Nebezpečný jazyk

Transkript

Nebezpečný jazyk

Nebezpe ný jazyk
- studie o pronásledování esperanta
Ulrich Lins
První vydání nakladatelství Bleicher (D-7016 Gerlinger, francouzská zona
mecko) pro UEA (Rotterdam, Nizozemsko) 1988.
Druhé vydání podle zvláštní smlouvy mezi UEA a vydavatelstvím
Progreso, doslov 1990.
ISBN 5-01-003136-1
K vystavení eského p ekladu J.Drahotové na Internetu svolil autor v roce
2003.
edmluva
První vydání Nebezpe ného jazyka vyšlo v roce 1973 v nakladatelství
Lómnibuso v Kjótu, jako brožura ve velmi malém nákladu, ale již za rok byla
za azena jako 21. kapitola do díla Esperanto v perspektiv . V roce 1975 se
objevila dopln ná verze prvního vydání v japonském p ekladu od Kurisu Kei, z
nakladatelství Iwanami v Tokiu.
Zde je nyní publikován nový, zcela p epracovaný rukopis – výsledek
mnohaletého rozsáhlého výzkumu i zcela nový materiál. Bylo mým p áním
isp t p vodním materiálem k výzkumu stoleté historie esperanta,
s p ihlédnutím k specifickým aspekt m d jin, které byly dlouho opomíjeny i
samotnými esperantisty a byly tabuizovány. Jedná se tedy o negativní stanoviska
k esperantu a perzekuci esperanta zp sobené politicko-ideologickými motivy.
Cht l jsem popsat osud uživatel jazyka, kte í po desetiletí byli pokládáni
cenzory, policisty, národnostními ideology a nejr zn jšími diktátory za
„nebezpe né“.
Nezabývám se „vnit ní“ historií esperantského hnutí, ale nep átelskými
reakcemi, se kterými se setkávali mluv í tohoto jazyka v r zných politických
režimech a ideologiích, zejména za nacismu a stalinismu. Na druhou stranu je
však nemožné se zam it jen na popis forem, kterými bylo esperantské hnutí
napadáno. Je nutno uvést argumenty protivník a analyzovat motivy, které
používaly politické režimy rozdílných charakter k útok m na esperantské
hnutí. Tyto motivy mohly pramenit z fundamentálních ideologických pozic a
z konkrétních politických zájm . V souvislosti s tím, se snažím osv tlit také
názory ve hnutí samotném a názory jednotlivých esperantist , protože pokud si
neuv domíme pozadí vzniku jazyka, Zamenhofovy d vody, metody
propagandy, teorii a strukturu hnutí, sotva bychom mohli pochopit, pro se
esperanto stalo ter em perzekuce.
Je t eba, aby bylo za azeno n kolik otázek na které chce studie dát
odpov . Co vlastn je na esperantu provokujícího? Zdali jeho pouhá existence,
1
jako mezinárodního jazyka, nebo spíše zp sob jeho praktického použití? Jaké
bylo spole ensko-politické prost edí, ve kterém hnutí propagovalo sv j cíl:
druhý jazyk pro všechny? Jakou roli hrálo p ivlast ování jazyka a sebev domí
jeho ši itel ve vztahu k vládám, u kterých hnutí doufalo, že získá podporu, ale
nebylo ochotno svoji existenci na n vázat? Jaký byl vztah mezi „neutrálním“
jazykem a „ideály“ jeho stoupenc ? Jaké vztahy byly mezi esperantisty a
stoupenci jazyka, kte í vid li jiné cíle sm ující k celosv tové solidarit , nap .
pacifisté, socialisté a komunisté? A jak esperantisté reagovali –na neo ekávané
konflikty se svými protivníky? Jak se pou ili z perzekucí, jak definovali
esperantské hnutí?
Abychom pochopili nesnadnou pozici esperanta na poli ideologií a
mocenských zájm , domnívám se, že je nutno alespo nastínit politický vývoj
v ur itých zemích, zejména v carském Rusku, v N mecku, v balkánských
zemích, v ín a v Japonsku a také v Sov tském svazu. Na historický základ
posledních sto let – doufám – bude takovým zp sobem vrženo sv tlo z dosud
nezvyklé strany. Mým základním úmyslem je p edevším toto: ukázat, kolik
podez ení, nechuti a odmítání vyvolala snaha o mezilidskou komunikaci, kdy
diskriminace byla asto zam ena a identifikována s ur itými skupinami (židé,
komunisté, drobná buržoazie), ale v podstat zam ená i na nezávislé lidi,
kterým byl blízký kosmopolitismus a které se neda ilo za adit do obvyklých
kategorií. Perzekuce esperanta nabádá k záv m, které p ekra ují témata o
esperantu a týkají se i sou asnosti.
Dlužím dík mnohým esperantist m za to, že mi poskytli informace a
vysv tlení a pomohli mi p ipravit tento text. Jména n kterých pomocník se
objevují ve vysv tlivkách. Zde uvádím jen pány Norberta Barthelmesse,
Michela Duc Goninaze, Davida L. Golda, Itô Kanziho, Kurisu Kei, Simo
Milojevi e a Gastona Waringhiena, kte í etli rukopis áste , nebo celý. (Za
chyby v uvedených faktech nebo v jejich interpretacích jsem však odpov dný
jen já sám.) B hem své práce jsem hojn využíval služeb Knihovny Hodler
(UEA), Mezinárodního esperantského muzea ve Vídni a knihoven Japonského
esperantského institutu a Esperantské asociace v Británii. Velmi vítané pro mne
byly materiály, které mi v noval Teo Jung n kolik let p ed svou smrtí, zejména
asopisy z 20tých a 30tých let. SATu a panu Eduardu Borsboomovi d kuji za
umožn ní nahlédnout do nepublikované korespondence E. Lantiho. Pomoc mi
poskytly také neesperantistické instituce, mezi jinými univerzitní knihovny
v Kolín , Bonnu a Tokiu, Federální archív v Koblenci, Institut sou asné historie
v Londýn , Vládní institut vále né dokumentace v Amsterodamu a Institut
mecké a zahrani ní d lnické literatury v Dortmundu. A nakonec d kuji všem,
kte í mi pomohli technickými pracemi s knihou.
íjen 1986
U.L.
2
1. Podez elý nový jazyk
1.1.
Zamenhof a p vod esperanta
Autor esperanta pat il k pronásledované menšin lidí. Lazar Zamenhof,
který vydal v roce 1887 sv j projekt mezinárodního jazyka, byl Žid. Žil
v carském Rusku a židovská menšina tam tvo ila se svými 4 miliony polovinu
celosv tového židovstva.1 Ta poci ovala diskriminaci a útlak v takovém stupni,
který v západní Evrop byl již pokládán za minulost. Zamenhof se narodil ve
st Bialystok, kde žili Židé (více než dv t etiny), Poláci, Rusové, N mci a
lorusové – všichni mluvili svým vlastním jazykem se sklonem
k podez ívavosti jeden k druhému. V tomto mnohonárodnostním prost edí
vznikla idea esperanta, jak vysv tlil Zamenhof v dlouhém dopise ruskému
esperantistovi Nikolaji Borovkovi: „V takovém m st , více než kde jinde citlivá
povaha poci uje hluboký smutek z r zností jazyk a p esv uje se na každém
kroku, že zmatení jazyk je jedinou, nebo alespo hlavní p inou, která
rozd luje lidi a rodiny do nep átelských skupin.“
Proto se Zamenhof rozhodl, že až dosp je, rozhodn se pokusí odstranit
toto zlo.2
Když byl tento dopis zve ejn n v roce 1896, dojal mnoho prvních
esperantist .3 Pozd ji byl asto ve ejn publikován, jako velice z etelné
vysv tlení Zamenhofových motiv a jako zvláš p esv ující argument pot eby
mezinárodního jazyka. Autor esperanta byl zde p edstavován jako altruistický
bojovník proti všem národním nesvár m, lov k skromný a idealistický, k jehož
snažení nebylo možno nepoci ovat respekt.
Naopak zcela neznámý z stal po ty icet let Zamenhof v dopis napsaný roku
1905 Francouzovi Alfrédu Michauxovi. V tomto dopise Zamenhof podtrhl sv j
židovský p vod a spojitost svých ideál s p íslušností „k tomu tak starobylému,
siln trpícímu a bojovnému národu, jehož historickým úkolem je... sjednocení
národ pod ideou jednoho boha. Zamenhof zde tvrdil, že jestliže by nebyl
„hebrejcem z ghetta“, myšlenka na sjednocení lidstva by ho nehnala tak vytrvale
a také nikdo, tak siln jako Žid, nem že cítit pot ebu „nenárodního, neutrálního,
lidského“ jazyka.“4
Není však pot eba vid t v t chto dvou dopisech proti ení. Jsou odrazem
Zamenhofova cít ní ve dvou rozdílných životních obdobích. Není jasné, zdali
Zamenhof ve svém mládí pomýšlel na specifické použití svého projektu tak, aby
to bylo p ínosem konkrétn pro Židy. Jeho rodinné prost edí nás neujiš uje o
tom, že by bylo impulsem, které Zamenhofa hnalo k vytrvalosti a cílev domosti.
Rodina, která žila od roku 1873 ve Varšav , se asimilovala, p edpokládala další
1
David Vital, The origins of Zionism, Oxford 1975 str.30 (stav z r.1880)
PVZ IV 28 (dopis Borovkovi byl publikován v roce 1896, ale Zamenhof ho možná napsal již v roce 1894). – O
Bialystoku viz N.Z.Maimon, La ka ita vivo de Zamenhof, Tokio 1978 str.17 a další.
3
Senlegenda biografio de L.L.Zamenhof Kjóto 1982 str.103
4
dopis pro Michauxa, z 21.2.1905, PVZ VII 27-28.
2
3
zlepšení právní situace Žid . Otec, u itel na reálném gymnáziu, byl stoupencem
židovského vzd laneckého hnutí Haskala, které se pokládalo za sou ást
vzd lanectví (kultury) pocházející ze západní Evropy a které žilo v nad ji, že
stejná práva pro všechny nakonec zvít zí i v Rusku. Zamenhof tedy nevyr stal
v tradi ní atmosfé e a dusivé bíd židovského ghetta, ale v prost edí židovské
minority buržoazních intelektuál , kte í vid li svou perspektivu v emancipaci a
v co nejv tší integraci do majoritní spole nosti.
Otec - Marko Zamenhof skute
reprezentoval typ moderního m stského
Žida v Rusku. Byl loajálním ob anem ruského státu, sám sebe pokládal za Rusa
a své židovství redukoval jen na židovské náboženství a p ál si, aby se jeho
potomci spole ensky za adili k majorit a využili dostupné vzd lávací
íležitosti. Jeho názor charakterizuje dochovaná zpráva o otev ení nové
synagogy v Bialystoku v roce 1868. Marko p i této p íležitosti p ednesl projev,
ve kterém zmínil p edchozí perzekuce a vyjád il dík caru Alexandru II. „za jeho
spravedlivé zákony“ a vyzval Židy, aby postupovali v duchu nové, liberální
doby: „Neodd lujme se od našich bratr Rus , mezi kterými žijeme, ale
zú ast ujme se rovnoprávn jako oni na všech právech této zem pro naše dobro
a št stí.“5
Lazarovo d tství plynulo pod vlivem této integrace - splývání s majoritní
spole ností. On sám pozd ji vzpomíná, že „velmi vášniv miloval ruský jazyk a
celou ruskou zem a snil o tom, že se stane jednou velkým ruským básníkem“.6
Jazyky jako takové byly jeho zálibou. Po ur itý as m l v úmyslu oživit n který
starobylý jazyk7 a také pomýšlel na obnovení hebrejštiny, jako mluveného
jazyka.8 Ale pozd ji „za al nejasn snít o novém, um lém jazyce“.9 Je velmi
pravd podobné, že jeho fantazii již asn ovlivnila legenda o Babylonské v ži.
Ta dala impuls k p emýšlení o dob , kdy lidé byli schopni voln mezi sebou
komunikovat, a na problém, jak vy ešit otázku obnovy bývalého stavu v Bábelu.
Charakteristická je poznámka, kterou pronesl dosp lý Zamenhof v roce 1908 o
tomto biblickém p íb hu: „To, co kdysi bylo následkem stavby Babylonské
že, je nyní p inou; kdysi zmatení jazyk bylo trestem za h íchy, ale nyní
jazykové rozdíly páchají h íchy samy o sob .“10
Na konci roku 1878, kdy Zamenhof studoval ješt na gymnáziu, byl jeho první
projekt „lingwe uniwersala“ již hotov. Spole
s n kolika p áteli radostn
recitoval, zcela pod vlivem idejí sbrat ení vzd laných lidí, první verše v novém
jazyce:
Malamikete de las nacjes
kadó, kadó, jam temp´ está!
5
Maimon, p. 31
PVZ VII 32.
7
PZV IV 28
8
„Esperanto and Jewish ideals“, The Jewish Chronicle, 6-9-1907, p. 16 esperantský p eklad rozhovoru se
Zamenhofem: Maimon, p. 164
9
PVZ IV 29
10
Cit. Maimon, p.66. – V roce 1889 Zamenhof pojmenoval pomatení jazyk za „jedno z nejv tších nešt stí
lidstva“ : PVZ II 46.
6
4
La tot´ homoze in familje
konunigare so debá!11
Ale tenkrát Zamenhof ješt váhal ve ejn vystoupit se svým projektem:
„P edpokládám jen posm šky a nevraživost, rozhodl jsem se skrýt svou práci
ede všemi.“12 Gymnázium skon il uprost ed roku 1879 a odešel do Moskvy
studovat medicínu. Tam se nacházel v dob , kdy byl v b eznu 1881, car
Alexandr II. zavražd n anarchisty a my nebudeme p ehán t, jestliže p isoudíme
tomuto atentátu následky, které také ovlivnily Zamenhofovu innost. Po vražd
se politická situace v Rusku rychle zhoršila, zejména pro Židy. V dubnu za aly
pogromy. Rozší ily se do velkých ástí Ruska a trvaly více než celý rok. Byly
nejv tším pronásledováním, které Židé zakusili v moderní dob . Co u inilo tyto
pogromy významnými byl fakt, že se nejednalo jen o krutosti l zy, ale že je
doprovázelo tiché nebo i p ímé schvalování carskými autoritami.
Zklamání mezi Židy z nové exploze antisemitismu v Rusku bylo hluboké,
protože politika zavražd ného cara, která p inesla n kolik zm n k lepšímu,
živila v asimilovaných Židech velké nad je na postupné získání rovnoprávnosti.
Ale nyní od roku 1881 ruští Židé s bolestí zjistili, že antisemitismus nebyl
vymýcen a že jejich snahy integrovat se do spole nosti se setkávají
s nep ekonatelnými bariérami. Mnoho z nich si uv domilo pot ebu ešit
židovský problém ne adaptací v nep átelském prost edí, ale národní renesancí,
která by byla podmín na vlastním teritoriem. Od zimy 1881-82 se v mnoha
ruských m stech zakládaly skupiny, které se nazývaly Hovevei Zion 13 a
propagovaly myšlenku oživit židovský stát v Palestin . Stimulem k tomuto
novému, prasionistickému hnutí byla p edevším brožura Autoemancipation!
Leona Pinskera14, židovského léka e z Od sy, který byl p ed tím jedním ze
zapálených stoupenc Haskaly, ale v roce 1881, po krutém zni ení nad jí na
trvalý pokrok v harmonickém soužití Rus s Židy, radikáln zm nil své mín ní
a za al p esv ovat ostatní, že jejich záchrana se m že uskute nit jen
svépomocí, národní solidaritou a získáním teritoria. 15
I Zamenhof prožil v Moskv , v intelektuálním prost edí, novou vlnu
protižidovských nálad a byl šokován návratem antisemitismu. V tomto kontextu
žeme sledovat ho ké konstatování v Zamenhofov dopise Michauxovi:
„...p esv il jsem se, že moje láska (k ruštin a k ruské zemi) je mi splácena
nep átelstvím.“ Dodává, že lidé, kte í si uzurpují monopol na definici co je
ruské, vidí v n m Žida, jen bezprávného cizince“. Tímto zp sobem byl
Zamenhof znovu uvržen do židovství a tím se sou asn cítil povinován pomáhat
v první ad t m, kte í jsou nenávid ní, podce ovaní a utla ovaní: svým
židovským bratr m.16 Ješt v dob pobytu v Moskv se zabýval elaborátem o
11
PVZ IV 31
PVZ IV 32
13
P átelé Sionu. Hnutí se také nazývalo Hibbat Zion (Láska k Sionu)
14
brožura se objevila v n
in v Berlín v zá í 1882
15
Vital, p. 122-132
16
PVZ VII 32 – Konstatování je v kontextu popisu Zamenhofova d tství v Bialystoku.
12
5
gramatice jidiš 17 a také ho napadla myšlenka na založení kolonie „v n jaké
neobydlené ásti sv ta“, z které by pozd ji vznikl nezávislý židovský stát.18
V srpnu 1881 se Zamenhof vrátil do Varšavy, aby pokra oval ve studiu.
Nedlouho potom se stalo to, co nikdo neo ekával: o vánocích také varšavské
Židy postihly pogromy. A to definitivn zp sobilo, že se Zamenhof b hem
kolika dalších let soust edil na židovské problémy. 19 Za adil se mezi
pr kopníky hnutí za založení kolonie a založil s židovskými studenty první
sionistickou skupinu ve Varšav .20 V následujících letech, hlavn do roku 1884,
se Zamenhof ile ú astnil debat o obnovení starého Izraele nebo o založení nové
vlasti pro Židy a také psal lánky do rusky psaného židovského týdeníku
Razsvet, který vycházel v Petrohrad .21
Ale tato Zamenhofova innost, a koliv byla velmi intenzívní, netrvala
dlouho. Postupn p i p íprav na své povolání o ního léka e, za al pochybovat o
tom, zda sionismus vy eší židovskou otázku. Poci oval nejistotu, zda má právo
novat své dílo jen svému národu a opominout celé lidstvo. Jak napsal
Michauxovi, cítil od nejrann jšího d tství, že lov k jako takový je
nejd ležit jší, ale kv li neš astnému osudu jeho lidu, se v jeho srdci asto
probouzel patriot, který usilovn bojoval v jeho srdci s lov kem.22 V roce 1887
byl tento konflikt rozhodnut p ízniv pro lov ka: Zamenhof zcela opustil svou
innost ohledn židovských otázek23 a pln se v noval jazyku, který p edstavil
ve stejném roce ve ejnosti pod pseudonymem „Doktor Esperanto“. B hem
dalších dvou desetiletí ovládala Zamenhofa myšlenka všelidského, neutrálního
jazyka, pomocí kterého vymizí nejen nenávist a perzekuce Žid , ale také
„všechny národní nenávisti“.24 Nebylo to tedy tak, že by Zamenhof p estal
myslit na Židy. Zam il své snažení na pomoc každému utiskovanému národu a
je z eteln vid t, že toto snažení velmi posilovalo jeho vytrvalost v práci na
esperantu. A p ání pomoci Žid m bylo jasn zakomponováno do p ání p isp t
ke zklidn ní a sjednocení celého lidstva.
Je vhodné poznamenat, že „vnit ní“ Zamenhofovy myšlenky se nezrcadlí
v jeho „První knize“. V p edmluv se jen v náznaku zmi uje o svém idealismu,
17
Rusky psaný rukopis je publikován s esperantským p ekladem (J. Kohen-Cedek), v Adolfovi Holzhausovi, L.
Zamenhof, Provo de gramatiko de novjuda lingvo a Alvoko al juda intelektularo, Helsinky 1982, str. 9-36. – Viz
též PVZ V. 37-50; Maimon str. 71-73; Adolf Holzhaus Doktoro kaj lingvo Esperanto, Helsinky 1969 str. 19-34;
Bernard Golden „La juda gramatiko de dr-o Zamenhof“, Heroldo de Esperanto 57, 1981, íslo 16 (1691), str. 1.
18
V interview pro The Jewish Chronicle Zamenhof vypráv l, že takový plán navrhl na sch zi patnácti student :
Maimon str. 168.
19
Podle Edmonda Privata (Vivo de Zamenhof etí vydání Harrogate 1946, str. 42) se p esto Zamenhof už
v srpnu 1881 za al op t zabývat svým jazykovým projektem.
20
Maimon, str. 101, 169. – Tato studentská skupina se spojila se skupinou Hibbat Zion založenou v srpnu 1883
ve Varšav a brzy se stala nejaktivn jší (Vital, The origins, str 152).
21
Zpo átku Zamenhof obhajoval kolonii v USA, ale pozd ji se p iklonil k myšlence židovského státu
v Palestin . T i p ísp vky z let 1881/82 z Razsvetu jsou p etišt ny v p ekladu Holzhause, Doktoro kaj lingvo
Esperanto, str. 87-136; viz též PVZ V. 58-95.
22
PZV VII. 31.
23
Zamenhof dosp l k záv ru, že návrat do Palestiny je nerealizovatelný sen. K velkému sionistickému hnutí
Theodora Herzla, které bylo založeno v roce 1897 se nep ihlásil.
24
PZV VII. 33.
6
vyzvedá hlavn praktické argumenty jazyka. Zejména upozor uje na ztrátu asu
a prost edk , které zp sobuje pot eba nau it se n kolika cizím jazyk m a
vyvozuje z toho, jak by bylo užite né, kdyby každý lov k pot eboval pro své
domosti pouze dva jazyky – mate ský a tento nov navrhovaný, neutrální,
mezinárodní jazyk. K tomuto argumentu se váží také formulace, které jsou
idealistické. Nap íklad Zamenhof tvrdí, že „rozdílnost jazyk také p edstavuje
základní rozdíl a vzájemná nep átelství národ ,“25 a mluví o zvláštním využití,
které by m l neutrální jazyk v zemích s r zn mluvícím obyvatelstvem, což
sv í o jeho myšlenkách na situaci v Rusku. Idealistické pojetí také podporuje
jeho pseudonym „Esperanto“, který byl použit brzy i pro samotný jazyk.26
Že Zamenhof v projekt mohl existovat, vd íme p edevším jeho praktické
stránce. Ve své první u ebnici Zamenhof prohlašuje: „Mezinárodní jazyk,
podobn jako každý národní jazyk, je majetkem spole nosti a autor k n mu
nemá v bec žádná osobní práva.“27 Ve své Druhé knize (Dua Libro) z roku 1888
up es uje: „Nechci být pokládán za tv rce jazyka, chci být jen jeho
iniciátorem.“28 Zamenhof se domníval, že esperanto „musí žít a rozvíjet se podle
stejných zákon , podle kterých vznikly všechny živé jazyky“ 29; necht l, aby ze
„svého osobního zájmu“ stvo il jazyk „od hlavy k pat “.30 Tímto vyjád ením o
vývoji mezinárodního jazyka na základ kolektivního použití, nezávisle na jeho
osobní autorit , ponechal Zamenhof lidské spole nosti a každodenní praxi úkol
posoudit a rozvíjet esperanto.
1.2.
Porodní bolesti pod carskou cenzurou
Jakkoliv se zdála neprovokativní Zamenhofova myšlenka „sblížit národy
jako jednu rodinu“31, bylo nutno nejprve p ekonat bariéru cenzury. Bylo ironií,
že práv Zamehof v otec pat il k ú edník m, kte í m li za povinnost bdít nad
tím, aby ob ané nedostali nežádoucí informace o carském režimu. Marko
Zamenhof, krom toho, že byl u itelem, pracoval od roku 1878 také jako cenzor
hebrejských text a text v jidiš. Tento úkol plnil s neot esitelnou p ísností
asimilovaného Žida a byl obávanou osobou židovských spisovatel a redaktor
ve Varšav svou pedanterií.32
Pro syna však jeho postavení m lo jasnou výhodu. Když Zamenhof v roce
1887 žádal povolení k vydání své brožury projektu nového jazyka, Marko
Zamenhof p emluvil svého kolegu, který sledoval vydávané texty v ruštin , aby
dal souhlas k vydání spisku jeho syna, té „ned ležité hlouposti“.33 Povolení bylo
25
.PVZ I. 10
Porovnej Pierre Janton, Léspéranto. Druhé vydání, Pa íž 1977, str. 33-34.
27
PVZ I. 8.
28
PVZ I. 52.
29
Dodatek k „Dua Libro le l´Lingvo Iternacia“ (1888); PVZ I. 94-95.
30
Na stejném míst , strana 93.
31
PVZ I. 9
32
Maimon, str. 143-149, 151-159; Holzhaus, Doktoro kaj lingvo, str. 7-18.
33
Z. Adam (Adam Zakrzewski), Historio de Esperanto 1887-1912, Varšava 1913, str. 10.
26
7
vy ízeno dne 2. ervna 1887 a pot ebné povolení pro prodej 26. ervence. Mohla
tedy vyjít ty icetistránková kniha v ruštin , první konkrétní úsp ch.
Následovala vydání v polštin , francouzštin , n
in , angli tin , hebrejštin a
v jidiš a brzy pak první u ebnice a p íru ky. V roce 1891 již existovalo 33
ebnic esperanta ve 12 jazycích.
tená i První Knihy (Unua Libro) byli požádáni, aby podepsali a poslali
zp t autorovi kupon se slibem, že pokud stejný, ve ejný slib u iní deset milion
osob, podepsaný se za ne mezinárodní jazyk u it. Ale mnozí místo slibu, se
za ali u it hned. V zá í mohl Zamenhof vydat první adresá s jedním tisícem
jmen t ch, kte í se již jazyk u ili. P evážná v tšina bydlela v Rusku. Tento
seznam m žeme považovat za zárodek organizace esperantist a také politickou
výzvu sou asné spole nosti, která se zpožd ním hledala svoji cestu
k industrializaci,– alespo podle p edpoklad režimu, který již zastrašoval lidi
ed svobodným sdružováním, i když se t eba zdála taková innost zcela
nevinná.34
V historickém archívu v Leningrad se nacházelo 130 svazk carské
administrace o esperantských vydáních z let 1887-1917. Podle studie
leningradského esperantisty S.K.Chvorostina, která je založena na t chto
dokumentech35, první vydání prošla hladce cenzurou, protože Zamenhofova
innost byla zprvu pokládána za zanedbatelnou a tedy nebylo nutno ji zakazovat.
Ale již na podzim 1888 se Zamenhof setkal s první vážnou p ekážkou, když
nebyla vy ízena jeho žádost vydávat týdeník pro množící se žáky esperanta.36
Hlavní vedoucí administrace pro noviná ské záležitosti E.M.Feoktistov
doporu il V.K. Plevemu, v té dob nám stku ministra pro vnit ní v ci, žádost
nep ijmout, protože „na cenzurním ú ad není lov k, který by mohl posoudit
text v nov vynalezeném jazyce“; Pleve souhlasil. 37
Tehdy se Zamenhof nacházel v krizové situaci, protože jeho otec byl
zbaven svého místa v cenzurním ú adu a hrozilo mu i propušt ní z u itelského
místa. Marko Zamenhof se dostal do nep íznivého postavení u svého
nad ízeného v Petrohradu N.V.Zusmena, šéfa hebrejských cenzor , kv li
vydanému povolení textu v jidiš, ve kterém se objevila satirická poema proti
pogrom m. Když o trochu pozd ji asopis Ha-Zefira (Ranní ervánky) ve
Varšav zve ejnil lánek o škodlivých ú incích p ílišného pití vína na
intelektové schopnosti lov ka, Zusmen, který byl známý svým opilstvím, to
ozna il za „urážku cara“ a Marko Zamenhof, který byl odpov dný za toto
34
Reinhard Bendix, Könige oder Volk. Machttausübung und Herrschaftsmandat. Druhá ást, Frankfurt a.M.
1980, str. 464. – O carské cenzu e všeobecn : Charles A. Ruud, Fighting words. Imperial censorship and the
Russian press, 1804-1906, Toronto 1982. Krom toho viz Heinz-Dietrich Löwe, Antisemitismus und reaktionäre
Utopie. Russischer Konservatismus im Kampf gegen den Wandel von Staat und Geselchaft, 1890-1917,
Hamburg 1978.
35
S.K.Chvorostin, „Cara cenzuro kaj Esperanto“, Scienca revuo 23. 1972, str. 37-46, 79-88; viz také Holzhaus,
Doktoro kaj lingvo, str. 274-317.
36
Faksimile žádosti a p eklad do esperanta lze najít v Holzhausovi, str. 292-305, 310-312.
37
Chvorostin, str. 38; Holzhaus, str. 306-313.
8
vydání, ztratil své místo.38 Dalším, drastickým následk m se vyhnul jen
zaplacením vysoké pokuty.
Pro syna, který otce finan
podpo il, nyní za aly t žké asy. Jako mladý
ní léka se snažil uchytit na r zných místech a stabilizovat se. A protože otc v
pomocný kontakt s cenzurním ú adem ve Varšav skon il, musel se asto
zabývat handrkováním na ú adech.V dopise z 6. ervna 1891 Zamenhof napsal,
že provin ní cenzurní rady odmítají zabývat se texty, které se týkají esperanta a
žádají, aby všechny žádosti byly zasílány do Petrohradu. 39 Politika Hlavní
administrace byla charakteristická podivnou rozpolceností. B hem roku 1891-92
se Zamenhofovi nepoda ilo vydat další knihu, ani vydat další vydání již
stávajících knih, ale sou asn díky p íznivému mín ní cenzora pro zahrani ní
ci E.Gejpice, bylo možno importovat esperantská vydání ze zahrani í do
Ruska, mezi jinými i asopis La Esperantisto, který se za al objevovat
v Norinberku od zá í 1889.
V dubnu 1892 ruské ministerstvo pro vnit ní v ci povolilo první
esperantskou organizaci v Rusku – klub „Espero“ - v Petrohrad . V dalších dvou
letech mladé esperantské hnutí prožilo svoji první vnit ní krizi. Zamenhof si p ál
vzdát se osobní odpov dnosti, a proto navrhl v lednu 1893, aby se p edplatitelé
Esperantisty 40 spojili a vytvo ili Mezinárodní esperantskou ligu; a dále pak
edstavil sv j plán zm n v jazyce, áste
pod tlakem esperantist , kte í byli
nespokojení s pomalým rozši ováním jazyka a p isuzovali to slabinám ve
struktu e jazyka. P i hlasování se jasná v tšina p edplatitel vyslovila proti
zm nám. Pro další rozvoj hnutí se rezignace na reformu ukázala jako
stabiliza ní faktor a Zamenhof sám ud lal mnoho proto, aby ukázal, že
esperanto je dobré takové, jaké je a m že vytvo it vlastní literaturu. Jeho p eklad
Hamleta, publikovaný v roce 1894 „požíval nepopíratelný zájem a m l v tší vliv
na rozši ování jazyka, než všechna odborná, teoretická vysv tlování“.41
Od roku 1894 až do roku 1899 bylo povolováno dovážet do Ruska
esperantské publikace ze zahrani í a pokud se podala žádost, ú ad, který
provád l cenzuru zahrani ních vydání, povolil dokonce i tisk n kolika d l
v samotném Rusku. 42 Jak soudí Chvorostin, carská cenzura nem la ve vztahu
k esperantu vyhran né principy: „Povolení, nebo zákaz závisel na libov li
posuzovatele.“43
ebaže ne zcela d sledn , p esto vždy stály ruskému esperantskému
hnutí v cest p ekážky. Ale podez ívání, šikany a zákazy v žádném p ípad
38
Maimon, str. 152-156.
Dopis V.V.Majnovovi, PVZ II. 197.
40
Takto se jmenoval asopis bez lenu, „la“ bylo p idáno od dubna 1892.
41
Gaston Waringhien, „1887 a následky...“ Eseoj IV. Antverpy, La Laguna 1980, str. 18.
42
Chvorostin, str. 39
43
Na stejném míst , str. 38 – O zkušenostech s carskou cenzurou máme k dispozici vzpomínky ruských
pr kopník Gerneta a Devjatina: L.Ivan. „Ad fontes. Rozhovor s V.Gernetem“ Sennacieca Revuo 4 (8). 1926/27,
str.166-167 (o nejasnostech tohoto rozhovoru viz Canko Murgin „Lumo sur iom nebulitan epizodon“, Bulgara
Esperantisto 46. 1977, íslo 3, str. 8-9); V.N.Devjatin „El memoroj de malnova esperantisto“ La Nova Etapo 1.
1932, str. 125-127.
39
9
nezabránily stálému p ibývání po tu nových adept jazyka. Pr kopníky byli
edevším m stští intelektuálové, mezi nimi mnoho léka , u itel a spisovatel
– lidé, které je možno charakterizovat jako vzd lanou elitu, která cht la
v Zamenhofov jazyce najít – podle Drezenova vysv tlení – „ur itý odpo inek
od šedivého spole enského života v despotickém carství“. Drezen píše, že
„každý esperantista v této zemi politické nesvobody, byl do ur itého stupn
idealistou, snícím o vznešených ideálech v prost edí surové reality“.44 A koliv
Zamenhof p edal esperanto všem lidem bez rozdílu národního nebo
spole enského p vodu a nevolal na podporu utla ovaných, našli se práv takoví,
kte í byli esperantem osloveni, ti, kte í byli diskriminovaní a cítili se omezovaní.
Faktem je, že práv esperanto m lo v Rusku zvláštní p itažlivost pro leny
menšin. Nic neilustruje víc tento fakt, jako vysoké procento Žid , kte í byli
prvními esperantisty.45
Ruští esperantisté z ad inteligence se velmi podobali stoupenc m Lva
Nikolajevi e Tolstého svou nespokojeností s podmínkami, které panovaly
v Rusku a které se vyhrotily zejména po atentátu na cara v roce 1881, kdy ustaly
pokusy o politické a spole enské reformy, sou asn v sob živili nejisté nad je
na nový po ádek, který by obrodil lov ka moráln bez násilné revoluce. Tedy
to byli lidé, kte í hájili nenásilný odpor proti zlu, vedený tvo ivými lidmi
s náboženskou odpov dností, a zárove odmítajícími krajní formy
náboženského fanatismu. 46 Jestliže radikálové vy ítali Tolstému, že podkopává
mezi mládeží víru v revoluci, stejn tak na mnoho esperantist bylo pohlíženo
jako na lidi, kte í p íliš naivn doufají, že spole ný jazyk lidi sbrat í, a že
s esperantem zmizí také spole enské zlo. Podle Vladimíra Gerneta47 byli i takoví
lidé, kte í se u ili esperanto, protože ho pokládali za dar, který dal b h
es an m, aby jeho pomocí mohli ší it k es anství mezi r zn mluvícími
pohany.48
Sám Tolstoj již d íve, v roce 1889, vyjád il Zamenhofovu dílu svou
podporu a pozd ji mnohokrát opakoval své pozitivní stanovisko a dal souhlas,
k bezplatnému p ekládání svých d l do esperanta. V roce 1894 publikovali dva
noviná i v Od se rozsáhlý dopis, ve kterém Tolstoj shrnuje:
Mnohokrát jsem vid l, jak se lidé chovali k sob nep átelsky jen díky
mechanické zábran vzájemného nepochopení. A proto výuka esperanta a jeho
rozší ení je bezpochyby záležitost k es anská, která napomáhá ví e v království
nebeské, které je hlavním a jediným ur ením lidského života.49
44
E.Drezen „Analiza historio de Esperanto-movado“ Leipzig 1931 (další vydání Kjóto 1972), str. 85-86.
Srovnej David L.Gold „Towards a study of possible Yiddish and Hebrew influence on Esperanto“ v:
Szerdahelyi Istvan (red.), Miscellanea Interlinguistica, Budapeš 1980, str. 311-312.
46
Erwin Oberländer, Tolstoj und die revolutionäre Bewegung, Mnichov, Salzburg 1965.
47
Gernet (1870-1929), pionýr esperanta v Od se byl v roce 1892 vyhnán z university a v zn n za protistátní
innost.
48
L. Ivn, „Ad fontes“, str. 167.
49
Dopis z 9.5.1894, publikovaný v Esperantisto 5.1894, str.99-100; PVZ III, 182-183. – srovnej Boris Kolker
„Lev Tolstoj a mezinárodní jazyk“. Esperanto 71. 1978, str.172-175
45
10
Možná následkem tohoto dopisu se prohloubily vztahy mezi tolstojovci a
esperantisty. 15. ledna 1895 policejní odd lení Ministerstva vnitra sd lilo Hlavní
administraci pro noviná ské záležitosti, že získalo informaci o tom, že n kte í
stoupenci Tolstého plánují transformovat asopis Esperantisto na orgán pro
rozši ování myšlenek svého mistra.50 Skute , v únoru redakce vydavatelství
„Posrednik“, která se pod p ísným dohledem cenzury snažila popularizovat
myšlenky Tolstého, otev ela rubriku Esperantisto. Tato rubrika m la být
nována myšlence klidného, duševního vývoje a sjednocování lidí a všeho
živého do jedné celosv tové rodiny v principech Rozumu a Lásky, kde vymizí
násilí a p edsudky. 51
„Posrednik“ zapo al svou spolupráci s Esperantistou p ísp vkem
Tolstého: „Rozum nebo víra?“52, který m l netradi ní a protiautoritá ský obsah,
koliv byl napsán v klidném, neprovokujícím stylu:
...v li boha m žeme poznat ne podle n jakých mimo ádných zázrak ,
podle nápis božího prstu na kamenných deskách zákon nebo podle spis
bezchybných d l na pomoc svatému duchu, nebo pomocí svatosti n které osoby,
ale pouze pomocí rozumu každého lov ka, který své myšlenky p edává druhému
slovy pravdy, které budou srozumitelná jeho chápání.53
Ve stejném ísle je také informace o založení ligy v Amsterodamu, „jejíž
lenové odmítají platit vládní poplatky“ 54 a b eznové íslo „Posrednika“
zve ej uje dlouhý lánek o „ ínsko-japonské válce“, ve kterém se mluví o
buddhistických náboženstvích v Japonsku, která „sm ují k vále nictví a vytvá í
nálady k vražd ní“, varuje, že vlády pot ebují války, aby „národy navzájem
mezi sebou rozvrátily a odpoutaly pozornost lidu“.55
Ale sotva po atá spolupráce s tolstojovci zp sobila esperantist m silnou
ránu. Kv li p ísp vku „Rozum nebo víra?“ cenzura v dubnu 1895 zakázala další
vydávání Esperantisty v Rusku. Následkem bylo, že asopis ztratil náhle t i
tvrtiny ze svých tém 600 p edplatitel a musel v srpnu téhož roku p estat
vycházet.56 Protože Tolstoj cítil spoluodpov dnost, intervenoval hned u ú ad a
skute
docílil, že zákaz dovozu asopisu byl zrušen. Ale to již nemohlo
odvrátit konec Esperantisty.57
50
Text (tajného) spisu: G.Demidjuk „
!“ (Esperanto není žádný jazyk!) Izvestija CK
SESR 6, 1928, str. 332.
51
Esperantisto 6. 1895, str. 27.
52
Jedná se o dopis Tolstého Ann Germanovn Rozenové ze dne 8-12-1894. Dopis je také obsažen v Tolstého
svazek 67, str. 274-277; srovnej Holzhaus Doktoro kaj lingvo str. 283-285.
53
Esperantisto 6, 1895, str. 30; nový p eklad nabízí Holzhaus, str. 284-285.
54
Stejný zdroj, str. 31
55
Stejný zdroj str. 44, 48.
52 PVZ III. 215-220; Holzhaus str. 285-286.
53 V prosinci 1895 se objevila v Uppsale nová revue Lingvo Internacia, která do 1. sv tové války byla hlavním
orgánem esperantist . – Pozd ji v roce 1912 „Posrednik“ vydal brožovan n kolik d l Tolstého v esperantském
ekladu.
54 Ivan Kulakov „Leo Tolstoj, Esperanto kaj rusia endarmaro“, Paco 1983, GDR-vydání, str. 31-32 (s
reprodukcí ur ité instrukce etnictvu ve Voron ži.
11
i tomto incidentu se nejednalo o obvyklou šikanu ze strany cenzurní
administrace. Naopak, postup proti Esperantistovi byl na základ zmín ného
upozorn ní politické policie, která pozd ji rozeslala instrukce na místní etnické
stanice, aby byly sledovány osoby, které tajn tou a p edávají si zakázané
íslo.58 Esperanto jako objekt státní kontroly již nebyl jen nevinnou kuriozitou,
koní kem nepraktických idealist , který by si sotva zasloužil pozornost cenzor ,
ale bylo již hnutím, sice ješt slabým, ale zdálo se, jakoby se za alo spojovat se
zastánci reformace spole nosti prost ednictvím náboženství.
Esperantisté, kte í na po átku museli v prvé ad bojovat za pochopení, že
esperanto je vlastn jazyk, „jen zp sob, jakým lze vyjád it myšlenky“59, se od
nyn jška museli snažit, aby dokázali ú ad m svou spole enskou a politickou
ryhodnost a odvrátili podez ení, že jazyk slouží konspirativním ú el m.
asto obhajoba nepomáhala: cenzura odmítla povolit tisk esperantských
asopis , i když žadatelé slibovali tisknout paraleln text v ruštin . Mezi
ervnem 1899 a íjnem 1904 se objevovala esperantská vydání v Rusku, nebo
importovaná do Ruska ze zahrani í, jen velice z ídka. Byla to léta, kdy carská
vláda zvyšovala své persekuce proti revolu ním hnutím (nebo hnutím
podez elým z revolu nosti). Litevci, nap íklad, kterým bylo do roku 1904
zakázáno vydávat knihy a jiné tiskoviny v jejich národním jazyku, se mohli
s esperantem seznámit jen z u ebnice, která byla vytišt na v roce 1890 v Tilsitu
v N mecku a propašovaná do Litvy.60
1.3.
Pronikání na západ
Zatímco Rusové stále žili v extrémn obtížných podmínkách, v jiných
zemích již esperantisté tvo ili základy pro hnutí, jehož síla byla dostate
velká, aby šikany od ú ad s ním nemohly vážn ot ást.
Tento základ byl vytvo en lidmi v zemích západní Evropy více politicky a
ekonomicky vyvinutých, kte í se necítili kontrolovaní na každém kroku
autokratickým režimem, jejich život plynul klidn ji, bez perspektivy krvavých
konflikt uvnit vlastní zem . Uprost ed devadesátých let 19. století zde za alo
nové období historie esperanta, tzv. francouzská, i propaga ní perioda. Jejím
nejvýzna jším p edstavitelem byl pon kud záhadný lov k – Louis de
Beaufront61, který v roce 1898 založil Spole nost pro propagaci esperanta a od
59
Chvorostin str. 40; srovnej Demidjuk str. 333.
Autorem byl katolický kn z Aleksandras Dambrauskas (Dombrovski), který v roce 1889 žil p t let v exilu
v severním Rusku, protože zakázal svým katolickým žák m uposlechnout p íkaz , který je nutil navšt vovat
ruský pravoslavný kostel. Do své smrti v roce 1938 hrál význa nou roli v esperantském hnutí a všeobecném
kulturním život v Litv . (J.Petrulis „Unuaj esperantistoj en Litovio“ Horizonto de Soveta Litovio, íslo 2, 1971,
str. 14; Kl.Naudzius „ u vere peripetioj?“ lómnibuso 9. 1972, íslo 6 (52) str. 4; PVZ II. 281.)
61
Jak bylo zjišt no až po 2.sv tové válce, jeho skute né jméno bylo Louis Chevreux (1855-1935). Viz Tazio
Carlevaro „La enigmo de Beaufront“, Literatura Foiro 7, 1976, íslo 37/38, str. 10-13; Marcel Delcourt, Jean
Amouroux „Grandeco kaj dekadenco. Fino de mito“ Literatura Foiro 7, 1976, ílo 40, str. 6-7; 8. 1977 . 41, str.
12.
60
12
roku 1901 publikoval ve vydavatelství Hachette první u ebnice pro širší
ve ejnost. De Beaufront se stal prvním cílev domým propagátorem jazyka.
Zavedl moderní metody do systematické reklamy a postupn se mu poda ilo
ilákat do hnutí lidi, kte í od esperanta ekali praktické užití v mezinárodních
vztazích v epoše kapitalismu. Ne neprávem byl nazván „praotcem
francouzských a nových esperantist “62.
Díky de Beaufrontov innosti na za átku 20. století praktické použití
esperanta se již natolik posunulo kup edu, že mladé hnutí získalo do svého
st edu n kolik vlivných osob z francouzského v deckého života. Byli to mimo
jiné matematik Carlo Bourlet (získal pro esperanto nakladatelství Hachette a
prestižní Touring-Club), filozof Emile Boirac, lingvista Théophile Cart, generál
a balistický specialista Hippolyte Sebert. Noví adepti nep išli do hnutí s p áním,
aby se vymanili z dusivé intelektuální atmosféry, nebo aby p isp li ke zmírn ní
národních konflikt . Byla jim cizí zvláštní sbrat ující rétorika, kterou používali
ruští esperantisté v prost edí vzájemných národních nenávistí za carské vlády.
Krajn idealistické, skoro náboženské rysy asného vzniku hnutí zde nebyly.
Skute , francouzští intelektuálové byli úpln jiného typu, než nádherní,
idealisti tí brat i Tolstého. Nem li v bec nic spole ného s léka em A. I.
Asnesem, který se v roce 1906 o sob vyjád il jako o jednom z „ubohých
ruských otrok “63, nebo s polským darwinistou Benedyktem Dybowskim, kdysi
odsouzeným k trestu smrti pro svoji ú ast v protiruském povstání v letech 18636564, nebo s mnohokrát v zn ným židovským advokátem a spisovatelem Leo
Belmontem, populárním esperantským orátorem65, nebo s mladým eským
lníkem, a pr kopníkem esperanta Františkem Vladimírem Lorencem, který
v roce 1893 uprchnul p ed persekucí rakouské policie do Brazílie,66 nebo
se slovenským tolstojovcem Albertem Škarvanem, který odmítal sloužit
v armád a proti jehož v zn ní protestovaly význa né osoby v celé Evrop .67 Na
rozdíl od Slovan a východoevropských Žid , nemilovali Francouzi
sentimentální i o lidském sbrat ení, ani nepovažovali esperanto za pomocníka
v boji proti národní, nebo spole enské emancipaci. Byli to lidé, kte í v esperantu
nalézali „legitimní plod své spole né víry v pokrok civilizace a nad azenosti
rozumu“.68 Na základ tohoto p esv ení dokázali, že jazyk získal prestiž také
mezi leny horních vrstev západní Evropy.
62
Lingvo Internacia 10.1905, str.372.
Dopis E.Boiracovi z 18.12.1906, v Israela Esperantisto 1977, . 60 (duben), str. 3 – Asnes byl Žid a byl
redaktorem Ruslanda Esperantisto.
64
Józef Toczyski „Benedykt Dybowski“ Pola Esperantisto“ 1970, íslo 3, str. 3-4.
65
Skute ným jménem Leopold Blumenthal (1865-1940). Viz EdE, str. 47; S.Wininger Große jüdische NationalBiographie. Svazek 6, Cernãu i s.j., str. 448-449.
66
Stanislav Kamarýt Historio de la Espranto-movado en
oslovakio, Praha 1983, str. 13-20.
67
Peter Brock Pacifism in Europe to 1914, Princethon 1972, str. 466; Pavel Rosa Situacio de Esperanto en
Slovaka Socialisma Respubliko, Bratislava 1977, str. 2-5. – Škarvan spole
s Rusem N.P.Evstifeevem vydali
první u ebnici esperanta pro Slováky – tedy do slovenštiny p eložené Fundamento de Esperanto (1907).
68
G. Waringhien Leteroj de L.L.Zamenhof I. Pa íž 1948, str. 3
63
13
Historici esperanta asto zd raz ovali rozdíl mezi Rusy a Francouzi –
mezi idealistickým, pionýrským duchem a pozd jším rozší ením a prakti jším
nazíráním. Jakkoliv je správné toto pozorování, nebylo by vhodné zveli ovat
kontrast mezi východními a západními esperantisty. Nejprve je nutno si
uv domit, že Zamenhof položil nejen základ idealistickému pochopení, ale
edvedl i praktickou aplikaci. Nez stal jen u tezí formulovaných v letech 188788. V roce 1898, práv když esperanto za alo p itahovat pozornost Francouz a
dalších západních ob an , napsal Zamenhof pojednání, které by se mohlo nazvat
zkouškou teoreticky ospravedlnit v prvé ad roli esperanta v praktickém život .
V pojednání s titulem „Podstata a budoucnost myšlenky mezinárodního jazyka“
Zamenhof upozor uje na to, aby esperanto nebylo zam ováno se sv tovým
jazykem; popírá, že by esperanto m lo za cíl zni it národní jazyky. Zní to jako
by se odd loval od nejnadšen jších esperantist , když vylu uje možnost, že se
lidstvo spojí v jednu velikou rodinu pomocí esperanta; to by se naopak mohlo
stát pouze „zm nou p esv ení a názor lidí“. Zamenhof zd raz oval praktické
výhody neutrálního, dorozumívacího prost edku a dokonce ekl, že „zam ení
na mezinárodní jazyk se nutn nemusí vyhnout nejost ejšímu slepému
šovinismu.“ 69
V listopadu 1900 de Beaufront etl ást tohoto pojednání na kongresu
„Francouzské spole nosti pro pokrok a v du“, který se konal v rámci Sv tové
výstavy v Pa íži. Po n jaký as se v ilo, že de Beaufront je sám autorem tohoto
pojednání.70 Na každý p ípad m žeme brát tento text, který ovlivnil pozd jší
žáky, jako dokument o spole ném mín ní Zamenhofa a de Beaufronta ve vztahu
na nejvhodn jší zp sob obhajoby esperanta ve Francii na po átku 20.století.
Za druhé je t eba si uv domit, že možnosti praktického využití esperanta byly
limitovány asem a i hnutí v západní Evrop pot ebovalo mít základ v idealismu
svých stoupenc . Ano, mezi západoevropskými pr kopníky bylo mnoho t ch,
kterým nelze vy ítat hledání zisku využitím jazyka. Felix Moscheles, první
prezident Londýnského esperantského klubu, byl známým v pacifistickém hnutí,
edsedal Mezinárodní asociaci pro smír a mír. V N mecku banké Georg
Arnhold, jeden z hlavních mecenáš n meckého pacifistického hnutí, v noval
materiální podporu také esperantskému hnutí. A d lost elecký d stojník Gaston
Moch, který v roce 1894 odešel z armády, aby se v noval boji za mír,
demokracii a lidská práva, pat il k prvním esperantist m ve Francii.
Také de Beaufront, obvykle posuzovaný jako prototyp ist prakticky
zam eného esperantisty, se prohlašoval za „v elého stoupence mírových ideí“.
Ale jeho veškerá innost je charakterizována snahou pozorn se vyhnout tomu,
aby se esperantismus sm šoval s pacifismem. K této v ci použil argument: „na
69
PVZ IV. 79 – V pojednání také Zamenhof s vervou obhajuje uv dom ní principu spole enské rovnosti,
v protikladu k latin , jazyku vyšších t íd. Jazyk esperanto po n kolika m sících m že ovládnout „i nejchudší a
nevzd laný venkovan“ (PVZ IV. 105-106).
70
Možná, že sám Zamenhof m l v úmyslu, aby to tak bylo: Senlegenda biografio str. 109 – Pojednání se po prvé
objevilo pod pseudonymem Unuel ve Fundamenta Krestomatio (1903; naposledy op t publikované v PVZ IV.
71-124.
14
esperantisty a pacifisty je všeobecn nazíráno jako na naivní utopisty a pokud
budou postupovat spolu, zdvojnásobili by obtíže na cest k úsp chu.“71
Pokud bychom hledali p iny opatrnosti, z které pramenila de
Beaufrontova varování, našli bychom je nejen v práv vzpomínaném osudu
Esperantisty v roce 1895, ale také v napjatém politickém klimatu, které vládlo
ve Francii práv v letech, kdy esperanto d lalo své první kr ky. Jmenovit od
roku 1894 byl národ ost e rozd len p i posuzování aféry kapitána Alfreda
Dreyfuse: je Dreyfus zrádce, nebo nevinná ob protižidovských sil? Jeho aféra
rozd lila Francii do dvou tábor : jednak na stoupence armády, aristokracie,
katolicismu a na konzervativní buržoasii oponující princip m Francouzské
revoluce a inící si nárok na vládu rozumu, a jednak na lidi nestudované,
socialisty, d lníky a další, kte í v ili na demokracii a lidská práva. Navíc,
nespravedlivé obvin ní Dreyfusovo u inilo osudový obrat v historii Žid ,
žijících v západní Evrop . Zde dosud Židé v ili, že zde již definitivn zvít zila
emancipace, která jim umožnila integraci do spole nosti, ale nyní s hr zou
museli konstatovat, že proti jejich asimilaci se zvedla op t vysoká vlna
antisemitismu, o které si mysleli, že je záležitostí východní Evropy. To bylo
impulsem pro noviná e Theodora Herzla, aby za al uskute ovat, pod dojmem
aféry Dreyfus v roce 1896, svou myšlenku – založení židovského státu, jako
jediného ešení nastalé situace.72
De Beaufront za al vydávat sv j asopis LÉsperantiste a založil
propaga ní spole nost v lednu 1898; v tomtéž m síci, kv li známé „Žalob “
Emila Zoly, za aly vášn okolo Dreyfuse houstnout. Revize rozsudku rozd lila
také francouzské esperantisty73 a v diskusích poznali, že k tomu, aby získali
spole nou základnu pro svou innost, je t eba jazyk a hnutí ponechat stranou od
politického nap tí. Takový názor nem l jen de Beaufront. Také Žid Moch, který
byl vylou en z armády a byl aktivním v „Lize pro lidská práva“, v roce 1905
jasn obhajoval úplné odlou ení pacifismu od esperanta a opakoval stejné
argumenty jako de Beaufront.74
Jestliže bychom se pokusili vcelku charakterizovat názory francouzských
esperantist , je nutno upozornit ne na n jaký nedostatek idealismu75, ale na
sjednocující p esv ení, že slabé hnutí by zaniklo, pokud by si neudrželo svou
plnou neutralitu ke všem otázkám, ve kterých lidé nemají stejné názory. 76 Jak
tento názor kontrastuje s duchem vládnoucím mezi východními esperantisty
71
L.de Beaufront „El Francujo“ Lingvo internacia 2. 1897, str. 147. – Podobn argumentoval René Lemaire, „Le
mouvement espérantiste et le mouvement pacifique“ LÉspérantiste 1 1898, str. 86-88, 111-113.
72
Jeho známé dílo se objevilo také v esperantském p ekladu La juda tato. Provo de moderna solvo de la juda
problemo. Budapeš 1934.
73
Podle Waringhiena (Leteroj de L.L.Zamenhof I, str. 24) de Beaufront a Bourlet byli proti Dreyfusovi, zatím co
Sebert, Moch a Emile Javal ho obhajovali.
74
„ eneralaj observoj pri la regularo (de Societo Esperantista por la Paco)“ Espero Pacifista I. 1905 str. 26-27. –
Podle Mocha by bylo nebezpe né „prezentovat na ve ejnosti dvounásobnou utopii“.
75
Bylo by dobré zmínit, že mezi leny „Esperantské spole nosti pro mír“, založené v roce 1905, se objevují
jména vedoucích francouzských esperantist : Boirac, Bourlet, Cart, Carvet, Fruictier, Grosjean-Maupin, Javal,
Sebert a Michaux.
76
„ eneralaj observoj...“, str. 27
15
ilustrují diskuse z roku 1905 o Celosv tové Esperantské Lize. Jednalo se o nový
Zamenhof v pokus zbavit se osobní odpov dnosti za další vývoj esperanta. Proti
sob stály dva názory charakterizované Francouzi na jedné a Slovany na stran
druhé. De Beaufront odporoval návrhu založit mezinárodní organizaci a
upozor oval na p ílišnou r znorodost národních tradic a na riziko, které by
mohlo vyprovokovat podez ení u vládních institucí, protože „jsme již
prohlašováni za nebezpe né pro národní jazyky a vlastenectví“.77 Polák
Kazimierz Bein78 se naproti tomu nedomníval, že vlády n kterých zemí p ikro í
k perzekucím, pokud bude založen mezinárodní svaz. Podle n j jsou vlády
schopny rozlišovat barvu zelenou a ervenou. „Jako býka v arén je zastrašuje
jen ervená barva.“ I když by v n jaké zemi byli lenové perzekvováni není to
vodem, aby Liga nebyla založena, ekl Bein a ptal se: „...protože jsou zem zení, mají být všichni v okovech?“79
V lét 1905 b hem prvního kongresu esperantist v Boulogne-sur-Mer nebyl
plán Celosv tové Ligy v tšinou p ijat. P es nadšení, které vládlo p i tomto
kongresu, zp sobené jedine ným prožitkem komunikace bez p ekážek „lidé
s lidmi“, myšlenka mezinárodní organizace nebyla realizovaná – áste
pro
osobní žárlivosti mezi vedoucími francouzskými esperantisty, ale také kv li
tomu, že dávali p ednost získávání len v jednotlivých zemích a necht li
zbyte
provokovat autority nadnárodních organizací. P esto však byl jasn
odd len jazyk od jakýchkoliv osobních ideál a aby byl jazyk ochrán n proti
vm šování cizích ideologií, p ijal kongres tzv. Deklaraci o podstat
esperantismu80, která pro stávající hnutí je platná z velké ásti dodnes. Deklarace
pojmenovala esperantismus takto: „snaha rozši ovat v celém sv používání
neutrálního jazyka“ a vážn upozor ovala: „každá jiná idea nebo nad je,
kterou do n j vkládá jakýkoliv esperantista, bude jeho zcela soukromá v c,
za kterou esperantismus neodpovídá.“ Deklarace se nezmi uje o službách
esperanta pro sv tový mír.81
1.4.
Ideologická stránka esperanta
Snaha francouzských esperantist postupovat p ísn podle jazykové strategie
byla bezpochyby moudrá – vymanit esperantisty ze stavu slabé menšiny
idealistických snílk , nelimitovat p itažlivost esperanta na utiskované, ale
rozší it jazyk pro schopnou maloburžoazii v Evrop a neposkytnout vládám
77
L.de Beaufront „Pri la Tutmonda Ligo Esperantista“, Lingvo internacia 10.1905, str. 314 (z LÉspérantiste,
íslo 89). – Je nutno upozornit, že p iny protikladného stanoviska de Beaufronta byly komplexn jší; viz Leteroj
de L.L.Zamenhof I. str. 143, 156, 166 a následující.
78
Bein (pseudonym Kabe, 1872-1959), jeden z nejv tších stylist esperanta žil n kolik let ve svém mládí
v exilu pro protiruskou innost. (V roce 1911 opustil hnutí.)
79
„La kongreso en Boulogne-sur-Mer“ Lingvo internacia 10.1905, str. 377.
80
Text v EeP, str. 418-420.
81
Leo Belmont navrhoval vsunutí této poznámky: - Deklarace obsahuje podn t, že esperanto „by mohlo sloužit
jako mírový jazyk ve ejných institucí v t ch zemích, kde r zné národy zápasí o sv j národní jazyk“ – formulace,
která byla v prvé ad namí ena na situaci v Rusku.
16
snadnou záminku k perzekuci. Jejich racionalismus ale nemohl zabránit, aby si
lidé s nejr zn jšími sv tovými názory p ivlastnili esperanto – lidé, kte í s ním
již spojili svoje více mén realistické ideje. Zatím co Francouzi zd raz ovali
užití esperanta pro komerci, turismus a v du a našli p íznivý ohlas v t chto
kruzích, od roku 1905 se p ihlašovalo k hnutí také víc a víc lidí, kte í vid li
v esperantu vhodný nástroj pro sv j polický boj, zejména pacifisté, socialisté,
anarchisté.82
Tito lidé tak disponovali s n ím, na em mohli založit sv j idealismus.:
li p ed sebou Zamenhof v vzor. Toto je nutno trochu up esnit:
Jak jsme poznali, Zamenhof podporoval strategii hnutí snahou uchovat
použitelnost esperanta pro co nejv tší po et lidí, bez rozdílu národního p vodu,
nebo politického, i náboženského p esv ení. Necht l, aby ho podporovaly
jen menšiny, p ál si získat v tšinu. Na druhou stranu Zamenhof nep estal myslet
na židovskou problematiku: esperanto bylo v nováno všem lidem, ale nebylo
možno opomenout jeho p vod: protest proti diskriminaci menšin. P i jednom
svém vysv tlování svého motivu pro vytvo il jazyk Zamenhof ekl, že pokládal
za nutnost, aby vznikl jazyk, „který na jedné stran by nebyl výlu ným
vlastnictvím jedné ur ité národnosti a na druhé stran by mohl být voln
používán lidmi, jejichž jazyk je utla ován“.83 Jinými slovy: esperanto má být
zcela neutrální, ale sou asn užite né zejména pro Židy.
Ze Zamenhofových dopis víme, jak se od za átku století op t zabýval
myšlenkou na ešení židovského problému. Svému p íteli Abramu Kofmanovi
napsal: „Pokud Židé nebudou mít jazyk a budou nuceni hrát roli „Rus “,
„Polák “ atd. – tak vždy budou v nevážnosti a židovská otázka nikdy nebude
vy ešena.“84 Krom náboženské izolovanosti Žid , která mu d lala starosti, také
iznával, že vlastn esperanto je jen ástí jeho ideje. Krom zklid ování
konflikt pomocí jazyka, myslel a snil také o „založení morálního mostu, po
kterém by se mohly spojit bratrsky všechny národy a náboženství“; realizace
tohoto plánu – neutráln lidské, filozoficky isté náboženství“ bylo pro n j
sou asn jakoby spln ní historického úkolu židovstva „o kterém snil Mojžíš a
Kristus“.85 V roce 1901 se Zamenhof pokusil publikovat sv j p ísp vek k ešení
židovské otázky, rusky psanou brožurou s titulem „Hilelismo“ 86, ve které
navrhuje, aby pro „neutralizaci“ rozd lujících prvk náboženství (a pro
82
Také bylo mnoho t ch, kte í si „dopl ovali pomocí E(speranta) svoji sbírku náruživostí: spiritismus, boj proti
alkoholismu, pohlavní zdrženlivost, boj proti vivisekcím“: Gaston Waringhien, Lingvo kaj vivo,L Laguna 1959,
str. 405.
83
Maimo str. 164 (rozhovor s The Jewish Chronicle).
84
Dopis z 28.5.1901, PVZ VI. 13.
85
Dopis Michauxovi ze dne 21.2.1905, PZV VII 28,30.
86
Gomo Sum, Gillelizm. Proekt rešenija evrejskago voprosa,S.Petersburg 1901. Nové vydání s esperantským
ekladem Adolfa Holzhause, Helsinky 1972; také PVZ V. 357-442. – „Hilelismo“ je odvozováno od Hillela,
židovského mudrce z Jeruzaléma (asi 30 let p ed Kristem – 10 po Kristu), který „p edkládal bibli s mírností a
s duševním širokým rozm rem“ (PIV); porovnej Nahum N.Glatzer, Hillel. Repräsentant des klassischen
Judentums, Frankfurt a. M. 1966.
17
odstran ní náboženského nacionalismu Žid ) došlo ke konsensu a k p ijetí
princip „hilelistické víry“, ke kterým p ináleží uv dom ní si božích zákon .87
Tato brožura nebyla rozši ována a o d ležitosti esperanta výhradn pro Židy
nikdy Zamenhof ve ejn nemluvil, o tom se zmi oval jen v osobních dopisech,
které byly zve ejn ny až po 2. sv tové válce.88 Zamenhof vždy cítil ostych
zd raz ovat p íliš svou ideu, protože si byl v dom, že již kv li jeho židovství je
hnutí snadno zranitelné. Necht l ohrozit rozši ování jazyka a také se bál, že
Židovi, který se snaží o lidské sblížení, se nebude v it, že se chová skute
altruisticky. 89 P ání pomoci neš astným souv rc m bylo bez pochyby jeho
krédem, ale prost edkem jak pomoci si nebyl jist a asto se cítil rozpolcený mezi
solidaritou s Židy a ve vztahu k celému lidstvu. 90
Na druhou stranu, uprost ed prvního desetiletí nového století se zdálo, že hnutí
je již v mnoha zemích dosti stabilizované a nepot ebuje již být svázané s osobou
Zamenhofa. Úsp šný kongres v roce 1905, který považovali všichni esperantisté
nadšen za kulmina ní bod své dosavadní práce, zp sobil, že se Zamenhof
domníval, že se již splnil jeden z jeho sn a že se od te bude moci již v novat
také náboženskému sbližování lidí. Na kongresu p etl „Modlitbu pod zeleným
praporem“, ve které cht l vyjád it „p irozené náboženství lidského srdce“.91
Ovace, které Zamenhof po svém p ednesu sklidil, p ekvapily francouzské
vedoucí. Nep edpokládali, že Zamenhof bude mluvit jako „židovský prorok“ 92,
ani to, že p i kongresu bude vládnout skoro náboženská atmosféra.
Zamenhofa se snažili také krotit francouzští esperantisté židovského p vodu;
cítili totiž s východními Židy málo co spole ného a ostatn po roce 1906, kdy
byl Dreyfus kone
o išt n, v ili, že již nikdo se nebude odvažovat
pochybovat o jejich francouzské národnosti. Emile Javal p átelsky upozor oval
Zamenhofa, že hilelismus nemá žádnou nad ji, aby byl ve Francii p ijat; a pokud
se má za to, že nadále je t eba skrývat Zamenhof v židovský p vod, „tak
dlouho, dokud velká bitva nedosp je k vít zství“, tím nebezpe jší, by bylo
v tuto chvíli, dokonce zhoubné mluvit o hilelismu.93 Na to Zamenhof ostatní
ujistil, že „bude jednat velmi opatrn “ a ve ejn nebude propagovat hilelismus
až do doby, kdy bude mít „úplnou jistotu, že takové kroky nebudou na škodu
esperantu“.94
Ale nová vlna pogrom , která ot ásla mnohými ástmi Ruska v íjnu 1905
nutila Zamenhova dál ne ekat. V lednu 1906 se objevil v „Ruslanda
87
Waringhien, 1887 kaj la sekvo, str. 66.
Dopis Michauxovi byl nap . v EdE (str.579-582) jen nedokonale zve ejn n; porovnej G.Waringhien,
„Enkonduko“, v Maimon, str.9.
89
PVZ VII. 29
90
Tato rozpolcenost mezi partikulární a univerzální orientací zakládá hlavní dilema židovské kultury; porovnej
S.N.Eisenstadt „Jüdische Identitätsmuster“, Schweizer Monatshelfe 57. 1977, str. 615
91
Dopis Michauxovi z 5.1.1905, PVZ VII. 10
92
Výrok de Bourleta, podle Leteroj I. str. 175
93
Javal v dopis z 15.10.1905, PVZ X. 197. – Javal také napsal: „Pot ebovali jsme obdivuhodnou disciplínu,
abychom dokázali p ed ve ejností skrýt váš p vod.“
94
Dopis Javalovi ze dne 25.10.1905, PVZ VII. 197.
88
18
Esperantisto“ anonymn lánek „Dogmoj de Hilelismo“ (Dogmata hilelismu)95;
po tomto lánku v b eznu následoval revidovaný text – brožura s titulem
Homaranismo (Sv toob anství)96. Jestliže slovo „hilelismus“ ješt sv ilo o
Zamenhofov p ání v prvé ad odstranit diskriminaci Žid , pozd ji p ijaté
slovo „homarismus“ již jasn charakterizuje návrh, aby všechny národy a
všechna náboženství neopoušt ly své specifické rysy, ale sešly se „na základn
neutráln -lidské, na principu vzájemného bratrství, rovnosti a spravedlnosti“.97
koliv Zamenhof eliminoval p íliš nápadné židovské rysy svého projektu a
v homarismu bylo možno vid t n co podobného jako „náboženství lov ka“
Augusta Comteho98, esperantisté vždy reagovali skepsí nebo i nep ízniv , jednak
se nedokázali vymanit ze své vlastní náboženské víry, nebo se báli, že by
jazykové hnutí nabralo mystický charakter.99 Zamenhof se bránil kritik m, ale
brzy p iznal, že jeho „neutrální náboženství“ není vhodné pro jazykov
homogenní zem jako je Francie, ale „je ur eno ... jen pro zem s r znými
národnostmi“.100 P ipustil také, že homarismus, t ebaže založený na esperantu,
nem že být vnucován esperantist m a že esperantské hnutí se nem že oficiáln
identifikovat s jeho doktrínou.
Uprost ed roku 1906 se Zamenhof nacházel pod vlivem nového hrozného
pogromu ve svém rodném m st Bialystoku. A na naléhavé prosby Seberta a
Javala se ve svém projevu ani v nejmenším nezmínil o homarismu. Od tohoto
roku ale ve ejn naléhal alespo na minimální dohodu mezi esperantisty o
ur ení z eho se skládá ideový základ esperanta. P i 2. kongresu v Ženev se
zmínil o tom, že to, co bylo chápáno, ale nikdy jasn definováno jako „vnit ní
myšlenka“ esperanta a to, co žene esperantisty k innosti „... není idea
praktického využití, ale jen ... bratrství a spravedlnost mezi všemi lidmi“. 101
Zamenhof nejen odmítl zaml et pravdu kv li pocitu obavy, že by se mohly hnutí
vy ítat provokace - ... bezbarvý, oficiální proslov by byl z mé strany velký h ích.
icházím ze zem , kde se miliony lidí ve velmi obtížných podmínkách snaží
bojovat za svobodu, za základní, elementární svobodu, za lidská práva...102
ale také naléhav požadoval, aby esperanto nesloužilo jen sobeckým zájm m,
protože nejvíce d ležitá je jeho ideologická stránka: Jestliže my, první pr kopníci
esperanta budeme nuceni se ve své innosti vyhýbat všemu ideovému, pak rozho en
roztrhneme a spálíme vše, co jme o esperantu napsali, s bolestí zni íme práci a ob celého
života, zahodíme daleko zelenou hv zdu, kterou máme na prsou a vyk íme s odporem: „S
95
PVZ VII. 253-262.
PVZ VII. 275-285. – Brožura se objevila dvojjazy
v Petrohrad , znovu bez uvedení autora.
97
PVZ VII. 275.
98
Waringhien Leteroj I. str. 258; Petr G.Forster The Esperanto Movement, The Hague, Pa íž, New York 1982,
str. 95.
99
A,Dombrovski „Kelkaj rimarkoj pri hilelismo“, Ruslanda Esperantisto 2. 1906, str. 49-50; „Kio estas la
homarismo“, na stejném míst , str. 133-135 (p etišt no v La neforgeseblaj kongresoj, Kjóto 1984, str. 134-136,
139-144); l.de Beaufront v LÉspérantiste 9, 1906, str. 65-67, 86 ( áste
p etišt no v Leteroj I. str. 257-258,
262, 277-278). – Zamenhofovy odpov di: PVZ VII. 309-319, 347-350.
100
Dopis Javalovi ze dne 23.4.1906, PVZ VII. 303. Podobn v dopisu Javalovi ze dne 15.8.1906, PVZ VII. 357.
101
PVZ VII. 366.
102
PVZ VII. 362. – Zamenhof zmi oval mezi jiným vraždy v Bialystoku a na Kavkaze.
96
19
takovým esperantem, které by sloužilo výhradn jen cíl m obchodu a praxi, s takovým
nechceme mít nic spole ného!“103
Možná žádný jiný Zamenhof v výrok nebyl potom tak asto citován, jako
práv tento.
, ve které se tento výrok nachází, m la být vlastn protiváhou
„Deklarace o podstat esperantismu“, kterou se dostalo oprávn ní používat
esperanto komukoliv za jakýmkoliv cílem, a podobn lze i nahlížet na
„Deklaraci neutrálnosti esperantských kongres “104, která byla schválena
hlasováním v Ženev . Tato nová Deklarace, spole
se Zamenhofovou
í105
vymezila neutrální zp sob innosti, která nevybízela k ml ení o choulostivých
cech, ale dávala p íležitost využít kongresy jako fórum pro diskusi o všem, co
pom že lidi sblížit.106
Zamenhof v jasný požadavek, aby esperanto nebylo jen pomocníkem pro
obchodní vztahy a jeho nezast ená obžaloba oportunismu, sloužila mnohým
esperantist m jako stimul – ne se stát stoupenci homarismu, ale brát svou práci
pro esperanto sou asn jako boj za ideu. Formy tohoto idealismu se r znily.
edpokládalo se, že vnit ní myšlenka se tím víc rozší í, „ ím mén se o ní bude
mluvit“, a doporu ovalo se, aby se esperanto propagovalo jen jako jazyk – se
sou asným v domím, že jeho vít zství „bude víc než jen vít zství jazyka“.107
Nebo se velmi zd raz oval vztah ke vnit ní myšlence, odkud erpali
sebev domí Zamenhofovi žáci nebo i „lepší esperantisté“. Op t jiní se cítili
povolaní vložit esperanto do služeb „vn jší“ ideologie, zejména socialismu.
Díky nové Deklaraci takoví esperantisté mohli voln po ádat svoje sch ze
v rámci celosv tových esperantských kongres (UK). Již v Ženev se konala
první sch ze „rudých“. V roce 1907 za ala vycházet revolu -tenden ní
Internacia Socia Revuo, mezinárodní kongres anarchist vydal p íznivou
rezoluci pro esperanto108 a v ervnu téhož roku mladí
ané za ali vydávat
v Pa íži týdeník Xinshiji s esperantským podtitulem La Novaj Tempoj (Nové
asy), který vedle anarchismu p edstavil zaostalé ín i esperanto jako jednu
z vymožeností západního myšlení.109 V jiné ásti sv ta, v Chicagu, se v roce
1908 objevil první esperantský p eklad Komunistického manifestu.110
ibližn ve stejném ase v roce 1907/1908 prošlo esperanto svou dosud
nejvážn jší krizí. Aby esperanto získalo mezinárodní odbornou podporu,
souhlasil Zamenhof, aby jeho jazyk byl posouzen komisí skládající se ze 12
význa ných lingvist , které svolal Louis Couturat pod názvem „Komise pro
ijetí pomocného mezinárodního jazyka“. Jako Zamenhof v pov enec se
103
PVZ VII. 366
Oficiala Gazeto Esperantista 1.1908/09, str. 216-217; Leteroj I. str.278-288.
105
Zamenhof dále up esnil roli kongres p i své i v Cambridge (1907); PVZ VIII. 80-86.
106
Srovnej Forster, str. 95-101.
107
Vortoj de profesoro Th.Cart, Jaslo 1927, str. 103, 107-108.
108
Internacia Socia Revuo I. 1907, íslo 8/9, str. 24. Viz též zprávu p ednesenou na kongresu (v Amsterodamu):
Em.Chapelier, Gassy Marin, Les anarchistes et la langue internationale „Esperanto“, Pa íž 1908
109
Robert A.Scalapino, George T.Yu The Chinese Anarchist movent, Berkeley 1961, str. 25; vý atek
(„Esperanto kaj la ina lingvo“) z Xinshiji v The British Esperantist 4, 1908, str. 107.
110
Manifesto de la Komunista Partio Karla Marxe a Bed icha Engelse, p eklad Arturo Baker, Chicago 1908.
104
20
jednání zú astnil de Beaufront. Ale ten, místo aby obhajoval esperanto, zcela
neo ekávan doporu oval zm ny ve struktu e jazyka a p edložil projekt
reformovaného esperanta - „ido“. Pro vlnu rozho ení, kterou zp sobila ve hnutí
tato „zrada“, p erušil Zamenhof všechny styky s touto komisí. Mnoho
význa ných esperantist p ešlo k idu, ale „esperantský lid“ ve své v tšin z stal
esperantu v rný a již za n kolik let se ukázalo, že ido není pro esperanto
nebezpe né. V domí praktického využití a nutnost disciplíny, jako podmínky
pro rozvoj, u inily naopak hnutí ješt siln jší, odolné proti snahám p ijmout
rady teoretik k n jakým reformám v jazyku. Esperanto dokázalo v této krizi, že
se již zako enilo do spole nosti, a že „z um lého jazyka již p ešlo do formy
jazyka živého“.111
Ido-krize dala vznik celosv tové organizaci esperantist : Universala
Esperanto-Asocio (UEA). V roce 1908 ji založil jednadvacetiletý Švýcar Hector
Hodler, který tak prohlásil na záv r krize: „Skon it s
mi o reform jazyka,
za ít ho uplat ovat do praktického života!“ Hodler, který stál stranou diskusí o
mezinárodní organizaci na základ národních esperantských spolk , založil
organizaci, která se skládala jen z individuálních len a která jim nabízela
zné služby pomocí celosv tové sít delegát .
Založením UEA hodlal Hodler otev ít novou periodu v historii esperanta
– skute né použití jazyka. as, který byl v nován výlu
na propagaci,
prohlásil za skon ený. Podle n j jednají esperantisté anachronicky pokud „si
myslí, že úsp ch p ijde neo ekávan od vn jších autorit, odd lují ho od svého
každodenního života a považují ho za rozptýlení“.112
Nemén významné bylo, že Hodler definoval pro hnutí reáln jší ideologii
než byl Zamenhof v homarismus, mén byla vyžadována „vnit ní myšlenka“.
Esperantismus byl pro n j – rozdíln od ist jazykového hnutí – „zejména
spole enským, konstruktivním a pokrokovým hnutím“ 113, a ur il rozdíl mezi
esperantistou podle Deklarace z Boulogne-sur-Mer a esperantistou – lenem
UEA, ve kterém esperantská obec bude vid t vzor budoucího lov ka
mezinárodn solidárního a spolupracujícího.114 Pro zlepšení mezilidských vztah
edkládal Hodler „praktický internacionalismus UEA“, který by mohl p inést
konkrétní výsledky spíš, „než ti lidé, kte í neustále mluví o bratrství mezi lidmi,
ale nikdy neud lají n co skute
užite ného, alespo áste
podle svých
115
proklamací v reálném život “. Proti tradi nímu internacionalismu a pacifismu,
které se snaží „jen usnadnit vztahy mezi národy“ , ale ned lají nic víc,
esperantismus musí být avantgardou v nové, pozitivní fázi internacionalismu a
spojovat lidi bez rozdílu národnosti, jazyka a rasy.116
111
I.Žirkov Kial venkis Esperanto? Studo, Leipzig 1931 (další vydání Osaka 1974), str. 30. – O ido-schizmatu
viz Waringhien Leteroj II. str. 3-152;Waringhien, 1887 kaj la sekvo, str. 139-154; Forster, str. 110-141;
F.S.L.Lyons, Internationalism in Europe, 1815-1914,Leyden 1963 str.2012-214.
112
H.Hodler: „Kompreni kaj apliki“ Esperanto I. 1909, íslo 53, str. 1.
113
H.Hodler: Der Esperantismus Genf 1913, str. 9.
114
Edmont Privat Historio de la lingvo Esperanto. La movado 1900-1927, Leipzig 1927, str. 72.
115
H.Hodler „La agado de UEA“ Esperanto 8. 1912, str. 242.
116
H.Hodler „La socia signifo de UEA“ Esperanto 6. 1910. íslo 78 (20 kv ten), str. 1.
21
Fakt, že v UEA se kombinovaly idealistické impulsy a praktické využití,
lo velký vliv na úsp šný rozvoj esperantského hnutí p ed a po 1. sv tové
válce. Již v roce 1914 m lo UEA víc než 7 000 platících len .
1.5. Esperanto v imperialistickém N mecku
Hlavní p ekážkou rozši ování esperanta v N mecku byly zpo átku
pochybnosti o jeho životaschopnosti. Na Zamenhof v jazyk bylo pohlíženo jako
na jeden z mnoha projekt nových jazyk , které se objevovaly skoro v každém
roce, ale obvykle skon ily ve stadiu první brožury. Také je nutno vzít v úvahu,
že koncem 19. století myšlenka mezinárodního jazyka, kterou možná v tšina
informovaných lidí v principu podporovala, poznamenána rychlým úsp chem a
náhlým okamžitým pádem projektu Volapük v 80tých letech. To zp sobilo u
ve ejnosti ochladnutí k podobným projekt m, skepsi v obchodních kruzích a ve
, lhostejnost, nebo posm ch lingvistických odborník 117. To byly hlavní
ekážky prvních pr kopník esperanta.
Tento z velké ásti pasivní názor doprovázela opozice a p ímý odpor, když
se jazyk za al projevovat spole ensky a když skute
pronikl do širokých
vrstev a zejména když jeho uživatelé jevili tendenci se sdružovat
v emancipa ních a revolu ních proudech. Kolik zárodk konflikt s vn jším
sv tem leželo ve zdánliv naivním, nevinném Zamenhofov p ání, to již d íve
zakusili esperantisté v Rusku.
Pozd ji snaha francouzských pr kopník vyhnout se náznak m spojení
esperanta s pacifismem a podle možnosti zaml et židovství jeho autora ukázala,
nakolik bylo nutno dbát, aby nebyly provokovány nacistické a antisemitské
edsudky, které vládly u francouzské buržoazie po Dreyfusov afé e. Na
druhou stranu, rozdíln od Ruska, z stal francouzským esperantist m dostate ný
prostor, aby bylo slyšet jejich argumenty a mohli posilovat své hnutí tak, že
Boirac koncem roku 1906 mohl konstatovat, že p edsudky proti um lému
jazyku slábnou a že „tém všechny civilizované zem slovo esperanto znají a
neposmívají se mu“.118 A Javal s uspokojením poznamenal v íjnu 1905, že z víc
než 700 novinových lánk o esperantu, které se objevily po kongresu
v Boulogne-sur-Mer, pouze jediný zmi oval, že Zamenhof je Žid.119
Daleko více m ly nacionalistické emoce vliv na hnutí v sousedním
mecku. Tam bylo esperanto p ijímáno se zna
v tším váháním než ve
Francii. K tomu je pot ebí trochu více ohodnotit situaci v n meckém
esperantském hnutí p ed 1. sv tovou válkou.
117
O tehdejších diskusích lingvisst viz krom jiného v p ísp vcích Hogo Schuchardta a Jana Baudouina de
Courtenay, p etišt né v Reinhard Haupenthal (red.) Plansprache. Beiträge zur Interlingvistik, Darmstadt 1976.
118
Dopis Zamenhofovi z 9.12.1906 Leteroj de L.L.Zamenhof I. str. 323 Ale on dodává: „... nezapome me, že
protivník esperanta je ješt hodn a jsou vlivní, zejména ve vysokých odborných kruzích ve spole nosti...“
119
Dopis Zamenhofovi ze dne 15.10.1905, PVZ X. 197. – Na druhou stranu v roce 1907 protiesperantská
brožura rozši ovala tvrzení, že esperanto je nový prost edek spole enského nep izp sobení p ijatý židy“: Ernest
Gaubert La sottise esperantiste Pa íž 1907, str. 24.
22
mecká íše se v té dob energicky snažila za adit mezi imperialistické
mocnosti. Spole enské protiklady, které se jen s námahou skrývaly pod skv lou
fasádou Vilémovské éry, se vládci snažili neutralizovat rychlým
zpr mysl ováním a prudkou obchodní expansí do sv ta. Spole
s utajovaným
domím, že N mci uskute ovali svoje sjednocení ne revolucí „zespoda“, ale
tlakem „shora“, zp sobilo charakteristickou sm sici jistého sebev domí nové
role jako sv tové mocnosti a ne zcela p ekonaných pocit závisti k vedoucím
silám imperialistických stát Anglie a Francie. Zejména široce rozší ené mín ní,
že N mci mají deficitní národní pýchu a proto se musí se zvláštní pozorností
chránit proti internacionálním a protin meckým machinacím, nez stalo bez
vlivu na vývoj esperantského hnutí v N mecku.
koliv do roku 1895 vycházela v Norimberku revue Esperantisto a první
ležité tiskoviny, zejména ruských autor , esperanto pronikalo do N mecka jen
velmi pomalu. V dob , kdy již v jiných zemích Evropy byly silné esperantské
spolky, n me tí esperantisté ješt nem li velkou, zemskou organizaci. Až v lét
1904 bylo zaznamenáno, že: „N mecko, které tak dlouho skepticky stálo mimo
hnutí, za íná projevovat vážný zájem o v c“.120 Zdá se, že startující ú inek m l
lánek o esperantu, který se objevil uprost ed roku 1902 v populárním asopise
Die Woche121; její autor byl známý rakouský pacifista Alfred Hermann Fried,
který vydal v následujícím roce u ebnici esperanta pro N mce.122 Kone
v kv tnu 1906, jen jeden m síc p ed založením Japonské esperantské asociace,
byla založena N mecká esperantská spole nost, která se od roku 1909 jmenuje
mecká esperantská asociace. Za dva roky se konal v Dráž anech 4. Sv tový
kongres, na kterém bylo p edvedeno p edstavení Goethovy Ifigenie
v Zamenhofov p ekladu – událost, která p esv ila mnoho skeptik o kráse a
vyjad ovací schopnosti esperanta.
Fiasko Volapüku bylo jen jednou z p in, pro n mecká ve ejnost se o
esperanto zajímala jen váhav . Nebyly to ale jen pochybnosti o jeho praktickém
použití, které by vysv tlovaly pomalé p ijímání esperanta v N mecku. Byly zde
ješt závažn jší p ekážky. Již v roce 1905 známý spisovatel rozší il obvin ní, že
esperanto obsahuje politické cíle a p edstavuje nebezpe í pro n mecké zájmy.123
A n kolik týdn po založení Spole nosti, redaktor jejího orgánu Germana
Esperantisto p iznal, že tento odpor je významn jší než nev domost a
edsudky, a vážn zabra uje rozvoji a uplatn ní jazyka. Tento odpor
nep icházel „od v tšiny, ne masov “, ale od „silné, mocné a vlivné kategorie
120
Esperantistische Mitteilungen (Berlín) 1904, str. 30.
Ligvo iternacia 7, 1902, str. 83 Karlo Steier „La unua tempo de Esperanto en Germanlingvujo“, La Kroniko
1 1911/12, str. 76 (p etišt no Möbusz, Dokumentoj de Esperanto. Informilo pri historio kaj organizo de la
Esperanta movado, Berlín 1921, str. 35).
122
Alfred H.Fried: Lehrbuch der Internationalen Hilfsprache „Esperanto“, Berlín-Schöneberg 1903. – Fried
(1864-1921) dostal v roce 1911 Nobelovu cenu.
123
J(ean) B(orel) „Esperanto kaj internaciismo“ Germana Esperantisto 3, 1906, str. 89; Borel neuvádí jméno
spisovatele. – Ze strany Volapükist p icházely útoky, kterými byli n me tí a slovanští p íznivci jazyka
ozna ování jako „osoby bez vlasti“; Obersteirische Volkzeitung, 18.8.1900, citace podle Lingvo Internacia 5.
1900, str. 125.
121
23
osob“, jmenovit od t ch, které „pokládaly každý internacionalismus za
nebezpe ný a odporující národním zájm m“, a posuzovali mezinárodní jazyk
„možná ješt i jinak p ísn ji“.124 Jak poznamenal jeden z vedoucích n meckého
hnutí v roce 1912, esperanto bylo rozši ováno bez finan ních podpor „proti
zna né síle tlaku denního tisku, která až do nejnov jší doby odmítala
esperantské hnutí, nebo o n m zcela ml ela.“125
Pomluvy provázely n mecké esperantisty zejména v t ch novinách, které se
cítily ochránci patriotismu a m ly dobré kontakty s vládnoucími kruhy. Útoky
ly t i hlavní rysy. Obvykle za ínaly pseudov deckým hodnocením fenoménu
jazyka, nap . starostliv upozor ovaly na omyl renomovaného chemika
Wilhelma Ostwalda, podle kterého tento jazyk není nic jiného, než technický
nástroj k dorozum ní a proti n mu je národní jazyk p íliš nedokonalý, aby mohl
posloužit mezinárodním v deckým kontakt m, i v p ípad vysoce vyvinutého a
bohatého n meckého jazyka s jeho jedine ným duchem.126Takový názor ješt
možná pat il do kategorie populariza ních p edsudk proti um lým,
nep irozeným jazyk m. I k ik, že esperanto by p sobilo škody v kultu e127,
jestliže by bylo zavedeno do škol, byl celkem o ekávanou reakcí ze strany len
mecké buržoazie, která využívala technický pokrok, ale sou asn se snažila
zachovat své sentimentální svazky s n meckou kulturou p i rychlých sociálních
zm nách.
Bylo hysterickým rysem, že n mecké noviny, po více než dvaceti letech
existence, ozna ovaly esperanto za „ohrožovatele n meckého jazyka“.128
Ostwald sklízel p ísné výtky, protože v USA propagoval esperanto – místo aby
se tam v noval rozši ování n
iny.129 A militantn šovinisticky se choval i
tvrtletník z roku 1912, vyzývající „k boji proti esperantismu, tomu výhonku
exaltovaného internacionalismu“. 130
Zmín né hlavní t i druhy kritiky – že esperanto není skute ný jazyk, že
ohrožuje n
inu, že se v n m nacházejí okultní síly internacionalismu – se již
objevují v krátké citaci berlínského Deutsche Tageszeitung z roku 1907:
dci nechápou, že by náš mate ský jazyk, p irozený, jedine ný, by mohl být
oso ován neuv itelným barbarstvím pana profesora-chemika Ostwalda, který je
124
Borel, str. 88-89.
Ernst Kliemke, „Kulturmalsa oj. Glosoj al mondlingva movado“, Germana Esperantisto 9.1912, vydání A,
str. 162 (p eloženo z Der Vortrupp 1912, zá í). – Pozitivní pojednání o všeobecném názoru n meckých novin na
esperanto je v Das Esperanto ein Kulturfaktor. Festschrift anläßlich des 9. Deutschen Esperanto-Kongresses,
Lipsko 1914, str. 317.
126
Kurt Schubert, „Deutsche Sprache und Esperanto“ Das Deutschtum im Ausland 1912, str. 652. O
Ostwaldových názorech viz nap . Wilhelm Ostwald Die internatinale Hilfssprache und das Esperanto, Berlín
1907, str. 16-17. Za své srovnání mate ského jazyka s „domácí ba korou“ a um lým jazykem proti jazyku „jako
elegantní holinkou šitou na míru“ se Ostwald setkal s kritikou také od esperantist : G.H.Göhl, Esperanto, eine
Kulturforderung und ihre Erfüllung, Lipsko 1914, str. 86.
127
Ostholsteinische Zeitung 10.6.1911; podle Germana Esperantisto 8. 1911, str. 150.
128
Berliner Beamten-Zeitschrift, 5.5.1911; podle Germana Esperantisto 8. 1911, str. 151.
129
Schubert, „Deutsche Sprache“, str. 651.
130
Na stejném míst , str. 652.
125
24
schopen se nadchnout takovou sm šnou podlostí, jako je jazyk esperanto,
výmyslem zam eným nep átelsky proti n meckému jazyku.131
Pro svoji vytrvalost v pocitech mén cennosti proti starším sv tovým
mocnostem – Anglii a Francii, nacistické noviny manifestovaly N mce jako
obzvlášt zranitelné proti nebezpe ím, které p ináší esperanto. Alldeutsche
Blätter vyjád il obavy, že p íhrani ní regiony ztratí sv j rodný n mecký jazyk,
pokud tam obyvatelé za nou používat esperanto ve svých stycích se sousedními
zem mi, protože N mc m chybí národní hrdost.132 V jednom asopise up esnili,
že jiné národy, které mluví esperantem, si dál budou vážit sv j národní jazyk,
ale pro N mce to neplatí, protože ti jsou vždy p ipraveni nadchnout se pro vše
cizí.133 Esperanto bylo obávané jako lstivá pom cka na poko ení N mc , jako
velké mezinárodní nebezpe í, které možná bude schopné ponížit n
inu na
134
úrove bezvýznamného idiomu.
Když n me tí esperantisté odpov li, že esperanto je neutrální nástroj
k dorozumívání, který neposkytuje žádnému národu výhodu, ani nevýhodu,
stalo to bez odezvy, protože práv nacionalisté usilovali o privilegovanost pro
mecký jazyk v souladu s rostoucím sv tovým významem n meckého
pr myslu a obchodu. Následkem toho nebylo možno od nich o ekávat
pochopení pro myšlenku odstranit jazykovou diskriminaci esperantem. Naopak,
požadovali, aby s nimi malé státy jednaly v jejich národním jazyce, nikoliv ve
svém, tím mén esperantem. Malé národy byly nadšené esperantem, protože
jeho vít zství by pro n získalo stejná práva v obchod s reprezentanty velkých
sv tových jazyk – a to by pro N mce byla „ekonomická sebevražda“.135
Také asto šovinisté upozor ovali na „p íštipka ení“ esperanta. ím by se jazyk
více rozši oval, tím by se jasn ji ukázalo, že antipatie protivník se mén
zam uje na n jaké strukturální slabosti esperanta jako jazyka, ale že se v jeho
pozadí skrývá ur itá ideologie. Nakonec byl i vysv tlován rozdíl mezi
Zamenhofovým dílem, kterému nebyly upírány ur ité technické kvality a mezi
cílem esperantist , proti kterému se musí v každém p ípad bojovat.
Takové rozlišení provedl nap . Albert Zimmermann, vedoucí vlivné Unie
meckých-národních komer ních zam stnanc , který na základ knihy vydané
v roce 1915 nastartoval dlouholetou kampa proti esperantu, ve kterém vid l
ekážku expanze n meckého obchodu ve sv .136Jmenovit esperanto,
nejnebezpe jší ze všech projekt „celosv tového jazyka“ pokládá
131
22.2.1907; podle Germana Esperantisto 4 1907, str. 42.
17.8.1912; podle Germana Esperantisto 9. 1912, vydání A, str. 152.
133
Sautter, „Noch einmal de deutsche Sprache und Esperanto“ Das Deutschtum im Ausland 1913, str. 758.
134
Wartburgstimmen 1913, íjen; podle Germana Esperantisto 10. 1913, vydání A, str. 164.
135
Alfred Geiser Das Deutchstum im Ausland 1912, str. 653-654.
136
A.Zimmermann Esperanto, ein Hindernis für die Ausbreitung des Deutchen Welthandels Hamburg 1915.
Nové vydání: A.Zimmermann Ernst Müller-Holm, Esperanto, ein Hindernis für die Ausbreitung des deutschen
Welthandels und der deutschen Sprache, Hamburg 1923. O odpov dích ze strany esperantist viz mimo jiného
Heinrich Nienkamp Kultur und Sprache, Berlín-Charlottenburg 1916, str. 168, 253-254; Germana esperantisto
12. 1915, str. 73-75, 82, 87-89, 1921 str. 176-177, 256-257; 21. 1924, str. 224. – Zmín ná unie, založená v roce
1893, byla jemn antisemitská; srovnej Iris Hamel, Völkischer Verband und nationale Gewerschaft. Die Politik
des Deutschnationalen Handlungsgehilfenverbandes 1893-1933, Frankfurt/M. 1967.
132
25
Zimmermann za myšlenku samu o sob nezdravou a velice hluboce
protinárodní, p iznává ale, že esperanto je natolik perfektní, že je možno
oprávn
od n ho o ekávat nebezpe í, a že on sám se staví p edevším proti
Zamenhofovým cíl m, které jsou podle n ho stejn odsouzeníhodné jako snaha
latiník , pacifist a bojovník za ženskou emancipaci.137 Zimmermann posuzuje
esperanto výlu
z hlediska jeho užitku, nebo škody pro N mce. Dochází
k záv ru, že esperanto brání snahám vedoucím k vít zství n meckého jazyka
v konkuren ním boji o „sv tový“ jazyk s angli tinou a francouzštinou. 138
Tento velmi silný názor v agitaci proti esperantu doprovázel již p ed 1.
sv tovou válkou protižidovský prvek. Na za átku roku 1913 pangermánské
noviny Staatsbürger-Zeitung pojmenovaly „všechnu snahu vymyslet nový
mezinárodní jazyk... za bláznovství a zlo in proti lidstvu, za intelektuální
chiméru“; podle nich je esperanto dílo Žid a v bec se nehodí pro k es anské
mce. Stejné noviny použily tuto krátkou zni ující definici, na které o dvacet
let pozd ji nacisté založili nelítostný boj proti esperantu, obvinily ho jako „ten
židovský, sv tový jazyk“.139
koliv takové urážky již vyvolávaly u n kterých prozíravých sou asník
tíživé obavy z budoucích katastrofálních následk , útoky proti esperantu, proti
jazyku nového zneklid ujícího symptomu opovrhovaného kosmopolitismu v té
dob z staly ohrani eny na pomluvy v ur itých asopisech a nebyly provázeny
oficiálními kroky proti hnutí. Nezabránily také tomu, že organizovaní
esperantisté dosáhli v roce 1914 po et 8.000 len .140
Na druhou stranu stoupenci esperanta v N mecku byli nuceni - více než
Francouzi – vyhýbat se ve své propagaci všeho, co by mohlo jazyk uvést
do podez ení pro nacistické noviny.141 To vysv tluje jejich asté ujiš ování, že
esperanto není zam eno proti n meckým zájm m, nebo jejich argumenty, že ne
esperantem, ale výukou cizích národních jazyk je „n mectví“ ohrožováno.142
kolik odvážných esperantist protestovalo proti nenávisti k jiným národ m a
prohlašovali se lidmi, kte í hledají rozumný, ne p íliš nadšený
internacionalismus, pln v souladu se svou láskou k vlasti. 143 Jiní ale
praktikovali podivnou neutralitu a prohlašovali, že v hnutí „pacifist , šovinist
nebo socialist “ by byli vždy vítaní144, nebo se již p íliš klonili p ed nacistickou
hore kou a byli rozhodnutí deklarovat svoje distancování od pacifist a
137
Zimmermann 1915, str. 3.
A stejném míst , str. 26-27.
139
4.1.1913 a 15.1.1913; podle Germana Esperantisto 10. 1913, vydání A str. 19, 41.
140
EdE, str. 191.
141
Také pacifisté sami, jako páriové ve vilémovském N mecku, váhali projevovat své sympatie pro esperanto a
báli se provokovat protesty ze strany nacist , že pacifisté podkopávají n mecký jazyk a kulturu: Roger
Chickering, Imperial Germany and a world without war The Peace Movement and German society, 1892-1914,
Princeton 1975, str. 129-130.
142
„Deutschtum Esperanto und die Volksschulle“ Sächsische Schulzeitung 82. 1915. íslo 41. Str, 607. – O
esperantu jako „národní podpo e“ proti p ání N mc obdivovat vše ze zahrani í píše Emil Bausenwein Was geht
den Deutschen das Esperanto an? Haida 1913, str. 10.
143
Friedrich Ellersieek „Staatsbürger und Esperantisten“ Germana Esperantisto 10. 1913, vydání A, str. 18-19.
144
Breiger „Rückblick auf das Jahr 1913“ Germana Esperantisto 11. 1914, vydání A, str. 2.
138
26
sociálních demokrat , kte í používají esperanto k „protin meckým“ cíl m.145 Je
charakteristické, že v roce 1913 revue Germana Esperantisto pojímala UEA
(Universala Esperanto-Asocio) „na nesprávné cest “, protože se zabývá
politikou, p esn ji proto, že její viceprezident požadoval odstran ní šovinist
z esperantského hnutí, a pro aktivní boj esperantist proti lžím a polopravdám
v šovinisticky zam ených novinách v jiných zemích. 146 Tato kritika UEA nejen
ilustruje jaké obtíže m li n me tí esperantisté ve své práci doma, ale sou asn
ukazuje, jaké mnohé obtíže m lo snažení Hectora Hodlera a dalších vedoucích
UEA v reálném sv , ve kterém m la brzy vypuknout válka.
1.6. „Jazyk zlod
“ – „buržoasní hloupost“
ekážky se kterými se shledávali esperantisté ve své innosti v N mecku,
byly p esto mén vážné ve srovnání s t mi, se kterými se setkávali esperantisté
v Rusku. Tam cenzura v roce 1904, rok p ed první ruskou revolucí, prokazovala
známky osvobození. Bylo možno vydávat esperantské asopisy, mezi kterými
byl nejvýzna jší La Ondo de Esperanto, který vycházel od února 1909 do
kv tna 1917. Po revoluci se zlepšily možnosti propagace a zv tšil se po et len
v esperantských skupinách.
Ale na esperantisty se dál pohlíželo s ned rou. A koliv se po mnohých
špatných zkušenostech vyhýbali ve svých publikacích sociálním a politickým
témat m, které by mohly zavdat p inu k zbrzd ní hnutí, neodvedli stranou
pochybnosti o tom, že „esperanto není cíl, ale prost edek“ a že hnutí musí být
založeno na snahách o demokrati nost a pé i „o rozši ování vzd lanosti
v širokých vrstvách lidu“ a boji proti „národní výjime nosti“.147 Mezi ádky pak
vždy našli p íležitost, aby kritizovali stávající pom ry v Rusku. Na podzim 1905
cenzura zakázala, aby se v Ruslanda Esperantisto objevil p ísp vek „Ráchel a
Lea“ od publicisty Alexandra Jablonovského148; lánek srovnával biblické
vypráv ní o Jakobovi, který dostal za manželku Leu, místo milované Ráchel, se
Státní Dumou, kterou dostal lid místo demokratické konstituce. 149 Cenzuru
samotnou pak ve stejných novinách napadla jiná satira prohlášením, že bez
nebezpe í z stává jen naivní báse , proti které se však vzpouzejí tená i.
Pozd ji, za p t let, byl vypsán v carském Rusku seznam tabuizovaných témat.150
V jiném p ípad dva ruští esperantisté apelovali na esperantské noviny
v zahrani í, aby alespo ony neváhaly psát o politickém vývoji v Rusku. 151
145
G.H.Göhl, Esperanto, Eine Kulturforderung und ihre Erfühlung Lipsko 1914, str. 102.
Redak ní poznámka v Germana Esperantisto 10.1913, vydání A str. 171. Viz také Th. Rousseau „UEA a
šovinismus“, Esperanto 9.1913, str. 267-268; Oficiala dokumentaro de la 4a Kongreso de Universala
Esperanto-Asocio, Ženeva 1913, ást na str, 53-60, druhá ást str. 9-12.
147
V.Bitner „Al laboro!“ Esperanto Petrohrad 1908, str. 51.
148
Viz poznámku v Ruslanda Esperantisto 1. 1905, str. 102.
149
Chvorostin, str. 64.
150
A. Kofman „Christina prigotovt postel! Strašnyj razskaz“ Ruslanda Esperantisto 4. 1910, str. 66-72;
v Literárním vydání Lingvo Internacia 1907, íslo 1, str. 3-16. Srovnej Chvorostinovo shrnutí str. 83-84.
151
Lingvo Internacia 11. 1906 str. 398; porovnej Ruslanda sperantisto 2. 1906, str. 71.
146
27
V té dob se esperantské hnutí v jiných zemích, kde neznali p ísnou kontrolu
myšlení praktikovanou ruskou byrokracií, již uv dom le rozvíjelo. Cenzura
v Petrohrad víc a ast ji zakazovala zahrani ní literaturu v esperantu, jejíž
obsah byl považován za nebezpe ný. Dovoz p vodního románu Paulo
Debenham od H.A. Luykena, Angli ana n meckého p vodu, byl zakázán v roce
1912, protože se v n m mluvilo o „neš astné zemi“ Rusku a jeho „neš astném
lidu“.152 Podobný osud m la další díla politického nebo náboženského
charakteru.
Jestliže se cenzura trochu uvolnila, rozmnožily se incidenty, které sv ily o
tom, že vládnoucí t ída a její policie sleduje innost esperantist p ísn
z hlediska vnit ní bezpe nosti. V roce 1908 esperantská skupina v Serpuchov
zahájila kurzy v dom , který pa il hrab nce. Když se o tom dov la, žádala,
aby se kurzy zastavily, pokládala esperanto za jazyk „ ábelských zedná “.153
Již d íve v roce 1906 se objevil policejní d stojník na sch zi esperantist ve
Vladivostoku a zakázal mluvit ve ejn esperantem.154 Ve stejném m st v roce
1909 fungoval esperantský kroužek politických v
.155 Zejména na provin ní
úrovni docházelo asto k šikanování esperantist . V roce 1911 na ídil
gubernátor v Petrohrad , aby byly zni eny na ulicích esperantské nápisy,
protože jim lidé nerozumí.156A zdánliv jen za propagaci esperanta byl uv zn n
delegát UEA v Kronštadtu; z stal ve v zení více než jeden m síc a pak dostal
zákaz bydlet ve m st .157
Není jasné, zdali tento poslední incident by m l být nazírán ve spojení
s aférou prezidenta Ruské ligy esperantist , Alexandra Postnikova, jehož p ípad
l evidentn politické pozadí. Kapitán Postnikov v dubnu 1911 byl v zn n pro
obvin ní, že poskytl tajné, armádní dokumenty n meckým, rakouským a
japonským agent m. A a koliv ú ady ujiš ovaly, že na základ Postnikovovy
„špionážní innosti“ neshledávají cíle ruských esperantist za nebezpe né, byla
liga se svými 900 leny rozpušt na. V c se nedotkla jiných esperantských
organizací a skute
se zdá, že Postnikov byl pochybná figura.158 Ale možná
ješt pod vlivem této události, na za átku roku 1912, moskevští esperantisté
nedostali povolení k organizování esperantského kongresu. 159
es trvalé p ekážky, p icházeli stále noví lidé, vzd laní a také d lníci, které
lákalo esperanto. Se sílícím revolu ním hnutím policie stále víc obracela svou
pozornost k radikálním prvk m ruského esperantského hnutí. Policejní ú ad
v gubernii Orel si povšiml, že lenové místní skupiny Ruské sociáln 152
H.A.Luyken Paulo Debenham Londýn 1911, str. 8; Chvorostin str. 85.
G.P.de Bruin Laborista Esperanta movado anta la mondmilito Pa íž 1936 str. 18.
154
Ruslanda Esperantisto 2. 1906 str. 157.
155
De Bruin str. 19. –Ve v zení v Tbilisi a jeho severním vyhnanství dlouhá léta vyu oval B.Gogeliani: EdE,
str. 198.
156
Esperanto 7. 1911, str. 281.
157
Na stejném míst str. 285.
158
La Ondo de Esperanto 3. 1911 str. 86, 133-140, 179; viz také E.Drezen „V borb za SESR“ (V boji za SEU),
ždunarojnyj jazyk 10. 1932. Str. 103-104.
159
Bruin str. 19.
153
28
demokratické strany se snaží založit esperantský kroužek.160 V roce 1912 carská
ochranka doporu ila speciálním ob žníkem velmi pozorné sledování osob, které
mají n jaký vztah k organizaci „Liberiga Stelo“ (Osvobozující hv zda) v Pa íži,
zárodek mezinárodního revolu ního esperantského hnutí161, a stejn sledovat
Internacia Socia Revuo, jejíž posílání do Ruska bylo již od roku 1907 zakázáno.
Policie získávala informace od služeb ruské diplomacie: V dokumentech z roku
1912 se nachází zpráva od ú edníka v Pa íži, speciáln pov eného sledováním
„Liberiga Stelo“, která nadchla mnoho Rus pro esperanto.162
Ani ne po dvaceti letech, kdy si ú ady povšimly, že tolstojovci používají
esperanto, za al být jazyk obávaným nositelem nejnebezpe jších myšlenek:
když v roce 1913 esperantista z Kavkazu žádal o povolení vydávat „Bulletin
mezinárodního jazyka“, žádost byla odmítnuta, protože: esperanto, které se
objevilo mezi socialisty ve všech zemích se stane... prost edkem pro rozši ování
škodlivých idejí mezi obyvatelstvem. 163
Policejní innost nebo p ímé perzekuce postihly krom ruských jen
esperantisty v n kolika ekonomicky mén vyvinutých zemích. K nej asn jším
známým incident m pat í událost v roce 1907 na ostrov Samos, který v té dob
byl nezávislým knížectvím v eckému souostroví. Nedlouho po založení
esperantského klubu v hlavním m st , n jakého vesni ana, možná žertem,
esv ili dva advokáti, že esperanto je formou zedná ství a má
protináboženské cíle. Roz ílenému lov ku se poda ilo p esv it n kolik
známých z vedlejší vesnice, že je nutné potrestat neznabožské esperantisty. Asi
icet vesni an ozbrojených klacky, vidlemi a sekerami vtrhlo do sch zové
místnosti esperantského spolku a když tam nikoho nenašli, rozbili rám
Zamenhofova obrazu, roztrhali knihy a poškodili nábytek. Vyk ikovali a
vyhrožovali esperantist m smrtí. Vládnoucí kníže nakonec pod tlakem vydal
rozkaz k rozpušt ní spolku „pro udržení ve ejného po ádku“.164
Vážn jší události byly hlášeny z íny v roce 1912, kde propaganda
ínských anarchist v Pa íži zdánliv dodávala esperantist m nálepku protistátní
innosti. V prosinci 1911 vedoucí esperantské skupiny v Mukdenu, kterému
hrozilo v zení, protože byl obvi ován jako revolucioná , který obdivuje
Tolstého a esperanto, se musel zachránit út kem. Jiný aktivní esperantista byl
v ín zavražd n neznámou osobou, po výroku starosty: „Esperanto zp sobí
revoluci.“165 V íjnu 1914 se v mnohých n meckých novinách psalo o zákazu
náborové sch ze policií v ma arském m st Székesfehérvár – prý pod
záminkou, že esperantisté používají „jazyk zlod “. K v ci byla u in na
interpelace v ma arském parlamentu. Není jasné, zdali policejní editel zakázal
160
.Demidjuk „ irka la interna ideo. Historia skizo“ v SAT, Jarlibro 5. 1926, str. 193; Bruin str. 19.
Viz níž str. 203.
162
Demidjuk str. 192-193; Bruin str. 20.
163
Chvorostin, str. 83.
164
A.Stamatiadis v EdE, str. 201; La Ondo de Esperanto 4. 1912 str. 145-6. V zá í 1907 byl tento zákaz zrušen a
o t i roky pozd ji parlament v Samosu jednohlasn p ijal návrh na povinnou výuku esperanta ve všech školách
na ostrov .
165
Esperanto 8. 1912, str. 41; K.Ch.Shan „Letero el inlando“ La Ondo de Esperanto 4. 1912, str. 57.
161
29
sch zi, protože se jednalo o esperanto, nebo ta nebyla ádn povolena. Ale
policejní editel sám pozd ji p iznal, že esperantisty varoval, aby nepoužívali
esperanto jako tajný jazyk, který není znám jejich zam stnavatel m.166
Dojem, který by mohl být vyvolán t mito p íklady a již d íve
jmenovanými událostmi v Rusku, že už v této dob esperanto evokovalo
asociaci „levi áctví“, nutn pot ebuje up esn ní. Proti zjednodušující prezentaci,
že p ed 1. sv tovou válkou byla jasn rozd lená linie mezi pokrokovými
esperantisty na jedné stran a reak ními protivníky na stran druhé, mluví
zejména dv fakta: za prvé – jazyk se u ili v prvé ad nepoliti tí lidé a hnutí
v tomto ase bylo siln kontrolováno osobami, kterým pojem socialista zn lo
jako „t ídní nep ítel“. Za druhé – vedoucí d lnických stran p evážn ignorovali,
nebo i negativn vystupovali proti esperantist m jen výjime
je podporovali.
Pokus francouzských socialist Jeana Jaurèse a Edouarda Vaillanta p edložit
návrh, aby esperanto bylo použito p i oficiálních sd leních bruselského
Mezinárodního socialistického ú adu, p i ádném jednání Mezinárodního
socialistického kongresu ve Stuttgartu (1907), neusp l, hlavn pro odpor
meckého sociálního demokrata Paula Singera. 167 B hem jistého asu vedoucí
Sociáln -demokratické strany N mecka zakázali svému stranickému tisku,
zejména centrálnímu orgánu Vorwärts, psát cokoliv o esperantu168, a když se
konal 1914 v Lipsku 9. n mecký esperantský kongres, místní noviny o n m
psaly p ízniv , zatím co sociáln -demokratický Leipziger Volkszeitung se
esperantu posmíval.169 Ruský d lník si st žoval v roce 1913, že jeho d lni tí
edáci pohlížejí na esperanto jako na „zbyte nou v c, a bojí se, že se pracující
odkloní od svého cíle“.170 A podobn nizozemský socialista Willem van
Ravesteyn nazval esperantské hnutí „ob anskou nemoudrostí“ a propagaci
jazyka mezi pracujícími za „nebezpe nou hra ku“.171
Je možné zmínit i opa né p íklady. eští sociální demokraté na svém 10.
kongresu v roce 1911 velmi p ízniv p ijali esperanto ve své rezoluci172, italský
166
Germana Esperantisto 10. 1913, vydání A, str. 165-6, 184; Internacia Socia Revuo 7. 1913, str. 287-288.
Internacia Socia Revuo 1. 1907, íslo 3, str. 15-16; íslo 6, str. 16; íslo 8/9, str. 24, str. 15; 3. 1909, str. 63;
internationaler Sozialisten-Kongre zu Stuttgart, 18. Bis 24. August 1907, Berlín 1907, str. 23. – je vhodné zde
poznamenat, že práv Juarès a Vaillant podsunuli kongresu návrh rezoluce, podle které, v p ípad vypuknutí
války, proletariát bude hromadn stávkovat a vypukne vzpoura; N mec August Bebel ost e nesouhlasil s tímto
radikálním návrhem,který ostatn ani nenašel v tšinu.
168
Gustave Gautherot La question de la langue auxiliaire internationale Pa íž 1910 str. 271. – Jak poznamenal
Germana Esperantisto (5. 1908 str. 20) Vorwärts a Leipziger Volkszeitung „ost e protestovaly“ proti propagaci
esperanta mezi pracujícími.
169
Germana Esperantisto 11. 1914, vydání A, str. 109.
170
Internacia Socia Revuo 7. 1913 str. 260. – Podobnou stížnost na ruské d lnické p edáky již v roce 1907
inil pokladník esperantské skupiny ve Voron ži: A.N.Vasiljev „El Rusujo“, Laboro (Pa íž) 1907, íslo 2
(zá í), str. 8-9.
171
De Tribune (Amsterdam), 20.6.1908; podle Frateco (Den Haag) 1908, íslo 3 (zá í), str. 1, a Internacia
Socia Revuo 2. 1908, str. 111.
172
Naproti tomu n meckorakouští sociální demokraté p ík e esperanto odmítli. Porovnej Wolfgang Bahr,
Geschichte der österreichischen Esperantobewegung von den Anfängen bis 1918, Víde 1978 (dizerta ní práce)
str. 232 a další.
167
30
anarchista Errico Malatesta se u il esperanto173, Japonec Ôsugi Sakae v roce
1907-08 vedl esperantské kurzy v Tokiu mezi jiným i pro ínské studenty174 a
jeho ínský sou asník Sifo (Liu Shifu) v letech 1913-1915 vydával d ležitý
ínsko-esperantský asopis La Vo o de la Popolo (Hlas lidu), až do svého
úplného t lesného vy erpání.175 Krom toho, u p íležitosti 8. Sv tového
kongresu esperanta v Krakov v roce 1912, místní pobo ka Polské sociáln
demokratické strany zorganizovala velkou manifestaci socialist z r zných
zemí.176 P esto ale z stává faktem, že p ed 1. sv tovou válkou levicov zam ení
lidé nijak nepoznamenali hnutí svou barvou.177 I n mecké, šovinistické noviny,
které chtiv hledaly d kazy o nebezpe nosti esperanta, mohly sotva nalézt
argument o tom, že tento jazyk by mohl p sobit, krom podkopávání n mecké
kultury a obchodu, n jak na ideologii t ídního boje.
Jestliže p esto v carském Rusku a v n kolika dalších zemích byla
mladému jazyku p isouzeno nebezpe nost a bylo brán no jeho rozši ování a
jeho stoupenci byli šikanováni, bylo to pro p evážnou v tšinu zainteresovaných
velkým p ekvapením. Jen nesnadno mohli pochopit, pro práv zájem o
esperanto se st etává s takovým nep átelstvím, pro mu je mu p isuzován i
státn podvratný charakter. Ten, kdo se u il esperanto, p ebíral i Zamenhofovy
výzvy k míru mezi všemi lidmi; cht l p isp t k tomu, aby lidé neochuzovali
jeden druhého, ale využívali k dorozum ní neutrální jazyk. Byl to starý sen o
jednot lidstva v nové form , který v bec nebyl dalek realizaci, protože v decký
a technický vývoj na za átku století p ál uv dom ní si pot eby mezinárodního
jazyka. Ale – jakkoliv skromné byly prozatímní úsp chy prací pro realizaci
tohoto snu: esperanto naráželo na r zná tabu.
1.7.
UEA a internacionalismus
Zamenhof zem el v dubnu 1917. P t let p ed tím, p i 8. Sv tovém
kongresu v Krakov , se zprostil své role „oficiálního šéfa“ hnutí a za al se cítit
prostým esperantistou. 178 Rozhodl se k tomuto kroku, protože si p ál mít volnost
k rozvíjení svých myšlenek k p ibližování lidí také jinými prost edky, než
neutrálním jazykem.
173
Viz rozhovor E. Lantiho s Malatestou v roce 1924: Sennacica Revuo 5. 1923/24, íslo 10 (51), str. 5. –
V prvních íslech Internacia Socia Revuo (1907) je Malatesta uveden jako spolupracovník.
174
Miyamoto Masao La morta suito. Oosugi Sakae, anarkiisto-esperantisto Kjóto 1984, str. 31-36. – Dva
dopisy Ôsugiho jsou otišt ny v Internacia Socia Revuo 2. 1908, str. 20, 70-71.
175
ínský název byl Minsheng. Po Sifov smrti v roce 1915 vycházel asopis dále s p erušeními až do roku
1921. O významu viz Scalapino/Yu, The Chunese Anarchist movement, str. 39-44 a lánek Ulricha Linse
v Kontakto 10. 1973, íslo 2, str. 17-18.
176
Oznámení v Internacia Socia Revuo 6, 1912, str. 105-108. Ke stejné p íležitosti se objevilo Politika
Malliberulo, zvláštní íslo v esperantu polské revue Wi zie Polityczny, které cht lo upozornit sv tovou
ve ejnost na teror v Rusku.
177
To p iznali i esperantisté socialisté. Viz citaci z La Kulturo (Praha) 1912, v: G.P.de Bruin, Laborista
Esperanta movado, str. 9.
178
Viz text jeho „abdika ní“ i v PVZ IX. 297-305.
31
Paraleln s 10. kongresem, který se m l konat za átkem srpna 1914
v Pa íži179, cht l Zamenhof organizovat „Kongres neutrálního náboženství“.180
V souvislosti s tímto plánem publikoval v roce 1913, nyní již ne anonymn ,
novou versi své „politicko-náboženské víry“, brožuru s názvem Deklaracio pri
Homarismo181, v které usiloval o to, aby se „moud í“ v ící z r zných
náboženských skupin (liberkredantoj) spojili do „spole enství bez doktrín a
skupin“.182 Vysv tloval, že pro odstran ní mezináboženské nenávisti „je možné
ponechat každému úplnou svobodu ve ví e jeho etnika, kterou m l dosud, je jen
nutno vytvo it spole nou zevní jednotnost“.183
Pro silný nesouhlas francouzských p edních esperantist musel Zamenhof
na sv j plán rezignovat. Navíc, mezi nimi a jím, východoevropským Židem,
byla nep ekonatelná propast. To nezm nil ani fakt, že v posledních letech života
se z jeho myšlení zcela vytratilo sionistické d dictví. V roce 1914 se odmítl
ihlásit do vznikající Hebrejské esperanto-asociace a zd vod oval to tím, že se
nechce svazovat s nacionalismem, i když se jedná, jako v tomto p ípad , o
odpustitelnou formu nacionalismu utla ovaných. 184
Možná, že k váhavé odezv , se kterou se setkaly jeho náboženské
koncepty185 p isp lo i to, že se stále více koncentroval na varování p ed
nebezpe ím nacionalismu a zd raz oval morální a polické principy.186 Tato jeho
tendence již byla znatelná v memorandu „Gentoj kaj Lingvo Internacia“,
edloženém v roce 1911 na Kongresu ras187 a pozd ji, b hem války, ve „Výzv
diplomat m“ (1915), kde Zamenhof usiloval o princip, aby každá zem
„moráln a materiáln naprosto rovnoprávn pat ila všem svým syn m“, a
nabádal, aby se od míru neo ekávaly jen územní zm ny, ale p edevším
odstran ní národního šovinismu.188 Zamenhof, který dlouho zd raz oval
náboženské p iny protižidovských persekucí189, nakonec pochopil, „že
skute ná p ekážka, která rozd luje lidi v sou asnosti, tkví mén v i nebo
179
Tento kongres se nekonal, protože vypukla válka.
PVZ IX. 319-325.
181
PVZ IX. 337-344.
182
PVZ IX. 343. – Pod slovem liberkredanto (na jiném míst neutralisto) Zamenhof rozumí tolerantního,
nedogmatického v ícího, nefundamentalistického lov ka.
183
Dopis Bourletovi z 24.2.1912, PVZ IX. 326.
184
Dopis Wilhelmu Hellerovi z 30.6.1914, PVZ XX. 163-166; viz také Maimon, str. 109-110, 207. Ale
Zamenhof opakuje své hledisko, že Židé „nejvíce pot ebují neutrální jazyk“ vyjad uje své sympatie
k zakládacím plán m a nabízí pomoc radou. P edpokládalo se, že první sch ze asociace bude v Pa íži; nový
pokus založit „Celosv tovou esperantskou hebrejskou asociaci“ byl u in n v roce 1922. – Zamenhof tém
sou asn ost e reagoval na protižidovský lánek , který se objevil v Pola Esperantisto : Dopis z 16.7.1914, PVZ
IX. 407-410185
áste né napln ní Zamenhofových ideál m žeme nalézt v moderním ekumenickém myšlení i v praxi.
186
Porovnej Waringhien, 1887 kaj la sekvo, str. 74.
187
PVZ X. 169-181; anglický p eklad G.Spiller (red.), Inter-racial problems. Papers from the First Universal
Races Congress held in London in 1911, další vydání New York 1970, str. 425-432.
188
„Post la Granda Milito. Alvoko al la Diplomatoj“, PVZ IX. 430-435 (citace str. 432).
189
Porovnej Waringhien, Leteroj I. str. 258. – Je charakteristické, že Zamenhof mluvil o unikátním
„náboženském nacionalismu“ žid , který jim neumož uje „úplné dorozum ní se sv tem, který je
obklopuje“:Hilelismo (1901), PVZ V. 390.
180
32
v náboženství, jak tomu bylo v uplynulých stoletích, ale ve slepém kultu
národovosti.“ 190
Ale Zamenhofovy výzvy nem ly samoz ejm žádnou odezvu. Na konci
svého života byl nucen poslouchat jen vý itky rusofilských novin ve Varšav o
tom, že je „nebezpe ný internacionál“191, a také získal žalostnou zkušenost, že i
sami esperantisté se nakazili šovinistickou hore kou. Francouzi, N mci a Italové
rozeslali esperantské ob žníky na obranu stanovisek vál ících vlád.
esto se však UEA poda ilo p ekonat nacionalistickou vlnu. Užite né pro
ni bylo, že m la své sídlo ve Švýcarsku, v neutrálním stát a pomocí své sít
delegát organizovala širokou ve ejnou pomoc b hem války tím, že umož ovala
korespondenci ob an m mezi znep átelenými stranami, dodávala potraviny,
od vy a léky.192 A sou asn s touto ukázkou praktické mezinárodní solidarity
Hector Hodler, zakladatel a editel UEA, pokra oval ve své snaze formulovat
základní principy esperantského hnutí. Jeho idealismus, který se odlišoval od
Zamenhofova, byl prost jakékoliv mystiky a opíral se o znalost a analýzu vývoje
mezinárodní politiky. Od ervence 1915 do února 1917 uve ej oval Hodler
v m sí níku Esperanto (orgán UEA) sérii lánk s titulem „Mírový problém:
Nové cesty“. V nich nastínil svoje p edstavy o organizaci povále ného sv ta. A
hlavn kv li t mto lánk m, zam eným proti „anarchii mezi státy“, byl
Esperanto po roce 1916 zakázán; vále ná cenzura p isoudila asopisu
„nep íznivý vliv na bojovníky na front “.193
Hodler p edpokládal další r st kolektivistických tendencí po válce,
zost ení t ídního boje a v tší p ipravenost vlád p ijmout návrhy nadnárodních
spoluprací a omezení armády. 194 Ve formování budoucího mezinárodního
po ádku m lo mít v budoucnosti svou roli i esperanto. Hodler p iznal fiasko
všech pokus autokraticky založit esperantské instituce a konec všech iluzí, že
by vlády p ijaly jazyk z n jakých morálních pohnutek. Upozor oval, že jazyk
nemá šanci všeobecného p ijetí bez n kolika základních p edpoklad . Nesta í
ím í mezi státy, je t eba, aby existoval silný internacionalismus. Esperantisté
musí být „zárodkem budoucí elity“, která na ruinách postaví nový, mezinárodní
m.195 „Národní svoboda, demokratická vláda, mezinárodní svaz“ byly
Hodlerovy vizemi. 196
Tím Hodler v mnoha sm rech p edvídal teze, které pozd ji široce
prezentoval americký prezident Woodrow Wilson. 197 A koliv Hodlerovi nebylo
190
Warighien, 1887 kaj la sekvo str. 74-75.
Privat, Vivo de Zamenhof, str. 121.
192
EeP, str. 365-367.
193
Hans Jakob, Universala Esperanto-Asocio 1908-1933. Historia skizo, Ženeva 1933, str. 18.
194
H.Hodler „La socio post la milito“ Esperanto 13. 1917, str. 73-75; znovu publikováno v Hector Hodler. Lia
vivo kaj lia verko, Ženeva 1928, str. 146-157.
195
H.Hodler „Suiper“ Esperanto 11. 1915, str. 3, znovu publikováno Hector Hodler str. 103.
196
H.Hodler „Nova spirito“ Esperanto 13. 1917, str. 113; znovu publikováno v Hector Hodler, str. 162.
197
Edmond Privat „La verko de H.Hodler“ Esperanto 16. 1920, str. 102 – Hodler sepsal také v letech 19151916 rozsáhlý, francouzsky psaný traktát o mírové organizaci národ , který však z stal nevydaný; viz
biografickou skicu Ed.Stettlera v Hector Hodler str. 48-49. Jedna kapitola „La justice internacionale et le
problème de lárbitrage“ se objevila v Les Documents du Progrès. Revue Internacionale (Lausanne) 10.1916,
191
33
dop áno, aby se dožil realizace svých myšlenek – zem el ani ne t iat icetiletý
v b eznu 1920 – poda ilo se mu, že UEA získala v o ích esperantist p edstavu
reprezentanta hnutí, které je po válce velice pot ebné, a u p íležitosti založení
Spole nosti národ 198 hnutí poprvé získalo respektovaného partnera na
mezinárodním poli. Práv Hodler vytý il sm r esperantist m v povále né dob ,
kdy všude vznikaly nad je na bezpe ný mír.
Jakou d ležitost m lo založení Spole nost národ z hlediska
esperantského hnutí, popisuje Hodler následovn :
My všichni dob e víme, že životaschopná bude jen taková Spole nost národ , pokud
se nejen spojí jednotlivé vlády právnickými dohodami, ale také, a to hlavn , jestliže národy
samy budou prodchnuty duchem vzájemného porozum ní. Bez mezinárodního, neutrálního
jazyka z stanou národy navzájem sob cizí, i když je budou spojovat teoreticky mezinárodní
konvence. Od Spole nosti národ esperantisté o ekávají, že si uv domí v as nutnost
spole ného dorozumívacího prost edku... 199
Nyní se podívejme, jak se esperantské hnutí snažilo prezentovat svá p ání
ve Spole nosti národ a sledujme, zda-li Spole nost Národ splnila o ekávání,
která Hodler a nejen on, ur ili jako základní podmínky pro její úsp šné
fungování.
1.8.
Boj proti esperantu ve Spole nosti národ
UEA využila p íležitost, kdy celosv tové ve ejné mín ní pochybovalo o
možném ešení mezinárodních konflikt válkou a lidé projevovali d ru ve
Spole nost národ 200, a požadovala mezinárodní dohodu o zavedení výuky
esperanta ve školách. Velmi aktivní byl publicista Edmond Privat, který v letech
1920 a 1921 pracoval ve Spole nosti Národ jako p ekladatel a od roku 1922 do
roku 1927 byl nejd íve poradcem hlavního perského delegáta, pozd ji jeho
zástupcem.201 Privat byl Hodlerovým spolužákem a po jeho smrti p evzal
redakci Esperanta.
V prosinci 1920 z Privatovy iniciativy jedenáct delegát (z Belgie, Brazílie,
eskoslovenska, Chile, íny, Haiti, Indie, Itálie, Kolumbie, Persie a Jižní
Afriky202) p edložilo Valnému shromážd ní Spole nosti národ návrh rezoluce.
leden, str. 280-296. Hodler prispíval také do asopis Ba Voix de l´Humanité (Lausanne) a Demain. Pages et
Documents (Ženeva).
198
Spole nost národ , SN – mezinárodní organizace se sídlem v Ženev , ustavená v roce 1919 na pa ížské
mírové konferenci z podn tu prez. USA W.Wilsona. Prav. základ SN, Pakt SN, byl vt len do mírových smluv.
SN m la zajiš ovat mír zejména systém kolektivní bezpe nosti. P sobila do roku 1939, práv. zrušena 1946, kdy
byla nahrazena OSN.
199
H.Hodler „Novaj perspektivoj“ Esperanto 15. 1919, str. 58; znovu publikováno v Hector Hodler str. 88. –
Dobrým p íkladem pro nad je, které vázaly esperantisté na Spole nost národ , je: M.Rollet de lÍsle, Ba plus
forte garantie de la Société des Nations. Une Langue internacionale Pa íž 1919.
200
R zné názory na roli Spole nosti národ shrnuje Heinz Gollwitzer, Geeschichte des weltpolitischen Denkens.
Svazek II.: Zeitalter des Imperialismus und der Weltkriege, Göttingen 1982, str. 441 a následující.
201
Viz zvláštní sešit „Edmond Privat 1889-1962 z Revue neuchâteloise 11.1968, íslo 43/44; také Bernard
Golden, „Edmond Privat – politika urnalisto“, Kontakto 1979, íslo 1 (61), str. 4-5.
202
Podepsaní podpo ili projekt jako fyzické osoby, ne jménem státní delegace. Mezi nimi byl Edvard Beneš
SR), Wellington Koo ( ína) a Carlos Restrepo, bývalý prezident Kolumbie.
34
Upozor ovali na jazykové obtíže, „které brání p ímým vztah m mezi národy“ a
vyjad ovali p ání, aby „mládež všech národ znala alespo dva jazyky, sv j
mate ský a snadný prost edek pro mezinárodní komunikaci“. Návrh obsahoval
žádost generálnímu sekretá i Spole nosti národ , aby p ipravil zprávu o
vyu ování esperanta ve ve ejných školách v lenských státech. 203
Tento návrh m že být považován za p íklad idealistických nad jí, které vedly
zejména slabší státy do Spole nosti národ . Ale sou asn dokládal
nedostate nou opatrnost navrhovatel , kte í podcenili odpor, který vyvolá tento
tém revolu ní návrh – zejména u jedné velice silné mocnosti. Pozd ji Privat
sám p iznal, že bylo taktickou chybou v tak ranném stádiu p edložit takový
radikální návrh: zavedení esperanta do škol.204
Dne 16. prosince druhé zasedání Valného shromážd ní zhodnotilo návrh,
škrtlo ást, která vyjad ovala zmi ovanou nad ji, p ijala zbylý text deseti hlasy
proti jednomu (Francie). Ale o dva dny pozd ji, když se belgický senátor Henri
Lafontaine205 snažil doporu it jazyk Valnému shromážd ní, se setkal s ostrým
protestem francouzského delegáta, který požadoval, aby nebyla povolena
diskuse o této záležitosti. Francie se v té dob cítila v defenzív kv li rostoucí
prestiži angli tiny206, vid la v proesperantské rezoluci další ohrožení pozice
francouzštiny jako jazyka diplomat . Delegát Gabriel Hanotaux, len
Francouzské akademie, bývalý ministr zahrani ních v cí a historik, který ve
svých dílech glorifikoval francouzský imperialismus, se roz ilen postavil proti
doporu ení. Bez toho, aby delegáty z jiných zemí p ipustil k diskusi, výmluvn
požadoval „úctu“ pro sv j jazyk, francouzštinu, „která má svou historii, svou
krásu, a kterou používali velicí spisovatelé, která je známá v celém sv , která
je obdivována jako rozši ovatelka myšlenek207. Docílil, že bylo rozhodnuto bez
diskuse v c odložit.
Zdá se, že p ed tímto úderem si Privat dob e neuv domoval pozici Francie.
Esperantisté a delegáti sympatizující s ním byli nyní nuceni konstatovat, že
špatn p ipravený návrh se stal okamžit ob tí energického odporu. Pro – to
vysv tlil Maurice Rollet de lÍsle, prezident Spolku pro propagandu esperanta,
na konci prosince 1920 v dopise Privatovi: „Jsem p ekvapen, že se divíte
takovému odporu, protože my zde se již n jaký as setkáváme se silnou
nenávistí ze strany Quai dÓrsay“.208
203
Edmond Privat „Esperanto e Ligo de Nacioj“ Esperanto 51.1958, str. 57.
205
H. Lafontaine (1854-1943) byl spoluzakladatel SN, prezident Mezinárodní mírové rady a nositel Nobelovy
ceny za mír v roce 1913, již dávno podporoval myšlenku esperanta.
206
Angli tina a francouzština byly pracovními jazyky Spole nosti národ . Návrh zkoumat využití esperanta
nehodlal tento zavedený zp sob zm nit.
207
Citováno z Esperanto 17. 1921, str. 3.
208
Dopis ze dne 30.12.1920; cit. Margaret Huber, The Esperanto pressure group at the League of Nations,19201925, M.A.teze o historii, Univerzita Ottawa, 1973, str. 43. (Quai dÓrsay je sídlo francouzského ministerstva
zahrani ních v cí.) O obvin ní za nevlastenecké názory francouzských esperantist publikoval Rollet de lÍsle
zvláštní brožuru: Une équivoqu. LÉsperanto contre le Français Pa íž 1920.
204
35
esto p átelé esperanta nerezignovali a od této chvíle se lépe p ipravovali.
V zá í 1921, u p íležitosti dalšího valného shromážd ní, byl znovu návrh
edložen, a tentokrát podpo en delegáty z Albánie, Belgie, eskoslovenska,
Finska, íny, Indie, Japonska, Kolumbie, Persie, Rumunska, Jižní Afriky a
Venezuely. 209 V té dob již existovala zpráva generálního tajemníka, Japonce
Nitobe Inazô, o p íznivých dojmech, které získal b hem sledování Sv tového
kongresu esperanta v Praze.210 Prohlásil: „... osobn bych nerad mluvil o pracujícím
lidu jako o zvláštní t íd “ – a podtrhl nadšenou ú ast d lník v esperantském hnutí:
„Zatímco bohatí a vzd laní mohou využívat beletrii a v decké stati v originále, chudí a poko ení používají
esperanto jako francouzštinu pro svou pot ebu vým ny názor . Esperanto se tak stává motorem mezinárodní
demokracie a silného spojenectví. Je nutno vzít na v domí tento zájem v rozumném, p íznivém duchu, pokud
211
chceme studovat otázku tohoto spole ného jazyka.“
Tentokrát Valné shromážd ní podpo ilo návrh na zjiš ování dalších
názor a v lednu 1922 rozeslal generální tajemník ob žník lenským stát m
s výzvou, aby vypracovaly zprávu o stavu zavád ní esperanta do škol.
V dob , kdy byly zprávy vypracovávány, Francie iniciovala kampa proti
esperantu. Bylo zakázáno používání esperanta p i setkáních, kterých se ú astnili
francouzští ú edníci.212 Pro oslabení esperantist poskytla Francie podporu idu,
rivalovi jazykového projektu z roku 1907, evidentn ve snaze takticky podkopat
pozici esperanta.213 Krom toho m l Privat až do konce roku 1921 zákaz pobytu
ve Francii a také pozd ji dostal jen s obtížemi vízum.214
V dubnu 1922 v paláci Spole nosti národ v Ženev prob hla velmi úsp šná
„Mezinárodní konference o výuce esperanta ve školách“, které se ú astnili
itelé z 28 zemí a oficiální delegáti 16 vlád. Po této události vláda v Pa íži
otev ela p ímou protiofensivu. 3. ervna 1922 Léon Bérard varoval p ed
„nebezpe ími“, která p ináší výuka esperanta; vid l ohrožení kulturní výchovy
„rozvinutím um lého jazyka, p itažlivého svou jednoduchostí“. Prohlašoval:
Francouzský jazyk bude vždycky jazykem civilizace a také nejlepším
prost edkem pro rozši ování nesrovnateln hodnotné literatury a expanze
francouzského myšlení...
209
Také polský delegát projevil svou podporu s výhradou, že esperanto nepoškodí prestiž francouzského jazyka.
– Je nutno poznamenat, že všechny lenské asijské státy podpo ily návrh krom Siamu, který se pravd podobn
obával urážky Francie; porovnej Masatoshi Matsushita Japan in the League of Nations, Ph.D.Thesis, New York
1929, str. 51-52.
210
Viz Esperanto 17. 1921, str. 157-158. – Nitobe (1862-1933), vychovatel, kvaker, pacifista a známý obhájce
pro smír Východu a Západu byl generálním sekretá em od kv tna 1920 do prosince 1926; pozd ji se stal lenem
japonské Komory šlechtic . Jeho nejznám jším dílem je Bushido. The soul of Japan. Philadelphia 1900,
eložené do mnoha jazyk .
211
Citace podle Ivo Lapenny „The common language question before international organizations“ La Monda
Lingvo-Problemo 2. 1970, str. 91-92.
212
Huber str. 59.
213
Huber str. 59, 64-65. – Tohoto faktu si byli esperantisté v té dob dob e v domi: Germana Esperantisto 20.
1923, str. 171-172.
214
Huber str. 60-62. P inou prý bylo, že bezpe nostní orgány si spletly Privata s protifrancouzským
švýcarským noviná em Etiennem Privazem. Skute
se Privat znelíbil také v dob války svými lánky
v LeTemps a L´Humanité, ve kterých mimo jiné obhajoval nezávislost Polska: Edmond Privat Aventuroj de
pioniro, La Laguna 1963, str. 75-78; Revue neuchâteloise, str. 38-39, 50-52; Bernard Golden, „Edmond Privat
kaj sendependa Pollando“, Heroldo de Esperanto 54. 1978 íslo 15 (1639), str. 1,3.
36
Mezinárodní organizace, jejichž sídlo je v zahrani í se snaží rozvíjet
vztahy s esperantskými skupinami v r zných zemích...
... cílem jejich propagandy není zjednodušit jazykové vztahy mezi lidmi, ale
edevším potla ovat formování myšlení d tí i dosp lých jejich národní
kulturou. Tyto skupiny se zam ují zejména proti duchu latiny a zcela zvláš
proti geniu Francie. Podle výroku esperantisty se jedná o rozd lení jazyka a
vlasti. Esperanto se stává nástrojem systematického internacionalismu,
nep ítelem národních jazyk a všech p vodních myšlenek, které vyjad ují
jaký vývoj.215
V odpov di na protest Ligy pro lidská práva Bérard pozd ji up esnil, že
hem mezinárodních esperantských kongres je manifestována „nenávist proti
francouzštin “.216
Za n kolik týdn po vyjití Bérardova na ízení, kterým byla innost
esperantist p ísn vymezena, p ipravil sekretariát Spole nosti národ zprávu
Esperanto jako mezinárodní pomocný jazyk.217 Zpráva obsahovala komplexní
náhled na celosv tové rozší ení esperanta. Ve shrnutí bylo konstatováno:
Síla jazyka je velká moc a Spole nost národ má vážné d vody se zvláštní
pozorností sledovat pokrok esperantského hnutí, které by možná mohlo vážn
ovlivnit sv t z hlediska morální jednoty sv ta, jestliže by se jeho používání
rozší ilo a stalo všeobecným.218
Když 5. rada prostudovala b hem 3. zasedání Valného shromážd ní
v srpnu 1922 tuto p íznivou zprávu, vyjád il svoje sympatie mezi jinými, britský
helénista Gilbert Murray, který reprezentoval Jižní Afriku. Ale francouzský
delegát, Georges Reynald, prohlásil, že dostal direktivy neschválit jakýkoliv jiný
sv tový jazyk, krom francouzštiny. B hem diskuse, relativn p íznivé pro
esperanto, vystoupil ale také brazilský delegát Raul de Rio Branco. Do své
dlouhé i, kterou pozd ji vytiskl a soukromn rozdal219, vsunul ideologická
obvin ní nejhrubšího zrna. Obvinil esperanto jako „jazyk chudák a komunist ,
bez tradice, bez literatury, bez intelektuální hodnoty“ a tvrdil, že v Brazílii se
vyu uje esperanto pouze ve stát Sergipe, který je „nejmén civilizovaný“.220
Po t ídenní diskusi bylo p ijato kompromisní ešení: Zpráva byla –
s vyškrtnutím páté ásti, která obsahovala shrnutí a doporu ení – oficiáln
ijata jako dokument Spole nosti národ , ale otázka výuky ve školách byla
edána Komisi pro intelektuální spolupráci.
215
Text z ob žníku Le Monde Espérantiste 15. 1922, íslo 3 (129), str. 18. – O reakcích francouzských novin
viz A.Frechas, „Lesgens désprit“, Le Monde Espérantiste 15. 1922, íslo 4 (126), str. 25-28.
216
Text dopisu Bérarda Lize pro lidská práva v Le Monde Espeérantiste 16. 1923, íslo 1 (129), str. 1;
esperantem v Esperanto 19. 1923, str. 32. – Bérard (1876-1960) v kv tnu 1923 na ídil výuku latiny na školách
druhého stupn ; toto na ízení jeho nástupce zrušil. Bérard se pak stal lenem Francouzské akademie a (za režimu
ve Vichy) velvyslancem ve Vatikánu.
217
P eklad zprávy do esperanta Esperantisto 18, 1922, str. 167-176. – Zpráva se objevila jako brožura v dalších
národních jazycích.
218
219
Contre lóctroi du patronage de la Sociéte de Nations à lÉspéranto, Ženeva 1922.
220
Citováno z Esperanto 18. 1922, str. 166.
37
Lord Robert Cecil, p ítel esperanta, upozornil komisi, aby „pamatovala, že
sv tový jazyk není pot ebný jen intelektuál m, ale p edevším všem lidem“.221
Ale komise pro intelektuální spolupráci byla skute , jak se dalo o ekávat,
nevhodným místem pro ešení otázky esperanta – jazyka, který d razn
doporu oval Nitobe a kterého se bál de Rio Branco – jazyka, který nebyl jen
výlu ným, dorozumívacím prost edkem intelektuál . Komise byla ustavena
v kv tnu 1922 a skládala se z 12 len (pozd ji z 15). Jejím úkolem byla
výchova k mezinárodní solidarit a posílení mírového vlivu Spole nosti národ .
esto byla povinna p ísn limitovat svou innost a zabývat se jen vztahy mezi
univerzitami a knihovnami. Byla zde obava „p ed širokým spole enským
polem“.222
Následkem toho se lenové komise, kte í podporovali esperanto nacházeli
v beznad jné situaci pod politickým tlakem Francie a pod p edsudky
intelektuál . P edseda, francouzský filozof Henri Bergson, d rn sd lil
Privatovi své sympatie, ale musel pod ídit své osobní mín ní direktivám, které
obdržel z Pa íže.223 Jako hlavní oponent esperanta se p edstavil švýcarský len
komise Gonzague de Reynold, profesor historie a francouzské literatury na
universit v Bernu a Fribourgu. A koliv se soust edil ve své ve ejné kritice na
lingvistickou nedostate nost esperanta a hájil latinu „známou katolík m a
intelektuál m“, spíše mu skute
vadilo, že – jak soukromn napsal – za
esperantem se „skrývá mezinárodní a revolu ní mysticismus“.224
Do jakého stupn mimo rámec lingvistiky se diskuse dostala zmínil v i
– výstižn ji než de Rio Branco – Francouz Julien Luchaire. Vcelku popíral, že
pro „neintelektuály“ existuje pot eba mezinárodní komunikace, protože – podle
jeho argumentace – lidové masy z r zných zemí vchází do vzájemných kontakt
pomocí svých „vedoucích“ a pomocí p eklad . Podle této logiky, tedy,
mezinárodní kontakty mají z stat monopolem n kolika vyvolených a je
skute
nedoporu itelné otev ít snadným klí em esperanta dve e celosv tovým
vztah m lidí ze spodních vrstev.225
V takové atmosfé e francouzské hegemonie a nechuti k lidovým masám
nem lo esperanto žádnou šanci. Komise rozhodla 1.8.1923, že se již nebude
zabývat otázkou vyu ování esperanta ve školách a vyslovila mín ní, že je
edevším nutné „zam it se zejména na studium živých jazyk a cizí
221
Edmond Privat, Federala sperto. Studo pri du sukcesoj kaj unu malsukceso, Haag 1958, str. 71
223
Privat Aventuroj str. 97.
224
Dopis Abbému Ricardovi z 5.6.1923. Viz také: Pierre Hirsch a Tazio Carlevaro, „Gonzague de Reynold a
esperanto“, Monata Cirkulero Kultura Centro Esperantista (La Chaux-de-Fonds) 1976, íslo 78, str. 1-9.
225
Porovnej: Lapenna „The common language question“ str. 98. – Pot ebu komunikace bez prost edníka mezi
nevzd lanými, nebo nedostate
vzd lanými lidmi odmítla také zpráva (z 30.12.1921) Rady pro mezinárodní
pomocný jazyk Americké filologické asociace s tím, že takovou komunikaci mají obstarávat vedoucí, nebo jejich
reprezentanti podle opravdové pot eby a podle zprávy to má být takový jazyk „který uspokojí intelektuální a
estetické požadavky vzd lanc ve všech zemích a takovým jazykem sotva m že být jiný jazyk než latina.“
Citováno Esperanto Triumfonta 1922, íslo 108 (29. íjna), str. 3.
222
38
literatury“226. Nitobe to komentoval tak, že za dvacet let bude toto rozhodnutí
hodnoceno jako známka, že Spole nosti národ chyb la moudrost.
V zá í 1923, kdy bylo svoláno 4. zasedání valného shromážd ní,
francouzský delegát, vybavený instrukcemi své vlády, navrhl „definitivn
vypustit esperanto“227 a doporu il, aby Spole nost p ijala ost ejší verzi
rozhodnutí komise; podle této verse byla Spole nosti doporu ena výslovn
výuka cizích národních jazyk p ed výukou um lého pomocného jazyka. Tím
ale Francie p ecenila ústupnost ostatních delegací. Mnohé protestovaly a
vysv tlovaly, že necht jí vnucovat esperanto, ale že také necht jí p ijmout n co,
co se zdá zam ené proti esperantu, „protože toto hnutí má u nich mnoho
íznivc “.228
Francie musela stáhnou sv j návrh, takže v platnosti z stala jen zpráva
z roku 1922 o pozitivních p ínosech esperanta. To byl ur itý úsp ch UEA,
esto zcela nesplnil o ekávání. Út chou bylo, že v zá í 1924 nová vláda
Edouarda Herriota229zrušila Bérard v dekret230 a že 5. zasedání valného
shromážd ní ve stejném m síci p ijalo, bez protest Francie, doporu ení o
použití esperanta jako „srozumitelného“ jazyka v telegrafii.
Jak víme, Spole nost národ ztrácela stále víc a víc svou po ínající
reputaci, protože žádný ze lenských stát nebyl ochoten slevit ze své národní
suverenity a protože rozhodnutí nebyla pln na a silné mocnosti podle svých
pot eb sabotovaly innost Spole nosti. Nejen že z stal omezen politický vliv
Spole nosti, také nebyla zformována taková morální autorita, která byla od ní
ekávaná. V tomto sm ru je možno uvést p íklad „Rady pro intelektuální
spolupráci“, které se v bec nepoda ilo za adit intelektuály z r zných zemí do
spole né fronty proti nebezpe í národních nenávistí a národních ambicí. 231
Práv p íklad esperanta vysv tluje, co zp sobilo fiasko Spole nosti národ .
Velké mocnosti byly schopny svým tlakem vyt snit iniciativu
an , Japonc a
mnoha malých národ , které cht ly p isp t esperantem k jakémusi zklidn ní
konfliktních národních zájm a nastolení mezinárodní solidarity jako duchovní
základny sjednocení Spole nosti. Stanovisko, že by státy mohly mezinárodn
urychlit popularizaci myšlenek Spole nosti, pokud by projevila sympatie
k rozši ování esperanta, formovala obava Francie o dominantní pozici
francouzštiny. Francouzi na obranu své pozice v neposlední ad argumentovali
jazykovou nevhodností esperanta, t ebaže se tvrzení o nedostate né vyjad ovací
schopnosti um lého jazyka nesetkávalo s ú inkem. Naopak, nep átelé esperanta
se nacházeli jakoby v tiché dohod s jeho p áteli v uznání faktu, že se jedná o
226
Citace Privat „Esperanto e la Ligo de Nacioj“ str. 59.
Na stejném míst .
228
Na stejném míst .
229
P ed tím, než se Herriot stal premierem, m l s ním Privat dva rozhovory Esperanto 20. 1924, str. 143.
230
Zrušení bylo oznámeno ob žníkem ze dne 19.6.1925: EdE, str. 152; Heroldo d Esperanto 6. 1925, íslo 52
(280), str. l.
231
F.P.Walters A History of the League of Nations. Svazek I., Londýn, New York, Toronto 1952, str.193. –
Význam Rady se již redukoval po roce 1924, kdy v Pa íži byl založen Institut pro intelektuální spolupráci,
finan
podporovaný Francií; jeho editelem byl od roku 1925 do roku 1931 Julien Luchaire.
227
39
fungující jazyk a zdá se, že si to i dob e uv domovali, jak lze p edpokládat
z Bérardova dekretu a elitní arogance Luchaireho, které trápilo pomyšlení, že
mezinárodní komunikace se vytratí z rukou „vedoucích“ a stane se vlastnictvím
také „neintelektuál “.
Když si uv domíme, jaké pom ry vládly v Rad pro intelektuální
spolupráci, snadno pochopíme, pro tato Rada nesplnila sv j úkol: vytvo it pocit
sv tové solidarity, která by posunula dop edu Spole nost a získala pro sebe
podporu, zvýšila svoji autoritu p ed národním sobectvím. Není možno
ehlédnout, že francouzská kampa proti esperantu ve Spole nosti národ 232
byla diktována obavou silné mocnosti, že Spole nost národ se ukáže hodná
svého jména a stane se nejen svobodným fórem, ale mezinárodní základnou, na
které budou národy nuceny slevit ze svých privilegií. V té dob byli esperantisté
ješt p íliš naivní, nedovedli si p edstavit, jak provokující je jejich požadavek,
aby každé dít na sv se u ilo alespo dva jazyky, mate ský a mezinárodní.
Jejich protivníci v as p edvídali politické následky, které by zp sobilo oficiální
svolení ze strany Spole nosti pro výuku a používání neutrálního
dorozumívacího prost edku. Jaká stavidla by se tím otev ela, toho si byli
protivníci jasn v domi. De Rio Branco ve své i se postavil proti konceptu,
aby Spole nost byla „superstátem“ 233 a podobné mín ní m l Gonzague de
Reynold: “...je nutno vytrvale bojovat proti všem, kte í si p ejí vytvo it ze
Spole nosti národ nejen superstát, ale také supercírkev, i proti všem
utopistickým internacionalist m... Zmi uji esperanto.“234
1.9.
Ob anské hnutí v defenzív
Na vrcholu francouzské agitace proti esperantu Privat poznamenal: „I po
intervenci pana Hanotauxe u Spole nosti národ se v esperantských novinách
neobjevilo ani jedno slovo proti Francii. Také zcela po právu.“235 Jist , je
správnou taktikou, neprovokovat zbyte
Francii, ale na druhou stranu z stává
politováníhodný fakt, že se UEA necítila dosti silná jako mezinárodní nátlaková
skupina, aby více energicky obhajovala své stanovisko proti sobeckým zájm m
jednoho národa. Nejen, že byla shovívavá k Francouz m, ale také se
neodhodlala demaskovat jazykový imperialismus, povýšenou nedbalost
intelektuál nad pot ebami mezinárodní komunikace nižších vrstev, elitá ský
232
Je nutno upozornit, že i za kulisami britské vlády byla snaha, aby Spole nost vyjád ila oficiální podporu
esperantu: Huber, str. 87-90.
233
Contre lóctroi... , str. 7.
234
Dopis Abbému Ricardovi z 5.6.1923; cit. Huber, str. 100. – Ve svých memoárech de Reynold píše, že Rada
již p i svém založení zakusila „útok absolutních utopist a internacionál : esperantist “. Gonzague de Reynold
Mes Mémoires. Tome 3:Ls cercles concentriques Ženeva 1963, str. 452. V lánku z roku 1925 poznamenává, že
„v utopii um lého jazyka je zhoubná forma idealismu, známka pomatenosti, symptom dekadence“; „Le
problème de la langue internationale“, Bibliothèque universelle et Revue de Genève 1925, str. 768. Také po
válce (b hem níž po ítal s vít zstvím Hitlera) de Reynold pokra oval svou agitaci proti esperantu.
235
Edmond Privat „Idealo kaj religio“ Esperanto 18. 1922, str. 121.
40
zp sob myšlení – všechny faktory, které hrály závažnou roli ve snaze vytla it
esperanto z jednání ve Spole nosti národ .
Stejn i dnes pokládáme za politováníhodné, že UEA, když zjistila, že
nedojde k okamžitému úsp chu, za ala se ke Spole nosti to it zády. Místo aby
popularizovala esperanto estnými principy Spole nosti a tak p ipravovala
úrodnou p du pro budoucí mezinárodní dohody o esperantu, postupn se
vzdalovala linii vytý ené Hodlerem. B hem dvacátých let internacionalismus
ztrácel svou p itažlivost a UEA tomu nebránila – v tom smyslu, že se stávala
závislejší na národních esperantských organizacích, které zam ovaly svou
pozornost na vlastní vládu a asto neprojevovaly dostate nou odolnost proti
nacionalistickým vliv m ve své zemi. Privat, sociální demokrat a neúnavný
bojovník proti kolonialismu, se up ímn snažil pokra ovat na cest vytý ené
Hodlerem; jeho erudice a úžasná osobnost mu získávala sympatie mnoha
delegát ve Spole nosti národ – eskoslovenského ministra Edvarda Beneše,
pozd jšího prezidenta, Romaina Rollanda a Mahatma Gandího. 236 Ale pomáhali
mu jen st edn kvalitní funkcioná i a obklopovalo ho mnoho politicky
nevysp lých snílk , byl proto p íliš slabý, aby dokázal inspirovat UEA
pot ebnou vírou na úsp šnou samostatnou misi v celosv tovém rozm ru a
rozhodnou p ipraveností chránit internacionalismus proti národním žárlivostem.
Toto odklon ní UEA od myšlenek jeho zakladatele není pochopitelné, aniž
bychom si uv domili fakt, že po válce, nedlouho po Hodlerov smrti došlo
uvnit esperantského hnutí k rozšt pení. V srpnu 1921 byla založena Sennacieca
Asocio Tutmonda (SAT), mezinárodní organizace pracujících esperantist , kte í
evzali za své n kolik podn od Hodlera (nap . organizaci na základ
individuálního lenství), ale pod bojovým výk ikem: „Pry s neutralismem!“
zp etrhali všechny svazky s neutrálním hnutím a požadovali, aby esperanto
sloužilo mezinárodnímu t ídnímu boji.
O innosti a významu SATu bude pojednáno v další kapitole. Zde je jen
pot eba poznamenat, že schizma mezi pracujícími a „neutrály“ hluboce zm nilo
tvá esperantského hnutí a to nemohlo z stat bez vlivu na ve ejné mín ní o
jazyku samém.
ed válkou zejména zkušení n me tí esperantisté, zakusili útoky pro
jejich „protinárodní cíle“. B hem války distribuovali v esperantském p ekladu
zné dokumenty, které obsahovaly zám ry n mecké armády. 237 Po válce v ili,
že to bude široce ohodnoceno jako d kaz pro jejich vlastenectví. Již v b eznu
1915 pr myslník Albert Steche, len saského parlamentu prohlásil, že vále ná
propaganda pomocí esperanta „p ed celým sv tem doložila, že n me tí
236
Viz Bon voisinage. Edmond Privat et Romain Rolland. Lettres et documents présentés et annotés par Pierre
Hirsch, Neuchâtel, Pa íž 1977; Edmond Privat Vivo de Gandí La Laguna 1967.
237
Viz Die Wahrheit ins Ausland durch Esperanto. Stimmen des Auslands über den Krieg Lipsko 1915. – Od
listopadu 1914 do ledna 1919 vyšlo 60 ísel „n mecké informace o válce“ Internacia Bulteno vydaných
meckou esperantskou službou v Berlín .
