Unesena stínem

Přeložil:
MARTIN KÖNIG
Karen Chance: Unesena stínem
Vydání první
Copyright © Karen Chance, 2007
All rights reserved including the right of reproduction in whole
or in part any form.
This edition published by arrangement with NAL Signet,
a member of Penguin Group (USA) Inc.
Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4,
www.baronet.cz v roce 2012 jako svou 1739. publikaci
Přeloženo z anglického originálu Claimed by Shadow
vydaného nakladatelstvím A ROC BOOK (USA) v roce 2007
Český překlad © 2012 Martin König
Přebal a vazba © 2012 Ricardo a Baronet
Ilustrace na přebalu © 2012 Larry Rostent, represented by Artist Partners
Odpovědný redaktor Jiří Podzimek
Korektorka Stanislava Moravcová
Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2
Tisk a vazba:
, s. r. o., Český Těšín
Veškerá práva vyhrazena.
Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována
či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení.
Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané
Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134.
ISBN 978-80-7384-641-1
BARONET
Praha 2012
Karen Chance
UNESENA STÍNEM
Poděkování
Mé díky patří Marlinovi a Mary za to, že mi doslova poskytli útočiště před bouří. Katrina sice byla zlým
snem, ale vy jste mi pomohli ten rok změnit v něco pozitivního. Zvláštní poděkování patří Anně
Sowardsové, nakladatelce, která s nekonečnou trpělivostí přečetla mnoho verzí této knihy. Za všechny ty
skvělé nápady si zasloužíš status spoluautorky, ale protože tvé jméno nechtějí dát na obálku, píšu ho sem.
Kapitola 1
Kterýkoli den, který začne v baru plném démonů, v kasinu stylizovaném jako peklo, pravděpodobně
neskončí dobře. Tehdy jsem si ale myslela, že by v takovém bordelu mohla být zábava – když je jenom
pro ženy a obsluhují tu pohlední inkubové. Jenomže přítomné milovnice démonů seděly nešťastně
zhroucené u stolů, držely si hlavy, jako by měly migrénu, a své společníky naprosto ignorovaly. Nešťastně
se tvářil i Casanova, ležérně posazený proti mně. Svůdnou pózu udržoval podvědomě – asi ze zvyku,
řekla bych – ale výraz jeho tváře moc přitažlivě nepůsobil.
„Tak fajn, Cassie!“ vyštěkl, když jeden z jeho hochů najednou začal nekontrolovaně vzlykat. „Řekni mi,
co chceš, a koukej s nima odsud vypadnout! Mám tady nějakou práci!“
Mluvil o těch třech starých ženách, hřadujících na vysokých barových židlích. Dokonce i obsluhující
satyr kvůli nim ochabl na místě, které ostatní vystavují málokdy, zatímco jedinci jeho druhu ho exponují
ne​ustále. Nepřekvapovalo mě to; ani jedna nevypadala na míň než sto let a jejich nejviditelnějším
atributem byly vlasy: zacuchané, mastné a od narození šedé, které v pavučinách splývaly až na podlahu.
Včera v noci jsem je zkusila umýt jedné z nich, Enýó, jejíž jméno vlastně znamená „Hrůza“, ale hotelovým
šamponem jsem je nijak zvlášť nevylepšila. Vzdala jsem to, když jsem v jednom slepenci za levým uchem
objevila něco, co vypadalo jako půlka rozkládající se krysy.
Jejich vlasy měly ale jednu výhodu – odváděly pozornost od obličejů, takže si člověk hned nevšiml, že
mají dohromady jenom jedno oko a jeden zub. Enýó se zrovna snažila oko získat od sestry Deinó
(„Obava“), protože si chtěla prohlédnout toho barmana s vyděšeným výrazem. Třetí ze sester, Pefrédó
(„Neklid“), po​užívala zub k otevření sáčku s buráky. Nakonec to vzdala a strčila si do pusy celý balíček
i s celofánovým obalem, který pak šťastně žvýkala dásněmi. Kdysi jsem si myslela, že Graie jsou jenom
mýtem, který si znudění (a podle mě i úchylní) Řekové vymysleli pár tisícovek let před vynálezem
televize. Podle všeho to tak ale nebylo. Nedávno jsem získala – fajn, jasně, ukradla – pár věcí
z upírského Senátu, což je orgán, který řídí akce všech severoamerických upírů, a snažila jsem se přijít na
to, k čemu slouží. První předmět, který jsem zkoumala, taková malá duhová kulička v černé dřevěné
skříňce, začal zářit hned, když jsem ho vzala do ruky. O kratičký záblesk světla později jsem měla hosty.
Nedokázala jsem si představit, proč to trio bylo uvězněno, navíc v tak velkolepém místě, jako je vnitřní
svatyně bašty všech upírů. Sice uměly příšerně lézt na nervy, ale nezdálo se, že by byly nějak zvlášť
nebezpečné komukoli jinému než mému účtu za hotelové služby. Vzala jsem je s sebou do baru proto, že
jsem měla na výběr buďto tohle, nebo jsem je mohla nechat bez dozoru ve svém pokoji. Na staré ženské
měly energie dost, tudíž jsem zatím prožívala docela krušné časy, když jsem se je snažila zabavit.
Musela jsem si něco vyřídit, takže jsem je posadila před tři výherní automaty na mince, ale ony tam
samozřejmě nezůstaly. Jako nějaká tři prastará mimina měly jenom velice krátké období, kdy dokázaly
udržet pozornost. Do baru se vloudaly těsně po mně a nesly si pořádný náklad suvenýrů, které určitě
nesehnaly normálním způsobem. Deinó, pod paží svírající malého plyšového čertíka, mi do klína upustila
sněžicí kouli a vyrazila k baru. V kouli byl plastický obrázek kasina, které ale – místo, aby bylo zahaleno
falešným sněhem – obklopovaly drobné plameny, které se roztančily, kdykoli jste koulí zatřásli. Říkala
jsem si, že to jsem celá já: nechat se zatknout kvůli krádeži něčeho tak laciného.
I když jsem byla spíš naštvaná, že ty tři divné sestry musím hlídat, z výrazu Casanovova obličeje jsem
poznala, že bych je mohla použít ve svůj prospěch. Usmála jsem se a znovu se podívala, jak kasino
stravují plameny pekelné. „Jestli mi nepomůžeš, možná je tu nechám. Možná by jim změna prostředí
pomohla.“ Ani jsem se nesnažila poukazovat na fakt, jak špatný dopad by to na jeho podnik mělo.
Casanova zamrkal a hodil do sebe zbytek drinku, přičemž na okamžik odhalil silný, opálený krk pod
volným límcem košile. Technicky vzato to samozřejmě ten historický Casanova nebyl. Když smrtelníka
posedne démon inkubus, sice mu to maličko prodlouží život, ale moc zase ne. Ten Ital, proslulý svým
nepřekonatelným úspěchem u žen, zemřel před mnoha staletími, důvod jeho reputace ale přežíval. Na jeho
nejnovějším převtělení také nebylo nic, co by se mu dalo vytknout. Musela jsem si neustále připomínat, že
tu jsem pracovně a že to na mě ani nezkouší.
„Tvé problémy jsou mi ukradené,“ oznámil mi naštvaně. „Kolik za to, že si je odvedeš?“
„To není otázka peněz. Ty víš, co chci.“ Snažila jsem se těsné saténové šortky, které jsem měla na sobě,
upravit do pohodlnější polohy, ale asi si toho všiml. Ve flitry pošitém čertím kostýmu, komplet i se
špičatým ocasem, totiž člověk stejně výhružně nevypadá. Hříšný šarlat se mi ale zase nehodil k jahodově
blond vlasům a ke sněhobílé dívčí pleti. Takže jsem vypadala jako baculatá panenka, která si hraje na
drsňáka – není divu, že to na nikoho neudělalo dojem. Musela jsem ale vymyslet nějaký způsob, jak se
k němu dostat a nenechat se poznat, a vypůjčit si kostým ze šatny zaměstnanců mi tehdy přišlo jako docela
dobrý nápad.
Casanova si naleštěným zlatým zapalovačem zapálil krátkou cigaretu. „Jestli si přeješ umřít, je to tvoje
věc, ale já tím, že bych si něco začal s Antoniem, hlavu do oprátky strkat nebudu. Ten chlap je celý lačný
po pomstě. To bys měla vědět.“
Tento bod jsem nemohla zpochybnit už proto, že Tony, mistr upír a můj dřívější opatrovník, byl na
prvním místě seznamu lidí, kteří mě chtěli mít v urně na krbové římse. Musela jsem ale najít jeho i jednu
osobu, o níž jsem měla silné podezření, že je s ním. V tom případě by ta urna ani nebyla zapotřebí.
Nezbylo by totiž ze mě nic, co by se muselo pohřbívat. A protože Casanova kdysi býval Tonyho
zástupcem, bylo celkem rozumné předpokládat, že ví, kde se ten mazaný parchant schovává.
„Myslím, že je s ním Myra,“ řekla jsem stručně.
Na podrobnosti se neptal. Nepatřilo totiž k žádným tajemstvím, že Myra byla jednou z posledních
bytostí, které se pokusily mou dráhu smrtelníka uzavřít jednou provždy. Nešlo o nic osobního – dalo by se
říct, že spíš o kariérní postup – dokud jsem jí do těla neudělala pár děr. Takže teď už se to zřejmě
osobním stalo.
„Máš mé sympatie,“ zamumlal Casanova. „Bohužel je to ale všechno, co ti můžu nabídnout. Asi chápeš,
že moje pozice je… poněkud nejasná.“
I tak se to dalo říct. Skutečnost, že Casanova v Tonyho zločinecké organizaci zastával tak významnou
pozici, jsem považovala za, mírně řečeno, neobvyklou. Upíři totiž démony obvykle pokládají za
nechtěnou konkurenci, ale na žebříčku mocných démonů inkubové zase tak vysoko nejsou. Většina
ostatních démonů je vnímá spíš jako svého druhu problém. Casanova ale zase byl neobvyklým inkubem.
Před mnoha staletími se zabydlel v těle jednoho španělského dona v domnění, že prostě jenom mění
stárnoucí tělo jednoho hostitele za novější verzi. Až do převtělení netušil, že vlastně pronikl do těla
mladého upíra, který byl ještě příliš slabý na to, aby věděl, jak ho vyhnat. A než to upírovi došlo, dosáhli
určité dohody. Staletí praxe, co měl Casanova ve svádění, pomáhala upírovi usnadnit krmení, Casanovovi
zase vyhovovala skutečnost, že má tělo, které nestárne a nezemře. Když se potom Tony rozhodl inkuby ze
Států spojit do nějaké výdělečné organizace, Casanova se stal vynikajícím adeptem na její vedení.
Jeho Dekadentní lázně se nacházejí v ohavné budově, přilehlé k Tonyho vegaskému kasinu Dante.
Zatímco manželé na dovolené rozhazují rodinné jmění u rulety, jejich zanedbávané manželky nacházejí
vedle útěchu mimo jiné v neobvyklých lázeňských procedurách. Tony bohatne ze zisků, inkubové získávají
víc rozkoše k ukojení, než kolik potřebují, a dámy odcházejí s leskem v oku, jenž jim vydrží několik dní.
Vlastně by to mohl být jeden z Tonyho ne tak hanebných podniků, kdyby nebyl ilegální – na rozdíl od
obecného mínění totiž vegaské policejní oddělení nad prostitucí oči nezavírá. Na druhou stranu ale upíři
lidským zákonům nikdy moc pozornosti nevěnovali.
„Jaký je v dnešní době trest za otrokářství?“ zeptala jsem se jakoby nic. „Vsadím se, že by ti smyčka
slušela.“
Casanova poprvé ztratil svůj blahosklonný výraz. Zahodil cigaretu, jejíž žhavý popel mu zasypal oblek
a zanechal na hedvábí mnoho drobných spálenin, předtím než je stačil smést. „S tím jsem nikdy neměl nic
společného!“
Jeho reakce mě nepřekvapila. Jelikož se angažoval v nesmírně výdělečném, ale také extrémně
nebezpečném obchodování s uživateli magie, Tony porušoval zákony lidské i upírské. Stříbrný kruh –
rada mágů, který magickou komunitu zastupuje stejně jako Senát upíry – tomu nápadu vehementně oponuje
a jejich smlouva s upíry ho vyloženě staví mimo zákon. Ignorování smlouvy znamená riziko války,
a i kdyby Senát neměl důvodů k jeho zabití už tak dost, jen tohle by k naražení na kůl stačilo.
„Jestli se tvůj šéf rozhodne, že to celé hodí na tebe, dá ti přesvědčování Senátu hodně práce.“ Soudě
podle jeho výrazu bych řekla, že Casanova pochopil, že tato možnost existuje. Svého zaměstnavatele znal
stejně dobře jako já. „Jestli ho ale najdu jako první, bude Tony mimo hru a ty budeš čistý. Čili pomoct mi
je ve tvém vlastním zájmu.“ Čekala jsem, že tahle věta zabere – vlastní zájem obvykle bývá nejlepším
způsobem, jak si na upírovi vynutit spolupráci – ale Casanova se zase rychle vzpamatoval.
Další cigaretu si už zapálil pevnými prsty. „Proč jsi si tak jistá tím, že vím, kde je? Neříká mi všechno.
Teď mu přece pomáhá ten Alphonse.“
Alphonse byl Tonyho současný zástupce a osobní strážce. Podle mě to byl ten nejošklivější upír, jakého
jsem kdy viděla, a ani jeho osobnost nevyhlížela o nic lépe než obličej. Měla jsem ho ale raději než jeho
šéfa. Alphonse mě sice neměl nijak rád, pochybovala jsem ale o tom, že kdyby mu to Tony nepřikázal,
pronásledoval by mě sám od sebe.
„Když Tony zmizel, musel tu nechat někoho, kdo bude velet. Sázím na to, že to jsi ty a že víš, kde je.“
Celou dlouhou minutu mě pozoroval skrz závoj kouře. „Mám dočasné velení,“ připustil nakonec, „ale
jenom ve Vegas. Musíš kontaktovat Philly.“
Důrazně jsem zavrtěla hlavou. Tohle jsem rozhodně nechtěla. Ve Filadelfii, Tonyho hlavním místě
podnikání, totiž žilo až moc lidí, kteří na mě nevzpomínali zrovna s láskou. Byly to city mnohem horší.
„Ehm… Tam by mi možná něco dali, to jo, ale informace by to nebyly.“
Casanovovi zacukaly koutky úst a výraz pobavení, který pronikl až do těch očí v odstínu whiskey, mu
dodal ještě větší atraktivitu, než jakou oplýval normálně. Nasucho jsem polkla a předstírala, že jsem si
ničeho nevšimla, za což se mi dostalo rozverného pousmání. Informace ale žádné.
„Víš stejně dobře, jako já, že rodina zradu snáší velmi špatně,“ ucedil. „Obzvlášť to platí o jistém
démonovi lomeno upírovi, kterého většina považuje za pošuka. A tím, že jsem nedávno obdržel dočasnou
kontrolu nad operacema na západním pobřeží, jsem žádné další příznivce nezískal. Hodně lidí čeká na to,
až šlápnu vedle, a zrada šéfa do téhle kategorie rozhodně patří.“
Na upřímnost jsem připravená nebyla, takže mě trochu rozhodila. Mlčky jsem na něj hleděla, zatímco se
mi od žaludku do krku rozlévala vlna strachu. Zase jsem ji zatlačila dolů; teď jsem si nemohla dovolit
dávat najevo nejistotu. Jestli nenajdu nějaký způsob, jak Casanovu přinutit se otevřít, Myra brzy udělá
totéž se mnou – ale nožem.
Naklonila jsem se přes stůl a vyložila svou nejlepší kartu. „Tu tvou obavu z pomsty rodiny naprosto
chápu. Ale zkus se zamyslet nad tímhle: Jestli Tonyho zabiju já nebo ho nabodne Senát, budeš v perfektní
pozici získat nějaký majetek. No řekni, nechtěl bys mít tenhle podnik jenom pro sebe?“
Casanova si prohrábl kaštanové vlasy, které se mu bez jakýchkoli viditelných kadeřnických úprav
dokonale vlnily po ramena. Na sobě měl oblek ze surového hedvábí, jehož sytě hnědá barva skoro ladila
s očima. Na pánské oblečení sice žádný expert nejsem, ale ta vázanka v barvě šafránu vypadala draze.
Stejně jako jeho zlaté hodinky, ladící s manžetovými knoflíčky. Casanova měl zmlsaný jazýček,
pochybovala jsem ale o tom, že by ho Tony přeplácel – štědrost mezi jeho charakteristické rysy nepatřila.
Toužebně se rozhlédl kolem. „Co bych dal za jiný interiér,“ pronesl. „Víš, jak je pro kunčofty těžké
přenést se přes tohle prostředí?“ Chápala jsem, co tím myslí. Pochmurný interiér ve stylu opiového
doupěte včetně baru s dračí hlavou, z jejíchž vyřezávaných nosních dírek dokonce občas vyrazily proužky
dýmu, nebyly úplně přesně tím, co dokázalo navodit romantickou atmosféru. „Mí hoši musí pracovat
dvakrát tak tvrdě, než by měli. Minulý týden jsem fingoval prasklé potrubí, abych měl záminku rozkopat
halu, ale je toho potřeba udělat ještě spoustu, a to jsem ještě ani nezačal u vchodu! Ten vyděsí půlku
potenciálních zákazníků ještě předtím, než dojdou ke dveřím.“
„Tak mi odsud pomoz.“
Lítostivě zavrtěl hlavou a spolu s povzdechem vyfoukl i tenký proužek kouře. „Nemožné, chica. Kdyby
to Tony zjistil, zničil by mě. Musel bych si najít nové tělo, protože tohle by narazil na kůl, a já jsem si na
něj už zvykl.“
Došlo mi, že to Casanova riskovat nechce. Mnohem praktičtějším tahem je v povzdálí čekat, kdo vyhraje
– vlastně to dobře charakterizuje upíří taktiku. Já jsem tuto možnost naneštěstí neměla.
Jako dědictví po jedné potrhlé jasnovidce na mě zbyl titul Pýthie, hlavní světové vizionářky. Dar od
Agnes přišel spolu s obrovskou mocí, kterou všichni chtěli buďto monopolizovat pro sebe, nebo ji zničit,
já jsem se ho ale momentálně nedokázala zbavit, protože dárkyně bezohledně zemřela předtím, než jsem
stačila vymyslet, jak jí ho vrátit. Za předpokladu, že na to budu žít dost dlouho, jsem to celé chtěla předat
někomu jinému, zatím… se mě ale Tony chystal zabít, Senát chtěl, abych byla jeho nastrčenou figurkou,
a… ano, a ještě se mi nějak podařilo nasrat ty mágy. Co k tomu mám říct? Jsem prostě snaživá.
„Tony ale proti šesti Senátům nevyhraje,“ pronesla jsem stroze. „Mají vzájemnou dohodu – jestli na něj
vyhlásí hon jeden, půjdou po něm všichni. Dřív nebo později ho dostanou a on pak začne z toho, co se
stalo, obviňovat všechny ostatní. Narazí ho na kůl tak jako tak, ale vsadím deset k jedné, že ještě předtím
stihne prásknout tebe a všechny ostatní. Pomoz mi, a možná se k němu dostanu dřív než oni.“
Casanova típal cigaretu do černého lakovaného popelníku a přitom si mě zamyšleně prohlížel. Tmavýma
očima přelétl mé oblečení a rty mu zvlnil nepatrný úsměv. „Říká se, že jsi teď Pýthie,“ řekl konečně
a jednou ze svých rukou s dlouhými prsty zlehka přejel po mé. „Copak nemůžeš svou moc použít k tomu,
aby sis to vyřešila? Hodně by to pro mě znamenalo.“
Na místě, kde se mě dotkl, jsem cítila, že mám kůži teplejší než obvykle, a ten pocit se šířil do celé
paže. Hlasem poklesl o jednu oktávu, až začal chraptět. „Dokážu být velice dobrý kamarád, Cassandro.“
Zvedl mi ruku a obrátil ji, aby mi mohl prstem zlehka přejet doprostřed dlaně. Zrovna jsem chtěla
pronést nějakou sarkastickou poznámku, když naklonil hlavu. Po čáře, kterou nakreslil, pak přejel rty;
pocit to byl hedvábně měkký, ale přesto jako by za sebou zanechávaly značku, až jsem zapomněla, co
jsem to chtěla říct. Podíval se na mě skrz tmavé řasy… jako dívat se do tváře cizince s hrozivě krásnou
vizáží a hypnotickým pohledem. Vzpomněla jsem si na to dávné rčení, že jediným rozdílem mezi donem
Juanem a Casanovou, dvěma největšími světovými milenci, spočívá v tom, že když své vztahy končil don
Juan, ženy ho nenáviděly, kdežto Casanovu milovaly i poté, když odešel. Začínala jsem chápat, proč.
Ucukla jsem rukou dřív, než jsem podlehla pokušení ji použít k tomu, abych ho k sobě přes stůl přetáhla.
„Sklapni!“
Překvapeně zamrkal a znovu se po mně natáhl. Když se mě dotkl tentokrát, byl ten teplý pocit silnější
a po kůži se mi rozběhlo mrazivé horko. Najednou se mi před očima zhmotnila představa žhavých
španělských nocí, vůně jasmínu a teplé zlatavé pokožky, klouzající po té mé. Zavřela jsem oči, nasucho
polkla a zkusila ty pocity potlačit, ale podle všeho jsem jim jenom pomohla se zhmotnit. Někdo mě
zatlačil na silnou péřovou matraci, až mě v jejích načechraných záhybech v podstatě pohřbil, a já jsem
pod rukama skutečně cítila jemnou tkaninu přikrývek. Všude kolem se rozlila záplava hedvábných vlasů
a po bocích mi čísi silné ruce přejely v dráždivém doteku, který jsem sotva registrovala, ale i tak mi žíly
zalil žárem. Ten vjem se potom bez varování změnil a ze svůdného tepla přešel do spalujícího žáru. Na
okamžik jsem si myslela, že mě Casanovovy doteky skutečně spálí, než to ale začalo pálit doopravdy,
ruku pustil. Otevřela jsem oči a zase jsme spolu seděli v baru; jedinou známkou toho, co se stalo, byla má
zardělá tvář a tepající pulz.
Casanova si povzdechl a zase se opřel do židle.
„Ať už ten geis udělal kdokoli, věděl, co dělá,“ řekl mi a zamával na barmana o další drink. „Jenom ze
zvědavosti, kdo to byl? Myslel jsem, že neexistuje takový, který nedokážu prolomit.“
„Nemám nejmenší představu, o čem to mluvíš.“ Mnula jsem si ruku v místě, kde mi zůstaly jeho otisky
prstů, a zlostně jsem se na něj dívala. Ten jeho pokus o odvrácení pozornosti se mi nelíbil – nebyla jsem
přece žádná jeho odpolední jednohubka – stejně jako způsob, jímž to bolestně ukončil.
„O geisu. Nevěděl jsem, že si někdo vyznačil nárok už předtím, jinak bych ne –“
„Co to je geš?“ Opravil mou výslovnost, nijak mi tím ale nepomohl. Číšník nám přinesl nové pití.
Trochu jsem ho do sebe hodila, protože už jsem byla docela naštvaná.
„Nehraj si se mnou, Cassie; víš, co jsem zač. Copak sis myslela, že to nepoznám?“ zeptal se mě
netrpělivě. Něco ve výrazu mého obličeje ho pak ale přinutilo vytřeštit oči. „Ty to vážně nevíš, nebo jo?“
Rozzlobeně jsem se mu dívala do očí. Zase další komplikace; přesně to jsem teď potřebovala. „Buďto
přestaň mluvit z cesty, nebo…“
„Někdo, nějaký mocný uživatel magie nebo mistr upír, na tebe vznesl nárok,“ vysvětloval trpělivě
a vzápětí se opravil. „Nebyl to vlastně nárok. Spíš je to taková obrovská cedule Ruce pryč, asi míli
vysoká.“
Seděla jsem tam a cítila, jak se mi za krkem rozlévá nová vlna horka. Vzpomněla jsem si na jeden
kultivovaný a pobavený hlas, který mi sděloval, že patřím jemu, jako jsem mu patřila vždycky a budu
patřit navždy. Toho jsem teď chtěla zabít.
„Co to přesně znamená?“
„Takový geis je magické pouto, které obvykle zahrnuje nějaké tabu nebo zákaz nějakého chování.“
Všiml si, jak jsem zmatená. „Vzpomínáš si na příběh o Meluzíně?“
Vynořila se mi jedna vzpomínka z dětství, byla ale jenom slabá. „To je nějaká pohádka; myslím, že
francouzská. Byla to nějaká poloviční víla, která se změnila v draka, ne?“
Casanova si jenom povzdechl a nad mou nevědomostí zavrtěl hlavou. „Meluzína byla šest dní v týdnu
překrásnou ženou, byla ale prokletá natolik, že sedmého dne vypadala jako poloviční plaz. Provdala se za
Raymonda z Lusignanu, poté když souhlasil s podmínkou, která mu zakazovala ji spatřit kdykoli v sobotu,
i když mu odmítala říct proč. Mnoho let spolu žili šťastně až do dne, kdy jeden z bratranců přesvědčil
Raymonda, že sobota je dnem, kdy se stýká se svým milencem, a on ji špehoval, aby se dobral pravdy.
Tím podmínku – geis – porušil, Meluzína se stala drakem navždycky a o Raymonda, svou životní lásku,
přišla.“
„Chceš snad říct, že se ten příběh skutečně udál?“
„Nemám ponětí. Jde o to, že tohle pro geis platí.“ Jeho ruka se vznášela nad mou, ale už se nepokusil se
mě znovu dotknout. „Tenhle je nejsilnější, jaký jsem kdy cítil, a už je vyřčený delší dobu. Je docela dobře
zažraný.“
„Definuj ,delší dobu‘.“
„Roky,“ řekl a snažil se soustředit. „Aspoň jednu dekádu, možná i víc. Ale dekáda není záležitostí
pouhých deseti let. Pro účely tohoto kouzla se měří jako procento tvé délky života. Tobě je kolik – něco
přes dvacet?“
„Zítra čtyřiadvacet.“
Pokrčil rameny. „No, a máme to. Zhruba půlku tvého života tě někdo vlastnil.“
Do tváře se mi vehnal další nával krve. „Mě nikdo nevlastní,“ oznámila jsem stroze, ale nezdálo se, že
by to na Casanovu udělalo nějaký dojem. „Co tenhle geis dělá kromě toho, že přede mnou varuje lidi?“
Brzo jsem si začala přát, abych se nezeptala. „Dú​thracht geis znamená silné magické spojení – jedno
z nejsilnějších. Paranoidní mágové s nemagickými manželkami ho ve středověku používali jako jednu
z variant pásu cudnosti. Slyšel jsem, že se používá taky při domluvených manželstvích, kvůli potlačení
počátečních rozpaků.“
Chviličku se soustředil a pokračoval. „Pokud vím, umožňuje to tomu, kdo ho uložil, znát tvé emoce – ty
skutečné, ne ty, které dáváš najevo – takže mu nemůžeš lhát. Taky mu to dává aspoň hrubou představu
o tom, kde v kteroukoli dobu jsi. Nemusí znát tvou přesnou lokaci, ale určitě ji dokáže zúžit na město, ale
asi i ještě dál.“
Vzpomněla jsem si na toho arogantního magora, kterého jsem silně podezřívala, že za tím stojí, jak mi
říkal, že mě dokázal najít už jednou, protože měl pomoc zpravodajské sítě Senátu. Možná měl, ale muselo
toho být ještě víc. Napadlo mě, při kolika jiných příležitostech mi říkal jenom částečnou pravdu.
„A kromě toho to taky zvyšuje vaši vzájemnou přitažlivost, takže každé vaše další setkání je
intenzivnější. Dopadá to tak, že ani nechceš utéct.“
Cítila jsem, jak mě zalévá chlad. „Takže nic z toho, co cítím, není skutečné.“ Nemohla jsem uvěřit tomu,
že by klesl tak nízko. Věděl zatraceně dobře, jaký vztah mám k tomu, když mi někdo manipuluje
s myšlenkami nebo city.
Tím magorem, o němž mluvím, je Mircea, pět set let starý upír, nejvíce proslavený tím, že byl
Draculovým starším bratrem. A prvním člověkem, do kterého jsem se zamilovala. Nebylo to ani kvůli
jeho rodinnému jménu, ani proto, že byl mistrem první třídy a příslušníkem Senátu. Mnohem víc mě
zajímalo to, jak se ty jeho sytě hnědé oči zvlnily v koutcích, když se usmíval, nebo ty mahagonové vlasy,
které se mu rozlévaly po širokých ramenou, a ta jeho nemravně dokonalá pusa, která dodnes zůstávala tou
nejsmyslnější, jakou jsem kdy viděla. Kromě jiných titulů byl Mircea také tím upírem, kterému Tony říkal
Mistře. Tedy něco, co mělo upřímnost té pohledné tvářičky zpochybnit už dávno.
„Dúthracht nevytváří emoce,“ opravil mě Casanova. „Není to žádné kouzlo lásky. Dokáže jenom
povzbudit cit, který už existuje. Proto je mi divné, že by ho na tebe někdo použil, když ti bylo zhruba
jedenáct dvanáct?“
Otupěle jsem přikývla, faktem ale zůstávalo, že mně to divné nepřipadalo ani trochu. Než maminka
utekla s tátou, byla dědičkou Pýthiina trůnu ona. To, že se sama vydědila, však mé šance na nástupnictví
nijak ne​ohrozilo, protože novou Pýthii nevybírá ta původní. Konečnou volbu provádí moc, síla nebo
energie samotné funkce. Ta během tisíciletí – až na pár výjimek – vždycky vybrala stanovenou dědičku,
kterou už jako nástupkyni staré Pýthie vychovali. Mircea ale vsadil všechno na to, že bych mohla být
jednou z výjimek, a vší mocí se snažil zajistit, že až ta chvíle nastane, budu pořád vhodnou kandidátkou.
Z důvodů, jimž jsem úplně nerozuměla, musí nástupkyně zůstat až do zahájení rituálu přeměny cudná,
a Mircea nechtěl riskovat, že by mě ze soutěže vyřadilo nějaké pubertální pobláznění. Takže mě tím, že si
na mě udělal nárok sám, označil jako nedostupnou pro ostatní. Parchant!
„Říkals, že to zesiluje emoce,“ řekla jsem při vzpomínce na to, jak jsem se s Mirceou setkala poprvé
jako dospělá. „Tos mluvil jenom o těch mých?“ Když jsem Mirceu viděla naposledy, nechoval se úplně
lhostejně, jen těžko jsem to ale mohla říct s jistotou. Většina upírů jsou vynikající lháři, on je ale naprosto
bez diskuse šampionem číslo jedna – možná proto, že to patří k jeho práci hlavního diplomata Senátu.
Jeho posílají do ošemetných situací, aby s pomocí přemlouvání, svádění nebo lhaní získal to, co zrovna
chtějí. V tom, co dělá, je velice dobrý.
„Ne, tohle je obousměrné, podle mínění mnoha lidí jedna z velkých nevýhod toho kouzla.“ Casanova se
předklonil a podle všeho se mu líbilo, že mě může po​učovat. „Představ si to jako zesilovač na stereu: při
každém setkání je to o stupínek hlasitější. Aby se to spustilo, musíte tomu něco dát do začátku, ale jak to
naskočí a je to rozjeté, jste na cestě ke vzájemné posedlosti, ať už se to oběma líbí nebo ne.“
Otočila jsem se, aby neviděl můj výraz, a pokusila jsem se ignorovat ten tvrdý uzel v hrudi a svíravou
bolest v krku. Nevěděla jsem, proč se cítím být zraze​ná. Ne že bych Mirceovi někdy stoprocentně věřila.
Věděla jsem, že žádný mistr upír, hlavně žádný člen Senátu, do kategorie „hodný hoch“ nespadá. Svou
současnou pozici ani nemohl získat tím, že by byl cokoli menšího než nemilosrdný. Byla bych ale
přísahala, že něco takového by neudělal. Tony, ten ano, to mi bylo jasné, ale naivně jsem si myslela, že
jeho šéf je jiný. Já blbka! Vždyť kdo ho asi všechno naučil?
Když jsem se na Casanovu podívala znovu, měl obličej naprosto bez výrazu. „Říkáš, že je to
nebezpečné.“
„Celá magie je nebezpečná, chica,“ řekl něžně, „samozřejmě za správných okolností.“
„Neodbočuj!“ Nepotřebovala jsem, aby se někdo snažil ochránit mé city, chtěla jsem odpovědi. Něco,
co by mi pomohlo vymyslet, jak z toho ven.
