Radek Khol a kol. – Protiraketová obrana - Shrnutí Idea

Transkript

Radek Khol a kol. – Protiraketová obrana - Shrnutí
ÚVOD
Idea protiraketové obrany se vynořuje a zase mizí v americké politice posledních více než čtyřiceti let. Cíl
je vždy stejný – ochrana před balistickými raketami schopnými nést zbraně hromadného ničení, které
mohou zabít miliony lidí. Původně byl systém určen hlavně k ničení Mezikontinentálních balistických
raket (Intercontinental ballistic missile, ICBM) a střel dlouhého doletu. V současnosti je konstruován jako
mnohovrstevný, takže má být schopen likvidovat i nepřátelské rakety krátkého a středního doletu a střely
s plochou drahou letu1.
Všechny balistické rakety2 se pohybují po předem určené balistické křivce, která se u těch s delším
doletem dá rozdělit na čtyři fáze. V každé z těchto fází je možné na nepřátelskou střelu zaútočit.




Startová fáze (boost phase) – raketový motor vynese střelu na plánovanou trajektorii. Jde o
nejkomplikovanější fázi, při které je střela zároveň nejzranitelnější. Má malou rychlost, hlavice
tvoří s nosnou raketou jeden cíl a teplo vznikající spalováním je snadno identifikovatelné.
Problémem je, že tato fáze je poměrně krátká (minuta pro rakety krátkého doletu a přibližně
čtyři minuty pro ICBM), takže není jednoduché již v této fázi střelu detekovat, pozitivně
identifikovat, zaměřit a zničit. Na konci této fáze má střela (u ICBM) rychlost přibližně 24 tisíc
km/hod.
Postartová fáze (post-boost phase) – jde o část trajektorie mezi vyhořením pohonu rakety a
uvolněním poslední hlavice (pokud jich střela obsahuje více). Obvykle k tomu dochází mimo
atmosféru (ve výšce cca 100 km), takže hlavice či další části (např. klamné prostředky, decoys)
sledují stejnou balistickou trajektorii jako hlavice. Zasáhnout nepřátelskou střelu v této fázi je
velice komplikované.
Stř ední fáze (midcourse phase) – hlavice, klamné prostředky a zbytky rakety se pohybují mimo
atmosféru. Jde o nejdelší fázi letu (přibližně 20 minut u ICBM), takže je relativně dostatek času
na zaměření, určení trajektorie atd. Nicméně rozlišení pravé hlavice od klamných prostředků a
dalších částí je poměrně složité.
Koneč ná fáze (reentry nebo terminal phase) – hlavice a další části vstupují do atmosféry. Jde o
velice krátkou fázi – přibližně 30 sekund, protože rychlost objektů je nyní umocněna gravitací.
Hlavice je snadněji odlišitelná od klamné či klamných hlavic a dalších zbytků, nicméně útok
nemusí hlavici zničit a navíc její části mohou dopadnout na spřátelené (či vlastní) území.
Toto členění platí bezezbytku pouze pro rakety dlouhého doletu, zvláště pro ICBM. Střely středního
a krátkého doletu nemusejí opustit atmosféru, nemusejí mít oddělitelnou hlavici či klamné prostředky.
Například rakety Scud odpalované Irákem během války v Perském zálivu zůstávaly od startu až po dopad
v jednom kuse. Rakety krátkého doletu nemusejí vůbec projít střední fází letu.
Za posledních padesát let USA vyvinuly, vyrobily a otestovaly několik generací technologií,
komponentů a konceptů souvisejících s protiraketovou obranou. Největší vylepšení jednotlivých součástí
spočívají v miniaturizaci, komunikaci, senzorech, radarových technologiích a rozpoznávání. Po vypuštění
Sputniku 4.10.1957, vyneseného sovětskou mezikontinentální raketou, si Američané začali uvědomovat,
že jejich bezpečnost, kterou jim zaručovaly oceány a protiletadlová obrana, mizí. Prezident John F.
Kennedy slíbil, že zranitelnost USA, kterou představovaly sovětské ICBM, odstraní. Naplno se rozjely
raketové programy, včetně vývoje balistických raket odpalovaných z ponorek (Submarine Launched
Balistické rakety se dělí podle doletu do několika skupin. Podle americké klasifikace se dělí na
Mezikontinentální balistické rakety (ICBM) s doletem nad 5500 km, rakety dlouhého doletu (3000-5500
km), rakety středního doletu (1000-3000 km) a rakety krátkého doletu (menší než 1000 km). Sovětská a
ruská klasifikace je trochu odlišná. Strategické rakety mají dolet nad 1000 km, operačně-strategické (5001000 km), operační (300-500 km), operačně-taktické (50-300 km) a taktické (do 50 km). Viz. Federation
of American Scientists – Ballistic Missile Basics, http://www.fas.org/nuke/intro/missile/basics.htm
2
Balistické rakety jsou neřiditelné (řiditelná může být pouze hlavice po odpojení) a pohybují se po
předem určených a naprogramovaných trajektoriích. Poté existují ještě řízené střely (řízené rakety), které
manévrují s pomocí senzorů či povelů obsluhy a mají řiditelná křidélka (např. střely s plochou drahou
letu apod.)
1
Ballistic Missiles, SLBM). V 60. letech se díky postupnému opouštění strategie vedení omezené jaderné
války stále více dostávaly do popředí protiraketové systémy, které měly ochránit USA před sovětskými
raketami. Prvním programem v rámci kterého došlo k úspěšnému zásahu makety hlavice byl Nike-Zeus.
Ten prezident Kennedy zrušil a nahradil jej programem Nike-X. Nepřátelské rakety měly být ničeny
mimo atmosféru, ve výšce 100 kilometrů či výše jaderným výbuchem hlavice s náloží o síle 400 kilotun
TNT. Problémem byla (jako i mnohokrát potom) technologie. Radary nebyly zdaleka na té úrovni, aby
byly schopné přesně určit dráhy nepřátelských střel a navést na ně antiraketu. Přesto výzkum pokračoval.
V roce 1967 dal prezident Johnson zelenou nástupci Nike-X, programu Sentinel. Stalo se tak poté, co se
mu nepodařilo přesvědčit Sovětský svaz, aby se vzdal budování protiraketové obrany. O dva roky
později prezident Nixon změnil určení projektu. Napříště měl sloužit nikoli k obraně velkých
amerických měst, ale k obraně raketových sil se střelami Minuteman. Byl zároveň přejmenován na
Safeguard. Stejně jako Američané budoval protiraketové síly i Sovětský svaz.
Doktrína vzájemně zaručeného zničení (MAD), která existovala od Kennedyho dob, získala právní
rámec v sedmdesátých letech minulého století díky smlouvě o Omezení protiraketových systému (ABM).
Ta byla uzavřena v roce 1972 a mimo jiné umož ovala vybudování obranných protiraketových deštníkň
ů
nad dvěma přesně stanovenými místy o síle maximálně 100 antiraket. Úprava smlouvy z roku 1975
povolovala již pouze jedno místo. Spojené státy si zvolily obranu raketových sil v Grand Forks v Severní
Dakotě a Sovětský svaz v Moskvě.3
Ke zřejmě nejvážnějšímu pokusu vybudovat protiraketovou obranu došlo v 80. letech. V roce 1983
vyzval tehdejší americký prezident Ronald Reagan vědce, aby vytvořili systém, který učiní jaderné
zbraně „neschopné a zastaralé“4. Program „hvězdných válek“, jak je známá Strategická obranná
iniciativa (Strategic Defense Initiative, SDI), měl být schopen ochránit 3500 cílů v USA proti útoku
sovětských raket s jadernými hlavicemi. Šlo o komplikovaný systém radarů, senzorů, antiraket
rozmístěných jak na zemi, tak ve vesmíru, a laserů, které by ničily nepřátelské střely ve vesmíru 5. Od
počátku se výzkum zaměřoval dvěma směry. Zavrhnut byl původní koncept ničení nepřátelských střel
jaderným výbuchem. Pozemní síly navrhly přístup hit-to-kill (HTK), tedy ničení cílů s využitím kinetické
energie obranné hlavice - nárazem. Výzkum se ubíral i druhým směrem - existoval předpoklad, že
zanedlouho budou proti střelám odzkoušeny zbraně využívající usměrněného energetického výboje
(directed energy weapons, DEW). Paprsek mohl zlikvidovat elektronické přístroje nepřátelské střely (soft
kill), způsobit výbuch (hard kill) či poškodit hlavici natolik, že se rozpadne při návratu do atmosféry.
Program se potýkal s řadou problémů zejména technologického rázu a tak nebyl nikdy dokončen.
Nicméně se sníženým rozpočtem pokračoval výzkum i po pádu železné opony v roce 1989 a rozpadu
Sovětského svazu. Mezi hlavní nedostatky architektury SDI patřila zranitelnost zbraňových systémů,
vysoká cena, nedostatečná technologie a složitost systému velení a řízení.
Raketové ohrožení se dostalo opět do popředí zájmu amerických zákonodárců po bombardování
spojeneckých jednotek iráckými raketami SCUD během války v Zálivu a tak ještě v roce 1991 přijal
Kongres Zákon o raketové obraně, který hovořil o nutnosti vybudovat Theatre missile defense (TMD),
Protiraketová obrana v Grand Forks začala fungovat 1. října 1975. O den později Sněmovna
reprezentantů nařídila systém uzavřít, protože Sovětský svaz začal rozmisťovat rakety s vícenásobnými
samonaváděcími jadernými hlavicemi (MIRV), které by snadno obranný deštník překonaly. Sovětský
svaz naopak rozmístil na ochranu Moskvy obranné rakety s jadernými hlavicemi typu Galoš a později
vylepšený systém Gazelle, který je funkční dodnes, viz. Russian Anti-Ballistic Guided Missile Systems Vladimir Trendafilovski, http://www.wonderland.org.nz/rusabgm.htm
3
„Dnes, ve shodě s našimi závazky vyplývajícími ze smlouvy ABM a chápající nutnost konzultací s našimi
spojenci, činím první důležitý krok. Nařizuji rozsáhle a intenzivně se věnovat definování dlouhodobého výzkumu a
přípravě programu, který nám umožní dosáhnout našeho konečného cíle, eliminovat hrozbu strategických jaderných
raket. Tak můžeme nastoupit cestu vedoucí ke kontrole zbrojení a eliminovat zbraně jako takové. Nehledáme
vojenskou nadvládu ani politickou výhodu. Jediným důvodem, který sdílejí všichni lidé, je hledání cest ke snížení
hrozby jaderné války“. Televizní projev prezidenta Ronalda Reagana 23. března 1983, viz.
HREF="http://www.fas.org/spp/starwars/offdocs/rrspch.htm" MACROBUTTON HtmlResAnchor
http://www.fas.org/spp/starwars/offdocs/rrspch.htm
4
S podobnou myšlenkou přišel v roce 1953 německý vědec pracující pro USA Wernher von Braun. Ten
navrhoval výstavbu umělé stanice obíhající kolem Země, která by byla vybavená odpalovacím zařízením
pro rakety s jadernými hlavicemi. „V případě potřeby slouží vnější stanice dále jako startovní rampa pro
střely obíhající Zemi, proti kterým nejsou dobře možná obranná opatření. (…) Explozi jaderné hlavice lze
vyvolat přesně nad cílem, dokud ještě střela letí nadzvukovou rychlostí. Obranná opatření jsou za této
situace zcela neúčinná.“ Viz. Rainer Eisfeld – Touha po měsíci (Mondsüchtig), str. 152
5
protiraketovou obranu bojiště a zároveň dal zelenou budování Národní protiraketové obrany (National
Missile Defense, NMD). Určení TMD se v devadesátých letech měnilo. Zatímco původně šlo primárně o
ochranu vlastních či spojeneckých jednotek (tedy ochranu poměrně malého území), nyní se hovoří už o
obraně celých regionů. Vláda prezidenta George Bushe staršího krátce před skončením funkčního období
nařídila vývoj, testy a rozmístění systému Globální ochrana proti omezeným útokům (Global Protection
Against Limited Strikes, GPALS). Ten se skládal ze tří částí:
 TMD - existující systém pozemních sil Patriot, Námořní obrana bojiště (Navy Area Defense,
NAD) a řízené střely s velkým akčním rádiusem (Theater High Altitude Area Defense, THAAD)
 Omezený systém NMD měl používat antirakety (Ground-based interceptor, GBI s bojovou
hlavicí) operující mimo atmosféru.
 Globální částí měl být systém Brilliant Pebbles (PB) – šlo o autonomní střely vážící pouhých 1025 kg rozmístěné ve velkém množství ve vesmíru
Americký protiraketový program se dá od počátku 80.let do konce 90.let rozdělit v zásadě na pět částí:

Prozkoumání technologií a demonstrace dosažitelnosti obrany proti masivnímu raketovému
útoku ze strany Sovětského svazu
 Vývoj a budování obranného systému, který bude sloužit jako odstrašení Sovětského svazu před
útokem na odvetné americké raketové síly
 Vývoj globálního systému GPALS, který bude ochraňovat USA a jejich spojence před
nebezpečím balistických raket odpálených z kteréhokoli místa na Zemi
 Vývoj a rozmístění zmodernizovaných prostředků k obraně bojiště před raketami v co možná
nejkratší době a zároveň práce na Národní protiraketové obraně určené k ochraně
kontinentálních USA
 Příprava na rozmisťování protiraketové obrany bojiště TMD a zároveň příprava na možné
rozmístění národní protiraketové obrany proti omezenému útoku balistických raket dlouhého
doletu a ICBM
Americká debata o protiraketové obraně
Clintonova administrativa
Protiraketová obrana nebyla pro prezidenta Billa Clintona na rozdíl od jeho republikánských předchůdců
R. Reagana a G. Bushe nikdy výraznou prioritou v oblasti obranné politiky. Clintonova administrativa se
především zaměřila na systémy TMD. Základem TMD měl být zdokonalený systém Patriot (PAC-3) a
námořní program NAD. Ve vyšší vrstvě (mimo atmosféru) měl operovat program THAAD a jeho
námořní obdoba Navy Theater Wide (NTW). Objevily se další dva komponenty – Medium Extended Air
Defense System (MEADS), který USA vyvíjejí ve spolupráci s Itálií a Německem. MEADS má být
mobilní a má ochraňovat manévrující i rozmístěné vojenské jednotky proti raketovým nebezpečím
přicházejícím z kteréhokoliv směru. Naopak projekt NMD byl silně omezen finančně i technologicky a
zbyl z něj pouze výzkum technologií a přípravy rozmístění pozemního segmentu GBI.
Republikáni se ovšem nechtěli zcela vzdát svojí představy o mnohem robustnějším programu
protiraketové obrany a svoji kampaň vystupňovali v roce 1996 v souvislosti s nadcházející prezidentskou
kampaní. Klíčovým bodem se měl stát návrh nového Zákona na ochranu Ameriky (Defend America Act)
předložený v březnu 1996, který mimo jiné vyzýval administrativu k urychlenému rozmístění systému
NMD a z něj plynoucí snaha učinit protiraketovou obranu jedním z argumentů útoku na Clintona během
prezidentské kampaně ze strany republikánského kandidáta Boba Dolea. Tento pokus nakonec neuspěl,
ale demokratická administrativa odpověděla v dubnu 1996 přijetím specifického plán pro vývoj a
rozmístění systému NMD, známý jako „3+3“. Podle plánu měl první tři roky probíhat výzkum, vývoj a
testování. Tento proces měl být ukončen hodnotící zprávou v roce 2000. Během dalších třech let měl být
systém v případě nutnosti schopen rozmístění. Pokud by se neobjevila žádná okamžitá hrozba, měl
pokračovat výzkum, vývoj a testování, aby mohl být rozmístěn lepší systém, než v roce 20036.
Změna vnitropolitické atmosféry nastala opět v roce 1998, kdy se téma protiraketové obrany stalo opět
velmi aktuální. Především se změnilo vnímání hrozeb útoku balistickými raketami vůči území USA.
Hlavním sporným bodem byla v průběhu 90.let otázka načasování hrozby, tedy kdy budou darebné státy
schopny zasáhnout území USA získat rakety dlouhého doletu. Národní zpravodajský odhad raketové
hrozby vůči Spojeným státům (NIE – National Intelligence Estimate) z listopadu 1995 soudil, že taková
6
Více viz. Joseph Cirincione, ´How the Right Lost the Missile Defense Debate´, Foreign Policy, No.106,
Spring 1997, str. 38-55
hrozba je v příštích 10-15 letech nepravděpodobná.7 Republikánská většina v Kongresu ovšem s tímto
odhadem nesouhlasila a prosadila vytvoření nezávislé komise k posouzení této hrozby pod vedením
Donalda Rumsfelda. Rumsfeldova komise vydala závěrečnou zprávu 15. července 1998 a usoudila, že
závěry zpravodajské komunity byly příliš optimistické, a že"společné snahy řady otevřeně či potenciálně
nepřátelských zemí získat balistické střely s biologickými či nukleárními hlavicemi představují rostoucí
hrozbu vůči Spojeným státům, americkým silám rozmístěným v zahraničí a spojencům." Tyto rakety
nemusí dosahovat kvalit amerických zbraní ve smyslu přesnosti či spolehlivosti, nicméně státům, které je
vyvinou, umožní "způsobit zásadní škody Spojeným státům během zhruba pěti let od rozhodnutí tyto
zbraně získat (deset let v případě Iráku)." Dále komise konstatovala, že "hrozba vůči Spojeným státům
představována těmito rozvíjejícími se schopnostmi je širší, zralejší a vyvíjí se rychleji, než bylo
dokumentováno v odhadech a zprávách zpravodajské komunity."8 Tyto závěry byly zdůrazněny 21.
července 1998, kdy Írán testoval raketu středního doletu Shahab-3 a 31. srpna, kdy provedla KLDR test
rakety Taepo Dong-1, která přeletěla nad japonským územím. Tento test byl pro Spojené státy obzvláště
znepokojující, protože demonstroval zásadní schopnosti Korejců vypořádat se s problémy konstrukce
ICBM a oddělení jednotlivých stupňů během letu.
Mnohem lepší rozpočtová situace počítající s výrazným přebytkem do budoucna, technologický pokrok
dosažený během 90.let a opětovná obava z použití karty protiraketové obrany během prezidentské
kampaně v roce 2000 přispěly k vytvoření politického konsenzu o NMD.9 Demokraté proto nebránili
novému legislativnímu návrhu, který byl předložen v Senátu i ve Sněmovně reprezentantů amerického
Kongresu. Zákon o Národní protiraketové obraně (National Missile Defence Act) byl následně v Senátu
schválen poměrem hlasů 97-3 17.března 1999 a prezident ho podepsal 22.července 1999.10 Jeho text
obsahoval formulaci, že „ je politikou USA rozmístit jakmile to bude technologicky možné efektivní
systém NMD schopný ochrany území USA proti omezenému útoku balistickými raketami“.11 Zároveň
ovšem Clinton potvrdil, že jeho podpis neznamená automatické schválení rozmístění systému NMD.
Tento postoj Clinton potvrdil 1.září 2000, kdy se rozhodl neautorizovat rozmístění omezeného systému
NMD a přenechat toto rozhodnutí příštímu prezidentovi. Jeho hlavními důvody byl stále neuspokojivý
stav dostupných technologií, neochota Ruska změnit smlouvu ABM a námitky spojenců vůči dopadům
rozmístění NMD na strategickou stabilitu.12 Tyto výhrady se úzce váží k dlouhodobé americké debatě o
protiraketové obraně.
Debata o potřebě protiraketové obrany USA a její případné podobě se dá rozdělit na čtyři hlavní okruhy
problémů – povahu hrozby, stav technologií, cenu a mezinárodní dopad.13
Zastánci projektu protiraketové obrany argumentují zhruba takto:
1. Hrozba útoku mezikontinetálními raketami vybavenými hlavicemi se ZHN je dostatečně velká,
především ze strany „darebných států“14 KLDR, Iránu a Iráku, případně ze strany nestátních aktérů
jako jsou teroristické sítě typu Al-Káida. Systém MD by měl poskytnout obranu proti záměrnému,
náhodnému i neautorizovanému odpálení rakety. Protože naše odhady skutečných možností těchto
států jsou omezené, měl by být alespoň částečně funkční systém MD rozmístěn co nejdříve.
7
DCI National Intelligence Estimate, President's Summary, Emerging Missile Threats to North America
During the Next 15 Years, PS/NIE 95-19, November 1995, http://www.fas.org/spp/starwars/offdocs/nie9519.htm
8
Executive Summary of the Report of the Commission to Assess the Ballistic Missile Threat to the
United States, Executive Summary, Pursuant to Public Law 201, 104th Congress, July 15, 1998,
www.house.gov/hasc/testimony/105thcongress/BMThreat.htm
9
Philip Gordon, Survival, Vol43, No.1 (Spring 2001), str.20-21
10
CRS Issue Brief for Congress, National Missile Defense: Issues for Congress, 17.7.2001
11
National Missile Defense Act of 1999, Public Law 106-38, 22.7.1999
12
CDI Issue Brief, National Missile Defense, str.4, srov. též SIPRI Yearbook 2001, str.432
13
Pro základní směry debaty srov. např. John Newhouse, ´The Missile Defense Debate´, Foreign Affairs,
July/August 2001, str.97-109; Charles L. Glaser, Steve Fetter, ´National Missile Defense and the Future of
U.S. Nuclear Weapons Policy´, International Security, Summer 2001, str.40-92; SIPRI Yearbook 2001,
str.424-447
14
původní termín termín rogue states byl později nahrazen termínem states of concern. Z původních
sedmi rogue states (Irák, Irán, Kuba, KLDR, Libye, Sýrie, Sudán) se tři objevily v Bushově definici axis
of evil (Irák, Irán, KLDR)
2. Investice do výzkumu, vývoje a testování technologií přinášejí postupně výsledky a zajištění
dostatečných zdrojů společně s minimálním smluvním omezení těchto činností poskytnou účinný
systém MD.
3. Celková cena systému MD není vzhledem k velikosti obranného rozpočtu USA nijak vysoká. Při
ročních výdajích 7-8 mld.$ představuje 2% obranných výdajů a to je přijatelná cena pro ochranu
amerických občanů, jejich majetku nebo amerických sil v zahraničí.
4. Smlouva ABM a omezení z ní plynoucí byly špatné od samého počátku a zvláště po konci studené
války. Fungující systém MD může být součástí širší politiky nešíření zbraní ZHN a jejich raketových
nosičů, protože sníží strategickou hodnotu těchto zbraní pro většinu států. Strategická stabilita bude
posílena, protože USA a jejich spojenci se nebudou muset obávat intervenovat v regionálním
konfliktu, i pokud bude regionální agresor vyzbrojen ZHN. Ani ve vztahu k Rusku není projekt MD
destabilizující, protože bude omezený a neohrozí postavení ruských strategických sil.
Odpůrci projektu protiraketové obrany argumentují naopak zhruba takto:
1. Povaha hrozby vůči území USA není jasná a mnohem účinnější se ukázala kombinace tradičních
politických prostředků na její odvrácení nebo minimalizaci.
2. Dosavadní historie vývoje technologií MD není příliš pozitivní a výsledky testů jsou podstatně
ovlivňovány s cílem zajistit jejich pozitivní výsledek. Není dostatečná záruka, že je možné vyvinout
dostatečné účinnou a spolehlivou technologii MD. V případě rozmístění nedostatečného systému
MD může naopak vyvolat přehnanou důvěru ve vlastní ochranu.
3. Cena celého systému je příliš vysoká, postupně roste do řádu desítek až stovek miliard $ a bude
znamenat podstatnou zátěž amerického federálního rozpočtu. Navíc se prostředky vynaložené na
systém MD mohou účinněji využít na ochranu před pravděpodobnějšími hrozbami a na nákup
potřebných konvenčních kapacit.
4. Projekt MD podkopává strategickou stabilitu, systém mnohostranných smluv v oblasti odzbrojení a
kontroly zbrojení a může vést k novým závodům ve zbrojení v různých částech světa.
Clintonova administrativa se během svého dvojího funkčního období postupně smířila s potřebou
vybudovat systém protiraketové obrany sestávající z několika programů TMD a omezeného programu
NMD.15 Výsledkem byla ovšem příprava kompromisního systému NMD založeného na pozemním
segmentu, omezeném smlouvou ABM, v jejíž úpravy po dohodě s Ruskem Clinton doufal. Její
rozmístění bylo vázáno na splnění čtyřech podmínek: akutní povaha hrozby, realistickým testováním
prokázaná účinnost technologie, vliv na celkovou bezpečnost USA skrze mezinárodní strategické
prostředí a dostupná cena. Po posledních úpravách z let 1999 a 2000 měla architektura NMD vypadat
takto:16
Expanded Capability 1
Capability 3
Několik nepřátelských
raket s komplexními
klamnými opatřeními
(méně, než v C1)
Několik desítek
nepřátelských raket se
sofistikovanými klamnými
opatřeními
2007, omezená verze již
Datum
rozmístě ní v r.2005
2007-2010
2010-2015
