2/2012 ročník 21 (15)

Komentáře

Transkript

2/2012 ročník 21 (15)
2/2012 ROČNÍK 21 (15)
O nové
evangelizaci s biskupem
Janem Baxantem | 20
Evropská cena za
život
in memoriam
Chiaře Lubichové
| 22
www.focolare.cz
Odkaz
Václava Havla
|3
Příprava
na světové
setkání rodin
v Miláně | 8
POSTŘEHY A ZAMYŠLENÍ
Foto: Markéta Jírů
Odkaz Václava Havla
Jakou zkušenost představovalo setkání s Václavem Havlem a čím oslovovaly jeho názory. Jaký byl jako člověk či státník, co charakterizovalo jeho postoje, vztah k druhým, jak se díval na světla a stíny naší současnosti, čeho
si vážil a co akcentoval, v čem viděl současná rizika i jak vnímal cestu k nápravě. Přinášíme postřehy lidí, kteří mu byli blízcí osobně či svými názory
a postoji.
Pevnost
postojů
V
áclav Havel byl jednu dobu zaměstnán jako kulisák.
Byl to múzický člověk. Viděl svět očima, které hledají
krásu. Pro vztahy mezi lidmi měl vyvinutý pozorovací
talent. Zaznamenával charaktery, rysy chování, rytmus dialogu.
Ve svém slovníku byl mimořádně
nápaditý. Nemluvil jako politik, který
bojuje o přízeň a uchvacuje moc. Spíše jako člověk, jemuž jde o podstatu.
I proto se u něj najdou výrazy jako tajemství, pokora, zázrak nebo odpovědnost. Odpovědnost… obnova odpovědnosti byla jedním ze silných témat,
k nimž se vracel. Chápal odpovědnost
téměř jako odpověď na výzvu nebo na
otázku, kterou nám položil Někdo, kdo
je ale mnohem důležitější, než jsme my
sami.
Ve výkonu nejvyšších funkcí je člověk nucen rozhodovat rychle, a to
i o záležitostech, které jsou velmi složité a které musí řešit poprvé a třeba naposledy. Když se objevil nějaký zásadní
problém, rád se obklopil osobnostmi
znalými věci a požádal je o názor. Uměl
pak dlouhé hodiny naslouchat, přičemž
sám vůbec nepromluvil. A nakonec
v několika větách diskusi shrnul a vyhmátl to podstatné.
Byl to muž statečný. Nebál se říkat
věci i tehdy, když mu za ně opravdu
nekynula žádná odměna, spíše naopak.
Vystupoval sice velmi uctivě a slušně,
ale trpělivě setrvával na svém a bylo-li třeba, uměl se velmi hlasitě ozvat.
Když čtete jeho texty, objevíte pozoruhodnou pevnost postojů. Jako by se
s ubíhajícími roky jen vyjasňovaly nebo
zpřesňovaly.
Celý život se zasazoval o věc lidských
práv. Sám zažil, jak drtivá může být síla
režimu, který chce umlčet nepohodlné
hlasy. Bez podpory zvenčí se takový
tlak nedá vydržet. Nezapomínal napsat dopis a intervenovat ve prospěch
nespravedlivě pronásledovaných. Vě-
děl, že jich jsou zástupy a že o nich
svobodný svět často nechce nebo ani
nemá příležitost slyšet. A protože byl
přesvědčen, že publicita může být tím
posledním, jak přimět diktátory ke
změně smýšlení, přišel s řadou kandidátů na udělení Nobelovy ceny míru.
Porota mnohé z nich vybrala a vyznamenáním jim pomohla v zápase o svobodu a úctu k člověku. U Václava Havla proto nepřekvapí, že jedním z jeho
posledních kroků bylo, že napsal osm
dopisů nespravedlivě vězněným v Bělorusku. Ten list od něj museli dostat
do vězení jako povzbuzení zvlášť silné,
téměř jako poslání na cestu, protože
jim byl doručován až několik dní po
jeho smrti.
Hodně pozornosti se věnovalo otázce, v jakého Pána Boha vlastně věřil,
a zda vůbec. Odpověď na tuto otázku si Václav Havel odnesl s sebou.
Ale každý, kdo jeho texty čte pozorně, kdo pozoroval, s jakým zaujetím
rozmlouval s duchovními autoritami
doby, tak dobře ví, že měl velmi bohatý vnitřní život. Byl duchovním člověkem v tom nejlepším slova smyslu.
A vůbec nevadí, že bylo tak těžké ho
někam zařadit. Naopak. Ukazoval cestu.
Záleží jen na nás, jak s jeho odkazem
naložíme. Můžeme ho zavřít do vitríny.
Anebo si dáme tu práci a budeme v textech Václava Havla hledat místa, která
neztratila na aktuálnosti a která mohou
uvolnit cesty, třeba k proměně našeho
nejbližšího okolí. Jsem přesvědčen, že
takových míst lze objevit až překvapivě
hodně. Psal totiž o věcech nadčasově.
Uměl odstoupit, nahlížet na sebe s nadhledem a s humorem. A nemusí být
podstatné, pokud mezitím uplynuly roky. To
se možná jen změnily
kulisy. A to by nás, tedy
ve spojení s kulisákem
Václavem Havlem, nemělo zas až tak překvapovat.
Pavel Fischer,
v letech 1999–2003
ředitel Politického odboru
Kanceláře prezidenta,
později velvyslanec ve Francii
2/2012 | Nové město |
3
POSTŘEHY A ZAMYŠLENÍ
Slušnost
a úcta
k druhému
J
sem pevně přesvědčen,
že Václav Havel je osobností světového významu nejen pro svou úlohu
při pádu totality ve střední
Evropě, ale zejména nyní,
při zamýšlení nad krizí současného světa. Neboť právě
nyní vstupujeme do období
hledání nové morálky, úlohy
svědomí a zodpovědnosti za
globální svět, tvoření globální občanské etiky, která rozvíjí naše vědomí a svědomí,
a musíme řešit problémy lidské zodpovědnosti, o kterých
on psal již před mnoha lety.
Zde bych ale chtěl zmínit
Václava Havla jako našeho
současníka, přítele, kamaráda, člověka z masa a kostí, na kterého jsme si mohli
sáhnout. Každé setkání s ním
bylo zážitkem pro jeho výjimečné charakterové vlastnosti. Působil paradoxně, jak
by sám řekl. V osobním kontaktu působil jako plachý, až
trochu stydlivý trémista, rozpačitý člověk. Kdybych měl
jeho osobnost vyjádřit jedním slovem, zvítězil by pojem
slušnost. Vím o tom, že když
ho jako nepřátelskou osobu
„rozpracovávali“ estébáci, byli přesvědčeni, že tento plachý
a jemný intelektuál se zlomí
rychle. Nezlomili ho nikdy.
Svojí slušností a neústupností přiváděl komunistické
vyšetřovatele k nepříčetnosti.
Byl ztělesněním Holanových
slov, která měl rád, že co je
bez chvění, není pevné.
Základní charakteristikou
jeho chování k ostatním lidem bylo to, čemu se dávno
česky říká „kindrštube“, hluboce zakořeněná zdvořilost.
4
| Nové město | 2/2012
Choval se uctivě a slušně ke
každému, byl tak vychován.
Byl živoucím dokladem důležitosti důsledné, laskavé
a náročné výchovy v rodině.
Jeho rodiče, zejména maminka, zvládli úplnou ztrátu
majetku a komunistickou
šikanu s velikou noblesou,
syny perfektně vychovali
k výkonnosti i skromnosti, ostatně i Václav se svého
majetku vzdal ve prospěch
příbuzných.
Myslím na něj nyní často
jako na tichého, plachého,
vtipného a nesmírně moudrého i statečného člověka,
skutečného hrdinu našich
životů. Moc prosím, aby pro
budoucnost byl odkaz Václava Havla ctěn nejen studiem
jeho osobnosti umělce, dramatika, myslitele, ale aby se
stal i základem občanské
výchovy ve školách a v našich rodinách. Představuji si,
že kdybych se ho jeho slovy
zeptal: „Václave, prosím
stručně, co
chc e š , aby
byl tvůj odkaz?“ řekl
by: „Chovejte se slušně.“
Slavomil Hubálek,
klinický psycholog
Směřovat
k míru
mezi lidmi
M
é zamyšlení nad životem a dílem Václava Havla se vztahuje k oněm prvním
dnům, které by fyzik nazval
„přechodovými stavy“ a které byly praktickou odpovědí
na starou teoretickou otázku
politických filozofů, totiž „co
dělat druhý den po revolu-
ci“. Dnes už slogany vládnou
spíš světu reklamy, ale tehdy
se najednou objevily slogany
dotýkající se hodnot daleko
podstatnějších, než jsou výhody nového „bankovního
produktu“. Slogan „nevaž se,
odvaž se“ mohl mít tehdy
důsledky přiložení sirky k zápalné šňůře. Ale slogany – jež
si dovoluji spojovat s Václavem Havlem – vedly docela
jiným směrem. Neměli jsme
být jako oni, neměli jsme
stavět na (třídní) nenávisti,
neměli jsme manipulovat
s pravdou a uchylovat se ke
lži. Václava Havla zvolili prezidentem ti samí poslanci,
kteří v těch svých poslaneckých lavicích sedávali už tehdy, kdy on byl nucen nedobrovolně „sedět“ úplně někde
jinde. Nad takovou volbou je
možno vést všelijaké rozpravy. Pro mne je důležitý „irenický vzorec“ – tedy směřování k pokoji, k míru mezi
lidmi. Jsem k tomu veden
už svým křestním jménem,
které mi rodiče dali ještě za
války. A „přechodový stav“
se v tomto smyslu zdařil.
K připomenutí toho zvláštního klimatu těch dní nepoužiji už sloganu, ale oslovení,
k němuž se odhodlal předseda té úplně první české vlády,
složené již nejen ze „starých
struktur“, ale i z „nově příchozích“. On, sám ještě „stará
struktura“, oslovoval členy
své vlády takto: „Soudruzi,
pánové, bratři!“
Toto podivuhodné oslovení mi potom po letech
připomenula Chiara Lubichová, když – blahé paměti
– navštívila Prahu. Žádala
po nás přítomných v arcibiskupském paláci, abychom se
snažili milovat i ty své rivaly,
protivníky, dokonce i v politice. „Bratři“ v politice potom
vycházeli z paláce a nevěřícně kroutili hlavou: to přece
po nás ta sestra Chiara nemůže chtít! Na to nemáme…
Dnes je Václav Havel – jak
věřím – v „Novém městě“ –
ale v tom, jež je pro vyvolené připraveno od věčnosti.
Do našeho světa – nejen do
politiky – znovu vstoupila
ne-láska, ne-pravda. Polopravdy reklamních sloganů
nás neosvobodí. (Třídní)
zášť a nenávist, vracející se
jako důsledek neschopnosti
poučit se z chyb našich předků, nemohou vést k pokoji,
ale k rozvratu. A tak sním
o tom, že jako naše poučení
z odkazu Václava Havla těch
„prvních dní“ začnou předsedající našemu parlamentu,
senátu, vlády, ale i obecních
zastupitelstev a městských
rad, používat toho úžasného
oslovení, v němž by už možná mohli jen prohodit pořadí
oslovených –
a bratry by
bylo dobré
začínat. Tedy : Brat ř i,
pánové, soudruzi – vzpamatujme se!
Prof. Lubomír Mlčoch,
ekonom
Hledání
pravdy
V
souvislosti s odchodem prezidenta Václava Havla tam, kde již
pravda a láska zvítězila
nad lží a nenávistí, by se úvahy o smyslu života člověka
mohly zastavit, protože jeho
pozemský život se naplnil.
V případě státníka je však
namístě zamyslet se dále
nad tím, jaký měl tento člověk vliv na kultivaci myšlení
a na utváření naší takzvané
polistopadové společnosti.
Myslím si, že mezi věřícími
lidmi měl prezident Havel
nejen mnoho sympatizantů,
ale mnohým byl svým přístupem k chápání současnosti
a hlavně budoucnosti našeho
státu vzorem. Po roce 1989,
kdy někteří z našich blízkých
a přátel vstupovali do reálné politiky, jsme měli různé osobní představy o tom,
v čem by se naše vztahy ve
společnosti měly změnit.
Podstatnou otázkou však bylo jakým způsobem. Vedle lidí, jako byl Václav Havel, kteří
o spravedlivější a svobodnější
život usilovali osobní statečností navenek, do vysoké politiky vstoupili také lidé, kteří
znali cestu ke svobodě ze života společenství. Mám-li
krátce vzpomenout na prezidenta Václava Havla, chci
nejdříve připomenout našeho přítele Josefa Luxe. Ten
v roce 1998 napsal: „Vstoupil
jsem do politiky z nadšení
a s trochou naivity jsem v ní
viděl místo, kam je naléhavě zapotřebí přinést lidskou
hodnotu, slušnost a toleranci.
Silně jsem cítil, že svět je třeba změnit k lepšímu, a očekával jsem, že právě v politice se
setkám s dalšími, kteří za takovým ideálem půjdou a budou se přít jen o to, jak ho
nejlépe uskutečnit.“ Jedním
z nejdůležitějších lidí, kterého
podle svého očekávání v politice Josef Lux potkal, byl
podle mne právě prezident
Václav Havel, který s velkým
nasazením a odhodláním
usiloval o hledání pravdy. Jeho životní krédo bývá velmi
často zlehčováno a relativizováno. Dokonalejší pochopení
jeho osobnosti však vyžaduje
odvážnější myšlení. Možná
by pomohla citace myšlenky německého filozofa G. E.
Lessinga, který napsal v roce
1778: „Hodnotu člověka nevytváří pravda, kterou člověk
vlastní, či o které se domnívá,
že ji vlastní; vytváří ji úsilí,
jež vyvinul, aby pravdu nalezl.“ Díky osobní snaze žít
svůj aktuální politický život
v pravdě a lásce a přesvědčovat o tom také ostatní spoluobčany, byli pro mne oba
Foto: arhiv Nadačního fondu Josefa Luxe
POSTŘEHY A ZAMYŠLENÍ
Setkání správní rady a čestného výboru Nadačního fondu Josefa Luxe
v Tyršově domě v Praze v roce 2009.
politici, Václav Havel a Josef
Lux, představiteli, kterých
jsem si mohl celou dobu jejich veřejného působení vážit. V době, kdy nás zde oba
zanechali dalšímu usilování
o naplnění společných ideálů, máme možnost na jejich
úsilí navazovat. Buďme proto
vděčni prezidentu Václavu
Havlovi za jeho podporu,
kterou projevil svým členstvím v čestném výboru Nadačního fondu Josefa Luxe,
který od roku 2001 vytrvale
podporuje iniciativy a aktivity přispívající k vytváření,
rozvoji a ochraně duchovních, etických a kulturních
hodnot. S panem prezidentem jsme se naposledy sešli
v přátelské atmosféře v roce
2009, a to na setkání správní
rady a čestného výboru Nadačního fondu Josefa Luxe
v Tyršově domě v Praze. Vedle pozitivního ocenění užitečnosti studentských soutěží, které jsou hlavní aktivitou
fondu, se v neformální diskuzi o současné politické situaci
odrazil jeho trvalý zájem o to,
aby neustálý politický boj na
domácí i světové scéně nepřehlušil jeho hlas, připomínající vytrvale ochranu lidských
práv. Buďme vděčni i za to, že
v čestném výboru fondu se
mohl Václav Havel „potkat“
se zakladatelkou a prezidentkou Hnutí fokoláre Chiarou
Lubichovou. Za podpory
těchto celosvětově známých
osobností máme šanci znovu
objevit myšlenku uceleného
vzdělání, založeného na souladu poznání
zakot veného v pravdě, a hledat
pravdu, která
nás osvobodí (srov. Jan
8,28).
