SMFM - Kapitola Šestá ()

KAPITOLA ŠESTÁ
ROZPADÁM SE NA KOUSKY
Byl jsem až překvapený, jak dobře jsem zvládnul zbytek turné. Bylo však bolestivé dívat
se na Jenneu a vědět, že její matka už tady pro ni není. Kdykoli mi však bylo úzko, pohled na
mé roztomilé, smějící se miminko mi zvednul náladu. Všichni na turné ji měli rádi. Kluci
z kapely a naši bedňáci se o ni na střídačku starali – byla velmi oblíbená. Dokonce i naši
hřmotní securiťáci ji vozili v kočárku.
I přes všechno to šílenství, které se událo, jsem pořád doufal, že bychom se s Rebekou
mohli dát znovu dohromady. Malá část mně pořád věřila, že ten týpek, se kterým se scházela,
byl opravdu jen její kamarád. Myslel jsem si, že kdyby zase uviděla mě společně s Jenneou,
uvědomí si, co udělala a vrátí se k nám už nadobro. Odmítal jsem si připustit, že náš vztah už
skončil.
Čas od času mi Rebeka zavolala a řekla mi, že potřebuje peníze. Během jednoho z těch
hovorů dokonce přiznala, že ten skinhead byl její přítel. Pravdu jsem sice už znal, ale i tak bylo
bolestivé tohle uslyšet. A pak se ozvala moje pýcha:
„Jak jen můžu nechat toho týpka, aby mi odvedl mou ženu? Přece ji nenechám, aby ze
mě dělala před ostatníma blbce! Copak neví, kdo já jsem?! Jsem přece bohatá a slavná rocková
hvězda! Vždyť pro mě pracují opravdoví gangsteři! Stačí slovo a můžu se jim šeredně pomstít!“
Sám sebe jsem tím chtěl přesvědčit, že tohle si ke mně dovolovat nebudou. Nakonec
jsem ale uznal, že mi to nepomůže, abych se cítil lépe a že Rebeku tak zpátky nezískám.
Zatímco jsem byl na turné s Jenneou, Rebeka se mezitím vrátila z Oregonu zpět na
Huntington beach do našeho domu – nejspíš proto, že jsem tam nebyl já. A celkem
očekávatelně s sebou vzala i své skinheadské kámoše. Nechtěl jsem tyhle lidi v mém domě, a
tak jsem zavolal jednomu kamarádovi, kterého jsem znal z Bakersfieldu, a který se taky
přestěhoval na Huntington beach. Říkalo se mu prostě a krátce „D“. A protože se o něm říkalo,
že to byl ten největší tvrďák v celém Bakersfieldu, požádal jsem ho, ať zajde ke mně domů a
všechny odtamtud vyhodí. Souhlasil. Abych byl ale fér, tak jsem zavolal Rebece a nechal jsem jí
zprávu s varováním, že tam posílám někoho na výměnu zámků, a že by měla raději odejít.
„D“ nevěděl, co ho tam může čekat, a tak se cestou ke mně zastavil za kamarádem, od
kterého si půjčil pistoli – jen pro jistotu. Naštěstí v domě už nebyla Rebeka a její skinheadský
klub rváčů, ale jenom sedmnáctiletá chůva, kterou Rebeka najala, aby hlídala Jenneu. Užívala si
v mém domě se svým novým přítelem. „D“ je vyhodil a vyměnil zámky.
Rebeka často mluvila, že mě při rozvodu oškube o všechny moje peníze a já se
samozřejmě bál, že by to udělat mohla. Bavili jsme se spolu po telefonu a ona trvala na tom, že
jí dám půlku svých peněz, načež jsem jí řekl, že než by k tomu mělo dojít, tak ji raději zabiju.
68
Nakonec jsem jí nabídl konkrétní sumu a ona ji přijala. Podepsala papíry a byli jsme rozvedeni.
Teď už oficiálně.
Byla tu však ještě jedna věc, kterou bylo třeba vyřešit. A sice kdo dostane do péče
Jenneu. Oba dva jsme chtěli mít plnou péči a tak jsme s Rebekou o ní po telefonu bojovali.
Chtěl jsem jí sice umožnit, aby se mohla s Jenneou vídat, protože jsem věděl, že stejně tak jako
potřebuje otce, potřebuje dítě i matku, ale Rebeka se v té době chovala jako monstrum a byla
pořád se svými skinheadskými přáteli a já nechtěl, aby s ní přitom byla i Jennea.