41
esperantisté nejsou revolu ní kosmopolité, ale schopní, prakti tí patrioti, kte í
lají dobrou vále nou práci a nešet í ani námahou ani ob tavostí služb
vlasti.“238
Ale šovinisti tí protivníci esperanta málo takové argumenty p ijímali.
lali posm šné poznámky o tom, že válka rychle ot ásla „neradikálním“
internacionalismem, a zcela odmítali p iznat, že mezinárodní jazyk se nyní stal
pro N mce p ijateln jší. Zmi ovaný Albert Zimmermann nap íklad uznával, že
me tí esperantisté jsou subjektivn dob í vlastenci, ale sou asn varoval, p ed
„nevšímavostí k internacionálnímu charakteru esperanta, vedoucí
k beznárodnosti“.239 Bojovné nacionalisty vzrušovalo, že také nep átelská strana
použila esperanto ve vále né propagand . V Pa íži b hem války visely plakáty,
které vyzývaly Francouze, aby se u ili esperanto a tak odstranili nep átelskou
inu a v srpnu 1922 premiér Raymond Poincaré roz ilen napsal generálu
Sebertovi, že n me tí d stojníci používají jazyk bez národního charakteru a
snaží se získávat esperantisty z r zných neutrálních zemí pro kampa proti
Francii a jednání ve Versailles.240
me tí a francouzští esperantisté tedy získali velmi málo svou aktivitou
za války, protože nevzbudili sympatie nacionalist . A po válce se výchozí
pozice hnutí stala ješt více komplikovanou velkým, bezprecedentním vlivem
lník . T ídní boj vniknul také do esperantského hnutí. V mnoha zemích se
noví adepti jazyka nehlásili do tradi ní neutrální UEA, ale organizovali se
v samostatných d lnických esperantských jednotách.
Tento vývoj byl p ízna ným p áním d lník rozší it sv j obzor za hranice
a realizovat internacionalismus hned, jak konec války k tomu poskytne
íležitost. V dokumentu Rady pro mezinárodní pomocný jazyk, založené v roce
1919 Mezinárodní výzkumnou radou, ohlas internacionálního pov domí
prostých lidí, který se odrážel p edevším v popularit esperanta mezi d lníky,
byl ozna en jako jeden z „nejd ležit jších rys vývoje jazykového
internacionalismu“ ze sociálního hlediska. Rada upozor ovala: „Jestliže by tento
zájem mas mohl být pozorn sledován a byl se sympatiemi chápaný
kompetentními sociology, mohl by možná p isp t, p i konstruktivním vedení,
dobru všech; ale jestliže by se ponechal radikál m jeho volný vývoj, sloužil by
jen k rozdmychávání bolševismu.“ 241 Úpln stejné nazírání problému nacházíme
u Alberta Stecheho, který již v roce 1914 varoval proti „nep átelským vliv m
pro lid a stát“ uvnit esperantského hnutí a požadoval:
Vlády a spole nosti se musí dohodnout a postarat se o to, aby
nacionalisticky smýšlející lidé našli všude p íležitost se bezplatn u it
238
Albert Steche Die Bedeutung der Welthilfssprache „Esperanto“ für das deutsche Volk und Frieden Lipsko
1915, str. 23.
239
Zimmermann Esperanto, ein Hindernis str. 14-15.
240
Dopis z 15.8.1922; podle Hubera str. 78.
241
Citován Albert Léon Guérard A short history of the international language movement, New York 1922, str.
185-187.
42
esperanto. Jestliže tato možnost nebude existovat, p ejdou ti, kte í touží po
vzd lání, jak je možno již nyní pozorovat, do sociáln -demokratických kurs ,
kde budou vedeni k tomu aby se stali nejen esperantisty, ale i sociálními
demokraty.242
Povále né zakládání a r st zvláštního d lnického esperantského hnutí
rychle povadlo návrhem Stecheho, aby vlády umožnily výuku jazyka, a tím se
vyhnuly radikalizaci esperantist . Na každý p ípad, p íznivá odezva, kterou
našlo esperanto mezi d lníky, spíše redukovalo než stimulovalo možná p íznivý
sklon vlád k podpo e esperantského hnutí. Varování, podobné Stechovovu proti
pronikání socialistických myšlenek do ad esperantist , bylo jako voda na mlýn
konzervativc a reak ních režim , které místo aby p ijali záv r, že je nutná
protiváha vlastní iniciativní infiltrací do hnutí, se rad ji zam ili na celé hnutí,
etn politicky neutrálního.
Ob ané esperantisté se nacházeli v dilematu – na jedné stran zneklidn ní
rozvojem esperanta mezi d lníky, na druhé stran museli bojovat proti
nepochopení vrchních vrstev. To je dob e ilustrováno na p ípad osoby
Stecheho, který byl prezidentem N mecké esperantské asociace od roku 1920 do
roku 1925, také lenem národn -liberální strany a aktivistou pr myslových
organizací. Steche nebyl erný reakcioná z protikapitalistické u ebnice, ani
esperantista který by se výlu
v noval komer nímu zisku pomocí esperanta.243
Svým naléháním na zavedení esperanta jako jediného cizího jazyka v základních
školách se snažil najít základnu pro harmonizaci myšlenek a názor na
mezit ídní i mezinárodní soulad:
„Tím by se mohla blahodárn p eklenout propast mezi bohatstvím a
chudobou, protože oby ejný lov k vzd laný v esperantu, který by si prohloubil
své vzd lání dobrými díly sv tové literatury, se zdokonalí a bude moci bez
námahy komunikovat s lidmi z vysokých i nižších vrstev v celém sv .
Spole enské uklidn ní ve vlastním národ krom toho p isp je k uklidn ní lidí
v celé zemi...“ 244
Tyto Stecheovy myšlenky v ur itém smyslu byly v souladu s tradicemi
esperanta, jmenovit s Zamenhofovou tezí, že praktikování neutrálního jazyka
pom že otupit konflikty. Zamenhofovy myšlenky byly vždy koncentrovány na
odstran ní národnostních antagonism pomocí esperanta; on by sotva studoval
sociální ko eny mezit ídních nenávistí. Jakkoliv: v povále né situaci, uprost ed
242
Albert Steche „Der Siegeszug des Esperanto“ Leipziger Tageblatt 4 a 5 duben 1914; citováno podle stejn
titulované p etišt né brožury, Lipsko bez udání ro níku, str. 7.
243
Steche (1862-1943), chemický pr myslník, byl viceprezident Unie saských pr myslník (1905-1918) a len
saského parlamentu (1909-1918). Byl také len ve vedení Hansovní Ligy, d ležitého svazku, založeného v roce
1909 pr myslníky, protivníky vlivu extremistických politických a ekonomických konservativc v N mecku.Viz
Johannes Dietterle (red.) La Vendreda Klubo, Lipsko 1921, str. 112-115; Fritz Fischer Krieg der Illusionen. Die
deutsche Politik von 1911 bis 1914, Düsseldorf 1969, str. 56-57, 333.
244
Albert Steche, Entwicklungsgang der Weltsprache Lipsko 1922, str. 20; viz také na stejném míst „Esperanto
und die deutsche Kultur“ Der Esperanto-Kongresses Berlín 1925, str. 8-17.
43
inflace a nezam stnanosti, by bylo iluzí mluvit o všeobecném t ídn
zklid ujícím charakteru esperantského hnutí. Není tedy p ekvapivé, že Stechovy
teze o neutralizaci sociálních konflikt esperantem považovali d lni tí
esperantisté za past kapitalisty. Pro n byl anachronismem také idealismus
vyslovený Privatem:
Esperanto je nejmén „buržoasní“ hnutí ze všech možných, ale stojí mino a
nad všemi zápasy mezi lidmi a je jedno, zda skupinových, i t ídních.245
Nyní zde byli pracující esperantisté, kte í se cítili skute nými ochránci
esperantských tradic, používali esperanto pro socialismus a osobovali si nárok
na jedinou správnou cestu:
Co znamená „socialismus?“ Pokud bychom cht li toto slovo vysv tlit jako
co, co je nejlepší pro osvobození lov ka, pak to nazv me lidské št stí. Ale
cožpak myšlenka lidského št stí není základem esperanta? Tuto myšlenku jsme
do n j nevložili, tu myšlenku jsme z n j naopak vyd lili. Vložil ji tam... Dr.
Zamenhof sám.“246
Steche si uv domoval s politováním „neradostnou situaci“, kdy lidové vrstvy
spole nosti byly nadšeny pro „novou latinu demokracie“, „vzd lané vrstvy,
stabilizované v myšlenkovém sv staré latiny, neplnily svou funkci, která byla
od nich o ekávaná, funkci vedoucí.“ 247 Skute , o nedlouho pozd ji Steche
zaznamenal další deziluzi, když Rada pro intelektuální spolupráci se zabývala
edevším sjednocováním muzejních katalog , a neprojevovala podobné
pochopení pro pot eby oby ejných lidí dorozum t se.
Vývoj se ubíral jiným sm rem, než si Steche p edstavoval. V esperantském
hnutí se zrcadlily spole enské konflikty a politická nap tí, která charakterizovala
dvacátá léta. To ostatn nebylo vcelku pro esperanto bez užitku. Vyd lení se
lnických esperantist posílilo pronikání jazyka do ad d lnického hnutí a
neutrálnímu hnutí z stalo široké pole p sobnosti, aby získalo adepty z jiných
vrstev, zejména v demokratických státech.
Hned po válce v mnohých zemích Evropy, v USA, v Brazílii, v Japonsku a
v dalších ástech sv ta, byla úrodná p da pro esperantské hnutí. Nej ast ji bylo
studium a použití esperanta výhradn soukromou v cí, které se v novali lidé,
kte í se zajímali o sv t a vedlo je to k tomu, aby usilovali o rychlé p ekonání
jazykových obtíží a národních hranic. V nejpo etn jších zemích, kde existovaly
esperantské organizace, se tyto organizace rozvíjely svobodn a bez p ímých
omezení. Nechyb ly ani podpory z oficiálních míst. V N mecku nap .
„Esperanto-Instituto por la Germana Regno“ dostávalo pravidelnou státní
245
Edmond Privat „La 15.Decembro 1859“ Esperanto 17 1921, str. 201. – V roce 1924, p i 16. Sv tovém
kongresu ve Vídni, byla jednohlasn p ijata rezoluce deklarující, že „kongres žádném p ípad není kongresem
buržoazie ani d lnictva, ale je neutrálním kongresem esperantist ze všech vrstev“: Esperanto 20. 1924, str. 148.
246
F. Leuchner „Wir und die Bürgerlichen“ Der Arbeit-Esperantist 8. 1922, íslo 9, str. 10.
247
Steche Entwicklungsgang str. 20.
44
subvenci; školní autority projevily své sympatie a povolily vyu ování esperanta
ve školách po vyu ovací dob , což pravd podobn bylo výsledkem, podle
tehdejšího náhledu na esperantisty, „silného tlaku zespoda, z lidových kruh ,
které m ly zájem navázat mezinárodní vztahy, ale nemohly si dovolit výuku
cizích jazyk ve školách“.248
Metodu, jak vyu ovat esperanto rychle a bez u ebnice také pro mén
vzd lané lidi v gramatice vynalezl Andreo Cseh, katolický kn z ma arského
vodu z Rumunska. Kurzy „ e-metodo“, které probíhaly po celé Evrop , a p i
kterých byla výuka vedena jako zábavná hra, získaly brzy mnoho napodobitel ;
a také tradi ní vyu ování p evzalo prvky tzv. p ímé metody. V mezivále ných
letech tisíce lidí mohly d kovat za své znalosti pedagogickým schopnostem a
kouzlu Andreo Cseha.
Kdo se nau il jazyk, používal ho r znými zp soby. P evládala korespondence
a použití p i cestování. Nejzajímav jším výsledk m navázaných kontakt pat ily
mezinárodní s atky – (edzperanto – slovní h ka), ze kterých pak pocházeli
„denaskaj“ – rodilí esperantisté. Pro aktivního esperantistu vyvrcholením roku
byl „Universala kongreso“ – sv tový kongres, kterého se pr
rn zú ast ovalo
1500-2000 osob. Krom toho se skoro každým rokem konala mezinárodní
konference v novaná cíl m rozši ování a praktické aplikace esperanta, na které
se podíleli delegáti vlád, obchodní komory, tržní a ekonomické organizace.
Tématy bylo využití esperanta pro komerci, rádio, v du a turismus. Zvláš je
nutno poznamenat, že p i konferenci „Mír pomocí školy“, kterou svolal o
Velikonocích 1927 do Prahy ženevský Výchovný ú ad a které se zú astnilo
skoro 500 delegát z 19 zemí, p ijala doporu ení na vým ny žák a na
odstra ování šovinistických pasáží z u ebnic; dále doporu ila, aby esperanto
bylo používáno jako jediný p ekladový jazyk.
Rostl po et a kvalita p vodní esperantské beletrie. Formovaly se literární
školy, ze kterých nejznám jší byla Budapeš ská škola. Po založení asopisu
Literatura Mondo (1922) se ma arské hlavní m sto stalo centrem esperantské
kultury. Odtud pocházel nejpopulárn jší esperantský spisovatel Julio Baghy,
bývalý herec, který na základ svých zážitk ze sibi ského zajetí našel
v esperantu své poslání. V mnoha svých románech vyjád il svou filozofii lásky,
míru a lidskosti. Jeho díla, vždy optimistická, vysokým stupn m idealistická,
asto naivn sentimentální, obsahovala ideály, na kterých citov lp li
esperantisté. Baghy, mile p ezdívaný „Pa jo“ – Tatínek, vyjád il city, které byly
od po átku esperantist m drahé a krom toho byly i typické pro pokrokové
ob any v dob mezi dv ma válkami. Baghyho úsp ch také urychlil fakt, že on
sám vášniv protestoval proti spole enské nespravedlnosti a národnostním
ehradám, ale jen z ídka konkrétn ukazoval, jak tato zla odstranit. Nesvazoval
248
Paul Bennemann „Das Esperanto und die Schulbehörden“ Das Esperanto ein Kulturfaktor , svazek 8.
Festschrift anläßlich des 17. Deutschen Esperanto-Kongresses, Berlín 1928, str. 55.
45
se s žádnými politickými ideologiemi a tím velmi pomohl st ednímu
nepolitickému proudu esperantist identifikovat se s ideály lidského bratrství. 249
I jiná díla esperantské literatury obsahují podobný idealismus – nap . díla
mce, Teo Junga, jehož hlavní zásluhou bylo založení asopisu Esperanto
Triumfonta250 v roce 1920. Ze stovek esperantských periodik toto vycházelo
nej ast ji – 1x týdn . asopis s názvem Heroldo de Esperanto dodával svým
tená m argumenty pro získávání nových adept a použil ve svých zprávách
každý úsp ch hnutí, aby podpo il esperantisty proti únav ve snažení dál bojovat
s d rou do kone ného vít zství.
1.10.
Perzekuce ve dvacátých letech
Esperantisté v N mecku se stali objektem policejního zájmu díky své
politické innosti. V roce 1922 policie ve Frankfurtu nad Mohanem vyslýchala
po adatele p ipravovaného kongresu SAT na udání esperantsky mluvících
policist z Dráž an, kte í ozna ili leny SATu jako „nebezpe né komunisty“.251
Po pádu d lnické vlády v Sasku a obsazení zem íšskými oddíly v íjnu 1923,
policejní prezidium v Lipsku založilo vlastní „ú ad pro esperantský jazyk“, který
sbíral informace o innosti N mecké d lnické esperantské asociace. V ú ední
zpráv tato asociace byla ohodnocena jako: „zvláš hodnocený faktor
v politickém hnutí“, protože prohlašuje, že chce používat esperanto jako
prost edek k realizaci celosv tové proletá ské jednoty.252 Mezitím v Chemnitz
došlo253 k domovním prohlídkám, zabavování materiál , kontrolování sch zí a
v b eznu 1924 prezidium doporu ilo pozorn ji sledovat esperantské kurzy „které
v poslední dob probíhají ast ji, než d íve“.254 Na druhou stranu ale
komunisti tí esperantisté v Lipsku mohli od ledna do íjna 1924 vydávat 16 ísel
velkoformátového asopisu Völkerspiegel, který erpal z esperantských periodik
a dopis ze zahrani í, a koliv, jak si povšimla i policie, sloužil jako náhrada za
zakázaný Arbeiterzeitung.255
Více šikan a perzekucí zažívali pracující esperantisté v dalších zemích,
zejména v t ch, kde neexistovaly d lnické strany. P íjem periodik SATu byl
zakázán v Bulharsku, Rumunsku, Ma arsku, Itálii, Litv , Lotyšsku a
249
Srovnej: Vilmos Benczik „Julio Baghy – mitoj kaj realo“ Sennacieca Rvuo 1969, íslo 97, str. 42-52
Marjorie Boulton Poeto fajrakora. La verkaro de Julio Baghy Saarbrücken 1983.
250
Viz vzpomínky Teo Junga iu – iun. Sep jardekoj en Esperanto-movado. Memora oj de 86-jara optimisto,
Antverpy 1979.
251
A. Sproeck „Polizei und Esperanto“ Der Arbeiter-Esperantist 8. 1922, íslo 8, str. 1; viz také Sennacieca
Revuo 3. 1921/22, íslo 10, str. 16, íslo 11/12, str. 15.
252
Polizeipräsidium Leipzig, Esperantosprachliche Dienstelle, den 22.Februar 1924. – Pan Jürgen Hamann
poskytl fotografické reprodukce t chto a jiných materiál , nyní uchovaných ve Státním archívu v Lipsku.
253
Sennacieca Revuo 5. 1923/24, íslo 4, str. 16.
254
Das Polizeipräsidium, Pol. Abt., 19.b ezna 1924.
255
Porovnej Otto Bäßler „Fortschrichttliche Treditionen“ Der Esperantist 2, 1966 íslo 5/6 (duben/kv ten), str.
33-34.
46
v Polsku256, asto následkem upozorn ní z neutrálních míst257. I v jiných zemích
edstavovala tato periodika riziko. Mohlo se stát, že vyšší procento d lník
v esperantském klubu sta ilo k tomu, aby vzniklo podez ení u policejního
komisa e, jak to zakusili v roce 1924 esperantisté ve Splitu v Jugoslávii258. Zde
policie v n kolika vesnicích jednoduše esperanto zakázala. 259 Jugoslávští
lenové SATu si ho ce st žovali v roce 1926, že jejich „hnijící zem“ všeobecnou
diskriminaci d lník rozší ila i na p ání u it se esperanto.260 V Estonsku se
lnickým esperantským skupinám, založených v roce 1925, nepoda ilo ani
za ít fungovat – „kv li uv zn ní v tšiny len “.261
Zákazy a omezování se zam ily proti politické aktivit pracujících
esperantist . Zpo átku se nedotýkaly neutrálního hnutí. Vedoucí tohoto hnutí
pokládali za nejmoud ejší takticky ml et, nebo souhlasit s prohlášením, že
esperanto m že používat každý a p itom nikomu nepat í a popírat
spoluzodpov dnost za hnutí jako celek, pokud je jazyk použit za ur itým cílem.
Mnohokrát ú ady prohlašovaly, že jejich konání proti pracujícím esperantist m
nejsou zam ená proti hnutí. Ministr vnit ní v cí v Polsku sd lil v roce 1923, že
perzekuce len SAT je zam ena jen a jen na jejich „protistátní innost“, ne na
esperanto jako takové.262 Když v roce 1922 v rumunském m st Cluj byli
uv zn ni mladí d lníci, protože horliví policisté pochopili jejich zelenou hv zdu
jako komunistický znak, prezident vojenského soudu, p ed tím, než obvin né
osvobodil, prohlásil, že esperanto je „velmi krásné kulturní hnutí“ a pouze
použití jazyka „k zakázaným cíl m“ je nutno trestat.263 A když v roce 1926
Jihoslovanská esperantská liga protestovala u ministra školství proti tomu, aby
starostové okres a etníci zakazovali na r zných místech zakládání klub nebo
po ádání kurz , ministr Št pán Radi se prohlásil za adepta esperanta a
nedlouho potom uvedl jazyk do vyu ovacích plán university v Záh ebu.264
Na druhou stranu to v Jugoslávii neodstranilo místní p ekážky. Situace tam byla
podobná jako v Ma arsku. Neutrální hnutí v polofeudálním Ma arsku m lo
celkov pokrokov jší charakter, než ve více vyvinut jších západních zemích
Evropy. Prezidentem „Hungarlanda Esperanto-Societo“ byl od roku 1912 do
1923 katolický prelát Sándor Giesswein, který byl p ed válkou jedním
z vedoucích K es ansko-socialistické strany a b hem války m l tajn k dispozici
hlavní kn žský palác i kostely k pacifistickým sch zím a po válce byl vedoucím
initelem Proreformní strany a usiloval o demokracii. 265 Ale režim Miklose
Horthyho si byl dob e v dom, že esperanto bylo politicky „zneužito“ b hem
256
257
258
259
260
261
262
263
264
265
Sennaciulo 4 1927/28, str. 149; 5 1928/29, str. 258, 456.
Sennacieca Revuo 5 1923/24, íslo 6 (47), str 11-12 (o Ma arsku).
Marinko ivoje Historio de Esperanto-movado en Jugoslavio Zah eb 1965, kapitola 8.
Sennaciulo 2 1925/26 íslo 27 (79) str. 4.
Na stejném míst , íslo 35 (87), str. 6.
Sennaciulo 1 1924/25 íslo 41, str. 8.
Sennacieca Revuo 5 1923/24 íslo 6 (47), str. 12.
Esperanto 20 1924, str. 51.
ivoje Historio kapitola 9.
Alfonso Pechan (red.) Gvidlibro por Supera Ekzameno. Druhé vydání Budapeš 1979, str. 90.
47
krátké vlády Ma arské republiky rad v roce 1919, kdy také esperantisté byli
nakaženi revolu ním nadšením.266 Ve dvacátých letech bylo v provin ních
místech zem zapot ebí dost odvahy k p ipnutí si zelené hv zdy. V Debrecín
v roce 1923 hlásili, že „policie a ú ední kruhy brání zakládání E-skupin“ a
v roce 1925 bylo zakázáno založení skupiny v Mez köveds s od vodn ním
mimo jiné, že obyvatelstvo je na tak nízkém stupni vzd lání, že i základní
vyu ování by nem lo o ekávané výsledky; a vyu ování by se pravd podobn
využilo na rozši ování protistátních snah.267 Zatímco z stalo dosti prostoru pro
innost neutrálních skupin, d lnické esperantské hnutí v Ma arsku trvale trp lo
zákazy od místních ú ad . Pro bezplatné vyu ování d lník bylo nutno žádat
svolení na policii, které nebylo asto poskytnuto s od vodn ním, že také vyšší
vrstvy po ádají podobné kurzy a d lníci se mají u it tam, ale p ed tím si mají
ádn osvojit mate ský jazyk. Zakládat kurz ve m st pro analfabety je prost
zbyte né.268 editel místního gymnázia odmítl poskytnout místnost pro výuku,
protože „esperantisté jsou komunisté“.269
Ješt v tším obtížím museli elit d lni tí esperantisté v Bulharsku, kde
ministr pro vnit ní v ci ozna il esperanto v roce 1924 za bolševický jazyk. To
lo za následek, že i d lnické noviny, které se zajímaly o esperanto, ho za aly
pokládat za „buržoazní, zbyte nou v c“ a za aly m nit na n j názor.270
To neodradilo d lníky, aby se esperanto neu ili, naopak se jim zdálo
itažliv jší tím víc, ím víc ho „reakce“ zatracovala. Toto nadšení nebylo
pronásledováním potla ováno, ale stimulovalo ho. Postupn opadala schopnost
ad rozeznat jasn rozdíl mezi hnutím jako celkem a radikálními prvky v n m.
V pr hu dvacátých let víc a víc ochránc ve ejného po ádku se utvrzovalo
v názoru, že si esperantské hnutí zasluhuje pozorn jší sledování. Soub žn také
ve ve ejnosti rostla tendence podsouvat jazyku ideologické cíle. Zmi ovaný
ob žník francouzského ministra Bérarda sloužil jako varování proti širokému
použití esperanta jako nositele bolševismu271 a n mecký latiník Karl Vossler
il, že objevil, že používáním esperanta, se m ní i samotný charakter jazyka:
... v esperantské gramatice a v jeho slovnících se již zabydlel internacionální
bolševismus, socialismus a komunismus s úmyslem nejen ho oz ejmit svými
idejemi a atmosférou, svými citovými ohlasy a smyslovými akcenty, svými
proletá skými hlasy, ale také pro n j d lat politickou propagandu.
... jazyk, který si je v dom, že je vytvo en z mezinárodní slovní zásoby a
pot ebuje mezinárodní komunikaci, je sympatizující a p íbuzný ideál m
komunismu a náchylný k jeho rozši ování.272
266
Zoltán Barna, Ervin Fenyvesi „Esperanto movado dum la Konsilia Respubliko“ Hungara vivo 19 1979, íslo
1, str. 10-11.
267
EdE str. 230.
268
Sennaciulo 2 1925/26 íslo 19 (71) str. 8.
269
EdE str. 230.
270
Sennaciulo 1 1924/25 íslo 3, str.6.
271
Nesta H. Secret societes and subversive movements. Druhé vydání Londýn 1924 str. 345.
272
Karl Vossler Geist und Kultur in der Sprache Heidelberg 1925, str. 187-188.
48
Tato zám rné nebo i neuv dom lé sm šování esperanta s ur itými
politickými snahami vedoucích neutrálního hnutí nebylo možno nep ehlédnout.
asto byli nuceni se bránit proti obvin ním, že esperantské hnutí slouží jako
manévrovací prostor pro revolucioná e.
Taková sebeobrana nez stala bez úsp chu. I Bérard vysv tloval kontrast
mezi „podez elými skupinami“, kv li kterým se esperanto stalo“nástrojem
systematického sm ování k internacionalismu“ a mezi up ímností mnohých
Francouz , asto význa ných, kte í nikdy nepokládali esperanto za nic jiného,
než za „praktickou v c p i korespondenci“. A práv t mito slovy Bérard
ipomíná dilema, ve kterém se nacházeli esperantisté st edních vrstev. Také oni
nemluvili jen o praktických výhodách esperanta, ale také v r zném stupni se
zmi ovali o ideovém významu jazyka. V pam ti m li pathos Zamenhofova
projevu v roce 1906. Aby rozptýlili podez ení vlád z politického „zneužití“
esperanta, prost nemohli tak jak to inili francouzští pioný i prost
zd raz ovat, že esperanto je pouhý jazyk, který nemá nic spole ného s n jakou
ideou. P íkré pop ení ideologického obsahu ze strany vedoucích hnutí by se bez
pochyby setkalo s nepochopením od mnohých uživatel esperanta,
organizovaných v neutrálních skupinách, protože siln zako en ná „vnit ní
myšlenka“, je citov stmelovala do hnutí. Jestliže tedy nebylo možno pop ít
ideový význam esperanta a jestliže následkem toho r zní esperantisté dál m li
plnou volnost interpretovat „vnit ní myšlenku“ podle vlastního cít ní, muselo
být esperanto nevyhnuteln velmi zranitelné p i útocích protivník – tím víc,
když se idealismus esperantist vyvíjel ve sm ru, který byl protikladný
s ideologií vlády.
Za t chto pom
mohli vedoucí neutrálního hnutí stále jenom opakovat,
že nezodpovídají za to, když socialisté a komunisté aplikují esperanto, a nabádat
i jiné spole enské skupin, aby i ony využívaly služeb esperanta.
Ale žádná jiná skupina neum la využít esperanto tak efektivn jako
lníci – a to víc a víc zaráželo vedoucí neutrálního hnutí. Nesplnilo se Stecheho
ekávání, že v povále né dob budou mezinárodní komer ní vým ny diktovat
vyšším vrstvám používat esperanto jako mezinárodní jazyk, ale blíže pravd se
ukázal p edpoklad francouzského revolu ního spisovatele Henri Barbusse na
za átku roku 1921, že brzy p ijde as, kdy esperanto, které „bylo p vodn
vypracováno v buržoasním prost edí“, práv toto prost edí vystraší, protože
revolucioná i vezmou „tento kouzelný klí ek“ do svých rukou, „a buržoasie ho
bude nenávid t pro bratrství, které p ináší“.273
Navíc, konzervativní esperantisté se museli ptát, zda-li vcelku je ješt
vhodné se zabývat esperantem, jestliže také „neutrálové“ nev domky pomáhají
urychlovat tendence ke sv tové revoluci, jak se tvrdilo v programu SAT v roce
1928: ... esperanto samo o sob je dvojse ná zbra v rukou vyko is ovatel ,
273
Henri Barbusse „Al la Internaciistoj“ Esperantista Laboristo 2.1921, íslo 2, str. 3.
49
protože nakonec jeho použití buržoazií posílí mezinárodní protikapitalistické
tendence v širokých vrstvách.274
Protože toto prohlášení mohlo v této dob podpo it popularitu esperanta
v Sov tském svazu, musel r st sklon initel v neutrálním hnutí ke
zd raz ování distancování od d lnického hnutí. Toto distancování bylo
vyjad ováno r zn – podle stupn politické svobody, která vládla v zemi, ve
které bylo esperanto rozši ováno. ím byl režim nedemokrati jší, tím víc
neutrální organizace nabíraly názor, aby esperanto nebylo používáno v politicky
nežádoucím smyslu – což nakonec znamenalo pop ení práva používat jazyk za
jakýmkoliv cílem. Pola Esperantisto nap . v roce 1923 vyzýval „pravé
esperantisty“ aby protestovali proti tlaku kosmopolitismu, socialismu,
komunismu nebo pacifismu uvnit v hnutí: ... my, up ímní milovníci esperanta
nedovolíme, aby v našem praporu bylo pronášeno cokoliv, nedovolíme, aby byla
podkopávaná katedrála postavená pílí a potem prvních pionýr .275
V Pola Esperantisto se objevil chladnokrevný komentá o tom, že d lníci
„jsou si perzekucemi asto sami vinni“.276 Podobn se v Ma arsku neutrální
organizace nepostavily na ochranu esperanta, když „bylo uráženo p i Sv tovém
kongresu v Budapešti v roce 1929, kdy policie zakázala p ednes básní Sandora
Petöfiho.277
Jist by se dal pochopit pokus položit hranice politickému použití
esperanta, z hlediska, že jazykové hnutí si zcela zbyte
vytvá í p ekážky
v diktátorském režimu spojováním s opozicí, nebo revolu ními snahami. Na
druhou stranu tato taktika asto obsahovala uv dom ní si vlastní lži
„neutrálních“ esperantist : Za prvé p ehlíželi fakt, že nadšení se kterým d lníci
propagovali esperanto m lo sv j p vod v ideovém d dictví, které se vyd lilo
z nadšení ned lník a tedy se nedalo prohlašovat, že je pouze jen pod vlivem
strategie revolucioná . Za druhé prohlašování o distancování nemohla zast ít,
že zejména na konci dvacátých let již nebylo možno p ehlédnout, že perzekuce
nejsou již zam ené jen proti tzv. politickému „zneužití“ esperanta. Lépe eno,
v astých p ípadech byly inspirovány jinými motivy vládnoucí t ídy, než pouhou
obavou zabránit jazyku k použití v t ídním boji. N kolik p ípad to ilustruje.
Když v roce 1928 bulharský ministr ve ejného vzd lávání na ídil zrušení všech
studentských esperantských klub a zakázal rozši ovat esperantské asopisy
mezi žáky, mezi motivy k tomuto inu, krom bezpe nostn politického aspektu
byly tyto d vody:
Protože je esperanto snadný jazyk, žáci p ivyknou jednoduchým v cem a
ztratí chu u it se složit jší v ci; protože esperanto je mezinárodní, žáci budou
mít sklon k internacionalismu a p estane se jim líbit národní jazyk a kultura;
274
275
276
277
Protokolaro de la VIII-a Kongreso (de SAT) en Göteborg... 1928 str. 57.
„Grava dan ero“ Pola Esperantisto 17. 1923, str. 83.
Baroko „Sub verda mantelo“ – Pod zeleným plášt m – Pola Esperantisto 18. 1924, str. 33.
L.Kökény „Intervjuo kun s-ano Tieder, prezidanto de HESL“ Hungara Heroldo 3. 1930, íslo 7, str. 6.
50
nakonec esperantské hnutí je podez elé, protože se pod ním skrývá bolševismus
a anarchismus.278
Ministr nerozlišoval mezi neutrálním a d lnickým hnutím, ale prohlásil
výuku esperanta již za „protivlastenecký in“.
Nep íjemná p ekvapení museli zakoušet zejména lidé žijící mimo velká
sta a pat ící k nižším vrstvám spole nosti v p ípad , že se cht li u it
esperanto. Nap . odmítnutí p ijetí ustavené esperantské skupiny v roce 1931
bylo vyjád eno v Záh ebu následovn : ... neexistuje žádná spole enská pot eba
k založení takového klubu pro venkovany a emeslníky v Djelekovci, protože
zde existují r zné národní, kulturní, ekonomické a spolkové snahy, o které by
se m l zajímat náš drobný lov k. Ten musí být vychováván ke vzd lanosti a
kultu e, ale ne n jakým mrtvým, um lým jazykem (esperanto), ke kterému je
požadováno p edchozí vzd lání a znalosti alespo jednoho vládnoucího, živého
sv tového jazyka. To jsou d vody, které v žádném p ípad klub nem že splnit a
také proto, že je zde oprávn ná obava z nebezpe í, že by klub v národních
vztazích mohl škodit, jeho zákaz je oprávn ný a podložen zákonem.279
Zde je jasn vid t jak reak ní autority brzdily emancipaci lidí
z neprivilegovaných vrstev, diktovaly cesty ke vzd lání a potla ovaly všechno,
co by mohlo vlastní iniciativou vést k rozši ování intelektuálního horizontu a
navazování mezinárodních kontakt . Stejné tendence byly také v pozadí za
zákazy v Ma arsku, jak dokazují výroky místních autorit: ... je t eba víc se
zam it na výuku ma arštiny a na pravopis.280... d lníci ani neumí ma arštinu,
nedá se tedy p edpokládat, že by se cht li vážn u it cizí jazyk.281... pracující
mají dostate ný prostor pro samovzd lávání krom znalosti esperanta,282
... místní skupina nem že sloužit spole nému zájmu, možná jen individuálním
zájm m len .283
I studánka u vesnice, kterou v roce 1928 vybudovali esperantští milovníci
írody (naturamikoj), nesm la být na žádost starosty vesnice pojmenována
„Esperanto“, protože pokud by byla mezinárodní „bylo by to urážlivé
z národnostního hlediska“.284 V Orosháze nebylo založení esperantské skupiny
278
Dekret íslo 9607 z 10.4.1928; citováno z Sennaciulo 4. 1927/28, str. 301. Viz také na stejném míst str. 285;
a „Reakcio kaj mondlingvo“ La Socialisto 3, 1928 str. 64. – Dekret byl viditeln ovlivn n Bérardovým
ob žníkem: Esperanto 24. 1928, str. 130; Ivan Sarafov Skizo de la historio de bulgara Esperanto-movado Sofie
1971 str. 25.
279
Citace ivoje Historio kapitola 12.
280
V Tótkomlós v roce 1927 byla p ednesena tato zmínka v interpelaci sociáln -demokratických poslanc
v parlamentu; cit. EdE str. 230.
281
Zmínka na výro ní sch zi Ma arského esperantského d lnického spolku 23.3.1930: Sennaciulo 6. 1929/30
str. 321.
282
Pomáz v roce 1927, zmínka v interpelaci v parlamentu; cit. EdE str. 230.
283
Pécs v roce 1927; na stejném míst .
284
Sennaciulo 5 1928/29 str. 15. – Po více než jednom roce naléhání, byl název povolen, ale studánku mezitím
kolik vesni an zni ilo: EdE str. 230.
51
dovoleno s od vodn ním, že „esperantisté, jak se dá p edpokládat, naváží
kontakty s cizinci“.285
Je tedy jasné, že v jihovýchodních zemích Evropy, kde vládly diktátorské
režimy a které ekonomicky a spole ensky zaostávaly, byly zákazy a perzekuce
proti innosti esperantist diktovány nejen strachem z revolu ních prvk jejich
innosti, ale také ze dvou dalších princip : 1. esperanto porušuje p edepsaný
proces výchovy ob an a 2. esperanto umož uje získat informace ze zahrani í,
které by mohly mít nekontrolovatelný vliv ve vztahu k vlastní spole nosti.
Z toho d vodu je také nesnadné rozlišit hranice mezi perzekucemi proti
esperantu jako takovému a proti jeho ur itému použití. Chování vlády, politické
scény a ur ité instituce vzhledem k esperantu bylo m ítkem jeho stupn
demokracie, stejn tak politické p esv ení, které vedlo k perzekucím, nebylo
možno zcela odd lit od esperanta, obvykle se naopak zdálo dopl kem
esperantského idealismu. Namísto zd raz ování své politické neutrality, m lo si
všeobecné esperantské hnutí uv domit ko eny ze kterých pocházely tyto
nep íznivé soudy, a nep isuzovat vinu jen levicovým esperantist m, od kterých
se vehementn distancovalo. Hnutí nevnímalo stupe politické hradby, která
obsahuje zast ené i otev ené útoky na p ání samovzd lávat se a na spontánní
snahy po mezinárodních kontaktech, které se manifestovaly ve výuce esperanta.
Takové útoky se dotýkaly celého hnutí, protože p ání iniciativn s vzd lávat a
ekonat národní p ehrady byly základním charakterem esperantist . Ústupnost
a ml ení na tlak k motiv m, které byly citovány v p ípad Ma arska286 ukazují,
že neutrální hnutí nem lo dostate né v domí o základních faktorech, které
ovliv ovaly jeho vlastní vývoj, a dokonce samo ohrožovalo samotnou základnu
proesperantských snah – faktory, které nem ly být lehkovážn ignorovány, jak
se to objektivn stalo nap íklad v „Deklaraci o neutralit “, publikované v dubnu
1929, n kolik m síc p ed Sv tovým kongresem v Budapešti: „Již n jaký as se
nep átelé esperanta snaží spojovat propagandu mezinárodního pomocného
jazyka s inností ur itých spole enských cíl .
Mezinárodní centrální výbor esperantského hnutí... prohlašuje, že program
zam ený na zavedení esperanta je naprosto neutrální ve vztahu k politice,
náboženství, rasám nebo spole nostem.
Výbor nesouhlasí s nepravdivými tvrzeními, jejichž výsledkem je jen brán ní
pokroku, kterým je p ijetí snadno zvládnutelného, neutrálního, pomocného
jazyka krom vlastního národního jazyka.“ 287
Deklarace cht la odvrátit podez ení ze spole enské ned ry neutrálního
esperantského hnutí. Zd raz ovala však p íliš samoz ejmosti a pro sv j ist
285
Anta en (orgán HESL) 1929, duben/kv ten, str. 18; porovnej Sennaciulo 5 1928/29, str. 364; cit. Také v EdE
str. 230. – Další podrobnosti viz Ladislao Halka „Historio de la Hungaria Esperantista Societo Laborista“
Hungara Heroldo 2. 1929, íslo B 6, str. 3-8; dále Sennaciulo 5. 1928/29, str. 353; 6. 1929/30, str. 413.
286
Viz stesky na názory „neutrál “: Anta en 1929, duben/kv ten, str. 18; L. Kökény „Intervjuo...“ str. 6.
287
Speranto 25, 1929 str. 75. – Jako aktuální p íklad byly pro tuto Deklaraci pravd podobn problémy
v organizaci Sv tového kongresu v Budapešti. Pro jeho podporu byl ost e napaden starosta m sta: Sennaciulo 5.
1928/29, str. 364.
52
obranný charakter m la skoro nulový efekt u t ch, na které se obracela: na
pravicové kruhy, které teorii p ísné neutrality nep ijaly, protože byla v p ímém
rozporu s praxí, která se ubírala sm rem k pracující t íd .
Zatímco rostlo d lnické hnutí, UEA a neutrální národní spolky ztrácely
288
leny. Zvláš závažná byla krize uvnit UEA. Organizace byla již
intelektuáln oslabena odchodem mnohých pokrokových len do SATu;
Hodlerovi následovníci, jak už bylo zmi ováno, nedokázali rozvíjet dál
duchovní d dictví. A koliv UEA z stala organizací individuálních len , a tedy
teoreticky nebyla závislá na národních vlivech, projevovala stále tendenci
vyhýbat se spojení s internacionálními cíly a sou asn se snažila prosazovat
požadavky na spolurozhodování v mezinárodním hnutí stranou od národních
spolk , které se v prvé ad orientovaly na podmínky ve vlastní zemi a áste
již hájily v tší zam ení hnutí k národovosti.
Když v roce 1932 hrozil UEA bankrot a ta drasticky snížila finan ní
rozpo et pro Mezinárodní centrální radu, která sloužila podle Dohody
v Helsinkách (1922) jako spole ný orgán reprezentant národních spolk a
UEA, byla Dohoda zrušena a byla projektována nová organizace, založená na
národních spolcích. Tento vývoj jasn sm oval k odklonu od Hodlerovy vize a
nebyl nutn zp sobem jen finan ními problémy UEA. Sgnalizoval sou asn
skute nost nakolik ovlivnila esperantské hnutí všeobecná ned ra pramenící
z p edpokládané nadnárodnosti. UEA chyb la síla k boji proti nacionalistické
vln , která následovala po sv tové ekonomické krizi.
Za átkem t icátých let neutrálním hnutím ot ásaly vnit ní problémy a
situace se v mnoha zemích pro esperanto za ala horšit. Ale zatím se nejednalo o
masivní perzekuce. Vedoucí neutrálního hnutí poukazovali na princip neutrality,
nebo pokud to bylo nutné, deklarovali loajálnost vlád a v ili, že nep íznivá
atmosféra pomine a jazyk se nestane ob tí politických zm n. Tomu také v ili
lníci: V íjnu 1932 v La Socialisto v Rakousku bylo vyjád eno p esv ení, že
kv li zákaz m spol ování v klubech, není t eba se obávat nebezpe í pro jazyk:
„Bylo by nesprávné usuzovat, že fašistické, nebo polofašistické vlády cht jí
potla ovat esperanto. N co takového se dosud ješt nestalo. Nátlak se netýká
ésperantských´ spolk , ale politických tendencí n kterých spolk .“289
O n kolik m síc pozd ji po tomto vyjád ení byl vytvo en v centru
Evropy režim, který do základu vyvrátil tento citovaný názor.
288
289
EdE str. 548.
Adolf Sproeck „Esperantobewegung und Faschismus“ La Socialisto 7. 1932, íslo 10, str. 3.
53
2. „JAZYK ŽID
2.1.
A KOMUNIST “
Esperanto ve výmarské republice
Ve dvacátých letech se esperantské hnutí v N mecku nacházelo v mnoha
sm rech v p íznivé situaci. Po 1. sv tové válce a vzniku výmarské republiky
myšlenka mezinárodního, neutrálního jazyka p itahovala stále více nových
adept . Pád imperialistických ambicí n meckého militarismu se prohloubil
zejména v o ích d lník a rostlo p ání p ekonat izolaci i aroganci mocných a
pomocí esperanta najít most k mezilidským kontakt m do sv ta, který v té dob
skepticky pohlížel na mladou n meckou demokracii. S podporou vládnoucího
prezidenta Friedricha Eberta se konal v roce 1923 v Norimberku Sv tový
esperantský kongres s ú astí skoro 5 000 esperantist . Státní autority nešet ily
nejen morální podporou, ale také finan ními prost edky, protože vid ly
v esperantu „d ležitý prost edek“ k dosažení „etické výchovy v duchu
národního porozum ní“.1 Známá vydavatelství Ferdinand Hirt v Lipsku a Rudolf
Mosse v Berlín publikovala literaturu v esperantu a o esperantu. Z N mecka do
celého sv ta putovala populární týdenní revue Heroldo de Esperanto. Statistika
z roku 1926 dokládá 30.868 esperantist , z nichž 8.490 bylo organizováno
v místních skupinách.2
íznivou vlnou esperanta v mezivále ném N mecku však nezískalo
v prvé ad tradi ní neutrální hnutí, jak dokládá vývoj po tu len Germana
Esperanto-Asocio (GEA): od roku 1921 – 1924 se zmenšil po et len
z p ibližn 3.000 na 2.648 a kone
v roce 1930 až na 2.371. Sou asn
vzr stala aktivita N meckého d lnického esperantského svazu (GLEA), který
po ádal kurzy pro n kolik tisíc zájemc : jejich po et len rostl z p ibližn
2.900 na asi 4.000 v roce 1930.3
áste né vysv tlení pro nestejný vývoj t chto dvou organizací vyjád il ve
svém konstatování Albert Steche, prezident GEA na konci roku 1923: „Pro hnutí
je škodlivé politické a ekonomické zaostávání, které do n ho vnáší v podstat
st ední a spodní vrstvy spole nosti. Vyšší vrstvy, v da, pr mysl, obchod a
doprava mají stále všeobecný odmítavý názor, nebo jsou indiferentní.“ 4 stejnými
slovy Steche charakterizuje vývoj i v pozd jších dvou letech5, a koliv v roce
1926 p iznal mírné zlepšení.6 Od tohoto roku ro ní zprávy GEA zaznamenávají
1
Ob žník státního ministerstva v Braunschweigu, odbor lidového vzd lávání ze dne 20.10.1920; citace z Das
Esperanto ein Kulturfaktor svazek 8. Festschrift anlä lich des 17. Deutschen Esperanto-Kongress, Berlín 1928,
str. 63.
2
Tutmonda statistiko esperantista“ Esperanto 24. 1928, str. 137.
3
Germana Esperantisto 21. 1924, str. 145; EdE, str. 192, 195.
4
Germana Esperantisto 21. 1924, str. 5.
5
Na stejném míst 22. 1925, str. 7, 23; 1926 str. 8.
6
Na stejném míst 24. 1927 str. 20.
54
trvalý, zv tšující se zájem o esperanto v N mecku7 - vývoj, kterému zdánliv
nebránila ekonomická krize.8 P esto se v GEA nepoda ilo zvýšit po et len .
Rozt íšt nost spole nosti do t íd v N mecku siln pocítilo i organizované
esperantské hnutí. Steche realisticky poznamenal v roce 1924 o ideologickém
rozšt pení: „nyní je i pro esperanto nep ekonatelná propast mezi buržoazií na
jedné stran a d lníky na stran druhé. ást buržoazie pokládá esperanto za
židovský vynález, sloužící protin meckému imperialismu a pacifismu, a tak
brání v cest k získávání informací z cizích národních jazyk . D lníci však
cílen využívají esperanto k rychlému nástupu socialismu. 9 Steche shrnuje, že za
chto podmínek musí GEA z stat „pln neutrální jazykovou jednotou“, ve které
najdou své místo „p edevším všichni vlastenecky smýšlející“ n me tí
esperantisté; Steche se postavil proti návrh m p etransformovat GEA na
„národoveckou bojovou organizaci“, protože práv „to by odradilo nejlepší
reprezentanty buržoazní reprezentace.“10
Skute , GEA b hem dvacátých let sledovala striktn neutrální linii. Jen
tak se mohla vyhnout tomu, že vlivná ást ve ejného mín ní, která m la možnost
sledovat rychlé rozši ování esperanta mezi d lníky, by vytrvale spojovala
jazykové hnutí s politickými cíli a doufala, že se rozumovými argumenty poda í
postupn nejen p esv it n meckou buržoazii o praktickém využití esperanta,
ale také oslabit odpor nejv tších protivník myšlenky mezinárodního
pomocného jazyka.
Úkol to nebyl snadný, protože jak napsal Eugen Wüster v roce 1931,
v žádné zemi „odpor“ (k plánovému jazyku) nebyl tak silný jako v N mecku; do
roku 1929 se nenašel ani jeden sympatizant z ad jazykov dc .11 D ležitou
baštou protivník , zejména na konci 1.sv tové války, bylo nap íklad Hnutí za
istotu jazyka, reprezentované Allgemeiner Deutscher Sprachverein. Tato
organizace nejen že naléhala na správné používání n
iny, ale také – zejména
ve vilémovské dob – se snažila ozna ovat uživatele cizích slov za intelektuální
zrádce n meckého lidu. Protože tito puristé do svých výpad vkládali také
postranní útoky proti esperantu jako dalšímu nebezpe í pro istotu n meckého
jazyka12, lenové GEA v novali uv dom lou pozornost snahám získat její
sympatie. Argumentovali tím, že výuka esperanta pomáhá k pochopení
správného použití mate ského jazyka13 a že esperanto „zaru uje svobodný vývoj
národních jazyk a vylu uje z nich obtížné mezinárodní termíny“.14
7
V roce 1928 je zaznamenáno, že „v tšina tisku píše p ízniv o esperantu“: na stejném míst 26. 1929, str. 7.
Na stejném míst 29. 1932, str. 2; 30. 1933, str. 7.
9
„Bericht über den 12. Deutschen Esperanto-Kongreß in Plauen (7. – 10. ervna 1924)“, Germana Esperantisto
21. 1924, str. 146.
10
11
Eugen Wüster: Internationale Sprachnormung in der Technik, bezonders in der Elektrotechnik Berlín 1931,
str. 350.
12
Eduard Engel Sprich Deutsch! Ein Buch zur Entwelschung Lipsko 1917, str. 15, 111; Maria Grunewald „Die
deutsche Sprache in der Wissenschaft“ Zeitschrift des Allgemeinen Deutschen Sprachvereins 34. 1919, sloupec
202.
13
Karl J. Loy „Deutsch und Esperanto“ Esperanto-Praktiko 1. 1919, str. 26.
14
Albert Steche Entwicklungsgang der Weltsprache Lipsko 1922, str. 21.
8
55
Esperantist m bylo doporu ováno p ihlašovat se za leny Sprachverein, protože
bez toho by mohlo esperanto sotva v N mecku usp t.15 Skute , velký po et
esperantist , v etn následníka Stecheho, prezidenta GEA, Ernsta Kliemkeho, se
pokládal za nadšeného lena Sprachverein.16
Celkový názor Sprachverein byl sám o sob nejednotný, asto si
proti il. Nejmenovaný len a p ítel esperanta tvrdil v kv tnu 1926, že
Sprachverein se nechová „k naší v ci nijak nep átelsky“ a v jeho orgánu
Muttersprache se již dávno neobjevil protiesperantský lánek.17 Ale práv ve
stejném m síci uve ejnila tato revue rozsáhlý lánek z pera svého redaktora
Oskara Streichera, který byl vyložen negativn zam en proti esperantu.
koliv autor p ipustil, že ve Sprachverein jsou lenové, kte í „dokáží sladit své
nadšení pro velkou myšlenku sv tového jazyka s vroucí láskou ke svému
rodnému n meckému jazyku“, kritizoval nedostate ný reprezentativní po et slov
vodn n meckých v esperantském slovníku, pop el, že by se esperanto n kdy
mohlo stát živým jazykem, „protože se v n m neozývá duše žádného národa“,
ozna il p eklad Goetheovy Ifigenie do mezinárodní i „za urážku svaté v ci“ a
nakonec shrnul, že „esperanto staví široký most, kterým se do n mecké mluvy
vloudí tisíce obtížných cizích slov a tisíce n mecky mluvících lidí dovede ke
kosmopolitismu“.18
Byl to lánek, který budil p edstavu, že pokud nevyjad uje oficiální názor
Sprachverein, vyjad uje alespo názor v tšiny len . Na druhou stranu,
prezident Sprachverein, Richard Jahnke, byl stoupencem esperanta a distancoval
se od protiesperantských výrok v Muttersprache.19 Do debat o cizích slovech
isp l také syn Alberta Stecheho, germanista Theodor Steche pozoruhodnou
deckou studií20, která také mluví pro esperanto. V neposlední ad je dlužno
íci, že lenové Sprachverein, naklon ní esperantu, zp sobili, že úto né,
šovinistické rysy Sprachverein ztratily ve dvacátých letech své ost í a p edsudky
proti esperantu se zna
zmírnily.
esto si byli esperantisté v domi, že ve Sprachverein jsou lenové, kte í
rni své ideologii si prost nep ejí mezinárodní komunikaci a které rozumnými
argumenty není možno p esv it, protože si prost hnusí vše, co „zavání
mezinárodností“.21 Ve velmi rozší ené jazykov dné publikaci m žeme íst
mín ní, že esperanto bude mít p íležitost ke svému uplatn ní jen pokud bude
sm ovat jeho vývoj ke kosmopolitismu, k jednotné sv tové kultu e; a takový
vývoj autor chápe takto:
15
„Über die Gewinnung der höheren Volksschichten für Esperanto“, Germana Esperantisto 23. 1926, str. 74.
Heinrich Orthal „Wir und der Deutsche Sprachverein“ Germana Esperantisto 23. 1926, str. 216.
17
„Über die Gewinnung...“, str. 74.
18
Streicher „Weltsprache“ Muttersprache 41. 1926, sbírka 133, 137-139.
19
Viz Jahnkeho dopis ze dne 20.2.1930, publikovaný v stria Esperantisto 9. 1932, str. 1; srovnej také
Streicher, sbírka 133.
20
Theodor Steche Neue Wege zum reinen Deutsch, Breslau 1925; viz také „Sprachwissenschaft und
Welthilfssprache“ Germana Esperantisto 28. 1931, str. 85-90.
21
Orthal „Wir und der Deutsche Sprachverein“ str. 216.
16
56
... pouze pokud by byly celosv tov realizovány požadavky mezinárodního
socialismu nebo komunismu, které sm ují k bezduchému rovnostá ství,
k chladnému rozumovému použití politiky, aby lidstvo bylo m eno podle
šablony a byli potla ováni talentovaní a geniální, m že se pomýšlet s n jakou
nad jí na všeobecné rozší ení stejn šablonovitého, rozumového a bezbarvého
mezinárodního sv tového jazyka.22
Toto mín ní, které publikovaly po etné n mecké noviny23, bezpochyby
odráželo kulturní pesimismus v buržoazních médiích. Esperanto tedy nacházelo
úsp ch ve svém snažení jen do doby, kdy národnostní tendence získaly nadvládu
v mediálních kruzích.
Do konce dvacátých let m la GEA relativn stabilní pozici. Dokonce se
zdála silná, jestliže vezmeme v potaz, kolik protivník esperanta cítilo vážný
vod proti esperantu bojovat místo podpory k rozši ování n
iny v zahrani í.
Franz Thierfelder, který byl tém deset let (do roku 1939) generálním
sekretá em N mecké Akademie v Mnichov , instituce, která se v novala
„v deckému výzkumu a pé i o n mectví“, vytrvale tvrdil, že v N mecku je víc
esperantist , než ve všech jiných zemích dohromady. 24 Po p evzetí moci nacisty
poznamenal, že pokud d íve protestoval proti plýtvání ve ejnými prost edky na
esperanto, „mezinárodní“ žurnalisté mu odpírali místo v novinách. 25 Ostatn
Thierfelder pat il k respektovaným protivník m esperanta v N mecku. Neváhal
ipustit, že „vít zný postup“ esperanta byl možný „nejen díky velice úsp šné
propagaci, ale pro jeho chytrou a praktickou vnit ní strukturu“26; neapeloval
vulgárn jako národovci na hrubé city, které vyvolávaly útoky na esperanto. Bez
vyum lkovanosti vysv tloval pro nedoporu uje ve ejné zavád ní tohoto jazyka
zejména proto, pon vadž by se takovým zp sobem ohrozil sv tový význam
meckého jazyka.
Thierfelderova argumentace podtrhuje stupe , na kterém esperanto
estalo být ve výmarské republice v cí p ehlédnutelnou a sm šnou a GEA se
za ala vyvíjet v zájmovou skupinu svou neutralitou, na kterou vážní protivníci
obrátili svou pozornost. A koliv GEA svou neutralitou nevýrazn podporovala
která mezinárodní hnutí, bezpochyby získávala na popularit nap íklad
panevropská myšlenka v pokrokové asti buržoazie, takže Thierfelder v roce
1933 pohlížel – ne neprávem – na p edchozí r st esperantského hnutí
v N mecku jako na aspekt „ducha povále né epochy“.27
22
Hermann Günert Grundfragen der Sprachwissenschaft Lipsko 1925, str. 128-129.
Nap . Reinisch-Westfäliche Zeitung (Essen), 14.11.1925, ranní vydání; porovnej Streicher „Weltsprache“
sbírka 134.
24
F. Thierfelder „Geistige Grundlagen kultureller Auslandsarbeit“ Süddeutsche Monatshefte 28. 1930/31, str.
229 (podle Kurta Düwella Deutschlands auswärtige Kulturpolitik 1918-1932. Grundlinien und Dokumente,
Kolín, Víde 1976, str. 124). Thierfelder zakládal své tvrzení na „Tutmonda statistiko esperanta“, publikované
v roce 1928 a nevzal v úvahu, že tato statistika nemohla krom jiného brát v úvahu rozší ení esperanta
v Sov tském svazu. – o Thierfelderov mín ní viz též Deutsche Weltsprache 1. Svazek. Die Grundlagen der
deutschen Sprachgeltung in Europa Berlín 1938, str. 29-35.
25
Thierfelder „Weg mit Esperanto!“ Kölnische Zeitung 14.5.1933.
26
Na stejném míst .
27
Na stejném míst .
23
57
2.2.
Nový nep ítel
Nikdy nezmizeli národovci se silnou v lí rozdmychávat – podle nich –
deficitní pocit národní hrdosti n meckého lidu, kte í považovali používání
esperanta za nedostate ný projev vlastenectví. A práv mezi t mito, zprvu zcela
nenápadnými, se objevili nep átelé nového typu: národní socialisté. Ne zcela se
odlišovali od militantních šovinist , kte í již p ed 1. sv tovou válkou sm rovali
jedovaté útoky proti esperantu, ale pr hem let se stále z eteln ji ukazovalo
bezprecedentní, nekompromisní nep átelství proti jazyku a myšlenkám, které by
mohly s ním souviset.
Výchozím bodem tohoto nep átelství z principu byl „židovský p vod“
esperanta. Již v roce 1923 po agitaci p i nacionáln -socialistických sch zích a
po láncích v bavorských novinách, zejména v severních ástech Bavorska, kde
provád l svou nechvaln známou kampa Julius Streicher, byly tajn
odstra ovány plakátové tabule esperantist a b hem Sv tového kongresu
v Norimberku „nositelé hákového k íže od ízli veliký zelený prapor p ed
kongresovou budovou“.28 Nedlouho potom, kdy tyto incidenty p ešly ve
známost, musel také šéfredaktor Germana Esperantisto odrážet útoky starého
protivníka Alberta Zimmermanna, který prohlásil za jeden ze svých životních
úkol boj proti „židovskému esperantu“.29 Za átkem roku 1926 krajn
pravicový asopis ozna il esperanto za „nebezpe í a úhlavního nep ítele
národnostního vývoje“, protože je vedeno Židy a jejich pomocníky.30
Esperantisté, kte í již zaznamenali poznámky o Zamenhofov židovství
ed válkou, hodlali zpo átku jednoduše p ehlížet útoky založené na rasové
nenávisti. 31 Ale s p ibližujícím se koncem dvacátých let byli nuceni sledovat
množící se útoky ze strany nacist p ekra ující rámec obvyklých
protižidovských p edsudk proti esperantu. Debata v rozpo tové komisi
bavorského parlamentu 21. ledna 1928 dala jasn najevo p ed l mezi ist
reak ními a jasn nacistickými argumenty ve vztahu k esperantu. Na stole se
objevila petice esperantské skupiny z Mnichova a z Norimberku na zavedení
zkušebního vyu ování esperanta na st edních školách. Pozitivn se vyslovili jen
sociáln -demokrati tí32 a komunisti tí poslanci. Zcela negativn se vyslovil, tak
jak se dalo ekat od poslance N mecké lidové strany - Hermann Bauer: „... ist
mechanické, bezduché dílo, pouhý kód.“ Již dva roky p ed tím se vyslovil
v parlamentu o esperantu jako o „nejazyku“ a p irovnal úrove esperantských
kongres k p ehlídce nahá .33 Rudolf Buttmann – vedoucí národn 28
Der Arbeiter-Esperantist 10. Str. 50, 55.
F.Ellersiek „Alldeutsche Hetze gegen Esperanto“ Germana Esperantisto 21. 1924, str. 224.
30
Deutsch-Österreichische Tageszeitung 17.1.1926.
31
hartenfels „Die deutsche Presse und Esperanto“, Beiträge zur Welthilfssprachenfrage Dráž any 1918, str.
18-19.
32
Wilhelm Hoegner, povále ný p edseda ministr Bavorska.
33
Citováno z letáku „An den Bayerischen Landtag! Protest der Esperantistenschaft Münches gegen die
Ausführungen des Abgeordneten Herrn H. Bauer über Esperanto vom 18. März 1926“.
29
58
socialistické frakce - ho ješt p evyšoval svou ostrostí. Pro n ho bylo esperanto
slátanina spáchaná Židem, p íslušníkem rasy známé svou neschopností n co
vytvo it a proslulá svým nep átelstvím k n mecké kultu e; bylo by schopno
podkopat n mecký vliv u malých národ a je „p edvojem latinizace“. 34
Ko eny tohoto pokusu svazovat esperanto s celosv tovou konspirací proti
meckému národu nacházíme i u Adolfa Hitlera, který již v zá í v roce 1922 ve
svém proslovu v Mnichov se dal slyšet:
Marxismus se stal hnací silou d lník , zedná ství sloužilo
„intelektuálním“ vrstvám jako nástroj rozkladu, esperanto by m lo usnadnit
komunikaci.35
Ale znám jší jsou Hitlerovy formulace v Mein Kampf – knize, která – jak
dnes víme – v mnoha sm rech p edjímala teoreticky to, co pozd ji b hem vlády
nacist v N mecku a v Evrop , bylo realizováno do nejhr zn jších d sledk :
Tak dlouho, dokud se Žid nestane vládcem nad ur itým národem, on volky
nevolky musí mluvit jeho jazykem, ale v okamžiku, kdy se mu ur itý národ stane
pod ízeným, bude tomuto národu vnucovat k u ení spole ný jazyk (nap .
esperanto!), aby tímto prost edkem mohl ostatní snadn ji ovládat.36
Rok po vydání této knihy bylo možno vy íst, v roce 1926 v krajn
pravicovém týdeníku, charakteristicky ovlivn nou manicko-konspira ní teorii:
Tento bastardský jazyk, který nemá ko eny v život lidí a je zcela bez
literatury vycházející ze života, má v úmyslu dosáhnout až na sv tovou pozici,
která je atributem sionistického plánu a bude napomáhat vymýtit patriotismus
v budoucích otrocích Siónu!37
Zneklidn ní esperantisté zaregistrovali obludné vyhlášení boje sílícího
nacismu proti esperantu. 38 Stále ast ji se objevovaly v úst edním asopisu GEA
ospravedl ující lánky, pojednávající o vztazích mezi národem a mezinárodním
jazykem. Auto i lánk naléhali na „skute ný internacionalismus“ 39, který je
možný pouze „na základn silné a zdravé národovosti“, nebo opakovali kuriozní
tvrzení, že esperanto pomáhá o iš ovat n mecký jazyk pohlcováním cizích
slov.40 V íjnu 1932 Germana Esperantisto otiskl prohlášení nového
edstavitele Institutu – Esperanto pro N meckou íši, ve kterém požadoval, aby
esperanto sloužilo „nejvyšší pozemské hodnot , kterou zná každý N mec –
vlasti“41 a ve stejném ísle se objevilo prohlášení lena GEA, který nacházel
inu neuspokojivého vývoje hnutí v jeho nadm rné svázanosti
34
Bayer Hauptstaatsarchiv München: „Niederschrift über die 271. Sitzung des Ausschutesses für den
Staatshaushalt vom 21. Januar 1928“, str 18-23. Viz též Georg Lorenz „Esperanto im Bayerischen Landtag“
Arbeiter-Esperantist 14. 1928str. 15-16; „Im Bayerischen Landtag“, „La Socialisto 3. 1928, str. 25-26.
35
Völkischer Beobachter 20.9.1922; p etišt no: Eberhard Jäckel (red.) Hitler. Sämtliche Aufzeichnungen 19051924, Stuttgart 1980, str. 691.
36
Adolf Hitler Mein Kampf 603-607. vydání, Mnichov 1941, str. 337.
37
Prof. Dr. Sieglerschmidt „Das Esperanto“ Der Reichswart 7. 1926, íslo 27 (3 ervenec).
38
Robert Trögel Esperanto kaj kulturo. Individuo, popolo, homaro. Kolín 1929, str. 25.
39
Prof. Dr.Wicke „Wolkstum und Esperanto“ Germana Esperantisto“ 29. 1932, str. 131.
40
41
Dopis Maxe Friedricha Schrebera ze dne 23.9.1932 vedení GEA, otišt ný v Germana Esperantisto 29. 1932,
str. 165.
59
s pacifismem. 42 V odpov di na toto prohlášení Arnold Behrendt, poštovní rada a
od roku 1929 prezident GEA, potvrdil naprostou neutralitu organizace a ozna il
politickou, nebo spole enskou innost esperantského hnutí za „neužite nou a
zbyte nou“.43
Skoro jedním dechem ale Behrendt prohlásil, že pro n ho osobn „jako
také pravd podobn pro v tšinu použivatel esperanta“ je hnutí „víc než ist
jazykové“44, jako by si neuv domoval proti ení práv zd razn né neutrality.
Na každý pád jeho p edpoklad o citech len byl trefný: Bezpochyby v tšina
esperantist hodnotila hnutí nejen jako jazykové, ale také – více mén si ho
vysv tlovala – mírotvorn . Nacisté ze svého hlediska ozna ili jako jádro
esperanta snahu o lidové sblížení a beze studu argumentovali, že tohoto cíle se
docílí „smrtelnými ranami upír m mezinárodních mocností“, kte í jsou vinni za
jednání ve Versailles, a ne tím, že N mec a Francouz „budou spolu koktat
esperantem“.45
Neobratné pokusy obrany GEA proti sílícímu nacismu si vysloužily
kritiku zahrani ních esperantist již p ed nástupem Hitlera k moci. Rakouští
socialisté poznamenali, že „buržoazní esperantisté se odhalili“, že „lichotí
nacionalismu a nabízí se fašist m“ a že uml ují hovory o „sv tovém míru
pomocí esperanta“ a „nové myšlence“.46 Reakce GEA, vyzn ly do ztracena,
protože nacisti tí žurnalisté vytrvale ozna ovali esperantisty za adepty „toho
um lého, mezinárodního, pacifistického jazyka, té nedomrlé ba korové kultury
pro ohlupování nevylé itelných panevropských rasových míšenc “.47
2.3.
„Stejným sm rem“
Když Hitler uchopil moc 30. ledna 1933, vedoucí GEA, v domi si
negativního postoje nacist k mezinárodnímu jazyku, si mohli p edstavit, že
nová situace nez stane bez následk pro esperanto.
Prvním alarmujícím signálem byla likvidace silného d lnického hnutí.
Mén než dva roky p ed tím prožila „národn -socialistická revoluce“ schizma ve
svazku sociáln -demokratické a komunistické strany, v zost ujícím se
konfliktu.48 Když GLEA v dubnu 1930 opustila svoje nadstranické postavení a
rozhodla se p ihlásit k pon kud komunistickému „P átelství pro d lnickou
kulturu“, mnoho nekomunistických len odešlo a organizovalo se v nov
založené Socialista Esperanto-Asocio – Socialistický esperantský svaz (SEA),
který dosáhl po tu skoro 1.500 len . Tyto události urychlily také schizma
v mezinárodním esperantském hnutí: GLEA, která m la stále 4.000 len ,
42
Dopis Wolfganga Jäckela ze dne 11.7.1932 Behrendtovi, na stejném míst , str. 156-157.
44
Na stejném míst .
45
Völkischer Beobachter 4.11.1930.
46
F.S. (Ferdinand Seidel) „Esperanto kaj naciismo“ La Socialisto 7. 1932, íslo 11, str. 1-2.
47
Die Volksparole (Düseldorf) 28.5.1932; citováno též v Germana Esperantisto 29. 1932, str. 114.
48
O tom viz níže, str. 263-264.
43
60
organizovala v roce 1932 v Berlín zakládající kongres „Internacio de Proleta
Esperantistaro“ (IPE) a stal se tak nejsiln jší zemskou sekcí vedle sov tské.49
Ješt p ed tím, než zvít zili nacisté, byly vztahy mezi GLEA a SEA
charakteristické vzájemným napadáním. Po požáru íšského sn mu 27. února
1933, který posloužil novému režimu jako záminka potla ovat odbory a
lnické strany, ob organizace postihl stejný osud. Za átkem dubna pronikli
policisté do sídla GLEA v Berlín , které sloužilo také jako centrum IPE a
zkonfiskovali tam všechen majetek; GLEA byla destabilizována, pokra ovala
jen skryt na n kolika místech.50 SEA ne ekala na oficiální zákaz, ale rozpustila
se 31. b ezna; po pokusu p ežít pod hlavi kou „Spolek p átel esperanta“
rezignovala po n kolika týdnech.51 V Lipsku policie zkonfiskovala zásobu
komunistického nakladatelství EKRELO a uv znila jeho vedoucího Waltera
Kampfranda52, zatímco administraci SAT, která m la sídlo ve stejném m st , se
poda ilo ješt poslat v tšinu svého majetku do Pa íže, než i ji na konci roku
1933 postihl zákaz vší další innosti.53
Mnoho aktivist bylo uv zn no. V jednom okrese byli uv zn ni všichni
lenové GLEA.54 Za átkem ervna n mecký len SAT oznámil, že p íslušníci
SA vše radikáln konfiskují. N me tí hn dí idioti se chovají negativn
k esperantu, ozna ují ho za židovský jazyk, který zasluhuje jen rozší ení mezi
divochy v Austrálii.55 Žádost vedoucího skupiny SEA uskute nit zcela privátní
kurzy byla odmítnuta.56 Pochopiteln perzekuce proti d lnickým esperantist m
ly za cíl v prvé ad jejich marxistickou innost, ne znalost esperanta. Státní
policie ale asto považovala esperantství za kapku, která zejména p i pochybách,
definitivn rozhodla o uv zn ní podez elého socialisty nebo komunisty.
Mnohokrát takové ob ti poznaly, že gestapo pokládá esperanto za „tajný jazyk
komunist “.
Po rozbití d lnického hnutí, kdy skoro t i tvrtiny esperantist ztratily
svou organiza ní základnu, došla GEA k názoru, že by mohla p ežít pod
nacistickým režimem jen pokud opustí svou mezinárodní linii a rezignuje na
svou neutralitu.
„Všem!“ byl titulek dubnového lánku v Germana Esperantisto, ve
kterém – pod Hitlerovým citátem – vedení GEA zd raznilo svou v rnost
meckému národu. 57 Za dva m síce Behrendt, který se p iklán l k N mecké
národní lidové stran , napsal lánek „Esperanto ve službách n mectví“, který
49
A. Sproeck vysv tluje schisma ze sociáln -demokratického hlediska ve „Warum Spaltung im ArbeiterEsperanto-Bund?“ La Socialisto 5. 1930, str. 63-65; z komunistického hlediska viz Detlev Blanke „Pri la
Germana Laborista Esperanto-Asocio (LEA)“ Der Esperantist 4. 1968, íslo 26/27, str. 12-13.
50
Bulteno de CK SEU 12. 1933, str. 87;osobní sd lení Ludwiga Schödla, Neuruppin (NDR) z 1.6.1969. viz též
vzpomínky Adolfa Schwarze „Mi estis persekutita“ Der Esperantist 22. 1986, str. 11-12.
51
Sennaciulo 9. 1932/33, str. 83, 94; a osobní sd lení Adolfa Sproecka, Západní Berlín 28.7.1966.
52
Bulteno de CK SEU str. 87.
53
Sennaciulo 18. 1947, íslo 11, str. 5, 8.
54
Sennaciulo 9. 1932/33, str. 89.
55
56
57
„An alle!“ Germana Esperantisto 30. 1933, str. 61-62.
61
v záv ru shrnuje, že esperanto je schopno „velmi p isp t k posílení n meckého
pov domí a prohloubit znalosti a pochopení n meckého jazyka, posílit a uchovat
mectví v zahrani í, a zprost edkovat cizin pochopení a obdiv k n meckým
vlastnostem...“58 Ve stejném ísle GEA píše o svých prvních nabídkách vlád
jak použít esperanto zejména v zahrani í proti tamní „hr zné propagand “
nacistického režimu.59
30. kv tna poslala GEA na ministerstvo vnit ních v cí žádost o
„prov ení“.60 Za dva týdny p išla odpov , že prov rka GEA „m že být
ponechána k (vašemu) uvážení“. P i informaci o této mlhav formulované
odpov di, která nezabíhala do podrobností, vedoucí GEA sd lili len m
pravidla pro prov rky. 11. bod požadoval, aby „osoby s protistátními názory
nem ly nárok být leny GEA“ a ve vedoucích orgánech „neárijci, marxisté nebo
komunisté nebudou ponecháni“. Sou asn vedení zd raznilo nutnost prov rky,
„pokud GEA hodlá dál existovat a provozovat svou innost“, a volalo leny
k disciplín .61
Vedení GEA si uv domovalo, jaký neklid v té dob vládl v adách
lenstva. Již koncem dubna prezident Saské ligy hlásil, že „celé skupiny“ zcela
ztratily odvahu, kv li politickým zm nám, dál rozši ovat esperanto.62 Paul
Christaller, prezident esperantské skupiny ve Stuttgartu od jejího založení v roce
1905, odstoupil v kv tnu ze své funkce a ukon il i své lenství. Z stal známým
pacifistou, cht l tak skupinu uchránit od nep íjemností sou asného režimu, který
pokládal pacifisty za stejn nebezpe né jako komunisty, „nep átele národa“.63
V ervenci aktivní len v Heilbronnu napsal, že hnutí ve m st „skoro úpln
stagnuje“, protože „nemáme v sou asnosti dobrou pov st“.64 On a
pravd podobn mnoho dalších o ekávalo jaký výsledek p inese blížící se
výro ní sch ze GEA, ale ozývaly se i protesty proti navrhovaným prov rkám.65
Situace pro GEA se zkomplikovala ješt tím, že b hem prvního pololetí se
pokra ovalo s p ípravnými pracemi na 25. Sv tový esperantský kongres, který
se m l uskute nit v lét 1933 v Kolín nad Rýnem. Pozvání u inil v roce 1932
Konrád Adenauer, v té dob starosta m sta. Když ho nacisté z jeho místa
sesadili, kongresové p ípravy se dostaly do krize. Noví p edstavitelé m sta
omezili podporu LKK (Loka Kongresa Komitato – místní kongresový výbor).
Krom toho organizáto i v li, že nacistické noviny již dlouho p ed tím
pozvání k uspo ádání kongresu v Kolín odsoudily.66 Starosti v LKK se ješt
prohloubily faktem, že hned, kdy se rozší ily v zahrani í informace o
58
Behrendt „Esperanto im Dienst am Deutschtum“ Germana Esperantisto 30. 1933, str. 99.
Habellok „Esperanto im neuen Deutschland“, na stejném míst , str. 100.
60
Na stejném míst . – termín „prov ení“ obsahuje r zné metody nacistického režimu
61
„Gleichschaltung der Esperanto-Bewegnung in Deutschland“ Germana Esperantisto“30. 1933, str. 121-2.
62
Sächs. Esperanto-Landesverband des D.E.B. (ob žník) 1933, íslo 4 (32), str. 1.
63
Text projevu P.Christallera na rozlou enou 11.5.1933; kopie projevu je v majetku autora.
64
Dopis od Friedricha Bachmanna z Heilbronnu Heinrichu Nischwitzovi do Mannheimu ze dne 17.7.1933.
65
Anonym z Breslau rozeslal skupinám GEA koresponden ní lístky v tomto smyslu: Germana Esperantisto 30.
1933, str. 117.
66
Westdeutcher Beobachter 7.2.1932; Lokal-Anzeiger (Kolín) 10.9.1932.
59
62
nacistickém teroru, který vládne v N mecku, mnoho p ihlášených váhalo, nebo
rezignovalo na ú ast. P išly výzvy, aby se kongres p esunul do jiné zem , kde
„žid m, d lník m a všem jinak smýšlejícím“ by byla ú ast zaru ena.67
Rozho ení ze zahrani í ješt vzrostlo, když slovenský obchodník, který
projížd l N meckem byl zbit nacisty do bezv domí jen proto, že m l na kabát
podez elý znak – zelenou hv zdu.68
esto asi v tšina n meckých esperantist dávala p ednost uspo ádání
kongresu ve své zemi a doufala, že získá n jakou podporu nebo alespo
zmenšení tlaku ze strany nového režimu; proto se snažila uklidnit zahrani ní
astníky, kte í se báli potíží p i svém pobytu v hitlerovském N mecku.
Zejména týdenní asopis Heroldo de Esperanto, který m l redakci v Kolín ,
opakovan ujiš oval, že „dnešní situace v N mecku je klidn jší a bezpe jší
než d ív“.69 Tato tvrzení vyvolala protesty70, a za átkem ervna Polský
esperantský kongres p ijal rezoluci, o tom, že Sv tový kongres v Kolín
„nebudou moci Poláci navštívit“.71
Uprost ed kv tna Eduard Stettler – prezident UEA – se dotazoval u LKK:
„Bude možno kongres uskute nit... v plné svobod , bez policejní kontroly nebo
za pomoci policejní ochrany?“72 Po ty ech týdnech neobdržel odpov , proto
17. ervna rozeslal len m vedení UEA ob žník, ve kterém žádal o hlasování
k otázce zdali uskute nit kongres v Kolín , nebo ho zrušit. 14 len , mezi nimi
všichni N mci, hlasovali pro uskute ní kongresu; jen 4 hlasovali proti a dva
se zdrželi hlasování.73 Stettler byl p ipraven rezignovat na uskute ní
kongresu74; takové rozhodnutí by se týkalo pouze kongresu UEA, který byl pln
v kompetenci Internacia Centra Komitato (Mezinárodní úst ední výbor), a který
se konal vždy tradi
v rámci Sv tového kongresu. Na každý pád byl výsledek
hlasování jasný a mezitím také LKK sd lil ujišt ní politických autorit, že
pozvaní zahrani ní hosté se nesetkají „s obtížemi nebo nep íjemnostmi.“75
Nacistický režim byl pozorný na svou mezinárodní reputaci a ješt se mu
nepoda ilo svou ideologií esperanto narušit.
Na kongres p ijelo jen asi 900 ú astník z 32 zemí – p ibližn polovina
z o ekávaných.76 Krom toho, jak poznamenal britský ú astník kongresu „bylo
67
Provolání Vilna Esperantista Societo, kv ten 1933, citováno v Sur Posteno 1933, str. 28; podobné provolání
inil Edvardo Wiesenfeld v „Otev eném dopise I.C.K pro LKK“ Pola Esperantisto 27. 1933, str. 66-69.
68
Sur Posteno 1933, str. 28; La Socialisto 8. 1933, íslo 8, str. 5.
69
„Mensogoj pri Germanujo“ – (Lži o N mecku) Heroldo de Esperanto 14. 1933, íslo 13 (718), str. 2. –
Vydavatel Herolda brzy zakusil teroristické akce nacist : Teo Jung iu – iun. Sep jardekoj en la Esperantomovado. Memora oj de 86-jara optimisto, Antverpy, La Laguna 1979, str. 235-6.
70
71
Edvardo Wiesenfeld „La VI Tutpola en Varsovio“ Pola Esperantisto 27. 1933, str. 86.
72
Dopis z 13.5.1933, vytišt no v Esperanto 29. 1933, str. 98.
73
Hlasovací lístky jsou uchovány v archívu UEA v Rotterdamu. Odo Bujwid, Andreo Cseh, J.R.G.Isbrücker a
Vilho Setälä hlasovali proti. Edmond Privat se zdržel s poznámkou: „Kongres nem že být v Zamenhofov duchu
za sou asných podmínek, ale UEA se nem že distancovat, pokud se kongres uskute ní.“
74
Hans Jakob „Esperantismaj problemoj“ Esperanto 39. 1946, str. 10.
75
Dopis Stettlerovi od LKK ze dne 23.9.1933, publikovaný v Esperanto 29. 1933, str. 131.
76
V Pa íži bylo (1932) 1650 ú astník , ve Stockholmu (1934) 2042, v roce 1931 bylo více než 3000 ú astník
(Local-Anzeige,r Köln, 12.8. 1932; porovnej Jung iu – iun str. 238.
63
cítit podivnou atmosféru páchnoucí hitlerovinou“.77 Nacistický starosta Günter
Riesen pozdravil kongres v hn dé košili. Ve své i zcela vynechal esperanto,
vyjád il svoji radost, že p išlo tolik lidí ze zahrani í, aby „se p esv ilo o
mecku podle pravdy“; „národn -socialistickou revoluci“ ohodnotil jako
podporu sv ta proti bolševismu.78 Po kongresu kolínské noviny otiskly p íznivé
ohlasy od n kolika ú astník o harmonickém pr hu Sv tového kongresu a
tvrdily, že esperantisté na celém sv nebudou mít žádnou základnu pro
„hr zostrašné pohádky“ o N mecku.79
V rámci Sv tového kongresu se uskute nila 29. ervence výro ní sch ze
GEA. Na p edním míst byl bod – návrh na prov rku svazu. P ítomni byli
delegáti, kte í reprezentovali 41 skupin se 106 hlasy, (tedy mén než 5% všech
len ) jednohlasn schválili prov rky. Behrendt p evzal prozatímn ú ad
„vedoucího“. Jemu podléhala ty lenná komise (místo výboru) a vedoucí
skupin („Obmänner“). Výro ní sch ze tak m la jen poradní charakter.80
Nové stanovy GEA81 již neobsahovaly bod o politické neutralit .
Drastickou ilustraci zm né situace dodala nebezpe ná slova Behrendta
v Kolín : „Lidé, kte í používají esperanto „ze zlých úmysl jsou zneuživatelé a
je nutno je trestat“.82 Skute , podle schválené linie, osoby s „protistátními
názory“ nem ly právo být leny GEA.83 Ale v porovnání s linií zve ejn nou
ed kongresem, v kone né verzi se nenacházel požadavek, aby „neárijci,
marxisté nebo komunisté“ byli vylou eni z vedoucích postavení ve svazu. Bylo
to zp sobeno rozho enými reakcemi: Starý len, rakouský esperantský
pr kopník Otto Simon, poslal Behrendtovi ost e formulovanou rezignaci84, a
také ze strany starých n meckých esperantist p išlo množství protest .85
koliv byla diskrimina ní klauzule vypušt na, Behrendt p esto požadoval od
kandidát na funkce vedoucích skupin písemné potvrzení, o tom, že není Židem,
nesympatizuje s marxismem a bude informovat GEA o „protistátních tendencích
len “.86
V kongresové rezoluci bylo optimisticky poznamenáno: „Naše všechny
obavy se rozplynuly, protože N mecký esperantský svaz uskute nil sv j
´Gleichschaltung´“.87 Ale ukázalo se velmi brzy, že to byla jen iluze. Proti
Behrendtovým nad jím žádná vládní instance nejmenovala oficiálního
77
C.C.G. „De nubo al sunbrilo“ The British Esperantist 29. 1933, str. 145.
Kölnische Zeitung 31.7.1933.
79
Kölner Tageblatt 17.8.1933.
80
Germana Esperantisto 30. 1933, str. 145-6.
81
Text stanov na stejném míst , str. 149-151.
82
Heroldo de Esperanto 14. 1933, íslo 32/33 (737/738), str. 3.
83
84
Dopis byl publikován v La Socialisto 8. 1933, str. 5. V reakci na n j napsal Behrendt Simonovi: „Velice lituji,
že nemám možnost p edat vás n mecké policii!“ (La Socialisto 11. 1937, íslo 2, ervenec, str. 4; osobní sd lení
Josepha T. Simona, Víde , 2.1.1974).
85
J. apiro „Ne ripro u spegulon, se i montras nigrulon“ (voln p eloženo – nezlob se na zrcadlo, máš-li
ivou hubu), Pola Esperantisto 28. 1934, str. 16.
86
Na stejném míst , str.16.
87
78
64
vedoucího GEA, jak bylo nutné pro uskute ní prov rek. Aby si Behrendt
naklonil režim, upozor oval leny, že je jejich povinností využít korespondenci
se zahrani ními esperantisty k „pravdivému informování“ o novém N mecku.88
Tato výzva skute
nez stala bez odezvy89 a také nechyb ly hlasy z jiných
zemí, které vyjad ovaly sympatie k nacistickému režimu, i k protižidovské
politice.90 Krom toho Germana Esperantisto v íjnu 1933 zve ejnil na více než
šesti stránkách esperantský p eklad projevu Adolfa Hitlera91 a Esperantská
jednota saských u itel vydala 10 000 exemplá
ty stránkové informace La
Nova Germanlando, které byly rozeslány do 70 zemí. V ní se objevila snaha
statisticky dokázat vliv Žid na n mecký ve ejný život. Tento pamflet pat í pro
své nep ehlédnutelné antisemitské tendence k nejodporn jším výtisk m
v Zamenhofov jazyku.
2.4. Nacisti tí esperantisté
V tomto ase, na podzim v roce 1933, uvnit n meckého esperantského
hnutí se vyskytly osoby, kterým nesta ila ústupnost a servilnost GEA. Jednalo
se o skupinku, která do té doby byla sotva známá: Již 9. února 1931 mladý SA
rotmistr založil tzv. „Nazionalsozialistischer Deutscher Esperanto-Bund“, který
od po átku propagoval nacismus. Strana však nedovolila použít název „národn socialistická, takže název byl zm n na „Neue Deutsche Esperanto-Bewegung“
(Nové n mecké esperantské hnutí) - NDEB. V íjnu tato skupina nastartovala
kampa proti „v ným zpozdilc m“ v GEA a otev en se snažila získat její
leny.92 Stanovy NDEB požadovaly mimo jiného, aby každá E – organizace
v N mecku, „která toleruje a p ijímá za leny židy, pacifisty a kramá e“ byla
„od všech zainteresovaných instancí“ pronásledována tak dlouho, „až zm ní
sv j nen mecký názor nebo bude nucena se rozpustit“.93
Ze za átku, hlavn pro Behrendtovu prestiž, byly úsp chy podvratné
innosti NDEB limitovány; ani nacisti tí lenové GEA hromadn nep echázeli
do NDEB. NDEB tedy zmírnilo své požadavky a p ijímalo do svých ad krom
straník také sympatizanty. GEA odrážela útoky a prohlašovala, že v zásad
jsou cíle obou organizací stejné, krom ambicí vedoucích NDEB a židovského
problému. (Vylou ení židovských len bylo odmítnuto pokud se prokázalo, že
se jedná o „ estné lidi“, protože požadavek na aplikaci „árijského paragrafu“
v GEA ješt nebyl p ijat.)94
88
Na stejném míst , str. 198-9.
Viz nap . dopis esperantské skupiny ve Frankfurtu nad Mohanem z b ezna 1934, publikovaná v Sennaciulo
10. 1933/34, str. 40.
90
Karl Kröber „Welt-Echo durch Esperanto-Außendienst“ Der Deutsche Esperantist 32. 1935, str. 98-101.
91
„La mondo atentu: parolas Adolf Hitler!“ Germana Esperantisto 30. 1933, str. 154-160. Text se také objevil
jako samostatný výtisk v 10 000 exemplá ích.
92
Germana Esperantisto 30. 1933, str. 178, 192.
93
Text stanov v Esperanto in Deutschland 1934, íslo l (zá í).
94
Justus „Brauchen wir eine Ńeue´ Deutsche E-Bewegung?“ Der Deutsche Esperantist 31. 1934, strana 2-5.
89
65
V dubnu 1934 se p esto konflikt dostal do krizového stádia. Šestnáct
místních skupin v Sasku hrozilo vystoupením, jestliže vedení uplatní „árijský
paragraf“.95 V odpov di Behrendt zd raznil, že pro p ítomnost židovských
delegát UEA v N mecku není zákonná p ekážka96 a sesadil z funkce Albrechta
Naumanna – vedoucího Saské ligy, odpov dného za ultimátum t chto místních
skupin. Naumann byl u itelem na odborné škole a mnoholetým vedoucím
úst edního asopisu GEA a dokonce navrhovaný Behrendtem v Kolín na
vedoucího Svazu. Jeho pokus odstranit Behrendta se nesetkal s podporou len .
Z 1 048, kte í vyjád ili sv j názor, jen 22 naléhalo na okamžité zavedení
árijského paragrafu. 97 V kv tnu b hem výro ní sch ze p išlo nové ultimatum:
NDEB požadovalo, aby se ob organizace spojily do „N mecké Esperantofronty“, jejímž vedoucím by byl Naumann; jestliže GEA neustoupí, NDEB
oznámilo, že „za ne nemilosrdným a ostrým zp sobem fanatický boj proti
sou astným osobnostem, které se jako reakcioná i pokouší vzdorovat vzniku
národního ducha uvnit n meckého esperantského hnutí“.98 Výro ní sch ze
doprovodila tení dopisu NDEB hlasitým „Fuj!“ a smíchem, ale práv zvolený
Behrendt se cítil zran ný obvin ním, že je “reakcioná “ a okamžit podal svoji
demisi.99 Za nového vedoucího navrhl ing. Kurta Walthera z Dráž an, straníka,
který se do GEA p ihlásil koncem roku 1931.
i p evzetí svého ú adu Walther nejen ocenil svého p edch dce, ale
uklonil se i Naumannovi a již po dvou týdnech, 3. ervna, on (za GEA) a
Willibald Pietsch (za NDEB) podepsali dohodu o spojení obou organizací a
vytkli cíl – založení N mecké esperantské fronty.100 V ervenci Walther
požadoval, aby každý len GEA vyplnil dotazník a mimo jiné zodpov l
otázku, zda je židovského p vodu, nebo ne.101
hem dalšího asu se zdálo, že GEA se pln adaptovala podle linie
NDEB a p estaly hádky. Ale klid netrval dlouho. Friedrich Ellersiek, vydavatel
orgánu GEA, kategoricky odmítl jakákoliv sd lení od NDEB uve ej ovat
v asopise, a když krom toho berlínská skupina pop ela rozhodnutí
z Würzburgu – Behrendt, který si ve všeobecném zmatku nebyl jist pr
hem
jednání výro ní sch ze, se výro ní sch zi vyhnul – NDEB p erušilo vztahy
s GEA a od zá í 1934 za alo vydávat sv j asopis.102 Nezakryt vybízelo leny
GEA, aby opustili svou organizaci a úto ilo na Ellersieka kv li jeho propagaci
„protin meckých“ publikací a požadovalo využívat jazyk jen pro vlast „na
bezpodmíne
národn -socialistické základn “. A koliv uplynul sotva m síc,
95
Text dopisu z 8.4.1934 v Rundschreiben Nr 2 od vedení GEA 11.4.1934.
Na stejném míst .
97
„Die Bundesführung im Lichte der Mitgliedermeinung“ Der Deutsche Esperantist 31. 1934, str. 70.
98
Dopis ze dne 17.5.1934, otišt ný v Der Deutsche Esperantist 31. 1934, str. 103.
99
Na stejném míst , str. 104. O dev t m síc pozd ji, 24.února 1935, Behrendt zem el v 58 letech; viz nekrolog
F. Ellersieho v Deutsche Esperantist 32. 1935, str. 49-52.
100
Der Deutsche Esperantist 31. 1934, str. 106.
101
102
Na stejném míst , str. 134. Informa ní asopis Esperanto in Deutschland, redaktor Naumann. asopis
vycházel do . 9/10 (kv ten/ erven 1935).
96
66
co GEA projevila neochotu k nacistickému režimu, NDEB to pokládalo za
pouhý oportunismus. 103
Aby NDEB nezískávala záminky k útok m, snažil se Walther víc a víc
smazávat rozdíly mezi GEA a NDEB. Ujistil Pietsche, vedoucího NDEB, že bez
jeho souhlasu GEA nebude podnikat nic, co by mohlo být v nesouladu
s národn -socialistickými principy. 104 6. ledna 1935 mimo ádná sch ze GEA
v Dráž anech p ijala nové stanovy, ve kterých bylo jako cíl Svazu, krom
rozši ování jazyka, zakomponováno „užití v národn -socialistickém smyslu“.105
Nyní, jako definitivn zvolený prezident, Kurt Walther, žádal spolupráci len
i „ rozši ování národn -socialistického sv tového názoru ve všech státech
sv ta pomocí esperanta“.106 A kone , „v každém sm ru uspokojit požadavky
doby“. V zá í 1935 Walther prohlašoval: „ leny GEA mohou být jen n me tí
soukmenovci!“107 To znamenalo, že Židé museli ze svazu odejít.
Kdysi neutrální, sv tov respektovaný N mecký esperantský svaz vyhnal
ze svých ad ve jménu „lásky k národu“ p íslušníky národa, z kterého pocházel
Zamenhof, zakladatel esperanta, který kdysi ve své dob volal na ideologické
vodce fašismu: „Vy, erní rozséva i neklidu, mluvíte jen o nenávisti ke
všemu, co není vaše, mluvíte o sobectví, ale nikdy nepoužijte slovo láska,
protože ve vašich ústech svaté slovo láska se pošpiní.“ 108
2.5. Cesta k zákazu
Po popisu etap úpadku politicky neutrální GEA, která se p ihlásila
k nacistické ideologii, p istoupíme k ásti, ve které využijeme také akta tajné
státní policie, nyní uložené ve Federálním archívu v Koblenci a pokusíme se
rekonstruovat taktiku, která sloužila režimu protiesperantskou politikou a
zjistíme sou asn jak probíhaly pokusy vytvo it symbiózu esperanta
s nacionálním socialismem.
První vážnou oficiální ránu dostalo n mecké esperantské hnutí, po zrušení
lnických organizací, dekretem vládního pruského ministra v d, výchovy a
ve ejného vzd lávání, Bernharda Rusta, ze dne 17. kv tna 1935:
Pé e o um lé sv tové pomocné jazyky, jako je esperanto nemá místo
v nacionáln socialistickém stát . Jejich používání vede k oslabování základních
národních hodnot. Proto je t eba se vyhnout každé podpo e vyu ování takovým
jazyk m a nadále nebude možno poskytovat za tímto ú elem t ídy k vyu ování.
koliv tento dekret rušil oficiální povolení z roku 1924, vlastn jen
vydal sankci na již d íve v tichosti zastavené vyu ování (všechny kursy vysílané
rádiem byly zrušeny hned po p evzetí moci), následovaly ješt široké ohlasy
103
104
105
106
107
108
Esperanto in Deutschland 1934, str. 8.
Dopis ze dne 30.9.1934, publikovaném v Deutsche Essperantist 31. 1934, str 154.
Text v Deutsche Esperantist 32. 1935, str. 15-19.
„Parolado en la Guildhall de Londono“ (21.8.1907) PVZ VIII. 89.
67
v novinách, které interpretovaly dekret jako úplný zákaz esperanta.109 Na
memorandum, které poslal Walther vlád p ed dekretem, dostal 3. ervna
sd lení ministerstva pro vnit ní v ci, že innosti kolem esperanta „nebudou
zakázány, ale také nebudou státn podporovány“. Když Walther informoval o
tomto sd lení leny vedení a vedoucí skupin, žádal „naléhav “, aby mu všichni
lenové poslali výtahy ze své privátní korespondence, aby byla dokumentace, že
„esperantisté svým mezinárodním jazykem pracují v zahrani í pro národ a
vlast“.110
Ale skoro ve stejný as p išlo poprvé prohlášení o dosud praktikovaných
pokusech n meckých esperantist podbízet se nacistické ideologii a tím vlastn
zakrývat humanistické poslání jazyka a hnutí. Toto prohlášení bylo jasn
záporné. Ministerský rada Kolbach v polooficiálním komentá i o Rustov
dekretu ušt il esperantist m následující lekci:
Jako u mnohých mezinárodních snah, také u esperantského hnutí je hnací
silou p ání v ného míru na zemi... a jestliže se mnozí n me tí esperantisté
distancují od takových politických fantazií... p esto p vodní ideologický motor
hnutí není snadné zastavit. Ale ješt v tším nebezpe ím sebeklamu... je, že prvky,
které nep ijateln odporují dnešní státní form a uchování všeho národního,
využívá takové hnutí, zahalené do národovosti, na své cest za svými starými
cíli.111
To bylo ješt mírné vyjád ení v porovnání s tónem, který použilo NDEB.
V dubnu 1935 se projevilo s otev enou ni ivou zradou k tradicím esperanta,
nikdy d íve tak siln neprojevenou. Úto ilo proti „bezb ehé glorifikaci
Zamenhofovy osoby, která je bohužel ješt v mód v n kterých esperantských
kroužcích“ a pokra ovalo svými podvodnými mi, že „mezi židopacifistickými cíli „vnit ní myšlenky“ n jakého Zamenhofa a mírovou v lí
našeho V dce je rasov podmín ný hluboký propastný rozdíl“.112
Situace v GEA se víc a víc komplikovala trvalým bojem na dvou frontách.
Její papouškování nacistických slogan a podbízivý oportunismus nem žeme
však p isoudit n jakému skute nému nacismu, ale spíše vysokému stupni
politické slepoty – následku mnoholeté tradice - ignorovat politiku v hnutí. Je
nutno uvážit, že v té dob v tšina n meckého lidu byla zaslepená a že daleko
více význa ných a osvícených lidí, než byl Behrendt a Walther, projevovalo
režimu svou loajalitu. Bylo by nespravedlivé obvi ovat všechny leny GEA
kv li virové infekci hn dých košil. Jak ekli n me tí esperantisté na své
ospravedln ní po válce – jen se za atými zuby jsme dávali navenek zdání, že
esperantský klub je v souladu s „národními koncepty“, abychom umožnili jeho
109
Deutsche Wissenschaft, Erziehung und Volksbildung 1. 1935, íslo 10 (20 kv ten), oficiální ást, str 128.
Podle Walthera k tomuto dekretu vedla udání a donášení NDEB na GEA: Ob žník z 23.12.1935.
110
Ob žník ze dne 12.6.1935.
111
Kolbach „Vom Esperanto“ Deutsche Wissenschaft, Erziehung und Volksbildung 1. 1935, íslo 11 (5 erven),
neoficiální ást, str. 106.
112
Brunwald „Was wird das Ausland dazu sagen?“ Esperanto in Deutschland 1935, str. 18.
68
ežití.113 N kte í i p ímo protestovali proti nespravedlnostem, nap . vydavatel
Ellersiek, který již d íve ozna il, kde jsou hranice adaptace na režim. Když
skupina v Magdeburgu v roce 1934 zavedla árijský paragraf, ztratila krom
svého jediného židovského lena, p ibližn asi i tvrtinu svých len , kte í
dobrovoln odešli.114
Jak málo pramenil názor GEA z up ímného p esv ení, dokazují také
výroky NDEB. Do ur itého stupn je nacistická úchylka GEA omluvitelná kv li
vytrvalému tlaku a obvi ování ze strany NDEB, které nep estávalo obvi ovat
vedoucí GEA z jejich neup ímných „reak ních“ názor a ti museli nakonec
roz ilen konstatovat, že v tšina esperantist v N mecku dál pokra uje, v dom
i nev dom „na starých cestách židovských lidov -bratrských iluzí“.115 Je
nutno ješt poznamenat nechvalný fakt, že GEA p edstavovala stále víc
„národnostní bojovou organizaci“, do které ji Steche vždy odmítal transformovat
s argumentem, mezi jinými, že by to bylo „zcela proti základním ideám
esperanta“.116
Zdá se, že si Walther v roce 1935 neuv domoval marnost svého snažení
proti nep ízni režimu na jedné stran a urážkám ze strany NDEB. Zd raz oval,
že GEA je p ipravena kontrolovat nep átelské tiskoviny ze zahrani í, žádal 23.
ervna ministerstvo vnit ních v cí o „podporu“ svazu proti pomlouva ným
lánk m v novinách o protivlasteneckým inech a názorech n meckých
esperantist a prohlásil, že GEA, vedená straníkem „pokra uje v innosti podle
stanov“ a že k ní mají právo pat it také ú edníci a u itelé.117 Ale ministerstvo
jednoduše odmítlo – „z principiálního z etele“ – vydat takové prohlášení, 118
proto, že se GEA nyní nachází v pozici, kdy nebyla ani zakázaná, ani oficiáln
potvrzena, že její innost je legální.
Brzy potom také NDEB si uv domilo hranice své innosti: Ze svých
jednání s nad ízenými instancemi, zejména s ministerstvem propagandy,
usoudilo, že „propagace esperanta ve vztahu k nacionálnímu socialismu není
žádoucí“. Na setkání v Lipsku, 18.8., bylo rozhodnuto rozpustit místní skupiny,
zastavit propagaci v N mecku a omezit se jen na „praktické použití“ jazyka pro
propagandu nacismu v zahrani í; sou asn vyhrožovalo GEA drastickými
následky, pokud také nep estane s propagací v N mecku.119
Ani GEA, ani NDEB nemohly v té dob v t, že v lét 1935 politická
policie již vyžadovala na ministerstvu zrušení všech esperantských organizací.
113
Dopis „starého esperantisty“ v GEJ-Gazeto 1984, íslo 3 (kv ten/ erven), str. 34.
Dopis Fritze Rockmanna, Magdeburg, Hansi Jakobovi ze dne 13.12.1934.
115
Ob žník len m NDEB ze dne 18.8.1935.
116
117
Dopis z 23.6.1935; text jako p íloha k Waltherov ob žníku len m GEA, ze dne 23.6.1935.
118
Dopis z 2.7.1935, publikovaný v Der Deutsche Esperantist 32. 1935, str. 108. – Dopis, stejn jako dopis z
3.6.1935, byl podepsán Rudolfem Buttmannem, který v roce 1928 napadl esperanto v bavorském parlamentu.
Buttmann od 5.5.1933 vedl kulturn -politický odbor na ministerstvu vnit ních v cí. Krom toho byl od ervna
prezidentem Deutscher Sprachverein a v roce 1935 se stal také vedoucím nov založeného Deutsches
Sprachpflegeamt.
119
Ob žník en m NDEB ze dne 18.8.1935. Vedení NDEB p evzal Albrecht Naumann, protože jeho
edch dce Willibald Pietsch jako bývalý zedná se nemohl stát lenem nacistické strany.
114
69
26.6. Reinhard Heydrich, zástupce Der Politische Polizeikommadeur der
Länder, Heinrich Himmler, upozor ovali na ministerstvu vnit ních v cí, že „v
poslední dob esperantské hnutí vyvíjí zvýšenou innost“; jako p íklad uvedl, že
mezi 36 osobami, uv zn nými v b eznu 1935 v Düsseldorfu pro velezradu, je ne
mén než 29 esperantist .120 Protože „velká ást len esperantských organizací
je podez elá z protistátní innosti“ a protože na druhou stranu není možné
v širokém m ítku kontrolovat korespondenci, doporu il Heydrich rozpustit a
zakázat všechny organizace a zkonfiskovat jejich majetek.121
Zatímco ministerstvo v d, výchovy a ve ejného vzd lávání podpo ilo
Heydrich v návrh122, práv ministerstvo propagandy, vedené Josephem
Goebbelsem, m lo námitky proti p ímému zákazu bezprost edn v tomto stadiu
vývoje. Dopisem z 12. íjna vyjád il obavu ze zahrani ní reakce, kterou by
vyprovokoval tento krok:
Mezi miliony adept esperantist v zahrani í se ur it vyskytuje velký
po et nepolitických osob a vidí jen ideologickou stránku snah esperanta.
V jejich o ích je innost hnutí bez nebezpe í, oni by tedy získali dojem, že
v N mecku jsou esperantské organizace perzekvovány. Takové mín ní
pravd podobn prokáží bezpo etné pamflety, které esperantské organizace
rozší í po celém sv . Také zahrani ní noviny využijí této p íležitosti na
propagandu proti N mecku.
Proto ministerstvo doporu ilo, aby na vedoucí esperantských organizací
byl vyvíjen nátlak „k vlastní ukon ení innosti“.123
21. ledna 1936 Heydrich projednával toto mín ní ministerstva propagandy
s Rudolfem Heßem, zástupcem führera. V dopise opakoval, že v minulém roce
esperantské hnutí bylo aktivní: v Münsteru bylo 44 len komunistické skupiny
uv zn no a v Bottropu místní skupina GEA rozpušt na kv li distribuci leták
bývalými leny GLEA. Heydrich napsal, že v sou asné dob „zatím není
v plánu“ rozpustit skupinu, ale sou asn zaslal Heßovi žádost, aby byl
vyhotoven stranický p íkaz proti lenství straník v této organizaci. Také
sou asn žádal Goebbelsovo ministerstvo o „vhodný postup“ proti GEA.124
Skute , již koncem roku 1935 se v nacistických novinách objevovala
protiesperantská kampa , a její ostrost zna
p evyšovala d ív jší útoky.
120
Jeden z v zn ných, Matthias Trauden, prohlásil na Gestapu, že NDEB je „jediná komunistická organizace
v N mecku, která pracuje legáln “, a že pod záštitou vedoucích, kte í se skládají ze straník „se dá nerušen
pracovat“. NDEB, který vylou il Traubeho po jeho propušt ní, p iznal, že m l nep íjemnosti s “bývalými
lnickými esperantisty“ ve svých adách, ale ujistil, že pro své „nep etržité styky“ s Gestapem, není t eba se o
nic strachovat: Bundesarchiv v Koblenci, R 58/378; porovnej Esperanto in Deutschland 1935, str, 25. – o dalších
podrobnostech o pronikání komunist do ad NDEB viz tajný ob žník Preußische Geheime Staatspolizei, Der
stellv. Chef und Inspekteur ministerstvu vnit ních v cí, ministerstvo propagandy, vládní vedení NSDAP a Hlavní
bezpe nostní ú ad dne 13.11.1935: Bundesarchiv Koblenz, R 58/389.
121
Bundesarchiv Koblenz R 58/378.
122
Dopis ze dne 20.9.1935, na stejném míst .
123
Na stejném míst . V roce 1940 poznamenal Heydrich, že po tomto „ukon ení“ zahrani ní noviny se
nevm šovaly, jen s „výjimkou jednotlivých p ípad “: Akta poznámka z 8.6.1940, Bundesarchiv Koblenz R
58/384.
124
Dopis státní tajné policie zástupci führera ze dne 21.1.1936, Bundesarchiv Koblenz, R 58/378.
70
V listopadu Der Weltkampf – revue založená nacistickým hlavním ideologem
Alfredem Rosenbergem a pln v novaná boji proti žid m, ozna ila esperanto za
„partnera celosv tového židovstva“. Krom všech dalších absurdit revue
zve ejnila:
... bylo by p áním myslet si, že n me tí esperantisté by nyní kone
p išli
k rozumu a pochopili bláznivost svého úmyslu získat u žid a žid m blízkým
jaké pochopení pro Nové N mecko.125
Za átkem roku 1936 se útoky zintenzivnily tak, že nutn musel vzniknout
dojem, že zde pracuje koordinovaná innost na likvidaci hnutí. Noviny
soust edily svou pozornost na používání jazyka v nacionalistickém smyslu a
zcela ho odsoudily. Pod titulem „Zprávy pod sov tskou hv zdou“ se orgán
nacistické studentské jednoty podivuje nad faktem že: „GEA je tak naivní, že
í, že pomocí svého mezinárodního um lého jazyka u žido-marxisticky
ovlivn ných d lník v cizích státech m že propagovat nacistickou myšlenku,
kterou je národní socialismus“.126 Práv od nacistické strany se musela GEA
pou it, že není možné se chovat naivn a je nemožné, aby esperanto existovalo
vedle nacismu. Poznání nemohlo být krut jší.
Útoky ostatn ukazovaly na dobrou znalost esperantského hnutí. Týdeník
Fridericus, který celostránkov vybubnovával: „Esperanto, sv tové nebezpe í“,
upozor oval, že Heroldo de Esperanto p ipravuje svoje p emíst ní z Kolína nad
Rýnem do Nizozemska a také to požadují i zahrani ní esperantisté.127 Zmínka
obsahuje vlastn sd lení, že v té dob stále ješt bylo toto periodikum populární
v hitlerovském N mecku. Již v roce 1933 p ed Sv tovým kongresem v Kolín ,
dostal Heroldo protesty ze zahrani í kv li lánk m, které vykreslovaly p íznivý
obraz o vývoji v prvních m sících nacistické nadvlády128 a anonymní
koresponden ní lístky od „skupiny n mecky cítících esperantist “ z Lipska,
kte í požadovali „okamžité p ipojení k nové é e“ a zastavení propagace knih
Ericha Maria Remarquea.129 V íjnu 1934 vydavatel a šéfredaktor Teo Jung
propustil šest spolupracovník ; koncem téhož roku založil druhé hlavní
st edisko v Rotterdamu, kam hodlal prchnout, pokud by pokra ovaly finan ní
obtíže. V zá í 1935 ohlásil velkými písmeny: „Heroldo p ekonal krizi! M žeme
za ít nov konstruktivn pracovat.“130 O dva m síce pozd ji musel íst v Pola
Esperantisto ultimativní požadavek, aby se Heroldo co nejrychleji p est hoval
do jiné zem , nebo „esperantisté ze sv ta solidárn zastaví své abonmá protože
nebudou podporovat asopis, který je v moderním N mecku velkým
125
Theodor Koch „Esperanto, ein Bundesgenosse des Weltjudentums“ Der Weltkampf 12. 1935, str. 327. –
Autor napsal lánek proti esperantu také v protižidovském periodiku Judenkenner ( íslo 27, 21.8.1935) a také
dodal Gestapu informace o hnutí (Bundesarchiv Koblenz R 58/593/2, R 58/384).
126
Die Bewegnung (Centrální orgán Nationalsozialistischen Deutschen Studentenbundes) 1936, íslo 2 (8
leden).
127
Fridericus (Berlín) 19. 1936, íslo 4 (leden), str. 2.
128
Heroldo de Esperanto 14. 1933, íslo 14 (719), str. 1; íslo 15 (720), str. 2; íslo 17 (722), str. 3.
129
T i koresponden ní lístky z 28.5.1933 (poskytnuté Teo Jungem).
130
Heroldo de Esperanto 16. 1935, íslo 37 (846) str. 1.
71
paradoxem“.131 Jung, který to nazval „zni ující technikou“ 132 se p ipravil na
definitivní p est hování na podzim 1936. 133 Ale nacistický tlak, zejména útoky
ve Fridericus, urychlily emigra ní proces. V ervenci 1936, když byla GEA
nucena se rozpustit, byl Jung p edvolán, ne poprvé, na gestapo, aby vyslechl
prohlášení, že jeho podnik je „nežádoucí“.134 Vydávání Herolda v Kolín bylo
zastaveno.135
Už koncem 1935 bylo zastaveno vydávání orgánového asopisu GEA,
protože jeho vydavatel Friedrich Ellersiek rezignoval pro finan ní obtíže a pro
neustálé útoky NDEB kv li „nen meckým názor m“. Podle policejních akt ,
jeden z vedoucích NDEB ho opakovan od íjna udával na gestapu. 136
V posledním ísle orgánového asopisu Kurt Walther ješt s nad jí citoval
komuniké ministerstva zahrani ních v cí: „Každý N mec, pokud chce, m že se
it esperanto!“ 137 ale uprost ed p íprav 25. N meckého esperantského kongresu
ve Výmaru p išel dekret od Heydricha. Podepsal ho s datem 18.2.1936 Martin
Bormann, zástupce führera:
Protože zavedení mezinárodní jazykové sm sice je v rozporu se
základními koncepty nacionalismu a mohou se o ni zajímat jen nadnárodní
mocnosti, zakazuje zástupce führera všem len m strany a len m organizací
spolupracujících, lenství v jakýchkoliv organizacích um lého jazyka.138
Protože NDEB bylo vedeno leny strany a pravd podobn i lenové139
byli leny nacistické strany, prakticky tímto dekretem skon ila existence této
ne isté organizace. Již koncem roku 1935 poznamenal Walther, že organizace
NDEB sotva dál bude aktivní, protože byla shora ujišt na, že práv propagace
naci-socialismu pomocí esperanta, kterou si vybrala jako jediný sv j cíl, je
vlastn ne estná.140 Willibald Pietsch, p edchozí vedoucí NDEB, se nacházel až
do konce t etí íše pod dohledem gestapa.141
Také GEA elila otázce, zda má v bec pokra ovat v innosti, nebo
organizaci rozpustit, protože Bormann v dekret zp sobil Walther v odchod i
odchod mnoha dalších len . Jak bylo plánováno, uskute nil se ješt koncem
kv tna 1936 kongres ve Výmaru; p i této p íležitosti se objevila propaga ní
brožura, ve které zcela chyb la informace o vzniku jazyka a jeho autorovi. 142
Delegáti jednomysln rozhodli pokra ovat v innosti, p ijali nové stanovy (již
131
Isaj Dratwer „Pri Heroldo de Esperanto“ Pola Esperantisto 29. 1935, str. 141.
Heroldo de Esperanto 16. 1935, íslo 46 (855), str. 1; porovnej Jung iu str. 260-261.
133
Podle osobního sd lení Teo Junga z 7.5.1970 se jeho jednání o p est hování udály zcela nezávisle na
jakýchkoliv „ultimátech“.
134
Osobní sd lení Teo Junga 29.5.1969; Bundesarchiv R 58/593/2; Jung iu, str. 266.
135
Jung za al op t vydávat sv j asopis ve Scheveningen od íjna 1936 po velkých materiálních ztrátách.
136
Bundesarchiv R 58/593/2.
137
Dopis z ministerstva esperantist m v Katowicích 13.9.1935; cit. Der Deutsche Esperantist 32. 1935, str. 162.
138
Dekret . 29/36 v Zusammenstellung aller bis zum 31.b ezen 1937 erlassen und noch Gültingen
Anordnungen des Stellvertreters des Führes, Mnichov 1937, str. 262.
139
Uprost ed ledna 1935 NDEB se chlubila 350 leny, za átkem dubna 500: Dopisy Wolfa Zicklera (pov ence
NDEB pro zahrani í a UEA), Ženeva 3.2.1935 a 6.4.1935 v archívu UEA.
140
Walthr v ob žník ze dne 23.12.1935.
141
Interview s Willibaldem Pietschem, Hamburg 14.5.1967.
142
Warum Esperanto? Warum Deutscher Esperanto-Bund? Dráž any 1936.
132
72
tvrté b hem t í let) a jako nového vedoucího organizace zvolili dráž anského
obchodníka Fritze Thiemeho.143
Ale nové vedení se mohlo sotva nadechnout, protože v té dob se již
režim oprostil od všech zábran. 26. dubna dva nizozemští esperantisté, kte í m li
v Düsseldorfu sch zku s n meckými kolegy, byli gestapem uv zn ni; po
ty denním výslechu byli vypov zeni ze zem .144 24. dubna vyšlo vnit ní
na ízení (dekret) politické policie, které ponechalo na rozhodnutí místním
policejním stanicím posoudit, kte í lenové GEA se chovají protistátn .
V na ízení stojí mimo jiné: „Ze státn politických d vod zákaz esperantských
spolk není zamýšlen.“ Jak tvrdil Heydrich v roce 1940, po tomto vnit ním
na ízení následovala nekontrolovatelná zvýšená innost esperantských
organizací, takže bylo nezbytné u init konec tomuto organizovanému hnutí.
Smrtelná rána p išla 20. ervna: Dekret Heinricha Himmlera, z práv spojeného
adu policejního velitele a vedoucího SS - zákaz innosti mezinárodním
organizacím UEA a SAT145 a požadoval od domácích organizací, v prvé ad od
GEA,146 aby se samy rozpustily k 15. ervenci, pokud se cht jí vyhnout na ízení
k rozpušt ní. Po tomto datu každá další innost, týkající se um lého jazyka byla
zakázána.147
Tento požadavek Thieme sd lil skupinám a jednotlivým len m
ob žníkem ze dne 4.7.148, t icet let a dva m síce od svého založení p estala GEA
existovat.149
2.6. Esperanto – pouhý jazyk ?
Jaké pou ení vyplývá ze studia dokument tajné státní policie? Na první
pohled by se mohlo usuzovat, že GEA byla zakázaná, protože navzdory své
adaptaci k režimu, z stala infiltrována protistátními živly.
Není ale pochybností o tom, že v trvání t etí íše existoval protifašistický
odpor esperantist , zejména d lník . Z velké ásti vyprchala evnivost mezi
GLEA a SEA, elíc spole nému nep íteli.150 Ale nejv tší odpor projevovali
pomocí esperanta komunisté.151 B hem prvních let za nacistického režimu
lenové GLEA provozovali konspira ní kurzy152 a rozši ovali mezi svými
143
Deutscher Esperanto-Bund e.V., Bundesnachrichten 1936, íslo 5 ( erven- ervenec).
J.M.van Meegeren „La malliberiga stelo“ La Praktiko 5. 1936, íslo 6(54), str. 5.
145
Stejn „Occidental-Union“ ve Švýcarsku.
146
Krom NDEB byly zakázány ješt Esperanto-klubo „Amika Rondo“ v Berlín a Komercista Esperanto-Unio
v Radebeulu, okamžit bylo zakázáno Germana Ido-Federuro.
147
Bundesarchiv R 58/384. Viz také ob žník Bayerische Politische Polizei z 8.7.1936 (kopii poskytl Institut für
Zeitgeschichte, Mnichov).
148
Thieme mohl text dekretu íst, ale nem l právo ho p edložit len m: Thiemeho ob žník z 12.7.1936.
formální právní náležitosti prodloužily rozpušt ní GEA, který ztratil své „oprávn ní“ 31.kv tna 1937:
Bundesarchív R 58/384, R 58/388. Komercista Esperanto-Unio mohlo, pod jménem „Komerca Unio“, být ješt
ur itý as v innosti. Esperanto-Instituto por Germana Regno uzav elo své prostory v Lipsku 31.prosince 1936.
149
Po válce byla GEA znovu založena (12.4.1947).
150
Hermann Wagner „Pri situacio en Germanio“ Sennacieca Revuo nova serio 2. 1934/35, str. 102.
151
Protokolaro pri la XIV-a Kongreso de SAT en Valencio, 1934, str. 5.
152
Sur Posteno 1934, íslo 25 (161), str. 90; 1935, íslo 1 (169), str. 1.
144
73
zahrani ními soudruhy informace o situaci v N mecku, které byly také
nap íklad skryty pod reklamami krému Nivea.153 Nazp t p icházející p eklady ze
zahrani ních d lnických esperantských novin sloužily jako instruk ní materiál
protinacistickým bu kám. Také revue SATu od roku 1933 – 1935 byly zapln ny
autentickými zprávami n meckých soudruh o nacistickém teroru; ostatn se
zdá, že práv tyto zprávy lí ily reáln jší obraz situace154, než komunistické
PEK-bulletiny.155 D lni tí esperantisté nejen že mezi sebou uchovávali kontakty
tajnými sch zkami v soukromých bytech, lázních a v lesích156, ale také sloužili
jako kurý i ilegální literatury z eskoslovenska do Saska157, nebo z Por í do
Nizozemska158; v Hamburgu námo níci pašovali místním esperantist m
protinacistické brožury.159 Esperanto pomohlo také politicky stíhaným k út ku
do zahrani í. Mnoho d lnických esperantist se stalo ob tmi režimu: seznam
ch, kte í dlouhá léta trp li ve v zeních a koncentra ních táborech je dlouhý.
V koncentra ním tábo e Hohenstein u itel Schubert po mu ení spáchal
sebevraždu. Theodor Stöterau, zakladatel d lnické E skupiny v Bremerhaven
vysko il ze tvrtého patra soudní budovy, kde byl odsouzen k šestiletému
trestu.160 Aktivní esperantista – Herbert Haupt, frankfurtský komunista, v zn ný
již v roce 1933, byl zast elen pravd podobn ve sklep .161 Zavražd ni byli také
Willi Fründt z Grabowa a sárský komunista Willi Herrmann.
I v koncentra ním tábo e d lníci dál vyu ovali esperanto, pokud to bylo
jen trochu možné, a koliv by se mohlo zdát, že takové kurzy spíše sloužily jako
skryté fórum pro politické diskuse.162 B hem doby se možnosti rozši ovat
esperanto zredukovaly na minimum. Nap íklad z berlínské skupiny GLEA se
vyvinula antifašistická odbojová skupina, které se poda ilo p ežít až do roku
1944; její jádro tvo ili esperantisté, ale postupn se ke konspirativní práci proti
režimu p idávali stále noví lidé, kte í neum li esperanto a ani dokonce o n m
nev li.163
Do jakého stupn se dotýkal odpor d lnických esperantist samotné
GEA? V jakém vztahu byli „d lníci“ k „neutrál m“ za fašistického režimu? O
153
L.Schödl „NIVEA“, Der Esperantist 7.1971, íslo 50, str. 6-8.
Nap íklad popíraly, že d lníci v N mecku hrdinsky bojují proti nacismu a upozor ovaly na nepravdivou
komunistickou propagandu o brzkém pádu režimu: Sennacieca Revuo 1. 1933/34, str. 51-53.
155
W.G.Keable mluvil o jejich „grandiozit , chybné vysoké politi nosti“ Sur Posteno 1933, íslo 8 (145), str.
61.
156
Protokolaro... Valencio str. 6.
157
Willi Glier a další Zur Geschichte der Arbeiter-Esperanto-Bewegung im Bezirk Erzgebirge-Vogland (19071933), Karl-Marx-Stadt 1976, str. 32-33.
158
Karl Schabrod Widerstand an Rhein und Ruhr 1933-1945, Düsseldorf 1969, str. 40. Vedoucí esperantské
skupiny, která vykonávala tuto kurýrní službu, byl Alois H. z Duisburgu, pozd ji odsouzen k doživotnímu
zení.
159
H.Thebald Dokumentoj de la rezistado Hamburg 1948, str. 59.
160
Osobní sd lení Roberta Stofferse, Cassis, dne 15.11.1970. Stöterau byl v zn n spole
s leny své skupiny.
Byla po n m pojmenována ulice v Bremerhaven.
161
Rozhovor s Kurtem Nissenem, ervenec 1977.
162
Wolfgang Langhoff Die Moorsoldaten. 13 Monate Konzetrationslager, Mnichov 1946, str. 225. – Jedná se o
zážitky z koncentra ního tábora Börger-moor u Papenburgu v letech 1933/34.
163
Diethelm Becker Der Arbeit-Esperanto-Bund auf Weg zu einer revolutionären Organisation des deutschen
Proletariats. Diplomová práce, Universita v Rostoku, 1968, str. 47-48.
154
74
tom se vyslovil vedoucí SAT – Lanti v ervnu 1933 a p ipomínal svou radu
z roku 1929 len m SAT v zemích, kde byl SAT zakázán: „Kde se naši lenové
nemohou sdružovat pod rudým praporem, musí se zaštítit jen zeleným; musí se
zú ast ovat akcí neutrálního, buržoazního, i fašistického esperantského
hnutí.“164 A koliv Lanti mí il svými slovy p edevším do zemí „bílého teroru“,
které na rozdíl od hitlerovského N mecka, nebyly principieln nep átelské
k neutrálnímu esperantskému hnutí, ást n meckých len SAT se p idržela jeho
rady a p ihlásila se do GEA „aby udržela své kontakty a neztratila jazykové
dovednosti“.165 Ale proti masové infiltraci GEA socialisty a komunisty mluví
hlavn tato fakta: P edn GEA jako organizace sama o sob , p edevším pro
svoji vlastní bezpe nost, nem la zájem tolerovat masivní p ihlášky osob,
známých jako lenové d lnických organizací; a také ti, kte í následovali Lantiho
výzvy, byli nabádáni SATem se politicky neangažovat v rámci neutrálního
Svazu; a také se mezi leny SAT zvedala kritika, že Lanti „zapomn l, že
esperantské hnutí v N mecku již není neutrální, ale fašistické a p ihláška do
takového hnutí prost nep ichází v úvahu.“166 Rozhodní odp rci tedy odmítli
považovat GEA za vhodné fórum pro svou innost.
Proti záv ru, že GEA byla zakázána, protože se nedokázala oprostit od
len nep átelských režimu, se nabízí ješt další úvaha, že Heydrich zám rn
zveli oval existenci marxistických prvk v n meckém esperantském hnutí,
protože doufal takovým zp sobem rychleji dojít k svému základnímu cíli, ke
kterému konzervativní byrokracie (a zdá se, že i ministerstvo propagandy) se
ješt nep iklán lo: kompletn rozbít celé esperantské hnutí. Heydrich, který se
držel p edstavy protin mecké konspirace celosv tového židovstva, byl
bezpochyby velmi dob e informován svými agenty o vnit ní struktu e GEA a o
mentalit jeho nepolitických len . Jestli v jeho adách bylo víc nebo mén
marxist , nerozhodovalo o jeho základním p esv ení, že esperanto je
výmyslem Žida, podporované Židy a následkem toho musí být vymýceno. Pro
j každý aktivní esperantista byl p irozeným nep ítelem státu, protože jen
takový lov k se m že zajímat „o propagaci zcela zbyte ného a z národního
hlediska ost e odsouzeníhodného, universálního jazyka pro lidi všech národ a
ras“ jak napsal v ervnu 1935.167 Naléhání Heydricha na zni ení esperantského
hnutí se m že považovat ostatn za sou ást boje za posílení pozice gestapa a SS
ve stát : Svého cíle Himmler a Heydrich dosáhli 17.6.1936 ustavením instituce
Reichsführer SS und Chef der Deutschen Polizei.168 T i dny poté byl GEA
definitivn dekretem zrušen.
164
E.L. „Inter ni“ Sennaciulo 5. 1928/29, str. 534. P etišt no ješt pod titulkem „Vivu la neutralismo!“ ve Vortoj
de Kamarado E.Lanti Lipsko 1931 (p etišt no Laroque Timbaut 1979), str. 73-74; a v Sennaciulo 9. 1932/33, str.
93/94.
165
Protokolaro... Valencio, str. 6.
166
Protokolaro pri XIII-a SAT-Kongreso en Stokholmo 1933, str. 8.
167
Dopis politického policejního zemského velitele ministerstvu vnit ních v cí ze dne 26.6.1935, Bundersarchiv
Koblenz R 58/378.
168
Tímto byla n mecká policie soust ed na, ale sou asn svým spojením se stranickou SS, jakoby stála mimo
stát: Hans Buchheim Anatomie des SS-Staates. Svazek I.: Die SS – das Herrschaftsinstrument. Befehl und
75
Že Heydrich sám m l v úmyslu vyhladit esperanto, ne jen znemožnit jeho
použití pro politické snahy nep íznivé nacismu, je nejjasn ji patrné na hlášení
o jedenácti stránkách strojopisu z 8.6.1940, vyhotoveného
Reichssicherheitshauptamt ( íšský hlavní ú ad pro bezpe nost, od íjna 1939
centrum Bezpe nostní policie a Bezpe nostní služby), která v sob shrnuje
ideologickou pozici nacist ve vztahu k esperantu. V úvodu se uvádí o
esperantu:
Ze sionistického hnutí ( avere Cion169) pochází polský Žid Zamenhof,
svého asu o ní léka ve Varšav . Cht l realizovat židovskou nadvládu podle
výroku židovského proroka Jesaje 2,2-4, tedy vládu míru pod židovským
vedením.170 Všechny národy by se svobodn pod ídily židovstvu. Tohoto cíle by
bylo dosaženo „mírovým“ pronikáním a rozkládáním vysp lých národ . Jako
prost edek má sloužit Zamenhofovi bezb ehý pacifismus, nové náboženství, které
vymyslil, homarismus, jako p edstupe židovského náboženství a univerzální
jazyk „esperanto“, který vymyslil, a který pomocí tení lidem všech národ a
barev, a pomocí stejné výchovy, stejných ideál , p esv ení a cíl by postupn
vedl všechny do jednoho hrnce národ .
Všechny t i cíle spole , nejen propaganda jednoho jazyka, tvo í
spole
esperantismus, který od roku 1905 hraje roli pomocné zbran
židovství.
Jako zvláštní prost edky jsou p edpokládány mimo jiného: mezinárodní
noviny, zprvu áste , pozd ji zcela v esperantu; mezinárodní literatura;
mezinárodní zprost edkovávání práce a volné st hování.
V pokra ování dokument analyzuje p es nacistické brýle vývoj esperanta
ve výmarské republice.
Práv v dob po roce 1918 mohl esperantismus dob e zako enit
v N mecku. Levicové strany a kruhy použily um lý jazyk „esperanto“. Vedení
skoro všech esperantských organizací se nacházelo v rukou Žid a zedná .
Vládní systémy byly naklon ny tomuto jazyku, protože propagoval ve své
literatu e myšlenky marxismu a komunismu, jako výborného mezinárodního
prost edku ke sv tovému sbrat ení, kterého použil Žid pro získání svého cíle –
sv tové nadvlády.
Potom sotva n koho p ekvapí, že i p izp sobivá GEA nenašla slitování. A
jestliže n kolik národn cítících lidí by cht lo rozši ovat esperanto „ve smyslu
užite nosti pro stát“ – pokra uje dokument – zkušenosti ukázaly, že se jedná o
„zcela chybnou víru“. P es prov rky, i politicky d ryhodné vedoucí
esperantských organizací nebylo možno zabránit nep átelské innosti proti státu,
Gehorsam Olten, Freiburg i. Br. 1965, str.47 a dále 55. Viz také Slomo Aronson Reinhard Heydrich und die
Frühgeschichte von Gestapo und SD Stuttgart 1971.
169
Tisková chyba – správn ovevej Cion (P átelé Sionu).
170
Zmínka na Jesajovo proroctví o budoucí íši v ného míru: „A On bude soudit mezi národy, a On rozhodne o
mnohých národech; a oni ukovou ze svých me pluhy a ze svých kopí srpy; již nezvedne národ me proti
národu a nikdo se nebude p ipravovat k válce.“ Viz La Sankta Biblio Londýn, Edinburg 1972 „La Malnova
Testamento“ (p eklad Zamenhof) str. 577.
76
protože velká ást lenstva pochází z d lník , kte í nedokáží odborn použít
jazyk „ale používali ho pro svou ilegální politickou innost“. Takový politický
vliv na n mecké esperantisty je p isuzován také UEA, a koliv dokument –
relativn správn – ji ozna uje za „mezinárodní sdružení buržoazn liberalistického charakteru pro neutrální aplikaci esperanta na poli turismu
atd.“171
Pokud bychom neznali tento dokument, mohli bychom se možná zeptat,
zda by nacisté byli schopni tolerovat esperanto jako jazyk. Fritz Tieme, poslední
vedoucí GEA, v ervenci 1936 informoval leny, že Himmler v dekret není
zam en „proti aplikaci“ esperanta „v ústní a písemné form p i vým
myšlenek s lidmi jiných jazyk “172 a že „esperanto jako takové není v N mecku
zakázané“.173 Také Heydrich pod datem 27.8.1936 poznamenal: „Použití
esperanta v privátní korespondenci není protizákonné, pod podmínkou, že toho
není použito zám rn protistátn nebo za ú elem sdružování.“174 V následujícím
roce gestapo p iznalo, že „k zákazu aplikace esperanta dosud nedošlo a
pravd podobn také nedojde“.175
Skute , po rozpušt ní GEA mnoho esperantist – ti, kte í se nebáli
perzekuce pro politickou innost – pokra ovalo ve svých privátních aktivitách
korespondencí se zahrani ními p áteli a objednávali si neutrální tiskoviny.
Internacia Esperanto-Ligo udržovala kontakty pomocí Heroldo de Esperanto se
stovkami N mc 176, orgánový asopis UEA chodil nepravideln 177, a jen velmi
málo exemplá novin SATu proniklo do N mecka a šlo z ruky do ruky.178
Povolení privátn používat esperanto však m lo jen papírovou hodnotu: jednak
nebyla informace o tom všeobecn známa a ani povolení nezabra ovalo
individuálním šikanám ze strany místního gestapa. Proto jsou známi
esperantisté, kte í se nikdy nesetkali s pronásledováním a také je známo n kolik
esperantist , kte í se tajn nau ili esperanto a uprchli b hem války do
Švýcarska.179 Jiní byli naproti tomu voláni na policii kv li objednávání
zahrani ních esperantských asopis , a dostávali písemný p íkaz „z íci se vší
innosti pro esperantský jazyk“180, nebo za ú ast na neformální sch zce, kde se
mluvilo esperantem, hrozil trest.181 Jednou dostal antverpský esperantista
doporu ení od belgického velvyslance, aby zastavil korespondenci se svým
171
Tiemeho ob žník ze dne 12.7.1936.
173
Tiemeho ob žník ze dne 21.7.1936.
174
175
Geheime Staatspolizei Berlin, 1.7.1937, Bundesarchiv Koblenz R58/387.
176
Esperanto Internacia 4. 1940, str. 35.
177
Esperanto 33. 1937, str. 80 („odesláno jen t icítce p átel“).
178
„Kvin jaroj da Hitlera re imo“ Sennaciulo 14. 1937/38, str. 31.
179
E.Malmgren „Novjara saluto...“ Esperanto 41.1948, str. 1.
180
Geheime Staatspolizei Hamburg Oscarovi Bünemannu 22.9.1936; faksimile H. Theobald Dokumentoj de la
rezistado, str.60.
181
Geheime Staatspolizei, Staatspolizeileitstelle Berlin Erwinu Stolpemu 15.11.1937; osobní sd lení Erwina
Stolpeho dne 30.1.1968.
172
77
meckým p ítelem182, a když ínská Esperanto-revue Vo oj el Oriento otiskla
dv jména rakouských sv toob an , gestapo se za alo o tyto osoby zajímat.183
Když 3.6.1939 ú ad reichsführera SS poznamenal, že „rozši ování
esperanta je v N mecku zakázáno“184, potvrdilo to faktický stav. A jestliže ješt
zbývají n jaké pochybnosti, že po rozpušt ní E-organizací za ali nacisté
považovat esperanto za pouhý koní ek, dokument z roku 1940 nás pou í o
em jiném:
Považovat „esperanto“ jen za pomocný jazyk pro mezinárodní
komunikaci je nesprávné. Um lý jazyk esperanto je ást esperantismu, zbran
Žid .
Jak p íkrý byl Heydrich v názor, to osobn zakusil švýcarský noviná
Hans Unger, který pracoval v Berlín mimo jiné jako spolupracovník Associated
Press. Po setkání se dvanácti esperantisty v berlínské kavárn byl volán na
hlavní ú ad gestapa, kde ho Heydrich osobn vyslýchal a ozna il Ungrovy
kontakty s esperantisty za pokusy organizovat „mezinárodní sí “ proti t etí íši.
Na noviná v argument, že by bylo zran no sv domí celého lidstva, jestliže
pouze za používání esperanta se posílali lidé do koncentra ních tábor ,
Heydrich ost e opá il: „Naše sv domí je n mecké a podle n ho se ídíme.
„Sv domí lidstva“ je židovský vynález a nás nezajímá!“ podobné urážky pak
Unger vyslechl od Rudofa Heße, který ješt sd lil Švýcarovi sv j fantastický
plán na zjednodušený n mecký jazyk, který bude vnucen celoevropské federaci
pod nacistickou hegemonií. 185
Nedlouho po rozhovoru Heydricha a Heße s Ungerem vypukla 2. sv tová
válka, která p inesla smrt a nep edstavitelné utrpení milión m lidí. Podrobnosti
o nacistickém teroru, který zu il zejména ve východní Evrop , nelze zde
popisovat. Mén známý aspekt zotro ující politiky nacist je potla ování
jazykových práv Žid a Slovan . Sám Hitler požadoval v ervenci 1942, aby
nen mecké obyvatelstvo v okupovaném území východní Evropy „nebylo
ipušt no k vyššímu vzd lávání“ a školy aby vyu ovaly „ne víc, než význam
dopravního zna ení“. N
ina bude vyu ována Žid m a Slovan m jen natolik,
kolik bude nezbytné „pro p edpoklad k našemu vedení“ – tedy, pro pochopení
nacistických p íkaz .186 Je zbyte né íkat, že nacistická expanze na východ
znemožnila také možnosti pro použití esperanta, symbolu jazykové rovnosti,
který práv mezi Židy a Slovany našel své první nadšené stoupence. Již druhý a
etí den okupace Polska n meckými vojáky se ob tmi stali esperantisté187.
182
Osobní sd lení Artura Gitzingera, Solingen 4.7.1966.
184
Na stejném míst .
185
Hlášení Dr. Hanse Ungera N meckému Esperanto-Institutu 2.6.1948; vý atek v La Ponto 3. 1949, strana 5-6.
– Hitler sám na za átku roku 1941, že za 100 let bude n
ina jazykem Evropy: Werner Jochmann (red.), Adolf
Hitler. Monologe im Führerhauptquartier 1941-1944, Hamburg 1980, str. 124.
186
Henry Picker (red.) Hitlers Tischgespräche im Führerhauptquartier etí vydání Stuttgart 1976, str. 453-454.
V kv tnu 1942 Hitler vyjád il nad ji, že v echách a na Morav po dvaceti letech se stane eština pouhým
dialektem. Na stejném míst str. 322.
187
183
78
Prvními byla rodina Zamenhofova. Jen n kolik dn po 28.9.1939, kdy byla
Varšava obsazena n meckými oddíly, p išli p íslušníci SS do židovské
nemocnice a ptali se na Adama Zamenhofa, který byl hlavním léka em o ního
odd lení. 188Adam, Zamenhof v syn, byl uv zn n.
Protože Židé a v bec i celá polská inteligence nebyla bezpe ná p ed
bezuzdným honem Heydrichových poprav ích, dá se p edpokládat, že nebylo
zapot ebí zvláštního p íkazu k zat ení Zamenhofovy rodiny a dalších
esperantist .189 Výsledek byl na každý pád stejný: Adam Zamenhof byl zast elen
29.1.1940.190 Jeho sestry Zofia a Lidja a Lazarova sestra Ida Zimmermannová
byly v roce 1942 z varšavského ghetta transportovány do koncentra ního tábora
Treblinka, kde všechny t i zahynuly.191 Mnoho esperantist pat ilo
k nespo etným ob tem masového vražd ní v Polsku192, pravd podobn n kolik
z nich v prvé ad proto, že byli aktivními esperantisty.193
Nemáme definitivní d kazy o tom, že také v zn ní esperantist v Polsku
lo p vod v pe livém plánu hlavního ú adu gestapa v Berlín . Ale
pravd podobn tomu tak bylo. Na každý pád pro Heydrichovou cynickou
pedanterii a fanatickou nenávist ke všemu židovskému, proti všemu co jeho
dce Hitler ozna il „že už nechce vid t“, Heydrich nezapomn l – b hem
vražd ní, které se blížilo ke svému vrcholu – v novat op t zvláštní pozornost
esperantu, a na ídil vypracovat citovanou zprávu z 8.6.1940, aby ješt znovu
poskytl ideologické ospravedln ní perzekucí proti esperantu – zbrani Žid .
Kdysi zavržené esperanto jednou v tou v Mein Kampf se nedokázalo
ukrýt p ed cíleným Hitlerovým útokem.
2.7. V okupovaných zemích
ed a po invazi do Polska – zem , která nejvíce trp la za války –
v mnoha zemích Evropy, které nacisté zabrali, nebo v kterých se jim poda ilo
zesílit sv j vliv, nemohlo esperanto podle zákona již existovat. Jako první to
zakusili v Rakousku. D lnické esperantské hnutí (ALLE), jehož motorem byl
Franz Jonas, povále ný federální prezident Rakouska, m lo koncem roku 1933
víc než 1.700 len , neutrální Rakouský Esperantský Svaz (AEA) jen 500. Po
neúsp šném d lnickém vzbou ení v únoru 1934 diktátorský režim Engelberta
Dollfuße zakázal ALLE spole
se všemi d lnickými organizacemi. Tradi ní
188
Isaj Dratwer „Kiel pereis la familio de d-ro Zamenhof“ Germana Esperantisto-Revuo 17. 1964, str. 57.
Viz Marjorie Boulton Zamenhof. A toro de Esperanto La Laguna 1962, str. 248.
190
Andrzej Pettyn Skizo pri la Esperanto-movado en Pollando Varšava 1978, str. 4.
191
Na stejném míst . Viz také Isaj Dratwer Lidja Zamenhof. Vivo kaj agado Antverpy, La Laguna 1980, str.
102-109 (reprodukce ty koresponden ních lístk psaných z ghetta mezi kv tnem 1940 a lednem 1942); Wendy
Heller Lidia. The life of Lidia Zamenhof, daughter of Esperanto Oxford 1985. – Wanda, manželka Adama a její
syn žili skryt u nežidovské rodiny ve Varšav a p ežili.
192
Nejznám jší je Leo Belmont, Leopold Dreher, Izrael Lajzerowicz, Wilhelm Róbin, Jakób Suapiro a Edward
Wiesenfeld.
193
Czeslav Priski, delegát UEA v Lublinu byl zast elen za átkem února 1941, pravd podobn pro své
esperantství: Jan Zawada v Pola Esperantisto 42. 1962, íslo 4 ( ervenec-srpen), str. 5.
189
79
íze rakouských význa ných autorit pro esperanto tento krok neovlivnil,
zvláš také proto, že Hugo Steiner, prezident AEA, u inil ihned prohlášení
loajality vlád .194 AEA podpo ila prohlášení, aby se lenové p ihlásili do
Vlastenecké fronty195 a když se v roce 1936 konal ve Vídni 28. Sv tový
esperantský kongres, jehož estný výbor se skládal z velké ásti z význa ných
osob – od federálního prezidenta až po Dunajské paroplavební spole nosti.196
12. b ezna 1938 skon ila samostatnost Rakouska. Již m síc po p ipojení
k N mecku, byly zaznamenány návšt vy agent gestapa, 197 a již 20. dubna SS
uzav ela Internacia Esperanto-Muzeo ve Vídni.198 1. srpna p išlo na ízení
z Berlína o zrušení esperantského hnutí.199 Je nutno poznamenat, že bylo
rozlišováno mezi AEA, který byl charakterizován jako hlavn katolická a
pravicová a konkuren ní organizace k A stria Esperantista Federacio, založené
v roce 1936 a podle nacist vedená bývalými socialisty; první byla „požádána“,
aby se sama zlikvidovala, druhá byla násiln rozpušt na.
Pozd ji, za války se rakouští esperantisté tajn scházeli v soukromých
bytech. B hem jednoho takového shromážd ní koncem ervna 1944, v byt
Gustava Webera, bývalého hlavního delegáta Internacia Esperanto-Ligo, se
náhle objevili p íslušníci gestapa. Uv znili všechny p ítomné. Weber byl poslán
do koncentra ního tábora v Mauthausenu, kde dokonce ani d stojníci SS
necht li v it, že Weber byl uv zn n pouze kv li esperantu a zjiš ovali, zda je to
skute
jediná p ina. Weber byl pak transportován do Gusen na nucené práce
v lomu. Jednoho dne p ed osvobozením, p íslušník SS ve služb , znervózn lý
Webrovým trvalým úsm vem – známkou po ínajícího šílenství – mu vzal
z rukou lopatu a praštil ho s ní do hlavy a usmrtil ho. 200
Nejdéle aktivní esperantská organizace, která m la nálepku „n mecká“,
byla Germana Esperanto-Ligo v eskoslovensku. Po odtržení Sudet byla
rozpušt na 16. prosince 1938 místní iniciativou, d íve než p išlo na ízení
z Berlína.201 Také n mecká Esperanto-societo v Praze se rozpustila 20. února
1939. Po zrušení eskoslovenského státu v b eznu 1939 hnutí v Protektorátu
echy a Morava proti o ekávání nebylo hned zakázáno, ale
a EsperantoAsocio ( EA), který zaujal místo d ív jší Esperanto-Asocio v eskoslovenské
republice, byl nucen se omezit na innost jen mezi echy.202 V b eznu 1940 byl
nucen zav ít svou kancelá a na sch zi 3. listopadu 1940 se rozhodl podle
194
„Al la savintoj de A strio!“ stria Esperantisto 11. 1934, str. 13.
stria Esperantisto 11. 1934, str. 27.
196
stria Esperantisto 13. 1936, íslo 2, str. 2.
197
Sennacilulo 14. 1937/38, str. 75.
198
Hugo Steiner Katalogo pri la kolektoj de Internacia Esperanto-Muzeo en Wien. ást I. Víde 1957, str.
XXIX.
199
200
Pierre Jayer „Pro Esperanto. Memoro pri Gustav Weber“, rukopis 1966. – Mu edníkem nacismu byl také
jiný esperantista, známý katolický pacifista Max Josef Metzger; odsouzený k smrti pro „defétismus“, byl s at
v Berlín 17.dubna 1944.
201
202
Ligilo 25.8.1939; podle Esperanto 35. 1939, str. 34.
195
80
íkazu gestapa se rozpustit.203 Esperantský klub v Praze p sobil tajn ješt do
roku 1944. V protektorátu, v jehož ele stál od zá í 1941 Reinhard Heydrich204,
bylo také mnoho esperantist mezi ob tmi kruté perzekuce.205
V zemích, okupovaných b hem války nebyla politika nacist ve vztahu
k esperantu jednotná. Obecn lze íci, že tlak ve Skandinávii a v západní Evrop
l mén drastické dimenze proti východní ásti. Ve Francii nedocházelo
k systematickému odporu; esperantské kursy byly n kdy zakazovány, jindy ne,
ale byly ostatn stále tajn vedeny.206 Podobn v Norsku207 a Dánsku208 nebylo
hnutí nikdy zakázáno. V roce 1942 D lnický esperantský klub v Kodani se
odvážil vydat knihu se srozumitelným názvem Tra densa mallumo (Skrze hustou
tmu), ve které jsou ínští esperantisté chváleni za to, že „velmi ile pracují a
používají esperanto ke svému boji proti japonským agresor m“ a n mecké
esperantisty kritizují za jejich „bláznivé chování“, když „zdánliv , aby
zachránili hnutí, prohlásili, že jsou p ipraveni sloužit nacismu“. 209 Také židovské
rodiny v Dánsku, kterým hrozila deportace, mohly být v as upozorn ny tajným
telefonním spojením, které n mecký voják-esperantista instaloval v hlavním
meckém štábu do bytu svého p ítele, dánského esperantisty a tak umožnil
poslech hovor ve štábu. 210
V Belgii esperantisté ve Flandrech vydávali od ledna 1941 bez zákazu p t
ísel Mededeelingen voor den Vlaamschen Esperantist. Když bylo tisknuto šesté
íslo, objevilo se gestapo, po výslechu a prohlídkách, zakázalo formáln
Flanderské esperantské organizaci další innost. V prosinci 1941, p esto místní
skupina v Bruggách za ala tajn vydávat rozmnožovaný m sí ní bulletin
s titulem Paco kaj Justeco (Mír a spravedlnost).211
Také v Nizozemsku okupanti zpo átku neúto ili na hnutí, ani
nezakazovali používat esperanto p i korespondenci s neutrálním zahrani ím. Ale
20. b ezna 1941 Nizozemský esperantský svaz byl rozpušt n dekretem velitele
bezpe nostní policie a bezpe nostní služby.212 Za pln ní dekretu odpovídal
„fanatický nep ítel esperanta“ Werner Schwier, vedoucí sekce pro mezinárodní
organizace v íšském komisariátu pro okupovaná nizozemská teritoria. Podle
zprávy Andreo Cseha o uzav ení Internacia Esperanto-Instituto v Haagu
(„pobo ná organizace zedná ské lóže“), Schwier vychlouba
prohlásil, že „on
již zni il esperantské hnutí v N mecku a Polsku a jestliže Cseh bude naléhat na
203
Stanislav Kamarýt Historio de Esperanto-Movado en
oslovakio Praha 1983, str. 69.
Jak známo, v ervnu 1942 byl Heydrich p i atentátu zabit a na odvetu nacisté zmasakrovali obyvatele ve
vesnici Lidice.
205
Kamarýt, str. 76-81.
206
Pierre Petit „50-monata esperantista propagando sub germana okupado“ Esperanto Internacia 9. 1945, str. 35.
207
Arnfinn Jensson „Norvega Esperantista Ligo dum la milito“ Esperanto Internacia 9. 1945, str. 78.
208
K.T.Hansen „En Danujo dum la milito“ Esperanto Internacia 9. 1945, str. 87.
209
Tra densa mallumo. Esperanto-eseoj pri movado kaj lingvo Koda 1942, str. 27, 25.
210
Heroldo de Esperanto 22. 1946, íslo 7 (1056), str. 2.
211
E.Cortvriendt „Flandra Ligo Esperantista dum la milito“ Esperanto Internacia 9. 1945, str. 88-89.
212
Osobní sd lení Rijksinstituut voor Oorlogsdocumentatie, Amsterodam, dne 14.3.1969; viz též „La verda
stelo brilis en la mallumo. Esperantista vivo en la okupita Nederlando“ La Praktiko 11. 1946, str. 87.
204
81
udržení esperanta, ohrozí esperantisty v zn ním a koncentra ními tábory,
protože „pacifismus a humanismus jsou nejv tšími zlo iny proti životu a
lidu“.213 ást knih nizozemských esperantských organizací – dv bedny –
odeslal Schwier v srpnu 1942 do Berlína. Byly ur eny jako studijní materiál o
konspirativní innosti žid pro knihovnu Hohe Schule de NSDAP, která m la být
vybudována po válce.214
2.8. Následování nacistického vzoru
I d íve, než nacisté zabrali sousední zem N mecka, se n kde objevovaly
tendence, které nep ízniv ovliv ovaly rozši ování esperanta. Vedle
antikomunismu se jednalo v prvé ad o antisemitismus, který více mén
latentn vládl v mnohých i demokratických zemích Evropy. V širokých vrstvách
byla živena antipatie proti esperantu, dílu Žida, které si museli být esperantisté i
v zemích s relativn p íznivou vládou pro esperanto, zcela v domi. P íkladem
toho byla situace v Polsku. V kv tnu 1934 u itel esperanta na gymnáziu
v Bydgoszczi uspo ádal anketu mezi svými žáky, kte í si odmítli vybrat
esperanto jako u ební p edm t. P i popisu svých motiv se ukázalo, jak
nevylé iteln jsou infikováni protižidovskými p edsudky:
... protože je to židovský argot, kterým musíme opovrhovat...
... esperanto slouží k protináboženské propagand . Esperantisté jsou
nej ast ji Židé nebo ateisti. Esperanto se musí do zárodku zni it.
... jsem velký antisemita, proto nemám rád esperanto ...
... protože to je podle mne sionistický vynález pro snadn jší rozši ování
komunismu, zedná ství a jiných zbyte ností... 215
kolik let po této anket esperantisté na celém sv mohli pozorovat
silnou eskalaci této no ní m ry nacionalismu a antisemitismu v zemi, která se
brzy sama stala její ob tí. Když režim v Polsku, pravd podobn aby zlepšil
svoje mezinárodní renomé, ud lil povolení, aby ve Varšav – v m st kde bylo
poprvé publikováno esperanto – byl uspo ádán v roce 1937 Zlatý jubilejní
kongres k 50. výro í vydání první publikace v jazyce esperanto, extrémn
pravicové a fašistické noviny ost e napadly vládu, že souhlasila s uskute ním
„žido-komunistického“ kongresu.216 B hem kongresového týdne tyto noviny
svými nejabsurdn jšími pomluvami a „cynicky nestoudnými útoky“
213
Andreo Cseh „La e Instituto dum la milito“ Esperanto Internacia 9. 1945, str. 57; stejn „Dum la uragano“
La Praktiko 11. 1946, str. 15. – V roce 1967 nizozemská vláda poslala vlád francouzské zóny N mecka seznam
658 osob podez elých z vále ných zlo in ; na seznamu se také nachází jméno Schwier Nederlanda Esperantisto
32. 1967, str. 75.
214
Porovnej – Der Prozeß gegen die Hauptkriegsverbrecher vor dem Internationalen Militärgerichtshof,
Nürnberg, 14. November 1945 – 1. Oktober 1946. Svazek XXV. Norimberk 1947, str. 252-253. – Konfiskace
knihoven mezinárodních organizací za zmi ovaným cílem vedl. tzv. opera ní štáb Rosenberg, který v ervenci
1940 dostal od Hitlera pov ení zabezpe it v okupovaných územích materiál všech organizací nep átelských
nacismu.
215
Mieczyslaw Sygnarski „Kion opinias la junularo pri Esperanto?“ Internacia Pedagogia Revuo 17. 1938, íslo
1, str. 6-14.
216
ESTO „29-a Universala Esperanto-kongreso en Varsovio“ Sennaciulo 14. 1937/38, str. 2.
82
zp sobovaly tak tísnivou atmosféru, že „ú astníci kongresu, alespo jejich velká
ást, se cítili jakoby terorizováni“.217
V Polsku se nep átel m esperanta v zásad nepoda ilo ovlivnit názor
vlády, ale p íklad nacistického režimu, který jako první systematicky bojoval
nejen proti nep íjemným prvk m v esperantském hnutí, ale proti hnutí jako
takovému i proti jazyku, p evzaly i jiné, další, pravicové a fašistické režimy a
pozorn ji pozorovaly esperantisty a ve v tší ší i než d íve je perzekvovaly –
asto nehled ly na d ív jší rozlišování mezi neutrálním a d lnickým hnutím.
V Portugalsku, kde v roce 1932 za ínala skoro ty icetiletá Salazarova
vláda, se od po átku napodoboval n mecký vzor. V zá í 1936 všechny
esperantské organizace byly zrušeny. Policisté zape etili jejich prostory a ve dne
v noci hlídkovali p ed vstupem. Náhlé p erušení portugalského hnutí, které m lo
silný proletá ský nádech, evidentn ovlivnilo události v sousedním Špan lsku,
zejména práv vypuklou ob anskou válku. P ímou p inou bylo provolání
v esperantu zaslané z Barcelony lisabonským esperantist m, aby „za ali jednat
proti vlád “. Prý mezi vzbou enými portugalskými námo níky bylo také n kolik
esperantist .218 Sotva by n kdo b hem trvání špan lské války riskoval v zení a
propagoval esperanto v Portugalsku. 219 B hem 2. sv tové války, které se
Portugalsko nezú astnilo, op t mohla p sobit Portugala Esperanto-Ligo, ale 11.
srpna 1948 dekret ministerstva vnit ních v cí potvrdil zákaz „jakýchkoliv
aktivit, nebo esperantských tiskovin“ a o dva m síce pozd ji ministerstvo
výchovy zakázalo vyu ování esperanta.220 Agenti tajné policie PIDE prohledali
byty esperantist , odnesli esperantský materiál a v srpnu 1949 zkonfiskovali
majetek PEL; policie informovala, že budou konfiskovány také dopisy
icházející ze zahrani í s nálepkou esperanta.221
Pod podmínkou, že esperanto bude použito „pouze lingvisticky“, nový
ministr pro vnit ní v ci zrušil 11. dubna 1951 dekret z roku 1948.222 Esperantisté
za ali nadšen znovu organizovat Portugala Esperanto-Asocio (Portugalský
esperantský svaz), ale protože ministerstvo výchovy odmítlo potvrdit stanovy a
navíc zakázalo kurzy, organizace byla nucena uzav ít své sídlo a zastavit
vybírání p ísp vk .223 Situace z stala stejná i v následujících letech.224 Zatím co
ministerstvo pro vnit ní v ci p estalo klasifikovat vyu ování esperanta jako
protistátní in, ministerstvo výchovy dál brzdilo hnutí, zdánliv na základ
reak ního argumentu, že esperanto má zhoubný vliv na istotu portugalštiny.225
217
Georgo Verda (=Izrael Lajzerowicz) „La Jubilea“ Literatura mondo II. 7. 1937, str. 99.
Sennaciulo 13. 1936/37, str. 4; srovnej Saldanha Carreira „La nuna movado en Portugalio“ Esperanto
Internacia 1. 1937, str. 74.
219
Sennaciulo 14. 1937/38, str. 23, 88; 15. 1938/39, str. 78.
220
Sennacieca revuo 2. 1950, str. 27.
221
Esperanto 42. 1949, str. 48, 149.
222
Esperanto 44. 1951, str. 132; Sennaciulo 22. 1951, íslo 8/9, str. 7.
223
Heroldo de Esperanto 28.1952, íslo 10 (1162), str. 2; íslo 18 (1170), str. 2.
224
G.C.Fifhiera „Okazas en Lisbono“ Heroldo de Esperanto 39. 1963, íslo 19 (1369), str. 2.
225
„Esperanta kaj portugala lingvoj“ Revista Portuguesa de Esperanto 1. 1973, íslo 5/6 (listopad/prosinec),
str. 14.
218
83
Dlouho tedy Portugalsku pat ilo pochybné prvenství být jedinou zemí
v západní Evrop , která odmítla upravit svoje protiesperantské názory. Jen lstí
se poda ilo portugalským esperantist m trochu rozši ovat jazyk: nap . vyráb li
zelené mýdlo s názvem „Esperanto“. V prodeji byly krabice s šesti kusy mýdla
spole
se skláda kou a s první krátkou lekcí esperanta.226 V roce 1972
edstavitelé státu souhlasili s reformou PEA pod podmínkou, že pod ídí své
vztahy se zahrani ím vedoucí linii ministerstva výchovy.227 Rozhodnou zm nu
inesla až dubnová revoluce v roce 1974. Po mnohaletém období p ekážek,
dovolil kone
pád fašistického režimu portugalským esperantist m
informovat své zahrani ní p átele o uleh ujícím faktu: „Esperanto v naší zemi
už nebude nebezpe ný jazyk.“228
Ve Špan lsku byly p iny oficiálního neschválení jen áste
podobné
portugalským. P ed vypuknutím ob anské války byli esperantisté fašisty více
mén za azováni do tábora nep átel. Konflikty se státními mocnostmi vznikaly
ne pro t ídní agitaci esperantem, ale – jen zdánliv paradoxn – pro použití
jazyka pro národní cíle, p esn ji pro autonomistické aspirace Katalánc . Již
v roce 1905 organizace „Unió Catalanista“ použila esperanto k ešení svých
mezinárodních vztah 229 a vedení katalánského esperantského hnutí bylo od
po átku pevn v rukou osob, pro které m la hodnotu katalánština jako první,
esperanto jako druhé. Špan lština, oficiální jazyk zem byl systematicky
ehlížen na stránkách revue Kataluna Esperantisto a kontakty s mezinárodním
hnutím byly uskute ovány p ímo, ne p es Hispana Esperanto-Asocio
v Madridu. 230 Následn , zejména b hem vojenské diktatury Primy de Rivery
(1923-1930) Kataluna Esperantista Federacio byla asto obvi ována pro
separatistickou innost proti špan lskému státu. Když generál, vládnoucí
v Barcelon , požadoval v roce 1928, aby Federacio nadále nenesla jméno
Kataluna a udržovala dobré vztahy s ostatními špan lskými regiony, katalánští
esperantisté namísto aby se pod ídili, rozhodli se p erušit innost organizace a
ekat na p ízniv jší situaci. Po pádu diktátorského režimu v roce 1930 nastalo
nové období a již v dalším roce se mohlo objevit vydání knihy Kataluna
Antologio, ve které více než 50 spisovatel svými prózami a verši p eloženými
do esperanta výmluvn zd raz ovalo sv j jazyk a lid.231
Ale brzy p išla nová, hrozn jší zkouška, která nepotkala jen katalánské
esperantisty: Vzpoura Francových oddíl proti vlád lidové fronty v ervenci
226
Heroldo de Esperanto 31. 1955 (1221), str. 2.
