nejdůležitější je láska

Transkript

nejdůležitější je láska
NEJDŮLEŽITĚJŠÍ JE LÁSKA
Rozhovor s P. Ladislavem Heryánem SDB (1960), ředitelem salesiánské komunity v Kobylisích, biblistou,
muzikantem, přítelem chudých a ponížených, knězem undergroundu, nebojícím se vstupovat na tenké ledy.
Laďo, jsi jediný katolický kněz, kterému
tykám. Jsi reprezentantem velmi volného vztahu kněze k věřícímu i nevěřícímu,
mohu-li to tak říci, neodhadl by člověk kolikrát na nějakém rockovém festivalu, kde
sloužíváš Mši svatou, že jsi kněz Církve,
o níž dnes obecně mají lidé mlhavé ponětí.
Co je, kdo je pro Tebe Církev? Jak bys tento
pojem vysvětlil „neznalému“?
Církev pro mne v žádném případě není to, jak ji prezentují novináři
v obvyklém tisku, ani to, co o ní říkají hulváti v internetových diskuzích.
Tito lidé jsou zpravidla syny svých
otců, mají jejich komunistickou propagandu stále hluboce zažranou pod
kůží a jejich jedinými obvyklými církevními tématy jsou klišé jako majetek, antikoncepce, potraty a celibát,
o kterých umí donekonečna omílat
jen kusé polopravdy.
Pro mne jsou církví především lidé,
mezi nimiž žiji a něco pozitivního tvořím, s nimiž sdílím svůj život a sloužím
této společnosti, tedy zejména moje
řeholní komunita, přátelé, studenti či podobně jako já naladění lidé, ať
pokřtění nebo ne (pracuji v nízkoprahovém klubu, učím na vyšší oborné škole a na univerzitě, pohybuji se
v undergroundovém prostředí, „dělám
kněze“). Církev jsou především vztahy.
Proto je pro mne dále církev tajemně
propojeným mystickým Kristovým tě-
lem, laskavou Matkou, dva tisíce let
starou nevyčerpatelnou Pokladnicí lidí,
moudrosti, spiritualit, umění, světců
a krásy, do které každá nová generace
přidává a z níž zároveň čerpá.
Je mi trochu vzdálena církev jako instituce, protože se s ní jako s „institucí“
nijak nepotkávám. I někteří biskupové jsou moji přátelé, s nimiž si tykám,
a nevnímám je jako „instituci“; mám rád
i papeže pro jeho vzdělanost, moudrost a univerzální službu tomuto světu;
mnozí jej kritizují, ale vůbec nechápou,
nikdy nic od něj nečetli a jen papouškují z kontextu vytržené a překroucené
fráze. Samozřejmě i mne v církvi některé věci bolí, ale to je normální. Jsem
sice katolík, ale mám spoustu přátel
i v jiných církvích. Všechny nás spojuje
a okouzluje postava Krista, a to i s těmi,
kteří jej výslovně nevyznávají. Snad je
to srozumitelné i „neznalému“.
Ano, je to výborná odpověď, a věděl jsem,
že bude. Pokusím se pokračovat takto: není
tomu tak dávno, kdy jsem k Tobě do Prahy
přivedl jednoho mladšího kamaráda, který
si přál, a snad stále přeje, dobrat se ke Křtu.
Jeho první otázka na Tebe tehdy byla: „Myslíš si, že je Křest nutný?“ Ty’s odpověděl
velmi pomalu a rozvážně, a pro mne dost
překvapivě, řekl’s: „Já si myslím, že není
nutný…“ a potom začal’s dále tuto úvahu
rozvíjet a rozvíjet, až nám oběma přícho-
— 1 —
zím vytanulo na mysli, že nejde o žádnou
„podružnost“, že prostě „je nutný“, vhodný,
dobrý, potřebný… aspoň tak se mi to jevilo.
Mohl by ses tuto svou jistě dobře promyšlenou
„úvahu“ pokusit několika slovy zopakovat,
opět třeba pro někoho, kdo takovou otázku
právě teď nosí v srdci?
Už si přesně nepamatuji, jak to bylo.
Křest je od slova Kristus. Křesťan se
křtem veřejně hlásí ke Kristu jako svému Mistru a Pánu, kterého následuje
a kterému slouží, a jehož životní styl
a myšlení si chce osvojit do té míry,
že podle slov sv. Pavla již nežije on,
ale stále více v něm žije Kristus. Spolu
s ostatními pokřtěnými tvoří tajemné
Kristovo tělo, tedy církev, a bere na
sebe závazek hlásat evangelium o Kristu svým životem i slovem. Vždyť jeho
okolí ví, že je křesťan. Svým způsobem
Krista činí viditelným. Je ovšem spousta
lidí, kteří se Kristem inspirují, aniž jsou
pokřtěni, i mnoho těch, co jej neznají
a přitom žijí a smýšlejí podobně jako
on. Nejdůležitější není křest, nejdůležitější je láska.
Mnozí říkají: Kristus ano, církev ne.
Rozumím jim, ale tito lidé možná Krista potkali jen ve své mysli, nikoli v srdci. Kdo se s Kristem skutečně osobně
setká, jakoby mu v srdci propukl oheň,
církev začne vnímat zcela jinak, krásnou, a začne toužit po křtu a po životě ze svátostí. Objeví, že vůbec nejde
o příkazy a zákazy, hierarchii a úřady,
nýbrž o společenství s Bytostí, v jejímž
světle všechno bledne.
Laďo, tyto „poutní noviny“ jsem založil po
neuvěřitelném „prozření“, které mě potkalo, když mi byl operativně odstraněn postupně z očí šedý zákal, a mé vidění se náhle proměnilo ve vidění mladíka, jakým jsem kdysi
býval. Ale byla to věc ne jen vizuální, či tak
či onak „fyzická“, bylo to duchovní prozření, jako bych pohlížel na svůj život ze dvou
stran, z té, jak jsem jej dosud prožil, a z té,
která mne v jisté míře a rozsahu ještě čeká.
Lékařský zásah nebyl snadný, a já jsem se
celý ten čas na operačním stole modlil pouze mariánské modlitby (a také několikrát
k sv. Františkovi: „Bratře Slunce, Bratře
Ohni!“), jiné modlitby mi na mysl nepřicházely. Vždy jsem byl vyznavačem mariánské úcty, ale tentokrát jsem pociťoval něco
mnohem mocnějšího, než jsem kdy v životě
zažil. Vysvětli – třeba opět pro „neznalého“
– místo Panny Marie v Církvi, když z tolika
stran člověk slýchává slova jako „Bůh nám
stačí, proč bychom ještě potřebovali prostředníka“ apod.
Sestry Matky Terezy, pro které každé
pondělí sloužívám mši svatou, se po ní
modlí „Neposkvrněné srdce Mariino,
příčino naší radosti, oroduj za nás!“
Ta věta v sobě skrývá nepopsatelnou
krásu a hloubku a je vystižením všeho, čím je pro mne Panna Maria. Marii
a její místo nikdy nepochopíme,
pokud k ní nenavážeme opravdu
osobní vztah. Ona, která byla jednou
z nás, je obrazem toho, čím bychom ve
své nejhlubší podstatě my lidé chtěli
být a čím také jednou budeme. Ve své
tajemné přítomnosti se Maria nikomu
nevnucuje. Přináší do života teplo,
důvěru a blízkost, je jakoby „naše“. Je
zbytečné uvažovat nad tím, jak mohla „neposkvrněně“ počít Ježíše, být
pannou před porodem, při něm i po
něm, či být vzata na nebesa. Do přijetí
těchto skutečností člověk buď doros-
te, nebo zůstane navždy skeptikem.
Vztah k ní odráží stav našeho nitra:
buď dospějeme v harmonickou osobnost, vyrovnanou se životem i smrtí,
nebo zůstaneme věčnými roztrženými
hledači. Ivan Martin Jirous, který právě dnes zemřel, Pannu Marii miloval.
Možná právě proto byl tak něžným
a krásným člověkem, jak jsem jej alespoň já mohl poznat. Takoví lidé, stejně
jako se životem vyrovnané staré babičky, nás třeba o Panně Marii a její úloze
v Církvi naučí nejvíc.
V našem rozhovoru teď došlo k menší časové přetržce, mezitím jsme, včera, pochovali
přítele Ivana Martina, a Ty’s sloužil ještě
s dalšími kněžími u Panny Marie Karmelské
v Kostelní Vydří Mši svatou, měl’s také při
tom výborné kázání o Osmeru Blahoslavenství, kdy’s ke každému Blahoslavenství ještě
přidával nějakou báseň či příběh ze života
I. M. J., mohl bys, aspoň ve zkratce, něco
z toho kázání, závěrem tohoto našeho rozhovoru, rekonstruovat? Na tom posledním rozloučení byla spousta lidí, a Ty’s přesto dokázal oslovit každého zvlášť, každého jinak.
Jedno z Ježíšových blahoslavenství
zní takto: „Blahoslavení čistého srdce,
neboť oni budou vidět Boha.“ Biblické
„srdce“ je středem člověka, a je-li ono
čisté, pak je celý člověk čistý; slovo „čistý“ pak v kultuře evangelia označuje
opak „nečistého“, tedy protibožského; i Ježíš „ducha nečistého“ vyhání
Duchem Božím, Duchem svatým. Martin po jedné z mých bohoslužeb na festivalu v Trutnově zplna hrdla zakřičel:
„Pochválen buď největší čurák, Ježíš
Kristus.“ Někteří se smáli, mnozí vyděsili, skoro žádní nepochopili. Tak o Ježíšovi jistě smýšleli a tak na něj řvali jeho
největší nepřátelé; papír evangelia by to
však neunesl a nás salónní křesťany by
to pohoršilo. Martin však šel křesťanství
na dřeň. Příliš snad neřešil „křesťanské
hříchy“, nýbrž křesťanské postoje. Jeho
láska k Bohu a člověku byla dospělá
a důsledná. Svým úděsným výkřikem
vzdal Ježíšovi poctu a slova jeho protivníků převrátil v pravý opak, jak může
učinit jen člověk čistého srdce, stojící na
Ježíšově straně, člověk chudý, stále bez
peněz a plný nejistot, protože podle
Jeho příkazu vše vsadil na vratkou kartu neustálého hledání království Božího
a Jeho spravedlnosti, v troufalé víře, že
vše ostatní mu snad bude přidáno. Za
tento postoj platil opravdu draze. Mezi
řádky Martinových básní můžeme zahlédnout, že Boha skutečně nazíral
jako mystik, žijící v průsečíku Božího
a našeho světa, nepatřící ani jednomu
z nich, oběma drcen a zároveň plným
naděje vůči jednomu a milosrdenství
vůči druhému.
„Pavouček / lezl po záchodové míse / úzkostlivě díval se na mne / zda se to smí se /.
Díval se na mne úzkostlivě / zatímco čural
jsem / mimo něj / tklivě.“
Otázky e-mailovou poštou kladl j. e. f.
— 2 —
OTCOVÉ NAŠI
Proglas
Svatý Konstantin – Cyril
Jsem předzpěv k svatému evangeliu.
jak dříve předpověděli proroci,
Kristus přichází shromáždit národy,
neboť jest světlem tohoto světa.
Splnilo se to v tisíciletí tomto sedmém.
Oni totiž řekli: Slepí prohlédnou
a hluší uslyší slovo Písma.
Neboť jest třeba poznati Boha.
Proto slyšte, Slované, toto:
Dar tento jest zajisté od Boha daný,
dar boží jest to údělu na pravici,
dar duším, nikdy se nekazící,
těm duším, které jej přijmou.
Matouš, Marek, Lukáš a Jan
učí všechen lid a praví:
Všichni, kdož spanilost svých duší
vidíte, neboť toužíte radovat se,
zapudit temnotu hříchu,
a zbavit se zkázy tohoto světa
a rajský život nalézti
a uniknout plameni hořícímu,
slyšte nyní svým rozumem,
slyšte, všechen lide slovanský,
slyšte Slovo, přišlo od Boha,
slovo krmící lidské duše,
slovo posilující srdce i rozum,
slovo toto, připravující k poznání Boha.
Jako bez světla se nepotěší
oko patřící na všechno stvoření boží,
nýbrž vše není ani krásné ani viditelné,
tak je to i s každou duší bez knih,
jež nezná zákona božího,
zákona knižního a duchovního,
zákona zjevujícího ráj boží.
Neboť který sluch, jestliže rachot hromu
neslyší, může se báti Boha?
Dále chřípí, nečichají-li vůně květu,
kterak pochopí zázrak boží?
Vždyť ústa, jež necítí sladkosti,
činí člověka jako kamenným.
Ještě víc však duše bez knih
zdá se být v lidech mrtva.
Bratři, to vše jsme my uvážili
a povíme vám radu výbornou,
která všechny lidi zbaví
života zvířeckého a žádostivosti,
abyste, majíce mysl nerozumnou
a slyšíce slovo cizím jazykem,
neslyšeli je jak hlas zvonce měděného.
Neboť svatý Pavel uče toto řekl,
modlitbu svou napřed vzdávaje Bohu:
Chci raději pět slov pověděti,
a svým rozumem je říci,
aby i všichni bratři rozuměli,
nežli deset tisíc slov nesrozumitelných.
Kterýpak člověk toho nechápe,
který nepřidá moudrého podobenství,
vykládajícího nám správné řeči?
Vždyť jako zkáza hrozí tělu,
a všecko je hubí, víc než hnis je ničíc,
nemá-li patřičného pokrmu,
tak každá duše přestává
žít a nemá v sobě života božího,
když slova božího neslyší.
Ještě jiné podobenství velmi moudré
povězme: Lidé, kteří se milujete
a chcete růsti růstem božím,
kdoz vás neví, že tato víra pravá,
jako símě padající na pole,
tak ona v srdcích lidských
má zapotřebí deště božích písem,
aby úroda boží hojněji vzrostla?
Kdo může povědět všechna
podobenství,
jež usvědčují národy bez knih,
nehovořící řečí srozumitelnou?
Ani umí-li všechny řeči,
nedovede vylíčit jejich bezmoc.
Nicméně rád bych připojil své
podobenství
a málo slovy podal mnoho smyslu.
Nahé jsou zajisté všechny národy
bez knih
a nemohou bojovati bez zbraní
s protivníkem našich duší,
uchystáni za kořist věčné muky.
Národové, kteří nemáte rádi nepřítele
a hodláte zápolit s ním mocně,
otevřete pozorně dveře rozumu,
když jste přijali nyní zbraň tvrdou,
kterou kovají knihy Hospodinovy,
hlavu ďáblovu mocně potírající.
Neboť kdo přijme knihy tyto –
Moudrost-Kristus jimi mluví
a duše vaše posiluje –
Apoštoly pak se všemi Proroky,
kdo zajisté jejich slova zvěstují,
budou schopni zabít nepřítele,
dobré vítězství Bohu přinášejíce,
rozkladu těla hnilobnému uniknou,
těla, jehož život je jako ve snu,
nebudou padat, ale pevně stát,
a že vůči Bohu se ukázali chrabrými,
budou stát na pravici božího trůnu,
když přijde ohněm soudit národy,
věčně s anděly se radujíce,
ustavičně slavíce Boha milostivého,
písněmi z knih vždycky
boha opěvajíce, který se nad lidmi
smilovává.
