5–6 / 2014 - Hlas mučedníků

Komentáře

Transkript

5–6 / 2014 - Hlas mučedníků
5–6 / 2014
Pamatujte na vězně, jako byste byli uvězněni s nimi; pamatujte na ty, kdo trpí, vždyť i vás
může potkat utrpení. – Židům 13,3
Ježíšovi bratři, sestry a matky
Křesťané v muslimském světě: tváří v tvář teroristům
Zprávy ze světa
N a k l a d a t e l s t v í STE­ F A­ N O S n a b í z í :
Rasooli & Allan – Lékař z Kur­dis­tá­nu
Příběh o obrácení mus­lim­ského mullaha.
A5, 134 stran, cena 77 Kč.
Richard Wurmbrand – Vítězná víra
Inspi­rující čtení na téma křesťanské ví­ry a svě­dectví.
12×18 cm, 176 stran, cena 120 Kč.
Ken Anderson – Smělý jako beránek
Životní příběh známého čínského křes­ťan­­ského di­si­
den­ta. A6, 170 stran, váz. 137 Kč.
Pavel Rejchrt – Dvanáct kázání
Sbírka kázání českého malíře, bás­níka a li­­­­terá­ta
z posledních deseti let, ve kterých se ­autor za­­mýšlí
nad duchovní situací současného křes­­ťanstva i spo­
leč­nos­ti.
Váz. brožura, 14×19 cm, 96 stran, 147 Kč.
John Bunyan – Milost přehojná
Duchovní autobiografie Johna Bunyana.
11,5×17,5 cm, 192 stran, cena 157 Kč.
John R. Weinlick – Hrabě Zinzendorf
Životní příběh hraběte Mikuláše Lud­víka Zin­­zen­dorfa,
nejvýznamnějšího před­sta­vi­tele Obno­vené Jednoty
bra­tr­ské.
Vázaná brožura, 12×19 cm, 232 stran,
cena 175 Kč.
Hermann Hartfeld – Víra navzdory KGB
Autentické vyprávění o pronásledování křes­­­­­ ť anů
v Sovětském svazu v šedesátých letech.
12×19 cm, 304 stran, cena 177 Kč.
Richard Wurmbrand –
Kristus na Ži­dov­ské cestě
Autor sám židovského původu uvažuje na ži­dov­ské
téma. 12×18 cm, 248 stran, cena 175 Kč.
Sam Wellman – William Carey
Kniha o životě anglického misionáře v In­dii.
Vázaná brožura, 12×19 cm, 160 stran,
cena 167 Kč.
Hans Martin Braun – Let přes hranice
Napínavý román z prostředí ruské podzemní církve
se špionážní zápletkou.
Vázaná, 11,5×17 cm, 120 stran, 2. vydání,
cena 138 Kč
Mike Fearon – Martin Luther
Beletrizovaná biografie jedné z klíčových po­stav historie křesťanství.
Vázaná brožura, 12×19 cm, 112 stran,
cena 165 Kč.
Anatolij Granovskij – Byl jsem agentem NKVD
Memoáry agenta sovětské tajné služby, pů­so­bí­cí­ho
krátce také v poválečném Čes­ko­slovensku.
Vázaná s přebalem,
12×19 cm, 288 stran, cena 245 Kč.
Tom White – Akce Kuba
Po sedmnácti měsících vězení na Kubě vy­prá­ví au­tor
vzru­šu­jí­cí příběh církve trpící za „třti­no­vou opo­nou“.
A6, 230 stran, cena 83 Kč.
Darlene Deiblerová-Roseová –
Ve stínu vycházejícího slunce
Podivuhodný příběh americké misionářky v japonském zajetí za druhé světové války.
Vázaná s přebalem, 12×19 cm, 288 str.,
cena 248 Kč.
Richard Wurmbrand – Vězeňské zdi kdyby
promluvily
Autorova kázání, sestavená na samovazbě, ­k terá jsou
pozoruhodným a jedinečným do­ku­men­tem o hlu­bi­
nách křesťanské víry upro­střed nelidského teroru
a zou­fal­ství.
Vázaná, 12×18 cm, 136 stran, cena 185 Kč.
Sam Wellman – Jan Kalvín
Biografie slavného reformátora.
Vázaná brožura, 12×19 cm, 160 stran,
cena 225 Kč
Bratr Andrew – Pašerákem ve službách
Nejvyššího
Kniha popisuje začátky služby bratra An­dre­wa. Díky
této knize se mnozí západní křesťané začali zajímat
o utr­pe­ní svých spoluvěřících v totalitních zemích a
mnohým rovněž po­moh­la nalézt víru v Ježíše Krista.
Vázaná s přebalem, 12×19 cm, 262 str.,
cena 245 Kč
Richard Wurmbrand – V Božím podzemí
Luterský farář Richard Wurmbrand odmítl veřejně chválit komunistický režim a podrobit se jeho diktátu. Je
uvězněn a společně s ostatními nepřáteli režimu vystaven mučení, o kterém obyvatelé svobodného světa
nemají ani tušení.
Vázaná, 115×175 mm, 335 stran, doporučená prodejní cena 225 Kč
Nabízené knihy z nakladatelství STE­FA­NOS si můžete objednat na naší adrese, uve­de­né na zadní straně obálky. Poštovné
ani balné není účtováno. Ukázky knih naleznete na internetové adrese www.hlas-mucedniku.cz
Hlas muèedníkù 5–6 / 2014
Naši kurýři na severovýchodě Indie používají k dopravě námi sponzorovaných Biblí k věřícím i velbloudy.
richard Wurmbrand napsal
Ježíšovi bratři, sestry
a matky
„Neboť kdo činí vůli mého otce v nebesích,
to je můj bratr, má sestra i matka“.
(Matouš 12,50)
Naši milovaní,
na Vánoce před čtyřiatřiceti lety jsem se
svou rodinou přicestoval do Norska. Jelikož
bylo za nás zaplaceno výkupné, směli jsme
opustit komunistické Rumunsko, kde jsme
byli, má žena i já, vězněni. O tehdejších Vánocích v roce 1965 jsme
poprvé navštívili bohoslužby ve svobodném světě; bylo to v americkém sboru v Oslo, hlavním městě Norska.
Poprvé v životě jsme viděli sborové dopisy, chórové oděvy, dětské bohoslužby – to vše, co v našem komunistickém světě neexistovalo.
Tehdy jsme se setkali s pastorem Myrusem Knutsem, který po vyslechnutí
našeho příběhu učinil to, co v tu chvíli považoval za nejlepší: poslal nás do
USA, aby i další křesťané uslyšeli tento příběh z první ruky od těch, kteří
trpěli pro Krista. A nebyl to jen smutný příběh o utrpení, ale také opojný
příběh o hrdinech víry, které jsme osobně znali. „Hlas mučedníků“ dorazil
do svobodného světa.
Proč existuje láska?
Do italské Verony se po řadu staletí sjíždějí návštěvníci z celého světa,
aby shlédli hrob literárních postav Romea a Julie. Jejich příběh byl na divadelní jeviště uveden Shakespearem: dva mladí, do sebe zamilovaní lidé jsou
od sebe násilně rozděleni nesmyslnou nenávistí svých rodičů. Oba se rozhodnou pro dobrovolnou smrt.
Jeden z návštěvníků hrobky tam zanechal dopis s jedinou krátkou větou:
„Proč existuje láska?“
Láska může zapříčinit nesmírnou tragédii. Je však také zdrojem nejvyšší
inspirace. Přináší milujícím úžasnou radost ze vzájemné jednoty. Svého
vrcholu pak dosahuje v sebezapření, jdoucím až ke ztrátě vlastního života
pro milovanou bytost.
Sv. Cyprián, setnutý pro víru v roce 258, napsal: „Mučednictví je křest
větší v milosti, vznešenější v moci, vzácnější ve cti, křtem, ve kterém křtí
andělé, nad kterým Bůh a Kristus plesají, křtem, po němž již není více hříchu. Ten činí naši víru dokonalou. Připojuje nás bezprostředně k Bohu.“
Pro Ježíše představovalo mateřství – obětující se druh lidské lásky – nepřetržitou připravenost sloužit svému milovanému. Na Golgotě to nebyl pouze
Ježíš, kdo byl probodnut. Marii se dostalo od Simeona proroctví, které se
také naplnilo: „I tvou vlastní duší pronikne meč“ (Lukáš 2,35). Marie se svým
Synem trpěla i tehdy, když ho apoštolové opustili. Jeho krev a její slzy se
objevily před Bohem společně.
Ale Marie nemusí být nutně jedinou Ježíšovou matkou. I my můžeme
dosáhnout této hodnosti. Ježíš výslovně prohlásil: „Neboť kdo činí vůli mého
Otce v nebesích je... má matka.“ Bylo pro nás nezbytné vyprávět na Západě příběhy o takových Ježíšových matkách – věřících, kteří dosáhli té úrovně víry,
citu, utrpení, starosti a oběti pro Pána, jako tomu bylo v případě Marie.
O Vánocích neslavíme jen narození Ježíšovo, ale otevíráme také dveře
pro všechny křesťany, abychom se tak připodobnili Kristu či Ježíšovým
matkám.
Naše misie byla založena s myšlenkou hledat křesťany, kteří mají srdce
podobné srdci Ježíšovy matky.
Vyprávěli jsme příběhy Trachtamanna, Tarleva, Ordinského a Lydie Caldararové, představitelů hnutí mesiánských židů v Kišiněvě, bývalém SSSR,
kteří byli pro svou víru komunisty deportováni do Ruska a zavražděni.
Vyprávěli jsme o vězeňských celách, kde v zimě mrzlo. Valer Irinca
z rumunské organizace Armáda Páně musel s mnoha dalšími celý den běhat,
aby si zachránil život.
Elie Wiesel, nositel Nobelovy ceny a rumunský Žid, který přežil holocaust,
píše o křesťanské selce, která sloužila svému jménu – jmenovala se Marie.
Byla to pouze náhodná shoda jmen? Když byl Wiesel v nacistickém vyhlazovacím táboře, Marie, pro Židy pohanka, riskovala vlastní život, prošla přes
zátarasy a ostnaté dráty, aby uvězněným Židům přinesla sýr, vejce, ovoce
a luštěniny. Na konci války se jí dokonce podařilo některé z tábora vysvobodit a ukrývat je ve svém domě.
Vyprávěl jsem nádherný příběh o vzácné sestře Mindrutzové, křesťanské
ženě, která v době, kdy jsem byl já, moje žena a čtyři další židovští křesťané
za války ve fašistickém Rumunsku ve vězení, zabušila na vězeňská vrata
a žádala, aby směla trpět společně se svými bratry z vyvoleného národa. Její
žádosti bylo vyhověno. Její ochota být s námi ve vězení tak zapůsobila na
soudce, že jsme byli všichni osvobozeni. Byl to jediný případ, kdy v Rumunsku fašistický soud osvobodil Židy!
Když jsem byl ve vězení, nesměl jsem dostat zvenčí žádnou zásilku. Jedna
svobodná sestra přemohla hroznou zimu a všechny zákazy a do vězení nám
přinesla potraviny. Jmenovala se Anděla.
V neslavně proslulém nacistickém koncentračním táboře Dachau bylo tři
tisíce katolických kněží ze všech evropských, nacistickým Německem okupovaných zemí. Byl mezi nimi i mladičký Karl Leisner, který stačil sloužit
pouze jedinou mši. Jeho poslední slova před předčasnou smrtí zněla: „Všemohoucí Bože, prosím, požehnej i mým nepřátelům.“
Rumunský pravoslavný kněz Ilie Cleopa strávil pro svou víru osm let ve
vězení. Choval mateřskou lásku k Ježíši, kterého viděl ve svých spoluvězních. Miloval je jak děti, dobré i zločinné. Cleopa nelámal hůl ani nad jediným. Se svými spoluvězni se nedělil jen o slova útěchy, ale i o svůj nuzný
příděl potravin – ať to byli vězni pro víru nebo pro
skutečné zločiny. Taková křesťanská mateřská láska
je tou nejobsáhlejší formou lásky.
Slavte Vánoce jako Ježíšova matka
Marie stála věrně u kříže, když Ježíš řekl Bohu,
„Do tvých rukou odevzdávám svého ducha,“ a když
si zdánlivě zoufal a dotazoval se Boha. Ti, kteří jsou
ji podobni, stojí s vámi, když procházíte utrpením,
dokonce i když je zapíráte a zrazujete nebo jste ve
vězení. Snaží se vás získat nazpět.
Jsou zde opět Vánoce. Pamatujme na svatou Baptistická misionářka Lotchvíli – novorozeně v náruči své matky. Ježíš ale tie Moonová
není spokojen, má-li jen jednu matku. Po celou
historii se lidé na sebe vzájemně odvolávali, stávali se duchovními učiteli,
dětmi, žáky nebo služebníky. Ježíš je jediným, kdo volá jak muže tak ženu,
aby se stal(a) jeho bratrem, sestrou a matkou.
Radovat se s těmi, kteří se neradují
Společně se radujeme se všemi z vás, kteří budou zasedat k zaslouženým
vánočním hodům. Pamatujme však také na ty, kteří si je dopřát nemohou –
buď proto, že jsou příliš chudí, anebo jsou natolik sevřeni nějakým utrpením, že se nedokážou svátků účastnit.
V roce 1912, když v Číně vypukl veliký hlad, nedokázala baptistická
misionářka Lottie Moonová při pohledu na hladovějící zástupy vůbec jíst
a všechny své prostředky i potraviny rozdávala strádajícím. Kdyby tehdy
každý Američan daroval jediný halíř denně, mohlo být hladovějícím materiálně pomoženo. Avšak mnohé výzvy zůstaly bez odezvy.
Její přátelé pozorovali v jejím chování cosi divného a začali se obávat
o její mentální a fyzické zdraví. Proto ji poslali nazpět do USA. Ale Lottie po
cestě, přesně na Štědrý večer roku 1912, zemřela v japonském městě Kobe.
Jako poslední slova vyslovila jména svých čínských přátel, kteří zemřeli
hladem. Zemřela tak společně s nimi. Nebyl to čin vůle. Ona prostě nedokázala jednat jinak.
Máme důvod k radosti. Kristus se narodil v Betlémě. Přišel na zem kvůli
naší spáse. My však také víme, že naše přítomné radosti jsou „neúplné“.
Víme, že plná radost se dostaví, až se setkáme s Kristem a všemi drahými
svatými tváří v tvář.
Přejeme vám požehnané Vánoce!
V Kristu Váš
[Richard Wurmbrand (1909–2001) – rumunský luterský farář, který byl pro svou víru vězněn čtrnáct let v komunistickém žaláři. Po odchodu na Západ založil se svou manželkou Sabinou v roce
1967 mezinárodní misijní organizaci, jejímž cílem je pomáhat pronásledovaným křesťanům. Tento
článek pochází ze staršího vydání amerického zpravodaje. Redakčně upraveno.]
Proná sledovaná círke v dnes
Křesťané v muslimském světě
Tváří v tvář islámským extrémistům
V minulém roce si svět uvědomil hrozbu, kterou představují islámští extrémisté tzv. Islámského státu (IS), když tato teroristická skupina obsadila během několika hodin Mosul, druhé největší město
Iráku. V krátké době pak IS zabral i přilehlé oblasti města, které byly
odjakživa domovem křesťanské populace v Iráku. Teroristé IS dali
křesťanům na vybranou: buď přijmou islám, nebo zaplatí vysokou
daň, anebo oblast opustí, jinak budou zabiti. Většina křesťanů proto
urychleně uprchla.
Křesťanští aktivisté sledovali rozvoj islámského extremismu během
posledních let v mnoha zemích světa. Hlas mučedníků působil v posledních
dvou letech mezi křesťanskými uprchlíky ze Sýrie, které z jejich domovů
vyhnali muslimští rebelové. Pracovali jsme mezi křesťany žijícími na filipínském ostrově Mindanao,
které ohrožovaly islamistické skupiny usilující o politickou moc nad celým ostrovem. Byli jsme svědky
nárůstu útoků islamistů
v Keni, kteří do této země
pronikali ze Somálska.
V Nigérii si již po čtyři roky
bere křesťany za cíl teroristická skupina Boko Haram.
