Krejsová a kol._válečné konflikty

Válečné konflikty v raně středověkých Čechách a na Moravě
Konfrontace archeologie a písemných pramenů1.
Krejsová Jana*, Vachůt Petr**, Hejhal Petr***
* Ústav archeologie a muzeologie, Masarykova Univerzita, Brno
** Národní památkový ústav - ústřední pracoviště, Praha
*** ARCHAIA Brno o.p.s.
Při rozboru problematiky možné identifikace počtu a typu válečných konfliktů v raně
středověkých Čechách a na Moravě jsme vycházeli ze dvou rozdílných druhů pramenů. Prvním
z nich jsou písemné záznamy, které nás informují o ozbrojených střetech regionálního nebo
zahraničního dosahu se vztahem ke sledovanému území Čech a Moravy. Pracovali jsme
především z písemnými prameny vzniklými na domácí půdě od 12. do 13. století a postihujícími
události od 9. do zmíněného 13. století. Základním úkolem při studiu byla zejména kvantifikace
válečných konfliktů, se kterými počítá historická věda v daném časovém úseku. Rozebírány byly
též údaje o počtech účastníků válečných tažení a charakteru popisovaných ozbrojených střetů.
Diskutovány byly dále možnosti identifikovat i jiné písemné informace, jejichž odraz by se mohl
projevit v materiálu získávanému archeologickými metodami. Právě archeologické nálezy movité
i nemovité povahy z období 9. až 13. století byly druhým pramenem pro předkládanou studii.
Naší snahou bylo zachytit možné stopy, které zanechaly ozbrojené střety v různých kategoriích
materiální kultury raného středověku. Těžiště zájmu bylo soustředěno zejména na studium
kosterních pozůstatků tehdejší populace. Zde jsme vycházeli z předpokladu, že data získaná ze
studia pohřebních areálů dokáží jako jedny z mála reflektovat historické události týkající se
válečných konfliktů. Pro tento úkol je však nesporně důležitou součástí zpracování nekropolí a
hromadných hrobů kvalitně provedená antropologická analýza včetně patologických změn
viditelných na skeletu, která umožňuje identifikaci pozorovatelných stop zranění. Ne vždy je tato
podmínka bohužel splněna. Přesto kombinace archeologických a antropologických dat i v jejich
základní podobě nám dává možnosti vyjádřit se o jednotlivcích a skupinách, které teoreticky
mohly zasáhnout do válečných střetnutí raného středověku.
PÍSEMNÉ PRAMENY
Pro studium písemných pramenů jsme záměrně vycházeli jen ze základních narativních
pramenů vzniklých na území Čech a Moravy. Využita byla Kosmova kronika a tzv.
Pokračovatelé Kosmovi. Výběr dokumentů samozřejmě představuje omezený pohled, protože
manipulujeme pouze s informacemi, které nám Kosmas a jeho následovníci nesporně pouze
výběrově zapsali nebo bezděky sdělili ve svých zápisech. Tento prvek nekomplexnosti a omezená
míra informací se blíží obdobně skrovné výpovědi archeologických pramenů. Řada zmínek
o válečných konfliktech nám přesto dosti výmluvně ukazuje stav raně středověké společnosti a
jejího chování uvnitř i navenek. Při posuzování charakteristiky stop zranění na lidských skeletech
nám dále pomáhaly informace získané z pramenů trestně právní povahy. Jedná se o raně
středověké zákoníky anglosaského, franského a bajuvarského prostředí, nejstarší právní normy
českého knížectví a v neposlední řadě právní kniha města Brna a okruh brněnského městského
1
Článek vznikl v rámci výzkumného záměru MSM 0021622427 a grantu GAČR 404/05/H527.
práva.
Narativní prameny
Při excerpování kronik a letopisů jsme získávali informace o válečných událostech 9. až
počátku 13. století. Přesah do 13. století odpovídá zpracovávanému archeologickoantropologickém materiálu, kde v některých případech nelze striktně oddělit časovou hranici
konce raného středověku a do analýz jsou tak zahrnutí někdy i nálezy z následujícího časového
horizontu. Zmínky o válečných akcích byly excerpovány z Kosmovy kroniky Čechů, Kroniky
mnicha sázavského, Letopisů tzv. Kanovníka vyšehradského a Druhého pokračování Kosmovy
kroniky. Týkaly se vojenských střetnutí, která zahrnovaly expedice vedené na území Čechů a
Moravanů, expedice z ciziny směřující na území Čech a Moravy nebo expedice Čechů a
Moravanů vedené za hranice, ať už se jednalo o samostatné akce nebo kdy byli bojovníci
včleněni do většího vojska. Celkem lze z našich písemných pramenů pro sledované období
zrekonstruovat 34 vnitrostátních střetů, 23 tažení vedených ze zahraničí proti Čechům a
Moravanům a 65 tažení uskutečněných za hranice. V rámci hranic českého státu máme tedy
uváděných nejméně 57 vojenských střetnutí, které se odehrály v domácí nebo zahraniční režii.
Podobně vysoký počet ukazuje na rozsáhlou vojenskou aktivitu českých a moravských vojsk na
cizím území (Tab. 1 a 2).
Kosmova kronika Čechů
Čechy - invaze
Čechy - domácí boje
Zahraniční tažení
12
23
Kronika mnicha sázavského
Čechy - invaze
Čechy – domácí boje
14
12
3
Letopis tzv. Kanovníka vyšehradského
Čechy - invaze
Čechy - domácí boje
13
24
1
Druhé pokračování Kosmovy kroniky
Čechy - invaze
Čechy - domácí boje
65
Zahraniční tažení
Zahraniční tažení
Zahraniční tažení
6
7
9
Tab. 1: Přehled vojenských aktivit podle písemných pramenů.
2
Zahraniční
kooperace
20
-
tažení
Zahraniční
kooperace
3
-
tažení
Zahraniční
kooperace
5
-
tažení
Zahraniční
kooperace
6
-
tažení
1126 - FRB II/1, 255.
1133 - „Eodem anno Boemii vastaverunt Poloniam.“ (FRB II/1, 267).
4
Invaze do Čech v roce 1126 (bitva u Chlumce; FRB II/1, 203-204; 255) se opakuje u Letopisů tzv.
kanovníka vyšehradského stejně jako v Kronice mnicha sázavského. „Et in tanto bello tres tantum Sclavi
perierunt“ (FRB II/1, 203).
5
1133 - FRB II/1, 216; 1134 – FRB II/1, 217.
3
křížové vý pravy do S
do Prus /k a
do Rak ouska
do Itá lie
do Uhe r
do říš e
do Pols ka
k onflikty v rámci Č a
v pády do Č a na M
40
35
30
25
20
15
10
5
0
vpády do Čech a na Moravu
konflikty v rámci Čech a Moravy
do Polska
do říše
do Uher
české tažení
do Itálie
do Rakouska
do Prus/ka
celkem
23
34
12
23
12
7
9
2
2
124
Graf. 1 a Tab. 2: Válečné akce zmiňované v písemných pramenech 10. – 13. století.
Písemné prameny zachytily několik základních období bohatých na vnitrostátní konflikty, a
to konec 11. a počátek 12. století, ve 40. a znovu na přelomu 70. a 80. let a pak následně po celá
90. léta 12. století. Na zahraniční vpády byla rušná 70. léta 10. století, počátek 11. století, kdy se
většinou jednalo o německé vpády, stejně jako na počátku 40. let 11. století. Pro konec 11. století
a počátek 12. století jsou zaznamenány většinou útoky Poláků a Uhrů. Mezi popisovanými
domácími střety mají výrazné postavení dvě události, jež díky své přesné lokalizaci umožňují
hledání jejich odrazu v archeologických pramenech. První z nich je vojenská akce proti
slavníkovské Libici v roce 995 a druhou o několik let později vyvraždění Vršovců.
Obr. 1: Bitevní pole známá z písemných pramenů (о), bitevní pole známá z písemných pramenům, ke kterým se
vztahují archeologické nálezy (●).
Při počtu 31 vnitrostátních střetů a 19 tažení ze zahraničí dosáhneme při zobecnění a
zprůměrování pro období 10.-12. století koeficientu 16,6. Jde tedy o téměř 16 vojenských
střetnutí za 100 let, kdy zhruba každých 6 let se konala vojenská kampaň. Z archeologických
situací víme, že muži se zhojeným zraněním se účastnili bojových akcí od svých 20 let a umírali
kolem věku maturus II mezi 50-60 rokem (viz níže). Mohli se tak zúčastnit maximálně 5
vojenských kampaní.
Písemné zmínky o velikosti vojska jsou používány jen jako dokumentační a snaha najít
argumety pro hypotetickou podobu vojska balancuje mezi několika vědními obory. Charakter a
velikost velkomoravského nebo českého raně středověkého vojska je stále ožehavým, často
diskutovaným problém. Rekonstrukce se dotýká celého systému družin, jejich vazeb na vládnoucí
špičky a jejich ekonomické závislosti či nezávislosti na knížeti nebo elitách.
Tento velký okruh problémů se spojuje s početností raně středověkých vojsk, ztrátovostí při
srážkách a bitvách a bezesporu samotné organizaci armád. Další spornou otázkou je průběh
tažení, zda-li všechny připravované a provedené výpravy končily přímím ozbrojeným střetnutím
nebo zástupným bojem. Některé expedice se pravděpodobně uspokojily s pustošením vesnického
prostředí, kde nebyly pravděpodobně svedeny žádné větší šarvátky. Některé kampaně ukončila
diplomatická vyjednávání s uzavřením mírových dohod. Sledované písemné prameny jsou na
popis detailů o válečných konfliktech poměrně skoupé. Zprávy o vojenských akcích mají časové
vymezení a vztahují se k určitému roku, ovšem jen v některých výjimečných případech se uvádí
přesné datum. Místo střetnutí uvádějí kronikáři a letopisci jen velmi zřídka. I v případě jeho
zapsání nastávají problémy s identifikací historického toponyma se skutečným místem srážky.
Samostatným a velkým problémem je popis počtu účastníků konfliktů. Uvedení tohoto důležitého
údaje je opět spíše výjimečné. Nejčastěji se setkáváme s kvantitativními údaji typu „velké
množství vojska“, „nesčíslným množstvím národů“ apod. V případě uvedení přesnějšího čísla
narážíme na problém jeho interpretace.
Počty vojsk se stávají často předmětem manipulace autora zápisu, který velikost vojsk
z prestižních důvodů uměle navyšoval či snižoval. Dalším problémem zůstává, zda-li jsou mezi
účastníky bitev započítáváni jenom elitní bojovníci nebo všichni vojáci. Se stejnými otázkami se
potýkáme i v případě uvádění popisu počtu padlých. Opět nás prameny informují jen minimálně a
my přesně nevíme, zda-li jejich čísla nejsou zmanipulované a jaké kategorie raně středověkého
vojáka vlastně stáli autorovi za zmínku.
Názornou ukázku tohoto přístupu nám poskytuje Kanovník Vyšehradský při svém popisu
bitvy u Chlumce. V únoru 1126 vpadl německý král Lothara III. s vojskem do Čech. Na cestě ze
Saska do vnitrozemí pod hradem Chlumec se německé voje srazili s připraveným vojskem
českého knížete Soběslava I. Češi měli na své straně výhodu znalosti domácího terénu, Lotharovo
vojsko bylo vyčerpáno cestou přes pohraniční hory. Své výhody Soběslav beze zbytku využil a
německé vojsko bylo na hlavu poraženo. V bitvě padly stovky německých bojovníků. Lothar III.
byl donucen ustoupit a vyjednávat. V tomto duchu vyznívá i kronikářovo líčení událostí z 11.
února 1126: „Hic Luderius, rex Saxonum, seductus ab Ottone, duce Moraviae, inflatus magna
superbia et avaritia pecuniae atque malitia et iniquitate, cum suo exercitu venit contra Bohemos
iuxta oppidum nomine Chlumecz, ubi Sobieslaus dux cum dei adiutorio et suo comitatu XII
Kalendas Martii prostravit quingentos primates illorum, exceptis scutiferis; inter quos ruit Otto
dux memoratus. Et in tanto bello tres tantum Sclavi perierunt; regi autem Saxonum cum ceteris
pepercit dimisitque eum in pace“ (FRB II, 203).
Ačkoliv bylo vítězství českého knížete zcela jednoznačné, není příliš pravděpodobný poměr
mezi padlými bojovníky na obou stranách. Zmíněné tres Sclavi zřejmě můžeme považovat za
elitní milites primi ordinis. Ostatní oběti této bitvy z řad Soběslavova vojska tak zřejmě zůstaly
pod prahem kronikářova vnímání, respektive nebyly zmíněny právě z toho důvodu, aby vynikl
úspěch českého knížete.