„Neodbočuju,“ prohlásil. Nějaká žena ze sebe vyrazila vysoký výkřik, a on na okamžik přesunul pohled
na místo někde za mnou. „Sakra!“
Ohlédla jsem se přes rameno a viděla, že se mé tři spolubydlící rozhodly zahrát si šipky, přestože v baru
nebyl terč. Zatímco jsem se na ně nedívala, Deinó za​ujala místo na jednom konci baru a Pefrédó na
druhém, Enýó se postavila před něj a foukala párátka na bezbranného barmana. Než jsme stačili cokoli
udělat, Enýó vyfoukla další dávku drobných projektilů, po jejichž zásahu ubohý satyr vypadal jako hodně
nešťastný jehelníček. Když mu na hrudi vyrostl les malých červených teček, žena zaječela znovu,
a Casanova jejímu společníkovi naznačil, aby ji odvedl. Vrhl se na záchranu svého zaměstnance a já jsem
šla zachraňovat jeho. Holky mě někdy poslouchají – občas, když na to mají náladu – stejně jsem ale měla
pocit, že mě považují za někoho, kdo kazí zábavu. Casanova poslal třesoucího se barmana na zaslouženou
pauzu a já jsem holky zabavila tím, že jsem z kabelky vytáhla karty. Jsou to standardní tarotové karty,
které jsem před lety dostala k narozeninám a které jsou očarované tak, aby účinkovaly jako jakýsi
metafyzický prsten dobré nálady. Neříkají nic konkrétního, ale jejich předpovědi celkového klimatu,
obklopujícího nějakou situaci, bývají až děsivě přesné. Karta, která z balíčku vyjukla hned potom, kdy
jsem na něj sáhla, se mi nelíbila.
Navzdory obecnému – špatnému – názoru mají Milenci s nalezením spřízněné duše nebo vůbec s něčím
příjemným něco společného jen málokdy. Blízkost nějaké romance obvykle naznačuje Dvojka pohárů, ale
s Milenci je to složitější. Tato karta poukazuje na blížící se nutnost volby, takové, která zahrnuje pokušení
a bolest. A stejně, jako je tomu na obrázku karty v mém balíčku – Adam a Eva jsou vyhnáni z Ráje –
konečné rozhodnutí bude mít dalekosáhlé následky.
Musím podotknout, že to nikdy nebyla jedna z mých oblíbených karet. Během doby, kdy jsem zabavovala
zbývající párátka a dávala holkám novou hračku, Casanova poslal pro nového barmana. Nakonec jsme se
zase sešli u našeho stolu. „Všechno záleží na úhlu pohledu,“ řekl a navázal na rozhovor, jako by se nic
nestalo. Asi se za ta staletí už setkal s horšími zákazníky než s trojicí znuděných babek. „Ten geis je sám
o sobě neškodný. Ale – přesně jako v případě Meluzíny – jenom do té doby, dokud není porušený. Ta tvá
verze způsobuje jenom nekritickou lásku k jedné osobě. Dokud do takového vztahu nic nezasáhne, budete
oba šťastně žít až do smrti.“
Skutečnost, že bych možná ani nechtěla žít – šťastně ani jakkoli jinak – v kouzlem navozeném stavu
mysli, podle všeho důležitá nebyla. „A co když do toho něco zasáhne?“
Casanova se zatvářil poněkud znepokojeně. „Jak jsem se mohl mnohokrát přesvědčit, láska je skutečně
nádherná věc. Ale tohle má i svou ošklivou stránku. Pokud je tímto poutem někdo nebo něco vnímáno jako
možná hrozba, jedná tak, aby tuto hrozbu odstranilo.“ Všiml si mého netrpělivého pohledu a rozvedl to.
„Řekněme, že o tebe začne mít zájem nějaká osoba, co o magii evidentně nic neví. Takový normál geis
vycítit nedokáže, takže si toho varování ani nevšimne.“
„Co se stane?“
„Záleží na tom. Pokud je pouto nové a vy dva jste spolu ještě nestrávili moc času – jinými slovy, pokud
je amplituda nastavená na nízko – tak možná nic. Ale čím vyšší hlasitost, tím hůř bude takový rušivý vliv
snášen. Nakonec jeden z vás nebo oba dva podniknete kroky k eliminaci hrozby.“
„K eliminaci? Myslíš k zabití?“ Poklesla mi čelist. Mircea se musel pomátnout!
„Až k tomu by pravděpodobně nedošlo,“ ujišťoval mě Casanova a já jsem ucítila, že se mi sevření
žaludku trochu uvolnilo.
„Většina nápadníků rychle zmizí v okamžiku, kdy na ně začneš vykřikovat nadávky nebo když jim tvůj
milenec začne vyhrožovat.“
No paráda, řekla jsem si, když se mi žaludek zase vracel do sevřeného stadia. Díky Mirceově představě
o pojištění jsem se kdykoli mohla ocitnout ve cvokárně. „Ale co kdyby původce toho geisu chtěl, aby mě
někdo svedl?“
Nebyla to zbytečná otázka. Když Pýthiino zdraví začalo uvadat, Mircea vyslal upíra jménem Tomas, aby
se se mnou spřátelil. Madam Femonoe, Pýthie, již jsem já znala spíš pod jménem Agnes, si uvědomila, že
umírá, a zahájila rituály, umožňující, aby moc přešla na její následnici. Což spustilo celou tu novou hru.
Agnes sice mohla ten prastarý rituál spustit, ale dokončit jsem ho mohla jenom já – tím, že bych přišla
o panenství, které Mircea tak pečlivě střežil. Určil Tomase, aby se o tuhle maličkost za něj postaral on,
aby se tak nechytil do vlastní pasti. Mircea se narodil dávno předtím, než se stačil rozšířit názor, že by si
žena mohla své sexuální partnery vybírat sama, a Tomas byl služebníkem jiného mistra upíra, takže se
očekávalo, že bude plnit rozkazy. Tuto záležitost s námi pochopitelně nikdo nekonzultoval. Tomas byl
jedním z mála těch upírů, kteří dokážou živého člověka napodobit do té míry dokonale, že jsme spolu
mohli půl roku žít jako spolubydlící, aniž bych uhodla, co je zač. Sblížili jsme se, ale zase ne tak, jak by
se to líbilo Mirceovi. Nějak se mi nechtělo do svého bláznivého života kohokoli zatahovat, navíc jsem si
myslela, že Tomase tím, že si udržuju odstup, vlastně chráním. Ale dosáhla jsem tím jen toho, že jsem
přinutila Mirceu, aby se rituálu zhostil sám.
Nakonec jsme byli těsně před zlatým hřebem večera přerušeni, za což jsem byla potom, když se mi hlava
aspoň trochu pročistila, neskonale vděčná. Dokončení rituálu by znamenalo, že bych jako Pýthie zkejsla
už navždycky, což by ale vzhledem k tomu, jaký cíl jsem představovala, nepochybně znamenalo jenom
velice krátké časové období; ne že bych svou životnost teď sama odhadovala na nějak dlouhou dobu.
„Původce geisu ho může pro nějakou konkrétní osobu zrušit,“ potvrdil Casanova. „Slyšel jsem
o případech, kdy kouzlo použili poručníci na dědičky, aby zajistili, že zůstanou cudné do doby, než jim
vyberou vhodného nápadníka. Ten aspekt nekritické lásky kouzla měl zajistit, aby kohokoli, kdo jim bude
vybrán, přijaly radostně.“
Casanovův výraz se mi nelíbil. „Co se stalo?“
Z tenkého zlatého pouzdra doloval další cigaretu. S přihlédnutím k tomu, jak elegantně se obvykle
pohyboval, jsem měla pocit, že se mi jeho odpověď líbit nebude. „Geis upadl v nemilost proto, že někdy
selže,“ vysvětloval mi a zapaloval si přitom. „Někdy účinkoval, ale byly i případy, kdy dívky raději
spáchaly sebevraždu, než aby se provdaly za někoho jiného než za své opatrovníky.“
Když si všiml mého úžasu, pospíšil si s vysvětlením. „Je velice složité to kouzlo uložit správně, Cassie.
Taková nesobecká láska může znamenat spoustu věcí. Geis je určený k tomu, aby zajistil oddanost, ale
kolik znáš lidských citů, které mají jenom jeden aspekt? Oddanost se snadno přemění v obdiv – proč
myslíš, že bych měl být oddaný někomu, kdo není aspoň nějakým způsobem obdivuhodný? Z obdivu se
stává přitažlivost, přitažlivost přeroste v lásku a láska obvykle vede k touze vlastnit toho, koho milujeme.
Chápeš?“
„Ano.“ Mé tělo zřejmě mělo malý náskok před mozkem, protože mi na rukou vyvstala husí kůže.
„Z touhy vlastnit se většinou vyvíjí nějaký aspekt exkluzivity – ten člověk patří mně a nikomu jinému,
jsme si navzájem souzení a tyhlety věci.“ Mávl rukou, až se cigaretový kouř po cestě ke stropu opilecky
zapotácel. Velice podobně jsem se cítila i já. Mozek mi pokulhával, jak se snažil dát tomu zmatku nějaký
smysl, a navíc jím pořádně zmítaly mé emoce.
„To zase vede k žádostivosti,“ říkal Casanova, „která se v případě neúspěchu může změnit v zoufalství.
Takže i když je kouzlo uloženo správně, stejně často způsobuje problémy s tím, že jeho druh a množství
závisí na osobnostech těch, kteří jsou jím spojeni. A protože je tak složité, lze ho snadno podělat. Většina
mágů se o něj už ani nepokouší. Tvůj obdivovatel je buďto mocným uživatelem magie, nebo zná někoho,
kdo jím je.“
„Může si dovolit toho nejlepšího,“ pronesla jsem nepřítomně. Muselo mu to připadat jako perfektní
řešení: nechat mě u Tonyho, jednoho z údajně loajálních služebníků, a uvalit na mě geis, abych zůstala
nedotčená do doby, než pozná, jestli moc přejde na mě. Vynikající plán, pokud se v něm nepočítalo
s mými city. A s těmi se samozřejmě nepočítalo. Mistři upíři mívají tendence se svými služebníky
zacházet jako s figurkami na šachovnici, které posouvají bez zájmu o takové maličkosti, jako je to, co by
taková figurka mohla vlastně chtít.
„Antonio to být nemůže,“ přemýšlel Casanova nahlas a hloubavě si mě prohlížel. „Předtím, než jsi od
něj utekla, jsi u jeho dvora žila celé roky. Kouzlo by ti nedovolilo od něj odejít, a ty bys to ani nechtěla
zkusit.“
Škubla jsem sebou. Jen z pomyšlení, že bych měla být zaslepená láskou k Tonymu, se mi udělalo
malinko špatně. „Nejde to sejmout?“
„Osoba, která to uložila, to určitě dokáže.“
„Ne, myslím bez ní.“
Casanova zavrtěl hlavou. „Já bych to nedokázal, a to jsem velice dobrý, chica.“ Věnoval mi šibalský
pohled. „Samozřejmě, kdybych věděl, o kom je řeč, mohl bych pomoci. Možná někdo z mých kontaktů…“
Nechtěla jsem mu to říkat. Tony byl jeho přímým šéfem, ale Mircea byl Tonyho mistrem. Měl proto
nárok na cokoli, nač měl nárok Tony, stejně jako na kohokoli, kdo mu dlužil oddanost. Než si nějaký vyšší
mistr mohl vzít něco, co patřilo jeho podřízenému, bývalo obvykle zapotřebí určitého manévrování;
přinejmenším tehdy, pokud tento podřízený dosáhl statusu mistra třetí úrovně jako Tony. Protože ale Tony
momentálně byl v přímé opozici k Mirceovi i vůči celému Senátu, všechno, co vlastnil, teď přešlo pod
kontrolu jeho pána. Což je vlastně rozvláčné vysvětlení faktu, že Mircea je Casanovovým pánem. Nebylo
moc pravděpodobné, že by se mu inkubus vzepřel, ale bez dalších informací mi určitě nijak pomáhat
nechtěl.
Povzdechla jsem si. Být zatlačená do kouta se mi nelíbilo, ale koho jiného jsem se mohla zeptat?
„Mircea,“ řekla jsem, když jsem se ujistila, že nás nikdo neposlouchá.
Casanova se chvilku tvářil nepřítomně, ale potom vyskočil, jako by ho kopl kůň. „Tos ale mohla říct
dřív, Cassie!“ zasyčel polekaným šepotem. „Nechat tohle tělo stáhnout z kůže zaživa rozhodně nemám na
programu!“
„Posaď se,“ řekla jsem mu podrážděně. „Řekni mi, jak se té věci zbavím.“
„Nezbavíš. Nech si poradit, chica,“ řekl smrtelně vážně. „Vrať se domů k tomu hodnému mistru upírovi
a pros o odpuštění za všechny ty nepříjemnosti, které jsi mu způsobila, a udělej všechno, co ti řekne.
Přece nechceš, aby se na tebe zrovna on naštval.“
„Už jsem Mirceu nasraného viděla,“ řekla jsem. Byla to pravda, i když na mě se zatím nenaštval.
„Posaď se. Lidi se začínají ohlížet.“
„Jo, začínají,“ souhlasil Casanova, „což znamená přesně ten důvod, proč teď půjdu přímo do své
kanceláře, zvednu telefon a zavolám velkému šéfovi. Jestli nechceš, aby tě našel, navrhuji, abys dobu
mezi teď a potom využila k útěku. Ne že by ti to k něčemu bylo.“
„Ty se ho bojíš!“
„Nech mě o tom přemýšlet,“ řekl sarkasticky. „Ano! A ty bys měla taky.“
Zmateně jsem na něj zírala. Upír, co jsem ho znala, sice nebyl někým, s kým by bylo radno si zahrávat,
ale nikdy jsem ho neviděla dělat nic, co by vysvětlovalo, proč by se před ním natolik starý démon měl ve
svých značkových botách třást. „Mluvíme přece o Mirceovi, ne?“
Casanova se rychle rozhlédl a vklouzl na místo vedle mě. Tvářil se skoro komicky vážně. „Dobře
poslouchej, holčičko, a dávej pozor, protože to nebudu opakovat. Mircea je největší manipulátor, jakého
jsem kdy potkal. K tomu, aby byl hlavním vyjednávačem Senátu, existuje určitý důvod – vždycky dostane,
co chce. Má rada je: usnadni mu to, a možná to pak usnadní tobě.“
Popadla jsem ho za kravatu, abych mu zabránila v útěku k telefonu, a přitáhla jsem si jeho obličej ke
svému. Normálně násilnický typ nejsem – během dospívání jsem viděla násilí dost na to, abych se chtěla
stát jeho součástí – ale v tu chvíli jsem si připadala příliš šílená na to, abych si s tím lámala hlavu. „Řekl
sis to svoje, teď zase poslouchej mě. Vím o manipulaci všechno. Neprožila jsem jediný den, kdy by se mě
někdo nesnažil ovládat. Dokonce ani to s tou Pýthií nebyl můj nápad. Ale víš co? Tohle věci trochu mění,
ne? Mircea mě nevlastní, ať už si myslí, co chce. Nevlastní mě nikdo. A kdokoli, kdo se odteď pokusí
mnou nějak postrkovat, zjistí, že si udělal hodně zlého nepřítele. Rozumíš tomu?“
Casanova pantomimicky naznačil, že se dusí, a já jsem ho pustila. Pozpátku se zhroutil do židle, ale
vypadal spíš pobaveně než polekaně. „Tak jestli jsi tak mocná, k čemu potřebuješ mou pomoc?“ zeptal se
čtverácky. „Proč ten geis ze sebe nesejmeš sama, a když už budeš v tom, nesneseš svou pomstu na
Antonia?“
„Ono to takhle totiž nefunguje,“ pronesla jsem suše. „A co je na tom tak legračního, sakra?“
Úsměv, který se Casanova – neúspěšně – pokoušel potlačit, se mu naplno rozlil po tváři. „To je takový
interní vtip,“ zařehtal se. „Abys mu rozuměla, musela bys být inkubem.“
„Tak mi řekni stručnou verzi.“
Zatvářil se upejpavě. Tenhle výraz v jeho tváři s ostře řezanými rysy vypadal divně, takže ho rychle
stáhl. „Očekávání, dalo by se říct. Jako těšit se na další boxerský šampionát v těžké váze. V tomto rohu,“
pokračoval a jeho hlas nabíral na kadenci zkušeného sportovního komentátora, „máme pana Mirceu,
kterého během pěti set let politického a společenského manévrování nikdo neporazil. A v tomto rohu
máme jeho protivnici, zdánlivě sladkou Cassandru, nedávno dosazenou na trůn Pýthie.“ Teď se šklebil
ještě víc. „Musíš pochopit tohle, Cassie. Pro inkuba snad ani nemůže být nic lepšího. Kdybych se tolik
nebál o své tělo, popral bych se o místo hned u ringu.“
„Mluvíš z cesty,“ řekla jsem znechuceně. „Řekni mi něco, co můžu použít!“
„Proč mi pro změnu neřekneš něco ty?“ opáčil. „Co přesně myslíš, že uděláš, jestli najdeš Tonyho? Je
na světě už moc dlouho. Jeho jen tak snadno nezabiješ. Proč se nezklidníš a nenecháš na Mirceovi, aby se
o něj postaral? Dřív nebo později ho najde, a potom ty a já budeme –“
„Ale Mircea si neporadí s Myrou!“ Nemohla jsem uvěřit tomu, že to Casanova pořád nechápal. „Ten mě
možná dokáže ochránit tady a teď, ale přítomnost mi starosti nedělá.“ Myra bývala Agnesinou nástupkyní
do doby, než se spustila s jistou velice špatnou společností a byla vyděděna. Její pád ji ale nezbavil
schopností, což znamenalo, že uměla proniknout do minulosti a zaútočit na mě dávno předtím, než se
vůbec dozvím, čí jsem. Klidně by mohla zabít jednoho z mých rodičů a zajistit tím, abych se ani
nenarodila. A s tím Mircea nedokázal udělat ani ň.
„Ale jestli ji chrání Antonio, tak jak myslíš –“
„Mám pro Tonyho pár překvapení. To, co potřebuju od tebe, je –“
„Tohle mě asi bude hodně stát. Nevěřila bys – “ Když si všiml mého výrazu, zmlkl. „Co se děje?“
Vy​skočila jsem, na podpatcích jsem se trochu zakymácela a přes hlavu jsem se zahleděla na to, co se
právě valilo do baru.
Nejneoblíbenější z mých válečných mágů právě rychlým krokem přecházel halu. Krátké blond vlasy
vypadaly, jako by je někdo osekal mačetou, ledově zelené oči měl rozzlobené. Ne že by na tom bylo něco
neobvyklého: nikdy jsem neviděla, že by se usmíval, a pokud se mě některý den nesnažil zabít, obvykle
jsem to nazývala dnem dobrým. Ale protože na sobě měl svůj obvyklý kožený plášť po kolena, ten, který
se nadouval skrytými zbraněmi, nezdálo se, že by takový den nastal zrovna dnes.
Kapitola 2
„Je to ten, kdo si myslím?“ Casanova v panice pohlédl na mága, jehož plášť se zprudka rozevřel a odhalil
dost zbraní na to, aby s nimi dokázal zlikvidovat celou četu. Na válečné mágy si dávají pozor i upíři –
jsou to čarodějové a čarodějnice, které Kruh vycvičil v lidských i magických bojových technologiích.
Používají taktiku Napřed střílej, a až potom se když tak ptej, kterou člověčí orgány pro prosazování
zákonů opustily s koncem éry Divokého západu. Policisté ale samozřejmě nemusí čelit překvapením toho
druhu, s jakými se často setkávají mágové. Já už jsem si tohoto konkrétního mága užila mnohem víc, než
jsem chtěla, a Casanova to podle všeho cítil stejně. Aniž by čekal na to, co mu odpovím, vykašlal se na
důstojnost a skočil pod stůl. Blesklo mi hlavou, jestli mi nějaká snaha o útěk vůbec stojí za námahu, když
vtom Enýó seskočila z barové stoličky a vyrazila ke mně. Zuřivě na mága gestikulovala s nakrčeným
hustým obočím, které v jejím případě stínilo jen prázdné kožní záhyby. Ani nevím, jak jsem poznala, na
co myslí, protože neřekla ani slovo, ale prostě mi to došlo. Důrazně jsem zavrtěla hlavou. Nebyla jsem si
úplně jistá tím, kým pro mě je, ale slovo „přítel“ zkrátka neznělo dobře.
Enýó se obrátila a postavila se čelem k mágovi, který už byl jenom několik stolů ode mě. Zastavil se. Až
o sekundu později jsem si uvědomila, proč. Tři sestry sice nejsou pohledné podle jakýchkoli standardů,
ale vypadají docela neškodně. Tak třeba zmačkaný obličej Enýó – s tolika záhyby, že jste si toho, že nemá
oči, ani nemuseli všimnout, s bezzubou pusou a s chomáčkem vlasů – normálně připomíná nějakou velice
nehezkou starou ženu z ulice. Tak teď ale nevypadala.
Mé znalosti mytologie nejsou nijak slavné a skládají se hlavně z útržků toho, co mi kdysi dávno
vyprávěla má stará guvernantka Eugenie. Zrovna teď jsem si ale přála, abych dávala větší pozor. Kde
před chvilkou stála maličká stará dáma, tam se teď tyčila hotová Amazonka, oděná jenom do zacuchaných
vlasů a spousty krve. Proměnila se tak rychle, že jsem si toho ani nevšimla, ale Pritkinův obličej, sevřený
do bledého a zarputilého výrazu, který získává jen tehdy, když je skutečně vyděšený, mi napověděl, že její
příběh je delší, než jsem si vzpomínala. Zjistila jsem, že to nechci vědět.
Nikdy jsem o sobě netvrdila, že jsem hrdinka. Kromě toho se Casanova začal pod stoly, které používal
jako kryt, plazit pryč, a já jsem pořád nevěděla, kde je Tony. Padla jsem na podlahu a následovala ho.
V příští vteřině se ozval zvuk, jako by se za námi otevřelo peklo. Nebyla jsem ale natolik pitomá, abych
se ohlížela. V utíkání jsem měla trénink, při němž jsem se mimo jiné naučila, že nejlepší je se při něm
nerozptylovat. Nad hlavou mi prolétla polovina černé lakované židle, ale já jsem se jenom skrčila víc
a plazila se rychleji. Vypadalo to, že se Casanova plazí k jedné z holých stěn, to jsem ale už znala. Byli
jsme v Tonyho podniku a on si nikdy nenechal postavit nic, co by nemělo aspoň tucet nouzových východů.
Věděla jsem s jistotou, že někde před námi budou nějaké dveře, zamaskované kouzlem, takže když horní
polovina Casanovova těla zmizela v červené čínské tapetě, nepřekvapilo mě to. Pevně jsem se chytila
jeho saka, zavřela oči a následovala ho. Když jsem je znovu otevřela, zjistila jsem, že jsme ve služební
chodbě s umělým osvětlením.
Casanova se snažil vykroutit, ale držela jsem se ho jako o život. Nebylo to snadné, protože jsem si při
tom úprku narychlo nestihla upravit zařezané kalhotky a on byl silnější než já. Představoval ale mé
nejlepší spojení k Tonymu, takže jsem ho nechtěla ztratit. „Ale tak jo, no!“ řekl a zvedl mě na nohy.
„Tudy!“
Doběhli jsme ke dveřím vedoucím do o něco luxusnější chodby se silným kobercem ze šarlatového
plyše. Zlaté brokátové tapety se pyšnily řadou lascivních tisků a páchly pižmovým parfémem. Lapala jsem
po dechu, ale Casanova měl tolik práce s tím, jak desetkrát mačkal tlačítko pro přivolávání výtahu, že si
toho ani nevšiml. Klec konečně přijela přesně v okamžiku, kdy jsem se začala vzdávat naděje, že se ještě
někdy v životě nadechnu, a vskočili jsme dovnitř. Casanova udeřil do tlačítka pro páté patro a mně se
podařilo vyrazit přidušený protest. „Neměli bysme spíš jet dolů, na parkoviště? Když zůstaneme
v budově, najde nás.“
Střelil po mně pohledem. „To si fakt myslíš, že přišel sám?“ Pokrčila jsem rameny. Nikdy jsem Pritkina
neviděla pracovat s jinými mágy, takže to možné bylo. Vždyť i sám dokázal ublížit spoustě lidí. „Skoro
určitě má nějaké posily,“ informoval mě Casanova a roztřesenýma rukama si přejížděl po trochu
pomačkaném obleku. „Ať se s nimi vypořádá vnitřní obrana.“
Výtah se otevřel do prostorné kanceláře, která připomínala budoár. Všude zrcadla a hluboké lenošky,
podél jedné stěny se táhl bar skoro tak dlouhý jako ten dole. Pohledný sekretář, kterého – pokud už k tomu
nedošlo – určitě brzo zlákají mezi inkuby, se nám pokusil nabídnout občerstvení, ale Casanova ho gestem
odehnal.
Dvojitými dveřmi jsme se vřítili do plyšové vnitřní kanceláře.
Obrovskou postel s nebesy, usazenou nevhodně v jednom z koutů, i dvě skrovně oděné ženy, které na ní
ležely, Casanova ani nevnímal. Prošel barevnou modernistickou kresbou, pokrývající větší část jedné
stěny a já jsem ho následovala; zamračené pohledy obou žen jsem ignorovala. Za zdí byla úzká místnost,
až na stůl, židli a velké zrcadlo na zdi nevybavená. Máchl před zrcadlem rukou. Zachvělo se jako fata
morgána nad pouští. Takhle asi kontroluje své zaměstnance, řekla jsem si.
Podobné zařízení jsem už viděla. Tony nemohl bezpečnostní kamery používat, protože elektrické
přístroje se se silnými ochrannými znameními nesnášejí a jeho filadelfská pevnost je jimi posetá. Jeho
sledovací techniku jsem se musela naučit rozeznat, abych se jí vyhýbala v případech, kdy jsem dělala
věci, o kterých raději neměl vědět – jako když jsem mu ukradla osobní zá​znamy a vydala ho do rukou
federálů. Ne že by zrovna tohle vyšlo, ale přinejmenším mě nepřistihl při přípravách. Zjistila jsem, že
jakýkoli reflexní povrch je možno očarovat tak, aby účinkoval jako monitor, snímající jiné lesklé plochy
v určité vzdálenosti. S přihlédnutím k množství zrcadel a ke všemu tomu naleštěnému mramoru v budově
Casanova zřejmě mohl uvnitř lázní kontrolovat všechno.
Zamumlal nějaké slovo a před námi se objevil obraz baru. Byl nějaký zkreslený, ale po chvilce mi
došlo, že jako kameru používá velký čínský gong. Ten byl vypouklý, proto měl stejné vlastnosti i obraz,
navíc lehce zabarvený do bronzova. Spatřila jsem záda tří lidí, po​dle spousty železa, které měli na těle,
šlo o válečné mágy. Pritkina jsem neviděla a měla jsem trochu strach, jestli ho Enýó nesnědla.
Vypadala, že je toho schopná. Vágní starou ženu nahradila krví zbrocená bestie, jejíž hlava dosahovala
až k zubatým lampionům visícím z hlavního lustru. Vlasy měla stále šedé, tělu se ale dostalo pořádného
vylepšení, takže teď měla mimo jiné kompletní sadu zubů a očí. Ty první byly delší a ostřejší, než mají
upíři, druhé zase žluté a zúžené, jako mají kočky. Vypadala naštvaně, možná proto, že byla zahalená
v kouzelné síti, kterou na ni vrhli mágové. Sekala po ní deseticentimetrovými pařáty, pod kterými
praskala jako papír, ale než se stačila pohnout, tenká vlákna se znovu spojila a pevně ji držela.
Mně to přišlo jako remíza, proto jsem se divila, proč do situace nezasáhnou její sestry, které pořád
v baru posedávaly. Sotva jsem na to pomyslela, Pefrédó zvedla pohled ke gongu. Protože zrovna byla
s okem řada na ní, stačila na mě předtím, než se utrhla ze řetězu, ještě zamrkat.
Vzpomněla jsem si, že když jsem o sestrách vyhledávala nějaké informace, poté co se u mě objevily,
přečetla jsem si, že Pefrédó byla nazývána „mistryní děsivých překvapení“. Nebyla jsem si jistá tím, co to
znamená, ale vzhledem k tomu, že sestry byly pověřeny úkolem chránit Gorgony, došlo mi, že každá z nich
má nějakou bojovou schopnost. S přihlédnutím k tomu, co se stalo Medúze, se ale nezdálo, že by byly
nějak výkonné.
Jako kdyby mě slyšela, Pefrédó stočila pohled k nejbližšímu mágovi, droboučké Asiatce, která ani
neměla čas zaječet předtím, než jí na hlavu spadl těžký lakovaný lustr. Do všech směrů se rozlétly kusy
rozštípaného dřeva a žena zmizela pod hromadou červených hedvábných lampionů. Vypadalo to, že holky
asi trénovaly.
Magičce se o několik sekund později podařilo z té armatury vylézt; byla zmlácená a celá od krve, ale
dýchala. Nezdálo se ale, že by se mohla znovu zapojit do boje, a její společníci měli dost práce s tím, aby
sami zvládli Enýó. Ta trhala síť skoro rychleji, než ji stačili obnovovat. Vypadalo to, že vyhraje ten, kdo
se unaví později. Jestli únavu pociťovala ona, to jsem říct nedokázala, ale mágové – i když byli zády ke
mně – vypadali ztrhaně a zvednuté paže se jim viditelně třásly.
„Máme potíže,“ řekl Casanova.
„Dopr!“ Viděla jsem, jak Pefrédó pohlédla na dalšího mága, který se vzápětí střelil do nohy. Deinó
popíjela pivo a snažila se flirtovat s novým barmanem, který se s rukama přes hlavu krčil za barem. Po
dnešku bude Casanova zřejmě zavalen požadavky o bojové příplatky. Uvědomila jsem si, že se o její
speciální schopnosti snad ani nic dozvědět nechci.
„Ne tohle. Myslím tím, že máme opravdu potíže.“ Když jsem si všimla Casanovova tónu, zvedla jsem
pohled a mezi dveřmi uviděla stát pěkně nasraného mága s upilovanou brokovnicí, kterou na nás mířil.
Povzdechla jsem si. „Nazdar, Pritkine.“
„Odvolej ty své harpyje, nebo náš rozhovor bude hodně krátký.“
Znovu jsem si povzdechla. Pritkin mě k tomu prostě nutil. „Nejsou to harpyje. Jsou to Graie, polobohyně
ze starého Řecka. Nebo tak něco.“
Pritkin se ušklíbl. Tohle mu šlo nejlíp – kromě zabíjení. „Jasně, jsi vždycky na straně příšer. Odvolej
je.“ Jeho slova měla zlostné ostří, hrozící, že brzy přerostou v něco zásadnějšího.
„To nemůžu.“ Byla to sice pravda, ale nijak mě nepřekvapilo, že mi nevěří. Ani jsem si nemohla
vzpomenout, že by Pritkin kdy věřil něčemu z toho, co jsem řekla; trochu jsem se divila, proč se vůbec
namáhá se mnou ještě mluvit. Nechtěl konverzovat, měl za úkol odvléct mě ke Stříbrnému kruhu, hodit mě
do nějaké opravdu temné kobky a ztratit klíč.
Zjistila jsem, že taková upilovaná dvouhlavňová brokovnice dokáže v malé místnosti nadělat hodně
velký rámus.
„Udělej, co říká, Cassie,“ zapojil se Casanova. „Mám tohle tělo rád takové, jaké je. Jestli v něm bude
velká díra, bude mě to mrzet.“
„Jo, a to je přesně to, čeho se všichni bojíme.“ Tento komentář přišel od ducha, který právě proplul zdí.
Casanova máchl rukou jeho směrem, jako by chtěl zaplácnout otravnou mouchu, ale minul. „Myslel jsem,
že inkubové by měli být okouzlující,“ řekl Billy, když se mu vyhýbal. Casanova Billyho neviděl, ale díky
svým démonickým smyslům ho zřejmě slyšel. Na pohledném čele se objevilo několik vrásek, ale
odpovídat se mu zřejmě nechtělo. Byla jsem ráda, protože by to znamenalo, že by si Pritkin mohl být jistý,
že tam Billy je.
