Studie

Studie
Zrod a zánik stranického systému:
První italská republika
Jiří Kunc
Politické dění v ltáltň ~1!aIo pro ty, kdož se nad ním zamýšleli, vždycky zárohlavolamem i podněttaml k nejpronikavějším poznatkům. A nemusíme se uchylovat ani k římským kla.siiliJilm ani vzpomínat Machiavelliho nebo vlastní zakladatele
politické vědy Pareta, Mk»saJ a Michelse. Itálie třeba poskytla vděčný materiál pro
lI
úvahy G. Almonda a ~. Vaby o politické kultuře. A také, o což jde na těchto
stránkách především, pm ~cké dílo o stranách a stranických systémech - Sartoriho Parties and Party Sysilems..2/!
Je známo, že Giovamůi Sartori toto své zakladatelské dílo publikoval v angličti­
ně, v době, kdy střídal Gablriela Almonda na srovnávací politologii ve Stanfordu, a
že bylo záhy přeloženOl do mnoha jazyků s výjimkou italštiny. Šlo o téma tak
osobně se autora dotýkajici,. že odmítl dát k překladu souhlas a že raději z jiných
textů sestavil v italštině IlIIOVOU verziY A byť tam shromáždil práce, v nichž byla
opět Itálie privilegovanÝIIIJll materiálem, šlo mu také o problém obecný, o "mechanismy, které řídí fungovállmíí demokracií a přesněji, o rozmanitosti mechanismů, které
činí demokracie rozmarW1ljmi: politické systémy založené na soutěžení mezi stranaveň
. ,,41
ml.
Zdálo by se, že tentilOl J!nBavolam, který podnítil jednu z nejplodnějších politologických diskusí poslednídJJ desetiletí, již neexistuje. Celý stranický systém První republiky se rozložil a uv«»lbmil prostor pro něco jiného. Co to však bude? Bude to
opravdu politický systé1lllll podnikatelský, protože se rovněž v Itálii podařilo poprvé
na světě Silviu BerluscCililllĎllJlJU to, co se nepodařilo například Rossu Perrotovi, Stanislawu Tyminskému, Milllanu Paniéovi?
Jak známo, Sartorioo interpretace vývoje stranických systémů směřovala proti
Duvergerově tezi o "piiiimzaJé tendenci" k dualismuY Ale konkrétní případ své
vlasti založil Sartori na ]pllJIlemice s výkladem Giorgia Galliho, jenž italský stranický
systém pojal jako "nedoboaJé dvoustranictví".61 Z této polemiky vznikl Sartoriho
koncept krajního a polarimvaného pluralismu, s odstředivou dynamikou vzdálených
Politologická revue * prOlÝDa:, 1994
protikladn)'Ch stran na škále pravice-levice. Sama skutečnost že dalši dva
empirické phklady, které tento koncept naph'íovaly, byly výmarská republika a IV. l1'ancouzská republika. svědčila o dosti neblahé prognóze pro 'stranicky"
syslém, pripadnč pro demokracii jako takovou. Prvotni formulace této Sartoriho
koncepce pocházi z roku 1966. Italská První republika se rozpadla o čtvrt století
později. Byl jeji zánik skutečně předurčen Sartoriho zákony asi stejně tak, jako si
uchovala určitou módní váhu teze, že výmarská republika byla mrtvě narozeným ditětem a že politikové byli slepýmí nástroji struktury (osudu)? Nebo to zavinil proporční volebni systém, což se stalo módním tvrzením na sklonku Prvni republiky a
na kteroužto okolnost nikdy neopomene poukázat i náš Václav Bělohradský?
a
silně
nejčastější
***
Historické cykly střídání politických systémů v Itálii jsou jasně rozeznatelné a
sama otázka volebniho zastoupeni vždy patřila k ukazatelům periodizačního předě­
lu. Systém vzešlý z Risorgimenta, sám vznik sjednocené Itálie pod emblémem savojské dynastie. měl materiální podklad v alianci modernízujících se průmyslníků
na Severu a velkostatkářů na Jihu. Tato aliance, rozšiřující politicky aktivní veřejnost a obsah demokracie v rytmu spíše rychlejším než v o~tatních evropských zemích, se ocitla vyčerpána či zaskočena po první světové válce tváří v tvář státu,
který díky politice tzv. transformismu, čili v zásadě kooptaci všech rodících se a hlasitějších skupin do politického systému za cenu oslabení vazby reprezentantů na svou
původní sociální základnu, ale v kombinaci s výrazným lokálním klientelismem a
výraznou korupcí, se vybavil silnou politickou, nebo spíše politikářskou reprezentací, která kladla stále větší materiální požadavky, v době, kdy ani jedna ze složek bývalé aliance Risorgimenta neměla na útraty. Nehovoříme o demokracii, ale o naprosto
vzorovém zastupitelském systému, jenž, jako již dříve jiné italské politické fenomény, neměl v dobové Evropě paralelu.
Ale onen politický režim neukončil své dny jen proto, že jeho nosné síly již vyčerpaly prostředky na kooptaci-korupci. Krize vyvsttvala i v rovině ideové a legitimačnÍ. Z hlediska laického režimu vzešlého z Risorgimenta (jediný režim ve válečném
stavu s papežem) se katolické masy jevily stejně nebezpečné jako nekřesťanská
hnutí mobilizovaná sociální otázkou, tehdy především Socialistická strana, působící
již od konce století. Jevily se jako ohrožení establišmentu, antisystémové síly a
zkouška, jaké napětí politický systém vydržÍ. Antisystémový charakter katolíků í socialistů byl tehdy spatřován v jejich shodném požadavku zavést poměrné volební
zastoupení, čímž hodlali odstranit z politického života osobní politikaření. politický
personalismus ve jménu včcné debaty o programových otázkách. Řešením tohoto
problému transformismus vyvrcholil - poměrná volební soustava byla zavedena v roce
1919. Explicitním cílem bylo postavit do popředí práva rovností mezi občany a
potlačit práva vyplývající z majetkového vlastnictví (majetkový census) a kulturní
úrovně (alfabetizace). Modernizační velkopodnikatelé, kteří se již po válce cítili
6
Politologická revue' prosinec, 1994
podvázáni ve sv)'ch možnostech vnější expanze. se tak rúzem uvnitř země octli tvMí
v tvúř tisnícímu. nc-li nepřátelskémLI politickému systému. v zásadč obsazenému
nejmasovčjšími stranami socialistů a lidovců. pr-cstožc bojovaly proti sobě. pro drž.Ítele moci jcdna pf'cdstavovala bolševismus rudý, druhá bolševismus černý. Ve volbách
1919 také socialisté získali 32,3 % a 156 křeseL lidovci 20,6 % a 10D křesel: liberalismus z Risorgimenta utrpěl dliivou porážku. 71
Z této krize vzešla první zásadní reorganizace moderního italského státu a
vytvoření fašistického systému. Periodizačním mezníkem je tu zřetelně pochod na
Řim v říjnu 1922 ajmenování Benita Mussoliniho předsedou vlády, byť další neméně důležitá data v postupném upevňování a posléze uvolňování fašistické moci lze
nalézt po celé následující dvacetiletí. Jednou z prvních starostí Mussoliniho poté, co
jej v říjnu 1922 král ustanovil pf'edsedou vlády, bylo zmčnít volební systém.
