studie Inovace sortimentu trvalek

Inovace sortimentu trvalek
Studie o použití květin
v trvalkových porostech
Miroslav Malý a kolektiv
Zavádění inovací do výuky specializačního vzdělávání a vzdělávání
pro udržitelný rozvoj
registrační číslo: CZ.1.07/3.2.11/03.0066
Klíčová aktivita 04
Inovace sortimentu trvalek
Studie o použití květin
v trvalkových porostech
Miroslav Malý a kolektiv
Zavádění inovací do výuky specializačního vzdělávání a vzdělávání pro udržitelný rozvoj
Klíčová aktivita 04
Inovace sortimentu trvalek
Studie o použití květin v trvalkových porostech
Vydala Česká zahradnická akademie Mělník, střední škola a vyšší odborná škola,
příspěvková organizace
Na Polabí 411, 276 01 Mělník
[email protected], www.zas-me.cz
v rámci projektu Zavádění inovací do výuky specializačního vzdělávání
a vzdělávání pro udržitelný rozvoj
CZ.1.07/3.2.11/03.0066
Sborník sestavil: Ing. Miroslav Malý
Kolektiv autorů: Ing. Miroslav Malý, Ing. Bohumil Bradna, Ing. Zdena Nikodémová, Ing.
Ondřej Fous, Ing. Pavel Matiska, Ph.D., Ing. Miroslav Řehák, Ing. Martin Panchartek,
Ing. Adam Baroš
Fotografie na obálce: Ing. Zdena Nikodémová
Fotografie v knize: Ing. Miroslav Malý, Ing. Bohumil Bradna, Ing. Zdena Nikodémová,
Ing. Ondřej Fous, Ing. Pavel Matiska, Ph.D., Ing. Martin Panchartek, Ing. Adam Baroš,
Ing. Helena Součková
Vydání první, Mělník 2014
Počet stran 100
Vytiskla Tiskárna K + H Jiří Hulička Mělník
Tato publikace je spolufinancována Evropským sociálním fondem
a státním rozpočtem České republiky.
ISBN 978-80-87610-18-3
Obsah
1.
Úvod ............................................................................................................................................... 7
2.
Květnaté louky na zahradě a v krajině ............................................................................................ 8
3.
4.
5.
2.1.
Co je květnatá louka? .............................................................................................................. 8
2.2
Základní principy pro založení květnaté louky ze semen přírodních rostlin........................... 9
2.3
Výběr vhodné louky ............................................................................................................. 12
2.4
Druhy luk.............................................................................................................................. 14
Stínomilné a záhonové trvalky ..................................................................................................... 18
3.1
Podrosty................................................................................................................................. 22
3.2
Významné rody podrostových trvalek.................................................................................. 24
Sortiment záhonových trvalek a postup tvorby trvalkového záhonu............................................. 31
4.1
Využití trvalek....................................................................................................................... 33
4.2
Výsadba trvalek..................................................................................................................... 34
4.3
Ošetřování trvalek ................................................................................................................. 34
4.4
Trvalkové záhony a postup jejich tvorby .............................................................................. 34
Vodní a vlhkomilné trvalky........................................................................................................... 42
5.1
Funkce vodních a mokřadních rostlin ve vodním prvku ....................................................... 42
5.1.1
Estetická stránka............................................................................................................ 42
5.1.2
Odčerpávání živin z vody.............................................................................................. 42
5.1.3
Zpevnění břehů respektive krycího materiálu ............................................................... 42
5.1.4
Provzdušňování substrátu, kyslíkový režim .................................................................. 42
5.1.5
Prostředí pro bakterie a plankton................................................................................... 43
5.1.6
Vývoj hmyzu ................................................................................................................. 43
5.1.7
Výměna plynů mezi vodou a okolním prostředím v zimě............................................. 43
5.1.8
Kulisa, odclonění........................................................................................................... 43
5.1.9
Alopatická účinnost některých druhů............................................................................ 44
5.2
Rozdělení rostlin dle trofie a z toho vyplývající náročnosti na živiny .................................. 44
5.3
Použití problematických druhů ............................................................................................. 44
5.4
Výsadba................................................................................................................................. 45
5.5
6.
Standardy pro plánování, stavbu a provoz koupacích jezírek a biobazénů ................................... 49
6.1
Oblast uplatnění..................................................................................................................... 49
6.2
Definice koupacího jezírka, biobazénu ................................................................................. 49
6.3
Pojmy: ................................................................................................................................... 50
6.4
Princip udržení kvality vody v koupacím jezírku – faktory čištění vody:............................. 51
6.5
Koupací jezírka a biobazény - rozdělení podle typů ............................................................. 52
6.5.1
Doporučený poměr ploch .............................................................................................. 53
6.5.2
Typ I PŘÍRODNÍ KOUPACÍ JEZÍRKO Odpovídá stojaté vodě................................. 53
6.5.3
Typ II KOUPACÍ JEZÍRKO S ODSÁVÁNÍM HLADINY ........................................ 53
6.5.4
Typ III
6.5.5
Typ IV BIOBAZÉN S BIOFILTREM ......................................................................... 54
6.5.6
Typ V BIOBAZÉN ...................................................................................................... 55
6.6
7.
Průběh vegetace a údržba ...................................................................................................... 47
KOUPACÍ JEZÍRKO S POMALÝM MINERALIZAČNÍM FILTREM.. 54
Požadavky na plánování, realizaci a údržbu koupacích jezírek a biobazénů ........................ 55
6.6.1
Požadavky na všechny objekty...................................................................................... 55
6.6.2
Požadavky na projekt .................................................................................................... 59
6.6.3
Doporučené kvalitativní ukazatele ................................................................................ 59
6.6.4
Speciální požadavky na TYP I, II, a III - Koupací jezírka ............................................ 60
6.6.5
Speciální požadavky na TYP IV a V - Biobazén .......................................................... 63
6.6.6
Péče o koupací jezírka a biobazény............................................................................... 65
6.7
Rekonstrukce koupacích jezírek a biobazénů........................................................................ 66
6.8
Shrnutí ................................................................................................................................... 67
Smíšené trvalkové výsadby – možnosti a zkušenosti.................................................................... 71
7.1
7.1.1
7.2
Základní filozofie .................................................................................................................. 71
Porovnání mezi klasickým perenovým rabatem a smíšenými záhony. ........................ 72
Návrh..................................................................................................................................... 72
7.2.1
Výběr rostlin - trvalek, cibulovin, dvouletek................................................................. 72
7.2.2
Kompoziční a estetické možnosti.................................................................................. 73
7.2.3
Tvorba vlastní směsi...................................................................................................... 73
7.2.4
7.3
Příprava stanoviště ................................................................................................................ 74
7.4
Výsadba................................................................................................................................. 74
7.4.1
Mulčování...................................................................................................................... 74
7.4.2
Poznatky ze zakládání ................................................................................................... 75
7.4.3
Ekonomika založení ...................................................................................................... 75
7.4.4
Výzkum spokojenosti pozorovatelů .............................................................................. 75
7.5
Údržba ................................................................................................................................... 75
7.5.1
Zahradnické pracovní operace v záhonech.................................................................... 75
7.5.2
Technické operace......................................................................................................... 76
7.5.3
Největší problémy: ........................................................................................................ 76
7.6
8.
Limity záhonů................................................................................................................ 74
Rozvoj záhonů....................................................................................................................... 76
Inovace sortimentu trvalek ve školních sbírkách ČZA Mělník..................................................... 81
9. Závěr.................................................................................................................................................. 98
1.
Úvod
Trvalky jsou velmi různorodou skupinou rostlin. V zahradnické praxi lze vytipovat několik základních
pohledů na jejich používání. Jednak jako klasické záhonové rostliny, jimiž se osazují záhony
pravidelné, rabatové, nebo na rostliny, jež v zahradní a krajinné tvorbě mají možnost obsazovat velmi
rozdílná stanoviště a tím vytvářet přirozené scenérie v přírodně krajinářských parcích.
Studie o používání trvalek vznikla na základě seminářů konaných v projektu „Zavádění inovací
do výuky specializačního vzdělávání a vzdělávání pro udržitelný rozvoj CZ.1.07/3.2.11./03.0066“
na České zahradnické akademie Mělník. Text pochází z příspěvků z jednotlivých seminářů, které
sestavil a upravil garant aktivity projektu Ing. Miroslav Malý.
7
2.
Květnaté louky na zahradě a v krajině
Ing. Bohumil Bradna, Ing. Zdena Nikodémová
2.1. Co je květnatá louka?
Květnatá louka je společenství rostlin původní území střední Evropy s velkou druhovou rozmanitostí.
Louky provázejí lidi už po mnoho tisíc let, ale nebylo běžné je zakládat z cíleného výsevu semen.
Luční porosty se v souvislosti s lidmi tvořily a udržovaly sečí i pastvou a byly ve starších dobách
zdrojem píce pro zvířata. Louky byly tedy na začátku získávání potravin a energie z domácích zvířat.
Vzhledem k náročnosti jejich údržby měly louky v extenzivním hospodářství velký význam.
Louky jsou v přírodním prostředí původní
jen v extrémních polohách, kde nemohu růst
dřeviny. Vývoj rostlinných společenství
u nás směřuje ke konečnému, klimaxovému
stádiu, kterým je les. Proto, pokud nemá
louka přejít do křovinatého stádia nebo
lesíku, je nutné ji sekat a sklízet. Je
to energie, kterou musíme vynaložit proti
přirozenému vývoji do stádia lesa.
Doba se mění a květnaté louky vstupují
do povědomí zahradní a krajinné architektury. Stávají se jednou z možností osetí velkých i malých
ploch, kde vytvářejí přírodní harmonii a rozmanitost. Rozkvetlá louka je jedním z nejkrásnějších
rostlinných společenství české krajiny. Zastoupení většího počtu druhů rostlin je předpokladem pro
stabilitu společenství a vytváří vhodné životní podmínky pro celou řadu organismů. Zapěstované
louky jsou významným stabilizačním prvkem krajiny. Dokáží se velmi dobře vypořádat s výkyvy
našeho rozmarného počasí za současné minimální údržby.
Protože jsou louky na většině území České republiky vytvořeny v důsledku lidské činnosti, můžeme je
považovat za specifický druh zemědělské polykultury. Za soulad mezi lidmi a přírodou.
Luční „divoké“ rostliny
Přírodní rostliny jsou z našeho lidského hlediska jako divoká zvířata. V angličtině jsou nazývány
výstižným výrazem „wild plants“, divoké rostliny. Chovají se tak, aby přežily a zároveň nechaly
přežít další. To však pokaždé nevyhovuje našim lidským potřebám.
Zásadní vlastností pro přežití a šíření rostlin v přírodě je způsob jak se budou chovat jejich semena,
nositelé života druhu. Pokud má mít rostlinný druh šanci přežít, je třeba, aby se uchovala jeho semena
a vyklíčila v tu nejlepší dobu. Tato vlastnost nám lidem není moc milá. Semena přírodních rostlin
neklíčí najednou. Kdyby vyklíčila všechna semena současně a všechny malé rostlinky zahynuly,
rostlina jako druh by rychle ze stanoviště zmizela.
8
Nešlechtěné rostliny jsou jako divoká zvířata, která se trochu ochočila. Vyhovuje jim odstraňování
konkurence dřevin sečí, ale to neznamená, že se každému druhu rostliny bude dařit na každém
stanovišti. V přírodním koloběhu má každý své místo. Tak i „divoké rostliny“ rostou samy, ale
na místech, která vyhovují danému druhu. Snažme se to respektovat při výběru luk.
Vývoj květnaté louky po zasetí – osobitost přírodních rostlin
Vzcházivost je dána klíčivostí, ale můžeme ji ovlivnit i podmínkami, které vytvoříme pro zasetí semen
do půdy. Samozřejmě se zvyšuje s kvalitním zasetím, především se správnou hloubkou uložení v půdě
pod povrchem, s pevným lůžkem pro semeno. Před setím kypříme jen mělce, na hloubku uložení
semen, aby spodní vláha vzlínala k semenům nekypřenou půdou a načechraná vrstva půdy nad semeny
vláhu nepropouštěla dále k povrchu. Hlavním předpokladem dobrého vzcházení je dostatek přirozené
vláhy.
Semena většiny druhů lučních rostlin vyčkávají se svým naklíčením, až budou vědět, že přijde
období dešťů. Dokonce je někdy ke klíčení nevyprovokujeme ani umělou zálivkou. Proto zalévání
zaseté louky není příliš účinné, někdy je spíše ke škodě, neboť se semena mohou vyplavit. Pokud tedy
zaléváme, je třeba soustavného jemného mlžení.
Vzcházení osiva směsi květnaté louky probíhá postupně. První jsou jeteloviny a trávy, brzy
po nich např. kopretiny, silenky, hvozdíky, jitrocel atd. Daleko později a nepravidelně ostatní druhy
– většina pryskyřníkovitých, hluchavkovitých, zvonků, violek atd.
2.2 Základní principy pro založení květnaté louky ze semen přírodních
rostlin
1. Semena přírodních rostlin nepřiséváme do založeného trávníku.
Protože osivo přírodních rostlin vzchází postupně během celého roku po zasetí. Mladé rostlinky jsou
zpočátku drobné a v konkurenci rychle rostoucích trav hynou.
2. Osiva květnatých luk nemícháme s běžným travním a jetelotravním osivem.
Protože důvod je stejný jako v předchozím bodě. Kulturní trávy a jeteloviny jsou vyšlechtěny
na rychlé vzejití a rychlý počáteční růst. Rychle obsadí prostor a pomalu rostoucí luční rostliny
potlačí. Ve výsledném porostu by převládaly trávy s malou příměsí lučních květin.
3. Půdu pro louku připravíme jako pro trávník, nehnojíme a nepoužíváme herbicidy.
Příprava půdy na malé ploše – vlastní silou. Zrytou půdu uhrabeme a urovnáme železnými hráběmi.
Případně rozbijeme nerozpadlé hroudy země. V zájmu dalšího snadného sekání je vhodné vysbírat
větší kameny nebo nerozložené drny.
Příprava půdy na větší ploše – mechanizací. Zoranou nebo zrotavátorovanou půdu urovnáme
a připravíme na co nejmělčí hloubku setí.
Hnojení, zvláště dusíkatými hnojivy, neprovádíme. Na hnojení nejprve reagují zrychleným
a mohutnějším růstem trávy a potlačí květnaté druhy. Luční rostliny dovedou velmi dobře využít
živiny dostupné v půdě. Také je žádoucí, aby přírodní podmínky stanoviště od začátku formovaly
9
společenství rostlin odpovídající danému místu, což v následujících letech zaručí stabilitu porostu.
Použití herbicidů v druhově bohatém porostu, jako je louka, nepřipadá v úvahu.
4. Počet semen v 1 g a potřebné množství semen pro založení louky.
U lučních rostlin kolísá počet semen v 1gramu od 100 tis. (zvonky, zeměžluč) až po 20-25 kusů
(vikve, řepík, krvavec menší). Obvyklá hodnota je kolem 10.000 až 1.000 semen v 1 gramu.
V dospělosti se však na 1m2 vejde většinou jen několik desítek rostlin.
Výsevek činí pro ruční setí 1,5–2 gramy na 1m2
Toto množství je do ruky nezvykle malé, proto existuje několik jednoduchých zlepšení. Vlastní setí
provádíme většinou mezi třemi prsty (placem, ukazováčkem a prostředníčkem), jako bychom spíše
kořenili, než vysévali. Aby osivo vystačilo na celou plochu je vhodné si pozemek rozdělit na několik
menších částí. Na stejný počet částí si rozdělíme i osivo. Pokud nám přece jen bude množství semen
stále připadat malé, můžeme naředit semena drobnými suchými pilinami, suchým pískem, krupicí
nebo strouhankou. Vysetá semena mělce zahrabeme lehčími hráběmi ze dřeva nebo z umělé hmoty.
Pro drobná semena je důležité zůstat u povrchu půdy. V sušších obdobích a na exponovaných místech
je vhodné povrch půdy lehce utužit například válcem nebo opatrným pošlapáním.
Výsevek secím strojem postačí 1g na m2.
Pro osévání větších ploch je vhodné použít secí stroj. Obvykle jsou nejdostupnější zemědělské sečky.
Je možné použít sečky různého data výroby. Úspěšně lze založit louku s dobře seřízenou sečkou za
koňský potah nebo nejmodernější, pneumatickou. Důležité je nastavit výsevek na 10 kg osiva na 1ha.
A stejně důležité je nastavení hloubky výsevu 0,5 - 1 cm. Pro optimální rozprostření semen na plochu
je vhodný výsev „na široko“ nebo co do nejhustších řádků. Další možností jsou specializované sečky
na zakládání trávníků. Porost založený dobře seřízenou sečkou bývá od prvních let vyrovnanější.
5. Termín výsevu: po celý rok, nejvhodnější je jaro a podzim.
Semena lučních rostlin v přírodě vypadávají na zem téměř během celého roku. Nejčastějším impulzem
ke vzcházení je vláha. Ta se nejčastěji vyskytuje na jaře a na podzim.
Jarní výsevy jsou vhodnější ve vlhčích oblastech a na těžší půdě. Jarní období pro výsev začíná
obvykle během dubna, kdy se dá s půdou pracovat. Končí během června, kdy by mohly přijít
Medardovské deště. Podzimní výsevy upřednostníme v sušších oblastech, na lehké písčité půdě.
Podzimní výsevy směřujeme co nejvíce do pozdního podzimu. Semena lučních rostlin budou převážně
klíčit až v následujícím roce na jaře, ze zimní vláhy. Časné podzimní výsevy nedoporučujeme, neboť
podpoří hlavně růst plevelů, které je pak před zimou obtížné posekat.
Semena přírodních rostlin pří kontaktu s půdou většinou hned neklíčí a čekají na určité
impulzy z vnějšího prostředí, aby začala vzcházet. Luční osivo se proto po výsevu do půdy nezkazí,
ale počká si na svou dobu.
6.
První rok po výsevu rostou hlavně kořínky lučních rostlin a nad zemí plevel. Sekáme
při výšce porostu asi 20 cm nad zemí.
10
Plevel tvoří nejčastěji jednoleté rostliny s rychlým vývojem. Jejich semena jsou obsažena v každé
půdě a čekají, až se s půdou hne a otevře se volný prostor. Tyto rostliny jsou v přírodním koloběhu
předchůdci louky a svým způsobem ji pomáhají zapěstovat. Kořeny jednoletých plevelů jsou většinou
drobnější. Mezi rychle vyrostlými stonky zůstává dostatek místa pro klíčení lučních semen
v příhodném vlhčím prostředí. Vyklíčené rostlinky však ke svému vývoji potřebují světlo, které
v houstnoucím porostu ubývá. Proto když dosáhne „plevelný porost“ výšky asi 20 cm, anebo je příliš
hustý, posekéme jej na vyšší strniště (asi 5 cm nad zemí). Posekanou hmotu odstraníme. Vyklíčeným
rostlinkám se tak dostane světla a mohou úspěšně růst a mohutnět.
Po nějakém čase, v závislosti od množství srážek, „plevelný porost“ opět částečně obrazí
a je vhodné jej znovu posekat. Další možností je udržovat v 1. roce výsevu „zelené strniště“ ve výšce
nad 5 cm. Potom se seče přibližně jedenkrát za měsíc.
Rychlé druhy brzy narostou do větších rozměrů, obsadí prostor, který pak už není k dispozici
pro ty pomalejší. Do směsí se proto musí zařazovat jen v omezené míře, nebo vůbec ne. Patří sem
především trávy šlechtěné na píci. Rychlé jsou také jeteloviny, řebříček, jitrocel kopinatý, částečně
i kopretina. Z jarních výsevů tyto druhy často stihnou na podzim téhož roku poprvé vykvést.
7.
Louku sekáme přibližně 5 cm nad povrchem půdy.
Na menších plochách běžnými typy travních sekaček nebo kosou. Na větších plochách používáme
běžnou žací zemědělskou techniku a běžné technologie sušení sena. Luční porost je též vhodný
na senáže nebo na přímou sklizeň pro zelené krmení.
8.
Druhý rok po výsevu louka kvete – sekáme 2-3 krát ročně pro zahuštění porostu.
Jednoleté rostliny („plevele“) během podzimu a zimy zaschly. Mladé luční rostlinky mají dobře
vyvinuté kořínky a velmi brzy z jara jim začínají růst listy a obsadí si tak svůj prostor na slunci.
V zastínění lučních rostlin již nové jednoleté plevele nevyrostou a během května až června louka
poprvé zakvete. Mladé luční rostliny nejsou zatím příliš rozvětvené a mohutné. Aby zesílily druhy
s pomalejším počátečním vývojem, posekáme louku poprvé už na konci květu kopretin. Podruhé
zhruba na přelomu července a srpna. Je-li velmi suché léto, můžeme letní seč vynechat. Poslední seč
by měla být na podzim během září.
9.
V dalších letech sekáme louku 1-3 krát ročně.
Do jisté míry platí, že čím častěji louky sekáme, tím je druhové složení pestřejší. Výjimkou jsou
extrémně suchá místa a suché léto, kdy je nebezpečí zaschnutí porostu.
10. Tvarování květnatých luk
Od druhého roku pěstování květnaté louky vytvoří na zahradě nebo v parku velmi originální
a nápadný porost. Tím se louky stávají zajímavým prvkem zahradní architektury s možností další
osobité tvorby. Louky lze formovat jednak v době výsevu, kdy vyséváme vedle sebe různé druhy luk
podle našeho záměru.
11
Zapěstované louky lze formovat pomocí různé doby a výšky seče.
a)
Různá doba seče. Umožňuje vytvořit vedle sebe louky v různém stádium kvetení a zajímavě
tak rozčlenit plochu.
b)
Rozdílná výška sekání
Častým a nízkým (ne méně než 4 cm nad zemí) sečením udržujeme nízký porost vedle vysokého.
Takto je vhodné vytvářet cestičky přes louku. Působivé jsou pak i ornamenty, vytvořené kontrastem
vysokého a nízkého porostu, především když je můžete sledovat z nadhledu.
11. Sekání „Motýlí louky“
Pokud chcete loukou vyjít vstříc jejím obyvatelům, musíme respektovat následné rady:
•
Sekat jednou do roka
•
V době vegetace nikdy neposekat plochu celou jednorázově. Sekat v pruzích nebo ponechat
neposekané ostrůvky, ale vždy tak, aby podíl neposekané části činil 1/3, a ještě lépe 1/2 celkové
plochy.
•
Sečení na výšku strniště alespoň 5 cm zvyšuje šanci na přežití hmyzu obecně a urychluje obnovu
porostu. Louku sečeme přednostně kosou, je to nejšetrnější. Náhradním způsobem sečení může
být tradiční žací lišta nebo bubnová sekačka. Nevhodné jsou rotační sekačky se sběrem do
zásobních košů nebo dokonce s mulčováním. Mulčování navíc nevhodně zvyšuje stavy živin v
půdě a podporuje trávy na úkor květnatých druhů.
•
Veškerou posekanou hmotu je nutné po usušení z pozemku odstranit. Motýlí louka může
vzniknout vhodně šetrným hospodařením mnoha místech, v malé zahrádce nebo na velké ploše.
Ve volné krajině se například nabízí možnost vrátit zpět do koloběhu přírody část plochy okolo
silnic. A u chalupy nebo u obytného domku vytvořit ostrůvek přírodní harmonie, domov pro
mnoho milých „sousedů“. Hmotu na posečené motýlí louce raději usušíme a pak teprve shrabeme
a odstraníme, aby hmyz měl čas se přemístit.
2.3
Výběr vhodné louky
Zakládání luk se týká dvou základních typů stanovišť: plochy v lidských sídlech a plochy ve volné
krajině. Pro výběr vhodné louky poblíž lidských sídel bude převažovat hledisko estetické, zatímco
pro louky do volné krajiny se budeme snažit brát v úvahu širší souvislosti okolní krajiny. Naše
rozhodování však v obou případech bude spojovat snaha udělat něco pro přírodu a také ji respektovat.
Výběr vhodné louky budeme proto řídit podle následujících kritérií.
Přírodní podmínky daného stanoviště:
•
Vláhové poměry (půda vlhká, střední, suchá, střídavá vlhkost, průběh srážek během roku, výška
hladiny spodní vody apod.)
•
Půda (druh půdy, půdotvorný substrát, skeletovitost, půdní typ atd.)
•
Nebezpečí eroze (dáno především sklonem a délkou svahu, druhem půdy průběhem srážek)
12
Předpokládaný způsob hospodaření na louce a zamýšlený cíl:
•
Nároky na sešlap a jinou mechanickou zátěž.
•
Estetické hledisko – upřednostněny jsou barevně kvetoucí, nápadné druhy, případně jen určité
barvy květů nebo olistění, dlouhokvetoucí druhy, nízké druhy apod.
•
Cílem louky je jen obohacení krajiny a zároveň specifické cíle, jako např. motýlí louka, sečení
či nesečení porostu, mulčování porostu, kompostování hmoty, apod.
•
Cílem louky je obohacení krajiny a zároveň se počítá se zemědělským využitím.
