Josef Hoffmann, evropsk˘ architekt v Kladnû

Transkript

Václav Cílek, Michal Hartl, Radoslava Schmelzová
Krásná, âernobílá Poldi
Krásná, černobílá Poldi
Josef Hoffmann, evropský architekt v Kladně
Die wunderschöne, schwarzweiße Poldi
Josef Hoffmann, der europäische Architekt in Kladno
ISBN 978-80-239-9304-5
Autoři textů: Václav Cílek, Michal Hartl, Radoslava Schmelzová
Fotografie z archivů Sládečkova vlastivědného muzea v Kladně,
STROJÍREN POLDI, a.s., Společnosti přátel Josefa Hoffmanna
a Václava Cílka
Vydala: Společnost Poldi Hütte, s.r.o.
Editoři: Radoslava Schmelzová, Dagmar Šubrtová
Německý překlad: Elke Minaříková, anglický překlad: Olga von Pohl
Grafická úprava: Libor Kačaba, Studio Altair
Tisk: Integraf Náchod
1. vydání 2007
Náklad 1200 kusů
9
788023 992045
Beautiful, black and white Poldi
Josef Hoffmann, the European architect in the town of Kladno
Josef Hoffmann,
evropsk˘ architekt
v Kladnû
1
2
Obsah
6 Kladno, Vídeň a Josef Švejk
8 Kladno, Wien und Josef Švejk
10 Kladno, Vienna and Josef Švejk
40 Expozice Poldiny hutě na výstavě Německého
Werkbundu v Kolíně nad Rýnem (1914)
Exposition der Poldihütte auf der Kölner
Werkbundausstellung (1914)
Poldi steelworks exhibit at the Werkbund Exhibition in Cologne (1914)
12 Hoffmannova geometrická abstrakce
16 Die Hoffmannsche geometrische Abstraktion
20 Hoffmann’s geometrical abstraction
42 Generální ředitelství ve Vídni (1912 - 1914) - vstupní hala
Generaldirektion in Wien (1912 - 1914) - Eingangshalle
Vienna headquarters (1912 - 1914) - entrance hall
28 Dům hostí Poldiny hutě (1902 - 1903) - exteriér
Gästehaus der Poldihütte (1902 - 1903) - Exterieur
Guesthouse (1902 - 1903) - exterior
44 Automobil ředitele Pazzaniho? (1914)
Automobil von Direktor Pazzani? (1914)
Director Pazzani’s automobile? (1914)
30 Dům hostí Poldiny hutě (1902 - 1903) - interiér
Gästehaus der Poldihütte (1902 - 1903) - Interieur
Guesthouse (1902 - 1903) - interior
46 Obrobna hřídelí (1915 - 1917)
Kurbelwellenwerkstätte (1915 - 1917)
Crankshaft machine shop (1915 - 1917)
32 Závodní ředitelství (1904 - 1912) - exteriér
Werksdirektion (1904 - 1912) - Exterieur
Factory offices (1904 - 1912) - exterior
48 Prodejna se skladem potravin a oděvů
Warenhaus mit Lebensmittel und Bekleidungslager
Food and clothing shop and warehouse
34 Závodní ředitelství (1904 - 1912) - interiér
Werksdirektion (1904 - 1912) - Interieur
Factory offices (1904 - 1912) - interior
50 Sklad pomocných látek (1917)
Hilfsstofflager (1917)
Auxiliary materials storehouse (1917)
36 Ambulance pro zaměstnance (1909 - 1910)
Angestelltenambulanz (1909 - 1910)
Employee clinic (1909 - 1910)
52 Vila ředitele Hatlanka (1916 - 1918)
Villa von Direktor Hatlanek (1916 - 1918)
Director Hatlanek’s villa (1916 - 1918)
38 Reklamní tiskovina - inzerát
Werbeschrift - Inserat
Promotional material - advertisement
54 Alexander Pazzani
Alexander Pazzani
Alexander Pazzani
4
Josef Hoffmann
3
Krásná, černobílá POLDI …
Jednoduchý, hluboce citově zabarvený výraz velikána naší literatury Bohumila Hrabala, vyjadřuje pocity nás všech, kteří jsme
zde pracovali a pracujeme.
POLDI - to není jen tvrdá práce, prach, oheň a záře nad tekoucí ocelí.
POLDI - to jsou desetitisíce lidských osudů naplněných i nenaplněných očekávání.
POLDI a její pěticípá hvězdička nad čelem krásné paní Leopoldiny není politikum, ale symbol rozletu do všech pěti světadílů.
A POLDI je také nezaměnitelný architekt Josef Hoffmann a jeho znovu objevené stopy v ní a v městě Kladně......
Tuto publikaci vydává společnost POLDI Hütte s.r.o. jako dceřiná společnost SCHOLZ Edelstahl GmbH s výrazem úcty všem,
kteří se zasloužili o znovuzrození jejího dobrého jména a budou i nadále pečovat o její odkaz a rozvoj.
Schöne, schwarzweiße POLDI …
Diese einfachen, sehr emotional gefärbten Worte unseres Literaturgiganten bringen wohl die Gefühle und Empfindungen von
uns allen, die wir hier gearbeitet haben und immer noch arbeiten, zum Ausdruck.
POLDI - das ist nicht nur harte Arbeit, Staub, Feuer und das gleißende Licht über dem flüssigen Stahl.
POLDI - das sind zehntausende menschlischer Schicksale - erfüllte und unerfüllte Erwartungen.
POLDI und das fünfzackige Sternchen über der Stirn der schönen Frau Leopoldine ist kein Politikum, sondern ein Symbol für
das Vordringen in alle fünf Kontinente.
POLDI ist aber auch der unverwechselbare Architekt Josef Hoffmann und seine in ihren Mauern und in der Stadt Kladno
wiederentdeckten Spuren …
Diese Publikation wird von der Gesellschaft POLDI Hütte s.r.o. als Tochtergesellschaft der SCHOLZ Edelstahl GmbH
herausgegeben, um all denen Dank und Anerkennung zu sagen, die sich um die Wiedergeburt ihres guten Namens verdient
gemacht haben und auch weiterhin ihr Vermächtnis pflegen und ihre Entwicklung vorantreiben werden.
Dipl.-Betriebswirt (FH) Vladimir Zivicnjak, jednatel společnosti Poldi Hütte, s.r.o.
4
Josef Hoffmann (1870 Brtnice - 1956 Vídeň)
5
Kladno, Vídeň a Josef Švejk
Ta krátká doba, kdy Vídeň a Rakousy patřily k Českému
království, skončila bitvou na Moravském poli a smrtí
Přemysla Otakara II. v roce 1278. Málokdy si uvědomujeme,
že Rakouská monarchie byla založena hlavně proto, aby
po smrti českého a uherského krále Ludvíka Jagellonského
v bitvě proti Turkům u Moháče v roce 1526 byla zastavena
expanze islámské osmanské říše. A tento projekt se naštěstí
podařil. Pod vlivem národnostních bojů 19. století a Josefa
Švejka rádi zapomínáme na všechno habsburské a tedy
rakouské. A přitom jsme spolu dějinami šli společně skoro
pět set let, která se nedají jen tak odložit.
V roce 1900 se k české národnosti hlásilo ve Vídni 106
tisíc obyvatel. Tento počet z ní udělal druhé největší české
město. Umělecké kontakty počínaje B. Wohlmutem či
A. Pilgramem začaly již dávno předtím. Prohloubilo je
nejenom baroko, ale od roku 1870 se výstav ve vídeňském
Künstlerhausu pravidelně účastnili čeští umělci, kteří zde
jako např. J. Čermák či J. Schikaneder získávali významné
6
ceny. Další umělci jako V. Hynais, A. Mucha, F. Kupka byli
hosty vídeňské Secese, založené v roce 1897. V druhém
významném vídeňském uměleckém spolku Hagenbundu
bylo zapsáno dokonce 44 českých členů včetně např. J. Preislera, J. Kotěry, J. Úprky a M. Alše.
Vídeň roku 1900 představuje první a nejvýznamnější tavící
kotel evropské a tedy i světové moderny. Tím druhým byla
Paříž, třetím New York. Vídeň byla nejdůležitější nejenom
proto, že byla na samém počátku, ale prostřednictvím
Sigmunda Freuda ovlivnila vědu o poznání duše, díky Adolfu
Loosovi a Otto Wagnerovi proměnila architekturu, něco
podobného platí pro filosofii (L. Wittgenstein), žurnalistiku
(K. Kraus), design (J. Hoffmann) či moderní hudbu. Žádná
další umělecká „revoluce“ 20. století nebyla tak všestranná.
Intenzita přerodu byla srovnatelná s nástupem renesance
či baroku, ale mnohem rychlejší. Během pěti let se změnil
opulentní styl „Potěmkinových vesnic“ na Ringstrasse na
čistou, geometrizující modernu. V samotném centru tohoto
dalekosáhlého světového dění byli tři moravští rodáci
– Freud, Loos a Hoffmann a společně s nimi Karl Kraus,
původem z Jičína.
Vídeň nasávala nadané lidi z provincií. Bohatá buržoazie se
svým vlivem vyrovnávala tradiční aristokracii, ale nemohla
a ani se nechtěla rovnat jejím tradicím, plesům a zámkům,
a tak vytvářela vlastní odlišný styl. A protože továrny a sídla
buržoazie byly rozmístěny po celé monarchii, docházelo
k odstřednému pohybu z centra na periferii. V tomto
pohybu hraje Kladno (ale i Králův Dvůr a další místa) velice
zajímavou roli. Část hutních provozů, zejména slavná Poldina
huť, byla vlastněna Karlem Wittgensteinem, který ze zisku
svých závodů spolufinancoval postavení Pavilonu Secese
a podporoval tak klíčové umělce, jako byl např. Gustav
Klimt. Koncem 19. století byly nářky na krásnou Vídeň
postavenou z českých peněz na denním pořádku: Při Dunaji
strmí paláce z krve mé a mého potu…
Josef Hoffmann pracoval hlavně pro Karlova bratra Paula
Wittgensteina, ale při příležitosti svatby Karlovy dcery
– a Ludwigovy sestry Margarethe (*1882) s J. Stonboroughem v roce 1905 byl Hoffmann společně
s Kolo Moserem požádán, aby jim navrhl byt v Berlíně.
Ze stejné doby pochází i slavný portrét Margarethy
Wittgenstein-Stonborough od Klimta, pro něhož Hoffmann
vymýšlel tenké rámy, které obrazy spojovaly s okolím.
Z Vídně do Berlína vede nejkratší cesta přes Prahu, takže
návštěvy Kladna jsou v té době velice pravděpodobné
(pozn.1).
nábytku, z toho čtyři od Hoffmanna a jeden od Mosera. Ve
specializovaném knihkupectví Muzea Quartier nalezneme
dvě německé monografie o Hoffmannovi, jednu italskou
a jednu anglickou. Dále mu jsou věnovány kapitoly v dalších
pěti knihách. A výčtem bychom mohli dál pokračovat.
Josef Hoffmann vedl v letech 1905 - 1915 řadu osobních
i novinových diskusí s Adolfem Loosem. Oba muže spojoval
odpor proti historismu, ale jinak spolu příliš nesouhlasili.
Dobře to je vidět nejenom na publikovaných textech o módě
či životním stylu, ale také na návrzích židlí či interiérů.
Archivní objev M. Hartla (pozn. 3) o Hoffmannově autorství
vstupních objektů Poldiny hutě je periferním pokračováním
vídeňského dialogu, který tyto nově určené budovy (navíc
s částečně zachovaným dobovým mobiliářem!) staví svým
významem poblíž takových staveb, jako je pražská Müllerova
vila, a posouvá je tak daleko mimo rámec periferie směrem
nejenom k Vídni, ale celým dějinám modernity.
Václav Cílek, psáno ve Vídni v březnu 2007
Poznámky
1. Christian Witt-Dörring ed. a kol. (2006): Josef Hoffmann:
Interiors 1902 - 1913. 1 - 224. Pretel. New York.
2. Kolektiv (1990): Architecture in Vienna, 350 key buildings,
1 - 206. Prachner. Wien.
3. Hoffmannovy stavby v Poldovce včetně interiérů jsou
v současné zpracovávány kolektivem pracovníků a studentů
VŠUP a AVU (M. Hartl, R. Schmelzová, D. Šubrtová,
T. Voldráb a další).
Hoffmann je v Čechách spíš pozapomenutou postavou,
snad proto, že národ čtenářů Jaroslava Haška dodnes na
Vídeň shlíží nelaskavýma očima. Ale pokud vezmeme do
ruky např. seznam 350 významných vídeňských budov
všech dob, sestavený kolektivem městských památkářů, je
Hoffmann zmíněn jako autor či spoluautor dvanácti objektů!
(pozn.2). V Leopoldově muzeu je vystaveno pět kusů
7
Kladno, Wien und Josef Švejk
Die kurze Zeit, in der Wien und Österreich zum
Böhmischen Königreich gehörten, endete mit der Schlacht
auf dem Marchfeld und dem Tode von Přemysl Otakar
II im Jahre 1278. Nur selten wird uns dabei klar, dass
die österreichische Monarchie hauptsächlich deshalb
gegründet wurde, um nach dem Tode des böhmischen und
ungarischen Königs Ludwig des Jagellonen in der Schlacht
gegen die Türken bei Mohács im Jahre 1687 die Expansion
des islamischen osmanischen Reichs aufzuhalten. Und zum
Glück ist dieses Vorhaben gelungen. Unter dem Einfluss
der Nationalitätenkämpfe des 19. Jahrhunderts und Josef
Švejks vergessen wir nur allzu gern alles Habsburgische
und somit Österreichische. Und dabei haben wir eine fast
fünfhundertjährige gemeinsame Geschichte, die sich nicht
so einfach beiseite schieben lässt.
Im Jahre 1900 bekannten sich 106 000 Einwohner in
der Stadt Wien zur tschechischen Nationalität, wodurch
diese zur zweitgrößten tschechischen Stadt avancierte.
Künstlerische Kontakte – beginnend bei B. Wohlmut oder
A. Pilgram – begannen jedoch lange vordem. Vertieft
wurden diese nicht nur durch den Barock, denn seit dem
Jahre 1870 beteiligten sich an Ausstellungen im Wiener
Künstlerhaus regelmäßig tschechische Künstler, die hier
wie z.B. J. Čermák oder J. Schikaneder mit bedeutenden
Preisen bedacht wurden. Weitere Künstler wie V. Hynais, A.
Mucha, F. Kupka waren wiederum Gäste des im Jahre 1897
gegründeten Wiener Sezessionsvereins. In einem weiteren
bedeutenden Wiener Kunstverband, dem Hagenbund,
8
waren sogar 44 tschechische Mitglieder einschließlich z.B.
J. Preisler, J. Kotěra, J. Úprka und M. Aleš eingetragen.
Das Wien des Jahres 1900 stellt den ersten und
bedeutendsten Schmelzkessel der europäischen und somit
auch der weltweiten Moderne dar. Der zweite war Paris,
der dritte New York. Wien war die wichtigste Metropole
der Moderne nicht nur, weil sie ganz am Anfang dieser
Kunstrichtung stand, sondern weil sie über Sigmund Freud
die Seelenforschung beeinflusste und dank Adolf Loos
und Otto Wagner die Architektur veränderte. Ähnliches gilt
auch für die Philosophie (L. Wittgenstein), die Journalistik
(K. Kraus), für Design (J. Hoffmann) bzw. für die moderne
Musik. Keine weitere künstlerische „Revolution“ des
20. Jahrhunderts war derart vielseitig. Die Intensität
der Wandlung war vergleichbar mit dem Einzug der
Renaissance oder des Barocks, sie lief jedoch viel schneller
ab. Innerhalb von fünf Jahren verwandelte sich der opulente
Stil der „Potemkinschen Dörfer“ an der Ringstraße in eine
reine, geometrisierende Moderne. Direkt im Zentrum dieses
weitläufigen Weltgeschehens standen drei gebürtige
Mähren – Freud, Loos und Hoffmann und zusammen mit
diesen der aus Jičín stammende Karl Kraus.