Nakonec jsme museli jít k soudu. První slyšení se konalo asi po šesti měsících, a když se
na něm Rebeka neukázala, soud svěřil Jenneu do péče mě.
Zanedlouho poté, co „D“ vyprázdnil můj dům a vyměnil zámky, jsem se vrátil
s Jenneou zpět domů. Kapela měla po tomhle turné v plánu dlouhou přestávku a tak jsem měl
čas si nějakým způsobem utřídit všechny události, které se v mém životě za poslední dobu
udály. Místo toho, abych si užíval volna, začal jsem mít hrozné deprese, protože jsem bydlel
v domě, který jsem koupil pro Rebeku. V domě byly stále její věci, ale Rebeka tam už nebyla.
Bylo to jako tenkrát, když mě opustila Shannon – zase stejný pocit. Ještě před nedávnem tady
byla a teď už tu není. Měl jsem pocit, jako kdyby zemřela.
To mě deprimovalo natolik, že jsem jednoho večera uložil Jenneu do postele o něco
dřív, abych se mohl sám v klidu opít. Když Jennea usnula, otevřel jsem si pivo. V té době jsem
taky hodně kouřil, ale nikdy ne v domě, a tak jsem chodil pořád tam a zpátky a posedával
v židli u bazénu. Když jsem už dostatečně opil a měl trochu lepší náladu a dokouřil jsem svou
poslední cigaretu, vrátil jsem se zpět do domu, kde jsem vytuhnul na gauči. Za pár hodin jsem
se probral a napadlo mě, že bych měl jít zkontrolovat Jenneu. A tak jsem šel do jejího pokoje –
a pořádně se vyděsil.
Nebyla tam.
Začal jsem panikařit – volal jsem její jméno až do ochraptění a všechno jsem převrátil
vzhůru nohama, ale nemohl jsem ji nikde najít. Pak jsem si všiml, že jsem nechal otevřené
dveře, které vedly na zahradu.
A k bazénu.
Okamžitě mě napadl ten nejhorší možný scénář: moje malá Jennea spadla do bazénu a
já ji najdu už utopenou. Co jiného mě taky mohlo napadnout – v domě nebyla a dveře na
zahradu byly otevřené. Člověk by ani nemusel být génius, aby ho okamžitě napadlo, že bude asi
někde venku. Cestou k bazénu mě svíral strach z toho, co v bazénu uvidím, ale když jsem tam
přišel, spadl mi kámen ze srdce. Ležela schoulená v mojí zahradní židli – asi se uprostřed noci
vzbudila a šla mě hledat.
Vzal jsem ji do náručí a dlouho jsem ji k sobě tisknul – byl jsem tolik vděčný, že je na
živu. Právě tehdy jsem si slíbil, že už zůstanu čistý, abych jí mohl být takovým otcem, kterého si
69
zaslouží. Ale dokonce i fakt, že se má dcera mohla utopit, mě nedokázal udržet čistého na moc
dlouho.
Nedlouho poté jsme se „D“ a já začali stýkat častěji a stali se z nás velmi dobří přátelé.
Měl manželku a dvě děti a bylo docela příjemné stýkat se s jinou rodinou, kde mohla Jennea
dostat alespoň trochu mateřské lásky. Stali se z nás nerozluční přátelé a pomáhal mi dostat se
z mého rozvodu a taky s opatrováním Jenney.
„D“ v té době obdržel licenci pro výkon povolání realitního makléře a tak jsme se
dohodli, že spolu vyděláme pořádný balík – což bylo fajn, protože „D“ věděl, co dělá, a navíc
jsem tak našel něco, čím jsem mohl trávit čas, když jsem zrovna nebyl na turné.
„D“ a jeho žena navíc věděli, že potřebuju s Jenneou pomoct, a tak nás přijali do jejich
rodiny. Pomáhali mi s každodenními otcovskými povinnostmi, jako například naučit Jenneu
chodit na nočník. „D“ a jeho žena nakonec o Jenneu pečovali, kdykoli jsem musel odjet na
turné. V té době jsme „D“ a já začali vydělávat pořádný balík díky obchodu s realitami a stali
se z nás blízcí přátelé – byl mi dokonce bližší než moje rodina a pomohl mi překonat bolest ze
ztráty Rebeky. Po dlouhé době jsem na chvíli pocit, že už vidím světlo na konci tunelu.
