60-61 / 2014

Transkript

60-61 / 2014

weles
60-61
literární revue
Drážník
El Chaar
Kantor
Kostelník
Krejčík
Liou Siao-po
Ondráček
Pichlová
Ponge
Pražák
Rejšek
Šinigoj
Šrámek
Thórdarson
Typlt
Váňa
Vozka
Zedník
Zívr
weles
obsah
poezie
Jakub Kostelník
Sebastian Kantor Jakub Drážník
Přemysl Krejčík
Jan Vozka
welesův debut
Petra Pichlová
próza
Adam El Chaar
kámen
Ladislav Zedník
V neděli předměstského stesku
Haiku a senryu
Nehtem do cigaret
Už i tvůj ručník uschnul
Rozmístění světel
Liou Siao-po
Damijan Šinigoj
6
10
14
16
20
welesův výtvarník
Vít Ondráček
překladatelská huť
Francis Ponge šramoty
Den, který námi prosvítá
…
26
Vladimír Šrámek
Liběchov
…
160
V typografických houštinách
…
166
Stín
…
178
…
198
recenze
Čas nic neřeší
…
36
Hučení drtičů poustevničí v uších
…
46
Malá antologie poezie o kameni
Miloš Doležal, Vít Slíva, Robert Fajkus,
Marek Fencl, Jaroslav Kovanda,
Norbert Holub, Roman Szpuk, Petr Král,
Irena Šťastná, Petr Čermáček, Petr Hruška,
Slavomír Kudláček, Aleš Kučera, Pavel Petr,
Petr Šotnar, Dagmar Urbánková,
Tomáš Lotocki, Ivan Petlan, Petr Maděra,
Petr Hrbáč
Ladislav Zívr
Kámen těžce myslí – žije
Jaromír Typlt
V tu ránu
Thórbergur Thórdarson
Kameny mluví
Klement Rejšek
Esej o kameni. O velkém kameni
Marek Pražák
Špičák a šutrák
moták
…
…
…
…
…
Ostré kameny (básně z vězení)
Nevystřelený náboj
…
…
…
…
…
…
56
98
118
124
130
134
…
…
138
146
Jan Suk:
Vstát celému mi třeba (Rostislav Valušek: Stejně blízko i daleko)
Ondřej Hložek:
Obcování se slovem (Petra Strá: Volavka)
Ondřej Hložek:
Prohmátávání prostoru (Jonáš Zbořil: Podolí)
František Všetička:
Proměna Romana Ráže (Roman Ráž: Lázeňské dobrodružství)
Stanislava Schupplerová:
S maskou neurvalého pěvce (Jiří Měsíc: Píseň zamilovaného misogyna)
Jakub Kostelník:
Básníkovo vetešnictví (Ivan Wernisch: S brokovnicí pod kabátem)
Jakub Kostelník:
Tuřanská bukolika (Zdeněk Volf: Až na poslední pohled)
Jakub Kostelník
V neděli předměstského
stesku
poezi
Jakub Kostelník
Narozen v roce 1982, absolvent rusistiky na FF MU Brno. Vydal básnickou sbírku Ptáci
v orchestřišti (2009). Spolupracuje s časopisem Plav, je redaktorem revue Weles a překládá
z ruštiny a němčiny. Otištěné básně jsou vybrány z rukopisné sbírky Kaolínek.
HRA NA HRANĚ
ZÁTIŠÍ SE SMUTKEM
Mlčky muž přijde do bytu
položí růži do vázy
pohladí ženu usměje se
a potichu zas odchází
Nesloužit noci ani tmě
ve vzdálených a teskných hrách
pro sebe zůstat sám a svůj
a na zeď házet hrubý hrách
OPAČNO
SEN NAD RÁNEM
Neznámá a tajuplná
za vlnou se vlní vlna
ostříhaná z nočních ovcí
beze jmen a citoslovcí
6
Je jaro Teskná dálka láká
a v kaluži se koupe pták
anebo kaluž koupe ptáka
když svět je celý naopak
7
V neděli předměstského stesku
TALENT
Nadaný člověk proti stu
sám stojí před posměšky davu
nakonec odkrojí mu hlavu
a vydávají za bystu
poezi
Jakub Kostelník
KRESBA
Noc pod ochranou jedné z hvězd
roztaví žároviště dne
záblesky zalesknou se tmou
a květenství hvězd zanikne
MELANCHOLICKÉ PROCHÁZKY
Podzim se vrátil z dlouhých toulek
v neděli předměstského stesku
veselý zápas kosa s listím
ten smutek změní na grotesku
8
9
Sebastian Kantor
Haiku a senryu
10
/ / /
/ / /
Bílý netopýr
vyletěl z vánice
jako skutečný
Sníh už napadl
i na poličku s knihami –
hory volají
/ / /
/ / /
Vcházím do metra
zatímco za mnou
vychází slunce
Náhlý záblesk –
veverka ve tmě u lesa
rozlouskla ořech
poezi
Sebastian Kantor
Narodil se v roce 1988. Pochází z Třince, žije v Praze a studuje tam na FF UK.
Pro nakladatelství DharmaGaia z angličtiny přeložil knihu vzpomínek Tulku Urgjän
Rinpočheho Planoucí záře (2014). Učí angličtinu a dánštinu. Publikoval ve Welesu 50–51.
11
Smuteční vrba
– ale ryba v řece je
plná radosti
poezi
/ / /
/ / /
Vrcholky hor
lišácky se ukryly
do hor z oblaků
/ / /
Nádražní jaro –
ptáci uzobávají z nástupiště
sluneční svit
12
13
Jakub Drážník
Nehtem do cigaret
/ / /
(MINUTA)
A do té doby než tě
chytnu do zubů
bude ticho
Stůl židle radiátor
kabely chobotnice
ledové diody protože je tma
Je nechráněné místo
kam ses uložila
a v galerijním tichu
vynechává dech
takty skřípavého hlasu
Pak krůpěje
vykurvené v podpaždí strachem
Těžké to všechno
vyjmenovat
poezi
Jakub Drážník
Narodil v roce 1983 v Boskovicích, žije a pracuje v Olomouci. Publikoval ve Welesu 34.
Nehtem do cigaret
něžně vrýváš žal
Křivice dechu
ke stěně a zpět
slizká návist
v krvi šotolina
14
15
poezi
Přemysl Krejčík
Narozen 1991, pochází z Nymburka, žije a studuje v Pardubicích. Je zástupcem šéfredaktora
literárně‑kulturního čtvrtletníku Partonyma. Básně a povídky publikoval například v bulletinu
Kruh, almanachu Tahy, časopisech Divoké víno, Partonyma, Lžička v šuplíku. Je zastoupen
ve sborníku Průzory, mapujícím pardubické básníky napříč historií. Mimo vlastní básnickou
a prozaickou tvorbu se věnuje psaní recenzí pro časopis Partonyma a webový server blog.kniha.cz.
Přemysl Krejčík
JSME FIGURÍNY
po záruce vrácené
do výlohy
jeden pro druhého
výprodej zboží
16
ČTVRTEK VE ČTVRT
na dvě v noci
v oknech sídliště
sčítám světla
naše žárovky zůstaly
zhasnutý
spíš? nebo spíš já?
17
poezi
Přemysl Krejčík
Přemysl Krejčík
NĚCO JSEM CHTĚL UDĚLAT
možná jen podívat se, kolik je hodin
nebo tě uškrtit nutností svlékat ti šaty
KDYŽ SE ZAMILUJE KŮŇ
do kozy
příroda funguje správně
něco jsem chtěl udělat
ale čas si nás zkrátil
potvrdil nám
čínský horoskop
LUK MILENCŮ Z VEDLEJŠÍHO POKOJE
a po tobě jen prázdná postel
jediná žebra, co mě hřejí
patří topení
už i tvůj ručník uschnul
18
19
poezi
Jan Vozka
Narozen 1984, žije a pracuje v Liberci. Studoval několik škol v Liberci, VOŠ filmovou Zlín
(absolvoval 2008), v letech 2008 – 2011 navštěvoval FF UK Praha, katedru filmových studií. V té
době pracoval v programovém oddělení několika festivalů (Zlínský pes, Anifilm, Ostrava Kamera
Oko). Po celou dobu studií vykonával rozličná zaměstnání jako noční hlídač, promítač, recepční,
výčepní, závozník, skladník či myč nádobí. Překládá anglickou a americkou poezii, aktuálně
nejnovější sbírky anglických básníků Johna Burnsidea a Huga Williamse.
Jan Vozka
NA ŽIŽKOVĚ
STĚŽOVAL SI
Radkovi Chotěnovskému
pracoval na směny
ranní
denní
noční
po pátym pivu
si stěžoval na kluka
jako pokaždý
co z něho bude
nic neumí
kdyby hrál pořádně aspoň ten
hokej
jenom vysedává u počítače
a poslouchá nějaký nesmysly
ve škole propadá
a hovno umí!
co z něho pak bude
dal si ještě jedno rychlý
a rum na cestu
měl totiž zrovna noční
mezi nonstopkama
a bordelama
„nemáš kilo
na bedny?“
z jukeboxu hrajou
Guns’n’Roses
„my víme co chcem
ty možná ještě
tápeš
ale my
víme co chcem!“
(29. 10. 08)
(9. 7. 08)
20
21
poezi
Jan Vozka
Jan Vozka
BÁBA
STRÁŽNÍ VĚŽ
chlápek (55)
co nasává už od rána
objednal pivo
a vodku
pro jednu bábu
bejvalou partyzánku
„je jí pětaosmdesát
a je mladší než já“
je to prej tím kořínkem
pak už jenom pořád dokola opakoval
neskutečný
a kroutil při tom hlavou
„v pětašedesáti ještě
vymetala diskotéky
a každý ráno šoustá“
chtěl si k ní přisednout
ale neměla zájem
zkoušel to na ni vodkou
poslala ho do prdele
tak si sednul k vedlejšímu stolu
byl úplně na šrot
kouřil jednu za druhou
a díval se na ni
jako na boha
u metra
u vchodu
hned vedle záchodů
někdo
znuděně típá cigaretu
někdo
si znuděně odplivne
a přitom
se rozestoupí nebesa
a sestoupí všichni svatí
a andělé
právě tady
již brzy
snad ještě dnes
típne všechny cigarety
snad ještě dnes
si odplivne
amen
(19. 10. 09)
(1. 9. 08)
22
23
poezi
Jan Vozka
NEBE
Uhlímu
na bílý sedačce
dj nejt
mojito za kilo
„tady se točí
porno
věděls to?“
představa
rozmístění světel
a postavení
kamery
(15.–20. 11. 08 Praha)
24
25
Petra Pichlová
Narozena v roce 1981, žije v Brně.
Petra Pichlová
26
/ / /
/ / /
Ležíš vedle mě
a já se s tebou
snažím sladit
svůj dech
vedle si hraje
dítě
které ještě nic
netuší o tomto
dni který
už námi
prosvítá
Nedaleko stojí dům
porostlý břečťanem
jeho listy jsou tak
čisté a zářivé
jako by je někdo
trpělivě
noc co noc
omýval octovou vodou
27
Petra Pichlová
Petra Pichlová
POUŠŤ
RÁNO
Prý ten letní
vítr vane z pouště
všechno už vyprahlo
i duše horkem
okorává
A z mých dlaní
šupin vysušené kůže
sklouzává těsto
na chleba
smíchané s červenými
zrníčky saharského
písku
Nebuď mě tak
brzy
chtěla bych ještě
vědět jak to
s námi dopadne
než nás
další den
pohltí
Tak už mě Pane
konečně
pokrop yzopem
28
29
Petra Pichlová
Petra Pichlová
30
SAN LORENZO AL MARE
/ / /
V San Lorenzu stojí
kostel na dosah
moře
jeho věž je
stěžeň archy
při přílivu
zůstalo nás jen
pár
po kolena ve vodě
bez dechu
nasloucháme:
zvony
Ave Maria
se odráží od
hladiny
Jen těžce polykám
slané ticho
našich úst
Hněváš se
přesto rysy
tvého obličeje
zůstávají nehybné
v dusném
odpoledni
dnešního dne
do něhož se tak
pomalu a tiše
noříme
31
Petra Pichlová
Petra Pichlová
32
ITÁLIE II
VE VLAKU
Opatrně našlapuješ
na tenkou kůži
mořského dna
ve které prosvítají
všechny žíly stínů a slunečních
paprsků na hladině
Sníh pomalu taje
pole jak z papíru
v něm vykrojené
zuby černé hlíny
A když se vyhýbáš medúzám
v skrytu
zatoužíš
nechat se jako ony
vynést na břeh
roztát pod sluncem
a proměnit se
v nic
Jen samota hlodá
tu zavátou krajinu
Ani havran neletí
33
Petra Pichlová
MATKA
Už máš stehna
zestárlé ženy
její paty i
prsty na nohou
A když doma loupeš
jablka
slyšíš v sobě
hlas své matky
Neplýtvej tolik
Nahnilé dej stranou
kdyby náhodou…
Byl to jen odlesk
v zrcadle
Ty dívčí paže
ti zůstanou
34
35
próz
Adam El Chaar
Narozen v roce 1984.
Vystudoval marketingovou
a sociální komunikaci na
Fakultě multimediálních
komunikací Univerzity Tomáše
Bati ve Zlíně a žurnalistiku
na Fakultě sociálních věd
Univerzity Karlovy. Prošel
redaktorskými a editorskými
pozicemi mimo jiné na
Novinky.cz, Rockandpop.
cz, MF DNES a iDNES.cz.
V současnosti administrátor
a editor blogů a diskusí
na iDNES.cz. Básnické
texty a povídky dosud tiskl
v Tvaru, Divokém víně, Psím
víně. V roce 2014 mu vyšla
v nakladatelství Carpe diem
sbírka povídek Zlín Praha
Zlín (e‑kniha).
36
Adam El Chaar
Čas nic neřeší
CHCE SE ZAMILOVAT
Odveď pozornost někam jinam. Ustup
do pozadí, ať jí nerušíš vlny. Ať tě zahlédne
jakoby náhodou periferním pohledem. Ať
má pocit, že to máš, že za to stojíš. Ať ví, že
víš, nebo ať si to aspoň myslí. Ať tě vidí výš,
ať k tobě vzhlíží. To je správný směr. Chce se
zamilovat. Chce do oblak.
Zbav se sexuálního podtextu i podtónu.
Děsí ji to. Věnuj jí plnou pozornost. Jak na ni
bezohledně dopadne plnou vahou a ona se jí
vzepře, přesuň ji plně jinam. Upřímně odhalíš svou intenci a zároveň zreflektuješ její
ignoranci. Bude vědět, že ji vnímáš, a zároveň bude vnímat tebe.
Předstíráš, že ji chceš z důvodu, který si neuvědomuješ, ve skutečnosti ji
nechceš. Může to vést ke stalkingu. Stalkingem zhubneš, ale když už, tak stalkuj
klidně. Tvé zhmotnění taky může přitáhnout jinou náhodně přítomnou entitu
opačného pohlaví než tu, pro kterou ses zhmotnil. Můžeš využít jejího zájmu,
stejně vlastně ani nevíš, pro koho ses zhmotnil. Zhmotnění časem stejně vyprchá. Radši si ho užij.
V případě planého zhmotnění je nejlepší statečně se vyzářit do tmy.
Nebaví mě dost. Jsem moc vyklidněný souhrou vesmíru sobotního Standardu. Standardně tvořím a netoužím po změně. Dávám si to smířený s osamělou
nocí. Co s ní, s ní, co sní o lásce? Mé city jsou úhybné parní válce. Spolehlivě
manévruju do stalkingu, je to můj stav mysli, převládající forma společenského
styku. Stalkuju s úsměvem.
Nevážím už skoro nic, vznáším se v oblacích, tam, kam chce, ale nejsem s to
ji přitáhnout. Nejsem svůj. Furt si píšu a tím se odrazuju. Sartre tvrdí, že sami
k sobě máme stejně daleko jako k druhému člověku. S tím rozdílem, že se sebou
jsme pořád. Ale můžeme se vytěsnit. Psaním.
Její sestra trpí depresemi. Rodiče rozvedení. Chce studovat psychologii.
Často říká, že ji něco sere. Naivně přívětivá, ale i rozervaně rezervovaná. Na
zátylku nemá vytetovanou růži, je to tulipán. Má ráda Hanu Hegerovou. Chce
se zamilovat.
Odskakuje si zapálit na barovou stoličku. Dýchá dým ponořená do ajfounu. Praha, patnáct stupňů. Prosvícená zářivkou, dech obarvený dýmem. Skleslý
profil, zakletý do nicoty displeje. Hebký tonus pleti se leskne do mé duše. Uvádí
mě do transu a já ji do rozpaků, když se naše pohledy setkají v koridoru zadního traktu kavárny, kam ze svého strategického místa taky vidím, a pak ještě když
zpívá za barem.
Snažím se skrýt, že má pozornost je cele zaměřená na ni, jako když malíř
kreslí modelku. Myslím na ni a myslím, že to ví, ale asi si to jen myslím.
37
Čas nic neřeší
Myslím, že vím, ale vím jen to, že myslím. Můj život není sen, ale sen mě
zajímá víc než život. Žiju sen. Je mi dobře v bezpečné vzdálenosti, protože ji
neztrácím. Intence zabíjí lásku. Aspoň ta moje. Latentně se do ní otiskuju svou
evidentní přítomností, již intenduju do nicoty papíru. Jsem s ní, ale v sobě. Vlastně s ní nejsem. Je mi jen modelkou, další barmankou.
Ostřím střídavě na smítko na hladině čaje a na lampu, která se na té hladině odráží, ztracený na severní trase své archetypální stylizace. Představuju si sám
sebe, když o ní píšu.
Předjímám nové myšlenky, přesahuju svou přítomnost, vyzařuju latenci, vypouštím realitu. Bahním se ve svém vědomí na marném předmětu. Křivím
koutky rtů dolů a skřípu zubama jako soustředěné dítě. Je to žité? Je to důležité?
Křeč bez katarze. Vlastně jo.
Právě diktovala své telefonní číslo kolegyni a já jsem si ho zapsal, jako by
ho diktovala mně. Podívala se při tom na mě, strašidelně podsvícená pokladním
počítačem.
Mám pocit, že si o mně povídají. Když někoho sleduješ, začneš mít pocit, že
sleduje i on tebe. Teď se o mně ale opravdu bavily. Zrzka řekla něco druhé barmance a ta se na mě otočila a podívala jako na exponát v hadím teráriu. Bylo by
pokrytecké cítit se tím dotčený. Had je též jediné zvíře, které netrpí v zajetí. Špionáž, drama, čas změnit téma.
Objednat si další čaj nebo něco. Tentokrát černý. A s příchutí nebo něco.
Objednat si čas s příchutí nekonečna. Pak jde kolem a já ji oslovím.
„Máte s příchutí?“
Nemají.
Přinese vzápětí. Odmítám med.
Čajový sáček tančí. Rozpouští se jen na dně, vypadá to jako černá díra. Černá díra na dně, fajn drink. Američanka v rohu po mně pošilhává a pohazuje si
růžovým jelením lojem, zatímco její kámoška je na záchodě. Usměju se na ni.
38
próz
Adam El Chaar
Adam El Chaar
Čas nic neřeší
Nečekala to.
Hledí do stropu. Ani to není Američanka.
Zuby mám sevřené jako svěrák. Černá díra, šeď, smítka a lampa na hladině.
Zbytek zeleného. Trhnu sáčkem, voda zhnědne. V poslední době mám radši černý než zelený. V poslední době. Když víš, že si někdo něco myslí, nevadí ti to.
Vadí ti, když to říká.
Je to dobrá knajpa. Došli dobří týpci. Pěkné servírky. Osobitý interiér. Otevřené dveře.
Je to jen sen, ty v něm, stav, vjem. Nepředvídatelný sněm snů. Kéž by
nepředvídatelný.
Ta druhá ráda uklízí. Bere vše, co dlí v latenci. Každý papírek. Nejradši by
vyhodila i mě. Líbí se mi. Když tu není ta první, úplně na ni zapomenu. Je to jen
modelka. Mám rád modelky, ale ještě radši mám holky, o kterých mě nic nenapadá. Ty s rozptylující energií. Uklízejí, úkolují a jedí čokoládu. Když jde kolem
jedna nebo druhá, nakouknou mi do papírů.
Dnes se mi zdálo, že plavu velkým bazénem, který se chová jako moře. Na
plastovém útesu se opalovala vnadná blondýna. Byla starší, mateřská energie.
Bohatá. Vylezl jsem za ní a seznámil se s ní. Pak jsem se s ní muchloval v soli
a slunci, v bezpečí břehu. Přemlouval jsem ji, abychom jeli k ní. Tvářila se indiferentně. Byla přítomná. Bylo to padesát na padesát.
Frčeli jsme jejím drahým vozem. V jejím dřevěném domě jsme se vysvlíkali,
každý sám. Nebyl jsem schopný se vysvléct. Byl jsem úplně nemotorný. Už jsem
byl skoro nahý, ale nemohl jsem si přes hlavu přetáhnout tričko. Probudil jsem se
zamilovaný. Byla to vzpomínka, a zároveň to bylo něco v budoucnosti. Ale kudy
tam? Který kontinent planety času?
Čas nic neřeší. Čas je nic, platforma. Sny nás učí nezávidět. Sny tvoří naše
životy, ale nejde toho využít, protože sny jsou sny z definice jen, když jsou
neintencionální.
39
Čas nic neřeší
Něco vybírá za nás. Cokoli může být řečeno, změněno, nedotaženo či přetaženo. I dotaženo, ale nikdy odtaženo. Psaní je jako sen, ale tady to jde upravit.
Ve snu každá myšlenka nezvratně a definitivně zavádí do nekonečna. Každý sen,
každý čin. Příčinné univerzum.
Tíží mě ego iluzí a haluzí. Moc všechno čekám na stříbrném podnose. Čekám
všude domov, ale ten není samozřejmý. Musí se stvořit. Pomocí ega. Domov je
vědomí. Myslím. Tedy jsem. Ale někdo, kdo myslí, jsem jen v rovině reflektovaného vědomí, tedy v zrcadle. Já je někdo jiný, jak praví Sartre, citující Rimbauda.
Promenuje se mezi stoly a stahuje cíga na barové židli. Vadne tváří v tvář své
nezávislosti. Chce se seznámit.
Přetvařujou se.
BÁSNICKÝ BOX
Kedar mi v sauně řekl, že v Garáži je vernisáž. Jel jsem tam. Vernisáž byla
taková dlouhá lesklá kukaň sahající po strop a nad ním se náhle vynořující v kosmickém komínu. Uvnitř na zemi lampa a mikrofon, venku reprák. Karotusek tam
zrovna četl ty svoje básně, když jsem přišel.
Všichni se opili, Danzan zhasl a poháněl je, ať opustí Garáž. Šlo se do Pštrosa.
„Vojtí, je tady tma,“ zakopával o kabely jeho otec, který celý večer rozlíval
slívu.
„Mrdat prdel, mrdat prdel, mrdat prdel,“ slamoval Danzan, který celý večer
popíjel pleskačku.
„Jo, mrdat prdel,“ přikývl přítel Denisiny kámošky.
„Ty jsi tak sprostý? Já jsem myslel, že jsi slušný doteďka,“ vynořil se na něj
Danzanův otec.
„Sis to pokazil,“ zasmál jsem se a v dobrém rozmaru začal zpívat Light
My Fire. Danzan dirigoval, pak se proti mně rozběhl a kopl mě do kolena.
40
próz
Adam El Chaar
Adam El Chaar
Čas nic neřeší
Bolelo to. Sebral Magdě kufr. Nesl ho na rameni a každou chvíli s ním padal
do plotu.
Skoro přesně na spotu, kde mi Filip před pár lety zlomil klíční kost, před
kadeřnictvím Eva, se do mě Danzan znova rozběhl. Mrskl jsem s ním do křoví.
Vstal a snažil se mě chytit za přirození. Když se mu to nepodařilo, stoupl si
přede mě, vystrčil zadnici a opakoval: „Chceš mě šukat? Chceš mě šukat?“
Kopl jsem ho do ní nártem. Stál tam dál. Placírka byla účinnější. Ztratil rovnováhu. Když ji znovu našel, vrhl se na mě.
„Nech mě na pokoji,“ uhýbal jsem. Když nepřestal, hodil jsem ho na zeď
kadeřnictví. Pak do trávy u chodníku. Držel jsem ho na zemi.
„Co si dokazuješ?“ ptal se a chtěl mě kousnout do ruky. Měl jsem druhou
ruku volnou a hlavu jsem mu jí podržel v bezpečné vzdálenosti.
„Nepřibližuj se,“ upozornil jsem ho, vstal a nechal ho za sebou.
Magda seděla před Pštrosem.
„Zmlátil jsem Vojtu,“ oznámil jsem jí.
„Nevěřím.“
Danzan došel vzápětí.
„Ztratils čepici,“ řekl jsem mu. Zůstala v tom křoví. Podíval se na mě
znechuceně.
„Co je?“ zeptal se Kartousek.
„Zmlátil jsem ho.“
„To je dobře. Měls pravdu s tím, že je třeba zbavit se Skácelova kultu.“
„Skácel jsem Skácela.“ Magda obrátila oči v sloup.
„Vypadáš jak piča. Podívej se na sebe,“ poznamenal Danzan směrem ke
mně. Měl jsem tepláky Adidas a bílé sandály. Kolem ramen mě vzal Kuba, Anetin
borec. Byl na éčku.
„Podívej se na sebe. Tvůj šulin to nějak nevydržel,“ zasmál se bohorovně na
Danzana. Měl v rozkroku mokré gatě.
41
próz
Adam El Chaar
Adam El Chaar
Čas nic neřeší
„Můj šulin je,“ nadechl se, ale nedořekl to. „Měl bych jít, když jsem se tak
ztrapnil,“ obrátil se na Magdu.
„Padej,“ řekla Magda, která se na něho jinak těšila.
„Má ho Vojta malého?“ zeptal se někdo.
„Vojta je obřezaný,“ řekl Kartousek.
„Malého má, ale obřezaný není,“ řekl jsem.
„Tys ho viděl nahého?“ zasmála se Denisa.
„Na jeho profilovce na fejsbuku ten týden, co ho měl.“
„Já ho nenávidím. Vždycky říká, že nedělám nic pro Garáž, a přitom dělám
desetkrát víc než Helena. Chce mrdat Helenu, ale Helena ho nechce,“ zkřivil tvář
Kartousek.
Byli s Helenou dlouho nerozlučný pár. Po sympoziu se s ní nějak rozešel.
Myslela si, že je to jeho normálka, jako když třeba rozmlátil na Silvestra všechny
věci v bytě a na stěnu napsal „Jsem debil.“.
Když se ho pak ale zeptala, co bude, odepsal jí: „Tak kdy si přijdeš pro věci?“
Byla to ještě součást jeho normálky, ale v Heleně přetekl pomyslný pohár. Pro
věci si přišla.
Kartousek teď chodí s devatenáctiletou fetnou, která chodí do druháku na
třetí střední. Kartousek si vybírá samé rozlítané typy, protože spořádané dívky
jím pohrdají pro jeho životní styl. Kartousek je asi největší beat ze všech. Postrádá paranoiu asi proto, že nehulí.