Struktura 20/100 GBI na Aljašce,
100 GBI na Aljašce, čtyři
radary kmitočtového
250 GBI na dvou místech –
na Aljašce a pravděpodobně
Ohrož ení
Několik desítek
nepřátelských raket
s jednoduchými klamnými
opatřeními
Capability 2
jeden radar kmitočtového
Výborná analýza vnitropolitické debaty o MD během Clintonovy administrativy, především v jejích
posledních třech letech je Bradley Graham, Hit To Kill: The New Battle Over Shielding America From
Missile Attack, New York: Public Affairs 2001
16
Upraveno podle SIPRI Fact Sheet „Missile Defence and the ABM Treaty, June 2001 a CDI Issue Brief
„National Missile Defense“, str.16
15
pásma X, pět
zdokonalených radarů
včasného varování, satelity
včasného varování, čtyři
satelity s infračerveným
systémem na vysoké
oběžné dráze a šest na nízké
pásma X, pět
včasného varování, pět
satelitů s infračerveným
systémem na vysoké
oběžné dráze a 24 na
nízké
v Grand Forks, devět radarů
kmitočtového pásma X, šest
včasného varování, pět
satelitů s infračerveným
systémem na vysoké oběžné
dráze a 24 na nízké
Plánovaný rozsah, struktura, objem financování a omezující podmínky spojené s Clintonovým plánem
NMD ovšem neuspokojovaly dlouhodobé zastánce projektu MD, kteří se nacházeli především
v republikánské straně a řada z nich tvořila jádro nejbližších spolupracovníků prezidentského kandidáta
George W. Bushe. V případě jeho vítězství se dalo předpokládat a bylo to potvrzeno i během volební
kampaně, že se otázka protiraketové obrany stane jednou z jeho priorit.17
Bushova administrativa
S nástupem G.W. Bushe do prezidentského úřadu se v oblasti protiraketové obrany USA mnohé změnilo.
Nová republikánská administrativa rychle představila svoji ambiciózní představu o změnách a směřování
programu MD, zajistila podstatný nárůst finančních zdrojů již ve svém prvním obranném rozpočtu a
reorganizovala strukturu a pravomoci úřadu, který se měl systémy MD zabývat.
Tyto kroky jsou vedeny zcela jiným chápáním role a postavení MD v kontextu nového strategického
prostředí po konci studené války. Jeho důležitou součástí je odmítnutí konceptu vzájemného zaručeného
zničení jako pevně svázaného s realitou a principy studené války.18 V nové strategické situaci má systém
MD plnit obrannou funkci vůči celé škále omezených raketových útoků a zároveň poskytnout
americkému obyvatelstvu obnovenou psychologickou důvěru. Tento závazek udělat vše, co je možné,
pro ochranu obyvatelstva před známými hrozbami chápe tradičně značná část republikánské strany jako
morální úkol prezidenta.19 S tím je spojená vysoká důvěra Američanů v nalezení technologických řešení
poskytujících 100% ochranu závislých pouze na dostatku financí, času a politické vůle. V nové jaderné
politice USA naznačené v Nuclear Posture Review (NPR) z ledna 2002 jsou defenzivní i ofenzivní
systémy chápány jako rovnocenné prostředky vzájemně se doplňující obrany a odstrašení. 20 Tzv. „novou
triádu“ mají podle NPR tvořit:21
- Útočné úderné systémy (jaderné i nejaderné)
- Obranné systémy (aktivní a pasivní)
- Revitalizovaná obranná infrastruktura, která bude včas poskytovat nové kapacity proti vznikajícím
hrozbám
Základem druhého pilíře má být postupně se rozrůstající systém BMD
Bushova administrativa prezentovala od počátku svůj jasný závazek vybudovat urychleně systém MD,
což bylo symbolicky podtrženo i jmenováním nového ministra obrany, D.Rumsfelda. Dlouholetý zastánce
projektu MD se mohl opřít o podporu procházející napříč celou administrativou a označil protiraketovou
obranu za jednu ze tří hlavních priorit nové obranné politiky USA. Svůj přístup k projektu MD rozvinul
G.W.Bush v květnu 2001, kdy zmínil nutnost ochrany teritoria USA, amerických sil v zahraničí, jakož i
spojenců a přátel. Zároveň potvrdil rozhodnutí o rychlém rozvoji systému MD a odstranění omezení
bránících rozsáhlému testování technologií MD. Hlavní překážkou v této oblasti měla být smlouva ABM,
kterou Bush označil za zastaralou a poplatnou době, kdy byli USA a SSSR jasnými nepřáteli.22
Dlouhodobá agenda konzervativního křídla republikánské strany na zrušení smlouvy ABM se tak objevil
v oficiální vládní politice, která také chtěla odstranit terminologii spojenou s touto smlouvou. Především
šlo o rozdělení na programy NMD a TMD, které Bush chápal jako neužitečné. Jeho administrativa
17
Viz. projev G.W. Bushe „New Leadership on National Security“, Washington D.C., 23.5.2000
Viz. Missile Defense Policy, briefing US Department of Defense, 24.5.2002
19
Viz. Bush Administration Stresses Commitment to Missile Defense, Arms Control Today, March 2001 a
rozhovor s W.Merry, American Forein Policy Council, Washington DC, květen 2002
20
Podrobněji k problematice Nuclear Posture Review např. materiály Arms Control Association na
http://www.armscontrol.org/subject/ussp/
21
Viz. http://www.acronym.org.uk/docs/0201/doc01.htm – s. 1-3.
22
Viz. vystoupení G.W.Bushe na National Defense University, Washington DC, 1.5.2001
18
hodlala důsledně uplatnit přechod na terminologii „missile defense“, případně „ballistic missile
defence“.23 Po krátkém neúspěšném jednání s Ruskem o možných změnách smlouvy ABM nakonec
Spojené státy oznámily k 13.12.2001 svoje rozhodnutí od smlouvy ABM odstoupit v rámci půlroční
výpovědní lhůty. Tento krok mimo jiné znamenal, že nebude možný návrat ke statu quo ante, protože
nová smlouva ABM by neměla šanci na schválení Kongresem. Konsolidace projektu MD byla završena
v lednu 2002 vytvořením nové Agentury pro protiraketovou obranu (Missile Defense Agency, MDA),
která bude integrovat všechny aspekty programů MD a nahradí stávající BMDO. Ministr obrany
D.Rumsfeld při této příležitosti stanovil konkrétní cíle: 1. Ochrana území USA, amerických sil, spojenců
a přátel; 2. Rozvoj integrovaného systému MD složeného z více vrstev a schopného zasáhnout raketu ve
všech fázích jejího letu; 3. Rozmístění částí systému MD co nejdříve a jeho postupné vylepšování.24
Po vypovězení smlouvy ABM se tak mohl plně uplatnit Bushem preferovaný mnohem širší přístup
k projektu MD. Základem měl být rozsáhlý výzkum, vývoj a testování různých technologií, které by se
postupně spojily do vícevrstevnatého globálního systému MD (tzv. systému systémů).25 Prozatím se nedá
odhadnout, jak těžkým problémem může být integrace všech sensorů a satelitů s jednotlivými
zbraňovými systémy a globálním systémem velení a řízení. Na rozdíl od předchozí administrativy se
Bush snaží o rozvoj systému schopného zasažení cíle během různých fází trajektorie balistických střel a
fungujícího proti raketám krátkého, středního i dlouhého doletu.26 Z tohoto důvodu také doposud nepadlo
rozhodnutí o konečné architektuře systému MD. Jednotlivé systémy by měly být rozmístěny na zemi, ve
vzduchu a na moři, včetně možného rozšíření i do vesmíru (od sensorů a satelitů až po laserové zbraně).
Pokud jde o celkové zaměření a schopnosti systému MD, v první fázi by měl být schopen robustní
obrany proti raketám krátkého a středního doletu a omezené obrany vůči raketám dlouhého doletu.27
Takto koncipovaný systém by demonstroval, že není zaměřen proti Rusku ani Číně, protože by jejich
strategický arzenál nebyl ohrožen.
Dalším důležitým rozdílem je snaha rozmístit i rudimentární systémy MD a nečekat na rozmístění celého
funkčního systému. Podle Bushovy administrativy má i omezený systém svoji strategickou a politickou
hodnotu především vůči darebným státům.28 Tímto směrem se ubírá především práce na možném využití
budované testovací základny na Aljašce (Fort Greely blízko Fairbanksu) jako nouzového systému
k ochraně kontinentálních USA. (Prezident Bush nakonec přikročil 17.12.2002 k autorizaci rozmístění 20
pozemních antiraket, vylepšeného systému PAC-3 a námořních systémů v rozmezí let 2004-2005) 29
Tento nový přístup se odrazil také v jiném chápání probíhajících testů, které již nebudou podrobeny
detailní veřejné kontrole Kongresem. Obecně odráží tato změna přechod od plánování obranné politiky
založené na konkrétních regionálních hrozbách k prioritě konkrétních schopností (od threat-driven ke
capabilities-driven) definovaný jako jeden ze základních principů americké obranné politiky v pravidelné
Quadrennial Defense Review zpracované na podzim 2001. V případě procesu akvizice systémů MD se
obdobně od splnění podrobných podmínek fungování systému posunula priorita k rozmístění určitých
schopností (od requirements-based ke capabilities-based).30
Hlavní argumenty Bushovy administrativy používané v dosavadní debatě kombinují:
- důraz na reálnost a naléhavost hrozby spojené s šířením ZHN a raketových nosičů;
- omezenou roli odstrašení vůči řadě aktérů (darebné státy, teroristé, nestátní aktéři);
- nutnost rozšířit strategické možnosti USA v regionálních konfliktech (minimalizace odstrašující
funkce ZHN v rukách regionálních nepřátelských režimů);
Rozhovory na americkém ministerstvu zahraničí a obrany, Washington DC, květen 2002
Viz. zpráva o Missile Defense Agency na http://www.fas.org/ssp/bmd/mda.html a memo D.Rumsfleda z
2.1.2002, tamtéž
25
Viz. CRS Report for Congress Missile Defense: The Current Debate, 6.5.2002, zvl. str.3-6
26
Podrobněji viz. David Martin, ´Balistic Missile Defense´, in Weapons of Mass Destruction: New
Strategic Framework, US Foreign Policy Agenda, Vol.7, No.2 (July 2002)
27
Srov. briefing US DoD Missile Defence Policy, a Philip Coyle, ´Rhetoric or Reality´, Arms Control
Today, May 2002
28
Rozhovor v Heritage Foundation, Washington DC, květen 2002
29
Viz. White House Press Release, 17.12.2002
30
Viz. briefing US DoD Missile Defense Policy
23
24
-
MD jako součást politiky nešíření ZHN a jejich raketových nosičů, protože snižuje jejich
strategickou hodnotu vůči USA nebo jejich spojencům;
budování MD není zaměřeno vůči Rusku a Číně a nepovede k novým závodům ve zbrojení, nový
strategický rámec vztahů s Ruskem místo smlouvy ABM;
systém bude poskytovat ochranu i spojencům a přátelům a nabízí jim možnost účasti31
Bushova administrativa se mohla zpočátku spolehnout na snadné prosazení svých plánů na vybudování
globálního systému MD také díky republikánské kontrole obou komor Kongresu. Po odchodu senátora
Jamese Jeffordse z republikánského klubu v červnu 2001 se ovšem kontrola nad senátem přesunula do
rukou demokratů. Noví předsedové důležitých výborů, demokratičtí senátoři Carl Levin (obranný výbor)
a Joseph Biden (zahraniční výbor)32 i předseda senátní většiny Tom Daschle nepatřili na rozdíl od svých
republikánských předchůdců Johna Warnera, Jesse Helmse a Trenta Lotta nepatří k nadšným zastáncům
projektu MD.33 Debata uvnitř Kongresu, veřejná slyšení a zvláště jeho rozpočtová politika se tedy mohou
stát hlavními nástroji v rukách demokratické strany při omezování prezidentovy snahy o rychlý rozvoj a
rozmístění systému MD.
Charakter parlamentní debaty se od počátku roku 2001 posunul jiným směrem. Tehdy ještě senátor
R.Lugar proliferaci ZHN za největší hrozbu bezpečnosti USA, naopak T.Daschle prohlásil MD za
nejnákladnější systém proti nejméně pravděpodobné hrozbě. Od poloviny roku 2001 se hlavní směr
kritiky zaměřil jednak vůči celkovým ambicím a snaze o vypovězení smlouvy ABM a jednak vůči
celkové ceně celého systému MD, jeho jednotlivých komponent a technologické proveditelnosti. Během