•
Pouze zemědělské využití – na seno, senáž, zelené krmení, pastvu, pro jaká hospodářská zvířata,
upřednostnit kvalitu a pestrost luční hmoty nebo výnos, ekonomická hlediska apod. Základní
druhy luk jsou v době kvetení pestrobarevné. Množstevní zastoupení jednotlivých druhů rostlin
se sice liší podle stanoviště, ale většinou jejich květy mají různé barvy. Pokud chceme využít
květnaté louky k originální zahradní tvorbě, můžeme využít nabídky jednobarevně laděných luk.
Zde je nutné podotknout, že květiny pro tyto louky nejsou vybírány pouze v určité barvě,
ale v mnoha druzích. Proto výsledný porost nebude zcela monokulturně jednobarevný a zachová
si přirozenou pestrost odstínu dané barvy. Do jedné barvy květu laděné louky si stále zachovávají
přednosti tradičních zahradních luk – nenáročnost na údržbu a dobrou přizpůsobivost místu
výsevu.
Nářadí a stroje k údržbě louky
Klasickým náčiním je kosa. Dobře vyklepaná a nabroušená v rukou zkušeného sekáče nebyla asi zatím
překonána. Na malé zahrádce postačí srp. Oba tyto tradiční nástroje jsou značně náročné na přípravu
k sekání a údržbu. Samotné sekání je pak otázkou cviku a citu. V dnešní době je již obtížné se tomuto
umění od někoho naučit.
Proto nejdostupnější jsou travní sekačky. Lze je s úspěchem použít
k zapěstování a sečení květnatých luk. Jen je třeba si dát pozor na některé technické parametry.
Vlastnosti travní sekačky
Sekáme nejméně 5 cm nad povrchem půdy, protože většina lučních květin tvoři své pupeny
a rozvětvení nad povrchem půdy a velmi nízká seč by je poškodila.
V případě velkých pozemků bude vhodné využít dostupnou zemědělskou mechanizaci. Má-li
však louka zůstat květnatou oázou v krajině, je nutné provádět sečení šetrně. Dnešní sekačky tažené
silnými traktory mají široký záběr a jezdí rychle. V době obvyklé první seče během června se v lučním
porostu schovávají mláďata ptáků a zvířat. Proto je vhodné nechat část louky neposekanou, a seč
dokončit až koncem července. Rovněž je velmi žádoucí jezdit pomalu, případně procházet sekanou
plochu a vyplašit zvířata nebo místo s mládětem či hnízdem neposekat. Mláďata většinou sama před
traktorem neutečou. Jejich instinkty jim velí přitisknout se k zemi a znehybnět. Jenže při střetu
s technikou jim toto chování život nezachrání. Základní zásady jsou obdobné jako pro malé sekačky.
Jen zde sečeme na vyšší strniště.
13
Mulčování louky
Spočívá v posekání a rozdrcení a odhození hmoty zpět do porostu. Pro údržbu květnaté louky není
tento způsob většinou vhodný. Při zakládání louky posečená a nastlaná hmota brání dalšímu vzcházení
a ujímání drobných rostlinek. Vždy je také nutné si uvědomit, že posekaná hmota obsahuje živiny,
které se vyplaví do půdy. Proto jej můžeme doporučit jen na chudších půdách a u mladého porostu
s malým objemem hmoty. Vyloženě nevhodné je mulčování mohutně narostlé louky.
2.4
Druhy luk
Základní druhy luk jsou v době kvetení pestrobarevné. Množstevní zastoupení jednotlivých druhů
rostlin se sice liší podle stanoviště, ale většinou jejich květy mají různé barvy. Pokud chceme využít
květnaté louky k originální zahradní tvorbě, můžeme využít nabídky jednobarevně laděných luk. Zde
je nutné podotknout, že květiny pro tyto louky jsou vybírány v určité barvě, ale v mnoha druzích.
Proto výsledný porost nebude zcela monokulturně jednobarevný a zachová si přirozenou pestrost
odstínu dané barvy. Do jedné barvy květu laděné louky si zachovávají přednosti tradičních zahradních
luk – nenáročnost na údržbu a dobrou přizpůsobivost místu výsevu.
Zahradní a parkové louky
Tradici má základní pětice zahradních květnatých luk (Česká květnice, Horská louka, Kopretinová
louka, Suchá stráňka, Zámecká louka). Všechny jsou nenáročné na péči a zároveň krásné pestrostí
barev a tvarů. Svým vzhledem připomínají louky ve volné krajině. Na zahradě se navíc nabízí možnost
louky tvarovat.
Střešní zahrada
Samostatnou kapitolou zahradní tvorby jsou extrémní podmínky střešních zahrad. Rostliny jsou zde
vystaveny výkyvům počasí v zesílené podobě a z velké části jejich osud záleží na pravidelné lidské
péči a kvalitě vytvořeného prostředí. V přírodě jsou střešním zahradám nejpodobnější skály, skalní
stepi a silně výsušná stanoviště. Ale i zde jsou rostliny vždy spojeny se zemí a jejích kořeny pronikají
hluboko do půdy nebo do skalních štěrbin a mohou tímto způsobem čerpat alespoň malé množství
vody. Druhy pro střešní zahrady se tedy vybírají na takovýchto extrémních stanovištích.
Krajinné louky
Krajinářské louky jsou určeny především k osevu větších ploch v krajině. Důležité při zakládání těchto
luk je vytvoření přírodě blízkého porostu, který bude navazovat na své okolí. Tak se nově založená
louka stane stabilizačním prvkem krajiny a vytvoří podmínky pro život mnoha organismů.
Významným hlediskem při sestavování lučního osiva je také způsob hospodaření na louce.
Pokud má mít louka čistě význam krajinného prvku bez pícního využití, je žádoucí co největší
druhová rozmanitost rostlin v rámci podmínek dané lokality. Květnatá louka bude stabilní a bude
domovem mnoha organismů. S ohledem na živočichy by v dalších letech po výsevu bylo vhodné
květnatou louku nesekat naráz, ale postupně, aby se mohl vyvinout hmyz, vyhnízdit ptáci a zvířata
odchovat mláďata. Přes zimu je vhodné nechat vždy část louky neposekanou a další rok tyto nesekané
14
části obměnit, aby nedošlo k potlačení louky a její druhové pestrosti. Trvale nesekaná louka postupně
přijímá křoviny a náletové stromy a přechází do stádia křovin a po delší době k stádiu lesa.
Když má louka být i pastvou pro domácí zvířata nebo zdrojem sena, je vhodné zohlednit
rostliny pro zvířata chutné a vzrůstnější. Protože požadavky na hospodářské louky jsou také vyšší
výnos hmoty a odolnost k sešlapu, zařazujeme do osiv vyšší procenta trav a jetelovin. Pícní louky lze
pást od druhého roku po založení. Nejlepší je druhý rok pastevní louku posekat a vyčkat do třetího
roku, kdy je luční drn dobře vyvinutý a únosný. V zájmu zachování kvality pastvy je třeba pastevní
louku jedenkrát do roka posekat. Z další péče o louku můžeme doporučit smykování a vláčení starších
porostů na jaře před vegetací a po skončení pastvy.
Hnojení luk statkovými a minerálními hnojivy může způsobit vybujení vzrůstných druhů
rostlin a potlačení těch jemných. Vápnění podporuje druhovou pestrost porostu.
Mezofytní louky
Louky do běžných středních stanovištních podmínek. Mezofytní (prostřední) stanoviště mají
vyrovnané vláhové poměry, nejsou ani příliš mokrá, ani příliš suchá. Nacházejí se většinou
v rovinatém nebo lehce zvlněném terénu v různé nadmořské výšce. Jsou to ta nejběžnější místa.
Nabídka rostlin je široká. Jedním z určujících činitelů výběru vhodné louky je zásobení živinami.
Na půdách bohatých živinami je třeba použít větší podíl lučních květin a méně trav. Živiny
obsažené v půdě rychleji využijí trávy a dříve obsadí prostor. Luční květiny se svým pomalejším
počátečním vývojem by byly ve výsledném porostu málo zastoupeny. Na chudších půdách je možné
vysít více trav. Menší zásoba živin nedovolí rozvoj trav a louka zůstane květnatá.
Vlhké louky
Vlhká místa v nížinách, v okolí řek a potoků, bývala porostlá žírnými loukami. Louky se zatápěly
vodou po každé seči, byly druhově bohaté a dávaly velkou úrodu sena.
Celoročně podmáčené louky hospodáři nazývali kyselými a poskytovaly seno špatné kvality.
Z pohledu krajiny měly však své význačné a nezastupitelné místo.
Zakládání květnaté louky z výsevu je na vlhkém stanovišti někdy obtížné. Po zaorání
travnatého porostu na trvale mokré půdě dochází k rychlé regeneraci původních trav a potlačení
květnatých druhů. V tomto případě je vhodné lokalitu „přepolařit“ (pěstovat jeden rok obilí).
Například na lokalitě s přepolařenou půdou v záplavové zóně Jizery louka založená z výsevu našeho
osiva krásně vykvetla už druhým rokem.
Louky na výsušnou půdu (na lehkou i těžkou vysýchavou půdu)
Výsušné stanoviště můžete osít směsí semen s větším podílem trav a jetelovin. Tato stanoviště bývají
v přírodě porostlá stepní vegetací s vyšším podílem trav. Zakládání luk má zde svá úskalí. Z jarního
výsevu může být problém s dlouhotrvajícím letním suchem. Vhodné jsou výsevy před zámrazem,
aby semena využila zimní vláhu. Na prudších svazích může nezabezpečený výsev ohrozit eroze.
Rozvoj porostu bývá pomalejší než na jiných stanovištích a může někdy trvat i tři roky.
15
Květnaté podrosty do stínu (pod stromy a na jinak stále přistíněná místa)
Podrost pod stromy se musí spokojit jen s menším množstvím světla a někdy i vláhy. Pro to jsou
podrostové rostliny schopné obstát pod stromy, kde k zemi dopadají toulavé sluneční paprsky jako
ve světlých lesích. Aby měl podrost dostatek prostoru pro svůj rozvoj, je třeba vyhrabávat listí.
Porosty pro oživení zdevastovaných půd
Toto osivo je určeno především k osetí zavezených skládek, deponií, lomů apod, kde lze přepokládat
nekvalitní „mrtvou“ půdu z podloží.
Po výsevu se nejprve uplatní rychlé a krátkověké druhy rostlin, později je vystřídají pomalejší
druhy víceleté. Porost není třeba sekat ani jinak odstraňovat, pak dosahuje výšky okolo jednoho
mertru. Nárůst nadzemní biomasy pomáhá k vytvoření humusu a obnově života v půdě. Nad zemí
pestré rostlinné společenství vytvoří životní podmínky pro mnoho druhů živočichů. Krátce shrnuto
– nastartuje se rychlejší oživení zdevastovaných míst.
Pokud se porost nebude sekat, vytvoří se z náletových keřů a stromů přirozený lesík. Naopak
sečením nebo pastvou je možné vytvořit z tohoto porostu květnatou louku.
Závěrem
Květnaté louky se stávají součástí krajinné i zahradní tvorby. Jsou to osobitá společenství na našem
území původní. Vhodně založená louka je nenáročná na údržbu a stává se v krajině stabilizačním
prvkem. Do lidských sídel přináší louky přírodní rozmanitost a pohodu.
Luční květy na obohacení porostu
16
Louka Zelený chodníček
Květnatá louka se svízelem syřišťovým a kopretinou
17
3.
Stínomilné a záhonové trvalky
Ing. Ondřej Fous
Použití trvalek v českých zemích má svou neodbytnou tradici díky středoevropskému kulturnímu vlivu
i bohatému spektru biotopů naší přírody. Přenášení užitečných rostlin z přírody je již záležitostí
středověku a sběratelské tužby provázely i století následující. Zhruba od 30. let 19. století pak lze
hojněji pozorovat shromažďování rostlin nejen za účelem užitku, symboliky či vzdělávání, ale
ke slovu se dostává i atribut krásy. Ne náhodou vznikají tou dobou naše první alpina, kde cestování
po horách nadchlo naše předky natolik, že si kousek té krásy zatoužili přenést i domů. Může se zdát,
že šlo o první projev kompozice společenstva, ale tehdy se obdivovala především každá jediná
rostlina. Trvalo ještě půl století, než se objevily první skutečné kompozice s použitím trvalek.
První květnice panských parků se ovšem stále podobaly sbírce individuálních úlovků z cest.
Nicméně již se jednalo o skupiny, u kterých bylo nutno uvažovat minimálně o výšce rostlin. Zhruba
od 90. let se květnice začaly prosazovat i do veřejných sadů. Tento žánr byl postupně vytlačován
záhonovými kompozicemi a prakticky zanikl po druhé světové válce změnou údržby.
Perenové rabato přichází do našich zemí díky francouzským vlivům na přelomu 19. a 20.
století. Coby klasická záhonová kompozice se poměrně rychle vtlačí mezi tradiční květnici
a kobercové bordury letniček. Vznikají dokonce kombinace květnic a rabat, kdy se tzv. „plnosadba“
postupně rozpouští do trávníku. Z dostupných vyobrazení je patrné, že se v mnoha rysech tyto
kompozice podobaly obohaceným loukám, tedy poslednímu hitu 21. století.
Svět až do sarajevského atentátu se divoce měnil každým rokem. Rozmach obchodních
zahradnictví a vznik velkoškolek pomohl rozšíření a distribuci rostlin, podobně jako kultuře
zahradničení vůbec. Za první republiky pak již dále mohly být rozvíjeny speciální sortimenty
v jednotlivých školkařských závodech. Tomu následně začala odpovídat i kvalita kompozic
trvalkových rabat, kterým se věnovali naši přední zahradní architekti a nezřídka zde tvořili i designéři
německého kulturního okruhu. Jejich práce zde byla obecně známa a ovlivňovala významně podobu
naší národní květinové interpretace. S jistou nadsázkou lze říci, že tvář vilových zahrádek se natolik ve
střední Evropě zafixovala, až v ní někdy těžko hledáme regionálnost zřejmou z květnic a alpin
19. století.
Rozdíl v identitách vnímání perenové kultury lze dobře porovnat v zásadních dílech
Martina Fulína (Květiny v zimě vytrvalé) a Josefa Vaňka (Nejkrásnější ozdobou zahrady jsou pereny).
Obě knihy vyšly v roce 1925.
Druhá světová válka na řadu let výrazně omezila pěstování okrasných sortimentů a po nástupu
komunistů k moci trvalka trpěla za svou pověst záliby bohatých. Část odborné obce hledala její
interpretaci pro veřejné prostory a zásluhou individuálních projektů se ji dařilo zasadit do povahy
společnosti zejména od druhé poloviny 60. let. Sbírky tak byly udrženy při školách či botanických
zahradách a to i ve formě některých pokročilých forem (Iridarium, Perenetum). Kvalitě sortimentů
byla věnována adekvátní pozornost a to i přes realitu pouhých tří větších produkčních závodů pro
celou republiku. Částečně byly následně použity trvalky v některých veřejných parcích a při
18
renovacích zámeckých parků. Souhrou důležitých náhod a lidských setkání vznikla dvě centra, která
trvalkám poměrně přála. Brněnský zahradní okruh úspěšně soustředil sortimenty do Arboreta VŠZ
a neméně zdařile se povedlo začlenění trvalkového programu i v Dendrologické zahradě
v Průhonicích. Díky těmto dvěma pracovištím jsme do 90. let vstupovali s poměrně bohatými a léty
prověřenými sortimenty. Nakolik jsme tuto situaci dokázali využít, posoudí teprve historie.
Po sametové revoluci mělo české zahradnictví neobyčejnou touhu dohnat západní sortimenty
a již dnes je jasné, že jsme leckdy vylili dítě i s vaničkou. Desítky nových perenářských závodů
se uplatnily na trhu a zaplavily trh zejména miliony semenáčů. Stovky nových zahradních architektů
muselo pracovat především s tím, co bylo. Trvalkové výsadby z těchto let byly volným žánrem, který
často jen vzdáleně připomínal sofistikovaná perenová rabata první republiky.
Po vstupu do EU postupně zaplavila republiku nabídka různých typů mladého materiálu
natolik, že se díra v sortimentech zcela zacelila, až došlo k efektu přeplavení. Kultivarů je tak leckdy
naopak tolik, že to znesnadňuje orientaci. Po roce 2009 došlo i k převisu nabídky nad poptávkou
a zahradnická veřejnost si začala ohledně použití a sortimentů klást potřebné otázky. Od roku 2002
je u nás činný Český spolek perenářů, který se vytrvale snaží na tyto profesní otázky hledat odpovědi
a sdílet je se zájemci z řad odborné obce.
Kvalita záhonové kompozice
Zahradní tvůrce, realizační firmy, správce zeleně a v důsledku i školkaře zajímají stále více
kvalitativní parametry výsadeb. Předně jaké rostliny použít taxonomicky a pěstebně, v jakých
zeminách a jak má vypadat celé souvrství. Technologií lze mnohé zlepšit i zkazit, nicméně základním
kamenem jsou kvality kompozice. Kompoziční a proporční umístění květinového záhonu
do městeckého či zahradního prostoru je výsostným tématem krajinářského architekta.
Stupeň
náročnosti úlohy vyžaduje inovatiní řešení, které je schopna kvalifikovaně provést jen osoba schopná
konfrontovat zvykové poměry v místě bez zažitostí. Za své dílo nese architekt také adekvátní
zodpovědnost a je schopen i povinován jej ze své pozice vysvětlovat i zasazovat do zmiňovaného
kontextu prostoru. S tím plně souvisí i nezávislé a objektivizované hodnocení stanovištních poměrů
a širších vztahů. Tyto analýzy jsou klíčové pro optimalizované využití přirozeného potenciálu místa
a „zadání lokality“ je vždy základním kamenem pro následnou druhovou skladbu, vnitřní dynamiku
a technologii založení. Ignorování potřeby tohoto fundamentu má významné ekonomické dopady
na výdaje investora. Výsledkem bývají zejména zvýšené náklady na údržbu a obecně snížená životnost
záhonu. Z těchto důvodů je jednoznačnou chybou užívání „instantních prvků“ květinového dekoru
s vynecháním mezičlánku autora. Investorem uspořené peníze za projekt se tak dokáží velice prodražit
ve střednědobém horizontu.
Hovoříme-li o kompozici, musíme především umět posoudit její vlastní atributy. Vnitřní
uspořádání a druhová skladba je alfou a omegou. Prvotními předpoklady pro správnou volbu jsou
zadání investora a výše uvedený charakter místní lokality. Je velmi zodpovědné, pokud autor řádně
objasní náklady, které jsou spojené se změnami stanoviště a úspory spojené s využitím přirozeného
19
potenciálu. A to jak v momentě založení (výměny půdního lože, minerální či organické příměsi apod.),
tak finanční dopady ve střednědobém horizontu. Jsou to důležité podněty pro vznik závazného zadání
investora, kterým by, kromě obecné designové shody na variacích autora, měla být i životnost celé
kompozice. Tento moment je pro rozhodující pro limity celé kompozice i pro příslušné technologie
založení. Neméně pak pro pořizovací cenu. Pokud tuto hodnotu rozdělíme nákladově na jediný
„záhonorok“, můžeme u středně a dlouhověkých kompozic dojít k překvapivým číslům. Říci, zdali
záhon má mít horizont 5/8/10 nebo 15 let je tedy naprosto zásadní. Podobně je třeba připočíst náklady
na renovaci či likvidaci a znovuzaložení po expiraci díla. Pak teprve hovoříme v číslech, která jsou
pro ekonomicky gramotného investora úplná a pravdivá. Bohužel se dnes celá řada kompozic tváří
na životnost 8-10 let a už při pouhém pohledu do druhové skladby je zřejmé, že pátá sezóna může
přinést problémy (náklady mohou nepozornému oku zmizet v dražší údržbě). Co teprve vezmeme-li
v úvahu nevhodnou technologii založení, která může kolaps výsadeb zařídit velice snadno.
Skladba dlouhověkých a krátkověkých peren je jednou stranou mince. Druhou, neméně
významnou, je pak vnitřní dynamika záhonu, tedy užití funkčních skupin s ohledem na jejich
sociabilitu, strategii růstu a schopnost adaptability, prostorové i nárokové. Při velkém zjednodušení
můžeme
hovořit
například
o
základní
čtveřici
funkcí.
Pracovně
jim
říkejme
třeba
„pokryv/výplň/masa/solitery“. Zatímco trsnaté pevné solitery/masa plní úlohu statických, výškově
rozlišených hmot, tak pokryv/výplň významně dotváří funkčnost záhonu svou prostorovou
přizpůsobivostí, zavírají meziprostory kruhových výsečí a zatahují záhon ve stresových hranách.
Tento jednoduchý příklad ukazuje, jak poskládat záhon, který nebude děravý jako cedník, vytvoří
zapojený porost a nepustí jednoletý plevel dovnitř. Podstatným je v tuto chvíli i to, že porozumění
funkci těchto skupin je základním předpokladem pro zvládnutí rozvojové péče. Trvalkový záhon,
který nemá zvažované aspekty vnitřní dynamiky (ať už jsou funkční skupiny nazvány jakkoliv), bude
mít velmi pravděpodobně omezenou funkčnost a ukáže se labilním. Bohužel i za předpokladu, že byly
dodrženy stanovištní okruhy při výběru sortimentu. Absence práce s dynamikou a nároky je pak
signálem nedostatečné způsobilosti a maření investice. Typickým špatným vtipem tohoto typu
je Anemone sylvestris v hlubokém černém stínu budov nebo hajní společenstva navržená
pod stromy 16/18.
Nyní se dostáváme k vlastnímu zakládání záhonu. Řekněme, že není jílu, pro který by se
nedalo postavit společenstvo. Nemluvě o kamenitých a štěrkovitých nánosech říčních teras, zvětralin
a podobně „krásných“ materiálech. Často se setkáváme s podvědomou snahou investorů přemoci
matku přírodu a vysmát se jí. Vřesoviště na opuce, velkolisté pereny na plném slunci, potůčky
ve stepích aj. Touhu po ovládnutí rostlinstva vidíme už od časů broderií, tudíž není divu, že máme
zelené fasády a plovoucí stromyS extenzifikací jsme dospěli tak daleko, že hranice mezi loukou
a záhonem již zcela zmizela a řada pracovišť v celé Evropě pracuje dnem i nocí na tom, jak dostat
koláče bez práce. Tedy, aby co nejlacinější založení přineslo co největší estetický dojem s minimální
následnou péčí. V jistém směru se jim to daří a řada kompozic je po založení velice pohledná. Efekt
20
spontánnosti ovšem logicky časem přináší rozmělnění původní matrice a divokost se převalí přes
matematickou matrici zlatého řezu do jeho mnohonásobků. Budeme se pak ptát obyvatel našich obcí,
co se jim ještě zdá krásné a co už ne. Je trpké to říci, ale vypadá to, že na záhonech byla po staletí
nejkrásnější právě lidská práce. Jsou prostě výplodem řemeslné kultury. Tuto skutečnost se nyní
snažíme vykořenit a jsme zkroušeni nepochopením našeho návratu k přírodě. Třeba jednou přijde doba
návratu k člověku. První vlaštovkou je možná komunitní sázení květinových záhonů, které vnáší do
identity květin v sídle úplně novou atmosféru. Ne náhodou se tolik podobá činnosti okrašlovacích
spolků, která před stoletím květiny do parků přinesla. Možná má naše neustálé hledání odpovědi
na co nejnižší náklady za pořízení či údržbu trvalkového záhonu úplně jinou odpověď, než jsme
čekali. Takový „občanský záhon“ zakládaný voliči se totiž nepochybně stane tématem politickým
a do takových mohou být investovány leckdy i neomezené prostředky.
V posledních letech zahradnická odborná veřejnost čelí pádu rašelinového mýtu. Střešní
zahrady a interiéry nám ukázaly, že kytky rostou v lecčems a jediný výlet na nejbližší kopec spojený
se zakopnutím nás jen utvrdil v našem podezření. Ano, léty hledaný univerzální „nosič“ pro rostliny
je ideově lichá cesta. Zjištění, že kytky této teorii nenaslouchají a rostou si, v čem uznají za vhodné,
může být pro leckoho palčivé až plačtivé. Nicméně stále platí, že rašelina je poměrně levnou
alternativou pro humózní složku nosných vrstev a některé její vlastnosti jinde obtížně hledáme. Sluší
se ale zamyslet nad tím, kolik jí skutečné v té či oné situaci kytky potřebují a nakolik je jen luxusním
koníčkem zahradníků. V souvislosti s rostoucími náklady na dopravu je totiž využití místních zdrojů
organických komponentů již nejen environmentální poblouznění, ale též holý ekonomický fakt. Často
zapomínáme, že největším krokem k zúrodnění místa je jeho prostá kultivace, změna obsahu vzduchu,
vodní kapacity a potenciálu poutat živiny. Samozřejmě za předpokladu udržitelnosti tohoto stavu.
