Prezentaci je možné stáhnout zde.

1. HISTORIE POUTNÍHO MÍSTA V SUDĚJOVĚ
Vznik poutního místa
Nejstarší nám známá dochovaná zpráva o sudějovské studánce udává, že na místě studánky
stávala dřevěná kaplička ke cti sv. Anny již z dob, kdy sousední Žandov vlastnili jesuité (1659 1689). Tato zpráva kolínského děkana z roku 1724 sloužila pražskému arcibiskupovi jako podklad
pro rozhodnutí o žádosti Karla Jáchyma říšského hraběte z Brédy, jenž usiloval o povolení pravidelného sloužení mší v dřevěné kapličce a stavbu kamenného poutního kostela. Povolení bylo
uděleno, ale jen opatrně a s výminkou, že kněží musí být řádně schválení, což byla reakce na
tehdejší časté procesy s tajnými protestanty, které probíhaly i v blízkém okolí (např. v Kralicích či
Nepoměřicích).
Vlastní stavba kostela započala v roce 1724 a o rok později byl kostel den před svátkem sv.
Anny vysvěcen za přítomnosti 16 kněží z celého Kutnohorska, patrona stavby kostela hraběte
Brédy a mnoha dalších lidí. V té době také kromě kostela a fary vznikly i lázně, kde se poutníci
mohli omýt Sudějovkou, a panská hospoda, které položily základ vznikající vesnice. Věhlas
kostela a studánky rostl a každoročně se zde o poutích scházelo až několik tisíc lidí a chodila
procesí i z dalekého okolí (např. z Poděbrad, více viz panel 2).
Za účelem poskytnutí klidného stínu poutníkům v horkém létě i jako prostor pro umístění
křížové cesty, již měli ve správě františkáni ze zásmuckého kláštera, byly okolo kostela v roce
1742 vybudovány částečně dřevěné ambity se zvoničními věžemi a bočními kaplemi. O 77 let
později však ambity musely být pro nedostatek údržby zbořeny, a tak poutní areál nabyl dnešní
podoby se zvoničními věžemi, třemi bočními kaplemi a zdí obepínající areál (zbytkem oněch
ambitů).
Samotná studánka, jež stála za vznikem poutního místa v Sudějově, vyvěrá do studny u paty
východní zvoniční věže, ale od roku 1843 je voda z ní svedena do stávající kapličky, jejíž současná podoba je výsledkem přestaveb z let 1931 a 1946. V době před první světovou válkou se voda
ze Sudějovky stáčela podobně jako minerálky.
Zprávy o náhlých nevysvětlitelných uzdraveních
Tuto zprávu zanechal roku 1936 ve farní pamětní knize Jan Procházka, farář v Košicích a toho času v době
střídání kněží duchovní správce v Sudějově:
Poněvadž stará pamětní kniha shořela [při požáru fary roku 1790 – pozn. autora] a v této o nějakých zázračných uzdraveních nic zapsáno není, zapisuji toto: V roce 1890 vydal Sudějovský truhlář a rolník Josef
Hylas (zemřel dne 25. května 1925) knížku: Původ a popis chrámu Páně sv. Anny v Sudějově. Jest škoda,
že knížečka tato nebyla zakoupena (15 kr. [krejcarů]) a uložena v archivu. Jest to ovšem výtah zdejší této
a „malé“ pamětní knihy (překlady z latinského a německého mu dal zdejší dobrý farář Josef Elias), ale pro
památku uložena býti měla. Dnes – 1936 – jsou dva poslední výtisky v rodině zmíněného Josefa Hylase.
V této knížečce na stránce 16 a 17 stojí:
Co se týče zde uzdravených jsou u mně 4 případy známy. Emanuel Vejlovský sluha záložny v Kouřimi
vypravoval mi, jak se zde byv chromý r. 1842 uzdravil. Od té doby ač jest přes 80 roků stár pěšky sem
každoročně putuje. Loňského roku (1889, pozn. pisatele) však zde nebyl.
Jistá žena byla sem přivedena s Ledečským procesím v r. 1856 slepá; po nabytí zraku přišla do fary
vypravujíc, jak velké milosrdenství jí Bůh na přímluvu sv. Anny prokázal. Darovala pak modré hedvábné
roucho na obraz sv. Anny. Toto nám často vypravoval zemřelý pan farář Švejda.
Jan Procházka
excurrendo administrátor
„Dle dané zprávy k velebné Konsistoři pražské v roku 1724 skrze
důstojného Pána Vikariusa Foranea Patera Michala Černího, děkana
Kollinského (kterýžto vejpis v jedné knize vázaný, za pány kaplany kaple
svaté Anny nacházeti se má, do které knihy dobrodincové a přijaté
milosti od sv. Anny dle vyznání poutníků se zaznamenávali) že včas
trvajících velkých vojn při této studánce, Sudějovka jmenované, lidé
oddáváni a pokřtěni bývali, pak za časů, když velební páni Patres Jesuiti
Žandov v držení měli, od jistého Pana Patera Procuratora Scrobína posvěcena byla, tu lidé nemocní vodu tuto obyčejně k pití brávali a se s ní
hojívali, tak to za znamení měli, že když člověk těžce nemocný ležel a tu
vodu k občerstvení požíval (když pak se s ní umýval) a ona v své čistotě
neproměnitelná zůstala, člověk takový k uzdravení přišel, pakli se voda
změnila a zkalila, tedy znamení mívali, že ten člověk z nemoci nevyjde.
Když se tak pověst o této vodě vůbec roznesla, nejenom tam lidi
k uzdravení zraků, a jiných neduhů přicházeli, ale i také s voznicemi na
2-3 z více míl pro tu vodu posílali, v ní se mývali, a tak neduhy své
tělesné uzdravovali.
Když na potom kaplička ode dřeva při této studánce vystavena byla a
obraz sv. Anny v této kapličce zavěšený byl, tím více tam lidé putovali a
mnoho voskových svíček a lamp v té kapličce rozsvěcovali, v který čas
velký vítr se strhl, a tak ta dřevěná kaplička zapálená shořela. Když zase
Pan Martin, příjmením Wencl, malíř, který se u Václava Hanouska (snad
v Pečkách) až do své smrti zdržoval, nový obraz sv. Anny vymaloval a
Pánům Paterům Kapucínům v městě Kolíně posvětiti dal: tuto novou
dřevěnou kapličku nechal opět vyzdvihnouti a studánku, která až po
dnes stojí, štukovým kamením vyroubiti dal. To když se stalo, pobožnost
k sv. Anně se rozmnožovala, takže jedenkráte na 100 a více Uhrů,
Moravanů a jiných lidí z daleka na den sv. Anny se tam sešlo a své
modlitby vykonalo; načež tehdejší pečecká vrchnost P. P. Hrabě Jan
Josef Trautmannsdorf tu kapli vyzdvihnouti chtěl...“
Anna Šlechová (snad Šlechtová) ze Svojšic, stařena 82 let stará byla do 12. roku svého úplně slepá.
Byla sem matkou přinášena a po modlitbě na stupních oltáře otřela jí matka oči rouchem oltářním a od té
doby zraku nabyla a každoročně sem putuje. Toto mě sama vypravovala s takovou vroucností a tak velikou
důvěrou, že byv tím pohnut, umínil jsem si toto sepsati.
Jistý neznámý člověk vypravoval zdejším lidem, kteří s ním často mluvívali toto: Maje těžký neduh na
těle modlil se k sv. Anně za uzdravení. Konečně se mu zdálo by šel k sv. Anně do Sudějova nikoliv ale ke
studánce u kostela, nýbrž blízko za obcí v lese že je studánka nad níž na straně obrázek a tam že uzdravení dojde. Vypravil se sem a zde chodil celý den nemoha ji nalézti až mu lidé jimž se svěřil o ní pověděli.
Tam prý byl uzdraven a po více roků s ním zdejší lidé mluvívali. Jest to studánka kam chodí Semerinští pro
vodu. Jedné části zdejší obce říkáme totiž „Semerink“.
Obr. 1: Část opisu zprávy o vzniku poutního místa v Sudějově podané
kolínským děkanem Martinem Černým roku 1724 k Pražskému arcibiskupství (záměrně byla zachována tehdejší podoba jazyka, pouze
bratrský pravopis byl převeden na náš současný diakritický):
Obr. 2: Vyobrazení sv. Anny, matky Panny Marie,
z hlavního oltáře v kostele sv. Anny v Sudějově.
Vývoj v 19. a 20. století
Duchovní správa poutního místa od samého počátku spočívala na kaplanech, kteří byli podřízeni faráři v Nebovidech u Červených Peček, kde sídlil svého času jediný farář pro celé panství
Červené Pečky. V roce 1847 došlo ke vzniku lokálie v Sudějově, pod níž náležely kromě kostela
sv. Anny ještě kostely ve Sv. Janu (Krsovicích) a Rašovicích (více viz panel 4). Dvanáct let nato
vznikla samostatná římskokatolická farnost Sudějov. Kněží v Sudějově měli kromě organizačního
zajištění poutí na starosti především duchovní péči o 12 přilehlých vesnic a osad a o výuku náboženství ve dvou školách na území farnosti (v Krsovicích a v Sudějově s pobočkou v Rašovicích).
Naopak o samotných poutích se pravidelně na zajištění bohoslužeb a zpovídání podíleli i kněží,
kteří sem přiváděli procesí ze vzdálenějších míst. Tradice sudějovských poutí a především procesí
byla násilně přerušena jak za druhé světové války, tak především zejména v období komunistického režimu.
Komunistická diktatura se rozsáhle podepsala na duchovním a náboženském životě v českých
zemích. Jedním z důsledků byl také dramatický (především zásahy státu způsobený) úbytek
kněží, ale i věřících. V důsledku těchto změn zaniká farnost Sudějov 11. 1. 2005 po více než 145
letech samostatné existence a je sloučena spolu s pěti dalšími (Košice, Uhlířské Janovice, Drahobudice, Zásmuky, Horní Kruty) do římskokatolické farnosti Uhlířské Janovice (kam v roce 2008
přibyly ještě farnosti Čestín a Petrovice II). Od roku 2011 přestává zdejší fara po více než 285
letech sloužit jako obydlí kněze. Navzdory tomuto vývoji se tradici sudějovské svatoanenské pouti
podařilo obnovit a navštěvuje ji každoročně mnoho set lidí. Význam zdejšího poutního místa
v rámci Čech se projevuje i v tom, že hlavní poutní mše pravidelně slouží významné osobnosti
českého náboženského života, např. kard. Miloslav Vlk, kard. Dominik Duka, OP nebo prof. Petr
Piťha.
Původ jména Sudějov
Vesnice Sudějov vděčí za svůj vznik i za své jméno již vícekrát zmiňované studánce, která získala své jméno Sudějovka podle okolního
lesa. O něj se podle pověsti hádalo a soudilo několik panství, na jejichž
pomezí ležel (v blízkosti hraničilo různě osm panství). Pověsti dodává
na pravděpodobnosti záznam o podobném jednání hejtmanské rozhodčí
komise mezi panstvími Jindice a Červené Pečky z roku 1755. Zejména
v 19. století se pak pro poutní místo stejně jako pro celou vesnici používalo jméno kostela, t.j. Sv. Anna.
Obr. 3: Studánka Sudějovka (80. léta 20. století).
Obr. 4: Letecký snímek Sudějova z 19. září 2009.
© Zdeněk Janovský, Marie Janovská, 2013
2. DUCHOVNÍ ŽIVOT POUTNÍHO MÍSTA
Poutě
První poutní mše sv. byla slavena již v roce 1724 ještě ve dřevěné kapličce za účasti 16 duchovních prvním zdejším lokálním kaplanem, P. Václavem Kebelle, kázání měl jesuita P. Andris
(zdaleka ne každý kněz měl v té době povolení kázat a jesuité na to měli navíc různá privilegia).
Kromě nich tam také více mší sloužil kolínský děkan a biskupský vikář Michal Černý, zřejmě v
rámci svého pověření dohlížet na vznik regulérního poutního místa na místě, na něž spontánně
putovalo mnoho lidí. O rok později se velké slavnosti první pouti po posvěcení nového kostela
zúčastnily zástupy lidí. Všichni okolní faráři (nebovidský, solopiský, bykáňský, červenojanovický,
zbraslavický, kácovský, čestínský a uhlířskojanovický) využili dovolení (bez něho to bylo zakázané) a přivedli procesí. Penitentů (lidí již šli ke zpovědi) bylo prý na 4000, a tak se následně nedostávalo hostií k proměnění v Tělo Páně a prý musely být na koních sváženy hostie z okolních
kostelů „na míli a půl druhé“ daleko (česká míle byla přibližně 7,5 km).
V roce 1824 oslavil kostel sv. Anny 100 let od konání první bohoslužby na tomto místě. Slavnostní mši sv. slavil kutnohorský arciděkan Ferdinand Hausa a kázal solopiský farář František
Pátek za účasti mnoha dalších duchovních. Penitentů prý tehdy bylo na 1850. Oslav jubilea se
zúčastnil i patron kostela Josef, svobodný pán Hrubý z Jelení.
Vlastní slavení poutí bylo od dnešní podoby v některých ohledech také odlišné. Především se
pouť neomezovala pouze na období okolo svátku sv. Anny (26. 7.), nýbrž začínala již od úterý po
svatodušních svátcích (svátky Seslání Ducha svatého, tzv. letnice, 50 dnů po Velikonocích) přes
svátek sv. Anny, tzv. malou pouť, až do neděle po něm, kdy bývala hlavní pouť. Koncem 19. stol.
bylo zaznamenáno, že pravidelně přicházela kněžími vedená procesí z mnoha bližších i vzdálenějších míst (Kouřimi, Golčova Jeníkova, Poděbrad, Zásmuk, Malotic, Kácova, Zruče, Čestína,
Petrovic, Pertoltic, Bohdanče, Zbraslavic, Červených Janovic, Ratají). Některá procesí měla již svá
zaběhlá data (např. z Kouřimi přicházeli poutníci vždy dva týdny před hlavní poutí), jiná přicházela
podle počasí třeba i týden po hlavní pouti. V Sudějově byla procesí vítána místním duchovním a
farníky u po návsi rozvěšených svatých obrázků, či u sochy sv. Jana Nepomuckého (pro tyto
příležitosti byly ke kostelu sbírkami pořízeny i malé korouhve) a uvedena do chrámu.
Do tradice poutních procesí se odrazily změněné poměry po první světové válce. Výrazně jich
ubylo a i oslavy dvousetletého výročí poutního místa, ač mohutně plánované, nedosáhly takového
významu jako předcházející jubileum (bylo to dáno i nižší pozorností ze strany kněží, hlavním
celebrantem byl pouze vikariátní sekretář z Kaňku). Procesí chodila především již jen na malou
nebo velkou pouť, i tak se však jejich počet ročně pohyboval mezi čtyřmi až osmi. Stále také byla
pojímána jako celospolečenské události (s procesím mimo jiné pravidelně chodila např. i kapela).
Tradici procesí zarazily až obě diktatury, které zakázaly jakékoliv církevní obřady mimo kostely
(nacisté přímo zakázali, komunisté uvalili nutnost žádat o povolení, které nešlo dostat, například
z dopravních důvodů).
Po celou dobu konání poutí byla jejich součástí i zábava světská, jak stánky, tak i kolotočáři
(komunistický režim se snažil tuto složku posilovat, a tak např. nebylo možné zakázat provoz
těchto atrakcí během mše svaté).