Chvíli to vypadalo, že se mi život dal zase do pořádku. Netrvalo to však dlouho. „D“ a já
jsme totiž docela dost pili. Užili jsme si sice spoustu srandy, ale zanedlouho jsme začali
koketovat s něčím o dost nebezpečnějším – s drogami. Protože jsem viděl, co speed udělal
s Rebekou, říkal jsem si, že už jsem s ním nadobro skončil – v kokainu jsem však žádný
problém neviděl. Na kokainu jsem dokázal normálně fungovat – nemával se mnou tak jako
speed, a tak jsme jej začali já a „D“ společně užívat.
Kokain mi však začal taky brzo přerůstat přes hlavu. Uvědomil jsem si, že se vše začíná
vracet do starých kolejí, což jsem nechtěl. Chtěl jsem se své závislosti na drogách zbavit, a tak
jsme „D“ a já s kokainem praštili, než se nám to celé mohlo vymknout z rukou. Přešel jsem
proto na Xanax a Vicodin, což pro mě nebyly drogy, protože pilulky bral každý a daly se
legálně sehnat na předpis. Měl jsem spoustu kamarádů doktorů, kteří mi je dokázali opatřit,
kdykoli jsem je potřeboval. A já je vždycky před šňůrou obvolal všechny, takže jsem si dokázal
sehnat pořádnou zásobu.
Míval jsem u sebe tak na tři sta tablet od každého druhu. Na koncerty za námi vždycky
chodili doktoři a donesli nám láhve s rajským plynem a pak nám napsali recept na cokoli, co
jsme si jen vzpomněli. Připadal jsem si pak jako dítě v cukrárně. Pamatuju si, jak jednou na náš
koncert přišel nějaký chirurg, který měl s sebou spoustu drog. Měl s sebou kokain a extázi od
svého známého lékárníka a tvrdil, že je to vůbec ten nejlepší matroš, jaký se dá sehnat. Pařil
s námi od šesti od rána a pak byl naštvaný, že musí jít na devět ráno na sál, kde pak operoval
lidi.
Fakt blázen.
Nicméně po nějaké době jsme se „D“ a já rozhodli, že se společně s našimi rodinami
přestěhujeme z Huntington beach do Bakersfieldu. Cítil jsem, že to bude ideální místo, kde
70
bych mohl začít nový život. Tam měla Jennea taky možnost trávit čas s mými rodiči, mým
bratrem a jeho rodinou. Prostě se svými příbuznými. „D“ a já jsme kromě toho cítili, že to bude
pro nás příležitost, jak se vyhnout drogám, a když jsme dorazili do Baka, byli jsme už oba
střízliví. Samozřejmě už několikrát předtím jsem se pokoušel vyhnout se drogám tím, že se
přestěhuju, ale nikdy to nepomohlo. Ani nevím, proč jsem si tentokrát myslel, že to fungovat
bude.
Balil jsem si věci na cestu do Baka a mezitím už pomalu končila pauza, kterou jsme
s KoRn měli – nadešel čas začít skládat nové, v pořadí páté album Untouchables. Usoudili
jsme, že potřebujeme všichni v kapele změnit prostředí, odjet na nějakou dobu od svých rodin
a soustředit se jen a jen na tvorbu nového alba. Několik z nás se v té době rozvedlo, a tak byla
ideální doba změnit prostředí. Jen tak mimochodem – nakonec si rozvodem prošlo všech pět
členů kapely. Stejně tak jako jsme pozorovali jeden druhého, jak rodinu zakládáme, viděli jsme
taky to, jak se nám naše rodiny rozpadají. Náš rock n´rollový životní styl byl pro naše partnerky
prostě moc tvrdý oříšek.
Nakonec jsme se dohodli, že pojedeme do Arizony. Abych věci tentokrát zbytečně
nekomplikoval, Jenneu si vzal na starost „D“ a jeho rodina, což bylo jediné rozumné řešení
vzhledem k šílenostem, které nás s kapelou čekaly.
Pronajali jsme si čtyři velké domy ve Scottsdale, v Arizoně, kam jsme nastěhovali
všechno naše vybavení a začali dávat dohromady nové album. Nápad to byl dobrý, měl však
jednu vadu: s Korn jsme tam začali pařit tak naprosto šíleným způsobem, jaký jsem ještě
nezažil. Naštěstí jsme já a Jonathan zůstali střízliví. Zbylým třem členům KoRn se to však hodně
vymklo z ruky.