Zde ovšem, marná sláva, pro trvalou změnu mechanických vlastností, minerální komponenty jsou
cestou jednoznačně efektivnější a levnější než užití samotné organiky. Té pak lze používat mnohem
méně a ve vybraných komponentech, které bychom jinak jen těžko hledali (borkované pecky, dřevní
či rašelinová vlákna aj.). V perenářství dostal tedy zelenou zejména písek (říční, bez jílu) a štěrky
jemných frakcí. Dokonce i v kontejnerové produkci už nalézáme expandované minerální komponenty,
které umožní stabilní strukturu za zachování hmotnosti způsobilé k převozu. Ty tam jsou časy, kdy
skalnička v p9cm měla kinetiku dlažební kostky.
Minerální komponenty a obecné ochuzení se také stalo nástrojem autoregulace. Používání
štěrků jako mulče se zavedlo vcelku promptně a i designově bylo rychle přijato. Ovlivnění vlastního
nosného souvrství se též slibně rozvíjí. Samozřejmě na prvním místě stojí vmísení štěrků a písků
do těžších půd při užití kompozic pro plné slunce s minimem péče. Zde je příklad vzatý z přírody
celkem jasný. Čas ale přináší užití shodných poznatků i pro stanovištní okruh okraj lesa či vysloveně
hajní podrosty. Ke slovu se dostává opět po letech tzv. bramboříková zem, tedy směs perku a listovky,
v dnešním provedení pak jemná prosívka s rašelinovými komponenty. Ba co víc, světe div se,
21
objevujeme kompost. Dvě dekády odstrkovaná popelka byla nalezena coby zdroj humusového složky.
Jen se je znovu musíme naučit dělat tak, aby plevel nebyl jejich hlavní složkou.
3.1
Podrosty
V následujících řádcích zužme obecné téma perenových kompozic na prostor světelných deficitů.
Pojem podrost vyjadřuje zejména prostor pod stromy a keři, tedy oblast tzv. zeleného stínu.
Krajinářská architektura i zahradní design nezřídka pracují ovšem i se stínem budov a konstrukcí,
který může být absolutní, použijme tedy v tuto chvíli pro něj pojem „stín černý“. V autorské projekci
můžeme být občas svědky nedocenění fatálního rozdílu mezi povahou stínu budov a různých
světelných požitků podrostů dřevin. Důsledky kořenové konkurence či vodním režimem počínaje
a skutečnou mírou světelných stresů konče.
Ve věci bylinného patra si musíme být vědomi zprvu skutečnosti, že jsme schopni valně
změnit souvrství nosné vrstvy trvalým způsobem a udržet na něm téměř libovolné společenstvo.
Změna stanoviště vyžaduje několikanásobek investice oproti využití přirozeného výchozího stavu.
Ať už je jakýkoliv. Kromě kontaminací chemikáliemi a ropnými produkty má totiž i ta poslední
antropozem, ba i ten nejhorší jíl, nějaké homogenizovatelné vlastnosti a využitelnost pro cílovou
kompozici.
Na rozdíl od bylinné etáže je u stromového patra trvalá změna stanoviště dlouhodobě
neuskutečnitelná. Kromě zeleně na konstrukci. Zároveň je zde souvztažnost mezi konkrétním druhem
stromu a na něj vázaném společenstvu natolik fixní, že zde bývá ještě výraznější užitnost lokálního
potenciálu, než u otevřených ploch. Prostory pod zachovanými stromy bývají na stavbách konec
konců posledními ostrůvky nějakých stabilizovaných nik s čitelným snímkem diverzity v lokalitě.
Sama příroda nám je však dobrou ukázkou jakých paradoxů lze se dopouštět. Příkladem může
být vřesoviště na vápenci vzniklé sekundárně na listovém opadu doubrav. Nebo se můžeme učit
i na principu „bulty/šlenky“, když na vyvýšených místech najdeme diviznu vedle kypreje rostoucí
ve sníženině. V podrostech lesů mírného pásma jsou vázané na surový humus stovky druhů, kterým je
listový opad základním životním prostředím a nic jiného je nezajímá. Totéž pozorujeme
u tzv. „kotlíkových oportunistů“, kteří náhle nastupují v případě pádu stromu v porostu na vzniklou
světlinu, aniž bychom věděli, kde se tyto druhy náhle vzaly. Ve stejné chvíli můžeme dobře sledovat
nejen zhroucení řady hajních druhů a nálet trnitých keřů, ale také významnou adaptabilitu několika
zahradnicky nesmírně cenných druhů, které jsou schopny takovou dardu přežít.
Podstatou pochopení nutných náležitostí každého stabilního společenstva je právě životní
strategie. Správný poměr umožní postavit nejen funkční přirozený bylinný pokryv, ale i udržitelnou
kulturní záhonovou kompozici. Zatímco čistě hajní společenstva jsou složena zejména z pokryvů
a rostlin se zásobním orgánem, tak již drobné zvýšení světelného požitku rozevírá nůžky nabídky
o řadu druhů, které se umí prosadit i jinou cestou. Vytváří velké množství semen, rostou do výšky,
rozrůstají se do polykormonů nebo se účinně kombinují s některou z hajních strategií. Není těžké
uhádnout, že jejich přežití je dané především mobilitou druhu. I my lidé, když se nám někde nelíbí,
22
utíkáme různým způsobem. Strategii spálených mostů připomínají právě někteří „kotlíkoví
oportunisté“, kteří se vysejí z podstaty a uhynou. Plíživé rozchody pak můžeme najít právě
u polykormonů, které se zvolna přemisťují na svá nová působiště. Právě schopnost uhnout
a přizpůsobit se je u druhů okraje lesa jedna z nejhodnotnějších vlastností, kterou lze v prvních letech
života díla zahradní tvorby brilantně využít.
Víme, že některé druhy peren mění v případě světelné nedostatečnosti svou strategii z trsnaté
na výběžkatou, přičemž přestávají dočasně kvést. Podobně se samozřejmě mohou chovat při kosení,
zavalení a v podobných dalších stresech. Zejména u černého stínu například můžeme zjistit,
že několikapatrová budova dává rozlehlý stín, ale pouze v odpoledních hodinách. Obecně lze říci,
že klíčové je období poledního žáru, které v červencových parnech panuje zhruba mezi jedenáctou
ranní a třetí odpolední. Rostliny okraje lesa poměrně lépe snesou pět hodin ranního slunce, než pět
hodin odpoledního. Za extrémní stres lze pak považovat proluku, či atrium, kde padá stín budov ráno
a večer, zatímco v poledne se kytky pečou.
Skladba společenstva a úpravy stanoviště a mají v případě podrostů jeden společný parametr.
Obsahují složky dočasné a trvalé. Zatímco organická vylepšení jsou dočasná, minerální jsou trvalejší
až trvalá. Použité druhy v sortimentu záhonů či společenstev také dělíme dle funkční skupiny zejména
na dočasné a trvalé, respektive cílové. Právě sladěním „nástupu“ celého díla v prvních třech letech
ve vztahu souvrství a cílových rostlin můžeme významně snížit náklady na údržbu. Dočasné druhy
a komponenty nosné vrstvy sehrají svojí ochrannou úlohu po dobu stabilizace a následně jsou
vytlačeny cílovými za pomoci sílícího akcentu přirozených podmínek.
V kulturních formách podrostů je hlavním kamenem úrazu ovšem civilizační stres.
V rodinných zahradách si zejména domácí mazlíčci neberou servítek a ratolesti i omladina dávají
zabrat okrase nemalým dílem. Buď jde přímo o stres fyzický, daný sešlapem či pádem, nebo o stres
fyziologický daný zejména trousením různých roztoků a dalších substancí v nepravidelném rozmístění
a čase. Ve veřejném prostoru lze jen stěží předjímat skutečnou zátěž místa, zvláště když kulturní
člověk se vyznačuje zejména tím, že vše krásné dokáže zničit už jen proto, alebrž se na „krásnosti“
shodne příliš mnoho lidí a rozhodnou se ji v neděli hromadně obdivovat. Při stavu veřejné zeleně
v našich městech pak není divu, že cokoliv pěkného vyhladovělé davy doslova rozdupou chtíčem
po kousku něčeho kulturního.
Za předpokladu, že podrosty byly řádně vyprojektovány od souvrství po společenstvo
až k technologii výsadby a velikosti výsadbového materiálu, přichází ke slovu doba do zajištění.
V tomto směru nelze než doporučit podzimní výsadbu za předpokladu důkladné mechanické ochrany
včetně zimních měsíců. Jak, známo bruslaři dokáží nakrájet z břehových peren salát a zimní
radovánky dětí promění v mlat cokoliv, co se postaví sáňkám do cesty. Na druhou stranu jarní efemery
velmi záhy definují statut záhonu u všech pravidelných návštěvníků a nástup dobře zakořenělých
peren dává záhonu podstatně větší perspektivu rozvoje, než při jarní výsadbě. U podrostů se totiž
při jarní výsadbě bohužel potká období rašení stromů se sázením a následným pokusem peren
23
o kořenění. Ty ovšem v boji o vodu a kořenový prostor ve zkypřeném materiálu nemají oproti
stromům prakticky šanci. Následně nejsou schopny čelit letním vedrům a celá výsadba snadno
zkolabuje.
Velkým tématem jsou výsadby v oblasti tzv. budoucího stínu. Poněkud školáckou chybou již
lze snad dnes nazvat moment, kdy ono projekční kolečko symbolizující nově vysazený strom,
doprovází hajní výsadba. Při použití standardního výsadbového materiálu s korunou nasazenou
v podchozí výšce, se můžeme dočkat reálného stínu zhruba po pěti a více letech. Navíc jediný
skutečně hodnotný stín je ten tzv. polední, pročež může těchto několik čtverečních metrů stínu
ovlivňovat po několik let prostředí úplně mimo vlastní prostor pod stromem. Jistě, jiný tvar stínu má
po pěti letech katalpa či jerlín, jinak to bude u buku nebo lípy. Nicméně s ohledem na běžnou
životnost trvalkového záhonu v rozmezí šesti až osmi let, je nutno se smířit s tím, že primární
kompozice by měla být především určena pro plné slunce. I zde je ale možné použít prvky vnitřní
dynamiky a slunné taxony zneužít k poskytnutí sekundárního stínu. Zejména do směsných kompozic
pak můžeme vložit „pružnou matrici“ z druhů s širokou ekologickou amplitudou či výraznou
mobilitou, které si na změnu podmínek prostě dokáží počkat i v područí světlomilných trvalek.
3.2
Významné rody podrostových trvalek
Zahradnické šlechtění se dlouhodobě soustředí na prospěšné změny vlastností rostlin a je tedy naší
výsostnou snahou tyto plody lidské práce vědomě a zodpovědně využívat. Záhonové pereny slunných
rabat se těší pozornosti poněkud intenzivnější a historicky delší, než pereny podrostů, ale i ty nejsou
nijakými popelkami, o čemž svědčí například více než stoleté selekce japonských sasanek, které jsou
dosud běžně v sortimentu. Nahlédněme tedy alespoň k některým vybraným rodům trochu důvěrněji.
Barevné listy bohyšek
Mezi nejpopulárnější trvalky na světě patří bezpochyby bohyška či funkie, latinsky Hosta.
Další vlna její obliby zachvátila v posledních letech mnoho zemí a již po několikáté se dostává do čela
žebříčků prodejnosti i cen za rostlinu. Mají to na svědomí zejména výsledky některých amerických
šlechtitelů, kteří za využití tkáňových kultur velice rychle vyvíjí nové linie, které se promptně
uplatňují na trhu hladovém po novinkách.
Registr kulturních variet již čítá údajně přes šest tisíc položek, přičemž valná část z nich
pochází z posledních let. Jejich hodnota jako novinky často není příliš vysoká, mnoho z nich vzniklo
jen jiným pojmenováním prakticky totožných rostlin vzniklých jako pupenové mutace na různých
místech planety. Dostávají ovšem atraktivní jména filmů, osobností nebo názvy asociují jejich
vybarvení.
Přeložíme-li si je, některá z nich zní opravdu lákavě: „Cikánská růže, Černá mamba, Třešňový
plod, Striptýz, Tetování, Smažená zelená rajčata, Bílé peří, Černý satén, Mnoho skvělých věcí, Rudý
říjen, Vzpomeň si na mne, Don Quiote, Oheň a led, Vánoční stromek, Elvis žije, Červnová žloutenka,
Král rybář, Pandořina skříňka, Princ waleský, Poutník, Nepřemožitelná… a další“.
24
Co nám můžou nabídnout a co teď zrovna letí? Bohyšky se dostaly mezi elitu trvalek díky
výrazně barevným listům, které dokáží pěkně doladit stinné partie. Už staré japonské kulturní variety
mají okraje zelených či nasivělých listů bílé až do žluta. Barevnost se časem zintenzívnila
a na bohyškách se vystřídaly již všechny kombinace pestrých variací ve všech velikostech a tvarových
možnostech listů. Poslední vlna sebou nese ale i několik nových pohledů. U listů se hledají stříkané
až pruhované typy a přelivy v rámci prolínání odstínů. Neobyčejně vyhledávané jsou nyní červeně
zbarvené řapíky, kdy se tato ještě nedávno u host téměř nevídaná barva dere do listu.
Velice pěknou vlnou je také vyhledávání habituelních typů, to jest host, které jako vzrostlé
tvoří elegantní rostliny. Listy se zmnoženou žilnatinou, přesný tvar, zvlněné okraje, vystoupavé trsy,
dlouhé listy v ladných obloucích. Konečně, nezapomnělo se ani na květ, vždy tolik zatracovaný.
Některé jsou neobyčejně intenzivně vonné, jiné velmi temně fialové, někdy s bílou kresbou, objevují
se první nádechy do růžova nebo modra. Květy mohou být až dva metry vysoké nebo mají ostře
červené lodyhy.
Většina bohyšek dosahuje plného vybarvení v době kvetení, tedy na přelomu června
a července. Tehdy se zejména u dospělých trsů můžeme těšit z jejich maximálního barevného účinu.
Značná škála druhů ale umožňuje často netušenou hru barev v průběhu většiny roku. V pozdním jaru
některé velmi barevně raší a část z nich později barvu ztrácí, mezitím ji jiné znova nabývají. Také
kvetení se neodbývá jen začátkem léta, ale druhy se střídají mnohdy prakticky až do zámrazu, kdy
většina host výrazně zlatožlutě zabarví.
Japonské sasanky
S úderem babího léta začíná foukat ze strnišť a záplavu podzimních barev předcházejí podzimní
sasanky – Anemone. Své jméno dostaly dle řeckého anemos – vítr. Sasanky mají řadu druhů,
kvetoucích na různých místech světa v průběhu celého roku, nicméně skupina A. japonica,
hupehensis, matsudae, tomentosa a vitifolia dala za vznik řadě zajímavých selekcí a kříženců, které
zpestřují svými pozdními květy naše zahrady již pár desítek let.
Popsány byly již roku 1695 v Japonsku, ale první dovezl Robert Fortune do Anglie až v roce
1843. Jednotlivé druhy mají řadu synonym a jsou popisovány jako sobě vzájemné variety, nicméně
rostou od Afghánistánu přes Tibet a Čínu až po Japonsko. Nejstarší kulturní variety se objevují
již na přelomu 19. a 20. století a jsou v kultuře velmi úspěšné dodnes - ‘Honorine Jobert’1858,
‘Whirlwind’ 1887, ‘Prinze Heinrich’ 1902, ‘Königin Charlotte’ 1906, ‘Loreley’ 1906. Do druhé
světové války byly vyselektovány všechny základní kombinace barev a stavby květů, přičemž
následující léta přinesla víceméně zdokonalení sytosti a plnosti květů či délky kvetení. Květy jsou
od čistě bílé po sytě růžové tóny až s nafialovělým líčkem vně plátků, jednoduché nebo více či méně
poloplné. Výška rostlin je od 60 do 120 cm v květu a kvetou od srpna do října, obě v závislosti
na odrůdě a podmínkách.
Japonské sasanky jsou rostlinami podrostu až okraje lesa. Snáší velice dobře stín či polostín
i kořenovou konkurenci stromů, při dostatku vody obstojí i na bloudivém až občasném přistínění,
25
zejména A. hupehensis. Některé její typy také bohatě odnožují a je třeba jim vybrat adekvátní místo.
Lépe ustojí sušší stanoviště než hybridy A. japonica. Pro dobrý vzrůst a dlouhé kvetení vyžadují
humózní, propustnou a živnou zem, čerstvě vlhkou a spíše mírně kyselou. Na zimu uvítají vydatnou
přikrývku listím či chvojí, hybridy od A. vitifolia mohou mít problémy s mrazuvzdorností.
Škornice
Přesto, že jsme archaický výraz pro boty mnozí zapomněli nebo si rovnou vybavíme nemožně
špičatou středověkou obuv, jedna rostlina nám ho připomíná i dnes. Škornice má svůj latinský název
Epimedium a určitě nemá nic společného s epidemiemi, ačkoli se občas takto přeřekne i lecjaký „mistr
tesař“. Tato bylinná příbuzná dřišťálu je velice zajímavou trvalkou s řadou oddenkatých i trsnatých
druhů. Právě charakter růstu je dělí na dvě skupiny s poměrně odlišnými nároky. Nic to nemění ovšem
na tom, že životní styl škornic je běh na dlouhou trať. Trvá to, než se někde usadí a začnou se tvářit
spokojeně, ale o to déle na sobě nenechávají znát nějakou nespokojenost či nedostatek.
Rostliny škornic můžou být od vcelku malých trsů kolem 15 cm až po 60 cm vysoké kousky,
a to ještě není v našich podmínkách zdaleka vyzkoušeno vše, co by tu mohlo s úspěchem růst. Některé
z nich jsou více či méně stálezelené, v podstatě záleží na průběhu zimy, jak moc listy vydrží v kondici.
Jisté je, že velmi časně zjara se začínají objevovat výrazné květy zároveň s často velmi zajímavě
rašícími listy. Barvy květů začínají na bílých a krémových, přes růžové a oranžové jdou ke karmínově
červeným, lila, fialovým nebo třebas bronzově hnědým. Nejenže jsou i květy vícebarevné, ale zejména
mají rozličnou stavbu, dlouhé a kroucené ostruhy staví na květenství armády pavoukovitých nádher.
Přes léto poskytují mnohé druhy vynikající pokryv a na podzim mnohé krásně zabarví.
Výběžkaté druhy jsou starými dobrými známými našich zahrádek, pocházejí z Evropy či Malé
Asie a jako rostliny jsou celkově nenáročné. Snesou i suchý stín pod vzrostlými stromy. Pokud jim
dáme možnost se zde uchytit, vytvoří velice pěkný zapojený porost. Pokud brzy v předjaří odstraníme
velmi časně staré listy, ukáží nám své kvetení v plné parádě.
S trsnatými druhy je to poněkud složitější. Valná část jich pochází z Japonska, vyžadují
humózní vlahou zem a uvítají mírně kyselou reakci. V zimě je může poškodit mráz a je dobré nastýlat
rostliny listím. Exkluzivní květy nicméně stojí za tuto zvýšenou péči, o tom není pochyb.
Novu dimenzi představuje nepřeberné množství nových druhů, které pocházejí z Číny a teprve
nedávno se objevily v Evropě. Co vznikne z jejich selekcí a křížení se lze jen dohadovat. Zatím však
i co se týče vytrvalosti vypadají slibně.
Čemeřice
Intenzivní kulturní šlechtění čemeřic nemá příliš dlouhou historii a donedávna se soustředilo
především na Heleborus niger na rannost a velikosti květu. Jsou vyšlechtěny vcelku stabilní linie
s květy kolem 9cm v průměru, velmi čistě bílými a schopnými kvést na vánoční trh, čímž se
z čemeřice stala květinářská kultura.
Křížením keřových druhů mezi sebou a bylinných k tomu se docílilo celé řady velmi pěkných
rostlin. Vedle primárních hybridů H. x nigercors nebo H. x sternii vzniká řada kultivarů odvozených
26
od křížení, které započal slavný šlechtitel Eric Smith a které nesou označení H. x ericsmithii.
Vyznačují se neobyčejně pohlednými měděně růžovými tóny, které vnáší do celé rostliny, lodyh,
řapíků i bází květů. Jejich mrazuvzdornost ale silně kolísá, kultivar od kultivaru.
Jednou ze skupin, která nyní prožívá bouřlivý rozvoj, je H. torquatus, specielně plnokvěté
formy, které se zatím v nemnoha pastelových barvách začaly objevovat na anglickém trhu. Květní
plátky jsou relativně úzké, a proto budí zdání střapatosti.
Prim mezi čemeřicemi drží ovšem samozřejmě Helleborus orientalis, druh velmi proměnlivý
od Řecka přes Turecko až po kavkazskou oblast. V 70. letech se jejich selekcemi zabývali Eric Smith
či Elizabeth Strangmann. Průlom nastal až o pár let později, kdy se do věci vložila anglická dáma
jménem Helen Ballard. Je o ní známo, že začala svou šlechtitelskou práci až v pozdním věku
a to se čtyřmi rostlinami! Dvě červené a dvě bílé čemeřice. Naučila se sama německy a posbírala
po Mallorce, Korsice, Jugoslávii a Kavkaze všechno, co jí přišlo pod ruku. Do své smrti v roce 1995
(bylo jí 86 let), položila základ všech hlavních šlechtitelských linií a většinu barevných odstínů také
završila pojmenovaným kultivarem. Dvě barvy, modrá a oranžová, které sama nedokončila, zůstávají
ještě dnes nedostižnými. I když i ona se přiblížila velmi a každým rokem se objevují nové rostliny.
Kříženec H. niger a H. lividus nese její jméno H. x ballardiae a semenné linie z jejího křížení
se obecně nazývají H. orientalis Helen Ballard Group. Svou práci předala k neskrývanému údivu
anglických zahradníků německé šlechtitelce Gisele Schmiemann a to rostliny včetně svých poznámek.
Malý náklaďáček, kterým definitivně opustila tato práce území Spojeného království, byl sledován
s určitými rozpaky. Gisela spustila úspěšně prodej semen a semenné linie čistých barev nechala
podchytit patentem jako sérii ‘Ladies’. Tak jí plynou poplatky z každé prodané rostliny. Pokračuje
ve šlechtitelské práci a údajně by měla domoci k návratu některých kultivarů pojmenovaných Helen
do kultury.
Britové ovšem nespí a pokračují v liniích Helen Ballard dál na rukou mnoha dalších.
Jedničkou je jistě tým kolem Johna Massey v Ashwood nursery, Will McLewin, Roger Harvey,
rodinné týmy v Blackthorn (R.&S.White) nebo Fibrex (H.&D.Key) a řada dalších nejen v Anglii,
ale i ve Spojených státech.
Jarmanky
Jen některé rostliny procházejí rukama zahradníků - šlechtitelů po celá staletí. Většina rostlin čeká
na svou hvězdnou hodinu. Buď se prosadí díky něčí celoživotní prací, nebo neobvyklou fúzí několika
náhod. Víceméně právě té vděčí jarmanka za to, že se dostala z lesa přímo na světla zahradnických
veletrhů.
Rod Astrantia ještě před deseti lety obnášel nějakých 20 taxonů odvozených ze základních
druhů, variet a forem. Již byla známa pestrolistá odchylka a varieta s přítomností červeného barviva
v celé rostlině. Dnes máme přes 70 kultivarů zdánlivě náhodně zplozených tu či onde. Fakt,
že nejméně pět sort je již chráněno patentem, svědčí o nebývalém „zjarmankaření“. Co přispělo
k tomu, že se z evropské bučiny vyhoupla tahle perenka tak vysoko?
27
Zhruba od 70. let minulého století se začaly projevovat vlivy enviromentálních filozofických
směrů i do podoby šlechtění rostlin. Zahradnickou praxi změnila aplikace ekologie a fytocenologie
a to, co kdysi slavná anglická perenářka Gertuda Jekyll zvala „všechno se vším“, mělo náhle logiku.
Začaly se používat i zcela plané druhy, variety a formy z přírodních sběrů. Do šlechtění tak přišly
i rostliny drobnokvěté, zajímavé texturou, plodenstvím, podzimním vybarvením. Jarmanka je přesně
ten případ. Musela ovšem čekat, až dozraje další faktor pro její katapultaci do tržního prostředí.
Tím byl vývoj poptávky po řezaných květech, mezi něž se pokradmu pereny – trvalky vloudily. Mladí
enviromentalisté se dostali do produktivního věku a začaly jít na dračku zlatobýly, vrbiny, plamenky,
třezalky, ostrožky a jiné rostliny. Čím divočejší a exotičtější, tím lepší. Jarmanka se na řez hodí
a nikdo by nečekal, co ta „lesní víla“ ve váze umí předvést.
Důležitým výchozím materiálem byly formy A. major alba, rosea a rubra. Výrazné listeny
přinesla A. involucrata, habituelní odchylky A. maxima. Prvním cílem byly čisté barvy květů.
