( 30. října). Rakousko-Uhersko se
rozpadlo a kdyţ bylo poraţeno Italy u Vittorio-Veneto (27. - 30. října), opustilo, 3. listopadu, boj.
Aby Německo zabránilo úplné zkáze, přijalo uprostřed revoluce všechny podmínky uloţené příměřím z 11.
listopadu.
Devátého listopadu Vilém II. uprchl do Holandska. To je jen viditelná stránka operací, touha rozhodovat o
vývoji, ţízeň po zisku. Tajné cíle války a zákulisní machinace to charakterizovaly. Ale za velkým vlasteneckým
nadšením se skrývá nejodpornější realita urputné obrany soukromých zájmu. Jeden přiklad z mnoha, který
umoţňuje tuto odpornou skutečnost znázornit - osud pánve Briey-Thionville
První světová válka - Svatyně mezinárodního kapitálu
Obchodníci s děly, z nichţ hlavní byli Schneider ve Francii a Krupp v Německu, byli úzce spojeni do určitého
druhu mezinárodního trustu. Jeho tajným cílem bylo zvyšováni obrovského majetku jeho členŧ zvyšováním
válečné výroby na obou stranách hranice. K tomuto účelu disponují mocnými prostředky na Šíření paniky mezi
obyvatelstvem obou zemí. Bylo potřeba v kaţdé z nich vyvolat přesvědčení, ţe ta druhá má jediný cil napadnout ji. Četní novináři, členové parlamentu byli jimi tučně odměněni za plnění této úlohy. Například de
Wendel, jeden významný francouzský vojenský dodavatel a navíc poslanec, mel za bratrance jiného vojenského
dodavatele, německého, sídlícího v Říšském sněmu. Byli v prvních lóţích kaţdý ve své zemí při vykupováni
svědomí a kdyţ vydávali svŧj pokřik vlasteneckého poplachu.
SVATYNĚ MEZINÁRODNÍHO KAPITÁLU: PÁNEV BRIEY-THIONVILLE
Celý tento pěkný svět - obchodníci s děly, novináři, členové parlamentu - snadno dosáhl toho, ţe vrhl oba
národy do bláznivého závodu ve zbrojení, který nemohl nikdo jiný zastavit, neţ válka.
Příslušné hlavy státu se je zdaleka nesnaţily brzdit. Naopak, ještě je vybízely. A zvláště náš prezident republiky,
Raymond Poincaré - Lotrinčan. Vychovaný v myšlence odvety a připravený k jakékoliv lţi, k jakémukoliv
zločinu, aby opět dobyl Alsasko a Lotrinsko. A tak především pro tylo dŧvody se němečtí a francouzšti vojáci
vzájemně vraţdili. Naučili se vzájemně nenávidět, zatímco vojenští dodavatelé a štáby bratrsky spojené
sledovali s uspokojením z pozadí vývoj dramatu, které společné vyvolali. Aby se dále prohloubil tento nezměrný
klam a aby se ukázalo, ţe vlastenectví a obrana území jsou jen prázdná slova slouţící jen za skrytí těch
nejohavnějších machinací je vhodné uvést příběh pánve Briey. Je charakteristický a příznačný a sám o sobě by
mohl odradit lid, aby vzal do rukou zbraň. Doly na ţeleznou rudu Briey-Thionville byly rozkročmo pres hranice
Lucemburska a Francie i Německa. Vlastnila je francouzsko-německá rodina Wendelŧ. Tato pánev měla
vrcholný význam pro prŧběh války. Pan Engerand v jednom projevu přednesenému v Poslanecké sněmovně po
skončeni konfliktu dne 31 ledna 1919, řekl: „V roce 1914 samotná oblast Briey představovala 90 % veškeré
naší produkce ţelezné rudy."Poincaré při jiné příleţitosti napsal: ..Obsazení pánve Briey Němci by byla
pohromou. Dávala by do jejich rukou nesrovnatelné hutní a dŧlní bohatství, jehoţ uţitečnost muţe být ohromná
pro tu bojující stranu, která je má v moci. Došlo ale k mimořádné události: Jiţ 6. srpna 1914 byla tato pánev,
bez velkého odporu, obsazena Němci. A ještě navíc - divizní generál pověřený obranou tohoto regionu, generál
Verraux, později uvedl, ţe jeho příkaz (obsaţený v obálce. která se měla otevřít v případě mobilizace) mu
předpisoval zcela výslovně opustit Briey bez boje. Pravda poznaná dlouho poté byla následující - mezi
některými členy štábu a francouzskými vojenskými dodavateli byla uzavřena dohoda, aby se předala pánev do
rukou Němcŧ, aby se tím válka prodlouţila (Němci by ji nemohli vést bez ţelezné rudy) a aby se zisky
obchodníku s děly zvýšily. Ať tedy ţije legitimní obrana, jejímţ jménem si lidé párali břicha na kaţdém bitevním
poli!
Ale tato historie -jakkoli povznášející - nekončí. Během celého konfliktu nedošlo k ţádné francouzské ofenzívě
proti Briey! A to nebylo proto, ţe by chyběla varováni. Ve skutečnosti uprostřed války ředitel dolu zaslal
následující zprávu senátoru Bérengeru; „Pokud by oblast Thionville (Briey) byla obsazena našimi jednotkami,
Německo by bylo omezeno na nějakých 7 milionŧ tun méně kvalitní rudy, kterou odebírá z Pruska a z niţných
jiných státu. Veškerá jeho výroba by se zastavila. Zdá se tedy, ţe lze potvrdit, ţe obsazení oblasti Thionville by
okamţitě ukončilo válku, protoţe by to zbavilo Německo téměř veškerého kovu potřebného pro jeho
vyzbrojení."
Francouzský štáb i prezident republiky byli o těchto skutečnostech obsáhle uvědomění. Úplné svazky k této
záleţitosti byly dokonce dodány Poincarému poslancem Engerandem Poincaré odmítl zasáhnout, štáb odmítl
jakoukoliv ofenzívu po linii Briey. Ale i v případě neprovedení ofenzívy, neobsazení území, bylo moţno Briey
bombardovat, aby se tamní zařízení alespoň stalo nepouţitelným. Naproti tomu byly uzavřeny tajné dohody
mezi francouzskými a německými štáby - vlaky naplněné rudou a směřující do Německa, nebyly v ţádném
případě bombardovány. Mimoděk lze říci. ţe samozřejmě stejné Štáby rozhodly o tom, ţe rovněţ nebudou ničit
své příslušné hlavní stany. Tyto dvě bandy gangsterŧ zŧstávaly po celou dobu „v klidu".
Francouzští letci vsak příkazy, které dostali neuposlechli a svrhli na zařízení v Briey několik bomb. Byli přísné
potrestáni.
Jakým prostřednictvím byly vydány zákazy bombardovat? Prostřednictvím jistého poručíka Lejeune –
všemocného i kdyţ jen poručíka - který byl v civilu před válkou inţenýrem přiděleným do dolu Jocuf a byl
zaměstnancem pana Wendela. Galtier-Boissiěre: „Aby se nepoškodili velmi mocné soukromé zájmy a aby se
zabránilo porušení tajných dohod uzavřených mezi francouzskými a německými „metalurgy", byly obětovány v
neúčinných vojenských akcich stovky tisíc lidských ţivotŧ. S výjimkou jednoho bodu Briey-Thionville, z něhoţ
Německo
po
čtyři
roky
zcela
klidně
získávalo
prostředky
pro
pokračování
v
boji."
A francouzsko-německá rodina Wendelŧ vydělávala!
To je jen jeden z mnoha přikladŧ spiknuti vojenských dodavatelŧ a vlád válčících zemí.
A člověk? Bilance byla tragická.
LIDSKÁ BILANCE I. SVĚTOVĚ VÁLKY 1914-1918
Mobilizováno 62 110 000
Mrtvých 8 345 000
Raněných 20 000 000
Mrtvých civilistŧ 10 000 000
Mobilizovaných - mrtvých:
Rusko
12 000 000
Francie
8 400 000
Britské impérium
8 900 000
Itálie
5 600 000
USA
4 350 000
Rumunsko
Německo
11 000 000
Rakousko-Uhersko
7 800 000
Turecko
2 850 000
Bulharsko
1 200 000
Celkem
62 110 000
-
1 700 000
1 350 000
900 000
650 000
115 000
335 000
1 770 000
1 200 000
325 000
-
8 345 000
Tyto cifry se obejdou bez dalších komentářŧ.
Představuji více neţ 5000 mrtvých denně na všech frontách během celé doby trvání války.
První světová válka - po válce
Příměří z 11. listopadu se rovnalo kapitulaci Německa. Muselo vydat svou flotilu, část svého válečného vybaveni
a vyklidit levý břeh Rýna, který obsadili spojenci. Francouzi byli nadšeně vítáni v Alsasku-Lotrinsku. Mír byl
upraven mezispojeneckou konferencí v Paříţi zahájenou 18. ledna 1919 za předsednictví Clemenceaua. Bylo
zde zastoupeno 27 státŧ. Ve skutečnosti všechna významná rozhodnutí bvla učiněna v malém výboru
prezidentem USA Wilsonem, anglickým ministerským předsedou Lloyd Georgem a Clemenceauem.
Jiţ 8. ledna prezident Wilson sestavil ve 14 bodech svŧj program zavedení nového mezinárodního pořádku
zaloţeného na právu národŧ, aby rozhodovaly samy o sobě a vzájemně přes všeobecnou společnost národŧ. Ale
jestliţe masy byly takovým programem nadšené, jednotliví představitelé a diplomati byli skeptičtí. Pro
Clemenceau hlavním problémem bylo zlomit německou sílu. Po obtíţných vyjednáváních byla Versailleská
smlouva, vnucená Německu, 28. června 1919 podepsána. Smlouva zřizovala Společnost národŧ otevřenou
nejprve spojencŧm a neutrálním zemím a byla pověřena řešením konfliktŧ arbitráţí. Německo muselo vrátit
Alsasko-Lotrinsko Francii, Poznaňsko Polsku (s koridorem umoţňujícím přístup k Baltickému moři) a přijmout,
aby osud Šlesvicka, polského Pruska, Horního Slezska byl upraven plebiscitem. Mimoto se zřeklo všech svých
kolonií. Zavázalo se uhradit všechny škody zpŧsobené Francii a spojencŧm. Francie, jejíţ území bylo
zpustošeno, dostala v náhradu za své zničené doly na severu země vlastnictví dolŧ v Sársku. (Samo toto území
bylo dáno na patnáct let pod mezinárodní kontrolu.)
Jako záruku proti Německu dále obdrţela:
1. zmenšení německé armády na 100 000 muţŧ;
2, dočasné obsazení levého břehu Rýna spojeneckými silami na
dobu od pěti do patnácti let; příslib anglo-americké pomoci v případě agrese (tento příslib byl později anulován
opozicí v americkém senátu).
Po návratu do USA nemohl dosáhnout president Wilson ratifikaci této smlouvy. USA odmítly vstoupit do
Společnosti národŧ a uzavřely s Německem, v roce 1921, separátní smlouvu.
RAKOUSKO-UHERSKO A TURECKÁ ŘÍŠE SE ROZPADLY
Versailleská smlouva byla doplněna smlouvami ze Saint-Germainu s Rakouskem, Neuilly s Bulharskem Trianonu
s Maďarskem, Sévres s Tureckem. Tyto smlouvy utvrdily rozdělení Rakousko-Uherska a turecké říše a značně
pozměnily územní statut střední Evropy a Blízkého východu. Rakousko a Maďarsko vzájemně rozdělené se staly
malými státy. Jeden omezený jen na své německé provincie, druhý pak na území s maďarským obyvatelstvem
Jejich slovanské provincie se rozdělily mezi vzkříšené Polsko, nový československý stát a Srbsko přeměněné ve
sjednocené království Srbŧ, Chorvatŧ a Slovincŧ - neboli Jugoslávii.Sedmihradsko bylo předáno Rumunsku,
které se stalo velkým státem o 500 000 km2. Itálie dostala Istrii s Terstem a Trentinem, a přela se nadále s
Jugoslávci o vlastnictví Rijeky a dalmatského pobřeţí. Bulharsko ztratilo přístup k moři.Řecko získalo Trácii s
Andrmopolem a v Asii přístav Smyrnu.Turecko bylo zmenšeno na území kolem Cařihradu v Evropě a na Malou
Asii neboli Anatólŧ. Prŧlivy přešly pod mezinárodní kontrolu. Egypt pod anglický protektorát. Ostatní turecké
provincie v Asii se měly zorganizovat v svobodné sáty a dány dočasně pod dohled mandátové mocnosti Společnosti národu. Všechny tyto smlouvy se obtíţně uplatňovaly, zvláště pokud šlo o vytyčení nových hranic.
Mohlo se předvídat, ţe pacifikace bude dlouhodobá, obtíţná a přerušovaná novými krizemi. Svět ale vkládal
svou naději do Společnosti národŧ. Víme ale, k čemu pak došlo...
Jean-Pierre Fléchard
Kontrarevoluce a zahraniční intervence v Rusku 1917-1921
Dne 31. května 1920 Marcel Cachin v doprovodu Frossardově odjel do Ruska. Zŧstal tam sedmdesát jeden den
a procestoval tisíce kilometrŧ městy i venkovem. Na mysli mu tanula vzpomínka na Rok II, kdyţ napsal: „Jiţ tři
roky dělníci a rolníci byli pány země. Nazítří po uchopení moci měli v úmyslu věnovat se dílu rekonstrukce.
Bránila jim ale v tom kontrarevoluce a občanské i zahraniční války, které spojenecké mocnosti podněcovaly od
konce roku 1917 na ruské pŧdě. Trosky tří let občanské války vnucené revolučnímu národu se připojily k
troskám zpŧsobeným samotnou imperialistickou válkou. Bylo snadné si představit, v jakém stavu se nacházela
po šesti letech bojŧ hospodářská situace země".
Na jiném miste hovoří Marcel Cachin o vojácích dobrovolnících, které viděl a s nimiţ se bavil: „Byli to opravdu
synové a bratři těch z Roku II, kteří zvítězili nad Prusy u Valmy, a Marseillaisy." Je bezpochyby vţdy
jednostranné srovnávat vzájemně velmi vzdálené situace jak v geografii tak v historii. Přesto však je pravda. ţe
ruští revolucionáři poznali své Coblence a Vendées, jimţ museli čelit, neřku-li spolčeným králŧm, nebo aspoň
státŧm, jeţ se postavily proti novému rádu, který oni chtěli zavést. Na bílý teror rozpoutaný proti nim
odpověděli terorem rudým. A učinili to v zemi, o níţ Lenin říkal, ţe zde není nic v evropském měřítku
srovnatelného po stránce kulturní zaostalosti. Tato zaostalost musí být objektivně vzata v úvahu.
První světová válka stála Rusko dva a pŧl milionu mrtvých. Občanská válka a zahraniční intervence zpŧsobily
pŧldruhého milionu dalších obětí. Devět milionŧ osob bylo zabito, zraněno nebo zmizelo v dŧsledku bídy a
epidemií. Prŧmyslová výroba se v roce 1921 rovnala výrobě z roku 1913. Produkovalo se o polovinu méně obilí
neţ v předvečer války. Ale kdo za to mŧţe, kdyţ ne kapitalismus? Lenin věřil v mírový vývoj Revoluce. Mýlil se.
Jiţ několik dní po dobytí Zimního paláce, 9. listopadu 1917 prohlašuje: „Jakmile je jednou moc v rukou Sovětŧ,
ty by ještě nyní - coţ je zřejmě jejich poslední příleţitost - měly zajistit klidný vývoj revoluce, klidně volby
poslancŧ lidu, klidný boj stran uvnitř Sovětŧ, dát vyzkoušet v praxi program rŧzných stran, klidné předání moc:
jednou stranou straně druhé." Dobytí Zimního paláce stálo jen šest mrtvých. Salvy křiţníku Aurora byly
vystřeleny naslepo. Jiţ 26. října (8. listopadu) zrušil II. Sjezd Sovětŧ trest smrti. Dŧstojničtí aspiranti zapletení
do obsazení telefonní centrály v Petrohradě, kterou chtěli chránit před revolucionáři, byli propuštěni na příslib,
ţe se budou chovat klidně. Neučinili tak a připojili se k bílým povstalcŧm na jihu země. Generál Krasnov
přísahal, ţe nikdy nebude bojovat proti bolševikŧm. Později se postavil do čela kontrarevoluční kozácké
armády. Koncem listopadu byla nastolena nová moc téměř všude a vesměs byla souhlasně přijímána. Uprostřed
února 1918 mohla Revoluce přejít k tomu, co Marcel Cachin nazval „dílem přestavby“. Ale to by se nesmělo
počítat se zuřivostí svrţených tříd a s podporou, které ony dostávaly ze zahraničí.
Kontrarevoluce a zahraniční intervence v Rusku (1917-1921)
John Reed ve své světově známé reportáţní knize Deset dní, kleré otřásly světem uvádí, co mu řekl ruský
„Rockefeller" Rodzianko: „Revoluce je nemoc. Dříve nebo později budou muset zahraniční mocnosti zasáhnout
tak, jak se zasahuje u nemocného dítěte, kdyţ se učí chodit." Jiný ruský miliardář Rjabušinski prohlásil, ţe
jediným řešením bylo „zmocnit se falešných přátel národa, Sovětŧ a demokratických výborŧ a pověsit je". Šéf
britské Inteligence Service Sir Samuel Hoare, který se vrátil do Londýna ještě před dobytím Zimního paláce
doporučoval zřízení vojenské diktatury buď pod admirálem Kolčakem nebo generálem Kornilovem. Londýn si
vybral toho druhého a Paříţ jej následovala.
Dne 8. září táhl Kornilov na Petrohrad, ale byl poraţen. Bolševici vyhráli, protoţe lid je ve svém celku
podporoval.
Jednoduchá chronologie událostí, které pŧjdou po sobě, dobře ukazuje, ţe pŧvod toho, co sami bolševici
nazývali rudým terorem (stejně jako francouzští revolucionáři, kdyţ na konci XVIII. století hovořili o Teroru),
ukazuje, ţe šlo o sled skutkŧ, na jejichţ začátku byla kontrarevoluce podporovaná zahraničím.
Dne 11. března se sovětská vláda usadila v Moskvě. Ve stejném momentě se anglofrancouzské jednotky
vylodily na severu. 4. dubna se vyloďují japonské jednotky ve Vladivostoku, zatímco ataman Semjonov řídí
povstání v Zabajkalsku. Dne 29. dubna nastolují Němci na Ukrajině Skoropadského diktaturu.
V květnu povstává československý armádní sbor na Sibiři a v oblasti Donu, Děnikin, Kornilov, Alexejev
rozpoutávají teroristická povstání. Angličané se zatím připravují v Iránu přepadnout s jednotkami bílých kozákŧ
Baku. Turecko hrozí ve stejné oblasti. Koncem května jsou tři čtvrtiny sovětského území v rukou kontrarevoluce
a interventŧ. Dne 3. srpna se ve Vladivostoku vyloďují další britské jednotky současně s japonskými posilami.
30. srpna je Lenin těţce zraněn při atentátu, který spáchala F. Kaplanová. Dne 2. záři ústřední výkonný výbor
Sovětŧ vyhlašuje rudý teror proti kontrarevoluci. V srpnu a září začíná sovětská protiofenzíva na všech
frontách. Dne 20. září popravují bílí, na rozkaz Britŧ, 26 komisařŧ v Baku. V říjnu se revolucionáři vybavují jako
skutečná armáda.
1919
Dne 2. března je francouzskými interventy a bčlogvardějci v Oděse zavraţděna francouzská revolucionářka
Jeanne Labourbová. Dne 28. dubna začíná ofenzíva proti admirálu Kolčakovi na Uralu. Téhoţ dne Francouzi
ukončí svou evakuaci Oděsy, ale vrátí se 23. srpna, aby podpořili Denikina. V témţe měsíci je Kolčak definitivně
poraţen.
Dne 24. října je poraţen Denikin u Voroněţe a u Caricynu (Stalingradu).
1920
Mezi lednem a březnem sovětské jednotky všude vítězí. Kolčak je poraţen na Sibiři, prchá, je zatčen v Irkutsku
a zastřelen. Denikin je nucen opustit Oděsu, kde končí francouzská intervence. Přístavy v Murmansku a
Archangelsku jsou osvobozeny. Sovětská moc, která právě zavedla plán GOELRO na elektrifikaci Ruska, se
domnívá, ţe si bude moci oddechnout. Ale 25. dubna napadnou Poláci, za pomoci bělogvardějcŧ generála
Wrangela, kterého podporuje především Francie, Rudou armádu. I. jezdecká armáda generála Buďonného
přechází 5. června do protiútoku a v listopadu vítězí. Wrangel zahnaný na Krym je definitivně poraţen.
Gruzie, Arménie a Azcrbájdţán přecházejí pod revoluční moc. Boj pokračuje ještě na Dálném východě proti
bandám Semjonova a barona von Ungerna, které podporují Japonci. Bylo fakticky nutné údobí pěti let, aţ do
října 1922, aby se skoncovalo se zahraniční intervencí na území, které se následně, 30. prosince, stalo územím
Svazu Sovětských Socialistických Republik (SSSR). Není bezpochyby špatné si připomenout těchto několik
nepopiratelných historických faktŧ, jestliţe chceme hovořit o zločinech v této části světa v oné době.
Pierre Durand Pierre Durand, ţurnalista a historik, předseda výboru bývalých vězňŧ z Buchenwaldu-Dory, je
odborník na druhou světovou válku. Je autorem Les Sans-culottes du bout du monde - 1917-192} -Contrerévolution et iníervention étrangére en Russie. Editions du Progres, 1977 (NDLR) a v Temps des Cerises, Jeunes
pour la Li-berté; Louise Michel: Joseph et les hommes de l 'ombre
II.světová válka
Ze zabíjení v první světové válce byl v očích mnoha lidí viněn kapitalismus. A to jak úlohou finančních zájmŧ v
genesi tohoto konfliktu, tak i horlivostí prŧmyslu v dodávkách prostředkŧ k vraţdění, jeţ exponenciálně
narŧstaly. Radikální popření kapitalismu známé pod jménem komunismus je ostatně jedním z hlavních plodŧ
tohoto střetu. Vyuţil na svém počátku do značné míry hrŧzu, kterou kapitalistický válečný konflikt vyvolal. Co
se týká druhé světové války, je zde obraz svým zpŧsobem sloţitější. Místo ekonomicko-politického reţimu, kde
stojí čelem k sobě dva bloky mocností, nacházíme na začátku kataklysmatu jednu agresivní zemi - Německo.
Jeho nacistický reţim je zajisté kapitalistický, ale zcela zvláštního typu. Je příbuzný s jinými reţimy, s nimiţ se
podílí aspoň občas na válce, to jest s reţimy v Itálii, Japonsku, Maďarsku, Španělsku.
Celý tento soubor se snadno seskupuje pod koncepci fašismu. Tyto země mají společné ţivelné nepřátelství vŧči
komunismu, jehoţ, často ne nevýznamné zárodky, doma vykořenily a jehoţ ozbrojeným silám musely čelit ve
válce, ať uţ v SSSR nebo v Číně a téţ v hnutí národního odporu často ţiveném komunistickými stranami v
obsazených zemích. Ale fašismu se nestaví o nic lépe k liberální demokracii, to jest proti nefašistickému
kapitalismu. Ten se však, v letech 1944-45, jeví jako hlavní vítěz svým rozsahem a bohatstvím území
obsazených předtím fašisty. Zdá se tedy, jakoby se kapitalismus ve svém demokratickém záškubu vykoupil z
hříchŧ první světové války, které dává podobu překáţek při postupu k cíli. Druhá válka je tedy jen faktem
vyvolaným extrémisty, kteří byli ponecháni příliš dlouho volnými v jejich pohybu. Komunisté tu údajně mají
část odpovědnosti, protoţe existovali před fašismem a vyvolali jej jako sebeobranu zemi, které se cítily být
ohroţeny Sovětským svazem nebo jeho idejemi. Někdy se uvaţuje o „příbuznosti" obou systémŧ a o tajném
spiknutí, které je zčásti sdruţil do rámce německo-sovětského paktu v době od 23. srpna 1939 do 22. června
1941. Copak nesnili oba v podstatě, ţe dobudou planetu válkou a neuvaţovali dlouhodobě a váţně o tom, ţe
spojí své osudy v tomto úsilí? Studie, kterou budeme číst, slučuje klasické úvahy o nedokonalosti smluv z roku
1919 a nedávné výzkumy týkající se nacismu a začátku druhé světové války. Ukazuje, ţe Hitler od roku 1933
do roku 1940 narýsoval inteligentně svou cestu, kdyţ nechával mocnosti věřit, ţe Německo sílí, aniţ by narušilo
jejich zájmy. Západní mocnosti nebyly vŧči Hitlerovi jen naivní, ale přijaly i jeho manévry a je velmi
nespravedlivé, přisuzovat samotnému SSSR snahu vyuţit německou agresivnost proti jeho vlastním
nepřátelŧm.
Jestliţe se připouští, ţe v roce 1914 kapitalismus tím, ţe vrhl národy proti sobě, ukázal meze své civilizační
schopnosti, stává se obtíţným uvěřit, ţe v období mezi oběma válkami by tato forma ekonomické organizace
jednoduše přispěla k míru mezi národy
II.světová válka 1919-1929: Odmítnutí kolektivní bezpečnosti
Podle zvyku a obyčejŧ XIX. století, měly by dvě velmoci - Francie a Anglie - z vítězství z roku 1918, něco
vytěţit. Sázely na vyloučení německého konkurenta ze světové scény a velmi logicky si rozdělili koloniální
kořist. Ale XX. století přineslo jednu novinku - roztrţku mezi politickou a ekonomickou mocí. Úspory uloţené v
anglických a francouzských viněných punčochách by nestačily porazit Německo a mladá Amerika dosud
okrajová na světové scéně vloţila veškerou svou váhu do financování válečného úsilí, kdyţ se stala věřitelkou
obou evropsko-západních mocností. Byla však velmi rozmrzelá nad jejich dravým chováním na mírové
konferenci, kdyţ dobře věděla, ţe rozšíření jiţ tak rozsáhlého koloniálního panství na úkor Německa a jeho
tureckého spojenec vytvoří nové překáţky pro obchod s USA.
Ostatně Německo to dobře 11. listopadu 1918 pochopilo, kdyţ podepsalo příměří na základě oněch „čtrnácti
bodŧ" prezidenta Wilsona. Ty tím, ţe se dovolávaly svobody směny a práva národŧ, se podobaly manifestu
slabých proti poţadavkŧm francouzsko-britským nenasytŧ Německo se k ním mohlo jen připojit jsa v krajní
nouzi a tak se jiţ rýsovala tajná dohoda mezi ním a Spojenými státy. Ty omezily územní amputaci poraţeného
a dovolily mu zvláště si uchovat Porýní, jehoţ odnětí Francie z bezpečnostních dŧvodu nárokovala
Německo-americká tajná dohoda ještě lépe vynikla, kdyţ Wilson hrdý na to, ţe omezil francouzsko-anglický
triumf, byl doma špatně přijat a kdyţ USA odmítly dohody. Občané USA vyslovili nesouhlas se svým
prezidentem a jeho demokratickou stranou. Popřeli i samotnou legitimitu jejich vstupu do války v roce 1917 s
tím, ţe jejich podpora byla vyvolána, výzvou výjimečně proti kultu kapitalismu. a ne. aby se dali na stranu
„obchodníkŧ s děly". Jelikoţ to byla americká intervence, která převáţila na váze, jaké lepší povzbuzení
německého ducha odvety bylo moţno očekávat? Co se však Francie týče, jestliţe její obava z návratu německé
hole byla dŧvodná, výzkum prokázal choutky jejích představitelŧ. Ti se zkrátka a dobře snaţili vyuţít okolností k
tomu,
aby
ovládli
své
německé
rivaly
na
evropském
trhu
zvláště
v
oblasti
hutnictví.
Společnost národu, jejímţ prvním apoštolem byl Wilson a která, kdyţ seskupila všechny zmíněné národy, mohla
účinně zapŧsobit ve prospěch míru, se s americkým odmítnutím Versailleske smlouvy a v dŧsledku Ruské
revoluce, se zredukovala na trancouzsko-anglický klub. Paříţ a Londýn, které zdaleka nebyly ve všem ve shodě,
se tam tvrdě svářily, coţ urychlilo rozklad. Hlavní otázky byly nadále řešeny, podobně jako v minulých stoletích,
na kongresech svolaných ad hoc. Ty během několika dni přijímaly rozhodnutí, nad jejichţ uplatněním nedohlíţel
ţádný trvalý orgán.
II.světová válka 1929-1933: Každý sám za sebe tváří ke krizi
Není jisté, zda současná krize pomŧţe pochopit krizi zvanou „1929", která řádila na konci třicátých let. Hlavním
společným bodem je nezaměstnanost. Ale dnes neustále roste mezinárodni směna, zatímco v roce 1933
poklesla o dvě třetiny oproti roku 1929. Země. které disponovaly koloniální říší byly zřejmě nadmíru
favorizovány, protoţe si mohly lépe neţ jiné země, zachovat svá odbytiště. Německo a Spojené státy měly mezi
velmocemi největší stupeň nezaměstnanosti. To snad nebylo hlavně proto, ţe neměly kolonie, ale v kaţdém
případě jejich názor byl takový.
Odtud pramení narŧstající zatrpklost za Atlantickým oceánem vŧči Francii a Anglii. Frankhn Roosevelt zvolený
aby se pokusil učinit přítrţ krizi, na tom nebyl jinak. Bývalý podtajemník námořnictva během Wilsonova
prezidentování neučinil nikdy nic proti tomu, aby se bojovalo s představou, na niţ kladli dŧraz jeho
republikánští předchŧdci, ţe účast země v první světové válce byl omyl. Spojené státv vyzývané Londýnem a
Paříţí, aby se zapojily do společné hospodářské a finanční politiky vŧči krizi se proti tomu, na konference v
Londýně v červenci 1933, příkře postavily.
II.světová válka 1933-1939: Iluze o Hitlerově slabosti
Hitler se 30. ledna 1933 chápe moci. V zemi s oslabeným hospodářstvím a s neexistující podporou ze zahraničí.
Jeho program, vyjádřený před osmi roky v knize Mein Kampf, by mu sotva napomohl najít spojence. Neboť v ní
tak jasně označil své nejroztodivnější a největší nepřátele. Marxismus, ale téţ křesťanskou charitu, komunismus
i kapitalismus. Francouze i Rusy, svobodu všeho druhu. A k tomu navíc označil Ţidy za viníky za všechna zla
vŧbec. On pouţije podivný, ale účinný recept. Ten vychází ze dvou zásad. Předstírat své slabosti a postavŧ proti
sobě své odpŧrce.
Hitler se zpočátku nechápe moci sám, ale uvnitř vlády ovládané početně konzervativní pravicí. Její nejvýraznější
šéf, Franz von Papen, se během jednoho a pŧl roku jeví jako člověk schopný Hitlerovu touhu po moci v kaţdém
momentě vyloučit. Aţ do oné „noci dlouhých noţŧ" (30. června 1934), kdy Vŧdce nechává beztrestně povraţdit
nejbliţší spolupracovníky Papena. Ale pak pod záminkou, ţe vyřizuje téţ některé velitele SA
(Sturmabteilungen), kteří údajně ohroţovali armádu. SA je v této epizodě vydávána za skutečného vítěze. A tak
aţ do samotné války Hitler pěstoval zdání podmíněného diktátora oslabovaného mocnou vnitřní opozicí a téţ
jeho rozděleným okolím, coţ muselo nejednou vyvolat bláznivé úsměvy u svých zástupcŧ, jimţ přiděloval úlohy.
Tato hra nebyla zdaleka správně pochopena. A to ani dnes, historikem Hans Mommsenem, kdyţ hovoří o
„slabém diktátorovi". Dosahuje rozporuplných názorŧ, ale daří se mu, ţe je brán váţné. Ale pravda postupuje
dál a navádí otázku: Proč v té době téměř nikdo nepostavil domněnku, ţe byl Hitler velmi rafinovaný stratég?
Odpověď nás přivádí k námětu této knihy. Protoţe na tom nikdo neměl zájem. Alespoň ne pod úhlem, pod
kterým Hitler projevoval své zájmy. Mnozí si mysleli, ţe s Hitlerem manipulují. (Zatímco opak byl pravdou - on
manipuloval s nimi.) Potřebovali věřit, ţe tento muţ je křehký a ţe jakmile jim pomŧţe dosáhnout jejich cílŧ,
mohou ho kdykoliv, pokud by začal překáţet, odstranit. Dodnes platí, ţe jestliţe se v očích světového mínění
některá země zhostila během třicátých let dobře své úlohy, pak to byla Anglie. Nicméně její úloha byla nadmíru
osudná pro mír i demokracii. Neville Chamberlain byl od roku 1933 jedním z hlavních inspirátorŧ a počínaje
rokem 1937 prvním odpovědným činitelem Anglie za její smířliveckou politiku vŧči Hitlerovi. Platil za správného
muţe, který se povznesl nad krutost politického světa a přitom věděl, co chce. Ale v tom nebylo nic andělského.
Chtěl především zabránit Francii, aby se chopila iniciativy inspirované jejím protiněmeckým atavismem a zde se
mu to obdivuhodně podařilo. Měl s Hitlerem jen korektní vztahy, ale pěstoval naproti tomu oklikou přes Foreign
Office určité dŧvěrné vztahy s německými konzervativci. Co tedy sledoval? Nebylo to dělení naznačené v Mein
Kampfu - Anglii moře, Německu východní Evropu včetně Ukrajiny, ale určité fair deal (čestné jednání) s
německým kapitálem při uspokojování jeho snah směrem na východ. Odtud pochází i jeho pocit vítězství z
Mnichova - kdyţ obětoval Sudety. Myslel si, ţe dal, s přispěním svých generálŧ, kteří neskrývali své obavy z
války proti Anglii, prŧchod německým východním snahám. Odtud pochází i jeho srdcervoucí výkřik druhý den
po invazi Němcŧ do Československa 15. března 1939, kterou porušili mnichovskou dohodu: „Pan Hitler není
gentleman!" Tím nechtěl říci, ţe jej za něj povaţuje, ale ţe věřil, ţe jej sešněroval do oné bavorské dohody.
Chamberlain snad nikdy neublíţil ani mouše. Jeho zločin je především intelektuální. Myslel, ţe Hitlera chytil do
pasti a ţe omezil Německé ambice. Jednal, jako by to bylo jisté, zatímco tento cíl neustále unikal. Během oné
doby se ztrácejí moţnosti zastavit nacismus a moţní spojenci jsou pohlcováni Říší, nebo se vzdalují.
II.světová válka - Kdo je zodpovědný za německo-sovětský pakt?
S podivem lze občas číst, ţe před rokem 1939 Stalin doufal, ţe se s Hitlerem dohodne. Jak je to následně
naznačeno, ideologické ohledy v tomto směru tuto naději netlumily. Ale ke sňatku je třeba dvou a Hitlerŧv
postoj sotva zde vyvolával nějaké naděje. Ne proto, ţe by byl agresivní. Aţ do konce roku 1938 pěstoval
představu o sobě jako člověku míru, který hledá velikost Německa jen v jeho daných hranicích. Snad s
výjimkou občasného začlenění některých přilehlých zemí s německým obyvatelstvem. Ale Rusko nechával v
klidu. Na jedné straně nevynechal ţádnou příleţitost, aby hanobil komunismus, na druhé si po krŧčcích razil
cestu na východ. To by zneklidnilo kteréhokoliv carova dědice. Všechno tedy začíná v lednu 1939, kdyţ Hitler
přijímal blahopřání diplomatického sboru a stiskl ruku velvyslanci Sovětu s nápadnou vřelostí. Vyplynula z toho
sice diskrétní, ale jen obchodní jednání.
Stalin nemaje na vybranou vědomě pěstoval přátelství se Západem. Nicméně nehonil se za přeludy. Byl zajisté
napálen mnichovskými dohodami. Ale jakmile invaze do Československa hodila mnichovskou dohodu do koše,
zaujímá jasné stanovisko a navrhuje zemím, které Německo obklopovaly, obrannou protiněmeckou ?Velkou
alianci?. I nyní Anglie zareaguje chladně a zabrání Francii, aby pokročila víc neţ ona. Jeden faktor jednání s
Anglií a Francií komplikuje. Je to zeměpisná poloha. Německo totiţ nemá společnou hranici se SSSR a ten, aby
se podílel na válce proti němu, by musel projít Litvou, Polskem nebo Rumunskem a pokud moţno všemi třemi
najednou. Litvínov, lidový komisař zahraničních věcí a pak Molotov, který po něm 3. května nastoupil, chápou,
ţe dohoda v tomto směru musí mít přesná ustanovení. Je to hra, při které britská diplomacie prodluţuje do
nekonečna rozhovory. Přitom francouzsko-anglická propaganda později tvrdila, ţe po kaţdém dohodnutém bodu
Sověti předloţili ?nové poţadavky" To prý naznačovalo, ţe jiţ dávno předtím zvolili Sověti dohodu s Hitlerem. A
tak se dospělo k měsíci srpnu. Molotov, ve snaze přimět jednající strany, aby vyloţil své karty, ţádal a nakonec
dosáhl toho, aby se jednalo o vojenské dohodě. Ta měla obsahovat ujednání, co kdo a kde udělá a s kterými
jednotkami. Západní vojenští představitelé přijíţdějí do Moskvy. Střetávají se, bez instrukcí svých vlád, s
předběţným poţadavkem sovětského vojenského velitele Vorošilova Ten, vzhledem k ohroţení Polska
německým útokem, poţadoval zaujmout předběţně pozici na určité části jeho hranice s Německem. Stalin
ponechal ještě čas francouzským a britským vojenským delegacím, aby se spojily se svými vládami. Aby se i ty
mohly dohodnout s vládou ve Varšavě. Ale jedině Francie vyuţije této lhŧty, ale ani její předseda vlády
Daladier, ani její velvyslanec ve Varšavě Leon Noel, neučinili nic pro to, aby přiměli Poláky, kteří byli ochotni
zavolat Rudou armádu aţ po napadení, aby si mohli učinit objektivnější představu o strategických potřebách.
Jedině francouzský vyjednávač v Moskvě generál Doumenc se chápe iniciativy pro uvolnění situace. Vyšle
dokonce jednoho člena své mise do Varšavy. Daladier ze své strany dokonce zkorigoval své vlastní záznamy v
roce 1946, aby učinil zdání, ţe kdyţ 21. srpna přijal polského velvyslance, ten mu hrozil ?revizí spojenectví",
jestliţe jeho země nepřijme sovětskou ţádost. Ve skutečnosti se jednalo o 23. srpna a ţádná hrozba nebyla
vyslovena. A tak 21. srpna večer, byla doručena depeše o tom, ţe mezi Německem a SSSR byla podepsána
obchodní dohoda a především, ţe německý ministr Ribbcntrop odjel do Moskvy, aby podepsal pakt o neútočení.
Dnes známé dokumenty jasně naznačují, ţe Německo bylo značně zneklidněno těmito vojenskými
vyjednáváními v Moskvě a naléhalo na sovětskou stranu, aby podepsala dohodu s četnými ústupky. Stalinova
volba se projevila nebo aspoň byla zřejmá aţ několik dni před podpisem. Pokud by nedošlo k dohodě s
Německem, utrpěl by SSSR úder jeho ozbrojených divizí v návaznosti na jejich obsazení Polska. Nehybnost
?podivné války" napovídá tomu, ţe ti na západě by učinili jen málo pro to, aby ustálili německé síly ze své
strany. Kdo by v dobré víře zastával názor, ţe Stalin se neměl čeho obávat od antisovětských vlád v Paříţi a v
Londýně, jeţ se od doby Mnichova nezměnily, a ţe to byla z jeho strany čistá paranoia z obavy z míru
dohodnutého za jeho zády po té, kdyţ se předstírala válka? Po tomto výkopu zahajujícím konflikt, který zabije
padesát milionŧ osob a s počáteční výhodou, kterou vyuţilo Německo zvláště díky tomuto německo-sovětskému
paktu, je Chamberlainova odpovědnost úplná a Daladierova sotva menší. Ale ani Stalinova není nulová. Je
moţné postavit problém i podle Trockého - kdyţ dělal Stalin z Ruska mocnost hodnou k návštěvě, kdyţ přibrzdil
boje, zvláště pak Lidové fronty ve Francii, měl takto zeslabit revoluční ostří, které jediné mohlo přinutit
fašismus k ústupu. Jen aby! Bylo moţno k tomu dospět klasickou dohodou mezi státy, obklíčit a odradit
eventuálního agresora. K tomu směřoval Churchill a nelze mu upřít v této věci veškerou patřičnost. Je zřejmé,
ţe francouzští komunisté neúnavně jednali v rukavičkách a aţ do konce srpna 1939 reagovali co nejmírněji.