Doc. Václav Klička,
revizor Správní rady
Nadačního fondu Josefa Luxe
Hloubka
lidskosti
T
o, co mě v souvislosti
s osobou Václava Havla oslovuje nejvíc, je
hloubka jeho lidskosti,
což dokládá také jeho vztah
k těm, kteří za minulého režimu žili svůj život na okraji
většinové společnosti. V roce 1976 byl jedním z těch,
kteří se zasadili o příznivý
výsledek procesu s rockovou
skupinou The Plastic People
of The Universe. Havlovi se
díky mladým lidem z undergroundu otevřelo nové vidění společenské a politické
situace. Pochopil, že tito lidé,
kteří jsou vyloučeni, prožívají velmi silně společenský
kontext a nejsou ochotni se
s ním smířit. Reflektoval jejich způsob života, touhu žít
svobodně, nakolik to bylo jen
trochu možné. Uvědomoval
si, že byli režimem považováni za bezvýznamné, a tak
bylo snadné je zničit. Zde se
projevil jeho respekt ke skutečně existujícím lidským
osudům, touhám, nedostatkům, strádání. Ba co víc.
On, který úzce komunikoval
s kulturními a politickými
elitami a byl jejich součástí,
se stal jedním z těchto vyloučených. Jasně to vyjádřil
Jáchym Topol, který v souvislosti s undergroundem
vidí působení Václava Havla
v tom, „že desítky, stovky lidí
chránil tím, že je pokládal za
důležité a sobě rovné“.
Společenství lidí, atmosféra spoluúčasti, která vznikla
po procesu s Plastic People,
se stala rozhodujícím impulsem pro vznik Charty 77. Bylo to společenství velmi rozdílných lidí, pocházejících
z odlišných společenských
prostředí – nezáv islých
umělců, filosofů, bývalých
komunist ických prominentů, katolických, evangelických intelektuálů a lidí
z undergroundu. Role Václava Havla byla integrující.
Jeho osobnost všechny sjednocovala a pomáhala jim
odhalovat společnou perspektivu na základě obecně
přijímaných hodnot. V tomto duchu působil i nadále, jako prezident, i v letech poté.
Působil vždy jako narušitel
stojatých vod ve společnosti,
jako rušitel našich osobních
identit. Jeho život byl součástí životů obyčejných lidí
i součástí
životů těch,
kteří nesou
určitou míru odpovědnosti za
jejich osudy.
Helena Veselá, lékařka
2/2012 | Nové město |
5
Foto: Filip Kotek
ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ
Bohumil Vodička při setkání s prezidentkou Hnutí fokoláre Marií Voce, květen 2011 v Praze.
Příležitost k vytváření vztahů
Působení v domě s pečovatelskou službou ve Svitavách je „parketou“ Bohumila Vodičky, jak sám říká. Nachází příležitosti k navazování dobrých vztahů,
konkrétní službě i doprovázení spoluobyvatel v závěru života.
V
jaké rodině jste vyrůstal,
jaké jsou vaše vzpomínky
na dětství, na mládí?
„Narodil jsem se ve Svitavách, ale vyrůstal jsem ve
Vendolí na Svitavsku. Mám
starší sestru a bratra. Naše rodina byla věřící, ale víra se moc
nepraktikovala. Byl jsem u prvního
svatého přijímání, rok jsem chodil na
náboženství, ale pak to skončilo. Ze
školy na mě tlačili a dělali všechno
možné, abych na náboženství nemohl
chodit. Nerad na ty situace vzpomínám. Postupně jsem přestával praktikovat a chodit do kostela. Myslel jsem
si, že Bůh už do mého života nebude
vstupovat. Neměl jsem o něj zájem
a odmítal jsem poznat, že on má zájem
o mne.
Na vojnu, kterou jsem prožil v Českých Budějovicích, jsem byl nepřipravený a dost těžko jsem snášel šikanu.
Právě v tom prostředí jsem se setkal
s kluky, ze kterých vyzařovalo něco víc,
a já to nedokázal pojmenovat. Jejich
způsob života mi připomněl, že Bůh je
zde, a začal jsem ho hledat. Nikdy předtím jsem neměl zájem o čtení knih. Na
vojně jsem ale přečetl víc knih, než kdy
6
| Nové město | 2/2012
předtím. Oni měli literaturu, třeba i životopisy svatých.
Díky jednomu vojákovi jsem se dostal do rodiny Kalných a tam jsem se
setkal se Slovem života. Na to nikdy nezapomenu. Říkal jsem si, že to je to, co
se dá dál žít, tady a hned. Tehdy to bylo
Slovo života ´Kdo z vás je bez hříchu, ať
po ní hodí kamenem první!´ (Jan 8,7)
Snažili jsme se žít slovo.“
Čím jste se chtěl stát?
„Jako malému se mi líbily vlaky. Ale
na vesnici jsem si nemohl moc vybírat.
Skončil jsem na zemědělském učilišti,
vyučil se jako zemědělec – mechanizátor a v družstvu pracoval až do roku
1989, kdy se dostavila nemoc.“
Jaká je vaše zkušenost s jejím přijetím?
„Přijetí – s tím není člověk nikdy hotov,
to je práce na každý den. Když se na to
zpětně dívám, vidím jako obrovský Boží
dar těch pár let po vojně (1983–1989),
kdy jsem byl zdravý. Vrátil jsem se k Bohu a začal jsem pomáhat i našemu panu
faráři, ministroval jsem, četl Boží slovo
při mši svaté. Bůh mi dal možnost, abych
se na příchod nemoci připravil. A já mu
za to děkuji. Kdyby nemoc přišla v době,
kdy jsem byl Bohu hodně vzdálený, asi
bych to vůbec neunesl. Beru to tak, že
to byl on, kdo mě připravoval na dobu,
kdy mě znovu navštíví a povolá – abych
byl schopný toto povolání přijmout. Jako
kdyby mi v tom roce 1989, kdy se začaly
projevovat první příznaky nemoci, která mě později upoutala na vozík, řekl:
´Jestliže ses ke mně vrátil, tak ti teď pošlu
toto. Jak na to odpovíš, jak to přijmeš?´
Věřím, že by mi nedal nic tak těžkého,
abych to neunesl. Jako by mi řekl: ´Ty
musíš svědčit tím, že poneseš svůj kříž
trpělivě až na Kalvárii.´
Když Ježíš ke mně přichází skrze
tuto bolest, tak věřím, že s tím má nějaký plán. Je třeba ho přijmout, neptat
se proč, protože odpověď tady na zemi
nedostanu. Druhá věc je naučit se s tím
žít. To je další fáze přijetí. A když se s tím
člověk už naučí žít, tak je potřeba se rozhodnout, jak to naplnit. To, co prožívám,
je pro mě výzva ke spolupráci s ním.
Denně mu všechno odevzdávám a snažím se to prožívat v duchu slov sv. Pavla, který říká: ´Teď sice pro vás trpím,
ale raduji se z toho, protože tím na svém
těle doplňuji to, co zbývá vytrpět do plné
míry Kristových útrap; má z toho prospěch jeho tělo, to je církev.´ (Kol 1,24)“
Žijete v domě s pečovatelskou službou ve Svitavách, jak je to dlouho?
„Už šestnáct roků. Když jsem se pro
to rozhodoval, ještě jsem chodil. S hůlkami, ale chodil. Až později jsem se
mohl pohybovat jen na vozíku. Jeden
kamarád mi tehdy nabídl tuto možnost
s tím, že je to nový dům a kdyby se můj
stav později zhoršil, bylo by lepší bydlet
v bezbariérovém bytě. A až budou byty
obsazené, mohlo by být složitější se tam
dostat. Bylo to velice těžké rozhodování, nechtěl jsem odejít ze své vesnice.
Ale v konečné fázi jsem se rozhodl.“
Vy jste se angažoval pro zřízení kaple v tomto domě, že?
„Když jsem se sem nastěhoval, dům
byl v provozu rok a kaple tady nebyla. Bylo zde pár věřících lidí. Chodívali
do kostela do města, což je dost daleko.
Tenkrát nás napadlo, že by bylo pěkné
mít kapli. Po delším jednání se podařilo získat jednu menší místnost. Tenkrát
ještě bez svatostánku.
Scházeli jsme se tam jednou za týden na růženec a jednou za měsíc tam
byla mše svatá. Ale vývoj šel dál. Bylo
nás poměrně dost, vždycky nejméně
dvanáct až patnáct. Začal tam chodit
pan farář a mše svatá bývala jednou za
ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ
příležitost vytvářet s nimi dobré vztahy. Když přijdou, postojí, popovídají,
postěžují si, vylijí si své srdce. Jedna
paní mi říkala: ´Vy to tady máte jako
zpovědnici.´ Tak jsem jí řekl: ´Akorát
to rozhřešení vám nemohu dát.´“
Je na vašem rozhodnutí, jaký druh
zboží budete prodávat nebo jste něčím
vázán?
„Dodavatelé přivezou všechno. Mezi
zbožím je i erotika. To byl těžký oříšek.
S každým distributorem byla jiná spolupráce. Jednomu jsem říkal, že to prodávat nebudu a že to chci zrušit. Ale pořád
mi to posílali. Tak jsem to nechával pod
stolem v krabici, a když se jim potom
vždy vracelo sto procent neprodaného
zboží, tak už to neposílali. Funguje to
tak, že když se nějaký titul, časopis, tři
měsíce vrací, tak se to vyřadí z nabídky.
Problém je v tom, že to po půl roce nabízejí zas. Tak s tím nejsem nikdy hotov.
Jedna paní mi řekla: ´Mně se líbí, že
u vás jsem ještě neviděla žádné sprosťárny.´ Je fajn, že si toho někdo všiml.“
Jak jste poznal Hnutí fokoláre?
„Bylo to postupně. Nejprve to bylo
to první setkání se Slovem života v ro-
ce 1983. Pak jsme měli tranzistoráky,
poslouchali jsme i české vysílání Rádia Vatikán. Tenkrát vysílali jednou za
týden myšlenku Chiary Lubichové. Já
jsem nikdy nevěděl, kdo to je. Ale vím,
že mě to moc oslovovalo. Bylo to něco,
co se dá lehko pochopit a žít.
Po návratu z vojny nastalo období,
kdy jsem se Bohu trošku vzdálil, protože jsem neměl nikoho, kdo by se mnou
vytvářel společenství, až do chvíle, kdy
jsem byl pozván právě díky rodině Kalných tehdejším ústeckoorlickým farářem Josefem Kajnekem do společenství
mládeže. Jednou mě vzali do Příchovic.
Pak jsem se postupně dostal do pravidelného kontaktu s mládeží z Hnutí
fokoláre. Když mi bylo už kolem třiceti,
našel jsem svoje místo mezi volontáry
Hnutí. Samozřejmě, někdy se mi daří
podle spirituality Hnutí žít lépe, někdy
méně, ale cítím, že i s nemocí se dá žít
jako volontár, protože i takto se dá přinášet do světa svědectví žitého slova.
Snažím se o to v tomto domě, protože
na víc nestačím. Toto je má parketa.“
Za rozhovor děkuje
Ludmila Šturmová
Foto: Ludmila Čiháková
týden ve všední den, později i v neděli.
Teď máme mši svatou každou neděli
a o svátcích.
V té době přišla nabídka udělat si
pastorační kurz, tak jsem se přihlásil,
chtěl jsem si jen rozšířit vzdělání. Když
jsem ho dokončil, mluvil jsem s panem
farářem o tom, jestli by nebylo možné,
aby v kapli byl i svatostánek. To se podařilo. Pan farář říkal, že když už mám
kurz, bylo by dobré, abych měl pověření podávat svaté přijímání.
Takže svatostánek tam posledních
osm – devět let je a když je potřeba,
mohu svaté přijímání podávat a přinést
i nějaké babičce, která už nedojde ani
do kaple.
Teď je období, kdy mnohé lidi, kteří
chodili na mši svatou, navštívila sestra
smrt, jak říká svatý František. Takže se
na růženci sejdeme tak tři – čtyři, což
je opravdu hodně málo.
Kdyby tam svatostánek nebyl, spousta lidí by zemřela bez svátostí. U mnoha
lidí jsem tu za tu dobu zažil, že po nějakých padesáti letech znovu před smrtí
přijali svátosti. A i kdyby kaple přestala
fungovat, mám radost, že během uplynulé doby se někteří před smrtí vrátili k Bohu a díky tomu přijali svátosti,
k čemuž by asi bez kaple nedošlo.“
Zmínil byste také svou práci? Jak jste
se pro ni rozhodl?
„Bylo to nějak všechno najednou.
Bydlel jsem tady asi dva – tři měsíce. Byla
tady trafika a paní, která ji provozovala,
měla odcházet. Lidé říkali, že je to škoda,
že je tady trafika zapotřebí. Jednou jsem
šel kolem a ta paní mi říkala: ´Nechcete
si to tady vzít?´ Já jí řekl: ´Já? Vždyť tomu
vůbec nerozumím, docela se toho bojím,
protože s tím nemám žádnou zkušenost,
nemám na to vzdělání.´ A ona: ´To se
naučíte. Něco si tím přivyděláte a k důchodu by to bylo dobré.´
Řekl jsem si, že to zkusím rok a když
tak se to potom zavře. Postupně se to
rozjelo a najednou jsem cítil, že je to jakýsi vlak, ze kterého už nemůžu vyskočit, protože lidé si na to začali zvykat. Já
jsem se v tom za rok lépe vyznal a sbíral
jsem zkušenosti. Rok se prodloužil na
šestnáct let a zatím to pořád pokračuje.“
Je to služba obyvatelům domova nebo si k vám chodí kupovat i lidé zvenku?
„Já to chápu jako službu především
lidem zde nebo jejich návštěvám. Ale je
pár lidí, kteří sem chodí i zvenku. Je to
Na mezinárodním setkání volontárů Hnutí fokoláre v Budapešti v roce 2006.
2/2012 | Nové město |
7
RODINA
„Práce a slavení jsou úzce
spojené s životem rodin:
podmiňují jejich rozhodování, mají vliv na vztah
mezi manželi a mezi rodiči
a dětmi, zasahují do vztahu rodiny ke společnosti
a k církvi… Rodina, práce
a sváteční den jsou dary
a požehnání od Boha, které nám mají pomáhat plně prožívat lidský život,“
jsou slova Benedikta XVI.
v poselství, adresovaném
Světovému setkání rodin.
O přípravě setkání hovoří
PhDr. Ing. Marie Oujezdská, ředitelka Národního
centra pro rodinu.
R
odiny z různých
koutů světa se připravují na Světové
setkání rodin, které letos proběhne
v italském Miláně.
Není to první setkání tohoto typu, kterého
jste se zúčastnila…
„Před třemi lety jsem se
zúčastnila setkání rodin
v Mexiku. Setkání předcházel, tak jako tomu má být
i v Miláně, teologicko-pastorační kongres. Kongres
se konal za účasti zástupců
z celého světa, přednášky
byly prokládány svědectvími
z různých kontinentů. Dodnes si vzpomínám na jeden
nápadný rozdíl mezi vystoupeními zástupců zemí třetího světa a menšího zbytku
8
| Nové město | 2/2012
Foto: Domenico Salmaso
Příprava
na
Světové
setkání
rodin
bohatých zemí: První vyprávěli o tom, co Bůh velkého
v jejich životech působí, druzí o problémech, s nimiž se
(často neúspěšně) potýkají…
Vzhledem k veliké vzdálenosti Mexika se z Česka zúčastnili pouze čtyři zástupci.
