3. část - Historie Ždírce nad Doubravou

3. část - Historie Ždírce nad Doubravou

AKTUALIZOVÁNO
v březnu 2016.
- v textu provedeny menší úpravy a opravena drobná pochybení.
Část 03
Německá okupace a druhá světová válka
... Během několika let se sudetoněmeckému živlu podařilo tak důkladně otřást
vnitřní stabilitou Československé republiky a její vnitřní poměry uvést do zmatku takovým způsobem, že se stala zralou pro likvidaci ... To vše se mohlo uskutečnit jen proto,
že celé sudetské Německo se stalo nacionálně socialistickým ... Nechť dějiny vynesou
jednou rozsudek. Sudetští Němci vykonali věrně a pohotově svoji povinnost! Konrád
Henlein, 1941. /1
Historie druhé světové války, okupace a zřízení protektorátu „Böhmen und
Mähren“ je obecně známa. Přesto neuškodí připomenout si německo-českou vyhlášku
na červeném papíru, s orlicí a hákovým křížem v záhlaví, vylepovanou v prvních
dnech okupace po celé naší zemi. Její česká polovina zněla takto doslova:
Vizwa pro Obyvatele!
Na rozkas Votze a neivršiho Prezidenta německe Armady
převzal sem v zemi česke s nešnim dnem celou moc.
Hlavni Quartier Praha, dne 15. Brězna 1939
Vrchni Komandant Armadni-Odil 3
Blaskowitz General Pjechoty
Hned poté následoval „Výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava“, podle
nějž se naše země stává autonomním a samosprávným útvarem, součástí Velkoněmecké říše. V jeho preambuli stálo:
Po tisíc let náležely k životnímu prostoru německého národa česko-moravské
země ... O československém státu se zde tvrdilo, že ... prokázal svou vnitřní neschopnost a propadl nyní také skutečnému rozkladu ... Proto Německá říše
z příkazu sebezáchovy... zasáhla ... neboť dokázala už ve své tisícileté dějinné
minulosti, že díky jak velikosti, tak i vlastnostem německého národa jediná jest
povolána řešiti tyto úkoly.
Pro Ždírec začala okupace dnem 15. března 1939, kdy ve sněhové vánici sjížděla z kopce od Kohoutova směrem na Jihlavu motorová vozidla okupačních vojsk ně-
1
- Byl jsem pro odsun. Sudetští Němci se provinili tím, že jejich devadesát procent hlasovalo v posledních předválečných volbách pro Adolfa Hitlera a Konrada Henleina. Zdůrazňuji, že ne všichni sudetští Němci.
Ale velká většina přijala myšlenky nacismu za své, včetně genocidy slovanských národů a holocaustu ...
Válka proti barbarské diktatuře nemůže být vedena mírovými nebo humánními prostředky. Naše štěstí
bylo, že Hitler neměl atomové zbraně. Kdyby je měl, skončili bychom v německém zajetí jako národ,
který by byl vyhlazen. Radomír Luža V Hitlerově objetí, Torst Praha, 2006.
Odsun Němců z Československa po květnu 1945, ta dnes už nepochopitelná, nemilosrdná nenávist měla některé svoje kořeny v dávnější minulosti. Ještě žila generace, která nezapomněla na (dnes právě tak nepochopitelnou) nenávist českých Němců k českým menšinovým školám a na příkoří, učiněná těm, kteří
žádali pouze právo učit se v mateřském jazyku. Petr Hora-Hořejš Toulky českou minulostí 11. díl, Via
facti, 2007.
Po staletí jsme se snažili žít s Němci pod jedním deštníkem a vždycky jsme zle promokli. Teď toho je dost!
Ministr zahraničí ČSR Jan Masaryk, 1946.
meckého Wehrmachtu. Okamžitě po průjezdu vojska byla na silnicích nařízena jízda
vpravo. Ždírecký kronikář zmiňuje také oznámení ČTK ze 16. března 1939:
Vůdce a říšský kancléř Adolf Hitler podepsal dnes na hradě pražském tento výnos o Protektorátu Čechy a Morava [Češi jej posměšně nazývali „Protentokrát“]: Po tisíc let náležely k životnímu prostoru německého národa českomoravské země. Násilí a nerozum vytrhly je svévolně z jejich starého historického
okolí a posléze zapojením do umělého útvaru Česko-Slovenska vytvořily ohnisko stálého neklidu. Od roku k roku zvětšovalo se nebezpečí, že z tohoto prostoru, jako již jednou v minulosti, vyjde nové nesmírné ohrožení evropského míru
... atd., atp. – Zkrátka, aby tomuto „nesmírnému ohrožení“ Hitler předešel, nezbývalo
než vzít naše země pod ochranu.
Hned druhý den se pod trestem smrti musely odevzdávat veškeré zbraně a vzápětí byla vydána přísná nařízení o omezení nákupů potravin nad rozsah denní potřeby.