Nedbali ani na své voliče, kdyţ Daiadier svaloval vinu na sociální vymoţenosti Lidové fronty, aby nenarušili
národní mobilizaci, ani diplomatická úsilí velkého sovětského bratra. Stalinovu odpověď bych spíš situoval do
...stalinismánu. Velké čistky, hlavně ta z roku 1937 v armádních kádrech, vyvolávaly pochybnosti na Západě,
zda zŧstal SSSR významným vojenským faktorem. Ve francouzské armádě byla po roce 1933 velmi ţivá
diskuse o sovětském spojenectví a velký počet kádrŧ reagujících spíše profesionálním neţ politickým zpŧsobem
se přikláněl k tomu, aby se o ně usilovalo. Nicméně kdyţ v roce 1935 Gamelin nastoupil po Weygandovi, nabyly
vrchu politické úvahy. Gamelin byl v této otázce bliţe k antisovětskému Daladierovi (u něhoţ nutno
připomenout, ţe neţ se stal ministerským předsedou v roce 1938, byl ministrem války a zŧstal jím bez
přerušení od června 1936 do května 1940). Vraţda Tuchačevského a několika set generálŧ v roce 1937 byla
záminkou pro daladierizující a fašizující francouzské dŧstojníky, aby zásadně odmítli společnou akci se SSSR. Ti
byli předtím bezpochyby v menšině. Rovněţ veřejné mínění ve Francii i v Anglii bylo po čistce v roce 1937 méně
nakloněno přání posílit naději na vojenskou smlouvu Presto veškeré vyprávění generála Doumcnca ukazuje, ţe
Daladier, kdyţ mu vysvětloval své jednání, ospravedlňoval je tím, ţe je třeba vyčkat mínění, které by bylo
moţné pochopit. Dokud se aţ do detailu neprozkoumají všechny moţnosti dohody se SSSR. Vypráví rovněţ o
manifestacích, které při vylodění mise potvrdily takové očekávání. Jaké by nabyly síly, pokud by obraz SSSR
nebyl poskvrněn čistkami! Vcelku k tomu, abychom se dověděli, zda první mrtví druhé světové války 1. září
1939 a všichni ti, jejichţ smrt z toho vyplývá, vzhledem k síle, jeţ byla Německu umoţněna dosáhnout, jsou
nebo nejsou ?mrtvými kapitalismu", je třeba vzít především v úvahu antikomunismus a zpŧsob, jakým
nacismus s kartou antikomunismu dovedl hrát. Kdyţ se nechal slyšet, ţe všechno jeho úsilí je zaměřeno na
východní Evropu a ţe jeho uspokojení by osvobodilo planetu od neţádoucího reţimu, získal značné sympatie ve
vedoucích kruzích západních velmocí. Nicméně neotevřely by širokou cestu expanzi německého konkurenta,
kdyby se mu nepodařilo přesvědčit je, ţe je slabý, rozdělený a neschopný vytěţit cokoliv z vítězství nad říší zla.
Cesta, kterou tyto země ponechaly Německu, a neslýchaný rŧst jeho moci v letech 1939-1941, nejsou však
pouhými produkty nenávisti zaměstnavatelŧ vŧči dělnickému hnutí. Jsou to také účinky naivnosti před obzvlášť
talentovanou inscenaci. Představitelé kapitalistických velmocí mimo Německa si nechali namluvit to, co jim
jejich třídní zájmy našeptávaly. Uvěřili i přes daná fakta, ţe Hitler je nikoliv politik velkého stylu, ale ztřeštěný
rváč, který se dá po pouţití odhodit.
II.světová válka - Podivná válka, tak správně nazvaná
Jestliţe je literatura o Mnichovu poměrně hojná a kvalitní, Podivná Válka zde zŧstává chudou příbuznou historie
XX, století. A přesto zde nebylo dŧleţitějšího období. Ale především. Kdo se zajímá o Mnichov, měl by zahořet
pro Podivnou Válku, která byla svědkem,?jak velké liberální demokracie roztrhaly ještě více své zásady, neţ
kdyţ prodaly Sudety Německu za misku šošovice.? Posuďme jen: Válka je nyní vyhlášena a dáme přednost
tomu, ţe řekneme, ţe jsme ji špatně vedli (kdyţ byly ţiveny iluze o účinnosti blokády Německa a o moţnosti je
porazit vyčerpáním), neţ abychom uznali, ţe byl učiněn opak války, to jest mír, nebo ţe jsme o něj neúnavně
usilovali.
A zde nastupují na scénu Spojené státy. Protoţe u tohoto míru jsou ony prvními zprostředkovateli i kdyţ se
následně před ním dobře schovali. Je jisté, ţe Roosevelt, kdyţ na začátku srpna vyhlásil neutralitu své země,
uvedl zasvěceným tónem, ţe ?myšlenky nejsou neutrální", coţ se rovná odsouzení, i kdyţ minimálnímu,
německého agresora. To se přesněji projeví v listopadu v dodatku ,,cash and carry'' k zákonu o neutralitě,
Ten byl před několika lety s poţehnáním prezidenta odhlasován Kongresem. Pozměnění tohoto zákona, který
zakazoval prodej válečného materiálu válčícím stranám, spočívalo v tom, ţe jej bude moţné prodávat, ale jen
těm, kdo bude chtít dobře zaplatit a dopravit. To favorizovalo protivníky Německa, pány moří.
Co to znamenalo? Antinacismus? Snad. Ale v kaţdém případě kapitalismus. Americký prŧmysl opět postiţený
nezaměstnaností se nemŧţe zbavit moţnosti prodávat lidem, kteří chtějí nakupovat. A americký imperialismus
si ani nesmí nechat ujít novou příleţitost, jak finančně oslabit své protivníky. Ale v téţe době podivní emisaři
brázdí Evropou. Joseph Kennedy, otec Johna Fitzgeralda, který jej ostatně doprovází, je velvyslancem v
Londýně a rád navštěvuje kontinent. Je vyhlášený obdivovatel nacistické efektivnosti. Sumner Welles, státní
podtajemník, blízký prezidentovi. Tráví několik týdnŧ na cestách mezi Paříţí, Římem, Londýnem a Berlínem. Lze
citovat rovněţ kontrakty, které majitelé továren, zvláště General Motors, získali. Wellesova mise začíná tedy
v době, kdy válka po 30. listopadu 1939 zuří mezi sovětským agresorem a jeho finskou obětí. Stalinská
brutalita, která se dosud projevovala jen v rámci starých hranic carské říše a zpočátku se zaměřovala jen na
pohraniční pŧtky, se snadno mění v neomezenou chuť výboje, podobnou té, která se přisuzuje Hitlerovi. Ţiví
napříč planetou nesčetné deníky, myšlenka na vojenskou pomoc Finsku se rovná vypovězení války Německu.
Jestliţe Welles přinášel mír a svornost nebo jestliţe výsledky jeho mise umoţnily okázalou iniciativu prezidenta,
to by bylo značně špatné znamení pro Sověty, který byl jedinou mocnosti nenavštívenou podtajemníkem. Je
pravda, ţe před sovětsko-finskou válkou prezident nebyl neutrální, ani ve svých projevech. (Wellesova mise
zŧstává málo známá. 1 vzpomínky tohoto cestovatele vydané v New Yorku v roce 1944 pod názvem The Time
for Decision, se odvolávají na válečný stav, aby vyprávěly o rozhovorech selektivním zpŧsobem. Nicméně v
roce 1959 americké ministerstvo zveřejnilo zpŧsobem označovaným za vyčerpávající hlášeni zaslaná Wellesem
své vládě ?Diplomatic Papers, 1940. sv P'. Velmi omezeně byly tylo dokumenty pouţity v Churchill et les
Francois.)
A tak se dostáváme k masakru, který spáchali Sověti na polských elitách, které padly do jejich moci, coţ se
nejčastěji označuje jako kostnice, kde byla nalezena v roce 1943 část obětí v Katynu. Rozkaz Stalinŧv zabít 20
000 Polákŧ hlavně dŧstojníkŧ, který byl objeven Borisem Jelcinem v roce 1992, má datum 5. března 1940 kdyţ tyto osoby byly internovány předchozího září. Jelikoţ nikdo si toto datum nepoznamenal a neměl snahu to
vysvětlit, povaţoval jsem za povinnost tak mimochodem učinit v knize z roku 1993 a pokud vím, dosud nebylo
nic jiného navrţeno. Dne 5. března poţádalo Finsko o mír a Stalin je ochoten jednat. Je vhodné se tedy zeptat,
zda se neobával, aby tento mír neměl stejný účinek jako u jeho polských zajatcŧ, zvláště dŧstojníkŧ, který by
mohl být nebezpečný. Tak by tomu mohlo být, kdyby sovětsko-finský mír vyvolal smířeni kapitalistických
mocnosti, to jest mír mezi Německem a jeho sousedy. Aby jim zachránil tvář, Hitler by měl strpět povstání na
kousku polského státu rozděleného v srpnu 1939 mezi ním a Stalinem. Prvním gestem této trosky státu by
pravděpodobně byl poţadavek na propuštění válečných zajatcŧ. Bylo by tedy obtíţné je pozabíjet a nebezpečné
dát jim svobodu, neboť nové Polsko, kdyţ by získalo zpět území obsazené Německem by mělo snahu poţadovat
totéţ od sovětské strany. Třeba i válkou. Dodejme jen, ţe Sumner Welles byl v Berlíně ve dnech 1. aţ 6.
března. Byl tam tedy v době, kdy Stalin podepisuje onen osudný rozkaz. Jeho přítomnost je pro sovětskou
vládu pravděpodobně velmi nepříjemná. Dnes po předloţení nových prŧzkumŧ vztahujících se zvláště na
předpoklady pro německo-sovětské střetnutí v roce 1941 (srv. níţe), kladou někteří novou otázku. Nebyl tento
masakr (samozřejmě za předpokladu, ţe byl odhalen Hitlerovi, nebo byla snaha tak učinit) určen k tomu, aby
Hitlera přesvědčil, ţe Sověti jsou definitivně po jeho boku? Ţe Sověti spálili za sebou všechny mosty se
Západem tak, aby to Němce odradilo se s nimi smířit? V tomto případě vraţedné gesto bylo zaměřeno méně na
posílení ochrany země z hlediska moţné sovětsko-polské války vyvolané polsko-německým mírem, a více na
únik za kaţdou cenu z této nebezpečné situace s tím, ţe by se spojil definitivně jejich osud s nacismem.
I kdyţ by se tyto úvahy ukázaly nepřesnými, je zde dvojí zjištění. Na jedné straně Stalin ztratil hlavu (mohl
přece přemístit zajatce na východ, aby vyčkali vývoj situace: nesprávné se domníval, ţe jiţ není čas). Na druhé
straně šlo zajisté o zločin proti lidskosti. Určitě byly ušetřeny ţeny a děti a i chudáci. Ale tento masakr národa
přes jeho elity má zajisté charakter genocidy. Oficiálně jsou kontakty navázané v Evropě americkými emisary
během Podivné války prŧzkumné. Spojené státy neprováděli ţádné zprostředkování, jen se informovali o
záměrech jedněch i druhých. Ale neříká se to náhodou tehdy, jestliţe zprostředkování selhalo? V Berlíně byl
Welles přivítán nejchladněji. To proto, ţe Hitler si jiţ vybral. Jiţ nechce mír. Chce spustit svou ofenzívu na
západě, aby tak dal rozhodující ránu morálce svých protivníkŧ, jakoţ i francouzské armádě a její prestiţi.
A tak v této především podivné pseudoválce, která oplývá pacifistickými hesly všeho druhu se stává
podceňování Hitlera obzvlášť zločinným. Oslepuje vŧči blesku, který se pomalu akumuluje a počítá své účinky
na milimetry a pak náhle - 10. května - udeří.
II.světová válka - Pád Francie a všeobecné poraženectví
V hodině, kdy se německé armády daly do pohybu směrem na západ, za onoho jarního úsvitu, se anglický
ministerský předseda jmenoval Chamberlain. Před čtyřmi dny sdělil Goring Dahlerusovi, polooficiálnimu
švédskému diplomatovi, který měl otevřené dveře do Londýna, ţe Německo asi brzy učiní velkomyslnou
nabídku míru, jakmile jeho jednotky dosáhnou Calais'". Dahlcrus pak jednal v úzkém spojení s Raoulem
Nordlingem. generálním konsulem Švédska v Paříţi dobře uvedeným do francouzských vládních kruhŧ. Halifax a
Revnaud, anglický a francouzský ministr zahraničí - Revnaud byl rovněţ šéfem vlády - kdyţ se dověděli o
nabídce Góringově. Nejprve ji brali jako chvástání nebo dokonce za jedno z oněch bezpočetných známek
slabosti, které nacistické Německo od svých začátkŧ zřejmě ukazovalo. Němci před Calais, to byla nepříjemná
eventualita, v ţádném případě ale katastrofální. Tím by se řeklo jen to, ţe spojeneckým armádám, které
vstoupily do Belgii, aby se s nimi utkaly, se nepodařilo je zastavit a stáhly se v pořádku k francouzské hranici.
Není proč se unáhlovat s podepsáním míru za německých podmínek.
Ale jiţ po třech dnech se ukázalo, ţe hlavní osa ofenzívy nesměřovala na belgické pláně, ale v sektoru Sedanu
- na Francii. Zde byla obrana rozprášena hlavním náporem obrněných divizí. Velmi rychle se ukázalo, ţe
francouzské území je otevřeno invazi. Pak se ukázalo, ţe Paříţ měla být zatím ušetřena a ţe útok zŧstal omezen
na sever od Sommy. Ale nakonec se ukázalo, ţe úsilí směřovalo na Calais od jihu, nikoliv od severu, kde měla
být mimochodem obklíčena celá profesionální francouzská i britská armáda. Dosti rychle lord Gort, který' velel
expedičnímu sboru jeho Výsosti zvolil ústup směrem k přístavŧm s následným naloděním, k čemuţ našel v
Londýně ochotné uši zvláště u Halifaxe. Ale ministerský předseda se po 10. květnu změnil a byl jmenován
Churchill. Ten měl brzy jen jedinou myšlenku - zachovat válečný stav jakýmkoliv zpŧsobem. Pro začátek přiměl
Gorta, aby odmítl ústup, který by se příliš podobal předehře k příměří. S tím Francouzi nesouhlasili. Oni se
chtěli bít... nebo podepsat příměří, ale v ţádném případě se nenaloďovat. Ţili tedy v představě a dvojakosti
Weygandova plánu". Ten převzal velení armády po odstaveném Gamelinovi. Plán sestával ze snahy proniknout
ze severu a z jihu německou obrněnou kolonou... ale především neobsahoval, ţádná rozhodnutí. A pak se Hitler
zastavil ve dnech 24. aţ 27. května před branami Dúnkirchenu, posledního přístavu jsoucího k dispozici pro
nalodění. Záhada! Aby se vyřešila, stačilo vzít váţně předpověď učiněnou Góringem: Hitler se zastaví, protoţe
chce svŧj ?velkomyslný mír". Ponechat Francii i Anglii jejich území i jejich kolonie. Přičemţ by se jim jen
odebraly jejich moderní zbraně zabavené v Belgii, Ale také jejich bojovnost a jejich pověst.
Je pochopitelné, ţe rozhodnutí zabere určitý čas a tak se Němci zastavili. Dali Paříţi i Londýnu moţnost, dát
dohromady své odpovědné instance. V Paříţi válečná rada dne 25. května neviděla jiné východisko neţ příměří
s následnou mírovou smlouvou. Ale Reynaud nevyloţil před tímto dosti početným a rozmanitým shromáţděním
nabídku předanou Nordlingem. Nejdŧleţitějším rozhodnutím tohoto výboru inspirovaným Weygandem bylo
vyslat Reynauda jiţ na druhý den do Londýna aby, jak říká zdrţenlivé protokol - ?vyloţil naše potíţe". A ty
Churchill předloţil při zahájení zasedání válečného kabinetu ráno 26. května následovně: ,Právě nám oznámil,
ţe Francie bude kapitulovat'". Ale nepředbíhejme. I v Anglii panovalo naplno poraţenectví. Jiţ 25. ráno Halifax
informuje kabinet o rozhovorech navázaných druhořadými anglickými a italskými diplomaty o ústupcích, které
by mohly odradit Itálii, aby vstoupila do války. Dostal povolení, aby pokračoval v těchto kontaktech. Odpoledne,
kdyţ nekonečně překročil svŧj mandát, přijímá dokonce sám velvyslance Bastianiho, osobnost blízkou
Mussolinimu, a ţádá jej, aby Duce vystoupil na podporu celkového evropského uspořádání vedoucího k
trvalému míru". To všechno jménem vlády, to jest i Churchilla, kterého nikdy neuváděl. Není to leţ, spíše jen
předjímka. Halifax byl totiţ přesvědčen, ţe je Winston jen šašek, jehoţ dobrodruţnost zkrachovala. Povaţoval
jej za zanedbatelnou veličinu a jednal jiţ jako by byl ministerským předsedou. Největším překvapením je, ţe na
druhý den podává srdečně nebo téměř srdečně hlášení kabinetu (připisuje na účet Bastianiho úvod týkající se
celkového uspořádání") a ţe Churchill neprotestuje. Ten kdyţ pak potká Reynauda mezi čtyřma očima, mluví
nejdříve o Itálii a pak se jej náhle táţe, zda dostal mírové návrhy. Reynaud odpovídá, ţe nikoliv, ale ţe
Francouzi vědí, ţe ?mohou dostat nabídku, pokud si to přejí". Ale pak Churchill obrátí rozhovor i návštěvu
Reynaudovu tak, ţe se diskuse zaměří na přípravu nalodění v Dúnkirchenu. Přiklonil se totiţ k tomuto řešení jiţ
večer předtím. A i kdyţ Francouzi vţdy nesouhlasí, dává to výbornou příleţitost k tomu, aby se hovořilo o
bojových akcích místo o zastavení palby a jednáních. Mír ale do Dúnkirchenu nevstoupil. Hitler obnovil boj bez
přílišného smutku Dal by raději přednost tomuto okamţitému a málo krvavému míru, aby mohl brzy po
Stalinovi poţadovat Ukrajinu Ale zvaţoval zde i moţnost neúspěchu a tak bez výčitek zvrátil sled programu.
Jelikoţ Francie se stále bláznivě přimyká k churchillovské svéhlavosti a vystavuje se bez obrany jeho úderŧm,
vyuţije toho k jejímu rozbití. Zajisté neuvaţuje o tom, ţe ji dá podepsat pouhé příměří a ţe ji na čtyři roky
obsadí. Bezpochyby počítá s tím, ţe toto rozdrcení dá vyzrát sklíčenosti na druhé straně La Manche a urychlí
pád Churchillŧv. Na konci června a na začátku července obnoví pro kaţdý případ své nabídky míru lákavé pro
všechny druhy kanálŧ a Halifax bude znova připraven k převzetí moci.
II.světová válka - Nacistický zvrat vůči SSSR
Zločinná hloupost sestávající z podceňování Hitlera nekončí však ani jeho skvělými vítězstvími z jara 1940. Z
tohoto hlediska jsou přisluhovači francouzského kapitalismu, a jejich nový hrdina Pétain nejen odpovědni, ţe
usnadnili dávno dopředu odvoz ţidŧ podle statutu vyhlášeného dne 18. října. Kdyţ se zaměstnávali od chvíle,
kdy převzali své funkce, a to s obratností hodné lepšího případu, tím, ţe připisovali poráţku stávkujícím z roku
1936, kteří spis pomýšleli na ?radovánky" neţ na dělání děti a dohnali zradu tak daleko, ţe si poskytli dva týdny
odpočinku ročně, ztrácejí tito lidé opět příleţitost analyzovat nacismus jako jed předepisovaný v malých
dávkách geniálním bláznem. Právě naopak, poslouchají jej na slovo a to mnohem dříve, neţ si na podzim
zapsali velkými písmeny slovo ?kolaborace" na prŧčelí své politiky. Poráţka je obratem ruky přijata jako
poráţka demokracie a lidských práv smíchaných do nenuceného zmatku.
Údajní lidé pořádku popírají nejen to, ţe Republika zde vládla po niţných záchvatech XIX. století tak, ţe dovolila
takovému Pétainovi, synu drobného rolníka, stát se maršálem, ale zavírají oči před nepořádkem, který nutně
zpŧsobuje cizí a nadto nacistická přítomnost. Nevidí v Hitlerovi maniaka diktatury, který se uklidní, jestliţe se
kopíruje jeho reţim. Neptají se vŧbec na jeho cíle. Jejich politika se zakládá ne na analýze, ale na sázce, která
je předem ztracena. Po anglické agresi u Mers el-Kébir (3. Července) navrhují vojenskou spolupráci a jestli ta
se nekonkretizuje, příčinu toho nutno hledat v Berlíně, nikoliv ve Vichy. Ale bohuţel je málo těch, kteří s nimi
chtějí utkat, mimo de Gaulla a hrstky jeho počátečních stoupencŧ.
Kdyţ francouzšti komunisté upadli do bludŧ svých německých soudruhŧ z roku 1933, kteří viděli v nacismu
především příhodnou destrukci starých nadvlád, začali praktikovat vyčkávací pozici. Ta mohla vést, především
zpočátku, aţ ke snaze o mírovou koexistenci s okupantem. Mohlo by se zde hovořit o chvilkovém rozmaru
kolaborace, pokud by toto slovo nebylo tak zatíţeno a nevyvolávalo nucené štvanici na ţidy a na odbojáře
praktikovanou později vládou ve Vichy. Komunistická strana Francie nejde dál, neţ za ţádost o opětné legální
vydávání Humanité a za velmi nerozumné opětné vystoupení svých zvolených členu radnic na obsazeném
území, coţ mělo na podzim za následek zbytečná zatčení.
Komunisté se zajisté staví na odpor jiţ od počátku vŧči Pétainovi. To jim umoţní při procházení archivy objevit
rané bojovné citace. Ale i kdyţ pranýřují francouzského otroka dávajícího přednost německému pánovi,
vytvářejí zdání, ţe mu nabízejí své sluţby. Mimo toho, ţe se takto sníţiti na stejnou morální úroveň, nepodávají
dŧkaz ţádné intelektuální nadřazenosti. Vkládají všechno do hry s Hitlerem, který odmítl kaţdou nabízenou
nebo uvaţovanou spolupráci. Snaţí se jen rozdělit Francouze do soupeřících frakcí a udrţovat kaţdou z nich
svými sliby v napětí.
Je vhodné upřesnit ve světle posledních výzkumŧ, " ţe ze strany francouzských komunistu, jestliţe vyčkávací
pozice trvala několik měsícŧ, tento chvilkový rozmar s dohodou trval jen několik týdnŧ. Vyplynul, pokud lze tak
usuzovat, z iniciativy Jacquese Duelose. Jeho šéf Maurice Thorez poslal z Moskvy velice brzy svŧj nesouhlas i
nesouhlas Kominterny. Na druhé straně komunisté přítomní ve Francii nebyli zdaleka jednotní a nikdo nepopírá
okamţité provedené činy odporu ve jménu strany jistým Charlesem Tillonem. Ale velel zde Duelos a ten přestal
v měsíci srpnu s jakýmikoliv jednáními s okupantem. Je ale nutné v předchozích kontaktech vidět i vliv
stalinského oportunismu vzdáleného od veškeré antifašistické nebo národní přísnosti. Ten se projevil u vŧdce z
první linie, jehoţ ţivotopis oplývá prvky vlastenectví, v dŧsledku směrnic přicházejících v září 1939 z Moskvy.
Zde se válka podobné jako u té předcházející povaţuje za "válku imperialistickou", na níţ se komunisté
nemohou podílet.
Pro Hitlera bylo velkým rokem období od 22. června 1940, kdy bylo podepsáno příměří s Francií, aţ do 22.
června 1941, kdy provedl invazi do SSSR. Jeho plány narušila neústupnost Churchillova. Tomu se podařilo
vyhrát sázku na udrţení své země, jako jediné mezi velmocemi, ve válce proti Německu. To neutralizovalo
všechny ostatní a dalo nyní německému šampiónovi příleţitost, aby plně rozvinul veškerý svŧj talent.
Jednoduchým zpŧsobem dostal Francii, kdyţ jí nechal uvěřit, ţe chtěl vpadnout jen do Belgie.
Nyní okázale klame planetu, kdyţ dělá dojem, ţe chce napadnout Anglii, a pak hledat pŧtky v oblasti
Středozemního moře a na Balkáně. Ve skutečnosti je to jen moment zvratu, který mu nakonec umoţní, aby aţ
po zuby ozbrojený, stanul na sovětské 3 000 km dlouhé hranici.
Zde je třeba posoudit Stalinovu odpovědnost. Obrana jeho země byla zcela překvapena. Proto tolik mrtvých v
boji, které mohla trocha bdělosti zachránit a pak zde byly miliony zajatcŧ vydaných na smrt podvýţivou. Hitler
byl totiţ rasista a mezi jiným i antislovanista. Proto byla úmrtnost nekonečné a neočekávaně vyšší mezi
ruskými, srbskými nebo polskými zajatci ve srovnání s francouzskými nebo anglickými. Nedávno se rozšířila
zajímavá teze: Stalin vyklidil svou obranu jako hráč stolní kopané, aby mohl lépe zaútočit. Jeho plány byly
jediné útočné a Hitler jej měl předejít.
Ponechme tuto omletou frázi nacistických ospravedlňování z té doby a podívejme se na fakta.
V říjnu 1940 Hitler vede svou největší diplomatickou ofenzívu pravděpodobně určenou především americkým
voličŧm povolaným dne 5. listopadu k urnám. Šlo o to, aby se jim ukázalo, ţe Vŧdce má situaci pevně v rukou
a ţe je lepší volit Wilkieho neţ Roosevelta, který tím, ţe podporuje Churchilla vyhledává zcela marné spory s
nepopiratelným vítězem v evropské válce. Setkává se s Pétainem, Frankem a Mussolinim. Ukázalo se, ţe
Molotov byl pozván do Berlína ve stejném období, ale opozdil se a přijel aţ 12. listopadu. Tím zčásti pokazil
účinek snahy německého šéfa. Ten věděl, co se mělo přihodit nejen v americkém klání, ale i ve stále trvajícím
utkání Churchilla a britských pacifistŧ, kdyby tak mohl po svých setkáních v Montoire, Hendaye a Florencii
vystavit Stalina svému triumfu.
Navrhl SSSR spojenectví proti Anglii a oblast pro expanzi v Indii Molotov odmítne. Protokoly z těchto jednání
jsou kruté pro kapitalistické diktátory. Lidový komisař se jeví nekonečně více hoden své úlohy neţ Pétain a
Franco.
Nicméně dŧstojnost není jistotou proti vraţdám vyvolaným bestií. Pochopil to Molotov lépe neţ ti druzi? Nikoliv,
Dokazují to jeho dŧvěrná sdělení učiněná v jeho stáří Felixi Cujevovi. Věřil, ţe Hitler chtěl opravdu vpadnout do
Anglie a tak, kdyţ odmítl jeho spojenectví, získal SSSR Čas. Přitom ale vlastně dával trumfy svému vlastnímu
dobyvateli. A aby se ospravedlnila agrese, musel Hitler stále říkat, ţe navrhoval dohodu, která mu byla
odmítnuta. Ale v kaţdém případě byla léčka dokonalá. Jestliţe by Stalin přijal smlouvu, reaktivoval by nedŧvěru
vztahovanou na jeho zemi v dŧsledku německo-sovětského paktu, coţ by bránilo komukoliv, kdo by chtěl přijít
na pomoc v případě nevyhnutelného útoku.
V prvním pololetí 1941 kočka nadále baví myš. Stalin dobře pochopil, ţe je snaha jej napadnout. Pokud nedbá
na Churchillova varování v tomto směru, stejně jako Richarda Sorga, není to z hlouposti. Je to proto, ţe si
stanovil velmi skromný cíl - aby k útoku nedošlo ještě v témţe roce, 1941. Bude hrát tedy na prohru a dělat
dojem nepřipraveného na svých hranicích, aby ukázal Hitlerovi, ţe nic neriskuje tím kdyţ posune své pěšce
proti Angiii. Tento postoj bude kaţdodenně zdŧrazňovat i po započetí útoku. Goebbels, aby lépe oklamal celý
svět, dal rozšířit na začátku června zprávu o brzkém německém vylodění v Anglii a téţ zprávu o brzké cestě
Stalinově do Berlina, kterou následně TASS dementovala. A najednou, 21. června večer, dává Stalin hrubé na
vědomí, ţe souhlasí se svou cestou do Berlína! Ještě na druhý den, kdy jiţ vpád začal, dává příkaz neodporovat
mu. Doufal, ţe jde jen o iniciativu určité části německých generálŧ, aby přinutili jednat svou vládu. Nyní je to
ale on sám, který se v zoufalé situaci připojuje k teorii "Hitlera jako slabého diktátora".
Ve všem tom mohou komunisté najít jen jedinou útěchu. Skutečnost, ţe SSSR dostal ránu a zŧstal stát, za to
mohou vděčit reakci svých mas, ale v ţádném případě ne svým představitelŧm
II.světová válka - Americká hra
USA překvapené pádem Francie si daly v rekordním čase dohromady prostředky, aby mohli reagovat a čelit
novým odpovědnostem jak světovým, tak i kapitalistickým. Bylo na čase, aby skončily malicherné hádky, kdy
jedni říkají, ţe Sověti odvedli hlavní práci proti Hitlerovi a druzí, ţe ti vydrţeli jen díky americkým dodávkám. Ve
skutečnosti tyto dvě velké země si zaslouţily své pojmenování pro své dodatečné kvality. Lidská a ekonomická
mobilizace lidu bojujícího za přeţití pod ţeleznou metlou na jedné straně, dobyvačný dynamismus národa
formujícího se za pomocí techniky druhého, rozdrtily Hitlera. Ten tím nebyl zcela překvapen. ale podceňoval
jeden i druhý jev a především doufal, ţe bude moci zlikvidovat jeden, neţ se plně postaví tváří v tvář druhému.
Kdyţ jsem podtrhl váhu antikomunismu v rozhodováních, která vedla k tak dlouhému ponechání volného pole
Hitlerovi, chtěl bych nyní ukázat, ţe západní vítězi dali zpáteční páni a ustoupili ne bez zásluhy od svého odporu
vŧči SSSR.
Je to zřejmé a dost známé v případě Churchillově. kterého Lenin označil titulem "největší odpŧrce ruské
revoluce" a který nalil vody do svého vína jiţ v roce 1935, kdyţ začal říkat, ţe hitlerovské nebezpečí je
hrozivější neţ nebezpečí komunismu a tlačil svou zemi v roce 1938, aby se snaţila o spojenectví s Moskvou. To
byla naděje, kterou nemohlo nikdy popřít ţádné tajné německo-sovětské jednání. A aniţ by znásilnil svou
povahu, sestavuje 22. Června svŧj mimořádný projev, který' pronese téhoţ večera. V něm, aniţ by popřel své
předchozí odhady, přijímá s otevřenou náručí spojence, kterého mu Hitler naservíroval na talíři.
U Roosevelta je tento jev diskrétnější On naopak 22. června i následující dny mlčí Tento pragmatik bezpochyby
myslí, ţe povzbuzování nic okamţitě nezmění na válečné štěstěně a ţe jestliţe se sovětský svaz zhroutí jak
domeček z karet, bylo by škoda se za něj zasazovat jen slovy. Jedná však a jelikoţ jen málo Američanŧ a málo
Sovětŧ si k této akci snad z dŧvodu ideologických zábran dopřálo, je na čase to osvětlit.
Mimo USA zŧstává mimo válku jediná velmoc. Japonsko. Jen zlomyslník by tehdy mohl říci, ţe do ní vstoupí,
protoţe ani ona sama to nevěděla A především nevěděla proti komu. Víc neţ fašismem je japonský reţim
imperialismem, který dává velký prostor armádě. Kdyţ nabrat, krátce po USA, svŧj rozmach v devadesátých
letech minulého století, pronikl téměř všude, ale se značným zpoţděním po USA. Ty se usadily na Filipínách a
na Havajských ostrovech. Často musel před nimi zlostně ustupovat. Jeho šéfové jsou ale příliš dobře
informováni, neţ aby pomýšleli na to, ţe moment čelního nárazu přišel. Dávají přednost zaměření na menší
protivníky a hlavně evropské mocnosti, které byly jiţ poraţeny Německem. jako Francie, zranitelná v Indočíně,
nebo Holandsko, jeţ jen obtíţně mŧţe bránit Nizozemskou Indii. Zvaţuje téţ moţnost střetu s Velkou Británií,
která vyklizuje svoji obranu v Hongkongu a v Singapuru, aby soustředila své síly proti Říši. Je moţná i jiná
volba -roztáhnout se po Sibiři na úkor SSSR, Tato volba byla velmi oblíbená v třicátých letech, neboť dovolovala
skloubení japonského podnikání vŧči východním provinciím Číny. Oficiálně proto, aby se zamezil postup
komunismu.
Studenou sprchou byl německo-sovětský pakt uzavřený přesné ve chvíli, kdy japonské a sovětské armády
měřily své sily v pohraničních střetech. A tak Tokio zklamané Berlínem podepíše ze své strany v dubnu 1941
pakt o neútočení s Moskvou. Hitler, který' připravoval tentokrát svou agresi proti SSSR, učinil všechno, aby
odradil Japonsko učinit toto gesto, Japonsko, které mimo své pomsty za pohrdání nacisty pro jeho zájmy v roce
1939, také doufá ţe je obrátí směrem na západ a ţe podnítí Berlín, aby ukončil svou válku proti Anglii, neţ tam
vypukne další. Je pravděpodobné, ţe Matsuoka, japonský ministr zahraničních věcí, který navštívil v březnudubnu 1941 Moskvu, Berlín a Řím. mohl být povaţován za dosti zlomyslného na to, aby tlačil Hitlera do invaze
do Velké Británie. To by umoţnilo Japonsku obsadit bez velké námahy její asijské kolonie.
Zbývalo jen přesvědčit USA, aby daly věcem volný prŧchod. Přitom se počítalo s jejich malým smyslem pro
evropské koloniální mocnosti. Úspěch byl sporný a Matsuoka to věděl. Proto jakmile 22. června 1941 zjistil, ţe
jeho úsilí se zhroutilo a ţe Hitler nezvratně zvolil expanzi na úkor SSSR, přesedlal a hájil ve vládě útok proti
Sibiři.
A v tento moment zasáhl Roosevelt. Dal, 4. července, japonské vládě na vědomí, ţe USA by byly nadmíru
pohněvány, kdyby Japonsko napadlo SSSR. Měly k dispozici široké nátlakové prostředky. Ty byly formou
politiky vystupňovaných ekonomických sankcí, které se zatím netýkaly ropy, uplatňovány jiţ po dva roky proti
japonskému zasahování v Asii.
Obával se japonský ministerský předseda Konoye embarga u této strategické suroviny? Nevíme. Jisté však je,
ţe 16. července obětoval Matsuoku a veškerou představu protisovětské agrese. Klid na sibiřské frontě, který
zprávy Sorgeho umoţnily povaţovat za trvalý, umoţnil Stalinovi převelet generála Ţukova i s jeho nejlepšími
pluky. Ti se ve velmi dobrém světic projevili za pohraničních bojŧ v roce 1939. Byli umístěni přímo na místě v
oblasti Moskvy, kde se vítězně střetnou s Němci v příštím prosinci. Roosevelt značně přispěl k tomu, aby
zachránil Stalina a tak přivolal hrom na sebe.
Aby Konoye vyhověl tvrdým útokŧm členŧ svého kabinetu, musel přijít s iniciativou. A ta spočívala v invazi
koncem července do Indočíny. Pokud chtěl uspět, musel jednat rychle. To byl Pearl Harbor
II.světová válka - Pearl Harbour: proč a jak?
Příval bomb a torpéd se snesl 7. prosince 194 l na jednu spící základnu. V momentě je tu víc neţ dva tisíce
obětí. Pak se v Pacifiku rozhoří poţár, který zpŧsobuje milionové ztráty a končí dvojím jaderným výbuchem.
Pokud se oddáme tradiční vidině, pak tito mrtví byli zabiti méně díky kapitalismu, ve větší míře díky feudalismu
a primitivnímu divošství. Bylo to samurajské Japonsko, které vyuţívalo moderní prŧmysl jen jako prostředek ve
sluţbách staleté snahy vládnout. které zrádně přepadlo Pearl Harbour. Dŧkladnější analýza tohoto jevu nutí,
jak bylo výše poznamenáno, abychom se vrátili ke zrodu japonského imperialismu v XIX. století a k jeho
pozdnímu zapojení do hry velmocí. Tento nadaný ţák nejenţe si osvojil technické lekce kapitalismu ale téţ a to
velice rychle geopolitické lekce. Zkoušel si vybudovat koloniální panství. Nejprve na úkor Číny, kde vyuţíval
vzdálenost evropských mocností a jejich rivality.
Jeho vedoucí kruhy jsou od začátku rozděleny po stránce podílu, který se má vymezit pro modernu a pro
tradici. Ale k diferenciaci dochází téţ v hlavách. Jako všichni vedoucí činitelé mimo Evropu: kteří nejsou
pouhými výtvory Západu, se japonská elita neustále a úzkostlivě ptá. Kde vést hranici mezi dovozem západních
hodnot potřebných pro rozvoj i pro pouhou existenci a zachováním národních zvláštností. Odtud pochází ona
diferenciace s málo výraznými obrysy mezi modernistickou burţoasií dbalou zachování míru s velmocemi a
především Spojenými státy a ostatní burţoasií, přičemţ se rozvíjí xenofobní nacionalismus. V roce 1941 se
ministerský předseda Konoye, agresivnější v roce 1937, umoudří a chtěl zemi dostat mimo světovou válku.
Jelikoţ je Japonsko jiţ zapojeno do místní války v Číně, musí ji co nejrychleji zlikvidovat kompromisem, za který
by převzaly záruku USA.
Konoye narazí přímo ve svém kabinetu na válečnickou snahu, která se přiklání k vojenskému řešení. Poţadují
zbavit Čínu vnější podpory. Ta pocházela jak ze sovětské Sibiře, tak i z anglické Barmy. Proto válečníci povaţují
za nutnou válku aspoň proti jedné z těchto dvou mocností. V naději, coţ bylo všeobecné přání, ţe se Spojené
státy do toho nebudou míchat. Politická rŧznost rozdělí i vojenské velení. Armáda se zdráhá vyklidit čínské
území, zatímco námořnictvo více přihlíţelo k duševnímu stavu i ke zdrojŧm získávaným ze Severní Ameriky, a
zŧstává skeptické k moţnosti války proti Anglii nebo Rusku bez intervence Spojených státŧ. Ale poněkud
banální partie pokeru započala začátkem roku 1941. Nejprestiţnější z admirálŧ Yamamoto uplatnil svŧj názor,
ţe je nemoţno udrţet Spojené státy mimo válku a pokud zájmy Japonska to budou vyţadovat, pak musí válka
začít překvapujícím útokem proti flotile v Pearl Harboru, Její zničení uvolní pole pro japonskou ofenzívu.
Pravděpodobně ke svému údivu, dostal rozkaz prostudoval plány takového útoku. To se ví jiţ dávno. Ale
Yamamoto je představován jako muţ rozpolcený mezi svým pacifistickým přesvědčením a jeho vášní bojovat.
Nedávno zveřejněné japonské dokumenty ale naznačují, ţe přijal řízení operace místo jejího sabotování.
Svědkem toho jsou poslední rozkazy předané útočné flotile. Tato eskadra, nejsilnější v historii námořnictva,
musela učinit púlobrat. aniţ by cokoliv dokonce konsultovala se štábem. Ani, jestli nebyla odhalena při své
plavbě po dobu jedenácti dní mezi Kurilami a Havají. Více neţ 24 hodiny před útokem. V opačném případě měla
zahájit útok. By!o však obtíţné si představit ţe ţádný letecký prŧzkum nezaznamenal za deset dní tak velké
válečné loďstvo. Nemluvě o náhodných setkáních s loděmi nebo s letadly. Válečníci ze sebe udělali hlupáky a
pacifisté zřejmě přistoupili na hru. kde nic neriskovali. Za překvapující nedostatek leteckého prŧzkumu z Havaje
mají Spojené státy svŧj podíl odpovědnosti. Nebo to byla jen smŧla.
Odpověď je méně snadná, neţ si myslí někteří odpŧrci Roosevelta, kteří mají za to, ţe prezident sledoval stopu
postupu útočných lodí a ţe je nechal konat, aby podrobil psychologickému šoku dosud pacifistické veřejné
mínění v zemi. Skutečnost je asi jiná. Dal by všechno za to, kdyby věděl, co se chystá. Odhalení útočné
námořní síly, která tajně pluje v době, kdy se ve Washingtonu sledovala mise zvláštních velvyslancŧ Nomury a
Kurusua, by mu umoţnilo zvýšit hlas vŧči Japonsku a dosáhnout v Tokiu vytvořeni rozhodně pacifistické vlády.
Jeho cíl byl v podstatě stejný jako Yamamotŧv.
Základna v Pearl Harbouru, jako všechny základny Spojených státu v Pacifiku byla sice uvedena do stavu
pohotovosti vrchním velitelem armád generálem Marshallem, ale v nevhodnou dobu. V říjnu, na druhý den po
demisi Konoyeho a jeho nahrazení generálem Tojo povaţovaným za válkychtivého a pak 27. listopadu, den po
přečtení Nomurových vyjednávání, jeţ se zdálo konečné. Ale v obou případech se nic nestalo. Poprvé přišli
Japonci k vyjednávacímu stolu s novými návrhy. Roosevelt tedy. poté co se obával útoku ke konci listopadu,
nabyl opět dŧvěru na začátku prosince a sám obnovil některé kontakty. Co ale nevěděl, ţe jiţ je v tomto
druhém případě Japonsko rozhodnuté zaútočit nebo zahrát na havajské námořní cestě hazardní hru, která, jak
bylo řečeno potřebovala onu lhŧtu jedenácti dnu, aby uvedlo do chodu své síly. Ostatně v období tak silného
mezinárodního napětí si nikdo nepředstavoval překvapující útok proti cíli tak vzdálenému od Japonska, jako je
Hawaj. Aspoň ne tak značnými vojenskými prostředky. Očekávalo se to spíš na Filipínách. A americká armáda
právě převáţela materiál z jednoho na druhé souostroví. Čímţ se i vysvětluje koncentrace prŧzkumných
prostředku mezi nimi se základnou na Hawaji.