Tato organizace systematicky útočí na křesťanské
Pracovníci Hlasu mučedníků rozdávají potraviny a další osady a instituce ve snaze
nezbytnou pomoc mezi potřebnými na ostrově Mindanao,
vytvořit na severu Nigérie
kteří museli uprchnout ze svých domovů před muslimčistě islámský stát.
skými povstalci.
Tisíce zabitých, zraněných a křesťanů bez domova
Když IS vyhlásil nad obsazenými oblastmi Sýrie a Iráku svůj chalífát, také
skupina Boko Haram po obsazení převážně křesťanského města Gwoza prohlásila 24. srpna za svůj vlastní chalífát obsazené území.
Od roku 2010 přišlo podle odhadů v severní Nigérii o život 11 500 křesťanů,
3 500 jich bylo zraněno a tisíce dalších musely uprchnout ze svých domovů.
Taková je bilance působení skupiny Boko Haram v severních nigerijských
státech Borno, Yobe a Adamawa. V průběhu této doby se Hlas mučedníků
snažil zmírňovat utrpení nigerijských křesťanů. Po každém ohlášeném
útoku shromáždili naši pracovníci informace o zraněných a snažili se jim
následně zajistit co možná
nejlepší lékařskou pomoc.
K nigerijským křesťanům,
kterým jsme měli příležitost
v tomto roce pomoci, patří
John Yakubu. Poté, co přežil
několik útoků příslušníků
Boko Haram v Gwoza, uprchl
třiačtyřicetiletý Yakubu se
svou rodinou do utečeneckého tábora v Kamerunu. Příslušníci Fronty al-Nusra, další islámské extrémistické
Když ale jeho rodina strá- skupiny, která operuje na území Sýrie, a která je napojena
dala hlady, vrátil se domů, na al-Kajdu.
aby opatřil rodině potravu.
Když ho členové Boko Haram uviděli, jak vchází do svého domu, okamžitě ho zajali a snažili se ho přinutit, aby přijal islám. Když John odmítl,
přivázali ho ke stromu a pak mu zasadili rány nožem na hlavě, zádech a na
nohou a nechali ho, aby vykrvácel. Johnovi se ale podařilo vyvléknout
z pout a dostat se včas do nemocnice. Naše misie později uhradila náklady
na jeho léčbu.
Dalším nigerijským křesťanem, kterému jsem mohli pomoci, je Philemon
Dabou z osady Attagara, patřícího do státu Adamawa. Když teroristé z Boko
Haram přepadli jeho vesnici, utekl Philemon do hor. Ale později pocítil ve
svém úkrytu touhu vydat povstalcům svědectví o své víře v Krista. Vrátil se proto do vesnice, ale než mohl cokoli
říci, povstalci ho střelili do břicha. Naštěstí
jeho zranění nevedlo k okamžité smrti. Také
jemu naše misie opatřila kvalitní lékařskou
pomoc.
Podpora iráckých křesťanů
Situace iráckých křesťanů, kteří uprchli
před Islámským státem, zůstává i nadále
kritická. „Když udeří písčitá bouře, nevidíte
kolem sebe vůbec nic,“ uvádí jeden z našich
tamních pracovníků. „Musíte čekat, až bouře
pomine a prach se usadí. Pak teprve uvidíte,
co Bůh koná. A naše situace zde se podobá
právě takové bouři.“
Ještě než pastor Kubria opustil Mosul,
nasprejovali povstalci IS na jeho dům arabské písmeno „nun“, které označovalo, že
je jeho majetek zkonfiskován, protože je
křestanem. Ačkoli tento bratr přišel z materiálního hlediska o všechno, náš pracovník,
který s ním hovořil, poznamenává, že nej-
John Yakubu patří k nigerijským
křesťanům, kteří utrpěli při útoku
povstalců z Boko Haram vážné zranění.
větší obavu nemá ani tak
o sebe jako o „islamisty,
které považuje za oběti falešných iluzí“. Pastor Kubria nyní koná svoji
duchovní službu mezi tisíci
utečenci, kteří s ním uprchli z Mosulu. „Současná krize je velmi deprimující, ale
Bůh nám dává svoji milost.
Děláme, co můžeme,“ prohlašuje Kubria.
Nouze utečenců je veliká.
Křesťanští utečenci v Erbílu jsou ubytováni všude, kde je
to jen trochu možné. Někteří musí spát na různých nádvo- Pracovníci Hlasu mučedřích nebo v parcích, jiní obývají nedokončené stavby (na níků se snaží reagovat na
obrázku). Snášet horké léto za těchto podmínek je velmi všechny vzniklé potřeby.
obtížné, ale nyní nastává zimní období a naši tamní konSnaží se hledat obydlí,
taktní pracovníci vyjadřují obavy, jak tito lidé přečkají zimu.
Hlas mučedníků proto ve spolupráci s místními sbory roz- zajišťují matrace, potraviny
a pitnou vodu apod. Problédává mezi utečenci různé ohřívače a teplé oblečení.
mem je také zoufalá nečinnost utečenců. „To nejhorší na pobytu v táboře je skutečnost, že zde není co
dělat,“ poznamenává jeden z našich pracovníků. Lidé sedí a nemají žádnou
činnost, nemají čím se zabavit. A to je nesmírně ubíjející. „Proto naše misie
rozdává mezi dětmi dětské ilustrované Bible ve snaze aby se alespoň děti
na čas zabavily. „Bůh své dílo koná i za bouře. Jednou z výzev, před kterou
nás povstalci IS staví, je, abychom se jako křesťané sjednotili,“ prohlašuje
jeden z tamních křesťanských představitelů. „Jako křesťané musíme být připraveni nejen na časy dobré, ale i na ty temné. Příští generace zapomene na
lidi, kteří nás pronásledovali, ale nezapomene na ty, kteří nám nyní pomáhají a stojí při nás.“
– Hlas mučedníků, USA, prosinec 2014
P ř í b ě h y p ro n á s l e d ova n ýc h k ř e s ťa n ů Kolumbie
Dva typy mučedníků
Existují dva typy mučedníků – ti, kteří dávají své životy pro víru
v Krista a ti, kteří procházejí kvůli své víře hlubokým utrpením. Rodiny
obou typů ale potřebují shodně podporu od křesťanské komunity.
Jakub i jeho žena Rocio se onoho inkriminovaného večera 6. března 2011
již připravovali ke spánku, když znenadání na jejich dveře zatloukli dva
muži, kteří požádali o pomoc s roztlačením motocyklu. Jakub s nimi ochotně
vyšel ven. Pak zaslechl, jak se muži ptají jeho
manželky: „Jmenuješ se Marie?“
„Ne“, odpověděla, „jmenuji se Rocio
Pino.“
V ten okamžik se ozvaly tři výstřely
a Jakub uviděl, jak jeho žena padá k zemi.
Instinktivně se vrhl na útočníka, ale po
krátké potyčce oba muži skočili na motocykl a ujeli.
Jakub se vrátil k domu a viděl svou
manželku ležet na zemi a nad ní stát nechápavě jejich dceru. Šokovaný manžel sice okamžitě zavolal policii a požádal o sanitku, ale
nepřijel k nim vůbec nikdo, protože cestu
k jejich domu zaminovali povstalci. Jakub žil
Bratr „Jakub“ z Kolumbie přišel
se svoji rodinou v jedné z tzv. kolumbijských o manželku, kterou přímo u jejich
rudých zón, tedy oblastí, které jsou pod kon- domu zastřelili povstalci z hnutí
FARC.
trolou protivládních guerill hnutí FARC.
Jakub ani jeho dcery nemohli nic dělat, jen
se bezmocně dívat, jak matka na zápraží jejich domu umírá.
Jakub však vrahy znal. Několik týdnů před touto tragickou událostí se tito
dva muži objevili s několika dalšími v jejich osadě jako příslušníci guerill.
Později se oba muži několikrát zastavili u Jakubova domu jako už v minulosti řada povstaleckých vojáků. A Rocio každému, kdo se u nich zastavil,
vydala svědectví o naději a víře v Ježíše. „Moje žena mi řekla: »Všichni, kdo
k nám přijdou, uslyší naše svědectví o Kristu,«“ říká Jakub.
Jakub se později dověděl,
že Rocio byla velmi pravděpodobně zavražděna kvůli
debatě, kterou vedla s jistou
ženou, jež se nechala naverbovat povstalci. „Věřte mi,
život s Pánem Ježíšem je
velmi krásný,“ říkala této
ženě Rocio. „Vedete prázdný
a marný život, který nemá
žádnou naději. Ale Ježíš
na vás čeká.“ I když tato
žena nebyla rozhovoru přístupná, vzala si od Rocio
Nový Zákon.
Vaše modlitby mi
dávají sílu
Po smrti manželky se
Jakub i s dcerami kvů-
Kolumbijská křesťanka Luz právě čekala dvojčata, když
jejího manžela, pastora sboru, zavraždili povstalci z FARC.
Jeho tělo pak rozsekali na třicet kusů a strčili do igelitového
pytle. To se stalo v roce 2007. Dnes Luz stojí zase pevně ve
víře. Hlas mučedníků jí po celou tuto dobu finančně podporuje.
li bezpečí přestěhoval do větší vesnice.
Povstalci však ho i nadále měli na zřeteli. „Můj duchovní život po té tragické události začal vyhasínat,“ prohlašuje Jakub. Díky Bohu za modlitby našich
pastorů a dalších spoluvěřících, kteří
věděli o mém zápasu. Jsem také vděčný všem organizacím i sborům, kteří
mě podpořily, protože přijít o někoho
blízkého takovým způsobem je velmi
těžké.
„Je to pro mě opravdu velmi obtížné,
když vidím vrahy své ženy, abych řekl
jen tak, že jim odpouštím, protože vím,
že ta jizva v mém srdci už nikdy zcela
nevymizí. Když ale někdo odevzdá své
Elmer jako velící důstojník FARC.
srdce Bohu, musí i za takových okolností
odmítat zlobu. Díky Bohu, který je mou
silou.“
Hlas mučedníků podporuje tuto rodinu finančně, aby netrpěla nouzí.
Již brzy se Jakub i s dcerami přestěhují zhruba na rok do našeho útočištného domu, aby se tam zotavili po prožitém traumatu a znovu se postavili
na nohy.
Nová frontová linie
Elmer sedí v jeskyni a poslouchá kvílení větru a zvuk krupobití
padajícího na mokrou zemi. Obklopen temnotou a naplněn strachem
o svůj život, nemá tento velící důstojník povstalecké guerilly FARC
příliš času na přemýšlení. Je houževnatě pronásledován svým podřízeným důstojníkem z FARC a také vládními vojáky. Onen povstalecký důstojník na Elmera žárlil kvůli jeho povýšení poté, co byl v boji
zabit předchozí velitel. A vláda vyhlásila na Elmerovu hlavu velikou
odměnu – 200 milionů peso (zhruba 2 miliony korun). Elmer se tak
stal štvanou zvěří.
Ve své situaci viděl Elmer pouze jediné řešení, kterému se učil po třicet
let v rámci marxistické ideologie: „V situaci, ve které jsem se nyní ocitl, je
jediným řešením sebevražda,“ řekl si. Potom vzal svoji zbraň a namířil si ji
na hlavu. Než ale stačil zmáčknout spoušť, uslyšel znenadání v srdci hlas:
„Nedělej to!“ Celkem dvakrát se Elmer pokusil stisknout spoušť, ale pokaždé
znovu uslyšel onen hlas. Nakonec venku ustalo krupobití a pojednou Elme­ra
zaplavila zvláštní radost a pocit jakési vyšší lásky. Bylo mu, jako by mu kdosi
říkal: Jsi moje dítě, jsi milován.“
Když bylo Elmerovi třináct, připojil se k Ozbrojeným revolučním silám
Kolumbie (FARC). Tato povstalecká organizace společně s dalšími paramilitaristickými skupinami terorizuje obyvatele Kolumbie ve snaze získat
moc v zemi. Každý člověk nebo jakákoli skupina, která jim stojí v cestě, se
automaticky stává terčem jejich teroru.
Mezi takové nepřátele patří i křesťanská církev.
V oblastech, kde guerilly FARC operují, a které se označují jako tzv. „rudé
zóny“, zabíjejí guerilloví vojáci křesťany
a snaží se jim všemožně bránit ve shromažďování a evangelizaci. „Byl jsem
indoktrinován marxismem-leninismem od nejútlejšího věku,“ prohlašuje
Elmer. „Indoktrinace mě vedla k představě, že všechno křesťanské musí být
zlikvidováno, a proto jsme zabili mnoho
křesťanů. Vyháněli jsme je z jejich teritoria, nedovolovali jsme jim scházet se
k bohoslužbám.“
Elmer křesťany nenáviděl. Byl přesvědčen, že jsou slabí a nedokážou se ubrá- Elmer se svojí rodinou
nit. Při jedné příležitosti přišel Elmer
se svými vojáky do nějakého městečka,
které napohled vypadalo opuštěně, a sháněli se tam po nějaké potravě a vodě,
protože byli velmi žíznivý a hladoví. Elmer brzy zjistil, že v blízkosti řeky je
jakási křesťanská kolonie, kde mají kostel a studnu. Když dorazili až k řece,
zmocnila se Elmera vůči křesťanům tak velké nenávist, že pojal úmysl je se
svými vojáky postřílet a naházet do řeky. Jakmile ale křesťané uviděli blížící
se povstalecké vojáky a pochopili, že jim hrozí velké nebezpečí, seběhli se
a začali společně zpívat. Když Elmer sáhl do pouzdra pro pistoli, aby vydal
signál k útoku, jako by mu
ruka zmrzla, že s ní nedokázal hýbat.
Při jiné příležitosti unesl
Elmer se svými muži pět
pastorů. Podobně jako apoštol Pavel, který využil své
vlastní uvěznění, aby vydal
svědectví svým pretoriánským strážcům, i tito pastoři využili své situace, aby
byli solí a světlem svým
povstaleckým věznitelům. Rozhlasové evangelizační vysílání otevřelo v Kolumbii nové
A tito lidé zaseli do Elme- možnosti, zejména mezi domorodým obyvatelstvem obýrova srdce semeno evange- vajícím odlehlé oblasti. Na obrázku jsou křesťané z indiánského kmene Paez (označovaný někdy jako kmen Nasa).
lia.
Příslušníci tohoto kmene byli v uplynulých letech vytlačoPři mnoha příležitostech, váni ze svého přirozeného území, což vedlo k jejich extrémní
kdy Elmer se svými muži chudobě. Přesto se tito křesťané dokážou v Bohu radovat
pronásledoval křesťany, sdí- i přes mnohá protivenství, se kterými se setkávají.
leli s ním oni evangelium.
V této době začalo jeho
srdce vůči věřícím pomalu
měknout a dokonce jim
občas pomohl i utéci.
A nyní, když Elmer seděl
sám v temné a vlhké jeskyni
a byl ochromen strachem,
selhal při čtyřech pokusech
sáhnout si na život. Věděl,
Elmerova manželka drží v ruce některé z křesťanských že armáda po něm stale
titulů, které jejich misijní tým šíří mezi povstaleckými vojáky ještě pase, byl na smrt unav rudých zónách Kolumbie.
vený a hladový. Vzal svoji
zbraň a odmrštil ji, jak nejdále dokázal, a pak vstal a vydal svůj život Ježíši Kristu. Zanedlouho Elmer
uslyšel nějaký hlas. Byl to farmář, který objevil tohoto vyděšeného guerillového komandýra a přinesl mu něco k jídlu. Byl tentýž farmář, který nakonec Elmera přesvědčil, aby opustil svůj úkryt a sám se vydal do rukou
vládním vojákům. Elmer byl později propuštěn. Ale stále mu ještě hrozilo
