STRUČNĚ Z HISTORIE Jezuitský řád
Transkript
STRUČNĚ Z HISTORIE Jezuitský řád
JEZUITSKÝ ØÁD STRUÈNÌ Z HISTORIE Jezuitský øád – pøesnìji Tovaryšstvo Ježíšovo – byl založen v roce 1534 Ignácem z Loyoly (zemø. 1556) v dobì, kdy se církev na pøelomu støedovìku a novovìku ocitla ve svízelné situaci. Roku 1540 se tento øád doèkal papežského potvrzení od papeže Pavla III. (1534 –1549). Posláním øádu bylo pøispìt ke katolické reformì, k pozvednutí køesanského života a mravù. Ignác z Loyoly byl rytíø a voják, který ve svých tøiceti letech po vyléèení ze svého zranìní z bitvy u Pamplony prodìlal hlubokou konverzi a ze svìtského rytíøe se stal rytíøem Kristovým. Jezuité se stali záhy rozšíøeným øádem po celém tehdy známém svìtì. To se stalo ovšem terèem závisti a kritiky. V dobách tzv. osvícenského absolutismu tyto hlasy sílily. Na naléhání západoevropských královských dvorù byl øád v roce 1773 papežem Klimentem XIV. (1769-1774) svým breve Dominus ac Redemptor noster z 21. èervence 1773 zrušen. Tato první etapa se oznaèuje jako první Tovaryšstvo. Tovaryšstvo se udrželo pøechodnì v Rusku, kde ve tøech kolejích a nìkolika rezidencích pùsobili èlenové i nadále. V roce 1804 byl papežem Piem VII. (1800-1823) øád obnoven pro Neapolské království a v roce 1814 pro celý svìt. Stalo se tak bulou Sollicitudo omnium ecclesiarum. Od té doby se hovoøí o druhém Tovaryšstvu. Samotná struktura øádu se podobala vojenské organizaci. Každý adept bez rozdílu vìku, postavení a vzdìlání musel projít nejprve dvouletou zkušební dobou nazývanou noviciát. Musel vykonat øadu duchovních cvièení, po nichž mohl složit první tøi sliby a ze své strany vstoupil závaznì do øádu. Tovaryšstvo ho však definitivnì pøijalo až po skonèení studií, Ignác z Loyoly nejménì po deseti letech života v øádu a po tøetím zkušebním roce (tzv. probaci), kdy mohl složit ètvrtý slib poslušnosti papeži. Jezuité žili v domech (koleje nebo rezidence) øízených pøedstaveným (rektor nebo superior). Mohli žít i sami, ale každý musel být zaèlenìn do nìjaké komunity. Více domù na urèitém území tvoøilo provincii v èele s provinciálem a více provincií tvoøilo asistenci, jež má svého zástupce (regionální asistent) v Øímì. Nejvyšším pøedstaveným byl generál doživotnì volený, který sídlil v Øímì. Zákonodárnou moc má generální kongregace. Vedle své náboženské èinnosti tovaryšstvo pùsobilo a pùsobí v mnoha oblastech vìdy, kultury, umìní a školství. Èlenové øádu jsou pøipraveni pùsobit kdekoliv ve svìtì, a proto jezuitský øád nebyl nikdy vázán žádnou dobovou formou øeholního života, chórovou modlitbou èi misijní metodou, ale volil vždy to, co je dobré pro apoštolskou službu. Jezuité i svùj øeholní odìv pøizpùsobují diecéznímu odìvu knìží zemì, ve které žijí. JEZUITÉ V ÈESKÝCH ZEMÍCH Do Èech pøišel øád poprvé v roce 1555, kdy se prvních 12 pøíslušníkù usadilo na místì zpustlého dominikánského kláštera v Praze na Starém Mìstì u kostela sv. Klimenta. Postupnì se øád šíøil i do ostatních koutù království. První domy patøily ještì pod rakouskou provincii. Od té se ovšem oddìlily poté, co šastnì pøeèkaly vìèné vypovìzení z království v roce 1619. Ètyøi roky nato došlo k vytvoøení nové provincie. Od roku 1623 tedy existovala samostatná èeská provincie, která zahrnovala Èechy, Moravu a Slezsko. Èeská provincie existovala až do zrušení øádu v roce 1773. V té dobì mìla èeská provincie 1 125 èlenù. Tímto rokem konèí také její historie. Její nìkdejší èlenové se rozprchli do diecézních správ nebo k vojsku, èi do výslužby. Vìtšina z nich se již obnovení øádu nedoèkala. K obnovení jezuitského života v Èechách dochází relativnì pozdì. Jejich postavení v èeské spoleènosti bylo více než obtížné. Øád byl totiž v minulosti hlavní rekatolizaèní silou v Èechách. Návrat jezuitù se tak dostal až na pùdu èeského zemského snìmu. Po obnovení øádu se jezuité vrátili roku 1851 do Bohosudova a roku 1866 do Prahy a na další místa. V roce 1919 byla vytvoøena samostatná provincie èeskoslovenská, což souviselo se vznikem èeskoslovenského státu. Domy, nacházející se na území Èeskoslovenské republiky, totiž patøily k rakouské, halièské a uherské provincii. Nová politická situace nedovolovala øízení z cizích státù. Do roku 1928 byla na území Èeskoslovenské republiky èeskoslovenská viceprovincie. Vlivem tragických politických událostí byla 5. ledna 1939 èeskoslovenská provincie pøemìnìna na èeskou provincii, a tak se po roce 1773 znovu objevuje na scénì kdysi slavná èeská provincie Tovaryšstva Ježíšova. Rùzná mnišská roucha èlenù jezuitského øádu Od 15. bøezna 1939 vedly nìmecké úøady za vydatné pomoci gestapa systematický boj proti katolické církvi. Pùsobení jezuitù jim bylo zvláš trnem v oku. Nacisté postupnì zabrali jednotlivé rezidence øádu, zakázali vydávání èasopisù, které jezuité redigovali a zaèali se zatýkáním tìchto mužù a jejich odvážením do žaláøù èi koncentraèních táborù. Mnohým z nich podlomili zdraví, nìkteøí zemøeli. Po skonèení druhé svìtové války se jezuité snažili obnovit život v øádových domech své provincie, i když ne všechny jim byly vráceny. V roce 1950 došlo k násilnému uzavøení všech mužských klášterù. Pozdìji byly uzavøeny i ženské kláštery. Od roku 1990 se zvolna obnovoval komunitní život. Jezuité se vraceli na svá pùsobištì a zakládali nová. Dnes pracují v pøímé pastoraci ve farnostech i na speciálních úkolech, zakládají rùzná centra a støediska. JEZUITSKÝ ZNAK IHS V øeckém jazyce byl od nejstarších dob Spasitel oznaèován slovy Iésús Christos, tzn. Ježíš Pomazaný, Mesiáš, Kristus. Toto jméno se už ve 2. století zkracovalo v monogram složený ze zaèáteèních písmen IH a XP. Nejstarší forma zkratky jména Ježíš IH zùstala zøídkavým jevem a od 4. stol. se zaèala šíøit øecká forma IHC, pøevládající v byzantských vyobrazeních. Církev na západì si tento monogram zlatinizovala do ustáleného tvaru IHS a pro èásteènou neznalost øeckých písmen se v 6. stol. zaèala mylnì domnívat, že se tak vhodnì zkracuje latinská verze Ježíšova jména, jež má prý znít IHESUS. Tento omyl pøetrval po celý støedovìk. Pozdìji monogram IHS užívali dominikáni a františkáni. O sto let pozdìji se Ježíšova monogramu ujímá sv. Ignác z Loyoly. Volí ho za znak nového øeholního spoleèenství. Písmena IHS jsou obohacena o køíž, vyrùstající z litery H (øec. éta). Na peèeti, kterou sv. Ignác používal jako generál jezuitù, se pod monogramem objevuje mìsíc mezi dvìma hvìzdami. Snad to byl výraz svìtcovy nikdy neuhasnuvší touhy jít a pracovat ve Svaté zemi. Ignácovi nástupci mají na svých peèetích pod IHS tøi høeby z Kristova køíže, jako symbol øádových slibù chudoby, èistoty a poslušnosti. Nìkdy lze pod monogramem IHS spatøit i Ježíšovo Srdce, do nìhož jsou høeby vraženy. Znak jezuitského øádu dotváøí paprsèitá svatozáø. Èetné jsou nesprávné výklady, co IHS má jako zkratka znamenat: Jesus hominum salvator (Ježíš, Spasitel lidí), Jesus homo sanctus (Ježíš, svatý èlovìk), Jesus hostia sanctissima (Ježíš, nejsvìtìjší obì) a další. PØED STAVBOU JEZUITSKÉHO AREÁLU