Americká odpovědnost za úder na Pearl Harbor se muţe shrnout do jednoho slova - rasismus. Američtí
představitelé to zajisté nezakoušejí vŧči svým japonským protějškŧm jako Hitler vŧči ţidŧm. Jde o pouhý pocit
nadřazenosti. Jak morální, tak intelektuální či technické. Bílý dŧm si nepředstavoval, ţe tato země s opoţděným
vývojem by mohla být schopna takové opováţlivosti a dovednosti Roosevelt a Marshall věřili, ţe to udrţí a
zvládnou vojensky i diplomaticky. Rozšifrování ?purpurového" kódu, jímţ se vyměňovaly ty nejtajnější zprávy
mezi Tojo a "Nomurou přispělo k pocitu nadřazenosti a bezpečnosti.
II.světová válka - závěr
Geneze druhé světové války a vytváření táborŧ v prŧběhu jejích prvních dvou let ukazují, ţe kapitalismus v
roce 1919 neztratil zázračně své moţnosti a ţe si zachoval dostatečné zdroje, aby zkorigoval a vymazal za
pomoci sovětské negace, svou ohyzdnou nacistickou variantu. Soupeření velmocí zatíţených, postranními
ekonomickými představami, nejprve zruinovalo myšlenku kolektivní bezpečnosti. A to ještě dřív, neţ Hitler začal
zacházet s komunismem jako s pláštíkem toreadora. V samotném momentě, kdy jiţ Sovětský svaz diplomaticky
vyspěl a oddával se plně hrozné domácí represi, se jiţ nezdálo tak hrozivým. Německá útočnost je nepochybná
a nemohla si v třicátých letech brát za záminku ani v nejmenším rozpínavost Sovětského svazu v Evropě.
Hitler ale dokázal, kdyţ hrál na nenávist burţoasie vŧči této zemi a kdyţ se k ní naoko dočasně přiklonil, jak
zabránit spojení svých potencionálních nepřátel, aby je pak mohl jednotlivě napadnout. V kritickém momentě v
květnu aţ červnu 1940, vše spočívalo v nikou jednoho člověka, Churchilla. Přisel krátce před tím k moci, kdyţ
vyuţil soupeření ve vedení konzervativní strany. Mohl se s vyuţitím směsice vŧle a lsti postavit proti logice
britského kapitalismu, který směřoval k rezignaci před Hitlerovým triumfem a opět uvést do funkce činnosti
hlavního města.
Churchill dovedl dodat postupně dŧvěru Rooseveltovi a přivést jej k tomu, aby dal do sluţeb protinacistického
boje zdroje kontinentu, který' se zotavoval z krize v roce 1929 a byl nadopován zisky, které vzešly z válečného
střetu. Tady vidíme a pochopíme, jak je hazardní připisovat oběti z konfliktu, některému z přítomných
politických systému. A také, ţe četná úmrtí jsou vhodnější neţ ţivot v porobě. Bez Churchilla by v letech 1940
aţ 1945 bylo mnohem méně mrtvých. Hitler by totiţ na dlouhou dobu zkonsolidoval svou moc a zničil by
bezpochyby komunismus v jeho stalinské versi dávno před rokem 1991 ( a moţná i bez války, protoţe Stalin by
mohl rezignovat a postoupit mu Ukrajinu vzhledem k danému poměru sil, jak to učinil Lenin v Brest-Litevsku).
Nezabil by dokonce v daném momente ani tolik ţidŧ, protoţe jak ukázaly nedávné studie,131 o svém
,,konečném řešení'' rozhodl aţ v roce 1941 s ohledem na pomalý postup na Ruské frontě, který mu dal
nahlédnout i na moţnost jeho poráţky. Vítězné Německo poté, kdyţ by dosáhlo rezignace ostatních mocností,
by nechalo, vzhledem k pohodlnému rozšíření jeho hranic na východě, ţít své Slovany uvrţené do otroctví.
Dokončilo by vypuzení ţidŧ ze svého ?prostoru" bezpochyby s fatální brutalitou. ale bez systematické genocidy.
Představitelé kapitalistických velmocí, zaslepení aktivitou antikomunismu, uvolnili cestu nejzločinnějšímu
rasistickému podniku. Co se týká stalinského komunismu, ten se jen neobratně pokoušel zajišťovat zájmy
dělnického hnutí ztotoţněné se zájmy sovětského státu. Občas byl, ve vztahu k vlastní zemi, vŧči záměrŧm
Hitlera značně naivní. Pokračující trvání války po roce 1945 na periferii rozvinutého světa před i po zrušení
SSSR ukazuje, ţe lekce poslouţila jen zčásti Jestliţe bylo moţno zabránit obnovení konfliktu mezi velmocemi,
tak jedině tím, ţe se poraţení z druhé světové války vzdali pouţití síly ve svých vztazích k rozvojovým zemím
Od Indočíny po Čečnu přes Suez, Afghánistán, Malvíny, Irák. Oni ?čtyři vítězi" nad Osou vesele hovořili
prostřednictvím střelného prachu. Přitom rádi ve své propagandě pacifikovali protivníkovy představitele i kdyţ
patřili k etnikŧm, které autor Mein Kampfu hodnotil jako umírněné. Včera Násir, dnes Saddám jsou novými
Hitlery, s nimiţ jakákoliv dohoda by byla Mnichovem.
Tak vytrubuje prezident Clinton do světa a pokud jej nedávno, jeho partneři z Rady bezpečnosti, přivedli k
rozumu, tak je to vzhledem k válečné pohnutce, kterou chtěl učinit a nikoliv ze zásady, podle níţ kaţdý stát, ať
je jakkoliv mocný", se musí podřídit společnému řádu. Na konci tohoto století se kapitalismus stále marně
namáhá nastolit na základě rovnoprávných vztahŧ mezi národy, mírumilovný řád. který chce nechat vládnout v
právních státech.
Francois Delpla
Francois Delpla je historik odborník na druhou světovou válku, autor Aubrae, les faits et la calomnie, Le Temps
de Cerises
O původu válek a jedné formě kapitalismu
Rádo se dnes zapomíná citovat Jeana Jaurése, který tvrdil, ţe kapitalismus s sebou přináší válku jako mrak
přináší bouři. A bylo by moţné dodat, ţe tato pravda je ještě zjevnější, jakmile kapitalismus vzal na sebe
formu fašismu. Abychom zŧstali u druhé světové války a u jejích předzvěsti, je nepopiratelné, ţe na začátku
zde byl - fašistický kapitalismus. Mussolini napadl Etiopii a Albánii. Hitler se zmocnil Rakouska a
Československa. militaristické Japonsko se utkalo s Čínou a Sovětským svazem, Franco za pomoci Německa a
Itálie nastolil svŧj reţim proti Republice, V poslední etapě Hitler rozpoutal světovou válku tím, ţe zaútočil na
Polsko.
Nikdy asi bezpochyby nezjistíme matematicky přesné údaje o mrtvých, které zpŧsobilo toto světové zabíjení.
Bezpochyby z padesáti milionu mrtvých v Asii, Evropě a Africe je nějakých dvacet milionŧ patřících civilním i
vojenským občanŧm Sovětského svazu, a ti mohou být sotva přičteni jako klad kapitalistické zodpovědnosti.
V celkovém rámci této světové války se objevil nejsurovější výraz pro nejničivější kapitalistické vykořisťování.
Ten, jehoţ předmětem byla pracovní síla v nacistických koncentračních táborech, v hitlerovských ..KZ"
(koncentrácích). Zpočátku měly za cíl odloučit od zbytku německého obyvatelstva politické odpŧrce. S nimi se
tak tvrdě zacházelo, ţe jich velký počet zemřel v letech 1933 -1940.
Časem začaly jednotky SS, které byly stráţci táborŧ, vyuţívat svých vězňŧ k tomu, aby vydělávaly nějaké
peníze. Nechaly je pracovat v podnicích, které jim patřily, především v kamenolomech
Počínaje rokem 1942 velké německé trusty válečného prŧmyslu poţadovaly, aby se jim vyrovnala ztráta v
dŧsledku mobilizace jejich tradičních pracovních sil intenzívním vyuţíváním koncentráčnické pracovní síly.
Uprostřed samotných táborŧ se objevily rŧzné zbrojní továrny. Koncentráčnické pracovní síly pracovaly v
?komandech* i mimo lágry, ale kde zpŧsob ţivota a smrti nezaostával v ničem za koncentráky, na nichţ
závisely. Někdy to bylo ještě horší. Na nich byly závislé podniky všech odvětví velkého prŧmyslu: letectví,
chemikálie, slévárenství, dŧlní těţba atd. Vězni zde pracovali ve dne v noci. Byli to robotou povinní otroci
vydaní na milost a nemilost. Jejich ţivot patřil SS bez omezení ani hranic
Ale jak to však napsal jeden historik - "... neupadněme do léčky, Nacistické koncentráky a jejich "komanda"
nevzkřišovaly antické hospodářství. Výrobci V2, pušek a letadel, kteří zaměstnávali vězně po stovkách tisíc
nepatřili světu cizímu pohybu kapitálŧ, burze cenných papírŧ a konsolidovaným bilancím."
Velký mistr v prŧmyslovém vykořisťování vězňŧ z koncentrákŧ je přímý pobočník Himlerŧv, šéf SS a veškeré
policie, generál SS Oswald Pohl. Je zároveň šéfem vrcholného úřadu SS pro ekonomickou správu WVHA, který 1
února 1942 vytvořil. Vycházeje z Pohlových směrnic bylo vytvořeno to, co Hitlerŧv ministr spravedlnosti Otto
Thierak nazval "zničení prací". (Vyhubení ţidŧ a cikánŧ v plynových komorách zaznamenává jinou logiku. Je
však třeba poznamenat, ţe určitý počet těch. která pocházeli z těchto kategorií, byl vyuţíván jako pracovní síla
v Osvětimi a v jiných táborech tohoto druhu, od konce roku 1942)
Princip toho je poměrně jednoduchý. Pracovní síla z koncentrákŧ musí dodat nadhodnotu takovou, které
pokryje její údrţbu ze strany SS a zajistí největší moţné zisky firem, jeţ ji vyuţívají. Jdou od těch největších
(Krupp, Siemens, IG-Farben Industrie, Messerschmidt atd.) aţ po ty nejmenší - řemeslnického typu Aby se
uspokojily poţadavky prŧmyslu, SS mu pronajímá vězně za cenu mzdy, které je značně pod mzdou svobodné
pracovní síly. A aby i SS vydělaly, je třeba sníţit na maximum náklady na udrţování vězňŧ (potrava, ošacení,
ubytování). Pohl dává do práce své experty. Ti odhalují, ţe práh rentability odpovídá prŧměrné ţivotnosti vězňŧ
v délce osmi měsícŧ. Stačí je pak nahradit pod rŧznými záminkami ţivými, jejichţ počet nechybí na dobytých
územích.
Je zajímavé srovnat tyto teoretické výpočty s realitou. Zjistíme. ţe v letech 1942-1945 (coţ je poměrně krátké
období) prŧměrná ţivotnost vězňŧ z koncentračních táboru je asi 8 aţ 9 měsícŧ.
Nebudeme se zdrţovat obecné známou otázkou nacistického zlata ukradeného ţidŧm v Evropě a procházejícího
zvláště Švýcarskem. aby bylo ?očištěno" a aby poslouţilo na nákup válečného materiálu pro Wehrmacht I zde
jde o kšeftováni prováděné podle nejpřísnějších kapitalistických pravidel.
Méně je znám podíl firem pro německou ekonomiku během války, které byly povazovány za počestné.
Britský deník The Guardian zveřejnil v prosinci 1997 studii vědce. specializovaného na studii ţidovské genocidy.
Jmenuje se David Cesarani. Kdyţ studoval, co se stalo v Maďarsku během války, dospěl aţ ke jménu
Wallenberg. Je známo, ţe Raoulu Wallenbergovi se podařilo zachránit četné maďarské ţidy před smrti a ţe
záhadně po válce zmizel. Zřejmě v SSSR.
Cesarani se odvolává na práce skupiny nizozemských výzkumníkŧ, kteří se zaměřili na Wallenbergŧv případ
Učinili zajímavé objevy. Bratři Wallenbergovi byli Švédští bankéři a prŧmyslníci, kteří vytvořili mezi oběma
válkami s německými prŧmyslníky kartel. Ten kontroloval evropský trh s kuličkovými loţisky dodávanými
firmou SKF. Banka bratru Jakoba a Marcuse Wallenbergových. ENSKILDA BANK ve Stockholmu, pracovala v
úzkém spojení s SKF. Ta. po celou dobu války, nadále obchodovala s nacistickým Německem. V roce 1943 SKF
dokonce zvýšila o 300 % svŧj export do Německa V roce 1944 dodávala 70 % všech loţisek potřebných pro
válečný prŧmysl Říše. Generál Spaatz, americký odpovědný činitel za bombardováni, si stěţoval, ţe veškeré
letecké akce (proti německým továrnám) se staly neúčinnými.
Švédské banky v téţe době měly "očistit" zlato uloupené nacisty v hodnotě 26 milion dolarŧ. Banka ENSKILDA
měla nakoupit v Německu 5 aţ 10 % z celkové sumy 350 aţ 500 milionŧ guldenŧ z cenných papíru uloupených
nizozemským ţidŧm. Tato kolaborace s hitlerovským Německem byla ozřejměna hned po válce a jmění
Wallenbergŧ bylo zmraţeno ve Spojených státech. SKF mající stále vazbu na Wallenbergy se obrátila na SSSR,
který velmi potřeboval kuličková loţiska a poskytla mu značné úvěry. Jelikoţ se rozvíjela ?studená válka", USA
zastavily Sovětŧm jakoukoliv pomoc a pohrozily zveřejněním spolupráce švédských bank a prŧmyslu s nacisty.
Cesarani z toho učiní závěr, ţe Raoul Wallenberg byl bezpochyby oběti těchto temných intrik, které tím, ţe
umoţnily dodávky strategického materiálu Hitlerovi, nechaly téci, v letech 1939 aţ 1945, krev.
Pierre Durand
Pierre Durand, bývalý odbojář deportovaný do Buchenwaldu, je specialistou na deportace. Je autorem zvláště
Résistance des Francois, Buchnwald et, Dora, 2. vydání, 1991, v prodeji u Temps des Cerises
Imperialismy, sionismus, Palestina
V současné historii osud palestinského národa představuje opravdový anachronismus v době, kdy téměř
všechny národy dobyly svou nezávislost. Abychom pochopili tuto situaci, vnucuje se nutnost poznání určitého
počtu základních geo-historicko-politických údajŧ, které jsou vlastní oblasti Blízkého východu. Úloha západních
zemi a sovětsko-ruského imperialismu i sionismu před vytvořením izraelského státu bude hlavně předmětem
analýzy v omezeném rámci tohoto článku.
KONEC OSMANSKÉ ŘÍŠE
V srpnu 1914 vypukne první světová válka. Osmanská říše je jiţ značně nemocná. Největší část jejích
evropských drţav byla osvobozena. Sever Afriky je kolonizován západními velmocemi Jediná její celistvost po
čtyři století zŧstala na Blízkém východě a je udrţována de facto strategickými zájmy Anglie. Ta je jiţ od roku
1882 pánem Suezského prŧplavu a Egypta a zdráhá se vidět jinou imperialistickou mocnost, která by ji
konkurovala na pozemní cestě do Indie.
V říjnu 1914 sultánovo Turecko vstupuje do války po boku centrálních mocností. To je jeho poslední akt!
Anglie se obává turecko-německého tlaku na Suezský kanál. Přesedlá a zvaţuje nejprve ,.arabské" řešení pod
britskou kontrolou, které by nahradila osmanskou nadvládu.
SLIBY UČINĚNÉ ARABŦM
Od července 1915 aţ do začátku roku 1916 vede Anglie tajné rozhovory se šerifem Husseinem, vládcem
musulmanských svatých míst, které pak byly známy pod názvem Korespondence Husseinova a Mqac
Mahonova'". Byl to nový britský resident v Káhiře. Výměnou za slib osvobozeného arabského království" šerif
navrhuje povstání arabských kmenŧ proti tureckým okupantŧm.
Tato naděje na nezávislost Úrodného pŧlměsíce", který představoval jen jednu tureckou provincii - Sýrii -není
nová.
Arabský nacionalismus se objevuje od první poloviny XIX. století. Především jako znovuobrození arabského
jazyka a kultury v Nahdě - díle musulmanských i křesťanských osobností Egypta, Sýrie, Libanonu, Palestiny - a
v boji proti kulturnímu a pak politickému imperialismu osmanského Turka
Imperialismy, sionismus, Palestina
Ale Anglie není sama ve válce proti Turecku, tomuto spojenci centrálních mocností Francie a carské Rusko jsou
tu rovněţ. Tyto dvě země budou ţádat také svŧj díl koláče. Především pak Francie. Coţpak její vliv nepřevaţuje
ve Svaté zemi jiţ po mnoho let? Coţpak nedostala od Sultána uznáni jako ochránkyně všech křesťanŧ v
Osmanské říši v roce 1673. Coţpak nezasáhla v roce 1860, aby zachránila maronity před masakrem. Od roku
1916 probíhají tajné rozhovory v Londýne mezi diplomaty M. Sykesem a M. Picotem. Vyústí do protokolu o
dohodě" na rozdělení oblasti do zón vlivu těchto dvou imperialistických velmocí. Bez jakéhokoliv ohledu na
arabské národní tuţby a na přísliby, které jim byly učiněny Angličany.
Francii Libanon a zmenšená Sýrie. Anglii Mezopotámie (Irák), jihovýchodní Sýrie, část Palestiny, (Saint-Jean
ďAcre) Jde jí o zachování ?cesty do Indie" od Suezského prŧplavu aţ po Arabsko-perský záliv, ke svému
prospěchu.
Velká část Palestiny je vyhrazena mezinárodní správě, jejíţ formu nutno rozhodnout po konzultaci s Ruskem."
Připomeňme, ţe toto rozhodnutí, určené k usmíření anglo-francouzsko-ruských konkurenčních poţadavkŧ,
mělo bez jakéhokoliv přímého vztahu jediný argument - Svaté místo křesťanŧ.
SPOJENECTVÍ BRITSKÉHO IMPERIALISMU A SIONISMU
Rok 1917 byl na západní frontě dramatický a poněkud pozměnil anglo-francouzské plány na Blízkém východě.
Tři hlavní události je třeba vyzvednout u tohoto obratu století: - Vstup Spojených státu do války v dubnu s
následujícím rozhodujícím vlivem této země jak na výsledek konfliktu, tak i na vývoj liberálně kapitalistických
doktrín ve světě.
- Ruská revoluce s následným uchopením moci bolševiky v říjnu s vítězící marxisticko-leninskou doktrínou
- Balfourova deklarace" v listopadu, neboli oficiální uznání sionistických ambic anglickou vládou.
Ty se tu ale neobjevily včera. Jestliţe náboţenský sionismus -Výzva Siónu", coţ je jméno jednoho kopce v
Jeruzalému - nikdy od zbořeni Chrámu Titem v roce 70 nepřestal zboţné ţidy pronásledovat, politický sionismus
se začal projevovat teprve před třiadvaceti lety
Z roku 1897 se totiţ datuje zakládací charta sionistického hnutí vyhlášená na prvním sionistickém kongresu,
který se sešel v Basileji. Jeden rakouský ţurnalista, jinak dokonale asimilovaný ţid, Th. Herzl je duší tohoto
nového nacionalismu vzešlého z idejí oné doby v celé Evropě, ale hlavně ze zjištění trvalých pogromu proti
ţidŧm v Rusku a v Polsku a z rozpoutání ostrého antisemitismu ve Francii v roce 1894 Dreyfusovou aférou.
Jeho program je formulován takto: ?Sionismus má za cíl vytvořit v Palestině vlast pro ţidovský lid, která by
byla zaručena veřejným právem". Je třeba poznamenat, ţe od kongresu v Basileji aţ po kongres v Biltmore v
New Yorku v roce 1942 sionisté a jejich přátelé nikdy neuvádějí termín Stát". Pouhý eufemismus k tomu, aby
se zabránilo příliš silné opozici v některých západních kruzích včetně asimilovaných ţidu, jeţ se chovali tehdy
velmi nepřátelsky. Coţpak Herzl nenapsal v roce 1896 dílo Der Judenstaat, které poznamená historii? On sám
ostatně poznamenal ve svém deníku na konci basilejského kongresu: Tam jsem zaloţil Ţidovský stát". Jestliţe
bych se to odváţil prohlásit dnes, všichni by se mi vysmáli. Do pěti let, snad. Za padesát let to určitě neunikne
nikomu.
Jaká předtucha!
V roce 1905 Herzl umírá. Jeden ruský ţid, brzy naturalizovaný Angličan, přebírá pochodeň. U Chayma
Weizmanna na rozdíl od Herzla se ţidovská vlast" nechápe mimo Palestiny. Skvělý vědecký badatel váţně
podporuje anglické válečné úsilí a daří se mu syntéza acetonu. To mu otevírá četné dveře zvláště k Lloyd
Georgeovi, budoucímu ministerskému předsedovi. Je jiţ přítelem Arthura Balfoura, budoucího ministra
zahraničí. Navrhuje jim vytvořit ţidovský nárazníkový stát v Palestině pod britskou ochranou, nejlepší zpŧsob,
jak zajistit obranu Suezského prŧplavu. Angličané se o to víc chápou této myšlenky, Čím víc se obávají, ţe
budou předběhnuti německými ţidy. Ti byli nakloněni věci utvoření teto země vzhledem k nenávisti k Rusŧm.
Umoţnila by jim rovněţ vyhnout se internacionalizaci Palestiny.
Vstup Spojených státŧ do války, ruská revoluce, záruky, které je nutno dát americkým ţidŧm, aby se podíleli
na válečném úsilí a četným ruským revolučním ţidŧm, je jiţ nenechávají dále váhat. Balfour ţádá po
Weizmannovi a po Lordu Rothschildovi - ţidovském aristokratovi, který se dal na sionistickou cestu - aby mu
navrhli projekt prohlášení týkajícího se Palestiny. To v upravené podobě bude základem dopisu adresovaného
britským ministrem zahraničí Lordu W. Rothschildovi dne 2. listopadu 1917. Podle něho vláda jeho Veličenstva
posuzuje příznivě zřízení národního domova v Palestině pro ţidovský lid a pouţije veškeré své úsilí k usnadnění
realizace tohoto cíle..."
Imperialismy, sionismus, Palestina
Od konce 1917 arabští představitelé mají přes bolševickou vládu informaci o "Sykes-Picotových dohodách". Po
několika měsících se dovídají o "Balfourově deklaraci", to jest o zřízení na pŧdě mimo kolonií, jeţ byly jiţ po
třicet let vytvořeny, nového imperialismu spojeného s britským imperialismem! Aby se uklidnili, anglická a
francouzská vláda -jelikoţ americká vláda schválila "Deklaraci" - obnovují své sliby. V samotný předvečer
příměří dne 11. listopadu 1918 uznávají národŧm osvobozeným od osmanské moci "právo na sebeurčení", jeţ
bylo drahé americkému prezidentu Wilsonovi. Pouštní vzpoura" byla spojencŧm vskutku velmi uţitečná. Kdyţ
byl osvobozen Hedţás, beduínské kmeny pod vedením emíra Faizala, syna šerifa Husseina, obsadily Akabu,
postoupily na východ od Ammánu a sjednotily všechny kmeny aţ k Eufratu. Jestliţe britská Allenbyho armáda
9. prosince 1917 obsadila Jeruzalém, Faizal (slavný přítel plukovníka Lawrence) a Allenby vstoupili 1. října
1918, společně do Damašku.
V červenci 1919 se sejde v Damašku generální kongres arabských nacionalistŧ a odhlasuje rŧzné rezoluce
odsuzující západní projekty a hlavně zřízení ţidovského národního domova v Palestině. To nikterak nenarušuje
svoláni Vrchní rady spojencŧ 25. dubna 1920 v San-Rému Arabské území mezi Perským zálivem a
Středozemním mořem je rozděleno na anglické a francouzské protektoráty, jeţ jsou potvrzeny ve formě
"mandátŧ" novou Společností národŧ v roce 1922. Velká Sýrie je rozdělena na 4 kusy. Anglii připadne Palestina
a území východně od Jordánu - jeţ se stalo v roce 1921 Zajordánskem. Francii Libanon a Sýrie. A co bylo vrchol
pro Araby. Balfourova deklarace byla začleněna do podmínek britského mandátu!
Sliby učiněné Arabŧm jsou zcela "zapomenuty". Jsou dokonce porušeny samotné zásady charty Společnosti
národŧ! Od té doby zŧstává rok 1920 navţdy v arabských textech zapsán jako ."rok katastrofy" (Am AI Naqba).
ARABSKÉ REAKCE. NOVÁ BRITSKÁ POLITIKA
Od jara 1920 vypukají v Palestině krvavé arabské manifestace Opakují se v roce 1929, Vrcholu dosahují v roce
1936 s prvním všeobecným povstáním proti britským silám a jejich sionistickým spojencŧm. Ti organizují tajnou
armádu Haganah. Anglická represe je velmi tvrdá - víc neţ 5000 mrtvých.
Blíţí se ale válka. Angličané mají tentokrát strach z dohody mezi Německem a arabskými zeměmi. Zveřejňují
tedy na jaře 1939 Bílou knihu, která potvrzuje, ţe není nikterak v jejich úmyslu vytvořit ţidovský stát. Palestina
musí získat svou nezávislost do deseti let a stát se dvoj národnostním státem. Ţidovské přistěhovalectví je
omezeno. Sionističtí vŧdcové se usazují ve Spojených státech a na konferenci v Biltmore (1942) jiţ neváhají
poţadovat vytvoření ţidovského státu v Palestině na celém území mandátu! Vzhledem k britskému odporu se
nejtvrdší sionistické organizace vrhnou do velké teroristické kampaně proti, jak říkají, anglickému okupantu. Ve
Spojených státech prezident Roosevelt se spíš přiklání k arabským vŧdcŧm. Ale jeho smrt staví do popředí
viceprezidenta Trumana. Ten ke svému zvolení v roce 1948 potřebuje ţidovské hlasy. Ţádá proto po anglické
vládě okamţité vpuštění 100 000 ţidovských uprchlíkŧ, kteří vyvázli ze Shoah, do Palestiny. To je odmítnuto.
Okamţitě se zdvojnásobují akty terorismu a 22. července 1946 je britský hlavní stan v hotelu King David
vystaven dynamitovému útoku. Víc neţ 90 mrtvých, desítky raněných!
V
únoru 1947 vzhledem k neudrţitelné situaci se anglická vláda rozhoduje předloţit palestinský případ OSN.
DVA NOVÉ IMPERIALISMY VSTUPUJÍ DO HRY
V březnu prezident Truman ohlašuje, ţe Spojené státy přebírají na svŧj účet závazky Anglie ve východním
Středomoří a na Blízkém východě. A jiţ se jich nevzdají...
Ze své strany v květnu 1947 představitel SSSR v OSN Gromyko připouští nutnost ?rozdělení Palestiny na dva
nezávislé státy". Zklamání ze strany arabských nacionalistŧ. Nazvou to ?sovětskou Balfourovou deklarací". Je
jmenována speciální vyšetřovací komise Organizací spojených národŧ. Její zpráva zveřejněná v srpnu 1947
doporučuje rozdělení země na tři nezávislé části, ţidovský stát, arabský stát a mezinárodní statut pro
křesťanská svatá místa v Jeruzalémě a Betlémě - "Corpus separatum". Valné shromáţdění OSN přijímá tento
návrh 29. listopadu 1947. 33 zemí hlasovalo "pro" (včetně socialistických zemí, které pak velmi pomohou
ţidovským silám v první izraelsko-arabské válce, jeţ bude následovat v letech 1948-1949).
Ţidovské obyvatelstvo, které představuje jen třetinu obyvatelstva země (600 000 z 1 800 000) dostává 55 %
území britského mandátu. A co následovalo... To uţ kaţdý zná!
Maurice Buttinová
Maurice Buttinová Je advokátkou a předsedkyní sdruţení Francie-Palestina
Vietnamská hekatomba
Jestliţe jsou poměrně dosti dobře známy významné a nejpozoruhodnější události koloniální války ve Vietnamu v
letech 1965 aţ 1975. tak široká veřejnost téměř vŧbec nezná ţivotní podminkv obyvatelstva Jihu během tohoto
období. Nejprve v přímém područí okupanta, pak během období zvaného ? vietnamizace? zahájeného Nixonem
v roce 1969 prostřednictvím jeho loutky Thieua, který byl podporován americkou logistikou se projevil jako
jeden z nejkrvavějších ţalářníkŧ v této oblasti světa, která na ně není skoupá. Thieu musel po demisi Nixonově
v roce 1974 uprchnout v dubnu 1975 před rozhodným a vítězným postupem FNL.
OPERACE V TERÉNU
Thieu podporovaný Eisenhowerem, zaujímá v roce 1963 jako dŧsledek vojenského státního převratu Diemovo
místo v čele Jiţního Vietnamu. Ve stejném okamţiku vzniká Národní fronta osvobození Jiţního Vietnamu
podporovaná Hočiminovým Severem. Spojené státy s Kennedym a pak Johnsonem zapojují masové svou zemi
do válkv. Thieu je nakonec podporován Nixonem zvoleným v roce 1968 za prezidenta Spojených státŧ a
nahradí Johnsona začátkem 1969.
Vývoj americké účasti v konfliktu jak v rovině lidí, tak i v rovině materiálové je významný- Července 1965 125 000 muţŧ v terénu. Prosinec stejného roku - 185 000. Prosinec 1966 - 390 000 (plus 64 000 spojeneckých
Austrálcŧ, Korejcŧ a Thajcŧ). Prosinec 1968 -580 000 muţŧ.
K těmto silám nutno připočíst 700 000 muţŧ pravidelné armády Jihu a 200 000 milicionářŧ, americké
helikoptéry jsou v počtu 3 500.
Vietnamská hekatomba
Bombardování nad 17. rovnoběţkou započnou intenzivním zpŧsobem v roce 1965 z letišť v Thajsku a v Guamu.
Za tři roky soustředěného bombardování od února 1965 aţ do dubna 1968 svrhnou Američané 500 000 tun
bomb na Sever a 200 000 tun na Jih. Za šest měsícŧ (1972) je dosaţeno pŧsobivého poctu 400 000 tun
svrţených bomb. ?Vyčišťovací" operace na zemi, nejsou o nic méně vraţedné. Jsou protkávány obzvlášť
krvavými událostmi. Jako byl masakr 500 venkovanŧ v My Lai v roce 1971, během něhoţ četa poručíka Calleye
hájící zájmy strýčka Sama se neproslavila o nic méně a ve stejném stylu, jak to provedla 10 června 1944 divize
Das Reich v Oradouru-sur-Glanc.
Po epizodě nahrazení Westmorelanda Abramsem je v lednu 1969 zahájena paříţská konference. Nixon
naráţející uvnitř své země na značný odpor zavádí politiku ? vietnamizace". Ta sestává ze střeţení pozemních
amerických sil a zintenzívnění leteckých operací. Rovněţ, aby se na ně přenesly nejnebezpečnější operace,
spočívala i z materiálového posílení jihovietnamských jednotek s logistickou a policejní pomoci. Jiţní armáda
tedy v roce 1972 přechází na početní stav 120 000 pravidelných vojáku a 600 000 milicionářŧ odváděných, jak
se uvidí, často pod nátlakem. Letecké síly se zvýšily na víc neţ 2000 letadel.
Pod záminkou kontroly zásobovacích cest FNL intervenovali Američané a Jihovietnamci v roce 1970 v
Kambodţi. Co se týká bombardování Severu, to masové zahájili v roce 1972, zvláště na Hai-phong (přístav,
kam přijíţděly lodě z Číny a SSSR). Paříţské dohody jsou konečně v lednu 1973 podepsány. Po Nixonově demisi
(1974) a vzhledem k stále sílícím protestŧm amerického veřejného mínění proti této válce, opouštějí Spojené
státy Thieua. Tento řezník svého vlastního národa, musí nadále spoléhat jiţ jen sám na sebe. Prchá 21. dubna
1975, aby uţíval svého zlatého dŧchodu u svých ochráncŧ. 30. dubna vstoupila Fronta národního osvobození do
Saigonu.
VNITŘNÍ REPRESE - Oficiální americká bilance, jeţ je značně podhodnocena, uvádí asi 500 000 civilních a 200
000 vojenských osob zabitých v letech 1964 aţ 1973 na jihu Vietnamu a 55 000 zabitých Američanŧ. Tyto cifry
se vztahují na válečné terénní operace. Neberou v úvahu mnohem větší počet raněných a doţivotně
zmrzačených v obou táborech a samozřejmé i v Severním Vietnamu. Počet zabitých v řadách Vietkongu a na
severu Vietnamu je v letech 1964 aţ 1973 nejméně 725 000 osob. Mimoto americké odhady neříkají nic o
obětech vnitřní represe a o hromadných jihovietnamských popravách. Pod Thieuovou vládou, který byl
hospodářsky i vojensky podporován Amerikou, byla tato represe obzvlášť divoká a krvavá. K bombám, k
napalmu, k fosforu nutno také přidat veškerou vraţednou výzbroj. Vězeni, mučení, týrání a trvalý psychologický
nátlak.
A tento represivní aparát a jeho metody je třeba si nyní uvést podrobněji.
V roce 1969 Nixon odmítá znovu dobývat jiţ osvobozené venkovské a hornaté oblasti. Nařizuje systematické a
nepřerušované bombardování těchto oblasti. To donutilo miliony venkovanŧ utéci do měst. Nad tímto
obyvatelstvem, soustředěnou silou, a aby se zvláště urychlil nábor ţoldnéřŧ, Nixon a Thieu zavedou vládu
teroru.
Jde o paralyzování veškeré vlastenecké činnosti s likvidací aktivistŧ a podezřelých a uvězněním reálného i
domnělého odpŧrce. Jde o terorizování obyvatelstva. Přinutit ho, aby přijalo správu, kterou mu Washington
vnucuje. Fyzický a psychologický tlak zamýšlí dokonce, jak je to obvyklé u diktátorského reţimu, přinutit
nacionalisty a odpŧrce, aby se zřekli svého přesvědčení a aby přešli do sluţeb okupanta.
K tomuto účelu je uveden v činnost celý represivní aparát. Celá síť vězení, galejí, vězeňských táborŧ. Je
sestaven celý systém fyzických i morálních mučení. Ten je ?modernizován" péčí expertŧ a za ohromné finanční i
technické pomoci Washingtonu. Francouzské a anglické koloniální zkušenosti - zvláště s pomocí Roberta
Thompsona jmenovaného vrchním poradcem Nixonovým - byly vyuţity a ?vylepšeny" specializovanými
americkými sluţbami.
NÁSTROJE
Síť represivní a násilnické policie operuje na všech stupních jihovietnamské společnosti. Více neţ tucet
vojenských a civilních správ je oprávněno provádět zatčení. V roce 1971 byla policie oddělena od civilních
orgánu, aby se tak vytvořilo odděleně vojenské velení Jeho velitel, armádní dŧstojník, podléhal přímo
prezidentu Thieuovi. Tato kombinace civilní policie a vojenských funkcí jsou odrazem názoru Roberta
Thompsona. vrchního poradce prezidenta Nixona pro potlačování povstání.
Stav národní policie se zvyšuje ze 16 000 muţŧ v roce 1963 na 120 000 ke konci roku 1972. Její pravomoci
jdou od shromaţďování informací a dokumentace o občanech nad 15 let aţ k vvslýchání zatčených osob. Má
speciální polovojenské odvětví pro boj proti Vietkongu (tanky a delostřelectvo) v počtu 25 000 muţŧ.
Speciální policie, která je její zvláštní samostatnou odbočkou je pověřena eliminováním kádrŧ FNL a
potlačováním pacifistických a neutralistických hnutí. Praktikuje běţně mučení zatčených osob. Připsala si k
dobru vlnu masových zatýkání v roce 1972.
Policie dostává rozkazy z prezidentského úřadu, od CIA, od velitelŧ štábu saigonské armády a od speciálních
amerických sil. Má pod svým velením 20 provinčních správ, které zaměstnávají vţdy od 80 do 120 osob a
disponují 300 kancelářemi a armádou konfidentŧ.
Kancelář vojenské bezpečnosti je zřízena u kaţdé armádní jednotky a její intervenční sféra se táhne v okolí
vojenských zařízení.
Tajné sluţby jsou podřízeny přímo prezidentu Thieuovi. Provádějí zatýkání a především rychlé popravy nad
osobami známými svým odporem, přičemţ často pouţívají sluţeb nájemních vrahŧ.
Policie není sama, která provádí úkol dohledu a represe. Všechny decentralizované úřady jsou volány ke
spolupráci ať jiţ dobrovolně nebo násilím. To se týká vesnických úřadŧ, neboť veškerá veřejná správa aţ na
úrovni obcí je jmenována Saigonem. Lidová milice je rekrutována ve městech hlavně mezi dětmi nemajícími nic
na práci od 12 do 16 let, mezi něţ jsou rozdělovány automatické zbraně. Jsou pověřeni potlačovat manifestace
studentŧ a shromáţdění.
Co se týká armády, ta má veškerá práva především mimo měst. Kaţdý voják muţe zatýkat a vyslýchat, koho
chce. Všechny moţné nátlaky jsou moţné, aby přinutili venkovany k přiznání, ţe jsou členy FNL, nebo ţe sbírají
prostředky pro její záměry. Velký počet řadových občanŧ je uvězněn v ?ubytovacích střediscích" během operací
,,Research and Destroy" (vyhledej a znič) prováděných společně s americkou i vládní armádou. Jiní byli sebráni
během pacifikačních kampaní nazvaných ?Fénix" nebo ?Labuť" jako podezřelí ze sympatií vŧči FNL.
Občanské gardy (Van De) jsou dobrovolníci ještě obávanější neţ vojáci. Jsou špatně placeny (polovina ţoldu
vojína) a tak ţijí z vykořisťování a loupení venkovského obyvatelstva. Pracuji pod velením šéfa provincie
(vojenského) a mají k dispozici svá vlastní vězení a mučírny.
ZÁKONNÝ RÁMEC - Zákony povolané k tomu, aby upravovaly represivní procedury, se snaţí jen dodat zdání
zákonného konání. A pro obyvatelstvo jo to kaţdodenní teror. A tak podle článku 1. nového trestního
zákoníku, jsou "..postaveni mimo zákon všichni - jednotlivec, strana, svaz nebo sdruţení - vinné jakýmkoliv
činem a v jakékoliv formě, směřující přímo nebo nepřímo na podporu komunistického neutralismu nebo ve
prospěch komunismu."
Nebo ještě (článek 17. zákona o správní internaci): ?Je potrestán nucenými pracemi kaţdý, kdo se dopustí
jakéhokoliv činu směřujícího k podkopání antikomunistického ducha národa nebo škodícího boji národa a
ozbrojených sil."
Aby se nahradil nedostatek dŧkazu, jeden zákonný výnos známý pod názvem zákona ,,an tri" (správní
internace), dovoluje uvězněni bez soudu a bez odvoláni. Článek 19. tohoto výnosu (004/66) stanovuje, ţe
kaţdá osoba ?povaţovaná za nebezpečnou pro národní obranu a veřejnou bezpečnost" muţe být internována
na dobu aţ dvou let. Tento výrok je obnovitelný.
Hoang Duc Nha, osobni poradce prezidenta Thieua se mohl 9. listopadu 1972 pyšné chlubit, účinností policie
vybavené těmito výjimečnými zákony, kdyţ mohla za dva týdny zatknout více neţ 40 000 osob.
V červnu 1972 bylo několik tisíc osob zatčeno a odvezeno na ostrov Con Son - nový název pro Poulo
Condor.kde jsou galeje neblahé pověsti Ve většině případu se jednalo jen o rodíce, ţeny a děti politicky
podezřelých osob, jak to uvedlo několik anglických deníku (Boston Globe. 24. června 1972, New York Post. 28.
června 1972)
Současně byl vyvíjen nátlak na intelektuály. V roce 1972 je tak většina předních pracovníkŧ univerzit v Hue a
v Saigonu zatčena. (Time, 10. července 1972)
Souběţné s prudkými boji na jaře 1972 se podél Hočiminovy stezky rozvíjela nebývalá vlna zatýkání civilních
osob. Razie ve studentských prostředích, braní rukojmí v rodinách známých politických aktivistŧ, zatčení
nacionalistických
nebo
náboţenských
skupin
nepřátelských
vŧči
válce
a
americké
okupaci
Dŧvod těchto zatčení i kdyţ je vykládán rŧzně, je stále stejný: ..Sympatie ke komunistŧm".
VAZBA BEZ ODSOUZENÍ - Zatčení je jen začátek prŧběhu, který často vede k smrti. Jen proto, ţe se jeho spis
někde ztratil, mŧţe vězeň strávit léta ve vězení v očekávání rozsudku. Předtím má vězeň velkou šanci být
uveden do vyslýchacího střediska, kde z něho vyrvou - pokud je to zapotřebí i těmi nejhoršími prostředky podepsání přiznání potřebného k jeho odsouzení. Metoda je vyzkoušená. Takto to dosvědčuje jedna ţena
intonována ve vazebním středisku saigonské policie: ?Během Vašeho vyšetřování jste mohla slyšet pronikavý
křik těch, kteří byli mučeni. Někdy jste byla přítomna mučením, aby vás zastrašili a donutili vás k dosvědčení
toho, co chtěli.
Dvě ţeny v mé cele byly těhotné. Jedna byla surově zmlácena, druhá byla bita na kolenou, kde se rány
následně zanítily.