Zajímavé písemné prameny cizí produkce představují zákoníky. V jednom z konce 7. století
wessexský král Ine ustanovil článek o sdružování ozbrojených osob do tří základních skupin
podle počtu jedinců. V případě první nejmenší skupiny do 7 lidí se jedná o zloděje, mezi 8-35 se
jedná o bandu nebo družinu a 35 a více osob již vytváří vojsko (KALHOUS nepublik.). Tento
údaj odpovídá údajům o anglosaských počtech bojovníku v jednotlivých střetech nebo ve
franských písemných pramenech. Zde se dozvídáme o menších armádách, kde je jízdních
s rozhodující silou jen 50, což lze brát pravděpodobně jako standardní stav na bojištích
(KALHOUS nepublik., 185). Přesto lze počítat i s vyšším zastoupením jezdců, alespoň
dvojnásobným podle stavu tzv. hrobů bojovníků a jezdců na pohřebištích prezentovaných
ostruhami nebo v kombinaci s další bojovnickou výbavou. V případě jízdy je nezbytným
předpokladem chov koní. V písemných pramenech zmiňují chov koní na Velké Moravě arabská
svědectví, která vypovídají o Svatoplukovi nebo významných mužích, jež vlastní koně. Jediné
přesné číslo pochází ze záznamu o poselstvu se 644 koňmi směřujícím na Moravu. Pokud by
dorazilo do svého cíle, výrazně by posílilo zdroje pro jezdce na Velké Moravě. Když opět
využijeme číslo ze západních pramenů o výrazném zásahu 50 jízdních bojovníků, byla by to
v případě tohoto průvodu zásoba pro 12 menších „armád“.
Prameny trestně-právní povahy
Zákoníky raného středověku kodifikovaly tresty za běžné, ale nežádoucí chování ohrožující
zdraví jedinců ve společnosti. Finanční pokuty odpovídají odstupňování podle tehdejší
důležitosti. V zákonících jsou odstavce věnované pokutám za způsobené zranění stejně jako za
zabití. V zákoníku krále Æthelberhta, vládce Kentu (560-616), se objevují pokuty za zabití
člověka, které se platí ve výši 20-100 šilinků. Za zranění kosti je pokuta ve výši 4 šilinků, za
zchromlé rameno 30 šilinků6. Jedná se o velmi dobře promyšlený systém pokut za způsobená
zranění, která jsou viditelná nebo skrytá pod oblečením od modřin přes doživotní poškození.
Standardně praktikované násilí ve společnosti vyvolalo reakci v podobě vydání zákoníku, který
se snažil násilné činy korigovat a trestat. Obdobná situace se odehrává v pevninské Evropě, kde
uvádí Lex Salica postihy za useknutí, probodení, zchromnutí ruky nebo nohy. Odseknutí
jednotlivých prstů ruky má vytvořenou specifickou pokutovou stupnici. Zranění hlavy má také
své specifické postihy, zvlášť se platí za zranění viditelná, mezi která se počítalo např. useknutí
nosu nebo ztráta oka. V zákoníku je zajímavý článek o rozseknutí hlavy, při kterém je viditelný
mozek. Postih v tomto případě činí 30 šilinků 1200 denárů. Obdobně nakládá s trestnými činy
ublížení na zdraví Lex Baiuvariorum, který upřesňuje ve svých 31 odstavcích způsoby zranění
nebo usmrcení. Zde se praví o prolévané krvi a poškození hlavy a pokutě v situaci, kdy je
viditelný mozek.
Na základě ustanovení o pokutách za projevené násilí a ublížení na zdraví i s následkem
smrti lze považovat některá velkomoravská zranění spíše za nesmazatelné stopy trestných činů
než traumata způsobená válečnými střetnutími. Zákon sudnyj ludem z 9. století obsahuje normy
trestní i občanské, zmiňuje mírné tresty v podobě pokání a platby. I tzv. Konrádova statuta mají
začleněné ustanovení o zabití a pokutě placené soudu ve výši 200 denárů (MALÝ 1995, 16).
Článek 15 pouze popisuje nutnost oznámit zranění soudu.
V mladším období středověku se situace mění, pokuty za zmrzačení se neplatí, nastupuje
tvrdší trest podle tehdejších stávajících norem odpovídající trestnému činu. Písemné prameny
trestně-právní povahy popisují jasné případy ublížení na zdraví i s trvalými následky v rámci
obvodu městských hradeb až pro 13. století a mladší období. Jedná se o shrnutí trestných činů a
jim přiměřených trestů. Běžné nošení zbraní jako hole, nože, dýky nebo meče dovolovalo jejich
beztrestné využít k vlastní obraně při napadení. V opačném případě se útok provedený těmito
zbraněmi již definoval zcela odlišně, patřil mezi zločiny, které se rozdělovaly na dvě základní
skupiny. Jako záludný zločin byla definována vražda (mortificatio), ale i krádež aj., ale do
nezáludných zločinů spadalo zabití (homicidio) (FLODR 2001, 301-302). Ke zločinům příslušely
samozřejmě odpovídající tresty, např. za vraždu bylo ustanoven nejstandardnější kombinovaný
trest vláčení koněm a lámání kolem. Nicméně očividné vraždy a jejich trestání jsou spíše velmi
neobvyklým zjevem (FLODR 2001, 307). Tresty jsou rozděleny do šesti základních skupin, na
trest smrti (pohřbení za živa, smýkání koněm a lámání kolem, probodení kůlem, upálení, oběšení
a pověšení na šibenici v řetězech, stětí), tělesné (oslepení, vyříznutí jazyka, useknutá ruky,
probodení ruky dýkou, useknutí palce, znamení hanby – vypálení, bití prutem, holí nebo
důtkami), držení v kládě, vyhnanství a peněžité tresty nebo zabavení majetku (FLODR 2001,
328-348). Z těchto 6 základních skupin trestů se na kostře jedince mohou projevit jen vybrané
tresty z prvních dvou skupin, tresty smrti a tělesné tresty. Tresty jako smýkání koněm a lámání
kolem, probodení kůlem či stětí by se na kostře bezesporu měly projevit, stejně jako useknutí
6
http://www.fordham.edu/halsall/source/560-975dooms.html#The%20Laws%20of%20King%20Alfred;
obdobně vypadaly zákoníky, které jen upravovaly poplatky za zabití jedince, krále Hlothhæra a Eadrica
(673-686), obdobně ustanovuje poplatky zákoník králce Alfréda (871-901), zde se objevuje ustanovení o
zabití jedince bez příbuzných, polovina pokuty má být zaplacena králi a druhá polovina pokuty připadá
družině.
ruky a palce. Probodení ruky by mohlo být identifikovatelné jen v případě pokud došlo
k traumatu kostí ruky. Bití by se projevilo na skeletu v případě pozorovatelných zlomenin
napadených partií těla.
Kromě zločinů a jejich potrestání se zranění na skeletu jedince mohlo objevit při „zjevném
nepřátelství“, které připouštělo možnost zabití jedince. V tomto případě měl možný terč útoku
sám dbát o svoji bezpečnost i život a být připravený k obraně (FLODR 2001, 308). V průkazném
řízení mohlo dojít ke zranění při soubojích, které žalovaní mohli ve 14. století odmítnout
(FLODR 2001, 376-377).
V brněnském městském právu a v právní knize se objevují vydefinované druhy zranění.
Rozdělena jsou podle projevu na těle po zhojení na ta, která nezanechají stopu až k očividným
újmám jako jsou amputace části těla. Zajímavým se jeví dvojí postavení amputovaných
viditelných částí těla – ruce, nohy, oči, nos, ústa, jazyk, uši a vedle nich nižší části těla jako prsty
na rukou a nohou nebo zuby (FLODR 2001, 309).
Archeologicky zkoumaná popraviště z českého prostoru nevydala příliš přesvědčivého
antropologického materiálu, na kterém by se daly zmíněné stopy traumat podle písemných
pramenů analyzovat7. Informace máme ze zahraničního prostředí z výzkumů popravišť či
hromadných hrobů popravených jedinců např. z raného novověku (HALLIDAY 1997).
Zvláštní zacházení s ostatky
Nevšední způsob zacházení s ostatky zemřelých nastal v případě úmrtí mimo vlastní zem
nebo v některých případech i ve vlasti, kde ale bylo nutné převezení na místo posledního
odpočinku Popsáno máme několik druhů nakládání s ostatky mrtvých. První způsob spočíval ve
vyjmutí srdce z těla, nebo i vnitřností a nasolení těla, které je převezeno k pohřbu zpět do
domoviny. Vnitřnosti a srdce jsou pohřbeny na cestě např. Balduin I. (1118, Egypt), Richard Lví
Srdce (1199, Chalus - Francie), Jan Bezzemek (1216, u Nothighamu - Anglie), Jindřich V. (1422,
u Paříže - Francie). V Písni o Rolandovi se mluví o vyjmutí srdce z těla hrdiny a jeho
spolubojovníků a omytí těl vínem a kořením8.
Druhým způsobem je Mos Teutonicos, kdy dochází ke čtvrcení ostatků a odstranění
měkkých tkání pomocí vaření za účelem získání kostí. Očištěné kosti byly následně převezeny
zpět do domoviny – např. biskup z Hildesheimu (922, Řím - Itálie), Fridrich Barbarossa (1190;
říčka Salef v Anatolii), Konrád Znojemský (1191, Neapol - Itálie). Mimořádné zacházení
s ostatky se pokoušela upravit bulla De Sepultris papeže Bonifáce VIII. vydaná v roce 1300 a
opět 1303 (MAFART – PELLETIER – FIXOT 2004, 67-72; PROKEŠ 2007, 29).
V hrobě 92 na Pražském hradě byly objeveny kosterní pozůstatky se stopami čtvrcení a
řezání na sternu. Přes prsní kost vede řez, kterým se otevřel hrudník pro vyjmutí srdce. Podobné
7
Nejnověji MAŠKOVÁ - MICHÁLEK 2006 a SOKOL 2003. Zde shrnuty i evropské lokality s kosterními
pozůstatky.
8
„E tuz les quers en paile recuillir:
Un blanc sarcou de marbre sunt enz mis;
E puis les cors des barons si unt pris,
En quirs de cerf les seignurs unt mis“
http://www.fh-augsburg.de/~harsch/gallica/Chronologie/11siecle/Roland/rol_ch05.html
„Král otevřít dal hrudi, jak je zvykem,
uschovat srdce v roušce sněhobílé
a do kamenné schránny uložit je“
Píseň o Rolandovi 1. Překlad Pelán J. 1987, 156, CCXIII.
stopy se opakují v oblasti sterna na kostře krále Přemysla Otakara II. (VLČEK 1997, 185-187;
týž 1999, 95; PROKEŠ 2007, 29). Vyjímání srdce z těla mělo zvláštní postavení v pohřebních
praktikách ve středověku. Po vyjmutí bylo srdce uloženo na zvláštním místě např. v kostele nebo
klášteře. Po své smrti si nechal například vyříznout z těla srdce Václav Lucemburský († 1383) a
dal je poslat své manželce Janě Brabantské (VLČEK 1999, 199). Z francouzského pohřebiště v
Ganobii Priory pochází hrob t10 s ostatky muže ve věku kolem 50 let. Jedinec vykazoval známky
přeseknutí klíční kosti, humeru, stejně jako levé ulny. Na lebce zeje sečné rána v délce 180 mm.
Mezi 9. a 10. žebrem v hrudníku uvízl hrot šípu. Tato zranění se interpretují jako bojová, ale
stopy po otevření sterna dvojitým řezem se vztahují k ablaci srdce. Další neznámé mužské
individuum z 12. století se stopami řezání na sternu pochází z Portugalska (MAFART –
PELLETIER – FIXOT 2004, 68-70).
ARCHEOLOGICKÉ PRAMENY
Archeologické stopy válečných událostí lze rozdělit do několika skupin. Jedná se o stopy po
obléhání, místa střetů na otevřených místech, tedy bitevní pole a zkoumání kosterních pozůstatků
jedinců se stopami vyhojených a nezhojených zranění. Místa s projevy vojenských aktivit lze
nejlépe identifikovat na sídlištích, kde byly zachyceny stopy požárů a nalezena militária
v zánikovém horizontu. V případě opevněného areálu je jasným signálem násilného zničení
lokality jednorázová destrukce fortifikace. Problematika bitevních polí souvisí s jejich
identifikací v terénu a spojení nálezů militárií s událostí zaznamenanou v písemných pramenech.
V případě, že bitevní pole se stalo oblíbeným místem střetů, nemusí nálezy odpovídat písemným
pramenům, které zaznamenaly jednu událost vyselektovanou na základě různých vlivů. Kosterní
pozůstatky jedinců se stopami zranění (antemortem, perimortem a postmortem) vypovídají o
vnitrodruhové agresi, která zákonitě nemusí znamenat válečnou událost. Nálezy skeletů se mohou
vázat ke všem zmíněným situacím, tedy k obléhání sídlišť, k bitevním polím a samozřejmě
k běžným pohřebištím. Volně objevené záměrně nepohřebené skelety souvisejí často s destrukcí
sídlišť (např. u zničených hradeb či obytných objektů). Pohřbení jedinci se objevují v hrobových
jámách pietně uložení nebo „naházení“ v různém množství od jednoho do několika desítek.
V zahraničí se objevily hromadné hroby s několika stovkami zemřelých. Rovněž ojedinělé hroby
bojovníků, ve kterých se objevuje výbava v podobě militárií nebo jezdecké výbavy, se
interpretují jako hroby padlých bojovníků při válečných střetech (CHOC 1967, 55).
Identifikace místa válečných střetů pomocí archeologických nálezů.
Obléhání
Mezi stopy svědčící o válečných událostech v raně středověkých archeologických
pramenech
můžeme počítat nálezy jednorázových zánikových horizontů opevněných i
neopevněných sídlišť, přítomnost militárií a objevy hromadných hrobů. Největší množství
dokladů vojenských akcí na území Čech a Moravy poskytly archeologické výzkumy opevněných
sídel. Hradiště se logicky stávala opakovaně terčem útoku při vnitrostátních i mezinárodních
konfliktech. Mezi indicie lokalizující válečný střet na příslušné lokalitě patří stopy násilné
destrukce hradeb a objektů doprovázené většinou výraznými stopami po rozsáhlých požárech.