Billy je tím, co zbylo z jednoho irsko-americké​ho hazardního hráče se zalíbením v padlých ženách,
sprostých říkankách a v podvádění v kartách. Co se týče poslední záliby, svou poslední výhru shrábl ve
zralém vysokém věku devětadvaceti let. Několika kov​bojům se nelíbil jeho slabý irský přízvuk, zmačkaná
košile nebo možná to, že mu dívky v saloonu věnovaly spoustu pozornosti. Nejvíc je ale naštvalo, že
vyhrál nějak moc kol, a oni ho přistihli s esem v rukávu. Krátce nato byl Billy slavnostně uveden do
starého jutového pytle, který se vzápětí sblížil s dnem řeky Mississippi. Tohle mělo jeho krátký, ač
pestrobarevný život ukončit.
Jenomže pár týdnů předtím Billy na jedné projíždějící hraběnce vyhrál několik předmětů – aspoň tedy
tvrdil, že titul měla – mezi nimi ošklivý rubínový náhrdelník, který sloužil jako talisman. Byl nasáklý
magickou energií z přirozeného světa, kterou přenášel na svého majitele, nebo v tomto případě na ducha
svého majitele. Billyho duch se tedy zabydlel v náhrdelníku, který chytal prach v jednom starožitnictví do
doby, kdy jsem tam náhodou přišla vybrat nějaký dárek pro svou neuvěřitelně náročnou guvernantku.
Duchy vídám celý život, ale i mě překvapilo, co jsem s tím dárkem ještě koupila.
Brzy jsme přišli na to, že jsem nejenom byla prvním člověkem po letech, který ho viděl, ale také jedinou
ze všech majitelů náhrdelníku, který mu mohl darovat i jinou energii než tu, kterou mu poskytoval šperk.
Díky mým pravidelným příspěvkům mohl být Billy mnohem aktivnější. Na oplátku jsem od něj získávala
pomoc s různými svými problémy. Aspoň teoreticky.
Všiml si mého pohledu a pokrčil rameny. „Je tu strašně moc vchodů. Nemohl jsem je sledovat všechny.“
Ohlédl se po mágovi. „Má s sebou toho svého pomocníka.“
Díval se na něco, co vypadalo jako hliněná socha v životní velikosti. Když jsem tu věc viděla poprvé,
nechala jsem se splést, ale ve skutečnosti to byl golem.
Údajně je vynalezli rabíni zběhlí v kabalistických kouzlech, ale v dnešní době jsou mezi válečnými
mágy oblíbení jako pomocníci – možná proto, že je těžké ublížit něčemu, co nemá žádné vnitřní orgány.
Hlavou mi prolétlo několik možných strategií, ale žádný z mých obvyklých způsobů obrany mi
nepřipadal jako dobrý nápad. Ten křivý pentagram, který mám vytetovaný na zádech, je vlastně
ochranným znamením, které dokáže zastavit většinu magických útoků. Vyrobil ho samotný Stříbrný kruh
a já jsem ho viděla dělat celkem úžasné věci, ale nevěděla jsem, jestli by dokázal zastavit nemagický útok
takového kalibru. Bohužel, nebyla nejlepší doba to vyzkoušet. Taky jsem měla takový náramek, vyrobený
z malých, vzájemně propletených dýk, které měly Pritkina podle všeho rády ještě míň než já. Kdysi patřil
jednomu temnému mágovi, který ho používal hlavně k ničení věcí. Byl zlý a měla jsem podezření, že
takové jsou i jeho šperky, ale stejně jsem se toho nedokázala zbavit. Zkusila jsem ho pohřbít, spláchnout
do záchodu a narvat do drtiče odpadků, ale nebylo to k ničemu. Ať jsem udělala cokoli, když jsem se
podívala příště, zase jsem ho měla na zápěstí, celý, lesklý a jako nový, a ještě na mě drze poblikával.
Někdy sice přišel vhod a většinou poslouchal mé příkazy, ale nikdy si nenechal ujít příležitost
zavzpomínat na staré časy. Když jsme se s Pritkinem viděli naposled, sám od sebe vyslal dva přízračné
nože, aby ho bodly. Ruku s náramkem jsem v tu chvíli měla pevně vraženou v kapse, nebylo třeba napětí
ještě stupňovat. Naštěstí jsem měla i jinou možnost.
„Hej, Billy. Myslíš, že bys dokázal posednout golema?“ Pritkin ani nepohnul očima, jenom nepatrně trhl
rameny.
„Nikdy jsem to nezkoušel.“ Billy se vznášel nad golemem a bez nadšení si ho prohlížel. Převtělování
(nebo posednutí) nemá rád. Vysávají mu energii a často to stejně neklapne. Jeho oblíbeným trikem místo
toho je někým proletět, zachytit jakékoli myšlenky, na které narazí, a na oplátku po sobě zanechat jednu
nebo dvě vlastní. To by nám ale teď nepomohlo. „Zřejmě existuje jenom jeden způsob, jak to zjistit,“
zamumlal. Hned, když Billy do té věci vstoupil, zjistila jsem, proč se různé pokusy provádějí
v kontrolovaných podmínkách. Golem začal válet po kanceláři sudy, přičemž shazoval květináče
s rostlinami a obě dívky přinutil s křikem utéct do vedlejší místnosti.
Pak změnil kurz a narazil do Pritkina, který se natáhl jak široký, tak dlouhý.
Nevěděla jsem, jestli to nebylo schválně, ale trochu jsem o tom zapochybovala v okamžiku, kdy se to
stvoření po naší maličké kóji rozlítalo jako odražený tenisák. Po cestě ke zničení stolu mi to jakoby
mimochodem dalo pořádnou herdu, až jsem klopýtavě vrazila do mága. Začala jsem na Billyho křičet, aby
z té věci vypadl, ale vzápětí mi vyrazilo dech Pritkinovo koleno, které se setkalo s mým žaludkem ve
chvíli, když jsem na něj spadla. Abych mu nekřivdila, možná jsem ho zasáhla vysokým podpatkem na
jistém citlivém místě, ale to byla nehoda. Neměla jsem pocit, že s kolenem je to stejné.
Zatímco jsem se snažila nabrat dostatek dechu, abych ho odvolala, zaplavil mě jistý dobře známý
a velice nepříjemný pocit. Pohyb v čase má mít pod kontrolou Pýthie, ne naopak, ale tohle by už konečně
někdo mohl sdělit té mé schopnosti. Měla jsem dost času jenom na to, abych si pomyslela: „Ach ne, teď
ne!“ a už jsem se plácala v tom studeném a šedivém prostoru mezi časy.
Po krátkém volném pádu mi přispěchala naproti zem a praštila mě do tváře. Když se mé vidění
pročistilo, dokázala jsem přistávací plochu identifikovat jako koberec s červenočerným orientálním
vzorem; byl tenký a natažený na velmi tvrdém dřevu. Chvíli jsem si omámeně myslela, že jsem zase
skončila v tom baru, ale potom jsem si před sebou všimla dvou párů nohou. Nezdálo se, že by patřily
nějakým turistům.
Žena na sobě měla maličké černé hedvábné střevíčky na podpatcích s jantarovými korálky,
roztroušenými na špičkách. Ladily s korálky našitými na komplikovaných černých večerních šatech,
jejichž lem se mi vlnil asi třicet čísel před obličejem. Korálky byly našité na přední části šatů, po níž
klouzaly až k neuvěřitelně štíhlému pasu, kde mizely; podle mě tam byly proto, aby odváděly pozornost od
toho diamantového pokladu, který měla omotaný kolem štíhlého krku a zapíchaný do zlatavých kadeří.
Krátce jsem jí pohlédla do krásných modrých očí, zúžených odporem, zatímco si mě prohlížela, ale rychle
jsem se zadívala jinam. Dívat se upírovi do očí delší dobu není dobrý nápad, a ona nepochybně upírka
byla.
Váhavě jsem se postavila a utrpěla další šok.
Málem jsem znovu upadla – jenom Tony mohl být takový sadista, aby servírky nutil nosit
deseticentimetrové podpatky – ale to už se ke mně natáhla něčí ruka, aby mě podepřela. Jistá dobře známá
ruka. Stejně jako ta žena i její doprovod byl evidentně oděný do večerního; měl černý frak na vestě
s nízkým pasem, bílou košili a bílého motýlka. Naleštěné boty mu zářily víc než prosté šperky – obyčejné
zlaté manžetové knoflíčky se shodnou sponou přidržující vlasy v ohonu na šíji. To diskrétní příslušenství
mě nepřekvapilo – Mircea si v okázalém oblečení nikdy neliboval. Co mě ale rozhodilo, byl ten náhlý
a ohromující pocit radosti, jenž se ve mně rozlil v okamžiku, kdy se naše pohledy setkaly. Najednou jsem
byla zasažena jeho ryzí esencí mužské krásy. Byl tak elegantní, až se mi z toho zatajil dech; samé dlouhé
údy a elegantní linie, jako by byl tanečníkem nebo vytrvalostním běžcem – nebo tím, čím byl: produktem
vznešené krve, kolující v žilách po celé generace. Do toho obrazu nezapadal jenom jediný rys: neměl ústa
s tenkými rty, jaké se dodávají k aristokratickým modelům, ale plné, krásně tvarované rty požitkáře.
Možná že měl v genovém fondu víc venkovského základu, než by byla rodina ochotna připustit; prostých
lidí, kteří sice nemusí mít eleganci a dvorné vychování svých pánů, ale kteří se umějí smát, tančit a pít
s vášní, jakou aristokraté dávno zapomněli. Podle pověsti byl tím, kdo se zrodil divoké cikánce, Dracula,
mě ale napadalo, že se v těch starých pověstech věci náhodou pomíchaly a že to byl Mircea, kdo má
romskou krev. Pokud ano, slušela mu.
Rukou mě v lehkém neosobním doteku držel pod loktem, mně se ale z nějakého důvodu rozechvěla celá
paže. Zkusila jsem vycítit ten geis, o němž mluvil Casanova, ale ničeho jsem si nevšimla. Kdybych v tom
už neuměla trochu chodit, přísahala bych, že žádné kouzlo necítím.
Matně jsem si uvědomovala, že jsem rukama začala přejíždět po silném hedvábí Mirceovy vesty,
šarlatové, s vyšitými červeným draky, což podle mě bylo na něj trochu okázalé, ale díky provedení „tón
v tónu“ nebyl motiv skoro vidět, dokud na něj pod správným úhlem nedopadlo světlo. Pod konečky prstů
jsem cítila, jak hladká výšivka je; byl to krásný a složitý vzor. Viděla jsem dokonce i drobné šupiny na
dračích tělech.
Mé zatoulané ruce pak objevily něco zajímavějšího, nezřetelné vrcholky bradavek, pod několika
vrstvami látky jen těžko rozeznatelné.
Smyslně jsem po nich přejela konečky prstů a radostí z toho nepatrného pocitu se mi roztřáslo celé tělo.
Pobyt v Mirceově blízkosti mi nezpůsobil žádný z těch mysl otupujících účinků, jako když se mě pokoušel
svádět Casanova. Dokázala jsem se odtáhnout; jenom mě prostě nenapadlo nic, co bych chtěla míň.
Mircea taky nikam neodcházel. Jenom tam stál a tvářil se nechápavě, ale jeho ruka na mém rameni mě
začala jemně přitahovat k sobě.
Ochotně jsem se podvolila, naprosto ztracená v obdivu k tomu, jak mu ve vlasech září plynové lampy, až
mi paží najednou proběhla vlna tepající energie. Zasáhla mě do ramene, kde se otočila, aby mi na konci
ruky jako elektřina vyskočila z konečků prstů. Když ho ten pocit zasáhl také, Mircea sebou mírně trhl, ale
nepustil. Pocit se neustále odrážel tam a zpět a držel nás ve smyčce vjemů, díky níž se mi zježily chlupy
na ruce. Celé tělo mi ztuhlo.
Tmavé oči mě zkoumaly stejně pomaličku a důkladně, jako když jsem si prohlížela já jeho. Pod tíhou
jeho pohledu jsem se otřásla, a Mircea v údivu nad mou reakcí o zlomek pozvedl obočí. Jeho ruka se
přesunula na kříž, kde ale narazila jen na tuhý rám korzetu. Přejel po křivce mého boku a jeho prsty
pohladily tenkou vrstvu saténu na mých šortkách, zatímco nás k sobě přitahoval těsněji. Zhluboka jsem se
nadechla a snažila se vyrovnat s vlnami emocí, jež se mnou valily, ale nebylo to k ničemu. A že mi
hřbetem prstů zlehka přejel po tváři, tím mi Mircea moc nepomohl. V očích mu poskakovala zlatavá
jiskřička a já jsem z vlastní zkušenosti věděla, že tato barva znamená zvýšené emoce. Když byl skutečně
rozzlobený nebo vzrušený, vystoupalo mu do očí takové skořicově oranžové světlo a přidávalo jim
nadpozemskou záři, kterou jiní považovali za děsivou, podle mě ale vždycky byla překrásná. Někdo si
drsným chraplákem odkašlal. „Přijměte, prosím, mé nejhlubší omluvy, pane a paní,“ ozval se kdesi za
mým ramenem Pritkinův hlas. „Obávám se, že jedné z našich hereček není dobře. Doufám, že vás nijak
neobtěžuje?“
„Ale vůbec ne,“ odvětil Mircea nepřítomně a také neudělal nic pro to, aby mě pustil.
„Odvedu ji do zákulisí, kde si může odpočinout.“ Pritkin mi položil ruku na rameno, aby mě odtáhl
s sebou, ale stisk Mirceovy ruky na mém boku zesílil. Oči mu začaly zářit, takže ty zelené a světlehnědé
flíčky už na vzdouvající se vlně rudozlaté barvy nebyly vidět.
„To dítě nevypadá dobře, hrabě Basarabe,“ řekla ta upírka, která jej uchopila za volnou ruku
a zrcadlově tak napodobila můj a Pritkinův postoj. „Nesmíme ji zdržovat!“
Mircea ji ignoroval. „Kdo jsi?“ zeptal se. Přízvuk měl silnější, než jak jsem ho znávala, a tón jeho hlasu
vyjadřoval stejný údiv, jaký jsem sama cítila.
Naprázdno jsem polkla a zavrtěla hlavou. Na tohle neexistovala bezpečná odpověď. Nevěděla jsem,
kde, nebo snad dokonce kdy to jsem, ale podle maličkých volánků na upírčiných šatech jsem si nemyslela,
že bych byla někde, kde to znám. Existovala docela dobrá šance, že jsem ještě ani nebyla na světě.
„Nikdo,“ zašeptala jsem. Mirceova společnice vydala zvuk, který by se u nějaké méně elegantní osoby
dal nazvat odfrknutím. „Nestihneme premiéru,“ řekla a zatahala ho za rukáv.
Po nápadně dlouhé odmlce mě Mircea pustil, ale když ze mě jeho ruka sklouzávala, zanechávala za
sebou neviditelnou síť energie, jež se mezi námi natahovala jako rozehřátá karamela. Sice své společnici
dovolil, aby ho odvedla chodbou pryč, ale několikrát se za mnou nechápavě ohlédl. Pole energie mezi
námi se napínalo, ale neprasklo, jako kdyby nás svazovala neviditelná šňůra. Potom malým podloubím,
zakrytým závěsem, zmizeli v něčem, co jsem nejasně odhadla jako divadelní lóži.
Jakmile se za nimi rudý sametový závěs zatáhl, spojení mezi námi prasklo. Okamžitě mě zasáhla touha
natolik intenzivní, až to vážně bolelo. Sevřela mi žaludek, jako by mě někdo udeřil do břicha, a spustila
mi bolest hlavy tepající za očima. Sotva jsem si všimla toho, jak mě Pritkin táhne ke konci chodby, odkud
vedlo schodiště nahoru, zřejmě k další řadě lóží. Někde poblíž začal ladit orchestr, což vysvětlovalo,
proč jsem tam neviděla žádné další lidi.
Zábava měla co nevidět začít. Schody osvětlovala řada malých luceren na zdech; mezi nimi se rozlévaly
hluboké louže stínu. Jako místo pro úkryt to nebylo nejlepší, ale na to, abych si mohla vybírat, jsem moc
spěchala. Ruce se mi třásly a na tváři mi začal vyskakovat pot. Připadala jsem si jako feťák, co mu
ukázali jehlu, ale dávku mu odepřeli. Bylo to příšerné.
„Cos to udělala?“ Pritkin na mě zlostně zíral a na hlavě mu v chomáčích vstávaly krátké blond vlasy,
jako by byly naštvané taky. Měl divoký výraz, ale ten jsem už znala. Jen v porovnání s tím, co se právě
stalo, se tvářil skoro všedně.
„Zrovna jsem se chystala zeptat na to samé,“ odpověděla jsem a masírovala si krk v pokusu o pročištění
hlavy. Druhou ruku jsem svírala na břiše, kde jsem měla pocit, jako by mi Mirceova nepřítomnost
vytrhávala díru do těla. Tohle se přece nemohlo stát – něco takového bych nedovolila. Přece nestrávím
zbytek života slintáním po něm jako nějaká puberťačka kvůli rockové hvězdě. Nejsem přece žádná
groupie, sakra!
Pritkin nade mnou maličko zavrtěl hlavou a já jsem mu pohled nelaskavě oplatila. Při všech ostatních
příležitostech, kdy jsem byla vtažena časem zpět, byla má cesta spuštěna blízkostí osoby, jejíž minulostí
jsem byla ohrožena. „Musím ti něco říct,“ řekla jsem upřímně. „Jestli se někdo pokusí zabránit tvému
početí nebo tak něco, nemyslím si, že by byla naléhavá potřeba zasahovat.“
Jeho obličej, obvykle i tak brunátný, teď zrudl do ještě hlubšího odstínu. „Vrať nás tam, kam patříme,
než tady něco změníme!“ vychrlil ze sebe.
Moc se mi nelíbilo, že mi rozkazoval, ale pravdu měl. Další dobrý důvod, proč odtamtud zmizet,
představovala skutečnost, že jsem pociťovala silné nutkání rozběhnout se chodbou a vrhnout se Mirceovi
do náručí. Zavřela jsem oči a soustředila se na Casanovovu kancelář u Danteho. Ale ač jsem ji před
sebou viděla jasně, žádný energetický vír, který by mě k ní hnal, se nedostavil. Zkusila jsem to znovu,
zřejmě jsem ale potřebovala dobít baterie, protože se nic nedělo.
„Tento let bude mít možná mírné zpoždění,“ řekla jsem s pocitem začínající nevolnosti.
Mozek mi začaly zaplňovat všechny druhy strachu. Co když tento rituál má nějaký časový limit, o kterém
se mi bývalá Pýthie zapomněla zmínit? Co když jsem se prostě nemohla přemístit v čase, tečka, protože
moc už přestalo bavit čekání, až naši dohodu potvrdím, a přešla na někoho jiného? To bychom tu – ať už
jsme byli kdekoli – mohli zůstat trčet natrvalo.
„O čem to sakra mluvíš?“ chtěl vědět Pritkin. „Okamžitě nás odnes zpátky!“
„Nemůžu.“
„Co tím myslíš, že nemůžeš? Každý okamžik, který tady trávíme, znamená nebezpečí!“
Pritkin mnou znovu zatřásl a podle mě začínal dostávat strach, protože jeho hlas zněl drsněji. Nijak jsem
s ním nesoucítila – ať cítil cokoli, ve srovnání s mou náladou to nebylo nic. Copak jsem neměla život
zpackaný už dost i bez toho, že bych musela zvládat i Pýthiiny povinnosti? Copak mi ten někdo, kdo téhle
show šéfuje, nemohl dovolit, abych si napřed vyřídila těch několik položek na seznamu svých osobních
problémů, předtím než mě přinutil řešit problémy jiných? Nebylo to fér a já už jsem toho měla dost. Jestli
jsem měla něco udělat, tak fajn. Sem s tím.
„Vysvětlím ti to polopatě,“ řekla jsem Pritkinovi a vykroutila jsem se z jeho sevření. „Já jsem nás sem
nezatáhla. Ani nevím, kde to jsme. Vím jen, že nás nedokážu odnést zpátky, a to buď proto, že se moc
rozhodla, že už mě nemá ráda, nebo proto, že chce, abych tady před svým odchodem něco udělala.“
Osobně jsem sázela na druhou variantu, protože jsem si nemyslela, že by to přistání Mirceovi u nohou
byla náhoda.
Nezdálo se, že by mi Pritkin věřil, ale mně to bylo jedno. Odvrátila jsem se od něj, protože jsem měla
v úmyslu zjistit, jestli Mircea nemá nějaký chytrý nápad, ale vtom mi Pritkinova ruka sevřela zápěstí jako
svěrák. „Nikam nepůjdeš,“ oznámil mi ponurým hlasem.
„Musím zjistit, co je to za problém, a vyřešit ho, jinak se odsud nedostane ani jeden z nás,“ odsekla
jsem. „Pokud mi totiž nedokážeš říct, kde to jsme a proč, musím vyrazit na průzkum, ne?“
„Jsme v Londýně na přelomu let 1888 a 1889.“
Nadzvedla jsem jedno obočí. Kromě ženiných šatů jsem si sama žádných vodítek, která by mi pomohla
označit tak konkrétní období, nevšimla – Mircea měl standardní formální oblečení, které mohlo pocházet
prakticky z jakéhokoli období. Dozvědět se, že Pritkin je znalcem dámské módy, bylo trochu
znepokojující. Taky jsem mu to řekla a on na mě skutečně zavrčel, předtím než mi do rukou vtiskl nějaký
kus papíru.
„Na! Někomu to vypadlo.“ Odvrátila jsem pohled od jeho trvalého zamračení a přelétla jsem žlutočerný
leták, který mi podával. Byl na něm zobrazen muž, hledící na tři staré čarodějnice kdesi na kopci nad ním.
Něčím mi připomínaly Graie, jenom měly lepší vlasy. Stálo tam, že je to pozvánka na představení
Macbetha v podání Lyceum Theatre, s datem 29. prosince 1888.
„Fajn. Takže datum známe. Je to dobrý začátek, ale nijak dál nás to neposouvá.“ Znovu jsem se zkusila
odtáhnout, ale zastavil mě znovu, tentokrát slovně.
„Čím víc ten geis budeš krmit, tím silnější bude. Ani nemluvím o tom, že prostitutky v téhle době na
sobě mají víc oblečení, než máš momentálně ty. Nemůžeš jít nikam bez toho, že bys způsobila povyk.“
„Jak o něm víš?“ Zjištění, že v sobě celé roky nosím v podstatě ekvivalent nápisu na zádech, působilo
znepokojivě. Viděl to snad každý kromě mě?
Pritkin na to jenom pokrčil ramenem. „Poznal jsem to hned, když jsem vás dva poprvé uviděl spolu.“
Zvážila jsem situaci a usoudila, že za pokus to stojí. „A ty s tím asi nic udělat nemůžeš, že? Nakonec
jsme v tom společně. Možná bych dokázala přemýšlet jasněji, kdybych –“
„Sejmout ho může jenom Mircea,“ odpověděl Pritkin, čímž zabil tu trochu naděje, kterou jsem ještě
měla. „Bez jeho souhlasu ho nedokáže zrušit ani ten mág, který ho pro něj uložil. To nejlepší, co
momentálně můžeš udělat, je držet se od něj co nejdál.“
Zamračila jsem se. Řekl v podstatě totéž co Casanova, ale já jsem to nehodlala spolknout. „Sice magii
moc nerozumím, ale to, že neexistuje nezrušitelné kouzlo, to teda vím i já. Nějaký způsob být musí!“
Pritkinův výraz se nezměnil, ale kratičký záblesk v jeho očích mi prozradil, že mám pravdu.
„Ty něco víš,“ prohlásila jsem vyčítavě.
Tvářil se vyhýbavě, ale nakonec odpověděl. Nejspíš se rozhodl, že nejrychlejší bude mě pobavit.
„Každý geis je jiný, ale většinou mají společnou jednu věc. Každý má do sebe zabudovanou… takovou
záchrannou síť, jestli ti to vyhovuje takhle. Mircea by se nechtěl chytit do vlastní pasti, takže určitě navrhl
geis s nějakou cestou, jak to kouzlo obejít v případě, že se něco pokazí.“
„A to by mělo být co?“
„To ví jenom Mircea a ten mág, který kouzlo uvalil.“
Mlčky jsem na něj hleděla a snažila se přijít na to, jestli nelže. Jeho slova zněla věrohodně. Proč jenom
jsem měla pocit, že mi neříká všechno? Možná proto, že to nedělal nikdy nikdo. „Pokud je rok 1888,
Mircea ještě nic neudělal. Žádný geis neexistuje. Anebo by existovat neměl,“ dodala jsem, protože se
zřejmě něco dělo.
„Máš ve zvyku dostávat se do nebývalých situací,“ konstatoval Pritkin zamračeně. „O tomto konkrétním
scénáři jsem nikdy neslyšel. Nevím, co se stane, jestli vy dva v této době strávíte nějaký čas spolu, ale
pochybuju, že by se ti ty následky líbily.“ Upravil si dlouhý kabát, aby co nejvíce zmenšil ty zlověstné
vybouleniny pod ním. „Zůstaň tady. Porozhlídnu se tu, jestli nenajdu něco, co mi přijde jako neobvyklé.
Tohle období jsem prožil, a tak si něčeho, co je špatně, všimnu spíš než ty. Hned se vrátím a probereme,
jaké máme možnosti.“
Odešel, ještě než jsem stačila zareagovat, a já jsem za ním mohla jenom tupě zírat. Je sice pravda, že
uživatelé magie žijí déle než normálové, ale zase ne o tolik, aby vypadali na pětatřicet, když jim tolik
bylo před víc než sto lety. Už brzy po našem prvním setkání jsem věděla, že na Pritkinovi je toho víc, než
je vidět pouhým okem, ale tohle už začínalo být vážně divné. Posadila jsem se na schod, objala kolena
rukama a bez hnutí jsem zírala na kousek ošoupaného koberce. V těch titěrných šatech mi byla zima a rohy
mi na bolesti hlavy ještě trochu přidávaly. Sundala jsem je a dívala se pro změnu na ně. Zlaté třpytky se
na několika místech začaly odlupovat, takže odhalovaly tvrdý bílý polystyren pod sebou. Cítila jsem se
kvůli tomu trochu provinile. Za předpokladu, že se vůbec někdy vrátíme do naší doby, bude muset ta
dívka, jejíž skříňku jsem vykradla, zaplatit za nové.
Pokud se nevrátím vůbec, bude samozřejmě potřebovat úplně nový kostým. Všimla jsem si, že je na
schodišti stále chladněji, ale nijak jsem si s tím nelámala hlavu, dokud se přede mnou náhle neobjevila
nějaká žena. Na sobě měla dlouhé modré šaty a vypadala stejně hmotně jako každý normální člověk, já
jsem ale okamžitě věděla, že jde o ducha. Poznala jsem to ale spíš díky vyvinutému smyslu pro
paranormální jevy než proto, že pod paží svírala něčí hlavu. Hlava s mušketýrským knírem – který ladil
s tmavohnědými vlasy – na mě upírala světlemodré oči.
„To že je proti Faustovi nějaké zlepšení?“ řekla a stočila oči ke své nositelce. Žena si mě bezvýrazně
prohlížela, když ale promluvila, její hlas nezněl potěšeně.
„Proč nás rušíš?“
Povzdechla jsem si tak zhluboka, jak mi to jenom dovolil ten zatracený korzet, který mě přeřezával
vejpůl. Přesně to jsem potřebovala – naprdnutého ducha. Byla jsem ráda, že jsem se v čase nepřesunula
jenom v nehmotné formě, jinak bych totiž měla k obavám mnohem větší důvod. Předtím už jsem v čase
bez svého těla cestovala a to jsem se pak v jiné době objevi​la jako duch, nebo jsem se převtělila do
někoho jiného. Oba tyto stavy mi ale způsobovaly větší problémy, než když jsem se měla nějakou dobu
potýkat s nepohodlným kostýmem.
Opustit tělo znamenalo riskovat smrt, pokud bych nenašla nějakého jiného ducha, který by mi ho během
nepřítomnosti ohlídal. A protože jediný k dispozici obvykle býval Billy Joe, snažím se tomu pokud možno
vyhýbat. Platí to hlavně pro Vegas, kde má po ruce všechny své oblíbené neřesti. Druhou nevýhodou je,
že cestování v podobě ducha mi na to, abych stihla udělat něco zásadního, odčerpává energii moc rychle
– pokud jsem se tedy nezmocnila něčího těla a nečerpala energii z něj. Jenomže já nerada i piju s někým
dalším z jednoho hrnku, natož abych používala jejich těla. Když jsem se stala Pýthiinou dědičkou, získala
jsem schopnost vzít si na cestu vlastní tělo, to ale má také svou stinnou stránku. Jedno takové převtělení
skončilo zraněním té ženy, kterou jsem obývala – málem jí usekli prst na noze – ale když jsem se zase
přesunula do svého těla, mohla jsem na tu ránu zapomenout. Kdyby se mi ale něco stalo teď, už by mi to
zůstalo.
Výhodu mého současného stavu představoval fakt, že duchové nemají nad živými dost velkou moc. Za
určitých podmínek můžou vykuchat jiné duchy, když ale zaútočí na živé tělo, většinou přitom ztratí víc
síly, než kolik získají. I tak ale nebyl důvod ji provokovat.
„Brzy odejdu,“ řekla jsem a doufala, že to je pravda. „Mám tu nějakou práci, ale hned potom odsud
mizím.“
„Takže ty v představení nehraješ?“ otázala se hlava zklamaně.
„Jsem tu jenom na návštěvě,“ řekla jsem rychle, protože ženě začaly zářit oči. To u duchů není dobré
znamení – znamená to, že vyvolávají svou sílu, což obvykle bývá těsně předtím, než vám ji dají poznat.
„Chci odejít, vážně, ale ještě nemůžu. Doufám, že to nebude dlouho trvat.“
„Ta druhá říkala to samé,“ opáčila, a jak se v ní síla začínala hromadit, tmavé vlasy jí začaly jemně
povlávat kolem obličeje. „Ale když otrávila to víno, neodešla. Teď jsi tady ty. Tohle musí přestat.“
„Ta druhá?“ Nelíbilo se mi, jak to zní. „Jediný člověk, kterého jsem s sebou vzala, je muž. Možná jste
viděli jeho? Asi metr osmdesát, blond vlasy, oblečený jako Terminátor? Promiň,“ řekla jsem, když se jí
mírně zkrabatilo čelo. „Chci říct, že na sobě má dlouhý kabát, který zakrývá spoustu zbraní. Brzy se
a vrátí a vyřešíme si to.“
„Ten mág nám žádné starosti nedělá,“ odpověděl duch stroze. „Hrozbou jsi ty a ta druhá žena. Musíte
odejít.“
„Obávám se, že je poněkud citlivá na své území,“ vysvětlovala hlava a tvářila se sympaticky. „Jsme tu
už tak dlouho, víš. Tato země patřila mé rodině dlouho předtím, než na ní postavili divadlo, a živí nás.“
Po​očku na mě zvesela zamrkal. „V dnešní době je tu víc zábavy. Ti zatracení parlamentáři zavřeli
všechna divadla, stejně jako hospody, nevěstince a všechno ostatní, co nebyl kostel. Zakázali dokonce
i sporty v neděli! Naštěstí byli tak laskaví, že mě sťali, a já jsem v tom nemusel žít. Ale nakonec jsme
vyhráli, nebo ne?“
„Ehm…“ Sotva jsem poslouchala.
Každý duch, s nímž jsem se kdy setkala, mi chce vyprávět svůj životní příběh, a kdybych se nenaučila
přikyvovat a usmívat se, zatímco jsem myslela na jiné věci, už dávno bych zešílela. A že jsem toho na
promýšlení měla hodně!
Z toho mála, co se mi podařilo o své nové funkci zjistit – a většinou to pocházelo z různých zvěstí, které
někde zaslechl Billy Joe – to vypadalo asi takto: když si někdo z mé doby začal pohrávat s časovou osou,
ocitl se míček na mém hřišti. A já jsem to musela napravit. Když se do toho ale snažil zasahovat někdo
z jiné doby, spadalo to do pole působnosti Pýthie z období života té osoby. Pokud to tedy byla pravda, ten
zásah, který mě sem přivedl, pocházel z mé doby. Ale jediná osoba, o níž jsem věděla, že může
přeskakovat mezi staletími, nebyla v pozici, aby to dokázala. Billy to konzultoval s nějakými svými
kontakty mezi duchy a ujistil mě, že ty rány, které jsem Myře do fantomatické podoby zasadila, se jí hned
po návratu do vlastního těla projeví jako fyzická zranění. A neexistoval způsob, jak by se z takového
poškození uzdravila za jediný týden. Ale pokud ta žena, o které duchové mluvili, nebyla Myra, mohla to
být jedině další Pýthie. Možná to moje moc spletla, nebo mě povolali jako pomoc při řešení nějaké
složité šarády. Vzhledem k tomu, že jsem nevěděla, jak to celé funguje, možné bylo všechno. Kdyby se mi
ji podařilo najít, mohla bych poprosit o trochu profesionální laskavosti a přimět ji k tomu, aby Pritkina
a mě poslala, kam patříme.
