docExulantem i po šedesáti letech
download 
Stížnost Transkript
Exulantem i po šedesáti letech
P PØES E ročník V / číslo 15 ce ky hr sud t s ed jno ø p e st o lh i an uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / 2008 cena 15 Kč (předplatné 10 Kč) Svéráz národních voleb Exulantem i po šedesáti letech Rosa Luxemburgová uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / 2008 Vážení čtenáři, vážené čtenářky, naše redakce trne již nějakou dobu v obavách, že každou chvíli zaslechne jistý nepříjemný zvuk. Zvuk tříštícího se dřeva. Zvuk lámající se hole. Tedy spíše – lámané hole, neboť hůl, kterou mám na mysli, se neláme sama, nýbrž je lámána. Kým? Vámi. Nad kým? Nu, nad námi, neboť jisté důvody by tady byly… Číslo, které právě otvíráte, se k Vám dostává se zpožděním ne zrovna malým. Toto zpoždění, za které se Vám velmi omlouváme, bylo způsobeno více skutečnostmi. Mezi ty nejvýznamnější a naši rychlost nejvíce ochromující patřily pohyby a posuny v naší redakci. Na straně jedné šlo o pohyby a změny v samotném redakčním týmu PŘESu, na straně druhé se jednalo o pohyb redakce jako prostoru, tedy o stěhování naší kanceláře. Nevím, zda takové vysvětlení nás může omluvit. Upřímně se domnívám, že asi nemůže. Pokud jste však na nás přesto nezanevřeli a dosud nad námi onu hůl nelámete, dovolíme si ji nad sebou nelámat ani my sami a ušetřenou energii (tu za hole lámání) věnujeme v budoucnu přípravě dalších čísel PŘESu. Část této energie jsme však již vlili do čísla tohoto a ona energie se transformovala do řady, domnívám se, velmi zajímavých příspěvků. Příspěvků místně sahajících od Keni přes Barmu až po Zastávku u Brna, časově od mýtického času Rwandy přes Třetí Říši až po současnost, tematicky od občanské války v Egejské Makedonii přes rozmanitosti islámu až po Mikulášské pivo na Flédě na podporu uprchlíků, osobnostně od Muhammada z kmene Kurajšovců přes Victora Klemperera a Rosu Luxemburgovou až po Arnošta Goldflama a Ivana Klímu. A to je jen velmi hrubý nástin toho, o čem se zde můžete dočíst v případě, že odložíte zmiňovanou hůl a začnete listovat tímto čerstvě narozeným, ač, pravda, lehce přenošeným PŘESem. Nezbývá než popřát zajímavé a obohacující počtení. PØES ice y an k hr sud t ed jnos ø p te os lh Čtvrtletník PŘES vydává NEzávislé Sociálně Ekologické HNUTÍ – NESEHNUTÍ, tř. Kpt Jaroše 18, 602 00 Brno, tel./fax: 543 245 342, e-mail: [email protected], http://pres.nesehnuti.cz. Názory přispěvatelů/ek nemusí vyjadřovat stanovisko redakce ani vydavatele. Redakce: Lubor Kysučan, Radka Svačinková, Jana Mistrová, Radim Ošmera, Lenka Šafránková Pavlíčková, Milan Štefanec Rediguje: Radim Ošmera, Lenka Šafránková Pavlíčková Sazba: Denisa Kuglerová Jazykové korektury: Jana Mistrová, Radim Ošmera, Lenka Šafránková Pavlíčková Za redakci PŘESu Jana Mistrová studentka FF MU OBSAH Úvodník............................................................................................................................ 1 Afrika Svéráz národních voleb.................................................................................................. 2 Nevyřešená uprchlická krize - jedna z přícin genocidy ve Rwandě........................... 4 Druhá strana země faraónů........................................................................................... 5 Rozhovor Barma: je třeba jednat!................................................................................................... 6 Exulantem i po šedesáti letech..................................................................................... 8 Kdo splatí dluh.............................................................................................................. 11 Problém jménem islám Islám a jeho rozmanitosti .........................................................................................12 Grafické korektury: Milan Štefanec Foto na titulní straně: Silvia De Giovanni (Italy), Burkina Faso Anketa: Migrace je totiž až posledním řešením.........................................................13 Registrace: MK ČR E 15578 (Neo)nacismus Tištěná verze: ISSN 1214-9640 Nacionální socialismus inspirací českých neonacistů .................................................16 Usvědčeni jazykem........................................................................................................14 On-line verze: ISSN 1801-0296 Cizinec zůstane cizincem..............................................................................................17 Elektronická verze: http://pres.nesehnuti.cz Roční předplatné (čtyři čísla): 120 Kč (cena jednoho čísla 10 Kč + 20 Kč poštovné a balné). Informace o předplatném na http://pres.nesehnuti.cz. Časopis vychází za finanční podpory České rady pro oběti nacismu a Českého literárního fondu. Vytištěno na recyklovaném papíře. 1 Krvavé generace..............................................................................................................18 Slavné uprchlice Rosa Luxemburgová........................................................................................................19 Aktivity Pohled zpět.....................................................................................................................20 Pivo na uprchlického Mikuláše......................................................................................21 uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / 2008 AFRIKA Svéráz národních voleb? Keňa je sice z dobrých osmdesáti procent křesťanská a výrazně nábožensky založená země, přesto loňské Vánoce, jejichž slavení se tu věnuje přinejmenším stejná péče jako u nás, jako by proběhly jen tak napůl. Podobně jako v Evropě a Americe lidé (tedy ty z nich, kteří si to můžou dovolit) šíleli s nákupy a městské supermarkety byly plné, nazdobené stromečky či jejich plastikové imitace zdobily hotely i svatostánky Boha i bohů obchodu, slušně fungující mobilní síť se málem zhroutila pod náporem vánočních pozdravů. Nicméně celá země žila už spíše volbami, které se konaly hned den po Vánocích. Připomínaly je nejen obří billboardy kandidátů, ale byly jich plné noviny i televize a na čas dokonce zastínily jiná, pro místní lidi veskrze důležitá témata – totiž fotbal a novinky ze zdejší nikoliv nezajímavé hudební scény. Keňa je dnes svobodná a docela stabilní země s širokou paletou naprosto otevřených a kritických médií, nad jejichž vysokou úrovní může Čech otrávený domácím zglajchšaltovaným bulvárem docela blednout závistí. Rozhodně se v nich o dění ve světě dozvíme více než z těch našich, která replikují náš sebestředný a v podstatě rasistický pohled na svět, tak výrazně se zračící ve většině formálních i neformálních komentářů, třeba i ke keňským volbám. Volební kampaň však byla poznamenána jistou, pro Středoevropana nezvyklou spontaneitou. Začínala prakticky již na počátku roku a ukončena byla až těsně před volbami. Nominace kandidátů v rámci jednotlivých stran a uskupení probíhala více než chaoticky, neboť politické strany nemají dosud vybudovanou pevnou strukturu. Zdejší demokracie je mladá, pomalu a ztěžka se rodila teprve v druhé polovině devadesátých let ve vzdoru proti režimu autoritářského prezidenta Daniela arapa Moie, který v zemi zavedl vládu jediné (pochopitelně své) strany. Předvolební mítinky nepostrádaly kouzlo nechtěného – navzdory množství hovězího dobytka v zemi (v Keni mají dokonce ministerstvo dobytkářství) se na nich nevařil volební guláš, ale rovnou rozdávaly peníze, občas došlo i na pranice a střelbu. Pro kandidáty to však rozhodně není špatná investice, plat poslance se během několika let vyšplhal v přepočtu z 1000 eur na 8000 eur, keňský parlament je tedy beze sporu jedním z nejlépe placených na světě. Docela dobře zaplacená vláda lidu v zemi, kde větší část obyvatel musí vystačit s dolarem na den. Země kontrastů Pro členy volebních komisí, pozorovatele voleb i žurnalisty začíná volební superčtvrtek 27. prosince brzy ráno (současně s parlamentními volbami se totiž konají i volby prezidentské a komunální), volební míst- nosti se teoreticky otevírají již v šest hodin. Prakticky někde až o dvě hodiny později, tady se nespěchá. Míříme do oblasti Ukambani v keňské Východní provincii. Všude kolem se pod širokým a jasným africkým nebem otevírá příjemná, po období dešťů až hýřivě zelená krajina. O nějaké africké divočině si však lze nechat jen zdát - z větší části je oblast hustě osídlena, vesnice střídá vesnici, pole se zeleninou a kukuřicí pastviny, rozsáhlejších lesů je tu podstatně méně než kdekoliv ve střední Evropě. Volební místnosti se skoro ve všech případech nalézají ve školách. V nich člověk získá dobrou představu o tom, jak se žije těm, kdo nejsou zrovna poslanci. Podobně jako ve většině zemí třetího světa jde o nízké přízemní budovy připomínající socialistické kravíny, většinou však s hřištěm a pěkným přírodním okolím, zejména s vysazenými stromy. Jim se v této drasticky odlesněné zemi věnuje velká péče, však také keňská politická a ekologická aktivistka Wangari Muta Maathai získala v roce 2004 za svůj vytrvalý a praktickými činy podložený boj proti odlesňování Nobelovu cenu míru. Vybavení tříd je téměř nulové, docela dobře je však suplují realistické didaktické fresky na vnějších stěnách škol – mapa země, abeceda, stavba lidského těla, úsměvné malůvky zaměřené na prevenci AIDS připomínající spíše kampaně proti alkoholismu, jaké u nás známe již od 19. století. Na druhé straně – žerty stranou – nemocí AIDS je nakažena téměř desetina keňské populace. Elektřina tu neexistuje, jediná voda se tu opatruje od období dešťů ve velkých černých barelech s důkladně uzamčenými kohoutky – a to je teprve dva roky stará vymoženost, dodaná v rámci rozvojového projektu. Vody je na rozdíl od hovězího Demonstrace v Nairobi, Keňa. dobytka v Keni fatální nedostatek – zřejmě i proto rovněž pro vodohospodářství mají zvláštní ministerstvo. Těžko říci, co vyřeší, každopádně je to další židle, kterou prezident může obdařit své věrné. Děravé silnice i rozpočty Malé třídy jsou nacpané k prasknutí - krom volebních komisí, v nichž můžeme potkat možná více žen než u nás, se v nich tísní pozorovatelé z místních nevládek a tzv. party agents, pozorovatelé placení jednotlivými politickými stranami. Lidé ukázněně čekají v dlouhých frontách před volebními místnostmi. Zájem o volby nepodpořilo jen kapesné z mítinků, ale především sama životní realita. Porcování medvěda tu probíhá stejně jako u nás, ovšem s tím rozdílem, že zde běží o důležitější věci než jsou naše akvaparky či multikina. Silným motivem účasti je hluboce prožívané očekávání změny. Za pět let první jakž takž demokratické vlády se lidé přesvědčili, že sliby se neplní – i když třeba zavedení bezplatné školní docházky alespoň na základní úrovni byl znatelný úspěch, který otevřel školy i těm nejchudším dětem. Keňa by díky své úrodné půdě a vysokým příjmům z turistiky mohla být velmi bohatou zemí, bohužel korupci a kleptokratickou tradici dosud nevymýtili ani demokraticky zvolení nástupci pověstného zloděje Moie. Ostatně příznačný je i fakt, že oba hlavní rivalové prezidentských voleb, totiž stávající prezident Mwai Kibaki ze Strany národní jednoty a jeho vyzyvatel Raila Odinga z Oranžového demokratického hnutí zastávali významná místa i v Moiově establishmentu. Keňskou politiku prakticky ovládá několik vlivných, pohádkově bohatých rodin, které političtí komentátoři nikoliv náhodně ozna- Autor: Robert Stojanov uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / 2008 2 AFRIKA čují jako mafii. Místní sociálně-ekonomické poměry názorně ilustrují silnice – cesta po hlavní silnici z Nairobi nám trvala tři hodiny, bylo v ní více děr než asfaltu, někde třeba asfalt v jednom pruhu nahrazuje štěrk nebo písek. Je tu zcela veřejným tajemstvím, že větší část peněz určených na veřejné práce skončí v kapsách místních bossů, kteří se pak po těchto silnicích projíždějí v drahých terénních autech. Mezi zapadlejšími vesnicemi chybí asfalt vůbec – po období dešťů připomínají krkolomné venkovské cesty spíše motokrosovou trať. Ukradené volby Vzhledem k množství kandidátů a vysoké účasti se sčítání hlasů protáhne hluboko do noci. Při svíčkách a petrolejkách, v lepším případě plynových lampách. Nicméně v klidu, bez incidentů a korektně. Stejná atmosféra vládne i v přeplněném sčítacím centru, kde se počítají hlasy z celého volebního okrsku. Předsedové z jednotlivých volebních míst posedávají na volebních urnách napěchovaných hlasovacími lístky, trpělivě čekají, až na ně dojde řada. Kolem centra lelkují desítky policistů. Sčítání výsledků probíhá bez počítačů a jakékoliv jiné techniky, ale spořádaně a transparentně. Teprve na druhý den odpoledne odváží zodpovědný úředník listiny s výsledky do sídla Ústřední volební komise v Nairobi. Noviny přinášejí senzační informace o převratných výsledcích, řada mocných mužů spojených s minulou vládou ztratila svá poslanecká křesla. Volební komise, kde sedí všichni prezidentovi muži, navíc jmenovaná na poslední chvíli těsně před volbami, však úspěšně oddaluje vyhlášení výsledků prezidentských voleb. Ty jsou v Keni coby prezidentské republice v rámci celého volebního seriálu nejdůležitější. O den později komise potvrzuje těsné vítězství dosavadního prezidenta Kibakiho, který narychlo a v tichosti skládá prezidentskou přísahu. Opozice jeho vítězství neuznává. Následují nepokoje, které s větší či menší intenzitou trvají dodnes. Přišlo při nich o život již bezmála tisíc lidí, mezi nimi i dva nově zvolení poslanci, a až půl milionu se jich stalo uprchlíky ve vlastní zemi. Do země přijíždějí mezinárodní usmiřovatelé, od jihoafrického biskupa až po bývalého předsedu OSN Kofi Anana, varovné hlasy upozorňují na nebezpečí rwandského scénáře. Většina politologů a komentátorů líčí typicky africký tribalismus jako největší kámen úrazu této země. Příslušnost obou hlavních prezidentských rivalů k odlišným kmenům (Kikujové a Luové) jako by této teorii ještě nahrávala. Rozdělená společnost Tribalismus však zdaleka není tím hlavním problémem země. Keňané jsou sice temperamentní, v principu ovšem mírumilovní lidé a silně zakořeněné křesťanství coby univerzalistické náboženství by kmenové rozdíly mělo spíše stírat. Navíc v zemi existuje poměrně tolerantní, multikulturní prostředí, pospolu zde žijí Evropané, muslimové, Indové. Frustrace, která Keňu sužuje, vyvěrá z jiných zdrojů. Ani v zemi, kde lidé nespěchají, žijí sice chudě, ale důstojně a spokojeně, nejsou zatíženi neurotickou západní potřebou úspěchu a materiálního bohatství pokud možno ihned, není těsné sousedství slumů a mrakodrapů, luxusních nákupních center nebo hotelů a soukromých rezidencí na straně jedné a zanedbaných škol a nemocnic na straně druhé trvale udržitelné. Keňané, podobně jako většina Afričanů, se dovedou radovat z každého dne a žít v až nakažlivé radosti, kterou na trhu, v baru a třeba i při vánoční mši v kostele (tolik odlišné od pohřební a moralisticky vážné atmosféry středoevropských chrámů) zaručeně přenesou i na věčně nespokojené Evropany. Jenže i radost má své meze, pokud lidé nemají co dát k jídlu dětem či starým rodičům, z čeho zaplatit školu či lékařskou péči Předvolební shromáždění v Kitale. 