Následovaly dubnové oslavy Hitlerových narozenin, kdy musely být vyvěšeny německé a státní prapory a vyhlášen den nedělního klidu. Prapor s hákovým křížem visel na
ždíreckém nádraží a na obecním domě a dlužno poznamenat, že i na několika málo
rodinných domcích. Všude jinde pouze české státní vlajky bez modrého klínu. V červnu 1939 bylo ve Ždírci založeno Národní souručenství, do kterého se přihlásilo 230
mužů. /2 Ždírecké obecní zastupitelstvo vzešlé z voleb v roce 1938, ze kterého nyní na
protest proti rozvratnému působení „vlajkaře“ Jana Dymáčka /3 vystoupily dvě třetiny
jeho členů, bylo nařízením Zemského úřadu v Praze rozpuštěno a okresní úřad jmenoval šestičlennou Místní správní komisi, z níž čtyři nadekretovaní členové okamžitě
2
- Národní souručenství (dále jen NS) sdružovalo v době okupace většinu obyvatelstva a nahrazovalo prakticky členství v bývalých politických stranách, které se „dobrovolně“ rozpustily. Třebaže je u nás po komunistickém vymývání mozků zafixováno jako kolaborantská organizace, vzniklo ve skutečnosti na popud prezidenta republiky Dr. Emila Háchy jako protipól tzv. Českého národního výboru svatováclavského v čele s představitelem Národní obce fašistické gen. Radolou Gajdou, ve kterém se sdružovali
příslušníci antisemitských organizací, kteří připravovali převzetí moci v českých zemích. Aby tomu Hácha předešel, ustavil po poradě s českými vlasteneckými politiky NS, které mělo navenek vytvářet dojem autoritativního hnutí, ale jeho výbor měl být vytvořen z demokratických politiků. Tímto krokem
byli Gajdovi fašisté prakticky zbaveni vedoucího politického vlivu. Politickým programem NS měla být
národní pospolitost, sociální spravedlnost a křesťanská morálka. Hácha prosazoval názor, aby po ztrátě
naší samostatnosti byla dosavadní politická různorodost a řevnivost nahrazena národní jednotou a snahou o sebezachování národa a zabránění jeho germanizaci. Přihláška do NS nebyla podmíněna souhlasem s německou okupací. Fašisté pak jeho činnost bojkotovali a velkým kritikem NS byl zvláště Emanuel Moravec, který ho charakterizoval jako „nádraží, na kterém mnozí chtějí počkat na vlak, který je
odveze do třetí republiky“. Nábor do NS se prováděl podle volebních seznamů a na konci roku 1939
mělo již přes 4 miliony registrovaných členů. Přihlásili se téměř všichni. Nebylo náhodou, že obrácený
odznak NS na „SN“ při demonstracích 28. října a 17. listopadu 1939 byl chápán jako heslo „Smrt Němcům“ a mezi prvními popravenými vlastenci byli mladí funkcionáři NS. Po roce 1948 však komunisti
změnili názor, označili NS za fašistickou organizaci a jeho představitele začali pronásledovat.
3
- Jan Dymáček (1899-1970), truhlář z čp. 15. Pamětní kniha I., str. 100, zápis z roku 1939: Největším zloduchem ve Ždírci je jeden člověk, který příchodem svým od roku 1919 tropí stálé nepokoje, nasel mezi občany nespokojenosti, různic, hádek ... urážek na cti atd. Mnozí ho použili jako placeného korteše u
všech možných politických stran, ve spolcích, jako oposičníka v kandidování do obeního. zastupitelstva
na zeslabení jiných stran atd. Klidný společenský život z obce vymizel ... Každý se ho bojí ... rozvážní
občané proto se veřejného života straní ... V roce 1938 byl Jan Dymáček zvolen do obecního zastupitelstva za stranu „dělníků, domkářů, poplatníků“. V roce 1939 jmenován zapisovatelem Národního souručenství. Vstoupil do profašistické protektorátní organizace Vlajka, za války udával ždírecké občany za
nejrůznější malicherné přestupky. Po válce byl přinucen pracovat s ostatními kolaboranty na odklizovacích pracích a na výkopu vodovodu ze Sobíňova do Havlíčkova Brodu a byl odsouzen lidovým soudem
k sedmiletému vězení. Po odpykání testu živil se prodejem rakví. (Jak příznačné!)
vystoupili. Němci zakázali poslech cizího rozhlasu a za porušení zákazu vyhrožovali
deseti lety káznice i smrtí. Okamžitě byla vyhlášena válečná přirážka na tabák a alkoholické nápoje, od září zavedeny přídělové lístky na základní denní potřeby, zvláště na
potraviny a otop, později i na obuv a textilie.
Zimy 1938-39 a 1939-40 byly velmi kruté, s mrazy až – 40°C. Přišly sněhové
vánice a závěje na cestách, silnicích a železničních tratích, kde občas v závějích zapadly celé vlaky. Silniční správa proto postavila dřevěný silniční pluh, velikou to
atrakci pro děti, který táhly tři páry silných koní. Dva vpředu, jeden vzadu. Koncem
roku 1939 byla vyhlášena pracovní povinnost pro muže i ženy od patnácti do sedmdesáti let a muži byli povoláváni k odstraňování sněhu. Sníh se odhazoval ručně lopatami
a tam, kde byla vysoká závěj, házel se nahoru postupně, někde až natřikrát Neumíme
si ani představit, jaký byl za takového počasí nedostatek otopu, když na veškerá paliva
byl uvalen přísný přídělový systém.