Begabte Leute aus den Provinzen wurden von Wien
buchstäblich aufgesogen. Die reiche Bourgoisie konnte es
zwar ihrem Einfluss nach mit der traditionellen Aristokratie
aufnehmen, mit ihrem Lebensstil - ihren Traditionen, Bällen
und Schlössern - konnte und wollte sie sich jedoch nicht
messen und schuf daher einen eigenen anders geprägten
Stil. Und da die Fabriken und Firmensitze der Bourgoisie
über die gesamte Monarchie verteilt waren, kam es zu
einer Verlagerung der Bewegung aus den Zentren in die
Vorstädte. Dabei spielt Kladno (aber auch Králův Dvůr
und weitere Städte) eine sehr interessante Rolle. Ein Teil
der Hüttenbetriebe, vor allem das berühmte Poldihütte,
befand sich in Besitz von Karl Wittgenstein, der aus dem
Gewinn seiner Werke den Bau des Sezession-Pavillons
mitfinanzierte und so bedeutende Künstler wie Gustav
Klimt förderte. Ende des 19. Jahrhundertes waren Klagen
in Bezug auf das aus tschechischen Geldern erbaute Wien
an der Tagesordnung: An der Donau erheben sich Paläste,
erschaffen aus meinem Schweiß und Blut ...
Josef Hoffmann arbeitete hauptsächlich für Carl
Wittgensteins Bruder Paul, aber anlässlich der Hochzeit
von Karls Tochter – und Ludwigs Schwester – Margarethe
(*1882) mit J. Stonborough im Jahre 1905 wurde Hoffmann
zusammen mit Kolo Moser gebeten, ihnen eine Wohnung
in Berlin zu entwerfen. Aus der gleichen Zeit stammt
auch das berühmte Porträt von Margarethe WittgensteinStonborough von Klimt, für den Hoffmann dünne Rahmen
erfand, die die Bilder mit der Umgebung verbanden. Die
kürzeste Strecke von Wien nach Berlin führt über Prag,
so dass Besuche in Kladno zur damaligen Zeit sehr
wahrscheinlich waren (Anm. 1).
Hoffmann ist in Tschechien eher eine in Vergessenheit
geratene Person, vielleicht auch, weil die Leserschar von
Jaroslav Hašek bis heute mit nicht gerade freundlichen
Augen auf Wien herabschaut. Wenn wir jedoch z.B. das
von einem Kollektiv von städtischen Denkmalpflegern
zusammengestellte Verzeichnis der 350 bedeutendsten
Wiener Gebäude aller Zeiten in die Hand nehmen, stellen
wir fest, das Hoffmann als Autor bzw. Mitautor von zwölf
Objekten erwähnt wird! (Anm. 2). Im Leopold-Museum
werden fünf Möbelstücke ausgestellt, von denen vier
von Hoffmann und eins von Moser stammen. In der
spezialisierten Buchhandlung des MuseumsQuartiers finden
wir zwei deutsche, eine italienische und eine englische
Monografie über Hoffmann. Weiterhin werden ihm Kapitel
in weiteren fünf Büchern gewidmet. Und diese Aufzählung
lässt sich beliebig fortsetzen.
Josef Hoffmann führte in den Jahren 1905 - 1915 eine
ganze Reihe von persönlichen und über die Presse
geführten Diskussionen mit Adolf Loos. Beide Männer
verband die Abneigung gegen den Historismus, aber
ansonsten waren sie nicht sehr einer Meinung. Gut
erkennbar war dies nicht nur an publizierten Texten
über Mode bzw. Lebensstil, aber auch an Stuhl- oder
Innenraumentwürfen. Ein von M. Hartl (Anm. 3) gemachter
bedeutsamer Archivfund über Hoffmanns Urheberschaft bei
Poldi-Objekten ist die periphere Fortsetzung des Wiener
Dialogs, der diese neu aufgefundenen Gebäude (darüber
hinaus mit teilweise erhalten gebliebenem zeitgenössischen
Mobiliar!) ihrer Bedeutung nach in die Nähe solcher Bauten
wie die Prager Müller-Villa stellt und sie somit weit über die
Peripherie hinaus nicht nur in Richtung Wien, sondern auch
in Richtung der gesamten Geschichte der Moderne rückt.
Václav Cílek, geschrieben in Wien, März 2007
Anmerkungen
1. Christian Witt-Dörring ed. und Kol. (2006): Josef Hoffmann:
Interiors 1902-1903. 1-224. Pretel. New York
2. Kollektiv (1990): Architecture in Vienna, 350 key buildings,
1-206. Prachner. Wien.
3. Die Hoffmannschen Bauten im Poldi-Werk einschießlich
Inneneinrichtung werden derzeit von einem Kollektiv von
Mitarbeitern und Studenten der VŠUP und AVU (M. Hartl,
R. Schmelzová, D. Schubrtová, T. Voldráb u.a.) bearbeitet.
9
Kladno, Vienna and Josef Švejk
The short period during which Vienna and Austria belonged
to the Kingdom of Bohemia ended in 1278 with the death
of Přemysl Otakar II at the Battle of Dürnkrut. We also rarely
realise that the Austrian monarchy was founded primarily in
order to stop the Muslim expansion of the Ottoman Empire
after the death of King Louis Jagellion of Bohemia and
Hungary at the Battle of Mohács against the Turks in 1526.
Fortunately, this project succeeded. Influenced by Josef
Švejk and the struggle for national self-determination in the
19th century, however, we tend to want to forget anything
having to do with the Habsburgs and, by extension, Austria.
In truth, however, we have more than five hundred years of
shared history that cannot be simply set aside.
In 1900, some 106,000 inhabitants of Vienna claimed
Czech nationality, making Vienna the world’s second
largest Czech city. Artistic connections, beginning with B.
Wohlmut and A. Pilgram, date back even further. These ties
were strengthened during the baroque era, and after 1870
Czech artists regularly participated in exhibitions at Vienna’s
Künstlerhaus, with several, including J. Čermák and J. Schikaneder, winning prestigious prizes. Other artists
10
such as V. Hynais, A. Mucha and F. Kupka were guests of
the Vienna Secession founded in 1897. Vienna’s second
most important artists’ association, the Hagenbund,
included even more Czech artists (44) – J. Preisler, J. Kotěra, J. Úprka and M. Aleš, to name a few.
Vienna in the year 1900 was the most important melting pot
of European and worldwide modernism, followed by Paris
and New York. Vienna held this prominent position not only
because it had been at the very beginning of the modernist
movement but, more importantly, because it influenced
science and psychology through Sigmund Freud, and
helped to change architecture through Adolf Loos and Otto
Wagner. The same can be said for philosophy (L. Wittgenstein), journalism (K. Kraus), design (J. Hoffmann)
and modern music. No other artistic “revolution” of the
20th century was so multifaceted. The intensity of the
transition was comparable to the onset of the Renaissance
or baroque eras, only faster. In a mere five years, the opulent
style of the “Potemkin villages” on Vienna’s Ringstrasse
had been transformed into pure, geometric modernism. At
the very centre of this far-reaching international movement
there stand three natives of Moravia: Freud, Loos and
Hoffmann. They are joined by Karl Kraus, who hailed from
East Bohemia’s Jičín.
Vienna acted as a vacuum, sucking in all talented people from
the provinces. The city’s affluent bourgeoisie was catching up
with the traditional aristocracy in terms of influence, but could
not and in fact did not want to measure up to its traditions,
balls and chateaux. It thus created its own style. The factories
and residences of the bourgeoisie were situated all over the
monarchy, which helped to promote a centrifugal motion
towards the peripheries. The town of Kladno thus plays an
important role in this movement (as did Králův Dvůr and
similar places). Some of the local steelworks, especially the
famous Poldi Steelworks, were owned by Karl Wittgenstein,
who used his profits to co-finance the construction of the
Secession Pavilion and to support key artists such as Gustav
Klimt. Towards the end of the 19th century, it was common
to hear complaints that beautiful Vienna had been built with
Czech money: Palaces looming over the Danube, built with
my blood and sweat....
Josef Hoffmann worked primarily for Karl’s brother Paul
Wittgenstein. Together with Koloman Moser, Hoffmann
was requested to design a flat in Berlin for Karl’s daughter
Margarethe (Ludwig Wittgenstein’s sister) on the occasion
of her marriage to J. Stonborough in 1905. Klimt’s famous
portrait of Margarethe Wittgenstein-Stonborough dates
form the same period – Hoffmann designed the portrait’s
thin frames that allowed the paintings to blend with the
background. Since the shortest route from Vienna to Berlin
passes through Prague, it is quite likely that Hoffmann
visited Kladno on the way (note 1).
Hoffmann is a somewhat forgotten figure in Bohemia,
perhaps because the nation of Jaroslav Hašek still sees
Vienna with unkind eyes. If we look at a list of Vienna’s 350
most noteworthy buildings, however, put together by a team
of urban preservationists, we find Hoffmann mentioned as
the author or co-author of 12 buildings! (note 2). In Vienna’s
Leopold Museum we can find five pieces of furniture, four of
which were designed by Hoffmann and one by Moser. The
bookstore in the MuseumsQuartier contains two German
monographs on Hoffmann, plus one in Italian and one in
English. Another five books dedicate entire chapters to him.
And this list could go on.
From 1905 to 1915, Josef Hoffmann engaged in numerous
personal and newspaper discussions with Adolf Loos.
Despite their shared aversion to historicism, they failed
to agree in almost every other area, something that can
be clearly seen from their published texts on fashion and
lifestyle or the designs of their chairs or interiors. M. Hartl’s archival discovery (note 3) proving Hoffmann’s
authorship of the buildings at the entrance to the Poldi
steelworks represents a kind of continuation of this Vienna
dialogue. These newly described buildings (including
partially preserved period furnishings!) thus take their place
alongside structures such as Prague’s Villa Müller and
move from the periphery towards not only Vienna but all of
modern history.
Václav Cílek, Vienna, March 2007
Notes
1. Christian Witt-Dörring, ed., et al. (2006): Josef Hoffmann:
Interiors, 1902-1913. Prestel. New York.
2. Otto Kapfinger and Dietmar Steiner (1990): Architecture in
Vienna: 350 Key Buildings. Prachner. Vienna.
3. Hoffman’s buildings at Poldi Kladno, including their interiors,
are being studied and documented by a team of teachers and
students from Prague’s Academy of Arts, Architecture and
Design, and the Academy of Fine Arts (M. Hartl,
R. Schmelzová, D. Šubrtová, T. Voldráb and others).
11
Vídeňský Werkbund, spolek, který vybudoval čtvrť družstevních vilek z let 1930 - 32, je považována ze nejvýznamnější
projekt rakouské moderny. Cílem bylo vytvořit malé rodinné bydlení v elegantních moderních domech se zahrádkami, které
navrhoval výkvět tehdejších modernistů – A. Loos, A. Lurcat, A. Brenner, R. Neutra a další. J. Hoffmann navrhl čtyři symetricky
uspořádané, čistě pojednané domy, které by mohly sloužit jako vzorové bydlení pro střední třídy. Pro tento životní styl byl
rovněž navrhován střídmý, praktický nábytek, nerezové příbory, skleněné konvice na čaj a další předměty. Jednalo se o víc než
architekturu, o životní pocit.
Die Wiener Werkbundsiedlung, d.h. die Genossenschaftvillensiedlung aus den Jahren 1930 - 32, gilt als das bedeutsamste
Projekt der österreichischen Moderne. Es verfolgte das Ziel, kleine Wohnungen für Familien in eleganten modernen Häusern
mit Gärten zu schaffen, die von der Elite der damaligen Modernisten entworfen wurden (A. Loos, A. Lurcat, A. Brenner, R. Neutra u.a.). Josef Hoffmann entwarf vier symmetrisch angeordnete, sauber gestaltete Häuser, die als Vorzeigewohnung für
die Mittelklasse dienen könnten. Für diesen Lebensstil wurde ebenfalls nüchternes praktisches Mobiliar, rostfreies Besteck,
gläserne Teekannen und weitere Gegenstände entworfen. Hierbei handelte es sich um mehr als Architektur – um Lebensgefühl.
Vienna’s Werkbund housing estate, a neighbourhood of co-op villas from 1930 - 32, is considered the most important
project of Austrian modernism. Its objective was to create small-scale family housing in elegant modern houses with gardens,
designed by the top modernist architects of the time – A. Loos, A. Lurcat, A. Brenner, R. Neutra and others. J. Hoffmann
designed four symmetrically situated, stylistically pure houses that could set a perfect example for middle-class housing. Other
designs for this lifestyle included modest, practical furniture, stainless-steel cutlery, glass teapots and other objects. The goal
was to create not just architecture, but also to promote a certain attitude towards life.
12
13
Hoffmannova geometrická abstrakce
Jako spoluzakladatel avantgardního spolku výtvarných umělců Wiener Secession (Vídeňská
secese), Wiener Werkstätte (Vídeňská dílna) a Österreichischer Werkbund (Rakouský svaz
umělců, řemeslníků a průmyslu) se Josef Hoffmann velkou měrou podílel na vývoji architektury
a designu vídeňské moderny. Nadčasovost jeho tvorby dokazují předměty vyráběné dodnes,
přestože uplynula celá desetiletí od doby jejich navržení, a patří mezi nejlepší, ale také nejdražší
rakouský design. Jeho architektonická a designérská tvorba v mnohém předjala budoucí
modernismus a funkcionalismus.
Město XX. století bude oslňující a nahé jako Sion,
město svaté, jako je hlavní město nebe.
Adolf Loos
V neklidné době otřásající se v samých základech přichází
Hoffmann, který se narodil roku 1870 v Pirnitz/Brtnici
v dnešní České republice, aby studoval ve Vídni na
Akademii výtvarných umění u architekta Otto Wagnera.
Ten byl představitelem hnutí známého jako architektonický
racionalismus, a i když díky polytechnickému vzdělání
získal ostrý smysl pro technickou a sociální realitu doby,
jeho obraznost byla přitahována radikálními teoretickými
myšlenkami. Ve své knize Moderne Architektur, 1896
(Moderní architektura) seřadil kritéria: účel, konstrukce
a poezie podle důležitosti, kterou jim přikládal ve své
architektonické i designérské tvorbě. Hledal východisko
z převládajícího historizujícího stylu začleněním nových
tvarů a materiálů do architektury, aby tak vyjádřil měnící se
společnost a skutečnost.
14
Hoffmann prochází vývojem, kdy je zpočátku zcela
ovlivněn postavou učitele Otto Wagnera a kreslí velkolepé
architektonické vize; později tvoří kresby ve stylu art nouveau
(rostlinná secese), posléze při hledání základního tvaru
předmětu dospívá až ke geometrické abstrakci. Je to doba,
kdy důsledně kreslí jen na rastrovaném (čtverečkovaném)
papíru. Je zřejmé, že nejenom z těchto důvodů získal
přezdívku Hoffmann-čtvereček. Veřejnosti se představil
interiérem a portálem obchodu Apollo (1899) a velmi
brzy se i díky objednávkám od vlivných mecenášů stal
nejžádanějším architektem ve Vídni.
Palác Stoclet se vyznačuje veškerou manýrovanou
rukodělnou elegancí Vídeňských dílen.
Kenneth Frampton
V roce 1903 se začal blížit krystalicky čistému
a jednoduchému pojetí architektury Otto Wagnera. Jedním
z Hoffmannových neslavnějších návrhů byla stavba sanatoria
v Purkersdorfu včetně navržení a vybavení interiéru. Tato
stavba později zásadně ovlivnila Le Corbusiera. V roce
1905 zahájil Hoffmann stavbu Stocletova paláce v Bruselu.
Nechal jej vyzdobit malířem Gustavem Klimtem. Tato
elegantní, odhmotněná a podle Eduarda Seklera v podstatě
atektonická budova s charakteristickým jemným dekorem
a dokonale vytříbenými formami je obložená tenkými
deskami z bílého mramoru s „bronzovými švy“, jejichž linie
padají přes rohy budovy a plynule stavbu sjednocují. Na
schodišťové věži podpírají čtyři mužské postavy secesní
vavřínovou kupoli. Palác v sobě spojuje wagnerovskou
symboliku a jemně zářící plochy jsou v kontrastu
s bronzovými liniemi.