26. ervna 1971 bylo povoleno vyu ování esperanta: Esperanto 65. 1972, str. 22.
228
Revista Portuguesa de Esperanto 2. 1974, str. 101.
229
Lingvo Internacia 10. 1905, str. 564.
230
EdE str. 216-220; viz též „Katolika taktiko e hispana regiono de Katalunio“ Sennaciulo 2. 1925/26, íslo 42
(94), str. 12. – Zpo átku byl hlavním motorem esperanta v Katalánii spisovatel Frderic Pujulà i Vallès, jeden
z vedoucích nacionalistického hnutí. Kv li lánku v esperantském asopisu, kde kritizoval špan lské militaristy,
musel koncem roku 1905 prchnout do Francie, kde z stal n kolik rok : Lingvo Internacia 11. 1906, str. 150;
EdE str. 217, 458-459. Od roku 1911 Kataluna Esperantista Federacio skoro každoro
po ádala literární
sout že, tzv.Mezinárodní kv tinové hry (Internaciaj Floraj ludoj), kterých se zú ast ovali esperantští spisovatelé
z r zných zemí.
231
EdE str. 219-220. – První vydání Kataluna Antologio, které vyšlo 1925, bylo jednou z p in perzekuce.
227
84
1936 omezila a po svém vít zství zcela zamezila innost celého špan lského
hnutí. Na které stran byli esperantisté b hem bratrovražedné krvavé války, o
tom nem že být pochyb, alespo pokud se soudí podle obsahu esperantských
periodik, které zaujaly protifašistický postoj. Nejznám jší mezi nimi byla revue
vydávaná ve Valencii skupinou „Grupo Laborista Esperantista“, Popola Fronto,
která se více než dva roky snažila celosv tov své tená e provokovat
bezprecedentním bojovým zp sobem.232 Krom této revue vycházel v esperantu
informa ní asopis katalánské vlády233, anarchistický Informa Bulteno a jiné,
další, vycházející kratší dobu, které odrážely heterogenní konsistenci
protifašistického tábora a polemizovaly mezi sebou.234
Esperantisté bojovali proti fašistickému nebezpe í nejen perem: Také do
Mezinárodních brigád se hlásili mnozí p íslove ní „míroví bojovníci“235, kte í
išli do Špan lska z Rakouska, N mecka, eskoslovenska, Francie, Itálie,
Bulharska, Polska, Ma arska, Jugoslávie, Švédska a z dalších zemí; existoval,
alespo na za átku, zvláštní esperantský oddíl a také se konaly esperantské
kurzy v rámci Brigád. 236 Nejvýzna jším esperantským brigadistou byl
mecký spisovatel Ludwig Renn, který v Radio Barcelona esperantem posílal
pozdravy bojujícím esperantist m.237 Na republikánské stran bojoval prezident
Hispana Esperanto-Asocio (Špan lský esperantský svaz), plukovník a pozd jší
generál Julio Mangada Rosenörn, který ve sv tovém hnutí byl znám jako
vydavatel Zamenhofovy brožury o homaranismu (1913) a autor básní
v esperantu. 238
I když fašisté d íve nev novali esperantu pozornost, nemohli v žádném
ípad p ehlédnout široké použití jazyka pro obranu republiky. V b eznu 1937
Popola Fronto zp sobila zd šení v mezinárodním hnutí následujícím sd lením:
Jako íznutí ost ím dýky p ichází kruté sd lení: Fašisté v Cordob zabili
všechny esperantisty!
... Esperanto m lo své pr kopníky, kte í vychovali apoštoly a dnes, po
padesáti letech mírové existence, má již první mu edníky, které m že p edstavit
zpáte nickému sv tu, který se na nás dívá s lhostejností a posm chem.
... V erném Špan lsku již není esperanto hra, ale riskování života!239
232
Od listopadu 1936 do ledna 1939 vyšlo 44 ísel tohoto“ informa ního mezinárodního bulletinu o špan lském
boji proti fašismu“.
233
Comunicat de Premsa (Generalitat de Catalunya). Vycházel od 1937 do 1938, minimáln 33 ísel.
234
Také protistalinská (ne trockistická) Laborista Partio de Marksista Unui o (POUM) v Barcelon v roce 1937
vydala esperantský bulletin La Hispana Revolucio. – O polemikách viz mimo jiné Popola Fronto 2. 1937, íslo
22, str. 7; 3. 1938, íslo 36, str. 3; Informa Bulteno 2. 1937, íslo 7, str. 3; íslo 8, str. 4; Sennaciulo 14. 1937/38,
str. 35, 68-69.
235
Franz Haiderer „La Internaciaj Brigadoj kaj esperantistoj“ Der Esperantist 10. 1974, íslo 5/6 (67/68), str.
10-12.
236
Na stejném míst str. 11; La Socialisto 11. 1937, íslo l (kv ten), str. 5.
237
Sur Posteno 4. 1937, íslo 49 (leden), str. 5.
238
Hugh Thomas (Der Spanische Bürgerkrieg druhé vydání, Berlín, Frankfurt nad Mohanem, Víde 1964, str.
164) ho nazývá „velice populárním d stojníkem“.
239
Popola Fronto 2. 1937, íslo 9, str. 1.
85
Podrobnosti o uvedené události nejsou dosud k dosažení.240 Potom, co
nizozemský katolický esperantista dostal zdánliv dementující informaci, že
Franco „necítí samoz ejm žádné p edsudky proti esperantu“241, Popola Fronto
dodala na vysv tlenou, že informace se zakládá na vysílání fašistické
radiostanice, ve které bez dalších podrobností bylo uvedeno toto: „V Cordob
byli všichni p íslušníci sekt, zedná a esperantist potrestáni odpovídajícím
trestem za ú ast v protinárodních akcích.“242 Všelijak si m žeme p edstavit
charakter tohoto trestu – od špan lského esperantisty p išla naléhavá prosba
redaktorovi Heroldo de Esperanto, aby mu již nepsali esperantem, „protože je to
nebezpe né jako smrt“.243
Po Francov vít zství nebylo esperanto sice oficiáln zakázáno, ale ješt
dalších n kolik let bylo na esperanto pohlíženo ze strany vedoucích initel
s podez ením.244 V roce 1948 mohla být znovu obnovena Hispana EsperantoFederacio, ale když na universit La Laguna (Tenerife) se snažili nastartovat
kurz, falangistické, studentské noviny se postaraly úto ným lánkem, aby kurz
byl zakázán.245 Až v roce 1951 v Madridu po trnáctileté pauze byly op t
po ádány kurzy. Pozd ji problémy vymizely a v roce 1968, skoro po t iceti
letech od ob anské války, hlavní m sto Špan lska hostilo 53. Sv tový
esperantský kongres – pod estným patronátem generalisima Franca.
Itálie v dob Mussoliniho vlády, dlouho sloužila reprezentant m
neutrálního hnutí za p íklad, že i za extrémn nacistického režimu m že
mezinárodní jazyk p ežít. Silnou pozici, kterou si italské hnutí dokázalo udržet
po dobu prvních 15 let vlády Mussoliniho, by p esv ilo mnohé, že fašismus a
esperanto mohou žít v symbióze. Italští esperantisté mohli zaznamenat asto
podporu od vedoucích initel , kte í vid li v jazyku užite ný nástroj pro
informace o turistických krásách Itálie v zahrani í. Ne zcela nemístný se zdá
post eh Franze Thierfeldra, ilého bojovníka proti esperantu v N mecku, že
italští lingvisté p isuzují esperantu, pro jeho románské prvky, nep ímý
propaga ní vliv italštiny.246 Vrcholem vládní podpory bylo uspo ádání 27.
Sv tového kongresu v roce 1935 v ím .
O nedlouho pozd ji po tomto kongresu snahy italského hnutí, zabezpe it
si vládní p íze , získaly kompromitující charakter. Za átkem roku 1936 orgán
Itala Esperantista Federacio (IEF) vydal provolání, aby esperantisté ve sv
240
Porovnej André Caubel „Kaj Kordovo?“ SAT-Amikaro 1968, str. 102-103, 110-111.
Espero Katolika 34. 1937, str. 63.
242
Popola Fronto 2. 1937, íslo 16, str. 2. – Zprávy o zast elených esperantistech v r zných místech ve
Špan lsku zmi uje také La Socialisto 11. 1937, íslo 1 (kv ten), str. 5; konkrétní p ípad uvádí La Brita
Esperantisto 81. 1985, str. 33. Architekt a socialistický poslanec Francisco Azorín, který p edtím bydlel
v Córdob , podal informaci na 3.IPE-Kongreso v Pa íži (1937), že fašisté vypálili jeho d m, protože na n m byla
zelená hv zda, ale p i této p íležitosti nemluvil o hromadném st ílení esperantist : Ru a Esperantisto 1937, íslo
64 (zá í), str.4.
243
Jung iu – iun str. 195. –Jedná se o advokáta Andrése Piño z Valencie, který byl také socialistickým
poslancem.
244
Esperanto 40. 1947, str. 114-5.
245
Esperanto 42, 1949, str. 23.
246
Franz Thierfelder Sprachpolitik und Rundfunk Berlín 1941, str. 38-39.
241
86
projevili své sympatie Itálii pro její dobyva nou válku v Etiopii. 247 V roce 1938
zp sobil italský delegát incident p i zahajování Sv tového esperantského
kongresu v Londýn , když kv li p ítomnosti reprezentanta Špan lské republiky,
odmítl pronést svou pozdravnou .248 V té dob již v Itálii vál pro italské
esperantisty mén p íznivý vítr. V roce 1936 a 37 se nemohly konat národní
kongresy a brzy, zejména když Itálie pod tlakem N mecka p ijala v roce 1938
protižidovské zákony, do sloupk v novinách pronikla protiesperantská
propaganda. Noviny Il Popolo dÍtalia náhle objevily, že Zamenhofova ulice
v Milánu „uráží ím, který ke vztah m s jinými národy používá jiné mosty“ než
je esperanto.249 Koncem roku 1939 orgán Internacia Esperanto-Ligo
poznamenal, že již n kolik m síc si Italové „užívají“ tení, již dob e známé
v N mecku: argument, že esperanto je židovský jazyk.250
Byrokratické šikany zabránily v zá í 1939 uskute nit oznámený kongres
v Turín ; „aby se ušet il papír“, musela Federace zastavit vydávání svého
bulletinu.251 Když v íjnu 1941 fašistický asopis úto il proti Zamenhofovu dílu
- „nástroji sionismu a mezinárodního podkopávání“ 252 - a byla p ijata nacistická
konspira ní teorie, bylo zastaveno vysílání Radio Roma253 a už v bec nez stala
možnost ve ejn pracovat v Itálii pro esperanto.
V roce 1969 byly publikovány v Ma arsku p edvále né dokumenty
policie o d lnickém esperantském hnutí v regionu Békés. Podle úvodu ve sbírce,
tyto dokumenty ukazují že mezi nezákonným komunistickým hnutím a
esperantským hnutím existuje silná návaznost a že mezi lety 1920 a 1930 „být
lnickým esperantistou neznamenalo prostou výuku jazyka, ale politické
lekce“.254 Mnoho z t ch mladých d lník se pozd ji stalo aktivními
v komunistické stran ,255 a p i práci v rámci Hungaria Esperantista Societo
Laborista (HESL) nejen že bylo nutno se trvale chránit p ed policií, ale také
proti vedení Ma arské sociáln demokratické strany, jejíž bylo HESL odnoží.
V mnoha skupinách HESL vládl v tší revolu ní duch, než byli sociální
demokraté ochotni tolerovat256, takže v roce 1930 vedoucí HESL, kte í ve své
tšin p íliš nesouhlasili s levicov politickým zabarvením své organizace,
247
Podle Sennaciulo 12. 1935/36, str. 33.
249
Podle Esperanto 35. 1939, str. 11.
250
„La plej stulta argumento“ Esperanto Internacia 3. 1939 str. 321. – Podle Marjorie Boulton (Zamenhof
toro de Esperanto, La Laguna 1962, str. 245), IEF musela také vyškrtnout své židovské leny.
251
Gianfranco Cardone Il movimento esperantista cattolico in Italia. Storia dei rapporti fra stato e chiesa.
Doktorská práce, Univerzita v Turín 1973/74, str. 144; porovnej shrnutí „La Esperanta katolika movado en
Italio“ „Espero katolika“ 72. 1975, str. 108.
252
Roma Fascista 9.10.1941; citován Cardone str. 179.
253
254
Bállint Ferenc A. Békés Megyei munkás eszperantó mozgalom válagotott dokuntumai 1925-1934. Vybrané
dokumenty d lnického esperantského hnutí v departmentu Békés 1925-1934 Gyula 1969, str. 5.
255
Alfonso Pechan (red.) Gvidlibro por Supera Ekzameno. Historio, literatuto, metodologio. Druhé vydání,
Budapeš 1979, str. 107; srovnej také Zoltán Baarna „Katarina Hámán – martiro kaj esperantisto“ Hungara vivo
24. 1984, str. 208-209.
256
Ludoviko Kökeny „La libroeldonagado de Literatura Mondo“ Hungara Vivo 12. 1972, íslo 4, str. 6.
248
87
za ali propoušt t komunistické leny i celé skupiny.257 Ale pro trvající konflikty
v únoru 1934 sociáln demokratická strana p erušila svoje svazky s HESL, která
v tu dobu m la 600 len ; v ervnu téhož roku stejn jako HESL byla i tato
strana vládou rozpušt na.258
V roce 1935 byla založena Hungara Esperanto-Federacio (HEF), která na
rozdíl od neutrálního, umírn
pokrokového Hungarlanda Esperanto-Societo
(HES) naléhala na pod ízení politické linii režimu. HES musela ustoupit a
ihlásila se k Federaci, která v lednu 1939 založila také zvláštní sekci pro
lníky.259 A koliv b hem války Federacio v dom sm ovala doprava,
odolávala oficiálnímu tlaku vyškrtnout z lenství své židovské leny a prezident
HEF, Józef Mihalik se snažil zachránit životy mladých lidí židovského
vodu.260 Tak dlouho, jak Hortyho vláda si dokázala uchovat alespo trochu
schopnosti vzdorovat svému mocnému spojenci, nacistickému N mecku, tak
dlouho z stal také skromný prostor pro innost ma arských esperantist , ale po
íjnu 1944 se dostala k moci fašistická „strana zk ížených šíp “ na krátké, ale
velice krvavé období a došlo ke zrušení organizovaného hnutí. Ješt
v posledních m sících p ed koncem války se mnoho ma arských esperantist
stalo mu edníky fašismu. 261
V Bulharsku262 se neutrální hnutí velmi snažilo, zejména od konce
dvacátých let, rozptýlit podez ení vedoucích initel , že slouží jako kamufláž
pro komunistickou innost. Proto vedoucí hnutí ani p íliš nelitovali, že se d lníci
za ali sami organizovat. V roce 1929 vyšla poprvé revue Balkana Laboristo263 a
v dalším roce bylo založeno komunisticky dominantní Bulgara Laborista
Esperanto-Asocio (BLEA). Zatímco neutrální Bulgara Esperantista Asocio
(BEA) dosáhla v roce 1931 zrušení ministerského dekretu, který od roku 1928
zakazoval vyu ování esperantu ve školách264, organiza ní osamostat ování
pracujících esperantist bylo doprovázeno v zn ním.265 Jak m že dosv it
Todor Pavlov, povále ný prezident Bulharské akademie v d, v té dob se v zni
hore
u ili esperanto.266 A koliv BLEA mohl fungovat jen n kolik let,
257
B. Szrémi „1918-1958“ Bulteno (Ob žník ma arské Esperanto-Konsilantaro) 1958, str. 51-52.
Na stejném míst str. 52; Pechan str. 106; Sennaciulo 10. 1933/34, str. 35. – Podle Szerémiho v roce 1934 se
jednalo o „oby ejnou podvodnou krádež“, jmenovit o finan ních dluzích Rakušan m, se kterými HESL
spolupracovalo v ISE. Ale viz také dopis „ve jménu HESL“ z 3.3.1934 v Sur Posteno 1934, íslo 18 (154), str.
37.
259
Emba (=Imre Baranyai), „La laboristesperantista movado revivi is en Hungario“ Sennaciulo 16. 1940, íslo
486 (b ezen), str. 4.
260
Pechan str. 96.
261
Pechan str. 108.
262
O historii bulharského hnutí viz mimo jiným sbírky lánk uspo ádané Dimitrem Pazovem: Skizoj pri
historio de bulgara Esperanto-MovadoSofie 1982; a Bulgara Esperantista Asocio – aktiva batalanto por paco,
internacia kompreni o kaj socia progreso, Sofie 1983.
263
Dimitar Pazov Revuo „Balkana Laboristo“ – tribuno kaj organizanto de laboristaj esperantistoj en Bulgario
1929-1931), Sofie 1983.
264
EdE str. 75.
265
Sennaciulo 5. 1928/29, str. 270, 397; Internaciisto str. 2. 1932, str. 39-40, 118.
266
Todor Pavlov „Esperanto en Malliberejo“ Nuntempa Bulgario 4. 1960, íslo 4, str. 27 (bulharsky p vodn
v Meždunaroden ezik 1931, íslo 4); Cano Todorov Ign v „Esperanto en la malliberejo de Silven“ Bulgara
Esperantisto 45. 1976, íslo 3, str. 3-6.
258
88
poda ilo se mu založit solidní základy, ze kterých po válce mohlo profitovat
hnutí v lidové republice. Od roku 1932 BLEA vydával periodikum
Meždunaroden rabselkor (Mezinárodní d lnicko-rolnický dopisovatel), který
vycházel v nákladu 6000-7000 výtisk a používal pouze materiál získaný
pomocí esperanta, informoval o život v Sov tském svazu a o celosv tovém boji
pracujících.267 Bulharští aktivisté m li sv j vlastní koncept pro zp sob jak sladit
revolu ní snažení se svou proesperantskou horlivostí: Jeden z nich, Christo
Gorov, popsal p i okresní konferenci v poho í Rodopy na ja e 1933, svého
soudruha Sojana Kostadinova následovn : „M l bombu a pistoli a já jsem byl
opravdu pyšný, když jsem vid l na jeho prsou zelenou hv zdu.“268
Když po kv tnu 1934 založil král diktátorský režim, BLEA byl rozpušt n
spole
se všemi komunistickými organizacemi. lenové, kte í unikli v zn ní
se vrátili do BEA, kde získali znatelný vliv.269 Následkem bylo, mimo jiného, že
v roce 1936 byla dvakrát vržena bomba do kluboven esperantského spolku
„Albatro“ ve Varn 270 a že policie požadovala p i národním kongresu
v Pazadžiku v ervnu 1937, aby se b hem sch zí nemluvilo esperantem, ale
bulharsky.271 Téhož roku p esto ministerstvo obchodu povolilo fakultativní
výuku esperanta ve st edních obchodních a odborných školách.
Podle požadavku policejního editele muselo BEA v roce 1939 vylou it
ze svého st edu dvacet vedoucích len – komunist .272 Od té doby byli d lníci
víc a víc dohán ni k podzemní innosti. Ve v zeních vydávali ru
psané
esperantské asopisy. Bibliografie o konspira ních tiscích v Bulharsku, která
byla vydána bulharskou komunistickou stranou 1968, obsahovala tituly do devíti
konspira ních esperantistických novin, které se objevovaly mezi lety 1934 a
1942.273 Mezi lety 1941 a 1944 se z ad bývalého BLEA rekrutovalo mnoho
len protifašistického odbojového hnutí. Známá jsou jména 227 bulharských
esperantist , kte í zahynuli jako partyzáni ve v zení, nebo padli b hem
špan lské ob anské války.274
znými úskoky se neutrálnímu BLEA poda ilo p ežít; kv li zost eným
kontrolám vlády b hem války se BLEA vyhýbal ve ejn publikovat a projevovat
svou existenci.275 P ijetí pozvání, aby se p ihlásil do organizace „Otec Paisij“, ke
které se hlásily tém všechny vzd lávací organizace v zemi, prodlužoval BLEA
tak dlouho, až vládní initelé na v c zapomn li. Poslední íslo orgánu Bulgara
267
Maria T.Jankova-Boja ieva La bulgara revolucia Esperanta gazetaro dum la periodo 1929-1934, Sofie
1983.
268
„Nia sekretario. Rememoroj de rima“ Bulgara Esperantisto 44. 1975, íslo 3/4, str. 12.
269
Nenko Jonkov „La partopreno de bulgaraj esperantistoj en la kontra fa isma batalo“ Bulgara Esperantisto
43. 1974, íslo 9, str. 5.
270
Canko Murgin „Per bomboj kontra Esperanto“ Nuntempa Bulgario 5. 1961, íslo 9. Str. 39.
271
Ivan Sarafov skizo de historio de bulgara Esperanto-movado, Sofie 1971, str. 33. – Stejné požadavky byly
kladeny již v roce 1928 p i kongresu ve Varn : Sennaciulo 5. 1928/29, str. 99.
272
Sarafov, str.34.
273
Venelin Mitev „Inda loko al esperantista konspira gazetaro“ Nuntempa Bulgario 1969, íslo l, str. 48.
274
Viz seznam v Bulgara Esperantisto 43. 1974, íslo 10/11; 53. 1984, ísla 11 a 12; 54. 1985, íslo 1.
275
Atanas D.Atanasov „Esperanto en dummilita Bulgarujo“ Esperanto Internacia 9. 1945, str. 79.
89
Esperantisto vyšlo v ervnu 1942.276 Pozd ji, uprost ed února, Radio Sofia,
které vysílalo také program v esperantu, dostalo jednoho dne návšt vu
meckého kulturního atašé, a ješt tentýž ve er byl informován službu mající
esperantista o na ízení k zastavení vysílání – na „pokyn vysokých initel “.277
2.9 Krvavá lekce neutrálnímu hnutí
Na konci tohoto p ehledu o perzekucích v zemích pod n meckým
nacistickým vlivem je nutno v novat zvláštní pozornost Jugoslávii, protože
hnutí v Jugoslávii dokázalo v as vyvodit z fašistického prohlášení proti
esperantu záv ry a vysílalo impulsy, které p sobily také mezinárodn .
Jugoslávské hnutí, které se rozvíjelo ve stát s charakteristickou fundamentální
sociální a kulturní r znorodostí a silným sotva p ehledným antagonismem mezi
národnostmi, nabralo všeobecn velmi pokrokový profil, oproti sousedním
zemím. Již v roce 1922 p i p ípravných pracích na založení Jihoslovanské
esperantské ligy, byla vyjád ena tato v le:
My všichni využijme všechny možnost, aby alespo v našem prost edí se
uchoval lov k, ob an sv ta, ne osamocený jedinec narozený osamocen na
svém kousku p dy. To a všichni chápou: Chorvati, Srbové, Slovinci, a další,
katolíci, pravoslavní, muslimové a další a ukažme našim spoluob an m naši
solidaritu, která je základem našeho úsp chu a ú inného vlivu.278
Shodn s tímto požadavkem, na sjednocení na národní a náboženské
úrovni, mohlo jugoslávské hnutí obhájit také v tší vnit ní koherenci, než hnutí
v jiných zemích. T ebaže po rezoluci v ervnu 1920 pro esperanto na druhém
kongresu komunist Jugoslávie279, mnoho levicov zam ených len vstoupilo
do ad komunistické strany, hnutí se nikdy nerozd lilo jako v jiných zemích na
buržoazii a d lníky. Pochopiteln ani zde nechyb ly roztržky mezi pokrokovými
leny a t mi, kte í se obávali tlaku režimu a nabádali k p ísnému lp ní na hnutí
pouze jazykovém, ale tyto roztržky nikdy neot ásly jednotou v rámci
organizace.280 Ke stmelení jugoslávského hnutí z eteln p isp ly trvalé šikany,
kterým byly vystaveni esperantisté zejména na místní úrovni a také obvyklé
nedostate né argumenty, kterými se snažili vedoucí initelé ospravedlnit
prohledávání v bytech nebo odmítání žádostí na zakládání skupin. 281 Jugoslávští
esperantisté dob e chápali, že perzekuce nez stávají omezeny výhradn na
revolu ní hnutí spojená s esperantem, ale že pozornost vládnoucí vrstvy se
276
Sarafov str. 35.
Nik.Nikolov „Esperanto – 35 jarojn en Radio Sofia“ Esperanto 63. 1970, str. 102 (interview s Kirilem
Draževem).
278
Konkordo (Zagreb) 1. 1922, íslo 1 (duben), str. 1; porovnej Marinko ivoje Historio de Esperanto-movado
en Jugoslavio Zagreb 1965, kapitola 5.
279
ivoje, kapitola 4; porovnej EeP, str. 646.
280
Peter Zlatnar „Ideoj kaj agoj de esperantistoj en Jugoslavio“ v: Franjo Vokoun a další (red.) Honore al ili.
Memorlibro pri falintaj esperantistoj 1941-1945. Záh eb 1976, str. 12-14.
281
Viz výše, str. 86.
277
90
zam uje také na emancipa ní tendence zespoda a byli si v domi, že je t eba aby
stali solidární a jednotní.
Jugoslávští esperantisté se cítili povinni chránit svoji pozici proti
konkrétní realit ve své zemi a v as si uv domili spole enské a politické obtíže
svého hnutí. Jejich sebeuv dom ní vyza ovalo také do zahrani í – zejména po
ervenci 1932, kdy byla rozši ována revue La Suda Stelo evážn psaná
v esperantu. Již v ervnu 1933 Jugoslavia Esperanto-Ligo (JEL) uspo ádala sv j
mezinárodní kongres v B lehrad na téma „Ideologický problém
esperantismu“.282 Úst ední myšlenka pak byla shrnuta do jedné v ty: „Pouze
jednu v c všichni p ísn odsuzujeme: potla ování svobodného slova!“ 283 JEL
nastartovala diskusi a její aktuálnost demonstroval vývoj v N mecku, ale
mezinárodní esperantské hnutí v té dob na n jaké ešení sotva pomyslelo.
koliv nep átelství nacist bylo všeobecn známé, mezinárodní hnutí
pot ebovalo n kolik let k tomu, aby poznalo, že toto nep átelství je jiného druhu
– že se týká základního práva na existenci mezinárodního jazyka. Koncem zá í
1932, tedy ty i m síce p ed Hitlerovým vít zstvím, nizozemský esperantista
poslal Mezinárodní úst ední rad esperantského hnutí do Ženevy stru ný
koresponden ní lístek. Na za átku citoval z Mein Kampf Hitlerovo mín ní o
esperantu a na konci p ipsal jednov tou otázku:
žeme z stat lhostejní, je-li nám vyhlášena válka?
Odpov , kterou dostal se podobala uklid ující pilulce. Je dokladem
politické krátkozrakosti:
... citace je velmi zajímavá. Dokazuje nízkou úrove pisatele, jeho
arogantní a násilné názory jsou p ijatelné jen u lidí s velice úzkým rozhledem...
zdá se nám zbyte né ztrácet as, bojovat proti v trným mlýn m, které se ostatn
samy zastaví pro nedostatek v tru. Samoz ejm , že budeme vývoj sledovat...284
Když v roce 1933 revue Esperanto dostala protestní dopisy tená proti
prvním hrozným zákrok m nacist , redakce je odmítla vytisknout se slovy:
„Neprotestujme jménem esperantské organizace kv li politickým zásah m,
kterým nem žeme zabránit.“ koliv byl zd razn n princip neutrality ve
vztahu k náboženství, národnosti a k politice, UEA souhlasila, že tento princip
podle pot eby by mohl být p ehlédnut: „V zemích s nacistickým autoritá ským
režimem nemohou esperantské organizace jednat jinak, než jak je možno za
daných podmínek.“ 285 Takový zp sob argumentace sloužil také pro
ospravedln ní po ádání kongres v zemích s diktaturou. Po etných protestech
proti uskute ní kongresu v Kolín nad Rýnem 1933 tvrdila sv tová organizace
UEA po válce, že byla ochotna kongres zrušit, pokud by to požadovalo 100
282
Texty p ednášek Jakoba Stefani e a Rudolfa Rakuši se objevily v La Suda Stelo 2, 1933, str. 101-102 a
115-116.
283
Leo Kun „Post la beograda kongreso“ La Suda Stelo 2, 1933, str. 77.
284
Lístek z B.E.J. Zieck Jr., Scheveningen, z 30.9.1932 a odpov Roberta Kreuze pro ICK ze dne 11.10.1932
(v archívu UEA).
285
H.J. (Hans Jakob) „Esperantistaj problemoj. La neutraleco“ Esperanto 29. 1933, str. 161.
91
nen meckých p ihlášených ú astník .286 Faktem je, že 100 se nep ihlásilo nebo
nezrušilo svou ú ast, a UEA se necítila dostate
silná, aby vyslovila zrušení –
a kongres se konal jak bylo naplánováno.
V roce 1934 se vyskytl nový test odolnosti proti vlivu okolního sv ta.
NDEB ultimativn požadoval v Ženev , aby v Jarlibru (ro enka UEA) nebyla
v seznamu uvedena v odstavci N mecka jména židovských delegát . Tento
problém vy ešila UEA tak, že ur ité delegáty z vlastní iniciativy(?) vypustila.287
Ješt téhož roku orgán UEA u inil další podivnou demonstraci své neutrality:
Prosincové íslo, v nované 75letému výro í narození Zamenhofa, obsahovalo
lánek, který v citacích Hitlera a Fricka p edkládal nacistický názor na rasový
problém288 a ve stejném ísle jako protiváha se objevil vášnivý lánek Lidji
Zamenhofové proti celosv tov se zvedající vln šovinismu.289 V neutrálním
hnutí nechyb ly hlasy, které po kongresu v Kolín požadovaly „revizi
základního charakteru a ideologie esperantismu“, na základ toho, že hnutí
považovalo za užite né po ádat kongres ve t etí íši, „v dob , kdy nejlepší
átelé zeleného praporu hnijí a trpí ve v zeních a koncentra ních táborech“290,
UEA a týdeník Heroldo de Esperanto nechápaly princip nep átelství, které
projevoval nacismus sm rem k esperantu a také nedokázaly ur it svoji pozici na
obranu proti nebezpe í, které ohrožovalo celé hnutí.
Skute , dosavadní d jiny esperantského hnutí nepoznaly precedens
takového stupn ohrožení. A koliv konflikty se státními autoritami se
vyskytovaly od po átku zve ejn ní jazyka, bylo možno obvykle pokra ovat v
innosti i v nep íznivých politických podmínkách, jestliže sou asn byl
zd raz ován princip neutrality a hnutí se rozhodn distancovalo od len , kte í
používali esperanto v p ípadech nep íznivých pro režim. I zd raz ování „vnit ní
myšlenky“, že charakter hnutí není jen jazykový, ale vede ke sbrat ování a
smí ení, zpo átku nevyvolávalo p ímý nesouhlas vlád – tím spíš, že „vnit ní
myšlenka“ obvykle sloužila len m neutrálního hnutí, krom k vlastnímu
semknutí, jako ochrana proti zapletení esperanta do ideologického boje a
ídního boje, protože každý pokus konkretizovat a následn zpolitizovat
„vnit ní myšlenku“ zbrzdil práv princip neutrality.
Neutralita pomáhala elit ve ejné nep ízni, ale sou asn zv tšovala fatální
omyl: Neozna ila jasn ty režimy a ideologie, které jako liberální demokracie
nesly ve svých rysech harmoniza ní prvky humanistické základny esperanta,
nebo které alespo tyto prvky tolerovaly, na rozdíl od politických hnutí, jejichž
program byl v p ímém protikladu k mezinárodnímu myšlení a jehož vít zství by
znamenalo oslabení, nebo i ztrátu základních p edpoklad pro ú inné
proesperantské hnutí. Kv li takovému názoru je pochopitelné, že v reakci na
286
Hans Jakob „Esperantistaj problemoj. I. Nia ideologio“ Esperanto 39, 1946, str. 10.
Na stejném míst .
288
E.W. „La germana vidpunkto pri la rasproblemo“ Esperanto 30. 1934, str. 169. – V té dob byl
místop edsedou UEA len nacistické strany Anton Vogt.
289
Lidja Zamenhofová „Nia misio“, na stejném míst str. 166-67.
290
I. Lejzerowicz „Sobre kaj decide“ Pola Esperantisto 27. 1933, str. 116.
287
92
urážky proti „židovskému všeobecnému jazyku“ vedoucí funkcioná i
neutrálního hnutí nejprve souhlasili jednoduše za adit bod „esperanto a
židovství“ do svého seznamu argument proti p edsudk m. Nap . Heroldo de
Esperanto upozor oval, že podle stejné logiky, jakou úto í na esperanto
antisemité, „musel by se také odmítnout Salvarsan - lék proti syfilis – který
objevil Žid Ehrlich.291 Obhájci m li samoz ejm pravdu, když zd raz ovali
všelidský, ne jen židovský charakter jazyka, ale hlavn kv li mantinel m
neutrality si neuv domili, že nemá smysl p esv ovat lidi, kte í celou záležitost
již odsoudili pro její židovství. Pro hnutí, které cht lo p isp t k mezilidskému
sbrat ení, mohly být osoby s takovými p edsudky jen nebezpe nou p ít ží: Bylo
absurdní jakoby propagovat mezinárodní jazyk antisemit m. B hem žádného
kongresu v prvních letech Hitlerova režimu nikdo z vedoucích neutrálního hnutí
neu inil prohlášení, že jsou Židé stejn hodnotní lidé jako p íslušníci jiných ras
a náboženství.292 Místo aby neutrální hnutí vystoupilo s protestem proti
antisemitismu, snížilo se k takovému stupni oportunismu, že použilo ostudný
argument: „A koliv byl Zamenhof Žid, jeho zp sob myšlení a charakter byl
zcela árijský, nežidovský...“293 Ješt koncem roku 1939 se bylo možno setkat
s vyjád ením, které drasticky ilustruje intelektuální zmatek vládnoucí
v neutrálním hnutí: „Esperanto... je složeno Židem. Nebojme se si to p iznat.
Navzdory tomu je to obdivuhodné dílo...“294
Vid t nebezpe í, kterému elilo nejen esperantské hnutí, ale celá lidská
civilizace, a které nebylo možno odrazit prohlašováním o neutralit ani
všelijakým chytra ením, zabra ovaly také dlouhé debaty ve vedení hnutí o
vnit ní organizaci, které si inovníci dop ávali práv ve t icátých letech. Vnit ní
konflikty vrcholily v roce 1936, kdy se neutrální hnutí rozšt pilo na dv
konkuren ní organizace: UEA a nov založenou IEL – Internacia EsperantoLigo. UEA p estala hrát hlavní roli.. Do IEL, která byla sou asn federací
národních esperantských organizací, se p ihlásilo mnoho individuálních len
UEA.295 Toto rozšt pení bylo do ur itého stupn následkem rostoucího
požadavku národních organizací získat spolurozhodující právo v UEA. IEL se
snažila sladit individuální lenství s federalizací národních organizací, ale
interpretovat založení IEL jako zlom nadnárodních tradic UEA, by bylo
ehán ní.296 Zájmy zemských hnutí se staly mezinárodn iteln jší, ale další
nep íznivý vývoj byl nastartován p edevším špatným finan ním hospoda ením
UEA a ne principiálním náhledem na myšlenku nadnárodnosti. P esto je pot eba
uvést fakt, že organiza ní v ci natolik zaneprázdnily pozornost funkcioná
neutrálního hnutí, že si neuv domili vn jší nebezpe í v celé své ší i.
291
Heroldo de Esperanto 18. 1937, íslo 44 (951), str. 1; porovnej Jung iu – iun str. 262.
H.J. „Kalejdoskopo de lésperantismo. Kontra judismo“ Esperanto 33. 1937, str. 74.
293
Citováno z dopisu židovského esperantisty redakci Esperanto 33. 1937, str. 88.
294
„La plej stulta argumento“ Esperanto Internacia 3. 1939, str. 322.
295
V dubnu 1947 se tyto dv organizace sjednotily pod hlavi kou UEA, ale v podstat si ponechaly organiza ní
formu IEL.
296
K takové interpretaci tíhne Forster v The Esperanto movement str. 219-220.
292
93
Zatímco se mezinárodní hnutí zabývalo samo sebou, jugoslávští
esperantisté mu vy ítali pasivní chování k fašismu. Proti zákazu jazyka
v N mecku a zesilovanému tlaku ve vlastní zemi odmítli trpné p ijímání
perzekucí, v té dob hojnými a iniciovali ofenzívu proti nep átel m esperanta.
V roce 1937 v dubnovém ísle La Suda Stelo zaúto ili na chybn pojímaný
význam neutrality, který p sobí jako „rakovinný v ed“ v esperantském hnutí.
Autor lánku – mladý chorvatský právník Ivo Lapenna – napsal, že n kte í
esperantisté o ekávají od jiných, aby byli „neutrální ve zcela absurdním smyslu,
totiž nemyslet, nemít názor, nebo ml et a ml ením vše schvalovat!“ Lapenna
požadoval, aby „principy svobodného myšlení a demokracie“ byly provázeny
neutralitou, aby se tak nestaly negativním fenoménem. 297 Za dva m síce vyzval,
aby esperantské hnutí, které se skoro všude nacházelo v defensiv , pochopilo
vlastní ideologii, která je v rozporu s principy nep átel, protože je demokratická
a proto také znamená svobodu, rovnost, toleranci, kulturu a pokrok“. O t chto
hodnotách je t eba p esv it hnutí, aby p ežilo a získalo asem sebed ru
v dobách, kdy jsou lenové perzekvováni a vražd ni jen proto, že se na
íslušníky jiných stran dívají jako na lidi a ne na n jaké nižší bytosti a že se
cht jí s nimi kontaktovat, vym ovat si názory, sp átelit se a spolupracovat,
místo se vzájemn ni it.298
Lapenna byl v zá í 1937 zvolen prezidentem JEL, o rok pozd ji vstoupil
také do vedení IEL a po válce byl mnoho let generálním sekretá em a
prezidentem UEA.299
Citované a další lánky v La Suda Stelo si zasluhují více pozornosti,
protože v té dob v Jugoslávii vyžadovaly velkou dávku odvahy.
Protidiktátorské názory JEL, které byly vyslovovány ve ejn , nap . p i
kongresových proslovech, p i kterých níci protestovali se vzty enou za atou
stí proti režimu, nez staly skryty ministerstvu pro vnit ní v ci. Policie za ala
konfiskovat ísla La Suda Stelo a rozpustila místní esperantské kluby, mezi
jinými v Osieku a v Lublani. 300 P esto JEL neustoupila a požadovala od svých
len , aby založili „jednotnou frontu k boji proti spole nému nep íteli, za
vít zství esperanta“.301
ibližn ve stejném ase, kdy Jugoslávci požadovali aktivní vystoupení
proti vn jšímu nebezpe í, které hrozilo esperantu, také v jiných zemích
poci ovali esperantisté nespokojenost s pštrosím principem absolutní neutrality.
Mezi leny IEL a UEA rostlo od poloviny t icátých let p ání odd lit neutralitu
od ml ení, jak bylo jasn konstatováno nap . na Sv tovém kongresu ve Varšav
1937. Pozdravný telegram katalánské vlády ú astník m kongresu vyvolal
297
Ivo Lapenna „La malne trala ńe traleco´“ La Suda Stelo 6. 1937, str. 9-10.
Ivo Lapenna „La dan ero unuigas“ La Suda Stelo 6. 1937, str. 25-26.
299
Porovnej U.Lins „La juna Lapenna“ Kontakto 11. 1974, íslo 1 str. 15-17.
300
ivoje Historio kapitola 15; Jože Kozlev ar Al la venko. Historiaj eventoj dum 35 jaroj de Esperantomovado en Ljubljana, Lubla 1956, str. 22-23.
301
Ivo Lapenna „Per unueco al venko“ La Suda Stelo 6. 1937, str. 2.
298
94
bou livý potlesk 302 a len SATu, který se ú astnil kongresu a o ekával, že se
sejde hlavn s nepolitickými osobami st ední buržoazie, si poznamenal
s p ekvapením, že zahájení kongresu se stalo manifestací za svobodu,
humanismus, demokracii. Své dojmy shrnul do konstatování, tém kací ského
pro lena SAT: buržoazní esperantské hnutí „je ve svém základ
protifašistické“.303
Rok nato na Sv tovém kongresu v Londýn , Ivo Lapenna získal sympatie
astník svým projevem, který byl v nován nekompromisní obhajob
myšlenky sv tového míru a dorozum ní národ 304 a v listopadu 1938, kdy po
anexi Rakouska následovalo zrušení samostatnosti eskoslovenska, bylo možno
íst v orgánu UEA p íliš dlouho zadržovaný hlas: „Pry s iluzemi!“ a následující
iznání:
stat lhostejní, tedy neutrální podle starého konceptu, by byl podvod na
našich ideálech. Esperanto stojí a m že být úsp šné jen za režimu, který
respektuje svobodu osobnosti.305
i vypuknutí 2. sv tové války již Esperanto neskrývalo evidentní fakt
slovy: „Tento vít zící režim (nacistický) zcela zni í naši v c.“306 Zkušenosti
z nezadržitelného postupu fašismu se nakonec staly ozdravnou lekcí pro
mezinárodní hnutí – takže opustilo svoji neutralitu tam, kde se rovnala politické
slepot a aktivn se p iklonilo k internacionálním a humanitním základ m
esperantského hnutí. Ale zásluhu o to je nutno p iznat iniciativ Jugoslávc .
Heroldo de Esperanto ješt koncem roku 1937 p isuzoval úsp chy získané u
diktátorských režim jako „d ležité“, protože tyto mají „daleko v tší autoritu a
také všeobecn v tší stálost“ než demokratické vlády307, La Suda Stelo to
ozna ila za známku pod ízení se perzekvujícím: „...jestliže nem žeme vrátit
polí ek, nepoko ujme se alespo p ed t mi, kdo nás urážejí. Naopak, bu me
pyšní na to, že oni – s námi nesouhlasí.“308 A hnutí není, podle jugoslávských
esperantist „n jakým bezpáte ním stvo ením, které se otá í po v tru“309.
V kv tnu 1939 v Karlovaci byla jednohlasn p ijata rezoluce navržená na
Sv tovém kongresu v Bernu, kde bylo konstatováno, že IEL nikdy
neprotestovala, když hnutí v n které zemi bylo zakazováno a následn bylo
302
Georgo Verda „La Jubilea“ Literatura mondo II. 7. 1937, str. 98. – O události hlásila fašistická radiostanice
v Salamance: P i bolševickém kongresu židovského jazyka ve Varšav byl ten revolu ní telegram rudé vlády
Katalánie. Ú astníci – bolševici a židé bou liv aplaudovali. (podle Popola Fronto 2. 1937, . 22, str. 1.
303
ESTO „29-a Universala Esperanto-Kongreso en Varsovio“ Sennaciulo 14. 1937/38, str. 2-3.
304
Vuk Jovanovi „Impona kongreso en Londono“ La Suda Stelo 7. 1938, str. 65-66; viz též Sennaciulo 14.
1937/38, str. 82; Esperanto Internacia 2. 1938, str. 140-141.
305
H.J. „For la iluzion!“ Esperanto 34. 1938, str. 69.
306
„Milito kaj esperantismo“ Esperanto 35. 1939, str. 30. – Podobn C.C.G. (Cecil C. Goldsmith) „La monstro
faras saltojn“ Esperanto Internacia 4. 1940. Str. 97.
307
308
Ivo Lapenna „La malpermeso“ La Suda Stelo 7. 1938, str. 17-18.
309
B.Borjan „Ni kura e diru...“La Suda Stelo 8. 1939, str. 13; p etišt no v Honore al ili str. 94.
95
požadováno, „že má být eno co si p ejeme a máme být p ipraveni bojovat
proti t m, kte í perzekvují naše hnutí“.310
Brzy se musela odml et i La Suda Stelo. Její poslední íslo vyšlo v b eznu
1941. 10. dubna n mecké jednotky obsadily Záh eb. Na ulicích ješt visely
plakáty oznamující jarní kurzy esperanta. Následující den chorvatská fašistická
policie pronikla do prostor esperantských klub , zni ila nebo spálila majetek,
který nalezla a uv znila velký po et esperantist .311 Mezi prvními ob tmi teroru
ustašovc byl v tší po et len výboru JEL. Ti esperantisté, kterým se poda ilo
uniknout uv zn ní, se ve velké v tšin p ihlásili do Národn -osvobozovacího
hnutí a do partyzánských oddíl . Podle dosažitelných informací312, 340
esperantist z 90 r zných míst Jugoslávie padlo v boji nebo bylo zabito ve
zeních a koncentra ních táborech; z nich bylo 37 prohlášeno za národní
hrdiny. Jugoslávské esperantské hnutí ztratilo každého svého t etího lena313 a
zakusilo krutou zkoušku svých pokrokových a kulturních hodnot v konfrontaci
s barbarskými silami.
Pekelná vále ná láze se nevyhnula, jak vidíme, ani hnutím v jiných
zemích. IEL a UEA se snažily pon kud mírnit životní podmínky mnohým
trpícím v r zných ástech Evropy tím, že zprost edkovávaly korespondenci a
posílaly léky, ale esperantská pomoc (interhelpo) nemohla být tak ú inná jako v
1. sv tové válce. N kolikrát se esperantisté mohli zachránit, protože v krizové
situaci se mezi vojáky nebo i mezi SSmany zcela náhodn objevili i vyznava i
esperanta.314 V koncentra ním tábo e Dachau jugoslávský v ze Jože Kozlev ar
vedl kurz esperanta, ve kterém se u ili v zni n kolika národností.315
V koncentra ním tábo e Stutthof u Gda sku šla z ruky do ruky u ebnice, kterou
Polák Albin Makowski popam ti sepsal.316 A v Nizozemsku b hem nacistické
okupace dv esperantistky, Gesine a Ali Obbes, riskovaly sv j život, když po
kolik let ukrývaly ve svém byt židovský pár.317 Je mnoho dalších p íklad ,
které ukazují, že b hem války esperantisté užívali sv j jazyk a dokazují, že i
esperanto mohlo p inést pomoc.
Hned po válce si mezinárodní esperantské hnutí uv domilo svou morální
odpov dnost k po etným ob tem fašismu. 14. dubna 1946 polští esperantisté
vzty ili ve zni ené Varšav sv j zelený prapor nad je práv v míst , kde stál
Zamenhof v d m. Bylo to gesto, které symbolizovalo neporažené nadšení pro
310
La Suda Stelo 8. 1939, str. 62; viz též Borjan „Esperanto atakata – Esperanto batalanta“, na stejném míst str.
61-62.
311
Dopis Ivo Lapenny; vý atek z Esperanto Internacia 8. 1944, str. 54-55.
312
Honore al ili str. 7.
313
Zlatnar „Ideoj kaj agoj“ str. 17.
314
P íklady záchrany díky setkáním s neznámým esperantistou: American Esperanto Magazine 67. 1953, str.
83; Sennaciulo 25. 1954 íslo 5, str. 3; Germana Esperanto Revuo 8. 1955 str. 94; Paco 4. 1956 íslo 34/35, str.
16; La Libera Esperantisto 1961 íslo 60, str. 7. – Rakušan Karl Nell byl vysvobozen z koncentra ního tábora
Buchenwald, protože za n j podepsal garanci britský esperantista: ELNA Newsletter 1986, ervenec-srpen str. 4.
315
Honore al ili str.76-79; viz též Francisko Heiderer „Esperanto en la koncentrejo“ A stria Esperanto-Revuo
30. 1975, íslo 10/12, str. 11-12.
316
Janucz Sulzycki „Intervjuo kun numero P23407“ Paco 1979, vydáno v NDR str. 12-15.
317
Dopis paní Prentové Israela Esperantisto 1986, íslo 92 (únor) str. 8-9.
96
esperanto. D ležit jší ale bylo, že hnutí p ijalo, mimo jiné, i impulsy
icházející z Jugoslávie a skon ilo se svou p edvále nou lhostejností ke
spole enskému a politickému životu, ve kterém je jazyk neodd litelnou složkou.
Pod vlivem divokých útok nacist proti všem druh m sdružování lidí vzniklo
uv dom ní významu práce pro esperanto.
Na druhou stranu ale nesta ilo prost jen pokra ovat cestou idealismu.
„Naivní internacionalismus z dob Zamenhofa je pry “318, konstatoval orgán
UEA koncem roku 1946 a skute
„vnit ní myšlenka“ ve své tradi ní, trochu
nejasné form a pro sv j sklon p ikládat esperantu p ehnan d ležitou roli,
nezapadala do povále ného období. To chápali vedoucí neutrálního hnutí.
Jugoslávec Ivo Lapenna se nesnažil formulovat novou vlastní ideologii
esperantismu, ale místo toho ozna il esperantské hnutí za vázané k vysokým
lidským hodnotám, vlastním nejen esperantist m, ale všeobecn uznávaným:
lidským práv m.
Když UEA uprost ed roku 1947 byla obnovena jako reprezentativní
organizace mezinárodního esperantského hnutí, byl p idán do jejích stanov
odstavec, podle kterého je „pro práci organizace je úcta k lidským práv m
základní podmínkou“.319 Tím UEA zd raznila, že její neutralita sm rem
k politice, rase a náboženství kon í tam, kde se p estává hled t na základní
lidská práva a je ohrožován vývoj k míru a k mezinárodní spolupráci. UEA
znovu deklarovala princip neutrality a od té doby lze mluvit o aktivní neutralit
– na rozdíl od bojácné, pasivní neutrality praktikované v dob krutých
perzekucí. Za prvé, umožnit len m, aby si uchovali vlastní sv tový názor a
svobodn vyslovovali svá mín ní pomocí esperanta, neutralitou se tak vyhnou
nebezpe í ideového ochuzení a uniformit myšlení. A za druhé, ve vn jších
vztazích se nevázat na spole enská hnutí a politické vlivy. A tak se stejnou
neutralitou m že UEA obhájit svou nezávislost. Pomocí této nezávislosti m že
zvednout hlas tam, kde vidí ohrožení svých zájm , zejména aby protestovala
proti jazykové diskriminaci a její nejkrajn jší form – perzekuci – kterou tak
asto trp lo esperanto samo a také varovat proti politickému vývoji, který by
ohrožoval základní p edpoklady práce pro esperanto v celosv tovém m ítku.
Esperantu se poda ilo p ežít fašistické období, prokázalo svou
životaschopnost pod tlakem a perzekucemi nelítostných nep átel. Tím, že se
hnutí pou ilo z vlastních chyb a dokázalo posoudit reáln skute nosti vn jšího
sv ta, je možno prohlásit, že esperanto zvít zilo nad fašismem.
318
319
„Konsideroj pri organizo“ Esperanto 39. 1946, str. 43.
To se stalo p ibližn rok a p l p ed p ijetím Všeobecné deklarace lidských práv (10.12.1948).
97
3. PERZEKUCE VE VÝCHODNÍ ASII
3.1.
ína
Když se Nitobe Inazo, vicesekretá Ligy národ , setkal se silným
odporem francouzské vlády k esperantu, prohlásil v roce 1924: „Jestliže se bude
esperanto setkávat v Evrop s p edsudky a s nep átelstvím, na dalekém východ
bude p ijato z celé duše.“
Tento post eh je správný, s ur itou rezervou, a také Nitobe sám
hned dodává: „Esperanto bylo na eno, že je spojovacím kanálem radikálního
myšlení...“1 A skute , jazyk pocházející z Evropy našel mnoho sympatizant
ve východní Asii a skoro se nesetkal s odporem, který by se zakládal na
xenofobii z bílých. Perzekuce, kterým musel jazyk elit, sm ovaly výlu
proti jeho skute ným, nebo p edpokládaným svazk m s revolu ními snahami.
Intenzivní zájem, který projevovaly autority východoasijských zemí o esperanto
a innost esperantist , podtrhuje fakt jak dlouho byl jazyk považován za pouhou
hezkou hra ku západními intelektuály. ína a Japonsko jsou jediné zem mimo
Evropu, které nepoužívají indoevropské jazyky, a kde vzniklo esperantské hnutí
již p ed 1. sv tovou válkou. Jeho rozší ení v dalších desetiletích dokazuje, že je
více než symptomem p ílišné obliby nových myšlenek z Evropy.
V ín se dokonce zdálo, že esperanto je i ve vhodném souladu s
mnoha staletou tradicí utopistického myšlení. 2 Velký reformátor Kang Youwei,
který erpal z konfuciánského d dictví a z moderního anarchismu, se zabýval
v roce 1887 (rok publikace esperanta) projektem „Institut univerzálního jazyka“.
Na vysv tlenou napsal, že u ení se mnoha jazyk m je plýtvání lidskou energií a
je škodlivé pro lidskou mysl.3 Kangova myšlenka sv tového jazyka, který klade
stranou národní jazyky, formovala ást jeho grandiózní vize – jednotného
sv tového státu a lidského souladu – „Velké spole nosti“ – kde bude vládnout
demokratická vláda, kde nebude jazyková r znost a hranice, kde nebudou
spole enské t ídy, rasy ani rodiny a mezi lidmi bude vládnout v ný mír a
neposkvrn né št stí.4
Známé utopistické dílo Kanga Youweie bylo dokon eno v roce
1902. Bylo více mén publikováno ješt pozd ji5, ale i toto áste né zve ejn ní
lo ur itý vliv na ínské revolucioná e. Také argumenty prvních esperantských
1
Inazo Nitobe: The use and study of foreign languages in Japan, Ženeva 1924, str. 26; p etišt no v The works of
Inazo Nitobe sv. IV. Tokio 1972, str. 461.
2
D jinný souhrn: Hou Zhiping „La Esperanto-movado en inio“ El Popola inio 1982, íslo 2-4.
3
Kung-chuan Hsiao A modern China and new world. Káng Yu-wei, reformer and utopian, 1858-1927, Seattle,
Londýn 1975, str. 53,460.
4
Laurence Thompson (p eklad) Ta Túng Shu. The one-world philosophy of Káng Yu-wei Londýn 1958,
zejména str. 93-94, 101-102; porovnej Wolfgang Bauer China und die Hoffnung auf Glück. Paradiese, Utopien,
Idealvorstellungen Mnichov 1971, str. 423-424.
5
ásti se objevily v roce 1913 a 1929, kompletní dílo až v roce 1935.
98
pr kopník m ly nápadnou podobu Kangových myšlenek. asopis Xinshiji,
vydávaný od roku 1907 ínskými anarchisty v Pa íži, na základ p esv ení, že
písemný systém a komplikovanost ínského jazyka neodpovídají pot ebám
radikálních zm n pot ebných pro modernizaci zem , požadoval všeobecné
zavedení esperanta v ín :
... aby mohla ína každým dnem postupovat sm rem k civilizaci, je
nutno, aby byla výchova široce rozší ena po celé íši. To nebude možné, pokud
ínština nebude odstran na a nahrazena esperantem.6
Ne všichni podporovali tak extrémní požadavek, ale i mezi
ínskými anarchisty v Tokiu, kte í nebyli tak nekriticky zapáleni k západním
vzor m, bylo esperanto velmi populární. V roce 1908 jejich revue Hengbao
poznamenala s pýchou, že je prvním asopisem v Asii, který propaguje
esperanto jako nejsnadn jší dorozumívací prost edek revolucioná z r zných
zemí.7 Nejblíže Kangovým p edstavám budoucího ráje, ve kterém se spojí
všechny jazyky, se p iblížil anarchista Liu Shifu (Sifo), který se snažil u init
první kroky k dosažení tohoto cíle. Pokoušel se vytvo it symbiózu mezi
extrémním západním zam ením „pa ížan “ a um eným tradicionalismem
„tokiánc “. Sifo spojoval národnostní uv dom ní a kosmopolitní ideály do
fascinující perspektivy, sm oval k myšlence, že ína je p edvojem sv tové
revoluce, ve které se spojí západní a východní kultury. 8 Sv tovým jazykem, o
kterém snil Kang, bylo pro Sifa esperanto. Po pádu dynastie v roce 1911, se Sifo
neúnavn snažil implantovat své revolu ní ideály do reality ot esené íny.
V roce 1913 za al vydávat první anarchistický asopis v zemi - Minsheng (Vo o
de la popolo – Hlas lidu), který sou asn byl propaga ním asopisem pro
esperanto.9 Sifo se tak hore
a ob tav v noval této práci, že se jeho zdraví
podlomilo a zem el v 31 letech v roce 1915.
Nástup esperanta v ín , který byl nerozlu
spjat se sm ováním
k revoluci, nutn p edstavoval dluh pro další léta, protože o ekávání zásadních
zm n v ínské spole nosti se nesplnilo. Již v roce 1913 musel Sifo dvakrát
zm nit místo redakce své revue10 a pracovníci týdeníku ina Socialisto, který se
prohlašoval za „první socialistický asopis v ín “11, museli po p ti m sících
prchnout na Malajské ostrovy. Dekret prvního republikového ministra výchovy,
Caia Yuapeiho, o zavedení esperanta jako nepovinného p edm tu do základních
6
Citováno z „Esperanto kaj la ina lingvo“ The British Esperantist 4. 1908, str. 107 ( ást p ekladu z lánku
Xinshiji). – Je vhodné poznamenat, že esperanto je pro
any ješt nyní jako by identické se sv tovým jazykem:
používá pro n j stejný ideograf ve významu „sv tový jazyk“ (shijieyu).
7
Viz citaci v Japana Esperantisto 3. 1908, str. 74; také Internacia Socia Revuo 2. 1908, str. 95.
8
Viz Bauer str. 490-494.
9
V asopise od ísla 34 se pravideln objevovaly stránky v esperantu. Zpo átku v ínsky psané ásti se skoro
výlu
objevovaly p eklady z Internacia Socia revuo o revolu ním hnutí v r zných zemích.
10
Z Kantonu prchnul nejd íve do Makaa, potom do Šanghaje. V íslech 3 až 29 bylo vyzna eno Tokio jako
místo vydání za ú elem kamufláže.
11
Internacia Socia Revuo 7. 1913, str. 162-163. – ina Socialisto ínsky Rendao zhoubao) za al vycházet od
ledna 1913 v Šanghaji.
99
škol12, nikdy nebyl použit. P ed a b hem Kulturní revoluce od roku 1919 o
otázce reformy ínského jazyka, jak p izp sobit ínštinu a její písmo moderním
pot ebám a zda v bec jsou východní jazyky vhodné pro ú ely v dy, ost e
diskutovali intelektuálové jako Qian Xuantong, Hu Shi a Chen Duxiu. 13
Nejradikáln jší z nich byl Qian, který navrhoval opustit ínské ideogramy a
ejít k esperantu.14 Pesimistický názor na možnost reformy ínského písma
našt stí všechny nerozd lil, a esperanto bylo vysoce cen no. K tomu p ispívala
zejména ú inná pomoc esperanta jako „mostového jazyka“: Mnoho d l
z r zných evropských jazyk bylo p ekládáno do ínštiny z esperantských
eklad .15 P esto sympatie pokrokových intelektuál nemohly zvrátit situaci a
esperanto se rozši ovalo jen pomalu. Krom toho tato sympatie intelektuál
inila hnutí zranitelným, zejména když se dostal k veslu režim, který
neinklinoval k revolu ním experiment m. V ín nebylo silné neutrální hnutí,
které by bylo schopno vytvo it vhodnou protiváhu, takže pozd ji, když
ankajšek takticky zrušil spojení s komunisty, také esperantisté se dostali do
nebezpe í, že se stanou ob tmi zp ísn ného režimu.
Na za átku t icátých let se stala centrem esperantistické innosti
Šanghaj. Koncem roku 1931 zde byla založena „ ina Prolet-Esperantista Unio“,
která se skládala hlavn ze student , u itel a noviná 16 a zam ovala se na
podzemní innost. Ale její jádro –„ anghaja Esperantista Ligo“ ( EL) p sobila
ve ejn . P i japonském útoku v roce 1932 však všechny její kancelá e padly
popelem. P esto již v prosinci téhož roku EL za ala vydávat m sí ník La
Mondo (Sv t), který se brzy stal jakoby centrálním orgánem esperantského hnutí
v ín a svým množstvím a kvalitou, do vypuknutí války v roce 1937, dosáhl
vysoké úrovn .
Možná nejnápadn jší práce, kterou vyvíjeli šanghajští esperantisté byl
jejich p ísp vek k hnutí za reformu písma. Na tomto poli byl aktivní zejména Ye
Laishi, který se v Lidové republice stal místop edsedou Rady pro reformu
písma. ínští esperantisté poprvé seznámili ínu s novým systémem „Latinxua“
jazykov -v deckým p ísp vkem do revue La Mondo v roce 1933, který byl
kompilován v Sov tském svazu. lánek o tomto systému, který byl zve ejn n
v moskevské Esperanto-revue17, p eložil do ínštiny šanghajský esperantista Jiao
Feng (Tikos), který také vedl první skupinu nadšenc pro „Latinxua“, založenou
12
Viz vý atek z dopisu Caie Sebertovi v La Revuo 7. 1912/13, íslo 1 (73), zá í 1912, dodatek str. 7. Porovnej
William J.Duiker Tsái Y an-péi. Educator of modern China University Park, Londýn 1977, str. 61-62; Hou
Zhiping, „Cai Yuapei kaj Esperanto“ El Popola inio 1982, íslo 7, str. 10-11.
13
O názoru na tuto diskusi viz Chun-Jo Liu: Controversies in modern Chinese intellectual history. An analytical
bibliography of periodical articles, mainly of the May Fourth and post-May Fourth Era Cambridge, Mass. 1964,
str. 1-7.
14
John DeFrancis Nationalism and language reform in China Princeton 1950, str. 68; Kuraisi Seishiro, Kanzi
no unmei (Osud ideogram ) Tokio 1966, str. 79.
15
Sun Jung (Sun Yong) „Alilandaj literaturoj elesperantigitaj en inio“ El popola inio 1959, íslo 6, str. 234-5.
16
Internaciisto 1. 1930/31, str. 87; 2. 1932, str. 10. – Viz také . en (Zhang Qicheng) „Rememoroj pri ina
Proleta Esperantista Unio“ El Popola inio 1978, íslo 4, str. 14-16.
17
E. Sjao (=Xiao San) „La alfabeto de l´ ina revolucio“ P eklad V.Elsudo (=Viktor Kol inskij), La Nova Etapo
1. 1932, str. 80-83.
100
v srpnu 1934.18 Nový projekt za pomoci esperanta získal ve ejnou pozornost a
také podporu spisovatel Lu Xuna, Guo Moruoa, Ba Jina (Bakin)19 a Mao Duna,
stejn tak i Mao Ce-tunga – a ti, více mén sympatizovali také s esperantem.
innost EL a lánky v La Mondo dokumentovaly, že esperanto nebylo vhodné
jen v období ikononoklasmu, ale že utopistické sny první generace ínských
esperantist asem ustoupily reáln jšímu pochopení naléhavých pot eb:
Díky sociologické jazykov dné literatu e, která se objevila v esperantu a
díky zkušenostem, kterými prošlo esperanto samo, pokrokoví esperantisté
v Šanghaji posloužili rozši ujícímu se boji za „Amasa Lingvo“ (jazyk pro masy,
ínsky Dacunju) – jazyk pochopitelný, itelný, vhodný ke psaní pro široké ínské
masy, který je zcela odlišný ínským znak m.20
Taková hlediska nebyla p ijatelná pro kuomintangskou vládu. Odmítnutí
nového systému vrcholilo v roce 1935, kdy byl zast elen spoluzakladatel
„Latinxua“, Qu Qiubai a problémy zasáhly i esperantské pr kopníky, kte í nový
systém popularizovali. V roce 1937 se esperantisté velmi snažili uspo ádat
kongres k založení ínské esperantské ligy, ale vláda ligu odmítla registrovat.21
Tajná policie se asto objevovala v esperantských skupinách nebo v nových
kurzech, navšt vovala esperantisty doma, sledovala je na ulicích, kontrolovala
jim poštu, zakazovala jim innost, v znila je. V Kantonu dva
ani prý byli
uv zn ni jen pro své nadšení pro esperanto, a protože vyu ovali jazyk
spoluv
m, v zn ní nep ežili.22 Tlak na esperantisty neušet il ani ty, kte í
sympatizovali s Kuomintangem. Veterán Kuomintangu Wu Zhihui, který kdysi
v období pa ížského Xinshiji nadšen doporu oval esperanto jako jazyk
budoucího sv ta, a prohlašoval, že po t iceti letech se bude ínská klasická
literatura používat jako toaletní papír23, byl požádán o pomoc v ur ité v ci
kolem roku 1940, tedy po uplynutí on ch t iceti let, ale v té dob již byl natolik
ochladlý, že odmítl slovy: „Nyní není ten správný as pro esperantské v ci.“24
Jen národní jednotný boj proti postupu japonského imperialismu dával
ínským esperantist m trochu více svobody k práci. Pod heslem „Esperantem za
osvobození íny!“ se jim da ilo používat ú inn jazyk k informování
v zahrani í o bojích a útrapách v ín v dob války. Vydávali n kolik
esperantských asopis , mimo jiné inio hurlas, Vo oj el Oriento, Orienta
Kuriero a – nejdéle – Heroldo de inio; tento poslední asopis mohli íst tená i
ve více než 850 m stech v 63 zemích.25 V roce 1940 vyšla sbírka
18
DeFrancis, str. 109-110, 114-115; Kuraisi str. 109.
Lao Bai „Vizito al verkisto Bakin“ El Popola inio 1979, íslo 9, str. 15-17; U.Lins „Bakin: verkisto,
anarkisto, esperantisto“ IÓmnibuso 7. 1970, íslo 5 (39), str. 1-4.
20
La Mondo 2. 1934, str. 36; viz také elezo (=Ye Laishi), „Esperanto kaj reformado de la ina skriba lingvo“ El
Popola inio 1984, íslo 3, str. 13, 22.
21
Podobné, stejn marné pokusy založit organizaci pro celou ínu byly u in ny v roce 1940 a 1945.
22
Kiugi „Meditoj okaze de la 75a jaro de Esperanto“ Paco 9. 1962, íslo 102/103 (srpeb), ínské vydání, str. 10.
23
Bauer, str. 483.
24
Lupid. „ an´ kaj erk´ kontra Esperanto“ urnalisto 1947, íslo 2 ( ervenec), str. 11.
25
Tikos a Giani „Esperanto en inio“El Popola inio 1. 1950, íslo 2 ( erven), str. 6. – Heroldo de inio bylo
vydáno 74 ísel mezi ervnem 1939 a prosincem 1944.
19
101
ankajškových projev s titulkem inio batalos isfine ( ína bude bojovat až
do konce). I ve vále ném období bylo dbáno na rozši ování jazyka ve vlastní
zemi: Koresponden ní škola v Chongqingu vydala v roce 1944 skoro
tisícistránkový slovník esperantsko- ínský a poda ilo se jí získat kolem t í tisíc
žák .26 Také v Yaánském centru komunistického odporu proti Japonc m byl
jazyk vyu ován na Protijaponské vojenské a politické universit a na
Lusin´ském kolegiu um ní27; v zim roku 1939/40 vybrali tehdejší esperantisté
estným lenem výboru své organizace Mao Ce-tunga28 a získali tak od
vysokého komunistického vedoucího p íznivé prohlášení o esperantu. 29
Zmínku zasluhuje ú ast Japonky Hasegawy Teru v protijaponské kampani
ínských esperantist . Aktivistka japonského esperantského hnutí opustila
Japonsko v dubnu 1937, aby následovala svého ínského manžela. Ješt téhož
roku poslala japonským esperantist m otev ený dopis: „Vít zství íny bude
klí em k budoucnosti celé Asie.“30 Když se pak na Radiu Hankou obrátila
japonsky na své krajany, spustily se na její hlavu z Japonska bou livé noviná ské
urážky,31 ale u svých ínských p átel byla „mírovou holubicí“.32 Skute ,
Hasegawa Teru byla vzácnou Japonkou, která pomocí esperanta docílila
skute ného p átelství s
any, solidaritou, založenou na zcela rozdílné
základn hesla „celoasijské prosperity“, kterým pokrytecky maskoval své
hegemonistické snahy japonský militarismus. 33
Hned po vít zném konci protijaponské války, když ankajšek znovu
narazil na své nep átele v zemi, také komunisti tí esperantisté byli op t
persekvováni. Nejznám jší ob tí byl noviná Xu Shouzhen, jeden z vedoucích
initel Koresponden ní školy v Chongqingu od roku 1940, p ekladatel
revolu ních básní a písní. Pod pseudonymem Eltunko udržoval po válce ilé
kontakty s esperantisty v Evrop , tajn vydával asopis urnalisto ve kterém
silnými výrazy úto il na kuomintangskou vládu. V prosinci 1948 byl Eltunko
uv zn n v Chengdu. B hem svého v zn ní vyu oval esperanto spoluv
m, a
mnozí z nich pozd ji ve v zení zahynuli. Zpíval internacionálu a nadával editeli
znice. Jeho osud byl rozhodnut za átkem prosince 1949, n kolik dní p ed tím,
než Lidová armáda, dosp la do Chengdu. Eltunko odmítl nastoupit do auta,
které ho m lo odvézt na popravišt a byl na míst zast elen tajnou policií.
26
Lilin „ iam anta en!“ Internacia Kulturo 2. 1946/47, íslo 11/12 ( ervenec-srpen), str. 26 ( áste
p etišt no
v urnalisto).
27
La lum (=Li Shijun) „El la liberiga inio“ Internacia Kulturo 5. 1950, íslo 5/6, str. 20; Honfan „Nova sanga
uldo“ Popola Mondo 1. 1950, íslo 4, str. 4-5, 14 (ve stejném ísle jsou i další lánky od Eltunka a o n m
samotném); Hou Zhiping "„Memore al kamarado Eltunko"“El Popola inio 1980, íslo 12, str. 20-21.
28
Hju Hong a Huang Dong „En la tagoj kiam ni okupi is pri Esperantaj laboroj en Jan-an“ El Popola inio
1970, íslo 1, str. 45-46; Wang Zhongfang „Rememoro pri Esperanto-movado en Yanán“ El Popola inio
1983, íslo 12, str. 2-4.
29
Vo oj el Oriento 3. 1940, íslo 25 (leden), str. 8.
30
inio hurlas 3. 1937, ísslo 4, str. 7; p etišt no ve Verkoj de Verda Majo, Beijing 1982, str. 377-380.
31
Miyako sinbun 1.11.1938; cit. Tone Koiti Teru no syogai (Teruin život), Tokio 1969, str. 66.
32
Elpin (=An ousheng) „Paca kolombo“ (báse ), Orienta Kuriero 2. 1939, íslo l (9), str. 23.
33
Svá díla publikovala pod pseudonymem „Verda Majo“, mimo jiné nap . Flustr´ el uragano Chungking 1941;
a En inio batalanta Chungking 1945. Viz též sbírku Verkoj de Verda Majo Beijing 1982.
102
Uml ené Eltunkovo t lo a dalších t icet t l ob tí bylo vykopáno až p i p íchodu
Rudé armády, kdy ínské esperantské hnutí nastoupilo novou etapu svých
jin.34
3.2.
Japonsko
Pokrok esperanta v ín zna
brzdily faktory politické a ekonomické
nestability, bída lidu a války. Japonsko svou áste nou stabilitou ve své zemi
poskytovalo p edpoklady pro rozvinutí hnutí, protože krom revolu ních osob,
zde objevily užite nost esperanta i nejr zn jší skupiny osob pro své vlastní cíle.
Nap íklad liberálové nadšen p ijali esperanto jako jeden z význa ných
západních vynález , národovci v esperantu vid li nástroj proti jazykovému
imperialismu Evropy35 a léka i, žíznící po snadn jší v decké komunikaci asto
publikovali své studie, nebo jejich záv ry v esperantu.
Vznik organizovaného hnutí v Japonsku je datován rokem 1906.
Uprost ed tohoto roku byla založena Japana Esperantista Asocio (Japonský
esperantský svaz JEA) a vyšla u ebnice, sestavená známým spisovatelem
Hutabatei Simei. První plenární zasedání JEA v zá í 1906 zvolila dvanácti lenný
výbor. Jedním z len výboru se stal Kuroita Katumi, v hlasný historik a motor
organizace od samého po átku, krom již zmi ovaného Hutabateia a pozd ji
proslavených Osugi Sakaea a Sakai Tosihikoa. Tento nesourodý kroužek, který
svorn stál u kolébky esperanta se mohl na japonské ve ejnosti pyšnit estným
edsedou, hrab tem Hayasi Tadasu, ministrem zahrani ních v cí.36
Jakkoliv složení tohoto výboru po ínajícího hnutí jevilo p ipravenost
tolerovat koexistenci r zných individuálních mín ní, za p edpokladu spole ného
ání p edstavit japonské ve ejnosti esperanto, horlivost socialist , obavy
konzervativc a nebezpe ný tlak vlády nemohly zajistit udržení dlouhodobého
souladu. Vyšlo ve známost, že mnoho lidí se dostalo do podez ení jako nositelé
„nebezpe ných ideí“ z okolí anarchisty Kotoku Syusuiho, popraveného v roce
1911 a sympatizujícího s esperantem.
Neoby ejná p itažlivost esperanta pro pokrokové lidi, kte í z stali
konzistentní ástí japonského hnutí bez doktrín, ve kterém jazyk m l otev ené
dve e, ilustruje fakt, že d ležitý zárodek radikálního humanismu, „Societo de
Novaj Homoj“ (Spolek nových lidí - Sinzinkai), založený v roce 1919 studenty
prestižní university v Tokiu, prezentoval na titulních stránkách své revue
Demokurasii (Demokracie) portréty Rousseaua, Tolstého, Marxe, Kropotkina,
34
La lum (=Li Shijun) „El liberigita inio“ Internacia Kulturo 5. 1950, íslo 5/6, str. 20; Honfan „Nova sanga
uldo“ Popola Momdo 1. 1950, íslo 4, str. 4-5, 14 (ve stejném ísle jsou další lánky od Eltunka i o n m); Hou
Zhiping „Memore al kamarado Eltunko“ El popola inio 1980, íslo 12, str. 20-21.
35
Z plánu na radikální reformu v Japonsku nacionalista Kita Ikki v roce 1919 naléhal na zrušení povinného
vyu ování angli tiny ve školách a doporu oval p ejít na esperanto jako na druhý mate ský jazyk: George M.
Wilson Radical nationalist in Japan. Kita Ikki, 1883-1937, Cambridge, Mass. 1969, str. 57.
36
K. Kroita „La historio de Japana Esperantista Asocio“ The Britisch British Esperantist 3. 1907, str. 197-199.
103
Lincolna, Rosy Luxemburgové – a Zamenhofa; následující revue Srnku (1920)
nesla podtitul La Pioniro. Esperanto hrálo svou roli také v prvním orgánu
proletá ského literárního hnutí Tanemakuhito, které sdružovalo r zné, široké
marxistické i nemarxistické názory, které brzy zp sobily nesvornost. Jeden
z jeho zakladatel , dramatik Sasaki Takamaru37, použil esperantský podtitulek38
La Semanto (Rozséva ) pro asopis založený v Tokiu v íjnu 1921, který asto
propagoval esperanto jako jazykový prvek, který spojuje sv tový proletariát.39
Atmosféra po 1. sv tové válce, když se také v Japonsku zrodily nad je na
mezinárodní mírové období, zv tšila také nad je, že ve ejnost bude esperantu
novat v tší pozornost. Japonský esperantský institut (JEI), založený v roce
1919 inženýrem Osakou Kenzim a dalšími, který nahrazoval protivále ný JEA,
mohl s úsp chem využívat p íznivý vzestup. Užite ným prost edkem, jak získat
stoupence esperanta v Japonsku, stejn jako v jiných zemích, byl apel na
idealistické city, protože nebylo radno zd raz ovat praktické výhody jazyka,
když vlastn v obchod a turismu byly možnosti více limitované pro Japonce
než pro Evropany. Mobiliza ní ú inek m la zejména osoba Dr. Zamenhofa:
skromná osobnost „mistra“ a jeho homaristické myšlenky nacházely mnoho
nadšených stoupenc a homarismus japonští „apoštolové“ n kdy pozvedali na
úrove nového náboženství:
Zelená hv zda, která na hrudi zá í, vede nás k vysokému cíli; v nému
míru, kde vládne spravedlnost a bratrství, nebude porou et síla, ani úskoky,
lidstvu tak dlouho trpícímu bude požehnáno.40
Povšimn te si zajímavého následovníka homarismu v japonském
„domorodém“ myšlení v p ípad náboženské sekty Oomoto. Fakt, že tradi ní
japonská skupina, která by ani náhodou nemohla být podez elá z jakéhokoliv
obdivu k západu, p evzala v roce 1923 esperanto ke svým mezinárodním
kontakt m. Ukázalo se jakým stupn m proniklo esperanto do širokých vrstev a
to, že jeho evropský p vod v kulturní sfé e nebyl považován za nedostatek p i
jeho rozši ování v Japonsku. Krom používání esperanta v Oomotu je nutno
poukázat na symptom p ání kompensovat neuv dom lý pocit kulturní
nedostate nosti, zp sobený dlouhotrvajícím vlivem ze západu, snahou
kontaktovat okolní sv t a p esv it ho o hodnotách Japonska zejména
v Evrop . Na druhou stranu, výsledná kombinace homarismu a japonského
centricismu vyprodukovala sebev domé poslání, které v revue Oomoto bylo
vysloveno následovn :
37
Takamaru Sasaki Mia ka ita vivo. Mallonga a tobiografio de iu neortodoksa esperantisto, Tokio 1978.
Podtitulek v esperantu, kterým i jiné kulturní revue zdobily své stránky ve dvacátých a t icátých letech,
zrcadlí, jaké myšlenky je spojovaly s jazykem: Le Rekonstruo, La Emancipo, Laborista movado, La Fronto, La
Kritiko Socialista, Nigra Fronto, La Proleta Budismo, La scinco Proleta. které, nap íklad pslední, krom toho
zve ej ovaly stránky v esperantu.
39
Jean-Jacques Tschudin Tanemakuhito. La première revue de litérature prolétarienne japonaise. Pa íž 1979,
str. 31,33,47,49-50.
40
Tokunosuk Itoo „La interna ideo sola estas vera esperantismo“ Verda utopio 4. 1923, str. 9; viz též Ito
Tokunosuke Midori no hosi ni akogarete. Sopirante al verda stelo, Kjóto 1925.
38
104
Esperanto je naléhav ji pot eba pro východní národy, které budou hrát
ležitou roli v historii lidstva a zejména pro náš vlastní národ víc, než pro
Evropany a Ameri any, kte í již ást své role dohráli.
Toto optimistické prohlášení jen st ží zakrývá pocit izolovanosti a
uv dom ní si své nedostate nosti:
Co jsme u inili dosud pro civilizaci ve sv ? Cožpak m žeme být nadále
spokojeni s p ívlastkem „žluté opice“?
A nakonec se záv r topí v rétorice:
Je t eba vést morální a materiální civilizaci do nádherné kvetoucí
zahrady, do plného souladu! eká nás d ležitý a veliký úkol, pro nás Japonce. A
esperanto je, podle mého nezdolného p esv ení, jediná cesta, která tam
vede“.41
Proti tomuto nereálnému myšlení, ke kterému se více mén p iklán li i
esperantisté mimo Oomoto, a které zaujímalo dominantní pozici v propagaci
JEI, se zvedlo nesouhlasné mín ní v japonském hnutí. Reprezentoval ho len
výboru Tihu Tosio ( if To io), spoluautor slovníku a autor podrobné gramatiky
esperanta. Tihu se cítil v roce 1923 znepokojen klí ící netolerantností homarist
a naléháním n kolika len JEI na zm ny v „Bulonja Deklaracio“ (Deklarace
vyhlášená 1905 p i kongresu ve Francii, podle které je cílem esperantismu jen
rozši ovat jazyk, ale nespojovat ho s jakýmkoliv osobním konceptem). Tihu
správn argumentoval, že esperantismus p vodn nem l v bec žádný vztah
k jakékoliv ideologii a Zamenhof sám nikdy nežádal, aby esperanto se vázalo
k n jaké doktrín . Tihu p ipustil, že esperanto je jedním z nejd ležit jších
faktor mezinárodního míru, ale upozor oval horlivce, aby si uv domili
následující: „Esperanto není lékem na mír, bylo by sm šné si myslet, že lidé,
kte í dnes spolknou esperanto, zítra p estanou vál it“.42
Tihu, který v ervenci 1923 vystoupil na protest z výboru JEI, byl asto
napadán idealistickými esperantisty za to, že bránil použití esperanta za
jakýmikoliv cíli a byl podez íván z obavy, že by mohl být homarismus spojován
se socialistickými myšlenkami a tím vyvolat perzekuce. 43 P esto je nutno
konstatovat, že jeho neutralita m la mnoho pozitivních stránek. Tihu elil
nebezpe í, že idealisté prohlásí praktickou aplikaci jazyka za nežádoucí a
sou asn , pravd podobn nezám rn odporoval identifikaci esperantismu a
homarismu, vytvo il cestu k volné dispozici jazyka pro jakýkoliv „ismus“.
Hlavn proto, že Bulo ská deklarace nebyla pozm na a každý japonský
stoupenec jakékoliv ideologie, ne jen homarista, m l právo nazývat se
esperantistou. To bylo d ležité zejména v p ípad t ch, kte í se pozd ji snažili
interpretovat homarismus na bázi socialistického p esv ení.
41
Sakurai Yasuo „Nia misio kaj Esperanto“ La Verda Mondo 2. 1926, íslo 6, str. l; podrobnosti viz Ulrich Lins
Die Oomoto-Bewegung und der radikale Nationalismus in Japan Mnichov, Víde 1976, str. 124-125, 129-132.
42
Chif „La esperantismo estas pure lingva movado“ Verda utopio 4. 1923, str. 13.
43
Miyamoto Masao Historieto de la japana Esperanto-movado T etí vydání, Osaka 1977, str. 40-41. – Viz též
sérii lánk od Tubota Kokia „Skize pri if To io kaj lia laboro“ La Movado 1978, ísla 324-327.
105
Formáln bylo Tihovo stanovisko p ijato JEI v roce 1924. P esto se
japonské hnutí stalo hybridem homarismu a neutralismu. Tyto oba sm ry zde
byly v koexistenci, a koliv p ísn posouzeno, nebyly v souladu. Být
uv dom lým stoupencem homarismu a být zárove v rným Zamenhofovu vzoru
znamenalo rezignovat na neutralitu a podle pot eby protestovat proti
nespravedlnostem. A protože se tomu cht li Osaka a jeho soudruzi v každém
ípad vyhnout, aby nezp sobili d vod pro pronásledování, v ilo se, že je
možno najít ešení tohoto dilematu tím, že neutralitu, kterou Zamenhof b hem
oficiálních esperantských akcí respektoval ( asto proti své v li), ale
nep edpokládal, že bude p enesena do homarismu, jednoduše Japonci použili
pro ospravedln ní svého nepolitického homarismu, který zcela abstraktn
hovo il o bratrství mezi národy, ale který ml el o ur itých v cech (nap . o
pogromech proti Korejc m po tokijském zem esení v roce 192344). Výsledkem
bylo, že neutralita udržovala v bezpe í homaristy proti pot eb teoreticky
vysv tlit své ideály a zaujmout své stanovisko k reálným událostem v Japonsku
a ve sv .
Bezpochyby byl homarismus svou citovou silou d ležitým prvkem pro
propagaci a organizování esperantist , ale musel z stat spole ensky slabý tak
dlouho, než došlo ke splynutí se ší eji p ijímanými aspekty jako je demokracie a
socialismus. Je charakteristické pro povrchní povahu japonského stylu
homanarismu, že JEI nev noval skoro žádnou pozornost této stránce, která se
možná nejvíce p ibližuje blízko cíl m vlastním esperantu a kde by se bez
vyložené stranickosti mohl homanarismus konkrétn up ímn manifestovat:
jmenovit v problému jazykové rovnoprávnosti v Koreji a na Tchai-wanu,
tehdejších japonských koloniích. Nechyb ly precedenty. V roce 1919 lenové
„Societo de Novaj Homoj“, kte í se pravideln scházeli se studenty z íny a
Koreje k diskusi, pocítili asem, že japonština znevýhod uje jejich
spoludiskutující a rozhodli se spole
s nimi nau it se esperanto, aby diskuse
mohla být vedena na základ plné rovnosti.45 Také v orgánu JEI La Revuo
Orienta se v roce 1926 objevil lánek, který se nezakryt dotkl choulostivého
tématu: podez ívavosti a antipatie Korejc proti Japonc m. Autor, Kiyomi
Rokuro46 varoval: „Znásil ovat národ nebo národní jazyk, který má svoji vlastní
historii a tradici n jakým jiným národním jazykem, je nep irozené samo o
sob .“ Požadoval, aby se korejština rozvíjela sama, doporu oval aby se pro
dorozumívání mezi Korejci a Japonci využilo esperanto: „Korejci, pakliže
chcete vyjád it beze zbytku svá p ání, smutek, rozho ení, všechny nuance cit ,
použijte esperanto!“ 47
44
Po zem esení Osugi Sakae, v té dob renomovaný anarchista, byl zavražd n policistou. JEI se neodvážila
publikovat nekrolog tohoto pionýra své organizace.
45
Sakuzo Yoshino „Liberalism in Japan“ v K.K.Kawakami (red.) What Japan Thinks New York 1921, str. 90.
46
Kiyomi v roce 1927 publikoval dlouho o ekávaný p eklad polského románu Marta od Elizy Orzeszkové do
japonštiny ze Zamenhofova esperantského p ekladu, který poskytl stimul k ženskému hnutí v Japonsku.
47
Rokuroo Kijomi „Al junaj koreoj“ La Revuo Orienta 7. 1926, str. 126-128.
106
Ale tento hlas byl podle mín ní esperantského historika Asahiga Noburu
ojedin lý a jeho forma odporu vzhledem k JEI maximální v té dob .48 Pokud
toto uvážíme, mohli bychom možná íci, že setrvání na pozici neutrality bylo
pro JEI rozumov estn jší, než poeticky op vovat lidské bratrství a sou asn se
úzkostliv vyhýbat praktickým krok m k cíli.
Pokud nebudeme p ihlížet k politickým a ideologickým konflikt m,
mohla se JEI ve dvacátých letech uspokojiv vyvíjet. Perzekucemi trp li
pokrokoví esperantisté, ne však neutrální hnutí. V roce 1919 Yamaga Taizi, žák
Osugiho, byl odsouzen k t íletému v zení, za distribuci anarchistické brožury La
evangelio de la horo.49 V kv tnu 1921 ukrajinský nevidomý esperantista Vasilij
Jerošenko, který byl velice populární u japonských levi ák , byl vyhošt n
z Japonska za svou ú ast p i Májové demonstraci a p i 2. kongresu japonské
socialistické unie.50 P i této p íležitosti tokijské noviny velkými písmeny
sd lovaly, že JEI „tajn propaguje nebezpe né myšlenky ve jménu
esperantského kulturního hnutí“51 a Osaku mnohokrát navštívili policisté.
Koncem zá í 1922 p erušil p ednášku o kosmopolitismu a esperantu policista,
který se domníval, že se jedná o „nebezpe né myšlenky“.52 Ale Institut sám
nebyl ohrožován. Naopak, s uspokojením zaznamenal po vyhnání Jerošenka, že
zve ejn ní aféry vzbudilo zájem a zv davost o esperanto mezi lidmi. Pokud ne
proti p edsudk m („esperantisté jsou podobni melounu – navenek zelení, uvnit
rudí“), alespo proti vládním perzekucím JEI.
Situace japonského hnutí se p ece jen zm nila, když za átkem t icátých
let levicové síly zapo aly se silnou kritikou proti „pokrytectví“ Institutu, protože
byly nespokojeny pro jeho potácení mezi mlhavým homarismem a zarytou
neutralitou. P i prodejním úsp chu Proleta Kurso de Esperanto53 v lednu 1931
byla založena zvláštní levicová organizace: Japonská proletá ská esperantská
unie (JPEU), jejíž vedení p evzal známý dramatik Akita Uzyaku. Když pak
stejného roku v íjnu byla založena tenden
komunistická Federace
proletá ských kulturních organizací v Japonsku (KOPF), JPEU se stala jednou
z jejich skupin. 54 Pozd ji se JPEU p ihlásila jako japonská sekce k „Internacio
de Proleta Esperantistaro“, založené v srpnu 1932. JPEU m la asi 300 aktivních
len . Organizovala kurzy v celé zemi, vydávala výborn redigovaný asopis
Kamarado a povzbuzovala vznik podobných organizací v ín a v Koreji.
48
Asahiga Noburu „Nihom Esuperanto Gakkai 50-nen no ayumi“ (Padesátiletá historie JEI), La Revuo Orienta
51. 1970, str. 114.
49
Autor byl francouzský anarchista a esperantista Paul Berthelot. Yamaga distribuoval výtisky z esperantského
ekladu, který vyšel v roce 1912.
50
Mine Yositaka „Skizo pri la vivo de V.Jerošenko“ v La tundro emas. Verkoj de V.JerošenkoToyonaka 1980,
str. 69-70. – Jerošenkova díla a díla o Jerošenkovi (1890-1952) vyšla v esperantu, v japonštin , ukrajinštin a
ruštin .
51
Verda Utopio 3. 1922, str. 116.
52
La Revuo Orienta 3. 1922, str. 162. – P ednášejícím byl Sasaki Takamaru.
53
Puroretaria esuperanto koza 6. svazek, Tokio 1930/31 (nové vydání 1968).
54
KOPF m la krom JPEU 11 dalších skupin, mimo jiné: spisovatel , hudebník , fotograf , ateist ,
divadelník , filmu, regulaci regulace porodnosti, výchovy.
107
esto perspektivy pro ú inné pronikání této první dob e organizované
proletá ské esperantské organizace mezi masy pracujících byly od po átku
limitovány sociálním a politickým nap tím p ed a po mandžuském incidentu
(zá í 1931) a p ísnými perzekucemi policie. Již p ed kv tnem 1931 všichni
vedoucí d lnických kurz v Tokiu byli uv zn ni za ú elem násilného zastavení
výuky. Policie navšt vovala ú astníky kurz , aby je odradila od jejich
pokra ování. Zakázáno bylo prodávání ítanky La Unua de Majo, základní
ebnice La teksto unua a pátého svazku Proleta Kurso.
Protože JPEU p es všechny p ekážky zprost edkovávala dál vým nu
pozdravných dopis mezi japonskými d lnicko-kulturními organizacemi a stejn
smýšlejícími spolky v zahrani í55, zintenziv oval se i policejní dohled. P i
zahájení 2.kongresu JPEU v b eznu 1932 p ítomní policisté nejprve zakázali
hlasité tení skoro všech pozdrav z bratrských organizací z Japonska i ze
zahrani í a konfiskovali písemnosti, potom na ídili, že jednání se nesmí konat
v esperantu a kone , d íve než mohl úst ední výbor p íst svou zprávu,
prohlásil policejní d stojník kongres za rozpušt ný, protože „atmosféra je
nebezpe ná“. Policisté vnikli do ú ední místnosti JPEU a vandalsky zni ili
cenné materiály p edevším ze zahrani í. Od této,doby musela JPEU elit
neustálému špehování a hrozb rozbití. Zápis z d lnické odborné sch ze, která
se konala v rámci 20.kongresu japonských esperantist v Tokiu v íjnu 1932,
ináší toto lakonické sd lení: „Pro odpor policie se sch ze nemohla konat. Po
jednom šálku kávy jsme se museli rozejít.“ 56
Od následujícího roku opakované perzekuce proti vedoucím d lnického
hnutí znemožnily innost JPEU. Její m sí ník Kamarado, který m l svého asu
2.500 p edplatitel , p estal vycházet, protože se vydavatelství bálo finan ní
ztráty p i pokra ujících konfiskacích.57 Za átkem roku 1934 byli organizáto i
JPEU bu uv zn ni, nebo z organizace vystoupili, takže uprost ed roku již
organizace prakticky neexistovala. Potom v znice sloužily jakoby náborová
místa pro nové esperantisty. Je známo mnoho komunist , kte í se ve v ze ských
celách nau ili povrchn znát esperanto.
Rychlou likvidaci JPEU krom perzekucí urychlily také interní chyby
Unie, zejména malá pé e o rozši ování jazyka vzhledem k naléhavým aktuálním
politickým úkol m. Byla shoda se všeobecným vývojem levice v Japonsku, ale
byl zde zlom v tradi ní tolerantnosti v japonském esperantském hnutí, protože
lni tí esperantisté se odvrátili od charakteristického nedogmatismu a skoro
bezvýhradn se pod ídili vedoucí linii Kominterny, která se domnívala, že
Japonsko stojí na prahu revoluce. Fakt, že JPEU požadovala od svých len ,
mezi kterými ostatn bylo relativn málo d lník , celkem nenáro né znalosti
55
Viz nap . pozdrav n meckým pracujícím: Arbeiter-Esperantist 17. 1931, íslo 8, str. 1.
La XX-a Kongreso de Japanaj Esperantistoj. Oficiala protokolo. Tokio 1932, str. 19.
57
Kamarado (jehož p edch dcem byl Proleta Esperantisto od b ezna do zá í 1931) vycházel od íjna 1931 do
srpna 1933.
56
108
jazyka, ale vysoké politické uv dom ní, ztratila svou roli v konkurenci s JEI a to
isp lo nakonec k jejímu rozpadu.
i procesu rozpadu JPEU p esto n kolik místních aktivist , kterým se
da ilo prchat p ed uv zn ním, se snažilo pracovat samostatn a opustili p ílišný
dogmatismus JPEU. Pr kopnicky pracovala místní skupina v Kobe. Pod
vedením Nakatuky Kotziho odešla skupina v b eznu 1934 z JPEU a vyhlásila
nové principy: podporovat všechna protifašistická hnutí, pe ovat o zvýšení
úrovn znalosti jazyka len a zam it se na korespondenci se zahrani ím.
Nakatukova skupina, která se orientovala na úsp chy pokrokového
esperantského hnutí v ín (které bylo však zprvu ovlivn no japonským
hnutím) a spolupracovala s IPE, ale nepožadovala od svých len stranickou
disciplínu, soust ovala se kolem revue Mar u.58 Do skupiny Mar u se
ihlásil také Kurisu Kei, který p ed tím obstarával v tokijském centru JPEU
hlavn mezinárodní korespondenci, byl v zn n a po svém propušt ní se
est hoval do Kobe. Zde Kurisu založil literární skupinu „Maja Rondo“, která
vydávala asopis Majo, zcela v esperantu s návazností na Internacia Asocio de
Revoluciaj Esperanto-Verkistoj (IAREV – Mezinárodní svaz revolu ních
esperantských spisovatel )59
Mezi místními aktivisty japonského proletá ského hnutí vynikal také
radikální protagonista reformy japonského jazyka, Saito Hidekatu, který
v Yamagat založil skupinu Latinigo.60 Saito se domníval, že toto hnutí
intelektuál bude muset v novat více pozornosti d lník m a zem lc m, kte í
se do této doby jen nepatrn podíleli na hnutí, protože „latinizace je p edevším
pro osvobození porobeného lidu, ne tak již pro vládnoucí t ídu“.61 V lánku v La
Mondo – orgánu Šanghajské esperantské Ligy Saito zd raznil nutnost „pou it se
od ínských soudruh o spole enském významu tohoto hnutí“ a vytvo it koalici
s ínskými esperantisty, kte í pod vedením Ye Lashi pr kopnicky bojovali za
„Latinxua“. Stejn jako pro
any, tak i pro Saitoa, latinizace a esperanto byly
kompletním nástrojem v zápase za emancipaci lidových mas a národ : Pro
usnadn ní širokým masám získat v domosti, v emž jim brání ideogramy a aby
se zabránilo tomu, že v ní z stane monopolem vládc , je pot ebí rozší ení
japonského jazyka – a k tomu je t eba využít latinky, jako jediné podmínky.
Dále požadoval, aby tuto roli, kterou v zemi hrají latinská písmena, na
mezinárodním poli hrálo esperanto. Konkrétn si Saito p edstavoval roli
esperanta následovn :
Je také nutná jazyková emancipace v koloniích (Korea, Tajvan,
Mandžusko). Nelze nutit japonštinu, je t eba nechat voln vyvíjet jazyky
58
Mar u vycházelo od zá í 1934 do b ezna 1936, celkem 11 ísel, skoro pouze v japonštin .
První íslo Majo vyšlo v srpnu 1935, další v b eznu, ervenci, listopadu 1936. Kurisu byl sekretá em skupiny;
redaktorem byl (v r.1936) Yonemura Ken. Spolupracval s nimi též Hasegawa Teru, který v roce 1937 uprchnul
do íny. – Podle vzoru Mar u se uskupila také místní st ediska: Frato v Osace, Saluton v Nagoyi a Amiko
v Okayam .
60
Známa jsou jen dv ísla z roku 1936 s textem v esperantu.
61
H.Saito „La historieto de japana latiniga movado“ La Mondo 4. 1936, str. 53.
59
109
v koloniálních zemích, ale je nutno nejprve zavést latinku a esperanto použít
v komunikaci s Japonskem a koloniemi. 62
Je jasné, že Saitovy teze obsahovaly choulostivé záležitosti. Za prvé, jeho
naléhání na radikální odstran ní ideogram samo o sob znamenalo v té dob
neúctu unikátnímu a posvátnému japonskému jazyku. Za druhé – a to bylo ješt
závažn jší – jeho jazyko-emancipa ní teorie byla p ímou výzvou vládní politice
násilné asimilace jiných národností, s cílem nap . vymýtit korejštinu a korejskou
kulturu, jakoby Korejce p ijímali na „vyšší“ kulturní úrove – jako pod ízené
japonského císa e.
Bohužel, zmín ným skupinám sotva zbyl as, aby dokázaly, že jejich
metody mohou p inést ovoce, protože perzekuce v širokém m ítku mezi
prosincem 1936 a kv tnem 1937 definitivn rozdrtily levicové esperantské
hnutí. O t chto perzekucích existuje mnoho dokument zejména na ministerstvu
spravedlnosti a na ministerstvu pro vnit ní v ci. Nap íklad „Monata Raporto pri
Pensoj“ (M sí ní hlášení o mín ní), které vydával kriminální ú ad ministerstva
spravedlnosti, pravideln vyhotovoval seznamy zkonfiskovaných esperantských
asopis a knih, a ozna oval d vod zákazu a n kdy i citoval ur ité lánky.
Nejd ležit jším dokumentem byl 284 stránkový spis, ozna ený jako „p ísn
tajné“ s titulem Pri la proleta Esperanto-movado.63 Spis sestavil prokurátor
Takeuti Ziro a vyšel v listopadu 1939 jako 69 svazek v sérii „Materiály o
výzkumu mín ní“ ministerstva spravedlnosti. Podle protokol vyslýchaných
zn ných funkcioná JPEU m žeme podrobn sledovat etapy innosti a
rozklad organizace a také získat informace o vývoji mezinárodního d lnického
esperantského hnutí. Následující text se bude opírat z velké ásti o tento spis a o
další donaše ské nebo tajné dokumenty.
Mnoho v
bylo pod psychologickým tlakem nebo mu ením p inuceno
slíbit zastavení protivládní innosti. asto ob ti zdánliv konvertovaly
k ortodoxním japonským mýt m, aby znovu získaly svobodu. Mnoho jich p esto
zem elo ve v zení, nebo hned po propušt ní. K nim také pat il Nakatuka Kitizi,
redaktor Mar u, a duše lidové fronty esperantského hnutí. Protokol o jeho
vyšet ování vyjad uje jeho neot esitelnou víru v budoucnost ideálu, kterého se
stal ob tí. Nakatuka zd raznil, že on využívá esperanto p edevším k t ídnímu
boji, ale dodal, že jazyk k tomuto ú elu již sloužit nebude moci, protože
„esperantisté ze své p irozenosti milují demokracii a jsou pro kosmopolitismus“
a proto postupn bude jazyku vrácena jeho role, která mu je ur ena:
„Esperantské hnutí bude existovat tak dlouho, jak dlouho bude existovat lidská
spole nost...“64 Nakatuka zem el bez pomoci zven í na tuberkulózu v nemocnici
v Osace, t lesn i duševn narušen po dlouhém pobytu ve v zení. D íve než
naposledy vydechl, zašeptal: „Budho, slituj se nade mnou.“
62
Citován Asaahiga Noboru „Saito Hidekatu no iti-zuke“ (Definice postavení Sato Hidekaty) La Revuo Orienta
52. 1971, str.181.
63
Takkeuti Ziro Puroretaria esuperanto undo ni tuite Tokio 1939. –Porovnej s mým lánkem „La plej sekreta
libro pri Esperanto“ (Nejtajn jší kniha o esperantu), Esperanto 65. 1972, str. 28-29.
64
Siso geppo íslo 39, zá í 1937, str. 391-392.
110
Podobn tragický osud m l Saito Hidekatu. Vytrvale odmítal z íci se
svých ideál a nep ijal ani p ihlášku do JEI, protože jak vysv tlil, neutralita JEI
byla v rozporu s jeho vlastní ideologií. Svou nekompromisnost zaplatil plicní
tuberkulózou; jeho v znitelé mu poskytli v dubnu 1940 „milost“, aby mohl
zem ít doma. 5.zá í stejného roku Saito zem el ve 32 letech.
Esperantisté, známí jako levicoví nebo jen liberální, z stali podez elými, i
když si jen vlastn p áli zlepšit svoji jazykovou zdatnost. Nap íklad lenové
bývalé skupiny JPEU v Osace byli uv zn ni, protože v soukromí studovali
Zamenhofovo dílo a uspo ádali spole ný výlet na blízký kopec.65 Taková
jazyková cvi ení, zcela b žná pro esperantisty, pokládali vládní initelé za
zakládání komunistických bun k. Zvláš to zneklid ovalo tajnou policii, pokud
se zd raz ovala ideová stránka esperanta. V zá í 1939 t i esperantisté, kte í o t i
roky d íve založili „Esperanto-ligo“ v gubernii Kumamoto, byli uv zn ni, jak je
patrné z m sí ní zprávy politické policie: zneužili legalitu esperantského hnutí a
zd raz ovali protivále ný a protifašistický charakter Zamenhofova
homanarismu, aby „se zabránilo politické fašizaci, i reakcioná ství neutrálních
esperantist “, nabádali esperantisty k „protivále nému a protifašistickému
zamenhofismu.“ 66 Skute , mnoho bývalých len JPEU splynulo
s neutrálním hnutím – bu pro jazykové zdokonalování, nebo aby m li
informace o vývoji esperanta doma a v zahrani í, nebo jak varoval prokurátor
Takeuti – aby „kamuflovali svoji politickou barvu“.67 To zp sobilo, že JEI a
místní skupiny musely tolerovat návšt vy policist , kte í požadovali vydat
seznam len , prohlíželi knihovny a kontrolovali nov p ihlášené leny kurz .
V provinciích se asto stalo, že lidé byli voláni na policii kv li tomu, že se
ihlásili do kursu.68 Ob as dala politická policie do antikvariátu esperantský
slovník – ne však na prodej, ale aby si zjistila kupujícího. 69 Kam nepronikly
pozorné o i policie, tam sta ilo, zejména za války, podez elý pohled poš áka a
soused , aby se zadusilo nadšení pro esperanto: Dostat v provincii dopis ze
zahrani í, lhostejno z které zem a v jakémkoliv jazyce, již to samo o sob
znamenalo nebezpe í spole enského tlaku.
Na druhou stranu se však nejednalo o soustavný nátlak na práci JEI a
nikdy, jak víme, nebylo esperanto ozna eno za „nebezpe ný jazyk“. Teror se
omezoval na jednotlivé p ípady, byl nekoordinovaný a nedostal se do stádia
systematických perzekucí, které zu ily nap íklad v n mecké t etí íši. Proto ani
JEI nebyla nucena zaplatit cenu, kterou byli p ipraveni zaplatit, aby zachránili
hnutí, bohužel bezvýsledn , n me tí esperantisté tím, že zradili p vodní
myšlenku esperanta. JEI neponechávala místo k interpretování Zamenhofových
65
Jeden z nich, Sakagami Muturo, který byl uv zn n na podzim 1939, zem el ve v zení, nebo nedlouho po
propušt ní. Stejný osud m l Takaragi Yutaka, redaktor Frato. Sato Tokiro, hlavní initel orgánu Saluton
v Nagoji, byl pro tuberkulosu provizorn propušt n, ale brzy zem el.
66
Tokko geppo duben 1940, str. 5-6.
67
Takeuti, str. 251.
68
Rozhovor s Miyake Sihei 1.9.1971.
69
T.Kurisu „Esperanta vortaro kiel logbirdo de japana sekreta polico“ (Esperantský slovník jako volavka
japonské tajné policie) Heroldo de Esperanto 24. 1948, íslo 17 (1095), str. 1 (zkrácený p eklad z Nova Fronto).
111
„protifašistických“ idejí, ale také se nekompromitovala p ílišným nadšením
k válce ve jménu homarismu. Za to je nutno d kovat v prvé ad prozíravým
vedoucím, kte í v dob vzr stající ideologizace japonské politiky, se snažili
sm ovat Institut v uragánu perzekucí p ísným sebeur ením jako ist
jazykovou organizaci. Taková neutralita byla jedinou možností pro znemožn ní,
aby perzekuce proti silnému proletá skému hnutí nepohltila i hnutí buržoazn demokratické a byla p edpokladem ke zbrzd ní p ílišného zpolitizování nebo
nedostate né opatrnosti levicových len na jedné stran , a pro uchování a
využití jazykové a organiza ní schopnosti na stran druhé. Pochopiteln , p i
takové neutralit bylo zapot ebí ur itého žonglování, ale aby jazý ek na vahách
mohl asto se vychýlit doleva, ukazuje charakteristický p íklad politiky JEI:
V roce 1932 JEI publikovala japonský p eklad d ležité studie sov tského
esperantologa Efima Spiridonovi e Lingvoscienco kaj Lingvo Internacia70 a na
„vyvážení“ tohoto p edstavení marxistické teorie vydal JEI n kolik m síc p ed
tím pod titulem stejné série v porovnání s ním ne p íliš významnou brožurku
konservativc , De la protekto de la nacia lingvo is la internacia lingvo (Od
podpory národního jazyka k jazyku mezinárodnímu). 71
Zprvu kritizovaný JEI se pozd ji stal úto išt m levicových, ale sou asn
se dostal pod kritiku pravicových len . Na 22.kongresu v Nagasaki v dubnu
1934 byl p edložen návrh Esperanto-Federacio z Kaho: „V novat letadlo (nebo
peníze na podporu zem ) pro naši vlast“ a tím zp sobem projevit, že japonští
esperantisté jsou vlastenci“ a „oživit hnutí v tak nep íznivém ase, který
panuje“. P i stejném kongresu byl p edložen také návrh od EsperantoPropaganda Asocio de Oomoto (Esperantský propaga ní svaz Oomoto), na
používání formy slova „Nippolando“ a Nippono“ místo (nebo paraleln )
Japonsko a Japonec. Takovým exces m se poda io výboru JEI se elegantn
vyhnout za „bou livého aplausu ú astník “72 ale koncem roku 1937, po
vypuknutí války s ínou, stál JEI p ed vážn jší výzvou, dokonce p ed
schizmatem, když n kolik oportunist a pravicových len zaúto ilo na Institut
pro jeho neutrální pozici a nechápavost k národním pot ebám Japonska. Kv li
tomu, ze JEI odmítl propagovat do zahrani í „mírové cíle války ve východní
Asii“, založily tyto osoby Esperantista Patriota Unio (Esperantskou
vlasteneckou unii).73 Bylo vydáno n kolik brožur, ale podnik velmi brzy
postihlo fiasko, protože se nepoda ilo odlákat dostate ný po et len JEI.
hem války v Pacifiku se situace v JEI stávala více choulostivou.
V srpnu 1940 vystoupil Institut z Internacia Esperanto-Ligo (Mezinárodní
esperantské ligy), protože p ihlášení se ke starému systému „harmonie na
70
Gengogaku to kokusaigo p eklad Osima Yosio a Yanazaki Huzio, Tokio 1932 (další vydání Kjóto 1976);
ruský originál:
, Moskava 1931. – V roce 1934 vydala JEI také p eklad
díla E. Drezena Historio de la mondlingvo: Sekaigo no rekisi p eložené Osimou Yosiou.
71
Kokugo no yogo o ron-zite kokusaigo ni oyobu Tokio 1932 (p ísp vky: Nisi Seiho, Kuroita Katumi, Miyke
Seturei a další).
72
La XXII. Kongreso de Japanaj Esperantistoj. Oficiala protokolo. Nagasaki 1934, str. 7-10.
73
K t mto osobám pat il Huzisawa Tikao, jeden z nejvášniv jších teoretik , který se snažil ospravedlnit
symbiózu šintoistického expansionismu a esperantského homarismu.
112
základ principu národního rozhodnutí“ bylo proti duchu nového systému, který
poukazoval na jeho p izp sobení se japonskému imperialismu:
Roli mezinárodního jazyka v kulturní sfé e ve východní Asii bude
samoz ejm hrát japonský jazyk. Jinými slovy, esperanto bude mezinárodní
jazyk pro zem mimo východní Asii...74
I takováto deklarace se n kterým extremistickým len m zdála ješt
nedostate ná. Jeden z nich, Takeuti Tokiti75, požadoval v roce 1942, aby
sekretá JEI, Miyake Sihei, podal demisi a aby zmizely všechny plány na
spole ný pomocný jazyk – esperanto - , který by m l nahradit japonštinu ve
východní Asii.
Miyake však z stal ve svém postavení. Byl do jistého stupn žákem Tihu
Tosia. Jemu m že JEI hlavn d kovat za sv j v základ neutrální charakter.
Jako liberál, byl Miyake schopen st ízliv analyzovat perspektivy esperantského
hnutí ve zm ných politických podmínkách. Nikdy pateticky nedeklamoval o
homarismu, ale také ne o japonské misi. D lat ústupky vládnoucí stran musel:
JEI nemohl z stat izolovaným ostrovem, nedot eným národní provále nou
mobilizací. asopis JEI b hem vále ných let byl špin n deklaracemi o
„spravedlivé válce“, vlasteneckými, hrdinnými poemami a tvrzením, že
Zamenhofova touha po bratrství mezi všemi národy je pln v souladu
s celosv tov objímajícím ideálem proklamovaným mytologickým císa ským
zakladatelem Japonska a nyní rozši ovaným císa skou armádou. Ale Miyake si
zachoval svoji balan ní taktiku a v roce 1942, v okamžiku vrcholu války, vydal
písemn názory odvážlivc jako byl Inoue Masuzo, kte í p ímo nesouhlasili
s praktikami jazykové politiky Japonc v okupovaných zemích:
Je t eba se velmi vyst íhat zámo skému pronikání nebo globalizaci
japonštiny. Jednání s jinými národy v Asii se bude muset dít v esperantu.76
Neutralismus bezpochyby neznamená odpor proti národovectví a
militarismu. Ale neutralismus JEI, asto pokládaný za bezbarvý až nemorální,
neznamená tak bezpáte ný názor, jako v jiných zemích. Na každý pád to
dokázala za války duchovní jednota japonských esperantist pod vlajkou
homarismu, pon vadž p íliš emociální a myšlenkov nedozrálé v domí
homarismu nejen nemohlo elit pohlcení zdánliv globaliza ní ideologií
japonského imperialismu, ale také bylo stimulující pro ideologickou podporu
obránc m japonské hegemonie, která asto používala rétoriku, aby jakoby
ospravedlnila expansi Japonska do Asie, jako misi pro dobro lidstva.77
74
Citován Asahiga Noburu „Nihon Esuperanto Gakkai 50-nen no ayumi“ (50 leté d jiny JEI) La Revuo Orienta
51. 1970, str. 184-185.
75
V roce 1937 byl hostem u Takeutiho zakladatel SATu Lanti: E.Borsboom Vivo de Lanti Pa íž 1976, str. 152153; Miyamoto Historieto str. 65-66.
76
Citován Asahiga str. 185.
77
Toto „pohlcení“ také postihlo esperantský asopis Tempo, který vycházel v Kjótu od roku 1934 do 1940, který
byl v zásad liberální (mnoho ísel bylo zakázáno), ale od roku 1937 se snažil ospravedlnit zmatenými
prohlášeními japonskou expanzí do Asie. Porovnej p etisk celé sbírky Tempo s doslovem Nozimy Yasutaro a
Ulricha Linse, Nagoja 1982.
113
Perzekuce d lnických a liberálních esperantist tedy vážn nepoškodily
další existenci japonského esperantského hnutí. Orgán JEI La Revuo Orienta
estal vycházet v b eznu 1944 – p ekvapiv pozd ve srovnání s jinými
kulturními organizacemi. V posledních k ích japonského impéria se ukázalo,
že zdánliv všemocná a všudyp ítomná policie nedokázala zadusit ohe
proesperantského nadšení. V srpnu 1945, nedlouho p ed kapitulací, policejní
agenti s obavami zaregistrovali, že ožilo „prokomunistické esperantské hnutí“.78
Po válce levicoví esperantisté, kte í p ežili, volky nevolky souhlasili se
spoluprací s JEI. To v neposlední ad souviselo s faktem, že Institut, který se
nenechal zatáhnout do sebevražedného odporu proletá , díky své neutralit se
také dokázal distancovat od homarismu – myšlení, které riskovalo, že se dostane
do vleku impéria a bude sloužit jako základna pro militarismus. Institutu se tak
poda ilo uniknout nebezpe í aby byl pokládán, v povále né dob , za
kompromitovaný v o ích velkého množství trpících esperantist , nyní op t
napln nými novými nad jemi.
3.3
Korea a Tajvan
Jak jsme vid li, japonští esperantisté, až na n kolik výjimek, nebyli p íliš
aktivní na poli jazykové rovnosti, na kterém by mohli získat jasn jší profil ve
srovnání s jinými pokrokovými hnutími p ed válkou. Nyní zkoumejme, zda
v Koreji a Tajvanu byli p ipraveni naslouchat výzvám, nap íklad Saitu
Hidekatuovi, pe ovat o sv j vlastní jazyk a využít esperanto jako prost edek
proti jazykové diskriminaci.
Na Tajvanu širší ve ejnost poprvé slyšela o esperantu v roce 1913, v ase
silného odporu proti japonské vlád , když Japonec Kodama Siro nabídl kurz
v asopise Tai-wan Niti Niti Sinpo. Pak vyu oval n kolik desítek osob
v nep íznivých podmínkách: Policie poslala tajné agenty jako žáky, aby
sledovali lekce a Kodama musel jednou m sí
hlásit na policii po ty
79
frekventant . V té dob také v Koreji žili japonští esperantisté. Korejští
studenti byli v Japonsku a korejští pr kopníci národní emancipace v ín , ti se
po svém návratu do Koreje snažili ve ejnost seznámit s esperantem.
Po 1. sv tové válce rozho ení Korejc a Tajvanc proti koloniální
politice Japonska dosáhlo svého vrcholu. Jedním prost edkem k vyjád ení
protestu intelektuál se stalo esperanto. Když v Koreji (1. b ezna 1919), po
rozsáhlých krvav potla ených demonstracích, japonská vláda, v doma si fiaska
pouhé vojenské represe, vyhlásila p echod ke „kulturní politice“ a svolila (v
roce 1920) k vydávání deník Tong-A Ilbo a Choson Ilbo v korejštin .
Esperantské hnutí vykro ilo spole
s rozkvétajícím kulturním hnutím, do
78
Rodger Swearingen, Paul Langer Red flag in Japan International Communism in action 1919-1951
Cambridge, Mass. 1952, str. 87; porovnej Miyamoto Historieto, str. 76.
79
Matuda Haruhi „Midori no kage de. Syokumin-ti Taiwan esuperanto undo si“ (V zeleném stínu. D jiny
esperantského hnutí v kolonii Tajvan), La Revuo Orienta 58. 1977, str. 218.
114
kterého korejští intelektuálové vlévali své nadšení a vášn . Jeden z vedoucích
korejských esperantist vzpomíná: „V prvním období esperantské hnutí v Koreji
bylo pokládáno všemi intelektuály nejen za idealistické hnutí, ale také za
nejpokrokov jší obrozenecké hnutí...80 Silné spojení esperantského hnutí a
národn -osvobozovacích cíl ilustruje osoba Kim Oka („Verda E.Kim“ –
Zelený E.Kim), redaktora a spisovatele, který vystudoval filozofickou fakultu na
univerzit Keio v Tokiu – otec esperanta v Koreji. Krom esperantských
ebnic vydával Kim mnoho svazk poezie, ve kterých se posmíval šlecht a
byrokrat m, sloužícím japonské vládnoucí t íd , což bylo jednou z mála forem,
které z staly korejským intelektuál m k vyjád ení své opozice proti
kolonist m.81
V lét 1920 vedl Kim v „YMCA“ v Soulu první ve ejný kurz esperanta, a
výsledkem bylo založení Korea Esperanto-Asocio. Od toho okamžiku se jazyk
rychle rozši oval: V hlavních korejsky psaných novinách se asto vyskytovaly
výzvy k u ení esperanta. Podpora p icházela, krom jiných, od církve
Chóndogyo, jejíž revue Kaepyok koncem roku 1922 tiskla Kimovy lekce a
noviny Tong-A Ilbo v roce 1924 m ly každé pond lí sloupek v esperantu.82
Také na Tajvanu se esperantské hnutí zformovalo v ligu se sílícími
emancipa ními aspiracemi nejaponských obyvatel. Dva tajvanští levicoví
mladíci, Su Bihui (So Pekfui) a Lian Wenqing (Ren Sonkio) iniciovali v roce
1919 založení „Formosa Esperantista Societo“ a vydávání m sí níku La Verda
Ombro. Hlavní roli hráli také v „Tajvana Kultura Asocio“(Tajvanský kulturní
svaz), založené v roce 1921. Jeho lenové – asi 10.000 – p evážn ze st edních
vrstev, pak brzy protestovali u tajvanského parlamentu proti diskriminaci
Tajvanc . Dál pak tajvanští esperantisté odvážn nastoupili sm r propagovat
esperanto a sou asn naléhat, více mén nezakryt , na jazyková, kulturní a
politická práva nejaponských ostrovan . V íjnu 1922 bylo možno íst v La
Verda Ombro:
V minulých n kolika staletích cílem koloniální politiky všech silných zemí
bylo asimilovat lid okupovaných zemí a v ilo se, že se jazyk vládnoucí zem
rozší í a ovoce asimilace se bude sklízet... Ale proti tomu, po sv tové válce, je
tato ne estná myšlenka platná jako záv j na ja e a esperanto je rozši ováno po
celém sv ... protože duch nové doby se nejlépe zrcadlí v esperantu, založeném
na svobod a rovnosti.83
A podobné city se uhnízdily nepochybn v srdcích esperantist v Koreji.
Mladý korejský esperantský historik shrnul motivy t chto cit následovn : „Je
irozené, že se tehdejší vzd lanci zajímali o esperanto, protože práv v té dob
80
Hengwi Hong „Okaze de la nova organo“ Korea Revuo 1964, íslo 1 (b ezen), str. 3.
Nezu Nasasi Nihon gendai-si (Moderní historie Japonska). III. Tokio 1967, str. 156-157. – V roce 1950,
hem korejské války, byl Kim deportován do Severní Koreje a pravd podobn tam zahynul.
82
Nakada Hisato Oriento vokas. Eperanto-kolumno en korea urnalo Dong-A Ilbo, Jokohama 1977.
83
Lepismo „Kontra modulo kaj perfidanto“ La Verda Ombro“ 4. 1922, str. 60.
81
115
jedním z nejv tších zlo in bylo používání korejštiny.“84 Prohlášení p i založení
Korejské esperantské federace dokládá, že také japonští esperantisté, žijící
v Koreji, se cítili vázáni myšlenkou odstran ní národnostních p edsudk pomocí
esperanta. Prohlášení podepsané v listopadu 1924 ty mi Korejci a dv ma
Japonci se s vysv tlením staví proti jazykovému imperialismu:
Již dávno p išel as pro lidi, aby se sjednotili v pravdivé lásce a
s pochopením se sbrat ili, aby se už kone
odstranily proklaté p edsudky a
ehrady mezi národy. Vždy lov k už žalostn zakusil, jak jsou absurdní a
nep irozené. Nutit násiln n co jinému jen svým vlastním jazykem? Každému
národu pat í vlastní jazyk a lidstvu esperanto, spole né pro všechny.85
Že Korejci a Tajvanci se tak rychle nadchli pro esperanto bylo pro
japonskou vládu podez elým fenoménem. Když v íjnu 1923 esperantský spolek
Formosy uspo ádal turné kurz po ostrov , policie mnohokrát zabránila zapo etí
výuky. Vedení podnik obdrželo varování, aby nedovolovali svým
zam stnanc m u it se esperanto. Tajní policisté navšt vovali ty, kte í se
ihlásili do kurz a snažili se je odradit od u ení, vyhrožovali, že budou zapsáni
na ernou listinu nebezpe ných osob kv li tomu, že Formosský esperantský
spolek má vztah k Tajvanské kulturní asociaci. Když se výhružky nesetkávaly
s ú inkem a kurzy se konaly p es tlak tajné policie, vedoucí kurz a všichni
astníci byli nuceni trp t nep íjemnou p ítomnost policisty po celou dobu
trvání kurzu. 86
Pro Japonce na Tajvanu a v Koreji by nebyly p ekážky ve výuce esperanta
pokud by pomocí esperanta nevyvíjeli politické akce. Jestliže se však místní
obyvatelé zabývali u ením, ú ady to pokládaly za první stupe k
„nebezpe nému smýšlení“. Od Japonky Yamaguti Kosizuové87, která pracovala
s Lian Wenqingem na propagaci esperanta mezi Tajvanci, máme zajímavou
zprávu o motivech, které byly za šikanami proti esperantu na Tajvanu. Citace
obsahuje vysv tlení vysoce postaveného funkcioná e japonské policie:
Zásadn je t eba pochopit, že význam se pon kud r zní, když se jedná o
jednání Japonce a když se jedná o jednání Tajvance. Nap íklad, jestliže Japonec
na volný okraj dopisu napíše „1922“, znamená to jen, že použil ozna ení roku,
obvyklé ve sv . Pokud to stejn napíše Tajvanec, neobsahuje to tak jednoduchý
význam: Musíme si povšimnout, že on nejen ignoruje ur ení roku „11. rok
epochy Taisy“, ale také má v úmyslu toto ozna ení data odstranit. Stejn je tomu
i u ení esperantu. Není žádná pochybnost, že si Japonec vybere esperanto jen
tehdy, když ho považuje za spole ný mezinárodní jazyk sv ta, jazyk jako symbol
pro budoucí sv tový mír, nebo jako prost edek pro uct ní svého národního
84
Zeon Gjong-dok „La studo pri historio de Esp.-movado en Koreujo“ La Junulo 1973, íslo 2 (duben/kv ten),
str. 25.
85
Tong-A Ilbo 24.11.1924; citace Kim Sam-su, Historio de Esperanto-movado en Koreujo (1906-1975) Soul
1976, str. 90.
86
La Verda Ombro 5. 1923, str. 58-61.
87
Yamaguti Kosizu byla p ítelkyní Yamakawy Kikuové, manželky komunistického p edáka Yamakavy Hitosi.
Spolupracovala také v pomoci pro hladov jící v sov tském Rusku.
116
jazyka. Ale situace se zcela zm ní, jestliže se jedná o Tajvance. Ti se zabývají
sv tovým jazykem ne prost jako jeden národ ve sv , ale použitím esperanta
cht jí odsunout japonský jazyk. Mezi jazykem a myšlením je úzký vztah a proto
odsouvání japonštiny znamená nep ijímání Japonska jako celku. Koloniální
politika Japonska absolutn nem že tolerovat takové zrádce.88
Z toho je patrná up ímnost a nezakrytost snahy jednat s nejaponci jako
s druho adými lidmi a používat r zná m ítka jen p i pouhém u ení se
esperantu.
Navzdory obvin ní, že rozši ovat esperanto znamená zrazovat Japonsko,
Lian a Su dál vydávali sv j asopis. Po únoru 1924 se však vydávání La Verda
Ombro stalo nepravidelné.89 V dalších letech pak to byli hlavn Japonci, kte í se
starali o další fungování kurz , zatím co Tajvanci se koncentrovali na politickou
innost. Když Lian cestoval do Japonska, byl na každém svém kroku sledován a
nepoda ilo se mu promluvit na sch zi esperantist v Tokiu. 90
V zá í 1931se konal 1. tajvanský esperantský kongres, na kterém byl
podán návrh na založení Formosské esperantské federace, jako spole né
organizace japonských a tajvanských esperantist . Plán utrp l fiasko, protože se
japonští spolupracovníci báli, že by ve vedení p evládali levicoví lenové.91
V prosinci bylo zakázáno jedno íslo nového informa ního listu tajvanských
esperantist , vydané Lianem. Po Mandžuském incidentu se situace
esperantského hnutí v Koreji a na Tajvanu rychle zhoršila. P iblížilo se období
ísn jšího režimu a v té dob se „všechna v zení v Koreji stala jakoby
esperantskou školou“.92 Korejská proletá sko-esperantská unie, která jak se zdá
fungovala v letech 1931-32, stejn jako podobné organizace v Japonsku a
v ín , nikdy nemohla rozvinout aktivitu, která by získala zvláštní pozornost.
K tomu, aby lov k byl uv zn n, sta ilo aby korespondoval v esperantu
s d lníkem v Sov tském svazu, nebo m l doma japonský Proleta Kurso.
V návaznosti na plánovanou duchovní mobilizaci po za átku ínskojaponské války v roce 1937, Japonci likvidovali skromné zbytky kulturní
autonomie v Koreji a na Tajvanu. Na ve ejných školách na Tajvanu bylo
zastaveno vyu ování ínštiny; od Tajvanc bylo požadováno, aby i doma
mluvili jen japonsky.93 V roce 1938 Japonci zrušili také výuku korejštiny na
všech základních a dalších školách. V srpnu 1940 byly potla eny korejské
noviny Tong-A Ilbo a Chioson Ilbo a v íjnu 1942 byl rozbit Spolek pro studium
korejského jazyka uv zn ním tém všech jeho vedoucích len .94 Politika
88
„El verka oj de f-ino K.Jamagu i“ La Verda Ombro 5. 1923, str. 11-12 (originál v japonštin )
Vyšlo ješt jedno poslední íslo v b eznu 1926.
90
Oriento 1925, íslo 2, str. 78 (redak ní poznámka o lánku S.Rena „Formoso kaj formosano“ , str. 73-78.
91
Internaciisto 2. 1932, str. 10; Informo de F.E.S. 1932, íslo 2 (16. erven), str. 29; Matuda Haruhi „Midori no
kage de“ , str. 349-351.
92
Hengwi Hong „Okaze de nova organo“ str. 3.
93
Matuda „Midori no kage de“ La revuo Orienta 59. 1978, str. 21.
94
Li Ogg „Les japonais el la langue coréenne“ Revue d´histoire de la deuxième guerre mondiale 23. 1973, íslo
89, str. 75-77.
89
117
násilné asimilace vedla k tomu, že užívání japonštiny bylo povinné i na ulicích.
Lidé, kte í mluvili mate ským jazykem a byli p istiženi, platili pokutu.
Když si uv domíme, kolik energie v novali korejští esperantisté principu
jazykové rovnoprávnosti, není tedy náhodnou shodou, že když za alo
potla ování korejštiny, muselo se odml et i esperanto. V íjnu 1937 vyšlo první
velmi hezké íslo, celé v esperantu Korea Esperantisto. Druhé íslo už
nenásledovalo, protože vydavatel, Hong Hengwi, byl uv zn n. Do konce války
ve ejná propagace a výuka esperanta z stala p ísn zakázaná.
Až po válce sen o rovnoprávnosti korejštiny a japonštiny na základ
esperanta a nad je na p ísp vek esperanta k hlubšímu porozum ní mezi Japonci
a jejich asijskými sousedy mohly p inést n jaké ovoce. V sou asnosti jsou
kontakty mezi esperantisty z Japonska a Jižní Koreje pravidelné a b hem
vzájemných návšt v m že esperanto demonstrovat svou užite nou neutrální
roli.95 Známý japonský etnolog, Umesao Tadao, asto prohlašoval, že když
ednášel v Koreji, nejstarší mezi jeho poslucha i um li japonsky, ale protože se
ji u ili pod nátlakem, cítili proti ní odpor. Sám Umesao nerad mluvil japonsky
v Koreji. Dával p ednost ve svých p ednáškách o svých odborných tématech
v esperantu s p ekladem do korejštiny.96
Tak slouží esperanto k oteplování vztah mezi Japonci a Korejci
v omezeném m ítku a pomáhá odstra ovat nep íjemné pocity, které z stávají
ješt k p ekonání ze smutné historie plné útlak a násilí. Nepostrádá to však
odvahu a povzbuzení k p ekonávání p ekážek a nepochopení.
95
Porovnej zprávu o 4. spole ném esperantském seminá i korejské a japonské mládeže s tématem: „Co Korejci a
Japonci v dí jeden o druhém, v dí nap l, nev dí, nebo nechápou“ La Revuo Orienta 6. 1985, str. 262-267. –
Nutno dodat, že od druhé poloviny sedmdesátých let se sblížily také vztahy mezi ínskými a japonskými
esperantisty.
96
Umesao Tadao, Takemura Ken´ti „Sirarezaru sugao no Nihon. Taidan“ (Neznámá tvá Japonska. Rozhovor)
io 1971, íslo 7, str. 201.
118
4. „JAZYK DROBNÉ BURŽOASIE A KOSMOPOLIT “
Uprost ed b ezna 1979 se konala zakládající konference Svazu sov tských
esperantist . P i této p íležitosti prohlásil profesor Magomet Isaev, prezident
organizace:
Sov tští esperantisté díky úsp šné a dlouholeté práci dokázali celému
sv tu, že existují a s úsp chem pracují, a že esperanto v naší zemi není
persekvováno (jak by n kte í cht li o sou asné stavu íci).1
V oficiální zpráv z konference m žeme také íst o odmítnutí tvrzení
západní propagandy, podle které se Sov m zakazuje korespondence se
zahrani ím: „D razn prohlašujeme, že podobné zákazy v SSSR nikdy nebyly“.2
Co se skrývá za tímto dementi o perzekucích a zákazech? P edložme jinou
citaci:
Nejv tší tragedií a krokem zp t v historii mezinárodního jazyka byl
protizákonný tlak státního bezpe nostního orgánu proti Sov tské esperantské
unii...
To naspal v roce 1976 starý britský komunista a esperantista William
Kaeble3, nepochybný p ítel Sov tského svazu. K svému dojmu dodal
konstatování: „Zdá se, že pravdu o historii esperanta v Sov tském svazu ješt
není možno publikovat v samotném Sov tském svazu!“ A Kaeble se ptá:
„Pro ?“
Dosud jsme se zabývali tím, jak musela esperantská hnutí trp t útoky
konzervativc a fašistických režim , nyní p icházíme ke druhé variant
perzekucí esperanta – ze strany režimu, který se pokládal za avantgardu
celosv tového socialismu. Zkoumat podrobnosti a p iny potla ování esperanta
v Sov tském svazu je nesrovnateln t žší, než analyzovat perzekuce za Hitlera,
protože nem žeme, jako nap íklad v N mecku a v Japonsku, použít archivní
dokumenty policie. Budeme tedy pojímat úkol na bázi dostupných dokument a
budeme se snažit pochopit osud esperantského hnutí v Sov tském svazu.
4.1.
ÚSP CHY ESPERANTA V SOV TSKÉM SVAZU
4.1.1. Porevolu ní nad je
Ruští esperantisté, kte í od po átku byli velmi pokrokovým prvkem mezi
stoupenci mezinárodního jazyka, ve své v tšin vítali politické zm ny v roce
1
„Pri la stato kaj pliefiko de laboro de sovetiaj esperantistj kaj plibonigo de iliaj internaciaj ligoj“ (O stavu a
zintensivn ní práce sov tských esperantist a zlepšení jeich mezinárodních vztah ) – Isaevova zpráva Moscow
News, Supplement to issue No. 16 (2848), 1979 (22 duben), str. 15.
2
Aleksandr arkovskij „Mi apla das al krei o de esperantista asocio...“ (Tleskám založení esperantského
svazu...), na stejném míst str. 11-12.
3
Bill Kaeble „Marxism-Leninism requires allthe facts“ Communist Party Esperanto Group, Bulletin 1976, íslo
8 (duben). – Esperantský p eklad: „Marksismo-Leninismo bezonas iujn faktojn“ La Verda Kolombo 1976, íslo
45 (duben/kv ten), str. 9-13; íso 46 ( erven/ ervenec), str. 11-14.
119
1917 – i jen proto, že kone
padla cenzura a politické tlaky starého režimu.
Hned po Únorové revoluci se zakládaly v Rusku místní skupiny esperantist –
socialist a mezi mnoha stranami, které vznikaly v prvních m sících po pádu
carismu, byla i „Tutmonda Unui o de Socialistoj“ ( Celosv tová jednota
socialist ), která m la ve svém programu požadavek urychleného zavedení
esperanta jako mezinárodního jazyka.4 V roce 1918-19 byly v Rusku
esperantské skupiny asi na 100 místech. 5 Jejich innost nebyla nijak
koordinovaná, skupiny pracovaly nezávisle jedna na druhou, ale snahy o
koordinaci zde byly – založení „Tutruslanda Esperantista Komunista Unui o a
Tutruslanda Federacio de Junaj Esperantistoj“ (Celoruská esperantistická
komunistická jednota a Celoruská federace mladých esperantist ).
Text propaga ního plakátu v roce 1919 možná nejlépe ilustruje nad je,
které m li esperantisté v té dob v Rusku. Plakát vydal „Domo Esperanto“
(D m esperanta) v Moskv –znárodn ný palác, který vláda bezplatn p evedla
celoruským esperantským organizacím. 6 Na plakát byl srovnáván historický
význam Komunistického manifestu z roku 1848 a význam Zamenhofova
projektu z roku 1887: Heslo „Proletá i všech zemí spojte se!“ nyní za íná plnit
íjnová revoluce, nyní p išel as, aby osvobozený proletariát se stejn energicky
pustil do druhého úkolu a p evzal esperanto jako celosv tový prost edek
k dorozum ní proletariátu.7
Takové nad je nebyly zcela bezpodstatné. Povzbudivou známkou se zdálo
organizování speciální komise pro výzkum, na ruském lidovém komisariátu pro
vzd lávání („Narkompros“), v lednu 1919, zavést pokusné vyu ování
mezinárodního jazyka ve školách. Komise se skládala z n kolika esperantist ,
jednoho stoupence projektu Ido a t í profesor lingvist .8 innost komise také
podporoval spisovatel Maxim Gorkij, jehož prohlášení byla pozd ji asto
citována pokrokovými esperantisty:
Konzervativní myšlení vytrvale tvrdí, že esperanto je utopie. Živá, zákonem povolená
a ší ená skute nost beze sp chu, vyvrací jeho argumenty stále rozhodn ji.
Gorkij vyjád il svoje p esv ení, že organizovaná v le lidu je schopna
„p ijmout“ um lý jazyk esperanto a tento jazyk „dá silný impuls k procesu
kulturního rozvoje“.9 Po n kolika sch zích komise byly vydány teze, že jediný
jazyk, který m že hrát roli mezinárodního jazyka je esperanto. Pak komise
4
E.Drezen „Unuaj pioniroj de laborista Esp.-movado. Kronologia skizo is la jaro 1921“ Sennaciulo 2. 1925/26,
íslo 4 (56), str. 5-6.
5
EdE, str. 590.
6
Esperanto 16. 1920, str. 32. – Podle tohoto zdroje vyšla zpráva o tom i v Izv stijích 16/17.1.1919.
7
Reprodukce plakátu je v Esperanto 63. 1970, str. 111.
8
lenové byli mimo jiných starý esperantista N.P.Evstifeev a idista L.T.Titov; profesorové R.F.Brandt,
V.K.Poržezinskij a D.N.Ušakov:Esperantista Mondo 1921, íslo 1/2 (11/12), str. 20.
9
„M.Gorkij ob Esperanto“ Esperantista Movado 1921, íslo 1/2 (11/12), str. 3-4; citováno podle esperantského
ekladu P. Medema „M.Gorkij pri Esperanto“ Esperantista laboristo 2. 1921, íslo 4/5 (15/16), str. 6.
120
estala být aktivní a opomn la dodat školské sekci Narkomprosu definitivní
zprávu o své práci.10
ebaže komise nedokon ila svou práci, m lo to kuriosní ú inky.
Za átkem roku 1920 polské a n mecké noviny opublikovaly zprávu s vý atkem
ze sov tských novin, ve kterých se oznamovalo povinné zavád ní esperanta do
škol z rozhodnutí oficiální komise jmenované vládou.11 Francouzský spisovatel
Romain Rolland hned p ivítal p edpokládané rozhodnutí „této historické
události, jejíž d sledky budou ohromné, a pro mezinárodní vztahy lidstva ud lají
víc než mohou ud lat teoretické diskuse nebo hádky stran, ve kterých se utápí
innost západního socialismu“.12 I buržoasní esperantisté uznali „velkou
civiliza ní zásluhu“ ohlášeného kroku.13 Pod vlivem informace ze sov tského
Ruska mnohé národní kongresy komunistických stran vyhlásily rezoluce
íznivé pro esperanto.14 Zdálo se, že se jedná o rozhodnutí, kv li kterému se
pracující všech zemí budou cítit povinni u it se esperanto.
Informaci o zavedení esperanta ve školách v sov tském Rusku p esto od
po átku provázely pochybnosti a skepse, které zesílily, když ruští esperantisté
nepodali d kaz o pravdivosti informace. Už v kv tnu 1920, up esnil sám lidový
komisa pro vzd lávání, Anatolij Luna arskij, že se v bec nejedná o povinném
zavedení výuky e školách. Prohlásil ale, že sov tská vláda povoluje u it
esperanto fakultativn stejn jako francouzštinu, n
inu a angli tinu15 a že
skute
existuje p íznivá atmosféra pro esperanto. V prosinci bylo
poznamenáno, že skoro neexistuje m sto, kde by místní odbor lidového
vzd lávání se choval k esperantu nep ízniv .16 Tyto odbory platily i mzdu
vedoucím esperantských kurz .17
Na druhou stranu nezaujatý pozorovatel musel p iznat, že rozší ení hnutí
bude záležet od vládního rozhodnutí o mezinárodním jazyce“.18 Tedy, ruští
10
„En Mokvo“ Espero (Petrohrad) 1920, íslo 1 ( erven); p etišt no v
10. 1932, str.
297-298, áste
také v Esperanto 17. 1921, str. 10 a Esperantista Laboristo 2. 1921, íslo 2 (13), str. 6. – Teze
(z 5.3.1919) jsou publikovány rusky v Esperanto Movado 1920, íslo 3 (10), str. 10-11.
11
Esperanto 17. 1921, str. 10; Esperantista Laboristo 1. 1920, íslo 4 (kv ten), str. 2; Edmond Privat „Venkoj
de Esperanto“ Esperanto 16. 1920, str. 91; E.Adam „Le Bolchevisme et lÉsperanto. La langue de Zamenhof
officiellement adoptée par le Gouvernement des Soviets“ Le Travailleur Espérantiste (3.série) 1. 1920, íslo 3
(duben), str. 1.
12
Dopis E.Adamovi ze dne 20.4.1920 v Esperantista Laboristo 1. 1920 íslo 4 (kv ten), str. 2; viz též
francouzský originál od Pierre Hirsche Leteroj de Eugène Adan a Lanti al Edmond Privat; La Chaux-de-Fonds
1973, str. 13.
13
R.Maske „Bol evikoj kaj Esperanto“ Germana Esperantisto 17. 1920, str. 61.
14
2.kongres Socialistické d lnické strany v Jugoslávii, p ímo zmínil „rozhodnutí“ sov tského Ruska, ap ijal
zvláštní rezoluci v ervnu 1920; Marinko ivoje Historio de Esperanto.Movado en Jugoslavio Zagreb 1965,
kapitola 4.; EeP, str. 646. V srpnu 1920 kongres rumunských socialist oficiáln p evzal esperanto jako
mezinárodní jazyk: Andreo e (Cseh) v Esperantista Laboristo 2. 1921, íslo 1 (12), str. 6. Také zakládající
kongres Francouzské komunistické strany v Pa íži v kv tnu 1920 vyjád il p ání, aby esperanto bylo vyu ováno
jako „úžasný pomocník k nastolení svornosti mezi národy a k zabrán ní válkám“ Esperantista Laboristo 2. 1921,
íslo 6. (17), str. 10.
15
Podle potvrzení M.S.Valentinova, lena SEU v Sennacieca Revuo 3. 1921/22, íslo 5 (24), str. 9.
16
N.Karatajev „Kion oni devas fari? (Co se musí ud lat?) Esperantista Movado 1920, íslo 3 (10), prosinec, str.
5.
17
„Eseranto en Rusio“ Esperantista Laboristo 2. 1921, íslo 2 (13), str.6.
18
Stejn jako poznámka 2.
121
esperantisté si byli v domi, že rozhodnutí povinné výuky není hotovou v cí. Ale
protože mezi komunisty zejména v zahrani í trvaly spekulace o oficiálním
ijetí esperanta v Moskv , musely kone
noviny Izvestija a Trud otisknout
dementi, aby ustaly pochybnosti:
Hlavní politicko-výchovný odbor na otázky z r zných míst o výuce a u ení
jazyka esperanta uvádí, že považovat jazyk esperanto za mezinárodní, vhodný
k výlu né vládní pozornosti je nyní p ed asný. Esperantské kroužky jsou
privátními organizacemi. Existující sekce esperanta u politicko-výchovných
odbor v n kolika m stech musí být zlikvidovány. 19
Toto prohlášení nejen zhatilo iluze vzniklé ve spojení s komisí p i
Narkompros, ale také zabránilo skromným úsp ch m u místních politickovýchovných odbor . Zdá se, že si ruští esperantisté uškodili svou p ílišnou
horlivostí a sebev domým roztrubováním nekompetentních rozhodnutí p evážn
místních ú ad . Gorkij v roce 1933 trochu záhadn p edjímal: „První roky po
íjnu také u nás zkusily otev ít do široka dve e esperantu. Ale... n co to
zbrzdilo, n kdo n co neuvážil, n jak se to dostalo stranou.“20 Za „mnohé
nerozvážné iny“ zaplatili ruští esperantisté21 a Ernest Drezen, pozd jší hlavní
osoba v sov tském esperantském hnutí, již v druhé polovin dvacátých let, se
zmi oval o nezda ených experimentech a varoval p ed zveli ujícími
tendencemi. 22
K t mto experiment m pat ily také pokusy p iblížit se Komintern .
V listopadu 1919 n kolik esperantist v Sama e (Pozd ji Kujbyšev) založilo
„Esperanta Sekcio e III-a Komunista Internacionalo“ (Esperantskou sekci u III.
Komunistické internacionály) bez jednání s ní. Internacionála m la jen národní
sekce. Na požadavek Kominterny se skupina p emístila do Moskvy a zm nila
sv j název na „Esperanta Komunista Internacio“ (ESKI), ale to ji nezachránilo.
Na podzim 1921 ji Úst ední výbor ruské komunistické strany zakázal,
pravd podobn ji pokládal za sektá ský podnik.23
Neúsp šné bylo také p ímé snažení doáhnout u Kominterny projednávání
otázky mezinárodního jazyka. Návrh na diskusi této otázky na 2.sjezdu
Kominterny v ervenci/srpnu 1920 v Petrohrad a Moskv byl p edložen
kolika delegáty, mezi nimi Špan lem, Angelem Pestañou.24 Návrh byl p edán
19
21.12.1921; podle ennacieca Revuo 3. 1921/22, íslo 5 (24), str. 9. – Jižd íve, v íjnu 1920 3.kongres
Konsomolu rozhodl, že u ení se esperantu je osobní záležitost každého lena: N.Karatajev „O propagand mezi
mládeží“ Esperantissta Movado 1921. íslo 1/2 (11/12) str. 7.
20
I. kapa „Novaj nekonataj materialoj pri M.Gorkij kaj Esperanto“ Esperanta Finnlando 1969, íslo 5 ( erven),
str. 42; p etišt na také v Bulgara Esperantisto 38, 1969, íslo 12, str. 3.
21
N.Karatajev „Esperantista movado en Sovieta Respubliko“ Esperantista Laboristo 2. 1921, íslo 4/5 (15/16),
str. 7.
22
E.Drezen „La sperto de la lastaj ruslandaj Esperanto-eksperimentoj“ Esperantista Movado 1920, íslo 2 (9),
íjen/listopad, str. 3.
23
H.K. „Kial Esperanto en Rusio malvenkas“ (Pro esperanto v Rusku prohrává) Sennacieca Revuo 3. 1921/22,
íslo 10 (28), str. 7. – Iniciáto i ESKI byli Ort Sunman (Ochitovi ) a Drezen, který pozd ji jen neochotn ú ast
iznáal. Zdánliv jejich idea byla koncentrovat d ESKI celé hnutí v Sov tském svazu. Esperantista Laboristo 2.
1921, íslo 4/5 (15/16), str. 8; viz také EdE, str. 123.
24
Esperantista Movado 1920, íslo 2 (9), str. 10,15.
122
výkonné rad k projednání na p íští sjezd. A skute , na dalším sjezdu
(v Moskv erven/ ervenec 1921) byl návrh podpo en skoro všemi
reprezentanty národ ; návrh obsahoval požadavek, aby již ustanovená studijní
komise, pro užití pomocného jazyka v III.internacionále, v decky ohodnotila
užite nost a možnost aplikace mezinárodního jazyka.25 Posledního sjezdového
dne, 12. ervence 1921, N mec, Wilhelm Koenen jménem prezidia získal
souhlas, aby návrh byl projednán výkonnou radou.26 Výkonná rada p evzala sv j
mandát k tomuto úkolu a po ala pracovat pod vedením p edsedy Józefa
Pogányho27 a sekretá e Hanse Itschnera, kte í byli oba idisté.
Již za n kolik m síc komunistické noviny28uvedly informaci, že rada
došla k záv ru, že Ido má v tší pravd podobnost být p ijato jako mezinárodní
jazyk než esperanto.29 Roz ílení mezi esperantisty bylo veliké: ne neprávem
podez ívali radu z intrik pod „patronací“ Kominterny. Brzy však p išla zpráva
z Moskvy, že rada už byla zrušena n kdy v b eznu 192230, Francouz Eugene
Lanti, p edseda SAT, p icestoval z Pa íže do Moskvy, aby se osobn informoval
o stavu v cí. Mátyás Rákosi, sekretá výkonné rady Kominterny, Lantiho ujistil,
že Kominterna již zrušila komisi, „která prý prakticky v bec nepracovala a
vlastn ani Kominterna nejeví o její práci žádný zájem“. 31 V kv tnu 1923
kone
výkonná rada poznamenala v oficiálním protokolu, že žádná jazyková
organizace nemá právo se opírat o autoritu Kominterny“.32
Rozpušt ní oficiálních sekcí p i politicko-vzd lávacích odborech a
prohlášení Kominterny, že se nezajímá o esperanto ani o ido, byla pro sov tské
esperantisty drastickou zprávou a vyvstaly zde v kruté realit stejné p ekážky,
25
Esperantista Laboristo 2. 1921, íslo 7/8 (18/19), str. 12-13; Sennacieca Revuo 2. 1921/22, íslo 1 (20), str.
12; Jörg Mager „Die Esperantobewegung in Rußland“ Der Arbeiter-Esperantist 7. 1921, íslo 10, str. 49. –
Nárvrh v rezoluci inicioval Švýcar Itscher, v té dob len výkonné rady Kominterny. Mezi podepsanými byl
Francouz Boris Souvarine, Švýcar Jules Humbert-Droz a N mec Willi Münzenberg.
26
Protokoll des III. Kongreses der Kommunistischen Internationale. Moskau, 22.Juni bis 12. Juli 1921,
Hamburg 1921 (p etišt no Erlangen 1973), str. 1057.
27
Pogány (1886-1938) byl v roce 1919 lidovým komisa em Ma arské republiky rad.
28
Mezi jinými i L´Humanité 28.3.1922; podle Sennacieca Revuo 4. 1922/23, íslo 7/8 (37/38), str. 23.
29
E.L. „Stranga informo“ Sennacieca revuo 3. 1921/22, íslo 10 (28), str.8.
30
Dopis od Sov tské jednoty esperantské .Lantimu ze dne 24.6.1922 v Sennacieca Revuo 3. 1921/22, íslo 11/12
(30/31), str. 18.
31
E.L. „Finita la komedio...“ Sennacieca Revuo 4. 1922/23, íslo 1 (32), str. 9-10; E.L. „Tri semajnoj en Rusio“
Sennacieca Revuo 4. 1922/23, íslo 3 )33), str. 5 (také Vortoj de kmarado E.Lanti Lipsko 1931 (p etišt no
Laroque Tibaut 1979), str. 18-19).
32
SennaciecaRevuo 4. 1922/23, íslo 11/12 (41/42), str. 14. Viz též A.Tivel´M. ejmo 10
(10 let Kominterny v rozhodnutích a v íslech. Informa ní kniha o historii Kominterny)
Moskva, Leningrad 1929 (p etišt no Milánu 1967) str. 34,52,57, 78. – v roce 1924 se objevila znovu nad je, že
by se mohla Kominterna zajímat o sv tovou jazykovou otázku. Její sekretá Béla Kun žádal zprávu o d lnickém
esprantském hnutí. Podle komise komunistické frakce SAT sepsal tuto zprávu Lanti francouzsky a poslal do
Moskvy (E.L. „Publika letero al kompartiaj SAT-anoj“ - Otev ený dopis komunistickým straník m SATu,
Sennaciulo8. 1931/32, str. 138). Zdá se, že Kominterna se také dotazovala mezi komunistickými stranami na
situaci v esperantském hnutí v r zných zemích: Dopis Komunistické strany eskoslovenska R. Burdovi ze dne
22.3.1926 v Sennaciulo 2. 1925/26, íslo 29 (81), str. 7. O n jakých následcích není nic známo. (Lantiho zpráva
pro Kominternu se pak objevila v brožu e: E.Lanty La langue internationale. Ce que tout militant ouvrier doit
connaitre de la question Pa íž 1925.
123
které bylo nutno p ekonávat za carského Ruska. Tyto ob události zp sobily
erušení sov tského esperantského hnutí.
Mnoho ruských esperantist s nad jí vítalo revoluci jako nad ji také pro
esperanto a bylo pohlceno perspektivou usnadn ní osvobozování utla ovaných
ídních bratr na západ použitím esperanta - jazyka celosv tového
proletariátu.33 Opravdu, spontánní p ání, aby esperanto sloužilo hned sv tové
revoluci zapadalo do atmosféry v prvních letech sov tské vlády. Není náhodou,
že náhlé vznikání esperantských skupin prob hlo práv v tomto období, mezi
rokem 1917 a 1921, ve kterém se také rozší ilo tzv. proletá sko-kulturní hnutí a
také nelze pop ít, že tyto dva fenomény byly propojeny. Podle idejí Alexandra
Bogdanova34, který se inspiroval proletá sko-kulturním hnutím, celosv tový
proletariát krom politických a ekonomických inností se sblíží také kulturní
prací, která by nem la být kontrolovaná Stranou. P epjatým nadšením stoupenc
„Proletkultu“ byli proletá i proklamováni za nositele zcela nové kultury. Tento
„Proletkult“, p ekotn zakládaný byl ur en stát se všeobecnou lidskou kulturou
po pádu t ídní spole nosti.35
Toto hnutí, jehož po átky vznikly v roce 1906 se velmi rozvinulo po
revoluci. V roce 1920, na vrcholu své aktivity m lo 500 000 len . Vycházelo
kolem 20 kulturn -politických periodik a i ve velmi vzdálených ástech SSSR
l Proletkult své kluby a divadelní, hudební a um lecké soubory a literaturu,
kde m li být d lníci kolektivní, kulturní inností vychováváni k proletá skému
uv dom ní.
raz na novou všelidskou kulturu, založenou na tvo ivé síle sv tového
proletariátu, byl p itažlivý také pro esperantisty – zejména pro ty, kte í ve
smyslu propaga ního plakátu z roku 1919 o ekávali od revoluce odstran ní
ekážek pro své hnutí. A stejn tak v hnutí Proletkultu nechyb l sklon
za azovat esperantské hnutí do stejného tábora. V únoru 1919 jeden z teoretik
Proletkultu, V.Keržencev36, v lánku o „Mezinárodní revoluci a proletá ské
kultu e“ argumentoval tím, že je nutno usnadnit kulturní vým nu mezi d lníky
z r zných zemí a pomýšlet na (proletá ský) mezinárodní jazyk. Takový jazyk by
byl „nový kulturní výdobytek a technický nástroj ve vzájemných vztazích“.37
Také Bogdanov v roce 1919 v noval p ednášku tématu „Proletá ská kultura a
mezinárodní jazyk“. Mluvil o sjednocení jazyk p i vzr stajících kontaktech
mezi lidmi r zných národ . Jádrem mezinárodního jazyka p edpokládal ale
angli tinu. Odmítal, že „ komplikovanost a r znorodost spole enských vztah a
33
„Oktobra revolucio kaj rusia esperantista movado“ Der Esperantist 14. 1978, íslo 3 (89), str. 4.
Pseudonym A.A.Malinovského (1873-1928). Viz: Dietrich Grille, Lenins Rivale. Bogdanov und seine
Philosophie Kolín 1966. – V esperantu A. Bogdanov vydal Ru a stelo. Fantazia romano. P eklad N.N krasov a
S.Rublev, Lipsko 1929.
35
Gabriele Gorzka A.Bogdanov und der russische Proletkult. Teorie und Praxis einer sozialistischen
Kulturrevolution Frankfurt a.M., New York 1980.
36
Pseudonym P.M.Lebed va (1881-1940).
37
V.Keržencev „Mezinárodní revoluce a proletá ská kultura“
1919, íslo 6; n mecký
eklad Richard Lorenz Proletarische Kulturrevolution in Sowjetrußland (1917-1921). Dokumente des
„Proletkult“, Mnichov 1969, str. 76.
34
124
zkušeností se svými nuancemi by mohly být objektivn , hodnotn vyjád eny
naivním šablonovým esperantem“.38 Na druhou stranu v roce 1920 Celoruský
kongres um ní jednohlasn hlasoval pro esperanto39, v r zných místech
fungovala spolupráce mezi skupinami Proletkultu a esperantisty 40 a také Lanti,
který se podrobn informoval b hem svého pobytu v Moskv na cíle
Proletkultu, vid l d ležitou p íležitost pro roli esperanta. 41 Ale o obou –
esperantistech i o lenech Proletkultu se dá konstatovat, že byli silným
romanticko-utopistickým prvkem.
esto už v roce 1922 m l Proletkult zenit své innosti už za sebou.
Spontánnost tohoto hnutí nebyla v souladu s organiza ními cíly Komunistické
strany, ve které bylo st žejním cílem politické upevn ní sov tského státu a
obnovní hospodá ství. Lenin, starý protivník Bogdanova, byl pragmaticky
zam en v prvé ad na boj s analfabetismem a na pozvednutí úrovn vzd lávání
lidu, kterému si p ál p iblížit tradi ní kulturní d dictví buržoasie, místo míchat
ho s pokusy revolu ního um ní a literatury. Vzd lávat lidi, to znamenalo
poskytnout jim nezbytné v domosti pro výstavbu socialismu, to byla pro Lenina
„kulturní revoluce“. Záminku „kulturní autonomie“ proletariátu pokládal za
nep im enou k pot ebám sou asnosti, dokonce za ohrožující hegemonii Strany
a proto požadoval v íjnu 1920, aby Proletkult byl pod ízen Lidovému
komisariátu pro vzd lávání.42 V roce 1922 se Proletkult prakticky rozpadl.
Že mohl Proletkult n jaký as být aktivní i p es Lenin v odpor hned od
po átku, tomu vd í mimo jiné také za ochrannou ruku Luna arského, komisa e
pro vzd lávání. Také on rozlišoval mezi t ídní kulturou a „socialistickou
kulturou budoucnsti“, kterou ur il jako universáln lidskou, net ídní.43
Luna arský se snažil zam ovat výuku na internacionalismus a energicky se
stav l proti výuce vycházející „z vlasteneckého u ení historie“. Ale v roce 1921
musel Luna arský ustoupit Leninovi nejen v p ípad Proletkultu. Musel
ijmout i drastickou redukci finan ního rozpo tu na vzd lávání, což poh bilo
nad je na úsp ch zapo até pedagogické revoluce.44
38
A.Bogdanov O proletá ské kultu e“ Leningrad, Moskva 1924, str. 329. – pozd ji však posuzoval speranto
ízniv ji, a koliv stále skepticky; viz jeho p edmluvu k lánku „Od filozofie k organizované v “, kterou
exkluzivn napsal pro Sennacieca Revuo. Literatur-scienca aldono 1 (3). 1923/24, str. 83-84. Krom toho viz též
A.Tom lánek v Izvestija C.K. SESR 6. 1928, str. 257-266.
39
Esperantista Movado 1920, íslo 2 (9), str. 11.
40
Nap . v Simbirsku (pozd ji Uljanovsk) dostali mladí esperantisté materiální pomc od Proletkultu Esperantista
Laborist 2. 1921, íslo 7/8 (18/19), str. 13.