Příslušnému Acerbovu zákonu sc říkalo "proporčnč kulhavý". Kandidátka strany,
která získala relativní většinu přesahující čtvrtinu platných hlasů, obdržela dvě třeti­
ny všech křesel. A pouze zbylá třetina křesel byla proporčně rozdělena mezi ostatní
strany. Podle tohoto zákona se volilo v roce 1924 a po zmanipulované kampani plné
násilí fašistická kandidátka zvítězila8 /
***
Další významná reorganizace politického systému nastoupila s koncem fašismu,
ale je nutné zdůraznit, že První italská republika, ztělesněná ústavou z roku 1948, se
zrodila více z domácího odboje, v němž hráli stěžejní úlohu socialisté, komunisté,
křesťanští demokraté (díky Mussoliniho dohodám s církví, které katolíkům
usnadňovaly pololegální disidentskou aktivitu), a méně z diktátu vítězných
mocností. Samozřejmě, Itálie se musela podrobit požadavkům bezpodmínečné kapitulace i přímé okupační správy. Ta však nebyla příliš uplatňována a není divu, protože již premiér Badoglio si za odstraňování fašismu vysloužil statut spolubojovníka
Spojenců proti Ose. Volba pro republiku proti monarchii v roce 1947 tak odrážela
dynamiku domácího vývoje a náslcdná zásadní rcorganizace italského politického
systému znamenala především distanci od fašismu. Vynesla do popředí politické
scény obě hlavní předfašistické politicko-kulturní složky - marxistickou a
křesťanskou -, přičemž ta křesťanská se vzhledem ke dvěma dekúdám spolcčného
odboje proti fašismu a k výrazné úloze socialistú a komunistú v něm nemohla definovatjcdnostranně pouze proti nim - musela zachovávat i svou tvář protifašistickou,
tedy se nespojovat s žádnými dědici Mussoliniho. Centristické řešení, postavené na
sloganu boje na dvou frontách, jak proti nostalgikům fašismu, tak zejména proti
nové hrozbě "totalitářství" ze směru levicového, se stala úspěšnou formulkou řídící
politické osudy celé První republiky po čtyři desetiletí. A zejména vúdčí osobnost
křesťanských demokratú Alcide De Gasperi přesvědčil svou stranu, aby nevěřila ve
vlastní skvělou izolaci. aby ncvládla nikdy sama - laické síly a pokud možno i socia-
Polítologická revue * prosínec, 1994
7
r
listé (ktef"í tehdy
vytvořili společnou
kandidátku s
korr~unisty)
budou kroužít kolem
91
Křest'anské demokracie jako planetky kolem sluníčka
Centrismus křesťanských demokratů tedy znamenal historícký úspěch, ale
se opotřebovával, Proto také Sartori ve své interpretaci kladl důraz na to,
že snad s jedinou podobnou situací ve Finsku představuje Itálie anomálii z hledíska
nerovnováhy ve spektru voličů, Ve všech zemích se sice většina voličů subjektivně
identifikuje jako centrístícká, ale zatímco v USA, Německu, Švýcarsku ncbo Británii klesá zabydlenost levé a pravé části spektra téměř symetricky, Itálie a Finsko vykazovaly přeplněnost subjektivní identifikace na levici a vysídlenost pravice (srv,
následující graf) Sartori tehdy vlastně vysloví I podezření, že takto asymetrický systém nemůže být stabilnL Že bude prohlubovat svou polarizaci a povcde k zásadnímu střetnutí levice nebo pravice, s otazníkem pro perspektivu demokracie, I0/
Politícké strany jako takové hrály v První italské republice vždy stěžejní úlohu,
Sám zakladatelský pakt při utváření republiky a odstraňování fašísmu byl dohadován mezi stranami, z jejich dohod vzcházely prozatímní vlády až do přijetí ústavy v roce
1948. Přestože proporční volební soustava, umožňující i malým seskupením dosáhnout zastoupení a vliv na veřejnou správu, od místních orgánů až po celostátní,
podporovala zakládání nových stran, v prvním období těsně po válce došlo spíšc ke
kontrakci. Některé strany se slušným úspěchem vc volbách 1946 již v roce 1948
zmizely. A další nově vytvářené měly jen krátké trvání. Některé strany změnily svůj
název, došlo k několika rozkolům a fÚZÍm, z nichž nejdúležitější byl čtyři roky trvající pokus o znovusjednocení Socíalístické strany se Socíálně demokratickou stranou
ve 2. polovině 60. let. Určitou výjimkou v málo se měnícím panoramatu bylo založení (1976) Radikální strany, která narušila tradiční politický styl a na klasické škále
levice-pravice její voliči vystupovali v extrémním rozptylu. Až do konce 80. let také
platilo, že přesuny voličských preferencí byly u hlavních stran velmi pozvolné, ne-Ii
zanedbatelné. S jcdinou patrnou tendencí mírného posunu voličského těžiště doleva.
Na pravém křídle monarchisté a Italské sociální hnutí, kteří dohromady získali 15%
v roce 1953, klesli v roce 1979 pod 6 %. Italská komunistická strana se po většinu
poválečného období těšila stabilnímu, byt' pomalému nárůstu až do první výraznější
porážky v roce 1979. Strany počítané k levici (komunisté, socialisté, s určitou
výhradou radikálové a další menší seskupení) dosahovaly svých nejlepších výsledků
kolem 46 %. Skupina centrístických stran, klíčová pro italský politický život poválečných čtyř desetiletí, se od 70. let rovněž pohybovala pod 50 %.
Ze šestnácti politických uskupení zastoupených v Ústavodárném shromáždění v roce
1947 jích fázi kontrakce přežilo jedenáct a v parlamentech pak počet stranických
subjektů kolísal mezi devíti a jedenácti. Fragmentace, postihuj ící v poválečných dcsetiletích pravou škálu spektra, se od 70. let přesunula nalevo. Proporční volební
soustava s minimálními klauzulemi nebyla bezpochyby hlavní přičinou fragmentace, ale také jí nebránila. Polítickým elitám od místní po celostátní úroveň
téměř nic nebránilo ve volném pohybu, omezovaném jen zdroji financování, a
menšinové proudy v každé straně měly značnou šanci, že přežijí i po odtržení. Radipostupně
8
Politologická revue * prosinec, 1994
SRN
50%
40%
30%
20%
10%
LS
S
PS
P
LS
S
PS
P
S
PS
P
S
PS
P
S
PS
P
Velká Británie
50%
40%
30%
20'%
10%
LS
40%
S
PS
P
Rakousko
LS
Nlzozemf
30%
20%
10%
LS
40%
S
PS
P
Itálie
LS
Finsko
30%
20%
10%
LS
S
PS
P
LS
L - levice, LS - levý střed, S - střed, PS - pravý střed, P - pravice
Politologická revue • prosinec, 1994
9
kální strana například s o nčco málo než I % hlasů v roce 1976 získala čtyři
poslance. V celém průběhu První republiky byly opakovaně předkládány rúznč
návrhy, jak počet politických stran snížit, vždy se však jednou zformovaný stranický
systém těmto novinkám úspěšně ubránil. 11/
***
Územni distribuce vlivu jednotlivých stran byla v případě menších a středních
seskupeni relativně rovnoměrná, nikoli však u obou klíčových stran poválečného
vývoje - Křesťanské demokracie (DC) a Italské komunistické strany (PCI). V regionech jako Emilia-Romagna, Umbria a v Toskánsku tradičně převládala PCI, zatímco
DC si udržovala zastoupení skromnější. Naopak v Benátsku bylo postavení DC
neotřesitelné a váha PCl mnohem menší. Ve smišených regionech (Piemont) byly
síly vyrovnané a přibližující se distribuci v celostátním měřítku.