Věřím, že letos se nás v Miláně sejde mnohem více.“
Národní centrum pro rodinu nabízí možnost organizované účasti pro rodiny
z České republiky. Mohla
byste krátce shrnout, co
rodiny, které by se rády zúčastnily, čeká? Jak by se měl
odvíjet program?
„Všechny zájemce o světové setkání bych ráda odkázala na naše webové stránky
www.rodiny.cz, kde průběžně překládáme texty oficiálních stránek setkání, včetně
důležitých informací souvisejících s možnou účastí.
V zásadě je možnost dvojí
účasti: na kongresu a následném setkání či ´jen´ na se-
tkání. Rodiny i jednotliví zájemci mohou jet do Milána
s námi autobusem s cestovní
kanceláří Miklas Tour.“
Jaké téma bylo zvoleno
pro toto setkání?
„Téma je opravdu velmi
žhavé: Rodina – práce a slavení.“
Příprava zajisté nespočívá jen v zajištění cesty. Co
může pomoci pro duchovní
přípravu na toto setkání?
„Už v loňském roce byly
vydány Papežskou radou pro
rodinu přípravné katecheze.
Zájemci si mohou stáhnout
jejich český překlad z již zmíněných webových stránek.
Přípravné katecheze jsou
určeny jednotlivým rodinám
a rodinným společenstvím,
farnostem, centrům a sdružením pracujícím v pastoraci
rodin. Nabízejí široký pohled
na význam práce a slavení
pro život křesťanské rodiny.
Povzbudivé je, že vycházejí ze
situace, v níž se odehrává kaž-
dodenní život. Zvlášť v České republice se potýkáme –
ve srovnání se zahraničím
– s vysokým podílem doby,
kterou trávíme v zaměstnání. A navíc je u nás oproti
zahraničí mnohem běžnější
práce v neděli a o svátcích. To
všechno negativně ovlivňuje
život v rodině, příležitosti ke
společné práci i chuť prožívat
slavnostně společné chvíle.
Devět přípravných katechezí se snaží spojovat Boží
slovo s učením církve a s výzvami současného života.
Dávají najevo, že církev ví
o hledání dnešní rodiny,
o stresu, s nímž se každodenně potýká, o nepochopení jedinečnosti práce,
která se v rodině vykonává.
Nelze přitom přehlédnout
ani uznání obětí, bez nichž
si nelze pravdivě život v rodině představit.“
Jakým způsobem se mohou na setkání podílet i ty
rodiny, které se nebudou
moci osobně účastnit?
„Myslím, že pořadatelé setkání berou v úvahu omezené
možnosti cestování a nepočítají s fyzickou účastí většiny rodin. Jsem ale přesvědčená, že se snaží prostřednictvím přípravných katechezí
pozvat každého, kdo vnímá
svoji odpovědnost za rodinu, ke společnému zamyšlení
a modlitbě, která by vyústila
v rozhodnutí. Rozhodnutí, že
se odváží neposuzovat svoje
úspěchy podle míry intenzity nasazení v zaměstnání,
dosaženého sebeuplatnění
a hmotné zajištěnosti, ale že
se posílí v odvaze vidět v každé práci příležitost pro vyjádření vztahu ke svým bližním i k Bohu. Potom bude
možné se vymanit z otročení
´neodkladným záležitostem´
a vytvoří se prostor pro slavení, které je i časem důvěry
v Boží vítězství nad našimi
každodenními starostmi.“
Za rozhovor děkuje
Ludmila Šturmová
RODINA
Do VII. světového setkání
rodin v Miláně zbývá jen
pár měsíců. Organizační
stránku má v milánské diecézi na starosti pomocný
biskup Mons. Erminio De
Scalzi, který poskytl rozhovor pro italský časopis
Città Nuova (Nové město).
J
ak to vypadá s přípravami?
„Předpokládá se příjezd miliónu lidí, takže
to bude jedinečná příležitost ke svědectví a bratrství.
Teď je třeba, aby v našich
církevních komunitách tato
blížící se událost pronikla
už zapomenuté rodinné
hodnoty, prostý a střídmý
životní styl.
V prvé řadě to budou domovy rodin, které budou
hostit příchozí rodiny. Ale
přijímat rodiny budou i fary,
děkanáty, diecéze, asociace,
skupiny a hnutí. Zajímavá je
nabídka některých farností,
že během setkání umožní
mládeži ve farnosti prožít
zkušenost společného života, aby u nich doma mohlo
být více místa pro ubytované rodiny.
Jsou ale zapojeny i instituce, školy a řeholní domy.
Kromě toho půjde i o partnerství s různými zeměmi
světa, které mají v milánské
diecézi a v Lombardii své
kněze, starající se o své krajany nebo kněze misionáře,
zvané Fidei donum, kteří se
vrátili z cizích zemí a zapojili se do akce. Každý, i individuální příchozí se musí kvůli další organizaci nahlásit.
Chybět nebude ani hotelové
ubytování.“
Jaký model rodiny nabídne církev na Světovém setkání rodin v Miláně?
„Téma se bude v různých
odstínech týkat všech rodin,
nejen italských, ale i rodin
z ostatních zemí, jak křesťanských, tak i odlišného
vyznání, jak věřících, tak
i nevěřících. Bude se týkat
rodin, které si zachovaly jednotu a pouto manželského
svazku, ale i těch, které jsou
zraněné a žijí ve vzájemném
odloučení. Bude pro rodiny
praktikující i pro ty, které
jsou náboženskému životu
vzdálené. Hovořit o tématu setkání ´Rodina – práce
a slavení´ znamená totiž
uvažovat o dvou základních
pojmech pro život člověka,
které apelují na víru a rozum, na církev a společnost.“
Za rozhovor děkuje
Silvano Gianti
(redakčně kráceno)
Foto: archiv
Přijetí do
domovů
i do srdcí
do myslí i srdcí. Představuje
velmi významnou a podnětnou výzvu nejen pro ambroziánskou diecézi, ale i pro
všechny ostatní lombardské diecéze, kterých se to
týká.
Když Benedikt XVI. 1. prosince hovořil k Papežské
radě pro rodinu, obrátil se
k rodinám z Milána a Lombardie a vyzval je, aby ´otevřely dveře svých domovů
a přijaly poutníky, kteří přijedou z celého světa´. Dodal,
že ´v pohostinnosti okusí radost a nadšení. Je nádherné
moci se seznámit a spřátelit,
vyprávět o tom, co na základě víry v rodině prožíváme
a sdělovat si zkušenosti.´
Přijmout rodinu nebude
znamenat jen přijetí do zdí
našeho domova, ale i do
našich srdcí, abychom se
mohli nechat oslovit třeba
i velmi odlišným životním
stylem jednotlivců či rodin.
Možná tak znovu najdeme
2/2012 | Nové město |
9
RODINA
Foto: www.tydenmanzelstvi.cz
Nést bolest
druhých
J
V rámci Národního týdne manželství proběhne mezinárodní happening „Zahoďte klíč“. Dvojice
jako výraz slibu své věrnosti zavěsí na zábradlí mostu visací zámek se svými jmény, zamkne ho
a klíč hodí do řeky. V České republice to bude například na lávce přes Ohři v Sokolově.
Národní týden manželství
T
aké letos se pořádá v České
republice – tak jako v dalších
zemích – Národní týden manželství. Proběhne od 13. – 19.
února. Téma tohoto týdne je
„Rozumíme si? – Cesty k lepší komunikaci v manželství“.
V rámci aktivit bude pořádat například
Síť mateřských center konferenci v Třebíči od 15. do 17. února a předpokládá
se, že se připojí i další města či kraje,
10
| Nové město | 2/2012
řada občanských organizací, církví,
společenských středisek, manželských
poraden, které Týden manželství podpoří svými akcemi.
Především by to mělo vést každého, kdo žije v manželství, k zamyšlení,
ke zkvalitnění vzájemné komunikace
a k tomu, aby se stal pro ostatní příkladem a dal tak druhým možnost uvidět
krásu manželství a rozhodnout se pro
ně.
I. Š.
iž delší dobu jsem pozorovala
zvláštní chování jedné dívky ze
třídy, kde jsem učila. Byla pořád
velmi tichá a uzavřená. Několikrát jsem ji doprovázela ze školy
domů a měla jsem tak možnost
rozpoznat, že ji něco velmi tíží.
Kladla jsem si otázku, co bych pro ni
mohla udělat.
Jednoho dne jsem poprosila jejího tatínka o rozhovor. Byla jsem přesvědčená, že se pro to děvče musí něco udělat. Její tatínek mi pak vyprávěl
tragickou historii jejich rodiny: dvacet
let drog, vězení, smrt matky, která byla
vážně nemocná. Jen jsem mu přitom
naslouchala. Během příštího dne jsem
od něj dostala malý lístek: „Poznal jsem,
že máte mou dceru ráda.“
Spolu s dalšími učiteli jsme vymýšleli, jak bychom ji víc zapojili do školních
aktivit a snažili jsme se o to. Postupně
se její chování začalo měnit. Jednoho
dne ke mně přišla a zeptala se: „Co se
stane, když zemřeme?“ V tu chvíli mi
bylo jasné, že se s ní musím rozdělit
o to nejdražší, co v životě mám. Vyprávěla jsem jí o ráji, o lásce, o svém životě
s Ježíšem. Na konci mi řekla: „Já bych
také chtěla tak žít.“ Byla to pro nás obě
mimořádná chvíle. Bylo to světlo, které
tajuplné bolesti jejího života dalo smysl.
H. P.
Foto: M. a K. Broschovi
RODINA
Zrušená
cesta
N
edávno jsme se s manželem
chystali na cestu do Prahy,
kde jsme se měli účastnit jednoho setkání. Měli
jsme se setkat se skupinou
snoubenců, o které se ještě
s jednou rodinou staráme
a snažíme se jim předávat zkušenosti
z našeho více jak dvacetiletého manželství. Oba dva s manželem pracujeme
v krajském městě, ale bydlíme od něj
25 km daleko. Takže jsme se dohodli,
že mě manžel co nejdříve vyzvedne
v práci a pak pojedeme rychle domů,
abychom doma zajistili děti a mohli
se vydat do Prahy. Ačkoliv jsme měli
všechno předem domluvené, přesto
jsme v práci nabrali zpoždění, a tak
jsme viděli, že si budeme muset doma hodně pospíšit, abychom nepřijeli
na setkání pozdě. Když jsme dorazili
domů, překvapilo mě, že jeden z našich synů ještě nebyl doma, a to nám
vzhledem k hlídání dětí situaci komplikovalo. Hned jsem mu volala a on
mi řekl, že se zdržel s kamarádem a že
za chvíli bude doma. Když dorazil,
hned jsem ho začala hubovat, že jsme
byli domluveni jinak, a jak jsem byla
v ráži, začala jsem mu spílat i za jiné
věci, které mě od něj mrzely. Manžel
mě popoháněl, abychom už vyrazili,
ale také si přidal ještě nějakou tu výčitku synovi. V takovéto negativní atmosféře vůči němu jsme vyrazili. Když
jsme ujeli pár metrů od domu, vyčetla
jsem manželovi ostrá slova, která řekl
synovi, na což on zareagoval tím, že se
otočil a jel se mu omluvit. Omluva byla tak rychlá, že jsem ani nestačila vystoupit z auta, a negativní atmosféra se
navíc vytvořila mezi námi dvěma. Jeli
jsme mlčky směr Praha a každý z nás
si v sobě promítal to, co se stalo. Trvalo nám to více jak třicet kilometrů,
než jsme se začali o této situaci mezi
sebou bavit. Ten měsíc bylo Slovo života: „Bděte tedy, protože neznáte den
ani hodinu.“ (Mt 25,13) Mluvili jsme
o tom, že nevíme, co všechno se může
stát, zdali ve zdraví dojedeme do Prahy,
a že bychom neměli ukončit výchov-
ný rozhovor se synem tím, že budeme
naštvaní, protože bychom měli žít tak,
jako by to byla poslední příležitost
milovat své bližní. A také jsme věděli,
že to, co bychom našim snoubencům
měli přivézt, je jednota mezi námi a ne
naše starosti. Rozhodli jsme se, že zavoláme druhé rodině, která má s námi
snoubence na starosti, aby to tentokrát
zvládla bez nás, a my se mohli vrátit
domů. Nebylo to jednoduché, protože
jsme se nějakou dobu nemohli té druhé rodině dovolat. Ale toužili jsme říci
svému synovi, že i když máme k jeho
chování určité výhrady, není to důvod k tomu, abychom ho měli méně
rádi.
Když jsme se vrátili domů, byli všichni samozřejmě překvapení, že jsme
zase zpátky. S manželem jsme synovi
vysvětlili, že i když určité věci budeme
jako rodiče stále vyžadovat, není to důvod k tomu, abychom ho neměli rádi,
a že on a náš vztah k němu je pro nás
na prvním místě.
Přestože jsme si hned se synem nepadli kolem krku, jednota mezi námi manželi i s ním se zase obnovila.
Druhý den jsme se dozvěděli, že setkání
snoubenců dopadlo dobře, protože program tentokrát měli hosté, kteří byli na
setkání pozvaní, a ti ho měli tak dobře
připravený, že naše fyzická přítomnost
ani nebyla nutná.
M. F.
2/2012 | Nové město |
11
CITADELA
12
| Nové město | 2/2012
Touha
po dobrodružství
O životě v citadele Hnutí fokoláre na Filipínách Mariapoli
„Peace” i o práci v místním sociálním centru vypráví Cyril
Štěpán, který zde v roce 2008/9 prožil jedenáct měsíců.
Cyril Štěpán (v druhé řadě vlevo) s mladými přáteli z Hnutí ve filipínské
citadele.
již zmiňovaném sociálním
centru. Tady jsem od uklízení, přes různé kancelářské
práce, až po výjezdy ´do terénu´, dělal vše, co bylo potřeba a na co byl Evropan,
který ovládá špatně pouze
angličtinu, využitelný. Jinak
jsem se jako gen (mladý člen
Hnutí fokoláre) zapojoval do
množství různých akcí, které
se převážně pořádaly se snahou zaujmout mladé Filipínce a nabídnout jim alternativní využití volného času.“
Jaké bylo pro vás setkání
s kulturním prostředím od-
lišným od toho, na jaké jsme
v České republice zvyklí?
„Byl to šok. Už proto, že
nás (gen), kteří se rozhodli
strávit nějaký čas na Filipínách, bylo víc a téměř každý
byl z jiné země. Takže to nebyla jedna, ale rovnou osm,
devět nebo deset odlišných
kultur, se kterými jsem se
musel konfrontovat.“
Setkal jste se v tomto smyslu s nějakými obtížemi?
„Prakticky každý den přišlo nějaké to nedorozumění.
Zajímavé bylo, že problém
odlišnosti se neprojevil tře-
Sociální centrum Pag-asa (Naděje).
Fota: archiv Cyrila Štěpána
C
o v á s př i v e d l o
k rozhodnutí strávit určitý čas ve
filipínské citadele?
„Úplně na začátku to byla touha po neznámu
a dobrodružství, a později,
když se to rozhodnutí začalo
konkretizovat, tak asi potřeba osamostatnit se (bylo mi
tehdy 19 let) a sáhnout si na
dno svých možností.“
Mohl byste nám tuto citadelu stručně přiblížit?