„Můžete mi tu druhou ženu ukázat? Možná bych ji dokázala přesvědčit, aby odešla a poslala mě domů
taky.“
Žena se tvářila nejistě, zato se zdálo, že hlava by pomohla ráda. „Samozřejmě můžeme! Není daleko,“
blábolila bodře. „Předtím byla v jedné z těch lóží.“
Vypadalo to, že mužovo nadšení ženě pomohlo k rozhodnutí, protože stroze přikývla. „Tak tedy rychle.“
Duchové mě následovali po schodech dolů, přičemž zdvořile neprošli skrz mě, a potom mě zavedli
k lóži hned vedle té Mirceovy. Opatrně jsem odtáhla závěs a nakoukla dovnitř, ale byla prázdná. Na
jevišti dramaticky gestikulovala nějaká žena v zeleném středověkém kostýmu s obrovskými červeně
lemovanými rukávci. Sotva jsem si jí všimla. Očima jsem fixovala Mirceu, který místo na herečku hleděl
na promyšlený zlacený rám scény, jeho upřený pohled ale jasně prozrazoval, že ho vlastně nevidí.
Cítila jsem se úplně stejně. Stačil jediný pohled na něj, a všechno ostatní se najednou zdálo být
nepodstatné. Očarovaná jsem už předtím párkrát byla, ale nikdy jsem to necítila takhle. Teď jsem ale
věděla, že je to falešné; dělala jsem, že je mi to jedno. Působilo to ale až neuvěřitelně reálně i při vědomí
toho, že to způsobil geis. Za to bych ho měla nenávidět, jenomže jsem ho nenávidět nedokázala. Absurdní
byla už jenom samotná myšlenka.
„Támhle!“ Ukazoval mi duch prstem před obličejem. „Víno už bylo přineseno.“
Ukázala na podnos s láhví a několika sklenicemi na malém stolku za sedadly, na nichž Mircea
s blondýnou seděli. „Co to povídáš?“ Přinutila jsem své oči, aby místo na Mirceu pohlédly na ducha,
a vzápětí se mi vrátilo něco jako rozumné uvažování. „Chceš říct, že láhev je otrávená?“
„Říkala, že tu zůstane, dokud nebude vypitá, ale asi už jí nestačila síla.“ Duch se poprvé zatvářil
potěšeně. Skoro jsem slyšela, jak si pro sebe říká: „Jedna je pryč, jedna ještě zbývá.“ Ignorovala jsem ji,
protože panika při pomyšlení na to, že by se Mirceovi mohlo něco stát, byla tak zdrcující, že jsem ji skoro
nemohla vydržet. Vyběhla jsem z lóže a srazila se s Pritkinem, který tam stál a tvářil se naštvaně. Ustál to
a oba nás udržel, jinak bychom skončili na podlaze. „Pusť mě!“ Tloukla jsem mu pěstmi do rukou, které
mi bolestivě svíraly paže. „Musím se tam dostat!“
„Říkal jsem ti, že se od něj máš držet dál. Chceš, aby tě to ovládlo úplně?“
„Tak to udělej ty!“ řekla jsem, když mi došlo, že by mohl mít pravdu. Chtěla jsem do té lóže jít za
každou cenu, což nebyl dobrý nápad. „Je tam láhev vína, a možná je otrávená. Musíš ji sebrat!“ Nevěděla
jsem, jestli upíra může zabít jed, ale neměla jsem v úmyslu to zjišťovat.
Chviličku na mě zkoušel ten svůj obvyklý pohled, ale pak se jeho výraz změnil. Věděla jsem, že jsem
v maléru. „Slibuješ, že když to udělám, budeš se mnou mluvit tak dlouho, jak budu chtít, bez nějakého
cestování časem, beze snah mě zabít a bez toho, že bys mi do cesty položila nějaké kouzlo, kletbu nebo
jinou překážku?“
Zamrkala jsem. „Ty si chceš povídat?“ Nikdy jsme si nepovídali.
Probodnout, zastřelit nebo vyhodit se navzájem do vzduchu, to ano, ale nikdy jsme si nepovídali.
„O čem?“ zeptala jsem se nervózně, ale Pritkin mi věnoval jen ďábelský úsměv. Měl mě v hrsti a věděl
to. „Tak jo. Jak chceš. Promluvíme si, pokud budeš souhlasit s tím, že se mě nepokusíš zabít, uvěznit nebo
mě odtáhnout k tomu svému Kruhu – ani k někomu jinému. A taky na to nebudeš mít neomezeně dlouhou
dobu. Jednu hodinu, ber, nebo nech být.“
„Souhlasím.“ K jeho cti musím říct, že jakmile byla dohoda uzavřena, neztrácel čas, okamžitě mě pustil
a proklouzl za závěs. Několik minut jsem netrpělivě čekala, ale nic se nedělo. Nakonec jsem to už
nemohla vydržet a vrátila jsem se do prázdné lóže, abych se aspoň podívala, co se děje. Nebylo to dobré.
Vychrtlý Macbeth s povislým knírkem začal na jevišti recitovat slavný monolog o vymyšlené dýce,
zatímco Pritkin v lóži měl na krku dýku skutečnou, kterou mu nezištně poskytla ta blondýna. Před publikem
byla chráněna Mirceou, který stál za ní, ale má lóže byla blíž k pódiu, tudíž jsem je viděla jasně.
Než jsem stihla vymyslet něco, čím Pritkinovi pomoct, situace se ještě zhoršila, když Mircea začal
otevírat láhev. Očima spočíval na mágovi a na rtech mu pohrával lehký úsměv. Ten pohled se mi nelíbil.
Mircea byl odjakživa silným zastáncem myšlenky, že trest musí odpovídat zločinu. Kdyby si usmyslil, že
je Pritkin chtěl otrávit, dokázal by mágovi nalít do krku celý obsah láhve a čekat, co se stane.
Za normálních okolností by se Pritkin z takové si​tuace mohl dostat sám, jenomže teď se snažil na to, co
se dělo, neupozorňovat. Jeho oddanost celému tomu konceptu integrity časové linie se mi sice líbila, ale
nechat se kvůli němu zabít mi přišlo už trochu fanatické. Já jsem byla Pýthie – přinejmenším prozatím –
ale tak daleko bych rozhodně nezašla. Normálně bych kvůli Pritkinově smrti moc nocí neprobděla,
jenomže on do té lóže šel proto, že jsem ho o to požádala. Jestli zemře, bude to částečně má vina.
Vzdychla jsem a pozvedla zápěstí. Jedna matně zářící dýka prakticky vyskočila z náramku a vznášela se
mi vedle ruky. Vzrušením nad vyhlídkou boje doslova bzučela, ale já jsem nevěděla jistě, zda je to dobrý
plán.
Mimo jiné jsem měla pocit, že by se mohla rozhodnout místo rozbití láhve probodnout Pritkina. Nebyli
na tom spolu nejlíp, ale pokud jsem to chápala dobře, museli bojovat na stejné straně.
„Sejmi jenom tu láhev,“ řekla jsem jí vážným hlasem. „Na mága neútoč – víš, jak ho to vždycky naštve.
Myslím to vážně.“
Dočkala jsem se slabého zhoupnutí, o němž jsem doufala, že znamená souhlasné přikývnutí, a už byla
pryč. Přeletěla přes balkon přímo na láhev, kterou Mircea právě zvedal Pritkinovi ke rtům. Silné sklo se
roztříštilo celkem snadno a způsobilo, že tmavě rudé víno kaskádovitě steklo po mágově kabátu
a postříkalo Mirceovu původně čistě bílou košili. Mircea se s hrdlem láhve stále v ruce otočil a uviděl
mě. Otevřel ústa, jako by chtěl něco říct, ale pak strnul a jenom se na mě zmateně díval.
Můj nůž bohužel jeho příkladu nenásledoval, ale rozhodl se rozšoupnout. Na jevišti se Macbeth zrovna
tázal, zda to, co před sebou vidí, je dýka. Můj blikající, světélkující nůž klesl a proletěl nad hlavami
polekaného davu, za což byl odměněn vzdechy, a dokonce i několika výkřiky, načež se zastavil těsně před
hercovým užaslým obličejem. Asi minutu poskakoval nahoru a dolů, jako by se publiku klaněl, a pak
odlétl zpátky ke mně. Celé divadlo ohlušil bouřlivý potlesk, pohlcující zbytek hercových veršů. Hned
v okamžiku, kdy ten sebestředný uchvatitel pozornosti splynul s náramkem, ucítila jsem, jak se mnou
rozlévá pocit dezorientace, naznačující, že se blíží časový posun. „Chyť mě za ruku, rychle!“ zakřičela
jsem na Pritkina. „Každou chvilku startujeme!“
Využil momentu překvapení k tomu, aby se blondýně vytrhl. Sice stála mezi ním a cestou ven, tento
problém ale obešel tím, že se překulil na prázdné sedadlo a odrazil se přes propast mezi našimi lóžemi.
Na hraně málem uklouzl, ale zachytila jsem jeho ruku. V příštím okamžiku jsme už zase vířili časem.
Kapitola 3
Přistáli jsme na jedné hromadě na jakési bílé podlaze a něco mi s temným žuchnutím dopadlo přímo před
nos.
Ve snaze tu světle růžovou věc identifikovat jsem musela zašilhat. Jakmile se mi to povedlo, vyjekla
jsem a po čtyřech jsem od toho couvala pryč, a po cestě jsem k zemi zase srazila Pritkina, který se
mezitím namáhavě zvedal. Něčí křivá ruka s kůží barvy i vzhledu starého kamene ten podezřelý předmět
sebrala a vrátila na stříbrný podnos. „Hostům vstup zakázán,“ informoval mě skřípavý baryton.
Neodpověděla jsem, protože jsem měla moc práce se zíráním na talíř s usekanými prsty, který majitel
toho hlasu svíral v dlouhých a zahnutých pařátech. Asi mě měla víc znepokojit ta šedozelená tvář podobná
plesnivějící skále, civící na mě z druhé strany tácu. Od spánku ke krku se tomu táhla hluboká jizva a jeho
jediné zbývající oko, taková zúžená žlutá koule, bojovala o prostor na čele se dvěma černými stočenými
rohy – což není něco, co byste vídali každý den. Nedokázala jsem se ale odtrhnout od těch uřezaných
prstů.
Muselo jich tam být tak dvacet nebo víc, a pokud jsem viděla dobře, šlo o samé ukazováčky, a byly
nastrkané mezi kousky chleba. Ty měly okrájenou kůrku, vše bylo pečlivě zabalené do zdobných volánů
z kousků římského salátu. Prstové sendviče, sdělila mi některá z částí mého mozku. Zakuckala jsem se
přesně na půl cestě mezi zvracením a hysterickým smíchem.
Přejížděla jsem pohledem po tom, co jsem teď identifikovala jako rušnou kuchyni. Další z těch věcí
v barvě kamene – tentokrát s planoucíma zelenýma očima a netopýřími křídly – stála na stoličce
u nedalekého pracovního pultu a něco tlačila do malých forem ve tvaru prstů. Můj ztuhlý mozek konečně
roztál natolik, aby rozeznal i vůni.
„Aha, díkybohu!“ S úlevou jsem se opřela o Pritkina. „To je paštika!“
„Kde to jsme?“ ptal se, zatímco mě zvedal na nohy. Měla jsem potíže se postavit, jednak proto, že jsem
nějak ztratila botu, ale také proto, že se kolem prohnala nějaká větší šedá věc, která mě srazila vlajícím
ocasem. Mělo to na sobě bílé naškrobené kuchařské oblečení, komplet i s malým červeným šátkem
a s vysokou čepicí. Na blůze se skvěl vyšitý dobře známý erb provedený v jasně červené, žluté a černé
barvě – v Tonyho barvách.
„U Danta.“ Když na mě Pritkin v tom divadle spadl, zřejmě mi to narušilo soustředění.
Dopadli jsme trochu mimo kurz.
„Jsi si jistá, že jsme v kasinu?“ Mág vytřeštěně pozoroval nedaleký tác naložený ředkvičkami, částečně
oloupanými tak, aby připomínaly lidské oční bulvy. Místo panenek měly olivy a skoro to vypadalo, jako
by se na nás mračily. Podívala jsem se zblízka na emblém, jehož kopie zdobila všechny uniformy
v dohledu a jedna byla i nad létacími dveřmi na druhé straně místnosti. Znala jsem ho opravdu velice
dobře. Antonio Gallina se narodil v rodině chovatelů slepic kdesi poblíž Florencie zhruba v době, kdy
Michelangelo pro starého pana Medicejského tesal svého Fauna. Když ale asi o dvě stě let později začal
zchudlý anglický král Karel I. rozprodávat šlechtické tituly, aby mohl financovat svou posedlost uměním,
měl už ten nemanželský farmářův syn, ze kterého se mezitím stal upír, ulito víc než dost na to, aby si mohl
koupit titul barona. Osobně jsem si myslela, že heraldici – chlapi, kteří Tonyho erb navrhovali, byli večer
předtím v hospodě poněkud déle. Asi mohl dopadnout i hůř, jako třeba ten ubohý francouzský apatykář,
který dostal erb s vyobrazením tří stříbrných nočníků, ale ta legrační žlutá slepice ve středu Tonyho erbu
vypadala fakt špatně. Zřejmě to měla být hříčka s jeho příjmením, neboť v italštině to znamená kuře,
jenomže ten vypasený pták se až nápadně podobal svému majiteli.
„Naprosto jistá,“ řekla jsem. Byla bych to rozvedla, ale v tu chvíli kolem mě proběhl jeden z tvorů, kteří
tam vařili, takové maličké cosi se síťkou, nataženou přes dlouhé plandavé oslí uši. Nohou s nehty jako
drápy mi přeběhl přes mou bosou nohu, až jsem zamrkala bolestí a snažila se ještě víc couvnout. Skončilo
to tím, že jsem Pritkina narazila na zamřížovaný vozík, plný malých černých kotlíků.
„Co jsou tihle zač?“ dožadovala jsem se. Skopla jsem z nohy zbývající botu, abych si nezlámala vaz
v případě, že bychom museli utíkat. Tvora před námi jsem přitom ostražitě sledovala, ale i když se tak
tvářil, nezdál se být otevřeně nepřátelský. Aby svůj požadavek umocnil, vařečkou důrazně ukazoval na
lítačky.
„Rumový dort,“ zaskřehotal jeden procházející malý kuchař. Na sobě měl jenom horní polovinu obvyklé
sady kalhoty-blůza, jíž i tak zametal podlahu. Zpod ní vyčníval dlouhý ještěří ocas.
Vypadal podobně jako většina ostatních tvorů v místnosti, z nichž většina měla netopýří křídla, ruce
s drápy a dlouhé ocasy, tím ale jejich podobnost končila. Hlavy měli ve všech možných podobách, od
ptačích až po hadí, sem tam jsem zahlédla i několik srstnatých. Někteří měli rohy, jiní svěšené uši
a i výšku měli rozdílnou – od zhruba šedesáti centimetrů až po exempláře dost vysoké na to, aby mi mohli
civět na hruď. Jejich oči se lišily barvou i velikostí, ale všechny jako by zářily, jako kdyby je zevnitř
osvětlovaly silné žárovky. To bylo denervující hlavně proto, že mi něco připomínali, ale já jsem nemohla
přijít na to, co.
„Gargoylové,“ prohodil Pritkin, když jsme se lítačkami vypotáceli do krátké chodby. Dveře na jejím
konci, které vypadaly jako ze starého vyřezávaného dřeva, ale na to byly moc lehké, ústily do chodby
mnohem delší a širší. Lemovaly ji středověké zbraně a pavučinami pokryté brnění a byla slabě osvětlená
blikajícími pochodněmi – samozřejmě falešnými. V horních podlažích u Danta bylo minimum ochranných
znamení, takže elektřina fungovala až na občasné zaprskání dobře. Skutečné pochodně by sem dát nemohli
– kvůli požárním předpisům.
Zastavila jsem se a ohlédla se za mágem, který se kolem sebe rozhlížel, jako by čekal, že na něj každou
chvíli něco skočí. Bylo by vážně hezké, kdyby mi vesmír přestal házet do cesty stvoření z mýtů, bajek
a nočních můr. „Nic takového jako gargoylové neexistuje!“ Tohle jsem řekla přesně v okamžiku, kdy dvě
z těch malých příšer vyjely ze dveří s vozíkem a začaly ho táhnout chodbou. Podlaha byla namalovaná tak,
aby vypadala jako zvětralý kámen, byla potažená kobercem, v jehož středu byl natažený sotva půl metru
široký pruh starého plyše. Moc to tam neladilo, navíc spíš hrozilo, že se vozík převrátí, kdykoli by na
plyš najel jedním z kol. „To je přece jenom snobské jméno pro chrliče,“ trvala jsem na svém, i když mi
oči říkaly něco jiného.
„To ví každý.“
„Jak jsi mohla v našem světě žít tak dlouho a vědět toho přitom tak málo?“ nechápal Pritkin. „Určitě jsi
musela vidět i divnější věci. Vždyť jsi vyrůstala na upírském dvoře!“
V této době už sloužící projeli chodbou a zastavili se před výtahem. Jeden z nich špičatým koncem
ocasu stiskl tlačítko přivolání. Měl tvář psa a tělo netopýra, zatímco jeho společník byl pokrytý šedivými
šupinami a všude kolem sebe slintal asi půlmetrovým jazykem. „Na našem kuchaři v Philly,“ opáčila jsem
Pritkinovi zmateně, „působilo nejdivněji to, že byl skoro hluchý od heavy metalu, co pořád poslouchal.
Ale byl to člověk. Teda,“ dodala jsem po chvíli, „aspoň do té doby, než Tony nějaké důležité návštěvě
slíbil fettuccine Al​fredo, ale kuchař bůhvíproč slyšel slanina, hlávkový salát a rajčata… Neměli by ale
tihleti být někde pryč a zdobit katedrálu?“
„Ti tvorové na středověkých katedrálách nejsou gargoylové, to jsou karikatury,“ odpověděl mi
pedantsky, zatímco jsme se od vozíku vzdalovali.
„Přestaň! Víš, jak to myslím! Proč jsou tady?“
„Ilegální cizinci,“ řekl stroze. „Levná pracovní síla.“ Podezíravě jsem si ho prohlížela, ale jestli ten
mág vůbec nějaký smysl pro humor měl, žádné jeho známky jsem neviděla. „Cizinci? Odkud?“
„Z Pohádkové říše,“ odpověděl odměřeným tónem, který používal, když začínal být naštvaný. Takový mi
připadal po většinu doby, aspoň když jsem u toho byla já. „Do našeho světa přicházejí už po staletí.
V poslední době se ale jejich počet zvýšil, protože bytosti světla to teď těm temným dělají těžší –
a těchhle tvorů, kterým říkáme gargoylové, je mezi nimi většina. Mágové, kteří mají jejich záležitosti na
starosti, si stěžovali, že se v důsledku toho zvedl počet nelegálních příchozích.“
„Takže oni sem přijdou a dělají pokojovou službu?“ Výtah přijel a gargoylové do něj vtáhli naložený
vozík, přičemž ty dva okounějící lidi naprosto ignorovali. „Ve starém světě byli tradičně zaměstnáváni
jako strážci chrámů, v posledních staletích spíš jako strážci magických budov. Jenomže pokroky,
dosažené v oblasti ochranných znamení, po nich snížily poptávku. Na rozdíl od bytostí světla se nemůžou
vydávat za lidi, takže mají zakázaný vstup.“
Zamračil se. „Legální vstup,“ dodal.
„Myslím, že tady prostě jenom splývají s prostředím,“ řekla jsem, ale Pritkin neposlouchal. Skrčil se
a nahlédl za roh s takovou opatrností, jako kdyby čekal, že na druhé straně objeví armádu.
„Zůstaň tady,“ nařídil mi. „Půjdu zkontrolovat prostor. Až se vrátím, promluvíme si, jak jsi mi slíbila,
nebo až se příště potkáme, nebude to tak příjemné.“
„Příjemné? Máš velice podivnou definici toho slova – “ Přestala jsem, protože odešel, protáhl se za roh
a splynul se stíny jako nějaká postava z videohry. Ten chlapík byl vyloženě praštěný, ale už jsem slíbila,
že ho vyslechnu. A jestli existovala nějaká možnost na uzavření nějaké dohody, která by mi zaručila, že po
mně on a ten jeho Kruh nepůjdou, chtěla jsem jí dosáhnout.
Nepovažovala jsem návrat do kuchyně za dobrý nápad, takže jsem zůstala na chodbě. Stojany s brněním
se střídaly s ošklivými gobelíny, z nichž ten nejbližší zobrazoval nějakého Kyklopa prokousávajícího si
cestu lidskou armádou; v každé ruce držel jednoho vojáka a ze zakrvácené tlamy mu volně visela něčí
paže. Raději jsem se soustředila na brnění.
Ukázalo se, že s brněními bude mnohem větší zá​bava, než bych čekala. Brnění stála na dřevěných
platformách s mosaznými plaketami; na každé byl nějaký latinský nápis. Díky představám mé guvernantky
o tom, co je chápáno jako řádné vzdělání, jsem se během vyrůstání latinu učila, mimo učebnu jsem ji ale
využila jenom jednou, když jsme se s Laurou, mou kamarádkou z řad duchů, bavily vymýšlením hesel pro
Tonyho. Jejím oblíbeným bylo Nunquam reliquiae redire: carpe omniem impremis (Nikdy se nevracej
pro nášup: vezmi si všechno napoprvé). Já jsem preferovala Mundus vult decipi (Každou minutu se rodí
jeden sráč), ale dohodly jsme se na Revelare pecunia! (Ukaž peníze!), protože na štít se to hodilo víc.
Trochu to skřípalo, ale člověku zase netrvalo dlouho, než mu došlo, že nápisy u Danta – stejně jako naše
hesla – nejsou míněny zrovna vážně.
Prehende uxorem meam, sis! (Vezměte si mou ženu, prosím!), žadonil nápis pod nejbližším rytířem.
Zašklebila jsem se a po cestě chodbou dál jsem si překládala. Z nejzábavnějších bych mohla jmenovat:
Certe Toto, sentio nos in Kansate non iam adesse (Víš, Toto, mám pocit, že už nejsme v Kansasu),
Elvem vivere (Elvis žije), a Estne volumen in amiculum, an solum tibi libet me videre? (To máš pod
pláštěm svitek pergamenu, nebo jsi tak rád, že mě vidíš?).
Zrovna jsem se krčila před jedním z rytířů v polovině chodby a snažila se přijít na to, v čem je vtip,
když zpoza rohu plným tryskem vyběhl Pritkin. Že nastanou potíže, jsem věděla ještě předtím, než otevřel
pusu – prozradila mi to skutečnost, že ho pronásledovala celá řada létajících zbraní. „Vstávej!“ vykřikl
v okamžiku, kdy proti němu vyrazila jedna součást létajícího arzenálu, nůž dost dlouhý na to, abych si ho
spletla s krátkým mečem. Kdyby před ním v poslední sekundě ne​uhnul, usekl by mu hlavu. Takto mu
oblouk jasně rudé krve vytryskl jenom z napůl useknutého ucha.
Přiznávám, že jsem asi sekundu jen stála na místě. Na svou obranu musím konstatovat, že když jsem
Pritkina viděla obklopeného létajícími zbraněmi naposledy, patřily jemu. Než jsem dokázala přijít na to,
proč na něj útočí jeho vlastní nůž, zpoza rohu vyběhly dvě další postavy. Poznala jsem v nich ty mágy,
kteří předtím u Danta měli co do činění s Enýó. „Oni nejsou s tebou?“ zeptala jsem se hloupě.
Ani se nenamáhal odpovídat. „Odčasuj nás odsud!“ zakřičel a máchl rukou, jako by se snažil napodobit
taneční diskokrok. Ostatní mágové se prudce zastavili. Proč, to jsem poznala až v okamžiku, kdy jsem
natáhla ruku. Narazila na hmatatelnou stěnu energie. Kolem nás se třpytil Pritkinův štít, bleděmodrý
a vlnící se v mihotavém světle nedaleké pochodně. „Dělej!“
„Vydej nám tu odpadlici, Pritkine!“ požadoval jeden z mágů. Byl vysoký, měl vystouplý ohryzek, sinalou
pleť a hlas, který k té vyhublé postavě moc neseděl. „Ona za to nestojí.“
„Dostane se jí řádného slyšení,“ dodal zavalitější afroamerický mág po jeho boku, ale pohled, který ke
mně vyslal, nijak přátelský nebyl. „Pojď po dobrém, dokud můžeš.“
„Co se děje?“ zeptala jsem se. Jedinou odpovědí, které se mi dostalo, bylo něco velkého, co mi
prosvištělo před obličejem asi milimetr od nosu. S výkřikem jsem odskočila a ten těžký palcát udeřil do
brnění vedle mě. Byla to celkem šťastná trefa – to proto, že ta hromada starého železa se mě zrovna
chystala seknout mečem do hlavy. Palcát tu věc zasáhl do hrudníku, ve kterém prorazil velký důlek, a celé
monstrum se po zádech zhroutilo na gobelín.
Divoce jsem se rozhlížela a nechápala, co se děje. Palcát totiž Pritkinovým štítem prolétl, jako by tam
ani nebyl. Mnohem větší starost mi dělalo to, že jím nevrhl ani jeden z mágů – přiletěl odněkud zezadu –
ale přesto tam nikdo nebyl. Jednomu z rytířů sice chyběla jeho zbraň, nebyl tam ale nikdo, kdo by jí mohl
hodit.
Pak jsem zaslechla jakýsi rachotivý zvuk, který mě přinutil hlavou prudce trhnout zpátky. Chvilku jsem si
myslela, že tentokrát útočí mágové. Ti se sice tvářili ještě zlověstněji, ale já už jsem středem jejich
pozornosti nebyla. Očima i zbraněmi mířili na poškozené brnění. Zdálo se totiž, že místo toho, aby prostě
spadlo na zem, se z gobelínu snaží vymotat. Jakmile se toho těžkého materiálu zbavilo, začalo kolem sebe
hmatat po meči, který mu po nárazu palcátem vypadl. Pritkin se ale zbraně zmocnil jako první, a i když
byla skoro tak dlouhá jako on, mohutnou ranou do toho stvoření udeřil. Zdálo se, že to s rytířem ani
nehnulo. Narovnal se, serval ze zdi štít a hodil s ním jako s padesátikilovým létajícím talířem. Pritkin se
vrhl na mě a spolu jsme narazili na zeď přesně ve chvíli, kdy ten těžký železný disk prořízl vzduch
v místě, kde jsme doteď stáli. Prolétl vitrážovým oknem na konci chodby. Na zadní schodiště dopadl
mrak barevného skla. Neměla jsem čas se ani nadechnout, protože Pritkin vzápětí padl k zemi a strhl mě
s sebou; hlavu mi stáhl dolů tak nízko, až jsem na vlastní nos poznala, jak tvrdý takový falešný kámen
může být. Ale nestěžovala jsem si, protože už v dalším okamžiku mi vlasy pročísl další štít, prolétající
přímo nad námi.
Vykousl kus zdi na druhé straně chodby a napůl se zasekl do omítky a kamene pod ní.
Ti dva váleční mágové museli udělat něco, co upoutalo pozornost brnění, protože se ta stará relikvie
najednou vydala k nim, a po cestě z ní odpadávaly vločky rzi. Ohromeně a nevěřícně jsem Pritkinovi
sevřela ruku. „Jak se ta věc dostala přes mé znamení?“ První štít se k nám dostal asi na třicet centimetrů,
ten druhý nás minul snad o jeden. Jak těsně se ke mně musí nějaká hrozba dostat, než si jí má hvězda uráčí
všimnout?
Pritkin mě ignoroval. Vyskočil na nohy, popadl meč, který upustil ve chvíli, kdy jsme se velmi osobně
seznamovali se zdí. Ukázalo se, že to nebyl dobrý tah. Rytířova hledím chráněná tvář se okamžitě otočila
naším směrem. Myslím, že se mu asi nelíbilo, když na jeho zbraň sahal někdo jiný. Se třemi mágy
současně bojovat nedokázal, ale já jsem se kvůli tomu nijak líp necítila. Nijak mi nepřidal zvuk,
rozlehnuvší se už o sekundu později chodbou. Několik desítek železných postav sestupovalo ze soklů.
Vypadalo to, že se k povyražení rozhodla přidat přesně ta vnitřní ochrana, o které mluvil Casanova. Jak
se všichni pohybovali v dokonalé synchronizaci, připomínala ta blížící se kovová armáda sboristy
z nějakého středověkého muzikálu, jenom místo toho, aby vyhazovali nohama, si připravovali zbraně.
„Kruh přišel na způsob, jak ti znamení zablokovat – nefunguje,“ sdělil mi Pritkin stručně, když jsem se
vyškrábala na nohy a snažila se ignorovat bolest z natlučeného nosu a odřených kolen. Sledoval blížící se
linii a pátral po nějakém náznaku jejich slabého místa. Doufala jsem, že nějaké vidí, protože nejbližší
rytíři už točili palcáty nad hlavami tak rychle, že skoro nebyly vidět, a ti hned za nimi tasili velice ostře
vyhlížející meče. Až potom mi došlo to, co říkal. Sáhla jsem si přes rameno na záda, abych nahmatala
horní stranu své převrácené hvězdy. Pořád tam byla, ale pod konečky prstů jsem cítila, že se její
nezřetelné rýhy ani nehnou.
„Kruh ho nemůže odstranit, dokud tě nebudou mít ve své moci,“ dodal. „Ale nerozzáří se. Nespoléhej na
něj.“
„A kdys měl v plánu mi říct tohle?“
Pritkin neodpověděl, protože měl plno práce s tasením své starodávné pětačtyřicítky od pasu a se
střelbou do nejbližších rytířů. Všechny kulky zasáhly cíle a zanechaly za sebou velké díry, nikde jsem ale
neviděla spršku krve nebo cáry poškozené tkáně. Světla pochodní, problikávající skrz otvory
v nejbližších opancéřovaných hlavách, mi prozradila, proč – viděla jsem jenom prázdné vnitřky příleb
a kousky gobelínů na protější zdi. Uvnitř nebylo komu ublížit.
Pritkinovi to zřejmě už došlo, protože zastrčil revolver zpátky do pouzdra a proti linii vyslal raději
jasně oranžovou ohnivou kouli. Ta byla dost silná na to, aby zapálila jeden z praporců, visících ze stropu,
a v několika okamžicích ho změnila v několik hořících cárů látky. Když se plameny rozptýlily, viděla
jsem, že na rytíře příliš velký účinek neměla. První dva se vynořili jako soutěžící v závodě třínohých;
kolébali se, protože měli těla od kyčlí dolů zatavená dohromady. Pořád se ale blížili, a ti za nimi byli
jenom ožehnutí a výbuch je srazil k zemi.
„Mají začarované zbraně,“ pronesl Pritkin pochmurně. „A já jsem své štíty používal skoro celý den.
Nevydrží dlouho a tady v kasinu bude účinkovat jenom velice málo kouzel. Odčasuj nás odsud!“
Nic jiného bych neudělala radši, ale byl v tom drobný háček. Možná jsem měla k dispozici ohromné
množství síly, přinejmenším dočasně, ale opravdu jsem ji nechtěla používat. Ona ta síla není zadarmo,
v tak velkém množství určitě ne. Už jsem se mezi uživateli magie pohybovala dost dlouho na to, abych
věděla, že když si sílu vypůjčím, nakonec za ni budu muset zaplatit. Nelíbilo se mi to, že bych nevěděla,
jak velký účet za ni dostanu ani kdo mi ho poslal.
„Proč na nás ti rytíři útočí?“ zeptala jsem se a doufala, že najdu nějaké jiné řešení – jakékoli jiné. „Nic
jsme neudělali!“ Možná jsem špatně odhadla situaci, a ochrana kasina se ve skutečnosti snažila ty mágy
vyřídit za nás. V tomto případě jsme jim potřebovali jenom rychle zmizet z cesty.