V současné době se slavení poutí omezuje na tři dny. V den svátku
sv. Anny je pouť, jíž se někdy také říká kněžská, protože se na ni často sjíždí více kněží, kteří z pochopitelných důvodů nemohou v neděli.
Slavnosti pokračují v sobotu další mší, v neděli jsou pak mše dvě.
Ranní bývá sloužena novokněžími, jsou-li v diecesi nějací, druhá je
považována za hlavní poutní bohoslužbu a na ní bývají zvány jako
hlavní celebranti významné osobnosti katolického duchovního života
(biskupové, generální vikáři, profesoři Katolické teologické fakulty
apod.).
Odlišná podoba stejných svátků
Některé svátky, které jsou v průběhu církevního roku stejné dnes
jako třeba před sto lety, se dříve slavily dosti odlišně. Asi nejvýraznější
rozdíl je ve slavnosti Těla a Krve Páně (lidově slavnost Božího Těla).
Tento svátek se v sudějovské farnosti dříve slavil tak, že se na návsi
postavily čtyři oltáře (jejich stavbu měla na starosti vždy nějaká rodina
ze Sudějova) a k nim pak šel průvod z kostela. Před knězem nesoucím
monstranci a ministranty s baldachýnem šly dívky v bílých šatech coby
družičky a sypaly na cestu korunní plátky pivoněk (lidově „třepení“). U
každého oltáře se pak zpívala pasáž jednoho z evangelií o ustanovení
svátosti eucharistie. Za nacismu bylo veřejné slavení tohoto svátku
zcela zakázáno a za komunismu směl být slaven pouze průvodem
v ambitech. Slavil se takto přinejmenším ještě po dobu působení P.
Josefa Šulce. Dnes už se svátek v janovické farnosti slaví pouze průvodem po kostele sv. Aloise v Uhlířských Janovicích.
Během května se také slavily mariánské pobožnosti, ale nebyly spojené se mší svatou jako bývají dnes, ale slavily se samostatně, obvykle
dvakrát v týdnu a v neděli. Kromě modliteb se při nich také např. předčítala mariánská literatura.
Do roku 1951 se rovněž odlišně slavily Velikonoce. Od 16. století
byly de facto zakázány vigilie (protože ve středověku často plynule
přecházely v nezřízené pitky), a tak svěcení nového ohně a první část
obřadů probíhaly již dopoledne na Bílou sobotu, druhá část vigilie byla
od půl sedmé večer. Dříve se také konaly větší slavnosti na některé
svátky, které se dnes již výrazněji nepřipomínají, např. průvody na svátek sv. Marka, jichž se mimo jiné účastnila i školní mládež.
Fundační mše
Fundační mše představovaly zvláštní oblast náboženského života až
přibližně do doby po druhé světové válce (pak záznamy o nich ve farnosti končí). Kněz může mši obětovat na nějaký úmysl, např. za spásu
něčí duše. Zakladatelé a patroni kostela (tzv. fundátoři) pak často jako
jednu z podmínek své fundace stanovovali podmínku, že kněz ustanovený k danému místu bude sloužit za ně či za jejich úmysly předepsaný
počet mší (v Sudějově to byly dvě týdně). Fundační mše se nechávaly
sloužit také za všechny, kteří kostelu odkázali nějaké prostředky. Tyto
prostředky se ukládaly do fondů (podobně jako peněžitá nadání kostela
viz panel 5) a roční výnos na úrocích se užíval k financování kostela a
fundačních mší svatých tam duchovním sloužených. Vzhledem k pohledu c.k. monarchie na církev jako na svůj další úřad, byl nařízen zákonem přepočet, kdy se z objemu ročních úroků přesně stanovilo, kolik
musí kněz odsloužit fundačních mší. Fundační mše se zpravidla sloužily
v průběhu ranních bohoslužeb o všedních dnech, zatímco nedělní bohoslužby byly vyhrazeny pro intence farníků.
Křížová cesta
V roce 1756 bylo zásmuckým františkánům nejpřísnější observance
povoleno zřídit a spravovat při kostele sv. Anny křížovou cestu. Poutníci,
již došli do Sudějova a pomodlili se pobožnost křížové cesty, získávali
odpustky. Křížová cesta byla umístěná v ambitech, ale po jejich zbourání byla přestěhována do kostela a rozvěšovala se po zdech bývalých
ambitů pouze během poutí. Později přibyla k této křížové cestě ještě
další podél cesty z Uhlířských Janovic do Sudějova. Na konci 19. století
(1889) byla P. Eliasem opravena, ale od té doby o ní zprávy mizí a dnes
si na ni nevzpomínají ani pamětníci. Současné obrazy křížové cesty
rozvěšené v kostele sem byly darovány v roce 1889 z uhlířskojanovického kostela tamějším farářem Janem Suppanem.
Obr. 1: Ráno před poutí.
(foto: Google mapy, červenec 2012)
Běžný náboženský život ve farnosti Sudějov
Úhelným kamenem života sudějovské farnosti (jako každé jiné) bylo slavení mše svaté. V 19. století se slavily ranní mše svaté každý den v kostele sv Anny, v
létě bývaly dříve (zpravidla v 7 hod.) než v zimě (v 8 hod.), aby se po mši mohlo jít hned do práce (kromě neděle). V neděli po ranní mši následovaly (od 9 hod., ale
někteří duchovní slavili i později, od 10 hod.) ještě tzv. slavné služby Boží, což byla hlavní (často zpívaná) mše svatá. Hlavní mše svatá se od běžných mší lišila ve
dvou rysech. Byla to jediná mše, při které se kázalo (dlouho, ještě za P. Šulce, nikoliv během mše, jak je dnes zvykem, ale před ní). Naopak se při této mši zdaleka
ne vždy chodilo ke sv. přijímání. Tak tomu bylo ze dvou důvodů, jednak technického, Tělo a Krev Páně tehdy podával pouze kněz, takže by to trvalo velmi dlouho,
zejména však většina lidí nemohla přistoupit k přijímání (ke přijímání se smí pouze, pokud člověk nespáchal těžký hřích od poslední svátosti smíření s Bohem, t.j.
sv. zpovědi). V tehdejším vnímání bylo důležité přijít každý týden na mši sv., ale nezanedbatelná část věřících přistupovala k svátosti smíření a následně ke sv.
přijímání pouze jednou za rok o Velikonocích na Hod Boží Velikonoční.
Hlavní nedělní bohoslužba se zpravidla konala dvě neděle v měsíci ve farním chrámě v Sudějově, poté jednou ve filiálním kostele sv. Jana v Krsovicích a jednou
v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Rašovicích. Tento pořádek však bylo těžké dodržet, neboť bohoslužby o svátcích se držely u sv. Anny, kromě mariánských,
jež se slavily v Rašovicích. Reálně totiž musel duchovní hlídat počty odsloužených mší, zejména v Krsovicích, kde měl stanoveno (jako součást smluv s patronem),
že se tam má sloužit 13 bohoslužeb ročně, což muselo být dodrženo.
Kromě klasických bohoslužeb se ještě v neděli odpoledne u sv. Anny pravidelně konaly pobožnosti k Panně Marii (nejčastěji loretánské litanie). Za osobního
děkana P. Václava Švejdy se pak k modlitbě pravidelně scházelo ještě bratrstvo živého růžence, které mělo ve své době i přes sto členů. Kromě tohoto spolku se
v sudějovské farnosti nevyskytovaly žádné další křesťanské spolky ani za doby první republiky (což je poměrně v protikladu k již nedalekým farnostem na kraji
Vysočiny).
Zažité pořádky se změnily po první světové válce. V rámci nejrůznějších často protikatolických nálad (způsobených m.j. tím, že vyšší klérus byl silně prorakouský, což si stát přes práva vyjadřovat se ke jmenování duchovních důsledně hlídal) mnoho lidí přestoupilo k církvi československé husitské. Ve farnosti
Sudějov přestoupili lidé především v Rašovicích (více než třetina), zejména poté, co je v roce 1921 sčítací komisař Vycpálek údajně přesvědčoval, ať se dají
k „československé“, že obec pak dostane vyšší dotace, a sám nakonec nepřestoupil. Tyto události se z pohledu duchovního života ve farnosti promítly především
do skutečnosti, že se postupně přestaly slavit pravidelné bohoslužby v Rašovicích a mše tam byla již jen o mariánských svátcích. K tomu, jak se náboženský život
lidí po první světové válce změnil zanechal P. Navrátil tuto zajímavou poznámku: „Za války lid byl zbožnější – spolky zašly – nebylo štvaní proti víře ani na schůzích ani v novinách. Ženy dostávaly podpory. Mnohé je braly nespravedlivě. Pomohly si mnohé z dluhů, opravily domky, některé však vše promlsaly a zbytečně
utratily i prolumpačily. Podpory dost lidí pokazily, za války naučili se lidé lhát, krást, podplácet, kdežto dříve si dělali svědomí z maličkostí.“
Další podstatnou změnou pak byl rok 1936 a příchod P. Josefa Šulce, jenž dostal stabilně na starost dvě farnosti (kromě sudějovské ještě košickou). V neděli
se přestaly sloužit ranní mše a hlavní bohoslužba se přesunula na ráno, protože po ní P. Šulc odjížděl sloužit hlavní mši svatou do Košic. Jednou za měsíc pak
byla stále ještě držena mše sv. v Krsovicích. Vývoj demografických poměrů, jak mezi kněžími, tak i věřícími vedl k další redukci bohoslužeb ve farnosti za čestného kanovníka P. Jaroslava Dvořáka, který nastoupil do Sudějova v xxx letech. Současná situace se stabilisovala za P. Nerada, prvního kněze, jenž spravoval více
bývalých farností než jen Sudějov a Košice. Dnes se pravidelně slouží nedělní mše svaté pouze v Košicích, kde je ještě živá obec věřících, a v Sudějově jakožto
poutním místě.
Obr. 2-7: Současná křížová cesta v kostele sv. Anny,
dar uhlířskojanovického faráře Jana Suppana.
© Zdeněk Janovský, Marie Janovská, 2013
3. DUCHOVNÍ SPRÁVCI V SUDĚJOVĚ
Duchovní v Sudějově
e, iner
l
l
be Re
e
K sef
v
la Jo
c
á
1724 V
jř rek
e
K á
v
la Kom
1728
c
s
Vá lav
a
e
1731
r
ác
d
V
n
1733
A ann
n
an chm
h
z
n
Jo leis
e
F
Br
l
au ček
P
1744
ter ří Ptá
e
P Ji
1748 Jan
1749
Osobní děkan P. Josef Beran
* 17. 7. 1804 Koburg u Lanškrouna – † 4. 12. 1883 Nebovidy; v Sudějově 1841-1854
P. Berana si vybral jako svého kaplana jiná významná osobnost Kutnohorska té doby, osobní děkan P. Antonín Procházka, biskupský notář, vikář a školský dozorce kutnohorského
okrsku. Ten sám sloužil nějakou dobu v Sudějově, ale jeho působení je spjato především s farností Nebovidy. Po odchodu P. Josefa Grigara na lépe zajištěné místo byl do Sudějova poslán P. Beran jako dočasný duchovní správce. Za jeho působení zde (pravděpodobně ve spolupráci s P. Procházkou) se vedla složitá jednání o statutu sudějovského duchovního (a zlepšení jeho bídných životních podmínek; více viz panel 4). Během této doby se P. Beran snažil postupně dát dohromady neradostnou situaci v Sudějově. Opravoval mnohdy totálně zchátralé
objekty (např. kapličku nad studánkou musel nechat strhnout a znovu postavit) a pořizoval opisy chybějících klíčových písemností (chyběly díky nevyjasněnému právnímu statutu Sudějova
a požáru v roce 1790, v pořádku byla jen část matrik). Založil také pečlivě novou pamětní knihu farnosti, která dnes představuje klíčový zdroj informací o historii Sudějova. V roce 1847 po
ukončení jednání se stal prvním lokalistou v Sudějově, roku 1854 však odešel na faru do Nebovid, kde si ho vymínil za svého nástupce P. Procházka. Za své působení byl jmenován osobním děkanem a biskupským notářem. To, že kromě výrazného rozměru organizačního měl asi i velký rozměr lidský, lze vytušit i z toho, že při své sekundici (poslední veřejné mši sv.) v roce
1880 byl jmenován čestným občanem všech obcí sudějovské farnosti.
Osobní děkan P. Václav Švejda
* 12. 4. 1825 Korouhev u Poličky – † 4. 6. 1876 Sudějov; v Sudějově 1854-1876
n
o
t
n r
A
nn erge
a
h
b
Jo lass
G
P. Švejda přišel do Sudějova z pozice nebovidského kaplana po smrti P. Procházky. O jeho působení toho mnoho nevíme, ale zdá se, že byl všeobecně velmi oblíben. Postupně byl
také vyznamenán od biskupa titulem osobního děkana, synodaliemi (právem účastnit se diecesních sněmů) a expositoriem canonicale (právem nosit kanovnický oděv). Když zemřel, navrhlo sudějovské zastupitelstvo (a na věc též přispělo) jeho pohřbení v prostřední z ambitových kaplí. Samotného pohřbu se pak zúčastnilo na 16 kněží a obrovský zástup lidu z blízka i z
daleka. Za jeho působení také došlo k povýšení sudějovské lokalie na faru a k jejímu definitivnímu osamostatnění.
P. Josef Elias
* 2. 3. 1849 Horažďovice – † 4. 3. 1919 Sudějov; v Sudějově (1872-)1876-1915(-1919)
1791
1793
n
o
e
l
a
t
an
P
š elý
á
l
ku Ves
i
M
P. Elias přišel do Sudějova v roce 1872 hned po vysvěcení jako tzv. kooperátor k faráři Švejdovi, jenž byl raněn mrtvicí (na jejíž následky čtyři roky na to zemřel). Jeho bratr byl komořím u arcivévody Františka Ferdinanda d’Este. Po smrti P. Švejdy byl P. Elias ustanoven za faráře navzdory odporu z mnoha různých míst
(např. od některých starostů). Napjaté vztahy s místními i s prvním patronem (Theodorem Hrubým z Jelení) se nikdy příliš neurovnaly. Naopak velmi dobré vztahy
měl časem P. Elias s významnými osobnostmi, které v té době jezdily do Sudějova na letní byt. Jednou z nich byl i dr. Nováček, ředitel Zemského archivu ve výslužbě a bývalý vychovatel Josefa Hrubého z Jelení, s nímž pojila P. Eliase záliba v historii. P. Elias významně navázal na úsilí P. Berana o excerpci historicky významných dokumentů týkajících se Sudějova a tamního poutního místa. V praktické rovině se P. Elias spoluzasadil o postavení silniční přípojky ze Sudějova k okresní
silnici z Uhlířských Janovic do Zbraslavic (původně vedla přes Janovickou Lhotu) a zřízení pošty v Sudějově (přes svého příbuzného Viléma Eliase, c.k. poštovního
komisaře). Vřelé vztahy měl také s místními dobrovolnými hasiči. V roce 1915 zažádal o pensionování a dožíval v Sudějově v letních bytech přistavěných při vile
nadlesního Hlavizny č.p. 22.
s
u
m
o
t
os š
s
ry ene
h
C
B
1819
1824
A
ka
z
há
c
ro
P
ín
n
nto
ef
s
Jo
1841
ef
s
Jo
r
a
g
i
Gr
n
a
r
Be
* 25. 5. 1883 Vršce u Kopidlna – † ?; v Sudějově 1915-1932
Po spíše intelektuálně a městsky založeném P. Eliasovi přišel do Sudějova prakticky založený, z vesnice pocházející P. Navrátil. Jako vlastenec (byť umírněný) oslavil vyhlášení republiky, a to i veřejnými slavnostmi. Jeho působení v Sudějově se vyznačuje především vyrovnáváním se se vznikem 1. republiky (citelný pokles příjmů následkem pozemkové reformy, viz
panel 5), s proticírkevní agitací (při odštěpení Církve čsl. husitské) a čilým stavebním ruchem jak na faře (a farním hospodářství), tak i v poutním areálu. I on pokračoval v dobrých vztazích
s obyvateli letních bytů v Sudějově a lidé jako ředitel železáren prof. Macháček či továrník Knotek významně přispěli na opravy poutního areálu. V té době se také podle projektu České
křesťanské akademie prováděla generální oprava sudějovského kostela, jejíž náklady z největší části nesl patron Josef Hrubý z Jelení. V duchovní rovině P. Navrátil zasvětil celou farnost
Nejsvětějšímu srdci Páně, k jehož úctě nechal upravit jeden z bočních oltářů v sudějovském kostele včetně pořízení nového obrazu. Za jeho působení také proběhly velkoryse pojaté oslavy
200. výročí od posvěcení kostela a od kanonisace Jana Nepomuckého.