DOMY, KTERÉ STÁVALY V MÍSTECH JEZUITSKÉHO KOMPLEXU èp. 1 Dùm Buškovský. Jméno získal po svém majiteli bakaláøi Buškovi, který v roce 1529 byl mìstským rychtáøem. V tomto domì snad mìl mít Pavel Bušek sladovnu. V dobì výstavby Èerné vìže v roce 1547 odkoupila tento dùm klatovská obec, aby zajistila prùchod k brance, ale obratem jej prodala Pavlu Jelítkovi, ovšem s vymezením, že pokud se vìž nedostaví, lidé musí mít domem svobodný prùchod. èp. 2 Pod domem Buškovským stával výsadní dùm „na Kovárnì", pùvodnì nazývaný Štìrbový. V 60. a 70. letech 16. stol., kdy jeho vlastníkem byl Martin Bylina, se zde v kováøské hospodì pøihodila mnohá výtržnost opilých a rozjaøených zemanù. Poslední majitelkou byla Zuzana Preydarová až do své smrti v roce 1648. èp. 3 Dùm patøil v roce 1528 Janu Kouskovi, zakladateli pozdìjší rytíøské rodiny Kouskù ze Sobìtièek. Pozdìji byl nazýván Škyrovský po jednom z dalších majitelù. Poslední majitelkou domu v té dobì oznaèovanému jako Bìšínovský byla Eva Kocová z Dobrše, dcera Sibyly Bìšínové z Jíchu, která jej držela do roku 1630. èp. 4 Nárožní dùm Pibrlovský koupil r. 1528 od Elišky Pibrlové Václav Kdyòský. Pozdìji jej vlastnil i lékárník a mìšan Tobiáš Stiling, který jej r. 1363 postoupil jezuitùm výmìnou za dùm na námìstí. Podle svých majitelù byl v prùbìhu let dùm nazýván Havlovský a Støelcovský. èp. 5 Pod nárožním domem è. 4 smìrem k hradbám v pokraèování bývalé ulice Školní (dnes Denisova) stával dùm Karáskovic podle Martina Karáska. Pro nesplacený Karáskùv dluh pøešel dùm r. 1539 na Šimona Hauffa. Pozdìji byl v držení kantora mìstské školy Jana Skuteèského. èp. 6 Tìsnì u hradeb stával dùm Šidlovic. Delší dobu jej vlastnila rodina Šimona Šidla a roku 1602 odkoupil od nich již spáleništì po požáru z roku 1579 rychtáø Jiøík Slánský z Kosmáèova.. Od nìj jej koupila Sibyla Bìšínová, která na nìm chtìla stavìt. Dostala se však do sporu s Janem Preydarem a pozemek roku 1630 prodala dìdièka Eva Kocová spoleènì s domem è. 3 Janu Fetyngarovi z Bìlehradu. èp. 7 Pøi cestì k brance byl dùm Jiøíka Sobìtického, o nìmž víme, že vedl spory se svým sousedem z domu è. 8. Posledním vlastníkem domu byl Samuel Smetka, který dùm vlastnil do r. 1632. èp. 8 Zde podle dokladù bydleli bratøi Burjan klobouèník a Jíra „soukeníkovic“. Od nich dùm v r. 1535 koupil Hanzl od Korálkù. Pozdìjší majitel Jan Jelítko musel na pøíkaz obce povolit prùtok vody ze sladovny „tokem starým“ skrz svùj dùm. Posledním majitelem do r. 1636 byl Pavel Jakoubek èp.9 Stál u mìstských hradeb proti èp. 6. v roce 1526 ve vlastnictví Jana Šikovacího, od nìhož ho r. 1539 koupil Jirka Holý. èp. 10 V tomto bloku byl i dùm Pechanovský nazývaný podle Jakuba Pechana, který jej r. 1526 prodal Jan Verštátkovi. Ten jej vymìnil r. 1558 s Matoušem Packem za dùm èp. 168 na námìstí. R. 1542 koupil dùm Pechanovský Matìj Šimkovic. èp. 11 Proti domu èp. 4 stál v r. 1526 dùm Pánkùv. Ten Od Anny Pánkové a Tomáše ze Sušice koupil Václav Šimkovic, syn Matìje, který vlastnil sousední dùm Pechanùv. èp. 12 Vedle Pánkova domu stál dùm Boškùv, který r. 1538 pøevedl Jakub Bošek svému synu Jiøíkovi. Až do r. 1554 se øešily mezi otcem a synem spory ohlednì majetku a dluhù. 18 14 17 16 13 12 11 10 9 4 3 15 2 1 5 7 6 8 Pravdìpodobné rozmístìní domù pøed výstavbou jezuitského areálu podle nákresu Jindøicha Vanèury èp. 13 Sloužil už v r. 1506 jako pivovar Špitálníkovský a náležel Janovi Nykodemovi ze Šentálu. V roce 1538 jej od Jana Pondìlíka a jeho sestry koupil Øehoø Pabeš mladší, neboli Øehoø Foukal, který jej prodal již roku 1544 Janu Èedilovi. èp.14 Pod domem Švábkovským a mezi masnými krámy (dnes zhruba v proluce za jezuitským kostelem) stával dùm nazývaný Korálkovský. Již roku 1540 náležel Annì Korálkové, matce Viktorýna Korálka, pozdìjšího rychtáøe v Klatovech. Prùèelí tohoto domu prý bylo zdobeno obrazy všech èeských knížat a králù po Ferdinanda II. Tento dùm pøestál i velký požár r. 1615, pøi nìmž byl sousední Švábkovský dùm znièen. èp. 15 Dùm Šatlávkovský (pozdìji Švábkovský), který svou výstavností a úpravou svého prùèelí spoleènì se sousedním domem Korálkovským náležel k nejkrásnìjším na námìstí. Nejstarším jeho držitelem byl Václav Èestínský. Pozdìji byl nazýván podle jednoho z dalších majitelù Janu st. Maurmillerovi, který byl pøezdíván Švábek a který jej delší dobu vlastnil. Z nìkterých soudních zápiskù lze dovodit, že tento dùm zøejmì sloužil i jako hostinec. èp. 16 Dùm Krbcùv stával v místech budovy pozdìjšího jezuitského gymnázia, na rohu dnešní Balbínovy a Denisovy ul. V roce 1526 jej od Jana Hodka koupil Václav Èestínský pro svého zetì Jana Krbce, v jehož vlastnictví zùstal do r. 1584. Jeho vdova Lidmila jej prodala soukeníku Viktorýnu Žlutickému. Rok pøed èervencovým požárem r. 1615 jej odkoupil Pavel Hauzner, ale protože nemìl na jeho opravu, vrátil jej vdovì po soukeníkovi. Poslední majitelkou do r. 1625 byla Anna Markéta Tyczyngerová, dcera Daniela Maurmillera z Mildorfu. èp. 17 Dùm Kvildovský odkoupil r. 1539 od Vávry Kvildy Martin Krbec. Další informace je až z roku 1583, kdy jej vlastnila Dorota Kublalka, která pøepsala svùj dùm na manžela Adama Píseckého zvaného Kublal. Posledním vlastníkem byl Matouš Bobrovský, který jej koupil od svého otce r. 1618. èp. 18 První zmínka o domu Karletovském je z roku 1539, kdy jej od Doroty Karletové a její dcery koupil Václav Pravec. Tento dùm byl nazýván také Velíškovský. V roce 1586 již patøil Valentinovi Šrámkovi a sòatkem s jeho dcerou Annou jej získal Matìj Lounský, uèitel mìšanské školy a pozdìji zámožný mìšan, který roku 1620 zemøel bez dìdicù. PØÍCHOD JEZUITÙ A VÝSTAVBA KOLEJE Pùvodní pùdorys jezuitského komplexu v Klatovech, kresba podle projektu C. Luraga z doby kolem r. 1655. Pro jezuity je charakteristická novostavba. Jen málokdy pøebírali starší obytné stavby. Pokud ano, tak pouze jako provizoria. Pøestože výstavba nových budov byla velice nákladná, jezuité k ní byli zøejmì vedení vlastními dùvody. Novostavba zajišovala stabilitu a vyluèovala dispozièní odchylky, které by jinak mohly vzniknout pøizpùsobováním stavby stávajícím objektùm. A také zde pùsobila snaha jezuitù vybudovat stavbu na atraktivním a frekventovaném místì, aby se tak vlastnì stala dominantou místa. Sí jezuitských kolejí byla z vìtší èásti vytvoøena bìhem tøí desetiletí po bitvì na Bílé hoøe. Jezuité vybírali své architekty, ovlivòovali vzhled navrhovaných staveb schvalováním plánù a dohlíželi na probíhající stavební práce. Stavby se mìly budovat jednoduché, zdravé, funkèní a v žádném pøípadì nemìly ohromovat ani materiálem, ani stylem. Jezuitská architektura je proto do urèité míry jednotná, pøestože je pøizpùsobena místním zvláštnostem a obecným slohovým promìnám. Hlavní podíl na založení koleje v Klatovech mìl zanícený jezuitský misionáø Albrecht (Vojtìch) Chanovský. Tato rozporuplná a pozoruhodná osobnost, pro niž byl charakteristický psychologický, citlivý a emocionálnì sugestivní pøístup k rekatolizaènímu pùsobení, dovedla pøimìt