„Alkohol a sex znamená, že Helena je vzdálená.“
„To je v pohodě.“
„Je to jenom rozptýlení, chci Helenu.“
„Ale tímhle si k ní nepomůžeš.“
„Já vím.“
Po tom rozchodu mi poslal pár básní.
Chci tě zase vidět dvojitě
42
Čas nic neřeší
Dvě Heleny jsou nejlepší
Deset Helen je nejlepších
Tisíc
Jedna stačí
Jedna je dostačující
Bez té jedné seš v piči
Kartousek přehrává smích krabatěním nosu. Ten nesmělý distingovaný
týpek, co si balil jedno cigáro za druhým v Loftu, se chytil špatné party.
„Chceš se seznámit?“ ptá se kolemjdoucí slečny.
„Ne.“
„Chceš sex?“ volá na vzdalující se dívku.
„Když se nechce seznámit, tak asi nechce ani sex, ne?“
„Právě, že když se nechce seznámit, tak chce sex.“
Dobrá filozofie.
POEZIE
Poslal jsem básně do Tvaru, a Ohnisko, který je schvaluje, mi odepsal, že většinou neodepisuje, ale vzhledem k tomu, že moje básně odmítá už poněkolikáté,
odpoví mi. Používám prý příliš mnoho slov. Mám zkusit v poezii zachytit to, co
myslím, co nejméně slovy.
„Díky moc,“ odpověděl jsem. „Mou vlajkovou lodí je próza.“
Je fajn, když vám odepíšou. Cokoli. I když vás odepíšou.
V Tvaru jsem každoročně vycházel za Boženy Správcové. Hodně mi to
pomohlo. Kdybych vyšel i za někoho jiného, hodně by mi to pomohlo. Tvar
mám rád.
Naposledy mi napsala: „Takhle budete vždycky jen osamělý intelektuál před
zrcadlem.“
43
Adam El Chaar
Čas nic neřeší
Ohnisko mi kdysi poslal knihu s věnováním přímo z psychiatrické léčebny, kde se snažil nalézt správnou kombinaci antidepresiv, po své dceři, se kterou
jsem se seznámil na Petříně, když jsem jednou čekal na vlak. Ohnisková. Naposledy jsem o ní slyšel od Elišky. Zjistily, že mě obě znají, když se bavily o divných
seznámeních.
Elišku jsem poprvé viděl v Bloku. Seděla, pila víno a vypadala živě. Psal jsem
o ní. Pak jsem na ni náhodou narazil na fejsbuku a báseň jí poslal. Pak jsem ji
potkal zase v Bloku.
„To je ten magor,“ řekla kámošce.
„Těší mě,“ řekl jsem kámošce.
Pak jsem ji potkal v Bloku s Kubou, který tehdy ještě chodil s Klárou. (Jednou jsem balil její kámošku Míšu. Klára řekla, že Míša není můj level, čímž myslela, že ten můj je vyšší. Zeptala se mě, jestli mě přitahuje. Klára. Odpověděl jsem,
že ne.)
Napsala knížku, která vyšla v nakladatelství Host. Kuba teď chodí s Íránkou,
se kterou se seznámil v Londýně. Před nedávnem strávil dva týdny v Teheránu
u její rodiny. Ona ho miluje víc než on ji. Klára kontruje černochem.
V Bloku Kuba s Eliškou chlastali víno. Kuba mě má rád. Připojil jsem se
k nim. Zjistil jsem, že její otec je ten týpek, který chodil dlouho s mou spolužačkou z gymplu Lucií. Eliška má ráda Lucii. O Lucii si na gymplu vždycky všichni
mysleli, že smaží, ale pak mi jednou řekla, že ve vyučování jen popíjela víno. Proto ty výbuchy smíchu.
Jednou jsem s jejím otcem a jeho kámošem Hynkem kouřil před Zelenáčovou šopou. Zeptal jsem se jich, jestli už si někdy prdli tak, že se posrali. Eliščin
otec odpověděl: „No, jasně.“ Eliška se smála, když jsem jí to řekl. Teď jsme kámoši. Když se potkáme, dlouze si povídáme. Nikdy nejde daleko pro to nazvat mě
magorem.
„Můžu odnést?“
44
próz
Adam El Chaar
Čas nic neřeší
„Mhm. Děkuju.“
„Prosím.“
Letmý úsměv.
„Kde je záchod?“
„Rovně.“
„Díky.“
Házím účet do záchodu. Čurám. Splachuju.
Umývám si ruce a dívám se do zrcadla.
Může ho mít někdo rád?
45
Ladislav Zedník
Narodil se v roce 1977 v Praze. Vystudoval geologii a paleontologii na Přírodovědecké fakultě UK.
Knižně vyšly básnické sbírky Zahrada s jabloněmi a dvěma křesly (Argo, 2006) –
nominována na cenu Magnesia Litera – a Neosvitly (Argo, 2012). Jeho básně byly publikovány
v almanachu Rapporti di errore (ed. Petr Král, Mimesis, 2010). Publikoval v almanaších
(Cestou, almanach 7edm) a v literárních časopisech (Host, Weles, Souvislosti, Psí víno
a další). Rediguje internetový kulturní magazín Totem a jako externí redaktor měl od roku 2009
na starosti rubriku Hostinec v časopise Host.
Ladislav Zedník
Hučení drtičů poustevničí
v uších
CEMENTÁRNA RADOTÍN
I Recyklace
II Ale
Hučení drtičů. Soustrojí, věže a pásy.
Na plotech ostnatý drát, jako by kamennost hrozila útěkem.
Silurské, devonské schránky
ve dne v noci obracené v prach.
vždycky je nějaká stezka.
Kořeny, bláto a suť. Někde na temeni kopce
odhrabem přítomné listí
a nevybalíme oheň.
(Dokončit před věky načatý zmar…)
V údolí pod námi
centrální velín
vyšle své příkazy strojům.
Za tmy tu nevidíš člověka; netečnost
vychází ze srdcí reflektorů
– ulpívá na skalách zažloutlým sintrem.
Chráněná armádou borovic,
vynalezneš pastelku.
Prach bude vmísený
do stěn a podlaží obytných schránek. Do strašně stejnosti
satelitních čtvrtí. Vyhni se. Obrostlý vápnitou skořápkou,
vládne tam stavitel
korálových rifů.
46
47
Ladislav Zedník
Ladislav Zedník
III Se dvěma tmami a převodem
IV Útržky
Za tmy zde nevidíš člověka.
Hučení drtičů poustevničí v uších (jak v lasturách).
Pásy a silnice: běhavost, chůze… Podrážky vzorkují štěrk
s úlomky barevných sklíček.
U krajnic pláňata, jasany, akáty. Na listech dozrála voda
s výraznou příchutí pádu.
Chybí jen psi. Mlha však zná jejich lísání.
Ve dne tu zaslechneš útržky vět –
vítr je vynáší z hovoru dělníků. Čeština, ruština.
Známe ten van… Dvojjazyčný vzduch
krajkovaný při okrajích řečí. Tažná jsou slova,
která se stěhují za prací. Stálá, když s očima bez očí
mimoděčně zabydlují hnízda
Vím přesně, kam musíme jít. Je zjevné,
co můžeme udělat. Jak ale projít skrz kovový plášť,
jak máme obelstít netečnost
podzimních strojů
v mozku, anebo v myšlené řece.
Námezdní dělníci s rychlýma očima
svítí do podzimní neděle
přilbami, půlvejci z plastu.
V Drtiče
Slyšíš ty drtiče? Fachají pod matným povrchem
každého všedního dne,
vytváří pozadí zvukových dějů.
Zasměj se. Dotkni se. Doba je ledová.
Smích bude znít jako tříštění okna.
48
49
Ladislav Zedník
Ladislav Zedník
LYRICKÁ MYSTIKA
Posaď se na balkón.
Nohy si poskládej do květu lotosu.
Pal vonnou svíčku,
vyvětrej z pokoje klouzavou hudbu.
Otevři mysl a hned do ní našponuj
síť proti hmyzu.
A znovu to víš, vše je ti úplně jasné:
je ještě nějaký
odlišně stejný svět za světem
a v něm tvoje selhání, rozkvetlé v čajových konvičkách,
získává podobu víry a výhry.
Nyní jsi velká a vesmírná. Jsi tvůrce.
Všechno je jiné a nevšední:
plamenem skalpuješ hlavičku sirky
a hodíš ji z balkónu dolů.
A něco to znamená,
něco to určitě znamená…
V ten samý okamžik
proskočí okýnkem škodovky na dvoře
zrzavý kocour (jak duše mrtvého žháře…,
píšeš do zvadlého sešitku).
Vzápětí zžasneš nad skutečným zázrakem:
voda se v konvičce promění v čaj.
Pár mocných doušků – a ucítíš,
jak ti v hrdle kvete jasný jasmín…
50
51
Ladislav Zedník
Ladislav Zedník
PERSEVERAČNÍ LYRIKA
Byla jsi do toho stromu
zakletá snad celou věčnost…
První rok dva – jenom mdlá vzpomínka: vidím se jít
uvadat do tvého sadu.
Bičovaný zaslouženým deštěm,
zavřený v ponurém rébusu…;
čtvrt kila dušené tkáně
tepalo v žebrech na záložní zdroj.
S termoskou zbytkové krve
– kdybych si ochočil žraloka, ucítí
pouhých pár molekul na 500 m;
s kudlou na přípravu štěpů
– roubovat naději na suché větývky…;
se sebou, bohužel taky sám se sebou:
s podivně zkroucenou výdutí,
v mysli těch druhých; tak díky…
Teď už jsem v pohodě
– jsem vážně rád, že se neptáš,
v pohodě jak nikdy dřív. A budu přešťastný
jako to proutěné houpací křeslo,
klidný jak ležérně vybledlá fotka
– na které rozhodně nejsi!,
klidný jak fakt, že se neptáš a nezeptáš,
šťastný jak příslovce „jak“,
když srovnávám sám sebe se sebou;
najdu pět rozdílů –
tak vidíš, jak málo mi stačí.
S tím vším jsem na tvůj sad chodíval uvadat…
52
53
Ladislav Zedník
TĚM ZDE I TĚM ZE ZRCADEL; KŘIVULE
Bráním se myslet si, že je svět studený
kámen – –
Co mě tu násobí:
nájemné, pekelné, otázky, dluhy.
V ústech mám lom a v něm výmluvné lupení
hlasitě láme ten druhý.
Neptej se, co je mi. Ve chvílích zdvojení
je mi svět rozbité puzzle.
Že někde v nějaké
válce či koupelně
proříznul střep něčí ruce?
Kde se mám… Co naplat, ač stále citlivě,
budu svět vnímat jak fantómovou bolest…
Zrcadlo? Prázdné sklo: skleněná náplast
lepená prázdnotou na ego.
Že se ta nicota dokáže pronést!
Představ si:
zrcadla – nejsou než sražená voda.
Prostup mi krev, a já budu tě odrážet,
větami křivit svět, možná se poddá.
54
55
Malá antologie o kameni
Miloš Doležal
PRA
Miloš Doležal
/ / /
Probudil se
vyšel na zápraží
kostela není, není ani údolí
ani minulosti není, ani návrší
S Vojtou Doležálkem hrobařem
(na hlavě pirátský šátek, v uchu náušnici)
po dešti za jitra
vyměřili v trávě rýčem jizvu na rakev
drny jako kůži svlékli.
jen obětní kámen přízrak
vyděšený strom přízrak
čelistní kost přízrak.
Pod vrstvou černozemě
(děd tu měl pole)
mazlavka
lepí se na krompáč.
Zvedl se prudce vítr
svět znovu rozházel
rozvál prach.
Když na balvan narazil
vynesl k lesu
v náruči
(tady někde mě kojila).
Zůstal jen přeslen
pazourek a kostěná jehla
pro příští.
(Ezechiel v kopřivách, 2014)
56
57
Když šutry
házel do kýble
ve stínu lahváč
cink.
Vít Slíva
S KAMENEM POD HLAVOU
S kamenem pod hlavou
na hrobě leží;
mysl má stoupavou
v oblačné věži.
Než se zešeří
nakopneme dno.
(Ezechiel v kopřivách, 2014)
Oblak se hýbe;
v mysli se mění
na dětsky libé
stařecké snění.
(Rodný hrob, 2004)
58
59
Vít Slíva
/ / /
i.
Robert Fajkus
JÁNSKÝ KOPEČEK
Norbertu Holubovi
Já ale slané…
Ranní stín s aktovkou jdoucí do práce.
Láska, zplihlý motýl v pavučině,
pokorná zásoba.
Srdce opletly šlahouny ostružin.
V Boudě sůl kámen!
Takovou líže zvěř…
Laně!
(Z rukopisů)
Ze svatozáře podzimních zahrad
vleče Kristus kámen
na železniční viadukt.
Dotknu se žulových vrásek,
očí, úst, lišejníkových ran,
pokleknu do listí.
Setne mě vlak,
jedoucí opačným směrem.
(Prašivina, 2010)
60
61
Robert Fajkus
CESTOPIS
(Frýdecká Panna Maria)
Vlak převíjí z cívky tvého srdce.
Na pražce, kterými mizí budoucnost,
hrá kdosi zubatý chorál.
Do uší prudce foukne vlna vší bolesti,
spečené v uhlí staletých kostelních lavic.
Tak v tichém pláči z čista jasna
větrný poryv mrští rackem k hladině.
Je cesta sadem, kde tentýž vánek
zpívá v starých kmenech
a malý vnuk u hrobu
naslouchá dědovi.
Kameny, mí kmeti!
62
Vlak ukrajuje z dálky.
Dívka s dechem podzemně horkým po dětech a milování
z útrob svých plive líh
a mezi pražci za vlakem rozžíhá bludné ohníčky,
ke kterým přicházejí srnky
s očima na porážku.
Do ucha prudce foukne vlna vší touhy,
co v ní vře, a sežehne ti sluch.
Je vyhořelý chrám, z očí ti tečou saze.
Kameny, mé děti!
(Sivý křik, 1997)
63
Marek Fencl
STATEK
Marek Fencl
VINNÝ KÁMEN
V omítce bílé jak sníh
odrážející slunce
nakřivo zarovnány kameny.
Jen jak to dovolila olovnice
a čtyři hrany.
Nebo cesta do kamenolomu.
Rozbít tak kámen
na stěnách srdce,
dostat jej ven
hrdlem hladce.
(Vinný kámen, 2010)
(Vierkanthof)
64
65
Norbert Holub
UKAMENOVÁNÍ
PODLE BRIANA
(MPFC)
Viděl jsi ten kámen na
plátně,
v Amsterdamu, ne v Turíně,
snad
to někomu něco řekne,
i když…
No tak vidíš,
chceš být Židem, nebo Řekem?
Řekni, že jsi anti-,
že jsi jenom spatřil šutr,
kterým bys to utnul,
unavený z dávných antik.
Tedy – utnout chtěl,
ale… ono to utnulo tebe,
vysoké čisté nebe
nad zbytkem zpívajících těl.
66
Jaroslav Kovanda
V LESE SLOV TAK ZBYTEČNÝCH
milý bratranče jsou podél nás
mnohem lepší autoři
kteří gumy souvětí natahují
jak ten netanjahu
a formy slov pulírují
do větších lesků
v lese slov tak zbytečných…
milý bratranče jsi studený
jak pumpa v létě
jsi jenom kámen na prameni
v rakvi kůrou dovnitř snad…
prý neměli větší…
takže tvůj kámen týla málem přepadává na umakart…
a parte ti křížem ozdobili
tobě
jemuž bylo vždy jasné
že tmu neobelžeš
a proto ani na sraz bratranců a sestřenic
našeho rodu nepřišels
protože se konalo na faře…
jak tě hladím tebe kámen
básníka a komunistu
„pádlo“ naší rodiny…
67
to žes umřel mně do mobilu vyříkala tvoje dcera
když jsem akorát četl cosi v Brně
na té hůře kde se Mahen oběsil
protože se mu z lidí udělalo kdysi tak zle…
a žes mi umřel jako Božetěch K.
oznámil jsem i básníkovi Zdeňkovi Volfovi
který miluje krávy jako verše…
P. S.
Se vzpomínkou na vaši krávu Malenu když do tmy bučela
protože tys kolem v blátě šel
se svou čerstvou ženou právě do kina
jaks mně kdysi možná oznámil…
Roman Szpuk
NÁČRTNÍK PRO GUSTI LOSE
U Zábrdského mlýna spí v kameni zahořklý mudrc. Co se mu
asi zdá pod víčky, když Blanice mlaskavě šeptá do oušek svých
dcerek vírů?
Kámen se nehne a řeka se mu zpovídá. Nad kamenem se pohupují
v rytmu poryvů jehnědy. Jsou zcela uvolněné. Kámen je lysý,
zapřísáhl se, že holou lebkou bude číst tajné doteky vlnek.
Slyším praskot větví. To z lesa vychází dívka. Nese v náruči
chlupatého pudlíka. Opatrně a půvabně našlapuje v nerovném
terénu. Taková by měla být módní mola: plná klacků, šutrů
a kořání.
Probouzím se pod hvězdami uprostřed noci na Zelený čtvrtek.
Hlavu mám sevřenou ledovým vzduchem. Mrzne mi celá tvář.
Spacák kolem mé hlavy je ztvrdlý jíním. Teplota při zemi klesla
na –12,3 °C a vlhkost se drží na 88 %.
Přikládám tvář na mráz jak ke kameni – mluví ke mně z druhé
strany: Tvůj život. Co to bylo? Otáčím se za životem jak za
meteorem. Co to bylo? Co to mělo být?
Jsem stráž u Nejvyššího, před tváří nicoty. Neotáčím hlavu
ani napravo, ani nalevo. Vpouštějí odsouzence, vypouštějí
odsouzence. Vím o nich vše, jsem svědkem všech výslechů, tvář
však musím zachovat ledově klidnou, nesmí na mně být nic znát.
68
69
Ten okamžik, kdy dřepíme s Dominikem na soutoku Dunaje
a Innu a hledáme barevné kamínky! Nacházíme hladké oblázky
všech možných odstínů a nejvíce si vážíme těch žilkovaných. Jsou
tu skvosty stržené proudy obou řek, nesené povodněmi z divoce
rozeklaných hor, usazené na místě, kde jedna ve druhou se vtěluje.
Inn je prudší, zatlačuje Dunaj, ale to nevadí, ke smíření dojde,
jednou se smíří každý s každým a na místě jejich setkání si budou
hrát děti a hledat barevné oblázky.
(Výběr ze stejnojmenného rukopisného
textu, jaro 2014)
Petr Král
HMOTA KVĚTIN
Mraky zvolna tlačí ven z kruhu svou mračnou tíži,
svítá už, rudé a mrazivé železo syčí znovu v popelu,
bohové drkotají zuby, nanovo se rodíme,
němí.
Skřípání štěrku, čelisti, pod zelenou
odění. Prázdno roste mezi větvemi. Na pultu světa
bílé maso nectného, prosperujícího svalu.
Táhneme tam a zpátky, pomalí králové, naše bysta živě svitne
v zatáčce, ta pravá
planeta; až nás nepohnutý blesk nakonec zavěsí
do sežehlého listí.
Naše máti, hebké armády; ještě teď neodvratné vzdalování sukní
ve zteplalém míhání praporků. V dálce přitom hedvábná vlhkost medu
je balzám a záře. Plačtivým odvětit, že krajina je dál tvrdá, i
štěkot motorek
jak vyráží z děla neúmorných lesů. Nedobytý kámen průčelí drží svůj
nepřípadný úsměv
do nedohledna přes omítku jasů.
(Soukromý život, 1984)
70
71
Petr Král
O POSTUPU NOSTALGIE
(výňatek)
Irena Šťastná
/ / /
Raněný den se pomalu skládá na bok a já vím stejně málo,
kam míří loď, kterou slyším sunout se kradmo v záhonech, jestli se
topí
nebo vyplouvá v pozdním slunci – jako si nejsem jistý, že na tom
tolik sejde.
Odeslaný dopis, Benátky, kam jsme dorazili s umdlívajícím rokem,
váží sotva víc než neodeslaný a než Mexico,
kam jsme jen chtěli vtrhnout s hordou bojovných opilců –
V podvečerním tichu teď na chvíli snad ani vrah jiných
se nekrade naší zahradou, i z někdejší bolesti je jen jizva po
něčem,
co není. Přesto se ozývá, cuká zas a ukazuje někam
jako prst lihu v čerstvé ráně. To se ví, nevěřil jsem nikdy na
štěstí
a jeho bulící oči. Když se ale zvolna snáší večer, slunce jak tichý
chmaták dlouhou rezavou rukou
vniká do kopřiv (jako když tam má tajné konto) a všechno se
bůhvíproč zdá dál
na dosah, kámen jako světlo – zas bych se málem zalknul
nehoráznou nadějí, že světlo ve mně nakonec ztuhne na kámen.
A kámen že na oplátku mému zkoušenému čelu
nabídne podušku zhebčovanou světlem –
Žadoním: přestaň vrážet do rohů pokoje – a pak v nich stejně
spát – ve tvrdých pravoúhlých pelíšcích o třech stěnách – přestaň
se každý půlden chystat k odjezdu – opouštět místnost – a zase
ji navečer namáhavě hledat – bezdechým úzkostným během
po nábřeží – kde starým dlážděním prosakuje užitková voda.
A následují už jen dominové efekty: jsi bludná – kostky ze
žuly – netečné houževnaté – valící se na tebe studivě z kopce –
dej pozor – bude málo bezprizorního kameniva – po bocích –
u prohlubní – v betonových kanálcích kam můžeš uskakovat –
na své smolnaté cestě – říkám očima – když ji rozmělňuji
a žvýkám – v přítmí zvětralého výklenku bez příchuti – ona na to:
kolik že dnů proběhlo kolem? – ten vražen pod paži – jiný mezi
prsty – já s nimi?
Bylo to takto – povídám: odkopla jsi plavidlo od břehu – prkny
rozestouplými vlhkem – prosvítalo dno hustých živočišných
vod – oblázky obtažené řasami – vší silou jsi pádlovala – vím –
vylodila ses naproti přes ulici – teď stojíš v tenké syntetické
košilce – se zbytky sypkého říčního dna – s oblázky na ploskách –
nespokojně – se šponou dunivě znějící pod vlasy.
(Pro anděla, 1990)
72
73
Architektura jejího neklidu a záklonů – v podloubí čtvercového
náměstí – leží mezi námi prostoduše – jen s vynechanými
nádechy – jdeme k sobě – a prastarým hmatem – neslyšným
vykloubením lokte z jamky – malicherným a zásadním –
vše přesmyknuto.
Náhle se postaví – s palci vrostlými do mezírky v dlažbě – a setrvá
bez pomlky – bezchybně nevraživě – mnoho vmezeřených chvil –
až jakmile ojíněná ploška lokte – vpadne zase na své místo –
oddaně lupne zasyčí – tu mrkne a zakloní se dunivě hluboko
ve výdeších – četných a nezvětralých.
Barokní sochy hodily by se přidat – do všech stran tohoto města –
pískovcem zmlklé pevné – aby ji přiměly – nic už neměnit a stát –
nechat se a stát.
74
Petr Čermáček
ČERNÉ KAMENY
Anně
Uprostřed horečnaté noci se zeptáš,
jestli jsou černé kameny vzácné.
Pak konečně usneš a ze spánku šeptáš
slova, z nichž až třetí je mi známé.
Dravit, epidot, obsidián. Rty
ti sopečně žhnou, mezi zábaly
přemýšlím, zdali z tvé, nebo z mé tmy
přišla ta slova, zda jsou zrcadly,
která namísto obrazu odráží
pouhý stín, nebo zda sis jen vzpomněla
na hru ze zahrady, při které strážíš
s kamarády poklady od anděla.
75
Petr Čermáček
Z NORSKA
Petr Hruška
OSTRAVA‑MARIÁNSKÉ HORY
Přivézt kámen, protože fjord či jezero
nelze, a pak myslet na pohyb ledovce –
morény, drumliny – když za devatero
údolí kladeš zemi, ve které kopce
noční prodejní okna
igelitová taška
sezení u pump
lidem přicházejícím ze tmy
kolem čtyřiceti a víc
Mars je velmi blízko
nelze vyloučit
kryptoendolitotrofní mikroorganismy
tam pod kameny
někdo u pumpy má narozeniny
igelitová taška
střídavě se zvedají hlavy
nelze vyloučit
že skvrny na některých kamenech
znamenají život
ožívají a mění se v plavé obry.
Spát se chce jen tobě, nikoliv tvé dceři,
tvé věty se propadají mezi hory,
kde se mezi sivými vrbovými keři
pletou se slovy o práci, starostech,
až je z toho plyšovému losovi zima.
Když se probudíš, už spí. Máš sucho v ústech –
jako bys ze sna jazykem vše zlé snímal.
(Auta vjíždějí do lodí, 2007)
76
77
Petr Hruška
ŠKRÁBNUTÍ
Slavomír Kudláček
SCHŮZKA V LOMU
Jak můžeš takhle čistě zpívat
tak pozdě?
Mezi zběsile vystřílenými nábojnicemi
lahví.
Mezi psisky na dlouhých nohách
a igelitovými cáry
skoro stejně rychlými.
Mezi černými zmijemi
zahozených pneumatik.
Čas odstraňování vniklých,
protože není čas.
Zpět necestou
k odbočce minule minulé,
odchýlení se z úchylky,
odbočky vlečky,
Slušní lidé zaspávají zkázu.
Zas zpíváš,
tak jednoduše,
jako když se škrábnutím poznává hematit.
Za chvíli
se pozdě přesype v brzy
a pak nebude už slyšet nic
ve vstávajícím jeku
hromadění.
(Darmata, 2012)
78
čas odlamování
ker kroucích,
pekel horoucích,
her únavných,
tíhy přisedlé,
čas křídel šídel,
lehký čas nad tím,
nad magmatickou horou pocitů,
inoceramus v nás,
odložený navždy v siltu,
čas neobratných bezobratlých,
vodní a skalní vývojový
čas v puklinách a převis čas
ploutvonohý a litorální,
zanášení se synklinál,
79
čas starý vetchý film
vysouší sliznice
těch dávno po tom všem
na to přišlých,
Slavomír Kudláček
RYBÁŘ
Čeká,
a neděje se nic.
Čeká,
musí to být.
zatímco mrtví,
zemřelí vně i v nich,
se posypou
do tichých jícnů ukládání
Ptáci, co kdysi
dolétli až k Zemi,
se u dna třou,
na kámen ohlazeni.
a nezůstane nic
než zkamenělý sliz,
kdo a kam
kudy lez.
(Nepublikováno, cca 1977)
inoceramus – statigraficky významný druh pravěkého plže (jura‑křída)
silt – usazenina určitých zrnitostních parametrů
litorál – pobřežní pásmo moře mezi středními hladinami přílivu a odlivu
synklinála – typ vrásy
(Schůzka v lomu, 2009)
80
81
Aleš Kučera
/ / /
Aleš Kučera
/ / /
Rozostřené vidiny;
za mlhou, za igelitem,
zpoza nich probleskují zvuky;
stroboskopy roztančených diskoték.