V některých případech lze zařadit vojenskou akci do konkrétnějšího časového úseku. Doklady
poničené hradby máme v Čechách z průběhu 9. století například z Levého Hradce (SLÁMA
1988, 134) či Budče (BARTOŠKOVÁ 2002, 141; VÁŇA 1995, 142). Situace zničeného
opevnění i dalších objektů uvnitř sídelního centra je výborně dokumentována na hradišti u
Nemětic. Zánik nemětického hradu se spojuje s jistými výhradami s přelomem 9. a 10. století a za
agresora jsou uváděni staromaďarští nájezdníci (MICHÁLEK-LUTOVSKÝ 2000, 232-234).
Zánikové horizonty hradišť s přítomností militárií typických pro staromaďarské prostředí jsou
doloženy výrazněji v moravském prostředí. Specifické tvary hrotů šípů se objevily v BřeclaviPohansku, Mikulčicích, Starých Zámkách v Brně-Líšni, Strachotíně-Petrově louce či ZnojměHradišti (KOUŘIL 2003, 112-126). Situaci v Mikulčicích doplňuje nález dvou jedinců v prostoru
mezi hlavní hradbou a předsunutou hradební zídkou. Oba skelety ležely na svahu v destrukci
hradby na povrchu původního svažitého terénu. Pozůstatky jedince 1499 se objevily na svahu
před čelní stěnou opevnění. Druhý jedinec 1491 ležel na kamenech spodní zídky
(PROFANTOVÁ – KAVÁNOVÁ 2003, 226 obr. 27 a 28, 227, obr. 29). Obdobná situace se
opakovala na Znojmě-Hradišti. Zde v úseku C zkoumané hradby ležely v destrukci pozůstatky
skeletu ženy, která zahynula současně s pádem hradiště (DOSTÁL 1961, 115).
celkem ♂ ♀ ? ☻ datace zraněných AA
Lokalita
1
1 - - - RS 3
1
0
Břeclav-Pohansko
2
- - - - RS 3
?
0
Mikulčice - val
1
- 1 - - RS 3
1
0
Znojmo - Hradiště val úsek C
Tab.3.: Nepohřbení jedinci v blízkosti fortifikace (AA= antropologická analýza).
Ve zcela výjimečných situacích lze provést pokus o ztotožnění konkrétní vojenské akce
popsané písemnými prameny s odkrytou archeologickou situací. R. Turek se snažil tento model
aplikovat na zjištěnou situaci u destrukce hradby a kostela na Libici, ztotožňované s přepadením
tohoto hradu v roce 995 (TUREK 1978; PRINCOVÁ 2002, 136).
Na pohřebištích s vazbou na opevněný areál by se dalo diskutovat o možných pohřbených
obětech obléhání i když předpokládáme že ne všichni padlí byli pohřbeni (viz skelety z Mikulčic
a Znojma-Hradiště). Na základě zkoumání víme, že se na pohřebištích v areálech hradišť objevují
jedinci se zraněním získaných perimortem bez jakékoliv výbavy v hrobě. Ti by mohli být
interpretováni jako osoby zemřelé při obléhání. Nepohřbení jedinci za hradbou by potom museli
spadat do nižší sociální vrstvy, kteří neměli právo být pohřbeni na regulérních nekropolích nebo
se nevyskytl nikdo, kdo by mohl padlé pohřbít. Neúspěšné obléhání mohlo obráncům poskytnout
prostor a čas k pohřbení padlých. Při úvahách o způsobech získání zranění regulérně pohřbených
padlých při obléhání lze počítat s přímým bojem pouze před hradbami, kde mohlo dojít k boji
muž proti muži. Sečná zranění na kosterních pozůstatcích žen neposkytují tak široké interpretační
pole. V jejich případě by se museli obléhatelé dostat za hradby. Následně by akce probíhala podle
zažitých a používaných modelů, vybití obyvatel sídliště a zajetí jedinců. Pokud by pak nebylo
umožněno případnému zbytku obyvatelstva pohřbít padlé, lidské pozůstatky by bylo možné
identifikovat velmi pravděpodobně pouze jako ojedinělé kosti roztroušené v zánikové vrstvě
areálu.
Zajímavěji a přesvědčivěji vyhlížejí nálezy celých skeletů pobitých jedinců, objevených
v objektech v rámci obléhaného nebo přepadeného místa. Tak se jeví situace z již zmiňovaných
Nemětic, kde v destrukci největší srubové stavby na hradišti analýza prokázala přítomnost
nejméně jednoho spáleného člověka (MICHÁLEK-LUTOVSKÝ 2000, 232-233). Ještě
zajímavější příklady máme doloženy v zahraničí. Např. v Dzekanowicích (Pl) byl v sídlištním
objektu z 11. století nelezeny pozůstatky muže (maturus I), který podlehl perforujícím a sečným
zraněním lebky. Sečnou ránu na lebce způsobila pravděpodobně sekera (UNGER 2002, 98).
Další lokalitou s podobným nálezem bylo Palárikovo (Sk), kde ve vstupní části zahloubeného
obytného objektu leželi jedinci se stopami smrtelných zranění, a to celá „rodina“ muž, žena a dva
nedospělí jedinci. Další nálezové okolnosti spojují tuto situaci s mongolským nájezdem
(HANULIAK, M. 1998, 241-242). Mongolský nájezd, který předcházel invazi do Uher, postihl
též rajkovecké hradiště (Ukr). Zde v roce 1241 zpustošila mongolská vojska opevněný areál a
zanechala v několika sídlištních objektech, ale i na volném prostranství areálu pozůstatky
několika jedinců se stopami smrtelných zranění. Popis Kyjeva a jeho okolí k roku 1245 zanechal
Jan Plano di Carpini9. Tyto situace vztahující se k mongolským vojenským akcím obléháním i
svedeným bitvám vytvářejí model projevů aktivit stepních invazorů v evropském prostředí, např.
pro staromaďarské praktiky a akce vedené proti velkomoravským hradištím.
Bitvy
Místa otevřených válečných střetnutí na bitevních polí se především identifikují na základě
písemných pramenů. Dále se předpokládá jistá kombinace archeologických situací
doprovázejících ozbrojený střet. Jedná se o nálezy militárií, které zůstaly zapomenuty v místě
bitvy nebo ozbrojeného střetnutí a méně často o hromadné hroby padlých bojovníků. Z našeho
území se o lokalizaci místa střetu z období raného středověku na základě nálezu militárií uvažuje
v případě bitvy u moravských Loděnic. Ta se zde strhla v roce 1185 podle písemných zmínek
míli od Kounic (MĚŘÍNSKÝ 1980, 36). Další příklady musíme opět hledat mimo území naší
republiky. V tomto ohledu otevřela nový prostor zkoumání vojenství pomocí archeologie
bitevních polí zejména britská archeologie. Metodiku zkoumání bitevních polí uvedla na několika
příkladech a snaží se systematizovat vojenské doklady vojenských střetů (SUTHERLAND 2005;
KANE 2006).
Hromadné hroby
Obléhání nebo bitvy doprovázejí hromadné hroby padlých bojovníků nebo napadených
obyvatel, objevené ovšem jen ve zcela výjimečných případech. Na základě početního zastoupení
jedinců rozdělených podle pohlaví v hromadném hrobě a jeho blízkosti k sídelnímu areálu lze
rozdělit hromadné hroby na dva druhy. První typ je spjat s místem bitvy a bývají zde pohřbení
v drtivé většině jen muži - padlí bojovníci. U druhého typu hromadných hrobů, kde vojsko
napadlo civilní obyvatelstvo v jejich domácím prostředí (hradiště, město, vesnici aj.), jsou
pohřbeni obyvatelé osídlené polohy, kteří se buď mohli bránit ve více méně regulérním boji
anebo byli vybiti a následně odklizeni či s pietou pohřbeni od svých pozůstalých.
Do první skupiny lze z prostoru Evropy započítat několik hromadných hrobů s vazbou na
známou historickou bitvu např. hrad Vadum (12. století) 5 jedinců ve věku 20-40 let; Visby
(1361) celkem 1168 jedinců; Aljubarrota (1385) 400 jedinců ve věku 20 až 60 let; Grunwald
(1410) 237 jedinců ve věku 25-50 let, v souboru se vyskytly i ženy (43 celkem); Towton (1461)
60 jedinců ve věku 16 až nad 46 let; Uppsala (1520) 60 jedinců ve věk 25 až 34 let; Mohacs
(1526) 700-1000 jedinců; Lubiszev (1577) 9 jedinců nebo Wittstosk (1636) více než 100 jedinců
a několik dalších mladších střetnutí konce 18. a počátku 19. století. (MITCHELL – NAGAR –
ELLENBLUM 2006; THORDEMAN 1939; CUNHA – SILVA 1997; NADOLSKI 1990, 201203; FIORATO – BOYLSTON – KNÜSEL 2000; KJELLSTRÖM 2004; SUSA 2000, 176;
UNGER 2002, 98). Z nálezů na námi sledovaném území lze do této skupiny přiřadit skupinu
pohřbených v Brankovicích (DROZDOVÁ – PARMA – UNGER 2005), v Budči-Týnici
(KRUTINA 1992; BLAJEROVÁ 1992) a v Červených Pečkách (DVOŘÁK 1936, 109, 127). Ze
9
„Po dlouhém obléhání dobyli Kyjeva, hlavního města Ruska, a vyvraždili jeho obyvatele. Jeli jsme tudy a
sami jsme viděli všude nespočetné hromady lidských lebek a kostí.“ (Johannis de Plano Carpini. In.:
Putování k Mongolům. 1964, s. 37)
slovenského prostředí pak nejnověji Bajč (RUTTKAY – VONDRÁKOVÁ 2004, 270-273).
V případě Brankovic a Budče-Týnice šlo o objev několika jedinců s předpokládanou
stejnou dobou úmrtí, pohřbených v zaniklém sídlištním objektu. V Brankovicích se jednalo o 4
muže, z nichž jenom jeden vykazoval známky násilné smrti. V obj. 5/V na Budči-Týnici se
opakovaly jen okolnosti pohřbení do sídlištního objektu, ale skladba zemřelých násilnou smrtí a
určení příčin smrti se lišily. V budečském hromadném hrobě se vyskytlo maximálně 60 jedinců a
to v zastoupení mužů i žen. Nejnovější shrnutí k pohřebištím v blízkosti nebo přímo v areálu
budečského hradiště počítá pouze s 50 jedinci (ŠTEFAN 2005, 43-44). Mladší situace
hromadných hrobů se zastoupením obou pohlaví a nedospělých jedinců 13. až 15. století popisuje
J. Unger (2002, 98-99). Až pravděpodobně z poloviny 12. století pochází trojhrob narušený
stavbou zdi v Červených Pečkách. Kromě skeletů byl uložen do společné hrobové jámy i hrot
kopí. F. Dvořák vztáhl nálezovou situaci k polovině 12. století, kdy se 25. dubna roku 1142
strhla bitva pod Vysokou.
Obr 2. Hromadné hroby (о) a jedinci v zánikovém horizontu hradby (●).
Vzhled jam hromadných hrobů se liší podle situací. Může jít o větší hrobové jámy pro
několik desítek jedinců, které využily zaniklé objekty rýsující se v terénu jako prohlubně
(Brankovice, Budeč). Padlí byli pohřbeni i jednotlivě (Branč). Obecně takovéto ojedinělé pohřby
bojovníků mohou být hypoteticky vztaženy k vojenské události. Tuto domněnku podstatně zvýší
paleopatologická analýza pohřbených, která odhalí úmyslné zranění na skeletu .
Lokalita – hromadný hrob v sídlištním objektu celkem ♂ ♀ ?
Brankovice
4
4 - Budeč - Týnec (Týnice) - 5/V
60
37 3 20
Červené Pečky
3
3 - -
☻ datace zraněných AA
-
RS 3
RS 4
RS 4
1
50
?
1
2
-
Tab. 4.: Jedinci z hromadných hrobů Čech a Moravy (AA= antropologická analýza, AA 1 – jen paleodemografie,
AA 2 – paleodomografie s patologickými změnami).
VÝPOVĚĎ POHŘEBNÍCH AREÁLŮ - ÚRAZOVÉ A POÚRAZOVÉ ZMĚNY NA
KOSTERNÍCH POZŮSTATCÍCH A JEJICH VYUŽITÍ PRO ZKOUMÁNÍ STAVU
VOJENSTVÍ V RANÉM STŘEDOVĚKU.
Vojensko-historické závěry, které akceptovaly výsledky archeologických výzkumů, zůstaly
pro naše prostředí nezměněné po celých čtyřicet let od jejich prvního souhrnnějšího zveřejnění
P. Chocem (1967). Ten vycházel z informací o raně středověkých pohřebištích publikovaných do
60. let, zejména pak nekropole ve Starém Městě a analýz E. Soudské. Autor studie již tehdy
upozornil na nedostatek koster se stopami smrtelných zranění na raně středověkých pohřebištích.
Prezentoval hypotézu o nedopravování padlých bojovníků z míst válečných střetnutí zpět domů a
za hroby bojovníků pohřebených na místě střetu označil nálezy ojedinělých hrobů s výbavou
zbraní (CHOC 1967, 55).