Otazníky nad politickým životem Italů byly i v tomto ohledu větší než jinde a
lákaly nejrůznější badatele, třeba citovaného G.Almonda a S. Verbu 12! k zamyšlení
nad politickou kulturou a obecně dědictvím tradičních vztahů. V Itálii nebyl patrně
převládající vztah občanů k politice důsledkem individuálního výběru. Váha obou
tradičních politických kultur byla určována schopností nastolit "životaschopný"
vztah s nejvýznamnějšími subkulturními organizacemi s regionální bází. Existovaly
tedy skutečné "bílé zóny a rudé zóny" s politickou tradicí silně integrovanou s lokálními subkulturami. Podobný vztah lze doložit i v organizačních sítích a v hlubokém propojení například dělnické subkultury s tradicí sociálního a komunistického
hnutí. Všechny masové politické strany se snažily rozšířit svou podporu připojením
přídružených organizací odborových, studentských, kulturních,
sportovních,
rekreačních (všechny strany nabízely pro své členy a příznivce rozmanité a cenově
výhodné programy na dovolenou, prázdniny atd.), kde by individuum mohlo být
integrováno od kolébky do hrobu. Všechny strany zakládaly svá výrobní družstva a
byly spojeny s určitými "svými" podniky (ne bez závisti se například poukazovalo,
že podnikatelé sympatizující s PCI mají privilegovaný přístup na trhy v sovětském
bloku). Taková rozsáhlá aktivita stran vyžadovala také komplexní hospodaření a
rozsáhlé finanční prostředky.
Proto nebyl zmiňovaný partikularismus překonán integrací v rámci národní politické kultury liberálně demokratického typu, ale relací dvou "silných komunit" : komunistického lidu na jedné straně a křesťanského lidu na druhé straně. Sám italský
výraz voto di appartenenza (hlas dle příslušnosti) vešel do mezinárodního slovníku
jako synonymum hlasování bez individuální volby, jako pouhé potvrzení, kam člo­
věk patří, s jakýmí kulturními hodnotami nebo symboly se identifikuje. I3 !
Není divu, že v momentu krize stranického systému pak uspěje politická nabídka využívající právě tohoto rozměru tradiční politické kultury, jmenovitě Silvio
Berlusconi, jenž dokázal nabídnout integraci někdejšího dvojího lidu na bázi podni-
10
Politologická revue * prosinec, 1994
katelského úspěchu a opět odsunout liberálně demokratické východisko řešení vztahu obou suhkultur.
Tato "přirozená" dělha samozřejmě nikdy neplatila absolutnč, zejména v případě
i"ady malý'ch, "názorových" stran. Kolektivní identífikace tu hyla mnohem méně výrazná, zato volební mobilita patrnější a odpovídající sítuaci, kdy jednotlivec zhodnocuje své svohodné a kdykoli změnitelné rozhodnutí.
Do poloviny šedesátých let si politicko-ideologický symbolismus vypracovaný
mezi oběma válkamí ještě uchovával schopnost udělovat smysl politické participaci
a konfliktnosti. Byl schopný si podi"ídit symbolické vlastnictví pocházející z před­
industriální doby a dávných sociálních členční (na náboženské a na územní bázi).
Tyto charakteristiky, zejména regionalismus a fixní váha kolektivních aktérů,
vyžadují posouzení, zda v Itálii nešlo o variantu konsociační demokracie. Pro takové
zai"azeni však hovoří spíše nepřítomnost klasických prvků majoritní demokracie než
rozvinuti charakteristik konsociačních. A opět Sartori vynaložil značnou energii na
demonstraci toho, že konsociační modely jsou vhodné pro společnosti segmentované, kde elity mohou spolupracovat, nikoli pro společnosti polarizované i s elitami
polarizovanýmí. 141
Italský parlamentarismus za republiky bezpochyby úspěšně dosáhl hlavního
cíle, tedy získat široký konsensus pro demokracii, a nelze v žádném případě hovořit
o špatně nastoupené cestě. Zavedené formy politického zprostředkování se však
postupnč vyčerpávaly spolu s tím, jak se prohluboval doprovodný negativní dopad
některých charakteristik ztrácejících funkčnost či dospívajících až k podobám patologickým.
Jedním ze zdrojů toho, co bylo později označováno za patologický vývoj stranického systému, bylo bezpochyby spojení proporčniho systému a minimální omezovací klauzule se systémem voličských preferencí. Tato zřetelně demokratická
vymoženost znamenala v italském případě nesmírné mocenské posílení nátlakových
skupin a ekonomických subjektů, což zpětně prohlubovalo již tak bohaté perspektivy stranické fragmentace. Kromě hlasu pro stranickou kandidátku měl volič možnost označit tři až čtyři preferované kandidáty do Poslanecké sněmovny - ti pak
podle celkových stranických výsledků získávali mandáty. Ve velkých mnohamandátových obvodech se to rovnalo posvěcení praxe obecné korupce tím, že ekonomické
skupiny financovaly preferenční hlasy pro různé stranické frakce, což platilo hlavně
pro křesťanské demokraty, ale nejen pro ně. Klientelismus a patronát se tak stal
základem pro proporční rozdělování veškerých funkcí, ekonomických prostředků i
mocenských postavení na všech úrovních systému. Především to platilo pro rozdělo­
vání postů ve státním sektoru (což není zanedbatelné vzhledem k jeho mohutnosti
čtvrtiny hrubého národního produktu), ale tato praxe stranické lottizzazione se vztahovala i na hodnosti a požitky na obecní úrovni.
Stejně jako dvě dekády fašistického režimu nepředstavovaly jednolitou a historických peripetií zbavenou závorku, stejně tak kroníka První republiky (1948-1994)
nemůže obcházet předěly ve svém vývoji. V období První republiky se v Itálii
Politologícká revue * prosinec, 1994
II
uplatnily čtyři základni koalični vzorce. Prvním typem byla široká antifašistická
"oa/iec. ve které se sdružovaly všechny strany Výboru národního osvobození CLN: Trvala od 1944 do 1947. V kvčtnu 1947 ji vystřídal centristický vzorec. vylučující komunisty a socialisty a začleňující křesťanské demokraty DC, liberály PLL
radíkály PRI a čerstvě založenou Sociálně demokratickou stranu. Tento vzoreček
vydržel do roku 1953. V období 1954 až 1960 se střídaly menšínové jednobarevné
vlády DC s přerušovanou podporou jedné nebo vice stran pravého středu: šlo tedy o koalici pravého středu, ačkoli nebyla žádná koaliční dohoda uzavřena ani sestavena
koaliční vláda. Skutečnou koalicí však byly vlády středu a levého středu v 60. a s malými obměnami i v 70. a 80. letech, s návratem socialistů. Od léta 1976 do ledna 1979
se nakrátko uplatnila tzv. koalice národní solidarity s podstatnou novinkou, že PCI
poprvé vyšla z permanentní opozice - při votu důvěry Andreottiho vládě se zdržela
hlasování a jeho následující vládě vyjádřila podporu, aniž do ní vstoupila. Jednání o
případném přizvání PCI do vlády pak vedlo k pádu této vlády a k návratu k
formulce levého středu a středu. A po většinu 80. let se tato formulka konkretizovala
ve vládě tzv. pěti strany (pentapartito) - liberálové, křesťanští demokraté, radikálové,
sociální demokraté a socialisté. 1S1
Na rozdíl od ústavodárného období se od prvních parlamentních voleb 1948 nadále vyhraňoval italský stranický systém jako silně polarizovaný na škále levicepravice. Výrazná nechuť voličů DC a Italského sociálního hnutí MSI vůči PCI měla
zrcadlový odraz ve stejně výrazném despektu voličů PCI vůči křesťanským demokratům a neofašistům, což samo o sobě omezovalo možná koaliční jednání. MSl
se v tomto ohledu těšilo zvláštč výrazné izolací. Nebylo pro svou ideovou i personální kontinuitu s fašistickým režimem ve své činnosti nikterak omezováno a stejně
jako ostatní strany (od roku 1974) pobíralo státní finanční příspěvek a těšilo se
značné pozornosti veřejných médií. Přesto spíše než přijímáno bylo pouze tolerováno, jako patetická připomínka minulosti. 1 pro centristy a strany pravého středu bylo
nemyslitelné otevřeně vyjednávat o podporu poslanců MSI při hlasování. Znovu je
však třeba připomenout, že něco jiného je počínání politické elity vůči veřejnosti a
ve svém nitru. V dískusích, zda je nutné MSI považovat za relevantní politickou
sílu, čili zda bez ohledu na menší či větší počet poslanců má nějaký koaliční potenciál, řada autorů zdůrazňovala právě to, že na veřejnosti se s nimi nikdo nebaví. 161 A opět Sartori poukázal na to, že tiché dohody s poslanci MSI umožnily
různým vládním koalicím taková relativně závažná řešení, jako volby různých prezidentů republiky, třeba prezidenta Leoneho. Postavení MSl tedy nebylo zcela za171
nedbatelné.