…a po smrti přišel druhý zrod.
Stál tu, jak kopec,
na jehož úpatí se dvě těla chvěla.
Stál mlčky
a nabízel svah k vzestupu
do výšin
tyčících se do vesmíru.
Asi tam jsou – asi;
možná jen dozvuky ztraceného nekonečna:
ozvěny stínů na stěnách,
nad medvědy tančí;
místy jsou čteny a vytesány.
82
83
Pavel Petr
/ / /
Petr Šotnar
FINÁLE 1934
Teď promluvit znamenalo by přece zoufalství.
A konečky prstů konec by ještě chvíli přejížděl
po nedočkavých rtech.
Ale byl by to konec.
Oblázkový.
Kamenitý.
Skalnatý.
Ze skal.
To všechno je konec v nebi.
To byla trefa!
Kamenem přímo do hlavy
Pláničku odnášejí na nosítkách
a už nic nebrání tomu
aby se Itálie stala mistrem světa
Benito může puknout
jak se naparuje
a kámen nic neprozradí
(Úryvek z knihy Řeckořím, 2006)
84
85
Petr Šotnar
STRAHOV 1990
Tomáš Lotocki
CEJNI
byl jsem při tom
když se tanky odvalily
a kameny se přivalily
jako první z kapel
o kterých jsem do té doby
jenom snil
to se nezapomíná
a tak dál u mě
repráky duní
a kameny se valí
I
Jako by kdosi lopatami přehradil řeku
Na těle tělo: polévka volavek
a děcka pytlačící „na mák“
Z těch nabroušených holých háčků
a ještě ostřejších zobanů
ta tůň je jedna zaplísněná rána
Ne řeka – artérie splavující
infekci z našich dětských rukou
ke kamennému srdci Přehradnice
II
Tak lovilo se kdysi pod Pálavou:
Ty zimující plétny nežerou
však s tímhle kovaným zbrojovákem
je budeš trhat hezky za triko –
už chápeš?
Chápu táto!
86
87
III
Ivaňské ticho – vrány v hnízdech jmelí
Jen vydra v břehu mlsně okousává
teplé zátylky jesení
Díky tátové
naučili jste nás vařit polévku
a nenávidět volavky
Dagmar Urbánková
/ / /
Dnes
pták padá
jak kámen
Dříve se zabíjelo kameny
a říkalo se: mrzne už – tak prašti!
Však s tímhle zbrojovákem…
IV
…a mozky stejně neuvidíš
jenom vytřeštěné oči…
(Čeřeny, 2011)
88
89
Ivan Petlan
THE ROLLING STONE
a říkat jim Já ti rozumím
Však víme –
I já
Myslel sis že si vezmeš gejšu
která tě bude za tepla ovívat
vějířem víček
Však sis ji taky vzal
jenže se z toho vyspala
– buď rád že s tebou –
bíle a svatebně se z toho vyspala
Ve skříni
na žerdi na nerez věšáku
zůstalo zdrcnuté kimono
ta kukla na horší časy
které už nastaly
Ale ne natolik aby snad Blaničtí
samurajové začali ve sklepě panikařit
I já mám svoje soukromé Kilimandžáro
Sisyfův trenažér
na kterém můžu si s chrobáky koulet
to dokonale oblé lejno dneška I já
smím se vždy nad ránem
vrátit zas pro novou kuličku dne
zapřít se
dlaněmi do Slunce naježit chlupy na lýtku
a stoupat
a stoupat krok jako kyvadlo
vytáhlých pendlovek s římskými ciframi
stoupat a počítat
všechny ty kyvadlem pohlavkované vteřiny
dívat se vůkol
kam oko dohlédne
kam Slunce paprsek vbodne
a všude po cestě zdravit své kolemjdoucí
a okolostojící
a přísedící
a obhájce a žalobce a obžalované
kynout jim na cestu kynout jim v ústrety kývat a zdravit je
a pozdravovat a otravovat a trávit
a brát je kolem ramen
90
Dobře ti rozumím
Myslel sis že si vezmeš gejšu
která tě bude za tepla ovívat
z vějíře víček je vějíř výčitek
ani sis nevšiml jakou to řasenkou a kdy to sfoukla…
A já ti rozumím
Dobře ti rozumím Vím co je zakroutit krkem
litrovce kořalky
91
Stlačená pružina ukrytá v závitu
vymrští uzávěr
vyvoláš džina
a ten ti setne hlavu
A jednou za pár let
sypu popel na hlavu
politikům
tam do volební urny
než stihneš potupně nad mísou
tasit svou šavli Spěte dál rytíři
Vidím tvůj obývák
transfuzní stanici
Vidím tě dojídat
střeva a jelita
z talíře satelitu
Dobře ti rozumím Máš námořnický dalekohled
ze zkroucených novin
a zíráš k obzoru
a čím dál dohlédneš tím hůř
tam cokoli rozeznáš
Ovšem ten pohled…! Já vím
čtu ti přes rameno
písmena ze tvých zkroucených tak dnešních novin
Rozkročen třímáš
svůj dalekohled – tunýlek světla
A světlo lapené na konci tunelu –
jaký to opak
tvé temné zornice
A já ti rozumím
I já jsem sedlačil
na konci potěmkinovské vesnice
Mám tam svou parcelu
a grunt a domek z karet
92
Jak já ti rozumím… Znám tvoji kravatu
oprátku přejetou parním válcem té velké olbřímí
nadnárodní a nadlidské firmy
Znám tu tvou kravatu
oprátku kříženou s chomoutem
ten jazyk hadrový co furt máš na vestě
Znám tě
ať už si dáváš hádat osud
cigánkou z mozolu na dlani
anebo za stolem
od madam Isabel
vykladačky kreditních karet
Znám tě a lhostejno
jak si vozíš zadek
zda podle tachometru
93
nebo až taxametru
nebo se otíráš o hýždě studentek
aktovkou z prasečí kůže
natřásán v lidnaté tramvaji
Ať ničíš podrážky
ať jezdíš na mezku –
I já… I já
hýkám jak osel
I já mám své soukromé Kilimandžáro
a dlaně od Slunce
A i já valívám
od rána do noci
do kopce vzhůru
v šlépěji otce
i děda
i předka jakého
Petr Maděra
( )
Třicáté páté narozeniny v období dešťů,
malátný poblíž staré lampy, zimomřivý v šumění deště,
v praskavém hoření. Synové, smítka světa.
V kamnech uhasíná, zkouším číst.
Červený čchi‑men a sen líbezný,
mysl se probarvuje
jako uschlý lišejník zalitý nektary.
V šachových partiích
z třešňového dřeva.
Jahody a zjevení hub u lesních pěšin,
souše a žihlavy, rozryté černobahno
pod smrky. Nevolnost těla se zbídačelou duší,
rybím měchýřem, nadnášen
v propastech nad střevličí hlínou,
světloplachý viklan na návrší,
uštvaný řízením toho, co se řídí samo.
kámen.
94
95
Petr Maděra
(Varianta)
Mám třicáté páté narozeniny, v období dešťů,
malátný ležím poblíž staré lampy, zimomřivý v šumění deště,
v praskavém hoření. Můj chlapec ochutnává
smítka světa, starší ještě dřímá.
V kamnech uhasíná, zkouším číst,
studovat dharmu, plný červeného čaje
čchi‑menu. Zdál se mi sen o líbeznici,
mysl se probarvuje
jako uschlý lišejník zalitý nektary.
Předvčírem jiný sen o třech šachových partiích
mých přátel, kde já jen pomáhám,
zbaven chytrosti nad figurami z třešňového dřeva.
Jahody a zjevení hub u lesních pěšin,
souše a žihlavy, rozryté černobahno
pod smrky. Nevolnost těla se zbídačelou duší,
rybím měchýřem, který ještě jakž takž nadnáší
v propastech nad střevličí hlínou,
světloplachý viklan na návrší,
uštvaný řízením toho, co se řídí samo.
Žena ve vzduchu si kreslí zámek. Náruživá bílá
96
teta plná stavebního kamení
si dá večer mezi mladé nohy žárovku a vítr zasténá.
Budu pod ní číst a věřit v její přízeň.
Už nejsem spasen v lůně poezie,
dívám se na svět zhořklý a tělesný,
přelidněný a chátrající,
období dešťů v obnažené hrudi.
97
Petr Hrbáč
KÁMEN V LESE
Mechy vyzpěvují.
Slévají se do huňatých světel.
Potok je daleko, ve svahu kámen
jako paměť pramene,
která narazila
na škodolibé bučení času.
Hluchá tráva zdánlivě marně
čeká na pád mrtvé sojky.
I v tomto kameni jednou obživne
tep hrnoucího se vesmíru.
Mihotavé příšeří mne zároveň uspává
a stejnou cestou mate –
Tího let!
98
99
Ladislav Zívr při práci ve svém
ateliéru, 60. léta, foto Ota Zouplna
Ladislav Zívr
Kámen
těžce myslí – žije
I když sochař Ladislav Zívr (1909 – 1980) své plastiky vytvářel především z pálené hlíny
nebo sádry a s kamenem pracoval jen příležitostně, přinejmenším od čtyřicátých let své
tvůrčí výsledky poměřoval zkamenělinami, nerosty a minerály jako nezpochybnitelnými
důkazy „dlouhé tvůrčí činnosti přírody“. Podobně jako třeba sochař Henry Moore měl
Zívr ve svém ateliéru neustále na očích podivuhodnou sbírku přírodnin. Většinu života
ostatně prožil v kraji bohatém na nálezy, v okolí Nové Paky, které s odvoláním na geo‑
logickou minulost rád nazýval „permskou krajinou“ a vnímal ho jako „prostředí, jež
formovalo vznikající tvarosloví pod vlivem fantasknosti horských vývratů, zázraku krys‑
talických drúz vzácného kamení, imaginativností achátů i průmyslovou složkou kolektiv‑
ního cítění“. V šedesátých a sedmdesátých letech, kdy se nejsvobodněji přiblížil přírodním
tvarům, Zívr dokonce vypodobňoval přírodní útvary jako imaginární postavy a tváře
(Postava Prachovských skal, Postava Bozkovských jeskyň, Labský kámen). Nebránil se
ale ani tomu, zasazovat nalezené kameny přímo do plastik nebo pracovat s bezprostřed‑
ním otiskem kamenných tvarů do sádry. V souboru jeho díla jsou zastoupeny také dvě
monumentální sochy vytesané z hořického pískovce a několik soch z carrarského mramoru.
Zívr přirozeně těžil ze všech podnětů, se kterými přišla evropská avantgarda – od kubismu
přes surrealismus, civilismus až po imaginativní abstrakci šedesátých let. Všechny tyto
názorové proměny se ovšem snažil smířit se svým nejhlubším přesvědčením, že určité zákony
100
zůstávají neměnné: nepřestával sochu cítit jako hrnčíř a toužil po dokonalé jednoduchosti
srovnatelné s uměním dávných civilizací. A dokonalost přírodních tvarů, kterou spatřoval
v kamenech, stála samozřejmě ještě výš. Více už o tom ale napovědí vyznání a úvahy, které
jsme pro Weles vybrali ze Zívrových vzpomínek a rukopisných deníků.
ZE VZPOMÍNEK, KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ LÉTA
Po výstavě u Topičů (1943) propukla u mne naplno vášeň doutnající od dětských let – pro mineralogii a paleontologii. Byl jsem posedlý sháněním sběratelských unikátů a obětoval jsem tomuto koníčku mnoho ze své umělecké práce.
Tak jak jsem předtím hledal pravdu ve filozofii, pátral jsem po ní teď v pravěkých mořích. Rodné Podkrkonoší mi dávalo k vzácným nálezům nejednu příležitost. Hledal jsem a nalézal stračí kameny, jak se lidově říká psaroniím, které
mě inspirovaly svou zvláštní barevností k polychromii i výrazovosti plastik.
Pevné a vyhlazené formy otisků trilobitů mě vedly svou objektivností
a exaktností v mém vlastním výtvarném projevu. Jejich jasný a okouzlující reliéf působil na můj plastický cit tak mocně a přesvědčivě jako nízký reliéf sochaře
Stanislava Suchardy.
Krása achátů plná překvapení byla nejen velikou paletou barevnosti, ale
skrývala i bohatství imaginativní kresby, prospívající novému tvarosloví. Inspirovaly mě krystalické drúzy křišťálového křemene ve svých barevných variacích.
Nejvíce na mne působily krystaly fialového ametystu svou čistou geometričností
zákonů kosmického univerza.
Uchopil jsem každou příležitost, jak se zmocnit těchto kamenných zázraků.
Po celodenním lovu byly nejkrásnějšími okamžiky večerní chvíle určování kořisti. Někdy se stalo, že úlovek obsahoval více, než jsem čekal. To mě naplňovalo
radostí a štěstím. I nucenou práci při kopání protileteckého krytu jsem spojil se
svým paleontologickým výzkumem.
101
Ladislav Zívr
Ladislav Zívr
Celé dlouhé dny jsem trávil v přírodě, a když jsem unaven hledáním a rozbíjením lupků usedl na stráni, prožíval jsem krásy přírody planoucí podzimními barvami. Břidlice mi byla stolem, na němž jsem rozložil vzácné cigarety do
sousedství láhve darovaného vína. Po modré obloze plula oblaka, přes něž občas
přelétlo letadlo jako ledový pták smrti. Opojená mysl utlumovala všechny drásavé nejistoty a rty se pohybovaly Nezvalovými verši „Duše naše citlivá z cigaretových nervóz a opojení…“
Ráno ze samé bolesti jsem myslel na to, jak by se nám to na tej Zemi jevilo, kdyby přestala být Země magnetická – shořeli bychom jako meteorit, který
mám ve sbírce? Na tento kamínek se dívám s ohromnou úctou – ten přiletěl odjinud. Prozatím mám jen kousek železitého původu. Lhoták má skelný s dolíčkama a vráskovitý – účinek prudce dorážejícího víru vzdušného. Ten musím také
sehnat. Meteority jsou vzácností.
(14. října 1943)
Z DENÍKŮ
Jsem příliš unaven, abych mohl sesumírovat to, co probojovávám. Kameny mně
pomohou, je v nich něco z nekonečna, a to je vždy hluboké. Ty facky v Praze
mně také pomohly, a to by v tom byl hrom, abych jednou nedělal umělecká díla.
Člověk roste, ale jak strašně pomalu! Malířům to jde líp s jejich výhodou plochy a větší možností výtvarné básnivosti. Ale prostor – sakramentský prostor, ten
brzdí člověka v rozletu.
[…]
Moje sochy se mi už nelíběj, ne, nelíběj. Ta mizerná příroda mě stále drží při
zemi, a to musí přestat. Nejraději se dívám na zkameněliny, podle Jitušky zkalemeněliny nebo zkalameleniny atd. Co nám oboum dělá mnoho radosti a v Praze
to jinak nejmenujem.
Mnoho mne zaměstnává pomýšlení na vznik Země a všeho toho ve vesmíru,
i našeho života na Zemi, a na to, jak se řítíme nezadržitelně a volat o pomoc není
ke komu. Bylo by nedůstojno při tomto pomýšlení dělat špatné sochy tváří v tvář
zkamenělému životu a nekonečnu. Když už se to má všechno roztřískat, tak ať to
jsou královské oběti ducha, rovnomocnina vesmírnému.
Tyto sbírky krás dobytých ze země a vytvořených chemií, erupcí, nebo zkamenělá příroda, buďte mi korektivem. Jak hnusná a protivná je příroda a ošklivá, nevidím‑li ji očima umělce, a ještě hnusnější, co vytvořím znásilněn náturou.
Zbláznil jsem se do kamenů a mimo toho, že jsem dodělal odlitek ředitele Jíry,
jsem sháněl jen kameny a zkameněliny. Je to úžasná krása a výborný korektiv pro
plastiky. Mnoho soch se mi zdá být špatnými v blízkosti těchto nerostných a zkamenělých zázraků. Dělá mi to nesmírné potěšení a mnoho rozkoší. V pondělí
přijel dr. Čeřovský a paní Puchvajnová, šli jsme tedy s ředitelem Kleplem na Staropacké hory s kladivem v ruce a mlátili do kdejakého šutráku.
[…]
Nemohu nic jiného dělat než shánět šutráky. Dává mi to také mnoho starosti. Vrazil jsem do toho už přes tisíc korun. Ve středu jsem vykrádal Havlatu
a přinesl jsem toho plný byt, že jsem neměl ani kde chodit. Dlouho jsem se s tím
těšil – studoval atd. Nejlépe a nejzaručeněji, aby člověk přinesl a nalezl kameny, je – nechodit do polí ani do lomů, ale k sběratelům, tam se sichr najdou.
Musím za to vyportrétovat Havlatu, ale počinek sbírky už je, a to je hlavní. Teď
začnu nalézat sám a nakupovat. Tvrdím, že se u těch šutráků, jsou‑li ve společnosti kumštu, pozná, co je kumšt a co není. Mnoho soch se zdá být teď malichernými a nehotovými. Prostě jsou to kouzla a zázraky.
[…]
102
103
Ladislav Zívr
Ladislav Zívr
Já chci a musím vytvořit nové, vždy nové…
Krása kamenných zázraků budiž mi korektivem!
(7. prosince 1943)
Chtěl bych všechno, a nejde mi nic – jsem neklidný, přelétám ze soch na kameny,
z kamenů na poezii atd., a to mně bere klid nervů.
(28. prosince 1943)
Chtěl jsem udělat dokonalé dílo, a to se nesmí chtít – to musí nakonec jenom
být. Krev ze srdce musí být v rukách. Budu pracovat jenom se zemními barvami.
Permská červeň polí, žluť, a barvami hrnčířskými v experimentech jsou: bílá –
hnědá – tmavá až černá, zelená, modrá kobalt – „červeň“ vyhořívá. Vypálené
sochy vomažu blátem a vomeju, budou jak zamazanej květník, a to chci. Seřídím
si permskou hlínu – hrubou míchat s glazurou na hrnce červenou – experimenty.
Už mám dost volejovejch barviček. Chci pracovat v materiálech, kámen – dřevo,
a v hlíně z mého krvavého kraje. Pálit až spálit.
(24. února 1944)
Řecko je země obludných rozpálených kamenů. Chodím mezi nimi a hledám
nějaké krásné a veliké krystaly. […] Tyto kameny jsou překrásných pestrých
barev ve vrstvení mnoha let. Nevlídné ostrostí tvrdých hran. […] Snažím se kreslit podivné skalní fantomy hlav. Slunce příšerně pálí a oslepuje a práce se stává
utrpením, při kterém dlouho nesetrvávám.
(Z řecké cesty, 7. 9. 1957)
Šli jsme s Jit večer vyprovodit Alenku a při této cestě nacházím na silnici úplnou
náhodou ametystový krystal špicí zabodnutý do země, sotva viditelný, spíše tušený,
překrásné syté barevnosti, silného lesku i velikosti, a jaký div, úplně neporušený.
104
Držím jej v hrsti jako drahokam, nikomu nic neříkám a čekám jen na potůček, abych
objevil plnou krásu. Potůček ale vyschl… Je stále velké sucho a horko. Tento krystal
(a to fascinuje) vydržel výbuch dynamitu, přestál neporušen drtící stroj, nakládání
štěrku, jeho vyložení na silnici a pak spoustu projíždějících aut. Nesmírně se těším
z této krásy a zpáteční cesta do hor je v tomto znamení. I chvíle večera stále mne
vábí dívat se na toto kouzlo. Dala by se o tom napsat báseň…
(12. srpna 1963)
Opět pádí baudelairovská oblaka, jako by je hradištní zalesněný vrch rodil nebo
vypouštěl dech svých útrob z hlubinných krystalizačních zdrojů. Oblaka podobající se rozseknutým peckám barevných achátů modře olověných s okraji zářícího ranního úsvitu.
(20. prosince 1964)
Předělal jsem úplně plastiku, nakomponoval překrásné formy lastury a vosí
baňky dole v jakousi personifikaci a mohl tak vyjádřit jinak nevyjádřitelné. Tvary
přírody, jejíž krásu potkávám v přírodě v pupenu tulipánu a šlápotě vlčáka v rozmoklé zemi, kresbu a figuru achátu na silnici karlovské, v pradávném kladivu či
sekeře, v noži na kůže lidí z doby kamenné, všechny ty elementární tvary vkomponovávám do plastiky. Někdy i podvědomě se mi vybavují tvary kdysi uviděné
a přecházejí v samostatnou kompozici do plastiky. Tak jedině je možno vyjádřit,
co by nebylo možno v realistické plastice.
(31. května 1965)
Probudil jsem se opět do plačtivého, studeného dne a později, když jdu ke Karlovu, je téměř tma. Těžká olověná mračna, deštivá silnice. Nemohu odtrhnout
zrak od země, v které vidím spousty zbarvených achátů zalitých do asfaltu.
(1. června 1965)
105
Ladislav Zívr
Spotřeba uhlí je veliká pro tak velkou dílnu, v které nabit pařížskou inspirací,
hlavně Brancusim, zuřivě nahazuji a rvu se s „Kamenem“, uhranut krásou mořského oblázku provrtaného živočichem. Tak exaktně vykroužený otvor do tvrdého
kamene udivuje. Ty kouzelné profily kamene nesmírné plasticity jsou pro mne
veliká lekce sochařských monumentálních tvarů. Portrétuji tento zázrak vytvořený
lety omíláním bouřlivého moře. Je to počáteční proces k velké kompozici skládané
z těchto pratvarů, hovořících o dlouhé tvůrčí činnosti přírody. Je v nich podstata
plastického výrazu a je to škola plná života. Tento kámen těžce myslí – žije. Nahodil jsem jej v hlíně o výšce 75 cm, a přesto tento tvar ubíjí všechny okolní plastiky
právě tak jako dubové trámy z podlahy mlýnice vydobyté v létě a čekající na ztvárnění. Doba následování přírody je v tvůrčí činnosti podobna rozjezdu letadla, než
opustí zemi a létá, vznáší se v oblacích, blíží se ke slunci – životu. Bez tohoto vzletu
není cesty k umění… Tedy pravý opak zkušenosti Antaiovy.
(1. prosince 1965)
Od devíti hodin jsem byl v přírodě za teplého dne. Dokonce i sluníčko mne přes
půl hodiny opalovalo. Sbíral jsem kameny v potoce ke Žďáru a pak jsem stoupal
ke Hradišti na pole a sbíral acháty a krystaly. Našel jsem pěkný krystal ametystu,
krystaly křišťálu a dva acháty. Zvláště jeden se dá říznout a má pěknou barvu
železnických achátů, a ne bledě modrých levínských. Pokouřil jsem na poraženém smrku a naslouchal přírodě.
(5. května 1972)
Vzpomínky jsou citovány podle vydání v knize Konfese Ladislava Zívra (1997), deníky
podle rukopisných svazků uložených v Archivu Národní galerie v Praze. Deník z let
1943 – 44 vyšel knižně v roce 2012.
Připravil Jaromír Typlt
106
Ladislav Zívr, Januarius, 1973, carrarský mramor, výška 58 cm, foto Ondřej Polák
Ladislav Zívr, Kubistická hlava, 1930, pálená hlína, nezachováno, foto archiv umělce
Ladislav Zívr, Pahýl, 1966, hořický pískovec, výška 210 cm, foto Ondřej Polák
Ladislav Zívr, Papeženec, 1967, patinovaná pálená hlína, výška 81 cm,
foto Ondřej Polák
Ladislav Zívr, Pláč kamene, 1975, polychromovaná pálená hlína a sklo,
foto Ondřej Polák
Ladislav Zívr, Postava I, 1963, polychromovaná pálená hlína, výška 69 cm,
foto Ondřej Polák
Ladislav Zívr, Postava s krystaly, 1962, polychromovaná sádra, výška 157 cm,
foto Ondřej Polák
Ladislav Zívr, Pramen, 1964, polychromovaná pálená hlína,
výška 84 cm, foto Ondřej Polák
Ladislav Zívr, Postava – skica (Metamofróza), pálená hlína, výška 30 cm,
foto Ondřej Polák
Ladislav Zívr, Reliéf IV, polychromovaná sádra a vsazený achát, 55 × 37 cm,
foto Ondřej Polák
Ladislav Zívr, Bez názvu (skica), patinovaná pálená hlína, výška 33 cm,
foto Ondřej Polák
///
Larva
Krvácející do tmy
Skleněných sliznic
Vyměněných smyslů
Rachotu aristonu v pavučině dýmu
Larva
Zbavena zoufalství lásky
Na dluh
Sebevraždou tmy
Vodní lilie se srdcem vína
Bez viny
Lyrický krystal
///
Svíce
Nad tůní
Ohníčky medullos
Nekonečna
Hořící
Hořící z dvaceti jar
Zim
Života proměn
Zkamení
Torzem v zem
Slunce
Novou zemí
Ladislav Zívr, Rána, 1972, mramor, výška 51 cm, foto Ondřej Polák
Ladislav Zívr, z rukopisného alba básní a kreseb 28. 8. 1944, věnovaného
ke dvacátým narozeninám Jitce Kobrové
Jaromír Typlt
Narozen v roce 1973
v Nové Pace. Vystudoval FF UK
Praha. Vydal řadu básnických
i prozaických titulů, například
Pohyblivé prahy chrámů
(prózy, Mladá fronta, 1991),
Ztracené peklo (poezie, Český
spisovatel, 1994), Opakem
o překot (próza, Host, 1996),
že ne zas až (texty, Host,
2003), Stisk (texty, Torst,
2007). Za knihu Ztracené
peklo obdržel v roce 1994 Cenu
Jiřího Ortena. K vydání připravil
více než desítku knih jako
editor, mimo jiné paměti a texty
Konfese Ladislava Zívra (Host,
1997). Je také autorem rozsáhlé
reprezentativní monografie
Ladislav Zívr (KANT, 2013).
Experimentuje s přesahy
literatury do dalších uměleckých
odvětví, výsledkem je například
CD Michal Rataj–Jaromír
Typlt: Škrábanice / Scribbles
(Polí5, 2014).
Zde přetištěný příběh
zkamenělého Sterše z prózy V tu
ránu provádí jako zvukovou
performanci s hudebníkem
Tomášem Vtípilem.
120
Jaromír Typlt
V tu ránu
(Fragment)
Kolem Sterše se začaly hemžit modrošedé
mžitky, obklopily ho ze všech stran jako
aureola, jako mračno nepatrného hmyzu,
které vždy cudně zahaluje, když vysvléká na
kost, či jako modravá mlha, ne‑li samo nebe,
když se vysvléká z kostí.
Neudržel se a vdechl.
Zaplavilo ho to a on vdechl ještě jednou, znovu, dokud mu hrdlo nesevřela křemičitá křeč. Měl pocit, že se mu na postavu
zevnitř lepí těžký mokrý plášť. Stal se skaliskem, kusem šutru.
Na místě zkameněl.
Jezevec ještě chvíli vyčkal ve své skrýši,
pak váhavě vylezl a očichal balvan. Nakonec
do něj zkusmo hrábl. Až to zajiskřilo. Jako kdyby ho odpálil silnou třaskavinou,
rázem ten těžký kamenný blok vystřelil do nedohledna.