smrtelné nebezpečí od jeho bývalých soudruhů z FARC, kteří ho považovali za zběha.
Elmer začal záhy působit mezi povstaleckými vojáky a rozdával jim Bible
a malé rozhlasové přijímače, přednastavené na evangelizační vysílání. Elmer
nyní dokonce sám ve svém domě provozuje takové rozhlasové vysílání evangelia. „Místo poslem nenávisti jsem se stal poslem smíření,“ prohlašuje dnes
tento někdejší guerillový voják.
Avšak jeho bývalá povstalecká organizace nyní považuje Elmera nejen za
dezertéra, ale také za hrozbu své činnosti, neboť odvádí druhé lidi od revolučních idejí. „Je mi jasné, že spousta guerillových příslušníků by mě nejraději zabila,“ prohlašuje Elmer, „ale Pán mě stále ujišťuje, že on je věrný a ne­
opustí mě. Věřím, že jeho andělé mě chrání a zachraňují. To nejdůležitější je
pro mne vědomí, že ve FARC jsou lidé, kteří se mohou obrátit k Bohu stejně
jako já. A za ty se modlím.“
Hlas mučedníků podporuje Elmera a další odvážné misijní pracovníky
v Kolumbii v jejich nebezpečné činnosti. Opatřujeme jim Bible a křesťanskou literaturu, která je vhodná pro guerillové povstalce. (například Marx
a Satan od Richarda Wurmbranda, apod.) Podporujeme také konference
pastorů, aby se mohli setkávat společně ti, kteří slouží na těch nejnebezpečnějších místech, kde operují guerilly. Podporujeme rovněž křesťanské
rozhlasové vysílání, dotujeme poplatky za vysílače a financujeme další nutnou výbavu. Elmer prohlašuje, že se vroucně modlí, aby více jeho bývalých
kolegů uvěřilo prostřednictvím evangelizačního vysílání.
Elmer říká, že povstalečtí vojáci touží po jiném životě. „Touží poznat
živého Boha. My jsme slíbili kolumbijskému lidu, že uděláme všechno, co je
v našich silách, aby tito zbloudilí lidé mohli změnit své životy.“
– Hlas mučedníků, USA, květen 2014
10
Pákistán
„Islám přijmout nemohu“
„Kalimi“ Bibi má těžký život, ale ona i její manžel vydali svůj život Kristu.
Stále se potýkali s nedostatkem peněz a nikdy jich neměli tolik, aby měly
jejich čtyři děti dost jídla a dostalo se i kvalitní lékařské péče jejich mentálně postižené dceři. V roce 2011 přišly dvě jejich děti o život při nehodě.
V tomtéž roce prodělal manžel Kalimi dva infarkty a musel přestat pracovat. Kalimi byla mnohokrát v pokušení přestat na Boha spoléhat, ale nakonec si i v těchto situacích víru zachovala. A Bůh její srdce naplňoval svým
pokojem a posilněním.
Kvůli obživě rodiny pracovala Kalimi jako hospodyně u jedné muslimské
rodiny. Měla ve zvyku si při práci v duchu přeříkávat biblické verše, které
se učila zpaměti.
Jednou ji zaslechl domácí a přísně to Kalimi zakázal. Také jí učinil návrh:
„Přijmi islám, a dojdeš pokoje a štěstí v životě i doma. A já ti ještě dám peníze
pro tvoji rodinu.“ Kalimi však odmítla se vzdát víry v Ježíše. Domácí se k ní
ale začal chovat hrubě a stále na Kalimi naléhal, aby přijala islám. K domácímu se navíc přidala i jeho manželka a napomínala Kalimi, aby jejího muže
uposlechla. Žena však trvala svém a prohlašovala, že se modlí k živému Bohu
a že něco takového nikdy n­eudělá.
V roce 2012 se při jedné příležitosti snažil zaměstnavatel Kalimi znovu
násilím přinutit, aby přijala islám. Navíc došlo k tomu, že domácí Kalimi
znásilnil. Později jí řekl, že jestli to někomu řekne, zabije ji. Ačkoli to Kalimi
řekla manželce domácího, ta obvinění nevěřila. Nakonec Kalimi raději od
této rodiny odešla.
V minulém roce Hlas mučedníků Kalimi nejen finančně podpořil, ale také
jsme jí pomohli otevřít malý krámek, ze kterého by měla rodina malý příjem. Kalimin manžel je po
dvou prodělaných infarktech fyzicky velmi sláb
a nemůže pracovat. Jejich
nemocná dcerka je ve stacionáři pro postižené děti,
kde navštěvuje speciální
výuku. Třebaže je to tvrdý
život, rodina je semknutá
a orientovaná především na
život v jejich křesťanském
sboru. Kalimi se navíc snaží
sloužit i dalším potřebným
ženám z okolí.
„Každý týden v pátek se Kalimi se svojí dcerou v krámku, který jí naše misie pomohla
s dalšími ženami postíme otevřít.
11
a modlíme. Já se také stále modlím za všechny, kteří naší rodině tak
pomohli.“
Být mučedníkem neznamená vždy přijít kvůli víře o život. Znamená to
především žít život Kristova svědka.
Indie
Nebezpečné konání Božího díla
Když byl přečten rozsudek, „Ahmed“ byl zděšen. Soudní dvůr šaría
ve střední Indii mu odebral úplně všechno. Anuloval jeho manželství,
zkonfiskoval mu dům i pozemek, jeho děti přiřknul Ahmedově bývalé
ženě. Navíc soud přikázal Ahmedovi platit dětem školné a přispívat
na ně naprosto přemrštěnou částkou, ačkoli nedávno přišel o místo
učitele v madrase.
Než Ahmed došel k poznání Krista prostřednictvím misionářů, byl horlivým hlasatelem islámu. Vyrostl uprostřed indické sto osmdesáti milionové
populace. Ale když se stal později křesťanem, cítil povolání vydávat o své
víře svědectví. Řadu studentů v madrase tak přivedl ke Kristu a dokonce
i několik svých kolegů učitelů.
Volání po Ahmedově smrti
Tyto jeho křesťanské misijní aktivity nemohly ujít pozornosti a místní
imám nakonec vyslovil nad Ahmedem fatvu, ve které požadoval jeho smrt.
V roce 2013 byl Ahmed předvolán před soud šaríja, který v této oblasti dohlíží
i nad civilním právem. Ahmed se domníval, že bude mít příležitost říci před
soudem, že jedná jen na základě poznání pravdy, která zcela změnila jeho
život. Místo toho mu soud přikázal zříci se své víry a vrátit se k islámu.
Když to odmítl, soud mu
vzal všechno, co měl, a dal
mu lhůtu jednoho roku, aby
se vzdal víry v Krista, pokud
nechce riskovat svůj život.
Ahmed byl mimořádně
rozčarován a zmocňovalo
se ho zoufalství. Byl bez
domova, jeho žena se mezitím znovu provdala za člověka, který se nastěhoval
do Ahmedova domu a stal
se vlastníkem jeho zkonfiskovaného majetku. Ale
Ahmed dál vyprávěl druAhmed před rozestavěnou budovou madrasy, ve které měl hým o své naději, kterou má
v Kristu a zvláště se zaměučit.
12
řil na islámské učitele. Hlas mučedníků mu pomohl uhradit soudní výlohy
a pronajmout si byt. Ahmed se začal dostávat z nejhoršího. Křesťané, kteří
s ním spolupracovali, uvádějí, že na tom opravdu nebyl dobře, ale nyní se
jeho stav radikálně zlepšil. Za první polovinu tohoto roku pokřtil Ahmed
sedm nových konvertitů, mezi nimi i muslimské imámy.
Zvěstování evangelia ostatním dodává Ahmedovi novou energii. „Na
počátku Ahmedova evangelizačního úsilí byla jeho osobní zoufalá situace,
v které však později objevil pro sebe zdroj duchovního požehnání,“ poznamenává jeden z našich pracovníků, který je s Ahmedem v kontaktu.
Laos
Příběh odvážného mladíka
„Noi“ si naplnil batoh Biblemi, výukovými brožurami a materiály na
CD, dal si ho na záda a vydal se na autobusovou zastávku. Mohl si vzít jen
tolik, aby nevzbudil podezření, kdyby autobus během dvacetihodinové
jízdy na sever Laosu zastavila policejní kontrola. Noi se vrátí do města zase
za šest týdnů, aby obdobným způsobem nabral další materiály. Jeho úkolem je zásobovat Biblemi a křesťanskou literaturou nové věřící v domácích
církvích mezi horskými
kmeny v Laosu.
Noi již ale dobře ví, co
zna­mená pronásledování pro víru. Laoské úřady
a policie jsou mu nepřetržitě v patách a snaží se
vyslídit všechny jeho aktivity. Naučil se však s nimi
také rozumně jednat, aby
mohl pokračovat ve své
práci mezi chudými příslušníky laoských kmenů, které obývají hory na
severu země.
Jen v minulém roce Malé společenství těchto laoských věřících (na obrázku jejich
pětkrát vyslýchal Noi pastor se synem) zakusilo od chvíle svého vzniku mnohá projeden vesnický předák tivenství. Vesničtí předáci vyvolali proti nim srocení obyvatel,
kteří je napadli a házeli po nich kamením. Křesťanům úřady
ohledně jeho aktivit. Nej- také odebraly tzv. rodinné knihy, které místním obyvateprve mu řekl, že nemá nic lům slouží jako průkazy totožnosti. Bez těchto knih nemohli
proti tomu, když navště- křesťané ani prodávat ani nakupovat a stali se tak ve své
vuje tři zdejší křesťan- vesnici ilegálními osobami. Také jejich třináct dětí nemohlo
do školy. Křesťané proto poslali své děti do jednoho
ské rodiny a konají spo- chodit
města, kde je ve škole přijali. Avšak bez svých rodinných knih
lečná shromáždění. Ale nedostaly děti vysvědčení. Hlas mučedníků podporuje tyto
mohou se prý takto schá- křesťany v jejich boji za svá zákonná práva.
13
zet jen čtyřikrát za rok.
Noi a další věřící, ke kterým patří i lidé z okolních vesnic, které v této
oblasti přivedl Noi k víře,
se ale spolu scházejí dvakrát týdně.
Když si vesnický předák předvolal bratra Noi
podruhé, řekl mu, že musí
okamžitě přestat evangelizovat místní obyvatele.
Avšak Noi a jeho žena
Tito obětaví křesťané nesou Bible v jazyce Hmong, kterým předákovi namítli, že pro
hovoří mnoho kmenových skupin v oblasti mezi Laosem a Vietzdejší vesnickou komunamem.
nitu je křesťanská víra
dobrodiním. „Když lidi učíme o Ježíši, stávají se dobrými lidmi,“ odpověděl
ne­ohroženě Noi. „Křesťané přece respektují úřady a vládu. My jim říkáme,
že Ježíš přišel, aby zachránil lidi z jejich hříchů a dal jim život, který je lepší
než ten, který žili předtím.“
Při dalším předvolání se předák znovu vrátil ke svému požadavku, aby
se křesťané ve vesnici nescházeli tak často.
„Musíme se scházet každý
týden, abychom se dověděli, co Bůh říká,“ odpověděl Noi předákovi. „Buddhisté se rovněž scházejí
každý týden. Lidé musí
chodit na shromáždění,
aby se dověděli, jak mají
přestat hřešit.“ Když vesnický předák požadoval, aby se tedy scházeli
jen křesťané z jejich vesJedním z dalších horlivých křesťanů, které v Laosu naše misie nice a ne z celého okopodporuje, je bratr Keo. Po smrti matky vyrostl v dětském lí, ukázali mu Noi a jeho
domově, protože jeho otec byl voják, který byl stále mimo žena výtisk laoské ústadomov. V patnácti letech byl poslán na brigádu na rýžová vy s výzvou, aby jim ukápole, kde uslyšel od jednoho člověka evangelium. Keo okamžitě
uvěřil a svoji víru si zachoval i přes hrozbu vyloučení ze sta- zal, kde se v ní praví, jak
cionáře. Když o své proměně pověděl svému otci, byl od něho často a v jakém počtu se
fyzicky napaden. Dnes je Keo ženatý a se svou manželkou mají smějí křesťané scházet.
kromě jednoho vlastního syna ještě sedm adoptovaných dětí. Křesťané ale setkávání
Keo pokračuje ve své evangelizační službě a všímá si především
přece jen trochu omezili
těch nejchudších a všelijak znevýhodněných. „Chválím Boha za
všechno, co v mém životě činí. Také se velmi modlím za svého a předák jim dal na nějaký
čas pokoj.
otce, aby i on došel poznání spásy,“ prohlašuje Keo.
14
„Ježíš je vůči hříchu
neoblomný“
Policie pokračovala
v monitorování církevních
shromáždění i všech dalších aktivit Noi. V minulém roce policisté navštívili tuto domácí církev
sedmkrát. Letos však
zatím jen jednou. Dva
policisté přišli na velikonoční shromáždění a přítomní křesťané je vyzvali,
aby si sedli dopředu na Rádiové přijímače jsou užitečné nástroje pro šíření evangelia
čestnější místa. Později v jihovýchodní Asii i v dalších oblastech. Noví věřící mohou
jeden z policistů pozna- poslouchat biblické programy a naučit se zpívat duchovní
menal: „Hrome, ten Ježíš písně ve své mateřštině.
je ale vůči hříchu neoblomný.“ Jelikož byli samotní policisté vyslechnutým kázáním usvědčeni ze
svých hříchů, přijali pozvání ke společnému jídlu.
Hlas mučedníků podporuje laoského bratra Noi i další věřící, kteří šíří
poselství evangelia mezi kmeny Hmong, Khmu a jinými laoskými etniky.
Noi pravidelně navštěvuje čtyři vesnice a další věřící, kteří pracují pod jeho
vedením, docházejí do ještě vzdálenějších osad. Tito křesťané jsou rozděleni podle etnického původu tak, aby hovořili jazykem vesničanů, které navštěvují a nevzbuzovali pozornost úřadů, které se obávají toho, aby se tyto
horské kmeny nespojovaly v nějaké politicky motivované hnutí. Křesťané
nechtějí být v žádném případě vnímáni jako politická hrozba.
Každých šest týdnů cestuje bratr Noi do města,
aby doplnil zásoby Biblí
a dalších studijních materiálů. Je si dobře vědom
nebezpečí, které mu od
úřadů hrozí. Ale duchovní
prospěch a růst jeho spoluvěřících i probuzení dalších příslušníků jeho lidu
je pro něho prvořadým.
Křesťanské rozhlasové vysílání, putující kazatelé a evange– Hlas mučedníků, USA, listé, a křesťanská literatura naší misie pomáhají křesťanům
z kmene Hmong růst ve víře.
prosinec 2014
15
Z aktivit Hlasu mučedníků
Indonésie
„Bible je mým jediným pokladem“
Když se Ronaldo dověděl, že jeho křesťanská vesnice na indonéském ostrově Morotai byla napadena džihádisty, vypravil se okamžitě
domů. „Shledal jsem, že můj dům byl při útoku úplně zničen. Ale díky
Bohu, mojí rodině se podařilo ještě včas uprchnout.“ Jeho rodina našla
úkryt na nedaleké letecké základně indonéské armády.
Útoky islamistů však pokračovaly a po několika týdnech Ronaldo přestěhoval svoji rodinu do krajského města Tobelo, kde sám pracoval jako řidič
rikši.