Jedna studentka se chtěla zabit tím, ţe si roztrhla obě zápěsti o kovový kohoutek v prádelně, aic nepodařilo se
jí to. Tak ji pak mučili tím, ţe jí omotali tlustý kaučukový pás kolem hlavy, aby ji stlačili. Její oči byly vypouleny
a trpěla strašnými bolestmi hlavy..." (New York Times. 13. OS. 72)? Pokud říkají ne, bijte je, aţ řeknou ano,"
Takové bylo známé pravidlo u saigonské policie.
SPRAVEDLNOST
Rozsudky nejsou o nic víc nestranné neţ postupy, které je předcházejí. Člověk obviněný z politického deliktu
se nemŧţe před veškerou vládní mocí hájit. Nemá ani advokáta. Jeho odsouzení je téměř jisté.
Podle výsledku vyšetřování a obsahu zpráv zpravodajské sluţby mŧţe být zatčený předveden před vojenský
soud nebo odeslán před provinční bezpečnostní výbor.
Nejčastěji jsou vynášeny rozsudky k nuceným pracím, k doţivotnímu vězení nebo k trestu smrti. Rozhodnutí
jsou rychlá a neodvolatelná.
Provinční bezpečnostní výbory se vyznačují libovŧlí. Jestliţe se jím zdá být ?jasné", ţe ?podezřelý představuje
hrozbu pro národní bezpečnost", v závislosti na svém chápáni situace a poměru sil, mohou uloţit správní
zadrţení, aniţ by to zákonně zdŧvodnily
Jak to napsali dva američtí experti: ?Zákonná forma, zřídkakdy dodrţovaná v prŧběhu nedávného období v
Jiţním Vietnamu, byla zcela opuštěna po začátku ofenzívy nepřítele. I kdyţ vláda nic takového neprohlásila,
normální zákony upravující práva obţalovaného byly doslova zrušeny." (Hoimes Brown a Don Luče, Hoslages oj
War, 1972).
VYSLÝCHACÍ STŘEDISKA - Vězni z Phénixu jsou odesláni do provinčních vyslýchacích středisek (PIC). V těchto
střediscích je mučení uplatňováno "správní cestou" stejně tak jako kdysi "skřipec" ve francouzských královských
věznicích. Vyprávění o těchto praktikách i kdyţ lakonicky, pronikly aţ do amerického tisku: "Nguyen Thi Yen
byla bita polenem, aţ omdlela. Jakmile nabyla vědomí, musela stát nahá před deseti mučiteli, kteří ji opalovali
ňadra cigaretami" ,,Vo Thi Bacli Tuyet byla zbita a pověšena za nohy pod oslňujícím světlem. Pak byla
uzavřena do těsné, polozaplavené cely, myši a hmyz lezly po jejím těle." (New York Times, 13. srpna 1973)
Tato svědectví byla potvrzena jinými. Podle Dispatch News Service International ze dne 6. července 1972 "víc
neţ 90 % zatčených osob bvlo podrobeno surovému výslechu zahrnujícímu bití holi, elektrické výboje, strháváni
nehtu, polykání mýdlové vody".
Jeden americký lékař, Dr. Nelson, potvrdil před podvýborem Sněmovny reprezentantu dne 17. července 1970,
ţe vyšetřoval mučené vězně. Předseda Národního sdruţení studentŧ Jiţního Vietnamu Huynh Tan Mam je
zmrzačen, ohluchl a je slepý v dŧsledku týrání, jemuţ byl vystaven. Rovněţ předseda Sdruţení středoškolských
ţákŧ Le Van Nuoi ztratil schopnost chodit po mnoha těţkých ranách holí.
Američané se podílejí na ,,protipodvratné" činnosti těchto PIC. Podle novináře Theodora Jacquencyae "mají
členové PIC vztahy se svými protějšky v CIA a často s poradci policie z AID. (Aid to Thieu, 1972).
VĚZENÍ
Politika systematického teroru prováděná jihovietnamskou vládou a jejím americkým spojencem se děje s čím
dál větším násilím, čím více sejí nedaří získat podporu nebo aspoň neutralitu obyvatelstva. Další velkou, často
pouţívanou zbraní, je masová deportace, Thieŧv reţim provádí opravdové uzavírání obyvatelstva do ohrad a
rozdělování území pro vetší kontrolu. Přeplněné lodě převáţejí ţeny, děti i starce do Con Son a to bez rozsudku.
1500 během jediného měsíce dubna 1972 (podle le Monde z 10. ledna 1973). Připojují k nim intelektuály,
buddhisty, studenty z Hué.
Vesměs se nic neví o zmizelých osobách. Ţádný "orgán" se nejeví kompetentní k tomu, aby v tomto ohledu
podal jakoukoli informaci, Ve skutečnosti je utajení pravidlem. Kryje chapadlový systém na odstavování a
odstraňování protivníkŧ a na zevšeobecněnou represi.
A tak daleko od romanticko-nihilistických fantasmagorii zveřejněných v Aapocalypse Now funguje ve stínu
drticí stroj, který není dalek toho, aby připomínal mnohé aspekty nacistického prŧmyslu smrti.
V roce 1970, podle amerického oficiálního pramene, mohlo projít jihovietnamskými věznicemi na 100 000
vězňŧ (zasedání Kongresu, červenec-srpen 1970). Ve stejném roce podle Le Monde (10. listopadu 1971) to
stejně tak mohlo být 153 000 zatčených.
Zdvojnásobení amerického rozpočtu věnovaného vězením v roce 1972 dává dŧvod k úvaze, ţe se počet vězňŧ
rovněţ zdvojnásobil. V roce 1973 tisíce nových vězňŧ přichází do Thieuových ţalářŧ. Americké cifry jsou zřejmě
značně podhodnoceny, GRP hlásí v roce 1973, ţe je asi 400 000 uvězněných v celém trestním systému Jiţního
Vietnamu. Podle Amnesty International je jich aspoň "200 000'-(listopad 1972).
Existuje víc neţ tisíc oficiálních i tajných míst kde jsou zadrţováni zatčení. Jsou ve všech městech, ve všech
provinciích, ve všech okresech. Největší a nejznámější jsou věznice Con Son nebo Con Dao (bývalá Poulo
Condor), Chi Hoa v předměstí Saigonu. Thu Duc, Tan Hiep a Cay Dua (na ostrově Pnu Quoc u kambodţské
hranice).
Zpŧsob, jakým je s vězni zacházeno, a který je velice dobře znám Američanŧm - neboť armádní dŧstojníci
pracují ve věznicích v úzké spolupráci s Jihovietnamci - připomíná nacistické postupy. Vězňové trpí podvýţivou,
promíšeností, systematickou fyzickou i morální degradací.
TYGŘÍ KLECE - "Národní nápravné středisko Con Son", jak je přednostně uvádějí jihovietnamské úřady, se
nachází na rajském ostrově Jihočínského moře, asi 220 km od Saigonu. Bylo postaveno Francouzi v roce 1862,
aby slouţilo jako trestanecká osada. Je jiţ dlouho známé pod názvem "Ďábelský ostrov". "Tygří klece" tábora č.
4 jsou jednou z jeho ozdob. Jejich existence byla dlouho jak americkými, tak vietnamskými úřady popírána. Za
její poučný popis vděčíme americkému ţurnalistovi Don Lucernu, který zde byl jiţ citován. Ten dal svou
reportáţ zveřejnit v několika amerických novinách.
"V jednom izolovaném sektoru tábora, skrytém před oficiálními návštěvníky, se nacházejí malé cely bez
stropu, na něţ stráţci dohlíţejí shora přes otvor chráněný mříţí. V kaţdém z těchto malých kamenných oddělení
o rozměrech 2,5 krát sotva 1,5 metru jsou nacpáni tři nebo čtyři vezni. Dřevěné hygienické vědro je
vyprazdňováno jednou za den. Vězni mají na sobě stopy po bití, rány, vytrhané nehty. Jsou ve stavu vyčerpání,
který jim brání stát.
Vědro vápna nad kaţdou celou umoţňuje stráţci, aby "uklidnil" protesty vězňŧ, kteří ţádají jídlo. Pokropí je
nehašeným vápnem, které pokrývá podlahu. Následkem takového zacházení vězňové kašlou krev, jsou stíţení
tuberkulózou, nemocemi očí a kŧţe.
V přilehlé budově jsou stejné tygří klece pro ţeny. Ty jsou po pěti v oddělení. Nejmladší zatčené je patnáct let,
nejstarší, slepé, sedmdesát.
Kápa dávají vládnout teroru, vrhají se na nejslabší při sebemenším nářku. Mimo oficiálních návštěv vezni
zŧstávají připoutám k tyčím, jeţ procházejí zdmi. A to po celých 24 hodin Při jídle, ve spánku, při omývaní. Mají
zákaz se posadit. Chatrná tašková střecha, kdyţ prší, propouští vodu. Nerovná podlaha je pokryta odpadky.
Okovy pouţívané v Con Soňu jsou vyrobeny společností Smith and Wesson, Springfield, Massachusetts.
Nejsou tvářeny ve formě a hladké (jako za času francouzského kolonialismu). Jsou vyrobeny ze ţeleza F.8, coţ
je konstrukční materiál. Mají ostré hrany, které se zařezávají do masa nohou a zpŧsobují opravdovou trýzeň.
Asi 500 vězňŧ a vezeňkyň hnije po dlouhé měsíce, roky v těchto tygřích klecích. V celém táboře je jich víc neţ
10 000.
Pokud nejsou v těchto tygřích klecích, pak mohou poţívat pohostinnosti "volských klecí". Ty jsou zřízeny v
bývalých stájích francouzské správy. Liší se od těch předešlých jen svou velikostí a počtem chovancŧ, asi
dvacet, kteří jsou zde namačkáni. Ale jinak jsou podrobeni stejnému reţimu jako u těch prvních.
K celkovému jiţ nesnesitelnému reţimu se připojují i další praktiky. K zabránění vězňŧm, aby se najedli - mají
tři minuty k najedění - se míchá do rýţe drobný štěrk. Ryba je zkaţená. Je zde naprostý nedostatek zeleniny.
Bída je taková, ţe se vězni ţiví hmyzem, termity, šváby, ostatně jediným zdrojem proteinŧ.
Ze strany ţalářníkŧ - víc neţ 100 v Poulo Condor - si laskavé ředitelství nechává rozvíjet opiomanii, orgie
(správa si nechává pravidelně dováţet z pobřeţí prostitutky), hry o peníze, násilí a volně páchané vraţdy. Je
samozřejmé, ţe vězni jsou rovněţ zbavováni svých peněz i oděvu jiţ při svém příchodu. Některá kápa se
oddávají vedení účtu v obvodu tábora, aby se zmocnili takto nashromáţděných ulitých peněz, někteří z nich
nahromadí jměníčko v rozsahu 400 000 aţ 500 000 piastrŧ. Podobně jako v nacistických táborech jsou vězni
odsouzení za obecnou kriminalitu s oblibou vyuţívám jako pomocní mučitelé."
Situace v Chi Hoa, poblíţ Saigonu, není lepší. Dne 16. července 1968, tedy v době, kdy je ředitelem Nguyen
Van Ve, šéf ?specialistŧ" vězeňské správy, nařizuje Lo Van Khuong (nebo Chin Khu-ong) převést 120
nemocných, tuberkulózních, ochrnutých nebo amputovaných do ?buvolích klecí". Oblast buvolích klecí ponese
nadále název "klece konvalescence". Zdaleka bez ošetření, jak doufali, jsou tito vězni nacpáni po 120 do cel 12
krát 8 metrŧ. Aby se mohl natáhnout, má kaţdý k dispozici méně neţ jeden čtvereční metr. Kdyţ odmítli
vězňové nucené práce, dostávají k jídlu jen rýţi a nuoc mam (kyselou omáčku). Za dva měsíce onemocnělo 50
% vězňŧ, z nedostatku čerstvé zeleniny, kurdějemi. (Debris a Menras, Uprchlíci ze saigonských galejí)
V Thu Doc je vězení pro ţeny, ty jsou mučeny, popravovány elektřinou, týrány vodou, ubíjeny k smrti opilými
surovci. Oběť se pověsí za zápěstí na trám a pak je bita obuškem, aţ omdlí, a to šesti nebo sedmi policisty. To
se nazývá ?cesta letadlem". Po takovém zacházení mnozí ztratí schopnost chodit. Obzvlášť kruté se zde zachází
se studentkami a mladými děvčaty, které jsou předmětem kolektivního znásilňování. (Vyšší pedagogická škola
v Saigonu, 4. července 1970)
V Tan Hiepu je seskupeno asi 1500 trvalých vězňŧ, jimţ nelze nic vytknout, jen to, ţe byli sebráni americkými
jednotkami v prŧběhu některé operace. Jde hlavně o venkovany, kteří zde hnijí často roky, aniţ by byli souzeni,
a přecházejí z jednoho vězení do druhého a vŧbec neznají příčinu svého uvěznění. Policisté jim často uřezávají
prsty a uši mačetami.
V Cay Dua byl doktor Traqn Trong Chau mučen elektrodami aţ do ztráty vědomí. ?Byl jsem zavřen do temné
kobky sotva o 3 čtverečních metrech, kde jsem jedl a odpočíval. Kdyţ byl liják, voda vtékala proudem a mé
výkaly plavaly všude. Musel jsem stát zády ke stěně, aniţ bych se mohl natáhnout ke spánku (1971).
Značný počet mrtvých - obětí vězeňského reţimu Thieua a Američanŧ v Jiţním Vietnamu - se nedá dopočítat,
ani odhadnout. Některé cifry se přesto objevily. V roce 1971 zemřelo 14 vězňŧ v táboře Phu Quoc v dŧsledku
špatného zacházení. 125 jich rovněţ zemřelo, od ledna do května 1972, pro nedostatek ošetření. Od 15. září
1971 zvláštní rozkazy povolují vojenské policii střílet vězně bez varování. Okamţitý výsledek toho bylo 200
mrtvých a raněných. Mnozí vězňové spáchali sebevraţdu tím, ţe si rozpárali břicho. (News from Vietnam, J.
března 1973, Kanada)
Ke konci roku 1972 Thieŧv reţim vzhledem k pokrokŧm na konferenci v Paříţi zahájí vyhlazovací kampaň v
táborech. Chce totiţ doufat, ţe to politicky - po zastavení palby - přeţije. Potřebuje však, aby zmizeli všichni ti,
kteří ţili v jeho vězeních a kteří by mohli vyprávět o tom, co zaţili a co viděli. Podpis dohod v Paříţi v lednu
1973 zčásti zabrání v jeho projektech. Nicméně saigonská správa dává zmizet tisícŧm vězňŧ v Con Dao. Přitom
jsou často uváděni jako ?osvobození". Zřejmě se nic neví o jejich osudu. ?Některý z oněch 200 000 vězňŧ v
Thieuvých ţalářích se do toho nyní dává". (Nguyen Dinh Thi, Paříţ, 21. březen 1973.)
Pomoc Spojených státŧ policii zaujala prvořadé místo v americké vojenské sestavě v Jiţním Vietnamu.
Sestávala z neomezeného financování represivního aparátu saigonského reţimu, z udrţování jeho
specializovaného personálŧ, z řízení jeho operací prostřednictvím útvaru všudypřítomných ?poradcŧ".
Jak je obvyklé, kolonialismus přenáší špinavou práci na nejzkorumpovanější ţivly obsazené země a dává
přednost tomu, ţe zŧstává ve stínu. Aby jen tahal za provázky a aby na sebe neupoutal příliš velkou pozornost
a přímé odsouzení ochráncŧ práv člověka.
Avšak dŧkazy o americké angaţovanosti v nejhorších kampaních mučení, zatýkání a vyhlazování jsou
obrovské.
Neuspokojený s tím, ţe bombardoval řadu let Severní Vietnam, ţe uvrhl většinu Jiţního Vietnamu do ohně a
krve, ţe upálil napalmem desítky tisíc nevinných lidí, ţe zničit zemědělskou kulturu země a uvrhl do bídy
miliony zemědělcŧ během územní války, vedl americký neokolonialismus ještě další potměšilou a krvavou
válku. Válku proti národnímu odboji a politice celého pronásledovaného národa.
Jak to přiznal mluvčí Agentury pro mezinárodní rozvoj AID: ?AID podporovala program veřejné bezpečnosti ve
Vietnamu od roku 1955. Úkol AID sestával z pomoci národní policie při rekrutování, zácviku a organizaci sil pro
udrţení zákona a pořádku. Celkem víc neţ 7 000 Američanŧ pracovalo na účet programu ?Veřejné bezpečnosti"
v Jiţním Vietnamu." (Hearing on US assistance)
Od roku 1968 aţ do roku 1971 bylo vydáno víc neţ 100 milionu dolarŧ, jeţ byly rozděleny mezi CIA,
Ministerstvo obrany (DOD) a AID. Vietnamský policejní systém byl takto zcela za několik let obnoven. Z 300
000 Vietnamcŧ pověřených ?udrţováním pořádku" v roce 1972 jen 122 000 ţilo z rozpočtu Saigonu. Ostatní byli
placeni strýčkem Samem.
Existuje rovněţ velký počet tajných agentŧ politické policie, kteří podléhají přímo CIA. (Liberation News
Service, 6. prosince 1972.) Kdyţ AID ţádala úvěr 33 milionu dolarŧ na fiskální rok 1972 ve prospěch národní
policie (včetně 22 milionu dolarŧ z fondŧ Pentagonu), v roce 1971 prohlásila, ţe Vietnamská národní policie,
jeden z aspektŧ vietnamizace, je povolána k tomu, aby postupně převzala nejtěţší úkol: ?...rozdělit se s
jihovietnamskými ozbrojenými silami o břemeno kontrarevolučního boje a dohlíţet nad kaţdodenním mírem a
pořádkem ve městech i na venkově. Její nynější stav (100 000) bude během fiskálního roku zvýšen na 124 000
muţŧ, aby se mu umoţnilo vzít v budoucnu na sebe největší odpovědnost. Přiměřená pomoc USA se
předpokládá." (Michael T. Klare, War Without End. 1972)
Přes tyto vyčíslené skutečnosti americká vláda nepřestala tvrdit, ţe zacházení s vězni bylo vnitřní záleţitostí
Jiţního Vietnamu. A přece, jak napsali ţurnalisté Holmes Brown a Don Luče: ?Vytvořili jsme Diemovu vládu a
svrhli jsme ji. Bombardovali jsme bez oprávnění a ?zbavili jsme v jejich zemi stromy listí". Nicméně z respektu
k jejich nezávislosti jim dovolujeme špatně zacházet s jejich vězni".
Kdyţ byla odhalena existence ?tygřích klecí" dvěma americkými pozorovateli, zahájila saigonská vláda
výstavbu nových izolačních cel. Vězni měli slouţit jako nucená pracovní síla. Vzhledem k jejich odmítnutí je AID
nucena uzavřít kontrakt za 400 000 dolarŧ s jednou americkou společností, RMK-BRJ. (Hearing on US
Assistance)
Je třeba rovněţ uznat, ţe Američané jsou mistry ve vyslýchání a mučení, ?Vyslýchací střediska řízená
Američany, jsou známa svým 'rafinovaným' zpŧsobem mučení". (Ngo Cong Duc. Le Monde, 3. ledna 1973.)
Po dohodách v Paříţi financují Američané nadále Thieuovu policii. AID ţádala po Kongresu 18 milionŧ dolarŧ a
ministerstvo obrany zhruba dvojnásobek. (Washington Post, 2. února 1973.)
Jedině americká pomoc v lidech a dolarech umoţní Thieuovi pokračovat v zatýkáních, věznění, mučení a
masakru politických vězňŧ. (Saigon's prissonners. USA. 1973)
Americký tisk přiznal existenci ?20 000 civilních poradcŧ" po staţení jednotek v uniformě a "po podepsání
dohod" a ţe operace Fénix - bude brzy nahrazena 'programem Fó', který sleduje stejné cíle - coţ je program
pod patronací CIA na odstranění odpŧrcŧ Thi-eua a podezřelých, který jede naplno." (Liberation News Service,
6. prosince 1972.)
Přenechme závěr jednomu americkému ţurnalistovu Michaelu Klaremu:
Pomoc a řízení Divize veřejné bezpečnosti (Public Safety Division) se tak dobře rozvinuly, ţe ve skutečnosti by
národni policie mohla bvt velmi dobře povaţována za námezdní sílu Spojených státŧ neţ domácí instituce. (Kn
surveillant l'Empire tricontinental. č. 21, 1972.)
Francois Denvery, malíř (skupina DDP) je autorem čelných článkŧ o estetice a kritice. Byl tajemníkem
časopisu Esthétíque Cahiers (1988-1997). Nyní zástupce šéfredaktora časopisu Intervention.
Masakry a represe v Íránu
Írán - Persie - starobylá země. kolébka lidstva, jejíţ tisíciletá historie a vysoká kultura vám padají na ramena s
dusivým horkem. jakmile spočinete nohou na tarmaku letiště v Mehrabadu u Teheránu. Na jaře 1975 bylo
zapotřebí pŧlhodiny, představující věčnost. k překročení rŧzných nástrah a sít přecpaných špióny SAVAKu i
vojáku ve zbrani, aby jste dosáhli východu. Cizinci byli podstatně lépe odbavováni neţ domácí, kteří byli
obzvlášť a pečlivé kontrolováni
Dříve měl kaţdý dostatek času k tomu. aby pozoroval americká těţká dopravní letadla, nabarvená v barvě
khaki, která se vŧbec nesnaţila se skrývat. Člověk si v tomto sledu i kdyţ poněkud později. nemohl rovněţ
nevšimnout továrny Coca-Coly umístěné přímo ve středu města.
Okamţitý dojem byl dojem země ve stavu obleţení a varu mnohotvárného ţivota, který je špatné hlídán policií
jinak všudypřítomnou.
Bez ohledu na nedŧvěru a dohled, který je vykonáván nad rozhovory (Íránci vám dokonce soukromé řeknou,
ţe jeden člověk z pěti, které potkáte na veřejných místech, na univerzitách jeden ze tří, je tak či onak ve
spojení se SAVAKem) a i kdyţ některá jména zŧstávají tabu, nikdo nezapomněl na státní převrat z roku 1953
řízený CIA. Ten ukončil vládu národní nezávislosti doktora Mossadeka a vrátil zemi do závislosti
angloamerických ropných společností
Mimo své dŧleţité strategické polohy na hranicích SSSR (první obranná linie západního světa) vykazuje Írán i
podstatný zájem pro svou ropu.
Začátky války o ropu se datují rokem 1870. Země je jiţ po dlouhou dobu pod zahraničním vlivem, především
anglickým a ruským Anglo-Persian Company poskytuje Íránu 16 % příjmu z ropy. Rusko (Gruzínská ropná
společnost), pak SSSR, po dlouhou dobu obsazují vojensky severozápad země.
Jestliţe je perská kultura tisíciletá a vybraná, její historie nepostrádá samozřejmé ani krvavé události. Je to
dlouhá litanie válek, vraţd, represí a násilí. V této zemi často řízené potentáty, kteří se málo starali o práva
člověka, se fyzické odstranění často jeví jako nejjednodušší a nejrychlejší prostředek na vyřešení sporu zvl áště
politických. Spojení těchto dvou faktorŧ, podstata prastarého násilí na despotickém základe a ropná válka
podněcovaná komploty a intervencemi anglosaského kapitalismu dá vzniknout šachovu reţimu, neblahému
stroji na utlačování, vraţdění a vykořisťování celého národa. Nejméně šest po sobě jdoucích prezidentŧ USA bdí
nad osudem vládce, jakoţ i nad dobrou rentabilitou jejich investic, které spočívaly na ramenou jedince, který se
stal megalomanským diktátorem. To vše předtím, neţ mu a jeho přátelŧm islámská revoluce v roce 1979
nasměruje k odchodu.
Mohamed Reza Pahlaví se měl čeho drţet. Jeho otce Reza Khan, skromně nazývaný ?Veliký", sesadil vojenským
převratem, na čele pluku kozáku, z trŧnu posledního Kadţárovce. Byl v prosinci 1925 prohlášen králem a 24.
dubna 1926 svými oddíly korunován. Zakládá dynastii Pahlaví. Narodil se v jedné chudinské čtvrti na jihu
Teheránu. Je to voják umocněný zuřivcem, schopný vyhodit v prŧběhu rady. vlastníma rukama z okna,
zdráhajícího se ministra. Aby prosadil svou moc neváhá vrhnout trestné výpravy proti aktivním menšinám
(Bachťjáni, Kurdové, Kašgajové), které bez milosti zmasakroval.
V roce 1933 získává opětné projednání ropných dohod se společností Anglo-Persian, která se stává společností
Anglo-Iranian. Podíl Iránu na příjmech z ropy se zvyšuje na 25 %.
Na začátku druhé světové války neskrývá - podobně jako Ataturk, jeho vzor - své sympatie k Německu. V
roce 1940 se otevírá v Teheránu středisko nacistické propagandy. Spojenci pak obsadí zemi, aby sníţili
německý vliv a aby zřídili zásobovací cestu pro ropu ze Zálivu přes SSSR. Přinutí Rézu Šacha, aby ve prospěch
svého syna Mohameda Rézy, abdikoval. Ten se 16. září 1941 podřizuje.
Američané jiţ neodejdou. Roosevelt o tom rozhodne koncem roku 1942. Na konferenci v Teheránu v roce
1943 jsou sem poslány především zbraně a vojenští poradci pod záminkou rekonstrukce země.
První obtíţe nového reţimu se udaly od konce 1944 s komunistickým povstáním v Azerbajdţánu
podporovaným SSSR. Potlačení je kruté a představuje 200 mrtvých denně. Obrovské manifestace na podporu
Azerbajdţánu, které se konají v Ispahanu a v Teheránu před parlamentem z iniciativy strany Tudeh, jsou
potlačeny neméně divoce
V roce 1946 to jsou separatistické tendence několika oblastí "ruské zóny" na pobřeţí Kaspického moře (Guilan,
Chorassan, Mazan-deran) a snaha o zřízeni samostatné republiky v Kurdistánu. Krvavá lázeň pokračuje.
Američané se sem přihrnou v roce 1947. Tyto konflikty totiţ umoţnily Spojeným státŧm, aby dosáhli toho, o co
se jiţ dlouho snaţily - odchod SSSR z Íránu.
V červnu 1947 poskytují úvěr 26 milionu dolarŧ na pomoc íránským jednotkám. Georges Allen je novým
velvyslancem Spojených státŧ. Generál Vernon Evans je jmenován šéfem vojenské mise. Generál Schwarzkopf
je zmocněn reorganizací četnictva, ve stejném roce 1947 vytváří Truman CIA.
Dne 2. února 1949 je šach terčem pokusu o vraţdu v Teheránu. Tato událost poznamená ducha vládce zvlášť
vŧči tornu, koho bude vţdy povaţovat za svého úhlavního nepřítele a proti němuţ povede nesmiřitelnou válku proti íránské marx-leninské straně Tudeh. I kdyţ odpovědnost strany Tudeh nebyla jasně stanovena - zvláště
vzhledem k okamţitému zlynčování agresora, fotografa Fakhr Araia, šach neopustí nikdy své vnitřní
přesvědčení. Proto také komunistická ideologie bude představovat trvalou výtku vŧči ţivotu despoty, který
vede. s ohledem na do očí bijící bídu obyvatelstva.
V té době burţoazie ještě v Íránu téměř neexistuje. Dozná svŧj vzestup aţ v sedmdesátých letech s masovým
příchodem příjmŧ z ropy. Ale šach je stoupencem rychlých soudŧ a metod. Prokázal to v únoru 1948, kdyţ dal
zastřelit ţurnalistu Massouda, ředitele týdeníku Marde Emrout (Člověk dne) před dveřmi jeho deníku. Ten totiţ
hrozil, ţe učiní odhalení o zpŧsobu ţivota královské rodiny. To se jiţ po městě šíří hlasy, ţe si šach vydrţuje
jednotku fanatických přívrţencŧ na rychlou likvidaci nejpobouřenějších odpŧrcŧ. Na začátku roku 1951 zahraničí
intervence a zabrání angloamerických ropných společností vyvolají oţivení nacionalismu a zajistí lidový úspěch
Národní fronty doktora Mossadeka, Mohamed Hedayat řečený Mossadek (udatný) se narodil v roce 1881.
Jemný politik, který vystudoval v Paříţi a byl v 15 letech inspektorem financí. Byl ministerským předsedou
šacha Razmary (který byl obviněn, ţe nechal zaţiva uvařit vězně(!) a který byl 17. břenzna 1951 zavraţděn na
teheránském bazaru Khalidem Taha-rassebim).
Ajatolláh El Kachani veřejně podporuje kandidaturu Mossadeka. Šach ale jmenuje na uprázdněné misto
Hosseina Alu. svého velvyslance ve Washingtonu Dojde k jednomyslnému protestu obyvatelstva. Bazar
povstane proti Šachoví. Ten musí 13. března ustoupit a jmenovat Mossadeka ministerským předsedou.
Mossadek vede okamţitě rozhodnou protibritskou politiku a dosáhne 30. dubna 1951 v Parlamentu přijetí
zákona o znárodnění Iránské ropy, který odebírá Anglo-íránské společnosti obrovská ropná pole, na něţ měla
koncesi.
Na burzách v Londýně a New Yorku dojde k neuvěřitelnému ohromení. Jedni i druzí jsou "skandalizováni".
Mossadek je povaţován za ?blázna". Je třeba říci, ţe Anglo-lránská, jak se patří podmazávala i značnou část
poslancŧ.
Dne 10. června 1951 zavlaje iránská vlajka nad sídlem Anglo-íránské v Khoramšahru. Vítězství lidu, ta jsou
vzácná. Jelikoţ velvyslanec USA Harriman příliš otevřeně podporoval Angličany, je jeho vŧz zastaven
manifestanty.
Ústupky šacha vuči Anglosasŧm a jeho nepřátelství vŧči Mossadekovi dopadají neblaze na obyvatelstvo.
Mossadek je znovu zvolen v roce 1952.
26. února 1953, vědom si poráţky, se šach rozhoduje tajně odejít do exilu směr Řím v malém soukromém
letadle. Jedno tragikomické přistání na letišti v Bagdádu dá Sorayi příleţitost, aby dala na odiv svou
nevědomost a lehkomyslnost. Zajímá se jen o svá zavazadla a šperky - jedinou konstantu svého ţivota.
Zásah CIA zachrání šacha a ubrání Írán před mezinárodní potupou levicové vlády. Operace je provedena
dvěma kumpány. Američanem Klínem Rooseveltem, vyslaným CIA, který poskytne logistickou podporu, a
renegátem Zahedim, bývalým stoupencem Mossadeka, kterého Angličané ."obrátili" na správnou víru v
dŧsledku neuvěřitelného únosu. Ten získá v srpnu 1953 podporu jednotek ještč nakloněných šachovi, aby svrhl
Mossadeka.
Zahedi neskrýval během druhé světové války své pronacistické sympatie. Pochybná osobnost, zkorumpovaná
hrami a sexuálně posedlá (vychloubal se, ţe má adresy všech prostitutek v Ispahánu) vyměnil zradu Mossadeka
za místo ministerského předsedy...
Dne 13. srpna 1953 se šach vrací z exilu a odvolává jedním ,,fermanem" Mossadeka. který mu doručí, budoucí
velitel SAVAKu, Nassiri. 19. srpna je Mossadek na útěku. Je chycen a obklíčen ve svém malém cihlovém domku
v Teheránu. Je uvězněn. 8. listopadu 1953 souzen a odsouzen na smrt. Pak je šachem omilostněn (ten z něho
nechce udělat mučedníka) a nakonec odsouzen na tři roky do vězení. Potřebné fondy pro tento převrat byly
dodány Spojenými státy ve výši 400 000 dolarŧ prostřednictvím banky Melli v Iránu. Mimo těchto dvou
protagonistŧ se banka podílela na komplotu jiné osobnosti - generála Nassirini. Ale je to Allen Dulles, který
dohlíţí na akci a tahá za provázky se svým pobočníkem Richardem Helmsem. který se stane v roce 1974
velvyslancem Spojených státŧ v Teheránu. Převrat z 19. srpna 1953 byl v historii Íránu výjimečný. Výjimečný
tím, ţe zde bylo jen 200 mrtvých.Znamenal také hned návrat ropných společnosti.
Dne 5. srpna 1954 je podepsána nová dohoda s mezinárodním ropným konsorciem zahrnujícím Angličany,
Francouze, Holanďany a Američany. Je vytvořena národní společnost íránské ropy. Konsorcium musí vrátit část
z 260 000 km2 ropných polí, která kontrolovala.
Během té doby jedno intrikánské a pochybné individuum - generál Teymour Bachtiar, guvernér Teheránu sleduje svou cestu k moci. Pŧvodně stoupenec Mossadekŧv, kterého zrazuje, aby sledoval vlastní hru. Nařizuje
na nádvoří vězení v Gharzu provést masakr 800 zatčených - stoupencŧ strany Tudeh. Za pomoci generálního
prokurátora Azmoudeha pověřeného, aby těmto čistkám dodal zákonné zdání, dá v rychlých popravách rovněţ
zmizet
víc
neţ
3
000
stoupencŧm
Mossadeka
(Le
Monde
ze
13-14.
listopadu
1955.)
A tento kat vytváří v roce 1956 SAVAK. Šachovu politickou policii neblahé pověsti. Skutečný policejní stát ve
státě, s technickou a finanční pomocí Spojených státŧ a izraelského Mossadu. Nezměrná Bachtiarova ambice je
téţ začátkem jeho zkázy. Poté, kdyţ se snaţil soupeřit se šachem, byl zavraţděn v Iráku jeho agenty (1959).
Tyto hrŧzné události vyústily k posílení šachoy moci, který se tím stává absolutním despotou a soustřeďuje v
rukou veškerou moc, zatímco Američané pevně usazení vyuţívají Irán ve své politice obkličování Sovětského
svazu. Prostřednictvím nadměrného vyzbrojování proamerického paktu CENTO, který sdruţuje Írán, Turecko a
Pákistán. Militarizovaný Írán, pověřený úlohou četníka v oblasti na severu i na jihu Zálivu, pracuje v úzkém
spojení s americkými silami i logistikou.
Peníze z ropy začínají přicházet proudem. Jmění šacha i jeho okolí se nadme. Zahraniční deníky uvádějí
samolibý ohlas o okázalosti palácŧ Golestan nebo Niavaran na vrcholcích města, o výstřelcích Achrafy, sestry
šachový, která je schopna za jednu noc utratit miliony dolarŧ v Monte-Carlu. Celý dvŧr cestuje nejen pro
radost, ale téţ, aby vyjednávali tučné transakce a uzavírali okázalé kontrakty s velkými mezinárodními
společnostmi. Šíří se korupce, ale noviny jsou umlčovány. Jakýkoliv odpor je potlačen. V evropských denících se
píše jen o četných šachových dobrodruţstvích se ţenami - který je sexuální ?sběratel" a úzkostí Farah Diby.
Šach tráví zimu ve Svatém Mořici, cestuje do Mexika, je přijat Giscard ďEstaingem, anglickou královnou a celou
Gothou. Pravidelně se radí s Kissingerem. Dříve jako symbolický vrchol tohoto období lesku a nyní pomocí
úspěchu ve sdělovacích prostředcích, se dal sám uprostřed luxusu při příleţitosti oslav 2500 výročí mčsta
Persepolisu, před hlavami státŧ a korunovanými hlavami, které byly poctěny jeho pozváním - 26. října 1967 korunovat.
Zatím co si Achraf dává stavět palác se střechou pokrytou zlatými fóliemi s modemistickým vzhledem
obklopený ostnatým drátem a stráţními věţemi, bída obyvatelstva nebyla nikdy tak nesnesitelná. Nicméně se
zvýšenými cenami ropy se roční příjem na jednoho obyvatele, dříve jednoho z nejchudších na světě, zvedne v
roce 1972 na 870 dolarŧ (osmkrát vyšší neţ v Pákistánu). Přesto velká masa Íráncŧ nevidí z těchto peněz zhola
nic. Inflace pokračuje i nesnesitelná drahota ţivobytí. Hnáni hladem a nouzí, pravidelně jak jen mohou,
manifestují. Jsou také zcela pravidelně na ulicích masakrováni - protoţe policie i vojenský oddíl se nezdrţují
detaily. V letech 1960 aţ 1979 doprovázejí takto četná hnutí davu a protestŧ tisíce mrtvých.
V roce 1961 ku příkladu došlo ke stávce cihlářŧ v Teheránu, 30 000 osob, obcěí krutého vykořisťování.
Dostávají 35 rialŧ(25 F) za výrobu 1000 cihel, které přinesou podnikateli 3 500 rialŧ. Policie se oddá masakru.
Recidiva následuje krátce na to, při potlačení manifestace studentŧ, 21. ledna 1961 (100 mrtvých).
Dne 4. dubna 1963 ajatolláh Chomejni veřejně kritizuje šacha a je 6. dubna v Qoomu, zatčen. Během
ohromné protestní manifestace, která následuje, je zabito víc neţ 1 000 osob (Le Mode, 20. února 1964)
Jak je vidět, téměr kaţdodenní střílení do davu a hekatomby, které poznamenaly konec Šachová reţimu v roce
1979, měly své předchŧdce. Šach vţdy vedl vŧči obyvatelstvu i přes rŧzná propagandistická gesta ("Bílá
revoluce" v roce 1963) a bombastická prohlášení (jeho "hluboká jednota s lidem") jen politiku systematické
represe. V krvi utopil kaţdou kritiku a kaţdý odpor. Šlo mu nejen o to, aby vládl bez dělení moci jako
absolutistický vládce, ale téţ o to, aby udrţel svou zemi v souhlase se strategickými a politickými dohodami
uzavřenými s americkým spojencem a rádcem. Ten bez jakýchkoliv ohledŧ v Íránu i jinde ovládal v zákulisí své
krvelačné loutky. Jako projev vzájemnosti měl šach, podle amerického ţurnalisty Jacka Andersona (který odpálil
aféru Watergate), s pomocí Richarda Helmse, svého poradce z CIA, pomoci Nixonu k jeho znovuzvolení
prezidentem USA. A to díky daru několika milionŧ dolarŧ, které měly být poukázány a také náleţitě "očištěny"
pres Mexiko.
Bylo by obtíţné hovořit o SAVAKu, politické tajné policii, aniţ by byla učiněna historická odbočka, která by
upřesnila oblast jeho výskytu a činnosti. SAVAK je jen nejhrŧznější sloţka komplexního aparátu. Je to rovněţ
základ osobní moci šachovy, ale i organizací a jejich účinnosti. SAVAK je ve všech směrech odrazem šachovým.
Učinil z něj osobní nástroj, kdyţ se mu podařilo zbavit se Bachtiara, jeho tvŧrce. Následně generál Pakravan v
červnu 1961 a pak generál Nassiri v 1966 ("intelektuál nahrazený muţem pevné ruky") zajistí jeho vedení.
V roce 1975 mela íránská armáda oficiálně 400 000 muţŧ, četnictvo 80 000. A SAVAK nejméně 100 000
muţŧ.
"Super SAVAK", který kontroluje organizaci, je IIO (Imperial Inspectorat Organisation). Organizace, která
pracuje pod velením generála Yasdanpanaha a pak Hosseina Fardouse. Tento organismus má asi 200 vyšších
dŧstojníkŧ, zastřešený speciální kanceláří tvořenou asi patnácti pečlivě vybranými dŧstojníky. Ti řídí celou tuto
stavbu a drasticky kontrolují, činnost celého systému. Účty skládá speciální kancelář jen šachovi.
Tato tajná policie, orgán pro pronikání a nasazování buněk i pro dohled nad obyvatelstvem, je všude. Kaţdý
Íránec se mŧţe cítit kdykoliv sledován a dává tudíţ pozor na své výroky. Tato trvalá psychóza je
nepředstavitelná. V Íránu neexistuje svoboda projevu. Jakákoliv kritika reţimu a navíc osoby Šachovy nebo
jeho rodiny je zločin podléhající okamţitému uvěznění. Jméno této tajné organizace je rovněţ tabu. V kaţdé
domácnosti musí figurovat portrét šacha nebo jeho syna. Jakmile se na ulici přiblíţí neznámý člověk, hlas se
sniţuje, rozhovor umlká. Kolik nevinných kolemjdoucích nebo opravdových vlastencŧ bylo neprávem
podezíráno, ţe patří k obávané policii a kolik jiných jimi opravdu bylo? Veřejná místa - mešity, Bazar (který
zŧstal s univerzitami hlavním ohniskem lidového odporu), ale i továrny, obchody, a samozřejmě mezinárodní
hotely (Intercontinental, Royal Teheran Hilton), kde jsou zaměstnanci často konfidenty - jsou pod stálým
dohledem. Mikrofony a kamery jsou ukryty v hotelových pokojích. Slídí se všude. Běţná korespondence je
otevírána zvláště pak pošta určená do zahraničí. Politici, aktivisté, studenti v Evropě, v USA nebo v SSSR jsou
pod neustálým dohledem. Jejich rodiny nebo přátelé jsou na záznamech slouţících jakémukoliv moţnému účelu
a častokrát jsou zatýkáni.