P. Jan Procházka
1854
* 19. 1. 1871 Starý Kamenec u Poličky – † 23. 3. 1943 Bruchsaale u Karlsruhe; v Sudějově 1935-1936 jako administrator excurrendo
Vá
v
a
l
c
jda
e
Šv
1876
as
i
l
fE
e
s
Jo
1915
fN
e
s
Jo
1932
1934
1936
P. Josef Navrátil
il
t
á
r
av
lav
h
bo zka
r
f D chá
e
s
Jo Pro
n
Ja
P. Jan Procházka se ve zdejším okolí zapsal do paměti především jako dlouholetý farář v Petrovicích u Čestína, kde působil mezi lety 1904-1923. V té době se
také přátelil s P. Josefem Eliasem, u nějž byl častým hostem. V letech 1923-1932 působil v Bystrém u Poličky a v té době zastával i politické funkce jako předseda
okresní silniční a okresní finanční komise. Poté se vrátil už jako biskupský notář na Janovicko, konkrétně do Košic a od roku 1935 i do Sudějova. Za necelé dva roky
administrace se zde stihl zapsat především organisací biřmování a generální visitace biskupa Mořice Píchy, biřmovanců tehdy bylo na 170 (poslední biřmování zde
proběhlo roku 1914). V roce 1937 byl přeložen na své poslední působiště do Červených Janovic. Zde se ještě stihl činně zapojit do spolkového života dobrovolných
hasičů, 29. 7. 1941 však byl zatčen gestapem. Nejprve byl držen v internačním klášteře v Zásmukách, ale 3. 3. 1942 byl odsouzen pro urážku Vůdce, pobuřující kázání
a jako nepřítel německého národa a zemězrádce a odvezen do Německa. Zemřel v káznici v Bruchsaale na následky vyhladovění. V roce 1994 byla zemina z jeho
hrobu převezena a uložena na hřbitově v Červených Janovicích.
P. Josef Šulc, vikář kutnohorský
* 29. 12. 1890 Dvůr Králové – † 27. 12. 1978 Kutná Hora; v Sudějově 1936 – 1977 (zároveň administrator excurrendo v Košicích)
Před svým příchodem do Sudějova působil P. Šulc 18 let ve městech (Poděbrady, Česká Třebová, Ledeč n. Sázavou). Byl osobností se širokým záběrem zájmů
(např. Orel, myslivost, sběr lidového umění, zejm. obrázků na skle), a tak se, dle svých slov, trochu obával svého ustanovení do malého Sudějova. Záhy si však místo
zamiloval a mluvil o něm jako o „malých Karlových Varech“ (kvůli vodě a tehdejšímu panoramatu směrem od Žandova), našel si zde mnoho přátel a požíval velký všeobecný respekt. Za války (1941) uspořádal pod hlavičkou Okresní osvětové rady výstavu lidového umění a starožitností (jejímž byl hlavním zapůjčitelem). Výstavu na faře
zhlédlo na půl druhého tisíce lidí a vyšly na ni pochvalné články v tehdejším tisku (její hlavní význam ale byl pochopitelně vlastenecký). Respekt k P. Šulcovi vedl i k jeho
jednomyslnému zvolení předsedou revolučního Místního národního výboru.
Po komunistickém puči se stal osobou nepohodlnou a později byl i zatčen a vyslýchán policií, ale nakonec byl propuštěn. Od roku 1954 mu připadl tehdy nelehký
úkol, stal se vikářem kutnohorského okrsku. Navzdory vztahu komunistického režimu k církvím a církevním památkám se mu podařilo s nemalým úsilím a obratností
zajistit opravení všech kostelů v sudějovské farnosti a to mnohdy v rámci brigád místních družstev a průmyslových podniků. I ve vysokém věku sám pomáhal na opravách kostelů a staral se o svoji květinovou zahradu u fary. U P. Šulce bydleli do své smrti jeho staří rodiče. Pohřbil je v Rašovicích do hrobu, do něhož byl později sám
uložen za přítomnosti 45 kněží, zemřev na prahu svých 88. narozenin po 42 letech služby farnosti sudějovské.
Osobní arciděkan P. Antonín Kubíček
* 3. 5. 1912 Dolní Heřmanice u Lanškrouna – † 16. 8. 2010 Čestín; v Sudějově 1977 – 1978 (5 měsíců) jako administrator excurrendo
lc
u
fŠ
e
s
Jo
P. Kubíček je především neodmyslitelně spjat s Čestínem, kde prožil ve službě více než 70 let a kde se mimo jiné stal také čestným občanem. Jeho vztah k Sudějovu
byl spojen především s poutěmi, na nichž i několikrát měl hlavní kázání. Za jeho administrace v Sudějově již ve skutečnosti působil P. Jaroslav Dvořák, který čekal na
státní souhlas k ustanovení. P. Kubíček byl znám především pro svoji schopnost oslovit a stručně vystihnout podstatu věcí. Ta k nám stále promlouvá např. i na jedné
straně A4 jeho zprávy o poměrech z roku 1985 nalezené v roce 2011 při opravě věže kostela v Čestíně v báni.
P. Jaroslav Dvořák, čestný kanovník Katedrální kapituly sv. Ducha v Hradci Králové
* 19. 5. 1913 Koblasko – † 20. 5. 2007 Koblasko; v Sudějově 1979 – 1998(-1999)
1978
1979
A
ín
n
o
nt
lav
s
ro
a
J
1998
ef
s
Jo
ek
č
í
b
Ku
ák
ř
o
Dv
d
a
r
Ne
l
a
z
r
li V
m
2011 Ka
dosud (2013)
P. Dvořák, vrstevník P. Kubíčka, přišel v roce 1941 jako farář do nedalekých Solopisk. Z té doby také pochází jeho přátelství s P. Šulcem. V Sudějově býval častým
hostem na faře a někdy sloužil mše sv. o pouti (později i bez státního souhlasu). V roce 1952 byl zatčen a ve vykonstruovaném procesu odsouzen k deseti letům vězení,
které strávil v dolech v Jáchymově a ve Valticích. Po propuštění se nesměl vrátit do duchovní správy a pracoval jako dělník ve sklárnách Kavalír a v STS Uhl. Janovice,
zároveň denně sloužil mše sv. v domově důchodců spravovaném šedými sestrami v Červeném Hrádku. Do Sudějova byl povolán z důchodu po smrti P. Šulce. Po předání
moci v roce 1989 začal pomalu obnovovat tradici poutí a také zajišťovat kostely před dalším chátráním (zejména v Sudějově byly poškozovány klenby těžbou v nedalekém
lomu). V roce 1993 byl za svou službu jmenován čestným kanovníkem. Po přepadení na začátku devadesátých let vděčně přijal nabídku řádové sestry Beatrix Badovské,
která se o něj až do své smrti 1999 na faře starala. Poté se P. Dvořák vrátil na rodné Koblasko, ale dále občas vypomáhal při mších.
P. Josef Nerad
* 10. 8. 1947 Vyšehrad, Praha 2; v Sudějově 1998-2002 administrator in materialibus, 2003-2011 farář
P. Nerad mohl kvůli ministrování vystudovat SŠ strojní teprve po vyučení. Po přestěhování do Doubravčan pracoval na technických posicích až do roku 1989, kdy se
z něj po volbách nechtěně stal tajemník OÚ v Zásmukách. Začal též studovat teologii v Praze, již dokončil 1994 a o rok později byl vysvěcen na jáhna. Postupně byl jmenován hospodářským správcem více farností. Po dlouhých peripetiích byl vysvěcen na kněze na podzim r. 2002 a dostal za úkol provést sloučení farností do současné
janovické farnosti. Navázal na snahu P. Dvořáka o obnovu poutí v Sudějově a zasloužil se rovněž o zařazení kostela sv. Anny do Programu záchrany architektonického
dědictví MK ČR. V červenci 2011 byl poslán na uprázdněnou faru do Peček.
Obr. 1 (vlevo): Pohřeb v Pivnisku (1971). Uprostřed P. Šulc.
Obr. 2 (uprostřed vlevo): Lidové misie v Sudějově vedené dominikány
(duben 1945). Vpravo P. Šulc.
Obr. 3 (uprostřed vpravo): Primice P. Josefa Nerada (2002). Uprostřed
P. Nerad, vpředu druhý zleva P. Kubíček, druhý zprava P. Dvořák.
Obr. 4 (vpravo): Uložení zeminy převezené z hrobu P. Procházky na
hřbitově v Červených Janovicích (1994).
© Zdeněk Janovský, Marie Janovská, 2013
4. FARA JE TAKÉ ÚŘAD
Vývoj právního postavení sudějovských duchovních správců
O sudějovských duchovních se zpočátku referuje jako o lokálních kaplanech nebo místních
duchovních správcích, což právně znamenalo, že byli kaplany nebovidského faráře. Ten byl také
jediný způsobilý jednat ohledně Sudějova a jeho duchovních. Zároveň ale zodpovídal za plnění
všech povinností, písemnosti apod. a musel kaplanům vykazovat příslušný příjem. Z Nebovid do
Sudějova to bylo však 3 až 4 hodiny cesty, a tak realita byla mnohem pestřejší. Už třetí sudějovský
kaplan, Václav Kejř (psán německy Kurtz; 1728-1731), uzavřel zvláštní dotační instrument (smlouvu) o příjmech a povinnostech s tehdejším patronem kostela sv. Anny (více viz panel 5), hrabětem
Brédou. Se zpožděním za rostoucím osamostatňováním přebírali sudějovští kaplani postupně i
povinnosti duchovní správy, např. matriky začali vést až přibližně od roku 1760.
Obr. 1 a 2: Ukázka
z matriky narozených
založené v roce 1877
(vedena farářem
Josefem Eliasem).
Povýšení na faru bránila mimo jiné státní nařízení, vyžadující, aby každá fara byla nadána příjmy pro důstojnou obživu faráře (nařízení o kaplanech byla mnohem měkčí). Gottfried svobodný
pán z Kochu v roce 1793 výrazně navýšil deputátní příspěvek a žádal o zřízení fary, než však
navýšení stihl intabulovat do zemských desek (předchůdce dnešního katastru, dnes bychom řekli
vložit věcné břemeno na statek) byl nucen pro dluhy dát panství do dražby. Nový majitel a patron,
Leopold Hrubý ze Schwanenheimu, se zdráhal takovým závazkem zatížit svůj statek, a tak se
dalších téměř 50 let postavení sudějovského duchovního pohybovalo v právním vakuu. Kochův
dotační instrument byl na jednu stranu platný, ale neměl dostatečnou váhu, a tak se plnil, ale ne
úplně. Podmínky duchovního proto nebyly příliš záviděníhodné.
Po odchodu P. Grigara na lépe placené místo biskupská konsistoř sice do Sudějova poslala P.
Berana, ale pouze v posici kdykoliv odvolatelného administrátora a požadovala intabulaci Kochova
dotačního instrumentu. Jednání se vlekla šest let a nakonec Josef Hrubý z Jelení (syn Leopolda
Hrubého ze Schwanenheimu) sice nechal instrument intabulovat, ale ve svém znění s výminkami.
Biskupství v Hradci Králové na to reagovalo tím, že P. Berana jmenovalo v roce 1847 pouze lokalistou, nikoliv farářem. Lokálie (či lokální fara) byla předstupněm řádné fary. Po stránce duchovní
měl lokalista již stejná práva a povinnosti jako farář, ale neměl ještě suverenitu po stránce právní
(a částečně ekonomické), např. nepodával daňovou fasi – přiznání, nýbrž jeho příjmy zahrnoval
farář nebovidský. Prvním sudějovským farářem se stal v roce 1859 až P. Švejda, nástupce P.
Berana.
Od té doby se na právním postavení farnosti nic nezměnilo až do roku 1993, kdy se Sudějov
navrátil z Královéhradecké diecese do Pražské arcidiecese (královéhradecké diecesi byl přiřknut
při reorganisaci diecesí za vlády Josefa II.). Římskokatolická farnost Sudějov zanikla 11. 1. 2005
a její nástupnickou farností se stala Římskokatolická farnost Uhlířské Janovice.
Farář jako úředník
Nejdéle od dob josefinského tolerančního patentu (1781) se nižší duchovní stali de facto také
státními úředníky, kteří měli např. povinnost z kazatelen číst vybraná úřední nařízení a nabádat
k jejich dodržování nebo vést matriky. Toleranční patent učinil z katolických matrik (křestních,
sňatkových a matrik zemřelých) úřední dokument s všeobecnou platností a faráři byli povinni vést
i evidenci všech obyvatel podle konfesí. Podobně všeobecného statutu nabyly i katolické hřbitovy,
jejichž vedení bylo v kompetenci farářů. Tento stav trval až do 1. ledna 1950, kdy byly matriky na
základě zákona č. 268/1949 Sb. přebrány obecními úřady (v Sudějově se tak stalo 16. 2. 1950).
O šest let později pak místní národní výbory převzaly i správu hřbitovů v Krsovicích a Rašovicích.
Farář dále zastával veřejné postavení z hlediska školství. Za mocnářství byla výuka náboženství na školách povinná a následně za první republiky byla volitelná tam, kde bylo více než 15 dětí
z věřících rodin, jež si výuku přály. Okrskoví biskupští vikáři měli mimo jiné povinnost dohlížet na
úroveň (zejména mravní) školství ve svém okrese. Tato odpovědnost dopadala také na faráře, již
měli za povinnost zajistit výuku náboženství na katolických školách (všech, kromě evangelických
a židovských) ve farnosti (více viz panel 9). Postupem času se kněží stali státními zaměstnanci i
z pohledu počítání důchodů, dávek a pod. Stát se také zavázal doplňovat jejich plat na určitou
hladinu, tzv. kongruu (zákonem č. 47/1885 ř.z.). Výše kongruy se odvíjela od zalidněnosti a polohy
farnosti (město/venkov). Tento stav trval až do roku 1948.