V letech 1999–2001 islamisté systematicky napadali křesťanskou populaci na Moluckých ostrovech, které tvoří izolovaný komplex východní části
Indonésie. Křesťané v této oblasti tak žili v nepřetržitém strachu, zda islamisti nedorazí příště do jejich vesnice. Pro Ronalda a jeho rodinu se tato
hrozba stala reálnou začátkem roku 2000.
Ronaldovo zaměstnání představovalo pro šestičlennou rodinu skromný
příjem. Ronaldo stále ještě opatruje malou Bibli, o kterou se před patnácti
lety tak obával. „Je to největší vzácnost, kterou mám,“ prohlašuje. „Ta Bible
je už notně opotřebená. Už jsem se ji skoro styděl nosit do kostela, protože
mnohé stránky jsou v ní opravdu ošklivé. Ale nosím ji stále u sebe, kamkoli jdu.“
Když před patnácti lety došlo ke zmiňovaným útokům islamistů,
Hlas mučedníků pomáhal křesťanským uprchlíkům v těch nejnutnějších potřebách a zajišťoval jim lékařské ošetření. Během uplynulých let
se naši pracovníci i nadále zajímali o osudy těchto
křesťanů v Tobelo. A proto v minulém roce, když
jsme v Indonésii rozdávali deset tisíc výtisků Biblí, naši tamní spolupracovníci věděli, že nové
Bible potřebuje i několik
rodin žijících v tomto měsRonaldo vzpomíná, jak si pečlivě připravoval svoji Bibli tě. K nim patřila i rodina
na stěhování, aby nedošlo k jejímu poškození během Ronaldova, která je příliš
šestihodinové plavby na kanoi, kterou musel s manželkou
chudá, než aby si mohla
a čtyřmi dětmi podstoupit. Tuto notně opotřebovanou Bibli
má stále u sebe jako připomínku oněch událostí, třebaže již dovolit koupit pro každého člena Bibli.
dostal od Hlasu mučedníků Bibli novou.
16
Sám Ronaldo měl z nové Bible velkou radost. „Jsem velmi vděčný vaší
organizaci, že jsem dostal novou Bibli,“ říká Ronaldo.
– Hlas mučedníků, USA, listopad 2014
Čína
Bible pro Sun Li
Když vzala Sun Li do ruky pero a začala psát dopis, nedokázala potlačit své nadšení i dojetí. Bylo to toho dne, kdy od kurýra Hlasu mučedníků obdržela výtisk Bible. Pro křesťana ze Západu je vlastnictví Bible
naprostou samozřejmostí. Ale v Číně je situace jiná.
Sun Li se narodila v Číně a od malička chodila s matkou do kostela. Matka,
třebaže byla velmi horlivou křesťankou, měla k Božímu slovu jen omezený
přístup, protože v celém sboru bylo k dispozici jen několik Biblí.
„V Číně není politika církvím příliš otevřená... ale věřící v Číně jsou otevření Božímu slovu. Jejich srdce jsou vroucí a upřímná. Čtou Bibli a modlí
se každý den. Jejich duchovní život roste a sílí,“ píše Sul Li.
Otevřenost nových věřících vůči evangeliu je veliká. „Naše církev roste, jak
co do množství členů, tak i množstvím různých aktivit. Ať již to je nedělní
škola, shromáždění mládeže apod.,“ píše nám bratr Sun Cheng Wen, který
rovněž obdržel od naší misie novou Bibli. „Potřebujeme více Biblí, aby ji
mohl dostat každý nový věřící, ale nevíme, kde nebo jak bychom si je mohli
opatřit. Proto jsme velice šťastní, když jsme od vás obdrželi tyto nové Bible.
Čínská státní tiskárna Amity Press nevychází vstříc skutečným potřebám
zdejších křesťanů, protože nezohledňuje jejich tak veliký nárůst. Amity
tiskne totiž Bible výhradně pro členy oficiální vlastenecké církve a navíc
tiskne Bible i v jiných jazycích, které pak vyváží do světa, včetně USA. Jistý
křesťan jménem Gao Huabing, který od nás rovněž obdržel Bibli, napsal:
„Měli jsme veliký nedostatek Biblí i přesto, že se nám nějaké podařilo koupit u oficiální církve.“
Hlas mučedníků se snaží
opatřovat Bible čínským
křesťanům částečně také
podporou ilegálních tiskáren v samotné Číně, což
sebou pochopitelně přináší
nemalé riziko. Někteří čínští věřící byli v této souvislosti obviněni za podobné
aktivity a jsou i v současnosti za ilegální tištění Biblí
ve vězení. „Víme, že získat Neregistrované domácí církve k velké nelibosti komunistické
Bible není snadné, zejména strany rostou v Číně velkým tempem již více jak dvacet let.
v naší situaci,“ napsal bratr Na obrázku je křest jedné z nových věřících.
17
Wen. „Musíte vzít na sebe
zodpovědnost i riziko, věnovat tomu mnoho času, peněz
a dokonce riskovat i vězení.“
A mnozí čínští křesťané jsou
připraveni toto všechno
podstoupit.
Do některých oblastí Číny
je doprava Biblí mimořádně
obtížná kvůli nepřístupnému terénu. Kurýři Hlasu
mučedníků musí dokonce
občas používat horské dráhy
(zip line), aby se na některá
Balíky s Biblemi se nakládají na motocykly, kterými je naši místa vůbec dostali. Jeden
kurýři dopravují těm, pro které znamenají vzácný poklad. z našich terénních pracovníků uvádí, že dosažení
těchto míst je strategicky důležité. Pokud se tam zformuje společenství
věřících, má to následný duchovní vliv na celou oblast.
Jiný způsobem, jak přinášet věřícím v Číně Boží slovo, je využití MP4
přehrávačů. Do každého přehrávače je nahrána audio Bible, duchovní písně
a další materiály. Velká výhoda těchto MP4 přehrávačů je jejich malá velikost a tudíž snazší transport. Také umožňují slyšet Boží slovo lidem, kteří
z nějakých důvodů nemohou číst a lze je používat i ke skupinovému poslouchání namluveného Písma.
Od roku 1967 použil Hlas mučedníků řadu způsobů, jak dostat Bible ke
křesťanům, kteří žili v zemích, kde byla jejich víra potlačována. Od zašívání
Bibli do oděvů až po přepravu balíků Biblí na zvířatech po nebezpečných
horských stezkách, používali jsme postupem času různé metody, jak situace
vyžadovala, abychom dopravili Bible ke všem, kteří po ní toužili. Jak o tom
vypráví jeden náš spolupracovník v Číně: „Posílení a povzbuzení místních
sborů je mojí hlavní prioritou. To však začíná právě
tím, že tato společenství
budou mít dostatek Biblí,
aby je mohli dát všem věřícím.“
V zemích, které jsou
ještě i dnes indoktrinovány
komunistickou ideologií,
je potřeba Biblí obrovská.
„Stále nemáme tolik Biblí,
Tito křesťané z čínského venkova obdrželi právě od kurýra kolik bychom potřebovali,“
napsal nám jeden čínský
Hlasu mučedníků svůj první vlastní výtisk Bible.
18
křesťan, který také od nás
obdržel jeden výtisk. „Je
zde několik věřících, kteří
mají své Bible... Dříve jsem
se zabýval slovy Mao Cetunga, kterého jsem velmi
obdivoval. Ale když jsem
došel spásy a víry v Boha,
jeho knihu jsem zahodil.
Bible je nyní pro mě tou
nejvzácnější knihou, žádná Hlas mučedníků v Číně rozdává nejen Bible
jiná kniha se s ní nedá srov- křesťanskou literaturu, ale také MP4 přehrávače.
návat.“
– Hlas mučedníků, USA, duben 2014
a další
Barma
Tajemství jejich naděje
V malém bambusovém domku v Barmě měl náš misijní tým příležitost
k setkání s několika z více jak stovky křesťanů, kteří žijí v této odlehlé
části země. Většina těchto věřících pracuje jako námezdní síla na polích se
mzdou v přepočtu asi třiceti korun denně. Další jsou farmáři, kteří pěstují
rýži a zeleninu a i oni jsou rádi, když uživí vlastní rodinu. Přesto jejich tváře
vyzařovaly radost a duchovní nadšení a horlivost, takže byli i pro naše úsilí
nečekaným osvěžením.
Tito barmští křesťané žijí v malé oblasti, která je místními buddhisty
považována za posvátnou,
a proto zde neradi vidí jakékoli křesťanské aktivity.
Křesťané jsou v této oblasti
často předmětem různých
útoků místních úřadů nebo
vlivných buddhistických
mnichů, které občas přerůstají do násilí. Dům, ve kterém jsme se setkali s tamními křesťany, byl již na
příkaz úřadů dvakrát stržen
s odůvodněním, že je „příliš
veliký“, jinými slovy, že jde
o kostel a proto má být zničen. Církevní představitelé Tito barmští manželé studují pravidelně Písmo, které jim
tohoto regionu jsou často dává naději i sílu překonávat pronásledování i různá propředvoláváni k výslechu tivenství.
19
kvůli stížnostem, které na
ně podávají různí lidé, často
také buddhističtí mniši. Je
to obtížné místo pro následování Ježíše.
Při rozhovoru s těmito
neohroženými křesťany
jsme jim položili otázku,
proč vůbec v této oblasti
zůstávají, když jsou předmětem všeobecné nenávisti,
anebo proč se vůbec své víry
nevzdají. Odpověď, kterou Vesničtí křesťané v jihovýchodní Asii si nesou náklad
jsme obdrželi, je společná Biblí
pronásledovaným křesťanům po celém světě:
„Jakmile jsme poznali pravdu a živého Boha, měli bychom ho přestat milovat?“ prohlašují tito věřící. „Naši pronásledovatelé, kteří Boží lásku neznají,
potřebují, abychom jim o ní svědčili. Ve svých srdcích zakoušíme pokoj, který
nedokáže rušit ani pronásledování ani chudoba. Je to naděje nebes, která nás
udržuje na cestě víry i uprostřed pronásledování. Ať se s námi děje cokoli,
naděje, kterou máme v nebesích, nás tlačí kupředu.“
Jak mohou mít tito obyčejní venkovští lidé tak silnou důvěru v Krista a tak
pevnou naději v nebe? To jsme se dozvěděli v dalším rozhovoru, který se týkal
jejich životů i aktivit jejich církve. Všichni tito věřící byli zvyklí každé ráno
před odchodem do práce začínat svůj den nejen modlitbou a četbou Písma,
ale také zapamatováním si konkrétních biblických veršů. Většina zdejších
křesťanů pak zná zpaměti několik stovek veršů. Jedni manželé nám prozradili, že během přípravy večeře pak jeden druhému citují verše, které se
z Bible naučili. Mnozí věřící už znají tolik veršů zpaměti, že o jejich počtu
ztrácejí přehled. Je ale důležité, že jsou pravdy Písma takto ukryty v jejich
srdcích a oni si je potom v pravou chvíli dokážou vybavit.
Setkání s těmito prostými křesťany bylo pro nás velmi inspirativní a náš
tým je opouštěl možná ještě více duchovně posílen jejich svědectvím, než
byli oni naší podporou.
– Hlas mučedníků, USA, duben 2014
ú vaha Jim Daua
„Stát pevně ať se děje cokoli“
Když jsem počátkem devadesátých letech začal cestovat do Nigérie, abych se osobně seznámil s žádostmi a potřebami tamních křesťanů, pocházelo násilí, kterému tito věřící čelili, převážně z protikřesťanských nepo20
kojů, vyvolanými nějakými
osobními, politick ými
nebo obchodním rozepřemi. Obydlí křesťanů někdy
i celé vesnice lehly popelem.
K násilí docházelo ve dvanácti státech severní Nigérie, které zavedly právo šaríja. Avšak během posledních
několika let, stojí za eskalací protikřesťanského nási- Jim Dau, ředitel amerického Hlasu mučedníků
lí v této oblasti teroristická skupina Boko Haram.
Boko Haram (což se překládá „Západní osvěta zapovězena“) usiluje o to,
aby se Nigérie stala výhradně islámskou zemí. Třebaže tato skupina existuje již od roku 2002, stala se nechvalně proslulou teprve nedávno v souvislosti s mediálně známým únosem 270 dívek v Chiboku. A zatímco skupina vyhlašuje násilný boj všem obyvatelům Západu, její současný vůdce
Abubakar Shekau nechal dát do oběhu video, na kterém jednoznačně směřuje svůj džihád, neboli svatou válku, vůči všem křesťanům: „Tato válka
je proti křesťanům, které mám za nevěřící. Alláh praví, že bychom je měli
zabít, když na ně narazíme.“
Jak máme, jako ti, kteří věří v Krista, na takové hrozby reagovat? Jak na
ně mají reagovat křesťané v Nigérii?
V našich bulletinech jsme otiskli již řadu svědectví nigerijských křesťanů,
kteří mají za sebou osudové setkání s touto teroristickou skupinou. K nim
patří Daniel, jeden z našich tamních spolupracovníků, kterému Boko Haram zabila
několik členů rodiny. (viz Hlas mučedníků
4/2014, str. 11–14). Daniel tyto tragické
události přijal jako pobídku, aby všemožně
pomáhal pronásledovaným křesťanům ze
svého lidu. Ale jsou i jiné příběhy. Setkali
jsme se s jednou matkou a její dcerou, která
byla hluboce deprimována svým rozhodnutím zříci se Krista, když jí bylo vyhrožováno
smrtí. Setkali jsme se také s křesťanem jménem Habila, který jako zázrakem přežil za
okolností, když ho teroristé již považovali
za mrtvého.
Jeden z našich terénních pracovníků nám
nedávno vyprávěl o muži jménem Wale Omu,
který působí jako pastor v severní Nigérii.
Když pastora Wale Omu chytili teroristé z Boko Haram a vyzvali ho, aby Boko Haram během jednoho roku přepadla
přijal islám, odmítl zapřít Krista jedenáctkrát vesnici, ve které Wale Omu
i tváří v tvář téměř jisté smrti.
pracoval. Vesničané byli nuceni uprchnout
21
ze svých usedlostí. Při jednom útoku teroristé chytili
bratra Wale Omu za vesnicí a ptali se ho, zda není
ten pastor z vesnice. Pastor
nejdříve řekl, že ne. Ale pak
odmítl poddávat se strachu
a v nové síle, kterou pocítil,
řekl: „Ano, jsem pastor.“
Následně jeden z mužů
Monica Dra (nalevo) sledovala v roce 2009 te­roristy z Boko vytáhl nůž, položil mu ho
Haram, jak zabíjejí jejího manžela. Ji samotnou předtím na hrdlo a řekl: „ Jestli chceš
téměř podřezali a v domnění, že je s ní konec, ji nechali zůstat naživu, tak se zřekni
být. Hlas mučedníků této ženě zajišťoval dlouhodobé léčení křesťanství a přijmi islám!“
a rekonvalescenci. Monica se také účastnila setkání vdov po
Avšak pastor Wale neustouzavražděných křesťanech, které organizovala naše misie.
pil. „Ne! Krista nezapřu,“
odpověděl. „Jak mohu zapřít
Krista, když jsem v církvi vyučoval, že ho nikdy zapřít nesmíme.“ V okamžiku, kdy se již muž chystal k nejhoršímu, ozvaly se nedaleko výstřely