3 uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / 2008 Autor: Robert Stojanov a pokud se bez úplatku nemůžete ani vyčurat, ba málem ani umřít. Chronické problémy Keni (násilnické sekty, pouliční gangy ze slumů, vysoká kriminalita, která Nairobi mezi cestovateli překřtila na Nairobbery, k tomu pak v posledním desetiletí teroristickými útoky otevřená muslimská karta) stejně jako povolební etnické čistky, k nimž dochází po celé zemi, jsou pouze ventilem zloby, která má zcela jinou příčinu. Opozice tvrdí, že volby jí byly ukradeny. Není to exaktně doložitelné, ale lze to předpokládat s vysokou mírou pravděpodobnosti. Problém je však v tom, že přátelským, inteligentním a zdvořilým lidem v této zemi vládnoucí vrstvy již po desetiletí kradou budoucnost a životní příležitosti. Demokracii přece netvoří jen korektní volby, ale také spravedlivá distribuce bohatství a zdrojů. Pokud se toto v Keni nezmění, mohou i všechny budoucí volby, lhostejno zda demokratické či zfalšované, mít podobné následky. Lubor Kysučan Autor působí na FF UP a FSS MU. Zločiny zůstávají nepotrestány Podle oficiálních údajů bylo během nepokojů v Keni zabito nejméně 1133 lidí a vnitřně přesídleno dalších min. 300 tisíc. V březnu vznikla za podpory mezinárodních sil koaliční vláda, jež přinesla zemi křehkou stabilitu. Ačkoliv některé z erupcí povolebního násilí, především pouliční protesty, byly dílem spontánní zloby veřejnosti nad výsledky voleb, většina útoků byla podle zpráv naplánována a koordinována lokálními lídry a politiky. Také represivní složky jako tajné služby, policie a armáda se dopustily vražd, masového zatýkání, mučení a dalšího porušování lidských práv. V říjnu 2008 publikovala tzv. Wakiho komise, ustavená za účelem prošetření povolebních násilností, pětisetstránkovou zprávu, jež mimo jiné obviňuje politiky obou největších vládních stran z účasti na organizování násilí. Komise doporučila vznik zvláštního tribunálu, jenž by vyšetřil viníky z řad politiků, armády, tajných služeb a policie. Na rozdíl od vlády včetně obou prezidentských rivalů (nyní v pozici prezidenta a předsedy vlády) přijal místní tisk i veřejnost tuto iniciativu s nadšením. V současnosti zůstávají podle UNHCR stále desítky tisíc lidí v uprchlických táborech. Vláda nadále odmítá vyšetřovat obviněné představitele z řad policie a armády. Zdroje: Waki report, UNHCR AFRIKA Nevyřešená uprchlická krize – jedna z příčin genocidy ve Rwandě Ve Rwandě žijí již odedávna příslušníci tří rozdílných etnik: Hutuové, Tutsiové a Twaové. Roku 1994 došlo k obrovskému vraždění mezi Hutuy a Tutsii. Během tří měsíců bylo zabito 800 000 až 1 000 000 Rwanďanů, převážně tutsijského původu. Proč k tomu došlo? Někteří autoři tvrdí, že se příslušníci těchto dvou etnických skupin nenáviděli již odedávna, a že bylo jen otázkou času, kdy k takovému masakru dojde. Jiní naopak tvrdí, že spolu žili Hutuové a Tutsiové v míru, ovšem jen do doby, kdy do země přišli evropští kolonizátoři. Ti jsou údajně příčinou počátku sporů, které vyústily až v genocidu v roce 1994. Jednou z příčin genocidy je podle UNHCR nevyřešená uprchlická krize z 60. let minulého století, kdy došlo k obrovskému exodu Tutsiů do okolních zemí. K porozumění tomuto problému je nutné se hlouběji ponořit do rwandské historie a blíže se seznámit s touto zemí i z pohledu geografického. Rovněž je zapotřebí vyzdvihnout komplex dalších faktorů, jež se nemalou měrou na násilí v této zemi podílely. Země tisíce vrchů Republika Rwanda, též známá jako „země tisíce vrchů“, je vnitrozemský stát situovaný ve východní části střední Afriky. Západní hranici tvoří Demokratická republika Kongo a z velké části také jezero Kivu, k němuž Rwanda přiléhá. Na severu hraničí s Ugandou. Na východě lemuje hranice národní park Kagera, který zasahuje do sousední Sjednocené republiky Tanzánie. Na jihu pak sousedí s Republikou Burundi. Rwanda leží na nilsko-konžském rozvodí při jezeře Kivu, odkud se povrch prudce zvedá a vytváří sopečný masív Virunga, někdy též zvaný Bufumbira či Mfumbiro. Tato oblast je též známá výskytem chráněných horských goril a je součástí národního parku Park National des Volcans. Jeho dominantu tvoří devět výrazných sopečných kuželů, z nichž některé jsou v současné době stále aktivní. Díky svému sopečnému původu jsou zdejší půdy velice úrodné a tato oblast patří k nejhustěji zalidněným na africkém kontinentu. Ubohake – vztah mezi klientem a pánem Ubohake bývá často označován za základ nerovností mezi Hutuy a Tutsii. Tento vztah jasně diferencioval postavení skupin ve společnosti. V minulosti fungoval tak, že pán (Tutsi) svěřil do péče svému klientovi (Hutu) určitý počet kusů dobytka. Klient byl udržován v permanentní závislosti tím, že si mohl ponechat pouze mléko a býčky, což mu znemožňovalo vytvořit si vlastní stádo. Dobytek byl ve Rwandě odjakživa symbo- lem moci, vlády a bohatství, nesměl být proto nikdy prodán, mohl být nanejvýš půjčen nebo darován. O velkém významu dobytka svědčí i fakt, že Tutsiové skládali poklonu mladým dívkám tak, že je přirovnávali k nejkrásnějším kravám. Tutsiové jsou stoupenci názoru, že se jednalo o smlouvu, která vyhovovala oběma stranám. Jiní naopak tvrdí, že byl tento vztah pro Hutuy jednoznačně nevýhodný. S péčí o dobytek byla totiž spojena spousta dalších povinností, které musel klient plnit (práce na poli, platba daní v naturáliích atd.). Není tedy divu, že v druhé polovině 20. století, v době největšího napětí, považovali Hutuové ubohake za jistou formu otroctví, která sloužila k jejich vykořisťování. Nutno však dodat, že kromě povinností, které plynuly z této smlouvy, přinášelo ubohake klientům jistý pocit bezpečí (např. když musel klient předstoupit před soud, mohl očekávat podporu svého pána). Starodávné mýty Podle rozšířeného názoru existují nerovnosti mezi třemi kmeny ve Rwandě odjakživa. Dokladem toho mohou být například starodávné mýty, ze kterých rozdíl v postavení ve společnosti mezi jednotlivými kmeny vyplývá. Mýtus o třech bratrech Gatwaovi, Gahutuovi a Gatutsim (předchůdci dnešních obyvatel) praví, že každý z nich dostal za úkol hlídat džbán s mlékem. Gatwa během noci všechno mléko vypil. Gahutu při hlídání usnul a mléko rozlil. Naopak Gatutsi jako jediný džbán uhlídal a tím byl předurčen být nad svými bratry nadřazen. Právě tento mýtus byl během celé historie země legitimizací stávajícího společenského pořádku a byl to také jeden z nástrojů, který sloužil k rozdmýchání nenávisti vůči tomuto etniku těsně před vypuknutím genocidy v roce 1994. Identifikační karta příslušnice tutsijského etnika. Belgická správa v letech 1919–1962 Příčiny ovlivňující soužití rwandských obyvatel najdeme především v novodobé historii, zvláště pak v době koloniální správy Belgie. Ta začala obrovskou mírou znevýhodňovat hutuskou populaci, ve které se v té době začal rodit nenávistný komplex méněcennosti. Naopak Tutsie jakožto „rozené vůdce“ začala upřednostňovat ve všech sférách společenského života. Byla jim dávána přednost ve školách a při obsazování míst na úřadech. Aby si byli jisti, že ten, koho zaměstnávají, je doopravdy tutsijského původu, zavedli roku 1935 tzv. identifikační karty, které obsahovaly informaci o tom, ke kterému etniku ten který člověk patří. Belgičtí úředníci brali při svém rozhodování v úvahu především výšku a další tělesné znaky (tvar očí, délku nosu). Přesto však v mnoha případech nebylo jednoduché etnickou příslušnost určit, protože spousta Rwanďanů byla smíšeného původu. Četnost smíšených sňatků se lišila oblast od oblasti. Na jihu země byl sňatek mezi Hutuy a Tutsii běžnou záležitostí, naopak na severu byl takovýto svazek spíše výjimkou. Existence identifikačních karet vtiskla slovům Hutu a Tutsi rasový význam a výrazně přispěla k eskalaci napětí v zemi. Tutsiové se cítili být nadřazenými nad všemi Hutuy a Hutuové začali nenávidět všechny Tutsie. Etnická příslušnost se tedy, počínaje touto událostí, stala základem jejich vlastní identity. Byla jim uměle vnucena představa, že jsou členy dvou vzájemně nepřátelských etnik, ačkoliv se vzájemně nelišili jazykem, náboženstvím ani kulturou. Rwanďané vzali tento „výplod kolonizátorské fantazie“ za svůj a rozdíly mezi etniky se začaly výrazně prohlubovat. Yves Ternon píše ve své knize o etnických konfliktech, že se evropští kolonizátoři snažili této zemi vymyslet vlastní, takřka fiktivní minulost, jejímž základem měla být tzv. Zdroj: www.preventgenocide.org uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / 2008 4 AFRIKA hamitská teze. Ta tvrdí, že Tutsiové jsou potomci Hamitů. Hamité byli odjakživa považováni za praotce černochů. Evropané však historii dokonale obrátili naruby, když z Tutsiů vytvořili „nečernošské obyvatelstvo“, jež začali přirovnávat k tzv. „africkým Židům“ na základě světlejší barvy pleti, tvaru lebky a výšky jejich postavy. Koloniální režim tak v 50. letech 20. století vtisknul vzrůstajícímu tlaku mezi Hutuy a Tutsii rasistický podtext. „Židovské“ tutsijské obyvatelstvo začalo být oproti christianizovanému hutuskému obyvatelstvu velice znevýhodňováno. Zrodila se tzv. hutuská rasová ideologie, založená na odlišnosti dvou ras. Ta první, hutuská, má právo v zemi žít, protože představuje původní obyvatelstvo. Druhá rasa, která si první podmanila, je považována za cizí a právo žít ve Rwandě nemá. Tato ideologie tvořila kostru programu jedné politické strany, která prosazovala vyloučení Tutsiů z politické scény a svržení jejich dosavadní nadvlády. Uprchlická krize Belgická koloniální správa, která v 50. letech kompletně přehodnotila svůj postoj vůči jednotlivým rwandským etnikům, začala politicky podporovat vzmáhající se hutuské obyvatelstvo. To podnítilo v listopadu 1959 nepokoje a svržení tutsijské monarchie. V lednu 1961 došlo po Belgičany podporovaném státním převratu k vyhlášení hutuské republiky. Tutsiové byli odstraňováni z politických pozic a v důsledku toho došlo k první velké uprchlické krizi, během níž odešlo do okolních zemí zhruba 120 000 Tutsiů. Někteří uprchlíci, kteří se vrátili, aby se v září 1961 účastnili voleb, se stali obětí represálií ze strany Hutuů a mnozí z nich proto znovu uprchli. Geografická poloha Rwandy. Zdroj: www.expertafrica.com Uprchlíci očekávali, že se budou moci vrátit v červnu roku 1962, kdy Belgičané odešli a Rwanda získala nezávislost. Mnozí utečenci ale považovali návrat za reálný pouze pod podmínkou, že bude obnovena hegemonie Tutsiů1 a monarchie. Valné shromáždění OSN v únoru roku 1962 vyzývalo k návratu a novému usídlení rwandských uprchlíků. Tlak, jímž činitelé OSN působili na vládu v hlavním městě Kigali, byl však zbytečný. Repatriace, na kterou Tutsiové tak nadějně čekali, přišla až o třicet let později. Neschop- nost řešit problémy rwandských uprchlíků v šedesátých letech podle UNHCR značně přispěla ke katastrofickému násilí v letech devadesátých. Po neúspěšné snaze o repatriaci tutsijských utečenců začaly v sousedních zemích vznikat organizované bojůvky, které útočily na neústupnou vládu v Kigali. V ugandském exilu se zformovalo opoziční hnutí, které začalo roku 1979 fungovat pod zkratkou RANU (Rwandese Aliance for National Unity), později pod názvem RPF (Rwandan Patriotic Front). Toto hnutí, jež mobilizovalo Rwanďany roztroušené v diaspoře, kritizovalo opakující se masakry Tutsiů a neřešení otázky rwandských uprchlíků. Prvními rekruty tohoto militarizovaného hnutí se staly děti tutsijských utečenců v Ugandě (viz. obrázek). Vůdci tohoto hnutí, Paulu Kagame, se podařilo umožnit návrat velké části tutsijských utečenců do rodné vlasti. V současnosti je prezidentem Rwandy a usilovně prosazuje tzv. politiku usmíření, která pomáhá jak Hutuům, tak Tutsiům zapomenout na krvavou minulost země. Pavel Žwak Autor studuje na Přírodovědecké fakultě UP, obor Mezinárodní rozvojová studia. 1 UNHCR: The state of the world´s refugees 2000 [online]. Nedatováno. [cit. 2008-27-01]. Dostupné na< http://www.unhcr.cz/dokumenty/state2000_10.pdf> Druhá strana země faraónů Do Egypta jsem se poprvé dostala v roce 2005 jako běžná turistka, hned mi ale bylo jasné, že to nebude poslední návštěva. Nemám příliš v lásce nepřetržité povalování na pláži, i když nepopírám kvality egyptského moře, a tak jsem se poměrně rychle seznámila s několika Češkami, které se do Egypta buď provdaly, nebo tam pracovaly. Ty mi umožnily vstup do komunit mimo turistické lokality. Navíc jsem se naučila několik arabských frází, což tamní obyvatelé velmi oceňují. Tehdy jsem ještě netušila, kolik možností mi tato setkání v budoucnu nabídnou. Po návratu domů jsem s mnoha lidmi zůstala v kontaktu. Když později nastal čas vybrat si téma na bakalářskou práci, po několika korekcích jsem se rozhodla pro „Příčiny chudoby v Egyptě“. Tím bylo dáno, že se do země opět vypravím. Sestavila jsem dotazník čítající dvanáct otázek a vyrazila. Navázala jsem na předešlé kontakty. Jeden dobrovolník s „nezvyklým“ jménem Mohamed si vzal pár dní volna a kromě tajemných zákoutí Káhiry mi představil i další své známé, kteří byli ochotní dotazník vyplnit. Byla jsem mu moc vděčná, protože se ukázalo, že spousta lidí by bez přítomnosti známé osoby nic 5 nevyplnila kvůli strachu ze zatčení. Všem jsem přesto musela několikrát zopakovat, že výsledky použiji pouze pro účely své práce a nebudou zveřejněny v rámci Egypta. Tím jsem si vytvořila dostatečný obrázek o svobodě projevu v zemi. Další vyplněné dotazníky jsem dostala i po odjezdu e-mailem. Dosud mám několik kontaktů a věřím, že se do Egypta ještě někdy vrátím. Pomocí dotazníku jsem chtěla zjistit názory vysokoškolsky vzdělaných obyvatel na ekonomickou a sociální situaci v zemi a možnosti jejich pracovního uplatnění. Věková kategorie respondentů se pohybovala mezi 26 – 31 lety. Bohužel, nikdo z nich nepracoval v oboru, který vystudoval, naproti tomu všichni pracovali v turismu nebo ve službách s ním spojených. Dále téměř všichni dotázaní pracovali mimo svoje bydliště a ve většině případů se domů dostali méně než jedenkrát za měsíc. Přitom by chtěli pracovat v místě svého bydliště. Na otázku, co by si přáli zlepšit na situaci v Egyptě, polovina uvedla ekonomickou situaci, jeden respondent uvedl svobodu slova a volby a zbytek odpověděl, že neví. Na své vlastní situaci však překvapivě nechtěli změnit nic. Další otázka se týkala zdravotní péče. Dvě uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / 2008 třetiny by uvítaly lepší péči, zbytek si myslí, že není špatná nebo nemá jasný názor. Poslední otázka byla zaměřena na daňový a sociální systém. Většina uvedla, že nedávné reformy situaci zlepšily, ale ještě ne dostatečně. Objevily se však překvapivě i názory, že současný systém sociální podpory deformuje původně solidární muslimskou společnost. Dle mého názoru stabilnímu rozvoji Egypta stojí v cestě vysoká míra politické nesvobody a zvyšující se fundamentalismus, způsobený zčásti nárůstem turismu. Tuto mou domněnku potvrzuje i fakt, že na síle nabírá islámská organizace Muslimské bratrstvo, která působí v několika muslimských zemích a jejíž vliv v Egyptě v posledních letech nebezpečně narůstá. Dalším problémem je špatně fungující sociální systém a velké rozdíly v životní úrovni ve městech a na venkově, situace je také jiná na severu a na jihu země. Mnoho problémů v některých oblastech (např. Asuán, Káhira) způsobuje špatné hospodaření s vodou a zčásti také globální změny klimatu (nárůst hladiny moře znemožňuje rybaření v deltě Nilu). Při tomto pobytu jsem se poprvé přesvědčila, že pokud se člověk dokáže odpoutat Rozhovor od zažité představy dovolené, může poznat i málo známá místa mimo dosah turistických kanceláří. A opět i zde platí, že čím chudší je země ekonomicky, tím citově bohatší jsou její obyvatelé. Nikde jsem se necítila v ohrožení. Všude viditelně pookřáli, když zjistili, že nejsem ani Ruska, ani Američanka. Na jejich konto totiž padají většinou nepěkné narážky. Občasné napětí je také cítit mezi muslimy a křesťany. Křesťany většinou poznáte snadno. Mají jiný styl oblékání a jiná jména, navíc mívají na zápěstí vytetovaný křížek, který ale většinou ukrývají pod hodinkami nebo náramky. Tento křížek slouží u bran kostelů jako „propustka“. Komunita se tak snaží zabránit průniku možných atentátníků. Různé náboženské debaty jsou stále na pořadu dne. Při bližším pozorování lze však poznat, jak povrchní jejich znalosti mnohdy jsou a jak snadné je tudíž negramotnými obyvateli manipulovat. Pak už není těžké nechat se zatáhnout do začarovaného kruhu argumentů. Když jsem začala interpretovat některé ze svých chabých znalostí bible, někteří na mě konsternovaně hleděli a chtěli znát víc, někteří se naopak rozlítili a stále si vedli svou. Proto už jsem to víckrát nezkoušela. Velmi rádi se místní lidé také baví o svých moderních dějinách od vyhlášení samostatnosti a o politice. Vzhledem k tomu, že v zemi vycházejí jen jedny Momentka z Káhiry. Autor: Milan Štefanec cenzurované noviny, jsou jejich informace bohužel zkreslené. Dalším zdrojem napětí mezi jednotlivými vírami se zdá být rozdílná ekonomická aktivita. Zatímco křesťané vlastní většinu obchodů a kumulují kapitál, muslimové vysedávají před mešitami nebo v kavárnách, modlí se, pokuřují a rozebírají rozličná velmi důležitá témata nebo pokřikují na procházející Evropanky. Samozřejmě tento vzorec neplatí pro všechny a existují výjimky. Přes všechny výše zmíněné problémy se ale stále snažím být optimistkou a věřím, že se zemi podaří vyváznout z krize, už jen kvůli významnému podílu turistického ruchu na HDP. Simona Červenková Autorka studuje na Přírodovědecké fakultě UP, obor Mezinárodní rozvojová studia. Barma: je třeba jednat! So Soe Aungom som sa stretla na výstave komiksu o Barme, ktorú organizovalo Barmské centrum Praha a NESEHNUTÍ v Brne. Soe Aung patrí k barmským exilantom žijúcim a pôsobiacim v Thajsku, disidentom snažiacim sa aktívne o zmenu politickej situácie vo svojej krajine, krajine, v ktorej doposiaľ vládne jeden z najkrutejších vojenských diktátorských režimov sveta... Ako si sa ocitol v Českej republike? Bol som pozvaný prednášať na jeden seminár, ktorý organizoval Člověk v tísni a Parlament ČR. Vzhľadom k situácii v Barme seminár niesol názov Burma Alert: Action Needed Now. Po seminári si ale neodišiel z ČR... Nanešťastie mi ukradli pas deň po tom, ako som prišiel do Prahy. Nemal som inú možnosť ako žiadať o azyl tu, v Českej republike. Azyl mi bol pridelený a teraz čakám na pridelenie dokladov, s ktorými môžem cestovať a budem sa môcť vrátiť naspäť do Thajska, kde som žil ako exilant takmer 19 rokov a pokračovať tam vo svojej práci. Aká je tvoja skúsenosť s cudzineckou políciou? Mám na mysli fakt, že v súčasnosti nie je veľmi jednoduché získať v ČR azyl... Na začiatok by som chcel povedať, že účelom mojej návštevy v Česku nebolo žiadať o azyl. Ale nanešťastie, ako som sa už zmienil, môj pas bol ukradnutý a ja ako disident by som nemal žiadnu šancu získať nový barmský pas. Aj preto si myslím, že mi Ministerstvo vnútra udelilo azyl, a to vo veľmi krátkej dobe. Takže keď dostaneš cestovné doklady, vrátiš sa naspäť do Thajska a budeš pokračovať vo svojej práci. Čo robíš? Reprezentujem dve barmské exilové koalície. Jedna sa volá Fórum za demokraciu v Barme (FDB), čo je mládežnícko-ženskorobotnícka koalícia, všetci jej členovia odišli z Barmy po Barmskom ľudovom povstaní v roce 1988. Pracujem ako sekretár pre cudzinecké záležitosti vo FDB a tiež ako riaditeľ cudzineckého oddelenia Národnej rady Barmskej únie, čo je najväčšia zastrešovacia koalícia. Máme 28 členských organizácií vrátane etnických, demokratických, ženských a robotníckych skupín. Pracujem v týchto organizáciach od začiatku 90. rokov. Tieto organizácie fungujú pri thajsko-barmských hraniciach. Preto sa musím vrátiť naspäť a pokračovať v práci. Hoci moja práca zahŕňa aj cestovanie, ktoré je spojené s lobovaním a presadzovaním, bývam v Thajsku a potrebujem sa tam vrátiť. Po roce 1988 si z Barmy odišiel kvôli nepriaznivej politickej situácii spolu s mnohými ďalšími a zostal si v Thajsku. Ako sa tam dá vykonávať práca, akej sa venuješ ty? Keď na ľudové povstanie v roce 1988 vojenský režim odpovedal brutálnymi akciami, zomrelo viac než 3 000 ľudí, podľa niektorých odhadov to mohlo byť až 10 000. Museli sme utiecť, pretože sme boli ako študentskí vodcovia hlboko zapletení do demoštrácií a povstaní. Potom, čo sme prišli do Thajska, nachádzali sa tam tisícky ľudí, nielen študenti, ale ľudia z rôznych oblastí pôsobnosti. Etnické skupiny, ktoré s vojenským režimom bojovali desiatky rokov, nás privítali a postarali sa o nás v rôznych táboroch pri thajsko-barmskej hranici. Život v Thajsku nebol vôbec jednoduchý, pretože Thajsko ako členský štát ASEAN (Association of Southeast Asian Nations), ktorého je Barma tiež členom, malo pozitívne vzťahy s barmským vojenským režimom. My ako barmskí disidenti nepoužívame zbrane a thajská vláda takéto disidentské skupiny toleruje, aj preto sme schopní vyvíjať tam naše aktivity. V Thajsku existuje 9 utečeneckých táborov, v ktorých sa nachádza asi 148 000 utečencov. Títo ľudia nie sú ale thajskou vládou uznaní za utečencov, pretože Thajsko nepodpísalo žiadnu zmluvu OSN, takže takýchto utečencov nazývajú ako uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / 2008 6 Rozhovor „ľudia utekajúci pred občianskou vojnou“. Všetci títo utečenci sú z Barmy. V Barme žijú rôzne etnické skupiny. Je ich zjednocovacím prvkom práve boj proti oficálnemu vojenskému režimu? V Barme máme 9 majoritných a viac ako 60 minoritných etnických skupín. Všetky tieto skupiny zjednotil už boj proti britským kolonistom. 