„Dalo by se říct, že počátky Mariapoli Peace sahají
už do roku 1966, kdy dvojice fokolarínů, cestujících
po městě Tagaytay, hledala
vhodný pozemek pro Centrum Mariapoli a našla překrásné, vysoko položené
místo, ze kterého bylo vidět
na sopku a jezero Taal, přírodní dominanty Tagaytay.
Zakopali na tomto místě do
země medailonek Panny Marie a modlili se. O tři měsíce
později se majitel tohoto pozemku setkal s Hnutím fokoláre a fascinován ideálem
jednoty tento Hnutí věnoval.
Dnes je to část citadely, kde
žijí muži, a kde jsem tehdy
žil i já. Vznik vlastní citadely
se nicméně datuje do roku
1982, kdy se začala budovat
na popud zakladatelky Hnutí fokoláre Chiary Lubichové.
Citadela je ´specializovaná´
na mezináboženský dialog
a velká část jejích aktivit je
také směřovaná na pomoc
sociálně slabým obyvatelům
Tagaytay, především dětem.
Za tímto účelem bylo v roce
1997 kousek od mužského
fokoláre vybudováno sociální centrum Pag-asa (Naděje),
kde se prodávají dotované
potraviny, léky a kde je malým dětem zdarma poskytováno vzdělání.“
Jak jste se vy zapojil do života citadely?
„Převážnou většinu roku,
který jsem v Tagaytay strávil, jsem pracoval v právě
ba v dlouhých večerních
rozhovorech, kdy se hovořilo o hlubokých tématech, ale
právě v tom nejzákladnějším
denním kontaktu. Problém,
který jsem pokládal za banální, byl mnohdy pro filipínské kamarády velmi vážný, a samozřejmě i naopak.
Ze začátku to pro mě bylo
velmi složité, protože jsem
nebyl schopen poznat, kdy
jsem udělal nebo řekl něco, co někoho urazilo nebo
naštvalo. Vzpomínám si na
situaci, kdy se mi z ničeho
nic začal vyhýbat jeden mladý Filipínec, se kterým jsem
pracoval a do té doby se přátelil. Vůbec jsem to nemohl
pochopit, protože mě nenapadal jediný důvod té náhlé
změny. Asi až po třech týdnech jsem se od jeho kamarádky dozvěděl, že jsem mu
jen tak mimochodem řekl,
že má zajímavý přízvuk.“
Na jaký zážitek rád vzpomínáte?
„Takových je spousta.
Jeden šílenější než druhý.
Kdybych měl ale uvést jeden,
byly by to Vánoce. Nejsem
příliš stýskací typ, ale Vánoc
jsem se v tomto ohledu trochu bál. Na Štědrý den ráno
jsem si v tričku a kraťasech
šel zahrát s ostatními basketbal, odpoledne jsme strávili
povídáním o tom, jak každý
z nás tráví Vánoce a co by
zrovna dělal, pil nebo jedl,
kdyby byl doma. Večer jsme
se potom sešli i s fokolaríny,
kteří přijeli z celých Filipín.
Dali jsme si drobné dárky, hráli a zpívali filipínské
a americké vánoční písně
a jedli šunku, což byl do té
doby, a potom až do návratu
zpět do Čech, gastronomický
vrchol celého mého pobytu na Filipínách. Atmosféra
byla navzdory okolnostem
a všem mým očekáváním
rodinná a ryze vánoční.“
Za rozhovor děkuje
Ludmila Šturmová
2/2012 | Nové město |
I V.
12. H. U. von Balthasar, Das betrachtende Gebet, Einsiedeln 1965, s. 22.
13. Syn – píše autor listu Židům – je „odlesk Boží slávy“. (1,3).
14. H. U. von Balthasar, op. cit., s. 22.
15. Chiara Lubichová, Scritti spirituali/3, Řím 1979, s. 137.
16. Titulem „Matka Boží“ je běžně v západním křesťanství oslovována Matka
Božího Slova, které se stalo člověkem, zatímco ve východním křesťanství je
pro ni vyhrazen titul Theotokos (= Bohorodička). Ten druhý výraz ve skutečnosti vyjadřuje jasněji mariologický aspekt dogmatu definovaného na Efezském koncilu (431) o dokonalé jednotě lidské a božské přirozenosti v jediné
osobě vtěleného Slova. Proto, podle nauky tohoto koncilu, „…svatá Panna
je Bohorodičkou (Theotokos), protože tělesně porodila Boží Slovo, které se
stalo tělem.“ (DS 252).
17. H.U. von Balthasar, op. cit., s. 22.
18. Tradice vycházela z exegeze církevních otců a vždy interpretovala mariologicky Gn 1,15 – takzvané protoevangelium – a často ho spojovala i s vizí
ve Zj 12: Maria je zde představena jako žena, která rozdrtí hlavu hadovi, respektive která zvítězí nad drakem. Jak známo, současná exegeze interpretuje
toto protoevangelium christologicky – tato pasáž by tak poukazovala na to,
že potomek této ženy rozdrtí hadovi hlavu. Nicméně jak tvrdí Jan Pavel II.
(srov. „L’Osservatore Romano“, 25. 1. 1996, s. 4), tato žena je do tohoto záměru vtažena a je vyvolena Bohem jako první spojenec v boji proti pokušiteli
člověka. Možná – domnívá se Chiara (Projev, Einsiedeln 12. srpna 1962) –
bychom měli vidět právě zde – na počátku dějin a při zvěstování Božího plánu spásy, pro nějž Bůh žádá i spolupráci ženy, tedy Marie – základní princip
a počátek mariologie, protože zde se Boží záměr s ní ukazuje poprvé.
19. Srov. LG 52: EV 1,426.
20. Srov. A. Müller – D. Sattler, Mariologia, in Nuovo Corso di Dogmatica, II, Brescia 1995, s. 215.
21. Efrém Syrský, Inno sulla Natività, in CSCO 187, Scrittori Siri, t. 87, Lovanio
1959, s. 180. Srov. též Řehoř z Nyssy, Omelia sull’Annunciazione: PG 62,765–766.
22. J. H. Newman, Letter to the rev. E.B. Pusey, Londýn 1866, s. 91, cit. in A. Zigrossi, Presenza di Cristo nella comunità consacrata, Milán 1973, s. 203.
k tomuto jedinečnému úkolu v lidských dějinách obsáhnout Boha a aby Bůh mohl v ní, stvořené bytosti, přebývat.
Toto tak veliké tajemství uctívali církevní otcové zvláštním
způsobem. Efrém Syrský poukazuje s úchvatnou jednoduchostí
na jeho hluboký smysl těmito slovy: „V Mariině lůně se stal dítětem ten, který je od věčnosti stejný jako jeho Otec – dal nám
svoji velikost a vzal si naši malost.“21 Analogicky to vyjadřuje
teolog Newman: „On je Bůh, který se učinil malým. Ona je žena,
která byla učiněna velikou. Máme tedy stejný důvod velebit ji jako Matku Boží i chválit jeho jako Boha.“22
Chiara tudíž vidí, že v Marii se plně uskutečnilo to, co evangelista Jan uvádí v Ježíšově modlitbě k Otci: „aby svět poznal, (…)
žes je miloval, jako jsi miloval mne“. (Jan 17,23) A komentuje to
takto: „Právě zde, myslím, se v jejím božském mateřství uskutečňuje ono ´jako´. Právě zde je Maria milována Otcem, jako je
milován Ježíš. Její velikost spočívá v tomto božském mateřství.“
(Pokračování)
Marisa Cerini
T
I.
POKRAČOVÁNÍ
ehdy Chiara pochopila, že Maria je „pouze Boží slovo“
a že je tedy „nevýslovně krásná“, „celá oděná do Božího
slova, které je krásou Otce“.
Podle mého názoru je pochopení tohoto ztotožnění
Mariina bytí s Božím slovem nové. Originální a zároveň
biblicky znějící je výraz „celá oděná do Božího slova“.
Maria je „pouze Boží slovo“. Maria plně přitakala Slovu, které jí sděluje Otcovu vůli. Maria – píše von Balthasar – „nezná žádný jiný svůj zákon než jednotu s Božím slovem“.12 Celý její
život byl rostoucím a svobodným fiat vůči Božímu plánu spásy,
počínaje Nazaretem a konče Kalvárií. Tam pod křížem, říká Chiara, má Maria jedinečným způsobem účast na opuštěnosti syna
a plně se s ním ztotožňuje. Tak jako je Ježíš opuštěný zcela završeným a odkrytým vtěleným Slovem, protože se zcela vydává, tak je
Maria pod křížem plně žitým Slovem, jen aby se naplnil láskyplný
Boží plán s lidstvem.
V Marii není nic jiného než Bůh. „Nebeská matka,“ píše Chiara,
„byla nekonečně prázdná, a proto neporazitelná. Kdo by ji mohl
zasáhnout, když už nebyla? ´Byla´ absolutní nicotou (…). Neustále v ní bylo Slovo.“
Liturgie ji nazývá překrásnou, bez jediné poskvrny… Její nepřekonatelná krása je totiž čistým odrazem toho, který jediný v ní
přebývá, tedy Slova, toho, „kdo právě je krása Otce, záře Otce“.13
Ale jedinečnost Marie – poznamenává Chiara – by měla být
vlastní každému křesťanovi. Být druhým Ježíšem, Pravdou, Slovem, každý s tou osobností, kterou mu Bůh dal.
PRVNÍ ZÁKLADNÍ INTUICE A NOVÉ
PERSPEKTIVY PRO MARIOLOGII
Maria
u Chiary Lubichové
Škola Abba
PRO INSPIRACI
TEOLOGIE
JEDNOTY
13
TEOLOGIE
PRO INSPIRACI
JEDNOTY
Tváří v tvář takové velikosti Marie stojí Chiara v naprostém
úžasu. A když sděluje své pocity, používá obrazy a přirovnání. Vybavuje se jí obraz nesmírného modrého nebe, ve kterém je Slunce,
aby tak vyjádřila, že Maria je tak velká, že má v sobě Boha, či lépe
(protože v jejím případě jde o meziosobní vztah), že Ho objímá.
„Lidská duše,“ říká, „ji nikdy neviděla tak velikou. Byla větší než
Bůh – Bůh ji učinil větší, než je on sám.
Až dosud mi byla Maria zobrazována jako Měsíc, větší než
hvězdy, které zobrazovaly světce, a menší než Slunce, které představovalo Boha.
Nyní jsem ji viděla jako modré nebe, které obsahuje Slunce
i Měsíc i hvězdy. V ní bylo všechno.“
Chiara však jde ještě dál. Všímá si původního a základního důvodu této velikosti a volá:
„Nebe obsahuje Slunce! Maria obsahuje Boha! Bůh ji tak miloval, že ji učinil svojí Matkou, a díky své lásce se před ní zmenšil!“
Právě Bůh – pokračuje Chiara – činí z Marie „Matku Boží, Bohorodičku, která je tak veliká jako Otec a jako Syn“, která je dokonce „větší než on sám“. Ve své bezmezné lásce Bůh činí Marii tak velikou, respektive sám sebe činí tak nekonečně malým,
aby Maria – tato jedinečná stvořená bytost – mohla díky vyvolení
teřství – se Chiaře ukazují v Mariině existenci postupně, podle logiky ekonomie spásy a v souladu s uskutečněním v její existenci.
Panna Maria, která je plná Boha, protože celý život žila podle
Božího Slova, svobodně souhlasí s Boží žádostí, aby se stala matkou vtěleného Slova. Ještě předtím – jak tvrdí církevní Otcové –
ho počala duchovně, protože žila v poslušnosti vůči Bohu, který
hovoří skrze Písmo. Nyní se stejnou ochotou, typickou pro lásku,
jež se vždy vydává, nehledí na vlastní plány a zcela se ztotožňuje
s Božím záměrem. A andělovi, který ho zvěstuje, odpovídá: „Ať se
mi stane podle tvého slova!“ (Lk 1,38)
„Jelikož je pannou,“ poznamenává von Balthasar, „a proto se
věnuje výhradně naslouchání Slovu, Maria se stává matkou, místem vtělení Slova.“17
Maria tak vstupuje do dynamiky rození věčného Slova, které se
v dějinách vtěluje, aby spasilo lidstvo.18 Nachází se tak v jedinečném vztahu s celou Trojicí.19 A jak tvrdí teolog Müller, Trojice, jejíž spasitelská vůle existuje od věčnosti, vytváří v Marii „díky čiré
milosti“ začátek nového lidského rodu20 a činí z ní cestu, skrze niž
lze dosáhnout – díky vtělení Slova – přítomnosti samotné Trojice
mezi lidmi.
2. MATKA BOŽÍ16
Nové chápání Marie, která je zcela Božím slovem, probouzí
v Chiaře „lásku k ní, která je zcela nová a která odpovídá její velikosti“.
A v tomto jedinečném vztahu Maria ukazuje Chiaře se zářivou jasností celou svou krásu – krásu Matky Boží, Theotokos.
Tyto dva Mariiny aspekty – plnost žitého Slova a božské ma-
III.
Maria ukazuje křesťanovi jeho pravé bytí, kterým je idea, plán,
který s ním Bůh má od věčnosti a který je jedním z Božích slov,
která jsou obsažena v onom Božím slově, jímž je Syn. Tak nám
Maria ukazuje, kým máme být – v dějinách je každý povolán,
aby svobodně uskutečnil onen plán, na věčnosti pak máme být
jako ona, která zcela uskutečnila plán, který s ní Bůh měl, a které
již plně patří ono blahoslavenství, které Ježíš vyhlásil právě s myšlenkou na ni: „Blahoslavení ti, kdo slyší Boží slovo a zachovávají
ho.“ (Lk 11,28)
Maria znala tuto pravdu již na zemi, protože byla jeho živým
slovem, svědkyní a učednicí Syna par excellence. Maria ukazuje,
že Slovo není „cosi vůči nám vnějšího“, nýbrž, jak ještě tvrdí von
Balthasar, že je „tím nejhlubším tajemstvím v našem nitru, tajemstvím, v němž ´žijeme, hýbáme se a jsme´“. (Sk 17,28)14
Fakt, že Maria se Chiaře ukázala jako „celá oděná do Božího
slova“, je podle našeho názoru ve významném a plném souladu
s Chiařiným charismatem, které od počátku „obléklo“ do Božího slova ji i ty, kteří následovali tentýž Ideál. To je znamení spirituality, která je pro všechny – pro lidi různého věku, sociálního
postavení, kultury, povolání, náboženského vyznání – a která je
tedy univerzální. Toto Dílo, Dílo Mariino, tak objímá celou tuto
škálu svých členů a je proto církevním Dílem v nejširším smyslu
tohoto slova.
V roce 1950 Chiara napsala: „Pro nás, pro každého z nás je Slovo života oděvem, jsou to svatební šaty naší duše, která je snoubenkou Krista. Je tím, čím je pro řeholní řády hábit. Řeholník se
posvěcuje, pouze pokud zůstává ve svém povolání. Nemůže ho
změnit. Nemůže vyměnit hábit. Náš hábit je zcela vnitřní…“15
Toto všechno má silný dopad na svět ekumenismu a je to v jistém smyslu přijímáno i věřícími jiných náboženství. Pro naše
bratry křesťany jiných vyznání například postava Marie, tak jak
ji představuje Hnutí fokoláre, již není překážkou jednoty s katolíky – tito křesťané naopak s radostí objevili v Marii dokonalou
křesťanku, která zcela přitakala Božímu slovu.