Další povinnosti duchovního správce
Kromě povinností ke státu měl duchovní při beneficiu (stálém místě)
za obdržené prostředky od patrona a farníků povinnosti také k nim. Kromě pravidelného sloužení mší, jejichž pořádek (co do četnosti a podoby)
byl z velké části ukotven ve smlouvách o příjmech fary, musel farář sloužit tzv. fundační mše za dobrodince. Jejich rozsah byl přesně zaznamenán v evidenci všech darů, kterou byl povinen vést. Podobně jako matriky musel faráři vést i knihy o udílení svátostí a jiných úkonech s nimi
spojených (např. biřmování, protokoly o poučení snoubenců, jejich
prohlášení, atd.).
Vedle sloužení bohoslužeb se farář staral pochopitelně rovněž o
návštěvy nemocných a umírajících, jež zaopatřoval. Vzhledem k tomu,
že k umírajícím mohl být volán v jakoukoliv dobu a často bylo potřeba
spěchu, byli při faře za tímto účelem drženi koně (když to bylo možné).
Pravidelně několikrát do roka vedl faráři po vesnicích o nedělních odpoledních tzv. křesťanská cvičení (dnes bychom řekli duchovní obnovy)
na určitá témata. Farář měl také evidovat a organisovat péči o drobné
sakrální památky v krajině (křížky, sochy svatých, zvoničky). Okolo poloviny 19. stol. také rozdílel státní peníze pro chudé a mimořádné dávky
při neúrodě, tzv. chudou kasu, poté co se neosvědčily tehdy nově zavedené obecní samosprávy.
Duchovní v té době podléhal také poměrně silné kontrole ze strany
nadřízených orgánů (okrskový vikář a biskupská konsistoř) a před ustanovením za faráře musel skládat v latině zkoušky z teologie, ekonomie
a znalosti zákonů. Jednou za rok navíc probíhala tzv. kanonická visitace, o níž se sepisoval protokol. Při ní se okrskový vikář ptal faráře, patrona a zástupců farníků na fungování farnosti (o samotě, podle předepsaného formuláře). Visitace byla zaměřena na stav kostelů a fary, na
průběh hospodaření s majetkem, na mravní a duchovní poměry ve farnosti a také na obsah výuky náboženství ve škole. Zároveň byly také
procházeny všechny účty a písemnosti. Kromě této kontroly, musel mít
farář schválení nadřízených i pro všechny významnější úkony veřejného
života (např. posvěcení křížku u cesty).
Obr. 3 (více vlevo): Protokol, v němž se patronátní
úředník při kanonické visitaci zavazuje napravit
zjištěné nedostatky v opravách kostelů a fary.
Obr. 4 (vlevo): Přehled učiva probraného v rámci
hodin náboženství P. Eliasem ve škole v Krsovicích
v letech 1873-74 přikládaný k visitační zprávě.
Obr. 5 (nahoře): Ukázka otázek kladených při
kanonické visitaci zástupcům farnosti (1880).
Obr. 6 (vpravo): Část visitačního protokolu vyplňovaná
knězem, v úvodu je uveden seznam kontrolovaných
písemností (1876).
© Zdeněk Janovský, Marie Janovská, 2013
5. EKONOMICKÉ FUNGOVÁNÍ FARNOSTI
Příjmy faráře
Živobytí duchovních bývalo zajištěno velmi komplikovanými ekonomickými vztahy, o nichž musel farář z velké
části vésti záznamy. Prostředky na živobytí jeho a jeho domácnosti mohly pocházet ze čtyř zdrojů:
1) Peněžité dávky – přicházely přibližně rovným dílem od patrona a farníků přes patronátní úřad. Patron však
mohl svůj příspěvek částečně vyplácet ze zádušního jmění kostelů na svém panství. Situaci navíc komplikoval
fakt, že vesnice náležící k jiným panstvím, ale patřící do sudějovské farnosti (Všesoky, Švábínov, dlouho také
Rašovice, Netušil, Žandov a Pivnisko) odváděly přímou peněžitou dávku duchovnímu, původně zavedenou na
místo povinnosti štípání dřeva. Ve filiálním kostele v Rašovicích, který byl připojen k Sudějovu až později od
Solopisk pak zůstal zachován původní systém závazků s dávkami odvozenými od počtu odsloužených mší.
Zvláštní kapitolou byl příspěvek na zaopatřovacího koně placený patronem ze zádušních jmění a představující
podstatnou část příjmů (asi čtvrtinu).
2) Naturální dávky, tzv. deputát – ten byl z převážné části hrazen patronem a jeho hlavní složky představovaly
dřevo, obilí a mléčné výrobky (více viz ukázka dotačního instrumentu na tomto panelu). Do roku 1852 (a částečně i poté) odváděli naturální dávky i farníci, a to oves (jako příspěvek na zaopatřovacího koně), máslo (tzv. lacticinie), vajíčka a koláče pro hosty na pouť.
3) Příjmy z obročí – obročím se myslely pozemky, popř. jiné požitky (nájmy) náležící k nějakému duchovnímu
úřadu. U sudějovské fary nebylo žádné obročí jako takové, pouze byly k farnímu hospodářství přiděleny malé
pozemky, které se nevykazovaly jako obročí, a zřejmě si farář také najímal některé pozemky ze záduší kostelů.
4) Příjmy za sloužení fundačních mší na úmysly dárce (více viz panel 2) a jiných úkonů (např. pohřby) – tzv.
štolovné, podle toho, že se jednalo o obřady, při nichž měl kněz předepsáno nosit štólu.
Ekonomická realita v Sudějově
Reálné ekonomické poměry v Sudějově se často lišily od uzavřených smluv, např. se zachoval vzkaz P. Grigara pro jeho nástupce
v duchu „podle smluv bys měl dostat..., ale dostaneš jen...“.
Často se zaměňovaly míry, protože v Čechách té doby se souběžně
používaly oficiální jednotné dolnorakouské i původní české zemské
míry a navíc i v rámci jedné soustavy měly jednotlivé míry často rozdílný obsah (to platilo zejména o mírách dřeva). Podobná situace byla
u peněz, v 19. století se v Čechách postupně souběžně používalo pět
různých měn a záměny se samozřejmě děly směrem k nevýhodnějším
měnám.
Těžiště příjmů kněze v Sudějově spočívalo v peněžitých a naturálních dávkách a farní hospodářství bilanci spíše jen vylepšovalo. Reálné
příjmy z nadačních mší a dalších úkonů byly poměrně malé, protože
podstatná část vybraných peněz šla na bohoslužebné potřeby, do záduší kostela a menší část ještě dalším zúčastněným (kostelníkovi,
ministrantům, varhaníkovi atd.). Klíč, podle kterého se dělily prostředky,
byl dokonce regulován zvláštním zákonem monarchie. Celkově byly
příjmy sudějovských duchovních velmi nízké, o čemž svědčí i poznámky naznačující, že si nemohli dovolit ani zaopatřovací koně. Po povýšení na faru a po zavedení kongruy se jejich příjmy podle fasí (daňových přiznání) pohybovaly okolo nejnižší hranice kongruy.
Intabulovaný dotační instrument lokálie Sudějov při sv. Anně na panství Pečky
v Čáslavském kraji (Josef, svobodný pán z Löwenherz-Hrubý et Jelenj; 1847)
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
tři měřice, tři měřičky dolnorakouské míry pšenice [cca 195 l]
patnáct měřic dolnorakouské míry žita [cca 920 l]
tři měřice dolnorakouské míry ječmene [cca 185 l]
tři a čtvrt měřice, tři měřičky hrášku [cca 210 l]
šest sudů, dvě vědra piva [cca 1560 l]
čtyřicet šest liber másla [cca 26 kg]
dvacet sedm liber sýra [cca 15 kg]
padesát žejdlíků soli [cca 23 kg]
deset liber kaprů [cca 5,5 kg]
tři libry štik [cca 1,5 kg]
osmnáct a tři čtvrtiny dolnorakouských sáhů [cca 75 m3] měkkého, pořezaného dřeva za vlastní odvoz,
kterážto sáhová míra tři dolnorakouské lokty [cca 2,3 m] široká, tři dolnorakouské lokte [cca 2,3 m] vysoká
s jedním polenem dvacet osm dolnorakouských palců [cca 75 cm] dlouhým obsahuje, a že dále stejnému
lokalistovi nebo jeho nástupcům přenechávám doposud užívaná, v knize Fassí s č. top. [asi topografickým, t.j. pozemku] 427 a 442 zapsaná dominikální pole o 2 jitrech a 1466 a 2/6 čtverečných sázích
[cca 1,5 ha], potom s č. top. 410 a 428 popsané zahrady a louky o 1550 čtverečných sázích [cca 0,5 ha]
k nezpoplatnitelnému užívání. Dále obdrží tento lokalista od vrchnosti ku svátku sv. Anny za hosty z řad
duchovních za každou osobu jeden zlatý W.W. [pravděpodobně se jedná o Wiener Währung, t.j. vídeňské měny] a za každého koně hostů 1 měřičku ovsa [cca 4 l], proti čemuž je povinen, nadále slavit od
dřívějška doposud ujednané mše svaté v kostele sv. Anny, a (vide pag. 107) sice týdně dvě, střídavě za
mrtvé a živé donátory a dobrodince.
Jak se dříve zajišťovala údržba kostelů
Historicky (do přijetí zákona č. 218/1948 Sb.) existovaly dva hlavní způsoby, jak zajistit prostředky pro údržbu
kostelů, a to nadáním pozemků nebo kapitálu. Tento majetek a výnosy z něj tvořily tzv. zádušní jmění kostela.
Nadání pozemky se dělo zejména ve středověku, kdy jedinou rozumnou dlouhodobou investicí byly pozemky
a vztahy k lidem, kteří je obhospodařovali. Naopak v novověku už půda nepřinášela takové výnosy v porovnání
s jinými činnostmi, do nichž bylo možné investovat, a tak již v době baroka bylo snazší i efektivnější nadat kostel
kapitálem uloženým u státního či privátního fondu. Po prodělání několika finančních krizí už nás dnes ani nenapadne, že to byla celkem jistá investice. Vzhledem k relativní absenci inflace u měn vázaných přímo na obsah
drahého kovu v nich (jako např. tzv. konvenční měna v 18. a 1. pol. 19. stol. ve střední Evropě) představovaly
garantované výnosy 2 % p.a. u veřejných a 5 % p.a. u soukromých fondů relevantní příjem. Zajistit v chudých
vesnicích nájem zádušních pozemků sice nebylo těžké, ale výnosy z nájmů nebyly vysoké, a tak bylo třeba velkého množství pozemků (v případě Krsovic v 18. stol. přes 30 ha).
Zádušním jměním kostelů nenakládali duchovní, nýbrž patroni kostela (mohli být i rozdílní od patronů fary) a
rozhodovali o jeho využívání (např. o tom, kdo bude nájemcem pozemků) a o využívání výnosů. Zákony a státními
orgány (zejména c.k. okresním hejtmanstvím) pak byli patroni omezováni, aby nedocházelo k umenšování zádušního majetku a zpronevěřování výnosů z něj. V praxi však patroni často používali výnosy od jednoho kostela i na
opravu jiných či na placení duchovních (obvykle s povolením zemských úřadů).
Taková situace existovala i ve farnosti Sudějov. Kromě farního kostela sv. Anny se zde nacházely ještě filiální
kostely sv. Jana v Krsovicích a Nanebevzetí Panny Marie v Rašovicích. Oba dva byly ve středověku farními a byly
dobře zajištěny pozemky i kapitálem. Naopak kostel sv. Anny disponoval jenom kapitálem, a to pouze cca v hodnotě budovy kostela po stu létech amortisace (filiální kostely měly cca pětinásobek této částky). Bez prostředků
za pronájem návsi před kostelem pro stánkaře na pouti by výnosy zádušního jmění kostela sv. Anny nepokryly ani
běžný provoz kostela. Opravy byly dlouhodobě placeny jednak z patronátních důchodů a potom zejména z výnosů
záduší obou filiálních kostelů. Nevýhodou tohoto systému financování údržby kostelů byl problém se shromažďováním větších obnosů na rozsáhlejší rekonstrukce.
Po vzniku první republiky byla záduší zásadně postižena pozemkovou reformou. Sice nespadala do její známější části namířené proti velkostatkům, ale dotkl se jich Zákon ze dne 27. května 1919 o zajištění půdy drobným
pachtýřům č. 318/1919 Sb., na jehož základě byly nuceně odprodány dlouhodobě (nejméně od roku 1901) pronajímané pozemky, a to sotva za polovinu tržní ceny. Velikost záduší se tak snížila na méně než polovinu, což vedlo
k přibližně 20% výpadku příjmů.
Definitivně byl celý systém výslovně zrušen zrušením patronátního práva v rámci Zákona č. 218/1949 Sb. o
hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem. Hospodářská základna záduší pak byla
zlikvidována jednak vyvlastněním pozemků a v roce 1952 měnovou reformou. Vzhledem k výslovnému přechodu
patronátních závazků na stát by bylo lze očekávat, že stát by měl de facto automaticky proplácet faktury za opravu kostelů. Realita komunistické diktatury i dvaceti let sametové demokracie je však jiná.
Vyvazování sudějovských kolaturníků
(farníků) z naturálních dávek v roce
1852
V souvislosti se zrušením roboty v roce 1848 bylo umožněno všem plátcům naturálních odvodů (včetně šlechty) se
z nich vyplatit, což se realisovalo stanovením peněžité dávky, odpovídající dvanáctiletému průměru cen za danou
komoditu (u stříbrné, tzv. konvenční měny neexistovala
inflace). Některé vesnice (zejména bohaté Všesoky a Kralice) se domnívaly, že nemusí nic odvádět a podle toho
k věci přistupovaly. O průběhu jednání zanechal záznam
tehdejší lokalista P. Beran (původní pravopis zachován):
„Jakkoliv nížepsaný tomu velice byl povděčen, že ty
naturální dávky, které kollaturníci svému duchovnímu obyčejně nadmíru špatně odváděli, budou vyvazované, tak
proto předce musí vyznati, že to pro něj, a snad pro mnohého jiného duchovního nebyla žádná radost, když této vyvazovací komisi musel být přítomen, ale ta největší žalost a
zármutek. Při této komisi naučil se mnohého Jidáše znáti
v celé jeho velikosti, o kterém se dříve domýšlel, že je jemu
s tělem i duší oddán, a nabyl té přesvědčenosti, že to málo,
co zde dávají , že to neradi dávají a že by nejraději nedávali nic, ačkoliv že si to v Sudějove duchovní, chodě všude,
k nemocným, na křesťanské cvičení a na služby Boží
pěšky, při jeho malých příjmech a velkých pracech perně
musí zasloužit.
Nížepsaný však nepokládá to těmto sedlákům za tak
velké zlé, že oni se tomuto vyvazování téměř na všech
místech tak velice protivili, a to sice pro tu příčinu, poněvadž oni, nejsouce ještě na tak vysokém stupni vzdělanosti,
jako se o nich roku 1848 myslelo, z oného nařízení, kterým
vyzváni byli, by se k vyvazující komisi dostavili, že se totiž
s nimi vyjednávati bude, co vlastně svému duchovnímu dáti
mají, přišli na tu dumněnku, že, když se s nimi teprve vyjednávati má, co dáti mají, oni nemusejí ničeho dáti, a že, co
se od nich až dotud žádalo a bralo, od nich nepatřičně žádalo a bralo.