léta 2001 demokratičtí kongresmani, především Levin, Biden, Daschle a Reed kritizovali prezidentův
plán z projevu o MD z 1.května. Původně očekávaná vzrušená debata ohledně schvalování rozpočtu na
finanční rok 2002 se nakonec na půdě Kongresu v obranné kapitole po útocích z 11.9. omezila na výzvu
prezidentovi, aby zvážil použití části prostředků schválených nakonec pro projekt MD na urgentnější
projekty pro ochranu USA, např. v boji s terorismem. Zvláště po radikální změně vnitropolitického
vnímání obranné problematiky po 11.9. a roli prezidenta v této oblasti se následná politická debata uvnitř
Kongresu posunula směrem k hledání nadstranického konsenzu. Ani nová atmosféra ovšem nezabránila
určité kritice ze strany Demokratů po rozhodnutí vypovědět smlouvu ABM a vytvořit novou agenturu
MDA, která měla využívat větší volnosti při řízení projektu MD.34 Téma, které tak pro Demokraty bylo
politicky schůdné, muselo mít pozitivní zaměření vůči obranné problematice. Jednou z možností kritiky
prezidenta se stalo přijetí nových pravidel o omezení parlamentní kontroly činnosti MDA, výdajů a testů
technologií. Spornou se stala především nová praxe omezení přísunu informací o jednotlivých testech,
jejich vyšší stupeň utajení (přestože byly do té doby volně dostupné) apod.35
V roce 2002 bylo jasné, že debata v Kongresu již nebude debatou o budoucí existenci projektu MD jako
takového, ale spíše o efektivitu jednotlivých systémů a celé architektury, případně podmínek rozmístění
systému MD. V průběhu roku 2002 se opakovala bitva o rozpočet projektu MD na finanční rok 2003,
kdy Demokraté v Senátu omezili financování určitých programů a navrhli přesunutí finančních
prostředků z projektu MD na jiné prioritní oblasti obranného rozpočtu, především na boj proti
terorismu.36 Pokud by Demokraté kontrolovali celý Kongres po doplňovacích volbách v listopadu 2002 a
případně se vrátili do Bílého domu po r.2004 mohli by projekt MD zpomalit a trvat na splnění
kvalitativních podmínek pro rozmístění, případně dát opět hlavní prioritu systémům TMD apod.37 Ovšem
přímý útok na smysl MD je teď politickou sebevraždou a po vypovězení smlouvy ABM se možnost
Podrobněji viz. např.: Steven E. Miller, The Flawed Case for Missile Defence, Survival, Vol.42, No.3
(Autumn 2001), str.95-110
32
Senate Armed Services Committee, Senate Foreign Relations Committee
33
Viz. John Isaacs, ´Two steps forward, two steps back´, Bulletin of the Atomic Scientists, July/August
2001, str.20-21
34
Viz. analýza Phil Coyle, Who Will Run Missile Defense, Washington Post, 13.12.2001
35
Viz. Theresa Hitchens, dva komentáře pro Defense News, 11.-17.3.2002 a 27.5.2002; Phil Coyle, Why
the Secrecy Shield ?, The Washington Post, 11.6.2002
36
Tento postup předsedy senátního výboru pro obranu C.Levina je dobře popsán v David Freddoso, Levin
Tries to Kill Missile Defense, Human Events, 1.7.2002, str.7
37
rozhovor v Congressional Research Service, Washington DC, květen 2002
31
kritiky silně omezila.38 Hlavní argumenty jsou tak možné především ve smyslu jiných obranných priorit
nebo efektivity konkrétních systémů MD, rychlosti a směru vývoje systému MD.
V americké debatě o protiraketové obraně hrají důležitou roli výzkumné a akademické instituce, které
buď dlouhodobým výzkumem poskytují příznivcům i odpůrcům projektu MD podrobné analýzy, navrhují
možné varianty technologických řešení a osvětlují jejich politické dopady, případně se přímo angažují
v politickém lobbyingu. V konkrétní problematice MD bychom neměli pominout alespoň následující
instituce:
Heritage Foundation – konzervativní think-tank, který se dlouhodobě věnuje podpoře projektu MD. Jeho
doporučovaná strategie výrazně útočila na omezení smlouvou ABM a chápala MD jako politickou
povinnost americké administrativy. Zároveň jejich analýzy podporují co nejširší výzkum a vývoj bez
předchozího omezení vhodných technologií. Patří mezi jasné příznivce vesmírných technologií a rychlý
rozvoj námořních prostředků, především pro využití v počáteční fázi letu rakety.39
Brookings Institution – tradiční think-tank politického středu se také dlouhodobě věnuje otázce MD,
včetně zapojení bezpečnostních odborníků Clintonovy administrativy. Jeho analýzy docházejí k závěrům
potřebnosti systému MD, který by ovšem měl být omezený, zahrnující USA i spojence a propojený se
strategickým dialogem s Ruskem a Čínou. Současnou politiku Bushovy administrativy, včetně
vypovězení smlouvy ABM a expanze projektu MD ve finanční i politické dimenzi spíše kritizují.40
Carnegie Endowment for International Peace – tradiční liberální think-tank se věnuje problematice MD
především ve vztahu k otázkám proliferace ZHN. Velmi blízko má k Demokratické straně a kritikům
současného ambiciózního plánu MD.41
Center for Defense Information – vlivný nezávislý think-tank, blízký liberální části amerického spektra se
také dlouhodobě věnuje analýze projektu MD. Vynikající jsou především studie o technologických
problémech, testování a jejich výsledcích využívající bývalých předních expertů Pentagonu z dob
Clintonovy administrativy.42
Nová bezpečnostní a politická situace v USA po teroristických útocích z 11.9. měla vliv i na
problematiku protiraketové obrany a americké debaty o ní. Prezident Bush mohl využít vnitropolitické
jednoty v Kongresu k uskutečnění řady kroků, které by v jiné situaci byly chápány mnohem
kontroverzněji. Především se očekávaná vnitropolitická bitva spojovaná s podzimním hlasováním o
kapitole MD v obranném rozpočtu pro FY 2002 díky novému vnímání prakticky všech obranných
projektů nakonec neuskutečnila.43 Výrazný nárůst celého obranného rozpočtu USA se projevil i
v razantním zvýšení rozpočtu MD o 2,5 mld $ (tedy o 57%) Obdobně Bush využil novou atmosféru
vztahů s Ruskem a bez větších těžkostí na domácí scéně či negativních ruských reakcí vypověděl
13.12.2001 smlouvu ABM, která podle něj zásadně omezovala rychlý rozvoj a testování systémů MD.
Vliv 11.9. ovšem může být do budoucna omezený, protože vnitropolitický konsenzus o vysoké prioritě
projektu MD netrval dlouho. Bushův požadavek na obdobný objem finančních prostředků vyčleněných
na protiraketovou obranu v obranném rozpočtu pro FY 2003 se již setkal s většími těžkostmi. Zásadní
rozpor mezi zastánci a odpůrci jednostranného rozmístění robustního systému MD stále přetrvává.44
Můžeme také postupně předpokládat nové kolo tohoto sporu. Do rukou kritiků MD se dostal silný
argument poukazující na menší naléhavost budování protiraketové obrany v porovnání s mnohem
urgentnější ochranou obyvatelstva a infrastruktury Spojených států proti teroristickým útokům,
zastřešenou především pod novým projektem homeland defence (vnitřní bezpečnosti).45 Americká
veřejnost ovšem navzdory některým očekáváním stále chápe protiraketovou obranu jako důležité téma.
Vůči senátní kritice projektu MD a případnému omezení flexibility prezidenta a MDA v rozhodování o
dalším testování se silně staví např. Baker Spring, Don´t Let Politics or Bureaucracy Hobble Missile
Defense, Heritage Foundation Eexecutive Memorandum, No.817, 31.5.2002
39
Podrobnější informace viz. http://www.heritage.org/library/keyissues/missiledefense/
40
Podrobněji viz. http://www.brook.edu/dybdocroot/fp/research/areas/nmd/nmd.htm
41
Dobrý přehled materiálů lze nalézt na
http://www.ceip.org/files/nonprolif/weapons/weapon.asp?ID=5&weapon=missiledefense, případně na
stránce Josepha Cirincione http://www.ceip.org/files/projects/npp/resources/joesreader.htm
42
Podrobněji viz. http://www.cdi.org/missile-defense/
43
Viz. Senator Carl Levin, A Debate Deferred: Missile Defense After the September 11 Attacks, Arms
Control Today, November 2001
44
Viz. diskuze v James M. Lindsay, Michael E. O’Hanlon, ‘Missile Defense after the ABM Treaty’, The
washington Quarterly, Vol.25, No.3 (Summer 2002), zvl.str.171-173
38
Toto vnímání je spojené s psychologickou snahou získat 100% ochranu proti všem představitelným
hrozbám. Do budoucna se ovšem dá předpokládat především debata o poučení z 11.9. pro strategické
uvažování o hrozbách vůči USA. Důležité bude především rozšíření alternativ pro obcházení existujících
obranných systémů a využívání jejich slabých míst i ze strany mnohem slabšího a technologicky mnohem
méně vyspělého protivníka.46
Důležitý dopad 11.9. se ovšem projevil v mezinárodním kontextu projektu MD. Politické vnímání
americké globální války s terorismem proměňuje i chápání konkrétních projektů jako výhradně
amerických. Projekt MD je tak především v Pentagonu chápán jako primárně americká záležitost, ve
které bude na rozdíl od předchozí administrativy a její představě o podobě NMD brán minimální ohled
na spojence a jejich případné námitky. Patrná je především neochota k hlubší spolupráci pokud by měla
za následek zpomalení vývoje, rozmístění či oslabení schopností systému MD. Paradoxně je tak možná
snazší spolupráce s Ruskem na konkrétních omezených projektech v oblasti technologie nebo subsystémů
MD v rámci nových strategických vztahů USA-Rusko. Vůči Evropě a jejím motivům, případně
technologickým možnostem v oblasti BMD panuje především ve vojenských kruzích USA spíše skepse.47
Prozatím posledním důležitým bodem v americké debatě o MD bylo zveřejnění doporučení skupiny
uznávaných vojenských odborníků The Defense Science Board48 ministerstva obrany. předložené
21.8.2002 prezidentu Bushovi. Tento panel expertů došel k závěru, že z různých systémů protiraketové
obrany navrhovaných k ochraně území USA se ukazují jako nejperspektivnější dva:
- pozemní systém využívající antiraket určených ke zničení bojových hlavic ve střední fázi jejich letu
(ve vývojovém stadiu je nejdelší dobu, prakticky po celá 90.léta; zkušební lety v rámci zmíněného
systému začaly v r. 1999) a
- námořní systém využívající antiraket k sestřelení nepřátelských řízených střel v jejich zážehové
(vypouštěcí) fázi (systém má silnou podporu mezi některými republikánskými členy Kongresu).49
Náklady a rozpoč et protiraketové obrany
Podle odhadů bylo na protiraketovou obranu vydáno v letech 1984 až 1994 70,7 miliardy dolarů. Tato
částka zahrnuje zejména výzkum a vývoj. Od roku 1993 do roku 2000 bylo na protiraketovou obranu
vydáno přibližně 10,8 miliardy dolarů.50
Určit kolik skutečně bude stát protiraketová obrana není jednoduché. Vzhledem k různým změnám,
ukončování programů (jako NAD) a zahajování nových a skluzu jednotlivých programů, jde jen o hrubý
odhad. V roce 2000 Kongres odhadl cenu omezeného NMD na 60 miliard dolarů. V případě varianty C-1
šlo o 29,5 miliardy dolarů, C-2 35,6 miliardy do roku 2015 a v případě varianty C-3 (včetně SBIRS) o
59,4 miliard dolarů.51
Ředitel MDA zatím v Kongresu představil rozložení rozpočtu na jednotlivé programy. Vzhledem
k restrukturalizaci úřadu protiraketové obrany a jeho programů, bylo financování některých systémů
přesunuto do jiných rozpočtových oblastí, jiné zdánlivě zmizely. V zásadě by mělo probíhat financování
pěti hlavních částí: Terminal, Midcourse a Boost Segments, Ballistic Missile Defense System a Ballistic
Missile Defense Sensors.
Návrh rozpoč tu MDA podle jednotlivých oblastí (v milionech dolarů )52
45
Viz. Debate „In the wake of 11 September, where does missile defence fit in security spending
priorities?“, in NATO Review, Winter 2001
46