a jeden z teroristů vykřikl, „nech ho být!“, načež útočníci utekli. Život pastora Wale byl ušetřen. „Modlil jsem se a snažil se myslet na Krista, když mi
ten člověk dal nůž na krk,“ vyprávěl nám pastor Wale. „Ale jedna věc, která
mi v ten okamžik rozhodujícím způsobem dala sílu, byl Boží hlas promlouvající k mému srdci. Díky tomu stojím pevně a nestarám se, jak můj život
skončí.“
„Důvěřujeme Bohu. On má nade vším kontrolu. Dokonce i nad
proléváním krve a zabíjením“
Podobně vážná a dramatická situace panuje nyní i v Sýrii a Iráku.
„Lienna“ je křesťanka v Sýrii, kde radikální muslimské skupiny Islámský
stát (IS) a Fronta al-Nusra vyhánějí křesťany z jejich vesnic. Zprávy o jejich
řádění jsou děsivé. Hovoří se o barbarském počínání a násilí, o uřezávání
hlav a křižování.
Lienna nám vyprávěla o svém duchovním zápase. V jedné modlitbě prosila, aby si ji Bůh použil ke svědectví mezi muslimy v její zemi. Vyznávala,
že je ochotná při svědectví riskovat i vlastní život. Pak si ale uvědomila, že
v ohrožení bude i život jejího manžela a dokonce i jejich dětí. To bylo pro
ni velmi těžké zjištění. Ale i v tomto temném okamžiku se rozhodla složit
důvěru v Boží vůli. „Většina rodičů se o své děti obává,“ říká Lienna. „I když
přežijí všechno současné bombardování a zabíjení, budou i v budoucnu
muset žít společně s muslimy... a proto se musíme strachovat o budoucnost
svých dětí... ale současně důvěřujeme Bohu. On má kontrolu nade vším,
dokonce i nad proléváním krve a zabíjením. Důvěřujeme, že vidí všechno
a zná budoucnost a bude o nás pečovat.“
Když to Lienna probírala se svým manželem, rozhodli se, že o tom
povědí také svým dětem. Řekli jim, že jednoho dne mohou do jejich domu
22
vniknout vousatí muži a žádat je, aby přestoupili k islámu. Řekli jim, aby Krista nezapírali, že i když jim ti lidé udělají cokoli,
nemohou je oddělit od Ježíše. Krátce po
tomto rozhovoru se stalo, že když zrovna
nebyli ve svém bytě, vnikli k nim islamisté
a na zrcadlo jim napsali jasné poselství:
„Přišli jsme vás pozabíjet.“
Modlím se, abych jako otec a dědeček
nemusel nikdy vést se svými dětmi a vnuky
rozhovor, jaký vedla se svými dětmi Lienna.
Svědectví Lienny i pastora Wale nám klade
naléhavou otázku, jak bychom za takových
okolností reagovali my sami. To, co je však
pro nás jen teoretickým uvažováním, je pro
věřící lidi na řadě míst světa nejtvrdší realitou. Pamatujme ve svých modlitbách na
všechny tak těžce zkoušené křesťany.
Jim Dau, ředitel Hlasu mučedníků v USA,
listopad/prosinec 2014
Islamisté vnikli do bytu Lienny naštěstí
v době, kdy rodina nebyla právě doma.
Na zrcadle jim zanechali jasný vzkaz:
„Přišli jsme vás pozabíjet.“
Biblick á ú vaha
Jákobova temná noc
(Jákob) zvolal: „Suknice mého syna! Sežrala ho divá zvěř! Rozsápán, rozsápán je Josef!“ I roztrhl Jákob svůj šat, přes bedra přehodil žíněné roucho a truchlil pro syna mnoho dní. Přišli všichni jeho synové a jeho dcery, aby ho potěšili,
ale on se potěšit nedal. Naříkal: „V žalu sestoupím za synem do podsvětí.“ Tak
oplakával otec Josefa. (Gen 37,33–35)
Oznámili mu: „Josef ještě žije, a dokonce je vladařem nad celou egyptskou
zemí.“ On však zůstal netečný, protože jim nevěřil. (Gen 45,26)
O životě izraelského patriarchy Jákoba se poměrně hodně káže. Jeho
záživné, dobrodružné i všelijak bizarní příběhy jsou vděčným tématem pro
biblická zamyšlení. Je však jeden dlouhý a významný úsek Jákobova života,
o kterém toho víme dosti málo a který jako ponurý stín nechávají kazatelé raději bez většího povšimnutí. Toto období začíná hroznou zprávou
o domnělé tragické smrti Josefa a končí neuvěřitelnou zvěstí o tom, že Josef
žije a je dokonce jakýmsi kancléřem celé světovládné Egyptské říše.
O tom, co Jákob prožíval v tento čas se můžeme domyslet z jeho reakcí
na obě zprávy a z několika dalších kusých informací. Z těchto biblických
míst lze pak jasně usuzovat, že Jákob celou tuto dobu prožíval v hlubokých depresích, rezignaci a hořkosti. Nicméně k této jeho duchovní krizi se
23
potichu připravovaly kulisy
již mnohem dříve.
Jákobovo potomstvo je
potomstvem vyvoleným,
z něhož povstalo dvanáct
izraelských kmenů. Jmény
Jákobových synů se dokonce
mají jmenovat brány nového
Jeruzaléma, které jsou podle
prorockého zápisu zhotoveny z fantaskních obřích
perel.
Podívejme se nyní trochu detailněji na Jákobovy
syny, na tyto perly. Jak se
Friedrich Overbeck – Josef prodán svými bratry (1816)
nám v Písmu profilují? Musíme s politováním přiznat, že mají do lesku perel hodně daleko. Jákobův prvorozený syn Rúben spáchal cizoložstvo s Jákobovou vedlejší ženou. Simeon
a Lévi se projevili jako fanatičtí mstitelé, kteří za přestupek jediného člověka povraždili všechny muže jedné osady. S jejich činem se Jákob nikdy
nesmířil a před smrtí na ně uvalil závažnou kletbu, když pronesl přání, aby
jeho duše nikdy nebyla v jejich spolku. Jiného syna, Izachara, zase Jákob
nazývá nelichotivě oslem. Připomeňme i Judu, který sice nese o něco lepší
charakterové znaky než ostatní bratři, ale z Písma známe onen nelichotivý příběh, ve kterém Juda vykoná zarážející morální defekt, který na tomto místě raději ani nebudeme příliš rozebírat. Je tu i dcera Dína, která byla
zneuctěna, což tehdy byla určitě poskvrna na celý život. Ale nejvýmluvnějším vylíčením nikterak zářivého charakteru Jákobových synů i napětí, které panovalo mezi nimi a otcem Jákobem, je jejich jednání s Josefem. Zde se
nám tito mladí muži jeví nikoli jako vyvolené potomstvo ale mnohem spíše jako „pěkná sebranka“, která plánuje bratrovu likvidaci, aniž se přitom
ohlíží na to, jakou nesmírnou bolest tím způsobí svému otci.
Vztah mezi otcem a jeho syny je tedy očividně plný napětí i odcizení.
Ještě že má Jákob charismatického Josefa, syna milované Ráchel. Právě na
něho otec upne všechnu svoji naději, a v něm spatřuje hlavního pokračovatele duchovní tradice rodu. Proto ho Jákob také na úkor ostatních bratří
protěžuje.
Ale pak přichází ta děsivá zpráva s nezvratným důkazem: Josefa roztrhala divá zvěř! Jákobův svět se v jednom okamžiku zhroutil. Na tuto zprávu
již jeho víra nestačí. Stojí tu před námi starý zlomený člověk. Ach, kde je
jen ten jeho lehký krok, kterým kdysi dávno vyšel z Béthelu vstříc životu.
Ten krok od té doby povážlivě ztěžkl. Nyní by již žádného anděla u potoka
nepřepral, a ani by se o to zřejmě nepokoušel. Všechno ztratilo smysl. Jákob
přestal Bohu rozumět. A Bůh mlčí. Nikde nečteme, že by se mu v této době
ukázal v nějakém nočním vidění a řekl: „Jákobe, ty malověrný, neboj se, doufej, věř, Josef žije.“ Ne, nic takového. Bůh mlčí. Temná noc, jak o takovém
24
stavu duše hovoří středověcí mystikové,
pohltila úplně Jákobovu mysl...
„V Boha sice věřím, ale vůbec mu
nerozumím.“ Toto zvláštní vyznání víry
můžeme občas zaslechnout. Židovský
spisovatel Viktor Fischl, který přeložil do
češtiny i některé biblické knihy, při jedné
příležitosti prohlásil, že v Boha věří, ale
od jisté doby s ním ztratil společnou řeč,
přestal s ním žít ve šťastné symbióze.
Jeden známý brněnský herec židovského
původu Goldflam zase nedávno vzpomínal, jak v padesátých letech žil coby
mladík uprostřed torza židovské komunity, která bojovala s jedním základním
poválečným pocitem: že je Bůh opustil Jean Jacques Forty – Jákob dostává zprávu
a zavrhl.
o Josefově smrti (1791)
Křesťanská církev měla v minulosti
tendenci pohlížet na pogromy a židovskou diasporu jako na trest za ukřižování Krista. V tomto alegorickém smyslu se i příběh o Josefovi nabízí,
a takto ho nakonec ve své obhajobě interpretuje první mučedník Štěpán
(Skutky 7). A církev dva tisíce let připomíná Židům tuto vinu. Ale na jednu
podstatnou skutečnost se zapomíná a tu je třeba mít stále na zřeteli: je zde
osoba Jákoba, který nemá nic společného s tím, co se stalo Josefovi, a který po
celý čas odloučení kvůli Josefovi truchlí a zoufá si a trpí společně s Josefem
za vinu svých synů, paradoxně uprostřed těch, kteří tuto vinu spáchali.
Jákob je tak obrazem těch zbožných Židů, kteří v Krista nevěří, protože
tak byli vychováni, protože Židé od křesťanů tolik vytrpěli, protože se stali
obětí věkovité dezinformace, omylu, lži a klamu. Trpěli a trpí tím, že nevidí
Boží ruku, že nepřišla záchrana jejich blízkým, že se jejich modlitby jakoby
odrážely od nebe. Připadá jim, že Bůh mlčí. A přesto aniž to tuší jsou předmětem nezměněné Boží přízně a jsou v centru Božího láskyplného jednání.
Když se Josef setkal se svými bratry, kteří ho nepoznali, podrobil je
zkoušce. Snažil se jim nějak naznačit, že je jejich bratr Josef. Činil tak
ovšem nepřímo a šifrovaně. Nechal jim vrátit do jejich pytlů s obilím
peníze. Bylo to od něho skryté poselství: Toto obilí máte zdarma, protože
jsem přece váš bratr a nebudu od vás brát peníze. Později kromě peněz dal
ještě svůj kultický kalich do pytle s obilím Benjaminovi. A zase zde bylo
skryté poselství: Benjamin má u sebe můj kalich, protože je mi ze všech
nebližší, neboť je navíc ještě synem mé matky. Při hostině mu rovněž, přestože byl ze všech nejmladší, prokazoval zvláštní pocty. Jenže těmto poselstvím bratři nejen že nerozuměli, ale byly pro ně dokonce něčím děsivým.
A stejně tak i otci Jákobovi: Čteme: „Jakmile oni i otec spatřili váčky se
stříbrem, padla na ně bázeň (Gen 42,35). Ani starý Jákob nepochopil, o co
jde, jen všichni tušili, že to není samo sebou, že za tím něco vězí. A to jim
nahánělo hrůzu.“
25
Je nepochybné, že je tato ponurá Jákobova duchovní zkušenost zaznamenána nejen pro Židy, ale také pro křesťanskou církev. I my ve svých životech bojujeme s věcmi, které nechápeme, připadají nám temné, skličující,
mysleli jsme si, že když věříme, neměly by nás vůbec potkávat. Na každou
mysl křesťana přicházejí takové myšlenky a pochybnosti a nevyhýbají se ani
velikánům víry. O Martinu Lutherovi se vypráví, že na konci života trpěl
prudkými záchvaty hněvu a nespokojenosti. Katolická světice našich dní
Matka Tereza tváří v tvář bídě a utrpení těch, kterým pomáhala, bojovala
s pochybnostmi o samotné Boží existenci a s dlouhými obdobími duchovní
vyprahlosti. Koneckonců již Jana Křtitele se ve vězení zmocnila palčivá
pochybnost, zda ten, kterého sám pokřtil a vydal o něm plamenné svědectví, je opravdu Boží Mesiáš. Věci šly zřejmě úplně jinak, než si Jan Křtitel
představoval. A někteří lidé tváří v tvář dokonce ztrácejí víru úplně.
Ale jsou i věci, kterým na jedné straně nerozumíme a přece cítíme, že je
za nimi nějaký hlubší smysl, nějaké skryté poselství, které se nám dosud
nepodařilo rozluštit a snad ani nikdy na zemi nepodaří. Příběh o Jákobovi
by nám mohl pomoci. Musíme se smířit s tím, že na této zemi jsme odkázáni znát jen část pravdy, jak ostatně praví apoštol: „Nyní poznáváme jen
částečně.“
Ten příběh o Josefovi máme rádi. Vane z něho poselství odpuštění a smíření, nejen toho osobního, ale i smíření eschatologického. Máme ho rádi,
protože při jeho četbě víme více než jeho zúčastnění aktéři, víme, že nakonec
všechno dobře dopadlo. To bychom rádi věděli i o svých životech. Důvěřujme,
že Bůh nás o tom ujišťuje přímo i všelijak šifrovaně. Myslím, že scéna, kdy se
Josef dává poznat napraveným bratřím a setkává se s Jákobem, je obrazem
vzkříšení a příchodu Kristova království. Tam se nám dostane plného světla
a tehdy se mnohé konce spletitých nitek lidského údělu ukážou v novém
světle. Tehdy jasně spatříme naplnění Božího proroctví: „Provázky lidskými
jsem je táhl, provazy milování.“ (Ozeáš).
Prozatím však tyto skutečnosti můžeme zahlédnout výhradně vírou.
-sf-
Z p r áv y z e s v ě ta
Křesťané ve světě
Tváří v tvář extrémistům
Šíření islámských extrémistických skupin
na různých místech po celém světě, spojené se
zabíráním území a získáváním politické moci,
znamená potíže také pro křesťany. Křesťané jsou často vyháněni z domovů a přicházejí
o majetek, někdy dokonce dochází i k únosům
a vraždám. Hrozba extrémismu je v letošním
26
roce jasně patrná na postupu teroristické skupiny Islámský stát (IS) v Sýrii a Iráku.
Radikálové z řad IS využili probíhající konflikt mezi muslimskými rebely a syrskou vládou,
začali obsazovat města v Sýrii a Iráku a v červnu 2014 vyhlásili „chalífát“. Kamery reportérů
zachytily oslavující přivržence islamistů v syrském městě Rakka, jak střílejí do vzduchu, málokdo však věnoval událostem pozornost, dokud
IS v červenci během několika hodin neobsadil druhé největší irácké město Mosul. Tisíce
křesťanů žijících v tomto tradičně křesťanském
městě a okolí dostaly na výběr: konvertovat
k islámu, začít platit vysokou daň (výpalné),
odstěhovat se nebo zemřít. Ve snaze zachránit
si holý život uprchlo ze svých domovů odhadem
100 tisíc křesťanů. Dalších 100 tisíc lidí, muslimů i křesťanů, přišlo o život během pokračující občanské války v sousední Sýrii.
Zatímco extrémisté usurpovali již téměř třetinu území Iráku a Sýrie (které označují jako
chalífát), někteří křesťané nepřestávají zvěstovat svým sousedům evangelium. Mnoho syrských muslimů přišlo v důsledku války o domov