V menší míře se projevovaly snahy o politickou ostrakizaci PCI, vesměs s poukazy na to, že přijímá rámec parlamentní demokracie patrně jen jako taktický rozměr
zastírající pravé antisystémové cíle. Tyto snahy ubývaly na intenzitě spolu s rostoucí
distancí PCI od politiky KSSS (s veřejným přihlášením se ke členství v NATO, s odsouzením invaze do Československa a později do Afghánistánu, s eurokomunistickou
12
Politologická revue * prosinec, 1994
platformou a po vojenském přcvratu v Polsku i s explicitní distancí od souhrnného
11lvšlenkového odkazu bolševické rcvolucc).
Distribuce na protáhlé škále levice-pravice vymezovala pro volební strategie
jednotlivých stran poměrně úzký manévrovací prostor. Z praktické nemožnosti
ucházet se o voliče umístčné na škále ve větší vzdálenosti se všechny strany, bez
ohledu na přcvažující tón útoku určený základní ideologickou polarizací, musely
soustřeďovat na zápolení o voliče svých nejbližších stranických sousedů. Antikomunistické kampanč DC nebyly zaměřeny na získání levicových voličů, nýbrž na
odstrašcn.í vlastních centristíckých voličů před posunem doleva. A všechny strany
mimo oba extrémy musely soutěžit na dvou frontách, doleva i doprava, bez
možnosti nápadného posunu jedním směrem.
Soupeřcní nejblíže sousedících stran znásobovaly i bohaté vnitrostranické
li·akční spory. Snaha po větši autonomii jednotlivých frakcí, "zviditelňování"
jednotlivých osobností v čele různých proudů a klíentel bylo méně výrazné u PCl
než u socialistů, stran pravého středu, zato se v ohromující míře uplatňovalo u DC, a to
nikoliv v prvé řadč pro vyšší ideologickou soudržnost a disciplinovanost PCI, nýbrž
hlavně proto, že zviditelňování frakcí, případně hrozící roztržky souvisely s rozdělová­
ním míst ve vládě a správě na všech úrovních, čemuž PCI nebyla vystavena. Nespokojenost s momentálním stavem distribuce mocenských zdrojů podněcovala
neustálé pokusy o zmčnu rovnováhy vyjádřenou v parlamentním hlasování proti oficiálnímu stanovisku vlastní strany (což umožňoval princip tajného hlasování), až po
odhalování různých skandálů, do nichž byli zapleteni hodnostáři konkurenčních
li·akcí. Živá frakční aktivita je hlavním klíčem k vysvětlení průmčrně velmi krátkého
trvání jednotlivých vlád, které přitom byly založeny na dosti homogenních a trvalejších koalicích. Frakce považující své zastoupení ve vládních postech za nedostatečné projevovaly malý zájem o přežití vlády a spoléhaly spíše na užitek, který jim
vynese odstoupení vlády. Tuto aktivitu usnadňovala základní situace polarizovaného
stranického systému s velmi omezeným koaličním potenciálem PCI a MS I, a tedy
silně omezenými variantami schůd?ých koalic mezi stále týmiž protagonisty.
***
Systémový efekt stabilních, respektive silných stran a nestabilních vlád spočíval
v rozpojení odpovědnosti politické (vláda) a skutečné moci (strany). Vláda byla
stále slabší, strany stále silnější. Proto bývá kvalifikován italský systém jako partitokratický s tím, že strany se stávaly rozhodujícím zdrojem distribuce mocenských
prostředků i materiálních statků s patřičným klientelismem a orientací na bezprostřední skupinové a korporativní zájmy. Vlády byly sestavovány ne proto, aby
reprezentovaly Italy a vládly, ale aby rozšířily pozornosti, služby, příplatky. Stávaly
se bází vlivu pro vládnoucí stranu, ale také bází pro nesmírnou politickou korupci.
Tato základna pro korupci, nejprve omezená na vládnoucí stranu a její koaliční
partnery, se od 70. let rozšířila i na strany opoziční. Otevření Křesťanské demokra-
Politologická revue * prosinec, 1994
11
cil' socialistúll1 a radikálům, posléze i zmírnění bojovné rétoriky kolem základního
Idl'ologil'ko-kulturního řezu v zemi, čili boje proti komunismu, a korektnější přístup
či respekt k hlavní opoziční straně PCI, to vše nesmírně posílilo legitimitu celého režimu a představovalo úspěšnou odpověď na krajně levicový i krajně pravicový terorismus 60. a 70. let. Avšak s vládami národní solidaríty se strany dále upevnily na
úkor institucionálních sídel moci. Linii vlád určovaly stranické sekretariáty, jejichž
tajemníci se až na řídké výjimky neobtěžovali sami přijímat ministerská křesla. I samo
postaveni parlamentu, v parlamentních systémech klíčové, bylo nahraženo činností
stran. Také vliv územních celků na přerozdělování zdrojů byl zabezpečen vnitřními
mechanismy jednotlivých stran (většinou kooptací regionálních elit) nebo geografickou dělbou rolí mezi hlavními stranami.
***
Tyto formy tradičního zprostředkování mezi politickými stranami jako základ
celého politického systému a řízení státu pozbývaly své elegance v průběhu 80. let.
A počátkem 90. let se pak souběh přinejmenším tří vleklých a paralelně se prohlubujících krizových tendencí, a to v instítucionální oblasti, dále ve fungování daňové­
ho systému a přerozdělování prostředků (v sílícím regionalismu a nechuti zejména
severních rozvinutých oblastí doplácet na stagnující Jih i s Římem) a konečně v naprosté
krizi důvěry ve veškeré profesionální politiky a v celou politiku v souvislosti s odhalováním korupčních skandálů, vyjádřil jako skutečné politické zemětřesení a v novou
formulaci celého systému.