41
E.l. „Tri semajnoj en Rusio“ Sennacieca Revuo 4. 1922/23, íslo 4 (34), str. 5-7; íslo 5 (35), str. 9-10. –
Lantise mimo jiné sešel s d ív jším p edsedou Proletkultu V.I.Lebed vem-Poljanským. Ale v dob této návšt vy
byla d ležitost Proletkultu již zredukovaná.
42
Carmen Claudin-Urondo Lénine et la révolution culturelle La Haye, Pa íž 1974; Wladimir Gorbunow Lenin
und der Proletkult Berlín 1979 (p eloženo z ruštiny)
43
A. Lunatscharski Die Kulturaufgaben der Arbeiterklasse. Allgemeinmenschliche Kultur ubd Klassen-Kultur
Berlín-Wilmersdorf 1919. – Sheila Fitzpatrick The Commissariat of Enlightenment Soviet organization of
education and arts under Lunacharsky, Oktober 1917-1921 Londýn 1970.
44
Oskar Anweiler „Erzihungs- und Bildungspolitik“ v: Oskar Anweiler, Karl-Heinz Ruffmann (red.)
Kulturpolitik der Sowjetunion Stuttgart 1973, str. 28, 68.
125
Tento vývoj již byl sou ástí po ínající fáze NEP (Nová ekonomická
politika) – cíl sov tského státu. Ruskému hospodá ství, které trp lo ob anskou
válkou a rychlými socializa ními pokusy, hrozil kolaps, a proto Lenin v b eznu
1921 vyhlásil svou tzv. Novou ekonomickou politiku. Jejím hlavním cílem bylo
radikální ozdrav ní hospodá ství – i za cenu porušení komunistických princip :
NEP mimo jiného znovu dovolovala soukromé podniky a tém svobodný
obchod. Zakládala jakoby státní kapitalistický systém, ve kterém peníze,
obchod, mzdy podle zásluh a osobní iniciativy získaly d ležitou roli. Nová
politika na ekonomickém základ byla pro mnohé komunisty šok a bolestná
desiluse.45
Stejn jako zrušení esperantských sekcí u politicko-výchovných odbor ,
také esperantské hnutí pocítilo následky vývoje politické situace, kdy realit
bylo nutno pod ídit revolu ní nadšení. V ervnu 1922 poznamenal jeden ruský
komunista, že „NEP odebrala vládní pomoc v tšin kulturních za ízení mezi
nimi to potkalo i esperanto. Nyní ruští esperantisté pracují jako soukromníci.“
Po tomto konstatování ale následovalo hodnocení dost optimistické: Situace
esto není horší.“46
4.1.2 Založení SEU a SAT
Práv citované hodnocení situace obsahovalo jednoro ní zkušenost, fázi
experimentování, kdy byly u in ny první kroky adaptace esperanta na zm né
podmínky. Za átkem ervna 1921 se konal v Petrohrad 3. celoruský
esperantský kongres, první po revoluci. Zú astnilo se ho 160 delegát , kte í
diskutovali zejména o reorganizaci hnutí v Rusku. Výsledkem bylo založení
„Sov tské esperantské jednoty (SEU – Sovetlanda Esperantista Unui o)“,47
která si od po átku inila nárok reprezentovat esperantisty Sov tského svazu.
i zakládání SEU nevládla jednotnost: 20 delegát opustilo jednání na
protest proti „hrubé a p ísné uniformit hnutí“.48 Zvít zili však ti, kte í
zd raz ovali nutnost organiza ní jednoty po skoro ty leté nekoordinovanosti a
rozt íšt nosti. Kongres p ijal dv teze: 1. V organiza ních otázkách deklaroval
bezpodmíne né pod ízení se režimu v zemi s kritikou „frakcí“, 2. O vztazích se
45
Porovnej o tom diskusi mezi Lantim a ruským komunistou: E.L. „Tri semajnoj en Rusio“ Sennacieca Revuo
4. 1922/23, íslo 7/8 (37/38), str. 18-21.
46
N.Futerfas „Esperanto en Rusio“ La Nova Epoko 1922, íslo l ( erven), svazek 22.
47
. Od roku 1927 nesl jméno
.
48
E.Drezen „Al sovetlanda esperantistaro“ Esperanta Informilo (Monata organo de Petrograda Societo
Esperantista) 1921, íslo 2/6 ( erven/ íjen), st.6. – Ú astník kongresu vzpomíná na „horké“ diskuse o roli
esperantist v budování sov tského státu a že jen menšina delegát ochra ovala principy neutrality: Efim Flejs
„Pasis kvindek jaroj“ Bulgara Esperantisto 30. 1961, íslo 10, str. 9. Podle zprávy
ana, který v té dob
studoval v Moskv , docházelo i k v zn ní a zavírání esperantských klub proto, že „mnoho starých esperantist “
odmítalo „sm šování esperantismu s kounismem“ a vyjad ovalo se proti bolševismu také v dopisech do
zahrani í: Bao Pu „La movado de Esperanto en Rusujo“ La Verda Lumo 3. 1923/24, str. 5.
126
zahrani ím upozor oval, že všechna esperantská innost, v etn získávání novin
a literatury ze zahrani í, musí být centralizována v SEU.49
Teze vypracoval Ernest Karlovi Drezen, který byl zvolen p edsedou
patnácti lenného úst edního výboru SEU. Protože Drezen vedl organizaci po
celou dobu její existence, je t eba dodat o n m n kolik biografických
podrobností. P vodem byl Lotyš, narozený roku 1892, navšt voval gymnázium
v Kronštadtu a technickou vysokou školu v Petrohrad , kde aktivn pracoval ve
studentské esperantské skupin . Jeho kolega ze skupiny na n ho vzpomíná jako
na „veselého hravého mladíka“, který byl inteligentní a dob e vychovaný.50
hem války byl Drezen poslán do vojenské inženýrské školy a v srpnu 1916 se
stal d stojníkem elektro-inženýrského bataliónu. P i Únorové revoluci, v jejím
etím dnu již pomáhal hlídat v zn né carské ministry v Tauridském paláci.
ihlásil se k levému k ídlu Strany revolucioná spole nosti (Partio de Socirevoluciuloj), která spole
s bolševiky zformovala první sov tskou vládu.
V roce 1918 se Drezen p ihlásil do Komunistické strany, když sloužil v Rudé
armád jako komandant a komisa . Od roku 1921 pracoval v Kremlu – jako
nám stek v Úst edním exeku ním výboru sov .51 Bezpochyby bylo výhodou
pro novou organizaci mít p edsedu na pozici blízké centru moci. Založení této
organizace po ztrát prvních porevolu ních nad jí se zdálo nad jné.
Dva m síce po založení SEU se také v mezinárodním esperantském hnutí
stala organiza ní zm na., která byla signálem nástupu nové vývojové fáze:
Za átkem srpna 1921 byla založena „Sennacieca Asocio Tutmonda (SAT),
s cílem stát se reprezentantem lidí sjednocených p áním použít esperanto
k celosv tovému t ídnímu boji.
Snahy založit samostatné skupiny pracujících esperantist zapo aly již
v letech p ed vypuknutím 1. sv tové války. Odvahu jim dodal sám Zamenhof
svým dopisem redaktorovi nov založeného d lnického esperantského asopisu
v N mecku: „Možná, že pro nikoho ve sv nemá náš demokratický jazyk
takový význam jako pro d lníky a ti, více než jiní, budou rozum t podstat a
myšlence esperantismu“.52 Také již p ed válkou si bylo možno povšimnout
tohoto fenoménu: V tšina pracujících, kte í používali esperanto, považovali
trvalou spolupráci s neutrálními organizacemi za nereálnou alternativu a dávali
ednost zakládání vlastních skupin a periodik. Krom faktu, že se vedení hnutí
nacházelo tém výlu
v rukou bohatých, spole ensky respektovaných osob,
49
„Tezaro pri organizaj demandoj de Ruslanda Tutesperanta Movado“ Esperanta Informilo 1921, íslo 2/6
erven/ íjen), str. 3-5; „Tezaro pri Sovetlandaj Esperanto-interrilatoj kun la internacia esperantistaro“ – na
stejném míst , str. 5-6.
50
Dopis Romana Sakowicze Hansi Jakobovi ze dne 2.7.1957; S.A.Kovi (=Sakowicz) „Vu V.I.Lenin estis
esperantisto?“ Heroldo de Esperanto 45. 1969, íslo 8 (1471), str. 2.
51
R.Nikolskij „Kontra kalumnioj pri kamarado Drezen“ Internaciisto 1. 1930/31, str. 212-213. – Od roku 1924
Dreuen (podle EdE, str. 112) pracoval hlavn na v deckém poli, mimo jiného se zabýval racionalizací
organizace práce a lingvistikou. Od roku 1926 do roku 1930 byl editelem Institutu komunikace. Byl profesorem
na r zných technických vysokých školách a také lenem výboru „Tutsoveta Socio por kulturaj rilatoj kun
eksterlando“ (VOKS Celoruská spole nost pro kulturní vztahy se zahrani ím).
52
Zamenhof v dopis Leopoldu Schlafovi ze dne 20.9.1910 Der Arbeiter-Esperantist/La Laborista Esperantisto
1. 1910, íslo 2 (zá í), str. 10. – Tento dopis byl asto p etiskován, naposledy v PVZ IX. 147-148.
127
pracující odstrašoval také nepolitický „samideánský“ p ístup, zp v naivní
hymny a nápadné používání symbol zelených prapor a hv zd, a asto p ílišný
kult „mistra“ Zamenhofa (který si on nep ál a byl mu odporný). V neposlední
ad pak obzvláš s neklidem poci ovali, že mnoho esperantist nedostate
chápe ideje Zamenhofa a Lantiho, kte í spojovali cíl esperanta s odstran ním
mezinárodního nap tí a spole enských nespravedlností.
Historická zásluha o založení samostatné mezinárodní organizace
pracujících esperantist náleží Fancouzovi Eugene Adamovi, který se stal
známým pod pseudonymem Lanti.53 Narodil se roku 1879 v Normandii.
Vychodil jen základní školu, ale jako samouk si získal rychle dostate né
domosti. Vyu il se tesa em a tesa ství pozd ji vyu oval. V Pa íži na p elomu
století tíhl k anarchismu pod vlivem Petra Kropotkina a Elisée Recluse a pozd ji
l i osobní vztahy zejména s teoretikem Sébastienem Faurem, Jeanem Gravem
a Hanem Rynerem.54 Nadchly ho p edevším nedogmatické rysy anarchismu a
radikální postoj proti nacismu. Války se zú astnil v ambulan ním oddílu a to
ješt zesílilo jeho odpor ke všemu národnostnímu, ale na druhou stranu kv li
desilusi z anarchistického velikána Kropotkina, který se v roce 1914 ukázal jako
ruský vlastenec, se od anarchismu distancoval. Pak v roce 1917 zvít zila
íjnová revoluce a Lanti se ochotn p ihlásil k sympatizant m bolševik .
Lanti se za al u it esperanto v prosinci 1914. Po válce získal kontakty na
esperantisty v Pa íži, kte í práv obnovili svou malou, revolu
zam enou
organizaci „Liberiga stelo“ (Osvobozující hv zda). Nabídli Lantimu redakci
svého orgánu Le Travailleur Espérantiste. Ten p ijal a do prvního ísla vložil
prohlášení: „Socialisté a odborá i prví... esperantisté pak...“ a zakon il
požadavkem: „Pry s každým fanatismem!“55
Noviny p vodn s francouzským textem brzy uvolnily místo pro stránky
výlu
v esperantu. Ve svých láncích se Lanti vyslovoval skepticky o
pokusech spojovat národní d lnické organizace do „ ervenozelené mezinárodní
koalice“. Poprvé v dubnu 1920 naléhal na utvo ení „beznárodnostní organiza ní
formy“56, a v dalších m sících se trvale vracel k tomuto tématu. Postupn
proklamoval svoje p esv ení, že národnosti je t eba zrušit, vyzýval své
tená e, aby hned „uvedli v život zárodky spole nosti, které budou moci
v budoucnosti fungovat jako globální spole nost“. Lanti p ipoušt l, že národní
organizace jsou pot ebné, ale odmítal, aby se na jejich základn zakládala
celosv tová organizace. Podle n j, je t eba nejd íve vytvo it esperantem mluvící
mikrokosmos – „sennaciecan popolon (kosmopolitní lidi)“ – který „bez pr tah
ivykne mimonárodnostní innosti, myšlení a cít ní.“57 On sám s tím zapo al
53
Vytvo eno podle lánti (protivník, oponent). Adam se uvád l jako Lanty od íjna 1921, Lanti od roku 1928.
Leteroj de E.Lanti Pa íž 1940, str. 179; E.Borsboom Vivo de Lanti Pa íž 1976, str. 11-12, 14. – Nejdéle trval
kontakt s francouzským spisovatelem a filizofem Hanem Rynerem (1861-1938), jehož dílo La veraj
interparoladoj d Sokrato (Laroque Timbaut 1979) Lanti p eložil do esperanta.
55
„Deklaration“ Le Travailleur Espérantiste (2.série) 1. 1919, íslo 1 (srpen), str. 1.
56
Aseto „Diskutejo. u internacia organiza o?“ Esperantista Laboristo 1. 1920, íslo 3 (duben) str. 2.
57
Sennaciulo „Liberiga Stelo al la Verdru uloj“ Esperantista Laboristo 1. 1920, íslo 10 (listopad), str. 2.
54
128
uprost ed roku 1920, když podepsal sv j lánek „Sennaciulo“ (Osoba bez
národnosti).
Lanti také nabádal podle možností na p ísné odd lení, od neutrálního
esperantského hnutí. Buržoasní duch neutrálního hnutí obvinil jako iluzi, která
se myln domnívá, že esperanto zabrání válkám58 a „zamlžuje pohled na t ídní
uv dom ní“.59 Podle Lantiho: „esperanto není cílem, ale jen prost edkem pro
dosažení cíle60 - a uzavíral bojovým pok ikem „Pry s neutralismem!“ pod
stejným titulkem se pozd ji objevila brožurka s Lantiho lánky, na jejíž titulní
stránce byla slova francouzského revolu ního básníka Henri Barbusse: „St ední
vrstva a esperantisté ve sv budou víc a víc p ekvapováni a zastrašováni vším
možným, aby se zbavili „svého talismanu“ - nástroje v novaného lidstvu
k dorozum ní.“61
Lanti se tedy mohl pokládat za svázaného tradicí d lnického hnutí, když
tak s vervou naléhal na ignoraci národnosti. 62 Stejn ho inspiroval Hector
Hodler, jako vzor, který roku 1908 založil UEA se základem na individuálních
lenech, ne na národních svazech.63 P vodní však byla myšlenka dát esperanto
do služeb t ídního boje bez p ihlédnutí k politickým preferencím: Lanti od
samého za átku sm oval k otev ení své organizace bez rozdílu socialist m,
komunist m i anarchist m a nenechat ji ot ásat vášn mi a taktickými kli kami
a nechat se využívat r znými d lnickými stranami. Podle jeho názoru
organizace nemá být politická, ale „výchovná, vzd lávací, pomocná, ak ní“;
jejím cílem nemá být rozmnožovat funkcioná e, ale vychovávat uv dom lé
pokrokové revolucioná e.
Ve shrnutí: esperanto a slouží, podle Lantiho, jen jako nástroj k otev ení
cesty k cíl m pracujících celého sv ta. I když se chápání t chto cíl r zní,
esperanto z stane spole ným jazykem revolucioná a bude sloužit jako
základna pro solidaritu lidí, kte í mimo rámec esperantské organizace se cítí
svázáni hlavn se svou vlastní stranou. To zahrnovalo i tendenci, že esperantu
ináleží širší role, než být jen nástrojem t ídního boje. Lanti také napsal:
58
E.Lanti For la ne tralismon! 3.vydání Lipsko 1928, str. 11; poprvé v Esperantista Laboristo 2. 1921, íslo 4/5
(15/16, str. 2.
59
Na stejném míst , str. 10; poprvé v Esperantista Laboristo 2. 1921, íslo 4/5 (15/16, str. 2 („... al konscia
klasbatalo“ /... k uv dom lému t ídnímu boji/).
60
Na stejném mést str. 10; nejprve v Esperantista Laboristo 2. 1921, íslo 3 (14) str. 1.
61
Slova jsou z pzdravného dopisu Henri Barbusse zakládajícímu kongresu SAT v Praze. Plný text ve
francouzštin je v Le Monde Espérantiste 14. 1921, íslo 5 (121), str. 38 (p evzato z L´Humanité); Esperantem
v Esperantista Laboristo 2. 1921, ísl 7/8 (18/19), str. 1. – Již d íve Barbusse nazval esperanto „la ABC de
lÍnternacio“: „Al la internaciistoj (kosmopolit m)“ Esperantista Laboristo 2. 1921, íslo 2 (13), str. 3.
Barbussiho sympatie k esperantu se stala známou zejména pro jeho p edmluvu k u ebnici Cours rationel el
complet dÉsperanto (Pa íž 1921); esperantský p eklad v Sennacieca Revuo 3. 1921/22, íslo 6 (25, b ezen 1922,
str. 2-3.
62
O tm viz kapitolu 4.3. – Když zve ejnil lánek Rosy Luxemburgové z Die ruschische Revolution (1918) o
„Imperialismu, nacionalismu a socialismus“ (Sennacieca Revuo 1. 1933/34, str. 1-3), projevil Lanti plný souhlas
s jejím nedoporu ením bojovat za národní osvobození a s její „beznárodností“. Je známo, kolik odporu zakusila
Rosa Luxemburgová od Lenina pro sv j radikální internacialismus.
63
Porovnej E.Adam „Mortis nobla internaciisto“ (Zem el šlechetný internacionál) Esperantista Laboristo 1.
1920, íslo 4 (Kv ten), str. 1-2.
129
Pomocí našeho spole ného jazyka se musí uskute nit myšlenkové spojení
es všechny státní hranice.. Trvalé vztahy p erostou v našich srdcích
v nadnárodní cit. Bude to protijedem výuky nezdravého národovectví, které nám
vnucuje stát, bude to duševní hygiena proti národním sebeláskám, kterou
neustále vdechujeme v šovinistické atmosfé e, tu, kterou vytvá í vlády. Když
budeme co nejvíce používat um lý jazyk, osvojíme si vlastnosti skute ných
sv toob an . Nem žeme p íliš podce ovat d ležitost tohoto faktu. Tam leží
základní revolu nost esperanta. V trvalých vzájemných vztazích s našimi
soudruhy ve všech zemích budeme moci být právem hrdí, že jsme nejd sledn jší
z tak
ených internacionál .64
Pozd ji uvidíme, zdali mezi požadavkem poskytnout esperanto k t ídnímu
65
boji a vysv tlující tvrzení, že esperanto samo o sob p sobí revolu
je
rozporné a jestliže je zde problém, zda ho bude možno ešit.
Za átkem srpna 1921, v rámci 13. sv tového esperantského kongresu
v Praze, se sešlo osmdesát len „Liberiga Stelo“, aby založili organizaci podle
myšlenek Lantiho. Organizace dostala jméno Sennacieca Asocio Tutmonda
(SAT). estným p edsedou zakládajícího kongresu byl v nep ítomnosti Henri
Barbusse, jehož hnutí „Clarté“ – jednota pokrokových intelektuál z r zných
zemí66 - se vzhledem ke svému nedogmatickému internacionalismu pon kud
podobala organizaci revolu ních esperantist .67 Lanti pe liv naplánoval
založení SATu, s cílem vyhnout se dv ma úskalím: 1. Zabránit aby organizace
byla ovlivn na iluzemi homarismu, 2. Dbát, aby se lenové neskládali pouze
z jedné politické strany. První úskalí se dalo snadno odstranit, co se týká
druhého, jednalo se o nebezpe í komunistické uniformity. Diskuse v Praze však
ukázaly, že v tšina komunist p ijala projekt jako projekt nadstranické
organizace.68 Zakládající rezoluce byla jednohlasn p ijata. Její poslední slova
zn la: „Pry s pokryteckou neutralitou, pry s kapitalismem, a žije SAT!“ 69
Rozd lení d lnického a neutrálního esperantského hnutí se stalo faktem.
Jak vážn vzala SAT svou výzvu k neutralit , ukázal v roce 1922 2.
kongres ve Frankfurtu nad Mohanem. Malou v tšinou ú astník bylo
rozhodnuto o up esn ní stanov, podle kterých len SAT nem že být sou asn
lenem n které „buržoasní, tak ené neutrální“ esperantské organizaci.
Romain Rolland, estný p edseda kongresu, když etl toto v L´Humanité,
64
E.Lanti For la Ne tralismo! Str. 18; poprvé v Esperantista Laboristo 2. 1921, íslo 6 (17), str. 1.
Viz jakoby programový lánekk L.Reva (=Lucien Laurat) „Mondlingvo kaj klasbatalo“ (Sv tový jazyk a t ídní
boj) Sennacia Revuo 3. 1921/22, íslo 1 (20), str. 1-2.
66
Viz „Lettre de HenriBarbusse“ Le Travaileur Esperantiste (2.série) 1. 1919, íslo 2 (zá í), str. 1; „Intelektuala
Internacio“ Esperantista Laboristo 1. 1920, íslo 1 (únor), str. 5. – V asopise Clarté b hem roku 1920 probíhala
diskuse o projektech mezinárodního jazyka: Nicole Racine „The Clarté movement in France 1919-21“ Journal
of Contemporaly History 2. 1967, íslo 2, str. 203. Lanti p isp l lánkem do Clarité dne 21.2.1920: Pierre Hirsch
Leteroj de Eugene Adam a Lanti al Edmond Privat La Chaux-de-Fonds 1973, str. 10; viz také dopis H.Hodlera
Lantimu ze dne 21.10.1919 v Sennaciulo 12. 1935/36,str. 65.
67
Po konfliktu mezi idealistickými levi áky a rozhodnými straníky Kominterny hnutí „Clarté“ již koncem roku
1921 ztratilo sv j p vodní charakter nezávislého intelektuálního internacionalismu.
68
„La 1.mezinárodní kongres revolu ních esperantist “ (zápis) Sennacieca Revuo 3. 1921/22, íslo l (20), str. 2.
69
65
130
okamžit to ost e kritizoval. Pokládal takové rozhodnutí za sektá ské, vy ítal
esperantist m, že „si v bec neuv domují velikost esperanta... které je samo o
sob v tší revolucí, daleko ú inn jší než všechny tzv. revolu ní kongresy:
protože vytvo í... internacionální myšlení, nadnárodní, sv tové“.70 A skute ,
tento radikální požadavek nebylo možno uchovat; již v roce 1924 2. lánek
stanov byl zmírn n.71 P esto s vyzna enou linií organizace i bez ní, v prvních
letech trvání SAT se odtrhávali od neutrálního hnutí mnozí schopní esperantisté.
Také i pozd ji se stav vyvíjel tak, že levicoví lidé dávali p ednost SAT p ed
jinými neutrálními esperantskými organizacemi. P irozeným následkem pak byl
nejen po etní úbytek, ale také další ideologické ochuzení neutrálního hnutí.
Jmenovit se zdálo, že vedoucí neutrálního hnutí se postupn úpln shodují
s p edstavami SAT: obchodníci, generálové, kn ží a reak ní profeso i, pracující
s esperantisty ze st ední vrstvy. lenové SAT se mohli chlubit svou zvláštností a
pohrávali si slovní h kou – SAT-ano – satani.
Po et len rychle rostl: z 1 064 v roce 1922 na 2 960 v roce 1926, 5 216
v roce 1927 a 6.500 v roce 1929. Oficiálním orgánem byla nejprve od íjna 1921
Sennacieca Revuo, d ív jší Esperanta Laboristo. Po t ech letech se hlavním
periodikem stal nov založený Sennaciulo, který do konce roku 1931 vycházel
každý týden. 72 Pod redakcí mladého n meckého komunisty, Norberta
Barthelmesse se stal postupn jedním z nejd ležit jších asopis v esperantu.
Od za átku byly snahy vytvo it ze Sennaciulo zrcadlo reálného života
pracujících celého sv ta. Sloupky v asopise byly p evážn vypln ny popisy
každodenního života od tená samých73 a zejména ve dvacátých letech každý
rok bylo 100-200 lánk p ekládáno do národních jazyk , takže zprávy, psané
bez afektu o životních podmínkách pracujících v r zných zemích, našly tená e,
kte í po tem zna
p evýšili okruh d lnických esperantist .
4.1.3. Pluralismus a jednotná fronta
Pro celosv tové d lnické hnutí hrály základní roli vztahy se sov tským
Ruskem – prvním státem, který si osoboval prvenství v p evzetí moci
proletariátem. Stejn i SAT od svého založení si byla v doma zvláštních vztah ,
které se nevyhnuteln dotýkaly této zem , kde tém ve stejné dob byla
založena Sov tská esperantská jednota (SEU). Problémy t chto vztah byly od
70
Dopis R.Rollanda E.Lantymu ze dne 9.9.1922, p eklad v Sennacieca Revuo 4. 1922/23, íslo 1, str. 15. –
odpov Lantimu viz „Otev ený dopis Romainu Rollandovi“ Sennacieca Revuo 4. 1922/23, íslo 2, str.13-14
(p etišt no ve Vortoj de kamarado E.Lanti Lipsko 1931, str. 52-56).
71
Viz diskusi o 2. lánku Kongresa dokumentaro IV. Kongreso, Bruxelles 14. is 18.a gusto 1924, str. 17-21. –
Nová formulace: „... lenem SAT m že být jen osoba, která schvaluje jeho stanovy a je p ipravena zcela sloužit
zájm m SAT.“
72
od ledna 1932 Sennaciulo vycházel trnáctidenn , od února 1933 m sí . Sennacieca Revuo dál vycházela
jako m sí ník pro literaturu a v du (od íjna 1928 do února 1933 pod názvem La Nova Epoko).
73
Viz zejména sérii „Tago el mia vivo“ (Den mého života), ve které lenové SAT z r zných zemí vypráv li o
svých životních podmínkách. Sérii inicioval Angli an Howard Stay: Sennaciulo 3. 1926/27, íslo 125/127 (19
únor1927), str. 5-6.
131
po átku nejasné: Mimo sov tské Rusko také nekomunisti tí lenové SAT cítili
všeobecnou sympatii k Leninov státu, což usnad ovalo spolupráci r zných
socialistických proud v politicky nezávislé SAT. Krom toho to také bylo
inn sjednocující ve spole ném p ání získávat pro esperanto pracující celého
sv ta. Málokdo se pravd podobn v té dob ptal: Jak dlouho bude trvat tato
svornost? Jaký vliv bude mít vývoj v SSSR na názory nesov tských soudruh ?
A zdali bude sov tská strana ochotna tolerovat netenden ní povahu SAT?
Nejd íve bylo nutno se vzájemn poznat po prvních porevolu ních letech,
hem nichž prosakovaly do zahrani í ze sov tského Ruska velmi protich dné
informace. Pro Lantiho znamenala návšt va Moskvy v roce 1922 p íležitost
seznámit se s Kominternou a jejím názorem na esperanto. P i této návšt
se
také setkal s Drezenem. Svého pozd jšího hlavního antagonistu poznal jako
lov ka pln oddaného jazyku. Pokusy o spolupráci mezi SAT a SEU z staly
zatím bez výsledku: Drezen vy ítal SAT, že není ist komunistická a odmítl
spolupráci s anarchisty a sociálními demokraty, zatím co Lanti ve své zpráv o
rozhovoru na oplátku upozor oval na fakt, že Drezen je p edseda jednoty „ve
které jsou nejen anarchisté, ale i p íslušníci buržoasie nejhrubšího zrna“.74
Ješt ost eji se vyslovili o Drezenovi jako o „buržoasní a byrokratické
75
tvá i“ a SEU Rusové Grigorij Demidjuk a Nikolaj N krasov, kte í ile
korespondovali s Lantim po jeho návšt
v Moskv . V ervnu 1922 založili
mezinárodní literárn -spole enský asopis La Nova Epoko, který se považoval
za tribunu „všech bou livých sil, š avnatou, sv ží, aktivní, pro všechny
utla ované a persekvované starým spole enským po ádkem“.76 K redaktor m
pat il také anarchista Natan Futerfas, který v p edchozím roce opustil kongres
v Petrohrad na protest proti Drezenovu centralismu.77 Mezi spolupracovníky
revue byli také anarchisté, nap . Sergej Hajdovskij a Johanson Zilbrfarb. Všichni
li stejné mín ní o tom, že SEU nemá právo reprezentovat sov tské hnutí,
protože v n m vládne neutralistický oportunismus.
V prosinci 1922 Futerfas, v recenzi Drozenova díla „ Problem
mezinárodního jazyka“, kritizoval jeho marnou snahu ospravedlnit um lý jazyk
z hlediska historického materialismu. Drezen požadoval, aby La Nova Epoko
zve ejnila jeho odmítavé vyjád ení. Když to redakce odmítla, obrátil se
s dopisem na hlavní administraci literatury, což zp sobilo p erušení vydávání
revue.78 Konflikt se p iblížil k boji o moc.79 Zatím co Drezen neskrýval sv j cíl
74
E.L. „Tri semajnoj en Rusio“ Sennacieca Revuo 4. 1922/23, íslo 3 (33), str. 6. – Zpráva z pracovní cesty
znovu vydána v El verkoj de E.Lanti“ 2, Laroque Timbaut 1982, str. 1-65.
75
Dopis Demidjuka Lantimu ze dne 12.1.1923.
76
„La Nova Epoko“ La Nova Epoko 1922, sbírka 2. – O lantiho návšt
v redakci: E.L. „Tri semajnoj en
Rusio“ Sennacieca Revuo 4. 1922/23, íslo 3 (33), str. 5.
77
E.Drezen „V boji za SEU“
10. 1932, str. 107. – Také pravd podobn Nekrasov
sympatizoval s anarchismem; Demidjuk (stejn jako jiní) nebyl lenem Komunistické strany.
78
dopis „Novoh íšník “ Lantimu ze dne 2.10.1922; dopis Futerfalse Lantimu z íjna 1922; dopis Demidjuka
Lantimu ze dne 12.1.1923. – Fakt, že Drezen naléhal na cenzuru, vyprovokovalo N krasova napsat satiru „Píse
o arod jníku z Kremlu“ Sennaciulo 7. 1930/31, str. 29. Viz též Nekrasov „Otev ený dopis tená m
Sennaciula“ Internaciisto 1 1930/31, str. 44.
132
uml et oponenty, Moskevský klub, který v íjnu vystoupil z SEU, požadoval,
aby úst ední výbor SEU opustil „dosud praktikované neutralistické principy“ a
vylou il ze svých ad všechny „neutráln -buržoasní elementy“.80 V té dob také
pracovníci v La Nova Epoko odmítli Drezen v návrh, aby se SAT p ihlásila do
Kominterny.81 Chránili tak pluralismus v SAT a také požadovali, aby princip
pluralismu zavládl i uvnit SEU.
Ukázalo se ale, že Drezenova pozice je siln jší, protože Lidový komisariát
pro vnit ní v ci odmítl registrovat esperantské organizace mimo rámec SEU.
Drezenovi se poda ilo p emluvit n kolik „odejitých“ ke vstupu do Úst edního
výboru. 82 Protože také Demidjuk a N krasov projevili ochotu ke kompromisu,
byli postupn izolováni „levicoví radikálové“ jako Futerfas. Drezen, který na
svém míst v Kremlu mohl z blízka sledovat politické proudy, p ehodnotil svoje
mín ní o SAT. V listopadu 1922, hned po vít zství fašist v Itálii, 4. kongres
Kominterny slavnostn vyhlásil novou vedoucí linii: založit jednotnou frontu
lnické t ídy, ve spolupráci, pokud to bude nutné, i se sociáln -demokratickými
organizacemi.83 Toto doporu ení jen pootev elo trochu dve e ke spolupráci mezi
komunisty a sociálními demokraty, a alespo posloužilo jako legitimace
k povolení p i pokusech o spolupráci, zejména když to slibovalo výhody pro
Kominternu.
V následujících m sících se v SEU diskutovalo jak skloubit program
s hlavní linií Kominterny. V principiálním prohlášení, ur ujícím postavení SEU,
úst ední výbor v b eznu 1923 nem l pochybnosti o svém hodnocení SAT – o
jeho idealismu, „politické nejasnosti“ a „politicko-ideové neutralit “ – ale p esto
vydal provolání komunistickým esperantist m ze všech zemí, aby podporovali
SAT tak dlouho „než bude založena pro komunisty vhodn jší organizace pro
mezinárodní innost, která by odmaskovala idealistické, falešné vlastnosti SAT
a p inutila SAT k v tší prakti nosti v tším komunistickým vlivem“. 84 Následn
išla v platnost linie, podle které m la SEU podporovat SAT, ale ne p íliš
nadšen .85
es úmysl – v té dob ve ejn nevyslovený – postupn potvrdit SAT jako
ideologicky akceptovatelnou organizaci, se SEU na ve ejnosti prezentovala jako
spolupracující ú astník mezinárodního d lnického esperantského hnutí.
79
O tomto konfliktu viz podrobn ji m j lánek „Drezen, Lanti a La Nova Epoko. P iblížení sov tského
esperantského hnutí a SAT“ Senncieca Revuo, íslo 115, 1987, str. 35-52.
80
Deklarace rady moskevského klubu ze dne 26.10.1922.
81
G.Demidjuk „Kial?...“ Internaciisto 1.1930/31, str. 45.
82
Demidjukovy dopisy Lantimu z 12.1.1923 a 5.6.1923.
83
vzhleden k NEP, která alespo nejbližší as utlumila boj za sv tovou revoluci, již 3.kongres Kominterny
v roce 1921 p evzal Leninovo naléhání na založení „d lnických vlád“ v pr myslových zemích. V prosinci 1921
Výkonná rada Kominterny zve ejnila svoje teze o jednotné front , které pozd ji p ijal 4.kongres.
84
Úst ední výbor SEU Nia pozicio. (Prohlášení všem revolu ním esperantským organizacím( Moskva, b ezen
1923 ( ty i tišt né listy); porovnej Sennaciulo 7. 1930/31, str. 79.
85
V roce 1932 po schizmatu úst ední výbor SEU prohlásil, že dokument „Nia pozicio“ z roku 1923, ur ující
vztahy se SAT „v historickém pohledu jsou pln spravedlivé a správn “: Bulteno de Centra Komitato de
Soverespublikara Esperantista Unio 11. 1932, str. 14.
133
íznakem toho bylo také zrušení reprezentace v UEA v kv tnu 192386 a o t i
síce pozd ji se poprvé sov tská delegace objevila na kongresu SAT. Drezen a
t dalších delegát SEU se zú astnilo 3. kongresu v Kasslu. Drezen byl vybrán
za jednoho z vedoucích jednání a p edvedl se se svým málo otev eným
projevem jako loajální „kunmar anto“ (spolupochodující):
Zde nacházíme tu st ední cestu, kterou my, revolucioná i, na které
používáme mezinárodní jazyk pro blaho proletariátu a po které m žeme jít
spole
jak anarchisté, tak komunisté nebo lenové jiných revolu ních stran.
íme, že jsme našli tu správnou cestu.87
Ješt téhož roku, kdy Drezen deklaroval návaznost na SAT vyšla knížka,
pro kterou napsal Michail Kalinin, p edseda Úst edního výkonného výboru
sov , p edmluvu.88 SEU sama vydala za átkem roku 1923 ilustrovanou knihu
k p tiletému výro í íjnové revoluce a zisk za ni byl p edán Úst ednímu výboru
na likvidaci hladomoru.89 Kniha byla vybavena celostránkovými portréty
Lenina, Kalinina, Trockého, Zinov va, Luna arského, Kamen va, Rykova a
dalších stranických vedoucích, ale ne Stalina. Kniha se ne ekan stala
historickou vzácností. A v roce 1924 vydala SEU nástin komunistického hnutí,
jehož p eklad povolil Úst ední výbor Komunistické strany.90
Tyto výtisky již dokládají snahu nového sov tského esperantského hnutí o
jeho opravdovost. Nyní se již hnutí distancovalo od d ív jší „p ílišné
plamenosti“. Ve zmi ované jubilejní knize SEU s nad jí pohlížela do daleké
budoucnosti – až po ob anské válce a hladomoru – kdy mladý Sov tský svaz
bude moci s v tší pozorností sledovat vysokou hodnotu esperanta a „kone
korunuje jednotu lidu celého sv ta do spole ného svazku spole ným jedním
jazykem“.91
Protože taková perspektiva v innosti SEU pot ebovala svazek
s mezinárodním d lnickým esperantským hnutím, byla spolupráce se SAT
v následujících letech stále intensivn jší. Odpor ke komunistickému stranictví
byl ernou skvrnou na SATu, ale ta se stávala snadn ji tolerovatelná, ím
inn ji se vedoucím SEU da ilo p edstírat nadvládu uvnit organizace. Ve
druhé polovin roku 1923 za al Drezen poci ovat silnou touhu po disciplín
v sov tském hnutí. La Nova Epoko p estala vycházet a tím revolu ní
esperantisté stojící mimo SEU ztratili svoji tribunu. Nastala doba zmatku a
nejistoty. Za átkem roku 1924 se Demidjuk ocitl na t i týdny ve v zení.92 I
86
N které dopisy SEU pro UEA byly vytišt ny v Esperanto 19. 1923, str. 141-142. – V komentá i k dopis m
UEA protestovala, zcela ne neutráln proti „bolševickému násilí“ a vyjád ila „v elé sympatie utla ovaným
ruským p átel m“(samideán m).
87
„3.kongres SAT, Kassel, 11.-15.srpna 1923“ (zápis) Sennacieca Revuo 5. 1923/24, íslo 1. (43), str. 11.
88
Dokumentoj de komunismo Düsseldorf 1923.
89
L.Ssnovski Jarkvino de la Oktobra Revolucio. P eklad V.Polakov, p edmluva Drezen, Moskva 1923 . Na
obálce stojí La Kvinjaro de Sovetlandoj.
90
Komunista movado. Historia skizo. El kalendaro de la Komunisto por 1923 jaro. P eklad J.Demidjuk, Moskva
1924.
91
Sosnovski Jrkvino str. 52.
92
Demidjuk v dopis Lantimu 25.4.1924; E.L. „Kial Demidjuk reviziis?“ Sennaciulo 7. 1930/31, str. 102. –
Demidjuk byl podez elý ze spolupráce s anarchisty. P i pokusech o osvobození pomáhal také Drezen.
134
Drezena potkaly nep íjemnosti. Ve stejném roce byl p i istkách na krátký as
vylou en ze Strany. 93 Získal však tím spolupráci s Demidjukem a N krasovem,
kte í na Lantiho radu94 opustili svoji beznad jnou pozici Drezenových oponent .
Futerfas a Zilbefarb Demidjuka a N krasova nenásledovali. innost
anarchist z stala pro Drezena znepokojující – tím víc, ím se p ímo dotýkala
choulostivého bodu – pluralismu, obecn požadovaného SATem. Uprost ed
roku 1924 Sennacieca Revuo uve ejnila rozsáhlý lánek ukrajinského
esperantisty – anarchisty, A.Levandovského, o osudu anarchistického hnutí
v sov tském režimu.95 lánek si zasluhoval pozornost, protože v n m autor
nezast en psal o šarvátkách s bolševiky a perzekucích. Zájem o lánek rostl i
pozd ji, kdy Lanti, jako redaktor na protest Levandovského byl nucen zve ejnit
také ty ásti p vodního rukopisu, které z opatrnosti p ed reakcí SEU vypustil. 96
Na každý p ípad Lanti vyslovil politování, že lenové SAT „cht jí vnucovat
lánky, které mohou ohrozit jednotnost innosti naší organizace“ a když, jak se
dalo o ekávat, p išla ostrá odpov z Moskvy, ve které byl Levandovskij
obvin n, že v dom „d lá kontrarevolu ní práci“, Lanti ohlásil, že p íšt
odmítne zve ejnit lánky, které obsahují útoky nebo urážky na tendence které
jsou v souladu se stanovami SAT. 97
Levandovskij byl uv zn n za átkem roku 192598, o n kolik m síc
pozd ji také spolupracovník La Nova Epoko, Hajdovskij a jeho manželka a
dalších asi 80 anarchist v Moskv a v Petrohradu postihl podobný osud.99 Lanti
zn ní esperantist ve ejn nekritizoval100 a návrh požádat sov tskou vládu o
osvobození lena SATu Hajdovského bylo na 5. kongresu SAT ve Vídni
zamítnuto návrhovou komisí, „protože neznáme p ípad Hajdovski, tedy se
nem žeme vm šovat.“101
Toto odmítnutí bylo vyvrcholením vývoje v SAT, který prob hl jakoby
pod heslem „jednota nade vše“. Prvními ob tmi byli anarchisté, kte í již v roce
93
Demidjuk v dopis Lantimu 25.4.1924; „2.kongres SEU“ Sovetskij Esperantist 1925, str. 138. – Podle
Demidjuka se toto vztahovalo na d ív jší Drezenovo lenství ve Stran revolucioná spole nosti, ale je to
citováno jako mín ní Drezena samotného, že se jedná o intriky komunistických idist proti innostem pro
esperanto. Po své rehabilitaci Drezen op t p evzal vedoucí funkci v SEU s titulem „generální sekretá “.
94
E.L. „Kial Demidjuk?“ str. 102; Drezen „
“ (V boji) str. 108; dopis N krasova Lantimu 9.5.1925;
dopis Lantiho Demidjukovi 27.8.1930. – Francouz Robert Guihéneuf již p ed kongresem v Kasslu mluvil
s Lantim z Moskvy o tom, že Drezenova pozice je neot esitelná a že – velmi sympati tí – lidé z La Nova Epoko
ho naprosto nemohou sesadit z tr nu (dopis ze dne 21.7.1923).
95
A.Levandovskij „Skizo pri la anarkista movado en Rusio dum la Revolucio (1917-1923)“ Sennacieca Revuo 5.
1923/24, íslo 9 (50), str. 9-10; íslo 10 (51), str. 7-8.
96
Sennaciulo 1. 1924/25, íslo 10, str. 4-5.
97
E.Drezen, Lucien Revo „Pri iu „kompletigo““ Sennaciulo 1. 1924/25, íslo 18, str. 4.
98
Borsboom Vivo de Lanti str. 53. – Levandovskij byl poslán na Sibi . V roce 1931, len SATu, p vodn
mec, Theodor Weder, New York, mluvil o spojení o Drezenov udání a uv zn ní Levandovského:
Protokolaro pri la Ixa Kongreso en Amsterodamo, 2-7 a gusto 1931, Pa íž 1931, str. 49-50.
99
Libera Laboristo 1. 1925, íslo 1 (srpen), str. 14; porovnej Borsboom, str. 53. – Hajdovskij a jeho manželka
byli odsouzeni k t íletému vyhošt ní.
100
Dopis Demidjukovi a N krasovovi ze dne 23.6.1925 v Leteroj de E.Lanti, str. 82.
101
„Protokolo de la V-a SAT kongreso en Wien“ Sennaciulo“ 1. 1924/25, íslo 51, str. 3; porovnej Borsboom
str. 65-66. – Ješt v roce 1928 m l stejný osud návrh na vyjád ení solidarity s Levandovským, nebyl p ijat
tšinou: Sennaciulo 4. 1927/28, str. 349; Protokolaro de la VIII-a kongreso en Göteborg... Lipsko 1928, str. 40.
135
1928 ztratili u SAT d ru a založili si vlastní organizaci pod názvem Tutmonda
Ligo de Esperantistaj Sen tatanoj (TLES – Celosv tová liga esperantist bez
stát ). Po zkušenosti s Levandovského lánkem asopisy SATu místo
oznamované volné sout že názor , tiskly lánky, jejichž obsah pokud možno
nemohl nikoho urazit. O p ísp vcích s protisov tským obsahem redakce tvrdila,
že je nedostala a na kritiku p íliš prosov tských lánku Lanti jednoduše
prohlásil, že „komunisti tí soudruzi byli pracovit jší“.102
Rok 1925 je tedy poznamenán cenzurou jak pro SAT tak pro SEU. SAT
potnal, že organizace sloužící proletariátu nap stranami se nem že vyhnout
antagonism m vládnoucím v d lnickém hnutí. Toto dilema bylo evidentní
v p ípad anarchist a SAT toto ešil ve prosp ch jednotné fronty a to
znamenalo komunistickou p evahu alespo v periodikách. SAT nabízel
jednotným snahám tolerantnost r zným názor m. SEU na druhou stranu,
ekonala krizi v roce 1923/24 jako organizace vnit
upevn ná, poslušná
sov tské hlavní linii a m la nepopiratelného vedoucího . V ervenci 1925 na 2.
kongresu SEU Drezen pokládal svoji pozici již za tak pevnou, že také pozval
anarchisty Futerfase a Zilberfarba, aby se p ihlásili do ad SEU.103 Cesta nyní
byla otev ená také pro rozší ení spolupráce se SAT: Úst ední výbor oficiáln
vyzval všechny aktivní leny SEU, aby se p ihlásili také do SAT a aby ukázal
celosv tové organizaci „svou revolu ní sympatii“, rozhodl se koupit akcie
Eldona Kooperativo (Vydavatelského družstva) SAT. 104
Dosažená organiza ní stabilita byla sou asn p edpokladem pln ní plánu
innosti. Cílem SEU bylo získávat sov tskou ve ejnost pro používání esperanta.
ekážky, se kterými bylo nutno po ítat, bylo nutno si uv domit. P ed a také
hned po revoluci nebylo mnoho bolševik , kte í by prosazovali esperanto a ješt
museli nez ídka poslouchat vý itky straník aby neplýtvali svou energií na
zbyte nosti. Rákosi, funkcioná Kominterny, varoval p i své návšt
Lantiho,
aby ned
oval ruským esperantist m: „Mnoho jich je kontrarevolucioná “.105
Lanti sám pozoroval, že komunisti tí esperantisté se „stydí za sv j
esperantismus“ „bojí se kompromitovat se propagací v komunistických
kroužcích“ a že „p ísná komunistická disciplína v nich dusí nadšení a zápal“ pro
esperanto.106 Nejsiln jší podez ení proti ned ryhodným esperantist m
pravd podobn Drezen eliminoval zam ením SEU na „sov tizaci“. Od roku
102
„Protokolo de la V-a SAT-Kongreso en Wien“ Sennaciulo 1. 1924/25, íslo 49, str. 4-5, porovnej dopis
Lantiho Martinovi Muribuovi ze dne 27.1.1925 v Leteroj E.Lanti str. 61. – Také sociální demokrat Franz Jonas
si povšiml, že ruští lenové SAT „jsou pracovit jší než my“: „Protokolo...“ Sennaciulo 1. 1924/25, str. 3.
103
Sovetskij Esperantist 1925, str. 157. – Futerfas zahynul v t icátých letech na Sibi i (Borsboom Vivo de Lanti
str. 52), Zilberfarb po válce vydal mimo jiného v ruském jazyce dílo o francouzském utopistickém socialistovi
Chrlesi Fourierovi a zem el v roce 1970 (Sennaciulo 41. 1970, str. 48.)
104
„Raporto pri agado de CK SEU dum 1923-25jj.“ Sovetskij esperantist 1925, str. 98. – Protože kompromisem
si mohl Drezen na základ plné homogenosti SEU dovolit dál úto it na anarchisty v Sov tském svazu. Nazýval
je „nep íjemnými a dalek nebezpe jšími pro naše hnutí“ než jsou ostaní reprezentanti „neutrálního
esperantismu“: E.Drezen „La vojoj de la movado mondlingva en Sovetlando“
1926,
íslo 15 (41), str. 3-4.
105
E.Lanti „Tri semajnoj en Ruslando“ Sennacieca Revuo 4. 1922/23, íslo 3 (33), str. 5.
106
136
1925 bylo možno zaregistrovat trochu více p íznivých prohlášení
komunistických funkcioná , nap . d ív jší lidový komisa zahrani ního
obchodu Leonid Krasin,107 p edseda Malé rady lidových komisa Michal
Boguslavskij108, japonský len výkonné rady Kominterny Katayama Sen109 a
také spisovatel Ilja Erenburg.110 Ale na 2. kongresu SEU si mnoho delegát
st žovalo, že stranické, odborové, komsomolské a další organizace, které mají
jaký vztah k esperantu, jsou indiferentní, lhostejné a to je hlavní p ekážka pro
úsp šnou místní práci.111
4.1.4. Mezinárodn -výchovná práce esperanta
Drezen si samoz ejm dob e uv domoval situaci jaká byla, na kterou si
st žovali místní delegáti. Recept, který nabídl na zm nu k odstran ní
ignorantského jednání a posm šk , se kterými se setkávali esperantisté v
„kroužcích vysloven revolu ních“, byl jednoduchý: Je nutno jazyk používat a
tak dokázat pochybova m jeho praktické použití. A Drezen neopomn l ani
ozna it pole, na kterém je možno demonstrovat toto použití. Svým
doporu ením: „Aplikujte esperanto!“ m l v úmyslu vyzkoušení esperanta jako
snadného prost edku mezi sov tskými d lníky a d lníky v jiných zemích.
i vysv tlování Drezen zmi oval, že v poslední dob se v nuje hodn
pozornosti „p ímým vztah m“ d lnických novinových dopisovatel z r zných
zemí.“112 Skute
v ervenci 1924 na 5. kongresu Kominterny v Moskv bylo
diskutováno o tom jak zintensivnit informování zahrani ních pracujících o
zápasech a každodenním život jejich sov tských t ídních bratr a naopak,
informovat pracující v Sov tském svazu o soudruzích, kte í ješt trpí pod jhem
kapitalismu. Jako konkrétní krok výkonná rada doporu ila, aby tzv. d lni tí
korespondenti rozší ili svou innost na zahrani í.113 V té dob v Sov tském
svazu již existovala rozsáhlá sí d lnických dopisovatel , chápaná jako
dobrovolní dopisovatelé nového typu: lidé, kte í pracují s d lnickými masami a
svými vlastními r znými zp soby se snaží reflektovat p ání místních
pracujících, p edávat stížnosti a návrhy vyšším instancím a fungovat jako
zprost edkovatelé mezi Stranou a pracujícími. Hlavními tribunami d lník (a
zem lc ) byly regionální a místní noviny, tovární zpravodaje a nást nky. Zde
107
Prohlášení 27.2.1925: Sovetskij esperantist 1925, str. 55; p eklad v Sennaciulo 1. 1924/25, íslo 26, str. 7.
Prohlášení 28.7.1925
1925, íslo 1. (27) str. 2; p eklad en Sennaciulo 2. 1925/26,
íslo l (53), str. 8. – Prohlášení zvláš p ízniv hodnotilo užite nost esperanta pro proletariát. Boguslavskij byl
vylou en ze strany v roce 1927 a zem el ve v zení 1937.
109
Pozdrav sov tským esperantist m 12.5.1925 a dopis esperantské skupin v Dolinskaja: Sovetskij esperantist
1925, str. 87-89; p eklad v Sennaciulo 1. 1924/25, íslo 38, str. 6.
110
V eseji
(A p ece se to í), 192; citace v Sovetskij esperantist 1925, str. 55, p eklad
v Sennaciulo 1. 1924/25, íslo 26, str. 7.
111
1925, str. 136, 137 a 139. – O
bylo eno, že v poslední dob uve ej uje poznámky o esperantu; o
, že ješt „dosud se nechová k esperantu p ízniv “ (str. 1939).
112
E.Drezen „Apliku esperanton!“ ennaciulo 1. 1924/25, íslo 17, str. 6.
113
J.A.Lwunin (Ju.A.Lvunin) „Zum Briefwechsel zwischen sowjetischen und deutschen Arbeitern und
Arbeiterkorrespondenten 1924-1929“ Beiträge zur Geschichte der Arbeiterbewegung 19. 1977, str. 1013.
108
137
se „bez slitování vynášely na posouzení všechny v edy každodenního života a
práce“114 sov tských d lník a rolník .
Hnutí pracujících dopisovatel bylo pevnou institucí v Sov tském svazu a
našlo napodobení také komunistickými stranami v jiných zemích, když
v ervenci 1924 byla vyhlášena výzva organizovat mezinárodní korespondenci
pracujících. Drezen správn pochopil, jak mnoho p ekážek existuje v takové
široké korespondenci mezi sov tskými a zahrani ními pracujícími, jaké
jazykové problémy to skýtá a vid l v nové iniciativ Kominterny unikátní
íležitost pro p edvedení užite nosti esperanta a posílit právo na existenci SEU.
Od za átku roku 1925 apeloval na leny, aby nejen propagovali esperanto, ale
aby ho hned aplikovali a nekorespondovali jenom soukromn , ale nabídli své
služby sov tským organizacím, které mají zájem o kontakty do zahrani í.115
Jako hlavní úkol SEU bylo ur eno: „sm ovat aplikaci esperanta k cíl m
sov tismu, p iblížit se zahrani ním pracujícím a vypráv t jim pravdu o
sov tských zemích, získávat p átele a propagovat sov tský systém“.116
Drezenova výzva posloužila mnoha len m jako ujišt ní, že usilují
správným sm rem, protože hned po uvoln ní mezinárodní izolace sov tského
státu za ali esperantisté rozsáhlou korespondenci se zahrani ím. Kvantum bylo
impozantní: V roce 1925-26 jen ve m st Minsk a Smolensk b hem osmi
síc bylo odesláno do zahrani í asi dva tisíce dopis v esperantu. Po
vyhlášení rozvoje mezinárodní d lnické korespondence bylo mnoho dopis ze
zahrani í p ekládáno a publikováno v novinách a na nást nkách. B hem jednoho
roku více než 360 esperantských dopis bylo p etišt no v novinách v B lorusku,
a uprost ed roku 1924 ve m st Tver (pozd ji Kaliningrad) místní noviny otiskly
víc než sto esperantských dopis ze zahrani í. Když v kv tnu 1926 celosov tská
konference d lnických a rolnických dopisovatel v Moskv hodnotila sotva
dvouletou kampa mezinárodní korespondence, s obdivem byla zmi ována
innost na Krymu, ve Smolensku a ve Tveru – vedená skoro jen v esperantu. 117
Zájem o esperanto evidentn rostl tak, že za átkem b ezna 1926 úst ední
výbor Komsomolu rozeslal svým komisa m v guberniích instrukce, jak
organizovat esperantské kroužky v mládežnických klubech. Ob žník
doporu oval zakládání kroužk tam, kde je o esperanto zájem a požadoval, aby
ení bylo spojováno s praktickou prací ve form korespondence s pracujícími
114
A.Tomo (=E.F.Spiridovi ) „Labkoroj´ en Sovet-Unio“ Sennaciulo 1. 1924/25, íslo 24, str. 4. –
K všeobecnému pohledu viz Andreas Guski „Zur Entwicklung der sowjetischen Arbeiter- und
Baurenkorrespondentenbewegung 1917- 1932“, v Eberhard Knödler-Bunte, Gernot Erler (red.), Kultur und
Kulturrevolution in der Sowjetunion Berlín, Kronberg/Ts. 1978, str. 94-104.
115
E.Drezen „Apliku Esperanton“! Sennaciulo 1. 1924/25, íslo 17, str. 6
116
„Raporto pri agado de CK SEU dum 1923-1925 jj.“ Sovetskij esperantist 1925, str. 98.
117
„Internacia laborista korespondado“ (zpráva Vladimira Varankina), Protokolo de la VI-a Kongreso de
Sennacieca Asocio Tutmonda, Leningrado, 6-10 a gusto 1926. Mimo ádné íslo Sennanaciulo, listopad 1926,
str. 17-18. – Podle této zprávy innost ve Smolensku vykonávalo 18 kroužk , d lník dopsovatel , ze kterých
95% psalo p ímo v esperantu.
138
v zahrani í.118 Za t i m síce byla sov tským esperantist m ud lena pochvala,
kterou p ijali se zvláštní pýchou: Moskevské
ve velkém lánku
ohodnotily mezinárodní d lnickou korespondenci soudruh ze Smolenska jako
vzor pro celý Sov tský svaz.119
Rok 1925 zm nil situaci esperantského nutí v Sov tském svazu. Jak
konstatoval Drezen o šest let pozd ji, od té doby, kdy ú ady vyhlásily pot ebu
mezinárodní výchovné práce pro lidové masy a kdy esperantisté nabídli za tím
elem své síly ve ejnosti, stala se jejich innost „ve ejnou pot ebou“... to
itahovalo pozornost ú ad k esperantu jako kulturnímu faktoru, který
„zasluhuje pozornost“.120 Že uznání esperanta hraje d ležitou roli
v korespondenci podtrhuje fakt, že v roce 1925 sov tská pošta poprvé ve
filatelistické historii vydala poštovní známku s extem v esperantu.
Taková aplikace jazyka se d la v rámci snu o sv tové revoluci. V malém
ítku se dalo již p edvídat, jak budou charakterizovány mezilidské vztahy
v proletá ské civilizaci blízké budoucnosti. Tak p emýšlel také sov tský
publicista L.S.Sosnovskij ve své prognóze v roce 1925:
Jestliže ne dnes, pak zítra se vylijí velkým proudem masy pracujících ze
SSSR a do n j. Doufat, že ruský d lník, který pojede do Evropy se bude u it 5-6
jazyk , aby navštívil 5-6 zemí, je – naivní. Nebude moci, jist , ale esperantem se
že obrátit na pracující masy na Západ , protože i tam je tento jazyk dost
rozší ený. Ale jestliže v každé zemi se bude komunistická strana alespo trochu
zabývat tímto problémem, jak mnoho se znásobí možnost pro adu d lník , kte í
neumí cizí jazyky, komunikovat s bratry o práci a snahách v jiných zemích.121
Sosnovského optimismus byl jakoby slibem, že západní pracující, kte í
navšt vují Sov tský svaz, naleznou pomocí esperanta snadný kontakt. T mto
návšt vník m, z nichž první byli Britové122, eši123, N mci124a Švédové125 se
poda ilo b hem svého pobytu v Sov tském svazu odstranit skepsi místních
118
Sennaciulo 2. 1925/26, íslo 30 (82), str. 5 (ruský originál v
1926, íslo 11 (37), str.
2). – Ob žník doporu oval kroužk m, aby se lenové p ihlásili do SEU a SAT a objednali si Sennaciulo kaj
Sennacieca Revuo.
119
Gr.Lvovi „Smolenskij narkomindel“ (lidový komisariát pro zahrani ní v ci)
CIK, 1.6.1926;
etišt no v
1926, íslo 17 (43), str. 15. Viz též Sennaciulo 2. 1925/26, íslo 38 (90),
str. 6.
120
E.Drezen Analiza historio de Esperanto-movado Lipsko 1931, str. 86.
121
Sovetskij esperantist 1925, str. 33; citace Sennaciulo 1. 1924/25, íslo 26, str. 7.
122
P.Kirjušin „
“ (B loruskem pomocí esperanta),
1926, íslo 1 (27), str. 7-8. – Arthuru Whithamovi.
123
R.Nikolskij „Unu vespero kaj iaj rezultoj“
1925, íslo 2 (28), str. 9. – O Ann
Boudové.
124
W.Bennewitz „Kun germana delegacio laborista al Sovetlando“ Sennaciulo 1. 1924/25, íslo 52, str. 1 a
v dalších pozd jších íslech; a stejn „ u Esperanto estas utila por laboristaro tutmonda?“
1925, íslo 5 (31), str. 1-3 (také rusky). – Delegace, ke které pat il Willy Bennewitz byla první toho druhu,
kterou organizovala Komunistická strana N mecka. Viz brožuru Was sagen 58 deutsche Arbeiter in Rußland?
Berlín 1925.
125
John Nilsson „Impresoj el Sovet-Unio“ Sennaciulo 1. 1924/25, íslo 48, str. 4.
139
ad o funk nosti esperanta. Po návratu dom rozši ovali p íznivé zprávy o
svých dojmech v Sov tském svazu. 126
Ješt v tší pomocí v innosti SEU byli zkušení zahrani ní esperantisté,
kte í p ijeli na delší pobyt. Krom politických emigrant , jako byli Ma i Pál
Robicsek127, István Michalicska128 a Sándor Szatmári129 k nim pat ili také
zakládající lenové SAT. Jeden z nich, Robert Guihéneuf byl p ítelem
Lantiho. 130 Jiný komunista, p voden Rakušan, Lucien Laurat131 hrál vzláš
ležitou roli, protože žil v Moskv od roku 1923 po ty i roky. Pracoval
v žurnalistickém odd lení Kominterny jako korespondent L´Humanité a u il na
Komunstické univerzit východních d lník . Laurat v t ch letech, kdy byl také
lenem úst edního výboru SEU a psal pod pseudonymem L.Revo mnoho lánk
do Sennaciulo, jakoby personifikoval blízký svazek SAT a SEU.
Svazky se SAT se stávaly pro SEU stále d ležit jší, protože ke
korespondenci svých len bylo pot eba spolupráce s d lníky esperantských
organizací v zahrani í a koordinovat innost celosv tové organizace. Z tohoto
vodu podtrhoval Drezen princip jednotné fronty. V rádiovém vysílání z 5.
kongresu SAT ve Vídni (1925) nejen podpo il zam ení SAT jako kulturní
organizace ve službách proletá ské t ídy, ale i výmluvn pozdravil vít zství nad
soudruhy „p íliš stranickými a dogmatickými“:
Není nutné, abychom v SAT propagovali naše specifické politické ideály.
Argumentujme fakty. Citujme pouhá fakta. Fakta mají okouzlující vlastnosti
vedoucí ke vzd lávání a kultu e.132
Již za jeden rok m li sov tští esperantisté p íležitost k otestování nejen
možnosti komunikace novým jazykem, ale také názor ú ad na pokusy dát
esperanto do služeb mezinárodního vzd lávání pracujících. V srpnu 1926
organizoval SAT sv j 6. kongres v Leningrad . Do sálu v Tauridském paláci
išlo více než 400 ú astník , z kterých bylo 150 ze zahrani í. Lidový komisa
pro vzd lávání, Luna arskij, p ijal estnou funkci p edsedy kongresu. Ve svém
písemném pozdravu ohodnotil „že esperantisté, kte í se cítí vedoucími
126
„Kelkaj rezultoj de laboristaj ekskursoj al Sovet-Unio“ Sennaciulo 1. 1924/25, íslo 5, str. 4. P.Kirjušin
a
(Mezinárodní d lnické spojení v esperantu), Moskva 1930, str.
10-12. Viz také: N.V.N krasov Tra USSR per Eesperanto. Malgranda helplibreto por alilanda esperantisto
Moskva, Kaza 1926.
127
Pa lo Robicsek „Pri la laboro inter politikaj elmigrantoj“ Sovetskij esperantist 1925, str. 39. – Robicsek, který
steejn jako Michalicska svého asu pat il k CK SEU, byl v roce 1919 nám stkem lidového komisa e pro poštu
v Ma arské republice rad.
128
Stefan Michalicska „Kiel mi lernis Esperanton“
1926, íslo 7 (33), str. 3-4 (také
rusky). – Michalicska se u il jazyk v ma arském v zení.
129
Borbála Szerémi-Tót „Perloj el la historio de Esperanto“ Hungara vivo 3. 1963, íslo 1, str. 10-12. Szatmári
není identický s ma arským esperantským spisovatelem Szatmátim.
130
Guihéneuf (Ivon) pracoval mimo jiné také jako hlavní administrátor pralesa v Chabarovsku. V roce 1934 již
ztratil nadšení pro Sov tský svaz a mohl opustit zemi se svou ruskou manželkou a dít tem: Borsboom Vivo de
Lanti str. 28, 136.
131
Jeho p vodní jméno bylo Ott Maschl. Narodil se v roce 1898 ve Vídni, nau il se esperanto 1913. Od roku
1932 do 1939 vyu oval marxismus a ekonomii na D lnickém institutu francouzské odborové asociace (CGT).
Od roku 1949 byl redaktorem se zam ením na sov tskou ekonomii p i asopise Est-et-Ouest. K jeho dalším
díl m pat í Staline, la linguistique el l impérialisme russe (1951). Laurat zem el v b eznu 1973 v Pa íži.
132
E.Drezen „Pri rezultoj de la V.Kongreso de SAT“ Sennaciulo 2. 1925/26, íslo 1 (53), str. 1.
140
pokrokových forem lidské komunikace, cítí také blízkost a velikost
komunistického hnutí“.133 U p íležitosti kongresu byla vydána speciální poštovní
známka. Reprezentant „Asocio de Proletaj Verkistoj“ (Svaz proletá ských
spisovatel ) ve ejn p iznal „vážnou chybu“ – že on a jeho p átelé pokládali
esperanto za „utopii a fantazii“.134 Ve své záv re né
i Drezen zmínil tato a
další prohlášení a ekl, že kongres znamená obrat v našem hnutí“.135
Velkou m rou ke všeobecnému positivnímu soudu o Sov tském svazu
isp lo bratrské nadšení, které vládlo b hem kongresových dní a p ivád lo
astníky tém do stavu euforie. Barthelmess nadšen mluvil o „ráji
esperantist a lidí se svobodnými názory“, ozna il svobodu sov tského ob ana
jako neporovnateln vyšší než „v kterékoliv jiné demokratické zemi“ a vypráv l
o závid níhodných místech k lé ení a o lázních, ve kterých pracující po náro né
práci si užívají zasloužený odpo inek.136 P esv ení, že jen díky esperantu bylo
možno správn zhodnotit a poznat gigantický pokrok v Sov tském svazu,
nakonec inspirovalo jednohlasné p ijetí rezoluce požadující, aby se esperantem
bojovalo „proti snahám pseudov dc podvád t a držet v nev domosti pracující
z r zných zemí, skrývat p ed nimi pravdu o životních podmínkách v r zných
zemích, zabra ovat vzniku jednotné fronty“.137 O kongresu bylo hrd
prohlášeno, že znamená velký krok vp ed ve snahách p esv it o vhodnosti
esperanta nejen pro obchod, turistiku, filatelii atd., ale také pro p esné v decké
vyjád ení všech bojových cíl proletariátu.138
Jako jeden z nejd ležit jších p íklad pro p ipravenost použití esperanta
byla ozna ena jeho aplikace v mezinárodní d lnické korespondenci, o které
kongres p ijal zvláštní rezoluci.139 Tato rezoluce vyzývala všechny lenu SAT
novat v prvé ad pozornost korespondenci a poskytovat pomoc d lnickým
organizacím, které mají zájem o vztahy se zahrani ím, a organizovali p eklady
dopis ze Sennaciulo pro místní d lnické noviny a také novinám p ekládali
dopisy, které by redakce dostávaly p ímo ze zahrani í. Sennaciulo by tedy m l
sloužit jako centrální orgán mezinárodní korespondence v esperantu, ze kterého
by pak vycházely mnohonásobné informace a proto Drezen na kongresu znovu
zd raznil nutnost eliminovat vše, co by bránilo tomuto cíli. P i projednávání
Lantiho dopisu, ve kterém si st žuje na obtíže v redaktorské práci , Drezen ekl:
„Musíme jménem kongresu vyjád it plnou d ru našemu zasloužilému
soudruhu. On má právo odmítnout publikovat lánky p íliš „komunistické“,
nebo p íliš „anarchistické“, které by mohly porušit jednotnou proletá ské fronty
SAT.“140
133
Sennaciulo 2. 1925/26, íslo 46 (98/99), str. 4.
Protokolo de la VI-a Kongreso de Sennacieca asocio Tutmonda, Leningrado 6-10 a gusto 1926. Zvláštní
vydání Sennaciulo listopad 1926, str. 13.
135
Viz také kongresový pozdrav A.E.Fersmana z Akademie v d: Sennaciulo 2. 1925/26, íslo 100, str. 6.
136
N.Barthelmess “ e la laborulj. Impresoj pri kongresvoja o“ Sennaciulo 3. 1926/27, íslo 104, str. 6.
137
Protokolo de la VI-a Kongreso str. 49.
138
L.Revo „Al la proletaraj verkistoj esperantistaj!“ Sennaciulo 2. 1925/26, íslo 101, str. 7.
139
Protokolo de la VI-a Kongreso str. 51-52.
140
Protokolo de la VI-a Kongreso, str. 52. – Lanti se kongresu nezú astnil .
134
141
Ve shrnutí: kongres nejen posílil pozici SEU v zemi, ale byl také
prosp šný pro SAT – po et jeho len v Sov tském svazu vzrostl tém na
2000.141
4.1.5. Úsp chy v koresponden ní innosti
Nadšení z toho, že díky esperantu p estaly být mezinárodní vztahy
„privilegiem mocných a bohatých“142, urychlil také rozhlas, uprost ed dvacátých
let. Tento technický vynález dovoloval p echázet hranice a vyvolával p edstavu
o esperantu jako o ešení, jak p ekonat jazykové bariéry. A skute
za átkem
ezna 1926 1. celoruský kongres spolku radioamatér doporu il všem len m,
aby se u ili esperanto.143 Zapo alo vysílání esperantských kurz a vysílání
v esperantu mezi jinými stanicemi i z moskevské stanice „Komintern“144 a byly
navázány kontakty mezi sov tskými a zahrani ními radioamatéry.145
Možnosti osobních vztah se zahrani ními esperantisty byly omezené,
takže žádná forma praktického užití esperanta nem la takovou d ležitost jako
korespondence. Jednotlivému lenu SEU se korespondencí otevíraly dve e
vn jšího sv ta na základ povoleném ú ady a sou asn se zv tšovala prestiž a
organiza ní síla SEU jako celku.
V letech 1926-27 jen ve oblasti Smolenska poslali esperantisté 3 800
dopis do zahrani í, z kterých 1 001 bylo publikováno v národních
komunistických novinách. Ze zahrani í došlo 3.600 dopis , ze kterých 778
vyšlo v asopisu,
(D lnická cesta), vydávaném v gubernii.146
Jejich kolegové v Dnepropetrovsku navázali kontakt s d lníky ze 40 zemí.
V prvním p lroku 1927 napsali kolem tisíce dopis a dostali 981.147 Ú ad pro
mezinárodní styky v Minsku, který koordinoval innost mnoha esperantských
skupin v B lorusku vedl korespondenci s 247 adresáty na všech p ti
kontinentech. Od kv tna 1925 do kv tna 1926 vyexpedoval 4.209 dopis a
dostal 4.035 zásilek.148 Podobných rozm
se dosáhlo i na mnoha jiných
místech, zejména v západní ásti Sov tského svazu. O tomto masovém využití
mezinárodního jazyka podával zprávy, mimo jiných, i deník
a oficiální
141
Historio de SAT 1921-1952 Pa íž 1953, str. 40.
N.P.Evsiféieff „Alvoko al tutmondaj kamaradoj“ Sennaciulo 1. 1924/25, íslo 51, str. 4.
143
Sennaciulo 2. 1925/26, íslo 31 (83), str. 5; íslo 44 (96), str. 7. – viz také proslov p edsedy spolku
A.M.Ljubovi e: Sennaciulo 2. 1925/26, íslo 22 (74), str. 5-6.
144
V reakci na tento fakt velmi brzy reagoval eskoslovenský ministr: sov tské rádiové vysílání v esperantu
„zasypává celou Evropu“: podle Sennaciulo 2. 1925/26, íslo 25 (77), str. 7.
145
A.Gudskov „
“ (Jak pracují radioamate i- esperantisté)
C.K. SESR 5. 1926/27, str. 198-9; N.Modenov Granda en malgranda. Esperant kaj P.T.T.R. Pa íž,
Moskva 1928; Profesia Unui o de Po to, Telegrafio, Telefono kaj Radio de U.S.S.R. P eklad Viktor
Žavoronkov, Pa íž 1926.
146
C.K. SESR 6. 1928, str. 17; porovnej Lwunin „Zum Briefwechsel...“ str. 1020. B hem jednoho a
l roku poslalo dopisy 120 osob z 16 míst gubernie Smolensk. P išlo 316 dopis ze zahrani í (z 283 m st z 31
zemí); R. Nikolskij „283
, 31
...“
C.K.SERS 5. 1926/27, str. 357-359.
147
Lwunin „Zum Briefwechsel...“ str. 1020.
148
Kirjušin
, str. 15.
142
142
orgán sov tských d lnických a rolnických korespondent
149
.
Že kampa uspokojiv vyplnila p ání mnoha sov tských esperantist ,
ukázal velký po et nabídek na dopisování, které se objevovaly ve skoro každém
ísle Sennaciulo. Jaké emoce p inášelo v domí být esperantem spojen s celým
sv tem, hezky popsal ve svých vzpomínkách známý germanista Lev Kopelev 150,
který se v roce 1926, jako student v Kyjev , za al u it esperanto. O svém u iteli
a nadšení, které zažehl mezi mladými lidmi Kopelev napsal:
V novinách byly nudné stereotypní zprávy ze zahrani í, v asopisech byly
tmavošedé fotografie: slabé kopie cizího života zdálky...
A naopak si všímá:
Osobní dopisy z dalekých kraj , které byly adresovány tomuto muži –
našemu u iteli vytahoval ze své staré od ené aktovky. Byly na nich pestré,
jakoby lakované poštovní známky. Mohli jsme je vzít do rukou, vydávaly
nezvyklé v : Londýna, Pa íže, San Franciska, Tokia... ...moje srdce se
zastavilo, když jsem vid l obálku z Austrálie, Japonska, USA, Špan lska,
Argentiny... a všude bylo napsáno jeho jméno, každý dopis za ínal krásným
oslovením „kamarado“ nebo „samideano“...151
Dopisovatelská innost, která byla schválena shora jako „mezinárodní
výchovná práce s masami“ sou asn uspokojovala osobní ambice jednotlivc
v kontaktu se zahrani ím a proto zájem o esperanto v Sov tském svazu rostl ve
velkém m ítku. U ebnice, která byla vydaná v po tu 10 000 exemplá byla
hem 3 m síc úpln vyprodaná. SEU se v dubnu 1926 vyjád ila o své
omezené schopnosti efektivn zajistit takový zájem.152 Po et len v té dob
dosáhl po tu 10 000.153 Podle Drezena p estalo být esperanto cílem innosti, ale
stalo se už reálným a seriozn používaným nástrojem „širokých lidových
mas“.154
Úst ední výbor SEU, aby ješt zesílil masový efekt, vyzýval leny, aby
nez stávali jen v klubech, aby se neodd lovali od spole enského života, „t žišt
práce m lo být v organizování a zakládání esperantských bun k v závodech,
továrnách a ú adech“.155 A v t chto snahách se dostalo SEU podpory
149
Viz p etišt né dopisy v Bjuleten CK SESR 5. 1926/27, str. 14-15.
Lev Kopelev (nar. 1912), spisovatel, literární kritik a p ekladatel z n
iny byl v roce 1945 odsouzen pro
„soucit s nep ítelem“ na deset let do pracovního tábora. Za své prohlášení sympatií Andreji Sacharovi a dalším
disident m byl v lednu 1981 za pobytu v NDR vyhošt n.
151
Lew Kopelew Und schuf mir einen Götzen. Lehrjahre eines Kommunisten Hamburg 1979, str. 127-128.
Ruský originál se objevil v USA 1978; anglický p eklad: The education of a true believer Londýn 1981, str. 9899. – Porovnej podobné vzpomínky od Lva G.Fi bejna „Kamarado Esperanto“ Nuntempa Bulgario 1966, íslo 4.
Str. V.; viz také Konstantin Paustowskij Ferne Jahre Erinnerungen an Kindheit und Jugend Mnichov 1961
(p eloženo z ruštiny), str. 230-231. Je zajímavé porovnat vzpomínky bulharského venkovana na dopisování:
Trifon Christovski Mia vivo p eklad Nikola Aleksiev, Sofie 1981, str. 117-118.
152
1926, íslo 13 (39), str. 7.
153
Z t ch 3 400 bylo osobn zaregistrovaných u úst edního výboru SEU a pravideln dostávalo orgánový
asopis.
154
E.Drezen „La vojoj de nia progreso“
1926, íslo 13 (39), str. 5.
155
„Evitu eraroj!“ uste komprenu la devizon Esperanto en masojn!“ (Vyhn te se chybám! Správn chápejte
heslo: Esperanto masám!) 1926, íslo 11 (37), str. 6
150
143
z oficiálních instancí: Koncem listopadu 1926 stranická rada v gubernii Tver
v ob žníku okresním radám konstatovala, že esperantské organizace, které mají
velký význam pro mezinárodní vztahy, ješt nezískávají dostate nou pozornost
ad a vyzývala, aby místní stranické, komsomolské a odborové organizace „s
plnou silou pomáhaly v zakládání esperantských kroužk v d lnických
klubech“.156 Zvláš p íznivý byl názor Úst ední odborové rady Ukrajiny, jejíž
kulturn -výchovný odbor v zá í 1926 zd raznil nutnost ší it esperanto „mezi
široké d lnické masy“.157 O rok pozd ji rozhodnutí zavést esperanto do
lnických klub bylo schváleno, protože esperantské kroužky „projevily
shodný cíl“ a „m ly dobré výsledky“, zejména ve využití jazyka pro
mezinárodní d lnickou korespondenci a „pro rozši ování pravdy o Sov tském
svazu“.158 T ebaže chyb la podobná podpora ze strany nejvyšších instancí v
Moskv 159, SEU mohla s uspokojením konstatovat uprost ed roku 1927, že je jí
poskytována „d ležitá podpora od stranických a spole enských organizací“.
Bylo to možno vnímat každodenn . Nepohlíželo se už na esperanto
s posm chem nebo s podez ením, nebylo ignorováno – SEU a esperantské hnutí
byly pokládány za hodnotný spole enský faktor160
O dalším potvrzení respektované pozice SEU v tom ase sv il fakt, že
obdržela, stejn jako jiné sov tské organizace v roce 1927 právo pozvat hosty ze
zahrani í, aby se ú astnili slavností u p íležitosti desátého výro í íjnové
revoluce. Pozvání p ijalo 11 osob z 9 zemí, ke kterým se p idalo 12 esperantist ,
kte í pat ili k r zným delegacím.161 Všichni se mimo jiného zú astnili
Sv tového kongresu P átel sov tského svazu (od 10. do 12.11.1927). Na tomto
kongresu bylo tém 1 000 delegát ze 40 zemí a jedna tvrtina z nich podepsala
výzvu na širší použití esperanta v kulturních vztazích mezi Sov tským svazem a
zahrani ím.162 Esperantisté také navštívili novinové redakce a p i zvláštní
konferenci si vym ovali zkušenosti o mezinárodní korespondenci. 163 SEU
doprovázela hosty také do jiných m st Sov tského svazu, umož ovala získat
dojmy o sov tském život , které jist byly hlubší, než ty, které mohla získat
tšina ostatních delegát , kte í nepoužívali služeb esperanta.164
156
Sennaciulo 3. 1926/27, íslo 119/120, str. 10.
Sennaciulo 3. 1926/27, íslo 106, str. 7.
158
159
Kncem ervence 1925 na 2.kongresu SEU bylo eno, že úst ední výbor strany „krátce p ed tím u agita propaga ního odboru založil sekci pro kontrolu r zných ve ejných spolk , který se nyní zajímá i o esperanto“
Sovetskij esperantist 1925, str. 139. Potom Drezen p iznal, že tento odbor „vážn projednává problém esperanto“
1926, íslo 13 (39), str. 6. Ale o n jakém rozhodnutí není nic známo.
160
„Pli da atento kaj seriozeco“ (Více pozornosti a vážnosti) Bjulleten CK SESR 5. 1926/27, str. 69.
161
„alilanda delegataro esperantista en Sovetio“ Sennaciulo 4. 1927/28, str. 113-114. – Hosty SEU byli 4
komunisté, 4 sociální demokraté a 3 bezpartijní.
162
„Esperanto e la Mondkongreso de lÁmikoj de Sovetio“ Sennaciulo 4. 1927/28, str. 116.
163
„Internacia Konferenco pri Laborista Korespondado. “ Sennaciulo 4. 1927/28, str 114-116. – Konferenci
iniciovala SEU.
164
Tyto dojmy byly všeobecn dobré: „Per propraj okuloj“(Na vlastní o i) Sennaciulo 4. 1927/28, str. 118.
Francouzský komunista Georges Salan ve své zpráv p esto otev en popsal také negativní aspekty sov tského
žiota: G.Salan „Impresoj pri Sovetio de okulvidinto, orela dinto, fingrotu into“ (Dojmy ze Sov tského svazu
vid né na vlastní o i, slyšené na vlastní uši, získané dotekem vlastní ruky) Sennaciulo 4. 1927/28, str. 119-121,
157
144
Pro úplnost o koresponden ních vztazích mezi sov tskými a zahrani ními
esperantisty je prakticky nemožné si ud lat p ehled o tématech z hromady
dopis . Je ale faktem, že tato korespondence byla cílov zam ena a m žeme
usoudit, jakým témat m se dávala p ednost. Protože SEU byla zam ena na
vysoký efekt korespondence a p ála si co nejvíce zp ístupnit došlé dopisy co
nejvíce široké ve ejnosti, zejména v novinách a svým len m poskytovala
pravideln praktické rady jak korespondenci organizovat165 a snažila se pou it i
zahrani ní dopisovatele o tom, jaký mají mít obsah, aby dopisy mohly sloužit
jako materiál pro sov tské noviny. Analýza posílaných doporu ení do zahrani í
o žádaných tématech má dv charakteristiky.
První je upozorn ní, aby dopisy neobsahovaly podružnosti. V tšinou
velké množství dopis „nám ne íká nic d ležitého, popisují krásy zem nebo
ist buržoasní místní senzace“. Aktivista P.Kirjušin v Minsku up esnil, co je od
zahrani ních dopisovatel požadováno. Podle n j jednoduché dopisy d lník ,
které vypráví o r zných stránkách svého života jsou obzvláš vítané:
Pro nás a naše tená e je zajímavé dov t se od prostých d lník o jejich
pracovních podmínkách na ur itých místech v ur itých zemích a je d ležité, aby
to popsal ten, kdo to vid l na vlastní o i. Stejn je pro nás zajímavé íst o
politických právech pracujících, o perzekuci d lnického hnutí, o ideálech
pracujících a pocitu celosv tového bratrství.166
Ze strany západních soudruh nechyb la ochota odpov t kladn na
takové výzvy, protože n která témata, se – ve všeobecné form –zdála být
spole ným zájmem pro pracující všech zemí. Mnozí byli prost p esv ení, že
Sov tský svaz zasluhuje podporu a proto ochotn využívali esperanto, aby
ukázali svou solidaritu. O ekávali, že na oplátku dostanou od sov tských
dopisovatel informace o život v Sov tském svazu, které pak budou
publikovány v d lnických novinách. Proto i p ímo žádali od sov tských p átel,
aby pomohli autentickými zprávami napravit zkreslené informace o své zemi.
Nap íklad, když anglicky Evening News v ervnu 1927 tvrdil, že sov tský d lník
musí platit sám za vzd lání svých d tí, velmi brzy se v Sennaciulo objevil
lánek s výzvou k tomuto lánku: „Pom že nám n jaký sov tský ob an bojovat
proti buržoasním lžím odpov mi na následující otázky: ...“167 V jiném p ípad
byl v p ekladu p etišt n lánek z Münchene Zeitung o Sibi i, ve kterém v lánku
byly citovány sibi ské noviny o p íkladech nekulturnosti, opilství, potulování a
127, 135, 143, 167-168, 176-177, 182. Nadšená byla zpráva švédského noviná e Einara Adamsona Sub la ru a
standardo. Impresoj kaj traviva oj en Sovetio, Götegorg 1928. Nejpodrobn ji popsal svoje dojmy známý
japonský dramatik Akita Uzyaku: Wakaki Soveto Rosiya (Mladé sov tské Rusko) Tokio 1929. Tato kniha získala
v Japonsku zaslouženou pozornost intelektuál . Viz také Akita Uzyaku nikki (Deník Akity Uzyaku) Red. Ozaki
Kozi, svaazek 2. Tokio 1965, str. 36-58. Podobný, nebo dokonce i hlubší vliv mezi ínskými intelektuály m la
pozd ji kniha Hu Yuzhiho Mosike yinxiang ji (Dojmy z Moskvy), Šanghaj 1931, pojednávající o týdenním
pobytu se sov tskými esperantisty. Porovnej
Bin „Hujucz kaj Esperanto“ El Popola inio 1986, íslo 3, str.
7,9.
165
Viz nap . lánek Kirjušina a Nikolského v
CK SESR 5. 1926/27, str. 15-20, 25-26, 254-256.
166
P.Kirjušin „Kion ni atendas de niaj korespondantoj?“ Sennaciulo 3. 1926/27, íslo 109, str. 6.
167
(Mark Starr) „Pri eduko en Sovetio“ Sennaciulo 3. 1926/27, íslo 155, str. 3.
145
pov rách. V Sennaciulo zve ejnili žádost mnichovského lena SAT, aby
soudruzi ze SSSR reagovali a požadovali na uvedených novinách opravu. 168
Ozvali se lenové esperantského kurzu z vojenské školy ve Tveru. Uvedli
seznam krok , které iní sov tská vláda v boji proti popsaným negativním
jev m.169 Ale ur it by nebylo správné p edpokládat, že koresponden ní vztahy
mezi sov tskými a zahrani ními esperantisty mohou d kovat za svou ilost
stanovisku lidí, kte í vycházeli z p edpokladu, že buržoasní noviny píšou jen
nepravdy o Sov tském svazu a jen esperanto otvírá tu správnou cestu k pravd .
Naopak, korespondence kvetla, protože také ti lenové SAT, kte í nem li snahu
pohlížet na Sov tský svaz jako na vzor zem socialistické výstavby, pokládali
korespondenci za zajímavou samu o sob a d ležitou pro esperantské hnutí.
Mnozí za ali dopisování se Sov ty z p irozené zv davosti na životní podmínky
v jejich zemi a kv li p ání vypráv t ve svých dopisech o vlastní zemi.
Uv domovali si, že v Sov tském svazu je velký zájem o dopisování se
zahrani ím a napsat odpov se zdálo jako povinnost a jako podpora
esperantského hnutí a toto v domí ješt zesilovalo ob asné varování
publikované v Sennaciulo na nerovnováhu mezi rozší ením esperanta
v Sov tském svazu a jinde ve sv .170
To nás p ivádí k druhé hlavní charakteristice dopisování. K upozorn ní na
nevyváženost, ke kterému m žeme ješt p idat vytrvalé napomínání, aby
lenové SAT byli v rnými a p esnými korespondenty, lze p idat p ání ovládnout
a p esn ur it témata korespondence. Sotva je pot eba upozor ovat na
praktickou nemožnost p edpisovat obsah dopis a ur it soudruzi ze zahrani í se
neomezovali na na íkání na sv j bídný život v kapitalismu a jejich sov tští
átelé trvale nevypráv li o svých vít zstvích p i budování socialismu. Jakkoliv
bylo silné naléhání na témata, která by potom také mohla zajímat tená e
v novinách, na žádný pád to nemohlo oslabit prvek spontánnosti, zv davosti a
osobní radosti. Ale co je d ležité: neoby ejné kouzlo osobního dopisu, které
vyjád il za átkem roku 1927 d lnický dopisovatel z Kreme ugu:
Dopisy prostých, málo vzd laných d lník mají asto víc úsp ch , než
vysoce politická pojednání, protože jsou ze života.171
Podobn redakce Sennaciulo apelovala na své dopisovatele:
... nepište politické lánky, nezkoušejte napodobovat žurnalisty;
vypráv jte prost o svém život , o zvycích ve vašem kraji, tak náš asopis získá
zvláštní charakter, jistou originalitu.172
Aby se korespondencí seznámili o životních podmínkách v zahrani í,
místo aby získali popis politické situace, požadovaly také b loruské odborové
168
„Barbara oj en Sovet-Siberio“ Sennaciulo 3. 1926/27, íslo 111, str. 4-5. – Originál vyšel v Münchener
Zeitung 22.10.1926.
169
Sennaciulo 3. 1926/27, íslo 15, str. 3. – Pisatelé vyjád ili rozho ení nad výb rem tématu lánku, ale fakta
nepop eli.
170
I.Avrunin „Dan ero“ Sennaciulo 2. 1926/27, íslo 38 (90), str. 6; V.Varankin „Pri internacia laboristo
korespondado“ Sennaciulo 3. 1926/27, íslo 104, str. 6.
171
„Konsiloj al gazetservantoj“ Sennaciulo 3. 1926/27, íslo 121/12,2, str. 9.
172
Sennaciulo 2. 1925/26, íslo 100, str. 7.
146
noviny v dopise esperantist m, kte í nabízeli dodat materiál.173 Když podobná
ání, pravideln dostávat ponejvíce zprávy o životních podmínkách v zahrani í
vyjád ila redakce novin pro ukrajinské d lnice, jejich esperantští dopisovatelé
up esnili pro nesov tské leny SAT témata, o kterých by m ly jednat dopisy
ur ené pro otišt ní:
... v jakých podmínkách d lnice pracují v továrnách, jak jsou placené
(rozdíl mezi ženskou a mužskou mzdou), kolik hodin se pracuje, bezpe nost a
úrazy p i práci, jaké jsou šatny na pracovišti, zda je práce špinavá nebo jinak
namáhavá, zda d lnice dostávají placenou dovolenou, jak dlouhou, zda existuje
pojišt ní (zda dostávají nemocenské, mate skou dovolenou p ed porodem a po
porodu, úrazové dávky), kdo, jak, a jak dlouho a v jaké výši je placeno toto
pojišt ní, napište o vyko is ování práce žen a dívek, napište o úsp ších
revolu ního hnutí žen a o boji proti buržoasii, o emancipa ním hnutí, o kulturní
práci mezi d lnicemi, jak se d lnice a manželky podílejí na družstevní práci, jak
družstva usnad ují ženám život (zakládání jídelen, jeslí a školek, pomoc
hotným atd.), nezam stnanost žen... pošlete nám záplavu dopis ! Popište ženy,
které znáte! Pište prost , ale hodn fakt !174
ednost tedy m ly, podle této výzvy, dopisy, které m ly blízko
každodenním zkušenostem d lník bez rozdílu v každé zemi. To znamenalo, že
pro novinové ú ely byl žádán obsah, o který se nejvíce zajímali d lni tí
esperantisté, aby si mohli vym ovat informace a zkušenosti. Protože lánky o
životních podmínkách v r zných zemích zapl ovaly také velkou ást obsahu
Sennaciulo a z eteln tyto lánky byly oblíbené u tená , m žeme
edpokládat, že i bez zvláštního naléhání v tšina len SAT neinklinovala k
„politickým pojednáním“, prost se domnívali, že je zajímav jší a pro jejich
kompetenci vhodn jší v dopisech popisovat v ci každodenního života. Proto
bylo povzbudivé, že ze sov tské strany byla v le využít korespondenci pro
srovnávání fakt . Vypadalo dob e, že se korespondence mezi Sov tským
svazem a zahrani ními zem mi neutopí ve vzájemném nadšení nebo v
propagandistických vyznávání ideologických p edstav.
4.1.6.
iost ující se t ídní boj a „zneužití“ esperanta
Jak dokládají dopisy ze života, a volnost v místním výb ru k publikaci,
byla v Sov tském svazu svoboda. Ale tato svoboda nebyla bezb ehá jako široká
témata pisatel . Jinými slovy: Ne vše mohlo být publikováno, co p išlo napsané
ze zahrani í sov tským p átel m. Lanti sám to již zakusil v roce 1924/25, když
on sám byl korespondentem sibi ských novin. Asi po p l roce odmítl svoji –
placenou – spolupráci, když dostal zprávu z redakce „že lánky se tená m
173
Dopis redakce Profru Belorussii dne 23.7.1926 esperantskému úst ednímu výboru v Minsku, p eklad v
Sennaciulo 2. 1925/26, íslo 100, str. 7. – Redakce ozna ila následující žádost „za velmi d ležitou“: „je nutno,
aby dopisy se nevztahovaly k politickým analýzám situace“.
174
V.Kol inski „La SAT aparato servu!“ Sennaciulo 3. 1926/27, íslo 119/120, str. 9. – lánek je p eklad dopisu
redakce Komunarka Ukrainy (orgán Úst edního odboru pracovnic a vesni anek Komunistické strany Ukrajiny).
147
nelíbí, ne proto, že by nebyly zajímavé, ale proto, že podle n j francouzský
kapitalismus nestojí na pokraji bankrotu a také proto, že nepsal dosti
optimisticky o „pokrocích v kompartio (pokroky v Komunistické stran )“.175
Nep ekvapuje, že Lantiho otev enost narazila na redak ní kritéria sov tských
novin. Ale významn jší bylo, že i osobní korespondence nebyla bez problém .
Zahrani ní korespondenti ve svých dopisech nejen asto nev domky
esv ovali adresáty, že životní podmínky d lník v kapitalistických zemích
nejsou v porovnání špatné, ale také, i když s plnou sympatií k budování
v Sov tském svazu, se ob as objevil fenomén revolu ní istoty, zejména názory
lidí, kte í naivn pom ovali realitu Sov tského svazu svými p edstavami
úsp šné revoluce. Nap íklad jeden dopis sov tskému korespondentovi vyjád il
velké p ekvapení ze zprávy, že sov tské odbory „se musí starat o vyšší
produktivitu práce“, místo aby bojovali proti podnikové administrativ . V reakci
na takové dopisy SEU již v roce 1926 upozor ovala své leny, aby se vyhnuli
nesprávným, nebo nep esným informacím o život v Sov tském svazu, které
zp sobují nedorozum ní u d lník v jiných zemích.176
SEU v prvních t ech letech jen sporadicky se setkávala s negativními
aspekty korespondence. Pokud byly problémy pojmenovány, jednalo se o
„t žkých podmínkách“177 ve kterých zahrani ní korespondenti žijí, nebo že
v n kterých zemích jsou esperantisté, kte í korespondují se Sov tským svazem
perzekvováni.178 Že také p edstava o Sov tském svazu v dopisech se stala
objektem pozornosti, ukázaly diskuse v Sennaciulo. Již v dubnu 1927 Demidjuk,
len úst edního výboru SEU, vid l d vod pro se roz ilovat nad tvrzením
jednoho „Sov ta“ o jeho mzd , daních, nájemném a dovolené, které podle
Demudjuka „v tak vysokém stupni zkreslují fakta“, že se m že po ítat se
za átkem n jakého „systematického zkreslování fakt o Sov tském svazu“.179
Další, ješt principiáln jší osv tlení problém vztahujících se ke korespondenci
a p ísp vk m sov tských esperantist do Sennaciulo poprvé poskytl dopis, který
orgán SAT publikoval za átkem roku 1928. Esperantista z Rostova podpo il
mín ní n meckého lena SAT, že sov tští soudruzi píší lánky „jako podle
instrukcí vlády“ a st žoval si, že Sennaciulo je p epln no materiálem o
vrcholných úsp ších v d lnickém, ekonomickém a kulturním život v jeho zemi
a energicky naléhal na realisti jší, p im en jší zprávy ze Sov tského svazu.
Doporu il, aby sov tští esperantisté „nezaml ovali témata o nezam stnanosti, o
bezdomovcích..., o bytové krizi ve m stech, o nevzd lanosti vesni an , protože
takovým zp sobem by dostali soudruzi v zahrani í „plný obraz“. Dopis kon il:
„V ím, že pravda musí být p edevším.“180
175
Dopis Lavalovi 2.12.1935, Leteroj de E.Lanti str. 116.
R.Skribemulo „
(Neuvážené dopisy)“ ,
C.K. SESR 5 1926/27, str. 22.
177
Kir-in „
(Vždy na mušce)“
C.K. SESR 5 1926/27, str. 27-28.
178
R.Nikolskij „
(Ob ti naší nepozornosti)“
C.K. SESR 5 1926/27,
str. 102-3. – lánek nabádal leny SEU, aby byli opatrní p i korespondenci s esperantisty ze zahrani í.
179
G.Demdjuk „Anka letero el Sovetio“ Sennaciulo 3. 1926/27, íslo 133/134, str. 6.
180
Dopis Anderje Sidorova z prosince 1927 v Sennaciulo 4. 1927/28, str. 129.
176
148
Tato obhajoba se týkala obsahu p ísp vk pro Sennaciulo, ale pokud se
týká dopis , zdá se, že v té dob jejich témata již pojednávala o negativních
stránkách sov tského života. Nesov tští esperantisté ve svých dopisech
projevovali nemístnou zv davost a ptali na mín ní svých korespondent , na
zápasy uvnit Strany, když v prosinci 1927 byli odstran ni z opozice Trockij,
Zinov v a Kamen v. V dopise svému sibi skému dopisovateli Benjaminu
Zyrjanovovi bavorský len SAT, Karl Weber, schválil toto odstran ní, ale
sou asn vyjád il nespokojenost se „smrtícím vyhnáním“, protože to je
„kontrarevolu ní, protimarxistický zlo in.“ Weber se krom toho ješt ptal na
správnost toho, co se íká, že dopisy, které sov tští esperantisté posílají do
zahrani í, jsou „z velké ásti sepsány n jakým esperantským ú adem a ne jimi
samotnými, a že t mto ú ad m se musejí p edkládat dopisy došlé ze zahrani í.“
Varoval, že pokud se informace ukáže jako pravdivá, on a jeho soudruzi
estanou korespondovat, protože takové podmínky jsou ne estné a nikdo by se
nikdy nedov l pravdu o Sov tském svazu. 181
Protože se množily p ípady nep íjemného zájmu v zahrani í, asto
vyprovokované dopisy ze Sov tského svazu samotného, Úst ední výbor SEU
inil v ervenci 1928 bezprecedentní krok: V dopise adresovaném do
Sennaciulo stálo:
V poslední dob n kte í neutrální esperantisté, kte í ješt žijí v Sov tském
svazu... , ve svých dopisech do zahrani í rozši ují lživá sd lení o jakési politické
a hospodá ské krizi v sov tských republikách, o prý krutém jednání s politickými
zni... Ur it zahrani ní proletá ští esperantisté... jsou zmateni takovými
informacemi a proto organizace SEU a jednotlivci dostávají mnoho otázek o
pravdivosti takových informací.
SEU nazvala takové informace „nestydatými pomlouva nými lžemi“,
stejn jako tvrzení o existenci státního cenzurního ú adu, kterému musí sov tští
esperantisté posílat svoje dopisy ur ené do zahrani í. SEU kategoricky pop ela,
existenci takového ú adu. Obvinila „neutrály“ v Sov tském svazu, že
v anonymních dopisech rozši ují taková tvrzení. Záv rem SEU pateticky
zd raznila:
Sov tští esperantisté, lenové SAT, i lenové organizací SEU píšou svým
soudruh m v zahrani í jen pravdu, jen to, co jim diktuje t ídní est a jejich
lnické srdce.182
Sou asn úst ední výbor poslal také ob žník organizacím SEU, který
varoval p ed „matoucími“ informacemi p icházejícími ze Sov tského svazu.
Tento ob žník ale jasn potvrdil, že problémy v korespondenci nepramenily jen
181
R.Nikolskij „
(Všudyp ítomní agenti Kominterny)“
C.K. SESR 6.
1928, str. 152-4. – Citováno z dopisu, Nikolskij nesouhlasil s Weberem, nazval ho: „Lehkov rnou d lnickou
hlavou, zamlženou, se soudem zahrani ního esperantisty, který nenavštívil Sov tský svaz. Podle n j i vzduch
sov tské zem je napln n svobodou a radostí z tvo ivé práce a v zakou ené tovární tvrti se voln ji dýchá, než na
jaké láze ské pláži u mo e v kapitalistické zemi. Tvrzení o existenci státního esperantského ú adu nazval
Nikolskij nesmyslnou urážkou všech sov tských esperantist .“
182
Dopis sekretariátu úst edního výboru SEU ze dne 25.7.1928 v Sennaciulo 4. 1927/28, str. 400. – Dopis byl
podepsán Drezenem, Iodkem, N krasovem, Demidjukem, Nikolskim a Varankinem.
149
z dopis „sov tských neutrál “. Nezávisle od toho „zahrani ní esperantisté
v poslední dob zasypávali esperantisty v Sov tském svazu dopisy s otázkami o
innosti opozice a o opozi ních tezích, posílali vzorky zahrani ních opozi ních
leták atd.“ Následkem toho rostly zmatky mezi leny SEU: „ asto naši
soudruzi, když nemohou odpov t všechny, n kdy velmi nesnadné otázky,
bombardují svými dopisy úst ední výbor a žádají radu...“183
SEU d íve, než volala na poplach o pomlouva ných dopisech a
zarážejících otázkách, p iznala „n kolik dosti d ležitých závad“
v korespondenci mezi sov tskými a zahrani ními esperantisty. Ko eny t chto
závad p isoudila hlavn faktu, že korespondence probíhá výlu
na
individuální bázi. Závady byly charakterizovány následovn :
... prost edí, ve kterém se využívají došlé dopisy je velmi rozsáhlé a asto
krom korespondenta samého, nikdo o korespondenci neví. Z individuální
korespondence vznikají ast ji matoucí informace pro zahrani ní soudruhy o
život v Sov tském svazu. Individuální korespondence je velice nep edvídatelná.
Aby se vyhnulo takovým matoucím informacím, a také pro rozší ení
praktické aplikace esperanta mezi pracujícími masami, SEU došla k názoru, že
bude nutno koresponden ní innost celkov reorganizovat. Doporu ila „p ejít
k vyššímu stupni korespondence – ke korespondenci kolektivní“. Jak by to m lo
vypadat v praxi, ilustrovala SEU radou, aby dopis do zahrani í byl ve ejn
prodiskutován ve skupinách, p eklad byl vyv šen na nást nku, aby také
neesperantisté byli informováni o obsahu, a aby i odpov do zahrani í byla
výsledkem kolektivní diskuse a nejprve napsaná rusky.184 Je jasné, že SEU
heslem „kolektivní korespondence“ sledovala zavést více pravidel. len výboru
Roman Nikolskij dokonce požadoval, „všemi prost edky a úpln nahradit
individuální korespondenci kolektivními konformními skupinami (stranické,
odborné, odborové atd.) a korespondencí pro noviny. 185
V p edchozím ob žníku SEU upozor ovala na „zvýšenou innost
neutrál “ a na nedostatky v politické výchov lenstva, které zp sobují
zavád jící prezentaci sov tského života v dopisech do zahrani í, což má p ímý
vztah k nebezpe ným tendencím a také to souvisí s nedostate nou
proporcionalitou d lník v SEU. To bylo dotknutí na bolestivý bod, protože
skute
k lenstvu pat ilo mnoho u itel a ú edník , ale jen málo d lník .186
Od té doby byla v nována zvýšená pozornost náboru pr myslových d lník .
183
„Korespondado pri politika vivo de Sovet-unio. Cirkulera letero de CK SEU al iuj SEU-organiza oj
(Korespondence o politickém život v SSSR. Ob žník Úst edního výboru SEU všem organizacím SEU)“
Bulteno de CK SEU 1927/28, str. 70. – Úst ední výbor žádal leny místních výbor „zintensivnit poradenství pro
soudruhy dopisovatele do zahrani í“.
184
„Pri kolektiva korespondado. Cirkulera letero de CK al iuj SEU-organiza oj“ Bulteno de CK SEU 6. 1927/28
str. 34.
185
R.Nikolskij „Nuntempaj statoj kaj taskoj de internacia korespondado. Tezoj por la IV-a kongreso de SEU“
Bulteno de CK SEU 2. 1927/28, str. 67.
186
Ve statistice delegát 3.konference SEU v srpnu 1926 figurovalo 135 delegát . Z nich bylo 36 vzd laných
pracovník , 7 železni
, 25 ú etních, 12 zdravotník , 4 t žce pracující, 5 rolník , 2 potraviná i, 4 poštovní
edníci, 3 noviná i, 1 v dec, 1 holi , 1 sedlá , 7 voják , 1 tesa , 7 technik a 19 jiných:
1926, íslo 23 (49), str. 9.
150
Úst ední výbor vyzýval svoje místní organizace, aby napnuly své síly ke zvýšení
procenta d lník v SEU ze 17% alespo na 40%. Sou asn také byli všichni
lenové nabádáni, aby zesílili sv j boj „proti pokus m využít mezinárodní jazyk
jen pro zábavu a flirtování“ místo pro t ídní, revolu ní cíle“.187
Vnit ní konflikty v úst edním výboru SEU, které vešly ve známost
v prvních m sících roku 1928 byly evidentn ve vztahu k t mto p ísným
instrukcím. len úst edního výboru Ivan Lidin pro nesouhlas se svým kolegou
Demidjukem a pro neuspokojivou redakci Bulten byl „osvobozen“ od svých
úkol .188 I d ležit jší len Nikolskij, který byl sekretá em úst edního výboru a
byl zodpov dný za mezinárodní korespondenci, v prosinci 1927 požádal o
zprošt ní z funkce. V dopise jako d vod uvedl „p ílišnou m kkost k neutrál m“
ze strany úst edního výboru, zejména od Drezena,“. Za n kolik týdn Nikolskij
stáhl svá obvin ní a vrátil se op t na své místo.189 To bylo evidentn výsledkem
kompromisu, protože Drezen nyní ze své strany, aby jakoby odvrátil podez ení
od své ústupnosti, p ešel k bojovn jšímu vystupování: V tezích pro budoucí 4.
kongres SEU vysv tlil, že se nejedná jen o boj proti neutralismu, ale že je nutno
demaskovat zejména „tendence oportunistických t ídních zrádc ur itých
zahrani ních d lnických v dc “. Drezen ozna il sv tovou situaci
charakteristickou „všudyp ítomným zost eným t ídním vnit ním zápasem“,
hem kterého „se stávají všechny st ední pozice zbyte né.“ krom toho
opakoval, aby lenové SEU „podle možností“ opustili staré metody
individuálního dopisování“ a p ešli na kolektivní, skupinovou, vým nnou,
korespondenci. 190 Jak se zesílila pozice vedoucích, objevily se také útoky proti
„p tadvacetiprocentnímu neutralismu“, praktikované proti t m len m SEU,
kte í „dávali p ednost sbírání poštovních známek, místo aby se zabývali
sociálními tématy“.191
Drezenova zmínka o „zost ení t ídního boje“ nám p ipomíná politické
pozadí, které musíme vzít v úvahu, abychom pochopili rozkazova ný tón, který
používali vedoucí SEU od roku 1928. Byl to Stalin sám, který nastartoval heslo
„zost ení t ídního boje“ ve spojitosti se svými dv ma velkými cíly: kolektivizace
zem lství a rychlá industrializace. Tyto cíle mu sloužily mén jako prost edek
k ešení aktuální situace, ale spíše jako záminka pro ospravedln ní nelítostného
boje proti každé opozici.
15. kongres strany v prosinci 1927, který p ijal direktivy na vypracování
tiletého plánu pr myslové expanse, skon il vyhnáním Trockého a dalších
187
„Al iuj SEU organiza oj“ Bjulleten CK SESR 6. 1927/28, str. 1-2.
189
Na stejném míst . Viz také R.Nikolskij „Kontra kalumnioj pri k-do Drezen (Proti pomluvám soudruha
Drezena)“ Internaciisto 1. 1930/31, str. 213.
190
E.Drezen „Nuntempa soci-politika situacio kaj la taskoj de SEU. Tezoj por IV-a Kongreso de SEU Bulteno de
CK SEU 6. 1927/28, str. 50.
191
Bulteno de CK SEU 6. 1927/28, str. 63. – N.Šumarin „
k? (Kam sm uje
Ivanovo-Vozn sensk?)
C.K. SESR 6. 1928, str.276-280. – lánek konstatoval, že n kolik skupin
v gubernii Ivanovo-Vozn sensk „udržuje neseriosní mezinárodní korespondenci jen kv li barevným
pohlednicím a poštovním známkám“.
188
151
„levicových sil“, které nesouhlasili se Stalinovým programem na výstavbu
socialismu v zemi. Již za átkem roku 1928 následovalo v zn ní a vyhoš ování
opozi ních funkcioná sou asn s vyvrcholením ekonomické krize, kterou
zp sobila katastrofální neúroda v roce 1927. Strana hrub zasáhla do života
rolník konfiskací jejich obilních zásob.
A oznámila i drasti jší politické zm ny, které nastaly již v b eznu 1928,
když tajná policie oznámila, že odkryla kontrarevolu ní spiknutí „specialist “
v severokavkazském m st Šachty. Nejen, že následovaly ve ejné procesy a
rozsudky smrti, ale také vytrvalé výzvy k v tšímu zam ení na buržoasní
„specialisty“. Tím desetileté spojenectví Strany s nekomunistickými odborníky,
které charakterizovalo NEP, se p iblížilo ke svému konci.
Stalinovi se v roce 1928 hned nepoda ilo dosáhnout svého cíle –
samovlády -, protože umírn ní funkcioná i, zejména Bucharin, odmítali p íliš
rychlou industrializaci a nelítostné vyko is ování rolník . P esto byli ješt
v ervnu Kamen v a Zinov v dál ponecháni ve funkcích. Ale Stalin skryt
pracoval na diskreditaci umírn ných. Když byl v ervenci zahájen v Moskv 6.
kongres Kominterny, Stalin se snažil zákulisními intrikami ohrožovat
Bucharina, který byl v té dob p edsedou Kominterny. Kongres pak podpo il
Stalina a vyhlásil boj proti všem pravicovým deviant m a reformist m
v komunistických stranách a proti sociálním demokrat m. Tím Kominterna
skon ila s jednotnou frontou a zlegalizovala zesílení boje proti pravicovým
silám v celém Sov tském svazu, kterému tak Stalin p ipravil atmosféru
politického teroru proti všem nestejn smýšlejícím.
V listopadu 1928 Stalin prezentoval Úst ednímu výboru strany teoretický
základ budoucí politiky. Tvrdil, že vít zství socialismu bude garantováno,
jestliže pr myslový a ekonomický rozvoj dostihne a p edstihne kapitalistické
zem . Krom toho nebude možno zajistit bezpe nost a samostatnost Sov tského
svazu bez vybudování pr myslové základny pro národní obranu. Tento
názorový sm r byl potvrzen Úst edním výborem strany.
A protože se Stalin ješt necítil ve svém postavení stabilní, zintensivnil
ješt kampa proti ideologickým deviant m. Nejd íve rozdrtil zbývající
„levicové“. Trockij byl v lednu 1929 poslán do exilu. Pro Stalina bylo ješt
ležité eliminovat vliv Bucharina a jeho „pravicových“. Uprost ed b ezna byla
nastartována bezb ehá novinová kampa proti „pravi ák m“ a v bec proti všem
„nep átel m Strany“. Pro uml ení opozice a plné ovládnutí lidu Strana doplnila
propagandu o zost eném t ídním boji tezemi, že p edevším hrozí nebezpe í
imperialistické války a p ekvapivého útoku na Sov tský svaz. Zemi zachvátila
atmosféra dobývané pevnosti.
Vše probíhalo paraleln se sílícím utrpením širokých lidových mas.
V severozápadním Rusku a na jižní Ukrajin rolníci umírali hladem. D lníci
podléhali p ísným rozkaz m pod p ísnými tresty, které m ly zvýšit „pracovní
disciplínu“. V zn ní se stalo hromadným jevem, které lidi nepostihovalo jen pro
152
politické odchylky, ale i jen proto, že pat ili k ur ité sociální skupin .192
V dubnu 1929 byl definitivn p ijat p tiletý plán na industrializaci a plán na
urychlenou kolektivizaci. Skon ila kompromisní Nová ekonomická politika
(NEP), vyhlášená Leninem, a za ala nová etapa historie Sov tského svazu,
vedená nesmlouvavým hospodá em Stalinem. Nyní se mohlo za ít s revolucí
shora a budovat socialismus jedné zem .
Taková byla situace vnit ní politiky v Sov tském svazu, která se odrážela
v innosti SEU od roku 1928. V další kapitole se budeme snažit popsat
podrobn ji, jak se SEU vyrovnala s touto situací. Ale nejd íve se podívejme,
jakým zp sobem se vyvíjely do roku 1928/29 vztahy SEU se SAT. Otázka, která
nás bude zejména zajímat je: zda tak ené „zost ení t ídního boje“, který se
uvnit SEU projevilo známkami rostoucí netolerantnosti a p ísnými
ipomínkami len m, m lo vliv na vztahy mezi sov tskými esperantisty a SAT.
4.1.7. Diskuse o programu SAT
Lanti, který byl v kv tnu 1925 sesazen z výkonné rady SAT193, hlavn aby
se ukázalo anarchist m, že on „v bec nebazíruje na jakékoliv osobní diktatu e“,
evzal op t v ervenci 1926 redakci Sennaciulo.194 Jeho hlavním principem
bylo ídit organizaci tak, aby se nikdo, v socialistickém hnutí v d lnické
esperantské organizaci, necítil diskriminován, a má jakýkoliv názor.
Socialist m, komunist m a straník m jiných stran bylo doporu eno vytvo it
frakce, ve kterých budou provozovat svou innost mimo odpov dnost SAT.
V Sennaciulo nebudou pak mít místo polemiky len protich dných názor .
Tento p ístup m l pak za následek ml ení o dalších nespravedlnostech
podobných p íklad m jako byl p ípad Levendovskij. Lanti však jen doufal, že
tímto zp sobem uchová jednotu SAT a jeho opatrnost podpo il také Drezen
v roce 1926.
Ze stejného d vodu sledoval Lanti pokusy o vytvo ení programu pro
SAT, protože zde bylo nebezpe í, že by se SAT mohl p ipodobnit d lnickým
organizacím a neuchoval by si sv j zvláštní charakter – „servisní služby“.195
Plán programu byl p edložen v b eznu 1926, ve stylu spíše komunistickém.
Ozna il SAT za „organizaci jednotné proletá ské fronty proti kapitalismu“.196
Proti tomu Lanti ihned protestoval a v c z stala v jednání rady.
192
Koncem prosince 1929 požadoval Stalin likvidaci celé „t ídy kulak “.
Dopis Lantiho Demedjukovi a N krasovi ze dne 23.6.1925 v Leteroj de E.Lanti str. 81.
194
V zá í 1925 Barthelmess, který již s Lantim pracoval v redakci Sennaciulo byl z redakce odvolán. Potom byla
utvo ena devíti lenná redak ní rada v Lipsku na vyvážení r zných tendencí v organizaci, ale již v prosinci dva
anarchisti tí lenové rady odešli. asopis tedy z stal tenden
hlavn komunistický, vedený p edevším
Barthelmessem a to pravd podobn p im la Lantiho, aby se postaral o to, aby tisk a redakce asopisu byla
v Pa íži. – v únoru 1928 se Barthelmess znovu stal redaktorem, nyní však již konvertoval k nedogmatickým
názor m Lantiho.
195
Lantiho dopis Demidjukovi a N krasovovi ze dne 23.6.1925. v Leteroj de E.Lanti str. 79.
196
„Projekto de programo“ Sennaciulo 2. 1925/26, íslo 26 (78), str. 6. – Projekt vypracoval N krasov a Laurat.
193
153
Jak ukázala diskuse o programu, Lanti neváhal brzdit stranické tendence
v SAT. Ale tomu se nemohli komunisti tí lenové divit, v li p ece, že i když
je Lanti straník197, nikdy nebyl aktivním komunistou. Znali jeho prohlášení
napsané v roce 1923 po jeho cest do Moskvy, odkud nep inesl povzbudivé
dojmy o efektivit komunismu, tak jak se „teoreticky“ prezentuje.198 A bylo také
jasné, že minimáln ást komunistických len SAT na n j trvale pohlížela
s ned rou. V osobním dopise otev en za átkem roku 1925 popsal následující
poznatek: „... v Moskv je n kolik „komunist “, kte í cht jí pomocí SEU získat
do svých rukou vedení esperantského hnutí v mezinárodním rozm ru. K tomu
neopomenou p íležitost p edstavit m jako ne p íliš ortodoxního komunistu.“ 199
Takže si ob strany pln uv domovaly své rozdílné pozice, ale p esto se da ilo
uchovat modus vivendi – nebo možná proto, že i p es toto v domí zde bylo
spole né p ání – rozši ovat esperanto.
esto, již v srpnu 1928 (v dob konání 6. kongresu Kominterny
v Moskv ) se objevily první známky ve ejných st et Lantiho a Drezena.
edseda SEU na pracovní sch zi 8. kongresu SAT v Göteborgu u inil
prohlášení, které zn lo hroziv :
„Mohu íci zcela jasn : my máme v Sov tském svazu diktaturu
pracujících. Tak dlouho, jak bude hnutí SAT p ispívat ke vzd lávání našich
pracujících, budeme se i my podílet v SAT. M že však p ijít okamžik, kdy
budeme nuceni ze SAT odejít, nebo budou muset ze SAT odejít všichni, kte í mají
jiné názory.
Drezen obzvlášt zu il pro n kolik neortodoxních lánk v Sennaciulo,
které se objevovaly zejména v rubrice „Inter ni (Mezi námi)“ 200, kde Lanti asto
ironicky zd raz oval specifický „sennaciecan“ charakter SAT a snažil se sd lit
len m, že SAT nesmí být politickou, ale vzd lávací, kulturní a informa ní
organizací.201 P es kritiku jeho nedostate
t ídn -bojových lánk Drezen
iznal svou návaznost na SAT, ale hned dodal, že okamžik odchodu „m že
nastat, pokud se zm ní situace“:
Nyní a má SAT politiku, p i které nedochází k rozpor m, protože to není
nikomu užite né. Je dob e, že Lanti nachází st ední cestu pro všechny, kdy každý
táhne na jinou stranu. Je možné, že za n kolik let t eba p jdeme spolu. Pro nás
je drahý náš „S-ulo“ (Sennaciulo), který nám p ináší cenné informace,
nechceme ho rozbít nejasnou nad jí na n co, co možná by bylo pro nás
íjemn jší. Založme jednotnou frontu alespo v t ch aspektech, kde je to možné
– na kulturním poli.202
197
E.Lanty „Pri frontunueco“ Sennaciulo 2. 1925/26, ísla 41 a 44 (93 a 96).
E.L. „Tri semajnoj en Rusio“ Sennacieca Revuo 4. 1922/23, íslo 6 (36), str. 12.
199
Dopis Martinovi Muribo ze dne 27.1.1925, v Leteroj de E.Lanti str. 59. – Muribo byl norský anarchista,
kterého se snažil Lanti p esv it, že SAT není ízen komunisty.
200
áste
p etišt no ve Vortoj de kamarado E.Lanti Lipsko 1931 (znovu otišt no Laroque Timbaut 1979).
201
Vysv tlení Lantiho: Protokolaro de VIII-a Kongreso en Göteborg , 14.-18.8.1928, Lipsko 192, str. 24.
202
Protokolaro... Göteborg str. 15.
198
154
Drezen také nestál proti návrhu Lantiho o dopln ní stanov SAT definicí
cíl , které by byly zam eny proti práv m komunist . Kongres p ijal dodatek
k prvnímu paragrafu stanov, podle kterého o ekává SAT od svých len
pochopení a tolerantnost k r zným t ídn -bojovým hnutím: „... porovnáním
fakt a idejí a svobodnou diskusí zamezit dogmati nost, kterou si p inášejí ze
svého prost edí.“203 Tento bod byl pro Lantiho obzvlášt d ležitý a byl
spokojen, když byl bez problému p ijat. Po kongresu pak vyjád il nad ji, že
„sennacia - kosmopolitní“ cít ní p evládá nad antagonistickými silami v rámci
Asociace.204
Ale p i dalším programu a v diskusi se projevila dál nesvornost.
V Göteborgu Lanti ozna il revidovaný program za nep ijatelný, protože
„neumož uje všem len m organizací pracujících p ihlásit se do SAT“.
Otev en ekl, že podle jeho mín ní by bylo lepší, kdyby bylo možné – nemít
program. Také Drezen v tomto p ípad souhlasil, že projekt pot ebuje
dopracovat.205 Ale když objevil v zápise Lantiho kritické poznámky, které se
rovnaly odsouzení návrhu, následovala jeho silná reakce. Obvinil „direkcio“
SAT206 z „revize idejí SAT“.207 Tento Drezen v útok byl spíše veden kv li
odmítnutí argument , které použil Lanti, než proti p íprav programu
samotného, protože návrh byl ve velké ásti prokomunistický. Lanti byl nucen
protiargumentovat zp sobem, který provokoval komunisty. Drezen se cítil
povinen ost e se ohradit proti Lantiho slov m.208
koliv Drezen správn hodnotil nebezpe í další stranické polemiky, již
v b eznu 1929 navrhl zastavení diskuse o programu, protože „hodnotn jší je
praktická práce“.209 Jeho kritika Lantiho, zejména obvin ní z „revize“, nebylo
možno ignorovat. V kv tnu 1929 „direkcio“ SAT odpov la Drezenovi
dlouhým prohlášením, a ozna ilo sekretariát SEU za „hlavního revizianta“,
protože chce transformovat nadstranickou SAT na jednotnou frontu podle
návrhu Kominterny. Prohlášení kon ilo varováním revizionist m: že jestliže
svým chování zp sobí schizma v SAT, ponesou také historickou odpov dnost za
zlo in proti skute ným zájm m proletariátu.210 V ervnu úst ední výbor SEU
odpov l na adresu „direkcio“ dopisem, který obhajoval Drezenovo stanovisko
a protestoval proti podez ení, že n kte í sov tští lenové zkouší zažehnout
203
Sennaciulo 4. 1927/28, str. 293; Protokolaro ... Göteborg str. 38
E.Lanti „El urbo de nia VIII-a“ Sennaciulo 4. 1927/28, str. 395.
205
Protokolaro... Göteborg str. 47. – Text nového programu je publikován spole
s Lantiho poznámkami, na
stejném míst , str. 53-63.
206
„Direkcio“ se skládalo z len výkonné rady SAT, kte í bydlili v sídle organizace v Pa íži.
207
„Pri programo kaj pri senprogrameco“ (dopis od Drezena a dalších) “ Sennaciulo 5. 1928/29, str. 115-116.
208
Na koresponden ním lístku ze dne 15.12.1928 Drezen se dožaduje pochopení, protože on musel tak reagovat,
dom si domácí situace. V odpov di 25.11.1928 Lanti žádá, aby se k n mu „v Moskv chovali spravedliv ji“.
Ale v dopise Demidjukovi 4.2.1929 Lanti píše, že nepochybuje o tom, že Drezen „již p ipravuje p du pro
schizma“.
209
Drezen v dopis z 18.3.1929, Sennaciulo 5. 1928/29, str. 266.
210
„Deklaro de SAT-Direkcio“ Sennaciulo 5. 1928/29, str. 309-310, 322-323.
204
155
schisma v SAT. Ale dopis neopakoval obvin ní z revisionismu a byl napsán
v p ekvapiv mírném tónu. 211
Jakkoliv se ob strany snažily postarat, aby diskuse neeskalovala, již zde
byla známka, že paraleln s rostoucí citlivostí komunist se také vytrácí Lantiho
sebeovládání. Koncem roku 1928 vydal SAT brožuru s názvem Laborista
esperantismo (D lnický esperantismus). Autorem brožury byl Lanti.
V p edmluv pojmenoval svou práci „jakoby program“ pro leny SAT.212
Tato charakteristika brožury a fakt, že Lanti v ní vysv tlil svoji
interpretaci „sennaciismu – kosmopolitismu“ 213 vyvolala nesouhlas úst edního
výboru SEU, který ve svém dopise z ervna 1929 ozna il brožuru za další
kaz, že Lanti zneužil svoji autoritu, a v SAT propaguje svoje vlastní ideje,
které pro leny znamenají pouze jediný názor: co je komunistické – není
akceptovatelné. Drezden potom za al s novou ofenzívou v Lipsku na 9.
kongresu SAT proti „direkcio“: Protože dovolilo vydat brožuru, spáchalo h íchy
i zlo iny... proti revolu ní tradici“. T ebaže nepožadoval vylou ení Lantiho
z vedení revue, požadoval, aby „direkcio“ p ešlo z Pa íže do n kterého
meckého m sta, kde by jeho lenové byli blíže k masám. 214 Znovu se objevily
mraky schizmatu, ale Drezen p ekvapiv již další den, když si povšiml
odmítavého stanoviska, zm nil sv j požadavek na zm nu v „direkcio“, a
poznamenal, že „ti co chybovali nebudou opakovati své chyby“. V emotivní i
prohlásil, že jemu, který byl 22 let „horším komunistou a dobrým
esperantistou“215, nebezpe í rozpadu zp sobuje pocity bolesti: „Proto hledám
st ední cestu na ochranu jednoty. My nejmén si p ejeme vést SAT ke
komunismu.“ 216
Ješt jednou byl nalezen kompromis: kongresová rezoluce v Lipsku
vyjád ila d ru „direkcio“ a zaznamenala p iznání, že zp sob, jakým byl vydán
La Laborista Esperantismo, byl chybný krok. Programová komise byla
prohlášena za rozpušt nou a vina byla p esunuta do diskuse na „ni ící
kapitalistický systém, který v sou asnosti neumož uje normální a svobodné
kontakty širokým masám v Sov tském svazu s proletá i v kapitalistických
zemích.“217
Lanti po kongresu shrnul bilanci jako optimistickou a napsal, že rezoluce
vrátila SAT „do istého, zdravého stavu.“ Jeho hypotéza vycházela
pravd podobn z toho, když p emýšlel o Drezenových slovech, že vyhnutí
211
Sennaciulo 5. 1928/29, str. 397. – Také direkcio zmírnilo tón: „Jestliže v našem protiargumentu jsme p íliš
daleko hodili své šípy, a jestliže jsme se nestrefili, velice toho litujeme.“
212
E.Lanti Laborista esperantismo Lipsko, Pa íž 1928, str. 5.
213
O podrobnostech o brožu e viz níže, str. 259-261.
214
„Protokolaro de la 9-a SAT-Kongreso, 4.-10.a gusto 1928 en Leipzig“ Sennaciulo 5. 1928/29, str. 491.
215
Za toto prohlášení byl Drezen kritizován leny komunistické frakce, kte í mu také vy ítali „líbání“ s Lantim.
Drezen pozd ji tvrdil, že v zápise jsou jeho slova pozm na. Viz Jakov Vlasov „Pli da klasbatalemo en nian
laboron (Více t ídního boje do naší práce)“ Kunligilo 1. 1929/30, íslo 1. (listopad 1929) str. 4.
216
„Protokolaro“ str. 495.
217
„Protokolaro“ str. 497.
156
schizmatu nejspíš souvisí s tím, že „více mén uv dom le jsme p edn
esperantisté a teprve za druhé straníci.“218
Nem že být žádná pochybnost, že Drezen ješt v Lipsku nepovažoval
schizma v SAT za možné. Celé jeho vystupování ukazovalo, že byl velmi
flexibilní, tu obhajoval energicko to, co podle komunistického chápání byl
oprávn ný t ídní boj, tu hned ustupoval, když se zdálo, že komunistická pozice
by se mohla dotknout základní dohody o jednotném charakteru SAT. Ale nebylo
ehlédnutelné, že vnit ní situace v Sov tském svazu víc a víc zužovala
manévrovací prostor SEU. V Sov tském svazu se zm nila situace, podle které –
jak ekl Drezen v Göteborgu – se odvíjí fakt, zda SEU bude moci z stat v SAT.
Otázkou bylo, , jak ješt dlouho bude možno uchovat rozpor mezi obvi ování
„st ední pozice“, kterou prosazoval Drezen v SEU v roce 1928 a jeho podporou
„st ední cesty SAT“ v Lipsku.
218
E.L. „Postkongresaj pripensoj“ Sennaciulo 5. 1928/29, str. 469. – O n kolik rok pozd ji, v íjnu 1936, Lanti
napsal v dopise pa ížským soudruh m, že po p ekvapivém ústupku Drezena v Lipsku mu Demudjuk sd lil: „Nu,
vaši plitickou linii musíme odmítat, ale nem žeme to d lat p íliš ost e, protože na dn srdce jsme v prvé ad
esperantisté“. Lanti ješt p idal sv j dojem, že to platilo také o Drozenovi, Leteroj de E.Lanti, str. 129.
157
4.2.
4.2.1.
SCHIZMA V SAT A KONEC HNUTÍ V SOV TSKÉM SVAZU
innost SEU mezi podporou a podez ením
Když se vrátíme k vývoji esperantského hnutí v Sov tském svazu, máme
k dispozici fakta, která nám dovolují u init záv r, že se hnutí nacházelo ve svém
nejlepším rozkv tu na konci dvacátých let. Korespondence mezi sov tskými a
zahrani ními esperantisty dosáhla impozantních ísel. B hem osmi m síc
esperantisté ze Sevastopolu dostali 500 dopis z 20 zemí.1 Jejich kolegové
v Kurganu b hem 17 m síc dostali 696 dopis z 23 zemí a sami poslali 938
dopis .2 V Irkutsku, kde výbor mladých komunist doporu il svým bu kám u it
se cizím jazyk m za ú elem mezinárodního vzd lávání, s esperantem na prvním
míst , dosáhla korespondence se zahrani ím ro
okolo 500 dopis .3 Byla zde
patrná ochota redakcí publikovat materiál získaný korespondencí. Pravideln se
tento materiál objevoval v sov tských novinách i na více než 10% obsahu. 4
V Moskv ve 29 periodikách se objevilo b hem roku 82 p ísp vk , p eložených
z esperanta.5 V Kurganu z 481 dopisu, které došly b hem jednoho roku se 86
objevilo v asopisech nebo na nást nkách.6 Ze zahrani ního materiálu, který
išel v zim 1928/29, se objevilo v továrních novinách v leningradské tvrti
Volodarskij 29 lánk , 95% obsahu novin m lo esperantský p vod.7 Revue SEU
pravideln podávala zprávy o místních zkušenostech koresponden ní innosti a
dávala rady svým len m „jak pomocí esperantského dopisování p ekonat
lhostejnost nebo i odpor k esperantu“.8 Redakce, které dávaly p ednost
korespondenci v národních jazycích, byly kritizovány pro plýtvání, protože
místo aby použily esperanto, vydávají vysoké ástky za p eklady.9 Esperantisté
také argumentovali tím , že jejich materiál je více autentický, než ten, který
ichází ze zahrani í prost ednictvím „p edávacích instancí“.10
Vytrvalému používání esperanta v mezinárodní koresponden ní práci
vd í SEU za to, že se setkávala s p ízniv jším názorem na svou innost ze
strany organizací nebo vlivných osob. Za átkem roku 1928 nap . novinový
odbor Komunistické strany v B lorusku s uznáním upozornil na úsp šnou
1
I.Lisi nik „
“
C.K.SESR 6. 1928, str. 74.
„696
23
“
C.K.SESR 6. 1928, str.145.
3
M.Krjukov „Esperanta movado en Irkutsk“ Sennaciulo 6. 1929/30, str. 106-107.
4
„Rezolucio pri internacia korespeondado“ (de la Kvara SEU-Kongreso), Bulteno de CK SEU 6. 1927/28, str.
101.
5
N.Incertov „Al novaj venkoj“ Bulteno de CK SEU 6. 1927/28, str. 74.
6
V.Sokolov, B.Zyrjanov „
„
“ (Jednoro ní práce kurganského
Národního komisariátu pro zahrani ní v ci)
C.K.SESR 6. 1928, str.17.
7
P.Lisicin „Batalo sur la lingva kampo“ Sennaciulo 5. 1928/29, str. 400-401.
8
P.Kirjušin „
–
(Od zásadního nesouhlasu – k plnému
vít ztví)“
C.K.SESR 6. 1928, str. 19.
9
Baranov „
p
(Zkuste zlomit odpor redakcí)“
C.K.SESR 6. 1928, str. 19.
10
Lisicin „Batalo...“ str. 400-401. – P.Kjušin
str. 24.
2
158
innost esperantských korespondent v Minsku. 11 Ve stejném roce byli sov tští
pracující vyzýváni, aby se u ili cizí jazyky, aby bylo možno navázat t sn jší
vztahy se zahrani ím. SEU reagovala argumentem, že esperanto je nejsnadn ji
nau itelným jazykem a krom toho i podporuje výuku jiných národních
jazyk .12 Nechyb l ú inek. V srpnu 1929 Úst ední výbor ukrajinského
Komsomolu, který již d íve schválil služby mladých komunistických
esperantist na poli mezinárodní korespondence, pochválil „naprostou
vhodnost“ esperanta zejména pro vzájemné pochopení mladých d lník
z r zných zemí a naléhav doporu oval použití jazyka.13 P ibližn ve stejném
ase známý spisovatel a kulturní aktivista Jurij Larin spojoval sou asné použití
esperanta s pot ebami mezinárodní komunikace v epoše po sv tové revoluci:
Nau it se více cizím jazyk m náš pracující nem že. Ale je nutností mít
možnost dorozumívat se se soudruhy v zahrani í a porozum t jim. Ti, kdo nyní
nastupují do školy, budou dosp lí po vít zství proletá ské revoluce ve zbytku
Evropy, kdy cesty do zahrani í (a návšt vy ze zahrani í) se stanou každodenní
záležitostí. Jestliže je nesnadné, nau it se všechny jazyky, je snadné nau it se
jeden, pouhý jeden – esperanto... již nyní je možno procestovat hlavní zem
Evropy a navázat vztahy s tam jšími pracujícími, i když znáte jen esperanto.
Jestliže naše školy druhého stupn by zavedly výuku jazyka esperanto, siln by
to ovlivnilo další poznávání zahrani ních pracujících...14
Organiza
SEU zaznamenala r st „ve stupni tak ka katastrofálním“.
V kv tnu 1928 úst ední výbor po ítal, že již druhá desítka tisíc lidí „byla
vtažena do našich kroužk a skupin“. Aktivních len SEU (kte í si objednávali
orgánový asopis) bylo 3 500. Jen za polovinu roku bylo prodáno 35 000
ebnic.15 Tyto úsp chy ješt SEU neuspokojovaly a asto ješt vy ítala svým
místním skupinám organiza ní nedostatky. Ve ejný zájem o esperanto se zdál
tak velký, že se mohlo pohlížet do budoucnosti s optimismem.
Za átkem p tiletky, kdy s nadšením bylo oslavováno hrdinství sov tských
pracujících, bylo pro SEU obzvláš d ležité docílit vysokého procenta d lník
v organizaci. Do centra p icházela hlášení o úsp ších v pln ní plánu: Sevastopol
hlásil, že procento pracujících vzrostlo z 7,6 na 22,916, v moskevské gubernii se
procento vyšplhalo z 18 na 2317. Ale to ješt nesta ilo a SEU pokra ovala ve
svém úsilí zv tšit d lnické jádro esperantského hnutí tím víc, ím víc si
uv domovala naléhavost takového úkolu, který podtrhoval fakt, že práv
vedoucí oficiálního d lnicko-koresponden ního hnutí se stav li k širokému
rozši ování esperanta nevšímav . To pramenilo z p edsudk proti um lému
11
)“
C.K.SESR 6. 1928, str. 175-176. Porovnej Lwunin „Zum Briefwechsel...“ str. 1020.
EdE, str. 591.
13
Dneprano „La junkomunistaro de Ukrainio lernos kaj aplikos Esperanton“ Sennaciulo 5. 1928/29, str. 545;
“
k 7. 1929, str. 278-280. – viz též
V.Kol inskij „Esperanto v mezinárodní práci Komsomolu Ukrajiny“
k 8. 1930, str. 39-40.
14
J.Larin
k 7. 1929, str. 283 a Sennaciulo 6. 1929/30, str. 10-11.
15
„Ni bezonas disciplinon, devokonscion kaj memkritikon“ Bulteno de CK SEU 6. 1927/28, str. 65.
16
17
12
159
jazyku a také to získalo další d ležitý aspekt pro opatrnost: spole enská skladba
použivatel mezinárodního jazyka nebyla dosti proletá ská. Krom toho,
materiál, který byl publikován v novinách na základ esperantské
korespondence se ne vždy zdál být v souladu s ideologickými pravidly.
V listopadu 1928 orgán d lnických a rolnických korespondent
ve ejn projednával otázku aplikace esperanta.
V lánku, který nenapsal nikdo jiný než Leninova sestra, Maria Uljanovová,
odpov dná redaktorka revue, prohlašovala, že esperanto, a koliv mu m žeme
kovat za n kolik výsledk v organizaci mezinárodních vztah , je pro svoje
nedostate né vyjad ovací schopnosti a omezené rozší ení bez budoucnosti –
„p es p ní ód svých stoupenc “. A že se d lník bude rad ji u it cizím národním
em a také že existují p ípady, kdy „se používá esperanto na škodu pro
Sov tský svaz“.18 Tento poslední bod drasticky zd raznil jiný autor
následujícího ísla revue:
Existují fakta, že esperanto používají nep átelé d lnické t ídy pro
rozši ování lží a ned ryhodných informací o situaci pracujících v SSSR a
v kapitalistických zemích. Je nutno ješt dodat, že esperanto je v zahrani í více
rozší eno mezi buržoazií, v prost edí r zných ú edník , obchodník a byrokrat ,
tedy u osob, které jsou nep átelsky naklon ni ke všemu revolu nímu. Je zbyte né
mluvit o tom, k jakým ú el m tito lidé využívají možnosti, díky
esperantu, volného navazování styk s pracujícími v Sov tském svazu. A k tomu
už dávno bylo zapot ebí obrátit pozornost.19
Je nutno poznamenat, že toto varování o zneužívání esperanta bylo
zve ejn no jen 4 m síce potom, kdy úst ední výbor SEU sám, v dopise do
Sennaciulo, p ipustil, že „neutrální esperantisté“ rozši ují do zahrani í „lživé
zprávy“ o politické situaci v Sov tském svazu.
Útoky v
se objevily práv p ed 4.
konferencí d lnických a rolnických dopisovatel v Moskv (od 28.11. do
7.12.1928). Na programu konference byl také bod o používání esperanta
v mezinárodních d lnických vztazích. Návrh rezoluce p edložený na konferenci
obsahoval tvrzení, že esperantské hnutí je buržoazní. Krom toho byli
esperantisté obvi ováni za p ílišné nafukování svých úsp ch . V diskusi však
vystoupilo dost obhájc esperanta, takže z návrhu rezoluce byla pozd ji
vyškrtnuta v ta o buržoazii v esperantském hnutí a nahrazena doporu ením
používat v korespondenci paraleln k národním jazyk m také esperanto.20
Podobn , p es nedoporu ení sekretá e Sov tského Komsomolu, Lazara
Šackina21, u it se esperanto, 8. kongres Komsomolu v kv tnu 1928, díky
18
M.I.Uljanovová „
(Proti um lému mezinárodnímu jazyku)“
1928, íslo 21 (15 listopad); vý atky p eloženy v Sennaciulo 5.
1928/29, str. 134.
19
V.Fin (Na cestu vzájemnosti)
1928, íslo 22 (30 listopad); vý atky na
stejném míst str. 134.
20
Bulteno de CK SEU 1929, str. 9, 20, 33.
21
Šackin se narodil 1902, byl vylou en ze Strany v roce 1935 a zem el ve v zení v roce 1937.
160
vytrvalému naléhání mnoha delegát , p ijal rezoluci, podle které esperantské
organizace „musí býti využívány pro mezinárodní vztahy“.22 Ob události tedy
ukázaly, že bylo možné omezovat vliv autorit nep átelských esperantu nejen
zdola – na což mohla být SEU hrdá23, ale také proto, že v nejvyšších instancích
nevládlo jednotné mín ní o esperantském hnutí. Nap . v Komsomolu názor
Šackina vyvažovala v elá podpora ukrajinských funkcioná a dalších, kte í
hodnotili potenciál esperanta a doporu ovali mladým komunist m v novat
pozornost „tomuto širokému dobrovolnému hnutí, které vzniklo spontánn bez
jakéhokoliv tlaku shora“.24 Zástupce okresního stranického výboru ve
Vladivostoku v b eznu 1929 ozna il jako „nezdravé“ že místní škola vede
korespondenci anglicky s buržoazními žáky v USA a doporu il: „Naši žáci si
musí dopisovat s d tmi proletá v zahrani í a k tomu jim m že pomoci
esperanto.“25 Redakce, které zpo átku dávaly p ednost organizaci
korespondence v národních jazycích, musely konstatovat, že pomocí esperanta
se dá ze zahrani í získat daleko více použitelného materiálu. 26
Na druhou stranu to byli práv vedoucí d lnického dopisovatelského
hnutí, kte í stáli proti esperantu a bezpochyby je obt žovala innost SEU.
Z Moskvy došel do redakcí novin Pravda v guberniích nabádavý dopis kv li
zneužívání papíru pokud se jedná o esperanto.27 Následn se stalo, že noviny
publikovaly materiál získaný od esperantist bez ozna ení zdroje nebo
s poznámkou o distancování, s odvoláním na oficiální zdroje, že ve vztazích se
zahrani ím má být p ednostn používáno mate ského jazyka v kontaktu se
zahrani ními pracujícími28 - nebo že mohou být p ísp vky odmítnuty. Revue
nep estal vy ítat esperantist m
sebev domou innost a kritizoval noviny „zejména v guberniích“, že p íliš hojn
otiskují dopisy p eložené z esperanta. Propaganda esperanta jako prost edku
ibližování pracujících mas byla ozna ena „za nejzhoubn jší formu klamu o
ídním boji“. Používat místo národních jazyk um lé esperanto znamená „v
nejlepším p ípad p íležitost agitovat pro margarín místo pro máslo“.29 Pro
dopln ní, že korespondence v esperantu vede k pochybným výsledk m, dokonce
i k „politicky škodlivým zbyte nostem“, citovala revue r zné provin ní
novinové p ísp vky, které prohlašovala za nepot ebné, neseriozní, naivní, nebo
22
G.Demidjuk „Jes, de malsupre kaj per praktikado (Ano, zdola a aplikací)“ Sennaciulo 5. 1928/29, str. 245; viz
též G.Dem. „
(Pod útokem mládeže)“ Izvestija C.K. SESR 6. 1928, str. 165-171;
“
k 7. 1929, str. 53-54, 56.
23
Viz také: N.Incertov „Zezdola nahoru a pak doširoka a do hloubky. Zkušenost systematické propagandy
(rusky)“ Izvestija C.K. SESR 6. 1928, str. 292-297. – Popis, jak uskute nit aplikaci esperanta pomocí
Celosov tské ateistické unie.
24
Demidjuk „Jes, de malsupre...(Ano, ze zdola..)“, str. 245. – Tak se vyjád il Kaplan, reprezentant Úst edního
výboru Komsomolu, p i konferenci esperantských mladých komunist v Moskv (únor 1929).
25
Bulteno de CK SEU 1929, str. 123.
26
27
28
29
D.Ichok „
? (Pro, nebo proti esperantu?)“
1929, íslo 7/8 (duben); vý atky p eloženy v Sennaciulo 5. 1928/29, str. 353.
161
jednoduše nebezpe né – jako nap . dopis n meckého esperantisty, který si
st žoval, že socialistické a komunistické strany bojují mezi sebou, místo aby
bojovaly spole
proti buržoazii.30 Jeden žurnalista bazíroval v kritice
esperantist na konstatování, že v d lnických esperantských novinách se
nacházejí ve velké mí e inzeráty filatelist a seznámení za ú elem s atku.31
Následkem toho
k , m sí ní teoretický orgán SEU,
noval b hem roku 1929 mnoho prostoru na to, aby odmítl p edevším
obvin ní, že sov tští esperantisté si dopisují se zahrani ní buržoazií.
Konstatoval, že esperantské hnutí v jiných zemích má sice buržoazní zbytky, ale
dopisovatelé skoro bez výjimky pat í k d lnické t íd .32 Jako d kaz bylo
popsáno osobní prost edí n kolika dopisovatel a p iloženy citace z dopis ,
podle kterých zahrani ní p átelé ho í zv davostí n co se dov t o úsp ších
v Sov tském svazu, nadšen podporují boj proti kulak m a pravicovým
deviant m, nebo p iznávají, že se n kdy potácejí mezi lstivou propagací t ídních
nep átel, ale nacházejí svou revolu ní rovnováhu díky p esv ivému
vysv tlování sov tských dopisovatel .33 Jiný lánek cituje dopisy poslucha ,
aby ukázal jak je ú inné esperantské vysílání Radia Kominterny z Moskvy pro
vzr stající pocit solidarity a sympatií zahrani ních pracujících k Sov tskému
svazu.34
K napomínání len se p idala opatrnost. Jaký cíl m la kampa za „v tší
lnickost“ sov tského hnutí se vysv tlovalo tím, že „jen tak bude hnutí
ideologicky isté“.35 Podobn pokusy, které podnikala SEU – mobilizovat své
leny ke kolektivní korespondenci, se zintenzivnily strachem, že p ilákají
pozornost k privátní, osobní vým
dopis a mohlo by se to považovat za
„n jaké zvláštní kastovnictví“ a ne za „jednu v tev všeobecného d lnickorolnického koresponden ního hnutí".36 Fakt, že zmi ovaná 4. konference
lnických a rolnických dopisovatel oficiáln rozhodla v novat kolektivní
korespondenci v tší pozornost37, ješt znásobil snahy SEU v tomto sm ru.
To vede k otázce, do jakého stupn jsou ochotni zahrani ní esperantisté,
od kterých konec konc záležel úsp ch spolupráce, se zú astnit korespondence
nového typu, zdali jsou v bec ochotni jít po cest , která je diktována sov tskou
organizací a pot ebami SSSR?
30
I.Elvin „Proti packání a analfabetismu v mezinárodních vztazích (rusky)“
1929, íslo 15 (srpen); p etišt no v
k 7. 1929, str. 253-255. – Viz též
Bulteno de CK SEU 1929/30, str. 98.
31
P.Tilin „Filatelismo, bagatelismo kaj lab.esp. propagando“ Sennaciulo 5. 1928/29, str. 412.
32
P.Kjušin „Kdo nám píše ze zahrani í? (rusky)“
k 7. 1929, str. 82-83.
33
I.Lisi nik „Naši zahrani ní korespondenti (rusky)“
k 7. 1929, str. 84-87; P.Kirjušin
„Moji zahrani ní „vlastní dopisovatelé“ (rusky)“
k 7. 1929, str.149-151.
34
N.Modenov „Cožpak m žeme zabíjet sov tské soudruhy? (rusky)“
k 7. 1929, str. 9193.
35
H.Ponjatovski „Nian SAT-movadon devas konsistigi pure laboristaj elementoj“ Sennaciulo 5. 1928/29, str.
510.
36
„Rezolucio pri internacia korespondado“ Bulteno CK SEU 6. 1928, str. 101.
37
Lwunin „Zum Briefwechsel...“ str. 1026.
162
V roce 1929 se projevil ze strany nesov tských len SAT zm ný názor
na korespondenci. V lednu Ida Lisi niková, jedna z nejaktivn jších organizátor
korespondence v SEU, se obrátila na tená e Sennaciulo s výzvou. Vyzývala
leny SAT, aby si uv domili „spole enský význam“ korespondence a zejména
je nabádala, aby aktivn ji usilovali o svazky s prot jšky stejných profesí,
pracoviš , stranických bun k, redakcí apod. v r zných zemích. Aby podtrhla své
naléhání, upozornila, že v jejím m st , Sevastopolu, si mladí komunisté „velice
ejí“ dopisovat, ale že Sennaciulo jim neposkytuje dostatek adres vhodných
partner v kem a profesí.38 O m síc pozd ji Barthelmess odpov l na její
výzvu. V zásad podpo il ideu spojování kolektiv , ale sou asn pojmenoval
dv p ekážky, které „okamžité ešení prakticky znemož ují“. Jednou je trhlina,
která je mezi návrhy ze Sov tského svazu a odpov mi z ostatního sv ta. Druhá
ekážka, která je na závadu rozší ení koresponden ních vztah vyv rá ze
sov tských vlastností:
asto si m žeme povšimnout, že sov tští dopisovatelé se spokojí se
seznamem agita ních slov a schematickým, suchým pojednáním o organiza ních
tématech, které posílají svým zahrani ním soudruh m. Uv domte si, prosím, že
názory mnoha mladých soudruh z jiných zemí se utvá í v prost edí, které je
zcela cizí sov tskému sv tu a že k tomu, aby se navázal blízký kontakt, není
možno za ít popisem organiza ní nebo stranické práce, ale vypráv ním o
životních podmínkách jednotlivc a kolektiv v práci, v klubech a v rodin .39
Takové poznámky dosud bu nebyly nutné, nebo byly zadržované.
Bezpochyby se zakládaly na aktuálních pocitech, ale v moment , kdy byly
publikovány, byly již v ur itém smyslu anachronismem. Barthelmess si
pravd podobn neuv domoval, že tím, že podporuje kolektivní dopisování a
ospravedl uje agita ní slova, sm oval ke dv ma v cem, které se vzájemn
vylu ovaly: vyzvání sov tským esperantist m, aby se ve svých dopisech
orientovali na „uvažování“ lidí v jiných zemích a nep estávali psát o svých
soukromých záležitostech a vyjad ovat své osobní pocity, byly jist adresovány
lidem, jejichž zp sob myšlení se v podstat nelišil od ostatního sv ta. Ale
kolektivní dopisování nového stylu, které propagovala SEU pod heslem
„zost eného t ídního boje“, sm ovalo k pot ení nevypo itatelné individuality.
Ze zahrani í byla pot ebná zejména taková korespondence, která byla v souladu
s redak ní politikou sov tských novin a potvrzovala užite nost esperanta pro
získání vítaných informací. Analogicky do zahrani í m ly sm ovat dopisy, ve
kterých by sov tští esperantisté pravdiv psali o úsp ších socialistické výstavby.
V roce 1929 SEU za ala p ímo p edpisovat svým len m o em mají psát do
zahrani í – jmenovit „o smyslu a významu p tiletého plánu, o nep etržitém a
tidenním pracovním týdnu a o jiných d ležitých momentech v život
38
39
Ida Lisi nik „Aktuala problemo“ Sennaciulo 5. 1928/29, str. 154.
N.B. „Internacia interligo“ Sennaciulo 5. 1928/29, str. 191.
163
Sov tského svazu“.40 Ale práv takových témat byli nesov tští lenové SAT sytí
a jestliže si vcelku cht li dopisovat, mohli stále mén psát dopisy s obsahem,
který by byl vhodný pro publikaci v novinách, závodních zpravodajích nebo na
nást nku.
4.2.2. SAT a kosmopolitismus (sennaciismo)
Ve stejné dob , kdy se SEU snažila zvýšit procento pracujících u svých
len a zbavit je podez ení, že korespondence m že zp sobit infiltraci
buržoazních idejí, cítila se povinna v novat rostoucí pozornost také vývoji svých
vztah k SAT. Byly zde hlavn dva faktory, které bylo nutno vzít v úvahu. Za
prvé, zájmy komunistického hnutí se zcela ztotožnily s cílem garantovat sílu
Sov tského svazu. Stalin v roce 1927 definoval, že „internacionál je ten, který
beze zbytku, bez zaváhání, bezpodmíne
je p ipraven podporovat SSSR,
protože SSSR je základna celosv tového revolu ního hnutí“.41 V posledním roce
existence Kominterny naplnil tento požadavek bojovým prohlášením proti všem,
kte í, podle jeho stanoviska, opustili pravou linii t ídního boje tím, že
nepodporují Sov tský svaz, slouží imperialistické konspiraci. Byl pry as, kdy
Sov tský svaz propagoval, nebo alespo toleroval loajální spolupráci komunist
v mezinárodních organizacích pracujících a za aly platit teze, že krom fašist
jsou sociální demokraté nejnebezpe jším nep ítelem Sov tského svazu –
vlasti všech proletá .
Více mén již d íve si musela SEU povšimnout této vývojové tendence
v komunistickém hnutí a snažit se na situaci adaptovat, zejména na svoji
spolupráci se SAT. Nyní již vidíme, jak Drezen a Lanti na sebe narazili na
kongresech v Göteborgu a v Lipsku, kde již bylo cítit ve vzduchu schizma. Ješt
nep išel moment rozchodu, kterého se bál pravd podobn i Drezen.
V Göteborgu Drezen vyjád il nad ji, že a koliv podle jeho mín ní nebude nikdy
„Moskva s Amsterodamem v souladu“, „my ano“.42 Ale další cestu spole
zkomplikovaly dva faktory, které se p idaly na konci roku 1928: jednalo se o
zm ny v samotné SAT.
Jak jsme vysv tlovali výše, SAT od za átku m la v programu vychovávat
své leny k nadnárodnímu (sennacieca) zp sobu myšlení. Uv domovala si, že
národní tradice budou p etrvávat také v hnutí pracujících, ale alespo lenové
SAT, sjednocení jedním jazykem, se nikdy neinfikují národnostními tendencemi
a tak jakoby vzorov ukáží solidaritu celosv tového proletariátu. Tento cit pro
solidaritu budou uchovávat nejen v drobné národnostní loajalit , ale také proti
stranám, které závodí o místo reprezentanta proletariátu. V praxi není možné
odtahovat se od práce ve stranách nebo v odborech (také proto, že zde je možno
40
P.Kirjušin „Aktuální úkoly esperantského koresponden ního hnutí (rusky)“
str. 326.
41
Stalin Werke X 45.
42
Protokolaro... Göteborg, str. 25.
k 7. 1929,
164
ilákat leny do esperantského hnutí). Tím pozorn jší byli vedoucí SAT,
zejména Lanti, aby stranické konflikty nepronikly do organizace – aby v SAT –
v kulturní a vzd lávací organizaci vládla harmonie. Tak jak výslovn
požadovaly dopln né stanovy p ijaté v Göteborgu: cílem SAT bylo rozší ení
rozhledu, který umož uje mezinárodní jazyk esperanto a také poskytnout
rovnováhu k dogmat m, která v mysli proletá e mohou vyvolat stranické linie.
Sám fakt, že SAT nep istoupila na p ísn definované postavení vázané
k revoluci, ani p íliš neup esnila obsah „sennacieca“ (beznárodnostního,
nadnárodního, kosmopolitního) myšlenkového zp sobu, bezpochyby tím
napomohla koexistenci len z r zných politických stran, a koliv skute
nikdy nechyb ly roztržky kv li lánk m v Sennaciulo a Sennacieca Revuo,
které ten i onen straník pokládal za urážlivé. P esto koncem dvacátých let se
prostory pro t enice zv tšily. Mezi západními, nekomunistickými leny SAT
klesala chu šet it kritikou na Sov tský svaz tím víc, ím víc se v jednotlivých
zemích p iost ily vnit ní vztahy mezi komunisty a sociálními demokraty. Bylo
jen otázkou asu, kdy se poruší i rovnováha v SAT.
lenové SAT jako sociální demokraté, sou asn za len ní ve stran ,
zesílili svou snahu, aby zabránili zatáhnutí SAT do rostoucí propasti mezi
komunisty a socialisty. Ti, kte í si d íve st žovali na komunistickou nadvládu
v organizaci, ale kv li udržení jednoty se obvykle zdržovali polemik, nyní
pozorn sledovali, zda si SAT uhájí svoji nezávislost. Pro n bylo d ležité, aby
vývoj v SAT nenarušoval jejich innost v národním rámci, zejména pozici
v sociáln -demokratické stran v jejich zemi.
A jiní, kterým chyb lo záv í strany, nebo kte í nepot ebovali dbát na
podmínky ve své zemi, cht li také uchovat jednotu v SAT. Ale aby toho mohlo
být dosaženo, bylo nutno dát SAT samostatn jší profil, který by byl schopen
odolat nátlak m stranických hádek. K takovým lidem pat il p edevším Lanti.
V roce 1928, kdy již 2-3 roky nezaplatil lenské p ísp vky, byl vylou en
z francouzské komunistické strany. Deziluzi z komunismu vyjád il tímto
krokem a Laurat ji ješt p iživil erstvými zprávami, v roce 1927, po svém
návratu ze ty letého pobytu v Moskv .43 Lantimu z stal tak jediný domov,
organizace, kterou sám založil – SAT. To ho p im lo konkrétn ji ur it
charakteristiku SAT práv v dob , kdy mezistranické konflikty p inesly
organizaci, nemající zám rn nikdy definovaný pluralismus, vážnou zkoušku.
Jak už bylo zmi ováno, Lanti na konci roku 1928 v brožu e s titulem La
laborista esperantismo se pokusil p edstavit „sennaciismo (kosmopolitismus)“
jako samostatnou doktrínu. O tomto termínu nebylo d íve mnoho mezi leny
SAT diskutováno. Nejvíce len , v etn komunist a také pravd podobn i
Lanti sám, se spokojovali s p edstavou, že se jedná o kombinaci proletá ského
internacionalismu a úsilí pro mezinárodní jazyk. asný pokus teoreticky ur it
„sennaciismo“ se pokusil N krasov na 3. kongresu v Kasslu v roce 1923.
Citoval Marxe, Kautského, Lenina a Stalina, aby ukázal p irozenou snahu
43
Borsboom Vivo de Lanti str. 65.
165
socialist k asimilaci národ a kultur. Vysv tloval, že SAT na kulturním poli
kompletuje všeobecný boj revolucioná za bezt ídní spole nost a sv tový
po ádek.44 P ibližn o rok pozd ji N krasov na up esn ní dodal, že sennaciismus
neznamená toleranci k rozši ujícímu se sv tovému kapitalismu a SAT nemá
zapomenout na pomoc utla ovaným pracujícím v koloniích, „protože jejich
národní revoluce je sm ována proti mezinárodnímu kapitalismu“. 45 V roce
1924 vydala SAT brožuru ABC de sennaciismo, ve které se argumentovalo tím,
že sennaciismus je zcela v souladu s vizemi Kautského a Lenina o asimilaci
národ po vít zství socialismu.46
V prvních letech existence SAT taková teoretická vysv tlení nebyla astá.