neurvalého kondotiéra tøicetileté války Martina Hoefa-Huertu, aby jezuitùm vìnoval na západní stranì klatovského námìstí dva domy. Dar neposkytoval ze svého. Císaøovým rozhodnutím mu byl dán do užívání znaèný majetek Daniela Korálka z Tìšína, bývalého klatovského rychtáøe. Zámìr založit v Klatovech jezuitskou kolej podpoøilo také 14 šlechticù, kteøí se zavázali kolej finanènì podporovat. Pùdorys jezuitské koleje zakreslený v plánu pùvodní zástavby pøed požárem. Dne 11. bøezna 1636 do mìsta pøišli první z nich. Pomocník provinciála jezuitského øádu P. Martius Stredonius (Martin Støeda) a jeho dva spoleèníci Jan Molitor a Jiøí Aquitan. Toto datum je také bráno jako faktické založení koleje. Sídlem koleje se nejdøíve stal jeden z darovaných domù na námìstí (stával v proluce mezi kostelem a dnešní restaurací Beseda), kde byla otevøena první tøída latinské školy a též semináø pro chudé studenty. Prvním superiorem se stal O. Stredonius (Støeda). Výstavba jezuitských staveb je v Èechách spojena pøedevším se jménem architekta Carlo Luraga, který navrhl kolem roku 1655 pùdorys jezuitského komplexu v Klatovech. Jeho pøítomnost v Klatovech je potvrzena svìdectvím pøi køtu 9. záøí 1655. S ním také rektor koleje P. Theodor Moretus uzavøel smlouvu na výstavbu koleje. Základní kámen byl položen 13. dubna 1655. Jezuité postupnì pro své potøeby získávali pozemky západnì od Èerné vìže, kde od požáru 12. kvìtna 1579 bylo neobnovené spáleništì. Øád vykupoval i další objekty, což pùsobilo nevoli mìstské rady. V letech 1653–1654 získali jezuité poslední pozemky potøebné pro výstavbu souèasné koleje. Základní kámen stavby (dnes èp. 59) byl položen 13. dubna 1655. Témìø souèasnì získali i pozemky pøi západní stranì námìstí, kde bylo 24. dubna 1656 zapoèato s výstavbou kostela Neposkvrnìného Poèetí P. Marie. V roce 1661 byla stavba koleje v takové fázi, že její jihozápadní èást mohla být využívána pro potøeby gymnázia. Rychlost výstavby se však odrazila v kvalitì. V roce 1665 musel být pøedèasnì ukonèen školní rok, protože klenba na chodbách koleje hrozila zøícením a bylo nutné èást kleneb novì postavit a èást stáhnout kleštìmi. Úpravy stavby probíhaly již pod dozorem architekta Giovanniho Domenika Orsiho, který se v pøedešlých letech podílel na stavbì jako Luragùv polír. V roce 1666 byla uzavøena smlouva s J. D. Orsim na dokonèení stavby kostela. Dostavba klatovského jezuitského komplexu je jeho první známou prací na èeském území. Zároveò v té dobì získal i titul dvorního stavitele království Èeského. Stal se jedním z prvních tvùrcù ranì barokního slohu v Èechách a autorem prvních barokních staveb v Klatovech. Dispozice novostavby byla pomìrnì jednoduchá. Pùvodní pùdorys se prakticky zachoval dodnes. Stavitel byl nucen se vyrovnat i se svažitým terénem. Délkou svého prùèelí plnila jednu ze zásad raného baroka, že délka stavby urèuje její vznešenost. Hrubé stavby koleje a kostela byly ukonèeny v roce 1671. V roce 1673 se zapoèalo s vnitøní výzdobou kostela a v roce 1675 se v nìm konala první mše. Pøi požáru založeném francouzskými palièi v létì 1689 vyhoøela celá budova koleje se semináøem, refektáøem, kuchyní, knihovnou a lékárnou. Požár poškodil i budovaný kostel na námìstí. Jezuité se tak již podruhé od svého pøíchodu stìhovali pryè z mìsta na svùj pøímìstský statek. S opravou koleje a ostatních budov bylo zapoèato již v roce 1690, ale k výstavì semináøe (dnes èp. 58) v zahradì nové koleje došlo až v letech 1692–1693. Finanèní prostøedky na obnovu koleje se øádu podaøilo získat vlastním hospodaøením a èásteènì z pøíspìvkù okolních šlechticù. Mìsto Plzeò dodalo na stavbu železo a Domažlice døevo na šindelovou krytinu. Budova byla obnovena z pøevážné èásti do pùvodní podoby. Nový semináø byl v roce 1703 rozšíøen o kapli sv. Josefa. Po dostavbì nového semináøe byla stará budova v roce 1702 prodána klatovské obci. Další výstavba koleje pokraèovala až od roku 1723, kdy byl realizován objekt gymnázia. To do té doby sídlilo v kolejní budovì. Pøes všechny úèelové pøístavby si budova dodnes zachovala pùvodní ranì barokní dispozice, klenby, památkovì cenný trámový strop a bohatou štukovou výzdobu reprezentaèních prostor. JMÉNA SPOJENÁ SE STAVBOU KOLEJE Albrecht CHANOVSKÝ * 1581 Svíratice (dnes Svéradice, okr. Klatovy) † 16. 5. 1643 Klatovy Uvádìn též jako Chanovský z Dlouhé Vsi, Dlauhoveský. Je jednou z nejznámìjších postav èeského jezuitství reprezentujících svou tvorbou a veškerou svou èinností období pøechodu z pøedbaroka do baroka. Pocházel ze starého èeského zemanského rodu. Byl osmým z patnácti dìtí rytíøe Jana Dlouhoveského. Utekl z domova a proti vùli rodièù se stal knìzem. V r. 1601 vstoupil v Brnì do jezuitského øádu, teologii studoval ve Štyrském Hradci, kde byl 1614 vysvìcen na knìze. 1618 se stal správcem konviktu u sv. Bartolomìje v Praze a také vyuèoval matematiku a hebrejštinu. Roku 1620 byl jmenován vicerektorem a pak rektorem jezuitské koleje v Èeském Krumlovì. Dlouhodobì se vìnoval misijní èinnosti, nejprve 1613–15 na Moravì a 162–43 v Èechách (Kolín, Tábor, Prácheòsko a Plzeòsko). Ke konci života se trvale usadil v Klatovech. Životopis A. Chanovského napsal jeho øádový druh Jan Tanner, osobní pøítel Bohuslava Balbína. Jan Tanner oznaèuje A. Chanovského v latinské verzi životopisu køestním jménem Albertus, v èeské verzi užívá podoby Albrecht. Oba tvary jsou obmìnami nìmeckého jména Adalbert, místo nìhož se také nìkdy klade èesky Vojtìch. V životopise Tannera je Chanovský pøedstaven jako prototyp laskavého, obìtavého, vynalézavého misionáøe. K prostøedkùm jeho misií patøilo i poøádaní velmi jednoduchých divadelních pøedstavení. Šlo však spíše o dialogicky upravený katechismus ve verších. Za tím úèelem poøizoval i prosté kostýmní doplòky, napø. dvì velká husí køídla, která pøipínal malému herci pøedstavujícímu andìla do bílé košilky. Dìti uèil veršùm nazpamì, pøi produkci napovídal èi sám recitoval. V klatovské jezuitské koleji zavedl tradici velkopáteèních prùvodù. Složil nìkolik náboženských spisù v èeštinì, snad aby prý si získal náklonnost šlechty a mìšanstva. Na motivy Chanovského života vznikla divadelní hra, kterou 1697 uvedla rétorika pražské novomìstské koleje. Zemøel v Klatovech 16. kvìtna 1643 a byl pochován pod jezuitským kostelem. Podobizna Albrechta Chanovského Theodorus MORETUS * 9. 2. 1602 Antverpy † 6. 11. 