Signály o možném překonání stranického systému založeného na dvou polarizovaných kulturách nechyběly v průběhu celých 70. let. Zejména od roku 1974, kdy se
vládnoucí a všemocná DC v referendu o rozvodu plně angažovala na straně, která
utrpěla drtivou porážku. DC si udržovala svůj téměř monopol na distribuci státních
prostředků, zatímco PCI potvrdila svůj monopol na sociální objednávku, ale z traumatu ztráty ideologického monopolu se DC stěží vzpamatovávala. Paralelně PCI po řadě
analýz, v nichž nezanedbatelnou úlohu hrálo poučení z katastrofického dopadu ideologického konfliktu v Chile v roce 1973, dovodila tezi, že je v Itálii žádoucí a realizovatelná volební většina ztělesňovaná velkou koalicí křesťanských demokratů i
komunistů, která postupně vytlačí menší strany na okraj a sníží stranickou fragmentaci. To byla politika tzv. historického kompromisu, kterou však zabrzdili sami
komunističtí voliči - ve volbách 1979 nová, nekonfrontační tvář italských komunistů
utrpěla porážku.
Úvahami o jiné myslitelné většině se zabývali socialisté, zejména po roce 1976
pod vedením Bettina Craxiho. Velkou koalici vylučovali jako nerealistickou: ze stejného
důvodu, proč DC v roce 1948 nemohla popřít dvě dekády protifašistické opozice a
zformovat velkou pravou koalici, stejně tak nyní nemůže popřít tři d6kády antiko"
munismu bez rizika vlastního naprostého kolapsu. Za jedinou reálnou většinu považoval Craxi formuli levého středu, avšak tentokrát s valorizací socialistického
14
Politologická revue' prosinec, 1994
postavení na úkor křesťanských demokratů í komunistů. K tomu narýsoval i řadu institucionálních reforem, které měly definitivně s historickým monopolem obou protivníků skoncovat. V jeho konceptech zaměřených proti dosavadní polární
katolicko-komunistícké hegemonii se znovu oživily reference k lidové a romantické
levici Risorgimenta, kult Garibaldiho a hlavního hrdiny období transformismu Giovanniho Giolittího, s explicitním cílem nahradit dosavadní De Gasperiho formulku o koaličních vládách s DC jako sluníčkem s planetkami novým vzorečkem, kde by se
osou koalic s laickými, modernizačními a odideologizovanými programy stala jeho
strana. Když se stal ministerským předsedou v roce 1983, hovořilo "velké reformě",
k nevoli DC i PCI, i když sám nikoli bezdůvodně obviňován, že mu nejde ani tak o reformu jako o oslabení obou znepřátelených sousedů, zleva i zprava. V návrzích reforem zaujímalo významné postavení především posílení přímé komunikace mezi
občany a státem a oslabení stran, větší využívání institutu referenda a přímá volba
prezidenta republiky. Okamžitě mu kritikové vyčetli, že vzorem takové plebiscitní
demokracie a personalizace moci je spíše Mussolini než Garibaldi nebo Giolitti a
ideově příbuzné strany liberálů, sociálních demokratů a radikálů, rovněž zainteresované na oslabeni DC a PCI, se přes velkou pozornost reformním projektům obávaly
vlastního osudu, který by nastal s koncem partitokracie. Ve skutečnosti nezískaly reformní projekty ani dočasně většinu uvnitř žádné z relevantních politíckých stran - a
právě reformní rétorika bez jakýchkoli výsledků nakonec otevřela krizi, která partitokratický systém První republiky zcela rozložila. Hlasy po morální regeneraci se
sice ozývaly i z vnitřku jednotlivých stran, včetně osobností mezi křesťanskými demokraty, jako byl Mario Segni, ale bylo jasné, že ve stávajícím parlamentu reformy
neprojdou. Opět se tedy reformátoři uchýlili k referendu přes hlavy poslanců a opět
se hlavní pozornost soustředila na volební reformu. V navrhovaném referendu měly
být položeny tři otázky: 1/ změna volebního systému při volbách do Senátu - 75 %
křesel mělo být obsazeno na základě většinové formule. 2/ většinový volební způsob
volby starostů, 3/ snížení počtu preferenčních hlasů, jež volič vyznačoval na kandidátních listinách ze 4 (resp. 3) najeden. V lednu 1991 Ústavní soud nepovolil hlasování o prvních dvou otázkách. Přesto referendum, které se konalo v červnu 1991 a
ve kterém se hlasovalo pouze o preferenčních hlasech, bylo díky íntenzivní kampani
a protikampani na obou stranách vnímáno jako referendum o zrušení proporčního
systému. K velkému překvapení Bettina Craxiho se dostavily dvě třetiny voličů a z nich
90 % podpořilo změnu.
Nejzřetelnějším mezníkem akcelerace celé krize se jeví datum 17. února 1992,
počátek takzvané revoluce soudců: tehdy milánský soudce Di Pietro vydal zatykač
na socialistu Maria Chiesu. Za přijímání úplatků výměnou za poskytování státních
zakázek, úplatků, které sloužily nikoli k osobnímu obohacování, nýbrž k financování činnosti strany. Následovala série podobných odhalení postihujících přední čini­
tele téměř všech politických stran, zejména však vládnoucí pětistrany, hlavně
křesťanských demokratů a socialistů. Celková bilance do parlamentních voleb v březnu
1994 činila přibližně 900 vyšetřovaných předních politiků, z nichž takřka 600 bylo
Politologická revue * prosinec, 1994
15
braní úplatkú, spojení s mafií apod. O těchto jevech se víceméně vědělo.
jako o nepravostech ve státním sektoru a o jeho využívání k osobnímu ncbo stranickému prospěchu, níkoli však v takové míře, jaká se nyní počala odkry" vat a která
poukazovala k základní systémové vadě.
Bezpochyby by tato operace "ěisté ruce" (mani pufi/e), při níž soudnictví vystupuje jako chirurg léěící chorobu ostatnich mocí ve státě, nemohla být s úspěchem
odstartována dříve, pokud by tomu nepředcházelo zostření oné krize institucionální
a krajní oslabení parlamentu i exekutivy.ISI
Vedle specificky italských projevů krize politického systému nezůstala země
stranou obecnější krize tradíěního politíckého zprostředkování, projevující se v mnoha
zemích v 70. a 80. letech, kdy intenzivni politizaci kolem roku 1968 (charakterístický slogan: i soukromí je veřejné) střídá tendence k deideologizaci, kritika politického stranictvi a vznik nových forem zprostředkování, zejména organizaěně
mnohem volnějších monotematických hnutí (ekologických, pacifistícký'ch, feministických). V Itálii se k těmto formám přidávala i uskupení hledající svou identitu
na regionální bázi, dohromady však až do konce 80. let s vlivem velmi skromným.
Regionální hnutí měla v Itálii svou tradici, založenou na konsolidovaných
kulturních a lingvistických identitách. (Například Sud Tiro/er Vo/kspar/ei v ně­
mecky mluvící komunitě, II Par/i/o Sardo ďA:::ione na Sardiníi a v komunitě se
sardským dialektem, /'Union Va/do/aine ve francouzsky hovořící komunitě ve Val
ď Aosta). Ovšem v hlavních historických regionech Itálie nebyly elementy kulturní
a lingvistické autonomie jádrem pro politickou mobilizaci. Pokud se rúzné regionální svazy (ligy), které se v první polovině 80. let utvořily v Benátsku, Piemontu a
Lombardii, soustřeďovaly na obranu různých aspektů kultury, tradic a dialektu,
nepřerostly lokální či provinění rámec a i uvnitř něho se pohybovaly s nejistotou.
Kvalitativní skok však přinesl přechod od regionálního protestu (s legitimací
etnicko-nacionalistickou) k protestu populistickému. Autonomistické požadavky se
postupně přesunuly k vyjádření nespokojenosti "běžného člověka" proti politikům.