Červeně vínovou průkopnicí se stala ‘Ruby Wedding’. Jelikož se ovšem snadno jarmanky přesévají,
vzniklo velké množství ex populace, která se běžně distribuuje pod tímto jménem. Právě z přesevu
pochází poněkud jasnější a kompaktnější ‘Claret’. Výrazný posun je nyní ‘Abbey Road’, částečně již
červenolistou sortou, navíc vysokou a vhodnou k řezu. Čistě bílých je povícero, zmiňována bývá
‘Titoki Point’ a novinka ‘Snow Star’. Z růžových si dobře vede ‘Roma’. Řada variet kombinuje
zmíněné základní barvy do kontrastních kombinací. Oblíbený ranný ‘Buckland’ má růžový střed, bílé
listeny mají pak zelenavé špičky. Růžová poupata a bílé květy má ‘Magnum Blush’ řada dalších variet
má květy vně růžové až karmínově červené, zatímco vnitřek je pastelový. Velkou výzvou je nyní
prokřížit zelenobílé ‘Shaggy’ či ‘Princess Sturdza’ s květy přes 7 cm v průměru s červenokvětými
odrůdemi. Stále se rojí nové červené odrůdy jako ‘Moulin Rouge’nebo ‘Gill Richardson’, které
sortiment krok za krokem vylepšují. Také výška rostlin kolísá od 40 cm pro hrnkové trvalky až po 90
cm pro odrůdy k řezu.
Když už jsme u perliček, je nutno jim učinit za dost. Jarmanky mají květy odpovídající
velikosti a vybarvení až v plné dospělosti, tj. zhruba v pěti letech. Kdysi se jim prý říkalo „jahelníček“.
Pokud vyštipujeme odkvétající výhony, stále opakují kvetení, u novějších kultivarů jde o vyhledávaný
znak. Květy přitahují motýly, a co víc, Penny Waters, držitelka britské Národní kolekce rodu
Astrantia, navíc říká: „Každý rok jsou u nás návštěvníci udiveni, když najdou listy bohyšek nedotčené
a nerozervané na mašle. Máme pro to jedinou odpověď. Plži nesnáší jarmanky, a tak je v jejich okolí
nevídáme...“
Plicníky
Tuhle rostlinku zná i ten, kdo tvrdí, že neví vůbec, o čem je řeč. Minimálně skrze průduškový čaj
Pulmoran. Českomoravské háje jsou velmi bohaté na rozmanitost plicníků a jejich modré
i růžověčervené kvítky najdete leckde s blatouchy a primulkami. Luční druh Pulmonaria mollis, který
snáší i plné slunce, roste občas dokonce se vstavači nebo konikleci. Protínají se zde areály nejméně
pěti druhů a minimálně dva další zde zplaňují a volně se kříží v rámci našich zahrad.
28
Dlouho byly plicníky v perenářském světě popelky. I pro zvídavé Angličany zůstávaly dlouho jen
„soldiers and sailors“, tj. vojáci a námořníci, podle někdejších barev uniforem, které byly, jako
opylené a neopylené květy plicníků, červené a modré. Tento zahradnický ostrov zaujal plicník
nejdříve skrvnitými letními listy. První vlaštovkou se stal kultivar ‘Margery Fish’, jehož listy mají
stříbřitý přeliv, pojmenovaný po své objevitelce, zahradničící na East Lambrook Manor. Zhruba ve
stejné době, v 50. letech 20. století, se v ale zahradě neméně významné perenářky Vity Sackville v
West na Sissinghurst Castle ustálila v „bílé zahradě“ spontánní populace plicníků se zcela bílými
květy, později pojmenovaná ‘Sissinghurst White’. Tak vstoupily na scénu i květy.
Plicník je dnes jednou z nejšlechtěnějších trvalek vůbec. Počet kultivarů již jde do stovek
a stal se tak další obětí progresivních marketingových postupů. Před 15ti lety tvořilo základ sortimentu
jen několik anglických a německých kultivarů zejména od P. rubra a P. angustifolia. Pak ovšem
zahradník David Ward ve známé školce britské perenářky Beth Chatto našel pestrolistý sport
na Pulmonaria ‘Redstart’, který na bíle panašovaných lodyhách nese červené květy a letní listy, které
mají nepravidelný bílý okraj. Stal se okamžitým hitem. Dále kurátor Královské zahradnické
společnosti Alan C Leslie vyselektoval z kříženců P. angustifolia varietu ‘Blue Ensign’, která má
velké květy jasně sytě modré barvy na temných neskvrnitých listech. A nakonec se od P. longifolia
objevil úzkolistý hybrid ‘Lewis Palmer’, který spojil excelentní habitus s výraznými květy. Strhla se
plejáda nových hybridů završená tím, že rod Pulmonaria v roce 1996 zahrnul do šlechtění Američan
Dan Heims. Ano, o něm se psalo již v souvislosti s rodem Heuchera. V následujícím roce uskutečnil
1100 šlechtitelských pokusů v rámci dostupného materiálu, aby posléze zahrnul svět desítkami
kultivarů. Plicníky se snadno množí semenem, většina se dobře kříží a brzy kvetou i plodí. U mnoha
sort dochází až k zplanění, právě tak nějak vznikl výše uvedený ‘Sissinghurst White’. Hodnotnou
špičku představuje dnes zhruba 15 sort. List může mít celý stříbrný pokryv či jen kulaté bílé tečky,
úzký, až 40 cm dlouhý nebo téměř kulatý, se zkadeřeným nebo panašovaným okrajem. Květy
přesáhly 1,7 cm na lodyhách od 15 do 45 cm, barvy bílé, růžové, lila, červené, modré, fialové, syté
i pastelové. S proměnou barev během opylení i bez ní. Lodyhy a poupata mohou jít až do černavě
hnědé. Za povšimnutí stojí třeba: ‘Victorian Brooch’, ‘Cotton Cool’, ‘Excalibur’, ‘Glacier’, ‘Trevi
Fountain’, ‘Opal’, ‘Silver Streamers’, ‘Beth Pink’ a mnohé jiné. Dokonce anglický kultivar ‘Prestbury
Pink’, narůžovělou formu z P. rubra var. albocorollata, údajně nalezl John Aston Smith (Burnside
Garden) v Československu. Tento druh se ale vyskytuje na Balkáně a u nás mohl být nalezen
nanejvýš zplanělý. Šlechtěním se u nás nejspíš nikdo nezabýval, vznikla ale celá řada linií
P. saccharata zkřížených s domácím P. officinalis.
Práce s vytrvalými zahradními květinami ve své dávné historii vycházela z identity každé
jedné rostliny, aby jí záliba v kráse spojila v záhon. Tak jsme trvalky znali po celá léta. Když dnes
hranice záhonů rostliny přetékají, jedna po druhé, vnímáme je již jako svébytné společenstvo se svým
vnitřním řádem. Na něm se chceme více či méně podílet. Podobně jako jsme ještě nedávno mluvili
o záhonu a dnes již mluvíme spíše o "výsadbách", přijde jistě i chvíle, kdy bude řeč zejména o celém
29
společenstvu. A tam je nutno znát úlohu každého jednotlivce, každé malé perenky, alespoň tak, jako to
znali naši pradědové.
Podrost trvalek na ukázkovém porostu
Barevnolistý pokryv záhonu
30
4. Sortiment záhonových
trvalkového záhonu
trvalek
a
postup
tvorby
Ing. Pavel Matiska, Ph.D.
Trvalky
(pereny)
jako
zahradnicky
definovaná skupina rostlin zahrnují taxony
bylin,
které
na daném
kvetením
se
vyznačují
stanovišti
a
tvorbou
vytrvalostí
s opakovaným
semen.
Většina
z těchto rostlin přečkává zimu ve formě
listových růžic nebo zatahuje úplně.
Výjimkou jsou některé stálezelené druhy,
jejichž listy zůstávají zelené i za mrazu.
Vzhledem k tomu, že trvalky nemusí ihned v prvním roce vytvořit další generaci, jako je tomu
u letniček, mohou osidlovat i méně příznivá a specifická stanoviště (chudá na živiny, stinná, suchá
apod.). Mají díky tomu výhodu menší náročnosti na ošetřování a širší škálu použití na mnoha
stanovištích.
Historicky se začaly trvalky používat až kolem 16. – 17. stol. Souviselo to zejména
s některými užitkovými vlastnostmi (koření, léčivé rostliny), později i s lidským souzněním
a přiblížením se přírodě. Největší rozvoj můžeme zaznamenat až ve druhé polovině 18. století, kdy se
začaly trvalky vysazovat do zahrad. Od té doby se však začaly intenzivně pěstovat a během několika
desetiletí byly vyšlechtěny tisíce překrásných odrůd. Celý sortiment se rozšířil do obrovských rozměrů
a v této šíři se pěstuje dodnes. České země se v používání těchto rostlin inspirovaly v Anglii
a Německu až v polovině 19. století. O větší rozšíření trvalek u nás se zasloužil především František
Thomayer, dále architekti Vaněk a Müllerová. Později se začal zájem o trvalky soustřeďovat
především na specifickou skupinu horských druhů (skalniček-alpinek). Největší zásluhu na tom má
hrabě Arnošt Silva-Tarrouca (předseda Dendrologické společnosti v Průhonicích) a především Karel
Čapek svou populární literaturou. Po druhé světové válce se trvalky kvůli nedostatku financí téměř
ztratily z očí. Teprve zhruba od roku 1980 se dostávají více do povědomí a častěji se využívají
i na veřejných prostranstvích.
Mezi trvalky zařazujeme rostliny s velmi odlišnými nároky na stanoviště. Aby bylo možné
pochopit základní podmínky pro pěstování velkého množství zástupců, existuje rozdělení trvalek
do následujících ekologicko-pěstitelských skupin:
-
rostliny skalní (Petrofyty) a horské (Oreofyty)
-
rostliny stepních či suchých stanovišť (Xerofyty)
-
rostliny průměrných stanovišť (Mezofyty)
-
rostliny pobřežní a bahenní (Hygrofyty)
-
rostliny vodní (Hydrofyty)
31
Petrofyty a oreofyty – rostliny skalních a horských stanovišť, „skalničky“
Do
této
skupiny
řadíme
trvalky
rostoucí
na stanovišti bez souvislých lesních porostů,
většinou na skalních podkladech. Často se jedná
o rostliny horské nebo trvalky osidlující skalnatá
pohoří v nížinách mírného klimatického pásma
nebo přímořských oblastí. Oproti vysokohorským
druhům lépe snášejí vysoké teploty v létě.
Petrofyty se vyskytují na stanovištích s relativně
krátkou vegetační dobou, takže musí rychle
vykvést. To se odráží na době kvetení v našich podmínkách (únor až květen). Rostliny také musí čelit
extrémnímu stanovišti z hlediska střídání teplot, vlhkosti, nedostatku živin a maximálního oslunění
(zejména UV záření u vysokohorských druhů). Často se s tím vyrovnávají morfologickými adaptacemi
(sukulence, plstnatost listů, kompaktní růst, voskový povlak na listech, apod.). Z toho vyplývá
i způsob pěstování. Rostliny vyžadují slunné (někdy mírně zastíněné) stanoviště s propustnou půdou
a minimálním množstvím živin.
Xerofyty – rostliny suchomilné
Hlavní oblastí výskytu těchto trvalek jsou
polopouštní, stepní a prérijní oblasti s určitou
dobou
bez
přísunu
srážek
(většinou
přes léto). Rostliny musí toto kritické období
sucha
přežít
díky
svým
adaptacím
(sukulence, kožovité listy, plstnaté listy,
ztlustlé kořeny jako zásobní orgány). Některé
druhy
během
léta
zatahují
(Papaver)
a na podzim znovu tvoří listy. Vzhledem k podmínkám, ve kterých rostliny rostou, vyžadují
při pěstování
slunná
a
teplá
stanoviště
s propustnou, živnou půdou. Velmi dobře snáší
sucho. Výborně se tato skupina trvalek uplatňuje
v městském prostředí.
Mezofyty – rostliny průměrných stanovišť
Trvalky
této
skupiny
pochází
z mírných
klimatických regionů s dostatkem srážek během
celého roku. Většinou se vyskytují na živných
a humózních půdách. Rostliny se musí v těchto
oblastech vyrovnávat s přítomností dřevin (stromy,
keře). Kombinací bylin a dřevin vznikají ucelená společenstva (lesní porosty), ve kterých se trvalky
32
musí vyrovnat s nedostatkem světla. Mezofyty vytváří ještě několik ekologických podskupin: les
(Asarum, Polygonatum), okraj lesa (Aquilegia, Thalictrum, Heuchera), louky (Phlox paniculata,
Helenium, Monarda), vřesoviště (Carex). Nároky mezofytů jsou většinou rozdílné dle jednotlivých
podskupin. Plné slunce nebo polostín, vlhká, dostatečně živná půda (někdy kyselejší reakce –
vřesoviště). Do této skupiny řadíme většinu záhonových trvalek, které vyžadují větší zahradnické
ošetřování z hlediska zálivky a hnojení.
Hygrofyty – rostliny bahenní, pobřežní
Jedná se o mezofyty, které vyžadují trvale vlhké
až zamokřené půdy. Rostou na okrajích vodních ploch,
takže mají velké množství přístupných živin, dostatek
světla a dostatek, někdy až nadbytek, vody. Oproti
mezofytům
musí
snášet
částečné
zamokření
nebo zaplavení.
Trvale ovšem nerostou v hlubším vodním sloupci, než je
30-40 cm (optimální hloubka vody je 0-20 cm).
Hydrofyty – rostliny vodní
K těmto trvalkám řadíme pouze vodní rostliny trvale rostoucí pod vodní hladinou nebo na ní, případně
občasně vystupující nad hladinu částmi rostliny (květy, listy). Pro hydrofyty je velmi důležitá kvalita
vody (pH, průhlednost, chemické složení, teplota, apod.). Vodní rostliny vyžadují vždy plné oslunění
a dostatek živin (zejména lekníny–Nyphaea). U hydrofytů nalezneme ještě morfologické podskupiny:
rostliny vzplývavé (Nyphaea, Nuphar), ponořené (Elodea, Myriophyllum), plovoucí (Lemna,
Hydrocharis).
4.1
Využití trvalek
Vzhledem k rozmanitosti trvalek je jejich použití velmi různorodé. Ve srovnání s letničkami mají
trvalky mnohem menší nároky na ošetřování, ale ve srovnání s dřevinami zase vyžadují ošetřování
intenzivnější. Každopádně využíváme trvalky na místech, kde potřebujeme rostliny barevné
a proměnlivé, ale přizpůsobivé a nenáročné. Trvalky ze skupiny petrofytů používáme většinou na
skalky, suché zídky, extenzivní střešní zahrady (zejména středomořské druhy) nebo jako náhradu
trávníku na suchých a slunných stanovištích. Xerofyty využijeme nejlépe na záhony do městského
prostředí nebo pro zplanění do extenzivních skupin (u chat a chalup), případně k řezu a sušení.
Mezofyty mají největší uplatnění na záhonech, obrubách záhonů, extenzivních záhonech v polostínu,
jako podsadba dřevin, náhrada trávníku ve stínu, případně k řezu a sušení. Hygrofyty jsou vázány
na blízkost vodního prostředí nebo je můžeme využít v kořenových čističkách (ekologické čištění
odpadních vod rostlinami), hydrofyty vyžadují pro své uplatnění vodní plochu.
Nevýhodou trvalek je poměrně krátká doba kvetení a velmi omezená schopnost kvetení opakovat
několikrát během roku (remontovat).
33
4.2
Výsadba trvalek
Po dostatečné přípravě půdy zvolíme typ sazenice. Může být prostokořenná (z volné půdy) nebo
v kontejneru (květináči). Termín výsadby prostokořenných sazenic je omezen zejména pro jarní
(březen–duben) a podzimní období (září–říjen) s některými výjimkami koncem léta (Iris, Paeonia,
Papaver, apod.). Kontejnerované sazenice lze vysazovat kdykoliv od března do listopadu.
U choulostivějších druhů volíme raději nejpozdnější termín výsadby do poloviny října, aby rostliny
stihly do zimy zakořenit. Výsadbové spony se volí dle typu a účelu výsadby. U pokryvných trvalek
(Aubrieta, Ajuga, Phlox subulata, Saxifraga) volíme kvůli rychlému zapojení hustý výsadbový spon
(25–35 cm od sebe, tj. 9–16 rostlin/m2). Středně vysoké druhy (Doronicum, Hosta, Trollius,
Tradescantia) sázíme do vzdálenosti 30–40 cm (6–9 rostlin/m2) a vysoké druhy (Aster novi-belgii,
Echinops, Solidago) vyžadují spon 50–120 cm od sebe (tj. 1–6 rostlin/m2).
4.3
Ošetřování trvalek
V průběhu vegetace vyžadují trvalky občasné přihnojování (zejména na začátku vegetace)
a doplňkovou zálivku (zejména mezofyty). V nezapojených mladých nebo intenzivních porostech
je nutné pravidelné odplevelování. Kypření půdy většina trvalek nevyžaduje (některým povrchově
kořenícím i vadí – Iris). Po odkvětu odstraňujeme květy či květenství nebo celé lodyhy (Delphinium,
Erigeron, Salvia nemorosa). U některých druhů podpoříme tím případnou další násadu poupat.
Na podzim nebo na jaře odstraníme odumřelé nadzemní části. U choulostivějších druhů
(Chrysanthemum, Cyclamen, Polygonum affine) je vhodná zimní přikrývka listím, chvojím, slámou
nebo textilií (od prosince do března).
Výskyt chorob a škůdců je u trvalek většinou znakem nevhodné volby stanoviště nebo špatné (citlivé)
odrůdy. V případě většího výskytu škůdce či choroby lze použít běžnou chemickou ochranu, ale
u trvalek je vhodnější předcházet těmto problémům správným výběrem rezistentní odrůdy a výběrem
adekvátního stanoviště.
4.4
Trvalkové záhony a postup jejich tvorby
Rabata neboli trvalkové záhony můžeme definovat jako uskupení trvalek v nějakém ohraničeném
prostoru (záhonu). Těžko budeme přirozeně rostoucí louku, porostlou skálu nebo vodní plochu
považovat za květinový (trvalkový) záhon.
Z výše zmíněných ekologických skupin trvalek je pro tento typ výsadby nejvhodnější použití
mezofytů, někdy xerofytů a okrajově i petrofytů. Vzhledem k tomu, že trvalky kvetou jen jednou,
případně několikrát do roka (u remontantních), musíme vytvořit relativně bohatší skupinu rostlin, která
bude postupně přebírat v záhonu estetický efekt. Správný výběr rostlin pro dané stanoviště je úspěšný
jen v případě, že máme dostatek informací a znalostí o jednotlivých druzích rostlin.
Skupina mezofytů je pro trvalkové záhony jako stvořená, protože se jedná o rostliny přirozeně
rostoucí v nějakém společenstvu, tj. tyto rostliny jsou schopny dostatečně konkurovat ostatním,
34
ale zároveň jsou do jisté míry schopny akceptovat jiné trvalky. Jsou to rostliny poměrně bohatých
stanovišť (dostatek vláhy, živin, světla…), a proto je potřeba mít na paměti, že patří mezi rostliny
vyžadující intenzivnější ošetřování. Můžeme tuto skupinu pojmenovat „Zahradní trvalky
intenzivní“. Ze zahradnického hlediska to znamená, že tyto druhy vyžadují kvalitní přípravu
stanoviště, počáteční dotaci živin a organické hmoty, intenzivní zálivku v prvních měsících
po nasázení nebo trvalou závlahu. Jsou velmi náročné na ošetřování v průběhu roku, protože vyžadují
dohnojení, zpětný řez (zejména u zaschlých květů nebo stonků v průběhu vegetace). Výhodou této
skupiny je intenzivní kvetení, častá remontace kvetení, široké spektrum druhů a odrůd s rozličnými
tvary listů a barvami květů. Druhá skupiny, kterou můžeme nazvat „Zahradní trvalky extenzivní“
zahrnuje xerofyty a petrofyty, což jsou skupiny rostlin adaptované na extrémní stanoviště z hlediska
přírodních podmínek. Často velmi dobře odolávají suchu a chudému substrátu. Xerofyty také velmi
dobře snáší vysoké teploty. Naopak u petrofytů jsou v tomto ohledu odolné jen některé druhy rostoucí
v teplejších oblastech (Středomoří). Obecně platí, že při zakládání záhonu s těmito druhy se musí
velmi opatrně volit typ substrátu a počáteční dotace živinami a organickým materiálem. Rostliny
se většinou spokojí se stávajícím půdním profilem, který se jen odplevelí a případně obohatí
o kompost. Příliš velká kvalita substrátu a přemíra živin vede u této skupiny k rychlému růstu a tím
i k rychlému ukončení životních procesů a smrti rostlin. Nehledě na to, že se dotací živin upřednostní
jen některé druhy, které mohou ve skupině doslova přerůst a zahubit ty ostatní, čímž celou skupinu
esteticky ochudíme.
Postup navržení trvalkového záhonu
Předpokládejme, že máme vybrané nějaké konkrétní místo pro trvalkový záhon. Vzhledem k tomu,
že sortiment trvalek je velmi rozsáhlý, můžeme trvalkami pokrýt téměř jakýkoliv prostor. To znamená,
že v tomto směru nemáme žádné omezení, jako např. u letniček, které nesnesou menší intenzitu světla.
Tvar záhonu může být volen dle našich představ a možností.
Parametry při výběru rostlin:
1.
Výběr druhů vhodných pro dané stanoviště = optimum pro dané rostliny
2.
Estetické vlastnosti rostlin, které požadujeme (výška rostliny, velikost, tvar a barva květu, tvar a
velikost listu, případně zbarvení)
3.
Doba květu
4.
Možnost fungování ve skupině = konkurenceschopnost
5.
Nároky na budoucí údržbu
6.
Předpokládaná délka života rostlin
7.
Ostatní parametry (jedovatost, alergen, problémy s patogeny, aj.)
Při navrhování rostlin máme několik možností. Můžeme vytvořit standardní projektovou dokumentaci
spočívající v půdorysném nákresu záhonu, osazovacím plánu, vytyčovacím plánu a technické zprávě.
Toto se zpravidla řeší u intenzivních trvalkových záhonů, které musí být „dokonalé“, případně
35
se o to alespoň snažíme. Druhou možností, která se často praktikuje u extenzivních trvalek, je ta,
že nevytváříme žádný konkrétní plán, ale máme zadán pouze tvar, a velikost záhonu, do kterého
zvolíme sortiment, tj. vytvoříme seznam rostlin, které zde chceme použít a určíme si procentuelní
zastoupení daného druhu ve skupině. U jednotlivých druhů budeme mít definovánu plochu, kterou
chceme tímto druhem osázet a z té se dostaneme k potřebnému počtu rostlin. Vytvoříme seznam
rostlin pro daný záhon vč. počtu rostlin. Tím končí projektová činnost a následně v reálu musíme sami
rostliny rozmístit dle konkrétní situace a tvaru záhonu. Druhá možnost plánovaní je mnohem
jednodušší na tvorbu koncepce, protože nevytváříme složitý projekt, ale náročnější na osobní znalosti
a zkušenosti.
Základní sortiment trvalek používaných v záhonech můžeme pracovně rozdělit do několika skupin:
-
solitéry, dominantní velké druhy, které tvoří konstrukci celého záhonu. Rozmisťujeme je vždy
jako první, protože dávají ráz celé skupině. Pozor na solitéry příliš vzrůstného typu, mohou díky
svému růstu výrazně zaplevelit záhon a potlačit ostatní druhy (Helianthus rigidus)
-
skupinové (výplňové) druhy, jsou po kosterních druzích hlavním prvkem, který do celé
koncepce vnáší barevnost a tvar.
-
pokryvné druhy mají za úkol skrýt povrch záhonu tak dokonale, aby zde nebyl prostor pro růst
plevelných druhů. Čím rychleji a kompaktněji se rozrůstají, tím lépe.
-
vtroušené rostliny (pendleři) dotváří celý záhon a vnáší do něj určitou proměnlivost, protože se
každý rok objeví v jiné části záhonu.
-
cibuloviny a hlíznaté rostliny jsou vhodné pro doplnění záhonu v období, kdy trvalky nemají
ještě významný efekt, zejména únor – duben. Výhodou jarních cibulovin a hlíznatých rostlin je
fakt, že v době své vegetace si s trvalkami nekonkurují a tím můžeme využít dané konkrétní místo
pro několik typů rostlin, které se spolu ve vegetaci nepotkávají, a přesto zde trvale existují.