1667 Vratislav Theodorus Moretus vstoupil v roce 1618 do jezuitského øádu a v letech 1620–1627 studoval v Lovani; uvádí se, že jeho uèitelem matematiky byl asi nejvýznamnìjší jezuitský matematik oné doby Gregorius a Sancto Vincentio. Potom v r. 1629 pùsobil jako profesor matematiky na jezuitské koleji v Münsteru; mezitím jeho uèitel Gregorius odešel do Prahy, mìl však zdravotní problémy, a proto byl na jeho žádost vyslán do Prahy Moretus, aby Gregoriovi pomáhal (1630–1631). Zatímco Gregorius v rámci váleèných událostí tøicetileté války Prahu opustil, Moretus už zùstal až do smrti v èeské provincii a pùsobil zde jako profesor na øádových kolejích. Vzhledem k tomu, že od poloviny 17. pøes celé 18. století se v Èeských zemích kromì jezuitù témìø nikdo matematikou systematicky nezabýval, dìjiny matematiky v našich zemích jsou v tomto období souèasnì dìjinami jezuitské matematiky. Datování Moretova pùsobení na rùzných školách se v rùzných pracích ponìkud liší. V letech 1652–1659 pùsobil v rùzných funkcích v jezuitských kolejích v Klatovech, Nise a Hlohovì. Žádná z tìchto kolejí však nemìla charakter vysoké školy a Moretus se zde vìnoval nejen èinnosti uèitelské, ale plnil i celou øadu dalších administrativních a náboženských funkcí. Jako rektor klatovské koleje se zasloužil o to, že nebyl jezuitský kostel postaven podle pùvodního zámìru jezuitù vedle Èerné vìže, kde dnes stojí budova koleje, ale proti Èerné vìži s prùèelím obráceným do námìstí. Získat toto místo nebylo jednoduché, ale po øadì jednání rektor Moretus uspìl. Carlo LURAGO * 14. 10. 1615 v Pillis u Como (severní Itálie) † 6. 11. 1667 Vratislav V Praze pùsobil jako architekt a stavitel od roku 1638 ve službách jezuitského øádu. Mìšanství a vlastní živnost zde získává v roce 1648. Byl nesmírnì pracovitý a brzy též velmi zámožný. Kromì církevních zakázek pracoval také pro šlechtu (zvl. Èerníny, Lobkovice, Thuny, Losy, Piccolomini), jeho stavby byly realizovány i v Polsku (Kladsko) a Rakousku (Salzburg). Øadu let byl též pevnostním stavitelem pražského opevnìní. Po roce 1670 žil pøevážnì v Pasovì v Bavorsku, kde se soustøedil na své životní dílo – dostavbu dómu. Zajíždìl však pravidelnì do Èech dohlížet na dokonèování svých staveb. C. Lurago byl mimoøádnì vyhledávaný architekt a stavitel, majitel velké stavební huti pøevážnì vlašských øemeslníkù, se kterými provádìl i stavby podle cizích návrhù. V jeho stavbách se spojují vlivy italského manýrismu s vlivy vídeòské školy i pražských tvùrèích tradic. Giovanni Domenico ORSI DE ORSINI * 1633/34 Vídeò † 14. 7. 1679 Praha Italský architekt a stavitel, který v 50. letech 17. století pøišel definitivnì do Prahy. Poprvé je v Èechách doložen k roku 1653, dva roky nato je zmínìn jako zednický tovaryš a o rok, dva pozdìji již jako polír. Orsi se v Praze usadil na Starém Mìstì (1660), vstoupil do pražského staromìstského cechu a pracoval zpoèátku pro Carla Luraga. Pozdìji se osamostatnil a vynikl i jako samostatný tvùrèí architekt zejména ve službách Tovaryšstva Ježíšova, ale i jiných církevních øádù a institucí, a pøíležitostnì šlechty. Podílel se rovnìž na stavbì barokního opevnìní Prahy a v roce 1678 se stal vrchním pevnostním stavitelem v Chebu. Øadí se, spolu s C. Luragem a F. Carattim, k reprezentantùm období èeského baroka. Pøestože zemøel mladý (pravdìpodobnì na mor) a na vrcholu svých tvùrèích sil, je jeho tvorba, v níž se projevily velké umìlecké schopnosti a invence, znaènì rozsáhlá. Jeho hlavními díly jsou: jezuitský kostel v Telèi (1663–67), jezuitská rezidence v Kutné Hoøe (od 1667), klášter karmelitánù na Starém Mìstì pražském (od r. 1671). Ignác Viktorin RAAB * 5. 9. 1715 Nechanice u Nového Bydžova † 2. 2. 1787 Velehrad Jeden z nejvìtších malíøù barokní doby se narodil r. 1715 v Nechanicích u Nového Bydžova jako dvanácté dítì øadové poddanské rodiny. Vypráví se, že již jako chlapec jevil velké sklony k malování. Uèil se malíøskému umìní u Jana Jiøího Majora, žáka slavného Petra Brandla. Rok 1744 je pro Raaba mezníkem. Jako zralý muž vstupuje do noviciátu Tovaryšstva Ježíšova. Po dvouletém brnìnském noviciátu a složení prvních slibù jej pøedstavení postupnì posílají do jezuitských domù v Klatovech, Uherském Hradišti, Olomouci, Jihlavì, Kutné Hoøe, do Prahy ke sv. Klimentu, na èas do novomìstské koleje u sv. Ignáce a také do Opavy. Ignácovo poslání na tìchto místech bylo jasné - všude bylo potøeba dovedné ruky malíøe. Po zrušení Tovaryšstva Ježíšova se z Raaba stal exjezuita, který si musel najednou novì upravit život a najít si nové pùsobištì. Raab duchovní rozmìr rozhodnì nemínil opustit, a tak jej zjevnì potìšilo, když našel pøijetí u velehradských cisterciákù. Ti rádi využívali jeho umìleckého nadání pro své plány a Raab pro nì s neutuchající vytrvalostí tvoøil jedno dílo za druhým. Velehradský klášter potkal v r. 1784 osud, podobný dìjinám mnoha dalších øeholních domù v habsburské monarchii – byl zrušen. Aè museli odejít Raabovi hostitelé, on sám se rozhodl zùstat. Zbytek svého života prožil na Velehradì v umìlecké práci, kterou si vydìlával na živobytí, až do své smrti r. 1787. Raab patøí mezi naše nejplodnìjší malíøe. JMÉNA SPOJENÁ S GYMNÁZIEM BOHUSLAV BALBÍN * 1. 12. 1621 Hradec Králové † 29. 11. 1688 Praha Bohuslav Balbín se narodil 1. prosince 1621, v nìkterých pramenech se uvádí 3. prosince. Narodil se v Hradci Králové jako syn bývalého královského purkrabí na pardubickém zámku Lukáše Škornice z Vorlièné a Zuzany rozené Vodièkové. V pozdìjších letech se rodina pøestìhovala do Èastolovic, kde poprvé pøichází Balbín do styku s jezuitským øádem. Studoval pøedevším v Jièínì, v Praze a v Olomouci. Zde se seznámil s polským jezuitou Mikulášem Lenczyckým, který mìl velký vliv na Balbínùv vstup do jezuitského øádu roku 1636. Balbín nebyl jen historik, dramatik a teolog, ale i nadaný básník. Psal prózu, divadla, teorii divadla, meditace, spisy z teologie a historie. Napsal i nìkolik významných prací z oblasti pedagogiky, nebo od roku 1653 do roku 1661 pùsobil jako profesor na nìkolika jezuitských kolejích, pozdìji na vlastní žádost byl zbaven profesorského úvazku mimo nìkolik hodin rétoriky a vìnoval se zcela spisovatelství a za podpory øádu podnikl nìkolik cest do zahranièí. Nejznámìjší Balbínovo dílo je jeho takzvaná Obrana jazyka èeského, Dissertatio apologetica pro lingua Slavonica, praecipue Bohemica (Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláštì èeského), kterou napsal roku 1672. Zde zasáhla vídeòská cenzura, takže Obrana vyšla teprve roku 1775. Balbín pùsobil v Klatovech dvakrát (1663–1664 a 1672–1674) jako jeden ze tøí poradcù a dìjepisec èeské jezuitské provincie. STANISLAV VYDRA * 13. 11. 1741 Hradec Králové † 3. 12. 1804 Praha Po vystudování jezuitského gymnázia v Hradci vstoupil mladý Vydra roku 1757 do øádu Tovaryšstva Ježíšova a po krátkém pobytu v Brnì odešel do Klatov. I zde pobyl jen krátce. V letech 1762–64 studoval v Praze na univerzitì filozofii a matematiku. V roce 1772 byl jmenován profesorem matematiky na pražské univerzitì a na tomto místì pùsobil i po zrušení jezuitského øádu. Tøebaže ve vìtšinì oblastí byla jezuitùm katedra vzata, mohl na pražské univerzitì pøednášet i po roce 1773. V letech 1789 a 1799 byl zvolen dìkanem filozofické fakulty a v roce 1800 rektorem univerzity. V roce 1803 oslepl a krátce na to v roce 1804 umírá. Stanislav Vydra pøednášel na filozofické fakultì elementární matematiku, která byla od roku 1752 povinná pro studenty prvního roèníku filozofické fakulty a aplikovanou matematiku, která byla v roce 1775 zavedena pro studenty druhého roèníku. Vydra byl pøedevším pedagog, nikoliv originální vìdec. Po Vydrovì smrti vyšly zásluhou jeho žáka a nástupce J. Jandery v roce 1806 Poèátkowé Arytmetyky, které mìly být prvním dílem èesky psané uèebnice elementární matematiky. Z hlediska historie matematiky je významná práce Historia Matheseos in Bohemia et Moravia cultae, která vyšla v roce 1778. Tento spis obsahuje životopisy 98 matematikù, fyzikù a astronomù v èeských zemích narozených nebo v èeských zemích pùsobících. VÁCLAV MATÌJ KRAMERIUS * 9. 