Chceme vyhlásit válku sterilní rutině i rigidnímu
byzantinismu a také všem formám nevkusu.
Herman Bahr při příležitosti založení Vídeňské secese
Josef Hoffmann zakládá spolu s Otto Wagnerem,
designérem Kolomanem Moserem a malířem Gustavem
Klimtem skupinu umělců zvanou Vídeňská secese, spolek
odštěpený od oficiálního rakouského umění. Jsou s ním
spojeny osobnosti, jako byli Adolf Bohm, Anton Stark,
Ernst Stohr, Oskar Kokoschka, Egon Schiele a řada
dalších umělců. Mezi patrony tohoto avantgardního stylu
patřily významné vídeňské rodiny z židovských kruhů, jako
byli Wittgensteinovi, Ledererovi či Knipsovi. Výrazné linie,
splývající vlasy, žhnoucí barvy, květy, geometrické vzory,
křivky a mystické víry symbolizující svět podvědomí lidské
mysli - to celé vyjadřuje pocity dekadence, sexuality a napětí
přelomu století.
Secese se postupně prosadila jako poslední univerzální
sloh v Evropě a Spojených státech. Navázala mimo jiné
i na hnutí Arts and Crafts vycházející z myšlenek Johna
Ruskina a Williama Morrise o kvalitním ručně vyráběném
předmětu pro každého a to v reakci na hrubou úroveň
masové výroby v průmyslově nejvyspělejší Velké Británii.
Hoffmann se stal autorem prostorového řešení proslulých
výstav Vídeňské secese. Jeho komponování celého prostoru
a experimentovaní s barvou vytvořilo dynamickou hru
mezi řádem a bizarností. Tento úkol dostal k řešení ještě
mnohokrát včetně výstavních pavilonů při reprezentačních
výstavách v Rakousku i v zahraničí a obdržel i řadu
prestižních vyznamenání včetně Francouzské čestné legie.
Secese se zaměřila především na střední a vyšší vrstvy
společnosti, kriticky reagovala na negativní důsledky
překotné industrializace. Špičkoví umělci doby pracovali
s kultem ženského těla, erotickou symbolikou a obdivem
k efemérní kráse jako symbolu nenávratně plynoucího času.
Spojovat automaticky secesi jen s bohatě zvlněnými liniemi
je nepřesné. Charakteristický ornament sinusoidy souvisel
se světem přírody (stylizované formy rostlin, hmyzu). Po
navázání obchodních styků s Japonskem se stalo inspirací
i japonské umění, kde se vířivé linie objevily v kontrastu
s přesně vymezenými monochromními geometrickými
plochami. Muchovsky rozevlátý florální styl byl typický pouze
pro Paříž. Vídeňská secese naopak upřednostňuje strohý
geometrizovaný dekor.
Zvláště mě zajímají čtverce jako takové a používání
černé a bílé jako základních barev, protože tyto jasné
prvky se v dřívějších stylech nikdy neobjevily. Josef Hoffmann
Josef Hoffmann dospěl již v roce 1900 oproti předchozímu
období zvlněných secesních tvarů k přímočarému stylu
se základní barevnou skladbou černé a bílé. Již zmíněný
vliv Japonska vtiskl podobu i Hoffmannově tvorbě, zvláště
to byl v japonském umění často používaný motiv čtverce.
Opakování vzoru čtverců a kruhů a důsledné užívání
černé a bílé vytvořilo jeho moderní tvarosloví. Podstatný
15
je pro něj tvar objektu, zdobení se postupně minimalizuje
na geometrický dekor. V letech 1902 - 1904 dosáhlo
Hoffmannovo dílo vrcholu jednoduchosti geometrické
abstrakce, kdy došel k téměř drastické úspornosti ve výrazu
– dekorem byl jen rastr čtvercových otvorů. Za nejproslulejší
návrh z doby kolem roku 1905 je považován „stroj na
sezení“, tzv. Sitzmaschine pro firmu Jacob a Josef Kohnové.
Přísně abstraktní formy se staly přímo esencí toho, co
definovalo styl této doby.
Účast na založení spolku nezávislého rakouského umění
dovedla v květnu 1903 k založení Wiener Werkstätte,
výrobních dílen orientovaných na vysoce kvalitní design
předmětů. Připojili se k němu Moser, Klimt a další umělci
jako Oskar Kokoschka, Egon Schiele, Dagobert Peche, Otto
Prutscher, Ernst Lichtblau a Josef Frank. Tyto dílny vyráběly
pro sofistikovaný trh, který byl v opozici vůči britské touze
po masové produkci. Hoffmann na začátku výroby v letech
1903 - 1911 trval na řemeslné práci v malých sériích
a odmítal strojní výrobu. V pozdějším období v rozmezí 1908
- 1918 názor změnil a činnost Wiener Werkstätte se vedle
řemeslně luxusní tvorby orientovala převážně na sériovou
průmyslovou výrobu.
Hoffmannovo architektonické cítění vneslo do Werkstätte
myšlenku navrhovat celý prostor s jednoduchými barvami
a motivy, které přerůstaly na zdi, závěsy až k nábytku
a jeho čalounění. Spojením krásného a užitého umění chtěl
dosáhnout ústředního cíle Werkstätte: gesamtkunstwerk
čili “totální umělecké dílo.” Pro Wiener Werkstätte, které
Hoffmann zakládal s myšlenkou na nový vztah mezi formální
krásou a funkcí, přineslo Hoffmannovo úsilí oživení i do
užitého umění.
Výrobky se značkou WW všech možných druhů užitého
umění brzy nacházely odbyt v celém světě. Po první třetinu
20. století Wiener Werkstätte garantovaly vysokou kvalitu
rakouského designu na mezinárodní úrovni. Nábytek a další
16
předměty, které Hoffmann sám navrhl pro výrobu ve Wiener
Werkstätte, měly obrovský vliv na evropský vkus po několik
desetiletí. Jejich jednoduchost a účelné formy připravily
podmínky pro vyjádření jednoduchých forem a přísnosti
modernismu.
Wittgensteinovi žili ve stylu aristokracie.
Ray Monk
Hoffmannovo delikátní užité umění se příznačně objevilo
v návrzích předmětů a interiérů pro rodinu Wittgensteinů,
zvláště pro Karla a Paula Wittgensteinovy. Nábytek a stříbro
vytvořené Hoffmannem pro tuto rodinu je názornou ukázkou
elegantnosti designu, s důrazem na účelnost, praktičnost
a oslavu uměleckého řemesla, která učinila Hoffmanna
klíčovou osobou v designu počátku 20. století.
Díky patronacím takových klientů, jakou byla rodina
Wittgensteinů, Hoffmann byl jako první schopen
experimentovat s novými myšlenkami designu.
Wittgensteinové byli jednou z nejbohatších a nejvlivnějších
rodin ve Vídni. Průmyslník a selfmademan Karl Wittgenstein
měl osm dětí včetně filosofa Ludwiga a klavíristy Paula.
Sociální ambice této rodiny zajistily Hoffmannovi finanční
podporu pro nové a neobvyklé, až extrémní myšlenky týkající
designu.
Dubový černobílý psací stůl, který si v roce 1905 objednala
Margarethe Stonborough, dcera Karla Wittgensteina,
je jednou z nejdůležitějších Hoffmannových prací a ze
všeho nejvíce připomíná abstraktní plastiku. Hoffmannův
zájem o britské hnutí Arts and Crafts se objevuje ve
stříbrné cukřence z roku 1903, kterou objednala Justine
Wittgenstein. Dalším řemeslně skvěle zpracovaným kusem
je stříbrná vitrína z vídeňského paláce Karla Wittgensteina
na Alleegasse; vitrína navržená Carlem Czeshkou, zdobená
měsíčními kameny, opálem, lapisem lazuli a onyxem je
jedním z nejopulentnějších předmětů, které kdy vyšly
z Wiener Werkstätte.
Krásná, černobílá Poldi.
Parafráze názvu povídky B. Hrabala
Vídeňská secese nebyla v Čechách nijak neznámá.
Řada umělců byla i českého původu: Alfons Mucha,
Adolf Loos, Josef Hoffmann, Emil Orlik a další. Brněnské
Uměleckoprůmyslové muzeum v roce 1900 a 1904 vystavilo
umělce z okruhu Wiener Sezession a Wiener Werkstätte.
Většinu skleněných předmětů pro vídeňské podniky navíc
vyráběly české sklárny. Ale přímé vazby Vídeňské secese,
Wiener Werkstätte a Österreichischer Werkbund se
projevují v prudce se rozvíjejícím průmyslovém Kladně,
městě na 300 kilometrů vzdáleném od Vídně, v Poldině huti,
právě prostřednictvím osoby architekta a designéra Josefa
Hoffmanna. Od roku 1902 pracoval pro ředitele Poldiny
hutě Alexandra Pazzaniho (člena Rakouského Werkbundu)
a navrhl některé budovy pro Poldinu huť a patrně v duchu
gesamtkunstwerku také kompletní vybavení interiérů.
Huť založil Karl Wittgenstein v roce 1889 a na počest
své manželky Leopoldiny dostala název Poldihütte; jemný
profil její hlavy se objevil v logu hutě a vzápětí se stal
světoznámým symbolem pro vysoce kvalitní ocelářské
produkty. Hoffmann pro Poldinu huť pracoval v době
vrcholného tvůrčího období, kdy v jeho tvorbě dominovala
černá a bílá barva a tvar čtverce.
Radoslava Schmelzová
17
Die Hoffmannsche geometrische Abstraktion
Als Mitbegründer des avantgardistischen des Vereins der bildenden Künstler Wiener Sezession,
der Wiener Werkstätte und des Österreichischen Werkbundes beteiligte sich Josef Hoffmann in
großem Maße an der Weiterentwicklung der Architektur und des Designs der Wiener Moderne. Die
Zeitlosigkeit seines Schaffens beweisen Gegenstände, die bis heute hergestellt werden, obwohl
ganze Jahrzehnte seit dem Zeitpunkt ihres Entwurfs vergangen sind. Sie gehören zu dem besten,
aber auch teuersten österreichischen Design. Sein architektonisches und designerisches Schaffen
nahm dem zukünftigen Modernismus und Funktionalismus vieles vorweg.
Die Stadt des XX. Jahrhunderts wird blendend und
nackt sein wie Zion die heilige Stadt - die Hauptstadt
des Himmels. Adolf Loos
In einer in ihren Grundfesten erschütterten unruhigen
Zeit erscheint der im Jahre 1870 in Pirnitz/Brtnice in der
heutigen Tschechischen Republik geborene Hoffmann auf
der Bildfläche, um in Wien an der Akademie der bildenden
Künste beim Architekten Otto Wagner zu studieren. Wagner
war Vertreter einer als architektonischer Rationalismus
bekannten Bewegung, und auch wenn er sich durch seine
polytechnische Bildung einen scharf ausgeprägten Sinn
für die technische und soziale Realität der Zeit aneignete,
wurde seine bildliche Vorstellungskraft von radikalem
theoretischen Gedankengut angezogen. In seinem Buch
Moderne Architektur, 1896, ordnete er die Kriterien
Zweck, Konstruktion und Poesie nach der Bedeutung, die
er ihnen in seinem architektonischen und designerischen
Schaffen beimaß. Er suchte nach einem Ausweg aus
dem vorherrschenden historisierenden Stil, indem er neue
Formen und Materialien in die Architektur aufnahm, um so
die sich verändernde Gesellschaft und Wirklichkeit zum
Ausdruck zu bringen.
18
Hoffmann durchläuft eine Entwicklung, in der er zunächst
völlig von der Person seines Lehrers beeinflusst wird und
großartige architektonische Visionen zeichnet; später
erstellt er Zeichnungen im Stil der Art nouveau (PflanzenSezession) und gelangt schließlich auf der Suche nach
der Grundform des Gegenstandes zur geometrischen
Abstraktion. Es ist dies eine Zeit, in der er konsequent nur
auf Raster- bzw. Karopapier zeichnet. Offenkundig erhielt
er deshalb auch den Spitznamen Quadratl-Hoffmann. Der
Öffentlichkeit stellte er sich mit der Innengestaltung und
dem Portal für das Geschäft Apollo vor (1899) und wurde
bald auch dank der Bestellungen von einflussreichen
Gönnern der gefragteste Architekt in Wien.
Der Stoclet-Palast ist gekennzeichnet von einer
überaus manierierten handgemachten Eleganz,
wie sie für die Wiener Werkstätte bezeichnend ist.
Kenneth Frampton
Im Jahre 1903 begann er sich dem kristallreinen und
einfachen Architekturverständnis Otto Wagners anzunähern.
Einer der berühmtesten Hoffmannschen Entwürfe war das
Sanatoriumsgebäude in Purkersdorf einschließlich Design
und Ausstattung des Sanatoriumsinnenräume. Dieser Bau
sollte später grundsätzlichen Einfluss auf das Schaffen von
Le Corbusier haben. Im Jahre 1905 begann Hoffmann mit
dem Bau des Palais Stoclet in Brüssel, seine Verzierung
überließ er dem Maler Gustav Klimt. Dieses elegante,
entmaterialisierte und laut Eduard Sekler im Grunde
atektonische Gebäude mit dem charakteristischen feinen
Dekor und absolut vollendeten Formen ist mit dünnen
Platten aus weißem Marmor und mit „Bronzenähten“
verkleidet, deren Linien über die Gebäudeecken fallen
und den Bau fließend vereinen. Auf dem Treppenturm
stützen vier Männergestalten eine im Jugendstil gehaltene
Lorbeerkuppel. Der Palast vereint in sich die Wagnerische
Symbolik und die fein leuchtenden Flächen im Kontrast zu
den Bronzelinien.
Wir wollen der sterilen Routine und dem
rigiden Byzantismus sowie allen Formen der
Geschmacklosigkeit den Kampf ansagen. Hermann
Bahr, anlässlich der Gründung der Wiener Sezession
Zusammen mit Otto Wagner, dem Designer Koloman
Moser und dem Maler Gustav Klimt gründet er die als
„Wiener Sezession“ bezeichnete Künstlergruppe, einen
Verband, der sich von der offiziellen österreichischen
Kunst abgespaltet hatte. Mit ihm in Verbindung stehen
solche Persönlichkeiten wie Adolf Bohm, Anton Stark,
Ernst Stohr, Oskar Kokoschka, Egon Schiele und eine
ganze Reihe weiterer Künstler. Zu den Schirmherren
dieses avantgardistischen Stils gehörten namhafte Wiener
Familien wie die Wittgensteins, Lederers oder Knips,
die aus jüdischen Kreisen stammten. Markante Linien,
wallende Haare, leuchtende Farben, Blüten, geometrische
Muster, Linien und mystische Wirbel symbolisieren
die Welt des Unterbewusstseins des menschlichen
Geistes und bringen die unterschiedlichsten Gefühle, die
Dekadenz, unterschwellige Erotik sowie die Spannung der
Jahrhundertwende zum Ausdruck.
Die Sezession setzte sich nach und nach als letzter
Universalstil in Europa und den Vereinigten Staaten durch.
Sie knüpfte u.a. auch an die Bewegung Arts and Craft
an, die von den Gedanken John Ruskins und William
Morris über hochwertige handgefertigte Gegenstände für
jedermann ausging, und zwar als Reaktion auf das grobe
Niveau der Massenproduktion in dem damaligen industriell
am weitesten entwickelten Großbritannien. Hoffmann schuf
die räumliche Lösung von renommierten Ausstellungen
der Wiener Sezession. Seine Raumkompositionen und
seine Experimentierfreudigkeit mit Farbe ließen ein
dynamisches Spiel zwischen Ordnung und Bizarrerie
erstehen. Diese Aufgabe einschließlich der Gestaltung
von Ausstellungspavillons bei Repräsentationsausstel
lungen in Österreich und im Ausland wurde ihm noch
mehrmals zuteil und er erhielt auch eine ganze Reihe von
Prestigeauszeichnungen inklusive Orden der Französischen
Ehrenlegion.