Agenti SAVAKu se samozřejmě snaţí proniknout do prostředí představitelŧ zahraniční opozice. Funkcionáři a
politici neunikají podezření. Kaţdá osobnost reţimu má svého bezpečnostního agenta. Kanceláře SAVAKu jsou
četné v Teheránu, jeho hlavní velení je umístěno poblíţ Chemirandu na křiţovatce Saadabad. Jeho "Výbor", po
právu obávaný, je umístěn v ohromné budově o tlustých zdech ověšených anténami. Jednotlivci podezřelí z
nějakého deliktu - kterým fakticky muţe být pouhý vlastni názor nebo podezření z příslušnosti k některé
zakázané organizaci jako Tudeh - ať jiţ skutečného nebo předpokládaného, jsou zatčeni a předvedeni do
vyslýchacích středisek nebo přímo do vězení. To je začátek nejisté a často hrozné příhody, protoţe se zde
pravidelně provádí mučení. Podmínky pro zadrţení vězňŧ jsou hotová kalvárie. Z podnětŧ amerických a
izraelských poradcŧ se provádějí nejnovější rafinovaná ?psychologická mučení", vydírání, uvěznění a mučení
členŧ rodiny. Mimo rozsudkŧ za zavřenými dveřmi, které jsou závislé na vojenském soudu činícím rozhodnutí, a
která nikdy nejsou zdŧvodněná - okamţité popravy a úmrtí v dŧsledku mučení a jiné obvyklé praktiky
předhánějící se v podlostech, existují televizní vysílání, jeţ téměř denně předkládají přiznání a sebekritiku
vězňŧ. O nich kaţdý ví, ţe byla získána mučením a vydíráním. A i kdyţ jsou ?kajícníci" nalíčeni, jsou zranění
rozpoznatelná a špatně skrytá.
Četní Íránští intelektuálové a umělci prošli šachovými ţaláři, mnozí z nich jsou mrtvi. Na pozadí okázalých
slavností v Persepolisu se reţim projevoval, jakoby chtěl íránský národ zbavit jeho demokratické elity. Západní
tisk a tisk mezinárodních organizací nakonec jen podal nesmělý ohlas tohoto systematického porušování
lidských práv. Ale kdyţ se jeden ţurnalista odváţil zeptat šacha, který stále popíral mučení, co o tom soudí, dal
mu následující odpověď: ?Amnesty International? Copak to je? Neznáme!" (Actuel 2, 24. června 1974)
V roce 1971 se konal v Tehcránu proces se ?skupinou osmnácti".
Doznali pod mučením, ţe jsou komunisty, a pak to odvolali. Francouzská pozorovatelka paní Mignonová. která
mohla být přítomna dvěma stáním soudu (obvinění a ?obhajoba" jsou zajištěny vojáky) uvádí, ţe mnozí zatčení
vykazovali jizvy a následky mučení. Jeden z obţalovaných, Chokrollah Paknejad, uvedl: Byl jsem po svém
zatčení odveden do sklepu SAVAKu v Khoramšahru, kde jsem byl násilím vysvlečen. Byl jsem bit po celých 20
hodin výslechu. Pak jsem strávil týden na vězeňském záchodě v Abadanu bez oděvu. Pak jsem byl převezen do
vězení v Evině (vězení na severu Teheránu), kde jsem byl opět mučen, mrskán a bit. Pak mi nasadili ?ţelízka se
zavaţím" (ruce vězně jsou svázány za jeho týlem, zavěšují se tam stále vetší závaţí) a bili mě
Jiný obţalovaný, Nasser Kakhsar, řekl, jak viděl umírat inţenýra Nikadvoudiho po mučení ve vězení GhezelGalech v dŧsledku zranění na míše. Jeho jediným deliktem bylo, ţe ?četl knihy". Ajatol-láh Saidi zemřel rovněţ
v Ghezel-Galehu.
Paní Nouri Albala a Libertalis z Mezinárodní federace demokratických právníkŧ rovněţ přihlíţely některým
procesŧm s Iránskými odpŧrci zavřenými v Evine. Ve dnech 28. ledna aţ 6. února 1972 bylo odsouzeno šest
obţalovaných na smrt. Jiní jsou obţalování z přepadnutí bank, policejních stanic. Bez ohledu na zákon se slyšení
odbývá za zavřenými dveřmi. Vězni jsou mučeni neomezeně dlouho. Někteří vypovídají. Sadegh byl bit paţbou
revolveru do hlavy, coţ mu zpŧsobilo vnitřní krvácení a pak koma. Jiní byli uvázáni ke kovové, do běla
rozţhavené tabuli. Právě v momentě hned po zadrţení je týrání největší. ?Obţalovaný se dostává do rukou
odborníkŧ v karate a judo. Následně upadne do komatu. Obvykle jsou ruce, nohy, nos zlomeny. Aţ se probere,
musí vězeň podepsat prohlášení, ţe nebyl vŧbec mučen."
Agenti SAVAKu nutili pana Asghara Badizadegana, aby se posadil na elektrickou ţidli, kde ho pálili čtyři
hodiny. Upadl do komatu. Popálenina zasáhla páteř a šířila takový zápach, ţe se nikdo nepřiblíţil k naší cele.
Nebyl mrtvý, ale bylo třeba čtyř chirurgických zákrokŧ. Dnes si musí pomáhat svýma rukama při chŧzi".
Co se týká Mehdi Savalaniho, ?ten jiţ nemŧţe chodit, zlomili mu obě nohy. Nejběţnější je mučení elektrickými
šoky. Nenechává stopy, ale vyvolává celkové ochrnutí. Taky se vstřikují léky jako cardiazol, který rozruší
rytmus srdce, strhávají se nehty, vězni jsou vystavováni ultrazvuku, ránám do hlavy.:?Viděl jsem rovněţ
jednoho vězně, který byl neschopen močit, protoţe na jeho pohlavní úd přivazovali závaţí".
Popis z vězení Evine: ?Kobky jsou temné a vlhké, ţe cukr se sám od sebe rozteče, měří 1,2 krát 2 metry a
mají výšku 2 metry s malým zamříţovaným otvorem o 40 cm. Jiné světlo zde není. Ţili jsme tam tři."
Během posledních let šachova reţimu, jeţ byla nejkrvavější, se konaly konference - odsuzující mučení - téměř
všude v Americe i v Evropě, zvláště pak na univerzitách. Poţadovaly svobodu projevu v Íránu. Šach je veřejně
odsouzen ve Švýcarsku, ale SAVAK je značně zakořeněn na univerzitách (číselný odhad v roce 1975 byl 4 000
agentŧ v cizině). Je schopen fyzicky zasahovat proti Tudeh, pustošit jejich stánky při manifestacích (Universitní
město v Paříţi 1977).
To je válka. Válka těch, kteří se staví na odpor, aby dosáhli pád diktátora, proti reţimu, který bojuje o přeţití.
A v Íránu je to kaţdodenní masakr národa, který se bouří.
Co se týká tisku, deníky jako Le Monde a téţ Sunday Times a dokonce Financial Times uveřejňují zprávy o
případech mučení v Íránu.
V roce 1975 paříţský advokát Yves Baudelot pátrá v Íránu po třech zmizelých politických vězních - doktorce
Simin Salehiové, Loftollahu Meysamiemu a Hosseynu Djaverimu. Generál Azízi, ředitel vězeňské správy
prohlašuje, ţe nic neví o těchto vězních, kteří podle svědectví měli být umučeni. Amnesty International pak
zjistila ţe Salehiová zemřela při mučení, kdyţ byla v osmém měsíci těhotenství. Podmínky vazby jsou podle
Baudelota povaţovány ţalářníky jako ?vyhovující pro získání přiznání", přičemţ vězni pokud mohou, taková
přiznání odmítají. Podle tohoto advokáta se obvykle praktikuje mučení blízkých příbuzných. Znásilní se ţena
před očima manţela, mučí se jeho děti včetně těch malých, aby se vynutilo přiznání.
Sunday Times z 19. ledna 1975 zveřejnily svědectví ţurnalisty Philipa Jacobsona. Uvádí, ţe prŧzkumy jeho
deníku zjistily nespornost skutečnosti mučení v Iránu. Podle něho mučení vězni pocházejí ze tří kategorií. Ti.
kteří jsou podezříváni, ţe patří k politickým organizacím levice nebo se podíleli na akcích občanské války,
duchovní nepřátelští Šachovi, intelektuálové střední vrstvy a nakonec prostí lidé, kteří nějak veřejně kritizovali
reţim. Četná shromáţděná svědectví potvrzují přítomnost velitele SAVAKu, Nemeta Ollaha Nassiriho v
mučírnách. ?Někteří vězni - dodává Jacobson - jsou připravováni na svou vlastní popravu rafinovanými
psychologickými muky."
SAVAK často pouţívá jako inovaci v mučení obměnu elektrického křesla, jeţ je tak drahé strýčkovi Samovi ,,horký stŧl", nebo ?gril" nebo ?pečící trouba", Jacobson popisuje tento nástroj jako ?ţeleznou mříţku podobající
se matraci, v níţ proudí elektrický proud jako v roštu. Mučení jsou připoutáni na tento rám aţ do chvíle, kdy se
začnou smaţit. Ţeny jsou ponejvíce surové zbity, kdyţ předtím byly znásilněny.
Ve Spojených státech byly v roce 1975 v oběhu petice pocházející zvláště z univerzity v Berkeley, aby se
získaly informace o osudu zmizelých osob jako doktora Ali Shariati teologa, paní Hadjebi Tabriziové, doktora
Ghoiamhossein Sa'edi spisovatele, S. Soltanpoura, spisovatele. Ti, kteří podepsali petici (více neţ 2000) byli
přijati na schodišti velvyslanectví zaměstnancem, který odmítá říci své jméno. Jsou vyzváni, aby zaslali do
Teheránu dopis poštou. Na těchto akcích se podílejí američtí autoři a umělci jako Noam Chomsky, Laurence
Ferlighetti, Kay Boyle, Joan Baez.
Lze odhadovat, ţe v roce 1975 asi 137 000 vězňŧ prošlo výborem SAVAKu - coţ je jeho obzvlášť hanebné
hlavní velitelství. K tomu je třeba přidat stejný počet osob poslaných do Gashru nebo Evine, které tam byly na
místě mučeny. Ze sedmi zatčených muţŧ unikl v prŧměru jen jeden jediný mučení. Sdruţení íránské
demokratické mládeţe a studentŧ (ODYS - Tudeh) odhadlo v roce 1977 asi na 300 000 osob, muţŧ i ţen, jeţ
byly mučeny ve vězení SAVAKu. během 20 let jeho existence.
Ve vyslýchacích místnostech je sbírka mučících nástrojŧ zavěšena na zdech jako v doupatech sado-maso, jeţ
jsou dnes v módě a kde se vyjadřuje měšťácká vidina civilizovaného násilí.
Ale zde je sled jinak pochmurný. Neboť tady zpŧsobovalo mučení smrt. Kovové biče visí na hřebících, elektrické
hole jsou urovnány na stolicích, kleště na vytrhávání nehtŧ jsou vystaveny na odiv. Aniţ bychom se zmiňovali o
koze nebo smaţící desce. Praktikovány jsou i jiné zpŧsoby mučení jako zavádění vřící vody do vnitřností
klystýrem, elektrické mučení na pohlavních orgánech, které ?zpŧsobuje vytí obětí, muţŧ i ţen, jako u vlkŧ",
nebo se zavádí ţhavé ţelezo do úst trýzněných. (Caifi Newsletler, New York, březen ]975.)
Nelze nikdy ukončit podrobný seznam obětí. Celkový počet obětí i metody mučení jsou skličující. Ale ne pro
šacha, toho megalomanského maniaka, který by byl jen zkrachovaným despotou nebýt pomoci, kterou mu v
roce 1953 poskytla CIA, aby znovu získal trŧn svrţením Mossadeka.
Mossadek zŧstane národním hrdinou Iránu pro kaţdého Íránce i přes nepopiratelný dar ducha Chomejniho,
který svým zpŧsobem pokračoval v jeho boji. Ať se na Západě (kde americká propaganda je zákonem) říká
cokoliv, je Írán nejen velkou zemí - jiţ vţdycky byl - ale je to i moderní a rozvinutá země, kde po pádu šacha
byl uskutečněn velký pokrok v sociální oblasti.
Naproti tomu převrat CIA z roku 1953 a americká hegemonská politika, která z něho vyplynula, jakoţ i
bezpodmínečná podpora tyranovi z jiného století, Reza Pahlavímu, odsoudily Írán k 25 rokŧm stagnace,
zpŧsobivší mimo jiné i ztrátu několika milionŧ mrtvých a nepředstavitelné utrpení.
Lze rovněţ dodat, ţe Spojeně státy tímto nepřípustným aktem vměšování se do vnitřních záleţitostí jiné země,
byly prvními odpovědnými za neúspěch první snahy o laickou a demokratickou vládu v Iránu. Rovněţ tak, jsou
přímo odpovědní za nástup islámské republiky, u níţ, coţ lze přinejmenším říci, nemají ani unci dŧvěry. Ostatně
Spojené státy neprominuly Íránu, ţe byly vypuzeny, a tak po zpŧsobu Kuby, Libye a dnes Iráku jej podřizují
přísné blokádě. Ta jde tak daleko, ţe vyhroţují kaţdé zemi, která s nim obchoduje. odvetnými opatřeními.
Kapitalistická svoboda si uchovává svou logiku.
Francois Derivery
Antikomunistická genocida v Indonésii
Indonésie čítá asi tři tisíce ostrovŧ a měla v roce 1998 řádově 200 milionŧ obyvatel. To z ní činí nejobydlenější
zemi jihovýchodní Asie. Její hlavní město Djakarta má asi 10 milionŧ obyvatel. Nejdŧleţitější ostrovy jsou Jáva,
Sumatra, Kalimantan (neboli Borneo), souostroví Celebeské a Molucké a nakonec západní část Nové Guineje
nazývaná Irian. V prodlouţení zeměpisné šířky Jávy je východní drţava ostrova Timoru, bývalé portugalské
kolonie, jeţ je po desetiletí předmětem anexní války vedené Indonéskou armádou proti Fretilinu, domácí
organizaci, jeţ zde zaloţila nezávislý stát. Stát, který' je uznán a podporován veškerým domácím
obyvatelstvem. (Viz stať Fašistická anexe Východního Timoru v této knize dotýkající se této otázky podrobněji.)
Název Indonésie je poměrně nedávno vytvořen a datuje se z doby těsně před první světovou válkou. Ve
skutečnosti veškeré toto území obydlené z 90 % venkovany bylo obsazeno a olupováno holandským
kolonialismem jiţ od samého začátku XVII. století.
Jiţ v roce 1602 zde zřídilo Nizozemsko obchodní společnost nazvanou "Vereenigde Oostindische Compagnie",
která se měla stát v prŧběhu poloviny XVII. století "Holandskou společností", jeţ vykonávala svŧj monopol nad
všemi místními zemědělskými produkty - rýţí, kukuřicí, čajem, kávou, maniokem, koprou atd.
Pak v roce 1799 Nizozemský stát sám nahradil tuto společnost a zřídil "Nizozemskou Indii". Zmocnil se přímo
její koloniální správy a chránil holandské zájmy proti jiným kolonialistŧm.
Tabákové manufaktury předběhly poněkud vyuţívání ropných loţisek.
Obyvatelstvo bydlící na těchto ostrovech a patřící k několika etnikŧm bylo ve své většině obráceno na islám a z
menší části na křesťanství. Bylo podřízeno po dobu tří století koloniálnímu vykořisťování klasického typu
zahrnující období zločinného dobývání a represe. V roce 1740 ku příkladu všeobecná vzpoura Číňanŧ, kteří
obývali tyto ostrovy, byla utopena v krvi, přičemţ byly tisíce obětí, o nichţ se dnes jiţ nehovoří.
V letech 1830 aţ 1870 byl koloniální přebytek odhadnut na 800 milionŧ florinŧ. Počínaje rokem 1900 aţ do roku
1910 se v kapitalistických zemí oficiálně hovořilo o holandské koloniální říši.
Svět byl tehdy rozdělen mezi velké koloniální říše ovládané západními státy, které mezi sebou soutěţily. Jako
Francie a Velká Británie, jeţ se ale dovedly sjednotit, kdyţ to bylo zapotřebí, za zády podrobeného a
olupovaného obyvatelstva Afriky, Asie a latinské Ameriky.
Indonéský nacionalismus se objevil v roce 1908 a rozvinul se v prŧběhu následujících desetiletí.
Současně se v zemi projevovaly myšlenky komunismu počínaje zaloţením v roce 1920 první komunistické
strany v Asii. Komunistická strana Indonésie byla zaloţena dokonce ještě před zrodem Komunistické strany
Cíny nebo Strany práce ve Vietnamu. Ale v následujícím roce - 1921 - zpŧsobila roztrţka mezi musulmanskými
a laickými aktivisty, rozkol. Pak v dŧsledku povstání na Jávě a Sumatře byla v roce 1927 koloniálními úřady
zakázána. Tisíce osob bylo deportováno do nehostinných hor írianu a komunističtí vŧdcové byli všichni uvězněni
ve speciálních táborech.
Nacionalistický protikolonialistický proud se rozvíjel pomaleji. Organizace "Perhimpunan Indonesia", do níţ
vstoupili četní intelektuálové znásobila kluby rozjímání. V rámci takového klubu v Bandungu se objevil mladý
inţenýr s výjimečnou lidovou výřečností, který snil o sloučení nacionalismu, islámu a marxismu. Narodil se v
roce 1901 v rodině učitele. Pak studoval v Bandungu. Tento nacionalistický aktivista nebyl nikdo jiný, neţ
budoucí "otec nezávislosti" - Achmed Sukarno. Zaloţil v roce 1927 "Persikatan Nasional Indonesia", Národní
Indonéskou stranu a sestavil v říjnu 1928 základní heslo "přísahy mládeţe" - jedna vlast, jeden národ, jeden
jazyk. Ale holandští kolonialisté jej v roce 1929 zatkli. Před soudem, kam se dostavil, vyslovil heslo "Indonésie
ţaluje". Současně byla rozpuštěna jeho strana.
Ekonomická krize měla pro Indonésii váţné dŧsledky. Zhroucení světových kurzŧ exportovatelných plodin
vyvolala značné zvýšení nezaměstnanosti a zároveň strašnou bídu mezi nejvíce postiţenými lidovými vrstvami.
Současný vývoj nacionalistického a komunistického hnutí, často soustředný, jindy nesouhlasný, doznal četné
vrtkavosti poznamenané velmi tvrdou koloniální represí, vězněním i popravami. Hlavní neshoda mezi
myšlenkami Sukarnovými a komunistickými se dotýkala zásady "třídního boje". Zakázaná PNI byla nahrazena
stranou Partindo. Její vŧdce Sukarno byl podruhé zatčen kolonialisty v roce 1933.
Pak se objevila organizace Gerindo, víc antifašistická neţ anti-kolonialistická v roce 1937 a v roce 1939 byla
vytvořena GAPI, Národní antifašistické seskupení, které přijalo jednotné poţadavky jako - Indonéský jazyk,
červenobílou vlajku a národní hymnu. To vytvořilo v roce 1941 Národní radu indonéského národa. Ale
holandská vláda, která uprchlá před okupací své země Němci, všechny tyto iniciativy odmítla. Královna
Wilhclmina si přála pokračovat ve válce proti nacistickému Německu a opírat se přitom o to, co nazývala
"Nizozemskou Indií". Je to pozice jednoho kapitalismu v boji s nacisty, který si přál opřít se o svŧj vlastní
kolonialismus.
Situace se zvrátila po vylodění japonských vojenských sil v roce 1942 a okupací, kterou vnutili místo
kolonialismu Nizozemí. Třistaletá holandská moc se zhroutila, coţ se neobešlo bez vyvolání určitých iluzí mezi
Indončským obyvatelstvem vzhledem k Japoncŧm, zvláště v nejfavorizovančjších vrstvách, v kompradorské
burţoazii, která se jiţ zkonstituovala a byla schopna operovat. Noví okupanti se snaţili získat podporu
Sukarnovu a jeho nacionalistických přátel, kteří "tuto hru", alespoň dočasně, přijali. Ale jeden z nich zvaný
Sjahrir, aktivista socialistické strany, nepřestal organizovat síť odporu. A ještě aktivnější aktivista Amir
Sjarifuddin byl zatčen a mučen japonskými orgány, jakoţ i mnozí jeho soudruzi.
A tak kdyţ vystřídal holandský kolonialismus, japonský imperialismus zaloţený rovněţ na kapitalistickém
systému, přistoupil ke stejným metodám násilí a zločinŧ, jako jeho předchŧdce vŧči Indo-néskému národu.
Kdyţ lidové iluze byly zbořeny surovým postojem nových okupantŧ, vytvořila se nová politická moc na Jávě,
pod názvem PUTERA, neboli "Středisko sil lidu". Jeho iniciátory a propagátory byli rovněţ Sukarno a jeho
přátelé Hatta. Ki Hadjar, Devvandro. Japonci ji tolerovali a marně se snaţili zajistit si její kontrolu. Jejich postoj
měl za následek neklid, který ţivili jiţ od svého vlastního příchodu.
A tak šly okupační úřady tak daleko, ţe přijaly v říjnu 1943 vytvoření PETA ("Dobrovolní obránci vlasti"), která
se měla stát budoucí Indonéskou armádou. Mnozí budoucí mdonéští vrchní dŧstojníci a generálové začínali svou
kariéru zbraní po boku japonských vojákŧ v této formaci. Takový byl i případ Suharta, budoucího fašistického
diktátora..
V září 1944, v momentě, kdy vŧdcové z Tokia s koncem druhé světové války cítili, ţe nadchází jejich poráţka,
slíbila jejich vláda Indonésanŧm nakonec nezávislost.
Pak mohl Sukamo volněji zasahovat a 1. června 1945 zformulovat své "Panča Sila" - pět zásad. Nacionalismus,
internacionalismus, demokracii, sociální spravedlnost a víru v boha. Opíral se o "gotong royong", neboli
vzájemnou dohodu.
Pár dnŧ po zhroucení Japonska, 17. srpna 1945, pod tlakem mladých Indonéských nacionalistických aktivistŧ,
vyhlásili Sukarno a Hatta, nezávislost Indonéské republiky. Suverenita ostrovŧ, dosud podřízená západním
tlakŧm, byla vyjádřena jménem "Spojené státy Indonésie".
Ale sociální potíţe národa tím nebyly vyřešeny a nespokojenost byla stále ţivější. Jak ve městech, tak i na
venkově.
Komunisté se pokoušeli o povstání v Madiunu, neboť byli nespravedlivě obviněni, ţe se chtěli chopit v září 1948
moci. To je historický bod, který zŧstává nejasný. Jisté je, ţe byli pronásledováni a rychle rozdrceni divizí
Siliwangi plukovníka Nasutíona, velitele vrchního velení Indonéské armády. Třicet tisíc jich bylo zabito stejně
tak jako jejich hlavní vŧdcové Amir Sjarifŧddin a Musso. Ten se v srpnu vrátil ze SSSR. Lze uvaţovat, ţe tato
událost měla varovný aspekt ve vztahu k mnohem rozsáhlejším masakrŧm, k nimţ mělo dojít o sedmnáct let
později.
Holandští kolonialisté chtěli vyuţít situace a náhle zajali Sukarna i jeho vládu. Spojené státy uklidněné
vítězstvím vojenské antikomunistické akce a jinak velmi znepokojeni příchodem Mao Ce-tunga k moci v Číně,
vnutili Nizozemsku dohody Kulatého stolu podepsané v Haagu v listopadu 1949. A tak američtí imperialisté,
nemuseli jiţ vŧbec nic dělat z obavy, co by mohlo vrhnout Indonésany do tábora komunistŧ. V té době se z
kapitalistické strany ochotně připomínala teorie domin, jako konkrétní hrozba tíţící celou Asii.
"Spojené státy Indonésie" uvolnily tedy místo "Sjednocené republice Indonésie". Jejím prezidentem se okamţitě
stal Achmed Sukarno. Byl nastolen parlamentní reţim i kdyţ prezident byl spíš stoupencem jediné strany. Tento
bouřlivý reţim udolal šest vlád za sedm let.
Během tohoto období udělil indonéský stát angloamerickým monopolŧm moţnost těţby z Indonéských ropných
vrtŧ. Společnost Shell, Standard Oil a Caltex ovládaly na účet západních impcnalistických ekonomií, hlavně
amerických a britských, bohatá loţiska bývalé holandské kolonie. Kompradorská burţoazie a Indonéské
byrokratické kapitalistické prvky doznaly tehdy prudký rozvoj na základě mezinárodní korupce.
Tyto privilegované společenské vrstvy představovali vyšší dŧstojníci armády, zatímco komunisté se opírali o
nejchudší třídy ve městech a v menší míře i na venkově. Sukarno zŧstal ţivým symbolem nezávislosti a snaţil
se urovnat antagonistické rozpory mezi jedněmi i druhými.
Dne 17. října 1950, plukovník Nasution, velitel vrchního velení Indonéské armády - vyvolal ozbrojený puč, aby
se uchopil moci. Ale prezident tehdy podporovaný částí dŧstojníkŧ a armádou ovlivněnými ještě jeho
nacionalistickou minulostí dovedl tuto snahu potlačit. Odvolal Nasutiona, ale neprovedl vŧči němu ţádný přísný
postih. Sukarno byl aktivně podporován stranou P.N.I, kterou vytvořil a která představovala především
protiimperialistickou národní burţoazii. Rovněţ komunisté jej podpořili.
Objevily se nové vojenské pokusy, zvláště 17. října 1952 s cílem přinutit prezidenta, aby rozpustil Parlament,
ale nikdy pučisté neuspěli vzhledem k rozporŧm mezi nimi.
V té době Sukarno změnil směr své zahraniční politiky a posílil své přátelské vztahy se SSSR a lidovou Čínou.
Pochopil, ţe Spojené státy podporovaly Indonéskou armádu proti včtšmč národa. Od července 1953 do
července 1955 ministerský předseda Sastroamidjojo zkonkretizoval sbliţování s těmito socialistickými zeměmi.
V dubnu 1955 byl přijat statut týkající se Číňanŧ bydlících v Indonésii. Toto opatření se zaslouţilo o čelní útok
proti jiţ starému rasismu, který se nikdy nepodařilo odstranit. Kompradorská burţoazie trpěla obchodní
konkurencí některých velmi bohatých Číňanŧ, kteří sami měli obchodní vztahy se západními zeměmi. Z toho vyplývala rivalita, která se snadno obracela v rasismus.
V tom samém období se konala ona slavná afroasijská konference v Bandungu, jejíţ světový ohlas byl značný.
Zúčastnilo se jí 29 afroasijských státŧ, čímţ potvrdily probuzení třetího světa. Významné místo zde zaujaly
osobnosti mezinárodního věhlasu jako Pandit Nehru nebo ministerský předseda Čou-en-lai. Prezident Sukarno
zde získal na prestiţi ve vztahu k africkým a asijským zemím. Úspěch tohoto planetárního shromáţdění ale
znepokojil jak Spojené státy, tak i země západní Evropy i SSSR, který zde za těchto okolností nehrál ţádnou
roli.
Indonéský prezident vykonal v listopadu 1956 dlouhou cestu do SSSR a pak do lidové Číny. Generálové opět
začali své rebelské akce. Sukarno souhlasil z opětným předáním funkcí šéfa vrchního velení pozemní armády
generálu Nasutionovi. Tento dŧstojník dosud věrný Sukarnovi zvládl občanskou válku, která hrozila vypuknout,
kde rebelující vojáci byli téměř otevřeně podporováni Američany.
Od února 1957 hlava státu rozhodla opustit cestu západní demokracie a nahradit ji koncepcí, kterou ţivil po
celou dobu - "řízenou demokracií". To byl konkrétní projev širokého populistického proudu. To byl ve
skutečnosti výsledek momentálního sblíţení mezi ním a velitelem hlavního štábu armády, generálem
Nasutionem. Bylo to ale s konečnou platností aţ v roce 1959, kdy nařídil rozpuštění ústavního shromáţdění,
které fungovalo od roku 1956. Otázka, zda Indonésie bude státem zaloţeným na islámu nebo na "zásadách
Panča šila" nebyla dosud vyřešena.
Kdyţ Sukarno postupoval tímto zpŧsobem, opět nabral politickou iniciativu. Dal zakázat politické strany, které
podpořily vojenskou vzpouru. Propagoval nyní Nasakom, to jest jednotu tří velkých ideologických proudŧ
přítomných v lidových vrstvách: nacionalismus, náboţenství a komunismus.
V roce 1961 se Indonéská komunistická strana se svými třemi miliony členŧ stala kvantitativně značnou silou.
Měla větší vliv v politice neţ v armádě. Bez jakéhokoliv vyzbrojení byla vŧči reakční armádě, která byla značně
posílena dodávkami sovětských zbraní, v nevýhodě. Ostatně v té době Sukarno nahradil generála Nasutíona
jiným dŧstojníkem, generálem Yanim.
Kdyţ se Indonésie rozhodla znovu získat své území na západním Irianu dosud obsazené holandskými
kolonialisty, SSSRji podpořil.
Tehdy ze strachu, aby se nepřiklonila do socialistického tábora, Spojené státy přinutily Nizozemí, aby přijalo
dojednané řešení. Dohody byly podepsány v měsíci srpnu 1962. Současně s tím američtí imperialisté nabídli
Indonésii ekonomickou podporu.
Ale v prosinci 1962 situace v Malajsii destabilizovala znovu celý región Kalimantanu. Anglie a Spojené státy na
jedné straně, Indonésie na druhé straně, podporovaly opačné tábory. Sukarno a Indonéská armáda i přes to, ţe
byla prostoupena americkými agentv, podpořili národní boj lidu severního Bornea. Nakonec Američané zapojení
do operací ve Vietnamu, povaţovali za moudřejší se z malajsijské operace stáhnout.
V roce 1964 se Sukarno obořil na Washington a prohlásil otevřeně: ?K čertu s vaší pomocí!"
Urychlila se jeho politická linie ?socialismu po Indonésku". Sblíţil se s lidovou Čínou. Uvaţoval dokonce o
vystoupení Indonésie z OSN a chtěl navrhnout její nahrazení organizací Nových sil na vzestupu (NEFOS)
Přirozeně Peking, který stále ještě nedisponoval čínským křeslem v této mezinárodní organizaci, podporoval
bezvýhradně stanovisko Sukarnovo.
Ze strany Číny zaujala Komunistická strana Indonésie příznivou pozici ve prospěch Komunistické strany Číny v
ideologickém sporu s Komunistickou stranou Sovětského svazu. Současně rozvířila propagační kampaň proti
Indonéským byrokratickým kapitalistŧm.
Ale vnitřní situace země začala být opět napjatá. Prudké boje postavily bezzemky proti majitelŧm pozemkŧ
zvláště na ostrově Jávě. Jednotné sdruţení Nasakom zaloţené Sukarnem se rozpadalo. Komunisté se postavili
na odpor majitelŧm pozemkŧ a celým frakcím Indonéské nacionalistické strany, jeţ měly podporu armády.
Komunistická strana Indonésie se cítila v nepříznivé pozici a tak se rozhodla ustát v akcích chudých venkovanŧ.
Obzvlášť, kdyţ získala od šéfa státu zákaz notorických antikomunistických hnutí, jako Manikebu a Murba.
Spolupráce mezi Sukarnem a komunisty pokračovala bez větší roztrţky. Prezident si zachoval postoj směřující k
usmíření všech společenských sil v armádě. Ve skutečnosti to byl jen sen, který se vysvětloval jeho vášnivé
přání popřít zásadu třídního boje. To jakoby uvěřil v kvadraturu kruhu.
I proto se rok 1965 otevřel do období četných a velmi ţivých napětí. Situace vŧči Malajsii se nezklidňovala i
přes aspoň zdánlivý odchod Američanŧ. Armáda opět pod velením generála Nasutiona vyslala do této oblasti
parašutistické bojŧvky. Dŧstojníci vrchního velení kategoricky odmítali návrh Komunistické strany Indonésie na
vyzbrojení dělníkŧ a venkovanŧ, aby se vytvořila dodatečná síla. Akce bezzemkŧ přispěly k tomu, ţe se
vzájemně spojily všechny antikomunistické síly znepokojené rozmachem KSI a Sukarnovou zahraniční politikou.
Spojené státy povaţovaly za zneklidňující Sukarnovy vztahy s lidovou Čínou o jejichţ významu nepochybovaly.
V mezinárodních kruzích diplomaté hovořili o ose Djakarta-Peking opírající se o Phongjang, Hanoi a Phom
penh.
To, co osnovali jiţ řadu let reakční generálové, se nakonec skutečně koncem roku udalo.
V noci z 30. září 1965 jeden plukovník jménem Untung dal zatknout a popravit šest generálŧ vrchního velení
pozemní
armády.
Mezi nimi byl i bývalý velitel hlavního štábu, generál Ahmad Yani. Generálu A. H. Nasutionovi se podařilo jen
taktak uniknout.
Zprostředkovaná verse převzatá v následujících dnech připisovala tyto vraţedné atentáty organizaci nazvané
?Hnutí 30. září" povzbuzované ?pokrokovými dŧstojníky", kteří údajně patřili letecké armádě. Těm se podařilo
zmocnit se několika klíčových pozic v hlavním městě, aby zachránili prezidenta Sukarna, kdyţ zmařili převrat
připravovaný generály podporovanými Američany a majícími vztah k Central Intelligence Agency - CIA.
Situace byla dosti zmatená. Dŧstojníci příznivě naklonění Sukarnovi vytvořili "Revoluční radu".
Překvapená KSI však měla vydat prohlášení na jejich podporu, kde dbala toho, aby se zdŧraznilo, ţe se jednalo
jen o ?vnitřní akci armády". Popřela jakoukoliv účast nebo odpovědnost v příslušné operaci. Co se týká
samotného Sukarna, ten dbal o to, aby nevyjádřil svŧj souhlas s generály, kteří předstírali, ţe ho podporovali
ve vojenském komplotu, který hrozil vypuknout.
Za těchto okolností se chopil situace s nadměrnou rychlostí velitel strategické rezervy generál Suharto.
(Suharto narozený v roce 1921 pocházel z obchodnické rodiny. Otec byl náboţenskou hlavou muslimŧ.) Učinil
tak proti vŧli prezidenta. Sám se prohlásil vrchním velitelem armády. Během čtyřiadvaceti hodin si zajistil
kontrolu hlavního města a pak letecké základny, kde byli opevněni dŧstojníci z ?Hnutí 30. září".
Kdyţ se zmocnila armáda moci, ihned obvinila komunisty, ţe byli odpovědni za pokus o puč, který stál šest
generálŧ ţivot.
Rozpoutala se zaslepená a zločinná represe po celé Indonésii. Protičínský rasismus rovněţ podpořil bczpočetné
masakry celých rodin, které povětšině neměli naprosto nic společného s komunisty, ani dokonce s pokrokáři.
Podle určitých pramenŧ počet obětí masakrŧ nařízených generálem Suhartem se pohybuje od pětiset tisíc aţ do
jednoho milionu lidí. Všichni představitelé KSI přítomní v zemi byli popraveni bez procesu, stovky tisíc rodin
podezřelých ze sympatií ke komunistŧm byly vyhlazeny buď pomocí klasických zbraní, nebo poţáry jejich domŧ
zapálených vojáky.
Jiní indonéští občané byli uvrţeni po stovkách tisíc do vězení a do koncentračních táborŧ. Ještě ve zprávě z roku
1971 organizace "Amnesty International" se udává počet dvou set tisíc uvězněných a dosud drţených v ţaláři.
Dny a roky, které následovaly po události z 30. září 1965, umoţňují z pohledu historie určit společenské,
politické i ekonomické síly, které z uchopení moci generálem Suhartou a Indonéskou fašistickou armádou, měly
prospěch. A zde "Černá kniha kapitalismu" přispívá k odhalení nepopiratelným zpŧsobem tragické tíhy zločinŧ
spáchaných za daného reţimu. Ukázalo se, ţe v momentě tohoto státního převratu se měla konat mezinárodní
konference, kterou inicioval Sukarno, a to právě v Djakartě. A tak zahraniční delegáti pozvaní při této
příleţitosti, se naráz stali nedobrovolnými svědky teroru rozpoutaného armádou.
Dva Francouzi přijeli do Djakarty právě v den fašistického puče. aby se zúčastnili konference svolané
prezidentem Sukarnem. Régis Bergeron byl ţurnalistou známým jako spolupracovník týdeníku ?Les Lettres
francaises" jako tajemník redakce a který převzal odpovědnost za kulturní stránku deníku l'Hurnanité, neţ odjel
do lidové Číny jako profesor francouzštiny a korektor časopisu Littérature chinopise. Christian Maillet,
angaţovaný umělecký malíř, který pŧsobil zamlada v Komunistické straně Maroka. Následně bojoval v odboji ve
Francii v rámci F. T. P., aţ do roku 1964 byl členem Komunistické strany Francie. V té době zaujal stanovisko
ve prospěch čínských tezí proti sovětským tezím. Jaké svědectví o Suhartovč fašistickém státním převratu
podává jeden z těchto ostřílených francouzských komunistu.
Christian Maillet vzpomíná: ?Soudruh Régis Bergeron a já jsme přiletěli, 1. října 1965 v deset hodin ráno, na
letiště v Djakartě. Byli jsme delegováni organizací MCF(ml), abychom ji zastupovali na ?Mezinárodní konferenci
za likvidaci imperialistických základen ve světě (KIAPMA)" svolanou do Djakarty.
Jiţ při příletu jsme zjistili, ţe pučistická armáda měla situaci dobře v rukou. Rozjezdová dráha byla zcela
zablokována tanky, obrněnými auty a jinými vojenskými vozidly náleţitě obsazenými muţi a válečným
materiálem.
Armáda se nás ihned ujala a odvezli nás do hotelu nacházejícího se na severovýchodě Djakarty. Během dne
jsme měli právo chodit po městě. Ulice byly téměř liduprázdné, obchody vcelku otevřené, ale prakticky bez
kupujících. Armáda obsadila všechna strategická místa a správní budovy. Večer bránil jakémukoliv opouštění
budov, zákaz vycházení. Tak jsme výtahem vyjeli na terasu, odkud jsme měli panoramatický výhled na celé
město. Mohli jsme vidět vojenská vozidla s rozsvícenými světly i kdyţ ulice byly osvětleny jako za bílého dne,
která se pomalu otáčela jedno za druhým v odstupech pouze dvaceti metru. Pravidelně a na všech místech ve
města se ozývaly salvy automatických zbraní a červenající se poţáry v rŧzných čtvrtích Djakarty.
Mohli jsme slyšet kulometnou střelbu a vidět po tři noci poţáry. Načeţ jsme byli odvedeni armádou do hotelu
?Indonesia". Ohromného luxusního hotelu umístěného uprostřed Djakarty, kde byli soustředěni všichni delegáti
konference KIAPMA. Vojáci nám sdělili, ţe z dŧvodŧ ?naší bezpečnosti!", nesmíme opouštět hotel. Dál jsme jiţ
neměli moţnost dovědět se, co se ve městě děje.
Několikrát za den kamiony armády naplněné Indonésany v civilu s hlavami ovázanými bílými páskami, na nichţ
byla napsána pro nás nečitelná hesla, parkovaly po dlouhou dobu před hotelem. In-donésané nacpaní v
kamionech skandovali neúnavně ?Communistes gantoung!", coţ znamenalo podle personálu hotelu ?Komunisté
musí viset!" To mělo udělat dojem na delegáty.
Hotel měl vnitřní dvŧr, kde jsme se shromaţďovali, abychom poněkud unikli omezené atmosféře podmíněné
hotelem a volněji pohovořili mezi sebou, protoţe bylo zřejmé, ţe jsme obklopeni nediskrétníma ušima.
Nepřátelští lidé na nás házeli prázdné lahve od piva z oken horních podlaţí. Mohli jsme přesně určit okna, odkud
vycházely výstřely. Kdyţ jsme rozhodně protestovali u zodpovědných pracovníkŧ hotelu, tyto útoky přestaly.
Dosvědčili nám, ţe pocházely z pokojŧ obsazených Američany!
V tomto momentě byl terč vojákŧ zaměřen jen na jediné - na komunisty. Mezinárodní konference se mohla
konat později, jakmile by byli komunisté a prokomunisté odstraněni.
Aby se delegáti uklidnili, odvezlo je nákladní letadlo vojenského letectva na ostrov Báli. Byli jsme vřele přivítáni
guvernérem a obklopeni představiteli ostrova. V paláci guvernéra byla uspořádána oficiální recepce. Za několik
dní jsme se v Pekingu dověděli, ţe povstalečtí vojáci zavřeli všechny tyto představitele místní správy a politiky i
jejich rodiny do paláce, a ten zapálili! Všichni byli obviněni, ţe jsou komunisté a tak byli všichni zničeni."
Régis Bergeron vyjádřil svŧj pohled. V roce 1975 vydal broţurku nazvanou ?Za svobodnou a demokratickou
Indonésii". V ní je uvedeno pojednání od Jusufa Adjitoropa, člena Ústředního výboru Komunistické strany
Indonésie, který protoţe se v době státního převratu nacházel v zahraničí, byl jedním z mála, kteří z vedení
strany přeţili. Kdyţ si přečteme předmluvu, zjistíme, ţe vraţedná fašistická represe neustala ani po deseti
letech. ?... Po třetí ve své historii, po letech 1926 a 1948, bylo vedení KSI téměř celé vyhubeno. Dnes na ně
znovu dopadá represe. Například dne 28. srpna 1975 byl Asep Suryaman, zatčený v roce 1971 v Bandungu,
odsouzen na smrt. Jeho spolupracovníci rovněţ padají v boji. Jako Said Ahmed Sofyan, první tajemník strany
pro západní Kalimantan (bývalé Borneo), zavraţděný 12. ledna 1974 v prŧběhu jedné pročišťovací akce.