Jemu přísluší všeliká sláva,
čest a chvála, boží Synu, vždy
s Otcem i svatým Duchem
na věky od veškerého tvorstva.
Amen.
Podle samizdatového vydání,
značeného „Morava, 11. dubna 1987“
— 3 —
Ze Života a pochvaly sv. Cyrila,
učitele slovanského národa
Pochvala svatému Cyrilu, složená učedníkem slovanských apoštolů, biskupem Klimentem Velickým (zemřel r. 916) a zachovaná v mnohých rukopisech církevně-slovanských, byla již častěji vydána tiskem,
jako od P. Jos. Šafaříka (Památky dřevního písemnictví Jihoslovanů, Praha, 1851),
v Pramenech dějin českých, sv. I., s českým
překladem Jos. Pervolfa, v M. Pogodinově
Kirillo-Methodievském Sborníku (Moskva,
1865) a od B. Bodjanského podle 15 rukopisů
v Čtenijach (1865-1866). Základem pro tento nový překlad bylo vydání církevně-slovanského textu této pochvaly ve spise A. Teodorova-Balana: Kirill i Metodi (Sofija, 1920).
Když přišel na Moravu, přijal jej Rastislav
s velikou ctí, pak sebrav žáky, dal je k němu
do učení. V brzku přeložil Konstantin všechen církevní řád a naučil je jitřním i ostatním hodinkám, nešporám, kompletáři
i obřadům svátostným. I otevřely se, podle
slova prorokova, uši hluchých (Is. XXXV.
5.), aby slyšely výroky písma, a jazyk huhňavých zjasněl. (Is. XXXlI. 4.) Bůh pak se
nad tím zaradoval a dábel zastyděl. …
Za pobytu v Benátkách shrnuli se naň
biskupové, kněží a mniši jako havrani na
sokola, a zastávali se trojjazyčného bludu
řkouce: „Člověče, vylož nám, proč jsi nyní
Slovanům vytvořil písmena, a učíš je? My
známe toliko tři jazyky, jimiž se sluší Boha
v písmě slaviti: hebrejský, řecký a latinský.“
Odpověděl jim filosof: „Což nepadá déšť
od Boha na všechny stejně? Nebo slunce také
nesvítí na všechny? (Mat. V. 45.) … Pavel
pravil: … A vydá-li polnice hlas bezbarvý,
kdo se přihotoví k boji? Tak nevydáte-li ani
vy jazykem rozumného slova, kterak se porozumí tomu, co mluvíte? …
Dověděv se o něm římský papež, poslal
pro něj. Když dospěl do Říma, vyšel mu
vstříc sám náměstek Petrův Hadrian se
všemi měšťany, nesouce svíce, ježto přinášel ostatky svatého Klimenta, mučeníka a papeže římského. A Bůh tu ihned
učinil přeslavné divy. …
Tehdy papež, přijav slovanské knihy, posvětil a položil je ve chrámě svaté Marie,
který se zove Fatné (latinsky „ad Praesepe“ = u Jesliček; míní se tím známá basilika Santa Maria Maggiore), i pěli nad nimi
svatou liturgii. Potom kázal papež dvěma
biskupům, aby vysvětili slovanské učeníky. A když tito byli vysvěceni, ihned pěli
liturgii slovanským jazykem ve chrámě
svatého apoštola Petra. …
Přeložil Josef Vašica
POD OCHRANOU PANNY MARIE SNĚŽNÉ
Ave Maris Stella
Ave Maris Stella
Zdráva’s hvězdo strážná,
Matko Boží vážná,
Panno ustavičná,
Nebes bráno sličná!
S Gabrielem s nebe
Pozdravujem tebe;
Dej mír, zažeň hněvy,
Proměň jméno Evy.
Oprosť nás pout vlaků,
Uděl slepým zraku.
Odvrať všechny strasti,
Dej, co plno slastí.
Ukaž, že jsi máti,
Rač tam po nás státi,
By vždy s námi chodil,
Jenž se z tebe zrodil.
Panno bohorodná,
Matko přelahodná!
Dej, ať duše čistá
Následuje Christa.
Zpravuj jistou cestu
K nebeskému městu;
V nebeské pak říši
Zveď nás ku Ježíši.
Sláva Bohu Otci,
Synu stejné moci,
Buď i věkostálá
Duchu vzdána chvála.
Z Hymnů církevních
přeložil František Sušil
Maria a Alžběta
Aj, pošla nam panenka Maria,
pošla ona zrana do kostela.
Potkala ju svata Alžbětyja,
kaj ty iděš, sestřičko ma mila?
A já idu, sestro, do kostela,
posluchať mše, svateho nešpora.
Něchoď ty tam, sestřičko ma mila,
bo sem ja tam včeraj večer byla.
Lide tam o tobě povědaji,
ba i z toho velku radost maji,
že maš zrodiť Pana Jezu Krista,
po porodu maš byť panna čista.
Kterak by to, sestro, mohlo byti,
abych měla Krista poroditi,
po porodu čistu pannu byti?
Jak živa sem muže něpoznala,
ani tež sem na mysli něměla.
Maš ty syna, maš ho poroditi,
po porodu čistu pannu byti.
A o tobě, sestřičko, pravija,
že porodiš, to svateho Jana.
Sestry sobě ruky podavaly,
pacholatka v životech plesaly.
Pověz ty mně, mily svaty Jane,
kdy tvojeho narozeni budě?
Budě mi ho střed mileho leta,
budě hojnosť po všem světě květa.
Budě kvitnuť rež, ba i pšenica,
budě spivať ptaček křepelica.
Pověz ty mně, mily Kriste Paně,
kdy tvojeho narozeni budě?
Buděť mi ho na ty slavně hody,
jak zamrznu po všem světě vody.
Něuvidi ptačka křepelice,
enem same zimne metelice.
František Sušil
Moravské národní písně
Mariánský sloup
Maria Panno, shlédni již
na ty, co lidem jsou na obtíž!
Kam kráčejí? Zimou a sněhem
kráčejí za noclehem,
zloděj i vrah.
Maria Panno, ptej se jich,
co našli na prahu bohatých!
Prach těch, co zajdou a co zašli,
s prachem svým, který krášlí
nebeský práh.
Maria Panno, pohlédni
i na svá stvoření poslední,
jimž v kolébce hněv dali jísti
a mléko nenávisti
ssát do útrob –
bdi nad nimi – a pečuj zvlášť
o ty, jimž poroučí cizí zášť,
co proti olovu jsou hnáni
na krátké umírání,
v daleký hrob!
— 4 —
Maria Panno, požehnej
rodičkám našim – a sílu dej
matkám, jež rodit mají v smrti!
Děťátka svá co škrtí,
těm jednou zjev
Jezulátko, jež neslo kříž,
jež bylo bratřím svým na obtíž,
jež probodli ranami pěti!
Ochraňuj naše děti
a naši krev!
Maria Panno, nedopusť,
aby had, jenž vyšel z cizích úst,
ovíjel srdce našich bratří,
aby čas, jenž ti patří,
uchvátil bloud!
Maria Panno, shlédni dnes
na ty, co dáni jsou do želez,
Naděje naší zlatý ráme –
a nás, jež úzkost láme,
nech vydechnout!
Maria Panno, polituj
těch, kteří rozbili obraz tvůj!
V hodince smrti, jíž se brání,
nebudou bez zastání
u nebes bran!
Maria Panno, mnohý z nich
tam potom ucítí v kostech svých
strašlivou bolest rozdrcení.
Královno Odpuštění,
Hojičko ran,
do záhuby nás neuvoď!
Tvůj sloup jak stěžeň, jenž drží loď,
jak tenkrát padal, strhl ssebou
zem, jejíž ňadra zebou
pod dlaní hrůz –
a vztáhni ruce ochranné
nad vojska mé země bezbranné,
od níž se všichni odvracejí!
Lásku a věrnost její
naposled zkus!
Příteli Bedřichu Fučíkovi
k vánocům 1939 věnuje
jeho F. H.
Přepsáno ze samizdatového vydání, rukou
psaného, sešitého červeno-stříbrnou nití, formátu 11 × 15 cm, s celofánovým přebalem
a červenými písmeny „FH“ na obálce, značeného na poslední straně dole „A. D. 1982
D. G.“, nahoře pak: „Původní verze básně