Od tohoto okamžiku je další okamžik tak daleko, že by za tu dobu vypršela
i lhůta, která nebyla stanovena. A okamžiky následující se od sebe ještě vzdalují,
vždy o jednu celou nepřeklenutelnost. Teprve v tuto chvíli, která trvá déle než
epocha, může být nahlédnuto, jak dlouhá bude věčnost, když se skládá z takových okamžiků. Zkamenělina Sterše prolétla věčností.
Někdo snad namítne, že tak dlouhou dobu nemůže přetrvat ani sám čas,
minulost zahlcená a budoucnost úplně vysátá, poslední naděje dávno vniveč,
období melou naprázdno a ani to nejvytrvalejší očekávání se nedočká příštího
okamžiku, kterak pak věřit, že něco odolá? Je to pochopitelná námitka těch, co
měří čas rozpadem radioaktivního izotopu uhlíku, takže když se jim pod rukama
rozpadne naprosto všechen, nezbývá jim než jít a zrušit věštírnu. Ale ono vůbec
neběží o to, jestli může nějaká zkamenělina odolat věčnosti, otázka je jiná: jak
to, že tu ničím nepřeklenutelnou věčnost můžou překlenout tyhle řádky? Že se
neztratí v čase a že dokonce můžou být čteny, a tak přes propasti bezpočtu tisíciletí převádět leckteré, kteří by se jinak už dávno byli obrátili v prach? Vždyť zatím
uplynuly věky a vše, co se ještě teď honí hlavou jako živá přítomnost, už pominulo, tenkrát, kdysi, v nepaměti.
Odedávna hrozilo, že se most zřítí do těch příšerných proudů, jež se pod
ním ženou, a ti, kdo se neprozřetelně vydali na druhý břeh, ti že propadnou peklu. Zatímco se příběh zdánlivě klidně odvíjí svým tempem, slovo po slovu a větu
po větě, čas se pod těmito řádky divoce smršťuje, svíjí, zaplétá se do uzlů nebo
se naopak protahuje a rozpíná, kvačí či prodlévá na místě, vyvádí jako pominutý.
Tenkrát, kdysi, v nepaměti. Pomíjí jako pominutý. Spustit teď oči z řádku, to je
jako vydat se napospas běsnící předpotopní obludě, lačné nestvůře, jež bleskurychle zachvacuje, ale hubí vlekle. A řádek po řádku sviští do jejího jícnu, kdyby
se příběh, třeba jen v jediné kratičké chvíli, přestal držet Sterše. To on je oporou
121
Jaromír Typlt
Jaromír Typlt
V tu ránu
V tu ránu
pro překlenutí té nedozírnosti, v níž se hroutí i poslední z posledních nadějí.
Neztrácet ho ze zřetele, a záhy překonána i věčnost – jak už bylo předesláno, celé
to není víc než nepatrný úsek jeho času, letmé mihnutí.
Neztrácet ho ze zřetele ani jako odštěpek tmy. Zkamenělá postava v pádu do
hlubin, jak hrábl jezevec, zatmělo se. Slepota na dohled, co by kamenem dohodil, skaliskem, co by Steršem, co v hloubi tmy tmoucí. Propadal se a tma tím
pádem byla čím dál hlubší.
A plno mumlání ze všech stran. Znělo to jako ruch z divadelního předsálí,
jako by někde vzadu za prostorem, těsně za tou rozlohou bez hranic, visela tenká clona a za ní pak samé nejapné poznámky, výbuchy smíchu a usrkávání, zbrklé
sázky, žvásty a rozezlené výčitky, skákání do řeči a překřikování jeden přes druhého. Doléhalo to sem jen tlumeně, z dálky, takový bzukot, z něhož nerozumět
ani slovu. Ale celé to mělo netrpělivý ráz přestávky mezi dvěma jednáními, čišela z toho prchlivá nuda obecenstva, které se musí bavit samo. Prchlivá vleklost,
neboť za tu dobu, co přestávka trvala, by se odehrály stamiliardy těch nejspletitějších tragédií i s nekonečným potleskem po každém vyvraždění hlavních hrdinů.
Kámen se lehce zachvíval. Být živý, asi by se zachvíval smíchy, vydrážděn
vlezlým šimráním všudypřítomného šumu. Odfrkl by si nebo kýchl. Leč maje ze
života jen to, co v něm utkvělo, život bez žití, kámen se chvěl zvukem, který ho
prostoupil. Prostupován byl zvolna, ruch z předsálí dlouho pouze naléhal těsně na povrch, než poprvé pronikl dovnitř, a zachvacoval pak docela nezřetelně,
kousek po kousku. Až rozechvěl v kameni vše, co v něm bylo ozvučné.
Tma byla čím dál tím hlubší a hovor bez konce. Znenadání z hrozivé blízkosti
zazněl hlas na pokraji řevu.
„Bez sebe Sterš!!!“
Dřímajícímu, jemuž se okolní hluk vytratil do mámivé dálky usínání,
někdo zařve přímo do ucha. Zařve, jako by řízl. Hrubý, burcující, otřesný hlas.
V tom vytrvale rušném klidu tady. Jako trhavina ve skále. Zkamenělým Steršem
122
proběhlo několik mocných poryvů a jim v patách pukání, drcení, praskot, niterné zlomy. Z povrchu se oddrolilo pár zrnek.
V předsálí žádné vzrušení. Poklidné plynutí plk po plku, sem tam pošoupnutá židle. Sotva hlas dozněl, hučení toho tlumeného proudu opět na celé
věky zavládlo prostorem. Záchvěvy v kameni. Ale kámen už nebyl jako předtím, jednolitý a pevný, aby rezonoval stále stejnoměrně, v čistém ladění. Tu
šelest, tam pobrum, tu a tam zadrnčelo, nesouladně a každou chvíli jinak, jak
se hluky v nakřáplé hornině navzájem násobily či potíraly. Čas od času, jen co
by veliká skála zvětrala až do základů, zvukové vlny v kameni uvolnily drobné
zrnko. Vymlely důlek, prohloubily štěrbinu. Ruch z předsálí vnikal do kruchého
a pozvolna rozrušoval, zarýval se, dřel písek ze stěn.
„Bez sebe Sterš!!!“
Znovu, se vší otřesností. Jako by se ta slova vybavila z nepaměti, když zahřměla odnikud, a přitom z těsné blízkosti, naráz. Trhla Steršem a rozprášila ho, co
bylo už nahlodané, sesypalo se, kde kámen dosud odolával, hned plno puklin.
Byla to děsná rána, drtivá. Nad jádrem, které ještě zůstalo pevné, se zvedly mraky
prachu a štěrku. Dužina k zakousnutí.
A zakusoval se, tlumený hovor se dál vytrvale zakusoval do sytějších soust
a ohryzával jádro, jen tak z dlouhý chvíle, z nudy na věčnosti. Omílal, drolil,
po zrnkách, po špetkách. Takové přesýpací hodiny, pomalu odměřující čas oné
nekonečné přestávky. Další jednání stále ne a ne začít, jako by se pro něj ještě
ani nezrodili herci. Přitom gest už spousty. Okázalých, sošných gest a tragických postojů, jež by v sále při zatajeném dechu vznítily posvátný plamen uctívání, ale o samotě za tmy nejsou než trapnou toporností zasluhující vykouřit. Bez
diváků, kteří všichni prodlévali v předsálí, zbytek kamene strnule pózoval, vždy
s tím výrazem, jaký mu právě vtiskla eroze. Rýhoval se a křivil, nejdřív v rozevláté drapérii, potom rozedraný a pak rozpolcený, rozťatý a roztálý, tvary po něm
šly a každý si něco urval, obliny, dutiny, brázdy, vruby, hrany, pokaždé se něco
123
Jaromír Typlt
V tu ránu
ztratilo v prázdnu. Snad právě to byla ta hra, na kterou se čekalo, ale nikdo to
nezpozoroval. Tma byla čím dál hlubší a kámen, čím dál menší, se do ní propadal, zahalen písčitým závojem.
Nakonec, ani opsat se nedá, jak to trvalo dlouho, už nezbylo žádné jádro. Jen
písek a prach, nepatrná zrnka. Sterš se rozdrobil. Napadrť. Kdyby teď paměť
mohla dosáhnout zpět, až k jezevci, řeklo by se, že zatím proběhla celá věčnost.
Po paměti však veta, veta ve tmě tmoucí, odevšad zelo zapomnění a bezvědomí.
V propastné závrati se vznášela hustá prašná oblaka, která neměla kam se usadit
ani čím se stmelit. Nikde kolem nic. Tu zazněla znovu ta hřímavá věta, znovu,
třebaže v nepaměti pražádná vzpomínka, která by potvrdila, že znovu:
„Bez se…“
A prach se zvířil. Sesypal se na ten hlas jako roj much na lejno, už od první vyražené hlásky. Jen se jazyk zvedl, bylo drti na patře, až marno mluvit. Pevný
hrdelní tón se vmžiku začal drolit a místy se zadrhl. V sykavkách to zaskřípělo. Zrnka se mísila se zvukovými vlnami jako s větrem na poušti, hotová písečná
záplava, přesypy pod přízvukem. Zřejmě se objevila v závrati průrva, když zaznělo to zvolání, a tou průrvou písek vnikl dovnitř hlasu. Než doznělo druhé slovo,
byl každopádně všechen ten tam.
A hlas pojednou nevýslovně sypký, prašný, zrnitý. Sotva skrze duny písku
procedil to jméno.
Sotva prosyčelo sítem sterš zrnění jako na porouchané obrazovce mihotání pablesků a skvrnek něco tu ruší přenos sterš co je s vámi sterš tolik hmyzu se
vmžiku vyrojilo obloha zrní hmyzem sterš všechno to kmitá cik cak v cuku letu
sterš věčnost se drolí na setiny a tisíciny sterš čas zrní vteřinami a tikání bodá do
hlavy sterš sterš co se to sesralo sterš sakra, hlas sypký, prašný, z úst plných písku sypou se slova, zuby cvakají a v dásních mravenčení, to svědí, to kmitání, těch
zrnek, toho zrnění. Té zrnitosti.
Psáno v letech 1993–1995, vyšlo 2007 v knize Stisk (Torst)
124
125
Narodil se v roce 1889,
zemřel roku 1974, islandský
esejista a spisovatel. Ve své
knize Kameny mluví popisuje
své mládí na statku Oháňka
v jihovýchodní části Islandu
(Skaftafell) na konci 19. století.
Thórdarson autenticky
líčí očima malého chlapce
každodenní události tohoto
kraje v době, kdy začínají na
Island pronikat vymoženosti
moderní techniky. Kameny jsou
v jeho podání němými svědky
všech událostí a prapůvodními
obyvateli tohoto území, jejich
paměť může svědčit o prvních
osídlencích a o všech dalších
uplynulých událostech až do
současnosti. Thórdarsonova
kniha u nás vyšla poprvé
v roce 1965 ve Státním
nakladatelství krásné
literatury a umění, podruhé
pak v roce 2004 zásluhou
Klubu islandských fanatiků
v nakladatelství Galén, vždy
s doslovem a v překladu Heleny
Kadečkové, s jejímž svolením
text otiskujeme.
126
Kameny mluví
Na svazích nad širokodvorskými statky
leželo několik balvanů. Nebyly příliš velké,
a některé byly ještě menší než ostatní. Byly
roztroušené sem tam, jak se sesuly kdysi ze
skal, předtím než já pamatuju, možná že
i dříve, než pamatuje stará Oddný, a některé
možná před mnoha sty lety. To nikdo
nevěděl.
Někdy jsem přemýšlel: rád bych věděl,
kdy se sem tenhle kámen dostal, který rok
a který měsíc a který den, jestli za dne, nebo
v noci, kde zrovna stálo slunce, nebo hvězdy, odkud ze skal se sem sesul, jestli bylo slyšet dunění a jestli se ve skalách zvířilo hodně
prachu, když se kutálel po svahu, jestli zanechal na stráni hluboké stopy, jaké bylo počasí,
jací lidé bydleli tehdy na Oháňce, co zrovna dělali, co měli ten den k jídlu, jestli
dostali všichni dost, zda někdo toho dne na Oháňce řekl: „Na Mysu fouká vnitrozemský ze severu.“ Ale nic z toho nikdo nikdy nezapsal, rodokmen kamenů
nebyl důležitý, neboť nehrozilo nebezpečí, že by jednou mohly přijít na obec.
Viděl jsem podle vzhledu kamenů, že jsou různě staré. Některé byly mladé,
měly skoro chlapecký vzhled, jiné dívčí. Vypadaly, jako by s nimi čerti šili, a byly
veselé a měly mladistvé sklony. Na jiných bylo vidět, že jsou ukrutně staré. Měly
sešlou barvu, kolem nich bylo smutno a prázdno, byly poseté rýhami, které se
podobaly vráskám na pokožce starých lidí, a místy se na nich usazoval lišejník
a mech, jako by příroda přestala mít úctu k jejich kamenné podstatě.
Byly také různě hezké a urostlé. Některé mi připomínaly ženy, ale většina
vypadala jako muži.
Nahoře u Ohradního chlumu ležel jeden veliký, který byl pořád jako těhotný. Viděl jsem jednu těhotnou ženu, která se mi hrozně nelíbila.
Někdy jsem srovnával barvu těchto kamenů s barvou vrstev nahoře na skalách. Chtěl jsem podle toho zjistit, odkud ze skal sem spadly. „Jestli to vyzkoumám, tak si budu moct říct: Tenhle kámen se sem dostal z tamté sloje. Tam měl
domov po miliony let – slyšel jsem, že hora je tak stará – a po celou tu dobu se
nemohl ani hnout, až se mu konečně jednou podařilo vysvobodit se z otroctví
hory a utéct dolů po svahu sem k nám, aby tady mohl žít jako svobodný jedinec.“
Mělo to prazvláštní půvab, dívat se na bytost, která zažila irské mnichy
a záborce Hrollauga před tisíci lety a slunce a měsíc a hvězdy, jak vypadaly před
miliony let. Takové pomyšlení vnášelo do duše velikost a hloubku. Jaká byla tehdy Hora a Pustý ledovec a Hrollaugovy ostrovy? Hora mi připadala menší než
skály. Nebylo tehdy slunce větší a teplejší než teď? A jaký byl měsíc? To by bylo
zajímavé vědět. Byly hvězdy Kuřátek tenkrát jedna od druhé ve stejném směru
jako dnes? Probouzeli se tehdy podle Kuřátek lidé? Říkával někdo: „Hvězda stojí
ve večerním místě, je čas jít podojit krávy?“
127
Kameny mluví
Ale nemohl jsem nikdy s patřičnou jistotou zjistit, z které vrstvy kameny
pocházejí, ať jsem se snažil, seč jsem mohl. Proto nebyla velikost a hloubka v mé
duši nikdy dostatečně ryzí.
Díval jsem se na tyto kameny od chvíle, co se na sebe pamatuji. Dodávaly svahům domácký vzhled jako lidé stavením. Stali jsme se velkými přáteli. Bývalo by
mi velice teskno, kdyby náhle zmizely. Svahy by mi připadaly mrtvé, jako prázdný
dům, který lidé opustili. Jistě bych byl brečel. Byly jeden druhému velice nepodobné, mnohem nepodobnější, než jsou si navzájem lidé. A dobře jsem na nich
poznal, že mají také různé myšlenky. Ležely tam tiché a pozorné a zdvořilé a dívaly se a naslouchaly všemu, co se dělo na statcích, na louce, na Mělčině, na pobřeží
i na moři. A když se večer začalo šeřit, pak jako by se zvětšily a podobaly se ještě víc
živým bytostem a byly ještě tajemnější, než když nebyly poloskryty tmou.
Nejnapínavější bylo dívat se na ně v slunci na sklonku dne, když se jim začaly
prodlužovat stíny. Ty narůstající černé stíny, které na kamenech visely a uhýbaly pořád před sluncem v obavě před světlem, je ještě více oživovaly a vyvolávaly v člověku lechtivé mrazení. Měl jsem dojem, že stíny jsou duchové kamenů
a kameny bytostmi s nečistými duchy v závěsu. Bylo to hrůzně vzrušující a zároveň příjemné, protože bylo světlo a člověk byl od nich daleko.
Nikdy jsem nevěděl, je‑li něco divného na mém přesvědčení, že všechny věci
mají život a kousek rozumu. Měl jsem to v povaze od přírody jako dech a nikdy mě
nenapadlo si tím lámat hlavu. Nikdy mi také nepřišlo na mysl, že by to s ostatními
lidmi bylo jinak. Neslyšel jsem je ovšem o tom nikdy mluvit. Spíš naopak. Vždycky
se hovořilo o neživé přírodě, která nepotřebuje jíst. Kameny, železo, olovo, měď,
plech, provazy a dřevo, tomu všemu se na Jižním pobřeží říkalo mrtvá příroda,
neboť to nemuselo jíst, a všechny věci, které z toho byly vyrobeny, byly také mrtvé. Tráva a keře byly někde uprostřed mezi životem a smrtí, spíše snad blíž životu.
Měl jsem všechny ty věci rád za bílého dne. Oživovaly a naplňovaly všechno
kolem mne. Když však byla tma a když jsem byl sám, tak jsem se jich bál. Všechny
128
Kameny mluví
„mrtvé věci“ potom byly větší a životnější a hlavně nejasnější a měl jsem dojem,
že mě, než se naději, osloví. To bych se určitě pominul strachy, i když jsem je
měl za dne rád a konec konců i za tmy, pakliže někdo byl se mnou. Ze všech
„mrtvých věcí“ mi kameny připadaly nejživější. Asi proto, že byly nejpřírodnější a určitě nejvíc pamatovaly. Nikdo je nepřetvářel a nenutil, aby byly jiné, než je
učinila příroda. Kdežto ostatní „mrtvé věci“ byly přizpůsobené člověkem a méně
přirozené a zdálo se mi, že tím ztratily kus své duše i paměti. Co byl život kosy
nebo olůvka nebo hrábí ve srovnání s životem kamene? Proto jsem se rád díval
na kameny a mluvil s nimi a někdy jsem k nim tiskl ucho, jestli mi něco neříkají.
Zdálo se mi úplně samozřejmé, že by z nich člověk mohl slyšet hlasy a rozeznávat
v nich myšlenky, jen kdyby uměl dost dobře poslouchat a byl dost chápavý. Ale
bylo třeba se v tom cvičit. Bude‑li se člověk cvičit dost dlouho, uslyší a porozumí.
Jenom jsem nevěděl, jak se má cvičit.
Na svahu byl jeden kámen, který se mi zdál ještě živější a fantastičtější než
ostatní. Nikdy jsem se nedostal až úplně k němu, protože ležel uprostřed strmé
stěny, nahoře v Mechách, jak říkali lidé. Objevil jsem ho jednou, když jsem dole
u statku prozkoumával svahy a slídil po nějakém dobrodružství, a bezpochyby to
bylo po poledni a za slunce. Snad jsem ho objevil, když jsem byl ještě úplně malý.
Ale jak jsem pak zjistil, co je na něm neobyčejného, dívával jsem se na něj častěji než na ostatní kameny na svahu. Ležel na pokraji staré kamenné suti, která už
byla hodně zarostlá mechem. Hádal jsem, že je asi tak dva lokte vysoký a že má
ušlechtilý tvar. Nevím proč, ale když jsem se na něj podíval, vždycky jsem si vzpomněl na svou matku, a když jsem se zase díval do tváře matce, vzpomněl jsem si
vždycky na kámen. Bylo to zvláštní.
Na tomto kameni bylo něco, čím byl zajímavý a nepodobný všem ostatním
kamenům, a chci to povědět, ačkoliv je to neuvěřitelné. Byl vidět pouze, když svítilo slunce, a to až od okamžiku, kdy slunce dostoupilo poledne. Potom byl vidět
celý zbývající den, dokud na něj slunce svítilo. Ale v tom okamžiku, kdy slunce
129
Kameny mluví
zapadlo nebo přes něj přešel mráček, přestal být vidět. Zdálo se mi, že mám halucinace, a bylo to nevýslovně tajuplné.
A tyto proměny kamene z bytosti neviditelné ve viditelnou a naopak ho učinily pozoruhodnějším než všechny ostatní kameny na svahu, možná na všech
svazích světa.
Ležel tam v mechu jako světlá pohádková bytost, sám pro sebe, dokonalý
osamělec. Neměl tam nikoho, s kým by si promluvil. Litoval jsem ho. Jistě byl
smutný, že tam byl tak opuštěný, tím spíš, že v něm bylo tolik života.
A ještě něco na něm bylo zvláštního: vypadal tak vratce posazený, že jsem
měl dojem, jako by chtěl každým okamžikem vzít nohy na ramena a pustit se
dolů po svahu, třeba k šedivému kamenu u Studánek, aby si s ním porozprávěl.
„Jsi blázen? Copak mají kameny nohy, aby mohly chodit nebo běhat?“
„Vím dobře, že nemají. Ale stejně se mohou pohybovat a dělat, jako že utíkají. Kutálejí se, když se chtějí dostat na jiné místo, a jde jim to úžasně rychle. A to
je, jako kdyby utíkaly. Andělé také nechodí. Létají jako racci. Ani ryby nechodí.
Plavou, a přesto jsou úžasně rychlé. Nesmíš myslet, že všechno, co nemá nohy, se
nemůže pohybovat.“
Velice by mě potěšilo, kdybych mohl vidět prvního osídlence tohoto kraje
Hrollauga a irské mnichy, jak před tisíci lety hledí na stejný kámen jak já dnes.
A ještě více by mě potěšilo, kdybych viděl, jak hledí na to, nač hledívám s takovým obdivem já, na to jedinečné, co se možná nestalo na žádném jiném místě na
světě, na to, když se objeví a zmizí.
Ale není to všechno jen nesmysl? Je možné, aby tam kámen stál tisíc let? Jen si
to představ! Stát ve stejné poloze tisíc let! Jakou věčností je život jednoho kamene!
Ale možná že stát tisíc let na svahu hory nepřipadá kameni delší než nám stát
tam tisíc vteřin.
A pomyšlení na něco takového mi vnáší do duše pocit stále větší a větší velikosti a prostoru a hloubky.
Vybrala a přeložila Helena Kadečková
130
131
Klement Rejšek
Esej o kameni.
O velkém
kameni
Klement Rejšek
Narozen v roce 1963, žije
a pracuje v Brně. Je profesorem
ekologie lesa a zabývá se
též aplikovanou geologií
a souvisejícími obory. Přispěl
k více než sedmdesáti odborným
pracím včetně podílu na čtyřech
monografiích v Nova Science
Publishers v New Yorku.
132
Velký kámen se od malého liší tím, že je velký.
A takový velký kámen, to je zosobnění.
Zosobnění může nést kámen dvojí – velký
kámen jako mohutný dotek skrytých přírodních sil a velký kámen jako niterný projev
vztahů mezi dávnými etniky a dneškem.
Kámen, velký kámen a dračí síly v kůži
Země. Geomantie hrou. Takový kámen
působí. Na rostliny, na živočichy (i na houby,
prvoky a prokaryota…), na člověka. V jeho
blízkosti toto pole citlivý člověk vnímá.
Černá Madona, Bílá Madona. Proměna, poklad. Etnika předků, cítící Velkou
Matku. Hlas krve, láska, víra a naděje.
Krystalické uspořádání hmoty v člověku budí pocit mimořádné síly. Snad
proto se kdysi dávno pradávno kameny na megalitických obřadištích neopracovávaly – narušit tyto mimořádné síly záměrem nebylo.
Bylo kdysi řečeno, že ryzí radost pramení z niterného uvědomění harmonie.
Mluvíme‑li ale o velkém kameni, pak je touto harmonií i harmonie světa živého
a světa neživého, světa viditelného a světa neviditelného. Abychom tuto harmonii
cítili, je třeba se trpělivě učit. Trpělivost je vysoká ctnost. Když se harmonii tohoto
druhu naučíme vnímat, toto poznání nám umožní vidět KRÁSU. A je to tady zase,
krása, jednota, láska. Cítíte tu sílu? Tady člověk dokáže všechno na světě!
Co to je, to, co nás bere na velkých kamenech? Proč nás ten feeling nebere
u „flešek“, disket ani knih? Jenom proto, že ty tak velké nejsou? Protože kámen
někam PATŘÍ, je součástí krajinného segmentu, je do krajiny vsazen! A jsou‑li
megalitické kultury spřaženy s neolitickou zemědělskou revolucí, je‑li menhir
lékem na znásilněný svět lovců a sběračů, pak za těch osm tisíc let je kámen tvrdou
součástí krajiny – a nejen to: je součástí dlouhodobě vytvářených složitých vazeb,
vazeb mezi člověkem a daným místem.
Co to je, to, co nás bere na velkých kamenech? Racionální uvažování může
být propojeno s rituály a nadpřirozenem. Tak jako lov nebyl jen prostředkem
obživy, ale i vstupem do vzájemného vztahu s nadpřirozenou mocí zvířete (a po
ulovení tohoto zvířete tedy i okamžikem získání této moci), tak i použitím řezného nástroje na krásné geodě vstupujete s kamenem do interakce, kamenem
coby významnou materií.
Žijeme v předivech a vztazích, žijeme v sítích. Realita. Dnes jsou to sítě počítačové a sítě mobilních operátorů. Virtuální realita. Fascinuje nás? Ne, nás fascinují kameny – a my, kdo máme z těchto sítí své zkušenosti, kameny dnes vidíme
jako uzly, body své sítě, své informační sítě.
133
Klement Rejšek
Esej o kameni. O velkém kameni
Je podivuhodná.
V této síti splývá to božské a to světské, nic není jen sakrální a nic není jen
profánní, každý akt může mít svůj symbolický význam, své posvátné místo ve
dni, pod Měsícem, v (ne)lineárně proudícím čase, v dotyku Panny Marie. Tato síť
z velkých kamenů spojuje posvátné vrchy, vyvýšeniny. Ne všechny byly opevněny.
V našem podvědomí nás to ke kameni táhne. Je věčný, silný, klidný. Vztah ke
kameni máme – jak se říká – zabudovaný v našem podvědomí. Tento vztah je starý, prastarý (že by Tolkien?), je to něco prapůvodního, je to mystérium. V dnešní době je na tomto prastarém mystériu fascinující jeho univerzalita, jde napříč
kulturou, nezkažená obchodem či politikou. Toto mystérium je jantarová stezka, dálková trasa, karavana, legenda i píseň. Tento vztah mohl vycházet z užitku,
ano, mohl.
Ale mohl také vycházet z krásy.
134
135
Marek Pražák
Narozen 1964 v Ostravě.
Studia VŠUP Praha. Působí
jako sochař v bronzu, malíř,
písničkář, básník, grafický
a solitérní designér, scénograf,
herec, tvůrce multimediálních
pořadů, performer, zpěvák
a multiinstrumentalista. Má za
sebou více než čtyřicet výstav jak
v tuzemsku, tak v zahraničí,
desítky sochařských, malířských
a designérských realizací. Vydal
texty Relace Rádia Hitů
(multimediální bibliofilie,
Galerie Langův dům),
v rukopise zůstávají sbírky
Moje dcera Ostrava, Na
koncích času, Hallada o
Olejovém městě. Je držitelem
Masarykovy ceny umění za
tvůrčí přínos v ČR a zahraničí
a Křišťálového jehlanu od
Českého designcentra.