Více např. viz. Dennis M. Gormley, ‘Enriching Expectations: 11 September’s Lessons for Missile
Defence’, in Survival, Vol.44, No.2 (Summer 2002), str.19-36
47
rozhovory v Pentagonu, na National Defense University a RAND, Washington DC, květen 2002
48
panel expertů pracoval pod vedením bývalého náčelníka štábu US Air Force Larry Welche (v
současnosti prezidenta Institute for Defense Analysis ve Virgínii) a Williama Grahama, bývalého
vědeckého poradce prezidenta Reagana
49
Bradley Graham „Narrow missile choices, panel advises Pentagon“, International Herald Tribune, 4.9.
2002
50
Ministerstvo obrany USA - "Selected Acquisition Costs by Weapons Systems," FY'94 through FY'01
51
Congressional Budget Office - Budgetary and Technical Implications of the Administration's Plan for
National Missile Defense, duben 2000
52
Ředitel MDA Ronald Kadish před senátním výborem pro dotace, Rozpočet na protiraketovou obranu
na fiskální rok 2003, 17. dubna 2002
Oblasti
Missile
Ballistic
Defense
System
Terminal Defense Segment
Midcourse Defense Segment
Boost Defense Segment
Sensor Segment
Technologie
MDA Celkem**
FY02* FY03
FY04
FY05
FY06
FY07
846
1101
1252
1200
1182
1219
2026
3762
600
1128
3193
797
927
3074
1390
1078
3016
1400
1149
2969
1591
1499
2596
2275
335
373
489
1146
900
1008
139
122
155
130
143
147
7709
6714
7287
7970
7934
8743
* FY = Fiskální rok (od 1. října do 30. září)
** Jestliže sečteme výdaje uvedené MDA do roku FY07 s tím, co bylo na protiraketovou obranu vydáno
za vlády prezidenta Billa Clintona, dostaneme 57,157 miliard. Jde o velice hrubou částku, která se blíží
odhadované horní hranici nákladů. Nejsou v ní ale ještě započítány další části programu, které se platí
z jiných rozpočtů.
Nevládní organizace Center for Defense Information dospěla k ještě vyšší částce na FY03. MDA totiž do
rozpočtu nezahrnuje programy, které jsou financovány mimo její rozpočet, ale vážou se k protiraketové
obraně. Například jde o SBIRS, které by měly být rozmístěny na vyšší orbitální dráze. Ve FY03 by pro
SBIRS mělo být vyčleněno 814,9 milionu dolarů, o což je nutné zvýšit rozpočet MDA, pokud chceme
získat celkové náklady na protiraketovou obranu.
Podle zprávy Congressional Budget Office z ledna 2002 bude celková cena protiraketového deštníku
poměrně vysoká. V příštích dvou dekádách by se náklady na GMD, SMD a obranný systém ve vesmíru
mohly vyšplhat až na 200 miliard dolarů.53
Zajímavý je i odhad jiné nevládní organizace National Priorities Project kolik na protiraketovou obranu,
pokud bude stát 60 miliard dolarů, vydá každý ze států unie. Nejvíce (téměř 5,5 miliardy) připadne na
Kalifornii, dále na New York (3,68 miliardy), Texas (2,94 miliardy) a Floridu (2,5 miliardy).54
První kompletní federální rozpočet nové Bushovy administrativy pro finanční rok 2002 (FY 2002) byl
schválen v prosinci 2001 Kongresem a v rámci něj bylo 7,78 mld $ vyčleněno na projekt MD. Bushova
administrativa původně požadovala o 525 mil $ více, ale i tak znamenala schválená částka nárůst o 2,5
mld $ oproti FY 2001. Ve finální kompromisní verzi dohodnuté mezi Senátem a Sněmovnou
reprezentantů zůstala formulace ponechávající na rozhodnutí prezidenta zda použije tyto ušetřené
prostředky na protiteroristické aktivity, nebo na původně žádané projekty související s MD. 55
Obdobná situace nastala i v případě schvalování rozpočtu na FY 2003 během léta 2002, kdy Bushova
administrativa předložila návrh rekordního obranného rozpočtu ve výši 379 mld $. Administrativa
původně žádala 7,76 mld $ na projekt MD56. Zároveň se ve struktuře rozpočtu MD pro FY 2003 objevil
větší důraz na výzkum a vývoj technologií. Při projednávání v Senátu Demokraté opět zvolili taktiku
z předchozího roku a prosadili vyčlenění částky 814 mil. $, které mohl prezident použít buď na
protiteroristické aktivity ministerstva obrany nebo na projekt MD.57
Evropa a protiraketová obrana
53
Congressional Budget Office – Estimated Cost and Technical Characteristics of Selected National
Missile Defense Systems, leden 2002
54
National Priorities Project, http://www.nationalpriorities.org/nmd.html
55
Viz. SIPRI Yearbook 2002, str. 495-497
56
Nástin rozpočtu viz. CRS Report Missile Defense: The Current Debate, op.cit., str.54-5
57
Viz. CDI Issue Brief National Missile Defense, Updates, http://www.cdi.org
Evropští spojenci v rámci NATO nevěnovali během 90.let problematice MD větší pozornost a
nevyjadřovali proti ní zásadní námitky. Pramenilo to především z přístupu Clintonovy administrativy,
která sama nebyla horlivým zastáncem tohoto projektu a snažila se ho udržet v přijatelných mezích. Tato
situace se začala měnit v roce 1999 v souvislosti s americkou vnitropolitickou situací po zveřejnění
zprávy Rumsfeldovy komise, následným nalezením politického konsenzu ohledně nutnosti vybudovat
systém NMD a přijetím příslušných legislativních kroků Kongresem společně s postupným navyšováním
předpokládaného rozpočtu.58 Projekt MD se postupně stával silně kontroverzní záležitostí
v transatlantických bezpečnostních vztazích, která by mohla velmi negativně ohrozit některé základní
principy fungování NATO a jeho budoucnost jako efektivní vojensko-politické aliance.59 Kromě různě
silného nesouhlasu evropských států s projektem MD se Evropa mohla stát i jeho aktivní součástí.
S některými evropskými státy především Clintonův projekt NMD počítal při budování a modernizaci
radarů. Mnohem ambicióznější Bushův projekt BMD je dokonce ještě otevřenější. Alespoň mírná forma
politické podpory by také americké administrativě výrazně usnadnila argumentaci o jeho mezinárodní
legitimitě.
Poč áteč ní námitky Evropanů proti Clintonovu plánu NMD
Přestože neexistuje jedna jednotná pozice evropských členů NATO vůči americkému plánu na budování
MD, řada argumentů a námitek je do určité míry sdílena většinou z nich. První vlna nespokojenosti
evropských spojenců v letech 1999-2000 mířila na původní Clintonův plán NMD a reflektovala do
značné míry evropskou frustraci z nedostatku konzultací na toto téma, které většina Američanů chápala
jako vnitřní americkou záležitost. Některé z níže uvedených argumentů se vývojem událostí oslabily, ale
tón debaty a celkovou atmosféru ovlivňují dodnes.
Evropané a Američané se především neshodují v chápání a hodnocení hrozby opravňující nákladný
projekt MD. Zatímco většina evropských států vnímá rostoucí hrozbu proliferace ZHN a jejich
raketových nosičů jako závažnou, rozchází se s americkými pesimistickými odhady, pokud jde o její
povahu u konkrétních států (pro USA především tři „rogue states“ – KLDR, Irán, Irák) a akutnost.
Většina evropských odhadů počítá s mnohem pomalejším vývojem těchto technologických schopností,
které posouvá za rok 2010.60 Zároveň Evropané zdůrazňují i druhou část hrozby a to je realistický záměr
použití vůči USA nebo Evropě. Samotná existence technologických schopností není všeobecně vnímána
jako dostatečná pro prokázání akutního ohrožení. Tato interpretace je také spojena s jinou strategickou
realitou Evropy během posledních 50 let, kdy všechny evropské státy akceptovaly určitou míru
zranitelnosti a naučily se s ní žít.61 Proto se jejich analýzy nedívají na problematiku ZHN a balistických
raket jako na čistě technologickou otázku, ale jako na primárně politický problém. Ze stejného důvodu
také doporučují kombinovat při odvracení této hrozby celou škálu nástrojů, včetně politických,
ekonomických a vojenských, které by měly být součástí širší strategie boje proti šíření těchto zbraní.62
Další evropskou obavou byl decoupling, tedy postupné rozvolňování bezpečnostních vazeb mezi USA a
Evropou. Původní Clintonův plán měl pokrývat pouze kontinentální území USA a mohl posílit mentalitu
„pevnost Amerika“.63 Tento vývoj by byl pro Evropu nebezpečný společně s pokračující tendencí USA
jednat jednostranně, jak ukázal i příklad rozhodnutí o výzkumu a vývoji technologií a počátečním
rozmístění programu NMD. V takové situaci se mnoho Evropanů obávalo, že by klesla i americká ochota
ke sdílení bezpečnostních rizik a případné obraně Evropy, včetně oslabené role amerického jaderného
odstrašujícího arzenálu. Rozdílná míra ochrany před balistickými raketami by v nejhorším případě mohla
58
Viz. Wyn Q. Bowen, ´Missile defence and the transatlantic security relationship´, International Affairs,
Vol.77, No.3 (July 2001), str.486-491
59
Toto chápání jasně definují dvě zprávy NATO Parliamentary Assembly připravené na podzim 2001,
NATO PA Report AU 198 DSC a NATO PA Report 215 PC/TR
60
Viz. Stephen Cambone, Ivo Daalder, Stephen hadley, Christopher Makins, European Views of National
Misile Defense, Washington DC: Atlantic Council of the United States, September 2000, str.7
61
Srov. Wyn Bowen, Missile defence, op. cit., str.494-5; Andrew Pierre, ´Europe and Missile Defense:
Tactical Considerations, Fundamental Concerns´, Arms Control Today, May 2001
62
Srov. European Views on National Missile Defense, op.cit., str.14-16; NATO PA Report AU 215 PC/TR,
para.34-47
63
Viz. Wyn Bowen, Missile defence, op.cit., str.497-8
vést ke konfliktu zájmů a cílů USA a evropských členů NATO v případě eskalující krize s mocností
disponující ZHN a jejich raketovými nosiči.64
Zásadním problémem je pro evropské spojence i negativní dopad budování systému MD na režimy
kontroly zbrojení a odzbrojení nejenom v regionálním, ale i v celosvětovém měřítku. Riskantní by pro
Evropu bylo především nové kolo závodů ve zbrojení spojené s modernizací stávajících jaderných
arzenálů uskutečněné jako odvetné opatření především ze strany Ruska. Základ strategické stability
v Evropě by se tímto krokem mohl úplně rozpadnout. Evropané mají mnohem větší důvěru v koncepci
jaderného odstrašení jako základ této stability. Z tohoto pohledu byla pro Evropu důležitá i smlouva ABM
(byť žádný evropský člen NATO není jejím signatářem) jako součást tohoto systému. Přijatelnější byla
pro Evropu varianta její případné změny po jednání s Ruskem doplněná o oboustranné redukce
ofenzivních jaderných zbraní nežli jednostranné vypovězení smlouvy ABM ze strany USA.65
Ruská reakce byla důležitá pro evropské jaderné velmoci, Francii a Velkou Británii, i z jiného důvodu.
Případná modernizace ruského jaderného potenciálu, případně budování vlastního systému MD po
vypovězení smlouvy ABM by si mohla vynutit modernizaci a rozšíření jaderných sil těchto dvou zemí
k udržení důvěryhodného potenciálu jaderného odstrašení.66 Koncepce vztahu jaderného odstrašení a
protiraketové obrany v nových strategických podmínkách si nicméně i podle Evropanů zasluhuje
důkladné studium.67
Pro evropské členy NATO bylo důležité udržet kooperativní rámec vztahů s Ruskem a v případě dalšího
rozvoje projektu MD omezit jeho negativní vnímání v Rusku. Hlavní evropské argumenty se tedy týkaly
nutnosti komunikace mezi USA a Ruskem, která měla Rusko ubezpečit, že výsledný systém MD bude
omezený a nebude znamenat přímé ohrožení Ruska a jeho jaderného odstrašujícího potenciálu. Evropa se
zároveň jevila náchylnější k případným společným projektům TMD zahrnujícím i Rusko, které se v něm
snažilo uplatnit svůj systém protiletecké obrany S-300.68
Vývoj pohledu na Bushů v plán BMD
Politiku evropských členů NATO vůči americkému projektu MD ovlivnil nástup nové republikánské