K dalším Hitlerovým narozeninám nařídily úřady sbírku barevných kovů. Následovaly sbírky na německý červený kříž. Kromě kovů začal sběr veškerých surovin,
včetně skla, hadrů a kostí, o povinném odevzdání drahých kovů ani nemluvě. Byla zavedena úřední cenová regulace a v důsledku toho, přes přísné zákazy a pokutování,
vznikal „černý trh“ s daleko vyššími cenami. Rolníkům byly stanoveny povinné dodávky zemědělských plodin, proveden podrobný soupis veškerého domácího zvířectva
od koní a dobytka až po králíky a včelstva a nařízeno povinné odvádění masa, mléka a
vajec. V srpnu 1943 byla ve Ždírci v Novákově statku čp. 38 zřízena první sběrna a
rozdělovna mléka pro novou mlékárnu švýcarské firmy Nestlè v Hlinsku. V několika
případech byly ve Ždírci uděleny pokuty za chov nepřihlášených slepic. Zpočátku zakázány a postupně výjimečně povolovány domácí porážky prasat, zapečetěny domácí
šrotovníky. Přikázáno setí olejnatých plodin. Z nařízení Ministerstva školství a národní
osvěty musely být odevzdány obecní kroniky. (Ždírecký kronikář Antonín Kolář kroniku před odevzdáním narychlo opsal a po dobu okupace tajně zapisoval události do
„ilegálního“ sešitu.) Taneční zábavy byly zakázány a v biografech povinně uváděny
filmové záznamy z vítězného tažení německých armád. Ve školách probíhala povinná
výuka němčiny už od první třídy. Děti se učily zdravit nacistickým pozdravem. „Hajlování“ bylo povinné i při sportovních utkáních a jiných veřejných akcích.
Povinné hajlování při fotbale
Byla omezena jízda soukromými auty. Zrušen okresní úřad v Chotěboři a jeho
správní obvod připadl pod Chrudim. Kromě češtiny zavedena jako další úřední řeč
němčina a nařízeny dvojjazyčné německo-české nápisy na úředních listinách, vývěsních štítech a úředních a silničních tabulích. Od roku 1941 nařízeno přísné zatemňování oken. Pro nedostatek veškerého materiálu a pracovních sil úplně ustal stavební ruch.
I s přihlédnutím k všeobecným poměrům popsaným nahoře samotné válečné
události původně naši obec nijak citelněji nepoznamenaly, nepočítáme-li ovšem všenárodní trauma, útisk, všudepřítomný strach a omezování svobody. Obzvláště se velmi
zpřísnila evidence obyvatelstva a za porušení předpisů byly stanoveny vysoké tresty,
v heydrichiádě dokonce i trest smrti. Každý občan byl povinně vybaven tzv. Kehnkartou, obdobou pozdějšího občanského průkazu. Složitě, několik generací nazpět, musel
se prokazovat „árijský“, tj. nežidovský původ a zpřísněna byla také evidence obyvatelstva a tzv. domovského práva, aby se co nejvíce omezil pobyt cizích podezřelých osob.
Odhlédneme-li od bombardování v posledním dni války, provedeném navíc našimi sovětskými osvoboditeli, měla obec méně obětí než v té první světové a bylo také
méně hladu. Průmysl byl zákonitě orientován přednostně na potřeby války, nezapomínalo se ale na skrovné zásobování obyvatelstva základními životními potřebami v přídělovém systému. Zemědělství s jeho produkcí potravin a průmyslových surovin Němci totiž považovali za strategické odvětví válečného průmyslu. /4 A přestože tedy prostřednictvím správních orgánů a podrobné evidence kontrolovali důsledně veškerou
zemědělskou činnost, předepisovali přitom přiměřené a splnitelné dodávky a ponechávali dostatek potravin i nutného osiva a sadby pro rolníkovu rodinu. Nelikvidovali
cíleně naše zemědělce jako komunisti po roce 1948. Navíc při poměrně povrchní kontrole, většinou předem avizované či prováděné místní samosprávou a místními protektorátními četníky i zkorumpovatelnými německými úředníky, bylo možné leckteré nařízení obejít. Za války se proto mohlo ze statků vypomáhat potravinami nejen příbuzenstvu ve městech, ale i lidem ze vsi a z okolí. Porážky prasat byly sice přísně kontrolovány, ale přesto se občas s rizikem zabíjelo tzv. „na černo“.
Němečtí vojáci se k civilnímu obyvatelstvu chovali většinou slušně, pokud nešlo o odbojovou, nebo jinou „Říši nepřátelskou“ činnost. Když odmyslíme (ovšem nepominutelné!) německé válečné násilí, okupaci našeho státu a ukrutnosti, jichž se
Němci za války dopouštěli, nemohli jsme si na ně v našich místních poměrech stěžovat. Ve Ždírci bylo v době války místní vojenské velitelství s menší posádkou, složenou převážně ze starších nebo pro zranění zbraněneschopných mužů, určenou ke
strážní službě. Později přibyli příslušníci tzv. Todtovy organizace, kteří měli k dispozici poměrně vlažně hlídané válečné zajatce. Na vlečce dráhy v místech dnešního
manipulačního skladu Českých lesů se usadilo „Tankholzkommando“, které produkovalo tzv. tankholz – dřevěné špalíky převážně z břízy k výrobě dřevoplynu pro pohon
motorových vozidel. V sousedství se pak vyráběly sbíjené dřevěné mostní konstrukce
určené k opravám válkou poškozených mostů.