Čtyři velké obytné domy naštěstí plně vyhovovaly našim rozdílným denním režimům.
Munky a já jsme bydleli společně s našimi bedňáky v jednom domě, kde jsme taky napsali
většinu písniček. V suterénu bylo studio, kde jsme nahrávali demáče a protože jsem se snažil
zůstat střízlivý, tak se v něm moc nepilo. Naproti tomu David měl dům sám pro sebe a netrvalo
dlouho, a stalo se z něj hlavní pařeniště. Jonathan měl svůj dům taky jen sám pro sebe a měl
v něm další studio, a tak jsem večer chodil za ním a společně jsme vypilovávali nové písničky.
Snažil jsem se ze všech sil, abych zůstal střízlivý. Byl tu však ještě Fieldy, který měl taky svůj
vlastní dům, ve kterém se pařilo úplně nejvíc. Měl dokonce pódium s tyčí pro striptérky a
každý večer pořádal divoké mejdany.
Bylo pro mě hodně těžké, zůstat první tři měsíce střízlivý, když tolik lidí kolem vás paří.
Musím přiznat, že sotva jsme dorazili do Arizony, Fieldyho dům jsem několikrát navštívil.
Většinu času jsem však dodržoval dohodu, kterou jsme „D“ a já mezi sebou měli a zdržoval
jsem se sám ve svém domě. Vlastně jsem ani nechtěl být pohromadě s klukama z kapely,
protože není nic zábavného na tom, když jste střízliví a trávíte čas s opilýma.
Když bylo album dokončeno, zamířili jsme do L.A., kde jsme jej nahráli – no a pak zase
jednou nadešel čas vyjet na šňůru. V té době jsme už měli jeden druhého plné zuby, a tak si
každý z nás najal svůj vlastní autobus. Pět tourbusů na společném turné. Na téhle šňůře jsme
71
skoro žádné peníze nevydělali, protože jsme je všechny utratili za cestování z jedné štace na
druhou. Ale stálo to za to – už jsme prostě nedokázali být jeden vedle druhého.
Netrvalo dlouho a život na turné se mi opět zvrhnul do neustálého paření. A protože se
o Jenneu tenkrát staral „D“ a jeho žena, mohl jsem se zase vrátit k večírkům, pití a ke drogám.
Prostě nic nového – tentokráte však s jednou malou výjimkou: řekl jsem si, že zkusím být jako
ostatní a začnu vyhledávat sex na jednu noc. Vždyť jsem byl přece rozvedený. Už přece nebyl
důvod se tomu bránit. Možná to nakonec bylo přesně to, co jsem potřeboval, abych se konečně
cítil spokojeně.
Netrvalo to však dlouho. Měl jsem bodyguarda jménem Joshua, který mi každý večer
sháněl dívky – pokaždé to ale skončilo katastrofou. Jednou jsem strávil noc s krásnou
Španělkou. Když pak přišel čas, aby tourbus odjel, řekl jsem ji, že musí pryč. Skončilo to tak,
že mě praštila do obličeje a řvala na mě, že není žádná štětka. Jednou mě zase jiná poprosila, ať
ji začnu škrtit, když jsme spolu byli v autobuse, protože ji to vzrušovalo. Po několika
podobných zážitcích jsem v tom už dál pokračovat nemohl – tohle prostě nebyl můj styl. Mým
stylem bylo fetování, a to bylo přesně to, co jsem dělal po celou dobu turné k albu
Untouchables.
Když jsem se vrátil zpátky do Baka, seznámil jsem se s jedním pohodovým týpkem, se
kterým jsme toho měli hodně společného – včetně naší dřívější závislosti na methu. Hodně času
jsme strávili hovory o tom, jak jsme brali speed, a to tak často, že jsme ho nakonec oba dva
začali chtít znovu. Nakonec jsme si spolu nějaký speed dali, a to i přesto, že jsem sám sobě a
„D“ přísahal, že už to víckrát neudělám. Došel jsem totiž k závěru, že když si jednou za čas
dám, nic mi to neudělá.