Téma protestu proti daním se stalo jednou z hlavních konotací protestu proti Římu a
celému Jihu, "kde nikdy nic pořádného nevytvořili, zato odtud vždy chtěli jen
rozhodovat a vládnout a utrácet peníze vydělané na pracovitém Severu". Čili polarizace Lombardie - Řim se objevila jako metafora politické perifernosti rozvinutějšího
a schopného Severu a zároveň jako symbol napětí mezi běžnými lidmi a systémem
stran.
Hlas, původně požadovaný pro regionální identitu, se tak změnil v trestné hlasování lidu proti partitokracii. Znovu tu ožilo cosi stěží postižitelného i autory studujícími politickou kulturu, ale konstantního: tendence, která v různých momentech
napětí mezí stranami a "normálními" lidmi vyvstávala, tendence, která oslavuje
ctnost, soukromé aktivity a požadavek pořádku proti degenerativnímu působení politiky. A Lombardská liga pak vědomě navázala na další z klasických témat populistíckých, a ovšem í fašistických hnuti: nepřátelství vůči "jiným", vůči těm, kteří
ohrožují homogennost "lidu", a tedy jeho vlastní identitu. Původní polemika proti,,!Jj;i101:UH) /
'(einč
16
Politologická revue * prosinec, 1994
polovinť RO. let zmčnila v podporu lokálním iniciativám. jcjichž
a tudíž ncpf"ťllťlští všichni přistčhovaleL z ciziny jako z .Jihu Itálic.
t\ tato oricntacc byla pot vrzcna na prvním sjczdu Lombardské ligy v rocc 19R9.
I'ostupnč tak dochází k rozšiřmání onoho konccptu "lidu Lombardic". dcfinovaného
\ lastním dialektcm. na lid zahmující všcchny pádsko-alpské regiony italského Severu:
tcnto lid jc definován jako "multiregionální spolcčenství s toutéž kulturou". V rocc
1991 byla vytvořena Liga Scveru, která integrovala v rámci tohoto populistického
modelu různé regionální ligy. Nadále již za cíl nebyla označována autonomie
jcdnotlív)'ch krajů, nýbrž ustavení "Severní republiky". která by měla zahrnovat
Toskánu a kraje severní Itálíe a s celou Itálií by mohla být spojena ve volném federativním svazku.
Model politického zprostředkováníje tedy kombinací mezi regionalismem a populísmem. Originalita spočívá v dllrazu na požadavky "běžného člověka", vycházejícího
z krizc tradičních politických identít. v odkazu na komunitu definovanou v tcrmínech
úzcmnich a historických. Místo straníckých programů nastupuje hlasitý apel na sebcvědomí severského lidu. sestávajícího z komunit "silných". vybavených svými
zájmy a také náležitou "potencí". jak tyto zájmy hájít (a to ncjen tvůrěího potcnciálu
podnikatelského. ale vc všcch významových odstínech. v neposlcdní řadě plodotvorné potence scxuální, v návaznosti na někdejší Mussoliního apely na mužnost
a vitalitu dědiců Římského impéria). Kladou se tak symbolické i materiální základy
pro konstrukci silného pocitu kolektivní identifikace a despektu vůči zaostalejšímu
"poafričtěnému" .Jihu včetně Říma. V rétorice vůdců se vždy hojně uplatňoval argument. žc "na ně pořád doplácíme", a přcdseda Ligy Severu Umber10 Bossi byl
jednoznačný, když nevyloučil odtrženi od Itálie. pokud se Řím bude stavět proti fedcralízaci: "Řím ani nemá na výběr: Buď s námi do Evropy, nebo s Rwandou Bu~
· ,,19/
run dL
jl/ní sc
Vl'
druhé
idclltitčjsou cizi.
***
Dúsledky krize tradičního stranického systému a dopady revoluce soudcú sc v
plném rozsahu odrazily vc trojích obecních volbách v průběhu roku 1993. Volební
zákon z března 1993 kombinující většínový a poměrný princip rozšíří I aplikaci
většinového systému až na obce pod 15 000 obyvatel. Volba starostú probíhala
pi"ímo v jcdnomandátov)'ch obvodech ve dvou kolech. K vítězství již v prvním kolc
byla nutná absolutní většina hlasů. jinak do druhého kola postupovali dva kandidáti
s ncjvyšším počtem hlasů. Společného kandidáta mohly navrhovat různé koalice: v pří­
padě jeho vítězství obdržela tato koalice šedesát procent Hesel v městské radě, která
se proporčně rozdělila mezi její členy.
K volbám předložilo své kandidátky velké množství politických subjektů pod nejrůznějšími názvy - v připadč velkých stran buď k pouhému přckrytí negativního
obrázku spojovaného s jejich obvyklými názvy, v jiných případech jako výsledek
vnitI-ních roztržek a stranického štěpení. Šlo o skutečnou záplavu "občanských kan-
Politologická revuc * prosince. 1994
17
didátek" nebo kandidátek na prosazování konkrétních mistních zájmů ve zfetclné
distanci od politick)'ch stran.
Volby se ve většině obvodů konaly v červnu, posléze pak v listopadu a prosinci
roku 1993. V obou pfípadcch phnesly zhroucení Křcsfanské demokraeíe a témě,·
vymizení socialistických a laických stran. V červnu Kfesťanská demokracie ztratila
více než 10 %, ale s 18 získan)'mi procenty by la stále ještč největší ítalskou stranou.
Zhroucení se dostavilo na podzim, kdy klesla na 12 % a v čele italsk)'ch stran byla
nahražena nástupkyní PCL Demokratickou stranou levice (PDS). Bývalí vládní
partndi DC - socialisté. sociální demokraté a liberálové - utrpěli porážku již v červnu.
Zatímco ještě v roce 1992 představovali přibližně čtvrtinu voličů, v roce 1993 nedosáhli ani 7 %. Lombardská liga vyšla se svými 15,3 % jako velký vítěz červnových
voleb, avšak utrpěla jisté zklamání na podzim, nikoli pro přílišný úbytek hlasů, ale
proto, že se jí nepodahlo obsadit velké metropole. Opačně se vyvíjela situace pro
Demokratickou stranu levice (PO S), která v červnu přes skromné výsledky při při­
mých volbách starostů dokázala prosadit velký počet svých kandidátů do zastupitelských rad, což ještě vzrostlo na podzim. Podzim však také přinesl neočekávaný
triumf Italského sociálního hnutí (MSI) zejména na Jihu, kde neofašisté získávali
hlasy úměrně tomu, jak je Kfesťanská demokracie ztrácela. Demokratická strana levice byla hlavně v lidových čtvrtích na Severu vystavena vážné konkurenci nejen
Lombardské ligy, ale i strany Komunistická obnova (RC), a ve velkých městech
Lombardie a Piemontu vesměs končila na tfetim mistě, zatímco na Jihu a na Sicílii ji
zastiňovalaještě Křesfanská demokracie a protimafiánské a moralistické seskupení
Rete. V listopadu zaznamenala velký úspěch ve všech proporčních obvodech a
zůstala nejsilnější italskou stranou.
lIIavní poučení z místních voleb vyplývalo z koaliční politiky, úspěšné pro levicové subjekty a neúspěšné pro pravicové. Liga, zdůrazňující svou odlišnost od tradičních stran, projevila minimální koaliční potenciál a nedokázala se prosadit při
volbách starostů. Svým absolutním liberalismem vzdálená levici, svým federalismem v bojovné kontrapozici vůěi unitaristickým neofašistům a svými prudkými
útoky na bývalé vlády nespojitelná s Kfesťanskou demokracií, tato strana se jevila
koncem roku 1993 jako zcela nekoalovatelná. A v ještě větší izolaci se nacházelo
Italské sociální hnutí, které přes velký pfirůstek hlasů zůstávalo nežádoucím partnerem pro kohokoli na italské politické scéně. Z tohoto nástinu vyplývá kofen
úspěchu, ale zároveň pfedstava o skutečně herojském vzepětí Silvia Berlusconiho,
který v následujících několika málo měsících se dokázal na politické scéně prosadit
a koalici, byť kř"ehkou, sestavit za účasti obou subjektů pfedurčených k izolaci.