Smutnou kapitolou z období okupace byla kolaborace s Němci a udávání a donášení českých občanů na české občany německým okupačním úřadům. Historik Jiří
Černý píše, že po atentátu na Heydricha dostalo gestapo na 60 000 udání a bědovalo,
4
- Vlastní zemědělství je válečný nástroj prvního řádu a v tom je jeho důležitost pro stát vojenský. Konrad Heiden: Jeden muž proti Evropě.
že se ti Češi zbláznili. Také ve Ždírci jsme měli kolaboranty a udavače. O některých to
bylo známo, jako například o ždíreckých občanech J. D., nebo R. J., jiní zůstali v anonymitě. Podle svědectví dnes již zesnulého ždíreckého holiče Bedřicha Škarýda svěřoval se mu jednou „starý“ Homolka, kolik dostává udavačských dopisů, které mu místní
posílají na svoje spoluobčany. „Copak to můžu poslat na gestapo do Pardubic? Copak
ty lidi něco udělali?“ O ždíreckém občanu R. J. se přitom zmínil, jak všichni v holírně
zmlkli, když přišel za války do krámu. „Každý se bál, že by ho mohl udat!“ Podobné
to bylo i v sousedním Krucemburku. Tam je svědecky doloženo, jak karlovský Němec
Mitscherling ukazoval hostinskému Doležalovi svazek udavačských dopisů, které pak,
namísto aby je poslal na gestapo do Jihlavy jak to bylo jeho povinností, hodil před jeho
očima do roztopených kamen. O nečistém svědomí některého ze ždíreckých svědčí též
vytrhané listy z knihy protokolů ždírecké školy z období 1944-1945. Když ovšem vezmeme v úvahu poválečnou spolupráci mnohých občanů s StB, nebude nám na tom
připadat pranic divného. Některým lidem je jedno, jestli udávají nacistům nebo komunistům. To není otázka přesvědčení. To je otázka (pa)charakteru. /5
Ke konci války, kdy v našem kraji působili partyzáni organizovaní sovětskou
stranou, přibyla do Ždírce jednotka stíhacího protipartyzánského oddílu, tzv. „Jagdkommando“. Tehdy už docházelo k násilnostem, zvláště v okolních obcích, jako například v lednu 1945 v Krucemburku. Ze strany Němců ovšem vždy jako odveta za partyzánské akce. Ty neměly valného vojenského významu, i když se v poválečné partyzánské literatuře nekriticky přeceňují. /6
Zničený přejezd na Huti
21. dubna 1945
5
- Z rodinné kroniky Bohuslava Mísaře z čp. 30: Byl jsem jmenován do funkce předsedy zemědělské komise pro
dodávky ... neměli jsme jiného východiska, protože nám bylo řečeno: Nepřijmete-li, budete považováni
za sabotéry a podle toho se s vámi bude jednat ... Vždy jsme se snažili lidem v dodávkách ulehčiti. Přesto na nás bylo sočeno a žalováno. Například ze strany Fr. D. z č. 82, notorického alkoholika a Jana W.,
kteří na nás žalovali u p. Alexe Homolky. Ten je po vyslechnutí žalob zkrátka vyhodil. Kdyby byl živ p.
Homolka a p. Auer z Nového Ranska, dnes bychom se dozvěděli, kteří občané ze Ždírce u nich žalovali
a udávali svoje sousedy. Byla mezi nimi i jedna žena. Leccos bychom se dozvěděli, jaký měli charakter a
jak proti svých sousedům a spoluobčanům jednali.
Ze svědecké výpovědi Josefa Chalupy ze Ždírce: Lidé ve Ždírci se hned po válce snažili, aby byli Homolkovi
co nejdřív odsunuti, hlavně aby starý Homolka na ně neprozradil, že donášeli a udávali spoluobčany.
6
- Diverzní akce partyzánů v přímém okolí Ždírce se kromě nepodařených sabotáží na ždírecké pile a ve strojírně na Starém Ransku (ta navíc způsobila zatčení hajného Janáčka z peršíkovské hájenky a tří mladých
mužů, kteří se u něj skrývali po útěku z totálního nasazení) omezily na destrukci železniční dopravy
v březnu a dubnu 1945. Například 13. dubna byla výbuchem převrácena parní lokomotiva s tendrem
mezi vjezdovým návěstidlem a silnicí na Chotěboř, a 21. dubna byl zničen železniční podjezd na Huti.
Obě tyto akce zastavily železniční dopravu jen na krátký čas. (Více Bořivoj Nebojsa: Jak to bylo
s partyzány, Sursum Tišnov, 1998 a 2002.)