Celkový koncept tvorby záhonu vždy začíná od solitérních druhů, přes výplňové, pokryvné, případně
vtroušené druhy a nakonec cibuloviny a hlíznaté rostliny. Oproti navrhování skupin složených pouze
z dřevin disponují trvalky několika zásadními rozdíly. Trvalky vždy rostou rychleji než dřeviny
a velmi promptně využijí základní startovací dávku živin, která se odrazí na jejich růstu. To se může
v prvním roce projevit na rozdílech výšek jednotlivých rostlin nebo na tvrdém konkurenčním boji
rychleji rostoucích druhů. Dalším specifikem trvalek je rychlý vývoj během roku od zatažené rostliny,
která není na jaře vůbec patrná, až po několik metrů vysoké „obry“ v podzimním období (Miscanthus
giganteus). Všechny tyto parametry vnáší do celé kompozice velice proměnlivé prvky, které jsou
i významně závislé na průběhu počasí během roku. Při sušším a teplejším létě mohou být rostliny
o třetinu až polovinu nižší než při vlhčím průběhu sezóny. Naopak rostliny během vlhkého léta často
rozklesávají a stávají se nevzhlednými. Všechny tyto parametry jsou většinou brány v potaz
při šlechtění trvalek a nové odrůdy by měly vykazovat vyšší stabilitu ve sledovaných vlastnostech,
jako je vyrovnaný růst, odolnost vůči patogenům, nerozklesávající se trsy, pevné stonky pro udržení
květů atd.
36
Od doby používání trvalek se většina šlechtitelů snaží o získání nových a zajímavých odrůd,
které by přinášely do celého sortimentu něco unikátního. V poslední době se někdy kvantita odrůd řadí
před kvalitu, a tak vzniká velká řada zajímavých odrůd, které jsou ovšem obtížně použitelné
do skupinových výsadeb, protože nedisponují vlastnostmi, které je pro tento typ pěstování předurčuje
(špatná konkurenceschopnost, špatná mrazuvzdornost apod.).
Tak jako si několik století přizpůsobujeme kulturní hospodářské plodiny, tak si uzpůsobujeme
k obrazu svému i trvalky. Je potřeba nezapomínat na fakt, že kulturní odrůdy se mohou od původního
druhu vlivem šlechtění poměrně hodně odlišovat nejenom svými vizuálními vlastnosti, ale i nároky
na stanoviště. Proto je někdy využití méně známých sortimentů jakási sázka do loterie, která se může
povést a také nemusí. Je tedy potřeba jednotlivé taxony používat s rozmyslem a zjistit si co největší
množství relevantních informací.
Anthemis tinctoria 'Sauce Hollandaise' v trvalkovém záhonu
37
Suchomilné společenstvo trvalek, Botanická zahrada Praha
Botanická zahrada Praha, kombinované záhon letniček, dvouletek a trvalek
38
Helenium ‘Moerheim Beauty’
Helenium ‘Wesergold’
39
Kombinace dřevin, dvouletek a trvalek, soukromá zahrada, Anglie
kontrastní kombinace Helenium a Artemisia
40
Podzimní efekt trvalek, Botanická zahrada Praha
Podzimní zbarvení travin
41
5.
Vodní a vlhkomilné trvalky
Ing. Miroslav Řehák
5.1
Funkce vodních a mokřadních rostlin ve vodním prvku
5.1.1 Estetická stránka
Při plánování osázení vodní plochy a bezprostředního okolí je vhodné brát v úvahu vzhledové
parametry rostlin. Především tyto vlastnosti:
•
Výrazněji kvetoucí rostliny
Z rostlin vhodných pro umělé vodní prvky jsou nejzajímavější: kosatec bahenní (Iris
pseudacorus), šmel okoličnatý (Butomus umbelatus), kyprej obecný (Lythrum salicaria),
pryskyřník veliký (Ranunculus lingua), žabník jitrocelový (Alisma plantago), blatouch bahenní
(Caltha palustris), pomněnka bahenní (Myosotis palustris).
•
Rostliny s výrazným habitusem
Většina použitelných druhů rostlin má pro laika podobné „trávovité“ listy a proto je každý
použitelný druh s odlišným habitusem zpestřením. Namátkově je možno uvést následující druhy:
prustka bahenní (Hippuris vulgaris), žabník jitrocelový (Alisma plantago), máta vodní (Mentha
aquatica), skřípinec jezerní (Scirpus lacustris).
•
Druhy s dekorativními semeníky
orobinec (Typha sp.), puškvorec obecný (Acorus calamus), zevar vzpřímený (Sparganium
erectum).
5.1.2 Odčerpávání živin z vody
Vodní rostliny dokáží z vody odčerpat velké množství minerálních látek. Zmíněný princip má
pro kvalitu vody význam v případě, kdy je zajištěna těžba biomasy z vodní plochy. Těžba se provádí
logicky v podzimním období, ale u některých druhů ji doporučujeme, s ohledem na funkci v zimním
období, posunout do časného jara. Velký význam má těžba v první polovině letního období.
Sestřižením masy rostlin dojde k obnovení růstu a k výraznému zvýšení odčerpaného množství živin
z vody.
5.1.3 Zpevnění břehů respektive krycího materiálu
Nezanedbatelným efektem je zpevnění krycího materiálu zakrývací izolační vrstvy. Zpevnění má
význam především v místech, kde se pohybují pracovníci při údržbě vodního prvku. Zmíněný efekt
nastupuje až druhým rokem po výsadbě.
5.1.4 Provzdušňování substrátu, kyslíkový režim
Do kořenové sféry vodních a bahenních rostlin a následně do substrátu, ve kterém rostou jen díky
velkému množství plynovodních kanálků je přiváděno významné množství kyslíku. Některé literární
prameny uvádí denní dávku kyslíku přiváděnou do substrátu kolem sféry kořenů až 5 gramů na metr
42
čtvereční. Je třeba si uvědomit, že se jedná o významné množství schopné vytvořit vhodné podmínky
pro činnost a rozvoj aerobních bakterií a další pozitivní procesy ovlivňující kvalitu vody.
Prostředí se sníženým
obsahem kyslíku
Okysličená sféra
5.1.5 Prostředí pro bakterie a plankton
Bohatý porost částečně ponořených rostlin vytváří optimální prostředí pro bakterie a další nižší
organismy pozitivně ovlivňujících kvalitu vody.
5.1.6 Vývoj hmyzu
Díky rostlinám je umožněn vývoj celé řady druhů vodního hmyzu. Nejznámějším druhem, který
můžeme uvést, jsou vážky, které využívají stébla, stvoly či listy vodních rostlin k přechodu posledního
nymfálního stádia z vodního prostředí na souš a následnému přechodu do stádia dospělce.
5.1.7 Výměna plynů mezi vodou a okolním prostředím v zimě
Při ponechání částí rostlin přes zimu dochází díky odumřelým listům a stéblům k výměně plynů mezi
vodou a okolním prostředím bez ohledu na led. Význam tohoto efektu je nesporný. Je však nutné
dobře zvážit, které druhy rostlin ponechat. V zásadě by se mělo jednat o druhy, kde je nižší riziko
zahnívání listů. Vhodné jsou ostřice (Carex), orobinec (Typha), sítina (Juncus), skřípinec (Scirpus).
5.1.8 Kulisa, odclonění
Využitím vyšších druhů například orobinec (Typha), kyprej (Lythrum), kosatec (Iris), puškvorec
(Acorus), zblochan (Glyceria) – tento druh mimo těleso vodního prvku, docílíme pohledového
odstínění na vodní plochu, pro koupající jsme díky tomuto kroku vytvořili „dojem koupání ve volné
přírodě“.
43
5.1.9 Alopatická účinnost některých druhů
V případě některých druhů vodních rostlin jsou známy alopatické účinky potlačující rozvoj řas a sinic
v bezprostředním okolí. Nejznámějším druhem je stolístek (Myriophylum). Na druhou stranu je
možné, že tento druh je schopen potlačovat i druhy vyšších rostlin, které hodláme ve vodním prvku
uplatnit. Z tohoto důvodu je lépe rostliny nevysazovat do bezprostřední blízkosti.
5.2 Rozdělení rostlin dle trofie a z toho vyplývající náročnosti
na živiny
Požadavky vodních a mokřadních rostlin na množství živin by měly být při výběru rostlin pro umělé
vodní plochy rozhodující. Vodní a mokřadní rostliny jsou z hlediska požadavků na živiny zařazovány
do kategorií oligotrofní, mezotrofní, eutrofní. Oligotrofní prostředí představuje na živiny chudé vody,
respektive substráty. Naopak eutrofní prostředí vykazuje bohaté vody či substráty. Přechodovým
typem mezi oběma je mezotrofní prostředí.
Většina funkčních vodních ploch, tzn. ploch s čistou vodou bez sinic, případně řas, odpovídá
kategorii oligotrofního, maximálně mezotrofního prostředí. Uvedená skutečnost víceméně vylučuje
celou řadu jinak velmi atraktivních rostlin, které ovšem vyžadují eutrofní prostředí. Jedná se například
o šípatky, zevar, zblochan, vachtu, ďáblík a další. Pokusy o ignorování zmíněného faktu, až na vzácné
výjimky, dopadají stejně. Rostliny chřadnou, až zcela vymizí.
5.3
Použití problematických druhů
Z hlediska zákona o psychotropních látkách: chrastice (Phalaris)
Jedná se o jeden z nejrozšířenějších druhů používaných u kořenových čistíren odpadních vod, nicméně
jeho uplatnění se díky přijatému zákonu stalo velmi problematické.
Druh poškozující konstrukce: rákos (Phragmites), množí se případy poškození izolačních vrstev.
V místech svárů, skladů folie případně v místech balvanů apod. je riziko prorůstání. Oproti minulosti
se tudíž od používání rákosu ustupuje.
Chráněné druhy: ďáblík (Calla), prustka (Hippuris), vachta (Menyanthes), řezan (Stratiotes).
V případě použití chráněných druhů je vhodné uschovat doklady o nabytí výsadbového materiálu.
Druhy nevýrazné: karbinec, konitrud (Lycopus)
Druhy zcela nevhodné: Z agresivních, zaplevelujících druhů je možno uvést dvouzubec, kamyšník,
netýkavku žlaznatou. Dále je třeba varovat před jedovatým druhem pryskyřníkem litým, který má
na některé vnímavější osoby zpuchýřující účinky.
Větevnatka, lidově žabí vlas (Cladophora fracta)
Jedná se o mnohobuněčnou, tuhou větevnatou řasu, Výhodou této řasy je její pevnost, kdy lze
poměrně jednoduše naráz odstranit velké porosty. Vzhledem k velkému nárůstu hmoty s následnou
těžbou lze z nádrže odstranit významné množství živin. Existují vodní nádrže, kde je čištění vody
založeno právě na Cladophora. Stav výskytu zmíněné řasy je třeba průběžně kontrolovat a kultivovat
tak, aby nedošlo k jejímu odumírání. Odumírání se projevuje vyplouváním řasy na povrch, tvorbou
44
„koláčů“, ztrátou soudržnosti vláken, tvorbou jedovatých plynů s následným rozkladem uvolňující
živiny zpět do vody. Ceněna je alopatická účinnost větevnatky, kdy ve svém okolí potlačuje sinice
a řasy. Současně chci však upozornit, že dle mých zkušeností jsou alopatické účinky patrné
i na vyšších rostlinách. Rostliny s nárůstem větevnatky neprospívají, až hynou. S výskytu větevnatky
ve vodních prvcích je třeba předem seznámit zákazníka, aby se předešlo pokusům o její hubení.
Doporučuji pouze mechanické „hubení“, protože dle mých zkušeností, v případě aplikace různých
preparátů s účelem vyhubit větevnatku byl zásah úspěšný s následujícím nástupem rozpadavých druhů
řas, které jsou ale z vodních prvků mechanicky téměř neodstranitelné.
5.4
Výsadba
Osazovací plán
Musíme dbát na výběr vhodných druhů především dle trofie! Zohlednit technologie, údržbu, širší
sortiment druhů, vyvarovat se nevhodných druhů. Extrémními příklady jsou: dvouzubec, netýkavka
žlaznatá, kamyšník, pryskyřník litý!
Termín výsadby
Z logických důvodů je termín výsadby uzpůsoben termínu realizace vodního prvku. Nejvhodnějším
termínem je podzimní nebo jarní výsadba. V případě možnosti volby doporučuji podzimní termín.
Správná hloubka výsadby
U emerzních druhů rostlin je limitující hloubka výsadby cca 25 cm, rostliny se spíše vyrovnají
s nižším sloupcem vody než naopak. V případě větší hloubky, než daný druh snáší, dochází časem
k jeho vymizení.
Výsadba při postupném zaplavování
Provádí se v momentu napouštění vodního prvku. Výhodou je pohyb pracovníků po suchém terénu
a snadnější manipulace s výsadbovým materiálem. Je třeba zvážit dobu, která uplyne od výsadby
po zaplavení kořenového systému vysazených rostlin. Dále je třeba, aby rostliny nebyly dlouhou dobu
na sluncem rozpáleném kačírku či jiném výsadbovém mediu. Pokud by doba zaplavení měla být příliš
dlouhá, je třeba upřednostnit výsadbu do vody.
Výsadba do vody
V porovnání s předchozí metodou je poněkud náročnější. Především u větších ploch je složitější
manipulace s výsadbovým materiálem a vyšší nároky na vybavení pracovníků. Horší podmínky
vznikají především při podzimním termínu výsadby. Ale pro rostliny je tento postup velmi vhodný.
Důraz je třeba dát na dobré ukotvení rostlin do substrátu, aby se zabránilo jejich vyplavání.
Předejít záměně rostlin
Řada druhů může být pro méně zkušené pracovníky „stejná“. Podobné se laikovi mohou zdát Iris,
Acorus, Glyceria, Typha, Sparganium, a může tudíž dojít k jejich záměně.
45
Spon
Počet rostlin na metr čtvereční volíme raději vyšší tak, aby došlo k rychlému zapojení porostů a tím
se podpořila estetická stránka, ale i účinek rostlin na kvalitu vody.
Výsadbové médium
Vhodné je upřednostnit materiál s oblými tvary, nejvhodnější je kačírek, v případě použití materiálu
s ostrými hranami (makadam) hrozí riziko poškozování kořenů v zimním období při zamrzání
a následném posunu materiálu. Vrstva substrátu by měla být co možno nejnižší z důvodu omezení
vzniku anaerobního prostředí.
Přirozený vzhled výsadeb
Uspořádání výsadeb je třeba provádět do přirozených tvarů, ne do lemování. Značnou roli zde hraje
tvarování tělesa vodní plochy při zemních pracích, kdy by šířka mělčin měla být různá, aby se
předešlo dojmu lemování. Toto je přínosem snad jen u architektonicky řešených vodních ploch. Je
možné kombinovat výsadbu do vody s výsadbou mimo těleso vodního prvku. (např. zástupci Acorus,
Juncus, Iris, Carex, Lythrum, Equisetum, Caltha). K výsadbě do bezprostředního okolí vodního prvku
je možné vysadit i druhy, které z hlediska trofie do vody vysadit nelze. Jedná se např. o rod Glyceria.
Zmíněnou výsadbou můžeme docílit dojmu větší velikosti vodního prvku a dále překrýt hranici
průběhu izolací.
Vytvoření mokřadů bez propojení s vodním dílem umožní použití veškerých vodních rostlin
s nároky na eutrofní prostředí (např. šípatka, vachta, ďáblík, zevar, zblochan). V tomto případě je třeba
dbát na průběžné doplňování vody.
Prolínání druhů
Prolínání druhů rostlin není na závadu, může vhodným způsobem podpořit přírodní vzhled nádrže.
Musíme však vyloučit agresivnější druhy jako jsou bahnička (Elocharis), bazanovec (Nauburgia).
Zohlednit technologie a proudění vody
Při uspořádání výsadeb musíme dát prioritu technologiím a zohlednit proudění vody, aby se neomezila
činnost technologií, nebo nezamezilo proudění vody v nádrži oproti původnímu záměru. Velký zřetel
je třeba brát na okolí skimerů, kdy v případě zarůstání se omezuje jejich účinnost a dochází
k zachytávání a následnému rozkladu nečistot v porostech. Samostatnou kapitolou je osázení potoků,
kdy je třeba postupovat tak, aby v budoucnosti nemohlo dojít k přehrazení potoka, zvýšení hladiny
a odklonění proudu vody přes hranu izolace. To by mohlo mít za důsledek vypuštění podstatné části
nádrže.
Výsadbový materiál
V současné době existuje řada pěstíren, kde není problém obstarat kvalitní výsadbový materiál.
V případě zahradních vodních ploch vysazujeme do substrátu bez nádob. Nádoby je vhodné použít
na vzplývavé druhy, ovšem se zajištěním tak, aby nedocházelo k pronikání živin do vody. Výsadbový
materiál je možno získat v kontejnerech tedy s balem, dále prané s odstraněnou částí substrátu,
případně pěstované v minerální vatě (tzv. ekoorsilu). Doporučuji poslední dvě varianty, protože
46
v případě balů se jedná o velmi výživný materiál vytvářející eutrofní prostředí, případně mohou
přispívat ke vzniku anaerobního prostředí. V případě praného kořenového balu není třeba trvat
na odstranění veškerého substrátu.
Úprava výsadbového materiálu
Před výsadbou rostlin je nutné u některých druhů provést zkrácení listů. Tím dojde ke snížení těžiště
a snížení odporu vzduchu, což zmenší riziko vyvracení rostlin a jejich uplavání ze stanoviště.
Přeprava výsadbového materiálu
V případě emerzních druhů rostlin 1-2 dny vydrží bez problémů. Není nutná voda k transportu.
U vzplývavých a ponořených rostlin je nutné mít vždy celé rostliny pod vodou a rostliny stínit.
V následujících dnech po výsadbě je třeba provést kontrolu, případně nové usazení uvolněných rostlin.
Uplatnění vzplývavých druhů
V posledních letech nabývá na významu využití vzplývavých druhů rostlin pro jejich vstřebávání živin
celým povrchem. Ve většině případů jsou vhodné pro těžbu biomasy. Některé výrazné druhy mají
aleopatické účinky na řasy a sinice, zřejmě i na vyšší rostliny. Vhodnější jsou monokultury. Jsou
variabilní ohledně hloubky výsadby. Čím hlouběji rostou, tím je větší účinnost, ale komplikovanější
údržba. Vhodnými druhy jsou stolístek (Myriophyllum) a rdest (Potamogeton).
5.5
Průběh vegetace a údržba
V porovnání se suchozemskými rostlinami mají vodní rostliny z hlediska laika pozdější nástup
vegetace. Z tohoto důvodu je vhodné zákazníka předem informovat, aby se předešlo „reklamacím“,
že rostliny nerostou, že zřejmě uhynuly.
Ukončení vegetační doby je výrazně nestejné. Liší se i v jednotlivých letech. Příkladem může
být Iris, který v některých sezonách vykazuje příznaky ukončení vegetace již v září, aby v jiném roce
byl ještě začátkem prosince v plné kondici.
V zimním období může být velmi estetické. Díky působení ponechaných částí rostlin vznikají
v kombinaci se sněhem zajímavé scenérie. Kromě toho dochází ke zprostředkování výměny plynů přes
led. Údržbu rostlin je možné rozdělit do tří etap:
Jarní údržba
Ostříhání ponechaných druhů (Juncus), dočištění porostů stříhaných na podzim, redukce přerostlých
druhů, redukce porostů s ohledem na činnost technologií.
Letní období
Provést kontrolu stavu, zaměřit se na škůdce a choroby, odstranění nárůstu Cladophora z rostlin
a jejich blízkosti. V případě možnosti přistoupit k těžbě biomasy. Vhodný termín je konec června,
červenec. Těžit druhy, které to snáší. Např. Typha, Acorus, Carex, Mentha, Iris, Veronica. Dále omezit
rostliny ponořené a vzplývavé. Tím dojde k vyvolání bujného růstu „druhé vegetace“ a k novému
odčerpaní minerálních látek z vody.
47
Podzimní období
Probíhá odstranění biomasy u rostlin s rizikem zahnívání (Iris, Mentha, Acorus, Typha). Je třeba
ponechat vybrané druhy rodu Carex apod. Pozor na rod Juncus, ten ponechat bez řezu. Zcela jistě
nesnáší podzimní stříhání!
V případě veškerých způsobů zásahů do porostů je třeba nejlépe druhý den nezbytně provést
vyčištění skimerů, skimerových jezírek či dalších částí technologie od částí rostlin.
Fyziologické poruchy
Vhodným výběrem druhů s vyřazením rostlin vyžadujících eutrofní prostředí se předejde výraznějším
příznakům fyziologických „chorob“. Byly zaznamenány případy poškození porostů rostlin po aplikaci
preparátu obsahujícího tzv. ostré enzymy.
Choroby a škůdci
Výskyt organismů nejvýrazněji poškozujících porosty vodních rostlin, tj. býložravých ryb a vodních
ptáků, se vzhledem k charakteru vodní plochy nepředpokládá. Občasné požerky způsobené především
larvami a plži by měly být tolerovány. Zásah může vyžadovat případný silný výskyt mšic. Ovšem
ošetření by nebylo jednoduché.
Lekníny a okrajové porosty se skřípinou
48
6. Standardy pro plánování, stavbu a provoz koupacích
jezírek a biobazénů
Ing. Martin Panchartek
6.1
Oblast uplatnění
Tyto standardy upravují požadavky na plánování, stavbu, provoz a rekonstrukci uměle založených
koupacích jezírkek a biobazénů. Jedná se o zařízení, speciálně určená k plavání a koupání, izolovaná
od podkladu, chráněná vůči okolnímu terénu, která jsou vybavena biologickým nebo biologickomechanickým čištěním (rostliny, živočichové, biofilm, mikroorganismy) s definovanými požadavky
na kvalitu vody.
Předmětem těchto pravidel nejsou koupaliště vybudovaná na přirozených vodách, koupaliště, zahradní
okrasná jezírka, rybníky pro chov ryb, rybníky s přítokem a odtokem, tůně a dezinfikované bazény.
6.2
-
Definice koupacího jezírka, biobazénu
Z hlediska hydrobiologického můžeme tyto zařízení chápat, jako společné prostředí určitých
složek biocenózy (vodních rostlin, zooplanktonu, řas, bakterií v regenerační zóně nebo filtrech),
tedy soubor všech vlivů, které vytvářejí životní prostředí, především rovnováhu všech zde žijících
organismů.
-
Udržování
čistoty
vody
je
výlučně
věcí
ekosystémových
oběhů
mikroorganismů
a makroorganismů, které mohou být podpořeny technickými opatřeními. V zásadě jde
o minimalizaci obsahu fosforu a zároveň udržení poměru živin v prostředí pro zdárný růst rostlin
a biofilmu. Zároveň musí být nastaveny stabilní podmínky pro chemicko biologickou rovnováhu.
-
Koupací jezírka jsou uměle založené nádrže se stojatou vodou, bez přítoku, využívaná
pro plavání a koupání. Jsou limitované obsahem fosforu, přičemž voda je čištěna činností
zooplanktonu a sedimentací. Jsou rozdělena na užitkovou a regenerační zónu. K vynášení živin
dochází pravidelným řezem rostlin a odstraňováním sedimentu. Z hlediska obsahu živin splňují
koupací jezírka mezotrofní prostředí (obsah Pcelk do 0,035 mg/l).
-
Biobazény (přírodní bazény) jsou uměle založené nádrže s cirkulující vodou, limitované obsahem
fosforu, bez přítoku, využívané pro plavání a koupání. Čištění vody zajišťuje převážně nárůst
biofilmu na substrátu vystavenému náběhovému proudění ve vlastních biofiltrech. K vynášení
živin dochází odběrem biofilmu a sedimentu. Z hlediska obsahu živin splňují biobazény
oligotrofní prostředí (obsah Pcelk do 0,010 mg/l).
49
-
Čištění stojatých vod sedimentací nelze kombinovat s čistícími technologiemi, které
využívají čerpadla, filtry atd. Pokud ve vodách se sedimentací probíhá cirkulace vody přes
štěrkové vrstvy, vznikají ve zvýšeném množství řasy a biofilm. Sedimentace a filtrační
technika biofilmového filtru se tedy vzájemně vylučují.
-
Vzhledem k neslučitelnosti těchto technik je v praxi nutné rozlišovat mezi koupacími
jezírky a biobazény.