Františka Hrubína, která byla v rozšířeném a pozměněném znění publikována pod
názvem Torso mariánského sloupu ve sbírce
Včelí plást (Praha 1940).“
DÍLA A LIDÉ
List, který prý jistý doktor psal
Krištofu Kolumbovi před jeho
odplutím do Ameriky
Ernest Hello
Doslýchám se, můj mladý příteli, že snujete záměr objeviti nový svět, a řeknu vám
bez okolků, že vám k tomu neblahopřeju.
Váš záměr mne přímo polekal. Čiší z něho
nepochopitelná pýcha. Jakže! Což nemáte zemi dosti velikou? Vizte lidi minulých
dob. Pomyslil kdy kdo na to, aby objevil
novou pevninu? A vy, bez zkušenosti, bez
autority, vy jste živil v sobě tuto pošetilou
ctižádost. Ani rady všech vašich pravých
přátel, ani hrozby osudu, jenž se vám
staví do cesty, nic nemůže vás pohnouti
k tomu, abyste žil pokojně v Evropě jako
každý z nás? Myslíte si opravdu o sobě, že
jste nade všechny lidi, protože co jim stačí, nestačí vám? Všichni osvícení lidé vám
řeknou, že vás vaše pýcha zničí.
Jsem tím více zarmoucen vaší mrzutou svéhlavostí, že jsem k vám vždy choval opravdovou náklonnost. Hned jako dítě jste se
mi líbil. Měl jsem rád hbitost a vtipnost
vašich nápadů. Měl jste obraznost, která
mě sváděla. Neboť mám rád obraznost
u mladého muže, když nepřestřeluje. Častěji jste mi říkal: Miluju Okeán! i pobízel
jsem vás, abyste udělal o Okeánu několik
veršů latinských, a tak se pocvičil v básnictví. Mohl jsem se nadíti, že vezmete poesii
vážně? Máte-li ostatně tak zjevnou zálibu
pro plavbu, nebyl bych vás zrazoval, abyste občas nepodnikl některé malé cesty:
cestováním a plavbou se utváří povaha
mládí. Ale dovolte mi otázku: nezacházíte
trochu daleko, chcete-li hledat nový svět?
A pročpak se nespokojujete starým, když
přece my umíme se s ním spokojiti? Proč
zcela prostě nevolíte některou z těch
životních drah, na něž vám vaše výchova
dává plné právo? Což nemáte dosti míst
na vybranou? Proč ta bláznivá a směšná
ctižádostivost? Na to jste mi již odpověděl, že jsou tam v tom druhém světě lidé,
kteří jsou vašimi bratry, s nimiž chcete
spojiti starou pevninu. Znám z paměti všechny vaše veliké fráze. Myslíte, že
když přeplujete Okeán, který se přičiňuje, aby ty světy zůstaly odloučeny, že
zasadíte Kříž na novou zemi.
Jsou to prázdná slova; dovolte člověku
staršímu než vy, aby vás na to upozornil.
Víte, že miluju umění, že ctím náboženství, ale nemám rád svaté a lidi geniální:
zabíhají příliš daleko, ustavičně přestřelují.
Evropa jich už dosti vydala, a nejsou vlastně
k ničemu, jen dělají ve světě nepokoj. Jaké
to bláznovství pouštěti se tam dolů, vysazovati se v takové nebezpečí. A užitek? Jen
rozmnožíte počet marných snílků! Dejte si
pozor, milé dítě, uženete si jenom smích.
Věřte upřímné náklonnosti, již k vám chovám, jen ta diktuje mi slova, jež vám píši.
Nemohu vám skrýti žal, jehož zakouším,
když vidím, jak se utrácí v prázdných
snech nesmyslné pýchy mladý muž, pro
něhož jsem snil o lepší budoucnosti.
Ano, srdce mi krvácí, když vidím, jak jdete ode dveří ke dveřím a dožebráváte se
pomoci, které vám kdekdo odpírá. Jak
jste se zahodil! Čest vaší rodiny byla do
dneška bez poskvrny.
Což nemáte už ani krapet sebeúcty?
Sebeúcta, milé dítě, jest ochránkyní důstojnosti, a pro člověka z dobré rodiny jest
důstojnost tím nejvzácnějším. Ovšem není
dobře, když se sebeúcta zvrhne v sobectví,
a půjde-li to tak dále, musím arci uvěřiti, že
jste ji pozbyl nadobro; vyhlédněte si mezi
námi nějaký čestný úřad, k němuž se cítíte
schopným a jejž byste dobře zastával: jste
mlád, máte vlohy, a hlavní věc, nebudete
zarmucovati nadále svých přátel. Všichni
kolem vás budeme vám na ruku; v začátcích budeme vám povzbuzením, a pak
zabijeme tučné tele, aby oslaven byl návrat
syna marnotratného.
Přeložil Josef Florian
Závěrem
… Nemá kam by hlavy složil a námořnická
krčma v Seville stává se mu domovem.
Upoután na lože, zmořený, se zlomeným
srdcem, píše dopisy královně a králi. Ale
královna je mrtva a král, jak známo, není
admirálovi nakloněn. Kolumbus věří, že
by měl jíti ke dvoru osobně, nemůže však
vsednouti na koně, neudržel by své choré tělo v sedle. Prosí sevillskou konsistoř,
aby mu zapůjčila umrlčí nosítka, v nichž
bylo neseno tělo před tím zemřelého
kardinála Mendeza. Je však tak chudý,
že není záruky za eventuelní poškození
nosítek na cestě, nemá nikoho, kdo by
se za něho zaručil, a proto ani toto umrlčí
lůžko mu nemůže býti půjčeno. Kanovníci byli již tehdy opatrní.
Je již sám a v duchu mu probíhají obrazy
španělských štvanic na Indiány, na tyto děti,
které ho přijaly tak přátelsky. Nezbývá,
než se kát za cizí hříchy. Tělo je již na cestě
k smrti… V den Nanebevstoupení Páně 20.
května 1506 skončeno je i utrpení ducha.
Poručiv duši svou Hospodinu, umírá muž,
jenž objevil druhou polovinu globu. …
Karel Mirvald
Krištof Kolumbus, 1937
ZE SKLADŮ NOVÝCH A STARÝCH
Filosofie budoucnosti
Až do dneška se myslelo, že údělem davů
jest nevědomost, a že při velikých a plodných myšlenkách vždy se vzpomínalo
několika vzácných duchů, předurčených
k tomu, aby rozšířili na ostatní lidi světlo
pravdy. Od nynějška se dovídáme, že tato
vyšší světla se nalézají v davech, a že se
v nich nalézají nikoliv ve stavu nepořádku
a zmatku, ale jako plod, jenž přichází k své
zralosti, takže jakmile někdo neobyčejný
povstane z lůna množství, tu všechno dluží
tomuto množství, všechno, co se zdá, že
mu zjevuje. A vskutku, náboženství není
již od té než jakousi filosofií, která se skrývá
pod hádankami a symboly; má jen obtíže
s tím, které závoje si vybrati a jak si je upraviti. Nebylo by pak možno říci, že různé filosofie, jako Sokratova, Platonova, Descartesova, Mallebrancheova, Leibnizova jsou
rovněž spontánním výplodem davů?
Ti, kdož chtějí poněkud pochopiti historii křesťanství a ne příliš se pohoršovati
strohými událostmi, jež se nám naskytají
na každé stránce, nesmí nikdy ztratiti se
zřetele, že náboženství Kristovo jest podstatně náboženstvím utrpení, ponižování
a pronásledování, náboženstvím, jehož
— 5 —
nejvyšším symbolem a věčným základem
jest oběť. Všechno, co se pojí s náboženstvím, nese strašnou pečeť oběti.
Člověk zkažený vidí všude porušenost;