2. 1753 Klatovy † 22. 3. 1808 Praha Studoval na jezuitském gymnasiu v Klatovech, poté v Praze filosofii a v letech 1778–1780 práva. Bìhem studií získal prostøednictvím Josefa Dobrovského práci u Jana z Neuberku, jemuž katalogizoval knihovnu. Pøitom poøizoval pro Neuberka opisy starých rukopisù a jinak pracoval se staroèeskými díly, dále provádìl korektury pro øadu èeských osvícencù. Po krátkém pùsobení jako uèitel èeštiny pracoval od roku 1786 pro Schönfeldské císaøské královské poštovní noviny, pøièemž získal znaènou popularitu a zkušenosti. 1. èervence 1789 zaèal vydávat vlastní noviny pod názvem Pražské poštovské noviny, roku 1791 byly pøejmenovány na Krameriusovy c. k. vlastenecké noviny. Tyto noviny se staly velmi populární a Kramerius k nim zaèal vydávat rùzné drobné spisky. V roce 1795 koupil i knihtiskárnu a získal tak základnu potøebnou k efektivnímu nakladatelskému podnikání. Byl osvícenským josefinistou, který pùsobil výraznì ve smyslu tolerance. Zasloužil se o vydávání èesky psaných prací J. A. Komenského bez cenzury. Vydával cestopisné, zábavné, pouèné i dobrodružné knížky (pøes 80 svazeèkù), pøeklady a adaptace cizích prací. Poskytoval protirevoluènì zamìøené informace o revoluèní Francii. Vydal také utopii Francise Bacona. JOSEF DOBROVSKÝ * 18. 8. 1753 Ïarmoty (Balassagyarmat, Maïarsko) † 6. 1. 1829 Brno Jeho pøíjmení znìlo správnì Doubravský. Otec Jakub byl voják ze Solnice u Rychnova nad Knìžnou. Zápis o narození jeho syna do matriky i køestního listu úøedníci zøejmì zkomolili. Jakub Doubravský brzy zemøel a matka se podruhé provdala za Nìmce. Rodinné i mìstské prostøedí, ve kterém vyrùstal, bylo jazykovì nìmecké. Do školy chodil v Nìmeckém (dnes Havlíèkovì) Brodì, èesky se nauèil až na tamním a pak na vynikajícím jezuitském gymnáziu v Klatovech. Následovala filozofická studia na univerzitì v Praze. Po roèním studiu teologie v Praze se Josef Dobrovský stal novicem jezuitského øádu v Brnì. Po zrušení øádu se vrátil ke studiu teologie do Prahy. Na knìze se dal vysvìtit až o deset let pozdìji v souvislosti s povìøením funkcí vicerektora a pozdìji rektora generálního semináøe na Hradisku u Olomouce. Po smrti Josefa II. byly semináøe zrušeny, Josef Dobrovský byl v 37 letech penzionován a vrátil se do mecenášské péèe hrabìcí rodiny Nosticù v Praze. Tam již od roku 1776 až do svého rektorského jmenování pùsobil jako uèitel a vychovatel hrabìcích synù. Nosticovskému domu, který mu zajistil živobytí i pøídavek k penzi, zùstal vìrný až do smrti a byl považovaný vlastnì za èlena rodiny. Dobrovský byl polyglot, umìl tucet jazykù, zabýval se fyzikou i matematikou, archeologií i botanikou. Z bohatého rejstøíku zájmù se tøi témata stala jeho prioritami: èeské dìjiny, èeský jazyk a èeská literatura. Paradoxem zùstává, že svá stìžejní díla psal latinsky nebo nìmecky. Dá se øíci, že zastavil krizi èeštiny a pøivedl ji na práh nového rozkvìtu. Dále pak kolejí prošel ANDREAS STREDONIUS (ONDØEJ STØEDA), MATÌJ VÁCLAV ŠTEYER, FELIX KADLINSKÝ, KAREL KOLÈAVA, JAN TESÁNEK, FRANTIŠEK ZELENÝ, VÁCLAV SCHWERFFWER, JIØÍ KONSTANC, BENJAMIN SCHLEIER, JIØÍ SLEZINA, KAREL MAGET, KAREL VOREL, JAN PALEÈEK, FRANTIŠEK OPPERSDORFER, ANTONÍN KOERBER, JIØÍ STROJETICKÝ ZE STROJETIC, ŠTÌPÁN SCHMIDT, JAKUB HEINISCH, JOSEF BERGMAN, JAN MOLITORIS a mnoho dalších vyuèujích i žákù. DALŠÍ BUDOVY KOMPLEXU KOSTEL NEPOSKVRNÌNÉHO POÈETÍ P. MARIE A SV. IGNÁCE Nejvýznamnìjší barokní stavbou je bezesporu jezuitský kostel Neposkvrnìného poèetí Panny Marie a Sv. Ignáce z let 1656–1689. Projektantem této významné stavby byl Jan Dominik Orsi. Jako na vìtšinì jezuitských staveb v Èechách je i na klatovském kostele patrný vzor Vignolova chrámu Il Gesu v Øímì. Budování kostela trvalo pomìrnì dlouho. Teprve roku 1671 byla dokonèena hrubá stavba a v roce 1675 byla upravena loï pro bohoslužby. Stavba byla postupnì dokonèována. V roce 1689 pøi velkém požáru mìsta byl kostel zcela znièen. Jezuité se po požáru soustøedili pøedevším na stavbu koleje a pak teprve na dostavbu kostela. Postupovalo se podle pùvodních projektù, ale s pøidáním nìkterých barokních prvkù. Nejkrásnìjším vylepšením kostela z následujících let jsou tøi nové portály od Kiliána Ignáce Diezenhofera, jež pøedstavují ryzí baroko. Roku 1712 je kostel opatøen novým krovem a støechou a dvì hlavní vìže jsou rovnìž opraveny. Vnitøní výzdoba doznala také zmìn a kostel byl roku 1717 koneènì po letech vysvìcen. Uvnitø se však dále upravoval, byl vybaven mobiliáøem èi kazatelnou z r. 1720. V roce 1743 bylo prùèelí chrámu osázeno sochami svìtcù, jejich pravdìpodobným autorem byl Jiøí Hanna. Požár z roku 1758 sice nepoškodil interiér, ale vìže pøed ním uchránìny nebyly. Poslední oprava kostela probìhla v 80. letech 20. století, ale nepøinesla již žádné nové prvky. Vnitøek kostela je zdoben nástìnnými malbami Jana Hiebla. Celkem je v kostele 11 oltáøù. Výøez z obrazu opevnìní Klatov z poè. 18. století – komplex budov jezuitského areálu KATAKOMBY Jedineèná klatovská památka má svùj pùvod v 17. století. Krypta pod kostelem Sv. Ignáce sloužila jako pohøebištì èelních èlenù Tovaryšstva Ježíšova. K mumifikaci zemøelých, zbavených vnitøností a uložených na chmelových úponcích, pøispíval dùmyslný sytém vìtracích kanálù, který mrtvoly vysušoval a zamezoval jejich rozkladu. První pohøby se konaly od roku 1676. Jan Jahoda byl pohøben jako první, dále Albrecht Chanovský, matematik Benjamin Schleier èi rektor koleje Jan Parubka. Pozdìji k nim pøibývali i pánové z Janovic a Klenové nebo i Kolowratové. Celkem bylo v Klatovech takto pohøbeno na 200 osob, a to až do roku 1784, kdy císaø Josef II. tyto metody zakázal. Bohužel dodnes se zachovalo jen 30 ostatkù, protože roku 1937 pøi neopatrných opravách kostela byl ventilaèní systém znièen. K nápravì došlo až roku 1963, ale to už celá øada tìl byla napadena plísnìmi a nenávratnì ztracena. Katakomby pod kostelem sv. Ignáce. Budova bývalého semináøe. BUDOVA SEMINÁØE Do zrušení jezuitského øádu byla budova semináøe obývána profesory a seminaristy. Po zrušení øádu sloužila jako vojenské skladištì a pomalu chátrala. Klatovští mìšané nejprve užívali pouze sklepy. Místnosti budoucích spilek byly užívány v letech 1844–1889 jako jediné divadlo ve mìstì a také Sokolem jako tìlocvièna. Pøestavbu budovy na pivovar provedl Josef Mayer, stroje dodala firma Schiffauer z Klatov. Semináø byl zrenovován, byly upraveny sklepy, spilky, sladovna i varna. Vaøit se zaèalo 1. 3. 