"Jiţ nepočítáme své mrtvé a uvězněné. Indonésie se stala rozsáhlým koncentračním táborem, kde podle
nedávných odhadŧ několik set tisíc politických vězňŧ ještě trpí a to za ještě zřejmě těţších podmínek neţ ve
vězení Salemba (Djakarta), kde tři z nich v roce 1974 zemřeli hladem nebo na pověstném ostrově Buru i na
jiných místech mučení a smrti jako byly Mabarawa, Kalisotok, Koblen, atd."
"...Ţe Komunistická strana Indonésie nebyla zapletena do "převratu", který slouţil za záminku fašistickým
generálŧm, aby se chopili moci, o tom dnes jiţ nikdo nepochybuje."
"...Je prokázáno, ţe uchopení moci vojáky bylo usnadněno CIA, touto všeho schopnou organizací amerického
imperialismu, která by neváhala zorganizovat násilný vstup do Indonésie."
"...Vdova po Sukarnovi odhalila v říjnu 1974 úlohu, kterou sehrálo později Japonsko při upevňování moci
generálŧ. Kdyţ byla Nobelova cena míru udělena bývalému japonskému ministerskému předsedovi Eisdaku
Satovi, uvedla, ţe ten "hrál hlavní úlohu při pomoci vojákŧm a falešným studentŧm zmasakrovat milion osob
obviněných, ţe jsou komunisty, i kdyţ byli jen stoupenci Sukarnovými."
Dnes imperialismus vládne jako pán nad Indonéskou ekonomikou a zároveň nad její politikou.
Reţim "Nového pořádku" odvozuje svou slávu od toho, ţe široce otevřel zemi zahraničním investicím. Peníze
proudí potokem do Suhartových pokladen formou pomoci, úvěrŧ, atd., které mu poskytují četné mezinárodní
(americké a japonské) organizace.
K přesným údajŧm Bergeronovým dodáváme ty, které byly zveřejněny rovněţ v roce 1975 Výborem IndonésieFrancie pod názvem "Indonésie generálŧ... deset let fašismu":
"...Vězni jsou rozděleni do čtyř kategorií - A, B, C a X. U kategorie A tvrdí vláda, ţe má formální dŧkazy o jejich
účasti na státním převratu z října 1965 (je jich pět tisíc). B - ti nebyli nikdy souzeni pro nedostatek dŧkazŧ
podle oficiálních prohlášení, ale představují nebezpečí pro zemi, protoţe byli "čistými komunisty". Do kategorie
C zařazuje vláda ty, kteří byli ?legitimně" zatčeni, a budou později propuštěni, aţ to situace dovolí. Nebyl proti
nim vznesen ţádný dŧkaz...
Mezinárodní organizace práce (Ţeneva) poţádala Indonéskou vládu o zprávu ve věci nucených prací ukládaných
politickým vězňŧm (označovaných názvem "tapol", podle zkratky z Indonéského ?tahanan politik"). V této věci
bylo v Djakartě prohlášeno v říjnu 1974, ţe od roku 1973 ţádný "tapol" nucené práce neprovádí. (To aspoň
představovalo přiznání, ţe takové práce byly aţ do roku 1973 prováděny. Tedy osm let po státním převratu.)
Dne 11. března 1966 se fašista Suharto zmocnil plných mocí, které na sebe vzal de facto jiţ od prvního dne
svého násilného převratu. Ihned nadekretoval zákaz Indonéské komunistické strany, jejíţ téměř všechny ţivé
síly jiţ zničil. Dal zatknout patnáct ministrŧ obviněných, ţe jsou komunisté. Nevíme, zda jimi byli doopravdy a
myslíme si, ţe mohli být jen přáteli prezidenta Sukarna. Pak autoritářsky rozdělil politické strany do dvou
rozdílných sil, ale obě podřízené jeho rozhodnutím. Zorganizoval pro formu nové volby a nechal se jmenovat v
březnu 1968- prezidentem.
Sukarno nemohl nebo ani nechtěl nic rozhodného učinit na odpor proti cynickým a násilným manévrŧm tohoto
generála, který jej postupně vzdálil od veškeré politické činnosti. A tak ?otec Indonéské nezávislosti", zavřený
ve svém domě, nakonec v červnu 1970, umírá.
Fašistický ?Nový pořádek" byl nastolen. Nová hlava státu měla k dispozici bez nejmenších výhrad politické
seskupení Golkar, zaloţené z jeho iniciativy.
V lednu 1974 byly krutě potlačeny studentské demonstrace. Opět byly stovky zatčených a uvězněných. Deset
deníkŧ bylo zakázáno. Ke stejným událostem došlo i v roce 1978.
Vazby mezi americkými vládci a Suhartem se dále upevnily. Američtí prezidenti Nixon a Ford navštívili Indonésii
v roce 1969 a pak v roce 1975. Budiţ mimochodem poznamenáno, ţe dvanáct hodin po této poslední návštěvě,
Indonéská armáda provedla jednu z nejkrvavějších agresí proti nezávislému státu - Východnímu Timoru.
A v opačném směru si Suharto zajel do Spojených státŧ v letech 1970,1975 a 1982.
Americký imperialismus si byl uţ jist svým Indonéským komplicem i agentem zároveň. Stačí jen vyhledat ony
postupné částky vojenské pomoci Spojených státŧ Indonésii, abychom si to uvědomili. Ku příkladu 34 milionŧ
dolarŧ poskytnutých v roce 1979 se jiţ v roce 1983 zvýšilo na 53 milionŧ dolarŧ (coţ je zvýšení o 64 %).
Uveďme také i další informaci, podanou v roce 1975 v jiţ citované broţurce zveřejněné Výborem Indonésie Francie. Tam se mimo jiné říká: "... Prezident I. G. G. I (Mezinárodní konsorcium na pomoc Indonésii, jehoţ je
Francie členem od zaloţení v roce 1967), nizozemský .inistr M. Pronk přijel do Indonésie v listopadu 1973.
Indonéským vládním úřadŧm, s nimiţ jednal o částce a o zpŧsobech pomoci Indonésii na rok 1974 sdělil
znepokojení jeho vlády ohledně indonéských politických vězňŧ. Na konferenci I. G. G. I. v Amsterdamu v
květnu 1974 byla tato otázka dána na pořad dne za velkých rozpakŧ delegace z Djakarty. Stejně to
nezabránilo, aby Indonésie dostávala svých 850 milionŧ dolarŧ ročně.
Přirozeně bylo by snadné přidat k těmto takto charakterizovaným prvkŧm opravdovou encyklopedii zločinŧ a
jiných barbarských činŧ Indonéského fašismu, jehoţ nastolení se dělo za podpory západních kapitalistŧ. Ale je
jiţ nyní zřejmé, ţe generál Suharto podnikl genocidu komunistŧ své vlastní země. A neušetřil ostatně ani ty
všechny, kteří jako pokrokáři nebo zcela protiimpenalističtí vlastenci byli rovněţ obětmi jeho krutostí.
S aktivní podporou amerického imperialismu, západních kapitalistických zemí a Japonska mohl prosadit svŧj
?nový pořádek". Pořádek fašistický, který vydrţel do dnešních dnŧ.
Golkar, vládní strana v Indonésii, znovu začátkem ledna 1998 potvrdila, ţe trvá na svém rozhodnutí navrhnout
tohoto kata svého národa jako kandidáta ve svém vlastním nástupnictví jiţ po sedmé na mandát prezidenta
Indonéské republiky. Přes ekonomickou krizi, která přivedla tuto zemi k úpadku a zpŧsobila šest milionŧ nezaměstnaných, podepsal Mezinárodní měnový fond 15. ledna 1998 dohodu s generálem-prezidentem Suhartem.
Ten neskrýval své plné uspokojení, ani uspokojení své multimiliardářské rodiny.
A tak je tady další náleţitý dŧkaz toho, ţe kapitalismus, pokud jde o jeho zájmy, neváhá ani na okamţik
podporovat válečného zločince proti lidskosti.
Jacques Jurquet
Jacques Jurquet je protikolonialistický spisovatel, komunistický aktivista jiţ od doby Resistence. Po Suhartovu
fašistickém puči se několikrát v Pekingu i v Evropě setkal s vedoucími představiteli Indonéské komunistické
strany, kteří přeţili.
Fašistická anexe Východního Timoru
Ostrov Timor je součástí Sundského souostroví. Jeho východní část se nachází 350 kilometrŧ od Indonésie a
500 kilometrŧ na sever od Austrálie. Domorodé obyvatelstvo, asi 600 000 lidí v roce 1975, tvořené z 90 %
vesničany, bylo značně poznamenáno portugalskou kolonizací. Ta trvala zhruba čtyři a pŧl století. A tak na
rozdíl od obyvatelŧ vyznávajících islám a ţijících v západní části, východní Timo-řané přešli od animistických
praktik ke křesťanství. Katolické duchovenstvo zde dosud zachovává význačný vliv.
V roce 1975 byli téměř všichni obyvatelé negramotní. Zdravotní podmínky velmi špatné. Vysoká dětská
úmrtnost dosahovala 40 %. Velmi rozšířeny byly tuberkulóza a malárie. V celé zemi pracovalo jen dvacet lékařŧ
a ti všichni sídlili v hlavním městě. Na celém území bylo jen 30 km asfaltovaných silnic, coţ znemoţňovalo poskytování zdravotní péče na venkově.
Během druhé světové války se Japonci vylodili ve východním Timoru. Vojensky se prosadili proti Portugalcŧm.
Jejich násilná okupace stála ţivoty asi 50 000 Timořanŧ, ale tehdy i po válce byly tyto oběti západním světem
ignorovány. Procento obětí ve vztahu k celkovému obyvatelstvu východního Timoru bylo tehdy nejvyšší ze
všech masakrŧ spáchaných proti jiným národŧm Asie.
Po poráţce Japoncŧ, v roce 1945, se východní Timor stal víc neţ kdy předtím strategickým cílem. Pošilhávaly po
něm, jak vzdálená Velká Británie, tak i blízká Austrálie.
Indonéští vládci, osvobození z holandského kolonialismu, povaţovali Východní Timor za součást své země. A tak
v době, kdy Sukarno vládl ještě bez příliš výrazné opozice, rozvíjely se nepřátelské pikle vŧči portugalským
kolonialistŧm ze strany aktivistŧ krajní pravice. V červnu 1959 v oblasti Viquequc byla vyvolána proti
portugalským osadníkŧm, kteří tu ţili a pracovali na farmách, vzpoura. Řízená byla velmi pravděpodobně těmito
ţivly. Koloniální represe byla okamţitá a násilná. Výsledkem bylo asi 1000 mrtvých mezi východními Timořany,
stovky dalších byly uvězněny za nelidských podmínek.
Od té doby vlastenecké antikolonialistické cítění domorodého obyvatelstva doznalo nového rozměru na
celém východním Ti-moru.
Ostatně Valné shromáţdění Spojených národŧ brzy odhlasovalo, a to 14. prosince 1960, své slavné ?Prohlášení
o udělení nezávislosti koloniálním zemím a národŧm". Svět proţíval období dekolo-nializace.
Zrání národního poţadavku zesílilo v dŧsledku ?Karafiátové revoluce" v Portugalsku. Dne 16. května 1974 totiţ
generál Spinola, nový šéf státu této země, ohlásil, ţe portugalské kolonie se musejí stát svobodnými.
Vzestup nacionalismu byl s ohledem na historii dosti rychlý a vyvolal jako všude rozpory po stránce strategie a
taktiky uvnitř národa.
Timorské sociální demokratické sdruţení (ASDT), ovládané skupinou ?pokrokových katolických". intelektuálŧ, se
stalo mnohem vlivnější neţ ostatní politické formace. V roce 1974 jeho zakladatelé, Francisco Xavier do Amaral
a Nicolau Lobato, podlehli silnému tlaku mladších, jako byli Roque Rodriguez a Abilio Araujo, kteří úzce
sympatizovali s myšlenkami a zásadami Mao Ce-tunga. Proto také jakmile Austrálie ohlásila svou podporu
snaze Indonésie anektovat východní Timor, rozhodli se mladí vŧdcové radikalizovat své postoje a 12. září 1974
přeměnili ASDT na ?Revoluční frontu za nezávislý východní Timor (Fretilin).
Na začátku roku 1975 ovládala tato strana, jeţ se stala brzy nejpopulárnější, všechny ostatní formace.
Prohlásila, ţe jedinou moţnou cestou k osvobození národa od vykořisťování a útlaku všeho druhuje
?samostatnost".
Po řadu let Indonésie ovládaná fašistickým generálem Suhartem připravovala uskutečnění svého projektu zmocnit se východního Timoru. Jednala obratně a neúnavně pomocí praktik jisté organizace - BAKIN (Agentura
pro koordinaci národních informačních sluţeb). Tato agentura měla spojení s armádou. Bylo ji moţné srovnat s
tajnými sluţbami vyspělých kapitalistických zemí, především pak s nacistickým gestapem. Národním rozhlasem
Indonésie byly šířeny lţivé zprávy tvrdící, ţe do východního Timoru byli vysláni sovětští, čínští a vietnamští
vojenští poradci, a zbraně na podporu ?menšinového seskupení komunistických intelektuálŧ".
Agenti této speciální a výjimečné centrály dosáhli roztrţky mezi vŧdci UDT a Fretilinu. Šli přímo k věci. Vyhlásili,
ţe Indonésie nikdy nepřijme, aby vláda sloţená z komunistŧ sídlila ve východním Timoru vedle samotné
Indonésie. Dne 14. dubna 1975 vŧdce UDT Domingos do Oliveira, pod dojmem tohoto varování zrušil svou
cestu do Afriky a Evropy. V doprovodu Nicalaua Lobata, představitele Fretilina, měl navštívit země tehdy ještě
obsazené africkými kolonisty, jakoţ i velmi pravděpodobně Portugalsko, kde četní portugalští antikolonialisté
bojovali za svobodu Východního Timoru v rámci vládních kruhŧ.
A najednou byl jediným představitelem antikolonialistického nacionalismu hluboce zakotveného v lidových
masách - Fretilin. Ten za 17 dní občanské války vyřadil ?Lidové a demokratické sdruţení Timoru", podporované
BAKINem, CIA jakoţ i UDT, které úpěnlivě prosily portugalské kolonialisty, aby zŧstali.
Revoluční vlastenci začali v srpnu 1975 organizovat vládu nezávislého Východního Timoru a zasazovali se
aktivně o překonání četných potíţí, které jim historie této země odkázala.
Za podpory ohromné většiny národa, vyhlásil Fretilin 28. listopadu 1975 nezávislost ?Demokratické republiky
východního Timoru". Její prezident Francesco de Amaral ocenil ozbrojený boj národa za nezávislost, a prohlásil:
?Vysíláme výzvu k míru na adresu Indonésie, ale drţíme se hesla - Nezávislost nebo smrt!".
Ve zprávě předloţené později Radě bezpečnosti OSN, podal australský poslanec Ken Fry, který dlel na
východním Timoru od září do prosince 1975, následující svědectví: ?Nalezli jsme zde odpovědnou a umírněnou
správu, která se těšila pevné podpoře timorského lidu. Stejně jako všichni Australané, kteří navštívili portugal ský Timor během onoho období, vrátil jsem se i já pln obdivu k ústřednímu výboru Fretilinu. Ohromný dojem na
mne učinily jeho klid, umírněnost, jednota a inteligence i kdyţ musel čelit velmi obtízné situaci.
Následně po akcích komanda a vojenských nájezdech, které narušovaly hranici mezi Indonésií a východním
Timorem byla rozpoutána - v noci ze 6. na 7. prosince 1975 - vojenská agrese Indonéské armády (Abri).
Dvacet válečných lodí zasypalo granáty střed hlavního města Dili a jeho okolí. Následně, asi v pět hodin ráno,
bylo koordinováno všeobecné vylodění se seskokem vojenských parašu-tistŧ na čelní straně od moře. Celkem
se do této operace zapojilo deset tisíc muţŧ pod velením generála Murdaniho, pravé ruky fašistického diktátora
Suharta. Houţevnatý odpor vojákŧ Fretilinu, přeskupených do Falintilu (Síly národního osvobození východního
Timoru) jim ale zabránil v obsazení hlavního města do dvaceti čtyř hodin, jak bylo plánováno. Agresorŧm se
podařilo obsadit celé město aţ po třech týdnech.
Bylo by moţno se zmínit o váţných vojenských nedostatcích, které měly za následek utonutí mnohých
parašutistŧ na širém moři, nebo o bojích mezi samotnými invazními jednotkami. Nejdŧleţitější z historického
pohledu ale jsou - projevy krutosti těchto Indonéských jednotek. Veleli jim dŧstojníci hodní srovnání s
nacistickými SS. Ti jsou vinni za úmyslné masakry.
Jiţ v prvních dnech nechali chladnokrevně v přístavu popravit sto padesát zajatcŧ. Civilisty, muţi i ţeny, kteří
nepatřili ani k Fretilinu, ani k Falintilu. Tyto oběti, po zavraţdění, házeli do moře. Obyvatelé jihovýchodního
předměstí byli násilně shromáţděni na sportovním stadionu a tam skoseni salvami automatických zbraní. Zŧstalo jen několik osob, které přeţily zranění, a kterým se podařilo ukrýt pod mrtvými těly.
Následně timorské obyvatelstvo a bojovníci přijali taktiku spořádaného ústupu a opustili některá města, aby
pokračovali v boji na venkově a v horách. Indonéský rozhlas sám provokoval nadšení a upevňoval vlasteneckou
jednotu tím, ţe hlásal zastrašující hrozby. Například, ţe budou zavraţděni všichni komunističtí vojáci Fretilinu.
Poslední portugalští vojáci přítomní ještě na ostrově Atauro uprchlí 8. prosince do Darwinu, čímţ ukončili
definitivně 460 let portugalské koloniální přítomnosti.
Indonéská ofenzíva ale přesto nedovolila generálu Murdanimu provést dobytí celé země. Členŧm Falintilu,
vyuţívajícím své znalosti terénu, se podařilo uchovat pod svou kontrolou dvě třetiny území.
Proto byla Abri přinucena urychleně vyslat nové posily k dobytí významných měst. Deset tisíc vojákŧ námořní
pěchoty se vylodilo
na posílení oněch deseti tisíc vojákŧ jiţ na území přítomných. Ti ale stačili jen čelit útokŧm. Podařilo se jim
obsadit největší aglomerace, ale nikterak nevytlačili síly odporu. Ústřední výbor Fretilinu ustoupil na jihozápad
ostrova, do Ainara. Nakonec indonéské jednotky, neschopné rozdrtit timorské partyzánské oddíly, dosáhly na
východním Timoru počtu 32 000 muţŧ. Dalších 10 000 vojákŧ se zdrţovalo na západním Timoru.
Naopak Falintil čítal jen 2 500 Timořanŧ pocházejících z portugalské okupační armády, 7 000 pěšákŧ, kteří v
jejích řadách v minulosti odslouţili vojenskou sluţbu a 10 000 dobrovolníkŧ bez odpovídajícího vojenského
výcviku.
Ve všech svých sděleních z let 1975 aţ 1977 Fretilin ujišťoval, ţe si uchovává kontrolu nad 90 % území a i kdyţ
připustíme, ţe je toto tvrzení poněkud přehnané, musím objektivně přiznat, ţe několik ţurnalistŧ, kteří se mohli
dostavit díky Indonéským úřadŧm do této oblasti, udávalo, ţe Abri kontrolovala jen 30 % země. Tato situace
faktického neúspěchu, přesto nebránila vládě v Djakartě vyhlásit 17. července 1976 východní Timor 27.
provincií Indonésie.
Chování Indonéských vojákŧ a dŧstojníkŧ bylo kruté. Masakro-vali bez milosti ţeny, děti, starce ve všech
vesnicích, kam se jim podařilo proniknout. V roce 1976 byli všichni Číňané města Mau-bary shromáţděni na
pláţi a ubíti. Jejich ţeny a dcery byly znásilněny. Téhoţ roku Abri pouţila chemické zbraně současně s napalmovými bombami. Veškeré zde pouţité zbraně, dodaly téměř výhradně Západní kapitalistické státy a Spojené
státy americké. Mimo mnohostranné podpory z USA, vázaly příleţitostné smlouvy Indonésii s Nizozemskem,
Austrálií, Španělskem, Spolkovou republikou Německo. Francie přispěchala na pomoc vojenskými helikoptérami
Alouette a Puma.
Obrovská převaha Abri ve zbraních jí stejně nepomohla (od roku 1975 do konce roku 1977) dosáhnout
strategických cílŧ stanovených na začátku invaze. Neustálé útoky Falintilu, nástrahy s následnými taktickými
ústupy do dosud svobodných oblastí, zpŧsobovaly dobyvatelŧm těţké ztráty. Jestliţe sečteme bilance bojŧ
vyvolaných Fretilinem v prŧběhu let 1975 aţ 1979, dosáhneme čísla 17 000 zabitých okupantŧ, k nimţ je
vhodné připočíst i tisíce raněných.
Ztráty, které utrpěl Fretilin i timorské civilní obyvatelstvo, vztáhnou-li se pouze k tomuto období, se dají obtíţně
odhadnout.
Je ale zřejmé, ţe značně převyšovaly ztráty agresorŧ. Ti měli k dispozici nejen pozemní vysoce kvalitní
výzbroj, sestávající z moderního těţkého a lehkého dělostřelectva, ale téţ letectvo k naprostému ovládnutí
vzdušného prostoru umoţňujícího bombardování.
Událost s neblahými následky se stala 7. září 1977. Neshody ve strategii vedení boje, postavily jiţ v prŧběhu
předcházejícího roku předsedu Fretilínu, proti členŧm jeho politického výboru. Navrhoval zahájit s okupanty
jednání. Měl za to, ţe Ústřední výbor by se měl chopit iniciativy a poţádat Spojené národy o uspořádání
referenda o sebeurčení. Xavier do Amaral byl tehdy zbaven své funkce a ostatními představiteli Fretilinu zatčen.
Ti upřednostňovali radikální charakter jak prohlášení tak i praktické činnosti. Amaral byl obviněn ze zrady a
brzy se dostal do rukou Abri. Nebyl však popraven, ale byl poslán do jednoho z táborŧ.
Ve vedení hnutí jej nahradil Nicolau Lobato.
Za těchto okolnosti se Abri rozhodla učinit vše, pro likvidaci hnutí odporu. Od září 1977 do března 1979 zahájila
v rámci strategického projektu ?obklič a znič'', tři ofenzívy. První, měla za cíl izolovat bojovníky partyzánské
války od jejich logistické podpory, tzn. timorského obyvatelstva. Následovaly pak dva po sobě jdoucí kroky, a to
v roce 1979 a 1981, které uvrhly civilní obyvatelstvo do strašné bídy. Tyto vojenské operace se děly s pouţitím
nových a moderních zbraní, bombardovacího letectva a systematického ničení zemědělských kultur podle hesla
?vyhledat a zničit". Odpor byl urputný, ale nakonec podlehl nevyhnutelnému nezdaru.
Katolické duchovenstvo vlastence neopouštělo. Hle, co napsal jeden kněz z Dili dvěma dominikánským sestrám:
?Od konce září se válka ještě zintenzívnila. Bombardování trvá od rána do večera. Stovky lidských bytostí
kaţdodenně umírá a jejich těla jsou ponechána jako potrava mrchoţroutŧm. Pokud vás nezabijí střely, zabijí
vás epidemie. Některé vesnice byly zcela zničeny a některé kmeny zdecimovány. Barbarství, ničení,
nepopsatelná krutost, bezdŧvodné popravy. Jednoduše řečeno - na Timoru se hluboce zakořenilo 'organizované
peklo'. V ulicích Dili nevidíte nikoho jiného, neţ Indonéské vojáky. Timořanŧ zde zŧstalo jen velice málo.
Ostatní, kdyţ nejsou mrtví a nebo ve vězeních, tak utekli do lesŧ."
Po určitém čase a po zuřivých střetech se bojovníci Fretilinu a šedesát tisíc neozbrojených civilŧ stáhlo do
horských oblastí, co nejvíce do dţungle.
Hlavní vŧdcové, kteří přeţili, byli po strašně intenzivních bojích zajati a zabiti. Předseda Fretilinu, Nicolau
Lobato, byl nejprve raněn a pak zemřel v okupačním letadle, které ho dopravovalo do Dili. Byl bezpochyby
zavraţděn. S výjimkou těch, kteří patřili k zahraniční delegaci vlády Demokratické republiky východního Timoru
a tří členŧ ústředního výboru, byli všichni ostatní vedoucí představitelé Fretilinu zavraţděni.
Fašistické barbarství, diskrétně schválené a podporované Američany a úmyslně ignorované západními
mocnostmi a australskou vládou, vykazovalo stejné charakteristické rysy jako v dobách Hitlera. ?Amnesty
International" hovořila otevřeně o systematických popravách civilních obyvatel i vojákŧ, dokonce i těch kteří se
vzdali, nebo kteří byli armádou Abri, zajati. Jsou dŧkazy toho, ţe mnozí z nich byli upáleni zaţiva, kdyţ byli
předtím mučeni. Jiní byli vyhazováni z vrtulníkŧ.
Tisíce Timořanŧ bylo ubito při systematických pročišťovacích akcích v mnoha horských oblastech.
Vesnice, v nichţ zŧstali obyvatelé, kteří neměli čas uprchnout, byly přeměněny na speciální tábory. Bylo jich asi
150 a zadrţovaly 250 000 aţ 350 000 osob. Tyto osoby byly určeny k likvidaci. Neměly k dispozici potravu, na
těle cáry, trpěly epidemiemi, neměly ţádnou péči.
Jednomu západnímu ţurnalistovi se podařilo navštívit jeden z těchto táborŧ, pravděpodobně v rámci
Indonéskčho Červeného kříţe, a podal následující ohromující svědectví: ?Muţi, ţeny a děti, všichni vykazovali
stopy strádání. Vysláblá těla oblečená do hader. Vyzáblé a prázdné obličeje jiţ předznamenané smrtí. Nafouklá
bříška dětí byla tak nepoměrně vystouplá vŧči jejich hubenému tělu, ţe si ty nejmenší musely své šortky drţet,
pokud je nechtěly ztratit.
Tuberkulóza, malárie, úplavice a jiné infekce vyvolávaly smrt desítek tisíc těchto lidí, kteří ţili podobně jako ti v
nacistických táborech smrti. (Pokud vyloučíme prŧmyslový charakter plynových komor a kremačních pecí v
Osvětimi i jiných koncentračních táborech.) Ţeny a muţi, kteří se chtěli vzdálit, aby našli něco k jídlu, byli bez
vyzvání zastřeleni.
Nicméně i kdyţ bylo zlikvidováno 80 % jeho členŧ, Falintil se nevzdal.
Jeden ze tří členŧ ústředního výboru, kteří přeţili, Alexandre Gusmao řečený Xanana, nadaný legendární energií
a odvahou, vytvořil několik jednotek a prováděl odváţné operace i ve středu Dili. V prŧběhu léta 1980 se mu
podařilo sabotovat Indonéskou televizní vysílačku, která byla právě postavena v timorském hlavním městě.
Nové vedení Fretilinu se rozhodlo změnit strategii.
Bylo správné vzít v úvahu situaci vytvořenou v zemi. Její všechna města, jakoţ i četné venkovské oblasti, byly
obsazeny okupanty. Falintil jiţ nebyl početně dostatečně silný, aby prováděl rozsáhlejší operace jako před
neúspěchy, k nimţ došlo ke konci roku 1978. Bylo rozhodnuto reorganizovat zbytky sil do malých jednotek
schopných provádět rychlé operace s následným taktickým přesunem, který'je činil nepolapitelnými.
Nástupcem Nicolaua Lobata byl Xanana Gusmao, který se zapojoval do bojŧ jiţ od doby ASDT. Stal se novým
vŧdcem Fretilinu i lidového odporu.
Změna strategie se neomezila jen na vojenské otázky. Projevila se i v ideologické rovině. Místo jediného útvaru,
který si uchovával všechny pravdy k řízení spravedlivého boje timorského lidu, se Fretilin otevřel i pro jiné, bez
ohledu na bývalé rozpory. Jediným poţadavkem při přijímání dobrovolníkŧ do odboje byla skutečnost jeho
vlastenectví a nikoliv jeho bezpodmínečná věrnost ideám čelných vŧdcŧ. Bývalí členové Apodeti a UDT tak
mohli vstoupit do Falintilu.
Apoštolský zástupce v Dili v roce 1983 přiznal, ţe se Fretilin nedal oddělit od většiny obyvatelstva východního
Timoru, které bylo s jeho aktivitami solidární.
Generálové Abri věřili, ţe se definitivně zbavili Fretilinu, kdyţ nechali popravit bez rozsudku 80 jeho vedoucích
činitelŧ.
Přepadení vysílače, provedený v Dili v roce 1980, vyvolal překvapení a zlost Indonéských fašistŧ. Ihned
přistoupili k represím, které Amnesty International pokládala za nejkrutější a nejvraţednější od začátku války.
Následovala mučení a popravy. 600 obyvatel Dili bylo zatčeno a deportováno na ostrov Atauro. Stovky jiných
bylo rychle pozabíjeno přímo v ulicích hlavního města. Indonéská armáda jednala přesně a stejně jako v říjnu
1965 v Djakartě proti komunistŧm a těm, u nichţ se to předpokládalo.
Rovněţ se také přizpŧsobila nové strategii odporu. Uvedla do chodu taktiku nazvanou "bariéra členŧ". Indonéští
vojáci nutili Timořany, aby vytvářeli lidské řetězce o délce několika desítek kilometrŧ určené k pročesávání
ostrova od východu k západu. Fašističtí generálové počítali, ţe tak pochytají členy Falintilu, protoţe předpokládali, ţe nebudou moci proniknout tak jemným sítem.
Výsledkem tohoto opatření byl především bezpočet mrtvých timorských civilních osob, které zemřely chladem,
hladem, vyčerpáním a bahenní zimnicí. Všichni ti, kteří se snaţili z této "sluţby'" uniknout, byli bez milosti
zastřeleni.
Zároveň s tím, zapalovali fašističtí okupanti široké rozlohy trávy, v níţ by se mohli odbojáři skrývat. Následkem
toho byli mnozí vesničané zaţiva upáleni. Část bojovníkŧ Falintilu se však přes tuto lidskou bariéru, díky
spontánní pomoci jejich krajanŧ, dostala. Kdyţ si to dŧstojníci Abri uvědomili, stali se z nich (pokud to bylo
ještě vŧbec moţné) ještě větší zločinci. V prŧběhu podzimu 1981 se pustili do systematického masakrování. Po
fingované vzpouře jedné záloţní jednotky, kterou sami 7. září 1981 zorganizovali, zlikvidovali veškeré
obyvatelstvo tábora v Crarasu poblíţ Viqueque. Nejprve 200 osob, a pak dalších 800, jimţ se podařilo překročit
řeku, kde je skosili střelbou z kulometŧ. Přeţil jen jeden. Později se tím, tito fašističtí vojáci, kteří se na těchto
operacích zúčastnili, chlubili a -vysvětlovali, jak nechávali hloubit Timořany jejich vlastní hroby, pak je postříleli
z bezprostřední blízkosti a nechali padat do jámy.
Operace "bariéra členŧ" měla ještě jeden neméně hrozný dŧsledek. Lidé poţadovaní pro tuto zločinnou "práci",
byli téměř všichni venkované. Nemohli se tudíţ věnovat své úrodě. Výsledek zemědělské produkce slouţící k
obţivě místního obyvatelstva byl proto na velmi nízké úrovni. Přímým dŧsledkem byla podvýţiva a nemoce. A
tak lid východního Timoru zasáhl druhý velký hladomor mající za následek tisíce obětí.
Na rozdíl od nadějí fašistických generálŧ bojovníci Falintilu dosti snadno unikali této nové formě obklíčení a
zničení. Ba právě naopak. Všichni civilové, kteří byli silou přinuceni, aby se podíleli na tomto lidském řetězu,
tedy alespoň ti, kteří přeţili, spontánně vstupovali do řad Falintilu. Xananaje odmítl začlenit do jiţ existujících
jednotek, jimţ chtěl zachovat charakteristiku partyzánské války. Zorganizoval je do skupin po třech aţ šesti, a
ponechal je ve městech a vesnicích s posláním, sledovat všechny činnosti Indonéských vojákŧ a podávat o tom
prŧběţná hlášení Fretilinu.
Takové skupiny nazvané "Nurep" vznikaly a postupně existovaly všude. Neúspěch Indonéské iniciativy se stával
palčivým.
Proto na konci roku 1982 byl jmenován novým vojenským velitelem východního Timoru plukovník Purwanto.
Jeho posláním bylo získat sympatie Timořanŧ. Nikoliv silou zbraní, ale jednáním. Po rŧzných obstrukcích se
skutečně ve dnech 11. aţ 13. března 1983 sešli na neutrální pŧdě v Lari Guto, Indonéský generál Purwanto a
Xanana Gusmao, předseda Fretilinu. Odbojáři poţadovali "kontingent Spojených národŧ, který by byl umístěn
mezi válčícími stranami a zaručil by dobrý prŧběh svobodné a demokratické konzultace, zajišťující nastolení
parlamentního systému ve východním Timoru". Zástupce Indonéských fašistŧ to odmítl a dovolával se faktu, ţe
diskuse se mŧţe týkat jen podmínek a forem kapitulace Falintilu.
Čtyři měsíce příměří dovolily timorským odbojářŧm zreorganizovat a přeskupit síly. Následovalo ale odvolání
plukovníka Purwanta, který byl nahrazen dŧstojníky blízkými generálu Murdanimu, který jiţ byl znám jako
válečný zločinec proti lidskosti.
Váţné události, k nimţ došlo v Dili v listopadu 1991, dokazují, ţe timorské obyvatelstvo i kdyţ odzbrojené, stále
odmítá Indonéskou okupaci.
Jak to poţadovali vlastenci z východního Timoru, bylo rozhodnuto od roku 1982 o návštěvě delegátŧ OSN na
místě a generální tajemník OSN Perez de Cuellar byl pověřen její organizací. Bylo rovněţ rozhodnuto, uspořádat
pod záštitou Portugalska, referendum o sebeurčení. Zajímavé je, ţe bývalá koloniální mocnost Portugalsko, bylo
stále povaţováno Spojenými národy za vykonavatele aspoň administrativní moci na východním Timoru.
Indonéští fašisté se postavili proti těmto rozhodnutím.
Nicméně dne 13. října 1991 se na dobu neurčitou obnovila první z těchto iniciativ. Měla za úkol ustavit komisi
sloţenou z portugalských a Indonéských vyjednávačŧ. Ti ale tvrdili, ţe se v portugalské delegaci nachází člen
Fretilinu. Byla to zřejmá falešná záminka. To však naoko ospravedlňovalo jejich odpor k jiţ rozhodnutému
šetření.
O deset dní později, 23. října 1991, zřejmě při konání jedné protestní manifestace, byl mladý Tímořan,
Sebastiano Gomes, zabit policií.
Dne 12. listopadu 1991 se, v 8 hodin ráno, dostavilo víc neţ sto mladých Timořanŧ na hřbitov Santa Cruz, aby
uctili památku svého kamaráda. Ve skutečnosti šlo o náboţenský obřad. Šli do kostela v Moatelu, aby se
zúčastnili mše... Kdyţ z ní odcházeli, zamířili k hotelu Resende, kde tehdy sídlil zástupce Spojených národŧ,
který na místě šetřil případy mučení. Tam měli údajně házet kameny na fasádu budovy a skandovat hesla
poţadující nezávislost východního Timoru. Neměli jedinou zbraň.
Indonéská policie zasáhla ihned. Bez výzvy tuto skupinu mladých lidí rozstřílela.
Vláda v Djakartě přiznala, ţe bylo asi 50 ?vzbouřencŧ" zabito. Deník ?Le Monde" ze dne 19. listopadu 1991
reprodukující depeši A. F. P. a Reutera hovořil o ?19 aţ 200 mrtvých podle zdrojŧ". Indonéské sdruţení Práv
člověka tvrdilo, ţe 80 mladíkŧ zatčených po těchto událostech, bylo 15. listopadu 1991 popraveno.
Ani ne za rok, 20. listopadu 1992, byl Gusmao Xanana, silami bezpečnosti Abri, zajat. Následně, 2. prosince,
uvedla Indonéská televize s ním rozhovor, kde měl údajně říci, ?ţe přijímá anexi východního Timoru" a ?ţe
vyzývá své bývalé partyzánské spolubojovníky, aby se vzdali".
Byl obětí mučení? Nebo byla vystavena psychickému tlaku jeho rodina? Nebo se jednalo o zcela jednoduchou
audiovizuální montáţ? Ţádný z jeho soudruhŧ a timorských vlastencŧ nevěřil tomuto obratu předsedy Fretilinu.
Bylo to v rozporu s jeho pevným charakterem.
Ať uţ se stalo cokoli, faktem zŧstává, ţe portugalská tisková agentura "Lusa" zveřejnila v pondělí 2. ledna
1995, tedy sotva o dva roky později, "Provolání vŧdce timorského odboje Xanana Gusmaoa", který' byl právě v
té době ve vězení, a který ţádal, aby statut ostrova byl určen referendem."
Zatčení Xanany bylo tvrdou ranou odboji timorských vlastencŧ.
V roce 1993 byla podepsána dohoda mezi Austrálií a Djakartou o těţbě ropného loţiska objeveného v
Timorskčm moři. Tato událost poodhalila ekonomickou motivaci této fašistické anexe.
Podle článku Cecílie Gabizonové v "Liberation" ze dne 12. listopadu 1994 mohli Portugalci opět vidět v televizi
Indonéské vojáky, jak střílejí z těsné blízkosti do davu mladých Timořanŧ. "Mezi stovkou mrtvých nahlášených
úřady a pěti sty udanými Výborem na podporu věci Mauberŧ (většinové etnikum na Timoru) zvolili Portugalci
druhou verzi a přidali, ţe vojáci dodělávali raněné jedem."
Manifestace mladých Timořanŧ, kteří jiţ nemohli sáhnout po ozbrojeném boji, ale neustávaly. Dne 20. prosince
1994 deník "Liberation" uvedl: "Stará portugalská kolonie doznala obsazením velvyslanectví Spojených státŧ
amerických, manifestanty za nezávislost, při návštěvě prezidenta Billa Clintona, na nové aktuálnosti."
Dne 25. listopadu 1996 ţurnalisté Isabela Boucová a Pierre Haski ohlásili, ţe Jose Ramos Horta a Mgr. Carlos
Belo byli -vyznamenáni Nobelovou cenou míru "...za jejich akce odporu proti Indonéské okupaci východního
Timoru".
A zcela nedávno bylo moţné v "Liberation" v čísle z 15. listopadu 1997 na 7. straně číst: "Timorský biskup
Ximenes Belo, nositel ceny míru za rok 1996, odhalil 'neslýchanou brutalitu' Indonéských vojákŧ, kteří zahájili v
pátek palbu na univerzitě v Dili. Ze své strany Mezinárodní výbor Červeného kříţe oficiálně protestoval proti
postupu policistŧ, kteří se násilně zmocnili jednoho váţně zraněného studenta, jemuţ Červený kříţ poskytoval
pomoc. Tento mladý muţ zasaţený do krku a pokrytý krví, byl vytaţen z vozidla Červeného kříţe a odvlečen
policisty do autobusu. Bylo zraněno od čtyř do šesti studentŧ. Některé nepotvrzené informace udávaly i jednoho
mrtvého." (AFP)
Tato válka kolonialistického výboje vedená fašistickým státem podporovaným mezinárodním kapitálem, nabyla
charakter téměř úplné genocidy nebo etnocidy. Samotné Indonéské zdroje uznávají od 170 000 do 212 000
mrtvých na straně obyvatelstva východního Timoru. Představitelé katolické církve udávají hodnověrnější hodnocení - 308 000 aţ 345 000 obětí. A to u obyvatelstva, které mělo dosáhnout na začátku střetu asi 600 000
obyvatel.
Tyto statistické údaje se ale nevztahují na období 1975 aţ do prosince 1981. Neboť v tomto období byly
spáchány nové masakry na domorodém tímorském obyvatelstvu.
Je zcela na místě odhad z roku 1998, ţe dvě třetiny lidu východního Timoru byly zdecimovány.
Posuďme to zcela objektivně srovnáním, co představuje toto procento na příkladu Francie. Pokud by tyto zločiny
byly spáchány ve Francii, znamenalo by to 40 milionŧ mrtvých. To je číslo přímo nepředstavitelné,
nepřipustíme-li v úvahu moţnost atomové války.
A zde mŧţeme zločiny a spoluvinu kapitalistického světa přímo změřit. Víme, ţe ţádné konkrétní opatření k
záchraně lidu východního Timoru před tímto masakrem, nebylo učiněno.
Od doby vyhlášení nezávislosti východního Timoru Fretilinem, uznalo jeho svrchovanost několik státŧ. Čína,
Vietnam a několik dalších asijských a afrických zemí, bývalých kolonií Portugalska. Ministr zahraničních věcí
vlády v Dili, José Ramos Horta, odjel 4. prosince 1975 na turné po světě s cílem získat diplomatickou podporu
světa v případě, ţe by indonéští fašisté zahájili proti jeho zemi vojenskou agresi s cílem ji anektovat.
Události jej však brzy zaskočily a na druhý den po invazi Abri a útoku proti Dili mohl jen přijmout pozvání Rady
bezpečnosti OSN na 15. prosince, aby zde předloţil stanovisko své vlády. Tato mezinárodní organizace, kdyţ
vyslechla také zástupce Indonésie a Portugalska, jednomyslně 22. prosince 1975 odhlasovala rezoluci číslo 384,
ţádající "...okamţité staţení Indonéských ozbrojených sil z východního Timoru." Rezoluce rovněţ poţadovala po
portugalské vládě (jakoţto správní mocnosti), aby "...plně spolupracovala s Organizací spojených národŧ, a
umoţnila východnímu Timoru volně vykonávat své právo na sebeurčení". Text Rady bezpečnosti obsahoval i
další ustanovení a rozhodnutí nakloněná poţadavkŧm formulovaným mladou timorskou vládou. Zvláštní
zástupec OSN měl být vyslán přímo na místo a generální sekretář byl pověřen. aby sledoval uplatnění přijaté
rezoluce.