Die Sezession konzentrierte sich vornehmlich auf die
mittleren und höheren Gesellschaftsschichten, reagierte
kritisch auf die negativen Folgen der überstürzten
Industrialisierung. Die besten Künstler der Zeit ließen
ihrer Verehrung des Frauenkörpers freien Lauf,
arbeiteten mit erotischer Symbolik und bewunderten
die ephemere Schönheit als Symbol der unaufhaltsam
verrinnenden Zeit. Aber die Sezession automatisch nur
mit üppig gewellten Linien in Verbindung zu bringen, wäre
unpräzise. Das charakteristische Sinuslinienornament
hing vor allem mit der Welt der Natur (stilisierte Pflanzen,
Insektenformen) zusammen. Jedoch nach der Aufnahme
von Handelsbeziehungen zu Japan ließ man sich auch
von der japanischen Kunst inspirieren, in der Wirbellinien
im Kontrast zu exakt abgegrenzten monochromen
geometrischen Flächen in Erscheinung traten. Adolf Muchas
19
flatternder floraler Stil war nur für Paris typisch. Die Wiener
Sezession hingegen bevorzugt ein streng geometrisiertes
Dekor.
Mein besonderes Interesse gilt Quadraten als
solchen sowie der Verwendung von schwarz-weiß als
Grundfarben, da diese klaren Elemente in früheren
Stilen niemals in Erscheinung traten. Josef Hoffmann
Josef Hoffmann wandte bereits im Jahre 1900
ganz im Gegensatz zur Vorperiode, in der gewellte
Jugendstilformen vorherrschten, den geradlinigen Stil
mit der Grundfarbstruktur schwarz-weiß an. Der bereits
erwähnte Einfluss Japans drückte auch Hoffmanns
Schaffen seinen Stempel auf, insbesondere das in der
japanischen Kunst häufig verwendete Quadratmotiv wurde
von ihm übernommen. Die Wiederholung des Quadratund Kreismusters sowie die konsequente Verwendung
von schwarz-weiß brachte seine moderne Formenlehre
hervor. Wesentlich ist für ihn die Form eines Objektes, die
Verzierung wird sukzessive auf ein geometrisches Dekor
minimiert. In den Jahren 1902 - 1904 erreichte Hoffmanns
Werk den Gipfel der Einfachheit der geometrischen
Abstraktion, als er eine nahezu drastische Sparsamkeit
im Ausdruck erzielte – Dekor war nur ein Raster mit
quadratischen Öffnungen. Als berühmtester Entwurf aus
der Zeit um 1905 wird die sogenannte Sitzmaschine für
die Firma Jacob und Josef Kohn angesehen. Die streng
abstrakten Formen wurden buchstäblich die Essenz dessen,
was den Stil dieser Zeit definierte.
Seine Beteiligung an der Gründung des unabhängigen
österreichischen Kunstverbandes veranlasste Hoffmann im
Mai 1903 dazu, die Wiener Werkstätte ins Leben zu rufen.
Dabei handelte es sich um Produktionsstätten, die sich auf
hochwertiges Sachdesign orientierten. Dieser Werkstätte
schlossen sich auch Moser, Klimt und weitere Künstler wie
20
Oskar Kokoschka, Egon Schiele, Dagobert Peche, Otto
Prutscher, Ernst Lichtblau und Josef Frank an. Produziert
wurde für den anspruchsvollen Markt, der in Opposition
zum britischen Verlangen nach Massenproduktion stand.
Hoffmann bestand bei der Produktionsaufnahme in den
Jahren 1903 - 1911 auf Handwerksarbeit in kleinen Serien,
eine maschinelle Fertigung lehnte er ab. Später, d.h. in den
Jahren 1908 - 1918, änderte er seine Meinung und die
Wiener Werkstätte orientierte sich neben handwerklichen
Luxusgütern überwiegend auf die industrielle
Serienproduktion.
Hoffmanns Architekturverständnis brachte in die
Werkstätte den Gedanken ein, den gesamten Raum
mit einfachen Farben und Motiven, die auf die Wände,
Vorhänge bis zu den Möbeln und deren Polsterung
übergingen, auszugestalten. Durch die Verbindung
von schöner und angewandter Kunst wollte er das
zentrale Ziel der Werkstätte – ein Gesamtkunstwerk
– erreichen. Für die Wiener Werkstätte, die von Hoffmann
mit dem Gedanken an eine neue Beziehung zwischen
Formschönheit und Funktion gegründet wurde, stellten
Hoffmanns Bestrebungen eine Belebung der angewandten
Kunst dar.
Erzeugnisse der Gebrauchskunst jeglicher Art mit dem
Gütezeichen WW fanden bald in der ganzen Welt Absatz.
Das ganze erste Drittel des 20. Jahrhunderts hindurch
garantierte die Wiener Werkstätte eine hohe österreichische
Designqualität auf internationalem Niveau. Möbel und
weitere Gegenstände, die von Hoffmann persönlich zur
Fertigung in der Wiener Werkstätte entworfen wurden,
hatten mehrere Jahrzehnte lang einen überaus großen
Einfluss auf den europäischen Geschmack. Ihre Einfachheit
und die zweckmäßigen Formen waren der Ausgangspunkt,
um den einfachen Formen und der Strenge des
Modernismus Ausdruck zu verleihen.
Wittgensteins lebten ganz im Stil der Aristokratie.
Ray Monk
Hoffmanns dezente Gebrauchskunst tauchte
bezeichnenderweise in Entwürfen von Gegenständen
und Innenräumen für die Familie Wittgenstein auf,
vornehmlich für Karl und Paul Wittgenstein. Von Hoffmann
für diese Familie entworfenes Mobiliar und Silber ist ein
anschauliches Beispiel für elegantes Design, wobei die
Betonung auf Zweckmäßigkeit, praktische Verwendbarkeit
und Verherrlichung des Kunsthandwerks lag, was Hoffmann
zur Schlüsselfigur im Designbereich Anfang des 20.
Jahrhunderts machte.
Dank solcher Kunden wie der Familie Wittgenstein war
Hoffmann als erster in der Lage, mit neuen Designideen
zu experimentieren. Die Wittgensteins waren eine der
reichsten und einflussreichsten Familien in Wien. Der
Industrielle und Selfmademan Karl Wittgenstein hatte
acht Kinder einschließlich des Philosophen Ludwig
Wittgenstein und des Pianisten Paul Wittgenstein. Die
sozialen Ambitionen dieser Familie sicherten Hoffmann
die finanzielle Unterstützung, die er für seine Romane
und einige ungewöhnliche, ja sogar extreme Designideen
benötigte.
Der schwarzweiße Schreibtisch aus Eiche, der im
Jahre 1905 von Karl Wittgensteins Tochter Margarethe
Stonborough in Auftrag gegeben wurde, ist eine der
wichtigsten Hoffmannschen Arbeiten und erinnert eher
an eine abstrakte Plastik. Hoffmanns Interesse an der
britischen Bewegung Arts and Crafts tritt in einer silbernen
Zuckerdose aus dem Jahre 1903 zutage, die von Justine
Wittgenstein bestellt wurde. Ein weiteres handwerklich
hervorragend gearbeitetes Stück ist eine silberne Vitrine
aus dem Wiener Palast von Karl Wittgenstein in der
Alleegasse, die von Carl Czeshka entworfen wurde. Die mit
Mondsteinen, Opal, Lapislazuli und Onyxen verzierte Vitrine
ist einer der opulentesten Gegenstände, die je aus der
Wiener Werkstätte hervorgingen.
Schöne, schwarzweiße Poldi.
Paraphrase des Titels einer Erzählung von B. Hrabal
Die Wiener Sezession war in Böhmen keinesfalls
unbekannt. Eine ganze Reihe von Künstlern wie Alfons
Mucha, Adolf Loos, Josef Hoffmann, Emil Orlik und
weitere waren auch tschechischen Ursprungs. Das
Kunstgewerbemuseum in Brno stellte im Jahre 1900 und
1904 Künstler aus dem Umkreis der Wiener Sezession und
der Wiener Werkstätte vor. Die meisten Glasgegenstände
für Wiener Unternehmen wurden darüber hinaus von
böhmischen Glashütten hergestellt. Jedoch zeigen sich
die direkten Verbindungen der Wiener Sezession, der
Wiener Werkstätte und des Österreichischen Werkbundes
in der Poldihütte, die in der 300 km von Wien entfernten
und sich stürmisch entfaltenden Industriestadt Kladno
angesiedelt ist, gerade über die Person des Architekten
und Designers Josef Hoffmann. Seit dem Jahre 1902
arbeitete er für den Poldi-Direktor Alexander Pazzani
(Mitglied des Österreichischen Werkbundes) und entwarf
mehrere Gebäude für die Poldihütte und im Sinne des
gesamtkunstwerks wahrscheinlich auch die komplette
Innenausstattung. Die von Karl Wittgenstein gegründete
Hütte (1889) erhielt zu Ehren seiner Gattin Leopoldine die
Bezeichnung Poldihütte; ihr feines Kopfprofil schmückt das
Logo der Hütte und wurde unmittelbar danach weltweites
Symbol für hochwertige Stahlprodukte. Hoffmann arbeitete
für die Poldihütte in seiner größten Schaffensperiode, als
in seinen Werken schwarz und weiß und die Quadratform
vorherrschten.
21
Hoffmann’s geometrical abstraction
As the co-founder of the Wiener Secession (Vienna Secession) association of avant-garde
artists, the Wiener Werkstätte (Vienna Workshop) and the Österreichischer Werkbund (Austrian
Association of Craftsmen), Josef Hoffmann made important contributions to the development of
modern Viennese architecture and design. His timeless designs continue to be manufactured
to this day and are among the best Austrian design in terms of both quality and price. In many
aspects, Hoffmann’s architecture and design anticipated the rise of modernism and functionalism.
Soon the streets of the cities will glisten like white
walls. Like Zion, the holy city, the metropolis of
heaven. Adolf Loos
Josef Hoffmann, born in 1870 in Pirnitz/Brtnice (today Czech
Republic), came to study at Vienna’s Academy of Fine Arts
in restless times which shook society to its very foundations.
His teacher, Otto Wagner, represented a movement
known as architectural rationalism. Even though Wagner’s
polytechnic training had given him a strong sense of the
technical and social reality of the time, his imagination was
strongly influenced by radical theories. In his book Moderne
Architektur (Modern Architecture, 1896), he ordered criteria
such as purpose, construction and poetry according to the
importance he assigned them in architecture and design.
Wagner was seeking a way out of the prevailing historicism
by incorporating new shapes and materials into architecture
in order to express changes in society and reality.
22
Hoffmann’s early development was entirely influenced by his
teacher, Wagner. He sketched grandiose architectural visions,
later making drawings in the Art Nouveau style (organic Art
Nouveau); in his search for a fundamental form of objects, he
would eventually embrace geometrical abstraction. During this
period he made all his sketches on squared graph paper – we
can clearly see where he received his nickname “Hoffmann
the Square”. His introduction to the public came in 1899, with
the interior and entryway for the Apollo shop. Soon, thanks in
part to commissions from influential patrons, he became the
most sought-out architect in Vienna.
The Palais Stoclet is marked by the handcrafted
manual elegance of the Wiener Werkstätte.
Kenneth Frampton
In 1903 Hoffmann began to move towards the pure and
simple style of Otto Wagner’s architecture. One of his most
famous designs was the Purkersdorf Sanatorium, including
interiors, which would later have an important influence
on Le Corbusier. In 1905 Hoffmann began construction
of the Palais Stoclet in Brussels, whose decorations were
assigned to painter Gustav Klimt. This elegant and light
building, which Eduard Sekler has described as being
essentially atectonic, contains characteristic fine décor and
perfectly refined forms. Its façade consists of thin white
sheets of marble connected with bronze “seams” whose
lines flow over the corners of the building and smoothly
unify the building’s various elements. On the stairway tower,
four male figures support a laurel cupola in the Art Nouveau
style. The building combines Wagnerian symbolism with
shimmering surfaces contrasting with bronze lines.
We want to declare war on sterile routine, on rigid
Byzantinism, on all forms of bad taste.
Hermann Bahr at the founding of the Vienna Secession
Together with Otto Wagner, designer Koloman Moser
and painter Gustav Klimt, Josef Hofmann founded the
so-called Vienna Secession, an association of artists
who had “seceded” from official Austrian art. Figures
associated with the Vienna Secession include Adolf Bohm,
Anton Stark, Ernst Stohr, Oskar Kokoschka, Egon Schiele
and many other artists. Patrons of this avant-garde style
include prominent Viennese Jewish families such as the
Wittgensteins, the Lederers and the Knipses. Sweeping
lines, flowing hair, radiant colours, flowers, geometrical
patterns, curves and mystical whirls symbolise the realm of
the human subconscious – taken together, these elements
express the sense of decadence, sexuality and tension at
the turn of the century.
Art Nouveau gradually established itself as the last universal
style of art in Europe and the United States. It was inspired,
among other things, by the Arts and Crafts movement,
which arose from the ideas of John Ruskin and William
Morris, who – in response to the poor standard of industrial
mass production in the most industrially-developed country
of the time, Great Britain – promoted quality hand-made
objects accessible to all. Hoffmann designed the layout
for the famous Vienna Secession exhibitions. His spatial
compositions and his experiments with colours created
a dynamic interplay between the orderly and the bizarre.
Afterwards, he was asked to design many exhibits, including
the pavilions for official exhibitions in Austria and abroad;
he also was awarded various awards, including the French
Legion of Honour.
Art Nouveau was primarily a phenomenon of the middle and
upper classes, and a critique of the negative consequences
of rapid industrialisation. The leading artists of the time
explored the cult of female body and erotic symbolism; they
admired ephemeral beauty as a symbol of the inexorable
passage of time. It is a fallacy to associate Art Nouveau
solely with flowing lines; the characteristic ornamental
sinusoid was related to the realm of nature (stylised forms of
plants and insects), but after the opening of trade relations
with Japan, Japanese art became a source of inspiration
as well, with swirling lines contrasting with strictly defined
monochromatic geometrical surfaces. Mucha’s flowing floral
style was limited to Paris. The Vienna Secession, on the
contrary, preferred austere geometrical decorations.
I am particularly interested in squares as such and in
the use of black and white as primary colours, since
these unmistakable elements were never a part of
earlier styles.
Josef Hoffmann
By 1900, Josef Hoffmann had developed a straightforward
style (after a period of curved Art Nouveau forms) with a
basic black-and-white composition. The Japanese influence
23
had left an imprint on Hoffmann’s art as well, especially
in the frequent use of squares. Hoffmann’s modern visual
language was defined by the repetition of square and
circular forms and the consistent use of black and white.
Its essence lies in the shape of the object; decorations are
gradually minimised to geometrical patterns. In the years
1902 - 1904 Hoffmann’s work reached its peak in terms of
simple geometrical abstraction, attaining an almost drastic
reduction in expression. Decoration was limited to a regular
pattern of square openings. The most famous design from
around 1905 is his “sitting machine” (Sitzmaschine) for the
Jacob & Josef Kohn company. The style of the times was
now defined by strictly abstract forms.
In May 1903, Hoffmann’s participation in the founding of the
independent Austrian art association led him to establish
manufacturing workshops specialised in high-quality design
– the Wiener Werkstätte. In this, he was joined by Moser,
Klimt and other artists such as Oskar Kokoschka, Egon
Schiele, Dagobert Peche, Otto Prutscher, Ernst Lichtblau
and Josef Frank. The products from these workshops were
intended for a sophisticated market that stood in opposition
to the British desire for mass production. During the early
years of production, in the years 1903 - 11, Hoffmann
insisted on small-series production by artisans and rejected
the notion of machine manufacturing. He later changed
his mind and from 1908 to 1918 the Wiener Werkstätte
focused on luxury craftwork as well as series-based
industrial production.
Hoffmann’s architectural sensitivity led to the idea of
designing the entire space of the Werkstätte in simple
colours and motifs that would spread along the walls,
curtains, furniture and upholstery. By merging fine art with
applied art, he hoped to attain the Werkstätte’s central
objective of the Gesamtkunstwerk, “a total work of art.” For
the Wiener Werkstätte, which Hoffmann had founded with
the idea of creating a new relationship between beauty
24
and function, his effort also breathed new life into the
applied arts.