1899. Pivo z tzv. Mìšanského pivovaru získalo velkou oblibu. V roce 1912 k nìmu byl pøipojen sousední objekt bývalé koželužny, postaven parní stroj, vlastní elektrárna i umìlé chlazení. Pivo se zde vaøilo až do r. 1948, kdy byl Mìšanský pivovar pøipojen k Západoèeským pivovarùm v Plzni. Poèátkem roku 1949 byla výroba zastavena. Likvidace pivovaru byla ukonèena v roce 1950. Pozdìji byla v objektu výrobna limonád, potom už jen stáèírna a od roku 1995 slouží jako obytný dùm. BUDOVA JEZUITSKÉHO GYMNÁZIA Barokní lékárna. Budova jezuitského gymnázia. JEZUITSKÁ LÉKÁRNA V budovì koleje byla rovnìž lékárna. Prvním lékárníkem byl Matouš Marklovský, posledním František Lange. 37 let byl kolejním lékárníkem Krištof Lange, za jehož pùsobení bylo v roce 1733 poøízeno nové zaøízení. Toto zaøízení odkoupil po zrušení øádu Jan Michal Firbas, bývalý žák jezuitského gymnázia, který aè pùvodnì vstoupil do øádu a byl dokonce jako misionáø v Jižní Americe, stal se zakladatelem široké lékárnické rodiny, vlastnící lékárny nejen v Klatovech, ale i v Sušici, Strakonicích a v Èeském Krumlovì. Pùvodní jezuitské zaøízení lékárny bylo sice pøizpùsobeno rozmìrùm místností domu U bílého jednorožce, je však zde zachované dodnes. Po svém pøíchodu do Klatov zahájili jezuité vyuèování v hoøejším Korálkovském domì na námìstí, na jehož místì dnes stojí jezuitský kostel. Po dostavbì koleje se výuka pøesunula do kolejní budovy a v roce 1720 byla dokonèena samostatná budova gymnázia pøímo za presbytáøem jezuitského kostela – dnes è. 148 v Denisovì ul. Tam se studenti uèili až do zrušení školy v roce 1778. Od roku 1783 zde byla umístìna tzv. hlavní škola. Roku 1848 k ní pøibyla dvoutøídní podreálka a od roku 1870 byla pøemìnìna na mìšanskou školu chlapeckou. Uèilo se zde ještì poèátkem 20. století. Pozdìji v ní byly vytvoøeny byty pro herce sousedního divadla, v šedesátých letech byla vestavbou propojena s budovou divadla a využívána jako kanceláøské a skladové prostory. V dnešní dobì jsou zde byty i nebytové prostory k pronájmu. Spojení s jezuity pøipomíná pouze znak nad zazdìným hlavním vchodem do gymnázia. ZE ŽIVOTA JEZUITÙ STRUKTURA ØÁDU JEZUITSKÉ ŠKOLSTVÍ A ŽIVOT NA KLATOVSKÉ KOLEJI Kdo vstoupí do jezuitského øádu, nevstupuje do kláštera, nýbrž do celosvìtové instituce, jejímž principem je pohyblivost a disponibilita. Øád se dìlí na provincie, kterých je dnes na celém svìtì asi devadesát. Vždy nìkolik provincií spolu tvoøí tzv. asistenci. Èeská provincie patøí spolu s Chorvatskem, Polskem, Rumunskem, Ruskem, Slovenskem a Slovinskem do východoevropské asistence. Domy, v nichž jezuité žijí, mají podle jejich funkcí rùzné názvy. Koleje jsou velké vzdìlávací domy pro øeholní dorost, školy a internáty vedené jezuity. Pøedstaveným koleje je rektor. Menší domy jsou rezidence a jejich pøedstavený je superior. Rezidence jsou zøizovány tam, kde z nìjakého dùvodu není možné založit kolej. Dalšími domy jsou misijní, exercièní, probaèní a domus scriptorum. Skupina jezuitù tvoøí komunitu a každý jezuita, i když nìkdy kvùli práci musí bydlet sám, náleží k nìjaké komunitì. Pøíslušnost k øádu zaèíná vstupem do tzv. noviciátu. Ten po dvou letech konèí prvními sliby. Potom se cesty mladých jezuitù rozcházejí. Scholastici jsou jezuité, kteøí ještì studují a dosud nesložili poslední sliby. Otcové (patres) již pøijali knìžské svìcení. Bratøi (fratres) tvoøí dùležitou skupinu jezuitù, kteøí žijí øeholním životem aniž byli vysvìceni na knìze. Døíve provádìli vìtšinou øemeslné a pomocná práce, dnes je mezi nimi mnoho vysokoškolsky vzdìlaných lidí. Pravidla života èlenù øádù obsahují Konstituce Tovaryšstva Ježíšova. Ty rozlišují nìkolik stupòù, tzv. gradù. Ten, kdo složí slavné sliby chudoby, èistoty a poslušnosti s tzv. ètvrtým slibem výhradní poslušnosti papeži, se nazývá profes (výjimeènì mùže existovat i profes tøí slibù). Tzv. koadjutor (tj. pomocník) skládá jen tøi sliby. Mùže to být buï knìz (coadiutor spiritualis), nebo øeholní bratr – neknìz (coadiutor temporalis). Pevnou strukturu získalo jezuitské školství v roce 1599 kodifikací studijního øádu. Podle nìho byla stanovena délka nižšího studia (gymnázia) na pìt let. Na nì navazovalo tøíleté studium filozofické fakulty a ètyøleté na fakultì teologické. Vyuèování bylo na svou dobu velmi moderní – využívalo napøíklad také Komenského metody. Právì ono mìlo být základem výchovy nové generace èeské inteligence, jež nahradí obrovský úbytek vzdìlaných Èechù, kteøí kvùli svému protestantství byli nuceni po bitvì na Bílé hoøe emigrovat. Vzdìlání mìlo být dostupné i studentùm z nižších spoleèenských vrstev. Jezuitské školství získalo vysokou úroveò i v oborech, které nepodléhaly ideové disciplínì, pøedevším v matematice, fyzice, astronomii. Mezi zásady jezuitského školství patøilo, že žák má být motivován odmìnami a veden k soutìživosti. Pøísné a nelaskavé chování ke studentùm bylo zakázáno. Školní rok zaèínal zpravidla v polovinì listopadu a konèil v polovinì øíjna. Žáci mìli mìsíèní velké prázdniny a dále volno o všech církevních svátcích a nedìlích. Úplnì prvního vyuèovacího dne po pøíchodu jezuitù do Klatov se zúèastnilo 6 dìtí. Za deset let už se gymnázium viditelnì rozrostlo – v 6 tøídách se uèilo prùmìrnì 150 až 250 studentù. V dobì nejvìtší slávy gymnázia dosáhl poèet studujících úctyhodného èísla 337. Pøed zahájením vyuèování se vždy konala mše v dìkanském kostele, které se studenti museli úèastnit v pláštích, jimiž demonstrovali svou pøíslušnost ke škole. Každá tøída mìla svého profesora, který vyuèoval všechny 4 hlavní pøedmìty: latinu, øeètinu, náboženství a matematiku. Tøídy byly dále dìleny na nižší gramatiky – od první – principe, která sloužila jako pøípravka, až po ètvrtou - syntax a vyšší pátou poetiku a šestou rétoriku, kde uèili jen øádoví knìží. Každý rok se konala velká akademie pro rodièe. DNY VŠEDNÍ A SVÁTEÈNÍ kniha úètu O životì v klatovské jezuitské koleji se nejlépe dozvíme ze zápisníku (Diarium), který je uložený v SOkA Klatovy. Tato kniha je vlastnì deníkem koleje z let 1701 až 1710. Dny jsou znaèeny poøadovými èísly v mìsíci a názvy dnù. Zápisy jsou rùznì dlouhé – od jednoslovných po pùlstránkové. Autory rukopisu byli ministøi jezuitské koleje, kteøí se v Klatovech bìhem deseti let vystøídali. Jejich jména jsou napsána na horních okrajích stránky pøi zmìnì rukopisu. Všední den vypadal obvykle tak, že ráno zaèalo kolem páté tichou meditací a zvonìním k Ave, ve ètvrt na šest zvonìním ke mši, která byla od pùl šesté. V sedm hodin byla mše zpívaná. Další pevný bod dne byl obìd okolo dvanácté a litanie a nešpory v pùl ètvrté. Veèeøe bývala mezi šestou a sedmou hodinou. Sváteèní den byl podobný všednímu, první mši kolem šesté sloužil rektor, po ní následovala ranní exhortace, zpívaná mše kolem deváté, po ní kázání a poslední mše. Obìd byl opìt kolem poledne. Odpoledne katechismus, nešpory, konventy a veèeøe. Stránky ze Zápisníku jezuitské koleje v Klatovech Zajímavá byla i struktura týdne. Pondìlí bylo dnem všedním, úterý bývalo èásteènì vyhrazeno rekreaci, støeda opìt