12. 2. 1947 podpísali všetky etnické skupiny zmluvu o zjednotení a žiadali Britov o nezávislosť. Táto historická zmluva medzi etnickými skupinami, vrátane Barmancov, ktorí tvoria majoritu, a minoritných Šanov, Karenov, Mónov, Kačinov,... nás spojila. Všetci máme rovnaký záujem, a to vidieť našu krajinu ako demokratický federálny štát. Ako by si vysvetlil ľuďom, ktorí nemajú predstavu o aktuálnej situácii v Barme, čo a prečo sa vlastne deje? Barma bola od roku 1885 do roku 1948 kolonizovaná Britmi, v roce 1948 sme získali nezávislosť. Nasledovalo obdobie, kedy sa Barma tešila z demokratického parlamentného systému, ale už v roce 1958 a neskôr v roce 1962 vojenský generál zorganizoval puč, takže od roku 1962 bola Barma pod správou vojenských režimov. Tiesnivá politická, ekonomická i sociálna situácia koncom roku 1987 a začiatkom roku 1988 vyvrcholila v ľudové povstanie v roce 1988. Vojenská vláda zinscenovala štátny puč, ale vlastne sa len zmenilo meno jedného vojenského režimu na iné. Takže v roce 1988 zmenili názov z Barmskej socialistickej strany na Radu pre obnovenie štátneho práva a poriadku a znovu bol tento názov zmenený na súčasnú Radu pre štátny mier a rozvoj. Úplne tí istí vodcovia vládnu v krajine železnou rukou. Títo vojenskí generáli neotvárajú krajinu, utláčajú ľud, zorganizovali vojenské útoky vo vzdialenejších oblastiach a porušujú ľudské práva v krajine, hlavne v etnických oblastiach Barmy. Títo generáli sú neskutočne bohatí, pretože ich politikou je stať sa bohatým a ostať pri moci do konca života. Znamená to, že takýto diktátorský režim vládne v Barme od roce 1962, sú to viac ako štyri desaťročia. Preto etnické menšiny bojujú proti vojenskému režimu. Napr. Kareni sú skupinou, ktorá bojuje proti režimu viac ako päť desaťročí. Sme jednou z najmenej rozvinutých krajín sveta. V Barme vládne vojenský režim, ktorý používa viac ako 40% štátneho rozpočtu na armádu a len 2,5% rozpočtu na kombinované zdravotníctvo a školstvo. Obyčajní ľudia trpia. Môžu ísť do nemocnice, kde sú možno lekári a sestry, ale lieky potrebné na nemocenskú liečbu si musia kúpiť sami. Rodičia si nemôžu dovoliť posielať svoje deti do školy. V septembri 2007 zdvihla vláda ceny benzínu na štvor- až päťnásobok a ľudia nemôžu ísť ani do práce, aby zarobili. Preto sa v septembri a októbri 2007 konali demonštrácie, vedené študentmi a hlavne mníchmi. Farbou mníšskych šiat je šafrá- 7 nová, preto sa revolúcia nazvala Šafránová revolúcia. Študenti a mnísi stoja u nás väčšinou v čele demonštrácií. Septembrové demonštrácie viedli študenti, ale mnohí z nich boli zadržaní, a tak ich miesto prebrali mnísi. V tomto momente máme v Barme 1 875 politických väzňov, okolo 700 z nich bolo zatknutých počas posledných demonštrácií v minulom roku. Podľa barmského vojenského režimu zomrelo 15 ľudí počas týchto demoštrácií, ale podľa špeciálneho reportu o Barme Rady pre ľudské práva OSN zomrelo minimálne 30 ľudí. Odhaduje sa však, že zomrelo oveľa viac ľudí, pričom asi stovka ľudí „zmizla“ a nikto o nich nič nevie, takže títo ľudia môžu byť považovaní za mŕtvych tiež. Existuje špeciálny report z vnútra Barmy o tajných nočných kremáciach mŕtvych tiel na cintorínoch. Samozrejme, že to barmský režim popiera. Aké má Barma prírodné zdroje? Barma je bohatá na prírodné zdroje, hlavne na naftu a benzín, drevo a drahokamy. Existujú krajiny, ktoré v Barme stále investujú. Armáda tak získava financie z týchto prírodných zdrojov. Napr. francúzska spoločnosť Total, obrovská naftová spoločnosť, či americký Unocal sú investormi v Barme. Tieto spoločnosti zamestnávajú možno sto Pan Soe Aung. Foto: Petr Žurek, www.bigoriginal.cz či päťsto ľudí, miestnych, ale ľudí, ktorí kvôli týmto investíciam trpia, pretože armáda peniaze získané z investícií využíva na kúpu zbraní a munície, aby zabíjala vlastných ľudí, je oveľa viac. Ľudia z oblastí, kde spoločnosť Total zavádza plynovody, sú bez akýchkoľvek kompenzácií presídľovaní. Veľa ľudí vykonáva nútené práce pre armádu bez toho, aby boli platení. Ak ľudia nie sú schopní pracovať, musia armáde zaplatiť pokutu. Toto sú jedny z vážnych negatívnych dôsledkov investícií v Barme. To znamená, že základné ľudské práva sú obyvateľom Barmy odopierané... Jednoducho sa dá zhrnúť, že v Barme je každý občan zbavený akýchkoľvek základ- uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / 2008 ných ľudských práv. Armáda má asi 400 000 vojakov, čo je tak 10% populácie. Na vojsko sa teda spotrebuje obrovská časť národného rozpočtu. Armáda má veľké právomoci, môže ľuďom skonfiškovať pôdu, podporovať obchod s ópiom a následne za obchod vyberať dane. Pri boji s etnickými revolučnými skupinami vojaci vypaľujú dediny, znásilňujú ženy a dievčatá... Ženské skupiny priniesli report, v ktorom uvádzajú, že barmský vojenský režim používa znásilňovanie ako zbraň v boji s etnickými minoritami. Konfiškácia pôdy sa deje najviac práve v oblastiach, kde žijú minority, ľudia sú tu vždy podozrievaní z napomáhania či podpory svojich etnických minoritných revolučných skupín. Armáda tieto dediny vypaľuje, vyháňa ľudí, berie im jedlo, niektorí sa ani nemôžu vrátiť po svoju úrodu, pretože tam vojaci rozmiestnili nášľapné míny. Existuje asi 500 000 osôb, ktoré boli nútene presídlené z ich pôvodných dedinských oblastí do takzvaných „presídľovacích táborov“. Veľa ľudí sa musí skrývať v džungliach, títo tvoria najväčšiu časť tzv. vnútorne presídlených osôb. Revolučné skupiny existujú aj preto, že neustále dochádza k porušovaniu ľudských práv. Existujú krajiny, ktoré oficiálne podporujú barmský vojenský režim? Barma je členom ASEANu a tieto krajiny sa snažia obraňovať Barmu v súvislosti s porušovaním ľudských práv. Európska únia odsudzuje barmský vojenský režim a v štátoch ASEANu sa už začalo nahlas hovoriť o porušovaní ľudských práv. Barmský vojenský režim bol označený ako jeden z nabrutálnejších režimov vo svete. Preto OSN vydalo viaceré rezolúcie, v ktorých žiada barmský režim o zastavenie porušovania ľudských práv, prepustenie politických väzňov a zavedenie tripartitného zákona. Režim doposiaľ neodpovedal na rezolúcie vydané OSN. Preto zo strany demokratických štátov ako USA a európskych krajín vyšla snaha o to, aby situácia v Barme bola posúdená Bezpečnostnou radou, čo je aj snahou disidentských skupín ako sme my a ľudí v Barme. Rezolúcia Bezpečnostnej rady OSN, ktorú podporila väčšina jej členov, bola ale vetovaná Čínou a Ruskom začiatkom minulého roku. Prezident Bezpečnostnej rady OSN vydal po Šafránovej revolúcii prehlásenie, takže sa informácie o situácii v Barme dostali do medzinárodného povedomia. Čína podporuje režim v Barme rôznymi formami, napr. predávaním zbraní, posielaním vojenských expertov, obchodom… Rusko zas napr. umožňuje dôstojníkom barmskej armády štúdium nukleárnych technológií a IT, teraz tam študuje asi 500 dôstojníkov z Barmy. Je nejaká šanca na zlepšenie situácie v Barme? Barmský režim je veľmi tvrdohlavý a odmieta akékoľvek rokovanie s ostatnými politickými stranami a ich reprezentantmi. Snaží RoZHOVOR sa pristúpiť na plán tzv. „cestovnej mapy“ k demokracii. Majú Národné zhromaždenie, ktoré by malo vytvoriť budúcu Ústavu Barmy. Cieľom Ústavy je ale ich doživotná moc. Národné zhromaždenie skončilo minulý rok a bola vytvorená Rada pre navrhovanie Ústavy. Národná liga za demokraciu (NLD) (strana vedená nositeľkou Nobelovej ceny za mier Aung San Suu Ťij), ktorá oficiálne vyhrala voľby a ktorá je podporovaná väčšinou občanov, rovnako ako aj druhá najväčšia politická strana Šanov, bojkotovala Národné zhromaždenie, pretože 54 členov Rady pre navrhovanie Ústavy bolo vybratých práve armádou. Takéto Národné zhromaždenie aj Ústava sú len prostriedkom k nekonečnému predlžovaniu diktátorského režimu v Barme. Potrebujeme rezolúciu, ktorá by zaručila, aby režim komunikoval s predstaviteľmi ľudu, etník, NLD, aby sme sa dostali z politicky mŕtveho bodu pokojnou cestou. Ale vojenský režim výzvy stále ignoruje. Preto potrebujeme podporu od rôznych krajín, od USA i krajín EÚ. Spoločným stanoviskom krajín EÚ je snaha o to, aby režim pristúpil na dialóg s predstaviteľmi ľudu. USA zaviedlo sankcie na zastavenie obchodovania s Barmou, teraz pripravuje Kongres aj Senát najvyššie vyznamenanie Kongresu pre Aun Schan Su Ťij, čo je najvyššie vyznamenanie udeľované cudzincom vo svete. Aung San Suu Ťij bude 20. osobnosťou, ktorá vyznamenanie dostane. Cestovné kancelárie ponúkajú dovolenku v Barme… Turisti do Barmy chodia. Disidentské organizácie a politické strany Barmy ale turizmus v Barme bojkotujú, pretože celý príjem z turistického ruchu ide do rúk armády, ktorá peniaze používa na kúpu zbraní a munície, na zabíjanie vlastných ľudí, znásilňovanie, vysídľovanie. To znamená, že akákoľvek forma turizmu je len ďalším prostriedkom k predĺženiu a podporou diktátu v Barme. Myslíš, že je reálne, že sa raz podarí diktát v Barme odstrániť ? Som pozitívny, čo sa týka budúcnosti obyvateľov Barmy, dúfam, že sa v blízkej budúcnosti budeme môcť tešiť z demokracie. Videli sme, že ľudia nemôžu tolerovať každodenný útlak, preto pred rokom prišla Šafránová revolúcia, vedená mníchmi. Okolo milión ľudí sa zapojilo do demonštrácií a režim sa bojí najviac sily ľudu. Samozrejme je aj citlivý na medzinárodný nátlak, ktorý rastie. Vôľa ľudí nemôže byť ignorovaná žiadnym diktátorským režimom vo svete. Ako môžu podporiť snahy o zmenu situácie v Barme napr. ľudia žijúci v Česku? Česko podporuje demokratické snahy v Barme. Radi by sme apelovali na ľudí v Česku, aby podporili legislatívu, ktorá by viedla k zavedeniu politických či ekonomických sankcií, na ktoré je barmský režim veľmi citlivý. Tieto sankcie by prinútili režim k dialógu. Bez sankcií bude režim len naďalej ignorovať výzvy vlastného ľudu i medzinárodného spoločenstva. Preto potrebujeme takúto podporu. Ďalšiou možnou formou podpory je dotácia demokratických exilových hnutí či organizácií, pôsobiacoch na barmsko-thajskej hranici, ktoré sa okrem iného starajú o utečencov. Veľmi dôležité je však šírenie povedomia, napr. v decembri predminulého roku sa konala výstava komiksu o Barme; probehla kampaň o prepustení barmských politických väzňov. Na svete sú ľudia, ktorí každodenne trpia, nielen v Barme, ale aj v krajinách ako Sudán, Afganistan… Ľudia v demokratických krajinách by sa mali viac starať o takýchto ľudí, neprizerať sa nečinne, ale pomôcť akokoľvek môžu. Každá pomoc je veľkou pomocou. Česká republika je jednou z vedúcich demokratických krajín sveta, takže môže nahlas hovoriť a vyzývať k zavedeniu sankcií, ktoré by donútili barmský režim k dialógu, čo by bolo cestou k národnému vyrovnaniu a čo by viedlo k tomu, aby sa aj Barma stala demokratickou krajinou akou je napr. Česko. Bez pomoci medzinárodného spoločenstva nebudeme schopní docieliť to, o čo sa snažíme. Akákoľvek forma pomoci zo strany ľudí v Česku je obyvateľmi Barmy vysoko cenená. Lenka Antolíková Autorka studuje FF MU a FSS MU. Exulantem i po šedesáti letech V České republice žijí už šedesát let. Ani po tak dlouhé době se nemůžou vrátit do svého domova, který se nyní nachází v severním Řecku. Jejich národnost je makedonská. Jaký byl a je osud těchto lidí? V našem časopise většinou mapujeme situaci uprchlíků, exulantů, kteří se jimi stali v současnosti. V České republice ale žijí lidé, kteří jsou exulanty od svého dětství a jejichž nucený exil trvá již šest desetiletí. Jsou to lidé, kteří jako děti opustili oblast zvanou Egejská Makedonie kvůli občanské válce. Egejská Makedonie byla dlouho bilingvní oblastí Řeků a Makedonců. Po rozpadu Turecké říše na začátku 20. století připadla tato část s většinovým makedonským obyvatelstvem Řecku. Řecko pak praktikovalo politiku systematické likvidace slovanského obyvatelstva na svém území. Po tříleté občanské válce (1946–1949) uteklo před jistou smrtí do tehdejších lidově demokratických zemí a do tehdejšího Sovětského svazu také mnoho tisíc dětí od šesti měsíců do 17 let, k nimž později přibyly desítky tisíc partyzánů, starců a žen. V této první a největší poválečné emigrační vlně v Evropě odešlo z Řecka 100 000 dětí a dospělých, z nichž více než čtyři tisí- ce dětí makedonské národnosti našlo svůj druhý domov v tehdejším Československu. Zde získaly vzdělání a později se zapojily do života české a slovenské společnosti. Stovky z nich se vrátily do Republiky Makedonie nebo odjely za svými příbuznými do zaoceánských zemí. Dosud v České republice žije tisíc příslušníků výše popsané makedonské etnické skupiny. Od doby jejich nuceného odchodu se v Řecku vystřídalo mnoho vlád, Řecko se stalo členem Evropské unie. Bohužel ani po 60 letech se tito nyní již občané naší republiky nemohou svobodně vrátit do svých domovů. Více než 15 tisícům Makedonců bylo odňato řecké občanství, byl jim zkonfiskován veškerý majetek, který byl pozdějšími zákony přidělen řeckým občanům, aby se Makedonci neměli kam vrátit. Stále platné zákony z roku 1982 a 1985 navíc vylučují návrat občanů „neřeckého původu“ (doslovná citace zákona). Po rozpadu Jugoslávie vznikla Republika Makedonie. S tímto názvem jako i s celým národem, vlajkou a jménem státu měli a mají problém opět Řekové. Ti v první polovině devadesátých let zablokovali hranici, uvalili na Makedonii embargo a požadovali, aby Makedonie změnila název a vlajku. Na- víc nechtěli Makedonii jako stát uznat. Kvůli nim se mezinárodně používá pro Makedonii název Bývalá jugoslávská republika Makedonie (angl. FYROM – Former Yugolsav Republic of Macedonia). Řecko dodnes Makedonii neuznalo a stále požaduje změnu názvu. Dodnes je pro Makedonce – jak ty egejské, kteří žijí po celém světě a byli občany Řecka, tak ty ze současné Republiky Makedonie – problém dostat se do Řecka. Na řeckých hranicích existují tzv. červené seznamy lidí, kteří nemohou vstoupit ani na území Řecka i přesto, že mají pas České nebo jakékoliv jiné republiky. Řecko také stále blokuje vstup Republiky Makedonie do NATO a brání další integraci do Evropy. Problémy, které tím způsobuje, mohou být nedozírné a vše se děje jen a jen kvůli jménu Makedonie. My jsme se setkali s Vangelem Bejkovskim a Grigorem Sukalovskim, kteří jsou občany České republiky, ale narodili se v Egejské Makedonii. Co způsobilo, že jste opustili váš domov? VA: Způsobila to občanská válka v Řecku. A aby nás malé děti a staré lidi před hrůzami války ochránili, dohodla se demokratic- uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / 2008 8 RoZHOVOR ká vláda Řecka s tehdejšími lidově demokratickými státy, že nás do nich převezou a až válka skončí, vrátíme se domů. Byla to dobrovolná evakuace. GR: Válka má počátek v čistkách po druhé světové válce. Když se hledali kolaboranti, střílelo se na potkání, bez soudů, to už někteří začali utíkat do hor. Snažili se to přečkat. A tam začínali vznikat partyzánské oddíly, které se chtěly zasadit o větší národnostní práva. My jsme chodili do řeckých škol, makedonsky jsme mluvit nesměli, ani doma. Ale maminka ani babička neuměly řecky a nějakým způsobem se domlouvat musíte. Byly organizovány večerní školy pro tyto lidi, aby se naučili řecky. Vláda samozřejmě měla mezinárodními smlouvami uloženo, aby umožnila a podpořila vnik slovanské školy. V Athénách byl vydán makedonský slabikář, ale když jel vlak, který jej měl rozvážet, byl přepaden, většina výtisků byla hozena do jezera, něco spáleno a uchovalo se jen několik výtisků. Slabikář vyšel znovu až letos. (Slabikář jsme si při rozhovoru mohli prohlédnout – pozn. red.) Poté probíhaly tzv. vysídlovací akce, kdy vojáci přišli do domů a roztřídili lidi na ty, co mohli bojovat – ty zatkli, a na ty, co nemohli – ty nechali. Makedonce používali jako živý štít. Když chtěli projít nějakou oblastí, kde byli partyzáni, nejdřív hnali Makedonce a pak šli oni. Mnoho z nich bylo bohužel partyzány zasaženo. Včetně mého strýce, který mi pak po šedesáti letech ukazoval místo, kde ležel a kde ho našla jeho matka. Odjížděli jste sami? Ano, bez rodičů, protože pokud byli bojeschopní, tak byli na frontě. Válka totiž probíhala v Egejské Makedonii – nyní severní Řecko, dříve Makedonie. Makedonie byla po balkánských válkách na začátku 20. století rozdělena na tři části. Z celkové rozdělené plochy dostalo 51 % Řecko, 9 % Bulharsko, Srbsko cca 30 % a Albánie 2 %. Na tom se dohodly mocnosti. Nicméně se dohodly na tom, že menšiny v těchto státech dostanou veškerá práva - tzn. jazyk, školy, politické a hospodářské možnosti. Řecko však nic neplnilo. V roce 1926 vyšel zákon o změně jmen, veškerá vlastní jména a pomístní jména se změnila ze slovanských na řecká. Dalším zákonem zakázali slovanský jazyk zcela. Nesměl se používat dokonce ani v soukromí, pod hrozbou vysoké pokuty nebo drsných sankcí, vězení atd. Vraťme se k vašemu odchodu. Jak vypadal? VA: Byly určeny osoby, takzvané MATKY, které se o nás staraly. Šli jsme po skupinách, ale některé děti chodily samy několik dní po horách. Chodily ale jen v noci, ve dne se schovávaly před bombardováním. Ano, řecká vláda nás bombardovala! Než jsme přešli hranice, byli jsme nemocní, špinaví, zavšivení. 