Centristické strany se také nedokázaly rekonstituovat a ph volbě koaličních
partnerů byli jejich pfedstavitelé vesměs považováni za příliš zkompromitované,
takže k~ndidá~i Kfesťansk,é de~okracie se~eprosadil! v žádn~~rovinční metropoli a
ve velkych mestech vesmes am nepostoupili do druheho kola.S touto fragmentací a izolací pravice a stfedu pfíkř"e kontrastovala pružná koalič­
ní politika levice, která bez ohledu na nepfíliš výrazný počet získaných hlasů doká-
18
Politologická revue * prosinec, 1994
/ala důmysln)'mi koaličnimi dohodami, přizpůsoben)mi mistnim podmínkám, pro"adit velk)' počet starostú. Zejména Demokratická strana levice. tu ve spojení s ri\alskou stranou netransfOllliovaných komunistú RC třeba v Benátkách, tu zase v opozici
proti ni a spojená s reformním Demokratickým spojenectvím, jako v Turinč. nebo s
Retc. jako v Milánč, nebo i v co nejširších koalicích, do nichž dokázala kromč výše
/míněných stran seskupit i Zelené, různé místní strany, skupiny a iniciativy levicového i centristického raženÍ. Tato pružnost vedla k všeobecnému přesvědčeni, žejejí
vudce Achille Occhetto dokáže ze své strany učinit osu nejrúznčjších koalic i pro
parlamentní volby následujícího roku: všeobecně se očekávalo vítčzství levice.
K parlamentním volbám 27.-28. 3. 1994 se upírala všeobecná pozornost již
v/.hlcdem k tomu, že od parlamentu z nich vzešlého se očekávaly závažné změny
včetně ústavní reformy, změny, na jejichž charakteru (posílení úlohy prezidenta,
kancléřský systém, úloha Senátu, administrativní struktura) se předchozí zákonodárné sbory nedokázaly dohodnout. Všeobecné přesvědčení, že První republika
končí a zahajuje se období Druhé republiky, bylo ještě posilováno očekáváním, že
poprvé po půl století se sestavení vlády ujme levice v čele s Demokratickou stranou
levice (bývalými komunisty). Volbám tedy předcházelo intenzivní politické vyjednávní a přeskupování siL
Jako i v jiných situacích, tomuto přeskupování vévodila snaha získat nové
kladné identity a zbavit se identifikací negativních, tedy spojovaných s minulostí,
tf'eba pouhou změnou názvu, ale někdy i programovými změnami, rozkoly, výměna­
mi zkompromitovaných vedení apod. Tento proces, který kdysi v jiném historickém
kontextu zahájila bývalá Italská komunistická strana, rozdělená na jaře 1989 na Demokratickou stranu levice (PDS) a konzervativnější stranu Komunistická obnova
(RC), nyní vyvrcholil a nevyhnul se snad žádné tradiční politické síle. Z Křesťanské
demokracie, která tvořila po půl století osu všech vládních kombinací, se pouze
jednajejí dědická frakce - Lidová strana (PPI) - přihlásila k volbám s určitými nadě­
jemi na úspěch. Socialisté se rozpadli na tři skupiny ze zanedbatelným vlivem,
tentýž osud postihl i sociální demokraty a radikály. Snahou pozbýt negativní identifikace s minulostí se řídilo také Italské sociální hnutí, jcž jeho vůdce Gianfranco
Fini, nikoli bez odporu části členské základny, přetvořil na Národní alianci (AN).
A základní novinkou celé kampaně byla přítomnost zcela nového politického
subjektu na italské scéně - strany Vzhůru Itálie Silvia Berlusconiho.
Berlusconi, jeden z nejbohatších mužů v Itálii, někdejší stoupenec reforem a
osobní přítel socialisty Bettina Craxiho, založil na podzim 1993 v Miláně jakousi
akciovou společnost pro politiku či mozkový trust pod názvem Sdružení pro dobrou
vládu a koncem ledna 1994 již oznámil vznik politické strany Vzhůru Itálie se
základním cílem zamezit vítězství levice v nadcházejících volbách. Z púvodního
sdružení se během několika málo měsíců iniciativa rozšířila na přibližně 6 000 klubú
sympatizujících občanů a výraznou úlohu sehrály i sdělovací prostředky. (Berlusconi je majitelem několika televizních společností a řady novin a časopisů). Zakrátko
se hnutí. prezentované jako alternativa všem předchozím vládám, ohlašující mimo
Politologická revue * prosinec, 1994
19
jiné nástup nové generace politikú nezkompromitovan:?eh s dosavadními vládami,
stalo hlavní hybnou silou pravicového projektu, do nějž se Berlusconimu podahlo
začlenit i Národní alianci G, Finiho a Ligu Severu,
K volbám se tradičně dostavilo vysoké procento Italú (X6 %) a rozhodovali se v zúsadě mezi třemi vyhraněnými bloky, vedle nichž ještě figurovalo nčkolik dalších
kandidátek, Berlusconiho strana Vzhúru Itálie, ktcrú na Jihu vystupovala v koalici s Národni aliancí a několika menšími subjekty (tato koalice se prezentovala pod názvem
Pól dobré vlády) a na Severu s Lígou Severu pod názvem Pól svobody, vyhrála, Levíeové seskupení, které vystupovalo pod názvem Progresisté a zahrnovalo pře­
devším Demokratickou stranu levice, dále stranu Komunistická obnova a Rete, se
umístilo jako druhé, Konečně střed vystupoval v koalici pod názvem Pakt pro Itálii
a sdružoval dvě dědické skupiny křesťanských demokratú - Italskou lidovou stranu a
pakt kolem bývalého křesťanskodemokratickéhopolitika Maria Segniho,
Výsledky voleb do Poslanecké
sněmovny -
celkem 630
mandátů
~~~-
Stranv a koalice
Počet mandátů
c----'-.'--~- .-~~--..-~-.-----.-- ..- ...- - - C " - - - - - - - ...- - - - - .
Pravice
366
Levíee
231
Střed
46
Ostatní
5
1----
---
I------------~~~--_.~---.
.-~~-- .-------.~--.
Výsledky voleb do Senátu - celkem 315 mandátú
Strany a koalice
.
_.~~-.-~~~~~~-~--~-
Počet mandátú
Ec-i,~-e----------- --------·---·+-~--~-:-;2-5---~~- .. '--.