136
Marek Pražák
Špičák a Šutrák
Viděl jsem člověka z kamene. Průhledný briliant kráčel životem, valil se hlava nehlava.
Srdce těžké, naplněné tvrdostí, že by se do
něj daly vytesat dějiny světa. Nebo vyfrézovat litery LÁSKA a pozlatit ty litery, aby
tam byl nějaký cit, aby trochu obměkčen byl
kámen. Žádná socha. Stál a díval se na ulici
Nádražní, s hlavou skloněnou na stranu.
Kníry pod nosem. Zanedbaný šutrák. Vídávám ho každý den, jak toporně klopýtá. Co
krok, to úder nohama o asfalt, jau to bolí.
Drhne o pískovcový sokl baráku. Drhne,
a nic necítí. Pak se zatne na místě, otočí
k baráku a zaboří čelem lebku do křemenů
omítky. A vytáhne mazlavý ocas a chčije na
ten těšínský pískovec. Nechá ho vlastně
položený na desce kamenného parapetu. A pískovec si lebedí a saje ten požár
z nitra. Chlap se drží těch parapetů prackama, špinavýma od cementu nebo
čeho, a křápe mu z hrdla zvuk, jako když rozbitou flaškou drhneš o skelněnou tabuli. Šutrákovi je zle. Mramorová kráska s kýtama z Carrary a v mini si to
šine naproti šedé žule, to bude matka. Kýty proporčně velkorysé, do nich bys
vytesal celou Večeři Páně od Da Vinciho i s vepřovým rypákem. Takový kejty
bílý jak sněhobílý mramor, a ještě o krapítek bělejší. Mramor a žula a mezi
nimi ten briliant, průsvitný, ale bez duhových flešů. A taky ten potok mezi
nimi, úplná řeka Jordán. Na dně divoké, nezkrotné řeky rozdrcená suť, slepená lepidlem asfaltu. A jemu je to jedno. Ještě neskončil. Hlavní ulice. V Ostravě. Vlastně v Ostravě to neplatí. Tady není hlavní ulice, tady se chčije všude.
Ta máma dobrá s žulovou pletí, holubí šeď. Vytáhne deštník, a neprší. A tesá
a tesá špičákem deštníku, až rudná žíla žulová duří jí na rameni. Slunné poledne, Mistře. Je čas se probrat. Ale Šutrák nemůže zastavit. Ani se hnout. Ani
se otočit. Drží jako skála, když do ní vrtají dynamit. Čupřinu kamennou čechrají a hnětou zářezy špičáku, záda na tom nejsou o nic lépe. Šutrák drží barák
a baba v jedné ruce deštník a v druhé mramorovou ručku dcerky, poupěte, zkaženého pohledem na fakta a realitu. Na chodníku vlhké stopy lodiček zdobí
dráhu k zastávce tramvaje. Balvan pustil slzu a ošívá se jak po píchnutí komára.
To bylo povyraženíčko, zašklebí se. Obrátí své kroky na druhou stranu a šmatlá pod mou verandou ateliéru, visutou nad Nádražní třídou. Podešve zanechávají mlaskavou signaturu. A za několik dní přišli rekonstruovat fasádu
a sejmuli pískovcový sokl. Pod deskami těšínského pískovce objevili původní
oblé bloky kamenné podezdívky, taktéž ze zelenkavého pískovce. Ale krásně
zvětralého a o sto let staršího. Ty prochcané pískovcové desky mám ve dvoře
složené. Čekají a zrají, časem na ně přijde řada. Odvezli by je na skládku, tak
jsem se domluvil se stavbyvedoucím. A on, že teda jo. Takže zrají jak housle
137
Marek Pražák
Špičák a Šutrák
ve víně a moje maličkost se těší, až počne tesat. A představuju si, že se v jednu
chvíli začne uvolňovat z kamene ten rajský odér impregnace. A upomene
mě na onu světlou chvilku v životě, kdy jsem čučel z okna verandy jak péro
z divanu a nemohl uvěřit vlastním očím, co se děje na té naší hlavní štráse.
V pravé poledne, před šesti lety.
138
139
V nepravidelné rubrice Moták chceme
představovat tvorbu současných či již
zemřelých politických vězňů nebo disidentů.
Liou Siao‑po
Ostré kameny
(básně z vězení)
Věnováno Sia
MYŠKA VE VĚZENÍ
pro mou Sia
myška prolezla mřížemi
a prochází se po okenní římse
sledují ji oprýskané zdi
sleduje ji komár nasycený krví
přivábila i měsíc na obloze
rozechvívá stříbrné odlesky
vzácná to krása
dnes v noci se myška chová vybraně
nejí, nepije, ani zuby si nebrousí
jen kulí svá zlodějská očka
a prochází se v měsíčním svitu
26. května 1999
140
motá
Liou Siao‑po (劉曉波)
Narozen 1955, čínský literární kritik a disident, který je v současnosti politicky vězněn.
Spoluautor a signatář Charty 08. V roce 2010 získal Nobelovu cenu míru. Jeho manželka Liou Sia
je lidskoprávní aktivistka a fotografka, protizákonně držená v domácím vězení.
NOC A SVÍTÁNÍ
mé milé Sia
noci, kdy usínáš sama
jsou obzvlášť chladné
osamělé hvězdy se nad ránem zdají být bezcitné
u postele ti svítí teplé světlo lampičky
ledová tma však
nic ti nenechá
celou tě pohltí
mumláš si směrem k lampičce
slzy ti stékají po tvářích, když hladíš stín na stěně
teď by sis měla zapálit
nebo si nalít sklenku vína
a omámeně se vydat za tím
ztraceným, dodnes nezvěstným
zdali ho nespolkla ještě černější temnota
zhasni světlo
ať jen cigareta spaluje chlad noci
víno vylij noci z okna
opij tmu
ať vyzvrací nový úsvit
úsvit, který snad přinese nějakou zprávu
11. listopadu 1999
141
motá
Liou Siao‑po
Liou Siao‑po
MÉ ŽENĚ
NA DNĚ PROPASTI
mé ženě
jako když lhostejný měsíc
visí mi vysoko nad hlavou
a pýcha jeho záře shlíží dolů
až se zalykám
taková je hloubka noci
jako přízraky vyvržené z hrobů
nabízím čistotu a svátost
výměnou za jediné setkání ve snu
netoužím po rozpálené kůži
jen vrstvou ledového chladu zastřít zrak
a dívat se, jak nebeský oheň v bledosti skomírá
zármutek vesmíru je příliš rozlehlý
na jeho konec oko mé duše nedohlédne
mít tak kapku deště
naleštím betonovou podlahu
mít tak paprsek světla
v záblesku vyjevím otázku
řekni slovo
otevře se brána
a noc se vrátí domů
dohnali mne kamsi k strmé skalní stěně
ostré kameny se zarývají do kůže
jakýsi hlas káže, abych se napřímil a řval
a vyslal světu poslední varování
napřímím se, ale nemohu křičet
křičím, ale nemohu stát
vzpřímené tělo je strnulé a ztuhlé
divoký řev se ale musí kroutit a vlnit
strmé a ostré stěny propasti
nedovolí přímý střet
lidské tělo nutí zvolit jen jednu z cest
absolutní rozkaz však vyžaduje obě
volba, beznadějný boj
buď vzpřímeně křič, a budeš rozdrcen
nebo poklekni před propastí
vždyť mohutná nebeská klenba se už tlačí dolů
15. prosince 1996
31. ledna 1997
142
143
motá
Liou Siao‑po
Liou Siao‑po
ZA DEŠTĚ
pro Sia
prší
a kapky deště prosakují sluncem
mne odsunuli na kraj světa
všude jen běs
jen vynucená poslušnost
kapky deště nejsou kruté
jen v jejich něze číhá nebezpečí
sám nahý
v dešti stojím nahý jediný
barvy deště mě matou
a všechny deštníky jako tenké výkřiky
ztrácejí se v čase nasáklém spadanou vodou
144
přál bych si jen
padnout v dešti
aby mé slabé tělo
odešlo dřív, než první slunce vyšplhá nad obzor
bojím se každé tiché změny
a už vůbec nesnesu
žádný další hrdinský skutek
chceš získat boží pozornost
ale jen se tím marně trýzníš
a já, který nemám dost rozumu, abych se rouhal
si jen zapálím další cigaretu
30. července 1991
145
motá
Liou Siao‑po
RÁNO
pro Sia
mezi vysokou šedou zdí
a zvuky sekáčku z kuchyně
svázali a rozřízli ráno
rozpustili ho v podivné ochablosti ducha
nevím, jak se zjevuje rozdíl mezi světlem a tmou
když prostoupí mými panenkami
sedím mezi rzí, a tak si nemohu být jist
zdali je to světlo vězeňských okovů
nebo duch přírody venku za zdmi
zrada dne pyšné slunce
nesnesitelně děsí
dnešní ráno je marnivě širé
a ty vzdálená
střežíš noci lásky
30. června 1997
Přeložila Zuzana Li
146
147
/ / /
NEVYSTŘELENÝ NÁBOJ
„Měl jsem dvacet šest let, když jsem se dobrovolně přihlásil do teritoriální obrany, a ještě
dnes nevím, jestli mi nebude líto, že jsem nevystřelil ani jeden, jediný náboj…“
28. červen ’91, Medvedjek
Rac a jeho oddíl leželi pod břehem, který je ukrýval před federální armádou.
Leželi téměř až na konci kolony. Nevěděli, co se děje kolem nich: byli bez spojení se štábem a s ostatními jednotkami. Leželi a prohřívali si ztuhlé končetiny.
Na BOVy 1 kašlali. Doktor Pogačar, který byl k jednotce přidělen jako zdravotník,
dychtivě prohrabával brašnu první pomoci, aby nakonec s překvapením zjistil,
že v ní není téměř nic. „Hele, kluci, ne že budete moc jančit,“ řekl žertovně, „jsou tady
obvazy jen pro jednoho, ostatním můžu leda tak držet prst na díře.“ Všichni se rozesmáli
a konečně z nich opadlo napětí. Bylo půl desáté dopoledne.
/ / /
Dřepěli u neomítnutého domu, kam provizorně umístili štáb. Dohodli se, že
zaútočí přesně o tři čtvrtě na deset, a to výstřelem čtyř armbrustů2 na druhý obrněnec v koloně. Na místo se dostavili všichni velitelé jednotlivých oddílů a kapitán jim přidělil poslední instrukce.
1
2
BOV (v originále borbeno oklopno vozilo) je obrněné vozidlo vyráběné v bývalé Jugoslávii.
Armbrust je lehká neřízená protitanková zbraň.
148
motá
Damijan Šinigoj
Damijan Šinigoj
Narodil se roku 1964 v Novém Městě ve Slovinsku. Šéfredaktor nakladatelství Goga a novin
Park, prozaik, překladatel z bosenštiny, filmový scenárista a publicista. Napsal romány Vojáky
zabíjejí, nebo ne? (1991) a Nevystřelený náboj (1994), a tři sbírky krátkých próz. Podle jeho
scénářů byl natočen dokumentární film Když válka klepe na dveře (2002) a celovečerní hraný
snímek 1991 – Nevystřelený náboj (2011). V nakladatelství Větrné mlýny mu v roce 2013 vyšla
humoristická kniha o výchově dětí Tátovy zápisky.
Čtveřice, která měla vystřelit první rakety, požádala přítomného novináře, aby je
vyfotil. Co kdyby to nepřežili? Objektiv odrážel jejich bezstarostné dětské pitvoření, jako by byla smrt tím posledním, na co myslí. Novinář stiskl spoušť.
O tři čtvrtě na deset se nad malou slovinskou vesničkou Medvedjek, o které
dosud nikdo nikdy neslyšel – její jméno si možná zapamatovali pouze netrpěliví řidiči, kteří to do kopečka pěkně rozpálili a v předjížděcím pásu předháněli
pomalé náklaďáky – rozpoutalo peklo. Velitel dal své čtveřici znamení k útoku.
Rakety ještě nezasáhly druhý obrněnec, když se ozvala protiletadlová děla. Federální armáda byla připravena, s prsty na spouštích…
/ / /
Úderná síla kolony byla ohromující, děla pálila ostošest. Mířila především na
shluk domků nad silnicí, kde pobývali velitelé. Zasaženo bylo několik osobních
aut, a protiletadlové střely ráže 20 mm způsobily i výbuch neomítnutého domu.
Na některé vojáky novoměstské čety, kteří si v blízkosti postavili ten nejbezpečnější bunkr na světě (aspoň si to tak mysleli), dopadla železniční kolej, kterou
předtím použili ke svému opevnění…
/ / /
Kapitán kršské čety usilovně přemýšlel, jak vystřelit z nové protipancéřové
zbraně, armbrustu. Na předváděčce mu bylo vysvětleno, že střela je extrémně
citlivá a kumulativní náboj se v ní aktivizuje sebemenším nárazem. Odpálení
armbrustu však znemožňovaly větve dělící je od obklíčené kolony. Ať se snažil sebevíc, řešení stejně nenašel. Sekat větve? To přece nemohli… Najednou to
149
bouchlo. Ani ne tak bouchlo, ale jako by se ženili všichni čerti! Z leknutí a strachu se málem podělal do kalhot. Když se vrhl na zem, udeřil se armbrustem po
hlavě, až cítil, že mu na čele roste boule. Zahanbeně ji zamáčkl a zrudlý, jako by
udělal něco, za co se musí stydět, se pokradmu podíval na své vojáky, jestli se mu
smějí: kromě něj tam zbyli jen čtyři…
/ / /
Raca s jeho kumpány zasáhla exploze jako blesk z čistého nebe. Leželi na trávě
a absolutně netušili, že začne útok – nikdo jim totiž nic neřekl.
A teď to teda začalo, běželo mu hlavou, teď přijde zúčtování! Lidské postavy
se jak v groteskním baletu bláznivého choreografa vrhaly na zem, jiné na přeskáčku běžely směrem do údolí, k lesu, další se najednou plížily, čtvrté se vrávoravě stavěly na nohy. Nepopsatelný bláznivý zmatek, konec světa. Někdo v náhlé
panice vyskočil na nohy, vytočil piruetu, jako by ho trefila kulka, a v děsivé pokloně upadl na obličej, převalil se na záda, zvedl prosebně ruce s automatem a stiskl
spoušť. Rac sledoval jeho tvář, která se proměnila v zaprášenou, umouněnou
masku, a připadalo mu, jako by v těch několika krátkých vteřinách zestárl o celé
roky. Vrásky mu vyhloubily obrovské rýhy. Do obličeje se mu vrátila barva, ale
ohřála se v něm jen na několik vteřin, jako by se jen lehce začervenal, potom se
pokožka znovu proměnila v koženou podrážku popelavé barvy a oči mu vystoupily z důlků. Směsice křiku, pláče, slz nevýslovné hrůzy a strachu odtékala současně s prázdnými nábojnicemi, které křečovitě vypouštěla k jasné obloze. Rac
jako bezmocný pozorovatel už ani nevnímal celý ten děsivý výjev apokalypsy,
která se před ním odehrávala. Toho chlapíka si všiml těsně předtím, když ležel
pod malým, košatým stromem, kde se schoval před deštěm. Hladil pušku, jako
by šlo o nějaký sexuální předmět, vsouval prst do hlavně, šťáral se v ní a byl natolik zvědavý, že nahlédl i do malé, temné dírky. Čert ví, proč se u toho škrábe na
150
motá
Damijan Šinigoj
Damijan Šinigoj
koulích? pomyslel si Rac a napadlo ho, jestli se mu přitom náhodou nepostavil.
Jeho současný, znetvořený obličej se ani za mák nepodobal tomu předchozímu,
klidnému a spokojenému – jako by šlo o dvě různé osoby…
Zavřel oči a rukou si usušil tvář; byl promočený na kost. Dlaň si utřel o hrubou nohavici a palcem a ukazováčkem jedné ruky si zatlačil oči hluboko do oční
jamky, až pocítil zablesknutí a ostrou bolest. Mlha před očima se rozplynula
a vrátil se mu sluch. Země se pod ním otřásala od neustálých detonací. Po své
pravici spatřil skupinu asi dvaceti pěti teritoriálců, kteří splašeně běželi do údolí.
Slíbil si, že jestli tohle přežije, nikdy v životě nezapomene na jejich výraz – poprvé na vlastní oči viděl, jak dokáže strach zohavit lidský obličej. Znenadání ho
napadlo, jestli nevypadá taky tak, jestli i jeho rysy neodráží hrůzu a běs. Federálci
znetvořili jejich obličeje, jejich bledé tváře a planoucí oči, které hořely pro jediné, šílené přání – pryč, pryč, co nejrychleji odsud pryč! To nebyl útěk ani dezerce,
to byl hromadný úprk a lavina, která s sebou strhávala stromy a lidi. Ale to ještě
není konec, to pravé peklo nás teprve čeká, pomyslel si a nemýlil se: ani koňmi
ani silou by nedokázal zastavit lidi, kteří prchali z boje, a přesvědčit je, aby se přidali k němu. Nohy ho však stejně neposlouchaly. Snad to tak má být, snad až do
poslední kapky krve musí okusit ďábla, a možná pak i on bude utíkat ještě rychleji než jeho spolubojovníci s příslibem diplomu za první místo…
Na okamžik ho napadlo, aby utíkal s nimi, ale dokázal se ovládnout a uklidnit se – přece jsem si vybral takové místo, kde mě nemůžou střílející vojáci trefit,
a udělám ještě líp, když se nebudu hýbat. Nohy měl stále jako ze dřeva. Panika
postupem času odcházela, protože zapojil veškeré své mozkové buňky, rozum
a chladnou mysl. Vtloukal si do hlavy, že z boje v žádném případě nezdrhne.
Dřív se nikdy nenechal podobnou situací vytočit, a to ve své fantazii prožil ledasjakou bitku, i o mnoho krvavější, než byla ta, ve které by vlastně mohl sehrát
svou partičku. Tehdy ale, v myšlenkách a fantazii to bylo jiné – jaksi realističtější.
Z vyfantazírovaných bitev ale nikdo neutíkal! A to ani nepřítel, přirozeně! Ještě
151
před týdnem měl pocit, že ho nedokáže nic rozhodit; věci přijímal se samozřejmou jistotou a svůj mozek nezatěžoval myšlenkami, co je a co není správné. Teď
se však musel poprat s novou, děsivou a nebezpečnou situací, s reálnými náboji.
Skutečnost, že může umřít, nebyla jen řádkem na papíře. Napadlo ho najednou,
že útěk nemusí být tou nejhorší variantou – když opomine pravděpodobnost,
že ho zabijí, je ve hře ještě jeho nezkušenost. S holýma rukama je postaven milionkrát vyzbrojenější a vycvičenější síle, která byla zahnána do kouta a neměla co
ztratit! Musel si otevřeně přiznat, že vůbec neví, co má dělat. To, co si dosud
představoval ve své fantazii, najednou ztratilo jasné obrysy… Všechny jeho zkušenosti se pod tlakem událostí ukázaly jako neúčinné; všechno, co uměl a co se
naučil, najednou nic neznamenalo! Uvědomil si, že se nezná – kdo doprdele je?
A kdo ho zná, když ne on sám? Kdo může vědět, co udělá za pět minut? Kromě
Boha, jehož existence byla diskutabilní, byl jediný, kdo to mohl rozlousknout.
Ale nevěděl nic! Musel by sám sebe prozkoumat, zahnat tu neznámou bytost ze
svého těla, jako ji vyháněl už tolikrát, když byl malý, když se musel postavil tváří
v tvář neznámé a neprožité budoucnosti! Zná své dobré vlastnosti, které mu teď
jsou však houby platné. Musí poznat své skryté slabosti, aby jim dokázal co nejlépe čelit… Nechce se zařadit do zástupu pomatenců a panikářů!
Nech toho! křičeli na kluka, který ještě před chvílí laškoval s puškou a který
ohrožoval všechny kolem sebe, ti, co leželi blízko něho. Přestal, jen plakal. Racovi se zdálo, že volá matku…
Nehnutě, jako v extázi, sledoval celý výjev. Federálce ani obrněnce neviděl,
protože mu seděli přímo za krkem, jen o několik metrů níž. Chránil ho silný
přírodní násep, který by zadržel i raketu z armbrustu. Zaujatě vnímal nejrůznější reakce na téma „jak přežít“ a ani ho nenapadlo, že svírá pušku, kterou může
aktivně zasáhnout do celého dění. Všechno okolo mu připadalo jako velmi vzdálená hra, které jen přihlíží a která si žije vlastním, svébytným životem. Nezbývalo
mu než ji kvůli jejímu zvláštnímu půvabu akceptovat. Jako by sledoval v televizi
152
motá
Damijan Šinigoj
Damijan Šinigoj
nějaký akční film. Pomalu, zaujatě a systematicky vstřebával jednotlivé záběry,
a náhle zatoužil po cigaretě, kterou si stejně netroufal zapálit – v kinosále je totiž
kouření přísně zakázáno…
Cítil, jak mu něco leze po kůži, jak mu mravenčí končetiny a po celém těle
se rozlévá tekutina; i když ležel, byl napnutý jako pérko, které čeká na příležitost
k vystřelení. Ležel, poslouchal, ale nic neslyšel. U žaludku ho něco pevně sevřelo, jako by měl dostat průjem. Nic necítil, žádné pocity, žádný strach, nenávist,
přání po pomstě, touhu přežít. Prožíval apokalyptickou scenérii, aniž by toužil
po jejím vysvětlení, po její stopě v jeho paměti. Jen se díval. Kdyby na celý obraz
pohlédl někdo z minulosti, mávl by jen rukou, vždyť toto všechno jsme už kdysi viděli a prožili. Pokud by přišel někdo z budoucnosti – tak jako on nahlížel na
partyzánskou válku svého dědy –, mávl by rukou úplně stejně. O co jde, aspoň
jsi dostal svůj žold, ne?! Jak to zpětně budou hodnotit federálci a jak teritoriálci? Záleží asi na tom, kdo zvítězí! A jak on sám to bude prožívat za deset let,
když bude na kolenou pohupovat svá vnoučata a bude je nudit „partyzánskými
historkami“? Pocítí nostalgii za ztraceným mládím, nebo bolestnou vzpomínku
na to, jak musel unikat nebezpečí? A co zítra? Budou se historky všech aktérů
shodovat? Nebo ještě jinak – vidí někdo to, co vidí on sám? O kus dál leží neozbrojený zdravotník a nos tiskne do rozmočené a zablácené země. Rozpozná ho
díky pásce na rukávu. Co asi vidí, na co bude vzpomínat on? Ještě dál leží malý,
obtloustlý chlápek ve středním věku s prořídlými vlasy, které zkoušel kompenzovat ještě řidšími vousky. Podobal se spíš strašáku, ležel bez čepice, s uniformou ušpiněnou od bláta. Náhle se podíval směrem k němu, ucítil jeho pohled.
Okamžitě přestal střílet. Opravdu ale střílel? Na koho? Podíval se na Raca a nejspíš si myslel, no heleďte ho, vypadá jak strašák do zelí, ani vrabce by nezahnal.
Potom znovu zamíří a stiskne spoušť. To mě podrž, podivil se Rac, on fakt střílí. Když před pár dny, co dny: před lety odcházeli společně do armády, posmíval
se mu, že federálce rozmačká napadrť svým panděrem. Teďka je chlapík potají
153
motá
Damijan Šinigoj
Damijan Šinigoj
srovnával navzájem – Racovu vysportovanou postavu a svou tlustou a zanedbanou. Racovi neušel jeho zklamaný povzdech. A kdo teďka střílí? On. Na co on
bude vzpomínat, až nastanou dlouhé zimní večery? Až si bude u kamen prohřívat své revmatické kosti a napínavě bavit lidi okolo? Oba leží na stejném břehu,
na stejné frontě, ale přesto to nevidí stejně. O tom byl Rac přesvědčen. Spojuje je
společný cíl, jejich cesty se však různí. Z nicnedělání dostal špatnou náladu, ale
stejně tu nebyl nikdo, kdo by uvolnil pojistku a vymrštil pružinu.
Odněkud se přiřítil Sero a křičel, že to jednoho roztrhalo na cucky. Nejdřív
se mu podíval do očí; nevyčetl z nich žádnou stopu po strachu či panice, z očí mu
probleskovala jen čirá hrůza. Vzpomněl si, jak kdesi četl, že hrůza je kosmický
strach, projevující se v momentu, kdy nejsme schopni porozumět situaci a naše
vůle se roztříští do molekulárního stavu, ve kterém se člověk chvěje před neznámou silou. Nyní se celou svou bytostí vyburcoval k tomu, že vyskočil na nohy –
ty ale překvapivě vzdorovaly – a šejdrem se rozběhl směrem, odkud přiběhl Sero.
Žádný tělesný pocit, nával průjmu či mravenčení v údech, neměl šanci. Jeho jedinou ambicí bylo zůstat aktivní, daleko aktivnější než malý tlouštík s prořídlými
vlasy, který na střelbu zareagoval střelbou a netvářil se, jako by se ho to ani trochu
netýkalo. No, aspoň že nezdrhl, už to byl nadlidský počin…
Připojil se k němu nějaký neznámý člověk. Koutkem oka sledoval jeho nachýlenou postavu, která upalovala po jeho boku, v pravačce pevně svírajíc automat.
Vypadal jak učiněný profesionál, pomyslel si se závistí. Možná si teritoriálci, kteří mě mají na mušce, taky myslí, že vypadám jako profesionál! Jestli se teda nosy
nerochní v bahně nebo se nezabývají střílením! Někde poblíž zahvízdaly kulky
a vytrhly ho ze zamyšlení. Sklonil se ještě níž a bleskově odhodil dotěrné, závistivé a banální myšlenky.
Přiběhli na vršek svahu právě ve chvíli, kdy se přes něj převalil Silvo. Bezradně pohlédl na Raca. Působil nejistě, rozedraně, až dojemně, jak tam stál beze
zbraní, a jen jeho oči prozrazovaly němé volání, které se rozléhalo až do nebe:
154
„Pomoz mi, Kriste, prosím pomoz mi!“ A tehdy se až do dna své duše zastyděl, že
selhal jako člověk a kamarád…
/ / /
Když to na Medvedjeku bouchlo, zrovna spali a zdálo se jim o všem jiném než
o válce. Plesničar, který ležel na prvním sedadle, se hbitě vymrštil k zadním dveřím dodávky, dokonce o něco dřív, než Kumer se Zokem nazvedli své ospalé
obličeje. Bouchnutím otevřel dveře, podřepl za auto a zakřičel na ně, aby mu
hodili pušku. Rozespalý Kumer mu ji poslušně podal a díval se, jak Plesničar prokličoval mezi auty do lesa. Než se oba oblékli a obuli si holínky, nejrůzněji do sebe strkali a překáželi si, ani na chvíli však nedali pušku z rukou.