Partyzánská činnost byla převážně politickou záležitostí. Měla za úkol oživit
staré a ustavit nové organizace komunistické strany v obcích a organizačně zajistit poválečný vznik národních výborů pod vedením komunistů. Měl být vyvolán dojem, že
nás osvobozuje hlavně sovětská armáda a za svobodu bojují převážně komunisti. /7
Činnost partyzánů přivodila naopak mnoho strádání, utrpení a obětí civilnímu obyvatelstvu. Úmysly českých partyzánů, většinou mladých lidí, kteří přešli do lesa buď po
útěku z totálního nasazení, nebo z touhy bojovat proti okupantům, případně i z donucení, byly zpravidla čisté a vlastenecké. Strádali životem v zasněžených lesích na
přelomu let 1944-1945, neustále pronásledováni, obětovali se, nasazovali životy. Nemohli přitom tušit, že jsou pouze nástrojem velmocenské ruské politiky, směřující
k ovládnutí naší země a celé východní Evropy. /8 Také Josef Froš, devatenáctiletý student z Pardubic, kterého Němci zabili 6. května 1945 v poli za Šupitovým statkem, /9
zaplatil rozzuřeným Němcům svým životem za partyzánské akce v okolí. Jednou
z nich byla přestřelka u Sobíňova dne 5. května 1945, kdy na popud chotěbořského a
sobíňovského Revolučního národního výboru byla skupinka převážně mladých nadšených, ale nezkušených bojovníků vyslána na dvou malých náklaďáčcích vstříc po zuby
ozbrojené ustupující Schörnerově armádě, kterou chtěl její velitel stůj co stůj zachránit
před ruským zajetím a odvést na západ do Německa k Američanům. /10 Sami partyzáni
7
- KSČ věrně sledovala linii sovětské zahraniční politiky. Když SSSR uzavřel s nacistickým Německem pakt o neútočení, komunisté tento krok obhajovali. Nacistické Německo však přepadlo SSSR a komunisté se přes
noc změnili v horlivé bojovníky proti nacismu. Začali vytvářet odbojové skupiny, jejichž prvotním cílem
však nebylo osvobození vlasti, nýbrž příprava k převzetí moci po válce. Tomuto cíli podřídili vše ... Lidové noviny, 10.2.1999.
Květnové povstání českého lidu ... před celým světem demonstrovalo postoj českého národa. Politický cíl,
který vytyčila KSČ v národně osvobozeneckém boji, byl splněn. Hegemonem vnitřní národní a demokratické revoluce se stala dělnická třída v čele s KSČ ... Z nepodepsaného úvodníku ŽZ, duben 1983.
8
- Z letáku shazovaného sovětským letadlem v dubnu 1945:
Československo již bude osvobozeno. Německé armády jsou rozbity ve své vlastní zemi a Spojenecké
armády již bojují na československé půdě na západě i východě. Přes půl republiky je již osvobozeno –
od východu ve svazku s vítěznou Rudou armádou postupuje První československý armádní sbor, vedený
generálem L. Svobodou; od západu postupuje třetí armáda generála G. Pattona.
Pomozte spojeneckým armádám a zachraňujte vaši zem před zničením.
Českoslovenští vojáci! Splňte Vaši přísahu republice – vzhůru do boje, vykonejte svou vojenskou povinnost. Českoslovenští dělníci! Zastavte práci v továrnách, které zásobují německý Wehrmacht – připojte se ke generální stávce. Českoslovenští železničáři! Znemožněte veškerou dopravu německých vojsk
i zásob. Nedopusťte, aby jediný vlak dojel na místo určení. Českoslovenští rolníci! Braňte svoje hospodářství. Odstraňte zásoby potravin a píce z dosahu Němců. Českoslovenští vlastenci! Vzhůru do zbraně!
Bojujte národní boj! Bijte, zabijte – nikoho neživte!
9
- Josef Froš byl zvěrsky ubit za křížkem na cestě do Obory. Na pietním místě jeho smrti stojí dnes zchátralá
hospodářská kůlna JZD. Poměrně úplné vylíčení této události obsahuje seminární práce studentky historie Lenky Vaníčkové z Vojnova městce Poprava Josefa Froše, 2005, opřená zčásti o dokumenty, převážně ale o výpovědi pamětníků. Přesto některé okolnosti jeho smrti zůstávají dodnes zahaleny tajemstvím.
10
- Z výzvy generála Schörnera k německé armádě, 5. května 1945 (překlad):
Vojáci vojskové skupiny Mitte! Po šestiletém tvrdém boji se podařilo přesile našich nepřátel prolomiti část našich frontových linií ...Válka se blíží ke svému konci. Podle rozkazu Vůdcem povolaného
státního vůdce a nejvyššího velitele německé branné moci velkoadmirála Dönitze platí, aby se bojovalo
tak dlouho, dokud nejlepší němečtí lidé nebudou zachráněni. Po splnění tohoto úkolu je mým úmyslem
vás, mé vojáky, dovést zpět do vlasti ...
Šest dlouhých let jsme byli semknuti a odolávali nepříteli. V posledních týdnech nesmíme světu poskytnout obraz rozkladu a tím zmařit právě probíhající jednání ... Naše kázeň a zbraně v rukou jsou pro
nás zárukou, že dobře a směle vyjdeme z této války ... Skutečně ztracen je ten, kdo se sám vzdá ... Vojáci
mé armádní skupiny! Zvládli jsme spolu mnohou těžkou krizi na mnoha úsecích východní fronty. Můžete
mi věřit, že vás i z této krize vyvedu..
Schörner, generál-polní maršál.
a organizátoři odtud včas vycouvali a ponechali sobíňovské, z nichž jedenatřicet to zaplatilo životem, napospas esesáckým hrdlořezům. Pak ještě následovalo vraždění u záseků na Kominíku a ve Slavětíně (17 obětí) a na nádraží v Chotěboři (11 padlých, mezi
nimi osmnáctiletý Miroslav Marek z Kohoutova). Následujícího dne, 6. května, zavraždili ještě Němci v Hurtově Lhotě u Věže sedm lidí, mezi nimi i tři důstojníky a
dva osmnáctileté chlapce, zajaté ve znovuobsazeném muničním skladu na Bílku. Oběti
na samém konci války bezesporu už zbytečné.