9 GR: Existovaly sběrné vesnice na hranicích, kam jsme se sestěhovali ještě před tím, než jsme se dozvěděli, že někam pojedeme. Všude byli vojáci, letadla, minomety. My jsme se nastěhovali do vesnice, kde jsme měli příbuzné. Měli jsme se ale brzo vrátit, protože byl začátek jara a my měli začít sít, sázet atd. Potom, když už jsme věděli, že se domů nevrátíme, vytvořila se skupina asi pětiset dětí. Vyrazili jsme směrem k albánským hranicím. Šli jsme po takové kozí stezce. Tam na nás čekali Albánci a křičeli: „Stát, stát, dál nemůžete, všude jsou miny.“ My jsme se museli stáhnout zpět, ale vrátit jsme se nemohli, bylo pozdě. Rozdělat oheň jsme taky nemohli, protože by nás viděli. Ráno jsme se vrátili do vesnice, pak přišel nějaký člověk z lidových milic a doprovodil nás jinou cestou. Na kopci nás čekali Albánci. Tam jsem se zastavil a naposledy otočil. Albánci měli takový zvyk, že nám položili na zem pecen chleba a my přes něj museli přejít, aby se nám dobře dařilo. Nasedli jsme do nákladních aut a vydali se na cestu. Co jste si s sebou nesli? VA: Nic moc. My jsme mysleli, že jdeme jen na chvíli. Mysleli jsme, že na nás za hranicemi bude někdo čekat. V obrovských skupinách jsme nasedli v Makedonii do vlaku a jeli jsme. Kam, to jsme nevěděli. Jeli jsme dobytčákama a měli jsme hlad, byli tací, co se rozhodli jít zpět. Nevěděli kam, ale šli. Nicméně je zase chytili a vrátili. Byly tam s námi i malé, několikadenní děti, nejstarším bylo 17. Zdálo se nám to strašně daleko. Vzpomínám si, že když jsme jeli přes Budapešť, dívali jsme se na rozsvícené město, na jezdící tramvaje a autobusy. A strašně jsme se divili tomu, že to jede a sedí v tom lidi. Vangel (vpravo) a Grigor (vlevo) se dívají na půl století staré fotografie z prvních let, které trávili v Československu. Foto: Radim Ošmera V tom vlaku už v Maďarsku byly sestřičky. Vzpomínám si, že jsme byli strašně unavení, ve vlaku jsme spali i v kupé nahoře, kam se dávají kufry. Já spal, sestra mě probudila, abych si vzal jídlo, podala mi lžíci, a než mi podali jídlo, usnul jsem, probudili mě, ale hned jsem zase usnul, trvalo dlouho, než jsem se probral a začal jíst. GR: Na cestě jsme byli asi dva měsíce, takže si dovedete představit, jak jsme byli uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / 2008 unavení. Hodně z nás se chtělo během cesty mockrát vrátit zpět, ale bohužel to nešlo. Když jsme přijeli za hranice a chvíli byli na místě, měli jsme hlad, žebrali jsme na ulici, nějak jsme se najedli, ale hlavní bylo, že se kolem nás nestřílelo. Byli jsme v bezpečí, neumíte si představit, co je to za pocit. Kam jste přijeli? VA: Dorazili jsme do Mikulova. Tam byly baráky po Němcích. První věc byla vysvléct a nové oblečení. Zůstali jsme tam několik dní, pak jsme jeli dál. Moje skupina jela do Ústí nad Labem, do Střekova. Pak jsme jeli zase do Fořtu u Vrchlabí, tam jsme byli necelý rok. Pak jsme jeli do Bratislavy a měli jsme jet zpět do Řecka bojovat jako partyzáni. Děti z Rumunska se vrátily do války bojovat. Proběhl obrovský masakr dětí. Ony samy samozřejmě nevěděly, jak mají bojovat, jen jim pustili válečný film, aby „viděly, jak se bojuje“. O tomto se dozvěděli naši rodiče a protestovali, aby se děti vracely. Do Bratislavy přijel prozatímní ministr mládeže a řekl, že zatím se nepojede. GR: Taky jsme jeli přes Budapešť. Vzpomínám si na Dunaj, na rozsvícené město a na to, že nám dali slepičí bujón – to byla nádhera. Potom nás stříkali DDT, aby nás odvšivili. Přijeli jsme hned do Brna, do Modřic. Byly to karanténní tábory, tam nás ostříhali, osprchovali. Jaké jste měli informace o tom, co se doma děje? GR: Moc informací to nebylo. Občas měl někdo v dětských domovech rádio nebo přišla pošta. To byly vzácné okamžiky. Většinou psaly maminky, které utekly z fronty. My jsme taky psali dopisy, nepsali jsme adresu, protože tu jsme neznali. Jen jsme napsali pro koho dopis je. Někdy to dorazilo, většinou asi ne. VA: Já jsem napsal strejdovi. Ani jsem nedoufal, že mi něco přijde. Strejda napsal na ten samý dopis, odpovídal mezi řádky mého textu. Odpověděl, že je rád, že o nás ví. GR: Chtěl bych k tomu říci, že je důležité vědět, že ta emigrace byla rozsáhlá. Někteří byli deportováni do Polska, jiní do Ruska, do Uzbekistánu, na Slovensko, do Maďarska a tak dál. A v těchto zemích dodnes Makedonci žijí. Jaký jste měli v ČSR statut? Mohli jste se svobodně pohybovat? GR: Mohli, ale nikdo nikam moc nechodil, neměli jsme kam chodit, neměli jsme peníze na cestování. Šli jsme na vycházku, ale to je všechno. Na podzim se začaly vytvářet stálé dětské domovy. Tam byl ustálený režim, organizace nebyla tak živelná. Počítalo se s tím, že tam budeme nastálo. Děti si postupně zvykaly na školu. Učily se jazyk – číst a psát. Někteří nastoupili později, ale postupně se začleňovali do normálního života. RoZHOVOR Věděli jste, ve které jste zemi? GR: Jen z toho, co nám řekli. My jsme neměli v Řecku moc dobré školy. Navíc jsem moc do školy nemohl chodit, neustále se v naší oblasti něco dělo. Hned tam byli Bulhaři, hned tam byli Řekové. My jsme byli v pohraničí, ve vnitrozemí to bylo lepší, tam školy byly. Škola často nebyla, a tak jsme doma pomáhali rodičům. Takže jsem o geografii moc nevěděl a o Československu jsem toho taky věděl jen málo. Vraťme se k poslednímu místu Vašeho pobytu. Co se dál dělo v Bratislavě? GR: V Bratislavě jsme chodili pracovat, v podstatě jsme budovali železnou oponu. Natahovali jsme ostnatý drát na hranici s Rakouskem. Peníze jsme nedostávali, na jídlo jsme dostávali knedlíky, zelí apod. Z Bratislavy jsem se dostal do Chomutova, tam jsem se vyučil. Tam jsem také dostal dopis, že můj otec padl, stejně jako dalších šest lidí. Potom jsem byl poslán do Brna, zaměstnání jsem našel v Královopolské strojírně a začal studovat strojní průmyslovku. Naskytla se možnost návratu domů. Jenomže moje matka a sourozenci se mezitím usadili ve Skopje (hl. město současné Makedonie – pozn. red.), chtěl jsem se vrátit, ale neměl jsem peníze, nechal jsem školu a odjel do Ostravy vydělat peníze. Mezitím se poměry změnily, já jsem v Ostravě zůstal a oženil se. Do Makedonie jsem jezdil jen na návštěvu. Pak jsme se ale do Makedonie na osm let nastěhovali. Pracoval jsem u americké chemické výrobní společnosti. Můj syn Petr vystudoval průmyslovku v Makedonii a chtěl dál studovat v Československu. My jsme to zařídili, aby tady mohl studovat. Pak jsme si řekli, že když se nám kluk zamiluje, tak tady zůstane, navíc v Makedonii začínala být špatná hospodářská situace, začala stoupat nezaměstnanost a tak dále (to byl rok 1985), tak jsme se vrátili taky. Měli jsme zařízenou práci a byt. Dcera se vdala. Bohužel syn začal pracovat u nějaké jiné firmy, z mistrem se vraceli z nějaké oslavy autem, nabourali a syn na místě zahynul. Dcera žije v Makedonii a my se ženou tady. nikdy nepodívají. Dnes jim to sice dovoluje legislativa, mají už české občanství, ale nedovoluje jim to zdraví. Moje maminka žila ve Skopje, neuměla ani číst a nezajímala se o politiku, chtěla jen zapálit svíčku na hrobě svých rodičů, Řekové ji však do země nepustili. Ale to se nestalo jen mojí mamince, ale stovkám dalších lidí. V Makedonii není řecká ambasáda, kdyby ji tam dali, uznali by stát Makedonii. Je tam jen styčná kancelář. Kdyby tam někdo nafilmoval, co se dělo, když jsme chodili žádat o víza, nikdo by tomu nevěřil. Takové ponižování nemělo obdoby. Napsali jsme žádost a čekali jsme, někdy odpověděli, někdy ne. Co se stalo s vaší vesnicí a s vaším domem? VA: Naše vesnice žije dál, žijí tam Makedonci, kteří přežili nebo se vrátili. Náš dům zbourali a postavili tam nový dům. Makedonci, samozřejmě. Ale zůstali tam za cenu toho, že ztratí identitu, s mladší generací se už nedomluvíte makedonsky. Jaká je situace teď? GR: První transport evakuovaných dětí odjel zpět v roce 1954. Tito navrátilci ale museli podepsat prohlášení, že se vzdávají svých myšlenek, museli vystoupit v řeckém rozhlase a napadat státy, kde jsme našli nový domov, říkat, že tady hladovíme a že jsme týráni. Tyto děti ale měly většinou rodiče v Kanadě, v Austrálii, takže co nejdříve odjely a v Řecku jich moc nezůstalo. Řecká vláda se rozhodla, že udělí politickou amnestii všem politickým emigrantům. Někteří lidé dokonce dostali nějaké odškodnění. Po tomto vyhlášení jsme mohli žádat o vízum a v žádosti o něj byla otázka, zda chceme zpět řecké občanství, respektive právo domácí – tedy to, že se můžete vrátit zpět do Řecka. Toto právo bylo všem těm, kteří Řecko za války opustili, odňato. Já mám tady oficiální potvrzení z Řecka, že mě vyškrtli z matriky a že jsem byl zbaven občanství. Jména do žádosti se vyplňovala v řečtině. Žádal jsem v roce 1982. Vyplnil jsem žádost nejdříve v latince, řekli, že to musí být v al- fabetě, tak jsem to vyplnil v alfabetě, pak mi řekli, že to musí být tiskací a ne psací, tak jsem to přepsal potřetí. Chtěli vidět povolení k pobytu. Ukázal jsem doklad, kde jsem měl napsané své pravé jméno, tedy makedonsky. Úředník se na to jméno podíval, usmál se pod fousy a řekl, že si máme počkat na odpověď. Dodnes jsem žádnou odpověď nedostal. Několikrát jsem tam volal a vždy mi řekli, že z ministerstva vnitra v Řecku zatím nic neposlali. Pak jsem tam jel jednou osobně, zeptal jsem se, zda tam mám odpověď. Konzul si mě zavolal do zvláštní místnosti a říká: „Vy si myslíte, že nás posadíte na lavici obžalovaných?“ Já na to: „To jsem ale vůbec nechtěl řešit, jen jsem se zeptal, jestli tady mám vízum.“ Do Řecka jsem se dostal v roce 1999, kdy jsme i s manželkou dostali české občanství. Měli jsme ale sbalené věci zvlášť, kdyby mě vrátili, tak aby alespoň ona se tam podívala. Tam mě čekaly sestřenice, které jsem neviděl od roku 1945, a jeli jsme za dalšími příbuznými. Jel jsem se podívat na albánské hranice, kde jsme přecházeli, pak do naší vesnice, dům byl opuštěný, chtěl jsem zapálit svíčky na hřbitově, ale hřbitov tam nebyl. Po pár letech jsem jel do naší vesnice znovu, náš dům už nestojí. VA: Když jsem měl ještě makedonský pas, šel jsem na ambasádu a požádal o vízum. Napsal jsem, že jsem z Republiky Makedonie, ten jak to uviděl, málem to roztrhal, že to neexistuje. Napsal tam FYROM. Když už jsem měl české občanství, tak bez víza, ale pokaždé (už jsem tam byl asi šestkrát) se mě ptají, jak jsem se jmenoval řecky, za kým jedu, jak dlouho tam budu. Ptali se, jak se jmenovala matka, říkám Velika. On: „Co to je Velika?“. Já: „No to je Paskalja“… To stejné u otcova, dědova jména atd. Důležitá je ale ještě další věc - když jsme utíkali, neměli jsme žádné doklady. Nemáme rodný list. Když jsem jel na matriku v Řecku, řekli, že tam nemají žádný záznam. Katerina Dimovska a Radim Ošmera Autoři studují FF MU. Jak dlouho po tom, co jste přijeli do Československa, jste se pokusili kontaktovat vaše rodiče? Jaké bylo přijetí v Československu? GR: Do Československa přijelo asi 3 500 dětí, my jsme byli občané Řecka, říkalo se nám řecké děti. Rozdělovali nás do menších skupin a dávali do škol. Přijetí bylo výborné, neměli jsme tu žádné vážnější problémy. Mohli jste se pak vrátit do míst, kde jste prožili dětství? VA: Rozdělením Makedonie nastala pro Makedonce doba temna. Vyhnanství. Naším odchodem pro nás v podstatě padla závora, protože teprve po padesáti letech od roku 1948 jsem se dostal do míst, kde jsem se narodil. Někteří tam dodnes nebyli a už se Jedno z nejslavnějších míst v Makedonii, Ochrid. uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / 2008 Foto: Radim Ošmera 10 DODATEK: Rozhovor se zástupcem řecké ambasády Abychom prověřili, jestli je pro Makedonce opravdu tolik obtížné dostat se do Řecka, do země, kterou většina Čechů miluje jako turistickou destinaci, zavolali jsme na řeckou ambasádu v Praze. Odehrál se následující rozhovor (ptal se autor tohoto článku): RO: Dobrý den, mám jednu otázku. Potřebuje můj kamarád, který má v ČR trvalý pobyt a je občan Makedonie, do Řecka vízum? Úředník (jedovatě): Takové občanství neznám, pane. RO (klidně): Prosím? Úředník (naštvaně): Musíte se zeptat, jak se ten stát jmenuje mezinárodně. Měl byste vědět, že s tímto názvem máme problém. RO: Ale on má na pasu napsáno Republika Makedonie, to je normální země. Úředník (hodně zvýšeným hlasem): Mně je jedno, co má napsáno v pase, nezajímá mě, co si tam píšou. Já vám kašlu na tyhle názvy. Buď řeknete, jak se jmenují mezinárodně, nebo se nedohodneme. RO (klidně): Omlouvám se, ale mně nejde o nějakou politiku, my chceme jet do Řecka na dovolenou a tady ty věci nás moc nezajímají. Úředník (klidněji): Já vám věřím, že chcete jet na dovolenou, ale musíte se kamaráda zeptat, jak se jeho země jmenuje mezinárodně, jinak nic nebude. RO: Dobře, děkuji, nashledanou. Radim Ošmera Autor studuje FF MU. Kdo splatí dluh? Když před rokem imigrační úředníci vyvlekli pětatřicetiletou paní Amu Sumani, původem z Ghany, na kolečkovém křesle přímo ze speciálního oddělení nemocnice v britském Cardiffu, kde se léčila na těžkou rakovinu ledvin a podstupovala dialýzu, posadili do auta a na londýnském letišti Gattwick následně do letadla směřujícího přímo do africké Ghany, byl to příliš silný čaj i pro britskou společnost, v posledních letech stále méně liberálnější a vůči azylantům stále hostilnější. Největší protesty se ozvaly z kruhů britských lékařů a jejich časopis celou událost trefně okomentoval jako projev „hrozivého barbarství“. Jediným proviněním paní Sumani, která v Británii studovala, pracovala a následně se léčila na rakovinu, jíž v době svého pobytu v Británii onemocněla, bylo prošlé vízum. Před jistou smrtí ji zachránilo jen dobré srdce paní z Walesu, jejíž štědrá finanční podpora umožnila paní Sumani v léčbě pokračovat i po deportaci do Ghany na klinice v hlavním městě Akkře, kde se ovšem za léčbu na rozdíl od Británie musí platit horentní sumy. Když se na webových stránkách BBC rozvířila kolem případu paní Sumani bouřlivá debata, jeden z dobrých britských národoveckých hlasů prohlásil, že je třeba si uvědomit, že naše (rozumějme britské) pojištění je národní, nikoliv mezinárodní. V tom má jistě pravdu, stejně jako ji měli přesně podle litery zákona postupující imigrační azyloví úředníci. Nicméně již Aristoteles pravil ve své Etice Níkomachově, že je ještě cosi nad zákonem, totiž slušnost. A každý, kdo má v sobě alespoň krapet slušnosti a základního historického vzdělání k tomu, měl by si uvědomit, že luxus britské životní úrovně, včetně národního zdravotního pojištění hradícího náročnou a kvalitní léčbu, nespadl z oblohy nad britskými ostrovy, ale rodil se po dlouhá staletí britské koloniální říše. Říše bezohledně exploatující národy od Ameriky až po Indii, nemluvě o hrozivém 11 vykořisťování otroků prvních generací průmyslové revoluce z řad vlastních občanů. Žijeme v době, kdy různé skupiny lidí (přeživší holocaust či potomci těch, kdo nepřežili, oběti ekologických katastrof, Afroameričané, lidé nasazení na nucené práce ve „Třetí říši“) plným právem požadují a v lepším případě i dostávají odškodné za utrpěná příkoří. Oxfordský profesor teologie Robert Beckford spočítal astronomickou částku, jakou jen samotná Británie vydělala v 18. a 19. století na otroctví, a formou happeningu i vynikajícího filmového dokumentu poukázal na dosud existující britské finanční instituce, které z tohoto nelidského obchodu profitovaly. V ideálním případě bychom mohli předpokládat, že jednou z takových forem odškodnění kolonialismem postižených zemí, z nichž většina dodnes nevybředla z chronických problémů třetího světa, by mohla být i rozvojová pomoc. Jenže, jak známo, ta se většinou promění ve zlaté kliky v rezidencích místních zkorumpovaných politiků nebo ve výzbroj