a křesťané jim začali rozdávat balíčky s pomocí; muslimští vůdci těmto lidem prakticky nijak
nepomáhají. Balíčky obsahují obyčejné věci
jako oblečení a jídlo, ale také vyprávějí o Ježíšově lásce ke všem lidem, včetně těch, kteří ho nemilují. Když se objevila vlna uprchlíků z Mosulu (po obsazení města Islámským
státem), křesťané začali nenápadně oslovovat
evangeliem i tyto muslimské utečence. Také
v Kurdistánu slouží místní křesťané svým bratřím a sestrám z Mosulu, ze kterých se ze dne na
den stali bezdomovci.
Protikřesťanské násilnosti páchané teroristickými skupinami nejsou omezeny na konflikt
v Iráku a Sýrii. V Jemenu, jedné z nejchudších
zemí na Blízkém východě, křesťané čelí brutálním útokům jednotek al-Kajdy, která působí na
Arabském poloostrově. Křesťané jsou otevřeně
pronásledováni a možnosti zvěstování evangelia jsou zde velmi omezené. Islámští vzbouřenci
často unášejí místní obyvatele s vidinou výkupného nebo výměny za zadržované teroristy.
V Afghánistánu a Pákistánu ohrožuje křesťany Tálibán. Loni došlo k nejhoršímu útoku na
křesťany v celé pákistánské historii, když
dva sebevražední atentátníci z frakce Tálibánu napadli kostel Všech svatých v Péšaváru.
Při útoku zahynulo 87 lidí a dalších nejméně
120 utrpělo zranění. Navzdory útoku se křesťané v tomto kostele i nadále scházejí k bohoslužbám.
Navzdory obrovským překážkám křesťané na
celém Blízkém východě zůstávají věrní. I nadále se společně scházejí a zvěstují evangelium
lidem ve svém okolí. Spoléhají se přitom také
na podporu svých křesťanských bratří a sester, kteří se za ně modlí a zprostředkují jim
přístup k materiálům jako jsou Bible, evangelizační letáčky, křesťanské knihy nebo křesťanské vysílání.
Mimořádnému nebezpečí však křesťané nejsou vystaveni jen na Blízkém východě, ale také
v Africe a na Filipínách.
Na zvýšenou intenzitu aktivit teroristických organizací zaměřujících se konkrétně na
křesťanské obyvatele informují naši spolupracovníci v nejméně čtrnácti zemích. V Alžírsku,
Tunisku a Libyi jsou svými násilnostmi nechvalně proslulé skupiny al-Kajda a Ansar al-Šaría.
V libyjském hlavním městě Benghází představitelé Ansar al-Šaría údajně nabízeli místním
lidem odměnu za každého křesťana, kterého
jim vydají. V únoru 2014 bylo uneseno několik koptských křesťanů z předměstí. Druhý den
ráno byli nalezeni mrtví. Křesťané v celé oblasti
jsou často pro svou křesťanskou víru pronásledováni a setkávají se s výhrůžkami.
Egyptští křesťané jsou zvyklí na podobné
nebezpečí od přívrženců Muslimského bratrstva. V srpnu 2013 bylo napadeno a zapáleno
čtyřicet kostelů, při násilnostech přišlo o život
nejméně 250 lidí. Útočníci plenili a vypalovali také obytné domy a obchody patřící křesťanům.
Křesťanské rodiny v Egyptě musí chránit
zejména své dcery a manželky. Dospívající dívky i mladé ženy se často stávají obětí únosů, nedobrovolných sňatků a násilných konverzí k islámu. Přestože k podobným únosům
dochází již desítky let, počet obětí v roce 2014
prudce vzrostl. Zdroje Hlasu mučedníků odhadují, že každý měsíc je v Egyptě uneseno 20 až
30 koptských křesťanských dívek. Rodiny často obdrží videonahrávku, na které dívky tvrdí,
že se k islámu obrátily dobrovolně. Nedávno se
jedné ženě podařilo uprchnout poté, co úřady
informovaly rodinu o její dobrovolné konverzi.
27
Žena veřejně obvinila egyptské státní orgány
ze spolupráce s radikály.
V Súdánu je vláda vedená Umarem al-Bašírem pro místní křesťany stejně nebezpečná
jako jakákoli teroristická skupina. Ve svém úsilí o vyhnání černošských obyvatel a křesťanů
ze Súdánu armáda bombarduje školy, kostely
i křesťanská obydlí v pohoří Nuba.
Stejně jako Súdán, také Somálsko je převážně muslimská země. Místní radikálové
z hnutí al-Šabáb se snaží dosáhnout toho, aby
všichni křesťané konvertovali k islámu nebo
byli zabiti. Islámští radikálové napadají křesťany až ve východní Keni a na pobřeží. Skupina
se již pokusila vytvořit oblast řízenou zákony šaría ve východní Keni. Radikálové vypálili řadu kostelů, zabili mnoho pastorů a řadových křesťanů.
Stejně jako jejich souvěrci v Keni, také v Nigé­
rii usilují radikálové z Boko Haram o založení
samostatného státu spravovaného šaríou.
V uplynulých třech letech vypálili v severní části
země stovky církevních budov a domů patřících
křesťanům. Poté co IS vyhlásil v Iráku a Sýrii
chalífát, Boko Haram vyhlásil vlastní chalífát
v Nigérii. Radikálové na severu přepadají osady,
zabíjejí místní křesťany, zapalují kostely a obytné domy a unášejí křesťanské ženy. V říjnovém
čísle amerického bulletinu Hlasu mučedníků
naleznete příběh nigerijského křesťana Habila
Adamu, který se nezřekl své víry, ani když mu
útočníci přitiskli k obličeji hlaveň AK-47.
Povstalci v Nigérii a Keni na části území jednoduše vyhlásili nezávislost, zatímco na Filipínách skupiny Abú Sajjáf, Fronta národního
osvobození Morů a Fronta Islámského osvobození Morů bojují s filipínskou vládou již desítky
let. Radikálové napadají vesnice, kradou dobytek a úrodu a často unášejí civilisty, které používají jako živé štíty v bojích s filipínskou armádou
na ostrově Mindanao. Fronta Islámského osvobození Morů by nyní měla získat pod kontrolu
území Bangsamoro tvořeného pěti provinciemi.
Je to vůbec první případ zaregistrovaný spolupracovníky Hlasu mučedníků, kdy demokraticky
zvolená vláda vyjednává se vzbouřenci a dob28
rovolně jim přiděluje území. Přestože radikálové přislíbili odzbrojení, místní křesťané se obávají dalšího pronásledování – mnozí lidé v této
muslimy ovládané oblasti stále touží po odstranění veškerého křesťanského vlivu.
Křesťané po celém světě žijí ve stále více
nepřátelském prostředí. Víra našich bratří a sester nám však ukazuje, že můžeme zůstat Kristu
věrní, ať čelíme jakékoli zkoušce.
– Hlas mučedníků, říjen 2014
Nigérie
Radikálové obsadili domovské město
unesených školaček
Nedávno pronikly na veřejnost zprávy, že
město Chibok ve spolkovém státě Borno na
severovýchodě Nigérie obsadili radikálové
z hnutí Boko Haram. Poté, co příslušníci této
skupiny letos v dubnu unesli více než 200
místních školaček, objevuje se toto převážně
křesťanské město ve zprávách mezinárodních
sdělovacích prostředků poměrně často. Boko
Haram již několik měsíců směřuje své útoky na
osady v okolí Chiboku v rámci snah o vytvoření islámského státu na území Nigérie.
Ali Ndume, senátor spolkového státu, k situaci poznamenal, že příslušníci bezpečnostních
složek v Chiboku během útoku uprchli před
několikanásobnou převahou povstalců. Očitým
svědkem útoku se stal také člen domobrany,
který se snažil město bránit. „(Radikály) nebylo možné spočítat, bylo jich příliš mnoho,“ vzpomíná. „Všichni policisté a vojáci nicméně uprchli a nechali nás napospas. Nikdo na ně nestřílel,
prostě jenom utíkali. Nám došly náboje a tak
jsme nedokázali pozice udržet.“
Od únosu dívek se často ozývaly hlasy, že
oblast není dostatečně chráněná; tisíce obyvatel proto své rodné město opustily v naději,
že naleznou bezpečí v jiné části země. Situace
je skutečně velmi nebezpečná a mnoho unesených dívek se stále ještě nepodařilo vysvobodit. Povzbudivé informace přicházejí z Mubi
(další osada na severovýchodě Nigérie) – podle
zpráv oficiálních představitelů i řadových obyvatel se armádě podařilo toto město (nedáv-
no rovněž obsazené oddíly Boko Haram) získat zpátky.
– Hlas mučedníků, 20. listopadu 2014
(BBC, Fox News)
írán
Tři křesťané odsouzeni k odnětí svobody
Tři křesťané – Behnam Írání, Matthias Hagnedžád a Silas Rabbání – byli nedávno odsouzeni k šesti letům odnětí svobody. Všichni tři
byli původně obviněni z trestných činů, které
je možné trestat smrtí, tato obvinění však byla
naštěstí zrušena.
Na základě posledního rozhodnutí soudu
si pastor Behnam odpyká svůj trest ve městě Zabol na severu země, zatímco pastor Mat­
thias a diákon Silas budou přemístěni do věznice v Minábu v Perském zálivu. Všichni tři se
proti rozsudku odvolali. V Zabolu i Minábu často panují velmi vysoké teploty. Kromě toho by
to za nimi měli příbuzní velmi daleko, což by
pro ně bylo finančně i fyzicky značně komplikované.
Podle obhájců náboženské svobody se jedná o poslední případy demonstrující trend sílícího útlaku příslušníků náboženských a etnických menšin za vlády prezidenta Rúháního.
K podobným represivním opatřením dochází
navzdory jeho slibům v předvolební kampani
v loňském roce, že bude bránit práva příslušníků náboženských menšin.
– Hlas mučedníků, 30. října 2014
(Christian Solidarity Worldwide)
Pákistán
Soud potvrdil trest smrti pro Asiu Bibi
16. října soud zamítl odvolání Asie Bibi,
křesťanky odsouzené k trestu smrti za rouhání. Právní zástupci se mohou do 30 dnů odvolat k nejvyššímu soudu v Islámábádu – všeobecně se předpokládá, že odvolací proces
zabere dalších několik let trýznivého čekání a odkladů. V průběhu přelíčení u vrchního
soudu v Láhauru se před budovou shromáždily téměř dva tisíce učitelů islámu; 25 jich bylo
osobně přítomných v soudní síni, aby na soud-
Asia Bibi
ce vyvíjeli nátlak. Poté co byla Asia seznámena s rozsudkem, prosila spolupracovníky Hlasu
mučedníků: „Prosím, udělejte něco. Už čekám
tak dlouho, chci se vrátit k dětem.“
Asia pracovala na poli pro místního statkáře.
Ve vazbě skončila v roce 2009 po hádce s muslimskými spolupracovnicemi, které ji obvinily
z rouhání proti islámskému proroku Muhammadovi. Sama Asia toto obvinění odmítá. V roce
2010 byla odsouzena k trestu smrti; situace se
od té doby nijak nezměnila.
S napětím sledovaný případ zůstává v Pákistánu silně kontroverzní. Bývalého paňdžábského guvernéra Salmána Tásíra zavraždil jeho
osobní strážce v lednu 2011, poté co Asii Bibi
vyjádřil svou podporu. O dva měsíce přišel
o život pákistánský ministr pro menšiny, křesťan
Šahbáz Bhattí, poté co se rovněž veřejně zastal
Asie a současně vyslovil potřebu reformovat
pákistánské zákony proti rouhání.
– Hlas mučedníků, 24. října 2014
Keňa
Islamisté ze skupiny al-Šabáb zabili
36 horníků – všichni byli zřejmě
křesťané
Místní obyvatelé uvedli pro agenturu BBC,
že militanti před povražděním křesťanů oddělili skupinu muslimských dělníků.
29
Příbuzní obětí, které zahynuly při útoku na
autobus v Keni, čekají na zprávy o okolnostech
zabití svých blízkých.
K činu se přihlásila skupina al-Šabáb, která
je somálskou odnoží al-Kajdy. V jejím vyjádření z 2. prosince se uvádí, že téměř čtyřicet „křižáků“ našlo při této akci svoji smrt s dodatkem,
že šlo o „součást série útoků plánovaných jako
odveta za keňskou okupaci muslimských území a jejich pokračujících krutostí... takových,
jakými jsou nedávné vzdušné útoky na muslimy v Somálsku.“
Keňská armáda uvedla, že vzdušné útoky
byly odvetou za útok z 22. listopadu, při kterém skupina al-Šabáb zastavila autobus jedoucí
do Nairobi. Islamisté následně oddělili z cestujících všechny nemuslimy, kteří neodříkali islámské vyznání víry. Ti pak byli přinuceni lehnout si
na zem a útočníci je střelili do hlavy. Útok z nich
přežil pouze učitel George Ochwodho, který pak
popsal celou událost pro tisk.
Dnes uvedl pro agenturu CBC News Peter
Nderitu, jeden z dělníků v kamenolomu, že skupina asi padesáti po zuby ozbrojených mužů
přišla kolem půl jedné v noci do jejich dělnické
kolonie, která se nachází přímo v areálu kamenolomu a probudila spící dělníky střelbou do
vzduchu.
Nderitu uvedl, že když uslyšel střelbu, vy­
běhl ven a ukryl se v jednom příkopu, odkud pak
slyšel, jak jeho kolegové musí odříkávat šahádu neboli islámské vyznání víry. Potom slyšel
střelbu. Z úkrytu se ale odvážil vyjít až po dvou
hodinách, kdy už bylo zřejmé, že útočníci odešli.
Nderitu pak popsal, že viděl těla svých zastřelených spolupracovníků ležet ve dvou řadách.
Všichni měli patrnou střelnou ránu v týlu.
30
Podle jednoho dalšího svědka, který se
dostal na místo krátce po útoku, ležely další čtyři oběti s uřezanými hlavami ve svých
stanech. Třem dělníkům se s největší pravděpodobností podařilo utéci do blízkého města Mandera.
Další zprávy naznačují, že na stanech dělníků bylo množství průstřelů z dávek automatických zbraní. Jeden zdroj agentury World Watch
Monitor (WWM) uvedl, že byl unesen neznámý počet dělníků. Tento zdroj rovněž udává,
že na somálsko-keňské hranici se nyní stále
ozývá střelba a sotva by se tam mohl někdo
odvážit vydat.
Další svědkové potvrzují, že k útoku došlo
krátce v úterý po půlnoci. Tito lidé uvádějí, že
oběti byly překvapeny ve spánku v kamenolomu v Kormey, asi patnáct kilometrů od města
Mandera, které se nachází při hranicích Keni se
Somálskem i Etiopií.
Většina zabitých dělníků pochází z jihu země,
kde křesťané tvoří většinu. Jeden ze svědků pro
agenturu WWM uvedl, že v tomto kamenolomu
pracovalo asi dvě stě lidí a většina z nich přišla z jihu země.
Al-Šabáb svoji násilnou kampaň v Keni rozpoutala v roce 2011, kdy Keňa poslala své jednotky do Somálska na podporu boje s militanty.
