Systémy zabezpečení občanů dávkami
Transkript
Systémy zabezpečení občanů dávkami
SOCIOKLUB SDRUŽENÍ PRO PODPORU ROZVOJE TEORIE A PRAXE SOCIÁLNÍ POLITIKY Plzeňská 175, 150 06, Praha 56, BOX 19 Tel. 602 365 612, 257 214 325, FAX. 257 215 328, e-mail:[email protected] SYSTÉMY ZABEZPEČENÍ OBČANŮ DÁVKAMI PODMÍNĚNÝMI EXISTENCÍ DLOUHODOBĚ NEPŘÍZNIVÉHO ZDRAVOTNÍHO STAVU VE VYBRANÝCH ZEMÍCH Grantová studie MPSV ZVZ 64 Praha, říjen 2002 Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 2 OBSAH OBSAH .................................................................................................................................2 ÚVODEM .............................................................................................................................4 ČÁST I. .................................................................................................................................7 SYSTÉMY PRÁVNÍ ÚPRAVY ZABEZPEČENÍ OBČANŮ PENĚŽITÝMI DÁVKAMI PODMÍNĚNÝMI DLOUHODOBĚ NEPŘÍZNIVÝM ZDRAVOTNÍM STAVEM VE VYBRANÝCH ZEMÍCH EVROPY ....................................................................................7 1.1 ANGLOSASKÝ MODEL .........................................................................................8 Velká Británie .....................................................................................................8 1.2 STŘEDOEVROPSKÝ MODEL ................................................................................19 Švýcarsko .........................................................................................................19 Rakousko ..........................................................................................................25 Německo ...........................................................................................................30 1.3 ZÁPADOEVROPSKÝ MODEL................................................................................38 Francie .............................................................................................................38 Belgie ...............................................................................................................45 1.4 SEVEROEVROPSKÝ MODEL ................................................................................54 Švédsko ............................................................................................................54 1.5 POSTKOMUNISTICKÝ MODEL .............................................................................61 Polsko ..............................................................................................................61 Maďarsko .........................................................................................................70 Slovensko .........................................................................................................78 1.6 BALKÁNSKÝ MODEL ........................................................................................84 Slovinsko ..........................................................................................................84 ČÁST II. ..............................................................................................................................94 ROZBOR A ZOBECNĚNÍ POZNATKŮ..........................................................................94 2.1 GENEZE............................................................................................................94 2.2 SYSTÉMY .........................................................................................................95 Míra solidarity ..................................................................................................98 Účel péče o osoby s dlouhodobým zdravotním postižením ..................................98 Cílení péče o invalidy ........................................................................................99 Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 3 Rovné zacházení s invalidy .............................................................................. 100 Diskuse o evropských přístupech ..................................................................... 100 Problémy s důchodovou reformou ................................................................... 102 2.3 DEFINICE INVALIDITY ..................................................................................... 103 Ztráta či omezení tělesných funkcí ................................................................... 105 Ztráta či omezení pracovní schopnosti / způsobilosti ....................................... 106 Ztráta možnosti využít kvalifikace / vzdělání / profese ...................................... 106 Ztráta nebo omezení sociálních rolí ................................................................. 106 Definice invalidity v zemích, kde je invalidní pojištění spojeno s nemocenským nebo i se zdravotním pojištěním ....................................................................... 107 Definice invalidity v zemích, kde je invalidní pojištění spojeno se starobním pojištěním ........................................................................................................ 109 2.4 PODMÍNKY NÁROKU NA DÁVKY ...................................................................... 110 2.5 MINIMÁLNÍ A MAXIMÁLNÍ VÝŠE DŮCHODU ...................................................... 112 2.6 ZABEZPEČENÍ OSOB Z JINÝCH SYSTÉMŮ ........................................................... 112 2.7 KONKURENCE DÁVEK A PŘÍJMŮ....................................................................... 113 2.8 POZITIVA A NEGATIVA .................................................................................... 114 ČÁST III. .......................................................................................................................... 116 STRUČNÝ PŘEHLED POLITIKY MEZINÁRODNÍCH ORGANIZACÍ SMĚŘOVANÉ VŮČI OSOBÁM S POSTIŽENÍM ........................................................ 116 PROBLEMATIKA ZABEZPEČENÍ INVALIDNÍCH OSOB V POLITICE A PRÁVNÍCH AKTECH EU ...................................................................................................................... 118 ČÁST IV. .......................................................................................................................... 125 MOŽNÁ ŘEŠENÍ SOCIÁLNÍHO POJIŠTĚNÍ INVALIDŮ V ČR ............................... 124 NELOGIČNOSTI V SOUČASNÉ PRÁVNÍ ÚPRAVĚ DLOUHODOBÉ ZMĚNY ZDRAVOTNÍHO STAVU V SOCIÁLNÍM POJIŠTĚNÍ ............................................................................. 124 1. Spojit nemocenské a invalidní pojištění v jeden systém................................. 126 2. Vytvořit samostatné invalidní pojištění ........................................................ 126 3. Spojit invalidní pojištění s pojištěním starobním .......................................... 127 JAK DÁL? ............................................................................................................. 128 Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 4 ÚVODEM Občanské sdružení Socioklub získalo grant na podporu výzkumu č. ZVZ64 „Systémy zabezpečení občanů dávkami podmíněnými existencí dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu ve vybraných zemích“. Cíl projektu byl určen takto: zdokumentovat ve vybraných zemích: 1. systémy a právní úpravy zabezpečení občanů peněžitými dávkami podmíněnými dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem 2. historický vývoj těchto systémů 3. přednosti a nedostatky právní úpravy jednotlivých systémů podmíněných dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem 4. další skutečnosti ovlivňující výplatu ahoj 5. úvahy o možném vývoji těchto systémů. V zadání se požadovalo, aby řešení vycházelo z národních zpráv ve vybraných zemích v Evropě. V zemích Evropské unie modelově představují čtyři typy řešení: (i) anglosaský (Velká Británie,), (ii) středoevropský (Německo, Rakousko), (iii) západoevropský (Francie, Belgie) a (iv) severoevropský (Švédsko). Postkomunistické země představují dva modely přístupů: (i) radikálně reformní (Polsko, Maďarsko, Slovensko) a (ii) konzervativní (Slovinsko). Přitom první skupina vychází z modelu sovětského, ta druhá z modelu bývalé federativní Jugoslávie. Předpokládalo se, že výzkum bude založen na dotazníkovém šetření mezi mezinárodními odborníky. Obeslání vybraných mezinárodních odborníků dotazníkem, který bude požadovat informace o (i) právních úpravách zabezpečení občanů peněžitými dávkami podmíněnými dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem, (ii) historickém vývoji těchto systémů, (iii) přednostech a nedostatcích právní úpravy jednotlivých systémů podmíněných dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem, (iv) dalších skutečnostech ovlivňující výplatu (ekonomická podmínka, doba pojištění, příjem z pracovní činnosti, atd.), a (v) úvahy o možném vývoji těchto systémů. Výzkum měl navazovat na závěry grantové studie „Analýza sociálně ekonomické situace osob se zdravotním postižením s návrhy na opatření v této oblasti“, který právě dokončil Socioklub. Závěry tohoto výzkumu jako jednu z priorit Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 5 formulují návrh na oddělení pojištění na stáří od pojištění pro invaliditu a vytvoření samostatného systému pro tuto oblast, který by pokryl i problematiku dlouhodobé péče, ucelené rehabilitace a další, a byl i institucionalizován. Neměly se opakovat poznatky výzkumníků již publikované Socioklubem v knihách: Lékařské posudkové služby, Posuzování úrovně invalidity ve vybraných Evropských zemích Vedle toho se předpokládalo, že se informace doplní o rešerši dostupných srovnání evropských systémů podmíněných dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem, pokud taková existují např. v MOP, ISSA nebo EU. Analýza a vyhodnocení mělo být provedeno podle (i) skupin zemí mající shodný přístup (modely řešení), (ii) subjektů realizujících dávkami podmíněnými dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem a zvolených medií (institucionální aspekt). Zkoumat se měly především (a) definice dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, (b) podmínky vniku nároku, a (c) podmínky ovlivňující výše dávek a jejich výplatu. Vedení projektu bylo smluvně svěřeno profesoru JUDr. Igoru Tomešovi, CSc. a pro zajištění dokumentace ze zahraničí byla kontrahována firma JUDr. Igor Tomeš, PERSONNEL CONSULTING a její tým zahraničních spolupracovníků. Jim bylo zadáno vypracovat expertizu na téma role pojistných systémů v sociální ochraně osob se zdravotním postižením. Ze zahraničních spolupracovníků na projektu pracovali: 1. AUFFRET, Aline, advokátka z Francie, 2. JAMES, Edward, býv. ředitel mezinárodního odboru ministerstva sociálního zabezpečení Velké Británie, dnes expert EU, 3. JORENS, Yves, profesor sociálního zabezpečení University Ghentu z Belgie, 4. CHLON, Agnieszka, ředitelka odboru Ministerstva práce a sociálních věcí Polska, 5. MAZAL, Wolfgang, profesor Vídeňské University v Rakousku, Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 6 6. PAULSSON, Arne, analytik a blízký spolupracovník Prof. E. Palmera, autora švédské reformy sociálního zabezpečení, 7. SEDLÁK, Jan, důchodce, býv. ředitel odboru Mezinárodního úřadu práce v Ženevě, Švýcarsko, 8. SOÓS, Annamaria, Úřad inspekce penzijních fondů, Maďarsko, 9. VIEBROK, Holger, profesor University v Bremen, Německo 10. KALČIČ, Miran, advokát, Slovinsko Informace získané dotazníkovým šetřením o systémech vybraných států EU zpracovala JUDr. Kristina Koldinská, Ph.D., která je také doplnila informacemi získanými a z internetových stránek vybraných mezinárodních organizací. Sociální ochrana osob se zdravotním postižením je velmi rozsáhlé téma. O rolích jejich sociální ochrany lze hovořit na nejrůznějších úrovních – od obecných přes systémové až po velmi konkrétní technické role. Se zadavatelem bylo ústně ujednáno, že by se expertiza měla soustředit na role systémové. Proto záměrně nejsou projednány dílčí zdravotní, ekonomické a technické otázky. Pracovní verzi oponovali JUDr. Milada Tomková a JUDr. Zdeněk Linhart. Jejich připomínky a technické poznámky byly v závěrečné verzi zapracovány. Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 7 ČÁST I. SYSTÉMY PRÁVNÍ ÚPRAVY ZABEZPEČENÍ OBČANŮ PENĚŽITÝMI DÁVKAMI PODMÍNĚNÝMI DLOUHODOBĚ NEPŘÍZNIVÝM ZDRAVOTNÍM STAVEM VE VYBRANÝCH ZEMÍCH EVROPY Pro účely mezinárodního srovnání, které je stěžejní částí i cílem celé studie, byli dotazníkovou formou osloveni vybraní zahraniční experti. Dotazník byl zpracován tak, aby informace získané z odpovědí na otázky odpovídaly požadavkům zadavatele. V Příloze II uvádíme český překlad anglického znění dotazníku. Dotazník týkající se dávek podmíněných nepříznivým zdravotním stavem měl čtyři části. Část A obsahovala odpovědi na otázky týkající se systému dávek podmíněných nepříznivým zdravotním stavem a jejich rozvoje, část B pojetí invalidity, část C podmínky vzniku nároku na dávky podmíněné dlouhodobým nepříznivým stavem a část D hodnocení stávajících systémů a doporučení pro Českou republiku. Tato kapitola obsahuje odpovědi expertů. V následujícím textu shrnujeme národní zprávy z oblasti dávek podmíněných nepříznivým zdravotním stavem, jak vyplynuly z odpovědí zahraničních expertů na rozeslaný dotazník. Odpovědi bylo možné kategorizovat do šesti modelů. Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 8 1.1 Anglosaský model Velká Británie 1 (i) Historický vývoj systémů dávek poskytovaných na základě nepříznivého zdravotního stavu. První systémy sociálního pojištění byly ve Velké Británii zavedeny v roce 1911. Zahrnovaly systém nemocenského pojištění, ze kterého se hradily nemocenské dávky i zdravotní péče. Tento systém se rozšířil v době mezi dvěma válkami a byl nahrazen prostřednictvím Beveridgeových reforem. Zdravotní péče byla převedena do kompetence Národní zdravotní služby (National Health Service), jež byla ustanovena v roce 1948. Tato instituce pak provedla všechny potřebné reformy zdravotnictví. Nemocniční péče a péče praktických lékařů jsou bez poplatku, naopak zpoplatněny jsou zubní péče a péče očního lékaře, resp. optické služby. Nemocenské dávky po roce 1946 byly nadále součástí Národního pojištění, a to jako plošné dávky poskytované po určitou dobu. V 60. letech byly od sebe oddělené nemocenské dávky a invalidní dávky a od té doby se obě tyto dávky vyvíjely samostatně. Správa nemocenského byla předána zaměstnavatelům a v 80. letech 20. století se stala povinným odvodem pro případ nemoci. Invalidní dávky se staly dávkami při neschopnosti práce a byly členěny podle trvání neschopnosti a věku práce neschopného. Dávky válečného důchodu, které byly ustanoveny v roce 1917, se staly jakýmsi průkopníkem konceptu ztráty pracovní schopnosti vyrovnávané důchodovou dávkou. Systém kompenzace pro dělníky, který vznikl v 90. letech 19. století, byl v roce 1948 přetvořen ve válečné penze. Zdravotně sociální dávky byly vytvořené v 70. letech 20. století za účelem vyrovnání mimořádných nákladů spojených s invaliditou. Tyto dávky částečně zaplňují některé mezery Beveridgeova systému, který neposkytoval žádné dávky částečně invalidním. Hlavními dávkami jsou dávka na obsluhu (Attendance Allowance), která se v současné době poskytuje osobám starším 65 let jako 1 Odpověď zpracoval Edward James, býv. Ředitel Mezinárodního odboru ministerstva sociálního zabezpečení Velké Britanie, dnes expert EU Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 9 ekvivalent dávky pro postižené (Disablement Living Allowance), jež se za stejných podmínek poskytuje mladším účastníkům sytému. Na tuto dávku mají nárok i děti. Ze stejného období pochází rovněž dávka na péči o invalidní osobu (invalid Care Allowance). Invalidům je poskytován rovněž tzv. daňový kredit (Disabled Persons Tax Credit), který začal být součástí systému dávek sociálního zabezpečení v 80. letech pod názvem dávka pro pracující (Disability Working Allowance). Ve výše zmíněnou dávku se tato přetvořila v roce 1998. Tato dávka je přímo určena k řešení problému částečné invalidity, ale vzniká na ni nárok pouze těm, kteří dosahují nízké úrovně příjmů. (ii) Systémy dávek podmíněných nepříznivým zdravotním stavem a jejich současná právní úprava Ve Velké Británii v současné době platí následující právní normy vztahující se ke zkoumané problematice: Social Security Contributions and Benefits Act, 1992 Social Security Administration Act, 1992 Social Security (Incapacity for Work) Act, 1994 Jobseekers Act, 1995 Pension Act, 1995 National Health Service Act, 1977 Všechny uvedené zákony jsou doplněny řadou prováděcích předpisů. Systém je založen na povinném pojištění pro zaměstnance, osoby samostatně výdělečně činné. Aktivuje se v případě neschopnosti k práci z důvodu fyzického nebo mentálního onemocnění či poškození, nebo v období pracovní neschopnosti, které pokračuje i po uplynutí 52 týdnů, kdy trval nárok na zabezpečení z nemocenského pojištění v případě krátkodobé pracovní neschopnosti. Ze systému se poskytují plošné, dlouhodobé invalidní dávky, státní i soukromé. i. Státní dávky Státní dávky se dále dělí na: Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 10 a) Dávky při „pracovní nečinnosti“ – off work benefits Jedná se o dávky nahrazující příjem v období, kdy je přerušena pracovní činnost, nebo je skončena. Jejich cílem není kompenzovat snížení příjmů. Tyto dávky jsou většinou plošné a měly by zaručovat alespoň minimální příjem. Původně byly dvě státní dávky – nemocenské a invalidní, které byly takto od sebe odděleny v 60. letech. Podmínkou pro vznik nároku na ně byla účast na pojištění, tuto podmínku však nebylo nijak obtížné splnit. Nevyžadovala se žádná prognóza dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, dávka mohla být odebrána kdykoli v případě, že příjemce začal pracovat nebo začal být považován za práce schopného. V současné době jsou obě výše zmíněné dávky nahrazeny povinným nemocenským (statutory sick pay - SSP), dávkou při bezmocnosti (incapacity benefit - IB), dávkou pro těžce zdravotně postižené (severe disablement allowance - SDA). SSP spravuje zaměstnavatel, který náklady na poskytnutí dávek svým zaměstnancům hradí z Národních pojistných příspěvků. Ostatní hradí stát. Dávka je plošná a její výše nedosahuje výše starobního důchodu nebo příspěvku k příjmu (income support). Pro krátkodobou pracovní neschopnost není třeba lékařského potvrzení, v případě delší pracovní neschopnosti o ní vydává potvrzení všeobecný praktický lékař činný pro zaměstnavatele. IB je invalidní dávkou, jež byla zavedena v roce 1994, když byl redukován systém lékařské kontroly. V současné době se tato dávka vyplácí ve třech výměrách, vzrůstá v souvislosti s trváním bezmocnosti. Pro dlouhodobě invalidní osoby mladší 45 let existuje v rámci této dávky příplatek, který má do určité míry kompenzovat skutečnost, že nemohly spořit ze svých příjmů na důchodové pojištění. Dávka IB se vyplácí rovněž těm zaměstnancům, kteří jsou dočasně práce neschopní a z nějakého důvodu jim nevznikl nárok na SSP. SDA byla jako dávka uzavřena pro nové žádosti v dubnu 2001. Před tímto datem byla dávkou paralelní k IB, která byla vyplácena v o něco nižší výměře osobám, které nesplňovaly podmínky účasti na pojištění (studentům, ženám v domácnosti, mladším zaměstnancům). Tato dávka byla poskytována pouze těžce zdravotně postiženým osobám, vymezeným jako „neschopné zabezpečit běžný chod domácnosti.“ Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 11 b) Dávky při ztrátě způsobilosti Tyto dávky jsou koncipovány jako kompenzace ztráty pracovního života. Nejsou spojeny se ztrátou příjmu a mohou vyrovnávat postižení, které nemá žádný vliv na schopnost výdělku. Nejsou zohledňovány při posuzování žádostí o asistenční dávky nebo jiné dávky. Dávky při ztrátě způsobilosti k zaměstnání jsou vypláceny státem, v podobě válečných důchodů, nebo pojištění pro případ pracovních úrazů a nemocí z povolání. Jedná se v podstatě o invalidní důchody. Válečné důchody (war pensions) jsou nejštědřejší státní dávky. Zahrnují vdovské důchody, invalidní důchody a další doplňující dávky související s invalidním důchodem. Invalidní důchody jsou počítány podle detailního tarifního schématu, který např. v případě velmi těžkého postižení (ztráta dvou končetin) poskytuje až 100% důchodu a přístup ke kompenzacím postižení. Plné postižení (100%) podmiňuje nárok na plný důchod; jiná postižení (nad 15%) umožňují vznik nároku na odpovídající procentuální podíl plného důchodu. Jinými dávkami, které jsou zpravidla paralelní k invalidnímu důchodu, jsou např. dávky poskytované z důvodu sníženého standardu zaměstnání, které dorovnávají ztrátu příjmu z důvodu nutnosti přijmout kvůli invaliditě hůře placené zaměstnání. Na dávky poskytované ze systému válečných důchodů vzniká nárok pouze členům britských ozbrojených složek za Druhé světové války, přičemž se nezohledňuje národnost. Nárok vzniká v případě úrazu, nikoli pouze při zranění v boji, ale i pokud k němu došlo za jiných situací. Pojištění pro případ pracovního úrazu a nemoci z povolání – tento systém vznikl v roce 1948 a byl modelován stejně jako systém válečných důchodů. V jeho rámci se poskytuje dávka vyrovnávající úbytek příjmu (Reduced Earnings Allowance – REA), o kterou však bylo možné žádat pouze do roku 1990. Toto uzavření dávky novým žádostem je výsledkem dlouhodobé politiky směřující k redukci preferencí těm, kteří utrpěli pracovní úraz. V současné době např. nejsou nijak zvýhodněny vdovy po zaměstnancích, kteří zemřeli následkem pracovního úrazu. Ostatní dávky byly zavedeny za účelem kompenzace zvláštních potřeb, jako např. vyrovnávací příspěvek poskytovaný v případě úrazu v důsledku kriminálního činu (Criminal Injuries compensation scheme), který je velmi striktně definován a nepokrývá např. domácí násilí. c) Zdravotnické a sociální dávky Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 12 Zdravotnické a sociální dávky jsou relativně malou skupinou dávek, které byly zavedeny v 70. letech, původně aby uspokojovaly potřeby lidí, kteří nejsou zcela vyloučeni z pracovního procesu. Nejsou testovány a nejsou založeny na pojistném principu. Jsou zcela založené na zdravotně-sociálním posouzení schopností invalidní osoby a každodenních potíží, které jí postižení způsobuje. V rámci tohoto systému jsou poskytovány dávky na péči, dávky při dlouhodobé invaliditě a dávky při péči o invalidní osobu. Dávka na péči je nejstarší z výše jmenovaných dávek a původně byla dostupná postiženým osobám všech věkových kategorií. V současné době se poskytuje pouze těm, kteří překročili věkovou hranici 65 let a potřebují péči buď v noci či ve dne, nebo 24 hodin denně. Dávka se poskytuje ve dvou výměrách. Dávka pro osoby žijící s invaliditou (Disability Living Allowance – DLA) se podobá posledně zmíněné dávce, pouze se poskytuje ve třech výměrách a náleží mladším invalidům. Její součástí jsou také příspěvky na mobilitu, do nichž jsou zahrnuty např. příspěvky na zakoupení automobilu apod. Dávka při péči o invalidní osobu (Invalid Care Allowance) je zvláštní dávkou zaměřenou na uspokojování potřeb malé skupiny osob, které přestaly pracovat, aby mohly pečovat o svého postiženého příbuzného, zpravidla rodiče, a tak samy zůstaly bez pravidelného pracovního příjmu. Původně byla tato dávka určená svobodným ženám, které navíc musely být příbuzné invalidy. V současné době ani jednu z těchto podmínek není třeba splňovat. d) Asistenční dávky Asistenční dávky jsou testované dávky záchranné sociální sítě, většina jich je vyplácena v relativně nízké úrovni, aby pouze dorovnaly příjemcův příjem do minimální výše. Tato síť pokrývá rovněž všechny ty, kterým nevznikl nárok na žádnou jinou dávku ze sociálního zabezpečení. Invalidním osobám je vyplácena podpora příjmu (income Support - IS), dávka uchazečům o zaměstnání (Jobssekers Allowance - JA) a speciální schéma pro pracující postižené – daňový kredit pro invalidní osoby (Disabled Person´s Tax Credit - DPTC). Jedná se ve všech případech o centrální, vládou financované dávky, standardní pro celou Velkou Británii. Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 13 IS se vyplácí všem, kdo mají nízké příjmy a nejsou zaměstnáni na plný pracovní úvazek (definovaný jako nejméně 16 hodin týdně). Pro posouzení výše příjmu se posuzuje příjem rodiny, která je definována jako společně žijící manželé a jejich na výživě rodičů závislé děti. Pobírání IS se zohledňuje spolu s IB pro posuzování nároku na jiné dávky ze sociálního zabezpečení. JA byla jako dávka vytvořená v 80. letech a vznikla ze spojení dávky v nezaměstnanosti a IS pro nezaměstnané. Po dobu prvních šesti měsíců, kdy je osoba nezaměstnaná, je JA dávkou založenou na pojistném principu, po uplynutí této doby je to asistenční dávka, vyplácená za stejných podmínek jako IS. DPTC je původně dávka vyplácená ze systému sociálního zabezpečení, která byla zavedena spolu s DLA. Je to v podstatě doplněk příjmu, aby se tak zatraktivnila méně placená práce, kterou postižená osoba přijme a zabránilo se její nezaměstnanosti. Bez této dávky by se mnoha invalidům nevyplatilo pracovat a přijít tak o nárok na dávky poskytované nepracujícím invalidům. ii. Soukromé dávky Jako doplněk státních dávek existuje několik variant soukromých dávek poskytovaných nemocným a postiženým. Tyto dávky jsou pro velkou část populace svým objemem důležitější, než státní dávky. a) Dávky poskytované při „pracovní nečinnosti“ – off work benefits Přibližně polovina britské populace zaměstnanců je účastna nemocenského pojištění a pobírá nemocenské dávky, přičemž většina z nich potom volí rovněž předčasný odchod do důchodu ze zdravotních důvodů. Průměrná dávka nemocenského se hradí ze SSP do výše jeho průměrného příjmu. Průměrná doba trvání pobírání této dávky je šest měsíců. Invalidní důchod se zpravidla vyplácí z veřejných zdrojů, pro všechny věkové kategorie. Naopak v soukromém sektoru se zdravotní důchod často vyplácí pouze po dosažení určitého věku (50 nebo 55 let – takže je zpravidla již možné počkat na vznik nároku na starobní důchod). Zaměstnanci soukromého sektoru mohou nárokovat určitý počet dávek, které jsou často zvýhodněné pro osoby, jejichž invalidita vznikla během jejich zaměstnání. Dávky nemocenského a invalidní dávky zpravidla zahrnují všechny zaměstnance veřejného sektoru, ale v soukromém sektoru jsou zpravidla redukovány na minimum. Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 14 b) Právní odpovědnost (legal liability) – je hlavním systémem, který pokrývá postižení zapříčiněné dopravními nehodami, je spojeno s povinným pojištěním. Z toho systému nicméně profituje poměrně malá část postižených osob. c) Soukromé pojištění – využívají především osoby samostatně výdělečně činné, aby jim vznikl nárok na dávky, které jsou zpravidla placeny ze systémů, na které přispívá nebo které spravuje zaměstnavatel. iii. Služby Pro osoby s postižením se zajišťují následující druhy služeb: a) Rehabilitační a vzdělávací služby – poskytují se zdravotní služby, které se téměř výlučně poskytují z Národního zdravotní služby, jež pokrývá téměř 90% zdravotní péče poskytované ve Velké Británii. b) Ústavní péče – je poskytována zpravidla soukromým sektorem, zejména nevládními organizacemi. Část ústavních zařízení je provozována místní správou, která některé postižené podporuje testovanými finančními dávkami. Ústavní péče je často kombinována s pečovatelskými službami, které jsou opět financovány Národní zdravotní službou. Mezi jednotlivými systémy nejsou dány zvláštní vztahy. IS existuje jako doplněk dávek placených ze sociálního pojištění (jako např. IB), je-li celkový příjem invalidní osoby malý. Dávky poskytované při ztrátě způsobilosti k zaměstnání a zdravotnickosociální dávky jsou většinou nezávislé na jiných systémech. Pouze válečné důchody a invalidní důchody poskytované po pracovním úrazu mono být kombinovány s jinými dávkami. Jedná-li se o testované dávky, netestuje se pouze příjem, ale také majetek postiženého, který ho musí redukovat, aby mu na tyto dávky vznikl nárok. (iii) Pojetí invalidity Pojetí invalidity je u každého subsystému dávek poskytovaných invalidním osobám jiné. a) U dávek poskytovaných při „pracovní nečinnosti“ se požaduje, aby příjemce dávky byl neschopen k práci vzhledem ke svému zdravotnímu stavu. Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 15 b) U dávek poskytovaných při ztrátě způsobilosti k zaměstnání je tento požadavek založen na ztrátě možnosti „užití života“ (výkonu dosavadního zaměstnání a účasti na společenském životě). c) U zdravotnicko-sociálních dávek se klade důraz na mimořádné potřeby, takže se zkoumá, které mimořádné potřeby invalidita u jedince vyvolala. d) Asistenční dávky jsou zase poskytovány osobám, které nejsou schopny plnohodnotného zaměstnání a jejich příjem je pod určitou minimální hranicí. Lze tedy shrnout, že britské pojetí invalidity je široké, neomezuje se pouze na jeden aspekt a přitom je kladen silnější důraz na omezení schopnosti vykonávat zaměstnání. (iv) Podmínky uplatnění nároku na dávky podmíněné nepříznivým zdravotním stavem Podmínkou pro vznik nároku na invaliditu je v podstatě úplná neschopnost k práci, která se zjišťuje v rámci testu nazývaného „all work test“, který je koncipován jako funkční test schopnosti vyšetřovaného k provádění pracovních aktivit. Invaliditu zásadně posuzují tzv. lékařské rady, někdy ve spolupráci se sociálními pracovníky (zdravotnicko-sociální dávky). Stejné lékařské rady uznávají pacienta opět práceschopným v rámci provádění revize invalidity, jež je aktuální zejména v případě dávek poskytovaných v případě „pracovní nečinnosti“. Jedná-li se o dávky ztráty schopnosti zaměstnání, bývají tyto zpravidla přiznávány pouze v případě, že se jedná o zjevně dlouhodobou invaliditu, takže většinou nedochází ani k její revizi. U medicínsko-sociálních dávek to naopak bývají samotní klienti, kteří žádají o přezkoumání jejich invalidity, pokud se jejich zdravotní stav zhorší a oni začnou potřebovat např. ústavní péči. Další podmínkou je, že osoba, která žádá o přiznání invalidních dávek, měla nárok na dávku při krátkodobé pracovní neschopnosti po dobu 52 týdnů. Pro každou dávku jsou stanoveny jiné ekonomické podmínky, např. u ICA se zohledňuje, jakou dobu stráví invalidní osoba samotnou léčbou. Často je též stanoven limit možného výdělku, který invalidní osoba nesmí přesáhnout, aby jí nárok na dávku nezanikl. Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 16 (v) Minimální a maximální invalidní důchod Maximální a minimální důchod v podstatě neexistuje, neboť invalidní dávky jsou vypláceny plošně, v jedné výši. (vi) Zabezpečení osob s nepříznivým zdravotním stavem z jiných systémů Významným způsobem zabezpečení invalidů, resp. zabezpečení jejich pracovní schopnosti, je pracovní rehabilitace. Tato se provádí v současné podobě od roku 1997, kdy nově nastoupivší labouristická vláda ohlásila „New Deal“ pro nezaměstnané, včetně postižených. New Deal se stal národní službou v roce 2001, která zahrnovala systém osobních poradců. Znamená to krok vpřed, v jehož rámci osoby nárokující IB se v současné době mohou účastnit rehabilitace a vzdělávacích programů, aniž by musely přejít z IB na nižší JA. Služba nového údělu je dostupná rovněž postiženým, kteří pracují. V průběhu 90. let byl přehodnocen rovněž koncept chráněných dílen a upřednostněna podpora normálního zaměstnávání invalidních osob v zájmu jejich větší integrace. K realizaci tohoto cíle však nedošlo zcela, i když vzrostl počet podporovaných pracovních míst pro invalidní osoby. Přesto vláda v roce 1999 ohlásila Program podporovaného zaměstnávání, jehož cílem je posun z chráněných dílen do normálního, otevřeného zaměstnání. (vii) Konkurence nároků z různých systémů sociálního zabezpečení, možnost souběhu dávek a výdělečné činnosti osob s postižením Britský systém umožňuje několik způsobů souběhu invalidních dávek. Většina postižených osob, které pobírají IS, pobírá zároveň také IB. Stejně tak příjemci ICA mohou nárokovat IS, pokud splňují stanovená pravidla příjmu. Pro vznik nároku na ICA je ale nutné pobírat jednu z invalidních dávek, buď AA nebo DLA, zatímco pobírání žádné z těchto dávek není nutné, aby vznikl nárok na IB. Na většinu dávek tak vzniká nárok, aniž by se bralo v potaz, zda invalidní osoba pobírá invalidní důchod, nebo nikoli. Výplata IB a IS může být zastavena, pokud příjemce těchto dávek odmítne nabízenou rehabilitaci či vzdělávání. IB, IS, AA a DLA mohou být sníženy, je-li jejich Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 17 příjemce dlouhodobě hospitalizován nebo pobývá v pobytovém či pečovatelském zařízení na veřejné náklady. Co se týká vztahu invalidních dávek k nároku na starobní důchod, nepřiznává se IB starobním důchodcům. Pobírá-li invalidní osoba IB a dosáhne důchodového věku, může tuto dávku pobírat ještě po dobu jednoho roku ve výši starobního důchodu, což pro ni znamená určité daňové výhody. DLA nelze pobírat při dosažení důchodového věku, příjemci této dávky mohou nárokovat AA. Bez náhrady zaniká při dosažení důchodového věku nárok na ICA. IB a ICA v sobě nesou příspěvkový kredit, doba jejich pobírání je započítávána jako pojistná doba v systémech sociálního pojištění, tedy i v systému důchodového pojištění. Např. ty osoby, které pečovaly o závislé dítě nebo invalidní osobu, mohou nárokovat důchodovou dávku i v případě, že doloží pouze dvacet příspěvkových let místo čtyřiceti. Ve vztahu k nemocenskému je IB nahlíženo jako pokračování SSP, IB se nárokuje v případě, že dávka SSP je vyčerpána a stále trvá neschopnost k práci. IB je zásadně určena osobám, které nejsou výdělečně činné, nicméně určité výdělky jsou jim povoleny. (viii) Pozitiva a negativa současného systému Systém dávek a služeb pro nemocné a postižené je velmi složitý a historicky podmíněný a není pravděpodobné, že by byl uplatnitelný v jiné zemi. Na druhou stranu je v něm obsaženo mnoho zajímavého, od každého něco. Složitost britského systému paradoxně vyplývá z jeho přehnané jednoduchosti, zavedené Beveridgeovým systémem po druhé světové válce. Tento systém nejenže poskytoval jednu úroveň nemocenských a invalidních dávek, aby se kompletně pokrylo přerušení či zastavení pracovní činnosti. Neuznávaly se žádné vyšší úrovně závislosti nebo částečná invalidita. Výsledkem tohoto systému je, že není zcela postaven na pojistném principu. Takové systémy totiž nefungují pro ty postižené osoby, které do systému nikdy nemohly přispívat. Díky uvedenému principu mají např. na DLA nárok i lidé postižení od narození, postižené ženy v domácnosti a prostřednictvím této dávky jsou podporováni rovněž rodiče postižených dětí. Systém je tak velmi flexibilní. Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 18 Jako negativum lze vnímat pojetí dávky IB, která je postavena na principu „všechno nebo nic“, jenž ve svém důsledku odrazuje od rehabilitace a návratu do pracovního procesu. Toto negativum je ještě umocněno skutečností, že výše JA, na kterou vznikne nárok po skončení pobírání IB, je tak nízká, že je pro postiženého téměř nepřijatelné vystoupit z režimu IB a ztratit na tuto dávku nárok. Uvedený problém v současné době řeší vláda. V současné době není pravděpodobné, že by Velká Británie přijala celý dávkový systém, který by řešil částečnou invaliditu pojímanou jako snížení výdělečné schopnosti. Jediná dávka, která měla tento charakter – dávka při snížených výdělcích (Reduced Earnings Allowance) byla před deseti lety uzavřena pro nové žádosti. Nicméně hlavním nedostatkem současného britského systému dávek poskytovaných na základě nepříznivého zdravotního stavu je skutečnost, že dávky jsou příliš nízké a v cca čtvrtině případů je třeba je doplňovat asistenčními dávkami. Současným trendem je zvýšit IS ve vztahu k výdělkům a pojistné dávky ve vztahu k inflaci (indexace). Další velkou výzvou pro britský systém je motivace k práci a hledání zaměstnání, místo žádání o dávky. Za větší pozornost stojí ICA, která je jedinou dávkou, jež oceňuje neformální péči o postiženého a jeho podporu, což podporuje v mnoha případech možnost postiženého zůstat ve svém domácím prostředí, obklopen sobě blízkými lidmi. V současné době se velmi spoléhá na uplatnění zákona proti diskriminaci postižených (Disability Discrimination Act), jež by měl předcházet vylučování postižených lidí z trhu práce. Důležitost podobného zákona dokazuje skutečnost, že cca ½ osob, jež pobírají IB, by mohly být zaměstnány, pokud by byla dostatečná snaha a spolupráce ze strany zaměstnavatele. Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 19 1.2 Středoevropský model Švýcarsko (i) Historický vývoj systémů 2 dávek poskytovaných na základě nepříznivého zdravotního stavu První zákon týkající se invalidity, Zákon o starobním pojištění (LAVS), byl přijat dne 20. prosince 1946. Následně byl doplněn Zákonem o invalidním pojištění (LAI), byl schválen v roce 1959. Od té doby byl několikrát novelizován. Aby se zlepšila situace pojištěnců – starých osob, pozůstalých a invalidů, byl dne 25. června 1982 přijat Zákon o pojištění zaměstnanců (LPP). Původně byli pojištěni všichni zaměstnanci s ročním příjmem 14.880 franků. Na tlak zaměstnavatelů byl tento limit zvýšen v roce 1984 na 24.720 franků, což snížilo počet pojištěných. Dne 16. 4. 2002 byl opět snížen na 18.540 franků, což způsobí pojištění dalších 180.000 – 200.000 pracujících. Proti tomuto kroku se postavili zaměstnavatelé, neboť jejich náklady na pojištění zaměstnanců vzrostou v důsledku LPP o 50%. (ii) Systémy dávek podmíněných nepříznivým zdravotním stavem a jejich současná právní úprava Švýcarský právní řád obsahuje následující právní předpisy upravující invalidní dávky: Federální „Zákon o invalidním pojištění“ (LAI) z 19. června 1959 – nejnovější znění z 1. března 2000 Federální „Zákon o pojištění zaměstnanců“ (LPP) (o profesním pojištění) z 25. června 1982. Určité otázky invalidního pojištění jsou též zakotveny ve federálním „Zákonu o úrazovém pojištění“ (LAA) z 20. 3. 1981 a federálním „Zákonu o starobním pojištění“ (LAVS) z 20. 12. 1946.3 2 Dotazník vyplnil Jan Sedlák, býv. ředitel odboru Mezinárodního úřadu práce v Ženevě 3 Dále budou použity shora uvedené zkratky těchto zákonů. Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 20 LAI je prováděn pod dozorem konfederace úřadovnami AI ve spolupráci s orgány zodpovědnými za provádění zákona LAVS. Invalidní pojištění dle LAI je v podstatě povinné připojištění ke starobnímu pojištění dle LAVS. Povinnost platit invalidní pojistné je stanovena pro pojištěnce i pro jejich zaměstnavatele. Pojištění jsou účastny všechny osoby, které jsou povinně nebo fakultativně penzijně pojištěny podle zákona! LAVS tvoří „Premier pilier“ (první pilíř). Jedná se o všechny zaměstnance i jejich zaměstnavatele, kteří platí pojistné podle zákona LAVS, tj. mají stálý podnik nebo zaměstnávají osoby ve své domácnosti ve Švýcarsku. Tito jsou rovněž povinně pojištěni pro případ invalidity podle zákona LAI. Pojistné činí 1,4% z výdělku. Osoby bez výdělečné činnosti platí 54 až 1400 franků ročně podle jejich sociální úrovně. Pojistné se platí jako příplatek k pojištění starobnímu dle LAVS. Pojištěncům vzniká v případě sociální události nárok na invalidní rentu, event. na doplňkovou rentu pro manželku nebo manžela (rente complémentaire pour leur conjoint) a na rentu pro každé z dětí, které by v případě úmrtí pojištěnce mělo nárok na sirotčí rentu podle zákona LAVS. Pojištění je financováno pojistným zaměstnanců a zaměstnavatelů, příspěvky Konfederace, výnosem z kompenzačních fondů a příjmy z rekursů proti třetím osobám, zodpovědným za újmu na zdraví pojištěnců. Profesionální pojištění zřízené zákonem LPP, spolu s pojištěním dle LAVS a LAI, zajišťuje starým osobám, vdovám a sirotkům (survivants), jakož i invalidům, zachování životní úrovně přiměřené jejich dřívější životní úrovni. Pojištění dle LPP tvoří „Deuxième pilier“ (druhý pilíř nebo opora), je prováděno četnými pojistnými institucemi nazývanými Penzijní pokladny (Caisses de pensions), specializovanými pro určité profese, které jsou registrovány v registru profesionálního pojištění u Federálního úřadu sociálního pojištění (Office fédéral des assurances sociales). Pojištění dle LPP je sociální pojištění a mezi dávkami existuje také invalidní renta v případě částečné nebo úplné neschopnosti výdělku (invalidity) pojištěné osoby. Invalidní rentiéři dle LPP mají také nárok na doplňkovou rentu pro manželku nebo manžela (rente complémentaire pour leur conjoint) a na rentu pro každé z dětí, které by v případě úmrtí pojištěnce mělo nárok na sirotčí rentu. Narozdíl od financování pojištění dle LAI a LAVS, na které přispívá stát, jsou penzijní pokladny dle LPP financovány pouze pojistným, placeným z poloviny zaměstnanci a z poloviny zaměstnavateli. Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 21 Pojištění dle LPP spolu s pojištěním dle LAI zajišťuje invalidům vhodným způsobem jejich dřívější životní úroveň. Podle LAI jsou pojištěny tytéž osoby, které jsou pojištěné povinně nebo fakultativně dle zákona LAVS. Jsou to švýcarští občané, cizinci a bezdomovci (podle mezinárodního práva osoby bez státní příslušnosti), kteří vykonávají ve Švýcarsku výdělečnou činnost, a švýcarští občané, kteří pracují v cizině ve službách Konfederace nebo v podnicích označených federální vládou včetně zvláštních případů, vyjmenovaných v Art. 5 LAI (invalidní pojištěnci mladší než 20 let nebo ti, kteří přesáhli uvedenou věkovou hranici, ale dosud nevykonávali výdělečnou činnost). Podle LPP jsou povinně pojištěni námezdní pracovníci, kteří jsou starší 17 let a vydělají si u jednoho zaměstnavatele roční plat vyšší než 18,540 franků (původní podmínka vyšší roční mzdy byla snížena na 18,540 rozhodnutím vlády dne 16. 4. 2002). Proti riziku úmrtí a invalidity jsou také povinně pojištěny osoby, které pobírají dávky pojištění proti nezaměstnanosti. Na základě žádosti profesionální organizace vláda může nařídit povinné pojištění dle LPP nezávislým osobám určité profese (žurnalisti, umělci...). Zaměstnanci i samostatní pracovníci se také mohou nechat dobrovolně pojistit. (iii) Pojetí invalidity Invalidita ve smyslu zákonů LAI a LPP je snížení výdělečné schopnosti předpokládané jako trvalé nebo dlouhotrvající, které vzniklo postižením fyzického nebo mentálního zdraví, způsobeným vrozenou neschopností, chorobou nebo úrazem. Pojištěnci starší než 20 let, kteří nevykonávali výdělečnou činnost dříve než bylo postiženo jejich fyzické nebo mentální zdraví a od kterých nelze požadovat, aby tuto činnost vykonávali, jsou posuzováni jako invalidní, když jim porucha zdravotního stavu znemožňuje vykonávat jejich obvyklé práce. Pojištěnci mladší 20 let, kteří nevykonávají výdělečnou činnost, jsou považováni za invalidní, trpí-li poruchou fyzického nebo mentálního zdraví, která by pravděpodobně měla za důsledek neschopnost výdělku. Podle zákona o úrazovém pojištění LAA je považována za invalidní osoba, jejíž výdělečná schopnost je pravděpodobně trvale nebo dlouhodobě postižena. Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 22 Při hodnocení úrazové invalidity se porovnává pracovní výdělek, kterého by mohl dosáhnout pojištěnec, který se stal invalidním následkem úrazu, vykonávaje činnost, kterou od něj lze zodpovědně (raisonnablement) očekávat s výdělkem, kterého by dosáhl, kdyby nebyl invalidní. LAI a LAA odškodňují pouze snížení výdělečné schopnosti. Invalidní důchod může být odmítnut, snížen nebo přechodně či definitivně zrušen pojištěnci, který úmyslně nebo závažným opomenutím, přečinem nebo zločinem způsobil nebo zhoršil svou invaliditu. Když pojištěnec odmítá nařízenou rehabilitaci, kterou od něj lze oprávněně vyžadovat a která by mohla podstatně zlepšit jeho výdělečnou schopnost, nebo když se z vlastní iniciativy nesnaží svoji výdělečnou schopnost zlepšit, pojišťovna mu nařídí, aby se podrobil rehabilitaci. Neuposlechne-li pojištěnec, důchod mu bude dočasně nebo trvale odmítnut. Nelze oprávněně vyžadovat zákroky, které by mohly být riskantní pro život nebo pro zdraví pojištěnce. Když se invalidita důchodce změní tak, že může ovlivnit výši důchodu, důchod mu do budoucna bude zvýšen, snížen nebo zrušen. Podle LAI má pojištěnec nárok na rentu, je li nejméně ze 40% invalidní. Renta je odstupňována podle stupně invalidity podle následujícího klíče: Stupeň invalidity: Nárok na rentu ve zlomku celé renty: nejméně 40% čtvrtina nejméně 50% polovina nejméně 66% celá renta Nárok na rentu vzniká: a) nejdříve od data, když má pojištěnec trvalou nejméně 40% neschopnost výdělku, nebo b) když má bez význačnějšího přerušení nejméně po dobu jednoho roku trvalou neschopnost výdělku nejméně 40% Podle LPP mají nárok na invalidní dávky osoby, které jsou invalidní nejméně 50% ve smyslu LAI, a které byly pojištěny, když nastala pracovní neschopnost, která způsobila invaliditu. Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 23 Pro odhad invalidity slouží porovnání výdělku, kterého by pojištěnec dosáhl při výkonu povolání, které by bylo možno od něj oprávněně očekávati, s výdělkem, kterého by dosáhl, kdyby nebyl invalidní. (iv) Podmínky uplatnění nároku na dávky podmíněné nepříznivým zdravotním stavem Na normální rentu dle LAI mají nárok pojištěnci, kteří před vznikem invalidity platili nejméně jeden celý rok příspěvky. Podle LPP mají nárok na invalidní rentu invalidé, kteří byli pojištěni, když nastala pracovní neschopnost, která zapříčinila invaliditu. Dle LAI výše invalidní renty odpovídá výši starobní renty, na kterou by měl pojištěnec nárok podle zákona o starobním pojištění LAVS. Výpočet je složitý (viz Art. 34 zákona LAVS). Minimální kompletní měsíční renta byla dne 16. 9. 1998 stanovena na 1005 franků. Podle Art. 35 zákona LAVS může souhrn dvou rent pro manželský pár dosáhnout nejvýše 150% maxima starobní renty, mají-li oba nárok na rentu starobní, nebo jeden má nárok na starobní a druhý na invalidní. Změní-li se invalidita pojištěnce tak, že do budoucna ovlivní právo na rentu, renta může být do budoucna zvýšena, snížena nebo zrušena. (v) Maximální a minimální invalidní důchod K otázce o nejvyšší a nejnižší hranici invalidního důchodu se zpracovatel odpovědi za Švýcarsko nevyjádřil. (vi) Zabezpečení osob s nepříznivým zdravotním stavem z jiných systémů Nemá-li invalidní osoba nárok na rentu dle LAI nebo LPP, mají tyto osoby v různých kantonech nárok na sociální asistenci. V kantonu Genève existuje např. „Zákon o dávkách pro staré osoby, vdovy, sirotky a invalidy“ z 28. října 1968, který zaručuje starým osobám a invalidům minimální příjem. Výše příspěvků je indexována podle indexu spotřebních cen. Dávky jsou udělovány všem starým osobám a invalidům bydlícím v Ženevě, za určitých podmínek jejich jmění určených zákonem, který také od švýcarských občanů požaduje, aby bydleli v kantonu Ženeva nejméně pět let během sedmi let, předcházejících podání žádosti. Tato podmínka se nevztahuje na občany kantonu Ženeva. Cizinci mohou rovněž obdržeti tyto dávky, Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 24 bydlí-li od svého padesátého roku v kantonu patnáct let před podáním žádosti o asistenci. Město Ženeva rovněž zřídilo městské sociální dávky, aby doplnilo příjmy osob nebo rodin se skromnými příjmy, a zajistilo tím jejich sociální minimum. Ženaté nebo vdané osoby, které mají nárok na rentu, vykonávaly-li výdělečnou činnost bezprostředně před vznikem pracovní neschopnosti, mají nárok na doplňkovou dávku (prestation complémentaire) pro druha nebo družku, nemá-li on nebo ona nárok na starobní nebo invalidní rentu a nestačí-li souhrn jejich rent a ostatních příjmů ke krytí základních životních potřeb. Mají rovněž nárok na doplňkovou dávku pro děti, které by po jejich smrti měly nárok na sirotčí důchod. V kantonu Ženeva mají dle LAVS nebo LAI všichni důchodci nárok na doplňkové (komplementární dávky) AI nebo AVS podle zákona ze 14. října 1965, když jejich důchody, jiné příjmy a jejich majetek nestačí ke krytí základních životních potřeb – nepřesahují hranici stanovenou zákonem. Dělí se na dvě kategorie: roční dodatková dávka a výlohy nemocenské a invalidní. Nárok na ně mají švýcarští i cizí občané. Cizinci mají podmínku, že musí mít bydliště ve Švýcarsku bez přerušení během patnácti let před podáním žádosti. Pro uprchlíky a bezdomovce je tato požadovaná doba pobytu zkrácena na pět let. Bezmocné osoby, které pro svou invaliditu potřebují trvalou cizí pomoc nebo trvalý cizí dozor pro výkon běžných životních potřeb, mají nárok na přídavek pro bezmocnost (allocation pour impotent). Pojištěncům jsou rovněž nahrazeny cestovní výlohy ve Švýcarsku a výjimečně též v cizině, je-li cesta potřebná pro vyšetření oprávněnosti žádosti o důchod nebo pro readaptaci. Invalidní pojištěnci nebo pojištěnci, kterým hrozí bezprostředně invalidita, mají nárok na readaptační prostředky a opatření, potřebné k navrácení jejich výdělečné činnosti, k jejímu zlepšení, zachování nebo ku zlepšení jejího užívání. Jsou to: a) Potřebné léčebné a lékařské zákroky b) Profesionální opatření (pracovní orientace, počáteční pracovní školení, pracovní přeřazení, pracovní umístění) c) Speciální školení pro bezmocné invalidní pojištěnce mladší dvaceti let d) Poskytování pomocných prostředků Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 25 e) Placení denních finančních výloh po dobu readaptace (vii) Konkurence nároků z různých systémů sociálního zabezpečení, možnost souběhu dávek a výdělečné činnosti osob s postižením Pojištěnec ztrácí nárok na invalidní rentu, jakmile může uplatnit nárok na rentu starobní podle zákona o starobním pojištění – Art. 30 LAI. Výše invalidní renty odpovídá výši starobní renty podle zákona LAVS. Mají-li vdovy, vdovci nebo sirotci nárok současně na rentu starobní de LAVS a na rentu invalidní de LAI, budou mít nárok na celou rentu invalidní. Bude jim poukazována renta, která je vyšší – Art 43 de LAI. Mezi nemocenským a invalidním pojištěním není žádný vztah. Nemocenské pojištění podle zákona LAMal poskytuje dávky pouze v případě nemoci, úrazu (neníli kryt úrazovým pojištěním) a těhotenství. Rentiér dle LAI může vykonávat ekonomicky výdělečnou činnost za podmínky, že výnos této činnosti nepřesahuje 40 – 66% výdělku – podle výše invalidity – kterého by dosáhl, kdyby nebyl invalidní. U rentiéra invalidního dle LPP je práh, který nesmí překročit, 50% výdělku. (viii) Pozitiva a negativa současného systému Systém švýcarského invalidního pojištění je dobrý a nepotřebuje strukturální změnu. Rakousko (i) Historický vývoj systémů dávek 4 poskytovaných na základě nepříznivého zdravotního stavu Současný rakouský systém sociálního pojištění funguje téměř 100 let. První systém důchodového pojištění pro státní úředníky byl zaveden v roce 1906, pro dělníky v roce 1927. V roce 1956 byl přijat v současné době platný Všeobecný zákoník sociálního pojištění (ASVG). Tímto krokem došlo ke sjednocení dosud roztříštěného systémů právních norem upravujících úřednické a dělnické systémy v oblasti zdravotního pojištění, penzijního a úrazového pojištění. 4 Na dotazník odpověděl prof. Wolfgang Mazal, profesor Vídeňské University Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 26 (ii) Systémy dávek podmíněných nepříznivým zdravotním stavem a jejich současná právní úprava V rámci rakouského systému sociálního zabezpečení jsou zakotveny dávky pro ty, jejichž pracovní schopnost je trvale omezená nebo zcela absentuje. Jedná se o peněžní dávky i služby směřující k začlenění postižených osob do pracovního procesu. Tyto služby zabezpečuje veřejný systém důchodového pojištění, ale dávky jsou vypláceny rovněž ze systému úrazového či zdravotního pojištění z veřejných rozpočtů, federálních sociálních správ, nebo zemských Veřejných služeb zaměstnanosti. Dávky při péči jsou hrazeny ze systému dlouhodobých dávek určených na financování péče. Systém invalidního pojištění je koncipován jako povinné sociální pojištění pro zaměstnance, jejichž výše dávek se pak odvíjí od délky účasti na systému, resp. výše příspěvků. Na pojištění pro případ invalidity jsou účastni: • všichni zaměstnanci v placeném zaměstnání, • rodinní příslušníci, ekonomicky aktivní spolu s osobou samostatně výdělečně činnou (spolupracující osoby), • osoby, které nemají formální pracovní smlouvu, ale v podstatě vykonávají práci jako zaměstnanec (např. členové orgánů společností), • osoby dobrovolně pojištěné Dlouhodobá neschopnost k výdělečné činnosti, nebo její dlouhodobé omezení, mohou zakládat nárok na invalidní důchod, důchod při neschopnosti k práci, důchod při neschopnosti výdělku, stejně tak jako předčasný důchod, nebo důchod poskytovaný z důvodu pracovního úrazu či nemoci z povolání. Invalidní důchod je dávkou veřejného penzijního systému. Nárok na něj vzniká po určité době pojištění (6 měsíců až 15 let, podle věku žadatele) a v případě, že žadatel je invalidní. Invalidita se posuzuje nikoli pouze jako zdravotní kategorie, ale také z hlediska dosavadní pracovní aktivity invalidy v posledních 15 letech. Předčasný důchod – v roce 1981 byl zaveden systém, podle kterého mohou dělníci nárokovat invalidní důchod, pokud nejsou nadále ze zdravotních důvodů schopni vykonávat dosavadní nebo podobnou práci, kterou většinou vykonávali Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 27 v posledních 15 letech. Jedná se v podstatě o jinou formu předčasného důchodu, která je však ošetřena v rámci invalidního, nikoli starobního důchodového systému. Invalidní důchod z důvodu pracovního úrazu – na tento důchod vzniká nárok, pokud vznikla invalidita v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání. Dávka se vyplácí ze systému pojištění proti pracovním úrazům a vzniká na ni nárok, pokud pracovní schopnost poklesla o nejméně 20% a tato situace trvá nejméně tři měsíce. Na tuto dávku vzniká nárok rovněž žákům a studentům, kteří utrpěli úraz v průběhu studia. (iii) Pojetí invalidity Pojetí invalidity záleží na typu zaměstnání, které bylo vykonáváno před vznikem invalidity. Nekvalifikovaní pracovníci jsou považováni za invalidní, pokud nejsou nadále schopni vykonávat výdělečnou činnost. Naopak kvalifikovaní dělníci, úředníci a osoby samostatně výdělečné činné jsou považováni za invalidní, pokud nejsou schopni nadále vykonávat povolání, na které se svým vzděláním připravili. Invalidní důchod pokrývá jen ztrátu schopnosti k zaměstnání a k práci. Pojetí invalidity v případě předčasného důchodu je kombinací zaměstnanecké invalidity a všeobecné invalidity vyjádřené jako ztráta schopnosti výdělku. V případě invalidního důchodu poskytovaného z důvodu pracovního úrazu je invalidita pojímána jako fyzická invalidita ve smyslu ztráty funkčnosti. Důchody financované z veřejných důchodových systémů pokrývají pouze schopnost zaměstnání a práce. Naopak důchody poskytované z úrazového pojištění mohou pokrývat rovněž ztížení společenského uplatnění. (iv) Podmínky uplatnění nároku na dávky podmíněné nepříznivým zdravotním stavem Právní podmínky pro vznik nároku na invalidní důchod se různí v závislosti na typu dosud vykonávané práce. Invalidní důchod může být rovněž poskytován po omezenou dobu, nebo neomezeně. Než je přiznán invalidní důchod, musí žadatel podstoupit určité rehabilitační programy. Pouze v případě, že rehabilitace je neúspěšná, je důchod přiznán. Je-li důchod přiznán na omezenou dobu, je možná Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 28 revize invalidity. Nárok na důchod ovlivňuje rovněž výdělečná činnost příjemce dávky. Co se týče podmínek nároku na předčasný důchod, chrání tento systém především starší pracující. Podmínkou vzniku nároku není pouze neschopnost k práci, vykonávané v posledních patnácti letech, ale také dosažení určitého věku (57 let). K tomu, aby mohl invalidní osobě vzniknout nárok na důchod, je třeba splnit podmínku minimální doby pojištění. Pro tzv. trvalý nárok je třeba splnit stejnou dobu pojištění jako pro vznik nároku na starobní důchod. Základní povinná doba pojištění je 60 měsíců. Splnění této doby pojištění se nepožaduje, pokud je invalidita způsobena pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, nebo vznikne před dovršením 27. roku věku. V tomto případě stačí 6 měsíců pojištění k tomu, aby vznikl nárok na důchod. Nárok na důchod při postižení závisí na schopnosti žadatele pracovat. V případě, že jeho schopnost pracovat poklesla o 20-99%, vypočítá se dávka podle určitého klíče. Poklesla-li naopak schopnost žadatele pracovat o 100%, činí výše důchodu 2/3 ročního příjmu z roku předcházejícího vzniku invalidity. Důchod se poskytuje po dobu 24 měsíců. Po uplynutí této doby je třeba podat novou žádost a nárok v podstatě obnovit. (v) Minimální a maximální důchod Minimální důchod se stanoví podle sociálního zázemí invalidní osoby. Pro samostatně žijící osobu činí minimální invalidní důchod 613€, pro osobu žijící v domácnosti s manželem je to 875€. Za každé dítě pak tato částka roste o 65€. Maximální invalidní důchod činí 2 261€. (vi) Zabezpečení osob s nepříznivým zdravotním stavem z jiných systémů Kromě invalidního důchodu lze nárokovat další dávky podmíněné nepříznivým zdravotním stavem. Ve prospěch invalidních osob jsou konstruovány četné systémy zdravotní, profesionální a sociální rehabilitace. V jejich rámci se poskytuje rovněž tzv. přechodná dávka. Vzniká na ni nárok tomu, kdo musí uspokojovat ještě potřeby svého manžela nebo jiných příslušníků své rodiny. Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 29 (vii) Konkurence nároků z různých systémů sociálního zabezpečení, možnost souběhu dávek a výdělečné činnosti osob s postižením Invalidní důchod, jakožto dávka poskytovaná z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, se může sbíhat s pozůstalostním důchodem. V ostatních případech jsou nároky na dávky přesunuty do jediné – dávky na dlouhodobou péči (Pflegegeld). Dojde-li ke vzniku pracovní neschopnosti, je zaměstnavatel dále povinen platit zaměstnanci mzdu a nemocenská dávka je vyplácena zdravotní pojišťovnou. Jakmile se vyčerpá povinnost zaměstnavatele platit dále mzdu, může zaměstnanec žádat o nemocenské, po dobu nejméně 26 týdnů, která může být prodloužena až na jeden rok. Po této platbě nemocenských dávek ze strany zdravotní pojišťovny může osoba, u které nadále trvá snížení pracovní schopnosti nebo pracovní neschopnost, nárokovat dávku invalidního důchodu. Nárok na invalidní důchod nekončí s dosažením důchodového věku. Je-li invalidní důchod poskytován neomezeně, je důchod poskytován jako invalidní důchod až do smrti. Výše důchodu zásadně závisí na příjmu z pracovní činnosti, počtu let pojištění a důchodovém věku. Běžně jsou tedy starobní důchody invalidních důchodců o 1025% nižší, než je tomu v průměru. Rakouský penzijní systém nezabezpečuje žádné zvýhodnění dávek podmíněné invaliditou. V rámci důchodového systému se poskytuje rovněž částečný důchod, sbíhá-li se pobírání důchodu s výdělečnou činností. Důchod se však poskytne v plné výši, nedosáhne-li příjem invalidy 907,45 Euro měsíčně. Nárok na invalidní důchod zásadně nezaniká v případě, že důchodce vyvíjí další výdělečnou činnost. Pouze pokud příjem z této činnosti překročí určitou hranici, odpovídající celostátnímu průměrnému příjmu, výše invalidního důchodu se přiměřeně krátí, podle stanovených redukčních pravidel. (viii) Pozitiva a negativa současného systému V Rakousku představuje sociální zabezpečení jeden z důležitých faktorů sociální soudržnosti a výrazně přispívá k redukci chudoby a sociálnímu a Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 30 ekonomickému rozvoji. Přesto musí stávající systém reagovat na současné potřeby trhu práce, sociální vztahy a demografický vývoj. V poslední době bylo Rakousko, stejně jako ostatní evropské státy, nuceno snížit sociální výdaje a přijmout některé sociální reformy. Co se týče důchodového pojištění, byly navýšeny příspěvky, ale je nutné reformovat rovněž např. podmínky pro vznik nároku, rehabilitaci apod. Německo (i) Historický vývoj systémů dávek 5 poskytovaných na základě nepříznivého zdravotního stavu Dávky sociálního pojištění mají v Německu dlouhou tradici a jejich koncepce se v podstatě nemění, a to i přesto, že výše jednotlivých dávek byly v posledních desetiletí snižovány. Systémy veřejných dávek pro oběti války, financované z všeobecných daní, byly vytvořeny po První světové válce a standardizovány po Druhé světové válce jako součást veřejného systému sociální ochrany. Povinný systém důchodového pojištění byl zaveden v roce 1889 jako starobní a invalidní důchodový systém pro dělníky. Některé charakteristiky tohoto systému zůstaly v platnosti až do dneška, zejména co se týče úzké návaznosti na výdělečnou činnost. Od roku 1957 se v důsledku reformy ještě posílil vztah mezi důchodem a pojištěnými příjmy, z nichž se odvádělo během celé pracovní kariéry. Zákon, který se týká invalidity, zůstal téměř nezměněn po tři desetiletí. Ze systému se vyplácely dva různé důchody, z nichž jeden chránil zaměstnanecký statut a druhý se poskytoval v případě úplné ztráty pracovní schopnosti. O znění pravidel pro invalidní důchody však v Německu nerozhoduje pouze zákonodárce, ale i federální soudy. Velmi důležitý spor se v této souvislosti vedl o pojetí „konkrétního pohledu“ na situaci zaměstnání. Správní orgán je totiž při posuzování invalidity povinen přihlížet ke konkrétní situaci zaměstnání. Je tomu tak v důsledku dvou rozhodnutí Federálního sociálního soudu z let 1969 a 1976. Tato problematika se týká především vzdělaných žen, které po dlouhé pracovní pauze a 5 Otázky výzkumného týmu zodpověděla Holger Viebrok, profesorka University v Bremen Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 31 přes nepatrné změny na pracovním trhu mohou získat výhodu díky konkrétnímu pohledu a ochraně jejich pracovního statutu. V mnoha případech, které souvisejí s nemocností ve stáří a ve spojení s horší situací na trhu práce od poloviny 70. let, bylo dostačující přiznat oprávnění k důchodu z důvodu neschopnosti pracovat. V té době bylo třeba pro vznik nároku na starobní důchod 15 let účasti na systému, v případě invalidního důchodu pouze pět let. Tato situace vedla k nadužívání invalidních důchodů. Růst počtu důchodů vedl k významným změnám ve stanovení podmínek nárokování invalidního důchodu. V roce 1984 byl zaveden požadavek účasti na systému v rozsahu nejméně tří let v posledních pěti letech před vznikem invalidity. Zároveň byla zpřísněna kritéria pro vznik nároku na standardní starobní důchod – délka povinné účasti na systému byla redukována z 15 na 5 let za celou pracovní kariéru (nezáleží na tom, zda se jednalo o účast na povinném či dobrovolném systému). V roce 1992 byla zavedena reforma – zákonem o reformě důchodů, která znamenala mnoho změn v pravidlech výpočtu důchodu. Diskuse o reformě systému invalidních důchodů se v posledních desetiletích nesly ve znamení definice invalidity, zejména ve vztahu k ochraně zaměstnávání (profesionální invalidita) a posouzení situace trhu práce. Poslední reforma invalidních důchodů, která nabyla účinnosti v lednu 20016, výrazně změnila pravidla a odstranila původní kontroverzní pojetí. Navíc bylo přidáno několik nových pravidel ve vztahu k výši důchodu. Invalidní důchod je nyní nižší, což odpovídá celkovému snížení úrovně starobních důchodů. V důsledku této změny je stanoven standardní důchodový věk pro invalidní důchod na 63 let a celková dávka je snižována o 0,3% za každý měsíc, o který dříve se začne důchod pobírat až na maximum 10,8%, což odpovídá 60 letům, tedy klasickému důchodovému věku. Zároveň bylo znovu zavedeno více náhradních dob pojištění do věku 60 let za účelem překlenutí chybějících příspěvkových dob. Znamená to, že celková doba od 55 do 60 let je v současné době započítávána, na rozdíl od jedné třetiny podle původních pravidel. Jako důležité prvky důchodové reformy z roku 2001 lze označit následující: 6 Sozialgesetzbuch IX. Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 32 Částečné invalidní důchody a jim odpovídající limity možného výdělku byly reorganizovány tak, že jsou v současné době k dispozici čtyři, nikoli tři kroky. Limity výdělku se odvíjejí od výše individuálního výdělku a už nejsou stimuly k výdělku vyššímu, než je běžný nízký příjem. Od roku 2003 budou zavedeny nové testované (bederfsorientierte Grundsicherung), jejichž cílem je plošné dávky ochrana před chudobou. Na tuto dávku budou mít nárok invalidní i starobní důchodci. Reforma rovněž přinesla mnoho opatření v oblasti rehabilitace těžce zdravotně postižených a znamenala mnoho zlepšení v organizační struktuře sociálních systémů. Zároveň představuje nové směřování ve smyslu zdůraznění účasti postižených osob na společenském a pracovním životě. (ii) Systémy dávek podmíněných nepříznivým zdravotním stavem a jejich současná právní úprava V Německu existují v podstatě čtyři systémy zabezpečující invalidní dávky. i. Sociální pojištění pro zaměstnance Tento systém zahrnuje: a) Povinné důchodové pojištění (Gesetzliche Rentenversicherung) Povinné důchodové pojištění je původně pouze starobní, ale zahrnuje rovněž invalidní dávky a rehabilitační programy, stejně jako pozůstalostní důchody. b) Povinné úrazové pojištění (Gesetzliche Unfallversicherung) Povinné úrazové pojištění je provozováno 35 průmyslovými a 20 zemědělskými profesními svazy. Úrazového pojištění jsou účastny rovněž jiné veřejné svazy jako svazy studentů, záchranářů apod. Asociace poskytují dávky - tzv. úrazové dávky jen v případě pracovních úrazů či nemocí z povolání. Všechny tyto dávky mohou být považovány za kompenzaci na základě principu náhrady škody. ii.ii. Zaměstnanecké pojištění státních zaměstnanců a vojáků Důchody pro státní zaměstnance jsou upraveny ve zvláštním, nepříspěvkovém systému Beamtenversorgung. Důchody těchto zaměstnanců tedy nejsou důchody v pravém slova smyslu, ale jedná se v podstatě o prodlouženou výplatu mzdy, která se uplatňuje i v případě invalidity. Tato odlišnost je zvlášť Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 33 důležitá z daňového hlediska, neboť důchody těchto zaměstnanců jsou daněny jako mzdy, zatímco obecné důchody jsou daněny jako sociální dávky, nižší sazbou. I přesto ale bývají důchodové dávky pro státní zaměstnance vyšší, než pro ostatní zaměstnance. Státní zaměstnanci nejsou účastni všeobecného úrazového pojištění, ale v případě pracovního úrazu mohou žádat o zvláštní dávku úrazového důchodu (Unfallruhegehalt), která je vyšší než jejich invalidní důchod. iii. Systém sociální pomoci prováděný zemskými vládami Nedostačují-li dávky ze sociálního pojištění k zabezpečení potřeb postižené osoby nebo nevznikne-li takové osobě na dávku nárok vůbec, je možné žádat o dávky sociální pomoci. Systém sociální pomoci se aktivuje v případě chudoby (či její hrozby) jako dlouhodobá platba určená k uspokojení zvláštních potřeb. iv. Dávky poskytované válečným poškozencům Dávky poskytované válečným poškozencům jsou poskytovány v peněžní formě, jsou částečně plošné a částečně závislé na příjmu. Systémy fungují na bázi povinného pojištění určeného zaměstnancům a určitým skupinám osob samostatně výdělečně činných. Dávky se poskytují na základě zásluhového principu, tedy v závislosti na výši předchozího výdělku. Dále jsou těžce postižení chráněni proti znevýhodnění prostřednictvím různých privilegií při využívání služeb, zdaňování, mají rovněž nižší důchodový věk. Systémy pro státní zaměstnance a ostatní zaměstnance zásadně nejsou propojitelné; ve zvláštních případech je však možné nárokovat důchod částečně z obou systémů (např. pokud v průběhu své pracovní kariéry zaměstnanec změní statut). Naproti tomu v případě pracovního úrazu často dochází k souběhu nároků z úrazového a důchodového pojištění. (iii) Pojetí invalidity V Německu existují dvě hlavní pojetí invalidity: a) Zaměstnanecká invalidita – neschopnost k zaměstnání (Berufsunfähigkeit) b) Pracovní invalidita – neschopnost k práci (Erwerbsunfähigkeit). Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 34 c) Od roku 2001 však existuje nové pojetí v rámci důchodového pojištění – snížená schopnost k práci (Verminderte Erwerbsfähigkeit) Německé zákony však znají další dvě důležité kategorie: d) Těžké zdravotní postižení (Schwerbehindert) – tato kategorie vyjadřuje funkční invaliditu a je naplněna, je-li funkční neschopnost organismu vyšší než 50%. Těžce postižené osoby jsou chráněny proti znevýhodňování, mají daňové výhody a další privilegia. Rovněž jim vzniká nárok na speciální starobní důchod při dosažení nižšího než obecného důchodového věku. e) Snížení schopnosti práce (Minderung der Erwerbsfähigkeit) – tato kategorie se používá zvláště v úrazovém pojištění. Invalidní důchody zásadně nahrazují úbytek příjmů a zabezpečují uspokojení zvláštních potřeb. Rehabilitační opatření jsou zabezpečována z jiných, než důchodových systémů, jejichž cílem je vytvoření předpokladů pro účast na pracovním a sociálním životě prostřednictvím odpovídajících opatření. (iv) Podmínky uplatnění nároku na dávky podmíněné nepříznivým zdravotním stavem Invalidní důchody z povinného systému důchodového pojištění jsou zásadně poskytovány dočasně, maximálně po dobu 3 let. Požádá-li invalida o prodloužení této doby, musí být znovu posouzen jeho zdravotní stav. Neexistuje žádné pravidlo pro revizi invalidity v případě permanentních dávek, kromě povinnosti příjemce informovat pojišťovnu v případě změn jeho zdravotního stavu po dobu pobírání invalidního důchodu. Na důchod vzniká nárok po splnění určité čekací doby. U zaměstnanců činí tato doba pojištění 60 měsíců, z nichž 36 měsíců muselo být přispíváno do systému v průběhu posledních 5 let před vznikem invalidity. Tuto podmínku lze prominout za určitých okolností – např. když invalidita vznikla v důsledku pracovního úrazu. Pro osoby postižené od mládí je minimální doba pojištění 240 měsíců, aby jim mohl vzniknout nárok na invalidní důchod. Speciální zákonné podmínky pro nárokování invalidních dávek jsou stanoveny následovně: Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 35 Důchodové pojištění - nový důchod při snížené schopnosti práce obsahuje dvě kritéria spojená s počtem hodin, které je schopen žadatel o dávku odpracovat. Hranice jsou stanoveny na 6 a 3 hodiny denně. Je-li někdo neschopen ani tří hodin práce denně, je považován za plně invalidního, je-li schopen práce v rozmezí 3-6 hodin denně, je částečně invalidní. Kdo je schopen pracovat alespoň 6 hodin denně, není považován za invalidního. Počty hodin se vztahují na všechny druhy prací dostupné na obecném trhu práce. Úrazové pojištění – nárok na dávku vzniká, je-li pracovní schopnost omezena alespoň o 10%, přičemž vzniká nárok na důchod při poklesu pracovní schopnosti o 20%. Výše důchodu může dosáhnout až 2/3 ročního průměrného výdělku (je-li pokles pracovní schopnosti 100%), jinak se stupňuje podle míry invalidity. Státní zaměstnanci pobírají relativně více dávek, všechny jsou poskytovány státem a jsou bezpříspěvkové. Válečné důchody jsou poskytovány obětem ozbrojených střetů, zraněným během výkonu vojenské služby, nebo zajetí či internace během druhé světové války. Minimální úroveň neschopnosti k práci je stanovena na 30%. V současné době nejsou stanoveny žádné ekonomické podmínky pro vznik nároku na invalidní důchod. (v) Minimální a maximální invalidní důchod V Německu neexistují žádné hranice minimálního a maximálního důchodu. (vi) Zabezpečení osob s nepříznivým zdravotním stavem z jiných systémů Každý může nárokovat sociální pomoc, je-li jeho příjem nižší než oficiálně stanovená hranice chudoby. Od roku 2003 budou invalidní a staré osoby oprávněny nárokovat testované dávky k uspokojení potřeb. Jejich výše je stejná jako výše dávek sociální pomoci, přičemž je doplňována 15% dávky. Narozdíl od současné situace nejsou zohledňovány žádosti o platby dětem či rodičům, ledaže jejich příjem nedosahuje 100 000 Euro. Jinak jako doplnění základního systému je možné nárokovat rehabilitační opatření, které se poskytuje v případě, že schopnost k práci je vážně ohrožena a toto nebezpečí může být odvráceno, nebo schopnost práce může být významně zlepšena Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 36 nebo zcela navrácena. V případě úrazového pojištění lze nárokovat rovněž náklady na léčbu. Jako doplněk všech dávek z povinného důchodového systému je dále placen příspěvek na náklady ze zdravotního pojištění a pojištění pro případ dlouhodobé péče. Výše tohoto příspěvku činí cca 50% povinného příspěvku do systému. (vii) Konkurence nároků z různých systémů sociálního zabezpečení, možnost souběhu dávek a výdělečné činnosti osob s postižením V povinném důchodovém systému po dosažení důchodového věku automaticky končí nárok na invalidní důchod a přechází v nárok na důchod starobní. Doby pobírání invalidního důchodu jsou zohledněny jako doby pojištění při stanovování výše starobního důchodu. Naopak důchody ze systému pro státní zaměstnance a z úrazového pojištění jsou poskytovány doživotně. V rámci právní úpravy povinného důchodového pojištění se rovněž stanoví, že starobní důchod musí být začít vyplácen do 24 měsíců po skončení nároku na invalidní důchod.7 Naproti tomu nemocenské dávky jsou vypláceny po dobu 6 měsíců. Po uplynutí této doby je třeba žádat o invalidní důchod, trvá-li pracovní neschopnost i nadále. Důchody z úrazového pojištění a pro válečné poškozence jsou vypláceny po 26 týdnech nemoci, během nichž se poskytuje zvláštní dávka Verletztengeld, odpovídající nemocenskému. Částečný důchod v rámci povinného systému umožňuje vykonávání výdělečné činnosti, zpravidla na částečný pracovní úvazek. Je rovněž možné kombinovat plný invalidní důchod s příjmem z pracovní činnosti. Od roku 2001 byl zaveden nový systém testu příjmů. Pobírá-li invalida plný invalidní důchod, může vydělávat maximálně 325 Euro. Je-li jeho výdělek vyšší, může žádat o ¾ - ¼ plného invalidního důchodu. Celkově nesmí jeho výdělek přesáhnout výdělek dosahovaný před vznikem invalidity navýšený o 325 Euro. Čím nižší je důchod, tím vyššího výdělku může příjemce dosáhnout. V systému úrazového pojištění a válečných důchodů nejsou stanoveny žádné limity výdělku. Naopak v systému pro státní zaměstnance může být invalidní důchod 7 Srov. § 88 SGB 6 Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 37 redukován, pokud jeho příjemce vykonává výdělečnou činnost. Maximálně lze ale redukovat o tu částku, která v případě invalidního důchodu přesahuje běžný starobní důchod. Dojde-li k souběhu nároku z úrazového pojištění s nárokem na důchod z důvodu snížené pracovní schopnosti, je posledně zmiňovaná dávka suspendována, pokud by součet obou důchodů přesáhl výši příjmu dosahovaného před vznikem invalidity. (viii) Pozitiva a negativa současného systému Německý důchodový systém bývá kritizován pro svou vysokou příspěvkovou úroveň. V důsledku reformy z roku 2001 lze očekávat redukci úrovně invalidních důchodů, která může vést k růstu chudoby. Toto snížení je zapříčiněno redukcemi až o 10,8% ve spojení s všeobecnou redukcí úrovně důchodů během posledních tří desetiletí, které zase byly výsledkem opatření směřujících k postupné privatizaci důchodů. Plný invalidní důchod pro průměrného zaměstnance ve věku 40 let tak bude činit cca ½ průměrného příjmu. To znamená, že se bude velmi blížit hranici chudoby. Dokonce i dnes tato úroveň nedosahuje 55% průměrného příjmu.Zároveň je třeba připomenout, že většina případů invalidity začíná v prvních letech pracovní kariéry. Tato nízká úroveň invalidních důchodů je často považována za nespravedlivou v poměru k velmi štědrým dávkám pro státní zaměstnance. Dalším možným problémem zřejmě bude testování příjmů, které je velmi pravděpodobně nastaveno příliš přísně. Zároveň je systém invalidních dávek velmi úzce svázán se závislou výdělečnou činností. Z tohoto důvodu nejsou některé skupiny vůbec pokryty a „vypadávají“ ze systému. Patří sem např. osoby samostatně výdělečné činné. Proto by bylo zřejmě lepší ustanovit povinný příspěvkový systém, který by zahrnoval všechny typy výdělečné činnosti, a tak by zabezpečoval lepší úroveň sociální ochrany. Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 38 1.3 Západoevropský model Francie (i) Historický vývoj systémů 8 dávek poskytovaných na základě nepříznivého zdravotního stavu Francouzská administrativa se začala problémem důsledků postižení zabývat po První světové válce. V roce 1919 zakotvilo ministerstvo pro válečné vysloužilce škálu zdravotních postižení utrpěných obětmi První světové války. Podle této škály se určoval rozsah jejích invalidního důchodu. Tato stupnice byla používána až do roku 1993, a to i pro posuzování civilní invalidity. Na konci 19. století byl ve stejném duchu reparace přijat v roce 1898 zákon o pracovních úrazech, podle kterého byli zaměstnavatelé povinni přispívat do speciálního fondu pojištění, ze kterého se pak hradila odškodnění poškození zdraví při práci. Během 20. století byla postupně vybudována politika ve vztahu k invaliditě, byl přijat veliký počet opatření, od asistence postiženým (Cordonnier Law z roku 1949), přes znovuzaměstnávání postižených (zákon z roku 1957 zavedl pojem („handicapovaného pracovníka“). Zároveň bylo vytvořeno sociální zabezpečení v roce 1945, které zaručovalo všem pracujícím možnost pojištění pro případ nemoci a úrazu, které nebyly způsobeny pracovní aktivitou, ale omezují je v pracovní schopnosti. Všechny uvedené předpisy byly pak sjednoceny zákonem č. 75-534 z roku 1975, který založil základní principy určující dnešní činnost ve vztahu k postiženým. Jsou jimi: Důležitost prevence a monitoringu postižení Povinné vzdělávání postižených dětí a adolescentů Přístup postižených i institucím a jejich udržení v pracovním a životním rozvoji 8 Odpověď zpracovala Aline Auffret, advokátka. Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 39 (ii) Systémy dávek podmíněných nepříznivým zdravotním stavem a jejich současná právní úprava Pojištěni pro případ invalidity jsou ve Francii pouze zaměstnanci, a to v rámci povinného pojištění, ze kterého se vyplácí dávky v závislosti na výši příjmu, tedy podle principu zásluhovosti. Francouzský systém rozlišuje mezi invaliditou a postižením. Za invalidního se považuje ten, kdo má v okamžiku vzniku úrazu zaměstnání, ze kterého platí příspěvky do sociálního systému. Postiženou je naopak osoba, která neměla příjem ze zaměstnání, když došlo k úrazu, a proto nikdy nepřispívala do sociálního systému. Toto rozlišení pak vede k odlišnému řešení závislosti dotyčné osoby na všeobecném systému sociálního zabezpečení. Buď jsou vypláceny invalidní dávky z nemocenského pojištění, nebo jsou vypláceny dávky postiženým ze systému rodinných dávek. i. Zásadně existují tři typy dávek pro invalidy: a) Vyrovnávací dávka pro profesní náklady (C:B:P:E.), která je financována krajem a může být poskytnuta invalidnímu zaměstnanci, jehož neschopnost k práci činí minimálně 80% v případě, že jeho profesionální aktivita představuje mimořádné náklady spojené s jeho postižením. Náklady musí být prokázané, efektivní a nezohledněné jiným systémem. b) Záruka zdrojů pro invalidní pracovníky (Guarantee fo Resources to Invalid Workers – G.R.I.W.), která zaručuje minimální odměnu invalidním pracovníkům pracujícím v běžném nebo chráněném zaměstnání. Dávka je doplňkem ke mzdě v té výši, aby celkový příjem dosahoval garantované výše, jež se liší případ od případu. Zásadně činí 55-110% garantované minimální mzdy, je-li práce vykonávána v pracovních centrech (Help Through Work Centres), 90-130% této mzdy, je-li práce vykonávána v chráněných dílnách a 100-130% minimální mzdy, jedná-li se o běžné zaměstnání. c) Invalidní důchod pro zaměstnance – je vyplácen z pojištění osobě, která je mladší 60 let a je účastna pojištění, je-li její pracovní schopnost redukována o dvě třetiny nebo více z důvodu nemoci nebo úrazu, který nebyl pracovním. Výše tohoto důchodu závisí na době účasti na pojištění Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 40 (placení příspěvků) a předchozí mzdě. Za určitých podmínek může být dávka pobírána spolu s výdělkem, nebo s B.D.A. Důchod se poskytuje ve třech skupinách: I. skupina invalidů pobírá důchod ve výši 30% průměrné roční mzdy II. skupina invalidů pobírá důchod ve výši 50% průměrné roční mzdy, a III. skupina invalidů pobírá stejnou částku jako druhá skupina zvýšenou o 40% V rámci tohoto systému invalidních dávek lze pobírat všechny tři typy dávek. ii. Existují rovněž tři druhy dávek poskytovaných postiženým nebo jejich rodičům: a) Vyrovnávací dávka pro pomoc třetí osoby (Compensatory Benefit for Help From a Third Party - C.B.H.F.T.P.), kterou vyplácí kraj postiženým osobám, jejichž každodenních bezmocnost životních úkonů činí alespoň potřebují 80% pomoc a k zabezpečení jiného. V případě nárokování této dávky není možnost využívat výhod z žádného jiného subsystému sociálního zabezpečení. Výše této dávky 9 závisí na finančních zdrojích a potřebách postiženého. b) Dávka pro postižené dospělé (Benefit to Disabled Adults - B.D.A.) je financována státem a vyplácena úřadem pro rodinné dávky osobám, jejichž postižení činí osmdesátiprocentní ztrátu schopností (tato hranice může být snížena až na 50%, pokud postižení nedovoluje dotyčné osobě hledat a najít zaměstnání). Účelem této dávky je doplnit příjem postiženého tak, aby dosáhl alespoň garantovaného minima (v současné době činí 545,13 €). Dávka může být zvýšena, žije-li invalidní důchodce sám. (Pozn.: Francie upravuje většinu dávek k 1.7. každého roku)c) Dávka pro speciální vzdělávání (Benefit for Special Education – B.S.E.) je rodinná dávka, která se vyplácí bez závislosti na příjmu osobám, které mají Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 41 výživou na nich závislé dítě mladší 20 let, jehož postižení představuje alespoň 80% bezmocnost, kterou je opět možné snížit na 50%. Základní měsíční dávka činí 105,19€, ale tato částka může být navýšena, prokáží-li se určité výdaje související s postižením nebo potřebou zabezpečení asistence ze strany třetí osoby. Tato potřeba se zohledňuje ve třech úrovních – 1. úroveň tvoří denní, ale nepravidelná pomoc nebo srovnatelné náklady, 2. kategorie je nepřetržitá pomoc ze strany třetí osoby, nebo 3. kategorie přichází v úvahu v případě vážného postižení, které potřebuje neustálou péči za současného zabezpečení na technicky vysoké úrovni a zároveň jeden z rodičů přestane pracovat.10 Aktuální pozn.:Od března 2002 je zakomponováno 6 úrovní navýšení této dávky, které modifikují novou základní částku (od 1.7.2002 109,4 EUR), a to v rozmezí 82,05 až 916,32 EUR.(základní. Vzhledem k charakteru členění obou základních systémů nelze pobírat dávky z jednoho i druhého. Výjimku tvoří vojáci z povolání, kteří mohou nárokovat vojenské i civilní dávky. (iii) Pojetí invalidity Francouzský systém do značné míry sleduje kategorizaci Philipa Wooda z 80. let (vada, neschopnost, znevýhodnění), která se stala základem pro mezinárodní klasifikaci postižení (Internatiional Disabilities Classification – I.D.C.) stanovenou Mezinárodní zdravotnickou organizací, a která byla přijata rovněž ve Francii v roce 1988. Podle dekretu Ministerstva zaměstnanosti a solidarity č. 93-1216 z roku 1993 se rozlišuje 8 hlavních kategorií vad: intelektuální vady a vady chování, psychické vady, sluchové, řečové, zrakové vady, tělesné a obecné vady, emotivní a estetické vady. Od těchto kategorií vad se pak odvíjí stupnice dalších neschopností a znevýhodnění. Tato stupnice je v současné době přehodnocována tak, aby byly zohledněny její nedostatky, jež byly zjištěny v praxi. 9 Poskytuje se v rozmezí € 350,94 – 701,88 10 Navýšení základní dávky v takovém případě činí 877,34€ Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 42 Invalidita zapříčiněná pracovním úrazem naproti tomu zohledňuje: fyzickou invaliditu/postižení, fyzickou invaliditu/postižení s ohledem na schopnost najít nové zaměstnání, fyzickou invaliditu/postižení ve vztahu k sociálnímu začlenění. B.D.A. naopak sociální život a ztížení společenského uplatnění nezohledňuje. (iv) Podmínky uplatnění nároku na dávky podmíněné nepříznivým zdravotním stavem Aby mohl nárok na některou z invalidních dávek vzniknout, je třeba splnit minimální dobu pojištění a zaplatit během ní minimální výši příspěvků. Tyto podmínky představují 12 měsíců účasti na pojištění před vznikem invalidity. Pojištěnec musel zároveň během tohoto období přispívat do systému alespoň z minimální mzdy, nebo prokázat, že odpracoval alespoň 800 pracovních hodin, opět během minimálně 12 měsíců před vznikem invalidity, z čehož bylo alespoň 200 hodin odpracováno v posledních 3 měsících před vznikem invalidity. Invalidní důchod je vždy dočasnou dávkou, která může být revidována v závislosti na vývoji stavu invalidity důchodce. Invalidní důchod může být snížen, např. přesáhne-li příjem z výdělečné činnosti invalidy určitou hranici. Např. nárok na B.D.A. vzniká za podmínky, že neschopnost práce přesáhne 80%. Invalidita musí být zároveň způsobena pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, nebo také úrazem či nemocí mimo pracovní dobu. Existují dva druhy odškodnění: • dočasné, které je placeno z nemocenského pojištění od prvního dne po úrazu po dobu 30 dnů. Trvá-li pracovní neschopnost více než 29 dní, zvyšuje se výše dávky (z 60% na 80% z 1/30 průměrného měsíčního výdělku zaměstnance za každý den pracovní neschopnosti) • trvalé – jeho výše a doba, po kterou je poskytováno, závisí na vážnosti utrpěných zranění či poškození zdravotního stavu Kromě B.S.E a G.R.I.W. jsou všechny dávky podmíněny ekonomickým faktorem. Základním účelem dávek poskytovaných v souvislosti s nepříznivým zdravotním stavem je totiž zajištění důstojného života postiženému a kompenzace jeho postižení. Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 43 (v) Maximální a minimální invalidní důchod Minimální důchod je stanoven v současné době ve výši 2 747€ ročně. Maximální výše důchodu souvisí s maximální výší sociálních dávek. Výše invalidního důchodu nesmí přesáhnout 30%, resp. 50% uvedeného sociálního maxima, což v současné době činí 8 205€, resp. 13 675€. (vi) Zabezpečení osob s nepříznivým zdravotním stavem z jiných systémů Invalidní důchody jsou zásadně poskytovány ze systému sociálního zabezpečení. V určitých případech však mohou invalidní osoby nárokovat dávky rovněž od krajů nebo od úřadů rodinných dávek. Zde je ovšem pouze možnost, nikoli povinnost, tyto dávky poskytnout. Postižená osoba navíc může nárokovat služby, není-li schopna zabezpečit své každodenní potřeby. Hlavní službou je domácí asistence, která je nicméně poskytována v podobě účelové dávky jen v případě, že postižený nebo jeho rodina prokáží, že využívají pomoc třetí osoby. Na stejném principu je rovněž poskytována zubní péče a vzdělávací a rehabilitační služby zaměřené na opětné zařazení postiženého do pracovního procesu. Stejně tak lze žádat o doplněk dávky, nemůže-li si postižený ze své současné dávky a dalšího příjmu zabezpečit důstojné živobytí. Ve Francii rovněž existují právní předpisy, které zakotvují ochranu postižených osob před znevýhodněním v důsledku jejich postižení. Např. zákon č. 87-517 z roku 1987, který stanoví, že každý zaměstnavatel, který zaměstnává alespoň 20 zaměstnanců, musí zaměstnat takový počet postižených zaměstnanců, který odpovídá 6% jeho výkonu. Zaměstnavatel se může této povinnosti plně nebo částečně zhostit tak, že uzavře smlouvy o dodávkách s chráněnými dílnami nebo zaplatí příspěvek do Fondu začleňování postižených osob do zaměstnání. Tento fond je řízen Národní manažerskou asociací pro profesní začleňování postižených. Zákon č. 90-602 z roku 1990 zase zakotvuje ochranu proti diskriminaci z důvodu zdraví nebo postižení a obsahuje sankce za zabraňování postiženým v přístupu k bydlení, spotřebě nebo podnikání. Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 44 Zákon č. 91-663 z roku 1991 upravuje některá opatření podporující přístup postižených osob k soukromému bydlení, pracovním místům a veřejným zařízením. (vii) Konkurence nároků z různých systémů sociálního zabezpečení, možnost souběhu dávek a výdělečné činnosti osob s postižením Jakmile postižená osoba dosáhne důchodového věku, zastaví se výplata invalidního důchodu. Pokud pracuje, může pobírat jako každý jiný starobní důchod, pokud nepracuje, doživotně je mu vyplácena dávka B.D.A. Výše dávky invalidního důchodu pobíraného v důsledku invalidity, ke které došlo mimo pracovní dobu, může být nižší, než výše starobního důchodu, ale musí přesahovat částku vyplácenou penzionovaným zaměstnancům11. Jak vyplývá z výše uvedeného, důchodové pojištění následuje po nemocenském pojištění. Po pracovním úrazu, během hospitalizace a rehabilitace vzniká nárok na denní odškodné, jehož výše závisí na výši dosud dosahovaného výdělku. Po rehabilitaci následuje T.C.G.P.R., v jehož rámci se posuzuje invalidita a dosavadní výše invalidního důchodu se eventuálně upraví. Francouzský systém připouští souběh invalidního důchodu s úrazovým důchodem nebo invalidním důchodem vypláceným ze speciálního systému, a to až do výše mzdy, která je běžná v té samé profesní kategorii, ve které příjemce důchodu pracoval před vznikem invalidity. Souběh s invalidním důchodem ze systému pro zemědělce se připouští pouze do výše 50% mzdy poskytované stejně profesně zařazenému pracovníkovi. K suspenzi důchodu naopak dochází v případě, že důchod a výplata, které důchodce pobíral během dvou po sobě následujících čtvrtletí, je vyšší, než průměrná čtvrtletní mzda dosahovaná během posledního kalendářního roku, než důchodce přestal pracovat v důsledku invalidity. (viii) Pozitiva a negativa současného systému Za pozitivum francouzského systému lze považovat skutečnost, že systém zabezpečuje rovněž osoby, které z důvodu své nemoci nikdy nepřispívaly do systému, což ukazuje na vysokou úroveň národní solidarity. 11 V současné době to činí 2 614 Euro Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 45 Z hlediska pracovních úrazů se uvažuje o tom, zda má systém zůstat ve stávající podobě, nebo má bý přetvořen v systém odškodného, kde jeho výši stanoví soud. Tím by se zabránilo rozlišování mezi úrazy během pracovní doby a mimo ni. Stávající systém rovněž potřebuje větší počet specializovaných institucí, neboť mnoho postižených zůstává ve svých rodinách, místo aby navštěvovali specializovaná zařízení, jak jim to umožňuje zákon. Výhodou, kterou lze doporučit českému systému, je nezávislost posudkových míst a absence jejich podřízenosti např. orgánu odpovědnému za výplatu invalidních dávek. Belgie (i) Historický vývoj systémů 12 dávek poskytovaných na základě nepříznivého zdravotního stavu Každý ze systémů, které pokrývají zabezpečení osob s nepříznivým zdravotním stavem, se vyvíjel samostatně. Úrazové pojištění bylo vybudováno již v 19. stolení, kdy osoba, jež utrpěla pracovní úraz, mohla žádat o kompenzaci, ovšem pouze na základě občanské odpovědnosti (bylo nutno prokázat zavinění zaměstnavatele). V roce 1903 byl přijat zákon, který zavedl odpovědnost i bez ohledu na zavinění zaměstnavatele, byl tedy zaveden princip objektivní odpovědnosti zaměstnavatele. Původně kompenzace činila 50% zaměstnancovy mzdy. S postupem času tento poměr rostl až k náhradě plné výše mzdy. V roce 1971 byl zákon o pracovních úrazech nahrazen zákonem, který platí dodnes. Co se týká nemocí z povolání, byl přijat první zákon o nemocích z povolání v roce 1927, což bylo poměrně pozdní datum vzhledem k tomu, že se o přijetí takové právní úpravy začalo diskutovat již v roce 1903 a zákon měl být přijat spolu se zákonem o pracovních úrazech. Rozhodující vliv na postup legislativních prací mělo doporučení Mezinárodní organizace práce č. 25 z roku 1925. Pojištění pro případ vzniku nemoci z povolání bylo reformováno zákonem z 24.12.1963. Dnes platná zákonná opatření jsou shrnuta v královském dekretu z 3.6.1970. Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. Pojištění zaměstnanců pro případ pracovní neschopnosti 46 v rámci nemocenského pojištění bylo zavedeno jako povinný systém po Druhé světové válce. V prvních letech způsobovalo zavedení tohoto pojištění rozpočtové potíže a systém byl mnohokrát měněn. První stabilní právní předpis byl přijat až v roce 1963, v podobě zákona o vytvoření a organizaci povinného pojištění proti nemoci a invaliditě. Tento zákon dosud tvoří právní základ pro povinné pojištění za účelem zdravotní péče a dávek a je doplněn královským dekretem z roku 1994, čímž se vytvořil zákon o nemocenských dávkách. Pojištění osob samostatně výdělečně činných pro případ pracovní neschopnosti je koncipováno rovněž jako povinný systém, který byl zaveden až v souladu s královským dekretem z července 1971. Hlavním problémem zde byl nejistý ekonomický dopad nemoci nebo úrazu na osobu samostatně výdělečně činnou. V některých případech tato sociální událost znamenala úplnou ztrátu příjmu, v jiných neměly úraz či nemoc na ekonomickou aktivitu takové osoby v podstatě žádný dopad. Řešení, které bylo přijato, znamenalo neposkytovat žádný příjem po poměrně dlouhou dobu a poskytovat místo něj pouze plošné minimální dávky. V případě invalidních dávek jsou první iniciativy patrné v roce 1928, kdy byl přijat zákon, podle kterého se poskytovaly dávky pro chromé a zmrzačené. Zákon z června 1969 pak zakotvil dávky pro postižené, čímž se rozšířila působnost sytému. Uvedený zákon byl pak nahrazen zákonem z února 1987 o dávkách pro invalidní osoby. (ii) Systémy dávek podmíněných nepříznivým zdravotním stavem a jejich současná právní úprava V Belgii je zakotveno hned několik systémů, které určitým způsobem zohledňují osoby se zhoršeným zdravotním stavem. Tyto systémy jsou založeny na bázi povinného sociálního pojištění pro zaměstnance, ze kterého se pak vyplácí dávky v závislosti na dosahovaném příjmu. Systémy jsou určeny zaměstnancům. Patří mezi ně následující: i. Pojištění zaměstnanců pro případ pracovního úrazu 12 Dotazník zpracoval Yves Jorens, profesor sociálního zabezpečení University Ghentu z Belgie pouze Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. - je upraveno zákonem o pracovních úrazech 47 z 10.4.1971 (Arbeidsongevallenwet) a královským dekretem z 21.12.1971 o zvláštních opatřeních v souvislosti s uvedeným zákonem (K.B. houdende uitvoering van sommige bepalingen van de arbeidsongevallenwet) ii. Pojištění zaměstnanců pro případ vzniku nemoci z povolání - vztahují se na ně zákon o kompenzaci za nemoc z povolání z 3.6.1970 (Wetten betreffende de schadeloosstelling voor beroepsziekten, gecoördineerd op 3 juni 1970) a královský dekret z března 1969 o vytvoření seznamu nemocí z povolání, které odůvodňují poskytování kompenzace (K.B. houdende vaststelling van de lijst van beroepsziekten die aanleiding geven tot schadeloosstelling) iii. Pojištění zaměstnanců pro případ neschopnosti k práci - je upraveno zákonem o povinném pojištění pro zdravotní péči a dávky, z roku 1994 (Wet betreffende de verplichte verzekering voor geneeskundige verzorging en uitkeringen, gecoördineerd op 14 juli 1994), a královským dekretem přijatým v roce 1996, kterým se uvedený zákon provádí (K.B. van 3 juli 1996 tot uitvoering van de wet betreffende de verplichte verzekering voor geneeskundige verzorging en uitkeringen, gecoördineerd op 14 juli 1994) iv. Pojištění osob samostatně výdělečně činných pro případ neschopnosti k práci - upraveno královským dekretem z 20.7.1971 o pojištění proti pracovní neschopnosti pro osoby samostatně výdělečně činné (K.B. van 20 juli 1971 houdende instelling van een verzekering tegen arbeidsongeschiktheid ten voordele van de zelfstandigen) v. Invalidní dávky - upraveny zákonem z 27.2.1987 o invalidních dávkách (Wet van 27 februari 1987 betreffende de tegemoetkoming aan gehandicapten) a královským dekretem z roku 1987 o náhradním příjmu a dávce k podpoře integrace (K.B. van 6 juli 1987 betreffende de inkomensvervangende tegemoetkoming en de integratietegemoetkoming), stejně jako královským dekretem z roku 1990 o dávce přispívající k podpoře seniorů, aby mohli zůstat doma (K.B. van 5 maart 1990 betreffende de tegemoetkoming voor hulp aan bejaarden) Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 48 (iii) Pojetí invalidity Uvedené systémy mají rovněž různé pojetí invalidity, podle toho, který její aspekt řeší. Pojištění pro případ pracovního úrazu a nemoci z povolání pokrývá snížení nebo ztrátu výdělečné schopnosti na trhu práce. Dočasná neschopnost k práci je přiznána na základě profese, která byla vykonávána před tím, než došlo k nehodě. Trvalá neschopnost k práci se přiznává podle toho, zda je osoba zasažená úrazem či nemocí z povolání i nadále schopná vykonávat svou dosavadní profesi. Posuzuje se míra snížení soutěžního potenciálu takové osoby na pracovním trhu. Naopak se nezohledňuje výše mzdy, kterou invalidní osoba aktuálně dosahuje (zpravidla snížená z důvodu úrazu či nemoci z povolání). Za neschopného k práci se v systému pojištění pro zaměstnance považuje osoba, která musela zastavit veškerou svou profesionální aktivitu v důsledku úrazu nebo funkční neschopnosti a byla zároveň uznána jako osoba, která redukovala svou výdělečnou schopnost o třetinu a méně, ve srovnání se zdravou osobou vykonávající stejné nebo srovnatelné povolání. Schopnost výdělečné činnosti se posuzuje podle osobních, lékařských a socio-ekonomických kritérií. Zohledňuje se aktuální zdravotní stav a úroveň vzdělání. Neschopnost k práci u osob samostatně výdělečně činných během období primární neschopnosti pracovat se přiznává v případě, že osoba byla v důsledku pracovního úrazu či nemoci z povolání nucena přestat plnit úkoly, které souvisely s jejími výdělečnými aktivitami. V případě invalidních dávek se za postiženého pro účely příspěvku nahrazujícího příjem považuje osoba, jejíž fyzické nebo mentální poruchy zapříčinily snížení schopnosti výdělku o třetinu a více, ve srovnání se zdravým člověkem vykonávajícím stejnou práci. Integrační příspěvek se naproti tomu poskytuje invalidním osobám, jejichž schopnost sebeobsluhy byla oficiálně prohlášena za sníženou či ztracenou. Sebeobslužnost je vyjádřena hodnocením schopností vyjádřených stupnicemi manuálních, zdravotních a sociálních schopností, vytvořenými ministerskou vyhláškou, přičemž se zhodnocuje mobilita, schopnost připravit si jídlo a najíst se, umýt a obléknout se, pečovat o vlastní hygienu, pečovat o Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 49 domácnost a žít bez dohledu, uvědomovat si rizika a nebezpečí, schopnost jim předcházet a schopnost sociálních kontaktů. Účelem příspěvku je pomoci seniorům zůstat ve vlastním bytě. Poskytuje se totiž postiženým ve věku 65 a více let, kteří nejsou schopni pečovat o sebe sama a jejich zdravotní stav se vážně zhoršil. Ztráta schopnosti sebeobsluhy musí být oficiálně uznána. Obě zmíněné dávky jsou poskytovány za širším účelem, než jen kompenzace ztráty či snížení příjmu. Ostatní dávky jsou poskytovány právě za tímto účelem. (iv) Podmínky uplatnění nároku na dávky podmíněné nepříznivým zdravotním stavem V pojistných systémech není v podstatě žádná povinnost revize invalidity. V případě pracovních úrazů je možná revize během období 3 let, počínaje dnem, kdy byla invalidita přiznána. Revizi invalidity však mohou žádat zúčastněné subjekty na základě změny ztráty pracovní schopnosti, kterou nebylo možné předvídat, nebo pokud osoba zemřela v důsledku zranění a ztráta pracovní schopnosti byla zapříčiněna přímo pracovním úrazem. Schéma upravující nemoci z povolání předpokládá možnost revize pracovní neschopnosti v podstatě vždy, není tu ale žádná povinnost revize. V případě invalidních dávek je invalidní osoba povinna hlásit veškeré změny, které by mohly mít vliv na snížení příspěvku. Postižená osoba může vždy podat novou žádost, pokud došlo ke změně jejího zdravotního stavu tak, že by to odůvodňovalo rovněž růst výše dávek. Podmínkou pro vznik nároku na invalidní dávky je účast na systému alespoň 6 měsíců, z čehož minimálně 120 dní bylo odpracováno. Pokud přesahuje neschopnost k práci 66,66%, trvá nárok na invalidní dávky po uplynutí období primární pracovní neschopnosti (1 rok) až do důchodového věku. (v) Minimální a maximální invalidní důchod Minimální důchod pro pravidelně zaměstnané, na kterých jsou další osoby závislé výživou, činí 34 Euro na den, pro ty, kteří nemají takové osoby, činí minimální důchod 28 Euro na den, pokud žijí sami, 25 Euro na den, pokud žijí ve společné domácnosti s jinou osobou. Minimální důchod pro nepravidelně pracující činí 28 Euro na den, resp. 21 Euro na den, pokud na nich není nikdo odkázán svou výživou. Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 50 Maximální důchod činí 95 Euro na den. (vi) Zabezpečení osob s nepříznivým zdravotním stavem z jiných systémů Invalidní osoby nemohou žádat o jinou dávku ze sociálního zabezpečení, protože nesplňují podmínky pro vznik nároku. Nárok vzniká pouze pokud je jejich příjem nedostatečný a nejsou-li schopni vydělat si na živobytí vlastním přičiněním nebo užitím vlastního majetku. V tom případě jim může vzniknout nárok na příspěvek na výživu v minimální výši. Pojistné systémy poskytují plošnou dávku, ze které se hradí náklady na péči poskytovanou postižené osobě, která vyžaduje péči. Z pojištění pracovního úrazu a nemocí z povolání se pak hradí náklady na zdravotní a ošetřovatelskou péči a na léčiva (obojí je nezbytné pro zlepšování zdravotního stavu osoby postižené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání). Z obou systémů se rovněž hradí náklady na převoz pacienta. Postižení žadatelé mohou mít za určitých podmínek rovněž nárok na zvýšené náhrady za náklady spojené s nemocí a vyšší rodinné dávky. Náklady na pomoc postiženému při rekvalifikaci a reintegraci do společnosti se hradí ze zdravotního pojištění. Z něho jsou placeny rovněž cestovní výlohy související s těmito kroky, stejně jako bezúroková půjčka postiženému, který hodlá začít samostatně podnikat. Podle zákona o tom rozhoduje případ od případu Rada ředitelství lékařů (Board of Director-Doctors), a to na základě zjištění, zda mají být tyto náklady hrazeny z pojištění. Za tímto účelem jsou uzavírány speciální smlouvy mezi pojišťovnami a institucemi provádějícími rekvalifikaci a školení pro nové uplatnění. Náhrady nákladů jsou tedy fakultativními, nenárokovými dávkami, o nichž rozhoduje pojišťovna. V belgickém právním řádu nejsou žádná pravidla, která by stanovila, že starobní důchod nesmí být nižší než invalidní důchod. Naopak typickým rysem belgické právní úpravy je, že nemoc a invalidita (nikoli vzniklá v důsledku práce) jsou upraveny stejným zákonem o nemoci a invaliditě. V této souvislosti se používají různá pojetí, v závislosti na délce trvání pracovní neschopnosti. Doba jednoho roku od vzniku pracovní neschopnosti se nazývá dobou Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 51 prvotní neschopnosti. Je-li po jejím uplynutí osoba posouzena jako stále neschopná k práci, navazuje na tuto dobu invalidita. Možnost vyvíjet výdělečnou činnost je za současného pobírání dávek z důvodu nepříznivého zdravotního stavu poskytnuta rozdílně. Co se týče invalidních dávek, zaniká na ně nárok, pokud invalidní osoba pobírá mzdu. Za určitých výjimečných okolností je však možné si v rámci práce na částečný úvazek vydělat určitou částku. Hodlá-li osoba, jejíž schopnost výdělku poklesla o 50%, pracovat, musí podat žádost příslušné pojišťovně, která povolí pouze takovou činnost, jež je kompatibilní s typem postižení. Není-li uděleno povolení k výdělečné činnosti a invalidní osoba přesto práci vykonává, je povinna vrátit dávky, které pobírala po dobu, kdy neměla povolení k práci. Stejně tak osoba, které je přiznána plná neschopnost k práci a tedy plná dávka související s touto kategorií, v rámci pojištění pro případ vzniku invalidity z důvodu pracovního úrazu a nemoci z povolání, zásadně nesmí pracovat. To neplatí v případě částečné neschopnosti k práci. V tomto případě je schéma vystavěno tak, aby motivovalo invalidní osobu k návratu do pracovního procesu, a to jak formou pokračování dosavadního zaměstnání, nebo dočasného výkonu jiného. Pojišťovna by měla žádat zaměstnavatele o to, aby přezkoumal schopnost zaměstnance vrátit se do pracovního procesu. Měl by tak však učinit jen na základě příznivého hodnocení vydaného lékařem specializovaným na tuto problematiku (posudkovým lékařem). Pokud se invalidní občan nechá znovu zaměstnat, dostává denní částku odpovídající rozdílu mezi mzdou dosahovanou před nehodou a mzdou dosahovanou po nehodě. To znamená, že ten, kdo utrpěl pracovní úraz, nedostává kompenzaci, pokud nedošlo v jeho důsledku rovněž ke ztrátě či snížení příjmu. Vykonávaná práce v rámci částečné pracovní neschopnosti je pak uzpůsobena práci vykonávané na základě povolení ze strany zdravotního pojistného poradce (posudkového lékaře). (vii) Konkurence nároků z různých systémů sociálního zabezpečení, možnost souběhu dávek a výdělečné činnosti osob s postižením Starobní důchod se nesmí sbíhat s dávkou nemocenského pojištění nebo invalidní dávkou. Obě tyto dávky jsou suspendovány, jakmile invalidní osoba dosáhne důchodového věku. Jen dávky za pracovní úraz a nemoc z povolání mohou být kumulovány s důchodem, v tomto případě však dochází k jejich redukci. Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 52 Dávky, poskytované osobám, jež utrpěly pracovní úraz či onemocněly nemocí z povolání, nebo jejich rodinným příslušníkům, mohou být bez omezení kumulovány s dávkami poskytovanými ve všech ostatních oblastech sociálního zabezpečení, nebo v oblasti soukromého pojištění. Vznikne-li zaměstnanci nárok na oba typy dávek, redukuje se výše dávky za nemoc z povolání tak, aby součet obou dávek nepřevyšoval maximální základní mzdu. Dávka při pracovní neschopnosti nemůže být kumulována s dávkou ze systému pojištění pro případ pracovního úrazu. Uvedená dávka se však může sbíhat s invalidní dávkou. V takovém případě však dochází k redukci dávky při pracovní neschopnosti. Dávka při pracovní neschopnosti pro osoby samostatně výdělečně činné se může kumulovat s dávkou při pracovní neschopnosti pro zaměstnance, dávkou při pracovním úrazu a nemoci z povolání a invalidní dávkou. V těchto případech se ale dávka při pracovní neschopnosti proporcionálně snižuje o výši těchto sbíhajících se dávek. Invalidní dávka nemůže být kumulována s jinými sociálními dávkami poskytovanými z důvodu snížení výdělečné schopnosti nebo ztráty či redukce schopnosti sebeobslužnosti. Nicméně dávka nahrazující příjem a příspěvek k integraci pro postižené osoby může být poskytována dopředu, formou jakési zálohy. Belgický systém připouští výdělečnou činnost během trvání invalidity, ta ovšem musí být povolena smluvním lékařem pojišťovny. Výše dávky a příjmu by však neměla přesahovat denní výši invalidní dávky, na kterou by vznikl nárok, pokud by nedošlo ke kumulaci nároků. (viii) Pozitiva a negativa současného systému Jako pozitivum současného belgického systému lze označit skutečnost, že široká škála zákonů a metod ošetřuje invaliditu z různých hledisek. Belgický systém lze považovat za dobrý, poskytující dobrou kompenzaci a zohledňující variabilitu důvodů neschopnosti k práci. Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 53 Pojetí invalidity je velmi těžkým tématem. Soudci mají pak velmi těžký úkol, když mají stanovovat výši kompenzace. Musí případ od případu posoudit, zda došlo ke vzniku škody na zdraví a zda může být poskytnuta kompenzace. Za tímto účelem jsou vydávány indikativní tabulky (Official Belgian Scale for Assessing the Degree of Invalidity), které se používají právě pro posuzování invalidity. Na druhé straně někteří soudci tyto tabulky berou příliš vážně, a to i přesto, že se nejedná o žádné závazné pravidlo pro posuzování invalidity a v této oblasti existuje diskreční pravomoc soudu hodnotit tyto případy zcela individuálně. Znamená to, že soudci mohou určit rovněž výši kompenzace, což nelze vždy vnímat jako pozitivum. Někteří klienti se totiž takovým systémem zcela zákonitě musí cítit poškozeni. Indikativní tabulky by měly být používány pouze v případě, že se jedná o relativně mírnou škodu na zdraví, neboť jiný způsob posouzení poškození zdraví by byl příliš časově náročný a neodpovídající vážnosti poškození zdraví. Bylo by tedy třeba rozlišovat mezi méně vážnými a vážnými škodami na zdraví. Naproti tomu by nároky na náhradu škody způsobené na zdraví neměly být plošně stanoveny, ale měly by odpovídat skutečné škodě, kterou by hradil ten, kdo ji způsobil, nebo kdo za ni odpovídá. I přes některé zmíněné nedostatky se nezdá, že by belgický systém potřeboval základní strukturální změny. V oblasti nemocenského pojištění současný systém funguje jako poslední záchytný bod. Pokud výdělečná schopnost nebyla snížena alespoň o třetinu, nevzniká nárok na dávky. Pro české poměry by mohl být použitelný systém částečné pracovní schopnosti a možnosti pracovat v této situaci.13 13 Současný český systém však tento princip již zná – v podobě částečného invalidního důchodu. Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 54 1.4 Severoevropský model Švédsko (i) Historický vývoj systémů dávek 14 poskytovaných na základě nepříznivého zdravotního stavu Systém invalidních důchodů byl zaveden v roce 1960. Několikrát byl od té doby změněn, ale základní koncepce zůstala. Měnily se podmínky pro vznik nároku na důchod, někdy byly přísnější, jindy benevolentnější – v závislosti na aktuální situaci a politických trendech. V 70. a 80. letech bylo možné získat invalidní důchod na základě nezaměstnanosti a dosažení určitého věku. Nárok na invalidní důchod vznikal osobám starším 60 let, které byly nezaměstnány po dobu delší, než 450 dní, aniž by se zkoumal zdravotní stav. Tato možnost byla systematicky využívána zaměstnavateli a odbory v dobách, kdy bylo třeba redukovat počet pracovních sil v podniku. Úrazové pojištění bylo v jeho současné podobě zavedeno v roce 1977. Velkou změnou bylo, že nové pojištění kompenzovalo ekonomickou invaliditu, tedy ztrátu příjmu, nikoli sníženou pracovní schopnost. V 90. letech byly podmínky vzniku nároku změněny a striktně založeny na medicínském základě. Předtím se podle zákona zohledňoval rovněž věk, sociální podmínky, vzdělání, profesionální praxe apod. (ii) Systémy dávek podmíněných nepříznivým zdravotním stavem a jejich současná právní úprava Systémy, z nichž jsou poskytovány invalidní dávky, jsou: 14 • invalidní důchod, • invalidní dávka, • úrazové pojištění. Národní zprávu podle dotazníku vypracoval Arne Paulsson, analytik a blízký spolupracovník Prof. E. Palmera, autora švédské reformy sociálního zabezpečení Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 55 Invalidní důchod je přitom všeobecnou dávkou, na kterou vzniká nárok na základě invalidity. Jedná se o povinný veřejný penzijní systém, který pokrývá všechny osoby, resp. všechny obyvatele, pojištěné ve Švédsku, ve věku 16-64 let a postižené děti, které nedosahují 16 let. K získání nároku na dávku invalidního důchodu musí být ze zdravotních důvodů snížena pracovní schopnost. Invalidní dávka je poskytována za účelem proplacení nákladů na technickou pomoc nebo zvláštní asistenci. Úrazové pojištění vyrovnává ekonomickou invaliditu, vznikla-li v souvislosti s výkonem práce. V rámci švédského systému lze žádat o všechny tři typy dávek současně. Je-li žádáno o invalidní důchod a dávku z úrazového pojištění, jsou koordinovány tak, že se z úrazového pojištění vyplácí pouze částky, které přesahují nárok na invalidní důchod. (iii) Pojetí invalidity Nárok na invalidní důchod vzniká osobě, jejíž pracovní schopnost je z důvodu nemoci nebo ztráty fyzických či mentálních schopností redukována nejméně o ¼ a lze předpokládat, že tato redukce bude trvalá. Při posuzování poklesu pracovní schopnosti se zohledňují možnosti posuzovaného živit sám sebe z výdělečného zaměstnání, schopnost normální účasti na pracovním procesu. Zohledňuje se pouze možnost účasti na něm, nikoli aktuální nabídka na pracovním trhu. Jsou-li k tomu zvláštní důvody, zohledňuje se rovněž věk, vzdělání, předchozí pracovní kariéra a další podobné podmínky. Pracovní úraz je takový úraz, který je zapříčiněn nehodou či jiným působením, jehož následkem je úraz. Na dávku z úrazového pojištění vzniká nárok, pokud schopnost jedince získat příjem výdělečnou činností klesla o 1/15. Důchod se poskytuje jako anuita odpovídající ušlému výdělku. Na invalidní dávku vzniká nárok, pokud schopnosti dotyčného jsou redukovány do té míry, že a) potřebuje časově náročnou pomoc jiného v každodenním životě, b) potřebuje pomoc jiného, aby byl schopen vykonávat práci, c) má odůvodněné mimořádné výdaje. Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 56 Sociální znevýhodnění není součástí žádného z pojetí invalidity. Znamená to tedy, že švédský systém pojímá invaliditu jako všeobecnou invaliditu vyjádřenou jako ztráta schopnosti k výdělečné činnosti – v oblasti pojištění, naopak v oblasti sociálních dávek je invalidita pojímána jako fyzická invalidita, vyjádřená ztrátou určitých funkcí. (iv) Podmínky uplatnění nároku na dávky podmíněné nepříznivým zdravotním stavem Pro vznik nároku na invalidní dávku je základní podmínkou pobyt na území Švédska. Tato podmínka se týká základního invalidního důchodu, dávky na péči o postižené dítě a příspěvku při postižení. Jediným subsystémem, v jehož rámci se vyžaduje splnění doby pojištění, je doplňkové invalidní pojištění. Zde je třeba účastnit se systému alespoň po dobu tří let a během nich do něj přispívat z dosahovaných příjmů. Před tím, než je rozhodnuto o dávce invalidního důchodu, je třeba vždy zhodnotit možnosti rehabilitace. Je-li konstatováno, že rehabilitace je možná, vytvoří zaměstnavatel spolu s úřadovnou sociálního pojištění rehabilitační plán. Během období rehabilitace trvá nárok na rehabilitační dávku ve stejné výši jako dávka nemocenského. Invalidní důchod se poskytuje ve třech výměrách. Je-li pracovní schopnost zcela nebo téměř vyloučena, je dán nárok na plný invalidní důchod. Je-li pracovní schopnost omezena o ¾, je dán nárok na ¾ invalidního důchodu. Je-li pracovní schopnost omezena minimálně o ½, je dán nárok na ½ invalidní důchod. Ve všech ostatních případech poklesu pracovní schopnosti je nárok na ¼ invalidního důchodu. Finanční okolnosti se nezohledňují, v potaz se bere pouze pracovní schopnost. Výjimku z tohoto pravidla představuje případ, kdy je invalidní osoba i přes svou neschopnost k práci schopna dosáhnout stejné úrovně příjmů, jako když byla zdravá. V takovém případě nárok na invalidní důchod nevzniká, neboť bylo prokázáno, že i přes postižení je stále dána pracovní schopnost. Znamená to, že invalidní dávky nahrazují ztrátu příjmu plynoucí ze vzniku invalidity, nikoli pouze zhoršení zdravotního stavu, které nemusí automaticky ve všech případech znamenat zhoršení schopnosti dosáhnout stejné úrovně výdělku jako před vznikem invalidity. Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 57 (v) Minimální a maximální invalidní důchod Vzhledem k tomu, že se ve Švédsku poskytují pouze plošně vyplácené dávky, jejichž výše závisí na úrovni pracovní neschopnosti, není v podstatě stanovena žádná hranice minimálního důchodu, která by se lišila od výše poskytovaných dávek. V případě maximální výše důchodu je to obdobné, jen s tím rozdílem, že se je dán strop pro výpočet důchodu, který činí 7,5násobek základní částky. (vi) Zabezpečení osob s nepříznivým zdravotním stavem z jiných systémů Kromě sociálního pojištění jsou poskytovány invalidní dávky rovněž ze systému sociální pomoci. Nárok na dávky z tohoto sytému vzniká těm, kteří nejsou schopni podporovat sami sebe a nemají vlastní příjmy a nejsou zabezpečeni z žádného sociálního pojištění. V případě vzniku invalidity a nízké úrovně invalidního důchodu lze žádat o příspěvek na bydlení, který se poskytuje v závislosti na výši příjmu. Většina lidí rovněž pobírá dodatkové invalidní dávky ze zaměstnaneckého penzijního pojištění, které se většinou poskytují automaticky na základě vzniku nároku na invalidní důchod z veřejného systému. Na rehabilitaci a rekvalifikaci není právní nárok, pobírá-li invalida invalidní důchod. V takové situaci rozhoduje sociální pojišťovna, je-li žádost oprávněná a je-li tu možnost, že rehabilitace bude úspěšná. (vii) Konkurence nároků z různých systémů sociálního zabezpečení, možnost souběhu dávek a výdělečné činnosti osob s postižením Invalidní důchody se vyplácí do věku 65 let, kdy nastává důchodový věk a důchodové nároky přecházejí do režimu starobního důchodu. Pobírání invalidního důchodu či dávek z úrazového pojištění zakládá nárok na následné pobírání starobního důchodu. Neexistuje však žádné pravidlo, že by starobní důchod nemohl být nižší než invalidní. Co se týká vztahu invalidního důchodu a nemocenského pojištění, invalidní důchod bude od roku 2003 tvořit součást tohoto systému. Byla-li nemocenská dávka pobírána po delší dobu, je povinností sociální pojišťovny přezkoumat, zda má být dávka nemocenského nahrazena invalidním důchodem. Existuje rovněž možnost Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 58 rozhodnout o poskytnutí invalidního důchodu na přechodnou dobu, zpravidla na 1-3 roky. Pobírá-li invalida plný invalidní důchod, zásadně není možnost vykonávat výdělečnou činnost. V případě částečného invalidního důchodu lze tuto vykonávat do té míry, že to odpovídá zbytkové pracovní schopnosti. Ve Švédsku dokonce existuje tzv. „spící invalidní důchod“. Znamená to, že pokud má někdo nárok na invalidní důchod, existuje možnost vykonávat výdělečnou činnost po určitou omezenou dobu (zpravidla 3 roky), aniž by došlo ke ztrátě práva na invalidní důchod. Zjistí-li po nějaké době invalidní osoba, že již není schopná tuto práci vykonávat, může se znovu vrátit do režimu invalidního důchodu, tedy výplatu této dávky znovu aktivovat. Z hlediska jiných dávek je možná kumulace invalidního důchodu s příspěvkem při postižení a příspěvkem při péči o postižené dítě. (viii) Pozitiva a negativa současného systému, výhledy do budoucna Mezi pozitiva současného systému patří, že: • před každým rozhodnutím o invalidním důchodu existuje povinnost pokusit se o rehabilitaci • lze poskytovat přechodné invalidní důchody • existuje částečný invalidní důchod • lze využít „spícího invalidního důchodu“ Je-li rehabilitace úspěšná, je důležité, že postižená osoba má stále nějaký kontakt s trhem práce. Osoby, které opouštějí trh práce zcela, mají tendenci identifikovat se ve velmi krátké době jako důchodci. Jsou-li však alespoň do určité míry schopni práce, aniž by riskovali, že o svůj důchod a své nároky, plynoucí z jejich postižení, přijdou, měli by se v míře odpovídající jejich schopnostem a zdravotnímu stavu účastnit pracovního procesu. Naopak velkým problémem je posuzování nároku na invalidní důchod. Žádá-li invalidní osoba o invalidní důchod, žádost přezkoumá úředník sociální pojišťovny. Za tímto účelem se vyžaduje lékařské osvědčení, které může vydat jakýkoli lékař. Na jeho základě připraví návrh, který předloží Radě sociálního pojištění, která pak vydá rozhodnutí. Na kvalifikaci a způsobilost výše zmíněných úředníků však nejsou kladeny žádné zvláštní nároky. Sociální pojišťovna má lékařské poradce, kteří jsou Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 59 s ní spojení a které mohou používat i úředníci. Ve většině případů se však jedná o velmi omezený zdroj, který může poskytnout skutečně kvalitní konzultaci jen v omezeném počtu a okruhu případů. Častým problémem tedy je, že lékařské osvědčení prohlásí, že se jedná o poškození zdraví, ale toto tvrzení bývá často vágní a nejasné (např. špatná záda, namožené svaly) a nemá vypovídací hodnotu o schopnosti práce. Otázka pracovní schopnosti se tedy přenechává na úřednících sociální pojišťovny a rady, kteří zpravidla nemají žádnou zdravotnickou kvalifikaci. Další z potíží jsou postoje zainteresovaných stran. Starší žadatelé se často velmi snaží najít novou, odpovídající práci a chtějí mít invalidní důchod. Lékař pak např. prohlásí, že neexistuje léčba, invalidního občana nechce jeho zaměstnavatel v práci, protože se mu více vyplatí zaměstnávat mladé a energické lidi. Správa sociálního pojištění naopak tyto lidi motivuje k návratu do práce, ale vzhledem k takovým postojům zaměstnavatelů se jedná o poměrně těžký úkol. Uvedené problémy by měly být řešeny profesionalizací procesu posuzování invalidity. V této souvislosti by měly být kladeny vyšší požadavky na kvalifikaci úředníků, měla by být zabezpečena lepší informovanost lékařů o problematice pojištění a zdravotní stav by měli rozhodovat specializovaní posudkoví lékaři, nikoli úřad sociálního pojištění. Změna postojů invalidů a jejich zaměstnavatelů je žádoucí, ale těžko proveditelná. Znamená to ochotu zaměstnavatelů zaměstnávat starší zaměstnance a zaměstnance se sníženou schopností práce, naopak z jejich strany to vyžaduje ochotu pracovat na částečný pracovní úvazek místo pobírání invalidního důchodu a vykonávat možná i jinou práci, než dosud. Od roku 2003 bude invalidní důchod součástí nemocenského pojištění a bude se tedy jednat o nemocenskou, nikoli důchodovou dávku. Podmínky pro vznik nároku budou zásadně stejné, jen výpočet dávky se změní (v současnosti je podobný jako výpočet dávky starobního důchodu). Od roku 2003 bude dávka více napojena na aktuální příjem v letech předcházejících vzniku invalidity. Dávka bude počítána jako 64% průměrného výdělku v nejlepších třech letech za posledních 5-8 let (v závislosti na věku) před vznikem invalidity. Z hlediska ČR lze tedy doporučit: Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. • 60 Vytvořit vysoce profesionalizovanou organizaci, která bude posuzovat zdravotní stav • Snažit se udržet invalidní osoby na trhu práce a zavést povinnou rehabilitaci před přiznáním invalidního důchodu, • Zavést možnost „spícího invalidního důchodu“ Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 61 1.5 Postkomunistický model Polsko (i) Historický vývoj systémů 15 dávek poskytovaných na základě nepříznivého zdravotního stavu Systém sociální ochrany zahrnující úrazové a důchodové pojištění existoval v Polsku již před 2. světovou válkou. Původně byly tyto systémy diverzifikovány podle regionu (neboť až do roku 1918 bylo polské území rozděleno mezi tři státy) a podle odvětví. Systém sociálního pojištění byl sjednocen v roce 1934, kdy bylo zavedeno jednotné pojištění pro všechny zaměstnance. Invalidní důchody pro zaměstnance byly upraveny dvěma zvláštními zákony – pro „bílé“ a pro „modré límečky“ 16. Pod 2. světové válce, do konce 40. let, byl systém sociálního zabezpečení unifikován pro všechny profesionální a platové skupiny (kromě horníků, kteří měli zvláštní preference). Systém pokrýval nejen finanční dávky, ale také zdravotní péči. Dávky byly na začátku nízké a plošné. V 50. letech byl sociální fond oddělen od státního rozpočtu. V roce 1954 bylo invalidní pojištění odděleno od všeobecného důchodového pojištění. Invalidní dávky byly poskytovány v závislosti na neschopnosti pracovat z důvodu poškození zdravotního stavu, která nastala před dosažením důchodového věku. Byly definovány tři formy invalidity, které se uplatňovaly ještě po dobu více než 30 let poté: 1. částečné poškození zdravotního stavu (50%) 2. plné poškození zdravotního stavu, jehož důsledkem je neschopnost práce 3. plné poškození zdravotního stavu, jehož důsledkem je neschopnost práce a samostatného života bez pomoci druhého 15 Odpověď zpracovala Agniezska Chlon, ředitelka odboru Ministerstva práce a sociálních věcí Polska 16 Úředníkům vznikal nárok na invalidní důchod, pokud jejich schopnost práce nedosahovala 50%, naopak nárok dělníka závisel na neschopnosti výdělku (vznikal, pokud si zaměstnanec nemohl vydělat alespoň 1/3 výdělku zdravého zaměstnance v dané oblasti). Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 62 Hlavním kritériem pro vznik invalidity bylo medicínské hledisko, socioekonomické kritérium bylo nicméně rovněž vzato v potaz v podobě zohlednění neschopnosti pracovat. Od roku 1954 určovali invaliditu místní a „krajští“ (vojvodin) lékaři, kteří byli sdruženi v ZUS spolcích. Tato instituce řídila a koordinovala určování invalidity téměř po celou dobu. V 60. letech se rozšířily kompetence jmenovaných spolků lékařů. Určovaly totiž invaliditu pro účely důchodů, pracovních úrazů a nemocí z povolání, stejně jako pro účely nároků na rehabilitaci, rodinné dávky pro postižené děti, přípravu na povolání a chráněné zaměstnání i sociální péči a poskytování doplňkových výhod a dávek. V 70. letech byly do sociálního zabezpečení včleněny další skupiny, jako svobodná povolání, řemeslníci a rolníci. V těchto letech vzrostla rovněž úroveň důchodů v souvislosti s růstem příjmů populace. V 80. letech byla většina změn spojena s výší dávek. Na začátku této dekády byll přijat nový zákon o důchodovém zabezpečení zaměstnanců a jejich rodin. Jeho prostřednictvím byla zavedena indexace důchodových dávek, která však nemohla být zcela naplňována z důvodu nedostatku veřejných financí. Skutečná automatická indexace důchodů však začala být uplatňována až v 90. letech. V té době se změnila definice invalidity rolníků a začala být založena na neschopnosti pracovat (zaměstnanecký systém invalidity byly stále založen pouze na zdravotní podmínce). V roce 1991 byla zavedena nová formule invalidních dávek, která je činila závislými na výdělcích a průběhu dosavadního zaměstnávání. Za každý rok práce rostly důchodové dávky o 1,3% individuálního příjmu. V dávce byla rovněž pevná složka. V případě invalidního důchodu byly hypotetické doby přidány (léta zbývající do 60. roku věku počítaná od 25 let věku postiženého – tato hypotetická léta jsou používána na výpočet důchodů). Každý hypotetický rok byl započítáván přepočítacím faktorem 0,7%. Od roku 1996 jsou invalidní důchody založeny na zbytkové pracovní schopnosti, nikoli na zdravotní podmínce. Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 63 V roce 1997 se rovněž změnilo určování invalidity, které zahrnuje: oddělení invalidních důchodů od jiných dávek, invaliditu určují místní správy převedení určování invalidity rolníků od ZUS na KRUS určení invalidního důchodu je prováděno posudkovými lékaři zaměstnanými u ZUS (ii) Systémy dávek podmíněných nepříznivým zdravotním stavem a jejich současná právní úprava Sociální ochrana postižených osob v Polsku zahrnuje: i. Systémy sociálního pojištění: a) důchodové pojištění b) pojištění pro případ pracovního úrazu nebo nemoci z povolání Zde existují zvláštní systémy pro zaměstnance a osoby samostatně výdělečně činné (řízené Správou sociálního zabezpečení – ZUS) a pro rolníky (řízené zvláštní správou – KRUS). ii. Sociální péče Je adresována těm osobám s postižením, které trpí nějakou formou chudoby. Dávky ze sociální péče jsou testované. Sociální péče zahrnuje finanční a účelové dávky. Od roku 1996 se ze systému sociální péče poskytuje rovněž sociální důchod pro postižené od narození, od dětství či ranného mládí. iii. Zajišťování zaměstnání pro osoby s postižením Tato část služeb pro postižené je určena lidem, kteří i přes své postižení chtějí a mohou pracovat. Polsko disponuje zvlášť vyvinutým systémem zajišťujícím práci pro postižené. Tento sytém je financován z veřejných zdrojů. Všechny tyto systémy jsou upraveny následujícími právními normami: • Ustawa o emeryturach i rentach z Funduszu Ubezpieczeń Społecznych (ze dne 18.12.1999) • Ustawa o ubezpieczeniu społecznym rolników i ich rodzin (ze dne 20.12.1990) Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 64 • Utawa o pomocy społecznej (ze dne 29.11.1990) • Ustawa o rehabilitacji zawodowej i społecznej oraz zatrudnnianiu osób niepełnosprawnych (ze dne 27.8.1997) Systémy pro zaměstnance a osoby samostatně výdělečně činné jsou příspěvkové, ovlivňované výší příjmu. Ty, které jsou určené pro rolníky, jsou příspěvkové. Výše dávek závisí na délce rolnického hospodaření, nikoli na příjmu z něj. Základem pro výpočet dávek je minimální důchod v systému základního důchodového pojištění pro zaměstnance. Systémy pro zaměstnance i pro rolníky jsou kompatibilní v tom smyslu, že nároky evidované např. u ZUS jsou uznávány KRUS a naopak. (iii) Pojetí invalidity ZUS pojímá invaliditu jako všeobecnou, vyjádřenou ztrátou výdělečné schopnosti, přičemž se zároveň zohledňují prvky fyzické a profesionální invalidity. Naopak KRUS se řídí kritériem neschopnosti pracovat na určité farmě, tedy zaměstnaneckou invaliditou vyjádřenou ztrátou schopnosti být zaměstnáni v určitém typu, druhu zaměstnání. Stávající systémy nezohledňují zvláštním způsobem ztížení společenského uplatnění. (iv) Podmínky uplatnění nároku na dávky podmíněné nepříznivým zdravotním stavem ZUS poskytuje dva typy invalidních důchodů – dočasný důchod a dlouhodobý důchod. V případě dočasných důchodů je další poskytování dávek po období platby závislé na opětovném určení invalidity. V případě dlouhodobých důchodů nemusí být znovu posuzována invalidita, ledaže by o posouzení požádal sám invalidní občan (např. za účelem změny z částečné na plnou invaliditu). Podobná pravidla platí i u dávek poskytovaných z KRUS. Hlavím kritériem pro posuzování invalidity je od roku 1996 neschopnost práce. Za invalidního se považuje ten, kdo vzhledem ke svému zdravotnímu stavu zcela nebo částečně ztratil schopnost vykonávat práci a není tu možnost znovunabytí této schopnosti nebo rekvalifikace. Částečně invalidní osoba je ta, která převážně ztratila schopnost pracovat ve svém dosavadním zaměstnání za využití své kvalifikace. Plně Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 65 invalidním je naopak ten, kdo nemůže vykonávat žádnou práci. Při posuzování invalidity se zohledňují následující kritéria: Charakter a průběh nemoci a její vliv na funkčnost organismu Psycho-fyzická schopnost organismu a úroveň vyrovnání se s anatomickými ztrátami, důsledky nemoci Kvalifikace, věk, profese, dosud vykonávané aktivity a schopnost dále vykonávat profesionální práci Možnosti znovunabytí pracovních schopností zdravotní péčí, rehabilitací nebo profesní rekvalifikací. V systému KRUS je invalidita závislá na dlouhodobé neschopnosti práce v zemědělství (ze zdravotních důchodů nemůže jedinec vykonávat práci na farmě déle než 6 měsíců). Minimální doba pojištění V systému ZUS se minimální doba pojištění, která zakládá nárok na invalidní důchod, stupňuje podle věku, podle následujícího schématu musí být minimální doba pojištění: 1 rok, je-li invalidní uznána osoba mladší 20 let, 2 roky, je-li invalidní uznána osoba ve věku 20-22 let, 3 roky, je-li invalidní uznána osoba ve věku 22-25 let, 4 roky, je-li invalidní uznána osoba ve věku 25-30 let, 5 let, je-li invalidní uznána osoba ve věku nad 30 let. Vznikla-li invalidita následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, uvedená omezení neplatí. Požadovaná minimální doba pojištění 5 let u osob starších 30 let musí být splněna v období posledních 10 let před podáním žádosti o invalidní důchod nebo před datem, kdy ke vzniku invalidity došlo. V systému KRUS jsou invalidní dávky přiznány osobám, které byly důchodovým pojištěním kryty: 4 čtvrtletí – je-li invalidní uznána osoba mladší 20 let, Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 66 8 čtvrtletí – je-li invalidní uznána osoba ve věku 20-22 let, 12 čtvrtletí – je-li invalidní uznána osoba ve věku 22-25 let, 16 čtvrtletí – je-li invalidní uznána osoba ve věku 25-30 let, 30 čtvrtletí – je-li invalidní uznána osoba starší 30 let. (v) Minimální a maximální invalidní důchod V obou systémech – ZUS a KRUS – je stanovena minimální výše invalidního důchodu, a to pevnou částkou (v současné době činí tato částka 530,26 zlotých v případě plného invalidního důchodu a 407,88 u částečného invalidního důchodu). Minimální dávky jsou pak indexovány stejným faktorem jako všechny ostatní důchody (průměrný důchod při dvacetiprocentní inflaci roste stejně jako reálné mzdy). Polský sytém nestanoví maximum dávky invalidního důchodu přímo, existuje nicméně nepřímá limitace pojistitelných příjmů, která činí 250% průměrné mzdy. Tato hranice ve svém důsledku znamená i stanovení maximální výše důchodu. (vi) Zabezpečení osob s nepříznivým zdravotním stavem z dalších systémů V praxi nastávají rovněž situace, kdy invalidní osoba nemůže nárokovat dávky důchodového pojištění (např. k invaliditě došlo před tím, než osoba s postižením mohla začít vykonávat výdělečnou činnost a tedy přispívat do systému). V tomto případě je možné stát se příjemcem sociálního důchodu poskytovaného ze systému sociální péče. Dávky sociálního důchodu jsou plošné a jsou indexovány v případě růstu inflace. Pro účely této dávky byla invalidita do roku 2000 určována jen ZUS. Od uvedeného roku nicméně může být určeno, že podmínky pro vznik nároku na sociální důchod byly splněny rovněž ze strany výborů, které jsou přímo podřízeny lokálním vládám. Tak je zaveden dvouúrovňový systém určování invalidity pro účely sociálního důchodu. Osoby se zdravotním postižením mohou nárokovat další dávky, mezi něž patří: Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 67 Příspěvek na péči - je poskytován postiženým dětem mladším 16 let; těžce postiženým osobám, bez ohledu na věk; osobám, kterým by vznikl nárok na rodinné dávky (připravují se na budoucí povolání), nebo osobám starším 75 let. Tato dávka je financována ze státního rozpočtu a v současné době činí 135,96 zlotých. Vyrovnávací příspěvek – je poskytován postiženým osobám, pokud jejich příjem nedosahuje určité hranice stanovené předpisy o sociální péči. V systému ZUS jsou poskytovány rovněž služby osobám s postižením, a to ve formě rehabilitace. Mají na ně nárok ti, kteří vyčerpali dávky poskytované z nemocenského pojištění (poskytují se 6, 9, nebo 12 měsíců) a dosud nejsou schopni práce, nadále potřebují lékařskou péči a je pravděpodobné, že znovu nabudou pracovní schopnosti do 12 měsíců. Rehabilitace se poskytuje nejdéle 12 měsíců. Systémy ZUS i KRUS provádějí lékařské rehabilitační programy, které jsou nicméně zaměřeny na osoby, které pobírají dočasné dávky a rehabilitace je tedy zaměřena na zlepšení zdravotního stavu tak, aby se dotyčná osoba mohla opět zapojit do pracovního procesu. V systému ZUS existuje navíc speciální rekvalifikační důchod, poskytovaný na dobu 12 měsíců osobám, které by mohly po rekvalifikaci znovu nabýt schopnost soustavné výdělečné činnosti. Rehabilitační programy jsou organizovány rovněž v rámci sociální péče. Státní fond pro rehabilitaci postižených osob pak napomáhá rozvoji práce postižených osob v rámci chráněných dílen. Všechny rehabilitační služby jsou poskytovány na základě doporučení lékařů nebo výše zmíněných zvláštních výborů. (vii) Konkurence nároků z různých systémů sociálního zabezpečení, možnost souběhu dávek a výdělečné činnosti osob s postižením Zásadně platí, že lze nárokovat pouze jednu dávku ze systému sociálního zabezpečení pro osoby se zdravotním postižením, souběh dávek se zásadně nepřipouští. Výjimkou z tohoto pravidla jsou důchody poskytované ze systému Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 68 úrazového pojištění v případě pracovního úrazu, kde lze nárokovat jednu a půl dávky. Všeobecně je možné zvolit tu dávku, která je pro příjemce výhodnější. Např. kdo dosáhl důchodového věku, může si vybrat mezi invalidním důchodem a starobním důchodem. Doby invalidity nejsou zohledňovány při přiznávání starobního důchodu. Je-li starobní důchod nižší než invalidní, oprávněný nadále pobírá invalidní důchod a starobní důchod se mu nevyplácí. Co se týče vztahu k nemocenskému pojištění, lze invaliditu chápat jako přechod z dočasné pracovní neschopnosti. Po šesti (v některých případech devíti či dvanácti) měsících pobírání dávek nemocenského pojištění je pracovně neschopný povinen podrobit se vyšetření za účelem posouzení jeho eventuální invalidity. Je-li tato osoba uznána neschopnou výdělečné činnosti, je výsledkem tohoto posouzení přiznání buď rehabilitace, nebo invalidního důchodu. Všeobecně platí, že všichni invalidní důchodci mohou dále pracovat, buď ve chráněných dílnách, nebo v otevřeném trhu. Jsou nicméně stanoveny hranice možného dosahovaného výdělku, které se určují v závislosti na výši pobíraných dávek. Redukce se řídí následujícími principy: Pokud invalida vydělává méně, než 70% průměrného výdělku, jsou zachovány invalidní dávky v plné výši. Pohybuje-li se jeho výdělek mezi 70 a 130% průměrného výdělku, dochází k redukci dávek, maximálně však o 24% průměrného výdělku. V případě, že výdělek oprávněného přesahuje 130% průměrného výdělku, dojde k suspenzi, tedy pozastavení výplaty dávek. Na podporu zaměstnanosti postižených osob existuje Státní fond pro rehabilitaci invalidních osob (PFRON). Do tohoto fondu přispívají speciální daní všichni zaměstnavatelé, kteří nezaměstnávají postižené osoby. Naopak ti zaměstnavatelé, kteří zaměstnávají významnější počet osob s postižením, mohou využívat daňových úlev. V systému KRUS může invalidní důchodce pracovat na farmě. Za určitých okolností však mohou být jeho invalidní dávky sníženy. (viii) Pozitiva a negativa současného systému Za pozitivní změnu lze považovat skutečnost, že pojetí invalidity bylo změněno. Od medicínského chápání se přešlo k socio-ekonomickému pojímání Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 69 tohoto pojmu. Ve svém důsledku to znamenalo snížení nákladů na systém, neboť došlo k redukci nově přiznávaných stavů invalidity. Zároveň je však třeba podotknout, že Polsko patří k zemím s nejvyšším poměrem invalidních osob. Lze to vnímat jako výsledek ekonomické transformace, která přinesla nezaměstnanost, a tak vzrostl počet těch osob, které žádaly o invalidní dávky, což ve svém důsledku pochopitelně zvýšilo náklady na celý sociální systém. Další problém lze spatřovat v motivaci invalidních osob k výdělečné činnosti. Zatímco částečně invalidní osoba může dosahovat určitého příjmu za současného zachování nároku na dávku, u plně invalidních osob je taková možnost téměř vyloučena, neboť podmínky, za jakých si mohou vydělávat, a hranice možného dosaženého příjmu za současného zachování nároku na invalidní dávku jsou nastaveny příliš přísně. Bylo by tedy třeba stanovit přesně podmínky a typy prací, které mohou vykonávat i plně invalidní osoby. Kritizován je rovněž systém Státního fondu PFRON, který je nastaven tak, že umožňuje podvody a z jeho prostředků navíc mohou čerpat pouze zaměstnavatelé, kteří zaměstnávají postižené osoby, nikoli samotní postižení, kteří by tak např. mohli být podporováni v zaměstnání. V této souvislosti se očekávají následující strukturální změny: Umožnění souběhu výdělečné činnosti a pobírání invalidních dávek Rehabilitace (především programy pracovní rehabilitace) Nové posouzení dávek přiznaných před rokem 1996 Změna dávkové formule za účelem jejího s reformovaným systémem starobních důchodů užšího spojení Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. Maďarsko (i) Historický vývoj systémů dávek 70 17 poskytovaných na základě nepříznivého zdravotního stavu Před tím, než byla v roce 1998 přijata reforma důchodového pojištění, existovaly zásadně dvě velké oblasti dávek poskytovaných postiženým osobám: dávky poskytované na základě sociálního pojištění a dávky poskytované na základě sociální nouze. V roce 1998 byl pak přijat zákon č. XXVI., o právech postižených osob a zajišťování rovných příležitostí pro ně. Přijetí tohoto zákona znamenalo začátek změn v systému. Zákon stanoví základní práva postižených osob a vyjmenovává cíle v oblasti zdravotní péče, vzdělávání, zaměstnanosti, bydlení, kultury a sportu. Zároveň zakládá veřejné nadace, jejichž účelem je zlepšení rehabilitace. Zákon rovněž stanoví tzv. „podporu postižených“, která zřejmě nahradí příspěvek postiženým, dávku při poškození zdraví vyplácenou horníkům a osobní dávku slepcům. Avšak vzhledem k tomu, že dosud není připravena relevantní legislativa, tyto dávky v současné době existují paralelně, takže je možné pobírat jednu z nich. Je pravděpodobné, že všechny nepeněžité dávky budou brzy nahrazeny prostřednictvím legislativy, která byla přijata na základě zmíněného zákona (jedná se např. o povolení k parkování apod.). (ii) Systémy dávek podmíněných nepříznivým zdravotním stavem a jejich současná právní úprava V Maďarsku jsou pro řešení problematiky osob s nepříznivým zdravotním stavem relevantní následující systémy: i. Systém sociálního pojištění Tento systém zajišťuje několik typů služeb pro postižené. Jeho provádění kontroluje Národní správa zdravotního pojištění a Národní penzijní ředitelství. Správa sociálního pojištění je upravena zákonem č. XXXXIX. z roku 1998, o vládní kontrole finančních fondů sociálního pojištění a organizaci sociálního pojištění, který upravuje 17 Na dotazník odpověděla Annamaria Sóos, Úřad inspekce penzijních fondů Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 71 činnost Zdravotní pojišťovny kontrolované Národní správou zdravotního pojištění a Penzijní pojišťovnu kontrolovanou Národním penzijním ředitelstvím. Jednotlivé invalidní dávky a služby jsou v rámci sociálního pojištění upraveny následujícími právními předpisy: • Zákonem č. LXXXI z roku 1997, o sociálním pojištění, který upravuje invalidní důchod a invalidní důchod přiznávaný na základě úrazu • Zákonem č. LXXX z roku 1997, o nárocích na služby ze sociálního pojištění a soukromých důchodech a sociálních rezervách • Vyhláškou Ministerstva zdravotnictví a Ministerstva financí č. 8/1993, o zaměstnaneckých a sociálních dávkách osobám se změněnou pracovní schopností, podle které jsou poskytovány vyrovnávací příspěvky k výdělku, dočasné vyrovnávací příspěvky k výdělku, dočasné dávky, pravidelné sociální dávky, dávky poskytované horníkům z důvodu poškození zdravotního stavu. • Dekretem Rady ministrů č. 83/1987, o invalidních dávkách • Vládním dekretem č. 1032/1971, o zavedení osobní dávky zrakově postiženým osobám • Zákonem č. XLV. z roku 1994, o postižených vojácích, podle kterého se poskytuje množství služeb a dávek postiženým vojákům • Vládním dekretem č. 164/1995, o dopravních výhodách poskytovaných postiženým, podle kterého vznikají nároky na příspěvek na zakoupení auta, příspěvek na osobní přepravu, příspěvek na dopravu, povolení k parkování ii. Sociální správa a sociální služby Kromě dávek financovaných vládou a pojišťovnami poskytují lokální vlády rovněž některé služby pro invalidní osoby, a to na základě zákona č. III z roku 1993, o sociální správě a sociálních službách, podle kterého se poskytuje příspěvek při péči (dospělému pečujícímu o postiženého příbuzného), domácí péče, pečovatelská Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 72 zařízení, rehabilitace, zařízení denního pobytu, zařízení nabízející dočasné ubytování, ústavy a trvalá sociální pomoc. iii. Veřejné nadace Podle zákona č. XXVI z roku 1998, o právech postižených osob a zajištění jejich rovných příležitostí, byla mj. vládou ustanovena veřejná nadace – tzv. Veřejná nadace šance pro postižené. Tato nadace se specializuje především na rehabilitační služby a upravuje tzv. podporu postiženým, ustanovuje tzv. Národní radu postižení a pomáhá vládě při plnění úkolů, jejich předmětem je rovněž postižení a postižení lidé. Kromě výše uvedených právních předpisů je problematika invalidity a invalidních dávek upravena těmito normami: Vládním dekretem 141/2000, o určování a revizi těžké invalidity a pravidlech pro poskytování podpory postiženým Rozhodnutím Parlamentu č. 100/1999, o Národním programu invalidity Vládním dekretem č. 1039/1999, o založení Veřejné nadace šance pro postižené Vládním rozhodnutím č. 2062/2000 o střednědobých plánech a opatřeních k zavádění Národního programu invalidity Základními dvěma formami pomoci postiženým osobám jsou dávky a služby. i. Peněžní dávky I. Peněžní dávky se poskytují zásadně těm, jejichž dosavadní schopnost práce poklesla nebo zanikla z důvodu nemoci nebo úrazu. Peněžní dávky poskytované této skupině osob jsou většinou příspěvkově orientované a závisí na výši příjmu. Výše dávky, event. důchodu, je stanovena jako určité procento dosavadního příjmu. Pokud poklesla schopnost soustavné výdělečné činnosti o 50-67% a invalidní osoba byla po určitou dobu zaměstnána, vzniká v případě, že je poskytována pracovní rehabilitace, nárok na vyrovnávací příspěvek k příjmu poskytovaný trvale, nebo dočasně, v závislosti na původním typu zaměstnání, na tom, zda se jedná o trvalou invaliditu, a zda je invalidita důsledkem nemoci nebo úrazu. Není-li rehabilitace poskytována, má invalidní osoba nárok na dočasné dávky, pokud byla zaměstnána po takovou dobu, že by jí vznikl nárok na starobní důchod, nebo Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 73 dosáhne důchodového věku během 5 let a nepobírá dosud invalidní důchod. Jinak takové osobě může vzniknout též nárok na pravidelnou sociální dávku (poskytuje se těm invalidním osobám, které byly nezaměstnány po takovou dobu, že by jim vznikl nárok na starobní důchod). Poslední možnou alternativou za daných podmínek je dávka pro horníky v případě vážného poškození zdraví. Jiné nároky vznikají v případě, že schopnost práce poklesla o více než 67% a postižený je účasten sociálního pojištění. V takovém případě vzniká nárok na invalidní důchod, který tvoří určité procento dosavadního příjmu, pokud byla invalidní osoba zaměstnána po určitou dobu a není schopna práce, nebo její výdělek poklesl významným způsobem. Zvláštním typem invalidního důchodu je „úrazový invalidní důchod“, který je poskytován těm invalidním osobám, jejichž invalidita vznikla v důsledku pracovního úrazu a způsobila, že taková osoba není schopna práce, nebo její dosahovaný výdělek výrazně poklesl. II. Druhou skupinu tvoří invalidní osoby, které nikdy nebyly schopny práce z důvodu trvalé nemoci nebo postižení. Výše peněžních částek, které jsou této skupině invalidních osob poskytovány, je zpravidla pevně stanovena zákonem, s výjimkou příspěvku při péči. Dávka postiženým je poskytována osobám, které jsou zcela neschopny práce před dosažením 25. roku věku a nemají nárok na důchod. Tato dávka může být poskytována od 18. roku věku. Příspěvek při péči je místní vládou poskytován té osobě, která se za určitých podmínek o postiženého stará. Těmto osobám rovněž může být zvýšena dávka příspěvku na dítě, pečuje-li invalidní osoba o zdravé dítě, nebo vzniká nárok na tzv. pomoc při péči o dítě, který může trvat až do 10 let věku dítěte, jedná-li se o postižené dítě. Oběma vyjmenovaným skupinám invalidních osob ještě může vzniknout nárok na trvalou sociální pomoc (určité procento minimálního starobního důchodu), na podporu postižených (rovněž určité procento minimálního starobního důchodu) a na příspěvky na dopravu (příspěvek na koupi auta, příspěvek na individuální dopravu, příspěvek na dopravu, parkovací povolení). ii. Služby osobám s nepříznivým zdravotním stavem Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 74 Invalidním osobám jsou poskytovány následující služby: Domácí asistence Pečovatelská a pobytová zařízení Rehabilitační zařízení Denní stacionáře Dočasné ubytování (respitní péče) Ústavní zařízení Celý systém je určen osobám se sníženou pracovní schopností a invalidním osobám, které jsou účastny sociálního pojištění, a v určitých případech i pro ty, které pojištění účastny nejsou. (iii) Pojetí invalidity Maďarský systém zná několik kategorií zdravotního postižení. Osoby se sníženou pracovní schopností jsou ti zaměstnanci nebo lidé v pracovním či obdobném poměru, kteří: a) se stanou trvale neschopnými vykonávat plně své dosavadní zaměstnání nebo zůstat v dosavadní oblasti svého zaměstnání bez rehabilitačních opatření a tato neschopnost je způsobena nepříznivým zdravotním stavem; daná osoba však nepobírá starobní důchod, invalidní důchod nebo úrazový invalidní důchod b) pobírají dávky z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání a stali se dlouhodobě neschopnými vykonávat práci na původním místě zaměstnání nebo v původní oblasti svého zaměstnání c) mají tuberkulózu a nemohou být tedy zaměstnáni na původním místě z důvodu zákonného zákazu d) složili svou funkci v armádě či jiných ozbrojených složkách, protože ji pro svůj zdravotní stav nemohli dále vykonávat Invalidní osoby jsou ti, kterým se nedostává zcela nebo významnou měrou schopností zraku, sluchu, pohybu či intelektu, nebo kteří jsou výrazně omezeni Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 75 v komunikačních schopnostech a tato omezení pro něj znamenají výrazné znevýhodnění v aktivní účasti na společenském životě. Z uvedeného vyplývá, že pojetí invalidity v Maďarsku v případě osob se sníženou pracovní schopností sleduje koncepci profesionální, resp. zaměstnanecké invalidity, zatímco definice invalidních osob zohledňuje i ztížení společenského uplatnění. (iv) Podmínky uplatnění nároku na dávky podmíněné nepříznivým zdravotním stavem Pro každou dávku jsou stanoveny jiné podmínky vzniku nároku. Pro vznik nároku na invalidní důchod je třeba, aby z důvodu invalidity nebo zdravotních problémů poklesla pracovní schopnost o 67%, aby invalidní osoba před vznikem invalidity byla po určitou dobu zaměstnána, v současné době nemá žádnou práci nebo její výdělek výrazně poklesl, je účastna sociálního pojištění. Nárok nevznikne osobě, která sice splnila všechny uvedené podmínky, ale pobírá starobní důchod nebo si invaliditu způsobila vlastním zaviněním. Podmínky vzniku nároku na úrazový invalidní důchod jsou stejné jako u předešlé dávky, s tím, že ztráta pracovní schopnosti musí být převážně zapříčiněna pracovním úrazem. Vyrovnávací příspěvek k příjmu je poskytován za poměrně složitých podmínek. Zásadně se poskytuje osobě, která ztratila určité procento pracovní schopnosti a rekvalifikuje se, přičemž příspěvek se poskytuje právě po celou dobu trvání rekvalifikace. Dočasný vyrovnávací příspěvek se poskytuje také invalidní osobě, která podstupuje rekvalifikaci, ovšem je tu předpoklad, že její příjem bude stejný jako před vznikem invalidity. Dočasná dávka se poskytuje za předpokladu, že došlo k alespoň 50% ztrátě pracovní schopnosti, invalidní osoba byla po určitou dobu zaměstnána a dosáhne během pěti let důchodového věku a nepobírá již invalidní důchod. Pravidelná sociální dávka se poskytuje také v případě poklesu pracovní schopnosti o 50% tomu, kdo byl před vznikem invalidity po určitou dobu zaměstnaný. Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 76 Dávka postiženým se naopak poskytuje v případě celkové neschopnosti práce, která nastala před 25. rokem věku. Lze ji poskytovat od 18 let. Nárok na trvalou sociální pomoc vzniká osobě, jejíž schopnost práce se snížila o více než 67% v případě, že tato osoba nedosáhla dosud důchodového věku a nemá příjem, ze kterého by se mohla uživit. Podpora postiženým se poskytuje zrakově, sluchově, mentálně, nebo pohybově postiženým za podmínky, že se jedná o maďarského občana, nebo imigranta či uprchlíka, který trvale žije v Maďarsku, a taková osoba zároveň není schopná žít samostatně, bez cizí pomoci. Aby trval nadále nárok na invalidní dávky, je invalidní osoba povinna se podrobit revizní prohlídce, stanoví-li to Regionální rozpočtový úřad, u kterého se jinak žádá o invalidní dávky. Tento úřad ustanoví výbor expertů, který revizi provede a zašle dokumentaci o zdravotním stavu dotyčné osoby. (v) Maximální a minimální invalidní důchod Osoby, které mohou nárokovat invalidní důchod, jsou členěny do tří skupin: III. skupina jsou invalidní schopní práce II. skupina jsou neschopní práce, kteří ale nepotřebují péči jiného I. skupina jsou neschopní práce, kteří potřebují péči jiného. V případě III. skupiny činí minimální invalidní důchod 37,5% průměrného měsíčního výdělku a nesmí být nižší než 20 100 forintů, u II. skupiny činí minimum invalidního důchodu 42,5% průměrného měsíčního výdělku a nesmí být nižší než 21 080 forintů, a minimální invalidní důchod pro I. skupinu činí 47,5 průměrného měsíčního výdělku a absolutně nesmí klesnout pod 21 830 forintů. U úrazového invalidního důchodu jsou minima jiná, přičemž do III. skupiny patří ti, kteří ztratili 67% pracovní schopnosti, ale nejsou neschopní práce. Jejich minimální důchod činí 60% průměrného měsíčního výdělku a nesmí být nižší než 20 210 forintů. Pro II. skupinu je minimum stanoveno na 65% průměrného měsíčního výdělku, absolutně 21 230 forintů, a I. skupina nesmí dostat méně než 70% průměrného měsíčního výdělku, absolutně 21 960 forintů.18 18 Tyto minimální hranice jsou každým rokem upravovány. Uvedené částky platí od 31.12.2001 Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 77 (vi) Zabezpečení osob s nepříznivým zdravotním stavem z jiných systémů Jak vyplývá z předchozího textu, může osoba, které nevznikl nárok na invalidní důchod, nárokovat jiné dávky. Jsou jimi trvalá sociální pomoc, podpora postižených, dávky pro dopravu postiženého a úlevy na daních. Do kategorie služeb lze k tomu zahrnout zvýhodnění jízdného, domácí asistenci a specializovaná zařízení. Co se týče rehabilitace, je právo na ni zaručeno již citovaným zákonem č. XXVI. z roku 1998. Cílem činnosti na jeho základě založené nadace je zlepšení schopností postižených a zajištění jejich přístupu k rehabilitačním programům a zařízením, stejně tak jako podpora spolupráce organizací a sdružení rehabilitaci zajišťujících. Zajištění zaměstnanosti osob se sníženou schopností práce je úkolem zaměstnavatele, u kterého invalidní osoba pracovala před vznikem invalidity. Zaměstnavatel je povinen pokračovat dále v pracovním poměru a provést nezbytné změny pracovních podmínek, převést zaměstnance na jinou práci, která lépe vyhovuje jeho současné pracovní schopnosti, nebo zajistit jeho rekvalifikaci, nebo je povinen zaměstnat invalidního zaměstnance na částečný pracovní úvazek či jako domáckého zaměstnance. Za těchto podmínek je pak zaměstnavatel oprávněn nárokovat určité úlevy a výhody. Pokud není zaměstnání osoby se sníženou pracovní schopností možné, tzv. rehabilitační výbory pomohou invalidní osobě najít odpovídající zaměstnání. (vii) Konkurence nároků z různých systémů sociálního zabezpečení, možnost souběhu dávek a výdělečné činnosti osob s postižením Souběh dávek zásadně není možný. Invalidní důchodci nemohou nárokovat starobní důchod, starobní důchodci a osoby pobírající úrazový invalidní důchod nemohou nárokovat invalidní důchod. Jediná možnost je u starobních důchodců, kteří mohou nárokovat úrazový invalidní důchod, pokud pracují. Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 78 Invalidní důchod je zpravidla pokračováním nemocenských dávek, a to v případě, že zdravotní stav jedince je natolik vážný, že vyžaduje přiznání invalidního důchodu. Dojde-li k pracovnímu úrazu, v jehož důsledku se sníží pracovní schopnost jedince o 16-66%, vzniká mu nárok na úrazovou dávku. Přesáhne-li ztráta jeho pracovní schopnosti 67%, vzniká nárok na úrazový invalidní důchod. Postižené osoby zásadně mohou pracovat a souběh invalidních dávek zásadně není možný. (viii) Pozitiva a negativa současného systému Jako pozitivní lze beze sporu vnímat skutečnost, že právní úprava, která stanoví invalidní dávky a služby, je velmi široká a zahrnuje poměrně velký počet životních situací. To na druhé straně do značné míry vyvolává nepřehlednost a komplikovanost systému. Maďarský systém dávek poskytovaných na základě nepříznivého zdravotního stavu stojí před podstatnými změnami, jejichž cílem je vybudovat koherentní systém podpory postižených. Slovensko (i) Historický vývoj systémů dávek 19 poskytovaných na základě nepříznivého zdravotního stavu Historie systémů dávek poskytovaných na základě nepříznivého zdravotního stavu je ve Slovenské republice v podstatě identická s historií těchto dávek na území ČR. Je třeba pouze podotknout, že na Slovensku až do zcela nedávné doby platil zákon č. 100/1988 Z. z., o sociálnom zabezpečení, který byl teprve v květnu 2002 nahrazen zákonem č. 413/2002 Z. z., o sociálnom poistení. Naopak v oblasti sociální pomoci Slovensko Českou republiku předešlo, neboť zde platí zákon č. 195/1988 Z. z., o sociálnej pomoci. 19 Národní zpráva byla vyhotovena s pomocí archivu autorů, aktuálních slovenských zákonů a internetových stránek slovenské Sociální pojišťovny. Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 79 (ii) Systémy dávek podmíněných nepříznivým zdravotním stavem a jejich současná právní úprava Slovenský právní řád obsahuje následující právní předpisy upravující nároky osob s nepříznivým zdravotním stavem: Zákon č. 413/2002 Z. z., o sociálnom poisteni Zákon č. 195/1988 Z. z., o sociálnej pomoci. Dávky podmíněné nepříznivým zdravotním stavem jsou upraveny především v rámci důchodového zabezpečení. Invalidní důchod je samostatnou dávkou důchodového zabezpečení, která hmotně zabezpečuje občana, jenž se stal invalidním. Některé dávky, ale především služby, jsou pak upraveny v rámci systému sociální pomoci. (iii) Pojetí invalidity Podle slovenských právních předpisů se za invalidního považuje občan, jehož schopnost vykonávat výdělečnou činnost pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav poklesla o více než 66% v porovnání se zdravou fyzickou osobou. Pokles schopnosti vykonávat výdělečnou činnost se posuzuje porovnáním tělesných, duševních a smyslových schopností pojištěnce s dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem a tělesných, duševních a smyslových schopností zdravé fyzické osoby. Při posuzování schopnosti vykonávat výdělečnou činnost se nepřihlíží ke zdravotnímu postižení, které bylo již zohledněno pro nárok na invalidní výsluhový důchod podle zvláštního předpisu. Pokles schopnosti vykonávat výdělečnou činnost se posuzuje na základě výpisu ze zdravotní dokumentace a komplexních funkčních vyšetření, přičemž se přihlíží ke zbytkové schopnosti vykonávat výdělečnou činnost, zbytkové schopnosti přípravy na povolání a možnosti poskytnutí pracovní rehabilitace a rekvalifikace. Míra poklesu schopnosti vykonávat výdělečnou činnost je uvedena v příloze zákona podle jednotlivých diagnóz. 20 Slovenská právní úprava upravuje rovněž pojem částečné invalidity, kterou se rozumí takový stav, kdy pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav občana 20 Srov. § 75 zákona č. 413/2002 Z.z. Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 80 poklesla jeho schopnost vykonávat výdělečnou činnost o alespoň 33%, ale ne o více než 66% v porovnání se zdravou fyzickou osobou. 21 Dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem se přitom rozumí takový stav, který podle poznatků lékařské vědy potrvá déle než jeden rok. Z uvedeného vyplývá, že invalidita je na Slovensku pojata jako všeobecná invalidita, vyjádřená jako ztráta schopnosti výdělečné činnosti, s důrazem na zbytkovou pracovní schopnost. (iv) Podmínky uplatnění nároku na dávky podmíněné nepříznivým zdravotním stavem Kromě splnění podmínky vzniku invalidity je třeba, aby občan splnil i další podmínky pro vznik nároku na invalidní důchod. Především se vyžaduje potřebná doba účasti na pojištění, která činí u občanů ve věku: do 20 let méně než jeden rok, 20-22 let nejméně jeden rok, 22-24 let nejméně dva roky, 26-28 let nejméně čtyři roky a nad 28 let nejméně pět let.22 Získání potřebné doby pojištění se zjišťuje z období před vznikem invalidity. V poslední skupině, u občanů ve věku nad 28 let, se vyžaduje získání potřebné doby pojištění v období posledních deseti let před vznikem invalidity. Za splněnou se považuje podmínka potřebné doby pojištění vždy, když se pojištěnec stal invalidním následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání. V případě částečného invalidního důchodu jsou podmínky pro vznik nároku z hlediska doby pojištění stejné. Nárok na výplatu částečného invalidního důchodu ovšem vzniká až tehdy, kdy částečně invalidní osobě poklesl výdělek pod určitou zákonem stanovenou hranici. 23 Podle zákona o sociálním pojištění lze invalidním osobám, jejichž invalidita vznikla v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, poskytnout úrazový příplatek, nebo úrazovou rentu. Na úrazový příplatek vzniká nárok zaměstnanci, který v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání byl uznán dočasně práce neschopným. Nárok vzniká od prvního dne takové pracovní neschopnosti, pokud se 21 Srov. § 78 odst. 2 zákona č. 413/2002 Z.z. 22 Srov. § 76 zákona č. 413/2002 Z.z. 23 Srov. § 80 zákona .č 413/2002 Z.z. Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 81 zaměstnanci vyplácí nemocenské z nemocenského pojištění. Úrazový příplatek činí 25% denního vyměřovacího základu zaměstnance. Nárok na úrazovou rentu pak vzniká, pokud v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání poklesla schopnost vykonávat dosavadní výdělečnou činnost o více než 33%. Osobě, jejíž nepříznivý zdravotní stav vznikl v důsledku nemoci z povolání nebo pracovního úrazu, může být rovněž poskytnuta pracovní rehabilitace, pokud podle posudku posudkového lékaře lze předpokládat jeho opětovné zařazení do pracovního procesu. Po dobu trvání této pracovní rehabilitace lze poskytovat rehabilitačné. Takto poškozenému pojištěnci může být rovněž poskytnuta rekvalifikace a po dobu jejího trvání rekvalifikačné. Jako odškodnění pracovního úrazu či nemoci z povolání lze poskytnout rovněž jednorázové vyrovnání.24 (v) Maximální a minimální invalidní důchod Maximální a minimální důchod nejsou pevně stanoveny. Lze je ovšem vydedukovat ze způsobu výpočtu důchodové dávky. Dávková formule neumožňuje, aby důchodová dávka klesla pod určitou hranici, nebo naopak jinou hranici překročila. Výpočet konkrétní důchodové dávky je však poměrně složitý. (vi) Zabezpečení osob s nepříznivým zdravotním stavem z jiných systémů Občanům s nepříznivým zdravotním stavem se na Slovensku dále poskytují zejména služby, a to podle zákona č. 195/1998 Z. z., o sociálnej pomoci. Tento zákon definuje sociální služby jako specializované činnosti k řešení hmotné nebo sociální nouze. Pod tento pojem se subsumují: pečovatelská služba, organizování společného stravování, dopravní služba, péče v zařízeních sociálních služeb, sociální půjčka. Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 82 Pečovatelskou službu lze poskytovat občanovi, který pro svůj nepříznivý zdravotní stav potřebuje pomoc jiné osoby k zabezpečení nezbytných životních úkonů, nezbytných prací v domácnosti anebo kontaktu se společenským prostředím (průvodce, tlumočení do znakové řeči, předčítání apod.). Společné stravování se poskytuje osobám, které jsou pro svůj nepříznivý zdravotní stav odkázáni na společné stravování. Dopravní službu lze zase poskytnout občanovi s těžkým zdravotním postižením, který je podle posudku příslušného orgánu odkázán na individuální dopravu osobním motorovým vozidlem. Tato služba se však poskytuje pouze subsidiárně, kdy individuální dopravu nelze zabezpečit jinak. Za občana s těžkým zdravotním postižením se považuje občan, jehož míra funkční poruchy je nejméně 50%. Stejně tak péče v zařízeních sociálních služeb je pojata subsidiárně ve vztahu k jiným formám sociálních služeb. Je možné ji poskytnout občanovi, kterému nelze poskytnout jinou sociální službu nebo eventuální poskytnutí jiné služby dostatečně neřeší hmotnou či sociální službu občana. Zákon pak vyjmenovává druhy zařízení sociálních služeb, které se podle něj zřizují a provozují. Kromě služeb se podle toho samého předpisu poskytují občanům s nepříznivým zdravotním stavem rovněž peněžní příspěvky na kompenzaci a peněžní příspěvek na opatrování. Pro účely kompenzace se kromě funkční poruchy těžce zdravotně postiženého občana zohledňují rovněž jeho osobnostní předpoklady, rodinné prostředí a prostředí, které ovlivňuje jeho integraci do společnosti. V zákoně se stanoví, které formy postižení se kompenzují jakými formami sociálních služeb. Kromě toho se mohou takovému občanu kompenzovat zvýšené výdaje. Dále se poskytuje peněžní příspěvek na osobní asistenci, na opatření kompenzační pomůcky, na zakoupení motorového vozidla, na dopravu, na úpravu bytu, rodinného domu nebo garáže, a peněžitý příspěvek na péči. Nárok na posledně 24 Srov. § 99 a § 100 zákona č. 413/2002 Z.z. Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 83 zmiňovanou dávku vzniká osobě, která opatruje občana s těžkým zdravotním postižením staršího 6 let. (vii) Konkurence nároků z různých systémů sociálního zabezpečení, možnost souběhu dávek a výdělečné činnosti osob s postižením Jsou-li současně splněné podmínky nároku na výplatu více důchodových dávek, vyplácí se zásadně jen jedna důchodová dávka, a to ta, která je nejvyšší. Jsou-li dávky stejně vysoké, vyplácí se ta, kterou si zvolí pojištěnec. Nárok na úrazovou rentu zaniká po dobu, kdy trvá poškozenému nárok na úrazový příplatek, nebo na rehabilitačné a rekvalifikačné. Má-li poškozený nárok na starobní nebo invalidní důchod, sníží se výše úrazové renty.25 O souběhu různých dávek podmíněných nepříznivým zdravotním stavem se stanoví pouze určitá pravidla v § 117 zákona o sociálním pojištění v tom smyslu, že se tyto dávky zásadně nesmí sbíhat s podporou v nezaměstnanosti a dávkami sociální pomoci. Invalidní a částečný invalidní důchod se nevyplácí po dobu pobírání nemocenského, platu nebo služebního příjmu přiznaného před vznikem nároku na invalidní důchod nebo částečný invalidní důchod. Nárok na výplatu invalidního důchodu zaniká rovněž, pokud jeho příjemce začne vykonávat výdělečnou činnost, ze které je povinně důchodově pojištěn, ledaže vykonává výdělečnou činnost na kratší pracovní úvazek, nepřesahující 20 hodin týdně. (viii) Pozitiva a negativa současného systému Hodnotit zcela nový zákon o sociálním pojištění je v současné době předčasné. Pozitivně lze vnímat skutečnost, že byla přijata nová, moderní a ucelená právní norma. Jak se osvědčí v praxi, ještě ukáže čas. Pozitivně lze hodnotit též existenci zákona o sociální pomoci, který by se mohl stát rovněž inspirací pro úpravu sociálních nároků osob s nepříznivým stavem, ale nejen jich, v České republice. 25 Srov. § 98 odst. 2 zákona č. 413/2002 Z.z. Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 84 1.6 Balkánský model 26 Slovinsko (i) Historický vývoj systémů dávek 27 poskytovaných na základě nepříznivého zdravotního stavu Starobní a invalidní důchodové pojištění má ve Slovinsku dlouholetou tradici. Jeho začátky se datují koncem 19. století. Až donedávna patřilo Slovinsko k jiným státům a v důsledku této nesamostatnosti muselo sledovat legislativu vlád států, ke kterým momentálně patřilo. První samostatná zákonná úprava důchodového a invalidního pojištění byla přijata v březnu 1992 v podobě zákona o důchodovém a invalidním pojištění. V současné době platný zákon byl přijat v prosinci 1999, s účinností od 1.1.2000, a představuje začátek provádění avizované důchodové reformy, která znamená významné změny ohledně podmínek pro výdělečnou činnost, práv souvisejících se starobním důchodem a invalidním důchodem. Všeobecný systém dávek poskytovaných v souvislosti s nepříznivým zdravotním stavem má dlouhou a bohatou tradici, v sedmdesátých letech byly přijaty např. zákon o zaměstnávání slepých osob (1970), zákon o přípravě na budoucí povolání a zaměstnávání invalidních osob (1976), v roce 1958 byl přijat zákon o invalidním pojištění (Official Gazette FLRY, 49/58). (ii) Systémy dávek podmíněných nepříznivým zdravotním stavem a jejich současná právní úprava Slovinská ústava zakotvuje právo na sociální zabezpečení jako jedno z lidských práv a základních svobod. Článek 50 zaručuje všem občanům, kteří splňují podmínky stanovené zákonem, právo na sociální zabezpečení. Stát upravuje povinné zdravotní, penzijní, invalidní a ostatní sociální pojištění a tyto systémy spravuje. Váleční veteráni a oběti války mohou nárokovat speciální dávky. Z hlediska zakotvení práv invalidních osob je velmi důležitý čl. 52 ústavy, který stanoví právo invalidních osob na ochranu a zvláštní pracovní podmínky tak, jak je stanoví zákon. Mentálně a tělesně postižené děti a další těžce postižené osoby mají právo na vzdělávání a přípravu na budoucí povolání, aby byla zaručena jejich aktivní 26 Země bývalé Federativní Jugoslávie 27 Svou odpověď na dotazník zaslal Miran Kalčič, slovinský advokát Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 85 účast na společenském životě. Toto speciální vzdělávání je financováno z veřejných fondů. Ústavu realizuje několik prováděcích zákonů: Zákon o invalidním pojištění (ZPIZ-1) Zákon o válečných poškozencích (ZVojl) Zákon o vedení dětí se zvláštními potřebami (ZUOPP) Zákon o vzdělávání a zaměstnávání invalidních osob (ZUZIO) Práva osob s postižením upravují následující právní předpisy: Z hlediska zaměření studie je zřejmě nejdůležitější zákon o invalidním pojištění (ZPIZ-1). Tento zákon pokrývá více než 810 000 pojištěnců a 481 543 důchodců (z toho starobní důchodci s počtem 293 114 tvoří 57,9%, invalidních důchodců je 156 330, tj. 19,3%, a 90 835 je tzv. „rodinných důchodců“, kteří představují 17,9%). V rámci tohoto systému jsou rovněž poskytovány další dávky, jako např. invalidní dávka pro postižené, příspěvek na služby a rovněž příslušné kompenzace poskytované postiženým zaměstnancům účastným pracovního procesu. ZPIZ-1 upravuje: povinný systém starobního a invalidního pojištění na základě mezigenerační solidarity (systém financování pay-as-you-go); fungování a rozvoj tohoto systému zajišťuje stát. Povinný systém poskytuje zabezpečení v případě stáří, invalidity, smrti, fyzického postižení a potřeby trvalé asistence a doprovodu. Zahrnuje přitom všechny občany Slovinské republiky (zaměstnance, rolníky a osoby samostatně výdělečně činné) a cizí státní příslušníky za určitých zákonem stanovených podmínek. Práva nabytá z tohoto systému jsou nepřenosná a nepřevoditelná. Systém je financován z příspěvků pojištěnců a zaměstnavatelů, jakož i státu, prostřednictvím kapitálového fondu starobního a invalidního pojištění. doplňkové pojištění pro pojištěnce účastné povinného pojištění (doplňkové invalidní důchody), které je založeno na principu reciprocity a solidarity. Je financováno pojištěnci a zaměstnavateli prostřednictvím pojistného. Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 86 Nárokovat invalidní dávky z více systémů je zásadně možné. Např. nárok na příspěvek na asistenci a doprovod a na příspěvek při invaliditě vzniká pouze tomu příjemci, který uplatní nárok na dlouhodobou dávku podle ZPIZ-1. Podle jiných předpisů má však nárokovat pouze jednu z více dávek. V jiných případech může invalidní osoba žádat o invalidní dávku z více než jednoho systému – např. invalidní důchod z povinného a doplňkového systému, stejně jako dobrovolného doplňkového systému pojištění. Tato nejednotná úprava s sebou nese problémy související s určením správného předpisu, který se v konkrétním případě použije. (iii) Pojetí invalidity Definice invalidity je stanovena na základě podmínek pro klíčové skupiny postižených osob a rozsahu opatření a práv souvisejících s různými oblastmi života postižených. Pojetí invalidity je velmi různorodé, v právních předpisech o sociální ochraně osob s postižením nejsou obsaženy jednotné definice a kritéria pro získání statutu osoby s postižením. Kritéria a definice jsou v jednotlivých individuálních právních předpisech, které: se vztahují k příčinám vzniku invalidity (invalidita vzniklá z pracovního úrazu), nebo se týkají zvláštních oblastí (např. váleční invalidé), nebo se vztahují k době vzniku invalidity (invalidita od dětství – děti a mladí lidé se zvláštními potřebami) zohledňují následky invalidity (zaměstnatelnost, schopnost práce) Slovinská právní úprava naproti tomu nezahrnuje ztížení společenského uplatnění. Tento druh znevýhodnění se odráží v ustanoveních o rehabilitaci. Jednotlivá pojetí invalidity jsou obsažena v následujících právních aktech: Zákon o důchodovém invalidním pojištění (ZPIZ) Tento zákon definuje invaliditu vzniklou následkem: Pracovního úrazu Nemoci z povolání Nemoci Úrazu mimo pracoviště Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 87 Podle ZPIZ se za invalidního považuje ten, jehož zdravotní stav doznal takových změn, které nemohou být odstraněny lékařskou péčí a rehabilitačními opatřeními a které snižují schopnost pojištěnce k výdělečné činnosti. Invalidita se klasifikuje do následujících kategorií: Kategorie I – se vztahuje na pojištěné osoby, které nejsou schopny vykonávat organizovanou placenou práci nebo byly uznány za osoby, kterým nezbyla žádná schopnost k práci Kategorie II – zahrnuje pojištěnce, jejichž pracovní schopnost je redukována o 50% a více Kategorie III – se uplatní, pokud pojištěnec i přes předchozí pracovní rehabilitaci není nadále schopen práce na plný pracovní úvazek, ale může vykonávat určité práce alespoň na polovinu pracovního úvazku, nebo jeho pracovní schopnost byla redukována o 50%, nebo je-li stále schopen pracovat na plný úvazek, ale již ne na místě, kde pracoval dříve. Zákon o válečných poškozencích (ZVojl) Zákon o válečných poškozencích (ZVojl) definuje status invalidů z války tak, že se jedná o Vojáky, jejichž invalidita vznikla během válečného období Vojáky, jejichž invalidita vznikla v době míru Civilisty, jejichž invalidita vznikla v době války Za období války se považuje období národně osvobozeneckého boje v letech 1941-1945 a dále pak období války ve Slovinsku v roce 1991. V případě civilistů se za válečné poškozence považují rovněž osoby, jejichž invalidita vznikla při úrazech způsobeným bojovým materiálem, nebo v důsledku teroristických útoků proti Slovinské republice, na jejím území i mimo něj. Zákon o vedení dětí se zvláštními potřebami (ZUOPP) Uvedený zákon ZUOPP, který v roce 2000 nahradil předchozí zákon o výchově a přípravě na budoucí povolání dětí a mladých lidí s mentálním a fyzickým postižením (Ur.L.SRS, 19/76), upravuje vedení dětí a mladých lidí se zvláštními Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 88 potřebami co se týče vzdělávání a ustanovuje metody a formy tohoto vedení. ZUOPP definuje děti se zvláštními potřebami jako: Děti s mentálním postižením Děti s plnou nebo částečnou slepotou Děti se sluchovými vadami Děti s řečovými vadami Tělesně postižené děti Děti s dlouhodobými nemocemi Děti s poruchami učení Děti s poruchami chování a osobnosti Na tyto děti se zákon vztahuje, pokud potřebují zvláštní vzdělávací program s doplňkovou profesionální asistencí nebo doplňkový, jejich potřebám přizpůsobený vzdělávací program. Zákon o vzdělávání a zaměstnávání invalidních osob (ZUZIO) Tento zákon upravuje podmínky pro vzdělávání a zaměstnávání invalidních osob, které vyžadují vzhledem ke svému fyzickému a mentálnímu postižení zvláštní profesionální asistenci při výkonu povolání nebo přípravě na něj a které mají právo na speciální sociální péči, ale nemají zajištěnou takovou péči, jako invalidní osoby podle jiných předpisů. Podle tohoto zákona jsou postižené osoby schopné práce nebo vzdělávání, kterým je méně než 45 let a z důvodu svého postižení nemohou najít odpovídající zaměstnání bez zvláštní přípravy, ale zároveň nemají statut invalidní osoby s právem na vzdělávání dle jiných předpisů. Kritéria pro přiznání statutu invalidní osoby podle tohoto zákona jsou podmíněna dohodou mezi Službou zaměstnanosti Slovinska, Důchodovou a invalidní pojišťovnou Slovinska a Zdravotní pojišťovnou. Průběh vzdělávání a zaměstnávání postižených osob se řídí dohodou o kritériích a procedurách závisejících na postavení postižených osob. Zákon o sociální péči o mentálně a fyzicky postižené osoby Tento zákon se vztahuje na vážně mentálně nebo fyzicky postižené osoby, které nemohou vést samostatný život a samostatně pracovat a jejichž postižení Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 89 vzniklo již v dětství, nejpozději do 18 let věku, nebo do 26 let věku, pokud se připravovaly na budoucí povolání. Uvedeným osobám se za zákonem stanovených podmínek poskytuje vedení, vzdělávání a příprava na budoucí povolání. (iv) Podmínky uplatnění nároku na dávky podmíněné nepříznivým zdravotním stavem V následujícím textu se zpráva zaměří pouze na ZPIZ-1, tedy na obecný systém invalidních důchodů. Všechny pojištěné osoby, které uplatňují svou invaliditu I., II., nebo III. kategorie, k níž došlo před dosažením 45 let věku, se musí podrobit povinné lékařské prohlídce pravidelně každých pět let, na jejímž základě je trvání invalidity potvrzeno, nebo přehodnoceno. Pojištěnec je rovněž povinnen dostavit se k lékařské prohlídce po dosažení věku 45 let, nebo před uplynutím pětiletého období, na které byla přiznána jeho invalidita. Jedná-li se o trvalou invaliditu, je možné stanovit, že další přezkum zdravotního stavu není nutný. ZPIZ-1 rovněž definuje důsledky nesplnění povinnosti přezkumné lékařské prohlídky, kterými je zásadně odebrání invalidních dávek. Další podmínkou, kterou je třeba splnit, je podání žádosti, ve které se uplatní práva související s invaliditou. Tuto žádost lze podat do 63 let věku u muže a do 61 let u ženy, tedy do dosažení důchodového věku. Jedná-li se o pojištěnce, který je zaměstnán, uplatní svůj nárok bez ohledu na dobu pojištění, kterou má splněnu. Pokud však invalidní osoba není účastníkem povinného pojištění, musí splnit podmínku doby účasti na pojištění, aby jí vznikl nárok na invalidní důchod. Nárok pojištěnce na invalidní důchod vzniká bez ohledu na příčinu vzniku invalidity, je-li jeho zdravotní stav posouzen jako invalidita I. kategorie. Vznikla-li invalidita následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, vzniká nárok bez ohledu na trvání doby pojištění (stačí status účastníka pojištění). V případě úrazu nebo nemoci bez souvislosti s výkonem povolání vzniká nárok na invalidní důchod, pokud byla splněna požadovaná minimální doba pojištění, ledaže invalidita vznikla před dovršením 21 let. V tomto případě stačí pouhá účast na povinném pojištění. Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 90 Minimální úroveň pracovní neschopnosti se stanoví u každé kategorie invalidity různě. V kategorii II. a IIIl. se přihlíží ke zbytkové pracovní schopnosti, která se posuzuje, pokud pojištěnec: • Je schopen vykonávat práci na plný pracovní úvazek s efektivitou práce, která se neodvíjí od jeho invalidity, na jiném pracovním místě, které odpovídá jeho kvalifikaci a praxi • Může absolvovat rekvalifikaci za účelem výkonu jiného povolání na plný pracovní úvazek • Může vykonávat určité práce na nejméně poloviční pracovní úvazek Nárok na invalidní důchod vzniká pojištěnci, který: Byl uznán invalidním v I. kategorii Byl uznán invalidním v II. kategorii a není schopen vykonávat odpovídající zaměstnání bez pracovní rehabilitace, na kterou vzniká nárok pouze do 50 let Byl uznán invalidním ve II. nebo III. kategorii a má nárok na přijetí na jiné pracovní místo. Od dovršení důchodového věku tento nárok zaniká. Minimální doba pojištění se vyžaduje pouze u osob, jejichž invalidita vznikla bez souvislosti s výkonem práce, a činí v zásadě 20 let pojištění před vznikem invalidity. Tato podmínka nemusí být splněna, jedná-li se o osobu mladší 21 let, které byla přiznána invalidita I. kategorie. Pojištěnec, jehož invalidita vznikla mezi 21. a 30. rokem věku, může nárokovat invalidní důchod, pokud splnil podmínku doby pojištění, která činí alespoň ¼ počtu let služby. Současná platná právní úprava nepožaduje splnění žádných ekonomických podmínek k tomu, aby osoba s postižením mohla nárokovat invalidní dávky. Se zavedením ekonomických podmínek se počítá od 1.1.2003, kdy bude zaveden nový systém invalidního pojištění. (v) Maximální a minimální invalidní důchod Invalidní důchod poskytovaný osobám, jež utrpěly pracovní úraz nebo nemoc z povolání, musí být poskytnut bez snížení z důvodu věku ve stejné výši jako starobní důchod za 40 (u mužů), resp. 38 let (u žen) doby pojištění. Vznikla-li invalidita po dosažení důchodového věku z výše uvedených příčin, je invalidní osoba Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 91 oprávněna k přiznání invalidního důchodu, který odpovídá 15 rokům doby pojištění pro účely starobního důchodu. Zvýšení invalidního důchodu je možné pouze pokud pojištěnec splnil 40, resp. 38 let a více doby pojištění. (vi) Zabezpečení osob s nepříznivým zdravotním stavem z jiných systémů Invalidním osobám vzniká nárok rovněž na plnění z jiných systémů, zejména ze systému sociální péče, upraveného zákonem o sociálním zabezpečení. Invalidní osoba, které nevznikl nárok na invalidní důchod, může žádat o dávky sociální péče, pokud není schopná zabezpečit si výživu vlastní prací, nemá žádné jiné finanční zdroje pro svou obživu a nemá ani rodinné příslušníky, kteří by jí byli povinni výživou. Jako doplněk invalidního důchodu může vzniknout nárok na další dávky ze systému upraveného ZPIZ-1. Jedná se o tyto dávky: Příspěvek na asistenci a doprovod – vzniká na něj nárok, pokud invalidní osoba potřebuje stálou asistenci a doprovod, aby mohla zabezpečit své základní životní potřeby Příspěvek při postižení – se poskytuje v případě tělesného postižení, které však není posouzeno jako invalidita, poskytuje se v různých stupních, v závislosti na vážnosti postižení Příspěvek k důchodu – na tuto dávku vzniká nárok důchodci, jehož důchod nedosahuje minimální hranice, stanovené zákonem ZPIZ-1, pokud nedosahuje on ani členové jeho rodiny jiného příjmu dostatečného k zabezpečení výživy. Invalidním osobám jsou poskytovány rovněž služby, zejména v rámci rehabilitace, ale také přizpůsobení pracovních podmínek a nástrojů jak v průběhu pracovní rehabilitace, tak za účelem výkonu jiného povolání. Náklady na toto přizpůsobení nese pojišťovna. (vii) Konkurence nároků z různých systémů sociálního zabezpečení, možnost souběhu dávek a výdělečné činnosti osob s postižením Z hlediska vztahu mezi starobním důchodem a invalidním důchodem nejsou stanovena žádná zvláštní pravidla, ani není upraveno, že by starobní důchod nemohl být nižší, než invalidní. Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 92 Nemocenské pojištění zahrnuje pouze dočasné změny zdravotního stavu; trvají-li tyto déle, nastupuje invalidní důchod. Lze tedy říci, že invalidní důchod je jakýmsi pokračováním dávek poskytovaných z důvodu pracovní neschopnosti. Osoby, které pobírají invalidní důchod, by se neměly účastnit výdělečné činnosti v rámci závislé práce nebo výkonu samostatné výdělečné činnosti. V průběhu výkonu takové výdělečné činnosti se osoba, jíž byla přiznána invalidita, vrací do postavení pojištěnce, který je povinen přispívat do systému a eventuální dávka invalidního důchodu je odebrána. (viii) Pozitiva a negativa současného systému Systém povinného invalidního pojištění bude nahrazen novým systémem, který byl uzákoněn novým ZPIZ-1, jež vstoupil v platnost 1.1.2000. První fáze reformy invalidního pojištění byla již dokončena, právní úprava však musí být harmonizována s novým zákoníkem práce, zákonem o zaměstnanosti, zákonem o vzdělávání a zaměstnávání invalidních osob, který se připravuje, a zákonem o ochraně zdraví a bezpečnosti při práci. Z tohoto důvodu také byla účinnost nového zákona o invalidním pojištění posunuta až do roku 2003. S reformou by se měla odstranit negativa současného systému. Reforma se řídí těmito zásadami: 1. Invalidní pojištění zůstává, spolu s pozůstalostním pojištěním, právně zakotveno jako samostatná oblast sociálního pojištění. Povinné invalidní pojištění zůstane také hlavním systémem, ze kterého se poskytují invalidní dávky. Dobrovolný doplňkový systém bude tento základní skutečně pouze doplňovat a podporovat. 2. Bude zaveden zvláštní příspěvek na všeobecné invalidní pojištění a speciální příspěvek na pojištění profesionálních rizik. Konkrétní výše těchto příspěvků bude stanovována vládou. 3. Definice invalidity bude revidována. Bude zavedena absolutní definice invalidity, jako kombinace všeobecné a zaměstnanecké invalidity. 4. Pracovní rehabilitace se stane základním právem a zároveň povinností postiženého pracovníka, bude upravena v rámci invalidního pojištění a Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 93 bude umožňovat volbu více různých forem rehabilitace, i za účelem zvýšení kvalifikace. 5. Poskytování peněžních dávek bude zcela individualizováno, základ dávky bude odvozen od invalidního důchodu pojištěnce. 6. Doplňkové pojistné programy budou odděleny od povinného zdravotního pojištění pro případ pracovního úrazu a nemoci z povolání. V budoucnosti se počítá s vytvořením nového programu pokrývajícího profesionální rizika, začleněného do zdravotního a invalidního pojištění. 7. Povinnosti zaměstnavatele nebudou nadále odvíjeny od příčiny invalidity, ale podle pracovněprávních předpisů budou relativizovány ve vztahu ke konci pracovní smlouvy (princip relativní ochrany zaměstnání). Pojištěnec se může dobrovolně pojistit pro případ ztráty pracovní schopnosti v rámci dobrovolného doplňkového pojištění nebo doplňkového důchodového pojištění. Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 94 ČÁST II. ROZBOR A ZOBECNĚNÍ POZNATKŮ 2.1 Geneze Péče o invalidní a staré občany vznikala zprvu jako součást filantropické péče o dlouhodobě (trvale) práce neschopné a proto chudé. Ještě v 17. století se vnímala jen souvislost mezi chudobou a dlouhodobou (stabilizovanou) pracovní neschopností. Práce schopní, byť chudí, byli trestáni za potulku28. Invalidita a stáří začaly být jako sociální události vnímány až v 19.století. Toto rozlišení mělo svou logiku v tom, že v určité věkové kohortě bylo už příliš mnoho invalidních a bylo levnější invaliditu presumovat, předpokládat. Invalidita v západoevropské (belgicko-francouzské) koncepci byla vnímána jako stabilizovaná fáze dlouhodobé nemoci či pracovní neschopnosti po úrazu. Na Balkáně (býv. Federativní republika Jugoslávie) tato koncepce vedla až k vytvoření samostatného odvětví sociálního pojištění – invalidní pojištění. Invalidita ve středoevropské (německé a rakousko-uherské) koncepci byla od počátku vnímána jako předčasné zestárnutí. Je to logické, protože samo pojištění či zabezpečení ve stáří bylo vnímáno jako dlouhodobá presumovaná pracovní neschopnost čili jako presumpce invalidity. Šlo právnicky spíše o preklusi, protože důkaz opaku se nepřipouštěl. Německé pojetí od počátku (historicky) vnímalo invaliditu jako předčasné zestárnutí, jako siamská dvojčata, protože v obou případech jde především o dlouhodobou (trvalou) neschopnost pracovat (být výdělečně činným). Proto se upravovala ve stejných právních předpisech. Systémový rozdíl byl jen v tom, že v případě invalidity se tato neschopnost zjišťovala (prokazovala) a v druhém případě (stáří) se presumovala. Tento přístup měl své opodstatnění v obecně známé skutečnosti, že míra invalidizace v jednotlivých demografických kohortách roste s přibýváním věku. Je pak záležitostí společenské konvence, kdy se invalidita přestane reálně zjišťovat a tak důchodový věk není výsledkem pojistně matematických úvah, ale jejich Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 95 východiskem. Stane-li se systém příliš nákladný, může se konvence změnit. Proto zvyšováním důchodového věku zákonitě přibývá osob, které se kvalifikují pro invalidní důchod. V prostoru pod vlivem německé sociální doktríny se sociální zabezpečení pro stáří a invaliditu vyvíjelo různě pro vojáky, státní (a veřejné) zaměstnance, soukromé úředníky, horníky a dělníky. Dvojí dualismus (jeden - manuální a nemanuální práce, a druhý - veřejnoprávní a soukromoprávní systémy) dodnes přežívá. Vnímání stáří jako presumované invalidity je typické pro hornické a dělnické sociální pojištění. Dělníci byli zabezpečení, až když nemohli pracovat. Jejich dávky byli vypočteny tak, aby mohli dožít. V těchto systémech bylo proto podmínkou nároku na starobní či invalidní důchod zanechání zaměstnání nebo výdělečné činnosti (např. výměnek), tedy ekonomická nečinnost. Zabezpečení mělo charakter pečovatelský. 2.2 Systémy Systémy zabezpečující osoby s nepříznivým zdravotním stavem se velmi liší jeden od druhého, přesto lze vysledovat určité základní podobnosti. Zabezpečení osob s nepříznivým zdravotním stavem zásadně sleduje následující strukturu: 1. sociální pojištění: • základní • doplňkové – dobrovolné a zaměstnanecké • úrazové – zvláštní pojištění pro případ pracovního úrazu nebo nemoci z povolání 2. sociální pomoci • dávky, které podporují příjem (dorovnání do stanovené minimální hranice) • příspěvky na zvýšené náklady (např. na osobní asistenci) 3. služby 28 Viz Alžbětinské chudinské zákony. Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. • podpora zaměstnání – pracovní rehabilitace, rekvalifikace • služby sociální péče – asistenční služby, péče v zařízeních 96 Není ovšem pravidlem, že by každý ze států, jejichž právní úprava byla zkoumána, skutečně garantoval celou výše nastíněnou strukturu zabezpečení osob s nepříznivým zdravotním stavem. Plnou strukturou zabezpečení těchto osob disponuje Velká Británie, Německo, Švédsko, Polsko a Slovinsko. Jedná se o systémy, které v nedávné době doznaly reforem. V podstatě všechny zkoumané právní úpravy zakotvují nikoli pouze obecný systém sociálního pojištění, ale z dalších systémů, zpravidla ze systému sociální péče (s výjimkou Francie, kde se tyto dávky poskytují jako rodinné), se poskytují další dávky, jejichž účelem je podporovat příjem postižené osoby tak, aby z důvodu postižení nebyla zasažena chudobou. Ve Velké Británii jsou to např. asistenční dávky, ve Francii se poskytuje doplněk příjmu, v Belgii a Švédsku jsou tyto dávky souhrnně nazývány invalidními dávkami. Existují rovněž systémy, které poskytují dávky pro podporu zaměstnanosti, event. motivují zaměstnavatele. Je tomu tak především ve Švédsku, kde je každý občan s nepříznivým zdravotním stavem povinen se nejdříve podrobit rehabilitaci zaměřené na opětné získání pracovní schopnosti. Zaměstnanost se podporuje rovněž v Německu a ve Francii. Zajímavý přístup k problematice zabezpečení osob s nepříznivým zdravotním stavem zvolila Francie, kde se celý systém odvíjí od dělení těchto osob na invalidy a postižené. Invalidé jsou zabezpečeni tak, že se počítá s jejich další pracovní aktivitou, jsou tedy rovněž motivováni k účasti na pracovním procesu. Postižení jsou naopak zabezpečeni tak, aby se zaručila jejich rovná možnost účasti na společenském životě, zejména formou asistence a doplňku příjmu za účelem kompenzace nákladů zvýšených v důsledku postižení. Poměrně mnoho států – např. Belgie, Velká Británie, Slovensko – klade důraz na sociální pojištění, ze kterého se hradí příjem, kterého nemůže osoba s nepříznivým zdravotním stavem v důsledku svého postižení dosahovat. Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 97 Všechny státy mají rozvinutý základní povinný systém, který je pak doplněn některým z doplňkových systémů (Slovinsko, Velká Británie), Švýcarsko a Německo disponují přímo zaměstnaneckým pojištěním, jež obsahuje i pojištění pro případ invalidity. Zvláštním a poměrně hojně využívaným systémem je úrazové pojištění, které bývá povinné pro zaměstnavatele a aktivuje se v případě, že invalidita vznikne následkem pracovního úrazu či nemoci z povolání. Dávky z tohoto pojištění pak mají zpravidla jiný, zvýhodněný režim – bývají vyšší nebo se poskytují za výhodnějších podmínek. Úrazové pojištění je zavedeno v Rakousku, Německu, Belgii (zde je dokonce rozděleno na dva systémy – jeden pro pracovní úrazy a druhý pro nemoc z povolání) a ve Švédsku. Shrneme-li výše uvedené, můžeme konstatovat, že se systémy od sebe liší způsobem zabezpečení dlouhodobě zdravotně postižených osob. Osoby dlouhodobě zdravotně postižené jsou zabezpečovány systémy sociálního pojištění, sociálního zaopatření a sociální pomoci. Tyto systémy se od sebe liší (i) způsobem financování a (ii) povahou právního nároku na dávky. Systémy sociálního pojištění jsou financovány především z příspěvků pojištěných osob se spoluúčastí zaměstnavatelů, jde-li o zaměstnance. Systémy sociálního zaopatření a systém sociální pomoci jsou financovány ze státních nebo obecních daní. Nárok na dávky je podmíněn objektivními kritérii v systémech sociálního pojištění a sociálního zaopatření a nárok vzniká ze zákona jejich splněním. Dávky sociální pomoci jsou podmíněny potřebností, která se úředně zkoumá, a dávky jsou přiznávány úředním výrokem. V Evropských státech jsou osoby s dlouhodobým zdravotním postižením zabezpečeny sociálním pojištěním nebo sociálním zaopatřením. Pokud jim podle těchto předpisů nevznikne nárok na zabezpečení, jsou zabezpečeny sociální pomocí. Jde tedy vždy o kombinaci uvedených přístupů. Základními systémovými problémy péče o dlouhodobě zdravotně postižené (invalidy) jsou 1. míra a smysl solidarity (cíl společenské péče), Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 98 2. cíle, které by měla solidarita sledovat, a 3. problémy spojené s negativní i pozitivní diskriminací. Jsou i jiné otázky, avšak tyto lze s úspěchem řadit do technických otázek, jak solidaritu nejlépe projevovat, cílit, nabízet a poskytovat. Jak bylo uvedeno v úvodu, technické otázky nejsou předmětem této studie. Míra solidarity Solidarita filosoficky znamená různým vhodným způsobem projevovaná účast jako projev společenské (sociální) pospolitosti či soudržnosti. Může být soukromá nebo veřejná, dobrovolná nebo povinná. Je-li povinně organizována veřejnou správou, musí být přiměřená jak pro příjemce, tak pro poskytovatele (např. daňového poplatníka nebo pojištěnce ve veřejnoprávním povinném pojištění). Stanovit míru únosnosti povinných veřejnoprávních systémů sociální ochrany je ve stárnoucí společnosti s rostoucí invalidizací nesmírně obtížné a vyžaduje to velmi citlivý přístup. Proto volba definice potřeby solidarity volbou přiměřených podmínek pro vznik a trvání nároků zdravotně postižených, volba nejvhodnějších veřejnoprávních systémů a nástrojů na uspokojování potřeb, patří k nejobtížnějším. Koná se totiž v napjaté konfrontaci mezi orgány a organizacemi, zastupující různé sociální zájmy. Účel péče o osoby s dlouhodobým zdravotním postižením Jestliže v minulých stoletích bylo smyslem péče pomoci zdravotně postiženým přežít, popřípadě jim ulehčit jejich úděl poskytováním věcí, peněz a služeb, pak již koncem 20. století se stále více zvýrazňoval prvek stejných možností, práv a svobod, tedy prvek vytvářet stejné šance žití i pro zdravotně postižené. Místo o péči či o sociálním zabezpečení se mluví o sociální ochraně. Není to jen slovní hříčka, ale naznačuje se tím významný posun v akcentu. Tento proces vyvrcholil po Druhé světové válce, kdy se všem přiznalo právo na důstojný život. Pečovatelství se stále více nahrazovalo službami, které pomáhaly zdravotně postižené lidi reintegrovat do společnosti – odstraňovat prvky, které je omezovaly v jejich svobodách a tím je diskriminovaly. Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 99 Ač původně soustředěné na ty, kteří ztratili možnost účastnit se ekonomických procesů, invalidní důchody se pozvolna začaly vnitřně diferencovat podle míry ztráty této způsobilosti k výdělečné činnosti. Pozvolna se začalo rozlišovat mezi plně invalidními a částečně invalidními. Tím se začalo rozlišovat i v cílech invalidních důchodů: v případě plně nezpůsobilých k výdělečné činnosti měl invalidní důchod plně nahrazovat ztrátu příjmů, v případě částečné ztráty způsobilosti k výdělečné činnosti měl invalidní důchod doplňovat příjmy z výdělečné činnosti. V dalším vývoji se začalo rozlišovat, zda se o sebe invalidní důchodce může nebo nemůže plně postarat. Tam, kde k životu potřebuje pomoc třetí osoby, se důchod zvyšuje. Vedlo to k tomu, že dnes se ve většině systémů sociálního pojištění považuje za plně invalidní osoba, která ztratila aspoň dvě třetiny způsobilosti k výdělečné činnosti. Toto rozlišení je pro roli systému sociálního pojištění ve vztahu k zdravotně postiženým nerozhodné a má jen dílčí technickou povahu. Proto v dalším textu, kde hovořím o invalidních důchodech, mám na mysli všechny formy invalidních důchodů. Všechny tři skupiny invalidních důchodců potřebují společenskou ochranu a pomoc při reintegraci. Jen míra a charakter této pomoci se v podrobnostech liší. Cílení péče o invalidy Vývoj stále více ukazuje, že společenská pomoc zdravotně postiženým má mít povahu subsidiární, tedy má nastupovat až poté, kdy člověk sám a jeho rodina vyčerpali všechny své možnosti a další pomoc je nad jejich rámec. Tak např. je-li rodina bohatá, není zapotřebí společenské pomoci při zajišťování živobytí. Společenská pomoc má nejen být subsidiární, ale i cílená na tu kterou potřebu zdravotně postižených. Tak jde-li o problémy zdravotní, spojené s dlouhodobou nemocí, poskytuje se lékařská péče (např. zdravotnické ústavy pro chronicky nemocné, pravidelné kontroly, atp..) Přitom se dbá o to, aby dávky a služby byly cíleny na zdravotně postiženého a nebyly zneužívány jinými. Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 100 Rovné zacházení s invalidy Není sporu o tom, že zdravotně postižení byli v historii diskriminováni. Museli zpravidla vynaložit velké úsilí na zachování holého života. Společenská solidarita, přesahující rámec rodiny, se v jejich prospěch vyvíjela velmi pozvolna a zpočátku spíše z náboženských, filantropických popudů. Dlouho byli negativně diskriminováni. To v nich a v jejich postojích vyvolalo někdy až agresivní úsilí o nejrůznější ohledy a výhody, které přetrvávají i době, kdy společnost vyvíjí systémy sociální ochrany, někdy až hraničící s pozitivní diskriminací. Změna zdravotního stavu znevýhodňuje postiženého - zdravotně, jako dlouhodobá nemoc s výraznější potřebou lékařské péče a léků, - společensky, pokud se nemůže plnohodnotně účastnit rodinného (založit rodinu a vychovávat děti) nebo občanského (politického) života, - ekonomicky, pokud se nemůže účastnit ekonomické činnosti, která by jej uživila, buď proto, že nemá kvalifikaci/školení, nebo proto, že nemá pracovní příležitost, - sociálně, pokud jeden nebo více z prvých třech důvodů jej činí chudým, tedy jeho životní úroveň snižuje po hranici společensky uznané sociální potřebnosti (životního minima). Uvedená znevýhodnění člověka omezují. Soudobá společnost proto vytváří mechanismy pro zmírnění nebo řešení jejich následků. Tím likviduje negativní diskriminaci zdravotně postižených. Společnost každé z uvedených znevýhodnění může, ba musí řešit jinými prostředky, cíleně, aniž by pozitivně diskriminovala zdravotně poškozené, tj. znevýhodňovala zdravé občany. Diskuse o evropských přístupech Moderní Evropa bezvýhradně uznává nezadatelné právo člověka na přiměřenou a důstojnou životní úroveň. Uznává i právo na sociální ochranu. Obojí je podmínkou i nástrojem k dosažení sociální soudržnosti (koherence). Zabezpečení osob dlouhodobě zdravotně postižených je v popředí úsilí o sociální soudržnost a proti sociální vyloučenosti. Při realizaci tohoto práva se postupuje podle principu subsidiarity, Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 101 veřejnoprávní solidarity, a omezování sociální vyloučenosti. Podle prvého principu (subsidiarity) si má člověk pomoci sám, popřípadě mu má pomoci jeho rodina. Teprve když není v jeho silách a silách jeho rodiny uspokojit potřeby spojené s dlouhodobým nepříznivým zdravotním stavem, přispěchá na pomoc společnost (veřejnost), a to buď soukromě, nebo veřejnoprávně (ať komunálně, krajově, nebo celostátně). Protože však lidé jsou nedokonalí a mnozí by v době výdělečné činnosti nepamatovali na pojištění pro případ nemoci a invalidity (změn zdravotního stavu znemožňující nebo omezující výdělkovou činnost), činí tak za ně stát povinným sociálním pojištěním. Sociální pomoc je až další subsidiární rovinou, když vše ostatní selhalo. Princip veřejnoprávní solidarity plně respektuje princip subsidiarity. Stát ukládá každému povinnost pojistit se ze svých příjmů pro případ nepříznivé změny zdravotního stavu, a to jak pro krytí zvýšených nákladů na léčbu (zdravotní pojištění), tak pro ztrátu nebo omezení příjmů z výdělečné činnosti (sociální pojištění). Pomoc z veřejnoprávních rozpočtů (komunálních, krajských, státního) přichází, až když sociální pojištění neposkytne dostatečné finanční zdroje. Tato pomoc se vztahuje jen k přiměřené důstojné životní úrovni, tj. k sociální potřebnosti a životnímu minimu. Jiná je situace ve vztahu k sociálním službám. Sociální služby mají uspokojit jiné než pekuniární potřeby. Mají umožnit člověku se zdravotním poškozením žít v rodině a ve společnosti, v ní pracovat; popřípadě se o něj mají postarat, je-li jeho zdravotní postižení tak významné, že jeho žití v rodině a společnosti je bez cizí pomoci nemožné. Protože cíl, který se poskytováním sociálních služeb sleduje, je jiný než pekuniární, mohou se tyto služby poskytovat s přiměřenou finanční účasti příjemce. V poslední době v Evropě sílí přesvědčení, že při řešení problémů zdravotně postižených se má nejprve nabídnout terapie a rehabilitace, včetně profesní, pak sociálními službami vyrovnat handicapy, a teprve pak poskytnout peněžní dávky (státní sociální podpory a pomoci), a to do míry, v jaké si člověk nemůže finanční prostředky opatřit sám. Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 102 V sociální péči se přitom má respektovat přání zdravotně postiženého člověka při výběru vhodné sociální služby. Proto se v poslední době prosazují představy, že veřejné zdroje se mají spíše podílet na financování sociálních služeb, než je samy poskytovat. To kontrastuje s principy sociálního pojištění, kdy nárok na dávky je zdůvodněn účastí na pojištění. Důležité systémové rozhodnutí, které každý stát musí učinit, je, zda zaručí zdravotně postiženým, kteří pobírají invalidní důchod, minimální příjem vyšší než je životní minimum, nebo je nechá ucházet se o peněžité dávky životního minima. Výhoda prvého přístupu je motivace občanů k účasti v systému sociálního pojištění a k placení dávek, které jim zaručují více než životní minimum. Nevýhoda je, že systém se tím prodraží. Výhoda a nevýhoda jednoho je nevýhodou a výhodou druhého přístupu. Zkušenost ukazuje, že aby minimální důchod motivoval, měl by být asi o třetinu vyšší než životní minimum. Problémy s důchodovou reformou Dobrovolná pomoc a péče o zdravotně postižené byla zprvu filantropická a místní. Zaopatření zdravotně postižených se nejprve vyvinulo ve vztahu k veteránům válek a později ke státním zaměstnancům obecně. Nárok na důchod pro jiné kategorie byl poprvé uznán v hornickém pojištění a v úrazovém pojištění. Později se nárok na zabezpečení uznal jako dávky sociálního pojištění. Filosofie byla prostá: člověk se má povinně pojistit pro případ zdravotního postižení, pokud je sám výdělečně činný. Společnost ze svých zdrojů (z daní) projeví solidaritu subsidiárně, tedy až když jsou ostatní zdroje vyčerpány a potřeba zůstala neuspokojena (plně nebo zčásti). Tak se na našem území staly invalidní důchody součástí důchodového pojištění. Zkušenosti ze sousedních zemí nás poučily, že vícepilířové vnímání starobního pojištění neřeší invalidní důchody, ani je řešit nemůže. Při vnímání zabezpečení ve stáří jako „zaslouženého“ výdělku či odložené spotřeby není místa pro pojištění rizika a zabezpečení zdravotně postižených osob. Invalidita nedává čas na nahromadění dostatečných úspor. Zatímco starobní důchody mohou být zabezpečeny technikou spořitelní, invalidní důchody musí být zabezpečeny technikou pojišťovací. Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 103 2.3 Definice invalidity 29 Další oblasti zájmu studie bylo pojetí invalidity v jednotlivých státech. Je totiž třeba zjistit, jak je invalidita v jednotlivých systémech chápána, zda se používá jednoho pojetí pro všechny subsystémy, které zabezpečují osoby s poškozeným zdravotním stavem, nebo naopak, od čeho se invalidita odvíjí apod. V teorii se v současné době mluví o čtyřech až pěti pojetích invalidity. Rozeznáváme tyto druhy invalidity: a) fyzická – ztráta nebo snížení tělesné schopnosti či funkce b) profesní – ztráta nebo snížení schopnosti vykonávat určitou profesi c) zaměstnanecká – ztráta nebo snížení schopnosti vykonávat určitý druh zaměstnání d) všeobecná – ztráta nebo snížení schopnosti výdělečné činnosti e) všeobecná zbytková – zachovaná schopnost výdělečné činnosti Ze zkoumaných systémů v podstatě žádný nepojímá invaliditu jako zbytkovou schopnost výdělečné činnosti. Zbytková schopnost se nicméně objevuje v souvislosti s výší, eventuálně druhem invalidní dávky, která se přiznává. Definice fyzické invalidity se používá především v úrazovém pojištění a v sociální pomoci. Fyzická invalidita se posuzuje v sociální péči a v souvislosti s dávkami z tohoto systému. Toto pojetí je na místě především tehdy, když je třeba o osobu s poškozeným zdravotním stavem pečovat a poskytovat jí určité služby. Kategorií, která vyjadřuje fyzickou invaliditu, je tedy rovněž bezmocnost. Fyzická invalidita se zohledňuje v Rakousku a ve Francii v případě, že vznikne v důsledku pracovního úrazu. V Německu, Švédsku, na Slovensku, do určité míry v Maďarsku a u dětí ve Slovinsku vytváří celou kategorii těžce zdravotně postižených, tedy osob zabezpečovaných ze systému sociální péče. Definice profesní a zaměstnanecké invalidity se používá v odvětvových sociálních pojišťovnách – např. pro ozbrojené sbory, státní zaměstnance, horníky. 29 Definice plné a částečné invalidity se samozřejmě liší, protože se liší cíle dávek. Jedny nahrazují a druhé doplňují příjem z výdělečné činnosti. Tato odlišnost je však dílčí otázkou k té základní systémové otázce, jaký je vztah mezi zdravotním postižením a způsobilostí pracovat obecně a jak je ztráta (nebo omezení) způsobilosti k výdělečné činnosti důležitá pro poskytování invalidních důchodů. Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. Profesionální pojetí invalidity se používá ve Slovinsku a v Rakousku 104 u kvalifikovaných pracovních sil. Jako zaměstnanecká se invalidita pojímá v Maďarsku. V kombinaci se sociálními aspekty se toto pojetí objevuje rovněž ve Velké Británii. Již bylo zmíněno, že zaměstnanecká invalidita se objevuje rovněž v Belgii, i zde se zohledňuje sociální aspekt, odpovídající našemu ztížení společenského uplatnění. Stejně tak Švýcarsko používá zaměstnaneckou invaliditu a kombinuje ji se všeobecnou. Nejčastějším typem definice invalidity, který se objevuje ve zkoumaných zemích, je všeobecná invalidita, vyjádřená jako ztráta nebo snížení schopnosti výdělečné činnosti. Ve Švýcarsku se objevuje v kombinaci se zaměstnaneckou invaliditou, Slovinsko ji kombinuje s profesionální invaliditou, Polsko ji obohacuje prvky fyzické a profesionální invalidity, v Rakousku se používá u nekvalifikovaných pracovních sil, v Belgii se tento typ pojetí invalidity objevuje v souvislosti s pracovními úrazy, jinak v kombinaci se zaměstnaneckou invaliditou, Francie naopak pracovní úrazy z jinak všeobecného pojetí invalidity vyjímá a v souvislosti s pracovním úrazem posuzuje fyzickou invaliditu. V podstatě v ryzí formě se všeobecná invalidita objevuje ve Švédsku a na Slovensku. V posledně jmenované zemi se v souvislosti s novým zákonem o sociálním pojištění položil důraz na zbytkovou pracovní schopnost. Skutečnost, že všeobecná invalidita je v současné době nejrozšířenějším pojetím invalidity, svědčí o vyspělosti systémů, protože dává v podstatě nejširší možnost prohlásit osobu s poškozeným zdravotním stavem za invalidní. Toto pojetí je však potom třeba doplnit dalšími možnostmi systému směřujícími především k účasti invalidy na trhu práce. Umožňuje identifikovat možnosti rehabilitace a pracovního uplatnění. Definic všeobecné invalidity využívají především systémy sociálního pojištění. Shrneme-li, v definicích invalidity jde vždy o určování a měření příčinné souvislosti mezi dlouhodobým zdravotním poškozením a jeho následky – omezeními, které osobě způsobuje. Tato omezení jsou vždy rázu společenského, ať již ekonomického nebo jiného (občanského, sociálního). Jde tedy vždy o kauzální nexus mezi zdravotním poškozením a možnostmi výdělečné činnosti nebo společenského Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 105 uplatnění. Dlouhodobá onemocnění, která nevyvolávají společenské důsledky, zpravidla nejsou předmětem společenské péče. V roce 1937 vydal Mezinárodní úřad práce v Ženevě30 studii, ve které roztřídil definice invalidity na a) fyzickou invaliditu, nejčastěji používanou v systémech úrazového pojištění pro odškodňování válečných vysloužilců, b) stavovskou invaliditu, nejčastěji požívanou v oborovém sociálním pojištění, např. hornickém, železničním, atp., c) všeobecnou invaliditu, která se používá v obecných systémech sociálního pojištění či zaopatření. Od té doby se vyvinulo jemnější třídění invalidit a jejich definování, avšak základní kategorizace se o mnoho nezměnila. Dnes se uznávají čtyři přístupy (modely) k definování dlouhodobě zdravotně nepříznivého stavu: i Ztráta či omezení tělesných funkcí ii Ztráta či omezení pracovní schopnosti / způsobilosti iii Ztráta či omezení možnosti využít kvalifikace / vzdělání / profese iiiiv Ztráta nebo omezení sociálních rolí Ztráta či omezení tělesných funkcí Tělesné poškození se měří ztrátou biologických funkcí. Tento přístup se používá zejména při stanovení náhrady škody jako např. v úrazovém pojištění. Je používán v britském AW testu (All Work Test), který kombinuje ztrátu či omezení biologických funkcí s všeobecnou schopností pracovat, tedy vykonávat jakoukoliv práci. Takovému měření se také někde říká univerzální invalidita. Zdravotní poškození se může měřit nejen mírou ztráty (omezení) biologických funkcí (co člověk již nemůže), ale i mírou zbylých funkcí, což v sobě má motivující optimistický element (co všechno člověk ještě může). Tento přístup vyúsťuje zpravidla v přísnější definice invalidity. Vymezuje invaliditu neschopností (zbylou schopností) konat jakoukoliv práci. 30 The Evaluation of Permanent Incapacity foe Work in Social Insurance, ILO, Geneva, 1937 Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 106 Ztráta či omezení pracovní schopnosti / způsobilosti Tento přístup se soustřeďuje nikoli na zdravotní změny, ale jen na jejich následky. Je to nejrozšířenější přístup k definování invalidity. Zdravotní poškození vyjadřuje - ztrátou schopností pracovat v jakémkoli zaměstnání nebo samostatně výdělečné činnosti, - ztrátou schopností vykonávat dosavadní zaměstnání, nebo - zbylou pracovní schopností vykonávat jakékoli zaměstnání nebo samostatně výdělečnou činnost. Ztráta možnosti využít kvalifikace / vzdělání / profese Ztráta se může měřit ve vztahu k - získané kvalifikaci (znalosti, dovednosti anebo zkušenosti), - získané profesi (vzdělání v určitém oboru). S prvním přístupem se setkáváme např. v hornickém pojištění, s tím druhým např. v některých odvětvových pojištěních (starší úpravy v Itálii nebo v Argentině). Ztráta nebo omezení sociálních rolí Ztráta je měřena ztíženým uplatněním ve společenských rolích, např. ve způsobilosti založit rodiny a mít děti nebo ve způsobilosti účastnit se občanského či politického života, či jinými rolemi, které jsou důležité pro uplatnění člověka ve společnosti. Definicím je společné, že vycházejí i) ze změny zdravotního stavu, z poškození zdraví, ii) z dlouhodobosti tohoto poškození, tedy z poměrně ustálené, stabilizované změny zdravotního stavu, iii) z ekonomických následků tohoto zdravotního poškození, tj. ze ztráty příjmů, a to měřeno v jednotkách ztráty fyzické nebo duševní způsobilosti vykonávat výdělečnou činnost (pracovat). Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 107 Invalidita se tedy vždy označuje jako příčinná souvislost mezi ustálenou nepříznivou změnou zdravotního stavu a ztrátou způsobilosti k výdělečné činnosti (práci). Sociálním rizikem tak není sama invalidita, ale její ekonomické náklady. Ty mohou zpravidla zahrnovat - náklady na zdravotní péči, - ztrátu výdělku, - zvýšené náklady na přežití (dlouhodobá potřeba léků a pravidelné terapie), - náklady na setrvání v přirozeném sociálním prostředí (ambulantní či pečovatelské služby, asistence), - náklady na péči ve speciálních zařízeních. Z toho je patrné, že dlouhodobé onemocnění (např. cukrovka) se neoznačuje jako invalidita. Teprve působí-li ekonomické nebo sociální škody, je ustálená a dlouhodobá nepříznivá změna zdravotního stavu označována za invaliditu. Invalidita je tedy fakticky pokračováním sociálního rizika ztráty výdělečné schopnosti (výdělku) způsobené nemocí. Jedinými skutečnými odlišnostmi jsou: čas – podpůrčí doba je neomezená, míra (měření) ztráty (velikost omezení) výdělečné způsobilosti. Jsou výrazné rozdíly mezi definicemi invalidity v jednotlivých systémech podle druhu (pojištění, zaopatření, pomoc) účelu (úrazové pojištění, sociální pojištění, atd.) a struktury (zda je pojištění invalidity spojeno s nemocenským, nebo starobním). Definice invalidity v zemích, kde je invalidní pojištění spojeno s nemocenským nebo i se zdravotním pojištěním Základní problém je stanovení kritéria, kdy nemoc přechází v invaliditu. V těchto systémech nejsou tato kritéria dramatická, protože jde o jeden systém spravovaný z jednoho místa mající stejnou povahu – jde o systém pojištění, kde změna zdravotního stavu je pojištěným rizikem. Celý problém je tedy vnímán jako rozdíl mezi dynamickou a stabilizovanou fází nepříznivé změny zdravotního stavu. Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 108 V Belgii stanoví všeobecný režim pro zaměstnance, že pojištěnec skončil s veškerou svou činností ve svém zaměstnání i s další činností, s výjimkou obstarávání svých osobních věcí. Ke skončení těchto činností došlo v důsledku počátku nebo zhoršení jeho potíží nebo zranění. Tyto potíže nebo zranění znamenají neschopnost vydělat si víc než jednu třetinu toho, co si vydělá pracovník stejné kategorie povolání se stejnou kvalifikací. Pracovní neschopnost se dělí na dvě období: i) prvních šest měsíců pracovní neschopnosti; pokud má nemoc příznivý průběh a očekává se rychlé uzdravení, pracovní schopnost pracovníka se posuzuje ve vztahu k jeho obvyklé práci nebo lépe řečeno k jeho poslednímu zaměstnání. ii) období po šesti měsících pracovní neschopnosti; Pokud se nedá očekávat příznivý průběh, po prvních šesti měsících se pracovní schopnost posuzuje ve vztahu ke všem povoláním, která pracovník vykonával nebo by mohl vykonávat s ohledem na jeho profesionální kariéru a kvalifikaci. Nezáleží na tom, zda danou práci nebo povolání vykonával, nebo ne. Pro posouzení je rozhodná profesionální kvalifikace. Pokud pracovník získá výcvikem nové dovednosti nebo kvalifikaci, jeho pracovní schopnost se posuzuje ve vztahu k této nové kvalifikaci. Rozdíl mezi primární pracovní neschopností a invaliditou je ten, že primární pracovní neschopnost je první rok pracovní neschopnosti. Dávka činí 60% normálního výdělku pracovníka během prvních 30 dnů jejího vyplácení. Pokud pracovník podléhající sociálnímu pojištění vyživuje rodinné příslušníky, dostává i nadále dávku v této výši. Jinak se jeho dávka snižuje na 55%, pokud nepotřebuje pomoc jiné osoby. Invalidita je období neschopnosti práce, které převyšuje jeden rok. Když sociálně pojištěná osoba vyživuje rodinné příslušníky, dávka činí 65% jejího normálního výdělku. Jinak činí 40%, když žije s někým, a 45%, když žije osaměle. Pokud potřebuje pomoc jiné osoby, dávka se zvyšuje na 65%. Ve Francii jsou v povinné pojistné soustavě v podstatě pojištěné rodiny. Oprávněné osoby v rodině (děti do 21 let, pokud studují) jsou přičleněny k registrovanému členu (otci nebo matce). Totéž platí o nepracující manželce. Jen nezaměstnaní mají jinou soustavu. Pro dávky v nemoci a invaliditě Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 109 a) jde-li o pracovní neschopnost do 6 měsíců, příspěvky placené zaměstnancem v posledních 6 měsících se musí rovnat nebo být vyšší než minimální mzda za hodinu nebo zaměstnanec musel během posledních 3 měsíců odpracovat minimálně 200 hodin; b) při pracovní neschopnosti přes 6 měsíců musí být splněny dvě podmínky: • registrace u zdravotní pojišťovny minimálně 12 měsíců končících dnem onemocnění, • placení příspěvků v posledních 12 měsících za minimální mzdu nebo odpracování minimálně 800 hodin během posledních 12 měsíců. Ve Velké Británii se do roku 1995 poskytovaly dvě samostatné dávky – nemocenská a invalidní – ze dvou systémů. V roce 1995 byly obě dávky a oba systémy spojeny a nová dávka se nazývá incapacity benefit čili dávka při nezpůsobilosti pracovat. Došlo i ke zpřísnění podmínek. Testem se zkoumá způsobilost k jakékoliv práci, nikoliv jen k práci přiměřené ke kvalifikaci zdravotně postiženého, jak tomu bylo dříve. Definice invalidity v zemích, kde je invalidní pojištění spojeno se starobním pojištěním Jak už bylo uvedeno v kapitole 2.1 Geneze, ve středoevropském (německém a rakousko-uherském) pojetí byla invalidita od počátku vnímána jako předčasné zestárnutí. V prostoru ovlivněném německou sociální doktrínou se sociální zabezpečení ve stáří a invaliditě vyvíjelo různě pro vojáky, státní (a veřejné) zaměstnance, soukromé úředníky, horníky a dělníky. Dvojí dualismus (manuální a nemanuální práce, veřejnoprávní a soukromoprávní systémy) dodnes přežívá. Sociální zaopatření pro vojáky a státní zaměstnance mělo na počátku podobu výsluhových či zaopatřovacích platů poskytovaných po určité době služby pro císaře (Rakousko-Uhersko, Německo) či krále (Velká Británie, skandinávské země). Při výpočtu penzí (důchodů) se braly v úvahu zásluhy vyjádřené dobou služby a dosaženým výdělkem (funkcí), nikoli potřeba vzniklá nečinností způsobenou zdravotními důvody. Důchod neměl zabezpečovat, ale odměňovat. Nepředpokládala se neschopnost dále pracovat, nýbrž nezájem majestátu o další služby vojáka či Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 110 úředníka. Zabezpečení mělo zajišťovat určitou (dosaženou) životní úroveň. Pokud se někdo stal v době služby invalidním, byl zabezpečen jinak. Systém nebyl založen na presumované souvislosti mezi dosažením věku a ztrátou (dlouhodobou nebo trvalou) schopnosti pracovat. Soukromí úředníci měli zprvu podobný systém pojištění jako státní úředníci, protože vznikal z potřeby (tlaku) vyrovnávat sociální podmínky zaměstnání soukromých úředníků s podmínkami státních zaměstnanců. Obdobně se koncepce zaopatření státních zaměstnanců postupně rozšířila i na veřejnoprávní zaměstnance (byli „pod penzí“). Komunisté deklarovali vládu (diktaturu) „dělnické třídy“. V sociálním zabezpečení, které zavedli, proto logicky převládly koncepce uplatňované v dělnickém pojištění. Předpokládalo se, že stáří je presumovaná invalidita a reálný odchod do důchodu byl podmínkou vzniku nároku. 3.52.4 Podmínky nároku na dávky Zadavatel studie požadoval rovněž zjištění základních podmínek, za kterých vzniká nárok na dávky podmíněné nepříznivým zdravotním stavem, jakož i zjištění dalších podmínek. Odpovědi zahraničních expertů v této souvislosti směřovaly na revizi zdravotního stavu, zákonné a ekonomické podmínky, na minimální dobu pojištění. Bylo zjištěno, že revize zdravotního stavu se požaduje ve Velké Británii, ve Švýcarsku, Rakousku, Německu, Belgii a ve Slovinsku. Fakultativně ji lze provést rovněž na Slovensku a ve Francii. Revize se vyžaduje zejména v případě, že se invalidní důchod poskytuje jako dočasná dávka. Tak je tomu v Německu, Rakousku, Slovinsku. Většina systémů je založena na stanovených zákonných, nikoli ekonomických podmínkách. Ekonomické podmínky je třeba splnit pouze v případě, že se poskytují dávky sociální péče za účelem podpory příjmu a jeho dorovnání do určité minimální výše. Všechny systémy jako zákonnou podmínku kladou zcela logicky poškození zdravotního stavu, jehož následkem je zpravidla ztráta či snížení schopnosti Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 111 výdělečné činnosti (je-li invalidita pojata jako všeobecná). Právě v této ztrátě schopnosti výdělečné činnosti se do určité míry odráží ekonomický aspekt podmínek pro vznik nároku na dávku podmíněnou nepříznivým zdravotním stavem. Zajímavou podmínkou, která je zavedena v Rakousku a Švédsku, je absolvování rehabilitace, resp. rehabilitačního plánu stanoveného podle zdravotního stavu a diagnózy konkrétního jedince. Konkrétní výše dávky, zpravidla invalidního důchodu, se v mnoha zemích odvíjí od míry poklesu schopnosti výdělečné činnosti. Tato úměrnost se uplatňuje např. v Rakousku, Polsku, Slovensku, Polsku, Maďarsku. S délkou účasti na pojištění souvisí institut minimální doby pojištění, který je zakotven ve Švýcarsku (1 rok), v Rakousku (pro vznik nároku na plný, trvalý invalidní důchod je třeba účastnit se systému stejnou dobu, za kterou vzniká nárok na starobní důchod; trvalý invalidní důchod je poskytován doživotně, i jako starobní důchod), v Německu (60 měsíců, z toho 36 přispíváno v posledních 5 letech), v Belgii (6 měsíců, z toho 120 dní skutečně odpracováno), v Polsku a na Slovensku (1-5 let podle věku). Ve Francii je minimální doba pojištění kombinována rovněž s minimální výší příspěvků, které je třeba dosáhnout, aby mohl vzniknout nárok na invalidní dávku. Shrneme-li, minimální doba pojištění se stanoví v podstatě třemi způsoby: Absolutně vymezením určitého časového období Absolutně s relativně stanoveným obdobím předcházejícím invaliditě, kdy musela být splněna část povinné účasti na pojištění Absolutně s povinností reálného odvedení práce Relativně, podle věku žadatele Velká Británie a Švédsko mají plošné systémy, kde se nezkoumá doba pojištění, ve Švédsku se vznik nároku na dávku váže na dlouhodobý pobyt na území Švédska. Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 112 3.62.5 Minimální a maximální výše důchodu Ne ve všech zemích je zaveden institut minimálního a maximálního invalidního důchodu. Oba limity jsou zavedeny v Rakousku a ve Francii (maximální důchod se zde ovšem týká pouze plného invalidního důchodu). Minimální důchod je zakotven ve Švýcarsku, v Belgii, Polsku, Maďarsku a Slovinsku. 3.72.6 Zabezpečení osob z jiných systémů Důležitý je vztah invalidního a starobního důchodu, nemocenského a důchodového pojištění v souvislosti s invaliditou a v neposlední řadě na souběh invalidního důchodu s ostatními dávkami, eventuálně výdělečnou činností. Kromě zabezpečení ze sociálního pojištění prostřednictvím invalidního důchodu se poskytují různé formy podpory rovněž z jiných systémů, především ze systému sociální péče. Z něho se pak poskytují buď dávky, nebo služby. Dávky sociální péče poskytované osobám s poškozeným zdravotním stavem jsou účelové, nebo neúčelové. Neúčelovými dávkami se podporuje příjem osoby tak, aby dosáhl určité minimální stanovené hranice a chrání tak zdravotně postiženého před sociálním vyloučením. Tyto dávky se poskytují ve Švýcarsku, Německu, Belgii, Švédsku, Polsku, Maďarsku, Slovensku i Slovinsku. V případě, že z nějakého důvodu nevznikl vůbec nárok na invalidní důchod, existují v systému sociální péče Slovinska a Polska dávky invalidní důchod nahrazující. Ostatní peněžní dávky jsou pak účelové, přičemž se preferuje příspěvek na péči (Rakousko, Německo, Belgie, Polsko, Slovensko, Slovinsko), podpora bydlení (Francie, Švédsko) a podpora zaměstnání (Velká Británie, Francie, Belgie, Polsko, Maďarsko). Ve všech zkoumaných systémech jsou upraveny sociální služby poskytované osobám s nepříznivým zdravotním stavem. Většina států poskytuje širokou škálu služeb, zejména ve formě rehabilitace a rekvalifikace (Slovinsko, Slovensko, Polsko, Švédsko, Německo, Rakousko, Švýcarsko, Velká Británie), dále pak osobní Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 113 asistence (Francie, Velká Británie); za určitých podmínek, není-li jiného východiska, se poskytují i služby ústavní péče. Stále větší důraz se přitom klade na rehabilitaci a rekvalifikaci a služby sociální péče se poskytují až subsidiárně ve formě buď asistenční služby, nebo, teprve nelze-li situaci postiženého občana řešit jinak, formou ústavní péče. Ve většině zahraničních systémů přechází po dosažení důchodového věku invalidní důchod ve starobní. Je tomu tak ve Velké Británii, Švýcarsku, Německu (zde se doba pobírání invalidního důchodu započítává jako doba pojištění pro starobní důchod) a v Belgii. V Rakousku a Francii invalidní důchod zásadně trvá i po dosažení důchodového věku. V Rakousku nastává tato situace v případě, že byl přiznán trvalý invalidní důchod. V podstatě stejně je tato podmínka nastavena ve Francii, kde trvá nárok na invalidní důchod doživotně v případě, že invalidní důchodce v době dosažení důchodového věku nepracuje. Vykonává-li naopak výdělečnou činnost, přechází jeho nárok na invalidní důchod v nárok na důchod starobní. Ostatní respondenti otázku na přechod invalidního důchodu ve starobní nezodpověděli. V podstatě ve všech systémech je invalidita pokračováním pracovní neschopnosti, jednotlivé země se od sebe liší pouze časovým rozsahem pracovní neschopnosti před tím, než přejde v invaliditu. Zpravidla je to 6 měsíců až 1 rok. 3.82.7 Konkurence dávek a příjmů V souvislosti s nárokem na dávky podmíněné nepříznivým zdravotním stavem je ještě třeba vyřešit otázku souběhu dávek z různých systémů a otázku souběhu nároku na invalidní dávku s výdělečnou činností. Souběh dávek je ve většině zemí přípustný. Jedná se o Velkou Británii, Švýcarsko, Německo (souběh je limitován příjmem před vznikem invalidity), Francii (souběh limitován pro rolníky), Belgii (souběh limitován výší maximální základní mzdy), Švédsko. Na Slovensku, v Maďarsku, Belgii a ve Slovinsku se souběh dávek zásadně nepřipouští, příjemce si vybírá jednu z dávek, na které mu vznikl nárok. Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 114 Komplikovanější a pestřejší jsou podmínky stanovené pro souběh invalidních dávek s výdělečnou činností. Většina zemí ho připouští právě v souvislosti s již zmíněným úsilím o podporu zaměstnávání osob s nepříznivým zdravotním stavem. Výdělečná činnost je zásadně limitována výší výdělku, kterého je možné dosahovat, aby nezanikl nebo nebyl redukován nárok na invalidní dávku. Ve Švýcarsku se toto omezení stanoví jako procento výdělku dosahovaného zdravým zaměstnancem, v Rakousku je tato výše možného dosahovaného výdělku stanovená určitou pevnou částkou, stejně jako v Německu, ve Francii je limit určen výdělkem dosahovaným před vznikem invalidity, ve Švédsku lze výdělečnou činnost vykonávat jen do míry, která odpovídá zbytkové pracovní schopnosti osoby, jíž byl přiznán částečný invalidní důchod. V Belgii se výdělečná činnost za současného pobírání invalidních dávek připouští pouze na základě povolení příslušné sociální pojišťovny. Maďarsko výdělečnou činnost za současného pobírání invalidních dávek nepřipouští. Zajímavým způsobem řešení jsou jednotlivé systémy sociálního pojištění v Německu. Pojištění pro státní zaměstnance například funguje jako nepříspěvkový systém a zároveň v systému pro válečné poškozence a úrazového pojištění neplatí žádné limity výdělečné činnosti. Za pozornost stojí rovněž švédský institut spícího invalidního důchodu, který se může aktivovat během tří let výdělečné činnosti invalidy kdykoli, když tato osoba zjistí, že již nemůže vykonávat výdělečnou činnost, během níž byl její invalidní důchod pozastaven („uspán“). Důležitým poznatkem je rovněž skutečnost, že invalidní důchody budou od roku 2003 součástí nemocenského pojištění. 2.8 Pozitiva a negativa V poslední části dotazníku měli respondenti zhodnotit systém dávek podmíněných nepříznivým zdravotním stavem ve své zemi, avizovat eventuální připravované reformy a vyslovit pokud možno doporučení pro Českou republiku. Většina respondentů hodnotila systém své země poměrně pozitivně, i když bylo zároveň upozorněno na některé nedostatky, kterých by se měla ČR vyvarovat. Např. ve Velké Británii je vnímáno jako negativum, že dávky poskytované ze Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 115 základního systému jsou příliš nízké, takže ¾ oprávněných osob „spadnou“ do systému sociální péče. Podobné problémy se objevují v Německu, kde jsou vysoké příspěvky, ale plný invalidní důchod činí jen polovinu průměrného příjmu, což je ve značném nepoměru ke štědrým dávkám pro státní zaměstnance. Z Francie se doporučuje zavést systém nezávislých posudkových míst, která nejsou podřízena orgánu odpovědnému za výplatu invalidních dávek. Tento systém se ve Francii velmi osvědčil. Ve Švédsku se jako pozitivum vnímá nepochybně institut již zmíněného spícího invalidního důchodu a spolu s ním se pro ČR doporučuje vysoká profesionalizace posuzování zdravotního stavu a maximální podpora zaměstnávání osob s nepříznivým zdravotním stavem. Ve Slovinsku byla již provedena reforma invalidního systému, díky níž se klade větší důraz na povinné invalidní pojištění, pracovní rehabilitaci, individualizaci poskytovaných peněžních dávek a možnost dobrovolného doplňkového invalidního pojištění. Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 116 ČÁST III. STRUČNÝ PŘEHLED POLITIKY MEZINÁRODNÍCH ORGANIZACÍ SMĚŘOVANÉ VŮČI OSOBÁM S POSTIŽENÍM Mezinárodní společenství přijalo pod evropským vlivem na půdě Mezinárodní konference v roce 1933 dvě úmluvy týkající se invalidních důchodů. Jedna byla věnována zaměstnancům v nezemědělských závodech, svobodným povoláním, domácím dělníkům a služebnictvu (č. 37), ta druhá zemědělským dělníkům (č. 38). Úmluva stanovila minimální normy pro invalidní důchody poskytované invalidním pojištěním. Formulace zobecňovala již tehdejší zkušenost, že invalidní důchody mohly být poskytovány důchodovým (komplexním) pojištěním, nemocenským (včetně zdravotního) pojištění i samostatným invalidním pojištění. Ke vzniku nároku se vyžadovalo všeobecná neschopnost k práci, splnění doby pojištění (Nejvýše 60 měsíců) a zaplacení určitého počtu měsíců pojistného bezprostředně předcházejícího vzniku sociální události. Důchod mohl být jak stejný pro všechny anebo diferencovaný podle zaplaceného pojistného. Již tehdy se předvídalo, že invalidní pojištění by mělo poskytovat i věcné dávky k předcházení událostí i k zmenšení jejich následků (rehabilitace). Důchod mohl být odepřen nebo odebrán přivodil-li si invaliditu pojištěnec úmyslným trestným činem nebo ve snaze podvodně získat důchod. Pojistné platili zaměstnanci a zaměstnavatelé rovným dílem. Invalidní pojištění měly spravovat neziskové veřejnoprávní korporace. Pokud v době přijetí těchto úmluv existovaly zaopatřovací systémy pro chudé invalidy, Úmluva předvídala i možnost provozovat tyto nepříspěvkové invalidní systémy, založené na kriteriu potřebnosti. O dvacet let později Mezinárodní konference práce přijala další úmluvu – o minimálních standardech sociální bezpečnosti (čís.102), která stanovila takové standardy i pro invalidní důchody. Definice invalidity je přísnější – je to nezpůsobilost vykonávat jakoukoliv práci, která je dlouhodobá nebo je zjištěna po vypršení nároku na nemocenské. Vazba ne krátkodobou nemoc je tedy patrná. Úmluva již nepředpisovala, aby systém byl pojistný, ale stanovila, že ať je jakýkoliv, musí Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 117 zabezpečovat aspoň 50% všech zaměstnanců nebo 20% všech obyvatel nebo všechny obyvatele s příjmy pod minimální hranicí (stanovenou národním zákonodárstvím), nebo v určitých případech aspoň 50% zaměstnanců v podnicích s více než 20 zaměstnanců (pro rozvojové země s velkým tradičním národním hospodářstvím, založeným na malovýrobě a živnostech). Výše důchodu musí zabezpečovat aspoň 50% průměrných výdělků, vypočtených pro čtyřčlennou rodinu podle postupu uvedeného v úmluvě. Důchod může být podmíněn dobou placení pojistného, dobou pojištění nebo dobou zaměstnání. V šedesátých letech byly revidovány dosavadní úmluvy o zabezpečení pro případ stáří a invalidity z roku 1933 a došlo k přijetí nové Úmluvy č. 128 o starobních, invalidních a pozůstalostních dávkách. V současné době – na začátku třetího tisíciletí – můžeme mluvit o pojetí postižení zdůrazňující právě tuto skupinu osob. Tendence k tomuto pojetí se začaly objevovat v rámci Spojených národů v posledních dvou desetiletích. Prvním významným podnětem byla rezoluce OSN z roku 1975 obsahující Deklaraci práv postižených osob, ve které valné shromáždění zdůraznilo, že osoby s postižením mají stejná lidská práva a povinnosti, jako všichni ostatní. Rok 1981 byl vyhlášen mezinárodním rokem postižených, na který navázala dekáda postižených osob (1983-1992). Nejdůležitějším výstupem roku postižených byl Světový akční program týkající se postižených osob, přijatý generálním shromážděním v roce 1992, který zdůraznil právo postižených osob na stejné příležitosti jako mají jiní občané a na rovný přístup k zlepšování životních podmínek vyplývajícímu z ekonomického a sociálního rozvoje. V roce 1993 pak valné shromáždění Spojených národů přijalo rezoluci nazvanou Standardní pravidla pro vyrovnání příležitostí pro osoby s postižením. I když tato pravidla nejsou závazná, mají silný morální a politický dopad na politiku států, které byly rovněž vyzvány ke spolupráci v této oblasti. Na uvedené iniciativy reagovala v době trvání dekády postižených rovněž Evropská společenství, počínajíc rezolucí Rady a zástupců vlád z roku 1981 týkající se sociální integrace postižených na úrovni Společenství. V roce 1986 pak Rada přijala doporučení o zaměstnávání postižených ve Společenství, které vyzývalo členské státy, aby přijaly příslušná opatření za účelem Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 118 zabezpečení rovných příležitostí pro osoby s postižením v oblasti zaměstnávání a přípravy na povolání a zároveň zabraňující diskriminaci postižených. Rovněž byla stanovena pravidla pro pozitivní akci. V letech 1988 –1996 byly zavedeny programy spolupráce mezi členskými státy HELIOS a HELIOS II., zahrnující výměnu informací o ekonomické a sociální integraci, rovných příležitostech a nezávislé životě postižených osob. V druhé polovině 90. let byly spuštěny další programy, jako např. Horizon, Heart, Inter, Scatis atd. Problematika zabezpečení invalidních osob v politice a právních aktech EU V prostoru Evropské unie žije 37 milionů osob s postižením, z nichž polovina je v produktivním věku. Přitom těmto lidem evropské společnosti kladou mnohé překážky k tomu, aby vedly „normální“ život. Někteří mladí lidé stále nemají přístup k všeobecnému vzdělání, jež by zahrnovalo odpovídající výcvik dobré kvality, lidé s postižením mají dvakrát či třikrát větší pravděpodobnost, že se stanou nezaměstnanými a jejich nezaměstnanost bude dlouhodobá, mnohé dopravní prostředky i veřejné budovy stále nejsou bezbariérové, je velmi obtížné najít ubytování pro osobu s postižením, většina systémů sociálního zabezpečení poskytuje pouze minimální podporu, která často neumožňuje lidem s postižením účast na běžném společenském životě.31 V devadesátých letech čelily stávající systémy zabezpečení invalidních osob některým zásadním problémům, jež vedly následně k zásadním změnám v sociální politice vůči této skupině osob. Pro celou koncepci sociálního státu znamenala nejdůležitější důvod ke změně skutečnost, že vlády byly nuceny krátit sociální výdaje jako takové a dávky poskytované invalidním osobám představovaly příliš velké zatížení reformujících se systémů, takže ohrožovaly jejich stabilitu. Začalo být na ně pohlíženo jako na příliš štědré a příliš snadno dostupné sociální příjmy, které zároveň vedly k nežádoucímu výstupu z pracovního procesu, zejména u seniorů a pracujících ve středních letech. Většina vlád proto zpřísnila pravidla pro vznik nároku na dávky v invaliditě a zároveň 31 Srov. Communication of the Commission on equalitiy of opportunity for people with disabilities – COM(96) 406 Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 119 začala podporovat aktivační opatření, podporující zejména zaměstnávání osob s postižením. Další problém souvisí s pojetím invalidity. Dosud se uplatňoval tzv. medicínský model, v jehož rámci se příliš zdůrazňovala individuální omezení funkčních schopností, zapříčiněná zhoršeným zdravotním stavem jedince. Pojetím, které se uplatňuje dnes, je tzv. sociální model. S tímto pojmem souvisí např. rovné příležitosti a nediskriminace. Jedná se o aktivující pohled na invaliditu, kdy se přestávají zdůrazňovat omezení, ale posuzuje se zbytek fyzických a psychických schopností účasti na normálním životě. Důležitým stimulem ke změně nazírání na sociální politiku vůči osobám s postižením je rovněž velký rozvoj jejich vlastních sdružení a spolků, které nabývají stále na významu a nemálo z nich se přímo účastní politických rozhodování i tvorby legislativních opatření. Přijetím Amsterodamské smlouvy v roce 1997 se otevřel kromě jiného prostor pro ovlivnění politiky členských států ze strany Evropské unie i v oblasti sociální politiky směřované k osobám s postižením. Rada ES využila svých nových kompetencí a v listopadu 2000 přijala směrnici č. 2000/78/EC ustanovující všeobecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání 32. Deklarovaným účelem této směrnice je položit základní rámec pro boj proti diskriminaci v zaměstnání a povolání na základě náboženství či vyznání, postižení, věku nebo sexuální orientace, a tak zabezpečit dodržování zásady rovného zacházení.33 Věcně se směrnice vztahuje na podmínky přístupu k zaměstnání, samostatné výdělečné činnosti a povolání, přístup ke všem typům a úrovním přípravy na povolání a rekvalifikace, na pracovní podmínky, včetně mzdových a na členství či angažovanost ve sdruženích zaměstnanců či zaměstnavatelů. Článek 5 směrnice např. upravuje povinnost zajistit odpovídající ubytování invalidních osob tak, aby jim byl umožněn přístup k zaměstnání a přípravě na něj. 32 Council directive 2000/78/EC of 27. November 2000 establishing a general framework for equal trčeatment in employment and occupation 33 Srov. čl. 1 cit. směrnice Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 120 Tuto povinnost má mít zaměstnavatel, ledaže by její splnění pro něj představovalo nepřiměřenou zátěž. Členské státy jsou povinny podporovat sociální dialog i v oblasti boje proti diskriminaci a vést dialog s nevládními organizacemi a podporovat jej. Směrnice dále státům stanoví povinnost zrušit všechny zákony a opatření, která by byla v rozporu s principem rovného zacházení, stejně jako taková stanovení kolektivních smluv, vnitřních předpisů. Za nesplnění některé z výše uvedených povinností hrozí státu sankce podle čl. 17 Směrnice. O politice vůči postiženým se zmiňují rovněž pravidla pro politiku zaměstnanosti členských států přijatá v Lucemburku. Kromě jiného se zde praví: „Každý členský stát bude dbát zvýšené pozornosti vůči potřebám postižených osob a vyvíjet odpovídající formy preventivních a aktivních politik za účelem jejich integrace do trhu práce.“34 Komise ES v polovině 90. let formulovala všeobecnou strategii pro oblast postižení – The European Union Disability Strategy. 35 Tato strategie si klade za cíl odstranit bariéry kladené postiženým lidem za účelem zabezpečení rovnosti příležitostí i pro ně. Třemi hlavními cíli této strategie je spolupráce mezi Komisí a členskými státy, plná účast osob s postižením na společenském životě a včlenění problematiky postižení do formulace politik EU. V rámci spolupráce mezi Komisí a členskými státy se zdůrazňuje zejména posílení spolupráce s členskými státy i mezi nimi v oblasti politiky vůči postiženým osobám, sběr, výměna a rozvoj kompatibilních informací a statistik, posílení všeobecného vědomí o problematice postižení a v neposlední řadě zohlednění specifických požadavků postižených ve všech politikách EU i v rámci legislativní práce Komise. Ve Strategii je zároveň položen důraz na účast postižených osob na plánování, monitoringu a reformách politik a programů, přičemž se podporuje dialog s Evropským fórem postižení (European Disability Forum – EDF) a posílení sociálního dialogu za účelem zlepšení účasti postižených na trhu práce. 34 European Commission: Guidelines for Member States´Employment Policies for the Year 2000 and Council Recommendation on the Implemantation of Member States´Employment Policies (Luxembourg, Office for Official Publications of the European Communities, 2000), str. 12-13 Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 121 V roce 1999 přijala Rada rezoluci o rovných příležitostech k zaměstnání pro osoby s postižením. 36 V této rezoluci Rada zdůraznila, že národní akční plány zaměstnanosti představují komplexní platformu pro vytváření rovných příležitostí zaměstnání pro osoby s postižením. Proto jsou členské státy vyzývány, aby ve spolupráci se sociálními partnery a nevládními organizacemi položily zvláštní důraz na vytvoření příležitostí k zaměstnání pro osoby s postižením a aby rozvíjely adekvátní preventivní a aktivní opatření za účelem zabezpečení integrace těchto osob do trhu práce, a to jak ve veřejném, tak soukromém sektoru, jakož i v oblasti samostatné výdělečné činnosti. Za tímto účelem mají být využívány prostředky Evropského strukturálního fondu a zejména Evropského sociálního fondu, stejně jako další relevantní iniciativy EU. Zvláštní důležitost v této oblasti připisuje Rada „koherentní globální politice“ v oblasti zaměstnávání, přístupu k zaměstnání, přípravy na budoucí povolání a celoživotnímu vzdělávání, jakož i zvláštní ochraně proti zneužívání v oblastech přístupu k novým informačním a komunikačním technologiím, přistup k pracovišti, kvalifikaci a dovednostem požadovaným v příslušném zaměstnání a službám zaměstnanosti. Deklarovaným cílem rezoluce je návrh Komise směřující k vytvoření legislativního nástroje pokrývajícího rovné příležitosti k zaměstnání osob s postižením. Ve sdělení Komise o rovných příležitostech pro osoby s postižením 37 se mj. konstatuje, že jednou z největších výzev, kterým čelí dnešní společnosti je zhodnocení a vytvoření prostoru pro rozdílnost mezi lidmi. Tradiční ekonomické a sociální procesy nicméně směřovaly k vylučování osob s postižením. Ve všech členských státech Evropské unie se má začít směřovat k vytváření rovných příležitostí v oblasti politiky směřované k osobám s postižením. Komise je v této souvislosti připravena podporovat novou strategii vůči postiženým prováděnou prostřednictvím politického dialogu s členskými státy, sociálního dialogu mezi sociálními partnery, dialogu s nevládními organizacemi, formulací politik s ohledem na osoby s postižením (např. v roce 1997 byla ve výroční zprávě Komise o zaměstnanosti poprvé obsažena zvláštní kapitola týkající se zaměstnanosti osob 35 http>//europa.eu.int/comm/employment_social/disability/strategy_en.thml#2 36 Council resolution of 17. June 1999 on equal employment opportunities for people with disabilities (1999/C 186/02) 37 COM (96) 406 – Communication of the Commission on Equality of Opportunity for People With Disabilities. Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 122 s postižením), zabezpečení přístupu k informačním a komunikačním technologiím těmto osobám a vyčlenění prostředků na podporu těchto politik ze strukturálních fondů EU. Na osoby s postižením se rovněž, i když ne výslovně, vztahuje Evropská sociální agenda přijatá v Lisabonu v roce 2000. Jedním z hlavních cílů evropské sociální politiky má podle tohoto dokumentu být posílení sociální soudržnosti. Sociální soudržností se tu rozumí zabránění všem formám vyloučení a diskriminace a zajištění rovnosti pohlaví. Jedná se o základní hodnoty Evropského sociálního modelu, které byly potvrzeny Radou ES právě v Lisabonu. V čl. 23 Evropské sociální agendy se dále uvádí, že zaměstnanosti je nejlepší ochranou proti sociálnímu vyloučení. K jejímu nejlepšímu zajištění mají být přijata proaktivní opatření, zejména v problematických oblastech.38 Mezi tyto oblasti lze zřejmě zařadit i zaměstnanost osob s postižením. Hlavními čtyřmi pilíři politiky zaměstnanosti má být zlepšování zaměstnatelnosti prostřednictvím poskytování služeb zaměstnanosti a zavedení evropských databází o pracovních a studijních příležitostech, položení většího důrazu na celoživotní vzdělávání jako základního komponentu Evropského sociálního modelu, růst služeb zaměstnanosti a zohledňování všech aspektů rovných příležitostí. Hlavním cílem politiky členských států i Evropské unie je tedy zhodnocení společenské diverzity, aktivace osob s postižením a jejich zařazení do pracovního procesu. Opatření směřující k implementaci evropských norem a posílení legislativních pravidel však nedocházejí zcela stoprocentně svého naplnění, či lépe řečeno nejsou často ani přijímána. Souvisí to zejména se skutečností, že zaměstnavatelé se snaží získat ze svého pohledu „co nejlepší“ zaměstnance, aby maximalizovali produktivitu práce a tím i konkurenceschopnost a je tedy složité je motivovat k zaměstnávání osob s postižením. 39 Státy naproti tomu nepovažují za svou prvořadou úlohu intervenovat nad nezbytnou míru do rozhodování zaměstnavatelů v této oblasti. Jiný důvod tohoto stavu lze spatřovat v nedostatku politiky orientované na zlepšení situace postižených lidí, kteří jsou dále skrytou, nenápadnou menšinou. 38 European social agenda, Bulletin EU 12-2000 Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 123 Z těchto důvodů se jeví jako velmi významné, že se EU rozhodla vyvíjet tlak na členské státy, aby dodržovaly své závazky přijaté v oblasti politiky vůči postiženým osobám, a monitorovat tuto činnost. Velký vliv bude mít v této souvislosti výše citovaná směrnice 2000/78/EC. Měla by účinkovat v tom smyslu, že by posílila tendence ke konvergenci politiky v této oblasti, přičemž boj proti diskriminaci je zřejmě dobrým a důležitým začátkem. 39 Srov. např. Van Oorschot, W. a Hwinden, B.(edt.): Disability Policies in European Countries, Kluwer La International, Tilburk 2001 Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 124 ČÁST IV. MOŽNÁ ŘEŠENÍ SOCIÁLNÍHO POJIŠTĚNÍ INVALIDŮ V ČR O české tradici a vývoji definic invalidity poskytujeme souhrnnou informaci pro zájemce v přílohách I a II. Do roku 1918 se v rámci Rakouska-Uherska prosazovalo německé pojetí, které od počátku (historicky) vnímalo stáří a invaliditu jako siamská dvojčata, protože v obou případech jde především o dlouhodobou (trvalou) neschopnost pracovat (být výdělečně činným). Proto se upravovaly ve stejných právních předpisech. Systémový rozdíl byl jen v tom, že v případě invalidity se tato neschopnost zjišťovala (prokazovala) a druhém případě (stáří) se presumovala. Nelogičnosti v současné právní úpravě dlouhodobé změny zdravotního stavu v sociálním pojištění Vícepilířové vnímání starobního pojištění neřeší invalidní důchody. Při vnímání zabezpečení ve stáří jako „zasloužený“ výdělek či odložená spotřeba není místa pro zabezpečení zdravotně postižených osob. Proto se v diskusích znovu objevují myšlenky generované systémy, které nevnímají invaliditu jako předčasné zestárnutí, ale jako určitou (stabilizovanou) fázi ve vývoji zdravotního postižení, které ve větší či menší míře vyvolává pracovní schopnost či zdravotní překážky ve výdělečné činnosti. Co má důchod nahrazovat? I když starobní důchod je vnímán jako zaopatření ve stáří a nikoliv jako zabezpečení při presumované invaliditě, jeho formule vychází buď z toho, že si reálně na důchod ušetřil (princip spoření) nebo z toho, že člověk dosažením určité věku naplnil sociální událost či pojištěné riziko má doživotní nárok na smluvené zaopatření (princip pojištění). V obou případech se při stanovení cílové výše důchodu přihlíží k tomu, co člověk „ušetří“ tím, že nepracuje (dopravné, stravování mimo domov, atp., což se odhaduje asi na třetinu z celkových čistých příjmů). Člověk, který se stal invalidním, má zpravidla vyšší potřeby než ti, kdo chodí do práce. Toto zvýšení je způsobeno vyšší potřebou léků, Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 125 potřebou technické podpory, aby mohl žít a pohybovat se, úpravou stravy (dietou), která je zpravidla nákladná, vyššími nároky na prostředí a jeho údržbu, aby v něm mohl žít a pohybovat se. Invalidní důchody jsou vždy jen důchody z naplněného sociálního rizika. Mají proto vždy povahu pojištění a solidarity mezi pojištěnci – těch, kdo se nestali invalidními, s těmi, kdo se invalidními stali. Cílem poskytování starobního důchodu je zabezpečit doživotně člověka, kterému systematicky v čase ubývá sil a přibývá problémů. Tento stav lze oddalovat a proces zpomalovat léčením, dietou, cvičením, prací (nikoliv nezbytně výdělečnou činností) a komunikací v komunitě, ale nelze jej zastavit. Na jeho konci je nezvratně zkáza jedince. V solidaritních systémech s průběžným financováním je skončení výdělečné činnosti jako podmínka odchodu do důchodu racionálním důsledkem uplatnění solidarity, nikoliv výrazem ztráty schopnosti pracovat. Proč by na důchod měly platit výdělečně činné osoby, kterým důchodce (jež ještě nepotřebuje zabezpečení, protože pracuje) – na jehož důchod platí – ubírá pracovní místa? Tato situace je reálná, protože důchodci, kteří pobírají starobní důchod, jsou ochotni pracovat za nižší mzdy, za které rodiče se závislými dětmi pracovat nemohou – neuživili by své děti. Případná nedůslednost v architektuře jedné mezigenerační solidarity (v tomto případě umožnění výdělečné činnosti starobním důchodcům) plodí potřeby další formy solidarity – bohatí rodiče přispívají chudým (mnohdy nezaměstnaným) rodičům na výchovu jejich dětí. Cílem poskytování invalidního důchodu je umožňovat člověku život co nejblíže normalitě, tedy vyrovnáváním handicapu umožňovat normální rodinný, společenský a pracovní život. Narozdíl od starobních důchodců, u invalidů je výdělečná činnost žádoucí. Samozřejmě s přibýváním věku se tento smysl invalidního důchodu pozvolna vytrácí rychlostí, s jakou člověk pozbývá reintegrativní schopnosti. To však smysl invalidních důchodů nemění. Naopak, je to argument pro nahrazení invalidních důchodů starobními důchody v době, kdy invalidní osoba dosáhne důchodového věku, protože smysl invalidního důchodu v tomto věku již pominul. Spojení pojištění ve stáří a pojištění v invaliditě je tedy ve střední Evropě tradiční (německý či rakousko-uherský model), avšak není racionální. Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. Oddělení invalidního pojištění od starobního otevírá cestu 126 reformě důchodového pojištění, protože umožní přesnější a přiléhavější úpravu obou velmi rozdílných sociálních událostí. Jsou v podstatě tři možnosti budoucího řešení: 1.1. Spojit nemocenské a invalidní pojištění v jeden systém Všechny dávky související s nepříznivou změnou zdravotního stavu spojit a spravovat a financovat je společně; oddělit je od systémů sociálního pojištění, které poskytují dávky rodinám/dětem a starým lidem. Výhody (a) Spojuje podobná sociální rizika, což zjednodušuje právní úpravu a umožňuje kontinuální sociální ochranu z důvodů změny zdravotního stavu a postižení. (b) Zjednodušuje posudkovou a revizní službu a zlepšuje její řízení těmi, kdo odpovídají za dávky a služby z důvodů změny zdravotního stavu. (c) Zjednodušuje správu, protože nevyžaduje dvojí řídící struktury a podpůrné služby (řízení, informace, komunikace, doprava, atp.). (d) Umožňuje plné využití principů pojištění rizika, což zprůhlední sociální pojištění. (e) Umožňuje to účast sociální pojišťovny na prevenci invalidity a motivuje jí k tomu, aby prevenci rozvíjela nebo financovala. Nevýhody (a) Harmonizace se starobním pojištěním je složitější. (b) Systém nemůže pokrývat nemoc od prvního dne, jinak se stane příliš nákladným. (c) Změna v koncepci systému může být politicky neprůchodná. 2. Vytvořit samostatné invalidní pojištění Invalidní pojištění spravovat a financovat jako samostatné odvětví sociálního pojištění, upravené odlišně od starobního i nemocenského pojištění. To neznamená, že některá z existujících sociálních pojišťoven nemůže spravovat dvě i více samostatných odvětví. Jde o oddělení financí, fondů, účtů. Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 127 Výhody (a) Plně lze přihlédnout k potřebám osob se stabilizovanou nepříznivou změnou zdravotního stavu. (b) Harmonizace s nemocenským pojištěním je snadná a přitom plně respektuje zvláštnosti krátkodobého nemocenského pojištění. (c) Harmonizace se starobním pojištěním je snadná. (d) Umožňuje odděleně řešit invaliditu a stáří a uplatnit přitom různé systémové principy (např. Fondovou techniku pro starobní pojištění při zachování solidarity pro invalidní pojištění). (e) Umožňuje to účast sociální pojišťovny na prevenci invalidity a motivuje ji k tomu, aby prevenci rozvíjela nebo financovala. Nevýhody (a) Správní náklady jsou vyšší, protože je o jeden systém řízení více. (b) Přechod mezi krátkodobou pracovní neschopností a invaliditou je složitější, protože je současně přechodem mezi dvěma systémy. 3. Spojit invalidní pojištění s pojištěním starobním Neměnit dosavadní koncepci uplatněnou v ČR, kdy je invalidní důchod vnímán jako „předčasné zestárnutí“, tzn. podmínky nároku i způsob výpočtu invalidního a starobního důchodu jsou obdobné. Výhody (a) Politicky schůdné, protože nemění zaběhnutou praxi. (b) Nevyžaduje velké reformní úsilí. (c) Umožňuje řešit předčasný odchod do důchodu invalidními důchody. Nevýhody (a) Těžkosti při vícepilířovém řešení v důchodové reformě. (b) Invalidita přejímá část úspor získaných zvýšením důchodového věku. (c) Dávky nejsou přesně cílené na potřeby invalidních osob, protože zohledňují starobní důchody, kterým se přizpůsobují. Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 128 Jak dál? V Evropě se projevují různé tendence, dnes je proto obtížné předvídat, kam se vývoj posune. Po Lisabonském summitu 40 je nepochybné, že se důraz pozvolna přesune z pečovatelství na odstraňování překážek pro rovné šance zdravotně postižených ve společnosti. Přístupy, kdy cílem sociálního zabezpečení byla péče, budou pozvolna zaměněny přístupy, kdy se péče stane instrumentem sociální integrity v rámci sociální ochrany. Instrumentální charakter péče se projeví ve volbě cílů, které bude sledovat. Místo „sociálního komfortu“ bude péče cílena především na odstraňování důvodů dezintegrace zdravotně postiženého. Tento posun v akcentu se pravděpodobně projeví v přesunu důrazu z peněžitých dávek na úpravu podmínek práce a života a na poskytování služeb, nezbytných pro reintegraci zdravotně postiženého. Se zesilujícím důrazem na nezadatelná lidská práva všech osob žijících na daném území se pravděpodobně projeví i ve změně postavení zdravotně postiženého v procesu sociální ochrany. Z objektu péče se pozvolna stane subjektem, který by měl spolurozhodovat o nejvhodnějším způsobu sociální ochrany a sociálního zabezpečení pro uspokojování jeho potřeb. To se pravděpodobně projeví v rostoucí roli nestátních subjektů v poskytování sociální ochrany za finanční podpory státu. Místo „přidělování“ bude sociální ochrana poskytována podle přání žadatele a bude se ve zvýšené míře respektovat jeho volba mezi poskytovateli. Aby se tyto procesy mohly plně uplatnit i v sociálním pojištění, bude se poskytování poskytovaným invalidních důchodů v souvislosti stále s nepříznivými více přibližovat změnami ve ostatním zdravotním dávkám, stavu. V systémech, kde jsou invalidní důchody zařazeny spolu se starobními důchody do systému důchodového pojištění, bude pozvolna sílit dezintegrační proces, který umožní lépe cílit invalidní důchody na rizika, která má kompenzovat. Pro nepochybné přednosti oddělené úpravy bude „rozvodový“ proces sílit. Bude urychlován zájmovými skupinami, které budou prosazovat stále více cílení invalidního důchodu na potřeby zdravotně postižených, které se evidentně odlišují od potřeb stárnoucích lidí. 40 Summit států EU se v Lisabonu konal v březnu 2000 Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 129 Rozdělení systému starobního a invalidního pojištění do dvou systémů umožní i v sociálním invalidním pojištění rozvíjet preventivní i rehabilitační péči a služby podporující reintegraci zdravotně postižených do ekonomického a sociálního života. Spojení pojištění ve stáří a pojištění v invaliditě je tradiční ve střední Evropě (německý či rakousko-uherský model), avšak není racionální. Oddělení invalidního pojištění od starobního otevírá cestu reformě důchodového pojištění, protože umožní přesnější a přiléhavější úpravu obou velmi rozdílných sociálních událostí. Rozvod systému starobního a invalidního pojištění umožní i v sociálním pojištění rozvíjet preventivní i rehabilitační péči a služby podporující reintegraci zdravotně postižených do ekonomického a sociálního života. Umožní i určovat důchody v závislosti na potřebách dlouhodobě zdravotně postižených osob, nikoli v závislosti na odpracované době, zvýšené o kreditované doby (do odchodu do důchodu). Avšak i v takovémto případě je třeba vyřešit vztah ke starobnímu důchodu – přechodem z invalidity do starobního důchodu v okamžiku dosažení důchodového věku pro nárok na starobní důchod. K tomu se musí vyřešit placení pojistného (převody) do starobního pojištění za invalidní důchodce. V Praze dne 9. 9. 2002 Prof. JUDr. Igor Tomeš, CSc. řešitel projektu Ing.Petr Víšek Výkonný ředitel Socioklubu SYSTÉMY ZABEZPEČENÍ OBČANŮ DÁVKAMI PODMÍNĚNÝMI EXISTENCÍ DLOUHODOBĚ NEPŘÍZNIVÉHO ZDRAVOTNÍHO STAVU VE VYBRANÝCH ZEMÍCH PŘÍLOHY Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 2 OBSAH PŘÍLOHA I. .........................................................................................................................3 GENEZE ČESKÉHO PŘÍSTUPU .......................................................................................3 VÝVOJ POČTU VYPLÁCENÝCH DŮCHODŮ A JEJICH PRŮMĚRNÉ VÝŠE .............................5 PŘÍLOHA II. ........................................................................................................................6 HISTORICKÝ VÝVOJ LEGISLATIVNÍ DEFINICE POJMU INVALIDITY V ČESKOSLOVENSKÉM PRÁVNÍM ŘÁDU ...................................................................6 PŘÍLOHA III. ....................................................................................................................15 DOTAZNÍK PRO NÁRODNÍ ZPRÁVY...........................................................................15 A. Systémy dávek podmíněných nepříznivým zdravotním stavem a jejich rozvoj.......15 B. Pojetí invalidity ..................................................................................................15 C. Podmínky vzniku nároku na dávky podmíněné nepříznivým zdravotním stavem... 16 D. Hodnocení stávajících systémů a doporučení pro Českou republiku ...................17 Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 3 PŘÍLOHA I. GENEZE ČESKÉHO PŘÍSTUPU Do roku 1918 se v rámci Rakouska-Uherska prosazovalo německé pojetí, které od počátku (historicky) vnímalo stáří a invaliditu jako siamská dvojčata, protože v obou případech jde především o dlouhodobou (trvalou) neschopnost pracovat (být výdělečně činným). Proto se upravovaly ve stejných právních předpisech. Systémový rozdíl byl jen v tom, že v případě invalidity se tato neschopnost zjišťovala (prokazovala) a druhém případě (stáří) se presumovala. Tento přístup měl své opodstatnění v obecně známé skutečnosti, že míra invalidizace v jednotlivých demografických kohortách roste s přibýváním věku. Je pak záležitostí společenské konvence, kdy se invalidita přestane reálně zjišťovat a tak důchodový věk není výsledkem pojistně matematických úvah, ale jejich východiskem. Stane-li se systém příliš nákladný, může se konvence změnit. Proto zvyšováním důchodového věku zákonitě přibývá osob, které se kvalifikují pro invalidní důchod. V prostoru pod vlivem německé sociální doktríny se sociální zabezpečení pro stáří a invaliditu vyvíjelo různě pro vojáky, státní (a veřejné) zaměstnance, soukromé úředníky, horníky a dělníky. Vnímání stáří jako presumovanou invaliditu je typické pro hornické a dělnické sociální pojištění. Dělníci byli zabezpečení, až když nemohli pracovat. Jejich dávky byli vypočteny tak, aby mohli dožít. V těchto systémech bylo proto podmínkou nároku na starobní či invalidní důchod zanechání zaměstnání nebo výdělečné činnosti (např. výměnek), tedy ekonomická nečinnost. Zabezpečení mělo charakter pečovatelský. Pro vojáky a státní zaměstnance vznikalo sociální zaopatření ve formě výsluhových platů po určité době služby pro vladaře. Výpočet penzí (důchodů) odrážel zásluhy vyjádřené dobou služby a dosaženým výdělkem (dosaženou funkcí), nikoliv potřebu vzniklou nečinností ze zdravotních důvodů. Důchod neměl zabezpečovat, ale odměňovat. Nepředpokládala se neschopnost dále pracovat, ale nezájem vladaře na další práci. Zabezpečení mělo charakter zajišťující určitou (dosaženou) životní úroveň. Pokud se někdo v době služby stal invalidním, byl Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 4 zabezpečen jinak. Systém nebyl založen na presumované souvislosti mezi dosažením věku a ztrátou (dlouhodobou nebo trvalou) schopnosti pracovat. Soukromí úředníci měli zprvu (1908) systém pojištění obdobný státním úředníkům, protože vznikal z potřeby (tlaku) vyrovnávat sociální podmínky zaměstnání soukromých úředníků s podmínkami, které měli státní zaměstnanci. Obdobně se postupně koncepce pro zaopatření státních zaměstnanců rozšířila i na veřejnoprávní zaměstnance (byli „pod penzí“). Po roce 1918 zdědila ČSR systém pro státní a pro soukromé úředníky (1908) a v roce 1924 bylo zákonem zavedeno sociální pojištění pro dělníky, který v podstatě převzal stejnou koncepci spojení invalidních a starobních důchodů. Po druhé světové válce byl zákonem o národním pojištění (1948) překonán dualismus (dělníci, úřadníci) úprav. Ve stejném zákoně bylo upraveno i nemocenské pojištění. Tím byl vytvořen na tehdejší dobu nejmodernější systém univerzálního a komplexního národního sociálního pojištění. Komunisté deklarovali (1948) vládu (diktaturu) „dělnické třídy“. V sociálním zabezpečení, které zavedli, proto logicky převládly přístupy, které se uplatňovaly v dělnickém pojištění. Předpokládalo se, že stáří je presumovaná invalidita a požadoval se reálný odchod do důchodu jako podmínka nároku. Hospodářské poměry donutily komunistickou vládu „slevit“ z požadavku odchodu do důchodu. Tím se do vcelku „čisté“ koncepce dělnického zabezpečení vloudil prvek zásluhovosti. Vznikl tak koncepční míšenec zásluhovosti a péče o práce neschopné. V přídělovém systému 1 tato skutečnost není rozhodná. Počty invalidních důchodů zpravidla rostly rychleji než počty důchodů starobních. Zejména zvýšení důchodového věku se v praxi kompenzuje rychlejším růstem počtu invalidních (zejména částečně invalidních) důchodů. Bylo tomu tak při poslední reformě důchodového pojištění (1995), protože současně došlo ke zpřísnění definice invalidy a částečné invalidity. 1 Byl založen reformou v roce 1964 Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 5 Vývoj počtu vyplácených důchodů a jejich průměrné výše (podle "Základní ukazatele z oblasti práce a sociálního zabezpečení v ČR") Starobní Plné inv. důchody důchody Rok Počet Prům. výše Počet Prům. výše (tis. osob) (Kč/měs.) (tis. osob) (Kč/měs.) 1985 1646 1410 349 1337 1989 1707 1616 344 1487 1990 1737 1742 353 1596 1991 1777 2087 367 1942 1992 1804 2266 382 2112 1993 1815 2806 398 2677 1994 1811 3373 410 3222 1995 1811 3782 420 3614 1996 1806 4609 408 4456 1997 1813 5150 398 4987 1998 1859 5579 392 5399 1999 1891 5914 385 5732 2000 1920 6296 382 6118 Poznámky: Podle zdrojů MPSV. Průměrná výše sólo důchodů k 31.12. Počty důchodů jsou včetně výplat do ciziny. Část. inv. důchody Počet (tis. osob) 122 126 130 127 123 120 117 117 124 138 145 150 155 Prům. výše (Kč/měs.) 835 924 974 1136 1205 1474 1967 2311 2934 3338 3593 3740 3905 Zděděný konceptuální míšenec je obtížné systémově uchopit a racionálně uspořádat. Tato obtížnost je v podmínkách tržní ekonomiky způsobená virtuálním pojišťovacím principem, kdy dávky mají být i v systémech průběžného financování závislé na míře individuálního přičinění, kterou se modifikuje solidarita ve prospěch nízko příjmových skupin. Toho se dosahuje vazbou důchodů na placení pojistného. V systému, kdy je vnímána invalidita jako předčasné stáří nebo stáří jako presumovaná invalidita, je snaha srovnávat a „zrovnoprávňovat“ výše invalidních a starobních důchodů. Tohoto „zrovnoprávnění“ se dosahuje různými opatřeními, např. „dopočtem“ let, které chybí do vzniku nároku na starobní důchod. Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 6 PŘÍLOHA II. HISTORICKÝ VÝVOJ LEGISLATIVNÍ DEFINICE POJMU INVALIDITY V ČESKOSLOVENSKÉM PRÁVNÍM ŘÁDU 2 Invalidita je poměrně novým právním pojmem; i když je obecně používán velmi dlouho, v právu zaujal své místo v podstatě až na začátku 20. století. Právní předpisy začaly potřebovat definici invalidity v tom okamžiku, kdy zakotvily právní nárok na určité plnění ze sociálního zabezpečení, kde sociální událostí, která zakládala nárok na tato plnění, měla být právě invalidita. Bylo tedy nutné legislativně vymezit, co lze pod tímto pojmem rozumět. První legislativní definici invalidity ve 20. století najdeme v zákoně č. 1/1907 Sb., o penzijním pojišťování zřízenců ve službách soukromých a některých zřízenců ve službách veřejných. Definice invalidity zde vyplynula z potřeby vymezit okruh osob oprávněných z invalidní renty. Ustanovení § 7 přiznávalo nárok na invalidní rentu tomu pojištěnci, který bez ohledu na věk je neschopen výdělku. Invalidita tu tedy byla položena naroveň neschopnosti výdělku, která byla definována jako taková situace pojištěnce, kdy „následkem tělesné nebo dušení vady nemůže dále vykonávati své dosavadní povinnosti z povolání“.3 Nárok na invalidní rentu přitom nevznikal, pokud pojištěnec dosahoval určitého výdělku, jenž tuto invalidní rentu převyšoval, nebo si pracovní neschopnost způsobil „zúmyslně nebo při spáchání zločinu trestním soudem zjištěného“. Zákon č. 1/1907 Sb. Tedy vázal invaliditu pouze na neschopnost výdělku, resp. neschopnost vykonávat svoje dosavadní povinnosti, které plynuly občanu z jeho zaměstnání. Za invalidního tedy bylo ve své podstatě možné považovat i toho, kdo sice nebyl schopen plnit své dosavadní povinnosti ze svého původního povolání, ale ve skutečnosti jeho výdělek nepoklesl, protože se zapojil do pracovního procesu 2 Tuto část připravila JUDr. Kristina Koldinská, PhD., z katedry pracovního práva a sociálního zabezpečení Právnické fakulty University Karlovy. 3 Srov. ustanovení § 8 zák. č. 1/1907 Sb. Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 7 jinak. 4 V takovém případě by ovšem i tomu, kdo splňoval podmínku pro vznik invalidity nevznikl nárok na invalidní rentu. Již širší definici invalidity lze nalézt v zákoně č. 221/1924 z. a n., o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří. V ustanovení § 109 se praví, že se za invalidního považuje ten pojištěnec, který „pro nemoc nebo jiné vady tělesné nebo duševní, nepřivoděné úmyslně, nemůže prací přiměřenou jeho silám, schopnostem, výcviku a dosavadnímu povolání vydělati ani třetinu toho, co tělesně a duševně zdravý zaměstnanec téhož druhu s podobným výcvikem v témže obvodě obyčejně vydělává.“ Invalidita tedy vznikala při poškození zdravotního stavu, a to formou: • nemoci, • tělesné vady nebo • duševní vady. Citované ustanovení již vznik invalidity neváže na prostou nemožnost výdělku, ale přesněji vymezuje práci, kterou občan není schopen si vydělat. Jedná se o práci • přiměřenou jeho silám a schopnostem, • výcviku (praxi a praktické kvalifikaci), • dosavadnímu povolání. Neschopnost dosáhnout výdělku se tedy posuzuje podle práce, kterou zaměstnanec doposud vykonával. Dalším kritériem je – dnes bychom mohli říci – obdobný výdělek obdobného zaměstnance. Přitom musí odpovídat: • tělesné a duševní zdraví • „typ“ zaměstnance (zřejmě typ práce, kterou provádí) • místo výkonu práce (zohledňuje se tu diferenciace mezi jednotlivými regiony) • obvyklý výdělek 4 Bylo by např. možné vykonstruovat případ občana, který vykonával zaměstnání dělníka na pásové výrobě psacích strojů. Následkem vážného úrazu se mu poškodila oční tkáň a on se stal nevidomým. Po určitém čase si však natolik vytříbil hudební sluch, že začal vykonávat zaměstnání ladiče pian, které bylo odměňováno mnohem lépe, než jeho dosavadní práce. Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 8 Podmínka, že si zaměstnanec nepřivodil svou nemoc či tělesnou nebo duševní vadu úmyslně, přitom byla zachována a zdůrazněna již v rámci samotné legislativní definice invalidity. Tuto definici invalidity lze považovat za na svou dobu poměrně zdařilou. Pozitivní je, že zohledňuje více kritérií a invaliditu určuje až v souhrnném posouzení těchto kritérií. Významným počinem poválečné legislativy byl zákon č. 99/1948 Sb., o národním pojištění. Znamenal novou koncepci sociálního zabezpečení, v podobě moderně koncipovaného sociálního pojištění. V rámci tohoto nového systému byla i nově pojata invalidita v souvislosti s definicí nároku na invalidní důchod. Podle ustanovení § 63 citovaného zákona se za invaliditu považoval takový stav, kdy nastala ztráta nebo podstatný pokles výdělku jako následek nepříznivého zdravotního stavu, je-li tento stav trvalý, tedy potrvá-li podle poznatků lékařské věd déle než rok.5 Ztrátou výdělku se přitom rozumělo, že pojištěnec je „nucen zanechat výdělečné činnosti a nemůže-li vykonávati ani jinou výdělečnou činnost, přiměřenou jeho dosavadnímu povolání.“ Podstatný pokles výdělku nastal tehdy, jestliže pojištěnec nevydělával ve svém povolání nebo v jiném zaměstnání a nemohl-li ve svém dosavadním zaměstnání ani v jiném zaměstnání, přiměřeném jeho dosavadnímu povolání, vydělati více, než polovinu svého průměrného ročního výdělku.6 Invalidita tedy byla vázána na: • nepříznivý zdravotní stav • neschopnost vykonávat výdělečnou činnost alespoň přiměřenou dosavadnímu povolání • podstatný pokles nebo ztrátu výdělku 5 Ještě současná právní úprava v oblasti sociálního zabezpečení používá tuto definici dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu – srov. § 9 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, v platném znění a § 26 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, v platném znění. 6 Srov. § 63 odst. 3 zákona č. 99/1948 Sb. Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. Uvedené podmínky musely být splněny kumulativně, nezkoumaly se ovšem, pokud se stal pojištěnec následkem nepříznivého zdravotního stavu trvale neschopným jakékoliv výdělečné činnosti. Zákon č. 99/1948 Sb., rozšířil okruh oprávněných osob také o ty pojištěnce, kteří opustili svou výdělečnou činnost z jiného důvodu, než pro nepříznivý zdravotní stav, ale takový stav nastal do dvou let po opuštění výdělečné činnosti. Jednalo se tedy o jakousi možnost retrospektivy, kdy bylo možné zohlednit vznik invalidity v minulosti, tedy v době, kdy byla vykonávána taková činnost, která invaliditu zapříčinila, ale důsledky těchto příčin následného zhoršení zdravotního stavu se objevily až později, resp. do dvou let. Z uvedených definic je zřejmé, že zákonodárci včlenili do zákona o národním pojištění již mnohem přesnější rozlišení a členitější legislativní definici invalidity. Jako i v předchozích právních úpravách byla vázána na definici nároku na invalidní důchod, tedy dávky, jež má nahrazovat příjem ušlý v důsledku neschopnosti práce z důvodu nepříznivého zdravotního stavu. Zákon 99/1948 Sb. již umožňoval alternativní zaměstnání, nevázal vznik invalidity pouze na neschopnost vykonávat dosavadní povolání, ale tuto podmínku rozšířil na nemožnost vykonávat jinou výdělečnou činnost přiměřenou jeho dosavadnímu povolání. Na druhou stranu byly podmínky poněkud uvolněny v tom smyslu, že se výše výdělku nezkoumala, pokud pojištěnec ztratil schopnost jakékoliv výdělečné činnosti. Zákon o národním pojištění však v té podobě, v jaké byl přijat, nebyl účinný příliš dlouho. Po únoru 1948 se začalo budovat „socialistické“ sociální zabezpečení po sovětském vzoru. V roce 1956 byly přijaty zákony č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, a zákon č. 55/1956 Sb., o sociálním zabezpečení. V posledně jmenovaném zákoně se stanovil rovněž nárok na invalidní důchod, s tím ovšem, že se definice invalidity, tedy základní podmínky pro vznik nároku na velmi důležitou dávku sociálního zabezpečení, nechala v působnosti Státního úřadu důchodového zabezpečení, který měl vydat prováděcí předpis k příslušnému ustanovení. Tento prováděcí předpis byl vydán v Úředním listě Československé republiky jako vyhláška státního úřadu důchodového zabezpečení č. 250/1956 Ú.l. , o 9 Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 10 zásadách pro posuzování invalidity a částečné invalidity pro účely důchodového zabezpečení (pojištění). Za invalidního byl podle ustanovení § 1 považován zaměstnanec, který se pro trvalé zhoršení zdravotního stavu stal neschopným k jakémukoliv soustavnému výdělečnému zaměstnání, nebo je sice schopen vykonávat soustavné výdělečné zaměstnání, avšak výkon tohoto zaměstnání by vážně zhoršil jeho zdravotní stav, nebo je sice schopen vykonávat výdělečné zaměstnání, avšak zcela nepřiměřené jeho dřívějším schopnostem a společenskému významu dosavadního zaměstnání. Přitom byla odlišně definována invalidita družstevníků7 a osob samostatně hospodařících a spolupracujících členů jejich rodiny8. Těmto osobám byly stanoveny poněkud tvrdší podmínky v tom smyslu, že nebyla zohledněna nemožnost vykonávat zaměstnání, které by bylo přiměřené jejich dřívějším schopnostem a společenskému významu dosavadního povolání.9 Vyhláška státního úřadu sociálního zabezpečení poprvé také rozlišila plnou a částečnou invaliditu, resp. odlišila částečnou invaliditu od invalidity. V ustanovení § 2 se stanovilo, že zaměstnanec je částečně invalidní, jestliže jeho výdělek podstatně poklesl proto, že pro trvalé zhoršení zdravotního stavu je sice schopen vykonávat dosavadní či jiné přiměřené zaměstnání, avšak jen za zvlášť ulehčených pracovních podmínek, nebo je schopen vykonávat jiné přiměřené zaměstnání, méně kvalifikované. Za částečně invalidního se považoval i ten zaměstnanec, jemuž trvalé zhoršení zdravotního stavu značně zhoršovalo obecné životní podmínky. Částečná invalidita družstevníka naopak nastávala, jestliže pro trvalé zhoršení zdravotního stavu nemohl odpracovat a skutečně neodpracoval ani polovinu průměrného počtu pracovních jednotek odpracovaných za poslední tři kalendářní léta. 7 Družstevník je invalidní, jestliže se pro trvalé zhoršení zdravotního stavu stal neschopným vykonávat jakoukoliv soustavnou výdělečnou činnost nebo jestliže by výkon takové činnosti vážně zhoršil jeho zdravotní stav. 8 Osoba samostatně hospodařící a spolupracující člen její rodiny jsou invalidní, jestliže se pro trvalé zhoršení zdravotního stavu stali neschopnými vykonávat jakoukoliv soustavnou výdělečnou činnost nebo jestliže by výkon takové činnosti vážně zhoršil jejich zdravotní stav. 9 Srov. ustanovení § 1 dost. 2 a 3. Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 11 Jednotlivě hospodařící rolník a spolupracující člen rodiny osoby samostatně hospodařící byli považováni za částečně invalidní pouze pokud trvalé zhoršení zdravotního stavu bylo způsobeno pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a v důsledku toho došlo k podstatnému poklesu jejich výdělku. Citovaná vyhláška navíc definovala invaliditu také manželky, vdovy a vdovce. Jednalo se tedy o poměrně rozsáhlou, podrobně formulovanou definici invalidity, s tím, že některé skupiny byly znevýhodněny ve svých nárocích, protože jejich zdravotní stav byl zohledňován jinak a podle jiných kritérií. Uvedená vyhláška byla ještě za platnosti zákona č. 55/1956 Sb., o sociálním zabezpečení, zrušena a nahrazena vyhláškou Státního úřadu sociálního zabezpečení č. 34/1962 Sb., o zásadách pro posuzování invalidity a částečné invalidity pro účely důchodového zabezpečení (pojištění). Vydání této vyhlášky však v podstatě jen formálně změnilo některé pojmy. Místo družstevníků byli uváděni členové jednotného zemědělského družstva. Obsah vyhlášky zůstal v podstatě shodný s vyhláškou č. 250/1956 Ú. L. V roce 1964 byl přijat další ze série zákonů o sociálním zabezpečení – zákon č. 101/1964 Sb., o sociálním zabezpečení. Tento zákon se opět navrátil k zákonné legislativní definici invalidity, aniž by ji ponechával na prováděcím předpise. Navíc se poprvé objevují ty právní pojmy, které právní úprava používá dodnes – totiž plná a částečná invalidita. V § 20 citovaného zákona se stanoví, že pracovník je plně invalidní, jestliže pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav je neschopen vykonávat jakékoli soustavné zaměstnání, nebo by výkon takového zaměstnání vážně zhoršil jeho zdravotní stav. Alternativou této definice byla sice schopnost výkonu soustavného zaměstnání, avšak jen zcela nepřiměřeně jeho dřívějším schopnostem a společenskému významu dosavadního povolání pracovníka. Za částečně invalidního považoval zákon takového pracovníka, jehož výdělek podstatně poklesl proto, že pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav nebyl schopen vykonávat dosavadní nebo jiné stejně kvalifikované zaměstnání, nebo je byl schopen vykonávat jen za zvlášť ulehčených pracovních podmínek, nebo mohl vykonávat jen jiné méně kvalifikované zaměstnání. Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 12 Invalidita byla tedy vázána vždy na dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, odlišnosti nastaly v souvislosti s důsledky tohoto stavu. V případě plné invalidity byla zohledněna pouze neschopnost k výkonu soustavného zaměstnání alespoň minimálně odpovídajícího zaměstnání předchozímu. Naopak pro vymezení částečné invalidity bylo navíc důležité, že pracovníku v důsledku jeho nepříznivého zdravotního stavu, který omezoval jeho dosavadní pracovní aktivitu, poklesl výdělek, a to podstatně. V roce 1975 vstoupil v platnost zákon č. 121/1975 Sb., o sociálním zabezpečení, který invaliditu definoval v § 25. Definice plné invalidity byla v podstatě identická s definicí předchozího právního předpisu, pouze s tím rozdílem, že se rozšířila o situace, kdy pracující může vykonávat soustavné zaměstnání jen za zcela mimořádných pracovních podmínek. Definice částečné invalidity zůstala rovněž v podstatě beze změny a doznala jen jedné změny, kdy se podstatný pokles výdělku zohledňoval pouze pokud pracující mohl vykonávat jen jiné, méně kvalifikované zaměstnání. To znamenalo, že se, na rozdíl od dosavadního stavu, za částečně invalidního považoval i ten, kdo byl schopen vykonávat dosavadní nebo jiné stejně kvalifikované zaměstnání jen za zvlášť ulehčených pracovních podmínek, aniž by se přitom zkoumalo, zda mu poklesl výdělek. Původní znění zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, který derogoval zákon č. 121/1975 Sb., se navrátilo k předchozímu jednotnému pojetí invalidity a nerozlišovalo plnou a částečnou invaliditu. Ustanovení § 29 odst. 2 mělo zcela stejné znění, jako ustanovení § 25 odst. 3 zákona č. 121/1975 Sb. V současné době platnou právní úpravu invalidity najdeme v zákoně č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, v platném znění. Tento zákon i nadále rozlišuje plnou a částečnou invaliditu, přičemž volí poněkud stručnější definici a v podrobnostech odkazuje na prováděcí předpis. Podle ustanovení § 39 je pojištěnec plně invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 66%, nebo je schopen pro zdravotní postižení soustavné výdělečné činnosti jen za zcela mimořádných podmínek. Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 13 Za částečně invalidního se považuje ten pojištěnec, kterému z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 33%. Přitom se stanoví, že způsob posouzení a procentní míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti a okruh zdravotních postižení umožňujících soustavnou výdělečnou činnost jen za zcela mimořádných podmínek stanoví prováděcí předpis. Z uvedeného stručně naznačeného historického vývoje legislativní definice pojmu invalidity lze učinit některé dílčí závěry. - Legislativní definice invalidity je třeba tam, kde se invalidita považuje za sociální událost, kterou hodlá systém práva sociálního zabezpečení ošetřit a řešit. - Invalidita je z hlediska našeho právního řádu sociální událostí, která aktivuje systém sociálního zabezpečení, v současné době důchodového pojištění. - Invalidita se postupem doby začala rozlišovat na plnou a částečnou. - Invalidita byla vždy vázána na následující kritéria: a) dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav (v podstatě nezávisle na tom, čím byl způsoben) b) neschopnost soustavné výdělečné činnosti, eventuálně odpovídající dosavadním schopnostem invalidy c) pokles výdělku v důsledku neschopnosti soustavné výdělečné činnosti způsobené dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem V historickém vývoji legislativní definice invalidity lze zaznamenat tři základní etapy, a to: a) období Rakouska-Uherska a první republiky b) období socialistického zákonodárství sociálního zabezpečení c) období nové koncepce důchodového pojištění Z legislativně formálního hlediska poslední vývoj směřuje k tomu, že se v zákoně stanoví jen základní definice, vyjádřená procentem poklesu míry schopnosti soustavné výdělečné činnosti, s tím, že se úprava dalších podrobností svěří Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 14 prováděcímu právnímu předpisu. Toto právní řešení lze považovat za zdařilé. To však ještě nevypovídání nic o vhodnosti spojení invalidních a starobních důchodů. Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 15 PŘÍLOHA III. DOTAZNÍK PRO NÁRODNÍ ZPRÁVY Pro účely mezinárodního srovnání, které je stěžejní částí a rovněž stěžejním cílem celé studie, byli dotazníkovou formou osloveni vybraní zahraniční experti. Dotazník byl zpracován tak, aby informace získané z odpovědí na otázky odpovídaly požadavkům zadavatele. Uvádíme český překlad anglického znění dotazníku. Dotazník týkající se dávek podmíněných nepříznivým zdravotním stavem A. Systémy dávek podmíněných nepříznivým zdravotním stavem a jejich rozvoj 1. Z jakých systémů se poskytují dávky a služby podmíněné nepříznivým zdravotním stavem? Prosím, vyjmenujte relevantní právní normy upravující tyto systémy. 2. Jaké jsou základní principy těchto systémů (jaká je jejich stavba – jedná se např. o příspěvkové systémy pro zaměstnance, kde se výše příspěvků řídí výší příjmů?)? 3. Jaký je osobní rozsah těchto systémů? Které skupiny osob chrání? 4. Existuje-li pluralita takových systémů, jaký je vztah mezi nimi? Může jedinec žádat o poskytnutí dávek podmíněných nepříznivým zdravotním stavem z více než jednoho systému? 5. Poskytněte prosím krátký historický přehled vývoje systémů dávek podmíněných nepříznivým zdravotním stavem. B. Pojetí invalidity Nepříznivý zdravotní stav je jak medicínskou, tak ekonomickou kategorií určující status jedince. Z lékařského hlediska je invalidita pojímána jako (i) fyzická Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 16 invalidita (zpravidla ošetřená úrazovým pojištěním) vyjádřena ztrátou některé z funkcí, (ii) profesní invalidita chápaná jako ztráta možnosti vykonávat odpovídající profesi nebo zaměstnání, (iii) zaměstnanecká invalidita, kterou se rozumí ztráta schopnosti zaměstnání v určitém typu zaměstnání, (iv) všeobecná invalidita vyjádřená jako ztráta schopnosti výdělečné činnosti, nebo (v) všeobecná invalidita vyjádřená jako zbytková schopnost výdělečné činnosti. 6. Který typ pojetí invalidity je užíván v sociální ochraně ve vaší zemi? Které pojetí používají jednotlivé systémy zmíněné v části A. dotazníku? 7. Pokrývá invalidita pouze ztrátu schopnosti zaměstnat se a pracovat, nebo zahrnuje některý ze systém rovněž ztížení společenského uplatnění? C. Podmínky vzniku nároku na dávky podmíněné nepříznivým zdravotním stavem Jak je zmíněno v části B. dotazníku, existují zřejmě různé systémy pokrývající invaliditu. V této souvislosti prosím zodpovězte následující otázky. 8. Existuje nějaká povinnost revize již přiznané invalidity? Pokud ano, jaká jsou pravidla této revize? 9. Jaké jsou zákonné podmínky pro vznik nároku na dávky podmíněné nepříznivým zdravotním stavem (např. minimální úroveň schopnosti výdělečné činnosti)? 10. Jaké jsou ekonomické podmínky pro vznik nároku (např. výše příjmů ušlých z důvodu invalidity)? 11. Je stanovena minimální doba pojištění, která podmiňuje vznik nároku? 12. Existuje minimální a maximální úroveň invalidního důchodu? 13. Může invalidní osoba žádat o dávku, pokud jí nevznikl nárok na invalidní důchod v rámci sociálního pojištění (např. ze systému sociální pomoci)? Pokud ano, uveďte prosím podmínky pro vznik nároku na takovou dávku. 14. Za jakých podmínek může invalidní osoba žádat dávky nebo služby doplňující její invalidní důchod? Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str. 17 15. Které druhý služeb pro postižené jsou poskytovány (např. rehabilitace, rekvalifikace)? Za jakých podmínek? 16. Existuje nějaký vztah mezi invaliditou a dosažením důchodového věku (např. nárok na invalidní důchod při dosažení důchodového věku končí, doby pobírání invalidního důchodu jsou zohledněny při stanovení výše starobního důchodu)? 17. Existuje nějaké pravidlo, podle kterého nemůže být starobní důchod nižší, než invalidní? 18. Existuje nějaký vztah mezi nemocenským pojištěním a důchodovým pojištěním ve vztahu k invaliditě (např. dávky nemocenského pojištění jsou pokryty či nahrazeny invalidními dávkami, invalidita je považována za pokračování pracovní neschopnosti)? 19. Za jakých podmínek může invalidní důchodce vykonávat výdělečnou činnost (v zaměstnání nebo jako osoba samostatně výdělečně činná)? 20. Existuje možnost souběhu invalidního důchodu s jinými dávkami? Pokud ano, za jakých podmínek? D. Hodnocení stávajících systémů a doporučení pro Českou republiku 21. Jaká jsou pozitiva stávajících systémů zabezpečení invalidních osob ve vaší zemi? 22. Jaké jsou problémy, jež vyplynuly z praktického uplatňování těchto systémů? 23. Považujete současný systém zabezpečení osob s postižením a jeho stavbu za dobrý, nebo vyžaduje strukturálních změn? 24. Co považujete za České republice doporučení hodný prvek vašeho systému zabezpečení osob s postižením?