Květen 2011 - SMKČ

(Mladá pravda ročník 17)
Proletáři všech zemí, spojte se!
28 POSLEDNÍ STRANA
KVĚTEN 2011
ČÍSLO 3
ROČNÍK 3
Z ORGANIZAČNÍHO ŘÁDU KSČ PŘIJATÉHO IX. SJEZDEM (25. - 29. V. 1949)
Posláním strany je: vytvořit socialistický společenský řád, ve kterém člověk nevykořisťuje
člověka, kde zájem jednotlivce je v souladu se zájmem celku a kde každému je dána možnost
pracovati, tvořiti a žíti tak, aby mohl uplatnit všechny své schopnosti, řád, v němž nejsou
možné hospodářské krize a otřesy, v němž práce je ctí a zahálka potupou a kde nastane
netušený rozmach techniky, vědy a kultury, sloužící lidskému blahu a štěstí.
Konečným cílem strany je komunismus, pro jehož vítězství socialistický společenský řád
vytvoří všechny podmínky.
Toto své dějinné poslání může strana splnit proto, poněvadž se opírá o vědecké poznání zákonů
společenského vývoje, o socialistické učení Marxe, Engelse, Lenina a Stalina a poněvadž přesvědčuje
denně o jeho správnosti miliony pracujících lidí.
Strana je srdcem a mozkem dělnické třídy, jejím organizovaným předvojem. Uplatňuje její vedoucí
úlohu, která jí náleží ve vývoji soudobé společnosti.
Sdružujíc nejuvědomělejší syny a dcery dělnické třídy, je současně stranou všeho pracujícího lidu
Československa a jádrem všech jeho organizací. Je zárukou jednoty pracujícího lidu měst a venkova,
jejímž základem je svazek dělníků a rolníků.
Ve svém úsilí strana vyjadřuje nejpokrokovější snahy českého a slovenského národa a s hrdostí
navazuje na nejslavnější národní tradice, uskutečňujíc jejich dávné tužby po pravdě a sociální
spravedlnosti.
Spojena pevnými pouty proletářského internacionalismu s dělnickou třídou celého světa, tvoří
součást velké socialistické fronty komunistických a dělnických stran, která je záštitou světového míru,
svobody a demokracie. Zkušenosti slavné Všesvazové komunistické strany (bolševiků), která je
předním oddílem mezinárodní dělnické třídy, jsou straně stálým zdrojem poučení při výstavbě
socialismu a v boji za vítězství komunismu.
Aby strana mohla splnit své velké poslání, musí být ideově jednotná, organizačně semknutá a
spjatá pevnou kázní. Proto vychovává své příslušníky k tomu, aby si osvojili nejpokrokovější světový
názor marxismus-leninismus, aby čestně a obětavě konali své povinnosti ve straně a byli vzorem při
socialistickém budování.
Strana žádá od svých příslušníků, aby plnili všechna usnesení strany, dodržovali její organizační
řád a aby soustavně a důsledně pracovali k uskutečnění vznešených cílů strany.
ČASOPIS SVAZU MLADÝCH KOMUNISTŮ ČESKOSLOVENSKA
B. ŠMERAL KL.GOTTWALD A.ZÁPOTOCKÝ J. ŠVERMA
občanské sdružení zaregistrované Ministerstvem vnitra ČR 29. 10. 2008
(IČO: 26580861)
sídlo: Rybářská 28, 603 00 Brno
centrální internetové stránky:
www.komsomol.cz
centrální e-mail:
[email protected]
místopředseda SMKČ David Pazdera: [email protected], tel. +420 731 814 649
č. 3 / 2011
J. HAKEN
K. KREIBICH
ODKAZ HRDINŮ BOJE
ZA SOCIALISMUS NÁS ZAVAZUJE
K OBNOVĚ REVOLUČNÍ
MARXISTICKO-LENINSKÉ STRANY!
Zaregistrováno MK ČR E 18907
Vyšlo v květnu 2011
Šéfredaktor: Lukáš Kollarčík
Redakční rada: Lukáš Kollarčík, Petr Kračmar, David Pazdera,
Martin Peč, Lukáš Vrobel
Redakce nemusí souhlasit s názory mimoredakčních autorů
J. FUČÍK
J. ZIKA
O. SYNEK
Z. NEJEDLÝ L. SVOBODA K. ŠMIDKE
2
ÚVODEM
MÍROVÉ HNUTÍ 27
2
Slovo šéfredaktora v měsíci bojů dělnictva,
osvobození od fašismu, šeříků a výročí vzniku KSČ
Milí čtenáři, soudružky a soudruzi,
upocená kapitalistická každodennost, prostoupená nejistotou, chudobou,
strachem a neustálým soupeřením, nás nutí občas poohlédnout se do
minulosti, abychom hledali inspiraci pro současnost a budoucnost. Dívat se
dopředu je naším hlavním krédem. Měsíc květen je mnoharozměrným
symbolem zápolení s prohnilou měšťáckou každodenností, ať už se
promenádovala s habsburskými chocholy na přilbách, s prvorepublikovými
pendreky či podél nacistických sekyráren. Vždy při jejím „marši“ trpěl jediný
tvůrce hodnot – pracující člověk. A pokaždé se dokázal vzepřít, bojovat za svá
práva, lepší zítřek a šťastnější budoucí rána. Od r. 1886, kdy v USA na prvního
máje stříleli četníci do dělníků, od r. 1890, kdy byl tento den poprvé slaven jako
svátek práce, byl spojen s odhodláním ke změně, boji, ale i s pravidelnými
dávkami olova buržoazní policie a dělnickou krví zbrocenou dlažbou.
Pochodující kapitál si zkrátka za ruku vedl a vede zločin a teror.
Když sociáldemokratismus spolupřivedl svět na pokraj katastrofy první světovou válkou
a pracující pomohl nahnat do mlýnků na maso, začaly vyrůstat v těžkých zápoleních, podle vzoru Velkého
Října a ruských bolševiků na celém světě komunistické strany. V Československu, v naší vlasti, se tak
stalo v květnu 1921, letos si připomínáme tedy 90. výročí této dějinotvorné události. Snad symbolicky
vznikla Komunistická strana Československa právě v květnu. Její založení je mezníkem v dějinách našeho
dělnického hnutí, znamená vypořádání se s reformistickou praxí sociáldemokratismu, která přivedla
miliony dělníků na jatka světové války, znamená jednotu s pracujícími, principiální boj proti kapitalistickým
neřádům, za proletářskou revoluci, socialismus a komunismus. Představuje také morální východisko pro
utlačovanou většinu společnosti, vizi, za níž je možné se bít a v níž je možné věřit. Tato vize, spojení
s proletariátem, zejména s dělníky a principiálnost přivedly postupně český a slovenský národ
k úspěšnému boji proti imperialistickému fašismu, osvobození země Rudou armádou prvního státu
socialismu na světě – SSSR, k únorovému vítězství r. 1948 a k budování nové, pro většinu společnosti
poprvé v historii demokratické republiky. Přes porážku socialismu v Československu v roce 1989 musíme
říci, že založení KSČ stálo na prahu nejúspěšnějšího období novodobých českých dějin, proto si ho
připomínáme, proto je KSČ hlavně pod Gottwaldovým vedením, naším vzorem, proto se vracíme do
minulosti, abychom hledali inspiraci pomohli vyvrátit lži o ní šířené současnou vládnoucí mocí, a proto
hluboce ctíme revoluční tradice KSČ.
Současnost, dožívající z více jak dvacetiletého rozkrádání hodnot vytvořených generacemi budujícími
socialismus, je k dělníkům, zemědělcům a ostatním zaměstnancům stále více skoupá. O to štědřejší je ale
v hanobení minulosti, která je jí svým revolučním příkladem trnem v oku. Postupná devastace zbytků
vymožeností reálného socialismu, na Západě tzv. sociálního státu, je logickým následkem frontální
ofenzívy buržoazie po rozpadu socialistickéh tábora. Cupuje základní lidská práva a životní úroveň většiny
společnosti dnes a denně, pokud se jí nepostaví odhodlaný a organizovaný protivník, je připravená
servírovat většině společnosti i útrapy gründerského kapitalismu 19. století. Stavět proti této ofenzívě
pouze slova z tribuny buržoazního parlamentu je podobné, jako bojovat proti stoleté vodě z rybářského
člunu u břehu. Jediným řešením jsou mimoparlamentní aktivity, činnost v odborech a především, vyvtáření
principiální, disciplinované, uvědomělé a organizované komunistické strany. Bez ní utone jakýkoliv rodící
se protest v reformistických iluzích o obnovitelnosti tzv. sociálního státu a návratu do „lidštějšího“
kapitalismu let minulých. My komsomolci, členové Svazu mladých komunistů Československa (SMKČ)
jsme však toho mínění, že tento kapitalismus „s lidskou tváří“ byl jen projevem flexibility kapitalismu, jeho
taktickým manévrem před příkladem reálně socialistických zemí a silného komunistického hnutí obecně.
Sociální zákonodárství a relativní právní ochrana pracujících v kapitalismu nebyla nikdy dílem filantropie
vládnoucí třídy, ale vždy byla vybojována v těžkých a často pro dělnictvo v krvavých bojích. Kapitalismus
je ze své podstaty nelidských, vykořisťovatelský a nemorální, jen občas si musí nasadit lidštější masku a
na obyčejného pracujícího pak působí jako růžové brýle na Komenského poutníka. Na rozdíl od
Komenského, který věřil v prozření jednotlivce, my věříme v pochopení člověka v rámci kolektivu
vykořisťované a zbídačované většiny národa, odhodlané ke změně a k boji pod vedením revoluční
TŘÍDNÍ BOJ MÍSTO SVĚTOVÉ VÁLKY
Evropu obepíná hrozba militarizace,
fašizace a fašismu. Od militarizace a
fašismu je jen krůček k válce. Historie
Evropy je historií válek, kterými vždy trpí
pracující, starci a děti a na nichž bohatne
úzká skupinka finančních oligarchů. Otcem
těchto válek je agresivní kapitál.
Imperialistická EU je v současné době
ovládána zejména německou buržoazií, to
se týká i těch zemí, které mají z minulosti
trpké zkušenosti s nacistickou okupací,
kolonizací německým kapitálem a
hromadným vražděním.
Akce Klassenkampf statt Weltkrieg,
pořádaná v Německu pokrokovými a
antiimperialistickými silami v čele se
Svobodnou německou mládeží (FDJ), má
za úkol upozornit na podíl německé buržoazie na rozpoutání dvou světových imperialistických válek, na
nynější kolonizaci ČR a Polska německým kapitálem a na hrozby, které z této třídní podstaty vyplývaly
a vyplývají pro velkou většinu národů.
Svaz mladých komunistů Československa se plně ztotožňuje s myšlenkou třídní internacionální
solidarity německých přátel s českými a polskými pracujícími, vyjadřuje podporu této akci v ČR, budeme
se na ní přímo podílet a seznamovat s jejími cíli ostatní organizace a širokou veřejnost.
Prohlašujeme, že je nanejvýš vhodná doba, aby si pracující začali uvědomovat svého skutečného
nepřítele, jímž nejsou jiné státy či rasy, ale třída vykořisťovatelů. Hrátky mocných tohoto světa již
zacházejí za hranici, jež by naše planeta byla schopna unést. Je v zájmu celého lidstva, aby mocichtivá
vrchnost současného řádu byla smetena rozhodnou vůlí většiny lidu a aby byl nastolen pokrokový
mírový světový řád, socialismus!
Třídní boj místo světové války!
Za mír, pokrok a socialismus!
Svaz mladých komunistů Československa
MEZINÁRODNÍ PROTIVÁLEČNÁ AKCE U PŘÍLEŽITOSTI
66. VÝROČÍ OSVOBOZENÍ OD FAŠISMU
AKCE VE TŘECH ZEMÍCH OD 8. DO 22. 5. 2011
26
HISTORIE
prudkém manévru za účelem vyhnutí se balónové meteorologické sondě. Tento závěr vyšetřovací
komise z r. 1968 byl však ruskými úřady zveřejněn až nyní, v dubnu 2011, těsně před 50. výročím
prvního letu člověka do vesmíru.
Po Gagarinově smrti bylo v r. 1968 na jeho počet město Gžatsk přejmenováno na Gagarin. Města
jménem Gagarin se nacházejí ještě v Uzbekistánu a Arménii. Po Gagarinovi je také pojmenována jedna
planetka a kráter na odvrácené straně Měsíce.
Význam úspěšného prvního letu člověka do vesmíru byl pro sovětskou společnost a celou světovou
socialistickou soustavu, v té době ovšem již zmítanou obrovskými vnitřními spory, nesporný a
mimořádný. Vzhledem k subjektivismu sovětského vedení v čele s N. S. Chruščovem však posílil
tehdejší opojení z úspěchů, projevující se přeceňováním dosaženého stupně vývoje socialistické
společnosti a podceňováním obtíží a nepřátel. Toto opojení se výrazně projevovalo zvláště v závěrech
XX. – XXII. sjezdu KSSS (1956, 1959, 1961), ale nebylo překonáno až do rozpadu SSSR a
socialistického tábora na konci 80. let. Do dějin vešlo, bohužel ne v dobrém, Chruščovovo heslo: „Ještě
naše generace bude žít v komunismu!“ Zatímco vedoucí představitelé většiny vládnoucích
komunistických stran hovořili o „úplném a definitivním vítězství socialismu“, „vyspělé socialistické
společnosti“ a „probíhajícím přechodu ke komunismu“, narůstala však nedůvěra či lhostejnost lidových
mas ke komunistickým stranám a socialistickému systému, jakož i nedůvěra mnoha komunistických a
dělnických stran k sovětskému vedení a jeho koncepcím, což se projevilo v 60. letech v praktickém
rozpadu socialistického tábora na dva bloky, jeden v čele se SSSR a druhý tvořený Čínou a Albánií
(z nichž od začátku 70. let šla ovšem každá jinou cestou), při současné snaze některých stran o „vlastní
cestu“ (Jugoslávie, Rumunsko, KLDR). V západní Evropě vznikl „eurokomunismus“ doprovázený
militantním antisovětismem; revizionismus triumfoval v komunistickém hnutí v socialistických i
kapitalistických státech. Vrcholný mezinárodní orgán revolučních stran typu a autority Kominterny
neexistoval, vedoucí představitel formátu a autority Lenina či Stalina, schopný iniciovat nápravu tohoto
žalostného stavu, také ne.
Příčiny tohoto vývoje musí revoluční dělnické hnutí hluboce analyzovat, aby v budoucnosti
neopakovalo stejné chyby, jež jej nesmírně oslabily a přivedly na pokraj zániku. Následky negativního
vývoje v hnutí můžeme vidět sami všude kolem sebe. Na tragédii chruščovovského revizionismu nic
nezměnil (a sám o sobě ani změnit nemohl) ani epochální Gagarinův let.
Čest památce komunisty a komsomolce Jurije Alexejeviče Gagarina, čest památce sovětských
průkopníků vědy a techniky!
Leopold Vejr
V květnu 2011 vydává SMKČ u příležitosti 90. výročí založení KSČ publikaci
STRUČNÉ DĚJINY KOMUNISTICKÉHO HNUTÍ V ČESKOSLOVENSKU.
V elektronické podobě je ke stažení na internetových stránkách
www.komsomol.cz, tištěná je v omezeném množství k dispozici na akcích SMKČ.
ČTI, KOPÍRUJ, ROZŠIŘUJ, BOJUJ!
PROHLÁŠENÍ
3
komunistické organizace. Imperialisté zdírají pracující v českých zemích, ve třetím světě i v USA, vraždí
nevinné obyvatele, starce, ženy i děti od Afghánistánu, přes Irák až k Libyi. Nechávají pochodovat vraždící
fašisty v Maďarsku, Rusku i na mnoha místech naší vlasti, jsou jejich objektivními patrony a spojenci.
Květen se svým svátkem práce a výročím osvobození od fašismu je velkou příležitostí k demontraci touhy
po revoltě proti vládě kapitalistických oligarchů a monopolů. Květen r. 2011 má šanci psát další kapitoly
dlouhé kroniky boje proti kapitalismu a jeho dítěti fašismu. Není možné vyzývat lid ke klidu a pohodě
v časech, kdy mu vládnoucí třída vtiskává neklid a strádání. Obraťme její zbraně proti ní samé, naplňme
májové dny odhodláním, pamětí a vzdorem. Pracujme na sobě, organizujme se, nebraňme se postupné
mravenčí práci a namáhavému přesvědčování. Neudusme vlastní pokrok přeceňováním svých sil, ale
neupadejme do poraženctví a defétismu.
Přeji nám bojovný květen, májové dny ve znamení revolty. Nechť se trůny třesou!
Lukáš Kollarčík, předseda SMKČ
Prohlášení Svazu mladých komunistů Československa
(SMKČ) k imperialistické agresi v Libyi
Ve čtvrtek 17. 3. 2011 vyhlásila Rada bezpečnosti (RB) OSN bezletovou zónu nad svou členskou
zemí Libyí. Pro toto opatření bylo 10 členů RB, hlasování se zdrželo pět členů, mezi nimi i stálé členské
země OSN s právem veta - Čína a Rusko. Oficiální příčinou tohoto opatření měla být ochrana civilistů
před jednotkami plukovníka Muamara Kaddáfího, kterému v tu dobu chyběl k znovuzískání všech částí
země jen krůček. V pátek 18. 3. vyhlásil libyjský režim zastavení bojů a příměří, aby předešel civilním
obětem z leteckých útoků. Bezletová zóna totiž v praxi znamená válku, což se mělo posléze potvrdit.