V předkládané studii jsme se proto zaměřili na shrnutí antropologických analýz variabilních
stop zranění a jejich interpretaci za současného stavu poznání antropologicko-archeologického
materiálu raného středověku. Pozornost byla mimo jiné věnována výskytu zbraní a tzv.
bojovnických hrobů ve vztahu ke zraněním v rámci sledovaného území.
Do antropologických analýz kosterních pozůstatků z pohřebních areálů by měl být
standardně zahrnut velmi důležitým prvek evidence zdravotního stavu a stop násilí. Odborná
analýza paleopatologických změn a traumat může přinést poznatky o stavu medicínských praktik
zkoumané populace a jejich zacházení s jedinci zraněnými nebo postiženými. I když tyto analýzy
v současné době nejsou zcela běžné, lze při studiu vycházet z výsledků výzkumů podniknutých v
šedesátých až osmdesátých letech 20. století. V tomto období byly příkladným způsobem
zpracovány např. rozsáhlé soubory kosterních pozůstatků z velkomoravských Mikulčic, kdy
jejich autoři M. Stloukal a L. Vyhnánek předpokládali, že se tento způsob zpracování skeletů
stane standardním pro poznání sledovaných paleopopulací (STLOUKAL – VYHNÁNEK 1976,
167).
Problematika studia zranění u paleopopulací obnáší řadu úskalí. V první řadě se jedná o
podstatnou ztrátu informací týkající se zranění pouze měkkých tkání. Následně zásadně zkresluje
výsledky studia traumat na skeletu stupeň dochování kosterních pozůstatků. Zachovalost
kosterního materiálu primárně ovlivňuje způsob pohřbení nebo jiné nakládání s lidskými
pozůstatky. Vlastnosti hrobu a jeho bezprostředního okolí působí na postmortální změny a děje
v inhumovaném těle, které redukují možné stopy zranění (DOČKALOVÁ 2004, 218; PROKEŠ
2007, 14-16). Neméně důležitými faktory působící na zachování viditelných stop traumat na
skeletu jedince jsou postupy při exkavaci, zpracování a uložení získaného matriálu.
Při vlastním studiu zranění je důležitým prvkem určení doby vzniku traumatu na těle
postiženého jedince. Základní členění počítá s traumaty způsobenými antemortem, perimortem a
postmortem. K prvnímu zmíněnému typu patří ta, k nimž došlo v průběhu života a jsou na nich
pozorovatelné známky vyhojení. Další typ zranění (perimortem) získal jedinec v závěrečné fázi
života a mohl jim velmi pravděpodobně podlehnout na místě nebo krátce po jejich utržení.
K zraněním postmortem došlo až po smrti jedince a odlišují se od předchozích svými
charakteristickými a nezaměnitelnými znaky (FIORATO – BOYLSTON – KNÜSEL 2000, 9195).
Existuje celá řada typů jednotlivých zranění, které se projevily na skeletu a jsou rozděleny
do několika skupin (STLOUKAL A KOL. 1999, 395-403; HORÁČKOVÁ – VARGOVÁ 2005).
Do skupiny změn na skeletu způsobených úmyslným porušením kostí patří sečné rány, fraktury
(včetně impresivních a kompresivních), perforace, amputace a posttraumatické stavy vzniklé na
základě blíže neurčených zranění. Při zaměření jen na změny na lebce rozlišují např. V. Fiorato,
J. Filer nebo B. Stillwell viditelná zranění na fraktury, proražení, promáčknutí a sečné rány
(FIORATO – BOYLSTON – KNÜSEL 2000, 91-95; FILER 1997; STILLWELL 1997). Příčiny
zranění na skeletu lze samozřejmě vysvětlovat různě. Jejich přesné určení bude ovšem vždy
pouhým odhadem. V každém případě stopy po ozbrojených akcích na kostech zajisté evokují
identifikace sečných a řezných ran, impresivní fraktury lebky, případně další specifické
zlomeniny. Mezi ně patří např. zlomeniny klíční kosti či reflexní izolované fraktury ulny (bez
porušení radia), které vznikají po úderu na reflektivně nastavené předloktí při obraně hlavy nebo
horních oblastí těla (STLOUKAL 1969, 530). V případě korelace popsané obranné zlomeniny se
zachovalou frakturou lebky je jejich pravděpodobnost utržení při ozbrojené akci velmi vysoká.
Obdobná interpretace nastává v případě zlomeniny levé klíční kosti, případně levé strany
hrudníku (fraktury žeber), která je vysvětlována jako úder zbraně útočníka – praváka.
Určení úmyslných zranění a jejich následná interpretace jako následek válečného střetnutí
není jednoduché a v mnoha případech se zdá být spíše spekulativní. Otázkou zůstává, jaký činitel
zapříčinil patologickou změnu pozorovatelnou na skeletu. Zda-li se jedná o trauma způsobené
bojovou nebo válečnickou aktivitou (např. Jan Lucemburský), nebo bylo zranění spojeno
s nehodou při lovu (např. Václav I.). Při analýze ženských kosterních pozůstatků se dále nabízí
téma domácího násilí nebo projev fyziopatologických faktorů způsobujících fraktury (např.
osteoporóza).
Pro účely naši práci jsme sledovali zejména skupinu změn na skeletu způsobenou úmyslným
porušením kostí. Jedná se o sečné rány, impresivní fraktury a perforace lebky, fraktury dlouhých
kostí, amputace a posttraumatické stavy vzniklé na základě blíže neurčených zranění.
Projevy fyzické aktivity jezdců a lukostřelců na kosterním materiálu
Další změnou skeletu, která není způsobená přímo zraněním, ale identifikuje potenciálního
účastníka válečných střetů je tzv. jezdecká kost. Jedná se o stopy zátěže z pravidelné jízdy na
koni s následným vznikem kalcifikované struktury na vnitřní straně stehenní kosti. Tato
deformace byla pozorována např. u 2 mužů pohřbených na 2. pohřebišti v Mikulčicích
(STLOUKAL – VYHNÁNEK 1976, 123). Jezdce na koních lze také rozpoznat i podle jiných
artificiálních deformací kostí (stehenní kosti, pánve, obratlů) vzniklých dlouhotrvajícím
přetěžování charakteristických partií svalového aparátu pánve a stehna (LARSEN 1997, 175;
PÁLFI 1997, 145-149). Bojovníky na koních charakterizují také typická zranění. Jde zejména o
rány lokalizované nejčastěji na levém femuru, které jezdci zasadí pěší útočník snažící se jezdce
zasáhnout na hůře krytou levou stranu koně. Takové rány mají charakter proximálně směřující
štěrbiny, čímž se automaticky vylučuje možnost poranění stojícího člověka. Ke zranění mohlo
dojít jen v horizontální poloze femuru (JANSSEN 1970, 29). Naopak mezi zranění, které jezdec
způsobí pěším vojákům patří např. sečná rána diagonálně umístěná přes obě temenní kosti. Takto
lokalizovaná zranění je možné zasadit pouze je-li agresor postaven výše než oběť (jezdec na koni
vůči pěšímu; v případě rány vedené pěším bojovníkem by musela jeho oběť být v době úderu již
na kolenou).
Pokud se vrátíme k projevům fyzické zátěže na skeletu, je tato pozorovatelná též u
bojovníku - lukostřelců. Nadměrná dlouhodobá a opakovaná zátěž těla při střelbě z luku může
totiž vést k trvalým makroskopickým i submarkoskopickým změnám v morfologii kosterní
soustavy. Tyto změny lze popsat z pohledu tzv. profesní zátěže („occupational stress markers“,
KENNEDY 1989). Profesní zátěž na kosterním materiálu se nejčastěji projevuje jako hypertrofie
reliéfu kostí, z pravidla horních nebo dolních končetin, v místech úponů svalů, šlach nebo
v oblasti úponu kloubního pouzdra, dále jako zánětlivé a nezánětlivé modifikace kloubních ploch
nebo asymetrie v morfologii a metrice kostí. Střelba z luku je aktivita, při níž je asymetricky
namáhána vždy jedna a táž svalová skupina horních končetin. Při střelbě pravorukého lukostřelce
je loketní kloub pravé ruky ve flexi, zatímco levá ruka je maximálně napnutá v předpažení.
Projev takové aktivity vede nejčastěji k asymetrii v oblasti úponů zadní i přední skupiny svalů
paže (m.biceps brachii, m. deltoideus, m.triceps brachii, m.anconeus, m.teres minor); (DUTOUR
1986, KENNEDY 1989, MOLNAR 2006). Pohyb při napínání luku lze pak spojit s hypertrofií
úponů zádových svalů (m. latissimus dorsi, m. trapezius). Chronická zátěž může vézt výjimečně
až ke stresovým zlomeninám. Pozorovány byly např. fraktury acromionu, tj. místa úponů tricepsu
na lopatce (MITCHELL 2004, 110). Mezi další projevy lze zmínit časté entesopatické léze, tj.
drobné exostózy na povrchu kosti na hlavici pravé pažní kosti. Jejich výskyt lze nejčastěji
pozorovat v místech, ve kterých se in vivo upínalo kloubní pouzdro pažního kloubu. Popisované
změny související se střelbou lukem nebyly bohužel v českém prostředí dosud pozorovány.
Známe je tedy např. v mladších obdobích středověku a raného novověku v anglickém prostředí
(FIORATO – BOYLSTON – KNÜSEL 2000).
Zranění na skeletech jedinců z pohřebišť raného středověku Čech a Moravy
Celkový počet doposud archeologicky zachycených pohřebních areálů z území Čech,
Moravy a Slezska 9. až 12. století se blíží zhruba jednomu tisíci. Po provedené sumarizaci jsme
vybrali 58 lokalit se 74 jednotlivými pohřebními areály, u kterých bylo vypracováno
antropologické zhodnocení kosterního materiálu. Celkem se jedná o 9057 jedinců podrobených
antropologické analýze, ale jen 48 pohřebišť mělo vyhotovené antropologické posudky s
analýzou patologických změn (6802 skeletů) (tab. 17). U tohoto vzorku populace byla různá
zranění pozorována u celkem 218 jedinců. Celkově se tedy hodnota počtu pohřbených
s dohledatelnými stopami zranění blíží 3,3 %. Pokud vezmeme v úvahu rozdělení sledované
populace podle věku a vyloučíme z analýzy děti (graf. 2), připadá na 4098 dospělých jedinců
217 zraněných, tzn. 5,3 %. V případě že dále omezíme výběr osob na potencionální účastníky
válečných střetnutí, tedy především mužskou populaci stoupne počet zraněných na 8,5 %.
Celkem 1839 mužských jedinců vykazovalo 158 případů různých patologických změn na skeletu
jako fraktury dlouhých kostí nebo žeber, impresivní fraktury lebky a perforace či sečné rány.
30 00
25 00
20 00
15 00
10 00
5 00
0
>
+
?
♂
♀
?
☻
celkem
1839
27,04%
1667
24,51%
592
8,70%
2687
39,50%
6802
˘
graf. 2: Určení pohlaví jedinců s provedeným antropologickým
zhodnocení včetně patologických změn.
Zranění zhojená nebo nezhojená jsou pozorována ve skupinách antemortem, antemortemperimortem, perimortem a perimortem-postmortem (tab- 5). Na základě použitého členění se
vydělují zranění zhojená získaná během života, zranění která zapříčiní úmrtí jedince nebo ta,
k nimž došlo při manipulaci s tělem po smrti. V některých případech se odhalí i několikanásobné
trauma, u kterých nelze určit časovou posloupnost jejich vzniku nebo současnost.
antemortem antemortem - perimortem
191
4
muži
134 muži
4
ženy
46 ženy
neurčitelní
7 neurčitelní
děti
1 děti
Tab. 5: Rozdělení zranění na zhojené a nezhojené.
perimortem
21
muži
18
ženy
2
neurčitelní 1
děti
-
perimortem - postmortem celkem
218
2
muži
2
158
ženy
48
neurčitelní
8
děti
1
Patologické změny pozorovatelné na skeletu nejvíce postihují jedince mužského pohlaví.
Muži jsou postiženi téměř čtyřnásobně více než ženy, navíc zde vystupuje skupina neurčitelných
jedinců, ke kterým bychom mohli vztáhnout poměr výskytu zranění mezi muži a ženami 3:1 ve
prospěch určení mužského jedince. Ze skupiny zranění pozorovaných u 8 neurčených jedinců by
mohlo tak připadat dalších 6 případů na muže. Ženy se stopami zranění se objevují ve skupině
antemortem ve 46 případech a ve dvou případech podlehly zranění (perimortem). O jednoho a půl
jedince stoupá zastoupení traumat ve prospěch mužů na 4,5:1 ve skupině perimortem. Pokud
budeme sledovat poměr mezi jedním získaným sečným zraněním u žen a mužů, poměry se téměř
nezmění. Ve skupině antemortem je to 4:1 ve prospěch mužů a ve skupině perimortem 5:1. Na
základě těchto poměrů lze vydedukovat, že se jedná o normální sociální jevy v rámci pohřbené
komunity a jejích aktivit v sídelním areálu. Zranění, která se projevují na skeletech nemusí být
odrazem válečných akcí, ale běžnou vnitrodruhovou agresivitou v rámci jedné komunity a jejího
blízkého okolí. Může se tedy jednat o následek trestných činů v rámci jedné populace v sídelním
areálu, který se projevil na kosterních pozůstatcích.
18 0
16 0
14 0
12 0
10 0
80
60
40
20
0
>
+
?