Určitější nařízení, co dáti musejí, bylo by lépe oučinkovalo.“
J. Beran Loc.
Kdo byl patron kostela?
Ve středověku stavěla kostely šlechta a zajišťovala i
živobytí pro k nim přínáležející kněží. Za to si osobovala
právo plně o nich rozhodovat. Postupem času se však
vyvinulo tzv. patronátní právo, kdy se kostely staly majetkem církve, ale patronům – šlechticům, na jejichž panství
se kostel nacházel – zůstaly mnohé jejich pravomoci a též
závazky. V průběhu 18. stol. se pravomoci patronů ustálily
na právu rozhodovat o obsazení fary, právu ovlivňovat
rozsah duchovní péče a volně nakládat v rámci zákonných
omezení s majetkem záduší (majetkem spojeným s konkrétními kostely, jehož výnos byl určen na jejich udržování). Za to však byl patron povinen zajišťovat finančně
bohoslužby (svíčky, víno, hostie, plat varhaníka a pod.).
Z velké části (asi ze 2/3) také hradil příspěvek na živobytí
duchovního. Mezi povinnosti patrona rovněž patřila
organizace oprav kostelů a far a pokud na ně nestačil
majetek záduší či obročí (majetek, typicky pozemky,
propůjčené knězi spolu s úřadem, farou), tak je musel
uhradit ze svých důchodů.
Patron měl z právního pohledu zastupovat věřící při
jednání se státními úřady a s biskupstvím, resp. příslušným
biskupským vikářem. Ve skutečnosti se ale zájmy věřících
a patrona mnohdy rozcházely (např. proto, že se patroni
často snažili přenést břemeno nákladů na jim poddané věřící nebo na záduší kostelů, protože všechny peníze pro
duchovního tekly přes jejich rozpočet), a tak zájmy věřících
mnohdy zastupovaly naopak státní úřady, popř. biskupství.
Odpor patronů k účasti věřících na správě církevních záležitostí a majetku byl tak silný, že se jim dokonce podařilo
zabránit vejití v účinnost nařízení vyplývajících z čl. XXX
konkordátu z roku 1855, která toto měla umožňovat. Vztahy
kněží (tzv. beneficiátů) a jejich patronů, resp. patronátních
úředníků, také mohly vést k třenicím, ať už že se kněz
zastal poddaných proti úředníkům, jindy že patron odmítal
financovat opravy kostelů či fary, či že kněz neplnil dostatečně své povinnosti. Tyto spory byly až na výjimky nerovné
a patroni si často mohli prosadit svoji vůli.
Posloupnost patronů kaple a poutního kostela
sv. Anny v Sudějově:
1654 – 1696
1696 – 1713
1713 – 1734
1734 – 1738
1738 – 1754
1754 – 1763
1763 – 1794
1794 – 1809
1809 – 1860
1860 – 1895
1895 – 1942
1945 – 1948
Hanuš Bedřich hrabě z Trautmannsdorfu
František Adam hrabě z Trautmannsdorfu
Karel Jáchym říšský hrabě z Brédy
věřitelé hraběte z Brédy
Arcibiskupství pražské
Ignác, svobodný pán z Kochu
Gottfried, svobodný pán z Kochu
Leopold Hrubý, rytíř ze Schwanenheimu
Josef Richard Hrubý, svob. pán z Jelení a
Löwenherz
Theodor Hrubý, svob. pán z Jelení a
Löwenherz
Josef Hrubý, svob. pán z Jelení a
Löwenherz
Jaromír Hrubý
Obr. 1:
Jaromír Hrubý
* 2. 11. 1922 Červené Pečky
† 18. 7. 2012 Morány
Poslední patron
fary a kostela sv.
Anny v Sudějově.
(foceno v roce 2007)
© Zdeněk Janovský, Marie Janovská, 2013
6. STAVEBNÍ VÝVOJ POUTNÍHO AREÁLU
Kostel sv. Anny
Kostel byl zřejmě postaven v letech 1724-1725, ale nelze vyloučit, že některé přípravné práce
probíhaly již předtím. K dřevěné kapličce nad studánkou byla totiž vedena kniha kostelních účtů
od roku 1722 a v ní jsou záznamy o převodech prostředků ve prospěch kostela už před rokem
1724. Patronem stavby kostela se stal Karel Jáchym, říšský hrabě z Brédy, který „proslul“ svými
velikášskými plány, zejména co do skupování panství, jakož i ždímáním poddaných, aby na své
plány získal peníze. Jeho osobě a plánům proto odpovídá i velkoryse pojatá jednolodní stavba
kostela s polygonálně ukončeným kněžištěm a připojenou sakristií, která od svého postavení
neprodělala žádné další stavební zásahy. O kostelu se původně referovalo jako o kapli, protože
v tehdejším pojetí jedním z podstatných znaků kostela byla přítomnost věží a zvonů, jež přibyly
až později.
Zásadnějších proměn na začátku 20. století doznala pouze sanktuska,
jejíž konstrukce je součástí krovů. Původní cibulovitá sanktuska pravděpodobně byla podobná té současné, avšak zřejmě při opravách v roce 1894
byla nahrazena čtvercovou konstrukcí, o níž se P. Elias vyjádřil: „pravý to
holubník“. Tato čtvercová věžička byla poměrně záhy zaměněna opět za
původní cibulovitou, a to při generálních opravách kostela v letech 192326 podle projektu prof. Klanka z Křesťanské akademie.
Oltáře
Hlavní oltář, zasvěcený sv. Anně, věnoval do nově postaveného
chrámu syn hraběte Karla Jáchyma Brédy, Gottfried. Oltář se zřejmě
v průběhu věků příliš neměnil. V roce 1875 byl nově pozlacen (včetně
obrazu) z daru 200 zl., které chrámu věnoval sesazený rakouský císař
Ferdinand IV. Dobrotivý, jenž dožíval v Praze. Boční oltáře kostela byly
původně zasvěceny sv. Janu Nepomuckému (autor původního oltáře byl
Martin Wenzl) a sv. zemským patronům českým. Zatímco o původnosti
oltářních mens (obětní stoly) s výjevy zavraždění sv. Václava a sv. Jana
Nepomuckého, jakož i tumb (schránky na Nejsvětější svátost oltářní) se
můžeme jen dohadovat, obrazy na oltářích s jistotou původní nejsou. Na
vině byla pravděpodobně vlhkost kostela, protože oltáře pravidelně
trouchnivěly a musely se vyspravovat. Současný obraz sv. Jana Nepomuckého věnovala v roce 1886 spolu s bohoslužebnými plátny slečna
Anna Lindnerová, sestra kolínského děkana. Na tehdejší dobu stál velké peníze, 220 zl. (pro srovnání roční příjmy sudějovského faráře se
pohybovaly mezi 600 a 700 zl. včetně přepočteného deputátu). Původní
oltářní obraz s českými zemskými patrony byl v roce 1925 odstraněn a
na jeho místo zakoupen za 1189 Kč ze sbírky obraz nový, znázorňující
Zjevení Božského srdce Páně sv. Markétě. Pod obrazem byl přípis,
žádající sv. Markétu o ochranu, který nechali památkáři při restaurování
oltářů před několika lety nelogicky zatřít jako nepůvodní.
Obr. 1: Poutní kostel sv. Anny se
čtvercovou sanktuskou (r. 1911).
Tento pohled zezadu je dnes již
nemožný kvůli vzrostlému lesu.
Zvoniční věže, ambity a boční kaple
Zvoniční věže byly postaveny až spolu s ambity a ambitovými kaplemi v letech 1740 – 1742. Vznikly na tehdejší dobu
poměrně netypickým způsobem, a to z převážné části nákladem dobrovolných dárců, jak z řad šlechty, tak především
z řad vrchnostenských úředníků, měšťanů a zámožnějších lidí z venkova (sedláků a mlynářů). Netypické jsou rovněž
příspěvky magistrátů Kolína a Čáslavě. Dárci pocházeli z širokého okolí, vymezitelného Vyžlovkou, Kolínem, Čáslaví,
Chotěboří a Ledčí n. Sázavou. Lze předpokládat, že se nejedná o maximální rozsah známosti poutního místa (na reálnou známost více poukazují záznamy o poutnících z Moravy a Uher nebo odkazy majetku z Prahy a jiných míst, např.
Čelákovic). V roce 1762 byly ambity vymalovány výjevy z historie církve od malíře Václava Kramolína z Nymburka.
Na tehdejší dobu neobvyklý způsob vzniku ambitů se také stal příčinou jejich zániku. V roce 1819 byly ambity již v
natolik desolátním stavu, že jejich oprava byla odhadována na 6400 zlatých (náklady srovnatelné se stavbou menšího
kostela), a tak bylo po několika jednáních rozhodnuto nařízením Zemského gubernia jejich stržení. Patroni sudějovského
kostela totiž odmítali převzít odpovědnost za údržbu ambitů (s poukazem, ať se starají jejich dobrodinci) a starý zdejší
kněz Chrysostomus Beneš neměl sil prosazovat jejich opravu. V červnu roku 1819 krátce po smrti P. Beneše byly ambity
strženy, aby neohrožovaly davy na pouti. Zůstala tak po nich jen obvodová zeď areálu s do ní včleněnými bočními kaplemi a zvoničními věžemi.
Obr. 5 (vlevo): Oltářní obraz Zjevení Božského srdce Páně sv. Markétě.
Obr. 6 (uprostřed): Hlavní oltář s vyobrazením sv. Anny.
Obr. 7 (vpravo): Oltářní obraz sv. Jana Nepomuckého.
Obr. 2: Prostřední a pravá kaple
v ambitech (80. léta 20. století).
Boční kaple byly postaveny především se dvěma účely. Jednak měly představovat prostor pro zklidnění a meditaci poutníků a jednak v nich bývaly před hlavní
poutí umístěny četné zpovědnice k udílení svátosti smíření s Bohem (sv. zpověď). V levé kapli Panny Marie byl pohřben právě P. Chrysostomus Beneš, zdejší dlouholetý duchovní správce. Oltářní obraz Panny Marie darovala někdy krátce před opravou z roku 1894 sl. Gabriela Hinkeniklová. Do prostřední kaple zasvěcené sv.
Jakubu byl pohřben první sudějovský farář, osobní děkan Václav Švejda. Malba na její klenbě představuje osvobození Vídně v roce 1683 od tureckého obléhání
polským králem Janem Sobieskim. Pravá kaple je pak zasvěcena Ukřižování Ježíše Krista. Její výmalba zobrazuje Soudný den. Nacházejí se v ní zlomky nápisu,
pravděpodobně předposlední 18. sloky skladby Dies irae, jež byla součástí pohřební liturgie s prosbou o soucit při soudu zemřelých. Oltářní obraz údajně původně
pochází z hlavního oltáře ve Zruči n. Sázavou. V současné době jsou však oltáře demontované v důsledku probíhajících rekonstrukcí a oltářní obrazy jsou umístěny
v kostele.
Kaplička nad studánkou
Věřilo se, že nový kostel byl postaven přímo nad studánkou a že pramen Sudějovky vyvěrá pod
hlavním oltářem a odtud je veden kanálkem do kapličky. Tomu však odporovala skutečnost, že
kostel byl postaven vedle kapličky, v níž se ještě roku 1724 slavila pouť. Roku 1921 nechal farář
Josef Navrátil, připravuje rekonstrukci studánky, hledat její pramen. Pod hlavním oltářem, u dveří
sakristie i za presbytářem narazili pouze na mokrou skálu, ale žádný pramen. Až roku 1928 při
vlastní rekonstrukci studánky a kapličky nad ní se zjistilo, že voda je přiváděna kanálem vyloženým mechem a jílem od studny na místě, kde předtím stávala kaplička u paty levé zvoniční věže.
Studna byla vyčerpána a ukázalo se, že pramen je přímo na jejím dně.
U paty levé zvoniční věže se vývod studánky a kaplička nacházely až do roku 1843, kdy byla
kaplička pro svou velikou zchátralost a podmáčenost rozebrána a znovu postavena na místě, kde
se nachází dodnes. Kaplička byla zřejmě ze tří stran otevřená stavba uvnitř s kamennou nádrží na
shromažďování vody uvnitř. Ani po jejím přenesení však neustala potřeba výrazných oprav kapličky přibližně každých 20 let, pravděpodobně kvůli podmáčení. Časem se zazdila další stěna a přibylo zde železné zábradlí s pumpou k čerpání vody ze studánky.
V roce 1908 dostal tehdejší farář P. Elias anonymní dar v hodnotě
200 korun (na tehdejší dobu velké peníze, jeho roční příjem činil cca
1300 K). Rozhodl se za něj pořídit obraz sv. Anny pro kapličku. Obraz
pořídil od akad. malíře Ed. Neumanna, faráře v Rohozné, a vysvětil
28. května t.r. za účasti velkého zástupu z širého okolí. Tento obraz se
v kapličce nachází podnes.
Úpravu do současné podoby ze tří stran uzavřené kapličky s volně
přístupným vodovodem přinesla rozsáhlá rekonstrukce spojená s budováním samospádného vodovodu na faru (v letech 1928-1930; srovnej
obr. 4). Takto přebudované kapličce byla ještě v roce 1946 při
opravě stropu a podlahy vyměněna střecha za mansardovou,
která se lépe hodí k celku barokního poutního komplexu. O této poslední velké opravě se zachovala poznámka P. Šulce:
„Celkový rozpočet na kapličku od stavitele Petránka z Peček
byl 45 000,-. Oprava ve vlastní režii přišla na 25 000,-. Oprava
skončena v sobotu před svatoanenskou poutí.“ Doba se nezměnila, zakázky se stále nadhodnocují a v lepším případě se
Obr. 3 (nahoře): Původní obraz sv. Anny v kapličce (2013).
Obr. 4 (dole): Kaplička ještě bez současné mansardové
termíny těsně stihnou. Od té doby se ještě několikrát měnila
střechy (r. 1939). Ve výklenku nad hlavním vchodem do
střešní krytina.
kostela je ještě umístěna socha sv. Anny s Pannou Marií.
Obraz s českými zemskými patrony měl zřejmě pohnuté osudy. Je
malován v roce 1780 a pravděpodobně mohl původně sloužit jako nějaký cechovní prapor, snad tkalců, protože je malován z obou stran (na
rubu je Neposkvrněné početí Panny Marie). Jako takový byl zarámován
a umístěn na boční oltář. Po sundání z bočního oltáře v roce 1925 byl
obraz nově upraven a zavěšen vedle Lurdské jeskyně a k tísiciletému
výročí smrti sv. Václava byl doplněn o sochy sv. Konstantina a Metoděje, které k té příležitosti v roce 1928 kostelu věnoval nebovidský farář
Josef Prudič. Po restaurování bočních oltářů byl obraz znovu převěšen
a v současné době je na pravé straně kněžiště.
Obr. 8 (vlevo): Líc bývalého
oltářního obrazu s českými
zemskými patrony.
Obr. 9 (vpravo): Znázornění
Neposkvrněného početí
Panny Marie na rubu obrazu.
Lurdskou jeskyni spolu se sochou Panny Marie
kostelu věnovala Anežka Dvořáková ze Zbraslavic na památku své zemřelé sestry roku 1917.