není pro něho ani čestného člověka, ani
počestné ženy, ani zachovalého úředníka,
ani důvěryhodného obchodníka; v jeho
očích lstivost, nemravnost, svůdcovství
panují ve všech duších; a pozorujete-li
dobře smysl jeho řečí, jeho neřesti jsou toliko výsledkem přesvědčení, v němž se ustálil, že ctnost jest čímsi zcela nemožným.
Jaime Balmes, Filosofie budoucnosti, Dobré
Dílo sv. 53, Stará Říše na Moravě 1946
CESTAMI POUTNÍKA ABSOLUTNA
„Bůh toho tolik nežádá“
Jaký to nadpis pro vykladače občanského Zákonníku! Žert velmi snadný;
nutno však přenechati zábavu laskavě
pánům žurnalistům nebo kancelářským
písalům. Případ jest vážný.
Což netrnete úžasem, když uvážíte, že
taková věc pronáší se mnohomilionkrát
za den před zhanobenou a poplivanou
tváří Boha, jenž „žádá“ hlavně, by byl
požíván! Ustavičné smlouvání zahrnuté
v tomto obecném rčení proto tolik rozrušuje, že na světlo vynáší nedostatek
chuti světa, jenž přece je sužován hladem a nucen živit se vlastním lejnem.
Bylo by dětinstvím ukazovat, že v této
větě, mnohem tajemnější, než by se
myslelo, veškerý důraz je na slově tolik,
jehož nejasná hodnota je vždy všanc
vydána libovolné váze, jež není nikdy
veřejně poznatelná. To odvisí přirozeně
od stupně v hierarchii duší.
Poněvadž však sklon každé negace vede
k nicotě, nebudeme usuzovat opovážlivě, řekneme-li, že ono neurčité „žádá“
je stejné ceny jako nic, a že tento Bůh,
nemaje již čeho nakonec žádati na svých
ctitelích, kteří mohou svou horlivost
neurčitelně omezit, neví, co počít ode
dneška se svou Bytostí a svou Podstatou, a musí se nutně odstranit. Vskutku,
záleží tak málo, jak jen možno, na tom,
zdali kdo má takové neb onaké ponětí o Bohu. On sám toho tolik nežádá,
a v tom je sama podstata věci.
Když napomínám svou pradlenu, paní
Alarikovou, by nezaprodávala poctivost
své poslední dcery, jak to dosud učinila
se čtyřmi staršími jejími sestrami, nebo
když bázlivě předkládám svému domá-
címu pánu, p. Dubaiserovi, příklad
několika Světců, jimž se nezdálo nevyhnutelným k sociální rovnováze odsuzovat k smrti malé dítky, a když tyto
ctihodné osoby mi odpovídají: – Jsme
též pobožni jako vy, ale Bůh toho tolik
nežádá…, musím přiznat, že jsou ještě
velmi uznalí, že nepřipojují: naopak! –
ačkoliv je to samozřejmě a nutně jádro
jejich myšlenky.
Mají pravdu bezpochyby, neboť logika
Obecných Rčení neodpouští. Jestli Bůh
nežádá toho tolik, jest nucen nevyhnutelným důsledkem žádati toho méně
a méně, to opakuji, a nakonec všechno
odmítnout. Co pravím? Předpokládaje,
že mu i tehdy zůstane trochu života,
octne se brzy v nejnaléhavější nutnosti
připustit, by se žilo jako prasata, a vrhnout zbytek svého hromu na čisté a na
mučedníky.
Ostatně buržoové jsou již sami dost
hodni zbožňování, by se nestali sami
Bohy. Jen k nim slušno se žádostmi se
obracet, a to pouze k nim. Všechny
imperativy jim patří a můžete být jisti,
že den, kdy budou příliš žádati, bude
právě dnem, v němž počnou si uvědomovat, že nežádají ještě dosti…
– A teď já žádám vašich koží, nestoudná, sviňská čeládko! řekne jim Někdo.
Býti praktický
Kdybyste se dotazovali pouze slovníků, mohli byste mysleti, že se jedná
zcela pitomě o věc, jež jest v odporu
s jinou věcí, kterou by bylo třeba nazývati theoretickou a jež by nebyla jinak
méně cennou.
Z toho hlediska člověk praktický byl by
nástrojem k uskutečnění nějaké ideje
nebo k použití nějakého zákona. Praktickým člověkem v pravém slova smyslu
byl by kat. Avšak o to se tu nejedná.
V jazyku Buržoa, v jazyku to velmi
zvláštním, že třeba se strachovati,
bychom nevynaložili málo sil k jeho
obdivování, býti praktickým znamená
soubor morálních vlastností, stav duše.
Když se mluví o člověku, že jest praktický, jako by se pravilo, že jest ctnostný
a skoro s jakýmsi odstínem opovržení
pro ctnost.
V podstatě člověk praktický jest opravdový buržoasní polobůh, moderní
náhražka Svatého legend. Většina současných soch byla postavena lidem
praktickým ostatními lidmi praktickými, velmi obezřelými a vždycky velmi
záhy vyzdviženými.
Domácí pán, jenž dává vyházeti na ulici
v kruté zimě nemocné a hladové, jest
naprosto člověkem praktickým, zvláště
je-li milionářem, a čím má více milionů,
tím jest praktičtější. To staví tohoto člověka tak vysoko, že má srdce, ba často
srdce velmi citlivé, a že umí je ušlechtile zaraziti (když by se mu zachtělo
přispět ku pomoci). Jsou dodavatelé
mršin nemocnicím nebo prodavači mléka, kteří otravují z roku do roka patnáct
set dítek, a kteří tím vydělávají mnoho
peněz. Nuže, všichni tito lidé překypují
láskou. Avšak zásada je spoutává. Třeba
býti praktickým.
Jiné pravidlo bez výjimky: Svatý není
nikdy člověkem praktickým.
Léon Bloy, z Exegesí obecných rčení.
Překlad Josefa Floriana. Stará Říše
na Moravě, 1905
HLÍDKA – GLOSY – POZNÁMKY
slyšel jsem několikrát poslední dobou od
lidí slovo „bezďák“, což mělo značit „bezdomovec“, dotklo se mě to, to slovo mě
uráží, nikdo nemá právo takto familiarizovat a snižovat falešnou důvěrností jméno
– označení – pro tyto spolubratry, je snižováním i posledních zákoutí jejich důstojnosti, každý bezdomovec má právo, aby
byl jmenován slovem „bezdomovec“ či
slovy „homeless man“, neřku-li „homeless woman“, nechte si své důvěrnosti ke
kafíčku a televizním seriálům, nešpiňte
poslední zbytky úctyhodnosti těchto, tak
mně blízkých, a mnohdy o celá nebesa
zajímavějších a spravedlivějších mých
bližních, než jste vy, spořádaní a na zimu
zateplení občané • chtěl jsem psát úplně
o něčem jiném, o vztahu člověka k půdě,
o vztahu člověka k zemi, o rozkrádání
toho všeho, o nicotnosti našeho vztahu vůči všemu, o nízkosti pohnutek, o
ubohých, ohlodaných kostičkách jakési
snad „moci“ v lidském světě, a najednou
se doslýchám z několika stran od přátel,
že „Magor umřel“, zachvátil mě smutek,
velký smutek, jako kdyby mi někdo uťal
ruku, vyrval kus masa z těla, vím, smiřovat se je potřeba, se vším, jsme tady jen
na návštěvě, každý den je darovaný, každá vteřina, odpočinutí věčné dej věrným
— 6 —
zemřelým, ó Pane, a Světlo Věčné ať jim
svítí • dávno už se kácí v našem sadě, jen
přihořívá, myšlenky se obracejí dovnitř,