6.3
-
Pojmy:
užitková zóna - oblast určená ke koupání (plavci, neplavci, zóna pro skoky do vody a zóna pro
malé děti, pláže, vstupy),
-
regenerační zóna - část, která slouží k biologické, fyzikální a fyzikálně-chemické úpravě vody a
není určená ke koupání,
-
rostliny podílející se na úpravě vody - (hydrofyty – submerzní rostliny, helofyty – emerzní
rostliny),
-
nekton - větší živočichové schopni aktivního pohybu – např. ryby a ptáci
-
bentos - organismy dna (larvy hmyzu, rozsivky),
-
neuston - organismy vázané na hladině a její povrchové blance,
-
plankton - společenstvo vodních organismů vznášejících se ve volné vodě:
•
virioplankton - působí jako regulátor rozvoje bakterií. Jsou důležitým hygienizačním
faktorem v koupacím jezírku a biobazénu,
•
bakterioplankton – bakterie způsobují jemný zákal vody, měly by být minimální. Pro kvalitu
vody jsou důležitější bakterie bentické – tedy ve dně a na stěnách,
•
fytoplankton - jednobuněčné, koloniální a vláknité řasy, rozsivky a sinice – způsobují zákal a
zbarvení vody. Dle množství a dominujících skupin mají vliv na pH a kyslíkový režim
v zařízení,
•
zooplankton - zdravá a druhová struktura zooplanktonu je základem čiré vody bez dominance
fytoplanktonu. Vířníci filtrují nálevníky a bakterie, korýši (Daphnia) filtrují především řasy a
sinice. Zooplankton je velmi citlivý na toxické látky, tzn. zooplankton je indikátorem použití
chemických prostředků v zařízení,
-
celkové množství vody - celkový objem vody v zařízení,
-
užitková voda/voda nádrže - voda v koupací části a v prostoru pláže,
-
zdrojová plnící (doplňovací) voda - voda k prvotnímu naplnění a doplňování ztrát odparem,
-
surová voda - voda z užitkové části přiváděná k úpravě (filtraci, regeneraci),
-
čistá (upravená) voda - upravená voda v regenerační zóně,
-
maximální hodnota - hodnota, která nesmí být překročena,
-
směrná hodnota - hodnota, která nemá být trvale překročena, resp. dosažena,
50
-
filtr - ve smyslu těchto pravidel zařízení pro odlučování látek a odbourání organických substancí
a rovněž organismů vč. choroboplodných zárodků biologickými, fyzikálními nebo fyzikálně
chemickými metodami,
-
biofilmový filtr - ve smyslu těchto pravidel zařízení s minerální nebo umělou náplní s velkým
aktivním povrchem. Na tomto povrchu vlivem náběhového proudění s vysokou filtrační rychlostí
dochází k nárůstu biofilmu a tím k vazbě živin.
-
mineralizační filtr - ve smyslu těchto pravidel zařízení s minerální nebo umělou náplní s velkým
aktivním povrchem. Na tomto povrchu vlivem náběhového proudění s nízkou filtrační rychlostí
dochází k zachycení živin, které se za podmínek nízkého obsahu kyslíku mineralizují.
-
biofilm - mikroorganismy uložené v tenké vrstvě na pevném povrchu. Je tvořen bakteriemi,
řasami, houbami, viry, jednobuněčnými organismy a malými bezobratlými živočichy, uloženými
do vrstvy extracelulárních látek, které ulpívají vzájemně na sobě na površích nebo sousedících
plochách,
-
kapilární uzávěra - opatření v prostoru okraje břehů, zamezující ztrátám vody kapilárním
účinkem a současně přelivu venkovní povrchové vody do jezírka. Okraj musí být minimálně 5 cm
ze strany vodní plochy nad maximální provozní hladinou a ze strany okolního terénu tak, aby
nedošlo ke vtoku okolních vod do jezírka, přičemž podélný spád obtokového žlabu musí mít spád
min 3%,
-
přepadový jez, žlab, skimmer, skimmerové jezírko - pevné nebo flexibilní zařízení pro odtah
vody a nečistot z hladiny.
6.4 Princip udržení kvality vody v koupacím jezírku – faktory čištění
vody:
-
funkční společenstva planktonu, bentosu a makrofyt, která jsou dimenzována tak, aby
zvládla předpokládané zatížení:
• ve volné vodě: zooplankton zajišťuje primární filtraci fytoplanktonu a bakterií,
• vodní rostliny: spotřeba živin, výměna plynů, zastínění, zásobování dna kyslíkem,
• procesy v bentosu dna jezírka/půdním filtru: mikrobiální aktivita, fotosyntéza, spotřeba
živin, vazba fosforu,
• vyšší živočichové (šneci, larvy, pulci atd.),
-
sedimenty, biofilm - ukládání živin zejména dusíku a fosforu,
-
trvale limitovaná koncentrace fosforu a dalších živin,
-
pravidelné odsávání detritu (kalů dna a technologií),
-
žádný nekton - s výjimkou obojživelníků,
-
dostupné nechemické pojistné mechanismy – bioaugmentační přípravky,
-
pravidelná kontrola důležitých parametrů kvality vody (pH, vodivost, sírany, fosfor)
51
-
technika: mechanické čištění, biologické filtry, půdní mineralizační filtry, filtry se sorbenty
fosforu, aerátory.
Čištění vody musí probíhat pouze biologickými procesy. U všech koupacích jezírek a biobazénů je
nutné se vyhýbat zásahům, které by mohly poškodit organismy podílející se na úpravě vody.
Nepřípustné je zejména používání:
-
dezinfekčních prostředků (např. na bázi chloru, sloučenin peroxidu, ozónu),
-
fungicidů,
-
algicidů,
-
UV dezinfekce,
-
ultrazvuku,
-
produktů s obsahem těžkých kovů,
-
technických metod na bázi stříbra a mědi. Tyto kovy a jejich sloučeniny nesmí být použity
v žádné podobě (např. měděné plechy, armatury, materiál elektrod, trubky)
6.5
Koupací jezírka a biobazény - rozdělení podle typů
52
6.5.1 Doporučený poměr ploch
TYP I, II, a III - Koupací jezírko
Typ I
Poměr užitková : regenerační = 40% : 60%
Typ II
Poměr užitková : regenerační = 50% : 50%
Typ II
Poměr užitková : regenerační = 50-60% : 50-40%
TYP IV a V - Biobazén
Typ IV
Poměr užitková : regenerační = 70% : 30%
Typ V
Poměr užitková : regenerační = 100% + biofiltr
6.5.2 Typ I PŘÍRODNÍ KOUPACÍ JEZÍRKO
Odpovídá stojaté vodě
•
Stojatá voda - imituje tůň, rybník.
•
Žádná cirkulace vody, žádná technika.
•
Velká pobřežní a rostlinná zóna, 1/2 - 2/3 plochy tvoří regenerační zóna.
•
Velká hloubka vody - objem vody.
•
Celkový fosfor se směrnou hodnotou obsahu Pcelk < 35 µg/l.
•
Čištění
–
sedimentací (žádné rozvíření),
–
zooplankton, fytoplankton,
–
ponořené (submerzní) rostliny.
•
Členění dna je velmi důležité pro rostliny v jednotlivých zónách.
•
Čištění vody bohatou biocenózou s velkým množstvím živin v anaerobních zónách. Redukční
podmínky v sedimentech - nutnost zásobování rostlin dusíkem!
•
Intenzivní oddělení regenerační zóny od užitkové.
•
Jasný roční cyklus.
•
Voda může být mírně zakalená vznášejícími se řasami - to není problém vláknitých řas!
•
Biofilm se vytváří na všech površích.
•
Péče:
Submerzní rostliny v srpnu sklidit řezem a odstranit (vynášení živin).
Emersní rostliny stříhat na podzim nebo na jaře.
Odsávat sedimenty z užitkové části (2x ročně).
6.5.3 Typ II KOUPACÍ JEZÍRKO S ODSÁVÁNÍM HLADINY
Odpovídá stojaté vodě s čištěním hladiny
•
V koupacím jezírku méně techniky, recirkuluje se pouze max. 20 % objemu vody za den (spínací
hodiny).
•
Polovina plochy je určena pro rostlinnou - regenerační zónu.
•
Celkový fosfor se směrnou hodnotou obsahu Pcelk < 35 µg/l.
•
Čištění vody s dobře vyvinutou biocenózou a stejnými procesy jako u kategorie 1.
53
•
Voda může být mírně zakalená vznášejícími se řasami - to není problém vláknitých řas!
•
Biofilm se vytváří na všech površích.
•
Péče: extenzivní - jako v kategorii 1, s doplňkovou údržbou čerpadla a pravidelným
vyprazdňováním skimmeru.
Submersní rostliny v srpnu sklidit řezem a odstranit (vynášení živin), emersní rostliny stříhat
na podzim nebo na jaře.
Odsávat sedimenty z užitkové části (2xročně).
6.5.4 Typ III
KOUPACÍ JEZÍRKO S POMALÝM MINERALIZAČNÍM FILTREM
Potřebuje následný odběr živin (ortofosfátů) za mineralizačním filtrem
•
Protékaný pomalý filtr za podmínek nízkého obsahu kyslíku.
•
Organické substance a jemné částice se sbírají a mineralizují.
•
Doba chodu filtru 24 hod/den, za 24 hodin průtok max. 50% objemu vody jezírka.
•
Minimalizované anaerobní (redukující) podmínky v mineralizačním filtru.
•
Za mineralizačním filtrem musí následovat filtr limitující obsah živin, submerzní rostlinný filtr
(hydrobotanika) nebo chemicko-fyzikální externí filtr na sorbci fosforu.
•
50 - 40 % plochy je porostlé rostlinami.
•
Celkový fosfor se směrnou hodnotou obsahu Pcelk < 35 µg/l.
•
Biofilm se vytváří na všech površích.
•
Většinou čistá voda - vláknité řady v případě přebytku živin.
•
Péče: jako kategorie 2, avšak s pravidelným odběrem sedimentů, event. údržbou filtru na sorbci
fosfátů.
•
Péče o rostliny (event. hnojení dusíkem).
6.5.5 Typ IV BIOBAZÉN S BIOFILTREM
Odpovídá tekoucí vodě
•
Představuje tekoucí vody - neznečištěný nížinný tok.
•
Permanentní cirkulace vody pomocí čerpadel s 24hodinovým provozem - přes biofiltr, který váže
živiny v biofilmu. Přes skimmer projde více než 100 % celkového množství vody/den.
•
Maximální zajištění aerobních podmínek.
•
Celkový fosfor se směrnou hodnotou obsahu Pcelk < 10 µg/l.
•
Biocenóza odpovídá tekoucí vodě, pevně ulpívající biofilm na površích, hlavně v biofiltru,.
•
Biofiltr:
•
Málo až téměř žádný zooplankton.
•
Rostliny hrají podřadnou roli (vázání fosforu 1-2 g/m²/rok)
•
Péče: pravidelný odběr sedimentů. Částečně lze automatizovat, resp. vzhledem k malým plochám
stabilní struktura a „trvale“ protékaná média s velkým povrchem.
je časově nenáročné. Provádět řez rostlin.
54
•
Péče a údržba biofiltru ("sklízení" biofilmu) v závislosti na systému.
•
Péče o rostliny – nutné hnojení dusíkem.
6.5.6 Typ V BIOBAZÉN
•
Žádné rostliny nebo min. počet rostlin, často jen jako dekorace provedená architektonickým
užitkovým členěním.
•
Filtrační systémy s managementem živin.
•
Celkový fosfor se směrnou hodnotou obsahu Pcelk < 10 µg/l
•
Žádná biocenóza v plavecké zóně, většinou externí úprava vody pouze (bio) technickými
prostředky bez chemické dezinfekce.
•
Péče: velmi intenzivní, jako kategorie 4, často automatizovaná, náročná technická údržba (robot).
6.6 Požadavky na plánování, realizaci a údržbu koupacích jezírek
a biobazénů
6.6.1 Požadavky na všechny objekty
a) Bezpečnost
Kamenný materiál v jezírku musí být stabilně osazen.
Musí být definováno nejméně jedno místo vstupu.
Při provádění elektrického zařízení musí být dodržena ČSN 331500 a ČSN 332000.
b) Dokumentace objektu
Nejpozději při dokončení objektu musí být zadavateli předána následující dokumentace:
-
Výkres s rozměry, ve kterém budou navíc zahrnuta i veškerá elektrická vedení a potrubí pro vodu
(přítoky a odtoky, filtrační okruhy, drenáže).
-
Dokumentace technického zařízení
-
Návod k provozu a péči
c) Požadavky na materiály
Materiály použité v jezírku nesmí ovlivnit hodnotu pH vody tak, aby došlo v 24hodinovém průměru
k dlouhodobému (více než tři týdny) posunu hodnoty pH mimo rozsah pH 8,0 až pH 8,5. Snahou je
dosáhnout hodnoty pH ve smyslu udržování vápenato-uhličitanové rovnováhy optimálně kolem pH
8,4. Na to je třeba dbát při výběru materiálu.
POZNÁMKA: Nevyzrálý beton způsobuje příliš vysoké hodnoty pH. Pokud se používají pouze
silikátové stavební materiály, nelze dosáhnout dlouhodobé vápenato-uhličitanové rovnováhy.
Nesmí být používány žádné materiály s biocidními, konzervačními nebo dezinfekčními účinky
v jezírku.
55
Materiál používaný v zámrzné zóně (např. kameny, plasty, beton) musí být odolný vůči mrazu.
Kovové prvky musí být trvale odolné (např. nerezová ocel, hliník).
Kovy, jako nerezová ocel nebo hliník, smí být ošetřeny výhradně mořidly bez kyseliny fosforečné
(např. na bázi kyseliny dusičné, fluorovodíkové).
POZNÁMKA: Čisticí přípravky, přípravky pro změkčování vody a odstraňování vápna často obsahují
velká množství kyseliny fosforečné a fosfátů a proto nesmí být použity.
d) Požadavky na izolace
Všeobecné požadavky
Koupací jezírka a biobazény musí být vůči podloží izolovány tak, aby z nich voda nemohla
nekontrolovaně unikat, ani aby do nich žádná voda nemohla pronikat (výjimka: přímý vnos dešťové
vody). Vnos povrchové vody, resp. vody ze svahů do koupacích jezírek a biobazénů je třeba vyloučit
stavebními opatřeními.
POZNÁMKA: Ztráta vody vypařováním z klidné hladiny může v letních měsících činit v průměru
až 15 mm za den.
Izolace musí být obecně provedena tak, aby nemohla být při řádném užívání objektu poškozena.
Na ochranu izolace je nutné podloží s ohledem na použitý systém urovnat a event. i zhutnit. Podklad
musí být proveden tak, aby izolace nemohla být poškozena sedáním. U izolace z plastových
hydroizolačních folií se předpokládá provedení ochranné vrstvy (např. betonová vyrovnávací vrstva,
svařená ochranná plastová geotextilie). Musí být zajištěno, aby ochranná vrstva byla kompatibilní
s izolací, byla dostatečně pevná a odolná vůči alkáliím. Aby se zabránilo bodovému zatížení izolace
technickými vestavbami, např. můstky, lávkami, kameny, vstupy, musí být provedena opatření
zajišťující rozložení tlaku, např. základy, ochranné vrstvy atd.
Osázení rostlinami musí být naplánováno, resp. zvoleno tak, aby izolace nebyla - a to ani
v dlouhodobém výhledu - ohrožena kořeny a výhonky. Zejména je nepřípustné použít rákos
(Phragmites communis) a bambus (Bambusa).
Požadavky na hydroizolační fólie
Použitý izolační materiál musí splňovat požadavky dle ČSN EN 13967 2005 Hydroizolační pásy
a folie zejména v těchto aspektech:
-
Stabilita vůči UV záření.
-
Odolnost vůči prorůstání kořenů ČSN CEN/TS 14416.
-
Mechanická odolnost vůči proražení a statickému zatížení ČSN EN 12310-1, ČSN EN 12730.
-
Chemická odolnost ČSN EN 1847, ČSN EN 1928.
Plastové izolační folie musí být při zkoušce vodonepropustnosti podle ČSN 75 0905 metoda
zátopová zkouška, nepropustné.
56
Minimální tloušťky plastových izolačních folií
Materiál
Minimální tloušťka
ECB – etylén kopolymer bitumen
1,5 mm
EPDM – etylen-propylen-dien monomer
1,0 mm
FPO – flexibilní polyolefiny
1,3 mm
PE – polyetylen
1,5 mm
PPflex – vysoce flexibilní polypropylen
1,5 mm
PVC – polyvinylchlorid (homogenní/s tkaninou)
1,5 mm
a tolerance tloušťky ± 5 %
Pokud bude použita izolační folie z jiných materiálů nebo menší tloušťkou, je nutné uvést doklad
o rovnocennosti.
Spoje
Metody spojování se různí podle použitého materiálu fólií. Musí být dodrženy předpisy výrobce.
Svařováním smí být spojovány pouze produkty z identického materiálu. Vložky a připojené kusy
použité u protržené izolace a při provádění vestaveb musí být kompatibilní s původní izolací a musí
být dlouhodobě použitelné.
Zkoušky svárů musí být provedeny podle ustanovení ČSN 75 0905.
Požadavky na sklady
Plastové izolační pásy musí být u objektů tvarovaných podle terénu položeny v užitkové zóně pokud
možno bez skladů, aby bylo jednodušší čištění. Zvlnění je přípustné. Překládané sklady izolace
v regenerační zóně musí být přelepeny nebo převařeny.
U betonových částí nádrží musí být izolační pásy položeny bez skladů.
Požadavky na minerální izolace
Použitý beton musí být vodonepropustný a armovaný. Jílové a bentonitové těsnění není přípustné.
Jiné izolace
Jiné izolační materiály (např. nerezová ocel, plast zesílený skelným vláknem) jsou přípustné, pokud
splňují výše popsané požadavky.
e) Okraje
Okraje izolace musí být provedeny tak, aby bylo vyloučeno pronikání povrchové vody
a nekontrolovaný výtok vody z objektu. Jako déšť relevantní pro návrh se uvažuje 100 mm srážek po
dobu jedné hodiny. Bez ohledu na okraje musí být voda ze svahů a přebytečná voda odváděna
vhodnými příkopy, trubkami nebo jinými stavebními opatřeními nebo je nutné zahrnout návrh
odvodnění.
57
Přípustná jsou následující opatření:
Varianta 1:
Celý okraj jezírka se zdvihne min. 10 cm nad okolní terén tak, aby povrchová vody mohla volně
protékat kolem jezírka.
Varianta 2:
Vybuduje se odvodňovací příkop nebo žlábek, který je schopen odvést vodu i při silném dešti.
Odvodňovaná plocha se skládá ze všech vodorovných ploch nebo ploch se sklonem k jezírku a rovněž
ploch jezírka, pokud přepad není odváděn samostatně. Odvodňovací příkop musí mít průběžný
minimální spád 3 %.
Varianta 3:
Mimo okraj jezírka lze vytvořit dostatečně dimenzovaný retenční prostor, aby bylo možné zachytit
povrchovou vodu. Odvodňovaná plocha se skládá ze všech vodorovných ploch nebo ploch se sklonem
k jezírku a rovněž ploch jezírka, pokud přepad není odváděn samostatně. Objem retenčního prostoru
v m³ se tedy vypočte ze součtu odvodňovaných ploch v m² krát 0,1. Aby se zabránilo ztrátám vody
přes okraj jezírka, je nutné zřídit kapilární uzávěru. Je-li na izolační fólii položená geotextílie, nesmí
být přetažena přes okraj jezírka. Násypy na okraji jezírka musí být provedeny z materiálu s velikostí
zrna více než 4 mm.
Pro kontrolovaný odtok přebytečné vody je nutné vybudovat dostatečně dimenzovaný přepad,
aby bylo tuto vodu možné bezpečně odvádět.
f) Povinnost podat informaci zákazníkům
Před objednávkou musí být zákazník písemně informován o následujících skutečnostech:
•
Konstrukce a funkce koupacího jezírka nebo biobazénu.
•
Musí být poskytnut přehled o možnostech provedení a úpravy vody v koupacích jezírkách
a biobazénech. Musí být provedeno vymezení vůči jiným typům vod, např. rybníkům pro chov
ryb, zahradním jezírkům, bazénům s úpravou vody chlórem, bazénům se slanou vodou atd.
•
Popis projektu: V popisu projektu musí být uvedeno jednoznačné přiřazení ke koupacím
jezírkům nebo biobazénům. Z popisu projektu musí být zřejmý způsob úpravy vody,
předpokládané užívání a řádné používání, spotřeba energie za provozu (kWh), nároky
na údržbu (přehled kontrol nutných pro zajištění správné funkce zařízení) a rovněž opatření
nutná pro péči a udržování. Mělo by se poukázat na možné důsledky a škody při nesprávném
provozu (přetížení organickými vnosy atd.). Musí být definovány meze zatížení: maximální
počet koupajících se osob za den (jako ekvivalent zatížení se vychází z vnosu 10 g uhlíku,
resp. 0,1 g fosforu na osobu), odhad předpokládané doby výstavby.
•
Projektový záměr: Zákazník musí být před zadáním objednávky prokazatelně seznámen
s projektovým záměrem, který je součástí potvrzené objednávky.
58
6.6.2 Požadavky na projekt
Projektové podklady
Před zahájením projektových prací je třeba mít k dispozici následující podklady:
-
Definice cílové funkce - musí být stanoveno předpokládané užívání a rovněž požadované
zatížení.
-
Přiřazení ke koupacím jezírkům (TYP I, II, III) nebo biobazénům (TYP IV, V).
-
Kvalita a kvantita plnicí vody a její zajištění.
-
Způsob úpravy vody.
-
Situace pozemku pro plánovaný objekt s výškovými údaji.
-
Definice požadované energetické náročnosti.
-
Přehled předpokládaných opatření pro péči a údržbu.
Výsledek projektu
Výsledek projektu zahrnuje zejména:
-
Situační výkres s rozměry a výškovými údaji vztaženými k pevnému nulovému bodu,
která zobrazuje celou plochu objektu, užitkové prostory a polohu na pozemku.
-
Kvalitativní a kvantitativní přehled uvažovaných materiálů a rozsah prací.
-
Termín zahájení stavby a délka realizace.
6.6.3 Doporučené kvalitativní ukazatele
Fyzikální parametry
Fyzikální parametry v užitkové zóně
Parametr
Směrná hodnota
Minimální hodnota
1
2
3
1
Nasycení kyslíkem
80 – 120 %
--
2
Průhlednost (mimo období vertikální až na dno
Č.
1,80 m
cirkulace vody)
3
Teplota vody
≤ 25 °C
--
Chemické parametry
Chemické maximální hodnoty pro vodu v užitkové části
Parametr
Maximální hodnota
1
2
1
Celkový fosfor (Pcelk)
≤ 0,035 mg/l, resp. ≤ 0,01 mg/l
2
Měrná elektrická vodivost
≤ 1000 µS/cm při 25 °C
3
Sírany
≤ 40,0 mg/l
4
Hodnota pH
8,0 – 8,5*
Č.
59
*směrná hodnota
Chemické směrné hodnoty pro plnící a doplňovací vodu – event. po předchozí úpravě
Parametr
Směrná hodnota
1
2
1
Amoniakální dusík (Namon )
≤ 0,5 mg/l
2
Železo
≤ 0,2 mg/l
3
Celkový fosfor (Pcelk)
≤ 0,035 mg/l, resp. ≤ 0,01 mg/l*
4
Tvrdost (Ca + Mg)
≥ 1,0 mmol/l
5
Měrná elektrická vodivost
≤ 1000 µS/cm při 25 °C*
6
Dusičnany
≤ 50,0 mg/l
7
Sírany
≤ 40,0 mg/l*
8
Hodnota pH
6,0 – 9,0
9
Kyselinová neutralizační kapacita KNK 4,5
≥ 2,0 mmol/l
Č.
*maximální hodnota
6.6.4 Speciální požadavky na TYP I, II, a III - Koupací jezírka
a) Kvalita plnicí vody
Zdrojová plnicí voda smí obsahovat max. 35 µg/l celkového fosforu a max. 40 mg/l síranů.
Vodivost musí být nižší než 1000 µS/cm. Je-li vyšší vodivost způsobena dočasnou tvrdostí vody,
takže pokles vodivosti pod 1000 µS/cm lze očekávat do šesti týdnů, může být vodivost plnicí vody
i vyšší. Vodu je eventuálně nutné upravit.
b) Stavební materiály pro „koupací jezírka“
Při použití štěrku, kamenů, betonu, lepidla na dlaždice, spárovacích hmot, malty pro beton a kameny
apod. ve vodě jezírka se nedoporučuje vnést na 100 m³ jezírka více než 200 g fosforu, tvořícího
potenciálně rozpustnou zásobu tohoto prvku. Tento limit může být překročen, pokud každý
materiál bude mít obsah extrahovatelného fosforu menší než 6 mg/kg. Stanovení potenciálně
rozpustného množství se provádí vložením stavebních hmot po oxidační změně do 1N kyseliny solné
na dobu 24 hodin.
c) Rostlinné substráty
Rostlinné substráty smí být ukládány pouze tam, kde se předpokládá výsadba rostlin. Jako
hydrokultury mohou být pěstovány pouze vhodné druhy, např.: Cyperus longus, Iris pseudacorus,
Lythrum salicaria, Menta sp., Carex sp., Eriophorum latifolium aj.
Rostlinné substráty pro bahenní a podvodní rostliny s plovoucími listy (např. lekníny)
musí být jednak anaerobní, jednak mohou obsahovat fosfáty. Substrát musí být zakryt jílem, aby
byly zaručeny anaerobní podmínky a zabránilo se úniku fosfátů obsažených v půdě. Jílový pokryv
musí být až do hloubky vody min. 50 cm zakryt štěrkem.
60
Rostlinné substráty pro podvodní rostliny s listy rostoucími pod vodou slouží pro jejich
ukotvení a nemusí nutně být zásobovány živinami. Zrno se musí pohybovat v rozmezí 0 až 8 mm.
Maximální tloušťka vrstvy substrátu 15 cm.