Pritkin tuto naději zničil celkem rychle. „Andrew a Stephan spustili automatickou obranu tím, že vytáhli
zbraně uvnitř kasina. Já jsem to neudělal, takže bychom měli být v bezpečí, jenomže pak se k nám dostali
už moc blízko. Obrana si nás spletla s útočníky. Teď jsme cíle všichni. Odčasuj nás teď hned!“
Neměla jsem ani chvíli na to, abych mu svůj názor na nově získanou sílu vysvětlila, protože jsem musela
uhnout před kopím, vrženým jedním z rytířů v chod​bě. Uskočila jsem stranou těsně předtím, než narazilo
do podlahy v místě, kde jsem stála, a zasypalo mě sprškou pomalovaného betonu. Ucítila jsem, jak mi po
levé tváři něco stéká a zvedla jsem k tomu třesoucí se ruku. Prsty, které jsem si hned potom prohlédla,
byly červené, ale znamení sebou necuklo ani maličko. Nevěřícně jsem na svou krví potřísněnou ruku
civěla. Tolik tedy k nadpřirozené ochraně.
„Dělej!“ ječel Pritkin.
„Nemůžu!“ Klidně bych své rozhodnutí porušila, ale jenom tehdy, kdybych si byla jistá, že jedinou další
alternativou je smrt. Kdyby mi někdo poslal letenku do Londýna, celkem rozumně bych mohla
argumentovat tím, že se snažím dostat ze šlamastyky, do které jsem spadla proti své vůli. Teď bych pro
vyvolání své moci žádnou takovou omluvu neměla, a právě proto jsem nechtěla nikomu dlužit za záchranu
života, pokud jsem se tomu mohla vyhnout. Takové zadlužení v magických podmínkách totiž může být
velice ošemetná záležitost.
Pritkin se možná mohl chtít hádat, ale ožehnutí rytíři se zase rychle zvedali na nohy. Vyslal do davu svůj
oživlý arzenál, a divoce se pohybující nože poskytly rytířům několik nových cílů. Přidala jsem do mely
své dýky právě včas, aby zneškodnily palcát, který rychlými otáčkami mířil Pritkinovi přímo na hlavu.
Nevšiml si ho, protože zrovna mečem blokoval píku, která jím chtěla proletět opačným směrem. Když
jsem měla naposledy příležitost sledovat Pritkina v boji, vypadal, jako by se dobře bavil. Jeho obličej
tentokrát žádné takové emoce nevyjadřoval. Samozřejmě s tím mohlo mít něco společného to bimbající se
ucho.
Rozhlédla jsem se, jestli nenajdu nějakou cestu ven, ale podle všeho tam žádná nebyla. Zadní schodiště
bylo obklopené minovým polem rozbitého skla, jež samo o sobě velkou překážkou nebylo. Mým bosým
nohám by se to asi nelíbilo, ale jestli Pritkin dokázal udržet velký meč, asi by mě přes ně mohl přenést.
Pochybovala jsem ale o tom, že by se mu to mohlo podařit, zatímco by bojoval s celou řadou rytířů, kteří
byli mezi námi a tou částí chodby. Totéž platilo o dveřích do kuchyně. Ty zase blokovalo jedno padlé
brnění, které jeden z mých mlžných nožů rozsekával na kusy, plus další tři jeho společníci, kteří pořád
ještě dokázali stát.
„Nejsou tu někde nějaké tajné schody?“ zeptal se Pritkin hlasem natolik klidným, že v tu chvíli zněl
opravdu nepatřičně.
„Měli by mít potíže se na nich zorientovat.“
„A jak já to mám vědět?“ Freneticky jsem se rozhlížela, ale veškerou mou pozornost si nárokoval jeden
rytíř, který nad hlavou mával strašlivě vyhlížející dvouhlavou sekerou. Alphonse, který sbíral zbraně
všech druhů, měl přesně takovou ve své trezorové místnosti na zdi. Hrůzostrašně vypadala, už když tam
jenom tak visela; mnohem horší pohled na ni byl ale teď, když už byla dost blízko na to, aby srazila hlavu
Pritkinovi – nebo mně.
„Zkontroluj ty gobelíny!“ nařídil Pritkin a vyrazil vpřed, aby se mohl brněním rozmáchnout po kolenou.
„Mohly by tam být nějaké tajné dveře!“ Svou čepelí usekl jednomu z útočníků nohu, takže se skácel
k zemi. Pořád ale pokračoval dál, přitahoval se rukama a zbývající nohou se odstrkoval. Mnohem
znepokojivější ale byl fakt, že se za ním valil i ten useknutý úd, aby snad neprošvihl hlavní událost
večera. Abychom jednu z těch věcí zastavili, museli bychom ji rozsekat na kousky, ale na to, aby byl
takový plán proveditelný, jich tam bylo příliš mnoho, a nás zase příliš málo. Byli bychom na kousky
mnohem dřív než oni. Prudce jsem odhrnula nejbližší závěs, ale uviděla jsem za ním jen další falešný
kámen. Hmatala jsem po něm rukama v naději, že narazím na skryté dveře, ale neměla jsem štěstí. Střelila
jsem pohledem k výtahu, ale světélko nad čísly podlaží mi sdělovalo, že je pět pater daleko. Ani
nemluvím o tom, že oba váleční mágové před námi prožívali bitvu přímo pekelnou. Zatímco jsem v naší
zmenšující se bezpečné zóně strhávala další a další gobelíny a hledala za nimi neexistující únikové cesty,
ta useknutá noha v brnění se zase spojila s tělem. Kov na horní straně stehna změnil skupenství, najednou
byl tekutý jako rtuť a obě části hladce splynuly v jednu. O sekundu později byste nevěřili, že tam kdy
nějaká rána vůbec byla. Konečně jsem přijala to, že se nacházíme v neřešitelné situaci.
Pro ty věci dokonce ani rozsekání na kusy nepředstavovalo nic víc než jenom krátkodobou překážku.
Tony byl příšerná držgrešle, ale ne, pokud se to týkalo bezpečnosti. Doprdele s ním!
„Schody žádné!“ zavřeštěla jsem.
Pritkin se prudce otočil, usekl nohu dalšímu rytíři a strčil do mě loktem. Dopadla jsem před prázdný
sokl a v uších mi zvonilo. Mozek automaticky překládal větu, kterou jsem měla před očima: Medio
tutissimus ibis (Nejbezpečnější budeš uprostřed). Byl to citát z Ovidia, doporučující střídmost, který tady
u Danta, v domově extrémů, působil opravdu divně.
Zatímco jsem se snažila vstát, šest rytířů ze vzdálenějšího konce chodby, kteří se k nám nemotorně
prodírali, se už dostalo na dosah. Tímto jsme získali možnost volby, jestli se necháme probodnout jimi,
nebo rozsekat jejich kamarády na naší straně; bylo totiž jasné, že jim všem se dlouho ubránit nedokážeme.
Užuž jsem se chtěla vykašlat na následky a odčasovat nás, když jsem si všimla něčeho zajímavého.
Jeden z větších Pritkinových nožů zrovna pilně porcoval jednoho z nejbližších rytířů. Obrněnec upustil
zbraň, sevřenou v pěsti právě useknuté v zápěstí. Nijak se ale nesnažil ji znovu uchopit i přesto, že ležela
na běhounu jen několik decimetrů daleko. Ruka v brnění také ležela bez hnutí a nesnažila se znovu připojit
k tělu jako předtím noha toho druhého rytíře. Najednou jsem si uvědomila, že tu scénu můžu tak jasně
vidět proto, že se žádný z rytířů nepohybuje v blízkosti středu chodby. Shromáždili se na obou stranách
úzkého pruhu koberce, kterému se ale vyhýbali, aby na něj nemuseli šlápnout. Ohlédla jsem se
a zkontrolovala boj za námi, a situace tam byla úplně stejná. Rytíři na jedné straně si vzali na starost
mágy, ti z druhé strany šli po nás, ale ani jedna skupina se nedotýkala toho ošoupaného běhounu
uprostřed. Na malý okamžik jsem málem zavolala třikrát hurá paranoidnímu Tonymu na počest za to, že
vždycky vymyslel nějakou cestu ven z každé pasti, i když byla jeho vlastní. Pritkin se během odrážení
dalšího útoku kopím ocitl na kolenou. Už se k němu blížili druhý a třetí rytíř s napřaženými meči.
Nečekala jsem, jestli bude dost rychlý na to, aby si s touto prekérní situací poradil, ale raději jsem po
něm hned skočila a narazila do něj s tupým žuchnutím, které nás oba převalilo na běhoun. Přistáli jsme
v nepřehledném spletenci, přičemž Pritkinova levá noha a celý můj pravý bok stále přesahovaly přes
okraj. Než jsem s tím stačila cokoli udělat, jeden z rytířů máchl mečem a probodl mu lýtko v místech, kde
vyčuhovalo mezi mýma nohama.
„Nehýbej se!“ zakřičela jsem, když mě mág odstrčil a vrazil rytíři meč do břicha. Síla úderu tu těžkou
věc odmrštila dozadu, ale rytíř při tom také bolestivě vytrhl meč Pritkinovi z nohy. Zalapal po dechu, ale
okamžitě po rytíři vystartoval, jako by se k nám z obou stran nestahovalo nejmíň deset dalších,
připravených k boji. Překulila jsem se na něj a obkročmo se mu posadila na trup; oběma rukama jsem ho
chytila za vlasy a otáčela mu hlavou tak, aby se mohl rozhlédnout. „V bezpečí!“ zaječela jsem tak, aby mě
slyšel i přes řinčivé zvuky boje. „Uprostřed jsme v bezpečí!“
Krvácející nohu jsem mu přitáhla na kaštanový plyš a celou vahou svého těla jsem mu zalehla ostatní,
nezraněné části těla. Byl sice zraněný, ale ani tak bych ho nedokázala udržet dlouho. Jenže v okamžiku,
kdy jsme se přestali dotýkat podlahy, jako bychom rytířům zmizeli z očí. Otočili se a už se valili chodbou
za roh, kam ustoupili oba mágové. Pritkin se sice tvářil ohromeně, ale sledoval můj napřažený prst,
ukazující na nápis na podstavci, až mu nakonec viditelně svitlo.
„Musíme se vrátit do kuchyně,“ řekl a zvedl se na kolena. Sice si dával pozor, aby šlapal jenom na
koberec, stejně se ale maličko zapotácel, čímž mě vyděsil. Podívala jsem se dolů a hned jsem pochopila,
čím to je. Nohavici měl nasáklou krví, takže mu barevně ladila se sakem pod zraněným uchem. Krve bylo
tolik, až jsem se lekla, že mu zasáhl hlavní tepnu. Ztěžka se o mě opřel, a jak jsme zvolna postupovali po
úzké bezpečné cestě, určitě jsme celkovou scénu krásně korunovali.
Zpoza rohu se ozývaly zvuky lítého boje, bezpochyby pocházející od mágů, ale ignorovali jsme je. Já
osobně jsem byla pro odchod do kasina.
Už jsem věděla, jak to tam chodí, ale mágové tu výhodu neměli.
Znovu jsme vrazili do kuchyně. „Potřebujeme sanitku!“ křičela jsem s přimhouřenýma očima. Skoro nic
jsem neviděla, protože po pobytu v chodbě mi světlo v místnosti připadalo oslepující, ale nezřetelně jsem
si uvědomila, že se několik těch mrňavých tvorů zastavilo a zírali na nás svýma velkýma zářícíma očima.
„Ne. S tím si umím poradit sám.“ Pritkin se zhroutil hned mezi dveřmi. Stáhl si holínku. Na dosud
neposkvrněnou kuchyňskou podlahu se vyřinula záplava nachově rudé krve. Z obličeje mu zmizela i ta
trocha barvy, kterou předtím měl. Sebrala jsem nedaleko ležící utěrku a přitiskla ji k ráně. Ať už jsme se
měli rádi nebo ne, vykrvácet jsem ho nechat nechtěla. „Odčasuju nás do nemocnice,“ řekla jsem, ale on se
ode mě odtáhl.
„Ne! Umím si to vyléčit.“ Něco si pro sebe zamumlal a tok krve se výrazně zmenšil, mně se ale nelíbilo
jeho mělké a namáhavé dýchání a sinalost v obličeji. Docela vážně mě taky zamrazilo, když jsem viděla,
jak to jeho visící ucho pomalu šplhá po straně obličeje zpátky a samo se upevňuje na místo.
„Proč nechceš do nemocnice?“ chtěla jsem vědět a snažila se přitom ignorovat to ucho, které se
naposledy zavrtělo, aby si srovnalo sklon s kolegou na druhé straně. Najednou mi několik kousků
skládačky zapadlo do sebe. „Počkej chvilku. Tihle mágové nejdou jenom po mně, že ne? Kruh honí
i tebe!“
Pritkin neodpověděl, protože měl plno práce s deklamováním něčeho nesrozumitelného. Vycítila jsem
přítomnost někoho dalšího, a když jsem zvedla pohled, uviděla jsem se nad námi sklánět jednoho gargoyla
s rudýma očima a s neladícími elegantními rubínovými náušnicemi ve špičatých, jakoby kočičích uších.
Opatrně, ale rozhodně mě odstrčil stranou.
Rozpačitě jsem chvilku stála a nevěděla, co bych měla udělat. Nic jsem neřekla hlavně proto, že jsem
z té věci necítila žádné zlo. To mohlo mít něco společného s těmi šperky nebo se skutečností, že ta bytost
měla na vousaté bradě čokoládovou polevu. Podle všeho jsem provedla správné rozhodnutí. Nad
Pritkinovou nohou se chvilku vznášela ruka, která spíš připomínala pařát, a zjizvená rána se začala
pomalu uzavírat.
Tento proces mu zřejmě pomáhal se uzdravit, ale podle toho, jak mu lezly oči z důlků, to nebylo nic
příjemného. Zdálo se, jako by chtěl něco říct, takže jsem se k němu trochu naklonila – ale jenom tak,
abych se udržela stranou od jeho zatnutých pěstí. „Me oportet propter praeceptum te nocere (Chystám se
ti ublížit z principu),“ vydechl.
„Velká sranda!“
„Mohla jsi nás odsud odčasovat včas!“
„Ale ne bez nějaké ceny.“
Pritkin skoro překonal vlastní rekord v síle naštvaného pohledu. „Jaké ceny? Mohli tě zabít! A mě taky!“
„Stercus accidit“ (Stane se, doslova „Hovno se stane“). Zatímco se snažil mou zparchantělou latinu
rozluštit, vydala jsem se hledat nějakou další cestu ven. Neměla jsem v úmyslu znovu vkročit do chodby
ani jsem nás neplánovala odčasovat poté, kdy mi dalo takovou práci se tomu vyhnout.
To, co jsem našla, bylo velice uspokojivé. Kdybych předtím nebyla celá pryč z těch gargoylů, mohla
jsem se tu porozhlédnout už předtím a celé té scény v chodbě nás ušetřit. Prošla jsem kolem několika
velkých vestavěných mrazáků, chladírny a skladu trvanlivých potravin a pak jsem už uviděla nákladovou
rampu, vedoucí do zadní části kasina.
Rozhlédla jsem se po sluncem zalitém parkovišti a zmocnilo se mě vážné pokušení utéct, dokud se mág
zotavuje. Tak moc jsem na něj neměla čas, ať už chtěl mluvit o čemkoli. Musela jsem Casanovu přinutit,
aby mi řekl, kde se ukrývá jeho šéf. Sice jsem si nebyla stoprocentně jistá, jestli Myra bude s ním, ale
šance to byla dobrá. Oba pracovali pro stejného chlápka, šéfa ruské upíří mafie, o kterém se historické
knihy zmiňují jako o Rasputinovi. Knihy ale mlčí o tom, že pro své obávané schopnosti v přesvědčování
našel nové uplatnění hned potom, kdy ho jedno ruské kníže „zabilo“. Chvíli se na sebe snažil
neupozorňovat, ale potom pod svou kontrolu získal většinu obchodů s drogami, s paděláním peněz a také
prodej ilegálních magických zbraní ve východní Evropě. Nedávno se rozhodl ke svému rostoucímu
obchodnímu impériu přidat i severoamerické upíry s tím, že převezme vládu nad jejich Senátem, jehož
čtyři členy se mu dokonce podařilo zabít.
To mu ale k ničemu nebylo, leda by se mu podařilo sejmout i jejich vůdce, a Konzulka se ukázala být
tvrdším oříškem, než čekal. Celá ta záležitost mi hodně připomínala studenou válku a moc mě nezajímala;
bohužel jsem se ale nešťastnou náhodou dostala přímo do jejího středu.
Rasputin po nezdařeném pokusu o převrat prostě zmizel. Hledaly ho tisíce upírů i mágů, ale zatím
nenašli vůbec nic. Sázela jsem na to, že budou všichni pohromadě, protože zase tak moc dobrých
schovávaček neexistuje a taky proto, že Tony a Myra zmizeli ve stejnou dobu. Ať už to ale bylo jakkoli,
musela jsem ji najít, předtím než se uzdraví z našeho posledního setkání, protože potom určitě vyhledá
ona mě. O tom, že by se mi ta událost líbila, jsem pochybovala. Nebo že bych ji přežila.
Něco jsem ale slíbila a docela mě vzrušovalo pomyšlení, že bychom s Pritkinem mohli pro změnu být na
stejné straně. Nepřítel mého nepřítele by v tomto konkrétním případě nemusel být zrovna můj přítel, mně
by ale stačilo cokoli menšího než otevřené nepřátelství. Potřebovala jsem veškerou pomoc, kterou jsem
mohla získat, a Casanova vypadal velice nervózně, když se tam onehdy Pritkin ukázal. To by mohlo být
užitečné. Vyhnula jsem se dvojici gargoylů, kteří po rampě vlekli bednu zelí, a vykročila jsem zase
dovnitř. Právě tehdy taky začala ta pravá legrace.
Kapitola 4
„Cassie!“ Po nákladové rampě se přiřítil Casanova, který se snažil co nejvíc zkrátit dobu pobytu na
přímém slunci. O chviličku později se mi do výhledu přišouraly i ty tři delikventky, které ho velice
pomalu následovaly. Bezva. Na chvíli se mi podařilo na ně zapomenout.
Gargoylové se na trio jedinkrát podívali a spustili vysokofrekvenční nářek, který mě přinutil zakrýt si
uši. „Viděls, co ta tvoje pitomá kouzla způsobila?“ vztekle jsem se zeptala Casanovy, jakmile se přede
mnou klouzavě zastavil. „Mohla jsem být mrtvá!“
„Máme horší problémy.“
Odtáhla jsem Enýó od menšího gargoyla, do něhož dloubala klacíkem. To shrbené, ptáka připomínající
stvoření uteklo i s kolegou a s hlasitým jekotem dovnitř.
„A tys byla kde?“ obořila jsem se na ni, protože jsem byla příliš rozčílená na to, abych si uvědomila, že
štvát starověkou bohyni moc chytré není. „Vy tři pořád toužíte po nějaké mele, ale když jsem vás poprvé
do​opravdy potřebovala, tak jste si zašly na manikúru!“
Sice to byla pravda – Deinó měla nově udělané červené nehty – ale vzhledem k tomu, jak mi pomohly
v baru, nebylo to moc fér. Fakt jsem ale neměla náladu nad tím přemýšlet. Hodně mě vyděsilo, že Kruh
dokázal zablokovat mé znamení. Byla to má jediná obranná zbraň, bez ní jsem si připadala obzvlášť
zranitelná.
Enýó se zatvářila uraženě, ale klacík mi nesebrala. Zatímco jsem dokončovala litanii na Casanovu,
došouraly se k nám Pefrédó a Deinó. „Teď je Pritkin napůl mrtvý,“ informovala jsem ho, „a ti mágové
určitě budou –“
Sevřel mi ruku tak silně, až jsem vyjekla. „Kde je?“ Zuřivě začal prohledávat kapsy kabátu.
„Proč nikdy nemůžu najít ten zatracený mobil, když ho potřebuju? Musíme mu sehnat doktora, rychle!“
Chvilku jsem si nebyla jistá, jestli to nemyslí sarkasticky, ale jediný pohled do jeho tváře mi prozradil, že
ne. Zdál se naprosto vyděšený.
„Co to s tebou je? Odkdy se zajímáš o to, jestli –“
Casanova mě tam nechal stát a mluvit do prázdna, protože sám utekl dovnitř. Následovala jsem ho
a Graie se couraly za mnou. Enýó po cestě sebrala koště a vyrobila z něj zbraň; ulomila mu hlavici
a špice zůstala hodně rozeklaná. Ani jsem se jí ho nesnažila sebrat. Sice zase byla v roli staré dámy, ale
stejně by asi vyhrála.
Když jsem vkročila do kuchyně, našla jsem Casanovu, jak se po špičkách opatrně blíží k velice
rozzuřenému Pritkinovi. Mág upíra odhodil stranou tak prudce, až se natáhl jak široký, tak dlouhý,
a zlostně se zahleděl na gargoyla, který mu pomáhal. Protože už zase stál na vlastních nohou, došlo mi, že
jeho – její – léčba, ať už to bylo cokoli, účinkovala.
„Sejmi to ze mě!“ vyštěkl. „Hned!“
Casanova se zvedl z podlahy. Nejen, že na napadení neodpověděl stejnou mincí, spíš se mi zdálo, že se
i trochu shrbil. „Za pět minut tu můžu mít ranhojiče!“
Zírala jsem na upíra, jako by se pominul, což se možná stalo. Upíři a mágové mají nepřátelské vztahy
vycházející z premisy, že si obě skupiny nárokují titul na vůdčí sílu nadpřirozeného světa. Pohled na
upíra, tak starého jako Casanova, který se podlézavě chová k válečnému mágovi, který s ním právě hodil
o zem, byl surreálný.
„Žádného ranhojiče nepotřebuji. Potřebuji, aby dala pryč ten zatracený geis,“ prohlásil Pritkin vztekle.
Tím si získal mou pozornost. „Ona ho může sejmout?“ Vyrazila jsem vpřed. Ani jsem se neopovažovala
věřit tomu, že by to mohlo být tak jednoduché, a Graie šly se mnou. Odpovědi jsem se ale nedočkala,
protože gar​goylové najednou začali vřískat, jako by nastal Armageddon, a jejich spojené hlasy zněly dost
hlasitě na to, aby roztříštily několik sklenic.
Zakryla jsem si uši a šokovaně jsem padla na kolena, Deinó vzápětí padla na mě. Nejsem si jistá, jestli
zakopla, nebo se mě snažila ochránit před záplavou jídla – chleba, pečiva a nejrůznějších částí lidského
těla, vymodelovaných z paštiky – která se na nás snesla ze všech stran. Tak nebo tak, při přistání jí
vyklouzlo oko z důlku a kutálelo se po podlaze. Zaječela a po čtyřech za ním vyrazila, přičemž srážela
gargoyly nalevo i napravo. K tomu všemu se jako posila přiloudaly její sestry. Vyhledala jsem útočiště
pod přípravným stolem, kde jsem už našla Casanovu i Pritkina.
„Mohli ti ublížit! Nemůžu ti dovolit odsud odejít!“ Casanova prakticky křičel, aby byl slyšet, a oběma
rukama při tom svíral Pritkinovu pravou paži. „Gargoylové kuchyň vnímají jako posvátnou víru, stejně
jako kdysi viděli chrámy, které je živily. Graie vnímají jako hrozbu, ale já jim vysvětlím –“
„Tvé osobní problémy jsou mi ukradené,“ odsekl Pritkin a sevřel předek upírovy značkové košile.
„Přinuť ji ten zatracený geis zrušit, jinak si vykoleduješ mnohem větší problémy, než o jakých se ti kdy
vůbec zdálo.“
„Hej, to já tady mám geis,“ přerušila jsem je. „Pamatuješ? Jestli tu mají z někoho něco sejmout, budu to
já.“
„Ale tohle se tě netýká!“ řekl Pritkin, zatímco něco těžkého dopadlo na stůl nad námi a skutálelo se to na
podlahu.
Byl to ten malý gargoyl se síťkou na vlasy a oslíma ušima a nehýbal se. Zatáhla jsem ho k nám pod stůl,
ale nebyla jsem si jistá, jak mu mám zkontrolovat pulz, nebo vlastně ani tím, jestli nějaký má mít. Věděla
jsem jen, že ta zeleně zbarvená krev, která z něj vytékala na kachlíky, nevěstí nic dobrého. „Oukej, to
stačilo.“
Vylezla jsem zpod stolu a postavila se. Hladina hluku byla neuvěřitelná. Za těch několik sekund, kdy
jsem nedávala pozor, se kuchyň proměnila v naprostou spoušť. Deinó sice oko našla, ale na nejistých
nohou se potácela na druhé straně místnosti, kde jí na každé ruce viseli čtyři gargoylové; další jí seděl na
zádech a opakovaně ji mlátil do hlavy válečkem na těsto. Enýó se tyčila v celé své zakrvácené nádheře,
nad hlavou držela tu gargoylí samici s náušnicemi a chystala se jí mrštit přes místnost. Zabil by ji už
jenom samotný vrh, a i kdyby ne, přistání na nože, které nastavovala šklebící se Pefrédó, by to určitě
pojistilo.
Zhluboka jsem se nadechla a zakřičela jsem tak hlasitě, že jsem ani nemyslela, že to umím. Gargoylové
mě ignorovali, ale tři Graie se zastavily a zvědavě se na mě zahleděly. Ani jedna se netvářila nijak zvlášť
naštvaně. Jediným výrazem, který jsem u nich zaznamenala, byl obrácený úšklebek ve tváři Pefrédó.
„Přestaňte!“ oslovila jsem je trochu normálnějším hlasem. „Když jsem říkala, že vás potřebuju k boji,
nemyslela jsem boj s nima!“
Pefrédó se zachichotala a zapumpovala pěstí ve vzduchu. Enýó se na mě sice kysele podívala, ale
gargoyla posadila na zem; ten na ni zlostně zasyčel a se zmateným výrazem se odpotácel. Deinó se
podařilo dokolébat k Enýó, aby jí předala oko, sestra ho ale nepříliš velkorysým gestem odmítla. Vtom
k nim přiskákala Pefrédó, která jí s triumfálním výrazem oko z ruky vytrhla. Najednou mi to došlo. „Vy
jste si na mě vsadily?“
Enýó se zhroutila na stůl, srazila přitom několik ředkvičkových očí a tvářila se deprimovaně. Nebyla
jsem si jistá proč – evidentně viděla i bez oka, nebo do určité vzdálenosti od něj – ale zdálo se, že je
sklíčená, protože si nemohla užívat.
Jakmile byl jejich vůdce v bezpečí, gargoylové přestali útočit, stejně ale Graie po očku se znepokojením
sledovali.
Několik jich mezitím začalo kontrolovat padlé kamarády a jeden už táhl pryč i Oslí ucho. Síťka mu
sklouzla z hlavy, ale aspoň už přicházel k sobě. Doufala jsem, že se z toho dostane, ale teď jsem jen
mohla zajistit, abychom nezpůsobili žádné další škody. Sáhla jsem pod stůl a vytáhla odtud Casanovu za
tu jeho moderní kravatu. „Vysvětli jim, že odcházíme.“
„No to teda sakra ne!“ Pritkin se vyplazil ven. V těch krví umazaných šatech a s rozcuchanými vlasy
vypadal jako šílenec. Zamračeně se rozhlížel, dokud nenašel tu gargoylí samici, kterou před chvílí Enýó
pustila. „Nikam nejdeme, dokud ze mě ten geis nesejme!“
„Mirando!“ zavolal Casanova přiškrceným hlasem, a já jsem si uvědomila, že možná tu kravatu držím
trochu moc pevně. Gargoylice přišla k nám, ale i když z její osrstěné tváře bylo těžké cokoli vyčíst, podle
řeči těla nebyla spolupráci příliš nakloněna. Jestli se vůbec dá jít mrzutě, ona to dokázala. Praštila
Pritkina do břicha, nejspíš proto, že mu na hrudník nedosáhla. „Ty zdravý. My bezpečččí. Dobrý obchod.“
Zkusil ji chytit, ale ona se mu vyhnula pohybem tak plynulým, že mi přišel nemožný, aniž by si něco
nevykloubila. A možná si i vykloubila, protože sklopila uši a syčela na něj, přičemž ale vyplázla velice
nekočkovitý rozeklaný jazyk. Zkřížila paže na prsou a zeširoka se za Casanovou rozkročila; dlouhým
ocasem bičovala dlaždice za sebou.
„Mě záležitosti Pohádkové říše nezajímají,“ pronesl Pritkin zpupně, jako by takové věci byly pod jeho
úroveň. „Nezajímá mě, jestli jste tu legálně, nebo ne. Nemáte se čeho bát. A teď to ze mě sundej!“
„Co se to děje?“ zeptala jsem se Casanovy, který si narovnával vázanku. Vrhl po mně nepříliš přátelský
pohled, což se ale za daných okolností dalo očekávat.
„Výměnou za to, že mu pomohla, na něj Miranda uložila geis, aby o jejich existenci nikomu neříkal.
Kdyby totiž Kruh přišel na to, že tu jsou, byli by všichni deportováni.“
„A to je všechno?“ Podívala jsem se na Pritkina zúženým pohledem, kterého si ale nevšiml, protože
celou svou pozornost soustředil na Mirandu. S ohledem na ten obrovský geis, který jsem na sobě měla já,
jsem s něčím tak titěrným nemohla soucítit.
„Jestli jim to stejně nemáš v plánu říkat, jaký je v tom rozdíl? Jdeme. Ti mágové tu budou každou
minutu!“
„Já nikam nejdu, dokud ho ze mě nesejme,“ opakoval zatvrzele. Řekl to takovým tónem, že jsem měla
chuť ho nakopnout. Místo toho jsem ale dloubla loktem Casanovu a ten protočil panenky.
„Mirando,“ začal zbědovaným hlasem, ale ona jenom vystrčila bradu. Nic sice neřekla, ale ani
nemusela.
„Zatraceně, Pritkine!“ Zlobila jsem se. „Já tu nebudu stát a čekat, až pro nás Kruh pošle někoho dalšího.
Jestli si chceš promluvit, tak fajn. Promluvme si. Jinak odsud odcházím.“
„Jeden nápad by tu byl,“ ozval se Casanova chytře. „Zavolám vám auto.“
Dveřmi prolétl Billy Joe a několik gargoylů se ho snažilo zaplácnout v letu. Za normálních okolností
bych byla překvapená, že ho vidí, ale po tomhle dni jsem ani nemrkla.
„Je tu se mnou,“ oznámila jsem Mirandě, která ale i tak začala na Casanovu syčet tím podivným
jazykem, který gargoylové používají. Zřejmě už měla pro jeden den nezvaných návštěvníků dost.
„Na auto se vykašli,“ řekl Billy s ustaraným výrazem. „Najde se tu nějaký východ, kterým se můžete
vyhnout hlavním, zadním a bočním dveřím? Protože ty všechny jsou hlídaný.“
„Kým?“ Co se to zase dělo?
„Jo, to nevím,“ odpověděl sarkasticky. „Z čích mágů jste právě vymlátili duši? Kruh ví, že jsi tady, jsou
venku v plné síle. Dva tři tucty – přestal jsem je počítat. Trio, které jsme potkali v baru, bylo jenom jejich
předsunutým týmem, takovým jejich způsobem, jak tě požádat, abys s nima šla po dobrém. Ale podle tvé
odpovědi si nemyslím, že by ještě měli zájem vyjednávat.“
„Zaútočili jako první,“ hájila jsem se, ale pro jistotu jsem zase zmlkla, protože jsem si tímhle tvrzením
nebyla jistá. Neviděla jsem, co se tam dělo v době mezi tím, kdy jsem odešla, a když jsme s Casanovou
viděli, jak si Enýó pohazuje s mágy.
Pokud s nimi Pritkin nebyl, ocitli se v kaši, kterou si sami nenavařili. Není divu, že když nás potom
potkali znovu, neměli nijak dobrou náladu.
„Na tom nezáleží,“ řekl Pritkin, skoro jako by mi četl myšlenky. „Chtějí tě zabít. Když jim to usnadníš,
stejně na tom nic nezměníš.“
Nasucho jsem polkla. Měla jsem podezření, že kdyby se mi stala nějaká nehoda, Kruh by po mně moc
netruchlil, ale slyšet to takhle natvrdo bylo těžké. Možná byste si řekli, že už jsem si na to, že mě všichni
chtějí zabít, mohla dávno zvyknout, ale ono to nijak snadnější nebylo. „Zní to, jako by sis byl jistý.“
„To taky jsem. Je to součást toho, o čem si musíme promluvit.“ Podíval se na Casanovu, který si
povzdechl.