jejich armád. Nemluvě už o tom, že častěji než projevem nezištné humanity je nástrojem politických i ekonomických zájmů bývalých koloniálních mocností. Bylo tomu tak v době studené války na obou stranách a je tomu tak i dnes. Nebylo by tedy jedním ze slušných způsobů, jak tento dluh splatit, třeba také velkorysé otevření hranic přistěhovalcům z bývalých koloniálních držav, zaplacení jejich studia, zdravotní péče či čehokoliv, co přispívá ke kvalitě a důstojnosti lidského života? Ona neznámá paní z Walesu se jistě nedostane na titulní stránky novin, avšak to podstatné, oč běží, pochopila lépe než politikové, kteří z těchto titulních stran straší své spoluobčany každý den. Takže uprostřed všech špatných zpráv nakonec vlastně jedna zpráva dobrá. Lubor Kysučan Autor působí na FF UP a FSS MU. Typická koloniální ilustrace. Symbolika podřízenosti je obsažena nejen v barvě pleti sluhy a pána, ale i v činnosti bílého muže - hygiena jako obraz čistoty ještě zdůrazňuje opozice. Zdroj: Internet uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / 2008 „PROBLÉM“ JMÉNEM ISLÁM Islám a jeho rozmanitosti V dnešní době rozličných technologií, kdy si můžeme během několika minut vyhledat potřebné informace, se zdá být snadné najít odpovědi téměř na cokoli. Zodpovědět otázku, co je islám však vyžaduje více než vágní encyklopedické konstatování, že jde o jedno z nejrozšířenějších náboženství na světě, jehož prorokem byl Muhammad z kmene Kurajšovců. Islám je z pozice člověka žijícího v euroamerickém prostoru složité pochopit. Naše vnímání jiných náboženství jsme si vybudovali na základě kulturní a náboženské tradice země, ve které žijeme. Z této roviny také posuzujeme jinakost kultur, se kterými přicházíme do kontaktu. Islám není pouze náboženství ve smyslu dodržování závazných pravidel, které vycházejí z Koránu. Je to životní postoj založený na koránských pravidlech a doporučeních z hadíthů (zprávy o životě a skutcích Muhammada), které se týkají každodenního života (např. používání pravé ruky při jídle či provádění nečistých úkonů levou rukou, doporučení spát na pravém boku, používání vůní proti tělesným pachům apod.). Islám v sobě rovněž zahrnuje předislámské zvyklostí arabského poloostrova jako jsou pohostinnost, ženské a mužské společenské rozdělení rolí, postavení ve společnosti apod. Lze to ilustrovat na příkladu Ka‘by, „posvátného“1 místa, které je významné pro muslimy z hlediska Pěti pilířů víry (arkán ad-dín),2 protože se zde na konci měsíce ramadan provádí pouť. Toto místo bylo významné již v předislámské době. V Ka‘bě byl uctíván kult významných bohyň, na jehož chodu se podílel bohatých kmen obchodníků Kurajšovců. Muhammad s nimi později uzavřel dohodu a zavedl zde kult Alláha (z arabštiny al-Láh, doslova bůh). V korán- Jedna z mnoha mešit v Teheránu. ských súrách prvně tyto bohyně ponechal v úctě, později však uctívání jakýchkoli bohů kromě Alláha zavrhl. Z kritické historické perspektivy to můžeme chápat jako šikovnou politickou domluvu, která měla zajistit stabilizaci vztahů mezi Muhammadem a Kurajšovci, kterým přišlo Muhammadovo vystupování politicky i obchodně nebezpečné. Z hlediska náboženského to můžeme chápat jako zjevení od Alláha, kdy je Ka‘ba chápána jako místo, kde se bude uctívat jeden všemohoucí Alláh, jak je dáno od stvoření světa. Záleží na nás, z jaké perspektivy se budeme dívat. Označení muslim/muslimka znamená doslova „být absolutně podřízen/a Bohu“ – z arabského slovesa aslama. Přijmout Alláhovu cestu, která je zjevená v Koránu, znamená být dobrým muslimem/muslimkou, což zahrnuje kromě dodržování pěti pilířů víry také určitý životní postoj a následování příkladu Muhammada – posla Alláha, pečetě proroků. Není modlitba jako modlitba Různorodost islámu lze také ukázat na příkladu modlitby. Je obecně známo, že muslimové se mají modlit pětkrát denně. Původní praxe modlení však nebyla jednotná – modlilo se dvakrát až devětkrát denně. Muhammad, ovlivněn medínskými židovskými kmeny, které vykonávaly modlitbu třikrát za den, posléze kodifikoval tuto praxi také na tři modlitby denně. Teprve po smrti Muhammada byla ustanovena praxe pěti modliteb za den. Tím se sunnité odlišují od šíitů, protože šíité se zpravidla modlí třikrát denně a také jednotlivé pohyby při modlitbě se odlišují. Modlitbě předchází několik nezbytných úkonů – dodržování času a místa, očista, oděv. Lze se modlit doma, v mešitě, v pří- Foto: Milan Štefanec rodě nebo kdekoli jinde, pokud je modlitba provedena na čistém místě, které poskytuje kobereček. Lze jej však v případě nouze nahradit např. novinami nebo oblečením. Směřuje se k Mekce, jejíž směr v mešitě naznačuje mihráb (výklenek). Modlitební směr k Mekce (qibla) však také není dán od začátku stejně, protože původně se modlilo směrem k Jeruzalému (s odkazem na židovské zvyklosti, ze kterých Muhammad částečně vycházel). Modlit se v mešitě je důležité především ze společenského hlediska – první umma muslimů (náboženská pospolitost) byla malá skupina, která byla vůči okolní společnosti non-konformní. Modlitba v mešitě spíše vyjadřovala pospolitost v rámci skupiny a byla chápána jako společenská záležitost – nikoli individuální či privátní. Též chápání čistoty těla se odlišuje v rámci čtyř hlavních právních škol (tzv. madhaba). Např. škola hanafí, která je rozšířená v Turecku, chápe zachování čistoty před modlitbou volněji než škola šáficí, která je rozšířena např. v Saudské Arábii, severní Africe, východní Asii atd. Podle školy šáficí je očista neplatná, jestliže se někdo dotkne před modlitbou něčeho zapovězeného, nečistého - např. opačného pohlaví v nepříbuzenském svazku. Poté by se musela očista provést znovu. V chápání školy hanafí to nevadí, tedy pokud jde ku příkladu o letmý dotyk v dopravním prostředku. Záměrný, např. sexuální kontakt by byl samozřejmě posuzován jinak. Jak se modlí Pro modlitbu je důležité zachovávat oděv – ženy pokrývkou hlavy (hidžáb – zakrývající vlasy a krk) a zahalením zadních partií těla. Podle některých studií bylo původně zahalování žen v islámu volnějšího rázu. Zahalovat se měly pouze Muhammadovy manželky, které takto demonstrovaly své společenské postavení. Zahalování žen bylo převzato muslimy z byzantského křesťanství. Muži by měli používat pokrývku hlavy. To neplatí pouze při modlitbě, ale obecně. V Turecku např. starší muži stále nosí bílé pokrývky hlavy, mladší generace však toto pravidlo již nedodržují. Modlí se odděleně - ženy jsou buď na galerii nebo v zadní části mešity, která je oddělena od mužského prostoru paravánem, zídkou, plachtou apod. Modlitbu vede imám – duchovní vůdce v mešitě, který má vzdělání v náboženské instituci (madrasa), ale může to být jakýkoli muž z řad věřících, který je způsobilý k vedení modlitby. Zde se možná dostáváme do konfrontace s naším evropským myšlením. Existuje spousta námitek vyjadřujících nepochopení toho, proč se ženy nemodlí společně s muži či proč ženy nevedou obec při modlitbě a neposkytují rady v případě nejistoty. Korán jako hlavní autorita přímo nestanovuje, že žena uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / 2008 12 „PROBLÉM“ JMÉNEM ISLÁM i takové, že není důstojné, aby ženy při prostraci měly výhled na mužské pozadí a že není ani vhodné, aby ženy svou přítomností rozptylovaly muže při modlitbě. Zajímavostí je, že první umma se při modlitbách modlila společně a že po boku Muhammada sedávala jeho oblíbená manželka Aiša. Striktní segregace při modlitbě je spíše fenomén pozdějšího data nutný ke kompilaci pravidel a norem pro fungování obce. Při studiu islámu si lze všimnout mnoha paradoxů, protože jednosměrný islám jednoduše neexistuje. Praxe a aplikace pravidel se liší na úrovni rodiny, státu, kontinentu i právní školy, což činí islám rozmanitým a rovněž problematickým pro hlubší porozumění. Hrobka súfijského světce, šáha Nematolláha Valího v iránském Mahánu. Radka Svačinková Autorka studuje religionistiku na FF MU a půl roku se věnovala studiu islámu na Teologické fakultě v Turecku. Foto: Milan Štefanec koncept posvátného v islámu neodpovídá konceptu posvátného v křesťanství, proto jej dávám do uvozovek. 2 Je to šaháda (vyznání), modlitba (salát), půst v měsíci ramadan (sawm), almužna (zakát) a velká pouť do Mekky (hajj). Někdy bývá připojen ještě šestý pilíř – džihád, tedy úsilí sebezdokonalovat se. 1 by měla vést modlitbu. Výroky Muhammada mohou nepřímo naznačovat, že by i žena mohla vést ummu při modlitbě. Do třetice jsou zde i „praktické“ příklady dokazující, že žena nemá vést obec – jde o zachování oddělení žen a mužů, které je v oblasti Blízkého východu obvyklé. Námitky mých tureckých přátel – budoucích imámů – byly Anketa: „Migrace je totiž až posledním řešením...“ … napsal v odpověď na naše otázky spisovatel a publicista Ivan Klíma. Ivan Klíma patří spolu s režisérem a spisovatelem Arnoštem Goldflamem mezi věrné čtenáře PŘESu. Dovolili jsme si je proto oslovit s prosbou o zodpovězení následujích otázek: Jak jste se dostal k časopisu PŘES a proč jste se rozhodl být jeho pravidelným odběratelem? Jaký problém v oblasti migrace a lidských práv Vy osobně považujete za nejpalčivější? Jaké osobní zkušenosti máte s lidmi uprchlíky? 1. Věci jsou někdy velmi jednoduché. Já často říkám, že moji předkové, babička, tety, strýcové, jejich děti, ti všichni se mohli možná dožít dneška, kdyby mohli před Hitlerem prchnout, kdyby bylo jak Arnošt Goldflam. Zdroj: Internet a kam. To se nestalo a já žiji jedině díky tomu, že jsem se – naštěstí - narodil až po válce. Moc jsem četl o tehdejších uprchlících a nakonec se může velmi lehce stát, že se člověk může stát uprchlíkem i dnes - a to ještě bude mít štěstí, že přežil. Takže se považuji za možného uprchlíka, a proto mě zajímá i situace těch druhých, dnes, ale jen náhodou, méně šťastných. 2. Musím se přiznat, že nejsem člověk racionální a ani snad dostatečně informovaný. Moje vnímání věci je spíše citové než racionální a takové jsou i moje reakce. Zdá se mi, že státy, potažmo vlády, potažmo národnostní celky, jsou sobecké a často i xenofobní, ideologické v různých směrech, nespolupracují příliš k obecnému blahu a snad jim často i vyhovuje chválit se a zviditelňovat na úkor 13 těch, co jsou na tom hůř. A taky to není jednoduché, starat se o druhé a pomáhat jim. Nakonec ti druzí - jak jinak! - mohou být také velmi, velmi komplikovaní, chybující a nebývají vždy všichni zcela plni upřímných a poctivých úmyslů. O to to bývá horší, samozřejmě. A těžší. Další věc je také složitá. Mnohdy se pomíjí tragická situace někde v oblasti, která není příliš na očích nebo nekomplikuje život vedlejším státům. Takže pokud umírají lidé hlady - třeba i po mnoha tisících - a nepřesáhne to státní hranice, nepíše se o tom tolik a nejsou-li uprchlíci, tak to nikoho moc ve světě nezajímá. A ještě něco, dnes ne zcela obecně přijatelného. Ale mluvím za sebe, tak snad mohu. Já osobně bych preferoval trochu více angažovanosti např. v Somálsku nebo Zimbabwe a mnoha dalších problematických regionech v tragické situaci, než se zviditelňovat na čínských nebo kubánských problémech, kde aspoň - přese všechno mizerné a odsouzeníhodné - neumírají děti i dospělí hlady, bez pomoci a bez naděje. 3. Já nemám s uprchlíky vůbec špatné zkušenosti, protože jim nejsem tolik nablízku a pokud se s někým setkám, tak jsou to jednotlivci a to je vždycky snadnější. Arnošt Goldflam Vážený příteli, Iva Klíma. Zdroj: Internet uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / 2008 Odpovím na Vaše otázky spíše v celku. I když jsem sám nikdy nebyl v emigraci, mnoho mých blízkých přátel v době komunistické vlády hledalo v cizině azyl a později jsem vyslechl mnoho příběhů o tom, jakého se jim dostalo přijetí, jaký význam mělo přijetí přátelské a vstřícné. Myslím si, že je povinností každé společnosti, která si užívá demokratických práv, být všestranně nápomocná těm, kterým v nedemokratických zemích hrozí pronásledování anebo dokonce smrt. Jiným problémem je pomoc těm, kteří přicházejí ze zemí drastické chudoby k nám bohatým. Myslím si, že tady je třeba daleko důslednějšího řešení: pomáhat těmto regionům, aby lidé v nich mohli žít a nemuseli prchat ze země, protože ani masová emigrace není s to vyřešit problém chudoby. Domnívám se také, že daleko účinnější i schůdnější je podporovat třeba děti v chudých zemích pravidelným peněžním obnosem (zprostředkovaným důvěryhodnou organizací) v místě, kde žijí; dělal jsem to po mnoho let a dopisy, které jsem od podporovaného dítěte dostával, mě přesvědčily, že to má smysl. (Emigrace totiž je vždy pro emigranta až posledním řešením, neboť ho většinou připravuje o domovskou zemi s jejími zvyky a tradicemi.) Nemohu se vyjadřovat k tomu, jak postupují naše úřady, a i když čtu mnoho kritických připomínek k jejich liknavosti a k byrokracii, která zneužívá bezmocnosti běženců, nemohu to doložit vlastní zkušeností. Co však je problémem, je vztah občanů k přistěhovalcům, mnozí je přijímají s neochotou, nedůvěrou, když ne přímo s nepřátelstvím. To by se mělo změnit a jistě v tom Váš časopis dělá, co může, aby lidi přesvědčil o nutnosti lidské solidarity, jenže jako tomu bývá v podobných případech, Váš časopis čtou ti, které přesvědčovat není nutné. Přeji mnoho zdaru ve Vaší práci Ivan Klíma Ptal se Milan Štefanec Autor je členem redakce časopisu PŘES. (NEO)NACISMUS Usvědčeni jazykem Victor Klemperer: Jazyk Třetí říše – LTI. Poznámky filologovy. H + H, Jinočany 2003 Před koncentračním táborem jej zachránilo manželství s Árijkou, před propadnutím do beznaděje zase jeho filologická činnost. Nemohl se jí sice věnovat na akademické půdě, jako tomu bylo před nástupem nacismu, přesto mu i tato v soukromí a tajně vykonávaná práce pomáhala zaměstnávat myšlenky něčím jiným než jen strachem ze stále hrozící smrti. Victor Klemperer, německý profesor romanistiky na Vysoké škole technické v Drážďanech, Žid, který se však cítil být především Němcem, pravým Němcem, nemajícím nic společného s karikaturou němectví, jakou ztělesňovali nacisté. Jeden z několika mála drážďanských Židů, kteří se dožili konce války. V době, kdy postupně mizeli jeho nejlepší přátelé a známí v transportech směřujících do koncentračních táborů a kdy bylo jen otázkou času, kdy árijská manželka přestane být dostatečně silným důvodem jeho výlučnosti, v době, kdy si bylo možno zajistit vlastní úmrtní oznámení „zakrytím“ hvězdy, „i když ti ruka s aktovkou nebo s rukávníkem visela až ke koleni a kabát byl pečlivě zapnutý“ (s. 178), v této době Victoru Klempererovi jeho literární a lingvistická práce pomohla překonat nejhorší krizi. Ideologická moc jazyka Nejednalo se přitom jen o vlastní Deníky či Dějiny francouzské literatury 18. století, na nichž pracoval ve chvílích klidu po dni stráveném náročnou a monotónní prací v továrně. Jistého odstupu od hrůz kolem sebe dosahoval totiž také speciálním úhlem pohledu, jímž se rozhodl pozorně sledovat a zkoumat události kolem sebe. Tento pohled byl zaměřen na specifika jazyka, kterým si představitelé nacistické ideologie postupně podmaňovali masy, a zároveň na to, jak tento ideologickým marasmem poznamenaný jazykový kód zpětně ovlivňoval myšlení lidí. Filolog Klemperer při svém pozorování vycházel z předpokladu, že „výpověď člověka může být lživá – ale styl jeho řeči jeho podstatu odhalí.