II.
| Nové město | 2/2012
2/2012
14
SLOVO ŽIVOTA
Slovo života na únor 2012
Kresba: Petr Ettler
„OBRAŤTE SE A VĚŘTE
EVANGELIU!“ (MK 1,15)1
T
ěmito slovy začíná
v Markově evangeliu Ježíšova zvěst
světu, jeho poselství spásy: „Naplnil
se čas a přiblížilo
se Boží království.
Obraťte se a věřte evangeliu!“
Ježíšovým příchodem začíná nová epocha, čas milosti a spásy. Jeho první slova
jsou výzvou k přijetí něčeho zcela nového, totiž skutečnosti Božího království,
které předkládá na dosah
všem, do blízkosti každého
člověka.
A ukazuje hned cestu: obrátit se a věřit evangeliu, to
znamená radikálně změnit
život a přijmout slovo, kterým se Bůh v každé době
obrací skrze Ježíše k lidstvu.
Obrácení a víra jsou dvě
skutečnosti, které kráčejí
ruku v ruce. Jedna nemůže
bez druhé existovat, jedna
i druhá vychází z kontaktu
s živým slovem a z Ježíšovy
přítomnosti. Ten i dnes opakuje zástupům:
„OBRAŤTE SE A VĚŘTE
EVANGELIU!“
Přijaté a žité Boží slovo
způsobuje úplnou proměnu mentality, tedy obrácení,
a vkládá za různých okolností Kristovo smýšlení do
srdcí jednotlivců – Evropanů, Asijců, Australanů,
Američanů nebo Afričanů
– a tím i do celé společnosti.
Ale jak může evangelium
způsobit zázrak hlubokého
obrácení, nové a zářící víry?
Vše se odvíjí od tajemství,
které se skrývá v Ježíšových slovech. Nejde o pouhé vybídnutí a doporučení,
pomoc, jedinečnou sílu,
světlo pro své kroky2. Vždyť
když žijeme toto slovo, které je přítomností Boha,
umožňuje nám, abychom
byli svobodní, očišťuje nás,
způsobuje obrácení, přináší
útěchu i radost a dává moudrost.
„OBRAŤTE SE A VĚŘTE
EVANGELIU.“
o pouhé pokyny a návody,
příkazy či rozkazy. V Ježíšových slovech je přítomen
sám Ježíš, který mluví, který
mluví k nám. Jeho slova jsou
on sám, jsou samotným Ježíšem.
Ve slově se setkáváme právě s ním. Přijmeme-li jeho
slovo do svého srdce tak, jak
si on přeje (tedy jsme-li připraveni uvádět je do života),
pak jsme s ním jedno a on
se v nás rodí a roste. A právě proto každý z nás nejen
může, ale i má přijmout Ježíšovo naléhavé a náročné
pozvání.
„OBRAŤTE SE A VĚŘTE
EVANGELIU!“
Někdo může slova evangelia považovat za příliš
náročná a obtížná, příliš
vzdálená běžnému stylu života a způsobu uvažování.
Takový člověk je v pokušení
uzavřít se, slovu nenaslouchat a ztratit odvahu. To
se může stát, myslí-li si, že
musí přenést horu své chabé víry sám. A přitom by
stačilo snažit se žít jen jedno jediné slovo evangelia.
Našel by v něm nečekanou
Kolikrát během dne může
být pro nás toto slovo světlem! Pokaždé, když se setkáme s vlastní slabostí nebo se
slabostí druhých, pokaždé,
kdy následovat Ježíše se zdá
být nemožné či absurdní,
pokaždé když hrozí, že nás
těžkosti přemohou, může
být toto slovo pro nás mocným rozpětím křídel, hlubokým nadechnutím čistého
vzduchu, podnětem k novému začátku.
Postačí malé, rychlé „obrácení“ směru, abychom
vyšli z uzavřenosti svého
já, otevřeli se Bohu a zakusili jiný, opravdový život.
Příležitost sdílet tuto zkušenost s dalším spřáteleným
člověkem, který tak jako
my považuje evangelium za
svou životní normu, otevírá
možnost růstu a rozkvětu
křesťanského společenství
kolem nás.
Žité a sdílené Boží slovo
totiž způsobuje ještě jiný zázrak. Dává vzniknout viditelné komunitě, která se stává kvasem a solí společnosti,
svědectvím o Kristu všude
na zemi.
Chiara Lubichová
1. Slovo života na únor 1997,
otištěno v časopise Città
Nuova č. 2/1997.
2. Srov. Ž 118,105.
2/2012 | Nové město |
15
ŽIVOT ZE SLOVA
Všechno je dar
P
Ozbrojený muž
Z
a války jsem v Libanonu vedla jednu restauraci a snažila se pomáhat
všem lidem, se kterými jsem se setkávala. Kromě jiného jsem také
dávala něco k jídlu řidičům, když jsem je
viděla hladové sedět v koutu restaurace
a čekat, až se jejich šéfové najedí. Dělala
jsem to, aniž bych za to chtěla zaplatit,
protože Bůh nás miluje zadarmo, a tak
jsem se i já chtěla vůči druhým chovat.
Jednoho dne, když už jsem dělala jinou
práci, jsem šla kolem místa, kde se právě
něco stalo. Někoho tam právě unesli a já
si uvědomila hrozící nebezpečí. Najednou
přede mě vyskočil maskovaný, ozbrojený
muž a zakřičel: „Ať je Bůh s tebou!“ V tu
chvíli jsem pochopila, že mi jde o život.
Otočila jsem se a podařilo se mi dojet domů.
Když se válečná situace trochu zlepšila,
zastavil mě na ulici jeden prodavač novin
a ptal se mě: „Nechceš koupit noviny?“ Jeho hlas mi byl nějaký povědomý, připomínal mi hlas maskovaného ozbrojeného
muže, který mi tehdy vyhrožoval. Zeptala
jsem se ho a on mi to potvrdil. Byl jedním
z těch, které jsem jako vedoucí restaurace zadarmo stravovala. Když mě tehdy
napadl, poznal mě. Proto mi nic neudělal a nechal mě utéct, poněvadž mně
chtěl oplatit to dobré, co jsem mu udělala.
J. K., Libanon
Foto: Tomáš Lech
rávě v době, kdy bylo slovo života „Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu“, jsem byla
postavena před neočekávanou
situaci – doporučení vážné gynekologické operace. Vše přišlo
naprosto náhle, nebyl čas na
rozmýšlení. Jen jsem vděčně uvítala, že
je to právě v době, kdy jsem neměla naplánované žádné jiné akce. (Během léta
jich bylo hodně, mnohdy dopředu zaplacených a také navázaných na další účastníky, kteří se mnou počítali.)
Neměla jsem prakticky žádné zkušenosti
s nemocemi, natož s nemocnicí a informace o tom, co mne očekává, získané z internetu, nebyly příliš povzbudivé. A tak jsem
měla i určité obavy, ale snažila jsem se vše
odevzdávat a být připravená na to, co mne
čeká. Také jsem přijala svátost nemocných.
Ještě před operací mi známí volali
a posílali esemesky, které mne ujišťovaly,
že nejsem sama. Operace proběhla velmi
dobře, nenastaly žádné komplikace, dokonce jsem podle pana primáře, který mě
operoval, byla přímo ukázkový případ,
jak to má vypadat.
První dny po operaci (ještě s hadičkami v těle a napojena na přístroje) jsem
s pocitem velké vděčnosti vnímala čas
určený pouze pro mne – možnost soustředěně poslouchat hudbu, písně, nahrávky
z různých náboženských akcí, meditace
a modlitby – něco pro mne zcela neobvyklého. Většinou jsem zvyklá řešit řadu
úkolů pro své okolí. K tomu mě těšila
vlídná pozornost a péče ošetřujících sester
i mnoha ostatních. A navíc spousta telefonátů i návštěv a projevů zájmu o můj
stav. I můj vztah s manželem byl najednou vroucnější a já jsem si – zejména po
návratu domů – začala více vážit běžných
věcí a vděčně prožívat každý přítomný
okamžik.
Byl začátek adventu a svoje „nucené“
ztišení a zklidnění jsem vnímala opravdu
jako velký dar.
M. K.
16
| Nové město | 2/2012
SPIRITUALITA JEDNOTY
Slovo
je naším
životem
Čtvrtá část tématu prezidentky Hnutí fokoláre Marie Voce o Božím slově.
K
dyž do jejich duše padlo některé
ze slov evangelia
[vztahuje se na
Chiaru Lubichovou a její první
družky], zdálo
se – říká Chiara – „jako by
se proměnilo v oheň, v plameny, jako by se proměnilo
v lásku. Dalo se říci, že náš
vnitřní život byl jen a jen láska.“1
Mohli bychom si položit
otázku: je tomu tak i u nás?
Zakoušíme to, že ne my „žijeme slovo“, ale že slovo je
naším životem?
„Do ráje,“ vytušila ještě Chiara, „nelze vejít (…)
pokud nás slovo neoživuje
zcela. Přijdeme do ráje, jestliže jsme si přivlastnili slovo,
jsme-li my sami slovem.“ Pokud je pravda, že „v nebi budeme jen Božím slovem“, „již
nyní na zemi,“ vyzývá nás
„musíme být jen Božím slovem“.2
K dosažení tohoto cíle
nám Chiara předkládá jeden
velký vzor: Pannu Marii, lidského tvora, který je cele Božím slovem.
Tento ohromující objev
učinila právě v osvíceném
období roku 1949, kdy se
„Slovo zjevilo v celé své moci“.3 Bůh zcela nově Chiaře
odhalil Mariin příklad a dal
jí Marii poznat jako cele
„založenou na Božím slově“, „cele oděnou Božím slovem“.4
Tak píše i Benedikt XVI.
Vitráž Centra Ave Arte.
ve Verbum Domini: „Když
kontemplujeme v Matce Boží existenci naprosto modelovanou slovem, zjišťujeme, že jsme také povoláni
vstoupit do tajemství víry,
skrze kterou Kristus přichází přebývat v našich životech.“5
Chiara nám vícekrát ukázala Marii jako vzor pro
každého křesťana: Maria
představuje, jaký by každý
z nás měl být. Ukazuje, že
jsme stejně jako ona povoláni k tomu, abychom
„opakovali Krista, Pravdu,
Boží slovo v rámci osobnosti, kterou Bůh dal každému
z nás“6.
Jemný odstín, který Chiara zdůraznila, se mi zdá velmi krásný: „v rámci osobnosti, kterou dal Bůh každému
z nás“. Tedy v rámci celého
našeho bytí jako „nového
člověka“, se vším bohatstvím,
které každého z nás charakterizuje a dělá z nás „jedinečné“ Boží děti. „Dnes jsem pochopila,“ píše ještě na jedné
stránce, „že každý z nás je na
svém místě nenahraditelný.
Byli jsme Bohem povoláni,
abychom byli jako on, (…)
abychom byli živými Slovy
života.“7
Živými, jak jsme zmínili dříve, když jsme mluvili
o roubování větví zbavených
kůry, tedy připravených spojit se v jedno. V tom je totiž
dynamika lásky, která poutá slovo ke slovu a díky níž
jsme – v Bohu – slovem ve
slovu.
„Bůh nás tedy,“ vysvětluje
Chiara, „povolal, abychom si
oblékli Boží slovo, které je dokonalé, protože je láska, ale
zároveň potřebuje další slovo,
aby vytvořilo další krásu lásky. Každý tedy v sobě má Boží
království, ale pod podmínkou, že je v každém okamžiku
ztrácí v bližním, protože láska
funguje tak, že vlastní to, co
ztrácí.“8
To je podstata kolektivní spirituality, trinitárního
života, k němuž je povolán
osobně každý z nás i Hnutí
jako celek.
Dobře to vystihuje naše
Slovo života par excellence.
Když Bůh „seslal toto charisma na zem, vyslovil slovo ´jednota´“, píše Chiara.
„Odjakživa jsem věděla, od
začátku jsem cítila, že charisma, které se ve mně probouzí, je ´dva nebo tři´(viz
Mt 18,20) a že světlo, které
z něj tryská, je Ježíš uprostřed
nás.“9
Ve slově jednota se skrývá
veškerá naše snaha nejen žít
charisma, ale také je předávat ostatním skrze svědectví
naší vzájemné lásky v síle
Ježíšových slov: „Aby byli
jedno, aby svět uvěřil.“ (srov.
Jan 17,21) Zde je v podstatě
obsažena naše typická evangelizace.
(Pokračování)
Maria Voce
1. Ch. Lubichová, Paradiso ’49,
„Precedenti“.
2. Srov. Ch. Lubichová, Paradiso
’49, poznámka k zápisu z 20.
července 1949.
3. Srov. Ch. Lubichová, Paradiso
’49, poznámka k zápisu „Primi giorni“.
4. Ch. Lubichová, Maria trasparenza di Dio, Città Nuova
2003, s. 22.
5. Srov. Beneditkt XVI., Verbum
Domini 28.
6. Ch. Lubichová, Maria trasparenza di Dio, Città Nuova
2003, s. 23.
7. Ch. Lubichová, Paradiso ’49,
zápis z 8. listopadu 1950.
8. Ch. Lubichová, Paradiso ’49,
zápis z 8. listopadu 1950.
9. Srov. Ch. Lubichová, Paradiso
’49, poznámka k zápisu z 25.
července 1949.
2/2012 | Nové město |
17
SPIRITUALITA JEDNOTY
Bůh koná
nemožné
N
Dopis z 29. dubna 1948 je
adresován několika minoritům z Assisi. „F. G.“,
o němž Chiara píše, je minorita frater Girolamo
D´Alonzo. Zkratka „S. Ch.“
znamená „sestra Chiara“.
Chiařin dopis přivádí člověka k nepopsatelnému
Božímu světlu a k poslání,
které zahrnuje celý svět.
Chiara Lubichová při setkání s apoštolským nunciem na Filipínách,
Manila, leden 1982.
29. dubna 1948
Ave Maria!
Ut omnes unum sint!1
razí bratři v Ježíši,
i já vám mohu
říct, stejně jako
nám řekl f. G.:
Všechny vás známe, protože když
jsem jednoho z vás
poznala a seznámila s ním
sestry, je to, jako byste v něm
byli všichni.
Jednota!
Kdo se však může odvážit
o ní hovořit?
Je nepopsatelná jako Bůh!
Je cítit, je vidět, člověk z ní má
potěšení… ale je nepopsatelná!
Všichni se radují z její přítomnosti a všichni trpí, když
není.
Je pokojem, radostí, láskou,
nadšením, odvahou k hrdinství, nejvyšší velkodušností.
Je Ježíšem mezi námi!
Ježíš mezi námi! Žít pro to,
aby on byl stále s námi! Abychom ho vytvářeli (rozumějte
mi) stále mezi sebou, abychom
ho přinášeli do světa neznalého jeho pokoje, abychom měli
v sobě jeho světlo! Jeho světlo!…
Chtěla bych vám tolik o tom
říct, i když nenalézám slova.
Hovoří o tom hlas srdce,
který je láska.
A mysl kontempluje, naplněná krásou!
I kdyby se celý svět zhroutil, chtěla bych, aby on zůstal
mezi námi, mezi námi sjednocenými v jeho jménu, protože
jsme zemřeli sami sobě!
Bratři, Bůh nám dal Ideál,
který bude spásou světa! Zůstaňme mu věrní, ať to stojí, co
to stojí, i kdybychom jednoho
dne měli s duší v plamenech
křičet nekonečnou bolestí:
„Bože můj, Bože můj, proč jsi
mě opustil?“
A kupředu! Ne vlastní silou,
ubohou a slabou, ale mocí jednoty, která může vše. Zjistila
jsem a dotkla jsem se toho, že
Bůh mezi námi koná nemožné
– zázraky!