Střed
Ostatní
-J-II
31
7
Volby najaře 1994 skutečně vyznačily mezník mezí První a Druhou republíkou,
avšak s mnoha otevf-enými otazníky nad tím, zda problémy neřešitelné v První republice budou sehlldnější v rodících se institucích republiky Druhé. Situace polarizovaného pluralismu přetrvává, i když v pozměněné podobě. Na politické mapě se
vý-razně oslabilo centrum, což automaticky nicméně nemusí vést k oslabení polarizace a k dostředivé dynamice stranického systému, jak si reCormátoh přúli. Vítězná
koalice odmítla tradiční nepsané pravidlo zastoupení opozice v nejvyššich legislativních
Cunkcích a snažila se prosadit výlučně kandidáty z vlastních řad. Bez problémll se to podařilo v Poslanecké sněmovně a u nejvyšších funkcí i v Senátu, zato ve volbách
předsedů senátních komisí pravicová koalice obsadila jen pět ze tr-inácti míst. A v jednom
20
Politologická revue * prosince, 1994
případč dokonce se koalíční Liga Severu spojila s opozicí, aby 1110hla porazit
Berlusconiho kandidáta. Také ještě s určít~m odstupem po volbách nebylo jasné.
zda se vítčzúm podaří sestavit vládu. právě díky tf"enicím mC/í Lígou Severu a Národní aliancí, proti jejíž účastí ve v ládě zaznělo í ze zahraničí mnoho v~hrad a protestů s poukazy na !ilšistickou minulost. S obtížemi sestavená vláda také jen
nejtěsnčjším rozdilem při hlasování v Senátu. kde mají vitězové jen relativní větši­
nu, získala důvěru (s podporou nčkolika senátorů za Lidovou stranu, jimž stranické
vedení vzápčtí členství pozastavilo). Teprve na prověrce praktiek~'m vládnutím tak
zůstává závislá odpověď na otázku, zda Druhá republika přinese s sebou také vlády,
které dokáži tllngovat po většinu svého volebního období.
V úvodu jsme zmínilí. že Itálíe často pf'edznamenávala v~'voj v jiných oblastech
a také pro politologícké myšlení předkládala nad jíné významné podněty. Pr-csto by
bylo předčasné se pouštčt do odvážný'ch prognóz, třeba z hlediska perspektív podnikatelské politíky, neboť jedny aní dvoje volby na to nestačí: Závratný vzestup Sílvia
Berluseoniho se může stejně rychle přeměnít v závratný pád. Dalši výzvou ke zkoumáni je úloha médií, protože není tajemstvím. že Berluseoní za úspčeh vděčí televíznímu a tískovému impériu, což jako majitel nezpoehybí"luje aní nepodeerluje, jak
svčdčí snahy tuto kontrolu ještč rozšír-it. Zdá se, že konstitutívní prvky demokracie
sklonku 20. století budou mít ve své zatěžkávací zkoušce znovu svou premíéru v Itálíí.
Poznámky
II Gabríel Almond. Sidney Verba. 7he CIVIC Clllture. l'rínceton University l'rcss. 1963
2/ Gíovanni Sartorí. Partles and Party Systems, FrameH'orkjór /lnalysis, New York 1976.
3/ Gíovanni Smtori. Teorta dei Par/lli e Caso 1taliano, Sugarco Edízioni, Milano 1982.
41 Tamté':, str lL
5/ Maurice Duvergcr, Les Partis politiques, A. Colin, l'arís 1954.
6/ Giorgio Galii, 11 bipartismo lmperfetto, II Mulino. Bologna 1966.
7/ D. Maek Smith. Vlctor Emmanuel, Cavollr and the Rlso.vglmento, Oxford 1971: G. Dalla
Torre, 1 caltolici e la vila pubblica itallGna, 2 vols., Roma 1962; F. L Cavazza e S. R. Graubard (eds.) 11 caso italiano, Garzanti, Milano 1974; A. Matinellí eG. l'asquino, La politica
nelľltalia che camblG, Feltrinelli, Milano 1978; Gabriele De Rosa, II Partito popolare italiano, Latcrza, Roma-Bari 1976.
8/ Rcnzo de Felicc, Mussolini lljáscista: la conquista del potere (1921-1925), Torino 1966;
TentýŽ, Le intetpretazioni del jascisl/1o, Latcrza, Bari 1972; E. Santarelli, Fascismo e neojascisl/1o. Editori Riuniti, Roma 1974.
9/ Antonio Ciambino, Stona del dopoguerra dalla Libera::ione al potere DC. Laterza. Bari
1975; Giuseppe Mammarella, Italy ajier Fascisll1, 1943-1965, University of Notre Damc
Press. Notre Damc 1956; Giuseppe di Palma, Las democracias sucesoras. EI caso de 1talia,
Rcvista de Estudios l'olítieos 27, Mayo-.Junío 1982.
J 0/ G. Sartori, Teoria Jel Partiti. op. cit. str. 264.
ll! V. Siea, 11 collcorso del partili. in: Studl per il decellnale della Costilu::ione, Milano 1')58:
Giacomo Sani, Notas sobre el sistema ltaliano de partidos, Revista de Estudios l'olíticos
27. Mayo-J unio 1982
Politologická revue' prosincc, 1994
21
12/ G. Almond. S. Verba, op. cit.
13/ A. Parisi, G. Pasquino (a eura di). Continllltá e ml/tamento elettorale ln !tafta.. II !Vlulmo.
Bologna 1977. J. LaPalombara. Italy Fragmentation. lsolation. Alienation. in. I W. Pye. S.
Verba (eds.), Politieal Culture and Political Development. Princeton University Press.
1965.
14/ G iovanni Sartori, Salvare il pluralismo e superare la polari::::azione. Rivista ilal iana di
Seienza Politica, 1974/3.
15/ Celso Ghini, II voto degli ilaliani 1946-1974. Edilori Riuniti, Roma 1975. Gianfranco
Pasquino, /taly: The Twilight ofthe ParlIes, Journal of Democracy, January 1994.
16/ Giacomo Sani, op. cit.
17/ Giovanni Sartori, Teoria dei Partili. op. cit.
18/ Sergio Romano, L '/talia scappatla da mano, Longanesi, Milana 1993; Antonio Cantaro, Fenomeni "morbosi" nella demoera::ia italiana, Democrazia e diritto, 1992/2. Philippe
Marliére, /talie: La démoeratie ehrétienne sansfoi ni loi, Les Temps Modernes No 569, décembre 1993; srv. též disk'use v časopise II Mulino 1992/2,3, a Democrazia e dirillo,
1992/4.
19/ Citace dle Roberto Biorcio, II populismo regionalista deUa Lega Nord, Democrazia e diritto
1992/2. Dále viz: Daniele Vimercati, / Lombardi aUa nuova eroeiata. il 'Jenomeno Lega"
dall'esordio al triorifo, Mursia, Milana 1990; Bernard Poche, La Ligue Nord faee ti ľEtat
italien, Revue politique et par1ementaire No 968, Novembre-Décembre 1993.
20/ Srv. monotematické číslo Revue po1itique et parlementaire 968, Novembre-Déccmbre 1993.
Résumé
Formation et désintegration d'un systeme de partis:
La Premiere république italienne
La vie politique italienne servant toujours de laboratoire pour la pensée théorique, depuis Rome antique, Maehiavel, Mosea, Pareto et Miehels, il enfut de méme
dans le eas de I 'ouvrage systématique de Sarton' sur les partis politiques, réelaboré
substantiellement pour son édition en italien. Le systeme de partis en question
s 'éeroula un quart de siecle apres la premiere formulation de la notion d 'une polarisation extréme. L 'article passe en revue 10 formation du systeme de partis de la
Premiere république, le fonetionnement de la partitoeratie et des formules de eoalition depuis De Gasperi, passant par des projets de remodélation représentés par le
eompromis historique du PC/ et "l'autre majorité" avee des référenees CI 10 gauehe
romantique et libérale du Risorgimento pratiqués par BeUino Craxi et les soeialistes. On fait référenee également CI 10 déeomposition politieo-territoriale inearnée
dans 10 montée du populisme et le phénomene des ligues, ainsi qu 'CI la "révolution
des juges" qui bouleversa tous les partis historiques. Tout en jugeant prématuré
formuler des pronostiques CI propos du phénomene Berluseoni, I '/talie ne eede
quand méme pas sa plaee de laboratoire politique pour les déeennies CI venir.
22
Politologická revue * prosinec, 1994