Djakartská vláda se postavila proti rozhodnutím Rady bezpečnosti, přičemţ uváděla nepodloţené a klamné
záminky. Fašistická agrese pokračovala a jedině rozhodný odpor Falintilu zpomaloval její postup.
Bylo třeba počkat aţ do 24. dubna 1976, aby Rada bezpečnosti, jsouce znova v rukou několika zemí Třetího
světa, opakovala svŧj výslovný příkaz Indonésii - stáhnout se z východního Timoru a uznat lidu této země jeho
právo na sebeurčení. Tato usnesení se míjela cílem a tak neměla cenu ani papíru na kterém byla zaznamenána.
Ostatně Spojené státy a Japonsko se začaly v této záleţitosti odmaskovávat, kdyţ odmítly hlasovat pro novou
deklaraci.
V letech 1988 a 1991 sjednotila další rozhodnutí většinu západních oficiálních míst. Evropský parlament, na
návrh Portugalska, odhlasoval rezoluci odsuzující obsazení východního Timoru Indonésií. Ale bylo to jen plácnutí
do vody, po kterém nic nenásledovalo.
Zjevný neúspěch všech těchto prohlášení je nutné připsat na vrub mezinárodním organizacím. OSN, Radě
bezpečnosti. Výboru OSN pro dekolonizaci, Evropskému parlamentu. Všechny se vyvarovaly toho, aby rozhodly
o vojenské intervenci nebo o embargu vŧči agresoru. Nepomohly tak znovu nastolit zákonnost ve východním
Timoru.
Spojené státy americké, supervelmoc přisvojující si úlohu celosvětového četníka, trvale, tajně i přímo,
podporovaly vládu odsuzované země. Není divu, kdyţ tam u moci měly svého komplice - generála Suharta.
Při svém pobytu v Paříţi, po váţných událostech v Dili v listopadu 1991, dokázal José Ramos Hortas, zástupce
Národního výboru timorskčho odporu, oprávněnost přísné kritiky vŧči Mezinárodnímu společenství. "Naší
tragedií je," řekl, "ţe jsme malou zemí ztracenou v koutě jihovýchodní Asie." Za přítomnosti paní Daniellc Mitterandovč, manţelky prezidenta Francouzské republiky, uspořádal tiskovou konferenci v rámci nadace "FranceLiberté". (na které se nedovolával marxismu), aby připomenul poslední návrhy Fretilinu:
"Jednání s Indonésií pod záštitou OSN bez jakýchkoliv podmínek." Poţadoval "...aby všichni členové EHS se
připojili k Portugalsku a poţadovali novou schŧzku Rady bezpečnosti", a dále, "...aby země prodávající zbraně
Indonésii (obzvlášť Velká Británie) rozhodly o okamţitém embargu".
Jeho poslední dvě slova byla: ?Pomozte nám!"
Na posledních řádcích bohatého díla s nevyvratitelnou dokumentací "Východní Timor - zapomenutá genocida Právo jednoho národa a státní dŧvody" Gabriel Defcrt v roce 1992 napsal: "Pokud respektování určitého textu
bude záviset výlučně na zájmech, jeţ jsou ve hře, pak lze zajisté nadále tvrdit, ţe Irák nesmí povaţovat Kuvajt
za součást svého území, zatímco Indonésie se mŧţe bez obtíţí zmocnit východního Timoru. Potíţe ale budeme
mít, jestliţe připustíme jinou zákonnost neţ tu, při níţ se prosazuje síla v řešení mezinárodních sporŧ." A Bili
Clinton? Ten klidně mŧţe hrozit Iráku "strategickým nebo dokonce jaderným úderem", jak to kaţdodenně činil v
době od ledna do února 1998.
Aniţ by si kdokoliv mohl dovolit nás obviňovat z antisemitismu, je na místě odsouzení politiky Nctanjahua,
bývalého šéfa izraelského státu, vŧči Palestincŧm. Přitom je jeho politika charakteristická systematickým
odmítáním rozhodnutí OSN. A ţádná západní zemč nerozhodla o sebemenší sankci, či uvalení embarga.
Existuje zde dvojí metr. Jeden pro země, které se nepodřizují he-gemonické vŧli americké supervelmoci a jejích
komplicŧm, a druhý pro ty ostatní.
Pro většinu malých a chudých národŧ se stejně kapitalismus jako i kolonialismus, stal jiţ dávno peklem na
zemi.
Závěrem lze říci, ţe oněch 350 000 aţ 400 000 obětí vyhubených na východním Timoru od roku 1975
dosvědčuje naprosto jednoznačně, ţe "Kniha kapitalismu" je zkrátka a dobře "knihou černou".
Irák – oběť ropy
Válka o ropu započala v Iráku, kdyţ v roce 1908 císař Vilém II. obdrţel od sultána Abdul Hamida udělení
koncese vztahující se na pás území o délce patnácti set kilometrŧ procházející Tureckem a Mezopotámií. Tímto
povolením získalo Německo nejen právo na postavení ţeleznice jdoucí z Istanbulu do Bagdádu, ale na těţbu
minerálních bohatství z podzemí na pásu o šířce třiceti kilometru po obou stranách řečené ţeleznice.
Poráţka osmanského impéria v roce 1920 umoţnila Anglii obsadit větší část Blízkého východu. Spojené
království, aby zabránilo vlastním potíţím při správě tohoto rozsáhlého souboru obydleného četnými
komunitami (Araby, Kurdy, sunnity, šíity, křesťany, beduíny), vytvořilo na územích bohatých na ropu, několik
státŧ. A tak byla vytvořena četná kníţectví včetně Kuvajtu na jihu Iráku. Britský mandát nad tímto emirátem
byl stanoven na 99 let, ale od roku 1938 irácký král Ghazi poţadoval opětné připojení Kuvajtu k jeho zemi a
uváděl, ţe byl Brity oloupen. Učinil zde řadu krokŧ v tomto směru u zástupcŧ kolonizátora, a provedl téţ
širokou informační kampaň zaměřenou na obyvatele obou území. Jedna rozhlasová stanice byla uvedena do
chodu v královském paláci v Bagdádu, aby vyzývala Kuvajt'any ke vzpouře. V roce 1938 během cesty po
Švýcarsku umírá král Ghazi na následky nejasné nehody, kde se lze domnívat, ţe šlo o vraţdu. Následně nikdy
ţádná irácká vláda ve skutečnosti neopustila tento poţadavek. Dokonce ani Nuri al Sa'id, který byl přece
muţem Británie, sc snaţil přesvědčit Američany, aby vyvíjeli nátlak na Anglii na opětné získání Kuvajtu. I on byl
zavraţděn.
V roce 1961 generál Kásim, vŧdce revoluce, tři roky po svém příchodu k moci, se rozhodl znovuzískat Kuvajt
silou. Britské jednotky narychlo přivolané, aby nastoupily do války proti Iráku, zastavily postup irácké armády.
V únoru 1963 byl Kásim zavraţděn mladou juntou dŧstojníkŧ podporovanou Kuvajtskou vládou. V měsíci
březnu nový reţim pod tlakem ropných společností ihned Kuvajt uznal. Emirát poukazuje okamţitě 32 milionu
dinárŧ novému pánu Bagdádu. Velká Británie oslabená druhou světovou válkou jiţ nemohla zajistit pozice
velkých ropných společností na Blízkém východě a proto navrhla pakt spojující hlavní země oblasti s USA.
Zdánlivě tato dohoda směřovala na ochranu "svobodného světa? proti sovětské hrozbě. Ve skutečnosti šlo o
nové spojenectví mezi zeměmi této oblasti, umoţňující ochranu západních ropných společností a těţbu ropy
Spojenými státy a Anglií.
Dohoda Německa a Osmanské říše o stavbě ţeleznice spojující Berlín s Bagdádem a o provádění ropného
prŧzkumu nebyla po chuti Velké Británii. Ta vtrhla do Iráku, tehdy turecké provincie, v roce 1914 s pomocí
indických jednotek.
To byla jedna z příčin první světové války. Po ní vzpoura Iráčanŧ zvláště na jihu přinutila britské jednotky, aby
opustily zemi, ale Velká Británie si dala v roce 1920 udělit Společností národŧ ochranný mandát nad Irákem.
Po první světové válce Velká Británie a Francie vnutily svou právní koncepci Střednímu východu a zakreslily v
Paříţi hranice odpovídající jejich ropným zájmŧm. Otázka mezinárodního práva nebyla nikdy poloţena, neboť
toto právo bylo vţdy upraveno tak, aby chránilo zájmy ropných společností. Mŧţeme ostatně později
konstatovat, jak Spojené státy a ostatní členové Rady bezpečnosti vykládali mezinárodní právo.
V roce 1932 přechází moc na Iráčany, jejichţ královská vláda uzavírá pakt s Brity. Od roku 1920 do roku 1958
sled vzpour stojí národ ohromné oběti: represe, popravy, věšení spáchaná královskou mocí podporovanou
Angličany.
V roce 1958 pokrokové síly, levý střed, levice a nacionalisté, vytvářejí Jednotnou vlasteneckou frontu.
Revoluce ze 14. července 1958 ukončuje královskou moc i pakty s Velkou Británií. Jsou zavedeny rŧzné reformy
včetně agrární reformy, statut osob, rovnost ţen ve vztahu k dědictví. Je zrušen feudální systém nastoleny
Brity, který dával 5 % obyvatelstva 95 % pozemkŧ. Země je rozdělena rolníkŧm.
V roce 1963, pět let po nastolení republiky, nový irácký reţim přivedený k moci širokým lidovým hnutím, se
nechal svést do ţelezného objetí mocné I.P.C. (Irácké ropné společnosti). Ta byla v rukou Spojeného království,
Francie a Nizozemska. Bohatství země se zmocnila jiţ na konci první světové války a nevyuţila veškerý ropný
potenciál jen proto, aby udrţela ceny. Přitom nechávala Iráčanŧm jen směšný podíl. Irácký stát doufal, ţe má
právo na dohled nad svou ropou a poţadoval zvýšení její produkce, aby mohl financovat rekonstrukci země,
vypleněné Osmanskou říší a britskými kolonialisty. Ale IPC nechtěla v ničem ustoupit. Vláda poţadovala, aby
anglický mandát nad Kuvajtem, který povaţovala za iráckou provincii, byl zrušen. (Hranice byla vytyčena v roce
1922 britským protektorem. Ten svěřil moc šejkovi, kdyţ si předtím Kuweit Oil Company v anglo-amerických
rukou přidělila příslušnou koncesi na prŧzkum a těţbu ropy na plných 99 let.) Vzhledem k anglickému odmítnutí
se vláda tedy rozhodla znárodnit 90 % pozemkŧ zahrnujících loţiska, kde IPC dosud netěţila.
Znárodnění vyvolalo zlost těţařŧ ropy, kteří podnítili v roce 1963 státní převrat. Jeho nositelem byla strana
BAAS za pomoci rŧzných skupin s anglosaskými zájmy a financovaná Kuvajt'any. Po několikadenním
bombardování sídla republikánské vlády a střetech s obyvatelstvem v ulicích Bagdádu se podařilo vojenské
juntě, kdyţ popravila Kásima, šéfa vlády a vŧdce revoluce, a mnohé jeho druhy, nastolit reţim teroru. Trval
devět měsícŧ. Během nich se vúči antiimperialistickým vlastencŧm a těm, kteří byli loajální republice, uplatnily
všechny formy represí, mučení a poprav. Bylo zatčeno a mučeno víc neţ 400 000 osob. 20 000 z nich jiţ nikdy
nevyšlo z koncentračních táborŧ. Zemřely v dŧsledku mučení nebo hromadných poprav. Velký počet odborářŧ,
vedoucích funkcionářŧ komunistické strany, intelektuálu i pouhých protiimperialistických aktivistŧ byl takto,
během několika měsícŧ, zlikvidován. Vlastenecké hnutí bylo zbaveno svých vŧdcŧ.
Tento státní převrat umoţnil těţařŧm ropy dosáhnout svých cílŧ anulováním zákona č. 80 o znárodnění ropy a
zrušením nového občanského zákoníku (který zavedl rovnost mezi muţi a ţenami) i odvoláním agrární reformy
s následným vrácením pozemkŧ velkým vlastníkŧm. Rovněţ bylo zrušeno právo na práci. Přerušena byla
jednání o právech kurdského národa. O několik let později několik vŧdcŧ státního převratu uvedlo, ţe byli v
úzkém spojení s anglosaskými kruhy. Akli Salh al Saadi, číslo dvě ve straně a ministr vnitra, prohlásil v roce
1968 v litudes arahes, coţ byl libanonský časopis: ?Naše strana byla přivezena k moci americkým vlakem.?
V červenci 1963 irácký ministr obrany oficiálně informoval svou vládu, ţe americký vojenský přidělenec se
sídlem v Bagdádu jej poţádal, aby přijal americké experty pověřené prostudováním moţnosti výroby tankŧ T 54
a letadel MIG 1, které vlastnila irácká armáda. Náhradou za to byla vláda Spojených státŧ ochotna vyzbrojit
Irák v jeho válce proti Kurdŧm. A tak válka proti Kurdŧm byla charakteristickým příznakem nepřítomnosti
svrchovanosti irácké vlády té doby vŧči Spojeným státŧm.
V roce 1964 byla strana BAAS zbavena moci a noví vŧdcové v Bagdádu projevují své sympatie Násirovi a snaţí
se nastolit v Iráku socialismus okopírovaný podle egyptského vzoru. Po znárodnění bankovního sektoru a
velkého prŧmyslu se vláda rozhodne vytvořit Iráckou národní ropnou společnost (INOC) a zahájí jednání s IPC
ve snaze uzavřít dohodu, umoţňující přidruţit Irák k těţbě jeho ropy. Zvláštní dohody byly podepsány se SSSR
a s Francií, ale konflikt s IPC znamenal pád vlády.
V červenci 1968 se strana BAAS znova dostává k moci. Zahájí neúprosnou represi vŧči opozici a rozvíjí taktická
spojenectví se supervelmocemi. V roce 1975 nová moc znárodňuje veškerou ropu. Zavádí se rozsáhlý program
rekonstrukce země, industrializace, budování infrastruktury, vzdělávacího systému (Irák obdrţel tři medaile
UNESCO) a alfabetizační kampaň. Ropa musí slouţit rekonstrukci země. Industrializace v roce 1991 je
srovnatelná s industrializací v Evropě. Válka v Zálivu přivede zemi o padesát let zpět.
V letech 1970 aţ 1975 věnovala irácká vláda 1,5 miliardy dolarŧ na rozvoj Kurdistánu.
Výuka byla povinná a bezplatná. Počet ţákŧ základního cyklu činil v roce 1986 2 200 000. Ve středním cyklu
640 000 studentŧ a 90 000 studentŧ v technických učilištích. V pěti univerzitách bylo 130 000 vysokoškolských
studentŧ. Celkem v roce 1986 třetina obyvatelstva chodí do školy, z toho přes 3 miliony studentŧ a ţákŧ a 2
miliony dospělých v alfabetizačních kursech.
Pokud jde o problém politických svobod, byla dosaţena svoboda ţen. Ţeny zaujaly v moderní irácké
společnosti význanuié místo i kdyţ jich velký počet stále pracuje na polích. Ţeny tvořily před první válkou v
Zálivu 38 % učitelŧ, 31 % lékařŧ, 30 % funkcionářŧ, 11 % pracovníkŧ v továrnách. Celkem 30 % aktivní části
obyvatelstva.
V roce 1981 rozpočet ministerstva kultury dosáhl 30 milionu dolarŧ.
VÁLKA S IRÁNEM
Velká Británie vědomě vytyčila fiktivní a nepřesné hranice mezi Íránem a Irákem. A hraniční poţadavky
rozpoutaly válku vedenou Saddámem Hussajnem.
Francie, jakoţ i jiné země, pŧjčila letadla - francouzské stíhačky typu ?Super-étendart?, a prodala Iráku
zbraně. Asi třicítka vlád. víc neţ tisíc podniku, soupeřilo v horlivosti a vynalézavosti, aby vybavily Irák mocnou
válečnou mašinérií. Celková ztráta na hrubém národním produktu činila 500 miliard dolarŧ!'45
Obchodníci se zbraněmi dodali za 50 miliard dolarŧ zbraní na úvěr.
Irák měl, před válkou v roce 1980, k dispozici 15 miliard dolarú devizových zásob, ale v roce 1988 se octl se
70 miliardami dolarŧ zahraničních dluhŧ. Z toho 40 miliard vŧči Západu a Třetímu svčtu a 30 miliard vŧči
zemím v Perském zálivu (Saúdská Arábie a Kuvajt). Dluh vŧči Francii činil 28 miliard franku.
Irák byl podporován a podněcován jak Západem. tak i ropnými monarchiemi, aby učinil stop Íránské republice.
Všechny evropské země i Spojené státy byly přáteli Iráku. Během oné doby měl Kuvajt k dispozici irácké ropné
pole (Roumaliyah), aby zvýšil svou produkci a vyvolal sníţení cen.
Osmiletá válka stála tři miliony mrtvých a zanechala obě země vyčerpané.
Západní země si chtějí zachovat vládu nad ropou Blízkého východu a proto tamní státy nesmí být nezávislé.
Kdyţ Mossadek, ministerský předseda v Íránu, znárodnil ropu, CIA vyslala spěšně svého agenta, generála
Schwarzkopfa (otce toho, který válčil v Zálivu!), aby podnítil povstání proti moci zvolené všeobecným volebním
právem. Schwarzkopf si zachoval výtečné vztahy s dŧstojníky císařské armády, jejichţ instruktorem byl v letech
1942 aţ 1948.
Represe vedl se svým přítelem generálem Zahedim. Kdyţ byl ministerský předseda Mossadck odsouzen k smrti
za zradu, zahájila šachova moc proti národu krvavou represi. Zvláště na ropných polích v Abadanu, kde byly
tisíce dělníkŧ povraţděny nebo uvězněny.
Americký imperialismus se vţdy usilovně snaţil podporovat konflikty. Především proto, aby se mohl zmocnit
bohatství. Postup jc vţdy téměř stejný. Nejprve příslušnou oblast oslabit a pak si nad ní zajistit ekonomickou
moc. Americký imperialismus nechce, aby existovaly silné státy, schopné zajistit svou nezávislost.
Po válce proti Iránu, ţádají Američané okamţitě Irák, aby sníţil svou vojenskou kapacitu a vyhlašují embargo,
aby jej zlomili. Kdyţ Saddám Hussajn ohlásí svŧj záměr opět dobýt Kuvajt, Spojené státy ujišťují Iráčany: ?Je
to záleţitost, která se nás netýká?. Koncem července 1990 Irák shromáţdil své jednotky na hranici Kuvajtu, coţ
byl pohyb, který USA sledovaly hodinu za hodinou jiţ od 14. července.
Saddám myslel, ţe má zelenou, ti.ze Západu mu to dluţili.
Ale jakmile byl Kuvajt napaden, uvedla se do chodu válečná mašinérie.
6. srpna 1990 Rada bezpečnosti rozhodla o vojenských a ekonomických sankcích proti Iráku.
25. srpna uvaluje letecké embargo.
29. listopadu rozhoduje o uplatnění všech prostředku k potrestání Iráku a to počínaje 15. lednem 1991.
Ta samá Rada bezpečnosti, která se několikrát snaţila uloţit sankce proti Izraeli, ale bez jakéhokoliv úspěchu
vzhledem k americkým vetŧm.
Několik příkladŧ.
Americké veto proti rezoluci Rady bezpečnosti, která uvalovala vojenské a ekonomické sankce vŧči Izraeli v
roce 1982 vzhledem k obsazení syrských UZCIllI.
V červnu 1982 Spojené státy se postavily proti rezoluci Rady bezpečnosti, která měla uvalit sankce na Izrael
vzhledem k jeho odmítnutí stáhnout se z Libanonu.
V srpnu 1982 USA opakují své veto vŧči nové rezoluci, která poţadovala staţení Izraele z Libanonu.
V srpnu 1983 se USA staví proti rezoluci Rady bezpečnosti, která hrozila uvalit sankce na Izrael vzhledem k
jeho rozpínavé politice.
V lednu 1988 nové americké veto proti rezoluci odsuzující Izrael za okupaci jiţního Libanonu.
V listopadu 1989 zpŧsobí veto USA nezdar rezoluce, jíţ sc protestovalo proti bourání palestinských příbytkŧ.
V listopadu 1989 rezoluce Valného shromáţdění Spojených národŧ vyzývající k urovnání palestinskoizraelského problému na základě vytvoření dvou státŧ. Získala 151 hlasŧ proti třem hlasŧm (Spojené státy,
Izrael a Dominikánská republika), ale na druhý den New York Times zveřejnily článek kritizující vliv arabských
státŧ na OSN. Tentýţ deník se ale nikdy nezmínil o nátlacích Spojených státŧ na Radu bezpečnosti.
Aţ do roku 1990 ţádný stát ve skutečnosti nerespektoval četné rezoluce Spojených národŧ. Je zde koalice 33
zemí, těch nejmocnějších na světě. Bezpříkladná propaganda mobilizující veřejné mínění. Iráčané jsou
označováni jako 18 milionŧ fašistŧ, kteří ohroţují lidstvo. Zmanipulované veřejné mínění přijímá myšlenku
války - Irák se stal hrozbou pro světový mír, přesto, ţe jeho ekonomická síla představovala jednu tisícinu síly
naproti stojících mocností. Tisk byl podřízen v Saúdské Arábii a v Izraeli vojenské kontrole. Během války
západní ţurnalisté mohli pracovat za lepších podmínek v Iráku neţ v těchto dvou zemích. V kaţdém případě byl
Irák poraţen v soutěţi médií. Ve velké hře propagandy, desinformace, lţí. Saddám a jeho lidé neměli šanci.
Chemický arzenál Saddáma Hussajna byl jednoduchý. Ony dva plyny, kterým dával přednost, tabun a sarin,
pouţívané jiţ Němci proti ţidŧm, zabíjejí při svém rozšíření ty, kteří je vdechují. Bomba FAE (Fuel air exlosive)
nebo vakuová bomba, poslední malý přírŧstek do americké techniky zabíjí kaţdého, kdo dýchá tím, ţe
spalovacím účinkem nasaje veškerý kyslík, který je k dispozici v okruhu jednoho čtverečního kilometru.
Američané, kteří fakticky zakázali Saddámu Hussajnovi tabun a sarin, sami si dovolili pouţívat vakuovou
bombu, nemluvě o napalmových a fosforových bombách, zbraních nadmíru čistých, které čistí všechno, čeho se
dotknou.
Co se týká pouţití uranu, ten měl údajně kontaminovat na 60 000 amerických a 10 000 britských vojáku.
Nezná se jeho dopad na obyvatele jiţního Iráku.
Válka čistá, rychlá, účinná, levná. Takové bylo heslo. Je třeba zapomenout na nejI110CI1CjSl letectvo, jeţ kdy
bylo spojeno, které kaţdým duem odlétalo ze Saúdské Arábie, z Turecka. Francie, Španělska, Anglie, z Rudého
moře a z Indického oceánu, aby házelo své smrtící bomby na národ o 18 milionech obyvatelích. Nutno
zapomenout na rakety, napalm, podtlakové a tříštivé bomby. A výsledek? Konflikt měl téměř apokalyptický
účinek na ekonomickou infrastrukturu toho, co do ledna 1991 bylo vysoce urbanizovanou a mechanizovanou
společností. Většina prostředku na podporu moderního ţivota byla zničena nebo značně poškozena. Irák byl
nadlouho vrácen do předindustriálního období, ale se všemi nevýhodami, které skýtá postindustriální závislost
na intenzivním vyuţití energie a technologií.
Bush to slíbil jasně: Nelze přijmout nezávislou vládu, která spravuje své bohatství.
USA podnikly proti Iráku tři typy války. Vojenskou, embargo a zničení sociální struktury. Nejprve zničení
vojenských sil a infrastruktury. Pak snaha zničit národní jednotu zmanipulováním kurdského národa a šiitii.
Slibuje se pomoc a ochrana pro začátek vzpoury a pak se vzbouřenci opustí a přenechají represi. Kurdové byli
vţdy předmětem vydírání a manipulace. Ve skutečnosti ani USA, ani Anglie nikdy nechtěly vyřídit kurdský
problém, nikdy nepřijaly nezávislost Kurdistánu. V roce 1920 smlouvy v Sevres, Lausanne a Versailles
nepřiznaly nezávislost Kurdŧm. V roce 1922, kdy byl po'první světové válce vyhlášen kurdský král, bylo
obyvatelstvo bombardováno a zaplynováno Angličany. Od roku 1991 byli Kurdové vystaveni embargu. Turecko
zpŧsobilo v Kurdistánu desítky tisíc mrtvých, ale Turecko je v tom ?dobrém táboře- a je tedy nenapadnutelné.
Rozděl a panuj, to je heslo, podněcují se etnické, náboţenské vzpoury šíitŧ, sunnitŧ, Arabii_ křesťanu. Libanon
je toho nejtragičtějším příkladem.
Účelem konfliktu bylo - mít levnou ropu. K tomu bylo třeba dostat pod poručenství národ, zmasakrovat
obyvatelstvo a zničit výrobní aparát jedné země. Spojené státy vyzískaly první prŧmyslový zisk z války proti
Iráku tím, ţe na sebe stáhly většinu trhu Se zbraněmi v této oblasti. Zisky výrobcŧ zbraní pocházejí spíš ze
zahraničního, neţ z domácího trhu. Tyto zahraniční trhy se značně zmenšily (před rokem 1990), protoţe velcí
nákupci, jako ti ze Středního východu, viděli značně zmenšený finanční koš. Světový trh se zbraněmi se sníţil v
roce 1990 o 60 %. To, vzhledem k daným cenám, vyprovokovalo konkurenci, která se snaţila najít ekonomiku s
náklady, které logicky vyvolávají drastické sníţení počtu pracovníku na trhu. Proto také americký obranný
prŧmysl doznal v jediném desetiletí vinu bezpříkladné restrukturializace a koncentrace. Postupování a nabývání
aktivit nebo celých společností se v tomto sektoru zvýšilo na víc neţ 100 miliard dolarŧ.
Tyto operace daly vzniknout třem obrŧm. Kumulovaný prodej zbraní u společností, které jiţ jsou součástí
firem Lockheed-Martin, Boeing-MacDonell Douglas a Raytheon dosahující v roce 1996 výše asi 50 miliard dolaru
a představující zhruba totéţ jako rozpočet nákupu (mimo výzkumu) Pentagonu. Americký prŧmysl čelící
zhroucení SSSR a především vzhledem ke své řídící úloze v koalici proti Iráku, prohlubuje, podle údajŧ
mezinárodního institutu pro výzkum o míru ve Stockholmu (SIPRI), vzdálenost mezi svými konkurenty. V roce
1996 Spojené státy uchvátily 44 % zbrojařského trhu (někteří odborníci udávají dokonce 50 %). Poţívají v
tomto sektoru nadvládu, jíţ nedisponují v ţádné civilní oblasti.152
Po válce v Zálivu si Spojené státy, během čtyři nebo pěti let, zajistily kontrolu poloviny trhle (včetně
materiálního vybavení). Francie zaujímala v roce 1985 asi 10 % světového trhu, nyní to není víc neţ 4-5 %.
Byla předběhnuta Angličany, kteří zaujímají dvojnásobek.'s3
Kdyţ byl Irák zpustošen, pokračuje válka ekonomickým zpŧsobem přes embargo. Příjmy z ropy činily 20
miliard dolarŧ, z čehoţ 5 miliard bylo věnováno na dovoz léku a potravin. Po osmi letech je povolen prodej ropy
jen ve výši 2 miliard a dŧleţité je platit válečný dluh Kuvajtu.
Embargo není nic jiného neţ proces určený k vrţení Iráku do předindustriálního období a jeho zbavení veškeré
ekonomické nezávislosti po stránce ropy. Západní mocnosti nechtějí nechat nezávislý stát, který má vojenskou
moc, aby se vyvíjel a hrál určitou úlohu v této oblasti. Tím se rozumí kontrola veškerého ropného bohatství. A
irácká pŧda obsahuje ropu aspoň na jedno nebo dvě století. Bylo nutné na ni udeřit.
Kontrola zbrojení je komedie, která jiţ nikoho neoklame. Nikdo nám nenabulíkuje, ţe za osm rokŧ experti OSN
a obzvlášť Američané, se všemi svými ultra zdokonalenými prostředky detekce, jimiţ disponují,
telekomunikacemi, radary, satelity atd. si nemohli prověřit jeho existenci nebo nepřítomnost.
Před embargem v roce 1990 Irák vyhovoval kritériím Světové zdravotnické organizace. Věnoval 30 dolarŧ
měsíčně na jednoho jedince, zatímco dnes nevynakládá víc neţ 2 dolary, coţ je pokles o 93 %.
Účelem konfliktu bylo - mít levnou ropu. K tomu bylo třeba dostat pod poručenství národ, zmasakrovat
obyvatelstvo a zničit výrobní aparát jedné země. Spojené státy vyzískaly první prŧmyslový zisk z války proti
Iráku tím, ţe na sebe stáhly většinu trhu Se zbraněmi v této oblasti. Zisky výrobcŧ zbraní pocházejí spíš ze
zahraničního, neţ z domácího trhu. Tyto zahraniční trhy se značně zmenšily (před rokem 1990), protoţe velcí
nákupci, jako ti ze Středního východu, viděli značně zmenšený finanční koš. Světový trh se zbraněmi se sníţil v
roce 1990 o 60 %. To, vzhledem k daným cenám, vyprovokovalo konkurenci, která se snaţila najít ekonomiku s
náklady, které logicky vyvolávají drastické sníţení počtu pracovníku na trhu. Proto také americký obranný
prŧmysl doznal v jediném desetiletí vinu bezpříkladné restrukturializace a koncentrace. Postupování a nabývání
aktivit nebo celých společností se v tomto sektoru zvýšilo na víc neţ 100 miliard dolarŧ.
Tyto operace daly vzniknout třem obrŧm. Kumulovaný prodej zbraní u společností, které jiţ jsou součástí
firem Lockheed-Martin, Boeing-MacDonell Douglas a Raytheon dosahující v roce 1996 výše asi 50 miliard dolaru
a představující zhruba totéţ jako rozpočet nákupu (mimo výzkumu) Pentagonu. Americký prŧmysl čelící
zhroucení SSSR a především vzhledem ke své řídící úloze v koalici proti Iráku, prohlubuje, podle údajŧ
mezinárodního institutu pro výzkum o míru ve Stockholmu (SIPRI), vzdálenost mezi svými konkurenty. V roce
1996 Spojené státy uchvátily 44 % zbrojařského trhu (někteří odborníci udávají dokonce 50 %). Poţívají v
tomto sektoru nadvládu, jíţ nedisponují v ţádné civilní oblasti.152
Po válce v Zálivu si Spojené státy, během čtyři nebo pěti let, zajistily kontrolu poloviny trhle (včetně
materiálního vybavení). Francie zaujímala v roce 1985 asi 10 % světového trhu, nyní to není víc neţ 4-5 %.
Byla předběhnuta Angličany, kteří zaujímají dvojnásobek.'s3
Kdyţ byl Irák zpustošen, pokračuje válka ekonomickým zpŧsobem přes embargo. Příjmy z ropy činily 20
miliard dolarŧ, z čehoţ 5 miliard bylo věnováno na dovoz léku a potravin. Po osmi letech je povolen prodej ropy
jen ve výši 2 miliard a dŧleţité je platit válečný dluh Kuvajtu.
Embargo není nic jiného neţ proces určený k vrţení Iráku do předindustriálního období a jeho zbavení veškeré
ekonomické nezávislosti po stránce ropy. Západní mocnosti nechtějí nechat nezávislý stát, který má vojenskou
moc, aby se vyvíjel a hrál určitou úlohu v této oblasti. Tím se rozumí kontrola veškerého ropného bohatství. A
irácká pŧda obsahuje ropu aspoň na jedno nebo dvě století. Bylo nutné na ni udeřit.
Kontrola zbrojení je komedie, která jiţ nikoho neoklame. Nikdo nám nenabulíkuje, ţe za osm rokŧ experti OSN
a obzvlášť Američané, se všemi svými ultra zdokonalenými prostředky detekce, jimiţ disponují,
telekomunikacemi, radary, satelity atd. si nemohli prověřit jeho existenci nebo nepřítomnost. Před embargem v
roce 1990 Irák vyhovoval kritériím Světové zdravotnické organizace. Věnoval 30 dolarŧ měsíčně na jednoho
jedince, zatímco dnes nevynakládá víc neţ 2 dolary, coţ je pokles 0 93 %.
Nejtragičtější dŧsledky embarga se dotýkají obzvlášt' křehkých vrstev obyvatelstva, především dětí.
V roce 1977 předpovídali francouzští vědci, vyslaní tehdy do Iráku, ţe počet obyvatel Iráku na konci století
bude 25 milionu.
Budou to stěţí 22 miliony. Unicef, FAU, komise pro sociální a ekonomická práva při Spojených národech
odhadují, ţe asi 1 milion 300 tisíc dětí ve věku do pěti let, umírá v dŧsledku embarga. Jeden milion dětí nechodí
vŧbec do školy. Ze současných 5 milionu dětí ve věku do pěti let nedosáhne jeden milion nikdy, vzhledem k
nedostatku proteinŧ a mléka tak potřebných pro vývoj mozku, normálních duševních schopností. A tak čtvrtina
obyvatelstva je podle odhadu ztracena.
Tak se obětuje, z čistě ekonomických hledisek, celý národ jako obětní dar bohu - ropě.
Zatímco dříve bylo v Iráku několik milionu přistěhovalcŧ ze sousedních zemí, jsme dnes svědky emigrace
intelektuálŧ, nejschopnějších lidí do zahraničí. Dochází ke ztrátě podstaty irácké společnosti. Mnoho rodin je
rozděleno cmigracl. Mnoho ţen je osamělých. Rodiny se rozkládají, roste zločinnost. Zeny musejí zvládnout bídu
v rodině, rozdělit potravu mezi své děti, jeden den jí ten, druhý pak onen. Otec musí ujít dvacet kilometru
pěšky, aby donesl své nemocné dítě do nemocnice, kde je ale stejně nelze ošetřit, protoţe chybějí léky.
Nelze dováţet léky ani potraviny. A ani náhradní díly na lékařské přístroje, nářadí, vozidla. Chybí sešity, tuţky,
knihy pro školní děti. Jiţ osm let nemŧţe Irák dováţet vědecké publikace. Včdci nemohou odjet do zahraničí,
ani se zúčastňovat mezinárodních konferencí. Nelze se vybavit informatikou, ani mít přístup do Internetu, ke
znalostem, které pomáhají jiné země rozvíjet. Odhaduje se, ţe v dŧsledku sniţování moţností vstupovat ve
spojení s novou světovou kulturou, bude to znamenat zpoţdění 30 aţ 40 let. Postiţeny jsou všechny sektory. Je
to záměrná snaha zatlačit Irák do řady Třetího světa. Dohoda ropa za potraviny nic nevyřešila. Slouţí hlavně ke
splácení válečného dluhu. Země se to dotýká jen z 20 %. Co se týká výdajŧ na zdraví, je to stejné. A dovozní
dohody nejsou rovněţ dodrţovány. Co se týká zmrazených iráckých vkladŧ v zahraničí, jc to zjevná krádeţ.
Jc to zřejmě vŧle mocných, která ovládá Radu bezpečnosti, uvalit bezpříkladnou blokádu, aby se zabránilo
rozvoji země, aby se zničila její budoucnost, země, která měla dokonce prostředky na pomoc Třetímu světu. Po
odporné válce je embargo stále, bez ohledu na záminku, koloniální válkou ekonomického charakteru. 1 kdyţ ho
uloţilo mezinárodní právo.
Přesto všechno, tento lid dokázal svoji vŧli odolávat a přeţít, zachovat svoji dŧstojnost. Ale nelze ţádat po
národu. aby obětoval svou čest. Je zatlačen do slepé uličky a musí zajistit své přeţití. Na rozdíl od toho, co se
očekávalo při vyhlášení embarga, neshody s reţimem jsou ztlumeny, ne-li zapomenuty. Vyhladovělé
obyvatelstvo se snaţí uţivit se, nedělá revoluci. Iráčané si jsou vědomi, ţe to co musejí snášet, je činěno proto,
aby se zabránilo jejich zemi ve vývoji. Odolávají, ale nebudou moci odolávat ještě 10 let. Tento národ je v
nebezpečí. Pokud by v Iráku vypukla občanská válka, nikdo by ji nezvládl, byla by postiţena celá oblast.
Američané si hrají na čarodějnické učně, ale nebudou jiţ schopni zvládnout obsah Pandořiny skříňky, jakmile ta
se otevře.
Bez ohledu na politický reţim, záleţí na národu, jak se rozhodne. Embargo je válka vedená proti všem
pokrokovým reţimŧm, nebo těm, které jsou neposlušné vŧči Spojeným státŧm. Solidarita s iráckým lidem by
měla povzbudit všechny pokrokové síly světa.
Subhi Tomor je sociolog iráckého pŧvodu, který emigroval v roce 1971 do Francie. Byl generálním tajemníkem
iráckých studentŧ stojících proti reţimu v Bagdádu. Je spoluzakladatelem mezinárodní koordinace proti
embargŧm, vedl několik misí pozorovatelíi v Iráku od války v roce 1991.
Poznámky.
Před embargem:
30 000 nemocničních lŧţek vybudovaných po znárodnění ropy.
Rozpočet: 500 milionŧ dolarŧ. Sklady léčiv představovaly hodnotu čtvrt miliardy dolarŧ.
Dětská úmrtnost: 24 na 1000,
do 5 let
- 540 měsíčně
nad 5 let
- 650 měsíčně
Po embargu:
Rozpočet: 37 miliard dolarŧ, sklady ţádné
Dětská úmrtnost: 92 na 1000,
do 5 let
- 7500 měsíčně
nad 5 let
- 9000 měsíčně
Podvýţiva: 1100 kalorií na osobu místo 2500. Váha dětí se sníţila o 22 %.
Subhi Tomor
(UNICEF; pozorovatelna zdraví)
Černá Afrika pod francouzskou kolonizací
V prŧběhu XIX. století starý otrokářský koloniální a merkantilní systém postupně zmizel, aby uvolnil místo
?moderní? kolonializaci. Té, která vládla od poslední čtvrtiny XIX. století do poloviny XX. století. Tato ?moderní?
kolonializace se vyznačovala návratem k ochranářství v ?imperiálním? rámci. Kaţdá velmoc si vyhrazuje trhy
svých kolonií a oblastí vlivu, které nakonec pokryjí celý svět.
Francie, která se od roku 1830 pouští do dobývání Alţírska, doplňuje své ?staré kolonie? zděděné po feudálním
reţimu a opět získané v roce 1815 novými zisky za červencové monarchie a za Druhého císařství.Ale teprve
Třetí republika musela realizovat v letech 1876 aţ 1903 vytvoření rozsáhlého impéria, jehoţ hlavními částmi z
hlediska ekonomického byly severní Afrika a Indočína, a jehoţ nejrozsáhlejší část se nacházela v tropické Africe
zahrnující Francouzskou západní Afriku, Francouzskou rovníkovou Afriku, k nimţ se v roce 1918 připojila
největší část bývalých německých kolonií, Kamerun a Togo. Sestava vytvořená z jednoho kusu včetně Sahary a
francouzských oblastí v severní Africe dopiněná v Indickém oceánu Madagaskarem a územím Dţibuti.V
kolonializaci ?po novém zpŧsobu? si finanční skupiny, jeţ vyplynuly z fúzí a koncentrace velkých prŧmyslových
a bankovních podnikŧ - rozdělují trhy. Monopoly nahrazují volnou soutěţ a v koloniích dávají na první místo
vývoz kapitálu před vývozem zboţí a dovozu surovin. Francouzská černá Afrika z tohoto hlediska činí výjimku.
Podnikání zde zŧstává hlavně v obchodní oblasti, kde je monopolizováno omezeným počtem marseilleských a
bordeauxských firem, jeţ se opoţděně integrovaly do finančního kapitálu, kdyţ omezily své investice na
minimum a praktikovaly směnu sklízených nebo pěstovaných produktŧ dodávaných tradičními zemědělci proti
dováţenému zboţí (látky, ţelezářské zboţí, drobné nářadí).
KOLONIÁLNÍ VÝBOJ - Rozdělení afrického kontinentu, počínaje pobřeţními kontory zděděnými z doby obchodu s
otroky, se provede zhruba v letech 1876 aţ 1900. Postavilo to Francii především proti Velké Británii v
soupeření, které vyvrcholí v roce 1898 ?incidentem? ve Fachodě. Tehdy, kdyţ Marchandova mise snaţící se
navázat spojení mezi střední Afrikou a Dţibuti, narazí na Kitchenerový anglické jednotky na Horním Nilu.
Francie musí upustit od svých snah v této oblasti.
V podstatě bylo ale rozdělení dokončeno a byla v roce 1904 uzavřena "srdečná dohoda", jeţ učinila konec
francouzsko-britskému sporu.Koloniální výboj se halí do humanitárních záminek - jde o ukončení obchodu s
otroky a otrokářství; odstranění "krvelačných králíčkŧ", kteří vrhají Afriku do ohně a krve; otevření Afriky pro
obchod a tím samým i pro civilizaci. Misionář (hlavně katolický ve francouzské oblasti) je pro dobývání duší
spojen s dŧstojníkem a administrátorem.