˘
Graf 3: Zastoupení patologických změn u jednotlivých pohlaví.
NEZHOJENÁ ZRANĚNÍ
Zranění s předpokládanými fatálními následky pro postiženého jedince (perimortem) máme
doložená u 21 jedinců (tab. 5). Zhojená traumata, která získal jedinec již během života a zároveň
se i stala příčinou jeho smrti pak jen ve 4 případech (antemortem-perimortem). Jedná se o
nejzajímavější skupinu zranění, ve které se objevují prozatím jen muži. S jistou dávkou
pravděpodobnosti sem lze zahrnout další 2 mužské jedince ze skupiny perimortem-postmortem.
V případě mužského individua z hrobu č. 40 v Radomyšli se jednalo o dekapitaci. U jedince ze
Starého Města (hrob č. 2/48-8/D) byla pozorována perforace lebky.
Obr. 3: Lokality s výskytem zranění perimortem (●) a antemortem-perimortem (о).
Identifikovaných nezhojených zranění se pozorují v zásadě tři druhy. Jedná se o perforace,
impresivní fraktury lebky a sečné rány. Sečná zranění se objevila u 13 individuí, impresivní
fraktura u 5 a perforace u 4 jedinců. Zranění jedinců bylo v některých případech vícečetné a
jednotlivé typy se mezi sebou vzájemně kombinovala (viz tab. 5). Opakovaně praktikované násilí
na jednom jedinci zvyšuje pravděpodobnost dochování stop zranění na skeletu a zároveň
pravděpodobnost účasti jedince na vojenských akcích. Tento fakt podporuje a vybízí
k interpretaci zemřelého jedince jako válečníka. Vyšší počet zhojených zranění
interpretovatelných jako bojových traumat na jednom skeletu poukazuje na zvýšené zatížení
jedince a jeho vystavování násilí. Tato situace se odráží na kosterních pozůstatcích z hromadných
hrobů, které se vyskytují v souvislosti s identifikovatelným bitevním polem. Na jedincích jsou
pozorovány stopy zhojených, ale zároveň i smrtelných zranění.
celkem zranění
sečná perforace impresivní fraktura
1
13
6
4
3
2
3
6
3
3
5
4
5
1
4
7
1
5
Tab. 6: Počet jedinců s typem nezhojených ran.
počet traumat u jedince počet jedinců
Určení pohlaví jedinců se zraněním perimortem ukazuje jasnou převahu mužů. I když
výpověď zastoupení podle věku není při menším počtu doložených případů zcela průkazná,
v každém případě však vylučuje osoby mladší než dosažený věk kategorie adultus I (20-29 let).
Případy úmrtí ve zmiňované věkové kategorii adultus jsou v porovnání se skupinou maturus a
senilis již zastoupeny víceméně rovnoměrně (graf 4). Pokud by tato hranice odpovídala způsobu
chování a tradic raně středověké komunity, byli by do bojových akcí nasazováni až zkušení a
vycvičení muži starší 20 let. Tuto skutečnost jistě ovlivňují faktory se vztahem k dochovatelnosti
skeletu.
4
3
2
1
0
A
AI
A II
M
MI
M II
M-S
S
3
1
3
3
4
2
1
2
?
1
1
?
1
?
Graf 4: Věk jedinců - zranění perimortem.
Odraz agresivity, zuřivosti a zkušeností v boji muže proti muži, i v případě kdy nelze
s jistotou říci, že dotyčný jedinec se ataku bránil, se projevuje v počtu zjištěných traumat u jedné
zkoumané osoby. Počet zjištěných smrtelných zranění na jedné osobě má viditelně sestupnou
tendenci (graf 5). V drtivé většině se vyskytuje jen jedno zranění pozorovatelné na skeletu.
Existují i extrémní případy posekaných a ubitých jedinců. Opakovaně zasazené rány dopadaly
s velkou pravděpodobností již na mrtvou nebo umírající oběť útoku. Bezesporu zde opět uniká
informace o počtu zranění měkkých tkání.
14
12
10
8
6
4
2
0
1 traum a
2 t raum ata
3 trau mata
5 tra um at
7 trau mat
graf 5 : Počet smrtelných traumat pozorovaných u jednoho individua.
Největší zatížení při útoku muže proti muži nesla hlava. V případě dochování slouží lebka
jako nejlepší nositel informací o útocích (tab. 7). Při srovnání s ostatními postiženými částmi
skeletu se jeví poměr dosti vysoký 19:2 proti hrudnímu koši. Pokud vyloučíme zatížení a stopy
po zástřelu hrotu šípu do hrudního koše, tak se smrtelné sečné rány projevují výhradně na lebce.
postižená kost počet nezhojených zranění
lebka
19
žebro
1
ver Th
1
Tab. 7: Zatížení části skeletu při smrtelných zranění.
Viditelná nezhojená zranění na pozorovaných lebkách způsobily povětšinou dlouhé čepele
sečných zbraní, velmi pravděpodobně tedy meče. Lebka muže z mikulčického druhého
pohřebiště (hrob č. 501) nese stopy tří nezhojených zranění, které způsobil meč i sekera
(impresivní fraktura: os occipatale; 2 sečná zranění: os frontale, os parietale dextra – os frontale)
(STLOUKAL – VYHNÁNEK 1976, 113-114). K tomu přistupuje nutnost pozorování, na kterých
částech lebky došlo k poranění. Na základě směru dopadu např. čepele lze rekonstruovat
případný směr vedené rány. Stopy sečných zranění se objevují jen na lebce nebo v kombinaci se
sečným zraněním femuru. Zranění na lebce převážně interpretuje jako válečná zranění Joyce
Filer. Podle umístění sečných zranění na lebce lze interpretovat převažující směr dopadajících ran
a převahu praváků, kteří rány uštědřovali (FILER 1997). Pokus odhalení bojových technik na
skeletech provedl J. Kala, na základě krátkého srovnání šermířských knih s vyobrazením
bojových postojů (KALA 2005).
Obr. 4 Lebka muže hrob č. Mikulčice 2. pohřebiště, postižená nezhojeným sečným zraněním a impresivní frakturou
(STLOUKAL 1967, 304, obr. 8:3).
Smrt jedince způsobená zastřelením rapidně klesá, protože jediným přesvědčujícím
důkazem je uvízlý hrot šípu v kosti. Zjištění úmrtí zastřelením degraduje i díky hrobové výbavě.
Ve většině případů se přítomnost volně ležícího hrotu šípu v oblasti hrudního koše interpretuje
jako součást hrobové výbavy a neuvažuje se o možné souvislosti s příčinou smrti nalezeného
individua. Pokud již identifikujeme hrot šípu v těle jedince, jako s příčinou smrtelného zranění
s ním můžeme počítat zase jen v některých případech. Diskutabilní jsou např. hroby z Bíliny a
Rajhradu. V první případě se objevil hrot šípu v kalvě jedince, ale v antropologické analýze
nebyla popsána jakákoliv patologická změna na lebce. V rajhradském hrobě (dvojhrob dvou
mužských jedinců), se objevily dva hroty šípu uvnitř hrudního koše, které ležely přímo na páteři
pod žebry. Dalo by se předpokládat, že tato situace napovídá o zranění měkkých tkání bez
porušení struktury kosti. V případě bílinského bojovníka z 12. nebo počátku 13. století by se zase
mohlo jednat o v boji zkušeného jedince se štěstím. V jeho případě se totiž na lebce objevilo
vyhojené sečné zranění. V ostatních případech byli jedinci bez dalších traumatických změn na
skeletu (tab 8).
lokalita
Bílina
Brankovice
Břeclav –
Pohansko
Břeclav –
Pohansko
datace
pohlaví
věk
zhojená
nezhojená
lokalizace
druh
zranění
lokalizace
druh
zranění
lokalizace
Rajhrad
Svatováclavské
návrší
poloha
uložení
Olomouc
28/66
RS4-VS1
muž
maturus II
2
1
lebka
hromadný
hrob
obj. 251/800
RS 3
muž
maturus II
0
1
os coxae L
perforace
perforace
hrob
lebka
sečná
humerus P
Staré
Město
Na Valách
hrob
hrob
hrob
hrob
hrob
H 20
RS 3
muž
maturus II
?
?
H 275
RS 3
muž
adultus II
?
?
424
RS 4
muž
adultus I
0
1
ver TH
492/2
RS 3
muž
maturus II
1
1
tibia P
176/50-9/H
RS 3
muž
maturus II
0
1
1. žebro L
-
-
perforace
perforace
perforace
druh
zranění
fraktura
Tab. 8 Jedinci s hroty šípů v těle.
Obr. 5 Mužští jedinci z Břeclavi – Pohanska s tzv.
staromaďarskými hroty šípů v „hrobové výbavě“; hrob
H 20 hrot v břišní dutině a u lebky, hrob H 275 hrot
šípu v hrudním koši (podle KALOUSEK 1971).
Obr. 6: Olomouc – Svatováclavské návrší, hrob 424
mužského individua se vstřeleným hrot šípu do
obratle (podle ZATLOUKAL-ŽIVNÝ 2005).
Ženy nepatřily k extrémně ohrožené a boji zatížené skupině, a proto jejich zastoupení ve
skupině zranění způsobená perimortem není vysoká. Ve vytvořených modelech se nepočítá
s úlohou ženy v bojovnickém postavení. Přesto se u nich vyskytla například zranění způsobená
dlouhou čepelí sečné zbraně (např. Libice hrob 264). Tato zranění mohla vzniknout při obléhání
nebo napadení sídliště, při násilném trestném činu (např. domácí násilí) nebo jeho potrestání.
Zraněním podlehlo celkově jen pět žen ve věku adultus, které převážně zemřely mezi 20-30
rokem života. Jen ve dvou případech jistě víme, že se jednalo o sečná zranění. Problematický je
soubor kosterních pozůstatku jedinců z polohy na Týnici u hradiště Budeč, který nemá uveden
v analýze lokalizace ani specifikace druhu zranění.
lokalita
Budeč
Budeč
Budeč
Mikulčice
Libice
poloha
Týnec
Týnec
Týnec
IV
vnitřní areál
uložení
hromadný hrob
hromadný hrob
hromadný hrob
hrob
hrob
označení
obj. 5/V
obj. 5/V
obj. 5/V
6/VI
264
datace
RS 4
RS 4
RS 4
RS 3
RS 3
pohlaví
žena
žena
žena
žena
žena
věk
adultus I
adultus I
adultus I
adultus II
adultus I
† lokalizace druh zranění
- - - 1 lebka
sečná
1 lebka
sečná
Tab. 9 : Ženy se zraněním perimortem (†: počet smrtelných zranění).
ZHOJENÁ ZRANĚNÍ
Zhojená zranění se na skeletech jedinců vyskytují výrazně častěji než traumata nezhojená.
Jejich výskyt stoupá s věkem. Mezi zraněními se objevila poranění kraniálního i postkraniálního
skeletu. Zastoupeny jsou běžné fraktury, fraktury impresivní i kompresivní, izolované fraktury
loketních kostí, perforace a sečná zranění. Nejvyšší zastoupení zhojených traumat se objevuje u
mužů dožívajících se věku maturus II (40 jedinců graf 6). Muži a ženy ve věku adultus mají
téměř stejné zastoupení zhojených traumat, i když opět mírně převažují muži. Zásadní mužská
dominance nastupuje až s věkem maturus. Mezi jedinci se zhojeným zraněním se objevilo i jedno
dítě s vyhojenou impresivní frakturou lebky, do grafu č. 6 nebylo začleněno.
45
>
+
40
?
35
30
25
20
15
10
5
0
J
A
AI
A II
A-M
M
MI
M II
S
Graf 6 : Úmrtí jedinců s vyhojeným zraněním podle pohlaví.
Variabilita a počet utržených zranění u kterých proběhlo zhojení jsou standardní a
odpovídají všem zjišťovaným skupinám zranění na evropských lokalitách raného středověku.
Bezesporu dominují zhojené impresivní fraktury lebky způsobené úderem tupého předmětu do
hlavy, který mohl prorazit lebku. Podle četnosti se jako druhé v pořadí vyskytují sečné rány, které
vystupují buď jednou nebo i vícenásobně (Tab.10 a graf 7). U kombinace zjistitelných traumat
jsou zajímavá zranění na lebkách žen způsobená sečnými ranami spolu se stopami impresivních
fraktur (tab. 10).
DRUH A POČET ZRANĚNÍ
sečná
1x
2x
4x
sečná – impresivní fraktura
sečné 3x - fraktura 1x
impresivní fraktura
1x
2x
perforace 1x
perforace 2x
funkční ipmrese
fraktura
1x
2x
3x
♂
12
3
1
1
15
1
1
3
74
24
1
2
♀
3
1
1
8
1
1
-
?
1
2
1
-
1
-
18
16
14
12
10
8
6
4
2
0
sečná
impresivní
fraktura
perforace
funkční
imprese
frakt
Tab. 10 : Zhojená zranění a jejich kombinace Graf 7: Lebka s jedním pozorovatelným zhojeným zraněním podle pohlaví.
druhové zastoupení u jednotlivých pohlaví nebo neurčených
jedinců.