všední. Ètvrtek byl obvykle vyhrazen celodenní rekreaci – v létì pobytu na zahradì. Také jídlo bylo v tento den bohatìjší. Pátek byl dnem postu, veèer abstinence. Sobota byla normálním všedním dnem a nedìle dnem Pánì a vyvrcholením týdne, i když pùvodnì bývala jeho poèátkem. V nedìli byly bohatší bohoslužby, odbývaly se mariánské konventy a pravidelný nedìlní katechismus. Studenti jezuitských gymnázií chodili do školy pìt dnù v týdnu, ale vyuèovat bylo dovoleno jen ètyøi dny po sobì. Dopolední vyuèování se èasem ustálilo na na dobì od sedmi do pùl desáté. Odpolední výuka zaèínala od dvou, resp. od pùl druhé a trvala do ètyø hodin. Souèástí vyuèování bylo i opakování, které zaèínalo po skonèení odpolední výuky. Podávané jídlo se ve všední den skládalo ze tøí chodù. Jezuité dbali na udržování zdravého tìla a støídmost ve svìtských požitcích. Proto vìnovali jídlu a jeho pøípravì velkou pozornost. Byla dodržována i velikost porcí, napø. bylo doporuèeno pùl libry masa na osobu èi dvì vejce na osobu. Dny byly rozdìleny podle složení stravy na "masné" a bezmasé. Jako první chod se v masných dnech podávala polévka nebo lehké maso, hlavním jídlem bývalo maso hovìzí. V bezmasých dnech bývala polévka zeleninová nebo pivní. Základ bezmasých pokrmù tvoøily ryby, uzené maso, vejce, zelenina a hlavnì zelí. Tøetí chod býval spoleèný, nejèastìji z bylinek, zeleniny nebo ovoce èi pokrm z mouky. Na závìr se podával sýr nebo ovoce. Pøílohu ke všem jídlùm tvoøil tmavý chléb, jehož pøídìl byl neomezený. Veèeøe mívala podobné složení jako obìd. Ve dnech pùstu se èas jídla posouval a snižovala se rozmanitost a poèet jídel. V postních dnech byl místo ní vìtšinou podáván chléb se sýrem èi ovocem. Stejnì jako u jídla bylo stanoveno i množství pití pro jednoho èlovìka. K jídlu to bývalo zpravidla ètvrt litru piva èi øedìného vína. KOLEJ VE VÍRU VOJENSKÝCH UDÁLOSTÍ VZNIK SAMOSTATNÉHO ÈESKOSLOVENSKÉHO STÁTU Nádvoøí jezdeckých kasáren bylo svìdkem významné události: 30. øíjna 1918 pøevzal klatovský národní výbor kontrolu nad místní vojenskou posádkou. Vojáci složili za pøítomnosti zástupcù státních a samosprávných úøadù a èety Sokolù slib vìrnosti. Vojsko bylo ve slavnostních uniformách s kokardami v národních barvách. Zmìna politické situace znamenala i personální zmìny ve vedení posádky. Velitelem byl jmenován rytmistr Norbert KolovratLiebsteinský. Hlavním dùvodem podøízení klatovské posádky národnímu výboru byly obavy z toho, že by mohlo dojít k napadení Klatov nìmeckou armádou pod záminkou ochrany nìmecké menšiny. Také nálada ve mìstì byla velmi uvolnìná, protože pojem svoboda si každý vykládal po svém, a proto bylo nutné zvìtšit ostrahu. Ovšem i ve vojenské posádce došlo k velkému uvolnìní káznì, že strážní službu museli vykonávat místo vojákù sokolové a èlenové akademického spolku Úhlava. Poøádek nastal až po vydání denního rozkazu velitele posádky 31. 10. 1918 a po zøízení národní milice, do které se na výzvu národního výboru pøihlásily ètyøi stovky obèanù. Okresní národní výbor KT pøejímá 30. 10. 1918 v nádvoøí starých jezdeckých kasáren do své správy velitelství jízdního pluku è. 14. Místodrž. rada Vysoký oslovuje v nìmèinì pøíslušníky nìm. národnosti v posádce. PÌTATØICÁTNÍCI V KLATOVECH Pøehlídka èsl. armády u pøíležitosti pøíchodu III. praporu 35. pìšího pluku posádkou do Klatov v r. 1938 Rozpadem Rakouska-Uherska zanikl i císaøsko-královský 35. pìší pluk. Èeskoslovenské jednotky byly unifikovány a reorganizovány. 35. pìší pluk se doèkal obnovení spojením s 35. ppl. Foligno italských legií a byl doplnìn odvedenci. 23. 9. 1935 byl III. prapor 35. ppl. pøemístìn do Klatov. 2. 2. 1937 pøišla do Klatov tech. rota a rota doprovodných zbraní a 25. 3.1 938 odešlo do Klatov i velitelství pluku, pomocná rota a I. prapor. Do Klatov byl z Kralovic pøemístìn i II. prapor a v Plzni zùstal jen náhradní prapor. Poslední bojové nasazení pak probìhlo v záøí 1938 v rámci 2. plzeòské pìší divize. Se zbytky èeskoslovenské armády byl 31. 7. 1939 oficiálnì rozpuštìn i 35. ppl. Mnozí jeho pøíslušníci odešli do zahranièí bojovat proti okupantùm na stranì spojencù. Po osvobození v roce 1945 byl 35. ppl. v Klatovech obnoven a roku 1948 mu byl vrácen èestný pøídomek Foligno. Vzápìtí došlo k jeho pøemístìní do Domažlic, kde zùstal až do 1992. Byl ovšem nìkolikrát reorganizován a pøezbrojen. Roku 1993 na tradice 35. ppl oficiálnì navázal 21.mechanizovaný prapor Èeské armády a 8. 5. 2001 propùjèil prezident Havel 21. mech. praporu èestný pøídomek Pìtatøicátníci. Pìtatøicátníci zùstali sídlem ve VÚ Janovice nad Úhlavou. Tento útvar byl v roce 2004 definitivnì zrušen. VÝZNAMNÉ NÁVŠTÌVY 3. kvìtna 1923 navštívil Klatovy první èeskoslovenský prezident Tomáš Garrique Masaryk. Pøijel zvláštním vlakem a z nádraží na koni dojel k okresnímu domu. Prohlédl si mìsto a obìdval ve starých dragounských kasárnách, tedy v budovì bývalé jezuitské koleje. Poté na koni odjel na vojenské cvièištì na pøehlídku dragounského pluku. 8. kvìtna 1937, krátce po svém zvolení, pøijel do Klatov prezident Edvard Beneš. Na námìstí ho èekala pøehlídka III. polního praporu pìšího pluku Foligno a eskadrony dragounského pluku. I prezident Beneš poobìdval ve vojenské jídelnì dragounských kasáren, soukromì navštívil Františka Machníka, poslance Národního shromáždìní, který v Klatovech pùsobil i jako øeditel Švehlovy vyšší hospodáøské školy. Od roku 1935 vykonával funkci ministra národní obrany. Po návštìvì Klatov prezident odjel ještì do Sušice. T. G. Masaryk E. Beneš 1939–1945 15. bøezna 1939 v ranních hodinách vpadla do Klatov nìmecká vojska. Štáb byl ubytován v hotelu Bílá rùže. Vojáci zabrali budovy kasáren a naši vojáci, kromì dùstojníkù, byli propouštìni. Nìmecká vojenská posádka Wehrmachtu zde vydržela až do své kapitulace 5. kvìtna 1945. První americká vozidla 2. obrnìné kavalérie kapitána B. Cunninghama pøijela do Klatov ve veèerních hodinách. A v klatovských kasárnách se opìt vystøídalo osazenstvo. Pøehlídka 41. vozatajského pluku Wehrmachtu, který tvoøil z poèátku okupace nìmeckou vojenskou posádku Klatov Amerièané na námìstí v Klatovech 6. kvìtna 1945. Do kasáren odvedli dùstojníky Wehrmachtu na jednání o kapitulaci a o odevzdání zbraní. Zajato bylo 1 500 nìmeckých vojákù. KOLEJ V RUKOU ARMÁDY KLATOVŠTÍ DRAGOUNI Historie klatovských dragounù je jednou z nejstarších a nejslavnìjších historií èeských dragounských plukù. Prvopoèátky slávy èeských dragounù nalezneme ve valonských dragounských plucích, které byly bìhem tažení doplòovány èeskými a moravskými mladíky. Pøi støetu vojsk Bedøicha II. s vojsky Marie Terezie u Kolína v roce 1757 se vyznamenali èeští mladíci po boku valonských dragounù, pøestože byli maršálem Daunem nazváni pohrdavì "holobrádky". Pod vedením svého velitele de Thienne donutili nepøítele k pøekotnému ústupu nejen od Prahy, ale i z Èech. Památná rozmluva mezi maršálem Daunem a velitelem de Thienne je zaznamenána na pamìtní desce, která je souèástí pomníku, který dala vybudovat rakouská