Nechtěl jsem, aby se to „D“ dozvěděl, protože jsem věděl, že by mě byl býval zabil. A
tak jsem si to nechal pro sebe a čas od času jsem si nějakou tu lajnu prostě dal. Nemyslel jsem
si, že by to ze mě mohlo udělat to, co z Rebeky a byl jsem si naprosto jist, že to dokážu udržet
pod kontrolou. Ale potom, co jsem si několikrát dal, jsem začal být mezi jednotlivými dávkami
dost náladový a „D“ a jeho žena začali něco tušit. Řekla, že jsem nějak moc často vzhůru, a
začali jsme se hádat. Situace mezi námi byla o to více napjatá, protože to byla ona, kdo se staral
o Jenneu, když jsem byl zrovna na turné. Prostě jsem to už nebyl já, a ona to na mě poznala.
Pořád jsem jí radil, jak se má o mé dítě starat, až jí to otrávilo natolik, že mi jednoho dne řekla,
že se už o ni dál starat nemůže. Byly si sice obě moc blízké, ale ona nedokázala poslouchat
moje řeči už ani o jeden den navíc. Tohle už na mě bylo moc. Ve své zfetované hlavě jsem
viděl akorát to, že ze života Jenney odešla další žena, která jí byla matkou, což mě jednak
deprimovalo a jednak jsem ji za to začal nenávidět.
Teď, když mám střízlivý pohled na věc, už vím, že jsem ji od nás odehnal kvůli mé
drogové závislosti. V té době jsem byl ale přesvědčený, že to byla jenom její vina. Kvůli speedu
jsem měl dost zkreslený pohled na věc, a tak jsem jí začala telefonovat a říkat ji hnusné věci.
„D“ si tohle samozřejmě nemohl nechat líbit, a tak jsme se pohádali, a nakonec jsme spolu
přestali mluvit.
72
Po téhle události jsem si uvědomil, že mám na výběr jen ze dvou možností: buďto moje
dcera, nebo má hudební kariéra. Obojí jsem mít nemohl. A protože obojí byly nedílnou
součástí mého života, nezáleželo na tom, kterou z nich si vyberu, protože by mě zabilo,
kdybych o kteroukoli z nich přišel. Speed se stal mou únikovou cestou – byl to způsob, jak se
vyhnout nutnosti učinit rozhodnutí a byla to možnost, jak odložit problém na později. Místo
toho, abych se pokusil zbavit se závislosti, a začal se konečně zodpovědně starat o svou dceru,
požádal jsem rodiče, aby se o Jenneu postarali, abych já mohl odjet na turné a ládovat tam do
sebe další drogy a chlast. Můj život byl jeden velký průšvih. Má kariéra vzkvétala, ale můj osobní
život byla jeden průšvih za druhým. Jedna hrozná věc za druhou, a já nechápal, proč se mi
pořád dějí.
Celá ta situace mě strašně deptala; měl jsem slávu, prachy ale všechny ty opravdu dobré
věci v mém životě mi chyběly. Lidi museli mě a Jenně pořád pomáhat. Nevychovával jsem svou
dceru správně. Cítil jsem, že musím svou kapelu opustit. Nedokázal jsem to však udělat.
A tak jsem hledal útočiště v drogách – a to v tak velké míře, jak to jen šlo. Speed, koks,
léky a alkohol. Každý den.
Věděl jsem, že s tím musím přestat, ale nedokázal jsem to. Jednak jsem měl už dost
silnou závislost – část mě s tím prostě skoncovat nechtěla. No a za druhé - drogy byly prostě
všude. Nezáleželo na tom, kde jsem zrovna byl – prostě jsem si je vždycky dokázal najít. Když
jsem byl doma, stačilo prostě zajít za některým z kámošů, kteří v tom jeli. No, a když jsem byl
zase na turné, tak se prostě nedalo vrtnout nikam, kde byste neměli na očích hromady koksu.
Nebylo úniku.
První turné tohohle drogami nasáklého, depresivního období, byl Ozzfest. Bylo tehdy
opravdu nádherné léto, ale to mě bylo úplně fuk. I když jsme hráli se spoustou skvělých kapel,
myslím, že jsem to léto neviděl hrát ani jednu z nich – ani Ozzyho ne. Místo toho jsem seděl
sám ve svém tourbusu – každou noc. U mého autobusu bydlel můj kamarád a bodyguard
Joshua, který se mě pořád snažil vytáhnout ven, abych si užil trochu srandy. Já však pokaždé
odmítl. Skoro pořád chodil někdo z kapely nebo našeho doprovodu k mému autobusu a ptali
se, jestli za nimi nechci přijít. Pokaždé jsem jim řekl, že chci být sám.