Zůstaneme-li věrní svému
odkazu (ut unum sint), svět
uvidí jednotu a s ní plnost
Božího království. Všichni budou jedno, jestliže my budeme
jedno!
A nebojte se postoupit všechno jednotě. Bez lásky bez míry,
bez ztráty vlastních názorů,
bez ztráty vlastní vůle, svých
přání, nebudeme nikdy jedno!
Moudrý je ten, kdo umírá sobě, aby v sobě nechal žít
Boha!
A jednota je cvičištěm pro
zápas pravého života proti falešnému.
Sjednoťte se jeden s druhým. Nikdy se nerozejděte
dřív, než si porozumíte. Jednota především! Ve všem! Po
D
18
ty“ a znovu ukazuje Slovo života jako prostředek
k dosažení jednoty.
| Nové město | 2/2012
všem! Málo záleží na diskusích, i na těch nejsvatějších
otázkách, nedáváme-li život
Ježíšovi mezi námi tím, že
se milujeme tak, že dáváme
všechno.
Chtěla bych vám říct mnoho věcí, ale… k čemu mají
sloužit? Vím, že píši sjednoceným bratřím, mezi nimiž je
teď všechno jako v ráji: jeden
vidí sebe v druhém a raduje se!
Bůh ať nám všem požehná
a použije nás pro svůj záměr
lásky.
S. Ch.
(Ch. Lubichová, Lettere dei primi
tempi, Řím 2010, s. 163–165.)
1. „Ať všichni jsou jedno.“ (Jan
17,21).
Věřme
a stane se
Dopis římské komunitě
z konce června 1949 podepsali spolu s Chiarou
i Graziella, Giosi a Livio,
kteří s ní spolu s dalšími
stáli u začátků Hnutí. Byt,
o němž se píše, byl prvním
římským fokoláre. Svatým
rokem byl vyhlášen rok
1950. Chiara píše o „nejsladším tajemství jedno-
ejmilejší bratři a sestry
v Jednotě1.
Tři vaše sestry a Livio jedou na měsíc či
déle do Tridentu.
A než odjedou, chtějí každého z vás jednotlivě pozdravit a zanechat vám nějaké
vzpomínky.
Dozvěděli jsme se, že v Římě se duším „Jednoty“ říká
„nositelky ohně“, název, který
si vůbec nezasloužíme. Přestože jsme dostaly od Boha tolik
světla, mnohokrát jsme v našich duších, i v duších ostatních, uhasily chladem našeho
sobectví a malicherností našich myšlenek svatý plamen
Boží lásky.
Přesto je to krásné jméno,
které se může stát naším programem. A může se stát i skutečností, budeme-li věrní ideálu, který nám Bůh daroval.
Když budeme jednotni
a nerozbijeme tuto jednotu
z žádného důvodu v nás nebo kolem nás, bude Ježíš stále
mezi námi a všechno zapálí.
Přišel jen proto, aby přinesl
na zem oheň, a nepřeje si nic
jiného, než aby vzplanul.2 Kdo
je blízko Něho, je blízko ohně!
Řím samozřejmě není jako
jiná města, kde může být komunita viditelnější a více se do
hloubky formovat díky snadné
komunikaci (právě vzájemným poznáváním a láskou se
zapalují duše). Ale duše, které
věří v lásku, neznají těžkosti.
My všichni, kterým Bůh ukázal a dal pochopit přesladké
tajemství jednoty, budeme
jednotní s každou další, i neznámou duší Jednoty a budeme s ní komunikovat skrze komunikaci s Ježíšovým srdcem,
které je hlavou všech srdcí.
Až nám pak Boží vůle postaví do cesty některého bratra
v této přelidněné římské poušti, otevřeme duši dokořán,
abychom přijali celé jeho srd-
SPIRITUALITA JEDNOTY
náboženství, živějšího, krásnějšího a zajímavějšího než
překrásná mauzolea, která
jsou bohatstvím Říma.
Jedině jednota mezi bratry bude svědčit o Kristu jako
o Božím synu.
Co vám říkáme, může vypadat jako sen nebo jako iluze. A tím to také je pro ty, kdo
důvěřují jen v člověka. My,
kteří jsme sjednocení, důvěřujeme Ježíšovi mezi námi, takže se tak stane.
Již mnoho duší mezi laiky
všech povolání, v mezinárodních internátech, v klášterech
řeholních sester, cítí, že v nich
rezonuje Ideál jako jediná naděje, protože jedině Ježíš je život. Když bude každý žít tento
oheň, zapálí mnoho a mnoho
dalších a Řím bude všude proniknut plameny.
Když pracuje Bůh (a ten
pracuje, když ho necháme
pracovat), dějí se zázraky.
Věřme, a stane se. A naše
neochvějná víra ať je vždy korunována dílem lásky.
Prozřetelnost nám k našemu návratu darovala byteček, kde budeme my dívky žít
v jednotě s Ježíšem uprostřed:
ohněm krbu (fokoláre). Bude
to domov všech duší Jednoty,
protože co je naše, je i vaše.
Tam se zahřejete, když vás
chlad světa roztřese do morku
kostí a když vás temnoty nenávisti a lhostejnosti uvrhnou
do pochybností a nevíry, že
láska přemáhá všechno.
Důvěřujme: On uprostřed
nás přemůže svět a udělá ještě větší věci než kdysi. Sám to
řekl.
Proto zatím bděte v lásce.
A nedivte se, když vás svět
bude nenávidět: přešli jsme ze
smrti k životu, protože jsme
milovali naše bratry.
A když se kolem vás snese soumrak, protože se blíží
opuštěnost bratry, radujte
se! Je to chvíle nejniternější
jednoty s Jediným, která nás
posiluje v jednotě: s opuštěným Ježíšem. A rozšiřte srdce
i mysl za hranice svého okolí
– až do Tridentu, Neapole, na
Sardínii, do Milána, Benátek,
Roviga a mnoha dalších krajů,
kde věří, žije a miluje mnoho
bratří.
Pište nám do Tridentu, naše adresa je Piazza Cappuccini 2, Trident. Odepíšeme vám.
Ježíš mezi námi – náš jediný Průvodce, jediný Učitel,
jediný Otec, nebude nikomu
chybět. Pro Něj vám věříme
a vy můžete důvěřovat nám.
V Matce jednoty
Chiara – Giosi – Graziella
– Livio
(Ch. Lubichová, Lettere dei primi
tempi, Řím 2010, s. 219–222.)
1. Chiara nazývá „Jednotou“
skupinu těch, kteří s ní vykročili na cestu jednoty.
2. Srov. Lk 12,49.
Fota: Centro Santa Chiara audiovisivi
ce a byli sjednoceni s Ježíšem
uprostřed, aby i další duše Jednoty mohly zůstat věrné Ideálu díky našemu společenství.
A i když budeme od sebe vzdálení – jedni na horách, druzí
u moře – bude nás spojovat
jedno světlo, nepostřehnutelné
smysly a neznámé světu, ale
drahé Bohu a Jednotě více než
cokoli jiného – Slovo života.
Můžeme být jedno pouze
pod podmínkou, že budeme
každý dalším Ježíšem, dalším
slovem živého Boha.
Na místě, kam nás Bůh posílá, milujme druhého jako sebe sama, protože skrze něj milujeme Ježíše. Až příliš jasně
jsme si uvědomili, že jediným
důvodem našeho života je láska. A láskou získáme další duše a dáme jim s naším ideálem
všechno, co si může srdce přát,
protože darujeme Ježíše.
Tak bude i náš odpočinek
přinášet plody pro to, pro co
jsme se narodili, pro co žijeme
a zemřeme, a požár nikdo nezastaví. To jediné má na světě
cenu.
My čtyři, kteří vás skoro
všechny známe, si vás odnášíme v srdci do Tridentu. Jste
nám tak drazí, jako jsme sami sobě. Rozhodně se chceme
vrátit mezi vás, aby mohl Ježíš
pro vás i ve vás uskutečnit svoji závěť.
A nejen to. Napřesrok bude
Svatý rok. Tolik bychom si přáli, aby všechny duše pochopily
to, co vám říkáme: Řím bude
středem světa a duše z celého
světa do něj přijdou jako do
srdce křesťanství. Kéž by vedle
překrásných kostelů, slavných
památek, paláců a hotelů našli poutníci jako tu a tam roztroušené plamínky i skutečné
křesťany, kteří se od ostatních
liší jen tím, že se milují a milují ostatní, že mají srdce otevřená jako srdce Ježíšovo, že
jsou ochotní každému přispěchat na pomoc, že nezanechávají v ostatních jen vzpomínku
na křesťanství v minulosti, ale
skutečnost živého katolického
Chiara Lubichová s některými fokolaríny na letišti v Chicagu v roce 1968.
2/2012 | Nové město |
19
Foto: Giuseppe Distefano
Z HNUTÍ FOKOLÁRE
Svědectví a zodpovědnost
O nové evangelizaci hovoříme s litoměřickým biskupem Janem Baxantem.
L
etos v říjnu proběhne řádné generální shromáždění synody biskupů, které se bude věnovat tématu
„Nová evangelizace pro předávání
křesťanské víry“. Vy byste se ho měl
zúčastnit jako delegát České biskupské konference. Mohl byste čtenářům
přiblížit, jak probíhá příprava na synodu?
„Skutečně, biskupská synoda s uvedeným tématem se koná na podzim
v říjnu 2012. ČBK zaslala Svatému otci návrh, abych se této synody zúčastnil jako delegát za Českou republiku.
Se svou účastí ale mohu počítat až po
eventuálním potvrzení mého jména samotným papežem. I toto patří k přípravě synody. Každá biskupská konference
navrhuje své kandidáty, a to znamená,
že se už všude na světě synodální myšlenkou a tématem zabývají. Úmyslně
nepoužívám, podobně jako vy, slovo
´organizují´. Synoda totiž nemůže být
jen výsledkem organizování, ale setkáním těch biskupů, které papež svolává
a kteří s sebou nesou propracované, diskutované a promodlené téma synody.“
V lineamentech (přípravném dokumentu pro synodu) se hovoří o vý-
20
| Nové město | 2/2012
znamných oblastech každodenního života (kultura, migrace, hromadné sdělovací prostředky, ekonomika, vědecký
a technologický rozvoj, občanský a politický život), z nichž máme učinit místa hlásání evangelia a svědectví o něm.
Jaká je v souvislosti s touto výzvou situace věřících u nás?
„Lineamenta připomínají uvedené oblasti lidského společenství, snad
ty nejdůležitější, ale pochopitelně ne
všechny. Klidně bychom mohli vyjmenovat další, třeba i specifické
pro naše česko-moravské prostředí.
Stručně a výstižně řečeno: všude, kde
se pohybují lidské bytosti, a kde tedy
existují vzájemné vztahy života, tam
by mělo proniknout Kristovo evangelium. Samozřejmě nejen jako krásná
teorie, ale jako důsledné a přitom radostné svědectví o Kristu. Náš český
prostor je nyní přímo ´stvořen´ pro
to, aby byl evangeliem občerstven,
protože je už dosti vyprahlý, mnohdy
vinou naší váhavosti. Můžeme začít
hned a kdekoliv. To už není jen výzva, ale úžasná příležitost k činu pro
Pána.“
V říjnu 2011 se konalo v Římě přípravné setkání pro biskupskou synodu za účasti Benedikta XVI. Čemu
bylo během přípravy věnováno nejvíce času, která témata viděli biskupo-
vé jako prioritní? A jaký dojem jste si
odnesl?
„Tohoto setkání se účastnili nejen
biskupové (zástupci asi třiceti biskupských konferencí světa), ale i reprezentanti přibližně tří set katolických
institutů světa, věnujících se evangelizaci. Snad vás to nepřekvapí, ale nejvíce
času se věnovalo naslouchání. Referátů nebylo mnoho, svědectví byla nutně limitována třemi minutami už také
proto, aby mohl Svatý otec promluvit
bez časové tísně a k neunaveným posluchačům. S dojetím jsem si uvědomil,
že nemohou být prioritní témata, ale
téma je jen jedno. Priorita je jedna. Na
ni papež brilantně poukázal: žijme dle
Kristova evangelia opravdově a odhodlaně, protože kdo hoří pro Krista, ten
zapaluje druhé.“
Také Benedikt XVI., podobně jako
jeho předchůdce Jan Pavel II., se zmiňuje o specifickém poslání církevních
hnutí a komunit. Jak v této souvislosti
vnímáte jejich působení u nás?
„Ano, papež Benedikt XVI. o tom
často mluví v souvislosti s evangelizací,
resp. novou evangelizací. Ono specifikum církevních hnutí a komunit je právě v mimořádném odhodlání pro šíření
Kristova evangelia učinit všechno, bez
odkladu a navíc s úpěnlivým hledáním
nových účinných způsobů a inspirací
pro přiblížení ´evangelních perel´ lidem
naší doby. Současné působení hnutí
a komunit bych musel vnímat s určitou
obavou, kdyby bylo zaměřeno jen na
sebe nebo na své příznivce. Doufám, že
tomu tak není. Vždyť nová evangelizace
vybízí k rázným krokům zevnitř ven.“
Mimo jiné se v lineamentech mluví
o důležitosti dialogu „s těmi, pro které
je náboženství něčím cizím, pro které
je Bůh neznámý, ale kteří by přesto
nechtěli zůstat jednoduše bez Boha,
nýbrž přiblížit se mu alespoň jako
Neznámému.“ Benedikt XVI. o tomto
dialogu hovořil v souvislosti s návštěvou České republiky. Bezpochyby je to
tedy výzva dotýkající se každodenního
života křesťanů v naší zemi… Jak byste k tomuto dialogu povzbudil čtenáře
Nového města?
„Otázku naší vlastní spásy bereme jistě vážně, ale stejně vážně musíme myslet i na spásu druhých lidí,
když přece víme, že každý člověk nese v sobě Boží stopu. Nebojme se vzít
díl odpovědnosti za spásu lidí vůbec.
Z HNUTÍ FOKOLÁRE
Vedle dialogu, rozhovoru s druhými
lidmi, připojme příklad života skutečného následování Krista. Bůh, Kristus
je mnohým, respektive tak mnohým
lidem neznámý, protože není vždy
zahlédnutelný v našem vlastním křesťanském životě. Proto s novou evangelizací úzce souvisí takzvaná autoevangelizace: nechávat se sami evangelizovat, pak evangelizovat ty, kteří už kdysi
evangelizováni byli, a spojit se s nimi
a následně vstoupit do ´nádvoří pohanů, národů´ a těm, kteří ještě nic
o Kristu nevědí, inteligentně a laskavě sdělit
slovem i životem Kristovy pravdy, z kterých
i my žijeme a po jiných netoužíme.“
Za rozhovor děkuje
Ludmila Šturmová
Hlásat
odvážně
a s radostí
Byly to nejrůznější životní cesty, které přivedly osm tisíc účastníků na říjnové setkání pořádané Papežskou
radou pro novou evangelizaci v Římě jako příprava na biskupskou synodu 2012.