Takto pochopitelně hodnotíme až s historickým odstupem. Těm, kteří ve svatém revolučním nadšení povstali se zbraní v ruce proti okupantům, nelze než zachovat
trvalou památku, úctu a vděčnost.
Smuteční oznámení o smrti Josefa Froše
Odvoz padlých od Sobíňova (7.5.1945)
Kapitulace nepřichází v úvahu! (8.5.1945!)
Většina těchto protektorátních a válečných ždíreckých událostí, včetně katastrofálního náletu sovětských letadel na obec již po skončení války v poledne 9. května
1945 (o kterém budeme pojednávat v další části), je dosti podrobně popsána řídícím
učitelem v.v. Antonínem Kolářem v Pamětní knize I. obce ždírecké na stranách 94160. Při čtení těchto zápisů se nabízí velmi zajímavé srovnání, že některé totalitní způsoby německých okupantů, včetně mučení, poprav a pracovních a koncentračních táborů, byly pozdější komunistickou mocí po únoru 1948 převzaty a praktikovány vůči
vlastním občanům téměř navlas podobně, většinou však ještě rafinovaněji a důsledněji.
Němci ovšem byli naši nepřátelé.
Vypsaný kronikářský materiál z období protektorátu je natolik obsáhlý, že jej
nelze podrobněji rozvádět. Pro ilustraci alespoň několik zajímavých, mnohdy i úsměvných záznamů z této tragické doby:
- 18. a 19. III. 1939 bylo ve Ždírci ubytováno německé vojsko. Před hostincem Peklo
měli vojenskou kuchyni a v ní vyvářeli i pro civilní obyvatelstvo. Každý si mohl dojíti
pro dušenou rýži a guláš. Při rozdělování podělené osoby fotografovali a snímky posílali do říše. /11
- 12. 4. 1940 byly občanům vydávány poukázky na krmivo ... bez lístků nebo poukázky
nedostane se ničeho, ani potravin, ošacení, topení, na vše musí být zvláštní žádanka a
povolení. Snad jenom poštovní potřeby nejsou na lístky.
- Sbírka kovů. V tomto týdnu objevily se v obci vyhlášky s výzvou ke sbírce cenných kovů k Hitlerovým 51. narozeninám. Sebráno bylo asi 70 kg předmětů z cínu, mědi, niklu
a mosazi.
- 14. XI. 1940 byla domovní prohlídka na zásoby a slepice na anonymní udání. /12
Prohlídku provedli četníci z Krucemburku a strážník Vomela tak, aby ničeho nenašli.
11
- Leták německé okupační armády k českému lidu z 15. března 1939 (kráceno):
VŠEM!
Dne 10. března 1939 sesadila pražská vláda legální vládu slovenskou porušujíc tím ujednané smlouvy, závazky, převzaté na podzim 1938 a ústavu slovenské krajiny. Od té doby rozšířily se nepokoje a
zmatek v této zemi. V neděli stalo se mnoho přehmatů proti Němců. Mnoho set příslušníků různých národností bylo uvězněno a z části zavlečeno. Jiní byli zabiti, mnoho lidí bylo zraněno ...
Jelikož se napětí v posledních hodinách nesnesitelně zostřovalo, jelikož ve velkých částech ČeskoSlovenska bylo vyhlášeno stanné právo, jelikož obnovení trvalého klidu a pořádku nynější pražskou vládou ani vládními metodami pražskými nelze očekávati ... rozhodla se nyní německá říšská vláda ke konečnému zakročení, aby odstranila tyto neudržitelné poměry. Má přitom na zřeteli tisícileté právo, které
jí zavazuje, aby v tomto důležitém území převzala poslední odpovědnost za klid a pořádek ...
Německá vláda učiní proto nyní veškerá opatření, která poskytnou potřebné záruky pro konečné a trvalé uklidnění tohoto státního území. Německá branná moc, která právě překročuje na zemi i ve vzduchu hranice, má rozkaz, zabezpečiti život a majetek všech obyvatelů této země stejnou mírou.
Německé vojsko nepřichází proto jako nepřítel, nýbrž jen jako vykonavatel vůle německé říšské vlády, sjednati na tomto území snesitelný pořádek a umožňovati soužití národností, poměry zde na sebe odkázaných. Kdokoliv se staví německému vojsku na odpor nebo proti nařízením německých vojenských
úřadů proviňuje, bude považován za nepřítele tohoto pořádku a míru mezi národy této země neboť může
míti jenom v úmyslu zabrániti trvalému uklidnění a musí proto počítati s patřičnými následky a případně státi svým životem za své jednání. Kdo se dobrovolně podřizuje nařízením německé branné moci, vykonávající dočasně exekutivu, pomůže při zjednání klidu a pořádku a zkrátí tím dobu tohoto německého
zakročení. Německé vojsko má proto rozkaz, bleskovitě zlomiti každý odpor všemi prostředky.
Německá říšská vláda dojde v každém případě k cíli. To znamená: V těchto zemích nemají v budoucnosti Češi potlačovati Němce nebo Slováky, ani Němci nebudou potlačovati Čechy a Slováky. Všem musí býti umožněno, aby mohli žíti v klidu vedle sebe a společně pracovati k zajištění svého štěstí a blahobytu.