Přestože Kaddáfí zval do země inspektory OSN, aby na dodržování příměří z obou stran dohlíželi,
mezinárodní společenství je z neznámých důvodů nevyslalo. 19. 3. 2011 zaútočily na Libyi letouny tzv.
spojeneckých sil, střílely a bombardovaly pozemní vojenské cíle, letiště, tanky, ale i oblasti obývané
civilisty, jak potvrdily záběry francouzských a jiných novinářů. Hlavní iniciátoři útoku, USA, Francie a Velká
Británie, opět rozsévali smrt ze vzduchu i z moře, jako mnohokrát v minulosti. Záminkou k zahájení této
agrese mělo být údajné nedodržování příměří ze strany libyjských jednotek, Kaddáfí však jasně sdělil, že
v útocích pokračovali tzv. rebelové a že proto žádal o vyslání mezinárodní inspekce. Místo ní však byly
libyjskému lidu poslány bomby a zkáza. Kaddáfí několikrát opakoval výzvu k příměří, rebelové,
podporováni z Egypta, USA a Izraele, mezitím obnovili útoky na vládní libyjská vojska. V úterý 22. 3. 2011
se do operací zapojil agresivní, imperialistický pakt NATO, který má, údajně, zpočátku hlídat nově
vytvořené zbrojní embargo. Přes dezinformační embargo buržoazních médií však proniklo, že jsou tzv.
povstalci zásobování zbraněmi z Egypta, což podpořily oficiální kruhy v USA! Počet civilních obětí nadále
narůstá přes všechny mírové snahy, zejména prezidenta Huga Cháveze.
SMKČ konstatuje, že útok na Libyi je jednoznačným imperialistickým aktem ze strany USA, Francie,
Velké Británie a dalších zemí, sledujících jasný záměr získat libyjskou ropu a vodu prostřednictvím svržení
plukovníka Kaddáfího. SMKČ si nijak Kaddáfího režim neidealizuje, ale je zřejmé, jaký záměr sledovaly
báchorky o všelidovém povstání libyjského lidu proti Kaddáfímu, vraždění civilistů vládními jednotkami,
humanitární katastrofě apod. Podobná slova, podobné scénáře jsme v minulosti mohli sledovat ve
Vietnamu, Bosně a celé Jugoslávii, Iráku atd. Pozdní nářky a přiznání pravdy 10 let poté už nikdy nevrátily
usmrceným životy a okupovaným národům svobodu. Imperialistické společenství se přesně o totéž snaží
v Libyi, spojence našlo v odbojné skupině obyvatel na východě Libye, které financuje a zásobuje
zbraněmi. SMKČ zdůrazňuje, že současná Rada bezpečnosti a celá OSN jsou nástrojem imperialistické
politiky. Postoj Ruska je podmíněn jeho třídními zájmy, společnými s dalšími agresory, lavírování Číny
nelze označit jinak než za alibistické. V rozhodné chvíli boje za elementární lidská a kolektivní práva, za
svobodu, suverenitu, právo na život a na volbu vlastní cesty, zůstal libyjský lid téměř osamocen. SMKČ
odsuzuje krvežíznivé tažení imperialistických jestřábů za ropou, kterému ochotně sekunduje loutková
česká vláda, podřízená svým pánům v Bruselu a Washingtonu.
SMKČ vyzývá své sympatizanty, spojence, všechny pokrokové, demokratické organizace a veřejnost,
aby odsoudili a veřejně se postavili proti válce za kapitalistický zisk, ropu a zájmy monopolů. SMKČ
zdůrazňuje, že celá kampaň je dokladem toho, jakou moc mají současná buržoazní média, jaký klam,
zdání a falešné vědomí mohou za pomoci nejmodernější techniky ve velké části společnosti vyvolat.
4
ZE ŽIVOTA ORGANIZACE
4
Alternativní informace nemohou zdaleka vyvážit tento nepoměr.
Svaz mladých komunistů Československa upozorňuje na to, že pasivita společnosti v otázkách
imperialistických válek, masakrování civilistů, svévolných útoků na svobodu národů ve jménu
pseudohumanitních lživých cílů, může v budoucnu přinést většině českého národa větší porobu, než
v které žije dnes.
Předsednictvo ústřední rady Svazu mladých komunistů Československa, 28. 3. 2011
Poznámka k protivládní demonstraci
Demonstrace proti vládě a jejím asociálním reformám
v sobotu 5. 3. 2011 v Praze se zúčastnilo též několik zástupců
Svazu mladých komunistů Československa (a KSČM, což média
mlčky přešla, tvrdíce, že akci podpořili toliko představitelé
ČSSD). Už při příchodu mne překvapilo malé množství
shromážděných; údaje o jejich počtu uveřejněné v Haló
novinách jsou dle mého názoru nadsazené. Nemile mne
překvapila i hlučná hudební produkce, která poněkud podrývala
smysl a účel toho, proč se na místě shromáždily stovky lidí.
Člověk si mohl připadat spíše jako na předvolebním mítinku
sociální demokracie, jen párky s pivem chyběly.
Ještě před samotnými vystoupeními řečníků (pódium, z něhož hovořili, nebylo téměř ani vidět)
mnohé upoutal Zdeněk Ponert, který vyskočil na střechu svého taxikářského vozu a plameně hovořil o
potřebě změny, jež však musí začít u každého z nás. Lidé se nesmějí spoléhat na to, že změnu udělá
někdo za ně, oni sami musí být subjektem, který přivodí skutečný zvrat, který přivodí skutečnou
demokracii. Ač nelze názory Zd. Ponerta považovat za marxistické, přesto mě jeho vystoupení – o
němž neinformoval nikdo, ani HaNo – uspokojilo daleko nejvíc. Zájemcům, jichž nebylo málo, rozdal
letáky s programem jeho hnutí nazvaného Skutečná demokracie, s jehož mnohými body lze zcela
souhlasit (a dokonce i leckteré jeho přístupy možno označit za komunistické). Jaký rozdíl oproti
ostatním, oficiálním řečníkům, o jejichž vystoupeních informují HaNo. Co říci k antikomunistickým
výlevům předsedy ČMKOS, slovům předsedkyně OS zdravotnictví a sociální péče D. Žitníkové o
návratu ke zdravotnictví na úrovni 18. století, představení slepeckého psa, prý moudřejšího než
pravicoví politici a dalším momentům z vystoupení řečníků? Jestli chtějí tímto způsobem přivodit změnu
k lepšímu, získat pro takovou věc široké masy obyvatelstva, musím jim dopředu sdělit, že mají jen
pramalou šanci na úspěch. Jejich bezzubé, umírněné a reformistické jednání je vskutku žalostné a
politováníhodné. Pravičáci, podnikatelé a další individua, která si z pracujících udělala dojnou krávu, se
musejí smíchem za břicho popadat a plácat si po ramenou. Jestli to takhle půjde dál, nemusejí se o své
postavení a příjmy obávat. A přitom z řad přítomných bylo slyšet mnoho rozhořčených, ba nenávistných
výkřiků nejen k politické garnituře!
Pro sobotní demonstraci ovšem nemám pouze kritická slova. Je třeba ocenit jakoukoli aktivitu, jež
pracujícím v jejich životních podmínkách a boji může pomoci. Neustále se však ukazuje neúspěšnost
nemarxistických (reformistických) hnutí, byť je jejich činnost míněna sebeupřímněji.
Ladislav Zemánek
Nový Bydžov - proti fašismu a rasismu!
Dne 12. 3. 2011 svolala ultrapravicová Dělnická strana sociální spravedlnosti (DSSS) shromáždění
spojené s pochodem v Novém Bydžově. Údajně „proti rostoucí kriminalitě“, ve skutečnosti šlo o
politickou propagaci DSSS a jejích rasistických a neonacistických snah o řešení problémů vlastních
kapitalistickému panství, represí proti národnostním menšinám a jiným skupinám označeným
neonacistickými ideology za „viníky“. Iniciativa »Nový Bydžov není sám!« uspořádala protestní
shromáždění proti pochodu DSSS, kterého se účastnili také členové a sympatizanti Svazu mladých
komunistů Československa. Svolavatel shromáždění Miroslav Brož asi 10 minut před začátkem
HISTORIE 25
atd.? Budeme se donekonečna utěšovat, že dnešní linie KSČM je „přiměřená současné situaci", že
„Vojtěch Filip je vlastně dnešní Lenin, ale jsme v jiné době, tak to musí dělat jinak", jak slyšíme od
některých beznadějně dezorientovaných sedmdesátiletých a starších členů strany, bezmezně
důvěřujících těm, kteří stranu - ať už vědomě či nevědomě - vedou do záhuby?
Kde by skončila Gottwaldova KSČ, kdyby jednala jako dnešní Filipova KSČM? Tam, kde brzy
skončí KSČM, nezmění-li zásadně své jednání (a ve vládě to nebude). Což je ovšem beze změn v jejím
vedení nemyslitelné.
Lukáš Vrobel
Před 50 lety vzlétl do vesmíru první člověk
- komunista a komsomolec J. A. Gagarin
Před 50 lety, 12. dubna 1961, se stal sovětský komunista Jurij Alexejevič
Gagarin prvním člověkem ve vesmíru. Tento velký úspěch sovětské vědy a
techniky byl světlým bodem v temnotě triumfujícího chruščovovského
oportunismu a revizionismu, od XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského
svazu (KSSS) v r. 1956 pevně ovládajícího a rozkládajícího mezinárodní
komunistické a dělnické hnutí.
J. A. Gagarin se narodil 9. března 1934 ve vsi Klušino v Gžatské oblasti
Ruské sovětské federativní socialistické republiky (RSFSR). Jeho rodiče
pracovali v tamním kolchozu, otec byl tesařem a truhlářem a matka dojičkou.
V r. 1955 dokončil průmyslovou školu v Saratově, 1957 ukončil s výborným
prospěchem Vojenskou leteckou školu v Orenburgu. Již během studií se
v r. 1954 stal členem aeroklubu a učil se létat s lehkým letadlem. Po dokončení
školy absolvoval pilotní výcvik a r. 1957 se stal poručíkem (lejtěnantem)
v sovětském letectvu a 1959 nadporučíkem (starším lejtěnantem). V r. 1960 byl spolu s dalšími 19 piloty
vybrán pro sovětský vesmírný program. Ve všech zkušebních testech obstál skvěle. Jednou z dispozic
hovořících v jeho prospěch byla i výška pouhých 157 cm, ve stísněných prostorách kosmické rakety
Vostok výhodná (Vostok byl dlouhý 5 metrů, měl průměr 2,3 m a vážil 2,46 tuny). Gagarin byl aktivním
členem Všesvazového leninského komunistického svazu mládeže (VLKSM, Komsomolu) a během
kosmonautického výcviku vstoupil do KSSS.
12. dubna 1961 byl Gagarin vypuštěn na oběžnou dráhu na palubě Vostoku 3KA-3 (Vostok 1).
(„Vostok“ znamená rusky „východ“.) Vzlétl z kosmodromu Bajkonur v Kazašské sovětské socialistické
republice, obletěl Zemi a přistál po 108 minutách letu. Při tomto letu urazil vzdálenost 40 868,6 km při
maximální rychlosti 28 260 km/hod. a výšce letu 327 km.
Po vykonání letu se J. A. Gagarin zcela pochopitelně stal nesmírně populární osobností pro celý
svět, resp. oba tehdejší světy – i když pro jeden více. (Myslím tím svět socialismu a kapitalismu, nikoli
nemarxistické „světy“ „první“, „druhý“ a „třetí“.) Vykonal pak řadu cest do zahraničí, z nichž první vedla
do Prahy, kde byl přivítán nadšenými davy 28. 4. 1961. Po vykonání úspěšného kosmického letu byl
povýšen do hodnosti majora, 1962 podplukovníka a o rok později se stal plukovníkem (sovětského
letectva). R. 1962 byl zvolen poslancem Nejvyššího sovětu SSSR (předsedou jeho prezídia byl tehdy
L. I. Brežněv). Na 14. a 15. sjezdu VLKSM se stal členem jeho ústředního výboru. Kromě toho byl
předsedou Společnosti sovětsko-kubánského přátelství. Po vykonání letu mu bylo 14. dubna 1961
uděleno vyznamenání Hrdina sovětského svazu a Leninův řád a brzy poté velký počet dalších řádů,
vyznamenání a medailí, především v socialistických státech (včetně Hrdiny socialistické práce v ČSSR),
ale nejen tam. Byl jmenován čestným občanem řady sovětských i zahraničních měst. Až do své tragické
smrti v r. 1968 se zabýval konstrukcí opakovaně použitelné kosmické lodě.
27. března 1968 zahynul pilot J. A. Gagarin společně s letovým instruktorem Vladimirem Serjožinem
při pravidelném tréninkovém letu letounem MiG-15UTI nedaleko Novoselova ve Vladimirské oblasti
RSFSR. Popel obou letců byl uložen na čestné místo při zdi Kremlu. Podrobnosti o havárii nebyly v té
době zveřejněny, což vedlo k různým dohadům, včetně zlomyslných spekulací o Gagarinově
podnapilosti nebo o jeho údajných sporech s nejvyššími představiteli sovětské moci, v rámci kterých byl
jimi odstraněn. Dnes už je známo, že skutečnou příčinou nehody bylo stržení letounu větrem při
24
NÁZORY A POLEMIKA
něj pán zakřičí, stáhne ocásek mezi nohy a uteče. Co vy na to, vážení poslanci?"
Haló noviny z 21. 3. 2011 přinesly vysvětlení předsedy KSČM Vojtěcha Filipa: „V Poslanecké
sněmovně byli připraveni i další poslanci KSČM vystoupit s argumenty proti návrhu zákona o tzv. třetím
odboji. Upozorňuji, že podobné či stejné odmítavé názory zastávali, jak známo, i mnozí další publicisté
a historici, žel, to nakonec možné nebylo a předseda klubu musel zcela správně požádat ostatní kolegy,
aby své přihlášky stáhli a vystoupení poslanců KSČM místo na plenární schůzi zazní na výborech.
Důvod byl prostý - protože jedno z dalších, argumentačně ale nevyvážené emotivní vystoupení vyvolalo
až nepříčetný odpor přítomných poslanců, především z pravicových stran, ale nejen jich, následně pak
byl vysloven požadavek na zrušení KSČM. Koaliční pravice hledající zdůvodnění pro tento krok ho tak
tedy našla. Emoce na takovém jednání není dobrý rádce. KSČM tak sama přispěla pravici argumentem,
na který jen čekala, aby mohla začít proti nám jednat. I když, jak jsem přesvědčen, argumenty pro
nějaký zákaz neexistují, jsou pouze politickým aktem. KSČM je totiž plně demokratická strana, jíž na
rozdíl od druhých neprovázejí aféry. (…) Pokud jde o vystoupení v Poslanecké sněmovně, zdůrazňuji,
že jako demokratická politická strana žádného svého poslance, na rozdíl od pravicové koalice,
necenzurujeme a má demokratické právo vyjádřit svůj názor, i když v tom či onom se třeba liší od
názorů ostatních členů a zejména sympatizantů KSČM."
Vojtěch Filip tedy svým vyjádřením potvrdil názor dopisovatele Zpravodaje. Nevím, čím bylo
vystoupení (Marty Semelové) „argumentačně nevyvážené". Že nehovořila o „neospravedlnitelných
justičních vraždách v 50. letech", na rozdíl od M. Grebeníčka, který tak nešťastně učinil? Nutnost
upozorňovat na (skutečné či domnělé) chyby socialismu při projevech komunistických činitelů bych plně
schvaloval za předpokladu, že by i představitelé buržoazních stran ve svých projevech hovořili o
chybách kapitalismu, který obhajují. Tak se ale samozřejmě neděje.
O tvrzení V. Filipa o „KSČM bez afér" ví každý, kdo slyšel o kauze podnikavých soudruhů Dolejše a
Miloty, své. Každý, kdo alespoň přibližně sleduje aktivity KSČM, také ví, že Jiří Dolejš zůstal i po svém
korupčním skandálu mediální hvězdou KSČM a neformálně jejím vedoucím činitelem a že síly ovládající
KSČM udělaly vše pro to, aby Dolejš i přes odpor značné části členské základny ve svém pražském
volebním obvodě zůstal na prvním místě kandidátky do Poslanecké sněmovny, kam se díky tomu opět
dostal. V jiných politických stranách, které na rozdíl od KSČM tolik nezdůrazňují, že jsou jiné, než
všechny ostatní, obvykle končí jejich představitelé obvinění z korupčních skandálů neslavně,
přinejmenším jsou staženi z očí veřejnosti.
Že KSČM své poslance necenzuruje, je chvályhodné (pokud tomu tak je… můžeme-li ještě alespoň
některým tvrzením V. Filipa věřit…), ale slušelo by se dodat, že filipovské vedení KSČM také důsledně
zajišťuje, aby se poslancem nestal někdo odhodlaný vystoupit s názory radikálně odlišnými od oficiální
„neprovokující" linie. Ovšem s názory odlišnými od nich směrem k marxismu-leninismu, nikoli na
opačnou stranu politického spektra - odchylky na ni povoleny jsou, viz postoje již zmíněného J. Dolejše.