Pro získání informací o převažujících zraněních na skeletu bývá každá kost posuzována
samostatně. Zkoumaná fakta evidují typy traumat postižené části skeletu (fraktury, perforace,
sečné rány, amputace aj.). Na základě tohoto pozorování lze stanovit nejzatíženější části těla
zemřelého jedince a tedy nejpostiženější stranu (pravou nebo levou) v závislosti na věku a
pohlaví (Graf 8). Nejzatíženějšími místy se staly levá klíční kost, dále levé a pravé loketní kosti,
bederní obratle a bezesporu velké zatížení nesly i kosti bérce. Fraktura klíční kosti se objevila ve
21 případech. Zlomenina klíční kosti je běžné trauma způsobené pádem, ale mezi příčiny mohly
patřit bezesporu i bojové střety. Nevyskytla se kombinace fraktury klíční kosti a sečné rány na
lebce, která by předpokládala úhybný manévr a následný zásah žeber přes klíční kost. Jen
v libickém mužského hrobu č. IX se vyskytla zhojená sečná rána vedená přes klíční kost a žebra.
Pokud k evidovaným zlomeninám levých klíčních kostí přidáme frakturu levé ulny, můžeme
reálně uvažovat o zraněních způsobených útokem agresora - praváka. Tato situace nastala
v jednom případě u zranění antemortem na mikulčickém prvním pohřebišti v hrobě 276 muže
(maturus II). Zajímavý je zvýšený počet izolovaných fraktur ulny, které jsou nejpravděpodobněji
způsobeny úderem na instinktivní obranné postavení rukou při ochraně hlavy. Izolované fraktury
se objevily celkem u 15 jedinců, u dvou z nich se projevila izolovaná fraktura na obou loketních
kostech levé i pravé. V 10 případech se jednalo o izolovanou frakturu levé loketní kosti a v 9 o
pravou.
U kompresivních fraktur bederních obratlů je spojení s válečným zraněním problematičtější.
Ačkoliv jedna z příčin vzniku těchto zlomenin je pád z výšky (tedy např. pád z koně), udává
lékařská věda další řadu možností jak k těmto frakturám dochází. Identifikace jedince se
zlomeným obratlem jako jezdce na koni je proto nejednoznačná. Stejně tak předkládaná analýza
neukazuje na vyšší procento skeletů s frakturami pravých femurů, které by se daly interpretovat
jako zranění jezdců pěším útočníkem (viz výše). Větší počet zlomenin vykazují pouze pravé
holenní kosti. Další možnost interpretace nám proto poskytuje pouze analýza kombinací
konkrétních zranění a typu přiložených zbraní v hrobech.
24
počet fraktur
22
20
18
16
14
12
10
8
6
4
TI-FI D
tibia
tibia S
tibia D
fibula S
patela
fibula D
femur L
femur D
os coxae S
ver L
ver Th - L
os coxae D
ver Th
žebra P a L
žebra
žebra L
žebra P
scapula S
scapula D
clavicula S
clavicula D
kosti ruky L
ulna S
kosti ruky P
ulna D
kosti ruky
radius S
radius D
humerus S
humerus D
0
lebka - mandibula
2
Graf 8: Početní zastoupení fraktur na jednotlivých kostech lidského skeletu.
Počet fraktur na zkoumaných jedincích je v případě jedné viditelné fraktury velmi odlišný
v závislosti na pohlaví. Muži v tomto ohledu dosahují vysokých hodnot. Pokud se jedná o 2
pozorovatelné fraktury, snižuje se výrazná propast mezi muži a ženami a jejich početní
zastoupení je téměř stejné. Výskyt 3 fraktur u jednoho jedince je naopak zaznamenáno pouze u
mužské populace (Graf. 9).
80
70
mu ži
60
že ny
ne urči teln í
50
40
30
20
10
0
0
1
2
3
4
Graf 9: Početní zastoupení vícenásobných fraktur na jednom jedinci - osa x: 1. – jedna fraktura ; 2. – dvě fraktury, 3.
– tři fraktury (bez impresivních fraktur lebky).
Zbraně ve výbavě zraněných i nezraněných jedinců
Počty pohřbů jedinců se stopami zranění a zbraněmi nebo jezdeckou výbavou nejsou
kupodivu nijak výrazné. Například u osob se zraněním perimortem mělo z 21 jedinců pouze 5
bojovnickou výbavu a to ve 4 případech dvojici ostruh a v jednom 2 hroty šípů. Identifikovanými
zraněními byly u těchto osob sečné a impresivní fraktury na lebce. V jednom případě se objevilo
mnohonásobné sečné zranění - Mikulčice 85/VI. Poměr výskytu ostruh u sečných zranění je
v případě výskytu jednoho traumatu 1:6, u perforace 1:4 a u impresivní fraktury 1:3.
lokalita
Libice
Mikulčice
Modrá u Velehradu
Pražský hrad
Stará Kouřim
poloha
vnitřní areál
IV
hrob číslo
244a
85/VI
22/54
na Žiži
IIIN-199
Libušino Jezírko 36
datace
RS 3
RS 3
RS 3
RS 3
RS 3
pohlaví
muž
muž
muž
muž
muž
věk
meč sekera ostruha
maturus II
2
maturus I
2
adultus II
2
maturus II
1
1
maturus-senilis
2
Tab. 11: Hroby jedinců s bojovnickou výbavou, kteří podlehli zranění (skupina antemortem-perimortem a
perimortem).
Z 23 mužských jedinců, kteří podlehli zranění ze skupiny antemortem-perimortem nebo jen
perimortem, má 6 výbavu převážně v podobě ostruh. Výjimku tvoří hrob z Pražského hradu
IIIN-199, kde se vyskytl meč, sekera a vědérko. Ostruhy se neváží k žádné mužské věkové
kategorii. Jejich zastoupení stoupá samozřejmě s věkem jedince. Pokud se jedná o kombinaci
hrobové výbavy sekera a ostruhy, je situace stejná stejně jako v případě mečů, zastoupení je ve
všech věkových kategoriích (Tab. 12 a 13).
celkem ♂
A
Bílina
71
10
-
1
-
-
-
-
-
-
Libice
92
-
-
-
-
3
1
-
-
3
lokalita
A-výbava A-P A-P výbava P P-výbava P-P P-P výbava neurčeno-výbava
Mikulčice 1
82
9
-
-
-
1
-
-
-
-
Mikulčice 2
185
18
-
-
-
7
-
-
-
-
Mikulčice 3
22
5
-
-
-
-
-
-
-
-
Mikulčice VI. kostel
45
6
3
-
-
2
1
-
-
16
Mikulčice XII. Kostel
16
2
-
-
-
-
-
-
-
-
Modrá u Velehradu
16
2
-
-
-
1
1
-
-
1
Olomouc - Nemilany
15
1
-
1
-
-
-
-
-
Radomyšl
179
1
1
-
-
1
-
1
-
-
Rajhrad
116
9
1
1
-
-
-
-
-
8
Stará Kouřim
44
-
-
-
-
1
1
-
-
-
Staré Město
216
1
-
-
-
1
1
1
1
55
Tab. 12: Druhy zranění a kombinace bojovnické výbavy v rámci pohřebiště dle kategorií antemortem, antemortemperimortem, perimortem a perimortem-postmortem.
meč
sekera
kopí
x
x
x
x
x
dýka
ostruhy
hrot šípu
1
vědérko
4
celkem
x
x
1
1
x
2
x
x
3
x
5
x
x
1
x
1
x
1
15
Tab. 13 : Zastoupení kombinací zbraní a jezdecké výstroje v hrobech kde se objevilo zranění.
Ze 191 hrobů jedinců se zhojeným zraněním bylo 134 mužů. Zbraně se vyskytly jen
v hrobech, které byly antropologicky určeny jako mužské. Ze 134 se jednalo o 15 hrobů se zbraní
nebo jezdeckou výstrojí. Nejčastější kombinaci přidaných zbraní v hrobě představuje sestava
sekera-ostruha. Tato dvojice je nejčetnější i u pohřbených jedinců bez jakéhokoliv zranění
viditelného na skeletu. Na druhém místě následuje dýka10 a ostruha, i když patří k druhým
nejméně zastoupeným kombinacím v hrobech nezraněných jedinců. Zajímavou výbavu
představuje kombinace meče a sekery z Pražského hradu z hrobu tzv. knížete ze Žiži (IIIN-199).
Ta patří k neobvyklým, protože v jiných situacích doplňují meč a sekeru přidané ostruhy
podtrhující postavení bojovníka jezdce. V hrobech ve kterých se vyskytly ostruhy, se objevily 3
zlomeniny pravé tibie a fibuly (kombinace se 3 zlomeninami kosti nohy, 1 sečná rána na femuru,
zhmožděná pánev, fraktura pravé fibuly s žebrem a kombinace fraktury levých žeber s levou
klíční kostí). Celkem se vyskytly 4 fraktury pravé tibie a fibuly. Pravá fibula byla samostatně
zlomena 6x. Proto v tomto případě lze výskyt zranění a kombinace výstroje interpretovat jako
zlomeniny související s jízdou na koni a funkční využití předmětu ve výbavě.
1.
2
3.
4.
5.
6.
7.
10
meč
sekera
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
kopí
1
x
2
ostruha
dýka
1
2
3
1 hrot šípu
vědérko
4
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
celkem
x
1
1
1
1
4
2
3
Termín „dýka“ byl převzat z literatury týkající zpracování jednotlivých pohřebišť (Mikulčice, Josefov),
předmět nebyl vyobrazen, pravděpodobně se jedná o bojový nůž („sax“).
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
1
2
2
3
22
2
5
1
1
1
4
5
1
2
66
Tab. 14: Kombinační skupiny více druhů zbraní v hrobech nezraněných jedinců.
Na námi vybraných pohřebištích se objevilo celkem 257 hrobů se zbraněmi nebo jezdeckou
výstrojí. Jen u dvou nekropolí se jedná o mladohradištní období. Výskyt jen jednoho druhu
zbraně v hrobové výbavě se projevil ve 191 případech z celkových 257, ve kterých pozůstalí
poskytli zemřelému výbavu. K nim lze přiřadit i hrob z Pražského hradu s koženou přilbou a bez
jakýchkoliv dalších militárií (TOMKOVÁ 2005, 218-219). Vedle jednodruhového vybavení se
v nižším zastoupení vyskytují hroby s kombinací zbraní a jezdecké výstroje. Ty lze rozlišit do
několika kombinačních skupin podle jejich druhové skladby a počtu zastoupení jednotlivých
druhů (Tab. 14, graf 10).
Málo početnou skupinu představují hroby s mečem. Naopak nejčastějšího zastoupení ze
zbraní v hrobové výbavě se dostalo sekeře, ať v kombinaci s ostruhami nebo samostatně. Na
základě výskytu sekery a ostruh u pohřbeného jedince lze rekonstruovat způsob jeho bojového
nasazení minimálně jako jízdního bojovníka. Při výskytu jednoho druhu zbraně nebo jezdecké
výstroje mají nejvyšší zastoupení ostruhy, na druhém místě s polovičním výskytem je sekera.
Celkem v 94 případech se jednalo o jedince vybavené ostruhami. Z těchto sumarizujících
výsledků lze soudit na skutečnost, že velké zastoupení měl projev jízdy v hrobové výbavě. Jako
druhá silná skupina se objevují pěší se sekerou. Dalším druhem zbraně je šíp, který se objevuje
v podobě hrotů šípů jako jediný kus nebo až 11 exemplářů. Tento předmět není jednoduché
interpretovat jako výbavu, je totiž možná záměna šípu pohřbeného lučištníka za cizí šíp
nastřelený do pohřbeného jedince (viz výše). Výskyt hrotu šípu v bederní oblasti s dalšími
drobnými předměty, které mohly být např. ve váčku u pasu, nelze považovat za možnou příčinu
smrti. Také u nálezu více hrotů šípů v jednom hrobě, můžeme spíš uvažovat jako o výbavě. I tato
situace ovšem může být interpretována jako zranění, např. výskyt dvou hrotů vedle sebe
v blízkosti hrudních obratlů ve vnitřní části hrudníku (Rajhrad hrob 492a). Jako ukázka
prostorově blízkých zástřelů několika šípů lze uvést kalvu padlého bojovníka z Visby
(THORDEMAN 1939, 186).
meč
90
sekera
80
kopí
dýka
70
ostruha
60
hrot šípu
50
40
30
20
10
0
1 ks
2 ks
3 ks
4 ks
7 ks
11 ks
zbraně
počet
meč
4
sekera
44
sekera - 2
1
kopí
9
dýka
1
ostruha - 1
11
ostruhy - 2
85
ostruhy - 4
1
hrot šípu - 1
27
hrot šípu - 2
6
hrot šípu - 3
2
hrot šípu - 7
1
hrot šípu 11
celkem
hrobů
1
192
Graf. 10: Výskyt zbraní v hrobech podle druhu a jejich počet.