„Je tu několik nouzových východů, ale ani jeden není moc dobrý.“ Máchl ke mně rukou. „A nemohla bys
udělat to, co předtím, a prostě odsud zmizet? Protože se naše vnitřní obrana zaměřila na tebe i na ně, můžu
tvrdit, žes sem ze mě přišla vytáhnout informace o Antoniovi a potom jsi zmizela, když jsi to tady všechno
rozmlátila.“ Rozhlédl se kolem sebe. „Jo počkej, ona by to dokonce i byla pravda!“
„Když už je o tom řeč, chtěl jsi mi říct, kde Tony je.“
„Ne, pokud si dobře vzpomínám, celkem dobře se mi dařilo ti to neříkat.“ Podával mi kapesník, zřejmě
proto, abych si mohla setřít ten košíček, který se mi během akce nějak rozmazal po vlasech, ale já jsem ho
ignorovala. „Pomůžu ti dostat se odsud, chica, a rád budu Kruhu lhát proto, abych je svedl ze stopy, ale
co se týče Antonia –“
„Ten upír,“ odplivla si Miranda na zem, „je v Pohádkové říši. Přivedl nás sem, potom zzzradil.
Pracujeme tady jako otroccci.“
Zdálo se, že se Casanovovi udělalo špatně. Usmála jsem se na gargoylku, která byla vlastně docela
atraktivní, pokud byste se soustředili jenom na její šikmé červené oči. „Děkuju ti, Mirando! Pověz mi
o tom víc.“
Pokrčila rameny takovým spíš kočičím způsobem. „Není toho moc co povídat. Je v Pohádkové říši.“
Podívala se na Casanovu. „Ten Kruh, oni jdou sssem?“
Prohrábl si jenom lehce rozcuchané vlasy.
Nějak se mu podařilo se všemu tomu létajícímu jídlu vyhýbat. Jediné poškození, které jsem na něm
viděla, bylo těch několik varhánků, které jsem mu zmuchlala na kravatě. „Zřejmě ano. Zdá se, že dnes
máme den nezvaných hostí.“
„Ne!“ řekla a dloubla ho do nohy napřaženým pařátem. „Máme práci! Žádné ssstrkanice!“
Všimla jsem si dvojice statečných gargoylů, kteří se snažili skrz ten nepořádek ke dveřím dotlačit
naložený vozík, co tomu masakru bůhvíjak unikl, další zase něco chrochtal do telefonu a zapisoval si do
bloku objednávku. Chtěla jsem s Mirandou souhlasit v tom, že se jim musíme dostat z kožichu – nebo
z rohů nebo prostě odtamtud – ale to už nezvaní návštěvníci přišli. Dveřmi prošel Pritkinův golem a ze
všech stran se znovu začal ozývat srdceryvný nářek.
Zasténala jsem a zatlačila si do trpících uší prsty. Pritkin se na golema asi minutu upřeně díval, jako
kdyby mezi nimi probíhala nějaká forma mimoverbální komunikace, a potom pohlédl na mě. Udělal
nějaké gesto, načež zavládlo blažené ticho. Věděla jsem, že za tím musí být nějaké kouzlo, protože
blázinec kolem se nijak nezměnil, jenom se jeho kakofonie ztišila na slabý šum v pozadí. „Přicházejí.
Musíme jít.“
Přikývla jsem. „Fajn. Tak ať nám tady ten miláček řekne, kde je Tonyho portál do Pohádkové říše.
A nelži nám,“ řekla jsem Casanovovi. „Vím, že nějaký má.“
„Ano, to má, ale já nevím, kde je,“ odpověděl Casanova nepřítomně. „Mirando! Mohla bys ty své lidi
uklidnit, prosím? Nic nám tu nezničí!“ Podíval se na Pritkina. „Nebo ano?“
„Zničí, jestli nám neřekneš pravdu,“ prohlásila jsem ponuře.
Úkosem si golema prohlížel a ten mu pohled oplácel, jak jen mu to dovolily ty nezřetelné důlky, kterým
říkal oči. Neměl žádné drápy, rohy ani jiné bizarnosti. Vypadal prostě jenom jako nějaká špatně
vymodelovaná socha, jako něco, co hrnčíř začal, ale potom na to zapomněl. Když se ale těma prázdnýma
očima podíval na mě, necítila jsem se o nic líp než Casanova.
„Já nevím, kde ten zatracený portál je!“ trval na svém Casanova. „Tony prodával čarodějnice do
Pohádkové říše, ale na tuhle část podnikání měl speciální skupinu, a já jsem do ní nepatřil.
Většinu z nich si vzal s sebou, když zmizel, a zbytek před týdnem odešel s poslední zásilkou.“ „Oni tu
nejsou?“
Ohlédla jsem se na Mirandu. „Tys tím portálem musela projít. Musíš vědět, kde ho najít!“
Zavrtěla hlavou. „Na druhé ssstraně, vidíme. Tady ale ne.“ Přes hlavu nejbližšího gargoyla přehodila
utěrku. „Asssi takhle.“ Slepý gargoyl vrazil do Pritkina, nebo přesněji řečeno mu vrazil do nohou, protože
výš ten prcek nedosáhl. Mág utěrku sundal a s malým postrčením tu věc poslal zpátky za Mirandou.
„Museli mít zavázané oči předtím, než je sem poslali,“ překládal Casanova. „Tony asi nechtěl, aby
věděli, jak to celé funguje – pro případ, že by je mágové chytili.“
„A co ty?“ zeptala jsem se Pritkina. „Kruh k portálu musí mít přístup.“
„My používáme ten, co je v MAGIC.“
Povzdechla jsem si. Samozřejmě. To, že MAGIC – což je zkratka pro Metafyzickou alianci pro globální
interdruhovou kooperaci – má vlastní portál, dávalo smysl. Je to vlastně taková nadpřirozená OSN se
zástupci mágů, upírů, vlkodlaků a Světlých, a zástupci Pohádkové říše se tam nějak dostat musí. Dobré na
tom bylo jenom to, že to nebylo daleko, v poušti hned za Vegas. Špatné zase bylo, že se MAGIC hemžila
přesně těmi bytostmi, které po mně pátraly, ale určitě ne proto, aby mi popřály k narozeninám. Jestli se
oslavy svých čtyřiadvacetin dožiju, to se teprve uvidí, jestli jsem ale měla sama strkat hlavu do oprátky,
moc pravděpodobné to nebylo. Portálů do Pohádkové říše bohužel zase tolik není, a všechny ostatní
budou určitě také dobře hlídané. Na základě teorie, že je lepší bojovat se zlem, které znáte, jsem se
rozhodla zkusit to v MAGIC. Tam jsem aspoň už předtím byla, takže jsem to tam trochu znala.
„Víš přesně, kde je?“ zeptala jsem se. Budova MAGIC je obrovská, takže by mi pomohlo, kdyby to
dokázal nějak specifikovat.
Pritkin se na mě nevěřícně podíval, ale pokud k tomu i něco dodal, zaniklo to ve zvuku spuštěných sirén.
Přes tišící kouzlo zněly jenom jako malá a slabá trumpetka, ale Casanova i tak hlasitě zaklel. „Mágové
právě násilím pronikli dovnitř – toto je všeobecný alarm.“
„Dostaňte ven lidi,“ nařídil Pritkin.
Casanova přikývl a ani neprotestoval proti tomu, jak mu mág svíral ruku. „Už se to děje – standardní
protokol říká, že kdykoli dojde ke krizové situaci, máme tvrdit, že někde uniká plyn, a všechny evakuovat.
A mágové přece mají přikázáno se před normály vyhýbat svým hokus-pokusům, ne?“
„Normálně ano. Ale oni ji hrozně moc chtějí.“ Pritkin na mě ukázal hlavou. Casanova pokrčil rameny.
„Veškeré efekty budou pokládat za součást představení, pokud nebudou zraněni žádní normálové. Tenhle
barák byl navržený, aby takhle vypadal, z dobrého důvodu – už jsme tu pár průšvihů měli.“ Podle
Pritkinova zamračeného výrazu jsem odhadovala, že je nikdo nehlásil. „Takže vás teď všechny musíme
odsud dostat, abych se pak mohl soustředit na nápravu škod.“
„Kde je nejbližší nouzový východ?“ zeptala jsem se.
„Kvůli tobě jich je většina obsazená. Největší šanci budete mít s tím, co vede do sklepa jednoho
obchodu s alkoholem ve Spring Mountain, hned vedle Stripu.“ Casanova vykročil k telefonu pokojové
služby a vytrhl ho z pařátů gargoyla, přijímajícího objednávky. Ohlédl se přes rameno. „Zařídím, aby tam
na vás za obchodem čekalo auto, ale to je všechno, co pro vás můžu udělat.“
„Počkej chvilku. Máš nějaký bezpečný dům, že jo?“
„Proč?“ zeptal se Pritkin podezřívavě.
„Ale kurva,“ řekl Billy.
„Ty snad chceš riskovat a vzít je s náma do Pohádkové říše?“ ptala jsem se. Billy zasténal a podíval se
na Graie, které právě hltaly prstové sendviče. „Když si vzpomenu na to, co vypuklo naposledy? To teda
ne, sakra.“
Podívala jsem se na Casanovu, plně zabraného do telefonického rozhovoru. „Bezpečnostní systém
obcházejí, jako by tam ani nebyl,“ informoval nás předáním situační zprávy. „Jednu skupinu mágů se
podařilo zastavit v zábavním parku, ale jsou tu ještě dva jiné týmy, a – mierda! Střelili Elvise. Řekni mi,
že to není vidět,“ dožadoval se po někom na druhém konci linky.
„Cože, zastřelili nějakého dvojníka?“ Překvapilo mě to, vlastně spíš šokovalo. Mágové měli lidi
chránit, a ne je používat jako cvičné terče. Bohužel, pokud se to týkalo mě, asi na to zapomínali.
„Ne, toho opravdového,“ zavrtěl Casanova hlavou. Zase obrátil pozornost k telefonu. „Ne, ne! Ať se
o kosmetiku postarají nekromanti, za co jiného je taky platím? A ať zase probudí Hendrixe, budeme
potřebovat záskok.“
V tu chvíli jsem rozhovor přestala sledovat, protože dvoukřídlé dveře z kuchyně vyletěly z pantů
a namířily si to přímo na mě. Pefrédó, kterou jsem ani neviděla se vůbec pohnout, je zachytila a přes
celou místnost je poslala zpátky na skupinu válečných mágů, kteří se vchodem hrnuli dovnitř. Enýó se mě
pokusila nacpat pod stůl, já jsem ji ale chytila za zápěstí. „Co bys řekla na to, užít si trochu zábavy?“
Věnovala mi sžíravý pohled. Zřejmě cítila, že se naše představy o zábavě poněkud liší. „Myslím to
vážně.“ Pokývla jsem směrem k mágům, na které útočila vlna syčících gargoylů, jimž se zřejmě nelíbily
rozbité dveře. Mágové byli prakticky pohřbeni pod záplavou tlukoucích křídel a trhajících pařátů, já jsem
ale věděla, že to tak dlouho nezůstane. „Jenom se bavte. Hlavně nikoho nezabijte.“
Enýó se po tváři rozlil velký úsměv, vypadala jako dítě o Štědrém večeru, a v příštím okamžiku už
zvedala masivní kuchyňský stůl a mrštila jím do průlomu, který zbyl po vyražených dveřích. Spolu se
sestrami pak přeběhla přes místnost a vyskočila na něj. Všechny tři se přitom chichotaly jako ďáblice, ve
které se proměnily, když zaútočily na druhou vlnu mágů, kteří se snažili dostat dovnitř.
„Získáme tím trochu času,“ vysvětlovala jsem nesouhlasně se tvářícímu Pritkinovi. Sice měl s Kruhem
své problémy, ale evidentně se mu nelíbila představa, že by jeho příslušníci měli Graiím sloužit jako
hračky. Já jsem žádné předsudky neměla – mágové si totiž spravedlnost představovali tak, že mě
odvlečou před jakýsi samozvaný soud, který mi pak zajistí rychlou smrt. „Pojďme!“
Pritkin mě ignoroval a vytáhl jednoho mága zpod trojice gargoylů, kteří jeho obličej seznamovali se
struhadlem na sýr. Proti bytostem světla zřejmě štíty nestačily – a soudě podle mágova bolestivého výrazu
to byla lekce, již dotyčný jen tak nezapomene.
Pritkin ho ranou pěstí omráčil a potom popadl Mirandu. Snažila se ho kousnout, on ji ale držel kolem
krku a co nejdál od své tváře. Zbytek těla měl sice samý drápanec, ale se zaťatými zuby to vydržel. Nějak
to ale asi narušilo jeho soustředění, protože ta tišící bublina najednou praskla. Něco řekl, ale já jsem to
neslyšela přes houkání sirén, které přehlušily dokonce i gargoyly.
Nemohla jsem uvěřit tomu, že by Pritkin byl tak fixovaný na nějaký pitomý geis. Mně přišel celkem
neškodný, zvlášť teď, když už se Kruh o přítomnosti gargoylů dozvěděl. Ale na to, abych se vůbec
obtěžovala s nějakou argumentací, jsem ho znala dost dobře.
„Mirando!“ zaječela jsem doslova z plných plic. „Zruš ten geis! Casanova tě před mágy ukryje!“ Tím
jsem získala její pozornost. Otočila se a ty zúžené kočičí oči upřela na mě. To neznamenalo, že by drápy
přestala zpracovávat Pritkina, což mi ale bylo vážně jedno.
„Ssslibuješ? My ne jít zpátky?“ zeptala se a její hlas se přes ten lomoz nějak dostal až ke mně.
„Slibuju,“ zařvala jsem a dloubla do žeber Casanovu, který se tou vřavou přebrodil k nám. Tvářil se
poplašeně, ale možnost protestovat jsem mu nedala. „Ty víš, jak to udělat. Tony tu určitě kolem má
spoustu skrýší.“
Obrátil oči v sloup. „¡Claro que sí! Už běžte!“
Miranda se usmála, což na její chlupaté tváři obnášelo docela divný výraz, protože se v něm zablýskla
spousta tesáků. „To sssi zapamatuju,“ řekla mi a Pritkin najednou držel plivající, syčící a zmítající se
kouli kožešin. Na tváři se mu objevila série čtyř hlubokých škrábanců, a já jsem ho praštila do ramene.
„Pusť ji, ona ti pomůže!“
Pritkin ji konečně pustil a Miranda se postavila a chvilku si uhlazovala kožich a narovnávala se. Potom
proti němu takovým legračně elegantním gestem mách​la prackou. Já jsem si žádné změny nevšimla, on ale
zřejmě ano, protože mě popadl za ruku a vláčel mě za Casanovou; tvářil se přitom naštvaně, jako bych
snad já tak dlouho zdržovala.
„Ukážu vám tunel, ale musíme si pospíšit. Nesmím se s vámi nechat vidět,“ pokračoval upír. Rozhlédla
jsem se po Billym Joeovi, ale ten někde zmizel. Doufala jsem, že má nějakou práci, nikoli že se někde
snaží švindlovat při hře v kostky. Když se opravdu soustředil, mohl pohybovat menšími předměty,
a myslel si, že podvádět v kasinu je bůhvíjak legrační.
Před námi se objevil golem se sekáčkem na maso zabodnutým v hliněné hrudi, ale zřejmě si ho ani
nevšiml. Vběhli jsme do chladírny, kde Casanova odsunul velkou plastovou přepravku se salátem. Ukázal
na něco, co vypadalo jako pevná zeď z betonových bloků. „Tudy. Auto už je na místě a řidič čeká, aby
vám předal klíče. Jestli máte něco, co chcete uložit do sejfu, dejte mi to a běžte!“
„Dám to řidiči. Podívej, vážně oceňuju –“
Casanova mě gestem přerušil. „Hlavně zajistěte, abych podnik nemusel zase dávat dohromady pro toho
švindlíře,“ pronesl zachmuřeně.
„Dohodnuto,“ řekla jsem. Jenom jsem doufala, že budu schopná svou část dohody splnit. Chlapík, který
na nás na konci dlouhého a dusného tunelu čekal, se ležérně opíral o luxusní nové BMW, měl ruce
zkřížené na prsou a evidentně se nudil. Úplně jsem zalapala po dechu, protože mi v mysli hned vyvstaly
obrázky žhavých nocí, zmuchlaných prostěradel a vynikajícího sexu. A nebylo to jenom těmi bohatými
černými kudrlinami, stejně černými jako auto za ním, které přímo žadonily o to, aby je každá žena pod
osmdesát let prohrábla rukama. Nebylo to jenom tím jeho štíhlým svalnatým tělem, oblečeným
v přiléhavých džínách a opáleným do toho překrásně lesklého odstínu, který může získat jenom olivová
pleť. Byla v tom jakási okamžitá přitažlivost, lákání vycházející z jeho průzračných černých očí, o kterém
jsem věděla, že nemůže být skutečné. Ráda se klukům dívám do očí, to ano, ale natolik intenzivní zájem
určitě nemůžu vyvolat, dokud ho neznám aspoň o maličko déle než deset sekund. Inkubus, řekla jsem si
a v puse mi vyschlo. A soudě podle úrovně zájmu, jakou dávalo najevo mé tělo, to byl hodně silný
jedinec. Nasucho jsem polkla a přinutila se k úsměvu.
Okamžitě se usmál na oplátku a znaleckým okem přelétl mou zjednodušenou uniformu. „Už jsi slyšela
o naší zaměstnanecké slevě, querida? Dvacet procent na všechny služby.“
„Poslal nás Casanova,“ vysvětlovala jsem.
„Aha, samozřejmě. Já jsem Chávéz. To znamená Tvůrce snů –“
Musela jsem ho přerušit, dřív než by mi nabídl splnění všech mých snů. „No, víš, když my opravdu
musíme jet.“
Všimla jsem si, že s sebou přivedl přítele, asi aby ho měl kdo odvézt zpátky, až nám předá klíče.
Pohledný blondýn měl baseballovou čepici s logem Danta a síťové triko bez rukávů, které nabízelo
mučivě lákavé záběry svalnatého trupu. Zpoza volantu elegantního kabrioletu mi věnoval veselý,
chlapecký úsměv. Za tím výrazem jsem si vybavila prostěradlo plné písku, solí prosycený vítr a dusné
noci plné vášní.
„A já jsem Randolph,“ pronesl se širokým středozápadním akcentem a pevně mi svou velkou a opálenou
rukou sevřel tu mou.
„Ale můžeš mi říkat Randy. Všichni mi tak říkají.“
„No to se vsadím.“
Nakonec jsem si musela vzít Chávézovu vizitku, tři brožury a leták s reklamou na nadcházející akci Dvě
noci za cenu jedné, aby mě vůbec začali poslouchat. Přemluvila jsem Randyho, aby Pritkina odvezl do
tetovacího salonu, ve kterém ho prý zalátá jeden kamarád. Moc se mi téhle historce věřit nechtělo,
protože se většina z jeho ran už zavřela sama, ale možná ten jeho kamarád bude mít nějaké rezervní
oblečení nebo sprchu. Se vší tou krví na sobě vypadal malinko podezřele, a my jsme přece zoufale
potřebovali splynout s davem.
„A kam pojdeš ty?“ ptal se mě Pritkin podezřívavě.
„Řekla jsem, že si promluvíme, a taky to tak bude,“ ujistila jsem ho a posadila se do BMW vedle
Chávéze. „Uvidíme se později. Ale takhle tady běhat nemůžu.“
Zatímco jsme spolu mluvili, odněkud přiletěl Billy a chystal se zadním okénkem dostat dovnitř, ale já
jsem ho zastavila pohledem. Mágovi jsem nevěřila.
Vypadalo to, jako by se Pritkin a Kruh nepohodli, ale mohla to být past. Potřebovala jsem někoho, kdo
by na něj mohl dohlédnout v době, kdy budu mít práci jinde, a oči ducha byly ideální. Billy se sice
zašklebil, ale poté, kdy mi do dlaně upustil cosi malého a kovového, zase odlétl zpátky k Pritkinovi.
„Do svého hotelu nemůžeš,“ řekl Pritkin. Podle toho, jakým tónem to řekl, to spíš než jako doporučení
vyznělo jako rozkaz.
„Myslíš?“ Zatlačila jsem ho trochu zpátky, abych mohla zavřít dveře. „Chávéz mě může odvézt do
obchoďáku. Potřebuju něco na oblečení – v tomhle jsem nápadná dokonce i ve Vegas.“ Ani nemluvím
o tom, jak moc nepohodlné to bylo. „Jestli hezky poprosíš, můžu ti dokonce vzít i něco k jídlu.“ Pritkin se
zamračil, ale potom si zřejmě uvědomil, že neexistuje způsob, jak by mě mohl přinutit, abych jela s ním.
Po krátké odmlce ustoupil, aby mu Chávéz nepřejel prsty u nohou. Dospěla jsem k názoru, že u něj se to
počítá jako zdvořilé gesto, takže mu nějaké jídlo fakt přivezu, až si vyřídím své věci.
„Potřebuju si zabruslit,“ řekla jsem Chávézovi, když jsme za zvuků salsy, burácející z dokonalého
audiosystému auta, parkoviště za obchodem s alkoholem opustili. Nedůvěřivě se po mně ohlédl, ale nijak
na mě netlačil. Myslím, že během práce pro Casanovu se člověk naučí brát věci, jaké jsou.
Vegas má dobrý systém autobusové dopravy, ale na nádraží v centru nejsou žádné úschovné skříňky,
takže jsem proto, abych někde mohla schovat jisté věci, musela něco vymyslet. Nechávat je v hotelu mi
nepřipadalo jako dobrý nápad. Vždyť mágové a upíři můžou můj pokoj kdykoli objevit. Hotely sice
střídáme každý den a já používám falešné jméno, ale s tím, jaké má MAGIC k dispozici prostředky, to
moc neznamená. Už celý týden sebou trhnu při každém zvuku a pořád se ohlížím přes rameno, to je ale
zčásti způsobeno pocitem viny ze své nedávno objevené profese švindlířky v kasinu.
Billy mi totiž pomáhal shánět peníze na živobytí tím, že dohlížel na to, aby kostky a kuličky rulety padaly
vždycky tam, kam jsem chtěla. Nebyla jsem za to na sebe nijak pyšná, ale ze strachu, že by mě někdo
vystopoval, jsem se neodvážila vybírat peníze z účtu. Sice jsem se teď, když už všichni věděli, že jsem ve
Vegas, klidně mohla zastavit u bankomatu, ale už jsem lhala o tom, že si musím nakoupit.
Šaty na převlečení jsem si i s kabelkou a s tím, co jsem ukradla Senátu, nacpala do pytle přes rameno
ještě předtím, než jsem vyrazila k Dantovi. Pytel jsem uložila do jedné skříňky na kluzišti a klíček od ní
byl ukrytý v temném koutě Danteho vstupní haly. Billy nijak neprotestoval proti tomu, aby mi ho přinesl,
což jasně ukazovalo, že se jistých věcí chce zbavit stejně rychle jako já.
Kluziště je během horkých pouštních dní oblíbeným místem, a když jsme přijeli, zrovna začala hodinka
bruslení zdarma. Spolu s námi se dveřmi dovnitř hrnul dav turistů, vyhledávajících nějaké rodinné
aktivity, a při změně klimatu jsme všichni sborově vydechli úlevou. Pod kluzištěm je obchod, takže se
Chávéz nabídl, že než si vyzvednu pytel, zaskočí něco koupit do fast foodu. Chtěla jsem za jídlo zaplatit,
on se ale jenom zasmál a odmítl. „Ale velice rád bych ti naúčtoval jiné věci, querida.“
Utekla jsem dřív, než bych podlehla pokušení a vzala ho za slovo. Odskočila jsem si na dámy
a převlékla se do tenisek, vyšisovaných khaki šortek a jasně rudého trička bez rukávů. Sice jsem nebyla
úplným ztělesněním elegance, ale rozhodně jsem vypadala mnohem líp než jako bosá čertice. Díky tomuto
vzhledu jsem si vysloužila několik udivených pohledů dokonce i ve Vegas, ač na karmínovém saténu
nebyla Pritkinova krev skoro vidět.
Když jsem se vrátila, Chávéz flirtoval s omámenou pokladní, jež podle všeho zapomněla, že by za dvě
velké tašky s jídlem, které mu zabalila, měla dostat víc než jenom úsměv. Byla bych se vsadila, že jeho
životní náklady nejsou zrovna vysoké. „Vypadám dobře?“ zeptala jsem se v naději, že se mi podařilo
zbavit většiny důkazů o prodělané bitvě s jídlem.
„Samozřejmě že ne.“ Zatímco si prohlížel můj nový komplet, usmíval se. „¡Estás bonita! Vždycky budeš
překrásná.“
Protože jsem měla vlasy ještě slepené zbytky toho košíčku a oblečení jsem měla pomačkané natolik, že
by si ho neoblékl snad ani bezdomovec, vzala jsem tento komentář jako reflexivní reakci. Chávéz by
zřejmě ani nedokázal nějakou ženu urazit bez ohledu na to, jak by vypadala. Pro jeho práci by to byla
pohroma.
„Díky, nemohli bysme teď – “ se srdcem v krku jsem zmlkla a němě zírala na muže, který právě vstoupil
na led. Na okamžik jsem si myslela, že je to Tomas. Měl stejně štíhlou atletickou postavu, stejné černé
vlasy do pasu a stejnou pleť v barvě medem přelité smetany. Do obličeje jsem se mu mohla podívat až za
chviličku, když za ním na kluziště dopajdala malá holčička a on se otočil, aby ji chytil do náručí.
Samozřejmě že to nebyl on. Když jsem naposledy viděla toho skutečného, snažil se udržet si hlavu na
zlomeném krku.
„Co se děje, querida? Vypadáš, jako bys viděla ducha.“
Mohla jsem mu říct, že spatřit Tomase by pro mě znamenalo mnohem větší trauma než se dívat na
jakéhokoli ducha, ale nechtělo se mi. Téma mého bývalého spolubydlícího nepatřilo mezi mé oblíbené
předměty konverzace. Rasputinovi předal klíče od ochranných znamení, která chránila MAGIC, výměnou
za dvě věci: za pomoc při zabití jeho mistra a za kontrolu nade mnou. Obě věci k sobě logicky patřily,
protože se chtěl zbavit svého současného pána, aby měl volnou ruku při zabití toho bývalého. A protože
zmiňovaný upír, jistý Alejandro, byl hlavou latinskoamerického Senátu, Tomas zjistil, že potřebuje
pomoc. Možná se jednoho dne potkám s klukem, který na mě nebude v první řadě pohlížet jako na zbraň.
Ale jak tak znám své štěstí, spíš asi ne.
Všechno vyšlo v podstatě tak, jak Tomas naplánoval. Měla jsem zato, že boj asi přežil, protože zabít
mistra první třídy není zrovna snadné, nevěděla jsem ale, jestli se mu podařilo uniknout před hněvem
MAGIC. Jestli se mu ale podařilo probít se na svobodu, utíkal o život, a určitě nechtěl promarnit celé
odpoledne bruslením na veřejnosti. „Ale nic,“ řekla jsem.
Chávéz se opřel o zábradlí vedle mě. „Je to hezký chlap. Muy predido, sexy, jak vy Američani říkáte.“
Ohlédla jsem se po něm. Zatímco tu bruslící postavu pozoroval, měl ve tváři uznalý výraz, snad dokonce
i trochu hladový. „Copak ty nejsi inkubus?“ Žila jsem v domnění, že ti jako partnery preferují ženy.
V Casanovově podniku jsem teda žádné mužské zákazníky neviděla.
Chávéz odpověděl pokrčením ramen v jihoamerickém stylu. „Inkubus, sukubus, je to jedno.“
Zamrkala jsem. „Cože?“
„My nemáme jednoznačně definované pohlaví, querida. Momentálně sice obývám mužské tělo, ale
občas se převtělím do ženy. Pro mě je to skoro to samé.“ Když se ke mně naklonil blíž a přejížděl mi
teplým prstem po tváři, v očích mu jiskřilo. Jenom lehký dotek, ale stejně jsem se zachvěla. „Potěšení je
přece jenom vždycky potěšení.“
S těmito slovy se dostavil naléhavý záchvat čistého chtíče. Nepohltilo mě to ale tak kompletně jako
Casanovův dotek, ani si tím nezískal okamžitou pozornost geisu jako nakrátko on. Bylo to jenom prosté
pozvání, nic víc, nic míň – vědomí, že jakýkoli nárok, který bych se rozhodla učinit, by se setkal
s potěšením a skončil by rozkoší. To mě jenom rozčílilo, ale ne kvůli němu. Do​hnalo mě to do situace,
kdy jsem – za současných okolností – měla nad svým milostným životem menší kontrolu než jeptiška.
I kdybych ztratila hlavu a rozhodla se své celoživotní otroctví v roli Pýthie vyměnit za kratičký románek,
nemohla bych. Nemohla bych doslova, pokud bych nechtěla riskovat, že bych se zbláznila. O to se
postaral Mircea.
„Šokoval jsem tě?“ Tvářil se spíš pobaveně než zkroušeně. Mohla jsem mu říct, že po dětství stráveném
u Tonyho mě hned tak něco nešokuje, ale vystačila jsem si s pokrčením rameny. „Nebylo by to poprvé,“
ujistil mě. „Můj milenec je jednak muž, jednak upír, takže jsem si vypěstoval… jak se tomu jenom říká…
hroší kůži?“
„Nevěděla jsem, že upíři a inkubové spolu mají vůbec něco společného.“
„To taky asi nemáme. Myslí si o mně, že jsem tak trochu úchylák,“ prohodil bodře. Mimoděk jsem se
usmála. „Můžeme už jet?“
Chávéz se mi pokusil vzít pytel, ale já jsem ho nepustila s výmluvou, že už nese ty tašky s jídlem. Pokud
jsem se tím dotkla jeho machovské citlivosti, nedal to najevo. Zpátky v bezpečí auta jsem ukradený
kostým vytáhla z pytle a zabalila do něj zbylé černé krabičky. Tu prázdnou, od Graií, jsem tam nechala.
S tou jsem ještě měla plány.
„Casanova říkal, že mi tohle uloží v domácím sejfu a že té holce, která mi… ehm… půjčila to oblečení,
nebude nic účtovat.“
Balíček jsem Chávézovi podala, když nastartoval.
„Dohlídnu na to, i když teď asi bude mít nějakou dobu napilno.“ Střelil po mně koketním úsměvem. „Tys
za sebou ale nechala hluboký dojem, querida! Myslím, že u Danta to už nikdy nebude jako dřív.“
Ledabyle balíček odhodil na zadní sedadlo, a já jsem potlačila výkřik, když dopadl na kožené čalounění.
Nikoli poprvé mě napadlo, jestli bych ty krabice neměla dát zpátky do skříňky a MAGIC zatelefonovat,
kde jsou. Jenže vzhledem k tomu, že Senát měl před sebou válku, nemohla jsem věřit tomu, že se
nerozhodnou, že potřebují nějakou pomoc navíc, a ať už v nich bylo cokoli, že to nevypustí. Casanova by
nechtěl, aby po světě pobíhalo víc takových hostů, jako jsou Graie, takže u něj zřejmě budou krabičky
v bezpečí přinejmenším do doby, než dokážu vymyslet, co s nimi. Chávéz zastavil u takového sešlého
tetovacího salonu, kde se Pritkin údajně nechával dát dohromady. Když jsem začala vystupovat, chytil mě
za ruku. „Nevím, co máš v plánu, querida, ale buď opatrná. Mágům nesmíš nikdy úplně věřit, rozumíš?
A hlavně ne tomuhle. Když s ním budeš jednat, pamatuj si tohle: ,Tvař se jako nevinná květinka, ale
chovej se jako had.‘“ Při tom citátu jsem se na něj nechápavě zahleděla, až se rozesmál. „Co sis myslela,
že jenom tak dobře vypadám?“
Vykoktala jsem ze sebe zápornou odpověď, oba jsme ale věděli, že to pochopil správně. „Máš mou
vizitku, že? Zavolej, kdybys potřebovala pomoc.“ Usmál se, na pozadí hladké olivové pleti až překvapivě
bílými zuby. „Nebo cokoli jiného. Pro tebe, Cassie, mám smluvní ceny.“
Zasmála jsem se a on odjel a nechal po sobě stopu spálených pneumatik. Teprve když odjel, napadlo
mě, odkud asi znal mé jméno. Vůbec jsem se totiž nedostala k tomu, abych se mu představila. Nechala
jsem to být; asi mu to řekl Casanova.
Kapitola 5
Dovnitř jsem vešla s pytlem i s taškami s jídlem. Bylo tam skoro stejné horko jako venku, jenom na okně
rachotící stará klimatizace hrozila, že každým okamžikem vydechne naposledy. Její zoufalý zvuk ladil se
zbytkem interiéru, jmenovitě se špinavými stropními obklady, prošlapaným hnědým kobercem
a s otlučeným laminátovým pultem. Trochu to oživovaly jenom stovky tetovacích návrhů, vyvedených
v jasných barvách a připevněných snad ke každému použitelnému povrchu.