Nevím, jak chce KSČM získat podporu širší veřejnosti, jak ji chce přesvědčit, že bude skutečně hájit
její oprávněné zájmy (měly by to být zájmy dělnické třídy a jejích spojenců, řečeno terminologií
současnou KSČM zavrženou). Z velké části získává své voliče na nadějně znějící slovo „komunistický"
ve svém názvu. To je jeden z důvodů, proč antikomunisté všech odstínů usilují o přejmenování nebo
zákaz této strany. Na rozdíl od mnoha činovníků KSČM horujících za smrtonosné zřeknutí se tohoto
výrazu v názvu (dávno neodpovídajícímu skutečnosti) si totiž dobře uvědomují, že ničím jiným než
názvem spojeným se vzpomínkou na úspěchy minulosti a nadějí lepší budoucnosti oslovit tato strana
nedokáže. Nejsem sám, kdo si říká, že KSČM bude těžko hájit zájmy lidových mas, když nedokáže a
nechce hájit ani sama sebe, když před každou pohrůžkou ustoupí, aby „nedávala důvody" ke krokům
pro ni nepříjemným. Vzpomeňme v roce 90. výročí založení KSČ na slova Klementa Gottwalda, že
žádný komunista legalitu své strany za cenu podpory kapitalistického řádu vykupovat nechce, nebude a
nesmí. Od vzniku KSČM žádný z jejích poslanců a senátorů nepronesl ani z desetiny tak radikálně
protikapitalistickou řeč, jaké pronášeli pravidelně prvorepublikoví poslanci a senátoři KSČ. Místo toho
KSČM neustále ustupuje a „neprovokuje" a její špičky napomínají ty členy strany, kteří v tom nedrží
tempo. Volební výsledky KSČM se přitom trvale zhoršují, mezi dělníky a mládeží je zcela na pokraji
zájmu. Návrhy na její zákaz a perzekuci se přitom jen sypou. Gottwaldova KSČ nepřipomínala
vzpomenutého „pejska, který uteče, když na něj pán zakřičí", na podporu dělníků, rolníků ani inteligence
si přitom nemohla stěžovat a i přes tvrdou perzekuci si ji - až do nástupu fašismu - nikdo rozpustit
netroufl. Opravdu je to jen „jinou dobou"? Budeme donekonečna neúspěchy této strany omlouvat tím,
že „dnes jsme v mnohem horší situaci, dnes není Sovětský svaz" (ten stalinský Sovětský svaz!) atd.
ZE ŽIVOTA ORGANIZACE
5
nečekaně oznámil, že shromáždění, které se mělo konat v ulici
U Hřiště, ruší a mění jej na náboženské shromáždění a procesí.
„Tato forma nepodléhá oznamovacímu zákonu. Můžeme volit trasu,
jakou chceme,“ uvedl.
Kolem 12. hodiny se antifašistický průvod čítající přes 200
antifašistů (zhruba proti 400 neonacistům a příznivcům DSSS)
přesunul před kostel, kde jsme si vyslechli z megafonu několik
celkem krátkých projevů. Jeden z řečníků se pokusil částečně o
antikomunistickou řeč, ve smyslu že je špatná každá totalita, jak
nacistická, tak i „komunistická“, ale ta byla odměněna téměř bez
potlesku pískotem. Pravý opak nastal, když jeden z řečníků ve své
řeči jasně zdůraznil, že jsme proti rasismu a fašismu a že DSSS je zastáncem těchto praktik a to je jeden
z mnoha důvodů, proč je tato strana špatná a nepotřebná (následoval bouřlivý potlesk)! Poté se průvod
přesunul do jedné z ulic, kde původně měli jít neonacisté. Zněla zde hesla jako například: „ŽÁDNÝ
PROSTOR FAŠISMU, ŽÁDNÝ PROSTOR RASISMU", „ČERNÍ, BÍLÍ SPOJME SÍLY". Poté proběhl tvrdý
zásah policie proti antifašistům (policie na koních, obušky, dělobuchy), i proti těm kteří bezprostředně po
vyzvání začali odcházet, tak jak to bylo původně v plánu (opravdu „demokratické“ gesto od policie, která
tvdě zasahuje proti antifašistům a zastává se neonacistů, i když to nejpíše bylo na pokyny od „vrchních
demokratů“ a musíme pár policistům na nádraží poděkovat za vstřícnost).
Antifašisté byli poté vytlačeni policií do Havlíčkovy ulice, kde kolem nás procházeli neonacisté, kteří si
vyslechli několik zasloužených nadávek a antifašistických, antirasistických hesel. Tím v podstatě hlavní
antifašistická akce skončila. Tak jsme se vydali na nádraží, kde bylo shromážděno okolo 80 neonacistů,
kteří přímo před policií otevřeně hajlovali, vykřikovali rasistická hesla a vůbec propagovali nacismus, což
policii vůbec nezajímalo a nijak proti tomu nezakročila. Navzdory tvrzení ministra vnitra Radka Johna (VV Věci výdělečné), že v Novém Bydžově dokáže, že se český občan nemusí bát chodit po ulici, jsme se na
nádraží i ve vlaku stali několikrát terčem slovních narážek neonacistů, kteří naštěstí o naší příslušnosti
neměli ani tušení. Negativně se na akci podepsaly také pokusy „o přiživení“ místní farářkou Církve
československé husitské Michaelou Kajlikovou a Stranou zelených, především jejím předsedou Ondřejem
Liškou. My jsme SMKČ propagovali v rámci možností tak, abychom nenarušili antifašistický průběh akce,
nicméně materiály, které jsme rozdali, byly většinou s radostí přijaty, především po materiálech romského
sdružení „Kamas te dživel!“ se takříkajíc jenom zaprášilo.
Závěrem snad jen: „ČERNÍ, BÍLÍ, SPOJME SÍLY, PROTI FAŠISMU, PROTI RASISMU!“
JHL a MOU
Vystoupení místopředsedy SMKČ s. Davida Pazdery
na aktivu levicových učitelů 19. 3. 2011
Vážené soudružky a soudruzi, učitelé a hosté,
navážu zcela jistě na své předřečníky, kteří zde hovořili o konkrétních
příkladech neuvěřitelné degradace našeho školství (příklad jak z Kocourkova je,
jak dítě pobývající určitou dobu v zahraničí může mít ukončenou školní docházku,
aniž by chodilo do školy...).
Je velmi důležité dostat tyto informace k veřejnosti, zejména pak v otázce
vládou navrženého odloženého školného na vysokých školách - je třeba zdůraznit
(a není to z mé hlavy), že je to systémová věc. Kdo je nejvíce poslušný tomuto
režimu? Samozřejmě ten, kdo dluží. Kdo dluží, bojí se o práci. Mladým lidem, kteří
už budou splácet hypotéky, půjčky atp., přibude, na jejich startu do života, další
závazek poslušnosti. Dovolte mi, abych Vás všechny informoval o probíhající
kampani Svazu mladých komunistů Československa (SMKČ) proti školnému, ale nejen proti němu obecně proti zavádění, nazvu to, komerčních prvků do školství. Počínaje přibližně létem loňského roku
jsme začali distribuovat (masivně i v rámci podzimní předvolební kampaně) náš materiál odmítající školné
a mapující úpadek školství v naší zemi po roce 89 (včetně např. likvidace učňovského školství) – těchto
6
ZE ŽIVOTA ORGANIZACE
6
NÁZORY A POLEMIKA 23
letáků jsme rozdali lidem do ruky, do schránek či vylepili na výlepové plochy přes 30 000.
V Brně jsme, s podporou Městského výboru Komunistické strany Čech a Moravy a za aktivní účasti
soudruhů kolem portálu www.rudydrak.cz, zorganizovali demonstraci proti školnému - loňského 29. září,
v den dalších protestů proti ožebračování zaměstnanců a školnému po celé Evropě.
S finanční podporou komunistické strany jsme také vyrobili několik tisíc samolepek proti školnému.
V hojném počtu, společně s Martou Semelovou, jsme podpořili demonstraci proti školnému v Praze
17. listopadu, kde nás před útoky antikomunistů bránili mladí lidé, kteří se nám také po této akci ozývají.
Tím se dostávám k antikomunistické štvanici, kterou znovu rozdmýchali současní mocní poté, kdy
se ve Sněmovně komunističtí poslanci Semelová, Grebeníček a Grospič postavili přepisování historie
zákonem a proběhla pravidelná pietní akce u hrobu Klementa Gottwalda a dalších představitelů našeho
komunistického hnutí, kteří byli mnohdy vězněni v nacistických koncentrácích - ani toto nezabránilo
profesionálnímu provokatérovi Šináglovi, aby na akci přišel s praporkem, který měl na jedné straně srp
a kladivo a na druhé hákový kříž a hovořil o tom, že komunismus byl horší než nacismus, kdy byla
plánována celková likvidace 96% českého národa. Však ho taky za to chválili fašouni z Dělnické stranySS, na několika jimi provozovaných webech, kde také žvanili, jak podají trestní oznámení na Martu
Semelovou. Žijeme v zemi, kde fašisté vyhrožují učitelkám.
I v rámci KSČM se objevily hlasy, že výše zmiňovaní poslanci neudrželi emoce, či že šlo o
zbytečnou provokaci. Takováto tvrzení jsou jen ustupováním antikomunistům. To je jako ustupovat
Hitlerovi „v zájmu míru“. S jídlem roste chuť a každý ústupek bude samozřejmě následován dalším
antikomunistickým požadavkem.
Dokonce se současní mocní snažili lživými články ve svých novinách zneužít SMKČ k poškození
některých představitelů České strany sociálně demokratické (ČSSD) před sjezdem ČSSD a k posilování
rozbrojů uvnitř KSČM. Je nutné, abychom jim nesedali na lep a neobviňovali mladé komunisty ze
zbytečných provokací, vždyť před několika lety hovořil u hrobu Klementa Gottwalda soudruh Zdeněk
Levý, který zde, stejně jako Lukáš Kollarčík, předseda SMKČ, 25. února t. r., označil únor 1948 za
„nejdemokratičtější změnu režimu v historii našich dvou národů“. Soudruh Levý dnes, 19. 3., usiluje o
křeslo v Senátu v doplňovacích volbách na Kladensku. Plnil teď, se svými volebními materiály, titulní
stránky Haló novin, kde jej ovšem nikdo ze zbytečných provokací neobviňoval. Navíc, „zbytečně
provokující“ předseda SMKČ jej osobně podpořil ve volební agitaci.
Když se komunisté neumí postavit sami za sebe, jak by se mohli stavět za druhé. To nám říkají
pracující lidé, nestraníci i mladí mimo komunistickou mládež. A Martu bych chtěl ubezpečit, že mnoha
lidem její projev nalil krev do žil.
To je náš největší úkol, vysvětlit mladým lidem, že to, kam spěje (nejen) naše školství, je systémová
věc, že je to souboj o jejich hlavy, v systému kapitalismu, jak to velmi přesně vyjádřil milovník
nacistických přirovnání a bývalý premiér ČR M. Topolánek, když řekl: „Musíme mladým lidem vymazat
ten komunismus z mozků“.
Děkuji za pozornost a čest Vaší práci!
zaměstnanci a zvyšovat jejich uvědomění. Je mi to líto, ale ve slovech s. Háby se zračí ona naprostá
ignorace mimoparlamentních forem boje, fetišizace buržoazní demokracie a jejího parlamentu.
Rovněž není pravdou, že bych spolupráci na bázi akční jednoty odmítal, naopak, domnívám se, že
je velmi důležitá, varoval jsem pouze před možnými úskalími tohoto postupu v době, kdy je organizační
jednota považována za posvátnou krávu a ideová jednota za nechtěné staré haraburdí. To, že dělnická
třída objektivně podléhá v kapitalismu buržoazní ideologii není žádný můj výmysl, tuto skutečnost
zdůraznil Lenin ve svém díle „Co dělat" v roce 1902. Podíváme-li se kolem sebe, musíme vidět, že se
Lenin nemýlil. Tímto konstatováním však neměl na mysli, že bychom měli na působení mezi masami
dělnictva rezignovat, ale právě naopak. A to jsem měl na mysli i já.
Striktní, výslovně parlamentní cesta k socialismu (prostřednictvím buržoazního státního aparátu)
není čistou modernistickou iluzí, ale starým, dávno nefunkčním zařízením, pracně nasoukaným do
nového hávu. S marxismem nemá nic společného, je druhointernacionálním antipodem leninismu a
právě tragédie druhé internacionály dokázala její nevědeckost a katastrofální důsledky pro většinu
lidstva (první imperialistická válka). Nevím, zda lid této země nepřijal diktaturu proletariátu, za to vím
určitě, že to, co v roce 1989 odmítl, rozhodně diktatura proletariátu nebyla.
Souhlasím s tím, že pro marxisty nemůže být revoluce cílem, ale musí být prostředkem.
Sociáldemokratismus netkví pouze v cílech, ale také v metodách a prostředcích. V čem by se potom
lišili komunisté od sociálních demokratů v dobách první republiky v ČSR? Obě strany deklarovaly přece
stejný cíl, jenže jedna stála na straně dělníků, do nichž střílela státní moc, v jejímž čele stála ta druhá.
V čem se pak liší od komunistů klasické křesťansko-sociální strany, které hlásaly křesťanský
socialismus? Mimo jiné v metodách, prostředcích, třídním pojetí, stručně a výstižně řečeno ve
vědeckosti přístupu komunistů (marxismus-leninismus).
Příkladem abstraktní demokracie není žádný model kapitalismu, nejen ten český, model takové
demokracie totiž nikdy neexistoval a existovat nebude. V tom si dovolím s. Hábovi rovněž oponovat.
Když na závěr svého článku soudruh profesor konstatuje, že levým dětinstvím zatížený autor
zadržuje, jako mrtvý (já), živé (s. Hába a jiní) v rozletu a úspěchu, přiznám se, že přemýšlím, zda nežiji
v jiné realitě. Nevidím žádný úspěch, rozlet, pokrok, ale naprostý opak. A to přesto, že názory podobné
těm s. profesora vládnou naší stranou dlouhá léta, takzvaní živí odhodili takzvané mrtvé a rádi by se
rozletěli. Jenže jejich touha chytit vítr narazila na vichřici dějin, která jejich pojetí dávno smetla a
nemilosrdně ho cupuje i dnes. A tu tzv. živí prohlašují: „Nemůžeme se patřičně rozletět, drží nás za
kotník oni, mrtví, kteří za všechno můžou!" Nenechme se ale klamat, je to jen pozdní žalm za dávno
překonané nářky. Přistupme k nim, trhněme oponou a jejich maskou. Teprve pak uvidíme, že před námi
stojí mrtví, hrající falešnou hru na živé proti nám, živým. A my ji vyhrajeme, protože musíme!
Lukáš Kollarčík
VYSTOUPENÍ AKTIVISTY SMKČ VYSOČINA
Jak známo, 11. února 2011 na schůzi Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR vystoupili poslanci
KSČM Miroslav Grebeníček, Marta Semelová a Stanislav Grospič proti vydání „zákona o účastnících
protikomunistického odboje a účastnících odporu proti komunismu". Zvláště vystoupení Marty Semelové
vzbudilo zběsilý povyk antikomunistů všech odstínů, kteří ve sněmovně tvoří drtivou většinu
osazenstva. Vzápětí poté oznámil předseda poslaneckého klubu KSČM Pavel Kováčik, že přihlášky do
diskuze dalších komunistických poslanců stahuje. Toto rozhodnutí mnohé členy i sympatizanty strany,
jemně řečeno, nepříjemně překvapilo. Písemně nelibost svého dopisovatele nad tímto jednáním vyjádřil
i březnový Zpravodaj OV KSČM Praha - východ: „Domnívám se, že členové strany by přivítali
vysvětlení, proč předseda poslaneckého klubu KSČM Pavel Kováčik, po vystoupení M. Semelové a
následné výzvě poslance Stanislava Polčáka (TOP 09) adresované ministru vnitra, aby bez prodlení
projednal senátní návrh na pozastavení činnosti KSČM, výkřiku poslance Zbyňka Stanjury (ODS) na
adresu komunistů „Mlčte a styďte se!" a po výhrůžce poslance Vitězslava Jandáka (ČSSD), že bude
hlasovat pro přijetí návrhu zákona oznámil, že: „Jménem všech ostatních kolegů a kolegyň z klubu
KSČM stahuji veškeré další přihlášky do diskuse."
To mu „spadlo srdce do kalhot?" Za situace, kdy prakticky pro všechen pravicový tisk KSČM
neexistuje, z obrazovek TV jsme zcela zmizeli, na jednání u prezidenta nejsme zváni stejně jako na
společná jednání představitelů parlamentních stran. A když je možnost prezentovat se, zejména při
projednávání tohoto sledovaného tématu, tak to předem vzdáme. Připomíná mi to pejska, který, když na
S. JAROSLAVA ZEISBERGERA 25. 3. 2011 V JIHLAVĚ
Vážené soudružky, vážení soudruzi, dámy a pánové!