Občas jsem zaslechl Ozzyho, jak hraje ty stejné písničky, které jsem poslouchal, když
jsem byl ještě kluk – přesto jsem se však ani jednou na něj nešel podívat. To nadšení, které jsem
měl na začátku kariéry KoRn, už bylo pryč. Seděl jsem akorát s hlavou plnou těžkých depresí a
pokládal si hluboké otázky:
„Jak jsem se mohl dostat až sem? Proč se nedokážu radovat ze svýho života? Vždyť stát
se rockovou hvězdou mělo být přece skvělý. Proč se z mýho života stala tahle noční můra?
Proč se mi pořád dějou jen samý špatný věci?“
Měl jsem pocit, že jsem byl prokletý. Vážně. Uvízl jsem na mrtvém bodě, a nevypadalo
to, že se z něj někdy dostanu pryč.
73
Drogy taky začaly ovlivňovat mou hru na kytaru. Vypadal jsem hrozně. Začal jsem
přemýšlet nad tím, jaká úleva by to byla, kdybych se předávkoval v mém tourbusu
nebo hotelovém pokoji. Když si speed dáte poprvé, zvětší vám vaše ego. Dokážete se opravdu
silně koncentrovat – dokážete se upřít na nějakou konkrétní věc. Pokud zrovna myslíte na něco
příjemného (hudba, sex) požitky jsou mnohem lepší, než v normálu. Když ale myslíte na něco
negativního (osamění, deprese), drogy vám natolik zatemní mozek, že všechno se zdá mnohem
horší, než to v reálu je. Takhle prostě drogy fungujou.
Zbožňoval jsem ten „dobrý pocit“, ale stal jsem se jeho otrokem. Strašně moc jsem
s tím chtěl přestat a sám sobě jsem si pořád sliboval, že s tím praštím po tomhle turné, pak
zase až po tom dalším, nebo že s tím skončím už tenhle měsíc a pak zase až ten další. Byl jsem
už závislý jak fyzicky, tak i psychicky. Deprese a deziluze, které mi drogy dávaly, mě
přesvědčily, že nikdy nebudu schopný z kapely odejít, a i kdyby se tak stalo, už bych nikdy
nedokázal být normální a šťastný člověk. A z tohoto důvodu jsem začal přemýšlet o smrti.
Vypadalo to, že by to byl pro mě dobrý způsob, jak uniknout. Ve svých nejtemnějších chvilkách
mi to přišlo jako jediný a nejsnadnější způsob úniku, protože v té době jsem byl přesvědčený,
že když zemřu, prostě se jen proměním na prach a budu už navždy spát.
Tyhle depresivní myšlenky mě naštěstí opustily, kdykoli jsem začal myslet na Jenneu.
Zajímalo mě, jak se asi musí cítit, když si pomyslí, že její otec a matka jí nejsou nablízku, tak
jako rodiče od ostatních dětí ze školy. Myslel jsem na to, jak si někdy musela připadat – že ji
nikdo nemá rád a že je odmítaná, ale z nějakého důvodu jsem dále užíval drogy, abych se
vyhnul otcovské zodpovědnosti.
Den za dnem, týden za týdnem a měsíc za měsícem jsem trávil užíváním speedu.
Nemohl jsem vynechat jediný den, protože bych bez toho nebyl schopný vstát z postele. Ať už
jsem byl na turné nebo doma s Jenneou, měl jsem v sobě speed.
Někdy na začátku roku 2003 měli KoRn vyjet na světové turné, ale místo toho, abych
měl radost, bylo mou jedinou starostí balení věcí na cestu. Strávil jsem dva dny balením věcí,
abych si mohl hezky schovat drogy tak, že je nikdo nenajde. Na tomhle turné jsme měli projet
celý svět: Japonsko, Čínu, celou Evropu, Austrálii a Nový Zéland. A kdekoli jsem byl, chtěl
jsem mít jistotu, že mám s sebou dostatečnou zásobu speedu, který jsem schovával v kufru
v nádobkách s deodoranty, oblečení nebo ve vitamínových kapslích. V Asii jsme cestovali
zeměmi, kde byl trest smrti za držení drog – i když jste měli třeba jen jeden joint.
Mě to však bylo jedno, protože část mě si přála umřít. A kromě toho jsem nevěděl, kde
a jak si speed v cizích zemích sehnat, takže jsem chtěl mít jistotu, že ho mám s sebou dostatek.