Soon there were customers from all over the world
interested in products from all branches of applied art
bearing the WW label. During the first third of the 20th
century, the Wiener Werkstätte guaranteed the high quality
of Austrian design at the international level. Furniture
and other objects designed by Hoffmann for the Wiener
Werkstätte had an immense impact on European taste for
decades to come. Their simple and purposeful forms laid
the groundwork for articulating the simplicity and austerity
of modernism.
The Wittgensteins lived in an essentially aristocratic
manner.
Ray Monk
Hoffmann’s delicate applied art appears in the designs of
objects and interiors for the Wittgenstein family, particularly
for Karl and Paul Wittgenstein. The furniture and silverware
designed by Hoffmann for this family are a perfect example
of elegant design, with the emphasis on function, practicality
and a celebration of arts and crafts that made Hoffmann a
central figure in design at the beginning of the 20th century.
Thanks to patrons such as the Wittgensteins – one of
Vienna’s richest and most influential families – Hoffmann
was the first artist to be able to experiment with design. An
industrialist and self-made man, Karl Wittgenstein had eight
children, including philosopher Ludwig and pianist Paul. The
family’s social ambitions guaranteed that Hoffmann would
receive financial support for his novel and often unusual
– almost extreme – designs.
The black-and-white oak table resembling an abstract
sculpture, commissioned in 1905 by Margarethe
Stonborough, Karl Wittgenstein’s daughter, is one of
Hoffmann’s most important works. Hoffmann’s interest in
the British Arts and Crafts movement can be seen in his
design of a silver sugar bowl commissioned by Justine
Wittgenstein in 1903. Another exquisitely crafted piece is
a silver vitrine from Karl Wittgenstein’s palace on Vienna’s
Alleegasse; one of the most opulent objects ever made at
the Wiener Werkstätte is a vitrine designed by Carl Czeshka
and decorated with moonstone, opal, lapis lazuli and onyx.
Beautiful, black-and-white Poldi. Variation on the title of a short story by B. Hrabal
The Vienna Secession was not unknown in Bohemia. Many
artists were of Czech origin, including Alfons Mucha, Adolf
Loos, Josef Hoffmann, Emil Orlik and others. In 1900 and
1904, Brno’s Museum of Arts and Crafts exhibited artists
from the Vienna Secession and the Wiener Werkstätte.
Most glass objects for Vienna’s cafés and restaurants
were manufactured in Bohemia’s glassworks. Through
architect and designer Josef Hoffmann, direct connections
with the Vienna Secession, the Wiener Werkstätte and
the Österreichischer Werkbund can be found even in
the Poldi Steelworks in the rapidly developing industrial
town of Kladno, 300 kilometres from Vienna. Starting in
1902, Hoffmann worked for Poldi’s director Alexander
Pazzani (a member of the Austrian Werkbund), designing
some of the Poldi buildings and, perhaps in the spirit
of the Gesamtkunstwerk, complete furnishings for the
interiors as well. In 1889 the steel mill was founded by Karl
Wittgenstein, who named it “Poldi” in honour of his wife
Leopoldina. Her profile was featured in the steelworks’ logo,
which quickly became a symbol of high-quality metallurgic
products. Hoffmann worked for Poldi at the time of his peak
artistic activity, when his work was dominated by square
forms and the use of black and white.
25
Palác Stoclet v Bruselu, 1905 - 1911, navržený Hoffmannem pro belgického průmyslníka Adolpha Stocleta, je delikátní,
elegantní a do posledního detailu vypracovaná stavba. Hladké plochy z norského mramoru výrazně vertikální budovy jsou
jakoby načrtnuty úzkými bronzovými pásy. Stavba složité konstrukce o mnoha nárožích je spojnicí mezi historizujícím slohem
19. století a novým životní stylem století dvacátého. Vyrostla z vídeňského fin de siècle. Pečlivě vybrané kvalitní materiály
a dokonale vyvážené tvary vytvářejí beztížný dojem čistých, krystalických ploch. Tato architektura je plně rozvinutým dokladem
vídeňského secesního umění v duchu gesamkuntswerku na cizí, belgické půdě. Pro vysloveně luxusní interiér budovy navrhl
Gustav Klimt mozaiku ze skla, emailu a polodrahokamů, umístěnou v dlouhé, nízké jídelně. Palác Stoclet je poslední v dlouhé
řadě velkolepých evropských městských sídel, odpovídající společenskému postavení objednatele. Byl navržen s ryzím smyslem
pro estetickou potěchu a je považován za architektonický skvost v tvorbě Josefa Hoffmanna.
Der von Hoffmann für den belgischen Industriellen Adolph Stoclet entworfene Stoclet-Palast in Brüssel (1905 - 1911) ist ein
prächtiges, elegantes und bis ins letzte Detail durchgestaltetes Bauwerk. Die glatten Flächen aus norwegischem Marmor
an dem markant vertikalen Gebäude wirken so als seien sie von schmalen Bronzebändern durchzogen. Das mit vielen Ecken
gestaltete komplizierte Bauwerk ist quasi ein Zwischenglied zwischen dem historisierenden Stil des 19. Jahrhunderts und dem
neuen Lebensstil des zwanzigsten Jahrhunderts und ging aus dem Wiener fin de siècle hervor. Die sorgfältig ausgewählten
hochwertigen Materialien und die perfekt ausgewogenen Formen erwecken durch die kristallisch rein wirkenden Flächen
einen nahezu schwerelosen Eindruck. Diese Architektur ist der vollendete Beweis für die Existenz der Wiener Jugendstilkunst
im gesamtkunstwerklichen Sinne auf fremdem belgischen Territorium. Für das ausgesprochen luxuriöse Gebäudeinterieur
entwarf Gustav Klimt ein Mosaik aus Glas, Emaille und Halbedelsteinen, das in dem langgestreckten niedrigen Esszimmer des
Hauses angeordnet ist. Der Stoclet-Palast ist der letzte in der langen Reihe imposanter europäischer Stadtresidenzen, der
der gesellschaftlichen Stellung des Auftraggebers entsprach. Er wurde rein zur ästhetischen Erbauung entworfen und gilt als
architektonisches Kleinod im Schaffen Josef Hoffmanns.
The Palais Stoclet in Brussels, 1905 - 1911 – designed by Hoffmann for Belgian industrialist Adolph Stoclet – is a delicate,
elegant and distinctly vertical building carefully designed to every last detail. The thin bronze lines seem to carve through the
smooth surfaces of Norwegian marble. This complex, angular structure grew out of fin de siècle Vienna and represents a
transition between the historicism of the 19th century and the new lifestyle of the 20th century. Carefully selected high-quality
materials and perfectly balanced forms create a weightless impression of pure, crystalline surfaces. The building is a fullyfledged example of the Vienna Secession in the sense of a Gesamtkunstwerk, but located in a foreign country – Belgium. The
luxurious interior, including a mosaic made of glass, enamel and semi-precious stones installed in the long, low dining room,
was designed by Gustav Klimt. The Palais Stoclet is one of the last opulent European urban residences built to reflect the
client’s social position. It was designed with a pure sense of aesthetic pleasure and is considered one of Josef Hoffmann’s
architectural treasures.
26
27
Dům hostí Poldiny hutě (1902 - 1903) - exteriér
Osm let po té, co vídeňský velkoprůmyslník Karl Wittgenstein založil Poldinu huť, se novým centrálním ředitelem ocelárny stal
Alexander Pazzani. Tak jako jeho předchůdci, i Pazzani řídil ocelárnu z Vídně, a se zakladatelem podniku ho pojili nejen pracovní
vztahy, příbuzenské pouto, ale i záliba v moderním umění, architektuře a uměleckém řemesle. Wittgensteinové již od roku 1899
podporovali mladého talentovaného architekta a designéra Josefa Hoffmanna, který patřil k nevýznamnějším představitelům
pokrokového uměleckého spolku Wiener Secession (Vídeňská secese). Zřejmě díky Wittgensteinům se Pazzani seznámil
s Hoffmannem a v roce 1902 ho pověřil první firemní zakázkou - domem hostí Poldiny hutě v Kladně, a to včetně vnitřního
zařízení. Dům dokončený v roce 1903 hostil nejen představitele vídeňského ředitelství při pobytu v Kladně, ale především
významné odběratele, kteří přijížděli do Kladna kvůli novým zakázkám. Hoffmann se již zcela oprostil od raně secesního
přírodního dekorativismu a křivek a poldovskému pensionu vtiskl na svou dobu velmi avantgardní styl inspirovaný moderní
anglickou architekturou. Průčelí, kombinující režné struskové zdivo (typický kladenský stavební materiál), nečleněnou omítku
a různé kovové prvky (traverzy v překladech oken, prutové konzoly) dodnes udivuje svou asketickou strohostí.
Gästehaus der Poldihütte (1902 - 1903) - Exterieur
Acht Jahre nach Gründung der Poldihütte durch den Wiener Großindustriellen Karl Wittgenstein wurde Alexander Pazzani
neuer Zentraldirektor des Stahlwerks. So wie seine Vorgänger leitete auch Pazzani das Stahlwerk aus Wien und mit dem
Unternehmensgründer verbanden ihn nicht nur arbeitsmäßige Beziehungen und verwandschaftliche Bindungen, sondern auch
die Vorliebe für moderne Kunst, Architektur und Kunsthandwerk. Die Wittgensteins unterstützten bereits seit dem Jahre 1899
den jungen begabten Architekten und Designer Josef Hoffmann, der zu den bedeutendsten Vertretern des fortschrittlichen
Kunstvereins Wiener Sezession zählte. Offenbar dank der Wittgensteins lernte Pazzani Hoffmann kennen und vergab an ihn
den ersten Firmenauftrag – die Gestaltung des Gästehauses der Poldihütte in Kladno inklusive Inneneinrichtung. Das im
Jahre 1903 fertiggestellte Haus beherbergte nicht nur Vertreter der Wiener Direktion bei deren Aufenthalt in Kladno, sondern
vor allem auch namhafte Abnehmer, die wegen neuer Aufträge nach Kladno kamen. Hoffmann hatte sich bereits ganz vom
Naturdekoratismus des frühen Jugenstils und deren Linien gelöst und drückte der Poldi-Pension den von der modernen
englischen Architektur inspirierten für seine Zeit äußerst avantgardistischen Stil auf. Die Fassade – eine Kombination aus
ungebleichtem Schlackenmauerwerk (typisches Kladnoer Baumaterial), glattem Putz und diversen Metallelementen (Traversen in
den Fensterstürzen, geschwungene metallene Konsolen) – ruft durch seine asketische Strenge bis heute Bewunderung hervor.
Guesthouse (1902 - 1903) - exterior
Eight years after Viennese industrial magnate Karl Wittgenstein founded Kladno’s Poldi Steelworks, Alexander Pazzani
was named its new central director. Like his predecessors, Pazzani managed the mill from Vienna. Pazzani shared not only
professional and family ties with the mill’s founder, but also an interest in modern architecture and arts and crafts. Starting
in 1899, the Wittgenstein family had supported the young talented architect and designer Josef Hoffmann, a member of
the progressive Wiener Secession (Vienna Secession) artists’ association. Pazzani probably met Hoffmann through the
Wittgensteins; in 1902 he entrusted Hoffmann with the first commission for the company – the guesthouse for visitors to
Poldi, including furnishings. The building, completed in 1903, often housed representatives of the Vienna-based management
on their visits to Kladno, but usually was occupied by important clients who were in Kladno in relation to new commissions.
By then, Hoffmann had completely liberated himself from Art Nouveau’s early curves and organic decorativism, designing
Poldi’s guesthouse in a – for its time – quite avant-garde style inspired by modern English architecture. The building’s façade
combines bare clinker blocks (a typical Kladno construction material), an unadorned façade and various metal elements (metal
rod corbels, crossbeams in the window lintels), and to this day amazes the visitor through its ascetic austerity.
28
29
Dům hostí Poldiny hutě (1902 - 1903) - interiér
Ústředním vnitřním prostorem poldovského pensionu byla schodišťová hala, typická pro anglické rodinné domy. Tvary nábytku
i ostatního vnitřního zařízení v hale i ostatních pokojích určovaly geometricky stylizované tvary a střídmé ornamenty. Důvodem
k tomuto řešení jistě nebyla jen architektova či ředitelova záliba v moderních formách, ale i také jistý reklamní záměr a účinek
u návštěvníků kladenského domu. V obchodní i výrobní politice podniku kladl Pazzani důraz na špičkovou kvalitu nabízené
oceli, splňující náročná kritéria moderního průmyslu. A právě tuto modernost a kvalitu měl ztělesňovat i poldovský pension.
Provokativně moderní a pečlivě propracovaná architektura i vnitřní zařízení poldovského pensionu v sobě symbolizovaly
i samotnou ocelárnu, nabízející vysoce jakostní a moderní výrobky. Bohužel z původního vnitřního zařízení, jež zčásti navrhl
i Hoffmannův žák Franz Messner, se do dnešních dnů dochovalo jen pár kusů nábytku.
Gästehaus der Poldihütte (1902 - 1903) - Interieur
Zentraler Innenbereich der Poldi-Pension war die für englische Familienhäuser typische Treppenhalle. Die Formen des
Mobiliars sowie der übrigen Inneneinrichtung in der Halle und den in den übrigen Zimmern waren von geometrisch stilisierten
Formen und nüchternen Ornamenten bestimmt. Der Grund für diese Lösung bestand sicher nicht nur in der Vorliebe des
Architekten bzw. des Direktors für moderne Formen, sondern sicher auch darin, dass man eine gewisse Werbeabsicht
verfolgte bzw. bei den Besuchern des Kladnoer Hauses eine bestimmte Wirkung erzielen wollte. In der Handels- und
Geschäftstätigkeit des Unternehmens legte Pazzani Wert darauf, dass der angebotene Stahl von allerhöchster Qualität war
und den anspruchsvollen Kriterien der modernen Industrie entsprach. Und eben diese Modernität und Qualität sollte auch die
Kladnoer Pension verkörpern. Die provokant moderne und wohl durchdachte Architektur sowie die Innenreinrichtung der PoldiPension symbolisierten auch das hochwertige und moderne Erzeugnisse anbietende Stahlwerk an sich. Leider sind von der
ursprünglichen Inneneinrichtung, die teilweise auch von Hoffmanns Schüler Franz Messner entworfen wurde, bis heute nur ein
paar Möbelstücke erhalten geblieben.
Guesthouse (1902 - 1903) - interior
The central interior space of Poldi’s guesthouse featured a stairway hall similar to those commonly found in English homes.
The furniture and other furnishings in the hall and in the other rooms were given geometrically stylised shapes and contained
modest ornamentation. This approach was chosen not only because the architect and director were attracted to modern
forms but also for advertising purposes and in order to make an impression visitors. In both his sales and production policy,
Pazzani focused on the factory’s top quality steel, which met the high demands of modern industry. The Poldi guesthouse
was supposed to reflect this modern character and quality. The building’s provocatively modern and meticulously designed
architecture and interior furnishings symbolised the character of the steel mill’s high-quality modern products. Unfortunately,
only a few of the original furnishings, designed partly also by Hoffmann’s student Franz Messner, have survived.
30
31
Závodní ředitelství (1904 - 1912) - exteriér
Rok po dokončení pensionu začala u hlavní brány podniku vznikat budova nového závodního ředitelství. Sice dosud nemáme
archivně potvrzeno, že by tuto budovu opět navrhoval Josef Hoffmann, přesto u této stavby můžeme jasně rozpoznat, že její
architektonické řešení vychází z moderních forem Hoffmannova pensionu - jednoduché hmotové řešení, bezozdobné průčelí ze
struskových cihel, kovové traverzy v překladech oken podepřené pískovcovými kvádříky či kovové prutové konzoly pod okapní
římsou. Během první fáze v letech 1904 - 1905 vznikla budova na půdorysu písmene L. Šlo o přízemní kancelářskou budovu
se zvýšeným suterénem, v němž sídlily podnikové laboratoře. Stavba se v roce 1907 zvýšila o další patro a v letech 1911 - 12
svůj objem zdvojnásobila, čímž vznikla trojkřídlá budova s jakýmsi čestným nádvořím, jemuž vévodil centrální pravoúhlý portikus,
ne nepodobný portiku, který Hoffmann navrhl pro dům hostí. (Čtvrté jižní křídlo, které tuto dispozici změnilo, bylo přistavěno až
v letech 1927 - 1928.)