Pult odděloval přední část salonu od zadní, do níž jsem neviděla, protože mi výhled blokoval hnědý
závěs. Nikde jsem neviděla žádný personál, tak jsem za​zvonila na zvonek a zamračila se při pohledu na
výtisk časopisu Crystal Gazing, volně položený na pultě. Tento samozvaný strážce svobody slova
v nadpřirozené komunitě se honosil obvyklými řvavými titulky: Dracula byl spatřen ve Vegas – postrach
Evropy žije! Ano, zřejmě teď seděl u bazénku v kasinu Caesar a dával si jednohubky s Elvisem. Uklidila
jsem Crystal pod pult, aby nebyl všem na očích, a byla jsem ráda, že se tam ještě neobjevilo mé jméno.
Měla jsem problémů už tak dost, nepotřebovala jsem k tomu ještě paparazzi.
O několik sekund později vyšel zpoza závěsu vychrtlý plešoun s dlouhým šedým knírem. S výjimkou těch
částí těla, které mu zakrývaly ustřižené džíny, byl potetovaný od šlachovitého krku až po nárty nohou
v žabkách. Ještě divnější bylo, že se ty inkoustové obrazy pohybovaly. Kobra, stočená kolem krku, se
zastavila a švihla jazykem mým směrem, po čele mu zase slézala pestrobarevná ještěrka. Když mě
uviděla, rychle se mu schovala za levé ucho. Orel na mužově hrudi líně zamával roztaženými křídly
a jediným tmavým okem si mě prohlížel.
Zdálo se, že jsem tam správně.
Potetovanému muži stačil jediný pohled na můj fascinovaný výraz, a rozesmál se. „Kšefty, kde se dělají
motýlci a kytičky, jsou na druhý straně města, zlato.“ I když vypadal jako hell’s angel na penzi, měl slabý
přízvuk. Mohl být z Austrálie. „A zrušil jsem všechny schůzky, domluvený na dnešek – přišla jedna
krizovka.“
„Nejsem tu kvůli kérce,“ řekla jsem a snažila se nedívat na rituální dýku vytetovanou na jeho břiše. Ze
špičky jí každých pár sekund skanula rudá krůpěj, která mu pak po kůži stékala za roztřepený okraj
ustřižených džínů. „Pritkin říkal, že se tady sejdeme. Přinesla jsem mu oběd.“ Zvedla jsem tašky a mužův
výraz se trochu rozjasnil.
„Takže ty budeš Cassandra Palmerová,“ řekl a zatvářil se překvapeně. Přikývla jsem. Koho asi čekal?
Rozhodla jsem se nezeptat na to, jak mě Pritkin popsal. „Proč jsi to neřekla hned? Jsem Archie McAdam,
ale kamarádi mi říkají Mac.“
„Cassie,“ řekla jsem a nabízenou ruku přijala. Všude kolem jeho větších tetování se rozkládal les
namalovaných listů a popínavých rostlin, které tiše šustily a vlnily se jako v mírném větru. Z tmavých
koutů pod listovím mě škodolibě pozoroval pár úzkých pomerančových očí.
Mac mi přidržel závěs a já jsem se protáhla za pult dovnitř. První, co jsem uviděla, byl Pritkin, ležící
obličejem dolů na polstrovaném lehátku s košilí sundanou a s hlavou otočenou na druhou stranu.
S přihlédnutím k tomu, do kolika malérů se pravidelně dostával, bych čekala, že bude mít záda plná
starých i nových jizev, jenomže tomu tak nebylo. Jenom na jedné lopatce jsem zahlédla nezřetelnou síť
vybělených rýh, jako škrábanců od něčích drápů. Jinak mu lepší svaly, než jsem čekala, zakrývala kůže
neporušená až na slabě růžový obrys tetování, nakreslený na levém boku. Obrys byl vytetovaný asi
z poloviny, ale ještě nebyla přidána žádná barva. Spatřila jsem velice precizně, až delikátně provedený
stylizovaný meč. Dost divná doba na tetování, ale nakonec to byla jeho hodina. Mohl ji strávit, jak chtěl.
Mac zvedl zrcadlo, aby svému zákazníkovi motiv předvedl, ale Pritkin se jenom zamračil. „Pořád říkám,
že je to moc komplikované. Stačí mi jenom obyčejný meč.“
„O co ti jde?“ zeptal se Mac nevěřícně. „Podívej se na ty linie, na to provedení. Úplně jsem se
překonal!“
Pritkin si odfrkl a já jsem s ním docela sympatizovala. Vypadalo to nadlouho. Čepel meče se táhla po
celé délce boku a končila až na kyčli. Džíny měl stažené jen natolik, aby horní část jedné hýždě obnažil
pro jehlu. Větší část zad měl, stejně jako paže a obličej, zbarvenou do světlezlaté barvy, jako by sice
trávil hodně času na slunci, ale těžko se opaloval.
Ale oblast kříže a kyčlí měl v odstínu broskvové, a dokonce i smetanové barvy, jenom jsem neviděla
žádnou výraznou linii opálení. Přistihla jsem se, že přemýšlím nad tím, jestli jsou obě oblasti na dotek
odlišné, a jaké by asi bylo, cítit je pod prsty, ale hned jsem se z toho prudce probrala.
Zahleděla jsem se jinam, úplně pohoršená tím, že ze všech lidí slintám právě nad Pritkinem. Pobyt
v blízkosti inkuba evidentně má nějaké vedlejší účinky.
„Dej si pauzu, Johne,“ řekl Mac srdečně. „Tohle pěkné mladé děťátko přineslo oběd.“
Pritkin se zamračeně posadil a celou dobu, kdy si zapínal džíny, se k nám otáčel zády. Buďto si koupil
nové, nebo si je vypůjčil od Maca, protože na nich nebyla ani kapka krve. Abych zakryla pocit trapnosti,
usmála jsem se na něj. „John?“
„Je to dobré, čestné anglické jméno,“ odsekl, rozzlobený kvůli něčemu, co jsem netušila.
„Promiň.“ Na usmířenou jsem zvedla tašku s jídlem. „Jenom mi to k tobě moc nesedí.“
„Která část?“ zeptal se Billy Joe. Přiletěl ke mně z druhého konce místnosti, kde o zeď stál opřený
golem, stejně tichý jako socha, kterou nebyl. „Dobré, čestné, nebo anglické?“
Ignorovala jsem ho a vzala si polovinu sendviče s masovými kuličkami, načež jsem zbytek jídla podala
Macovi. Už v autě mi vůně jídla připomněla, že jsem za celý den snědla jenom hrst oříšků u Casanovy.
Sendvič mi hodně zlepšil náladu, a už po několika soustech jsem se dokázala podruhé usmát na Pritkina,
který si natahoval zelené tričko. „Zapomněls, že se stavím?“
„Nebyl jsem si jistý, jestli přijdeš,“ odpověděl stroze.
Rozhodovala jsem se mezi tím, jestli mám plýtvat časem na hádku o hodnotě svého slova, nebo jestli
mám dojíst sendvič. Rozhodla jsem se pro to druhé. Jediné rozhlédnutí po zadní místnosti mi napovědělo,
že není o nic zábavnější než ta přední, a že mi příliš rozptýlení nenabídne. Mezi stěnami z neomítnutých
cihel jsem viděla nějakou kovovou věc, trochu připomínající pračku, ale zřejmě jí nebyla, malou
ledničku, kavalec vysoko zaskládaný starými knihami, přetékající odpadkový koš a tetovací stůl
s příslušenstvím. Spolkla jsem poslední sousto a otřela si z brady rajčatovou omáčku. „Tik tak. Zbývá ti
padesát pět minut. Jestli je chceš strávit jídlem nebo tetováním, jen do toho. Ale až náš čas vyprší, já
odsud mizím.“
„A kam?“ chtěl vědět Pritkin, který si svůj sendvič prohlížel způsobem, jako bych mu dovnitř strčila
něco ošklivého. „Jestli trpíš legračním pocitem, že bys cestu to Pohádkové říše mohla sama přežít, dovol,
abych poukázal na jeden nepatrný fakt. Tvá moc tam nepůsobí, a pokud ano, bude velice nevypočitatelná.
Právě z toho důvodu se Pýthie smířily s tím, že nechají Pohádkovou říši na pokoji. Můžeš se té tradici
zkusit postavit, ale když se tvá moc bude chovat nepředvídatelně a to znamení máš zablokované,
nepřežiješ tam ani den.“
Posadil se na kavalec, a zatímco jsem si to promýšlela, začal svůj sendvič porcovat. Mac seděl na židli
u stolu, prokousával se druhou polovinou toho mého, a zůstával zticha. Přivznášel se ke mně Billy
a jedním mlhavým prstem si posunul klobouk do týla. „Má pravdu,“ poznamenal.
„To ti teda moc děkuju.“
Usadil svou nehmotnou zadní část na okraj stolu a vážně se na mě zadíval. Tento výraz používal tak
málo, že si okamžitě získal mou pozornost. „Nemám toho chlapa o nic víc rád než ty, Cass, ale jestli ses
rozhodla něco takového podniknout, válečný mág může být opravdovým přínosem. Zamysli se nad tím.
Dostaneme se do Pohádkové říše, což není nijak jednoduché za žádných okolností, a což bude obzvlášť
těžké teď, když je všechno hlídané kvůli válce. Pak si musíme dávat pozor na bytosti světla, které vetřelce
nemají rády, a přitom ještě hledat toho tlusťocha a tu jeho věštkyni. Za předpokladu, že by se nám tohle
všechno podařilo, se s nima musíme ještě nějak vypořádat. A jestli je bytosti světla ukrývají, žádná
legrace to nebude. Nějaká pomoc by se nám hodila.“
„Ještě jsme neslyšeli žádnou nabídku,“ připomněla jsem mu. Zdálo se, že Maca mé zdánlivě náhodné
poznámky překvapily, ale Pritkin je ignoroval. Zřejmě mu už došlo, že ať jsem kdekoli, Billy nikdy není
daleko.
„Kdyby ti nechtěl pomoct, mohl se v kasinu postavit stranou a nechat mágy, aby si tě odvedli.“
„Byla bych to zvládla sama,“ řekla jsem stručně. Dokonce i mým vlastním uším to znělo trucovitě, což
však neznamenalo, že by to nebyla pravda. Pro svou záchranu jsem nepotřebovala Pritkina ani nikoho
jiného.
„No jo, ale já jsem myslel, že se snažíš použití moci vyhýbat.“
Tahle konverzace mě začínala vytáčet. „Takže tam budeš jenom sedět a jíst, nebo co?“ zeptala jsem se
Pritkina podrážděně.
S výrazem znechucení zvedl oči. Nebyla jsem si jistá, jestli za to mohl ten sendvič, nebo já, takže jsem
to nechala plavat. „Už jsme spolu pracovali předtím, když jsme měli společný problém. Teď ho máme
zase. Nabízím ti, abychom spojili síly na dobu dost dlouhou k tomu, abychom se vypořádali s naším
vzájemným dilematem.“
„Ty že máš něco proti Tonymu? A odkdy?“ Byla to ale ošklivá náhoda!
„Kruh na něj sice vydal zatykač, ale to mě neza​jímá.“
Zmuchlala jsem papír od sendviče a hodila ho do koše. Minula jsem. „Tak co teda?“
Pritkin se napil z jedné láhve koly, které nám Mac rozdal, a zašklebil se. „Chci, abys mi pomohla
přivést tu Sibylu, zvanou Myra,“ informoval mě.
„Cože?“ Nevěřícně jsem na něj zírala. Bylo to znepokojující a snad i víc než jen trochu podezřelé, že se
první jméno na mém seznamu shodovalo se jménem na vrcholu seznamu Pritkinova.
„Žádné z našich lokalizačních kouzel ji neobjevilo. Proto existuje oprávněný předpoklad, že se skrývá
v Pohádkové říši, kam naše magie nesahá. Výměnou za pomoc ti slibuji, že tě neodvedu před Kruh,
a pomůžu ti vyřešit to s tvým bývalým pánem.“
Zúžila jsem na něj oči. „Ani nevím, kde mám začít. Tak za prvé, ty mě nikam nebereš, a za druhé, proč
bych ti měla pomáhat přivést zpátky svou rivalku? Aby mě ten tvůj Kruh mohl zabít a znovu dosadit ji? To
se mi z nějakého důvodu nezdá.“
„Kruh neplánuje, že by ji dosazoval na tvé místo,“ prohlásil ponuře. „Co se týká toho druhého,
nepřeceňuj své schopnosti, nebo nepodceňuj ty mé. Kdybych tě chtěl zajmout, udělal bych to. Ale
i kdybych se na to vykašlal, nakonec to udělá někdo jiný. Kruh tě nikdy nepřestane pronásledovat, a stačí
mu uspět jenom jednou. Ty, na druhou stranu, budeš muset unikat před všemi jejich pastmi, přičemž toho
o magickém světě víš moc málo na to, aby ti to nějak pomohlo. Jenom s mou pomocí můžeš doufat, že bys
mohla uniknout osudu, který Kruh naplánoval pro tebe – a pro ni.“
„No jasně. Zabijí jedinou kompletně vyškolenou kandidátku, kterou mají. Proč o tom jenom pochybuju?“
Kruh mě chtěl vidět mrtvou, takže měli všechny důvody k tomu, aby si Myru nechali živou a zdravou.
Probíhala přece válka, a oni zoufale potřebovali pomoc, kterou jim mohla poddajná Pýthie poskytnout.
Podívala jsem se na kysele se tvářícího Maca. „Někteří z nás si v poslední době všimli jistého
zneklidňujícího trendu ve vedení Kruhu. Zdá se, že je rok od roku čím dál méně zajímá naše tradiční
poslání, zato čím dál víc usilují o moc. Stříbrný kruh se vždy od Černého lišil nejen tím, jak získáváme
moc, ale hlavně tím, co s ní děláme. Obávám se, že Rada na to zapomněla.“
Mac pokýval hlavou. „A teď mají na Pýthii nějakou novou kandidátku, jednu z těch poddajnějších
novicek. Myslí si, že kdybyste ty i Myra zemřely, následnictví by přešlo na ni.“ Unaveně zavrtěl hlavou,
čímž vážku na pravém rameni přinutil zatřepat třpytivě zelenými křídly. „Věděl jsem, že v našem jádru je
něco shnilého, ale je to horší, než si kdokoli z nás myslel. Pýthii vybírá sama moc. Tato zásada platí už po
tisíciletí, protože dosadit na tuto pozici špatnou osobu znamená koledovat si o katastrofu. Temní mágové
se odjakživa snaží přijít na způsob, jak cestovat časem, aby mohli svět předělat podle svých představ,
a vždycky jednou za čas se to někomu podaří. Bez pravé Pýthie na trůnu je v ohrožení celá naše existence!
Radu je nutné zastavit!“
„Ehm…“ Zahleděla jsem se do Macovy přátelské a upřímné tváře a snažila jsem se mu uvěřit. Bylo to
ale těžké. Svět, v němž jsem vyrůstala, pracoval na principu mrkve na klacku: všechno se dělalo kvůli
získání odměny nebo pro vyhnutí se trestu. A čím riskantnější ta která akce byla, tím větší musela být
odměna, nebo tím vyšší trest.
S ohledem na stupeň rizika, o kterém mluvil Mac, musela být odměna odněkud mimo náš svět.
Během plamenného projevu svého kamaráda zůstal Pritkin zticha. Vystačil si se zlostným pohledem do
dáli. Luskla jsem mu prsty před obličejem. „Takže, jaká je tvoje historka? Jedeš v tom taky jenom
z dobroty svého srdce?“
Jeho trvalé zamračení se ještě prohloubilo. „Já v tom jedu, jak říkáš, protože ze sebe odmítám nechat
udělat vraha. Dostal jsem za úkol vypátrat Myru a přivést ji k soudu, i když v jejím případě je rozsudek
předem rozhodnutá záležitost. Ostatní zase hledají tebe, a já nemám pochybnosti o tom, že mají stejné
instrukce jako já. Pokud nebudu mít pocit, že je možné ji zajmout živou, mám volnost k použití extrémních
prostředků k tomu, abych zajistil, že už zájmy Kruhu nadále ohrožovat nebude.“
Mou pozornost z toho všeho upoutalo jediné slovo. „Soud?“ Nechtělo se mi věřit tomu, že by někdo
chtěl Myru soudit za to, že se mě pokusila zavraždit. Pravděpodobnější mi připadalo, že by jí Kruh za to
dal metál. „Co provedla?“
„Byla zapletena do smrti Pýthie.“
Chviličku jsem si myslela, že přece jenom mluví o mně. Pak mi to došlo. „Myslíš Agnes.“
„Měj k ní úctu!“ vyhrkl Pritkin nenávistně. „Používej její plný titul.“
„Je mrtvá,“ podotkla jsem. „Pochybuju, že jí to vadí.“
„Ale Myra to udělat nemohla!“ vložil se do toho Mac.
„Tento argument Rady nedává smysl. Co by tím mohla získat?“
Byla bych si myslela, že je to jaksi evidentní. „Asi si myslela, že by mohla být Pýthií, kdyby Agnes
umřela předtím, než by stihla moc předat mně.“
„Ale to je právě ono, Cassie,“ nedal se odbýt Mac. „Jak to John uvedl před Radou, moc by nepřešla na
vraha jiné Pýthie ani její dědičky. Je to prastaré pravidlo, které má vyvoleným zabránit, aby se kvůli té
pozici vraždily mezi sebou.“
Mozek se mi se skřípotem zastavil. „Zkus mi to říct ještě jednou.“
„Moc ještě nikdy nepřešla na vražedkyni Pýthie nebo její dědičky,“ opakoval Mac pomalu.
„To jsi nevěděla?“ zeptal se Pritkin.
„Ne.“ A nebyla jsem si jistá, jestli tomu věřím. Opravdu jsem si to přála, protože by to znamenalo, že by
Myra mou smrt vůbec nemusela mít v plánu. Moc se mi ale nechtělo věřit představě, že by mohla
zapomenout na to, co bylo mezi námi. Přišlo mi, že to asi nebude její styl, hlavně ne s těmi dvěma ranami
od mých nožů v těle. Ani nemluvím o tom, že i kdyby se rozhodla chovat slušně, Rasputin by jí určitě
nedovolil uznat porážku. On ji totiž jako Pýthii potřeboval, pokud chtěl mít alespoň nějakou šanci válku
vyhrát, nebo ji aspoň vůbec přežít. Něco mi v tom nehrálo.
„Copak Agnes neumřela stářím?“ zeptala jsem se Maca, protože mi připadal vstřícnější.
„Právě tomu jsme všichni napřed věřili. Když ale tělo připravovali k pohřbu, všimli si na něm
podivných boláků. Zavolali doktora, aby se na ně podíval, ten dostal určité podezření a nařídil pitvu. Ta
na vysoký věk nezemřela, Cassie. Někdo ji otrávil. A to, s ohledem na množství bezpečnostních opatření,
které se na ochranu Pýthie podnikají, nemohlo být nijak jednoduché.“
„Místo nějakého lektvaru nebo kletby, kterou by odhalila znamení, použili arsenik,“ dodal Pritkin,
kterého zřejmě uráželo, že Agnes mohla být zabita něčím natolik světským. „Podívej. Dokážeš něco
vycítit z tohohle?“
Rychle jsem ustoupila ještě předtím, než jsem si mohla pořádně prohlédnout, co to vlastně drží.
„Slíbila jsem, že si promluvím, nic jiného,“ připomněla jsem mu.
„Ale když nejsou žádní svědci, tak tohle je naše nejlepší šance, jak vraha najít!“
Dívala jsem se na malý amulet v jeho ruce. Vypadal docela nevinně, jenom takový oválný stříbrný disk
se zašlou vytepanou postavou, pohupující se na řetízku, co už dávno ztratil lesk. Sice jsem z něj
nedostávala žádné varovné signály, které vysílají předměty, které mi můžou vyvolat vidění, ale stejně
jsem to nechtěla riskovat.
„Takže?“ Pritkin mi ho hodil, já jsem ale rychle ucouvla.
„Je to tvoje šance,“ opravila jsem ho a dávala pozor, aby se ta cetka o mě ani neotřela. „Můj problém to
není.“
„Tím bych si nebyl tak jistý,“ pronesl tajemně.
Schovala jsem se za Maca a odmítala se na tu návnadu nechat chytit. Podívala jsem se na neexistující
hodinky na svém zápěstí. „Jejda, to je ale hodin! Myslím, že teď už musím jít. Nikdy v budoucnu si to
určitě nezopakujeme, ano?“
Než jsem se stačila pohnout, Pritkin už byl u mě a tlačil mi medailonek do kůže nadloktí. „Au!“
S očekáváním se na mě podíval. Odpověděla jsem mu zlostným pohledem. „To bolelo!“
„Co vidíš?“
„Velký červený otlak,“ odsekla jsem naštvaně a třela jsem si místo, kde budu mít asi modřinu.
„A přestaň do mě tou věcí dloubat!“
„Jestli mi lžeš…“
„Kdybych měla vidění, už bys o tom věděl!“ řekla jsem rozčíleně. „Já ty věci přece dávno už jenom
nevídám – mívám v nich první řadu. A v poslední době s sebou na cestu brávám i ty, kteří stojí nejblíž
u mě! Nebo jsi to už zapomněl?“
Pritkin neodpověděl, jenom dál držel v ruce amulet, ale už se mě s ním nepokoušel ocejchovat.
Povzdechla jsem si a tu zatracenou věc jsem vzala do ruky. „Jak přesně to má fungovat?“
„Nijak, to je všechno,“ řekl Mac a znělo to, jako by si tu mentální skládačku vychutnával. „My nevíme.
Byl v tom arzenik – otevřeli jsme to včera večer. Jenomže byl zavřený tady v tom kovu, neexistovala
možnost, jak by se mohl dotýkat kůže.“
„Ale ta odpověď tu někde musí být!“ trval na svém Pritkin. „Držela ho v rukou, když umírala, a byl
v něm stejný jed, který ji zabil. Odkud by se taky ten jed mohl vzít? Nikdo se k ní nemohl dostat dost
blízko na to, aby jí ho podával, natož opakovaně!“
Opatrně jsem tu malou věc zkoumala. Na boku se dala otevřít jako brož. Ať v ní předtím bylo cokoli,
teď zůstala prázdná. To také vysvětlovalo, proč jsem z ní nic necítila. Manipulací s medailonkem zničili
jeho fyzickou integritu, během toho procesu navíc narušili jakýkoli psychický obal, který na něm mohl být.
Protože jsem ale viděla, že Pritkinův krevní tlak se už skoro dere ven střechou, raději jsem se o tom
nezmiňovala. „Opakovaně?“
„Nikdo neměl podezření, protože jed nebyl podaný najednou,“ vysvětloval Mac. „Táhlo se to tak půl
roku, možná víc, kdy byl jed v podávaný v malých dávkách tak, aby se jí v těle hromadil, až ji nakonec
přemohl. Její zhoršující se zdravotní stav byl připisován vysokému věku a napětí z toho, že přišla
o dědičku.“
„Půl roku?“ Ve stejné době poslal Senát Tomase, aby mě hlídal. Ta shoda náhod se mi nelíbila, ale nic
jsem neříkala. Bohužel mě buďto zradil můj výraz, nebo Pritkin už ke stejnému závěru došel sám.
„Myra ten jed podávat nemohla,“ řekl prostě. „Tu pohřešovali už pár měsíců předtím, což bylo mnohem
dřív, než Agnes onemocněla, a navíc neměla motiv. Rada ji chce mít z cesty, takže tu historku o jejím
spolupachatelství využívají pro vlastní účely. Jiní měli mnohem lepší důvody, ale Rada si nemůže dovolit
je obvinit.“
Ne, to jsem si nemyslela. Kruh se ve válce stal spojencem Senátu; nemohli si dovolit riskovat obvinění
svých přátel z vraždy. Nechtělo se mi nad tím přemýšlet, ale kdyby Senát byl vinen ve všech bodech,
vůbec by mě to nepřekvapilo. Zapadalo to do obvyklého pracovního postupu upírů – veškeré překážky
odstranit co možná definitivním způsobem. Jim by to stálo za to dokonce i tehdy, kdyby si jenom mysleli,
že existuje možnost, že by moc mohla přejít na mě. Mysleli si, že se stanu jejich krotkou Pýthií, první po
mnoha staletích, kterou by kontrolovali oni, nikoli Kruh. Pro takovýto druh moci by provedli i něco
mnohem horšího, než je zabití jedné staré ženy. Samozřejmě tu byl ještě jeden silný soupeř.
„A co Kruh?“
Pritkin zúžil oči. „Co s ním?
Pokrčila jsem rameny. „Naznačil jsi, že Senát je vinen, ale on přece není ten, kdo pronásleduje jediné
dvě kandidátky, které stojí v cestě té, kterou vybral Kruh.“
Mac zbledl, ale Pritkin mou námitku smetl ze stolu. „Kruh nemá důvod chtít změnu vedení. Madam
Femonoe byla vynikající Pýthie.“
„To je právě ono. Fakt, že Agnes je ve své práci dobrá, by mohl být problémem v případě, že se Rada
opravdu zvrhla. Třeba jí oponovala už tolikrát, že někdo rozhodl, že nějaká mladší, bezproblémová Pýthie
by byla –“
Pritkin mě přerušil zuřivým gestem. „Vůbec nevíš, o čem mluvíš! Rada by nikdy tak nízko neklesla!“
Zírala jsem na něj, užaslá tím, že na to naše ranní peklo už zapomněl. Nezdálo se, že by si ten jeho
slavný Kruh dělal nějaké starosti s tím mě sejmout, nebo ho poslat pro Myru. Ale to se asi nepočítalo.
„Oukej, proč ji teda hledáš? Protože si myslíš, že něco ví?“
„Odmítl jsem ji zabít bez soudu,“ řekl Pritkin, „ale Kruh už na to teď určitě přidělil jiného agenta. Jestli
ji najde první, nebude mít šanci říct, jak to podle ní bylo.“
„Tos je teda musel odmítnout pěkně zostra, protože mi nepřišlo, že by se s tebou nějak chtěli mazlit.“
„Dnes ráno jsem zjistil, že tě jeden z našich informátorů poznal u Danta. Musel jsem závodit s týmem
Kruhu, abych se k tobě dostal jako první, a jeden z nich mě poznal.“
A pak mě s ním taky viděli v té chodbě. To mu zřejmě taky reputaci nijak nevylepší. „Tak řekněme, že ji
najdeš. Co pak?“
„Byla vznesena obvinění, na která je nutno odpovědět,“ pronesl stroze. „Její osud se bude odvíjet od
jejích odpovědí.“
Sklonila jsem hlavu, aby neviděl můj nevěřícný pohled. „To zní, jako bys měl nějaký plán. Ale když teď
víš, kde Myra je, k čemu potřebuješ mě? Jak jsi zdůraznil, v Pohádkové říši ti moc k užitku nebudu, jestli
se tam teda dostaneme.“
„Protože kdyby ji nikdo neudržel na místě, existuje možnost, že by se ode mě mohla odčasovat pryč,“
odpověděl Pritkin neochotně. „Část tvé moci ti umožňuje omezit Sibyliny schopnosti. Obvykle se to
používá pro účely výcviku, aby Pýthie mohla zachránit nějakou Sibylu z časové osy, pokud se dostane do
potíží. A ty bys měla dokázat stejným způsobem ovládnout Myru, aby mi nemohla uniknout.“
Abych skryla své pocity, napila jsem se koly, a Billy mezitím splynul se mnou, abychom si mohli
popovídat v soukromí. „Ti dva jsou buďto ti nejpitomější spiklenci, jaké jsem kdy potkal,“ řekl
znechuceně, „nebo o tobě nemají nejlepší mínění.“
„Obojí,“ pomyslela jsem si pro něj. „Nemohl by ses některým z nich proletět, abys zjistil, o co jim jde
ve skutečnosti?“
„Ne. Oba jsou chránění od hlavy až k patě. Ale my to stejně nepotřebujeme, stejně víme, že lžou. Jestli
tvá moc v Pohádkové říši nefunguje –“
„– tak jim nemůžu Myru přidržet, ani kdybych věděla jak. Jo, tohle mi došlo. Co teda po mně chtějí?“
„To je snad celkem jasné, ne?“
„Myslíš?“
Billy se zasmál a jeho smích se mi rozléhal v lebce. „Zašel bych se podívat k Dantovi, co za peklo tam
ten Kruh dělá. Teda, jestli myslíš, že ty dva génie zvládneš beze mě?“
Pomyslela jsem si něco sprostého. Než Billy najednou zmizel, vyslechla jsem si ještě jeden záchvat
smíchu. Podívala jsem se na Pritkina, který mi pohled bezvýrazně oplácel. Pokerovou tvář se naučil
dobře, ale na tom nezáleželo. Jeho chatrné povídačce jsem nevěřila ani minutu.
Pritkin moc dobře věděl, že se mě Myra pokusila zabít. Zřejmě sázel na to, že se tu dříve nebo později
ukáže a zkusí to znovu. V podstatě jsem byla návnada. Co se týče toho, proč ji chtěli s Macem najít, to
bylo evidentní taky. Pokud by ji našli, získali by mocný nástroj, který by mohli použít při převratu proti
vedení Kruhu. Možná sami sebe viděli jako revolucionáře napravující zkažený systém, nebo to prostě byli
oportunisté, kterým došlo, že ona je jejich vstupenkou k moci. Mně to bylo úplně jedno, mě zajímala
jenom skutečnost, že by jim nikdy nepomohla za nic menšího, než je plný titul. Jediné, co mi nedocházelo,
bylo, jestli by mě potom, až bych posloužila svému účelu, Pritkin zabil sám, nebo jestli by to nechal
udělat Myru.
Samozřejmě jsem věděla, že jestli si myslí, že by do jejich schématu bez problémů zapadla, lžou si do
kapsy. Jak řekla Agnes, když mi neochotně předávala moc, její nástupkyně se k Rasputinovi přidala proto,
že byla zlá, nebo že byla slabá. Každopádně by z ní byla Pýthie mizerná. Já jsem se přikláněla spíš k tomu
zlu; jelikož na mě Myra krátce potom zaútočila, Já jsem tu práci možná ani nechtěla, ale ta psychouška ji
nedostane taky.
Promýšlela jsem si to. Billy měl pravdu – potřebovali jsme větší pomoc, než jakou mi mohl poskytnout
on, a dvojice válečných mágů byla perfektní. Takže Pritkin mě chtěl využít a potom podfouknout?
Oukej, ale tahle hra je přece pro dva. Nechám ho, aby mě provedl překážkami před námi, ale hned, jak
najdeme Myru, zbavím se ho. A na ni použiju tu past, která věznila Graie. Usmála jsem se na mága. „Zní
to zajímavě. Možná se nakonec přece jenom dohodneme.“
Odpoledne bylo celkem poučné. I když mě vychovali u upírského dvora, mé znalosti magie nijak velké
nejsou. Jasnovidci se ve světě magie považují za něco podřadného, za lidi s nedostatkem skutečného
talentu, kteří si na živobytí vydělávají tím, že normálům říkají to, co chtějí slyšet. Znáte ten typ: „Vaše
spřízněná bytost má jméno, začínající na T –“ nebo S nebo na jakékoli jiné z běžnějších písmen abecedy –
ale na to, aby dokázala přesně určit, kdo to je, potřebuje jasnovidka několik dalších seancí. Drahých. To
jsem nikdy nedělala, ani tehdy, když jsem s penězi vycházela sakra špatně. Ano, ze zoufalství jsem
okrádala kasina, ale svého daru jsem nikdy nezneužila. Většina z mágů u Tonyho ale všechna moje vidění,
jež se vyplnila, připisovala náhodě, takže se mnou nechtěli mít nic společného.
Upíři samozřejmě mají vlastní vrozenou magii a to nemyslím jenom sílu, která je oživuje. Mnozí z nich
získávají užitečné schopnosti, pokud se jim podaří přežít dost dlouho, a některé z nich můžou být docela
úžasné. Už jsem viděla upíry levitovat, nebo jiné, kteří dokázali stáhnout z kůže člověka na druhé straně
místnosti nebo vytrhnout bušící srdce z hrudi pouhou myšlenkou. Nemůžou ale praktikovat takovou magii
jako mágové, a pokud je uživatel magie přeměněný na upíra, ztratí své schopnosti. Proto neexistují žádní
upírští mágové.
Myslím, že jsem se toho za odpoledne dozvěděla o magii víc, než mě naučil Tony za deset let. Začalo to
tím, že se Pritkin zase svlékl, aby Mac mohl dokončit tetování. Zeptala jsem se, proč se s tím zdržuje
zrovna teď. Ptala jsem se hlavně proto, abych svou pozornost soustředila na něco jiného než na jeho tělo,
které mi najednou připadalo o hodně atraktivnější, než by mělo. Vážně jsem doufala, že tyhle vedlejší
účinky setkání s inkubem brzo pominou.