Dřevěná socha Panny Marie pochází od sochaře
Demetze z Tyrolska a používala se později i při
procesích. Poté byla nějakou dobu ve výklenku
v průčelí kostela, kde značně sešla (jako předešlá
socha sv. Anny s Pannou Marií, viz obr. 4). Na
přelomu tisíciletí pak byla vyměněna za kamennou sochu a uložena v sakristii. Figurální výzdoba
kostela byla bohužel ochuzena v důsledku krádeží v polovině devadesátých let. Na hlavním oltáři
chybí figury andělíčků a boční oltáře přišly kromě
jedné o všechny sochy.
Obr. 10: Lurdská
jeskyně se
současnou sochou.
Sudějovské zvony
Dnes se v levé zvoniční věži nacházejí dva zvony, které byly pro
kostel pořízeny krátce po vystavění ambitů a věží. V roce 1759 byl slit
větší (Ø 57,5 cm) zvon s reliéfem sv. Prokopa a sv. Barbory, zkratka
zvonaře patřila Janu Kristiánu Schunkemu či Janu Kristiánu Smrčkovi
z Prahy (nelze určit, Načeradská 2002). Menší zvon (Ø 41 cm) pochází
z roku 1772, nese reliéf Panny Marie Nanebevzaté a byl odlit Josefem
Lišákem v Praze. Historicky se zde nacházel přinejmenším ještě jeden
zvon, a to zasvěcený sv. Václavu, který měl být zavěšen do zvoničky
sanktusky 2. 8. 1913. Původně se měl nacházet na zvoničce v Moránách, ale na žádost faráře ho patron Josef Hrubý z Jelení věnoval do
opravené sanktusky u sv. Anny.
Za 1. světové války c.k. vláda zvony rekvírovala, ale chtěla vždy ponechat 1/3 zvonoviny na místě. Rekvisiční montéři však chtěli
v sudějovské farnosti sejmout 1200 kg zvonů
z celkové výbavy 1280 kg. P. Navrátil tehdy
jednal poměrně rozhodně a poté, co si montéři odešli nechat podepsat protokoly o předání
od starostů, nechal ukrýt větší zvony v Krsovicích i Sudějově v kostele. Kostely zamkl a navzdory urgencím zvony odmítl vydat. Kostel sv. Anny
tak přišel pouze o zvonek ze sanktusky. Nacistické
státní moci už tímto způsobem odporovat nešlo, a tak
byly zbývající zvony až na jeden v roce 1942 rekvírovány. Nakonec však nebyly použity a farář Josef Šulc
je v srpnu 1945 získal zpět z centrálního skladiště na
přístavišti v Praze na Maninách.
Obr. 13 a 14 (vlevo):
Menší zvon s reliéfem
Panny Marie Nanebevzaté.
Obr. 11 a 12
(nahoře):
Větší zvon
z roku 1759
s reliéfem
sv. Prokopa
a sv. Barbory.
© Zdeněk Janovský, Marie Janovská, 2013
7. STAVEBNÍ VÝVOJ A HOSPODÁŘSTVÍ FARY
Stavební vývoj budovy fary
Současná budova fary byla postavena jako přízemní v klasicistním stylu s mansardovou střechou, na jejím
místě však v době postavení kostela stála mnohem honosnější jednopatrová barokní farní budova, v níž sídlili
sudějovští lokální kaplani až do roku 1790. V tomto roce fara do základů vyhořela, údajně proto, že děvečka
vysypala horký popel do vědra, vědro pak postavila do dřevníku a zapomněla na něj.
Vnitřní uspořádání fary se od jejího obnovení po požáru mnohokrát měnilo, základní členění na levou a pravou
část oddělené chodbou však z konstrukčních důvodů zůstalo zachované již od nejstarších zaznamenaných disposic fary z roku 1841 (viz obr. 1). Původně duchovní správce žil a měl svou kancelář ve dvou místnostech v levé části, zbývající prostor v levé části fary pak zaujímal malý čeledník. Na nejpříhodnějším místě v domě byl
velký pokoj pro hosty. Určení jednotlivých místností se odvíjelo jednak od možnosti vytopit je (dosažitelnost komína) a jednak od orientace ke světovým stranám a s tím související množství světla. Půda v té době sloužila
jako seník a seno zároveň pomáhalo zlepšovat tepelnou isolaci stropu.
Ve druhé polovině 19. stol. za P. Eliase (viz obr. 2) se rozšířil čeledník a byl přistavěn třetí komín pro kamna do
něj. Komora, v níž původně spala kuchařka, se změnila na menší spíž. Zadní část fary byla v roce 1887 či 1888
doplněna o verandu s připojeným záchodem. Svoji stávající disposici se dvěma pokoji v levé části a třemi v pravé
získala fara až v roce 1921 za P. Navrátila, který zde zanechal nejvýraznější stavební stopy, a to i v po-době o
rok později vestavěného mansardového pokojíku a světničky, jimiž získala fara své dodnes charakteristické
průčelí. Farář obýval již celou levou část fary a pro čeleď kromě pokoje pro kuchařku vznikly obytné pros-tory v
hospodářských přístavbách (viz obr. 3). P. Navrátil byl ve zvelebování fary tak důsledný, že zrekonstruoval a
vysušil i sklep pod farou, jenž pro vlhkost již skoro 100 let nebyl užíván. V důsledku jeho stavební činnosti byla
také fara propojena s hospodářskými budovami v jeden celek, a to skrze nově zřízenou prádelnu. V přiléhajícím
traktu hospodářských přístavků později postupně vzniklo zázemí farní budovy – koupelna a kotelna.
Stavební proměny fary
Obr. 1: Vnitřní disposice fary v roce 1841 (za P.
Berana). Z hlavní chodby vedly schody na půdu
a do sklepa.
Obr. 2: Vnitřní disposice fary v roce 1882 (za
P. Eliase). Z pracovny faráře vznikl nový
čeledník se třetím komínem.
Civilisační výdobytky na faře
V roce 1928 byl do fary zaveden vodovod od studánky a kancelář byla rozdělena příčkou, čímž vznikla koupelna. Zřízení koupelny ale pouze prohloubilo už tak dost velké problémy
s vlhkostí, a tak krátce po příchodu P. Šulce (1937) byla koupelna zrušena a v roce 1947 zřízena nově v mansardovém pokojíku spolu s napojením fary na společný obecní vodovod.
Problémy s vlhkostí (dané m.j. polohou fary pod prameništěm Sudějovky) se však vyskytovaly opakovaně. Výměna dřevěných podlah, obložení a zárubní (kvůli plísním a houbám) se
především v 1. pol. 20. stol. stala koloritem stejně jako úpravy koupelny (ta současná je již čtvrtou v pořadí). Nepomohla ani isolace gumovou podlahou. Přílišnou vlhkost objektu byla snaha
vyřešit při poslední proběhlé rekonstrukci kombinací vnějšího a vnitřního vysoušecího vzdušného kanálu (obvykle používané podříznutí a isolace jsou u barokního zdiva ze směsi kamenů a
cihel nepoužitelné).
Obr. 3: Průčelí fary v roce 1911 (za P. Eliase).
Ostatní civilisační vymoženosti byly zavedeny na sudějovskou faru srovnatelně pozdě jako tekoucí voda. Elektřina byla do celého Sudějova přivedena až na začátku druhé světové války
(26. 7. 1940). Ústřední topení kotlem se na faru zavádělo při příchodu P. Dvořáka přibližně v roce 1980 a splachovací záchod fara získala až při rekonstrukci v roce 2005.
Hospodářské zázemí fary
K faře náleželo hospodářství, které doplňovalo deputát (více viz panel 5) při obživě kněze a jeho čeledi. Farní
hospodářství, jinak průměrné velikostí, se od běžného hospodářství z povahy věci v něčem odlišovalo, konkrétně
zejména v chovu koní a roztříštěnosti pozemků. Sudějovská fara totiž neležela u svých obdělávaných pozemků,
přímo s ní sousedilo pouze asi 1,5 ha podmáčené louky a malé políčko. Zbytek obhospodařovaných pozemků
ležel při filiálních kostelech v Rašovicích a Sv. Janu. Na faře se také vydržovali dva koně kvůli cestám za zaopatřováním nemocných a umírajících. Kůň byl v tomto chudém kraji luxusem i pro orbu – v celé farnosti tehdy bylo
jen asi 50 koní, a to pouze v bohatých vesnicích (Netušilu, Rašovicích, Kralicích a Všesokách). Dále se na faře
chovaly 3 krávy a slepice. V první polovině 20. stol. za faráře J. Navrátila, který měl k hospodářství velmi kladný
vztah, se ještě přistavěly chlívky na prasata.
Kromě chlívků k faře patřila i stodola a velký dřevník (na dřevě se tehdy zejména vařilo a dřevo také bylo jednou z klíčových položek deputátního příspěvku). Na farním dvorku dále stával (a doposud ještě stojí) zemní sklípek na uchovávání brambor. Nezbytností byla nádrž na vodu, která sloužila jako napajedlo pro ustájená zvířata.
Do poloviny 19. stol. se pak na dvoře nacházela ještě nádrž na ryby, v níž se uchovávaly ryby pro dobu postní.
Hospodářské budovy při faře byly dřevěné s výjimkou stájí, které byly kamenné a jako první z farních budov opatřené taškami (namísto došků a šindelů). Druhou taškami pokrytou stavbou byl sklípek na brambory. Toto pořadí
vycházelo z tehdejší selské nutnosti, neboť hospodářská zvířata a zásoby představovaly hlavní zdroj obživy, a tak
jejich bezpečí a pohodlí bylo důležitější než pohodlí samotných obyvatel (u některých zachovalých selských stavení, např. v Žandově, si lze povšimnout, že zatímco obytné části byly dřevěné, nákladným kamenným zdivem
se, pokud možno, nikdy nešetřilo na stájích a špýcharech).
Obr. 4: Vnitřní disposice fary v roce 1923 (za
P. Navrátila). Farář již obýval celou levou část,
pokoj pro hosty byl rozdělen na kancelář a pokoj pro kuchařku. V důsledku přestavby půdy
(mansardový pokojík a světnička) byly posunuty
schody na půdu a vchod do sklepa byl přesunut
na verandu. Veranda se suchým záchodem
vznikla na konci 19. století ještě za P. Eliase.
Obr. 5: Průčelí fary v roce 2003 (za P. Nerada).
K farnímu hospodářství rovněž náležela poměrně velká zahrada s ovocnými stromy a v některých dobách i s vlastní sadařskou školkou. Zahrádka před farou byla vždy ozdobná a tomu odpovídaly i pořizované kamenné sloupky k plůtkům (zde byly zasazeny na prvním místě z celé
zahrady) a např. také v jednu dobu vodotrysk či besídka. Rozsah záhonků na zahradě není zřejmý, ale zdá se, že opět závisel spíše na povaze
jednotlivých duchovních – někteří měli na zahrádce okrasné jezírko, jiní jej zasypali a na jeho místě pěstovali zeleninu.
K radikální proměně hospodářského zázemí fary došlo po komunistickém převratu (se zabavením polností a zvířat), resp. v souvislosti s požárem hospodářských budov fary na konci
roku 1952. Po druhé světové válce koně ve stáji nahradil osobní automobil. Pro jeho snadnější
nastartování v zimě P. Šulc používal elektrický vařič, ten se však přehřál a od něho vypukl požár, při němž shořely střechy všech hospodářských budov a většina jejich obsahu. Po požáru
už nebyla obnovena stodola (na jejím místě byla zřízena zahrádka). Zbývající budovy byly
brigádnicky opraveny za peníze z požární pojistky (z té doby pocházejí současné ploché
střechy). Chlívky už tehdy nebyly využívány a později byly změněny v sklad uhlí a kotelnu.
Fara
Stodola
Stáj
Stará škola
Farní zahrada
Farní louka
Služebnictvo na faře
Vztahy jednotlivých duchovních k hospodářství bývaly různé a podle toho se i odvíjela velikost čeledi, která s nimi bydlela na faře. Někteří farní pole raději
pronajímali, jiní je ve vlastní režii obhospodařovali. Z dostupných pramenů lze soudit, že na faře bývala přítomna přinejmenším hospodyně a ještě jedna služka, které se staly o chod domácnosti a základní péči o zvířectvo. Z činností specifických pro faru se pak ještě jednalo o praní bohoslužebných a oltářních rouch
a látek a také např. o pečení hostií. Ty se na faře pekly až přibližně do roku 1920, od kdy byly dodávány z asylu u pražského Jezulátka. Faráři-hospodáři pak
kromě hospodyně a služky zaměstnávali ještě jednoho čeledína, mezi jehož úkoly patřily starost o pole, příprava krmení pro zvířectvo a také přebírání a přivážení deputátního příspěvku (odvoz dříví a dalších naturálií si musel duchovní zajistit sám).
Obr. 6: Farní hospodářství v roce 1901. Pohled posílal tehdejší sudějovský
řídící učitel Eduard Lanč.
© Zdeněk Janovský, Marie Janovská, 2013
8. MÍSTOPIS FARNOSTI SUDĚJOV
Oblast, o niž pečovali sudějovští duchovní, zahrnovala po celou dobu těchto 10 vesnic a osad: Sudějov, Kraličky,
Kralice, Krsovice (Sv. Jan), Všesoky, Vernýřov, Švábínov, Kamenná Lhota, Pivnisko, Žandov. Do roku 1787 patřily
k Sudějovu ještě Onomyšl a Nepoměřice, ty však byly při reorganisaci farností navráceny zpět k faře v Bykáni, naopak Rašovice, Netušil a Buda byly při stejném přesunu odtrženy od Solopisk a připojeny k Sudějovu.
Dolní
Chvátliny
Bečváry
Zásmuky
Drahobudice
Horní Kruty
Vidice
Žíšov
Skvrňov
Ostašov
Uhlířské
Janovice
Mančice
Košice
Rašovice
Sudějov
Sv. Jan
t. Krsovice
Malejovice
Kamenná
Lhota
Petrovice
0
1
2
3
4
5 km
Čestín
Farnost Sudějov vznikla na základech dvou středověkých farností, a to Krsovic a Rašovic (tehdy zvaných podle
tvrze a vsi Beřice). Jejich příslušenství, t.j. záduší a hřbitovy, se staly nezbytnou součástí nově vzniklé farnosti v Sudějově. Součástí duchovního života v krajině však nebyly pouze kostely, ale také nejrůznější křížky a další drobné
sakrální památky, které bývaly obvykle postaveny obcemi nebo jednotlivými rodinami. Ty je následně nechávaly posvětit knězem (vyjmout z běžného užívání a převést do roviny duchovní). Někde na pomezí pak bývaly zvoničky, ty
byly původně zřizovány ve všech vsích z nařízení Marie Teresie k protipožárním účelům, ale zvonky na nich často
byly slity k úctě svatých a bývaly svěceny. Na území celé bývalé sudějovské farnosti se však nesetkáme se zvonky
staršími než z 20. let 20. stol., protože všechny obecní zvonky zde byly za 1. světové války zrekvírovány.
Hodkov
Obr. 1: Současná Římskokatolická farnost
Uhlířské Janovice a původní farnost Sudějov.
2) Kostel Nanebevzetí Panny Marie
v Rašovicích
Původně gotický kostel se připomíná poprvé roku
1350 jako farní, po roce 1420 byl podobojí (husitský).