Vcelku se o sennaciismu mén asto mluvilo, než o „sennacieca“ zp sobu
myšlení, které SAT podle stanov vyžadovala od svých len . Jestliže byla slyšet
kritika proti sennaciismu, v tšinou p icházela od sociálních demokrat , zejména
mc a Rakušan , kterým se tento –ismus zdál utopistický, až absurdní.47
Mezi sov tskými esperantisty naopak, sennaciismus byl – „náš zít ejší den“48- a
l nadšené stoupence. Mnozí pohlíželi na praktikování esperanta jako na
výchovnou pom cku.49 Kopelev popsal ve svých memoárech jaké m l pocity,
když jako trnáctiletý žák dostal lenskou legitimaci SAT: „Od nyn jška na
otázku o národnosti odpovím hrd : „Žádná!“... bylo to tím ješt krásn jší,
protože to znamenalo za átek nového života.“50 A dále vysv tluje:
Když jsem ve škole uslyšel o jazyku, který je p edur en spojit všechny
národy ve sv , budoucnost se mi zdála jasná a p ímá. Lidé ve všech zemích se
budou u it rozum t si navzájem a úpln sama od sebe zmizí ned ra,
nep átelství, lživé pohádky a šovinisté.
...Doufali jsme, že brzy ve sv zvít zí síly, které bojují za bratrství všech
lidí – za komunismus. A v ili jsme, že práv v naší zemi tyto síly triumfují, že
práv u nás dochází ke slévání r zných národ a etnik.51
Toto zobrazuje atmosféru roku 1926. Za dva-t i roky, když se Sov tský
svaz zcela koncentroval na výstavbu socialismu a vznikl konflikt mezi
íslušností k SAT a podporou sov tského z ízení, které se stále pokládalo za
vzor celosv tové revoluce, mohli esperantisté odolávat jen do doby, kdy obsah
slova beznárodní se tém vytratil.
V asopise La laborista esperantismo v nuje Lanti v tší prostor souhrnu
cíl SAT, a znovu podtrhuje protidogmatický charakter hnutí a otev enost ke
44
„Elementoj de sennaciismo“ Sennacieca Revuo 5. 1923/24, íslo 1 (43), str. 8-9.
N.N krasov „Sennaciismo... bur a?“ Sennacieca Revuo 5. 1923/24, íslo 11/12 (52/53), str. 14. – Jak známo,
Kominterna hledala spole nou innost s národní buržazií v koloniích.
46
V.Elsudo (=Viktor Kol inskij) ABC de sennaciismo druhé vydání Pa íž, Lipsko 1926. – Viz též A.Tomo
„Lenin pri naciismo“ Sennaciulo 3. 1926/27, íslo 129/130, str. 2.
47
La Socialisto 4. 1929, str. 29, 40.
48
„Rezolucio de SAT-kunveno en Moskvo“ Sennaciulo 1. 1924/25, íslo 47, str. 8.
49
V.Vozdvijenskij „Interlanda Esperanto-korespondo kiel edukilo al sennaciismo“ Sennaciulo 4. 1927/28, str.
71, 78.
50
Lew Kopelew Und schuf mir einen Götzen str. 126-127.
51
45
166
svobodné diskusi. Ale v jedné kapitole: „Apero de nova tendenco: Sennaciismo“
(Objevení se nového sm ru: Beznárodnost) Lanti otev en projevuje své p ání,
aby p es svou nadstranickost SAT ve v tší mí e umož ovala rozši ování
nadnárodnosti – kosmopolitismu, i když to v n kterých p ípadech není v souladu
se sou asným programem d lnických stran. 52 V textu Lanti dále upozor uje na
st „mezinárodních trust “. Píše: „Bojovat proti imperialismu znamená bránit
historickému procesu, který má tendenci k nastolení globálního ízení sv ta a
použití sv tového jazyka.“53 Jak dosáhnout toho aby tento proces vedl
k socialismu Lanti neup es uje – jen zd raz uje nakolik m že používání
esperanta p isp t k beznárodnosti sv ta. Tvrdí, že sjednocení proletariátu je
edpokladem pro úsp šnou innost, a je možné jen pomocí „spole ného
jazyka“ a vy ítá d lnickým v dc m, že tím, že toho faktu nedbají – „nev dom
zrazují... zájmy proletariátu“.54
Lantiho teze brzy vyprovokovaly energický odpor zejména ze strany
vedoucích sov tských esperantist . Obvi ovali ho z „ideologického
oportunismu“, protože nazval boj proti imperialismu za marný a práva národ na
samostatné rozhodování nepodporoval. 55 Lanti krátce odpov l, že o takových
otázkách se již p eli Lenin a Rosa Luxemburgová.56 Starý bolševik, Boris
Ejdelman, který v roce 1898 byl spoluzakladatelem Sociáln -demokratické
strany v Minsku, vy ítal Lantimu, že se z ejm velmi málo stará o marxismus,
na což Lanti reagoval p iznáním, že dává p ednost svému samostatnému
myšlení p ed mozkem jakékoliv autority.57 Mezi prvními útoky, možná
nejbolestiv jší byl útok od N krasova, kterého Lanti po ítal mezi své p átele.
krasov argumentoval tím, že Lanti „d lá osudovou chybu, a žije ve velice
nebezpe ném omylu“, protože ignorovat boj utla ovaných národ znamená
ijímat chut „velkých národností“.58 N krasov a také Ejdelman tvrdili, že
Lanti zp sobil zmatek, když p edložil beznárodnost jako nový sm r, protože
tento termín již dávno existoval a „byl zcela v souladu s proletá ským principem
internacionalismu“, a zd raznili snahu k uv dom ní proletariátu o pot ebách
spole ného jazyka ve sv tové – bezt ídní a beznárodní – spole nosti.59
Sov tští esperantisté si alespo zpo átku snažili uchovat svoje vlastní
chápání beznárodnosti p ed Lantiho interpretací tohoto slova a pro sociální
demokraty celá debata spíše sloužila jako d kaz ne již nového podez ení, že
52
E.Lanti La laborista esperantismo Lipsko 1928, str. 30.
53
54
55
Homo (Herbert Muravkin) „Kial SAT devas batali kontra la imperialismo?“ Sennaciulo 5. 1928/29, str. 164.
56
E.L. „Respondo al respondo“ Sennaciulo 5. 1928/29, str. 172. – Svoji nechu k boji za národní nezávoslost
Lanti projevil již d íve: viz nap . „Sennaciismo je praktika vidpunkto“ Sennaciulo 3. 1926/27, íslo 123/124, str.
1-2.
57
B.Ejdelman „Pri difinoj de internaciismo kaj sennaciismo e k-o Lanti“ v B.Ejdelman, N.N krasov
Sennaciismo kaj internaciismo Moskva 1930, str. 8; již d íve v Sennaciulo 5. 1928/29, str.224 (tam také je
citována Lantiho odpov ).
58
N.N krasov „Sennacieca kulturo kaj internacia politiko“ v Ejdelman/N krasov, str. 38/39.
59
B.Ejdelman „Internacionalizm i meždunarodnyj jazyk“
k 7. 1929, str. 132.
52
167
Lanti chce vnutit d lnickým esperantist m pon kud jinou ideologii v SATu.
Skute , vždy nebylo logické, že Lanti na jedné stran p iznával, že se chce
vyhnout všemu, co by znemož ovalo len m r zných názor z stat leny SAT,
a na druhou stranu propaguje specifické tendence SAT. Lanti ot ásl k ehkou
stabilitou. Jeho krok byl na každý pád pro sov tské esperantisty zarážející tím
víc, ím z eteln jší byla deziluze ze Sov tského svazu jako pionýra sv tové
revoluce.
V prosinci 1929, po vy erpávajícím kompromisu v Lipsku, objevil se
v Sennaciulo p eklad dlouhého lánku z Daily Herald, podle kterého
v Sov tském svazu ožívá nacionalismus a bolševici si hledí „více zajišt ní
bezpe nosti v Rusku, než realizace sv tov -revolu ního kataklyzmatu.“60 Tím
Lanti poskytl munici t m, kte í ho pokládali za p eb hlíka do nep átelského
tábora. Pro vedoucí SEU byla spolupráce s organizací, která nebyla
kontrolovaná komunisty, již pon kud riskantní. Proto se museli rozhodnout, jak
ješt dlouho budou moci ve své zemi prezentovat svou organizaci jako
ideologicky d ryhodnou. Dosud tolerovali, že se SAT nejen odmítá p ihlásit
k vedoucí linii Kominterny, ale rozši ováním Lantiho tezí získává stále
samostatn jší ideologický profil.
4.2.3. Schizma v d lnickém esperantském hnutí
Vzr stající antagonismus uvnit SAT vedl k nep ehlédnutelné reaktivit
frakcí. Po Lipsku Franz Jonas vyzýval socialisty – leny SAT - k opatrnosti.
Upozor oval, že výraz „socialfašismus“, který používají komunisté, je namí en
proti minimáln polovin len SAT. 61 Z ejm proto již b hem kongresu byla
založena sociáln -demokratická frakce SAT. 62 Brzy potom, koncem zá í 1929,
si komunisti tí esperantisté v Lipsku založili vlastní novinovou službu Proleta
Esperanto-Korespondanto.63 Výb r novinek odrážel naprostý soulad se
sov tským pojetím správné t ídn -bojové linie. V listopadu byl založen jako
orgán „Internacia Komunista Esperantista Frakcio“ bulletin Kunligilo, který
otev en položil otázku: zdali „t ídn uv dom lí“ esperantisté mohou dále
stat v „politicky beztvaré organizaci podobné SAT“ – zdali nebudou muset
odejít, jestliže bude pokra ovat „ubohé oportunistické filozofování“
vedoucích.64
ležitou etapou na cest ke schizmatu byl vývoj v LEA (Laborista
Esperanto-Asocio por germanlingvaj Regionoj – D lnická eperantská
organizace pro n mecky mluvící oblasti), která byla po SEU nejv tší národní
60
Mikael Farbman „Naciisma revivi o en la nova Rusio. Fiereco je propra lando kaj izoligo de E ropo.
Ekonomia rekonstruo“ Sennaciulo 6. 1929/30, str. 125 (z Daily Herald, 19.10.1929).
61
Franz Jonas „ irka na
a SAT-Kongreso“ La Socialisto 4. 1929, str. 76.
62
La Socialisto 4. 1929, str. 98. – Jonas se stal sekretá em frakce.
63
Podtitul: „Pro službu revolu ním tiskovým orgán m a mezinárodní d lnické korespondenci“. – Jeden
z iniciátor této tiskové služby byl Otto Bäßles, který vedl od za átku roku 1927 „Esperanto-Servo“ v SAT.
64
„Pri instruoj de la IX-a SAT-kongreso“ Kunligilo 1. 1929/30, íslo 1, str. 3. Porovnej E.Lanti „Principoj de
unueco“ Sennaciulo 11. 1934/35, str. 25. – Chybí ozna ení autora, ale Lanti potvrdil, že lánek napsal Drezen.
168
organizací, spolupracující se SAT. A koliv se lenové skládali v tšinou
z nekomunist , vedení LEA bylo již v roce 1924 hlavn komunistické. Když na
za átku roku 1928 p evzali vedení v n kolika místních skupinách komunisté,
nebo jako v Berlín se p estalo dbát na stranickou neutralitu kolektivním
ihlašováním se do skupiny komunisticky vedeného – D lnického kartelu
sportu a kultury, mnoho sociáln demokratických len LEA vystoupilo a
založilo si vlastní skupiny. Zm nou stanov cht la LEA získat tyto nové skupiny
zp t. O tom musela rozhodnout výro ní sch ze, která se konala v dubnu 1930
v Essenu. Díky pe livé p íprav komunist , kte í profitovali z faktu, že z 207
místních skupin s po tem len 3.600 bylo p ítomno jen 59 delegát , byl návrh
zamítnut. Krom toho v tšina delegát hlasovala pro to, aby se LEA stala
lenem „Intereskomuna o por Laborista Kulturo - Zájmového uskupení pro
kulturu pracujících“, které bylo z eteln komunistickou organizací.
Následkem toho podal demisi sociální demokrat, redaktor svazového orgánu a
z LEA vystoupil velký po et sociálních demokrat . ást z nich založila vlastní
organizaci s názvem Socialista Esperanto-Asocio (SEA). Tím se LEA dostala
pln do rukou komunist .65
Pro SAT to byla velká rána. LEA opustila sv j neutrální charakter. Ješt
tší, neo ekávanou ránu utržila SAT za dva m síce po velikono ních
událostech v Essenu. Administrace SAT sd lila, že sov tský lidový finan ní
komisa zakázal p evod pen z z ú tu SAT v Moskv . Suma dosahovala výšky
15.000 n meckých marek. Proto již nebylo možno prozatím p ijímat objednávky
a p edplatné ze Sov tského svazu.66
Administrace p edložila Drezenovi naléhavou žádost, aby využil sv j vliv
k umožn ní p evodu pen z, kterými byly p edevším vybrané p ísp vky od skoro
2.000 sov tských len SAT. Zp sob, jakým Drezen odpov l, je možno
ozna it jako jasné odmítnutí. Napsal, že „SAT nyní již není tak hodnocena jako
ed 3-4 lety“ a že kv li názor m, které má vedení v Pa íži, by se mohla zdát
jeho osobní intervence velmi podivná. P esto Drezen nevylou il snahu SEU o
nápravu a to se skute
stalo. Demidjuk informoval, že podle zpráv, které
získal, p evod pen z nebude možný „do íjna“, a o trochu pozd ji dodal svoje
mín ní, že „nyn jší problémy jsou do asné“. Jakkoliv realistické se zdálo být
toto o ekávání, že se devizový problém vy eší, SAT stála uprost ed roku 1930
na pokraji bankrotu.
koliv editelství SAT se od za átku nesnažilo pen žní problémy
dramatizovat, a pr tahy ozna ovalo za „známku zkostnat lého státního aparátu
proti kterému bojuje sov tský proletariát“67, lenové po informaci, že peníze
jsou blokovány v Moskv , byli šokováni a rozho eni. Uve ejn né dopisy
65
Protokolo de la 8-a Asocitago – Pasko 1930 en Essen (p íloha k Arbeiter-Esperantist, erven 1930);
A.Sproeck „Warum Spaltung im Arbeiter-Esperanto-Bund?“ La Socialisto 5. 1930, str. 63-65. – viz také
Hartmann Wunderer Arbeitervereine und Arbeiterpartein. Kultur- und Massenorganisationen in der
Arbeiterbewegung (1890-1933), Frankfurt, New York 1980, str. 188.
66
„Al iuj sovetiaj gek-oj!“ Sennaciulo 6. 1929/30, str. 436.
67
„Rifo sur la vojo“ Sennaciulo 6. 1929/30, str. 467-468.
169
vyjad ovaly podivení, že d lnické peníze ze Sov tského svazu nejsou
evoditelné do d lnické organizace, a vyjad ovaly roz ílení, že se SAT, která
vždy sloužila Sov tskému svazu a byla dokonce ozna ovaná t ídními nep áteli
za „maskovaný komunistický podnik“, je nyní tak ne estn jednáno.68 Brzy se
v Sennaciulo objevily dopisy také sov tských len , kte í – anonymn – si nejen
st žovali na nete nost úst edního výboru SEU ve vztahu k finan ním obtížím,
ale také se dotýkaly diktátorského postupu a „drav í“ Drezenovy politiky.69 Ve
stejném ase Demidjuk vysv tloval, že kv li bojkotu sov tského zboží v
zahrani í70, musel stát omezit plánovaný export pen z a toto rozhodnutí tedy
nepostihlo jen SAT a sliboval, že SEU podle svých možností je p ipravena
ud lat všechno pro vyrovnání dluhu.71 Od tohoto okamžiku se stup ovalo nap tí
mezi SAT a SEU až do vážn vypjatých emocí len : vn Sov tského svazu
finan ní aféra odstranila zbytky naivní víry v p irozenou alianci mezi
proletá ským státem a kulturní, solidární organizací proletá ských esperantist ,
zatím co sov tští lenové SAT rozši ovali beznad j z perspektivy, že jim od
nyn jška z stanou ke tení jen esperantské brožurky o budování socialismu
vydané SEU a p eložené z ruštiny.
Za átkem srpna 1930 se v Londýn konal 10. kongres SAT. Poprvé se ho
nezú astnili sov tští delegáti. O tom pro nep ijeli, nedostala kongresová rada
žádné vyrozum ní. P i první pracovní sch zi, kdy byla tena zpráva pracovní
komise, vládla pohoda. Lanti se optimisticky domníval, že finan ní záležitost se
íve i pozd ji uspokojiv vy eší a jakoby s prosbou vyslovil „plný obdiv“
sov tské revoluci. 72 Do slov Lantiho, že se valutové problémy brzy vy eší a že
jeho d ra v solidaritu sov tských len SAT není narušena, p išel telegram
z Moskvy:
Minulý rok vedení a Sennaciulo d lalo všechno, aby bránilo v innosti
SAT a také SEU. Nyn jší vedení vede SAT k rychlému schizmatu. Na protest
úst ední výbor SEU pokládá svou ú ast v Londýn za zbyte nou. Ú astníci
z jiných zemí a se rozhodnou sami. My doufáme, že ti, kdo cht jí šikanovat a
podkopávat z stanu bezmocní. Jestliže pro budoucí kongres bude vybrána
Moskva, my ud láme vše, aby kongres byl úsp šný. Slibujeme v rnost naší v ci
Úst ední výbor SEU.73
Tento telegram, který neoznámil vy ešení finan ní otázky, jak všichni
ekávali, místo toho krut obvinil vedoucí SAT z úmyslu rozšt pení. Ú astníci
reagovali tichým úžasem. Atmosféra v sále se zcela zm nila. N mecký
komunista Willi Vildebrand opakoval obvin ní, že vedení SAT „neplní své
68
„Vo o de -anoj“ na stejném míst , str. 468, 483.
„Vo oj el Sovetio“ na stejném míst , str. 492.
70
Citát: „Úžasné vypjetí Sov tského svazu za efektivitu p tiletky na vyrovnání hospodá ských výsledk
s kapitalistickými státy – zp sobilo, že se v zahrani í vytvo il komplot na znemožn ní exportu ze SSSR (nap .
sov tské zápalky do N mecka)“
71
„Vo oj de Sovetio“ Sennaciulo 6. 1929/30, str. 490-492.
72
Protokolaro de la X-a Kongreso en Londono, 3-7. A gusto 1930 Pa íž 1930, str. 21-22.
73
Na stejném míst , str. 23; Sennaciulo 6. 1929/30, str.507.
69
170
povinnosti podle stanov“,74 Laurat, bývalý len úst edního výboru SEU,
nastartoval protiofensivu. Mnohokrát zd raznil svoje zkušenosti získané p i
svém pobytu v Moskv . Laurat nejen protestoval proti „bolševickému žargonu“
a „kasárenskému tónu“, které užívají komunisté, ale naléhal, aby také vedení
odložilo své obavy publikovat v Sennaciulo materialy o chybných krocích a
špatných výsledcích politiky sov tských vládc . Vyjád il podez ení, „že n kte í
sov tští soudruzi“ využívají finan ní problém k nátlaku na záruku, aby
Sennaciulo setrvalo v psaní p íznivých zpráv o Sov tském svazu. Mimo to se
ímo zeptal len komunistické frakce, zdali oni stejn jako Kominterna cht jí
rozpustit odbory, sportovní a kulturní organizace pracujících, a cht jí tak init i
v SAT.75
Po dlouhém Lauratov projevu, který – „svým renegátstvím“ – roz ílil
zejména komunistické ú astníky, také Lanti ztratil svou rezervovanost z po átku
kongresu. T ebaže už v Lipsku padl návrh uspo ádat další kongres v Moskv ,
doporu il nep ijmout návrh SEU, protože implicitn byla položena podmínka,
že nejprve musí být vym no vedení SAT. Dále Lanti otev en ekl, že dostal
ze Sov tského svazu dopisy s „velmi vážnými obvin ními“ úst edního výboru
SEU, ze kterých si vyvodil, že zejména Drezen má mnoho nep átel mezi
sov tskými leny SAT. 76
Londýnský kongres byl první v historii SAT, na kterém zazn ly p ímo
nep íznivé soudy o sov tském režimu, vyslovila se d ra pracovní rad – ale
esto – „z principu“ se odhlasovalo, že p íští kongres se bude konat
v Moskv .77
O tomto výsledku se velmi rychle dov l úst ední výbor SEU a již 7.
srpna – den po hlasování – se výbor SEU sešel v Moskv . Sch ze se zú astnili
také dva hosté z GLEA.78 Bylo rozhodnuto provést „širokou agitaci“ k porážce
Lantiho v referendu, p ipravit kongres v Moskv a vyhlásit „nový revolu ní
po ádek“79 a ve spolupráci s GLEA vydat revolu ní knihy a novou revue.
Kone né rozhodnutí o budoucí spolupráci se SAT bylo odsunuto k jednání až po
lenském referendu, ale byl ješt deklarován zám r starat se o zaplacení dluhu
pro SAT.
Zápis ze sch ze úst edního výboru SEU80 byl brzy znám editelství SAT,
které publikovalo vý atky v Sennaciulo. Od této chvíle také SAT zastavila
taktiku „nep ilévání oleje do ohn “ a trvala na jednání o p evodu pen z. SEU dál
nedbala na dohody mezi zemskými d lnickými organizacemi a SAT vydávat
knihy v esperantu, podle kterých se m la vydávat jen díla v národním jazyku o
74
Protokolaro... Londono str. 28.
Na stejném míst str. 29-32; viz též str. 53-54.
76
Stejn str. 78-79.
77
Stejn str. 68, 79. – vyjád ení d ry projevilo 119, proti bylo 59, 12 se zdrželo hlasování. Pro Moskvu, jako
sto budoucího kongresu hlasovalo 114, proti 72.
78
Byli to Otto Bäßler a F.C.Richter.
79
takto zní p eklad samotné SEU. P eklady v Sennaciulo mají jinou nuanci se zam ením na schizma:
„zformovat novou revolu ní organizaci“ nebo „zoficiálnit...“
80
Internaciisto 1. 1930/31, str. 6; Sennaciulo 7. 1930/31, str. 22.
75
171
esperantu, zatímco SAT m la vydávat knihy v esperantu, 81 a jako cíl chápala
plánovaný kongres v Moskv pro založení nové organizace, oficiáln p ešla
k interpretaci ve form podez ení formulovaného již Lauratem, že finan ní aféra
slouží SEU jako vítaná p íležitost pro oslabení finan ní základny SAT a
smlouváním omezovat rozši ování protisov tských tendencí. Zvláš je nutno si
povšimnout, že administrace SAT koncentrovala svoje protiútoky ve v tšin
ípad na Drezena. To vylu ovalo nep átelský postoj k Sov tskému svazu a
figurovalo dokonce jako zavilé ochra ování, zatím co Drezen byl
charakterizován jako „intrikán a pseudokomunista“, který donášel na SAT
sov tským autoritám, aby zakryl svoji buržoaznost, esperantský neutralismus,
aby vypadal „ortodoxní“.82 Na Drezena, ozna eného za hlavního podvodníka
byla svalena vina skoro výlu
jako na jednu osobu. Je jasné, že cílem bylo
rozšt pit vnit
SEU a podobn jako se stalo Lantimu v Londýn , bylo
rozlišeno mezi Drezenem na jedné stran a sov tskými leny v rnými SAT na
druhé stran .
žeme pochybovat, zdali si vedení bylo v domo rizika p i útoku na
Drezena, který by mohl ohrozit sov tské leny SAT. Ani nevíme do jakého
stupn se obvin ní zakládalo na d ryhodných informacích, nebo nakolik m la
vliv taktika. 83 V každém p ípad chybí d kaz, že za neuskute ný p evod
pen z je vinen Drezen svým udáním. On sám se vyjád il o „obludné lži“ a
oficiáln si st žoval kontrolní komisi (konfliktní komise SAT) na kompromitaci
ze strany vedení.84
Vedení SAT p ehlédlo skute né jádro problému, který se již v zá í 1930
neto il kolem valutových potíží. Nepovšimlo si, jak d ležité byly pro SEU dva
body v jejích rozhodnutích, které do zápisu úst ední výbor umístil na první
místo. V prvním rozhodnutí stálo:
a) propagované ideje beznárodnosti a celkový názor vedení SAT
v poslední dob jen brání SEU v práci (krok soudruha Skrypnika).
Proti ideologii beznárodnosti je nutno rozhodn bojovat.
O co se jedná? Práv když se Demidjuk a možná i Drezen snažili o
vy ízení finan ního problému, byla SEU bolestn ot esena uv dom ním, že je
zapletena do sít spoluprací se SAT. Rána p išla z nejvyšších politických míst
SSSR. V ervnu 1930 opublikoval Komunist, orgán Komunistické strany
Ukrajiny, lánek z názvem: „Poesperanštit, nebo poukrajinštit?“ s textem
81
To obsahovaly Göteborgské konvence p ijaté na kongresu v Göteborgu v roce 1928.
„Jak se úst ední výbor SEU snaží aby se SAT vyhnul „úskalím“ Sennaciulo 6. 1929/30, str. 531-2. – O trochu
pozd ji bylo eno o Drezenovi, že byl vždy „do morku kosti neutrál“, který proti své vlastní v li hrál roli
bolševika Sennaciulo 7. 1930/31, str. 263. Tato charakteristika ur it nebyla neopodstatn ná. Nikolajský, který
bránil Drezena, p iznal, že k jeho špatným rys m pat ila „nespole enskost“ a velmi ídký styk s masami („Proti
pomluvám Drezena“ Internaciisto 1. 1930/31, str. 213) a Roman Sakowicz, který znal Drezena již p ed revolucí,
vzpomíná na setkání v roce 1927 a soudí, že Drezen byl jen kariérista, který simuloval, že je bolševik (dopis
Hansu Jakobovi z 2.7. 1957).
83
K této otázce v osobním sd lení Barthekmes píše 2.2.1981: „Ur it v názoru SAT na Drezena hrál taktickou
roli.“
84
E.Drezen „Al la Kontrol-Komitato de SAT“ Internaciisto 1. 1930/31, str. 7.
82
172
projevu Mykoly Skrypnyka – ukrajinského lidového komisa e pro vzd lávání.85
Ve své i Skrypnyk p edkládal pokroky a p ekážky procesu rozši ování
ukrajinštiny na Ukrajin – procesu, kterým bude poražena mnohostaletá
rusizace. Skrypnyk široce rozebíral teorii beznárodnosti, s jejímiž stoupenci se
setkal a ke svému úžasu mezi nimi byli i mladí komunisté. Jeho názor byl
odmítavý. Fakt, že v n kterých školách se vyu uje esperanto a je p edstavováno
jako alternativa ukrajinštiny, mu posloužilo za p íklad snahy k p estupu
k jednotnému jazyku – ve jménu internacionalismu – znevážit význam
národních kultur a jazyk v období socialistické výstavby. Tím je ignorována
existence mate ského jazyka milion pracujících a také pozvednutí jejich
kulturní úlohy pomocí jazyka, kterým pracující masy mluví. Ti, kte í naléhají na
povinné zavedení esperanta do škol, mají buržoazní p ání vyhnout se
ukrajinizaci. Jestliže bude zapot ebí nový u ební obor, pak ne esperanto, ale
polytechnika. A pokud esperantisté cht jí zvláštní mezinárodní kulturu
beznárodnostní, proti národní kultu e mas, pak taková teorie musí býti
odmítnuta, protože není ani proletá ská, ani komunistická ani mezinárodní, ale
reak ní a falešná.
Na jiném míst bude ješt popsáno politické pozadí Skrypnykova kroku.
Zde je jen nutno poznamenat, že SEU reagovala na jeho p ekvapivý útok
okamžitou sebekritikou: „Jsme vinni, protože jsme nedostate
vysv tlili našim
soudruh m, že beznárodovost (sennaciismo) považujeme jen za nástroj proti
nacionalismu, šovinismu a sociálním šovinist m ve hnutí pracujících...
nechceme pomocí esperanta zakládat n jakou zvláštní esperantskou kulturu, ale
chceme použít esperanto k výchov v mezinárodním proletá ském duchu a
nahradit jím duch úzce národní, nacionalistický.“ 86 Ve sv tle tohoto p iznání, že
celá dosavadní teoretická práce SEU byla nedostate ná, je snadno pochopitelné,
pro úst ední výbor za adil mezi svá rozhodnutí srpnové sch ze provolání k boji
proti beznárodnostní ideologii, kterou se Lanti v poslední dob pokoušel
formulovat s jasným cílem použít ji jako novou spojnici pro SAT, který se
ot ásal mezistranickými boji.
idaly se ješt další starosti v SEU, která se snažila dokázat stranickým
autoritám, že nemá nic spole ného s beznárodovostí ve smyslu ignorace
národních kultur Sov tského svazu. SEU se cítila vážn zran ná tím, že mnoho
sov tských len SAT, podle vyjád ení Lantiho, napsalo dopisy na podporu
vedení v Pa íži a že n kte í z nich vznesli silná obvin ní proti úst ednímu
výboru a dopisy byly publikovány v Sennaciulo. O tom jedná následující
rozhodnutí ze zápisu:
b)... anonymní charakter t chto krok ješt podtrhuje jejich protisov tský
podtext. Úst ední výbor SEU vyzývá místní organizace SEU a SAT co nejtvrd ji
85
lánek v Komunist 19.6.1930; naposledy p etišt no v :Mykola Skrypnyk Statti i promovy z nacionalnoho
pytannja lánky o p ednáškách o národnostní otázce) Mnichov 1974, str. 185-191; ruský text („Esperantizacija
ili ukrainizacija?“) v )“
k 8. 1930, str. 74-77. – Jedná se o Skrypnykovu
p ed
kulturními aktivisty ve Stalinu 30.5.1930.
86
„Bona instruo por nia aktivularo“ Bulteno CK SEU 9. 1929/30, str. 127 s citacemi z Skrypnykovy i.
173
odmítnout reformistické agenty, kte í pronikli do ad sov tského esperantského
hnutí.
První informace v Sennaciulo o sch zi SEU nebyla publikována. V SAT
nezaregistrovali význam Skrypnykovy
i,87 ani v nejmenším netušili jakým
rozhodujícím prvkem to bylo pro úst ední výbor SEU, ani si neuv domovali, že
Drezen je již v defenzív po útocích vysokého státního initele a byl zastrašován
ve ejnou výzvou sov tským len m SAT, aby byl sesazen z vedení jako skrytý
nep ítel SSSR. Nem lo být tedy p ekvapením pro SAT, když Drezen a úst ední
výbor nyní otev eli širokou kampa proti vedení SAT88, o které bylo jasné, že
musí vést k rozšt pení.
Již v íjnu 1930 se objevila oznámená nová revue Internaciisto,89 jehož
první íslo p ineslo prohlášení „t ídn -bojové opozice proti SAT“ volající k boji
za transformaci SAT v revolu ní organizaci a odstran ní vedení, které utvo ilo
z organizace „jakousi sektu, která se odtrhává od proletá ských mas.“90
V listopadu bylo v Lipsku založeno nakladatelství EKRELO, ve kterém se
za aly objevovat desítky knih a brožur tisknutých v Moskv . P ibližn ve
stejném ase, evidentn na nátlak SEU u vládnoucích ú ad , tiskoviny SATu,
posílané do Sov tského svazu za aly být konfiskovány. 91 V lednu 1931 opozice
ve ejn vyzývala k bojkotu revue SAT a ohlásila referendum za ú elem svržení
vedení SAT.92 Následoval protiúder vedení SAT. Byli vylou eni hlavní
opozi níci a ohroženi byli všichni ostatní, kte í by se zú astnili „destruktivní
innosti“.93 Polemika v novinách dosáhla bezprecedentního vrcholu ve
vzájemném obvi ování a urážkách. Rusky psaná revue SEU otiskla sérii lánk
o „kontrarevolu ním charakteru beznárodovosti“,94 Internaciisto opakovan
úto il na „podvratnou“ innost, dštil pomluvy na uzurpátory – vedoucí SATu – a
vybízel k boji mezi „oportunisty“ a t ídn uv dom lými proletá skými
esperantisty také v rámci zemských organizací, 95, zatím co Sennaciulo
87
Za átkem zá í 1930 se p esto objevil láne ek, který ironicky sd loval o Skrypnykov kritice: Grodnano „La
surduloj, kiuj lernis muziki“ Sennaciulo 6. 1929/30, str. 529.
88
„En lukto por klasbatala SAT“ Bulteno CK SEU 9. 1929/30, str. 149-156.
89
Redaktorem byl ma arský exulant Józef Batta, bydlící v Berlín . trnáctideník byl tisknut krom dvou ísel
v Moskv do listopadu 1931, pozd ji od ledna 1932 v Berlín .
90
„Al la SAT-anaro de la tuta mondo. Deklaro de la klasbatala SAT-Opozicio“ Internaciisto 1. 1930/31, str. 1-2.
91
Od poloviny listopadu 1930 se množily stížnosti sov tských p edplatitel , že nedostávají Sennaciulo:
Sennaciulo 7. 1930/31, str. 194, viz též str. 223; Protokolo pri la XI-a Kongreso en Amsterodamo, 2-7 a gusto
1931, Pa íž 1932, str. 58-59.
92
Internaciisto 1. 1930/31, str. 66.
93
„AL la tuta SAT-anaro!“ Sennaciulo 7. 1930/31, str. 193-194. – První vylou ení byli Drezen, Otto Bäßler,
F.C.Richter, Walter Kampfrad (vedoucí EKRELO), Józef Batta, F.Wolff, Georg Richter, Herbert Muravkin,
Willi Vildeebrand Sennaciulo 7. 1930/31, str. 239. Krom Drezena byli všichni N mci, nebo bydleli v N mecku
(Batta a Muravkin).
94
R.Nikolskij „Manifest podtasovok puanicy i klevety“ (Manifest náhražek, sm sic a lží)
k 9. 1931, str. 5-11 (O Lantim Manifesto de la sennaciistoj); P. Kirjušin „Ideologija Lanti i kontrarevolucija“,
na stejném míst str. 69-72; P.Kirjušin „U istokov lantizma. Ljukssemburgianstvo i sennacizm“ (U zdroj
lantismu , Luxemburgismus a beznárodovost) )
k 10. 1932, str. 36-43, 70-77 (pokus
ukázat, že východiskem beznárodovosti jsou falešné teorie Rosy Luxemburgové).
95
„La taskoj de opozicianoj“ Internaciisto 1. 1930/31, str. 26. – Skute
v mnoha skupinách LEA bu
komunisté p evzali vedení podle vzoru n mecké LEA (nap . v Británii a ve Francii), nebo založili konkuren ní
organizace.
174
pravideln publikovalo dopisy ze Sov tského svazu, ve kterých byla prohlášení
k podpo e vedení SAT a také vyjád ení silného nesouhlasu s úst edním výborem
SEU, a zejména s osobou Drezena.96
Protože nad je na uskute ní kongresu v Moskv se rozplynuly, 11.
kongres SAT se konal za átkem srpna 1931 v Amsterdamu. Op t se ho
neú astnili delegáti ze Sov tského svazu, 97 ale stanovisko SEU b hem kongresu
reprezentovalo n kolik vylou ených a dalších opozi ník , kte í hlukem a k ikem
zd raz ovali své požadavky, aby odstran ním Lantiho a ostatních z vedení byla
nastolena t ídn -bojová jednota a demokratizace v SAT. Lanti se bránil proti
takové agitaci a znovu tvrdil, že mezi sov tskými esperantisty má SAT v tšinu
sympatizant a že vedení SAT lépe slouží zájm m sov tského lidu než to d lá
úst ední výbor SEU, ale SEU na ú adech udala, že v ci vydávané SAT jsou
protisov tské.98 Hlasování p ineslo skoro jednohlasnou podporu innosti
výkonné rady. 99 Ale již p ed hlasováním opozice na prostest opustila sch zi a
zahájila sv j vlastní „Kongres revolu ních esperantist “100, a založila
„Internacia Unuiga Komitato por reorganizo de proleta Esperanto-movado“
(Mezinárodní sjednocující rada pro reorganizaci proletá ského esperantského
hnutí). Tím se schizma SAT stalo faktem.
4.2.4. IPE, ISE a SAT
Následky bojovného amsterdamského kongresu je možno popsat krátce.
Poražená opozice volala „k boji proti zbytku SAT“.101 Nyní i pen žní aféra byla
otev en použita jako zbra . Již v ervenci 1931 úst ední výbor SEU rozhodl
„zatímn “ pozastavit p evod pen z SAT do doby než bude ustanoven
mezinárodní orgán proletá ského esperantského hnutí.102 Pozd ji, když
uspo ádané hlasování podpo ilo velkou v tšinou již dál nepodporovat vedení
SAT,103 úst ední výbor SEU ur il za vlastníka t chto pen z Mezinárodní
sjednocující radu (IUK – Internacia Unuiga Komitato).104 Na kongresu v Berlín
v srpnu 1932 byla založena nová organizace. Ta m la název „Internacio de
96
„Vo oj el Sovetio“ Sennaciulo 7. 1930/31, str. 143-144. 247, 280, 342-343.
Krom Rusa Muravkina, který p ijel z Berlína.
98
Protokolaro... Amsterodamo, str. 63.
99
105 schválilo innost výkonné rady, 6 neschválilo a 6 se zdrželo hlasování., na stejném míst str. 64.
100
Viz brožuru Kongreso de Revoluciaj Esperantistoj (SAT-opozicio kaj klasbatalaj LEA-noj) Amsterdam, la 5an de a gusto 1931, Berlín 1931. – Na tomto „kongresu“ bylo 54 osob z 8 zemí. Do Amsterodamu p išlo celkem
víc než 400 osob ze 14 zemí, z nich 252 bylo Nizozemc .
101
Pri la XI-a SAT-Kongreso en Amsterdam“ Internaciisto 1.1930/31, str. 185.
102
„Raporto de la Revizia Komisiono de SEU al la 5-a Kongreso“ Bulteno de CK SEU 10. 1931, str. 132; viz
také „Plivastigita plenkunsido de CK SEU“ na stejném míst , str. 88.
103
V referendu zorganizovaném v lednu 1931 dala opozice hlasovací právo ne jen len m SAT, ale také všem
nezam stnaným a chudým sov tským len m, kte í neodebírali Sennaciulo, tedy pasivním len m. Internaciisto
1 1930/31, str. 74. Již uprost ed roku 1931 tvrdila opozice, že 75% všech organizovaných d lnických
esperantist se vyslovilo za toto stanovisko: Internaciisto 1. 1930/31, str. 137.
104
N.N kraasov „5.kongres SEU jednohlasn hlasoval pro IUK“ Internaciisto 2. 1932, str. 10.
97
175
Proleta Esperantistaro“ 105 (IPE – Internacionála proletá ských esperantist ).
Rozdíl od SAT, která m la individuální lenství a vztahy na základ spolupráce
s národními organizacemi pracujících, byla IPE organizací, která se skládala ze
zemských sekcí a to ji dovolovalo od za átku prohlašovat že má „masový“
charakter, 14.000 proletá ských esperantist .106
Rozšt pení v esperantském hnutí pracujících, které nejd íve zp sobilo
odliv sov tských len ze SAT a nakonec vyvrcholilo založením konkuren ní
organizace, bylo bez pochyby ovlivn no katastrofálním rozhodnutím
Kominterny nastartovat rozbití fašismu rozbitím i jeho „dvoj ete“ – sociální
demokracie. Tato politika, o které bylo rozhodnuto v Moskv a která vedla
komunisty k nelítostnému boji proti „sociálfašist m“, zabránila vedoucím
sov tského hnutí uchovat si i jen ml enlivou toleranci k pluralismu v SAT a
init ústupky v rychle se rozvíjející polarizaci. Esperanto již nemohlo sloužit
jako jednotící faktor pro šarvátky v d lnických stranách, i když sama SEU do
poslední chvíle – ješt do poloviny roku 1930 – v to doufala. Ke kolizi však
muselo dojít už jen pro snahy SAT obejít Drezena a poslat svým sov tským
len m „p átelský pozdrav nikoliv prost ednictvím úst edního výboru SEU“107,
ale hlavn politickým tlakem, který byl vyvíjen na SEU vnit , nemluvíc o
tom, že teze Lantiho o beznárodnosti p icházely práv v citlivé dob .
Na druhou stranu rozšt pení v SAT bylo víc než následek rozdvojení
mezinárodního d lnického hnutí na stalinistické a demokraticko-socialistické.
SAT po odchodu komunist p estala být p ijatelným místem i pro stoupence
jiného hlavního d lnického hnutí, socialistického a to zredukovalo lenstvo na
úzkou skupinku beznárodovc a bezpartijních. Pokud bychom nezmínili tento
aspekt, nepochopili bychom pln význam schizmatu.
Mezi mnohými socialisty – leny SAT zejména v zemských organizacích
již dlouho vládla nespokojenost s organiza ními strukturami a ideologickými
zvláštnostmi SAT. To m lo váhu p edevším pro Rakušany. Rakouská d lnická
esperantská liga (ALLE – A stria Laborista Ligo Esperantista), která ve své
zemi úzce spolupracovala se Socialistickou stranou, byla vždy skeptická
k innosti SAT, protože ta z principu individuálního lenství se nestarala o
innosti v národních rámcích a nepodporovala koordinaci práce d lnické
internacionály. 108 Jestliže p esto Rakušané spolupracovali víc než 10 let se SAT,
bylo jejich hlavním motivem zabránit nadvlád komunist v organizaci. Je ale
105
O zakládajícím kongresu IPE: Internaciisto 2. 1932, str. 81-83, 85-86. Bylo p ítomno 348 ú astník z 11
zemí, mezi kterými, pro odmítnutí víza n meckými ú ady, nebyl delegát ze Sov tského svazu.
106
Tyto sekce byly práv p ed založením nebo p ed sjednocením v Belgii, Británii, Bulharsku,
v eskoslovensku, v ín , v Estonsku, ve Francii, v N mecku, v Japonsku, v Nizozemsku, v Norsku,
v Sov tském svazu, Švédsku a v USA. „Lar a estas nia bazo. Anta en al fondo de IPE!“ Internaciisto 2. 1932,
str. 75. – V roce 1932 uvedla IPE po et len 13 728; z t ch ale bylo 11 195 sov : Sur Posteno (mezinárodní
vydání) 3. 1935, str. 188.
107
Lanti p i zahájení kongresu v roce 1932: „Protokolaro pri XII-a Kongreso de SAT en tutgart (suplemento al
Sennaciulo, n-ro 393, 8 sept. 1932), str. 1.
108
A.F.Klatil „Taskoj de la laborista Esperanto-Movado“ La Socialisto 8. 1933, íslo 1, str. 2-3; osobní sd lení
Adalberta Klatila z 3.1.1977.
176
charakteristické, že ješt v roce 1932 z 2.000 len ALLE jen 118 bylo také
leny SAT. 109
Rozšt pení zm nilo situaci také pro esperantisty – socialisty. Již p ed
založením IPE ALLE oznámila, že socialisté nenacházejí d vod z stávat v SAT
po odchodu komunist , protože po odchodu komunist již není t eba st ežit
nadstranický charakter organizace.110 V srpnu 1932 na kongresu SAT ve
Stuttgartu se 40 len SAT z Rakouska pokusilo naposledy uskute nit své
dlouholeté p ání: vytvo it ze SAT esperantskou internacionálu založenou na
zemských organizacích pracujících esperantist , tedy zcela zm nit její
beznárodní – individuální – strukturu. Pokus se nezda il,111 a hned pak byla
založena IPE a ALLE u inila první kroky, aby založila vlastní internacionálu,
která by m la charakter uv dom lé strany socialistického hnutí. P es ujiš ování,
že se nejedná o konkuren ní organizaci SAT, zejména Franzem Jonasem, vládlo
všeobecné p esv ení, že když SAT odtrhla pracující od neutrálního hnutí – již
splnila svoji funkci – a nyní musí nastoupit nová etapa. Jonas ohodnotil situaci v
SAT po odchodu komunist :
Co z stalo ze SAT? Soudruzi, kte í nepat í k žádné stran , jsou bezpartijní
a kv li n jakým sentimentálním a individuálním princip m se snaží o n jaký
„samostatný“ t ídní boj, jsou to reformáto i sv ta, fantastové a roztrp ení
filantropové. Skrývají se pod maskou revolucioná . Krom nich v SAT z stalo
mnoho socialistických esperantist . A tito z stanou pro bezpartijní netenden ní?
Nereálný požadavek!112
O svatodušních svátcích v roce 1933, za átkem ervna reprezentanti
organizací socialistických esperantist v Rakousku, eskoslovensku, ve Francii
a v Ma arsku,113 se sešli na St edoevropské konferenci ve Vídni. Založili
Internacionálu socialistických esperantist (ISE). Jejím orgánem se stalo La
Socialisto, které vydávalo ALLE od roku 1926. Ale mnohoslibný za átek se
zam ením na rozši ování esperanta mezi stranami Druhé internacionály se
zám rem neovliv ovat politika ením IPE, ani neplýtvat energií na beznárodní
chiméry, brzy vzal náhlý konec. N kolik m síc po založení v únoru 1934 ISE
ztratila svoji základnu, když v Rakousku pravicový režim Engelberta Dollfuße
zakázal spolu se všemi d lnickými organizacemi také ALLE. A koliv ta, dík
svým sekcím ve Francii a Nizozemsku, p ežívala do vypuknutí války.
109
La Socialisto 7. 1932, íslo 9, str. 7.
Viz rezoluci (navrženou Franzem Jonasem) a jednohlasn p ijatou 10.plenárním zasedáním ALLE za átkem
dubna 1931; La Socialisto 6. 1931, str. 37. Socialisté byli pokládáni za nejv tší nekomunistickou ást SAT.
111
Sennaciulo 8. 1931/32, str. 225; „Protokolaro pri XII-a Kongreso de SAT en tutgart (suplemento al
Sennaciulo, n-ro 394, 22 sept. 1932), str. 12. – P i hlasování na kongresu dostal návrh jen 4 hlasy.
112
Franz Jonas „Kie mankas la mondrigardo?“ La Socialisto 7. 1933, íslo 9, str. 4. – Jedná se o odpov na
lánek Johna Johanssona „Kie la mondrigardo mankas. Malferma letero al miaj a straj kamaradoj“ Svenska
Arbetas Esperantisten 12. 1933, íslo 6/7 ( ervenec), str. 7.
113
P idaly se sekce v Dánsku, Finsku, Nizozemsku (1935) a Británii (1938). N mecká SEA se ú astnila na
íprav pro ISE, ale v dob jejího založení již byla SEA nacisty rozpušt na.
110
177
ežila také SAT, t ebaže organiza
a finan
byla vážn zruinovaná.
114
Za átkem roku 1933 m la mén než 2000 len . Orgánový asopis
Sennaciulo se vydával v redukovaném obsahu a ne tak asto – od února 1933 jen
1x m sí .115 Koncem roku 1932, když hrozilo odtržení socialist , Lanti
poci oval neúnosnou odpov dnost a oznámil svou demisi z vedoucí pozice
SAT.116 Trp l myšlenkou, že by jeho osoba mohla být p ekážkou ve snahách
zachránit organizaci proti rozpadu, protože existuje „chu pokládat jeho výroky
za oficiální mín ní“.117 Byl si v dom, že je nesnadné vysv tlit, že beznárodnost,
na jejíž propagaci necht l rezignovat, je jen jedním dílem princip SAT – což
skute
bylo nesnadné, protože beznárodní frakce byla jedinou frakcí, která
nem la podporu vn SAT a kosmopolitní názor Lanti požadoval od každého
lena. Lanti, který trval na právu být pln „kací ský“, se rozhodl složit svoji
funkci a doufal, že to také napom že k soust ed ní všech sil SAT.118 Lanti z stal
pravidelným dopisovatelem do asopis , ale po roce 1933 se již nezú ast oval
kongres SAT. V roce 1936 odešel z Evropy na mnoholetou cestu kolem sv ta,
která ho zavedla do Japonska, Austrálie, na Nový Zéland a do Jižní Ameriky.
Posledním místem bylo Mexiko, kde v lednu 1947 spáchal sebevraždu.119
Ve svém abdika ním lánku Lanti navrhl na standartu SAT nové heslo:
„Bu me v prvé ad esperantisty, pak lenové SAT“ a v srpnu 1933 na
kongresu ve Stokholmu, kde podal demisi, ozna il p vodní heslo: „Bu me
v prvé ad revolucioná i a až potom esperantisté“ za chybné.120 Prakticky se to
rovnalo prohlášení o bankrotu princip SAT, pramenící z deziluze odst edivých
sil v d lnickém hnutí. Za p ežití vd í SAT bezpochyby, krom jiného, finan ní
podpo e nizozemské organizace 121, nizozemským len m (mezi kterými z stalo
ješt n kolik komunist 122), kte í mohli, a necht li pod ídit své esperantství
stranickému uv dom ní nebo t m, kte í nebyli vázáni k žádné politické stran a
nepot ebovali p emýšlet o n jakých prioritách. Jinými slovy: SAT po
opakovaném schizmatu se stala iteln jší organizací, protože lenové, kte í
stali, bydleli p evážn v demokratických zemích a necítili konflikt mezi
stranickou linií a svou loajalitou k esperantu. Cenou za to byl asto nedostatek
politické jasnoz ivosti, jak se nap . ukázalo v p ípad distancování se
114
V kv tnu 1935 m la SAT 1.244 len , z kterých 310 bylo Nizozemc . Pr
rný náklad Sennaciulo v roce
1934/35 byl 4.200 výtisk .
115
M sí
také vycházela Sennacieca Revuo (nová série od b ezna 1933).
116
E.Lanti „De ekstere – de supre“ Sennaciulo 9. 1932/33, str. 45-47.
117
E.Lanti „Epiloge“ Sennaciulo 9. 1932/33, str. 73.
118
„Protokolaro pri XIII-a Kongreso de SAT en Stokholmo (suplement pro Sennaciulo íslo 409, 25.zá í 1933),
str. 6.
119
O posledních letech Lantiho píše Borsboom: Vivo de Lanti str. 145-177.
120
Protokolaro... Stokholmo, str. 5.
121
Síla nizozemských len SAT umožnila konání kongresu v Rotterdamu v roce 1937 s rekordní ú astí: 800
astník ze 16 zemí.
122
„Protokolaro pri la 18-a Kongreso de SAT en Bruselo“ Sennaciulo14. 1937/38, str. 90 (intervence Paula
Neergaarda); Výkonná rada SAT „Ni staras fortaj“ Sennaciulo 15. 1938/39, str. 25. – V roce 1937 byla obnovena
funkce „Prokomunistické frakce (3.internacionála)“ v SAT, kde byl sekretá em Dán Poul Thorsen. Již d íve byly
založeny „Sov tsko-komunistické frakce“, které tla ily na znovu založení trockistické „Bolševicko-leninské
frakce“.
178
k ob anské válce ve Špan lsku.123 V porovnání s neslavným obrazem, který
poskytla IPE, m žeme alespo íci o SAT, že se odvážila samostatného myšlení
a poskytovala prostor k volnému diskusnímu fóru. Díky vytrvalosti zbývajících
len SAT se poda ilo odolat politickým bou ím t icátých let a její organiza ní
oslabení do ur ité míry demonstrovalo sv j základní charakter - toleranci, která
v prvém desetiletí byla asto zasti ována stranickým fanatismem a
oportunistickou nerozhodností.
4.2.5. Esperanto ve stalinistickém procesu
Pro sov tské esperantisty bylo schizma v SAT bolestivou zkušeností, ale i
pro ty, jako Demidjuk a N krasov, kte í to nebyli ochotni p iznat.124 Jejich
spolupráce se SAT byla p íliš aktivní, užite nost zprost edkovatele s pracujícími
esperantisty mimo Sov tský svaz byla p íliš z etelná na to, aby porušení jednoty
nezp sobilo hlubokou ránu. lenové SAT v Sov tském svazu te byli jako by je
odtrhli od domova. Pro n zastavení dodávky Sennaciulo znamenalo rozlou it se
s asopisem, do kterého asto p ispívali, pomocí kterého získávali odpov di na
své otázky a který jim poskytoval tení, které nenacházeli v sov tských
novinách. M žeme pochybovat o tom, že by teoretické diskuse o nenárodnosti
nebo Lantiho popichování proti sov tskému patriotismu jim n jak
znep íjem ovaly tení. Vlastn až do rozšt pení nikdo nemohl o Sennaciulo
prohlašovat, že by se jednalo o protisov tský asopis. Naopak, ješt koncem
roku 1928 Lanti propagoval podporu Drezenovi a st žoval si, že „v Moskv
nesprávn hodnotí jeho práci“ zatím co se snažil, aby „zabránil útok m proti
Sov tskému svazu“. Dodal: „I mezi komunisty je mi vy ítáno, že nedovoluji íci
pravdu, atd.“125 Ve své redak ní zpráv pro londýnský kongres Lanti napsal, že
„materiál ze Sov tského svazu je p edevším pestrý“, v ro ním výkazu innosti
1929/30 bylo publikováno vcelku 60 lánk o Sov tském svazu a že zám rn
„vložil jen p íznivý materiál o Sov. svazu, protože se domníval, že dostatek
negativního je publikováno v buržoazních novinách“. To kritiku neuml elo.
Za átkem ervna 1930 pa ížští lenové SAT vyjád ili nesouhlas v rezoluci
123
Viz mimo jiné Sennaciulo 13. 1936/37, str. 25; Popola Fronto 2. 1937, íslo 10, str. 6; Sennaciulo 13.
1936/37, str. 70, 73-75;Popola Fronto 2. 1937, íslo 20/21, str. 4-5; La Socialisto 11. 1937, íslo 3, str. 6. –
zvláš zajímavé dopisy, které si vym ovali špan lský len SAT Guillermo Bosch a Lanti „Publika letero pri
sennaciismo“ od Bosche 29.1.1937 vyšly jako dodatek k Popola Fronto íslo 18; odpov Lantiho „ ia
diletantismo estu for!“ ze srpna 1937 vyšla v Sennacieca Bulteno 1937, íslo 2, str. 3-6. Oba texty byly nov
publikovány v brožu e E.Lantiho Herezulo. Hereza o Laroque Timbaut 1975, str. 29-41.
124
Lanti a N krasov si vym nili informace prost ednictvím Vilmose Bleiera ješt v roce 1932. N krasov se ptal
Lantiho, zdali ješt mohou najít spole nou cestu ke spolupráci, která je velmi sp átelila p ed deseti lety, ale
sou asn se vyjád il skepticky, zda je v bec možné upravit tu hroznou katastrofu, která se stala (dopis Bleierovi
18.4.1932). Ve své odpov di (4.5.1932) Lanti ujistil N krasova, že jeho „sd lení, rady, nápady jsou vždy vítané
a o ekávané“. Již d íve N krasov napsal (v dopise Richardu Lerchnerovi 17.7.1931): „Ješt si uchovávám svou
starou lásku k Lantimu, ale když nyní vidím co d lá, s bolestí v srdci víc a víc ztrácím iluze.“
125
Dopis Lantiho Drezenovi ze dne 25.12.1928. – Lanti napsal Demidjukovi, „že komunisté víc, než kdokoliv
jiný mají zájem... aby naše organizace nevypadala jako komunistická“ dopis z 4.2.1929; v jiném dopise se
vyjád il o útocích komunist proti vedení SAT které jsou obzvláš roz ilující, protože posilují vliv sociálních
demokrat “ a v tomto smyslu varoval p ed Jonasem, Sproeckem a Revou (dopis Demidjukovi 27.8.1930).
179
s p íliš pochvalnými lánky o Sov. svazu.126 Ale jestliže si st žovali sov tští
tená i sami, poukazovali hlavn na hojnost lánk o své zemi.127
Není tedy p ekvapivé, že p erušení dodávky Sennaciulo, spole
s problémem p evodu pen z, šokovalo sov tské leny SAT. Na úst ední výbor
SEU p išly žádosti, aby byl dán do po ádku p evod pen z za p ísp vky, protože
rozvoji hnutí v místních organizacích brání zastavení dodávky oblíbeného a
ného asopisu Sennaciulo.128 Zejména když cenzura navíc znemožnila získat
abonmá darem, došlo mnoho ho kých dopis , v kterých asto – právem i
neprávem – byla dávána vina úst ednímu výboru v Moskv .
Jak vidíme, Lanti po po áte ním váhání použil tyto dopisy na svou
obhajobu proti komunistickým útok m. Prohlásil, že Sennaciulo z stává loajální
k Sov tskému svazu a vyjád il pochopení k existenci cenzury vzhledem ke
„špionáži kapitalistických zemí a konspiraci bílých“. Cht l diferencovat mezi
Sov tským svazem a ambiciózními zájmy úst edního výboru SEU. „Nebezpe ní
nep átelé Sov tského svazu se nacházejí p ímo v Moskv “129, byl jeho
dramatický záv r. Pravd podobn m l Lanti pravdu, když p edpokládal, že
mnoho sov tských esperantist nemá rádo Drezena a rad ji by se p iklán lo
k uvažování o nebezpe í schizmatu vyv rajícího z jeho vlády. Ale naivn , i
zám rn Lanti ml el o politických podmínkách, které od roku 1930 hnaly
úst ední výbor SEU ke konfrontaci se SAT a k tlaku pod kterým se nacházel
Drezen. Úst ední výbor SEU se cítil zcela v souladu s aktuálními úkoly
proklamovanými pro sov tské ob any, požadoval, aby se SAT vrátila na t ídn
bojové pozice v návaznosti na Kominternu a také stanovil podmínky pro další
innost SEU, pokud dostane výslovný p íkaz uchopit vedení v SAT. Proto
Lantiho pokus dovolávat se solidarity sov tských len SAT za zády úst edního
výboru a ozna ovat Drezena za kariéristu a skrytého neutralistu byl jeho pokud
ne sebeklam, tedy minimáln mlžení politického kontextu, ve kterém se vyvíjel
konflikt mezi SAT a komunistickou opozicí. 130
Takový pokus byl nebezpe ný pro sov tské leny SAT, protože útoky
z Pa íže nemohly ot ást Drezenovou pozicí. Již p ed tím, než vedení SAT v zá í
1930 za alo svou kampa proti Drezenovi, Ivan Lidin, d ív jší len úst edního
výboru SEU, p edal stranické kontrolní komisi nep íznivý materiál o Drezenovi,
který pak dostal „p ísnou d tku s výstrahou“.131 Po opakovaném vyšet ování
kontrolní orgány prohlásily Drezena „za zcela istého proti ne istým útok m“.
126
Protokolaro... Londono str. 20, 31. – Lanti se od rezoluce distancoval, protože by se mohla jevit jako
protisov tská (dopis Krjukovovi 10.11.1930).
127
Protokolaro... Londono str. 20.
128
25.7.1930 esperantisté z Nižního Novgorodu se rozhodli podat takovou žádost úst ednímu výboru SEU:
129
Sennaciulo 7. 1930/31, str. 303-4.
130
Zdá se, že to Lanti brzy pochopil. V íjnu 1936 napsal svým p átel m v Pa íži: „Pokud n kdo zná situaci
v Sov tském svazu, m že být shovívavý i k Drezenovi“ Leteroj de E.Lanti str. 129.
131
Dopisy Lidina Marceau Dessoitovi, Pa íž 31.12.1929 a 6.1.1930; „Kiel Centra Komitato de Sovetrepublikara
Esperantista Unio klopodas, por ke SAT evitu la rifon“ Sennaciulo 6. 1929/30, str. 531; viz také Sennaciulo 8.
1931/32, str. 151.
180
Lidin byl vylou en ze SEU.132 Drezen získal podporu také od dvou svých
bývalých protivník Demidjuka a Nikolského, kte í ho d íve vinili pro p ílišn
pravicové názory, p esn ji eno pro p ílišnou mírnost. Nyní házeli vinu na
vedení SAT kv li dlouhým lánk m.133 Protože v dopisech sov tských len
SAT se nacházely asto stížnosti na „hr zy Drezenovy skupiny“ 134 a tvrzení, že
oponenty postihlo v zení, nebo byli zastrašováni policejními domovními
prohlídkami.135 Nikolskij pokládal za nutné výslovn odmítnout, že n koho za
nesouhlas s Drezenem postihlo v zení.
Pokud ne v zení, alespo byli uml eni ti, kte í se odvážili protestovat
proti boji, který vedla SEU proti SAT. Maxim Krjukov z Irkutska, straník od
roku 1904, který v roce 1907 se sešel se Zamenhofem136 a v astých p ísp vcích
do Sennaciulo se vyzna oval troufalými p íklady137, vyjád il svoji revolu ní
povahu nenárodnosti v roce 1930 dopisem adresovaným komunistické frakci a
vy ítal jí její „zhoubný, znepokojující, sebev domý vztah k organizaci jednotné
fronty SAT“. SEU opublikovala tento dopis v rusky psaném asopise
s výhružným komentá em.138 Potom, jak sd lil Lanti v Amsterodamu, se
Krjukov odml el.139
Narážky na „zrádce“ mezi sov tskými esperantisty140 jasn ukázaly, že
SEU má v úmyslu eliminovat všechny, kte í by dál udržovali svazky s vedením
v Pa íži. Soub žn se svou prací na „reorganizaci“ mezinárodního proletá ského
esperantského hnutí zintenzívn ly snahy o organiza ní rekonstrukci a
ideologickou návaznost. lenové byli vyzýváni, aby vyhledávali a demaskovali
stoupence Lantiho ve svých adách; t m pak hrozilo vylou ení ze SEU.141 Velice
podrobn byla evidována jména len SEU, jejichž pozice se zdála nejasná.
Místní hnutí v Barnaulu, které nedodržovalo direktivy, bylo varováno, že
132
Bulteno de CK SEU 1929, str. 160: „5-a Kongreso de Sovetrespublikara Esperantista Unio“ Bulteno de CK
SEU 10. 1931, str. 132; E.D. „Paraleloj“ Sennaciulo 7. 1930/31, str. 327. Lidin pak prohlásil, že rozhodnutí
Strany „ho zcela uspokojilo“ a žádal o obnovení lenství.
133
G.Demidjuk „Kial Lanti atakas personojn?“ Internaciisto 1. 1930/31 str. 13; ve stejném „Kial?...“ str. 45-46;
R.Nikolskij „Kontra kalumnioj pri k-o Drezen“ na stejném míst str. 212-213 (rusky: „Protiv klevety na tov.
Drezena“ Bulteno de CK SEU 10. 1931, str. 98-99.
134
. Sennaciulo 7. 1930/31, str. 280.
135
„Raporto de Kontrol-Komitato“ . Sennaciulo 7. 1930/31, str. 340.
136
Maks Krjukov „Rememoroj pri Zamenhof“ Sennaciulo 6. 1929/30, str. 313-314.
137
M.Krjukov „Niaj kontra loj estas analfabetaj en politiko“ Sennaciulo 6. 1929/30, str. 382-383. – Krjukov
pojednává o opozici esperanta mezi vedoucími d lnických hnutí a dává p íklady o t ídním p vodu známých
revolucioná , mezi nimi i o Leninovi (buržoa, potomek vládního ú edníka). V porovnání se Zamenhofem, který
byl jen „prostý chudý léka “ usoudil, protivníci esperanta jsou „b žní buržoazní polygloti“.
138
„Dvurušnikov – k otvetu!“ (Obojetník m – na odpov !) )
k 8. 1930, str. 275. –
Krjukov napsal Lantimu (koresponden ní lístek z 11.10.1930), že má v úmyslu si st žovat na „stranické
edníky“ ve v ci mezi SEU a SAT.
139
Protokolaro... Amsterodamo, str. 30.
140
„En komenco de la deka jaro“ Bulteno de CK SEU 10. 1931, str. 2.
141
Rusky psaný ob žník úst edního výboru ze dne 31.10.1930; citováno v Historio pri la skismo en la laborista
Esperanto-movado, Pa íž 1935, str. 15. – Podobný požadavek viz též lánek „El rezolucio de SAT-kunveno en
Stalino“ Bulteno de CK SEU 9. 1929/30, str. 161.
181
v podmínkách sov tské výstavby je ur eno ke zhroucení.142 Kdekoliv se objevily
známky deviace, úst ední výbor ihned ve ejn zakro il. Nap íklad o skupin
v Kochm je poznamenáno, že „neutráln “ vyu uje jazyk pro stovky lidí, bez
toho, aby zadala „živou práci“ ke korespondenci. Pro ilustraci, že skute
vládl
„úpadek“, citujeme slova jednoho žáka:
Pro mám psát o mém život do zahrani í soudruh m, jestliže jsem jen
edník, tj. pário, odstr enec, jestliže moje d ti se neu í ve škole, jestliže od
podniku skoro nic za práci nedostávám, jestliže po práci neodpo ívám, ale
pracuji v lese nebo stojím ve frontách p ed obchodem, atd. ?
Také takové
i byly p isuzovány Lantiho vlivu. Zemská rada v Ivanov
rozhodla ud lat osobní istku všech m stských esperantist v Kochm .143
Jak velká nespokojenost byla mezi sov tskými esperantisty kv li p etržení
svazk se SAT již není možné ur it. 144 Bezpochyby mnozí více mén brzy
ijali oficiální teze, že je SAT degenerovaná „sociáln -fašistická“ organizace,
která p ešla do nep átelského, protisov tského tábora. Ti, kte í o tom
pochybovali, byli postupn uml eni a pocítili odhodlání úst edního výboru SEU
netolerovat opozici a udat každého samostatn myslícího jako p ítele
zahrani ních renegát nebo zrádce socialismu. V tšina len SEU dávala
pravd podobn p ednost dál praktikovat jazyk i p i zm né situaci. N kolik
z nich, díky propagaci v Heroldo de Esperanto – darovat p edplatné - dostávalo
ze zahrani í bezplatné výtisky neutrálních novin. 145 A koliv La Socialisto
v Rakousku se domníval, v roce 1931, že schopní esperantisté v Sov tském
svazu se stahují z organizací, aby tak ml ky protestovali proti intelektuálnímu
omezování,146 oficiální statistiky udávaly r st po tu len . Koncem roku 1930
bylo 5116 len na 686 místech, o rok pozd ji již 5740 na 884 místech.147 A
hem 5. kongresu SEU koncem listopadu 1931 v Moskv Drezen konstatoval,
že hnutí p erostlo dosavadní formu a na r zných místech „je uskute ována
brilantní vzorová esp. práce.“ Byl p edestírán všeobecn optimistický obraz
budoucnosti. 148
Na kongresu, který se konal po n kolika odloženích, 149 se ú astnilo 119
delegát z 45 míst; z t ch bylo 70 ú edník , a 49 d lník .150 Fakt, že 41%
142
„Vo oj el Sovetio“ . Sennaciulo 7. 1930/31, str. 303 (fragment ze zápisu sch ze úst edního výboru SEU dne
18.4.1931). – Brzy pak se objevila informace, že hnutí v Barnaulu „se rozprášilo“, protože následovalo Lantiho:
„La vivo argumentas“ Bulteno de CK SEU 10. 1931, str. 73.
143
N.Sumarin „Rezultoj de renegata laboro“ Bulteno de CK SEU 10. 1931, str. 75-76.
144
Sama SEU poznamenala: „Je nutno p iznat, že mnoho našich soudruh bylo chyt e podvedeno Lantim, i když
li komunistickou legitimaci...“ „Pracující esperantisté set ásli ze sebe pana Lantiho“ 86. – je t eba se ješt
zmínit, že ze šesti sov tských len širší rady SAT (Izgur, Jušmanov, Albanov, Goldfeder, Krjukov a Baženov)
jen jeden – Jusmanov – se p ihlásil k opozici, na Lantiho upozorn ní: Protokolaro... Amsterdamo str. 10.
145
„Donu por trinki al la soifantoj!“ Heroldo de Esperanto 12. 1931, íslo 17 (617), str. 1. – V jednom
sov tském m st bylo hlášeno, že zde jedno íslo novin te víc než 80 lidí.
146
F.S. „Ein organisatirisches Problem“ La Socialisto 6. 1931, str. 94.
147
Bulteno de CK SEU 10. 1931, str.142.
148
„5-a Kongreso de Sovetrepublikara Esperantista Unio“ str. 135.
149
182
astník byli d lníci, uvedla SEU jako hrdou charakteristiku, že „není
tajemstvím, že v Sov tském svazu absolutní v tšina esperantist se skládá
z ú edník a ze student “.151
Jak už bylo zmi ováno, cílem SEU bylo zvýšení procent d lník v po tu
len . V zá í 1932 to bylo jen 33%.152 Tento proklamovaný cíl byl
vyprovokován útoky ze strany oficiálního d lnicko-koresponden ního hnutí
s poukazem na to, že esperanto láká zejména buržoazní elementy. Ve snahách
osvobodit se od takových podez ení nechyb ly úsp chy. Zejména na Ukrajin
trvala povzbuzující podpora odbor a Komsomolu k použití esperanta pro
mezinárodní výuku.153 Když v dubnu 1930 Sov tská rada pro klubovou práci
diskutovala návrh na využití jazyka odborovými kluby, ukrajinská delegace
hlasovala pro návrh, zatím co delegáti z Moskvy, Leningradu a jiných míst
Ruska hlasovali proti návrhu.154 Jako velký úsp ch byl ozna en fakt, že orgán
Komsomolu – Komsomolskaja pravda – koncem roku 1930 poprvé uve ejnila
stránku s dopisy v esperantu z r zných míst sv ta.155 A v roce 1931 moskevská
meziodborová rada p ijala rozhodnutí, které upozor ovalo, že esperanto „m že a
musí být p ípravným stupn m ke studiu cizích jazyk “ a povzbuzovala
organizování esperantských kroužk v továrnách.156
Na druhou stranu se nejednou stalo, že místní noviny odmítly materiál
s tím, že nap íklad všichni zahrani ní esperantisté jsou sociální demokraté.157
Ani intervence stranické rady, p íznivá k esperantu, n kdy nemohla zm nit
negativní názor na esperanto, který vznikl protiesperantskou kampaní v Rabo ekres janskij Korrespond nt a také bylo možno si povšimnout, že závodní noviny
se celkem nezajímají o mezinárodní výuku.158 Esperantské organizace pro
koresponden ní práci proto ješt zd raz ovaly nutnost kolektivní
korespondence, aby mohly zásobovat noviny. Žádaly zahrani ní soudruhy, aby
150
Bulteno de CK SEU 10. 1931, str. 140. – Podle stranické p íslušnosti bylo 40 delegát komunist , 26
komsomolc (celkem 55%). Podle národní p íslušnosti bylo 66 Rus , 22 Žid , 18 Ukrajinc . Podle v ku
evažovali mladí od 21-40 let. 77 krom esperanta neznalo žádnou cizí .
151
N.N krasov „La 5-a kongreso de SEU unuanime vo donis por IUK“ Internaciisto 2. 1932, str. 9.
152
Statistika ukázala, že z 3544 len je 53,24% ú edník , 32,62% d lník , 7,03% rolník , 7,11% student ,
rudoarm jc atd. – 17,16% len byli straníci, 23,05% komsomolci. Muž bylo 74%.
Zajímavé jsou i po ty podle národní p íslušnosti: Rusové 1780 (50,23%), Ukrajinci 786 (22,18%), Židé 410
(11,57%), Gruzínci 136 (3,84%), Arméni 84 (2,37%), B lorusové 76 (2,14%), N mci 48 (1,35%), uvaši 33
(0,93%), Poláci 31 (0,87%), Tata i 25 (0,71%), Lotyši 19 (0,54%), Litevci 12 (0,34%), ekové 11 (0,31%) a 29
dalších národností s po tem nižším než 10 – celkem 93 (2,62%). Po et Rus a Ukrajinc v SEU se prakticky
neliší od procentního rozložení obyvatelstva v SSSR – což bylo v roce 1926 47,5% a 21,4%. Ale pozornost
zaslouží silné zastoupení Žid – 11%, v po tu obyvatel jich bylo 2,4%.
Statistika o lenech SEU (stav z 1.9.1932) byl publikován v Bulteno CK SEU 11. 1932, str. 71; z celku 3657 v té
dob platících len z 581 míst, 3544 odpov lo na dotazník. ísla o celkovém po tu obyvatelstva jsou
evzata z: Helene Carrere dÉncausse, Risse im roten Imperium. Das Nationalitätenproblem in der Sowjetunion
Víde 1979, str. 64.
153
Sz.Carovskij „Gekamaradoj, aktivi u!“ Sennaciulo 6. 1929/30, str. 175-6; V.K. „SEU-movado en Ukrainio
kreskas kaj fortas“ Bulteno de CK SEU 10. 1931, str. 4-5 (p etišt no v . Sennaciulo 7. 1930/31, str. 40).
154
155
Internaciisto 1. 1930/31 str. 79.
156
„Laboristaj sindikatoj subtenas esperanton“ Bulteno de CK SEU 10. 1931, str. 101.
157
Sennaciulo 7. 1930/31, str. 88 (o Nižním Novgorod ).
158
183
odložili „škodlivý individualismus“ 159 a nabádali je slovy: „Nyní je zlo inem
ed esperantem a t ídou bavit se jen sám svojí osobní korespondencí.“ 160
ím víc se p iost oval konflikt se SAT, tím p ísn ji vyznívalo volání SEU
ke korespondenci. V listopadu 1930 ob žník úst edního výboru p inesl
direktivy, že dopisy se zahrani ím budou nap íšt „pojednávat v prvé ad o
aktuálních problémech sov tského života“ a také hned byla up esn na témata,
která musí být na z eteli „v nejbližším asovém období“, tedy:
Postup “Industria Partio“ 161 – široké rozpracování opat ení proti
rozvracení r zných odv tví sov tské ekonomiky, které bylo odhaleno OGPU
(Státní politický ú ad) a byla zjišt na návaznost na rozvrace e sov tské
ekonomie a zahrani ní kapitalistické skupiny a státní organizace, které
vypracovávají plány nové vále né intervence.162
Brzy potom úst ední výbor s uspokojením zaregistroval, že nová linie je
již v rn kopírovaná na regionálních úrovních:
Naše koresponden ní práce již vyb edla z rámce prostého sbírání
poštovních známek a pohlednic. Plníme spole ensko-politický úkol
informováním zahrani ních pracujících o našich úžasných úsp ších
v socialistické výstavb ve východních republikách SSSR.163
A protože bylo pot eba dát také sov tské ve ejnosti d kaz o užite nosti
esperanta, o ekávala se podpora také ze strany zahrani ních korespondent . Ale
ti, bohužel, asto pokulhávali. Dmitrij Sn žko si st žoval v b eznu 1930, že
nebyly dodány zprávy o názoru pracujících na sov tskou p tiletku, ani „na
technickou pomoc pro SSSR p i sbírce pen z na nákup traktor pro sov tské
vesnice“. Komunistický stranický tisk „bojoval živým, aktuálním jazykem
ícím pulsem života“, materiál v Proleta Esperanto-Korespondanto (PEK) byl
podle Sn žka celkem nezajímavý, suchý a asto neužite ný.164
Sn žkova stížnost se objevila p ibližn ve stejném ase, když ze strany
SEU se množily výzvy „k sm ování korespondence k technické pomoci p i
zpr myslování zem a kolektivizaci zem lství.165 Ve výzvách z roku 1930,
kdy se sou asn provád ly hromadné deportace „kulak “ a kdy P tiletka hnala
celý Sov tský svaz do neuv itelného vyp tí sil, se nevyhnuteln museli zapojit i
esperantisté. Nemohli stát stranou, když Stalin prohlásil všem sov tským
ob an m v únoru 1931: „Zaostali jsme za rozvinutými zem mi o padesát až sto
159
A.Erjužin „For individualismon“ Sennaciulo 6. 1929/30, str. 266.
S.Božev „De individua al kolektiva korespondado“ Sennaciulo 6. 1929/30, str. 332. – Toto obvin ní platilo
víc pro sov tské esperantisty. Jeden byl nap íkat napaden mimo jiné za to, že si dopisuje se zahrani ím „pro
svoje vlastní pot šení“ a nedává k dispozici n který z dopis na nást nku: V.Fuchs „Ni kontrolu niajn vicojn!“
161
K postupu SEU vydala brožuru: Preparantoj de milito. Akuza konkludo en proceso de Industria Partio
Moskva 1930. – Brožura vyšla v po tu 6000 kus a byla odeslána zahrani ním korespondent m.
162
„Al organizantoj de SEU, al sovetiaj PEK-filioj“ Bulteno de CK SEU 9. 1929/30, str. 169.
163
Kokanda rajona Komitato de SEU „Ne ekzistas baroj por disvolvo de nia movado“ Bulteno de CK SEU 10.
1931, str. 57-58.
164
D.Sn žko „Kiel ni verku por PEK?“ Proleta Esperanto-Korespondanto 1. 1929/30, str. 32.
165
„Sur vojoj de praktika partopreno en la socialisma konstruado (O 1.moskevské zemské konferenci SEU)“
160
184
let. Musíme je dohnat v deseti letech. Bu budeme schopni to u init, nebo se
rozsypeme.“166 SEU si uv domovala, že urychlená výstavba socialismu na ni
naloží nové úkoly – a že bude muset být blízce svázána s výrobou a s masami. 167
V praxi to znamenalo, že využití esperanta m lo v tší význam pro získání
všeobecného souhlasu a podpory industrializace Sov tského svazu, než pro
stimulaci sv tov -revolu ní nálady všech pracujících.
Do jakého stupn se sov tští esperantisté ukázali schopnými p ejít
k novým na výrobu orientovaným formám korespondence, se budeme snažit
analyzovat áste
na jiném míst . Ale co se tý e mimosov tských esperantist
a služeb od nich o ekávaných, podle Sn žkových st žovatelských poznámek,
žeme usuzovat, že adaptace na nový sm r v kapitalistických zemích byla
pomalá. Dá se ostatn pochybovat, že materiály, které byly ze Sov. svazu
dodávány tišt né, se ješt mohly odlišovat od monotónnosti sov tských novin a
ilákat pozornost k jazykovému zdroji. Na každý pád, pokud v souladu se
stranickými direktivami žádala SEU ze zahrani í technickou pomoc ve form
odborného materiálu a i „v cí“168, evidentn si neuv domovala, jak takovou
žádostí požaduje nep im enou ochotu a také si v bec nedovedla p edstavit
jakou asi kompetenci mají zahrani ní d lni tí dopisovatelé.
V dubnu 1931 Úst ední výbor Komunistické strany vydal dekret o
reorganizaci hnutí d lnicko-rolnických dopisovatel v Sov tském svazu. 169
Také kritizoval dopisovatele, že se p íliš zabývají všeobecnými problémy.
Strana od nich požadovala, aby se nap íšt v novali výlu
odborným
problém m. Hnutí bylo pod ízeno vedení Pravdy. Tím strana, která na konci
tiletky vypíchla pot ebu mít specialisty a definitivn likvidovat riziko, že
základna hnutí se stane nekontrolovatelná a nekoordinovatelná s ú ednickým
centrem.170 Redakce stále více rezignovaly na pomoc „speciálních dopisovatel “
na pracovištích a dávaly p ednost profesionálním noviná m, kte í byli
zkušen jší p i vysv tlování stranické linie. D ležitost koresponden ního hnutí,
kdysi podporovaného k masové innosti, od této chvíle trvale upadala.
Jestliže již sí d lnicko-rolnických dopisovatel v zemi, zejména
uskute ovaná v esperantu, byla pod ízena dohledu mezinárodního
koresponden ního hnutí, nemohla se cítit dob e – tím h , že se nacházela mimo
aktuální pot eby státu. Napomínání SEU se vystup ovalo. Sov tští esperantisté,
kte í si požádali v Heroldo de Esperanto o kontakt k dopisování, a jejichž
dopisy s pod kováním za darování p edplatného se objevily v neutrálním
166
Citován Karl-Heinz Ruffmann Sowjetrußland. Struktur und Entfalting einer Weltmacht Mnichov 1967, str.
11.
167
„Plivastigita plenkunsido de CK SEU en Moskvo la 25 kaj 26 de julio 1931“ Bulteno de CK SEU 10. 1931,
str. 87 (zprávu vypracoval Incertov).
168
P.Tilin „Tri gravaj problemoj“ Bulteno de CK SEU 10. 1931, str. 45; N.N krasov „La 5-a kongreso de
SEU...“ Internaciisto 2. 1932, str. 10.
169
SEU publikovala dekret ve svém orgánovém asopise: „O perestrojke rabselkorovskovo dviženija.
Postonovlenie CK VKP (b) ot 16 aprelja 1931 goda“,
k 9. 1931, str. 153-154.
170
Guski „Zur Entwicklung der sowjetischen Arbeiter- und Bauernkorrespondentenbewegung 1917-1932“, str.
100-1.
185
asopise, našli svoje lánky praný ované v orgánovém asopise SEU, kde byli
napadáni jako lidé, kte í prosí o „buržoazní milodar“ a získávají „falešnou
filantropii“.171 Na kongresu SEU se Nikolskij roz iloval, že: „Z stávají mezi
námi elementy, které jsou revoluci cizí a využívají svoje lenství v SEU
ke kontrarevolu ním cíl m.“ Zmi oval p íbuzné kulak , kte í mohou pomocí
esperanta informovat sv t o perzekuci kulak . Nikolskij také ekl, že sov tští
esperantisté, kte í se zabývají korespondencí s jinými zem mi kv li n jakým
hezkým pohlednicím, zrazují cíle hnutí: „Bezpodmíne
se musí odstranit
172
z mezinárodní korespondence nestranickost.“
Následky t chto p ísných napomínání, zejména stereotypnost psaní,
icházejících ze Sov tského svazu, byly brzy zaregistrovány v zahrani í. Již
uprost ed roku 1931 La Socialisto ve Vídni zaznamenal: „Zdá se, že celá
esperantská korespondence za íná být n kterým lidem nep íjemná a proto se
snaží obejít p ímé vym ování dopis od d lníka k d lníkovi.“173 Jako
nej erstv jší p íklad této tendence noviny ozna ily fakt, že dopisy ze
Sov tského svazu za ínají být dopln ny, nebo i zam ny tišt nými listy
s titulem Pravda o Sov tském svazu nebo Naše odpov di zahrani ním
pracujícím. Na t chto listech, kterých SEU vydala od roku 1931 minimáln 15
v celkovém nákladu 7000-10000 kus 174, byly zodpov zeny mimo jiných
následující otázky:
Je pravda, že pracující v Sov tském svazu hladoví?
Nechápeme: vy, sov tští soudruzi, vždy píšete o úsp ších socialistické
výstavby, ale sou asn voláte na poplach kv li r zným „pr lom m“.
Pro soudruh Litvinov mluví v Ženev o odzbrojení, ale sov tská vláda
posiluje vále né síly Rudé armády?
Pro Trockij je vylou en z komunistické strany a vypov zen ze Sov tského
svazu?
Mají všichni pracující v Sov.svazu sedmihodinový pracovní den?
Co znamená, že Sov tský svaz kon í tento rok (1931) výstavbu základ
socialistické ekonomie? Znamená to, že p íští rok bude ve vaší zemi již
socialismus?
Listy byly ur eny len m SEU, mezi kterými se podle Nikolského velice
asto nacházejí politi tí analfabeti, aby jim usnadnily úkol – dát zahrani ním
korespondent m správné odpov di. Že otázky si byly obvykle podobné, zdálo se
ekonomické vytisknout odpov di, což by mohlo být vysv tlením pro službu
SEU, ale pravd podobn jší je, že otázky ze zahrani í byly asto velmi citlivé a
proto byly nutné vybroušené odpov di. O tom m žeme usuzovat ze zprávy,
171
Bulteno de CK SEU 10. 1931, str. 13, 79; viz též sebekritiku jednoho postiženého v Bulteno de CK SEU 11.
1932, str.19. – Stížnost na „nechutnou servilnost“ sov tských esperantist Ralpha Bonespera (Nový York)
citoval lánek „Ne misuzu korespondemon de alilandaj kamaradoj!“ Bulteno de CK SEU 11. 1932, str. 44.
172
„5-a Kongreso de SEU“, Bulteno de CK SEU 10. 1931, str.133.
173
F.Seidl „Wie sollen wir korrespondieren?“ La Socialisto 6. 1931, str. 72.
174
V knihovn UEA se nacházejí ísla od 6 do 12, všechny z roku 1931, krom t í list , které nemají ozna ení
dne a roku. Ale ješt v roce 1933 se objevil bulletin se stejným titulem jako výtisk moskevského centra PEK.
186
kterou vydala místní skupina SEU již d íve v roce 1931: V Tuapse u erného
mo e bu ka SEU požadovala od všech svých len , kte í vedli korespondenci se
zahrani ím, aby navšt vovali stranickou politickou školu. Krom toho byla
bu ka v poradním vztahu s kulturn -propaga ním odborem místní stranické
rady. Cílem výuky a konsultací bylo vyhnout se politickým chybám
v mezinárodní korespondenci a pozdvihnout „kvalitu“ dopis , po zkušenosti, že
„zahrani ní soudruzi dávají otázky, na které nem že n kdy odpov t ani každý
komunista“.175
Jak byly citlivé tyto otázky dává sám orgán SEU charakteristický p íklad.
Cituje z dopisu francouzského obdivovatele Sov tského svazu žádost, aby mu
ítel vysv tlil neuv itelné tvrzení, které našel ve francouzském katolickém
asopise: „V Rusku... jsou vid t na polích velké houfy neš astných d tí. Jsou
opušt né a žijí jak se dá. Mnoho jich umírá hladem.“176
Nep ekvapí, že korespondence brzy ztratila š ávu. Mnichovská skupina
GLEA na sv j inzerát o dopisování dostala 40 dopis ze Sov tského svazu, ale
když n me tí soudruzi na dopisy odpov li, na svoje dopisy již nedostávali
odpov . Jejich dopisy byly z ejm tak zarážející, že jen 4-5 Rus
odpov lo.177 Ml ení sov tských esperantist pohoršovalo zejména nekritické
obdivovatele Sov tského svazu, jak ukazují reakce n meckých komunist Otty
Bäßlera a Waltera Kampfrada, kte í pat ili k prvním opozi ník m vylou ených
ze SAT. Bäßler hlásil o množství stížností na „nefungování korespondence“
mezi N meckem a Sov tským svazem. Jestliže p išly n jaké dopisy, pak jejich
obsah byl deziluzí:
A co my m žeme íst v t ch dopisech? „Jsme vlast sv tového proletariátu,
plníme p tiletý plán ve ty ech letech, budujeme socialismus, tam a tam je
postaveno toto a toto a tak velký závod, v n m pracuje tolik a tolik pracujících
atd.“ potom ješt je tam adresa v esperantu, v ruštin nebo ukrajinštin – a to je
nej ast ji všechno.
Dopisy s takovým obsahem pokládal Bäßler za urážku svého vztahu
k Sov tskému svazu: „My to víme a v íme tomu, vždy jsme komunisté.“
Místo aby Bäßler vyzval k boji a použil žurnalistické obraty, nabádal sov tské
soudruhy, aby psali prostým primitivním jazykem proletá o své práci a
klubovém život , o rodin , o pracovních podmínkách a mzdách. Aby zd raznil,
jaké zbyte né následky mají fráze v jejich dopisech, poznamenal, že 70 lenná
komunistická bu ka v Lipsku p estala s kolektivním dopisováním
s velkozávodem v Charkov s argumentem, že nikdo nemá zájem íst novinové
lánky. 178
Zcela stejn si na íkal Kampfrad, že kolektivní korespondence škodí
sov tské stran – bu kv li ml ení, nebo kv li „agita ním“ odpov dím. Ho ce
175
B.Belakov „Evitu politikerarojn dum internacia korespondado“ Bulteno de CK SEU 11. 1932, str. 46.
S.Levickij „Kio interesas eksterlandan instruiston“, Bulteno de CK SEU 10. 1931, str. 29.
177
Ludwig Schlamp „Plendo (dopis redakci Bulteno), Bulteno de CK SEU 11. 1932, str. 36.
178
O.Bäßler „Alvoko“ Bulteno de CK SEU 11. 1932, str. 52.
176
187
hlásil, že se v N mecku opakovan stalo, že po p emlouvání koleg v továrn ,
kte í jsou pod „trvalým strachem z propušt ní“, aby za ali dopisování se
sov tskou továrnou, bylo výsledkem všechno jiné, než uspokojení. Nebo také to
nem lo v bec žádnou odezvu, nebo zase sov tští pracující odpov li nic
ne íkajícími frázemi o socialistické výstavb , o grandiózní Rudé armád atd. a
informacemi už dávno známými, nap .: „zvít zili jsme nad kapitalismem...
íme, že také zvít zíte“. Potom, podle Kampfrada, n me tí pracující, kte í
cht li skute
mimo jiného se dov t n co o mzdách a vztazích v Sov tském
svazu, ztratili chu na další kontakty.179 Také Japonci roz ilen vy ítali
sov tským esperantist m, že jsou ne inní, práv když každý „žízní“ aby se
dov l n co o Sov tském svazu.180
Sama SEU publikovala tyto stížnosti a apelovala na své leny, aby
odpovídali na dopisy ze zahrani í. SEU se ani nepokusila p esunout vinu za
nedostatky v korespondenci na zahrani ní soudruhy. Ti se skute
snažili až do
extrému být loajální k SEU a dokazovat užite nost esperantského dopisování
také pln ním namáhavého úkolu – poskytnout technickou pomoc socialistické
výstavb . Nap íklad pobo ka PEK v Mnichov prohlásila, že je p ipravena:
„dodat informace o výrob leteckých motor , automobilových motor a stavb
diesel –motor “.181 Nabídku provázela žádost o poslání jen „konkrétních
základních technických p ání“ a odložit stranou kolektivní dopisování, protože
to „jen zpomaluje náš úmysl pomoci pr myslové výstavb v SSSR.“182
4.2.6 Vzdalování se SEU a IPE
inná práce mnichovské pobo ky PEK nemohla sklízet ovoce. Velice
brzy politický vývoj v N mecku znemožnil pokra ovat ve vztazích se
sov tskými esperantisty. Když p evzal moc Hitler, také i jen n kolik m síc
existující Internacionála proletá ských esperantist (IPE) utržila silnou ránu,
protože GLEA, její n mecká sekce kterou rozpustili nacisté, byla jedním z jejich
hlavních sloup . Pro p ežití pot ebovala IPE plnou podporu svého druhého
op rného sloupu – SEU.
V Moskv byla ustavena provizorní administrace IPE. 183 Uprost ed roku
1933 p etransformovala SEU sv j Buletin na orgánový asopis Sur Posteno,
který nahradil Internaciisto – ten naposledy vyšel v Berlín - a prohlásila ho
orgánovým asopisem IPE. Na toto nové uspo ádání pohlíželo mnoho
mimosov tských len se smíšenými pocity, protože si pamatovali, že koncem
roku 1931 byl úkol tisknout Internaciisto Moskv odebrán pro jeho trvalé
179
W. Kampfrad „Pekoj kontra PEK“. 60. – O konkrétním p ípadu viz „Kiel iuj sovetiaj kamaradoj perfidas
laboron“ 11. 1932, str. 17. Vzor dopisu napsaný ve jménu pracujících továrny v Moskv je publikován
v Sennaciulo 8. 1931/32, str. 147.
180
Japana PEK-servo „Alarmoj al sovjetiaj esperantistoj!“ Bulteno de CK SEU 12. 1933, str. 32.
181
„Teknika helpo al socialisma konstruado“ Bulteno de CK SEU 12. 1933, str. 32.
182
„Teknika helpo al socialisma konstruo de USSR!“ Internaciisto 2. 1932, str. 111.
183
IPE vivas! Komunikoj de la provizora IPE-oficejo, íslo 1 (25.5.1933), str. 2.
188
zpož ování a tisk byl p edán GLEA do N mecka. Ale i Sur Posteno vycházelo
nepravideln a po necelém p l roce se mluvilo o alternativ znovu vydávat
Internaciisto v n které západní zemi,184 tím spíš, že obsah Sur Posteno byl
charakteristický nesnadno stravitelnou kombinací zu ivých polemik proti
„sociálfašist m“ v SAT185 a nudnými komuniké o výsledcích p tiletého plánu a
úsp ších SSSR. Další p inu k nespokojenosti dodal západním len m IPE
sov tský p ísp vek do PEK – opublikování organizace korespondence. Brit
William Keable si st žoval, že sov tský bulletin PEK Vero pri Sovetio (Pravda o
Sov tském svazu) nepíše o ni em novém, uvádí jen statistiky a fakta již uvedená
ve vlastním stranickém tisku, zatím co by tená i p ivítali v novinách dopisy
s popisem „života jednotlivých pracujících“.186 Keable psal, že když se p iblížilo
výro í Velké íjnové revoluce, sov tští esperantisté je zasypali žádostmi na
posílání pozdravných dopis . Britští soudruzi splnili jejich žádosti, ale pak
marn ekali odpov i na již d íve poslané dopisy. Zkušenost posloužila
k p átelské kritice na adresu sov tských esperantist : „...jeden soukromý dopis,
napsaný vlastní rukou u iní tisíckrát v tší dojem než sto nejkrásn ji vytišt ných
lánk .“187
Již nebyla
o tom, že se 2. kongres IPE odbude v Moskv jak bylo
ohlášeno v Berlín . Místo toho se sešlo v srpnu 1934 sedmdesát
západoevropských komunist -esperantist na konferenci v Lille. Tam se debaty
to ily kolem otázky, zda je vcelku užite né pokra ovat v innosti.188 Žádný
delegát SEU se nedostavil, ale objevil se sov tský odborá ský p edák, který
edal francouzsky napsaný pozdrav od SEU. K p ekvapení, doporu oval –
rozpušt ní IPE.189
Místo aby západní lenové IPE poslechli, p estali brzdit svou
nespokojenost se SEU. Francouzský aktivista Marcel Boubou ekl, že vedoucí
SEU nepodporují IPE a stejné konstatoval nizozemský delegát o dopisech
sov tských esperantist .190 V rezoluci bylo upozor ováno, že v práci PEK se
vyskytují „neseriozní projevy zejména u sov tských soudruh “ v korespondenci,
které diskreditují esperantské hnutí.191 Ma arský delegát poznamenal, že pokud
se nenajdou informace o sov tském hnutí v Sur Posteno, bude je nutno hledat v
„neutrálních novinách“.192 Na záv r konference rozhodla do budoucnosti
184
IPE kunligilo. Interna organo de la IPE-oficejo, Amsterdam, íslo 4, kv ten 1934, str. 3.
Viz nap .:H.M. „IPE – la sola klasbatala internacia organizo de proletaj esperantistoj. Kontra manovroj de
socialfa istaj gvidantoj“ Sur Posteno 1933, str. 25-26; „Demagogoj kaj trompistoj fiaskos“ str. 33; G.D. „Lanti
batalas kontra ... fa ismo“ str. 50-51.
186
W.G.Keable „Al usta linio“ Sur Posteno 1933, str. 62.
187
„Kiu sin enjungis devas iri“ Sur Posteno 1933, str. 84 (p etišt na v britském bulletinu PEK).
188
Ludwik Schödl „El dokumentoj kaj memoroj pri la laborista Esperanto-movado“ Paco 1973, íslo 4, DDRvydání, str. 10.
189
Lau Sur Posteno Klasbatala (1934, str. 114) sov tský reprezentant se jmenoval Litvin. Výzva k rozpušt ní
nezmi ovala revue IPE ani SEU; tato informace pochází od Ludwika Schödla (osobní sd lení z 1.6.1969), který
dále ješt pamatuje jiné jméno sov tského reprezentanta.
190
N.Incertov „La IPE-Konferenco en Lille pri SEU“ Sur Posteno Klasbatala 1934, str. 119.
191
„Rezolucio pri la PEK-laboro“ Sur Posteno (mezinárodní vydání) 2. 1934, str. 105-106; viz též Sur Posteno
Klasbatala 1934, str. 117-118, 120.
192
„IPE-konferenco en Lille“ Sur Posteno Klasbatala 1934, str. 112.
185
189
vydávat orgánový asopis IPE v Amsterodamu z obavy z nepravidelného
vycházení193, kostrbatého stylu a p íliš stranického obsahu moskevské revue. 194
Orgánový asopis si ponechal stejné jméno Sur Posteno a d ív jší revue – orgán
SEU se nyní nazýval Sur Posteno Klasbatala (Na postavení t ídn bojovném).
V reakci na kritiku v Lille se SEU pokusila o slabý pokus na svou obranu
a provedla sebekritiku a slíbila v tší aktivitu ve svých úkolech pro IPE.195 Toto
prohlášení sm ovalo navenek, ale uvnit SEU se již 2-3 roky ozývaly teze, které
vyjad ovaly znatelnou nechu sov tských esperantist a nezájem SEU o IPE.
Již p ed 5. kongresem v listopadu 1931 úst ední výbor SEU byl kritizován
práv jedním z nejaktivn jších len SEU Viktorem Kol inským za to, že SEU
estala klást d ležitost na propagaci esperanta. Napsal v dopise:
V Sov tském svazu vymyslili teorii, že proces socialistické výstavby
znemož uje zabývání se druho adými záležitostmi (mezi jiným esperantem).
Jinde se vymyslila jiná teorie – že špatný ekonomický stav v r zných
zemích zp sobuje, že se hnutí nem že dob e rozvíjet.
Jsou to dv oportunistické teorie, proti kterým musíme ost e vystupovat.
i tení tohoto dopisu úst ední výbor nesouhlasil, že by propagoval první
teorii, ale sou asn p iznal názor, že skute
masová propagace esperanta a
snahy o oficiální uznání jsou bezvýznamné tak dlouho, dokud trvá období
tiletky. Za prioritu ozna il rozší ení finan ní základny a r st použitelnosti
esperanta – zejména nutnost koncentrovat energii na „technickou aplikaci“:
Jedno moderní dílo v esperantu o výrob traktor nebo o využití
exkavátor v dolech bude významn jší, než milion esperantských u ebnic pro
sov tské ob any...
Kol inskij byl obvin n z oportunismu, protože jeho výroky byly totožné
s tendencemi „neutrál “ a SATu „p ece oval“ esperanto a žádal zm nit zp sob
práce v rozši ování a použití esperanta“.196
Jestliže taková polemika197 zdánliv pojednávala jen o nejlepší strategii
jak podpo it esperanto, už za n kolik m síc vedení SEU otev en prohlásilo, že
podmínky nedovolují n co ve hnutí urychlit. Uprost ed roku 1932 orgán SEU
zve ejnil, ve form dopisu leningradskému esperantistovi, Drezen v lánek, ve
kterém bylo napsáno, že b hem 2. p tiletky a ješt dlouhý as potom budou mít
„otázky ekonomické výstavby a otázky organizace obranyschopnosti SSSR“
vždy p ednost p ed vším v etn otázek p evzetí mezinárodního pomocného
jazyka. Podle Drezena a tedy roste po et esperantist , ale ne víc než na n kolik
desítek tisíc, což ješt nebude masové hnutí. A i kdyby se esperanto v
193
Sur Posteno Klasbatala (1934, str. 98) ozna il jako p iny nepravidelného vydávání „p ílišné p etížení
tiskáren pro p íliš velké kulturní pot eby pracujících mas“.
194
„Gvidresolucio unuanime akceptita de Konferenco“ Sur Posteno (mezinárodní vydání) 2. 1934, str. 91. – Od
nového Sur Posteno bylo požadováno, aby používal jen tivý styl a také se vyhnul „urážkám organizacím jinak
zam eným“.
195
Incertov „La IPE-Konferenco“ str. 119.
196
„Saluton al la kvina kongreso de SEU!“ Bulteno de CK SEU 10. 1931, str.113-114.
197
Zpráva o plenárním zasedání úst edního výboru SEU koncem ervence 1931 ukázala, že také tam se živ
diskutovalo o otázce, jak velkou d ležitost má mít získávání nových len : Bulteno de CK SEU 10. 1931, str. 88.
190
Sov tském svazu rozší ilo masov , bylo by to „sotva pot šitelné“, protože by
tak vznikla nerovnováha s jinými zem mi, kde hnutí zaostává. Jen pod
podmínkou, že by v zahrani í bylo hnutí siln jší než v Sov tském svazu, je
možno pomýšlet „na innost zam enou na zrychlení dosavadního r stu hnutí
v SSSR“.198
Je snadné si p edstavit, že tyto v ty mezi sov tskými esperantisty
vyvolaly pobou ení. Lanti dostal dopis od bývalého sov tského lena SAT, který
soudil, že úst ední výbor brzdí hnutí, a to je zlo in proti esperantu.199 Sama SEU
mluvila eufemisticky o „jistém nedorozum ní“, které zp sobil Drezen v dopis
mezi „n kolika aktivisty“ a proto p iznává, že dopis byl interpretován jako
„skoro direktiva pro rozklad esperantského hnutí“, a cítí se povinna podrobn ji
vysv tlit jeho smysl. P edn , Drezen v krok byl chválen jako „rozhodná rána
levicovým radikálním fantaziím“, které kladou d raz na poesperantš ování,
místo na rozvoj národních kultur v Sov tském svazu. Taková „levá úchylka“,
podle SEU zve pracující „odvrátit pozornost a síly od aktivní innosti na
stovkách staveb, v tisících podnicích a továrnách ve kterých jsou ešeny hlavní
problémy výstavby bezt ídní socialistické spole nosti a mohlo by to také vést
k odrazování od studia cizích jazyk , které jsou nutné pro zvládnutí techniky. Po
takových úvahách, za kterými snadno m žeme objevit všeobecnou tendenci
k napomínání a upozor ování, které SEU dostávala od stranických autorit bylo
lenstvo uklid ováno ujiš ováním, že nesp chat neznamená podle pot eby
nerozši ovat. Jinými slovy, požadavky na hnutí rostly, ale to již nesta ilo
požadavky plnit v etap vývoje charakterizované „zacílením na produkci“ – v
etap , ve které nesta í, aby SEU agitovala na základ vysv tlení významu
mezinárodních vztah pracujících jako mocného nástroje mezinárodní výchovy
a k tomu se vztahující role esperanta, ale byla nucena se pod ídit problém m
socialistické výstavby a mezinárodního t ídního boje. 200 Pro zd razn ní jádra
Drezenových tezí SEU prohlásila: „Je nutno jasn íci, esperantské hnutí nemá
právo být urychlováno, jazykový problém a do ur ité míry i mezinárodní vztahy
pracujících nemají nárok být na po adu dne jako prvo adé hlavní úkoly
v sou asné etap .“201
SEU zve ej ovala svá varování proti „zrychlování“ jen rusky a tak
ušet ila soudruh m v IPE p emýšlení o tom, pro jsou náhle mén d ležité
mezinárodní vztahy, nebo pro proletá ští esperantisté, kte í od po átku byli
odhodláni dát esperanto do služeb t ídního boje, by museli poslouchat p enášku
198
E.Drezen „Pro neurychlujeme esperantské hnutí. O perspektivách esperanta v 2.p tiletce“ – rusky “,
k 10. 1932, str. 181-182 (dopis B.Ch.Tollovi). Drezen napsal, že na pomoc
mimosov tským hnutím vydala SEU také u ebnice esperanta v n
in , francouzštin , angli tin a špan lštin .
199
„De niaj sovetiaj amikoj“ Sennaciulo 9. 1932/33, str. 51. – Dopis ze 17.11.1932 nebyl vytišt n samoz ejm se
jménem autora.
200
Toto vysv tlení o pot ebách nové etapy je citováno z rezoluce 5.kongresu SEU.
201
Úst ední výbor SEU „Rozši uj a prohlubuj rozvoj esperantského hnutí, ale neusp chej ho“ – rusky
k 10. 1932, str. 304-306.
191
o „p ece ování“ jazyka. Ale i v p ípad neznalosti této teorie202 bylo jasné, že
zbrzd ní sov tského hnutí se d je v praxi. Regrese již byla patrná i v jiných
odv tvích od rok 1932/33: revue La Nova Etapo – orgánový asopis
Mezinárodní organizace revolu ních esperantist -spisovatel (IAREV)203 vydávaný v Moskv , byl v roce 1932 plný zajímavých p ísp vk , mezi jiným i o
vztahu marxismu a mezinárodního jazyka; v roce 1933 vyšel ješt jeden, již
nezajímavý sešit, který byl skoro výlu
zapln n p eklady ze sov tské
literatury o pln ní plánu a pak již revue tiše skon ila. O stavu hnutí v Sov tském
svazu mezi esperantisty zavládla beznad j: jeden z nich napsal, že „dává
ednost tichému ekání na p ízniv jší podmínky“, jiný p iznal, že ho jímá
„jakási lhostejnost“.204 Smutný obrázek o situaci v SEU podává zpráva
z plenárního zasedání úst edního výboru z 24. zá í 1933. Podle ní plán náboru
„nebyl spln n ani jako druho adý úkol“, nefunguje organizace korespondence,
v místních skupinách vládne neplánovitost, nedisciplinovanost, náhodovost,
nad je na osamostatn ní a to nejhorší, skoro se vytratila podpora SEU
v každodenních praktických úkolech ze strany odbor a dalších organizací.205
Nechyb la také vyjád ení vysloven nep átelská, nap . v Leningrad , kde
stská rada Komsomolu prohlásila výuku esperanta za „bezcílnou a
zbyte nou“.206
V zahrani í se v debatách p i IPE konferenci v Lille ukázala slabost SEU
a nep íznivá vnit ní situace v SSSR, ze kterých pak pramenil symptom
Drezenových teoretických „cvi ení“. Ale obraz stagnace SEU a odcizení se
s IPE je poznamenán proti ením. Také po Lille dál z stávalo centrum IPE
v Leningrad , krom administrace v Amsterodamu.207 Nové zprávy o vnit ní
situaci SEU p išly v roce 1934 a nezdály se úpln pesimistické pro budoucnost
sov tského esperantského hnutí. V bilanci své innosti za uvedený rok SEU
poznamenává, že byla získána podpora Meziodborové rady pro mezinárodní
korespondenci esperantist v podnicích a silnou podporu také poskytla Úst ední
rada ukrajinské unie mladých komunist .
nická otázka, zda jsou p íznivé
podmínky „pro ší eji organizovanou práci za další vít zství“, SEU odpov la:
„Ano, jako nikdy p ed tím.“ Jako d kaz byl uveden r st lenstva z 4600 v roce
1932 na 8580 v roce 1934, což podporovalo odvahu pro vyhlášení cíle pro rok
202
Ale tená i Sennaciulo (9. 1932/33, str. 51) mohli být informováni z dopisu sov tského esperantisty ze
17.11.1932, který citoval z Drezenových tezí.
203
IAREV byla založena koncem roku 1931 z iniciativy n meckého spisovatele Ludwiga Renna (1889-1979) a
sov tským básníkem Jevgeniem Michalským jako sekce Internacia Unio de Revoluciaj Verkistoj. Renn se stal
jejím p edsedou.
204
„De niaj sovetiaj amikoj“ Sennaciulo 9. 1932/33, str. 51-52 (anonymní dopisy ze 17.11.1932 a 12.9.1932).
205
N.Icertov „Likvidi bre ojn, rearan i vicojn por novaj taskoj“ Sur Posteno 1933, str. 42-43.
206
B.Toll „Laborista Esperanto-Universitato en Leningrad“ Bulteno de CK SEU 12. 1933, str. 91. Odbory však
tam podporovaly esperanto dál.
207
Po asi jednoro ním fungování v Moskv bylo centrum IPE p est hováno asi v polovin roku 1934 do
Leningradu. Centrum vedl Herbert Muravkin. Administrace v Amsterodamu (u F.Vissera) fungovala od srpna
1933 do íjna 1935. Pak od konce roku 1935 do listopadu 1936 byla západní administrace v Londýn , pak
v Nimes. Od srpna 1937 z stalo pouze jediné st edisko v Londýn .
192
1935 – aby „se SEU stala masovou organizací“.208 Procento pracujících vzrostlo
ze 30 na za átku roku 1934 na 45 procent o osm m síc pozd ji.209
Jinak za átkem zá í 1934 plenární zasedání úst edního výboru SEU
projednávalo zprávy o rozpadlých nebo nedostate
pracujících skupinách.
Zaznamenalo se i mín ní, že v provinciích i v Moskv vládne mín ní, že
esperanto zaniklo. Demidjuk poznamenal, že v Sov tském svazu není o
esperantu „všeobecn slyšet – v úplném rozporu jak tomu bylo p ed 6-7 lety.“
krasov kritizoval formálnost zprávy úst edního výboru, protože její teze
obsahují jen ú ednické fráze a nic o skute né práci.“. Drezen skute
vypracoval velmi slabou zprávu, zcela bez nadšení, když p edtím se mu práv
jeho nadšením da ilo inspirovat esperantské organizace. Nyní musel ve ejn
vyslechnout výtky, že nejen brzdí propagaci esperanta, ale dokonce popírá jeho
pot ebu.210
le neochabovat v práci byla velká. A koliv v Sur Posteno Klasbatala
v hlavním lánku o plenárním zasedání úst edního výboru se psalo o vražd
leningradského stranického sekretá e Sergeje Kirova211 s varovným
oznámením, že brzy „bude zve ejn n materiál, který demaskuje trockisty
v esperantském tábo e“ („ideové bratry nekalé Zinovjevovy opozi ní
skupiny“)212, zbytek obsahu tohoto ísla nesl rysy, které mohly v stit nový
za átek. Redakce se vyslovila o kritice z Lille jako o správné, u inila v obsahu
kolik zm n, nap . zavedla jazykový koutek, hádanky a humornou rubriku
(Rido ru a), aby tím pon kud zmírnila agita ní charakter orgánového asopisu.
A navíc: opublikovala dopis tená e, podle kterého se zdálo, že SEU dosáhne
kone
bodu, kdy nebude z používání jazyka „jen jako koní ka“ d lat tabu.
Pisatel Jevgenij Blinov volal po zvýšení jazykové úrovn sov tských
esperantist a zm
zp sobu propagace a požadoval, aby se stále jen
nesklo ovala slova jako kapitalismus a proletariát, protože taková r-r-revolu ní
bigotnost nyní brání pokroku v hnutí. Blinov neváhal žádat právo, i když se to
nelíbí „radikál m“, vyjad ovat v esperantu „jakékoliv pocity“.213
V Blinovov požadavku osvobodit se od „pseudobombastické
revolu nosti“ se zrcadlí tendence stranických prohlašování o výdobytcích
bezt ídní spole nosti a z toho vyplývajícího nároku sov tských ob an využívat
plody své práce pro socialismus. Nálada byla optimisti jší, postupn se
208
„Anta nova jaro“ Sur Posteno Klasbatala 1934, str. 121. – Krom „ len “ m la SEU ješt kategorii
„mládeže“ (3078 v roce 1932 a 2824 v roce 1933 a 3704 v roce 1934) a „p átel“ (asi 500 v roce 1933 a 4876
v roce 1934).
209
„Plenkunsido de CK SEU“ Sur Posteno Klasbatala 1934, str. 130 (Incertov – zpráva).
210
Na stejném míst str. 129-132. – Krom Demidjuka a N krasova se diskuse ú astnil mimo jiných Šamil
Usmanov z Moskvy (kritikou Drezena) a Mojisej Rejtman z K ivého Rohu, který energicky požadoval aby se
SEU stala masovou organizací.
211
Jak známo, vražda Kirova (1.12.1934) posloužila Stalinovi jako záminka vyhlásit p ípravy na „Velkou
istku“.
212
„Memore al k-do Kirov“ Sur Posteno Klasbatala 1934, str. 129. – Oznámený lánek „Proletoj, pligrandigu
vian klasan atentemon!“ obsahoval hlavn útoky proti Lantimu a jeho vlivu a objevil se v následujícím ísle na
st. 9-10.
213
Sur Posteno Klasbatala 1934, str. 136.
193
zlepšovala ekonomická situace. Od podzimu 1935 již nebyla strava na p íd l.
Nad je do budoucnosti stimulovalo také rozhodnutí revidovat sov tskou ústavu
ohlášené na únor 1935. Na sch zích po celé zemi Strana prodiskutovávala
navržené zm ny – „demokratizaci, elektrifikaci, principy politické rovnosti
všech ob an a záruky základních lidských práv. Nová ústava, p ijatá v prosinci
1936, nijak neomezila hlavní pozici Strany. V praxi z staly sliby na papí e.
esto dál byly nad je, že již odcházejí doby extrémního politického tlaku. A
proto se zdálo, že i pro esperanto v Sov tském svazu mohou p ijít sv tlejší
zít ky.
Že rostl zájem o esperanto, ukazuje r st len v SEU: V listopadu 1935
bylo registrováno 13344 len a to je rekordní po et v historii hnutí.214 Ale tento
st neodpovídal organiza ním možnostem a materiálním prost edk m SEU.
Rychle rostly požadavky na u ebnice a p íd ly papíru bylo nutno použít práv
na n .215 Po roce 1934 vyšly jen t i ísla esperantsky psaného orgánového
asopisu. Nakonec chyb l papír i na u ebnice, protože ro ní p íd l byl rok od
roku redukován. 216
Aby SEU neztratila kontakt se svými leny, rozeslala regionálním
organizacím a hlavním aktivist m jednoduchý informa ní bulletin217 a dvojlist
v ruštin .218 V roce 1936 se objevilo jedno – poslední – íslo Sur Posteno
Klasbatala. To již neobsahovalo sd lení o zlepšování situace. A koliv anglický
komunistický esperantista Thomas Aldworth, který v ervnu 1936 navštívil
Sov tský svaz se vrátil s dojmem, že esperanto „zde dlouho spalo a nyní se op t
probouzí“, jiné informace mluvily o tom, že „v Moskv , v Kyjev , v Od se a ve
velkých m stech innost poklesává“, hlavn proto, že již nevycházejí
asopisy219, což také p iznal Aldworth: „p íšerný nedostatek papíru na knihy“ a
také nedostatek asu pracujících, kte í musí „studovat odbornou techniku“.220
K tomu ješt uvnit SEU p etrvávala nesvornost v ur ení aktuálních úkol
sov tského hnutí, jak m žeme usuzovat z dalšího, ve ejného zásahu
Kol inského v roce 1936. Drezen v kritik upomínal na význa né místo, které
vždy zastávala snaha o zavedení esperanta ve školách jak u „neutrálních“ tak
„d lnických“ esperantist a ost e kritizoval ty funkcioná e SEU, kte í kv li
nesouhlasu politik rezignují na tuto snahu a používají nedostatek u itel a
ebnic jako záminku a výmluvu, že není možno se vzdalovat od aktuálních
214
„Pri nuna stato de SEU-movado“ Informilo. Interna organo de la IPE-centro 1935, íslo 3 (prosinec), str. 13.
„La nova jaro“ Sur Posteno Klasbatala 1936, íslo 1/2, str. 1.
216
„Pri nuna stato...“ str. 15.
217
Bylo to Informilo z centra IPE v Leningrad . Instruk ní byla ísla 2 (duben 1935 13ti stránkové) a íslo 3
(prosinec 1935 22ti stránkové), ob psané na stroji.
218
Podle informace sov tského esperantisty v Sennaciulo 12. 1935/36, str. 29.
219
„Esperanto en Sovetio“ v Sennaciulo 12. 1935/36, str. 59.
220
T.Aldworth „Esperanto en Sovetio“ “ v Sennaciulo 12. 1935/36, str.74. – Aldworth napsal v Sennacieca
Revuo (4. 1936/37, str. 154-156, 170-172; 5. 1937/38, str. 7-9, 23-25, 39-41, 56-58) komplexní, velmi zajímavou
zprávu o své návšt
s titulem „Angla SAT-ano en Sovetio“. T ebaže Aldworth usuzuje že p es nedostatky a
bídu v zemi je n co v SSSR, což již musíme pokládat za základnu, na které vzniká n co velkého a krásného pro
budoucnost (str. 57). Aldworth byl pro svoji otev enost vylou en z britské komunistické strany (Sennaciulo 14.
1937/38, str. 3).
215
194
ídn -bojových úkol . Podle Kol inského jsou mezi vedoucími SEU n kte í
(„malá skupinka, inící si nárok, aby jejich názor byl názorem celé organizace“),
kte í tvrdí, že v sou asném stadiu esperantského hnutí nem že být hnutí masové.
Takový názor ozna il jako „pomýlené levi áctví“, protože to znamená
kapitulovat. 221 To co u inil Kol inskij je možná poslední pokus k rozptýlení
pocit poraženectví.
4.2.7. Sov tští esperantisté se odml eli
Nevíme, zdali „poraženci“, mezi které bezpochyby Kol inskij po ítal i
Drezena, pokra ovali dál na své cest , nebo zdali kritici defenzívy mohli získat
ješt n jaký prostor. Kol inskij nezve ejnil své požadavky v materiálech SEU,
ale v Sur Posteno orgánu IPE, který se po n kolikam sí ní p estávce za al
vydávat v Nimes. Skoro pouze v této revui bylo možno po roce 1935 se n co
dov t o sov tském hnutí. Informace byly sporadické a chudé, pokud n jaké
byly. V každém p ípad odrážely rostoucí vzdálenost mezi IPE a SEU.
Když se v srpnu 1935 v Antverpách konal 2. kongres IPE, op t nep išli
delegáti SEU, což vyvolalo mezi mén než stovkou ú astník „dosti ho ké
poznámky“.222 Zástupci SEU byli postrádáni tím víc, protože na programu
kongresu byla k ešení otázka o znovusjednocení d lnického esperantského
hnutí. Tato otázka byla aktuální práv kv li radikální zm
sov tské politiky.
Pochopiteln , že vít zství nacist v N mecku nebylo povrchní událostí.
Sov tský svaz hledal – pod heslem protifašistické lidové fronty a kolektivní
bezpe nosti – možnosti pro široké spojenectví proti fašistickému nebezpe í.
Snažil se zlepšit svoje vztahy s kapitalistickými vládami západní Evropy a
prost ednictvím Kominterny nabízel sou innost nekomunistickým d lnickým
organizacím, práv t m, kterým donedávna spílal „sociálfašist “. Nová taktika
nez stala bez odezvy. Koncem ervna 1935 v Pa íži vzbudil pozornost
„Kongres na podporu kultury“ na kterém mnoho význa ných intelektuál
z celého sv ta manifestovalo proti fašismu a nev lo se, ani se nikdo nezajímal,
že kongres, který se zvn jšku jevil jako „neutráln -pokrokový“, byl vlastn
financován Kominternou.
Za átkem srpna 1934 na 14. kongresu SAT ve Valencii, pod dojmem
nové orientace v komunistickém hnutí, byla p ijata rezoluce s vyjád ením p ání
k obnov vztah se sov tskými esperantisty, kte í jsou v sou asné dob
„izolovaní od svých brat í ve sv “.223 SAT oficiáln p edala rezoluci IPE.224
221
V.Kol inskij „Taskoj por hodia kaj taskoj por morga “ Sur Posteno 1936, íslo 44 ( ervenec), str. 1-2. Viz
také otev ený dopis Kol inského o spole né innosti neutrálních a d lnických organizací za ú elem zavedení
esperanta do škol: Sur Posteno 1936, íslo 45/46 (srpen-zá í), str. 4; Sennaciulo 12. 1935/36, str.62-63.
222
Sennaciulo 11. 1934/35, str. 79. – Podle IPE se v Antverpách ú astnilo asi 90 osob, podle SAT ne víc než 40.
223
Sennaciulo 10. 1933/34, str. 63. – Rezoluce byla adresována sov tské vlád a všem pracujícím esperantist m
ve sv a mimo jiné požadovala, aby finan ní ástka, kterou dluží SEU SATu, byla alespo áste
zlikvidována a také zrušen zákaz dodávat tiskoviny SATu do Sov tského svazu.
195
V polemické reakci úst edí IPE v Leningrad trvalo na tom, že jednotná fronta je
již uskute na v rámci IPE. 225 A protože v této odpov di je sotva možno vid t
jaký kompromis, možný kontakt mezi SAT a IPE nebyl realizován.226
Až v lét 1935 se objevily nad je na dohodu. Obrat v taktice lidové fronty
oficiáln vyhlásil Georgi Dimitrov na 7. sv tovém kongresu Kominterny, který
zahájil v Moskv 25. ervence.227 Úst edí IPE ochotn nabídlo SATu již koncem
ervence, práv p ed kongresem SAT v Pa íži a kongresem IPE v Antverpách,
aby se ob organizace rychle dohodly o založení jednotné fronty a za tím ú elem
si vym nily své delegáty na kongresech.228 SAT odpov la, že ji t ší
„projevená snaha k jednotnosti“, ale položila otázku, zdali to nebrání propojení
IPE a marxismu-leninismu. SAT ješt navrhla obnovit volnou individuální
korespondenci mezi sov tskými a ostatními pracujícími esperantisty.229
V rezoluci z kongresu v Pa íži byli pozváni bývalí lenové k návratu zp t do ad
SAT.230
Kongres IPE v Amsterodamu, který se konal n kolik dní po SAT
kongresu v Pa íži, prodiskutoval návrhy, áste
za p ítomnosti t í
pozorovatel ze SAT. O zm nách z hlediska dialektického materialismu se
kongres ozna il za nekompetentní, ale k mnoha návrh m SAT se vyjád il kladn
a u inil i p íslib p ijetí, nap . k dodávkám tiskovin SAT do SSSR. 231 Kongresová
rezoluce prohlásila za neplatnou tu ást zakládajícího prohlášení IPE v roce
1932, která vyzývá k boji proti beznárodnosti a také proti sociální demokracii,
které nedávno vy ítala, že podporuje „imperialistické loupežení a války“ a
224
V doprovodném dopise z 6.9.1934 žádala SAT IPE, aby „laskav uvážila možnost znovusjednocení“; dopis
byl poslán administraci IPE v Amsterodamu s kopií pro „IPE-Moskvo“: Sur Posteno (mezinárodní vydání) 3.
1935, str. 133; porovnej 27.
225
Dopis úst edí IPE pro SAT ze dne 5.12.1934 Sur Posteno (mezinárodní vydání) 3. 1935, str. 133-134.
V dopise je argumentováno tím, že dluh je již splacen, jmenovit tedy t ídn uv dom lým len m SAT, kte í
jsou nyní sjednoceni v IPE. K dopisu je p iloženo dlouhé memorandum pracujícím esperantist m, aby se
sdružovali k praktické innosti kolem PEK: „Vivu la unueca fronto!“ Sur Posteno (mezinárodní vydání) 3. 1935,
str. 131-132.
226
Lanti, pov ený výkonnou radou, napsal úvodník „Principoj de unueco“ v Sennaciulo (11. 1934/35, str. 2527), který byl poslán též IPE jako odpov
SATu. V n m Lanti poukazuje na cestu vedoucí k rozšt pení
v d lnickém, esperantském hnutí a prohlašuje, že opušt ní nadstranického charakteru organizace SAT je
nep ijatelné.
227
E.H.Carr The twilight of Comintern 1930-1935, Londýn 1982, str. 403.
228
Dopis z úst edí IPE kongresu SATu ze dne 19.7.1935 Sennaciulo 11. 1934/35, str. 62-63; Sur Posteno 1936,
íslo 39 (leden), str. 2. – V dopise je upozor ováno, že jednotná fronta na místní úrovni je již založena mezi
leny IPE a SAT. P esto však bylo požadováno, aby SAT p estala s útoky proti Sov tskému svazu a
propagandou beznárodovosti.
229
Dopis SATu úst edí IPE (kopie pro IPE kongres) ze dne 7.8.1935 v Sennaciulo 11. 1934/35, str. 63; Sur
Posteno 1936, íslo 39 (leden), str. 2. Dopis také opakoval p ání SAT, aby tiskoviny SATu byly znovu posílány
do SSSR a bylo navrhováno zve ej ování vým nné korespondence v ur itých orgánových asopisech a jako
výhoda bylo ozna eno, že lenové r zných názor mohou uskute ovat spole nou práci v rámci SAT ve
frakcích.
230
Sennaciulo 11. 1934/35, str. 63-64.
231
„Protokolaro de la 2-a IPE-Kongreso“ Sur Posteno (mezinárodní vydání) 3. 1935, str. 180-182, 185-187;
„Rezolucio pri la unueca laboro akceptita de IPE-Kongreso“, Sur Posteno 1936, íslo 39 (leden), str. 2-3; viz též
také Sennaciulo 11. 1934/35, str. 79, 84; 12. 1935/36, str. 16. – A.Berlo, francouzský len IPE souhlasil, aby
IPE rezignovala na svou marxistickou základnu a krom toho nesouhlasil, aby IPE byla „filiálkou Moskvy“
(Protokolaro... str. 186).
196
„odrazuje pracující od t ídního boje a brání uskute ní rudé jednotné fronty.232
K dalšímu jednání se SAT kongres zvolil t lennou komisi.233
Vyzn ní antverpského kongresu dalo podn t k optimistickému pohledu na
možnosti budoucí dohody, ale západní lenové IPE si neuv domili dostate
pozici svých sov tských soudruh . Úst edí IPE v Leningrad 1. íjna 1935
sd lilo SATu rozhodnutí antverpského kongresu. V doprovodném dopise byly
iloženy požadavky, které podle mín ní SAT, „zcela odstranily základnu pro
jednání“ 234: Úst edí IPE prohlásilo za nemožnou jakoukoliv další spolupráci
s trockisty a „s organizacemi, které bojují proti bašt celosv tového proletariátu
v Sov tském svazu“.235 Nep ekvapuje tedy, že SAT ve své odpov di ozna ila
takové požadavky za nep ijatelné.236
Mezi západoevropskými leny IPE, kte í v Antverpách nabádali SEU, aby
co nejd íve obnovila svou organiza ní innost237, vzniklo zd šení z názoru
sov tské sekce. Ostrý dopis z Leningradu, který zastavil jednání se SAT, byl
otev en kritizován jako „zmetek“ 238. Situace „sjednocovací komise“ zvolené v
Antverpách byla kuriozní. V dopise pro SAT je zd razn na její legitimnost
argumentem, že kongres je pro IPE suverénní instancí. 239 Když SAT odmítla
jednat s komisí, protože pokládala za její nad ízené leningradské úst edí240,
komise tam napsala, aby získala pro sebe mandát k jednání, ale odpov
nedostala.241 Za t chto podmínek SAT, která si uv domovala, že v IPE chybí
„absolutn jednota“, tím mén byla ochotna pokra ovat v jednání o budoucí
spolupráci nebo o znovusjednocení.
kolik funkcioná IPE bylo nespokojeno s tím, že úst edí p ehlíží
kongresová rozhodnutí a vyslovilo pochybnosti, zdali vedoucí jsou v bec
komunisté. 242 Skepse o prozíravosti SEU vznikla v adách jejich len informací
icházející již p ed antverpským kongresem, která p edpokládala, že sov tská
strana se zajímá o normalizaci svých vztah s neutrální UEA. Za átkem roku
1935 francouzský len vedení UEA Pierre Petit se domníval - analogicky
s p ihlášením se Sov tského svazu do Ligy národ v zá í 1934 – že SEU najde
232
„Rezolucio pri batalo por paco kaj kontra fa ismo“ Sur Posteno (mezinárodní vydání) 3. 1935, str. 190;
porovnej Internaciisto 2. 1932, str. 85-86.
233
leny komise byli: A.Berlo, Marcel Boubou a Pierre Malfère.
234
Barthelmes na 16.SAT kongresu v Manchestru 1936 Sennaciulo 12. 1935/36, str 73.
235
Sennaciulo 11. 1934/35, str. 83; Sur Posteno 1936, íslo 41 (b ezen), str. 2.
236
Dopis SATu pro úst edí IPE ze dne 9.11.1935 v Sennaciulo 11. 1934/35, str. 83-84; Sur Posteno 1936, íslo
39 (leden), str. 3.
237
Informilo. Interna organo de la IPE-centro 1935, íslo 3. – SEU také nemohla finan
podporovat IPE. Aby
západní sekce mohly „finan
trochu odpo ívat“, navrhli belgi tí lenové IPE, aby následující kongres se konal
v Sov tském svazu: Sur Posteno (mezinárodní vydání) 3. 1935, str. 164.
238
V dubnu 1936 na kongresu francouzské sekce IPE: „Raportado de la Plenum-Komitato de SAT (1935-36),
str. 50.
239
Dopis komise pro SAT z 15.12.1936 v Sur Posteno 1936, íslo 39 (leden), str. 3.
240
Dopis SATu na administraci IPE v Londýn ze dne 19.2.1936 v Sur Posteno 1936, íslo 41, (b ezen), str.1.
241
Proleta Esperantisto (francouzsky) 1936, duben; podle „Raportado... „ str. 50.
242
„Malkonsentoj e I.P.E“ La Socialisto 10. 1936, íslo 4 (prosinec), str. 6-7 (vý atky z ob žníku Pierra
Malfère).
197
brzy cestu do UEA.243 Západní lenové IPE v ili, že neutrální hnutí „toleruje a
dokonce podporuje fašistickou ideologii“, odmítali v it, že by se SEU hlásila k
„reak ní UEA“.244 Ale brzy SEU sama p iznala, že spolupráci s UEA pokládá za
možnou, protože proti fašistickému nebezpe í musí proletariát v principu
spolupracovat také s „buržoazní inteligencí“. Také spole nou frontu s n kterými
leny SAT uznala SEU jako p edstavitelnou, ale jen s v domím, že sou asná
SAT je vedena nebezpe nou, idealistickou kontrarevolu ní ideologií.245
Tato pozice SEU – vždy v souladu s politikou Kominterny – ur ovala
otev enost neutrálnímu hnutí a sou asn pomáhala vysv tlovat p iny, pro
úst edí IPE sabotovalo jednání se SAT. Bylo to poslední delší sd lení úst edního
výboru SEU, které bylo možno íst v esperantu. B hem roku 1936 se kontakt
západních len IPE s centrem v Leningradu stal „nenormáln “ pokulhávající a
nakonec p estal fungovat v bec. O SEU poznamenala IPE ve své zpráv o
innosti, že pokud je známo, nevyvíjí žádnou organiza ní innost. 246 Na 3.
kongresu IPE, který se konal v roce 1937 v Pa íži, Albert Respe247, redaktor Sur
Posteno, p i rezignaci prohlásil: „Musíme akceptovat, že sov tští soudruzi mají
potíže, které my m žeme jen p edpokládat, ale neznáme je.“ Stejn
nevysv tlitelné z stalo ml ení z úst edí IPE a tak kongres rozhodl založit nové
centrum v Londýn .248
Sporadicky se objevily známky, že možná ješt nejsou všechny nad je na
obnovu kontaktu se sov tskými esperantisty ztraceny. P íliš neuv itelný se zdál
fakt, že se náhle rozpustila organizace, která na konci roku 1936 m la 11873
len .249 Za átkem roku 1937 Sur Posteno psalo o ilé innosti SEU na podporu
protifašistického boje ve Špan lsku; bylo zorganizováno víc než 500
pozdravných dopis kolektiv sov tských pracujících špan lským soudruh m a
byla poslána esperantská literatura esperantist m bojujícím v mezinárodních
brigádách. 250 Dorazily ješt další výtisky SEU: v první polovin roku 1937 se
243
P.Petit „La ali o de iuj landaj asocioj al U.E.A.“ Franca Esperantisto 3. 1935, íslo 13 (únor), str. 23-24;
porovnej Sennaciulo 11. 1934/35, str. 35; viz také 12. 1935/36, str. 59. – UEA a SEU již na podzim 1932
otev en navazovaly vzájemné služby. UEA v lednu 1934 oznámila svou p ipravenost ke spolupráci: H.J. (Hans
Jakob) „La rilatoj kun USSR“ Esperanto 30. 1934, str. 13.
244
A.R. „Per tuta forto por IPE“ Sur Posteno (mezinárodní vydání) 3. 1935, str. 155.
245
Úst edí IPE a út edí SEU „Proleta esperantistaro kaj ne traloj“ Sur Posteno 1936, íslo 40 (únor), str. 1-2. –
Tento lánek byl pravd podobn napsán ve druhé polovin roku 1935. Úst edí IPE vydalo zvláštní instrukce, aby
se skupiny IPE obracely na neutrální skupiny s návrhem na kooperaci v práci za mír a proti fašismu. Informilo.
Interna organo de la IPE-centro 1935, íslo 3 (prosinec), str. 6.
246
Sur Posteno 1937, íslo 54 ( erven) str. 3.
247
Respe bylo krycí jméno n meckého komunisty Augusta Schwenka, který uprchl do Francie. Byl jedním z p ti
len sekretariátu IPE zvolených na zakládajícím kongresu. Od ervence 1932 byl redaktorem Internaciisto.
V období, kdy IPE administrace fungovala v Nimes (od listopadu 1936), byl jejím generálním sekretá em.
248
Nikolao Ecert „Konciza raporto pri la 3-a IPE-Kongreso“ Sur Posteno 1937, íslo 56(zá í), str. 5. – Na
kongresu, kterého se zú astnilo n kolik desítek len IPE, hlavn z Francie, Británie, Belgie a Nizozemska,
Respe ozna il statutární body dialektického materialismu za „zbyte né“, hlavn pro propaga ní a jednotící práci
IPE. Kongresu byl ješt doru en pozdravný dopis od SEU.
249
Sur Posteno 1937, íslo 52 (duben), str. 2.
250
„SEU kaj antifa ista batalo en Hispanio“ Sur Posteno 1937, íslo 52 (duben), str. 2.
198
objevily p eklady nové sov tské ústavy a dv Stalinova díla. 251 V únoru 1938
Sur Posteno zve ejnilo vyjád ení sov tských tená o obsahu asopisu252 a
v dalším ísle následovala podivná informace, že SEU, nyní s N krasovem ve
funkci generálního sekretá e, za íná pracovat na nové bázi253 - bez jakéhokoliv
vysv tlení o tom co se stalo s Drezenem.
A tuto informaci o vzniku „nové báze“ pro SEU doprovázelo sd lení, že
po et len v etn p átel esperanta dosáhl za rok 1937 jen 5286. Že padá
soumrak na esperantský život v Sov tském svazu si drasticky všichni uv domili,
když v rádiu byly zastaveny relace v esperantu. Již v prosinci 1936 bylo
zastaveno vysílání z Minsku254 a o n kolik m síc pozd ji také z Leningradu.255
Sov tský velvyslanec v Pa íži na dotaz o p in odpov l nejprve, že je
zastavení jen „provizorní"256, ale pozd ji ozna il zastavení vysílání za definitivní
s vysv tlením, že sov tské radiostanice nebudou vysílat v esperantu pro
„technické d vody“, ale také proto, že již fungují vysílání v mnoha dalších
jazycích.257 Esperanto se tedy stalo zbyte né. V roce 1938 se objevilo ješt
kolik inzerát ke korespondenci od sov tských esperantist v Sur Posteno a
ve špan lské Popola Fronto. Od té doby vládlo ml ení.
ítil se druhý sloup podpírající IPE – mén než p t let po nacistickém
úderu na n meckou sekci. Ztrátou SEU ztratila IPE svou nejpo etn jší zemskou
organizaci a scvrkla se na organizaci s po tem len kolem n kolika stovek, kde
více než polovina len provád la svou innost nezákonn . Zmatení vedoucí
IPE na západ nem li žádné informace o p inách odml ení esperantského
hnutí v Sov tském svazu a s námahou elili paralyzování svého malého
mezinárodního sv ta. Vnit ní diskuse se nevyhnuteln to ily okolo otázky zda
má další existence organizace v bec smysl.
4.2.8. IPE v agónii
Nad je na sjednocení d lnického esperantského hnutí byly ješt jednou
zažehnuty v roce 1936. V ervenci, ty i m síce po obnovení odborové jednoty
ve Francii a jeden m síc po zformování vlády lidové fronty Léona Bluma,
organizace francouzských len SAT258 a francouzské sekce IPE 259uspo ádaly
v Pa íži spole ný kongres za ú elem spojení obou organizací.260 To se stalo
251
Konstitucio (Fundamenta Le o) de la Unio de Sovetaj Socialismaj Respublikoj; J.Stalin: Pri projekto de
Konstitucio de U.S.S.R. kaj Paroladoj kaj intervjuoj, 1935-1936. – Jednalo se o jednoduché brožury.
252
„Sovetaj kamaradoj pri SP“ “ Sur Posteno 1938, íslo 59 (únor), str. 6.
253
“ Sur Posteno 1938, íslo 60 (b ezen/duben), str. 2.
254
Internacia S.O.S. Bulteno 1936, íslo 49 (prosinec), str. 1.
255
Internacia S.O.S. Bulteno 1937, íslo 54 (kv ten), str. 3.
256
Internacia S.O.S. Bulteno 1937, íslo 58 (zá í), str. 2.
257
Internacia S.O.S. Bulteno 1938, íslo 62 (leden), str. 3; porovnej Sennaciulo 14. 1937/38 tr. 24.
258
Féderation Espérantiste Ouvière.
259
Féderation des Espérantistes Prolétariens.
260
Pod názvem Féderation Espérantiste du Travail; p ihlásily se také belgické skupiny, nep ihlásila se
socialistická skupina ESFIO. Nová organizace sjednotila 2000 len . – Zpráva a text provolání viz Sur Posteno
1936, íslo 45/46 (srpen/zá í), str. 1.
199
kolik dní p ed vypuknutím ob anské války ve Špan lsku, která vyvolala
celosv tovou podporu myšlence lidové fronty proti fašismu. Již za átkem srpna
byl zahájen 16. kongres SAT v Manchestru a také zde se zdálo p íznivé ovzduší
pro jednotu: Reprezentant IPE, William Keable m l p íležitost dvacet minut
mluvit a v ele doporu ovat následovat vzor Francouz v mezinárodním
ítku.261 A koliv návrh na jmenování p ípravné komise na sjednocení nebyl
ijat, v kongresové rezoluci, která zvala všechny pracující esperantisty do SAT
ke spole nému boji proti národnostnímu šílenství, nebylo žádné vysv tlení, pro
se tak nestalo. Bylo požadováno, aby se „jednota uskute nila v rámci SAT“, a
sou asn kongres doporu oval zapomenout na minulost a prohlásil všechny
„t ídn bojující“ esperantisty, bez p ihlédnutí k jejich in m, za vítané v adách
SAT.262
Jestliže navenek projevený optimismus po Manchestru m l n jaký základ,
263
SAT
ho rychle ztratila, když mohla pozorovat jak francouzští lenové IPE se
snaží ovládnout „vzorovou“ jednotnou organizaci ve své zemi a nedbat na vliv
SAT. 264 Výkonná rada SAT usoudila, že situace ve Francii ukazuje velmi
eteln slabé stránky tohoto „mezinárodního sjednocení“, které mohlo
vzniknout jen jako obranné gesto proti ohrožení fašismem, ale nebylo založeno
na hlubší spole né ideologii. 265 To se dotýkalo také situace v lidové front , jejíž
partne i se stále více rozcházeli. V ervnu 1937 abdikací premiéra Bluma
zapo al proces vedoucí k rozpušt ní vlády lidové fronty ve Francii. Socialisté
odmítli návrh komunist utvo it spole nou stranu. V té dob ztratila IPE
všechnu d ryhodnost v o ích SAT.266 Získat zp t ji také nemohla hlavn tím,
že v nových stanovách, p ijatých v roce 1937, byl vyškrtnut požadavek na
svázanost len IPE s dialektickým materialismem. 267
Toto rozhodnutí bylo v prvé ad ukazatelem toho, že diskuse o „jednot “
v IPE zm nila sm r. Ke snahám IPE již nepat ilo p edstavovat se jako
organizace, která hledá sm ry, jak p im t SAT „k pravému t ídnímu boji“, ale
razí nové teze: aby se také d lni tí esperantisté cítili v prvé ad – esperantisty.
261
„Protokolaro pri XVI-a Kongreso de SAT en Man estro“ Sennaciulo 12. 1935/36, str. 72.
N.Bartelmes „La leciono de sukcesplena kongreso“ Sennaciulo 12. 1935/36, str. 62. – Text rezoluce na
stejném míst .
263
IPE mluvila o vít zství nad „sektismem“ v Manchestru: „La lasta SAT-kongreso kaj unueca fronto“ viz Sur
Posteno 1936, íslo 47 ( íjen/listopad), str. 3. – 20. ervence 1936, týden po francouzském sjednocovacím
kongresu, administrace IPE s poukazen na kongres navrhla v dopise ISE a SATu nové jednání za ú elem
sjednocení a v dopise pro UEA navrhla „spolupráci ur itého stupn . Dopisy byly podepsány H.Homo
(Muravkin) a jsou opublikovány v (srpen /zá í), str. 2. Jedná se o poslední sd lení leningradského úst edí IPE v
Sur Posteno.
264
H.Cachon „La unueco en Francio“ Sennaciulo 14. 1937/38, str. 42; „Raportaro de la Plenum-Komitato de
SAT por la agadjaro 1937/38“, na stejném míst str. 63-64; „Prokololaro pri la 18-a Kongreso de S.A.T. en
Bruselo“, na stejném míst str. 89 (zpráva od Barthelmesse).
265
„Raportaro de la Plenum-Komitato de S.A.T. (1936-1937)“ Sennaciulo 13. 1936/37, str. 49. – Na obranu
názor a hledisek SAT ve francouzských oblastech od íjna 1937 byl vydáván m sí ní bulletin SAT-Amikaro.
266
Pro organiza ní slabost za ala SAT IPE jednoduše ignorovat. V listopadu 1936 nizozemská sekce IPE byla
rozpušt na Sennaciulo 13. 1936/37, str. 15; Sur Posteno 1936, íslo 48 (prosinec), str.3.
267
Gladis Keable „Por forta IPE“ Sur Posteno 1937 íslo 5 ( ervene), str. 1. – Text nových stanov: Sur Posteno
1938, íslo 58 (leden), str. 5-6; z p edchozích stanov: Internaciisto 2. 1932, str. 90.
262
200
IPE vznikla proto, že SAT p estala sm ovat esperanto k t ídnímu boji a zradila
tak tradice d lnického esperantského hnutí. IPE která se vždy snažila o
jednotnost proesperantskou PEK-prací, p ekvapila na za átku roku 1938 své
leny upozorn ním, aby se nebavili nesmysln o použití esperanta jako nástroje,
ale uv domili si sv j úkol a piln propagovali a u ili se jazyk.268 Tím IPE
výslovn opustila svou dosavadní linii: nezd raz ovat propagaci esperanta a
nabádat k praktické aplikaci jazyka pro zvláštní cíle proletariátu.
Znovupoznání, že esperanto je samo o sob hodnotou, neznamenalo
odstran ní jazyka z jeho pomocné funkce; navíc, IPE propagovala nutnost
využít jazyk jako zbra proti fašismu a nebezpe í války. P esto, práv
s p ihlédnutím k tomuto cíli, IPE pokládala za nutné nezd raz ovat svou
proletá sko-sdružující roli, ale podtrhnout spole nou odpov dnost za celé
esperantské hnutí tím, že nabízela spolupráci všem d lnickým organizacím a
„všem seriozním esperantist m v neutrálním hnutí“, kte í jsou p ipraveni vnímat
alespo minimáln heslo: „proti fašismu, za mír a demokracii“.269
Toto „volání k jednot “ se objevilo v srpnov -zá ijovém ísle v roce
1938. Bylo to poslední íslo Sur Posteno270. kolik len vedení IPE si
uv domilo, že esperantství je stmelující prvek a nyní rychle rozhodovali o
následcích, které se shodovaly s logikou nové orientace. Tedy v další samostatné
existenci své organizace vid li zábranu k jednot , po které dychtí všichni
esperantisté.
Tento výchozí bod up esnil obsáhlý ob žník, který – v angli tin – v íjnu
1938 rozeslala generální sekretá ka IPE, Gladys Keableová „všem
komunistickým esperantist m“.271 Ob žník v úvodu pojednává o d ležitých
zm nách v situaci ve sv , charakterizovaných nástupem fašismu“ Sedm
síc p ed tím Hitler anektoval Rakousko, koncem zá í Mnichovská
konference zp sobila rozpad eskoslovenska a ve Špan lsku se republikáni
nacházeli v zoufalém boji s Francovými jednotkami. Ob žník upozor uje na
perzekuce proti esperantist m, i neutrálním, nacistickým režimem a o
rozší eném p esv ení, že k záchran esperanta je nutno bojovat proti fašismu.
IPE tedy si musí uv domit jasn svoji pozici:
Již nem žeme nadále aplikovat linii, která byla vhodná v roce 1932 a tu a tam n co
záplatovat, abychom se pokusili vyrovnat se situací roku 1938. My si musíme p iznat, že jsme
se vážn mýlili, když jsme podle staré linie pokra ovali tak dlouho, bez toho abychom se
zeptali na její správnost.
Organizace, která skoro o ty i roky d íve ozna ovala neutrální hnutí
v celku jako reak ní, nyní p iznala, že zde jsou proporce „demokratické a
268
A.R. „Rimedo kaj celo“ : Sur Posteno 1938, íslo 59 (únor), str. 1-2.
Plenumkomitato de IPE „Alvoko al unueco“ Sur Posteno 1938, íslo 63 (srpen/zá í), str. 1.
270
Zastavení vydávání asopisu zp sobilo p edevším v lét 1938 to, že francouzská sekce a nizozemské skupiny
krom BLEA, jako hlavní podporovatelé, p estaly platit p ísp vky.: Kunligilo. Interna organo de IPE-centro kaj
Plenumkomitato de IPE (Londýn), bez data (kolem konce roku 1939), str. 6.
271
Ob žník, který byl z ejm ur en nejprve pro britké leny IPE, má datum 20.10.1938. Kopii o p ti hust
psaných stránkách nám dala laskav k dispozici paní Ethel Prentová. Za ást esperantské verze (t i stránky)
kuji panu Edwardovi Ockeyovi.
269
201
antifašistické“. Proto – podle ob žníku – bylo chybné projednávat otázku
jednoty jen jako záležitost mezi SAT a IPE a neuv domit si vztah ke hnutí jako
k celku. Také lenové IPE by po právu zasloužili, ve shod s výroky Dimitrova
na 7. kongresu Kominterny, nálepku „samolibých sektá “. Po této sebekritice
následoval záv r:
... jediná obrana esperanta samotného v sou asném sv je boj proti
fašismu, za demokracii a kulturu, za mír, svobodu myšlenek, za rasovou rovnost,
za internacionalismus...
Aby se komunisti tí esperantisté za adili pln do boje, byli vyzváni
k souhlasu s likvidací IPE a p ihlášení se podle místních podmínek k neutrálním
nebo k d lnickým organizacím, ve kterých se mají snažit, pod vedením
mezinárodní „Komunista Esperanto-Frakcio“, „stát nejlepšími pracujícími“. Na
ozdobu návrhu k likvidaci IPE oficiální pe etí Gladys Keableová ješt p idala
poznámku, že její ob žník byl vypracován „s pomocí a aktivní podporou“
Britské komunistické strany. 272
koliv byl ob žník kvalifikován jako „soukromý“, jeho obsah se velmi
brzy rozší il.273 Výkonná rada SAT, když uslyšela labutí píse IPE si p ipomn la
období, kdy si IPE osobovala právo reprezentovat 25000 d lnických
esperantist : „Dnes tato mýdlová bublina praskla!“ 274 Mimo ne etné pocity
škodolibé radosti, mnoho len SAT šokoval úmysl IPE se rozpustit a p ejít do
neutrálního tábora, protože lenové SAT mohli sotva chápat pozitivní mín ní o
„neutrálech“275. V ob žníku IPE bylo na SAT znovu úto eno276. Zm na linie
znovu potvrdila to, co od za átku bylo hlavním rysem IPE: její absolutní
poslušnost k aktuálním direktivám Kominterny.
Jakkoliv byla reakce SAT pochopitelná – bylo p ekvapením, že v IPE
nevládla vždy komunistická discipína. Ukázalo se, že britští vedoucí podcenili
schopnosti svých len pochopit p iny návrhu na rozpušt ní. lenové m li
podez ení, že za tímto návrhem je víc, než by m li v t277, kritizovali návrh
jako oportunistický a také jako ignoraci t ídního boje278, kritizovali pokus oto it
272
P ibližn o dva roky d íve britská IPE sekce poslala petici Komintern „o podpo e a doporu ení esperanta
jako spojovacího nástroje“ s podpisy poslanc a d lnických v dc : Sur Posteno 1936, íslo 47 ( íjen/listopad),
str.1.
273
Vý atky se objevily v Sennaciulo 15. 1938/39, str. 25-26. Podobnou argumentaci obsahuje lánek „Konstruu
unuecon“ v Ru a Esperantisto 1939, íslo 79 (leden), str. 1-2, 9.
274
Výkonná rada SAT: „Ni staras fortaj“ Sennaciulo 15. 1938/39, str. 25.
275
Nem že se pop ít, že SAT podhodnotila pokrokové prvky v neutrálním hnutí. Zdánliv realisti jší
ohodnocení IPE p išlo pozd ji a krom toho bylo takticky diktováno. Teze Detleva Blankeho („Internacio de
Proleta Esperantistaro – IPE“ v Socipolitikaj aspektoj de la Esperanto-movado Budapeš 1978, str. 57), že IPE
„zachránila morální tvá mezinárodního esperantského hnutí“ v období fašismu, je nep ijatelná. Nutno
poznamenat, že Blanke nezmi uje ani perzekuce proti SEU, ani debaty o rozpušt ní IPE.
276
Ob žník vyzýval komunistické esperantisty aby s plnou energií pokra ovali ve svém boji proti
kosmopolitismu a starali se, aby z rozpušt ní IPE neprofitovala SAT. Dále jakoby zde bylo n jaké ohrožení na
základní filozofii d lnického esperantského hnutí, prohlásila BLEA za átkem roku 1939: „Odd lení pracujících
od neutrál je nejen zbyte né, ale je to falešné a nebezpe né.“ Viz: „Konstruu unuecon“ Ru a Esperantisto
1939, íslo 79 (leden), str. 2; porovnej Sennaciulo 15. 1938/39, str. 36.
277
J.Thompson v Ru a Esperantisto 1939, íslo 80 (únor), str. 9.
278
T.S.Boag, na stejném míst str. 2.
202
kolo d jin zp t p ed dobu, než se pracující a buržoazie odd lili279 a úto ili na
mentalitu drobné buržoazie svých v dc .280 Výbor Britského esperantského
svazu (Brita Laborista Esperanto-Asocio - BLEA) 281, ve kterém byla sektetá ka
Gladys Keablová sou asn i generální sekretá kou IPE, p esto neustoupil. Na
ro ní konferenci, která se konala o Velikonocích v dubnu 1939 v Glasgow ,
edložil výbor oficiální návrh, aby se organizace rozpustila a její lenové se
ihlásili do Brita Esperanto-Asocio (BEA). Návrh zval leny IPE z jiných zemí,
aby napodobili p íklad britských soudruh .282 Po ostré diskusi návrh výboru
velká v tšina nep ijala.283 Poražení iniciáto i likvidace IPE podali demisi a ve
zvláštním prohlášení oznámili svou v li „loajáln “ splupracovat s BEA a
s Internacia Esperanto-Ligo.284
Návrh na rozpušt ní IPE se nezda il. BLEA pod novým vedením, hlavn
skotským, pokra ovala ve své innosti. Ve Francii, kde se také nezda ily
likvida ní snahy285, se v kv tnu 1939 za al objevovat asopis IPE pod starým
názvem Internaciisto. Byla vydána t i ísla. IPE se ješt dožila 23. srpna 1939 –
paktu mezi Hitlerem a Stalinem – tedy úplného kolapsu všech nad jí na spojení
komunist , socialist a pokrokové buržoazie proti fašismu. O týden pozd ji
za ala 2. sv tová válka, za které p estala IPE existovat.286 K mnoha ob tím
války a genocidy pat ili také dva francouzští p ední aktiviste IPE – Marcel
Boubou a Honoré Bourguignon, kte í zahynuli v nacistických koncentra ních
táborech Auschwitz a Dachau.287
279
„Amendment to Leading Resolution“ na stejném míst , str. 8.
Leslie Edmonson v Ru a Esperantisto 1939, íslo 81 (b ezen), str. 2.
281
Koncem roku 1938 m la BLEA 222 len . Po zmizení SEU byla nejaktivn jší sekcí IPE.
282
Text návrhu (kterou výbor nazval rezolucí) Ru a Esperantisto 1939, íslo 79 (leden), str. 9 a Kunligilo
(1939), str. 3. – Již d íve v prosinci se již zlikvidovala belgická sekce: Kunligilo str. 6.
283
29 bylo pro likvidaci BLEA a IPE, 117 bylo proti Ru a Esperantisto 1939, íslo 82 (duben/kv ten), str. 1,4.
284
Ru a Esperantisto 1939, íslo 82 (duben/kv ten), str. 7-8; íslo 83 ( erven/ ervenec) str. 6-7. Rezoluce, která
obdržela v tšinu hlas volala za posílení BLEA a IPE, ale také upozor ovala na možnost založení sesterské
organizace BEA: Ru a Esperantisto 1939, íslo 82 (duben/kv ten), str. 1. Za tyto informace d kuji paní Ethel
Prentové, britské lence SAT a panu Arthuru Nobesovi, lenu výboru BLEA do dubna 1939. Viz též Nobesovu
brožuru Historio de la Brita Laborista Esperanto-Asocio kaj Internacio de Proleta Esperantistaro 1983.
285
Sennaciulo 15. 1938/39, str. 43; Ru a Esperantisto 1939, íslo 82 (duben/kv ten), str. 2. –Francouzská,
norská a nelegální portulgalská sekce odsoudily likvida ní návrh. Také stanovisko švédských len IPE bylo
negativní; viz vzpomínky Jima Hornö „Pri IPE kaj PEK-laboro“ Paco 1981, DDR-vydání, str. 33.
286
Anglicky psaný ob žník výboru BLEA z roku 1945 konstatoval, že IPE je nutno považovat za mrtvou
organizaci.
287
Honoré Bourguignon byl aktivní hlavn v IAREV a vydával od roku 1934 asopis Infanoj sur Tutmondo. Jiný
francouzský aktivista IPE – George Salan byl v roce 1944 deportován do N mecka. Své dílo La nuda vero.
Originala raporto pri propraj traviva oj en naziaj koncentrejoj 1944-1945 (Nimes 1975) v noval Boubouovi a
Bourguignonovi.
280
203
4.3.
SOCIALISMUS A MEZINÁRODNÍ JAZYK
Marxisté-leninisté vždy pokládali za d ležité, aby jejich innost m la
teoretickou základnu. Kv li všeobecnému p esv ení, že historický vývoj se
rozvíjí podle daných zákon , dbali vždy, aby teoreticky ospravedlnili svoji
politiku a demonstrovali soulad mezi teorií a praxí. Abychom pochopili p iny,
které zp sobily pohasnutí esperantského hnutí v Sov tském svazu po dvou
desetiletích oficiálního povolení a tolerování, je nutno abychom nejprve
analyzovali vztahy mezi socialismem a mezinárodním jazykem. Otázka stojí: Je
pohasnutí esperanta v Sov tském svazu vysv tlitelné tradicemi socialismu,
zejména jejich marxistickou variací? Mají ideje socialismu teoretické
ospravedln ní pro existenci esperantského hnutí? A také: Jaké byly snahy
sov tských esperantist formulovat teoretickou základnu pro svou innost
v Sov tském svazu?
4.3.1. Rann socialistické sny o univerzálním jazyku
Tématem jazykového dorozum ní lidstva p es národnostní hranice se
zabývali již myslitelé, které m žeme za adit mezi pionýry utopistického
socialismu. 1 K nim pat í anglický humanista Thomas More (1478-1535), italský
mnich Tommaso Campanella (1568-1639) a francouzský autor popisu cesty do
fiktivní zem Denis Veiras dÁlais. V jeho díle Utopia, Civitas Solis a
L´Histoire des Sevarambes2, stejn jako v jiných fantazijních dílech nového
sv ta, se nacházejí zmínky o jazyku, jako o faktoru napomáhajícímu nebo
naopak bránícímu realizaci ideálu nového spole enského po ádku. I víc: Mnohá
tato díla také navrhovala jak odstranit to, co Voltaire oplakával jako „jedno
z nejv tších nešt stí v život “: jazykovou zmatenost lidstva.
Voltairova slova jsou charakteristická pro vzd lanost 17. a 18. století,
zam ené proti úzkému národnímu myšlení a apelují na rozum, morálku, právní
po ádek a spole enskou harmonii. Od za átku 17. století, když za aly rozkvétat
národní jazyky a oslabil se význam latiny, jako mezinárodního dorozumívacího
prost edku intelektuál , mnoho filozof a v dc – mezi nimi Descartes,
Komenský a Leibniz – v novalo pozornost možnosti vytvo it zcela nový jazyk.
Nej ast ji nebylo jejich cílem získat nástroj k snadn jšímu dorozumívání, ale
vytvo it jazyk, který by pomocí své konstrukce slov pln dokázal vyjád it lidské
myšlení a byl dokonalejší proti dosavadním jazyk m. Na univerzální jazyk, ke
kterému bylo vypracováno mnoho schémat na „filozofickém“ podkladu, bylo
pohlíženo jako na logický vrchol nezadržitelného pokroku lidského intelektu,
1
Viz p edstavy Rátkaie Árpáda „Fruaj socialismaj konceptoj pri la lingva futuro de la homaro“ v Szerdahelyi
István (red.) Miscellanea Interlinguistica Budapeš 1980, str. 107-121.
2
Posledn jmenované dílo, které se objevilo v p ekladu z angli tiny (Pa íž 1677-79), podává podrobný úvod do
- um le vytvo eného – jazyka Sevaramb .
204
nebo i dokonce, jak si p edstavovali mysticky lad ní myslitelé, že se vrátí onen
ideální stav, který existoval p ed zmatením jazyk v Babylónii.3
hem 19. století, v epoše národního obrození a romantismu, se objevily
nové projekty univerzálního jazyka, které – na rozdíl od filozofických jazyk –
se snažily více erpat ze struktury a slovník existujících jazyk . Trval i zájem
reprezentant utopického socialismu, t ebaže nedosp l do formy aktivní
podpory nové plánovité tendence, která mí ila k pragmatickému ešení. Ve
svých dílech utopisti tí socialisté upozor ovali na perspektivu jazykové jednoty
lidstva pod podmínkou nového spole enského po ádku, ale pomíjeli up esn ní
podrobností charakteru univerzálního jazyka i procesu jeho formování. Francouz
Etienne Cabet, jehož román Voyage en Icarie inspiroval k pokus m p edstavit
zcela pravidelný, na principech rozumu vystav ný a snadno nau itelný jazyk
Icaran , jako vzor jazyka p ekonávajícího p ekážky k pokroku, které zp sobují
znosti a nedokonalosti jazyk .4 Také grandiózní Théorie de lúnité universelle
excentrického Francouze Charlese Fouriera zmi uje racionální univerzální
jazyk, pat ící do ideální spole nosti. Jeho vznik je prognózován – trochu
v rozporu – jako výsledek kontakt mezi lidmi, tzn. smíšením existujících
„neracionálních“ jazyk .5 Jiný francouzský hlavní p edstavitel
edmarxistického socialismu, Pierre-Joseph Proudhon debutoval lingvistickým
dílem. V il ,že jednou bude mít lidstvo spole ný jazyk a vrátí se celosv tové
bratrství nalezením ztracené jazykové jednoty.6
Nápadn jší bylo pojednání o tématu univerzálního jazyka jedním
z nejorigináln jších raných socialist , n meckého krej ího a samouka, Wilhelma
Weitlinga. Ten konstatoval:
znost jazyk není nic svatého a hezkého, ani užite ného, je to mocná
ehrada k pokroku ve v .