Zajímavý výsledek vyplynul ze srovnání hrobů s výskytem zranění a s výskytem zbraní
nebo jezdecké výstroje. Z 257 hrobů vybavených zbraněmi nebo jezdeckou výstrojí se jen v 15
případech jedná o zraněné. Ostruhy se vyskytly v 5 hrobech s jedinci zraněnými antemortem a ve
4 perimortem. Hroty šípů jako výbava zbraní jsou potlačeny, protože se nemusí jednat o
v záměrnou výbavu jedince (Tab. 15).
hrot šípu
2 ostruhy celkově ♂ ve skupině
1
2
zranění antemortem
191
antemortem-perimortem 1
1
1
1
5
4
1
1
perimortem
21
perimortem-postmortem
1
4
2
bez zranění
13
94
38
6
129
257
Tab. 15: Zastoupení zbraní ve výbavě hrobů u jedinců se zjištěnými traumaty.
meč sekera
K mírnému zkreslení a výkladu o bojovnické povaze zraněných jedinců dochází bezesporu
kombinací velkomoravského a mladohradištního horizontu, ve kterém ustoupil výskyt zbraní
v hrobech. Ze zkoumaného souboru se pouze 11 pohřebišť se zbraněmi v hrobech hlásí do 9. až
poloviny 10. století. Další zkreslení zapříčiňují nepublikovaná velkomoravská pohřebiště 1 až 3 z
Mikulčic. U pohřebiště Na Valách ve Staré Městě je proti jednomu zraněnému s výbavou
postaveno 55 nezraněných jedinců s výbavou zbraní nebo ostruh. Tento poměr bude zajímavé
v budoucnu porovnat právě s mikulčickými pohřebišti, případně s hřbitovem u kostela na
Pohansku u Břeclavi. Zde máme výborně zpracovaný přehled o bojovnické výbavě, ale
antropologická analýza patologických změn na skeletu nebyla provedena.
antemortem
lokalita
celke výbav
m
a
antemortemperimortem
celkem
výbava
perimortem
celke výbav
m
a
perimortempostmortem
celkem
výbava
bez
zranění
výbava
Libice
Mikulčice 1
Mikulčice 2
Mikulčice 3
Mikulčice VI. kostel
Mikulčice XII. Kostel
Modrá u Velehradu
Rajhrad
Staré Město
Olomouc Nemilany
Stará Kouřim
9
18
5
6
2
2
9
1
3
1
-
1
-
1
1
-
3
1
7
1
1
1
1
1
-
-
nepublik.
1
1
-
7
2
1
-
1
1
3
nepublik.
nepublik.
nepublik.
16
1
8
55
Tab. 16: Výbava zbraněmi nebo jezdeckou výstrojí ve velkomoravských hrobech jedinců, u nichž byla pozorována
zranění
Vazba jezdců nebo jezdců-bojovníků k určité situaci (např. k typu sídla) odráží stav
společnosti a možné vazby. Příkladem může být právě zmiňovaná nekropole z Břeclavi-Pohanska
(KALOUSEK 1971). Na tomto hřbitově měly být pohřbívány osoby sídlící na velmožském
dvorci (DOSTÁL 1975, 252). Pohřebeno zde bylo 407 jedinců a ostruhy se objevily ve 31
hrobech. Ve 29 případech se vyskytly dvě ostruhy, 2 jedinci měli jen 1 ostruhu. Ve 4 případech
se kombinuje ostruha se sekerou a v jednom případě se objevil ve výbavě meč, sekera a ostruhy.
Poměr počtu pochovaných osob a z nich vyčleněných jezdeckých bojovníků představuje u této
lokality nejvyšší zastoupení obrazu jízdy do světa mrtvých. V případě pohřebiště ze Starého
Města – Na Valách je situace podobná i když z 954 hrobů se ostruhy vyskytly jen v 41 hrobech.
Na Staré Kouřimi u Libušina jezírka se ze 157 hrobů objevily ostruhy v 7 hrobových výbavách.
Zarážející skutečnost je počet zranění perimortem u jezdeckých bojovníků. Objevil se pouze
jeden muž ze Staré Kouřimi, který podlehl smrtelnému zranění a ve výbavě měl ostruhy. Tato
situace plně odráží složitost zkoumání odrazu válečných událostí v archeologickoantropologickém materiálu. Přesto je možné nalézt excelentní doklady potvrzení statutu
pohřbeného jako bojovníka. Jako příklad můžeme uvést pohřeb tzv. knížete ze Žiži z areálu
Pražského hradu. Jedná se o velmi výjimečný pohřeb s mečem a sekerou. Na základě přítomnosti
vyhojených zranění a násilné smrti jedince v kombinaci s hrobovou výbavou (mečem a sekerou),
nelze o válečné minulosti pohřbeného muže pochybovat.
U řešení problematiky identifikace zraněných jedinců v boji si tak musíme pomoci
analogiemi ze zahraničních nekropolí raného středověku. Na časném anglosaském pohřebišti u
Quarringtonu se objevily mimo jiné i dva bojovnické hroby s vybavením štítu a nože, jeden
obsahoval i hrot kopí (hrob 1 a 12). U obou byla provedena plná antropologická analýza
zahrnující rovněž patologické změny na skeletu. V hrobě číslo 1 byl uložen muž ve věku 26-35
let se štítem, kopím a nožem. Jeho skelet nesel stopy dvou zhojených zranění na lebce a frakturou
kosti patní (z jeho kostry se dochovalo 90%). Naopak u druhého bojovnického hrobu pouze se
štítem, na základě dochování kostry v pouhých 30% (chybí lebka) nešlo s jistotou určit ani
pravděpodobné mužské pohlaví jedince a popis patologických změn se musel omezit jen na
dochované části kostry (DICKINSON 2004, 26-28). Na pohřebišti v Segfordu (VB), které
využívali Anglosasové od 7. do 9. století, bylo vyzdviženo 201 jedinců, z nichž několik neslo
zranění na lebkách. Těch bylo prozkoumáno 134 (52 mužů, 62 žen, 3 neurčitelní a 17
nedospělých jedinců). Zraněných bylo 12 (3 ženy: 2 antemortem, 1 perimortem) a u 8 jedinců
bylo získané trauma zároveň příčinou smrti (STILLWELL 2002).
V anglosaském světě se stalo kopí odznakem svobodného muže a v kombinaci se saxem
tvořilo typickou bojovnickou výbavou. Meč se vykytoval jen u výše postavených mužů, kdežto
štíty, ze kterých stavěli známou štítovou hradbu-scyldburh, byly častým doplňkem bojovníků.
Pokud se měla strhnout bitva, dojeli válečníci k místu střetu většinou na koních. Nakonec sesedli
a bojovali opěšalí (UNDERWOOD 1999). Zajímavá je situace na třech bajuvarských
pohřebištích, kde se patologické změny projevily jako fraktury kostí na pohřebišti v Kelheimu
(98 jedinců) a Unterglingu (celkem 292 jedinců). U obou pohřebišť byl zaznamenán případ třech
zhojených impresivních fraktur na lebce a dalších fraktur dlouhých kostí (STROTT 2006, 65-89,
123-146).
Závěry
Písemné a archeologické prameny, které byly použity jako výchozí zdroje pro analýzu, nás
různými způsoby informují o raně středověké společnosti z území dnešních Čech a Moravy.
Početné válečné události představovaly nedílnou součást života této společnosti. Pokus o
nastínění modelů zachycujících některé aspekty chování tehdejší populace při bojových akcích se
stal cílem předkládané studie.
Již při excerpci písemných pramenů jako prvního využitého zdroje informací se podařilo
dosti výmluvně ilustrovat stav raně středověké společnosti a jejího chování uvnitř i navenek. I
přes zlomkovitost a výběrovost dochovaných záznamů bylo pro sledované období 400 let
zaznamenáno 122 válečných tažení. Přímo na území Čech a Moravy se za tuto dobu odehrálo
nejméně 50 ozbrojených konfliktů. Ne všechny tyto akce musely skončit hromadným
ozbrojeným střetem. Počty účastníků těchto tažení, ani počty raněných či mrtvých bojovníků
nejsou přesně známy. Mohou být pouze odhadovány. V každém případě kombinace různých
zpráv z našeho i cizího prostředí naznačuje, že počty mužů ve zbrani v regulérních armádách
raného středověku nemusely být nijak závratné. V drtivé většině případů nás písemné prameny
neinformují o přesných místech střetnutí, a proto vylučují možnost dohledávat stopy raně
středověkých bojových akcí pomocí archeologických metod. Minimum informací máme také o
způsobu zacházení s mrtvými a raněnými. Na druhou stranu nás písemné kodifikované normy
poučují o vykonávaných fyzických trestech nebo dalších praktikách týkajících se zacházení
s ostatky zemřelých, které mohou být zaměňovány v případě nalezení kosterních pozůstatků oběti
za válečná zranění.
Informace získané na základě archeologických výzkumů naznačují způsoby zacházení
s mrtvými či umožňují sledovat společenský status i aktivity pohřbených jedinců a odhadovat
počty bojovníků v populaci. Publikované pohřební areály s připojenou antropologickou analýzou
doplněnou o pozorování patologických změn nám poskytly informace celkem o 6082 jedincích.
Z nich 25 podlehlo zraněním a 191 neslo pozorovatelné stopy zhojených traumat. Množství
traumat se přičítá běžným úrazům, část násilným činům spáchaných mimo válečná období.
Určitou množinu z této skupiny zajisté tvořili námi hledaní zranění bojovníci. Nelze opomenout
ani jedince s traumaty získanými při výkonech fyzických trestů. Početní poměr mezi těmito
čtyřmi okruhy osob lze stanovit jen velmi těžko. Částečně je možné pro tyto odhady využít
poznatků o typech traumat, a to zejména při evidenci obranných zranění, sečných ran nebo
impresivních fraktur lebky. Důležitým znakem je také přítomnost kombinací více zhojených či
nezhojených traumat u jednoho jedince. Přesto je stále obtížné jednoznačně rozhodnout, zda-li
osoba s mnohačetnými traumaty byla aktivním bojovníkem. V tomto případě nám mohou pomoci
nálezy hromadných hrobů s pohřbenými účastníky bitev11, v našem prostředí ovšem doposud
identifikovaných jen opravdu výjimečně.
Lepší výsledky při identifikaci jedinců zabývající se vojenskou činností umožňuje srovnání
antropologických závěrů s evidencí militárií a ostruh ve výbavě pohřbených zraněných osob.
11
Srovnej např. identifikaci bojovníků s vyhojenými a nevyhojenými traumaty z hromadného hrobu u
Towtonu (FIORATO – BOYLSTON – KNÜSEL 2000, 95-97).
Vytvořeno bylo několik kombinačních skupin traumat, zbraní a výstroje bojovníků. Smrtelná
zranění se projevila především na jedincích vybavenými ostruhami. Popsaný je jediný případ
prokazatelně zabitého bojovníka s mečem. U jedinců s vyhojeným zraněním převládala výbava
jednodruhová, a to ostruhy nebo sekera. Tento výsledek lze očekávat, protože jezdci s ostruhami
a případně se sekerou představují nejzastoupenější archeologicky identifikované bojovníky.
Celkově lze konstatovat, že zastoupení militárií a ostruh v hrobech s identifikovanými
traumaty není natolik početné, aby bylo možné po provedení jejich analýzy formulovat obecně
platné závěry. Na základě současného publikovaného materiálu je tedy stále obtížné se
vyjadřovat k otázkám vedení válečných akcí, zacházení s padlými a zraněnými jedinci v bitvách,
transportu významných zemřelých do centrálních aglomerací či vůbec verifikovat model družiny
s kořeny na Velké Moravě. Je to o to více překvapující, že právě s důležitou úlohou elitních
válečníků a bojovnické družiny je v sociálních subsystémech raného středověku Čech a Moravy
významně počítáno. Výraznější odraz tohoto stavu v dochovaných pramenech zatím není tak
zřetelný, což může být změněno zpracováním zatím nedostupných starších nálezů, získáním
nových zdrojů nebo uplatněním odlišných metodologických postupů na stávajícím materiálu.
pohřebiště
celkem
♂
♀
? ☻
datace
zraněných AA
Bílina
248
71
60
24
93
RS4-VS1
14
2
Brandýsek nad Labem
54
16
18
2
18
RS 3-4
3
2
Budeč - Zákolany cukrovar
13
2
3
1
7
RS 3
2
2
Budeč - rotunda sv. Petra a Pavla I
32
4
14
6
8
RS 4
395
145
78
5
167
RS 3
-
1
8
1
1
1
5
RS 3
-
1
U kostela
pohřebiště II
Břeclav Pohansko
ojedinělé hroby
30
5
8
17
RS 3
-
1
Lesní školka
78
16
22
40
RS 3
-
1
Val
17
1
4
12
RS 3
-
1
Lesní hrúd
34
2
8
24
RS 3
-
1
SV předhradí
46
11
6
3
26
RS 3
-
1
J předhradí
189
27
40
34
88
RS 3
-
1
Břeclav - Poštorná
6
5
0
1
RS 3
-
1
Čáslavský Hrádek
?
?
?
?
?
RS
2
2
Diváky
7
5
1
5
RS 4
0
2
Dolní Věstonice – Na Pískách
883
182
174
113
414
RS 3
-
1
Dolní Věstonice – Vysoká Zahrada
129
52
44
1
32
RS 4
-
1
Drahanovice
33
17
4
3
9
RS 4
0
2
Holubice
209
57
58
22
72
RS 4
0
2
Hradsko u Mšena
56
18
15
5
18
RS 4
6
2
Hrůdy u Sudoměčic
20
9
6
1
4
RS 4
-
1
RS 4
1
Hůrka u Plzence
Cheb
53
28
21
3
Josefov
179
28
48
13
90
Lahovice u Prahy
395
88
87
72
148
Libice (1969)
463
92
65
44
262
Litoměřice
36
6
9
4
17
RS 4
0
2
Louňovice
39
12
12
16
5
RS 4 - VS 2
4
2
Klášteřisko
304
75
78
9
142
RS 3
9
2
1.