Werksdirektion (1904 - 1912) - Exterieur
Ein Jahr nach Fertigstellung der Pension wurde am Haupttor des Unternehmens mit dem Bau der neuen Werksdirektion
begonnen. Zwar haben wir bislang keinen Beweis dafür, dass dieses Gebäude wiederum von Josef Hoffmann entworfen
wurde, jedoch lässt sich bei diesem Bau eindeutig erkennen, dass seine architektonische Gestaltung direkt von den modernen
Formen der Hoffmannschen Pension ausgeht – einfache Materiallösung, schmucklose Fassade aus Schlackenziegeln, von
Sandsteinquadern gestützte Metalltraversen in den Fensterstürzen bzw. Metallstabkonsolen unter dem Hauptgesims. Während
der ersten Bauphase in den Jahren 1904 - 1995 entstand ein Gebäude in L-Grundrissform. Es handelte sich dabei um ein
Büroflachgebäude mit erhöhtem Souterrain, in dem das Betriebslabor untergebracht war. Im Jahre 1907 wurde das Gebäude
um eine weitere Etage aufgestockt und in den Jahren 1911 - 12 verdoppelte es seinen Umfang, wodurch ein dreiflügeliges
Gebäude mit einer Art Ehrenhof entstand, den ein zentraler rechtwinkliger Portikus (Vorhalle) dominierte – ähnlich dem von
Hoffmann für das Gästehaus entworfenen Portikus. (Der vierte Südflügel, der dieses Layout veränderte, wurde erst in den
Jahren 1927 - 1928 angebaut.)
Factory offices (1904 - 1912) - exterior
A year after the completion of the guesthouse, construction began on a new building for the factory’s directorate. Although
we have been unable to find any documentation showing whether this building was also designed by Josef Hoffmann, the
building’s architectural design was clearly inspired by the modern forms of Hoffmann’s guesthouse – a simple, solid design,
an unadorned clinker block façade, metal crossbeams in the window lintels supported by sandstone blocks, and metal corbels
under the roof ledge. This L-shaped building was built in 1904 - 05 as a single-storey office building with a semi-basement
housing the company’s laboratories. Another storey was added to the structure in 1907 and in 1911 - 12 it was doubled in
volume, resulting in a triple-wing building with a cour d’honneur dominated by a central rectangular portico, not unlike the one
Hoffmann designed for the guesthouse. (A fourth, southern, wing was added in 1927 - 1928.)
32
33
Závodní ředitelství (1904 - 1912) - interiér
Dochované fotografie kanceláří a laboratoří nám ukazují prosvětlené, jednoduše a vkusně vybavené místnosti, jež rozhodně
nepůsobí chaotickým dojmem. Panuje zde snaha o střídmost a účelnost. Jednotlivé prvky interiéru - pravoúhlý nábytek,
jednoduché závěsné lampy nebo třeba drobný páskový dekor na stěnách - sice nedosahují úrovně uměleckého a řemeslného
zpracování jako v podnikovém pensionu, přesto i zde jsou promyšleně rozmístněné a vzájemně sladěné tak, aby zaměstnancům
vytvořily příjemné pracovní prostředí. Český inženýr Václav Vavroň obdivoval ve svém článku z roku 1909 „účelná a možno
říci s přepychem zařízená oddělení“ a s nadšením referoval i o pracovních podmínkách v Poldině huti: „Při vstupu do závodu
ohromí v prvém okamžiku každého nákladné a účelu svému odpovídající zařízení. Odborník pozná okamžitě, jak lacino as
při takových zařízeních výroba ocele přijíti musí. Zejména naplniti musí obdivem každého ta lehkost a pohodlnost, s jakou
se v kovárně ty nejtěžší kusy, jako jsou zalomené hřídele a pod., pomocí pojezdných jeřábů zpracovávají“. Je tedy zřejmé, že
Pazzaniho úsilí o vytvoření dobrých pracovních podmínek se v ocelárně neomezilo jen na budovu ředitelství, ale v nemenší míře
bylo naplňováno i ve výrobních provozech podniku.
Werksdirektion (1904 - 1912) - Interieur
Erhalten gebliebene Fotografien mit Büroräumen und Labors zeigen uns lichtdurchflutete, einfach und geschmackvoll
ausgestattete Räume, die in keiner Weise chaotisch wirken. Vorherrschend ist hier das Bestreben nach Nüchternheit und
Zweckmäßigkeit. Einzelne Elemente des Interieurs - rechtwinkliges Mobiliar, einfache Hängelampen oder auch nur ein winziges
Streifendekor an den Wänden erreichen zwar nicht das Niveau der künstlerischen und handwerklichen Verarbeitung wie in der
Betriebspension, dennoch sind sie auch hier wohl durchdacht angeordnet und aufeinander abgestimmt, um den Angestellten
ein angenehmes Arbeitsumfeld zu schaffen. Der tschechische Ingenieur Václav Vavroň bewunderte in seinem Artikel aus
dem Jahre 1909 „die zweckmäßigen und man kann sagen luxuriös eingerichteten Abteilungen“ und berichtete begeistert
auch von den Arbeitsbedingungen in der Poldihütte: „Beim Betreten des Werkes ist jeder im ersten Moment verblüfft über
die aufwändige und zweckentsprechende Einrichtung. Der Fachmann erkennt sofort, wie billig doch die Stahlerzeugung bei
derartigen Einrichtungen sein muss. Besonders die Leichtigkeit und Einfachheit, mit der in der Schmiede die schwersten
Stücke wie Kurbelwellen u.ä. mit Hilfe von verfahrbaren Kränen bearbeitet werden, muss jeden mit Bewunderung erfüllen.“
Es wird somit deutlich, dass Pazzanis Bemühen, im Stahlwerk gute Arbeitsbedingungen zu schaffen, nicht nur auf das
Direktionsgebäude beschränkt blieb und in nicht geringem Maße auch in den Produktionsabteilungen des Unternehmens zum
Tragen kam.
Factory offices (1904 - 1912) - interior
Surviving photographs of the offices and laboratories show light-filled rooms, simply and tastefully furnished, which make anything
but a chaotic impression. There is an emphasis on modesty and functionality. Although the individual elements of the interior
– rectangular furniture, simple hanging lamps and small linear wall decorations – cannot compare to the interior elements in the
company’s guesthouse, even here they are logically placed and in mutual harmony, offering the staff a pleasant work environment.
In an article from 1909, Czech engineer Václav Vavroň admired “the practical and, one could say, luxuriously furnished offices”
and reported enthusiastically on the working conditions at Poldi Steelworks: “Upon entering the factory, one is overwhelmed by
the expensive equipment appropriate to its purpose. An expert immediately recognises how inexpensive it must be to produce
steel using such equipment. Especially impressive is the lightness and ease with which they process even the heaviest pieces
such as crankshafts with the help of moving cranes.” It is obvious that Pazzani’s efforts at creating good working conditions were
not confined to the factory’s offices, but were equally applied to the mills’ production lines.
34
35
Ambulance pro zaměstnance (1909 - 1910)
Další pozoruhodnou stavbou, která od roku 1910 sloužila pracovníkům Poldiny hutě, byla nová ambulance při dubské silnici
nedaleko závodu. Přízemní budova obdélného půdorysu v řadě architektonických motivů opět odkazovala k Hoffmannově domu
hostí. Opět bylo použito režné zdivo ze struskových cihel, traverzy a pískovcové kvádříky u překladů oken, kovové prutové
konzoly pod okapní římsou. Vstupní schodiště rámoval pravoúhlý portikus. Moderní výraz budovy navíc posílila rovná střecha,
motiv typický až pro meziválečnou funkcionalistickou architekturu. Řada podobností mezi touto budovou a Hoffmanovým
pensionem i skutečnost, že podle dobových zpráv vznikla tato budova na popud vídeňského podnikového vedení, v nás
přirozeně vyvolává otázku, zda je tato budova dílem neznámého architekta, který Hoffmannův styl pouze „okopíroval“, či dosud
nedoloženým dílem slavného vídeňského architekta. Bohužel, i kdybychom našli přímý důkaz o Hoffmannově autorství, po
nedávné brutální přestavbě lze původní vzhled budově vrátit jen sotva.
Angestelltenambulanz (1909 - 1910)
Ein weiterer bemerkenswerter Bau, der den Mitarbeitern der Poldihütte ab dem Jahre 1910 zugute kam, war die neue in
Werksnähe gelegene Ambulanz an der Dubská-Straße. Das Flachgebäude mit viereckigem Grundriss wies in einer ganzen
Reihe von architektonischen Motiven erneut Übereinstimmungen mit dem Hoffmannschen Gästehaus auf. Wieder gelangten
gebleichtes Mauerwerk aus Schlackenziegeln, Traversen und Sandsteinquader an den Fensterstürzen, Metallstabkonsolen
unter dem Regengesims zum Einsatz. Die Eingangstreppe wurde von einem rechtwinkligen Portikus eingerahmt. Der moderne
Gebäudecharakter kam darüber hinaus durch das gerade Dach zum Ausdruck, was eigentlich erst für die funktionalistische
Architektur zwischen den Weltkriegen typisch war. Eine ganze Reihe von Ähnlichkeiten zwischen diesem Gebäude und der
Hoffmannschen Pension sowie die Tatsache, dass dieses Gebäude laut zeitgenössischen Berichten auf Veranlassung der
Wiener Unternehmensleitung entstand, ruft in uns natürlich die Frage hervor, ob dieses Gebäude das Werk eines unbekannten
Architekten ist, der Hoffmanns Stil nur „kopierte“ oder ob es ein bislang nicht dokumentiertes Werk des berühmten Wiener
Architekten ist. Auch wenn wir noch einen direkten Beweis über Hoffmanns Urheberschaft finden würden, wird es doch
nach dem vor kurzem erfolgten wenig einfühlsamen Umbau leider kaum noch möglich sein, dem Gebäude das ursprüngliche
Aussehen zurückzuverleihen.
Employee clinic (1909 - 1910)
Another remarkable structure for Poldi’s workers was the new ambulatory clinic, built in 1910 on the road to Dubí near the
factory. A number of architectural motifs contained in this one-storey building are reminiscent of Hoffmann’s guesthouse – a
bare clinker block façade, crossbeams and sandstone blocks by the window lintels and metal corbels under the roof ledge.
The entrance staircase was framed by a rectangular portico. The building’s modern appearance was enhanced by a flat roof
– an element typical of interwar functional architecture. The large number of similarities between this building and Hoffman’s
guesthouse, and the fact that reports from the time indicate that the building was built at the behest of the Vienna-based
management lead us to wonder whether it was the work of an unknown architect who merely “copied” Hoffmann’s style
or whether it is a work so far not ascribed to the famous Viennese architect. Unfortunately, even if we were to find direct
proof of Hoffmann’s authorship, the recent insensitive renovations make it nearly impossible to restore the building’s original
appearance.
36
37
Reklamní tiskovina - inzerát
Střídmé moderní formy nebyly výsadou jen poldovské architektury. Podnik využíval podobný styl i v tiskových materiálech,
jejichž prostřednictvím se prezentoval. Například poldovské inzeráty, uveřejňované kolem roku 1910 v rakouských odborných
časopisech a publikacích, nás mohou překvapit svou až minimalistickou typografií. Jednoduché písmo a uspořádání textu
oživuje jen pravoúhlý rám složený ze čtverečkového dekoru, který je téměř totožný s páskovým motivem, který zdobil některé
místnosti kladenského závodního ředitelství. I tento zdánlivě drobný detail napovídá, že Pazzani usiloval, aby podnik měl určitý
sjednocený vizuální styl, který bychom naší současnou terminologií mohli označit jako „corporate identity“.
Werbeschrift - Inserat
Nüchterne moderne Formen waren nicht nur ein Privileg der Poldi-Architektur. Das Unternehmen verwendete einen ähnlichen
Stil auch in Druckschriften, über die es sich präsentierte. So können zum Beispiel um das Jahr 1910 in österreichischen
Fachzeitschriften und Publikationen veröffentlichte Poldi-Inserate den heutigen Betrachter durch ihre fast schon minimalistisch
anmutende Typographie in Erstaunen versetzen. Die einfache Schrift und Textanordnung wird lediglich von einem
rechtwinkligen Rahmen belebt, der aus einem Karodekor besteht, das mit dem einige Räume der Kladnoer Werksdirektion
schmückenden Banddekor nahezu identisch ist. Auch dieses scheinbar kleine Detail zeigt, dass Pazzani bestrebt war,
dem Unternehmen einen gewissen einheitlichen visuellen Stil zu verleihen, den man mit unserer heutigen Terminologie als
„corporate identity“ bezeichnen könnte.
Promotional material - advertisement
Reserved modern forms were not merely the prerogative of Poldi’s architecture. A similar style was used in the company’s
printed publicity materials as well. Advertisements for the Poldi Steelworks published around 1910 in industry magazines and
publications in Austria contain a surprisingly minimalist typographic approach. The simple lettering and text layout is adorned
by a simple right-angle frame decorated with squares – a design that is almost identical to the motif found in several rooms of
the Kladno factory offices. This seemingly minor detail indicates that Pazzani apparently aimed to give the company a specific
uniform visual style that, in today’s terminology, could be called “corporate identity”.
38
39
Expozice Poldiny hutě na výstavě Německého Werkbundu v Kolíně nad Rýnem (1914)
V roce 1912 byl ve Vidní založen spolek Rakouský Werkbund (Svaz díla), který si po vzoru o pět let staršího Německého
Werkbundu kladl za cíl „zušlechtění řemeslné práce společným úsilím umění, průmyslu a řemesla“. Podobně jako v Německu
se členy tohoto kulturního hnutí stali architekti, designéři a umělci, vydavatelé, řemeslné podniky i průmyslové podniky a jejich
představitelé. Ačkoli v rámci Rakouského Werkbundu byl hlavní důraz kladen především na uměleckořemeslnou výrobu,
důležité postavení v jeho volených orgánech měli i průmyslníci. Kulturně vzdělaný Alexander Pazzani se stal viceprezidentem
tohoto spolku a členové nejvyššího vídeňského i kladenské vedení do tohoto spolku vstoupili také, stejně tak i Poldina huť jako
instituce. Pazzani prosazoval heslo „V ušlechtilém prostředí se daří ušlechtilé práci“. Jinými slovy to pro Poldinu huť znamenalo,
že pouze v dobrých pracovních podmínkách mohou vznikat kvalitní oceli a špičkové ocelové výrobky. Důkazem naplňování této
snahy byla expozice Poldiny hutě na velkolepé výstavě Německého Werkbundu v Kolíně nad Rýnem v roce 1914. Autorem
řešení této expozice nebyl nikdo jiný než Josef Hoffmann, který navrhl rovněž celý rakouský pavilon, v němž se poldovský sál
nacházel. Kladenská ocelárna byla jediným rakouským průmyslovým podnikem zastoupeným v tomto pavilonu. Podle dobových
ohlasů měla však u návštěvníků pavilonu daleko větší ohlas velmi dekorativně pojatá výstava rakouského uměleckého řemesla,
doplňovaná několika samostatnými sály osobitě ztvárněnými českými kubistickými umělci a architekty.