Weitling, který doporu uje „set ást hloupé p edsudky vlastenectví a
národovosti do prachu“ a s poukázáním na Leibnize, považuje za nutné a možné
„vytvo it zcela nový, krásný, libozvu ný, dokonalý jazyk“. Aby v epoše vlak a
letadel dál existovaly hranice a jazykové p ehrady se mu zdálo prost
nep edstavitelné.7 P esto s tímto chápáním praktického použití univerzálního
jazyka kontrastuje zp sob jakým se Weitling sám snaží problém ešit: jeho dílo
Allgemeine Denk- und Sprachlehre, známé jen jako zlomek, se skládá
3
James Knowlson Universal landage schemes in England and France, 1600-1800, Toronto, Buffalo 1975
(porovnej recenzi Humphreye Tonkina Lingvaj problemoj kaj Lingvo-Planado 3. 1979, str. 76-85);
M.M.Slaughter Universal languages and scientific taxonomy in the seventeenth century Cambrige 1982.
4
Etienne Cabet, Voyage en Icarie 4.vydání, Pa íž 1846, str. 2; viz též str. 80, 331, 369.
5
Charles Fourier Théorie de lúnité universelle 4.svazek, Pa íž 1841-43; porovnej Rátkai, str. 111.
6
Essai de Grammaire générale vydaný jako dodatek k novému vydání Nicolase-Sylvestra Bergiera Eléments
primitifs des langues Besançon 1837; vý atek z Euvres completes de P.J.Proudhon svazek 15, Pa íž 1959, str.
82-84. – Proudhon se již v roce 1842 od své eseje distancoval.
7
Wilhelm Weitling Garantien der Harmonie und Freiheit (1842). Red. Bernhard Kaufhold, Berlín 1955, str. 93,
94, 96, 99.
205
z ambiciózního pokusu vynalézt podle vzoru velkých filozof dokonalý systém
shody myšlení a jazyka a tak p edložit sv tu klasifikaci celého vesmíru. 8
Jakkoliv byly povrchní a asto naivní tyto myšlenky, p esto trvale
formovaly myšlení vedoucích reprezentant utopistického socialismu. Ze snu o
solidární lidské spole nosti, vedené rozumem, která se oproš uje od všech
edsudk , a ve které není spole enská nerovnost a národnostní rozdíly, vznikla
myšlenka, že je možno vrátit se do rajské minulosti ve sfé e jazykového
dorozum ní.
4.3.2. Problém p edrevolu ního internacionalismu Marxe a Engelse
Jakým zp sobem se toto d dictví projevilo v další historii socialismu? Jak
známo, Komunistický manifest (1848) nastartoval vývoj, ve kterém ranné proudy
socialistického myšlení musely nakonec zamí it k „v deckému socialismu“
stvo enému Marxem a Engelsem. Byl to marxismus - podle formulace Maxe
Adlera – „manifestovat reálný základ tohoto (utopistického) snu a pozdvihnout
ho mezi v domé jasné prost edky a cíle, kterými se sen tisíciletí stane
ekonomicky zralou realitou v blízké budoucnosti.“9
Nejd íve je nutno poznamenat, že v dílech Marxe a Engelse se nenachází
žádné upozorn ní na jazykovou jednotu lidstva v komunismu. Jen sporadicky
žeme najít zmínky, že tito pánové alespo v li o zanícených jazykových
utopiích svých p edch dc . Engels v roce 1853 poukázal na Weitling v návrh
odstranit t etí „aristokratický“ pád10 a posmíval se, že perština by byla pro
Weitlinga „langue universalle toute trouvée“, protože v ní je t etí a tvrtý pád
identický“ 11. A o Proudhonovi je známa Marxova poznámka, že ten svou
„nezralou prací o Langue universalle“ si troufal rozebírat problémy, „pro které
mu chyb ly ješt nejzákladn jší poznatky.“12
Marxisti tí esperantisté ob as z t chto poznámek vyvozovali, že Marx a
Engels v podstat znali d ležitost problému univerzálního jazyka a jen
kritizovali nevhodná Weitlingova a Proudhonova ešení.13 Je taková interpretace
ijatelná? Nebo p echodem od utopistického k v deckému socialismu byl
problém odsunut stranou?
K pochopení možná pomohou Marxovy a Engelsovy ideje, zejména
vyjád ené mín ní o vztahu mezi socialismem a nacionalismem. Není pochyb, že
8
Toto dílo, známé také pod názvem Wahrheits- oder Universums-Systém bylo dokon eno pravd podobn
nejpozd ji v roce 1849. Vý atek poslaný Alexandru von Humboldtovi k posouzení, nese titul Klassifikation des
Universums, zugleich Klassifikation der Universalsprache: Wilhelm Weitling Klassifikation der
Universalsprache
9
Max Adler Die Staatsauffasung des Marxismus Víde 1922, str. 310.
10
Engels v dopis Augustu Bebelovi z 25.10.1888, MEW XXXVII 118.
11
Engels v dopis Marxovi z 6.6.1853, MEW XXVIII 261.
12
Marx v dopis J.B.von Schweitzerovi ze dne 24.1.1865, MEW XVI 25. – Tuto kritiku provází ješt pochvalná
slova o známém Proudhonov díle Quést-ce que la propriéte?
13
Nap . D.Blanke „Pri historio de la internacia laborista esperanto-movado“ Paco 12. 1969, íslo 187/188
(vydání NDR), str. 34; N.N krasov v EdE, str. 360.
206
Marxovo myšlení ve svých kone ných d sledcích bylo zam eno na založení
harmonické spole nosti.14 Jeho nechu k nacionalismu je zjevná z mnoha
teoretických výrok a získává obzvláštní význam tezí, že národní stát vznikl
spole
se zformováním buržoasn -kapitalistického sv ta a pomine po jeho
rozvratu. S likvidací kapitalistických vlastnických vztah padnou poslední
národnostní p edsudky, a : „S odstran ním t íd uvnit národa padne i nep átelský
vztah mezi národy.“15 Marx také upozor oval, že o odstran ní národních hranic
již usiluje sama buržoazie, protože kapitalismus je zam en na ekonomické
teritorium a vytvá í systém celosv tového provázání. Úkolem proletariátu je
doplnit historický proces a dál odstra ovat hranice a konflikty mezi národy.
esto, že Marx a Engels zaujímali názor k národnostním problém m,
nej ast ji se jejich zam ení vztahovala k ur itým politickým situacím.
Opomn li vypracovat systematickou teorii „národa“. Nehled k svým
mezinárodním cíl m neup eli národ m právo na rozvoj a z toho pramení
množství proti ení. Tvrdili, že po proletá ské revoluci národní hranice padnou
spole
s t ídními p ehradami; ale d íve prob hne demokratická revoluce, kdy
bude národnost zd razn na. Do jaké míry se ztratí národní zvláštnosti, pokud se
bude zv tšovat státní moc, z stává nejasné. Marx a Engels, zcela zam ení na
prvo adost t ídního boje, p ijímají posilování národ jako nositele pokroku, ale
sou asn pohlížejí na asimilaci malých národ a „beznárodnost“ v koloniích za
celosv tové pronikání kapitalismu a dokonce i války „více mén “ výslovn za
rostoucí p ipravenost k revoluci.
Jestliže tedy války a kolonialismus urychlují revoluci: pacifismus ji
oddaluje? A koliv Marx a Engels byli p esv eni, že proletá ský boj povede
k jednot sv ta, sotva u nich najdeme vysv tlení, pro sv tová jednota má být ze
strany proletariátu urychlována p ed sv tovou revolucí nebo p ed ukon ením
procesu buržoazního vyrovnání. Zdá se, že podle nich, buržoazn -kapitalistické
sjednocení sv ta nemá být narušováno p ed asnými mezinárodními snahami
proletariátu. Komunisté nem li být n jakými „zlepšovateli sv ta“16, ani nem li
it chimérám o v ném míru 17 p ed proletá skou revolucí. Marx varoval p ed
„mezinárodním sbrat ením národ “18, protože tato buržoazní fráze zakrývá t ídní
antagonismus a odvádí pozornost od priorit t ídního boje. Naproti tomu,
skute
sbrat it národy je schopen jen proletariát, který je již v podstat
„kosmopolitní, protinárodnostní“. Jak napsal Engels v roce 1885 19 Komunistický
manifest dom zam uje staré heslo: „Všichni lidé jsou si bratry“ novým
bojovým pok ikem „Proletá i všech zemí spojte se!“ Toto volání k solidarit
lo v prvé ad za cíl p ipravit revoluci. Jinými slovy: P ed revolucí nemohl
14
Solomon Frank Bloom The world of nations. A study of the national implications in the work of Karl Marx
New York 1941, str. 195.
15
„Manifest der Kommunistischen Partei“ MEW IV. 479.
16
„Manifest“, str. 474.
17
Engels „Das Fest der Nationen in London“ MEW II 614.
18
Marx „Kritik des Gothaer Programms“ MEW XIX 24.
19
Engels „Zur Geschichte des Bundes der Kommunisten“ MEW XXI 216.
207
existovat skute ný internacionalismus, ale po ní se vše jakoby samo od sebe
upraví. My m žeme na záv r konstatovat, že marxismus souhlasil s kone ným
sv tovým souladem, ale z vlastní iniciativy ned lal nic pro sblížení národ
ed
20
revolucí.
Proto je pochopitelné, že Marx a Engels nejen že nep ijali snahy
vzd lanc k federalizaci národ , ale proklamovali rozhodný boj také
konkuren ní socialistické Proudhonov evropsko-federalistické linii. Své
konstatování, že pracující nemají vlast21, nechápali jako pozvánku k národnímu
nihilismu. Marx se posmíval radikalismu Proudhonových stoupenc a vy ítal
Francouz m, že vidí „negaci národností v pohlcení ostatních„menších“
národností vzorovou národností francouzskou“. 22 Marx a Engels sm ovali
k odstran ní p ekážek mezi národy, ale nepomýšleli na rozpušt ní národních
kultur a jazyk .23 Je charakteristické, že již v roce 1845 obvinili Maxe Stirnera
ze snah nahradit všechny jazyky jedním jediným24 a bezpochyby m li stejný
názor na Weitlingovy kritiky, kte í se báli, že se komunisté mohou snažit
likvidovat „náš krásný n mecký jazyk.“25
Jevišt m Marxova boje proti jeho protivník m byla První internacionála,
založená v roce 1864 - mezinárodní d lnická organizace (ILA) - , ve které byly
reprezentovány r zné socialistické tendence v etn anarchismu. Kongresy ILA,
zejména ten v Bruselu 1868, potvrdily vzr stající vliv marxismu. Až v roce
1872 s odchodem Michaila Bakunina se projevilo schizma mezi p ívrženci
centralismu a revolu ní skupinou kolem Marxe na jedné stran a anarchisty
podporujícími spontánní hnutí proti autoritám na stran druhé. Ti druzí si p áli,
aby ILA byla organizací podle federalistického principu a aby p edstavovala
vzor pro budoucnost. Marx a Engels se naproti tomu báli, že boj zam ený
národnostn proletariát oslabí, jestliže se p ijme p edstava „n kterých fantast o
neur ité budoucí spole nosti“. 26 Dávali p ednost „skute nému hnutí“
proletariátu mezinárodních organiza ních forem, zatím co Bakunin a
proudhonovci vázali sv j program na uv dom ní pracujících na nebezpe í, že
budou ignorovány národní menšiny a nebo budou i potla ovány. Vít zství
Marxe nad Bakuninem znamenalo, že sv tová revoluce byla chápána jako
organizované hnutí proletá pokrokových zemí a ne jako spontánní innost
20
Porovnej Walter Lipgens „Staat und Internationalismus bei Marx und Engels“ Historische Zeitschrift 217,
1973, str. 583.
21
„Manifest“ str. 479.
22
Marx v dopis Engelsovi 20.6.1866, MEW XXXI 229.
23
Porovnej: Michael Löwy „Marx et Engels cosmopolites: lávenir des nations dans le communisme (18451848)" v Colloque sur: Léxpérience soviétique et le probleme national dans le monde (1920-1939), Paris 6,7 8
décembre 1978. Actes. Tome I, Pa íž 1981, str. 623-636.
24
„Die deutsche Ideologie“ MEW III 412. – Píší posm šn , že se jedná o „svatý“ hebrejský jazyk.
25
August Becker Was wollen die Kommunisten? Lausanne 1844; vý atek ve Frits Kool, Werner Krause Die
frühen Sozialisten svazek 2, Mnichov 1972, str. 490. – Becker, který sám z stává Weitlingovým stoupencem
cituje tuto výtku komunist m a vyjad uje mín ní, že národní zvláštnosti se nedotknou jazyka (... uklidn te se –
nikdy nevznikne sv tový jazyk!).
26
Engels „Der Kongreß von Sonvillier und die Internationale“ MEW XVII 477.
208
celosv tové t ídy pracujících. „Proletá ský internacionalismus tím ztratil sv j
vodní univerzální i celosv tový a sou asn i bojový charakter.27 Marxismus
tedy oslabil tradi ní internacionalismus socialist .
Na prvních kongresech ILA byly diskuse ješt siln poznamenané
myšlením utopistického socialismu. V Ženev roku 1866 dostali delegáti p ed
sebe memorandum pa ížského d lníka Leneveuxe, který navrhoval zjednodušení
francouzského pravopisu. V rezoluci pak byly vyjád eny sympatie nejen
takovým návrh m, ale také pobízely ty, kte í se snaží o vznik univerzálního
jazyka, za rozmnožení styk lidí r zných národ a jejich získání k práci na št stí
lidstva“.28 Také dalšího roku, na kongresu v Lausanne se objevil v rezoluci
ijatý návrh bakunisty Jamese Guillaumeho k ešení obtíží ve francouzském
pravopise:
Kongres p edpokládá, že univerzální jazyk a reforma pravopisu by byly
všeobecn prosp šné a velkou m rou by p isp ly k jednot lidu a bratrství
národ .29
Marx v názor na tyto dv rezoluce není znám, ale zcela evidentn tyto
rezoluce pro svoji sbrat ující rétoriku a kuriózní kombinaci univerzálního jazyka
s pravopisnými problémy ve francouzštin , nesouzn ly s Marxovým
programem. Proto také nep ekvapuje, že rezoluce, které byly posledním
po inem utopistického socialismu, z staly bez realizace a byly rychle
zapomenuty.30
4.3.3. Kautsky a cesta k jazykové jednot v socialismu
Oslabení internacionalismu v d lnickém hnutí po rozbití ILA a ml ení
Marxe a Engelse o p edrevolu ních postupech, které by urychlily sv tové
sjednocení p esto neznamenalo, že by pracující masy p estaly pohlížet na
nacionalismus jako na vyjád ení buržoazní t ídní spole nosti, nebo že by p ešly
k ignoraci národnostní otázky k realisti jšímu uv dom ní si národnosti ve
svém politickém boji. Naopak, Marx nereprezentoval koherentní teorii ve vztahu
národa a socialismu, až do prvních let dvacátého století zastávali pracující
esv ení, ze nejsou schopní se podílet na národní kultu e a že úplný
individuální rozvoj je možný jen ve sjednocené sv tové spole nosti. Tento názor
nazval rakouský teoretik Otto Bauer „naivním kosmopolitismem“. 31
I když rostoucí snahy o autonomii v mnohonárodnostním RakouskoUhersku vykazovaly známky vzplanutí národnostních problém , reprezentanti
27
Miklós Molnár „Internationalismus“ v C.D.Kernig Sowjetsystem und demokratische Gesellschaft svazek 3,
Freiburg 1969, sbírka 279.
28
La premiere Internationale Recueil de documents publié sous la direction de Jacques Freymond, svazek 1,
Ženeva 1962, str. 83.
29
Na stejném míst , str. 142, 231. – Viz též Rátkai, str. 116-118.
30
Guillame, stoupenec Bakunina, byl v roce 1872 vylou en z ILA.
31
Otto Bauer Die Nationalitätenfrage und die Sozialdemokratie Víde 1907, str. 265 a další. – Všeobecn o
tématu viz Hans Mommsen Arbeiterbewegung und nationale Frage Göttingen 1978.
209
ortodoxního marxismu ješt stále m li snahu problém bagatelizovat a tvrdili, že
vít zstvím nad buržoazií se automaticky vy eší i národnostní konflikty. Nastal
však as, kdy bylo nutno projednávat toto téma, ale stále p evládalo mín ní o
historicky determinované jednot sv ta. V této souvislosti si zvláštní pozornost
zaslouží lánek Karla Kautského, který zásadn p ispívá k pochopení vztahu
mezi marxismem a myšlenkou mezinárodního jazyka.
lánek má titul „La moderna nacieco“ (Moderní národnost)32 a v n m
mecko-rakouský marxista zobrazuje historické a spole enské základy
nacionalismu. P es proti ení ve svých argumentech, jako nap . poznání faktu,
že také pracující mají národní zájmy, jasn trvá na mezinárodním významu
kapitálu v dob sv tových výstav, p eshrani ní doprav a v po ádání
mezinárodních kongres . Je ješt vhodné poznamenat, že jazyk, jehož význam
je v dob vytvá ení národa podrobn zkoumán se autor sám p ipojuje
k internacionálním snahám. Kautsky píše:
ím víc se bude zintenziv ovat mezinárodní komunikace, tím víc se bude
poci ovat také pot eba mezinárodního dorozumívacího prost edku,
univerzálního jazyka.
Tuto pot ebu nazval „symptomem pot eby sjednocení národ v moderní
civilizaci na jednotném ekonomickém prostoru k odstran ní národních p ehrad“.
lánek souvisí s d ležitou událostí týkající se našeho tématu: V roce
1887, ve stejném roce, kdy Kautský p edvídal vznik univerzálního jazyka,
publikoval Zamenhof sv j projekt mezinárodního jazyka – nemén p esv en,
že to odpovídá vzr stající aktuální pot eb . P es paralelnost v ase se p edstavy
Kautského a Zamenhofa r znily. Kautsky ješt nemohl v t o ešení, které
navrhoval Zamenhof, pomýšlel na Volapük a zd raz oval sou asn , že
univerzální jazyk „není možné libovoln vymýšlet“.33 Domníval se, že Volapük
sotva p evýší úrove tajného jazyka pro n kolik vzd laných v dc , podle n ho
se univerzálním jazykem stane spíše jeden z již existujících jazyk . Píše:
„Aby byl lov k „vzd laný“ a aby se mohl pln uplatnit v ekonomii a
intelektuálním život , již nyní musí rozum t , a podle pot eby i mluvit, krom
svého mate ského jazyka, minimáln ješt jednomu sv tovému jazyku. Tato
nezbytnost stále poroste; vedle sv tových jazyk národní jazyky sníží své
postavení podobn jako toto snížené postavení zaujímají dialekty vedle
spisovného jazyka. Národní jazyky budou víc a víc používány v domácím
prost edí a také tam stále více budou p ebírat roli starého rodinného nábytku,
který z stává v rodin z piety, ale už nebudou mít velký praktický význam.
Znalost jazyk se bude stále rozši ovat ve velkých centrech sv tové komunikace
32
K.Kautsky „Die moderne Nationalität“Die Neue Zeit 5. 1887, str. 392-405, 442-451). – vý atky z tohoto
lánku a z lánku z roku 1908 (viz níže) jsou ve francouzském p ekladu k dispozici v: Georges Haupt a další
v Les marxistes et la question nationale, 1848-1914. Etudes et textes Pa íž 1974, str. 114-142.
33
Nedlouho p ed Kautského lánkem se mohli tená i o stejném tématu do íst také v Die Neue Zeit v lánku „Ta
(mezinárodní komunikace) jakoby v sou asnosti cht la mezinárodní jazyk; ale um le vytvo ený „sv tový jazyk“
provd podobn nikdy nebude vhodný, ale pravd podobn se to bude vyvíjet k angli tin ...“ (Guido Hammer
„Die Zeitung der modernen Nationalitäten“ Die Neue Zeit 5. 1887, str. 183.)
210
v Londýn , New Yorku, v Pa íži, v Berlín a mezi t mito jazyky jeden zvít zí.
Který jazyk to bude, to nyní dnes ješt nem žeme íci; ale na každý pád budou
zde hrát roli ekonomické p iny, ne n jaká mín ní o gramatice nebo
libozvu nosti“.
Podle Kautského zejména malé národy cítí pot ebu používat spole ný
jazyk, nap íklad n
inu nebo francouzštinu a je nevýhodné, jestliže tomu bude
bránit národní úcta.
Toto Kautského mín ní vyslovené v roce 1887 se uchovalo ješt mnoho
let. V roce 1908 napsal, že v socialistické spole nosti budou lidé ovládat krom
svého mate ského jazyka jeden i víc dalších sv tových jazyk : „...vznikne zde
základna pro postupnou ztrátu d ležitosti i úplného zaniknutí nejprve jazyk
malých národ až nakonec se celé kulturní lidstvo smísí do jednoho jazyka
jednoho národa...“34 v roce 1917 opakoval: „Ne diferenciace, ale asimilace
národností... je cílem socialistického vývoje.“ Kautsky zd raznil, že hromadná
výroba neuchová mnohojazy nost, ale zp sobí jazykovou jednotu lidstva:
„Stav t se na odpor je reakcioná ské.“35
Do roku 1914 byl Kautsky nejvýzna jším teoretikem Druhé
internacionály. Jeho díla, zejména o problémech národnosti a internacionálnosti
ly velký vliv na celosv tové hnutí pracujících. Také to byl on, kdo poprvé
zakomponoval otázku sv tového jazyka do marxistické teorie o ekonomických
stupních. Co u Marxe a Engelse je jen nastín no v zárodku, t ebaže snadno
vyvoditelné, to Kautsky p evzal a teoreticky vybrousil. Jeho lánek z roku 1887
se m že pokládat za v základ negativní stanovisko marxist k otázce
neutrálního mezinárodního jazyka – v tom smyslu, že byla odmítnuta idea
nadnárodního, univerzálního jazyka, který byl d dictvím utopistického,
edmarxistického socialismu a p ímo vylou il možnost, aby jazyková jednota
se ubírala cestou um lého jazyka. M žeme p ijmout jeho odpor jako takový,
protože skepse proti nov vyprojektovanému jazyku byla (a je) velmi rozší ená
mezi kruhy, které nepot ebují stát na základech marxismu. Také ignorace faktu,
že esperanto ve své slovní zásob a v gramatice, zcela opa
než apriorní
návrhy, erpalo z existujících jazyk a p álo si být dorozumívacím prost edkem
pro leny všech t íd spole nosti, nejen vzd lanc , se m že vysv tlit
pragmatickými pochybnostmi o jeho životnosti a úsp chu v praxi, což je zcela
obvyklé mín ní mimo marxismus. Ale problémem se stává marxistická teorie
sv tového jazyka, když uvážíme, že nejen odmítá jazykový pluralismus, ale
proklamuje i odmítání menších jazyk jako nevyhnutelný d sledek
ekonomického pokroku. Byl to radikální postoj, se kterým v tšina esperantist
34
K.Kautsky „Nationalität und Internationalität“ Die Neue Zeit 26. 1908, Ergänzungsheft íslo 1, str. 1-36 (citát
na str. 17).
35
Karl Kautsky Die Befreiung der Nationen 4.vydání, Stuttgart 1918, str. 47-51. – V Die Vereinigten Staaten
Mitteleuropas (Stuttgart 1916, str. 52) projevuje pochopení pro snahy o neutrální um lý jazyk. Ale znovu tvrdí,
že sv tovým jazykem se stane jeden z národních jazyk ; opozice proti tomu bude v socialistické spole nosti
mén silná než dnes.
211
nem la nic spole ného, protože jejich jazyk m l za cíl sloužit vedle národních
jazyk , nikoliv místo nich. A koliv Kautsky nikdy nenaléhal na násilnou
asimilaci národ , p edstavoval si, že osvobozený sv tový proletariát se bratrsky
dohodne a oprostí se od svého národního jazyka, jeho ortodoxní marxistická
teorie ukázala jeho nepochopení aspirací menších národ a etnik. Takový názor
v praxi mohl inspirovat k politice utla ování – a tomu, co Žid Zamenhof
charakterizuje jako „pohlcování národ a jazyk slabších siln jšími“.36 Kautský
sm oval k nutnosti pod ídit národnostní snažení t ídnímu boji, tak se objektivn
iblížil k jazykovému imperialismu.
Ale i nezávisle na vysv tlujících slovech Kautského, marxistická teorie
obsahovala významné vysv tlení pro nep ijetí esperanta nebo podobných
jazykových projekt , které zabra ovalo podrobn jší diskusi o cest
k univerzálnímu jazyku – bu prolínáním národností, nebo jejich odstran ním –
na základ svého požadavku, že se proletariát nepokusí n co ud lat pro jazykové
sjednocení do ur itého asu. Takový pokus by se zdál tím podez elejší, pokud
by m l návaznost na morální principy: Zde ve vztahu k esperantu byla kritika
namí ena na Zamenhofa a jeho stoupence, kte í stále hovo ili o „lidském
sbrat ení“ a „sv tovém míru“ a propagovali vznik „homarického“ – lidského –
(možná bychom dnes mohli íci homekologického – pozn.p ekladatelky) sv ta
tak, že by sotva zbylo místo p ihlížet k ekonomickému vývoji a specifické
avantgardní roli proletariátu. Vždy slova esperantist nalézala své místo a
stoupence mezi pracujícími!37 Ale pro vedoucí proletá ského hnutí, jejichž
pozornost byla zam ena na konkrétní t ídní boj, to bylo symptomem „naivního
kosmopolitismu“, kterému socialistická teorie byla hodn dlužná a nyní po
echodu od utopie k v
se na n j pohlíželo jako na anachronismus.
4.3.4. První reakce na esperanto a mín ní Gramsciho
Pro tedy rozši ování esperanta bylo od za átku p ijímáno s nevolí
vlivnými marxistickými vedoucími? Když na kongresu rakouských sociálních
demokrat v roce 1897 n kolik delegát navrhovalo, aby na základních školách
se vedle mate ského jazyka vyu oval „sv tový jazyk“, stranický vedoucí Victor
Adler roz ilen odsoudil takový návrh jako „volapükismus“. 38 Skute
asnou
reakcí na esperanto je lánek, který se objevil na za átku století v Právu lidu,
orgánovém asopisu sociální demokracie v echách. Nový jazyk je v lánku
srovnáván jako pokrok proti volapüku, ale pro pochybnou možnost zam nit
36
„Pri la homaranismo. Responde al P-ro Dombrovski“ (1905) PVZ VII 316.
Molnár „Internacionalismus“ sbírka 283.
38
Protokoll über die Verhandlungen des Parteitags der sozialdemokratischen Partei in Östereich Víde 1897,
str. 83.
37
212
živé, p irozen vyvinuté jazyky sou asných národ za n jaký zám rn
vykonstruovaný jazyk, získalo esperanto v lánku nálepku „pouhého sportu“.39
Mén zdrženlivá byla mín ní ze strany n meckých sociálních demokrat .
Jak již bylo zmi ováno v kapitole 1.6., bylo zabrán no v roce 1907, aby
francouzská iniciativa, p íznivá esperantu, byla za azena k jednání na
Mezinárodním socialistickém kongresu ve Stuttgartu, s argumentem, že je návrh
„p ed asný“ a nehotový.40 Protože brzy potom se objevilo ido – konkuren ní
projekt – esperantisté rezignovali na podobný návrh na Socialistickém kongresu
v Kodani 1910, aby zast eli p ed delegáty hádky ve vlastním tábo e. Opatrnost
se zdála pot ebná, protože v zá í 1910 byla intervence pro ido p ijata ú astníky
Sociáln -demokratického kongresu v Magdeburgu se smíchem a následovala
„zdrcující“ odpov Augusta Bebela.41 Již p i d ív jší p íležitosti Vorwärts a
Leipziger Volkszeitung ost e kritizovaly propagaci esperanta mezi d lníky: Je
íšerná hloupost požadovat od d lníka, aby se u il takový jazyk, protože je pro
j p íliš nesnadný a hlavn z stane v každém p ípad utopií.42
Jak se ukázalo p i založení N mecké d lnické esperantské organizace –
GLEA v roce 1911 – nebyla tato varování pln ú inná, v následujících letech
oficiální názor strany z stal nezm ný: „U it se esperanto je zbyte né a
sm šné, je to malom ácká hloupost“. N kolik málo m síc p ed vypuknutím
1. sv tové války Sächsisches Volksblat odpov l na otázku tená e: „My
necítíme sklon být zvláš nadšeni esperantem. Hodnotný as, který mu v nujete,
se dá použít daleko užite jším zp sobem pro naléhav pot ebné studium
stranické a odborové historie.“ 43
Jestliže p es odpor shora získalo esperanto popularitu mezi pracujícími,
žeme to považovat za spontánní tendenci vyvíjet protinacionální subkulturu,
jejíž nositelem je proletariát. Možná proto se teoretik Josef Strasser v roce 1912
distancoval od obvyklého posm chu se kterým se esperanto setkávalo.44 Ale
když po vypuknutí války v roce 1914 b želi pracující hned pod prapor svých
národních vládc , zp sobilo to odklon zájmu o mezinárodní jazyk. Výtka, že
39
Právo lidu 14.9.1900; p eklad v Lingvo internacia 5. 1900, str. 126-127. – V novinách se také píše o
sympatiích L.N.Tolstého k esperantist m.
40
Internacia Socia Revuo 1. 1907, íslo 10/11, str. 15; 3. 1909, str. 63.
41
„Der internationale Sozialisten-Kongreß in Kopenhagen, der Magdeburger Parteitag und das Esperanto“ Der
Arbeiter-Esperantist 1. 1910, íslo 2 (zá í), str. 12-13. – V Magdeburgu hájil ido sociáln -demokratický redaktor
a bývalý esperantista Heinrich Peus.
42
43
Sächsisches Volksblat (Zwickau) 12.2.1914; citováno v Germana Esperantisto 11. 1914, vydání A, str. 59. –
Je nutno dodat, že N mecká sociáln demokratická strana m la obzvláš p ísný názor a že p ed l. sv tovou
válkou byli také socialisté, kte í se p ízniv vyjád ili o esperantu. Koncem roku 1911 byla na kongresu eské
strany doporu ena propagace esperanta (La Kulturo 1. 1912, íslo 1, str. 1). Britští socialisté podepsali deklaraci
o sympatii k esperantu (Das Esperanto ein Kulturfaktor svazek 3 Stuttgart 1913, str. 68) a v Nizozemsku byl
význa ným podporovatelem Domela Nieuwenhuis.
44
Josef Stresser Des Arbeiter und die Nation Reichenberg 1912, str. 29, (nové vydání Víde 1982, str. 40). –
koliv Strasser , jehož dílo vysoce cenil Lenin, nesouhlasí s násilnou asimilací národnostních menšin, podobn
jako Kautsky p edvídá vznik jediného jazyka v socialistické spole nosti. Esperanto ozna il za správnou základní
myšlenku jeho pr kopník : „uv dom lý jazykový vývoj musí být možný“, ale vy ítal esperantist m
nepochopení, že je t eba nejprve ur it zákony vývoje jazyka.
213
zabývat se esperantem je p edjímat vývoj a nedbat na základní v c, se stala
ijateln jší kv li národnostnímu uv dom ní socialistických stran. Kdo v této
válce ješt ulpíval na neuv dom lém supernacionalismu, zdálo se, že ni emu
nerozumí – alespo podle mín ní t ch marxistických teoretik , kte í se snažili
jak sladit mezinárodní cíle d lnické t ídy s neot esitelností národních svaz .
Jak se domníval rakouský marxista Karl Renner v roce 1917, bránilo to snahám
k reálné politice. Esperanto bylo podle Rennera ukázka sn ní, která paralyzovala
pracující t ídu:
Naivní kosmopolitismus mohl mít d tskou a latinsko-výchovnou
edstavu, že národnostní problém a mír pochází jen od dvou v cí – jazyka a
um lých hranic.
Renner p ipustil, že volný trh a sv tový jazyk by mohly dát vyniknout
antagonism m národních zájm jako takovým, které jsou bez „ideologické
masky“, jmenovit antagonismy t íd. Ale pak není možno d lat politiku.
Ur it , tato otev enost nás rychleji popožene vp ed, odstraní omyly, ale
nedá nám reálný pokrok. Bez pozitivní organizace celého sv ta není možno
odstranit známé antagonismy a eliminovat války.45
Teoretikové byli nuceni více brát v potaz národnostní realitu , ale
nep estali pomýšlet na sv tový jazyk socialismu. Ale jeho vytvá ení nebylo
možné si p edstavit jinak, než jak p edvídal Kautsky. Krom toho celá záležitost
byla odložena na velmi vzdálený asový horizont, jak ekl jeden z interpret ,
který ješt dodal, že Kautsky pomýšlí na živý jazyk, pravd podobn na
angli tinu a samoz ejm ne na tu hloupost s um lým jazykem.46
O otázce nadnárodního jazyka disponujeme zajímavým p ísp vkem, který
napsal jeden z nejd ležit jších marxistických teoretik . P ísp vek se objevil na
za átku roku 1918 a jejím autorem byl Antonio Gramsci, pozd jší
spoluzakladatel italské komunistické strany. Pod vlivem diskusí mezi socialisty
v Milán o esperantu47 se Gramsci pokoušel podat soudruh m marxisticky
podložené rady pro jejich názor na esperanto. V úvodu p iznal, že se jedná o
skute ný problém, ne o „sofistiku“ a opatrn vyslovil pochopení pro p ání
zlepšit lidskou komunikaci. Ale hned pak zd raznil, že pro socialistu to není
prvo adá záležitost: „Jedná se o záležitost kosmopolitní, ne mezinárodní, jedná
se o záležitost buržoazie, která cestuje za obchodem nebo pro zábavu, nikoliv
záležitost ob an , kte í se na stabilním míst starají o produkci. Kdo by cht l
svévoln vytvo it následky, pro které ješt nejsou vytvo eny p edpoklady?“
Ko eny snah o jednotný jazyk Gramsci shledává ve vzd lanosti 17. století, kdy
45
Karl Renner Marxismus. Krieg un Internationale. Kritische Studien über offene Probleme des
wissenschaftlichen und des praktischen Sozialismus in und nach dem Weltkrieg Stuttgart 1917, str. 383.
46
Engelbert Pernerstorfer Zeitfragen Víde 1918, str. 46.
47
Italským vedoucím socialist m, kte í obhajovali esperanto, pat il poslanec Oddino Morgari (1865-1944); viz
jeho brožuru La più internazionale delle internazionali S.Vito Tagliamento 1915 (2.vydání 1921).
214
pro podobné myšlenky vzniklo p ání založit „š astné“ pracovní kolonie
(falangy).48
Kv li obtížím znormovat jazyk jen v m ítku národa Gramsci popírá
možnost, že mezinárodní jazyk, pln um le vytvo ený a mechanický, který
nemá historickou tradici, literaturu, a bohatou slovní zásobu, by mohl n kdy být
úsp šný. Další argument, že esperanto má mít jen funkci pomocného jazyka a že
usnadní práci p i mezinárodních jednáních, Gramsci nep ijímá, protože
esperantisté vždy, podle n j, z stávají mezi sebou jako hluchon mí, zatím co
druzí se necítí nuceni p ebírat takový zvláštní zp sob dorozumívání. Gramsci
uzavírá: „Esperanto, jako pouze jediný jazyk není nic jiného než chiméra a iluze
kosmopolitní, všelidská, demokratická myšlenka, chudá a ješt nezpracovaná
historickou kritikou.“
Dále Gramsci odmítá oficiální podporu esperantu od socialist . Nabádá
své soudruhy k boji za vytvá ení ekonomických a politických podmínek pro
kolektivismus a mezinárodnost, aby se „svobodn a spontánn “ vyvíjel proces,
který bude postupovat pomalu k vyrovnanému prolínání arijsko-evropských
jazyk a k jejich dalšímu rozši ování do celého sv ta, kam bude nová civilizace
sm ovat sv j vliv.“ Gramsci kategoricky prohlašuje: „Pouze pokud budeme
pracovat pro p íchod Internacionály, budou moci socialisté pracovat i pro možný
íchod jednoho jazyka.“49
Gramsciho lánek obsahuje pravd podobn nejhlubší analýzu esperanta
z marxistického pohledu. Gramsci shrnuje argumenty, které v jiných dílech
marxistických teoretik jsou obsaženy jen ídce a v náznaku a je jasné pro pro
esv ené marxisty je seriózní zabývání se esperantem nep ijatelné: p edn
proto že vychází z utopistických p edstav minulosti a v tomto smyslu je
anachronické; za druhé, protože chce porazit mnohojazy nost hned a tím –
stejn utopisticky – skokem vp ed p edb hnout pr h celé v ci. Jako Kautsky,
také Gramsci v í nezadržitelnému trendu k jazykovému splynutí b hem
procesu ekonomické koncentrace, ve kterém pro esperanto není ur ena role.
Odmítá p isoudit esperantu i do asnou úlohu pomocného jazyka a p ímo
pochybuje, že u spodních vrstev je v bec n jaká pot eba mezinárodní
komunikace – jakoby d lníci nebo zem lci nem li právo ze své dílny, nebo
svého pole n ím p isp t do budoucnosti: „Nejv tší po et ob an pracuje na
jednom nem nném míst a nepot ebuje mít styk se zahrani ím.“50 Zcela
v intencích tradice svých p edch dc Gramsci otev en káže evropský
centralismus a dává p ednost zaostávání „menších“ jazyk .
48
Falangy jsou ob anské kolektivy v díle utopisty Charlese Fouriera. T mito „š astnými koloniemi“ Gramsci
zmi uje Cabeta.
49
Antonio Gramsci „La lingua unica e lésperanto“ Il Grido del Popolo (Turín). 16.2.1918; p etišt no v 2000
pagine di Gramsci svazek 1: Nel tempo della lotta (1914-1926). Milán 1964, str. 271-275.
50
Gramsci projevuje podobnou intelektuální aroganci, když tvrdí, že jazyk je víc vyjad ování krásy než nástroj
komunikace,
215
4.3.5. Lenin a národnostní problém
O budoucnosti Gramsci mimo jiné prohlásil, že „jazyk první zem , která
vybuduje socialismus“, vytla í všechny ostatní existující jazyky. Toho je nutno
si povšimnout kv li faktu, že Gramsciho lánek se objevil jen n kolik m síc po
íjnové revoluci. Založení sov tského Ruska bylo událostí, která inspirovala
komunisty ve všech zemích k nad ji, že celosv tová revoluce je blízká. V takové
atmosfé e mohlo r st také o ekávání, že v b eznu 1919 na Prvním kongresu
Kominterny v Moskv formuloval francouzský delegát Jacques Sadoul:
Soudruzi! Musím se hluboce omluvit, že nemluvím ani n mecky jazykem
mezinárodního socialismu, jak se zmínil v era soudruh Zinov v, ani ruským
jazykem, který bude zítra jazykem mezinárodního komunismu. Umím mluvit
plynn jen francouzským jazykem, který bohužel v tomto moment m že být
ozna en za bývalý jazyk revoluce.51
Tím m žeme p istoupit k pojednání o otázce jak se vyvíjely vztahy
v sov tském Rusku mezi marxistickou teorií a esperantským hnutím. Je jasné, že
je nutno nejd íve si ujasnit Leninovu pozici.
Stejn jako p edchozí teoretikové socialismu, také Lenin pokládal za
kone ný cíl socialismu sjednocení, sblížení, promísení národ .52
Cílem socialismu není jen likvidovat rozdrobenost stát a odd lování
národ , nejen národy p ibližovat, ale také mísit.53
Lenin vítá asimila ní proces jako „velký historický pokrok“54, který bude
jedním z nejv tších násilných po in , které p etransformují kapitalismus na
socialismus. Kdo m l jiný názor – jako nap . židé, kte í mluvili o nebezpe í
asimilace - nebyl pro Lenina nic jiného, než „nacionalistický malom ák“.
Marxismus se mu zdál neslu itelný s každým nacionalismem:
Marxismus klade na místo nacionalismu internacionalismus, spojení
všech národ do velkého svazu, který roste p ed našima o ima s každým
kilometrem železnice, s každým mezinárodním trustem, s každou d lnickou
organizací.
Na druhé stran si však Lenin byl v dom – víc než rakouští teoretikové –
jaký mimo ádný význam má národnostní problém pro revolu ní strategii
marxismu. Byl zam en hlavn na situaci v carském režimu, kde národní
buržoazn -demokratická revoluce, charakteristická pro zem západní Evropy,
ješt nebyla dokon ena a kde se praktikovaly obzvlášt odsouzeníhodné
praktiky národnostního utla ování. Národnostní menšiny, se bou ily proti carské
politice poruš ování, a proto Lenin pokládal za nutné revidovat marxistický
51
Der i.Kongreß der Kommunistischen Internationale. Protokoll der Verhandlungen in Moskau vom 2.bis zum
19.März 1919 Hamburg 1921 (další vydání Erlangen 1972), str. 62. – Sadoul mluvil druhý den (3.3.1919).
Zinov v výrok není zanesen v zápisu.
52
„Teze o národnostní otázce“ (1913) v Lenin Werke XIX 241. Další citace je z n meckého vydání Leninových
spis (Berlín 1955-1965).
53
„Socialistická revoluce a právo národ na sebeur ení (teze)“ (1916) Werke XXII 148.
54
„Kritické poznámky k národnostní otázce“ (1913) Werke XX 14.
216
názor na národnostní problém. Nejprve podporoval omezenou spolupráci
s liberální buržoazií v Rusku: Pokud se bude hájit demokratické ešení
národnostního problému, získá se i podpora od proletá ských stran. Dále Lenin
jasn vyjád il tezi, aby pracující t ída bojovala za rovnoprávnost národ , protože
každý útlak národních menšin se neslu uje s proletá skou demokracií a je nutné
zaru it i právo utla ovaných národ na státní uspo ádání. Nekompromisní
Lenin v názor vyvrcholil známou frází: „Žádné výhody pro jaký národ, pro
jaký jazyk“.55
Lenin v názor na národnostní otázku nacházel uvnit marxistického hnutí
uv dom lý odpor. Rosa Luxemburgová, v jejíž revolu ní strategii m lo t ídní
uv dom ní d lnické t ídy jen politický význam, odsoudila v roce 1903
„sebeur ení pro všechny národy“ – p ijatý program ruské sociáln -demokratické
strany - jako „metafyzickou frázi“. 56 V odpov di Lenin p iznal, že v tomto
sm ru se jedná o „výjimku generální premisy centrismu“, ale trval na tom, že
práv tato výjimka je „absolutn nutná u v domí velkoruského reak ního
nacionalismu“ a následkem toho musí platit tento princip alespo v jeho
stran .57
Lenin hájil mezinárodní revolu ní hnutí proletariátu a použil propagandu
na právo samostatného rozhodování jako užite ného prost edku k tomuto cíli,
v tom byl zcela v rný tradici Marxe a Engelse. P ílišná shovívavost k národním
cit m mu však byla cizí. Ost e kritizoval nad je Rakušan Otto Bauera a Karla
Rennera na mírové, nerevolu ní ešení národnostního problému. Podle n j,
požadavkem na „národn -kulturní autonomii“, tj. nap . p edání škol do rukou
jednotlivých národností, oslabuje mezinárodní bojovou frontu d lnické t ídy a
ohrožuje internacionalistický kone ný cíl socialismu. 58 Místo, aby se pracující
drželi iluzí o „národní jednot proletariátu a buržoazie“59, m li by se spojit
v jednotnou organizaci, která není rozd lena národnostn .60 Lenin asto
oponoval p echodu od principu samostatnosti ke stran ; v rozporu s tím, že
strana nutn musí být centralizovaná. Sjednocení pracujících všech národ ve
stát v jednotnou proletá skou organizaci61 má sloužit jako n jaký prototyp
budoucího ideálního komunistického státu. Z toho je jasné, že pro Lenina, stejn
jako pro Marxe, i kdyby m li více pochopení pro národní aspirace, byla
prioritou jednolitost socialistického hnutí.
55
„D lnická t ída a národnostní otázka“ (1913) Werke XIX 75.
Rosa Luxemburgová „Nationalitätenfrage und Autonomie“ (1908) v Internationalismus und Klassenkampf.
Die polnischen Schriften. Red. Jürgen Hentze, Neuwied, Berlín 1971, str. 278. – Rosa Luxemburgová souhlasn
cituje teze Kautského o „kone ném spojení všeho kulturního lidstva v jeden jazyk a v jeden národ.“ (str. 248).
57
„Dopis S.G.Šaumjanovi“ (1913) Werke XIX 496. O diskusi Lenina a Rosy Luxemburgové viz „O právu
národ na sebeur ení“ (1914) Werke XX 395-461.
58
„Teze o národnostní otázce“ str. 236 a další; „Demoralizace pracujících drobnými nacionalismy“ (1914)
Werke XX 289 a další.
59
„Pokus o platformu pro 4.stranický kongres sociální demokracie v Litv “ (1913) Werke XIX 100.
60
„Teze o národnostní tázce“ str. 239.
61
„Rezoluce letní porady úst ední rady RSDLP se stranickými funkcioná i 1913“ WerkeXIX 420; porovnej
„Demoralizace“ str. 288-289.
56
217
15. listopadu 1917, n kolik dní po íjnové revoluci, nová sov tská vláda
vedená Leninem zve ejnila „Deklaraci práv národ Ruska“, která slibovala
neruským národnostem „rovnost a suverenitu“ a právo na „svobodné
rozhodování, v etn osamostatn ní a utvo ení nezávislého státu“.62 Deklarace
byla podepsána Leninem a lidovým komisa em pro národnostní v ci, Stalinem.
Nedlouho potom, v lednu 1918, Stalin otev en prohlásil, že sebeur ení musí být
prost edkem v boji za socialismus a má být povoleno jenom podle požadavku
„pracujících mas ur itého národa“.63 Tato interpretace, která jakoby
znemož ovala p ání o sebeur ení pro buržoazii, stejn nebyla za azena do
ústavy Ruské socialistické federální sov tské republiky ( erven 1918). Idea
federace zvít zila. Prakticky se politika strany ve vztahu k národnostním
menšinám vyvíjela zp sobem, na který Lenin pohlížel od roku 1919 s rostoucí
nechutí.
Mezi Leninem a Stalinem vznikla ostrá diskuse zejména kv li násilnému
ipojení Gruzie. Koncem roku 1922 byl p ijat projekt ústavy SSSR – proti
Stalinov odporu, který souhlasil s autonomiemi p ipojených republik jen uvnit
RSFSR. Lenin cítil ohrožení své životní práce Stalinovým byrokratickocentralistickým názorem . Ve t ech poznámkách, publikovaných až v roce 1956,
vyjád il obavu, „že svoboda odchodu ze Svazu... se ukáže jen kusem papíru“,
jestliže neruské národy nebudou dostate
podporovány proti „ruskému
aparátu“. Lenin napomínal, aby se pozorn diferencovalo „mezi nacionalismem
utla ujícího národa a nacionalismem utla ovaného národa“ a varoval, aby
nebyla podkopávána stranická autorita „i jen nejmenší hrubostí a
nespravedlností proti našim vlastním neruským národ m“.64 Lenin
nepochyboval o tom, že velkoruský šovinismus je hlavním nebezpe ím pro
proletá ský internacionalismus. D íve než zem el, v lednu 1924, opakovan
projevoval zoufalství nad rozpory mezi teorií a praxí v národnostních otázkách,
ale p esto si neuv domoval, že již jeho víra v integra ní ú inek revoluce
zahrnovala v sob limity nárok na odtržení, a že on sám ozna il federaci
výslovn za „p echodnou formu k úplné jednot pracujících r zných národ “65 a
že systém stranické kontroly shora, který založil, brání pochopit možnost
samostatného rozhodování národ k osamostatn ní od sov tské vlády a tak
odmítnout dobrodiní socialismu.
esto všechno z stala rovnostá ská teorie živá i po Leninov smrti.
Koncept rovnoprávnosti národ a jazyk umožnil neruským republikám
zd raz ovat, s odvoláním na Lenina, své vlastní politické, ekonomické a
62
Hans-Joachim Lieber, Karl-Heinz Ruffmann (red.) Der Sowjetkommunismus. Dokumente II, Kolín, Berlín
1964, str. 87-88.
63
„ Referát o národních otázkách na 3.celoruském kongresu sov , 15.1.1918“ ve Stalinových spisech Werke IV
27 (Je citováno z n meckého vydání Stalinových spis , Berlín 1951-55.)
64
„O otázce národ i autonomii“ (30/31-12-1922) Werke XXXVI 590-596.
65
„P vodní pokus tezí o národní a koloniální otázce“ ( erven 1920) Werke XXXI 135.
218
kulturní zájmy. Mnoho kdysi utla ovaných menšin skute
prožilo kulturní
obrození.
Nakolik se Strana snažila o ešení národních problém a jaké praktické
výsledky m la ideologie rovnosti, bezpochyby na žádném jiném poli nebylo tak
evidentní, jako na poli jazykovém. Lenin opakovan upozor oval na mimo ádný
význam tohoto aspektu. Usiloval o zakládání škol, ve kterých by se vyu ovalo
v mate ské i66 a v únoru 1920 osobn pov il Stalina, aby na všech armádních
vedeních byli p ekladatelé: „Toho je nezbytn t eba – ve vztahu k jazyku jsou
nutné ústupky a nejv tší možná rovnoprávnost.“67 Velmi ost e se stav l proti
„povinnému státnímu jazyku“, tedy proti otev en proklamované nad azenosti
ruštiny. 68 Tento názor zastával velmi rozhodn , protože byl p esv ený, že
obyvatelstvo Ruska, pokud bude osvobozeno od útlaku, samo pochopí, jaké
výhody mu p ináší znalost ruštiny: „... pot eby ekonomiky a komerce samy o
sob rozhodnou který jazyk v ur ité zemi je výhodný pro v tšinu.“ 69
Když Lenin v jazykové otázce op t podtrhl perspektivu „nejv tšího
iblížení národ “70, jeho pozornost byla up ena na situaci uvnit Ruska.
Nezanechal p esný výrok o tom jak se bude vyvíjet v celosv tovém m ítku
proces sjednocování na poli jazyk . Formování sv tového jazyka nebylo
vysv tleno. Posledn citovaná prognóza se evidentn vztahuje na Rusko. Ale
není vylou ená interpretace, že Lenin po ítal s podobným ekonomicky
diktovaným ešením mezinárodní komunikace.
Zdá se, že v tomto bod m l Lenin stejné mín ní s Kautským. V ná rtu
shrnutí referátu o národnostním problému je tabulka, kterou Lenin p evzal od
Kautskeho, o vzr stajícím významu angli tiny, o trochu mén francouzštiny a
iny. V závorkách je p idána v ta: „Sv tovým jazykem bude možná
angli tina, možná + ruština“.71 Podobn se vyjád il Lenin o 4 roky pozd ji,
kolik m síc po íjnové revoluci, když se Karl Lindhagen, starosta
Stockholmu, ptal zda je sov tská vláda p ipravena p ihlásit se k mezinárodním
konvencím k zavedení sv tového jazyka (Lindhagen mínil esperanto) do všech
škol. „My již máme t i sv tové jazyky“, lakonicky odpov l Lenin „a ruština
bude tvrtá.“ Um lý jazyk Lenin nevzal v bec na v domí.72
66
„Rezoluce letní porady“ str. 420.
„Telegram Stalinovi“ Werke XXX 365.
68
„Demoralizace...“ str. 289.
69
„Kritické poznámky k národnostní otázce“ str. 5; „Dopis S.G.Šaumjanovi“ str. 494-495.
70
„Demoralizace...“ str. 289.
71
„Teze pro referát o národnostní otázce“ Werke. Ergänzungsband. 1896-Oktober 1917 Berlín 1972, str. 319. –
Lenin napsal teze pro sv j referát v Pa íži (23.1.1914). Ve svém lánku „Nationalität und Internationalität“
z roku 1908 (viz výše), který široce použil pro svoje teze. Kautsky ozna il jako sv tový jazyk n
inu,
angli tinu a francouzštinu, jako tvrtý možná p idal podle Lenina ruštinu. Je také možnost, že se angli tina stane
„jediným univerzálním jazykem“ (str. 15). Následuje po et ukazatel o rozší ení angli tiny, francouzštiny a
iny, které se objevují v Leninov shrnutí.
72
Carl Lindhagen I revolutionsland Stockholm 1918, str. 79. – Viz též Sennaciulo 6. 1929/30, str. 211; Walter
Singer „Carl Lindhagen, Bürgermeister von Stockhom, ein Vorkämpfer des Weltsprachegedankens“ Germana
Esperantisto 24. 1927, str. 105-106.
67
219
Pro v Leninov teorii nebylo místo pro mezinárodní jazyk esperanto,
možná vysv tlí jeho popis charakteru mezinárodní kultury. P i p íležitosti
kritiky židovských socialist zd raznil v roce 1913, že pod „mezinárodní
kulturou demokratismu a celosv tového d lnického hnutí“ chápe spojení
demokratických a socialistických prvk jednotlivých národních kultur - ne jako
se chybn chápe – „nenárodní kulturu, která nemá právo být ani ruská, ani
židovská, ani polská, ale jen prost kultura“. Uvnit každé národní kultury se boj
mezi buržoazními a d lnickými prvky odehrává v „domorodé“
i. Následkem
toho, navzdory formování d lnicko-t ídního internacionalismu, budou národní
kultury a jazyky existovat dál. Lenin nikdy neuvažoval o kultu e zcela oprošt né
od národnosti, jejíž výrazovým prost edkem by mohlo být esperanto73, a to iní
kuriózní dojem, když sov tští esperantisté se snaží opakovan prezentovat
Lenina jako sympatizanta esperanta.74 Nepochybn Drezen byl v roce 1934 lépe
informován, když jasn konstatoval: „Lenin neum l mezinárodní jazyk a nikdy
se podrobn nezajímal o hnutí za jeho uplatn ní.“75
K tomu se také vztahuje Lenin v výrok, o kterém podal zprávu n jaký E.
Didrikil. V lét v roce 1916 v Bernu na p ednášce o národnostním problému, se
podle Didrikila Lenin vyjád il mimo jiného:
Sny o um lém vytvo ení jednoho mezinárodního jazyka, n jakého
„esperanta“ nebo „volapüku“ jsou utopie. Jazyk budoucí spole nosti nebude
vytvo en um le. Problém jazyka bude ešen jednou ze dvou možností. Bu se
stane univerzální pro všechny národy jeden z jazyk n kterého velkého
kulturního jazyka: angli tina, n
ina, francouzština a možná také ruština.
Nebo všechny národy se nau í t i- ty i jazyky a p ivlastní si je.76
Didrikilovo sd lení se zdá zcela d ryhodné, protože není jediné, které si
všímá podobnosti mezi myšlenkami Kautského a Lenina o globalizaci velkých
národních jazyk . Jestliže se jedná o vztah Lenina k esperantu, charakterizuje to
Leninova sestra Maria Uljanovová v roce 1928 jako zcela negativní postoj:
Vladimír Ilji mnohokrát hovo il o esperantu a velmi nep ízniv .
Považoval ho za p íliš um lé, zjednodušené, neživé. Vícekrát jsme mluvili o
jazyku, on byl velkým znalcem jazyk a rád se pono oval do slovník . Vyslovil se
jen, bylo to nedlouho p ed jeho nemocí, že by se musela zavést jednotná
abeceda, což se zajisté stane po revoluci. Doporu uje se, aby soudruzi, kte í
73
Porovnej Alfréd D.Low Lenin on the question of nationality New York 1958, str. 54.
S.N.Podkaminer „Lenin kaj Esperanto“ Der Esperantist 5. 1970, íslo 42 ( erven/srpen), str. 2-8, 17-22;
etišt no v: Detlev Blanke (red.) Socipolitikaj aspektoj de la Esperanto-movado Budapeš 1978, str. 31-49.
75
E.Drezen „La doktrino de Lenin en praktika movado por internacia lingvo“ Sur Posteno 1934, íslo 150, str. 9
76
3. 1924, íslo 2/3, strana 66; citace M.Kammari „K otázce budoucnosti celosv tového
jazyka“ , Komunist Estonii 1964, ervenec, str. 69; viz též Sennaciulo 5. 1928/29, str. 353. – Lenin p ednesl
v Bernu referát o národnostním problému 13.7.1913; zde ho pravd podobn vyslechl Didrikil. Jedná se vcelku o
ty i Leninovy p ednášky z ervence 1913, postupn p ednesené v Curychu, Ženev , Lausanne a Bernu.
74
220
argumentují pro esperanto, se rad ji neopírali o Lenina, protože jeho názor
v tomto sm ru není znám.77
Aktuální p íležitostí pro toto upozorn ní byla populárnost esperanta
v mezinárodní d lnické korespondenci, proti které Maria Uljanovová
doporu ovala používat národní jazyky jako užite jší. Ale již za Leninova
života si sov tští esperantisté ned lali iluze o jeho stanovisku.78 asto propagace
esperanta ve stranických kroužcích nenašla ohlas, protože Leninovy spisy
neobsahovaly žádná vyjád ení k tomuto tématu. 79 A ješt h e: Jestliže vedoucí
bolševici vyhlásili svoje mín ní o esperantu, zákon byl vynesen. Nap . Nikolaj
Bucharin, význa ný teoretik napsal v roce 1920:
... z marxistického hlediska existuje 99,9% možností pro realizaci
spole ného jazyka úpln jiného než um lého. Pokusy vážn postavit otázku o
mezinárodním jazyce by byly zcela analogické k pokus m sjednotit rasové
odlišnosti formální povinností pro leny Komunistické strany tím, že bílá a žlutá
rasa by se k ížila s ernoškami a papuánkami.80
Jiný, nemén význa ný stranický vedoucí Grigorij Zinov v ve své
i
ed stranickými funkcioná i v Petrohrad 1923 vy ítal stoupenc m esperanta
slaboduché p istupování k problému jazyka a národnosti:
Je nutno chápat, že národnostní problém je problém velice veliký,
úžasných rozm , v tší než jsou problémy armádních výbor , je to problém
zásadní, problém lidského spolužití. Nap íklad vy rušíte rozdílnost jazyk .
Existují takoví pošetilci, kte í íkají, že sta í napsat knihu v esperantu, ve které
jedno slovo je anglické a krom toho zkomolené, další francouzské, t etí ruské
atd. a je to jazyk, kterým bude mluvit celý sv t. Tak m že mluvit jen pošetilec.
Stejn se to má s národnostním problémem. Není možné národnostní problém
odstranit, bude existovat i po dobytí moci proletariátem roky a desetiletí, je to
základní problém lidského soužití.81
ibližn ve stejné dob také Nad žda Krupská, Leninova manželka, se
obrátila se svým vysv tlením proti esperantu. Její výpad byl mén ideologicky
zabarvený, ale obsahoval jasné nedoporu ení všech „kulturn -revolu ních“
experiment s esperantem:
Nemá smysl v novat as u ení se esperantu ve škole. Musí se vyu ovat
jazyky pokrokových národ , které jsou ve sv nejrozší en jší, takové jazyky, ve
77
M.I.Uljanovová „Proti um lému mezinárodnímu jazyku“ Rabo e-kres janskij korrespondent 1928, íslo 21
(15 listopad); porovnej Sennaciulo 5. 1928/29, str. 134.
78
Lucien Laurat, který žil v Moskv od roku 1923 do 1927 hodnotí v c takto: „Lenin jist nebyl absolutn
nep átelský – podle toho, co vím, jednoduše pokládal esperanto za utopii, protože Béla Kun se nikdy neodvážil
jednat s esperantisty (a s idisty) o eventuálním jednání prost ednictvím Kominterny.“ (Osobní sd lení
10.12.1969.)
79
Bao Pu „La movado de Eperanto en Rusujo“ La Verda Lumo 3. 1923/24, str. 6. – Autor –
an – studoval
v Moskv v letech 1922/23.
80
Dopis esperantistovi Ochitovi i, bývalému straníkovi; citace E.Drezen: „Dialektika jazykového vývoje a
nep átelé esperanta“ Meždunarodnyj jazyk 9. 1931, tr. 249.
81
Zpráva z 18.petrohradské gubernie – ze stranické konference; podle Sennacieca Revuo 5. 1923/24, íslo 2
(listopad 1923), str. 2. Zinov v byl v té dob také p edsedou Kominterny.
221
kterých je sepsáno nejvíc v deckých d l a socialistické literatury. Takovými
jazyky jsou angli tina, n
ina a áste
francouzština.82
4.3.6. Stalin, Marr a innost SEU
Sov tské esperantské hnutí, pokud se jedná o teoretickou základnu jeho
práce, se nachází v té dob , jak si m žeme myslet, v nejnep ízniv jší pozici.
Drezen, vedoucí SEU, si toho byl od po átku v dom. Již v roce 1922 napsal
brožurku, kterou nazval „pokus o nastolení problému k ešení mezinárodního
jazyka“.83 Za tento pokus sklidil Drezen posm ch od anarchisty Futerfase, který
ho upozornil, že má proti sob všechny autority marxismu.84 Skute , v takové
situaci se zdálo rozumn jší reagovat ist pragmaticky a zd raznit argument, že
esperanto je stejn dostupný pomocník jako telefon nebo letadlo a proto v bec
nepot ebuje marxistické vysv tlení.85
Potom, když se Drezenovi poda ilo eliminovat neutrální a anarchistické
stoupence (mezi nimi i kritiky jeho brožury), rozši ování esperanta v Sov tském
svazu zázra
rostlo. Jazyk sloužil jako oblíbený prost edek k usnadn ní
kontakt s vn jším sv tem a naopak esperantisté využívali sv j „naivní
kosmopolitismus“ k rostoucí prestiži Sov tského svazu u zahrani ních
esperantist . Podez ívavost ú edník se snižovala ím víc se esperanto
projevovalo jako vhodný prost edek mezinárodní d lnické korespondence
podporované zdola. B hem n kolika let mohla SEU profitovat z toho, že Strana
dovolila ur itou svobodu k innosti v kulturní sfé e a nepokládala za nutné, nebo
výhodné, trvale hodnotit r zné formy um leckých a literárních aktivit, zda jsou
v souladu s doktrínou.
To také platí ješt pro první roky Stalinovy vlády. Rozkv t SEU za al až
po Leninov smrti. Také zm ny priorit v sov tské politice – od aspirace na
revoluci v dalších zemích k výstavb socialismu ve vlastní zemi – zprvu
nebránily v práci esperantskému hnutí. I na citlivém teoretickém poli došlo
k p evratu a situace se zdála pro esperanto p íznivá. Zp sobil to Stalin v obrat.
Stalin v roce 1913 ve svém pojednání „Marxismus a národnostní otázka“
popisuje budoucnost národ a jazyk zcela ve smyslu Marxova (i Leninova)
ení a souhlasn cituje z Komunistického manifestu v ty jako: „národnostní
zvláštnosti a antagonismy mezi lidmi se postupn ztrácejí“ a „vláda proletariátu
k tomu p ispívá“.86 Ale na blízkost této vize ve skute nosti padala temnota již
v prvních letech po íjnové revoluci, když bolševici vyhlásili sv j národnostn 82
lánek o výuce cizích jazyk v roce 1923; cit. Bernhard chiff Entwicklung und Reform des
Fremdsprachenunterrichts in der Sowjetunion Berlín 1966, str. 17. – O názoru Krupské viz též Sennaciulo 6.
1929/30, str. 253, 296-297.
83
E.Drezen Problema m ždunarodnogo jazyka. Opyt materialisti eskogo obosnovanija voprosa Moskva 1922;
áste ný p eklad: „O problému mezinárodního jazyka“ Sennacieca Revuo 5. 1923/24, ísla 4 (45) až 7/8 (48/49).
84
La Nova Epoko 1922, sbírka 70-71. – O událostech okolo viz výše, str. 210.
85
A.Jodko „Esperanto de l´marksisma vidpunkto“ La Nova Epoko 1922, sbírka 161.
86
„Marxismus a národnostní otázka“ v Stalin Werke II 300.
222
politický program a za ali systematicky urychlovat kulturu a jazyky menšin
utla ovaných carským režimem. T ebaže Stalin interpretoval práva národ na
samostatné rozhodování jinak než Lenin, proces rozkv tu národních kultur trval
také za jeho vlády.
Stalin se cítil povinen vyjád it stanovisko k otázce jakým zp sobem
isp t ke komunistickému kone nému cíli – k jednotné, všeobecné kultu e.
inil to v kv tnu 1925: Jedno druhé nevylu uje, protože „národní kultura lidu
obohacuje všeobecnou proletá skou kulturu.“ Rozpor mezi programem
národního rozvoje a komunistického kone ného cíle Stalin popíral, a uvád l
známou formuli: „Proletá ská podle obsahu, národní podle formy – to je
všeobecná kultura, která se blíží k socialismu.“
Stalin stejného roku vyhlásil svou teorii „výstavby socialismu v jedné
zemi“, tedy ospravedl uje politiku národnostního rozvoje a zárove se snaží
mlžit zm nu svého teoretického sm ru tvrzením, že Strana chrání „proletá ský
obsah a ru í za cestu k (jakoby) univerzální (ale jen sov tské) spole nosti. O
kone ném komunistickém cíli, který popsali p edchozí teoretici hovo í Stalin
bez nadšení:
Mluví se o tom (nap . Kautsky), že v období socialismu bude vytvo en
všeobecný lidský univerzální jazyk, a že všechny ostatní jazyky odum ou. Tomu
já málo v ím. Zkušenost ukazuje n co jiného, je v protikladu s teorií
univerzálního jazyka. Dosud to bylo tak, že socialistická revoluce neomezila
po et jazyk , ale rozší ila je, protože je vyzdvihla z nejhlubších ástí spole nosti
a vrhla je do politické arény a budí k novému životu adu dalších, d íve v bec
neznámých, nebo málo známých národností.87
Stalin poprvé tímto autoritativn pojednal téma, které se p ímo dotklo
sov tských esperantist . Odhodil ideu univerzálního jazyka, ale u inil to
v kontextu, který nebyl tak zcela zastrašující pro esperantisty, jak by se na první
pohled mohlo zdát. Tedy, Stalin se distancoval od Kautského, který uvažoval o
univerzalizaci jednoho, nebo n kolika velkých národních jazyk a ur il
formování sv tového jazyka spole
s ubýváním jiných jazyk , což ale nebylo
cílem stoupenc sv tového pomocného jazyka esperanto. Proto pro 88sov tské
esperantisty nebylo nesnadné hlasovat pro Stalina, kv li jeho nedoporu ení
každé asimilace a odstra ování jazyk a chválit ho jako antipól
„proletkulturního“ teoretika Bogdanova, jehož názor na vývoj jazyk byl stejn
„mocensko-šovinistický“ jako Kautského.89
Na druhou stranu Stalinovo prohlášení podn covalo esperantisty
zd raz ovat stanovisko, že žádný národní jazyk se nestane sv tovým a
ipomínat Lenin v odpor proti privilegování n kterého jazyka, ale nebylo
87
„O politických úkolech univerzity východních národ “ Werke VII 119-121.
Citace podle Voldetera „O n kolika v deckých prohlášeních“ Sennaciulo 2. 1925/26, íslo 10 (62), str. 6. –
Viz také G.Dem (Demidjuk) „Akademik N.Ja.Marr“ Meždunarodnyj jazyk 1925, íslo 1 (27), str. 9-10.
89
A.Tom (=Efim Spiridovi ) „Antipody – I. Stalin i A.Bogdanov“ Meždunarojnyj jazyk 1926, íslo 14 (40), str.
7-8.
88
223
nep ehlédnutelné, že zde zcela chybí mezinárodní perspektiva budoucího vývoje
jazyk a že tedy to, na em zejména záleželo esperantist m, se vlastn zcela
nebere v úvahu. Tento nedostatek tím víc zasluhuje pozornost kv li faktu, že ve
stejném ase otázka sv tového jazyka byla položena s pozitivní snahou do
diskuse z jiné strany – od sov tského lingvisty, jehož jméno bylo stále ast ji
zmi ováno v pozd jších letech: Nikolaj Marr.
Marr byl znám v odborných kruzích od roku 1908 pro svou jafetickou
teorii. Syn skotského otce a gruzínské matky tvrdil, že kavkazské jazyky spolu
se sumerským a baskickým jazykem tvo í jazykovou skupinu – jafetitu a že
indoevropské jazyky vznikly transformací t chto jafetických jazyk . Marr
mluvil o jednotném, postupném vývojovém jazykovém procesu, procházejícím
množstvím primitivních dialekt k stále v tším jazykovým jednotkám. R zné
existující jazyky chápal jako r zné stupn jednotného vývoje. Obzvláš známou
se stala jeho teorie, že slova všech jazyk pocházejí ze ty zvukových prvk :
sal, ber, jon a roš. Dále vycházel z konstatování, že jazyk je spole enský
fenomén, a pokládal ho za ást nadstavby, související s ekonomickou základnou
spole nosti. Jednoduše popíral, že existují národní jazyky a tvrdil, že jazyk je od
prvopo átku t ídní.
Marrovi se nepoda ilo získat pro svoji teorii nadšení mezi lingvisty.
áste
pro sv j negativní postoj i ignorantství se víc a víc jevil jako
avantgardní bojovník proti „buržoaznímu indoevropskému jazykovému
srovnávání“. Zatím co zpo átku jeho teorie m la sotva znatelné prvky, které by
bylo možno považovat za marxistické, od roku 1926 Marr usiloval, aby jeho
teorie byla chápána jako revoluce v lingvistice, nebo alespo shodná
s marxismem. A protože myšlenka stup ovitého vývoje jazyk a jejich závislost
na ekonomii obsahovaly víru, že spole enská revoluce transformuje také jazyky,
není p ekvapující, že také ešil otázku, co je kone ným cílem jazykového vývoje
– p esn ji, jaký bude jazykový výsledek celosv tového vít zství socialismu.
V tom sm ru byl Marr p esv en, že vývojový proces vyvrcholí do jednoho
jazyka.90 Prohlásil:
Budoucí jednotný, univerzáln vyslovovaný jazyk – je nevyhnutelný
požadavek budoucí bezt ídní a beznárodnostní jednotné všelidské spole nosti.
Marr tedy proklamoval perspektivu, která se u Stalina nejevila jako reálná
možnost. Sou asn rozvíjel ideje o charakteru procesu sjednocování, které
nebyly v souladu se Stalinovými tezemi. Marr nepomýšlel na n jaký již
existující jazyk:
Jednotlivé jazyky, jakkoliv by byly imperialisticky rozší ené, nikdy se
nestanou budoucím spole ným jazykem. Všechny p edchozí „sv tové“ jazyky
padly a padnou také nyní kvetoucí, nebo blížící se k rozkv tu, velké i malé, podle
90 O Marrov teorii viz L.L.Thomas The linguistic theories of N.Ja.Marr Berkeley, Los Angeles 1957;
J.B.Marcellesi Langage et clasess sociales. Le marrisme Pa íž 1977; Gisela Bruche-Schulz Russische
Sprachwissenschaft. Wissenschaft im historisch-politischen Prozeß des vorsowjetischen und sowjetischem
Rußland Tübingen 1984.
224
po mluv ích, bez toho zda jsou vytvo eny ho eními vrstvami spole nosti, nebo
zda jsou produktem mas.
Masy, podle Marra, mají samy o sob možnost a schopnost urychlit
proces jazykového sjednocování intervencemi existujících jazyk nebo i
nezávisle vytvo it „perfektní dokonalý univerzální jazyk lidstva“. Toto
stanovisko – souhlas s proniknutím um lého jazyka – se zdá velmi blízké
esperantu. Ale Marr dodává, že nejprve musí v da ovládat vedení mas a
sm ovat snahy k jazykové jednot na správné cesty. Esperanto pokládal
maximáln za ukazatele tendence ke sv tovému jazyku, jehož základ již leží
v masách:
Život ur it ne eká a objevují se r zné náhražky, podobné esperantu, idu
atd.90
Marrovy teze o budoucím univerzálním jazyku, rozši ované populárními
asopisy (Ogon k), vyvolaly zna nou pozornost u sov tských esperantist , v tší,
než na každý pád neve ejn diskutabilní Stalin v obrat. Jádrem argumentace
proti Marrovi bylo: „My... si ne iníme nárok... ńa v deckost´ našeho jazyka,
my se snažíme a naším cílem je jen, aby náš jazyk sloužil našim pot ebám, aby
náš jazyk používaly masy, protože práv masové použití uskute ní tvo ivý
proces budoucího sv tového jazyka, protože práv touto cestou masovým
použitím urychlíme nevyhnutelný historický vývoj.“91
Takové názory byly charakteristické pro esperantisty v podstat již za
Zamenhofova asu. P i reakcích na ty v dce, kte í pokládali esperanto za
reformovatelné nebo vcelku hodnotili jeho životnost, se zd raz ovala v prvé
ad nutnost úsp šn aplikovat jazyk v praxi; ím víc stoupenc se získá pro
esperanto, tím d íve budou uspokojeny požadavky lingvist . To byla moudrá
taktika , a té se také držela SEU, když poznala obtíže teoreticky zd vodnit
esperanto na marxistické bázi, a dala p ednost posílení vlastní organizace a
demonstrovat praktickou hodnotu jazyka.
Tak dlouho, jak bylo esperanto ignorováno velkou v tšinou lingvist 92 a
tak jak Strana nevyslovovala ideologickou ned ru, slibovala tato taktika
úsp ch. Skeptici, jako Luna arskij, lidový komisa pro vzd lávání, p iznal
v roce 1926, že „fakta mluví pro esperanto“.93 Ale když kv li Marrovým tezím
se budoucí sv tový jazyk dostal na ve ejnou diskusi, musela se SEU zeptat sebe
sama, zda nedluží p es svou organiza ní sílu také n co teoretickému poli.
4.3.7. Za výstavbu marxistické lingvistiky !
91
Voldereto „Pri kelkaj scienculaj deklaroj“ str. 6.
Tak tomu bylo již v p edrevolu ním Rusku, jen s jednou výjimkou Jana Baudouina de Courtenay.
93
Ve svém pozdravném dopise 6. SAT-kongresu v Leningrad : Sennaciulo 2. 1925/26, íslo 46 (98/99), str. 4. –
se píše: V roce 1912 Luna arský kritizoval „kosmopolity, kte í si myslí, že budoucnost p inese úplnou jednotu
ras, jednotný spole ný jazyk a spole nou kulturu“: citace Ivana Dzyby Internationalism or russification? A study
in the Soviet nationalites problem Londýn 1968, str. 47.
92
225
Od roku 1926 znateln vzr stal zájem o teorii. V tomto roce se ve státním
nakladatelství objevila sbírka lánk o esperantu redigovaná Drezenem.94 Od
íjna 1926 SEU vydávala další asopis, ve kterém p ísp vky pojednávaly hlavn
o teoretických otázkách mezinárodního jazyka.95 Již v prvním ísle byla patrná
uv dom lá sebed ra v organizaci: Výtky na adresu „oficiální lingvistické
dy“, která nedbá na fenomén rozši ujícího se mezinárodního jazyka,
následovala výzva na založení „nové jazykov dy, osvobozené od jakéhokoliv
fetišismu“. Na tomto úkolu mají pracovat zejména proletá ští esperantisté, aby
esperanto získalo teoretickou podporu nové marxistické jazykové v dy. 96
Autor zmín ného úvodního lánku, b loruský noviná a univerzitní docent
Efim Spiridovi , pozd ji vydal sérii lánk o teorii jazykového vývoje. V nich
rozlišoval 4 období: Po období lidových dialekt se vyvinuly národní spisovné
jazyky, následovalo období sv tového pomocného jazyka, a kone
na konci
tohoto vývoje vznikne univerzální jazyk lidstva v epoše komunismu. Z období
do období podle Spiridovi e se vyvíjí proces: od r znosti k jednot ,
z neuv dom lé (p irozené) k uv dom lé (um lé) jazykové tvorb , od složité
k jednoduché struktu e a od chudoby vyjad ování k jeho bohatosti. 97
Ve vztahu k budoucímu jazykovému vývoji, který ho nejvíc zajímal,
Spiridovi odmítá možnost, že jazyky pod vlivem ekonomického vývoje
dosáhnou svou jednotnost „p irozen ". Již probíhá proces k nadnárodnosti
ekonomie, kultury a myšlení; a také se množí po et termín , spole ných pro
národní jazyky. Ale z stává zde veliký rozpor: zastaralá struktura národních
jazyk , neschopná pln vyjád it mezinárodní charakter moderního myšlení.
K ešení tohoto rozporu je nutná jazyková revoluce, a „v domý zásah
rozumu“.98
Rozpor byl nejnápadn jší v Sov tském svazu, kde shodn s Leninovým
prohlášením, kdysi utla ované národnosti nyní vyvíjely sv j jazyk do spisovné
podoby a sou asn na druhé stran je voláno po pot eb jednotného jazyka.
Pokud vylou íme možnost alternativy nap . ruštinou, Spiridovi tvrdí, že tento
rozpor p ekoná „pomocný mezinárodní jazyk“. Je jazykem p echodného období,
zatím co se budou národnosti vzájemn p ibližovat a bude se sou asn
ipravovat cesta k epoše komunismu, do doby „smísení národností“, než
vznikne – pln um lý (spisovný) – univerzální jazyk.99
94
„Na pu ach k meždunarodnomu jazyku“ – Na cestách k mezinárodnímu jazyku, Moskva 1926.
Revue, která vycházela n kdy 1x m sí , n kdy až po dvou m sících, se jmenovala nejprve Izvestija C.K.
SESS resp.SESR (Informilo de C.K.SEU) od ledna 1929 se p ejmenovala na Meždunarodnyj jazyk . ísp vky
byly skoro výlu
v ruštin .
96
E.Spiridovi „Za novoje jazykoznanie“ Izvestija C.K.SESS 5. 1926/27, str. 1-5.
97
E.Spiridovi „La skemo de lingva evoluo“ Sennacieca Revuo 4 (8) 1926/27, str. 105-106; originál . Izvestija
C.K.SESS 5. 1926/27, str. 241-242.
98
E.Spiridovi „La skemo de lingva evoluo“ (2) Sennacieca Revuo 4 (8) 1926/27, str. 76-79. Originál v Izvestija
C.K.SESR 5. 1926/27, str. 161-165.
99
E.Spiridovi „La skemo... „ (3), str. 107-109; Izvestija, str. 244-245.
95
226
O sov tském esperantském hnutí Spiridovi zd raz uje, že je již do
takového stupn silné, že není možno se spokojit s pouhou propagací, ale je
eba p ejít k teoretické ofenzív .100 Obvi oval lingvisty zato, že dosud
nezkoumali období jazykového vývoje. Nevšimli si, že v esperantském hnutí
vzniká nové období jazykové v dy, jejíž hlavním charakterním rysem je, že
„masy samy vzaly v c do rukou“ a pokrokov budují sv j hlavní nástroj –
jazyk.101 I reformáto i v lingvistice jako Marr odmítali p ijmout tento fenomén.
Proto Spiridovi uzavírá, že je nutno zcela rekonstruovat jazykovou v du a
dosáhnout toho, že nová marxistická lingvistika pevn ohrani í teorii
mezinárodního pomocného jazyka.
Diskuse vyvolaná Marrem o p vodu a budoucnosti jazyka tedy upozornila
sov tské esperantské hnutí na jeho zaostávání na poli teorie a inspirovala
Siridovi e k rozvinutí odvážného schématu jazykového vývoje. Vedoucí SEU,
Drezen, ho však ješt p ekonal. Za átkem roku 1928 ve státním nakladatelství
v Moskv vyšla obsáhlá kniha, ve které Drezen popisuje historické pokusy
vytvo it sv tový jazyk a prezentuje 217 projekt p ed Zamenhofem a 245 po
m – a vypichuje esperanto jako vrchol hledání mnoha staletí.102 Je nutná
zvláštní poznámka: K tomuto dílu napsal úvod Marr. V n m si st žuje, že
jazyková otázka um lého univerzálního jazyka je posmívána práv ve
deckých kruzích nebo v lepším p ípad se setkává s nezaslouženou
lhostejností. Podle Marra Drezenova kniha p iznává jafetitskou tezi o „um lém
vodu zvukového jazyka všeobecn “ a krom toho p ispívá „ke sbírce
materiál pro adekvátní projednání problému univerzálního jazyka.“103
Zdálo se to být známkou, že Marr modifikoval svou d ív jší skepsi o
esperantu. Ve stejném roce publikoval podrobný úvod do jafetitské teorie, která
obsahovala výrok o budoucím sv tovém jazyku, zcela p ijatelnou pro
esperantisty. Marr mluvil o „otázce, která nesmí být ani o minutu opožd na, od
nové mezinárodní spole enské formace“; musí se oprostit od všech omezení. Je
nutno:
Nemluvit o mnoho etných mezinárodních, živých a mrtvých, tradi ních,
vždy vázaných na klasickou kulturu, a vždy imperialistických jazycích, ale o
jednom um lém jazyku pro všechny lidi – a nemluvit už o utopii a amatérství a
podpo e evropského imperialismu, ale v celosv tovém m ítku si opravdu
uv domit jazykové zvyky a zájmy nejen úzkých vrchních vrstev spole nosti, ale
pracujících mas všech jazyk a zemí...
Jafetidská teorie chápe budoucí jazyk lidstva jen jako um lý. P i jeho
tvorb „žádné národní jazyky, žádné etnické jazyky nemohou být nebrány na
100
E.Spiridovi „La skemo... „ (3), str. 109; Izvestija, str. 246.
E.Spiridovi „Esperanto kaj lingvoscienco“ Sennacieca Revuo 4 (8) 1926/27, str. 153; originál v Izvestija
C.K.SESR 5. 1926/27, str. 308.
102
E.Drezen Za vseobš im jazykom. Tri veka iskanii Moskva, Leningrad 1928. – P epracovaný esperantský
eklad: Historio de la mondlingvo. Tri jarcentoj da se ado Lipsko 1931 (nové vydání Ósaka 1967).
103
N.Marr „K voprosu ob edinom jazyke“ v Drezen: Za všeobš im jazykom str. 9.
101
227
etel, jakkoliv se zdají zanedbané, protože v nich, i když jsou izolované a
ojedin lé, uchovalo se pro nás n co velice hodnotného pro spole enský soulad v
minulosti ztracených poz statk pokroku celých epoch lidské tvo ivosti
v celosv tovém m ítku.
Marr nikdy neup esnil jak prakticky uskute nit tento obrovský jazykový
projekt, ale alespo p iznává, že je možno z dosavadních zkušeností n co
získávat na jazykovém poli:
To (nutnost znát jafetidskou teorii) jist neznamená, že bychom
zapomínali na p edchozí pokusy na vytvo ení um lých mezinárodních jazyk ,
ale existencí um lého mezinárodního jazyka je široce úsp šn rozší ené
esperanto a jazyk ido, které nyní v poslední dob vzbudily velký zájem v dc . To
neznamená, že se od nich odvrátíme jako quantité négligeable, jako
od fenomén , které nezasluhují pozornost.104
Marrovo oznámení, že se vrací k tomuto tématu, jeho obhajoba um losti
budoucího sv tového jazyka a jeho odmítnutí možnosti, že by n který sou asný
národní jazyk mohl hrát roli univerzálního jazyka v budoucí bezt ídní
spole nosti, dodalo ásti sov tských esperantist dosti d vod , aby pohlíželi na
Marra skoro jako na spojence a aby ho citovali jako hlavního hodnotitele
historického oprávn ní svých vlastních cíl . Esperantská brožura, vydaná SAT,
se snažila popularizovat Marrovy myšlenky mezi zahrani ními esperantisty.105
Ale nebylo to tak, že by m lo sov tské esperantské hnutí jednotný názor
na Marra. Také nevládla jednota v názoru na lingvistiku všeobecn . Spiridovi
sám, pro své útoky proti jazykov dc m, musel poslouchat kritiku z vlastních
ad. Mladý lingvista Jevgenij Bokarev106 ho pou il v asopise SEU, že jazyková
da se nijak netvá í nep átelsky k mezinárodnímu jazyku; to platí jen pro
kolik škol a sm , nap . romantici, reprezentanti p írodn -historického sm ru
a mladých pragmatik . Ale ím víc prostoru získává koncept jazyka jako
spole enského dorozumívacího nástroje, a ím víc se rozpadají d íve vládnoucí
metafyzická mín ní, tím více zájmu získává myšlenka mezinárodního jazyka.
Práv etní reprezentanti sociologické školy, založené Ferdinandem
Saussurem,107 souhlasili s pot ebou a možností um lého jazyka. Jazykov da
104
N.Ja.Marr Jafeti eskaja teorija. Obš ij kurs u enija o jazyke. (Jafetitská teorie. Všeobecný kurz výuky
jazyka.) Baku 1928. – N mecký p eklad v Tasso Borbé Kritik der marxistischen Sprachtheorie N.Ja.Marr´s,
Kronberg/Ts 1974, str. 87-88, 91-92.
105
A.P.Andrejev Revolucio en la lingvoscienco. Jafetita lingvoteorio de akademiano N.Marr Lipsko, 1929;
ruské vydání: Revolucija jazykoznanija. Jafeti eskaja teorija akademika N.Ja.Marra Moskva 1929. – Tato
brožura, povrchn napsaná, v mnoha sm rech chybná, m la znatelný vliv; viz zejména: Ivo Lapenna Retoriko
3.vydání, Rotterdam 1971, str. 44-49.
106
Jevgenij Alexejevi Bokarev (1904-71), specialista na kavkazské jazyky, hrál po válce d ležitou roli
v oživení sov tského hnutí. V jeho nekrologu je zaznamenáno: „Procházel pevn nesnadnými lety esperantského
hnutí, nikdy nezradil své p esv ení.“ (Paco 18. 1971, íslo 2, sov tské vydání, str.9.) Viz také M.I.Isaev:
„E.A.Bokarev i interlingvistika“ v Problemy interlingvistiki Moskva 1976, str. 5-11.
107
Bokarev zde zmi uje mimo jiných Maxe Müllera, Hugo Schuchardta, Antoine Meilleta, Jana Baudouin de
Courtenaye, Otto Jespersena, Edwarda Sapira a Marra.
228
pronikala do esperantského hnutí a Bokarev rozhodn popíral Spiridovi ovy
teze, že esperanto získá právní uznání jen kompletní reorganizací lingvistiky.108
Ve své odpov di Spiridovi trvá na tom, aby esperantisté ne ekali pomoc
ze strany buržoazní zchátralé jazykové v dy a v polemice se ptá Bokareva, zdali
on, který pat í k sociologickému sm ru, chce „popírat nutnost postavit
lingvistiku na základy marxismu.“109 Bokarev nevyjád il názor na otázku
marxistické lingvistiky. To ud lal až asi o rok pozd ji, když napsal lánek
„Jazykov da a marxismus“, který byl charakteristický snahou n jak uspokojit
rozdílné názory.
Bokarev prohlásil, že marxismus má jediný metodologický a filozofický
základ pro jazykovou v du. Ale ješt nedošlo k definici marxistické lingvistiky.
Klasikové marxismu Engels, Plechanov, Kautsky, Lafargue a Bucharin
zanechali jen všeobecné výroky. Proto lingvistická díla, chápající se jako
marxistická, snadno sklouzávají k vulgarizaci a deformaci marxistické metody.
Také jafetitská Marrova teorie, kterou ve ejnost asto spojuje s marxistickou
jazykovou v dou, p ispívá k budoucí konstrukci; mnoho Marrových myšlenek
není p vodních, jeho teorie obsahuje vážné metodologické chyby, a krom toho
se hlavn zajímá o jeden aspekt – paleontologii i. Pro marxistické lingvisty
bylo d ležit jší využít výzkumy sociologické školy, kterou se Spiridovi marn
pokouší ignorovat. Bokarev vyjad uje d ru marxistické lingvistice, která bude
novat zvláštní pozornost esperantskému hnutí, „které se musí stát d ležitým
momentem v sou asné lingvistické politice“. Tím budou esperantisté vedeni
k aktivní ú asti na výstavb marxistické jazykov dy, protože, jak uvažuje
Bokarev: „Jen ta je schopna dát mezinárodnímu jazyku stabilní teoretickou
základnu.“110
Drezen se nep ímo vložil do diskuse mezi Bokarevem a Spiridovi em.
Hled l ale spíše, aby lenové SEU získali pomoc v orientaci v základních
teoretických otázkách své práce. Koncem ervence 1928 na 4. kongresu SEU
byly p ijaty teze vypracované Drezenem: „O cestách formování a rozši ování
mezinárodního jazyka“.111 V tezích se prohlašuje, že esperanto vd í za svou
sílu jen samo sob a že není implantováno „shora“. Esperantisté a sm ují své
nad je „zejména na iniciativu ze zdola, na tvo ivost širokých vrstev“. Sou asn
požadovaly teze za nutné, aby „tvo ivé marxistické myšlení“ u inilo záv ry
z úsp šné praxe hnutí a již „nebyl p ehlížen problém jazyka ml ením“.112
4.3.8. Kulturní revoluce a Stalinova dialektika
108
E.Bokarev „M ždunarodnyj jazyk i nauka o jazyke“ Izvestija C.K. SESR 6. 1928, str. 129-135. – Krom toho
Bokarev nabádá esperantisty zlepšit svoji práci všeobecn na poli lingvistiky.
109
E.Spiridovi „A vsjo-taki vertitsja! Po povodu stati tov. Bokareva (A p ece se to í! Po lánku soudruha
Bokareva)“ Izvestija C.K. SESR 6. 1928, str. 136-139
110
E.Bokarev „Jazykoznanie i marksizm“ Meždunarodnyj jazyk 7. 1929, tr. 203-206.
111
E.Drezen La vojoj de formi o kaj disvasti o de la lingvo internacia Lipsko 1929; ruský originál: „Puti
oformlenija i rasprostranenija meždunarodnogo jazyka“ Izvestija C.K. SESR 6. 1928, str. 1-11.
112
E.Drezen na stejném míst , str. 39-40.
229
Konec dvacátých let se zdál p íznivý pro svazek esperanta s výstavbou
marxistické lingvistiky pro budoucnost. V té dob celý kulturní život
v Sov tském svazu prožíval období hluboké transformace. B hem první
tiletky (1928-1933), která gigantickým krokem posunula pr mysl, prožívala
zem novou, kulturní revoluci. Jejím hlavním cílem byl ostrý t ídní boj i
v kulturním život , kdy výchova, literatura, um ní a v da m ly být pln p edány
do služeb socialistické výstavby. Strana použila kulturu jako politický a
ekonomický mocenský nástroj, a zm nila tím mnoholeté období relativního
klidu ve sfé e kultury. 113
Kulturní revoluce vd ila za svou razanci nejen vedení Strany, ale
sou asn obsahovala prvky spontánní vzpoury proti všem zbytk m minulosti a
proti všem p edpokládaným omyl m po íjnové revoluci. lenové Komsomolu
vid li nap íklad ve své „kulturní kampani“, která za ala bojem proti
analfabetismu, také p íležitost upevnit si své vlastní postavení, aby si vybrali
zejména dob e placená místa specialist a privilegovaných ú edník . Povaha
kulturní revoluce byla zvláš nápadná na poli v dy, kde mladí komunisté úto ili
proti monopolu starších v dc , zaslepených ješt buržoazní tradicí. Požadavkem
„proletá ské hegemonie“ bylo zastavení p ím í, které existovalo mezi
komunistickými a nekomunistickými v dci. Také na literárním poli vyst ídala
pomlouva ná kampa „toleranci v ideologických p echodných formách“,
vyhlášených Stranou v roce 1925. Beletrie nyní byla chápána jako prost edek
politické p evýchovy mas – cíle, které radikální proletá ští spisovatelé
proklamovali p ed za átkem skute né kulturní revoluce.
K tomu ješt b hem kulturní revoluce rozkvetly starší vize o budoucí
komunistické spole nosti. Právní teoretik E.B.Pašukanis již od roku 1924
argumentoval, že socialismus zcela odstraní staré buržoazní právo a to bude
nahrazeno spole enskými principy. Analogicky, „levicoví pedagogové“ okolo
V.N.Šulgina propagovali budoucí zrušení škol, jako sblížení u ení a produktivní
práce v továrnách a kolchozech. Mnoho z t chto utopistických myšlenek, ke
kterým pat ily projekty „socialistického m sta“, našlo po roce 1928 oficiální
ijetí a podporu Strany, což nez ídka vedlo k jejich zavád ní zmobilizovanými
masami. Nejen tlak, ale také opravdové nadšení hnalo lidi k pln ní ur ených
cíl . Veliké sociální zm ny od kolektivizace ke zpr mysl ování oživily starou
nad ji, že rozpad státu, jak p edvídal Marx a Engels, se brzy stane realitou.
V tom smyslu hrdinsky, urputný boj v letech první p tiletky nastartoval víru
v lepší budoucnost v komunismu. Každý se cítil schopen p isp t k uskute ní
utopie, cítil se stimulován k nad jné kulturní revoluci. 114 Tento pocit nadšení
113
Viz Sheila Fitzpatrick „The soft line on culture and its enemiens: Soviet cultural policy 1922-1927“ Slavic
Review 33. 1974, str. 267-287.
114
Viz zajímavou sbírku lánk : Sheila Fitzpatrick Cultural Revolution in Russia 1928-1931, Bloomington,
Londýn 1978.
230
postihl také esperantisty. Zdálo se jim, že je jim ur en úkol, který je zam en na
problém jazykového dorozum ní.115
Neo ekávan brzy nastala p íležitost, která živila v sov tských
esperantistech mín ní, že jejich dosud skromná teoretická cvi ení se nejen
shodují s požadavky doby, ale slibují p inést plody: uprost ed ilé diskuse o
výstavb marxistické lingvistiky p išlo nové Stalinovo vyhlášení o problémech
národnosti a jazyka v socialismu.
Ve zpráv ze 16. kongresu KPSU (Komunistické strany Sov tského
svazu) uprost ed roku 1930 zaúto il Stalin na „uchýlené“, kte í se opírají o
Lenina a domnívají se, že p išel as skon it s politikou zachovávat národnostní
zvláštnosti lidu SSSR a p ejít k asimilaci v zájmu... internacionalismu. Aby
objasnil nesprávnost takové politiky, Stalin tvrdil, že „Lenin nikdy ne ekl, že
národní zvláštnosti musí vymizet a národní jazyky se musí slít do spole ného
jazyka v linii jednoho státu, p ed vít zstvím revoluce v celosv tovém m ítku“.
Kdo na to zapomíná, ekl Stalin, ten se provi uje velkoruským nacionalismem,
„skrytým pod maskou internacionalismu a za jménem Lenin“. Stalin upozornil
na dialektiku historických proces . Pro sou asnost, tj. období výstavby
socialismu v Sov tském svazu, je charakteristický „rozkv t národních kultur“,
jen v budoucnosti dojde ke sjednocení „v jednu spole nou socialistickou kulturu
s jedním spole ným jazykem“. Platná je podle Stalina následující formule:
Rozkv t národních kultur (a jazyk ) v období proletá ské diktatury v jedné
zemi, s cílem p ipravit podmínky pro sjednocování do jedné spole né
socialistické kultury (a do jednoho spole ného jazyka) v období celosv tového
vít zství socialismu.116
Ale Stalin nadhodnotil p esv ivost své dialektiky. Na sjezdu poslanc
se ho ptali jak se jeho nyn jší prohlášení shoduje s jeho í z roku 1925, ve
které odsoudil teorii univerzálního jazyka.117 Když se Stalin snažil up esnit sv j
názor, pop el že by bylo n co nejasného; trval na tom, že zde není naprosto
žádný rozpor: „Nacionáln -šovinistickou teorii Kautského, že všechny národy,
ekn me v SSSR, se smísí do jedné, spole né, velkoruské národnosti s jedním
spole ným velkoruským jazykem“, jsem odmítal a ješt odmítám. Tedy otázka
odumírání národních jazyk a jejich slévání není otázka vnit
státní, ale
mezinárodní; v dob výstavby socialismu v jedné zemi národní jazyky nijak
115
Podle publikace SEU, bude tento problém ešen b hem kulturní revoluce „definitivn a revolu “ – „ne
rozhodnutím vyšších instancí, ale na základ tvo ivého nadšení pracujících mas“. P.Kirjušin Meždunarodnaja
rabo aja svjaz en esperanto Moskva 1930, str. 31. – Protože mezi pr kopníky kulturní revoluce byli, krom
proletá ských spisovatel , konsomolci (zejména v provinciích) a Unie militantních ateist , je nutno poznamenat,
že asi od roku 1929 se sblížily vztahy mezi SEU a t mito skupinami. Oficiální orgán ateist vydal komplexní
záv ry v esperantu Milita Ateismo (1931) a Antireligiulo (1932). Objevily se i další protináboženské brožury
v esperantském p ekladu.
116
„Politika raporto de la Centra Komitato al la 16-a Partia Kongreso“ (27.6.1930) Werke XII 317-318, 322-323;
porovnej J.Stalin Kulturo nacia kaj interaciaI Lipsko 1930, str. 16-17 22-23.
117
Podle Stalinova lánka z b ezna 1929, musel již d íve odpovídat kritik m, kte í ho upozor ovali na rozpory
v jeho proslovu v roce 1925 a Leninova konceptu. Ale tento lánek byl publikován až v roce 1949: „La nacia
demando kaj la leninismo“ Werke XI 298-317.
231
netrpí, ale pln se rozvíjejí. Ve vztahu k tomuto bodu dále pokra uji v Leninov
konceptu, stejn jako ve vztahu ke vzdálené perspektiv .“
... že v období vít zství socialismu ve sv tovém m ítku... se národní
jazyky nevyhnuteln sjednotí v jeden spole ný jazyk, který pochopiteln nebude
ani velkoruský, ani n mecký, ale n co nového.118
I když to Stalin popíral, nedá se p ehlédnout, že se jeho mín ní b hem
asu zm nilo. V roce 1925 zd raznil rozkv t národností a národních jazyk
umožn ný socialistickou revolucí a odmítl možnost budoucího spole ného
jazyka. Jeho pozd jší pokus op ít se o Lenina m l vratkou základnu, protože
Leninova teze, kterou Stalin citoval na sjezdu 1930, že „národní a státní rozdíly
mezi národy a zem mi... budou existovat ješt velmi, velmi dlouho i po
uskute ní diktatury proletariátu v celosv tovém rozm ru119, bylo vyhlášeno
v roce 1920 – již pod tlakem porevolu ní reality. Lenin d íve – a stejn i Stalin
v roce 1913 – vždycky prohlašoval, že socialismus urychlí proces asimilace,
který již zapo al v kapitalismu. Krom toho Stalinova dialektika nem že uvád t
v omyl to, že v roce 1925 nerozlišoval mezi podmínkami ed a po
celosv tovém vít zství socialismu – tedy jeho
v roce 1930 byla pokusem
zahalit interpretaci svého d ív jšího, pro marxistu skoro kací ského oponování
proti budoucímu sjednocení národností a jazyk .120
Nyní v roce 1930 pokládá za nutné p iznat své odmítavé stanovisko rychlé
asimilace, ale kombinuje ho oživením mezinárodní perspektivy. To znamenalo
z pohledu sov tských esperantist pokrok: podporu pro myšlenku univerzálního
jazyka. Stalin nep edložil vývoj univerzálního jazyka jako proces pro globalizaci
národního jazyka, ale poprvé vyslovil prognózu celosv tového jazyka lidstva
jako „n co nového“, jako jazyk nového typu. A koliv to nijak neup esnil, bylo
evidentní, že Stalin p ijal stanovisko, které se pon kud podobalo Marrovu.
4.3.9. Skrypnyk proti esperantismu
Nep ekvapí tedy, že sov tští esperantisté byli roz ilení ze Stalinovy
i. Ale d íve než pokro íme k rozebrání reakce esperantist na tento obrat,
musíme si uv domit, v jaké situaci se SEU nacházela uprost ed roku 1930.
Zaprvé, jak víme, její vztahy se SAT byly extrémn napjaté a sm ovaly
k definitivnímu p erušení. Za druhé se esperantisté setkali ve vlastní zemi s
neo ekávaným útokem od vysokého stranického funkcioná e. I toto je t eba
podrobn vysv tlit.
121
118
„Konkluda parolado pri politika raporto de la CK al la 16-a Partia Kongreso“ (2.7.1930), Werke XIII 3-4, 6;
porovnej Stalin: Kulturo nacia kaj internacia, str. 26-27, 29-30.
119
„Politika raporto...“ str. 318; Kulturo nacia kaj internacia str. 17.
120
O tom Elliot R.Goodman „World state and world language“ v Joshua A.Fishman (red.) Readings in the
sociology of language The Hague, Pa íž 1970, str. 720 (jedná se o kapitolu, již d íve publikovanou v díle
Goodmana The Soviet design for a world state New York 1960.
121
K tomu také p isp la domn nka, že se Stalin asi u il esperanto. Tvrzení, pozd ji rozši ované Trockim,
rozši oval jeden ruský emigrant za átkem roku 1928. Informace není d ryhodná.
232
Hned p ed za átkem stranického sjezdu byl vydán písemn proslov
ukrajinského lidového komisa e pro vzd lávání, Mykoly Skrypnyka. Kritizoval
esperantisty, že „s cílem vytvá et zvláštní lid bez národnosti se zvláštní
nenárodní kulturou a ideologií, tím znevažují snahy jednotlivých národ budovat
svoji vlastní národní kulturu.122 Skrypnyk, starý bolševik, byl považován nejen
za podporovatele kulturní autonomie Ukrajiny, ale také nep ímo za mluv ího
všech neruských komunist , kte í se báli nadvlády Rus v Sov tském svazu.
Skrypnyk se vždy opíral o leninskou linii, že t ídní boj je sv tovým fenoménem
a že národnostní city a antagonismy brání pochodu vp ed v proletá ské revoluci.
V d sledku toho nesouhlasil s ruským šovinismem, zejména na Ukrajin , stejn
jako s ukrajinským nacionalismem, pokud by ohrožoval oslabit solidaritu
sov tských republik.123 Zvláš ned
oval Stalinov politice ve vztahu
k národnostním problém m; již v roce 1923 vy ítal Stalinovi, že p i
zrovnoprávn ní národ nedbá na d ležitý boj proti „velkoruskému šovinismu“ a
rád by realizoval „p ání našich aparátník na jednotnost a nerozbornost“.124
Když koncem roku 1920 „Jednota pro osvobození Ukrajiny“ byla
odhalena a obvin na z velezrady125, vyvolalo to Skrypnykovu obavu, že také
jeho program ukrajinizace, t ebaže byl vždy v rámci loajality k celosov tské
socialistické vlasti, by mohl být pojímán jako iniciativa k národnostní opozici.
V tomto sv tle musíme pohlížet na jeho útoky na esperantskou propagaci, podle
které se m lo ve školách zavést místo ukrajinštiny esperanto jako jazyk
osvobození od národních jazyk jedním, jediným, mezinárodním. Zejména
nenárodnostní teorie esperantist pomlouval jako maloburžoazní deviaci pravé
komunistické národnostní politiky.
Na druhou stranu ale Skrypnyk, jehož tajemník byl esperantista,
z principu nezval k boji proti esperantu. Uznával, že jazyk má sv j význam jako
prost edek mezinárodní komunikace a poukazoval na to, že pomocí esperanta
pronikly do zahrani í informace o kulturních pokrocích na Ukrajin 126 a
dokonce i slíbil podporu esperantskému hnutí, pokud z stane „dobrovolnickou
organizací“. Byl si v dom konflikt , které v té dob charakterizovaly
národnostní politiku, zejména vztahy mezi ruským národem a menšinovými
národnostmi. Vcelku je nutno pochybovat, že by bylo n jaké nebezpe í ze
strany esperantist v širokém m ítku, které by nutilo Skrypnyka k varování
proti „nenárodnosti“. Je pravd podobn jší, že jeho útok proti „p echodu prost
hned k jednotnému jazyku“ bylo zakryté bojové prohlášení proti velkoruskému
šovinismu, který víc než jindy ohrožoval ukrajinskou identitu. Za jak aktuální
122
E.Drezen „Anta parolo“; Stalin Kulturo nacia kaj internacia, str. 5.
Porovnej James E.Mace Communism and the dilemmas of national liberation. National communism in Soviet
Ukraine, 1918-1933 Cambridge, Mass. 1983.
124
Dokumenty ukrainskoho komunizmu New York 1962; p eložené vý atky v Hans-Joachim Lieber, Karl-Hans
Ruffmann (red.), Der Sowjetkommunismus. Dokumente II, Kolín, Berlín 1964, str. 115-116.
125
„Spiknutí“ Jednoty (Spilka Vyzvollenja Ukrajiny) bylo podvrženo státní policií.
126
Již od roku 1926 pravideln vycházel v esperantu souborný list La Vojo de Klerigo o hlavních p ísp vcích
sí níku Šljach osvity, který vydával ukrajinský lidový komisariát pro vzd lávání.
123
233
pokládal toto téma ukazuje fakt, že Skrypnykova
byla publikována jen
kolik dn p ed zahájením 16. sjezdu strany.
Na sjezdu Stalin prohlásil, že velkoruský šovinismus je nebezpe ná forma
nacionalistické úchylky. Všichni, kte í pokládali as za vhodný k p ibrzd ní
procesu rozkv tu národ a k p echodu k „internacionalismu“, byli obvin ni ze
zanedbání Leninova u ení. Stalin p ipomenul také Leninovo odmítnutí
„nenárodní kultury“, aby tak uklidnil neruské straníky, kte í poci ovali neklid
kv li centraliza ním a asimila ním tendencím. Nyní se zdály být Skrypnykovy
obavy rozptýlené.
Že bylo ur ité spojení mezi varováním Skrypnyka p ed esperantizací a
Stalinovým oponováním p ed p íliš asným internacionalismem, brzy poznali i
sov tští esperantisté. Ješt ve stejném roce se objevila brožura, která obsahovala
vý atky ze Stalinových proslov o národnostním problému p eložené do
esperanta.127 Drezen v p edmluv v brožu e cituje Skrypnyka a vyvozuje z výtek
pou ení pro sov tské esperantisty: že není možné stav t esperanto proti
národním jazyk m a jazyk p edstavovat jako již nyní schopný vytvá et n jakou
zvláštní nenárodní kulturu. SEU, v souvislosti se svým konfliktem se SAT,
kritizovala specifickou interpretaci Lantiho beznárodnosti, a nyní jí vyhlásila
ímý boj. Drezen vysv tloval, že si esperanto nep isvojuje nic víc, než být
pomocným prost edkem p i mezinárodních vztazích, vhodným v sou asné
situaci.128
es šok, který zp sobil Skrypnyk v výpad mezi esperantisty, nem la
jejich reakce defenzivní charakter, protože Stalin v p ibližn stejné dob
vyslovil svou fantastickou prognózu o budoucnosti jazyk a národností. Podle
Marrových tezí, které esperantisty stimulovaly k innostem na teoretickém poli,
a podobn zn jícími Stalinovými prohlášeními, se esperantisté cítili být povolaní
ispívat ješt intenzivn ji k objasn ní otázky jak rozvíjet proces univerzálního
jazyka. V tomto sm ru Drezen konstatoval, že práce revolu ních esperantist
urychluje akumulaci technických zkušeností pro budoucí sjednocení existujících
jazyk do jazyka jednoho.
Jakoby v rozporu s pop ením širších aspirací esperanta, Drezen tvrdil, že
pokud bude esperanto dále rozvíjeno, bezpochyby bude mít vliv na budoucí
univerzální jazyk a na p ípravné práce, které musí být u in ny již v období p ed
ustanovením celosv tového socialistického po ádku.129
Obzvláš odvážné teze o budoucích sm rech vývoje p edložil Spiridovi .
Práv v ase, kdy Stalin a Skrypnyk vyhlašovali svá prohlášení, orgán pro teorii
127
J.Stalin Kulturo nacia kaj internacia Trad. G.Demidjuk, Lipsko 1930.
Drezen „Anta parolo“ str. 5,7. – To ale jasn odporuje mín ní, které bylo populární mezi sov tskými
esperantisty v té dob . Nap . jeden z nich zd raznil v únoru 1930, že se esperanto stane jediným sv tovým
jazykem a že je ne pomocným, ale p irozeným jazykem, tj. jazykem budoucího socialismu: Kjukov
„Kulturtaskoj“ Sennaciulo 6. 1929/30, str. 226.
129
Drezen „Anta parolo“ str. 8,10. – SEU se vyjad ovala v roce 1931 o nutnosti, aby Jazyková komise
edložila k diskusi Stalinovu prognózu a zmínila také že o ekává z ízení esperantských kateder ve speciálních
vysokých školách: „Nova etapo en agado de Lingva Komisiono“ Bulteno de CK SEU 10. 1931, str. 81.
128
234
v SEU vydal sérii lánk ze Spiridovi ova pera o teorii mezinárodního jazyka130,
které se v p íštím roce objevily v knižní form .131 Spiridovi zde vytý il kritéria
pravdivé marxistické lingvistiky, která by m la uspokojovat zm nami
jazykov dných metod a být si v doma, že stejn jako buržoazie kdysi musela
vytvo it jazyk nové doby – národní spisovný jazyk – dnes, na prahu proletá ské
sv tové revoluce, stojí proletariát p ed úkolem vytvo it jazyk své epochy. Zatím
co hlavním cílem buržoazní lingvistiky byla asimilace národností a etnik,
proletariát vyvíjel jazyky utla ovaných menšin do spisovné formy a nyní
pot ebuje jazykov du k vytvo ení mezinárodního jazyka.
O Marrovi Spiridovi píše, že p i boji proti mocenskému myšlení
indoevropské jazykové v dy, vstoupil na novou cestu, ale nešel na ní d sledn . I
es mlhavost konceptu t ídního jazyka v jafetitské teorii, Marr, který dával
ednost mluveným jazyk m, které m ly sloužit pro jeho paleontologické
studie, nev nuje pozornost historicky nenávratnému vývojovému stupni
národních spisovných jazyk . Nejvíc tíží, podle Spiridovi e, že si Marr
edstavuje vývoj celosv tového jazyka jako „velký skok“; cestu k budoucímu
jazyku ponechává zcela nejasnou, dá se íci nep ímo „že pro akademika Marra
ani neexistuje problém p echodného jazyka, pomocného, mezinárodního.
Jestliže navíc ješt kritizuje individuální vytvá ení um lého jazyka a úpln
ignoruje, že esperanto d kuje za sv j úsp ch práv kolektivnímu vytvá ení, je
nutno u init následující záv r: „A koliv jafetitská teorie p inesla velký
ísp vek k marxistické lingvistice, nem že být základnou této v dy.“
Spiridovi pokládal marxistickou úpravu jazykov dy v základ za
hotovou a jazykovou revoluci zahájenou esperantem. „Geniální lingvista“
Zamenhof132 intuitivn chápal pot eby doby a p ipravil teoretické základy
proletá ského hnutí za mezinárodní jazyk. Princip jednoduchosti „pro
nevzd lané“ umožnil „nejširším masám“ p ístup k esperantu a protože sám
Zamenhof se neprohlásil za tv rce „svého“ jazyka, ale za jeho iniciátora,
vytvo il podmínky pro „masovou živou kolektivní tvorbu jazyka“.133 Esperanto
se již stalo „nositelem nové kultury, kultury proletariátu“. V období p echodu ke
komunismu se jazyk bude zdokonalovat a soub žn s tím i národní spisovné
jazyky a zaostávající etnika. Spiridovi dodává, že v um lém tvo ení t chto
jazyk se nesmí zanedbat „brzké sjednocení všech jazyk ; byla by to známka
nacionalistické krátkozrakosti, pokud by tvo itelé národních spisovných jazyk
odmítali používat mezinárodní nebo technické výrazy. Shodn se Stalinovými
tezemi, že vývoj národ vytvá í podmínky pro jejich odumírání, argumentuje
Spiridovi tím, že vývoj národních jazyk v celé ší i v tomto období je jen
dialektickou premisou pro jednotný jazyk v budoucnosti v „brzké budoucnosti“.
130
E.Spiridovi „O erki teorii vspomogatelnogo
8. 1930, str. 22-30, 95-107, 274-306.
E.F.Spiridovi „
“ Moskva 1931.
132
Viz také Spiridovi „Genia lingvisto venkita de etbur eco. Fundamentaj momentoj en la lingva teorio de
Zamenhof“ La Nova Etapo 1. 1932, str. 23-31; objevila se znovu jako brožura v Kioto 1976.
133
Spiridovi
str. 67-68, 82.
131
235
Podle n j revolu ní p echod od hovorových dialekt k národnímu spisovnému
jazyku je jen p echodná etapa na cest k ješt v tší jazykové revoluci, jmenovit
k „vytvo ení jednotného univerzálního jazyka pro nenárodní spole nost
komunistické epochy. K uskute ní této druhé jazykové revoluce je nutná
„skute ná bojová devíza marxistické jazykov dy“.
4.3.10 Chybný p edpoklad Jazykfrontu
Jakkoliv odvážn vypadá Spiridovi v pokus vytý it esperantist m roli
revolu ní avantgardy, musíme si uv domit, že on sám se nacházel v duchovním
klimatu, které bylo p íznivé takovým myšlenkám. Diskuse o lingvistice na
základ marxismu dosáhla svého vrcholu. Brzy po stranickém sjezdu skupina
mladých lingvist , která si dala název „Jazykov dnyj front“ tj. Jazykov dná
fronta – zkrácen „JAZYKFRONT“, p edstoupila na ve ejnost a volala po
ostrém boji „za vytvo ení skute né dialekticko-materialistické jazykové v dy“.
Skupina se postavila proti „bezprincipiálnosti eklekticismu indoevropské školy a
není bez zajímavosti i proti „mechanickým tendencím“ jafetitské teorie. Tvrdila,
že jen pokud budou oba sm ry poraženy, bude moci lingvistika odpov t na
požadavky, které si žádá výstavba socialismu se zainteresovanými
mnohamilionovými masami, které mluví r znými jazyky v Sov tském svazu.
K zakládajícím len m vedle známých lingvist jako byl G.K.Danilov,
T.P.Lomtev a Janis Loja pat il také Drezen.134 Proto nep ekvapí, že SEU
reagovala vst ícn na první výzvu Jazykfrontu, který sice zmi oval „studium
podle zákona posledních etap jazykového vývoje“, ale nedotýkal se p ímo
otázky jednotného jazyka. Výzva se objevila v orgánové teoretické revui SEU
spole
s komentá em, ve kterém redakce projevila Jazykfrontu plnou
solidaritu. To znamenalo, že SEU nyní oficiáln podporovala snahy budovat
marxistickou lingvistiku v konkurenci s Marrovou jafetitskou školou . Drezen se
osobn za adil mezi Marrovy odp rce, p itom Marr jen p ed dv ma a p l lety
napsal p edmluvu k Drezenovu dílu. Pak když tradi ní lingvistika o esperantu
ml ela a také Marr, prorok budoucího um lého sv tového jazyka se projevil jen
jako nenadšený sympatizant, cht l Drezen, ozbrojen novou Stalinovou tezí,
zaúto it na nep átele esperanta a obvinit je z ignorace dialektických cest
jazykového vývoje.135 Tak svázal osud esperanta s budováním marxistické
lingvistiky a v il, že esperanto zvít zí pomocí Jazykfrontu.
jaký as se skute
zdálo, že se tyto nad je splní. Stoupenci
Jazykfrontu za ali dobývat katedry univerzit, v decké instituce a asopisy,
ostrou polemikou se snažili odhalit slabiny jafetitské Marrovy teorie:
schematický pohled na jazykový vývoj, pokus ozna it jazyk a sociáln 134
135
Loja (1896-1970) byl Lotyš a starý esperantista, stejn jako Drezen.
Viz Drezenovy vysv tlivky o teoretické práci SEU: „Dialektika razvitija jazyka i protivniki esperanto“
9. 1931, str. 247-252; „SESR na jazykovednom fronte“ (SEU na jazykov dné front ),
10. 1932, str. 291-294.
236
ekonomické podmínky za vzájemn podmín né a také lhostejnost k aktuálním
problém m a p ílišné zabývání se minulostí i budoucností jazyka. Krom toho
Jazykfront p esv oval, že nechce odhodit všechny dosavadní poznatky
lingvistiky, zejména ty sociologického sm ru.
Ale Jazykfront se p epo ítal. Již v pr hu roku 1932 bylo jasné, že Marr
a jeho stoupenci mají podporu ve Stran , kterou mladí lingvisté nemohou ot ást.
Marrova kariéra v té dob dosahovala zenitu. V roce 1930 Marr postoupil do
funkce nám stka v Sov tské akademii v d a kv li politicky motivované
reorganizaci pot ebovala Strana jeho pomoc. Do jaké míry zasluhovala jafetitská
teorie nálepku „marxistická“, to se zdálo druho adou záležitostí u v domí, že je
nepopirateln revolu ní a také tím, že se Marr prezentoval jako nekompromisní
protivník staré, buržoazní jazykové v dy. Jazykfront dával p ednost „vít zství
nad tradi ní lingvistikou blokovým nep ijetím všech jejich výsledk “136, vystavil
se obvin ní, že je ve skute nosti skupinou skrytých indoevropist . Od toho už
nebylo daleko ke zni ujícímu verdiktu, že Jazykfront pracuje „pod praporem
maskovaných reakcioná v jazykové v , pod praporem našich nep átel“.137
Jednou z hlavních p in fiaska Jazykfrontu byl podle Lawrence
L.Thomase fakt, že Stalin a Marr m li stejný názor na otázku budoucího
univerzálního jazyka.138 Není pochyb, že Marrova pozice pomohla v roce 1930
utvrdit Stalina v rozhodnutí vyhlásit perspektivu, která hrála d ležitou roli v
Marrov teorii. P idala se ješt další souvislost: oba prohlašovali výsledky
celosv tové socialistické revoluce za velmi asov daleké, bez toho, aby je
popsali jinak, než ve všeobecných formulích o procesu, který povede ke
sjednocení jazyk . A práv na této nep esnosti esperantisté zakopli.
Esperantisté dlouho soust ovali své výtky proti Marrovi kv li tomu, že
se omezuje jen na mluvení o celosv tovém jazyku komunistické spole nosti, ale
neposkytuje návod k innosti.139 Stalin v proslov na Sjezdu zp sobil ješt
úporn jší obvi ování Marra z ned slednosti a pasivity, protože nyní teorie
nového typu sv tového jazyka, kterým dosud nebylo v nováno tolik pozornosti
mimo akademické kruhy, vstoupila mezi dogmata komunismu. B hem let 193132 bylo stále jasn jší, že Marr byl neporazitelný p ed útoky Jazykfrontu, a
upozor ováním na nedostatek innosti. Bylo to tím, že práv nenásilný charakter
jeho teorie byl v souladu se Stalinovými úmysly. Jinými slovy: Jestliže by se
Marr na základ svého u ení o p vodu a budoucnosti jazyka pokusil formulovat
rozhodný jazykov -politický program, velmi rychle by vyplynul na povrch
rozpor mezi internacionalismem jafetitské teorie a reálnou vývojovou tendencí
136
Wolfgang Girke, Helmut Jachnow Sowjetische Soziolinguistik. Probleme und Genese Kronberg/Ts. 1974, str.
53.
137
F.P.Filin „Der Kampf um eine marxistsch-leninistische Sprachwissenschaft und die Gruppe Jazykfront“
(p eklad z Protiv buržuaznoj kontrabandy v jazykoznanii Leningrad 1932) ve Wolfgang Girke, Helmut Jacgnow
Sprache und Gesellschaft in der Sowjetunion Mnichov 1975, pstr. 43.
138
Awrence L.Thomas „Some notes on the Marr school“ The American Slavic and East European Review 16.
1957, str. 341-344.
139
E.Spiridovi „Akademik Marr i všemirnyj jazyk buduš ego“
10. 1932, str. 137, 138.
237
v Sov tském svazu. Intenzívn by byly diskutovány cesty k univerzálnímu
jazyku a velmi brzy by zde hrozilo nebezpe í zjevného rozporu mezi teorií a
praxí.
4.3.11.
Diskuse o ruském jazyku
Jak vidíme, již na Sjezdu nebylo pro Stalina snadné p esv it poslance o
dialektických vztazích mezi rozkv tem národností v Sov tském svazu a o jejich
slévání do celosv tového komunistického systému v budoucnosti. Zmatek se
ješt zv tšil s rozpory, které byly patrné i v samotném sou asném Sov tském
svazu, ve kterém údajn byl charakteristický „národnostní rozkv t“. Že se
národní kultury nerozvíjí zcela bez hranic, o tom se zmínil Stalin ve své formuli:
„národní podle formy, socialisticky obsahov “; národnostní prvek se dotknul
hranic tam, kde se zdálo, že n co ohrožuje prvo adost socialismu. Pe livé
rozlišování mezi národní formou a socialistickým obsahem za alo ztrácet svou
esv ivost, když se hranice stíraly – když se „socialistický obsah napl oval
národními symboly. A práv tento vývoj vykrystalizoval koncem roku 1931:
„socialistický obsah“ vnucovaný lidu Sov tského svazu byl vypl ován ruskými
prvky. A k tomuto aspektu musíme nyní obrátit svou pozornost.
Postavení ruštiny je tématem, o kterém se dostupné dokumenty
sov tských esperantist skoro nezmi ují. Tím víc je hodné poznámky, protože o
vztahu mezi principy rovnoprávnosti jazyk a pot ebou nadnárodní komunikace
byly vytvo eny teze, které jakoby provokovaly k projednání role ruštiny. Místo
toho se diskuse skoro úpln to ila okolo vztahu mezi všemi národními jazyky na
jedné stran a esperantem na stran druhé. Nap íklad ze Stalinova tvrzení, že
národní jazyky se p ibližují na základ svého spole ného socialistického obsahu,
Drezen usoudil, že kone né sjednocení bez vlivu na národní jazyky ze strany
mezinárodního pomocného jazyka není myslitelné, protože tento pomocný
jazyk, tedy esperanto, odpovídající sou asným pot ebám mezinárodní
komunikace je vlastn založeno na národních jazycích, a tvo í s nimi jednotu
„na bázi encyklopedického materiálu moderní mezinárodní v dy a techniky“ a
tímto zp sobem vede ke sjednocení.140 Už d íve Drezen prohlásil, že „snahy
k p ivlastn ní si nadnárodního socialistického obsahu“ jsou esperantu vlastní,
jazyk je využíván nejvíce nejpokrokov jšími vrstvami spole nosti,... nápadn ji,
než je tomu v národních jazycích“.141 Ani Drezen, ani Spiridovi v tomto sm ru
nev noval pozornost tomu, že v neruských jazycích v Sov tském svazu jsou
decko-technické termíny p ebírány z ruštiny.
Takové p ehlédnutí p ekvapuje, protože fakta mluví jasnou
í. Jak
zd raz uje George P. Springer, esperanto nebylo nikdy oficiáln pokládáno za
ijatelný komunika ní prost edek uvnit Sov tského svazu, a koliv objektivn
140
141
Drezen „Dialektika razvitija...“ str. 250.
Drezen Historio de la mondolingvo st. 229.
238
zcela dob e by mohlo jím být, nap íklad již jen pro známý Lenin v odpor
k privilegiu ruštiny.142 Naopak, cílem Strany bylo, aby mnohonárodnostní
Sov tský svaz používal pro svoje dorozum ní ruštinu a stále víc zde byl tlak na
její výuku. Esperantu byla jen ponechána role sloužit jako nástroj k dorozum ní
(k propagaci) v zahrani í.
Jinou otázkou je, zdali sov tští esperantisté mohli vždy rozlišovat mezi
dv ma sférami komunikace – uvnit a vn Sov tského svazu. O tom existuje
kolik indicií. Esperantisté neruských národností m li sklon pohlížet na
esperanto do ur ité míry jako na protiváhu nadvlády ruštiny, zatím co na druhou
stranu u ruských esperantist byla znatelná tendence pokládat rozši ování
ruštiny uvnit Sov tského svazu za p edstupe urychlování procesu nenárodnosti
esperantem ve sv tovém m ítku.143 Tyto ideje se již nezdály aktuální, když
Skrypnyk ve ejn varoval p ed násilnou esperantizací Ukrajiny144 a Stalin v roce
1930 obvinil p íznivce spole ného jazyka v zemi ze zam ení na obnovení
privilegií d íve vládnoucího jazyka, jmenovit velkoruštiny.145 To stimulovalo
práv ty, kte í cht li propagovat esperanto jakoby záruku pro rovnoprávný
rozvoj národností v zemi.
ibližn ve stejné dob jeden p ípad odhalil, že bylo riskantní za ít
diskusi o esperantu v souvislosti s jazykovým problémem uvnit Sov tského
svazu. Ješt p ed stranickým sjezdem ukrajinský esperantista S.Sinickij se
vyptával n kolika spisovatel na jejich mín ní o esperantu. Z ve ejných výrok
byl zvláš zajímavý výrok populárního básníka Volodymyra Sosjury:146
Já se velmi divím, že se esperanto nevyu uje v našich školách. Urychlilo
by to, paraleln s organizováním masových kroužk , p ípravu k nahrazení
ruštiny esperantem, jako státním jazykem SSSR. To by nám pomohlo rychleji a
s v tším úsp chem bojovat proti místním nacionalism m. Za adilo by to ruštinu
na úrove ostatním republikám a velkoruský šovinismus v kultu e by se stal jen
místním nacionalismem. Esperanto – vytvo ené na základ znalosti o vývoji
jazyk – nám pomáhá nejít slep v oceánu jazyk ke sv tové kultu e. Podle mého
mín ní je nutné kone
zavést esperanto do praktického života našich republik,
jako jazyk, který se stane státním jazykem SSSR a pozd ji i celosv tovým. 147
142
George P.Springer Early Soviet theories in communication Cambridge, Mass 1956, str. 13, 31.
Tuto p edstavu m li hlavn p esv ení lenové SAT a Lanti také po schizmatu vyjád il svou podporu
poruš ovací Stalinov politice.
144
O esperantistech na Ukrajin chybí podrobné informace, jaký m li Ukrajinci vztah ke svému mate skému
jazyku. Je nutno upozornit, že na Ukrajin se mluvilo ve m stech rusky, zatím co v provinciích p evládalo
používání ukrajinštiny. Esperantisté se koncentrovali ve m stech a pravd podobn nebyli oprošt ni od
obvyklého p edsudku, že mén vzd laní lidé dávají p ednost ukrajinštin . Dopis ukrajinského esperantisty
Lantimu z 2.12.1927 informuje, že Krupskaja, vdova po Leninovi, ve ejn napadla nenárodost (sennacieco) a
esperanto a pak ukrajinští národovci zastavili výuku esperanta rádiem v Charkov , po relaci o vytvá ení
celosv tové kultury a odumírání národních jazyk . : E.Lanti Manifesto de la sennaciistoj 2.vydání, Pa íž 1951,
str. 22-23.
145
„Politika raporto...“ str. 319; porovnej Kulturo nacia kaj internacia str. 18.
146
Sosjura (1898-1965) byl ve dvacátých letech velice na Ukrajin oblíben u mládeže.
147
S.Sinickij „Ukrainskie pisateli ob esperanto“
8. 1930, str. 267; porovnej Sergio
Sinickij „Ukrainiaj verkistoj pri esperanto“ Internaciisto 1. 1930/31, str. 164.
143
239
Tato kací ská Sosjurova slova byla zve ejn na v teoretickém orgánu SEU
– s redak ní poznámkou, která upozor ovala na jeho „zcela nevhodné
protimarxistické hledisko“. Sosjura byl obvi ován, že bojuje proti národním
formám jazyk a zapomíná na hlavní v c, na socialistický obsah. K boji proti
nacionalismu - redakce nabádala – se musí odstranit jeho ko eny, nikoliv jazyk.
V naší zemi neexistují výhody pro n který státní jazyk: jazyky všech národ
Sov tského svazu jsou si rovny. Sosjur v návrh na zavedení esperanta jako
státního jazyka musí být považován za zbyte nou, neužite nou fantazii,
levicov -radikální, zdánliv p ed asnou“. 148
Sosjurova slova ve své podstat byla podobná koncept m, které platily
v esperantském hnutí již dlouho p ed vznikem Sov tského svazu; tzv.
„Deklarace o esperantismu“, p ijatá na Prvním kongresu v Boulogne-sur-Mer
v roce 1905. Ur ila mino jiného za cíl – aby esperanto sloužilo jako mírový
jazyk ve ejných institucí v t ch zemích, kde r zné národnosti bojují mezi sebou
o vlastní jazyk. 149 Aby pro esperantisty nezn l Sosjur v návrh neortodoxn , a že
takové jist nereálné myšlenky m ly p du i mezi leny SEU, ukazuje reakce
Sinického p i rozhovoru pro noviny na redak ní kritiku Sosjury. Sinickij íká:
„V bec není pravda, že Sosjura navrhoval zrušit národní jazykové formy a
nahradit je esperantem. Naopak, esperanto má své místo vedle národních jazyk
– jako státní jazyk SSSR, pomocný jazyk, druhý jazyk po jazyku národním,
mate ském, a musí odstranit ruštinu ze sou asné privilegované pozice, a tím také
ihlédnout k Leninovým princip m. Nevid t toto a popírat to – jak iní redakce
– že ruský jazyk svým privilegovaným postavením pro jeden národ se jeví
vyložen protileninsky je velice krátkozraké.“150
Sinickij se odvážn pokusil postavit se reálnému vývoji a použil esperanto
jako zbra k návratu k Leninovým princip m. Uv domoval si politické
nebezpe í tohoto pokusu a redakce nyní reagovala ost eji. Obvinila Sinického,
že se octnul v „t ídní pozici nep átelské proletariátu“, protože nedbá lánku 34
sov tské ústavy, podle které ruština již nemá privilegium státního jazyka, státní
jazyky existují jen v kapitalistickém po ádku. Uvedla, že nezná uvedená
Leninova slova. Uvedla: „My samoz ejm jsme pro to, aby každý obyvatel
Ruska m l možnost se u it velkorusky.“ Redakce se ptala Sinického, zdali snad
nechce bránit p áním pracujících národních republik íst v originálu díla Lenina
a Stalina a všechna stranická rozhodnutí a také získávat technické v ní
zprost edkovávané ruštinou, že nechápe, že v celém kontextu jsou t ídní zájmy
ležit jší než národnostní rozdíly. Sinickij se neobrací výhradn proti jazyku
ruských statká , kapitalist , pop , policist , ale proti ruštin všeobecn . Pokud
nebude souhlasit, aby se neruští pracující a zem lci v Sov tském svazu u ili
jazyk svých ruských soudruh , sm uje k národnostnímu odd lování a provádí
148
8. 1930, str. 267, porovnej ješt R.Nikolskij „ u Esperanto povas esti tata lingvo“
Internaciisto 1931, íslo 27/28 (listopad), str. 224.
149
EeP, str. 418-419. – O tom Michel Duc Goninaz Lingvoj, gentoj kaj lingva politiko Liege 1974, str. 30-31.
150
S.P.Simickij „Písmo v redakciju“
9. 1931, str. 124-125.
240
kontrarevolu ní innost. Na záv r redakce ješt dodává, že Sinického názor je
„jasným p íkladem, jak málo jsou sov tští esperantisté znalí marxistickoleninských metod.“ 151
Po této p ísné výtce Sinickému a Sosjurovi nezbylo nic jiného než ud lat
celkovou sebekritiku. Oba p iznali, že jsou vinni „vážnou politickou chybou“
tím, že nerozlišovali mezi „výukou a vyu ováním“ ruského jazyka a podcenili
význam studia ruštiny pro proletariát v SSSR.152
Jak posoudit unikátní polemiku v orgánovém asopise SEU o postavení
ruského jazyka? Stojí za zmínku, jak málo se v ní jedná o esperantu. Redakce
podrobn probírá pokrokový charakter výuky ruštiny jako „velký krok vp ed
k sjednocení národ na vyšší úrove “ a nezmi uje se o žádném p ísp vku
esperanta. Naopak, Sinickij byl obvin n, že jeho definice role esperanta
napomáhá k izolovanosti národ . T ebaže v sebekritice Sosjura horoval pro
celosv tový jazyk, ze kterého esperanto tvo ilo a bude tvo it základní prvky a
redakce nevylou ila možnost i jeho povinného vyu ování v míst kde jsou
všechny nezbytné podmínky, v dlouhém útoku proti dv ma Ukrajinc m zcela
chyb ly, d íve tak asté, zmínky o vzájemných vztazích národních jazyk ,
mezinárodním pomocném jazyku a budoucím celosv tovém jazyku.
V tomto p ípad nebyla ani zmín na Stalinova prognóza univerzálního
jazyka – a to je skute
p ekvapivé: Ve vztahu k epoše po celosv tovém
vít zství komunismu již nebude vhodné teoreticky zd vod ovat aktuální
sov tskou politiku. Stalin byl p esv en o budoucnosti internacionalismu, ale
pro sou asnost ur il za prioritu „rozkv t národ “ a spojoval s tím svoji kritiku
„mocenského šovinismu“. Usiloval o d ru práv mezi neruskými národy
SSSR. A práv to muselo zmást a zp sobit deziluzi mezi sov tskými
esperantisty – rozpory rychle nar staly mezi oficiální teorií a praxí. Nezbývalo
než konstatovat, že Stalin nejen nevybízel k p ípravným pracím pro budoucí
jazyk komunismu, ale v bec oddaloval realizaci principu rovnoprávnosti všech
národ v Sov tském svazu, který by mohl posloužit jako záchytný bod pro
esperanto. Koncem roku 1931 za al Stalin svoji politiku proti neruským
národ m zp ís ovat – a p ibližn ve stejném ase diskuse uvnit Sov tského
svazu, nastartovaná Sosjurou, p inesla ze strany vedení SEU poznání, že také
esperantisté musí bojovat proti jakýmkoliv projev m „místního nacionálního
uchýlení“. Je t eba ješt dodat, že tato diskuse postupn p esv ila
esperantisty, že schéma, p edložené Spiridovi em – podle kterého ne ruština, ale
esperanto p ispívá k sjednocení jazyk v socialismu - ztratilo platnost.153
151
„Prizna a ne uglubljat ošibku“ (P iznat, ale neprohloubit chybu)
9. 1931, str. 125128. – V kontextu je zmi ován také požadavek Nikolského (na 5.kongresu SEU) „p edsevzít si vážn ji studium
problém marxismu-leninismu. Zejména je d ležitý úkol dob e pochopit národnostní politiku komunistické
strany...“ Bulteno de CK SEU 10. 1931, str. 133.
152
S.inickij, V.Sosjura „Priznajom svoju ošibku“ (P iznáváme naši chybu),
9. 1931, str.
252-253.
153
Nezvykle otev ené bylo konstatování lingvisty Lva Žirkova v roce 1930: „... ruský jazyk – jazyk revoluce –
se nem že žádným zp sobem stát mezinárodním jen proto, že jeho gramatická struktura je p íliš komplikovaná a
241
4.3.12. Stalin v dopis a „Teze o mezinárodním jazyku“
Stalin si byl víc a víc v dom, že nad je vzbuzené kulturní revolucí
ohrožují politiku Strany. V íjnu 1931 proto vypracoval obsáhlý p ísp vek
k otázce správného p ístupu k otázce teorie a praxe. V dopise redakci asopisu
Proletarskaja revolucija protestoval proti zve ejn ní lánku, ve kterém historik
A.Sluckij pojednával o Leninov názoru na n meckou sociální demokracii p ed
sv tovou válkou. Téma, zda Lenin podcenil nebezpe í oportunistického
centralismu Stalin obrátil naruby jako argument, zda Lenin byl opravdovým
bolševikem nebo ne. Zlostn vy ítal historik m, že o otázkách, které jsou
axiomem bolševismu, nelze diskutovat a obvinil sklon komunistických
intelektuál plan teoretizovat. Podle Stalina nesta í v it pouze „papírovým
dokument m“: „Kdo, krom kancelá ských krys, nerozumí, že strany a vedení
se musí hodnotit 154 na základ jejich in a ne na základ jejich prohlášení?“
Stalin v dopis vyvolal vlnu sebekritiky nejen mezi historiky, ale mezi
všemi marxistickými v dci a teoreticky aktivními intelektuály. Jedním
z výsledk bylo vytvo ení brigád, které musely mimo jiné kontrolovat existující
literaturu a hledat rysy „zahnilého liberalismu“, ozna ené Stalinem. Po celé
zemi se na stranických sch zích diskutovalo o výchovné lekci, kterou obsahoval
dopis.
Také esperantské hnutí se cítilo povinné vykonat nep íjemné ideologické
pokání. Dlouhý, zásadní lánek oznamoval na konci roku 1932, že úst ední
výbor SEU založil brigádu155 s úkolem „jednou navždy vymést železným
košt tem sebekritiky všechny chyby, pok iveniny a úchylky existující mezi
sov tskými esperantisty“. V souladu se Stalinovým útokem proti znevažování
národnostního problému, byl vyhlášen také zesílený boj proti zbytk m
nenárodního myšlení. Zvláš zd razn n byl záv r, který ur ila SEU pro
sou asnou roli esperanta. Nejen bylo opakováno, že esperanto chce být jen
pomocným jazykem, ale poprvé bylo jasn konstatováno, že teoretickým
uv dom ním si jazykového problému již esperantu není možno p ikládat atribut
ležitosti. V p ímé narážce na Spiridovi ovy teze se SEU od ní distancovala,
protože „v centru marxistické jazykové v dy... musí stát nový jazyk, jazyk
proletá ské epochy – mezinárodní jazyk“. Velký význam naproti tomu má
„proces rozvoje národních kultur formou národních, obsahem socialistických“,
zatím co p ínos pro mezinárodní jazyk m že být p irozen jen okrajový.156
vlastní velké archaismy.“ (L.Žirkov Kial venkis Esperanto? Studo Lipsko 1931, str. 37; originál Po emu pobedil
jazyk esperanto? Moskva 1930, str. 30.
154
„Pri kelkaj demandoj de la historio de bolševismo“ Werke XIII 76-91.
155
leny brigády byli G.Buljagov, A.Loba ev, M.Paš enko a S.Podkaminer.
156
„Per fajro de senindulga memkritiko ni kontrolu la tutan fronton de nia laboro“ Bulteno de CK SEU 11. 1932,
str. 13-14.
242
iznání, že Stalin v „historický dopis“ z roku 1931 utlumil nadšení probuzené
jeho proslovem na sjezdu v minulém roce, nem že být jasn jší.
Teoretická diskuse trvala ješt n jaký as, a koliv bylo vid t, že p ináší
jen známky ochladnutí a poslední vzdorování. S cílem udržet mimo jiné
„materialisticko-dialektické projednávání jazyka koncem roku 1931 byla
založena z iniciativy SEU „Internacia Sekretario de la Landaj Proletaj
Esperantaj Lingvo-Komisionoj“ (ISLK).157 Pracovala jako spolunakladatel158 La
Nova Etapo, která vycházela od za átku roku 1932, kde debaty o teoretických
otázkách mezinárodního jazyka byly posledními.
Ve t etím sešitu La Nova Etapo vyšel p eklad dokumentu, který SEU
nazvala „úžasné vít zství“, protože marxistická jazyková v da poprvé v novala
vážnou pozornost esperantu. 159 Jedná se o „Jedenáct tezí o mezinárodním
jazyce“, které p ijal V decko-výzkumný institut jazyka v Moskv .160 Tento
institut, který byl spojen s lidovým komisariátem pro vzd lávání, sloužil jako
st edisko stoupenc Jazykfrontu161; je pravd podobné, že Drezen, jeden ze
zakladatel Jazykfrontu, n jak ovlivnil vypracování uvedených Tezí.
Tezím je dobré v novat podrobn jší pozornost. Použití mezinárodního
pomocného jazyka bylo ozna eno za nezbytné a lingvistické zkoumání
esperanta za legitimní. K výhodám esperanta pat í, že není vázáno na ur itou
národnost a je pro všechny „cizím druhým jazykem“, který je již s úsp chem
používán k zintenziv ování a upev ování mezinárodních vztah revolu ního
proletariátu. Esperanto již není možno ignorovat ani p edstavovat ho, jako mrtv
narozené dít , výlu
jako maloburžoazní utopii, která se rozplyne spole
s likvidací kontradik ních podmínek buržoazní spole nosti jak to zkouší n kte í
lingvisté. Sou asn dokument úzce vymezil hranice, ve kterých zasluhuje
pozornost další rozši ování esperanta v Sov tském svazu. Jak SEU p iznala:
„Teze signalizují ur itá slabá teoretická místa, kterým se dosud nedostalo
náležité pozornosti a je možno na nich ukázat jak zde vykvétají cizí a škodlivé
ideje.“ V prvé ad se jednalo o to, že sov tští esperantisté se nechali chybn
inspirovat Stalinem: Teze zd raznily, že v Sov tském svazu aktuálním úkolem
je boj na všech frontách za rozvinutí všech – bez výjimky – národních jazyk
v t ídním boji proletá za jednotný socialistický obsah, aby všechny pokusy o
položení otázky o spole ném univerzálním jazyku v sou asné chvíli byly
pokládány za p ed asné a proto utopistické. Pochybný je i n jaký význam
esperanta k vytvo ení budoucího všelidského jazyka: „P iblížení národních
157
Text zatímních stanov ISLK: Al nova etapo Lipsko 1932, str. 53-55.
Jiným vydavatelem byla Internacia Asocio de Revovoluciaj Esperanto-Verkistoj (IAREV).
159
„Krupn jšaja pabeda“ (Úžasné vít zství)
10. 1932, str. 97-99; „Marksisma
lingvoscienco turnas sin viza e al la problemo pri lingvo internacia“ La Nova Etapo 1. 1932, str. 115-116.
160
„Tezisy o meždunarodnom jazyke“
10. 1932, str. 99 – 102; esperantský p eklad:
„Tezoj pri internacia lingvo“ La Nova Epoko 1. 1932, str. 116-118.
161
editelem institutu byl Bo er a zvláštním reprezentantem Jazykfrontu byl Ivanov, který m l pozdravnou
na kongresu SEU koncem listopadu 1931: Bulteno CK SEU 10. 1931, str. 131.
158
243
jazyk , které povede k jednomu sv tovému jazyku se odehraje nezávisle na
esperantu.“
Esperanto, které se dostalo do role skromné pom cky, bylo ješt Tezemi
vystaveno celé ad ideologického napomínání. Nap íklad je chybou p edkládat
ho jako jediný komunika ní nástroj „podobný n jakému nebo jinému
mezinárodnímu technickému kódu“. Esperanto vzniklo v buržoazním prost edí a
z toho pramení také jeho „internacionalismus“:
Zamenhofovy snahy o libozvu nost a esperantští buržoazní propagáto i
bratrství národ a celosv tové harmonie byli objektivn , jako všechno, jen
maloburžoazní iluze – pomocníci imperialismu.
sledkem byla pot eba ideologické p estavby esperanta. P ihlášení byli
ídn uv dom lí d lníci, což posílilo d ležitost proletá ských prvk v jazyce a
vedlo k odklonu od „spole enské dialektiky esperanta“, a sov tští esperantisté
museli ješt zintenzívnit práci v t ídním rozlišování jak zevn , tak uvnit SSSR.
Zvláštní pozornost, nakonec, zasluhoval fakt, že Teze, které se snažily
pozorn diferencovat mezi aktuálními a budoucími úkoly v jazykové politice,
vedly útoky proti Marrovi a Spiridovi ovi.162 Marr pokládal za zásadní problém
lingvistiky problém p vodu jazyka, zatím co Spiridovi – symbol v tší ásti
sov tských esperantist v posledních letech – tvrdil, že základním úkolem
lingvistiky je vytvo it nový jazyk. Oba tedy obracejí pozornost k aktuálním
problém m sou asnosti. K Spiridovi ovi Teze dodávají:
Tato formulace, levicov pojímaného problému p echodného období, kdy
všechny naše síly musí být využity na pomoc k plnému rozvoji národních jazyk ,
národních formou, a socialisticky obsahem – je zacílen na „velkostát“.
Jestliže n kte í esperantisté interpretují nesprávn Stalin v obrat na 16.
sjezdu, a snaží se p edstavovat esperanto pokud ne jako zralý celosv tový jazyk
lidstva, tedy alespo jako jediný zárodek tohoto jazyka, je nutno energicky
postupovat proti takovým pokus m, protože to není nic jiného, než reak ní
maloburžoazní utopismus, p izp sobující se podmínkám diktatury proletariátu.
es kritiku n kterým detail se SEU prohlásila za pln solidární
s Tezemi. Bezpochyby p evládl pocit uspokojení, že z ad lingvistiky po dlouhé
dob se zde objevil p ísp vek o esperantu. Práv v to doufal Drezen, když se
ihlásil do ad kritik Marra. Nyní ozna oval Teze za „kolosální úsp ch“ a
pyšn mluvil o obratu v lingvistickém myšlení o kterém si p ed t emi lety
neodvážil snít.163
Spiridovi ale odmítl spole
p t stejnou ódu. Uznával konstruktivní
charakter kritiky obsažený v Tezích a také p iznal, že jeho díla obsahují „hrubé
chyby“. Nap íklad souhlasil, že zcela obešel problém t ídního charakteru
proletá tvo ících v národních spisovných jazycích – což je nep ímé poznání,
162
Kritiku proti Marrovi a Spiridovi ovi již vyslovili dva lingvisté, kte í zdravili kongres SEU (viz p edchozí
poznámku).
163
E.Drezen „SESR na jazykovednom fronte“ “
10. 1932, str. 294.
244
že nev noval dosti pozornosti pokrokovému vlivu ruštiny ve slovní zásob kdysi
zaostalých menšinových jazyk . Ale vcelku Spiridovi ova odpov byla stejná
s obhajobou úst edního argumentu, že orientace na cíl celosv tového vít zství
komunismu musí být platná i pro jazykovou v du a že následn je jejím úkolem
vytvo it budoucí jazyk komunistické spole nosti. Opíral se o Leninovu citaci a
žádal, aby celá proletá ská práce byla vedena „k definitivnímu cíli“, což od ní
neodtrhuje dialektickou schopnost ur it a ešit aktuální úkoly v podmínkách
každého konkrétního momentu. Tomu nerozum li auto i Tezí, když ho
obvi ovali z levicového út ku p ed požadavky p echodného období. Pokládali
rozvoj národ a jazyk ne za období výstavby komunismu ale jakoby n co
dostate ného samo o sob , zatím co podle n j to byl nutný stupe pro vytvo ení
budoucího sv tového jazyka.
Spiridovi pokra oval, že jeho „vzorec“ má za cíl trvale p ipomínat
„kone ný cíl“. Za nedostate né chápání d ležitých úkol v sou asnosti nemá být
ozna ován on, protože on vždy a i nyní v komentá i ke Skrypnykov dílu
požadoval od proletá ských esperantist , aby byli p edevším aktivními
bojovníky za realizaci marxisticko-leninské národnostní politiky, bojovníky za
široký rozvoj národních kultur a jazyk , jestliže si p ejí z stat v adách
skute ných budovatel jednotného budoucího sv tového jazyka“.164 „Pochopte,“
uzavíral Spiridovi , „že na boj za úplný rozvoj národních jazyk se dívám
dialekticky jako na boj za výstavbu budoucího jednotného jazyka.“ 165
Se Spiridovi ovou výzvou prakticky skon ila teoretická diskuse o
celosv tovém jazyku komunismu. Spiridovi v p ípad Tezí elil lidem, kte í
stejn jako on sám se distancovali od Marra, ješt téhož roku zakusil nové
útoky. Tentokrát to byli Marrovi stoupenci a útoky vedli nejen proti
Spiridovi ovi, ale také proti Drezenovi a celému Jazykfrontu. V knize vydané
Akademií v d byla díla Drezenova a Spiridovi ova ost e kritizovaná. Auto i
pokládali nickou otázku: „zda v období proletá ské diktatury takový
formalismus skrytý pod revolu ními frázemi o esperantu jako jazyku
proletariátu má být tolerován?“ Odmítali v Drezenov a Spiridovi ov
argumentaci jakoukoliv spojitost s marxismem a jedním dechem je obvi ovali
z maloburžoaznosti a levicového radikalismu. Mezinárodní jazyk se bude
vyvíjet, podle autor , jen na základ jednotné sv tové ekonomie v období
rozvoje komunismu a bude to jazyk zcela nové kvality, který bude mít v sob
všechny velké hodnoty národních jazyk .166 Každý nárok esperanta, kterým by
si inilo být jazykem proletariátu, bude odmítnut. „To, že proletá i jím
164
Zde Spiridovi cituje ze své p edmluvy k esperantskému p ekladu Skrypnykovy brožury Zbližennja i zlyttja
nacij za doby socijalizmu Charkov 1932. Jak je nám známo, tento p eklad se znovu objevil p i další kampani
proti Skrypnykovi v zá í 1932.
165
E.Spiridovi „La vera devizo por batalo en la marks-leninisma lingvoscienco“ La Nova Etapo 1. 1932, str.
157-160.- Originál: „Istinnyj lozung borby v markso-leninskom jazykoznanii“
10. 1932,
str. 338-342.
166
To, že je esperanto snadno nau itelné, autory neovlivnilo, protože podle nich „otázka snadnosti jazyka
nebude mít rozhodný význam v podmínkách maximálního kulturního rozvinutí v komunistické spole nosti“.
245
korespondují mezinárodn , ješt ho ne iní proletá ským.“ Drezenova a
Spiridovi ova díla (jejichž marxistická frazeologie zn la obzvláš provokativn )
jsou pokládána za nebezpe ná, protože úto í jako t ídní nep átelé na jazykovém
poli ideologické fronty.167
Proti takovým obvin ním se sotva n kdo mohl bránit. Koncem roku 1932
teoretický orgán SEU již nejevil mnoho víry, že esperantské hnutí by mohlo
co získat v diskusi s lingvisty. Jak napsal A.P.Andrejev , ani Marrovi se
nepoda ilo dosud vytvo it „opravdu marxistickou tvo ivou teorii, ani toho nebyl
schopen Jazykfront svým balí kem „revolu ních hesel“. Andejev vyjád il
nad ji, že Strana rozhodn zasáhne, aby zastavila neužite nou innost lingvist ,
tak jako to u inila v p ípad literatury a um ní. Zda by organizovaná jednota168
sov tských lingvist pomohla teoreticky osv tlit otázky, o které se zajímali
obzvláš esperantisté, na to Andrejev nev il. Konstatoval zcela st ízliv , že
otázka univerzálního jazyka je více politická, než lingvistická.
4.3.13. Marné teoretizování
Když se Andrejev zmi oval o roli Strany, vztahoval to do souvislosti
s rozhodnutím Úst edního výboru Strany ze dne 23.dubna 1932, kde byl
rozpušt n Ruský svaz proletá ských spisovatel (RAPP). Tato událost
poznamenala d ležitou etapu „stabilizace“ po kulturní revoluci. V prvních letech
první p tiletky RAPP, jako nástroj Strany, vložil literaturu do služeb
socialistické výstavby, ale sou asn si uchoval ur itý stupe sebed ry, který
se stále víc nelíbil Stran . Levicoví kritici vedení RAPP utvo ili v srpnu 1930
skupinu „Litfront“, která propagovala ist agita ní literaturu a brzy našla
stranickou podporu. V dubnu 1932, p i rozpušt ní RAPP a Litfrontu, Strana
inila konec diskusím. 169
RAPP, která do posledka zd raz ovala své proletá ské t ídní hledisko, už
se nehodila do doby konce prvního p tiletého plánu. Okolo roku 1932 se situace
v Sov tském svazu zcela zm nila. Ekonomie byla p etransformována na základ
kolektivismu, protože opozice byla zlomena. Strana byla posílena do takového
stupn , že nyní mohla zakázat a distancovat se od hesla o zost eném t ídním
boji. Nebylo již t eba up ednost ovat „proletariát“ v dob , kdy lid s obrovskými
ob mi a ne bez vlastního nadšení p i budování pokroku, se slil do jednotného
sov tského „národa“. Ve výchov se sm r zm nil již na podzim 1931, nebylo již
místo pro teorii „zániku škol“; polytechnizace a další radikální experimenty
pokra ovaly ve vývoji k autoritá ské „výukové továrn “. Reformy zavedené
167
G.I.Gorba enko, N.P.Sinelnikova, T.A.ŠUB „Vylazka buržuaznoj agentury v jazykoznanii“ (Útok buržoazní
agentury v jazykov ) v Protiv buržuaznoj kontrabandy v jazykoznanii Leningrad 1932, str. 129-140.
168
A.P.Andrejev „Sovetskoje jazykoznanie za 15 let“ (Sov tská jazykov da b hem 15 let) “
10. 1932, str. 289-290. – již d íve Andrejev vyjád il své mín ní, že sov tské esperantské hnutí sotva m že
ekávat oficiální podporu: „Zásadní p ekážkou jsou sou asné politické podmínky, které nedovolují se svobodn
zabývat naší ideologickou nadstavbou. Nova Etapo 1. 1932, str. 79.
169
V srpnu 1934 byla založena nová organizace, sjednocená organizace spisovatel .
246
v letech 1932-33 p inesly „zeškol ování“ také do univerzitního systému. D tem
neproletá ského p vodu se dostalo snazšího p ístupu k vyššímu vzd lání. Zatím
co marxisti tí, ve vysokém stupni zpolitizovaní, intelektuálové ztráceli sv j vliv,
buržoazní odborníci znovu získávali vedoucí místa v ekonomickém aparátu.
Administrativní schopnosti, kombinované s ústním p iznáním ideologické
rnosti, m ly v tší váhu, než kulturn revolu ní úsilí a znalosti marxistické
teorie.
Do pozadí se dostaly utopie vycházející z tradice marxismu. Stran byly
na p ekážku v aktuálních úkolech. Již v roce 1930 na 16. sjezdu Stalin
zastrašoval esperantisty svou vizí blížícího se „zániku státu“, když proklamoval,
že stát musí nejprve být co nejvíce silný, aby byly p ipraveny podmínky pro
zánik státní moci. 170 O rok pozd ji myšlenka o „zániku školy“ již dál nebyla
v souladu s cílem Strany použitelná pro výchovný systém k posílení státu.
Vzpomínka na komunistickou utopii, ve které stát zanikne, ješt obsahovala
zdroj nadšení pro socialistickou výstavbu. Pomáhala konejšit usilovné nap tí
sou asnosti, dávala utrpení n jaký smysl a inila snesiteln jší myšlenky na další
bídu. Ale zárove utopie obsahovala zárodek neklidu, protože dovolovala
pom ovat sou asnost s marxistickými kone nými cíli. O tomto nebezpe í Stalin
l a proto na podzim 1931 p estal poskytovat kulturní revoluci stranickou
podporu a ve svém dopise asopisu Proletarskaja revolucija odsoudil marné
teoretizování komunistické inteligence.
Pak ješt rok trvalo, než také sov tští esperantisté došli k záv ru, že už
není dob e p icházet s teoretickými p ísp vky.171 To, že jakoby zdánliv byli
jak svázáni s Jazykfrontem, se ukázalo jako omyl; varovným signálem bylo,
že dosud potla ovaná jafetitská škola si dokázala udržet p íze Strany. Možná
ješt i d ležit jším d vodem pro odml ení byly nové tendence ve vývoji
národnostní politiky SSSR. Stalin ješt na Sjezdu 1930 ozna il za nejv tší
nebezpe í nacionalistické úchylky velkoruského šovinismu, ale již v roce 1931
moskevské vedení sm ovalo své útoky výlu
na jiné formy úchylek – na
lokální nacionalismus.
Místní nacionalismus hrozil, že se rozvine ve zpr mysln ných neruských
republikách, které se za ínaly vymykat z centrální kontroly. Symbolický
význam p evzal v tomto sm ru vývoj na Ukrajin , kde starý bolševik Skrypnyk
energicky vyžadoval decentralizaci a kulturní autonomii. Koncem roku 1931 se
Skrypnyk stal cílem silných útok , ale odmítl sebekritiku svých chyb i na p ímý
požadavek od politického byra ukrajinské Strany v b eznu 1932. O p l roku
pozd ji za ala kampa i proti Lidovému komisariátu pro vzd lávání, který ídil
Skrypnyk. Koncem února 1933 Skypnyk rezignoval na svou funkci. V ervnu
170
„Politika raporto de la Centra Komitato al la 16-a Partia Kongreso“ (27.6.1930) Werke XII 323. – Tato
dialektická formule p ímo p edchází teze citované výše (str. 355), že rozkv t národních kultur má za cíl p ipravit
podmínky pro jejich odúmrtí a sjednocení.
171
V roce 1933 se ješt objevila sbírka lánk , vydaná SEU, v Novyje problemy jazykoznania , Moskva 1933;
byly to p ísp vky Drezena, Spiridovi e, Loji a Žirkova a dalších.
247
Úst ední výbor znovu požadoval, aby se Skrypnyk ve ejn distancoval od své
nacionalistické úchylky. Ten op t odmítl, a pro trvalé zesilující útoky skon il
sebevraždou.172 Po smrti byl Skrypnyk ješt ozna en za pomocníka
nacionalistické kontrarevoluce, a následovaly istky v širokém rozsahu na poli
vzd lávání a kultury. Na 17. sjezdu v lednu 1934 Stalin prost obrátil naruby
leninské principy na stupnici nebezpe í v národnostní problematice: Ozna il
Skypnykovu úchylku na Ukrajin za precedens hrozícího nebezpe í ze strany
lokálního nacionalismu pro mírové soužití sov tského lidu. 173
Skrypnyk v odchod byl zejména pro ukrajinské esperantisty velkou
ránou, protože práv on mezi všemi sov tskými vedoucími byl jediný, který
posuzoval esperanto s vážností174 a - p es kritiku nadm rné horlivosti
esperantist – z eteln souhlasil s jeho právem rozši ovat ho v Sov tském svazu.