“ (s. 18) Své postřehy, které si během nacistického období poznamenával ve svých Denících, uspořádal po válce, konkrétně v roce 1947, do samostatné knihy s názvem LTI – Notizbuch eines Philologen. V češtině tato kniha vyšla v roce 2003 pod názvem Jazyk třetí říše – LTI. Poznámky filologovy. LTI je zde zkratkou latinských slov Lingua Tertii Imperii – jazyk Třetí říše. Klemperer tuto zkratku původně používal ve svém deníku jako parodii různých hojně užívaných zkratek nacistické němčiny, jako byly např. HJ – Hitlerjugend (Hitlerova mládež) nebo BDM – Bund Deutscher Mädel (Svaz německých děvčat) „Jazyk“ chápe Klemperer v širokém slova smyslu. Za cíl svého pozorování si určil nejen projevy nacistických politiků, mluvu lidí kolem sebe či nacistické tiskoviny. Své lingvistické úvahy zapojuje Klemperer do kontextu, v němž jsou jím zkoumané texty realizovány. Zajímá jej prostředí a jiní mimojazykoví činitelé, kteří tvoří nezbytné pozadí k vytvoření žádaného efektu (plakáty, prapory, uniformy, zdvižené pravice, zinscenované zvukové efekty jako kulisa rozhlasem přenášeného Hitlerova proslovu, užívání run atp.) Přesto je jeho pozornost upřena především na konkrétní mluvené či psané projevy. Je však jazyk opravdu tak zásadním hlediskem, z něhož je možné určitou ideologii zkoumat a posuzovat, je opravdu právě jazyk schopen osvětlit zákonitosti a podstatu fungování zrůdného nacistického systému? Victor Klemperer se ve své knize domnívá, že největší vliv na široké masy neměly projevy (rozvláčné a stále totéž opakující), plakáty či prapory, ale právě užívání jazyka: „Nacismus totiž pronikl lidem do masa a krve jednotlivými slovy, hovorovými obraty, tvary vět, které vnucovaly milionkrát opakované a které se přejímaly mechanicky a podvědomě“, říká Klemperer. (s. 23) Protože autor svou knihu na základě svých deníkových poznámek sestavil až po válce, porovnává zároveň LTI s jazykem, který je v Německu užíván po pádu nacismu. Jako skrytou hrozbu vnímá Klemperer fakt, že v mnoha vášnivých antifašistických proslovech se setkává se starými známými obraty a slovy typickými pro propagandistický jazyk Třetí říše. Deníky jazyka Kniha je souborem volně na sebe navazujících esejů, v nichž se autor zamýšlí nad jednotlivými aspekty zneužívání němčiny nacistickou ideologií. Zatímco některé kapitoly sledují především jen vybraný jazykový jev, v jiných se autor blíží stylem deníkovým záznamům, z nichž vycházel. Prokládá, či lépe řečeno demonstruje své jazykové postřehy na osudech konkrétních lidí, s nimiž se setkal. Právě tento rys, tedy spojování deníkové formy (jež zde obsahuje množství drobných příběhů se zajímavými pointami) s lingvistickými a literárněhistorickými úvahami činí Klempererovu knihu velmi čtivou. V knize můžeme najít také řadu úvah, v nichž se autor na základě znalostí dějin literatury snaží nalézt odpovědi na různé otázky, např. jak mohl národ Goetha a Schillera a mnoha jiných významných myslitelů a spisovatelů propadnout tak zjevnému zlu či u kterého autora se poprvé objevuje protiklad „panské rasy germánské a záškodnické rasy semitské“ (a překvapivě zjišťuje, že poprvé se rasová teorie v této vyhrocené podobě objevila v roce 1853 v díle Francouze Gobineaua O nerovnosti lidských ras.) Atraktivitu knihy zvyšuje i černý humor, díky němuž autor získává určitý nadhled nad svými neveselými zážitky: „Nikdy, za celý život, mě ze žádné knihy tak nebrněla hlava jako z Rosenbergova Mýtu 20. století. Ne snad proto, že by to byla výjimečně důmyslná, těžko pochopitelná nebo otřesná četba, ale že mi jí Clemens celé dlouhé minuty mlátil o hlavu“. (s. 20) Mimochodem – důvodem, proč byl Klemperer vystaven tomu netradičnímu výprasku, byla skutečnost, že tato nacistická kniha byla objevena v jeho bytě. Což samo o sobě bylo těžkým prohřeškem, neboť čtení nacistické literatury Židem byla chápáno jako její zhanobení. Za takový přečin hrozil i koncentrační tábor. Klemperer měl štěstí – knihu měla půjčenou jeho žena. (Lze si však snadno představit, jak těžké muselo být za takových podmínek pro Klemperera shánění materiálu pro jeho filologickou práci.) Manipulace a náboženství nacismu Při svém zkoumání LTI si Klemperer mimo jiné všímá její chudosti, která je založena na vnucené uniformitě, na nutnosti řídit se stylistickou šablonou, kterou pro média určoval především ministr propagandy Joseph Goebbels, jehož deklamace a obraty postupně prosakovaly do mluvy běžných lidí. Klemperer poukazuje také na stírání rozdílů mezi projevy mluvenými a psanými, ve- Říšský ministr propagandy Joseph Goebbels. Zdroj: internet řejnými a soukromými. Příčinu rušení hranic mezi těmito dichotomiemi vidí ve snaze vyloučit z LTI všechny oblasti komunikace, které přímo neslouží ideologickým účelům, a učinit z kriticky uvažujících jedinců jen členy zfanatizovaného davu. Podstatným rysem LTI je měnění významů jednotlivých slov, také jejich rozšiřování či zužování. Klemperer si mimo jiné všímá slov, která si nacisté přisvojili a dali jim svůj speciální význam; která však svým původem sahají mnohem dál, někdy až do uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / 2008 14 (NEO)NACISMUS antiky, jako např. výrazy „nadčlověk“ či „válka židovská“. Příkladem změny významu slova v rámci LTI může být adjektivum „fanatický“. Zatímco v době před uchopením moci nacisty bylo toto slovo vždy chápáno jako silně pejorativní, bylo spojováno s vlastností chorobnou, zločinnou a v každém případě zavrženíhodnou (Klemperer přitom nesleduje pouze předchozí stav němčiny, ale všímá si rovněž, jak toto slovo chápali například francouzští osvícenci), jazyk LTI jej užívá jako kladně hodnotící adjektivum. Fanatismus je zde přehodnocen ve ctnost, jsou jím vygradovány jiné pozitivní vlastnosti, jako „oddaný“, „statečný“ či „vytrvalý“. Jak Klemperer dále dodává, „je to gloriózně splývající výčet všech těchto ctností“ (s. 67) V době, kdy nadměrným užíváním tohoto adjektiva v tomto novém významu došlo k jistému jeho zevšednění a opotřebování, vymýšlí Goebbels způsob, jak toto samo o sobě přehnané slovo ještě více vystupňovat. Proto se v roce 1944 vyjadřuje v časopise Das Reich o „divém fanatismu“, jímž jedině je možné ještě zachránit situaci. Hrůzným příkladem rozšířením úzu slova je výraz „Kadaververwertung“ – „zhodnocování zdechlin“. Výraz, užívající se normálně „pouze“ pro proces zpracování zvířecích zdechlin, je zde rozšířen na mrtvé z koncentračních táborů, z nichž je – stejně jako z mrtvých zvířat – vyráběno hnojivo. Jazyk LTI dával dříve neutrálním slovům nový, pozitivní či negativní význam. Měřítkem kvality zde byla čistá němčina bez jakékoliv příměsi židovského vlivu. V kapitole o jménech popisuje Klemperer mnohdy tragikomickou snahu Němců zajistit sobě a svým dětem co možná nejněmečtější jména, nejlépe starogermánského původu. V rámci této snahy a zároveň s úsilím vzdálit se co nejvíce všemu židovsky znějícímu docházelo mnohdy k podivným etymologickým konstruktům. Názorně to ukazuje příklad jistého nacionálněsocialistického městského zastupitele jménem Israel. Ten si vymohl změnu jména na „Oesterhelt“ s odůvodněním: „V 16. stol znělo Oesterhelt, a to bylo v Lužici přes Uesterhelt, Isterhal (též Isterheil a Osterheil), Istrael, Isserel apod. zkomoleno na Israel“ (s. 82). Naopak stalo-li se, že měl některý židovský občan jméno, na němž jeho židovství nebylo dostatečně patrno, bylo třeba židovský původ dát najevo přidáním třetího, jednoznačně židovského jména: u mužů to bylo jméno Israel, u žen Sára. Spolehlivým prostředkem, jak si zajistit slepou věrnost zfanatizovaného davu, bylo vytvořit z nacismu nové náboženství. Stejně, jako byly pošlapávány a vysmívány křesťanské hodnoty, byl zneužíván i jazyk křesťanství, konkrétně jazyk, jaký užívá katolická církev. Místo v Boha se nyní věřilo „ve Vůdce“, padlé u Síně vojevůdců nazývá Hitler „svými apoštoly“, kteří „jsou vzkříšeni ve Třetí říši“ (nejen slovo „vzkříšení“, ale samotný pojem „Třetí říše“ vychází z náboženské oblasti), Hitler je svému lidu „seslán 15 Prozřetelností“, jeden ze svých patetických projevů ukončuje vůdce rádoby spontánním zvoláním „Amen!“. Není pochyby o tom, kdo je bohem tohoto pseudonáboženství. Explicitně je to vyjádřeno v jedné písni Hitlerjugend: „Tolik je těch, kteří tě nikdy nepotkají, a přesto jsi pro ně Spasitel.“ (s. 121). Klemperer uvádí otřesné příběhy lidí, kteří ještě na samém sklonku války, kdy již nebylo o porážce Německa nejmenších pochyb, vyznávali svou neochvějnou víru ve Vůdce a vítězství. Victor Klemperer. Zdroj: Internet Jazyk obětí a čtvrtá říše Victor Klemperer nepopisuje ve své knize jen jazyk nacistické propagandy, ale všímá si také jazyka obětí. Ať už se jedná o jejich vlastní nová slova reagující na nové poměry (v době, kdy ještě nebyl znám účel koncentračních táborů –„Konzentrationslager“, nazývali Židé toto zařízení žertovně „Konzertlager“ – „koncertní tábor“) nebo na straně druhé jde o to, jak mnohé obraty či slova užívaná v LTI nacistickou propagandou v pozměněném významu prosakují nejen do mluvy nacisticky smýšlejících občanů, ale také do mluvy samotných Židů. Příkladem zde může být výše zmíněné adjektivum „fanatický“, užívané v jazyce LTI v kladném významu. Židovka Elsa Glauberová, vzdělaná žena milující německou klasickou literaturu a německou kulturu vůbec (německou, nikoliv nacistickou!), při jednom rozhovoru s Victorem Klempererem prohlásila, že z jejích dětí se musí stát: „fanatičtí Němci, takoví jako já! Jen fanatické němectví může naši vlast očistit od současného neněmectví“ (s. 198). Přestože „neněmectvím“ myslela tato žena nenáviděný nacionální socialismus, bezděky svou myšlenku vyjádřila právě jeho jazykem. O vztahu nacismu k vlastním přívržencům svědčí podle Klemperera fakt, že je do jazyka, jímž se o nich vyjadřuje, zaváděna spousta termínu z technické oblasti. Lidé jsou např. výkonní „na plné obrátky“. „Výmluvný kazatel nepřirovnává sebe i všechny své věrné ke strojům, nikoli, on je s nimi identifikuje. Způsob myšlení, který by zbavoval ducha ještě víc, než jak se jeví zde, je uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / 2008 nemožný“ (s. 164), píše Klemperer. Zde se však Klemperer, hodnotící a odsuzující tyto výrazy, dopouští omylu: domnívá se totiž, že jakkoliv byly podobné výrazy v nacistickém Německu znakem mechanizace a zotročení lidí, v novém zřízení, jež přichází z Ruska, jsou naopak výrazy z technické oblasti - jako např. Leninův „inženýr lidských duší“ (označení učitele) - znakem veskrze pozitivním. Neboť bolševismus se přece, podle Klemperera, snaží zajistit technizací země dobré hmotné podmínky pro lid a je tedy přirozené, že tyto výrazy pak přechází do jazyka. A je-li lidem ulehčena namáhavá fyzická práce, mají pak o to více prostoru pro svůj duchovní rozvoj – technizace, stejně tak jako její odraz v jazyce, je tedy prostředkem, jímž se bojuje za osvobození ducha. Tomuto mylnému postoji se nelze divit, uvědomíme-li si, že po tolika letech strádání v nacistickém státě, po tolika letech bezprostředního ohrožení života hledal Klemperer pozitivní hodnoty v druhém extrému, tedy v komunismu. Nutno však dodat, že časem svůj omyl prohlédl a uznal. Změnu jeho postojů ovlivnily především dvě věci – odhalení Stalinových zločinů a cesta do Číny, kterou vykonal v padesátých letech. Zajisté však k otřesení víry v nový systém přispělo i podrobné zkoumání jazyka, tentokrát toho komunistického. Jak by také mohl tak vnímavý pozorovatel nerozeznat staré známé struktury jazyka totalitní ideologie? V jeho denících z té doby se objevuje nový pojem LQI – Lingua Quartii Imperii. Jazyk čtvrté říše. Své poznatky o jazyku komunistické ideologie však už Victor Klemperer bohužel do samostatné knihy nesestavil. Není však pochyb, že komunistickou ideologii lze jejím jazykem usvědčit z manipulace lidí stejným způsobem, jakým to Klemperer dokázal na jazyku Třetí říše. Jana Mistrová Autorka studuje na FF MU. „Práci, svobodu a chléb“ slibují na svém plakátu národní socialisté. Zdroj: Internet (NEO)NACISMUS Nacionální socialismus inspirací českých neonacistů Čeští neonacisté již několik let usilují o překonání ideového nesouladu mezi tradičním nacismem, který Čechům přisuzuje roli osob druhé kategorie vhodných buď k likvidaci nebo k asimilaci, a snahou být bez předsudků přijímáni nadnárodním neonacistickým hnutím. Cestou, kterou čeští neonacisté zvolili k tomu, aby tento rozpor překonali, je intenzivní orientace na německé neonacistické hnutí včetně navazovaní individuální spolupráce s německými neonacisty. Ideovou základnu pro překonání historického rozporu vytvořil nestor českých neonacistů – Roman „Elmar“ Skružný. Roman „Elmar“ Skružný – guru českého nacionálního socialismu hitlerovského typu Když se v roce 2001 objevila v rámci českého neonacistického hnutí ilegální nahrávka Pravda o lži, která extenzivně vysvětlovala pozitiva Hitlerova režimu, přirozenost rasově čisté společnosti a výhodnost existence českého národa v rámci Velkoněmecké říše, stala se záhy velmi oblíbenou a masivně šířenou mezi mladými pravicovými extremisty. Autorem audiokazety, jak později ukázalo rozsáhlé vyšetřování a hlasová expertíza, byl Roman „Elmar“ Skružný, nejstarší český nacionální socialista. Mladým neonacistickým aktivistům prostřednictvím nahrávky vysvětloval pozitiva nacismu a fašismu takto: „Zásady a ideály fašismu a nacionálního socialismu, uvedené poprvé v život v Itálii a Německu, měly, mají a jistě i budou mít stále větší vliv a míru inspirace pro další generace politiků i prostých, ale uvažujících lidí. Vždyť jen to, co dokázal vůdce a všichni nacionální socialisté po I. světové válce, když se jim dostalo možnosti vést Německo, to se doslova rovnalo zázraku. Ze země zmítané sociálními nepokoji, anarchií, bolševickými tendencemi, hyperinflací, stagnací hospodářství a ostatními negativními jevy dokázali za několik málo let vybudovat moderní a akceschopný stát.“ V některých z nich podnítila Skružného nahrávka rasovou nenávist: „V přírodě se také nemůže stát, aby se pářil jeden druh s jiným druhem, jinými slovy jedna rasa s druhou. Jinými slovy, nacionální socialisté nechtěli a nechtějí v podstatě nic jiného, než aby člověk byl vrácen přírodě, alespoň ten bílý evropský árijský člověk“. Podstatou Pravdy o lži ale bylo především popírání holocaustu: „Kdyby byl pravdivý onen monstrózní podvod zvaný holocaust, pak by muselo zahynout a být spáleno za necelé tři roky 6 milionů osob. Věc z technického hlediska naprosto nemožná a neuskutečnitelná“. Pozoruhodný a pro mnohé mladé neonacisty inspirativní je i Skružného názor na Josepha Mengeleho: „Osobně si myslím, že není nejmenšího důvodu se vyhýbat experimentům na lidech – ovšem pouze na těch, kteří pro společnost nepředstavují žádnou kladnou hodnotu. Jedinou skutečnou hodnotou pak může být jejich přínos jako materiálu pro lékařské účely… Hovoříme zde o zločincích a lidech bezcenných pro společnost. Dr. Mengele pracoval právě s takovými lidmi. Dnes už dávno padl mýtus o „politických vězních“ či tzv. „odbojářích“ v koncentračních táborech. Pokud bychom některé takto přece jen chtěli označit, představovali by pouhý zlomek procenta všech internovaných. Obrovskou většinu tvořili obyčejní zločinci, kriminální elementy, lidé, kteří se štítili poctivé práce, podvodníci, šmelináři – prostě spodina lidské společnosti. A všichni tam byli na základě řádného soudního rozhodnutí. Jistě – byli tam kupř. i Židé a Cikáni. U nich (a podobných) je jejich škodlivost, méněcennost a kontraproduktivní existence prokázána a dána historicky a geneticky.“ „Elmar“ Skružný, který s oblibou vzpomínal na to, jak byl v dětství ovlivněn vzorem vojáků SS, kteří byli u nich doma v období války ubytováni, se tak svou nahrávkou zařadil po bok dalších evropských revizionistů Ernesta Zündela a Davida Irvinga, jeho význam všech nepřekročil českou kotlinu. Roman „Elmar“ Skružný. Foto: Štěpán Kotrba „Elmar“ Skružný byl pro obsah a šíření Pravdy o lži stíhán a v roce 2003 pravomocně odsouzen. K trestu odnětí svobody v délce trvání tří let však nenastoupil, protože 30. března 2004 zemřel. Z živoucí inspirace se tak stal idol, který propojuje historický nacismus se současným neonacismem. Mladými neonacisty byl Skružný respektován jako osobnost, která zažila Třetí říši, pro své názory byla perzekuována a představuje vzor politického bojovníka. Skružného názory jsou šířeny napříč celým neonacistickým hnutím, on sám je prezentován jako politický vězeň a oběť systému, jeho smrt je pravidelně připomínána jako velká ztráta pro celé pravicově-extremistické hnutí. Wunsiedel, Drážďany, Jihlava – místa setkávání Čeští neonacisté svoji náklonnost ke Třetí říši a podporu svým německým druhům dávají na odiv také účastí na demonstracích, které se konají pod záštitou neonacistické politické strany NPD (Nationaldemokratische Partei Deutschlands). V letech 2003 a 2004 podpořili lidé z Národního odporu svoji účastí tradiční pochod bavorským městem Wunsiedel, kde je pohřben druhý muž Třetí říše Rudolf Hess. Pochodu se každoročně účastnilo několik tisíc neonacistů z celé Evropy. Českým zástupcům bylo vyhrazeno místo v druhé polovině průvodu, nebylo jim dovoleno vystoupit s projevem na pódiu. Do roku 2005 tedy vstupovali čeští neonacisté s předsevzetím vyjednat ve Wunsiedelu lepší podmínky, zejména možnost aktivně vystoupit s projevem. Plán se jim téměř splnil. Z podmínek, které jim byly kladeny organizátorem demonstrace Jürgenem Riegrem, odmítli jedinou – prohlásit, že Sudety mají být postoupeny Německu a Rakousku. Toto prohlášení bylo pro české neonacisty nepřijatelné vzhledem k „politické situaci v ČR.“ Demonstrace se nakonec nekonala, když byla v souladu se zákonem zakázána. Podporu německému neonacismu vyjadřují čeští neonacisté na tradičním pochodu k připomínce vybombardování Drážďan. V letošním roce se jej účastnili s transparentem „Allierter Bombenholocaust der deustchen und tschechischen Städte“, který měl evokovat česko-německou sounáležitost a solidaritu. Svoji účast, kterou spojili i s přátelskou návštěvou lokální buňky NPD, pak široce komentovali na webových stránkách. Tradicí se stává pietní vzpomínka na vojáky wehrmachtu padlé v okolí Jihlavy. Tryznu za zemřelé v roce 2008 pořádali již podruhé představitelé Národního odporu z Vysočiny. Padlé vojáky včetně příslušníků Waffen SS označují za dobrovolníky evropské armády, kteří se stali křižáky ve svaté válce, v níž šlo o holé bytí. Chtěli zachránit naši Evropu před rudým nebezpečím. Neboť bolševismus znamená konec veškerých hodnot! Snaha o založení nového neonacistického poutního místa na jihlavském hřbitově je více než patrná a zdá se, že jí nic nemůže zabránit. Policii ani představitelům města nevadí, že ulicemi Jihlavy pochodují stovky neonacistů, aby na hřbitově rušily odpočinek zemřelých tím, že provolávají slávu vojákům bojujícím ve jménu Říše a nacionálního socialismu. Reinhard Heydrich, Rudolf Hess a ti druzí Čeští neonacisté, z nichž většina se v poslední době hodnotově orientuje na němec- uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / 2008 16 (NEO)NACISMUS „Spojenecké bombardování německých a českých měst.