administrativy. Evropané museli od roku 2001 počítat s jasným odhodláním Bushovy administrativy
pokračovat s projektem MD. Urychlení a expanze projektu BMD se měla stát jednou z hlavních priorit
obranné politiky USA. V této nové vnitropolitické konstelaci se dramaticky snižoval vliv evropských
námitek a omezené spolupráce v této oblasti v rámci NATO. Během své evropské cesty a bezpečnostních
konzultací v centrále NATO i v důležitých státech Evropy se prezident Bush a jeho bezpečnostní tým
v červnu 2001 snažil získat podporu pro rozvoj projektu MD. Důležitý byl argument o rozšíření systému
MD k ochraně spojenců a přátel. Výsledkem těchto jednání bylo určité rozpolcení zemí NATO, když
Itálie, Španělsko a Turecko společně s Polskem a Českou republikou nakonec vyjádřily pochopení pro
budování amerického systému BMD, Francie a Německo zůstaly značně kritické a Velká Británie
rezervovaná.69 Evropská kritika se týkala především Bushových plánů na případné jednostranné
odstoupení od smlouvy ABM a možných dopadů na Rusko. Nejpozději v létě 2001 bylo ovšem jasné, že
vliv evropských spojenců bude v této otázce malý. Zatímco technologická role v architektuře NMD a
politický souhlas evropských členů NATO byly důležité pro Clintona, pro Bushe byla pouze okrajová.
V technologické, strukturální i politické rovině projektu BMD se byl ochoten bez nich obejít.
Hlavní bod evropských námitek týkající se Ruska a jeho reakce na budování BMD se stal postupně velmi
slabým. Snaha o udržení smluvního rámce budování systému MD vyzněla nakonec naprázdno a po
11.září 2001 se Bushovi podařilo využít změněné situace k vypovězení smlouvy ABM a k rychlé dohodě
64
Srov. Andrew Pierre, Europe and Missile Defense, op.cit.; CDI Issue Brief National Missile Defense,
str.36
65
Srov. Wyn Bowen, Missile defence, op.cit., str.496-497; Andrew Pierre, Europe and Missile Defense,
op.cit.; European Views of National Missile Defense, op.cit., str.9-12
66
Srov. Andrew Pierre, Europe and Missile Defense, op.cit.; Wyn Bowen, Missile defence, op.cit.,
str.501-2
67
Viz. Burkard Schmitt, Julian Lindley-French (eds.), National Missile Defence and the Future of
Nuclear Policy, WEU ISS Occasional Paper No.18, WEU ISS: Paris, September 2000, str.61-68
68
Viz. Andrew Pierre, Europe and Missile Defense, op.cit. a NATO PA Report AU 215 PC/TR, para.52-55
69
NATO PA Report AU 215 PC/TR, para.15-20
s Ruskem o novém strategickém partnerství s USA. Omezená míra kritiky spojená s vypovězením
smlouvy ABM v Evropě i v samotném Rusku a udržení pozitivních vztahů s Ruskem nakonec oslabily
váhu negativních scénářů.
Současná politika evropských členů NATO je tedy ovlivněna jinými ohledy a argumenty. Jakmile
Evropané přijali jako fakt americké rozhodnutí vyvinout a rozmístit systém BMD, otázky začaly
směřovat především vůči nejasnosti jeho budoucí celkové architektury. Rozhodnutí Bushovy
administrativy nevázat se na jednu dominantní technologii jako v případě NMD, ale paralelně provádět
výzkum, vývoj a testování řady různých technologií znamená pro Evropany mnohem větší nejistotu.
Nejasný je nejenom harmonogram projektu, ale také místa Evropy či konkrétních spojenců v něm.
Dosavadní americké konzultace neobjasnily žádnou ze zásadních otázek, včetně možné podoby systémů
řízení a velení. Konkrétní podoba tohoto systému a míry zapojení NATO do něj může být jedním
z politicky citlivých problémů do budoucna.
Podobně nejasná zůstává otázka ceny celého systému, technologie nabídnuté evropským spojencům
NATO a relativní priority v obranném rozpočtu evropských členů NATO. Rozpočtová situace Evropy a
Ameriky je v tomto ohledu naprosto nesrovnatelná. Zatímco většina amerického veřejného mínění chápe
cenu za systém MD přesahující 100 mld $ během deseti let jako únosnou, pro Evropany tomu tak není.
Nesrovnatelná je nejenom výše celkových obranných výdajů USA a Evropy (ať už se jedná o evropské
členy NATO nebo o členy EU), ale také seznam prioritních obranných kapacit, jež Evropa postrádá.
Vynaložení těchto prostředků je důležité nejenom s ohledem na omezenou velikost evropských
obranných rozpočtů, ale také vzhledem k existenci omezení daných Paktem stability, který omezuje míru
schodku státních rozpočtů zemí EU. Zároveň v Evropě spíše přetrvává nedůvěra v technologickou
schůdnost celého projektu BMD a tudíž i opatrnost investování prostředků do projektu, který pohltí
investice vysoce přesahující 100 mld $ a přesto nemusí nikdy fungovat.70
Posledním důležitým argumentem je nutnost vyjasnění přesných podmínek případného technologického
či systémového zapojení evropských firem a států do projektu BMD. Dosavadní zkušenosti ze
společných akvizičních projektů, případně ze sdílení vojenských technologií, byť mezi nejbližšími
spojenci v rámci NATO, příliš příznivé. Evropské zbrojní firmy se budou snažit přesvědčit své vlády o
výhodnosti účasti v projektu BMD a mohou tak ovlivnit celkový názor evropských spojenců. Dokud ale
budou americké nabídky v této oblasti příliš vágní, zůstanou zde i zásadní otazníky.
Jednotlivé země
Velká Británie
Britská politika vůči projektu MD je ve složité pozici a snaží se vyhnout jasnému stanovisku podpory či
odmítnutí.71 Tradičně nejbližší americký spojenec v obranné oblasti by zřejmě těžko mohl odmítnout
přímou žádost USA o podporu a konkrétní účast v něm.72 Tímto směrem směřoval projekt NMD, v jehož
architektuře měla Británie důležité místo díky potřebě využití radarových stanic ve Fylingdales a
Menwith Hill.73 Britská vláda se také postupně sbližovala s americkým hodnocením hrozby a byla
ochotna akceptovat důvody pro budování systému MD. Důležitou součástí této politiky ovšem měla být
dohoda s Ruskem na modifikaci smlouvy ABM a udržení kooperativního systému v oblasti jaderných
zbraní. Tímto postojem se také Británie snaží udržet společnou evropskou pozici s Francií a Německem.74
Britská vnitropolitická situace komplikuje jasnou politiku vůči MD, protože je na toto téma hluboce
rozdělena. Opoziční konzervativní strana je pevným zastáncem amerického plánu MD a kritizuje vládu
za nedostatečnou podporu. Liberální demokraté i poslanci vládní labouristické strany naopak zdůrazňují
70
Viz. Andrew Pierre, Europe and Missile Defense, op.cit. a Wyn Bowen, Missile defence, op.cit., str.500-
1
71
Viz. Ian Davis, The Future of Missile Defense: Growing Proxy Between the Political Left and Right ?,
BASIC presentation, http://www.basicint.org/nuclear/NMD/pubs.htm
72
Srov. Wyn Bowen, Missile defence, op.cit., str.502-3; CDI Issue Brief National Missile Defense, op.cit.
str.33
73
Existující radarová stanice ve Fylingdales měly být nejprve použita pro modernizovaný radar včasného
varování a později pro stavbu radaru kmitočtového pásma X. Stanice v Menwith Hill měla být součástí
komunikační sítě satelitů SBIRS
74
Viz. Wyn Bowen, Missile defence, op.cit., str.502-3
rizika plánu MD a vyžadují po vládě kritiku USA.75 V této situaci se nedá očekávat entuziastická podpora
ani ze strany ministerstev zahraničí a obrany, která zdůrazňují dopady na strategické prostředí, koncepci
jaderného odstrašení a výrazní finanční limity britského obranného rozpočtu.76 Ani v rovině průmyslové
spolupráce není situace o mnoho lepší, protože na rozdíl od leteckého průmyslu a projektu JSF
nedisponuje Británie výraznějšími kapacitami ani technologiemi, které by mohla nabídnout.77 Současná
britská vláda může naštěstí pro ni stále vyčkávat a oddalovat konečné rozhodnutí, protože konkrétní
žádost ze strany USA dosud nezazněla.78
Francie a Německo
Francie a Německo patřily od počátku v NATO mezi hlavní kritiky amerického projektu MD. Francie
patřila k hlavním zastáncům tradiční koncepce jaderného odstrašení a neměla důvěru v účinnost celého
systému MD. Výrazně kritická je francouzská pozice vůči militarizaci kosmu jako možné součásti
projektu BMD. Německo se obávalo především nebezpečných dopadů rozvoje projektu MD na Rusko a
zároveň na stabilitu evropského kontinentu. Obě země zároveň patřily k hlavním zastáncům udržení
omezujícího rámce smlouvy ABM a obecně mezinárodních smluv a režimů kontroly zbrojení a
odzbrojení. Hlavní obavy se týkaly možného nového závodu ve zbrojení a ohrožení regionální stability
v řadě oblastí světa.79 Obě země jsou také limitovány velikostí svých obranných rozpočtů, které
nedovolují účast na dalších nákladných projektech. Ve Francii i v Německu existuje dostatečně silná
průmyslová lobby, která vidí příležitost k uplatnění vlastní protiraketové technologie a může v tomto
směru ovlivnit postoj vlády. Francie i Německo ovšem vnímají negativně změnu amerického přístupu od
r.1999. Zatímco Clinton byl omezen smlouvou ABM a snažil se konzultovat s Evropany celou řadu
otázek z široké problematiky MD, Bush se obrací na Evropany pouze s omezenou nabídkou na účast
v celém systému, ale bez výraznějšího myšlenkového přínosu. Obě země nicméně během posledního
roku zmírnily svůj silně odmítavý postoj a začínají přehodnocovat svoji politiku vůči projektu BMD,
který chápou jako z americké strany již rozhodnutou věc. V rámci bilaterálních a aliančních konzultací by
se jim mohlo podařit ovlivnit projekt BMD pouze částečně.80
Dánsko
Kromě Velké Británie hrálo důležitou roli v architektuře NMD také Dánsko, zodpovědné za zahraniční a
obrannou politiku Grónska. na jeho území se nachází druhá radarová stanice v Thule, kde by stávající
radar včasné výstrahy měl být modernizován a později doplněn radarem v kmitočtovém pásmu X.81
Dánsko doposud nemuselo zaujmout jasné stanovisko, protože podobně jako Británie nebylo požádáno o
konkrétní podporu či modernizaci. Dánská vláda by však pravděpodobně dala souhlas s modernizací
základny v Thule, byť po konzultacích s místními úřady. I stávající kapacita radarové stanice by se ovšem
dala použít pro systémy sledování a včasné výstrahy. Hlavní překážka a obava ze zhoršení vztahů
Ruskem a destabilizace evropské situace zřejmě padla společně s vypovězením smlouvy ABM.
V případné dánské debatě by průmyslové zájmy hrály minimální roli vzhledem k neexistenci vlastní
technologické základny v této oblasti. V současné době Dánsko především vyčkává na dosažení
vnitroaliančního konsenzu a oceňuje snahu USA o lepší informovanost spojenců v NATO.82
Př ístup NATO k problematice MD a snaha USA o zapojení evropských spojenců
V rámci NATO problematika protiraketové obrany vychází především ze Strategické koncepce NATO.
V rámci ní se paragraf 56 zmiňuje o nutnosti budování protiraketové obrany rozmístěných jednotek.
Tento konsenzus se ani přes vytrvalé úsilí prozatím nepodařilo Američanům výrazně změnit směrem
k ambicióznějšímu systému BMD. Dosavadní alianční diskuze a projekty se tedy věnují prakticky
75
Srov. Ian Davis, op.cit.; CDI Issue Brief National Missile Defense, op.cit., str.33
Viz. Mark Bromley, David Grahame, NMD: Overview of the Political Debate in the United Kingdom,
BASIC Note, 1 December 2001
77
Viz. rozhovory na stálé delegaci Velké Británie při NATO, Brusel, červen 2002
78
Viz. odpověď ministra obrany G.Hoona na interpelaci v Dolní sněmovně, 17.6.2002
79
Srov. Wyn Bowen, Missile defence, op.cit. str.501; European Views of National Missile Defense,
op.cit., str.18-19
80
Rozhovory v NATO HQ, Brusel, červen 2002
81
Viz. CDI Issue Brief National Missile Defense, op.cit., str. 34-5