B
iskupové, řeholnice a řeholníci, kněží, ale především laici,
mnoho laiků. Mladí, rodiny,
odborníci – „svědkové ani ne
tak doktríny, jako jedné osoby, Ježíše“, připomněl ve svém
příspěvku Vittorio Messori,
jeden ze svědků, který na pódiu vyprávěl o svém přechodu od agnosticismu
a lhostejnosti k přesvědčené víře. „K nové evangelizaci Západu nepotřebujeme
složité doktríny,“ zdůraznil tento spisovatel, „ale je zapotřebí znovu začít hlásat
vzkříšení a opět vsadit na Ježíše.“
Odpověď na otázku, pro co a k čemu
Bůh stvořil člověka, chtěla znovu v prostředí odkřesťanštěného Západu nalézt
i sestra Veronica Berzosová, zakladatelka a představená Iesu Comunio, když ve
Španělsku vídávala mládež, která skončila na ulici kvůli alkoholu a drogám.
Proto mohlo vzniknout evangelizační
dílo plné elánu, které shromažďuje po
celém Španělsku mladé lidi s povoláním, ochotné dát život pro evangelium.
Novicek, které si zvolily kontemplativní
způsob života, je již přes dvěstě. Když
Veronica hovoří o své víře, její projev
připomíná rozvodněnou řeku.
Hlásání evangelia, které se snaží tato
papežská rada v čele s Mons. Rinem Fisichellou podporovat, se dnes odehrává v nepříznivých podmínkách. Šíří se
sekularismus, střetává se mnoho protichůdných názorů, mnozí mají strach
přihlásit se ke křesťanství a mají tendenci víru prožívat spíše ve skrytosti.
Toho všeho si byli účastníci setkání vědomi, ale nebylo na nich znát, že by je to
drtilo nebo zastrašovalo. Mons. Fisichella ve svém pozdravu Benediktovi XVI.
řekl, že „nová evangelizace je povolání,
které se týká všech a zahrnuje všechny
oblasti křesťanského života“. Zdůraznil,
„jakou radost mají noví evangelizátoři
a jakou odvahu projevují, když veřejně
hlásají a svědčí“. Bdění, chvíle oživení
a modlitby pořádané v noci na náměstích hlavního města byly toho viditelným znamením.
Pro Benedikta XVI. bylo překva-
pením setkat se s tolika představiteli
farností, hnutí a křesťanských komunit
zapojených do nové evangelizace, kteří
pocházeli z více než osmdesáti evropských i mimoevropských států.
„Země se starou křesťanskou tradicí se patrně staly lhostejnými, ne-li
nevraživými vůči Božímu slovu,“ řekl
papež, když hovořil o dnešní době.
Boží slovo se podle něj může „i dnes
setkat s nepřijetím a odmítnutím (…)
Současný člověk je ale často zmatený
a nedokáže najít odpověď na četné
otázky, týkající se smyslu života, které
vyvěrají z hloubi jeho srdce a znepokojují ho.“ Ale jak je Benedikt XVI. přesvědčen, „Boží slovo nadále roste a šíří
se, stejně jako v počátcích křesťanství“.
To ostatně vyjadřoval i název setkání,
oslavující první rok života této papežské rady. Papež rovněž připomněl, že
„moc slova nezávisí v prvé řadě na našich činech, našich prostředcích, na našem ´konání´, ale na Bohu, který dokáže proměnit život, otevřít srdce a mysl
i na místech pronásledování a lhostejnosti“. Vyzval také všechny přítomné
nejen k zodpovědnosti a většímu úsilí
při hlásání, ale i k velkorysé odpovědi
na Boží volání.
Rachele Marini
(redakčně kráceno)
MARIA VOCE PORADKYNÍ
PRO NOVOU EVANGELIZACI
Benedikt XVI. jmenoval patnáct
nových poradců nedávno ustanovené Papežské rady pro novou
evangelizaci, mezi nimi i prezidentku Hnutí fokoláre Marii Voce.
„M
ám z té zprávy radost.
Důvěra, kterou mi papež a Papežská rada
projevili, je pro mne
ctí. Jmenování je pro mne závazkem, aby můj život a život všech,
kteří jsou se mnou spojeni v Hnutí
fokoláre, byl evangelizován, a proto
byl evangelizující. Uvědomuji si, že
mnozí lidé si nebudou moci přečíst
evangelium nikdy jinak, než prostřednictvím našeho života,“ vyjádřila se Maria Voce při oznámení své-
ho jmenování, které obdržela právě
7. prosince (7. prosinec 1943 je
označován za počátek Hnutí fokoláre).
Cílem rady je „podporovat obnovení evangelizace v zemích, kde už
proběhlo první hlásání víry, působí
tam dávno založené církve, ale dochází v nich k postupné sekularizaci společnosti a jakémusi ´zatmění
smyslu pro Boha´.
To je p obídkou
k hledání odpovídajícího způsobu,
jakým předkládat
nepomíjející pravdy Kristova evangelia“.
Podle www.focolare.org
2/2012 | Nové město |
21
Foto: Roberto Rigo
Z HNUTÍ FOKOLÁRE
Ocenění
ochrany
života
Na konci roku 2011, v rámci výročí podpisu Všeobecné deklarace lidských práv, převzala Maria Voce evropskou cenu za život, nazvanou po
Matce Tereze a udělenou in memoriam Chiaře Lubichové.
„M
ilovat, tedy milovat, milovat, milovat. Protože život, každý život,
každá fáze života vyžaduje lásku. Proti kultuře
smrti musíme postavit kulturu života,“
jsou slova Chiary Lubichové z roku
1986, ze setkání nazvaného „Každý život vyžaduje lásku“, kam byla pozvána
spolu s Matkou Terezou z Kalkaty. Za
přínos, který věnovalo Hnutí fokoláre v celém světě otázce života, byla in
memoriam Chiaře Lubichové udělena
evropská cena Hnutí pro život, nazvaná
po Matce Tereze.
Hybnou silou, která přiměla Chiaru
Lubichovou k tomu, aby pečovala o toto nezadatelné lidské právo a podporovala životní styl podle evangelia, který
vede k úctě ke všemu stvoření, byla
v prvé řadě víc láska k Bohu a k lidem,
než úsilí o právo a zákon. Zakladatelka
Hnutí fokoláre tak už od konce sedmdesátých let v tichosti podporovala vytváření center na pomoc životu.
Udělenou evropskou cenu převzala
současná prezidentka Hnutí fokoláre Maria Voce, která v projevu ujistila
o své podpoře „všechny, kteří se v rámci Hnutí snaží chránit život od početí,
navzdory rozšířeným formám relativistického smýšlení“.
U kulatého stolu se za přítomnosti
Giuliana Amata, někdejšího italského
premiéra a ministra, Antonia Maria Baggia, docenta politické filozofie, Vicenza Buonoma, profesora mezinárodního
práva, a Miklóse Soltésze, maďarského
ministra sociálních věcí a rodiny, diskutovalo o pokryteckých názorech pa-
22
| Nové město | 2/2012
Kardinál Ennio Antonelli, prezidentka Hnutí fokoláre Maria Voce a Carlo Casini, předseda Hnutí
pro život při udílení evropské ceny Matky Terezy Chiaře Lubichové in memoriam.
nujících kolem hodnoty života a s tím
souvisejících legislativních nedostatcích. „Všeobecná deklarace nezohledňuje právo na život,“ uvedl Giuliano
Amato a dodal, „jak ale bez toho uplatňovat další práva? Proč není dodnes
náš občanský zákoník schopen podat
jednoznačnou definici živého člověka?“
Antonio Maria Baggio se naopak
obrátil ke kořenům spirituality jednoty a kategorii univerzálního bratrství,
kterou Chiara Lubichová interpretovala jako „duchovní základ sociální lásky.
Základ, který má své kořeny v Bohu
opuštěném na kříži, jenž je znamením
všech utiskovaných.“ „V Chiařině myšlení je zlaté pravidlo (dělej ostatním to,
co bys chtěl, aby dělali tobě) klíčem k pochopení univerzálních práv,“ vysvětlil
právník Vicenzo Buonomo, „měla neustálou potřebu respektovat druhé a přiznávat jednotlivcům i národům stejnou
důstojnost“. Starosta Říma, Gianni Alemanno, překvapil přítomné zprávou, že
na jaře bude jedna ulice v hlavním městě
pojmenována po své čestné občance.
Ve vstupu do sálu, kde se setkání konalo, visela obrovská fotografie znázorňující Chiaru Lubichovou ruku v ruce
s Matkou Terezou. Fotografie zachycuje
přátelství a vytrvalost těchto dvou žen,
které v rozdílném prostředí pracovaly
ve víře, že lidská práva nejsou jen cárem papíru, ale skutečnou ochranou
jednotlivce i celého lidstva. „Cena, jejíž
ztvárnění představuje sochařské dílo
Oslava života od Saura Cavalliniho, vyjadřuje obdiv a vděk,“ vysvětlil Carlo
Casini, předseda udělující organizace,
„a odkazuje i na univerzální touhu, aby
se láska stala nadějí Evropy“. Konkrétní
láska, které se Chiara ani Matka Tereza
nevyhýbaly.
Redakčně zpracováno podle časopisu
Città Nuova a www.focolare.cz
Ovlivnit svět
Maria Voce při přebírání evropské
ceny za život Chiaře Lubichové in
memoriam poukázala na její přínos
k ochraně lidských práv. Přinášíme
část z jejího projevu.
M
ůžeme se ptát, co vedlo mladičkou učitelku z Tridentu za
druhé světové války, aby téměř
mimoděk dala život rozsáhlému Hnutí, které už zahrnuje muže
a ženy z nejrůznějších národů, kultur
a vyznání?
Láska. Láska k Bohu a láska k člověku, ke každému člověku. (...)
Boží plán s člověkem je život, který
začíná jako bezbranný a v pláči, ale pak
roste a uplatňuje se ve vzájemném působení s ostatními lidmi a stvořením,
překonává smrt a vstupuje do věčně
Z HNUTÍ FOKOLÁRE
že se často zapomíná na slovo ´potřeba´, když mluvíme
o právech. Svým naléháním
na nezbytnost respektu vůči
druhým a uznáváním stejné
důstojnosti všech – jednotlivců i národů – jste nám neustále připomínala, že politika, která díky mnoha tlakům
dokáže lehce ztratit ze zřetele své základní cíle, je zde
k tomu, aby sloužila lidem.“1
Právě „neúnavná práce“
a „hluboké přesvědčení“, s nimiž Chiara působila na postoje tisíců a tisíců lidí, umožnily
vdechnout do společnosti
novou mízu, která třeba pomaličku, bez rozruchu proměňuje její kořeny, vede její
členy k tomu, aby překonali
„kategorii nepřítel“ a „milovali vlast druhých stejně jako
svoji“, dívali se na druhého
vždy jako na svého bratra
a stále měli úctu k životu.
Proto také Chiara věnovala zvláštní pozornost rodinám. „V rodině je život
druhého stejně cenný jako
vlastní,“ řekla ve svém poselství na Familyfestu v roce 1993, „někdy dokonce
cennější, protože pečujeme
o zdraví všech a bereme na
sebe břemena těch, kterým
není dobře. V rodině přirozeně vzniká a uhasíná život,
v rodině nacházejí přijetí,
lásku a péči lidé bez ohledu
na své schopnosti, staří i nevyléčitelně nemocní.“
A jak si tento postoj trvale
uchovat? Jak mít vliv na politické a společenské tendence a rozhodnutí jednotlivců
i národů?
Chiara v OSN prohlásila:
„Každý, kdo se dnes snaží
zdolat hory nenávisti a násilí, má před sebou obrovský
a těžký úkol. Ale co je nemožné pro milióny izolovaných
a rozdělených jednotlivců,
je, zdá se, možné pro lidstvo,
pro něž se stala základním
hybatelem vlastního života
vzájemná láska, vzájemné
porozumění, jednota.“2
Mohli bychom si dnes
připomínat mnoho stránek z Chiařina příběhu, ale
tato cena, nazvaná po Matce Tereze, nás odkazuje na
17. květen 1986, kdy se tyto
dvě mimořádné ženy setkaly
ve Florencii na setkání Hnutí
pro život, aby hovořily o žiFoto: Centro Santa Chiara audiovisivi
nového božského údělu, aby
se stal Božím dítětem.
Všichni lidé jsou Boží děti, a tudíž navzájem bratři,
proto se Chiara snažila, aby
ve světě rostlo univerzální
bratrství.
Dělala to přes šedesát let,
ani ne tak hlasitou obranou
lidských práv jako spíše
probouzením evangelního
životního stylu u co největšího počtu lidí, který pak
má nutně za následek úctu
k člověku a jeho právům.
Právě z takového života
jednotlivců i celých komunit vznikly a nadále vznikají
tisíce aktivit ve prospěch
lidských práv jako typický
výraz lásky k člověku.
Za všechny připomenu
neziskovou organizaci, která
vznikla uvnitř Hnutí fokoláre: AMU (Azione per un
Mondo Unito – Činnost pro
sjednocený svět), která mnoho těchto aktivit podporuje
a spolupracuje s cílovými
skupinami tak, aby se samy
aktivně podílely jako protagonisté na společných rozvojových projektech.
Hnutí fokoláre, které vzniklo v roce 1943, téměř jako
by předcházelo Všeobecnou deklaraci lidských práv
(1948), ve které hned první
článek praví: „Všichni lidé
se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv.
Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat
v duchu bratrství.“
Až do té míry, že když roku 1998 udělila Rada Evropy
Chiaře Cenu za lidská práva,
obrátila se k ní Leni Fisherová, předsedkyně Parlamentního shromáždění Rady Evropy, slovy: „Paní Lubichová,
vy jste ukázala, jaký vliv může
mít člověk jako vy na svět, ne
usilováním o získání politických rolí a shromažďováním
bohatství, ale díky vytrvalé
práci, hlubokému přesvědčení a jasné vizi svého poslání.
Vy jste nám připomněla,
Matka Tereza z Kalkaty při setkání s Chiarou Lubichovou v Centru
Hnutí fokoláre, Rocca di Papa, květen 1978.
votě, navracely životu každého člověka jeho hodnotu,
ukazovaly, že vždy stojí za
to žít, a povzbuzovaly svým
svědectvím.
Ale nemohu nemyslet také na osobní Chiařino úsilí,
započaté v sedmdesátých
letech, kdy si živě přála,
aby vzniklo hnutí pro život
a podporovala jeho založení.
Pokládala za důležité, aby
probouzelo specifické iniciativy v této oblasti, jak na poli
kulturním, politickém nebo
sociálním.
Právě z tohoto Chiařina
popudu začali v celé Itálii
často v tichosti a diskrétně,
ale konstruktivně a cenně
spolupracovat členové Hnutí
fokoláre s Hnutím pro život
a s Centry pomoci životu.
Přála bych si, aby principy,
charakterizující vznik Hnutí
pro život, byly stále zdrojem
světla a neustálé inspirace
k pokračování této vznešené, potřebné a náročné iniciativy.
Děkuji tedy za tuto cenu
Chiaře Lubichové in memoriam. Dělám tak s radostí i jménem celého Hnutí
a cítím, že tak podporuji ty,
kteří si v našem Hnutí – a je
jich mnoho – volí za své poslání tuto službu na obranu
života od jeho početí. A to
nejen jako osobní úsilí, ale
i jako výraz Hnutí fokoláre,
jeho ideálu jednoty a bratrství, ve snaze čelit aktuálním
etickým problémům velkého
významu a nacházet ve světle charismatu jednoty a učení církve jasná stanoviska,
i když budou v protikladu
k mnohým rozšířeným formám „relativistického“ myšlení. (…)
Maria Voce
(redakčně kráceno)
1. Leni Fisher, Ceremonie předání „Evropské ceny lidských
práv 1998“, Štrasburk, 22. září
1998.
2. Chiara Lubichová, projev
v OSN, New York, 28. května
1997.
2/2012 | Nové město |
23
U ŠÁLKU ČAJE S JANOU PLÁTOVOU...