“ Foto: Archiv Tolerance a občanská společnost kou tradici nacionálního socialismu, hledají své historické vzory mezi vedoucími představiteli Třetí říše. Kromě Adolfa Hitlera, který není z bezpečnostních důvodů nikdy otevřeně citován, ale pouze parafrázován či nepřímo jmenován, patří mezi historické ikony nacionálního socialismu, připomínané českými neonacisty, především Rudolf Hess. Národní odpor jej na svých webových stránkách prezentuje jako mírotvorce, který chtěl zprostředkovat příměří mezi Velkou Británií a nacistickým Německem. Když se mu to nepodařilo a byl v Norimberku souzen, pronesl: „Bylo mi dopřáno působit po mnoho let života pod největším synem, jakého kdy během své tisícileté historie můj národ vydal. I kdybych mohl, nechtěl bych toto údobí ze svého života vymazat. Ničeho nelituji.“ Podle představitelů Národního odporu jsou tato slova „odkazem a závazkem pro nás všechny, pro všechny, kdož mají nacionální socialismus nikoliv na rtech, nýbrž v mysli a srdci. Věrnost, vytrvalost a odhodlanost, to jsou pilíře cti, morálky a charakteru. Rudolf Hess to prokázal celým svým životem.“ Čeští neonacisté cítí potřebu se vyrovnat i s osobností vládnoucího říšského protektora Reinharda Heydricha, který byl zabit během atentátu v květnu 1942. Jak je třeba chápat jeho osobnost a smrt, vysvětluje ve své knize „Vzkaz“ Roman Elmar Skružný: „Mnozí čtenáři jistě znají historii zavraždění zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha z literatury či filmového zpracování pochopitelně velmi účelově a zkresleně podanou. Již samotný průběh atentátu byl názornou ukázkou „kdo je kdo“. Vrah bývá vždy ve výhodě v důsledku momentu překvapení. V tomto případě se ale oba vrahové přepočítali. Jednomu se zasekl stengun, protože ho v rozčilení špatně složil dohromady, a tak musel zasáhnout druhý zezadu hozeným granátem. Oba ve svém „hrdinství“ zapomněli, že mají i nabité pistole.“ Adolf, to byl hodný pán Ideologie nacionálního socialismu v jeho historické německé podobě se prolíná i do dalších aktivit českých neonacistů. České hudební rasistické kapely zařazují na svůj repertoár písně oslavující hrdinství nacistické německé armády v bitvě u Stalingradu či odvahu Deutsche Afrika Korps při bojích v severní Africe. Oblíbenou osobou, zpodobňovanou v textech jako nositel míru, je také již zmíněný Rudolf Hess. Českobudějovická kapela Imperium, patřící do skupiny kapel zaštítěných Národním odporem a pravidelně vystupující na akcích neonacistické organizace Blood and Honour, zařadila na svůj repertoár píseň Hodný pán vyjadřující sympatie k Adolfu Hitlerovi (Hodný pán, ten náš Adolf, to byl hodný pán, sympaťák, ten náš Adolf, to byl sympaťák). Příznivci nacionálního socialismu, kteří krášlí svá těla různými tetováními, s oblibou užívají tradiční nacistická hesla jako Blut und Ehre (Krev a čest – heslo Hitlerjugend) a Meine Ehre heisst Treue (Mojí ctí je věrnost – heslo Waffen SS). Pravidelně si také nechávají na svých pažích zobrazovat vojáky SS a nacistické symboly. Perspektivy Mladí čeští neonacisté usilují o to, aby byli svými soukmenovci z Německa plně respektováni. V posledních letech se jim podařilo navázat a prohloubit kontakt s představiteli lokálních buněk v Sasku a byli přijati i zástupci frakce NPD v saském parlamentu. Ačkoli se několikrát ročně vzájemně navštěvují a němečtí neonacisté jsou zváni na demonstrace v ČR, intenzivní politická spolupráce navázána nebyla. Přesto, že zde nesporně existují individuální vztahy mezi českými a německými neonacisty, jsou to stále pouze Češi, kteří vůči Němcům vzhlížejí, přejímají většinu jejich konceptů a tradic. Tento obdiv je stále pouze jednosměrný. Hlavním úsilím českých neonacistů tedy v současné době není vytvořit vlastní svébytnou „českou“ větev nacionálního socialismu, ale vybudovat lokální neonacistické hnutí, inspirované německým nacionálním socialismem, a stát se respektovanými bojovníky za čistou bílou Evropu. Klára Kalibová Autorka spolupracuje s projektem MONITORING občanského sdružení Tolerance a občanská společnost. Cizinec zůstane cizincem Migranti z členských zemí EU v České republice Mnoho lidí ani netuší, že i po vstupu České republiky do Evropské unie a Schengenského prostoru musí cizinci pocházející z členských států EU čelit mnoha problémům tykajících se jejich právního statu jakožto cizích státních příslušníků žijících v ČR. Je důležité o těchto problémech mluvit a seznamovat s nimi veřejnost. Doufám, že se mi s pomocí mých vlastních zážitků podaří v tomto krátkém příspěvku aspoň lehce nastínit některé z nich. Do ČR jsem přijela v roce 2005, tedy rok po rozšíření Evropské unie o 10 nových států, mezi nimiž byla kromě ČR i moje rodná 17 země. Proto jsem také naštěstí nemusela řešit problémy ohledně studentského či pracovního víza, pracovního povolení, prokazování svých příjmů atd. Sice už v první agentuře, ve které jsem se snažila přihlásit na brigádu, hlasitě pochybovali o tom, zda je Polsko určitě členem EU a zda mám právo se v ČR jen tak zaměstnat, přesto jsem ze začátku takové příhody moc neřešila. Občané členských státu nemají povinnost hlásit se na cizinecké policii (dokonce i v případech, kdy se hodlají zdržovat na území ČR po několik měsíců nebo i delší dobu). Já jsem si však zažádala o přechodný pobyt v ČR hned po příjezdu – svůj po- uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / 2008 byt jsem totiž plánovala dlouhodobě, a tak mi zaleželo na úředně potvrzené české adrese, stejně jako na tom, abych v budoucnu mohla získat trvalý pobyt. Pokud máte dlouhodobou pracovní smlouvu anebo studujete, získat přechodný pobyt není obtížné. Stačí předložit potvrzení o studiu nebo o zaměstnání, doklady o pojištění a ubytování, vyplnit žádost a počkat tři měsíce. Navíc od roku 2007 je občanům EU přechodný pobyt udělován na dobu neurčitou (dříve ho bylo třeba obnovovat každý rok). Na první pohled se zdá, že je to čistá formalita. Ovšem práva, která z přiznání přechod- ného pobytu vyplývají, jsou pro občana EU stejně tak málo důležitá, jak jednoduché je tento status získat. Přechodný pobyt totiž nestačí, aby cizinec mohl využívat absenčních služeb veřejných knihoven, nezajišťuje nárok na většinu úlev na daních (i v situaci, kdy je cizinec např. studentem české vysoké školy). Mnozí cizinci mají s takovým statusem problém uzavřít smlouvu o pojištění. S přechodným pobytem cizinec nemůže mít dokonce ani obvodního lékaře (toho si bude moci vybrat až ve chvíli, kdy mu bude udělen trvalý pobyt). Nemluvě o tom, že mnohé instituce z ne zcela jasných důvodů nepovažují adresu přechodného pobytu za plně platnou a v důležitých záležitostech kontaktují cizince výhradně na adresu trvalého pobytu (tímto způsobem se moje maďarská spolužačka dozvěděla o svém vyloučení ze školy s půlročním zpožděním: dopis ze studijního oddělení jí totiž přišel do Budapešti). Jistě by se podobných absurdit a nevýhod našlo mnohem více – vyjmenovala jsem jen ty, které znám z vlastní zkušenosti nebo ze zkušenosti kamarádů. Není divu, že většina cizinců – občanů EU - i přes své privilegované postavení oproti právní situaci občanů tzv. třetích zemí stejně touží po získání trvalého pobytu. To ovšem není jednoduché. Za tři roky, které uplynuly od mého příjezdu do ČR, se příslušné předpisy měnily několikrát. Vždy směrem ke zpřísnění nároků pro získání trvalého pobytu. V současnosti platí, že trvalý pobyt je udělován cizincům (tady zákony už nerozlišují mezi občany členských států EU a státními příslušníky ostatních zemí), kteří žijí v ČR minimálně 5 let a celou tu dobu byli řádně ohlášeni na cizinecké policii. Ovšem za „1 rok” se počítá výhradně rok pobytu za účelem zaměstnání nebo podnikání. V případě, že cizinec je student, důchodce nebo např. žena v domácnosti, se jeden (reálný) rok pobytu počítá jako půl roku. Dalším prvkem, který ve velké míře zkomplikoval nejenom snahy o získání trvalého pobytu, ale i osobní život mnoha imigrantů v ČR, byl zákon regulující podmínky udělování trvalého pobytu na základě sňatku, který vešel v platnost koncem prosince roku 2007. Zákon - v (deklarované) snaze bojovat s fiktivními sňatky využívanými „nežádoucími“ občany třetích zemí ve snaze zůstat v ČR – zavádí dvouletou čekací lhůtu pro získání trvalého pobytu (předtím byl trvalý pobyt udělován automaticky hned po sňatku). Dopady tohoto opatření jsem pocítila na vlastní kůži. V říjnu 2007 jsem se vdala za svého přítele a byla bych si zažádala o trvalý pobyt ihned, pokud bych ovšem neměla jisté problémy s nalezením adresy, na kterou bych se mohla přihlásit. Když se mi konečně podařilo najit kamarádku, která mi byla ochotná onu adresu poskytnout, byl schválen a okamžitě vešel v platnost novelizovaný zákon. A tak jsem se na cizinecké policii dozvěděla, že si o trvalý pobyt již zažádat nemůžu (i přestože jsem sňatek uzavřela více než dva měsíce před schválením zákona). Na mou otázku, kdy vlastně budu moci podat žádost, vzhledem k tomu, že už dva roky mám přechodný pobyt, mi úřednice odpověděla, že snad rok po uzavření sňatku. Ale že vlastně neví, protože se předpisy každou chvíli mění. Raději tuto reakci ponechám bez komentáře. Chování pracovníků cizinecké policie vůči klientům by si ostatně zasloužilo samostatnou kapitolu. Myslím, že každý, kdo měl příležitost zařizovat něco na pražské cizinecké policii, na onu návštěvu jen tak nezapomene. Už před šestou ráno se kolem budovy v Koněvově ulici začíná sbírat dav, který pár minut před otevřením čítá obvykle dobrých několik stovek lidí (když jsem tam byla poprvé, nemohla jsem se nějakou dobu zbavit pocitu, že se účastním pouliční demonstrace). V 7:30 dav vtrhne do budovy a místo na demonstraci si připadáte jako v koncentračním táboře. „Kam to lezete?!“, „Co jste mi to tady udělali za frontu? Takhle vypadá fronta?!“, „Stůj!“, „Co chceš?!“ - při troše štěstí můžeme uslyšet od pracovníků cizinecké policie i taková slova. Také úředníci u přepážek se ke klientům nechovají vždy korektně a profesionálně. Kontrast mezi nedostatkem kompetence (velmi slabá jazyková výbava, jen povrchní znalost předpisů) a nadřazeným, i neslušným chováním některých pracovníků bývá až šokující. Když vyprávím kamarádům o svých běžných starostech týkajících se mého postavení jakožto imigrantky v ČR, často slyším překvapené reakce: „Vždyť občané EU už to snad mají jednoduché, ne?” Kdybych čerpala informace jedině z mediálních reakcí na vstup ČR do EU či Schengenu, zřejmě bych i já měla idylické představy. Ovšem mé přímé zkušenosti s imigrací poukazují na to, že to zdaleka není jednoduché. Marta Harasimowicz Studentka FF UK a informační pracovnice Národní knihovny ČR. Krvavé generace „Bylo mi osm let, do našeho domu na kraji ulice vtrhli ti odporní, špinaví vojáci. Byl večer a my se zrovna chystali ke spánku. Můj malý devítiměsíční bratříček právě usnul. Tatínek je chtěl zarazit, ale zastřelili ho jediným výstřelem do čela. Rozběhli se po bytě, nikdo jsme nestačili vydat ani hlásku. Maminku jeden voják chytil za vlasy a dali jí tu odpornou obrovskou ruku na pusu. Já jsem stála v koutě a chtěla jsem plakat, křičet, bít, ječet, ale ta obrovská hrůza a strach, který jsem ani sama nechápala, ve mně všechno zlomila. Brášku zabili jediným bodnutím nože, před očima maminky. Já jsem začala zvracet. Nevím proč, zatím si mě nevšímali. Maminku zabili hned vzápětí výstřelem do týla. Dál si pamatuji už jen to, jak se ke mně blíží bota jednoho vojáka a pak už jen tma. Všechno to proběhlo v hrůzném tichu, nikdo nestihl křičet, pistole měly tlumiče. Takto pobili celý dům, všechny rodiny. Co v bytě potom ještě dělali, nevím. Vzbudila jsem se, až když tam nebyli. Nyní je mi třicet sedm let, od války uběhlo téměř třicet let, ale chápete, že se na to nedá zapomenout. Do smrti, i kdyby nastala za tisíc let, budu nenávidět ta odporná prasata, ty prašivé psy, ty bastardy a nelidské zrůdy, které nyní beztrestně žijí dál ve svém blahobytu hned za hranicemi našeho malého státu. Nikdy mě nikdo nepřesvědčí, abych se s nimi usmiřovala, jsou to odporná stvoření, která nemají právo dýchat.“ Ptáte se, kde se odehrála situace, kterou nám dnes šťastná manželka a matka dvou dětí vyprávěla? Ptáte se, kdo jsou ta odporná stvoření, o kterém národu se tu mluví? Ptáte se, kdo začal onu jistě hrůznou válku? Ptáte se, zda náhodou národ naší paní neprovedl něco podstatně horšího, zda ona válka nebyla pomstou za ještě krutější činy? Ptáte se, ke kterému národu patří paní popisující strašlivé události? Ptáte se, kdy tato válka začala, kdy skončila? Ptáte se, zda do ní zasahovaly mezinárodní síly? Ptáte se, zda už nějaký válečný zpravodaj vydal knihu, kde by podal svědectví o těchto hrůzách? Ptáte se, zda byly oběti odškodněny a viníci potrestáni? To všechno jsou důležité otázky, možná se ptáte i na další věci. Ptejte se, ale nikdy se nedoberete podstaty, nikdy nic nepochopíte, pokud se budete takto ptát. Podstata je totiž jinde. Podstata je v ohnivé nenávisti, podstata je v nesmiřitelném odporu, který chovají aktéři těchto činů k sobě navzájem. Je totiž jedno, kde se válka stala, kdo ji začal, zda byli viníci potrestáni, to všechno je jedno. Mohlo se to stát kdekoliv a kdykoliv a komukoliv – i vám, i tobě se to mohlo nebo může stát. A důležité a podstatné je tady jedině to, co potom zůstane. Zůstane jen krev a krvavá nenávist, která zahnívá v duši svědků a bují v srdcích jejich dětí. Nenávist hnijící z krve nespravedlivě zavražděných, která bude navěky proudit vesmírem… To je podstata války a jejího konce! Nemožnost smíru a přátelství, která se nese do dalších generací. Radim Ošmera Autor je redaktorem časopisu PŘES. uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / 2008 18 SLAVNÉ UPRCHLICE Rosa Luxemburgová Z různých životopisných pojednání o Rose Luxemburgové (vlastním jménem Rosalia Luxemburg) se o této ženě můžeme dozvědět často velmi rozdílné informace. Někteří autoři o ní píší jako o antimilitaristické aktivistce, jiní jako o političce plánující násilný komunistický převrat v Německu. Kým tedy byla Rosa Luxemburgová? Mimo jiné byla uprchlicí. Již ve svých jedenácti letech zažívá pogrom vůči varšavským Židům (1881, její rodina byla židovského původu). Poprvé je donucena opustit rodné Polsko ve svých devatenácti letech. V té době je členkou skupiny polských socialistů „Proletariát“, která organizuje masové protesty a stávky. Vůdcové skupiny jsou následně popraveni a socialisté přecházejí do ilegality. Rosa prchá do švýcarského Curychu, kde se pohybuje v prostředí polské emigrace. Podílí se také na založení sociálnědemokratické strany Polska a Litvy, píše do novin a studuje právo, ekonomii, filozofii a získává doktorát. Seznamuje se zde s litevským socialistou Leem Jogichesem, který se stává jejím životním partnerem na následující dvě desetiletí. Kvůli získání německého občanství uzavírá Rosa sňatek s německým anarchistou. Angažuje se také v Německé sociálnědemokratické straně a přednáší ekonomii na stranické škole v Berlíně. Za urážku německého císaře Viléma II. je poslána na tři měsíce do vězení. Vystupuje také proti okupaci Polska Německem, Rakouskem a Ruskem a jako řešení vidí vypuknutí socialistických revolucí v těchto zemích. V roce 1905 se ve svých pětatřiceti letech a na falešný pas Rosa vrací zpět do Polska, kde se zapojuje do povstání proti ruským okupačním vojskům. Je však zatčena a končí v polském vězení, odkud se dostává na kauci díky pomoci německých sociálních demokratů a je nucena opustit rodné Polsko podruhé. Rosa Luxemburgová veřejně vystupuje proti masakru, kterého se německá armáda dopustila v jihozápadní Africe (dnešní Namíbii) a jehož výsledkem byla smrt více než 60 tisíc Afričanů, konfiskace jejich majetku a věznění v koncentračních táborech. 1. světová válka: proti militarismu Rosa Luxemburgová ve svých textech a veřejných vystoupeních brojila proti militarismu a imperialismu, o to více je pak rozčarována z postojů evropských sociálnědemokratických stran, které vzaly za své nacionalistické hledisko a vyzvaly své členy a voliče k hájení národních a státních zájmů v I. světové válce. Rosa organizuje protiválečné demonstrace, na kterých vyzývá k odpírání vojenské služby: „Když se od nás bude očekávat, abychom zvedli vražedné zbraně proti našim francouzským nebo jiným zahraničním bratrům, tak prohlašme: 19 Ne, to neuděláme!“ Za svoji protiválečnou agitaci je v únoru roku 1914 odsouzena na jeden rok do vězení. Zahájení první světové války a její podpora ze strany sociální demokracie je pro Rosu Luxemburgovou i osobní tragédií a uvažuje dokonce o sebevraždě. V roce začátku války kolega Rosy Luxemburgové, sociální demokrat Karl Liebknecht, jako jediný poslanec Říšského sněmu hlasuje proti dalším úvěrům k financování války, následně se k němu přidávají další poslanci sociální demokracie. Z takto utvořené frakce později vzniká Nezávislá sociálnědemokratická strana Německa, která vystupuje proti podpoře sociální demokracie účasti ve válce. Členy takto vzniklé strany jsou představitelé širokého názorového spektra od umírněných socialistických teoretiků až po radikálně levicové křídlo představované Rosou Luxemburgovou a Karlem Liebknechtem. Do života obou významně zasáhne I. světová válka. Na začátku roku 1915 se v Berlíně koná první protiválečná demonstrace asi 500 žen, kterou rozhání policie. K protestům proti válce vyzývá i prvomájový mítink v roce 1916 svolaný Karlem Leibknechtem a Rosou Luxemburgovou. Na nějaký čas se Rosa v tomto období vrací i do Polska, ale pouze jako vězeňkyně, kdy je po krátkém pobytu na svobodě opět zadržena a přemístěna do věznic v Poznani a Vratislavi. Kromě několika měsíců tráví Rosa Luxemburgová období války ve vězení za své protiválečné aktivity. v roce 1918 odhalila charakter vznikajícího bolševického režimu, když o něm napsala: „…vláda širokých lidových mas je nemyslitelná bez neomezené svobody tisku, bez absolutní svobody shromažďovací a spolčovací... Svoboda vyhrazená pouze těm, kteří podporují vládu nebo pouze členům Strany, jakkoli mnoho jich může být, není skutečná svoboda.