82
Rozhovory v NATO HQ, Brusel, červen 2002
76
exkluzivně systémům dříve definovaným jako TMD, které by měly poskytnout ochranu především proti
raketám krátkého a středního doletu.83
Hlavním praktickým projektem v rámci NATO je v současnosti TMD Feasibility Study. V červnu 2001
byly dvěma transatlantickým konsorciím zadány tyto průmyslové studie hrazené ze společného rozpočtu
bezpečnostních investic NSIP částkou 35 mil. $. První skupinu JANUS tvoří Lockheed Martin společně
s Alenia Marconi System, Matra a EADS; druhou skupinu SAIC tvoří Boeing společně s DERA a Diehl.
Tyto studie by měly být hotovy v roce 2003 a v roce 2004 by se měla Aliance dohodnout na NATO Staff
Requirements tak, aby celý systém mohl být rozmístěn do roku 2010. 84
Průmyslové studie budou vycházet především ze systémů v různém stupni vývoje nebo operačního
nasazení v členských státech NATO. Nejpokročilejší je americký systém Patriot PAC-2 (USA, Německo,
Nizozemsko) a připravena je modernizace PAC-3 opět pro tyto tři státy. Francie a Itálie společně vyvíjejí
systém SAM P/T (Sol-Air Moyenne Portée/Terre) , s jehož nasazením se počítá v letech 2005-10. USA,
Německo a Itálie se podílejí na vývoji systému MEADS (Medium Extended Air Defence System).85
Všechny tyto systémy jsou pozemní, mobilní, ale mají omezení daná velikostí chráněného území a typem
raket proti kterým by měly být dostatečně účinné. Tyto systémy prozatím nemohou poskytnout ochranu
obyvatelstvu (především ve městech) a teritoriu Aliance, nemají dosah nad 35 km a nejsou projektovány
na obranu proti ICBM.
Nová Bushova administrativa se pokusila získat na svoji stranu evropské spojence návrhem na zapojení
evropských firem do připravovaných tendrů na dodávky technologie MD, případně využití jejich
výzkumného potenciálu. V tomto směru jsou aktivní americké mise při NATO a při EU, které dosáhly
určitého úspěchu u francouzských a německých firem.86 V létě 2002 se také několik amerických týmů
vydalo na cestu po evropských zemích, kde měly rozšířit vzájemnou informovanost o projektu MD mezi
spojenci. Prozatím se ovšem jednalo spíše o jednostranné briefingy nežli konzultace, které by mohly
americkou pozici výrazněji ovlivnit. Do budoucna tak stále připadá v úvahu několik druhů zapojení
evropských spojenců do amerického projektu BMD – od společného výzkumu a vývoje technologií MD
či výroby v rámci transatlantických konsorcií, přes použití stávajících radarových stanic, jejich
modernizaci nebo výstavbu nových až po případné umístění základen antiraket na území některých
spojenců. Do té doby je ovšem reálnější snaha o rozmístění aliančního systému TMD a jeho možné
propojení s americkým globálním systémem BMD.
Závě ry a doporuč ení
Scénář e rozvoje a př ípadného rozmístě ní MD
Podstatná změna přístupu k budování amerického systému protiraketové obrany spojená s příchodem
Bushovy administrativy v roce 2001 se projevila i ve zvýšení okruhu otevřených otázek spojených
s budováním systému BMD. Z hlediska ČR jsou podstatné především tři velké okruhy – výsledná
architektura celého systému, uplatnění a spolehlivost jednotlivých technologií, způsob zapojení spojenců
a cena technologií poskytnutých USA k ochraně Evropy. Z tohoto výčtu také vyplývá, že ani na konci
případného prvního prezidentského období G.W. Bushe nebude jasné, jak bude protiraketová obrana
fungovat a kdy bude rozmístěna v rozsáhlejší nežli pouze rudimentární verzi. Teprve tato rozsáhlejší
verze by totiž mohla zahrnovat i částečnou ochranu Evropy. Ministr obrany D.Rumsfeld nedávno potvrdil
, že v současné fázi rozšířeného výzkumu a vývoje nebudou stanovována žádná cílová data rozmístění
systému.87 Termíny rozmístění omezeného systému NMD plánované za vlády prezidenta Clintona tak
zcela jistě nebudou dodrženy a koncepčně se stávají irelevantními.
Pokrok při důkladném operačním testování blížícím se reálné situaci teprve ukáže, které technologie
skýtají větší šanci na úspěch. Dosavadní zkušenosti z testů technologií ukazují, že tato fáze může trvat
83
Srov. Robert G. Bell, Missile Defence: A View from NATO, 3 June 2002; NATO PA Report AU 198
DSC, para.27
84
Viz.Robert Bell, op.cit.
85
Viz. NATO PA Report AU 198 DSC, para.29
86
Viz. Edward Wong, Europe Arms Makers and Boeing in Talks, New York Times, 24 July 2002, str. W1 a
Defense Daily International, 8 February 2002, str.1. V tomto úsilí byl především úspěšný bývalý
velvyslanec USA ve Francii, Evan Galbraith, který byl tímto úkolem pověřen jako zvláštní vyslanec
amerického ministra obrany
87
The Bulletin´s Frontrunner – Rumsfeld Says He Won´t Set Deadline For Missile Defense Deployment,
2.7. 2002
velmi dlouho a některé technologie, případně subsystémy mohou být zcela opuštěny. Příkladem může
být zrušení programu NAD z důvodů trvalého překračování jeho rozpočtu a mizivého pokroku ve
výkonu. Technologické obtíže mohou být u některých technologických koncepcí zásadního charakteru a
ideál mnohovrstevnaté robustní protiraketové obrany (BMD) nemusí fungovat ani v perspektivě 20 let či
vůbec nikdy. Jednotlivé subsystémy a některé technologie nicméně fungovat budou a dá se počítat
s jejich rozmístěním do roku 2010. Především jde o nejpokročilejší technologie subsystému Terminal
Defense Segment (TDS). Zbraňové systémy Arrow (Izrael,-USA) nebo vylepšený Patriot PAC-3 (USA)
by měly být schopné poskytnout mobilní ochranu rozmístěných jednotek nebo malého území proti
raketám krátkého a středního doletu. Obě další části, Midcourse Defense Segment (MDS) a Boost
Defense Segment (BDS), které jsou určené k likvidaci hlavně ICBM jsou technologicky velice
komplikované. Teprve další vývoj a testy prokáží, zda technologie, zejména u MDS dospěla tak daleko,
že bude možné trefit „kulku kulkou“ mimo zemskou atmosféru či krátce po startu nepřátelské rakety.
Bushova administrativa ovšem investovala do projektu BMD značný politický, lidský i finanční kapitál a
na konci jejího současného funkčního období bude již zřejmě nemožné zastavit celý projekt, i pokud by
se Demokraté vrátili do Bílého domu. V takovém případě se dá spíše očekávat omezení financování
projektu BMD a jeho zaměření na méně ambiciózní architekturu, včetně nejpokročilejších technologií.
Zároveň je nutné přiznat, že po vypovězení smlouvy ABM, vytvoření nového strategického vztahu s
Ruskem a v současné mezinárodní i vnitropolitické atmosféře boje proti globálnímu terorismu nestojí
Bushovi v cestě žádná závažnější překážka při rychlém rozvoji systému BMD. Řada spojenců v NATO
nemusí tento vývoj vítat, ovšem jejich vliv je minimální. Pouze o něco větším vlivem a především
nástroji v rámci Kongresu disponují odpůrci masivního systému BMD ve Spojených státech. Po
představení základních programových dokumentů Bushovy administrativy definujících americkou
bezpečnostní politiku (Quadrennial Defense Review, Nuclear Posture Review, National Security Strategy)
je jasné, že protiraketová obrana má tvořit důležitou součást amerického obranného systému a její
prioritní postavení v praktické i koncepční rovině bude mnohem prominentnější nežli za Clintona.
Otázka nákladů budování a provozování systému BMD je důležitá z vnitroamerického hlediska a může
mít přímou vazbu i na způsob zapojení spojenců, případně sdílení technologií. Kongres se po případném
výraznějším úspěchu Demokratů může dívat stále více skeptičtěji na růst nákladů jednotlivých
subsystémů, což může případně vést až k jejich zrušení. Robustní projekt BMD by také byl
pravděpodobně jedním z kandidátů na škrty v obranném rozpočtu, pokud by se do prezidentského úřadu
vrátil Demokrat po volbách v roce 2004 či 2008. Případné další potíže při testování technologií nebo
zmírňování testovacích podmínek by pravděpodobně k tomuto přístupu dále napomohly. Prakticky
všechny systémy, jejichž vývoj nadále pokračuje v projektu BMD se postupně prodražují. U některých to
vedlo k zastavení programu (NAD) nebo ke snaze přesunout je do jiné rozpočtové podkapitoly, aby se
celkový objem prostředků na BMD opticky nezvyšoval (SBIRS). Růst ceny systému BMD může vést
také k větší ochotě zapojit do projektu spojence, pochopitelně v závislosti na jejich finančních
příspěvcích.88 Dosavadní politika a především konkrétní způsoby zapojení spojenců (z našeho pohledu
především těch v NATO) jsou nejasné. Přes deklaraci politické ochoty učinit tento krok a první brífinky
na toto téma v centrále NATO i bilaterálně s jednotlivými spojenci není americký přístup a detaily
jednotlivých možností politické, technologické, výrobní a operační participace dostatečně jasný.
Rozmístění protiraketové obrany bude mít nepochybně vliv také na koncepci jaderného odstrašení. Není
nicméně jisté v jakém směru. V úvahu přicházejí tři možnosti:89
-
-
88
MD může být chápána jako náhrada politiky odstrašení tam, kde nemusí fungovat. Buď se může
jednat o případy náhodného či neautorizované odpálení balistických raket nebo u aktérů, kteří
nezávisí na konkrétním teritoriu či populaci jako tradičních cílech jaderného odstrašení (např.
globální teroristické sítě typu al-Káida);
MD může fungovat jako doplněk jaderného odstrašení. Taková situace může nastat především pokud
by případná hrozba byla příliš malá pro ospravedlnění jaderné odvety – např. útok několik
konvenčními hlavicemi;
MD může být chápána jako součást politiky odstrašení. Potenciální agresor bude odstrašen, protože
po racionální úvaze dojde k závěru, že jeho případný arzenál ZHN a jejich raketových nosičů ho
Aerospace Daily – Cooperation will help offset missile defense costs, official days, 6.9. 2002
Viz. Bruno Tertrais, US Missile Defence. Strategically sound, politically questionable, CER Working
Paper (April 2001), London: Centre for European Reform 2001, s.9
89
neochrání před zásahem USA, protože jeho hypotetický útok na území USA by nebyl vzhledem
k existenci systému BMD úspěšný.
Posledním důležitým tématem jsou limity rozvoje systému BMD. Tyto limity jsou důležité v politické
rovině ze strany států jako je Rusko nebo Čína. Pro ně je klíčové, aby americký nebo spojenecký systém
BMD nebyl implicitně zaměřen proti nim, případně aby v budoucnu nepodkopal strategickou hodnotu
jejich jaderných a raketových arzenálů. Klíčovou otázkou je tedy hranice, kdy systém bude dostatečně
masivní, aby poskytl ochranu proti hrozbám ze strany např. KLDR, Iránu či Iráku, bez negativního vlivu
na postavení Ruska nebo Číny. Pokud by tyto země začaly vnímat systém BMD jako hrozbu postavení
jaderné velmoci, patrně by přikročily k modernizaci svých jaderných sil. Tento krok by poté odstartoval
nové kolo závodů ve zbrojení. Další politicky velmi citlivou otázkou je stanovení technologických hranic,
které pro absolutní většinu spojenců i značnou část americké veřejnosti leží v případné militarizaci
vesmíru. Rozmístění amerických aktivních vojenských systémů ve vesmíru, které by byly součástí
systému BMD (laserové či protisatelitní zbraně, apod.), by nepochybně způsobilo vážnou krizi uvnitř
NATO i celosvětového společenství.
Na základě výše zmíněných faktorů můžeme sestavit dva hlavní scénáře dalšího vývoje:
Scénář A: USA podstatně pokročily ve vývoji a testování protiraketových technologií a prokázaly
životaschopnost koncepce „hit to kill“; dochází k postupnému rozmísťování systémů BMD ve všech