Exposition der Poldihütte auf der Kölner Werkbundausstellung (1914)
Im Jahre 1912 wurde in Wien der Österreichische Werkbund gegründet, der sich nach dem Vorbild des fünf Jahre älteren
Deutschen Werkbundes das Ziel stellte, „die gewerbliche Arbeit im Zusammenwirken von Kunst, Industrie und Handwerk
zu veredeln“. Ähnlich wie in Deutschland wurden Architekten, Designer und Künstler, Herausgeber, Handwerks- und
Industriebetriebe sowie deren Repräsentanten Mitglieder dieser kulturellen Bewegung. Obwohl im Österreichischen
Werkbund der Schwerpunkt vor allem auf der kunsthandwerklichen Produktion lag, nahmen in seinen gewählten Organen
auch Industrielle eine wichtige Stellung ein. Der kulturell gebildete Alexander Pazzani wurde Vizepräsident dieses Verbandes
und die Mitglieder der obersten Wiener und Kladnoer Geschäftsleitung traten diesem Verband ebenso wie die Poldihütte
als Institution bei. Pazzani prägte das Motto „In edler Umgebung gedeiht edle Arbeit“. Mit anderen Worten bedeutete dies
für die Poldihütte, dass nur unter guten Arbeitsbedingungen Qualitätsstähle und hochwertige Stahlerzeugnisse entstehen
können. Beweis für die Umsetzung dieses Bemühens war die Exposition der Poldihütte auf der imposanten Exposition der
Poldihütte auf der Kölner Werkbundausstellung im Jahre 1914. Der Ausstellungsentwurf stammte von keinem Geringeren als
Josef Hoffmann, der auch den gesamten österreichischen Pavillon entwarf, in dem sich der Poldi-Saal befand. Das Kladnoer
Stahlwerk war das einzige in diesem Pavillon vertretene österreichische Industrieunternehmen. Zeitgenössischen Berichten
zufolge fand jedoch bei den Besuchern des Pavillons weitaus größeren Anklang die äußerst dekorativ angelegte Ausstellung
des österreichischen Kunsthandwerks, die durch mehrere separate Säle vervollständigt wurde, in denen Werke tschechischer
kubistischer Maler und Architekten in der ganzen Eigenart ihres Stils dargeboten wurden.
Poldi Steelworks exhibit at the Werkbund Exhibition in Cologne (1914)
The Austrian Werkbund was founded in Vienna in 1912, five years after the German Werkbund. Like its model, its goal was
“to cultivate craftsmanship through the collective effort of art, industry and crafts”. As in Germany, members of this cultural
movement included architects, designers and artists, publishers, artisan workshops and industrial manufacturers. Although
the Austrian Werkbund stressed arts and crafts, industrialists held important positions in its elected bodies. The culturally
educated Alexander Pazzani became the Werkbund’s vice-president and members of the Vienna and Kladno management
were members as well, as was the Poldi steelworks as an institution. Pazzani promoted the slogan “Cultivated work can only
prosper in a cultivated environment”. For the Poldi Steelworks, this meant that only high-quality steel and steel products can
40
only be produced under positive working conditions. As proof of the implementation of this principle, the Poldi steelworks
presented an exhibit at the German Werkbund’s grandiose expo in Cologne in 1914. The exhibit was designed by none
other than Josef Hoffmann, who also designed the entire Austrian pavilion in which Poldi’s exhibit was situated. The Kladno
steel mills were the only Austrian factory represented in the pavilion. Pavilion visitors, however, were more impressed by the
decoratively designed exhibition of Austrian arts and crafts and several halls designed by Czech cubist artists and architects.
41
Generální ředitelství ve Vídni (1912 - 1914) - vstupní hala
Rok 1912 byl v dějinách Poldiny hutě spojen nejen se vznikem Rakouského Werkbundu, ale také s přesídlením vídeňského
ředitelství do nových prostor. Rovněž nové administrativní a obchodní sídlo firmy se mělo stát „ušlechtilým prostředím“. Řešení
uličních vstupů, výloh i interiéru (vstupní hala, kanceláře i jídelny) navrhoval v letech 1912 - 1914 opět Josef Hoffmann, který
byl mimochodem stejně jako Pazzani členem výboru Rakouského Werkbundu. Pozornost jistě budila reprezentační vstupní hala
obložená mramorovým obkladem. Návštěvníci mohli zasednout do pohodlných čalouněných křesel o obdivovat nejen honosné
zařízení místnosti, ale především pečlivě naaranžované výrobky kladenské ocelárny. Dominantními exponáty byly dva velké
ocelové pláště střel, z dnešního pohledu neblahé memento událostí tehdejší doby, a to vypuknutí první světové války v létě roku 1914.
Generaldirektion in Wien (1912 - 1914) - Eingangshalle
Das Jahr 1912 wird in der Geschichte der Poldihütte nicht nur mit der Entstehung des Österreichischen Werkbundes,
sondern auch mit der Umsiedelung der Wiener Direktion in neue Räumlichkeiten in Verbindung gebracht. Auch der neue
Verwaltungs- und Geschäftssitz der Firma sollte eine „edle Umgebung“ werden. Die Gestaltung der Straßeneingänge, der
Auslagen und Innenräume (Eingangshalle, Büros und Essräume) wurden in den Jahren 1912 - 1914 wiederum von Josef
Hoffmann entworfen, der übrigens ebenso wie Pazzani Mitglied des Ausschusses des Österreichischen Werkbundes war.
Aufmerksamkeit weckte sicher auch die mit Marmorplatten verkleidete repräsentative Eingangshalle. Die Besucher konnten
in bequemen Polstersesseln Platz nehmen und nicht nur die prunkvolle Raumausstattung, sondern auch vor allem die mit
großer Sorgfalt arrangierten Erzeugnisse des Kladnoer Stahlwerks bewundern. Dominante Ausstellungsstücke waren zwei
große Geschosse aus Stahl – ein aus heutiger Sicht unrühmliches Memento an die Ereignisse der damaligen Zeit, d.h. an den
Ausbruch des ersten Weltkriegs im Sommer des Jahres 1914.
Vienna headquarters (1912 - 1914) - entrance hall
In Poldi’s history, the year 1912 is linked not only with the founding of the Austrian Werkbund but also with the relocation of
Poldi’s Vienna offices into a new building. At the same time, the company’s new business and administrative headquarters
were intended as a “cultivated environment”. The street entrances, display windows and interior (entrance hall, offices and
dining halls) were designed in 1912 - 1914 by Josef Hoffmann, who like Pazzani was member of the Austrian Werkbund
committee. The marble-lined ceremonial entrance hall surely drew the attention of visitors – who could take a seat in the
comfortable upholstered armchairs and admire both the ostentatious furnishings and the meticulously arranged products of
the Kladno steel mill. The exhibited items included two large shell casings which today appear as unfortunate reminders of the
outbreak of World War I in the summer of 1914.
42
43
Automobil ředitele Pazzaniho? (1914)
K důležitým aktivitám Německého Werkbundu patřilo i vydávání knižních ročenek. „Jahrbuch“ z roku 1914 se věnoval tématu
dopravy a jeden z příspěvků pojednával i o designu automobilů. Je možné, že právě tento článek byl popudem k tomu, že ve
stejném roce navrhl Josef Hoffmann karoserii auta pro ředitele Pazzaniho. Hoffmannův návrh se nám bohužel nezachoval,
avšak z téhož roku pochází fotografie luxusního automobilu stojícího před vstupem do kladenského závodního ředitelství. Stejný
snímek byl součástí fotografické výzdoby v jídelně pro vyšší úředníky vídeňského ředitelství. Tento vůz byl tedy pro Poldinu huť
velice důležitý, což podporuje domněnku, že jde skutečně o Pazzaniho vůz navržený Hoffmannem.
Automobil von Direktor Pazzani? (1914)
Zu wichtigen Aktivitäten des Deutschen Werkbundes gehörte auch die Herausgabe von Jahrbüchern. Das Jahrbuch aus
dem Jahre 1914 war dem Thema Verkehr gewidmet, wobei einer der Beiträge auch auf Fahrzeugdesign einging. Es ist gut
möglich, dass gerade dieser Artikel Anlass dazu gab, dass Josef Hoffmann noch im gleichen Jahre eine Wagenkarosserie
für Direktor Pazzani entwarf. Hoffmanns Entwurf ist uns leider nicht erhalten geblieben, jedoch stammt die Fotografie eines
vor dem Eingang in die Kladnoer Werksdirektion stehenden Luxusfahrzeugs aus dem gleichen Jahre. Die gleiche Aufnahme
war Bestandteil einer Fotodekoration in der Kantine für höhere Beamte der Wiener Direktion. Dieser Wagen war demnach
für die Poldihütte von großer Wichtigkeit, was uns in der Annahme bestärkt, dass es sich tatsächlich um das von Hoffmann
entworfene Pazzani-Fahrzeug handelt.
Director Pazzani’s automobile? (1914)
One important activity of the German Werkbund was the publishing of yearbooks. The 1914 “Jahrbuch” was dedicated to
transport, and one of the contributions discussed automobile design. It is possible that this article inspired Josef Hoffmann to
design a car body for director Pazzani that same year. Unfortunately, Hoffmann’s design has not survived, but a photograph
from the same year shows a luxury automobile standing outside the entrance to the Kladno offices. The same picture was
part of the photographic decoration of the dining room for high-level officers at the Vienna headquarters. This car was thus
apparently of some import for Poldi, suggesting that it is indeed Pazzani’s car designed by Hoffmann.
44
45
Obrobna hřídelí (1915 - 1917)
Pro Evropu i celý svět představovala nová válka obtížné období. V Poldině huti, která svůj výrobní program přeorientovala pro
vojenské účely, však způsobila prudký rozvoj podniku. Areál kladenského závodu se výrazně rozrostl, vzniklo několik nových
moderně řešených hal, a protože prostorové podmínky v Kladně již nepostačovaly, započalo se roku 1917 také s výstavbou
nového závodu „na zelené louce“ v blízkosti Chomutova. Nejvýstavnějším výrobním provozem kladenské ocelárny se stala nová
obrobna hřídelí s basilikálním prostorovým uspořádáním umožňujícím dobré prosvětlení interiéru. Architektem této haly nebyl
zřejmě Josef Hoffmann, ale Adolf Meretich, autor chomutovských staveb. Meretich již v roce 1907 navrhl poldovské úřednické
vily na kraji kladenského městského parku (v dnešní Divadelní ulici), během války navrhl adaptaci vily pro kladenského ředitele
Kubelku a koncem 20. let také dvě ředitelské vily v Arbesově ulici (dnes středisko Labyrint).
Kurbelwellenwerkstätte (1915 - 1917)
Für Europa und die ganze Welt stellte der neue Krieg einen schwierigen Zeitraum dar. In der Poldihütte, die ihr
Produktionsprogramm für Kriegszwecke umstellte, bewirkte er jedoch einen starken Unternehmensaufschwung. Das
Gelände des Kladnoer Werks weitete sich beträchtlich aus, es entstanden mehrere neue modern gestaltete Hallen, und da
die Platzverhältnisse in Kladno nicht mehr den Erfordernissen entsprachen, wurde im Jahre 1917 auch mit dem Bau eines
neuen Werks „auf der grünen Wiese“ in der Nähe von Chomutov begonnen. Stattlichster Produktionsbetrieb des Kladnoer
Stahlwerks wurde die neue Kurbelwellenwerkstätte mit basilikaler räumlicher Anordnung, die eine gute Lichtdurchflutung des
Innenraums ermöglichte. Architekt dieser Halle war offensichtlich nicht Josef Hoffmann, sondern Adolf Meretich, Schöpfer der
Chomutover Bauten. Meretich entwarf bereits im Jahre 1907 Poldi-Beamtenvillen am Rande des Kladnoer Stadtparks (heutige
Divadelní Straße), während des Krieges entwarf er den Umbau der Villa für den Kladnoer Direktor Kubelka und Ende der 20.
Jahre auch die zwei Direktorenvillen in der Arbesova Straße (heute Zentrum „Labyrint“).
Crankshaft machine shop (1915 - 1917)
While the new war represented a difficult time for Europe and the world, it brought rapid development to the Poldi steelworks
– which switched its production programme to military purposes. The Kladno factory expanded significantly with the
construction of several new modern halls. Since the space available in Kladno could no longer accommodate growth, in 1917
construction began on a new factory on a virgin site near Chomutov. The Kladno steel mill’s top production line was now
the new crankshaft machine shop with a basilica design that brought sufficient light into the interior. The hall was most likely
designed by Adolf Meretich, the architect of the Chomutov buildings. Meretich had already designed the Poldi officers’ villas
at the edge of Kladno’s municipal park (today’s Divadelní Street) in 1907. During the war he designed alterations to the villa
of Kladno’s director Kubelka, and in the late 1920s he redesigned two director’s villas in Arbesova Street (today’s Labyrint
centre).
46
47
Prodejna se skladem potravin a oděvů
Nové výrobní haly z let 1915 - 1917 Josef Hoffmann zřejmě neprojektoval, avšak jeho autorství máme doloženo v souvislosti
s některými nevýrobními stavbami vzniklými v Kladně během první světové války. Napravo od hlavní brány, naproti závodnímu
ředitelství, vznikla kolem roku 1917 patrová budova se zastřešenou vnitřní dvoranou a ochozy, která měla sloužit jako prodejna
se skladem potravin a oděvů pro poldovské zaměstnance. Po skončení války původní účel této budovy ztratil smysl a budova
byla přeměněna na kanceláře. Dnešní podoba je výsledkem přestavby v letech 1927 - 1928, kdy budově přibyla patrová
nástavba, což do jisté míry změnilo její vzhled. Při přestavbě však byly poměrně přesně „okopírovány“ tvary a uspořádání
oken, navržené Hoffmannem u původní stavby. Průčelí Hoffmann uspořádal jako rytmickou sestavu trojic obloukových oken.
Zajímavým detailem fasády byla také korunní římsa složená z několika oblounových (vypouklých) pásů. Obloukový motiv
a oblounové, resp. žlábkované pásy tehdy Hoffmann s oblibou využíval i u jiných svých děl.
Warenhaus mit Lebensmittel und Bekleidungslager
Die neuen Produktionshallen aus den Jahren 1915 - 1917 wurden wahrscheinlich nicht von Josef Hoffmann projektiert,
jedoch ist seine Urheberschaft im Zusammenhang mit einigen während des ersten Weltkrieges in Kladno entstandenen
nichtgewerblichen Bauten belegt. Rechts vom Haupttor, gegenüber der Werksdirektion, entstand um das Jahr 1917 herum ein
Etagengebäude mit überdachter Innenhalle und Wandelgängen, das als Warenhaus mit Lebensmittel und Bekleidungslager
für Poldi-Angestellte dienen sollte. Da nach Kriegsende der ursprüngliche Gebäudezweck nicht mehr gegeben war, wurde
das Gebäude in Büros umgewandelt. Die heutige Gestalt ist das Ergebnis des Umbaus in den Jahren 1927 - 1928, in dessen
Verlauf das Gebäude aufgestockt wurde, was sein Aussehen in gewissem Maße veränderte. Beim Umbau wurden jedoch die
Formen sowie die Anordnung der Fenster, die von Hoffmann an dem ursprünglichen Gebäude entworfen worden waren, relativ
genau „kopiert“. Die Fassade wurde von Hoffmann als rhythmisches Ensemble aus jeweils drei Bogenfenstern angeordnet.
Ein interessantes Fassadendetail war auch das aus mehreren wulstigen (konvexen) Bändern bestehende Kranzgesims. Das
Bogenmotiv und wulstige bzw. kanellierte Bänder setzte Hoffmann damals auch mit Vorliebe in anderen seiner Werke ein.
Food and clothing shop and warehouse
Although it appears that Josef Hoffmann did not design the new production halls from 1915 - 17, there is evidence of his
authorship of certain non-production structures built in Kladno during World War I. In 1917, a two-storey building with a
roofed courtyard and galleries was built to the right of the main gate, opposite the factory offices. Its function was as a food
and clothing shop and storage for Poldi’s workers. After the war, the building lost its original purpose and was converted
into offices. Today’s appearance is the result of renovations in 1927 - 28, when a new storey was added. Nevertheless, this
alteration almost precisely “copied” the shapes and arrangement of windows as designed by Hoffmann in the original building.
Hoffmann designed the façade as a rhythmical set of arched window triads. Another interesting detail is the crown moulding
consisting of several convex bands. Hoffmann used the arch motif and convex, or more precisely, horizontally fluted bands in
other works as well.