Tento útok předcházel incident, ke kterému došlo 1. prosince, kdy útočníci vhodili granáty do jednoho společenského klubu v Mandera, který je populární především
mezi místními vládními úředníky. Útočníci
navíc stříleli po lidech prchajících z baru. Podle zpráv byl jeden člověk usmrcen a dvanáct
lidí zraněno.
Jistý vládní představitel v Mandera uvedl
pro BBC, že se al-Šabáb pokouší rozpoutat náboženskou válku v té části Keni, která je osídlena většinově keňskými Somálci, kteří jsou převážně muslimové.
Tyto útoky zapříčinily veřejné stížnosti
křesťanských představitelů na muslimské vůdce, že se dostatečně nezasazují, aby ve svých
řadách krotili radikalismus. Křesťanští předsta-
vitelé rovněž apelují na vládu, aby zajistila bezpečnost na hranicích.
V červnu tohoto roku bylo zabito pětašedesát lidí v převážně křesťanském městě Mpeketoni při útocích, které jsou také přisuzovány skupině al-Šabáb. O život při nich přišlo i několik
místních politiků.
V tomto roce došlo také k sérii bombových
útoků na kostely v Nairobi, Mombase a v městě Garissa, které leží rovněž při hranicích se
Somálskem.
V září minulého roku se radikální islamisté
přihlásili k odpovědnosti za teroristický útok na
obchodní centrum v Nairobi, při kterém útočníci z al-Šabáb zastřelili nejméně 67 lidí a 175
jich zranili.
– World Watch Monitor, 3. prosince 2014
Islamisté z al-šabáb zabili při útoku
autobus 28 lidí, kteří nebyli muslimského
vyznání
Somálští islamističtí rebelové z teroristické
skupiny al-Šabáb se přihlásili k odpovědnosti za sobotní útok na autobus, při němž bylo
zabito 28 lidí, kteří se nepřihlásili k muslimskému vyznání.
Zmíněná skupina se přihlásila k odpovědnosti za tento útok prostřednictvím své rozhlasové stanice v Somálsku s odůvodněním, že
šlo o odvetnou akci za zátahy keňských bezpečnostních sil na čtyři mešity v přímořské oblasti země.
Podle náčelníka místní policie bylo při útoku na autobus zabito devatenáct mužů a devět
žen.
Zástupce keňské armády uvedl, že tento
teroristický čin souvisí s nedávnými vzdušnými údery na tábor povstalců, při kterých bylo
zabito 45 rebelů.
Podle neoficiálních údajů dvou policejních
důstojníků, jel přepadený autobus do hlavního města Nairobi a bylo v něm šedesát cestujících. Ti byli uneseni asi padesát kilometrů od města Mandera, ležícího u hranic se
Somálskem.
Útočníci se nejprve pokusili autobus zastavit
Skupina al-Šabáb je lépe vybavena než keňská policie, která po přijetí informace o útoku
na autobus, vyčkávala na posílení ze strany
armády.
pokynem rukou, když ale řidič jel dál, vystřelili po autobusu dávku kulek. Když ani to nezabralo, vystřelili z tarasnice.
Když se útočníkům nakonec podařilo
autobus zastavit, přikázali všem cestujícím
vystoupit a oddělili ty, kteří na pohled vypadali, že nejsou muslimové od zbytku pasažérů.
Učitel George Ochwodho, jediný člověk, který útok přežil, ačkoli nebyl muslim, cestoval
domů na dovolenou jelikož o Vánocích byla
jeho škola uzavřena.
Ochwodho pro agenturu AP uvedl, že cestující, kteří na útočníky nepůsobili jako Somálci, byli následně odděleni od ostatních. Tito
pak byli vyzváni, aby odříkali islámské vyznání víry šahádu. Těm, kteří odmítli nebo šahádu
neznali, teroristé přikázali lehnout si na zem.
Ochwodho byl mezi nimi.
Pak dva islamisté začali střílet ležící lidi.
Jeden postupoval zprava a druhý zleva. Když
přišli až k Ochwodhovi, který ležel uprostřed,
oba vrahové ho vynechali v domnění, že ho
zastřelil ten druhý.
Ochwodho zůstal ležet, dokud islamisti ne­
odešli. Pak běžel zpátky na cestu, kde mu zastavila nějaká dodávka, se kterou se dostal do
Mandery. Řidič dodávky ho odvezl do nemocnice, kde byl hospitalizován kvůli prodělanému
psychickému šoku.
31
Podle oblastního policejního náčelníka
v Mandera bylo mezi osmadvaceti zabitými
sedmnáct učitelů.
Nedostatek personálu i potřebného vybavení zapříčiňuje pomalou reakci policie na podobné útoky. Dva policejní důstojníci, kteří si přáli
zůstat v anonymitě, uvedli, že když se policie
dověděla o tomto teroristickému činu, čekala
před zásahem nejprve na armádní posily, protože teroristé mají mnohem modernější zbraně.
Od října 2011 nejméně 135 útoků
Keňa byla zasažena sérií útoků teroristickou skupinou al-šabáb od října 2011, kdy poslala své jednotky do Somálska. Úřady uvádějí, že
od té doby tato organizace provedla nejméně
135 útoků, ve kterých přišlo o život minimálně 157 osob.
„Al-šabáb se stala pro Keňu nejúpornějším
nepřítelem a doslova smrtelnou hrozbou,“ varovala ve své zprávě v září mezinárodní krizová
skupina u příležitosti prvního výročí útoku na
obchodní centrum Westgate v Nairobi, při kte-
rém zahynulo 67 osob. Zpráva také uvádí, že
islámští extrémisté využívají dlouhotrvajícího
rozhořčení keňské muslimské komunity pramenící z úřední diskriminace.
Keňa se v současnosti potýká s nárůstem
extremismu. Začátkem tohoto týdne policie
zavřela čtyři mešity na pobřeží země, když
v nich byly údajně objeveny trhaviny a střelné zbraně.
Někteří muslimové prohlašují, že tuto munici do mešit nastražila sama policie, aby měla
důvod k jejich uzavření. A někteří obránci lidských práv varují, aby některé metody keňské policie radikalismus ještě více nerozdmýchávaly.
Během zátahu na dvě mešity v pondělí byla
usmrcena jedna osoba. Policie uvedla, že zastřelila mladíka, který se na ně pokusil hodit granát.
Keňská vláda nedávno uvedla, že ve čtyřech
mešitách docházelo k náborů nových rekrutů do
skupiny al-Šabáb.
– The Associated Press, 22. listopadu
2014
Můžete nám psát na naši e-mailovou adresu:
[email protected] [email protected]
Navštivte nás na Facebooku: www.facebook.com/hlas.mucedniku
Další informace v angličtině lze najít na internetových adresách:
www.persecution.com www.persecution.net
Starší čísla v elektronické podobě naleznete na internetové adrese
www.hlas-mucedniku.cz
Elektronické knihy
Vybrané tituly z nakladatelství Stefanos si můžete pořídit také ve formě elektronických
knih za zvýhodněnou cenu (nákupem elektronické verze ušetříte ve srovnání s tištěnou
knihou přibližně dvě třetiny ceny). Podrobnější informace a formulář na případné dotazy
nalez­nete na adrese www.hlas-mucedniku.cz
32
B i bl i ck é zam y š l e n í Pokora
Učte se ode mne, neboť já jsem tichý a pokorný srdcem. (Matouš 11,29)
Jedna z nejdůležitějších vlastností velkého člověka je jeho pokora. Abraham je
považován za otce všech věrných v židovském, křesťanském a dokonce i v muslimském náboženství. Jaký názor však měl na sebe on sám? „Jsem prach a popel“
(Genesis 18,27). David byl králem, básníkem, mužem podle Božího srdce. A jaký
názor měl na sebe on sám? „Jsem červ a ne člověk“ (Žalm 22,7).
Nikam nedojdeme bez pokorného vyznání své nehodnosti. Jeden politik se ptal
jistého biskupa: „Co mám dělat, abych získal moudrost pro vládu v této zemi?“
Venku tou dobou právě pršelo. Biskup mu řekl: „Jděte ven do deště a stůjte tam půl
hodiny jen tak na nechráněném místě.“ Politik tak učinil. Když se vrátil, biskup
řekl: „Dostalo se vám od Boha nějaké moudré rady?“ Muž hněvivě odpověděl:
„Jediná věc, která mě napadla, bylo to, že jsem blázen.“ Biskup poznamenal:
„Výborné zjištění na první pokus.“
Začněte podobně jako Pavel s přiznáním: „Jsem nedonošené dítě“ (1. Kor. 15,8).
Jen tak budete schopni vzít na sebe břemeno být významným. Sir Thomas Moore,
umučený v Anglii za vlády Jindřicha VIII., řekl: „Musíme stát pevně a riskovat, že
se staneme hrdiny.“ Hrdinství nemá být tím, co je hledáno, ale má být přijímáno,
ačkoli současně ohrožuje mnohem vzácnější ctnost – pokoru.
Zůstaňte pokornými s poznáním, že ať usilujete o cokoli – byť by to bylo
doprovázeno sebevětším umem a talentem – nedosáhnete toho jen svým pozemským usilováním.
Engels měl dobrý postřeh, když v dopise z 23. dubna 1885 adresovaném ruské
revolucionářce Věře Zasuličové, napsal: „Lidé, kteří se chvástali, že provedli revoluci, vždy další den zjistili, že nemohou to, co udělali poznat, že výplod revoluce
se tomu, co zamýšleli, vůbec nepodobá. To je to, co Hegel nazval ironií historie,
ironií, která se vyhnula jen málo historickým osobnostem.“
To se však netýká jen sociální oblasti. Nejen lidé jako Lenin či Hitler zemřeli
rozčarováni. Církev není jistě taková, jakou ji chtěli mít církevní otcové. Jak
nepodobná je první, láskou naplněné církvi v Jeruzalémě.
Luther zamýšlel provést reformaci uvnitř katolické církve a nakonec zemřel
velmi nešťastný nad chaosem, který jeho snaha způsobila. Také Wesley prožil
rozčarování. Podobné zkušenosti měli i zakladatelé misií.
Nepropadejme pýše. Nebyli jsme stvořeni pro úspěchy, alespoň ne pro úspěchy
trvalé. Byli jsme utvořeni jako nádoby, které mají být použity Mistrem. Jeho
záměry se mají v našich životech naplňovat! „Neboť je to Bůh, který ve vás
působí, že chcete i činíte, co se mu líbí“ (Filipenským 2,13).
Buďte pokornými a pamatujte, že dokonce ani vaše pokora nevyvěrá z vaší
zásluhy. Pak budete vyvolenou nádobou.
– Z knihy Richarda Wurmbranda 100 Prison Meditations
MuČedníci kŘesŤanské víry
Skryté kameny v základech církve
Masakr na Madagaskaru
(1828–1861)
V roce 1828 se na Madagaskaru dostala
k moci královna Ranavalona I. Nechala povraždit
všechny své odpůrce a nastolila vládu teroru,
pro který si vysloužila přízvisko „krvavá Marie
Madagaskaru“. Fanatismus, se kterým napadla
křesťanskou církev byl srovnatelný s terorem za
císaře Nerona. Zakázala křty a Písmo, nechala
uzavřít kostely a vypověděla evropské misionáře.
Všem svým poddaným, kromě těch, kteří byli v jejích službách, zakázala učit se číst a psát. V roce
1835 vznesla královna proti křesťanům následující obvinění: pohrdají modlami; stále se jen
modlí; nechtějí přísahat, ale jen místopřísežně
prohlašovat; jejich ženy jsou zdrženlivé; pokud
se týče jejich náboženství, jsou jedné mysli;
světí sváteční den. Podezřelí křesťané byli zatýkáni, 1600 z nich bylo na základě královniných
obvinění souzeno. Ti, kteří odmítli uctívat modly,
ke kterým se královna modlila, byli uvrženi do
žaláře nebo zabiti. Ke zklamání šílené královny
však povstalo na místo jednoho popraveného
Hlas mučedníků Vychází pětkrát do roka.
V prosinci vychází dvojčíslo.
Toto periodikum je registrováno u Mi­nis­ter­stva kultury
ČR pod evidenčním číslem
MK ČR E 12970
Bulletin vydává občanské sdružení
Pomoc pronásledované církvi
K hlavním cílům tohoto sdružení patří:
• poskytovat hmotnou a duchovní pomoc proná­
sledovaným a potřebným křesťanům
• informovat veřejnost o pronásledování křes­ťanů
• podporovat vydávání literatury, která vypo­vídá
o křesťanských mučednících a svědcích víry.
Občanské sdružení úzce spolupracuje s celo­svě­tovou
misijní organizací International Chris­tian Association
(ICA).
Pět hlavních zásad této misijní organizace je za­lo­že­no
na biblickém verši epištoly židům 13,3:
1. Podporovat křesťany v šíření evangelia v oblas­tech,
křesťana dvacet nových. Během následujících
let se křesťané těšili relativnímu pokoji. Ale 28.
března 1849 bylo odsouzeno k smrti devatenáct
křesťanů – všichni z vlivných rodin. Patnáct z nich
bylo svrženo z padesátimetrového útesu do
skalnaté strže. Ještě než byli věřící svrženi dolů,
musel se každý z nich nejdříve podívat přes okraj
skaliska, a pak mu byla položena otázka: „Budeš
uctívat svého Krista nebo královniny bohy?“
Všichni odpověděli: „Krista.“ Někteří věřící při
svržení ze skaliska zpívali. Pouze jediný křesťan
z těchto patnácti byl ušetřen. Šlo o mladé děvče,
které bylo prohlášeno za choromyslné a posláno
do daleké vesnice. Tam vznikla na základě jejího
svědectví velká komunita věřících, ke kterým se
přidali i její příbuzní. Mučednictví pokračovalo
až do roku 1861, kdy krvavá královna zemřela.
Její nástupkyně se sama prohlásila za křesťanku,
nechala ve svém sídle otevřít kostel a Madagaskar prohlásila za křesťanské království. Toho
roku vzrostl na Madagaskaru počet věřících
z původních 37 000 na 250 000. Na základní
kámen své palácové svatyně nechala královna
vytesat následující slova: „Mocí Boží a milostí
našeho Pána Ježíše Krista, já, Ranavalomanjaka,
královna Madagaskaru, jsem založila tento Dům
modliteb… k službě Bohu, Králi králů a Pánu
pánů…“
kde jsou pro své svědectví o Ježíši Kristu pro­ná­sle­do­vá­ni,
prostřednictvím křesťanské li­te­ra­tu­ry, Biblí, rozhlasového vysílání, léků a dalších fo­rem pomoci.
2. Poskytovat v těchto oblastech pomoc rodinám křesťanských mučedníků.
3. Podporovat věřící, kteří osobně prošli utr­pe­ním
v bývalých komunistických zemích.
4. Nejrůznějším způsobem se snažit získávat pro Krista
ty, kteří se podílejí na pronásledování křes­ťa­nů v totalitních zemích a problémových ob­las­tech.
5. Informovat veřejnost o krutostech páchaných na
křesťanech.
Tento bulletin lze bez­plat­ně ob­jed­nat na ad­re­se:
Hlas mučedníků
pošt. přihrádka 21
377 01 Jindřichův Hradec
Účet pro dobrovolné příspěvky:
ČSOB Jindřichův Hradec
č. ú.: 131257607/0300