POZNÁMKA: U všech ploch s rostlinami musí být zajištěn přístup pro údržbu (např. lávky, desky,
nášlapy).
d) Násypy a urovnávací vrstvy z kamenného materiálu
Násypy a urovnávací vrstvy z kamenného materiálu, které nejsou nuceně protékány, nesmí mít větší
tloušťku vrstvy než 20 cm. Povrch v užitkové zóně musí být možné snadno čistit. Štěrkové násypy
se v užitkové zóně nedoporučují.
e) Úprava vody v koupacím jezírku
Úprava vody zooplanktonem a sedimentací
Základem úpravy vody v koupacím jezírku je tvorba zooplanktonu a sedimentace v bentosu dna
jezírka. V zásadě nejsou zapotřebí žádná technická zařízení. Koupací jezírka musí mít regenerační
zónu s rostlinami o velikosti min. 50 % vztaženo na celkovou vodní plochu. Regenerační zóna musí
být celá osázena rostlinami. Musí být zajištěna potřebná výměna vody mezi oběma zónami. Průměrná
hloubka užitkové zóny musí být mít nejméně 1,80 m. Vodopropustná „mezidna“ (např. z mříží nebo
roštů z dřevěných latí) jsou přípustná.
Sedimentace je podporována: hustým osázením regenerační zóny rostlinami, zařízením podporujícím
sedimentaci (např. zóny se stojatou vodou, mezidna, oddělení zón), zařízení která snižují nápor větru.
f) Doplňková úprava vody
Navíc k úpravě vody zooplanktonem a sedimentací mohou být naplánována následující zařízení:
Skimmer
Hladinové sběrače se doporučuje používat pouze v užitkové zóně a nikoli v zóně regenerační.
Je možno vybudovat flexibilní jezy, protože u koupacích jezírek lze očekávat různé stavy hladiny
vody. Smí být instalovány pouze takové skimmery, které jsou funkční i při kolísání hladiny min.
15 cm. Konstrukce skimmeru musí umožnit únik živočichů. Návrhová hodnota šířky hrany
skimmeru: na 1 krychlový metr čištěné vody a hodinu (m3/hod) je třeba počítat s délkou přepadové
hrany min. 2 cm. Doporučená provozní doba skimmerů v koupacím jezírku jsou dvě hodiny
denně. Jakýkoli vratný tok musí probíhat poblíž hladiny, aby nedošlo k víření sedimentů. Přepadové
jezy musí být navrženy a provozovány tak, aby velká část převáděné vody vyvolala proudění
na hladině a odstranila nečistoty. V hlubších částech může docházet pouze k minimálnímu proudění.
Je třeba dbát na to, aby odsávání neovlivnilo rostliny.
Mineralizační filtr
V koupacích jezírcích je možné použít mineralizující filtry, aby se zlepšila průhlednost vody. Těmito
filtry smí projít za den až 50 % celkového množství vody jezírka. Na odtoku z mineralizačního filtru je
třeba umístit zařízení pro vázání ortofosfátů, jako jsou zóny podvodních rostlin, rostlinné zóny nebo
zařízení pro minerální srážení nebo vázání fosfátů. Tato zařízení musí být navržena tak, aby fosfát
61
mineralizovaný ve filtru byl v co nejvyšší míře vázán. Prouděním z filtru nesmí být v žádném případě
zvířen sediment.
V koupacích jezírcích se používají následující mineralizační filtry:
-
Pomalé filtry - filtrační médium musí mít průměr zrna 1 až 5 mm. Filtrační rychlost 0,05 až 0,5
m/h. Pomalé filtry mohou pracovat až 24 hodin denně.
-
Diskontinuálně provozované filtry smí pracovat s libovolnou rychlostí, avšak ne déle než dvě
hodiny za den.
-
Skrápěné nezaplavené filtry. Skrápěné nezaplavené filtry jsou nenasycené filtry, které mohou
být provozovány až 24 hodin denně. Při projektování a realizaci je bezpodmínečně nutné dbát na
to, aby celý objem skrápěného filtru zůstával v jakýkoli okamžik provozu nezaplavený.
-
Filtry pracující v intervalu - intervalové filtry jsou filtry, které se v pravidelných intervalech
zaplavují a zcela vyprazdňují. Nejméně jednou za den musí být provedeno úplné vyprázdnění.
g) Výsadba rostlin
Plocha zóny s rostlinami nemusí být souvislá. Hustota rostlin má při vysazování činit nejméně
6 rostlin na čtvereční metr zóny.
Výběr rostlin
Výběr rostlin musí být proveden s ohledem na očekávané vlastnosti vody (tolerance vůči pH, obsah
živin). Dalšími rozhodovacími faktory jsou klimatické podmínky a obsah živin v substrátu. Neofyty
považované za invazivní nesmí být použity.
Požadavky na rostliny
Rostliny musí z hlediska kvalitativních požadavků a druhu odpovídat vhodnosti výsadby podle
jednotlivých zón
-
zahradní zóna – vně okraje nádrže
-
vlhká zóna břehu – hloubka vody 0 cm
-
bažinná zóna – hloubka vody 0 – 5 cm
-
mělkovodní zóna – hloubka vody 0 – 30 cm
-
submerzní (leknínová) zóna – hloubka vody min 60 cm
Je třeba zajistit, aby se submerzní, nekořenící rostliny a plovoucí rostliny nemohly
za normálního provozu dostávat do užitkové zóny.
POZNÁMKA: Osázení regenerační zóny rostlinami je nutné považovat za úvodní, rostliny pak mohou
měnit své stanoviště a rozsah. Některé druhy mohou zcela zmizet.
62
Vyhřívání
Umělému vyhřívání koupacího jezírka je nutné se vyhnout, protože zvýšené teploty by mohly vést
k většímu uvolňování živin z anaerobních zón až k vývinu hnilobných plynů.
Hydrobotanická zařízení
Hydrobotanická zařízení mohou mít submersní nebo emersní podobu. Podstatnými prvky pro úpravu
vody jsou zde vodní, resp. bahenní rostliny a zooplankton. Hydrobotanická zařízení se při vysoké
hustotě porostu vyznačují dobrým příjímáním fosforu.
U submersních hydrobotanických zařízení se používají přednostně vodní rostliny mající
listovou část pod vodou (submersní hydrofyty), které rostou v pomalu a rovnoměrně protékaných
vodních útvarech. Zooplankton odstraňuje fytoplankton a bakterie. Při tomto procesu jsou uvolněné
a dodatečně (např. koupajícími se osobami) vnesené živiny částečně přijímány povrchem vodních
rostlin (hydrofyty). Podstatná část živin však slouží také jako zdroj potravy pro organismy, které žijí
na vodních rostlinách. Fytoplankton a vodní rostliny tak vzájemně bojují o životní prostor a výživu.
Každá z obou skupin rostlin přitom využívá prostředků, bránících růstu druhé skupiny. Pokud se místo
submersních hydrofytů použijí bahenní rostliny (helofyty), jedná se o emersní hydrobotanické
zařízení.
6.6.5 Speciální požadavky na TYP IV a V - Biobazén
Biobazén je podle definice oligotrofní vodní nádrž, vyznačující se doporučeným obsahem
celkového fosforu < 10 µg/l. Pod touto hranicí nedochází ani při větším pohybu vody k výraznějšímu
růstu řas. Této limitní hodnoty a nižších hodnot se dosahuje použitím filtrů vytvářejících biofilm.
Podpůrné účinky má pravidelné ruční nebo strojní čištění přístupných zón (skimmer, roboty
na čištění). Ke snížení obsahu fosforu může navíc přispět i vázání fosforu v mineráliích. Aby se
dosáhlo požadovaného limitu nebo nižších hodnot, je třeba věnovat mimořádnou pozornost vnosu
fosforu například zdrojovou plnicí vodou nebo stavebními materiály.
a) Kvalita plnicí vody pro biobazény
Plnicí voda smí obsahovat max. 10 µg/l celkového fosforu a max. 40 mg/l síranů.
Vodivost musí být nižší než 1000 µS/cm. Je-li vyšší vodivost způsobena dočasnou tvrdostí vody,
takže pokles vodivosti pod 1000 µS/cm lze očekávat do šesti týdnů, může být vodivost plnicí vody
i vyšší. Vodu je eventuálně nutné upravit.
b) Stavební materiály pro biobazény
Použitím štěrku, kamenů, betonu, lepidla na dlaždice, spárovacích hmot, malty pro beton a kameny
apod. se nedoporučuje vnést na 100 m³ biobazénu více než 50 g fosforu, tvořícího potenciálně
rozpustnou zásobu tohoto prvku. Zároveň každý materiál bude mít obsah extrahovatelného
fosforu menší než 6 mg/kg. Stanovení potenciálně rozpustného množství se provádí vložením
stavebních hmot po oxidační změně do 1N kyseliny solné na dobu 24 hodin. Snahou je dosáhnout
63
hodnoty pH ve smyslu udržování stability uhličitanem vápenatým optimálně kolem pH 8,4. Na to je
třeba dbát při výběru materiálu.
POZNÁMKA: Neztuhlý beton způsobuje příliš vysoké hodnoty pH. Pokud se používají pouze
silikátové stavební materiály, nelze dosáhnout dlouhodobé vápenato-uhličitanové rovnováhy.
Kovy, jako nerezová ocel nebo hliník, smí být ošetřeny výhradně mořidly bez kyseliny
fosforečné (např. na bázi kyseliny dusičné, fluorovodíkové).
POZNÁMKA: Čisticí přípravky, přípravky pro změkčování vody a odstraňování vápna často
obsahují velká množství kyseliny fosforečné a fosfátů a proto nesmí být použity.
c) Rostlinné substráty pro biobazény
Do biobazénů nesmí být ukládány organické rostlinné substráty. Musí být použity hydrokulturní
rostliny s volnými kořeny. Smí být proto použity pouze vhodné druhy hydrokulturních rostlin např.
Cyperus longus, Iris pseudacorus, Lythrum salicaria, Menta sp., Carex sp., Eriophorum latifolium
a jiné.
d) Násypy a urovnávací vrstvy z kamenného materiálu
Násypy a urovnávací vrstvy z kamenného materiálu, které nejsou nuceně protékány, nesmí mít větší
tloušťku vrstvy než 15 cm. Povrch v užitkové zóně musí být možné snadno čistit. Štěrkové násypy
v užitkové zóně se nedoporučují.
Skimmer
Vzdálenost kapilární uzávěry k maximální hladině vody musí činit minimálně 5 cm. Smí být
instalovány pouze takové skimmery, které jsou funkční i při kolísání hladiny min. 15 cm. Jímka
přepadající vody není potřebná.
Konstrukce skimmeru musí umožnit únik obratlovců. Návrhová hodnota délky hrany
skimmeru: na 1m3/hod čerpané vody je třeba počítat s délkou přepadové hrany min. 2 cm.
Filtry vytvářející biofilm
Filtrační substrát by měl pro růst biofilmu nabídnout výrazně větší povrch, než je celkový povrch
v užitkové zóně. V případě použití štěrku musí tento povrch činit minimálně 50-ti násobek celkového
povrchu užitkové zóny. U jiných filtračních materiálů je třeba vhodným návrhem zajistit ekvivalentní
výkon.
Aby byl zachován růst biofilmu při obsahu fosforu ≤ 10 µg/l, je potřebná rychlost
náběhového proudění (filtrační rychlosti) > 1,5 m/h.
Aby se zabránilo vzniku anaerobního prostředí a tím zániku biofilmu, je nutné dbát
na rovnoměrné protékání celého tělesa filtru. Pro zajištění nárůstu biofilmu až do limitní hodnoty je
třeba zajistit dostatečné zásobování všemi základními živinami s výjimkou fosforu. V případě
inertních filtračních materiálů (štěrk, minerální vlna) musí být toto zásobování zajištěno vodou.
Použitím filtračních materiálů, ve kterých se živiny ukládají (např. zeolity), může toto zásobování
částečně převzít substrát. Při výpočtu obsahu fosforu ve všech stavebních hmotách je třeba tedy vzít
v úvahu i jeho obsah ve filtračních materiálech.
64
Čisticí mechanismus biobazénů představuje ukládání fosforu v biofilmu, který roste
na povrchu vystaveném náběhovému proudění a je pravidelně odstraňován.
Čištění užitkové části biobazénu
Předpokládá se pravidelné čištění povrchů biobazénu. Technické pomůcky pro čištění - jako jsou
roboty - mohou usnadnit manuální péči a přispět k čistotě povrchů užitkové části.
Vyhřívání
Aby nebyla ohrožena funkce mikroorganismů v biofilmu, nesmí maximální teplota překročit 35 °C.
POZNÁMKA: Zahřívání je spojeno s biologickou funkcí biobazénů. Stanovení živin funguje díky
rychlejší látkové výměně mikroorganismů při vyšších teplotách dokonce efektivněji. Umělé chlazení
biobazénů není potřebné.
Solární ohřívání smí být - aby se zabránilo tvorbě zárodků v ohřívaném okruhu - použito
výhradně v okruhu odděleném od vody v nádrži. Vnos tepla musí být přitom prováděn přes výměník
tepla. Je nutné zabránit výraznému kolísání teploty vody. Při ochlazení o více než 5 °C musí být
provedeno odstranění biofilmu z filtru.
6.6.6 Péče o koupací jezírka a biobazény
Koupací jezírka a biobazény vyžadují pravidelnou péči, aby se zachovala jejich funkce. V rámci
předávání objektu musí být rovněž předán návod pro péči. Péče musí být prováděna podle návodu.
Cílem péče je dosažení, resp. zachování funkce definované v nabídce.
Návod pro péči musí pro dosažení stanoveného cíle obsahovat jednotlivá opatření a údaje o okamžiku
provádění všech opatření, jejich počtu a intenzitě.
Minimální obsah návodu pro péči:
-
Stupeň pokrytí rostlinami v zóně nesmí poklesnout pod 80 %.
-
Odumřelé rostliny musí být nahrazeny vhodnými druhy.
-
Odřezané části rostlin musí být z vody odstraněny.
-
Vhodnými opatřeními je třeba minimalizovat množství spadu listí.
-
Na začátku sezóny je třeba provést důkladné vyčištění. To zahrnuje odstranění všech odumřelých
částí rostlin včetně sedimentu. Z povrchů v užitkové zóně musí být odstraněn biofilm, usazeniny
a řasy.
-
Po každé odstávce musí být podle návodu k provozu propláchnuty filtry, přičemž voda
z proplachování nesmí být vrácena zpět do zařízení. Voda ze štěrkového filtračního tělesa
a potrubí musí být po delší odstávce filtru odvedena nebo odsáta. Technická zařízení, např. jímka
na přepadající vodu, vodní nádrže nebo technické rostlinné zóny musí být před opětovným
uvedením do provozu vyčištěny.
-
Pravidelně je nutné kontrolovat skimmer a přepadové žlábky a podle potřeby je čistit.
-
Je třeba zabránit, aby se v zařízení usadily (i vysadily) ryby a vodní ptáci.
-
Musí být kontrolována a zajištěna funkce okrajové a kapilární uzávěry, odvodňovacích
příkopů/žlábků a přepadových systémů.
65
6.7
Rekonstrukce koupacích jezírek a biobazénů
Zjištění stavu
Před zahájením prvních opatření je nutné provést zjištění stavu. Přitom se vychází zejména
z následujících podkladů:
-
Popis projektu podle části VI. článku 1, odstavce f).
-
Projektová dokumentace podle části VI. článku 2.
-
Návod k provozu/péči.
-
Údaje o závadách, které se vyskytly.
-
Rozbory (užitková voda, plnicí voda, materiály), pokud jsou k dispozici.
Nález
Je nutné zkontrolovat dokumenty, porovnat je se skutečností a vyhodnotit. Do hodnocení se zahrnuje
i okolí a způsob užívání objektu. Musí být zkontrolována plnicí voda, resp. její úprava. Musí být
zjištěna spotřeba (ztráta) vody.
Odchylky musí být dokumentovány.
Pokud je třeba, provedou se další zkoušky (stavební hmoty, přípravky používané pro péči, biologické
zkoušky atd.).
Opatření
Podle druhu odchylek musí být provedeno jedno nebo několik následujících opatření:
-
Zamezení vnosu povrchové vody z okrajů nebo ztrát vody.
-
Obnovení definovaného proudění u filtračních systémů.
-
Údržba technických zařízení.
-
Optimalizace (redukce) náběhového proudění v užitkové zóně.
-
Odstranění materiálů s obsahem fosforu.
-
Doplnění vhodných rostlin.
-
Obnovení jílové těsnící vrstvy rostlinných zón u koupacích jezírek.
-
Odstranění biomasy (sedimenty, řasy, listy atd.).
-
Sklizeň biofilmu/rostlin.
-
Vyrovnání deficitu živin.
-
Stabilizace hodnoty pH.
-
Použití minerálií/látek pro vázání fosforu.
Výměna vody se provádí v případě „otravy“ vody (např. dusitany), při příliš vysoké vodivosti
nebo velmi masivním vnosu živin, avšak nikdy by neměla být prováděna pravidelně.
66
6.8
Shrnutí
Účelem předkládaných Standardů je stanovení terminologie, zásad a požadavků na plánování,
realizaci a péči o koupací jezírka a biobazény, které zajistí předpokládaný provoz a požadavky
na kvalitu budovaných a provozovaných přírodních koupacích zařízení.
Standardy vycházejí z již vydaných závazných předpisů členských zemí mezinárodní organizace IOB,
zejména VÖSN a DGFNB a tudíž splňují obecně užívanou terminologii a požadavky zemí ve světě.
Správná volba TYPU – I, II, III, IV a V a následné dodržení požadavků pro stavbu a provoz daného
zařízení dávají základ pro řádnou spolupráci stavebníka, projektanta, realizátora a provozovatele.
Standardy dávají schopnost následné kontroly plnění ze strany objednatele. Základem je vypracovaný
projekt a na druhé straně i předávací dokumentace dle zde uvedených požadavků.
Komprimovaná filtrační technika
67
Koupací jezírko
Koupací jezírko typ I
68
Koupací jezírko po výstavbě
Koupací jezírko s pomalým filtrem typ III
69
Přírodní bazén s jednoduchým biofiltrem typ IV
Biobazén typ V
70
7.
Smíšené trvalkové výsadby – možnosti a zkušenosti
Ing. Adam Baroš
7.1
Základní filozofie
Smíšené trvalkové záhony, nebo také trvalkové výsadby s vyšším stupněm autoregulace a (tím pádem)
extenzivní péčí, jsou jedním z typů trvalkových (květinových) záhonů.
•
Vyznačují se některými typickými rysy:
•
výraznou dynamikou v průběhu roku (sezóny),
•
výrazným rozvojem v průběhu let,
•
specifickým „divočejším“ vzhledem,
•
užitím mulče – štěrku (na slunných stanovištích).
Záhony jsou založeny na využití třech životních strategiích („R“ – ruderální, „S“ – stres snášející
a „C“ – konkurenční) a pěti stupních rostlinné sociability (5. stupňů výskytu, od jednotlivých rostlin až
po rostliny ve velkých populacích). Zejména díky těmto parametrům, jejich vhodným kombinacím
a množstevním poměrům lze v záhonech (ve srovnání s klasickou blokovou výsadbou květinového
záhonu) vytvořit podmínky pro námi chtěnou „spolupráci“ (konkurenci) rostlin. To lze pak troufale
označit jako určitý stupeň autoregulace.
Autoregulace jsou vzájemné vazby (pozitivní i negativní) mezi jednotlivými rostlinami. Jsou
výsledkem životní strategie, při nichž vzniká dynamická rovnováha, kterou člověk pouze usměrňuje.
Z ekologického hlediska se však jedná o uměle vytvořený biotop, který je závislý na dodatkové energii
člověka a je poměrně nestabilní.
Další hovorové názvy tohoto typu záhonu jsou štěrkové záhony, „ štěrkáče“ nebo bezúdržbové
záhony. Nejdůležitější je výběr a kombinace rostlin, nikoliv vizuální efekt štěrku.
Představitelem nového typu trvalkových výsadeb se stal projekt kombinace rostlin Silbersommer
(1994-99), který zohledňoval tendence extenzivity a přírodního pojetí, jež se v historii znovu
ve vlnách objevují.
Po projektu Silbersommer nastupují další kombinace: Perennemix, prérijní výsadby, směsi dle
jednotlivých pracovišť v Německu, Švýcarsku nebo i jinde. V anglicky hovořících zemích se styl stává
také populárním a nazývá se „German style“.
V ČR byly realizovány tyto prvotní výsadby:
2002 – BRNO (Botanická zahrada a arboretum) – Perennemix
2003 – LEDNICE (Zahradnická fakulta) – Silbersommer
2004 – TRUTNOV (kruhový objezd)
2007 – PRAHA (Jičínská ulice, Hořejší nábřeží)
2007- až dodnes – PRŮHONICE (Dendrologická zahrada), v dalších letech – Litomyšl, Kutná hora,
Praha, Brno.
71
7.1.1 Porovnání mezi klasickým perenovým rabatem a smíšenými záhony.
Perenová rabata jsou pěkně vyhlížející, mají promyšlené kombinace sousedních rostlin, statický obraz,
který nezklame a většina lidí je má ráda. Jejich nevýhodou jsou vyšší požadavky na údržbu, potřeba
dalších energetických vstupů (voda, hnojení) a pakliže nemají kontinuální kvalifikovanou údržbu,
velmi rychle zanikají, zpustnou.
Výhody smíšených záhonů spočívají v nižších požadavcích na údržbu, využití přírodních
principů, jsou příznivější pro živočichy, využívají připravených směsí, tím vytváří úsporu financí a
jsou celoročně atraktivní. Zápory jsou: většinou divočejší vzhled (pro některé pozorovatele je to
výhoda), ztráta některých krátkověkých rostlin nutná údržba hlavou – tvůrce by měl mít kontakt
s výsadbou a péčí ovlivňovat
Pro inspiraci se využívají vhodná přírodní stanoviště - stepi, louky, prérie, mediterán. Pro
témata návrtu - ruderální porost, venkovská zahrádka, barevné kombinace, strukturní kombinace.
7.2
Návrh
Typologie z hlediska umístění ve veřejném prostoru:
•
záhony jsou vytvořeny pro městské prostředí spíše okrajových ploch,
•
extenzivní údržbě odpovídá vzhled záhonů,
•
jsou vhodné spíše pro střední až větší plochy výsadeb, kde plocha působí na pozorovatele jako
celek, jsou potlačeny rostliny jako individuální jedinci a detaily – ideální na kruhové objezdy,
dělící pásy atd.,
•
jsou nevhodné jako univerzální náhrada jiných květinových výsadeb na reprezentativních
místech jako jsou lázeňské kolonády, intenzivně udržované plochy, historické budovy
či na neudržovaná (ruderální) místa.
V návrhu musíme zohlednit:
•
vlastnosti budoucího stanoviště (půda, substrát, dostupnost vody, oslunění),
•
tvar záhonu (lépe dělat větší kompaktní plochy s větším vnitřním prostorem než více malých
plošek nebo úzké tvary),
•
dopravní vztahy (budoucí výšlapy, vyježděné koleje, úzký chodník, kruhové objezdy,
bezpečné přecházení),
•
účel (požadavky) výsadby (odclonění mezi pásy vozovek, okrasný záhon u školy,
u chodníku…)
•
požadavky investora.
7.2.1 Výběr rostlin - trvalek, cibulovin, dvouletek
Ideální je vlastní zkušenost s rostlinami. Vybírají se témata (barva, výška, geografie, stylizace…).
V barvě – nejen květů, ale i listů, plodů, rašení, podzimní zbarvení struktury a textury – kontrast
72
hrubé, jemné, vertikální, výškové rozvrstvení – zastoupení všech pater porostu. Kontroluje se doba
kvetení podle kalendáře. Pro menší plochy se vybírá méně druhů, rostliny spolehlivé, dlouho kvetoucí
taxony. Pro větší plochy (nad 70-100 m2) směsi druhově bohaté, výškově různorodé, s možností
experimentů.
7.2.2 Kompoziční a estetické možnosti
Základem je správné pochopení fungování záhonů a využití jejich možného potenciálu ve městech,
parcích a zahradách. Nelze efektivně „převádět“ klasický záhon do záhonu s vyšší autoregulací.
Záhony vyniknou v kontrastu se strohou moderní architekturou, ale zcela zanikají s okolními
ruderálními společenstvy. Autoregulace je klíčový faktor výsadeb, který lze potlačit či posílit
vybraným sortimentem a zejména údržbou zásadním způsobem tak ovlivníme vzhled celku.
Autoregulace přináší divokost, dynamiku, náhodnost. Tím i výsledný vzhled výsadeb. Využíváme
kombinace pevných, stabilních, pravidelných a výrazných struktur a divokého „matrixu“.
7.2.3 Tvorba vlastní směsi
Autoregulace funguje od určitého minimálního množství druhů. Nejmenší plocha potřebná pro rozvoj
záhonu se udává kolem cca 20-25/m2. Průměrný spon rostlin na suchém stanovišti je 9-10 ks/m2.
Průměrný počet cibulovin je 20-30 ks/m2. Směs rostlin se dělí na základní funkční skupiny.