Skrypnykova smrt a nový Stalin v útok na lokální nacionalismus dramaticky
osv tlily zm nu pozice Strany na národnostní problém – jen n kolik málo let po
Stalinov upozorn ní na velkoruský šovinismus, kterého se obával Skrypnyk.
Krom zmi ovaných zm n priorit, Stalin nijak nereformoval principy
sov tské národnostní politiky. V platnosti z stal výrok, že v Sov tském svazu se
musí rozvíjet národní kultury a jazyky, a mají se vytvá et podmínky ke
sjednocení ve sv tové komunistické spole nosti. Stalin hodnotil jako nevhodné
ijmout oficiální teorii nové reality, a koliv už dlouho bledla vize budoucnosti,
a také se zm nilo to, co bylo d ležité v sou asnosti: ne již rovnost národností,
ale celosov tské vlastenectví, které se již stále více plnilo ruskými symboly.
Za t chto podmínek se sov tští esperantisté, kte í získali profil revolu ní
avantgardy boje za budoucí univerzální jazyk, dostali do vakua. Stejn jako teze
o „rozpadu státu“ nem ly již d ležitost, i sjednocování národností a jazyk byla
c daleké budoucnosti. Snaha p id lit esperantu p ípravné úkoly pro
budoucnost se neshodovala s politickou realitou a pokus propagovat esperanto
jako pomocný jazyk vedle „kvetoucích“ národních jazyk bylo marné snažení,
protože funkci jazyka pro komunikaci v Sov tském svazu plnila víc a víc
ruština.
Když bychom si p ipomn li kone ný cíl komunismu a práv tak
zd raznili rovnost všech jazyk , zjistíme, že se esperantisté dotkli nebezpe ných
tabu, protože bez zvláštního úmyslu upozornili, jak se rozchází teorie a realita
v národnostní otázce a vztah k socialistickému internacionalismu. Vidíme tedy
již p ímou p inu zániku esperantského hnutí v Sov tském svazu? O tom se dá
pochybovat, protože Strana, jak bylo eno, nevydala teoretické up esn ní
172
7.7.1933. – Viz nekrolog v Sennaciulo 9. 1932/33, str. 108.
Stalin prohlásil: „Hlavní nebezpe í je to, proti kterému se zastavil boj a které se nechalo vyr st do protistátní
podoby.“ (Zpráva ze 17.sjezdu Strany, Werke XIII. 317.)
174
„Soudruh Skrypnyk o esperantu“
9. 1931, str. 216 (vý atky z lánku z Bil´šovyk
Ukrainy íslo 8, 1931). – Jist není náhodou, že po Skrypnykov sesazení p estaly vycházet esperantské
souhrnné listy La Vojo de Klerigo.
173
248
stalinských výrok shodných se sou asností, jak víme, esperantist m bylo
oficiáln vy ítáno, že chybn interpretovali Stalina a jsou zodpov dní za
úchylku. Ale situace koncem roku 1932 byla pon kud paradoxní: To že se
Drezen postavil proti Marrovi, nep ineslo ovoce, protože se p íliš brzy snažil
najít kompromis mezi teorií sv tového jazyka a praktickými prioritami
echodného období. Marrovi stoupenci, kte í triumfovali nad Jazykfrontem, si
mohli udržet svou pozici, t ebaže jejich mezinárodní názor byl neslu itelný
s po ínajícím utla ováním neruských národ .
Marr krátce p ed svou smrtí v roce 1934 byl pokládám za nepopiratelného
papeže sov tské lingvistiky. To ukazuje, že revolu ní lingvisté, opa
než
proletá ští spisovatelé a levicoví pedagogové, se nestali ob mi stabiliza ního
procesu po kulturní revoluci. Jafetitská teorie získala nadvládu v sov tské
lingvistice ve stejné dob , kdy za aly perzekuce proti „lokálnímu
nacionalismu“, to ur it p edstavovalo paradox, p ekroutily by se Marrovy
koncepty, pokud bychom ho mohli pokládat za teoretika a obhájce politiky
útlaku, ke které p ešel Stalin, p es své deklarace z roku 1930. Marr siln
oponoval každému imperialismu, v etn ruského; roli národnostních menšin ve
sv tové historii dokázal n kdy velmi barvit vylí it175 a nezapomínejme, že
um l d razn íci, že univerzálním jazykem budoucnosti se nebude moci stát
který z národních jazyk , tím mén jeden z velmi rozší ených sv tových
jazyk .176 Trvalo skoro dv desetiletí, než Stalin ve ejn p iznal, že Marrova
teorie není vhodná pro sov tskou sou asnost.
Pokud se jedná o esperantisty, musíme v prvé ad zmínit jejich
uv dom ní, že by již nebylo dobré ú astnit se takové riskantní diskuse, a naléhat
na „jazykovou revoluci“. Esperantisté chápali, na jak horkém terénu se pohybují
i diskusi o form a obsahu budoucího univerzálního jazyka a doporu ovat ho
do praxe, za sou asných politických požadavk , kterými by esperanto mohlo být
postaveno do protiruské pozice, bylo nemožné. Z diskuse nevzešlo teoretické
vysv tlení útlaku esperanta; v platnosti z stala teorie, která když byla
prezentovaná v roce 1930, se zdála esperantist m pro jejich innost p íznivá.
Ale politická realita zúžila možnosti esperantist m samostatn interpretovat tuto
teorii a p ijmout ji pro své cíle, takže nakonec se vyhnuli další diskusi.
Aby vybojovali pro esperanto teoretické právo na existenci, šli sov tští
esperantisté dlouhou a namáhavou cestou se zát ží marxistické tradice, která
nedávala žádný prostor neutralit . Po povznášejícím období ve dvacátých letech
ili sov tští esperantisté v roce 1930, že p išel zlom: zdálo se, že má esperanto
šanci najít místo v nov definované komunistické utopii. Ale byli zklamáni,
175
Jindrich Kucera „Soviet nationality policy. The linguistic controversy“ Problems of Communism 3. 1954,
íslo 2, str. 27.
176
Mar Jafeti eskaja teorija (n mecký p eklad: Borbé, str. 89). – Marr, kterému zejména Spiridovi vy ítal
ned sledný názor, p iznal v roce 1933 své zklamání z esperantist , když konstatoval, že esperanto bylo
vytvo eno „shora“, bez uv dom ní si materiální základny (citováno Jindrich Kucera Language policy in the
Soviet Union diserta ní práce, Harvardská universita 1952, str. 334.
249
protože se brzy ukázalo, že si Strana nep eje utopii, která se spontánn
ibližovala. Tím se prakticky všechna námaha vrátila k výchozímu bodu. Bylo
nutno esperantské hnutí pod ídit požadavk m doby. Uchovat však innost hnutí,
pod ízenou pom m v Sov tském svazu po roce 1930, se stalo více a více
nesnadným.
250
4.4.
INY ROZPADU ESPERANTA V SOV TSKÉM SVAZU
4.4.1. Co se stalo v letech 1937/38 ?
Co se tedy stalo se sov tským esperantským hnutím? V p edminulé ásti
jsme již popsali konec SEU, jak ho prezentovala SAT a mimosov tští lenové
IPE. Soudobé asopisy, zejména Sur Posteno podávaly obraz degenerace SEU
jako pozvolný, nezadržitelný vývoj: Stále mén ast ji v Sov tském svazu
vycházely esperantské publikace, p etrhávaly se pravidelné kontakty a nakonec
estaly p icházet dopisy od jednotlivých esperantist . Pak b hem skoro dvaceti
let chyb ly jakékoliv informace o esperantském život v SSSR.
Ze zem samotné dosud nep išlo oficiální sd lení, že by bylo esperanto
potla ováno, nebo že by n kdo vysv tlil p iny záhadného zmizení sov tského
esperantského hnutí. Nanejvýš tu a tam se objevila zmínka, že hnutí „dlouho
stagnovalo“. Až v poslední dob dal „vysv tlení“ o p inách jeden esperantista:
Na konci t icátých let došlo k zastavení innosti hnutí. To zp sobilo v prvé
ad katastrofální zhoršení mezinárodních vztah , které se manifestovalo
fašizací Evropy, a 2. sv tovou válkou, po které následovala desítka let studené
války, atd.1
Ohlasy sov tských a východoevropských esperantist nám dávají jen
sporadicky p edstavu o tom, že pravda byla jiná a strašn jší, než je možno
vyvodit ze zjednodušené zmínky o vn jších událostech. Historický ná rt se
ík e zastavuje na ur itém bod .2 N kdejší sekretá uralského výboru SEU
vypravuje, že od roku 1938 do 1957 nic ne etl ani sám nepsal v esperantu. 3 A
bez dalších detail víme o básníku Michalském, že „tragicky zahynul“ v roce
19374, nebo o jiném básníkovi, Vladimiru Sotkovojovi, že také „tragicky
zahynul“.5
Pochopiteln , již d íve obíhaly dohady o v zn ní sov tských esperantist .
Lanti v íjnu 1936 zmi oval p ípad starého bolševika a radikálního
beznárodovce Maksima Krjukova, který byl v zn n, možná i zast elen, protože
se „odvážil íci sv j názor“.6 Internacia Esperanto-Ligo (IEL) sd lila v dubnu
1941, že sov tská vláda v roce 1937 rozpustila všechny samostatné vzd lávací
organizace, tedy i organizace esperantské,7 ale uprost ed války tato informace
unikla pozornosti. Ivo Lapenna, len výboru UEA ješt v roce 1947 ve ejn
nesouhlasil, že by v Sov tském svazu bylo esperantskému hnutí brán no
1
Boris B.Kolker „Landa movado nun sur nova nivelo“ Esperanto 72, 1979, str. 163.
Viz vzpomínkový lánek W.Vildebranda o Muravkinovi a Battovi v Der Esperantist 4. 1968, íslo 22/23
erven), str. 11; 5. 1969, íslo 28/29 (únor/b ezen), str. 10-11.
3
Jakov Vlasov „ e luna lumo“ Bulgario 1. 1964, íslo 7, str. VII.
4
N.Štejnberg „Eugen Mi alski“ Nuntempa Bulgario 1968, íslo 6, str. 45.
5
Aleksandro Logvin Sur vivovojo. Poemoj La Laguna 1964, str. 56.
6
Leteroj de Lanti str. 129.
7
„Bulteno de I.E.L.“ Esperanto Internacia 5. 1941, str. 37.
2
251
v innosti.8 eskoslovenský esperantista se snažil vysv tlit v roce 1949
nedostatek kontakt tím, že sov tští esperantisté prost nemají as kv li obnov
zem ke korespondenci se zahrani ím.9
Francouzští komunisti tí esperantisté v roce 1950 zjistili, že SEU byla
vládou rozpušt na kv li „vnit ní bezpe nosti“10 a až „v poststalinské dob
oblevy“ byly známy podrobnosti. V roce 1956 švédský esperantista Erik
Ekström se dov l p i návšt
v Sov tském svazu, že SEU nikdy nebyla podle
zákona zrušena, ale také p inesl zprávu o Drezenov osudu: „Drezen byl v zn n
berijovou bandou11 - jak se íkalo – a zem el ve v zení.“12 Východoevropští
esperantisté jist chápali o co se jedná, když v Pola Esperantisto mohli íst o
esperantském básníkovi Georgiji Deškinovi, že v roce 1938 byl násiln odtržen
od esperantského hnutí a 18 let žil na Sibi i.13 Postupn pronikly r znými kanály
zdrcující informace o osudu sov tského esperantského hnutí. V roce 1965 se
prvnímu sv dku perzekucí poda ilo proniknout na západ – byl to Nikolaj Ritkov,
herec, známý svou filmovou rolí Lenina. Rozhovor s ním a ústní informace od
sov tských esperantist p i návšt vách ze západu pomáhají alespo áste
rekonstruovat pr h událostí v letech 1937/38.
Je d ležité poznamenat, že v zn ní nezp sobovaly p ímé útoky proti
esperantu v sov tských hromadných sd lovacích prost edcích (které ostatn byly
plné informací o nep átelích lidu, zahrani ních špiónech a ve ejných procesech)
a nemohlo tedy p evládnout mín ní, že jen znalost a aplikace esperanta by byly
nebezpe né. Naopak, práv uprost ed t icátých let sov tští esperantisté, práv
tak jako mnoho oby ejných lidí14, cítili ur itou redukci tlaku na „t ídní bd lost“,
ve srovnání s dobou první p tiletky, což možná velmi dob e ilustruje zmín nou
obhajobu Jengenije Blinova, ve které se již p estávají sklo ovat vždy a všude
slova kapitalismus a proletá i a p ichází možnost vyjád it esperantem také
jakékoliv jiné pocity. Jakoby zde vznikla p estávka v dýchání p ed nadechnutím.
Esperantisté pohlíželi ne bez optimismu na budoucí období, kdy nezávisle na
ideologické z etele bude pohlíženo i na praktické použití esperanta. Ne náhodou
bylo v té dob vydán hlavní teoretický p ísp vek SEU - metodika esperantské
výuky – dílo, které zd raznilo propedeutickou hodnotu esperanta k snadn jší
výuce cizích jazyk .15
8
Na pracovním kongresu v Bernu Esperanto 40. 1947, str. 133.
Zdenek ezá Esperantista Laboristo 1950, íslo 19, str. 6.
10
Amo „Konspirado de l´ silento“ La Esperantista Laboristo n.s. 1950, íslo 21, str. 6.
11
Narážka na Lavrentije Beriju, který byl 15 let vedoucím tajné policie. V roce 1953 po Stalinov smrti byl
sesazen a zast elen.
12
Erik Ekström „Kiel esperantisto-turisto en Soviet-Unio“ La Espero 44. 1956, str. 115.
13
„Georgo De kin“ Pola Esperantisto 38. 1958, íslo 1, str. 5. – Viz též Georgo De kin „A tobiografio“ Pola
Esperantisto 41. 1961, íslo 1, str. 8 („... pro okazinta oj de 1938 j. ... pereis tuta mia esp-a hava o“). Podobn
bývalý len SAT sd loval, že po roce 1936 p išel o všechny esperantské p edm ty: Michel Potokin „Letero el
Siberio“ Sennaciulo 28. 1957, íslo 4, str. 3.
14
Porovnej Leonhard Schapiro Die Geschichte der Kommunistischen Partei der Sowjetunion Frankfurt a.M.
1961, str. 428-429.
15
G.M.Filipov Metodika prepodavanija esperanto Moskva 1935.
9
252
Také Drezen, pravd podobn s pocitem uleh ení, zcela p estal vstupovat
na pole marxistické teorie a po roce 1932 se koncentroval na pokusy
mezinárodního znormování technických termín . Pomáhal popularizovat
pr kopnické dílo Eugena Wüstera, rakouského terminologa, které vyšlo v roce
1931. Wüster byl esperantistou od svého mládí. Argumentoval širokou
použitelností esperanta pro mezinárodní jazykovou normovatelnost 16 a sám také
napsal programovou knihu o standardizaci v decko-technických termín .17 Jako
edseda terminologického odboru standardiza ní komise Ruské sov tské
republiky vypracoval Drezen projekt na založení mezinárodního technického
kódu, vycházejícího z hlavních esperantských princip a zprávu komise18
ednesl v zá í 1934 na konferenci ISA (International Federation of the National
Normig-Associations) ve Stockholmu, kde byla jednohlasn p ijata a kde byla
sov tská komise pov ena, aby pokra ovala dál v této práci. V dalším roce vyšel
ruský p eklad Wüsterova díla19 a na sov tských „normolistech“ o
elektrotechnice a meteorologii se za aly objevovat podtitulky v esperantu.
Spole ný zájem, aby esperanto m lo místo v diskusích o mezinárodní
jazykové standardizaci od roku 1934, sblížil také Drezena s neutrálním hnutím. 20
Zatím, co IPE považovala za nepravdivé, že by SEU m la zájem p ihlásit se do
UEA, Drezen již pravideln písemn spolupracoval s vedením UEA.21 Drezen si
nep ál, aby se jeho vztahy s UEA staly ve ejn známé, ale jasn dal v t o
svém p ání jednat s neutrálním hnutím o „ ad problém “ i mimo
terminologická témata. 15. b ezna 1936 napsal „osobní list“ prezidentu UEA,
generálu Bastienovi, a požádal o „užite né návrhy pro spole nou práci“:
V naší zemi se pravd podobn brzy oživí práce SEU na pon kud jiné nové
základn . Mezi jiným se pravd podobn bude možno p ihlásit do UEA. SEU...
ijme vstup do UEA s n kterými formálními prohlášeními o nezbytnosti
propagovat a používat esperanto, využít ho pro kulturu a proti národn šovinistické reakci. Žádné jiné, ani politické požadavky SEU nebude vyžadovat.
V uvozovkách
eno: ur it bychom to nemohli u init (jako svého asu
v Heroldo), pokud by se objevily n jaké tendence propagovat nebo ochra ovat
16
Eugen Wüster Internationale Sprachnormung in der Technik, besonders in der Elektrotechnik. Die nationale
Sprachnormung und ihre Verallgemeinerung Berlín 1931 (3.vydání 1970 Bonn). – E.Drezen „Normigo de la
teknika lingvo dum kapitalismo kaj socialismo“ La Nova Etapo 1. 1932, str. 161-168 (recenze Wüsterova díla).
17
E.K.Drezen Standartizacija nau no-t chni eskich ponjatij, obozna enij i terminov 2.vydání Moskva,
Leningrad 1934. – Esperantský p eklad záv re né kapitoly s Wüsterovými poznámkami viz v Lingva Kritiko
íloha Heroldo de Esperanto 1. 1934, íslo 25, str. 1-2; íslo 26 ( íjen), str. 1-2; také v Sur Posteno 1934, str.
83-87.
18
Zpráva vyšla v esperantském p ekladu: .Drezen Pri problemo de internaciigo de science-teknika terminaro.
Historio, nuna stato kaj perspektivoj Moskva, Amsterodam 1935 (další vydání v Saarbrücken 1983).
19
Eugen Wüster Meždunarodnaja standartizacija jazyka v technike Moskva 1935. Wüsterovo dílo také vyšlo
zkrácen v esperantském p ekladu: Konturoj de la lingvoformigo en la tekniko Budapeš 1936 (další vydání
Åbyhøj 1975). – V n mecky psaném lánku publikovaném v roce 1973 Wüster krátce popisuje svoje vztahy
s Drezenem: „Normigaj kaj vortaraj principoj“ , v Eugen Wüster, Esperantologiaj studoj. Sbírka vzpomínek
editorovaná Reinghardem Haupenthalem, Antverpy, La Laguna 1978, str. 247-252.
20
Marcel Delcourt, Jean Amouroux „Wüster kaj Drezen“ Esperanto 71. 1978, str. 197-198.
21
Také korespondoval s Robertem Kreuzem, editelem UEA a s prezidentem Akademio de Esperanto
Théophilem Cartem a byl lenem Jazykové komise od roku 1929.
253
autokratické fašistické režimy. Vidíte, že píšu zcela otev en (a koliv
k spole nému užitku – d rn ), abyste mi mohl poskytnout vaše rady a mín ní.
V odpov di Bastien upozornil Drezena dopisem ze 30. b ezna na 4. lánek
statutu UEA: „UEA je neutrální ve vztahu k náboženství, národnosti, politice a
spole enským otázkám.“ Zve ejn ní prohlášení „proti národn -šovinistické
reakci“, ze strany UEA, Bastien odmítl. lánek v Heroldo ozna il za
„vynucený“: „... já sám, který jsem ho neschválil, se neodvažuji han t
vydavatele. Esperantisté žijí ve všech zemích a mají r zná mín ní; ale když se
projevují na esperantském poli, jsou jen esperantisty.“ Bastien dal Drezenovi
nad ji, že by UEA mohla možná ud lat se SEU dohodu o spole né innosti, ale
sotva takovou, aby SEU mohla být p ijata jako len. Je t eba vzít v úvahu
edchozí agita ní charakter innosti SEU, ke kterému Bastien vyjád il opatrný
postoj – „zda by vaši lenové souhlasili stát se leny organizace, která má ve
svém statutu vyzna enou plnou neutralitu?“.
Potom, kdy Bastien pov il výbor UEA pokra ovat v jednání s
Drezenem22, žádal 30. 4., aby SEU up esnila, co rozumí pod slovy „národn šovinistická reakce“ a zdali se bude jednat jen o prohlášení samotné SEU.
Uvedl, že UEA odmítá ud lat takové prohlášení, ale je ochotna „spolupracovat
na problémech, kde spolupráce m že být užite ná, pod podmínkou že bude
zachována neutralita“. Drezenova odpov na dva Bastienovy dopisy se
skládala jen z krátkého lístku ze dne 8. 5. a obsah se zdál nad jný. Drezen
napsal:
Beru na z etel všechna vaše slova. Vzájemné informování a ur ité
spole né innosti jsou užite né. Sídlo UEA – Londýn je ur it dobré.23 Já zatím
nemohu jednat s vámi oficiáln o spolupráci UEA a SEU. Ale po vy ešení
kolika zásadních problém , týkajících se esperantské práce v SEU – bude také
tento problém oficiáln vy ešen. Osobn si myslím, že život sám p ivede
esperantisty k nutnosti up esnit své cíle a innost. Doufám, že b hem jednoho
z nejbližších esperantských kongres budeme moci prodiskutovat toto téma.24
Drezen byl optimistický ve ví e v „novou základnu“ pro SEU a byl velmi
zam stnán svými r znými organiza ními záležitostmi a v deckou prací.
Nap íklad s Wüsterem velmi ile korespondoval, zejména ve spojení se zvláštní
komisí pro vypracování lexikografických princip („ISA 37). ISA byla založena
v roce 1936 na návrh Sov tského standardiza ního výboru. 28. 1. 1937 se
Wüster ptal Drezena, zda bude Sov tský svaz reprezentován ve výboru na
konferenci, která se p edpokládá v ervnu v Pa íži a krom toho mu blahop ál „k
pov ení hlavní redakcí mnohojazy ných technických slovník “.
22
Protokol velikono ní sch ze výboru UEA v centrálním ú ad (CO – centra oficejo), Ženeva 11-12.4. 1936.
Strojov psaná kopie z archivu UEA, str. 8.
23
Za átkem roku 1936 výbor UEA se rozhodl p est hovat centrální ú ad ze Ženevy do Londýna kv li finan ním
vod m.
24
Pan Jean Amouroux mi laskav poskytl ze sbírky korespondence generála Bastiena kopie dopis Drezena a
Bastiena. Snímek Drezenova lístku je v archivu UEA.
254
V p ibližn stejném ase došlo k nep íjemné zmínce o jménu Wüster ve
vztahu k politickému procesu v Moskv , což narušilo spolupráci. Obvin ný
v tomto procesu vypov l, že p i své cest v N mecku byl najat ke špionážní
práci n jakým inženýrem Wüsterem.25 Když o tom Drezen etl zprávu
v orgánovém asopise UEA, kde byla též otázka, zdali se náhodou nejedná o
rakouského terminologa, Drezen žádal Wüstera, aby otázku zodpov l.26 To
Wüster u inil prohlášením 22. 3. 1937, ve kterém pop el, že by m l n co
spole ného s uvedenou osobou27; a ve stejný den poslal Drezenovi kopii svého
prohlášení. P edchozí dopis od Drezena nesl datum 9. 3.28 Byl už poslední. Na
své dopisy z 22. 3., 27. 3., 22. 4., a 22. 5. a další již Wüster od svého sov tského
kolegy nedostal odpov .
Pravd podobn již v b eznu 1937 nebo o n co pozd ji byl Drezen
uv zn n.29 Nevíme, zda zmínka jména Wüster p i tom hrála n jakou roli a
žeme se jen ptát, zda Drezenovo uv zn ní se uskute nilo v prvé ad pro jeho
vedoucí pozici v esperantském hnutí: Jako nerus, bývalý carský d stojník a
mladý aktivista Rudé armády, univerzitní profesor, len výboru VOKS
(Celosov tská organizace pro kulturní vztahy se zahrani ím), spoluzakladatel
Jazykfrontu a v neposlední ad jako lov k, který asto jezdil do zahrani í,
poskytoval p ehršli d vod pro podez ení ze špionáže. Ale – jak se budeme
snažit ukázat níže – není pochyby, že vedoucí initelé již p ed Drezenovým
zat ením principiáln rozhodli o SEU – a toto rozhodnutí znamenalo verdikt
násilného uml ení esperantského hnutí v Sov tském svazu.
Verdikt za al být pln n, když byla nastartována „velká istka“ v letech
1937-38. Po uv zn ní Bucharina a Rykova v lednu nebo v únoru 1937, Úst ední
výbor p i zasedání 23. 2. – 5. 3. 1937 uvolnil Stalinovi cestu k útoku proti
pravicovým a podez elým protivník m a již v ervnu se zastrašený lid dov l,
že maršál Tucha evskij a další velitelé Rudé armády byli zast eleni.
Úmysl vyhubit nep átele také z ad SEU, nebyl ve ejn publikován –
vládla nejistota, zdali z stane esperanto tolerováno jako pouhý koní ek, to zcela
záleželo na taktice tajné policie. istky byly ú inné práv proto, že probíhaly
v tichosti – jedinci nebyli varováni a nikdo se nedov l, zda osud, který postihl
souseda, m že postihnout také jeho. Proto se SEU rozpadala pomalu. Po
Drezenovi následovali další lenové úst edního výboru SEU: Demidjuk, bývalý
ítel Lantiho, ale v období schizmatu loajální obránce Drezena proti útok m ze
strany SAT; Nikolaj Incertov, který se zejména angažoval v rozši ování
esperanta v protináboženském hnutí; Nikolskij, redaktor Meždunarodnogo
jazyka a jeden z nejrevolu jších aktivist v SEU, který kdysi zd raznil
25
Neue Zürcher Zeitung 27.1.1937, podle Esperanto 33. 1937, str. 12.
Osobní sd lení Eugena Wüstera ze dne 20.2.1969.
27
„ ustigo de D-ro Wüster pri spion-agado“ Esperanto 33. 1937, str. 28.
28
Wüster, který ochotn poskytl podrobnosti o své korespondenci s Drezenem, nemohl dopis z .1937 najít, ale je
velmi pravd podobné, že obsahoval žádost o Wüsterovo prohlášení k jeho ospravedln ní.
29
Je t eba zde poznamenat, že v b eznu 1937 byl také uv zn n lingvista E.D.Polivanov, známý jako kritik
Marrovy teorie. Zem el v lednu 1938 a byl rehabilitován 1973.
26
255
mezinárodní, d lnicko-sjednocující charakter Rudé armády ozna ením, že „ter e
Rudé armády jsou st eva buržu “.30 V zn n byl také vedoucí expedice SEU Petr
Gavrilov, spole
se svými pomocníky i s kreslí em Jevgenijem Gurovem,
který v roce 1932 vyrobil nálepku s textem „Podpo vydání Leninových spis
v esperantu“.31 Také neunikli v zn ní zahrani ní esperantisté, kte í imigrovali
do Sov tského svazu. Ma i Sándor Szatmári, jeden z prvních len úst edního
výboru SEU, Józef Batta32, který do nacistického mocenského tlaku byl
redaktorem orgánu IPE v Berlín a Ferenc Robicsek, syn zástupce lidového
komisa e pro poštu v Ma arské republice rad v roce 191933, jsou nejznám jší.
Z nich p ežil jen Szátmári. N mecký esperantista Friedrich Köhncke, který se
est hoval do Sov tského svazu v roce 1931 kv li nezam stnanosti, byl v roce
1937 v zn n jako špión a po sedmim sí ním mu ení eskortován na – gestapo. 34
U v tšiny esperantist , kte í byli v zn ni, chyb jí podrobnosti o jejich
osudu. Drezen byl podle Ritkova zast elen již v roce 1937; podle jiných
informací zahynul v tábo e smrti. Noviná Nikolaj N krasov, který obohatil
esperantskou literaturu, byl také p ítelem a pozd ji oponentem Lantiho, zahynul
v roce 1939 v sibi ském gulagu.35 Ve stejný rok zem el „po dlouhé nevylé itelné
nemoci“ 36 35letý Viktor Kol inskij, který v roce 1936 odvážn protestoval proti
stagnaci sov tského hnutí. Ve vyhlazovacím tábo e zmizel také Vladimir
Varankin, autor Teorio de Esperanto (1929) a p vodního románu Metropoliteno
(1933), který v roce 1926 pomáhal p i rozjezdu esperanta v mezinárodní
lnické korespondenci. Ukrajinský spisovatel Volodymyr Kuzmy , který psal
také v esperantu, zem el ve v zení v Alma-At v íjnu 1943.37 Ale o mnohých
známých esperantistech, ke kterým pat il nap íklad Spiridovi , nejsou informace
o jejich osudu.
Po uv zn ní vedoucích p icházely další ob ti: ne jen funkcioná i na místní
úrovni, ale také velké množství adových len . Semen Podkaminer,
spoluorganizátor kongresu SAT v Leningrad , který unikl v zn ní, ale byl
30
.Nikolskij „Esperanta movado en ru a armeo“ Sennaciulo 2. 1925/26, íslo 29 (81), str. 6. Rudoarm jec
Nikolskij pozd ji navrhl, aby SAT založila militantní sekci. To se nepoda ilo pro Lantiho odpor.
31
Bulteno de CK SEU 11. 1932, str. 64.
32
Byl uv zn n v roce 1937. Jeho manželka se pozd ji dov la od Demidjuka, že byl odsouzen k smrti. Ona
sama strávila osm let v koncentra ním tábo e do roku 1946. (Dopis Margarety Battové, Budapeš ze dne
1.8.1982 v Internaciisto n.s. 8. 1982, íslo 9/10, str. 2.)
33
Pál Robicsek, otec, zem el p i úrazu v roce 1931.
34
Dopisy Kurisu Keiovi ze dne 29.9.1955 a 28.10.1955 zve ejn né v Nia Korespondo v orgánovém asopise
„Esperanto-Koresponda Studrondo“ (Tokio) 1955, íslo 4 ( íjen), str. 5-8; 1956, íslo 6 (únor), str. 9-12.
V asopise SEU Köhncke varuje zahrani ní soudruhy, kte í si p ejí pracovat v Sov tském svazu, aby pochopili
„složité podmínky“ a nep icházeli s o ekáváním „pln rozvinutého socialistického ráje“ Bulteno de CK SEU 11.
1932, str. 40-41. – V dopise ze 21.6.1973 Köhncke napsal autorovi: „Když jsem se u il esperanto (1925), bylo
ástí mého komunistického názoru, mých politických idejí, které jsem asem ztratil, mohu dokonce nyní íci –
pro být esperantistou?“ Zem el v Hamburgu 2.5.1974.
35
U p íležitosti 50.výro í esperanta práv v roce 1937, Pohlížel N krasov „velmi optimisticky“ na následujících
t desetiletí, ve kterých p es perzekuce ze strany „reak ních sil“ kone
esperanto pom že zvít zit idejím
„lidského bratrství“: V.Bleier, E.Cense (red.) Ora Libro de la Esperanto-Movado, 1887-1937 Varšava 1937, str.
213-214.
36
S.Štejn „Viktor Kol inski“ Paco 24. 1977, íslo 2, str. 11.
37
Who was who in the USSR Metuchen, N.J. 1972, str. 332.
256
vylou en ze Strany, vzpomíná: „V roce 1937 bylo uv zn no 14 leningradských
funkcioná a my jsme sed li doma a t ásli jsme se a ekali až p ijdeme na
adu."38 Toto sv dectví vypovídá o rozr stajícím se strachu, p esto ale do
posledního momentu byli esperantisté, kte í v ili ve spravedlnost režimu, dál
naivn aplikovali jazyk, psali do zahrani í p átel m, nebo jako Rytkov ješt
koncem roku 1937 p ijali ve svém byt hosta z kapitalistické zem . Rytkov
sd luje, že když Drezen a pov enec IPE Muravkin byli uv zn ni, mnoho
esperantist nebylo zneklidn no a myslili si, že Drezen je Lotyš, má špatný
ruský akcent a že Muravkin dlouho studoval v N mecku39 a nosil p íliš kvalitní
obleky – usoudili, že možná m li styky s „protisov tskými elementy“. Až když
Gavrilov a Robicsek, blízcí p átelé Rytkova, byli uv zn ni, Rytkov „pochopil,
že se d je n co nespravedlivého“, ale ani tenkrát se nep estal zabývat
esperantem.
Dojemné doklady o bezstarostnosti adových sov tských esperantist
najdeme v asopise Sur Posteno z února 1938, když ješt trval teror velké
istky. Redakce, v té dob se sídlem v Pa íži, zve ejnila dopisy sov tských
tená , na výzvu redakce o mín ní o obsahu asopisu. J.Mironov z Leningradu
vyjád il p ání, které asto p icházelo ze Sov tského svazu: „... tiskn te víc
zných hádanek.“ Jiný Leningra an žádal, aby ešení k ížovek nezve ej ovali
v následujícím ísle, ale až v dalším, protože prost ednictvím SEU dostává
asopis stále pozd ji. Také Rytkov p išel s reakcí: kritizoval, že šarády, které
byly v ísle 54 byly p íliš snadné a tedy nezajímavé“.40
Gigantická mašinérie tiše, nep etržit polykala také prosté esperantisty. Ti
si v bec neuv domovali jaká hr za je eká. Když byl vzat do v zení Rytkov,
v noci z 21. na 22. b ezna 1938, tajná policie také konfiskovala kufr s jeho
dopisy ze zahrani í. Rytkov si vážn myslel, že ho vedou do Lubjanky na práci
s p eklady. Pravdivou p inu poznal až po p íchodu do nechvaln známé
mu írny v Moskv . Uslyšel stejnou, stereotypní v tu, kterou uslyšel každý
esperantista: „Jste aktivním lenem mezinárodní špionážní organizace, která se
skrývá na území Ruské sov tské republiky pod jménem Sov tská esperantská
unie.“
i vyšet ování ukázali Rytkovovi zápis z vyšet ování jeho kolegy. Poznal
podpis Romana Nikolského, který v roce 1926 byl ve Smolensku jeho u itelem
esperanta. Podle zápisu Nikolskij p iznává, že plánoval zast elit Stalina p i
ijetí v Kremlu. Od jiných, již odsouzených esperantist Rytkov vid l p iznání,
ve kterých sám byl jmenován jako len špionážní organizace SEU. Náhodou na
chodb potkal svého p ítele Gavrilova, který zlomen mu ením šeptal
esperantem: „Odpus mi, udal jsem t , udej m . Alespo nebudeš tak trp t.
V každém p ípad nás všechny pošlou do koncentra ního tábora.“ 41 Rytkov
38
Ústní sd lení; podle informace Eduarda Borsbooma ze dne 15.7.1973.
Muravkin v Berlín složil doktorát z fyziky.
40
„Sovetiaj kamaradoj pri SP“ Sur Posteno 1938, íslo 59 (únor), str. 6. – Rytkov ješt vyjád il obdiv
zve ejn nému vypráv ní „Fidela hundo“ a dodal: „Brzy vypráv ní p ednesu“.
41
Podle Rytkova byl Gavrilov osvobozen za války, aby byl poslán na frontu, ale on zem el na žalude ní nemoc.
39
257
poznal až nyní, že není možno se zachránit. Za ty i m síce v lét 1938 byl
vlakem transportován do Vladivostoku, kde zase uvid l Gurova, autora nálepky
s Leninem. Jejich spole ným pobytem se stalo místo v Kolym , v nejhrozn jším
míst v okrajové ásti SSSR na severovýchod .
Další Rytkov v osud není možno zde popisovat podrobn 42, podobal se
Golgot , kterou musel projít a kterou nep ežily mnohé ob ti Stalinova teroru.
Jako Rytkov, tisíce len SEU, mezi nimi také lidé, kte í se ze strachu již
estali zabývat esperantem, trp li po mnoho let p i t žkých pracích v sibi ských
koncentra ních táborech. P esný jejich po et nebude nikdy p esn znám: Podle
Rytkova bylo v zn no 30000 sov tských esperantist , z kterých n kolik desítek
bylo zast eleno, tisíce zem ely a jen málo se z nich vrátilo.43
Rytkov byl 24letý, když byl uv zn n. Propušt n byl v roce 1955. Bylo mu
eno, že byl v zn ný nevinn , aby odpustil. Jako náhradu dostal dvoum sí ní
výplatu a bezplatný pobyt v kavkazském sanatoriu. V p ibližn stejné dob byl
propušt n také Demidjuk44; jiný význa ný lov k, který p ežil 18 let na
nucených pracích, byl Pavel Šumilov. 45 Rytkov se op t brzy stal aktivním
esperantistou a hercem se stejným nadšením, které m l do noci, kdy byl
uv zn n.46 V esperantském klubu v Moskv se pravideln scházel s esperantisty,
kte í ho udali, on se však choval, jako by o tom nev l. Postupn se objevovali
jiní lidé, kte í po dv desetiletí i déle byli odtržení od hnutí, a nyní za ali být
aktivní. K nim pat il Ukrajinec Aleksandr Logvin: V jeho básních do roku 1934
znalci pozorovali slibný talent, o dvacet let pozd ji se Logvin vrátil
k esperantské literatu e a vytáhl své básn z mládí z úlu, kam je schoval jeho
otec.47
Po letech utrpení a strachu ne všichni uv ili politickému uvoln ní. Když
v zahrani í zjistili v roce 1961, p i konání Sv tového kongresu UEA
v anglickém m st Harrogate, že Stepan Titov, otec kosmonauta Germana
42
Do roku 1943 pracoval Rytkov v dolech na zlato. Potom se zjistila jeho p vodní herecká profese a dostal úkol
vystupovat v zábavných programech v r zných koncentra ních táborech v severní Kolym . Od roku 1946 již
estal být v zn m, dostal „do asný exil“ v Norilsku, ve m st za polárním kruhem. Tam op t pracoval jako
herec v divadle "v nejsevern jším divadle sv ta“. – Za 17 let v zn ní se jeho vztah k esperantu nezm nil. V exilu
dál otvíral n kde pod st echou Zamenhofovu Fundamenta Krestomatio a zakázané knihy Trockého a Bucharina.
43
Podle hodnocení komunistických esperantist v NDR zahynulo vcelku 2000.
44
O n m píše Detlev Banke v „Setkání s Grigorijem Demidjukem“ Der Esperantist 20. 1984, str. 5-7. –
Demidjuk zem el v 90 letech, v listopadu 1985.
45
Šumilov skon il v roce 1920 jako velitel Rudé armády. Pak byl pracovník ministerstva. Byl vyznamenám
ádem „Rudé hv zdy“. Zem el v roce 1972. V nekrologu se mluví o jeho dlouhém utrpení: „Po celý sv j život
stal v rný mezinárodnímu jazyku a proletá skému internacionalismu navzdory bou ím a sn hovým vich icím
naší ponuré epochy.“ Viz N.Sulje „Veterano forpasis“ Paco 20. 1973, íslo 1 ( eskoslovenské vydání) str. 12.
46
Od roku 1956 hrál Rytkov v Divadle Lenin-Komsomol a vystupoval ve filmu, rádiu a v televizi. V roce 1965
i evropské esperantské konferenci ve Vídní se rozhodl z stat na západ . Potom, jako d íve v Moskv , hrál role
Lenina v západon mecké televizi a v britské divadelní h e. P i Sv tových E-kongresech p ednášel, mimo jiného i
ze Solženicynových d l. Ve svých posledních letech pracoval v ruském odd lení BBC. Zem el v Londýn v zá í
1973 na rakovinu žaludku.
47
Ferenc Szilágyi „Renkonto sur la vivovojo“ v Aleksandro Logvin Sur la vivovojo. Poemoj. La Laguna 1964,
str. 11. – Logvin byl znám p ed válkou pod pseudonymem Liljer. Již v roce 1930/31 byl z politických d vod
poslán do exilu do Archangelska. Odtud se vrátil nemocen (EdE, str. 340). Inklinoval k anarchismu a ješt v roce
1933 deklaroval své sympatie k SAT a kosmopolitismu (Sennacieca Revuo 1. 1933/34, str. 145).
258
Titova byl esperantistou, poslali mu blahop ejný telegram k úsp chu jeho syna.
Titova p i p íjmu telegramu p epadl strach. Jen pozvolna chápal, že kone
skon ilo období, kdy byli lidé trestáni za znalost a použití esperanta.
4.4.2. Esperantisté v dob „Velké istky“
Esperantisté samoz ejm nebyli typy starých bolševik nebo
rudoarmejských velitel . Pat ili podle Solženicyna ke „skromným, vytrvalým
pot
m“, které se skoro ztratily „pod proudy, které braly b ehy a lidi“, aby je
odnesly do stalinských gulag .48 Sov tští esperantisté odcházeli tiše, do poslední
chvíle netušili jaký zni ující útok je na n p ipravován. Dnes ale víme, že se jen
tak prost neztratili, beze jména, spole
s miliony ob tí teroru, ale že je režim
plánovit vyhlazoval. Z stává ješt u init pokus rekonstruovat zp sob, jakým
byla perzekuce esperantist organizovaná.
Velká istka, byla v širokém m ítku nastartovaná v b eznu 1937, s cílem
likvidovat staré bolševiky, které Stalin považoval za p ekážku na cest ke své
osobní diktatu e, a hromadným v zn ním a deportacemi kompletn p em nit
sov tskou spole nost. Za tím ú elem speciální odbor NKVD49 vypracoval
seznam, ve kterém podez elé osoby byly se azeny do kategorií: AS =
protisov tské elementy, Ts = aktivní lenové církve, S = lenové náboženských
sekt, P = vzbou enci, tj. každý, kdo v minulosti byl n jak zapleten do
protisov tské innosti. SI = ob ané s kontakty do zahrani í50.
Že esperantisté spadali do poslední kategorie nalezneme v informaci
rakouského komunisty Alexe Weissberga, který pracoval v Sov tském svazu
jako fyzik a byl uv zn n v b eznu 1937:
Byl to Stalin sám, kdo dal Ježovovi (veliteli NKVD) svoje instrukce k velké
istce. Byl to Stalin sám, kdo ur il skupiny lidí, které je t eba zni it:
(5) Všichni, kte í žili v zahrani í a osobn tam prožili p edvále né období,
a všichni, kte í mají p átele a p íbuzné v zahrani í a dopisují si s nimi, sb ratelé
známek a esperantisté...51
Weissberg neozna il sv j zdroj, ale n co velmi podobného obsahují
jediné dokumenty NKVD, které máme k dispozici. Jedná se o dokumenty, které
zabraly n mecké oddíly p i okupaci Litvy a pozd ji padly do rukou Ameri an .
Jedná se o tajné instrukce vydané ve spojitosti s násilným p ipojením baltských
stát k Sov tskému svazu v roce 1939.
48
Alexander Solchenizyn Der Archipel GULAG I. Reinbek 1978, str. 64; zde je ješt zmi ován fakt, že Stalin
perzekvoval esperantisty ve stejné dob jako Hitler. Na jiném míst (svazek 2, str. 82) Solženicyn cituje oficiální
zdroj, podle kterého již v roce 1933 esperantisté pat ili k pracovním silám pro B lomo sko-Baltický kanál
jménem Stalin.
49
Tajná policie se jmenovala od 1917 do 1922 eka, pak GPU a OGPU. Od roku 1934 za státní bezpe nost
odpovídalo Lidové komisa ství vnit ních v cí (NKVD)
50
RobertConquest The Great Terror. Stalin´s purge of the thirties Toronto 1968, str. 283.
51
Alexander Weissberg-Cybulski Hexensabbat Frankfurt n.M. 1977, str. 378. Zde je popsáno celkem 16
kategorií.
259
i pln ní rozkazu 001223 NKVD z 11. íjna 1939, lidový komisa pro
vnit ní v ci Litevské SSR, Guzevi ius, požadoval podle „p ísn tajného“
íkazu íslo 0054 z 28. 11. 1940 aby byly v Litv registrovány, kv li
„nebezpe né nakažlivosti“– všechny protisov tské a spole nosti cizí elementy.
Ur il 14 kategorií, mezi nimi:
j/ Osoby, které mají osobní kontakty a korespondují se zahrani ím, se
zahrani ními vyslanectvími a konzuláty, esperantisté a filatelisté.52
Tato registrace musela být skon ena na místní úrovni do 10. února 1941,
jak vyplývá z instrukcí velitele NKVD v Biržai ze 30. 1., a seznam musí být
rozd len do kategorií.53
Velmi brzy na základ seznam následovala další etapa. Úkol odstranit
„protisov tské elementy“ z baltských republik do dalekých teritorií Sov tského
svazu obdržel zástupce velitele NKVD Ivan Serov. Deportace za aly 6. ervna,
a vrcholily v noci mezi 13. a 14. ervnem a byly p erušeny n meckou invazí 22.
ervna. Nacisté pak pokra ovali v „další práci“ svými vlastními metodami. Mezi
esperantisty, kte í byli zabiti byla spisovatelka Helmi Dresenová, která se stala
po sov tizaci Estonska starostkou Tallinnu a také ministr pro sociální v ci
Neeme Ruus – aktivní len SAT.
Ob ti nacismu však již zažily konec organizovaného esperantského hnutí
ed n meckým vpádem. V listopadu 1940 švédské esperantské noviny La
Espero p inesly pot šující zprávu, že v sov tsko-estonském parlamentu je 15%
poslanc esperantist a sympatizant esperanta spisovatel J.J.Vares-Barbarus se
stal novým p edsedou vlády54; bylo také známo, že nový ministr dopravy
v Litv , Jonas Masilinuas, je esperantista.55 Jen o n kolik m síc pozd ji,
v dubnu 1941 (kdy m la NKVD termín pro skon ení registrace v Litv a také asi
v Lotyšsku a Estonsku), La Espero sd lilo, že p estane vycházet estonská
esperantská revue .56 Také sv dectví Reina Kappera, bývalého prezidenta
Estonského esperantského svazu, kterému se poda ilo v roce 1944 uprchnout do
Švédska potvrzuje fakt, že zákaz vysílání rádia esperantem a rozpušt ní skupin
se stalo již p ed „hroznou satanskou nocí z 13. na 14. erven 1941.57
Podrobnosti o po tu v zn ných esperantist v baltských státech a jejich
kone ný osud v sov tském režimu je skoro neznámý. Ale následující p íklad
není ojedin lý: V roce 1954 se zjistilo, že bývalý prezident Litevského
esperantského svazu, známý pacifista Balys Giedra, který vypracoval
52
Lituanian Bulletin (New York) 7. 1949, íslo 7/12, str. 18. – Viz též Arthur Koestler Der Yogi und der
Kommissar. Auseinandersetzungen Franfurt n.M. 1974, str. 223; Seppo Myllyniemi Die baltische Krise 19381941 Stuttgart 1979, str. 143.
53
Lituanian Bulletin 7. 1949, íslo 7/12, str. 9.
54
La Espero 28. 1940, str. 99. – Barbarusovy básn p eložila do esperanta Hilda Dresenová (Horizontoj Tallinn
1931). Barbarus spáchal sebevraždu v roce 1946.
55
Heroldo de Esperanto vále né vydání íslo 1 (1.12.1940), str. 4.
56
La Espero 29. 1941, str. 26. Podle lotyšského esperantisty Teodorse Arbergse byly v Lotyšsku v roce 1941
zlikvidovány esperantské skupiny spole
s jinými nestátními spolky: La Pacdefendanto 1955, íslo 48
(prosinec), str. 5.
57
Rein Kapper „Memoroj kaj impresoj de estona rifu into“ Malgranda revuo 2. 1944, íslo 4, str. 2.
260
esperantsko-litevský slovník a napsal sbírku básní Violetoj, zem el „n kde na
Sibi i“, pravd podobn v b eznu 1953 – po více než desetiletém exilu. 58
Jestliže spole ensky „cizí elementy“ nebyly tolerovány v baltských
zemích, tím spíše byly již d íve odstran ny v samotném Sov tském svazu. Proto
Weissbergovy dokumenty mají vysoký stupe autenti nosti. To se zdá
ryhodné nejen pro podobnost s litevskými dokumenty, ale také pro dv
další souvislosti. První pro podez ení, že se esperantisté nacházeli ve stejné
kategorii s filatelisty, je potvrzeno i Rytkovem, který si pamatoval, že když byla
SEU rozbita, stejný osud postihl i spolky filatelist . Také historik Roy
Medved v zmi oval perzekuce sb ratel známek a esperantisty ve stejném
kontextu.59
Ale druhá souvislost je ješt zajímav jší: Jméno Ježov, Stalin v
pov enec pro istku, byl spojován s esperantem. V první polovin t icátých let
Nikolaj Incertov, len úst edního výboru SEU, napsal svému p íteli, soudruhu
Kurisu Keiovi, že Ježov za al zkoumat situaci esperanta v Sov tském svazu.
Jako výsledek tohoto zkoumání o ekával Incertov, že díky Ježov intervenci se
zlepší pozice SEU.
Incertovo sd lení nebyla ani první ani poslední známka toho, že esperanto
bylo hodnoceno hlavními sov tskými instancemi. SEU od roku 1930 mnohokrát
informovala o snahách získat si podporu autorit – snahy které vyvolávaly dojem,
že innost SEU p íliš asto proniká p es p ehrady a chybí jí schválení a
užite nost pro Stranu.
Již v polovin t icátých let vyjád il Drezen v tomto sm ru p esv ení, že
innost SEU brzy dosp je k rozhodnému bodu. Ve stejné dob kdy se vztahy se
SAT za aly rapidn zhoršovat, informoval Drezen leny dlouhým lánkem, o
tom, že „se studuje celkový systém r zných organizací, které publikují
v Sov tském svazu“, SEU m že o ekávat konkrétní návrhy, jak lépe upravit
svou innost a organizaci ke „spole enským pot ebám“. Na rtl principy
reorganizace, které m ly být p edloženy vyšším instancím, až p ijde na adu
projednání budoucího statutu SEU. Drezen p ipravil leny na n kolik alternativ,
mezi kterými byla také možnost, že SEU bude rozpušt na a její místo
evezmou esperantská centra p i odborech na celosvazové a místní úrovni.60
Aby se mohly ádn projednat návrhy k nové organizaci SEU, n kolikrát
bylo odloženo datum konání kongresu, p vodn plánovaného na erven 1930.
ekávané direktivy však nep icházely. Když se pak kongres už uskute nil
v listopadu 1931, SEU sama vyhlásila nové stanovy a zavedla novou kategorii –
58
Esperanto 48. 1955, str. 12. – Mezi litevskými esperantisty, kte í p ežili mnoholeté v zn ní, byl u itel Eduard
Levinkas, který popularizoval myšlenky Tolstého v Litv . V roce 1945 s celou rodinou byl deportován do
Tádžikistánu a mohl se vrátit až v roce 1955. Antropolog Antanas Poška (Paškevi ius) p ežil víc než deset let
v koncentra ních táborech. Známý estonský esperantista, který se svou rodinou musel trávit mnoho let na Sibi i
je u itel Henrik Seppik. Lotyšská básní ka Ludmila Jevsejeva se mohla v roce 1957 vrátit do své vlasti po 16
letech exilu. Nep ežil mnoholetý prezident Lotyšského esperantského svazu Talivalds Indra, který zem el n kde
u polárního kruhu v roce 1942.
59
Roy A.Medved v Let history judge. The origins and consequences of Stalimism New York 1972, str. 352.
60
E.Drezen „La vojo se SEU – organizo kaj evoluo“ Bulteno de CK SEU 9. 1929/30, str. 117-122.
261
„p átele“ – tzn. sympatizanty – kte í se nemusí u it jazyk, aby organizace byla
„blíže svázána s výrobou a s masami“.61 První paragraf nových stanov zn l:
Sovetrespublikara Esperantista Unio – asocio de lámikoj de la internacia
laborista interligo kaj de la lingvo internacia (SEU – asociace p átel
mezinárodního d lnického svazu a mezinárodního jazyka) je dobrovolná
organizace s cílem na základ pokroku, rozši ovat a používat mezinárodní jazyk
esperanto, urychlovat organizování širokých mas pracujících v SSSR pro aktivní
a všestranné mezinárodní vztahy, jako jeden z hlavních moment vzd lávání
pracujících v duchu proletá ského internacionalismu a prakticky pomoci
mezinárodním spojením p i výstavb socialismu.
Po schválení zm n ve stanovách kongres pov il úst ední výbor SEU, aby
edal nové stanovy ke schválení státním orgán m.62 Drezen oznámil, že SEU
„znovu“ p edloží otázku esperanta Úst ednímu výboru Komunistické strany. 63
V následujících letech SEU ekala na výsledek svých snah získat
vyjád ení od Strany. Dosud se innost uspokojiv rozvíjela bez podpory shora,
nyní se ale víc a víc negativn projevoval nedostatek zájmu shora a to
ovliv ovalo fungování organizace. SEU nejen že se musela potýkat s tak
základními nedostatky jako bylo získávání papíru, ale se zd šením konstatovala,
že lenové ochabují, že odmítají esperanto propagovat, protože „není oficiáln
ijato sov tskými vedoucími instancemi“.64 Také se objevily vážné precedenty.
V zá í 1932 byl rozpušt n „Spolek proletá ské kinematografie a fotografie“ a to
sv ilo o všeobecném zám ru Strany snížit po et „dobrovolných organizací“.
Jak bylo k ehké postavení SEU m žeme jasn vid t v jedné z ídkých
zpráv z roku 1935 z 2. kongresu IPE v Antverpách. V ní jsou organiza ní
problémy SEU p ímo svázány s neexistencí n jakého rozhodnutí od nejvyšších
orgán :
K pochopení specifických podmínek, ve kterých se nachází SEU,
nepravidelné vydávání novin, snížení vydávaného po tu atd. je nutné chápat
postavení esperantského hnutí v sov tském spole enském život . Esperantské
hnutí je tzv. „dobrovolné hnutí“, není tedy státn podporované. Žádná úst ední
instance se jím vážn nezabývá a proto také nejsou ani podporovány
principieln práce esperantist . Jednotlivé místní výbory Komsomolu, „Rudé
pomoci“ a odbory podporovaly práci PEK, pouze v p ípadech, kdy jim byly
edkládány z etelné výsledky. I když existuje doporu ení úst edního výboru
Ukrajinské komunistické mládeže a kulturního odboru Sov tské odborové unie a
kolik známých soudruh , jako Lozovskij a Manuilskij65 sympatizují s hnutím,
61
Incertova formulace na plenárním zasedání úst edního výboru SEU v ervenci 1931, p i diskusi p íprav na
zm nu stanov: Bulteno de CK SEU 10. 1931, str. 140.
62
„5.kongreso de Sovetrespublikara Esperantista Unio“ Bulteno CK SEU 10. 1931, str. 140.
63
Na stejném míst , str. 135. – V tomto p ípad Drezen zmi oval negativní vliv mín ní Bucharina, Krupské a
Uljanovové, který zabra uje získat pro nás žurnalisty.
64
„Pli da atento al membrovarbado“ Bulteno CK SEU 12. 1933, str. 17.
65
A.Lozovskij (Solomon Abramovi Dridzo 1878-1952) byl ve vysokém postavení „Rudé odborové
internacionály a b hem války nám stkem ministra zahrani ních v cí; v roce 1949 byl uv zn n pro sionismus a
262
nesta í to. Ale protože nám chybí zásadní rozhodnutí nebo doporu ení ze strany
centrálního vedení, vážn nám to p ekáží v práci, protože místní ú ady velmi
asto necht jí p evzít iniciativu a také je mnohé odvislé od ú edník , kte í se
asto m ní. Na tom všem je závislá dodávka papíru pro nakladatelství SEU,
protože papír je centráln rozd lován. Na naše žádosti je odpovídáno, že jsme
organizace až t etího ádu a je nám papír p id lován jen v malém množství.
Zpráva pokra uje informací, že SEU nyní bojuje za to, aby došlo k
„zásadnímu rozhodnutí“. SEU si je v doma, že tento úkol je velmi nesnadný,
protože se musí nejprve dodat d kazy, že je náš problém aktuální a musíme
odrazit argumenty r zných pseudomarxistických protivník esperanta. SEU ale
také vyslovila optimismus:
V krátkém ase o ekáváme zásadní a širší ešení problém našeho hnutí,
které nám poskytne kone
prostor pro rychlý rozvoj.66
Ke svému boji „za základní rozhodnutí“ mobilizovala SEU také starého
ítele revolu ního esperantského hnutí, francouzského spisovatele, Henri
Barbusse, který v polovin roku 1935 pobýval v Moskv . V rozhovoru se dv ma
reprezentanty SEU a IPE (Herbert Muravkin a Vladimir Varankin) Barbusse
slíbil napsat lánek o esperantu do Pravdy a ud lat vše co bude možné proti
obtížím, ignoraci a nepochopení, se kterým se mezinárodní d lnické hnutí
setkává p i jednání na ú adech.67 Ale Barbusse nemohl sv j slib splnit, m síc po
setkání zem el.
esto všechno SEU neztrácela odvahu. V prosinci 1935, n kolik m síc
po kongresu v Antverpách a rozhovoru s Barbussem, vnit ní ob žník úst edí IPE
v Leningradu odhalil n co o zp sobu jak SEU jednala s ú ady. Když pro
nedostatek papíru bylo zastaveno vydávání u ebnic a asopis , SEU p edložila
ad m jasné ultimatum: „bu bude hnutí podpo eno, nebo bude zlikvidováno“,
aby tak rozhodnutí urychlila.
O takové taktice SEU tvrdila, že když Úst ední výbor Strany vytvo il
odbor pro dobrovolné organizace, „náš problém byl vzat na z etel“ a že další
ady, mezi jinými Úst ední výbor Komsomolu, souhlasí s existencí SEU a že
v žádném p ípad není t eba pomýšlet na likvidaci SEU. Ví, že se žádost již
nachází ve stádiu jednání a p edpokládá, „možná b hem jednoho, dvou m síc “,
že padne definitivní rozhodnutí. A nepochybuje, že bude pozitivní. 68
Zatím co SEU ekala, Drezen sondoval u generála Bastiena o tom zda by
byla možná spolupráce s UEA, o které se domníval, že je vítaná a možná brzy,
až „v blízkém ase“ bude vy ešeno „n kolik základních problému“ týkajících se
práce SEU. Podobn jako Incertov, který v il, že v c esperanta je u Ježova
popraven v roce 1952. – Dmitrij Zachariovi Manuilskij (1883-1959) mimo jiné len výboru Kominterny 19241943, byl jedním z mála starých bolševik , kte í p ežili istku.
66
Sur Posteno (mezinárodní vydání) 3. 1935, str. 184-185. – Zpráva o SEU tvo ila ást organiza ní zprávy
úst edí IPE, kterou na kongresu p ednesl A.Respe, generální sekretá IPE.
67
Homo (=Muravkin) „Henri Barbusse mortis“ Sur Posteno Klasbatala 1936, str. 2. – Barbusse byl
v nep ítomnosti zvolen estným prezidentem IPE na kongresu v Antverpách.
68
„Pri nuna stato de SEU-movado“ Informilo. Interna organo de la IPE-centro 1935, íslo 3 (prosinec), str. 14.
263
v dobrých rukou, Drezen v il, že brzy s výsledkem rozhodnutí centrálních
ad získá SEU novou, pevnou základnu pro svou innost a také si zlepší
prestiž v mezinárodním hnutí.
síce plynuly a o ekávané rozhodnutí nep icházelo. Ale nem žeme
pochybovat, že by se nikdo problémy SEU nezabýval. Naopak, velmi pozorn a
pe liv . Lev Kopelev, jako student byl nadšeným lenem SAT, ale pozd ji
ztratil pon kud o esperanto zájem. Jednoho dne obdržel instrukce, aby znovu
docházel na sch zky. V té dob byl studentem cizojazy ného institutu
v Moskv , a aby prokázal svou „t ídní bd lost“, dostal úkol zjistit, kdo se
sch zek pravideln zú ast uje a obzvláštní zájem pak m l v novat hlášení o
zásilkách ze zahrani í.69
To se stalo v roce 1936, nebo o trochu pozd ji. Rok, ve kterém Incertov
poslal dopis plný nad je Ježovovi, si Kurisu Kei p esn nepamatuje. My ale
víme, že když za átkem roku 1933 za ala prov rka len Strany, Ježov se stal
lenem prov rkové komise. Další rok, na 17. sjezdu KSSS v lednu/únoru 1934,
byl jmenován zástupcem velitele stranické kontrolní komise a v únoru 1935,
mén než 3 m síce po zavražd ní leningradského stranického tajemníka Kirova,
evzal velení komise. Za aly se množit signály zintenziv ujícího se teroru:
V polovin roku 1935 byla rozpušt na organizace starých bolševik a bývalých
vyhnanc , jejichž materiály si vzal Ježov k prostudování. P ibližn ve stejnou
dobu byl Komsomol drasticky reorganizován s cílem eliminovat „nep átele
Strany“ a v roce 1936 byla Komunistická akademie, centrum marxistických
dc , uzav ena.
26. 9. 1936 postoupil Ježov na místo lidového komisa e pro vnit ní v ci a
byl pov en Stalinem urychlit demaskování trockist a zinovjevist . Nyní jako
velitel NKVD se postaral, aby byla tajná policie nástrojem teroru. Na za átku
roku 1937 byly p ípravné práce na „Velkou istku“ hotovy. A také bylo kone
in no „základní rozhodnutí“ o SEU. Jaké bylo, to se esperantisté dov li až
když byli uv zn ni. V Lubjance ve sklep uslyšeli verdikt: Jsi aktivním lenem
mezinárodní špionážní organizace...“
4.4.3. Vývoj k sov tskému vlastenectví
Než p ejdeme ke kone né analýze p in, pro které byli sov tští
esperantisté vybráni pro istku, musíme se nejd íve vrátit ke vztahu mezi
socialismem a mezinárodním jazykem. Jak jsme podrobn rozebrali v p edchozí
kapitole, esperantisté se p estali kolem roku 1932 zabývat krátkodobou, ale ilou
teoretickou diskusí o budoucnosti jazyka v komunismu, protože si povšimli, že
se diskuse dostala na citlivý terén národnostních problém . Jejich cíl - být
pr kopníky pro vzdálené cíle – univerzálního jazyka – zabra oval návaznosti na
69
Lew Kopelew Aufbewahren für alle Zeit! Mnichov 1979, str. 234-235. – Jednoho dne stranický sekretá ekl
Kopelevovi: „Už nemusíš chodit k esperantist m, jejich vedoucí už jsou ve v zení jako nep átelé lidu a jejich
krám je zav ený.“ (Kopelevovo osobní sd lení 15.4.1984.)
264
praktickou politiku, která v té dob sm ovala k „rozkv tu národ “
„v p echodném období“. Tak dlouho, jak se Stalin opíral o Leninovy teze, že
práv velkoruský šovinismus ohrožuje spolužití národ v Sov tském svazu a
práv plná rovnoprávnost všech národ se zdála být jádrem sov tské politiky,
mohlo esperantské hnutí zasahovat do diskuse v jasné otázce jak najít
kompromis mezi principem jazykové rovnosti a nutností mezinárodní
komunikace. Ale když socialistický „jakoby nadnárodní“ obsah za al být
napl ován ruskými prvky a Stalin za átkem roku 1934 ozna il za „velké
nebezpe í - lokální nacionalismus“, pro esperantisty nebylo dobré, aby dál
používali oficiáln ješt platné teorie na oprávn ní své innosti a zdálo se jim i
nebezpe né p ipojovat se k takovým teoriím a tím poukázat na skrytou ignoraci
ješt aktuálních politických priorit.
Rozpor mezi teorií a praxí se ješt prohloubil v dob istky, když tlak na
neruské národy byl na vrcholu. Tento tlak možná nikde nebyl poci ován jasn ji,
než na jazykovém poli. Je t eba v novat pozornost tomuto aspektu, aby byl
podán úplný obraz rozpor mezi teorií a praxí v Sov tském svazu.
Ve dvacátých letech bylo za prvo adý úkol považováno vytvo ení
vlastního spisovného jazyka pro všechny národy Sov tského svazu. K tomu za
základ sloužila latinská abeceda, kterou p evzaly národy, které již m ly vlastní
písemnou tradici. Krom praktických p edpoklad zde hrál roli názor, že latinka
sou asn reprezentuje myšlenku sv tové revoluce. Nebyla jen pokládána za
„mocný nástroj kulturní revoluce“ v Sov tském svazu, ale také za „abecedu
sv tové komunistické spole nosti“70 a pro neruské národy byla symbolem
osvobození od velkoruského útlaku.
Že esperantisté projevovali velký zájem o jazykovou politiku v neruských
republikách nep ekvapuje. Sami bývali iniciátory alfabetizace a jazykových
plán . V Ázerbajdžánu v roce 1922 vyvolali hnutí za latinku, a jeden z iniciátor
se pokusil vytvo it abecedu na základ esperanta, protože to má abecedu – jak
bylo napsáno v Izvestijích – „ze všech abeced nejracionáln jší“.71 Esperantisté se
také podíleli na vytvá ení nových slov nebo vypracování abeced nap íklad v
Arménii72, v Turkménii73 a v severním Kavkazu. 74 Na za átku roku 1930, kdy u
národ , které používaly arabský zp sob psaní byl skon en p echod na latinku,
teoretický orgán SEU vydal o tématu mnoho lánk , ve kterých s kulturn revolu ním nadšením bylo požadováno zavedení latinky také do ukrajinštiny. 75
70
M.I.Isayev National languages in the USSR. Problems and solutions Moskow 1977, str. 244, 249.
R.Mencel „Esperanta alfabeto kaj orientaj lingvoj“ Esperanto 18. 1922,str. 176-177 (o lánku Mameda
Šachachtinského v Izvestijích).
72
Arménský lingvista Gurgen Sevak, len Akademie de Esperanto od 1971 do své smrti 1981.
73
A.P.Poceluevskij, len SAT, byl lenem Zemské v decké rady v Turkménii: S.Bojev „Latina alfabeto en
Turkmenio“ Sennaciulo 3. 1926/27, íslo 144, str. 5.
74
„La lingvisto L.I.Žirkov“: Isayev, str. 245.
75
E. icha ev „Latinskuju azbuku ukrainskomu jazyku“ Meždunarodnyj jazyk 8. 1930, str. 36. – Viz též
D.Snežko „ u esperanta alfabeto povas esti akceptata kiel internacia?“ Sennaciulo 6. 1929/30, str. 241;
V.Kol inskij „Za issledovanie ískustvennosti´ v jazykach SSSR“ Izvestija C.K. SESR 6. 1928, str. 328-330.
71
265
Ale v roce 1934 se náhle za aly v Pravd objevovat lánky nep íznivé pro
latinku. V srpnu 1936 byl kritizován „Celosov tský výbor pro latinizaci“ za
nedostate nou pozornost pro vzr stající význam ruštiny jako sov tského
dorozumívacího prost edku. Zejména ost e bylo na eno mín ní, že, „ruská
azbuka obsahuje zbytky feudalismu a má patriarchální charakter“.76 V únoru
1937 Sov t národ rozhodl zavést azbuku pro jazyky severských národ . Tím
byla zastavena kampa pro latinku a v dalších t ech letech musel být proveden
echod k azbuce u v tšiny neruských národ i u t ch, kde jen p ed n kolika lety
ijali po dlouhých p ípravných pracích latinku.
Na zd vodn ní zm ny sm ru jazykové politiky bylo eno, že se tak d je
pro posílení spole ného socialistického obsahu jazyk v Sov tském svazu a je
nutno usnadnit p ijetí technicko-v deckých termín z ruštiny namísto
z nesnadn srozumitelné latinky77 a musí se vytvo it lepší podmínky pro výuku
ruštiny. Na kongresu Komunistické strany Kyrgyzstánu v roce 1937 znalost
ruštiny byla ozna ena za p edpoklad plné integrace Kirgiz do celosov tské
kultury a stejn bylo doporu eno Uzbek m, aby se u ili ruštinu „jazyk
bolševismu, prost edek ke komunikaci s jinými národy“. Vrcholem tohoto
vývoje byl dekret Strany, který prohlásil ruštinu za povinný p edm t ve školách
Sov tského svazu.
Dekret byl zve ejn n 13. 3. 1938 – ve stejný den, kdy Bucharin a Rytkov
byli odsouzeni k smrti. I pokud by tato souvislost byla náhodná, perzekuce
neruských stranických vedoucích, paraleln probíhající s politickým
poruš ováním, byla podstatnou ástí istky. Boj proti „nacionalistickým
úchylkám“ zu il p ibližn od poloviny roku 1937. Podle známého vzoru: kritika
viník , následovalo vylou ení ze Strany, obvin ní a poprava. Ve ve ejném
procesu proti Bucharinovi hrálo roli mnoho stranických vedoucích neruských
organizací. 78 Noví strani tí funkcioná i, jmenovaní Stalinem, za ali svou
innost ve svazových republikách kampaní za ruský jazyk. Od té doby neruský
komunista se snažil dokázat svou loajalitu Moskv znalostí ruštiny.
Stalo se p esn to, co Spiridovi již v roce 1930 s obavami poci oval.
V odpov di Skrypnykovi upozor oval, že esperantské hnutí se m že rozvíjet jen
na základ nejširšího rozvíjení národních kultur a jazyk . Souhlasit, aby vývoj
probíhal jiným zp sobem, by znamenalo p istoupit na asimilaci národností a tím
i jejich jazyk do mocn jších, siln jších národ . Pokud by se tak stalo, nebyl by
již pot ebný mezinárodní pomocný jazyk.79
Po osmi letech bylo tohoto stavu dosaženo. V Ukrajin , kde Skrypnyk
obzvláš dbal na národnostní Leninovy principy a kde nejd íve pocítili p echod
76
Guy Imart „La politique linguistique soviétique et les langues minoritires nationales“ v: Colloque sur:
Léxpérience soviétique et le probleme national dans le monde (1920-1939) Pa íž, 6,7,8, décembre 1978. Actes
I Pa íž 1981, str. 567.
77
Isayev str. 250 - 268.
78
Scapiro Die Geschichte str. 502.
79
E.S. „Esperantizacija vytekaet iz ukrainizacii“ Meždunarodnyj jazyk 8. 1930, str. 222; p eklad podle Siridovi e
„La vera devizo por batalo en la marks-leninisma lingvoscienco“ La NovaEetapo 1. 1932, str. 159.
266
k politice násilí proti neruskému lidu, byl nastoupen v roce 1938 nelítostný boj
proti „buržoazním, nacionalistickým, trockistickým a bucharinovským
nep átel m“, kte í se pokusili „odvrátit od velkého ruského jazyka“ ve svých
školách a univerzitách. Likvidací následk této nep átelské zrady bude
upevn no bratrské p átelství ukrajinského lidu s „velkým lidem Ruska“.80
Další podporu tak získává vyslovený p edpoklad, že Skrypnyk, když
kritizoval esperantizaci = beznárodnost, vlastn tím úto il na tendenci
poruš ovat Ukrajinu a zavád t centralizaci. Krom Spiridovi e se i Drezen
dotknul sjednocování, když p iznal, že nevidí rozdíl mezi nahrazením
ukrajinštiny ve školách esperantem a potla ováním ukrajinštiny ruštinou. 81
Ani Skrypnyk ani Drezen a pravd podobn ani Spiridovi se nedožili
doby, kdy v Ukrajin za alo intenzívní vyu ování ruštiny. Vývoj k ruskému
vlastenectví, siln ji propagovaném od roku 1934 a zesilovaném „spole nými
zájmy všeho lidu Sov tského svazu p i budování socialismu a vít zství nad
vnit ními i vn jšími nep áteli“ již nebylo možno zastavit v letech 1937-38.
Zatím co neruské národy musely p ijmout drastická omezení svých národních
hodnot, ruština byla vynesena na úrove spole ného jazyka všeho sov tského
lidu. Byla pokládána oficiáln za „jazyk velkého lidu, který založil nejbohatší
socialistickou kulturu na sv s nejv tšími výdobytky leninismu“. To napsala
Pravda v roce 1938 a místo sv tov revolu ního o ekávání zde bylo národn velkorusky zabarvené sov tské vlastenectví a tím i v lingvistice mizely národní
a mezinárodní prvky, které byly v rozporu s nov ur enou rolí ruského jazyka:
„Ruština se stane mezinárodním jazykem socialistické kultury, jako latina byla
mezinárodním jazykem vrchních vrstev rann st edov ké spole nosti a
francouzština mezinárodním jazykem 18. a 19. století. 82
Nelze pop ít, že odstran ní esperanta sou asn se vzr stající hegemonií
sov tské kultury pomocí ruštiny dává smysl. V systému sov tského vlastenectví,
kterému se poda ilo vytla it i „revolu ní“ latinskou abecedu, již nemohl mít
místo neutrální, mezinárodní jazyk. Stalin jako velký státník p estal tolerovat
80
Kommunisti eskaja Partija Ukrainy Kyjev 1958; citováno v Hans-Joachim Lieber, Karl-Heinz Ruffmann Der
Sowjetkommunismus. Dokumente II Kolín, Berlín 1964, str. 124.
81
E.Drezen „Al esperantistoj!“ Meždunarodnyj jazyk 9. 1931, str. 271. – V té dob ješt Drezen v il (nebo byl
ubezpe ován), že Stalin a Skrypnyk nejsou stejného mín ní. Interpretaci, že Skrypnyk pokládá ruský šovinismus
a beznárodnost za skoro identické pro spole nou neúctu k místním kulturám a jazyk m, potvrzoval také Lantiho
výrok. Lanti zam ený na kone ný cíl sennaciismu (nenárodnosti), p ivítal asimila ní proces v Sov tském svazu
slovy, které se blížily teoretickému ospravedln ní stalinistického útlaku evnivých menšin. V roce 1935
v otev eném dopise stoupenc m a sympatizant m beznárodnosti prohlašoval, že bolševická vláda, stejn jako
carská vláda, chce poruštit všechen sov tský lid. Necítil pot ebu to vy ítat sov tskému vedení (Herezulo 1935,
str. 54-55, p etišt n Leteroj de E.Lanti str. 246). Naopak již v roce 1931 ozna il Stalinovu pozici ve vztahu
k velkoruskému nacionalismu „do jisté míry za ospravedlnitelnou“, protože a koliv poruš ování by neznamenalo
beznárodnost, nutn k n mu dojde, protože ruština reprezentuje vyšší stupe kultury než nap íklad uvaština,
turkmenština a další. („Otev ený dopis ad len SAT“ Sennaciulo 8. 1931/32, str. 128; p etišt no Leteroj, str.
44). O vnucování ruštiny jako oficiálního jazyka Sov tského svazu Lanti poznamenal v roce 1931: „My
samoz ejm nekritizujeme takový jazykový imperialismus. Naopak, vidíme rad ji nadvládu jednoho jazyka na
rozlehlém území, než vzbuzování vlasteneckých cit na Ukrajin , v B lorusku a jinde.“ (Manifesto de la
Sennaciistoj 2.vydání Pa íž 1951, str. 21-22.)
82
Pravda 7.7.1938, citován Erwin Oberländer, Sowjetpatriotismus und Geschichte. Dokumentation. Kolín 1967,
str. 26-27.
267
volný vývoj jazyk a národ v „p echodném období“ a „zapomn l“ na d ležitý
Lenin v axiom : že sjednocení národností se musí uskute nit dobrovoln , že
socialismus a národnostní útlak jsou neslu itelné a že žádný jazyk nesmí být
privilegovaný. Esperantisté, kte í se cítili hrdou avantgardou v tvo ivém procesu
celosv tového komunismu, kte í se neúnavn , ob tav snažili propagovat
vzorové výdobytky v Sov tském svazu, kte í s d rou naslouchali Stalinovým
edpov dím o celosv tovém jazyku, kte í vítali Ježova jako svého spasitele:
byli uprost ed tohoto vývoje bez p ípravy, bez diskuse, tiše vymeteni, bez
právního rozhodnutí a bez možnosti se bránit proti konkrétnímu obvin ní, byli
jednoduše deportováni do nenávratných míst, pokud nebyli hned usmrceni
spole
s milovníky tak nevinné zábavy jako je sbírání poštovních známek.
Náro ná práce Drezena a dalších, kte í se snažili vložit esperanto do služeb
proletá ského internacionalismu, nep inesla esperantist m žádné vlídn jší
zacházení, když Stalin zahájil velkou istku proti všem nep átel m státu.
Toto všechno se stalo, zatím co oficiáln z stala v platnosti mezinárodní
ideologie bolševické revoluce všestrann p íznivá pro pokrok esperantského
hnutí.83 T ebaže esperantisté ustoupili od pokus posílit svoji pozici
odvoláváním na teorii jednoho jazyka v budoucím komunismu, tato teorie sama
o sob nebyla pozm na, nevyskytl se žádný požadavek, aby redukovali svoji
innost a p estali init dalekosáhlé p íznivé záv ry pro sv j jazyk. Naopak,
jestliže d íve sov tské hnutí nebylo závislé na jazykov -politické linii Strany, po
svém krátkém nadšeném vystoupení na teoretickém poli si mohli sov tští
esperantisté uchovat víru, že praktické rozší ení a aplikace jazyka v souladu se
sov tskými podmínkami, povede k úsp chu.
Když byla zd raz ována praktická stránka esperanta ve dvacátých letech
je t eba si uv domit, že nez ídka hnutí sklízelo u ú ad ocen ní a mohlo se
usuzovat na možnosti postupovat na nastoupené cest a jak sami m žeme
hodnotit, po roce 1932 zde byl skute
živý jazyk. Z pohledu SEU vypadala
budoucnost optimisticky, byla zde podpora z oficiálních míst, nap íklad od
odbor . V polovin t icátých let mohli mít lenové radost, z použití esperanta
podle vlastního uvážení. Po tém dvou desetiletích, kdy trvale rostl tlak na
politické p izp sobování, bylo náhle možno zd raznit estetickou stránku jazyka
a použít slovo „revoluce“ a „proletariát“ pon kud ironicky.
Ale nedlouho po tomto zdánlivém uvoln ní zevního tlaku p išla smrtelná
rána. Jak vysv tlit takový prudký, krutý konec existence?
Abychom pochopili p iny, musíme ješt jednou zamí it naši pozornost
na povahu mnoholeté innosti SEU.
4.4.4.
Úsp chy a hranice mezinárodní korespondence
Jednou formou innosti, které v novala SEU velkou energii tém od
svého vzniku, je mezinárodní korespondence. Pro esperantisty bylo dopisování
83
Drezen Historio de la mondlingvo str. 221.
268
vždy oblíbeným zp sobem, jak jazyk aplikovat, ale v Sov tském svazu m lo
dopisování specifickou d ležitost pro další funkci. Bylo možno spojit tradi ní
oblibu s proklamovanou nutností mezinárodního vzd lávání „shora“. Rozdíln
od mnoha jiných zemí, kde mohli lidé využít esperanto p i cestování nebo p i
mezinárodních setkáních, sov tští esperantisté m li možnost aplikace výlu
v korespondenci. Vým na dopis dávala uspokojení jednotlivc m, kte í se tak
dovídali o životních podmínkách v jiných zemích a cítili nadšení z pocitu
mezinárodnosti. A korespondence byla v té dob oficiáln doporu ovaná jako
ísp vek k solidarit pracujících a esperantisté se mohli cítit v souladu se
všeobecn p edloženými principy: pozvednout vzd lávání sov tských mas. Stále
se p esv ovali, že esperanto je velmi ú inný nástroj pro dodávání informací
pro noviny a získává oprávn né místo v sov tské spole nosti.
žeme íci, že korespondence se stala d vodem pro existenci
esperantského hnutí.84 Mnoho úsp ch na místní úrovni a mnohé d kazy
sympatií centrálních ú ad vytvá ely p esv ení, že esperantisté plní záslužnou
innost pro Sov tský svaz. P i negativním, nebo lhostejném p ístupu stranických
initel se zdálo, že není nutné tomu v novat nadm rnou pozornost – ím více
dopis ze zahrani í viselo na nást nkách, které agitovaly pro budování
socialismu v Sov tském svazu, tím více rostly nad je esperantist , že jejich
hlavní nedostatek – nevytý ení perspektivy sv tového jazyka v marxistické
teorii – nebude d ležité a rozplyne se pod tíhou fakt .
Pokra ovat na nastoupené cest bylo podmín no nasm rováním
korespondence na mezinárodní vzd lávání, které by m lo být oficiáln
podporováno a esperantisté dál m li možnost se na tomto vzd lávání efektivn
podílet, získávat prestiž jako dodavatelé zajímavých zpráv a p ilákat pozornost
k esperantu. Stalin v obrat v politice, která již p estávala spl ovat o ekávání
sv tové revoluce, neznamenal redukování mezinárodních hesel ani využívání
irozených sympatií komunistického hnutí v jiných zemích pro Sov tský svaz.
Když v roce 1930 na 16. sjezdu KSSS byla znovu zd razn na d ležitost
mezinárodní výchovné práce 85, esperantisty86, kte í na n kterých místech již
li „monopol na tuto práci“, to ješt více stimulovalo k zintezívn ní práce.
Mén snadné bylo plnit trvale jiné podmínky – ú inn demonstrovat
užite nost esperanta. Jedním z brzdících faktor bylo to, že esperantské hnutí
rostlo v SSSR daleko rychleji, než v okolním sv . Již d íve se mluvilo o
nebezpe í, že v Sov tském svazu bude p íliš mnoho esperantist ve srovnání
s celým ostatním sv tem.87 Ale byly i další problémy, které pramenily
z korespondence.
Bezpochyby byla korespondence od po átku tak r zná, mnohotvárná, že
odolávala každému pokusu dát jí jednotný sm r. Ideálem by bylo, kdyby
84
Korespondence je „základna celé naší práce“ ekl delegát na 5.kongresu SEU Bulteno CK SEU 10. 1931, str.
134.
85
N.I. „Anta grava etapo“ Bulteno de CK SEU 9. 1929/30, str. 171.
86
A.Marti „Dnepropetrovsk ne povas esti trankvila“ na stejném míst str. 10; viz též str. 170 (o Moskv ).
87
L.Rev „Kelkaj rimarkoj pri malproporcio en nia movado“ Sennaciulo 3. 1926/27, íslo 133/134, str. 9.
269
západní soudruzi podávali zprávy o revolu ním boji ve své zemi a jejich sov tští
átelé jim podávali informace o porevolu ních úsp ších v Sov tském svazu –
aby vým na dopis sloužila k oboustranné stimulaci vydržet ve spole ném boji
za osvobození proletariátu. Ale v praxi byla témata zna
pestrá a ve velké ší i.
Dopisující se neomezovali na vzbuzování a udržování nadšení. Sov ti p iznali,
že jejich život není vypln n jen hrdinnými iny a uvád li ve zmatek svoje
korespondenty zprávami, podle kterých odbory v Sov tském svazu neznají
stávky, mzdy a životní pot eby jsou na nižší úrovni než na západ , který se topí
v ekonomické krizi a v bec zde v d lnicko-rolnickém stát vládnou ješt hrubé
nedostatky. Takové rozpory uvnit Sov tského svazu, které se stranická
prohlášení snažila zakrývat, nebylo možno v korespondenci p ejít a navíc ze
zahrani í p icházely nefiltrované informace o životních podmínkách ze zemí,
kde byl p edpokládán politický tlak vládnoucích t íd a spole enská
nespravedlnost, ale ne vždy to podporovalo propaga ní teze, že kapitalismus
stojí na prahu propasti.
Od roku 1928 problémy, které vznikly korespondencí za aly být ve ejn
známé. Do Sov tského svazu p icházely dot rné otázky na politické perzekuce a
ekonomickou krizi a ze zahrani í p icházelo více informací o tom, že ne vše, co
se píše v buržoazních novinách je lež. Proto SEU ve ejn p iznala, že
v korespondenci došlo ke zneužití a varovala své leny p ed nebezpe ím. Ale
necht la ztratit pozitivní výsledky, které o ekávala od využití esperanta
v dopisování, víc a víc zd raz ovala pot ebu p ejít na kolektivní dopisování,
protože – ne neprávem – mínila, že „nevypo itatelné riziko“ leží v individuáln
praktikované korespondenci.
V zahrani í již koncem roku 1927 kolovaly fámy o existenci státního
esperantského ú adu, který cenzuruje nebo dokonce i p ipravuje dopisy
odcházející ze Sov tského svazu. 88 Potom, byl zve ejn n útok v orgánovém
asopise d lnicko-rolnických dopisovatel na rozši ování lží pomocí esperanta a
silný vliv maloburžoazie v hnutí. SEU musela zvýšit z vlastní iniciativy kontrolu
a za ít kampa ke zvýšení po tu d lník ve hnutí, které by zajistilo ideologickou
istotu len . Pro urychlení kolektivní korespondence koncem roku 1929 byl
zorganizován systém „Proleta Esperanto-Korespondanto“ (PEK), Podle kterého
v každé skupin bude d rník, který se bude starat, aby dopisy obsahovaly
nezkreslený vládnoucí názor – že odpov di na otázky ze zahrani í budou
v souladu s tím, co si p eje Strana. Krom toho cht l tento systém získat „p esné
adresy“ zejména západních komunist , se kterými mohou sov tští esperantisté
korespondovat bez rizika, že by byli ovlivn ni neortodoxním smýšlením.89
Ve stejnou dobu za ala SEU také p ímo p edepisovat témata, která mají
evažovat v korespondenci len do zahrani í. Bylo doporu ováno p edávat
vzr stající ísla sov tského pr myslu b hem p tiletky a zprávy o úsp šném boji
88
S tím je možná spojen post eh J.Batty (v dopisu Lantimu ze 25.5.1927), že sociální demokraté se sov tskými
esperantisty neochotn korespondují.
89
Jakov Vlasov „Pli da klasbatalo en nian laboron“ Kunligilo 1. 1929/30, str. 4.
270
s rozvrace i a kulaky a žádat zprávy o technických vymoženostech v
rozvinutých kapitalistických zemích, které p echázejí k výstavb socialismu.
Úsp ch t chto pokus upravovat korespondenci byl omezený. Žádost
dodávat zprávy o technických informacích byla pro západní soudruhy p íliš
nezvyklá a ást p esahovala jejich možnosti. Ve zpráv o své innosti v roce
1932 esperantisté ve Stalinu p iznali, že tato ást práce, která jim m la p inést
„import avantgardní americké a evropské techniky“, se nezda ila. Zatímco jiná
ást, tj. „export našich zkušeností z revolu ního boje a socialistické výstavby“,
zaznamenal adu úsp ch .90 Ale o tom m li v zahrani í jiné mín ní. Z ad
nesov tských komunist , kte í si p áli n co získat z revolu ních zkušeností, se
množila kritika nové korespondence zam ené na agitaci a vychloubání se
statistikami a dávno známými fakty.
Západní pracovníci PEK byli zmateni, tím více i mnoho oby ejných
korespondent v zahrani í. Nemohli dostát pot ebám které vytý ila SEU pro
korespondenci – pot ebám, které byly diktovány „zost eným t ídním bojem“. Ze
zahrani í p icházely dál otázky pramenící z p irozené zv davosti a zp sobovaly
rozpaky t m, kte í m li odpovídat – sov tským esperantist m. Jakoby SEU
cht la vyzbrojit své leny argumenty, vydala leták La vero pri Sovetio, který se
idával do dopis . Ale toto všechno, i p ímé žádosti len o rady, ne ešily
problém. Ze zahrani í dál p icházely otázky, na které ani „kovaný komunista
nedokázal odpov t“, takže, aby se p edešlo vážným politickým chybám
v korespondenci, ukázalo se jako nezbytné navázat poradní vztahy s místními
stranickými radami. Jak choulostivé to byly otázky ilustruje také fakt, že stále
ast ji západní korespondenti prost nedostali žádnou odpov .
Se strachem se SEU starala, aby byla v souladu s linií Strany od roku
1930 a aby velká ást jejích len , kte í byli zvyklí využívat služby SAT
k získání korespondent v zahrani í, neprotestovala proti odtržení od této
organizace. Rozšt pení v d lnickém esperantistickém hnutí znamenalo nejen
organiza ní a ideologický rozchod, ale hluboce ovlivnilo osobní vztahy mezi
zahrani ními leny SAT a sov tskými esperantisty, zejména s t mi, kte í byli
také sou asn leny SAT a skládali se z nejaktivn jšího a jazykov
nejkompetentn jšího jádra SEU.
Vedení SEU se samo dlouho obávalo nebezpe í schizmatu, ale když
k n mu došlo, neváhalo pod vn jším tlakem a také snahou SAT vytvo it mezi
vedením SEU a jejím lenstvem roztržku, násiln si chránit svou autoritu a
uml ovat oponenty. Instrukce, jak má vypadat obsah dopis postoupily po
rozšt pení na vyšší stupe : byl vyvíjen tlak na esperantisty, kte í udržovali dál
své vztahy se SAT. Byli p edvoláváni k pohovor m na úst ední výbor91; a
90
A.Jurgensen „Internacia korespondado estas parto de la socialisma konstruado“ Bulteno de CK SEU 12.
1933, str. 10.
91
„Fragmento el protokolo de kunsido de la sekretariaro de CK de SEU, la 18-an de aprilo 1931“ Sennaciulo 7.
1930/31, str. 303.
271
následkem toho napomínáni, vylu ováni nebo ve ejn praný ováni. Nyní i fakt,
že si n kdo individuáln dopisuje, se stával podez elým.
Tento proces se stále zesiloval kontrolami a hrozbami p ed úchylkami a
vrcholil uv zn ním. Bylo voláno po eliminaci p isluhova a renegát ve
vlastních adách a SEU z eteln ozna ila, který vzor je t eba následovat:
lnická t ída Sov tského svazu odhalila komplot „Pr myslové strany“
menševického centra, za peníze II.internacionály a francouzského imperialismu,
který škodil svou záškodnickou prací. D lni tí esperantisté v Sov tském svazu
úsp šn odhalují a správn hodnotí „informa ní práci“ sov tských len SAT,
kte í pomáhají Lantimu vkapávat jed nesov tským d lník m pochybnostmi, které
prospívají jen kapitalismu.92
Tím zasáhla SEU v prvé ad osoby, jejichž kritické dopisy proti
Drezenovi a úst ednímu výboru SEU byly anonymn publikovány v Sennaciulo
pod titulkem „Vo oj el Sovetio“. N kolik z nich bylo identifikováno a
nep ekvapí, že tito lidé byli nazváni zrádci a špiony. K nim pat il záme ník
Viktor Djatlov, který dodal SAT mimo jiného p eklad zápisu ze sch ze
úst edního výboru SEU ze 7. 8. 1930. Byl vylou en ze SEU a odsouzen do
zení.93 O jiných, které za spojení se SAT postihl verdikt za kontrarevolu ní
názory víme jenom, že se od roku 1931 odml eli. Poslední známkou života bylo
zoufalé volání o pomoc: „Prosím vás, jestli je to možné v p ípad mého
uv zn ní... pomozte mi. Jinak musím na návšt vu do dalekých míst Sov tského
svazu. Nechci tam zahynout.“94
Po rozšt pení, se mohly uchovat styky mezi SAT a n kterými bývalými
leny v SSSR jen s velkou opatrností. Lanti sám dával západním soudruh m
rady jak mají vést korespondenci a jak nap . obejít cenzuru. Doporu oval, aby
nebyly kladeny „zcela p esné otázky“:
Pokud budete dostate
trp liví a vytrvalí, ujiš uji vás, že po roce, nebo
dvou letech získáte materiál, kterým si ud láte zcela jiný názor o život d lník
v Sov tském svazu, než ten, který rozši uje draze a v širokém m ítku stalinská
propaganda ve sv . Tak prakticky využijete jazyk.95
Když byl Lanti osvobozen od odpov dnosti své funkce v SAT, neváhal
zve ejnit dopisy, které dostal ze Sov tského svazu. Za átkem roku 1935 založil
asopis beznárodnostní sekce Herezulo96, ve kterém p iznal, že na n j již dlouho
úto í jeho vlastní sv domí, protože se po dlouhé roky snažil, aby uchoval
jednotu SAT, toleroval vydávání lživých lánk o Sov tském svazu a odkládal
92
„Sovetio sukcese plenumas kvinjarplanon“ Bulteno de CK SEU 10. 1931, str. 18.
N.In-ov (Incertov) „Por ke SEU estu forta necesas forigi el niaj vicoj la fremdulojn“ Bulteno de CK SEU 10.
1931, str. 13. Podle Sur la Posteno Klasbatala (1935, str. 9), Djytlov byl obžalován, protože „ukradl psací stroj a
knihy z prostor úst edního výboru SEU a žádal dopisem o peníze esperantisty v cizích zemích.
94
Dopis N.G.Š egoleva z Barnaulu Lantimu ze 29.3.1931.
95
E.Lanti Absolutismo Pa íž, Amsterodam 1934, str. 16.
96
Herezulo s podtitulkem „Nezávislá revue k boji proti všem dogmat m“. Herezulo vycházelo t ím sí
b hem
dvou let.
93
272
stranou prostou pravdu.97 Lanti za al zve ej ovat v novém asopise aktuální
dopisy ze Sov tského svazu, které podle n ho p edkládaly nefiltrovaný obraz.
Dopisy obsahovaly nap íklad informace o mzdách a cenách v Moskv , ke
kterým Lanti p ipsal aktuální pa ížské. Toto srovnání p ivedlo jednoho
sov tského dopisovatele k záv ru, že „francouzští pracující si žijí jako v ráji“.98
Jiný napsal, že nízkou životní úrove nepokládá za nejv tší zlo, nejvíc ho tíží
nedostatek svobody projevu a shromaž ování a v bec nejv tší zlo je, že lidé si
již na to za ali zvykat: „... opravdu, a to bude pro vás nejhrozn jší poznání, lidé
postupn ztrácejí p ání svobody; nová generace ani nerozumí co je pro vás a pro
mne svoboda.“99 Všechny zve ejn né dopisy drasticky popisovaly politickou a
sociální situaci Stalinovy vlády: za nep iznání obvin ní následoval trest deseti
let v zn ní; policie mu ením vymáhala p iznání; podle nového dekretu mohl být
odsouzen k smrti i dvanáctiletý100; vytvo ila se nová t ída privilegovaných
vyko is ovatel a „sociologická ideologie“ postupn ztratila svou roli.101
Dopisy se vyjad ovaly negativn o sov tské realit . Podávaly obraz
útlaku, strachu a bídy – v prost edí, kde m li být pracující osvobozeni, jsou nyní
zotro ováni do vysokého stupn dokonalým systémem státního kapitalismu.
Dopisy psali lidé, kte í sami bojovali proti carskému režimu a slibovali si od
revoluce konec vyko is ování, ale nyní vid li své nad je v troskách. S t žkým
srdcem p iznávali, že proti systémovému teroru, založenému sou asnými
„vládnoucími šakaly“, blednou i perzekuce carského režimu a že osvobozovací
boj d lnické t ídy se dostal do slepé uli ky.102
Lanti, který nejpozd ji v polovin roku 1933 ztratil zbytky své víry, že
Sov tský svaz je ješt „revolu ním faktorem v boji proletariátu za svou
emancipaci“103, považoval dopisy za potvrzení svého mín ní, že tvrzení o
budování socialismu v Sov tském svazu je mýtus, který je nutno rozbít.104 Podle
j takový režim je možno nazvat „rudým fašismem“. 105
Pouze Lanti publikoval dopisy, ve kterých „revolu ní esperantisté“106
otev en popisovali podmínky v Sov tském svazu. Je ale jisté, že mnoho lidí na
západ , kte í nebyli tak exponovaní jako Lanti, získali podobnou deziluzi.
Jeden sov t napsal, že komunisté v zahrani í by se velmi divili, kdyby
znali pravdu o Sov tském svazu: „Jen soudruzi s dob e placeným místem
mohou tak nadšen psát o Sov tském svazu, ale v tšina žije v bíd a v bec se
97
E.L. u Herezulo estas necesa?“ Herezulo 1935, str. 17.
Dopis Francouzce S.Brunové ze 6.4.1936, v Herezulo 1936, str. 48.
99
Dopis Lantimu z 15.11.1935 Herezulo 1935, str. 60.
100
Tento dekret vyšel 7.4.1935.
101
Dopis Lantimu 20.5.1935, v Herezulo str. 20-21.
102
Dopis podepsaný „Ru a Ribelulo“ Lantimu, v Herezulo 1935, str. 11, 13.
103
Dopis J.V.M. ze 30.6.1933, v Leteroj de Lanti str. 64. – Zm na názor ovliv ovala nejen dopisy, ale také
hodnocení osob, které žily léta v Sov tském svazu; nap íklad za átkem roku 1934 se vrátil po více než
desetiletém pobytu francouzský len SAT Robert Guihéneuf (dopis z 19.2.1934 v Leteroj str. 111.
104
Viz také E.Lanti, M.Ivon (=Guihéneug) u socialismo konstrui as en Sovetio?“ Pa íž 1935 (p etišt no
Laroque Timbaut 1982).
105
„La ru a fa ismo“ Herezulo 1936, str. 8-9.
106
Dopis od „Ru a Ribelulo, v Herezulo 1935, str. 13.
98
273
neodvažuje psát n co o svém skute ném stavu.“107 Velmi zajímavou zkušenost
ud lal Japonec, len IPE, Kurisu Kei. Napsal SEU dopis, ve kterém vyslovil
sv j obdiv k socialistickému budování, popsal sv j nesnadný život pod
pozornýma o ima japonské policie a žádal, aby SEU zprost edkovala pro n ho
vhodného sov tského esperantistu ke korespondenci. SEU zve ejnila jeho dopis
a on dostal n kolik dopis a také balí ek, který obsahoval starou francouzskou
ebnici esperanta. Když knihu otev el, uvid l, že sov tský esperantista do ní
vepsal pro n ho zprávu. V celé 165 stránkové knize na každé liché stránce byly
v bílém míst u vázání tužkou psané v ty. Byly špatn itelné:
Drahý soudruhu, tvoje dobré mín ní o naší zemi je jen krásný sen a
podvod. Žádné št stí. Svoboda a blahobyt jsou jen na papí e. Hladoví se zde
jako ve všech zemích na sv , trpí se a je to kruté, krut jší než v kapitalistických
zemích...
Tady je esperantské hnutí potla ováno, aby se zabránilo ruským
pracujícím navázat n jaký styk se zahrani ními pracujícími... delegáti, kte í
ijížd jí ze zahrani í, jsou p edem vybraní sov tskou vládou a zde zadarmo
jezdí po lázních a dostávají r zné dárky. Nikdo ze zahrani í nem že nikam
chodit bez doprovodu tajných agent , ani mluvit s ruskými d lníky a d lnicemi...
Drahý soudruhu a p íteli, já zcela chápu vaši hroznou situaci
v kapitalistických zemích, ale v , že tady není lépe. Já sám jsem byl aktivním
rudogvard jcem a celým svým srdcem jsem bojoval mnoho let za d lnickou
ídu, ale nyní se vše absolutn zm nilo...
Drahý p íteli, tyto ádky ti píšu mou d lnickou krví. Když mi te uv íš,
bude to pro tebe hrozné vyst ízliv ní... stal jsem se neš astníkem... bojoval jsem
proti lži, ale co jsem získal? Nic, žádná nad je. Soudruhu m j drahý, já t velice
lituji, ale v mým krvavým slov m. Tvé š astné mín ní o Sov tském svazu je jen
krásný sen, stejn jako víra v ícího, že je ráj. Kde se má hledat št stí pro
lníky ješt nevím.108
Musíme p edpokládat, že nebylo málo t ch, kte í otev en psali
v dopisech do zahrani í o stalinských excesech; o tom sv í také konstatování
in né na sch zi úst edního výboru SEU v zá í 1934 o tom, že do jednotlivých
organizací pronikly kontrarevolu ní elementy, které uskute ují ur ité
informování do zahrani í.109 Není nutno zd raz ovat, že korespondence byla
vlastn nebezpe ná: sám Lanti v roce 1932 poznal, že dva jeho dopisovatelé byli
pronásledováni, protože sov tská cenzura zjistila odkud p išla poštovní
zásilka.110 Ale nebezpe í íhalo také pro faktor, se kterým sov tští pisatelé
pravd podobn v bec nepo ítali. A to je obzvlášt temná kapitola.
Jak jsme již zmínili, SEU již koncem dvacátých let ve ejn vyhlásila
témata, která pak obsahovala korespondence sov tských esperantist se
107
Dopis Jeana Wutteho, Strasbourg, Lantimu ze 28.9.1930 (Wutte citoval z dopisu sov tského esperantisty).
Podle Kurisu dostal knihu od Lotyše, který žil možná v Moskv p ibližn koncem roku 1933 nebo za átkem
roku 1934.
109
„Plenkunsido de CK SEU“ Sur Posteno Klasbatala 1934, str. 130 (diskusní p ísp vek - Kosuškin).
110
Dopis zaslaný pro H.B. ze dne 23.5.1932, v Leteroj de E.Lanti, str. 97-98.
108
274
zahrani ím. asto se také v tom sm ru lenové sami obraceli na SEU a žádali o
radu, jak argumentovat. Stalo se ale také, že i ze zahrani í p ímo žádali od SEU
potvrzení, zda je pravda, co jejich dopisovatelé napsali o roli odbor , o
následcích zem lské kolektivizace nebo rozd lování mezd. V podmínkách
rozvinutého stalinismu se množila politicky choulostivá témata a to zp sobovalo
rostoucí rozpaky vedoucích a množství nep íjemností len m, známým svou
korespondencí.
Toto nebezpe í bylo mén p edvídatelné, než to, které vyv ralo
z pozornosti cenzury. O co se jednalo? O riziko být udán ze zahrani í. To
vysv tlil Lanti ve svém projevu nizozemským d lnickým esperantist m. Poskytl
rady, jak pokra ovat v korespondenci se sov tskými esperantisty v nesnadných
podmínkách. Upozor oval, že „je nutno pokra ovat a získat jejich d ru; musí
si být jisti, že jejich dopisy nebudou p eposlány na úst ední výbor SEU, protože
se tak již stalo a soudruzi si mysleli, že tyto dopisy napsali nebezpe ní
kontrarevolucioná i“.111 Za átkem roku 1936 se Lanti dotkl bolestivého bodu
ješt jasn ni, a koliv neve ejn :
Uvažte, co se stalo. Zahrani ní soudruzi zp sobili uv zn ní svých
sov tských dopisovatel tím, že dopisy, které obsahovaly pravdu, považovali za
kontrarevolu ní. Obrátili se s tím na úst ední výbor SEU a již nikdy nikdo
neslyšel o t ch ubohých dopisovatelích.112
Lanti nep ehán l. V roce 1931 dopisy dvou sov tských len SAT,
odeslané do Pa íže, se objevily p eložené v rusky psaném asopisu orgánu
SEU.113 Když se Lanti ptal, jak k tomu mohlo dojít, vyslovila SAT podez ení, že
jeden ze t í len kontrolní komise porušil písemný slib, že se nikdo nedoví
jména sov tských korespondent . Kontrolní komise SEU dostala od SAT složku
s dopisy sov tských korespondent s úkolem projednat Drezenovu stížnost na
ne estnost editelství SAT.114 Podez ení ze zrady padlo na lidi, kte í obvinili
Drezena z diktátorství – belgického komunistu Henriho Jeannereta, který
koncem prosince 1930 ukon il svou funkci lena kontrolní komise a p ešel do
tábora opozice.115
Na amsterdamském kongresu se komunistická opozice snažila
ospravedlnit porušení slibu116 a tení anonymních dopis ze Sov tského svazu
111
Lanti Absolutismo str. 16.
Dopis Raymondovi Lavalovi 2.2.1936, v Leteroj de E.Lanti str. 119. – Podobn dopis J.V.M. ze 30.6.1933 na
stejném míst str. 68.
113
„Dvurušnikov – k otvetu!“ (Obojetník m na odpov !) Meždunarodnyj jazyk 8. 1930, str. 274. –
Odhalenými osobami byl Aleksandr Lapovenko a Viktor Djatlov. Uvedené íslo vyšlo v dubnu 1931, ale Lanti
se již dov l v únoru, že je Djatlov v nebezpe í, protože SEU získala fotokopii jeho dopisu.
114
„Kiu rompis sian honorvorton?“ (Kdo porušil estné slovo?) Sennaciulo 7. 1930/31, str. 336; viz též
vysv tlivky Lantiho v Protokolaro... Amsterdamo str. 25.
115
Internaciisto 1. 1930/31, str. 73. – Jeanneret je p ímo obvin n v Lantiho dopise pa ížským soudruh m ze íjna
1936, v Leteroj de E.Lanti str. 129. – po ty ech m sících skon il také sekretá kontrolní komise Léon Bergiers,
také Belgi an. P i roztržce, o které není nutné se zde rozši ovat, hrozil, že zve ejní jména všech sov tských
korespondent (Protokolaro... Amsterodamo str. 14), chybí však informace o tom, že by to ud lal. V ervnu
1932 byl ze SAT vylou en.
116
Protokolaro... Amsterdamo str. 25, 20, 29, 58.
112
275
erušovali výk iky: „To je bílý!“ „To je kontrarevolucioná !“ Když uvážíme
takové nálady, nepot ebujeme mnoho fantazie na p edstavu, jak reagovali v rní
stoupenci Sov tského svazu na západ , když as od asu si sov tští soudruzi
vylili své srdce a sd lili fakta, kterým nesov tský straník nemohl (nebo necht l)
it. Také Kurisu vzpomíná, že necht l v it tužkou psaným poznámkám
na okraji stránek v knize a jen instinkt mu zabránil, aby o tom nenapsal vedení
SEU. I další tená i Herezulo – lenové beznárodnostní sekce SAT – p ijímali
šokující obsah zve ejn ných dopis s pochybnostmi. Podle Lantiho „si p áli
myslet, že jen bílí a kontrarevolucioná i se mohou tak vyjad ovat o vlasti
celosv tového d lnictva“.117
Otev enost Sov a ortodoxnost západních partner zp sobila, že se
zp etrhaly koresponden ní vztahy. O zlém osudu, který o ekával ty, jejichž
dopisy byly vráceny do Sov tského svazu není bohužel pochyb, protože úst ední
výbor SEU, kam dopisy dorazily, deklaroval svou p ipravenost splnit
požadavky, které Strana požadovala od sov tského ob ana. Jak servilní toto
jednání bylo, je možno vy íst z esperantské stylizace, ze které vyznívá
vládnoucí zp sob myšlení nejmilitantn jšího stalinismu:
Musíme zvýšit naši t ídní bd lost. P i použití esperanta pro revolu ní cíle
znemož ujeme kulackým agent m použít esperanto ke kontrarevolu ním cíl m.
Vytáhneme ty agenty sv tového kapitálu z jejich skrýší a vyt eseme z nich jejich
ání pokra ovat ve své práci p ipravovat kapitalistickou válku proti
Sov tskému svazu. Provolejme hlasit p ed pracujícími esperantisty na celém
sv : podívejte se jak v t sném spojení s kapitalisty pracuje renegát Lanti a
jeho p átelé-agenti v Sov tském svazu.118
Ale p ihodil se opak: koresponden ní kontakty se mohly potrhat jen proto,
že se nacházely na pokraji nep ekro itelné propasti mezi západními
dopisovateli, kte í z stávali socialisty a nesouhlasili s vývojem v Sov tském
svazu a sov tskými esperantisty, kte í vytrvale chránili svoji zemi proti každé
kritice. Jak tímto zp sobem mohlo dlouholeté p átelství náhle skon it, ukazuje
následující p íklad: Francouz F.A.Chavenon z Clermont-Ferrand 119, si dlouho
psal se sov tem, jehož otec zahynul za ob anské války, když bojoval proti
„bílým“ a který byl vždy ob tav oddán sov tskému režimu. Chavenon svého
ítele pravideln informoval o „nep íznivých pov stech“, které kolují o
Sov tském svazu ve Francii. Druhý pak horliv sd loval do Francie „pravdu“.
Pozd ji byl sov t „nespravedliv “ uv zn n, ale i tenkrát neodstoupil od loajality
k režimu.
V íjnu 1936 Chavenon poslal svému drahému p íteli lístek s následujícím
textem:
117
„El kaj pri la ru a fa istejo“ Herezulo 1936, str. 22. – Jiní souhlasili s možností, že jsou zprávy pravdivé, ale
vyjád ili strach, že používají reakcioná e, aby bojovali proti komunismu.. Na stejném míst , str. 57.
118
G.D. „Pri iu „amiko de Sovetio“ kaj liaj amikoj el Sovetio“ Bulteno de CK SEU 12. 1933, str. 38.
119
Chavenon, bývalý etník, se stal anarchistou. V d chodu pracoval jako no ní hlída (sd lení Raymonda
Lavala 25.11.1981.
276
Ob vlády našich stát jsou kapitalistické, a jsou státní, nebo privátní,
stejn utla ují sv j lid a proto nemohou podpo it špan lský proletariát, jehož
vít zství by bylo smrtelnou ránou kapitalismu... íká se, že Stalin je nemocný, už
napáchal dost zla, zradil íjnovou revoluci.
Za n kolik týdn p išla odpov . Chavenon v ní byl titulován „pan“ a etl
v dopise mimo jiného:
hem n kolikaleté naší známosti jste m ujiš oval, že jste socialista, ale
podle obsahu vašich dopis jsem cítil, že je ve vás málo co socialistického a
dnes jsem kone
pochopil, že jste trockista.
Následují podrobná vysv tlení o názoru Sov tského svazu na ob anskou
válku ve Špan lsku, kterými se snažil dokázat, že jen Sov tský svaz poskytuje
špan lskému lidu ú innou pomoc. Sov t radil Chavenonovi aby ast ji etl
L´Humanité, protože tam najde pravdiv jší názor – ale hned potom rezignuje na
to, aby vyjád il nad ji, že by Chavenon zm nil svoje mín ní. Dopis kon í:
... podle Vašeho nep átelství k soudruhovi Stalinovi mohu soudit, že se až
po hlavu utápíte ve špinavém kalu trockismu; protože jste v adách fašist ,
v adách nep átel míru.
žeme bojovat spolu se socialisty, anarchisty, i s katolickými
pracujícími za mír v jedné front , ale s trockisty nelze, ty musíme post ílet jako
zdivo elé psy.120
4.4.5. Konec korespondování
Lze pochopit, že korespondence mezi Sov tským svazem a zahrani ím
v polovin t icátých let, na politicko-ideologická témata, se postupn stala
nemožná a nebezpe ná. Také Lantiho kontakty se sov tskými esperantisty, i
es všelijaké vedlejší cesty, byly sporadické.121 Ale je ješt pot eba se zeptat,
zdali vztahy p estaly existovat jen kv li otev enosti sov , provoka ním
otázkám od západních socialist a udáváním mimosov tskými komunisty.
Jinými slovy: Musíme p isoudit rozpad sov tského esperantského hnutí v prvé
ad tomu, že v korespondenci p evládly protisov tské tendence?
Není pochyb, že od za átku t icátých let bylo velké množství lidí
uv zn no práv kv li obsahu v dopisech, které poslali do zahrani í a možná
kv li neortodoxnímu obsahu dopis , které dostávali.122 To zp sobilo zvýšenou
pozornost sov tských esperantist . Z staly jim v podstat t i zp soby jak se na
situaci adaptovat.
Jednou z možných reakcí bylo vyhnout se riziku a jednoduše rezignovat
na další korespondenci. Již d íve si v zahrani í všimli, že sov t, který inzeroval
své p ání si dopisovat, neodpov l na první dopis. To mohlo mít r zné p iny,
ale ve t icátých letech se tyto p ípady množily a vd ilo to rozpak m jak
120
Chavenon „Fruktoj de korespondado“ Sennaciulo 13. 1936/37, str. 22.
„El kaj pri la ru a fa istejo“ Herezulo 1936, str. 22.
122
Podle Lantiho v Simferopolu byli esperantisté uv zn ni jen proto, že dostali „neortodoxní“ esperantské
zásilky Herezulo 1935, str. 67.
121
277
odpov t na choulostivé otázky ze zahrani í. Na druhou stranu byla
korespondence spojena s „vnit ní myšlenkou“ a proto nebylo snadné od ní
upustit. Krom toho SEU považovala ú ast v kolektivním dopisování za
povinnost svých len . Když p išly stížnosti, že pokusy navázat kontakty
sov tských továren a organizací se zahrani ními se nezda ily, protože ze
Sov tského svazu nep išly odpov di na otázky, nap íklad od n meckých
lník , SEU p ísn napomínala své leny aby nezradili v c: „Upozor ujeme, že
neodpovídat na otázky ze zahrani í je veliký zlo in, ni ím ospravedlnitelný!“ 123
A když v roce 1933 SEU dostala uznání od Celosov tského meziodborového
výboru za hodnotné používání esperanta v mezinárodní korespondenci továren,
získala dokonce záruku, že odbory budou stíhat ty d lníky, kte í nebudou plnit
své úkoly v organizaci korespondence.124 To ukazuje, jak ochladl po áte ní elán
korespondent ; napomínání a hrozby sv ily o tom, jak t žký byl úkol
vypracovat bezchybnou odpov do zahrani í. Z stává však faktem, že zejména
kolektivní korespondence byly d ležitým obsahem práce SEU, a že a koliv
podle Drezenova p iznání v roce 1932 se zmenšovala její d ležitost,
korespondence mohla ješt po ítat s podporou oficiálních instancí.
Protože zde nebyl oficiální zákaz, mnoho sov tských esperantist si
mohlo v dobré ví e vybrat jinou možnost jak pokra ovat dál v korespondenci.
Dál platil princip mezinárodní výchovy pracujících, který dával p íležitost k
uchování styk se zahrani ím a tak p edkládat ú ad m d kaz, jak dob e a trvale
esperanto slouží ke sbližování celosv tového proletariátu. Cenou za to byla
nutnost držet se striktn v rámci výrazové formy, kterou stalinský režim
edepsal svým ob an m. Výsledkem byl již zmi ovaný fenomén – dopisy byly
stereotypní, byly p epln né nadšenými zprávami o úsp ších p tiletky, chválou
Strany a milovaného v dce Stalina a plamennými výrazy p esv ení, že
Sov tský svaz je silný, nejmocn jší stát ve sv a že se v n m žije dobrým,
pestrým životem, ale budoucnost bude ješt lepší.125
Tato forma korespondence mohla mít úsp ch, pokud by také ze zahrani í
icházely adekvátní odpov di, které by pomáhaly rozši ovat v Sov tském svazu
pádné d kazy o hodnot esperanta jako prost edníka pro obdivné
i. Takový
ohlas se o ekával od aparátu PEK a ten bezpochyby produkoval innost podle
požadovaného sm ru. Ale my již víme, že trp livost i t ch nejochotn jších
pracovník PEK byla zlomena pod tíhou zkoušek, které jim p ipravoval zvyk
sov tských korespondent posílat zprávy o úsp ších a statistikách, ale v bec ne
o tom, co zajímalo západní soudruhy. Ti dále preferovali zp sob, že jeden bude
popisovat porevolu ní výdobytky a druhý prorevolu ní boj. V roce 1936 místní
organizace PEK v eskoslovensku ješt jednou up esnila, co se o ekává od
123
„Kial iuj sovetiaj kamaradoj perfidas la laboron“ Bulteno de CK SEU 11. 1932, str. 17.
„Pli da disciplino en niaj vicoj“ Bulteno de CK SEU 12. 1933, str. 33.
125
Mnoho takových dopis zejména z let 1935 a 1936 obsahuje Kolekto de Esperanta internacia korespondado
sestavené Ganglinem a Krojou, 2 svazky, Šanghaj 1936; jiné svazky podobných dopis Arbeiter-Esperantist
18. 1932, íslo 5, str. 3; Arbeiter-Esperantisten (Oslo) 13. 1937, íslo 7, str. 4-5; La Laborista Esperantisto
(Manchester) 1936, leden/b ezen, str. 9-11.
124
278
soudruh v kapitalistických zemích: budou psát o svém boji, zakládání jednotné
fronty, stávkách, život ve v zeních, život nezam stnaných..., o p ípravách na
válku a boj proti ní... ve stejném p ípad byly p esn formulovány otázky pro
sov tské dopisovatele:
Jak žili pracují kdysi a te ? Bydlení nyní a dnes. Kolik hodin pracující
pracují a za jakých podmínek? Jaký je rozdíl ve mzdách pro mládež, muže a
ženy. Dostávají pracující uhlí bezplatn ? Kolik? Jaké mají sociální pojišt ní?
Kdo ho platí? Jak vysoká je podpora v nemoci? Po celou dobu nemoci? Jak
vysokou má podporu invalida a nebo p estárlý? Jakou podporu dostávají vdovy
a sirotci? Stávají se v továrnách asto nešt stí? Jak dlouhá je dovolená a jak ji
lníci využívají? Jak pracující tráví volný as? Jak jsou trestáni v továrnách
lníci, mist i, inžený i atd.? Jaké jsou vztahy mezi mistry, inženýry a
lnictvem? Jaké jsou možnosti studia? Co jedí pracující? (pro naše d lníky
velmi d ležité!) Co se d lá pro zlepšení m sta, pro národní menšiny, atd. atd...
Tím ješt nebyla vy erpána zv davost ech , kte í možná p ece ovali
velikost sociálního pokroku v Sov tském svazu, ale rozhodn nep estali myslet.
Poukazovali na kampa zázra ných pracovních úsp ch horníka Alexeje
Stachanova v roce 1933 a p idali další otázky:
... pro se po ádají stachanovské dny? (Jestliže se jedná o metodu, systém,
pokud se to jednou uskute ní, muselo by se tak pracovat trvale, ekl nám to
jeden soudruh.) Vyd lají si stachanovci tolik, kolik vyrobí? Nezvýší se jim norma
jako se to d je u nás?126
Nevíme, zda pobo ka PEK v eskoslovensku ješt dostala odpov a zda
ji zve ejnila v d lnických novinách, aby tímto zp sobem demonstrovala
schopnost esperanta dodávat autentický pohled na každodenní život sov tských
pracujících. Šablonovitý charakter korespondence ze Sov tského svazu od
aktivist PEK vyvolává pochybnost, že by p išla uspokojivá odpov , protože
práv skute nost o sociálním stavu v té dob v Sov tském svazu za ala být
tabuizována a pe liv skrývaná frázemi a bombastickými ísly.127
Pokud dopisy p ece jen došly, byly plné všeobecností, které špatn snášeli
i komunisté. N kdy byla konkrétní otázka zodpov zena, ale zp sobem, který
hrani il s absurditou. V polovin roku 1935 na základ informace publikované
v Izvestija 9. 5. podle které dostal n jaký ukrajinský mistr m sí ní mzdu 3.300
rubl , Francouz Raymond Laval napsal zprost edkovateli PEK do Minska
žádost o vysv tlení. Zde je odpov :
... Váš dotaz: zda je to pravda? Odpov : Ne, není to pravda. Prohlédl
jsem Izvestija za celý m síc a informaci jsem nenašel. Jednak to není pravda a
jednak to ani nem že být pravda. Tak vysoké mzdy prost nejsou podle
sov tských zákon ...128
126
Sur Posteno 1936, íslo 42 (duben/kv ten), str. 3.
O tom Arthur Koestler Der Yogi und der Kommisar. Auseinandersetzungen Frankfurt/M, 1974, str. 159, 178,
193.
128
Dopis ze 20.7.1935 je otišt ný v Herezulo 1936, str. 11. Viz též Herezulo 1935, str. 20; Leteroj de E.Lanti
str. 115, 117-119 (Lavalovi); Valo (=Laval), Sepdek jaroj sub la verda stelo Laroque Timbaut 1980, str. 49-50.
127
279
žeme uzav ít, že také další ú ast sov tských esperantist na zdánliv
oficiální korespondenci je nepojistila proti riziku. Neustále elili nezadržitelné
zv davosti korespondent ze zahrani í, na jejichž choulostivé otázky nebylo
možné odpov t jinak než hloupými propaga ními hesly – nebo se odml et.
Ale sov tským esperantist m zbyla ješt t etí možnost k adaptaci: mohli
se v dom vyhnout diskusím o vážných tématech a zabývat se t eba jen
sbíráním poštovních známek. Chu v novat se jen zcela nepolitickým, nebo
banálním témat m nikdy v korespondenci nechyb la, ale b hem n kolika let i
tato témata p estávala být tolerována. P esto uprost ed t icátých let, když režim
vyhlásil, že již není t eba pokra ovat v t ídním boji a povrchn se zmírnil tlak na
revolu ní chování, také esperantisté, jako nap íklad Blinov a Rytkov, se znovu
za ali zabývat esperantem legitimn zábavnou formou.
Zahrani ním obdivovatel m Sov tského svazu se také nelíbil takový
zp sob korespondence. Nap íklad pobo ka PEK v Madridu si na íkala, že
sov tští pracovníci PEK asto neodpovídají na sociáln politické otázky o
sov tském život . Existují i jedinci, kte í dávají p ednost pohlednicím a filatelii
ed seriózními tématy.129 Ale pochopiteln byly v zahrani í osoby, které
chápaly sov tské dopisovatele, kte í se vystavují riziku p i vážné vým
názor
a uchylovaly se k banalitám. Bulletin švýcarských pracujících esperantist
ímo radil západním dopisovatel m, aby brzdili svoji zv davost, pokud si p ejí
zachovat kontakty se soudruhy ze Sov tského svazu, aby od všeobecných otázek
o technice, literatu e a t eba o po así rad ji nep echázeli k otázkám a politice a o
režimu, protože by mohlo dojít ke skon ení dopisování.130
Na západ bylo možné pozorovat, že korespondence se Sov tským
svazem je zmatená. Nejednalo se už jen o to, že sov tští esperantisté dobrovoln
estávali psát, n kte í po vynucené pauze za ali op t hned psát, jak ukázal
dopis z Voron že s datem 1. 12. 1936 švédskému esperantistovi:
V lednu 1933 jsem byl uv zn n a odsouzen k p ti let m pro drzý dopis
M.Gorkému. V zá í letošího roku jsem byl osvobozen a vrátil se dom . Jako
ze jsem pracoval na stavb kanálu Moskva -Volha. Ze života tam mám
mnoho zajímavých vzpomínek, ale ješt si o tom netroufám psát. O všechny moje
ci, týkající se esperanta, které jsem získal za 20 let, jsem p išel z d vod výše
napsaných.131
V tomto p ípad se uv zn ní nezdá být ve spojitosti s esperantem. Ale
víme také o další zkušenosti švédského esperantisty z p ibližn stejné doby. Jeho
sov tský korespondent, který dával p ednost všeobecným, každodenním v cem,
se náhle odml el. Jednoho dne znovu napsal. Ukázalo se, že byl odsouzen
k dvouletému pobytu na Sibi i a Švéd si myslil, že jediným zlo inem, který Rus
spáchal, byla jeho korespondence s lidmi ze zahrani í. Opatrnost už nesta ila.
129
Sur Posteno 1934, str. 4.
„La interkorespondado kun kamaradoj en diktatore regataj landoj“ La Semanto 1937, íslo 39 ( íjen), str. 1.
131
Kopii tohoto dopisu mi laskav dal k dispozici pan Pelle Persson, Farsta (Švédsko). Dopis napsal Andrej
Sidorov, který si v prosinci 1927 st žoval ve zpráv v Sennaciulo. Za átkem roku 1956 se Sidorov znovu ohlásil
s informací, že b hem 18 let o esperantském hnutí nic neslyšel: La Pacdefendanto 1956, íslo 50, (únor), str. 4.
130
280
Švédští p átelé museli p iznat, že t ebaže se vyhnuli všem narážkám na politiku,
estaly dopisy ze Sov tského svazu p icházet.132 V íjnu 1937, ve stejný m síc
ve kterém švýcarský bulletin varoval p ed nebezpe nou zv davostí, také
Angli an Thomas Aldworth, který v p edchozím roce navštívil Sov tský svaz,
napsal, že všichni jeho dopisovatelé ml í: jeho dopisy do Leningradu a do
Moskvy se vrátily s ozna ením na obálce: „adresát neznámý“ 133. Nejednalo se
však vždy o do asnou p estávku v korespondenci. V nej ast jších p ípadech se
jednalo o ml ení trvalé.
V zahrani í tedy museli konstatovat, že koresponden ní vztahy se
sov tskými esperantisty se p erušily, i když se ob strany snažily choulostivým
témat m vyhnout. Opatrnost už nepomáhala, problém už nebyl „jak
korespondovat“, ale „zda v bec korespondovat“.
Že práv zde se nachází problém, ukázal osud pravd podobn poslední
velké akce za zrychlení mezinárodní d lnické korespondence esperantem.
V únoru 1937 noviny britské komunistické strany Daily Worker za aly akci pod
heslem: „Ruce p es mo e“ za sblížení britských a sov tských pracujících pomocí
korespondence. V novinách se objevily adresy zájemc o dopisování ze
Sov tského svazu, áste
dodané z Britského d lnického esperantského svazu,
který hned také nabízel své služby k p ekladu dopis . Tuto práci již dlouho
nadšen d lala PEK a v této akci vid la jedine nou p íležitost, aby se nabídla
stran jako pomocník. A skute , v rozvíjející se korespondenci bylo ast ji
používáno esperanto, než angli tina a Daily Worker tiskl každý týden koutek
s adresami a zprávami o pr hu akce a sd lil, že úsp ch p evyšuje
ekávání.134
Ale ani ne za rok byla akce p erušena – bez n jakého vysv tlení.
Aldworth o tom napsal do Sennaciulo:
... s korespondencí nebyli spokojeni kontrolo i dopis . P icházelo mnoho
otázek na životní podmínky, mzdy atd., a jak každý esperantista ví, ruští pisatelé
píší jen o všeobecnostech. Pokud se žádají podrobnosti, korespondence kon í.135
Potom následovalo ješt vysv tlení od BLEA:
Za prvé, britská komunistická strana si myslila, že již dostate
nastartovala korespondenci a pot ebuje prostor v novinách k jiným ú el m. Za
druhé, což je d ležit jší, existuje dohoda mezi sov tskou a anglickou vládou, že
nebudou vzájemn propagovat jednu zemi v druhé; a že britská komunistická
strana si nep eje poskytnout reakcioná m p íležitost, aby sov tská vláda
132
„Kio okazis al niaj amikoj en Ruslando?“ Laboristo. Organo por esperantistoj sen tatanoj (Stockholm) 3.
1936, íslo 27 (listopad), str. 1-2. – Zde ješt dojemný p ípad o p erušené korespondenci: „Jeden soudruh z naší
skupiny dostal lístek z Ruska. Na transportu do Sibi e se jeho p íteli poda ilo tajn poslat poslední pozdrav
svému švédskému p íteli. Lístek byl skoro ne itelný, bu pro drkotání vlaku, nebo že m l promrzlé prsty, nebo
byl velmi rozrušen, protože písmo bylo velice rozt esené a obsah bylo t žké rozluštit. K tomu nenacházíme
odpov . Ruská vláda ml í a Sibi uml í všechny ob ti.“
133
Sennaciulo 14. 1937/38, str. 3. – Aldworth p edpokládal, že jeho série lánk o jeho cest do Sov tského
svazu „p inesla zlo“ esperantist m, kte í mu pomáhali b hem jeho návšt vy.
134
Ru a esperantisto 1938, íslo 68 (leden), str. 2.
135
Sennaciulo 16. 1937/38, str. 43, 59.
281
erušila dohodu kv li zve ej ování dopis sov tských ob an v anglických
novinách.136
Tento poslední argument neúmysln odhalil jádro v ci: Tvrdil, že
korespondence se rovná propagand a musí se pod ídit politickým z etel m bez
ihlédnutí k obsahu dopis , a p ináší nep íjemnosti pro státní zájmy. Jinými
slovy: problémem není chybné používání korespondence, ale korespondence
sama o sob . Korespondence je na obtíž a proto se musí zastavit. To tento
argument zcela vystihuje a zmatený je jen fakt, kdo si nep eje korespondenci. Že
to není britská, ale sov tská vláda.
Zdali si pak uv domili p ání své vlády sov tští esperantisté, když se
mnoho etn ztráceli v pracovních táborech? To se pochopiteln dá t žko
doložit konkrétními fakty. Jak napsali po válce bývalí sov tští ob ané
americkému badateli, koncem t icátých let: „V Sov tském svazu bylo známo, že
je nebezpe né korespondovat v esperantu, „esperanto tiše a klidn zem elo“ a
nebylo již možno psát esperantist m do Evropy a Ameriky.“137 Ješt nápadn jší
je to, co se stalo britskému komunistickému esperantistovi E.A.Evansovi:
„P eposlal jsem v roce 1937 dopis od Kurisu Keia, propašovaný z japonského
zení, adresátovi v Charkov , Abramu Klimovskému. Sám jsem si vym oval
kolik m síc dopisy s Klimovským, ale ten m informoval, že dál již psát
nem že. Mí p átelé, kte í si také dopisovali se sov ty dostali podobné dopisy.“
Zdá se, že SEU sama radila svým len m, aby korespondenci se zahrani ím
skon ili.138
O zákazu korespondence mluvil již ma arský exulant v New Yorku,
Ralph Bonesper, který jako jeho krajan p ed rokem 1937/38 m l víc než sto
korespondent v Sov tském svazu. Podle n j p estaly kontakty ne kv li cenzu e,
ale protože byla korespondence se zahrani ím tém stoprocentn zakázaná,
up esnil, že zákaz se týkal všech jazyk , ne jen esperanta, ale esperanto samotné
bylo zvláš v nep ízni.139 Jestliže bylo dopisování zakázáno, muselo to nejvíce
postihnout esperanto, protože jak upozornil bývalý len úst edního výboru SEU
Francouz Lucien Laurat, esperanto bylo prakticky jediným cizím jazykem, ve
kterém mohli pracující navázat kontakt se zahrani ím.140
136
Vysv tlení BLEA p evzal E.P.Ockey. Ru a Esperantisto, noviny BLEA, které do ledna 1938 pravideln
zpravovaly o akci, neoznámily zprávu a zastavení akce.
137
George P.Springer Early Soviet theories in communication Cambridge, Mass. 1956, str. 14, 32.
138
Kurisu, který byl uv zn n japonskou policií v kv tnu 1937 se dov l o události až po válce z Evansova
dopisu ze dne 13.5.1948 (ze kterého je výše citováno); porovnej Kurisu Kei (T.Kurisu) Onazi taiyo sekai o
terasite iru (La sama suno lumigas la mondon) Kjóto 1949, str. 132.
139
Dopis Ralpha .Bonespera Borisu I.Sokolovovi ze dne 30.3.1954 Informilo de Esperanto-Koresponda
Studrondo Tokio 1955, íslo 3 (zá í), str. 11. – Francouzský komunista William Gilbert napsal v roce 1952, že ze
sta esperantist v zemi je 95 zcela p esv eno, že v Sov tském svazu je esperantské hnutí zakázané. Také
pozoroval, že v komunistických novinách nenašel inzerát na dopisování ani v ruštin , ani franštin , ani v jiné
i. La Pacdefendanto 1952, íslo 11, str. 1.
140
Lucien Laurat Staline, la linquistique el límpérialisme ruse Pa íž 1951, str. 85. – N mecký esperantissta
zaznamenal následující výrok sov tského d stojníka (esperantisty) z východon mecké zóny: „Jazyk sám ne, ale
zahrani ní korespondence.“ (Sepp Hömig: „Trans kurteno“ Heroldo de Esperanto 25. 1949, íslo 10 (1107), str.
1.
282
Tím p icházíme k záv ru: esperanto nebylo v letech 1937/8 tolerováno,
protože bylo ú inným komunika ním prost edkem sov tských ob an se
zahrani ím a kdysi oficiáln podporovaná korespondence ztratila p íze
sov tského režimu, protože obsahovala rizika:
- neplnila cíl – sloužit zájm m Sov tského svazu, tak jak ur ila Strana
- zprávy, které p icházely ze zahrani í do Sov tského svazu byly p vodn
vítány, pokud stimulovaly budování socialismu, ale p inášely p íliš informací o
život v kapitalistických zemích, které místo aby stimulovaly pozitivn , byly
nep íznivé pro sov tský režim
- dopisy ze zahrani í obsahovaly p íliš mnoho zájmu a zv davosti o reálné
politicko-sociální situaci uvnit Sov tského svazu, kterou se snažila skrýt
oficiální propaganda
- nebylo už možno použít korespondenci k popisu socialistických výdobytk
v Sov tském svazu. I organizovaná korespondence postrádala p ísnou
uniformitu, z dopis nebylo možno eliminovat prvky spontánnosti
- také ist zájmová korespondence nedávala záruku v dodržení tabuizovaných
témat, protože korespondence v souladu s kdysi proklamovaným principem
mezinárodní výuky pracujících mas byla chápána jako politický nástroj a proto
nemohla být redukována na úrove zájmového koní ka.
Protože rizika korespondence p evažovala, bylo nutno korespondenci
odstranit. Tím esperantské hnutí, které korespondencí žilo, ztratilo nárok na
existenci.
Sov tská vláda nikdy oficiáln nevysv tlila, pro utla ovala esperantské
hnutí. Ale pochopíme její motivy, když ocitujeme pokus o analýzu, kterou
zve ejnil Drezen v roce 1932:
... stává se pochopitelným, že buržoazie na celém sv za íná všude
zabra ovat esperantu pronikat do pracujících mas. Každý, i zcela nový d lnický
esperantista, i když se p ihlásil k esperantu pomocí n které katolické nebo
„nenárodní“ organizace, práv pomocí esperanta riskuje, že bude vzd laný,
pochopí základ t ídního boje, aktivn se p ihlásí k mezinárodní korespondenci,
která je pln v rukou t ídn uv dom lých proletá ; a tak se nakonec stane
aktivním organizovaným protivníkem sou asného spole enského ádu.141
Drezen upozornil, že existují vlády, které stojí proti esperantu, protože
ob ané pomocí tohoto jazyka „riskují, že budou vzd laní“ a opustí rámec
loajality. Bohužel nemohl p edvídat, že za p t let ke stejnému záv ru dojde
vláda, které on sám a s ním tisíce sov tských esperantist , mezi nimi i „t ídn
uv dom lí proletá i“, byli v rni až do samého konce.
141
E.Drezen Problemaro de internacia lingvo en nuna etapo de ia evoluo Moskva 1932, str. 51.
283
4.5.
PO DREHÉ SV TOVÉ VÁLCE
4.5.1. Velké ticho ve východní Evrop
V zemích východní Evropy s výjimkou eskoslovenska se esperantské
hnutí nacházelo mezi dv ma sv tovými válkami tém neustále v boji proti
nep ízni ú ad , nebo bylo pronásledováno. To platí p edevším pro d lnické
esperantské jednoty, které byly asto nuceny pracovat nelegáln , nebo i zcela
skryt . Po p íchodu n meckých nacistických armád do Polska byl esperantský
život vyhlazen a hrozilo to i ostatním zemím, kde byly zbytky neutrálního hnutí
ješt tolerovány pravicovými vládami. Mnoho esperantist zejména v Bulharsku
a v Jugoslávii položilo své životy v partyzánských bojích proti vnit nímu i
vn jšímu fašismu.
Proto je jasné, že na konci války se mnoha esperantist m na východ
Evropy ulevilo. Rozbití fašismu signalizovalo novou nad ji také pro myšlenku
spole ného jazyka. Mnozí, kte í byli d íve vystaveni perzekuci, p evzali d ležité
funkce v nových socialistických státech a doufali, že poskytnou ze svého
odpov dného postavení p íznivé podmínky pro esperantské hnutí.
Nejrychleji se obnovilo esperantské hnutí v Bulharsku. Hned po
nastoupení nové vlády dne 9. 9. 1944 vznikly místní skupiny a s chutí se chopily
výzvy, aby se znovu vyhledaly schované esperantské knihy a noviny. 1 Už
v srpnu 1945 vyšel m sí ník Internacia Kulturo, jako orgán „Bulgara
Esperantista Asocio“ (BEA). V prvním ísle redaktor Asen Grigorov, starý
veterán d lnického esperantského hnutí2, s radostí oznámil, že díky mocné
podpo e Rudé armády jsou esperantské skupiny znovu st edem ilého kulturního
života a t ebaže je zde ješt ada obtíží v mezinárodních vztazích a t ebaže
hranice nejsou otev ené, noviny a dopisy jsou prvními vlaštovkami, které
ohlašují esperantské jaro: je možno voln korespondovat s Jugoslávií a
Sov tským svazem – od v era s Rumunskem a dalšími zem mi.3
Když si uv domíme, že Grigorov a jeho p átelé se do roku 1934 velice
ile v novali mezinárodní d lnicko-rolnické korespondenci, nep ekvapí nás, že
první povále ný kongres v Bulharsku za átkem zá í 1945 v Sofii p ijal zvláštní
rezoluci o mezinárodní korespondenci, založené na p esv ení, že mezinárodní
vztahy se budou nevyhnuteln demokratizovat a rezoluce p id lila esperantu
zásadní úlohu:
... aby se mezinárodní komunikace mohla stát snadnou a masovou, je
nutno p ekonat obtíže zp sobené sv tovou plutokracií a reakcí a krom toho
ješt vážné technické obtíže. Hranice se otevírají pomalu a nesnadno na cest ke
svobodné intenzívní vým
lidí a zboží, kulturních hodnost, politických
1
Kr.Sofroniev 80 jaroj Esperanto-movado en Plovdiv Sofie 1980, str. 47.
Grigorov, psal pod pseudonymem Marin Ljubin, již p ed válkou vydal revolu ní básn a novely v esperantu.
Od konce roku 1945 byl n jaký as sekretá em Georgi Dimitrova.
3
Asen Grigorov „Nia kongreso“ Internacia Kulturo 1. 1945/46, íslo 1, str. 3.
2
284
zkušeností a myšlenek. D ležitou p ekážkou k vytvo ení masové komunikace
mezi lidmi je také chyb ní, nebo lépe
eno neužívání snadného,
4
mezinárodního, pomocného jazyka.
Bulharští esperantisté byli vyzývání, aby v zemi a v celosv tovém m ítku
vystupovali jako pr kopníci demokracie a antifašisté.5 Nová organizace BEA
pokládala d ív jší rozd lení esperantist na neutrály a d lnictvo za p ežilé,
protože nyní by to bylo k užitku jen pro reakcioná e.6 Ve svém nadšení z nového
spole enského po ádku, se zdánliv p íznivým klimatem pro esperanto, vedoucí
bulharského esperantského hnutí šli tak daleko, že identifikovali vít zství
komunisticky kontrolované „Vlastenecké fronty“ s nejvlastn jšími p áními
esperantist a ozna ili toho, který by nepodporoval „lidovou vládu“ - za
„nep ítele esperanta“.
... jestliže by se našel esperantista, který by nebyl stoupencem také
opravdu demokratické vlády „Vlastenecké fronty“, pak tento lov k je stoupenec
fašistického reak ního režimu, stoupenec myšlenky likvidace našeho
demokratického mezinárodního jazyka esperanto, jako jazyka „nebezpe ného“–
tento lov k nemá právo se nazývat esperantistou.7
Podobné principy protifašistické jednotné fronty se snažila BEA používat
také v mezinárodním esperantském hnutí. Proto v novala pozornost spolupráci s
organizacemi v lidov -demokratických zemích. Od kv tnového ísla Internacia
Kulturo m la podtitulek „Kultura revuo de balkanlandaj Esperanto-asocioj“.8
Koncem srpna se delegáti z Bulharska, Rumunska a Jugoslávie sešli
v Asenovgradu na Balkánské esperantské konferenci. P i té p íležitosti byla
kritizována Internacia Esperanto-Ligo (IEL) a Universala Esperanto-Asocio
(UEA) za ned sledný demokratický názor („pasivní, neutrální názor k fašismu a
reakci“).9 Po dobu jednání mezi IEL a UEA pro sjednocení10 trvala tato kampa
a nedlouho potom, v dubnu 1947, byla ustavena nová UEA jako jednotná
organizace neutrálního hnutí. Osm zemských organizací11 p edložilo na 32.
4
Internacia Kulturo 1. 1945/46, íslo 2 ( íjen 1945), str. 9. – Viz též jeho lánek „La kolektiva korespondado
internacia Internacia Kulturo 1. 1945/46, íslo 8 (duben 1946), str. 3.
5
Vitali Julzari „La esperantistoj – anta posteno en la antifa isma batalado“ Intenacia Kulturo 1. 1945/46, íslo
7 (b ezen 1946), str. 3.
6
Nikola Aleksiev „El historio de la laborista Esperanto-movado en Bulgario“ Internacia Kulturo 1. 1945/46,
íslo 7 (b ezen 1946), str. 12.
7
M.Conkovski „La esperantistoj kaj la balotoj“ Internacia Kulturo 1. 1945/46, íslo 1 (srpen 1945), str. 13. – O
podobné výzv na místní úrovni viz Sofroniev str. 51-52.
8
T mito organizacemi byly bulharská, jugoslávská a rumunská. Pozd ji se p ihlásily: ma arská, polská,
rakouská a eskoslovenská. Byli delegováni reprezentanti do redak ní rady Internacia Kulturo a její podtitulek
se v zá í 1948 zm nil na „Kultura kaj socia revuo de la danubregiona Esperanto-asocioj“.
9
„Decidoj de la Unua Balkana Esperanto-Konferenco...“ Intenacia Kulturo 1. 1945/46, íslo 9/10
(kv ten/ erven 1946), str. 19.
10
Viz zejména lánky Ivo Lapenny „Neutraleco kaj ńeutraleco´“ Internacia Kulturo 2. 1946/47, íslo 3
(listopad 1946), str. 3-5 (též v Esperantisto Internacia 11. 1947, str. 24-26); „Al unueco“ Internacia Kulturo 2.
1946/47, íslo 6/7 (únor/b ezen 1947), str. 3-4; „La organizproblemo“ Internacia Kulturo 2. 1946/47 (kv ten
1947), str. 3-4. – Viz také rezoluce 2.balkánské esperantské konference a výro ní sch ze JEF (Jugoslavia
Esperanto-Federacio), ob ve Varaždinu za átkem ervna 1947: Internacia Kulturo 2. 1946/47, íslo 10 ( erven
1947) str. 13-14.
11
Z Jugoslávie, Bulharska, Rumunska, Ma arska, eskoslovenska, Polska, Rakouska a z Palestiny.
285
sv tovém kongresu (UK) v Bernu koncem ervence návrh na rezoluci, ve které
krom zd razn ní demokracie a odporu k fašismu, bylo požadováno od všech
esperantist aby „vytrvale s nejvyšším nasazením bojovali proti zbytk m a
novým ohnisk m fašismu“ a „demaskovali p ipravovatele a podn covatele nové
války; aktivn podporovali demokratické a mírové tendence“.12
Rezoluce nebyla p ijata p ibližn t emi tvrtinami p ítomných.13 I ti
esperantisté, kte í souhlasili, po zkušenostech s fašistickou nenávistí k esperantu,
že d ív jší chápání neutrality pot ebuje revizi, hlasovali proti rezoluci, která by
prakticky esperantské hnutí za adila na jednu stranu v po ínající studené válce,
tedy k politice Sov tského svazu.14
es neúsp ch v Bernu pokra ovaly snahy bulharských a jugoslávských
esperantist k posílení spolupráce mezi esperantskými organizacemi
v balkánských zemích a ke spole ným innostem za „demokratizaci“ UEA.
Paraleln západní komunisté, kte í byli leny SAT, byli vyzýváni, aby opustili
tuto organizaci „anarchistických trockist a maloburžoazních element “ a
ihlásili se do UEA, aby ji mohli ovliv ovat „progresivn “. To doporu il
nap íklad Grigorov koncem roku 1947 Dánovi Poulu Thorsenovi a žádal ho, aby
také dodal informace o charakteru dánského hnutí a politických názorech jeho
vedoucích.15 Thorsen, aby se vyhnul odpov di, napsal Grigorovi, že je marnou
snahou obnovovat komunistickou frakci p i SAT, místo toho je t eba se zam it
na trvalý kontakt s Internacia Kulturo. O tomto asopise Grigorov prohlásil, že
se postupn musí stát skute ným centrem hnutí – kulturním, ideologickým a
sociálním... do doby než vedení p evezmou skute ní demokrati tí v dci UEA.16
V tomto sm ru to nep ineslo mnoho pokroku. Bylo to zp sobeno nejen
odporem nebo nechutí p evážné v tšiny esperantist , mimo zemí lidových
demokracií, ale základním nedostatkem, se kterým m li od za átku východoevropští protagonisté protifašistické UEA po ítat – byla to neexistence
esperantského hnutí v Sov tském svazu. V roce 1947 se Internacia Kulturo
zmínila o tom, že dostala n kolik dopis od sov tských esperantist , které
neobsahovaly o ekávané informace. Ve stejný rok se mluvilo o obtížích, které
má esperantské hnutí v sov tské zón v N mecku17, což p isp lo v Bernu
k negativní reakci k návrhu rezoluce.18 I v komunistickém prost edí mimo lidové
demokracie se projevovala k esperantu nechu . Francouzský len SAT za átkem
roku 1947 ur il n kolik faktor , které ovliv ují názor Francouzské komunistické
12
Text rezoluce: Esperanto 40. 1947, str. 132-133 a Internacia Kulturo 2. 1946/47, íslo 13/14, (zá í/ íjen), str.
3.
13
Esperanto 40. 1947, str. 134; Ivo Lapenna „Je pripensado kaj priju o de la tutmonda demokrata
esperantistaro!“ Internacia Kulturo 2. 1946/47, íslo 13/14, str. 18. – Viz také kritiku Ernfrida Malmgrena,
prezidenta UEA, Lapennova názoru: Internacia Kulturo 2. 1946/47, íslo 16 (prosinec 1947), str. 13.
14
Je zajímavé, že více než po t iceti letech vyjad oval Lapenna hrdost na tuto rezoluci, kterou sám vypracoval;
z obsahu však vyzdvihoval jen zmínku o ob tech nacismu: Horizonto 5. 1980, str. 23-24.
15
Jedna z otázek zn la: „Jaký je lov k nap . pan N...? Je reakcioná ? Nebo demokrat?
16
Grigor v dopis Thorsenovi 15.12.1947.
17
Heroldo de Esperanto 23. 1947, íslo 16 (1075), str. 2; Sennaciulo 18. 1947, íslo 10, str. 7.
18
286
strany. Nap . zákaz organizovat kurz ve tvrti sídla strany v Pa íži. Napsal:
„Stranické orgány naši innost bojkotují, naprosto si nep ejí, aby proletá i voln
navazovali styky s d lnickými bratry v jiných zemích“.19
Rok 1948 p inesl zost ení studené války mezi USA a Sov tským svazem.
V únoru p evzala Komunistická strana moc v eskoslovensku a tím se celá
východní Evropa dostala pod vliv Sov tského svazu. Západní státy zneklidnilo
nebezpe í komunistického nástupu ješt víc, když v ervnu Sov tský svaz
zablokoval spojení mezi Berlínem a západními zónami N mecka. Vzr stající
pozornost na západ nutila Moskvu zesílit kontrolu nad lidov demokratickými
státy. Koncem ervna byla Jugoslávie, která vzdorovala sov tské kuratele,
vylou ena z Kominformy. Aby se zamezilo podobnému jednání v dalších
zemích kde vládly komunistické strany, následovala intenzívní kampa proti
všem skute ným i p edpokládaným úchylkám od loajality k Sov tskému svazu.
Již v srpnu byl Wladyslaw Gomulka, ned ryhodný pro sv j sklon k národn komunistickému konceptu, zbaven své funkce prvního tajemníka Strany
v Polsku. V zá í byl uv zn n albánský stranický v dce Koci Xoxe po obvin ní,
že je titovským agentem. Za n kolik m síc po ve ejném procesu byl odsouzen
k smrti. Podobné osudy postihovaly od roku 1949 funkcioná e Strany také
v Bulharsku, Ma arsku, Rumunsku a eskoslovensku.
Zatím co se ve východní Evrop rozši ovala dusivá atmosféra stalinismu,
„esperantské jaro“, které se snažilo rozkvést, uvadlo. Studený vítr nejprve zavál
z východní zóny v N mecku, v té dob ješt kontrolované sov tskou vále nou
vládou. Tam zákaz propagovat esperanto byl oficiáln vydán dekretem N mecké
administrace pro vnit ní v ci: „O transformaci lidov um leckých skupin a
lidov vzd lávacích spolk v demokratických masových organizacích“ ze dne
12. 1. 1949; v provád cí vyhlášce pod íslem 6 a 7 bylo požadováno zrušení
„skupin um lého jazyka“ a okamžité zastavení esperantských rubrik
v novinách. 20 Vysv tlení k t mto p ísným opat ením p išla až o p t m síc
pozd ji v Neues Deutschland, orgánovém asopise Socialistické strany jednoty.
Podle n ho nad je na sbrat ení lidu r zných národ pomocí esperanta zabra uje
mnoha lidem uv domit si skute né p iny válek, krizí a politických konflikt ,
což nem že odstranit sv tový jazyk, ale jen t ídní boj a kone né vít zství
pracujících.21 Toto napsal stejný stranický orgán, který za átkem roku 1947
vzpomínal na zá nou tradici „Germana Laborista Esperanto-Asocio“ (GLEA) a
svolával esperantisty pod zelenou hv zdu.22
Podobn krátký život m lo oživení hnutí v Rumunsku. V roce 1947
rumunští esperantisté radostn psali o „historickém momentu“. Esperantská
organizace „Rumana Esperanto-Societo“, založená v roce 1907, práv získala
19
(Hector Cachon) „La komunistoj kaj Esperanto“ Sennaciulo 18. 1947, íslo 3, str. 2.
Zentralverordnungsblatt (Berlín) 1949, íslo 7 (10 únor), str. 67-68.
21
Neues Deutschland 15.6.1949; podle La Estonto Esperantista 2.1949, íslo 8, str. 2.
22
Neues Deutschland 29.1.1947; podle Komunikoj. Monata informilo de la Kolektivo de Germanaj EsperantoOrganizoj 2. 1947, íslo 2, str. 4.
20
287
poprvé právní subjektivitu. 23 Ale již následující rok se „ozvalo hluboké
ml ení“ 24 a organizace až do dnešních dn nebyla obnovena.
išla ada na Bulhary. Intenzivní snahy BEA jakoby p ivolávaly zlo
svým len m. Mládežnická sekce požadovala v srpnu 1948: „Až do konce
rozbíjet ješt p ežívající zbytky zbyte ných myšlenek esperantist o „novém
citu“ – „vnit ní myšlence“ nebo o n jaké zvláštní božské misi esperanta.“25
Následky tlaku na vnit ní koherenci jako první pocítila SAT, když bulharský
prost edník uprchnul na západ. Jeho nástupce byl pak uv zn n. 26 Internacia
Kulturo musela vyškrtnout z redak ní rady jugoslávské leny, mezi nimi i Ivo
Lapennu.27 Ale to bledlo p ed ránou, která postihla bulharské esperantisty
v rušném lét 1949. (Za átkem ervence zem el Georgi Dimitrov a v zá í
muselo Bulharsko p erušit své p átelské vztahy s Jugoslávií.) V kv tnu BEA
jasn ohlásila, že 32. bulharský esperantský kongres se bude konat ve Vraci od
21. do 23. 8. a o ekává se velká manifestace esperantského hnutí. 28 O ekávání
se nesplnilo, v poslední minut byla konference odvolána.29
Ve stejné dob také Ma i pocítili nep íjemné zm ny. Jejich innost po
válce také za ala slibn jako v Bulharsku. Znovu vyšlo Literatura Mondo, které
ve dvacátých a t icátých letech hrálo význa nou roli v esperantské kultu e.
V prosinci 1947 tradi
bohatá „Hungarlanda Esperanto-Societo (HES) a
Hungaria Esperantista Societo Laborista (HESL) se slou ily v jednu organizaci.
Na ja e 1948 ministr školství povolil vyu ování esperanta jako nepovinný
edm t v základních školách. Následn pak 104 poslanc , mezi nimi 34
komunist , podpo ilo rozší ení dekretu také na st ední školy.30 Velmi úsp šná
konference esperantských delegát z podunajských region se konala v ervenci
v Budapešti. Delegáti vyslechli nad jná slova stranických a vládních
reprezentant a slavnostní sliby o podpo e hnutí. P edseda ma arského
parlamentu, Imre Nagy, prohlásil, že „esperanto se musí pozvednout ze
sektá ského života a musí se rozší it mezi široké spole enské vrstvy.“31 Mátyás
Rákosi, tajemník Strany, ekl na p ivítanou delegát m, že nepot ebuje
tlumo níka, protože se kdysi sám u il esperanto.32
O budapeš ské konferenci psaly i noviny v USA. Formulace :“Komunisté
používají esperanto v podunajských regionech“33 je možno brát jako velkou
23
„La movado en Rumanio“ Internacia Kulturo 2. 1946/47, íslo 11/12 ( ervenec/srpen 1947), str. 17.
25
N.Nikolov „3-a konferenco de la Junulara Fako e Bulgara Esperanto-Asocio“ La Estonto Esperantista 1948,
íslo 6 ( íjen), str. 44; porovnej „Niaj pozicioj“ Internacia Kulturo 5. 1950, íslo 1/2, str. 25.
26
Sennaciulo 20. 1949, íslo 7, str. 1. – Jméno uprchlého bylo zve ejn no jako Džumakov.
27
Naposledy spolupracovali na srpnovém ísle v roce 1949.
28
Internacia Kulturo 4. 1949, íslo 5, str. 16.
29
Ivan Sarafov Skizo de la historio de bulgara Esperanto-movado Sofie 1971, str. 37. – Internacia Kulturo o
tom poml ela.
30
Heroldo de Esperanto 24. 1948, íslo 7 (1085), str. 1; Internacia Kulturo 3. 1948, íslo 8, str. 11.
31
Internacia Kulturo 3. 1948, íslo 10, str. 19.
32
„Danubregiona Esperanto-Konferenco en Budapest“ Internacia Kulturo 3. 1948, íslo 8, str. 12. – O nedlouho
pozd ji poslední p edseda HESL, István Kossa vstoupil do vlády jako ministr pr myslu.
33
New York Herald Tribune a Time; podle Williama Solzbachera „It happened in Prague“ American Esperanto
Magazine 66. 1952, str. 37.
24
288
perspektivu, která se otev ela ma arským esperantist m. Ale jen o n kolik
síc pozd ji v USA vytiskli daleko mén optimistickou analýzu situace.
lenská sch ze HES konstatovala za átkem roku 1949, že se hnutí nachází „v
krizi“, protože si nevytý ilo program „v souladu s národem“. Jako v Bulharsku,
vina byla kladena na ideologické zaostávání len , kte í byli upozor ováni, aby
odložili škodlivou neutrální politiku... opustili pacifistické ideje a osvojili si
socialistickou ideologii. 34 Následující etapy ve vývoji ma arského hnutí
probíhaly soub žn se stalinskými istkami ve Stran . V kv tnu byl Laszló
Rajk, ministr zahrani ních v cí, uv zn n pro „národnostní úchylku“ a „špionáž
pro imperialismus“. Po ervencovo/srpnovém vydání p estalo vycházet
Literatura Mondo, oficiáln pro finan ní problémy35; v íjnu byl Rajk popraven
a p estalo esperantské vysílání Rádia Budapeš . HES neztratila nad ji hned.
Požádala o p ihlášku do Lidové fronty, aby organizace získala podporu od
odbor a p ipravila nové stanovy. Ale 6. 4. 1950 se konala její poslední
výborová sch ze. Patnácti p ítomným byl p edložen návrh, aby organizace
prozatímn p erušila svoji innost. Po živé diskusi se hlasovalo: 10 p ijalo
návrh, 3 byli proti a 2 se zdrželi hlasování.36 Tím za alo období, které Ma i
pozd ji nazvali „La Granda Silento“ (=Velké ml ení).
Nejdéle vzdorovali echoslováci. Mezi dv ma sv tovými válkami pat ilo
eskoslovenské hnutí k nejsiln jším v Evrop . Perzekuce esperantisty postihly
pouze b hem nacistické okupace. V zemi m li lidé zkušenosti s fungováním
buržoazní demokracie a když nastoupila k moci Komunistická strana,
ovliv ovalo to esperantské hnutí jinak, než nap íklad v Bulharsku nebo
v Ma arsku. Nebylo zde silné d lnické esperantské hnutí zocelené v ilegálním
boji s ur itou prestiží u Strany, a proto v novém politickém režimu vedení ve
hnutí nep evzali d lni tí esperantisté, ale vedení z stalo v rukou reprezentant
silného neutrálního hnutí. Jak vysv tloval Rudolf Burda, veterán SAT, d lni tí
esperantisté po únoru 1948 „m li vhodnou p íležitost, aby odstranili neutrály
z vedení v Praze, ale oni to neu inili, protože si byli v domi, že by tím oslabili
dosud ješt slabé esperantské hnutí“.37
Úkolem dosavadního vedení Esperanto-Asocio en
oslovaka
Respubliko (EA SR) bylo p izp sobit svou práci ke zm né politické situaci.
hem prvního roku komunistické vlády se zdálo, že se hnutí bude uspokojiv
rozvíjet, pokud z stanou tradi
p íznivé podmínky od ú ad . EA SR m lo na
za átku roku 1949 víc než 3000 len . P edseda Adolf Malík se zú astnil 34.
sv tového kongresu v Bournemouthu jako oficiální delegát Ministerstva
informací a vzd lávání, zatím co Bulha i, Ma i a Rumuni se nemohli dostavit
kv li p ísným p edpis m svých vlád, jak se s rozho ením vyjád il orgánový
asopis EA SR.38 Ministerstvo také podporovalo vydávání propaga ního
34
„Landa kunsido de HES“ Hungara Esperantisto 4. 1949, íslo 1 (leden/b ezen), str. 5-6.
Sennaciulo 21. 1950, íslo 2 (537), str. 7. – Sou asn p estal také vycházet Hungara Esperantisto.