12
- Pamětníci nezapomínají, že podobně jako Němci kontrolovali slepice funkcionáři ždíreckého MNV v padesátých letech. Držení „nepřihlášených“ slepic mohlo totiž ohrozit naše plánované hospodářství a bylo
kvalifikováno jako trestný čin.
- 12. XII. 1941 Slovensko vypovědělo válku Americe!
- 10. I. 1942 byla provedena sbírka zimního prádla a šatstva pro německou armádu
strašlivě strádající velkými mrazy na východní frontě ... z Benátek toho odvedli do aktovky, z Kohoutova do tlumoku, z Krucemburku v pytlíku, ale ze Ždírce plné sáně. Ždírec odvedl nejvíce ze všech obcí v okrese chotěbořském.
- Prohlídky po Heydrichiádě. Ve Ždírci byla 6. června 1942 provedena prohlídka německou policií. Přijelo osobní auto se šesti německými policisty, rozdělili si obec a
provedli prohlídku dům od domu. Našli vše v pořádku, zvláště ti dva, kteří měli přidělen úsek od Lázničků k nádraží. Lehli si za plotem Jeníčkovy továrny a usnuli. Když se
vyspali, nasedli s ostatními do auta a odjeli.
- 23. II. 1943 šlo 27 děvčat ze Ždírce k odvodu na pracovní úřad. Z těch pouze dvě
uznány k práci v továrně na Ransku, všecky ostatní měly nějaká potvrzení.
- V únoru 1944 sehrálo ždírecké Kuratorium mládeže /13 divadelní hru Strakonický dudák ... Ač hráno čtyřikrát, vždy hlediště vyprodáno; taneční zábavy jsou již od roku
1940 zakázány.
- 9. III. 1944 provedena kontrola na slepice. Na obecní úřad dostavili se 4 úředníci a
jeden četník. Vypsali si několik čísel ke kontrole a odešli do hostince Peklo na oběd.
Mezitím občané slepice chované na černo schovali a kontrola dobře dopadla.
- 22. III. 1944 přikázal pracovní úřad všem penzistům bez výjimky nasazení na práci
do lesa na kácení stromů. Bylo jich patnáct. Tajemník obecního úřadu Motl poslal celou tuto nemocnou, přestárlou a práce neschopnou armádu spásy do Chotěboře na
pracovní úřad. Tam se přesvědčili o jejich neschopnosti a poslali je domů
- Koncem července přistálo u Oudoleně americké létadlo s desetičlennou posádkou.
Letci byli vybaveni potravinami, protektorátními penězi a potravinovými lístky. /14
- Oslava zřízení Protektorátu dne 15. III. 1945 se obešla bez řečnění a bez praporů.
- Začátkem dubna 1945 zde projíždí velké množství německých uprchlíků z Polska.
Z dalších lidských válečných ztrát, kromě obětí bombardování, o kterých budeme pojednávat v další části, neměli bychom zapomenout ani na ždírecké občany, kteří
položili svoje životy, nebo byli v období německé okupace perzekvováni, na jejich utrpení a oběti:
Břetislav Švanda (1911-1943), původem ze Ždírce čp. 110, maturant chotěbořského gymnázia, jeden ze zakladatelů ždírecké kopané. Bydlel v Chrudimi a pracoval
jako poštovní adjunkt na Ředitelství pošt a telegrafů v Pardubicích. Na podzim 1941
zatčen, za protistátní činnost v ilegální odbojové organizaci ÚVOD odsouzen k trestu
smrti a popraven v Drážďanech dne 16. července 1943.
Emil Chvátal (1912-1943) ze Ždírce čp. 101, stavitelský asistent. Za pokus o
útěk z totálního nasazení uvězněn v koncentračním táboře Buchenwald, kde zemřel
dne 23. prosince 1943.
13
- Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě – vzniklo za německé okupace v roce 1941
jako protektorátní kolaborantská organizace usilující o zfašizování české mládeže. Členství v této organizaci bylo, podobně jako v SČM (ČSM) za komunismu, takřka povinné pro mládež od 10 do 18 let.
Snaha ovládnout a převychovat mládež je totiž společná všem totalitním režimům. Ždírečtí pamětníci
„kurzů“ kuratoria vzpomínají, jak například museli stát v řadách proti sobě a navzájem se nelítostně
fackovat. Z toho důvodu, aby se naučili snášet bolest a získali patřičnou tvrdost a nenávist vůči nepříteli. Vedoucím ždíreckého kuratoria byl Miloslav Janáček.
14
- Tato událost – přistání amerického letadla u Oudoleně – je zatím nejasná a nebyla potvrzena z dalších zdrojů.
Antonín Culek (1896-1944), původem ze Ždírce čp. 41, bratr bývalého ždíreckého listonoše Františka Culka. Št. rtm. letectva a držitel Československého válečného
kříže 1939 „In memoriam“. V březnu 1944 Zatčen gestapem v Olomouci a za odbojovou činnost v ilegální vojenské organizaci Obrana národa popraven dne 10. října 1944.
Oldřich Novotný (1917-1945), řezník z čp. 19, bratr bývalého ždíreckého starosty Františka Novotného. Spolu se svým bratrem Václavem totálně nasazen na práci
v německém Kielu, kde pracoval v řeznictví. Podle vzpomínek manželky jeho bratra
Václava vynášel prý potraviny pro rodiny zatčených a vězněných. Byl kvůli tomu zatčen a vězněn v Kielu. Na sklonku války onemocněl a když se přes varování kamarádů
přihlásil na ošetřovnu, nebyl tam léčen, ale v dubnu roku 1945 zavražděn jako neschopný transportu před příchodem spojeneckých vojsk.