V letech 1884-1885 Africká konference v Berlíně, na níţ se sešly hlavní evropské mocnosti a Spojené státy,
potvrdila ve jménu těchto zásad právo evropských mocností, aby si rozdělily Afriku.Koloniální praktika, jak
uvidíme, bude poněkud vzdálena od vyhlašovaných zásad.
Pro francouzské vojáky je dobytí. Afriky po poráţce v roce 1871 a po ztrátě Alsaska-Lotrinska jedním ze
zpŧsobŧ, jak obnovit ztracenou vojenskou slávu a v často nebezpečném dobrodruţství získat svŧj věhlas a
ostruhy.Vojáci a obchodníci jsou často v rozporu, jestliţe ku příkladu politická autorita usiluje k velké škodě
obchodníkŧ o zákaz dovozu palebných zbraní a munice. Ale ve svém celku slouţí územní zábor zájmŧm
evropského obchodu, který vytlačuje konkurenci afrických obchodníkŧ a zřizuje od pobřeţí směrem do
vnitrozemí svou sít' faktorií, kde se směňují nezpracované výrobky za dováţené zboţí.
Odpor hlav afrických státŧ, Lat Diora v Senegalu, Ahmadoua v Sudánu (nyní Mali), Samoryho v Horní Guinei,
Béhanzina v Dahomeji (nyní Benin) atd. je zlomen. Především vzhledem k převaze dobyvatelŧ ve zbraních
(rychlopalné pušky, dělostřelectvo). Přičemţ odpor obyvatelstva "bez státu", ţijícího v kmenových
společenstvích nebo v samosprávných vesnicích, se zdolával déle a prodlouţil se hluboko do XX. století
(pacifikace lesní části Slonovinového pobřeţí v letech 1908 aţ 1916; povstání Gbayŧ v rovníkové Africe v letech
1928 aţ 1931). Saharské okrajové oblasti Mauretánie a Maroka jsou podrobeny aţ v roce 1936."Smlouvy"
uzavřené s africkými panovníky, které vycházely z "práv" Francie vŧči koloniálním konkurentŧm, jsou potupně
redukovány na cáry papíru, pokud to koloniální úřady vŧbec uznají za zajímavé. A tak ve Francouzské západní
Africe pouhý dekret z 23. října 1904 zabírá prostě a jednoduše celé území "pod protektorát".
Válečné metody jsou rychlé a neúprosné. Jelikoţ početní stavy evropských vojákŧ mohou být jen omezené,
přikročuje se k místním odvodŧm, a tak to jsou hlavně afričtí vojáci, kteří dobudou Afriku na účet Francie.
Faidherbe, guvernér Senegalu za Druhého císařství vytvořil první jednotky "senegalských střelcŧ". Ti si
zachovají tento název i kdyţ nábor do nich se později děje hlavně mimo Senegal.
Prémie a ţold mohou přilákat budoucí vojáky. Při dobývání Súdánu se ale často postupovalo jinak. Kdyţ se
pociťovala potřeba dopinit stavy, otevíraly se na ?stanicích? (u posádek) záznamníky ?náboru dobrovolníkŧ?.
Kdyţ byli o tom předem uvědoměni obchodníci s otroky, přiváděli sem své ?zboţí?. ?Zajatec? v dobrém
pouţitelném stavu byl vesměs odkoupen (v letech 1895-1900) za méně neţ 300 frankŧ. Prodán proti potvrzení
příjmu a podpisu ?osvobozující listiny?, byl zajateč pokládán za ?osvobozeného? k tomu, aby se dal
?dobrovolně? najmout.Ve velkých kampaních se ve značném rozsahu sahalo vedle pravidelných útvarŧ k
útvarŧm ?pomocným?, které se rekrutovaly bez jakéhokoliv ţoldu, za slib účasti na loupení a zvláště na dělení
poraţených uvrţených do otroctví. Jeden francouzský dŧstojník, který se zúčastnil dobytí Sikassa (Mali) v roce
1898, popisuje ?plenění? města takto:?Po obklíčení, útok. Dává se rozkaz k plenění. Všechno je vzato nebo
zabito. Všichni zajatci v počtu asi 4 000 jsou shromáţděni do houfu.Plukovník započne s rozdělováním. Sám to
zapisoval do notýsku, pak to vzdal a řekl: `Rozdělte to'. Dělení se dělo v hádkách a s pomocí ran. A pak na
cestu! Kaţdý Evropan dostal ţenu podle svého výběru. Při návratu se zajatci, se dodrţovaly etapy po 40
kilometrech. Děti a všichni ti, kteří byli unaveni byli zabiti paţbami pušek nebo bajonety.
?Mrtvoly byly ponechány na pokraji cest. Během těchto etap, muţi zrekvírovaní cestou aby nesli proso,
zŧstávali pět dní bez přídělu potravin. Jestliţe si vzali hrst prosa, které nesli, dostali 50 ran provazem."
Jiný autor uvádí: ?Scény, které doprovázely v minulém roce dobytí Sikassa, byly jen reprodukcí těch, jeţ
následovaly při plenění Segou, Nioro a všech měst dobytých našimi zbraněmi. Bylo to po stovkách, tisících, jak
se naše nepřetrţité kolony zvětšovaly, jakoţ i počet otrokŧ."
Kdyţ na zasedání Poslanecké sněmovny 30. listopadu 1900, Vigné d'Octron pranýřuje hrŧzy dobytí Súdánu, Le
Myre de Vilers, kolonista kaţdým coulem, mu odpovídá: ?Náš ctihodný kolega kritizuje ty, kteří tam popravují.
Ale já obviňuji vlády. Nemohou nevědět, ţe kdyţ pošlou jednotky několik tisíc kilometrŧ daleko od jejich
operační základy, bez dopravních prostředkŧ, bez potravy, bez směnného zboţí, jsou tyto jednotky nuceny ţít
na úkor místníchobyvatel, zrekvírovat bezpočet nosičŧ, kteří pokrývají stezky svými mrtvolami...Africké války
XIX. století byly omezeny ve svém účinku malým účinkem tehdejších zbraní. Fakticky zdevastovaly jen některé
oblasti. Koloniální dobyvačné války zuřily naproti tornu všude a nešetřily ani ?zpřátelené? vesnice, které byly
sice uchráněny před zbouráním, ale byly téměř úpině zruinovány rekvírováním obilí, dobytka, nosičŧ.Vrchol této
hrŧzy byl dosaţen v roce 1899 ?Voulet-Chanoinovou misí?. (Nazvána podle jmén dvou kapitánŧ, kteří jí veleli).
Tito dva dŧstojníci se jiţ ?vyznamenali? v zemi Mossi (dnešní Burkina Faso) svými ?prušáckými? metodami.
Vyšli ze Súdánu, aby se u Cadského jezera spojili s misemi Foureau-Lamy (ta vyšla z Alţíru), a Gentil (ta vyšla
z Konga), aby zajistily francouzskou drţbu severního břehu Cadu a provedli souvislé spojení francouzských
drţav na africkém kontinentu. Byl to náročný úkol. Muselo se projít oblastí, kde chyběly zdroje potravin a voda.
A tak mise znásobila své krutosti. Ty později jeden člen této mise odhalil ve Francii, kdyţ byl pro nějaké
nesváry vrácen zpět. Uvedeme jen jeden příklad. ?V noci z 8. na 9. ledna 1899 je přikázána rekognoskace
terénu. Hlídky se musí přiblíţit k vesnicím, zmocnit se jich sečnými a bodnými zbraněmi, zabít kaţdého, kdo se
postaví na odpor. Obyvatele odvést do zajetí, a zmocnit se stád. Dne 9. ledna ráno, přiţene prŧzkum do tábora
250 kusŧ hovězího dobytka, 500 kusŧ skopového dobytka, 28 koní, 80 zajatcŧ. Několik pěšákŧ je raněno. Aby
to ?poslouţilo za výstraţný příklad?, kapitán Voulet dá zajistit dvacet ţen-matek s malými dětmi i kojenci a dá
je zabít kopími několik set metrŧ od tábora. Těla pak byla nalezena velitelem stanoviště de Sayem."
Kdyţ byli v jiné vesnici poţadováni nosiči, všichni schopní muţi utekli do buše. ?Zŧstali jen starci, ţeny a malé
děti. Byli přinuceni, aby vyšli ven a kdyţ byli postaveni do řady, byli do posledního skoseni salvami z pušek. "
Po tomto "incidentu" bylo napočítáno 111 mrtvol.Znepokojeni méně pouţitými postupy odhalenými v tisku, ale
více tím, ţe se mise opozdila oproti stanovenému kalendáři, vysílají úřady v Súdánu podplukovníka Klobba a
poručíka Meyniera, aby vyhledali misi a aby ji převzali. Padesát let po té Meynier, který se stal generálem,
popsal následky této mise takto:?Široké stopy v trávě a na pěšinách, rŧzné opuštěné předměty atd., ale
především vypálené vesnice a rozházené lidské kosti... V Birni Nkoni jsme mohli ze země a mezi zříceninami
malého města vyčíst rŧzné fáze útoku, poţáru a masakru... Příkopy byly místy zavezeny, aby slouţily jako
hromadné hroby a bylo vidět tu a tam vyčnívat lidské trosky, na nichţ se ukájel hlad velkých vychrtlých psŧ.
Čím víc kolona postupovala, tím se stávala tato příšerná divadla častějšími a hroznějšími. Kolem velké vesnice
Tibery byly mrtvoly desítek ţen pověšených v okolních křovinách. Nebo na křiţovatce dvou stezek se objevila
mrtvola nějakého prŧvodce, který byl podezírán, ţe chce svést misi z cesty. Nejstrastipinější dojem vyvolalo
setkání se dvěma mrtvolami děvčátek (asi devět, deset let) pověšených na velké větvi na pokraji vesničky
KoranKalgo.
,,...Ve vesnicích, jimiţ se procházelo, byly studny téměř všude napiněny nebo znečištěny hromadami mrtvol,
kde jiţ bylo i obtíţné zjistit, zda to jsou zvířata nebo lidé."
Kdyţ tito dva dŧstojníci dohnali Vouleta a Chanoina, ti ze vzteku, ţe jsou zbaveni ?své? mise, začali po nich
střílet. Klobb byl zabit, Meyniers raněn. Ale kdyţ Voulet a Chanoine dají na vědomí svým vojákŧm, ţe s nimi
vytvoří nezávislé impérium na místech jejich výbojŧ a ţe se nevrátí domŧ se svou kořistí, ti se vzbouřili. Voulet
a Chanoine jsou zabiti. ?Incident? bude připsán určitému záchvatu šílenství a bdělá cenzura se snaţila po celé
pŧlstoletí o to, aby se jiţ o této nepříjemné záleţitosti nehovořilo.
KOLONIÁLNÍ SYSTÉM - Jak se jeví africký koloniální systém po stabilizaci na počátku XX. století, který se udrţel
do jeho padesátých let? Aţ do zavedení ústavy z roku 1946 byly nové kolonie (jiné neţ ty zděděné po starém
reţimu) ponechány na libovŧli hlavy státu. Svým usnesením z 3. května 1854 (za Druhého císařství) přenechal
senát správu těchto kolonií na libovŧli hlavy státu - císaře. Třetí republika zachovává tuto situaci ve prospěch
prezidenta republiky, který ve skutečnosti deleguje své pravomoci na vládu a prakticky na ministra kolonií.
Vyjma výslovných dispozic, se zákony odhlasované parlamentem nedají uplatnit v koloniích. Například zákony o
svobodě tisku a o svobodě sdruţování. Ministr vydává zákony dekretem. Tím, pokud to povaţuje Za vhodné
nebo podle legislativy metropole, je rozšiřuje na některé kolonie. Nebo pro ně zavádí speciální směrnice.
Lidé ţijící v koloniálním područí jsou francouzskými "poddanými", nikoliv však občany. Nehlasují. Podléhají
libovŧli generálních guvernérŧ, guvernérŧ, evropských administrátorŧ. Místní výnosy upravují statut těchto
"poddaných" pod známým názvem "indigenát". Místní evropská správa mŧţe podle těchto textŧ ukládat těmto
poddaným pouhým správním rozhodnutím, bez rozsudku, z rozmanitých dŧvodŧ jako "zanedbání placení daní",
"neposlušnost náčelníka vesnice nebo kantonu", "neodŧvodněné stíţnosti" nebo téţ "podrývání francouzské
váţnosti" tresty vězení a pokuty. Guvernéři a generální guvernéři mohou z tohoto titulu ukládat tresty deportace. Guvernér Pobřeţí slonoviny Angoulvant lituje v roce 1916 toho, ţe není moţný trest smrti, ale
poznamenává, ţe z hlediska statistik vede deportace ke stejným výsledkŧm.Odeslání deportovaných z
lesnatých oblasti v Porte Etienne v Mauretánii na Saharu nechává totiţ dotyčným naději na přeţití jen mizivou.
Ostatně se radilo "významným osobnostem" postiţeným takovým opatřením, aby před odjezdem sepsaly svou
závět'.
"Podrývání francouzské váţnost"? znamená ku příkladu ze strany domorodce, ţe zapomene smeknout nebo
vojensky pozdravit bílého velitele (a všichni Bílí jsou ostatně více méně veliteli). Pokud je takový velitel
velkorysý, pak se spokojí, ţe nechá zkonfiskovat pokrývku hlavy viníka stráţníkem (garde-cercic), s příkazem,
aby si pro ni přišel do "kanceláře". Tam mu bude vrácena za cenu několika ran "manigolem", to jest dŧtkami z
hroší kŧţe, coţ je povinný symbol stráţníka i kdyţ se s ním v zákonech nepočítá.
Tím spíše to platí, jedná-li se o jakoukoliv kritiku, či stíţnost vŧči autoritě.Poddaní podléhají tak zvané osobní
dani neboli dani z hlavy splatné všemi. Ţenami i muţi, ve věku od 16 do 60 let. Její výše je paušální, stejná pro
bohatého (těch je ale tak málo!) i pro chudého se sazbami, které se mění podle oblastí. Naproti tomu osadníci
(které je třeba přilákat "výhodami") jsou zbaveni většiny daní, které jsou poţadovány v metropoli.Poddaní
podléhají nucené práci. V zásadě musí odpracovat několik dnŧ v roce. Ale v případě nutnosti se bez jakýchkoliv
zábran překročí stanovený počet dní a v některých případech jsou nasazené osoby odeslány na celé měsíce
stovky kilometrŧ daleko. Nucená práce zajišťuje výstavbu a údrţbu správních budov, silnic, ţeleznic.V letech
1921 aţ 1934 stavba ţeleznice Kongo-Oceán z Pointe Noire do Brazzavillu měla za následek opravdové
hekatomby, které svého času pranýřoval ţurnalista Albert Londres. Místní pracovní síly nasazení nestačili, a
proto se sem přisunuli pracovníky ze vzdálenosti 3 000 i více kilometrŧ. Z OubanguiChari (dnešní Středoafrická
republika) a Cadu. Zčásti pěšky, zčásti po řekách Oubangui a Kongo.
Vyčerpání cestou s následnými epidemiemi, natlačení na nákladních lodích téměř bez potravy a za nepředstavitelných hygienických podmínek, jakoţ i přechod těchto lidí ze savan do vlhkého klimatu s odlišným
reţimem stravy, zabíjely tyto pracovně nasazené jako mouchy. Ti, kteří přeţili, museli pracovat pod dŧtkami
dozorcŧ při lámání skály lopatami a dŧlními tyčemi. V roce 1929 odhaduje Albert Londres počet mrtvých (kdy
ještě zbývalo postavit 300 kilometrŧ) na 17 000. Zjišťuje ale "zlepšení", neboť podle oficiálních statistik
úmrtnost poklesla ze 45,2 % v roce 1927 na 17,34 % v roce 1929!
Dalším velkým staveništěm odpovědným za hekatomby byl Úřad Nigeru. Ve své prostřední části, v dnešní Mali,
zpomaluje Niger svŧj tok a rozšiřuje se do četných ramen a jezer. Je to centrální delta Nigeru. Byl pojat nápad
vybavit tuto oblast závlahovými obvody, aby se z ní udělal nový Egypt, který by poskytoval Francii národní
zásobování bavinou. Operace byla svěřena administrátorŧm a inţenýrŧm veřejných prací, přičemţ se naprosto
nedbalo charakteru pŧdy a její reakce na zavodňování a zpŧsoby pěstování. A tak se ukázalo, ţe zavodňování,
kdyţ dalo horší výtěţnost neţ prŧměrnou, dospělo vylouhováním ke sterilizaci pŧdy. A tak se přešlo od bavlnykrýţi.
Aby se "zhodnotilo" vodní hospodářství Nigeru, masově byly deportovány populace ze země Mossi (dnešní
Burkina Fasso), které byly podřízeny vojenské disciplíně s pracovní povinností od úsvitu do soumraku se
zákazem pohybu a povinností platit poplatek za pouţívání zařízení a vody.
Byly i jiné formy nucené práce.
Pěstování pro export je podněcováno rŧznými zpŧsoby, z nichţ nejjednodušší je povinnost platit daně. V
oblastech, kde se pouţívání peněz nerozšířilo, bylo jediným prostředkem, jak opatřit peníze z daní, produkovat
a prodávat výrobky poţadované obchodními společnostmi. Jednalo se o kulturní plodiny jako arašídy, bavinu,
kávu nebo produkty sběru, jako "kaučuk z rostlin" (poskytovaný jedním druhem liány na savanách), který byl
velmi vyhledáván na konci století, palmový olej, či kapok. Pěstitelé jsou povinni zásobovat trhy dané pod
kontrolu správy, kde evropští obchodníci nebo jejich agenti kupují za ceny "kurzovního listu plodinové burzy administrativy?. To byly ceny často stanovené značně pod skutečnou trţní hodnotu. K tomu navíc jsou pěstitelé
často podváděni. (Falešné váhy, zboţí nezaplacené pod záminkou "špatné kvality", ale přesto následně
prodané, apod.)
Odírání je ještě zjevnější v oblastech především rovníkové Afriky, kde je zaveden reţim "povinných kultur".
Je to příklad Oubangui-Chari (dnes Středoafrická republika) a Cadu s pěstováním baviny od roku 1929.
V bavinářských oblastech je kaţdý poplatník nucen
dodávat produkty "koncesionářským společnostem",
dohledem místní správy a agentŧ těchto společností
dodat "nákupcŧm" společnosti poţadovanou bavinu.
daň.
obdělávat baviníkovou parcelu o stanoveném rozměru a
které získaly monopol na nákup a zpracování baviny. Pod
a pod trestem sankcí musí zemědělec v daném momentě
Cena je pevná a směšně nízká. Umoţňuje nanejvýš platit
Ale tento reţim není ničím proti tomu, kterému bylo totéţ obyvatelstvo podrobeno na začátku století.
"Francouzské Kongo", jeţ se stalo v roce 1910 Francouzskou rovníkovou Afrikou, bylo v roce 1899 téměř zcela
rozděleno mezi čtyřicet "koncesionářských společností". Ty měly monopol na vyuţívání místních zdrojŧ na svém
území a de facto i obchodu.
Téměř nic neinvestují a mnoho z nich udělá rychle úpadek, kdyţ před tím oškubou několik naivkŧ na burze. Ty,
které vykazují určitou činnost, vyuţívají kaučuk ze sběru, kde nucená práce je odměňována jen jako za "práci
na sklizni", a kde společnosti tvrdí, ţe plantáţní kaučuk z této sklizně je produktem pŧdy a ţe jim patří
vzhledem k jejich koncesi.0 tom, jak to ve skutečnosti bylo a co se přihodilo, máme k dispozici svědectví
jednoho misionáře, R. P. Daigreho, ostatně osadníka kaţdým coulem:" Na rozkaz sklízet kaučuk většina vesnic
odpověděla odmítnutím. Na podporu místní správy byly do země vyslány létací kolony stráţcŧ... Pouţijí nátlak.
Kaţdá vesnice nebo skupina vesnic je obsazena jedním nebo více stráţci podporovanými určitým počtem
pomocníkŧ. Těţba kaučuku začala. Na konci měsíce byla úroda dovezena do střediskového města, kde se konal
prodej za patnáct sou za kilo. Správa dohlíţela na váţení a nákupce, který převzal zásilku zboţí, platil hotově,
nikoli těm, kteří sklízeli, ale funkcionáři, který převáděl částku na daň vesnice. Masa tedy takto pracovala devět
po sobě jdoucích měsícŧ, aniţ by brala sebemenší odměnu."Misionář vysvětluje, ţe první dva roky mohlo
obyvatelstvo vydrţet díky svým dřívějším plantáţím manioku. Ale postupně se zdroje vyčerpaly. "Sklízeči" musí
pracovat stále dále od svých vesnic, kaučukonosné liány se poblíţ vesnice stávají vzácnými."Na konci měsíce
jim byly povoleny dva nebo tři dny, aby se zdrţeli ve vesnici, ale po většinu času se tam vraceli s prázdnýma
rukama, plantáţe nebyly jiţ obnovovány. Nemocní a malé děti (kteří zŧstali ve vesnici) tam umírali hlady.
Navštívil jsem několikrát oblast, kde ti méně nemocní nakonec jedli ty nejvíce nemocné. Viděl jsem otevřené
hroby, odkud byly mrtvoly odneseny, aby byly snědeny. Děti vyhublé na kost se přehrabávaly v hromadách
odpadu, aby tam hledaly mravence a jiný hmyz, které syrové jedly. Lebky, holenní kosti se válely kolem
vesnic."
VÝKON "FRANCOUZSKÉ SVRCHOVANOSTI" - Jak jsme jiţ řekli, svrchovanost je drţena zcela v rukou hierarchie
evropských funkcionářŧ. Generálního guvernéra (stojí v čele "územních seskupení" AOF, AEF a velkých kolonií
jako Madagaskar, Kamerun, území pod mandátem Společnosti národŧ a pod svrchovaností generálního
guvernéra - nese titul "Vysoký komisař") a administrátora oblasti nebo obvodu, který zahrnuje často několik
obvodŧ, jeţ jsou dány pod pravomoc podřízeného administrátora závislého na veliteli oblasti.
Úkoly velitele oblasti jsou - výběr daní, dodávka a komercializace výrobkŧ poţadovaných obchodními
společnostmi, nábor pracovně nasazených pro nucenou práci a počínaje první světovou válkou, vojenské
odvody (povolání kontingentu brancŧ pro tříletou vojenskou sluţbu).
Aby spinil tyto úkoly potřebuje administrátor domorodé pomocníky. To jsou nejprve funkcionáři (příručí při
zápisech, tlumočníci) kteří pracují v jeho kancelářích. Především to ale jsou "zvykoví náčelníci". Tito náčelníci
často vzešli ze starých předkoloniálních dynastií. Nezřídka je to ale i bývalý voják, někdy dokonce bývalý domorodý sluha nebo kuchař guvernéra, které on takto chtěl odměnit.
Náčelník kantonu, tím spíše náčelníci vesnice, kteří mu jsou podřízeni, nemají ţádnou zákonnou pravomoc,
ţádnou jistotu. ?Náčelník kantonu?, napsal generální guvernér Van Vollenhoven v jednom oběţníku, ?byt' by to
byl potomek krále, s nímţ máme smlouvu, nemá ţádnou vlastní moc. Je námi jmenován podle volného uváţení,
je pouze naším nástrojem."
Jestliţe náčelník kdykoliv nespiní ţádaným zpŧsobem své povinnosti, mŧţe být odvolán a uvězněn:
Jeho povinnosti jsou četné. Společně s náčelníky vesnic jmenovaných na jeho návrh je povinen vybírat daně, z
čehoţ obdrţí skromnou provizi. K tomu přidává na svŧj účet ?zvykové dávky? a pracovní sluţby, nad nimiţ
administrace zavírá oči. Daň je vybírána u kaţdé hlavy rodiny v závislosti na počtu příslušníkŧ. Ale obnos
vypočtený pro kaţdý kanton a vesnici v závislosti na přibliţném ?sčítání? je předem stanoven. Pokud je
skutečný počet plátcŧ niţší neţ podle provedeného sčítání lidí, daň bude stejnou měrou zvýšena. Přítomní platí i
za fiktivně sčítané lidi, at' uţ uprchli, nebo jsou mrtvi.
Aby se mohla daň vybrat, a dostát i dalším povinnostem, které ještě uvidíme, udrţuje náčelník na své náklady
malou skupinu pochopŧ.
Administrátor a etnolog, Gilbert Vieillard, vytknul svým "hodnostářŧm", ţe se obklopují "opravdovými
darebáky".
Ti mu odpověděli: -Chcete nebo nechcete, abychom vybírali daně, abychom dodávali lidi na nucené práce a
brance? Zde neuspějeme mírností a přesvědčováním. Pokud se lidé nebudou bát, ţe budou spoutáni a biti,
budou se nám vysmívat. -Zde vidíme další dvě povinnosti příslušející náčelníkovi. Dodávat otroky na nucené
práce a od války v letech 1914-1918, také brance pro odvody do armády. (Kontingent náboru stanovený pro
kaţdý kanton; vojenská sluţba tříletá.)Ber, kde ber. Iniciativě se meze nekladou. Přirozeně ţe příbuzní, přátelé
a chráněnci náčelníkŧ jsou pokud moţno z výběru vyjmuti. Váha vymáhání dodávek a odvodŧ spočívá
především na těch prostých, v první řadě na bývalých otrocích.
Jestliţe stoupenci náčelníka nespiní tyto cíle, přistoupí se k ozbrojené síle stráţníkŧ (garde-cercles) a tak jak
výběr daní, tak i nábor nucených pracovních sil i brancŧ se blíţí razii. Vesnice jsou znenadání obklíčeny,
majetky zkonfiskovány a prodány v draţbě, branci spoutaní provazy, aby byli přivedeni na místo odvodu.
Náčelník má téţ za povinnost přijímat a vydrţovat administrátora i jeho druţinu na objíţd'ce, stejně tak jako
jeho stráţníky a rŧzné funkcionáře, kteří projíţdějí. Kaţdodenní ţivot je ovládán strachem, který vyvěrá ze
svévole - svévole náčelníkŧ a jejich stoupencŧ, i svévole bílých velitelŧ.
Není jiného vztahu mezi Bílými a Černými neţ jako "patron" a jeho podřízený. Kaţdá familiárnost včetně (a
snad především) s těmi, kteří jsou nazýváni "vyspělými" s určitou přezíravou blahovolností, s těmi, kteří
navštěvovali školu a stali se funkcionáři, učiteli, lékaři, se nerada vidí a je eventuálně i trestána. Jako svědectví
poznámka ze svazku jednoho evropského funkcionáře: "Navštěvuje domorodce, přijímá je dokonce u svého
stolu. Není vhodný pro koloniální ţivot."
Kdyţ je na venkově manţelka bělocha nespokojena se svým mladým sluhou nebo kuchařem, který rozbil
čajovou konvici nebo zkazil omáčku, pošle ho do ?kanceláře? velitele oblasti s lístkem udávajícím počet ran
dŧtkami, které mu mají stráţci uštědřit.
Ještě v roce 1944 socialista Albert Gazier, člen Prozatímního poradního shromáţdění v Alţíru, kdyţ udělal turné
po našich afrických koloniích, klade asi čtyřicítce Evropanŧ následující otázku: "Pane (nebo paní), stává se Vám,
ţe uhodíte svého mladého sluhu?" A konstatuje: "Nedostal jsem ţádnou zápornou odpověd'."
OD KOLONIÁLNÍ LEGENDY K REALITĚ - Mladým Francouzŧm, v jejich školních příručkách a ve veškeré
propagandě (zvláště té prováděné "Námořní a koloniální ligou") se uvádělo, ţe Francie přinesla svým
koloniálním národŧm silnice, školy, nemocnice, zkrátka pokrok a civilizaci a tedy zlepšení jejich ţivotních
podmínek. Jak je to ve skutečnosti? Na začátku století kolonizace vytvořila sít' ţeleznic, která je nedokončena.
Několik tratí pro prŧnik od pobřeţí do vnitrozemí, jejichţ propojení se nikdy neuskutečnilo. Tyto úzkokolejné
ţeleznice (rozchod 1 m místo 1,44 pro normální ţeleznice) měly slabou kapácitu. Byly zpočátku stavěny pro
rychlý přesun ozbrojených sil tam, kde se pociťovala potřeba. Pak téţ slouţily na dopravu surových výrobkŧ do
přístavŧ a v obráceném směru pro dopravu dováţeného zboţí.
Tyto ţeleznice a následně i silnice byly hlavně postaveny a pak udrţovány nucenou prací.
Školy? Byly koncipovány zpočátku tak, aby kolonializaci dodávaly pomocný personál, jehoţ bylo zapotřebí,
tlumočníky, administrativní příručí a na vyšší úrovni učitele a lékaře. Tyto dvě poslední funkce byly nejvyšší, o
něţ mohl ?domorodec? usilovat, ale vţdy v podřízené pozici oproti francouzským učitelŧm a lékařŧm. Jejich
diplomy byly totiţ místní a umoţňovaly přístup jen k příslušným místním administrativním funkcím. Neplatily ve
Francii a nepřítomnost procedur vedoucích k francouzským diplomŧm (vyšší vysvědčení a maturita) vylučovala,
ţe by se mohl někdo dostat na vysokou školu. V kaţdé kolonii (v Brazzavillu pro Francouzskou rovníkovou
Afriku) byla škola asi na úrovni měšt'anky, nejlepší ţáci postupovali do pedagogického institutu Williama
Pontyho, který vychovával ?domorodé? učitele a lékaře. Teprve v roce 1946 bylo několik diplomovaných z
Ponty přijato do Lycea v Dakaru, aby se zde připravili ze dvou částí maturity, aby mohli studovat vysokou školu
ve Francii. Afričané, kteří díky speciálním okolnostem mohli studovat na vysokých školách ve Francii jako paní
Lamine Gueye, advokátka, nebo Leopold Sédar Senghor, profesor gramatiky, se dali spočítat na prstech jedné
ruky.
V roce 1945 rozsah základního vzdělávání ve Francouzské západní Africe nepřekročil 5 %. Existovala zde jen
dvě lycea. V St. Louis v Senegalu a v Dakaru. Ta byla zpočátku vyhrazena pro Evropany. Dakarská univerzita
byla vytvořena teprve krátce před nezávislostí v roce 1957.
Ve Francouzské rovníkové Africe byla situace ještě horší. Bylo nutno čekat aţ do roku 1937, aby bylo vytvořeno
vzdělávací zaříze ní v Brazzaville. Předtím bylo několik málo škol spojeno s oddělením ?Politických a
administrativních věcí?. Jediná škola na úrovni měšt'anky existovala v Brazzaville.
Přejděme k veřejnému zdraví. Zmilitarizovaná ?koloniální zdravotní sluţba? (zŧstala jí aţ do nezávislosti) byla
zpočátku vyhrazena Evropanŧm a vojenským jednotkám. Podruţně téţ domorodým funkcionářŧm. Mise
vytvářely ošetřovny nebo zdravotnická střediska. Teprve v roce 1905 byla ve Francouzské západní Africe
vytvořena ?domorodá lékařská pomoc? zaměřená na masovou medicínu se sítí ?domorodých? nemocnic (3 v
roce 1910) a zdravotních středisek. V roce 1908 udávají statistiky 150 000 ošetřených nemocných na 12
milionŧ obyvatel.
U endemických nemocí (bahenní horečka, ţlutá zimnice atd.) kolonializace přidala dovezené nemoci, které byly
tím obávanější, protoţe Afričané nebyli proti nim imunizováni a které proto nabývaly obzvlášť surových forem
(syfilis, tuberkulóza). Pohyb obyvatelstva v dŧsledku masových povolávání pracovních sil na nucené práce a
rozvoj obchodních vztahŧ přispěly k rozšíření epidemií.
Ředitel zdravotních sluţeb v Kamerunu mohl v roce 1945 napsat: "Nemoce, i kdyţ hrají velkou úlohu v úpadku
domorodého obyvatelstva, nejsou za to jediné zodpovědné. Je třeba poprávu odsoudit další příčiny, které
umoţňují jejich spoušť a jejichţ rozsah je velký, ale které unikají akci zdravotní sluţby. Je to podvýţiva a téměř
všeobecný nedostatek potravin obsahujících dusík. Je to neuváţená hospodářská politika, která v některých
oblastech vedla k rozvíjení pěstění exportních plodin na úkor pěstování plodin potravinářských. Je to
nerovnováha, která existuje mezi příjmy domorodcŧ a cenami nejhlavnějších výrobkŧ."
Vzhledem k tomu je úmrtnost, zvláště dětská, velmi vysoká. Teprve od dvacátých let přispěly očkovací
kampaně účinně ke sníţení úmrtnosti. Mezi nejobávanějšími nemocemi, jeţ jsou předmětem masové profylaxe,
je trypanozomiáza (spavá nemoc).
Aby jí bylo moţno čelit, vytváří koloniální správa specializované mobilní sluţby. Ale, aby se shromáţdilo
obyvatelstvo, provedlo jeho sčítání a depistáţ, pouţívaly mobilní čety metody, které byly velmi podobné těm,
jeţ byly pouţívány při civilním nebo vojenském náboru nebo při vybírání daní. Byly blízké honu na lidi. Tím se
také snadno vysvětlí malé nadšení obyvatelstva pro takto poskytovanou péči. Putující čety zdravotníkŧ a jejich
druţiny, v dobré koloniální tradici, ţili na zemi a poţadovali bezostyšně potraviny, ţeny atd. Lumbální punkce
nezbytné pro bakteriologické zkoušky, prováděné ne vţdy obratnými zdravotníky a za nevyhovujících hygienických podmínek, vedly často k váţným nehodám. Na druhé straně uplatňovaná terapeutika nebyla bez
nebezpečí, neboť mohla vést v případě nesprávného dávkování k váţným poruchám nervového systému (zánět
ledvin, slepota).
Bylo nutno počkat na padesátá léta, aby se lékařský systém a profylaxe staly opravdu účinnými a kdy jsme
svědky "zvratu" v demografických tendencích, od poklesu nebo stagnace k rŧstu a asi od roku 1955 k explozi
populace.
Poslední slovo k jednomu z "cílŧ", jehoţ se dovolává kolonializace je boj proti otroctví.
Viděli jsme, ţe na počátku výbojŧ otrokářství zdaleka neustupovalo, ale výrazně se rozvíjelo. Následně zákaz
obchodu s otroky (vydaný ve Francouzské západní Africe teprve v roce 1905) a pak zrušení otroctví se jen
velmi pozvolna stávaly skutečností.
Osvobozování otrokŧ bylo obvykle uplatňováno vŧči vzbouřeným nebo vzpurným národŧm jako sankce. Ale
tam, kde se podpora tradičních vedoucích tříd povaţovala za politicky nutnou, jako to bylo ve Fouta-Djalonu
(Guinei) nebo v oblasti Sahary-Sahelu, zŧstalo otroctví nedotčeno a koloniální správa schválila (nebo zakrývala)
praxi "práva na pronásledování" (vyhledávání, zadrţení a vrácení uprchlých otrokŧ jejich pánŧm). V Guinei
první sčítání lidu pomocí prŧzkumu provedené organizací INSEE v roce 1954 aţ 1955 uvedlo zvlášť ve FoutaDjalonu - "nesvobodné lidi". V Mauretánii setrvávání při otroctví za podpory veřejné správy bylo kritizováno
dahomejským učitelem Louisem Hunkanrinem, který byl odsouzen na deset let deportace v Mauretánii.
Kritizoval tuto praxi v broţurce, jejíţ text se mu podařilo dostat do Francie a která byla zveřejněna místní sekcí
Ligy práv člověka."
Tato situace přetrvává i po vyhlášení nezávislosti a je známo, ţe mauretánští bojovníci za práva člověka za to,
ţe kritizovali tento přeţitek, byli zatčeni, uvězněni a odsouzeni.
DEMOGRAFICKÉ ÚDAJE - Obchod s otroky od XVI. do XIX. století demograficky oslabil Afriku. Traumatický šok
z výboje jí zasadil novou ránu, snad ještě brutálnější, i kdyţ časově omezenější. Boje, následně nadměrné
vyuţívání nosičŧ a odvod muţŧ na práce, zabavování potravin i dobytka, zvyšují úmrtnost. Zeslabují
obyvatelstvo, jeţ je citlivější na epidemie a na jiné nehody - kupříkladu sucho.
?Menší nehody - sucho, invaze kobylek - byly umocněny a zdramatizovány souběţným koloniálním odvodem
potravin a práce, aniţ by správa zajistila prostředky pro nutný zákrok."
V období 1880-1920 došlo k největšímu demografickému poklesu, jejţ konec koncŧ nelze vyčíslit vzhledem k
nedostatečným statistickým informacím. V Dahomeji (dnes Benin), coţ byla jedna z nejhustěji obydlených a
poměrně pacifikovaných kolonií byl zaznamenán v letech 1900 aţ 1920 pokles obyvatelstva o 9 %.
Pokles byl zajisté citelnější v oblastech s omezenějšími zdroji a postiţených násilnými masovými odvody muţŧ,
dobytka a potravin s ohledem na dané zdroje, jako v Nigeru14 nebo v Mauretánii.
V oblastech Francouzské rovníkové Afriky vylidněné a zpustošené zneuţíváním koncesionářského systému
(Středoafrická republika) nebo těţbou dřeva (Gabun) byl pokles ještě masovější. Od 30 do 50 %. (Například v
Gabunu, kde dospělí muţi byli ?odvedeni? aby pracovali v lesích na základě kontraktŧ na dva roky, a vesnice,
kde zbyly jen ţeny, děti a starci pěstující maniok, musely ony lesní pracovníky ţivit.)
V oblastech Súdánu a Sahelu vyvolaly velká sucha v letech 19131914, 1930-1933 a nakonec sucho v roce
1972 následující nedostatek a bídu. Jejich dŧsledky byly zhoršeny politicko-ekonomickým kontextem (válka
1914-1918), krizí a hospodářským útlumem v třicátých letech.
Teprve v třicátých letech se začaly pocit'ovat první účinky masové medicíny. Nezávislá Afrika přešla od
demografického poklesu k populační explozi. Dodnes, ale společně s bídou a podvýţivou stále přetrvávají
dŧsledky ekonomického reţimu zděděného po kolonializaci. To vše ještě zhoršují vnitřní konflikty. Ale to uţ je
jiná kapitola historie.
Jean Suret-Canale
Údaje zde pouţité byly ve značné míře vypŧjčeny z prací:
Afrique noire occidentale: géographie, civilisation, historre, Paříţ, Editions sociales, 1958 (opět. vyd. 1968).
Afrique noire - L'ére coloniale (1900-1945), Paříţ, Editions sociales, 1964 (opět. vyd. 1982)
_______________________________________________________________________________
Názor:
Dnešní úsilí je zaměřeno na to, aby paměť národa byla omezena pouze na čtyřicet let socialismu u nás, kdy
bylo vše "zločinné". Podle logiky antikomunistŧ ve světě existuje pouze jediné zlo. Komunismus. Kapitalismus
snad ani nebyl a není. To slovo by se zřejmě mělo zakázat. Dnes je pouze liberalismus a maximálně trţní
hospodářství. Kapitalismus je svoboda a demokracie. Jediné nejlepší zřízení na věčné časy, protoţe pouze ono
odpovídá přirozeným potřebám člověka.
Celý výklad minulosti u nás se stává zcela neobjektivní, nepravdivý. Historie lidstva byla a je (bohuţel) dodnes
historií násilí a válek. Byla vydána Černá kniha komunismu, která tendenčně hromadí argumenty proti
komunismu, který navíc jako společenská formace nikde neexistoval.
Méně známá je Černá kniha kapitalismu, která vznikla ve Francii v roce 1998 jako reakce na uvedený pamflet o
komunismu. Jsou v ní práce tří desítek západních historikŧ, politologŧ, právníkŧ a dalších. Odhaluje na
konkrétních příkladech historii, podstatu a zrŧdnost kapitalismu od jeho počátku aţ do dnešních dnŧ. Uvádí
fakta o milionech mrtvých v době kolonizace, otrokářství (aţ do poloviny 19. století), i genocidy indiánského
obyvatelstva v USA a celé Americe.
V příloze knihy je Černá tabulka masakrŧ a válek ve XX. století - těch, které má na svědomí kapitalismus. Je
tam více neţ 40 poloţek. Uveďme některé:
Poslední protiindiánská represe v USA, v závěru genocidy započaté v 19. st. 100 000 obětí
Oběti koloniálních výbojŧ koncem 19. a začátkem 20. století 500 000 obětí
První světová válka (1914-1918) 8 500 000 obětí
Oběti hladomoru a epidemií v Indii, Číně, Indonésii 8 000 000 obětí
Francouzská válka v Indočíně (1946-1955)
Americká válka ve Vietnamu (1956-1975)
1 200 000 obětí
2 000 000 obětí
Válka a represe ve Východním Bengálsku, Bangladéši 3 000 000 obětí
Válka v Angole, Mozambiku 3 000 000 obětí
Jen v letech 1990 aţ 1995 války zpŧsobily ve světě 5,5 milionu mrtvých, z toho tři čtvrtiny civilních osob (v
Evropě 250 000, Asii 1,5 milionu, Střední a Blízký východ 200 tisíc, Afrika 3,5 milionu obětí). K tomu by bylo
třeba přidat miliony obětí za dalších deset let - do dneška včetně Iráku a Afghánistánu. A samozřejmě miliony
mrtvých z podvýţivy.
Takový je obraz kapitalismu, o kterém se mluví. To si národ zřejmě pamatovat nemá, protoţe v takovém světě
ţije dnes