Někdy po roce 1440 byla zřejmě fara opuštěna, ale
nelze s jistotou říci kdy. V roce 1747, kdy byl kostel již
filiální k Solopiskům, byl barokně přestavěn. Vedle
kostela je samostatně stojící zvonička, která nesla až
do 1. sv. války více než třímetrákový zvon zasvěcený
Panně Marii, ulitý pravděpodobně v roce 1511 v dílně
známého kutnohorského zvonaře Jakuba Ptáčka. Druhý zvon z roku 1751 asi pochází ze stejné pražské dílny jako jeden ze sudějovských zvonů, tento přežil nakonec šťastně obě války. Ke kostelu patří i hřbitov, který
byl původně přímo okolo kostela, ale v roce 1883 byl
postaven nový kousek nad ním a ostatky tam byly
přeneseny. Kříž na hřbitově, ozdobený citátem Tomáše
Kempenského „Neníť spasení duše, ani naděje života
věčného jedině v kříži“, pochází až z roku 1893, kdy byl
zhotoven za 161 zl. sochařem J. Černým z Hořic. Na
hřbitově také odpočívají dva sudějovští faráři P. Šulc a
P. Elias.
1) Křížek a zvonička v Netušilu
15) Zaniklý dřevěný kříž v Kralicích
Na železný křížek a zvonek se složila celá obec
Netušil a 18. června 1893 byly slavnostně posvěceny
za účasti zástupů lidí. Od té doby je křížek udržován
v původní podobě, ale zvonek již není přítomen, byl
rekvírován během 1. sv. války (pravděpodobně v roce
1915).
V Kralicích stával dřevěný kříž s vyobrazením Ježíše
Krista, pravděpodobně na návsi v místě současné zvoničky. Již v roce 1828 se hovoří o jeho obnově, k níž
pak došlo ještě jednou, a to v roce 1868. Od té doby se
zprávy o křížku ztrácí, na místě dnes stojí jen dřevěná
zvonička.
3) Kaplička u Rašovic
Zřejmě někdy za působení P. Grigara
(1824-41) byla postavena malá otevřená
zděná kaplička Josefem Joslem, revírníkem
kbelského panství, při odbočce ke kbelské
hájovně. Později po zániku hájovny ji nejprve
roku 1879 opravoval Josef Bouša, rolník z Rašovic, č.p. 21, a roku 1887 byla po průtazích
uznána obcí Rašovice za obecní. Kaplička se
kromě nové střechy a nového železného
krucifixu namísto dřevěného zachovala ve
stavu z roku 1879.
1
2
Obr. 2: Přibližný rozsah farnosti Sudějov, mapa
2. vojenského mapování (v této oblasti r. 1838).
3
4 5
6
7
4) Socha sv. Jana Nepomuckého
v Sudějově
5) Křížek na okraji Sudějova
Křížek na okraji Sudějova
patřil původně ještě do katastru Žandova, kterážto obec
se o něj měla i starat (hranice
sudějovského katastru se
později posouvaly, aby tam
patřily všechny sudějovské
domy). Křížek je doložen už
v roce 1770, v 19. století byl
dřevěný s plechovým nápisem. 4. dubna 1910 ho však
vyvrátila a zpřerážela vichřice a o rok později před
svatoanenskou poutí byl
postaven a posvěcen nový (pravděpodobně již současný
železný). Z 1. na 2. června 1959 byl neznámým pachatelem křížek povalen, ale místní (Lahodovi, Hylasovi a
Kronosovi) ho 17. července opravili.
6) Křížek na Březině
Křížek na bývalém rozcestí na Březině je pravděpodobně spolu s křížkem na kraji Sudějova nejstarší
drobnou sakrální památkou, doložitelnou již od roku
1770 (uveden na mapě 1. vojenského mapování).
Původně zde býval
dubový křížek s plechovým vyobrazením
Ježíše Krista, 11. října
1896 však byl nahrazen
novým, kamenným a
místo dostalo nynější
úpravu s lípami, jež
dominují spolu s
rozhlednou zdejšímu
návrší.
(foto: Google mapy, únor 2012)
14
16
1213
8
9
7) Křížek a zvonička
v Žandově
Na místě současného žandovského křížku byla dříve socha sv.
Václava s plechovou stříškou, která tam podle neověřitelných zdrojů
stávala již ve 2. pol. 17. století,
kdy Žandov vlastnili jesuité. V roce 1882 však byla dřevěná
socha natolik sešlá, že byl místo ní postaven a 9. července
vysvěcen železný křížek s vyobrazením Ježíše Krista a
Panny Marie pod křížkem. Místo bylo ohrazeno a okolo vysázeny lípy. V roce 1906 byla ještě doplněna lucerna, dar
Františka Myslivečka, tesaře z č.p. 36, která se však nedochovala.
U křížku také stojí zvonička. Původní zvonek byl rekvírován za 1. světové války. Současný zvonek byl zavěšen
a posvěcen 11. července 1948 a o té slavnosti se zachoval
poměrně podrobný popis. Zvonek světil P. Šulc za asistence uhlířskojanovického děkana P. Michala Saláška a solopiského faráře P. Jaroslava Dvořáka, jeho promluva byla
na téma „Co je to bratrství“. Dále promlouval o historii minulého zvonu Josef Uher, rolník z Hetlína a žandovský rodák,
a konečně byly recitovány básně. Cena zvonku byla 5740,50
Kč.
Vedle křížku a zvoničky byl ještě 11. května 1919 při sázení lípy svobody odhalen a posvěcen pomník 13 zdejším
mužům padlým v 1. sv. válce.
Kříž postavil a 6. srpna
1899 nechal posvětit
František Moravec, rolník z
Kralic, č.p. 30. Tento křížek
byl vyvrácen neznámým pachatelem 29. října 1906, ale
dalšího roku na slavnost
Nejsvětější Trojice byl obnoven a po jeho stranách
byly zasazeny jírovce, jež
zde rostou podnes.
16) Zaniklý křížek na Modlejově
K Modlejovu se říkalo návrší
nad Všesokami, na němž se
podle mapy 1. vojenského mapování nacházel křížek na
křižovatce cest z Všesok,
Krsovic a Kralic. Křižovatka
zůstala, křížek již dávno ne.
15
V Sudějově byla roku
1749 (dle vročení) postavena
z výtěžků z poutí socha sv.
Janu Nepomuckému. Původně stávala v zatáčce
pod návsí u č.p. 29, ale roku 1903 byla při příležitosti
otevírání nové školy přestěhována před ni. V roce
1929 sochu povalila lípa
vyvrácená vichřicí a dvě lípy
po bocích sochy musely být
(foto: 80. léta 20. století)
také odstraněny. Současná
úprava s železným plůtkem a záhonkem pochází z téhož roku a je darem továrníků, kteří byli v Sudějově na
letním bytě. Původně byla socha štafírovaná. V roce
1856 bylo štafírování obnoveno a Kristovo tělo na křížku pozlaceno, do dnešních dnů se však pochopitelně
zachovala pouze vlastní kamenná socha.
14) Moravcův křížek mezi Kralicemi
a Krsovicemi
17
11
10
11
17) Křížek a zvonička
ve Všesokách
První zmínka o křížku je opět ze
seznamu P. Grigara, kdy zde stával
dřevěný křížek s „hodnotným“ vyobrazením Ježíše
Krista vymalovaným
na plechu. 3. října
1897 byl tento křížek nahrazen novým kamenným.
12) Zaniklý Peclův křížek u Sv.
Jana
Tento křížek měl pohnuté osudy. Byl postaven
rodinou Peclovou z Kralic, č.p. 51, na křižovatce
staré cesty k Pivnisku na cestě od kostela sv.
Jana na krsovický hřibitov. Na tom místě se totiž
při pohřbu vyklopila mrtvola dvaadvacetiletého
Josefa Pecla. Křížek byl
ve stejném roce 1906
jako Moravcův křížek
vyvrácen neznámým
vandalem a už nebyl
obnoven.
13) Kostel sv. Jana Křtitele
v Krsovicích
Kostel se poprvé připomíná již ve 13. st.
Údajně v té době jistý uhlíř ze Žandova jeda
do Hory Kutné s uhlím na místě kostela našel
zlatý poklad, který věnoval na stavbu kostela.
Pravděpodobnější je, že kostel nechali
postavit vladykové z Kralic, ale nelogická
poloha kostela (daleko od tvrze) naznačuje,
že na pověsti by něco pravdy být mohlo,
stejně jako to, že pověst byla zmíněna i na
destičce z roku 1772 od faráře Františka
Ignáce Gregora, která byla do kostela umístěna při dokončení jeho barokní přestavby
a bývala v kostele až do jeho požáru v roce
1908. Z původního gotického kostela zůstaly
některé prvky zachovány (např. boční portál).
Asi 10 minut za vesnicí se nachází nový hřbitov, který byl založen po zrušení starého
okolo kostela v roce 1839.
8) Křížek a zvonička v Pivnisku
Dřevěný křížek se připomíná v Pivnisku
již za P. Grigara, ale jeho stáří není známé.
Roku 1860 se však chudá obec za pomoci
dobrodinců zmohla na pořízení nového,
železného křížku s kamenným podstavcem.
Hned vedle stojí zvonička, pro niž byl hned
po válce, 27. dubna 1919 svěcen nový zvonek, jenž byl zřejmě rekvírován za následující války, protože 1948
se konala podobně jako
v Žandově slavnost, při
níž se posvětil nový zvonek ku cti sv. Vojtěcha.
Slavnost byla zahájena průvodem a následně
proslovy P. Šulce a kandidáta filosofie Petránka.
P. Šulc si do kroniky připsal poznámku: „Poctivě
a horlivě pracovali pro efekt slavnosti ti, kteří nejméně chodí do kostela.“
9) Kaplička v Kamenné Lhotě
10) Křížek a zvonička ve Vernýřově
Kapličku nechal postavit na svém pozemku
Theodor Hrubý, svobodný pán z Jelení a Löwenherz,
nákladem svým a příspěvky obyvatel Kamenné
Lhoty. Kaplička byla zasvěcena sv. Václavu o
slavnosti konané 20. srpna 1893. Po sametové revoluci byla kaplička nákladem rodiny Hrubých opět
opravena.
Na návsi ve Vernýřově stával křížek již za P.
Josefa Grigara, který první pořídil soupis drobných
sakrálních objektů v obvodu sudějovské duchovní
správy. V roce 1853 byl křížek nahrazen novým červeným. O datu instalace nového kamenného křížku
však neexistuje zmínka. Křížek byl v nedávné době
obnoven.
11) Zaniklé křížky u Vernýřova
Tyto křížky byly značeny na mapě prvního
vojenského mapování a od té doby se o nich
nepodařilo najít žádnou zmínku.
© Zdeněk Janovský, Marie Janovská, 2013
9. DALŠÍ VLIVY POUTNÍHO MÍSTA
K čemu všemu se dala voda ze studánky využít
Na počátku studánka zřejmě představovala především zdroj vody pro obyvatele okolních vesnic uchýlivší se sem před
vojsky třicetileté války. Později převažoval její význam „zdravotní“ (resp. uzdravující) a ke koupání nemocných byly postaveny pod farou panské lázně. Studánka se svým stálým pramenem také významně pomohla k zachování úrody v Žandově
v letech 1864 a 1865, kdy Čechy postihla velká sucha. Od roku 1905 pak v propachtovaném domě č.p. 22 stáčel František
Egert Svatoanenskou sodovku. Výrobu obnovil i po požáru domu v roce 1906 a provoz existoval nejméně ještě v roce
1914. V roce 1905 byl rovněž rekonstruován rybník pod farou, do něhož teče voda ze studánky, a měněn na veřejnou
plovárnu s kabinami. I dnes je voda ze studánky stále velmi oblíbenou k pití (doporučovala se i pro kojence), jak je možné
si všimnout z každodenního čilého ruchu u studánky a množství vody stáčené do kanystrů.
Obr. 1: Etiketa lepená na láhve
se Svatoanenskou sodovkou.
Školy ve farnosti Sudějov
Zavedení povinné školní docházky císařovnou Marií Teresií v roce 1774 s sebou neslo povinnost zřízení školy při každém farním kostele (pokud už tam nebyla dříve). Školy měly podléhat stejnému způsobu
vydržování jako fary, t.j. měly svého patrona (v Sudějově stejného jako fara), a na jejich provoz přispívali i
obyvatelé tzv. přiškolených obcí (obcí, z nichž chodily děti do příslušné školy). Školy byly tzv. jedno-, dvouči vícetřídní. Toto dělení se však nevztahovalo na počet ročníků, nýbrž na počet učitelů ve škole zaměstnaných.
Doba vzniku školy v Sudějově je nejistá. P. Beran došel v 1 pol. 19. stol. k nepravděpodobnému závěru, že škola vznikla spolu s kostelem. Pravděpodobnější se jeví její vznik až se zmíněným patentem Marie
Teresie. Začátky školy byly asi hodně skromné, učívalo se v dřevěné chalupě č.p. 24 (t.j. vedle fary, kde
stojí rovněž současná budova školy, dnes sloužící jako obecní úřad) a učitelé prý bývali pouze „trochu
vzdělaní v čtení a psaní“. V roce 1812 však byla tato dřevěná chalupa zbořena a na jejím místě postavena nová kamenná budova s jednou třídou s okny na náves a se světnicí pro učitele směrem do zahrady.
Malá komora a kuchyňka byly vměstnány mezi světnici a třídu. V roce 1863 byla k této budově přistavěna
druhá třída. Tato přestavěná budova je také zachycena na pohlednici z roku 1901 (viz obr. 6 na panelu 7).
V roce 1893 bylo rozhodnuto o rozšíření sudějovské školy na trojtřídní, zároveň však nebyly prostředky
na její přistavění. Místní školní rada si proto pronajala od faráře Josefa Eliase hostinský pokoj na faře za
nájemné 70 zl. ročně. Na faře se učilo až do 16. ledna 1902, kdy vyhořela školní budova po úmyslně založeném požáru. Do pronajatého pokoje na faře se přestěhoval řídící učitel Eduard Lanč a následující roky
se učilo po sudějovských hostincích (Adolfa Bergmana, č.p. 35, Josefa Kačerovského č.p. 1 a Antonína
Andrleho č.p. 29). Díky tomuto požáru se podařilo okresní školské radě získat 48 000 K na stavbu nové
budovy, kterou projektoval ing. Jan Zvoník a postavil Josef Gallat z Uhlířských Janovic. Škola byla postavena jako trojtřídní, ale otevřena byla 22. listopadu 1903 již jen jako dvoutřídní. Vzhledem ke klesajícímu
počtu obyvatel i dětí v Sudějově se do školy přestěhoval i místní národní výbor a roku 1963 byla škola
uzavřena.
Obr. 2 (nahoře): Školní budova
v Sudějově (v současnosti zde
sídlí místní obecní úřad).
Obr. 3 (vpravo): Pomník T. G.
Masaryka před školou v Sudějově
(1959 byl sejmut a znovuobnoven
po revoluci).
Mezitím se místní zastupitelstvo v Rašovicích domohlo toho, že roku 1898 byla otevřena v Rašovicích
dvoutřídní expositura sudějovské školy, která se roku 1903 osamostatnila. Školní budova byla postavena
za obecní prostředky a z příspěvků místních. Tato škola později existovala do roku 1957, nebo 1958.
Obr. 4 (vlevo):
Bývalá školní budova
v Rašovicích (dnes
slouží jako koloniál).