Dodávka, která stála před tatrou a ve které trávili většinu noci, hořela – jako
první vlaštovka boje. Beze slov na sebe pohlédli a utáhli si opasky. Narychlo
ještě zkontrolovali, jestli jsou upravení a mají při sobě vše důležité k boji, potom
Kumer otevřel postranní dvířka. Chtěl zamířit přes vozovku na tři metry vzdálený násep, který se pozvolna spouštěl do údolí, když náhle vzduchem přiletěla
kulka tak blízko, až si k ní mohl přivonět. Její zvuk ho velmi překvapil – ve filmech kulky pronikavě hvízdají, ale tato proletěla pomalu, jako starý, unavený
čmelák. Ty vole, co se člověk všecko nedozví, smutně si povzdechl a vyděšeně
zakřičel, když se ho Zok pokoušel vystrčit ven. Jemu se to spěchá, pomyslel si
Kumer, to by bylo o něčem jiným, kdyby si přičich k letící kulce. Naštvaně mu
uvolnil dveře a dokonce se uklonil jako nějaké středověké páže, přičemž udeřil
puškou ledabyle o plech. Zok se zamračeně vmáčkl vedle něho a už našlapoval
jednou nohou na asfalt, když těsně vedle něj profrčela kulka. Jen zahvízdala.
Bleskově sebou hodil zpátky do auta.
„Střílej’,“ jen ze sebe vydal, až se Kumer musel pousmát. Nízký strop v dodávce je nutil, aby stáli se skloněnou hlavou, a do toho se jim mezi nohy pletly jejich
155
pušky. Oba zírali na tatru, před kterou hořela dodávka, a ještě o něco dál stáli
obrněnci střílející jejich směrem.
„Co budem dělat?“
Kumer pokrčil rameny. „Nevím, ale musíme ocaď.“
„Jakože odejít?“ namítal Zok s bušícím srdcem. Uvědomil si, že význam slova
„odejít“ znamená zdolat část silnice, kde poletovaly kulky.
„Jo,“ hlesl pomalu a intenzivně přemýšlel, co dodat: „Jsme jim přímo na ráně.
Jestli nastartujou, tak nás mrdne…“
Oba se nahnuli opatrně dopředu, aby se skrz kulky podívali na postup obrněnců. Čelo se jim z toho orosilo.
„Oukej, máš pravdu,“ Zok náhle souhlasil. „Vypadnem!“ Postrčil kamaráda ke
dveřím.
Kumer se bránil zuby nehty. „Seš debil?“ zakřičel hystericky. „Já ale nejdu jako
první!“
„Já taky ne,“ zakřičel ještě víc Zok a na chvilku oba zapomněli na to, že se
střílí, a dívali se na sebe jako pes a kočka. Kumera při tom napadlo, že si namlátí.
Potom si rozpačitě sedli na napěchovaná sedadla a poslouchali, jak střelba kolem
nich ještě zesiluje.
Jejich oboustranné váhání a vědomí, že musí okamžitě pryč a že ani jeden
z nich neopustí své místečko dobrovolně, vnuklo Kumerovi myšlenku přinutit
kamaráda, klidně i s puškou v ruce, aby auto opustil jako první. Sotvaže kolem
profrčelo pár kulek, radši se svého nápadu zřekl. Bylo by příliš kruté, kdyby ho
poslal smrti naproti… Náhle si vzpomněl: „Hele, tak rozhodnou zápalky…“
Zok se na něj zatvářil nejdřív vyjeveně, pak přikývl, že souhlasí. Kumer
vytáhl z náprsní kapsy krabičku zápalek, zašmátral v ní a odebral dvě s černou
hlavičkou. Jednu v polovině přelomil, potom obě stisknul mezi palcem a ukazováčkem levé ruky, až mu z toho zbělely klouby a ven vykukovaly jen hlavičky. Zok
bez rozmyšlení uchopil a vytáhnul tu na kraji. Zaklel, mrštil s ní o zem a zatvrdil
156
motá
Damijan Šinigoj
Damijan Šinigoj
se. Za žádnou cenu nepůjde. Znovu se do krve pohádali a po chvilce trucovitého
mlčení Zok znenadání vstal, otevřel dveře, počkal, až kolem něho probzučí kulka, a bez rozloučení nebo nějakého povzbuzení se vydal přes silnici.Ve dvou skocích se ocitl u náspu, třetím skokem přes něho přeletěl a byl za vodou. Kumer na
něho zíral s otevřenou pusou. Nemohl věřit tomu, že ho kamarád opustil uprostřed boje a právě tehdy, když mu chtěl přiznat, že podváděl – nehtem prsteníčku zlomil i druhou zápalku, takže by vyhrál v každém případě…
Stál v otevřených dveřích dodávky a otevřenou pusou hypnotizoval místo,
kam zmizel Zok; bylo to tak blizoučko, a přitom tak daleko… Když už si začal
myslet, že díky zápalkám zvítězil, poznal, že prohrál!
Zas přisvištěla kulka, pomalá a podobná čmelákovi. Modlit se neuměl, Bibli
ze zvědavosti prolistoval jen párkrát. S kostelem to bylo podobně, spíš ho zajímala architektura a umělecká hodnota než setkání s Bohem. Nyní, před otevřenými
dveřmi, ho poprvé v životě oslovil a ani se nezastyděl, že si na něj nevzpomněl
dřív. Ať mu teď pomáhá, jestli existuje!
Pronikavě zařval a uskočil před kulkou, která vedle něho profrčela, jako by
lovil pomalého čmeláka. Pelášil co mohl, letěl vzduchem, strom, který si vyhlídl jako své útočiště, se však víc a víc vzdaloval. Nevěděl, jestli se mu to jen nezdá.
Cítil se jak osel přivázaný u tyče, kterého ovládají podbízenou mrkvičkou. Běžel
a čekal, kdy ho to trefí. Těch pár metrů by za normálních podmínek přeskočil
naráz, náhle se mu však nadmuly do velikosti transsibiřské železnice. Nedaleko
od něj znovu zacvrlikala kulka, rychlá a hvízdavá. Zamhouřil oči a skočil. Prolétl vzduchem jako skokan do vody. Kolenem se udeřil o něco tvrdého. Hlavu
schoulil mezi ramena a cítil, jak se kutálí dolů ze srázu. Zachránil se, skutálel se
až za břeh. Tady ho nedostanou! Tvrdým nárazem do stromu se zastavil, ale necítil žádnou bolest. Už mu nic nehrozí. Ležel na zádech, hlasitě dýchal a hleděl do
nebe. Někde daleko se rozléhalo střílení, ale tím se nezabýval. Bylo to moc daleko. Náhle si vzpomněl na kamaráda. Zvedl se na lokty a podíval se kolem sebe.
157
Ležel v hustém trní. Kde je Zok?
„Máš papír?“
Hlas přicházel odněkud zblízka; to je přece Zok! Radostně vyskočil na nohy.
„Zoku, jsme z toho venku,“ zakřičel a stoupl si ke stromu.
„Hele, chtěl jsem po tobě papír,“ zahučel kamarád, který dřepěl s kalhotama
dole za bukem. „Asi sem se trochu posral.“
Čemu by se dřív posmíval, bral najednou smrtelně vážně. Když toaleťák,
podal mu hadříky na čištění pušky. Stoupl si opodál – ani ne z ohleduplnosti, ale
kvůli smradu – a počkal, až se Zok otře. Potom se spolu prodírali trnovým houštím k místu, kde se naposledy nacházel jejich oddíl. Dostali se na mýtinu, kde
měli obrněnce jak na dlani, a Kumer na ně dvakrát vystřelil. Jen tak, aby ukázal,
že existují. Jejich místo je jinak dokonale chránilo před nepřítelem. Svůj oddíl
dostihli právě ve chvíli, kdy se Silvo zhroutil před Raca.
Všichni tři leželi pod nízkým hřebenem, kulky nad nimi hvízdaly jak pominutí sršni. Měl pocit, že střílejí jen na něho, aby mu znemožnili odnést raněného, přes kterého ležel a chránil ho svým tělem. Nemohl nadzvednout ani hlavu,
protože vzduchem lítaly kousky země, kterou nemilosrdně cupovaly kulky.
Mimoděk si vybavil událost z dávného dětství, a i když se hodně snažil, aby ji ze
své mysli vytěsnil, vždycky ho to vrátilo zpátky, zpět do minulosti, kdy na něho
nikdo nestřílel, kdy nemusel vytáhnout raněného kamaráda z obtížné situace.
Jako všechny děti z jejich party si nejradši hrál u potoka; znali tam každý
koutek a věděli samozřejmě i o sršním hnízdě, které se nacházelo v dutém stromu, skloněném nad špinavou a kalnou vodou. Hnízdo je lákalo jako magnet,
a i přes mnohé boláky, dokonce i přes nebezpečná štípnutí malého hmyzu se
k onomu stromu nepřetržitě vraceli, dokud někdo nepřinesl láhev s benzinem
a zápalky. Ten někdo byl samozřejmě on. Troufale vylezl s lahví v ruce na strom
a na zádech cítil obdivné, možná až závistné pohledy. Nad hnízdem se na kamarády vítězoslavně podíval – hověl si v jejich obdivu –, potom však do dutiny
158
motá
Damijan Šinigoj
Damijan Šinigoj
stromu nalil benzin. Když z kapsy vytahoval zápalné hlavičky, seskupil se nad
ním oblak rozdrážděného hmyzu, který zneklidnil silný zápach naftového derivátu, ale Rac se nebál; děti si svou odvahu mnohokrát dokazovaly způsobem,
že se postavily mezi sršně, protože věděly, že pokud sršně nerozdráždí, nic se
jim zlého nestane. Škrtnul zápalkou a chvíli fascinovaně zíral na zářící plamínek,
který si pomalu razil cestu k sršnímu hnízdu. Děti stály dole potichu jak v kostele a tajily dech. Potom se Rac zhluboka nadechl a upustil zápalku – a rozpoutalo
se peklo. Sršni se jak pominutí scukli v hustý oblak. Mávání jejich křidýlek bylo
tak silné, až ho začaly bolet uši a ztuhla mu krev v žilách. Chvíli ohromeně sledoval jejich zběsilou reakci, kterou zapříčinil, a pomyslel si, že nastal jeho konec.
Zburcoval se v něm pud sebezáchovy a vůle k životu. Jedním skokem se ocitl na
trávě u svých zkoprnělých kamarádů a rychlým během se snažil dostat domů.
Koutkem oka zahlédl, že se hustý, živý a hlučný oblak rozparáděných sršňů žene
přímo za ním, jako když pes prohání kočku. Chtěli ulovit přímo jeho, a jeho
kamarádů, kteří tam jen postávali, si vůbec nevšímali. Po zádech mu proudil studený pot. Pochopil náhle, že musí běžet jinudy. Instinktivně a v mírném úklonu
změnil směr k potoku a podařilo se mu skočit do studené a špinavé vody, dříve
než ho pominutý hmyz dohonil. Ponořil se pod hladinu. Se strachem poslouchal
vzdálené a neustálé bzučení sršňů, kteří vydávali zvuk amerických bombardérů,
majících v úmyslu setřást svůj smrtonosný náklad na fašisty. Přemýšlel, jestli mu
vzduch bude stačit, než bombardéry odletí. Nezbývalo mu nic jiného, než sedět
pod vodou, držet se za kluzký kořen a čekat. Bolest v plicích byla čím dál silnější a nesnesitelnější, ale vymrštil se až tehdy, když ho jeho tělo katapultovalo nad
hladinu. Studený vzduch, který nadechl do plic, pronikavě zapískal a on věděl,
že je zachráněn – sršni odletěli k hořícímu hnízdu.
Doma ho otec i matka zřezali jako žito a přitom ho ujišťovali, že to dělají jen
a jen pro jeho dobro. Tehdy tomu nerozuměl, ale nyní, když pod ním ležel umírající člověk a nad hlavou mu znovu bzučeli sršni, měl pocit, že tomu rozumí.
159
Na tváři se mu objevil kyselý úsměšek – odletí ti sršni někdy? Bude ho zas někdo
na střídačku bít?
Svítilo slunce, a přestože tolik nepálilo, byl celý propocený a nedokázal se
zbavit strachu. Asi to tak musí být, pomyslel si. Když se však rozhodl, že pomůže
raněnému kamarádovi, strach ustoupil, stáhl se. Možná se jen přeměnil ve zběsilost, která ho nutila jít dál. Nakonec si však tělo vybralo svou daň, a ať chtěl či
nechtěl, podvolil se absolutní únavě a vyčerpání. Záleželo mu na jediné věci, a to
vrátit se zpět do dětství. Teď, když by musel jednat, přesunovat se, zachraňovat,
ho strach dohonil, čapl ho a zajal ho. Ležel na něm a zesiloval do té míry, že se
zmohl jen na němé posunky svých rtů, jako by odříkával tichou modlitbu. Zkušenost se sršni mu paradoxně napomohla, protože věděl, že nikdy není tak zle,
jak si člověk myslí. Někteří přežijí, a někteří taky ne! Ten pod ním to koupil, ale
on to možná slízne dosyta. Situace není nikdy tak černá, jak ti připadá, když se
octneš v životním nebezpečí! Ale mozek, nevyzpytatelná část každého z nás, se
vzpírá, jemu se nikdo nemůže ubránit. Já to taky slíznu? Deset sršňů je za jednu zmiji, křičela matka, a nad tebou jich bylo sto. Kdo jí prozradil jejich počet?
A kolik sršňů je nad ním teď? Kolik těch bzučících věcí, které nad ním svědomitě a bezohledně cupují trávník, odpovídá jedné zmiji? Budu to tentokrát já, kdo
to odnese? Nejdřív ho strach čapnul za žaludek, potom ho sevřel jako ruka škrtící krk husy na svatomartinské posvícení. Cítil se, jako by mu ledové prsty vytrhly
z břicha vnitřnosti…
motá
Damijan Šinigoj
Ze slovinštiny přeložila Martina Čichoňová
160
161
welesův výtrarní
Vít Ondráček
Narozen v roce 1959 v Brně, pochází z Ponětovic u Brna. Vystudoval Uměleckoprůmyslovou školu v Brně, obor grafika, u bratří Chatrných. Jeho
hlavními oblastmi činnosti jsou volná grafika, kresba, malba. Výtvarně
a literárně spolupracuje s časopisy Tvar, Host, Weles. Pro Český rozhlas
3 – Vltava vytvořil několik pořadů. Výtvarně a scenáristicky spolupracuje
s brněnskou filmovou společností Foxymon. Pravidelně vystavuje od
roku 1978, v České republice uspořádal kolem 130 samostatných výstav.
Svým dílem je zastoupen ve sbírkách soukromých i různých institucí.
Věnuje se také knižní ilustraci, zejména poezie. V roce 2009 mu nakladatelství Cherm vydalo knihu krátkých zápisů a deníkových záznamů Pooto‑
čené zrcadlo. Žije a pracuje v Kunštátě na Moravě.
162
163
Vít Ondráček
Liběchov
ČESKÁ WALHALLA NAD MĚLNÍKEM
Vykročíš z restaurace Beseda, kde nepobeseduješ. Zámek za zády, kráčíš přes
park. Vily. Meandry říčních proudů, sádky pstruhů. Zabočíš doleva a za chvíli jsi
v lese. Bor. Přežene se cyklistka, hýždě se jí čeří na kořenech borovic vyplétajících
cestu. Po chvíli chůze zůstáváš užasle stát.
Před tebou vynořila se z útrob Země‑Matky obří hlava s dokořán rozevřenými křičícími ústy. Jednooká hlava připomínající známý Munchův obraz. Ústa,
v ústní dutině skrývající posvátný prostor s poničeným reliéfem. Jeho význam jen
hádáš, když stojíš před dutinou a ruce nohy roztažené opíráš o pískovcové rty.
164
Na počátku čtyřicátých let devatenáctého století byl Liběchov jedním z center obrozeneckých snah. Na zdejším zámku stýkali se představitelé literárního,
výtvarného, vědeckého, hospodářského a politického světa. Malíř Navrátil, Jan
Evangelista Purkyně, Matouš Klácel. Mecenáš umění, velkostatkář Antonín
Veith, zde začal budovat Slavín, jakousi českou Walhallu v okolních pískovcových skalách. Hlavním tvůrčím duchem tohoto úkolu byl Veithův dvacetiletý
kuchař Václav Levý. Zvláště jeho rané, primitivní, expresívní silou nabité práce
zdají se pokusem (nejspíš inspirovaným Braunovým Betlémem) připomenout
nějaký dávný ritus, obnažit v krajině zasuté mytogenní vrstvy lidské psychiky.
Ty pocity tě prostoupí pod pohledem skal, byť z mnoha děl zůstal už jen fragment. Fragment ostatně tak drahý romantikům.
A Václav Levý? Z kuchaře stal se po odborném školení sochař. Expresivita
vyprchala. Sochař tvořící pro kostely antikizující skulptury a reliéfy. Léta prožil
v Itálii. Po návratu vychoval několik žáků, především Josefa Myslbeka. Zemřel
tělesně vyčerpán, aniž se dožil padesátky. K duši současníka promlouvají především jeho raná romantická díla. A není možné si nevšimnout, kolik je po
okolních skalách „lidové“ tvorby. Ženských siluet se zdůrazněnými pohlavními
znaky, s lůny navrtanými celými generacemi návštěvníků, kteří putují mezi hlavami ďáblů, umělými jeskyněmi a kaplí svaté Máří. Když srovnáme okolí podobného „landartu“ moravského v Rudce u Kunštátu, takzvané Jeskyně blanických
rytířů, žádné podobné obrazy a samoznaky tam nenajdeme. Inu – socha T. G. M.,
český lev nebo figury legionářů neprobouzely v lidech dávné atavismy, animální
podstatu člověka, konflikt rozumu s instinkty.
165
welesův výtrarní
KUCHAŘ KUCHAJÍCÍ SKÁLY
Vít Ondráček
Liběchov
GULLIVER V LIBĚCHOVĚ
Na stěnách Klácelky spatříte reliéfy lidí s hlavami zvířat. Jde o kamenné ilustrace
Klácelova satirického textu Ferina Lišák – rané dílo Levého. Překvapení, které mi
doslova vyrazilo dech, neslo jméno – GRANDVILLE! Rázem jsem totiž poznal
předlohu použitou Levým, sám jsem tyto kresby citoval před dvanácti lety na
obraze Apotheosa Panského domu. Tady bych je věru nečekal…
Grandville Jean Ignace Isidore Gérard (1803 – 1847), geniální ilustrátor La
Fontaina a Swiftova Gullivera či Dona Quijota a kreslíř (s Daumierem) časopisů Charivari a Caricature, posléze přemožený vidinami a šílenstvím, ilustroval
v letech 1840 – 1842 knihu Obrazy ze soukromého a veřejného života zvířat. Kniha, na
níž se podílela texty taková jména jako Musset či Balzac, se stala nesmírně populární a už po třech letech použil ji Levý v roce 1845 jako předlohy k výtvarné citaci
pro ilustrování Klácelova díla.
Liběchov
obrazů je nebo může být nahá žena také personifikací Ariadny, opuštěné
Théseem na ostrově Naxu. Ariadna, zprvu propadající zoufalství, stává se později sňatkem s Dionýsem kněžkou orgiastických slavností. Liběchovský balvan
může být na obecné rovině mýtu chlípným šklebem samotného Dionýsa, bludným balvanem putujícím lidskými dějinami.
EPILOG
I dnes zapůsobí střetnutí s plastikami Václava Levého v Liběchově elementární
silou. Když prohlížím staré foto z první republiky, které vlastním (Liběchov: foto
Josef EHM, Praha 7, U Smaltovny 20) a porovnávám je s dnešním stavem soch,
vidím, že lidský živel působí rychleji než vlivy povětrnosti. Beru do ruky pero
a kreslím své pohanské fantazie, ryji tuší do pomyslných skal a stínuji rytiny plamenem svíčky. V žilách mi proudí řecké víno. LEVÁ tvář stahuje se mi nad náčrty
grimasou Dionýsovou.
JOSEF SUDEK, JOSEF ŠÍMA A OSTRAVSKÉ PROSTITUTKY
V roce 1934 píše Vlastimil Rada pro časopis Život článek o Levého plastikách,
doplněný fotografiemi Josefa Sudka. Fotografie učinily velký dojem na malíře
Josefa Šímu v Paříži. Šíma Liběchov navštívil a v jeho pozůstalosti se našly kresby
Levého plastik. Ďábelská hlava vstoupila v roce 1936 do Šímových obrazů Němý
stín a Slunce jiných světů. Na plátně s máchovským názvem Němý stín se otočená
nahá žena opírá o kamennou hlavu – masku inspirovanou Levého plastikami.
Podle Františka Šmejkala se v tomto smyslově plnokrevném, ale hluboce melancholickém obraze prolnul Levý s reálným zážitkem. S pohledem na spoře oděné
ostravské prostitutky, které se za chladných zimních večerů ohřívaly na teplých
struskových haldách. V širším kontextu Šímových tehdejších mytologických
166
167
welesův výtrarní
Vít Ondráček
V typografických
houštinách
Přeložil Michal Místecký
Francouzský spisovatel Francis Ponge (1899 – 1988) patří mezi obtížně
zařaditelné osobnosti své generace. Byť byl v mládí ovlivněn myšlenkami
společenské reformy a slohově se místy přibližoval surrealismu, záhy se
jeho zájem stočil k vyčerpávajícímu a sebezpytujícímu výzkumu jazykových možností básnictví. Zařadiv se po boku Malherba, Lautréamonta
a Mallarmého, jal se soustředěně pracovat na návrhu nové literární
řeči, který nabyl uměleckého výrazu v knize Na straně věcí (Le parti pris
des choses, 1942). Pongeovy texty vynikají snahou o přesnost, naučnost,
popisnost a nestrannost, a ač jsou sestavovány jako slovníková či encyklopedická hesla, skrývají neobvyklé jazykové spoje a jinotajné náznaky.
Vrcholné dílo spisovatelova zralého období, „hymnus v próze“ Mýdlo (Le
savon, 1967), chvalozpěvně dotahuje předešlé náznaky Pongeova myšlení
a představuje oslavovaný předmět jako dokonalou metaforu básnického
řemesla, s nímž sdílí očistnou funkci a postupné mizení.
168
TŘI BÁSNĚ – III.
Ces vieux toits
quatre fois
résignés
Stáří střech
čtyřikrát
smířených
Ce hameau
sans fene^ tre
sous les feuilles
Samota
bez okna
pod listy
C’est ton coeur
quatre fois
racorni
Tvé srdce
čtyřikrát
zatvrdlé
ta sagesse
hermétique
ô tortue!
tajemná
tvá moudrost
ó želvo!
Douze petits écrits (1926)
Dvanáct malých textů (1926)
169
překladatelská hu
překladatelská hu
Francis Ponge
TROIS POÉSIES – III.
Francis Ponge
LA FIN DE L’AUTOMNE
NA SKLONKU PODZIMU
Tout l’automne à la fin n’est qu’une tisane froide. Les feuilles mortes de toutes
essences macèrent dans la pluie. Pas de fermentation, de création d’alcool: il
faut attendre jusqu’au printemps l’effet d’une application de compresses sur une
jambe de bois.
Le dépouillement se fait en désordre. Toutes les portes de la salle de scrutin
s’ouvrent et se ferment, claquant violemment. Au panier, au panier! La Nature déchire
ses manuscrits, démolit sa bibliothèque, gaule rageusement ses derniers fruits.
Puis elle se lève brusquement de sa table de travail. Sa stature aussitôt paraît
immense. Décoiffée, elle a la te^ te dans la brume. Les bras ballants, elle aspire
avec délices le vent glacé qui lui rafraîchit les idées. Les jours sont courts, la nuit
tombe vite, le comique perd ses droits.
La terre dans les airs parmi les autres astres reprend son air sérieux. Sa partie éclairée est plus étroite, infiltrée de vallées d’ombre. Ses chaussures, comme
celles d’un vagabond, s’imprègnent d’eau et font de la musique.
Dans cette grenouillerie, cette amphibiguïté salubre, tout reprend forces,
saute de pierre en pierre et change de pré. Les ruisseaux se multiplient.
Voilà ce qui s’appelle un beau nettoyage, et qui ne respecte pas les conventions! Habillé comme nu, trempé jusqu’aux os.
Et puis cela dure, ne sèche pas tout de suite. Trois mois de réflexion salutaire
dans cet état; sans réaction vasculaire, sans peignoir ni gant de crin. Mais sa forte
constitution y résiste.
Aussi, lorsque les petits bourgeons recommencent à pointer, savent‑ils ce
qu’ils font et de quoi il retourne, – et s’ils se montrent avec précaution, gourds et
rougeauds, c’est en connaissance de cause.
Mais là commence une autre histoire, qui dépend peut‑e^tre mais n’a pas
l’odeur de la règle noire qui va me servir à tirer mon trait sous celle‑ci.
Každý sklonek podzimu není nic jiného než studený bylinkový čaj. V dešti se louhuje spadané listí všech možných druhů. Žádné kvašení, žádná tvorba alkoholu:
na účinek obvazů přiložených na dřevěnou nohu je třeba si počkat až do jara.
Sběr plodů provází zmatek. Při sčítání se dveře haly otevírají a zavírají – vždy
s prudkým bouchnutím. Do košíku, do košíku! Příroda trhá své rukopisy, ničí
svou knihovnu, vztekle sráží své poslední plody.
Pak se prudce zvedne od svého pracovního stolu. Její postava je náhle
nesmírná. Hlavu bez vlasů má v mlžném oparu. S klátivýma rukama a rozkoší
vdechuje ledový vítr, který jí osvěžuje myšlenky. Dny jsou krátké, noc přichází
rychle, komično ztrácí svá práva.
Země v prostorách mezi ostatními hvězdami znovu nabývá svého vážného
výrazu. Její osvícená část je užší, pod útokem údolí stínu. Její boty podobně jako
ty tulákovy nabírají vodu a hlučí.
Při takovém nasávání, v takové zdravé dvojživelnosti všechno nabývá na síle,
skáče z kamene na kámen a z louky na louku. Potoky se větví.
Hle, čemu se říká hezký úklid a co přitom nerespektuje zvyklosti! V naháčově oděvu, promoklé až na kost.
A poté to ještě trvá, neuschne to hned. Tři měsíce zdravého zpytování v tomto stavu; bez svalové reakce, bez hřebene či žíněných rukavic. Ale pevná stavba
tomu všemu odolává.
Když se tedy začnou zase klubat malé pupeny, vědí, co dělají a odkud se to
vrací – a pokud se ukazují opatrně, ztuhlé a zarudlé, pak vědí přesně, oč jde.
Ale to už začíná jiný příběh, který možná závisí na černém pravidle, jež mi
umožní vyvléci se z příběhu tohoto, ale nemá jeho pach.
Na straně věcí (1942)
Partipris des choses (1942)
170
171
překladatelská hu
Francis Ponge
Francis Ponge
LES MÜRES
OSTRUŽINY
Aux buissons typographiques constitués par le poème sur une route qui ne mène
hors des choses ni à l’esprit, certains fruits sont formés d’une agglomération de
sphères qu’une goutte d’encre remplit.
V typografických houštinách, které utváří báseň na cestě, jež nevede ani mimo
věci, ani k duchu, jsou některé druhy ovoce tvořeny shluky vrstev, které naplňuje
kapka inkoustu.
/ / /
/ / /
Noirs, roses et kakis ensemble sur la grappe, ils offrent plutôt le spectacle d’une
famille rogue à ses âges divers, qu’une tentation très vive à la cueillette.