včera v noci, už kolem druhé, dostávám
poslední odpověď do rozhovoru s Laďou
Heryánem pro první číslo „poutních
novin“ – šel jsem spát po třetí hodině nad
ránem, vzbudil se kolem osmé, za chvíli
pípla sms: „Homér zemřel“ – poslední
dobou jsem mu říkal „Homérku“, knížku
chceme vydat, Pavlu Ambrožovi, nechť
spočine v pokoji, po tak krátké, těžké, ale
jasně a básnicky konturované cestě –
j. e. f.
Brno, Alfa Passage, 21. 11., 11:44
NA JINÝ BŘEH
Řeč nad † Ivanem M. Jirousem
Drahý Ivane Martine, Básníku Magore,
otřásl námi Tvůj – nedávno zažehnaný,
nyní však přece dopadnuvší – skon. Skon
nejdražšího manžela, tatínka a dědečka
i milovaného blízkého člověka v rodině
i mimo ni, a pro nás všechny pozůstalé
přítele a kamaráda, vysokým ohněm planoucí světlo na křivolakých cestách našich
osudů, bojovníka za všechny Chudé
Duchem, Básníka Ivana Martina Jirouse
– tohoto Blázna před Hospodinem podle
slova svatého Pavla – : Magora Kristova.
Bude chybět: a jeho velikost je i v tom,
že po dokonané porážce včerejších usurpátorů svobody z pozic Moci, na níž se
tak neohroženě podílel, dokázal se zřetelně distancovat i od dnešní naší, zas jiné
Nesvobody, od nesvobody, jak sám věděl,
mnohem horší, a zákeřnější, od našeho
otročení Zlatému Teleti a jej doprovázejícímu Konsumnímu Blbství a vražedné,
duchamorné „Zábavy“ – v tom našem bez
rozpaků zas znovu vyznávaném, stejně
bezduchém, jen trochu doslovněji materialistickém Zemském ráji na pohled, v nám
všem dobře známé, Králem tohoto světa
a jeho mediálními pohunky s orwellovskou důsledností střežené vládě Chaosu.
Svatomartinský Rytíř Ivan Martin ne
náhodou odešel den před svátkem svého velkého patrona, když se byl rozdělil
s naším věčným Žebrákem Národem
– Žebrákem po Duchu - o svůj plášť
bojovníka za Božskou Důstojnost Syna
Člověka, a jeho pohřeb připadá – opět ne
náhodou – na dny výročí převratu Listopadového, o nějž se na vlastní kůži s bezpříkladnou statečností zasloužil. Ale byl
to, a i nadále je to – on, který zůstal i po
všem tom lichometném Sametu důsledně Chudý a na straně Chudých, a kdo
nakonec v závěru svého pohnutého života o pražádné alternativě mezi až příliš
zjevným Terorem konečně dovládnuvší
Levice a pro tu chvíli vítězné – jen trochu
rafinovaněji , ale určitě ne méně Tyranské
- Neviditelné Ruky Trhu, čili Pravice, dobře věděl. Jeho bezpečným Rozcestníkem
byl Kříž, rozepjatá Náruč Kristova mezi
těmi oběma Lotry: Martin nikdy nezapřel
svou důvěrnou a kající, o smilování prosící víru opravdového katolického křesťana; ten bezpečný Rozcestník ukazoval
mu vždycky k místu proměnění srdce,
Království Chudého – Staré Říši, a odtud
ho i provázel jako jediná, nikdy neopuštěná jistota celým jeho heroickým životem.
Ivan Martin Jirous nebyl jen Rytíř Beránkův, Bojovník za Spravedlnost a Svo-
bodu Boží, byl i věrný služebník Boží
Matky Poesie, a jejího Syna, Slova Učiněného Tělem. Byl Básník.
Byl jsi Básník, a ne malý básník, Magore:
žádný jen poeta minor. Básník naší, své,
natolikrát okrvavené, brutálně dokaličené
doby, píšící po stěnách svého vězení žádné
hieroglyfy, ale zřetelné Mene Tekel, vzkazy až příliš srozumitelné a drásavé, svědek
svého času, naší šílené doby. Poesii jsi zas
jednou učinil svědectvím, martyriem Slova
Krvavým Potem Oroseného, Bičovaného,
Trním Korunovaného. V tom ohledu Martyr, básník Křesťanský, píšící Krví. A také
ten, který na svůj úděl nakonec Vykrvácel.
A jestli Ne přímo Syn Apollónův, Krista
Vítězného a Proměněného, Slova Oslaveného, pak určitě toho Trpícího.
Tvé nejlepší básně jsou modlitby člověka na mučidlech, v Bohu pevně zakotveného a z něj a v něm, Božím Duchem
všecko oživujícího, vše činícího Nové.
Je v Tvých verších prostnost staročeská
i nerozpačitý vyznavačský barok – je
v nich i s Tebou sourodý rebel, básník
z největších, Karel Havlíček Borovský,
syn Vysočiny, syn – stejně jako Ty – českých, čili západních svahů Vysočiny. Ale
je v nich, je v Tvých verších a to především, Tvůj předek po Krvi, znamenitý
lotr i ještě lepší kajícník, možná pro šibenici zrající, ale v Kristově náruči končící
Villon, a s ním i Verlaine vězeňské kobky,
Verlaine svých Sagesse, své sebeslitovné
Moudrosti kajícího básníka. Co Tě však
s nimi všemi spojuje i zas od nich odlišuje, je potrhaná, i zas jako píseň pramene
věčně navazující, tichá melodie Tvé bezpříkladné Pokory. Básník – Ten Kdo trpí.
Básník Martyr, Svědek, ale i Vyznavač.
Tvůj Marsyas ale není jen znamením opovážlivé vzpoury, nese zřetelně
i stopy stažené kůže svatého Bartoloměje. Ten podpis a piktograf, autoportrét
zmučené tváře na pozadí Posledního
Soudu, pod stropem Sixtiny – Tat Twam
Asi - : To Jsi Ty. Lyra příštího Apollona už
navždy ponese stopy krve prolité, jako ty
nepomíjející Rány na Rukou, v Nohách
a v Boku, které si jednou provždy podržuje Tajemství Božího Těla, Tajemství
Bohočlověka Vtěleného a Oslaveného,
Majestát Vítězného Krista.
Odchází s Tebou celá Epocha, čas potácení se a půtek od Čerta k Ďáblu. Jsme teď
a tady na všechno sami, ale je to dobře, před
imperativem Smrti, a před Mysteriem, ale
i Magisteriem Života Věčného jsme každý
sám, a jen tak, každý na své roli, můžeme
snad převrátit i ten dnešní Vševládný Chaos, Hnůj Chlíva Augiášova, v ornici úrod-
— 7 —
nou. Kéž nám na ni svítí slunce Kristovo,
jehož byl a i na Nebesích teď bude s námi
Ivan Martin – mocný přímluvce našeho
ubohého Národa, nejen skutečný Lev
v erbu Čechů, ale i oddaný přítel – a osvojený syn naší rodné Moravy, té Velké po
Duchu: Moravy Staroříšské, Moravy Florianovy, ale i Březinovy, Demlovy, Zahradníčkovy. A odteď už navždycky – alespoň
napůl – i Moravy Magorovy, Moravy
Matky Naděje nás všech, Moravy svatých
Cyrila a Methoděje. Moravy Českomoravské Vysočiny, té země výšinné i krabaté, ale
vždy po opravdových výškách žíznící.
Na přímluvu Panny Marie, Matky Boží,
všech andělů a svatých i nás všech, ať
Tě přijme do své náruče Bůh Otec, Syn
a Duch Svatý. Ať Tě na své Přesvaté Srdce
přivine Ten, Kterého Jsi Nezapřel. Přimlouvej se za nás u Trůnu Hospodinova,
u Nohou Krista Krále, aby se jednou – tak
jako ten Tvůj, vrchovatě – a podle Vůle
Boží – naplnil i náš pozemský Čas, tady na