Nad starými křesťanskými texty
Ráda bych se ptala dál
a dál. Rozhovor se vedl
o studiu Nového zákona,
zajímavostech kolem jeho
překladu, exegezi a v neposlední řadě i o badatelské práci nad zlomky komentářů k Písmu od Klementa Alexandrijského.
O tom všem dokáže velmi
poutavě vyprávět Mgr. Jana Plátová, Ph.D. z Cyrilometodějské teologické fakulty v Olomouci.
V
yučujete latinu
a novozákonní
řečtinu na Cyrilometodějské
teologické fakultě v Olomouci.
Jak jste se pro
tento obor rozhodla?
„Vlastně jsem se nerozhodla přímo pro něj, původně jsem studovala klasickou
filologii. Ve 4. ročníku jsem
se ale přihlásila do konkurzu na teologickou fakultu.
Myslela jsem, že bude těžké
sehnat práci, ale vzali mne
a já začala učit ještě během
studia. Musela jsem trochu
změnit zaměření, protože
jsem studovala hlavně klasickou řečtinu, to je řeč Platóna, tragiků jako Aischylos,
Sofoklés… Musela jsem se
hodně věcí naučit, protože
novozákonní řečtina je dost
odlišná. Svým způsobem je
jednodušší, ale na druhou
stranu obsahuje hodně hebraismů, a tak jsem se začala
učit i hebrejsky.“
Novozákonní řečtina je
jednodušší, protože jde
o novější text?
„Autoři Nového zákona
neměli literární ambice, šlo
jim o obsah sdělení. Třeba
Janovo Zjevení nebo Markovo evangelium rozhodně není napsáno spisovně.“
24
| Nové město | 2/2012
Jana Plátová na mezinárodním kolokviu o Klementovi z Alexandrie
– Colloquium Clementinum, Olomouc, říjen 2010.
Člověk, který čte překlad,
si to ale neuvědomuje.
„To je pravda. Je trochu
ochuzen o tu nespisovnost
a živost jazyka.“
Jaké to je pro vás číst Nový zákon?
„Záleží, jestli ho čtu sama nebo s někým. Sama si
čtu Nový zákon většinou
v řečtině, je to pro mne přitažlivější. Když se čte text
v originále, vždycky jako by
ožije. Ráda ho čtu také se
studenty, hodně mě to obohacuje. Vždycky tam najdu
něco nového. Trochu jiné je
číst Písmo v nějakém společenství. Tam už nejsem vyučující, ale jeden z mnoha,
kdo se nechává oslovit. Stále znovu vidím, že i když je
překlad nedokonalý, nebrání
to tomu, aby byla evangelní
zvěst pochopena tak autenticky, jak byla napsána. To
je pro mne svým způsobem
zázrak.“
Máte nějaký oblíbený
úryvek?
„Mám takových oblíbených míst víc. Třeba hymnus v listě Filipanům – to
je místo, které mne neustále
provází. Nejvíc se mi asi líbí
Markovo evangelium. Mám
ho ráda pro jeho úsporné
vyjadřování, zemitost a lidskost. Ježíš je tam unavený,
někdy potřebuje být sám,
a řekne si o to, chce se sám
modlit nebo si prostě od
lidí odpočinout. Původní
závěr Markova evangelia
je takový neslavný, ženy se
bojí a vlastně nikomu nic
neřeknou. Jdou k prázdnému hrobu a nemá to žádné
slavné zakončení. Myslím, že
je to tak i v životě, že v něm
Bůh působí a nezáleží na
tom, jestli my zrovna jsme
nebo nejsme schopni se dát
do služeb evangelia, zda se
bojíme nebo ne. Ježíš vstane
z mrtvých bez ohledu na to,
jestli to hlásáme nebo ne.
Také se mi líbí všechna
vyprávění o uzdravení. Třeba to ve Skutcích, když Petr
uzdravuje v Ježíšově jménu
a vzkřísí učednici Tabitu – to
jsou silná místa.“
O čem jste psala svoji dizertaci?
„Soustředila jsem se na
zlomky Klementova spisu
Hypotypóseis, což měl být jakýsi komentář k Písmu. Celé
dílo se bohužel nedochovalo,
máme jenom pár útržků buď
v řečtině nebo v latinském
a v arabském překladu. Sbírám postupně tyto zlomky
a ráda bych je jednou vydala.“
Mohla byste trošku přiblížit osobnost Klementa?
„Žil na konci 2. a na začátku 3. století v Alexandrii
a byl to konvertita. Snažil se
přiblížit křesťanství tehdejším vzdělaným lidem. Líbí se
mi jeho smysl pro kultivovanost a určitá jemnost ve vyjadřování i názorech. Mluví
o čistotě srdce jako podmínce poznání Boha a vybízí
ty, kteří chtějí Boha poznat,
k poslušnosti vůči přikázáním, ke krásnému jednání.
My jsme zvyklí mluvit o konání dobrých skutků, ale slovo dobrý a krásný je v řečtině stejné, proto překládám
´krásné jednání´. Nejde totiž
o to, aby člověk udělal jeden,
druhý,… dobrý skutek, ale
aby tak díky čistotě srdce
jednal v celém svém životě,
prostě aby bylo jeho jednání
i vyjadřování krásné. To je
pro Klementa typické.“
Jak jako odbornice vnímáte text Písma?
„To je dobrá otázka.
V kruzích, ve kterých se
pohybuji, se někdy mluví
o tom, že vědci dělají exegezi, ale že je třeba číst Písmo
rozjímavým způsobem. Já
jsem to nikdy takhle rozdělené neměla. Když se modlím, nejsem filologem o nic
méně, než když se připravuji
na hodinu se studenty, a obráceně. Jsou vzácné chvíle
při studiu i při modlitbě,
osobní nebo ve společenství,
kdy člověk ví, že napsané
je pravda. Působí to prostě
Duch Svatý.“
Za rozhovor děkuje
Ludmila Šturmová
2/2012 | Nové město |
25
26
| Nové město | 2/2012
Alexova píseň
Ilustrace: Velerio Spinelli
N
a univerzitě jsem
měl jednoho studenta, Alexandra, Alexe, který
chodil na přednášky, jen když
se mu chtělo. Byl
to konfliktní, podezřívavý
mladík, který nikdy nenaslouchal. Svým chováním
vždycky provokoval. Bylo
vlastně jedno, jestli přišel
nebo ne, stejně byl uzavřený ve svých myšlenkách.
K dívkám se choval žárlivě
a majetnicky, takže ačkoli
byl přitažlivý, nevycházelo
mu to ani s nimi. Všichni ho
ignorovali.
Jednou jsem ve spěchu
odcházel ze školy něco honem vyřídit a viděl jsem
Alexe, jak sedí na lavičce
vedle své kytary a opravuje
si kolo. „Kytaru a kolo nikdy
neopouštím,“ řekl mi jako
poděkování, když jsem mu
nabídl pomoc. Když dal do
pořádku řetěz na kole a čistil si ruce kapesníkem, zeptal
se mne, jestli znám písničku
Wonderful life od Blacka neboli Colina Vearncomba,
která už začínala mít úspěch
i mimo Anglii.
Byl jsem šokován jak jeho
hlasem, tak jeho dokonalou
hrou na kytaru. Zapomněl
jsem na naléhavé věci, které
jsem měl udělat a požádal
jsem Alexe, aby mi přeložil slova písně: „Není třeba
utíkat ani se skrývat / je to
úžasný, úžasný život. / Není
třeba se smát ani plakat / je
to úžasný, úžasný život.“
Když se dostal ke sloce
„potřebuji přítele“, zdálo se
mi, že jeho oči, které hleděly
kamsi daleko, jsou jako dvě
hluboké rány, zející v jeho
tváři a prozrazující bezednou propast bolesti.
Moje mlčení bylo pro Alexe jako záchytné lano. Začal
hovořit: „Otec nás opustil,
když mi nebylo ani osm měsíců. Moje matka pak začala
čím dál víc ztrácet kontakt
s realitou. To jsem se dozvěděl zpětně od babičky. Ani
moje přítomnost ji neudržela při životě. Po bolestných
letech alkoholismu skočila
pod vlak. Můj otec, stále nepřítomný, se ani při této tragédii neobjevil na obzoru.
Prarodiče z matčiny strany
se stali mými strážnými anděly. A také jedna matčina
kamarádka mi byla a dosud
je velmi blízká. To ona mi
darovala první kolo a pak
i všechna další, i ta kytara je
její dárek k Vánocům.“
Univerzitní léta běžela.
Pak se mi jednoho dne Alex
svěřil s vážnou známostí
s jednou bývalou spolužačkou z univerzity a krátce po-
té mne požádal, abych jim
šel za svědka na svatbu.
Prvnímu dítěti, Lorenzovi,
byl skoro rok, když ho městský úřad informoval, že ho
někdo hledal a chce ho kontaktovat. Byl to jeho otec.
„Nevím, co je to mít otce, ale
vím, co to znamená, mít syna. Chtěl bych, aby můj otec
poznal stejnou radost, jakou
mám z Lorenza.“
Alex se šťastně chystal na
setkání s člověkem, kterého
nikdy neviděl ani na fotografii, který neodpověděl ani
na jeden dopis, ani nedostál
otcovským povinnostem,
který mu nikdy nepomohl
a ani se o to nesnažil… – ale
byl to jeho otec: „V té kan-
celáři městského úřadu jsem
uviděl muže, který se chvěl
a šel mi vstříc. Běžel jsem
ho obejmout. S pláčem mne
také objal. Vyprávěl jsem
mu o Lorenzovi, o své ženě,
o tom, že čekáme druhé dítě.
Ukázal jsem mu fotky. On
nic neříkal. Díval se na mne,
na fotky a plakal. Nechal mi
adresu a slíbil, že se brzy
zastaví i s Giacintou, svojí
přítelkyní. To se i stalo. Byla
to ten den velká sláva a následovalo mnoho setkání.
Stali se šťastnými prarodiči.
Jednou jsem byl doma s otcem a s Lorenzem, který nás
zrovna u kuchyňského stolu
bavil svojí bystrostí a naivními objevy.
V jednu chvíli se otec zadíval s dojetím na dítě a řekl:
´Neměl jsem tu radost,
abych tě viděl růst. Dostával
jsem od tebe dopisy, ale nechtěl jsem na sebe brát zodpovědnost. Dozvěděl jsem se
i to, jak skončila tvoje matka. Příliš mne milovala a já
ji vždycky zrazoval. Giacinta
mne přemluvila, abych se tě
pokusil kontaktovat. I ona
má děti a ví, co to znamená.´
Domluvil, a zatímco plakal a skláněl hlavu až k desce
stolu, aby zakryl vzlyky, Lorenzo ho pohladil s něhou,
jak to dokážou jen děti. Oběma ručičkama. Díval jsem se
na tu scénu. Některé obrazy
se nedají reprodukovat. Jsou
to chvíle modlitby, naplněné
posvátnou přítomností, která nás všechny objímá.
Tam v kuchyni jsem si
uvědomil, že jsem svého otce našel ve chvíli, kdy jsem
byl schopný po něm nic nechtít, ale naopak mu dát to,
co on snad nikdy neměl. Tak
jsem běžel pro kytaru a začal jsem zpívat: „Není třeba
utíkat ani se skrývat / je to
úžasný, úžasný život. / Není
potřeba se smát ani plakat,
/ je to úžasný, úžasný život.“
Tanino Minuta
(redakčně kráceno)
DOPLŇOVAČKA
Není důležité to, co můžeme udělat, ale to, co udělat musíme.
Nikdo není zbytečný na tomto světě, kdo ulehčuje břemeno jiných.
Kdo z hrdosti nepřizná vlastní chyby, nemá hrdost.
Vše, co stojí za to, aby bylo vykonáno, stojí za to, aby bylo vykonáno dobře.
Každý neúspěch člověka něčemu naučí, pokud se chce nechat poučit.
Časopis Hnutí fokoláre
Únor 2012, ročník 21 (15)
Objednávky časopisu
Nové město zasílejte na adresu:
Nové město
Administrace
Modletínská 2, 101 00 Praha 101
Tel./Fax: 00420 / 222 518 569
e-mail: [email protected]
A
A
B
A
C
A
D
A
E
A
F
A
G
A
Administrativa redakce:
Veronika Němečková
Redakční rada:
Štěpán Filcík
ThDr. Miloslav Kněz
Dott. Martina O’Byrne
RNDr. Irena Sargánková, CSc.
Doc. Jaroslav Šebek, Ph.D.
PhDr. Ilona Špaňhelová
Překlady a redakční spolupráce:
Mgr. Anna Černá
Ing. Václava Dunovská
Ing. Milena Honetschlägerová
Marie Hrabětová
Mgr. Veronika Matiášková
Jan Ouška
PhDr. Drahomíra Syrůčková
Mgr. Zdeňka Růžičková
Mgr. Tomáš Tatranský
C/ skandál • protiponorkový akustický
hydrolokátor, používaný za 2. světové války
D/ stroj na úpravu ledové plochy kluzišť • sulc
E/ sotva • druh cenných papírů
F/ úsek cesty • zahradní domek
G/ snížená cena • jméno spisovatele Jiráska
Pomůcka: ASDIC
A/ stavební materiál z pálené hlíny
• souzvuk nejméně tří tónů
B/ umístění mozku v těle • Sarmaté
Je to úžasný
člověk, výjimečný,
jedinečný!
Zodpovědný redaktor:
Mgr. Marie Koukolová
Výkonný redaktor:
Mgr. Ludmila Šturmová
Vyplňujte vždy dva pětipísmenné
výrazy. První končí v prostředním
sloupci a druhý zde začíná.
PIPO
Časopis je v distribuci
též v Knihkupectví Paulínky,
Jungmannovo nám. 18, Praha 1.
Roční příspěvek 440,- Kč
Půlroční příspěvek 220,- Kč
Příspěvek na jedno číslo 40,- Kč
Bankovní spojení:
UniCredit Bank,
Czech Republik, a. s. Praha
č. ú. 6043141003, kód banky: 2700
IBAN:
CZ71 2700 0000 0060 4314 1003
Swift: BACXCZPP
A
Grafická úprava a zlom:
Pavel Vodička
Lucie Vodičková
Tisk: OMIKRON PRAHA,
spol. s r.o., U Elektry 650,
198 00 Praha 9
ISSN 1212 – 0782
TIPO
Idealizuješ si
ho, protože
je daleko.
To je pravda,
asi se mýlím.
To jsem ale hloupý!
Reg. číslo: MK ČR E 7868
Novinová zásilka – Povolila ČP, s.p.,
OZ Praha, č.j. NP 1362/1994
Ze dne 27. 6. 1994
Musím si
idealizovat…
také ty,
kteří jsou blízko!
Walter Kostner
Naše doplňovačka
Autor všech těchto citátů se narodil 7. února 1812, tedy před 200 lety. Byl anglickým spisovatelem
a patří k největším romanopiscům 19. století. Jeho jméno naleznete v TAJENCE naší doplňovačky.
Nové město ve světě vychází celkem
ve 37 vydáních ve 23 jazycích
(viz www.focolare.cz)
Objednávky slovenského časopisu
Nové mesto zasílejte na adresu:
Nové mesto
Bjornsonova 6
811 05 Bratislava, Slovensko
e-mail: [email protected]
Titulní strana: Kardinál Ennio
Antonelli, Maria Voce a Carlo
Casini při udílení evropské ceny
Matky Terezy Chiaře
Lubichové in memoriam.
Foto: Roberto Rigo

Podobné dokumenty