Dovolte, abych Vás přivítal na tomto informačním shromáždění
k založení klubu SMKČ Vysočina. Na začátek bych se pokusil Vám říci něco
o nás a našich cílech. Svaz mladých komunistů Československa (SMKČ) je
dobrovolná, nezávislá organizace mladých lidí, která ve své činnosti vychází
z vědeckého pohledu na svět a společnost a usiluje o společenský pokrok
směřující k socialismu. Členem SMKČ může být jen fyzická osoba trvale
žijící na území České republiky ve věku 15 - 35 let, která souhlasí se
stanovami a programovým cílem SMKČ. Hlavním úkolem Svazu mladých
komunistů Československa je získávat mladou generaci pro myšlenky
socialismu a komunismu, které vycházejí z vědeckého světového názoru
marxismu-leninismu. Hlásíme se k myšlence společného československého
K jednomu „vysvětlení" Vojtěcha Filipa
Zd. Hába
22
NÁZORY A POLEMIKA
komunistickou stranu sebevražedná. Obecnou orientaci také (!) na
volební výsledek jsem však nikdy nezpochybňoval a nezpochybňuji.
Dovolil jsem si jenom vyjádřit kritiku fetišizace voleb v jejich měšťáckém
pojetí.
Soudruh Hába také mylně chápe mnou myšlený obsah pojmu „volební
typ", který byl ale v minulosti mnohokrát vysvětlován. Velmi
zjednodušeně se jedná o maximální přizpůsobení stranické struktury,
agitace a propagace, teorie a praxe „fetiši" voleb v buržoazní demokracii.
Kritika volebního typu strany tedy neznamená absolutní negaci voleb či
nesouhlas s účastí v nich, ale opět odmítnutí onoho striktně paušálního vtlačení strany do struktur,
pravidel a konvencí měšťáckého státu.
Metaforou s oprýskaným kolem jsem měl na mysli především to, že oprýskané kolo má stále
moderní a pevný rám, platný a funkční, že hledat jeho nové formy a nátěr je sice obtížné, ale zahazovat
kolo do šrotu a snažit se zkonstruovat nové je pošetilou snahou vynálezce telegrafu v 21. století, který
si nevšiml (nebo to ignoruje jako archaismus!), že existuje mobilní telefon.
Na rozdíl od s. profesora jsem si nevšiml (jak rád bych se mýlil), že by se kyvadlo světových dějin
v současnosti vychylovalo pod vlivem asociálních reforem doleva. V této domněnce se dle mého soudu
projevuje nesprávně pojímaný „automatismus" vlivu krize kapitalismu či útoků na lidská práva na růst
levicových nálad ve společnosti. Projevuje se zde i nepochopení úlohy politického subjektu. Ten nemá
být pouhým zužitkovatelem nálad části společnosti (když těmto náladám buržoazie pomocí sílících
prvků propagandy i materiální rafinovaností vzdoruje), ale jejich avantgardním iniciátorem, učitelem,
skutečnou střelkou na kompasu vývoje. Obávám se, že KSČM nemá za předpokladu takového postoje
čeho využít, obrazně si ji představuji jako mladíka čekajícího na hezkou holku, známou povrchně
z tanečních, kterou zklamal její přítel a mladík se domnívá, že si musí vybrat logicky jenom jeho, když
se k ní při tanci před dvěma měsíci choval tak galantně.
Maximálně souhlasím s tím, že je nezbytné přizpůsobit především metody a částečně i obsah
stranické práce novým podmínkám, rozhodně ale nesouhlasím s tvrzením, že je kapitalismus v nějakém
novém stádiu, že je kvalitativně odlišný od dob, kdy V. I. Lenin popsal a analyzoval z marxistického
hlediska základní rysy jeho imperialistického stádia. Současný imperialismus je odlišný „pouze"
v kvantitativních ukazatelích, nikoliv v kvalitativních základech.
Domnívám se, že přístup s. Háby je výrazem tragédie, která v lůně komunistického hnutí bobtnala
dlouhá léta před rokem 1989, až praskla. Teoretickým rezultátem těchto protagonistů je pak hodnocení
celých čtyřiceti jedna let jako systémově monolitních, en bloc, kdy imanentní základy vítězné revoluce a
politiky komunistické strany v roce 1948 paradoxně (podle nich) postupným narůstáním způsobily krach
socialismu v roce 1989 (tyto základy mají za imanentní a souhrnně je nejen s. Hába nazývá tzv.
sovětským modelem). Soudruzi, kteří se vydávají za „živé", nevidí, že tzv. sovětský model 40. let 20.
století má systémově pramálo společného s tímto modelem v létech osmdesátých. A že za krachem
systému stál postupný odklon od marxisticko-leninských poznatků, dialektického chápání vývoje a tím
pádem kapitalizace a změšťáčtění systému, nikoliv tento odklon již na počátku (jak by pak mohlo být
komunistické hnutí zpočátku vítězné a úspěšné?). Abychom tedy mohli hovořit skutečně vědecky o
reálném socialismu, nepostačí nám metafyzické pojetí tzv. sovětského modelu dle jeho kritiků
podobných soudruhu Hábovi, ale dialektický přístup, který by nutně vedl k odhození tohoto sousloví a
zabývání se jednotlivými fázemi vývoje systému až do jeho porážky. V roce 1989 resp. 1991 totiž nebyl
poražen sovětský model z roku 1945 resp. 1948, ale zpanštělý socialismus obsahově antisovětský ve
vztahu k svému předchůdci ze 40. let dvacátého století, původem pocházející ze zcela jiného SSSR.
S kritikou předlistopadové KSČ ze ztráty revolučnosti a „zabarikádování se" souhlasím, nejsem si
ale jistý, zda a v čem autor vidí dlouhodobý pokles vlivu KSČM, naše porážky na všech frontách. K této
otázce se ještě vrátím.
Soudruh profesor také špatně pochopil nebo úplně překroutil mé zmínky o zapojení se do veřejného
života, politického boje v buržoazní demokracii, ať už v parlamentě nebo jinde. Nikdy jsem nepsal, že
politického boje z poslaneckých lavic není třeba; opak je pravdou, parlament však není a nikdy pro
komunistickou stranu nemůže být hlavním jevištěm tohoto boje. Soudruh Hába se velmi mýlí, uvádí-li,
že jiná fronta než politická v současné formální demokracii neexistuje. Jakoby tím legitimizoval naprosté
opomíjení dalších oblastí současnou KSČM. Jedním z hlavních pilířů každé komunistické politiky musí
být ekonomický boj, který, podřízený politickému, pomáhá rozšiřovat pole působnosti mezi dělníky a
ZE ŽIVOTA ORGANIZACE
7
státu, který byl, bez ohledu na názor českého a slovenského lidu, rozbit v zájmu nadnárodního kapitálu a
jeho spojenců.
Bojujeme proti fašismu a rasismu, který je zde v Jihlavě velmi rozšířený a nebezpečný pro obyčejné
lidi. Neuznáváme obviňování ras ze zločinů, které páchají jednotlivci, ať té nebo jiné barvy pleti.
Dále bych chtěl vysvětlit několik aspektů kapitalistické společnosti, ve které žijeme, proti které
bojujeme, a absurdit, které vláda tvoří pod záminkou úspor a „směru k lepším zítřkům". Například, základ
vládních úspor jsou sociální škrty, kam se podíváte, třeba ve zdravotnictví, školné, snižování mateřské,
porodného…
Je toho opravdu mnoho. Z toho ale vyplývá otázka - pomůžou tyto úspory ušetřit? Vláda říká, že ano,
ale zkušenosti hovoří jinak. Již při zamyšlení nad touto otázkou musí každému rozumnému člověku dojít,
že čím méně peněz máme, tak tím méně si toho budeme moci koupit a pokud si koupíme a zaplatíme
pouze ty nejzákladnější věci, jako je jídlo, voda, bydlení, lékař a děti, tak už nám toho potom moc
nezbude, abychom si mohli koupit třeba auto, novou pohovku, oběd v restauraci nebo po práci třeba pivo
a pokud si koupíme pouze základní věci, tak dá rozum, že výroba těch ostatních věcí se sníží, což
znamená, že ti, co tyto věci vyrábí, budou propuštěni a tak to jde pořád dokola. Opravdový bludný kruh.
A co proti tomu dělá naše vláda? Prohlubuje tuto propast. Již přišel čas s tím něco dělat! Dokud nám
jako národu alespoň něco zbyde, kromě hanby, že jsme dopustili přesun našeho bohatství do zahraničí,
že pár jednotlivců žije na úkor společnosti!
Vláda tyto praktiky kryje, a to tím způsobem, že vždy nastrčí nějakého „bubáka", který za vše může,
který je tzv. „nebezpečný" anebo „protilidový"; v této době je to právě KSČM, která má být zrušena, aby
zde v republice nebyl již nikdo, kdo se alespoň snaží proti rozkrádání majetku a státní kasy bojovat.
Nedovolme proto, aby poslední smítko demokracie, které mají současní mocní plná ústa, bylo smeteno,
aby nebyl dodržen článek Listiny základních lidských práv a svobod 17/2 : „Každý má právo vyjadřovat
své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat,
přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu." A článek 21/1, který hovoří, že :
„Občané mají právo podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců."
A rovněž článek 21/4 : „Občané mají za rovných podmínek přístup k voleným a jiným veřejným funkcím."
Chcete snad dopustit, aby tato listina byla prohlášena „za kus bezcenného papíru", jako vše, co se nemusí
dodržovat?! Přemýšlejte nad tím, a pokud byste měli zájem, nebo byste se chtěli dovědět více informací,
nebojte se zeptat nás anebo navštivte webové stránky www.komsomol.cz.
Konference k 90. výročí založení
Komunistické strany Československa
V sobotu 16. dubna 2011 spolupořádal SMKČ XXX.
Pražskou teoreticko-politickou konferenci k 90. výročí založení
Komunistické strany Československa. Hlavní referát přednesl
místopředseda KSČM s. Stanislav Grospič, koreferát předseda
SMKČ s. Lukáš Kollarčík (zveřejněn na www.komsomol.cz).
V diskuzi vystoupil člen ústřední rady SMKČ s. Martin Peč,
jehož příspěvek otiskujeme.
90. výročí vzniku KSČ je nejen časem historických rekapitulací,
nejen časem přemýšlení o meznících hnutí, jehož cíle jsou právě ty,
které se v těch nejtěžších obtížích snažíme realizovat, za které bojujeme.
O historickou rekapitulaci se postarají jiní - i já jsem však, když to zkrátím, pochopil, že myšlenky a
činy velkého Října či únorové revoluce, podobně jako prohry krizového období roku 68 a kontrarevoluce
před 22 roky tvoří nedílnou součást jak národních dějin, našeho politického názoru, tak i našeho
charakteru - ať jsme tyto události zažili či ne, kousek Října i Února musí být v každém z nás - proto se
nazýváme komunisty. Ti, kteří jimi jsou před odkazem minulých let neuhýbají, ti kteří na nespokojené
náladě v české společnosti chtějí zbohatnout, se od ní neustále distancují.
Jak jsem řekl - mým úkolem není rozebírat historické události těch 90 let KSČ, na jednu podstatnou
však upozorním:
8
ZE ŽIVOTA ORGANIZACE
8
Je důležité připomenout jeden z největších krizových
momentů dějin komunistické strany v naší vlasti - totiž
mimořádný sjezd v roce 1989. Jeho tíhu neseme dodnes. Je dle
mého názoru nutné se se závěry tohoto sjezdu naprosto rozejít,
jinak bude forma i obsah tohoto sjezdu pomyslnou - o to však
těžší - koulí na noze novému vzletu hnutí, tím nejtěžším
břímětem, které si z historie skutečně odnášíme. Jestli je třeba se
za něco omlouvat, pak je to tento sjezd, tato křivda učiněná
významným představitelům strany - jmenovitě prezidentu
Husákovi, V. Biľakovi a z těch ,kteří naši konferenci navštívili
Miloši Jakešovi, Karlu Hoffmannovi a Janu Fojtíkovi. Nekončí se
jen u těchto jmen, postiženo bylo více členů strany, servilita kapitalistickému zřízení se odrazila i u
paralyzování celého hnutí, které bohužel pokračuje pod pláštíkem „modernosti" a státotvornosti až do
dnešních dní. Dokud tento příklop neshodíme, těžko se nám bude pracovat do budoucna lépe, těžko
bude naše svědomí naprosto čisté, těžko budeme schopni zaměnit dosavadní alibismus za skutečně
bolševickou aktivitu.
Systém, který jako žádný jiný v dějinách lidstva, nebyl stoprocentně bezproblematický, byl tím
nejlepším, co náš lid v jeho historii potkalo. Proto není proč se omlouvat, proto je třeba stavět jak na
socialistických ideálech, tak na vykonané práci předchozích generací - ne ji pod zájmem vlastního
sobeckého prospěchu hanět, napadat. My, komunisté, jsme hrdí za to, co všechno dělnické hnutí
vedené KSČ pro tento náš - český i slovenský - lid udělalo. Jsme hrdí na naše hrdiny - jak z období boje
proti poměrům buržoazní republiky, nacistické diktatuře a následného budování lidově demokratického
státu. Nejsme však hrdí na dnešní deformace pojímání marxistických hodnot, na odmítání ideologie
marxismu-leninismu, která se zapsala nejen stálou aktuálností a moderností, ale také konkrétními
pozitivními výsledky v dějinách lidstva. Její záměna za pseudoteoretické kavárenské výlevy není ničím
jiným, než přesvědčením o vlastní intelektuálské výjimečnosti, izolací sebe od dnešní tíživé sociální i
politické reality a cesta „na ruku" vládnoucí třídě, která ve svém loutkovém divadle potřebuje své
kašpárky. Cesta reformismu a sociáldemokratizace prokazuje již značné výsledky, samozřejmě
negativní. Úkolem komunistů dnes je neustálý boj proti soudobému kapitalismu, proti fašizujícím
tendencím. Boj skutečný, aktivní, poctivý a kulturní - vždy podepřen ideály, vzešlými z myšlenek Marxe,
Engelse a Lenina, uskutečňovanými zde Klementem Gottwaldem, jehož jméno zde - u příležitosti 90.
výročí vzniku KSČ - musí zaznít v první řadě, a to nejhlasitěji. Nelze zapomenout ani na další činitele,
jejichž výčet by byl jistě delší - hrdiny a velikány své epochy, kteří se kvůli ideálu vítězství spravedlnosti
a pravdy nebáli riskovat , nebáli vítězit, nebáli vzít odpovědnost a rozhodovat. Proto je nutné říct, že
nikdy nepřispějeme k revizi jejich vkladu do československé revoluce ani jinak nebudeme hanět jejich
jméno či zneuctívat jejich památku. Jména Klementa Gottwalda, Antonína Zápotockého, Švermy,
Fučíka, Ziky a mnoha dalších budou navždy hvězdami na našem nebi a není na škodu to připomenout
právě u příležitosti 90. výročí vzniku KSČ - strany, která na našem území ukázala a dokázala, že lepší
svět je možný!
Prostějov: uctění památky obětí
hladové demonstrace 1917
Dne 27. dubna 2011 po poledních hodinách uctili položením kytice a
zapálením svíček zástupci Svazu mladých komunistů Československa
památku 25 obětí hladové demonstrace v roce 1917 u pomníku na náměstí
Padlých hrdinů v Prostějově.
Zabití z demonstrace za chléb, především ženy z oděvních závodů,
stejně jako další oběti rakušáckého teroru nesmějí být zapomenuty!
Čest jejich památce!
SMKČ Prostějovsko
ROZHOVOR 21
J. Kojzar žádá obrácení pozornosti k aktuálním tématům. To je správné, aktuálními tématy je třeba
se zabývat, nechceme-li přeměnit komunistické hnutí v klub historiků. Ovšem budeme-li se angažovat
za jejich řešení jako komunisté, vždy se setkáme s problémem nutnosti osvětlit nekomunistické
veřejnosti otázku, proč je socialismus pro drtivou většinu lidí lepší než kapitalismus. A to už bez
osvětlení minulosti socialismu není možné; ostatně každý zájemce o socialismus se na náš vztah k ní
dříve či později zeptá. Odbudeme-li ho odpovědí, že “se staly strašné chyby, ale my jsme je odsoudili a
víme, jak jim předejít”, zeptá se patrně, jak to chceme udělat. Bez marxistického zhodnocení minulosti
budeme muset mlčet. Pokud budeme chyby období budování socialismu u nás, v SSSR i jinde jen
odsuzovat, ale nebudeme se minulostí zaobírat, nemůžeme se z těchto chyb poučit a budeme
odsouzeni k tomu, abychom je udělali znovu, dostaneme-li se do stejné situace jako bolševici v Rusku
v listopadu 1917 a v ČSR v únoru 1948. (Nevěřím ale tomu, že bez poučení z minulosti se tak stane.)