Zemi. S Námi Bůh! – Za Všechno Díky!
Jiří Kuběna
† Magorovi
Napsal jsi mi
do Okují:
Rosťovi s láskou!
Vdech, výdech…
Ruach Elohím aur.
Kladivo v ruce
třímá Bůh,
který prý je láskou
a naše bytí kovadlinou.
Buch!
Šupina verše
z kovu duše žhavá
do nicoty padá…
Kam padá?
Do sbírky Vanitas
vepsal jsi mi: Je to v nás!
Do Roku krysy:
Už to nebude
jako kdysi.
K smrti, že dolezeš sám,
třeba v nebezpečí pekel.
Mene tekel…
Omnes una manet nox…
Promiň, musím si utřít nos.
A odpusť snadný rým,
lépe to říci neumím:
Finis coronat opus.
Oremus!
Rostislav Valušek
O sv. Martinu, 11. 11. L. P. 2011
OHLÁŠENÍ – KALENDÁŘ – AGENDA
Neděle 27. listopadu 2011
1. neděle adventní t v církevní provincii pražské Přenesení
ostatků sv. Ludmily, vdovy a mučednice (před r. 1100) t „Pane,
Bože můj, k tobě pozvedám svou duši, na tebe spoléhám, kéž
nejsem zahanben! Ať se mi nepřátelé neposmívají, vždyť žádný
z těch, kdo v tebe doufají, nepadne do hanby; stydět se budou,
kdo nerozvážně ruší věrnost.“ (Žl 24, 1-3, překl. P. Josef Kunický,
Řím 1969) t „Chcete-li přesvědčiti člověka, že žije špatně, žijte
dobře; nepřesvědčujte ho však slovy. Lidé věří tomu, co vidí.“
(Henry David ]oreau) t 1701 narodil se Anders Celsius, švédský astronom a fyzik, vynálezce rtuťového teploměru
Pondělí 28. listopadu 2011
„Rosu dejte, nebesa, shůry a oblakové dštěte Spravedlivého,
Otevři se země a vypuč Spasitele.“ (Římský misál, překl. P. Marian Schaller, Praha 1947) t „V budoucí život věřiti jest nemožno, ale
jest možno věřiti i věděti, že přítomný život jest nezničitelný.“
(Lev N. Tolstoj) t 1680 † Gian Lorenzo Bernini – italský sochař
a architekt t roku 1851 zemřel v Jeseníku ve věku pouhých 52
let zakladatel vodoléčby a tamních lázní Vincenc Priessnitz
Úterý 29. listopadu 2011
Svatvečer sv. Ondřeje, apoštola t Svatý Ondřej pocházel
z městečka Betsaidy u jezera Genezaretského. Byl synem Jana
a bratrem Šimona Petra (Jan 1, 44). První s Janem z učedníků svatého Jana Křtitele přidružil se ke Spasiteli a přivedl též
k němu svého bratra. Od toho času docházeli oba bratří častěji ke Spasiteli, byli svědky prvního zázraku v Káni Galilejské
(František Cinek, Mše Svatá v bohoslužebném řádu církevního roku,
Olomouc 1934) t 1781 císař Josef II. zrušil všechny kláštery, které
se nezabývaly školskou, vědeckou nebo charitativní činností
Středa 30. listopadu 2011
Sv. Ondřeje, apoštola t „Pane, ty mě zkoumáš, ty mě znáš,
víš, kdy usednu a kdy vstávám, mé myšlenky uhodneš na dál-
ku, neujde ti, chodím-li, či uléhám, všímáš si každého mého
kroku.“ (Žl. 138, 1-3, překl. P. Josef Kunický, Řím 1969) t „Každé slovo má jen ten význam, v kterém je může posluchač přijmouti. Neobjasníte význam cti nečestnému člověku, nebo
význam lásky tomu, komu je cizí. Snažíte-li se snížiti význam
těchto slov k jejich chápavosti, dosáhnete jedině toho, že
nenajdete již slov na vyjádření cti a lásky.“ (John Ruskin)
t 1956 zemřel Ludvík Kuba, malíř, hudebník, národopisec
Čtvrtek 1. prosince 2011
Blah. Edmunda Kampiána, mučedníka († 1581 v Tyburnu)
t „Jsme tolik údy Ježíše Krista, sami Bohové, dle slova
žalmistova, výslovně a božsky podtrženého v Evangeliu,
že mezi svatými tvrzeními, jež vlastně Božství přísluší,
není ani jednoho, jehož bychom nesměli k prospěchu
a spáse své opakovati s láskou, obracejíce je na sebe. Toť
všechno tajemství katolické Liturgie.“ (Léon Bloy, Úvod
k Životu Melanie) t Světový den boje proti AIDS
Pátek 2. prosince 2011
Svátek sv. Bibiány, panny a mučednice († 363v Římě) t „Dům,
v němž člověk žije, může býti zbořen a zničen; ale bydliště,
které pro sebe staví duch z čistých myšlenek a dobrých skutků, nebojí se ani věčnosti, a nic nemůže uškoditi tomu, kdo je
obývá.“ (Lucy Mallory) t „Všechno by bylo tak prosté a umíralo by se tak radostně. Bůh není daleko od jednoho každého
z nás, neboť řekl: Bohové jste! A odpovědělo se Mu: ‚Psi jsme
a prasata!‘“ (Jakub Deml, Šlépěje, 1917) t Mezinárodní den za
vymýcení otroctví t Výročí bitvy u Slavkova (1805)
Sobota 3. prosince 2011
Sv. Františka Xaverského, vyznavače († 1552) t „Mluvil jsem
o svědectvích tvých před králi a nebyl jsem zahanben…“ (Žl. 118,
46, Římský misál) t „Bůh-li při nás – kdo proti nám? Duše! duše!
Hleď především duši svou chrániti, za kterou tolik Ježíš vytrpěl!
Kdybych nyní měl umříti a svou duši Bohu odevzdati: jak by se
mi asi dařilo? Ztratím-li duši, ztratím i život věčný.“ (Pravidla sv.
ACTA DIURNA
PTACTVO NEBESKÉ
A tak duch, zbaven jsa všech potěšení, jež těkavým poskytují už
sama zaměstnání, nesnáší domova, samoty a stěn a nerad vidí,
že je zůstaven sám sobě. Odtud bývá ona omrzelost a nespokojenost se sebou, zmítání duše nikde se neuklidňující a stav,
který nevrle i trudně snáší svou nečinnost; obzvláště, když se
stydí přiznati si příčiny… odtud smutek a únava a tisíceré zmítání nerozhodné mysli, kterou nesplněné naděje udržují v napětí,
oželené v zármutku; odtud onen stav lidí, proklínajících svou
nečinnost a naříkajících, že nemají nic, co by dělali, odtud nejnevraživější závist cizích úspěchů.
Seneka, O klidu duševním
Chtěl jsem si dát ještě pivo / s někým / ohlédl jsem se od psacího stroje a zjistil jsem, / že jsem tak sám, / jako bych osaměl
// Miláčkové moji ptáci, / přileťte mi na ramena, / usaďte se
na klávesách stroje, / těm, kde se usadíte, / opatrně budu se
vyhýbat / / Přileťte, miláčkové, ptáci! / S lidmi už nemůžu, vy
to víte, / přileťte, zpomalím / tlukot svých prstů / na klávesy,
/ zpomalím frekvenci úderů, / zpomalím rychlý tep svého
srdce, / svoji maniakálnost ztlumím, miláčkové moji, ptáci
Ivan Martin Jirous (23. 9. 1944 – 9. 11. 2011), z knihy Magorovi
ptáci, 1987 (in: Magorova mystická růže, Vetus Via 1996)
Tiráž
Provodov č. 1, k 1. neděli adventní l. P. 2011 • poutní noviny • vydává Proximus, o. s., s pomocí Boží, přátel a společnosti Christiania,
o. p. s. • vychází každý čtvrtek • adresa redakce: Proximus, Poštovská 4h, 602 00 Brno, tel. 723 025 974 • za redakci odpovídá Jaroslav
Erik Frič • záhlaví do lina vyryl Jan Slovák z Provodova • v evidenci periodického tisku pod č. MK ČR E 16123 z 20. 7. 2005 • cena 10,- Kč •
— 8 —