Asi vás napadlo, že skrýt před ostatními tak silnou závislost, jakou jsem měl já, by bylo
hodně těžké. Mě se to však dařilo tajit před ostatními členy kapely opravdu velmi dobře.
Většinou jsem se od nich držel stranou, dokud nebylo třeba něco jít udělat, a to jsem si pak dal
několik piv, nebo jsem si dal Xanax (nebo Valium a Vikodin), což mě uklidnilo a já pak
74
nevypadal tak rozrušeně. Samozřejmě tušili, že něco je špatně. Všimli si, jak moc jsem byl
vychrtlý, ale mysleli si, že jsem jen na prášcích (což jsem byl), a mysleli si, že je to v pořádku.
Nezapomínejte – speed je špinavá droga, ale léky, to je něco, co vám předepíše doktor.
A v naší kapele bylo užívání léků něco jako dát si oběd, nebo kouřit trávu. Bylo to něco, co
prostě dělali všichni. Skoro každý na turné byl na něčem závislý (s výjimkou Jonathana, pokud
tedy nepočítám Big Macy). Nebyli ale závislí natolik, aby si drogy schovávali a převáželi je do
cizích zemí. A to jsem byl jen já. Nikdy se však nepřestali pokoušet přemluvit mě, ať jdu s nimi
něco podniknout. Celou tu dobu, co jsem byl na drogách, se o mě pořád zajímali, protože
hluboko uvnitř museli tušit, že něco není v pořádku.
Podobně jako na Ozzfestu, i tohle turné pro mě bylo pěkně temné. Celou tu dobu jsem
trávil o samotě a bral drogy. A tentokrát jsem si nechal ujít i ty nejhezčí země na světě. Bylo mi
to ale úplně jedno. Nezajímalo mě už vůbec nic – teda až na drogy a můj počítač. Když jsem
byl na speedu, byl jsem posedlý svým počítačem – stal se z něj můj nejlepší přítel. Když jsem
byl na turné sjetý, akorát jsem u něj hodiny seděl, pokouše se skládat hudbu, nebo jsem
sledoval porno na internetu.
Když turné skončilo, vrátil jsem se domů k Jenně, ale drogy jsem bral dál. Přes den
jsem s ní strávil trochu času, ale když večer usnula, šel jsem na záchod, kde jsem si dal několik
lajn. Občas se uprostřed noci probudila a viděla mě, jak sedím totálně sjetý u počítače, nebo
dělám něco jiného, a ptala se, proč jsem vzhůru. Pokaždé si dělala starosti a občas i plakala,
protože věděla, že je se mnou něco v nepořádku. Řekl jsem jí, že jsem se právě vzbudil, a že za
chvíli si zase půjdu lehnout – to ji ale moc neuspokojilo. Dělala si starosti o svého tátu.
Začal jsem nakupovat tuny methu, od svého dealera v Baku. Chodil ke mně domů
uprostřed noci, když Jennea spala, a nosil s sebou pistoli, protože jsem nebyl jeho jediný
zákazník, kterého té noci navštívil. Byli jsme něco jako přátelé spoluvězni – já byl uvězněný ve
své závislosti a on byl zase nucený prodávat drogy, aby uživil svou rodinu.
Pokud jste nikdy nebrali meth, je nutné, abyste pochopili jednu věc: existuje více druhů
methu a někdy si závislý člověk zvykne na jeden druh natolik, že na něj pak droga přestane
účinkovat, takže je třeba přejít na jiný druh. Kdykoli měl můj dealer nový matroš, zavolal mi, a
já si koupil dávku. Byl jsem natolik závislý, že jsem měl u sebe osm různých druhů methu. A do
toho ještě všechny ty léky a pivo.
Tolik jsem se obával, že by mi mohl speed dojít, a tak jsem si kupoval obrovské
množství do zásoby. V místnosti jsem měl sejf, který byl celý napěchovaný jen speedem. Měl
jsem u sebe jeden matroš, který byl říznutý něčím divným, a já se bál si ho dát, ale stejně tak
jsem i bál ho vyhodit. Dal jsem ho proto k tomu ostatnímu a sháněl si další do sbírky.
75
A celou tu dobu se mnou byla moje sladká, osmiletá dcera, která se mohla akorát
nečinně dívat, jak se její otec ničí drogami.
76