SMKČ tvrdí, že pozitiva minulého socialismu zásadně převažovala nad negativy. Bylo by proto
absurdní, aby si komunisté z dějin svého hnutí připomínali jen prohry (skutečné či domnělé), ale
úspěchy přecházeli mlčením. Pokud si svou komunistickou identitou, k níž nezbytně patří její minulost,
nemáme “zužovat prostor pro politickou práci”, přejmenujme komunistickou stranu např. na “Stranu
práce a solidarity“, za společenský systém, kterým chceme nahradit kapitalismus, vyhlasme místo
socialismu třeba “ráj na Zemi”! Jsem přesvědčen, že taková strana osloví v současné situaci, kdy “práci
a solidaritu” a “ráj na Zemi” nabízí celé politické spektrum od ČSSD po Dělnickou stranu sociální
spravedlnosti, mnohem méně lidí, než druhá, která se nebude zabývat ničím než chozením s prapory
po ulicích a provoláváním slávy socialismu a jeho minulým budovatelům. Tvrdím, že obě takové strany
by jednaly chybně, že boj za dlouhodobé cíle s ignorováním aktuálních problémů, zápasu proletariátu a
jeho spojenců za zlepšování životních podmínek v kapitalismu, je stejně zásadním pochybením, jako
zřeknutí se strategického cíle pro naši krátkodobou “větší přijatelnost”. Zároveň podotýkám, že zatímco
SMKČ nechce jít ani jednou z těchto slepých uliček, KSČM má do jedné z nich dobře nakročeno.
J. Kojzar odkazuje ve svém článku na Klementa Gottwalda. Učiním v závěru totéž. V r. 1928
Gottwald napsal: “…Nechat se bez boje zatlačit do ilegality, nebo dokonce ,toužit´ po ilegalitě bylo by
evidentním ústupem před buržoazií. … Vidíme-li však v legalitě strany pouze takovou formu, která nám
usnadňuje revoluční práci, nemůžeme upadnout do druhého extrému: chtít udržet ,legalitu´ za každou
cenu, i za cenu vzdání se třídního, revolučního boje, tj. za cenu přeměny komunistů v sociální patrioty.
Legalita na půdě kapitalistického řádu, legalita dosažená a zachovaná za cenu podpory tohoto řádu, je
nejen zbytečná, nýbrž kontrarevoluční, škodlivá. Za tuto cenu žádný skutečný komunista ,legalitu´ své
strany vykupovat nechce, nebude a nesmí.” (Spisy, sv. I, Svoboda 1950, s. 87)
Považuje-li někdo v práci komunistické strany nebo organizace uplatňování a obhajobu marxismuleninismu a největších vítězství dosažených pod jeho praporem za “zbytečnou provokaci”, nemá
v takové organizaci co dělat.
Lukáš Vrobel
Hra mrtvých na živé proti živým
Tento příměr mě napadl okamžitě poté, co jsem si přečetl příspěvek s. profesora Zdeňka Háby
„Mrtvý chytá za nohu živého" (Naše pravda 14. 3. 2011). Při veškeré úctě k soudruhu profesorovi
musím uvést, že většinu mého příspěvku vůbec nepochopil, nebo si ho vyložil nesprávně. Je velmi
zvláštní až absurdní, stigmatizuje-li soudruh starší osmdesáti let, který se na budování socialismu
spojeného s jeho porážkou aktivně podílel, slovy o nostalgii, přídechu minulosti a staromilství člověka,
který má s tímto obdobím společného snad jen tolik, že se narodil v roce nástupu Gorbačova k moci.
Těžko mně tedy někdo může vyčítat sentimentalitu či vázanost mého osudu na v současnosti lživě
diskreditované budovatelské úsilí. Soudruh Hába v mém případě taktéž nenalezne silný vliv
komunistické výchovy v rodině a rovněž jsem politicky nevyrůstal pod vedením nějakých stranických
patronů či rádců. Má cesta politického zrání byla založena čistě na samostatném studiu, chápání a
vývoji pod vlivem vnějších okolností. Tolik pro potřebný úvod a upřesnění.
Čtenář, který je obeznámen s větším počtem mých článků než s. Hába, ví, že jsem nejednou
uváděl, že jedním z indikátorů úspěšnosti komunistické strany v buržoazní demokracii jsou volby. V této
větě je ale klíčové, a toho si s. Hába zřejmě nevšiml, slůvko „jedním". Skutečně trvám na tom, že
orientace výslovně jenom na buržoazní volby, jako na měřítko úspěšnosti, tím pádem přeměna strany
ve volební a považování (pouze) voleb za samospásný a revoluční prostředek, je pro každou
20
NÁZORY A POLEMIKA
Zbytečná provokace?
Ve čtvrtek 3. 3. 2011 vyšel v Haló novinách článek Jaroslava Kojzara
“Před námi jsou důležitější věci k řešení”. Autor v něm vychází ze
zkreslených informací nebo je zkresluje sám. Ve svém článku považuje
pietní akt k 63. výročí vítězství pracujícího lidu nad buržoazií a reakcí,
uskutečněný 25. 2. 2011 u hrobu představitelů čs. dělnického hnutí v Praze
na Olšanských hřbitovech, za provokaci. Píše, že “prý”(!) na místě bylo
více novinářů a televizních štábů než ostatních účastníků. Zapomněl nebo
nechtěl dodat, odkud tento údaj pochází, což by se dodat slušelo,
používáme-li slovo “prý”, což je synonymum k “údajně”. Nicméně, ve
skutečnosti byl poměr pokrokových účastníků k ostatním (novinářům a
antikomunistickému exhibicionistovi Janu Šináglovi) asi 80:10.
Pietní akt 25. 2. nebyl předem veřejně inzerován. Kdo o něm dal
informaci novinářům, se mi nepodařilo zjistit, nicméně vzhledem k tomu, že
zprávy o něm kolovaly mezi členy KSČM, je pravděpodobné, že novináře
upozornil někdo z jejích členů. Zda ve snaze pomoci komunistickému hnutí
jeho zviditelněním, nebo chtěl naopak zesměšnit a znevážit “radikály”
připomínající si na rozdíl od “moderní levice” revoluční tradice, o tom můžeme polemizovat. Svaz
mladých komunistů Československa (SMKČ), jehož účast na pietním aktu byla výrazná a jenž se
k němu hrdě hlásí, novináře v žádném případě nezval. Pokud by stál o “provokaci”, mohl pozvat
novináře na pietní akt k 131. výročí narození J. V. Stalina, který pořádal 20. 12. 2010 v Praze na Letné.
Nestalo se tak… Pokud by SMKČ stál o zesměšňování komunistického hnutí, mohl by pořádat každý
týden demonstraci za diktaturu proletariátu, dejme tomu o sedmi lidech. Neděje se tak… (Zato existuje
jedna “komunistická organizace”, informující média o falešných sjezdech s pěti delegáty a falešných
komunistických akcích s jedním aktivistou, ale počty přítomných cudně zamlčuje. S tím ovšem nemá
SMKČ nic společného!)
Faktem zůstává, že pietní akt veřejně inzerovanou akcí nebyl, s účastí novinářů a odpůrců této akce
se nepočítalo, tedy nemohlo jít o žádné zviditelnění se pro média, o “provokaci”. Měli snad přítomní
komunisté s květinami a svíčkami, když u hrobu viděli novináře, akci odvolat a jít domů?! Přesto bych
neřekl, že medializace akce působila negativně. O propagaci socialismu bylo po delší době slyšet ve
sdělovacích prostředcích. I pokud jsme z deseti lidí devět naštvali nebo nechali lhostejnými (což je
v této době agresivního působení antikomunistické propagandy možné) a jednoho potěšili, je to lepší,
než ve strachu před “provokacemi” nedělat nic, nikoho nehněvat, ale ani nikoho nezískávat.
J. Kojzar píše o neúspěších, prohrách a excesech socialismu. SMKČ nikdy netvrdil, že období
budování socialismu bylo plné jen úspěchů a nemělo chyby - pokud by tomu tak bylo, měla by KSČ a
československá vláda i v listopadu a prosinci 1989 takovou podporu, že by socialismus nemohl být
poražen! Na chyby poukazujeme, ale na rozdíl od J. Kojzara tvrdíme, že se nejednalo o “selhání
systému jako takového” (jak se nás snaží přesvědčit ve svém článku), nýbrž o důsledky oportunismu,
revizionismu a jevů z nich vyplývajících, jakými bylo přežívání maloměšťácké morálky, kariérismus,
přenášení osobní nevraživosti na politické pole, opojení mocí a úspěchy apod. Je pravda, že předseda
SMKČ Lukáš Kollarčík ve svém projevu neúspěchy minulého režimu nezmiňoval. Ale je třeba si
uvědomit, že jednak velká část z nich se projevila až po smrti Klementa Gottwalda, o kterém L. Kollarčík
hovořil, jednak projev vyzdvihující dílo Kl. Gottwalda byl dosti stručný, takže analýzu pochybení po
únoru 1948 do něj nebylo možno zahrnout. Zamluvit ji strohou větou, že “se staly i vážné chyby”, by
bylo nespravedlivým očerňováním díla Kl. Gottwalda, v němž bezesporu drtivě převažovaly správné
činy a rozhodnutí nad dílčími pochybeními.
Ano, chyby minulosti je třeba odsoudit, ale je naprosto chybné je odsuzovat bez provedení
marxistické analýzy příčin jejich vzniku a jejich následků (která teprve ukáže, které z nich byly chybami
skutečnými a které domnělými a naopak poukáže na chyby, považované dnes namnoze za správná
rozhodnutí). Tu KSČM od svého vzniku neprovedla. Krom toho je naprosto nemožné být úspěšný,
motivovat vlastní aktivisty k šíření myšlenek socialismu a komunismu a získávat pro ně další a další
příznivce, budeme-li neustále hovořit o chybách našeho hnutí v minulosti, neustále se za ně omlouvat a
namlouvat si, že v současnosti naše hnutí chyby nedělá a v budoucnosti už žádné neudělá.
ROZHOVOR
9
Rozhovor s aktivisty SMKČ na Vysočině
aneb v Jihlavě dvakrát úspěšně proti antikomunistům
REDAKCE ČESKOSLOVENSKÉ MLADÉ PRAVDY: V pátek 25. 3.
2011 se v Jihlavě sešlo několik komsomolců k připravované akci a u
příležitosti založení klubu Svazu mladých komunistů Československa
(SMKČ) Vysočina. Můžeš pro nás, Dastane, shrnout, jak celý den
probíhal?
"Autobusy jsme přijeli, z blízkých měst, z různých směrů, okolo půl
čtvrté. Po srazu jsme se vydali k budově Okresního výboru Komunistické
strany Čech a Moravy (OV KSČM) Jihlava, kde sídlí i Městský výbor KSČM
v Jihlavě, který celou naši akci podpořil. OV v Jihlavě je dosti zvláštní svou
velikostí, vzhledem k 50 000 obyvatelům Jihlavy mi spíše připomínal
protiletecký kryt či tajné velitelství partyzánské jednotky", směje se v dobrém Dastan.
"Vzali jsme stolek, prapor Komunistického svazu mládeže (KSM) a různé další materiály, včetně těch
od KSČM a šli jsme na Masarykovo náměstí, do centra města. Na náměstí byl klid, lidé přicházeli z práce
(tedy ti, co ji ještě v tomto režimu mají) či studenti ze škol. Přesně v 16:20 se ujmul megafonu soudruh
Slávek z Jihlavy, který zde upozorňoval kolemjdoucí na nebezpečí nástupu fašismu (hodnotně
podporovaný provládními médii, které nahrává jejich rasistické demagogické propagandě) a také na
postupující antikomunismus a perzekuci KSČM, po vystoupení s. Semelové a s. Grebeníčka, kteří vyjádřili
pouze, demokraticky, svobodný názor, který považujeme jednoznačně za správný, protože například
vraždění pokladníků vezoucích výplaty jistě není hrdinství! Právě po těchto projevech odporu proti
falšování historie začala opět antikomunistická štvanice a vyhrožování zrušením KSČM a revizionistická
Česká strana sociálně demokratická (ČSSD) se začala těšit, jak bude mít víc hlasů (byla by nejspíš vlevo,
přesto, že je spíše středová). Naše statečné členstvo" , dodává opět s úsměvem Dastan, "po projevu
řečníka, pak lidem rozdávalo propagační materiál a samolepky proti školnému, tedy zpoplatnění vzdělání.
Lidé by měli pamatovat na Jana Husa, který na něco podobného, při kritice odpornosti církve, upozorňoval
už před staletími."
R ČSMP: Jaký bys zhodnotil zájem lidí o informace u stánku? A jak hodnotíš sílu některých
odmítavých, antikomunistických názorů, které jsme zde slyšeli?
"Už od začátku se v blízkosti našeho stolku propagace a agitace pohybovaly antikomunistické živly.
Většinu doby si cosi šuškaly, až po chvíli se odvážily si zadiskutovat. Starší se dal do hovoru s jedním
komsomolcem (ve značně útočném tónu ) a začal představovat oblíbené teze antikomunistů o "opilci
Gottwaldovi" , nebo, že "Lenin nedělal ni jiného než vraždil" a také, že "vy chcete přirovnávat opilce
Gottwalda k Masarykovi?" a podobná dogmata - čirá demagogie. Antikomunista příliš nepouštěl druhou
stranu k hovoru. Po několika minutách odešel s vysvětlením svého žvanění o otci s. Grebeníčka a s
dárkem, v podobě ČS Mladé pravdy. Ke stánku SMKČ-KSM přišlo podiskutovat více lidí, například i o
brněnské Úrazové nemocnici, místo které chtěli modří ptáci hotel s kasinem a iniciativa komsomolců
společně se zaměstnanci rozpoutala kampaň, na jejímž konci byla zachráněná úrazovka a její
zaměstnanci ochotní se bránit. Megafonu se dále ujal s. Jiří Hráček, který na nevraživé provolání
kolemjdoucího neonacisty odpověděl, že "vstanou noví bojovníci!" a ke konci demonstrace i s. David
Pazdera, místopředseda SMKČ, hovořící zde zejména o zrůdnosti oslavování činů teroristické skupiny
bratří Mašínů a dalších antikomunistických vrahů. Kolem tři čtvrtě na šest jsme sbalili stolek a vrátili se na
OV KSČM. Po cestě byl rozvinut prapor perzekuovaného KSM."
R ČSMP: Zde proběhla ustavující schůze klubu SMKČ Vysočina, kde ses, do registrace klubu
SMKČ Vysočina na jednání následné Ústřední rady SMKČ, stal prozatímním předsedou klubu.
Popíšeš čtenářům stručně průběh jednání?
"Jednání tedy proběhlo, za účasti zástupce Městského výboru KSČM v Jihlavě, opět v budově OV
KSČM, za což děkujeme. Byla projednána budoucnost SMKČ v akcích, agitaci a náboru nového členstva.
Čas kvapil a kolem sedmé jsme se vydali k dopravním prostředkům. Jihlavský pořadatel Slávek vybral pro
cestu k vlakovému nádraží značně partyzánskou zkratku, ale díky nepřesnosti kapitalistických drah jsme
vlak stihli a odjeli ke svým domovům. Myslím, že akce se vydařila, SMKČ Vysočina na sebe upozornil a
byl položen základ komsomolského hnutí v kraji Vysočina. Jasně říkáme - Mašínové nejsou hrdinové, ale
10
ROZHOVOR
10
vrazi, střílení po hasičích není hrdinství! Budeme dále aktivně vystupovat proti fašismu a
antikomunismu!"
POZN. R ČSMP: Akci v Jihlavě pořádali jak aktivisté SMKČ na Vysočině, tak také Jihomoravská
oblastní rada Komunistiského svazu mládeže (KSM), který i po zrušení skandálního rozsudku o
rozpuštění tohoto občanského sdružení, musí dále působit de facto v rámci SMKČ, díky skupince cca
šesti členů KSM (kterou v současnosti vede Radim Gonda), která, vyzbrojena buržoazním právem
(statutárním zástupcem), zabraňuje orgánům KSM, řádně zvoleným na 8. sjezdu, pracovat. Přesto
SMKČ úzce spolupracuje také s dalšími členy KSM (včetně jeho, na 8. sjezdu zvoleného, vedení), kteří
nejsou členy SMKČ, po celé republice. Zároveň je, právoplatně, pod společným označením obou
organizací, SMKČ-KSM pořadatelem Teoreticko-politických konferencí (spolu s více než deseti
okresními výbory Komunistické strany Čech a Moravy /KSČM/ a Komunistickou stranou
Československa /KSČ/) a také členem ICOR (Mezinárodní koordinace revolučních stran a organizací).
Také další zahraniční partneři, přes neustálé, do zahraničí rozesílané, lži skupiny kolem Gondy, již
jednají s volenými orgány SMKČ i KSM. Gondova skupina (nedávno hned třikrát útočící proti SMKČKSM, zejména pak na Jihlavsku) hovoří (tedy spíše vykřikuje) o tom, že SMKČ jsou "zrádci", kteří byli
vyloučeni z KSM po vstupu do SMKČ - jako kdybychom nemohli být členové více občanských sdružení.
R ČS MP: O jednom z útoků krajčovského KSM na SMKČ-KSM z poslední doby se rozhovořil
aktivista klubu SMKČ Vysočina Petr. Co se tedy na konci února seběhlo v Jihlavě, Petře?
"Poslední únorový den, v pondělí 28., se v Jihlavě, na zdejším
OV KSČM, konala beseda Krajčova KSM o 17. světovém
festivalu mládeže a studentstva v Jihoafrické republice. I přes
menší komplikace jsem se vypravil na besedu také, abych
konečně někde poznal lidi, kteří stále brání Komunistickému
svazu mládeže (KSM) v jeho aktivní činnosti.