Podobné dokumenty

11 / 2014 Tatra 75, Simca, Citroën CX a další

11 / 2014 Tatra 75, Simca, Citroën CX a další Podívejme se trochu do historie tohoto setkání. Jeho oficiální název zní Power Big Meet (ale používá se až od 80. let). První sraz party nadšenců proběhl v prázdninách 1978 a necelá pětistovka účas...

Více

Stáhnout zde - Svobodné noviny na internetu

Stáhnout zde - Svobodné noviny na internetu Sněmovně, je tomu nakloněna. Znamenalo by to totiž mimo jiné také mnohem větší sympatie k této straně. Nedělejme si velké naděje, že usurpátorská ODS by vládla lépe. Ani ona nemá totiž osobnosti ta...

Více

Otto Albert Tichý: O dobrou hudbu duchovní

Otto Albert Tichý: O dobrou hudbu duchovní žalmů. Zná též řadu motet k sv. požehnání, takže podíl lidu na liturgických obřadech je tam mnohem větší než v zemích, kde jazykové kořeny lidové mluvy ani zdaleka nepřipomínají jazykových kořenů l...

Více

Jak číst Bibli s porozuměním Obsah

Jak číst Bibli s porozuměním Obsah • Bible není pouze historická, ani pouze sbírkou duchovních pravd. • Bible byla sepsána různými lidmi za různých okolností během více než 1500 let. Jsme od nich časově a myšlenkově velmi vzdálení. ...

Více