Podobné dokumenty

Ve znamení Nechuštána - Apoštolská církev, sbor Karviná

Ve znamení Nechuštána - Apoštolská církev, sbor Karviná Nedávno jsme navštívili naše milé sestry, které jsou delší dobu nemocné. Sestry nás přivítaly velice srdečně a my jsme se zaposlouchali do svědectví sestry Žofinky. Ne jednoho, ale hned několik. Žo...

Více

5˗6/2013 - Hlas mučedníků

5˗6/2013 - Hlas mučedníků Někteří se domnívají, že k nim vlastně nedošlo a že jsou celá inkriminovaná prohlášení pouhým vyjádřením expresivním, tedy jakousi historickou fikcí, starověkým románem. Jde o vyhlazení asi v tom s...

Více

slovinsko - Slovenia

slovinsko - Slovenia Ve SPIRIT Slovenija, Public Agency of the Republic of Slovenia, Slovinská centrála cestovního ruchu jsme se zavázali, že půjdeme příkladem. Projektem “SLOVENIA GREEN” se snažíme působit co možná ne...

Více

KORÁN - Webnode

KORÁN - Webnode NOC OSUDU = r. 610 - 27 dne měsíce ramadánu (když bylo M. 40 let) zjevil se mu během meditace v jeskyni nad Mekkou boží posel - DŽIBRÍL (archanděl Gabriel): sdělil M., že si jej Bůh (Alláh) vybral ...

Více

zde

zde Pinochetova smrt je jakousi symbolickou tečkou za horory, mizérií a nelidským utrpením, ačkoliv nebyl tento diktátor z nejhorších v regionu, vezmeme-li v potaz takové zrůdy jako byl Trujillo v Domi...

Více

4/2013 - Hlas mučedníků

4/2013 - Hlas mučedníků o hlubinách køesanské víry uprostøed nelidského teroru a zoufalství. Vázaná, 12×18 cm, 136 stran, cena 185 Kè. Sam Wellman – Jan Kalvín Biografie slavného reformátora. Vázaná brožura, 12×19 cm, 16...

Více