•
solitéry (10-15% ve směsi)
•
skupinové rostliny (35-60%)
•
pokryvné rostliny (35-50%)
•
vtroušené rostliny (5-10%)
•
cibuloviny (se započítají zvlášť)
Některé rostliny jsou přechodné typy. Neexistují pro ně jasné hranice, o tom kam patří,
rozhoduje jejich použití.
Solitéry jsou z konkurenční strategie vzrůstné, dlouhověké rostliny, které se pomalu rozrůstají.
Tolerují stres, vytváří vertikální linie a přirozeně se nacházejí spíše jako jednotlivci.
Skupinové rostliny tvoří hlavní hmotu záhonu. Jsou středním patrem ve výsadbě. Mají nejbohatší
sortiment a stěžejní dobu kvetení.
Pokryvné rostliny tvoří nejnižší patro. Jejich použitím se tvoří kompaktní vrstva jako ochrana proti
plevelům. Je třeba dávat pozor na agresivní druhy, jako je chvojka, čistec vlnatý, chlupáček, které
přirozeně vytváří větší skupiny či souvislé porosty.
Vtroušené rostliny jsou podle ruderální strategie krátkověké trvalky, dvouletky i letničky. Potřebují
volnou plochu na přesévání. Jsou sice málo konkurenčně silné, ale vytváří dynamickou proměnu
záhonu. Je potřeba dát pozor na některé velmi vitální druhy.
Cibuloviny jsou důležité zejména na jaře pro první kvetoucí efekt Je nutno volit druhy s odpovídající
výškou. Ideální jsou botanické, málo šlechtěné druhy, u kterých se cibule nevyndávají ze záhonu.
Použitím pozdně kvetoucích druhů lze protáhnout kvetení až do léta. Po cca 2-3 letech jejich efekt
slábne.
73
Alternativy – náhrady jsou vždy velmi problematické. Sortiment odrůd je velmi široký, a proto je
nutná dobrá znalost rostlinného materiálu.
7.2.4 Limity záhonů
Přílišná očekávání a následné zklamání investora z výsadeb komplikuje založení dalších výsadeb.
•
Šablonovitost a zdánlivá jednoduchost bez skutečných znalostí projektanta získaných
pozorováním chování rostlin
•
neadekvátní údržba, respektive ne údržba, se projeví ztrátou koncepce záhonů
•
jedná se pouze o jeden typ záhonů z mnoha možných
•
svým charakterem jsou vhodné na patřičná místa – nenahradí a nesuplují letničkové výsadby
nebo Perenová rabata, ale svými možnostmi rozšiřují řadu možných použitelných míst pro
trvalkové záhony zejména ve městech
•
do prostředí venkova nutno zvolit odpovídající sortiment rostlin. Pozor, ať se celková
koncepce a kompozice záhonu nevytratí. Realizační firmy si často ulehčují práci a poptají
zakázku u jednoho dodavatele, což je na úkor výsledku díla.
7.3
Příprava stanoviště
Příprava stanoviště se dělá dle zvolené technologie. Bez výměny, s částečnou výměnou substrátu nebo
výměnou za zcela nový substrát. Je třeba dodržet odplevelení, respektive zajištění bezplevelného
substrátu (normy ČSN) chemickou, mechanickou, ekologickou cestou. Zajistit autorský dozor,
pro kontrolu materiálu, pravosti sortimentu, přípravy místa, k ukázce rozmístění a výsadby rostlin
– správná hloubka.
7.4
Výsadba
Termín výsadby volit ideálně na září/říjen. Při výsadbě správně koordinovat pracovníky pro správné
rozmístění rostlin na ploše. Provést sestřih vysokých či kvetoucích částí rostlin. Rostliny se sází tak,
aby horní okraj kontejneru byl zároveň s terénem. Kosatce pouze mělce. Někdy doporučované
vysázení trav výše může způsobit vyschnutí sazenic. Po výsadbě provést ihned zálivku. Výsadba
menších cibulovin ve skupinách, větší druhy – jednotlivě a do obvyklé hloubky. Výjimkou jsou lilie
a lichochvostec (Eremurus), které potřebují drenáž a namočení před výsadbou do vlažné vody. Včasné
zamulčování a instalace ochrany proti sešlapu a parkování. K záhonu umístit informační cedule.
7.4.1 Mulčování
Mulčování provést co nejdříve po výsadbě cibulovin. Druh a charakter mulče se volí dle stanoviště.
Vhodné hrubost – frakce je od 4/6 po 8/22 mm. Minimum tloušťky štěrkového mulče je 5–7 cm.
Různé materiály umožňují barevné kombinace. Použít se může kulatý štěrk (kačírek) nebo drcený,
ostrohranný štěrk. Po skončení práce zkontrolovat výšku mulče na více místech v záhonu. Absolutně
špatně je používání mulčovací plachetky pod mulč.
74
7.4.2 Poznatky ze zakládání
•
respektovat pravidla a doporučení z výsadeb zejména v ČR (výška mulče, min. rozměry
výsadeb, bezplevelnost , vlastnosti substrátu, osvědčený sortiment, náhrady, plachetky,
rozmisťování rostlin),
•
umístění každého záhonu na lokalitě musí být předem dostatečně zváženo (jasné provozní
vztahy, zátěž a intenzita provozu),
•
je třeba brát také v potaz např. stav vozovky (místa, kde se tvoří kaluže či vyjeté koleje budou
zdrojem vody a při srážkách bude tato voda neustále stříkat a promývat záhon v okolí) a
chodníku (překážky v chůzi – sloupky, kaluže, nerovnosti budou mít chodci tendenci obcházet
a mohou poničit výsadby),
•
nutností se ukazuje alespoň nízké oplocení záhonů, kvůli velkému tlaku sešlapu a parkování v
e městech,
•
nezbytností je autorský dozor v průběhu přípravy stanoviště a při výsadbách (rozmístění
rostlin, kontrola pravosti materiálu, atd.) a v 1. roce po výsadbě
7.4.3 Ekonomika založení
Zvážit všechny náklady na zakládání (zejména u nově zakládaných výsadeb na místě původně
zpevněných ploch). Snažit se maximálně využít stávající půdy. Dle metodiky zakládání je min. cena
cca 750 - 900 Kč/m2 bez DPH (při 50% výměně půdy).
7.4.4 Výzkum spokojenosti pozorovatelů
Potvrdila se silná provázanost mezi celkovým dojmem a barevností záhonu. Naopak struktura
a uklizenost má menší vliv na kladné hodnocení. Nejlépe hodnocený byl záhon (Tanz der Gräser),
který je zajímavý po celou sezónu, hlavně kontrastem listí, a to i v období, kdy nic nekvete.
7.5
Údržba
Hlavní nástroje pro snížení údržby těchto záhonů jsou:
•
poznaní stanoviště,
•
správný výběr rostlin,
•
dobré založení,
•
mulč,
•
častá kontrola a flexibilita v údržbě,
•
ochota experimentovat a strhnout pozornost jinam.
7.5.1 Zahradnické pracovní operace v záhonech
Zahradnické práce jsou dány potřebami rostlin.
Pravidelně, každý rok:
•
jarní sestřih, pletí, které je nejdůležitější je v 1. polovině roku (duben-červen), u jednoletých
plevelů s bohatým kořenovým systémem je lépe ustřihnout rostlinu těsně nad zemí než porušit
75
vrstvu mulče, selektivní odstraňování příliš dominantních druhů, zálivka, odstraňování částí
rostlin (suchých částí, semeníků aj.), chemická ochrana,
Jednou za více let:
•
kontrola, doplnění mulče, dosazení cibulovin a důležitých trvalek, rekonstrukce.
7.5.2 Technické operace
Pravidelně, každý rok:
•
sběr odpadků a exkrementů, kontrola a okamžité opravování oplocení,
Jednou za více let:
•
výměna oplocení (je-li dřevěné), oprava informačních cedulí (jsou-li instalované)
Zahradnické a technické pracovní operace od sebe většinou nelze odlišit (zejména sběr
odpadků a exkrementů), je tedy nutné tyto práce do rozpočtu započítat již na začátku a po
prvním 1-2 letech korigovat se skutečností.
7.5.3 Největší problémy:
•
odpadky,
•
ničení oplocení – výšlapy,
•
venčení psů, proto někdy nemá smysl vysazovat rostliny voňavé,
•
vytrhávání květin – (nejčastěji vysoké česneky Allium aflatunense).
Výše údržby je ovlivněna umístěním záhonu:
•
u chodníku je záhon více devastován, než na kruhovém objezdu témže místě,
•
tvar záhonu – úzké pásy a „špice“ neschovají nepořádek,
•
blízkost nádob na odpadky je zdrojem nekončícího úklidu v záhonech, naopak pokud chybí,
odpadky končí v záhonech,
•
blízkostí stromů – opad listí, květů, plodů
7.6
Rozvoj záhonů
Funkční životnost záhonů, tj. zda je záhon stále atraktivní a autoregulace funkční je závislá na mnoha
proměnných – od správného projektu, realizace a správné údržby, neočekávaných zásahů vyšší
a lidské moci, atd. Správně vytvořené výsadby jsou základem dlouhé životnosti.
Díky autoregulaci a „plánované divokosti“ se udává životnost výrazně delší než u standardního
trvalkového rabata, běžně 10 a více let. Zatím nejsou dlouhodobé zkušenosti s chováním záhonů.
Nejstarší dlouhodobě sledované a hodnocené záhony v ČR jsou letos cca 7. sezónu (v Dendrologické
Zahradě, v Jičínské ulici a na Hořejším nábřeží). Starší výsadby, např. v Lednici či Trutnově, nejsou
bohužel kontinuálně vyhodnocovány.
76
Rozmístění rostlin před výsadbou
Jarní efekt rašení trvalek
77
Letní efekt smíšených záhonů
Podzimní aspekt smíšených záhonů
78
Realizace Praha, Kostelní ulice
Praha, Hořejší nábřeží
79
Realizace smíšených výsadeb v Lednici na Moravě , založeno 2008
Realizace v Trutnově, založeno 2005
80
8. Inovace sortimentu trvalek ve školních sbírkách ČZA
Mělník
Ing. Miroslav Malý
V rámci projektu vznikly dvě ukázkové plochy se sortimentem trvalek. První plocha v sortimentální
části zahrady soustřeďuje osvědčený sortiment odrůd trvalek záhonového charakteru. Jedná se o nový,
ale i starší sortiment odrůd trvalek, který je roky prověřený a skýtá pro zahradníky jistotu přežití
v našich klimatických podmínkách. Po průzkumu stanoviště, které bylo tvořeno velmi uléhavou,
jílovitou půdou, se přistoupilo k částečnému upravení půdních podmínek rostlin. Záhon byl doplněn
o rašelinu a písek. Navezené materiály byly vypočítány z chybějícího půdního profilu vzhledem
k okolním pozemkům. Na záhon se navezly dvě vrstvy: 7 cm písku a 7 cm kvalitní německé
borkované rašeliny od firmy Gramoflor. Materiály byly zapraveny a promíchány s původní zeminou
rotovátorem. Po upravení povrchu, byl vysázen sortiment záhonových trvalek. Jedná se o 118 odrůd
trvalek, které byly sázeny podle vzrůstnosti, po 3 nebo 5 kusech.
Rostliny jsou označené přehlednými jmenovkami s plným botanickým a rodovým českým jménem.
Pro přehlednost je zde uveden abecední seznam.
Achillea ‘Credo’
Artemisia stelleriana ‘Boughton Silver’
Achillea ‘Red Velvet’
Aster novae-angliae ‘Andenken an Alma
Alchemilla mollis ‘Robustica’
Pötschke’
81
Aster novae-angliae ‘Purple Dome’
Helianthemum ‘Hartswood Ruby’
Aster novi belgii ‘Schneekissen’
Helianthemum ‘Wisley Pink’
Aster novi-belgii ‘Apollo’
Helianthemum ‘Wisley Primrose’
Aster novi-belgii ‘Crimson Brocade’
Helianthus ‘Lemon Queen’
Aster novi-belgii ‘Marie Ballard’
Heliopsis helianthoides var. scabra ‘Asahi’
Aster pilosus var. pringlei ‘Monte Cassino’
Hemerocallis ‘Black Eyed Susan’
Aster x frikartii ‘Mönch’
Hemerocallis ‘Condilla’
Baptisia australis ‘Violet Blue’
Hemerocallis ‘Entrapment’
Calamintha nepeta subsp. nepeta
Hemerocallis ‘Lavander Deal’
Campanula ‘Sarastro’
Hemerocallis ‘Little Business’
Campanula glomerata ‘Caroline’
Hemerocallis ‘Mike Reed’
Centaurea dealbata
Hemerocallis ‘Night Embers’
Coreopsis verticillata ‘Moonbeam’
Hemerocallis ‘Stella d’Oro’ tetraploid
Coreopsis verticillata ‘Zagreb’
Hemerocallis ‘Stoplight’
Echinacea (Big Sky Series) ‘Sunrise’ ®
Heuchera
Echinacea ‘Catharine’ ® TC
Burgundy’ TC
Echinacea ‘Tomato Soup’ ® TC
Heuchera ‘Hercules’ ®
Echinacea purpurea ‘Fatal Attraction’ ®
Heuchera ‘Lipstick’ ® TC
Echinacea purpurea ‘Hope’ ®
Hyssopus officinalis f. albus
Echinops ritro ‘Veitch’s Blue’
Hyssopus officinalis f. aristatus
Eupatorium maculatum (Atropurpureum
Iberis ‘Masterpiece’ ® TC
Group) ‘Riesenschirm’
Iberis sempervirens ‘Alexander’s White’
Eupatorium maculatum ‘Album’
Inula magnifica
Euphorbia amygdaloides ‘Purpurea’
Lavandula angustifolia ‘Dwarf Blue’
Euphorbia polychroma ‘Bonfire’ ®
Lavandula angustifolia ‘Hidcote’
Geranium ‘Johnson’s Blue’
Lavandula angustifolia ‘Rosea’
Geranium ‘Brempat’ Patricia
Lavandula x intermedia ‘Edelweiss’
Geranium ‘Pink Penny’ TC
Leucanthemum x superbum ‘Snowcap’
Geranium ‘Sirak’ (ibericum x gracile)
Monarda ‘Blaustrumpf’
Geranium sanguineum ‘Max Frei’
Monarda ‘Cambridge Scarlet’
Geranium sanguineum var. striatum
Monarda ‘Pink Lace’®
Geranium x magnificum ‘Rosemoor’
Nepeta ‘Blue Dragon’ ® TC
Geum ‘Mai Tai’ ® TC
Nepeta ‘Six Hills Giant’
Helenium ‘Can can’
Nepeta grandiflora ‘Wild Cat’
Helenium ‘El Dorado’
Nepeta racemosa ‘Grog’
Helenium ‘Moerheim Beauty’
Nepeta subsessilis ‘Cool Cat’
Helenium ‘Rubinzwerg’
Nepeta subsessilis ‘Sweet Dreams’
82
(Petite
Series)
‘Petit
Marbled
Nepeta x faassenii ‘Kit Cat’
Sanguisorba ‘Tanna’
Paeonia ‘Claire de Lune’ (lactiflora x
Sanguisorba obtusa
mlokosewitschii)
Sanguisorba tenuifolia var. alba
Paeonia ‘Coral Charm’ (lactiflora x
Sedum ‘Matrona’
peregrina)
Sedum ‘Mr. Goodbud’ ®
Paeonia ‘Red Charm’ (lactiflora x officinalis)
Sedum telephium (Atropurpureum Group)
Paeonia lactiflora ‘Jan van Leeuwen’
‘Picolette’
Paeonia lactiflora ‘Louis van Houtte’
Stachys byzantina ‘Cotton Ball’
Persicaria amplexicaulis ‘Alba’
Stachys officinalis (monierii) ‘Hummelo’
Persicaria amplexicaulis ‘Caliente’
Teucrium hircanicum ‘Paradise Delight’
Phlox divaricata ‘Chattahoochee’
Thalictrum delavayi ‘Ankum’
Phlox divaricata ‘White Perfume’
Tradescantia (Andersoniana Group) ‘Concord
Phlox paniculata ‘Sweet Summer Fragrance’
Grape’
Phlox paniculata ‘Starfire’
Tradescantia (Andersoniana Group)
Phlox paniculata ‘Uspech’
‘Innocence’
Rudbeckia ‘Little Gold Star’ ®
Veronica ‘Eveline’®
Rudbeckia laciniata ‘Herbstsonne’
Veronica longifolia ‘Schneeriesin’
Rudbeckia subtomentosa ‘Henry Eilers’
Veronica spicata ‘Glory’ Royal Candles ®
Salvia nemorosa ‘Caradonna’
Veronica spicata ‘Heidekind’
Salvia nemorosa ‘Sensation Deep Blue’
Veronicastrum virginicum ‘Album’
Salvia nemorosa ‘Sensation Deep Rose Imp.’
Veronicastrum virginicum ‘Fascination’
Salvia nemorosa ‘Viola Klose’
Yucca filamentosa ‘Color Guard’ TC
Salvia x sylvestris ‘Schneehügel’
Sanguisorba ‘Cangshan Cranberry’ DJHC 535
ex Yunnan
Ve školních sbírkách byl vysazený ještě druhý ukázkový záhon, nyní se sortimentem stínomilných
trvalek. Záhon obsahuje 109 různých taxonů rostlin, celkem v 3200 kusech rostlin. Nachází
se situován u okružní cesty pod stromy sortimentu okrasných jabloní. Stanovištní podmínky
se vyznačují plným, částečným stínem, až po plně osvětlenou část záhon. Celkově celý záhon je spíše
suším místem. Sortiment je rozmístěn tak, aby jednotlivé druhy rostly dál od sebe a bylo možné
je snadno od sebe rozeznat. Půdní souvrství bylo jen částečně obohaceno praným pískem
se zapravením. Při výsadbě, jako u předchozího záhonu, bylo použito zásobní hnojivo Silvamix
ve formě tablety ke kořenům jednotlivých vysazovaných rostlin. v tomto záhonu se vyskytují tyto
rostliny.
83
Sortiment ukázkového záhonu stínomilných trvalek:
Achillea filipendulina ‘Feuerland’
Aster schreberi
Achillea filipendulina ‘Hymne’
Astilbe chinensis var. pumila
Achillea millefolium ‘Kirschkönigin’
Astilbe chinensis ‘Veronika Klose’
Achillea millefolium ‘Paprika’
Astrantia major ‘Sunningdale Variegated’
Achillea millefolium ‘Terracotta’
Bergenia cordifolia ‘Baby Doll’
Ajuga reptans ‘Burgundy Glow’
Bergenia cordifolia ‘Morgenröte’
Ajuga reptans ‘Mini Mahagony’
Bergenia cordifolia ‘Winterglut’
Ajuga reptans ‘Sanne’
Bergenia ‘Dragonfly Sakura’
Alchemilla erythropoda
Brunnera macrophylla
Alchemilla mollis ‘Thriller’
Campanula punctata ‘Beetrot’
Allium ursinum
Campanula punctata ‘Sarastro’
Anemone hupehensis forma alba
Carex caryophyllea ‘The Beatles’
Anemone hupehensis ‘September Charm’
Carex foliosissima ‘Icedance’
Anemone hupehensis ‘Splendens’
Carex foliosissima ‘Irish Green’
Anemone sylvestris
Carex dolichostachya Silver Sceptre
Aquilegia vulgaris ‘Leprechaun Gold’
Centaurea montana ‘Citrina’
Aquilegia vulgaris plena ‘Nora Barlow’
Centaurea montana ‘Jordy’
Aruncus aethusifolius
Cimicifuga racemosa
Aruncus dioicus (syn. sylvestris)
Cimicifuga ramosa ‘Atropurpurea’
84
Convallaria majalis
Hosta plantaginea ‘Honeybells’
Dianthus plumarius ‘Roseus’
Hosta plantaginea ‘Royal Standard’
Dicentra spectabilis
Hosta sieboldiana ‘Blue Angel’
Dicentra spectabilis ‘Alba’
Hosta x fortunei ‘Aureomarginata’
Doronicum orientale ‘Little Leo’
Lamiastrum galeobdolon ‘Silberteppich’
Dryopteris filis mas ‘Mexica’
Lupinus Russell - Varietes ‘Edelknaben Rot’
Epimedium grandiflorum ‘Lilafee’
Lupinus Russell - Varietes ‘Fräulein’
Epimedium grandiflorum ‘Shiho’
Lupinus Russell - Varietes ‘Russell Kastellan
Epimedium perralchicum ‘Frohnleiten’
Blau’
Epimedium pinnatum subsp. colchicum
Luzula nivea
Epimedium versicolor ‘Sulphureum’
Luzula sylvatica ‘Onderbos’
Epimedium youngianum ‘Niveum’
Miscanthus sinensis ‘Little Zebra’
Erigeron ‘Karminstrahl’
Molinia arundinacea ‘Karl Foerster’
Erigeron ‘Nachthimmel’
Oenothera missouriensis
Erigeron ‘Sommerneuschnee’
Oenothera tetragona ‘Erica Robin’
Eupatorium rugosum ‘Chocolate’
Omphalodes verna
Festuca mairei
Onoclea sensibilis
Geranium collinum ‘Nimbus’
Pennisetum alopecuroides ‘Red Head’
Geranium macrorrhizum ‘Ingwersen’
Phlomis tuberosa ‘Amazone’
Geranium macrorrhizum ‘Spessart’
Polypodium vulgare
Geranium pratense ‘Brookside’
Primula veris ‘Cabrillo Yellow’
Geranium ‘Sweet Heidy’
Prunella grandiflora
Geum coccineum ‘Orange Queen’
Pulmonaria officinalis ‘Pink Dawn’
Gillenia trifoliata
Pulmonaria officinalis subsp. obscura
Helenium ‘Kanaria’
Rodgersia pinnata
Helenium ‘Wonadonga’
Salvia nemorosa ‘Caradonna’
Heliopsis
helianthoides
Scabra
‘Summer
Sporobolus heterolepis ‘Cloud’
Nights’
Stachys byzantina ‘Silky Fleece’
Helleborus niger ‘Praecox’
Stachys byzantina ‘Silver Carpet’
Helleborus orientalis Rote Hybriden’
Vinca minor ‘Alba’
Hemerocalis ‘Bitsy’
Vinca minor ‘Atropurpurea’
Heuchera - červený list, do truhlíku
Vinca minor ‘Aureomarginata’
Heuchera villosa ‘Coffee Bean’
Vinca minor ‘Bowles’
Heuchera villosa ‘Fall Festival’
Vinca minor ‘Flower Power’
Heuchera villosa ‘Peach Parfait’
Waldsteinia geoides
Heuchera villosa ‘Rose Granita’
Waldsteinia ternata
Heuchera villosa ‘Silver Streak’
85
Achillea ‘Credo’
Achillea ‘Red Velvet’
86
Aster pilosus var. pringlei ‘Monte Cassino’
Aster x frikartii ‘Mönch’
87
Aster novi belgii ‘Schneekissen’
Echinacea purpurea ‘Fatal Attraction’
88
Echinacea ‘Tomato Soup’
Echinacea ‘Sunrise’
89
Euphorbia polychroma ‘Bonfire’ ®
Geranium ‘Brempat Patricia’
90
Geranium ‘Pink Penny’
Helenium ‘El Dorado’
91
Heliopsis helianthoides var. scabra ‘Asahi’
Hemerocallis ‘Stella d’Oro’ tetraploid
92
Iberis ‘Masterpiece’
Nepeta racemosa ‘Grog’
93
Phlox paniculata ‘Uspech’
Persicaria amplexicaulis ‘Alba’
94
Persicaria amplexicaulis ‘Caliente’
Rudbeckia laciniata ‘Herbstsonne’
95
Salvia x sylvestris ‘Schneehügel’
Salvia nemorosa ‘Viola Klose’
96
Sedum ‘Mr. Goodbud’ ®
Stachys byzantina ‘Cotton Ball’
97
9. Závěr
Použitelnost trvalek je velmi široká. Vybranými tématy se autoři chtěli zaměřit na nejaktuálnější
témata používání této široké a poměrně složité skupiny rostlin. Proniknutí do správného použití
vybraných rostlin na daném stanovišti vyžaduje dobrou, až detailní znalost sortimentu a pochopení
filozofie díla, které s těmito rostlinami chceme vytvořit. Pokud budeme znát nároky rostlin a podaří se
nám je respektovat, respektive vytvořit správné podmínky pro růst rostlin, budou naše trvalky přinášet
krásu i užitek po dlouhou dobu života výsadeb.
Znalosti jednotlivých témat je nutno ověřovat v ukázkových výsadbách. Nově založené
výsadby v areálu školních sbírek České zahradnické akademie Mělník možní zájemcům sledovat
vývoj růst, vývoj, kvetení, vitalitu, zdravotní stav a mnohé další aspekty, které potřebují znát všichni
pěstitelé a návrháři těchto krásných rostlin. Nechť naše výsadby a semináře poslouží k zlepšení
znalostí v použití trvalek v okrasných zahradách a parcích.
98
Tato publikace je spolufinancována Evropským sociálním fondem
a státním rozpočtem České republiky.
ISBN 978-80-87610-18-3