Vue la disproportion des pépins à la pulpe les oiseaux les apprécient peu, si peu
de chose au fond leur reste quand du bec à l’anus ils en sont traversés.
Černá, růžová a khaki společně na hroznu nabízí spíše scénu ze života nabubřelé, vícegenerační rodiny než závratný kulinářský zážitek.
Vzhledem k neuspořádanosti zrnek v dužnině ptákům příliš nechutnají, pročež
málo zůstane v nich, když jimi prošly už od zobáku k rektu.
/ / /
/ / /
Mais le poète au cours de sa promenade professionnelle, en prend de la graine
à raison: „Ainsi donc, se dit‑il, réussissent en grand nombre les efforts patients d’une fleur très fragile quoique par un rébarbatif encheve^ trement de ronces défendue. Sans beaucoup d’autres qualités, – mu^ res, parfaitement elles sont
mu^ res – comme aussi ce poème est fait.“
Během odborné vycházky na tom však básník objeví zrnko pravdy: „Takto tedy,“
řekne si, „zvítězí ve velkém pokorná píle křehoučké květiny, ač je bráněna odpudivým trnovím ostružiníku. Bez velkého množství jiných kvalit, – skvěle jsou ty
ostružiny usoustruženy – jako je usoustružena i tato báseň.“
172
173
překladatelská hu
Francis Ponge
Francis Ponge
LE FEU
OHEŇ
Le feu fait un classement: d’abord toutes les flammes se dirigent en quelque
sens…
(L’on ne peut comparer la marche du feu qu’à celle des animaux: il faut qu’il
quitte un endroit pour en occuper un autre; il marche à la fois comme une amibe
et comme une girafe, bondit au col, rampe du pied…)
Puis, tandis que les masses contaminées avec méthode s’écroulent, les gaz
qui s’échappent sont transformés à mesure en une seule rampe de papillons.
Oheň se třídí: nejprve se všechny plameny natočí jedním směrem…
(Chůzi ohně můžeme přirovnat pouze k chůzi zvířat: aby zabral jiné místo,
musí nejprve opustit to původní; pohybuje se zároveň jako měňavka i jako žirafa, natahuje krk, plazí se…)
Dále: zatímco se metodicky nakažené hromady zhroutí, plyny, které uniknou, se postupně přemění v motýlích přívodních klapkách.
174
175
překladatelská hu
Francis Ponge
Francis Ponge
LA JEUNE MÈRE
MLADÁ MATKA
Quelques jours après les couches la beauté de la femme se transforme.
Le visage souvent penché sur la poitrine s’allonge un peu. Les yeux attentivement baissés sur un objet proche, s’ils se relèvent parfois paraissent un peu
égarés. Ils montrent un regard empli de confiance, mais en sollicitant la continuité. Les bras et les mains s’incurvent et se renforcent. Les jambes qui ont beaucoup maigri et se sont affaiblies sont volontiers assises, les genoux très remontés.
Le ventre ballonné, livide, encore très sensible; le bas‑ventre s’accommode du
repos, de la nuit des draps.
…Mais bientôt sur pied, tout ce grand corps évolue à l’étroit parmi le pavois
utile à toutes hauteurs des carrés blancs du linge, que parfois de sa main libre il
saisit, froisse, tâte avec sagacité, pour les retendre ou les plier ensuite selon les
résultats de cet examen.
Několik dní po porodu se krása ženy změní.
Tvář, která byla často skloněna ke hrudi, se trochu protáhne. Oči, které jsou
pozorně upřeny dolů na blízký předmět, vypadají v případě, že se zvednou,
trochu zmateně. Prozrazují pohled naplněný sebedůvěrou, ale zároveň prosí o pokračování. Paže a ruce se zakřiví a zesílí. Nohy, které značně ztratily na
váze a zeslábly, dobrovolně sedí; kolena jsou velmi vystouplá. Břicho je nafouklé, vyžilé, ještě velmi citlivé; podbřišek si zvyká na odpočinek, na noc plnou látek.
…Celé to velké tělo je však hned na nohou a stísněně se vine mezi piedestalem určeným k bílým čtvercům prádla všech velikostí, jež často bere do své volné
ruky, mačká a bystře zkoumá, aby je podle výsledků tohoto pokusu buď složilo,
nebo rozprostřelo.
176
177
překladatelská hu
Francis Ponge
Francis Ponge
LE TRONC D’ARBRE
KMEN STROMU
Puisque bientôt l’hiver va nous mettre en valeur
Montrons‑nous préparés aux offices du bois
Protože brzy mráz naši cenu zvýší
buďme připraveni na lesní úřady
rolničky rušené drobností k šílenství
pády na náš náklad přestaňte ó listy
jež rozmary nálad nám dají i vezmou
obtížně stále si představujeme vás
vás v které pouze už obtížně věříme
Grelots par moins que rien émus à la folie
Effusions à nos dépens cessez ô feuilles
Dont on change d’humeur nous couvre ou nous dépouille
Avec peine par nous sans cesse imaginées
Vous n’e^tes déjà plus qu’avec peine croyables
Détache‑toi de moi ma trop sincère écorce
Va rejoindre à mes pieds celles des autres siècles
De visages passés masques passés public
Contre moi de ton sort demeurés pour témoins
Tous ont eu comme toi la paume un instant vive
Que par terre et par eau nous voyons déconfits
Bien que de mes vertus je te croie la plus proche
Décède aux lieux communs tu es faire pour eux
Meurs exprès De ton fait déboute le malheur
Démasque volontiers ton volontaire auteur…
Ainsi s’efforce un arbre encore sous l’écorce
A montrer vif ce tronc qui parfera la mort.
odlup se ode mě přeupřímná kůro
u kořenů potkáš tu z dalších staletí bývalých bývalé masky tváří lidé
proti mně losu mi zůstali co svědci
všichni jako ty dlaň měli chvíli živou
co na zem na vodu vidíme je spadlé
ze všech těch zélótů byl jsi mi nejbližší
padni mezi masy pro ně jsi stvořený
zemři schválně Tvůj čin padne kvůli smůle
maskuj svévolně své původce vůle…
Takto se snaží strom stále ještě s kůrou
ukázat že živ kmen který dokoná smrt.
Proezie (1948)
Proèmes (1948)
178
179
překladatelská hu
Francis Ponge
Vladimír Šrámek
Stín
„František se blížil krok sun krok k bíle
omítnuté zdi venkovského stavení. Slunce se mu opíralo do zátylku plnou silou
a nesnesitelně pálilo. Chtělo by to podrbat spálenou kůži, rozškrábat svědění do
krve, ale dobře věděl, že by to bolest jen
zvýšilo. A tak se s rukama povislýma sunul pomalu vpřed jak ocejchované dobytče. Po trávníku, přilepený k jeho podrážkám, s ním v jednom rytmu kráčel stín.
Podobná silueta, jen postavu měl protáhlou jak basketbalový hráč. Výšku, jakou
si Franta sám tolik přál mít, ale nikdy mu
nebylo dáno se přes laťku ve výši 180 cm
přehoupnout.
Udělal další krok. Stín se zlomil o zeď a začal šplhat vzhůru. Franta se zastavil a chvíli pozoroval, jak se před ním ten černoch
180
hrbí, úslužně zlomený v pase. Trochu se
zastyděl, že mu to dělá dobře. Udělal poslední dva kroky a čelem se málem dotkl
omítky. Stín udělal totéž a přitom se napřímil. Z rychlosti té přeměny byla cítit
vzpurnost. Ale už to alespoň nebyl takový
čahoun! Stáli tu teď tváří v tvář, i když detaily tváře František ve svém protivníkovi
nerozeznával.
„Nejsem tvůj protivník,“ promluvil najednou stín, jako by četl jeho myšlenky. „Jsem
tvůj souputník, tvé alter ego, tvůj stín!“
„Jsi‑li živ, měl bys mít oči. A ústa a úsměv,“
oponoval Franta, ale vzápětí si uvědomil,
že už jen tím, že se pustil se stínem do dialogu, uznal jeho svébytnost.
„Já mám jen obrys,“ konstatoval stín a Franta jako by na svém obličeji ucítil závan
šramot
smutku. Nebo to byl jen unavený vítr, který
se teď k večeru zmožen vedrem motal kolem dokola? „Tvůj obrys,“ upřesnil, „jsem
přeci tvůj Stín,“ a vyslovil to slovo stín, jako
by to bylo vlastní jméno.
„Občanku po tobě chtít nebudu,“ zabručel Franta a poodstoupil. Stín udělal totéž
a opět se úslužně ohnul v pase. „I když – jsi
mi podobný, ramena máš široká jako já…“
Tomu fórku se zasmáli oba. „A co že jsem
tě celej den neviděl?“ pokračoval Franta
v konverzaci.
„Protože ses po ránu neotočil a v poledne,
v poledne jsi mi šlapal na hlavu!“ postěžoval si Stín.
„A jaký to je, být můj?“ Franta se rozhodl
pořádně toho podivína vyzpovídat. Možná
že se taky dozví něco o sobě.
„No, nic moc!“ posteskl si Stín. A dal si ruce za hlavu, jako by ho bolela záda stejně
jak Frantu.
„?!“
„Radši bych někoho línějšího,“ upřesnil
Stín, „ty furt někde lítáš a já musím s tebou.“
„Musíš?“
„Tak už to je od nepaměti. Stín následuje
svého pána na každém kroku. Je věrnější
než pes…“
„Hmm…“ Franta nevěděl, zda má věrnost
ocenit, nebo se na toho slídila osopit.
„Jen když je pod mrakem, když prší,“ zasnil
se Stín. „To mám na chvíli oddych a můžu se vytratit. Ale ty nervy! Že slunce náhle
vysvitne. I když – zrovna ty by sis toho asi
nevšiml.“
Najednou bylo toho tykání, té familiérnosti na Frantu až příliš. Otočil se a rychlým krokem zamířil pryč ode zdi. Když se
ale otočil, Stín ho ve stejném tempu následoval. Přidal, ale setřást ho bylo – nemožné! –, došlo už teď Frantovi definitivně a posadil se na mez. Stín také spočinul.
A taky si přihnul z poloplné petky, se kterou se Franta celý den tahal. „A co v noci?“
zaútočil Franta: „Ležíš mi u nohou?“
„V noci mám fraj,“ rozmařile se protáhl
Stín a plácl sebou do trávy. Franta ho následoval… „Scházíme se za městem.“
„S kým? S ostatníma,“ odpověděl si sám.
„Ale proč tak daleko?“ namítal vyčítavě
a uvědomil si, že začíná žárlit. Že si Stín
už jaksi přivlastnil a chtěl by mu začít
poroučet.
„Vy lidi spíte, hlídat vás není zapotřebí.“
„A co když se jdu v noci vyčurat?“ namítal
Franta.
„Ale vždyť chodíš potmě!“
„To je fakt,“ zahanbeně si Franta uvědomil,
že se Stín nedá nachytat. „A co tam za městem děláte?“
„Pomlouváme vás.“ Frantovi se zdálo, že se
mu Stín šklebí do ksichtu, přestože nemá
ústa. „Ale ne fakt,“ pokračoval Stín, když
z Franty zlost začala vyprchávat, „normálně klábosíme.“
„O čem?“
181
Stín
„O službě. Jaký je to někdy otravný být
vám furt v patách, na vlastní špacír si jeden nesmí vyrazit, a tolik by se chtělo! Taky vás pomlouváme a líčíme vlastní těžký
chvilky.“
„??“
„No třeba když se sluníte ve Zbýšově na
koupáku. A zalehnete nás plnou vahou.
Víš, co to je, půlhodiny se dusit, než vás laskavě napadne se jít ošplouchnout?“
„No, tam jsem byl jednou…“ vzpomíná
Franta.
„A stačilo! Ale vůbec nejvíc nesnášíme divadla! A v tom ty vynikáš!“
Franta se skoro zastyděl, že chodí do divadel rád: „A proč?“
„Když začnou reflektorama honit děj – to
aby ses roztrhal! Bejt chvíli na týhle, chvíli
na protější stěně. A někdy na obou současně! To už je velký umění…“ zasnil se Stín.
182
„Kvůli tvý lenosti nezačnu kašlat na kul‑
turu!“
„A co takhle dobrá kniha?“ zkusil to Stín.
„Nebo zkus konečně něco delšího napsat
sám. Já bych se ti schoulil u nohou a ani
bych se nehnul.“
„Uvidíme,“ řekl neurčitě Franta a podíval
se směrem k západu. Tak tak že stačil zahlédnout špičku sluneční helmice, ale ta se
za chvíli také zanořila za obzor. Ze statku
vypustili do luk šero. Stín poodstoupil, vydýchl, splaskl a proměnil se v šedého holuba. Poodletěl na pole a začal vyzobávat zrní. Franta se postavil, promnul si zátylek,
až bolestí sykl. Pak se vydal na cestu zpět
do statku. Holub plácl křídly, vyprázdnil
kloaku a uletěl.
„No počkej, zítra!“ naštval se Franta, otevřel vrata a vešel na dvůr. Samota z chlívka
už bučela hlady…
šramot
Vladimír Šrámek
183
recenz
recenze
VSTÁT CELÉMU
MI TŘEBA
Rostislav Valušek:
Stejně blízko
i daleko
KNIHA ZLÍN
Zlín 2014
Proto moderní doba nestraní bás-
a večery poezie. Ještě o něco dřív byl jed-
/ se jeví jako kost / hozená na výhost // Možná
níkům, nýbrž literátům. Jaká z toho
ním z hlavních aktérů brněnského byto-
/ srdce spočinou / v nebi a jejich / kosti v zemi.
plynou nebezpečí, pocítil už v šede-
vého divadla. Jako evangelický farář mohl
// Možná…“
sátých letech minulého století napří-
působit až od roku 1990. Tehdy rovněž
Motiv srdce a dechu charakterizuje Valuš-
klad Jean‑Paul Sartre a varoval nás
publikoval první sbírku Ztotožňování, po
kovy verše z posledního údobí. Je to však
před zmarněním slov v eseji příznačně
ní následuje Milostivé léto (1996), stěžejní
srdce, jež se k nám spouští „skrze trny“,
nazvaném Slova.
kompozice Léthé ve snu (2004) a konečně
srdce chtějící uvěřit, že to, co tvoříme, co
Básník nerozsáhlého, avšak kompakt-
roku 2006 soubor haiku Duše s vytrha‑
vydechujeme a co nás i proti naší vůli pro-
ního díla Rostislav Valušek (*1946)
nou podlahou. Tatáž lyrická forma převládá
následuje, je báseň. Z celku Valuškova
Svět západní kultury, jak ho zjedno-
dokonce tvrdí, že slova je třeba v sobě
i v dalším souboru Slepé rameno melancholie,
díla je patrné, že o každý verš je nezbytné
dušeně označujeme, je utkán z pří-
zmučit, podrobit jakési vnitřní tortuře
zahrnutém do recenzovaného svazku.
zápasit a nespoléhat se pouze na invenci,
valů slov. Dopadají na naše hlavy jako
a askezi, jež jsou nezbytné k hledání,
Zdá se, že v posledních pěti šesti letech píše
inspiraci, nutkání nebo zřivý okamžik.
krupobití již od antických časů. Pouze
nebo spíš k toužení po slovu jediném.
básník sporadicky, zato však lyriku suma-
Tento slova přesně odměřující básník je
v krátkých středověkých periodách
„Jím psát jen do písku / tisícky básní / bych
rizující a bilancující, v níž jako by klenul
si obdobně jako novořecký hymnik Sefe-
byly slovní smrště vystřídány hud-
celý povstal / až svatá Trubka zazní.“
oblouk k onomu prazákladnímu hledání
ris vědom toho, že „na skále trpělivosti
bou, gregoriánským chorálem nebo
S Petrem Mikešem a Eduardem Zachou
Jediného slova, po němž dychtí ve výše cito-
čekáme na zázrak“. Je následovníkem vel-
mnišskou mlčenlivostí jako jedním
(z jehož pozůstalosti vyšel v téže zlín-
vané básni Vstát celému mi třeba z knihy
kých lyriků křesťanské pokory Čepa, Dury-
z prvých pokusů uniknout z tenat civi-
ské edici jako Valuškova poezie výbor
Milostivé léto. Jestliže ve sbírkách vycházejí-
cha, Reynka. V některých básních se ocitá
lizace založené především na verbální
z próz, zápisků, memoárových náčrtků
cích v průběhu devadesátých let bylo v cen-
v blízkosti Kuběnově. Kuběna je však mno-
komunikaci. Počínaje renesancí až
a medailonů O skryté slávě) patřil Ros-
tru pozornosti ono nesnadné ukotvování
hem víc „barokní“, zatímco Valuškův tón
k dnešku se na nás slova opět hrnou
tislav Valušek ke „třem králům“ olo-
lyrického subjektu v duchovním prostoru
zní evangelicky čistě a úsporně. A mnohé
ze všech stran. Jsou to však slova odvo-
mouckého samizdatu. Texty přátel
atakovaném sekularizovanou společností,
strofy šrafuje Máchův stín.
zená, nemúzická a druhotná, protože
byly první posrpnovou samizdatovou
Valuškovy pozdní, „jiné“ básně, uzavírající
Básnický text je pro něho cestou k dru-
každý básník hodný toho jména ví
edicí laděnou spirituálně a oriento-
recenzovaný konvolut, jako by se postupně
hému člověku, jehož smrti je třeba se bát
nebo alespoň tuší, že je třeba hledat
vanou na náročné filosofické a teolo-
zbavovaly vnějšího tlaku a vynořovaly se
na rozdíl od smrti vlastní a v podstatě bez-
slovo Jediné, slovo první a poslední,
gické texty, neboť neoficielní patronát
z nejodlehlejších, zdánlivě se již odmlču-
bolestné. „Nebojím se smrti své / tak jsem
slovo, jež může být zastoupeno pouze
nad ní měl filosof Josef Šafařík.
jících zákoutí duše. Přitom Valuškova ver-
zbabělý // Když miluji / bojím se / smrti dru‑
tichem. I z tohoto úhlu je třeba vidět
Počátkem sedmdesátých let studoval
tikála není čirou spojnicí země s nebesy,
hého / která mne oddělí // od dechu / po dechu,“
rozdíl mezi literátem a básníkem. Lite-
Valušek teologii na Husově bohoslo-
není Daumalovou „horou analogie“, jejíž
čteme ve sbírce Léthé ve snu. Ano, Valuškův
rát se pokouší zvládnout slovní gej-
vecké fakultě a v roce 1975 byl tajně
základna je naším životem a jejíž vrcho-
anděl smrti Asrael „kreslí krví“ a podstu-
zír, vlít ho do stanovené formy, dát mu
vysvěcen. Od roku 1983 vydával vlastní
lek je nedosažitelný. Zde se jedná o verti-
puje zápas.
spoutávající řád, zatímco básník by měl
samizdatovou edici Enato. Na chalupě
kálu v srdci, která však může mít podobu
Na rozdíl od mnoha současných autorů
stát v bázni před čímkoli vyřčeným.
v Drahanovicích pořádal happeningy
trnu, nebo dokonce kosti. „Možná / ta srdce
je Rostislav Valušek tvůrcem, který si
184
185
recenze
uvědomuje, že v básni není nic zadarmo,
Novák (například Onomatopoická báseň),
na břiše / z ovoce prší fialový déšť / větve jsou
přehlušovat neviditelné poslání básní, měla
i kdyby na konci díla mělo být vykrvácení.
její slovní matérie není vyčerpána auto-
pomalované fialovými prsty / překryli jsme
by se ještě pořád vyhýbat hluku oficiálních
Možná na prstech jedné ruky bychom spo-
matismem, ale spíš se rozšiřuje a vytváří
nudné zelené tapety / obtočené kolem větví“).
aktualit. Budiž. Bylo to však poprvé, kdy
četli básníky přítomnosti, kteří by byli
jakousi spontánní podobu echolálií: do
Volavka má křídla rozpjatá mezi experi-
jsem jako čtenář znal básnickou knihu dříve
schopni takového náhledu, sebezapření,
rovných vlasů es ů l sů l sů. V leckterých pří-
mentem, který se navrací dětskýma očima
z reklamy, než ji četl. Přesto jsem se snažil
askeze, neřku‑li oběti.
padech můžeme její texty označit za zaří-
do krajiny, a pohledem ženy, která šeptem
nedělat unáhlené závěry.
Jan Suk
OBCOVÁNÍ SE
SLOVEM
kávadla „na blbce“ (Hou fatana lepí), při
popisuje věci, které obyčejně leží v zorném
Koncept mladistvosti a svěžího autorského
kterých si čtenář podupává nohou a tříská
poli. Není žádným prvoplánovým poku-
vzduchu obnovené edice měla doplnit nej-
pěstmi do stolu. Hrátky s rytmem i slovy
sem stát se zajímavým počinem, ale faktem,
spíš i sazba obou knih, která však působí
v těchto konkrétních textech fungují. Strá
který si tvrdohlavě trvá na svém.
přesně opačným dojmem. Knihu sazba
si je zkouší a jistě zaznamenává jako neo-
spíše zavraždila. Text je nepřehledně sázen
Ondřej Hložek
logismy, které vypadnou z úst dětí v její
Petra Strá: Volavka
HOST
Brno 2013
hudební la škole, kterou provozuje. Ale to
je jen jedna z autorčiných poloh.
Převládající motivy představují návraty
čoval od vrchu, což působí chaoticky.
PROHMATÁVÁNÍ
PROSTORU
k domovským věcem a k prožívání chvil
s nimi spjatých. Tedy k těm skutečnos-
od závěru stránky, aby na náhledové pokraSamotná sbírka je členěna do tří částí, které
evokují průchod dospíváním mladého
muže. Lyrický subjekt se snaží překlenout
Jonáš Zbořil: Podolí
dobu odcházejícího dětství, ale ještě se
Podívejme se do kuchyně nakladatelství
tem a možným banálnostem, kterými si
Host, které se rozhodlo oživit Edici poe-
jednotlivec vytváří vlastní domov. Ať už
zie a vydalo v ní v pořadí devadesátý prvý
jde o postavy dětí či zahradnické nářadí
a devadesátý druhý svazek. Prvním poku-
(„Ostrá motyka / opřená o dveře / se pohnula…“).
sem obnovené edice je debut Petry Stré
Motivy velmi blízké Kolmačkovu, Hruš-
Nakladatelství Host ukázalo, jakým způso-
subjekt žije a ve kterém staticky nahlíží do
(*1979), surrealistické autorky, soudě ales-
kovu či Štěpánkovu propátrávání lidského
bem se lze vydat na válečnou stezku mar-
svých bolestí, všudypřítomné odstrčenosti
poň podle toho, jak je uvedeno na záložce
obydlí („Postavila sis hnízdo uprostřed pokoje /
ketingu, a učinilo tak na autorovi Jonáši
(„nebyl tu nikdo / kdo by si všiml“), anonym-
knihy. Forma její prvotiny s názvem Volavka
vycpala jsi ho vlastním peřím…“). Strá si hlídá
Zbořilovi (*1988), na jeho básnické prvo-
nosti velkého města, kde k lyrizaci stačí
se pohybuje mezi tradičními reflexivními
svůj prostor. Občas jej zahalí do mlhy („Na
tině Podolí. Způsob, jakým se Host snažil ze
i poslouchat trubky a plynoměry. Jsou to
či popisnými kusy a zvukovými hrátkami,
okno přiletěl pták / a na chvíli zmizel v mléce /
svého ustájeného koníka vytěžit vše, co trh
první kroky do ztrát („poté co jsi zemřela /
které by se jednoduše daly vřadit do kate-
otřela jsi dlaní sklo / ale už tam nebyl…“), jindy
s literárními cenami nabízí, ukazuje posun
ve svém pokoji / vytrhli dveře z pantů / a teď
gorie fónické poezie. Tak jednoduché to
se subjekt bratří se svým okolím („Keř plný
ve vnímání poezie jako nositelky měřítka.
to ční // tolik to ční / že lidé chodí okolo /
ale není.
bílých náušnic / ti půjčuje dvě / aby ses líbila /
Více záleží na tom, jak se básnická sbírka
a zastavují…“).
Podle všeho lze říci, že Strá strká hlavu pře-
musíš mu za to slíbit / že se zase vrátíš…“), ale
prezentuje v oficiálních trailerech, v novém
Občas se ale zdá, že jde o dětinské pře-
devším do způsobu obcování se slovem,
povětšinou jej zahaluje klid, ale též pohyb
to způsobu prodeje knih, než jaká ve skuteč-
šlápnutí, kde chlapec při prvním vzru-
kterým byl pověstný například Ladislav
a desítky barevných odstínů („Na boku nebo
nosti je. U poezie by řev obchodníků neměl
chu sténá, nikoliv vzdychá. Jako by se mu
186
HOST
Brno 2013
nestává mužem. Svět dítěte je zde místem
pro schovávání se před světem, kde „rodiče
stojí a hlídají / jen jakoby / zády k tobě“. Je zde
patrné prohmatávání prostoru, ve kterém
187
recenze
z chlapectví do dospělosti nechtělo. Ale
zároveň zde nalézáme autorovo poznání,
že dospívání se neodehrává jen prohlížením krabic s dávnými diapozitivy, na nichž
strýcové vypadají „tak drze mladí / že jejich
PROMĚNA
ROMANA RÁŽE
Roman Ráž: Lázeňské
dobrodružství
dcery Otylky. Několik různých pohledů
Roman Ráž se sice proměnil, ale ne tak
je tak vrženo na probíhající veřejné a sou-
zcela. Grotesknost, byť ve ztenčené míře,
kromé události v moravském lázeňském
a příbuzné zintenzívnění některých závaž-
městečku Slaňanech a v různých místech
ných dějových momentů v Lázeňském dob‑
mimo ně (což se týká zejména bojů na srb-
rodružství zůstává. Děje se tak v podobě
příběh dostal kuráž / a pere se s mým“ a že
AKROPOLIS
ské a haličské frontě).
synchronních scén. Jednou z nejrelevant-
skutečně nejde o narůstání „cizího kon-
Praha 2014
K další proměně, k níž u Ráže v tomto
nějších a nejsugestivnějších je oslava prv-
románě došlo, je prohloubení, popřípadě
ního příjezdu vlakové soupravy do lázní
tinentu“, ale o vypuknutí nádoru ve vlastním žití, v něčem, co se nás dotýká přímo,
Vývoj prozaika Romana Ráže byl proza-
nastolení nového psychologismu. Nebyl
Slaňan, která je zpočátku narušována kři-
ne jen okrajově jako příběh jiných lidí.
tím jednoznačný. Po prvotní fázi absurdně
cizí ani dřívějšímu Rážovi, ale v Lázeňském
kem hrdinčiny dcerky Otylky a při vyvr-
Nejtěžší může být tento první krok do
laděných próz ze šedesátých let (Učitel pta‑
dobrodružství dostal hlubší podobu. Sou-
cholení Mariiným porodem další dcerky
poznání smrtelnosti vlastní rodiny, v knize
čího zpěvu ad.) se přiklonil ke grotesknímu
částí psychologických relací je zejména
v nádražní budově. To, co má v tomto pří-
demonstrovaný třemi prozaickými částmi
realistickému podání, z něhož se stal nej-
neuspokojivý vztah mezi Marií a jejím
padě groteskní ráz, dostává v následné syn-
z podolského bazénu, kde se lyrický sub-
známější jeho Prodavač humoru (jistě ne
manželem, dále vyhrocující se poměr mezi
chronní scéně úmrtí Mariiny matky ráz
jekt konfesně vypořádává s odchodem
zásluhou nezdařené filmové adaptace).