Filiální škola v Krsovicích
Sudějovští učitelé
Vzhledem k rozloze sudějovské farnosti, jejímž přirozeným centrem byly spíše Krsovice (Sv. Jan), došlo již v roce 1812
při tamním kostele k ustavení filiální školy svatojanské. Zpočátku se učilo po staveních, pak si první učitel František Strniště
na obecním pozemku postavil domek a zavázal se v něm děti učit, dokud se nepostaví škola (domek stál v zahradě současné školní budovy). Po jeho smrti jeho dědicové nového učitele vyhnali, a tak se učilo zase po chalupách, než se podařilo pečecké vrchnosti s dědici dohodnout. Roku 1832 byla konečně otevřena a P. Josefem Grigarem vysvěcena nová školní
budova. V roce 1882 měla škola již 163 dětí, a tak bylo povoleno rozšířit ji na dvoutřídní. Strnišťův domek byl zbourán a
škola rozšířena. Od roku 1911 pak byla dokonce trojtřídní. Třetí třída byla pronajatá v Kralicích v č.p. 4. Po první světové
válce školu stihl postupně podobný úpadek jako zbývající dvě v sudějovské farnosti. Zvláštností školy ve Sv. Janu bylo, že
se na ní učilo i evangelické náboženství, neboť k ní spadaly i Švábínov a Vernýřov, kde dlouhodobě žilo mezi 30 až 50
evangelíky. Za vyučováním tak musel docházet evangelický pastor až z Opatovic (za c.k. monarchie byla výuka náboženství povinná).
Bývalo zvykem, že sudějovští učitelé bývali zároveň varhaníky a řediteli kůru v kostele. Ve Sv. Janu, kde nebyly dlouho varhany, zastával
učitel funkci kostelníka a nadto zpíval pašije a staral se o praní všeho
kostelního prádla, aby nedošlo k výpadku jeho příjmů. Za všechny služby byly totiž přesně předepsané odměny (ať už peněžité nebo na deputátu), které byly pevnou součástí příjmů učitele.
Obr. 5: Bývalá školní budova
v Krsovicích z roku 1884.
Dobrovolní hasiči
Zatímco v dnešní době dobrovolných hasičů již poměrně značně ubylo, dříve měla svůj hasičský sbor každá větší vesnice. Byloť to také proto, že např. v sudějovské farnosti vyhořely každý
rok průměrně čtyři domy. První vesnicí ve farnosti, jež zřídila svůj hasičský sbor v roce 1887 byl
poměrně lidnatý a movitý Žandov (vybavení, zejména stříkačka, bylo totiž velmi drahé). Nově
ustavenému sboru před kostelem slavnostně posvětil stříkačku farář Josef Elias, který jinak požárům, ochraně před nimi a pojištění věnoval zvláštní pozornost (i v rámci jím vedené kroniky) a
zřejmě byl jedním z iniciátorů vzniku tohoto sboru. O tom, že začátky nebyly jednoduché, svědčí
hned následující zápis: „Z 10/5 na 11/5 o půlnoci vyhořelo č. 20. v Sudějově (Pícha). Hasiči se
nedostavili.“ Přesto poměrně záhy začali být nedocenitelní a v roce 1901 Žandov následovaly
Rašovice a roku 1913 Sudějov.
Zdaleka ne všechny požáry však vznikly působením živlů. Žhářství zřejmě tehdy bylo poměrně
běžné a často se také vyšetřovalo. Žhářskému útoku neunikl i jmenovaný P. Elias, jemuž někdo
zapálil na zahradě sklep na skladování brambor. Rozsah žhářství naznačuje skutečnost, že za
dobu trvání 1. světové války vyhořel ve farnosti jenom jeden dům, a to ještě hrou dětí se sirkami.
Žháři zřejmě rukovali k vojsku.
Ze sudějovských duchovních správců byl u dobrovolných hasičů s jistotou P. Jan Procházka,
který zastával i volené funkce v župních orgánech. V dobrovolnickém sboru pak zřejmě sloužil i
zmiňovaný P. Elias. Lze tak usuzovat z toho, že se zúčastnil jejich schůzí a před nimi i sloužil mše
pod širým nebem, na jednom místě výslovně poznamenal, že nemohl být pro nemoc u požáru. A
konečně na jeho pohřeb se organisovaně v uniformách dostavili hasiči ze 7 okolních sborů.
Učitelé zpočátku nemívali žádnou speciální kvalifikaci, prostě museli
umět číst, psát a počítat natolik, aby si nikdo nestěžoval. Učitelé byli až
do roku 1870 jmenováni patrony se souhlasem biskupské konsistoře
(resp. vikariátního školského dozorce). Od toho roku se však začaly volit
místní školské rady a i ekonomické břemeno vydržování škol se začalo
postupně přesouvat na stát. V průběhu druhé poloviny 19. stol. se také
již občas objevují v řadách učitelů škol sudějovské farnosti učitelé s různými typy zkoušek. U vícetřídních škol tomu však obvykle bylo tak, že
zkoušky měl pouze řídící učitel a ten zodpovídal i za své podučitele
(z hlediska právního to byla podobná situace jako mezi faráři a kaplany;
daňovou fasi také podával pouze řídící učitel i za podučitele).
Vztahy mezi učiteli a duchovními správci Sudějova bývaly různé, někteří bývali dobrými přáteli, jindy se mezi nimi objevovaly třenice. Např.
v zápisech faráře Josefa Eliase se můžeme dočíst o jeho složitém vztahu k řídícímu učitel Bedřichu Jelínkovi (text převzat doslovně): „...byl
dříve ,obrjägrem‘ a pak nějaký čas zástupcem kapelníka, na co se nejvíce ovšem nesl. Nechtěje farář všecky stránky nechvalné odhalovati
musí jen toliko podotknouti, že úplně beze všech příčin podvakráte
kostelní služby se zřekl. [po jeho smrti] Ovšem hudebník i zpěvák byl
výborný. Pozdější poměr ku faráři se zlepšil poněkud. Zemřel mrtvicí
raněn dne 13. srpna 1899 při požáru panského dvora v Žandově č. 20,
vynášeje pytle s řepkou. Lehká budiž mu země a Bůh milosrdným jeho
soudcem.“ Vztahy mezi učiteli a sudějovským farářem se přechodně
dosti zhoršily v rozjitřené atmosféře po vzniku první republiky, kdy si
P. Navrátil poznamenal, že učitel v Sudějově děti nabádal, „že je lepší
spořitelní knížka nežli víra.“Později se opět zlepšily, jak lze dokumentovat např. na
přípravách
oslav
osvobození
v roce 1945,
kdy hlavní
organisátor –
farář –
okamžitě
přizval jako
prvního
spolupracovníka tehdejší
řídící učitelku.
Obr. 6: Část protokolu kanonické vizitace o stavu
školství ve farnosti (z roku 1875).
© Zdeněk Janovský, Marie Janovská, 2013
10. POUTNÍ MÍSTO DNES
Před několika týdny byly dokončeny stavební práce na projektu „Znovuzrození barokní fary v Sudějově“, v rámci něhož bylo investováno přes 4 miliony korun a fara byla kromě části přístavků kompletně opravena. Otázkou
však je, zda skutečně dojde k jejímu oživení a proklamovanému znovuzrození. Podobnou opravu fara v minulosti
vyžadovala pravidelně co každých dvacet až třicet let. Při tom prodělala mnoho dramatických změn podoby, ale
její poslání zůstávalo stále stejné – zatímco kostel byl především o vztahu lidí a Boha, fara byla vždy o vztazích
lidí k lidem. Dřívější prospěšná role fary zde však zanikla díky komunistickému režimu v průběhu 70. let 20. stol.
a posametová obnova fungování a hledání nového významu celého poutního areálu i fary jsou nesnadné, protože
prostředí, do něhož sudějovský kostel i fara vznikly, je velmi odlišné od toho dnešního.
Tradice poutí ke sv. Anně se znovu rozvíjí, jak lze soudit také podle rostoucí účasti poutníků i z větších dálek,
zároveň se začíná rozvíjet i další kulturní program okolo nich, jako např. taneční představení Legenda o sv. Anně
z roku 2010 či o rok později podobné představení Kroky, které jsme ještě neudělali. Poutní kostel v Sudějově však
rovněž stále hledá své místo v duchovním životě nové velké farnosti Uhlířské Janovice, protože v místě nezůstalo
živé společenství věřících. Může jím být slavení hlavních křesťanských svátků a program s nimi spojený, jako třeba ztvárnění apokryfní Legendy o čtvrtém králi. Jestli se nějaká užitečná role najde i pro sudějovskou faru je otázkou a hlavně výzvou pro nás všechny. Je jen na nás, čím v budoucnu tento panel zaplníme...
Obr. 1: Legenda o sv. Anně (2010).
Obr. 2: Legenda o čtvrtém králi (2011).
O výstavě
Na desíti panelech jsme se věnovali původu a vývoji poutního místa u sv. Anny v Sudějově, neodhalivše, jací autoři a jaké prameny informací za nimi stojí. Rovněž jsme ještě, jak se v dnešní době sluší a patří, neuvedli, kdo výstavu zajistil prostředky k jejímu vypracování. Tedy napravujeme, autory výstavy jsou Zdeněk a Marie Janovští za vydatné pomoci dalších lidí uvedených v poděkování níže na tomto panelu a za použití pramenů a literatury zde rovněž uvedených. Veškeré chyby a
nepřesnosti jdou však na úkor autorů, stejně tak případné interpretace jimi vyvozované představují jejich pohled na problematiku a nemusí nutně vyjadřovat názor Římskokatolické farnosti Uhlířské Janovice. Práce na výstavě, včetně čtení a analysy
dostupných pramenů, trvaly celkem cca 345 hodin čistého času (podle sazeb Státního oblastního archivu Praha by to odpovídalo částce 121-207 tis. Kč) a jsou darem Římskokatolické farnosti Sudějov a současnému sudějovskému duchovnímu
správci P. Kamilu Vrzalovi. Materiální realisaci výstavy (stojany, tisk panelů) zajistila ze sbírek Římskokatolická farnost Uhlířské Janovice nákladem cca 23 000 Kč. Tato výstava nebyla financována EU ani SZIF.
Poděkování
Na tomto místě bychom rádi poděkovali těm, bez nichž by nebylo možné realisovat tuto exposici ve stávajícím rozsahu. Především je to P. Kamil Vrzal, stávající farář uhlířskojanovický, jenž nám poskytl jádro zpracovávaných pramenů, neúnavně
nám pomáhal při získávání materiálů pro tuto exposici, zprostředkovávání kontaktů a vůbec nás osobně a duchovně podporoval. Mnoho díků rovněž patří P. Josefu Neradovi, předcházejícímu duchovnímu správci a poslednímu faráři svatoanenskému
(jak býval sudějovský duchovní titulován) za mnohé cenné informace o stavební obnově poutního areálu, jeho umělecké výzdobě, poskytnutí fotografií, literatury a shromáždění podkladů o čestném kanovníku P. Dvořákovi. Panu Pavlu Rücklovi z
Uhlířských Janovic patří náš dík za poskytnutí rodinných materiálů o P. Janu Procházkovi, jakož i za některé další rady a informace. Za velkou ochotu a operativní pomoc bychom rádi poděkovali panu Mgr. Vojtěchu Vaňkovi, Ph.D., řediteli Státního
okresního archivu v Kutné Hoře, za jeho obětavý přístup při zpřístupňování archiválií, cenné rady a doporučené zdroje. Panu Mgr. Jindřichu Záhorkovi z Národního památkového ústavu a Okresního musea Kolín děkujeme za zpřístupnění některých
špatně dostupných pramenů a další rady. Paní Dagmar Boušové z Nepoměřic, paní Marii Rohrové z Pivniska, paní Blance Staňkové z Uhlířských Janovic a paní Najbrtové z Obecního úřadu v Sudějově bychom rádi poděkovali za zapůjčení fotografií. Prvním dvěma jmenovaným pak také vděčíme za jejich sepsané osobní vzpomínky na úžasného člověka, jakým bezpochyby P. Šulc byl.
Na tomto místě bychom ještě chtěli snad trochu nezvykle, ale cítíme, že potřebně, poděkovat některým zesnulým duchovním správcům Sudějova, a to především osobnímu děkanu P. Josefu Beranovi a P. Josefu Eliasovi. Nebýt jejich úsilí, nasazení, smyslu pro pořádek, snaze sehnat kopie po požáru z roku 1790 ztracených dokladů a hodin strávených s perem a knihami, byla by většina popisovaných informací nenávratně ztracena a s nimi i vědomí společné historie, jedno z mála zbývajících pojítek současné společnosti. Pro jejich lidské a duchovní působení pak dík patří všem duchovním v Sudějově, o nichž jsme mohli zjistit dostatek informací, protože z jejich životů vyzařovalo jejich životní povolání – následovat Ježíše Krista.
Použitá literatura
Nepublikované prameny – archivalie:
Soukromý archiv farnosti Uhlířské Janovice:
Ohlašní kniha Sudějov 1943-48
Ohlašní kniha, 1967-70
Pamětní kniha lokálie Sudějov
Státní okresní archiv Kutná Hora – fond Farní úřad Sudějov:
Pamětní kniha farnosti Sudějov, 1724-1840
opis Knihy kostelních účtů kostela sv. Anny, 1722-1724
Inventáře kostela sv. Anny v Sudějově
Inventáře kostela sv. Jana v Krsovicích
Státní okresní archiv Kutná Hora – fond Kutnohorský vikariát:
Protokoly o kanonických visitací ve farnosti Sudějov, 1873-1933
Národní archiv v Praze – fond IS: Indikační skicy stabilního katastru
Indikační skicy obce Sudějov
Publikované prameny:
Adam, A. (1994): Liturgický rok – Historický vývoj a současná praxe; Vyšehrad, Praha; ISBN 80-7021-269-l
Bílek, T. V. (1893): Statky a jmění kollejí jesuitských, klášterů, kostelů, bratrstev a jiných ústavů v království Českém od císaře Josefa II. zrušených; Dr. František Backovský, Praha.
Hylas, J. (1890): Původ a popis Chrámu Páně sv. Anny v Sudějově; vydáno tiskem Bohumíra Kohlmanna v Kutné Hoře.
Kibic, K., Vaněk, V. (2012): Středověká venkovská sakrální architektura na Kutnohorsku; UNICORNIS, Praha; ISBN 978-80-86204-26-0.
Načeradská, P. (2002): Nápisy okresu Kutná Hora; Ústav dějin umění AVČR, Praha; ISBN 80-902279-8-8.
Palacký, F. (1848): Popis království Českého, Knihkupectví J. G. Kalve, Praha.
Svatoš, L., Roppert, H. (1929 pravděpodobně, nedatováno): Rechtsberater für die Seelsorge; Verlag Ambr. Opitz, Warnsdorf.
Vávra, J. (1885): Bývalé panství Pečecké; Historický sborník 3.
Vlasák, A. N. (1885): Okres Uhlířsko-janovický v Čáslavsku, nástin historicko-archeologický; Fr. A. Urbánek, Praha.
Zavadil, A. J. [ed.] (2000): Kutnohorsko slovem i obrazem, díl druhý Místopis okresního hejtmanství, část II Soudní okres uhlířskojanovický; Nakladatelství Kuttna, vydání 2.; ISBN 80-86406-16-4.
web1: texty církevních zákonů na stránkách Společnosti pro církevní právo; http://spcp.prf.cuni.cz/; stav ze 3. 7. 2013.
© Zdeněk Janovský, Marie Janovská, 2013