219
82
48
2
87
RS 3
16
2
Mikulčice
RS 4
2
2
RS 3
12
2
RS 3
9
2
RS 3-4
20
2
XI. kostel
77
17
21
2
RS 3
-
2
XII. kostel
79
16
19
7
37
RS 3
2
2
2.
569
185
146
17
221
RS 3
25
2
3.
99
22
31
46
RS 3
6
2
4. - VI. kostel
190
45
39
9
97
RS 3
12
2
VII. kostel
15
4
1
6
4
RS 3
-
1
21
9
7
5
RS 4
0
2
Mistřín
Mladeč
7
4
2
1
RS 4
0
2
Modrá u Velehradu
38
16
10
12
RS 3
3
2
Modřice
47
13
11
Moravské Prusy
5
3
2
Morkůvky
20
7
8
2
3
Mušov
260
80
61
15
Olomouc – Nemilany
54
15
16
8
Rajský dvůr
Svatováclavské návrší
(kočárovny)
Olomouc – Slavonín
35
12
4
27
4
4
54
19
Oškobrh I
117
41
3
3
Olomouc
Pražský hrad
Praha
11
12
RS 4
-
1
RS 3
-
1
RS 3
-
1
104
RS 4
12
2
15
RS 3
2
2
17
2
RS 4
3
2
4
15
RS 3
1
2
13
1
21
RS 4
-
1
20
24
32
RS 4
0
2
RS 3-4
4
2
– Jelení ulice
12
– Jízdárna
61
32
11
8
10
RS 3-4
2
– Lumbeho zahrada
105
2
7
1
14
RS 3-4
1
SMP – sv. Benedikt I.
39
8
14
8
9
RS 4
0
SMP – sv. Benedikt II.
83
20
30
16
17
RS 4-VS 1
0
Vyšehrad (RS4-VS1)
57
28
11
5
13
RS 4-VS 1
sv. Kliment
RS 3-4
1
2
2
2
42
8
16
13
5
RS 4-NO
0
2
Prušánky
696
141
153
145
257
RS 3
1
1
Radomyšl 12. století
463
179
105
40
139
RS 4
8
2
Rajhrad
683
116
226
64
277
RS 3
15
2
2
Rajhradice - U sýpky
7
2
1
4
RS 3
1
Sady u UH - Špitálky
79
31
26
22
RS 3
3
2
Stará Kouřim - Libušino jezírko
154
44
30
22
58
RS 3
5
2
Staré Město - Na Valách (sys. výz.)
954
216
191
84
463
RS 3
6
2
6
3
1
1
1
RS 3
1
2
Stěbořice
Strachotín
29
8
5
3
13
RS 3
1
2
Sulejovice u Lovosic
50
8
10
5
27
RS 4
1
2
Šlapanice
59
19
8
15
17
RS 4
-
1
Topolany 2
2
1
1
RS 3
1
2
Týnec nad Sázavou
14
16
9
1
RS 4
1
1
Velatice
5
2
1
1
1
RS 3
0
2
Veletiny
13
5
5
1
2
RS 3
0
1
Velké Bílovice
73
24
21
6
21
RS 3
0
2
Velké Hostěrádky
45
17
15
13
RS 4
3
2
Znojmo - Hradiště (A a B)
124
37
45
42
RS 4-VS 1
0
2
9
5
2
2
RS 4
1
2
Žalany
9060
2403 2138 802 3607
218
Tab.17: Početní zastoupení jedinců z pohřebišť s publikovanou antropologickou analýzou, v některých případech i
s rozborem patologických změn. Hodnocení: AA= antropologická analýza; AA 1 – jen paleodemografie, AA 2 –
paleodomografie s patologickými změnami.
Prameny:
FRB - Fontes rerum Bohemicarum II/1
MMFH - Magnae Moraviae fontes historici IV. - zákon sudnyj ljudem
Literatura:
Bartošková E.
2002 Budeč. In: In: Wieczorek A., Hinz, H. M. (eds.) Střed Evropy okolo roku 1000.
Svazek esejí 1, 2, katalog, Praha, s. 140-141.
Blajerová M.
1992 Slovanské kostrové nálezy z Budče-Na Týnici v pohledu antropologa,
Archeologické rozhledy, t. 44, s. 577-592
Cunha E., Silva A. M.
1997 War Lessions from the Famous Portuguese Medieval Battle of Aljubarotta,
International Journal of Osteoarchaeology , t. 7, s. 595-599.
Dickinson T. M.
2004 An Early Anglo-Saxon Cemetery at Qurrington, near Leaford, Lincolnshire:
Report on Excavations, 2000-2001, Lincolnshire History and Archaeology, t. 39, s.
24-45.
Dočkalová M.
2004 Tafonomické aspekty v osteologické archeologii. In.: V. Hašek, R. Nekuda, M.
Ruttkay (ed.), Ve službách archeologie 5, Brno, s. 214-222.
Dostál B.
1961 Velkomoravské Znojemsko ve světle archeologických nálezů, Sborník prací
Filozofické fakulty brněnské univerzity, t. E 6, s. 97-126.
1975 Břeclav Pohansko IV. Velkomoravský velmožský dvorec, Brno
Drozdová E., Parma D., Unger J.
2005 Hromadný hrob obětí slovansko-maďarského střetu v 9.-10. století u Brankovic,
Archeologické rozhledy, t. 57, s. 167-179.
Dvořák F.
1936
Pravěk Kolínska a Kouřimska, Kolín
Dutour O.
1986 Enthesopathies (lesions of muscular insertions) as indicators of the activities of
Neolithic Saharan populations, American Journal of Physical Anthropology, t. 71,
s. 221–224.
Filer J.
1997
Fractures. Punctures and gashes, British archaeology, t. 25, s. 7.
http://www.britarch.ac.uk/BA/ba25/ba25feat.html
Fiorato V., Boylston A., Knusel C.
2000 Blood Red Roses: the Archaeology of a Mass Grave from the Battle of Towton,
AD 1461, Oxford
Flodr M.
2001 Brněnské městské právo, Brno
Halliday R.
1997
Criminal Graves and Rural Crossroads, British Archaeology, t. 25, s. 6.
http://www.britarch.ac.uk/BA/ba25/ba25feat.html
Hanuliak M.
1998 Komunikácie Slovenska z 10.-13. storočia v kontexte trás vojenských akcií,
Archaeologia historica, t. 23, s. 233-244.
Choc P.
1967
S mečem i štítem. České raně feudální vojenství, Praha
Janssen P. A.
1970 Palaeopathology. Diseases and injuries of prehistoric man, Royal Opera Arcade,
London
Kala J.
2005 Stopy zranění na kosterních pozůstatcích a jejich srovnání se středověkými
šermířskými knihami, In.: Ve službách archeologie 7, s. 391-395.
Kalhous D.
nedatováno, nepublikovaný rukopis chystané knihy vycházející z dizertační práce.
Kalousek F.
1971
Břeclav Pohansko I. Velkomoravské pohřebiště u kostela, Brno
Kane M.S.
2006
Battlefield Archaeology, Anthropological Science 199-
Kennedy K.A.R.
1989 Skeletal markers of occupational stress. In: Iscan M.Y., Kennedy K.A.R. (ed.)
Reconstruction of Life from the Skeleton, New York, s. 129–160.
Kjellström A.
2004 A sixteenth-century warrior grave from Uppsala, Sweden: the Battle of Good
Friday, International Journal of Osteoarchaeology, t. 15, s. 23-50.
Kouřil, P.
2003 Staří Maďaři a Morava z pohledu archeologie. In: Klápště J., Plešková E.,
Žemlička J. (eds) Dějiny ve věku nejistot, Sborník k příležitosti 70. narozenin
Dušana Třeštíka, Praha, s. 110-146.
Krutina I.
1992 Hromadný pohřeb v poloze Na Týnici na Budči, Archeologické rozhledy, t. 44, s.
567-577, 683.
Mafart B., Pelletier J. P., Fixot M.
2004 Post-mortem Ablation of the Heart: a Medieval Funerary Practise. A Case
Observed at the Cemetery of Ganagobie Priory in the French Department of Alpes
De Haute Provence, International Journal of Osteoarchaeology, t. 14, s. 67-73.
Malý K.
1995 České právo v minulosti, Praha
Mašková P., Michálek J.
2006 Archeologický výzkum v poloze „Na šibenici“ ve Vodňanech (okres Strakonice).
Archeologické rozhledy, t. 8, s. 790-809.
Měřínský, Z.
1980 Středověké zbraně z okolí Loděnic, okres Znojmo, Archeologické rozhledy, t. 32,
s. 36-47.
Michálek J., Lutovský M.
2000 Hradec u Němětic. Sídlo halštatské a raně středověké nobility v česko-bavorském
kontaktním prostoru. Strakonice – Praha
Mitchell P. D.
2004 Medicine in the Crusades: Warfare, Wounds and the Medieval Surgeon,
Cambridge
Mitchell P. D., Nagar Y., Ellenblum R.
2006 Weapon injuries in the 12th century Crusader garrison of Vadum Iacob Castle,
Galilee, International Journal of Osteoarchaeology, t. 16/2, s. 145-155.
Molnar P.
2006 Tracing Prehistoric Activities: Musculoskeletal Stress Marker Analysis of a StoneAge Population on the Island of Gotland in the Baltic Sea, American Journal of
Physical Anthropology, t.129, s. 12–23.
Nadolski A.
1990
Grunwald. Problemy wybrane, Olsztyn.
Pálfi G.
1997 Maladies dans l’antiquité et au Moyen – Age, Bulletins et Mémoires de la Société
d’Anthropologie de Paris, Centre National de la Recherche Scientifique, s. 128 –
149.
Princová J.
2002 Libice. In: In: Wieczorek A., Hinz, H. M. (eds.) Střed Evropy okolo roku 1000.
Svazek esejí 1, 2, katalog, Praha, s. 136.
Profantová N., Kavánová B.
2003 Mikulčice – pohřebiště u 6. a 12. kostela, Brno
Prokeš, L.
2007 Posmrtné změny a jejich význam při interpretaci pohřebního ritu (ke vztahu mezi
archeologií a forenzními vědami), Brno
Ruttkay M., Vondráková M.
2004 Hroby s kostrami poškodenými sečnými ranami v Bajči. In: Ve službách.
archeologie V, s. 270-273.
Sláma J.
1988 Střední Čechy v raném středověku III. Archeologie o počátcích přemyslovského
státu, Praehistorica 14, Praha
Sokol P.
2003 Šibenice v Bečově nad Teplou a archeologie popravišť, Archeologické rozhledy, t.
LV, s. 736-766.
Stillwell B. J.
2002 An Investigation into Cranial Trauma from the Anglo Saxon Cemetery at
Sedgeford, Norfolk. Undergraduate dissertation, Bournemouth University.
http://www.geocities.com/stillers_1999/Dissertation.html
Stloukal M.
1967 Druhé pohřebiště na hradišti "Valy" u Mikulčic. Antropologický rozbor koster z
pohřebiště u trojlodního kostela, Památky archeologické, t. 58, s. 272-319.
Stloukal M.
1969 Třetí pohřebiště na hradišti "Valy" u Mikulčic. Antropologický rozbor koster z
pohřebiště kolem 4. kostela, Památky archeologické, t. 60, s. 498-532.
Stloukal M., Vyhnánek L.
1976 Slované z velkomoravských Mikulčic, Praha
Strott, N.
2006 Paläodemographie frühmittelalterlicher Bevölkerungen Altbaierns –Diachrone und
allopatrische Trends, Dissertation der Fakultät für Biologie der Ludwig-
Maximilians-Universität München.
Susa E.
2000 Identificatiob od Hungarian historical persons, Acta Biologica Szegediensis, t.
44/1-4, s. 175-178.
Sutherland, T. a kol.
2005 Battelfield Archaeology – a Guide to the Archaeology of Conflict, British
Archaeological Job Resource.
Štefan I.
2005 Raně středověká pohřebiště na Budči a v jejím zázemí v období vzniku
přemyslovského státu. Současný stav poznání a možnosti historické výpovědi, In:
Budeč 1100 let (905-2005), Kladno, s. 35-45.
Thordeman B.
1939 Armour from the Battle of Wisby 1361. Vol. 1. Text, Stockholm
Tomková K.
2005 Hmotná kultura raně středověkých pohřebišť Pražského hradu a jeho předpolí,
Castrum Pragense, t. 7, díl I.1, s. 217-306.
Turek R.
1978 Libice. Hroby na libickém vnitřním hradisku, Sborník Národního muzea v Praze,
Řada A – Historie, t. 32, č. 1-4.
Underwood R.
1999 Here he lies, hewn down ... in the dirt, British Archaeology , t. 47, s. 6-7.
http://www.britarch.ac.uk/ba/ba47/ba47feat.html
Unger J.
2002 Pohřební ritus a zacházení s těly zemřelých v českých zemích (s analogiemi i jinde
v Evropě) v 1.-16. století. Brno
Váňa Z.
1995 Přemyslovská Budeč, Praha
Vlček, E.
1997 Nejstarší Přemyslovci. Fyzické osobnosti českých panovníků, I. díl. Postavy
českých dějin očima antropologa, Praha
Vlček, E.
1999 Čeští králové. Fyzické osobnosti českých panovníků, II. díl. Postavy českých dějin
očima antropologa, Praha
Zatloukal R., Živný M.
2005 Výzkum pohřebiště v tzv. kočárovnách v areálu bývalého Olomouckého hradu, In:
Ve službách archeologie 6, s. 481-492.