Alois Hendl (1926-1945), ze Ždírce čp. 145, padl při přestřelce u Sobíňova dne
5. května 1945 a je pochován společně s dalšími u zdi hřbitova v Sobíňově. Jeho jméno z neznámých důvodů nebylo původně uvedeno na ždíreckém pomníku padlých.
Osmnáctiletý(!) Miroslav Marek z Kohoutova (1927-1945) byl zastřelen 5.
května 1945 spolu s dalšími desíti občany postupujícím oddílem SS na nádraží v Chotěboři odvetou za obsazení muničních skladů na Bílku, pokus o obsazení vojenského
lazaretního vlaku na nádraží v Chotěboři a za odpor u Sobíňova. Dne 28. září 2012(!)
byla mu na kohoutovské hasičské zbrojnici odhalena pamětní deska.
Jaroslav Janáček (1891-1945), bratr Rudolfa Janáčka z čp. 108, postavil před
válkou ve Ždírci domek čp. 127 v nynější ulici Na Kopaninách. Později se s rodinou
přestěhoval do Chrudimi. Působil jako člen hasičského sboru a krajský funkcionář
československého hasičstva. Proto byl zatčen gestapem a do konce války vězněn
v koncentračním táboře Terezín. Krátce po osvobození zesláblý (z původních 90 vážil
pouhých 45 kg!) podlehl tyfové epidemii.
František Oubrecht (1900-1945), žijící ve Žďáru na Moravě, syn Josefa Oubrechta ze Ždírce čp. 135. Zatčen jako dělnický komunistický funkcionář a zahynul
v koncentračním táboře Osvětim.
Josef Kubát z Kohoutova (1923-1944), za druhé světové války příslušník 311.
československé bombardovací perutě ve Velké Británii, in memoriam podplukovník
čs. letectva, zahynul s posádkou čtyřmotorového Liberatoru při startu k operačním letu
dne 29. června 1944 (z devítičlenné posádky se zachránil jediný muž) a je pohřben ve
Velké Británii. Teprve 28. září 2012(!) byla mu na kohoutovské hasičské zbrojnici
odhalena pamětní deska. Spolu s ním se bojů za svobodu na západní frontě zúčastnil i
jeho bratr Ota Kubát. Oba byli z rodiny předválečných emigrantů do Kanady.
Alois Kubát z Kohoutova (1920-1994) byl bratrancem předchozích. Začátkem
okupace opustil ilegálně republiku, přes Polsko a sovětský koncentrák se dostal do
Francie. Zúčastnil se bojů u Tobruku, pak působil jako pilot bombardéru RAF. Po válce žil na Karlovarsku. Po únoru 1948 jako příslušník západního odboje perzekvován.
Alois a Marie Kubátovi, rodiče Aloise Kubáta, byli za synův ilegální útěk několik měsíců vězněni na gestapu a celou válku drženi pod policejním dohledem.
Antonín Lacina, původem z Benátek, majitel tkalcovny ve Ždírci, byl jako bývalý čs. legionář zatčen v srpnu 1939 a do konce války vězněn jako rukojmí v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. /15
15
- Když přišli Němci, během prvního týdne sebrali reprezentaci národa jako rukojmí: kdyby národ chtěl povstat, byli připraveni k obětování. Nepracovali. Mohli číst a psát.
Jiří Mísař z čp. 37 (1919-1991), bratr bývalého předsedy MNV Josefa Mísaře,
byl při zatýkání studentů vysokých škol v Praze v listopadu 1939 uvězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen-Oranienburg. Šťastnou náhodou propuštěn na Vánoce
1940, kdy Němci na naléhání prezidenta Háchy propustili každého dvacátého studenta.
Jaroslav Zvolánek, který se do Ždírce přiženil z Krucemburku, byl jako člen
KSČ vězněn od února 1941 v koncentračních táborech Terezíně a Buchenwaldu. /16
Blažej Čermák z Kohoutova zatčen též jako student v listopadu 1939 v Praze a
do 20. dubna 1942 vězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen-Oranienburg.
Řada děvčat a chlapců ze Ždírce a okolí byla za války totálně nasazena k práci
v Německu. Ze Ždírce mezi jinými například Jaroslav Ressel, Ludmila Lédlová (později provdaná Peřinová), Stanislav Socha, Josef Mísař, Vladimír Pecka, Josef Smíšek,
František Daniel, Jan Marek, Vilém Podroužek, Oldřich a Václav Novotní. Z Benátek
tesař Starý, Jaroslav Baloun, František Motl a Václav Ondráček, ze Studence Němec a
Josef Culek, a další.
Na žádnou okupaci a její hrdiny a oběti bychom neměli zapomínat.
Josef Kubát (1923-1944)
Antonín Culek (1896-1944)
Břetislav Švanda (1911-1943)
16
- Po skončení války ho ve Ždírci hledali dva bývalí spoluvězni, aby si s ním údajně vyřídili jakési „účty“ z doby pobytu v koncentráku. Zvolánek byl po válce správcem v zabrané Homolkově vile, později se s rodinou odstěhoval do Žďáru nad Sázavou.
Oldřich Novotný (1917-1945)
Miroslav Marek (1927-1945)
Pokračování.