Na besedě bylo zhruba 20 soudruhů z KSČM, především
v důchodovém věku. Čekal jsem, že těch z krajčovského KSM
přijede více. Byl jsem překvapen jejich pasivitou a jejich absolutní
nečinností, když jsem viděl pouze jednoho člověka z „jejich" KSM
- Radima Gondu. Besedy se, mimo mě, účastnil místopředseda
SMKČ a člen ústřední rady KSM, soudruh David Pazdera a
předseda klubu SMKČ Jihlava, před sloučením do většího klubu
SMKČ Vysočina.
Gonda ukazoval, během své prezentace o festivalu, samolepky ,,masového" krajčovského KSM,
které mu museli tisknout zahraniční soudruzi. My jsme tam, na „jejich akci", měli samozřejmě materiálů
daleko více. Měli jsme Čs. mladé pravdy, především ty, věnované festivalu v JAR, kterého se zúčastnili
i naši zástupci, jako jediní pověření volenými orgány KSM, na rozdíl od drtivé většiny členské základny
Krajčova „KSM", tvořící dohromady asi 6 lidí, která jela, po dlouhých měsících naprosté nečinnosti, na
turistický výlet do JAR. Dále jsme měli samolepky, sjezdové odznáčky a nechali jsme kolovat svoji petici
proti možnému monitorovacímu centru americké vojenské základny v ČR.
Prezentace Radima Gondy byla v samozřejmě přitom v mnohém zajímavá - festival, navíc
v exotické JAR, je téma nadmíru zajímavé - i když s přemírou odborných termínů a čtením dlouhých
pasáží. Především se však Radim Gonda snažil celou dobu lhát o krajčovském KSM, kterou podle
svých slov považuje za jedinou komunistickou mládežnickou organizaci v ČR. Nejdřív při prezentaci,
když na jedné fotce vyjmenovával soudruhy, kteří zastupovali českou komunistickou mládež, zatajil,
koho skutečně zastupovali soudruzi L. Zemánek a M. Ouřecký v JAR. Na to reagoval s. David Pazdera
tím, že zmínění dva soudruzi byli jediní právoplatní delegáti KSM. U Gondy bylo ihned viditelné
psychické rozrušení a chvíli se s Davidem dohadoval, nicméně pokračoval v uvádění své prezentace.
Dokonce uvedl, že na festivalu domluvili s komunistickou mládeží z celého světa, jménem KSM,
společné akce. Posledních dvacet minut jeho prezentace bylo pro drtivou většinu přítomných soudruhů
velmi nudných a nezáživných. Povšiml jsem si, že některé starší soudružky už pomalu usínaly. Několik
starších soudruhů položilo Gondovi pár otázek ohledně festivalu v JAR i ohledně samotné situace
v Jižní Africe. David pak položil Gondovi otázku, jaké akce tedy domluvil jménem KSM, tedy i jeho
jménem. Při položení otázky David uvedl, že je členem ústřední rady KSM a má právo o naplánovaných
akcích vědět. Tento Davidův výrok vyvolal v Gondovi jeho vlastní, lživé a subjektivní vysvětlení situace
s komunistickou mládeží. Podle Gondových slov, SMKČ při svém vzniku zradil KSM a dokonce se
KULTURA 19
rozhodovala o pracovním zařazení svých členů…
Stávka elektrárenských dělníků organizovaná AKP(M-L) skončila porážkou. Většina členů strany
zjistila, že v továrních dřou jako koně a nic nezmění a vrátili se po čase k původním intelektuálním
povoláním. Na jejich procitnutí z iluzí a upadnutí do pesimismu měla dopad i smrt Mao Ce-tunga (1976)
a úplný krach maoistické politiky a přechod k tzv. tržnímu socialismu v ČLR. Jeden z nejvýznamnějších
radikálů Werner se poté stal sociálním demokratem. Nina v textilce poznala, že dělnice se nezajímají o
své sociální postavení a možnostmi jeho zlepšení, nýbrž o život „celebrit“ a aristokracie, kterým závidí
(jak typické pro dnešní situaci u nás!). Ninu chtějí vyštvat za to, že jejich maloměšťácký životní styl
kritizuje. Nakonec se jim omlouvá. Jediná dělnice, již se Nině podařilo přemluvit k předplácení časopisu
„Třídní boj“, předplatné brzy odmítne prodloužit, jelikož článkům „nerozumí“.
V závěru filmu jde dělat Knut rozhovor s Ninou jako s významnou aktivistkou pro stranický tisk, ale z
rozhovoru vyplyne, že její zkušenosti jsou katastrofální a není proto možné je publikovat. Knut se chce
dát s Ninou dohromady, ale Nina jej odmítá a záhy se zastřelí.
Tragédie končí opět vyprávěním profesora Knuta Pedersena současným studentům o svém
revolučním mládí. Knut přiznává, že velmi pochybuje o cílech, za které tehdy bojoval, ale zjišťuje, že
studenty jeho vyprávění vcelku nezajímá.
Ačkoli z hlediska revolučního hnutí není film „Gymnaslaerer Pedersen“ nikterak optimistický a
povzbudivý, mám za to, že atmosféru své doby a rodící se nevelké, tápající a s četnými problémy se
potýkající komunistické organizace (v podstatě mládežnické) zachycuje velmi věrně. Ukazuje, jak silně
ovlivňují dění v takové organizaci osobní vztahy jeho členů. Do značné míry je poučením pro dnešek a
budoucnost, abychom neopakovali staré chyby. Maoisté z AKP(M-L) se zjevně snažili osvojit si
revoluční teorii marxismu-leninismu a oprostit se od maloměšťáctví a oportunismu, vykonali mnoho
záslužné práce pro spojení s masami v čele s dělnickou třídou, byli velmi pracovití a nesmlouvaví k
sobě i k ostatním, zkrátka svému cíli - socialistické revoluci - obětovali všechny své síly. Na druhou
stranu je oslabovalo přílišné sektářství, rázný odpor proti sovětskému bloku a jeho sympatizantům při
současné bezmezné důvěře čínskému vedení, nesmírně tvrdé nároky na vlastní členskou základnu a
na svou dobu přehnaná konspirace, zkrátka neschopnost nalézt správnou leninskou cestu mezi
krajnicemi pravicového oportunismu a levičáckého dogmatismu. Přiznejme si, že kráčet takovou cestou
ovšem dokázala v zachyceném období a po něm (až do současnosti) skutečně málokterá komunistická
strana či organizace, ať už ve státě kapitalistickém nebo socialistickém…
Leopold Vejr
Zlatá mládež ODS a pražské umění
„Syn Pavla Béma ničil v Praze kašnu a vážně se zranil
Vážným zraněním rukou dvacetiletého syna bývalého primátora Pavla Béma skončilo noční řádění
na soše pražské kašny na Uhelném trhu. Že se jedná o Bémova syna, potvrdil zdroj Práva a nakonec to
nepřímo potvrdil i samotný Bém senior.“ (zdroj: www.novinky.cz)
Tento čin není nějakým jednoduchým pomatením smyslů, zapříčiněný alkoholem – nikdo z nás není
abstinent, většina z nás ve všech oblastech užívá toho, co bylo řečeno o velikém Leninovi – že mu nic
lidského nebylo cizí… Jsme lidé – to je naše hlavní plus. Ale nejsme vpravdě rozmazlení a vlastní
výjimečností neukojení synáčci z „lepší“ společnosti, z nomenklatury ODS, která si po léta myslí, že
bude ovládat nejen stát (jeho devastace se této straně nadmíru daří), ale i to, co si kdo má myslet, co
činit a o čem může a nemůže mluvit.
Tady vidíme výsledky – zlatá mládež mocipánů ODS se projevila – jako dobytek, který nesnese
žádnou omluvu. Tento čin lze charakterizovat jako to, že jedna prachmizerná sorta si v Česku chce
dovolit, co ji v jejím chorém mozku napadne. Tedy i ničit významné umělecké památky v jednom
znejkrásnějších měst Evropy, našem hlavním městě. Důkaz morální a myšlenkové syfilitidy máme
v podobě kašny s uraženou hlavu před sebou. Nelze zavírat oči a nazývat čin mladickou nerozvážností
– je to důkaz o charakteru a stylu jednání té vrstvy, která svými zvrácenými hodnotami diktuje dnešní
společenská pseudoměřítka. Ale nebojme se – když jde o syna prominenta z ODS, případ bude jistě
zameten pod koberec. I spravedlnost v Česku má své meze. Zdá se, že teď už viník pomocnou ruku ke
spravedlivému Česku nepřidá, ani kdyby někdy třeba chtěl… Ale , vypůjčím si z Bible – Kdo je bez viny,
ať první hodí kamenem!- jako kdyby kultura sama ukázala, že si účty se svými hanobiteli dokáže rázně
vypořádat. Symbolické!
Martin Peč
18
KULTURA
18
v období tzv. Velké proletářské kulturní revoluce (několik záběrů je ovšem odjinud). Pedersenův příběh
pozoruhodně přibližuje život organizátorů revolučního komunistického hnutí v kapitalistických státech
v 70. letech, jejichž situace byla ostatně v mnoha ohledech podobná dnešním jeho organizátorům ve
státech historicky kapitalistických i restaurovaně kapitalistických. O to více by se z něj ti dnešní měli
poučit. Film zřejmě připravovali bývalí aktivní účastníci nebo přinejmenším antikomunisticky nezaujatí
znalci revolučního marxistického hnutí posledních desetiletí, neboť jeho znázornění je - dle mých
poznatků - velmi věrohodné.
Maoistická AKP(M-L) měla např. dovedně rozpracovanou bezpečnostní politiku, na svou dobu
zřejmě do značné míry zbytečnou (tato strana byla natolik nepočetná a nedostatečně vlivná, že
nezavládala důvod k represi), nicméně přínosnou pro možný budoucí vývoj. Současně se snažila
důsledně uplatňovat leninský princip kritiky a sebekritiky, což sice při pohledu na film může působit na
někoho absurdně (je ztvárněna, možná záměrně, někdy až parodicky), nicméně odhodlání mladých
revolucionářů být přísnými k sobě i k ostatním a otevřeně přiznat a snažit se napravit vlastní nedostatky
bylo úctyhodné.
Knut Pedersen se stal ve svých 28 letech středoškolským profesorem a toužil založit si rodinu. Se
svou manželkou měl dítě, nicméně ve škole ho strhl revoluční zápal marxisticky orientovaných žáků. Do
AKP(M-L) ho přivedla mladá soudružka (ostatně mladí tam byli všichni) jménem Nina, již poznal a
prožíval s ní nejen duševní - politickou, ale i tělesnou rozkoš, ovšem na úkor vztahu s vlastní ženou nekomunistkou. Stojí za pozornost, že Knut vstoupil do maoistické strany s rázně antistalinskými
názory, zatímco Nina i ostatní mu je brzy vyvrátili. Úsměvně může znít odpověď Niny na dotaz, jaký má
názor na Stalina, na stranickém aktivu: „Miluji Stalina!“, nicméně dnešní komunisté (resp. všichni, kteří
si tak říkají) by si, spíše než se smát, měli vzít příklad z otevřeného deklarování a vyjasňování názorů
jednotlivých členů. Dnes řada formálně komunistických organizací vůbec nesleduje, jaké - a zda vůbec
nějaké - politické názory jejich členové mají…
Mladí komunisté z AKP(M-L) např. ve filmu tvrdě kritizují porno (i když někteří si ho se zájmem
prohlížejí), vyžadují důsledné odvádění členských příspěvků a nabádají alkoholiky, aby přestali pít nebo
pili doma místo v hospodách, aby ušetřili na členské příspěvky (potud správně!), nicméně i nejhorlivější
agitátoři přitom kouří jako lokomotivy a neřeší, co by mohli ušetřit pro stranu, kdyby kouřit přestali…
Některé scény jsou poněkud přehnané - snad mají zlehčit závažnou atmosféru filmu. Nevím ale, zda by
si ve straně bezmezně adorující Mao Ce-tunga troufl její člen (Knut) po sexu s členkou (Ninou) ve stoje
v zimě pod stromem konstatovat: „To by se Maovi líbilo!“ Snad ještě úsměvnější je zvedání jmenovky
s konspirativním jménem před příspěvkem do diskuze každého řečníka, zvlášť když účastníci jsou
pořád titíž (zde je otázkou, zda v daném městě skutečně bylo členů organizace tak málo nebo si jen
tvůrci filmu ušetřili práci).
Zajímavé je sledovat také důraz tehdejších mladých revolucionářů na politické školení, současně
ale i na znázornění jejich nepochopení ze strany většiny dělnické třídy, kterou se snažili primárně (a to
zcela správně) oslovit - dělníci většinou nejevili o materiály kolportované před továrnami zájem.
Nina zanedlouho provádí na schůzi organizace sebekritiku za vztah se ženatým soudruhem Knutem - a Knut současně provádí sebekritiku za zrazování vlastní ženy se soudružkou - Ninou. Oba
žádají o přísný trest a je jim uděleno napomenutí. Knut konstatuje, že jeho osobní život je v troskách.
Knutova manželka ho vyhazuje z bytu za přiznání vztahu s Ninou, nicméně Nina má již vztah s jiným
soudruhem a Knut zůstává sám. Aktivně se přitom věnuje stranické práci. Organizace si v té době
uvědomovala své špatné třídní složení s příliš velkým počtem intelektuálů a nepatrným zastoupením
dělníků. Strana proto prosazovala zapojení svých členů do řad dělnické třídy. Lékařka Nina šla pracovat
ke stroji do textilky a ostatní do jiných továren. Horlivý agitátor, partner Niny, vyčítá Knutovi, že jako
učitel ničím revoluci nepřispěje a „vnitřní rozpory ho mohou rozervat“. To je zcela nemarxistické, klasici
marxismu-leninismu také nebyli továrními dělníky. Práci s inteligencí tedy norští maoisté cíleně
zanedbávali, ovšem ani jejich agitace mezi dělnickou třídou nebyla příliš úspěšná. Brzy se projevilo
přeceňování zralosti revoluční situace, rozčarování z trpké skutečnosti a slabosti hnutí. Přitom však
strana rozhodně bez úspěchů nebyla, její členové se např. cvičili ve střelbě (tzn. že měli zbraně) a
dokázali zapojovat do činnosti rodiny s dětmi, v jednom z průvodů měli 24 kočárků - to je třeba v dnešní
ČR a SR v komunistickém hnutí nepředstavitelné. Maoistické deformace se však nejtragičtěji
projevovaly např. v podepisování papírů bez textu členy strany (text pak byl dopisován, aniž by členové
věděli jistě, co podepisují) nebo absurdními prohlášeními typu, že je třeba se připravit na třetí světovou
válku, ve které bude SSSR nejpravděpodobnější okupační mocností (taková prohlášení byla ovšem
široké veřejnosti k smíchu). Současně strana přešla k ještě přísnější konspiraci a mj. kolektivně
Z DOMOVA 11
postavil na stranu antikomunistů (asi tím, že SMKČ jako jediný proti perzekuzi KSM aktivně bojoval a jeho
vedoucí představitelé byli několikrát zadrženi a stále jsou stíháni policií, zatímco Gonda a spol. se
schovávali za bukem!). Na svoji otázku David od Gondy odpověď nedostal. Moc dotazů poté už nezaznělo
a beseda skončila. Gonda si rychle sbalil své věci a odjel, jako když zloděj utíká z místa činu.
Po besedě jsme s částí vedení Městského výboru KSČM Jihlava probrali uskutečnění akce v Jihlavě
na konci března. Byl jsem velmi potěšen přístupem soudruhů z Městského výboru KSČM Jihlava k SMKČ.
Bylo vidět, že KSČM v Jihlavě je stále ještě komunistická a že má kladný vztah ke komunistické mládeži,
což jsem (po některých zkušenostech s funkcionáři KSČM) nečekal a potěšilo mě to.
Jsem rád, že komunistická mládež ukázala, že si nenechá brát svoji činnost a svoje jméno, ani
antikomunisty, ani gondovskými zrádci!"
S omezováním veřejné hromadné dopravy
nemůžeme souhlasit!
Středočeský kraj ovládaný ČSSD v čele s hejtmanem Davidem
Rathem se dal v tomto roce cestou zdražování jízdného a omezování
veřejné hromadné dopravy. Ne, že by v jiných krajích k jejímu
omezování nedocházelo (tristní je v tomto směru např. situace v MHD
v Chomutově - Jirkově v Ústeckém kraji), ale příklad Středočeského
kraje mimořádně bije do očí a je také silně propírán médii, od
celostátních po regionální tiskoviny. V těchto médiích zřídka nacházejí
úsporná opatření ve středočeské dopravě slova podpory (ačkoli jiná
protilidová opatření v nich jsou podporována běžně). Proti omezování
dopravy ostře protestují i obecní a krajští zastupitelé za ODS a TOP09,
je však nabíledni, že pokud by kraj ovládaly tyto dvě strany a ČSSD byla v opozici, úsporná opatření by
prosazovaly ODS a TOP09 (viz minulou kampaň středočeské ODS v čele s Petrem Bendlem za rušení
železničních tratí) a protestovala by proti nim ČSSD. Inu, taková už je buržoazní demokracie.