vláda na oslavu èeských dragounù – holobrádkù. Další zajímavostí je naøízení vydané Marií Terezií na pamì této události, že žádný z pøíslušníkù pluku nesmí nosit vousy. V prùbìhu dalších let se naši dragouni zúèastnili øady bitev na rùzných místech Evropy. Od roku 1802 pluk nebyl doplòován Valony, francouzština pøestala být služebním jazykem a do pluku pøicházeli èeští vojáci. Jako 13. dragounský pluk prince Evžena Savojského vystøídal øadu posádkových mìst. Do Klatov pøišel první dragounský pluk Kolowratùv v roce 1762. V roce 1802 zde byl švališerský regiment Rosnemberg, roku 1806 husarský regiment è. 6, který byl vystøídán hulány Marlet. V roce 1814 zde byli kyrysníci a v listopadu 1815 poprvé pøišel do Klatov švališerský pluk Vincentùv è. 4. Poté se vystøídaly v klatovské posádce ještì další pluky a vrátil se opìt pluk Vincentùv, který byl pøejmenovaný na 14. dragounský pluk Windischgrätzùv a vydržel zde s menšími pøestávkami až do roku 1918. Klatovské pluky 13. èeský dragounský pluk: Princ Evžen Savojský (1682), památný den 12. 8. 1687 (Berg Hársány), štáb: Klatovy, 1.div. (štáb): Støíbro, 2.div. (štáb): Klatovy, náhradní kádr: Louny, doplòuje se z 9. sboru, výložky èervené, knoflíky bílé, plukovní øeè èeská a nìmecká. 14. èeský dragounský pluk: Kníže Windischgrätz (1725), památný den 18. 6. 1757 (Kolín), štáb: Stanislavov, 1. div. (štáb): Stanislavov, 2. div. (štáb): Kolomyja, náhradní kádr: Klatovy, doplòuje se z 8. sboru, výložky èervené, knoflíky žluté, plukovní øeè èeská a nìmecká. Evžen SAVOJSKÝ *16. 10. 1663 Paøíž † 24. 4. 1736 Vídeò Narodil se a žil na dvoøe Ludvíka XIV. Po neshodách ohlednì svého vojenského pùsobení se však dal do služeb habsburských císaøù a ti v nìm získali svého nejslavnìjšího generála. Evžen Savojský byl geniálním vojenským stratégem a obratným diplomatem. Proslul jako vítìz nad Turky, kteøí nìkolikrát obléhali Vídeò, a zbavil tak monarchii a vlastnì i celou Evropu mnohaletého nebezpeèí. Jako vojevùdce se také osvìdèil ve vleklých válkách o španìlské dìdictví a porážkou Francie zajistil habsburským vládcùm v Evropì prestiž a vliv. Tìžce nemocen zemøel ve Vídni ve vìku nedožitých 73 let. Pohøben byl v katedrále sv. Štìpána ve Vídni. WINDISCHGRÄTZ Alfred * 11. 5. 1787 Brusel † 21. 3. 1862 Vídeò Rakouský vojevùdce a konzervativní politik, jeden z hlavních pøedstavitelù kontrarevoluce v letech 1848–1849. Svou úspìšnou vojenskou kariéru zaèal v rakouské armádì roku 1804, bojoval v napoleonských válkách, po r. 1815 pùsobil vìtšinou v èeských zemích. V letech 1840–1848 byl zemským velícím generálem v Èechách, roku 1848 byl jmenován polním maršálem. Krvavì potlaèil dìlnické bouøe v roce 1844, èervnové povstání roku 1848 v Praze a organizoval represálie po vojenském potlaèení vídeòského povstání v r. 1848. Velel rakouské armádì v bojích proti uherským revoluèním vojskùm. Po neúspìších v dubnu 1849 byl odvolán. Pochován je v rodinné hrobce v Tachovì. DRAGOUNSKÉ UNIFORMY A HODNOSTI: 1. Dùstojník v zimní pøehlídkové výstroji. 2. Plukovník v pøehlídkové výstroji koòmo. 3. Trubaè v zimní pøehlídkové výstroji. 4. Dùstojník v zimní vycházkové výstroji. 5. Dùstojník v pochodové výstroji. 6. Dragoun v pochodové výstroji koòmo. 7. Dragoun v pochodové výstroji. 8. Poddùstojník v pochodové výstroji. Vojenská paráda na námìstí roku 1900 VÉVODA KAREL FRANTIŠEK JOSEF Klatovy navštívil pøed svým nastoupením na trùn císaø a král Karel dvakrát. Poprvé zavítal do Klatov v sobotu 15. záøí 1906 na návštìvu zdejší posádky jako úèastník zvláštní lovecké jízdy. V té dobì sloužil v Dobøanech jako poruèík 7. dragounského pluku. Také zde navštívil svého bývalého vychovatele Emericha, svobodného pána z Mattencloitù, rytmistra 13. dragounského pluku, který bydlel v domì papírníka Jelínka na námìstí. Podruhé pøijel do Klatov 19. srpna 1909 na plukovní dostihy dùstojnického sboru dragounského pluku. Ubytován byl v hotelu Bílá rùže na námìstí. Podle dobového tisku získal sympatie všech lidí ve mìstì pro své vlídné a milé chování a projevovaný zájem o místní dìní. Vévoda Karel v Klatovech Po roce 1918 byl ze zbytkù 14. dragounského pluku zformován èeskoslovenský jezdecký pluk 14, který byl v roce 1920 slouèen s èeskoslovenským dragounským plukem 2 z Dobøan do dragounského pluku 4 Antonína Švehly. Dalším plukem, který sídlil doèasnì v budovì jezuitské školy byl II. polní prapor pìšího pluku 35 Foligno, který pøišel do Klatov v roce 1935. AREÁL KOLEJE PO ROCE 2000 Nejreprezentativnìjší místnost celého areálu s bohatou štukovou výzdobou, která sloužila do roku 2005 jako jídelna pro veøejnost. Po roce 1989 zaèala budova jezuitské koleje, která byla dosud v majetku armády, sloužit k soukromému podnikání. Protože byla využívána Plány suterénu a I. podlaží jezuitské koleje z roku 1954 pøedevším jako obchodní centrum, nedošlo naštìstí k žádným velkým stavebním úpravám. V suterénu v bývalém refektáøi vznikla jídelna a vývaøovna, ostatní prostory byly obsazeny prodejnami s nejrùznìjším zbožím. V roce 1998 bylo rozhodnuto o rekonstrukci bývalé jezuitské koleje, resp. jejího západního køídla, pro potøeby Mìstské knihovny Klatovy. Tato rekonstrukce byla úspìšnì dokonèena a 1. bøezna 1999 knihovna pøivítala své ètenáøe v nových prostorách. Další institucí, která dnes sídlí v bývalé jezuitské koleji, je Mìstský ústav sociálních služeb, který se spolu s rodinnou poradnou a peèovatelskou službou v kvìtnu 2003 pøestìhoval do novì zrekonstruovaného I. patra objektu. Od roku 2006 využívá stejné patro i Mìstský úøad Klatovy, resp. oddìlení evidence obyvatel, obèanských prùkazù a cestovních dokladù. Dnes již neexistující nástìnná malba dragounù, která zdobila stìnu za výpùjèním pultem oddìlení pro dospìlé ètenáøe. Vlevo dnes již zazdìný prùchod do budovy sousedního semináøe. Prùjezd z námìstí je zaklenut plackami s hvìzdicí a zrcadlem. Stav nynìjšího depozitáøe knihovny pøed rekonstrukcí. V roce 2005 bylo upraveno i nádvoøí a fasáda vnitøní èásti jezuitské koleje. Reprezentaèní západní køídlo koleje bylo samostatnì pøístupné portálem z Balbínovy ulice, na který navazoval klenutý prùjezd po celé délce. Nejkrásnìjší místností zde byl refektáø s bohatou štukovou výzdobou. V jedné z dalších reprezentaèních místností západního køídla koleje, pøímo nad refektáøem je dnes èítárna a hudební oddìlení knihovny. Pùvodní úèel tohoto sálu s klenbou zdobenou štukovým rostlinným dekorem a andílèími hlavami není dosud pøesnì urèen. AREÁL BUDOV NA PØELOMU TISÍCILETÍ Plán III. patra budovy gymnázia pøed ubytováním 35. polního praporu v r. 1935. Sál v budovì bývalého jezuitského gymnázia, který v souèasné dobì využívá CITYcentrum. Pohled na budovu bývalého jezuitského gymnázia. Fasáda byla novì opravená v roce 2006. Kuchynì Velký sál Refektáø bývalého semináøe a detail štukové výzdoby v bývalé kapli. Refektáø Kaple Pohled do dvora bývalého semináøe. V levém køídle bývala v pøízemí kaple sv. Josefa. Plán budovy semináøe sv. Josefa s pozdìji pøistavenou kaplí a pivovarem.