48
49
Sklad pomocných látek (1917)
Prodejnou výčet Hoffmannových děl pro Poldinu huť nekončí. Prostor u hlavní brány mezi budovami ředitelství a prodejny
vyplnil kolem roku 1917 nový hlavní vjezd s plochou střechou na štíhlých pilířích, kterému tak Hoffmann vtiskl jistý klasicistní
ráz, patrný především při pohledu od vstupu do závodního ředitelství. Od Hoffmanna pochází i návrh fasády skladu pomocných
látek, jehož průčelí rozčleněné svislými pásy (lizénámi), nesoucími nízký trojúhelný štít, rovněž odráží určité inspirace v klasicistní
architektuře. Téměř shodnou římsu, jakou měla koncem 20. let prodejna, můžeme dodnes najít i u bývalé kantýny (později tzv.
svářečská škola) v sousedství výrobních hal, vybudovaných ve východní části areálu ocelárny. Vzhledem k tomu, že Hoffmann
navrhl prostory jídelny ve vídeňském generálním ředitelství, nabízí se otázka, zda nebyl rovněž spoluautorem stavby s obdobnou
funkcí i v Kladně.
Hilfsstofflager (1917)
Mit dem Verkaufsgebäude ist die Aufzählung der Hoffmannschen Werke für die Poldihütte aber beiweitem noch nicht am
Ende. Der Bereich am Haupttor zwischen dem Direktions- und dem Verkaufsgebäude wurde um 1917 herum von einer neuen
Haupteinfahrt mit Flachdach auf schlanken Pfeilern ausgefüllt, dem Hoffmann somit ein gewisses klassizistisches Gepräge
verlieh, was vor allem beim Betrachten vom Eingang in die Werksdirektion zu erkennen war. Von Hoffmann stammt auch
der Entwurf für die Fassade des Hilfsmateriallagers, deren durch senkrechte Bänder (Lisenen) unterteilte Vorderfront, auf
denen ein niedriger dreieckiger Giebel ruht, ebenfalls von der klassizistischen Architektur inspiriert ist. Nahezu der gleiche
Sims, den Ende der 20. Jahre das Verkaufsgebäude hatte, können wir bis heute auch an der ehemaligen Kantine (später sog.
Schweißerschule) in der Nachbarschaft der im östlichen Teil des Stahlwerksgeländes erbauten Produktionshallen finden. Da
Hoffmann die Kantinenräume in der Wiener Generaldirektion entwarf, bietet sich die Frage an, ob er nicht auch das Gebäude
mit ähnlicher Funktion in Kladno mitentworfen hat.
Auxiliary materials storehouse (1917)
The list of Hoffmann’s contributions to the Poldi steelworks does not end with the food shop. In 1917, the space by the main
gate between the offices and shops was given a new entryway. This portal had a flat roof on slim pillars, giving it a classicist
character that is especially apparent when seen from the entry to the factory offices. The façade of the auxiliary materials
storehouse, designed by Hoffmann with the use of vertical bands (pilasters) holding up the low triangular gable, also shows
the influence of classicist architecture. A ledge almost identical to the one found on the shop in the late 1920s can be found
on the former canteen (later the “welders’ school”) that survives to this day near the production halls in the eastern part of
the campus. In view of the fact that Hoffmann designed the dining room at the Vienna headquarters, it is quite likely that he
co-designed a building with a similar function in Kladno.
50
51
Vila ředitele Hatlanka (1916 - 1918)
V roce 1916 se kladenským závodním ředitelem stal Franz Hatlanek. Stejně jako Pazzani i on již dříve vstoupil do Rakouského
Werkbundu. Tam byl sice jen řadovým členem, avšak přímo v Kladně byl nejvýše postavenou osobou zodpovědnou za chod
ocelárny. Jistě tedy spolurozhodoval i o jejích stavebních proměnách. Hatlanek chtěl ovšem v „ušlechtilém prostředí“ nejen
pracovat, ale i bydlet. Návrh nové ředitelské vily byl v roce 1916 opět svěřen Josefu Hoffmannovi, stavbu provedl kladenský
stavitel Emil Hrabě. Hatlankova vila (ulice J. Hory 1801) sice nedosahuje přepychu a rafinovanosti rodinných domů, které
Hoffmann ve Vídni navrhl nedlouho před a po první světové válce (určité úpravy a ochuzení původního projektu zřejmě
způsobila realizace ve stížených podmínkách války), i přesto dům bezpochyby stojí za povšimnutí. Mimo jiné proto, že jde
o jedinou Hoffmannovu vilu realizovanou během války. Hatlanek se do domu nastěhoval v létě 1918, ale svůj nový domov si
příliš dlouho neužíval. V Kladně byl totiž značně neoblíben a dělníci si v závěru téhož roku vynutili jeho odstoupení. Pamětníci si
vilu spojují spíše se jménem v Kladně velmi váženého generálního ředitele Franze Hummelbergera, který ve vile bydlel později.
Ještě později se do budovy nastěhovala mateřská škola a následné adaptace bohužel nepříznivě zasáhly průčelí i interiér.
Villa von Direktor Hatlanek (1916 - 1918)
Im Jahre 1916 wurde Franz Hatlanek Werksdirektor im Kladno. Ebenso wie Pazzani war auch er schon früh dem Österreichischen
Werkbund beigetreten. Dort war er zwar nur einfaches Mitglied, aber direkt in Kladno galt er als die höchstgestellteste für den
Stahlwerksbetrieb verantwortliche Person. Sicher hat er daher auch über bauliche Änderungen im Stahlwerk mitentschieden.
Hatlanek wollte allerdings nicht nur in einer „edlen Umgebung“ arbeiten, sondern auch wohnen. Der Entwurf der neuen
Direktorenvilla wurde im Jahre 1916 erneut Josef Hoffmann übertragen, die Bauausführung oblag dem Kladnoer Baumeister
Emil Hrabě. Die Hatlanek-Villa (J. Hora-Straße 1801) erreicht zwar nicht den Luxus und die Raffinesse der Familienhäuser, die
Hoffmann in Wien kurz vor und nach dem ersten Weltkrieg entwarf (bestimmte Änderungen im ursprünglichen Projekt wurden
offenbar durch die Baurealisierung unter den erschwerten Kriegsbedingungen hervorgerufen), dennoch verdient das Haus
zweifelsohne Beachtung. Unter anderem auch deshalb, weil es sich um die einzige Hoffmannsche Villa handelt, die während
des Krieges erbaut wurde. Hatlanek bezog das Haus im Sommer 1918, sein neues Heim hat er jedoch nicht sehr lange
genießen können. Er war nämlich in Kladno ziemlich unbeliebt, so dass die Arbeiter noch Ende des gleichen Jahres seinen
Rücktritt erzwangen. Zeitzeugen bringen die Villa eher mit dem Namen des in Kladno hochgeschätzten Generaldirektors Franz
Hummelberger in Verbindung, der die Villa später bewohnte. Noch später wurde in dem Gebäude ein Kindergarten eingerichtet
und die nachfolgenden Umbauten haben die Fassade und das Interieur leider zu ihrem Nachteil verändert.
Director Hatlanek’s villa (1916 - 1918)
Franz Hatlanek was named the director of the Kladno factory in 1916. Like Pazzani, Hatlanek was a member of the Austrian
Werkbund as well. Although only a rank-and-file member, he was the highest-level employee in Kladno, responsible for the
steel mill’s operation. He almost certainly participated in making decisions on the mill’s architectural changes. Indeed, Hatlanek
not only wanted to work in a “cultivated environment”, but also live in one. Again, Josef Hoffmann was commissioned to
design the new director’s villa; the construction itself was performed by Kladno contractor Emil Hrabě. Although Hatlanek’s
villa (1801 J. Hory Street) cannot compare to the luxury and refinement of the single-family houses designed by Hoffmann in
Vienna shortly before and after World War I (some changes to and reductions in the original design were probably the result of
wartime shortages), the house is still worth noticing – among other things because it is the only Hoffmann villa built during the
war. Hatlanek moved into the house in summer 1918, but did not enjoy his new home for long. He was unpopular in Kladno,
and at the end of the year the workers forced him to step down. In local memory, the villa is connected more with a later
resident, general manager Franz Hummelberger, who was greatly respected in Kladno. Some time later a kindergarten was
established in the villa. Unfortunately, the resulting adaptations had a negative impact on the villa’s façade and interior.
52
53
Alexander Pazzani
Alexander Pazzani stál v čele Poldiny hutě více než dvě desetiletí. Zasloužil se o zavádění moderních výrobních technologií,
intenzivní výzkum a vývoj nových ocelí, mimořádnou pozornost věnoval kvalitě zpracovaní ocelí. Byl však nejen zručným
manažerem, ale také člověkem s dobrým kulturním rozhledem a vytříbeným vkusem. Díky vazbám s bohatými rodinami
Wittgensteinů a Hochstetterů patřil do vídeňské „druhé společnosti“, která sice nenáležela mezi nobilitu s přístupem
k císařskému dvoru, ale prostřednictvím přijetí a aktivní mecenášské podpoře pokrokového umění si vytvořila vlastní kulturní
identitu, která ji symbolicky vymezovala vůči ostatním skupinám rakouské společenské elity. Pazzani pochopil, že moderní
architektura je také účinným prostředkem pro nevšední reprezentaci podniku i pro vytvoření dobrého pracovního prostředí.
Že této záležitosti skutečně přikládal velký význam, dokazují jeho aktivity v Rakouském Werkbundu, a i to, jak probíhala
podniková výstavba před první světovou válkou i během ní. Po skončení války se však Poldina huť přechodně dostala do složité
situace (zastavení zbrojní výroby, propouštění pracovníků, vypjaté politické poměry v Kladně, zablokovaný zahraniční majetek,
nedokončený závod v Chomutově). Zákony nového československého státu navíc vyžadovaly zásadní změnu struktury podniku.
Alexander Pazzani, neboť nebyl československým občanem, musel v roce 1920 opustit místo generálního ředitele a ve stejném
roce bylo vídeňské sídlo přemístěno do Prahy. Přímé vazby mezi Kladnem a Vídní se zpřetrhaly. Skončila důležitá kapitola
v dějinách Poldiny hutě i jedna z nejvýznamnějších kapitol kladenské architektury.
Alexander Pazzani
Alexander Pazzani stand mehr als zwei Jahrzente lang an der Spitze der Poldihütte. Er hat sich darum verdient gemacht,
dass moderne Produktionstechnologien eingeführt und eine intensive Forschungs- und Entwicklungstätigkeit im Bereich
neuer Stähle betrieben wurde. Besondere Aufmerksamkeit schenkte er der Stahlbearbeitungsqualität. Er war jedoch
nicht nur ein gewandter Manager, sondern auch ein Mensch mit weitreichendem kulturellen Horizont und erlesenem
Geschmack. Dank seiner Verbindungen zu den reichen Familien Wittgenstein und Hochstetter zählte er zur Wiener „zweiten
Gesellschaft“, die zwar nicht zum Adel mit Zugang zum Kaiserhof gehörte, sich jedoch über ein aktives Mäzenatentum für
die fortschrittliche Kunst eine eigene kulturelle Identität verschafft hatte, das sie von anderen Gruppen der österreichischen
Gesellschaftselite symbolisch abgrenzte. Pazzani begriff, dass die moderne Architektur auch ein wirksames Mittel für eine
nicht alltägliche Unternehmensrepräsentation und zur Schaffung eines guten Arbeitsumfeldes darstellt. Dass er dieser
Angelegenheit tatsächlich eine große Bedeutung beimaß, beweisen seine Aktivitäten im Österreichischen Werkbund und
auch, wie der Ausbau des Unternehmens vor und während des ersten Weltkrieges verlaufen war. Nach Kriegsende geriet die
Poldihütte jedoch vorübergehend in eine komplizierte Situation (Einstellung der Rüstungsproduktion, Personalentlassungen,
angespannte politische Verhältnisse in Kladno, eingefrorenes Auslandskapital, Nichtfertigstellung des Werkes in Chomutov).
Die Gesetzgebung des neuen tschechoslowakischen Staates machte darüber hinaus einen grundsätzlichen Wandel in der
Unternehmensstruktur erforderlich. Da Alexander Pazzani kein tschechoslowakischer Bürger war, musste er im Jahre 1920
seine Generaldirektorstelle verlassen und im gleichen Jahre wurde auch der Wiener Firmensitz nach Prag verlegt. Die direkten
Verbindungen zwischen Kladno und Wien rissen ab. Ein wichtiges Kapitel in der Geschichte der Poldihütte und eines der
bedeutsamsten Kapitel der Kladnoer Architektur war hiermit abgeschlossen.
Alexander Pazzani
Alexander Pazzani ran the Poldi Steelworks for more than two decades. Thanks to Pazzani’s efforts, new production
technologies were introduced, and there was intensive research into and development of new types of steel. Pazzani paid
special attention to the quality of steel processing and was not only a seasoned manager, but also a cultured individual with
refined taste. Thanks to his ties to the affluent Wittgenstein and Hochstetter families, he was a member of Vienna’s “second
54
55
society”, which – though not a part of the nobility with access to the imperial court – created its own cultural identity by
recognizing and actively supporting progressive art, through which it defined itself against the other members of Austria’s
social elite. Pazzani understood that modern architecture was also an effective means for presenting the company in an
original manner and for creating a positive work environment. The emphasis he placed on this philosophy is apparent from
his activities in the Austrian Werkbund and in the company’s construction projects before and during World War I. After the
end of the war, the Poldi steelworks briefly found themselves in difficulties (the discontinuation of military production, layoffs,
the tense political climate in Kladno, the freezing of foreign assets, the unfinished factory in Chomutov). Moreover, the laws
of the new Czechoslovak state required fundamental changes to the company’s structure. Alexander Pazzani, who was not a
Czechoslovak citizen, had to leave his position as general manager; also that year, the Vienna headquarters were relocated to
Prague. Direct links between Kladno and Vienna were severed. An important chapter in Poldi’s history, and one of the most
important periods in Kladno architecture, had come to an end.
Michal Hartl
Většina fotografií Hoffmannových staveb a dalších kladenských budov uveřejněných v tomto katalogu, pochází ze šťastné
akvizice původních skleněných negativů achivu Sládečkova vlastivědného muzea v Kladně a je publikována vůbec poprvé.
Poděkování: Zdeňku Štěpánkovi, Společnosti Poldi Hütte, s.r.o. za péči o Hoffmannův odkaz, Zdeňku Kuchyňkovi,
Jaroslavu Vyšínovi, Jiřímu Kovaříkovi a Strojírnám Poldi, a.s. za zapůjčení původních skleněných negativů, Květě Hrnčířové,
Jindřichu Vybíralovi, Elišce Nosálové, Dagmar Koudelkové, Společnosti přátel Josefa Hoffmanna v Brtnici, Walterovi Perche,
Rakouskému kulturnímu fóru v Praze, Peteru Rathovi, firmě Lobmayer, Rostislavu Šváchovi za cenné konzultace,
Viktoru Patákovi a Libuši Gebauerové.
56
Krásná, černobílá Poldi
Josef Hoffmann, evropský architekt v Kladně
Die wunderschöne, schwarzweiße Poldi
Josef Hoffmann, der europäische Architekt in Kladno
ISBN 978-80-239-9304-5
Autoři textů: Václav Cílek, Michal Hartl, Radoslava Schmelzová
Fotografie z archivů Sládečkova vlastivědného muzea v Kladně,
STROJÍREN POLDI, a.s., Společnosti přátel Josefa Hoffmanna
a Václava Cílka
Vydala: Společnost Poldi Hütte, s.r.o.
Editoři: Radoslava Schmelzová, Dagmar Šubrtová
Německý překlad: Elke Minaříková, anglický překlad: Olga von Pohl
Grafická úprava: Libor Kačaba, Studio Altair
Tisk: Integraf Náchod
1. vydání 2007
Náklad 1200 kusů
9
788023 992045
Beautiful, black and white Poldi
Josef Hoffmann, the European architect in the town of Kladno
Josef Hoffmann,
evropsk˘ architekt
v Kladnû

Josef Hoffmann, evropsk˘ architekt v Kladnû

Transkript

Podobné dokumenty

Česká literární moderna v časopise Aus fremden Zungen — čtyři

WIEN

Wiener Klassiker