Pražská integrovaná doprava podražila na území Středočeského kraje od 1. 1. 2011. Toto zdražení
bylo provedeno dost narychlo, dopravci i cestující se o něm dozvěděli na poslední chvíli. Zatímco základní
jízdenka na 2 pásma a 15 minut mimo Prahu stála 10,- Kč, nyní stojí 12,-, jízdenka na 3 pásma a 60 minut
stojí 24,- Kč místo původních 20,-, na 9 pásem a 240 minut 68,- Kč místo někdejších 56,- atd. Dlužno
dodat, že zde se Středočeský kraj jenom přiblížil krajům jiným, oproti kterým měl jízdné v Pražské
integrované dopravě namnoze levnější. Na zdražení jízdného však za měsíc navázal další nepopulární
krok - omezování provozu autobusových linek. Dotkl se v této vlně všech oblastí kraje kromě okolí Mladé
Boleslavi - na Kladensku, Slánsku, Rakovnicku a Benešovsku byly rušeny většinou spoje v pracovní den
přes den, na Slánsku, Berounsku, Příbramsku, Nymbursku, Kolínsku a Mělnicku ale i první a poslední
spoje, což nejtíživěji doléhá na pracující lidi, dojíždějící brzy ráno na ranní směny a večer a v noci ze
směn odpoledních nebo celodenních. Je vcelku pochopitelné, že první ranní a poslední večerní spoje
nejezdí plně obsazené, ale na druhou stranu provoz veřejné dopravy je v té době tak slabý, že jejich
zrušení neumožňuje cestujícím v mnoha případech využít v rámci veřejné dopravy jinou alternativu a jsou
postaveni před nutnost jezdit automobilem nebo chodit pěšky. Škrtnout první a poslední spoje je velmi
jednoduché, zamyslet se ale např. nad nasazením mikrobusů, obsluhujících málo vytížené spoje a
šetřících naftou, a tedy i penězi, je těžší… (V současnosti mikrobusy nasazovány téměř nejsou a
organizace provozu, kdy autobus přejíždí během dne z málo vytížených spojů na velmi vytížené, tomu
brání.) Na Berounsku, Nymbursku a Kolínsku byly rušeny i spoje během víkendu.
Další změny nastaly od 6. 3. Některé zrušené spoje byly sice obnoveny, nicméně převládlo opět
omezování, zejména v oblasti Mladé Boleslavi, Příbrami a Benešova, ale i na příměstských linkách
Pražské integrované dopravy. Omezování autobusové dopravy by bylo namístě tam, kde může její úlohu
převzít doprava železniční, která by měla v zájmu šetrnosti k životnímu prostředí, kapacitních možností
infrastruktury i dopravních prostředků být preferována. Bohužel ve Středočeském kraji navazuje
omezování autobusové dopravy na omezování dopravy železniční, v rámci kterého byly opuštěny nebo
jen příležitostné dopravě ponechány celé tratě (Čelákovice - Mochov, Bošice - Bečváry, Hostivice - Rudná
u Prahy, Hostivice - Středokluky - Slaný, Krupá - Kolešovice) nebo na nich zbyl tak slabý provoz, že
12
Z DOMOVA
12
nejsou pro cestující vůbec atraktivní (Nučice - Beroun aj.). Celé oblasti, které by mohly a v minulosti
byly obsluhovány především železniční dopravou, s autobusy navazujícími na vlaky, jsou nyní
orientovány na dopravu autobusovou (např. relace Hořovice - Zdice - Beroun - Praha, včetně Loděnice
a Rudné u Prahy). Dochází k takovým absurdnostem, že např. ve Zdicích, okres Beroun, byla
rekonstruována železniční stanice, která je nyní pro cestující přitažlivější než kdy předtím (tři nástupiště,
nový podchod ve směru od města), ale už k ní několik let nejezdí žádný autobus a vlaků zde staví tak
málo, že každý raději jede autobusem. V Berouně brání rozsáhlejšímu používání vlakové dopravy pro
frekventované spojení s Prahou koncepce MHD i regionálních autobusů téměř nezajíždějících k
železniční stanici, takže každý raději v centru města přesedne na autobus směr Praha, než aby se
trmácel pěšky na nádraží. Nelze v tom nevidět zájem zdejšího téměř monopolního autobusového
dopravce o tržby z linek do Prahy. Ale koncepce pochybné “soutěže” dotovaných vlakových spojů s
nedotovanými autobusy nebo dokonce s dotovanými autobusy je skrznaskrz chybná. Takových oblastí
je více, viz Kladno, Neratovice, Mladou Boleslav, Benešov...
Je třeba ocenit, že v některých relacích byly osobní vlaky v nedávné době posíleny (Beroun Řevnice - Praha - Úvaly, Lysá n. L. - Milovice), ale ne každý zájemce o přepravu má to štěstí, že bydlí u
významné železniční trati.
Může se zdát, že autobusová doprava byla ve Středočeském kraji v první čtvrtině tohoto roku
omezena a zdražena tak nepatrně, že není důvod k panice. Ve skutečnosti dochází k nastolení trendu,
který může (a zřejmě bude) nadále pokračovat, ve smyslu vládní generální politické linie “ať se každý
stará o sebe”. Pokud by vedení Středočeského kraje pracovalo ku prospěchu jeho obyvatel (a to nejen
těch bohatých, kteří se veřejné dopravy vesměs štítí), řešilo by veřejnou hromadnou dopravu v kraji
jinak než škrtáním spojů a zdražováním jízdného - např. sjednocením integrovaného dopravního
systému a jeho rozšířením na celé území kraje, převedením maximálního objemu osobní dopravy na
železnici jakožto páteř tohoto systému (s obnovou a rozšířením provozu všude tam, kde je poptávka) a
modernizací infrastruktury (např. přestavba železniční tratě Praha - Kladno s vybudováním odbočky na
pražské ruzyňské letiště by neměla stát stranou jeho zájmů!). Preference železniční dopravy je
nezbytná i proto, že vlaky mohou jezdit (měly by; většinou už také jezdí) až do centra Prahy a ulehčí tak
pražské městské hromadné dopravě, na kterou cestující z příměstských autobusů na okrajích města
přestupují. Především by se nemělo zapomínat, že zničit dopravní obslužnost je mnohem snazší než ji
obnovit.
L. Bystrý
Pracující mají právo na bezplatné zdravotnictví
V těchto dnech se v médiích objevila velmi smutná zpráva, že krajně
pravicová a protilidová vláda České republiky připravuje reformu zdravotnictví.
I když neznám všechny konkrétní body, které mají reformu obsahovat, je jasné,
že protilidová panská koalice připravuje protilidovou reformu zdravotnictví, na
které pár lidí vydělá a miliony pracujících zchudnou. Co však nejvíce „bije do očí“,
je návrh na zvýšení zdravotnických poplatků. Původně jsem zaregistroval ve sdělovacích prostředcích,
že ministr zdravotnictví Leoš Heger (TOP 09, strana feudálů) plánuje drastické zvýšení zdravotnických
poplatků. Za obyčejnou a prostou návštěvu u lékaře by lidé, podle návrhu ministra Hegera, měli platit
místo dosavadní částky 30 Kč peněžní částku 50 Kč. Jeden den pobytu v nemocnici by měl podle
ministra Hegera stát 200 Kč.
Druhý den jsem četl zprávu, že zvýšení zdravotnických poplatků se sice chystá, ale za jeden den
v nemocnici by se mělo platit 100 Kč, místo dříve navrhovaných 200 Kč, které chtěl sám ministr Heger.
Je však podstatné, že poplatky ve zdravotnictví, které v ČR platí už třetím rokem, se budou navyšovat.
Není podstatné, zda budeme platit za jeden den pobytu v nemocnici 200 Kč dnes nebo za dva roky.
Bylo jasné už od vzniku poplatků ve zdravotnictví, že tyto poplatky se budou navyšovat. Krajně
pravicová a protilidová vláda Petra Nečase už navýšení zdravotnických poplatků projednává. Je potřeba
vědět, že buržoazní a protilidová strana Věci veřejné (která se ještě před rokem vydávala za stranu se
sociálním programem), měla před květnovými volbami do sněmovny v minulém roce v programu jasné
odmítání navýšení poplatků ve zdravotnictví. Strana Věci veřejné spíše slibovala, že bude vystupovat i
proti současným zdravotnickým poplatkům. A co se stalo? Strana Věci veřejné nejenže proti poplatkům
KULTURA 17
případu další otazníky - jak to doopravdy s „masovou vzpourou" proti Kaddáfímu nakonec bylo? Mám
obavy, aby celá pravda o této události nebyla uvedena až 10 let po agresi na pravou míru - jako to bylo v
případě tzv. masových hrobů v srbském Račaku...
Idealismus o příchodu „demokracie" do Libye jaksi s přibývajícími informacemi padá a mohl by být
hrubším avšak upřímnějším oponentem nazván naivitou. Nejde o to, tak ani není stavěna otázka dne,
zda jsme či nejsme obdivovateli Kaddáfího, ale zda říkáme ANO či NE agresi Francie, Anglie a dalších
států do Libye s cílem vměšování se a určování politických poměrů v cizí a nezávislé zemi. V tomto
případě - stejně jako tomu bylo u Jugoslávie, Afgánistánu a Iráku - je třeba říct důrazné NE! Vývoj v Libyi
je věcí libyjského lidu, kterému je jeho politické vedení odpovědné. Libyjci sami si musí vybrat svou
budoucnost.
Debatérství, kolísavost, v dobách, kdy krvácí libyjský lid pod nálety neokolonialistických barbarů
(kteří chtějí tímto aktem odvést pozornost od neúspěchů vlastní vnitřní politiky a tíživé sociální situace
vlastních národů), může být později označeno za neschopnost. A možnost nevyjadřovat se - za slabost
a bezobsažnost.
Nelze sedět a tiše přihlížet, zatímco jsou v Bělehradě organizovány místní komunistickou stranou
akce na podporu Libye proti agresorům. Komunisté jsou komunisty právě od své aktivity podložené
jasným ideologickým základem - ne od „prozíravého" čekání „jak to dopadne" - paradoxně v době, kdy
jsou národy Francie i Anglie v názoru na válečné řešení rozpolceny. Otázkou je i postoj KSČM - nejen co
se týká agrese do Libye, ale i vytvoření bezletové zóny, provokacím proti KLDR, vměšování do vnitřních
záležitostí Běloruska. Nejednotnost a nicneříkající „objektivní" zprávy, jakoby převzaté z Lidových novin,
prostor jen pro vyjádření publicistů a mlčení vedení strany se stává bohužel nepříliš dobrým výsledkem
rovnice , ve které se sčítá opatrnictví, oportunismus s vědomou pasivitou. Snaha o „nezaujatost",
„nezúčastněnost" apod. vyvolává pouze dojem slabosti, která může zapříčinit možná chvilkovou
nedotknutelnost a poté dodatečnou politickou katastrofu jedné strany.
Martin Peč
Věrohodný norský film
o tragédii komunistického hnutí
Filmpark s.r.o. vydal v r. 2009 na DVD norský film z r. 2006, jenž se
v originále nazývá „Gymnaslaerer Pedersen“, čili doslova „Středoškolský
učitel Pedersen“, v češtině pak „Soudruzi, třeste se!“, což je podivný, realitě
filmu odporující název bez jakéhokoli zakotvení v jeho ději. Krom toho
české DVD uvádí na obálce anglický název „Comrade Pedersen“, tedy
„Soudruh Pedersen“, ačkoli v anglicky mluvících státech je film znám pod
překladem norského názvu, tedy „Pedersen: High-School Teacher“. Na
DVD je film k dispozici s českým dubbingem nebo v norském znění
s titulky, jež je rozhodně zajímavější. Na obálce je koneckonců ještě další
nepřesnost: hlavní hrdina, mladý středoškolský učitel (profesor) Knut
Pedersen podle ní přijíždí do města Larviku a jeho kariéra jako
bolševického agitátora začíná v r. 1968, dle děje filmu je ale zřejmé, že se
tak děje později.
Celý film je vlastně zpracováním vyprávění stárnoucího profesora
Pedersena současným studentům o vlastním bouřlivém, radikálním
politickém mládí. Pedersen se svěřuje, že byl jedním z tisíců lidí, kteří někdy na konci 60. let (rok si
nepamatuje) vstoupily do organizace, uváděné ve filmu jen pod zkratkou AKP(M-L). Nad rámec filmu
podotýkám, že to byla maoistická Dělnická komunistická strana (marxisticko-leninská), vzniklá v Norsku
v průběhu let 1972 - 1973, od r. 1990 nepoužívající dovětek „marxisticko-leninská“ a zaniklá v r. 2007.
Ze kontextu filmu je zřejmé, že Pedersenova politická kariéra skutečně začíná někdy kolem r. 1972,
protože se do ní nepromítá reakce na intervenci Varšavské smlouvy v ČSSR v r. 1968, maoisty vnímané
zásadně negativně.
Pedersen upozorňuje ve svém vyprávění, že ideálem tehdejších levicových radikálů byla maoistická
Čína. Zpracování příběhu je proto doprovázeno dobovými záběry zfanatizovaných čínských mas
16
ZE ZAHRANIČÍ
16
takže pokud se rychle neprojedná a nebude úspěšná, k jejich pochodu městem i přes část městské části
Brno-střed, obývanou převážně romskými spoluobčany, s velkou pravděpodobností dojde.
Podle mého názoru je povinností každého slušného občana, který si váží svých demokratických práv
(které jsou sice v kapitalismu rovněž potlačována, ale fašismus a neonacismus, díky tomu, že je to
nejreakčnější forma kapitalismu, je naprosto jednoznačně popírá a prosazování fašistických názorů je
v přímém rozporu s demokratickými principy každé alespoň trochu svobodné společnosti), se otevřeně
postavit na odpor proti této zrůdné a odporné ideologii, která má na svědomí vyvolání nejstrašnější války
v lidských dějinách a která si neváží lidského života a rozlišuje lidi na nadřazené a podřadné na základě
naprosto stupidních rasistických nesmyslů.
Je jednoznačné, že my komunisté musíme opět stát v čele antifašistického boje, stejně tak jako před
a v době druhé světové války, za práva všech lidí bez rozdílu, bojovat proti jakékoliv formě útlaku, jak
rasové, národnostní, tak i sociální!
Nesmíme se jen tak dívat, jak náckové vykrádají a přivlastňují si náš sociální program, kradou naše
hesla a pod jejich zástěrkou zakrývají své skutečné cíle a záměry, tak jako nacisté před druhou světovou
válkou. Všechny levicové a pokrokové organizace, ale i jednotlivci by se měli sjednotit proti
neonacistickému nebezpečí, které je rok od roku viditelnější; každý by si měl uvědomit, že posilování
těchto proudů ve společnosti ohrožuje každého z nás, každého, kdo prosazuje lidové a pokrokové
názory, kdo lidi nedělí na lepší a horší, kdo si uvědomuje, že sociální vyloučení není způsobeno
příslušností k jakémukoliv etniku, ale tím, jaké podmínky každý z nás má, aby se uplatnil ve společnosti,
každého, kdo si uvědomuje, že jednoduchá řešení neexistují a že skutečnou cestou, jak odstranit
nezaměstnanost, chudobu a jak vyřešit problém s takzvanými nepřizpůsobivými občany je revoluční a
systémová změna a přechod od vykořisťovatelské kapitalistické společnosti ke společnosti socialistické,
kde každý bude mít stejné možnosti a práva a povinnosti a to bez jakýchkoliv rozdílů. Každý z nás, komu
záleží na budoucnosti jak nás, tak naší země, by měl přijít a říct náckům jasné NE!
Abychom ale uspěli, musíme odložit stranou naše názorové rozpory a uvědomit si, co je skutečně
důležité. Jedině tak může náš společný boj proti fašizaci společnosti být úspěšný, stejně tak jako byla
úspěšná blokáda neonacistického pochodu v Drážďanech, kterého jsem se rovněž společně s dalšími
soudruhy a soudružkami ze SMKČ a KSČM zúčastnil, kde společně proti náckům vyrazili jednotně jak
komunisté, anarchisté, socialisté, tak i zelení a další antifašisté a naše společné úsilí bylo úspěšné.
Sejně tak bychom se měli postavit na odpor neonacistům v Brně na 1. máje, aby náckové jasně viděli,
že my se jich nebojíme.
Pryč s fašismem!
Jiří Hráček, zastupitel městské části Brno-střed (KSČM)
NAD LIBYÍ POLEMICKY
Dnešním dnem je třeba důrazně říct, že obavy o to, že se v případě Libye uskuteční jugoslávský
model agrese z roku 1999, byly naprosto oprávněné. Je třeba odmítnout pseudoinformace buržoazního
tisku a říct jediné - nejen to, že je nemístné se vměšovat do vnitřních záležitostí líbyjského lidu, ale
především se nesmíme nechat oklamat lží o „příchodu demokracie do Libye" pomocí agrese západních
imperialistů. Kolonizátoři znovu ukázali svou tvář - podobnému tlaku čelila Miloševičova Jugoslávie
v r. 1999, kdy o ní byla vyřčena řada nemístných lží, které měly „ospravedlnit" a být alibi pro odporný
válečný čin. Podobně je tomu i dnes.