36
„ ustigo“ Hungara Esperantisto 7. 1967, íslo 3, str. 15.
37
R.Burda Pri la
osl. Ne tralaj esperantistoj“ Sennaciulo 21. 1950, íslo 7 (542), str. 7.
38
O.Ginz „Nia kongreso en Bournemouth“ Esperantista 4. 1949, str. 49.
35
289
asopisu Esperanto-Servo, rozesílaného v n kolikatisícovém množství do
zahrani í.39
Na druhou stranu již koncem roku 1948 nebylo možno platit do zahrani í
individuální lenství v UEA nebo získávat esperantské knihy. 40 P i snaze vy ešit
tento problém se EA SR cítila povinna zd raznit svoji loajalitu k režimu, což
zahrnovalo – podle schématu jiných lidových demokracií – vytrvalé výzvy
vedoucích k ideologickému souladu s vládou u svých len . Tyto výzvy byly
vedeny nejen proti tradi nímu „neutralismu“, ale také proti myšlenkám SAT,
které uznávali po etní d lni tí esperantisté. Za átkem ervna 1949 p ijatá
rezoluce 7. eskoslovenského esperantského kongresu v Liberci vyhlašovala za
povinnost nelítostn demaskovat hnízda reakce a fašismu a vylou it všechny,
kte í se p idružili k „esperantu pro esperanto“, tj. kte í si ud lali z esperanta
pouhou zábavu. Sou asn se úto ilo na „tendence mezinárodní kapitalistické
reakce zneužít celosv tové esperantské hnutí pro podvodné imperialistické cíle,
skryté pod falešným kosmopolitismem“.41 len m SAT, kte í sami vždy
zavrhovali samoú elné používání esperanta, bylo jasné, že útok proti
kosmopolitismu je zacílen na n . Burda ho ce konstatoval, že „p ísn neutrální
dámy a pánové“, kte í p ed únorem 1948 „sbírali krásné poštovní známky“ a
nadávali nám do komunist , nyní demonstrují svou v rnost režimu a pomlouvají
leny SAT za to, že jsou kosmopolitní a protistátní. 42 T mito pomluvami
zp sobili zrušení již daného povolení, aby se víc než 100 echoslovák mohlo
zú astnit 22. SAT-kongresu v Pa íži.43
jaký as se zdálo, že oportunismus bývalých neutrál zajistí další
existenci hnutí. Koncem kv tna 1950 na 8. kongresu v Brn byl rekordní po et
astník – skoro 1000. Ú ady adresovaly povzbudivá slova a Malík ve své
kongresové
i ost e vystupoval proti kosmopolitismu a velmi optimisticky
mluvil o situaci: „Ješt nikdy jsme v naší republice nem li takové možnosti
k rozvoji jako nyní v republice opravdu demokratické, lidové, kterou musíme
z celého srdce milovat, protože práce pro naši republiku je sou asn prací pro
esperantské hnutí...“44 O dva m síce pozd ji na Sv tovém kongresu v Pa íži, na
kterém EA SR požadovala projednání otázky o celosv tovém míru45, již
eskoslovensko nem lo delegáta. Následovala velká rána: 17. 9., p esn p t let
po svém startu, p estalo populární esperantské Rádio Praha vysílat. 46 A koncem
39
Tento „aktuální informa ní bulletin z Prahy“ – jak zn l podtitulek – za al vycházet v íjnu 1948. Redaktor
Adolf Malík získal také funkci výkonného vedoucího esperantské podsekce p i Ministerstvu informací a
vzd lávání.
40
Esperantista 4. 1949, str. 4.
41
Esperantista 4. 1949, str. 42; Internacia Kulturo 4. 1949, íslo 8, str. 14.
42
Burda „Pri la
osl. ne tralaj esperantistoj“, str. 7. – Viz též Sennaciulo 22. 1951, íslo 6 (553), str. 2.
43
Sennaciulo 20. 1949, íslo 10 (533), str. 1; íslo 11 (534), str. 6. – Zrušení povolení bylo p isuzováno
Malíkov vlivu.
44
Esperantista 5. 1950, str. 42.; p eložená ást v Esperanto-Servo 3. 1950, íslo 6/7, str. 1.
45
Dopis EA SR pro UEA ze dne 17.4.1950. – UEA odmítla návrh: Malmgren v dopis pro EA SR ze 7.5.1950.
46
Esperantista 5. 1950. Str. 62.
290
roku 1950 zrušila organizace své lenství v UEA, protože ta „je viditeln
ovlivn ná reak ní politikou imperialist a titismem“.47
Když se p erušily vztahy se zahrani ím, situace se v eskoslovensku
stávala stále kriti jší. Po nedostatku u ebnic a literatury následoval drastický
úbytek len . Redakce odmítaly uve ej ovat lánky od „Gazetara servo de
EA SR“ a mén se po ádaly kurzy. Trochu nad je poskytoval dopis
Komunistické strany, který doporu oval, aby se pokra ovalo „v naší úsp šné
práci podle dosavadního zp sobu“, a Malík v polovin ervna 1951 ekl na
kongresu organizace v Praze: „... situace není tak špatná, jak by se n komu
mohlo zdát. Jen mali ké duši ky se t esou strachem.“48
V druhé polovin roku 1951 dosáhlo pronikání stalinské politiky do života
v eskoslovensku vrcholu. V zá í byl Rudolf Slánský, generální tajemník KS ,
vylou en ze strany. V listopadu byl uv zn n a pod záminkou podez ení, že je
tajným agentem imperialismu a titismu, byl popraven v prosinci 1952. Na konci
roku esperantské hnutí zakusilo další vzplanutí svých potíží: Orgánový asopis
EA SR Esperantista, revue Esperantisto Slovaka a propaga ní noviny
Esperanto-Servo musely p estat vycházet. Vysv tlení: „Nedostali jsme pro rok
1952 pot ebné množství papíru“49, ministerstvo „reorganizovalo plán vydávání
novin“ 50. Ale esky psaný Malík v úvodník v posledním ísle Esperantista
tvrdil: „Možnost, že by naše esperantské tiskoviny mohly být zneužity pro
nep átelskou propagandu zp sobila, že eskoslovenští esperantisté nebudou mít
svoje vlastní noviny.“ Ale i te projevoval Malík velkodušné uspokojení. Podle
j ztráta novin „znamená, že boj za dorozum ní mezi národy a za mír nyní
postoupil na vyšší stupe – k masám, kterým naše drobná práce již nesta í.“51
To se také dotýkalo faktu, že EA SR se koncem roku nacházela
v dezorganizaci. Její místní kluby se za aly rozpadat do samostatných jednotek a
ve velkém po tu se p etransformovávaly na esperantské kroužky u podnikových
kulturních klub ROH (Revolu ní odborové hnutí), u okresních vzd lávacích
organizací nebo u místních klub SM. EA SR sm ovalo k analogickému
uspo ádání na celostátní úrovni, tedy k p ijetí jako kulturní sekce do ROH.52 Od
prosince 1951 zvláštní komise jednala se stranickými a vládními orgány o
otázce jak dál pokra ovat v práci. 10. 7. 1952 vyslechli lenové této komise na
sch zi Úst edního výboru KS doporu ení, aby „nepropagovali a nevyu ovali
esperanto, i když pomáhá boji za mír a socialismus, protože lid se stejn bez
47
Adolf Malík „Sur novan vojon!“ Eperantista 6. 1951, str. 2. – Dopisy, které psala EA SR na adresu UEA z
31.12.1950 (deklarace o vystoupení z UEA) a z 5.5.1951 sd loval jaké p iny vedly k rozhodnutí vystoupit a
zejména odmítnutí UEA „aktivn “ bojovat za mír. Viz také „Eksi o de EA SR“ Esperanto 44. 1951, str. 130131. lánek v Esperantisto Slovaka (6. 1951, str. 1) p iznává, že rozhodnutí bylo u in no „s t žkým srdcem“ a
s v domím sympatií, které UEA projevila eskoslovensku v dob n mecko-nacistické okupace. Vystoupení
z UEA bylo vykonáno na rady Ministerstva zahrani ních v cí, ústn zprost edkované Malíkem: Stanislav
Kamarýt Historio de la Esperanto-movado en
48
„Agado de la asocia kongreso 1951 en Praha“ Esperantista 6. 1951, str. 91.
49
„Ni dankas“ Esperantisto Slovaka 6. 1951, str. 178.
50
Esperantista 6. 1951, str. 137.
51
A.Malík Kon íme“ Esperantista 6. 1951, str. 133.
52
„Raporto pri agado de EA SR en 1950“ Esperantista 6. 1951, str. 28.
291
mezinárodního jazyka dohodne a bude jednotný“. Stranický reprezentant krom
toho konstatoval, že je v esperantu „nebezpe í“, které umož uje t ídním
nep átel m podvratnou innost.53 To bylo jasným avízem k definitivnímu
rozhodnutí strany: 19. 8. byl Malík p edvolán na ministerstvo zahrani ních v cí,
kde dostal ústní p íkaz, aby se EA SR „dobrovoln “ sama zlikvidovala.54 16. 9.
se výbor organizace sešel na mimo ádné sch zi. Malík naléhal na p ijetí rozkazu
z ministerstva, protože tak se bude moci pokra ovat v práci individuáln . Jeho
návrh byl p ijat 23 hlasy, 18 se zdrželo. Burda a dva další hlasovali proti, a
dávali p ednost ekat na vynucenou likvidaci. 55
Pocity, které pravd podobn eskoslovenští esperantisté v tšinou m li po
likvidaci své organizace, komentoval jeden z nich:
Kdyby to nebyl fakt, to co se stalo, nev il bych! Nikdy bych si ve svém
život nedokázal p edstavit, že jednou p ijde as a esperantské hnutí bude
zlikvidováno – socialistickou vládou!56
Esperanto v eskoslovensku už nebylo vítané ani pro rozši ování d l
„národních hrdin “ v zahrani í. Esperantský p eklad knihy Reportáž psaná na
oprátce eského komunisty Julia Fu íka, popraveného nacisty, který byl v roce
1951 dokon en, nebyl na nátlak ú ad vydán.57
eskoslovensko bylo poslední lidovou demokracií v Evrop , která
evzala sov tský model esperantského hnutí. 58 Z stala jen jedna zem pod
vlivem Sov tského svazu, kterou nepostihla vlna nechuti k esperantu: ínská
lidová republika. Za ú asti vládních reprezentant v b eznu 1951 byla založena
v Pekinu „ ina Esprato-Ligo ( EL), prezidentem se stal veterán Hujucz. Byl
vedoucím „Eldona Administracio“ a poda ilo se mu již v kv tnu 1950, n co víc
než p l roku od založení ínské lidové republiky, aby „Cizojazy né
vydavatelství“ za alo vydávat m sí ník v esperantu El Popola inio. Krom
ho vycházel orgánový asopis Šanghajské esperantské ligy – revue Popola
Mondo, který se v noval propagaci esperanta v ín .
Již v lednu 1952 Popola Mondo p estalo vycházet, takže z stalo pro
rozši ování do zahrani í jen El Popola inio, jediný asopis, který mohli íst
esperantisté ve východní Evrop . V eskoslovensku m la revue 1000 abonent ,
kte í byli ochotni platit i dvojnásobnou cenu, kdyby stát p evzal distribuci.59 Ale
brzy, jak se vyjád il Rudolf Burda: „N jaká krátkozraká intervence zp sobila
zastavení posílání asopisu do naší zem .“60 Poštovní ú ady v NDR odmítly
53
R.Burda „Uzu fiakriston, ar a tomobilo estas bur a“ La Pacdefendanto 1952, íslo 8 (srpen), str. 3.
„ u la batalo fin(i )is“ La Pacdefendanto 1952, íslo 10 ( íjen), str. 1.
55
Na stejném míst , str. 1-2; porovnej Kamarýt, str. 177-178.
56
Hejd v dopis La Pacdefendanto 1952, íslo 11, str. 4.
57
Krom toho cht la EA SR vydat knihu o nacistických zv rstvech v Lidicích; ani ta nevyšla pro „technické
obtíže“: La Pacdefendanto 1952, íslo 5, str. 5. P eklad Fu íkova díla vyšel až v roce 1979 s názvem: Riporto
skribita en la pendumila ma o.
58
V Albánii se zdá, že nebylo t eba oficiálního kroku proti esperantu, protože v této zemi hnutí prakticky
neexistovalo.
59
R.Burda „Necesas disvastigi nian movadon!“ Paco 1954, íslo 4, únor, str. 2.
60
R.Burda „Pri la esperantista pacmovado en
oslovakio“ Paco 1954, íslo 3, str. 12.
54
292
ijímat ínské asopisy jako „nežádoucí propagaci kosmopolitismu“.61
Následkem toho
ani p estali El Popola inio vydávat. Koncem roku 1953
bylo ohlášeno tená m, že knihy a periodika v národních jazycích „umož ují
tená m z r zných zemí p ímo a lépe pochopit ínu“.62 Který informa ní
prost edek je pokládán za vhodný manifestovalo vydavatelství tím, že poslalo
abonent m v lidových demokraciích (i do USA) podobný asopis v ruštin .63
Práv tak jako v Sov tském svazu již mnoho let, tak nyní také v jeho
satelitních státech, esperantisté ztratili možnost ve ejné innosti. Ale i tak útlak
esperanta v komunistickém bloku nebyl absolutní. R znil se v r zných zemích.
V Rumunsku a Ma arsku bylo hnutí úpln zastaveno. V Bulharsku byla situace
zna
lepší. Vydávání Internacia Kulturo po tvrtém ísle s omezeným po tem
výtisk v roce 1950 bylo zastaveno.64 Na ja e 1952 bylo zastaveno esperantské
rádiové vysílání ze Sofie.65 Ale „Bulgara Esperanto-Kooperativo“ mohlo, i když
velmi skromn , fungovat. V NDR p es velmi p ísnou kontrolu ú ad se mnoho
esperantist tajn scházelo, po ádali spole né výlety, aby se cvi ili v jazyce a
dopisováním si uchovávali kontakty v rozd lené republice a v zahrani í.66
Relativn dob e mohli eští esperantisté na místní úrovni vyvíjet innost v rámci
odborových nebo vzd lávacích klub . Pravideln se konaly letní tábory
mládeže. Drobnou formou propagace byly výstavy, na kterých materiály získané
pomocí esperanta vypovídaly o stávkách na západ ; esperantisté organizovali
také pen žní sbírky pro pronásledované obránce míru v kapitalistických zemích,
nap íklad v Japonsku. Objevovaly se rozmnožované bulletiny, formáln
vydávané u neesperantských organizací, které pololegáln sloužily ke spojení
esperantist v celostátním m ítku. Krom Bulteno de Esperantista Klubo e
Osv tová beseda en Praha 2, který se objevil v b eznu 1953, byl zvláš d ležitý
bulletin La Pacdefendanto, který vycházel v Plzni již od ledna 1952, v redakci
Rudolfa Burdy, jehož význam p ekro il i hranice eskoslovenska. 67
Nejmén striktní byla omezení v Polsku. A koliv v srpnu 1950 p estalo
rádiové vysílání a postupn byly likvidovány místní organizace (ze 30 z stala
jen organizace ve Varšav a ve Vroclavi) „Asocio de Esperantistoj en Pollando“
(AEP) si uchovala své sídlo a vydávala ve form „cvi ebního materiálu pro
koresponden ní kurzy“ velmi skromn vypadající sešitek Tra la Mondo kaj
Literaturo. Ale AEP nem la právo publikovat placené inzeráty o svých
koresponden ních kurzech, jen u p íležitosti výro í Zamenhofovy smrti dvoje
61
TKKE Informas 1956, íslo 2, str. 3, vydání k Bulteno de Esperatista Klubo e Osv tová beseda en Praha 2.
1956, íslo 34/35 (leden/únor).
62
„Adia “ El Popola inio 4. 1953, str. 287.
63
Dopis Ralpha R.Bonespera Borisovi I.Sokolovi ze 30.3.1954, v Informilo de Esperant-Koresponda Studrondo
Tokio, 1955, íslo 3 (zá í) str. 10.
64
Po více než jednoro ním p erušení, se objevilo v lednu 1952 ješt jedno íslo Internacia Kulturo, které bylo
definitivn poslední.
65
66
P.G. „Raporto de Saksio“ Heroldo de Esperanto 29. 1953, íslo 17 (1187), str. 2; E-er (=Ewald Ebmeeier)
„Esperanto vivas malanta la Fera Kurteno“ Esperanto-Post 6. 1953, str. 113-124.
67
O tom viz kapitolu 4.5.4. – Krom toho bylo povoleno pravideln vydávat v Brailov písmu asopis roro
založený v Praze 1920 pro nevidomé esperantisty.
293
varšavské noviny uve ejnily placený nekrolog v erném ráme ku s oznámením o
setkání u hrobu zakladatele jazyka, který nyní v jeho vlasti byl jakoby proklet. 68
4.5.2. Stalin proti Marrovi
Ve stejnou dobu, kdy se esperantské hnutí v lidových demokraciích
odml elo, v Sov tském svazu došlo k diskusi o jazykových otázkách, která našla
pozornost také na západ . 9. 5. 1950 za al deník Pravda zve ej ovat adu
lánk o situaci v sov tské lingvistice, ve které p ekvapiv byla siln kritizována
Marrova jafetská teorie. A brzy p išlo ješt v tší p ekvapení, protože 20. 6. se
zcela neo ekávan vmísil do diskuse Stalin. Tím byla náhle ist lingvistická
diskuse povýšena na nejvyšší politický stupe .
Stalin vystoupil jasn stranicky proti Marrovi. Jeho základní principy –
„nové u ení“ – jednoduše prohlásil za neopodstatn né. Pro Marra byl jazyk –
jako um ní – kategorií ideologické nadstavby, kde všechny zm ny v jazyce
souvisejí se zm nami v ekonomice, což Stalin rozhodn pop el. Podle Stalina je
jazyk n co samostatného a trvalejšího, než nadstavba základny; oblast jazyka
esahuje svým rozm rem tuto nadstavbu, protože je p ímo svázána s tvo ivostí
lov ka.
Také ve vztahu k t ídnímu charakteru jazyka se Stalin odklonil od dosud
platného u ení. Marr vyvodil tezi, že jazyk je vždy t ídní a že neexistuje národní
jazyk sjednocující r zné t ídy ve spole nosti. To Stalin pop el a trval na
existenci jednotného národního jazyka. Podle n j jazyk celého národa by sotva
mohl ovlivnit jednotlivé t ídy a krom toho je škodlivé, jestliže by se t ídní boj
omezil na jazykovou jednotnost:
Bez jazyka chápaného spole ností a spole ného pro její leny... se
spole nost stává nevýkonná, rozpadá se a p estává existovat jako spole nost.
V tom smyslu jazyk jako prost edek komunikace je sou asn nástrojem boje a
sociálního vývoje.69
Stalin tedy p isoudil jazyku nadt ídní charakter a zd raznil jeho význam
provázaností ve spole nosti v trvání mnoha etap vývoje. Na rozdíl od Marra,
který byl zafixován na t ídní charakter jazyk a chápal jazykový vývoj jako
spole enský vývoj po stupních, Stalin tvrdil, že jazyk slouží jak buržoazní, tak
socialistické kultu e a obsahuje nem nitelnou národní formu, m nící se kultury.
Jinými slovy: Zájem národa je nad azen nad t ídu.
Následek, který zp sobil zavržení Marrovy teorie zvláš jasn osv tlil
otázku budoucího jednotného jazyka lidstva, což je v našem tématu
nejzajímav jší. V roce 1930 Stalin – zcela podobn jako Marr – tvrdil, že
v období komunismu národní jazyky splynou v jeden spole ný, který nebude ani
68
„Al niaj legantoj“ Pola Esperantisto 37. 1957, íslo 1 (zá í/ íjen), str. 1; I.Dratwer „Strato Marszalkowska 81“
Pola Esperantisto 42. 1962, íslo 5/6 (zá í/prosinec), str. 13; dopis Isaje Dratwera Esperanto 61, 1968, str. 85.
69
J.Stalin Der Marxismus und die Fragen der Sprachwissenschaft Berlín 1951, str. 26-27; dále na str. 35-36.
294
ruský, ani n mecký, ale n co nového. Ale za 20 let napsal Stalin v deníku
Pravda:
Bylo by nesprávné si myslet, že výsledkem zk ížení nap íklad dvou jazyk
vznikne nový, t etí, který nebude podobný p edchozím a kvalitativn se bude
znit od obou. Pravda je taková, že zk ížením se jeden z jazyk vyno í jako
vít z, uchová si svou gramatiku a základní lexikon a dál se bude vyvíjet podle
svých zákon vývoje, zatím co druhý jazyk postupn ztratí svou kvalitu a
postupn odum e.
Tedy, zk ížením nevznikne nový, t etí jazyk, ale z stane jeden...
esto ale z stane ur ité obohacení vít zného jazyka z jazyka poraženého,
což ho ješt posílí.
Podle této prognózy jazykový vývoj neprobíhá tak, že by se r zné jazyky
rovnoprávn rozvíjely a vzájemn se obohacovaly, aby nakonec splynuly do
jednoho – jak proklamoval Stalin v roce 1930. Platná je jen teze, že vždy, kdy se
jazyky setkají, dojde k vážnému zápasu, který m že skon it jen vít zstvím nebo
porážkou. Stalin hned také p edložil p íklad:
To se stalo ruskému jazyku, který v trvání d jinného vývoje p ek ížil
jazyky mnoha národ a který vždy vyšel jako vít z.
V tomto procesu se obohatil slovník ruštiny, ale jeho „národní identita“
neutrp la ani v nejmenším.
Stalinova intervence do jazykové diskuse byla považována v zemi i
v zahrani í za senza ní v první ad proto, že generální tajemník KSSS
vystoupil proti Marrovi, jehož autorita, jako zakladatele nové materialistické
jazykov dy, se zdála nedotknutelná. A ti, kte í zaregistrovali Marrovo sesazení
z tr nu se zvláš velkým zájmem, byli esperantisté. Díla v esperantu d íve a op t
po roce 1950 byla blízká Marrovu u ení70, dá se tedy pochopit vztah mezi
Stalinovými lánky v Pravd a potížemi, které m li esperantisté v zemích pod
sov tským vlivem. Odklon od Marrovy školy tedy zap inil další úpadek
esperanta ve východoevropských zemích. 71
Ponecháme-li stranou fakt, že taková argumentace evidentn
nevysv tlovala již d íve uml ené esperantské hnutí a jeho p iny, v nujme
esto pozornost otázce, zda to alespo usnad uje pochopit to, co se stalo po
válce.
Pr h událostí ukazuje, že odmítnutí Marrových teorií nep edcházelo,
ale následovalo po zákazech esperantského hnutí v lidových demokraciích.
Východoevropští esperantisté již m li své organizace rozpušt né, nebo cítili, že
je takový osud eká již minimáln rok p ed tím, než Stalin p ekvapil ve ejnost,
po roce 1938, svým vystoupením na scénu jako teoretik. Generální linie Strany,
zastavila státní podporu esperantskému hnutí nejpozd ji na podzim 1949 – ješt
o p l roku d ív, než za ala diskuse v Pravd . (Když 2. 10. 1949 Lajos Kökény
70
71
Ivo Lapenna Retoriko Pa íž 1950, str. 20-25.
Lucien Laurat Staline, la linquistique et límpérialisme russe Pa íž 1951, str. 79-86.
295
šel jako obvykle do studia Rádia Budapeš , uslyšel tam, že od tohoto dne stanice
už nebude vysílat. ekli mu: „Ode dneška je to podle linie“.72)
Tato „nová linie“ ur it nebyla p edznamenáním útoku proti stoupenc m
Marra. Naopak: Práv uprost ed roku 1949 skon ilo krátké období
charakterizované ustrašenými pokusy vyb ednout ze sm šné, zkostnat lé
jafetské teorie. Již v íjnu 1948 si Marrovi stoupenci upevnili pozici, když
nastartovali široce vedený útok proti úchylkám mistrova u ení. Kolegové
z oboru, kte í nap íklad pracovali na obnovení srovnávací metody v lingvistice,
obvi ovali Marristy, že jsou pod vlivem „reak ních a idealistických vliv
zahrani ní buržoazní lingvistiky“. Krom toho Marristi poukazovali na zmínky
o dohadování s Jazykfrontem za átkem t icátých let, že stejn jako tenkrát,
obnovili sv j absolutní monopol v sov tské lingvistice a skute
21. 7. 1949
Akademie v d oficiálním prohlášením prop ila další platnost výlu
Marrovým teoriím.73
Bylo jen náhodou, že se esperanto dostalo do nep ízn ve
východoevropských zemích práv když Marrovi stoupenci se nacházeli
v podobném postavení jako uprost ed t icátých let, kdy m li plnou oficiální
podporu a práv porazili své protivníky? Jeden z vedoucích Marrových
stoupenc , T.P.Lomtev74, prohlásil již za átkem roku 1949:
Sou astní obhájci imperialismu široce propagují kosmopolitismus,
reak ní ideologii imperialistické buržoazie. Jako ideologickou zbra používají
ideje renegáta Kautského – ultra-imperialismus, splynutí národ a jejich jazyk
v období kapitalismu a imperialismu, a ur ení jednoho jazyka za jazyk
univerzální.75
Tuto linii se snažil p ijmout bulharský esperantista Atanas Lakov, který
napsal v prosinci 1949:
... budoucí spole ný jazyk komunismu povede vývojem národních jazyk
v socialismu. Pokusy vylou it národní jazyky esperantem zp sobí jen kulturní
zaostávání pro národy, které jsou kapitalismem utla ovány. Pokus vnucovat
esperanto v sou asné dob jako univerzální jazyk, zejména nyní v Evrop ,
znamená násilnou likvidaci kultur a jazyk neevropských národ , to znamená
init esperanto nástrojem imperialistického vyko is ování.76
Jaká by m la být jazyková politika v sou asnosti, to vyhlašovali sov tští
lingvisté a spisovatelé již p ed Stalinovým výpadem proti Marrovi.
V novoro ním ísle roku 1949 Literaturnaja gazeta bylo opakováno to, co bylo
napsáno v Pravd již v roce 1938: - pro dávné doby latina, pro feudalismus
72
Lajos Kökény „Esperanto en Hungario, 1945-1949“ Hungara Vivo 10. 1970, íslo 2, str. 19.
Lawrence L.Thomas „Some notes on the Marr school The American Slavic and East European Review 16.
1957, str. 347; René L.´Hermitte „La linquistique soviétique“ v: René L.´Hermitte (red.) La linquistique en
URSS Pa íž 1969, str. 8.
74
Lomtev byl d íve lenem Jazykfrontu.
75
T.P.Lomtev „I.V.Stalin o razvitii nacionalnych jazykov v epoche socializma“ Voprosy filosofii 1949, íslo 2.;
citován Laurat, str. 80-81.
76
A.Lakov „Josif Visarionovi Stalin“ Internacia Kulturo 4. 1949, íslo 12, str. 4.
73
296
franština, pro kapitalismus angli tina a kone
pro epochu socialismu ruština.77
Jak up esnil v listopadu 1949 akademik N.T.Jakovlev, kone ná perspektiva již
platí v sou asnosti, protože ruština není jen jazykem SSSR, ale je také
mezinárodním jazykem lidových demokracií. 78 Lomtev pak u inil další krok,
když ozna il ruštinu za „nástroj nejpokrokov jší civilizace, socialistické
civilizace, nejpokrokov jší v dy“ a za „jazyk míru a pokroku“.
Takové vychvalování ruštiny, se kterým se za alo v polovin t icátých let
a dostoupilo vrcholu ve ty icátých letech, se nikterak neshodovalo s Marrovou
tezí, podle které každý jazyk formuje t ída, ne národ. Marr vždy odmítal nahlížet
na jazyky (=na tzv.národní jazyky) jako na celek, jako na národní d dictví, ale
považoval ho za kombinaci r zných t ídních jazyk , nebo poz statk prvk
klasických jazyk . Podle n j, s ekonomickým a politickým pokrokem a stíráním
íd ve spole nosti, tyto jazyky splynou a nakonec v celosv tové bezt ídní
spole nosti uvolní místo zcela novému univerzálnímu jazyku. Toto neponechává
možnost jednomu ze sou asných jazyk vyjít jako vít z z boje jazyk . Naopak,
Marr zcela otev en prohlásil, že nové metody jeho teorie, které mají na z eteli
všechny jazyky, porazí pseudov decké, ideologické principy autokracie ruského
jazyka.
Navzdory tomuto jasnému Marrovu stanovisku Sov tský svaz pokra oval
v politice poruš ování a jafetologie, která z stala vedoucí školou v sov tské
lingvistice, musela sloužit Stalinov politice, jakkoliv se vzdalovala od
vodních Marrových ideí (Marr zem el v roce 1934). Pokud Marrovi stoupenci
nesloužili režimu od po átku jako poslušný nástroj, bylo jim rychle zabrán no
init n jaké záv ry, které by nebyly v souladu s politikou Strany.
Stalin nakonec pochopil – bezpochyby p ekvapiv pozd – že na podporu
jeho politiky, kterou zam il na národní ruský jazyk a využil jeho ruské národní
tradice na zocelení sov tského vlastenectví, se už nehodí Marrovy teorie.
V letech 1948 a 49 útoky marrist na použití tradi ních lingvistických metod,
zejména jejich odmítání p ijmout tradice buržoazní ruské lingvistiky, byly
chováním p ímo kací ským, když uvážíme, že sou asný státní aparát pro
propagandu vytý il vedoucí roli všemu ruskému v kontinuit ruské v dy. Proto
Stalin osobn zakro il. Svou autoritou nejvyššího v dce Strany ur il, že jazyk
není t ídní fenomén a nepat í do nadstavby. Dokazoval, že v Puškinov jazyku
se uchovalo vše podstatné beze zm ny, tedy ruština m že sloužit všem t ídám ve
feudálním, kapitalistickém i socialistickém ádu.
Ur it odstran ní nesouladu mezi Marrovou teorií a velkorusky
zabarveným sov tským vlastenectvím nebylo jediným d vodem, pro Stalin
vystoupil na scénu jazykové v dy. Sov tská lingvistika tolik závislá na jafetské
teorii vedla k ad negativních fenomén . Tato závislost zabra ovala ú innou
77
David Zaslavskij „Velikij jazyk našej epochi“ Literaturnaja gazeta 1.1.1949; cituje Jindrich Kucera „Soviet
nationality policy. The linquistic controversy“ Problems of Communism 3. 1954, íslo 2, str. 25. – Porovnej
„Ekspansio de la rusa lingvo“ Sennaciulo 21. 1950, íslo 2 (537), str. 7.
78
Vestnik Akademii Nauk SSSR 1950, íslo 2; cit. Laurat, str. 80, 73.
297
jazykovou výchovu ve školách a zp sobovala stagnaci ruské filologie a kv li
odmítnutí srovnávací metody bránila historickým výzkum m vztah mezi
ruštinou a ostatními slovanskými jazyky. Ale jakkoliv se zdálo výhodné hodit na
marristy plnou vinu za všechny p ehmaty a chyby v sov tské lingvistice:
Význam Stalinova soudu o Marrovi se nachází v prvé ad v tom, že byly
odstran ny zbytky revolu ního romantismu z pr kopnických dob sov tského
státu. Cesta byla otev ená pro nezastavitelný rozvoj „velkého ruského jazyka“.
Toto posouzení Stalinových motiv také nezm nilo fakt, že v trvání
lingvistické diskuse Stalin upravil svou tezi o „vít zícím jazyku“. Jak ukazuje
jeho odpov soudruhovi A.Cholopovovi v Pravd 2. 8. 1950, byl Stalin
dotazován na souvislost této teze s tezí z roku 1930. Stalin prohlásil, že zde není
žádný rozpor. Úpln stejn jako v roce 1925 p i odmítnutí Kautského prognóz
ešil“ Stalin rozpor tvrzením, že je nutno rozlišovat nestejná období, ve kterých
byly výroky proneseny.
Formulace o vít zství siln jšího jazyka, jak vysv tluje Stalin, se vztahují
k období p ed celosv tovým vít zstvím socialismu –
... když vyko is ovatelské t ídy vládnou mocí ve sv , a z stává
v platnosti národní a koloniální útlak, když národní izolace a vzájemná
ned ra národ je upev ována státními rozdíly, kdy ješt neexistuje národní
rovnoprávnost, kdy k ížení jazyk se d je cestou boje za vládu jednoho jazyka,
když ješt neexistují podmínky pro mírovou a p átelskou spolupráci národ a
jazyk , když ješt nenastal as k jednání o spolupráci ve vzájemném
obohacování jazyk , výrok se vztahuje k asimilaci jedn ch a k vít zství jiných
jazyk .
Za takových podmínek mohou existovat jen vít zné a poražené jazyky,
zcela jinak to bude v období po vít zství socialismu v celosv tovém m ítku,
jmenovit :
... když již nebude existovat sv tový imperialismus, když vyko is ovatelské
ídy padnou, národní a koloniální útlaky budou odstran ny, izolace a vzájemná
národní ned ra budou zam ny za vzájemnou d ru a p iblížení národ ,
když národní rovnoprávnost bude skute ností, když politika útlaku a asimilace
bude zlikvidována, když spolupráce národ bude upevn na a až národní jazyky
budou mít možnost se svobodn obohacovat jeden druhým na cest ke
spolupráci,
potom se bude moci uskute nit to, co on, Stalin, m l na mysli ve
formulaci vyhlášené v roce 1930, tedy splynutí jazyk do jednoho spole ného
jazyka. V epoše socialismu se tedy nebude v bec jednat o vít zství nebo porážce
kterého jazyka:
Potom už zde nebudou dva jazyky, z nichž by jeden utrp l porážku, zatím
co by druhý vyšel z boje jako vít z, ale budeme mít stovky národních jazyk ,
z kterých dlouhou ekonomickou, politickou a kulturní spoluprací národ
vyvstanou nejprve nejobohacen jší jednotné oblastní jazyky, které se pozd ji
smísí v jeden mezinárodní jazyk, který pochopiteln nebude ani n mecký, ani
298
ruský, ani anglický, ale bude to nový jazyk, který do sebe nasál nejlepší prvky
národních a oblastních jazyk .79
Tak ješt jednou Stalin oprášil sv tovou revolu ní perspektivu, ale
nepodal ešení následujícího rozporu: Jak se uskute ní mírové splynutí jazyk ,
jestliže budou v nelítostném boji proti sob .
Odpov existuje. Stalin by se sotva asi zajímal o to, co se stane v daleké
budoucnosti. On se p edevším snažil p edložit teoretické ospravedln ní
sou asného vývoje v Sov tském svazu. Proto odsuzoval mezinárodní Marrovu
doktrínu, zd raz oval nadnárodní roli ruštiny a ozna il zanikání „slabších“
jazyk za známku historického pokroku. Jeho výrok 80 „v celosv tovém
ítku“ znemožnil, aby k jeho proroctví mohla být p edložena k porovnání se
sou asnou realitou v Sov tském svazu, ve kterém socialismus již zvít zil a
„vzájemná ned ra národ “ byla již dávno zlikvidovaná. Po tom všem,
v kontextu Stalinových lingvistických tezí, se prognóza o budoucím
nadnárodním sv tovém jazyce zdá skoro nepravd podobná, protože je zde
premisa toho, že ruština nedosáhne „kone ného vít zství“. Pravd podobn jší je
podle výrok Stalina, že ruština, která vždy procházela vít zn boji v minulosti a
sloužila sov tskému lidu jako nástroj sjednocení, bude pokra ovat ve svém
vít zném postupu, p ekro í hranice Sov tského svazu a podstatn ovlivní jazyk
budoucího sv ta.81 Interpretace této role, p isouzená ruštin , podporuje ješt
fakt, že také v lidových demokraciích byla ruština pokládána za „mezinárodní
jazyk socialismu“ a sov tští lingvisté sou asn zu iv vedli polemiku proti
angli tin – jazyku „angloamerických imperialist “.82
Mimo pozornost z stalo pro ruština, v podmínkách d ry vládnoucí
mezi lidem Sov tského svazu, rozši ovala sv j vliv na úkor jiných jazyk a pro
se neza alo s p ípravami pro budoucí nadnárodní jazyk. Stalin se jasn
nevyjád il, zda je n jak možno urychlit proces jazykového sjednocování, ale
ud lal to jiný Gruzínec, lingvista Arnold ikobava. Ve svém lánku v Pravd
za al s diskusí. Kritizoval Marra, zam il se na jeho teze o spole ném jazyku
lidstva v budoucnosti. Napsal: „Na první pohled je Marr v souladu
s marxismem- leninismem, ale v podstat je jeho názor falešný, nemarxistický“.
Ocitoval Marr v výrok, že lidstvo, které se p iblíží k ekonomické jednot a
k bezt ídní spole nosti, nem že jinak, než aplikovat um lé, v decky podložené
79
Stalin Der Marxismus str. 62-64. Teze o formování „oblastních jazyk “ jako p edstupe vzniku sv tového
jazyka se objevily již ve Stalinov lánku „La nacia demando kaj leninismo“ Werke XI 305-312). Tento lánek
vyšel v roce 1949 s poznámkou, že ho Stalin napsal již v roce 1929. To se zdá málo pravd podobné, když
uvážíme fakt, že Stalin ve své sjezdové i v roce 1930 se v bec nezmínil o oblastních jazycích (porovnej
Thomas „Some notes...“, str. 343, pozn. 77).
80
Porovnej Ernst Nolte Deutschland und der Kalte Krieg Mnichov, Curych 1974, str. 342.
81
Již v roce 1945 lingvista Vinogradov otev en ekl, že privilegovaná pozice ruštiny v Sov tském svazu
„vytvá í vhodné podmínky“, které v budoucnosti zkrátí cestu k jedinému jazyku pro celé lidstvo. Velikij russkij
jazyk Moskva 1945; cit. Kucera Soviet nationality policy“ str. 29.
82
Edward F.James „Soviet linguistic policy and the international language movement“ International Language
Review 1. 1955, íslo 1 ( íjen/prosinec), str. 10-12; Goodman „World state and world language“ str. 723-724.
299
metody pro urychlení tohoto sv tového procesu. ikobava prohlásil s odvoláním
na již d íve pronesené Stalinovy výroky:
Jak známo, marxisté to chápou jinak. Domnívají se, že proces odumírání
národních jazyk a vytvo ení jednoho spole ného sv tového jazyka se stane
postupn bez jakýchkoliv „um lých metod“, které by „urychlily“ celý proces.
Aplikace takových „um lých metod“ by znamenala použití násilí proti
národ m, a to marxismus nem že p ipustit.83
koliv možná ikobavovým úmyslem bylo hlavn hodit na marristy
vinu za p ehmaty v alfabetizaci a úprav neruských jazyk v Sov tském svazu, 84
teze za které Marra obvi oval jako „nemarxistického“, byly práv bodem, o
který se opírali esperantisté u komunistických ú ad , aby zd vodnili svou
innost.
ikobav v útok na pokusy urychlit formování celosv tového jazyka
um lými metodami byl po n kolika týdnech posílen, když Stalin vynesl nad
Marrem klatbu. Ne všichni hned pochopili plný význam Stalinova obratu. Také
kolik esperantist se nechalo mystifikovat. Stalin mluvil o budoucím
nadnárodním sv tovém jazyku a vyvolal tím mezi omezovanými esperantisty
v lidových demokraciích nad je, že je možno esperanto nabídnout jako sv tový
jazyk prorokovaný Stalinem. 85 Ale takový názor m li jen esperantisté
s buržoazními tradicemi, kte í se neorientovali ve Stalinov dialektice a
pravd podobn ani nev li o teoretických diskusích v Sov tském svazu
za átkem t icátých let. V tší smysl pro choulostivost situace m li komunisti tí
esperantisté v Bulharsku, kterým již v roce 1950 bylo jasné, že cesta
k jednotnému jazyku m že vést jen p es vývoj národních jazyk . Varovali p ed
iluzí, že by esperanto mohlo být budoucím jazykem lidstva, tzn. komunismu. 86
Ke stejnému záv ru dosp li po roce 1950 strani tí teoretikové ve východní
Evrop vyzvaní k interpretaci Stalinova jazykového p ísp vku. Vysv tlili
charakter budoucího sv tového jazyka: „... nebude to esperanto ani ido nebo jiný
um lý jazyk, ale nový, živý jazyk, který vytvo í lidové masy socialistických
národ ve spole né spolupráci p i rozvoji komunistické spole nosti.87
Již p ed rokem 1950 nebylo pro esperanto místo ve vývojovém procesu
vedoucím k univerzálnímu jazyku. V tom smyslu nep inesl Stalin v p ísp vek
nic nového. Jen dodal, sice pozd , teoretickou bázi pro gloriolu ruštiny a
83
A.S. ikobava „O nekatorych voprosach sovetskogo jazykoznanija“ Pravda 9.5.1950; n mecky: Wolfgang
Stenitz (red.) Beträge aus der sowjetischen Sprachwissenschaft. Folge I Berlín 1952, str. 17.
84
Ostatn ikobavovo mín ní bylo v rozporu s jiným lingvistou, který argumentoval, že existují pouze um lé
literární, spisovné jazyky a že „um lé metody“ v bec nemusí znamenat „použití násilí“: L.Bulachovskij „Na
putjach materalisti eskogo jazykovedenija“ Pravda 13.6.1950; n mecky v Stentz, str. 76.
85
P.Balkanyi „La Stalina lingvoscienco kaj Esperanto“ La Esperantista Laboristo 1951, íslo 26
(b ezen/duben), str. 1. Podle Balkanyiho u mnoha esperantist vyvolala Stalinova slova radost a o ekávání. ásti
Stalinova p ísp vku byly p eloženy do esperanta Esperantista 6. 1951, str. 10-12, 33; Internacia Kulturo 5.
1950, íslo 7/8, str. 13-14.
86
Lakov „Josef Visarionovi Stalin“ str. 4.
87
Fred Oelssner Die Bedeutung der Arbeiten des Genossen Stalin über den Marxismus und die Fragen der
Sprachwissenschaft für die Entwicklung der Wissenschaften. I. Teil v decké suplementum Forum sešit 15
(3.8.1951), str. 11.
300
potla ování menšin a již dlouho praktikovanou diskriminaci a perzekuci
nadnárodních jazykových skupin esperantist . Tím, že Stalin odstoupil od své
teze o rozkv tu národ , p edstavil novou základní formuli podmínek
vládnoucích p ed celosv tovým vít zstvím socialismu, takže situace esperantist
se ješt zkomplikovala. Protože Stalin ozna il nyní za charakteristické, že
národní jazyky mezi sebou bojují, aby zjistily, který je siln jší, zahrnovalo to
v sob pro všechny ob any žijící pod sov tským vlivem, tedy také pro
esperantisty, že musí napomáhat k vít zství ruského jazyka. Tak opadly nad je,
které ješt z stávaly, že by esperanto mohlo ve východní Evrop n jak p ežít.
4.5.3. Pot eby sou asnosti
Vid t problém esperanta v prvé ad ve spojitosti s diskusí mezi
lingvistickými teoriemi m že snadno vést k omylu a zamlžení politického
pozadí, které nyní již nedovolovalo esperantskou innost. Rozhodným bodem
bylo: Jestliže hnutí bylo potla eno v Sov tském svazu, v krátké dob se zastaví
jeho innost v satelitních zemích pod jeho vlivem. A ím víc se bude zv tšovat
vliv Sov tského svazu, tím p ísn ji budou režimy v t chto zemích vymítat vše,
co by bylo proti sov tskému modelu.
V lét 1949 bylo esperantské hnutí ve východní Evrop vystaveno tlaku
Sov tského svazu jako p edpokládaný spojenec titovské Jugoslávie, která byla
v ervnu 1948 vylou ena pro svou „neposlušnost“ k vedoucí síle Moskvy.
Zvláš drasticky se manifestoval tento tlak v odhalování a v likvidaci „nep átel
Strany“. Rozb hla se zu ivá kampa proti tzv. „kosmopolitismu“ jako „nástroji
realizace sv tové hegemonie amerického imperialismu“, ale ve skute nosti to
sloužilo jako záminka jak odsoudit západní ideje, které m ly podkopávat
suverenitu socialistických stát . Varování proti nebezpe í kosmopolitismu byla
innou zást rkou pro zastrašování ob an p ed jakýmkoliv kontaktem se
zahrani ím.
V Sov tském svazu hlavní stranický funkcioná pro kulturní záležitosti,
Andrej Ždanov, za al v srpnu 1946 jako n jaký st edov ký inkvizitor dusit
intelektuální a kulturní život a zavád l stranickou kontrolu všude tam, kde by
mohly být n jaké p íznaky spojenectví s kapitalistickými státy v dob války.
V um leckých a intelektuálních prost edích, ve kterých v té dob zavál sv ží
vítr, byli lidé obvi ování z „plazení p ed buržoazní kulturou západu“,
z nevlasteneckého kosmopolitismu, a z nedostate ného respektu p ed tradicemi
sov tských výdobytk . Koncem roku 1948 a za átkem 1949
protikosmopolitická kampa byla obohacena zvláš nep íjemným komponentem
– antisemitismem, maskovaným jako útok proti „sionistickým komplot m“
301
západních vále ných štvá . Byly zakázány všechny publikace v židovském
jazyce a i asimilovaní Židé byli perzekvováni.88
Po zost ení studené války (v dubnu 1949 bylo založeno NATO) a po
konfliktu s Jugoslávií Sov tský svaz trval na tom, aby lidové demokracie
urychlen za aly s kampaní a uzav ely se proti vliv m ostatního sv ta. A to také
lo p irozen dopad na esperantské hnutí.
Jak víme, sov tský model nepo ítal s právem na život pro esperanto. Fakt,
že se jazyk stal populární ve východoevropských zemích a že i stranické a státní
orgány podporovaly hnutí, nemohli sov tští kontrolo i p ehlédnout. Ješt horší a
provokativní bylo, že podunajské esperantské organizace se rozhodly pro užší
spolupráci mimo kontrolu Moskvy a že echoslováci volali po korespondenci a
cestování pomocí esperanta se sov tskými pracujícími,89 že sov tští esperantisté,
kte í unikli perzekucím etli v Internacia Kulturo o ile pulzujícím
esperantském život v nových socialistických státech,90 nebo že ob an
Leningradu apeloval ve stejném asopise, aby mu esperantisté ve sv pomohli
oživit esperantské hnutí v Sov tském svazu a zasypával sov tská cizojazy ná
vydavatelství žádostmi o vydávání literatury v esperantu. 91
Tento vývoj bylo t eba brzdit a set ít individualistické rysy ve východním
bloku i na tak zdánliv ned ležitém poli, jako bylo esperantské hnutí. V prosinci
1945 se práv vrátil z moskevského exilu Georgi Dimitrov a byl varován svým
sekretá em – esperantistou – aby se chránil p ed provokací špionážního
charakteru. K tomuto upozorn ní byla p idána povzbudivá slova o užite nosti
esperanta jako „neutrálního kanálu“ pro informaci o „novém demokratickém
Bulharsku“.92 Ale ani ne po ty ech letech již nep evažovaly pozitivní aspekty:
nyní byl na po adu strach z nekontrolovatelných kontakt pomocí esperanta –
stejn jako v letech 1937-38 v Sov tském svazu a v roce 1941 v pobaltských
zemích. Co nutilo režimy omezovat, nebo zakazovat rozši ování esperanta? Byla
to v rnost oficiální jazykové doktrín , nebo politické uv dom ní – obava o
vnit ní bezpe nost?
Aby byly zd vodn ny kroky vycházející z tohoto strachu, bylo použito
heslo o boji proti kosmopolitismu. Zákaz esperantských klub v sov tské zón
v N mecku byl motivován výrokem, že jsou zneužitelné pro kosmopolitické
88
Benjamin Pinkus „Soviet campaigns against, Jewish nationalism and cosmopolitism´ 1946-1953“ Soviet
Jewish Affairs 4. 1974, íslo 2, str. 53-72. – Do Stalinovy intervence v roce 1950 také Marristé udávali své
oponenty jako kosmopolity.
89
William Solzbacher „It happened in Prague“ American Esperanto Magazine 66, 1952, str. 36.
90
Na krátký as v letech 1947-48 n kolik dopis ze Sov tského svazu dorazilo do zahrani í: Heroldo de
Esperanto 23. 1947, íslo 13 (1072), str. 2; Sennacilulo 19. 1948, íslo 11, str. 5; 20. 1949, íslo 4. str. 2.
91
Anatol Syromjatnikov „Kreu amasan kulturan kontakton kun Sovjet-Unio!“ Internacia Kulturo 3. 1948, íslo
4. Str. 16.
92
Assen Grigorov „Tri interparoloj kun Georgi Dimitrov“ Internacia Kulturo 4. 1949, íslo 7, str. 5. Ve stejném
ísle se objevil nekrolog o Dimitrovovi, který náhle zem el za átkem ervence 1949 v Moskv . Viz též Nikola
Aleksiev „Georgo Dimitrov o esperantském hnutí“ v Petra Radenkova Georgo Dimitrov. Konciza biografio
Sofie 1982, str. 5-9.
302
snahy a podvratné innosti amerického imperialismu. 93 Za átkem listopadu 1949
vláda práv vyhlášené N mecké demokratické republiky formulovala zákaz
takto:
Je faktem, že nep átelé naší demokracie nám mohou škodit
prost ednictvím esperantských skupin.
Novinami, které vycházejí v zahrani í a p sobením tzv. „mezinárodního
spolku“ se sídlem v Mnichov 94 pod záminkou kulturních pot eb mohou být tyto
skupiny zneužity a poškozen náš demokratický po ádek.95
O rok pozd ji se sídlo „mezinárodního spolku“ zm nilo, ale nebezpe í
stalo stejné. Stranický tisk NDR psal, že kosmopolitismus propagovaný
v USA usiluje o paralyzování proletá ského internacionalismu, k emuž mu
slouží tzv. sv tový jazyk (esperanto), jehož centrum a sídlo je v Americe.96
esto esperanto ve východní Evrop nevymizelo jednou ranou. Rychlost
a intenzitu potla ování bylo nutno pom ovat s nestejnými vnit ními
podmínkami v lidových demokraciích. Tam, kde sov tské ú ady mohly mén
dbát na místní autonomii, tam mohly nejrychleji realizovat svá p ání. To
vysv tluje, pro ve východním N mecku, kde v té dob vládla sov tská
vojenská administrace, byl vydán dekret již po átkem roku 1949 s argumenty,
které nejvýstižn ji vystihovaly sov tské stanovisko a pro se kruh uzav el až
v daleké ín na konci roku 1953, kdy p estal vycházet asopis El Popola
inio. V Bulharsku a v eskoslovensku esperantisté vzdorovali nejdéle
tendencím být pronásledováni jen za pouhou znalost jazyka spole
se sionisty
a kosmopolity, protože mohli snadno dokumentovat sv j protifašistický názor; a
navíc v Bulharsku bývalí vedoucí ilegálního d lnického esperantského hnutí se
nacházeli na vysokých stranických a vládních místech. Horší p edpoklady
nem li ani v Ma arsku, ale tam možná i jen následkem ústního doporu ení z
vysokých politických míst „že je t eba opustit nepot ebné hnutí“97,
místop edsedkyn HES, která byla i starou lenkou strany, okamžit poslušn
vyvolala hlasování ve výboru o návrhu prozatímn zastavit innost organizace,
protože „nyní jsou p ed Stranou a jejími leny daleko d ležit jší úkoly a je
slušné zastavit innost“.98
Podobný osud hrozil také bulharskému hnutí. Úst edí výbor Komunistické
strany Bulharska jednoho dne usoudil, že BEA pat í ke zbyte ným organizacím
a proto se musí zlikvidovat. Tento impuls nejhorliv jší zastánci stranické linie
93
E-er „Esperanto vivas malanta Fera Kurteno“ Esperanto-Post 6. 1953, str. 113 (citace ze zprávy Ministerstva
pro lidové vzd lávání).
94
Bezpochyby zmínka o GEA, která v té dob m la sídlo v Mnichov .
95
Dopis vlády NDR Jednot pronásledovaných nacistickým režimem ze dne 4.11.1949; cituje S.Engholm „Kie
oni malhelpas esperanton“ Malgranda Revuo 8. 1950, íslo 1, str. 28-29.
96
Leipziger Volkszeitung 1.12.1950; cit. Heroldo de Esperanto 26. 1951, íslo 1 (1136), str. 2.
97
Osobní sd lení pana Ervína Fenyvesi ze dne 10.5.1981.
98
Pa lo Balkányi „El Budape to“ Iómnibuso 10.1973, íslo 5 (57), str. 11.
303
byli p ipraveni splnit a inili nátlak na vedení BEA.99 Ale p edseda a n kolik
len výboru volilo taktiku zdržování s tím, že rozpušt ní organizace m že
schválit jen kongres. A to se poda ilo a BEA dál formáln existovala. 100 P esto
do roku 1955 n jaká ve ejná innost nebyla vcelku možná, protože také
esperantisté v Bulharsku se museli pod ídit oficiální vedoucí linii, podle které
bylo pot eba se v novat naléhav jším úkol m, n ž pé i o mezinárodní jazyk –
v budování socialismu pro esperanto prost nebylo místo.
Tím p icházíme k dalšímu argumentu p i objas ování protiesperantského
názoru, který byl mén hrubý, než obvi ování z kosmopolitismu a
záškodnických inností. Jedná se o tezi, že esperanto odlákává pozornost od
prvo adosti výstavby socialismu. Paralela s kampaní proti kosmopolitismu
za ala brzy p evažovat a z stávala v platnosti také v prvých letech po Stalinov
smrti, kdy p estal p sobit ú inek propagandy o nep átelích ze zahrani í.
Tento argument dob e shrnuje dokument z eskoslovenska. Jedná se o
ístránkový anglicky psaný dopis „Respondo al japana amiko“(Odpov
japonskému p íteli), napsaný jak je ozna eno – nejmenovaným – eským
esperantistou101 a p iložený k dopisu (ze dne 22. 9. 1953) Dr.E.Carmínové,
vedoucí sekce vztah s Japonskem na eskoslovenském ministerstvu kultury.
Dokument m l podat odpov Kurisu Keiovi, který se na ministerstvu
dotazoval, pro je esperantská organizace pod tlakem v zemi, jejíž literatura je
známa v Japonsku práv prost ednictvím esperanta a jejíž lenové organizovali
solidární pomoc japonským soudruh m trpícím ve v zení. Ministerstvo
pokládalo za nemožné jednoduše ignorovat Kurisovo stanovisko vzhledem k
jeho postavení – byl nejaktivn jším propagátorem a rozši ovatelem eské
literatury a kultury v Japonsku102 a proto dnes máme vzácný exemplá
podrobného oficiálního zd vodn ní protiesperantské politiky Stalinova režimu.
Nejprve dopis obhajuje eskoslovenské esperantisty p ed obvin ními
obvyklými v Sov tském svazu a ve východním N mecku:
Je pravda, že se esperantisté v eskoslovensku ukázali jako vlastenci,
kte í použili esperanto pokrokovým zp sobem. Neobjevil se ani jeden p ípad, že
by esperanto bylo použito proti zájm m lidu a státu. Tomu lze d kovat
uv dom lému a vlasteneckému vedení, které prokázalo, že je možno použít
esperanto pro dobro státu. Náš lid zažil veliký smutek p i nacistické tragedii za
hitlerovské okupace. Esperantisté nepodvedli nad je národa a vložili své
domosti do služeb zem . Jejich innost byla p ízniv ohodnocena vládou.
Jejich skromné snažení p ineslo dobré ovoce.
99
I v Polsku, kde byl tlak státu proti hnutí nejmén silný, se našli esperantisté, kte í – bez úsp chu – radili
výboru rozpustit organizaci: Bogdan Sadowski „Dek jaroj de la Esperanto-movado en Popola Pollando“ Bulteno
de Asocio de Esperantistoj en Pollando 1955, íslo 12, str. 2.
100
A.D.Atanasov Kelkaj rememoroj nepublikovaný rukopis, str. 5-6.
101
Podle p edpokladu pana Kurisu Keie dopis napsal Adolf Malík, poslední p edseda EA SR.
102
Kurisu byl krom toho lenem výboru Sin Nihon Bungaku Kai (Nová japonská literární asociace). Tato
organizace levicových pokrokových literát m la dohodu s ur itými instancemi v eskoslovensku o vzájemném
ekladu a vydávání literárních prací.
304
Po takové chvále není snadné zd vodnit pro nyní esperanto nemohlo dál
sloužit lidu, proto došlo ministerstvo akrobatickými obraty k záv ru, že ve
zm ných podmínkách tito skromní, úsp šní, esperantisté již nemohou zvládat
velké úkoly ur ené Stranou a vládou. Nové spole enské pot eby jakoby
zp sobily p irozenou smrt esperantského hnutí. V roce 1950 vyšel nový zákon o
organizacích, podle kterého se musí organizace p ihlásit do jedné z velkých
masových organizací. 103 To se EA SR snažila ud lat, ale nikdo ji necht l
ijmout, protože „nezapadala do rámce innosti“ žádné masové organizace.
Když uplynul as ur ený zákonem k registraci, byla organizace zrušena. Nebylo
to tedy vinou státní administrace, že organizace esperantist ukon ila svoji
innost, ale je faktem, že zákon pro registraci organizací nebyl napln n, krom
toho že „esperanto již nebylo pot ebné ve vyšší fázi vývoje mezinárodních
vztah “.
Dopis dále pokra uje:
V kapitalistických zemích, v rukou pokrokových lidí plní esperanto ješt
ležitou funkci a m lo by pracovat ruku v ruce s obránci míru. Jestliže se tak
ned je, stává se to „kosmopolitismem na vývoz“ a proto si eskoslovenský lid a
stát musí chránit vlastní existenci.
Že použití esperanta v kapitalistických zemích k pokrokovým cíl m
nem že být dostate
efektní, jestliže chybí možnost komunikace s obránci
míru v socialistických zemích, bylo evidentn mimo myšlení ministerstva.
Co znamená „vyšší fáze vývoje mezinárodních vztah “? To ú ady rad ji
up es ovaly jen pro vnit ní použití, které m lo „up ím jší“ vyjad ování. 5. 9.
1952, den p ed „samorozpušt ním“ EA SR, poslal Rudolf Burda protestní
dopis p edsedovi vlády, Antonínu Zápotockému, se žádostí o vysv tlení, pro
esperanto – jazyk, který podle Burdy podporoval i Lenin – již není tolerován.
Odpov di ú adu vlády ze 24. 10. 1952 nelze vytknout nekonkrétnost:
Od doby, kdy soudruh Lenin zd raznil význam esperanta pro d lnickou
ídu uplynulo p íliš mnoho asu. Mezitím byla vybudována velká vlast
socialismu – Sov tský svaz. Budování socialismu se rozši uje do stále více zemí,
které vidí v Sov tském svazu vzor a bohat erpají z jeho zkušeností. Z toho
vodu stovky tisíc pracujících z t chto zemí, i mimo n , se u í jazyk pionýr
socialismu – ruštinu. Takové masové rozší ení ruského jazyka p irozen
odsouvá do pozadí význam esperanta, které je ve všech sm rech jazykem
um lým a proto ani není jazykem v pravém slova smyslu...
Domníváme se, že v nyn jším ase je mnohem užite jší v novat síly,
organiza ní prost edky a energii rozši ování ruštiny.
Nejedná se tedy o oficiální zákaz esperanta, jak se zmi ujete ve vašem
dopise. Jedná se jen o to, aby si všichni soudruzi uv domili zm nou situaci a
z ní vycházející snížení významu esperanta.
I když uvážíme, že se Lenin nikdy nevyjád il p ízniv pro esperanto, je
patrné, že eskoslovenský státní ú edník se v bec nepokusil pop ít výrok
103
O tom Kamarýt, str. 177-178.
305
nej ast ji citovaného teoretika sov tského komunismu – vedle Stalina – a prost
ignorovat platnost takového výroku. Zde se nezakryt dokumentuje, do jakého
stupn lze až zajít od zdánliv božsky svaté teorie v aktuálních otázkách – jak
nejv rn ji plnit linii stalinské politiky diktovanou dobou.
Otázka vztahu mezi teorií a praxí nás zavedla zp t na jazykovou diskusi
roku 1950. Když Pravda dala prostor rozsáhlému projednávání problém
lingvistiky, do kterého vstoupil Stalin, a neo ekávan odsoudil Marrovu teorii,
sm r vývoje esperantského hnutí byl v lidových demokraciích jasn ur en:
„Esperantisté se musí pod ídit požadavku ob tovat všechny své síly na výstavbu
socialismu“. Na jazykovém poli, které se jich specificky týká, musí plnými
silami up ednost ovat ruský jazyk104. Za átkem roku 1949 to bylo formulováno
východon meckými ú ady:
Doporu ujeme vám abyste vložili svou práci do služeb dvouletého plánu a
sm ovali vaše filologické zájmy ke sv tovému jazyku, který urychluje naši
výstavbu rychleji´, než vaše experimenty jazykové syntézy.105
Stalinovým výpadem proti Marrovi se v tomto sm ru nic nezm nilo. A
jestliže n kolik esperantist v tom ase možná chovalo nad je v budoucnost
univerzálního jazyka, museli velmi rychle pochopit, že jim Stalin v krok
nepomáhá, ale ú elov se snaží sladit – sice pozd – teorii a praxi v jazykové
politice v Sov tském svazu. Esperanto z stalo nevítané a prakticky zakázané, ne
pro dominanci v té, nebo jiné jazykové škole, ale pro politický zám r – zabránit
východoevropským esperantist m v nedogmatickém internacionálním myšlení.
Nyní mohly ú ady používat Stalinovy výroky efektn ji a racionalizovat
svoje stanovisko proti esperantu víc, než mlhavými varováními p ed
„mezinárodním spol ením v Mnichov “ a tak podobn . Citovali Stalinova slova
o svázanosti jazyka a národa a nazývali esperanto um lým kosmopolitním
žargonem106, který nemá ko eny v národ ani ve spole nosti a úto ili na
esperantisty pro jejich „chybný p edpoklad, že p ekonání jazykových p ehrad
spojí národy v duchu bratrství. 107 Také renovovaný eský lingvista Trávní ek
i interpretaci Stalinových myšlenek p isoudil esperantu „beznad jnou
perspektívu“.108 A jestliže si ješt n kdo nebyl jistý o vládnoucím mín ní, sta ilo
prost konsultovat Velkou sov tskou encyklopedii, která p ímo tvrdila:
Nejrozší en jší z um lých jazyk – esperanto – je podivnou náhražkou
latinských jazyk .
104
P ed rozbitím vztah se Sov tským svazem v roce 1948 bylo nadšení stranických funkcioná pro ruštinu
jako jazyk socialismu brzd no inností esperantist také v Jugoslávii: Peter Zlatnar „Ideoj kaj agoj de
esperantistoj en Jugoslavio“ v: Franjo Vokoun Honore al ili. Memorlibro pri falintaj esperantistoj 1941-1945
Záh eb 1976, str. 19.
105
Dopis saského ministerstva lidového vzd lávání ze dne 24.1.1949.
106
„Fino de unu asocio“ Heroldo de Esperanto 29. 1953, íslo 5 (1175), str. 2. V eskoslovenském dokumentu
„Respondo al japana amiko“.
107
V eskoslovenském dokumentu „Respondo al japana amiko“.
108
Na stejném míst . – Viz též snahy odmítnout Trávní kovy argumenty: William Gilbert „Esperanto kaj rusa
lingvo“ Paco 1955, íslo 23 ( íjen), finské vydání, str. 4-5.
306
Myšlenka um lého jazyka, spole ného pro celé lidstvo, je sama o sob
utopie a neuskute nitelná... takové projekty mají kosmopolitní charakter a proto
jsou ne estné z principu. Utopi nost um lých jazyk je zvláš jasná po vydání
spis J.V.Stalina „Národnostní otázka a leninismus“ (1949) a „Marxismus a
otázky jazykov dy“ (1950) ve kterých jsou obsaženy reálné perspektivy vývoje
národních jazyk a formování budoucího jednotného jazyka lidstva.109
Prokurátor v NDR, který pot eboval ke svému rozsudku potvrzení, že
um lé jazyky nemají žádný kulturní a lidov -vzd lávací charakter, ješt dva
roky po Stalinov smrti použil jeho jméno, aby autoritativn hloup vyslovil:
Um lé jazyky neobsahují národní jazyk a proto v souladu s u ením
nezapomenutelného J.V.Stalina o problémech marxismu a jazykov dy nemají
decký ani kulturní základ, protože neobsahují ani základní slovní zásobu, ani
gramatiku.110
Když vezmeme na z etel tuto zcela nep átelskou oficiální teorii, najdeme
ut šující fakt, že esperantisté ve východní Evrop nebyli, podle našich znalostí,
posíláni do pracovních tábor , jak to postihovalo d íve sov tské a baltické
esperantisty. Ur it ale docházelo ke v zn ní: nap íklad „Tutmonda Esperantista
urnalista Asocio“ (Sv tový esperantský svaz noviná ), který m l hodn
aktivních len ve východních zemích, zmi oval ve své výro ní zpráv 1951/52
o tom, že noviná i, kterým poslal sv j bulletin a lenskou legitimaci, byli pak
hned uv zn ni.111 A v podniku v D ín byli lenové esperantského kroužku
propušt ni ze zam stnání, protože odmítli vyu ovat místo esperanta ruštinu.112
tšinou ale sta ilo používat jemn jší metody, aby se od esperanta upoušt lo.
Každé konání sch ze bylo nutno ohlásit na policii a p edložit všechen tišt ný a
množený text, a stránky musely být íslovány, takže innost byla ošet ena
oby ejnými administrativními p edpisy, které byly libovoln interpretovány.
V Ma arsku, kde nebylo esperanto zcela zakázané, se esperantisté zejména
v provinciích, se strachem stáhli, nebo i v ili, že je esperanto všeobecn
zakázané, nebo i prost nev li co je ve vztahu k esperantu ješt tolerováno a
co již ne.113
Spole enské odsouzení zabývání se esperantem bylo skoro stejn obávané
jako p ímé tresty. Straníci, kte í dál propagovali esperanto, riskovali vylou ení
ze Strany s nep edvídatelnými negativními následky v profesní karié e. Proto
v NDR bývalí funkcioná i GLEA nebo IPE tajili, že znají esperanto114, a
109
„Iskusstvennye jazyki“ Bolšaja sovetskaja enciklopedija Druhé vydání, sv. 18, Moskva 1953, str. 504-504. –
Viz také lánek „Vsemirnyj jazyk sv. 9, 1951, str. 306-307.
110
Dopis od „Der Staatsanwalt der Deutschen Demokratischen Republik“ Maxovi Hirschovi, Bonnewitz u
Pirny, ze dne 17.3.1955. – Dopis podepsal prokurátor Reizmann.
111
Jarlibro de la Universala Esperanto-Asocio 1952, druhá ást, str. 32.
112
Václav R ži ka „Iom pri nia situacio en D ín“ La Pacdefendanto 1955, íslo 37 (leden), str. 5. –
Esperantisté prohlásili, že jsou nekompetentní, aby vyu ovali ruštinu.
113
Osobní sd lení Ervina Fenyvesiho 10.5.1981.
114
Dopis Ludwiga Schödla, který byl aktivistou GLEA, v La Pacdefendanto 1955, íslo 39 (b ezen), str. 5
áste
p etišt no v Sennaciulo 26. 1955, íslo 5 (600), str. 3). – Schödl se také zmi oval o vylou ení straník ,
kte í propagovali esperanto.
307
v Ma arsku stranická veteránka Borbála Szerémi-Tothová se i „nadšen
astnila innosti na zbrzd ní“ esperantského hnutí.115 Ale byli také straníci,
kte í odešli ze strany z vlastní v le, když vid li, že se Strana bojí dát
inteligentním d lník m „revolu ní vzd lávací prost edek“ 116; ma arský
esperantista, kterého Strana p edvolala na politickou policii za jeho
kosmopolitní innost, odvážn odpov l, aby mu ukázali zákon, který zakazuje
korespondenci v esperantu.117 Jiní zaznamenali s odporem, že n kte í esperantští
vedoucí „sp chali odhodit své dlouholeté esperantství a okamžit se stali u iteli
a propagátory ruštiny“.118 Jestliže vedoucí dávali takové vzory, nelze se divit, že
asto „oby ejní esperantisté“, ze kterých ostatn ur it jen malá menšina byla
straníky, rad ji p estali i s korespondencí. Ti, kte í si p áli uchovat alespo
právo se scházet, museli init ústupky: nap . v Hradci Králové se poda ilo získat
povolení pod podmínkou, že uspo ádají ješt navíc kurz ruského jazyka.119
4.5.4. Oživení hnutí
V kv tnu 1952 dva hlavní organizáto i mezinárodního esperantského
hnutí: UEA a SAT zaujali spole né oficiální stanovisko k potla ování esperanta
v lidových demokraciích. Bylo to u in no formou otev eného dopisu
Stalinovi.120 Byly citovány Stalinovy výroky a výroky sov tských lingvist .
Dopis upozor oval na rozpor mezi p edpov mi o splynutí jazyk a národ na
jedné stran a praktickým využitím ruštiny jako „pokrokového“ mezinárodního
jazyka na stran druhé a na rozpor mezi odmítnutím klasického charakteru
jazyka – spole enský fenomén – a požadavkem, že „mezinárodní jazyk“ by
musel ekat ad infinitivum na n jakou novou základnu a n jakou novou
superstrukturu pro formování a vznik“. A koliv dopis m l slabá místa121 –
nejasn rozlišil mezi budoucím nadnárodním jazykem a sou asným pomocným
jazykem esperanto a také zcela poml el o dlouhodobé neexistenci esperantského
115
J.Reininger v Sennaciulo 37. 1966, str. 91.
„SAT restas por mi la sola organizo subteninda“ Sennaciulo 28. 1957, íslo 2 (621), str. 3. – Jedná se o lánek
esperantisty z NDR, který se zú astnil zakládajícího kongresu SAT (1921); podepsal se jako „Sincera Oferema
Socialisto“.
117
Osobní sd lení. (Ma ar pak pokra oval v korespondenci.)
118
„Laborista esperantismo kaj SAT-aneco“ Sennacilulo 28. 1957, íslo 5 (624), str. 7. – Když se tento lánek
op t objevil o p t let pozd ji, redakce odhalila, že jeho autor byl Ma ar Imre Baranyai (1902-1961) pod
pseudonymem Emba, známý jako proletá ský esperantský spisovatel: Sennaciulo 33. 1962, str. 46.
119
120
„Nefermita letero. J.V.Stalinovi, Moskva“ Esperanto 45. 1952, str. 163-165; Sennaciulo 23. 1952, íslo 6
(565), str. 5-6. – Podn t k tomuto dopisu, který byl prvním spole ným prohlášením UEA a SAT, p išel od
polského esperantisty Antoni Czubrynského: Ob žník od E.Malmgrena výboru UEA ze dne 18.9.1951
(Malmgren zprvu váhal zabývat se návrhem.) O ohlasu mimo hnutí viz André Pierre „Les espérantistes ont
adressé une lettre ouverte à Staline“ Le Monde 26.6.1952.
121
Viz extrémn polemickou diskusi mezi Ivem Lapennou, skute ným autorem dopisu, a Williamem
Solzbacherem, který mimo jiné vy ítal Lapennovi lehkov rné p ijímání Marrových idejí: William Solzbacher
arlatana lingvo-scienco. Marr-Drezen-Stalin- ikobava-Lapenna“, American Esperanto Magazine 71. 1957,
str. 53-59, 83-90, 119-121, 152-157, ; 72. 1958, str. 24-26; Ivo Lapenna „Kelkaj lingvistikaj demandoj. Okaze de
la politika burleska o kaj lingvoscienca arlatana o de D-ro W.Solzbacher“ Belarto (supl. K asopisu Esperanto)
íslo 1, duben, 1958, str. 51-63.
116
308
hnutí v Sov tském svazu – je nutno zd raznit, že tímto dopisem mezinárodní
hnutí rozhod opustilo pozici neutralismu a bezmocného p ihlížení.122
Ale to, co sotva pisatelé dopisu mohli p edvídat, bylo to, že Stalinova
reakce m la ješt v jiném sm ru velký význam pro esperanto. Zájemci o
moderní sov tskou historii dnes jist všeobecn souhlasí, že možná
nejzajímav jším výrokem z dlouhé, nudné diskuse o jazykov
je kone ný
123
Stalin v záv r (v dopise Cholopovi) : „Marxismus je nep ítel každého
dogmatismu.“ 124 Nezávisle na svých motivech se Stalin evidentn vyjád il tímto
zp sobem, aby si získal volnost a našel východisko z v ných rozpor mezi
internacionálními tradicemi a praktickou politikou, ve které dával p ednost
národním zájm m sov tského státu.
Nejzajímav jší kapitolou v historii esperanta je jak postupn ožívalo
esperantské hnutí ve východní Evrop , v etn Sov tského svazu. Je to ukázka
esperantské cílev domosti, protiautoritá ské vytrvalosti a moudré, dobré práce.
Na výchozím bodu procesu, který vedl k znovuobnovení esperantského
hnutí v socialistických zemích, byla hrstka odvážných esperantist , kte í i
v nep íznivých letech odmítali ml et. Bezpochyby nejodvážn jší byl již
zmi ovaný Rudolf Burda z eskoslovenska125, který neúnavn opakoval, že
uml ení hnutí je propastná nespravedlnost neslu itelná s principy komunismu
(nebo s jeho idealistickým chápáním). Burda také úto il na „neutrální
oportunisty“, kte í si „uzurpují“ vedoucí postavení v eskoslovenském hnutí,
pomlouvají d lnické esperantisty jako kosmopolity, aby zachránili organizaci a
nakonec se uchýlili pod tlakem k „dobrovolné“ likvidaci. Nenechal pochyb o
tom, že esperanto m že d kovat za nep íze v prvé ad nejvyšším politik m.
Nebál se zve ej it ve svém bulletinu La Pacdefendanto dlouhý velmi kritický
dopis od Kurisu Kea, o potla ování esperanta v Sov tském svazu a v lidových
demokraciích. V dopise mimo jiné stálo:
Pokud se má likvidovat esperantská organizace, má se to ud lat ve ejn ,
sd lit d vody, ale ne pokrytecky, jakoby se strachem p ed ve ejností. Je
neodpustitelné, že vláda, která si íká lidov -demokratická nebo socialistická
používá metody podobné fašistickým.126
Zve ejnil také dopis od Francouze Williama Gilberta, který prohlásil, že
on - za cenu, že nebude pokládán za „dobrého komunistu“ – se nem že pod ídit
stranické disciplín , jestliže Strana od n ho vyžaduje absurdity, jako je boj proti
esperantu.127
122
Viz také Lapenn v zápis z UK v Pa íži 1950, „La internacia lingvo kiel esprimo kaj anta eniganto de
universalismaj tendencoj“ p etišt no v Ivo Lapenna Elektitaj paroladoj kaj prelegoj Rotterdam 1966, str. 11-17.
123
Víme také o sov tském esperantistovi, který se odvážil napsat p ímo Stalinovi. Kritizoval jeho
protiesperantské stanovisko. Jednalo se o Jakoba Kokuškina, starého bolševika: Kimura Hirosi Rosia bugaku no
syuhen (Kolem ruské literatury) Tokio 1971, str. 307-308. Kokuškin nedostal odpov .
124
Stalin Der Marxismus str. 65.
125
Burda (1902-1968) byl lenem SAT od jejího založení. Jako komunista strávil šest let v nacistickém
koncentra ním tábo e v Buchenwaldu.
126
Dopis od T.Kurisu (Kurisu Kei) ze 25.1.1953 v La Pacdefendanto 1953, íslo16 (duben), str. 3.
127
„E o el eksterlando“ Pacdefendanto 1952, íslo 11 (listopad), str. 1.
309
Ale Burda nejen protestoval. Pojmenoval také p iny, které se ú ady
snažily skrýt. Na citátech z proslov Klementa Gottwalda, ve kterých Gottwald
glorifikoval ruštinu jako mezinárodní jazyk pokroku, boje za národní a sociální
osvobození, jazyk boje za mír, p edkládal svým tená m vysv tlení pro je
esperanto nežádoucí.128 A dál, dal prostor nezakrytému zobrazení základního
problému, jehož symptomem je nenávist k esperantu. Gilbert píše ve svém
dopise:
Dnes je dokázáno, že komunistické strany vynášejí mezinárodní vztahy ve
své propagand , ale doopravdy je necht jí realizovat a to je také politické
pokrytectví. Podle mého názoru tato v c již p ekra uje problém esperanta
samotného.129
Protestem a pokusem o analýzu cht l dát esperantist m odvahu. Radil, jak
ežít útlak. Publikoval zprávy o tajné innosti komunistických esperantist ve
fašistických zemích, kte í se „stali šachisty nebo filatelisty“ a pod „firmou“
pokra ovali v esperantském život . V kamuflované form tímto zp sobem
vyzýval eskoslovenské esperantisty k v rnosti myšlence a vzdorování nep ízni
a šikanám. Burda také dodával esperantist m rady ve zm né situaci. Neváhal
pokusit se bojovat proti nad azené pozici ruštiny a jako prost edek mu
posloužily Stalinovy teze. Pomocí vlastní interpretace se je snažil využít
ízniv pro esperanto. V srpnu 1952, p l roku p ed Stalinovou smrtí, Burda
napsal:
kolik vulgárních a pomýlených marxist ješt i nyní tvrdí, že esperanto
je buržoazní kosmopolitický jazyk, který se nemají u it socialisté, kte í mají sv j
proletá ský, socialistický jazyk, jazyk našich géni Stalina a Lenina - ruštinu!
esto Stalin jasn ekl, že mezinárodním jazykem nem že být ruština, ani žádný
národní jazyk, protože by to znamenalo vnucovat jazyk siln jšího národa
slabšímu, to by bylo zcela nemarxistické.
i citaci Stalina, že jazyk musí sloužit celému národu a že neexistuje
buržoazní a proletá ský národní jazyk, Burda pokra uje:
... m žeme klidn aplikovat tuto tezi na mezinárodní jazyk, který již
existuje a žije – na esperanto... Podle soudruha Stalina jazyk slouží všem, tedy i
esperanto m že sloužit všem... Je falešným názorem, že musíme vytvo it
proletá ský jazyk nebo používat socialistický jazyk, který by se lišil od
buržoazního... V každém p ípad bychom vytvá eli p ehrady mezi proletá skými
a kapitalistickými zem mi, které se možná budou u it, nebo budou nuceny se u it
esperanto, zatím co v lidov -demokratických zemích by se u il jazyk úpln jiný,
možná ruština...130
Protestem, odhalením p in pro je esperanto nežádoucí a využitím
Stalinových slov, Burda jist nemohl p esv it, sotva se dostaly k autoritám,
128
R.Burda „Internacia rusa lingvo“ La Pacdefendanto 1953, íslo 22 ( íjen), str. 2. – Burda cituje Rudé právo z
5.10.1953. Gottwald, vedoucí tajmík KS a prezident republiky zem el v b eznu 1953.
129
R.Burda „Esperanto en la ilegaleco“ La Pacdefendanto 1952, íslo 8 (srpen), str. 4.
130
R.Burda“Uzu fiakriston, ar a tomobilo estas bur a“ La Pacdefendanto 1952, íslo 8 (srpen), str. 1-3.
310
ale alespo mohl napomoci, aby se mezi esperantisty nerozši ovala rezignace.
Oživení hnutí záleželo na vn jších podmínkách. A ty se za aly vyvíjet po roce
1953. 5. 3. 1953 zem el Stalin.131 Jeho nástupci p ešli alespo formáln
k flexibiln jší politice. Již v ervnu na konferenci v Budapešti Sv tová mírová
rada, založená v roce 1950 jako nástroj sov tské zahrani ní politiky, p ijala
nezvykle formulovanou rezoluci:
Každý národ má právo svobodn rozhodovat o svém životním zp sobu a
musí respektovat životní zp sob, který si svobodn vybraly jiné národy. To
umož uje nutnou mírovou koexistenci r zných systém a vztahy mezi národy se
mohou rozvíjet p ízniv pro všechny...132
Pak když koncem ervence byla p ím ím zakon ena válka v Koreji,
Sv tová mírová rada volala k „mezinárodnímu p átelství“, jako d ležitému
faktoru pro r st kulturních vým n.133 Tato rezoluce byla p ijata (na sch zi Rady
ve Vídni koncem listopadu 1953) a Burda s n kolika svými spolupracovníky
nalezl zp sob jak využít zm né politické klima ke zlepšení situace
východoevropských esperantist . Katalánec Anton Balague, žijící v exilu
v Rakousku, spolu s Burdou zorganizovali 6. 9. „Mezinárodní setkání
esperantist – obránc míru“ ve m st St. Pölten. 20-30 ú astník , mezi nimi
byli rakouští pacifisté a komunisti tí esperantisté z Francie, ale nikdo z východní
Evropy, se dohodli na založení „Modpaca Esperantista Movado (MEM)“. Nová
organizace vyhlásila za sv j cíl inspirovat esperantisty k mírovému boji
v souladu s Mírovou sv tovou radou. Burda se stal p edsedou organizace a
Balague sekretá em. V listopadu 1953 za al vycházet orgánový m sí ník Paco.
ísla vycházela st ídav v r zných zemích.
MEM úto ila ve svém zakládajícím manifestu na mezinárodní esperantské
organizace pro jejich neutralitu k mírovému boji (formulované: „neutralita ve
vztahu k míru a k válce“) a vinila sv tové kapitalisty z p íprav nových lidských
jatek, v tší ást manifestu nepoužívala komunistický slovník natolik jako
tradi ní horliví esperantisté ve svých p ísp vcích o míru a esperantu: „Helpu, ke
nia kara lingvo estu ilo de vera amo kaj monda paco!“ (Pomoz, aby náš drahý
jazyk byl nástrojem opravdové lásky a sv tového míru!) O cest , kterou
nastoupilo MEM, hlásal slogan: „Ni evitu, ke i falu sub disciplinon de politika
partio!“ (Vyhn me se tomu, aby /náš boj/ byl pod ízen politické stran !)134
Zám r byl jasný: S devízou : „S esperantem za sv tový mír“ cht la MEM
demonstrovat užite nou aplikaci jazyka a zlegalizovat innost esperantist
v lidových demokraciích jako jednu ze schválených forem všeobecného boje za
mír, které režimy vyhlašovaly za povinnost každému ob anovi. Proto Burda
131
Viz oslavu od W.Gilberta „Stalin mortis“ La Esperantista Laboristo 1953, íslo 38 (b ezen/duben). Str. 1,8.
Cit. Jörg K.Hoensch Sowjetische Osteuropa-Politik 1945-1975 Kronberg/Ts, 1977, str. 57.
133
Paco 1954, íslo 3 (leden), švédské vydání, str. 4. – Také budapeš ská konference Mírové rady již
vypracovala výzvu pro širokou kulturní vým nu; porovnej P.Balkamyi „ Pri la konferenco de la Paco
Mondkonsilantaro en Budapesto“ La Esperantista Laboristo 1953, íslo 40 ( ervenec/srpen), str. 1-2.
134
Paco 1954, íslo 3 (leden), švédské vydání, str.4. – Také budapeš ská konference Mírové rady vydala
provolání pro širokou kulturní vým nu; porovnej P.Balkanyi „Pri la konferenco de la Pac-Mondkonsilantaro en
Budapest“ La Esperantista Laboristo 1953, íslo 40 ( ervenec/srpen), str. 1-2.
132
311
zve ej oval v eskoslovenských íslech Paco, jako také dál v La Pacdefendanto,
lánky, ve kterých upozor oval esperantisty, že promírová innost je v souladu
s rezolucemi Sv tové mírové rady a proto „vás nemohou pronásledovat za
pln ní jejich rozhodnutí“ a napomínal: „nenechte se zahnat do ilegality“.135
K oslabení ideologického odporu proti esperantu poukázáním na jeho
praktickou použitelnost k míru bylo pokra ováním strategie dokázat na
Stalinových výrocích, že oslava ruského jazyka vyv rala ze zavrhnuté Marrovy
teorie, která je nyní již anachronismem:
... všechny tyto fráze o „jazyku rozvoje“, „jazyku míru“ jsou dnes jen
dictvím mnoholeté „marxistické lingvistiky“ Marrovy a Meš aninovy136.
Jejichž hlavním omylem byla doktrína , že existují „jazyky t íd“. Že tato falešná
doktrína a nechu k esperantu tak vytrvale z stává, nyní po mistrovském
Stalinov díle... je p ekvapivé. Cituji: „Vytvo ili izolovanou skupinu neomylných
vedoucích, a zaštítili se proti každé možné kritice, autoritativn jednali a
škodili.“ Práv tato škodlivá skupina „v dc “ s Meš aninovem v ele ješt
sobí.137
Ješt víc, Paco ozna ilo použití ruštiny jako mezinárodního jazyka za
nesmysl138 a krom toho se ješt posmívalo t m, kte í místo aby chápali
užite nost esperanta jako mezilidského komunika ního prost edku, „cht jí ekat
na vývoj a splynutí jazyk “139, aby pak použili to co vznikne jako „most“.
Neúnavné Burdovo snažení dát esperantist m novou sebed ru a
obnovit jejich organiza ní innost nez stalo bez ú inku také mimo
eskoslovensko. V Ma arsku Burd v p íklad následoval bankovní ú edník Pál
Balkányi. Vyv sil „mírový plakát“, který získal z esperantské korespondence a
staral se o distribuci La Pacdefendanto v Ma arsku. Zpo átku skoro bez
jakékoliv pomoci od ostatních ma arských esperantist 140 získal Balkányi
odvahu z dlouhých dopis , které mu psal Burda.141 Ale t ebaže dostal od
Ma arské mírové rady v principu podporu ke své promírové práci, jeho otázka,
zda je vhodné použít esperanto p i vým
„mírových materiál “, nebyla jasn
zodpov zena a n kdy byl napomínán policií, aby si d lal svou innost pro mír „v
jakémkoliv jazyce, jen ne v esperantu“.142
Lépe se vyvíjela situace v eskoslovensku, kde již v zá í 1954
esperantský kroužek závodního klubu v Olomouci dostal dopis z ú adu
135
R.Burda „Necesas disvastigi nian movadon!“ Paco 1954, íslo 4 (únor), str. 1.
Lingvista a archeolog Ivan Meš aninov (1883-1967), akademik od roku 1932, byl dlouhý as obhajovatelem
Marrovy teorie.
137
L.Schödl „For kun la marr- kaj me aninovismo!“ La Pacdefendanto 1954, íslo 28(duben), str. 2.
138
Willy Nielsen „Opinio el Danlando“ Paco 1954, íslo 4 (únor), str. 3.
139
A.Balague „Malferma letero al esperantista pacamiko X en Polio“ Paco 1954, íslo 12 ( íjen), str. 8.
140
Balkányi napsal Burdovi: „... jiní esperantisté mi nepíší, nesetkávám se s nimi, odtahují se a necht jí se
ukazovat.“ Paco 1954, íslo 4 (únor), str. 8.
141
Jak Burda pozd ji vypráv l, musel Balkányimu napsat mnoho dopis s podn ty, vý itkami a pobízením aby
ho nakonec p esv il, že „mírová práce pro esperanto v lidových demokraciích nepot ebuje oficiální povolení.“
La Pacdefendanto 1956, íslo 49 (leden), str. 10.
142
Pa lo Balkányi „El Budape to“ Iómnibuso 10. 1973, íslo 5 (57), str. 13.
136
312
prezidenta republiky, ve kterém bylo blahop ání za záslužnou práci pro mír.143
Brzy pak po et vydání Paco nesta il pro uspokojení zájmu. Ve v tšin lidových
demokracií však nebyl patrný n jaký pokrok. Mnozí dávali p ednost ekání, že
ijde shora povolení, nebo se báli následk porušení stranické disciplíny.
koliv to Burda nazýval zbab lostí a vytrvale nabádal, aby se ne ekalo, ale
pracovalo pro mír (esperantem), byl si dob e v dom jak vážné jsou p ekážky a
stejn dob e v l odkud pramení.
Jeden z esperantist , který se stav l skepticky k MEM, vyjád il svou
váhavost následovn : „... dokud se esperantské hnutí neobnoví v Sov tském
svazu, jako kdysi, nám se nic nepoda í.“144 Také Burda a jeho spolupracovníci
asto poznali, že ú ady neschvalují použití esperanta v mírovém boji
s argumentem, že k tomu neexistuje ukazatel z Moskvy. Ale oni v li, že
sov tský model prost není a byli p esv eni o nutnosti vzk ísit spící hnutí ve
svých vlastních zemích. 145
V roce 1954 se zdálo, že to není jen sen, protože Sov tský svaz pochopil,
že po tém dvacetileté izolaci je nutno za ít obnovovat kulturní kontakty se
zahrani ím. V dubnu se zdálo, že p ichází slibný za átek s p ihláškou do
UNESCO, do hlavní kulturní mezinárodní organizace. Esperantisté z lidových
demokracií hned s tímto krokem spojovali nad je, že až se doširoka otev ou
dve e s novou orientací sov tské kulturní diplomacie ke kulturním vým nám,
bude to šance i pro esperanto.146
V srpnu 1954, poprvé po velmi dlouhém ase, bylo p erušeno ml ení o
esperantu z oficiálních míst. V odpov di do Kanady nám stek Sekce
pedagogických v d celosov tské spole nosti pro kulturní vztahy se zahrani ím,
V. Esipov, vyjád il stanovisko Sov tského svazu k um lým jazyk m. Není
ekvapivé, že toto stanovisko bylo zcela negativní, ale formulace dávala nad ji
„trochu sv tlé perspektívy“, jak vtipn poznamenal japonský esperantista
Miyake Sihei. Esipov napsal:
Hlavní bod v odmítnutí sov tských v dc je následující: esperanto a
podobné jazyky jsou založeny na jazycích malé ásti lidstva a zcela ignorují
jazyky v tšiny lidí – lidí východní Evropy, Asie, Afriky a Oceánie atd.
es velkou propagandu b hem 50ti let je esperanto používáno extrémn
malou menšinou lidí i lidmi, kte í mluví evropskými jazyky.
Podle Esipova není výuka esperanta v Sov tském svazu zakázaná, ani
sov tští v dci netvrdí, že „sv tový jazyk“ se nem že rozši ovat; ale mohl by se
rozvinout pouze v daleké budoucnosti, jako d sledek dlouhé a široké
komunikace mezi národy.147
143
TKKE Informas 1956, íslo 2, str. 4 (p íloha k Bulteno de Esperantista Klubo e Osv tová beseda en Praha 2
1956, íslo 34/35, únor/b ezen).
144
Citace A.Balague „Malferma letero al esperantista pacamiko X en Polio“ Paco 1954, íslo 12 ( íjen), str. 7.
145
R.Burda „Batalo irka la la roj“ Paco 1956, íslo 29/30 (duben/kv ten), str. 3.
146
Paco 1954, íslo 7 (kv ten), str. 8.New-Facts about Soviet Union To-day (Kanada) 1954, íslo 48(srpen); cit.
La Revuo Orienta 36. 1955, str. 53.
147
New-Facts about Soviet Union To-day (Kanada) 1954, íslo 48(srpen); cit. La Revuo Orienta 36. 1955, str.
53.
313
koliv názor tohoto sov tského reprezentanta z stal pro esperanto
nep íznivý, je patrné, že Esipov nevznesl ideologické obvin ní proti
esperantist m, ale vyslovil pragmatickou pochybnost o kvalitách jazyka a
úsp chu hnutí. Jeho argumenty, které byly podobné konzervativním
rozumá ským zp sob m protivník esperanta, byly povzbuzujícím prvkem: o
esperantu se už prost neml í a esperantisté již nejsou ozna ováni a udáváni
jako buržoazní kosmopolité (obvin ní, proti kterému se sotva n kdo m že
bránit).
V prosinci 1954 se konala v Montevideu 8. konference UNESCO. UEA
byla p ijata jako organizace, se kterou má UNESCO poradní vztahy. I ješt
ležit jší bylo, že konference p ijala rezoluci, která vzala na v domí výsledky
dosažené esperantem na poli mezinárodních intelektuálních vým n a v p iblížení
národ ve sv a zjistila, že tyto výsledky odpovídají cíl m a ideál m
UNESCO. V hlasování o této rezoluci delegáti ze Sov tského svazu a satelitních
zemí se p ekvapiv zdrželi hlasování.148
Fakt, že Sov tský svaz neprotestoval proti deklaraci o esperantu,
pravd podobn rozhodl velkou m rou o dalším vývoji. Esperantisté v lidových
demokraciích byli vybaveni argumentem použitelným proti odmítání ú ad 149 a
osm leni zintenzívnili sporadické kontakty se sov tskými esperantisty, kte í
prožili perzekuce a zejména pomocí Balkányiho dopis se postupn dov li, že
existuje esperantské hnutí v okolním sv . Koncem prosince 1954 obdržel
Balkányi s velkou radostí odpov od význa ného esperantisty ze Sov tského
svazu – od Evgenije Bokareva, spolupracovníka Institutu jazykov dy akademie
d, který se v roce 1928 jako mladý lingvista podílel na hledání marxistické
lingvistiky a místa pro esperanto v ní.150 Jakoby v té dob nebylo jiných priorit,
Bokarev napsal Balkányimu: „Esperanto bude hrát velkou roli v procesu
kone né realizace celosv tového jazyka budoucnosti. Proto marxistická
lingvistika má pro esperanto místo ve svých studijních p edm tech.151
Jak Bokarev pozd ji p iznal, Balkányi byl první, kdo ho vyzval, aby
evzal práci pro esperanto.152 Následovaly další dopisy ze Sov tského svazu a
brzy se v Paco a v Pacdefendanto objevily první žádosti o korespondenci od
sov tských esperantist , odezva byla tak veliká, že sov ti nesta ili na všechny
dopisy odpovídat. La Pacdefendanto, díky kterému se leningradští esperantisté
dov li jeden o druhém153, expedoval do Sov tského svazu stovky výtisk , ale
nesta ilo to uspokojit zájem nových a starých esperantist . Když Bokarev
148
U.Lins „25 jarojn post la venko de Montevideo“ Esperanto 72. 1979, str. 201-204.
R.Burda „Al niaj popoldemokrataj gek-doj!“ La Pacdefendanto 1955, íslo 38 (únor), str. 1. V tomto p ípad
Burda trval s poukazem na MEM, že ne ruština, ale esperanto je jazykem sv tových obránc míru.
150
Viz ná rt o jeho innosti v nekrologu A.D.Duli enka „E.A.Bokarev“ Scienca Revuo 23. 1972, str. 113-116.
151
Pa lo Balkányi „Kun mal ojo pri Bokarev“ La Pacaktivulo 1971, íslo 89, str. 13-14. – Dopis od Bokareva,
který cituje Balkányi má datum 27.12.1954.
152
Bokarev v dopis Balkányimu z 26.6.1955; cit. Burda „Batalo irka la la roj“ Paco 1956, íslo 29/30
(duben/kv ten), str. 2.
153
„Leningradanoj interkonati as trans
oslovakio“ La Pacdefendanto 1956, íslo 50 (únor), str. 3. O
N.Cvetkové a S.Podkaminerovi.
149
314
napsal, že se za átkem ervence 1955 z iniciativy sov tských lingvist 154 za aly
ípravy na založení „Soveta Esperanto-Asocio“, která m la za ít fungovat
v rámci Akademie v d a že se esperantisté setkávají „všude se schválením a
pomocí“155, zdálo se, že se ledy rozpouští. V íjnu Burda s triumfem oznámil
zprávu o výsledcích práce, které zp tn popsal jako ofenzívu proti nep átel m
esperanta: Službou jazyka boji za mír byli naši nep átelé odzbrojeni, takže bylo
možno obnovit hnutí v dobytých baštách a po upevn ní pozic v lidových
demokraciích byly vytvo eny p edpoklady k zaúto ení na pro nás d ležité
centrum; m žeme ukázat, že esperanto, jako d ležitý faktor sv tového mírového
hnutí sov tských esperantist m že nyní pokra ovat „ofenzívou“ a definitivn
dobýt poslední baštu nep átel.156
Optimismus, který vyjád il Burda t mito bojovými slovy nebyl bez
opodstatn ní, zejména když si uv domíme historické pozadí. Za átkem ervna
1955 sov tští vedoucí, Nikita Chruš ov a Nikolaj Bulganin, svou pokornou
návšt vou v B lehrad dojednali usmí ení s Jugoslávií, což jak se zdálo, p ineslo
i víc respektu ze strany Sov tského svazu pro suverenitu v lidových
demokraciích. V ervenci na konferenci v Ženev zástupci vlád USA,
Sov tského svazu, Británie a Francie se dohodli na rozší ení kulturních vztah
mezi západem a východem. Orgánový asopis UEA v ženevském duchu psal o
za átku nové epochy také pro celosv tové esperantské hnutí a o pot šujících
informacích z východu.157 Dále p icházela oznámení o oživení BEA a založení
„Celostátního poradního esperantského výboru“ (TKKE) v eskoslovensku a
znovup ihlášení polské organizace do UEA. Za átkem srpna se uskute nilo
první setkání esperantist ze západu a východu po studené válce – b hem 5.
sv tového festivalu mládeže ve Varšav . Zú astnilo se asi 150 esperantist z 15
zemí (ze Sov tského svazu nikdo).158
V retrospektiv za rok 1955 zaznamenali eskoslovenští esperantisté, že
tento rok p inesl d ležitou zm nu v nazírání ú ad a instancí na mezinárodní
jazyk (ve východní Evrop ), oficiální nep íze postupn opadává a objevují se
ekvapivé známky p ízn a mizí p edsudky. 159 Když pak Chruš ev na 20.
sjezdu Komunistické strany SSSR odhalil hrozné zlo iny Stalinovy vlády,
nad je u d íve pronásledovaných lidí se ješt posílily. 5. 3. 1956, deset dní po
skon ení sjezdu, sov tská tisková agentura TASS ohlásila, že v Sov tském
svazu se zakládají esperantské kroužky.160 1. 7. ma arské ministerstvo lidového
154
Bokarev uvedl jména V.V.Vinogradov, N.V.Jarceva, L.I.Žirkov, K.E.Majtinskaja, B.A.Serebrenikov. Znich
jen Žirkov a Majtinskaja byli esperantisté.
155
Bokarev v dopis konferenci eskoslovenských esperantist v Otrokovicích ze dne 3.7.1955 uve ejn ný
v Pacdefendanto 1955, íslo 43/44 ( ervenec/srpen), str. 1-2. – Bokarev psal, že rozhodnutí o založení asociace
bylo u in no na sch zi odboru pro literaturu a jazyky p i Akademii 18.6.1955.
156
R.Burda „ irka ita estas la lasta bastiono“ La Pacdefendanto 1955, íslo46 ( íjen), str. 1-2.
157
Ivo Lapenna „Sur sojlo de nova epoko“ Esperanto 48. 1955, str. 273-274.
158
Michael Duc Goninaz „Mi estis en Varsovio“ La Juna Vivo 1955, íslo 3/4, (listopad/prosinec), str. 14-15,18.
159
Jar.Ma ík, Josef Vítek „De malsukcesoj ni lernas“ TKKE Informas 1956, íslo 2, str. 2.
160
J.Tilindris „Trairita vojo“ Horizonto de Soveta Litovio 1979, íslo 4, str. 36. – Podle tohoto lánku se
3.5.1956 v Litv utvo ila „podn tná skupina“ esperantist z r zných míst.
315
vzd lávání oficiáln potvrdilo „Ma arský esperantský výbor“, který byl založen
v zá í p edchozího roku161; tím vytrvalé úsilí Balkányiho, Lajose Mártona, Julio
Baghyho a dalších buržoazních esperantist kone
vydalo ovoce.162 Za átkem
ervence se také po osmiletém p erušení konal v Sofii znovu kongres BEA, na
kterém reprezentanti hnutí z Bulharska, eskoslovenska, Ma arska a Rumunska
deklarovali podporu práci UEA a naléhali na p ipojení k neutrální sv tové
organizaci.163 O n kolik týdn pozd ji na UK v Kodani se objevili delegáti
z eskoslovenska, Ma arska, Polska a íny.164
Zvláš stojí za zmínku ú ast jugoslávské delegace na bulharském
kongresu. Její vedoucí, Ivo Borove ki, p ednesl na první pracovní sch zi , a
skoro každá jeho v ta byla odm ována potleskem nadšených poslucha ,
protože obsahovala otev ené pojednání o situaci esperanta v Sov tském svazu a
lidových demokraciích. Borove ki, za jehož zády visel velký portrét Stalina,
ekl z eteln , slovo za slovem jméno toho, kterého vinil z potla ení esperanta:
„Iosif Vissarionovi Stalin“ – ale v tom moment se potlesk zm nil
v konsternované ml ení. Ozna ení Stalinových zlo in bylo ješt p íliš asné na
to, aby se Bulha i bez direktiv své Strany odvážili tleskat p i takovém up ímném
pojmenování pravdy tak dlouho skrývané.165 Ale v Polsku mohli esperantisté
slyšet od svého p edsedy velmi otev ená slova o minulosti. Koncem íjna,
v m síci, ve kterém Polsko prožívalo nebezpe nou politickou krizi, se konal ve
Varšav 13. polský esperantský kongres. Andrzej Rajski m l úvodní proslov, ve
kterém pozdravil nového stranického tajemníka Gomulku a jedním dechem
obvinil Hitlera, Franca a Stalina z pronásledování esperanta a prohlásil:
„Demokracie a rozkv t esperanta jsou nerozd litelné.“166
Teprve až asi za p l roku po 20. sjezdu KS SSSR se odstran ní stalinismu
projevilo také v sov tské jazykov . Voprosy jazykoznanija, p ední lingvistický
asopis Sov tského svazu ve svém ervencovo-srpnovém ísle v roce 1956
161
Text oficiálního dekretu: TKKE Informas 156, íslo 7, str. 11 (p íloha Bulteno de Esperantista Klubo e
Osv tová beseda en Praha 2 1956, íslo 41, zá í).
162
Funkcioná ka Borbála Szerémi-Thótová, která naléhala na rozpušt ní HES, protože prý „se musí všechny síly
nap ít na ekonomickou a politickou rekonstrukci“, pozd ji sama p iznala, že za obnovení esperantského hnutí
v Ma arsku se m že d kovat jen „buržoazním esperantist m“: B.Szerémi „1918-1958“ Bulteno Cirkulero de la
Hungarlanda Esperanto-Konsilantaro 1958, str. 78.
163
Bulharská organizace se p ihlásila do UEA v roce 1956, ma arská 1963. P ihlášení eskoslovenské se
protáhlo až na rok 1970..
164
paradoxn b hem tohoto kongresu došlo k vyvrcholení n kolikaletého konfliktu UEA a jejího svazu USA –
„Esperanto-Asocio de Norda Ameriko (EANA). V atmosfé e mcCarthyismu , zejména mezi lety 1954-1956
nastartovala EANA kampa proti „komunistické infiltraci v esperantském hnutí a ozna ila oživování esperanta
ve východní Evrop jako podlý manévr Moskvy a úto ila na UEA za její p íznivou reakci na toto oživení. Ivo
Lapenna, generální sekretá UEA, byl dokonce i udán zahrani ním tajným službám. V Kodani výbor UEA
potvrdil již d íve rozhodnutý odchod generálního sekretá e EANA, G.A.Connora a za al proceduru k vylou ení
EANA z UEA. K tomuto vylou ení nedošlo, protože EANA odešla sama. Viz mimo jiného: „Komunista
infiltrado en la Esperanto-Movadon“ American Esperanto Magazine 73. 1960, str. 3-13 (p eklad ve švýcarském
Bulletin des Nationalen Informations-Zentrums); Jarlibro de la Universala Esperanto-Asocio 1956. Dua parto
str. 80-94; EeP, str. 582-584.
165
A.D.Atanasov Kelkaj rememoroj nepublikovaný rukopis str. 7; osobní sd lení Dr Ivo Borove kiho
26.10.1975.
166
Bulteno de Asocio de Esperantistoj en Pollando 1956, íslo 10/11, str. 5.
316
ekvapil, když uvedl kritiku Stalina a ud lil pochvalu esperantu.167 První
lánek, který pojednával o aktuálních problémech sou asné sov tské
lingvistiky168, napadal „sterilní diskuse“ a „abstraktní teoretizování“ v minulosti
a obzvlášt napadal Stalina, který paralyzoval samostatnou teoretickou práci
v lingvistice. Sou asn se také redakce distancovala od „vulgárních
marxistických Marrových koncept “. Sebekritiku za d ív jší p ijímání všech
Stalinových výrok jako „nedotknutelných dogmat“ doprovázelo p iznání, že se
sov tští lingvisté musí hodn u it od svých zahrani ních koleg a slib, radikáln
zlepšit práci jazykov dných institucí i vlastního asopisu.
Pro zd razn ní vážnosti rozhodnutí ze základu p em nit zp sob
jazykových výzkum byla ve stejné ísle zpráva o sch zi ze dne 24. 1. 1956
v Institutu jazykov dy, která byla v nována otázce mezinárodního pomocného
jazyka.169 Zpráva se z valné ásti skládala ze shrnutí referát , které p ednesl
Bokarev170. Mezi jiným je i následující stanovisko:
Není pochyb, že všechny pokusy násiln vnutit n který velký národní jazyk
všem lidem na sv jsou zcela beznad jné. Tyto pokusy nemají nic spole ného
s marxisticko-leninským konceptem národního vývoje a musí být odstran ny
jako p edur ené k fiasku.
K vy ešení problému usnadn ní mezinárodní komunikace podle Bokareva
zasluhují nejv tší pozornosti pokusy s um lými jazyky, mezi kterými pouze
esperanto dosáhlo význa ného rozší ení a praktickou hodnotu.
Dále se ve zpráv mluvilo o diskusi k Bokarevov referátu a zvláš byla
zd razn na pasáž o „nezbytnosti studia esperanta a jeho významu jako
kolektivního jazykového experimentu“.171 A již v dalším z následujících ísel
Voprosy jazykoznanija se objevil lánek o „mezinárodním pomocném jazyku
jako lingvistickém problému“.172 Tento lánek, který poskytoval nadhled na
teoretické otázky vzniklé z dosavadních výzkum mezinárodního pomocného
jazyka vyjád il v záv ru politování, že sov tští lingvisté se dostate
nev novali t mto otázkám, se nesl ve zcela klidném stylu bez emocí. lánek si
neodpustil ale jedno upozorn ní, které m lo zpochybnit oponenty esperanta: Byl
citován názor n meckého lingvisty Gustava Meyera, který v roce 1891 popíral
167
Porovnej „Esperanto in the ups and downs of Moscow linguistics and politics“ American Esperanto
Magazine 71. 1957, str. 5.
168
„O n katorych aktualnych zada ich sovremennogo sovetskogo jazykoznanija“ Voprosy jazykoznanija 1956,
íslo 4, str. 3-13.
169
V.P. Grigorev „V Institute jazykoznanija AN SSSR“ “ Voprosy jazykoznanija 1956, íslo 4, str 158-159. –
Esperantský p eklad: Bulteno de Bulgara Esperantista Asocio 2. 1956, íslo 10, str. 3-4. Anglický p eklad:
American Esperanto Magazine 71. 1957, str. 6-8.
170
Text referátu „Sovremennoe sostojanie voprosa o meždunarodnom vspomogatelnom jazyke. Fakty ob
esperanto“ se objevil v: M.I.Isaev Problemy interlingvistiki Moskva 1976, str. 12-20.
171
Ve zpráv z diskuse je zmi ováno stanovisko, že otázku užite nosti esperanta v sou asné epoše je nutno
odd lit od všeobecné otázky mezinárodního pomocného jazyka budoucnosti, až esperanto – jako produkt indoevropské jazykové skupiny – bude musit uvolnit své místo jinému pomocnému jazyku, který vezme na z etel
také klí ová slova asijských jazyk .
172
O.S.Achmanova, E.A.Bokarev „Meždunarodnyj vspomogatelnyj jazyk kak lingvisti eskaja problema“
Voprosy jazykoznanija 1956, íslo 6, str. 65-78. – Esperantský p eklad „La internacia helplingvo kiel lingvistika
problemo“ Paco 1979, íslo 4. Str. 6-8; íslo5, str. 9-11; íslo 6, str. 9-11.
317
právo na existenci um lého jazyka a podporoval tezi, „že velké sv tové jazyky
se rozši ují na stále v tší teritoria, takže se po et jazyk usilujících o hegemonii
stále úm rn redukuje“.173 Nebylo nutné vysv tlovat tená m sov tského
lingvistického asopisu, jak blízko se podobá tento názor „oblastním jazykovým
Stalinovým tezím“ z roku 1950.
Zdálo se, že je jen otázkou asu, kdy bude možno v Sov tském svazu
znovu organizovat práci pro esperanto. Koncem roku 1955 sov tští esperantisté
ekávali, že „každým dnem“ bude hnutí legalizováno174; pod vedením
Bokareva byla založena „Iniciativní skupina sov tských esperantist “.175 Ale
získat povolení pro celosov tskou esperantskou organizaci se ukázalo
nesnadnéjší, než si Bokarev a jeho spolupracovníci zpo átku mysleli. asem
byla nad je obnovit SEU, která nikdy nebyla oficiáln zrušena.176 Ale tento
pokus Strana velmi rozhodn ukon ila.
Také v lidových demokraciích oživení nepostupovalo hladce. Stupe
oživení se lišil v r zných zemích. Poláci dokázali tak rychle soust edit své síly,
že mohli v roce 1959 – sto let po Zamenhofov narození – organizovat ve
Varšav 44. sv tový kongres (UK). Již o trochu d íve za alo Polské Rádio
vysílat denn v esperantu. Bulha i za ali vydávat od ledna 1957 esperantský
sí ník Nuntempa Bulgario, v novaný hlavn propagaci výdobytk
socialistické výstavby do zahrani í177, a BEA, která byla lenem Vlastenecké
fronty, dostala v roce 1967 u p íležitosti 60. výro í, vysoké státní vyznamenání
za svoji záslužnou lidovou kulturní innost. M la 5.000 len a byla jednou
z nesiln jších zemských organizací UEA. Ma i našli svoji organiza ní
základnu v roce 1960 založením „Hungara Esperanto-Asocio“. V roce 1961
za al vycházet Hungara Vivo, který je dnes nepochybn nejp itažliv jším
esperantským periodikem ve východní Evrop . I v Severním Vietnamu,
pravd podobn ne bez souvislosti s oživením v lidových demokraciích, byla
v prosinci 1956 založena „Vjetnama Pacdefenda Esperantista Asocio“, které
projevili svou podporu minist i a známí intelektuálové. A také v ín skon ila
vynucená p estávka. „ ina Esperanto-Ligo“ za ala znovu fungovat v b eznu
1957 a ješt tentýž rok znovu za alo vycházet v rozmezí dvou m síc El Popola
inio.
Ale byla také zklamání. Ta potkala hlavn ty, kte í hrdinn p etrvali
nesnadné roky: echoslováky. M síc p ed celostátní konferencí v Olomouci, na
které m la být založena zemská organizace, dostala provizorní TKKE od
173
Achmanova a Bokarev citují mimo jiné Meyer v názor, že politováníhodným následkem národního
šovinismu t chto dn je, že i „nejmenší národy“ si p ejí vydávat v decká díla jen ve svém mate ském jazyce.
Meyer v esej „Weltsprache und weltsprachen“ je p etišt n v: Reinhard Haupenthal Plansprachen Beiträge zur
Interlinguistik Darmstadt 1976, str. 27-45 (z toho zejména str. 40,43); porovnej Achmanová/Bokarev str. 66.
174
Zpráva Simona Mkrti jana, Jerevan v Pacdefendanto 1955, íslo 48 (prosinec), str. 5.
175
Zpráva S.V.Sary eva, sekretá e Iniciativní skupiny sov.esperantist Paco 1956, íslo 29/30 (duben/kv ten),
str. 7.
176
32.kongres bulharských esperantist dostal pozdravný dopis od „Organiza ního výboru Sovetrespublikara
Esperantista Unio“ (21.6.1956): Bulteno de Bulgara Esperantista Asocio 2. 1956, íslo 8, str. 7-8.
177
Vycházel do roku 1970 (v letech 1964-65 pod názvem Bulgario).
318
ministerstva školství a kultury zprávu, že konference musí býti odložena na
neur ito.178 Burda p isuzoval odklad tomu, že ú ady ekaly na oficiální povolení
esperanta v Sov tském svazu, ale za n kolik m síc musel sám rezignovat na
vydávání svého bulletinu. P ibližn ve stejném ase, když sov tské tanky
potla ily povstání v Ma arsku a mezinárodní situaci ješt vystup oval konflikt
v Suezském pr plavu, navštívil Burdu len státní bezpe nostní služby, který
požadoval okamžitý zákaz vydávání La Pacdefendanto. Oficiálním d vodem
bylo to, že esperantský kroužek v Plzni, který redigoval a rozmnožoval bulletin,
ztratil svou patronátní organizaci – Klub poštovních pracovník a nepoda ilo se
mu najít jinou zast ešující organizaci.179 Burda také p edpokládal, že p íkaz
k zákazu souvisí s tím, že již nebyl lenem Strany.180
Následovalo nep íjemné p ekvapení. V zá í 1957 se eskoslovenští
esperantisté dov li, že ú ady rozhodly z ídit „ eskoslovenský esperantský
výbor“ ( SEK) a p edsedou jmenovali Adolfa Malíka – práv toho lov ka,
který v roce 1952 vykonal likvida ní p íkaz a který pozd ji opakovan
vyhlašoval, aby se esperantisté p estali esperantem zabývat, a u ili se ruštinu.
Esperantisty zd silo Malíkovo jmenování, protože ho Esperantský klub v Praze
vylou il ze svých ad, ale nemohli zabránit, aby jmenovaný výbor, založený
jako odbor Vzd lávacího institutu v Praze byl ízen od roku 1958 práv
Malíkem. Malík se hned projevil jako servilní k prvo adému p ání ú ad :
kontrolovat esperantisty, zejména jejich vztahy se zahrani ím, doporu oval
zastavování okresních bulletin a objednávaní asopis a novin ze zahrani í,
zejména ze západu.181 V únoru 1959 eskoslovenská sekce MEM se musela
spojit s SEK182 a tím Burda ztratil možnost n jak zásadn ovlivnit sm r hnutí
v eskoslovensku.183 eskoslovenští esperantisté svou silnou opozicí kone
178
Paco 1956, íslo 34/35 (zá í/ íjen), str. 4. – V roce 1957 dopis z ministerstva zastavil innost TKKE:
Kamarýt, str. 183.
179
Formáln Pacdefendanto, které m lo ke konci 3000 abonent v eskoslovensku, bylo vydáváno na r zných
místech a institucích, naposledy v Esperantské sekci okresního mírového výboru v Mikulov . Odpov dným
pracovníkem byl katolický kn z a kanovník Alfréd Macek, který sám, jako Burda m l odvahu p evzít za átkem
roku 1956 distribuci ne zcela legálního bulletinu: La Pacdefendanto 1956, íslo 55 ( ervenec), str. 2.
180
Rudolf Burda „La Pacdefendanto esas aperi“ La Pacdefendanto 1956, íslo 58/59 (listopad/prosinec), str. 34. Podle Burdy na všech jiných místech m li esperantisté možnost organizovan pracovat p i r zných institucích.
Založení samostatné esperantské skupiny bylo zakázané.
181
Ú ady vysv tlily, že cílem není rozši ovat po et esperantist , ale registrovat je a „vést ke správnému
konceptu: Ivo Lapenna Hamburgo en retrospektiv druhé vydání Koda 1977, str. 17. – Populární bulletin klubu
Praha se znovu objevil po dvouleté pauze v zá í 1958 v malém formátu a s „bezvýznamnými zprávami“:
„Esperantaj nova oj el
oslovakio“ Sennaciulo 30. 1959, íslo 11 (654), str. 4. (Podle tohoto zdroje bylo
kolik esperantist uv zn no; podle Lapenny, str. 20, k t m pat il Jaroslav Šustr, p edseda pražského klubu
v Praze a vedoucí delegát UEA.)
182
Paco 6. 1959, íslo 64/65 (b ezen/duben), s.vydání, str. 7. – V b eznu 1959 za aly vycházet Zprávy
eskoslovenského esperantského výboru.
183
O Burdovi, který v roce 1959 musel odstoupit z p edsednictví MEM, se zmi uje Adolf Halbedl, rakouský
obránce míru: „La sendankan konduton de rikoltantoj de lia sema o“ Paco 8. 1961, íslo 86 (leden), švédské
vydání, str. 3. – V roce 1962 sám Burda ve ejn litoval, že orgánový asopis zve ej uje v nejv tší ásti jen
stranicko-politické záležitosti: „Kie restas M.E.M.? Nefermita letero de la eks-prezidanto de MEM al la
Movado“ Al la Paco (bulletin italské sekce MEM) 1962, íslo 22 (listopad/prosinec), str. 5.
319
dosáhli, že Malík odešel ze scény184. Teprve až v roce 1961 mohla vyjít velice
pot ebná u ebnice Theodora Kiliana Cvi ebnice esperanta, jejíž vydání se
zpozdilo o 4 roky z politicko-ideologických d vod . Podmínky pro práci se
postupn v eskoslovensku zlepšovaly185, ale až v b eznu 1969 – po jednáních
hem krátkého politického „jara“ v roce 1968 – byla založena „
a
Esperanto-Asocio ( EA)“ p i definitivním pádu Alexandra Dub eka.186
V NDR esperantské hnutí b hem t ch mnoha let zaostalo více než
v eskoslovensku. To nebylo vinou nedostatku odvahy východon meckých
esperantist . Ti posílali dopisy a petice na stranické a vládní orgány, ve kterých
byl zd raz ován p ínos esperanta k míru, ale také vytrvale vznášen argument, že
zákaz vytvá et skupiny není v souladu s ústavou NDR, podle které všichni
ob ané mají právo se shromaž ovat „mírov a neozbrojen “. Jeden esperantista
napsal prokurátorovi žádost, aby prošet il: „zda i policie respektuje ústavu“187 a
když prokurátor odmítl prošet it protiústavní zákaz tvo ení esperantských
skupin, obrátil se na ministra spravedlnosti s požadavkem, aby prokurátora
odvolal.188
Vidíme, že ú ady se vyhýbaly projednávat právní stav, a dávaly p ednost
rozumování o jazykové nevhodnosti nebo kulturní prázdnot esperanta a
esperantisté p íliš vyzvedávali praktické využití svého jazyka ve služb míru.
V roce 1955 již vyšlo prohlášení, že esperanto samo o sob není zakázané a je
možno se jím individuáln zabývat189. Poda ilo se získat o n kolik m síc
pozd ji prohlášení Úst edního výboru strany, že esperantisté budou moci
spolupracovat v mírovém hnutí a že korespondenci, která pomocí esperanta
bude sloužit míru, nebude brán no.190 Praktické následky t chto prohlášení
staly p esto limitované, protože v okresech Dráž any a Lipsko první pokusy
esperantist organizovat se v rámci mírového hnutí byly pozastavovány. 191
Když vešlo ve známost, že v hlavním sov tském lingvistickém asopise se
objevilo velmi p íznivé hodnocení esperanta, aktivisté v NDR jakoby získali
munici. Jeden z nich oznamoval: „Nyní za al opravdový útok proti váhajícím
184
„Esperanto-nova oj el
oslovakio“ str. 4. – P esto Malík ješt v letech 1962-63 byl ozna ován jako
odpov dný redaktor eskoslovenských ísel Paco.
185
Stojí za zaznamenání, že v letech 1960-62 se konaly celostátní seminá e pro funkcioná e esperantských
kroužk – „zejména s ideologickou náplní“: Old ich Kníchal „Mallonge pri la Esperanto-movado en
oslovakio“ v Tridek jaroj. Faktoj pri
186
V kv tnu 1969 byla založena „Asocio de Esperantistoj en Slovaka Socialisma Respubliko“. Ob organizace
se p ihlásily do UEA.
187
Dopis od W.Ranfta, Radebeul v Pacdefendanto 1953, íslo 22 ( íjen), str. 2.
188
„La Esperanto-movado en Meza Germanio“ (zpráva Waltra Ranfta), Germana Esperanto-Revuo 9. 1956, str.
2.
189
Kurt Kessler „Pri situacio en la Germana Demokrata Respubliko“ La Pacdefendanto 1956, íslo 55
ervenec), str. 4.
190
Dva dopisy z Úst edního výboru strany ze dne 15.11.1955 a 18.1.1956, publikované v p ekladu v Paco 3.
1956, íslo 29/30 (duben/kv ten), str. 15. Již d íve švédská sekce MEM napsala dopis parlamentu NDR se
stížností na konfiskaci švédského ísla Paco: La Pacdefendanto 1955, íslo 42 ( erven), str. 5-6. – Viz také
Sennaciulo 27. 1956, íslo 1 (608), str. 3. (negativní odpov stranického orgánu) a Germana Esperanto-Revue
10. 1957, str. 6. (informace od F.Tischera mimo jiné o názoru Mírové rady).
191
Sd lení Helmuta Moesnera, Lipsko ze 7.5.1957 v Bulteno de Esperantista Klubo e Osv tová beseda en
Praha 2 1957, íslo 47 (kv ten/ erven), str. 16.
320
ad m. Panuje chaos.“ N které ú ady dál tvrdily, že pomocí esperanta mají
možnost agenti a nep átelé státu proniknout a otrávit politický život v NDR,
zatím co jiné byly p esv eny o vhodnosti a hodnot esperanta192 (nebo
naskakovali do vlaku, kterému dala Moskva zdánliv zelenou). Horší byl vliv
protivník : esperantisté asto dostávali z oficiálních míst odpov di, které byly
natolik zamotané, nesmyslné... že by si lov k myslel n co o idiotovi.193 V roce
1958 ministerstvo pro lidové vzd lávání výslovn sd lilo pro NDR váhá:
„Žadateli, který upozor uje na možnost ve ejn propagovat esperanto v jiných
socialistických zemích, podáváme vysv tlení: zvláštní politická situace NDR
vyžaduje také zvláštní pravidla.“194 Ješt v roce 1962 veterán d lnického hnutí
Ludwig Schödl ho ce konstatoval, že v NDR vládne „fanatický odpor
k esperantu“.195
V roce 1961 byl dekret z roku 1949 zrušen.196 To umožnilo esperantist m
pracovat pod vedením „N mecké mírové rady“, ale nebyl zm n zákaz
organizování a ve ejné propagace. Nakonec i tato vážná p ekážka byla
ekonána: v únoru 1965 „Kulturní liga“ – jedna z masových organizací –
rozhodla dát esperantist m v NDR organiza ní záštitu. V jejím rámci koncem
ezna byla založena „Centra Laborrondo de la amikoj de Esperanto (Úst ední
pracovní kroužek p átel esperanta)“.197
Nejpomaleji byly odstra ovány p ekážky volné práce v Rumunsku.
Jednou z p in byl negativní názor významného lingvisty Alexandra Graura na
um lé jazyky.198 Po bezpo etných žádostech dosáhli esperantisté v roce 1969
toho, že „Státní výbor pro um ní a kulturu“ schválil založení esperantské
skupiny v rámci kulturních dom , ale nebylo povoleno ustavit celostátní
centrum ke koordinaci místních aktivit. 199 Ne p íliš ú inné bylo povolení (v
listopadu 1973) uskute nit kurzy na lidových univerzitách200, protože nebyly
ebnice. Gramatika, která vyšla v listopadu 1974 m la náklad jen 2.500
výtisk .
Koncem kv tna 1978 univerzita v Timi oa e založila „Kolektivo
Esperanto-Interlingvistiko“ jako sekci Rumunské akademie spole enských a
politických v d. Kolektiv kladl d raz na v du a univerzitní vyu ování esperanta.
192
Curt Kessler „La evoluo kaj nuna stato de lÉsperanto-movado en la Germana Demokrata Respubliko“ Paco
5. 1958, íslo 51/52 (únor/b ezen), eské vydání, str. 8.
193
Dopis z NDR Sennaciulo 29. 1958, íslo 2 (633), str. 4.
194
Sennaciulo 29. 1958, íslo 6 (637), str. 7.
195
Ludwig Schödl „Esperanto kaj pacpolitiko de Germana Demokrata Respubliko“ Paco 9. 1962, íslo 108
(listopad), švédko-dánské vydání, str. 5.
196
Gesetzblatt der Deutschen Demokratischen Republik ást II., íslo 64 (15.zá í 1961), str. 425. – Rozhodnutí
je ze dne 17.8.1961.
197
V roce 1981 kroužek zm nik název na „Esperanto-Asocio en Kulturligo de GDR“. Od roku 1976 esperantisté
v NDR m li reprezentanty v UEA.
198
Podle zvyku konzervativních lingvist , Graur (mimo jiné ve svém díle Studii de lingvistc general , 1960)
srovnával jazyky s živými organizmy a z toho usoudil, že esperanto jako syntetický jazyk nep edstavuje žádnou
výhodu: porovnej „Kial la movado ne vivas en Rumanujo“ Esperanto 57. 1964, str. 82-83.
199
Rumana Kunordiga Esperanto-Komitato, založené v srpnu 1970, nebylo nikdy oficiáln schváleno a právn
registrováno.
200
„Aprobita instruado“ Esperanto 67. 1974, str. 83.
321
Na více filologických fakultách rumunských univerzit za alo být esperanto
vyu ováno jako nepovinný p edm t a krom u ebnic a slovník se také objevily
lingvistické studie o esperantu.201 B hem asu vznikla nad je, že „Kolektivo“
bude moci fungovat jako zemská organizace. Ale práv naopak, následoval nový
zvrat. Od roku 1982 byly likvidovány místní kluby a nakonec i „Kolektivo“.
Podle informací, které jsme získali v roce 1986, nebyla v Rumunsku povolena
žádná organizovaná innost pro esperanto, v etn po ádání kurz .
4.5.5. Východní Evropa: pokrok s problémy
S výjimkou Rumunska všechny východoevropské zem svázané se
Sov tským svazem mají své reprezentanty v UEA a tedy mají organiza ní
návaznost na celosv tové hnutí. Esperantské organizace t chto zemí díky
svému po tu len tvo í proporcionální ást výboru UEA: Z 84 len výboru ne
mén než 26 je z Polska, NDR, eskoslovenska, Ma arska a Bulharska.
Esperantské organizace v západních zemích se závistí zjiš ují tuto sílu a také to,
že východoevropské organizace dostávají státní podporu a mohou si dovolit
placené pracovníky.202
Vývoj ukázal, že rozhodnutí ú ad prakticky zastavit stav zakazování,
znamenal pro esperanto uznání a oficiální podporu. Na za átku se zdálo, že pro
právo sdružovat se, bude nutno p ijmout striktní kontrolu shora. 203 To ukazovaly
v eskoslovensku události kolem Malíka. V Ma arsku, kde esperanto bylo pod
dohledem odbor , byl jmenován jako sekretá odborový funkcioná , který sotva
co z esperanta znal.204 V NDR pov ená osoba k vedení esperantist v bec
neznala esperanto. Toto však bylo jen do asné. Ma arský sekretá se ukázal
osobou, která se starala v prvé ad o zájmy esperantist víc, než nad ízených
orgán . Již koncem šedesátých let docílila HEA, v neposlední ad díky volné
innosti, že bylo možno z vedení odstranit p edsedkyni – stranickou veteránku,
která v roce 1950 doporu ila rozpušt ní hnutí. Podobné to bylo v NDR. Tam již
v roce 1968 místo neesperantisty p evzal mladý esperantský aktivista Detlev
Blanke.
Ma arsko a NDR nyní pat ily k zemím, kde se esperanto zvláš dob e
vyvíjelo. asopis Hungara Vivo, založený jako státní propaga ní periodikum,
ebíral stále více rysy Literatura Mondo a stával se tak pokra ovatelem jeho
tradice, i ilá literární a vydavatelská innost ma arských esperantist
ipomínala d dictví p edvále né Budapeš ské školy. Ministerstvo pro
201
„Kio nova en Rumanio?“ Esperanto 71. 1978, str. 183; „2300 movadanoj en Rumanio“ Esperanto 74. 1981,
str. 47-48; Mioara Dobre „Tamen iom da rumanaj nova oj!“ Esperanto 75. 1982, str. 202; Detlev Blanke
„Modelo de sciencista poresperanta agado“ Der Esperantist 20. 1984, str. 132-134.
202
Porovnej Detlev Blanke „Pri specifa oj de la Esperanto-movado en kelkaj e ropaj socialismaj landoj“ Der
Esperantist 22. 1986, str. 121-125.
203
Porovnej M.Arco (=Marek Wajsblum) „Sur la mar eno de libero“ The Worker Esperantist 1959, íslo 118
ervenec), str. 44, 47-48.
204
Jedná se o Antala Koóse (1911-1976).
322
vzd lávání umožnilo za len ní esperanta do fakultativních p edm ve školách
zného stupn a na budapeš ské univerzit Eötvös Loránd bylo možno studovat
obor: „esperanto – jazyk a literatura“ a získat doktorát z esperantologického
tématu. V NDR získali esperantisté pozornost lingvist takového stupn o
kterém se mohlo esperantist m v NSR jen snít.205 Podobné zprávy o úsp ších
icházely také z Polska, eskoslovenska a Bulharska. Mnoho etné žádosti o
korespondenci z východní Evropy sv í o tom, jak esperanto proniklo do všech
sociálních vrstev a jak je spojena korespondence a výuka jazyka s p áními
navázat styky s okolním sv tem. O ekávání z východu ne vždy adekvátn mohli
splnit esperantisté na západ . Když se konaly Sv tové kongresy (UK) ve
východní Evrop , naposledy v Sofii (1963), Budapešti (1966 a 1983) a ve Varn
(1978), staly se nejen impozantními manifestacemi znovunalezené sebed ry,
ale také novým zdrojem inspirace pro hosty z celého sv ta.
Esperanto bylo p itažlivé pro velký po et ob an ve východních zemích.
Hnutí zde projevuje neúnavnou životnost. Návrat této životnosti umožnilo
rozhodnutí ú ad nelimitovat innost pro esperanto. Neud laly to proto, že by
pochopily užite nost jazyka pro propagaci socialistických výdobytk
v zahrani í, ale došly k názoru, že dovolit a legalizovat esperantské hnutí je
rozumn jší, než ho potla ovat a tím živit potenciální nespokojenost.
Vedoucí esperantist , aby neztratili státní p íze , nejen že se vyhýbali
všemu, co by se ú ad m nemuselo líbit, ale také v mnoha p ípadech p ímo
demonstrovali v rnost vládnoucí politice – ve stupni, který se lišil v r zných
zemích. Orgánové asopisy hnutí v Bulharsku, eskoslovensku a NDR
novaly p evážnou ást svého esperantského obsahu interpretaci a popularizaci
stranické politiky. V Ma arsku a v Polsku se obvykle spokojili jen s malou
dávkou politicky zabarvených lánk . Ale všechny organizace zvýšily
spolupráci mezi sebou, zejména po roce 1969, kdy za aly každoro ní
konference („konzultace“), které sloužily ke koordinaci innosti a k ur ení místa
socialistických zemí v celosv tovém esperantském hnutí. 206 Spolupracovali také
v rámci MEM, t ebaže MEM již dávno ztratila sv j význam, který jí vydobyl
Rudolf Burda. MEM, která v roce 1973 podepsala dohodu o spolupráci se
sv tovou mírovou radou, nyní pln sloužila svými pravideln vydávanými
rezolucemi a deklaracemi jako hlásná trouba zahrani ní politiky Sov tského
svazu. Také revue Paco ztratila sv j r znorodý charakter, když v roce 1974 díky
podpo e Bulharské komunistické strany207 p ešla k novému vydavatelskému
systému.208
205
Nejv tším úsp chem je víc než 400 stránkové dílo Detleva Blankeho Internationale Plansprachen. Eine
Einführung (Berlín 1985), které vyšlo v prestižní jazykov dné sérii.
206
Na t chto „konzultacích“ se obvykle podíleli reprezentanti sov tští, polští, východon me tí, eští, slovenští,
ma arští a bulharští, n kdy také vietnamští a kubánští.
207
„Festparolado de Béla Berceli dum la 25.Hungarlanda Esperanto Kongreso“ Eszperanto magazin 14. 1974,
íslo 8, str. 9.
208
Od roku 1974 vycházelo v Bulharsku šest ísel pravidelné série Paco. Vycházelo také zejména v NDR,
eskoslovensku, Ma arsku a v Japonsku mimosériová ísla.
323
as od asu se p esto objevovaly známky diskrepance mezi stranickými
liniemi a názory esperantist . Zvláštní poznámku si zasluhuje protestní
deklarace eskoslovenského esperantského výboru sekce MEM po invazi
sov tských a dalších jednotek do eskoslovenska. V deklaraci je brán n
politický vývoj v eskoslovensku po lednu 1968, který demokratiza ním
procesem umožnil eskoslovenským esperantist m, po skoro dvaceti letech,
innost „bez vn jších byrokratických zásah a omezení“.209 Krom toho
echoslováci zve ejnili esperantský p eklad reformního programu KS 210 a
malou brožurku o MEM, jejíž ortodoxní obsah byl jemn vyvážen odvážnými
pacifistickými karikaturami od známých eskoslovenských satirik .211 Také
zaslouží za zmínku, že v roce 1981, nedlouho p ed zavedením vojenského
režimu v Polsku, místní pobo ka „Solidarity“ za ala esperantsky psaným
bulletinem seznamovat ve ejnost s cíli t chto autonomních odbor .
Ale nejedná se jen o takové skryté p íklady opozice. Na každý p ípad byly
takové p íklady ojedin lé. Zaznamenat si zasluhuje také jak napomínali vedoucí
organizací své leny, mezi kterými to v elo latentní rezistencí. V NDR se
nap íklad ukázalo, že se mnozí odmítají p ihlásit do „Kulturní ligy“, protože
innost v tomto rámci podle nich nespl ovala nad ji na samostatnou
esperantskou organizaci; také si st žovali na nedostatek demokrati nosti v Lize.
Veterán Ludwig Schödl je ostrým tónem napomínal: „Ti, kte í nez stanou
v našich adách kv li nesympatii k Lize, prost zrazují pokrokový, humanistický
názor našich ob tí...“212 Ješt víc problém bylo v eskoslovensku, kde se nové
EA poda ilo získat zp t do organizace jen polovinu z bývalých 4000 len
z SEK. Výbor vy ítal ostatním, že pokra ují ve h e na schovávanou213, že
jednají anachronicky, chrání si „své koní ky“, „sektá ské názory“ a esperantem
se zabývají jen „pro svou osobní zábavu“, místo aby se cílev dom v novali
jazyku na aktuálních, všeobecn politických polích. 214
Jak dokazují tato napomínání, podez ení ú ad z ideologicky
ned ryhodných element mezi esperantisty se neztratilo. Zejména když se
zesílily oficiální kampan za „ideologický boj“, který m l zaštítit ob any proti
vnucování protisocialistických idejí, nez stalo to bez vlivu na esperantské hnutí.
V Bulharsku, v jedné z nejsiln jších bašt esperanta ve východní Evrop , se
úst ední výbor BEA cítil povolán varovat své leny p ed nebezpe ím spojeným
s malou bd lostí, protože v principu pokrokový esperantský proces také otvírá
západním ideolog m nové, jemn jší možnosti vlivu. Ve zpráv z národního
209
Text deklarace (z b ezna 1969) Germana Esperanto-Revuo 22. 1969, str. 39. – V íjnu 1969 byli
eskoslovenští esperantisté nuceni deklaraci zrušit: Starto 1969, íslo 6 (listopad/prosinec), str. 3.
210
Agadprogramo de Komunista Partio de
oslovakio akceptita en Plenkunsido de la CK de KP la 5-an de
aprilo 1968 Praha 1968.
211
Brožura Kio estas MEM je zvláštní p íloha k eskoslovenskému vydání Paco ( íslo 173, duben 1968).
212
Ludwig Schödl „Esperanto-movado, IFA – Kulturligo de GDR“ Der Esperantist 9. 1973, íslo 61/62, str. 12.
– V daším ísle „nep ihlášení lenové“ byli napomínáni mírn ji: D.B. „ u membri en KL a ne?“ Der
Esperantist 10. 1974, íslo 63/64, str. 15.
213
„Kun klara perspektivo“ Starto 1972, íslo 3/4, str. 2. „ u ńur´ politiko?“ Starto 1974, íslo 3/4, str. 1.
214
F.Sviták „Ne nur dum la jubilea jaro“ Starto 1975, íslo 2 (48), str. 3.
324
kongresu v roce 1972 úst ední výbor sebekriticky p iznal nedostate nost své
ideologické práce ve výuce esperantist v duchu socialistického vlastenectví a
proletá ského internacionalismu. N kolik v t z této zprávy stojí za citaci:
Zejména citlivé jsou projevy ideologické diverze imperialismu
v mezinárodní arén . V charakteru innosti esperantist je asté ve ejné
vyjad ování na r zných mezinárodních fórech... proto musíme být p ipraveni
vést boj proti nositel m skrytých i otev ených diverzí, proti chybným informacím
ve vztahu k socialistickým zemím a zcela specificky – k naší zemi.
Naše mezinárodní výbory nutí bulharské esperantisty, aby poskytovali
pomoc zejména esperantist m z kapitalistických zemí v jejich správné orientaci
a upevnili si ideologický odpor k nesprávným a škodlivým in m.
...
ást esperantist , která cestuje na mezinárodní setkání do zahrani í, není
ješt aktivní ve své komunikaci v zahrani í a nenachází pružn jší formy pro
demaskování lží a pomluv o naší zemi. Není dostate
uspokojivá ani práce
úst edního výboru organizace ve výuce t ch, kte í vyjíždí do zahrani í a také ve
výb ru osob a skupin, které se p ipravují na cestu do ciziny.215
kdy rétorika nep íjemn p ipomíná as studené války, nap íklad když
„národní nihilismus, abstraktní internacionalismus, nevlastenecký
kosmopolitismus“ jsou spojovány s „nez ídkým fenoménem v esperantských
adách nárokujícím si pokrok“.216 asopis BEA vydal zprávu koncem roku 1974
z okres o snahách „likvidovat samoú elnou výuku esperanta, stav t se na odpor
tendencím nep átelským k socialismu, a posílit ateistickou výchovu
esperantist “.217 Volá se za „propojení, pravidelné organizování ideo-politického
urychlování mezinárodní korespondence“ bulharských esperantist , nejen
individuáln , ale také kolektivn , oprostit se od „úzkého prakticismu“ 218 a d lat
víc než jen „vyjad ovat své osobní názory a pocity“ v dopisech do zahrani í.
Toto všechno bylo cenou, kterou musela BEA platit za širokou podporu
od svých ú ad . Nep ekvapuje, že EA, jak se sama vyjád ila, hled la na
bulharský vzor se závistí219, protože svými podobnými provoláními k lenské
disciplín nezískávala podporu od ú edních instancí. Druhý kongres EA, který
se m l konat v dubnu 1972, byl dvakrát odložen, protože ideologické prohlášení
požadované podub ekovským režimem p icházelo od eských esperantist
neuspokojivé. Nový sekretá pro EA, byl jmenován v roce 1973, pozd ji
mluvil o „komplikovaném procesu“ a o „zám rn vyvolávaných krizových
215
La taskoj de la bulgara esperantista movado en la tutpopola batalo por konstruo de evoluinta socialisma
socio. Raporto de CK de Bulgara Esperantista Asocio anta la 38-a Nacia Esperantista Kongreso (urbo
Smoljan, 3-an -–4-an de julio 1972) psáno na stroji, hektografické rozmnožení, str. 10, 18.
216
Nikola Aleksiev „Georgi Dimitrov pri la patriotismo kaj la internaciismo“ Bulgara Esperantisto 41. 1972,
íslo 1, str. 1.
217
Maria Di eva „En Smoljan-distrikto oni vigle rekostruas la edukan E-laboron“ Bulgarara Esperantisto 43.
1974, íslo 10/11, str. 15.
218
„Rezolucio de la 38-a Kongreso de Bulgara Esperantista Asocio...“Bulgara Esperantisto 41. 1972, íslo 9, str.
4-5; „Al obstina laboro!“ Bulgara Esperantisto 43. 1974, íslo 5. Str. 2.
219
Sviták „Ne nur dum la jubilea jaro“, str. 4.
325
momentech, pomluvách od státních orgán s tendencemi maximáln
zkomplikovat situaci, vzbudit ned ru u len a kompromitovat vedoucí
funkcioná e“.220 Kongres bylo možno uskute nit až v roce 1976, kdy také
organizace p ijala plán innosti, který mimo jiné sliboval, že EA v budoucnosti
bude postupovat nekompromisn a bude p edcházet nebezpe ným sklon m k
„sektá ství“221, což bezpochyby odpovídalo o ekávání normaliza ního režimu
v eskoslovensku.
Je nep ehlédnutelné, že ideologické aspekty esperanta asto zp sobovaly
oficiálním reprezentant m hnutí ve východní Evrop bolesti hlavy.
Kosmopolitismus a pacifismus hrály za asu Zamenhofa významnou roli mezi
stoupenci esperanta. Ale protože toto ideologické d dictví nezapadalo do
stranických ideologií: „že jen Strana správn vykládá internacionalismus a boj
za mír“, museli asto lenové poslouchat od svých vedoucích „pou ení“ o
anachronickém charakteru toho, co Zamenhof ozna il jako „vnit ní myšlenku“
esperanta. Sou asníci budou jist souhlasit, že Zamenhofovo myšlení m lo
utopistické rysy, ale zmi ovaná výchovná kampa Zamenhofovu naivitu
ehán la a p isuzovala mu i víc mysticismu. Východní N mec Detlev Blanke
nap íklad vtipn zd raznil samoz ejmost, že jazyk je nástroj a nic víc, tradi ní
edstava esperantist pokládá jazyk za pom cku k uskute ní míru ve sv , a
že esperanto samo o sob sbrat í lidi, je p edstava naivní.222
Argumentace takového druhu jen s námahou zahaluje, co je skute ným
jádrem problém . Pozornost se soust uje ani ne tak na zbož ování jazyka, ale
je zam ena v prvé ad proti všem pokus m interpretovat vzory, se kterými je
esperanto spojeno, a které se odlišují od vládnoucího konceptu proletá ského
internacionalismu. Tento koncept nedovoloval, aby se esperantisté
v socialistických zemích identifikovali s lidskými vzory mezinárodního myšlení
evyšujícími zájmy socialismu – zcela z ejm pokud se jednalo o „vnit ní
myšlenku“, o pacifismus, nebo o prosté „kontakty mezi lidmi“ podle
„Záv re ného aktu z Helsinek“.
Dá se pochybovat, zda tento zp sob, velkou m rou ur ený aby chránil
hnutí proti nep ízni ú ad , byl ve východoevropských zemích úsp šný. Na
výzvu, aby esperantisté aktivn bojovali za mír a tak dokázali svoje nesektá stí,
mohli esperantisté odpov t nesnadným argumentem, že tím, že jsou
esperantisté, ur it nepat í k p ipravovatel m války a proto nepot ebují, aby byli
vyzýváni, aby ješt zvláš demonstrovali sv j promírový názor. Krom toho, byl
vyvíjen silný tlak na vedoucí, jejichž úkolem bylo rozši ovat esperanto, a na
220
Z.K imský „Fundamento por mia agado“ Starto 1976, íslo 4/5 (55/56), str. 3.
Programo de
a Esperanto-Asocio por la jaroj 1976-1980 rozmnožovaný strojopis ze dne 8.2.1976, str. 5.
222
Detlev Blanke „Pri la ínterna ideo´ de Esperanto“ v Socipolitikaj aspektoj de la Esperanto-movado Budapeš
1978, str. 182-208.
221
326
které p sobí idealismus jejich len a pravd podobn vícemén v dom se
nacházejí pod vlivem len .223
Zmi ovaný eský plán innosti také zd raz uje, že EA dává p ednost ve
své spolupráci se zahrani ím MEM a organizacím v bratrských zemích. Až na
posledním míst je zmi ována spolupráce s UEA, kam je EA p ihlášena.
koliv se v posledních letech oficiální vztahy s UEA posílily, mnoho
esperantist z východní Evropy není schopno získat n co z univerzálnosti
esperantského hnutí.224 Orgánový asopis UEA a další tiskoviny byly b hem
dlouhých let pravideln konfiskovány poštovními ú ady v NDR.
V eskoslovensku ísla Esperanto „zázra
nep išla“225 a když si eští
objednavatelé st žovali na cenzurním poštovním ú ad na Praze 120, pro
nepolitické noviny jsou na seznamu zakázaných tiskovin, v bec nedostali
odpov . V Bulharsku pravideln nebyl doru en Plena Ilustrita Vortaro a
v Rumunsku Esperanto en perspektivo.
Pochopiteln , jedná se o problémy, které potkávaly v tšinu obyvatelstva
stejn , ne jen esperantisty. Krom konfiskací a cenzury je t eba ješt zmínit
devizové bariéry, které brzdily objednávání zahrani ních asopis , knih a
placení lenských p ísp vk mezinárodním organizacím a nejcitliv ji –
hromadnou turistiku. Proto není možné vždy jasn ur it hranici mezi ob anskou
svobodou a diskriminací, obzvláš u esperantist . Nap íklad: To, že uspo ádání
spole ného kongresu katolických a protestantských esperantist bylo dvakrát
zakázáno226, lze p isoudit v prvé ad podez ívavosti ú ad proti církvi. Do
stejné kategorie také pat í následující akce v eskoslovensku: Po „Letním
esperantském tábo e“ v Herborticích v ervenci 1977, kde se konala mše pod
širým nebem a náboženské diskuse, byli inženýr Miloslav Švá ek a kn z
Vojt ch Srna obvin ni z protizákonné náboženské innosti. Soudní proces proti
nim skon il odsouzením k jednoro nímu v zení s patnáctim sí ní podmínkou.227
Již p ed vynesením rozsudku EA vylou ila Švá ka ze svých ad, protože
povolení uspo ádat tábor zneužil pro jiné cíle, než byla výuka esperanta228 a
dalším následkem bylo, že koncem roku 1978 se rozhodla EA rozpustit IKUE
a KELI – odbory sekce MEM se zajímavým vysv tlením, že tyto dv
mezinárodní organizace katolických a protestantských esperantist „nemohou
plnit neutralitu UEA“.229
223
Možná jen s výjimkou n kolika oportunist -kariérist . Zajímavý pokus zkoumat otázku, zda stranictví a
esperantství je slu itelné, u inil bývalý aktivista IPE Georges Salan; viz jeho brožuru UEA kaj la ne traleco
(Nimes 1978).
224
Možná se o tom zmi oval výbor UEA, když konstatoval ve výro ní zpráv z roku 1976/77: „... ve více
státech vládne situace, ve které kontakty se zahrani ím jsou nežádoucí pro vládu.“ (Esperanto 70. 1977, str. 113.)
225
Starto 1973, íslo 7 (37), str. 5.
226
Jednalo se o plánu kongresu v Brn v roce 1970 a v Pécs v roce 1973: Heroldo de Esperanto 49. 1973, íslo
10 (1545), str. 2.
227
Espero Katolika 76. 1979, str. 62-66. Text rozsudku: o 51. 1979, str. 65. – P ípadem se zabývala Amnestio
Internacia; viz ješt Horizonto 2. 1977, str. 117; 3. 1978, str. 142-143; 4. 1979, str. 117.
228
Starto 1978, íslo 3 (67), str. 17, - Srna z stal lenem EA: Starto 1980, íslo 1 (77), str. 15.
229
Espero Katolika 76. 1979, str. 30.
327
Jsou ale ješt vážn jší p ekážky, které se týkají zvláš možností velké
ásti esperantist . P íklady znovu pocházejí hlavn z eskoslovenska. Když se
v roce 1974 konaly volby nových len výboru do UEA, vedoucí
eskoslovenského hnutí rozeslali delegát m UEA ve své zemi striktn d rný
ob žník, který ur oval jména kandidát , kte í mají být voleni s upozorn ním, že
v tomto p ípad se nejedná o osobní mín ní hlasujícího a se záv re nou v tou:
„V íme, že disciplinovan úkol splníte.“230 S poukázáním na valutová omezení
inila EA v letech 1979/80 kroky, aby upravila systém tak, aby sama
rozhodla, kdo má právo být individuálním lenem a kdo delegátem UEA.231 Pro
eskoslovenské esperantisty tato p ekážka k jejich p ímému vztahu k UEA
nebyla p ekvapující, protože již d íve v li, že to co je ve sv na mnohých
místech samoz ejmostí, v jejich zemi to vyvolává podez ení. Esperantista, který
v roce 1973 p ijal návšt vu ze západu se pozd ji dov l od svého
zam stnavatele, že tajná policie ví o jeho esperantských kontaktech se
zahrani ím a také jiní esperantisté byli podrobn vyslýcháni a informace o jejich
mezinárodních stycích byly p edány na pracovišt .
I kdyby se p ehlédly tyto p ekážky, které se skoro nevyskytovaly
v Ma arsku a v Polsku, všeobecn nacházíme ur itý rozvoj hnutí ve východní
Evrop : je dovolena výuka jazyka nebo i propagace, ale z stává faktem, že zde
etrvávají politicko-ideologické faktory, které negativn p sobí na pozici
esperanta. Nacházejí se zmínky, že nap íklad „n kolik starých marxistických
funkcioná “ je k esperantu skeptických232, dokládá to poz statek vlivu
stalinského d dictví, ale možná je charakteristi jší, že o historických
perzekucích vládne ml ení a že když lidé ze západu p eruší toto ml ení, je
reagováno s krajní nervozitou.
Potom, když revue UEA v roce 1968 zve ejnila lánek o „Perzekucích
mezinárodního jazyka“, Podkaminer, veterán SEU, za al v prvním ísle Paco se
zu ivým útokem. Psal o hrubém a odporném falešném díle z vytržených fakt ,
fám a nestydatých výmyslech a odhalených pomluvách. 233 A když v roce 1973
vešlo ve známost, že v p ipravovaném díle Esperanto en perspektivo bude
podrobná kapitola o d jinách perzekuce esperantských organizací
v socialistických zemích, poslal na adresu UEA dopis, ve kterém protestoval
„proti svévolnému zve ejn ní“ této kapitoly, protože ú ady a esperantisté
v t chto zemích jsou si v domi, že „takové antisocialistické machinace“ mohou
jen škodit naší budoucí innosti.234
Tento protest, který ostatn nem l žádné následky, je známkou vytrvale
uchovávaného tabu. Ze socialistických zemí jen ína otev en vysv tlila, pro a
230
esky psaný ob žník z dubna 1974, podepsaný p edsedou EA a AESSR a vedoucím delegátem UEA za
eskoslovensko; viz též Lapenna Hamburgo str. 60.
231
O d ív jším požadavku, aby se každý delegát zaregistroval na ú adech: Horizonto 4. 1979, str. 20-21; 5.
1980, str. 34.
232
Detlev Blanke „Informado kaj argumentado“ Der Esperantist 16. 1980, str. 105.
233
S.Podkaminer „Kaj ankora foje pri ne tralismo“ Paco 15. 1968, íslo 178/179, sov tské vydání, str. 39. –
Podkaminer nadepsal sv j lánek „p ímou obhajobou autentického imperialismu a agrese“.
234
Ulrich Lins „Ni sentabuigu la historion de la Movado“ Esperanto 68. 1975, str. 186.
328
jakým zp sobem bylo esperanto v nep ízni: V po átku padesátých let bylo
isuzováno zastavení innosti esperantist nutnosti následovat vzor Sov tského
svazu. O dob Kulturní revoluce bylo eno, že ultralevicové myšlení skoro
zcela potla ilo esperantské hnutí a povolilo použití jazyka pouze pro propagandu
do zahrani í.235 Ve východní Evrop naproti tomu zmínky o „stagnaci“ jsou
spojovány s „obdobím kultu osobnosti“236 nebo s „neš astnými Stalinovými
omyly“.237
S historickým tabu souvisí latentní nejistota a neklid v politicko-ideovém
chápání práce pro esperanto. N kolik p íklad o tom jsme již uvedli.:
Napomínání p ed sektá stvím a p ed spole enskou angažovaností m lo
esv it ú ady o ob anské loajálnosti. Pokusy p edpisovat obsah
korespondence pramenil z v domí, že Strana si žárliv st eží, aby její informa ní
monopol nebyl ohrožen. Vcelku je patrné, že argumentaci pro esperanto asto
doprovázel obranný tón.238 Tehdejší p edseda MEM, Bulhar Nikola Aleksiev,
za átkem íjna 1972, pocítil pot ebu se ve ejn distancovat od „nekorektního
konceptu a teorií rozši ovaných esperantským hnutím“. V Moskv na konferenci
reprezentant Svaz pro p átelství se Sov tským svazem použil tuto konferenci
jako fórum ke kritice ur itých aspekt kampan proti „jazykovému
imperialismu“. Co ho mrzelo, byl fakt, že populární heslo, rozší ené v západním
esperantském hnutí nerozlišuje mezi nadvládou jazyk velikých
imperialistických stát a pozicí ruštiny v Sov tském svazu. A že nechápe, že
ruský jazyk je rovnoprávný se všemi jazyky národ socialistického spole enství
a že národy Sov tského svazu si dobrovoln vybraly ruštinu jako prost edek
mezinárodního porozum ní bez jakýchkoliv nevýhod pro národní kultury a
jazyky ostatních národ .239 Aleksievovo prohlášení nebylo ojedin lé. Podobn
v roce 1975 generální sekretá MEM, William Gilbert, prohlásil, že není
ijatelné provád t izolovanou kampa proti „jazykovému imperialismu“ a
nebojovat proti „spole enským, ekonomickým a vále ným chybným in m
imperialist , proti kterým jsou jazykové problémy v porovnání jen okrajové. 240
235
Hou Zhiping „La Esperanto-movado en inio“ El Popola inio 1982, íslo 4, str. 19-20. Propagace esperanta
a osobní kontakty se zahrani ím se staly nebezpe né v ín od roku 1966. Mnoho esperantist bylo uv zn no.
Básník Armand Su, který asto zve ej oval texty v zahrani ních esperantských asopisech byl v roce 1968
uv zn n a odsouzen k 20 let m v zení. Byl osvobozen až roce 1979. Viz jeho vzpomínky „23 jaroj per kaj por
Esperanto“ El Popola inio 1979, íslo 10, str. 27-29, íslo 11, str. 40-43. Porovnej také: Ikso „Post la
´kvarpersona bando´“ Esperanto 72. 1979, str. 23-24.
236
P i p etiskování lánku o založení „Asocio de Sovietaj Esperantistoj (ASE)“ z asopisu UEA, v Esperantisto
Slovaka (1979, str. 33) vynechali v tu o stalinském pogromu v SEU, takže se následující v ta stala
nesrozumitelná. – V roce 1976 britský veterán IPE Bill Keable požadoval p erušit ml ení: „Marksismoleninismo bezonas iujn faktojn“ La Verda Kolombo 1976, íslo 45, str. 9-13; íslo 46, str. 11-14.
237
Ervin Fenyvesi „Revuo de revuoj“ Hungara Vivo 23.1983, íslo l, str. 23.
238
V roce 1977 Zavedlo MEM nový znak, na kterém už nebyl nápis: „Per Esperanto por mondpaco“, protože
„pro soudruhy by to mohlo znít ned ryhodn , jako nárok ochra ovat mír JEN nebo ZÁSADN jen pomocí
esperanta, což je jasn utopistické“ La Pacaktivulo 1977, íslo 107, str. 10.
239
N.Aleksiev „Pri unu aspekto de la inter tataj rilatoj en socialisma komuneco de nacioj“ Paco 1974, sov tské
vydání, str. 24-25.
240
William Gilbert „Esperanto kontra naciaj lingvoj?“ Paco 1979, vydání NDR, str. 27. – D íve m l Gilbert
trochu jiný názor, nevid l rozdíl mezi nadvládou angli tiny a francouzštiny v západní Evrop a ruštiny na
východ . La Pacdefendanto 1952, íslo 11, str. 2.
329
O t chto dvou výrocích dvou význa ných komunistických esperantist se
dá všeobecn íci, že oba ve spojitosti s esperantem zmi ují jazyko-politické
problémy v širším významu a jejich pozornost je zam ena na Sov tský svaz.
4.5.6. Sov tský svaz mezi nad jemi a pochybnostmi
Oživení esperanta v Sov tském svazu otev elo možnosti k innosti,
kterých se esperantisté s nadšením chopili, t ebaže nebyly spln ny všechny
jejich nad je na založení vlastní organizace. Za átkem srpna 1957 v rámci 6.
celosv tového mládežnického festivalu v Moskv se uskute nilo setkání 250
esperantist ze 26 zemí. To byla první mezinárodní akce organizovaná
v hlavním sov tském m st .241 P ed festivalem vyšla první esperantská publikce
po dvaceti letech: skromná ítanka242 v nákladu 95000, která stejn jako další
ebnice byla hned rozprodána. Koncem roku 1959 byl založen “Moskva
Internacia Esperanto-Klubo en la Centra Domo de Medicinistoj“243 a podobn i
v jiných místech zakládali esperantisté v rámci odbor a kulturních dom své
kluby.244 Letní tábory, které se od roku 1959 konaly každý rok v pobaltských
republikách, se konaly pozd ji i jinde v Sov tském svazu. Pomáhaly upevnit
kontakty mezi roztroušen pracujícími aktivisty.
Druhou stranou mince bylo, že v roce 1959, sto let po Zamenhofov
narození, se nemohl žádný sov tský esperantista zú astnit Sv tového kongresu
(UK) ve Varšav . V asopise Armena Esperantisto, který vyšel v roce 1958 jen
jednou, se do teme, že se op t objevila u ebnice esperanta. M la sm šn malý
po et výtisk a tedy nemohla uspokojit zájem. 245
V roce 1963 po více než tvrtstoletí, oficiální delegace sov tských
espe

Nebezpečný jazyk

Transkript

Podobné dokumenty