“ V polemice s Leninem prohlásila: „Svoboda znamená vždy svobodu pro jinak smýšlející, jinak je ničím.“ Po skončení války se společně s Karlem Liebknechtem podílí na založení Komunistické strany Německa (její stranický program dává dohromady právě Rosa Luxemburgová), která vystupuje proti výsledkům I. světové války, kterou vnímá jako válku imperialistickou. Luxemburgová vysvětlovala I. světovou válku jako válku o kolonie, které kapitalismus vykořisťuje s cílem zajistit si pokračování hospodářské expanze. Komunistická strana společně s Nezávislou sociálnědemokratickou stranou prosazuje program lidové revoluce, jejímž cílem je okamžitě ukončit válku, odstranit německé impérium a prosadit socialistický model zřízení. Výsledkem masové generální stávky a povstání je svržení monarchistického režimu a prosazení řady demokratických práv (např. všeobecné volební právo, uzákonění osmihodinové pracovní doby), Karel Liebknecht vyhlašuje vznik Svobodné německé socialistické republiky. Mezitím však „pravicová“ část sociální demokracie v čele s bývalým žákem Rosy Luxemburgové ze stranické školy Friedrichem Ebertem uzavírá dohodu s generály o potlačení lidového povstání císařskou armádou. Výsledkem jsou krvavé boje a stovky mrtvých. Armádu posilují také oddíly Freikorps, což byly polovojenské organizace tvořené převážně bývalými vojáky z první světové války (členy těchto oddílů byly také pozdější významní nacisté jako např. hlava SA Ernst Röhm či velitel vyhlazovacího tábora Auschwitz Birkenau Rudolf Höss). Z rozkazu sociálnědemokratického ministra obrany Gustava Noskeho je zadržena i Rosa Luxemburgová. Při převozu do berlínské věznice Moabit je zbita pažbami pušek a následně zastřelena. Její tělo je vhozeno do říčního kanálu. Spolu s ní je zavražděn také Karel Leibknecht. O dva měsíce později je ve stejné věznici Moabit zavražděn také přítel Rosy Luxemburgové Leo Jogiches. Vizionářka, marxistka a demokratka Přestože se Rosa Luxemburgová přihlašuje k marxismu a je vnímána jako jedna z významných představitelek tohoto filozofického a politického směru, dostává se do ostrých sporů s jinými představiteli radikálně levicového a komunistického hnutí. Kritizovala Leninovo i Trockého vládnutí v Rusku, odmítala násilný charakter bolševického režimu a likvidaci demokracie. Již Boj o Rosin odkaz I po smrti Rosy Luxemburgové byly její myšlenky nepříjemné i pro řadu dalších vládců Německa. V roce 1926 jí (společně s Karlem Liebknechtem) sice sociálnědemokratická vláda Výmarské republiky vztyčuje v Berlíně pomník (jeho autorem je Ludwig Mies van der Rohe, známý např. jako tvůrce brněnské Vily Tugendhat), ten však hned po svém nástupu k moci zbourají nacisté. Rosa Luxemburgová uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / 2008 Zdroj: wikipedia.org SLAVNÉ UPRCHLICE V roce 1933 Adolf Hitler osobně udělil milost vrahům Rosy Luxemburgové. Po II. světové válce ve svých pamětech tehdejší ministr obrany Gustav Noske, který byl odpovědný za vraždu Luxemburgové, obhajuje svůj tehdejší postup odkazem na židovský původ lidové vzpoury a nutnost boje s komunismem. Kvůli tvrdé kritice bolševické revoluce i jejích metod upadá Rosa Luxemburgová v nemilost i u části levice. Když předseda předválečných německých komunistů Ernst Thälmann (zatčen gestapem roku 1933 a roku 1944 popraven nacisty v Buchenwaldu) prohlásil, že Rosa Luxemburgová se mýlila ve všech věcech, kdy měla jiný názor než Lenin, předznamenal tím nepopularitu některých myšlenek Rosy Luxemburgové i v zemích tzv. socialistického bloku (které si však z její smrti udělaly vyprázdněny symbol komunistky - mučednice). Dnes můžeme postoje této významné ženy a levicové političky vnímat bez ideologických překážek. Snad z odkazu Rosy Lu- xemburgové zůstane něco víc než jen nový pomník schválený vládní koalicí spolkové země Berlín či rozhodnutí bruselských radních pojmenovat po ní jednu z hlavních tříd hlavního města Evropské unie. Milan Štefanec Autor je redaktorem časopisu PŘES. Socha Rosy Luxemburgové v Berlíně. Zdroj: wikipedia.org Použité zdroje: 100+1 světoznámých žen, Novotný T., 2006. 15 let poté, sborník textů k patnáctému výročí pádu komunismu v zemích střední a východní Evropy, CEVRO Praha, 2004. Kronštadtské povstání 1921, Mettová I., Anarchistická knihovna Praha, 1999. Dopisy z vězení, Rosa Luxemburgová, Mladá fronta, 1971. Mučedníci Třetí internacionály, řeč pronesená na zasedání petrohradského sovětu; Trockij. L. D., 1919. Britské listy, http://www.blisty.cz Wikipedia, http://www.wikipedia.org Zpravodajský server Zprávy 24, http://zpravy24.pantax.cz http://encyklopedie.seznam.cz/ http://www.sds.cz http://www.euportal.cz http://www.e-architekt.cz http://hrabovsky.blog.respekt.cz http://www.vazka.sk Pohled zpět O práci s uprchlíky, o práci v NESEHNUTÍ, o koordinaci kampaně Bezpečí pro uprchlíky Přišel jsem k tomu trochu jako slepý k houslím, ale snad jsem na ty housle hrál trochu dobře. To by měl ale posoudit někdo jiný. Já bych zde chtěl pohovořit z druhé strany, o tom, jaké bylo vést kampaň nazvanou Bezpečí pro uprchlíky. Není práce jako práce Trochu musím váhat nad tím, co říci a co už se nesluší. Ne proto, že by to bylo nemravné, ale proto, že jde často o věci docela osobní. A to je vlastně jádro věci. Všechno bylo nesmírně osobní, někdy až nezdravě. Práci koordinátora jsem vzal z čistého zájmu o věc, studoval jsem něco naprosto jiného a před tím, než jsem se potkal s NESEHNUTÍm, jsem o žádných uprchlících nevěděl téměř nic. Práce v neziskovce není nikdy jen práce, vždy je to věc osobní a vždy to nutně člověka poznamená. Bude tomu snad čtyři nebo pět let, co jsem poprvé vstoupil do uprchlického tábora. Šel jsem tam s jediným – věděl jsem, že tam jsou lidé, kteří prodělali něco velmi nepěkného. To bylo vše. Nevěděl jsem nic o mezinárodní ani naší politice, o historii a kultuře zemí, ze kterých uprchlíci přicházeli. Docela dobře si vzpomínám na to, že první člověk, malý chlapeček, kterého jsem v uprchlickém táboře potkal, byl z Dagestánu. Nevěděl jsem, že takový stát existuje. Doma jsem pak hledal, kde že ten stát je. A tak to bylo se všemi zeměmi. Nikdy bych se nedonutil studovat historii a politiku nějakých zemí, ale skrze ty lidi jsem k tomu všemu pronikal. Začal jsem číst naprosto jinou literaturu než do té doby, povídat s lid- mi o jiných věcech. Za těch pět let se pro mne mezinárodní politika, kultura a tradice jiných zemí staly doslova osobními a prožívanými tématy. Když říkám doslova, myslím to vážně, nikdy předtím by se mi nestalo, že bych prožíval změny režimu v Kyrgyzstánu nebo to, zda prezident Kim dodrží smlouvu s Amerikou. Věděl jsem, že to jsou věci, které se dotýkají lidí, konkrétních lidí, které jsem znal. Prožíval jsem to a od té doby prožívám stejně jako politiku naši, která má vliv zase na mne. To byla myslím první významná změna. Tradice, které jsem zmínil, tedy zájem o ně, způsobil podobnou změnu. Kdybych o těch tradicích jen četl, asi bych se nikdy nedopracoval k tak výraznému prožitku. Všichni ti lidé, s nimiž jsem se potkal, měli věci, které nás spojovaly, ale také takové, které nás rozdělovaly. Čím hlouběji jsem některé z nich poznával už jako přátele, nikoliv jako klienty, k tím více šokujícím zjištěním jsem docházel. Za každou věcí, která nás více sblížila, se objevila jiná věc, která nás zase na míle vzdalovala. S každým krokem jsme se jakoby sbližovali a vzdalovali zároveň. Abych to uvedl na příkladu, vzpomenu na svého přítele z Afghánistánu. Společné jsme měli to, že jsme byli rádi s lidmi, tedy i spolu, a že jsme si vážili vzájemného přátelství. Nicméně to, co nás rozdělovalo, byl cit, s jakým jsme to prožívali. On velmi silně, na život a na smrt, přátelství a věrnost za hranice zdravého rozumu, často až bez špetky rácia. Je to cit, který je jiný než můj, je živočišnější, je v něm více temperamentu a možná i více odhodlání nasadit – doslova i metaforicky – za toho druhého život. Moje a jejich tradice, moje a jejich mentalita – to pro mne bylo a bude obrovským dobrodružstvím poznávání. Protože jsem začal poznávat jejich jinakost, začal jsem nahlížet i svoji identitu tak, jak jsem toho nikdy předtím nebyl schopen. Člověk o sobě přemýšlí stále jen ve svém tradičním a mentálním diskurzu, ale pokud se mu – alespoň do jisté míry – nabídne jiný, je to velmi užitečné. To vše opět vedlo k velké proměně mého myšlení o mně samotném, o naší kultuře, o jiných kulturách. A také vedlo k nelehkému poznání, že pokud spolu chtějí lidé vyjít a každý je přitom z jiné kultury, chce to dost dřiny, ale zase ta dřina za to stojí. Obzor, který tím získáte, nemůže nic nahradit. Úskalí práce… Práce koordinátora a pracovníka v uprchlickém táboře má ale svá úskalí, před nimiž se člověk neustále musí mít na pozoru. Práce v neziskovce vás pohltí, zahltí, baví vás, ale je to černá díra, kam jakoby padá váš čas, vaše energie, vaše myšlenky i srdce. Kdo se neubrání, shoří, černá díra ho pohltí. Pokud pracujete s lidmi z takto sociálně rizikové oblasti, je to o to těžší. Oni jsou v krizové situaci a vás vnímají jako záchytný bod, stéblo, kterého se chtějí držet. Jenže stéblo má určitou nosnost a tu musíte znát. Já ji neznal a tvrdě jsem na to doplatil. Byla to nepříjemná zkušenost, ale velmi poučná. Můžete mít školení kolik chcete, ale pokud se toho dna alespoň lehce nedotknete, nevíte, o co jde. Nejde popsat vše, tedy alespoň něco. Práce s uprchlíky je specifická v tom, že jde o práci s lidmi, s lidmi, kteří zažili něco, co vy ne. Podobně jako jiná sociální či zdravotnická práce. Pokud si to pustíte k tělu, zkolabujete, jako se to povedlo mně. Při této práci hrají roli specifické podmínky, uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / 2008 20 VYROVNÁNÍ z nichž tito lidé pocházejí. Jsou to třeba často lidé vzdělaní, ve své zemi bohatí a snad i uznávaní, s nimiž byste se za normálních okolností sešli třeba na zahraniční stáži na VŠ. Ale jim se najednou stala obrovská nespravedlnost a tragédie a na vás, pokud to neuhlídáte, se začne pomalu valit pocit odpovědnosti za to všechno, pocit, že už toho bylo dost a že byste v jejich životě měli dát zase všechno do pořádku. Tento absurdní pocit se stupňuje úměrně počtu uprchlíků, s nimiž pracujete, a graduje při vědomí marnosti tohoto pocitu samého. Samozřejmě to člověka přivádí přinejmenším k depresi. Tomu je potřeba se bránit. Vše mělo ale opět dvě velká pozitiva. V první řadě zjistíte svoji vlastní nosnost jakožto stébla, v řadě druhé se vám v jiném světle ukáže hodnota věcí a života. Když vidíte tragédii osudu těchto lidí, ukazuje se vám, jak žijete krásně. Zní to jako fráze, ale pokud si to prožijete, jde o velmi užitečnou zkušenost. Dodá vám schopnost se povznést nad drobné problémy a nelpět na věcech, které nejsou důležité, a naopak se držet těch, které důležité jsou. Problémy, ale… Občas se mne lidé ptávali, kde je největší problém a kde by bylo potřeba pomoci nejvíce. Já osobně jsem viděl ten největší problém v tom, že vůbec uprchlíci existují. Od toho se odvíjely problémy ostatní. Pomoci by tedy potřebovali nejvíce tak, že by se změnila vláda v jejich zemi, že by byla ukončena válka atd. Organizací, které ve světě uprchlíkům pomáhají, není málo, ale stejně všem pomoci nestačí. Těžiště naší práce bylo v několika věcech, které jsou popsány jinde. Tím jaksi opět osobním těžištěm byl pro mne rozhovor a sdílení. Tyto dvě věci jim nikdo nedal, dát oficiálně nemohl, nejde na to napsat grant, špatně se taková aktivita vykazuje do výročních a závěrečných zpráv a špatně se někomu říká, že si jedete do tábora povídat a že je to vaše práce. Ale i teď zpětně se mi od samotných lidí, kteří v táboře žili, dostává zpětná vazba, že právě povídání pro ně bylo velmi důležité. Samozřejmě, že kdyby se o tyto lidi nikdo nestaral právně, zdravotně atd., museli bychom svoji práci přehodnotit. Tyto věci však zajišťoval stát a jiné organizace a my mohli dělat tuto neuchopitelnou práci – alespoň částečně nahrazovat sociální síť vztahů, kontaktů a činností, které uprchlíci ve své zemi měli. Z toho plyne také největší problém celé práce: velmi těžko se na ni shánějí peníze. Jediné, co tuto práci drželo nad vodou, bylo, že o ni vždy měl zájem dostatek lidí. Z toho plyne i má poslední osobní poznámka. Je tím opět charakteristická práce v mnoha neziskovkách. S lidmi, s nimiž pracujete, jste na jedné vlně a kromě kolegů jste také kamarády. A jak tímto, tak vším, co jsem popsal (včetně černé, spalující díry) pro mne byla také charakteristická práce v NESEHNUTÍ na kampani Bezpečí pro uprchlíky. NESEHNUTÍ děkuji za vše, co mi v tomto umožnilo, dobrovolníkům, bez nichž bych nic nesvedl, děkuji za obrovskou podporu a trpělivost. Své nástupkyni Lence Šafránkové Pavlíčkové přeji, aby ji práce bavila a přinášela jí mnoho podnětných věcí. A nakonec kampani přeji, aby ji Lenka dobře vedla a zase ji posunula o kousek dál. Radim Ošmera Dobrovolník Programu Bezpečí pro uprchlíky. Pivo na uprchlického Mikuláše Co nového v programu? Jak spolu souvisí pivo a uprchlíci? Na Mezinárodní den uprchlíků, který jsme oslavili 20. června, to mohl každý návštěvník brněnského klubu Fléda zjistit. A přispět tak (možná i nevědomky) ke zlepšení života malých uprchlíků v uprchlickém táboře v Zastávce u Brna. K novinkám v klasickém volnočasovo – vzdělávacím portfoliu kampaně NESEHNUTÍ Bezpečí pro uprchlíky přibyla v červnu 2008 novinka – benefiční akce Pivo na uprchlíky. Šlo o experimentání první ročník akce, jíž se zúčastnil známý brněnský klub Fléda. V rámci této akce, konané u příležitosti Mezinárodního dne uprchlíků 20. června, putovala 1 koruna z každého piva, které ten den vypili hosté Flédy, na podporu volnočasových akcí pro děti uprchlíků z uprchlického tábora v Zastávce. Akci se k naší velké radosti rozhodli podpořit i dva čtenáři časopisu PŘES - spisovatel a publicista Ivan Klíma a herec, dramatik a režisér Arnošt Goldflam. „Patřím k lidem, jejichž předkové by taky rádi někam prchli, ale neměli kam. A proto jsem rád, že my tady u nás takovou možnost můžeme nabídnout,“ zdůvodnil Arnošt Goldflam své rozhodnutí. „Myslím si, že korunou z každého piva, dokonce i limonády, by mohl a měl každý host po jeden den v roce přispět, když ne z pouhé solidarity s těmi, kdo jsou 21 na tom podstatně hůře než on, tak proto, že neví, kdy sám se ocitne v situaci, kdy bude podobnou pomoc potřebovat. V našich moderních dějinách jsme měli statisíce uprchlíků, kteří vděčili za to, že mohli kdesi v cizině důstojně žít, právě jen díky solidaritě cizích lidí, kteří měli pro jejich situaci pochopení,“ řekl Ivan Klíma. Vzhledem k experimentální povaze celé akce považujeme nastřádaných 800,- Kč českých za úspěch. A jak jsme je využili? Tyto peníze nám pomohly nakoupit mikulášská překvapení pro třicet dětí z tábora v Zastávce, pro něž a jejich rodiče NESEHNUTÍ ve spolupráci s brněnským Gymnáziem Terezy Novákové, brněnskou organizací Amnesty International a SOZE připravilo Mikulášskou besídku s výtvarnými dílnami, sportovními hrami, počítačovými hrami a mikulášským programem. Velký dík patří dobrovolnicím kampaně, jež se výborně zhostily organizace celé akce. Veliký dík patří také panu učiteli Vojtovi, bez jehož obětavosti a nadšení by celá akce neproběhla. Lenka Šafránková Pavlíčková Koordinátorka programu Bezpečí pro uprchlíky. Na Mikuláše byla pro malé uprchlíky připravena i výtvarná dílna. uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / 2008 Foto: Ondřej Zvěřina
Podobné dokumenty
Zimák Jiří (2005) Ložiska nerostných surovin 3
Ložisko Český Krumlov-Městský vrch se nachází na sz. okraji města a je těženo od roku 1979. Je zde několik
grafitových poloh, z nichž hlavní má průměrnou mocnost kolem 4,5 m (maximální mocnost je 1...
Výchova k reprodukčnímu zdraví (Vrublová)
připravit mladé lidi pro život v dospělosti a pro jejich role ve společnosti.
Jestliže sexualita, manželství a rodinný život jsou důležitým prvkem v životě
většiny obyvatelstva, potom zcela jistě j...
Stav genetických zdrojů hospodářských zvířat
Rozložení druhů a plemen je zatím převážně dáno přírodními podmínkami resp.
dostupností krmivové základny a technologiemi chovu.
V chovu skotu v souvislosti se změnou spotřebitelské poptávky a změ...
podzim 2007
evropských Turků. Nechybí ani pohled na kastovní systém v Indii, komentáře, rubrika Slavný uprchlík či informace o aktivitách
uprchlické kampaně v NESEHNUTÍ.
Nezbývá než vám popřát zajímavé počtení...
Magazine Palác Akropolis 09—12—2007
posledně jmenovaní byli také asi největším objevem
nominací a prokázali tak smysluplnost cen ALMA:
v propagaci jmen dosud neznámých, která často čeká
zasloužený ohlas až s velkým zpožděním po vydán...
5. Populační dynamika
přeživších jedinců více než kompenzuje úbytek jejich počtu. Poprvé byl tento vztah
matematicky formulován v r. 1963 jako tzv. samozřeďovací zákon:
w = cd-3/2,
kde w je průměrná biomasa jedince, d j...
ke stažení zde
soupeři. Věkový průměr publika rázem dramaticky klesá někam ke dvanácti letům.
Koktejl 10/2010