„Původní předpoklady, že rebelové využijí vyřazení Kaddáfího letectva z boje a zahájí vítězný postup
na Tripolis, se jen pár dnů po zahájení operace Úsvit Odysey ukázaly jako liché. Špatně vyzbrojení i
organizovaní povstalci z Benghází se zatím nedokázali ani znovu zmocnit měst, která po vypuknutí
nepokojů obsadili a odkud je plukovník před schválením bezletové zóny vyhnal." (Zdroj:
http://zpravy.idnes.cz)
Dokonce i zprávy vpravdě buržoazních médií nemohou pod tlakem skutečnosti zamlčet úplně
všechna fakta a sestavují vlastním pomalým ústupem mozaiku, která klade otázky o skutečném smyslu
agrese v Libyi a o situaci v této zemi před vniknutím cizích armád. Po zkušenostech zločinecké akce
NATO v Jugoslávii si člověk začíná klást otázky: „ Kdo jsou ti povstalci? Kolik jich ve skutečnosti je?
Odkud pochází? Co opravdu chtějí? Kdo je financuje?" Vměšování cizích agresivních sil dává k celému
Z DOMOVA 13
ve zdravotnictví nezakročila, ale dokonce je členkou vlády, která připravuje navýšení zdravotnických
poplatků. Je vidět, jak lživé jsou programy protilidových stran, které platí česká buržoazie. Mimochodem,
doznala to i zpráva na internetu, že jeden ze sponzorů strany Věci veřejné je vykořisťovatel Bakala.
Vraťme se však k zdravotnickým poplatkům. Zrušení zdravotnických poplatků nemohli pracující čekat
už od vzniku této protilidové vlády. Zato mohli všichni pracující tušit, že jim panská koalice vezme všechny
sociální jistoty, které v buržoazní České republice ještě „přežívaly“. K totální likvidaci sociálního státu a
k všestrannému omezování práv všech pracujících patří i navrhované navyšování zdravotnických
poplatků. Co to vlastně znamená, poplatky za vyšetření, poplatky za pobyt v nemocnici? To znamená, že
pracující vykořisťované masy mají okleštěné právo na své zdraví a na bezplatnou zdravotní péči. Dokonce
i Ústava České republiky svým způsobem odmítá poplatky za zdravotní péči. Buržoazní propaganda nás
stále krmí žvásty o demokracii a svobodě v současné zdevastované a rozkradené České republice. A my
se ptáme: Co je to za svobodu, ve které člověk musí platit za své zdraví, za záchranu svého života? Je
snad demokracií, když člověk platí za to, že chce být zdravým? Jestli pro někoho je tohle demokracie, tak
této demokracii by měli všichni pracující a veškeré pokrokové a komunistické hnutí říci: Ne!
Nejen z hlediska právního, ale především z hlediska lidského jsou poplatky ve zdravotnictví velmi
sprostým prostředkem současného buržoazního systému k utlačování všech pracujících. Mně třeba přijde
hodně sprosté, aby měl na zdravotní péči právo jen bohatý a chudí ne. Přijde mi hodně sprosté,
nespravedlivé a nelidské, když o tom, zda bude člověk ošetřen, rozhoduje to, kolik má v peněžence.
Pracující, ti kdo tvoří hodnoty, kdo prodávají svoji vlastní práci, mají právo na bezplatnou a kvalitní
zdravotní péči! I vysoké ceny léků jsou nelidské a asociální. Jedná se v podstatě o stejný princip jako u
poplatků za ošetření. Chceš být zdravým? Zaplať! Chceš, aby tvé děti byly zdravé? Zaplať! A ceny léků
jsou skutečně dost vysoké! Především pro důchodce, kteří potřebují léky a zdravotní péči ze všech nejvíce
a patří k „sociálně nejslabším“ vrstvám, je komercializace zdravotnictví hrozná rána do toho nejcitlivějšího
místa. Je snad správné, aby osmdesátileté babičky platily za to, že chtějí ještě pár let žít se svými
vnoučaty?
Někdo z pravicových sluhů kapitálů by mohl namítnout, že poplatky ve zdravotnictví nepředstavují pro
pracující velké výdaje. To je však lež! Zdravotnictví je pro pracující a
důchodce už nyní dost drahé a s každým rokem vlády kapitálu se poplatky
ve zdravotnictví, budou zvyšovat! Pro několik jedinců, kteří si denně užívají
bohatství z práce vykořisťovaného proletariátu, je 50 Kč za ošetření nic. Pro
ty, kteří jsou vykořisťovaní a dostávají nízký příjem, je 50 Kč za jednu
návštěvu asi hodně. Nemluvím o důchodcích, jejichž současná situace je
na hranici katastrofy. Za chvíli ani nebude na vyplácení důchodů!
Připomínáme všem pracujícím, že za socialismu, v letech 1948 - 1989,
neexistovaly v československém zdravotnictví téměř žádné poplatky. Za
socialismu fungovala pro pracující bezplatná zdravotní péče. To je ta pravá demokracie a svoboda! Mít
právo na své vlastní zdraví a na bezplatnou a kvalitní zdravotní péči! Za socialismu fungovalo
československé zdravotnictví i bez poplatků a přesto patřilo k nejlepším na světě! Spousta kapitalistických
států nám naše bezplatné a kvalitní zdravotnictví záviděla. Jaké je situace dnes, za kapitalismu? Dnes
máme zdravotnictví s vysokými poplatky a přesto prožívá naše zdravotnictví obrovský úpadek. Téměř
došlo k hromadné emigraci lékařů. Kde jsou ty časy, kdy u nás cizinci studovali medicínu? Ať si pracující
sami uvědomí, jaká je současná situace a sami, bez jakéhokoliv ovlivnění a bez jakékoliv manipulace
zhodnotí, jaké zdravotnictví je lepší. Zda socialistické zdravotnictví: bezplatné, kvalitní a pro všechny,
nebo kapitalistické zdravotnictví: s poplatky, nekvalitní a pro bohaté.
A právě proto, že v naší zničené republice je vláda kapitálu, proto jde naše zdravotnictví špatným
směrem. Jde cestou „kapitalistického ráje“. Stále nám buržoazní propaganda „předhazuje“ vyspělost
zdravotnictví na kapitalistickém Západě. Ale jak je vyspělé kapitalistické zdravotnictví? Tak, že v USA
nemá 50 milionů lidí zdravotní pojištění? Takové zdravotnictví je vyspělé?
A proč nám současný buržoazní režim neukáže, že vyspělé zdravotnictví existuje, např. na Kubě,
která je socialistická a má jeden z nejlepších zdravotnických systémů na světě?
Zamysleme se všichni nad všemi reformami, které buržoazní vláda připravuje. Přemýšlejme o tom,
proč stále buržoazie útočí na socialismus. Je to proto, aby chránila demokracii, nebo proto, aby jí
likvidovala?
Pracující mají právo na své zdraví. Mají právo na kvalitní a bezplatnou zdravotní péči. A žádný
buržoazní systém nemá právo brát pracujícím jejich práva!
PKR
14
Z DOMOVA
Z DOMOVA 15
14
Aktiv učitelů: proti degradaci školství
a falšování historie!
V sobotu 19. 3. se konal u příležitosti Dne učitelů, každoročně
slavnostně, s kulturním úvodem, celostátní aktiv levicových učitelů
pořádaný odbornou sekcí (OS) školství Ústředního výboru (ÚV)
Komunistické strany Čech a Moravy (KSČM). Nejdůležitějšími tématy
byl obecně odpor proti degradaci učitelského povolání, za zvýšení
kvality výuky a znalostí žáků a studentů.
S hlavními referáty vystoupil nejdříve poslanec, místopředseda ÚV
KSČM a předseda Odborového sdružení Čech, Moravy a Slezska
(OS ČMS) Stanislav Grospič a poté poslankyně a předsedkyně OS
školství ÚV KSČM Marta Semelová.
Stanislav Grospič přítomné seznámil s aktuální politickou situací
v ČR, zejména v kontextu snah pravicové vlády zakázat KSČM a uzákonit tzv. třetí odboj. Grospič
uvedl, že to byla právě komunistická strana, která v období socialismu dokázala sama v 60. letech
minulého století poukázat na přehmaty a nepravosti, k nimž v období hledání cesty k sociálně
spravedlivé společnosti došlo. Podle Grospiče se nyní setkáváme s překrucováním historie, s tím, že se
40 let budování socialistické společnosti označuje za období zločinů. Grospič dále vyzval k tomu, aby
se lidé nenechali zastrašit pokusy vlády o zákaz KSČM. A ocenil úlohu, kterou mohou sehrát právě
pedagogové při výkladu historie.
Marta Semelová vystoupila na úvod proti návrhu Národní ekonomické rady vlády (NERV), který
počítá s tím, že by učitelům 2. stupně stačilo pouze bakalářské vzdělání, které by si doplnili
pedagogickým kurzem. Tímto by bylo pedagogické povolání dále degradováno. Proti tomuto návrhu
jednoznačně vystupuje celá Sekce školství.
Dalším problémem je snižování platů nepedagogických pracovníků školství, a to až o ožebračujících
40%!
Semelová zmínila také renomovaný průzkum, který v r. 2009 proběhl v 65 zemích světa, kde se
čeští žáci zhoršili nejvíc ze všech sledovaných zemí, přičemž se jedná o dlouhodobý trend. Konečně,
proč se také učit, když střední školy bojují o žáka, takže se na nějakou školu stejně každý dostane. Dvě
třetiny ani nedělají přijímačky. Loni a předloni nabízely střední školy zhruba 150 tisíc volných míst a
uchazečů bylo jen kolem 104 tisíc. Není pak divu, že mnozí dnešní maturanti by se svými dnešními
znalostmi neuspěli před listopadem 1989 ani v základní škole. Zhoršily se výsledky v oblasti čtenářské
gramotnosti, ale i matematických a přírodovědeckých znalostí. Důvodem může být také přílišná
liberalita v oblasti vzdělávání a výchovy, která může sice přinášet větší atraktivitu výuky, ale na druhé
straně také nižší úroveň vědomostí.
Se zhoršením znalostí školáků zaznamenal výzkum také klesající praktické dovednosti již u
předškolních dětí a tedy i jejich připravenost pro povinnou školní docházku. V mnoha mateřských
školách (MŠ) se sice zavádí výuka anglického jazyka a počítačů, avšak na úkor běžné předškolní
přípravy dětí. Problémem MŠ je také jejich celkový nedostatek, který lze do určité míry vyřešit
zaváděním tzv. firemních školek; to také Sekce školství podporuje, ovšem odmítá tzv. sousedské
hlídání dětí. To je sice neoficiálně mezi přáteli běžné, ovšem nemůže být legislativně ukotveno a
v žádném případě nesmí suplovat činnost MŠ. Taková praxe by také degradovala práci učitelek MŠ a
přirozeně by měla negativní vliv na vývoj dítěte předškolního věku. Dalším problémem tohoto odvětví je
i placení v posledním roce pobytu dítěte v MŠ a možnost přijetí dvouletých dětí do předškolního
vzdělávání. Zdánlivě by se sice vyřešil problém některých rodin, jejichž finanční situace jim nedovoluje
více než dvouletou rodičovskou dovolenou, a zařazení dítěte do jeslí je pro ně prakticky nemožné
jednak z důvodu jejich nedostatku (pouze 46 v celé ČR) a pak také z důvodu jejich ceny, která se
pohybuje od 1,5 do 2,5 tis. Kč měsíčně a v soukromých jeslích 5000-15 000 Kč, ovšem z hlediska
zdravého vývoje dítěte je nutností, aby má-li již navštěvovat kolektivní zařízení, se jednalo o zařízení
sociálních služeb uspokojující potřeby dítěte tohoto věku, čímž MŠ není.
Semelová dále hovořila také o problémech, s nimiž se potýká základní a střední školství, např. o
klesající úrovni žáků a studentů. Ke zhoršení kvality českého školství přispělo i zrušení osnov a
zvolnění vzdělávacích plánů, které předkládají jen velmi obecné výstupy, kterých mají žáci dosáhnout.
Hlavním problémem středních škol je zejména otázka další existence víceletých gymnázií, slučování
učebních oborů a rušení odborných učilišť z důvodu nízkého počtu uchazečů. Již dlouhodobým tématem
je i otázka státních maturit, jejich příprava a praxe.
Pokud jde o vysoké školy (VŠ), účastníci se shodli na tom, že je nesmyslný nápad resortního
ministerstva rozdělit VŠ u nás na tři typy - na bakalářský a magisterský (ty by byly propojené s praxí),
zatímco v třetím systému by byly tzv. elitní vysoké školy. Zároveň odmítli odložené školné. Podle nich by
to vedlo k tomu, že by se VŠ staly nedostupnými pro studující z nízkopříjmových rodin a byly by jen pro
vyvolené.
Jak mj. uvedla 27. 3. Marta Semelová pro Haló noviny:
„Člověku je až smutno z toho, kam jsme se dostali. Není to přitom vina učitelů. Naopak… jsou to
právě oni, kdo školství zachraňuje od naprostého úpadku. Kdo usiluje o co nejlepší výsledky žáků, kdo
dává výuce i výchově, kterou kolikrát nahrazují rodinu, každodenně veškeré své síly, často na úkor
zdraví. Zcela určitě to nedělají pro peníze. Stačí se podívat na jejich výplatní pásky. Tito učitelé a učitelky
zasluhují obdiv, uznání a poděkování.
Chyba je někde jinde. Je v tomto režimu, který deklaruje prioritu vzdělání jen na papíře, přičemž
skutečné jeho zájmy jsou jiné. Kvalitní vzdělání pro elitu, levnou pracovní sílu k rozšiřování majetku a
peněz bohatých. I proto se snaží odvést pozornost od problémů, do kterých se dostávají mladé rodiny
s dětmi, senioři, nájemníci, zdravotně postižení, policisté, hasiči, zemědělci a další. I proto předkládají
návrhy, jako je zákon o tzv. třetím odboji. Chtějí vyvolat strach, obavu ozvat se, abych neztratil práci,
chtějí rozdělovat společnost, aby se nesjednotila vůči těm, kteří jdou proti vlastním lidem. Chtějí také
rozeštvávat a vyvolávat nenávist proti komunistům, usilují o to, aby lidé zapomněli, co tady bylo dřív.
Našim úkolem je tomu zabránit. Tak dovolte, abych své zamyšlení zakončila slovy Učitele národů
Jana Amose Komenského, jehož datum narození, 28. březen 1592, si každý rok připomínáme jako Den
učitelů: »Nedopusť, aby ti zlí zabraňovali jednat dobře. Chválou jejich musíš pohrdat, utrhání jejich si
nevšímat. Chtěj být zlými spíše nenáviděn, nežli uctíván.«"
Po vystoupení řečníků následovala bohatá diskuse týkající se problematiky předškolního, základního
a středního vzdělávání, rovněž i vysokých škol a volnočasové pedagogiky. Témata pedagogických
pracovníků, která zazněla, v podstatě prakticky doplňovala již řečené otázky českého školství.
Vystoupení místopředsedy Svazu mladých komunistů Československa (SMKČ) Davida Pazdery, jež je
mimo mne jedním ze dvou členů SMKČ, kteří pracují v OS školství KSČM, přineseme zvlášť na našich
webových stránkách.
V minulém roce se po vystoupení řečníků rozdělili účastníci aktivu do skupin podle svého zaměření
(pracovníci MŠ, ZŠ, SŠ a VŠ) a diskutovali o problémech konkrétně jich se týkajících a snažili se poté
učinit odborné závěry na základě svých zkušeností a poznatků. Tato organizace se mi osobně zdála
přínosnější, než jak tomu bylo letos, avšak i přesto přináší tato tradiční akce povzbuzení a pocit
pochopení pro zúčastněné desítky pedagogů i další hosty.
KIM
Náckové opět v Brně
Stejně jako před několika lety a ostatně jako každý rok se i tentokrát čeští
neonacisté sdružení v DSSS a DM dříve v DS a jiných podobných skupinkách
snažili pod záminkou oslavy Svátku práce uskutečnit nenávistnou a jednoznačně
odsouzeníhodnou přehlídku své xenofobní ubohosti a tuposti v ulicích města Brna.
Jak městská část, tak magistrát města Brna využili všechny možnosti, jak oběma
jejich pochodům zabránit, ale brněnský krajský soud zcela nepochopitelně zrušil
zákaz jejich pochodu jako neopodstatněný, což je podle mého názoru naprosto
jednoznačně nepochopitelné. Co je neopodstatněného na tom, že by tito
obdivovatelé organizovaného vyhlazování celých národů jen kvůli odlišné barvě
pleti a příslušnosti k jiné než bílé, respektive germánské "rase" mohli ve
skutečnosti vyjadřovat podporu právě těmto zločinným postojům, které mají za cíl
vyvolávat strach a nenávist ve společnosti? Je naprosto jasné, že tito jedinci přesně takové názory mají a
stejně jako před dvěma lety je opět chtějí skrytě propagovat a tím zneužívat formálně demokratická práva
každého občana naší země, která oni ale systematicky popírají a doslova jimi opovrhují. Magistrát podal
proti rozhodnutí soudu kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, ale ta nemá odkladný účinek,