Marií a její starší dcerou Otylkou. K tomu
tragický, neboť její matka umírá v čase, kdy
matky. Bazén je místem katarze subjektu,
Vydáním románu Lázeňské dobrodružství,
pak přistupuje proměňující se a kompli-
senilní mocnář vyhlásil mobilizaci, tedy
který se po svém životě otáčí jako po zapa-
v němž líčí dobové a rodinné události z let
kující se vztah mezi Rudolfem Klánským
na počátku první světové války. Obě scény
řeném skle. V důsledku mohou být tři pro-
1900 – 1921, se v jeho tvorbě a ve způsobu
a jeho rivalem Aloisem Marušákem.
patří k nejlepším a nejintenzívnějším mís-
zaické části tím, co převládá v celé sbírce,
jeho umělecké výpovědi cosi zásadního
V Rážově vývoji došlo už dříve k podob-
tům celého románu.
a kdybychom byli trochu nejapní, dalo by
změnilo. Grotesknost a bizarnost ustou-
nému vybočení, románem Faust umírá
K přednostem Lázeňského dobrodružství
se jimi říci vše v krátkosti, aniž by bylo třeba
pily kamsi do pozadí a jejich místo zaujal
dvakrát. Próza vybočovala především tema-
patří i Rážův způsob přechylování, mysti-
dalších téměř pěti desítek básní.
historismus, společenský a rodinný. Oba
ticky – autor, který byl námětově vždycky
fikace. Dochází k němu v partiích, kde se
Ve výsledku je ale Zbořilova prvotina pří-
tyto historismy se v románě proplétají, se
svázán s českou přítomností, zasadil její děj
Marie Klánská tajně zamiluje do vojen-
slibem dalšího, nového startu, který snad
vzájemnou úplností zejména od výbuchu
kamsi do jižní Ameriky. Román vybočoval
ského zběha, všechno pochopitelně tají
udrží své oje v tichosti před hulákajícím
první světové války, jíž je v Lázeňském dobro‑
rovněž svým pojetím – jeho grotesknost
a zároveň na něho neustále myslí. A pak
a lákajícím světem heslovitosti a rozpliz-
družství věnována velká pozornost.
a bizarnost byly přitlumeny. Vybočoval
přijde 31. kapitola, která hned první větou
losti i přes počáteční mediální kolotoč.
Hlavní postavou románu je Marie Klán-
posléze i vývojově – do tisku byl připraven
čtenáři zvěstuje: A pak se konečně objevil!
ská, která je zpočátku také ústřední vypra-
roku 1969 a společenské okolnosti způso-
Vzhledem k tomu, že byla neustále řeč
věčkou příběhu. Později se její vyprávění
bily, že světlo světa spatřil až roku 2003.
o bezejmenném zběhovi a že i hrdinčina
střídá s tradiční er‑formou a dalšími vstupy,
Dávná historie s Prodavačem humoru, který
dcera po něm pátrá, nemůže být pochyb
jimiž jsou zejména zápisky jejího manžela
čekal na své vydání deset let, se opět opa-
o tom, že první slova 31. kapitoly a další
Rudolfa ze zákopů první světové války
kovala – Rážův umělecký profil byl znovu
odvíjející se děj se vztahují právě k němu.
a deníkové poznámky nevraživé hrdinčiny
znejasněn.
A právě zde se Ráž ukáže jako mistr
Ondřej Hložek
188
189
recenze
mystifikace – neobjevil se totiž hrdinčin
nechybí zde však ani duchovní rozměr,
ale Píseň zamilovaného misogyna je především
Měsíci tak nevěřím ani coby misogynovi,
milenec, ale její zapomenutý a zubožený
motivy modlitby či dialog s Bohem.
kniha, tedy text primárně určený k tichému
pěvci, dandymu, a tudíž ani jako básníkovi.
bratr Evžen. Ráž dovede čtenáře mystifiko-
Měsíc si se čtenářem neustále pohrává, neboť
čtení, nebo alespoň soukromému a intim-
Dle mého soudu se zbytečně opakuje, texty
vat, což často činil už dříve.
si nasazuje masku poměrně neurvalého, pří-
nímu. Základní otázka tedy zní: dokáže tato
jsou příliš rozvleklé, mnohdy až banální.
Grotesknost a humor jsou však v Lázeňském
mého až útočného pěvce, mnohdy kariku-
sbírka obstát sama o sobě, bez přednesu
Syrovost výrazů i obsahu je jistě básnicky
dobrodružství kdesi v pozadí; humor, někdy
jícího sebe sama: „Dvě ženy // Jsem normální
a performancí svého autora?
právoplatná, ovšem zde je stavěna natolik na
přitlumený lyrický humor, se z tohoto
muž / rytíř tnuté hlavy / mám dvě ženy / jedna
Kniha jako taková je velmi pěkně řešená.
hranu, že působí příliš pateticky: „Už zítra se
Rážova díla vytratil. Autor se stal více his-
je venku a druhá tady / jedna září jako Luna /
Obálka spolu s ilustracemi od Kataríny Sza-
jí zbavím / a začnu jíst chleba s máslem / obar‑
torikem, ilustrujícím historikem, který je –
druhá zní jako sluneční struna / Podpatky obou
nyi jsou velmi čisté, jemné a evokují spíše
vený kapající krví z nosu / rukama, které se držely
díky bohu – alespoň čas od času narušován
mají podobný zvuk jako / když se ve Vítkovicích
ženskou něžnost, ostatně jako mnohé jiné
špinavé tramvajové tyče, / nožem, který nebyl
a provokován dřívější a osvědčenou autoro-
lisují trubky / Pojď se na ně podívat / jsou přímo
práce ilustrátorky. Tato čistota je však velmi
určen k vraždě, / ale k životu. […] Napsal jsem
vou poetikou. Prodavač humor rozprodal?
tady / nahé a dotýkají se jedna druhé / kozlicovou
často v přímém kontrastu s texty sbírky, ty
pár básní. / Teď se mi zdá, že žiju fikci.“ Autor
hlavní // Mám dvě ženy / s jednou spím a dru‑
jsou naopak nevybíravě upřímné až drsné,
se může přiznávat ke svým vzorům – Cohen,
hou taky / celou noc jim hladím nohy / jedna je
což je ovšem rozpor, který je obsažen už
Weiss, Wait –, jejich kvalit ovšem nedosa-
jaro a druhá podzim / díky nim jsem neprůstřelný
v samotném názvu. Za misogyna lze pova-
huje. Názory, že jeho poetika je cohenovská,
/ a ony taky Jsme taková trojka / máme dokonce
žovat muže nenávidícího ženy, proto
se mi zdají přehnané, neboť do svých textů
pomník / dokonce se za nás modlí / a vždycky –
samotné spojení s atributem zamilovaný
nedokáže dostat onu životní zkušenost
když nás ženou domů z lesa – / někdo zemře.“
rozbíjí, myšleno pozitivně, sbírku již od
a zralost, která je pro Cohena přirozená.
Často se setkávám s rozporuplným přije-
samého počátku.
I to je důvod, proč se stále nemohu ztotož-
tím a hodnocením jeho veršů. Některým se
Jednotlivé texty jsou tematicky poměrně
nit s Oskarem Mainxem, autorem doslovu,
zamlouvají velmi, hlavně svou provokativ-
ucelené. Měsíc velmi často využívá apo-
když píše, že Měsíc svá škobrtnutí dokáže
ností a otevřeností, jiní je považují spíše za
strofy Boha nebo ženy, milenky, snaží se
vyrovnat, že jeho „pády do textu“ jsou oprav-
PROTIMLUV
plané výkřiky, které s poezií nemají mnoho
vést dialog, ať už se čtenářem, s některou
dové, a hlavně že se jedná o vyzrálý debut.
Ostrava 2014
společného. Jistá uhrančivost Měsícových
z postav sbírky či sám se sebou. Dokonce se
Co je na sbírce sympatické, je její rytmič-
František Všetička
S MASKOU
NEURVALÉHO
PĚVCE
Jiří Měsíc: Píseň
zamilovaného
misogyna
veršů tkví v jejich rytmičnosti, zpěvnosti.
pokouší o experimenty na vizuální úrovni
nost, hudebnost a neustále přítomné
Básnická prvotina Jiřího Měsíce Píseň za
Autor nezapře, že jej hudba zajímá, což se
básně, což je sice sympatické, ale v autorově
kontrasty – spojení modlitby se spíláním
milovaného misogyna (Protimluv 2014) je
koneckonců ukazuje také na jeho čteních,
podání jde očividně spíše jen o hru, pokus,
Bohu, stejně jako uhranutí ženou, její krá-
poměrně osobitou sbírkou obsahující
kdy své texty prezentuje za doprovodu růz-
který postrádá hlubší spojitost s texty
sou, tělesností ve stejném okamžiku jako
několik desítek básní kratšího i delšího
ných hudebních nástrojů. Tyto akce mívají
a jejich významem: „Svět je mnohem hezčí, /
její odsouzení, pohrdání jí. Bohužel, tento
rozsahu. Autor v ní rozvíjí několik hlavních
svou atmosféru a také své příznivce, a právě
když prší. / \kap/ / \kap/ / do sucha / \kap/ /
patos v původním slova smyslu, tato vášeň,
témat – je okouzlen hudbou, především
z jejich řad pocházejí většinově ony pozi-
na vlásky / \kap/ / \kap/ uprostřed noci / \kap/
která je v textech přítomna, stále nejsou
písní, stejně tak jej uhranuly ženy a s nimi se
tivní ohlasy. Jistě, člověk se může nechat
\kap/ / Svět je mnohem hezčí, když prší, / mys‑
dostačující, abych nazvala Měsíce básní-
pojící nejrůznější milostná dobrodružství,
strhnout celkovou atmosférou takové akce,
lel si i Hádes před tím, než polapil Persephonu.“
kem. Zatím, alespoň pro mne, si autor
190
191
recenze
masku básníka pouze nasazuje; jestli jím
však skutečně je, ukáže až další sbírka.
Stanislava Schupplerová
BÁSNÍKOVO
VETEŠNICTVÍ
ve sbírkách Ó kdežpak (1991) a Doupě lati‑
/ Hrnou se přes hřbitovní zeď“ (str. 87);
ještě několik padlých z listopadu / Těch bylo
nářů (1992). Pozdější knížky potvrdily
zachycuje děj v podobě černobílé němé
nejméně, protože tehdy se ještě pohřbívalo […]
a rozvinuly tendence započaté v jeho před-
grotesky, například v básni Sjetej (str.
(str. 85).
chozích knihách.
124): „[…] Vedou ho ven, / Nasazujou mu
Autor přikládá významnou váhu kompozici
Sbírka S brokovnicí pod kabátem (2014) se
čepici / (on se brání, že není jeho), / Kopou
sbírky. Vědomě využívá určitých klíčových
člení na šest oddílů: Hospoda u cesty,
ho do zadku“;
motivů a znovu je předkládá v různých bás-
Zetlely květy a žloutnou stuhy, Na břehu
2/ z existenčního pocitu úzkosti, deperso-
ních (např. báseň Na břehu moře a báseň
moře, Šálky a talířky drnčí, Mlátva a závě-
nalizace postav (autorského subjektu),
Vzpomínka). Jejich opakováním vzniká
rečná část S brokovnicí pod kabátem.
nebo naopak ze zvýrazněné úlohy vypra-
princip propojenosti, jímž autor záměrně
Základní autorský princip jeho tvorby
věče; hrdina se stává obětí absurdních
zahušťuje celkový kontext. Ivan Wer-
představuje montáž, jednotlivé složky spo-
situací s osudovým rozuzlením; nabízí se
nisch jemnými tahy vytváří drobnou črtu,
DRUHÉ MĚSTO
juje humor a groteskní nostalgie.
spojitost s krátkými prozaickými útvary
v níž věrohodně využívá reálie či dobové
Brno 2014
Poetika básnických knih Ivana Wernische
F. Kafky (báseň Raymond ležel na své
motivy, aby čtenář vzápětí zjistil, že se stal
vyvěrá ze tří inspiračních zdrojů:
pryčně);
obětí mystifikace. Závěr básně zesiluje
Ivan Wernisch:
S brokovnicí pod
kabátem
Nejnovější knihou S brokovnicí pod kabá‑
1/ z nonsensu, nadsázky, anekdoty, há
3/ ze smyslu pro formální i obsahový experi-
dějovou pointou, naléhavým impulzem,
tem poodhaluje básník, editor a příleži-
danky, hříčky, pseudokoánu; různo-
ment: po formální stránce je patrná spří-
čímž vzniká dojem, že v podtextu se ode-
tostný překladatel Ivan Wernisch (*1942)
rodost
deníkových
zněnost s rakouským básníkem Ernstem
hrálo cosi podstatného, co zůstalo navenek
inspirační zdroje své osobité poetiky více
záznamů, zlomek ztraceného příběhu
Jandlem (báseň Dělat verše), po obsa-
skryto. Vzbudí ve čtenáři zvědavost, a záhy
než v předchozích sbírkách. Vydal více
plného nostalgie, snu, črty či glosy;
hové stránce se text přibližuje k hranicím
celý děj či jen pouhý výjev opět upadá do
než dvacet titulů a řadí se mezi nejvýznam-
v lexikální rovině princip mnohotvár-
sdělitelnosti vyjadřovaného obsahu (cyk-
zapomnění (báseň Zavírací hodina). Básník
nější autory současné české poezie. Za
nosti
slovní
lus Mlátva), oplývá zastaralými a zřídka
ponechává čtenáři jen nedořečený náznak,
všechny jeho doposud vydané knihy jme-
hříčka, kalambúr (např. levorvel, vem-
používanými výrazy, které autor záměrně
aby jej posléze opustil v básni bez vypra-
nujme legendární sbírky Zimohrádek (1965)
bloud, Hitrel, verlyba, pan šidytel atd.);
vnáší do nového kontextu, vynáší z pří-
věče. Zesiluje význam podtextu.
a Loutky (1970), v nichž zachytil nadreálnou
jeho tvorba může být v tomto ohledu
tmí zapomnění stará tajemství češtiny;
Básník jako vetešník zaplňuje krámek své
atmosféru světa zahaleného tajemstvím,
přirovnána k poetice avantgardních
významné místo zaujímají aluze na jiná
poezie
snovou náladu, jíž se výrazně odlišil od vět-
uměleckých směrů, patrná je souvis-
literární díla, například básní Jak tál sníh
nutými předměty, jež vystavuje na odiv
šiny tehdejší básnické produkce. Po delší
lost s tvorbou skupiny OBERIU (Daniil
evokuje úvodní kapitolu světoznámého
a jejichž účel zůstává na první pohled skryt.
odmlce v období normalizace, kdy se obje-
Charms‑Juvačev); jeho texty mohou
románu E. M. Remarqua Čas žít, čas umí‑
Záměrně vybraná banalita nabývá pod zvět-
vovaly jeho verše pouze v samizdatu či v exi-
posloužit jako scénáře k dosud nereali-
rat, v níž vojáci po oblevě objevují padlé
šovacím sklem básně na důležitosti. V této
lových nakladatelstvích, vydal výbor Včerejší
zovaným fantaskním groteskám z dílny
kamarády zmrzlé ve sněhu: „Jak tál sníh,
postmoderní hře se čtenářem spočívá nej-
den (1989). Na počátku devadesátých let se
Jana Švankmajera (báseň V domečku pro
objevovali se / ti, kteří zahynuli v posledních
větší mistrovství poezie Ivana Wernische.
představil již jako vyzrálý autor groteskní
panenky nebo kratší texty: „Vousy mrt‑
březnových dnech, / Potom ti z únorových poty‑
poetiky, nonsensu a nostalgického komična
vých rostou jako plevel, / Šíří se po cestách,
ček, následováni mrtvými z ledna / Nakonec
192
doplňují
podporuje
útržky
polysémie,
podivnými
artefakty,
zapome-
Jakub Kostelník
193
recenze
TUŘANSKÁ
BUKOLIKA
Zdeněk Volf: Až na
poslední pohled
Pátá knížka valašského rodáka se skládá ze
dlouholetém pozorování zákonitostí lid-
ve středních letech, který postupně dozrává
čtyř oddílů, z nichž každý nabízí osobitý
ského života či přírody: „Kdekdo si myslí,
k lidskému i autorskému vrcholu. Až pří-
pohled na autorovy tvůrčí postupy: soubor
že nesněží kvůli inverzi. A sníh zatím čeká, až
liš programová snaha o transcendentální
Moravský kříž zhodnocuje a rozvíjí pod-
vyhrabu zahradu od listí…“ (báseň 9. 11., str.
reflexi na úkor lyrických digresí nemůže
něty z předchozích sbírek; oddíl Očnicemi
71). Básníkovo vnímání reality vede výji-
být účelná a funkční, pokud strhává text
BARRISTER & PRINCIPAL
předkládá portréty uměleckých osobností
mečně až ke karikaturním zobrazením,
do abstraktní polohy. Zdeněk Volf se snaží
Brno 2013
Valašska; část nazvaná Mailem navazuje na
avšak s laskavou aureolou vlídnosti: „Socha
vyváznout typicky: spojením duchovní
konfesní tendenci započatou v deníku Srd‑
politika, / místo prstů / hrábě, / nad hlavou sva‑
reflexe s konkrétním popisem každodenní
Po několika letech se představil básník
cář; závěrečná část Bez rozdílu vah zahr-
tozář / jak zvednuté záchodové prkénko / nebo
reality (rodina, zahrada, chlév). Autorova
a editor Zdeněk Volf (*1957) novou kolekcí
nuje nové podněty, které do Volfova díla
otvírák / na pivo?“ (báseň Modly, str. 36),
imaginace nabývá na působivosti, je použí-
veršů Až na poslední pohled. Svými sbírkami
vstupují a naznačují jeho další vývoj.
či slovní kalambúr ve spojení s holanov-
vána ve prospěch konsonance jednotlivých
si získal renomé jako autor křesťanské ori-
Ve sbírce Až na poslední pohled se mísí lyrické
skými ozvuky: „Až po nevěře / jsem se prožil
motivů, metaforická spojení užívá zřídka
entace s důrazem na meditativní lyrickou
digrese s reflexí. Na rozdíl od dřívějšího
vzpomínkami / na ni, však poslední kapkou /
a účelně („vemena nevyzvánějí k dojení “).
zpověď. Díky poctivému postoji k životu
tvůrčího období se tento princip projevuje
k rozchodu byla kapavka…“ (báseň Vzpomín-
Ve Volfově nejnovější sbírce můžeme
a dílu se mu podařilo vytvořit trvalou hod-
výrazněji. Báseň Zastavení ženatého muže
kami na ni, str. 57). Naléhavě zaznívá vyjád-
se zaujetím sledovat, jakým způsobem
notu v rámci české duchovně orientované
představuje montáž citací z předchozích
ření otcovských starostí o osud dospívající
autor dokáže syntetizovat nové impulzy
poezie.
sbírek (například „Ježíši Kriste, hříchu můj“
dcery: „K ránu slýchám třetí dceru / vytaho‑
s vlivy svých předchozích tvůrčích období
Od rozpjatého volného verše prvotiny
se sbírky Stahy), na druhou stranu pro-
vat lžičku / z nezapnuté myčky / po příchodu
v novou a svébytnou poetickou kvalitu.
Řetězy a ptáci (1999) přistoupil k výrazo-
mlouvá klišé („Jen tíhou / nesem“) až k lokální
z tanečního klubu. / I její klín chrání Hostýn?“
Pastýřské, idylické verše prokazují, že Zde-
vému
sbírek:
vazbě předmětu, jež je pro autorovo vyjad-
(báseň V podezření, str. 66). Je typické, že
něk Volf je jedním z mála autorů v současné
K svému (1999), Stahy (2003), A mrvě prs‑
řování příznačné („O všechno / jsi mě objal…“
na obavu básník reaguje kladením otázek.
české poezii, který poctivě usiluje o hlu-
teny (2007). Poté publikoval básnický deník
nebo „už o nás mívám / jen lásku…“ ze sbírky
Volfův verš ustupuje od lakonického
boký duchovní prožitek, o poznání trans-
Srdcář (2008), v němž se představil v civil-
A mrvě prsteny). Zdeněk Volf poukazuje
výrazu a vrací se zpět k rozvolněnější formě
cendentální polohy bytí (jako například
nější a pro něj příhodnější autorské poloze.
na dialektické vnímání protikladů napří-
prvotiny, na rozdíl od předchozích sbírek
Tomáš Mazáč), aniž by usiloval o honosné
Rozvolnil vnější a vnitřní formu své tvorby,
klad v básni Hodiny v hostii („Co bdění /
se výrazový rejstřík rozšiřuje o nové polohy
pocty a literární ceny.
zhodnotil dosavadní autorskou zkušenost.
u něj už jsem prospal. Půstů / projedl. A prolhal
(ironie, reflexe aktuálních společenských
Konfesní charakter deníku s autentickou
pravd“). Mezi nové tendence projevující se
událostí, poznámky z četby atd.). Na dru-
spontaneitou výrazu zachycují vrchol jeho
v jeho díle můžeme zařadit funkční použití
hou stranu lze rozeznat určité nedostatky ve
tvůrčího úsilí. Nová knížka Až na poslední
básnické imaginace, v níž se odráží reakce
formální stránce veršů (například nezvlád-
pohled (2013) logicky poukazuje na vyzrá-
na aktuální společenskou událost: „Taje,
nutý blankvers v básních Snažím se a Měl
lou sumu autorova umu, básník se v ní
jako když farmáři vypouštějí na protest mléko
bych). Autor nedokáže uzavřít své textové
představuje působivěji, než tomu bylo
do polí…“ (báseň Vynášení, str. 61). Nově
kalvárie výraznější pointou. Sentimentální
v předchozích sbírkách.
se projevuje ironický humor založený na
stylizace působí příliš bezbranně na autora
194
lakonismu
následujících
Jakub Kostelník
195
I. DRUŽSTEVNÍ LIST PRO SPOLEČNOST, POLITIKU A UMĚNÍ
usilující o vytvoření prostoru pro systematickou společenskou reflexi
a prezentaci kultury – od kultivace společenského prostředí po hledání
a formulaci hodnot uměleckých, sociálních a dalších se vztahem ke kultuře regionální.
měsíčník pro literaturu a čtenáře
česká i překladová beletrie — recenze knižních novinek — eseje
o kultuře a literatuře — rozhovory a tematické bloky — aktuální
reflexe — literární historie — nezavedená literatura
využijte klasické či elektronické předplatné
hostbrno.cz
www.kulturni-noviny.cz
Výběr z knižní nabídky
vydavatelství Weles
Petr Čermáček
VRSTEVNICE
Tomáš Lotocki
ČEŘENY
ISBN 978‑80‑904160‑9‑3
Ilustrace Petr Čermáček
Formát 17 × 12 cm, 68 stran, brožovaná vazba
Vydáno 2010
Cena 99 Kč
ISBN: 978-80-87483-01-5
Fotografie Josef Ptáček
Vydáno 2011
Cena 89 Kč
Autorovo psaní, po léta pulzující v soustředných kruzích, se snaží uvidět, pojmenovat a tím i ochraňovat kusy světa, který se ještě dá – byť ne zcela neproblematicky – obývat. I v dnešních časech totiž
kupodivu potřebujeme „promýšlet“ něco tak zdánlivě samozřejmého jako podlaha a strop.
Martin Stöhr
Klidná hladina vybroušených Lotockého veršů, zčeřená jen drápy kroužícího ptáka vzpomínky, se
matně třpytí v zastřené záři studeného slunce, jež vyhasíná. Ráno se básník češe kostěným hřebenem svých milovaných podzimů, v němž utkvěly nikdy neodeslané telegramy suchého listí.
Tomáš Mazáč
Robert Fajkus
PRAŠIVINA
Věra Rosí
DLOUHÉ NŮŽKY NOCI
ISBN 978-80-904160-6-2
Vydáno 2010
Cena 99 Kč
Vydáno společně s MU Brno, edice Srdeční výdej
ISBN 978-80-87483-03-9
Ilustrace Vít Ondráček
Formát 12,5 × 21 cm, 56 stran, brožovaná vazba
Vydáno 2012
Cena 99 Kč
Druhá, dlouho očekávaná sbírka brněnského básníka a lékaře. Expresivní popis krajin vnějších
i vnitřních, zvolna se sunoucích k apokalypse, aby se jí nakonec přece jen vyhnuly.
Druhá sbírka brněnské básnířky, která za svou prvotinu Holý bílý kmen (Host / Weles 1999) obdržela
Cenu Jiřího Ortena.
WELES, Norbert Holub, Družstevní 11, Brno 621 00, [email protected]
Ivan Diviš
Modlitba kamene
/ / /
Paleostom bezjazy,
madžnân at kraun at tathău at saün
luharam amu‑amu dahr!
Ma yana zinsizi?
Gamchabatmy! Darsk a– do– n darsk bameuz.
Voskresajet at maimo šargiz‑duz,
chisoh ver gend ver sabur‑sabur
Theglathfalasar
bezjazy munay! Dana! Gamchabatmy!
Kurva Holan! Po léta
tarasil mně cestu jak ten žulvas, bludné balvanisko
vysrané sem z hor.
Přece nemá cenu rozestřílet ho šrapnely,
ani Tlustá Berta by nepomohla,
nanejvýš rozmnožila už tak dost narvaný pluk
o jedno sto přebytečných vojclů.
Anebo vyviklat ho pajcry?
Až jsem vymyslel řešení
pro sebe sama, jen pro sebe sama.
Je nutno prodrat se trnitým křovím,
pak ostružinovými zátarasy
a ejhle! ono to klaplo,
za balvanem vedla zmijí stezka,
která se posléze rozšířila v pralesní pěšinu,
pěšina v cestu a cesta v chausée,
a já pak začal básnit
jak mně zobák narost
a stal se sám sebou.
Ono se mně to podařilo!
Na postupu, 1. vydání, Československý spisovatel, Praha 1964
7. dubna 1999
patron čísl
Vladimír Holan
w e l e s 60-61
Vydává Weles, o. s.
Šéfredaktor: Petr Čermáček
Redakce: Norbert Holub, Aleš Kučera, Roman Polách,
Jakub Kostelník, Tomáš Juriga
Grafická úprava: Leoš Knotek
Sazba: Miroslav Švejda
Výtvarný doprovod: Vít Ondráček
Fotografická příloha: Ondřej Polák
Tisk: Arch Brno
Vychází s finanční podporou
Ministerstva kultury ČR a Statutárního města Brna
e-mail: [email protected]
web: www.welesrevue.cz
Registrace MK ČR E17348
ISSN 1214-2948

60-61 / 2014

Transkript

Podobné dokumenty

Ukázky + věcný a jmenný rejstřík

Deset-deka-slamu

festival catalog - Noir Film Festival

Adriana