třech segmentech; zapojení spojenců do výzkumné i výrobní fáze je více nežli symbolické; USA
projevují dostatečnou ochotu sdílet technologie MD v rámci NATO
Scénář B: Pouze některé technologie se ukazují jako schůdné a řada programů je nakonec zastavena;
prioritu dostává rozmístění omezených systémů k nouzové ochraně území USA; největší příslib
skýtají technologie TDS a určité rozšiřování jejich zaměření; z vnitropolitických důvodů nakonec
projde Kongresem pouze souhlas s omezeným sdílením technologií MD; v rámci NATO vznikají
fakticky dvě kategorie členství (účast v projektu MD a tudíž i zvýšená míra ochrany vlastního území
vs. neúčast a tudíž i snížená míra ochrany vlastního území)
Dopady realizace projektu MD na NATO a Č R
Přístup členských zemí NATO včetně ČR vůči projektu BMD se může vyvíjet v závislosti na výsledku
amerického tlaku na rozšíření aliančního konsenzu ohledně nutnosti ochrany proti hrozbám balistických
raket a ZHN, který probíhá v intenzivní formě od léta 2002. V rámci NATO bude případný úspěch této
snahy záviset na míře sblížení názorů USA a evropských členů NATO na akutnost hrozeb ze strany
jednotlivých států v krizových regionech a v konkrétní části spektra balistických raket. Největší rozpor
pohledů stále panuje v pohledu na akutnost hrozby použití ICBM vůči aliančnímu teritoriu či silám.
Neméně rozdílný je pohled na MD jako na různě naléhavou prioritu rozvoje obranných schopností.
Žádná evropská alianční země nevnímá projekty MD se stejnou naléhavostí jako USA a vzhledem
k objemu evropských vojenských rozpočtů bude argument o „opportunity cost“ pro většinu z nich
klíčový. Dosavadní zkušenost v rámci aliančních konzultací o této otázce také nenasvědčuje, že by USA
byly ochotny více naslouchat spojencům a případně upravit architekturu, či jiné významné součásti
systému BMD. Aliance se tedy spíše stane jedním z fór k prezentaci americké politiky a snahy o finanční
zapojení spojenců do globálního systému BMD, který bude ovšem v USA vždy chápán jako primárně
americký projekt. Jakýkoliv pokus o jeho oslabení, nebo zpomalení bude negativně vnímán v řadách
republikánské strany i v části vojenského establishmentu. Evropané by například preferovali mnohem
důkladnější realistické testování nežli určitá část amerických elit. Pokud to bude technologicky schůdné,
systémy působící v segmentu BDS se také mohou zdát mnohem přijatelnější pro Evropany, protože by
sestřelovaly rakety bez ohledu na to zda míří k evropským nebo americkým cílům.
Naopak pozitivní vývoj se dá očekávat v případě společné investice spojenců do systémů TMD. Ochrana
rozmístěných aliančních sil bude nutná vzhledem k rychle se rozvíjející povaze hrozby ze strany
především raket krátkého a středního doletu, resp. raket s plochou dráhou letu. Nezbytnou podmínkou se
tyto kapacity stanou pro případné zvažování operací NATO v širším okolí Evropy, např. na Blízkém a
Středním Východě, v Severní Africe nebo na Kavkaze. Tyto systémy by později měly být rozšířeny také
pro ochranu populačních center na aliančním území. Pro úspěch tohoto typu aliančních systémů bude
důležitá ochota USA sdílet technologie se svými evropskými spojenci především v segmentu TDS. Tato
americká ochota je důležitá především u systémů Patriot PAC-3, MEADS či THAAD.
Strategickou koncepci NATO i bezpečnostní politiku jednotlivých spojenců ovšem ovlivní případné
rozmístění systému BMD i svým dopadem na širší problematiku nešíření ZHN a jejich nosičů. MD by se
neměla stát jediným všelékem, ale pouze jedním z nástrojů politiky nešíření. Její dosavadní cíle byly
sdíleny spojenci na obou březích Atlantiku. Existence amerického, případně spojeneckého systému BMD
bude mít ovšem zásadní dopady i na tuto oblast. Američané a spojenci musí najít nové vhodné paradigma
v oblasti kontroly zbrojení, což představuje lepší variantu nežli rezignaci na použití tohoto
bezpečnostního nástroje.
Existence systému BMD také podstatně změní základ strategie jaderného odstrašování NATO. Promění
se jednak situace, ale také přístup tří jaderných mocností NATO (USA a Velké Británie s Francií).
Jaderné potenciály dvou evropských jaderných velmocí se mohou stát v této situaci důležitější pro celou
Evropu, především pak pro EU. Zároveň se může objevit tlak na jejich modernizaci, pokud dojde
k novému kolu závodů ve zbrojení. Tomuto politicky citlivému kroku by se oba státy pochopitelně rády
vyhnuly.
Důležitou otázkou pro vnitřní soudržnost Aliance bude míra ochrany proti raketovým hrozbám, tedy zda
bude stejná pro všechny spojence. Pokud by tomu tak nebylo a USA by byly podstatně lépe chráněny,
bude tento fakt spíše podporovat jejich ochotu angažovat se na obranu spojenců nebo naopak ? V úvahu
přicházejí tři základní scénáře ohrožení:
- hrozba vůči USA, ale ne vůči Evropě (např. ze strany KLDR)
- hrozba vůči USA i Evropě, ovšem Evropa bude blíže potenciální hrozbě ICBM (např. z oblasti
Středního Východu)
- hrozba vůči Evropě, ale ne vůči USA (stát v oblasti Středního Východu disponující maximálně
raketami středního doletu)
Protiraketová obrana je tedy další z otázek, ve kterých se názory spojenců mohou silně rozcházet. Na
rozdíl od atmosféry let 1999-2000 se nicméně daří názory uvnitř Aliance sbližovat. MD by se tedy
nemusela znovu stát tématem výrazně rozdělujícím NATO, pokud USA nepředloží plány na militarizaci
kosmu. Pro řadu států se ovšem může stát způsob budování systému BMD jedním z ilustračních
argumentů při kritice amerického stylu „nového multilateralismu“ – tedy de facto jednostranných kroků
převlečených do pláštíku mnohostranných institucí.
Př ínosy a rizika pro Č R
Přínosy
-
zvýšení bezpečnosti ČR, pokud budou technologie fungovat a budou sdíleny v rámci NATO za
přijatelných finančních podmínek (ve vztahu k celkovému rozpočtu AČR); systémy BMD pokryjí
nejdříve především hrozby raket krátkého a středního doletu
-
širší spektrum možností (větší svoboda akce) v konkrétních krizových situacích, zejména při přípravě
a provádění vojenských akcích NATO v krizových regionech
-
v ideálním případě posílení koncepce odstrašení proti reálným a rostoucím hrozbám balistických
raket a ZHN
-
technologický přínos, pokud se české firmy budou schopny zapojit do transatlantických konsorcií
(především na úrovni základního a aplikovaného výzkumu)
-
prohloubení dialogu o vnímání bezpečnostních hrozeb v USA a v Evropě
-
udržení relevance NATO díky budování MD jako společné obranné kapacity; společná investice a
následná obranná kapacita mohou být vnímány jako vyjádření a posílení společných zájmů
Rizika
-
nevyzkoušená technologie MD může fungovat jako „bezpečnostní placebo“
-
špatná zkušenost s neochotou sdílet špičkové vojenské technologie i s nejbližšími spojenci na
rovnoprávném základě
-
rozdílná míra ochrany proti balistickým raketám může vést k rozpolcení Aliance
-
architektura velení a řízení systému může omezit přímý vliv Aliance a tudíž i ČR na použití systému
v konkrétní operační situaci
-
militarizace kosmu může podnítit nové závody ve zbrojení ve všech částech světa, čímž bude
odvedena část finančních zdrojů nutných k řešení globálních problémů
-
finance investované do MD mohou být vynaloženy na úkor potřebnějších obranných kapacit,
případně průběhu modernizace AČR a v konečném důsledku nepovedou k posílení bezpečnosti ČR
Doporučení
•
Americká analýza akutnosti, povahy a rozsahu hrozby balistických raket s hlavicemi ZHN není
doposud plně sdílena všemi spojenci NATO. Mnohem intenzivnější konzultace o této hrozbě a
nejlepší kombinaci nástrojů na její odvrácení by měly v NATO proběhnout co nejdříve. Tento postup
je v plné shodě se zájmy ČR a proto by ČR měla tuto společnou alianční analýzu podpořit.
•
Právě probíhající NATO Feasability Study zaměřená na systémy TMD by měla být rozšířena
k analýze širšího souboru raketových hrozeb a možností dostupných či vyvíjených technologií
k obraně proti nim.
•
Hrozba vůči evropskému teritoriu za použití mezikontinentálních raket, či raket dlouhého doletu je
v současné době nerealistická, ale postupně se vyvíjí v čase. Není zcela jasné, zda si ČR a další
evropští spojenci mohou dovolit vynakládat vysoké částky na obranu proti této stále hypotetické
hrozbě.
•
Pro ČR a ostatní evropské státy NATO je ovšem akutní potřeba vylepšených systémů TMD, které by
postupně poskytly také možnosti ochrany proti raketám středního doletu a střelám s plochou dráhou
letu. Pro nepřátelské státy a především nestátní aktéry typu mezinárodních teroristických organizací je
mnohem jednodušší zvolit nenáročné technologické řešení k použití biologických, chemických nebo i
jaderných zbraních vůči aliančním cílům. Současná architektura amerického systému BMD by
neposkytla ochranu proti těmto útokům ani pokud by její části USA poskytly Evropě.
•
ČR by si nicméně měla ponechat otevřené dveře k možné účasti v technologické, výrobní, případně i
vojenské dimenzi projektu. Tato spolupráce by neměla výrazně zvýšit bezpečnostní rizika pro ČR,
ovšem pokud nebude existovat dostatečně vyzkoušená technologie, tak také příliš tato rizika nesníží.
Naopak by mohla tato situace vést k efektu „bezpečnostního placeba“ a ukolébání vůči těmto
rizikům. Případné zapojení ČR do amerického projektu BMD by mírně posílilo vliv ČR na
směřování tohoto projektu a mohlo by podpořit pozici ČR vůči USA a jejich bezpečnostní politice.
•
ČR by neměla rezignovat na prosazování celého spektra nástrojů posilujících nešíření ZHN a jejich
raketových nosičů, které ovšem musí být upraveny pro změněné strategické prostředí.
Nezastupitelná je zde role OSN a specializovaných mezinárodních režimů a organizací v této oblasti
jako NPT, CTBT, OPCW, CWC, MTCR apod. ČR by měla zásadně vyloučit podporu případné
militarizaci osmu v rámci budování dalších vrstev masivního systému BMD. Tento přístup je
v souladu se stávající Bezpečnostní strategií a Koncepcí zahraniční politiky ČR.
•
ČR by také měla podpořit analýzu koncepce jaderného odstrašování NATO, případně odstrašení jako
takového. Důsledky rozdílné míry ochrany obou částí NATO by měly pro kvalitu transatlantické
vazby, včetně bezpečnosti ČR negativní vliv.
•
Pokud se ČR rozhodně aktivně podpořit americký projekt BMD a aktivně se do něj zapojit, měla by
tomuto kroku předcházet důkladná debata na půdě Bezpečnostní rady státu, Vlády ČR a Parlamentu
ČR. Důsledky tohoto kroku v rovině politické, vojenské i finanční jsou natolik zásadní, že ho
nemůže učinit pouze ministr obrany. Vhodné by bylo ustavení komise složené ze zástupců
relevantních resortů, Parlamentu ČR, průmyslu a akademické obce k prozkoumání možností
konkrétního zapojení ČR do projektu BMD.

Radek Khol a kol. – Protiraketová obrana - Shrnutí Idea

Transkript

Podobné dokumenty

Info Sheet č. 3/2008 - KVV Plzeňského kraje

zde

Přihlášení jezdci

technickeparametryrakety,radary.

Ekonomie a životní prostředí – nepřátelé, či spojenci?

SE2212XGPRS - uživatelský manuál

Elektronické hodiny - SPŠ sdělovací techniky

081121 Camic News CZ - TrevisoSystem

Nástroje pro MAS

Světové informační systémy a služby

KURIER 166

stáhnout soubor - atestační práce

3. číslo - NADACE Academia Medica Pragensis

Přechod z Microsoft Office na OpenOffice.org 2.0

1)Připravenost (100%) 0%