„Ani má magie – stejně jako ta tvá – nebude v Pohádkové říši spolehlivá,“ řekl Pritkin. Asi by mě
nejradši poslal k čertu, ale protože jsme se právě dohodli, že budeme spojenci, rozhodl se být milý.
Chtěla jsem té výhody využít, dokud trvá, protože jsem neměla pocit, že potrvá dlouho.
„Tak co, hodláš Světlé oslnit svým chlapským tetováním?“
Mac se zasmál, ale i když měl Pritkin hlavu natočenou na druhou stranu, věděla jsem, že se mračí.
Napjal ramena, což zajímavým způsobem sevřelo jisté věci o kousek níž. Vstala jsem, abych si vzala
další kolu.
„To je takové speciální tetování,“ řekl mi Mac vesele a zvedl něco, co vypadalo jako elektrický zubní
kartáček bez štětin. „Když to udělám správně, mělo by to otisknout jeho auru – jeho magickou kůži –
stejně jako tu fyzickou. Až potom rozvine svůj štít, projeví se jako skutečná zbraň. Protože jsme se tu
techniku naučili od Světlých, měla by v Pohádkové říši účinkovat ještě líp než tady.“ Přiložil hlavici té
kartáčkové věci ke špici meče a začal jej vybarvovat. Pritkin ani nemrkl, ale svaly na pažích se mu
vyrýsovaly ještě trochu víc. Dala jsem si hlt koly a vzdala pokusy o to, nesledovat ho.
„Nechápu to,“ řekla jsem po chvíli. „Vždyť máš zbraně,“ – to bylo hodně velké podcenění situace –
„proč se nespolehneš na ně?“
Odpověděl Mac, i když nespustil pozornost ze zad své oběti; na chvilku přestal tetovat, aby mohl utřít
trochu krve.
„Obyčejné zbraně toho proti Světlým moc nezmůžou. Potřebuješ magický materiál k tomu, abys obstála
proti těm věcem, které dokážou vyčarovat oni, ale, jak řekl John, naše magie v Pohádkové říši
neúčinkuje.“ Znovu se vrátil k vybarvování; tentokrát se Pritkin nepatrně pohnul. „Nebo přinejmenším jí
nešlape většina, a k těm věcem, které fungují, nemáme přístup.“
„K jakým věcem?“
„Ale, různé věci,“ řekl Mac a jeho malý nástroj tiše bzučel, zatímco si prořezával cestu Pritkinovou
kůží. Zastavil se, aby se zadíval do velké zaklínací knihy, kterou si opřel na stoličku vedle sebe, a potom
nad nedokončeným tetováním něco zamumlal. Obrazec chvilku zářil a potom zase odumřel. Mac si odfrkl
a zase se vrátil ke své práci. „Co by nám opravdu mohlo pomoct, jsou nulové bomby. Jenomže se těžko
shánějí a za jejich použití bez povolení hrozí trest smrti. A kdybychom to chtěli risknout, černý trh nám
z nějakého důvodu nevěří – asi, že jim už hodně let zavíráme krámy, řekl bych.“
„Co to jsou nulové bomby?“
„Takové fakt hnusné věci, ale hodí se mít je po ruce, když nevíš, jakou magii proti sobě máš. Nikdo
neví, kdo je vymyslel, ale existují už celá staletí. Temní mágové vezmou nulu – mága, který se narodil se
schopností rušit magii – a jeho životní energii odsají do takové koule. Mág přitom zemře, ale tato jeho
schopnost zůstane doživotně zachovaná v jediném, nesmírně silném balení. Pokud exploduje, což platí
i pro Pohádkovou říši, zruší veškerou magii, nebo jí aspoň na chvíli zabrání fungovat. Na jak dlouho, to
záleží na síle nuly a na tom, kolik let života mu zbývalo v okamžiku, kdy ho vysáli.“
„Zajímavé…“ Udělalo se mi trochu špatně. „Jak vypadají?“ Opatrně jsem se snažila se ani letmo
nepodívat na svůj pytel, nevinně ležící na podlaze poblíž lednice.
Myslela jsem, že pořád mluvím stejně lhostejným hlasem, ale Pritkin v něm zřejmě zaslechl podezřelý
tón, protože prudce otočil hlavu, aby mi viděl do očí. „Proč?“ Oči měl bolestí nebo podezřením zúžené
tak, že jsem skrz světlé řasy viděla jenom tenoučké zelené čárky.
Pokrčila jsem rameny. „Jenom se ptám. U Tonyho se pořád někde povalovaly nějaké zbraně. Možná
jsem tam nějakou viděla.“
Mac zavrtěl hlavou, oči ale dál upíral na Pritkinova záda. „To asi ne, zlato. Stojí celé jmění, protože
nuly, na výrobu bomby dost silné, jsou vzácné a dobře chráněné. Většina z těch, které přežily do dnešních
dob, pochází z minulých staletí. Upíři nuly před vyhlášením příměří lovili, a proto už skoro žádné
nezbyly. Většinou byly vyhlazené, celé rodové linie byly zničeny jenom proto, aby upíři získali dostatečný
arzenál.“
„Takže jste nikdy žádnou takovou bombu neviděli?“
„Ale jo, během let jsem se s několika setkal. Kruh je vykupuje, takže se sem tam nějaká objeví – hlavně
proto, aby se nedostaly do rukou upírům. Ve třiašedesátém třeba jednu získal aukční dům Donovan. Když
odmítli naši počáteční nabídku a dali ji do veřejné dražby, Kruh z toho radost neměl, ale starý pán
Donovan to označil za naprosto legální. Ta věc byla hodně stará – prohlížel jsem ji, a podle všeho
pocházela nejmíň ze sedmnáctého století – a v té době samozřejmě žádné zákony zakazující jejich výrobu
neexistovaly.“ Na chvilku se odmlčel, aby mohl znovu otřít tetování, a zašklebil se při pohledu na
množství krve na hadru. „Nepotřebuješ pauzu?“ zeptal se Pritkina.
„Ne. Dokonči to.“ Pritkin měl sevřenou čelist, ale oči upíral na mě. To podezření v nich se mi nelíbilo.
„Jak dopadla ta aukce?“ zeptala jsem se v naději, že se Mac dříve nebo později dostane k tomu, aby mi
tu věc popsal.
„Ale, koupili jsme ji, “ řekl a vrátil se k práci. „Jinou možnost jsme ani neměli. Ale můžu ti říct, že stála
majlant. Pořád jsem byl na telefonu, abych si nechal schválit vyšší a vyšší nabídky, ale Rada mi nakonec
řekla, abych je přestal otravovat a prostě tu zatracenou věc koupil bez ohledu na cenu. Ale podle těch
protestů, které jsem si musel vyslechnout po návratu, si nemyslím, že měli v plánu utratit čtvrt milionu za
maličkou stříbrnou kuličku. Ale nemohli mi za to nic udělat – jenom jsem poslouchal rozkazy.“
Zatímco jsem se snažila udržet lhostejný výraz, v hlavě se mi ozývala slova „maličká stříbrná kulička“.
Zřejmě se mi příliš nedařilo. „Tys ji někde viděla,“ prohlásil Pritkin.
Úplně se mi chtělo říct něco jako: „Jó, támhle v tom pytli mám zrovna dvě,“ ale nebyla jsem si jistá,
nakolik můžu svým novým „spojencům“ věřit. Pritkin potřeboval mou pomoc, takže jsem pochybovala, že
by vak popadl a utekl, ale co Mac? Jakou hodnotu asi mohla mít věc, která v šedesátých letech stála čtvrt
milionu liber?
Neměla jsem ponětí, ale odpověď mohla stačit k tomu, aby dokázala loajalitu starého dobrého Maca
zvrátit. Nezdálo se, že by mu firma nějak zvlášť prosperovala, a na předčasný odchod do penze můžou
pomýšlet i mágové.
„Možná. Ale už je to dávno.“
Ohlédla jsem se po Macovi. Pritkin se zatvářil znechuceně. „On v tomhle podniku riskuje život. Můžeš
mu věřit stejně jako mně,“ řekl netrpělivě.
Pozvedla jsem obočí, a Pritkin vybuchl. V obličeji rudl úměrně k tomu, jak se mu vsakovalo tetování,
jeden bolestivý kousek po druhém, a zřejmě potřeboval někoho, koho by mohl seřvat. „Jestli mi nevěříš,
tak to celé nemůže nikdy fungovat!
Už velice brzy nastane doba, kdy naše životy budou záviset na tom, jestli spolu dokážeme pracovat!
Jestli mi nemůžeš věřit, řekni to hned. Raději to udělám sám, než abych se nechal zabít proto, že si budeš
myslet, že jsem falešný!“
Napila jsem se koly a zůstala klidná. „Kdybych si nemyslela, že ti můžu do jisté míry věřit, už bych
zmizela. Tvoje hodina vypršela před pár minutami.“ Zadívala jsem se do prostoru mezi ním a Macem.
„Řekněme, že bych hypoteticky věděla, kde by se možná daly najít nějaké zbraně. Popíšu vám je a vy mi
řeknete, co dělají. Jestli se pak rozhodneme, že by mohly být užitečné, možná vám řeknu, kde se dají
najít.“
Pritkin se tvářil uraženě, ale Mac pokrčil rameny. „Zní to slušně.“ Odmlčel se, aby vyměnil barvu,
protože všechny zlaté plochy na meči už dokončil. „Tak spusť.“
„Dobře.“ Ani jsem nemusela moc přemýšlet, protože jediná věc, kterou jsem Senátu zatajila (kromě
nulových bomb a pastí) byl malý sametový váček. Uvnitř bylo několik disků, vyrobených ze zažloutlých
kostí a popsaných nedokonalými runami. Nahoře měly provrtané dírky, jimiž byly provlečené kožené
šňůrky, jako by byly spíš určeny k nošení než třeba k házení. Popsala jsem je Macovi, který přestal
pracovat a hleděl na mě s otevřenou pusou.
„To není možné,“ řekl. Pritkin sice neříkal nic, zato jsem měla pocit, že mě vytrvale provrtává
pohledem. „Neříkám, že lžeš, Cassie, ale jestli takový druhořadý gangster, jako je ten Antonio, má
Langgarnovy runy, tak –“
„Nemá,“ skočil mu do řeči Pritkin. „Kde jsi je viděla?“
„Mluvím teoreticky.“
„Slečno Palmerová!“
„Můžeš mi říkat Cassie.“ Vzhledem k tomu, že mě asi stejně chtěl nakonec zabít, mi taková formálnost
přišla trochu divná.
„Odpověz na otázku,“ ucedil Pritkin skrz zaťaté zuby. Mac zatím v tetování nepokračoval. Došlo mi, že
je zřejmě zatnul kvůli mně.
„Řeknu ti, co vím,“ pokračoval Mac, „ale moc toho není. Legenda praví, že je očaroval jistý Egil
Skallagrimsson na konci desátého století.“ Všiml si mého nechápavého pohledu, tak to rozvedl. „Byl to
vikinský básník a obecně výtržník – první život si vzal v šesti letech, když kvůli výsledku her v kuličky
zabil jiného chlapce – ale také jeden z nejlepších mistrů run, jaký kdy žil. Existují samozřejmě i fámy, že
runy ukradl Gunnhildě, královně-čarodějnici, manželce Erika Krvavé sekyry, krále Norska a severní
Anglie. A protože se říká, že Gunnhilda měla krev bytostí světla, možná runy očaroval dávno předtím
někdo úplně jiný z Pohádkové říše –“
„Macu,“ připomenul mu Pritkin, když už to vypadalo, že se jeho kamarád odchyluje od tématu.
„Aha, ano. No, o Egilovi existuje spousta příběhů, z nichž většina je zaznamenaná v jeho vlastní poezii.
Sám sebe popisuje jako velikána, který prováděl neskutečné věci – sám útočil na velká množství
protivníků a všechny je pobil, zapaloval stodoly pouhým pohledem, nutil krále k poslušnosti jen silou
svých slov a přežil nespočet pokusů o vraždu. Sice si znepřátelil Gunnhildu, buďto tím, že jí ukradl runy,
nebo že jí zabil syna – v tom se pověsti liší – ale přesto se dožil osmdesáti let v době, kdy většina lidí
umírala po čtyřicítce. Vždycky jsem si myslel, že je to zajímavý chlapík.“
„Takže co ty runy dělají?“ Nechtěla jsem, aby to znělo netrpělivě, ale potřebovala jsem slyšet fakta, ne
nějakou přednášku z historie.
„Říká se, že jednu dobu jich existovala kompletní sada, ale před mnoha staletími byla rozdělena. Stejně
na tom nezáleží, protože se používají samostatně. S každou je spojená jiná síla, omezená jenom tím, že se
po použití musí měsíc nabíjet. Z těch zbylých jsou vysoce ceněné zbraně. Říká se, že proti nim neexistuje
žádná ochrana a že na ně žádný velký vliv nemají ani nulové bomby.“
Skepticky jsem na něj pohlédla. Nikdy jsem neslyšela o žádné magii, proti které neexistovala žádná
obrana. Casanova se mi snažil tenhle koncept vnutit v souvislosti s mým geisem, ale dokonce i Pritkin
přiznal, že je skoro určitě možné ho nějak obejít. Jenom jsem zatím nevěděla jak.
Mac zavrtěl hlavou. „Zní to fantasticky, že? Ale Kruh dvě runy z kolekce vlastní, a před dvaceti lety
jsem byl u toho, když jednu použili na zkoušku nového ochranného znamení, které vyvinuli. Ta věc byla
jako medvěd – nic skrz ni neprošlo, tím myslím vůbec nic. Dvacet z našich nejlepších mágů do něj bušilo
skoro celé dopoledne, zkoušeli proti němu všechno, co měli, ale ono se skoro ani nezachvělo. A potom
starý Marsden – ten tehdy Radu vedl – přinesl runy. Rozhodl se vyzkoušet Thurisaz. Do konce života na to
nezapomenu.“
„Co se stalo?“ naléhala jsem.
„Protože jsi Marsdena neznala, bude pro tebe těžké si to představit, ale zkus si představit toho
nejstaršího, nejvychrtlejšího muže, jakého jsi kdy viděla, který určitě pro nikoho nemohl představovat
žádné nebezpečí. V té době ale byla jeho magie pořád hodně při síle – odstoupil teprve před pár lety –
ale byl starý. Třásly se mu ruce a skoro pořád měl něčím polité břicho, protože skoro nic neviděl. Při
chůzi narážel do věcí, ale nenosil brýle ani nepoužíval žádná kouzla pro zlepšení zraku. Pořád říkal, že je
nepotřebuje; ale pak si zase třeba chtěl potřást rukou s věšákem na kabáty. Obecně vypadal, jako by
dávno patřil do starobince, ale jenom do doby, než ho někdo naštval. To pak člověk rychle zjistil, proč
Radu vede už sedmdesát let.“
„Macu!“
„No dobrá, dobrá. Takže Marsden vyzkoušel Thurisaz na sobě, a další věc, kterou jsme v příští vteřině
viděli, bylo, že zmizel, ale na jeho místě stál obrovský – a tím myslím obrovský – zlobr. Tak vysoký, že
se musel shrbit, aby se vešel do místnosti, a to má zasedací sál Rady skoro šest metrů na výšku! Popadl
poradní stůl, který byl ze starého dubu a vážil bůhvíkolik, a mrštil jím přes celý sál. Když se stůl od
znamení odrazil a nijak mu neublížil, vyrazil zlobr takový řev, že mě to na dobrých deset minut ohlušilo,
a pak se proti tomu vyřítil sám. To znamení bylo vyrobeno proto, aby chránilo jednu malou vázu, a zatím
se nikomu nepodařilo způsobit ani to, že by některé z květin upadl třeba jediný okvětní lístek. Ani ne
minutu po nasazení Thurisazu znamení zmizelo a váza byla na prach.“
„No to je… úžasné…“ Vypravila jsem se krást do Senátu v naději, že najdu nějaké zbraně; asi jsem tedy
konečně měla štěstí. Jak jsem tak znala Tonyho zálibu v ošklivých překvapeních, měla jsem pocit, že je
budu potřebovat.
„Ano, to jo, tohle by bylo fajn, ale my jsme ještě mezi sebou měli rozzuřeného zlobra, víš? A nemohli
jsme ho zabít, protože bychom zabili i předsedu naší Rady. Ne že by se někdo z nás zrovna třásl na to,
abychom se s tou věcí utkali. My jsme se spíš předháněli v tom, kdo bude první u dveří, a pak jsme se
poschovávali jako vyděšení králíci. Venku jsme se sešli a víc než hodinu se dohadovali, co budeme dělat,
až to zničí ochranná znamení střežící sál a dostane se to na svobodu. Potom se ven vyšoural starý
Marsden, který se nám konečně uráčil zmínit o tom, že kouzlo trvá jenom hodinu.“
„Co umí ty ostatní runy?“ vyzvídala jsem. „Neexistuje k nim nějaká knížka, nebo tak něco?“
Podíval se na Pritkina. „Nemohl by něco mít Nick? O jednotlivých schopnostech nic nevím, znám jenom
tu obecnou legendu.“
Pritkin ho ignoroval. „Kolik jich máš?“ zeptal se mě. Otázku položil klidným hlasem, ale ve spáncích
mu tepal pulz.
Zaváhala jsem, ale jestli jsem chtěla zjistit, co ty věci umějí, musela jsem mu nějaké informace dát.
„Tři.“
„Dobrý bože!“ Mac upustil tetovací nástroj. Malé tornádo, které měl vytetované na pravém bicepsu,
začalo vířit ještě rychleji.
„Popiš je.“ Pritkin se tvářil napjatě, ale tak perplex jako jeho kamarád zase nebyl.
„Už jsem to udělala.“
„Ale ty symboly!“ řekl netrpělivě. „Jaké runy to jsou?“
„Kdybys je nakreslila,“ ozval se Mac, „možná bych je mohl –“
Zamračeně jsem ho přerušila. Možná si mysleli, že jsem jenom blbá blondýna, ale to se pletli. Byla jsem
jasnovidka – to si fakt mysleli, že neznám runové písmo? „Hagalaz, Jera a Dagaz.“
„Hned jsem tu.“ Mac vyskočil a odešel do vedlejší místnosti, kde jsem slyšela, jak zvedá telefon.
Napadlo mě, jestli třeba nevolá pro posily, ale o tom jsem pochybovala. Zatím nevěděli, kde ty zbraně
jsou, a nikdo by si nemyslel, že bych takové věci tahala s sebou v pytli přes rameno. Když nad tím
přemýšlím, ani já jsem z toho v tu chvíli radost něměla.
„Kdes je vzala?“ vyzvídal Pritkin.
Nedokázala jsem vymyslet žádný důvod, proč bych mu to neměla říkat. „Na stejném místě, kde jsem
vzala i Graie. V Senátu.“
„Oni ti je přece jenom tak nedali.“
„Úplně přesně tak to nebylo.“ Rozhodla jsem se změnit téma. „Ehm, a ty náhodou nevíš, jak bych ty
holky mohla dostat zpátky do krabičky, že ne?“ Musela jsem totiž přijít na nějaké kouzlo, kterým bych
dovnitř místo nich dostala Myru. Bylo by velice příjemné, kdyby mi ho Pritkin prozradil.
„Řekni mi o těch runách.“ Kruci, ten byl ale umíněný!
„Řekni mi o Graiích, a já si to promyslím.“
„Musí pro tebe pracovat rok a den, ode dne kdys je vypustila, nebo dokud ti nezachrání život. Potom
budou zase volné a budou moci znovu terorizovat lidstvo.“
Zlostně jsem se na něj podívala. „Na tohle jsem se neptala. Ani jsem je nepustila schválně, víš?“
„Hlavně jsi vůbec neměla dokázat něco takového udělat! Je k tomu potřeba velice složité kouzlo. Jak ses
ho naučila?“
V duchu jsem si řekla, že to, že jsem jenom zvedla tu kouli, snad ani nebudu vytahovat. Pritkin mě už tak
považoval za hodně nebezpečnou, nebyl důvod mu ten dojem přikrmovat. A možná to ani nic
neznamenalo. Ta krabička mohla být pokažená – nikdo neví, jak dlouho v ní byly. Ale jestli nefungovala
správně, nemohla bych ji použít pro Myru. Napadlo mě, jestli ne​existuje nějaký způsob, jak to vyzkoušet.
„No?“ Evidentně není trpělivý typ.
„Tak znáš nějaké kouzlo, které by je dostalo zpátky, nebo ne?“
„Ano.“ A to bylo všechno, nic víc jsem se nedozvěděla.
„Možná bychom mohli dohodnout nějaký obchod. Ty mi ho řekneš, a já ti možná řeknu, kde jsou ty
zbraně.“
„To mi řekneš stejně,“ opáčil. „Beze mě se k tomu svému upírovi nedostaneš, takže ani nebudeš mít
možnost je použít. A možná ani nebude stačit moje pomoc. Potřebujeme veškeré výhody.“
Mac se vrátil dřív, než jsem stačila vymyslet nějakou dobrou odpověď. „Nick byl velice zvědavý, proč
se na to ptám, ale myslím, že jsem ho svedl ze stopy.“ Podíval se na popsaný lístek, který držel v ruce.
„Říká, že dvě byly zakoupeny na aukci u Donovana v roce 1872. Kruh tehdy porazil nějaký anonymní
dražitel, který za ně zaplatil strašlivé peníze. Od té doby o nich nikdo neslyšel.“ Podíval se na mě.
„Opravdu bych rád věděl, kdes je našla.“
„Nenašla je, ukradla. V Senátu,“ řekl Pritkin. Mac tiše hvízdl. „Tohle si chci poslechnout.“
„Možná později,“ řekla jsem v naději, že mi to projde.
„Fajn, ale budu na tom trvat.“ Znovu se zahleděl do poznámek. „Tohle je poskládané hlavně z vyprávění
z druhé ruky, ale Nick zná tradice svých run, takže je to asi to nejlepší, co můžeme mít. Hagalaz, vržený
vzhůru, způsobuje obrovské krupobití, které zaútočí na všechno v okolí, kromě toho, kdo ho vrhl,
a kohokoli, koho se rozhodne ochránit – myslím, že to znamená kohokoli uvnitř jeho štítu, ale Nick to
nevěděl jistě. Když se vrhne obráceně, uklidní i ty nejdivočejší bouřky.“
Pookřála jsem. To by mohlo být užitečné. Mac si tiše přečetl několik řádků, načež si odkašlal. Sklouzl
ke mně pohledem. „No, a Jera… ten je… říká se, že je… teda jako…“
„Je to kámen plodnosti,“ řekla jsem v naději, že se konečně rozhoupá. „Je symbolem hojnosti a dobré
sklizně.“
„V podstatě ano. Říká se, že způsobuje… ehm, že pomáhá při… teda, někteří mají za to, že –“
Pritkin mu papír vytrhl z ruky a přečetl si odstavec, který podle všeho Macovi dělal takové potíže. „Píše
se o něm jako o pomůcce mužné síly, něco jako magická verze viagry,“ shrnul to a střelil po Macovi
opovržlivým pohledem. „To je všechno? Žádné další schopnosti?“
Mac se zatvářil ostýchavě. „Nick neví. Měl k dispozici jen licitátorův popis, ale ty bývají poskládané
tak, aby lidi přinutily nabízet co nejvíc. Možná nějaké jiné schopnosti má, ale jestli ano, nebyly
zaznamenány. Ale v dobách, kdy se trůn předával v rámci rodové linie, byl pokládán za kouzelný.
Zajištění následnictví bylo chápáno jako stejně významné jako jakákoli zbraň – ne-li důležitější. Pokud
člověk měl moc své protivníky zbavit plodnosti, znamenalo to velkou výhodu, protože mohl v jejich
zemích způsobit rozkoly, občanskou válku a smrt krále, takže měl nádhernou příležitost do toho chaosu
vpadnout.“
Pritkin se zamračil. „Možná. Ale to nám k ničemu není. Co ten poslední – Dagaz?“
„To znamená průlom,“ zamumlala jsem. „Nový začátek.“ Tenhle bych velice ráda použila sama. Mac
přikývl. „Tradičně ano, to je význam jeho jména. Ale jak by se to dalo vyložit v případě bojové runy…“
Pokrčil rameny. „Nick to neví.“
„Jaký je jeho nejlepší odhad?“ zeptal se Pritkin, dřív než jsem to stihla já.
„Žádný nemá.“ Když si všiml našich výrazů, Mac bezmocně rozhodil rukama. „Nestřílejte posla! Ten
nebyl koupen s ostatními – vlastně ani nikdo nikdy neslyšel, že by byl kdy nabízen k prodeji. Takže
nemáme z čeho vycházet.“
Cítila jsem zklamání. Dost špatné bylo, že jsem měla jednu runu, která mi k ničemu nebyla, dvě takové
jsem nepotřebovala. „A co nějaké jiné zdroje?“
Mac zavrtěl hlavou. „Nick řekl, že se ještě podívá, ale ten člověk má hlavu jako počítač, zlato.
Pochybuju, že by mu něco ušlo, když je to jeho oblíbené hobby. O té runě se zmiňuje několik starých
pramenů, ale nikde se nepíše o tom, co dělá.“
„Jeden způsob, jak to zjistit, existuje,“ řekl Pritkin. Pozvedla jsem jedno obočí. „Použít ji.“
„Ty jsi snad během toho vyprávění o řádícím zlobrovi spal, nebo co?“
„Jestli se bojíš, použiju ho já,“ řekl Pritkin s úšklebkem. „Kde je?“
Povzdechla jsem si a začala to promýšlet. Opravdu jsem potřebovala vědět, co ta věc dokáže, a jestli
Pritkin chtěl riskovat krk, aby to zjistil, kdo jsem, abych mu v tom bránila? Kromě toho měl pravdu v tom,
že bez jeho pomoci bych se k Tonymu nikdy ani nepřiblížila, a i kdyby ano, tak co, když tahle runa je taky
taková jako Jera? Potřebovala jsem to vědět předtím, než ji použiju na tlusťocha s jediným výsledkem –
že bude nadržený. Když jsem si to představila, zhnuseně jsem se otřásla a Mac se na mě tázavě zadíval.
„Říkal jsi, že se runy musí po každém použití dobít,“ připomněla jsem mu. „Jestli to kouzlo použijeme,
budeme to moct zkusit znovu až za měsíc.“
Pritkin odpověděl, dřív než to stihl jeho přítel. „Možná. Ale jestli ji nikdo nepoužil po staletí, možná si
runa nakumulovala dost energie, která vydrží několik pokusů.“
„Ale nevíme, jestli ji někdy v poslední době použili nebo ne.“
„Nebo ten kumulovaný účinek způsobí spíš to, že vytvoří jediné, ale velice silné kouzlo,“ namítal Mac.
Zdálo se, že Pritkin se svým přítelem nesouhlasí, já jsem si ale myslela, že má pravdu. „Jedna věc je
jistá,“ řekl Pritkin popudlivě. „Nemůžeme plánovat, jak to použít, dokud nebudeme vědět, co to dělá.
Momentálně nám není k ničemu. Když to zkusíme, o nic víc k ničemu už nám být nemůže.“ Chtělo se mi
s ním o tom debatovat, ale nemohla jsem. „Kde jsou?“ vyptával se. Povzdechla jsem si. „Slib mi, že mě
naučíš kouzlo, jakým chytím Graie, a já ti to řeknu.“
Nezaváhal ani na okamžik. „Domluveno.“
Pokrčila jsem rameny. „V tom pytli támhle.“
Kapitola 6
Myslela jsem, že si oba mágové snad něco natrhnou, jak se snažili k pytli dostat. Mac byl nakonec
rychlejší, ale jenom proto, že byl blíž a že Pritki​novi v půlce cesty hrozilo, že mu spadnou nezapnuté
kalhoty. S mírným zklamáním jsem sledovala, jak si je zapíná, a pak jsem si v duchu vlepila facku. Budu
asi brzo potřebovat terapii.
Mac začal jednu věc po druhé vyskládávat na lednici. Pohyboval se s posvátnou úctou jako člověk, který
manipuluje s nitroglycerinem. Obě nulové bomby se ve světle zářivky stříbřitě leskly. Za nimi ležela ta
bezvýznamně vyhlížející krabička, která bůhvíkolik staletí skrývala Graie. Nakonec Mac vytáhl sametový
váček a runy, jednu po druhé, opatrně pokládal před ostatní předměty.
Na to, aby znovu našel hlas, potřeboval několik pokusů. „To je teda sbírka,“ pronesl a skoro ani
nedýchal. Vlčí totem, který měl vytetovaný na zádech, zmlkl uprostřed zavytí a nakoukl mu přes rameno,
kvůli čemu že vznikl všechen ten povyk.
„Je to všechno?“ zeptal se Pritkin. „Vzala jsi všechno, co v Senátu bylo?“
„Ale samozřejmě že ne! Vím, že je válka – byla jsem u toho, když začala, pamatuješ?“
„Co tam mají ještě?“ vyptával se Pritkin, zatímco Mac jenom stál a slintal z toho, co mu leží na lednici.
„Do toho ti nic není.“ Rozhodla jsem se, že ho nechám myslet si, že jsem dost odvážná na to, abych
podnikla vysoce nebezpečný průnik do Senátu – znělo to líp než pravda. Ve skutečnosti jsem se vrátila
z cesty do minulosti, kde jsem byla s Mirceou, ale na místě na mě čekala Konzulka. Hmátla po mně a já
jsem instinktivně uskočila, a díky své nové nepředvídatelné moci jsem se ocitla o tři dny zpátky
v minulosti. Přesunula jsem se v čase, ale ne v prostoru, takže jsem se pořád nacházela ve vnitřní svatyni
upírské části komplexu MAGIC. A protože jsem jejich sklad magických předmětů měla doslova před
nosem, rozhodla jsem se, že si pár věcí před odchodem vypůjčím.
Musela jsem spěchat, protože jejich ochrana je určitě informovala, že tam jsem. Zdržela jsem se jenom
na dobu, než jsem stačila pobrat věci z jedné police, a zbytku jsem si ani nevšimla. Ale protože skříň
s upírským pokladem byla větší než já, mohla jsem tvrdit, že jsem je úplně bez obrany nenechala.
„V Pohádkové říši budeme potřebovat pomoc,“ zdůraznil Pritkin ve snaze zadržet výbuch vzteku.
„Když jsi ukradla tyhle věci, mohla jsi vzít i nějaké další.“
„Nechci jim brát i zbytek zbraní! Jsou ve válce!“ Sice jsem na Mirceu byla naštvaná, ale neměla jsem
v plánu ho vydat napospas Rasputinovi a jeho spojencům. A to ani nemluvím o tom, že s nimi byl můj
starý přítel Rafe. Existovaly mraky odporných upírů, ale bez ohledu na to, co si o nich myslel Pritkin,
rozhodně je nemůžeme házet do jednoho pytle. „No ale stejně, já se tam nemůžu vrátit, aniž bych
nepoužila svou sílu, a tomu se snažím vyhýbat.“
„Proč?“ Vypadal opravdu zmateně. „Je to ta nejlepší zbraň, jakou máš.“
„A taky mě nejvíc děsí. Jak jsi správně řekl, já vůbec nevím, co dělám. A jestli to podělám, tak můžu
zabít spoustu lidí.“
„Tak proto jsi nás neodčasovala od Danta?“ ptal se. Když jsem přikývla, objevil se mu ve tváři výraz,
který nějakým záhadným způsobem dokázal být ohromený a rozzlobený zároveň. „To nedává smysl. Už
předtím jsi nás odnesla do devatenáctého století, když ses ode mě chtěla dostat co nejdál!“
„To jsem neudělala!“
„Byl jsem tam, pokud si vzpomínáš,“ opáčil vztekle. „Tvůj milenec mě málem zabil.“
Pokud se nepočítá jeden mimotělní zážitek, tak jsme s Mirceou milenci nebyli. A díky tomu geisu jsem
ani nemohla riskovat, že by se z nás někdy stali. Tohle jsem ale neměla v úmyslu vysvětlovat Pritkinovi.
Nic mu do toho nebylo, a já už jsem měla dost pocitu, že v jeho přítomnosti jsem neustále jako před
soudem, kde je on soudcem, porotou, a pokud možno i katem.
„Je mi jedno, jestli tomu věříš, nebo ne,“ pronesla jsem tak klidným hlasem, jaký jsem dokázala udržet.
„Ale s tím, že jsme se ocitli v tom divadle, jsem neměla nic společného. Prostě se síla najednou
probudila – proč, to nevím. Udělala jsem jen to, že jsem nás odtamtud co nejrychleji dostala.“
„Pýthie přece ovládá sílu, není to naopak,“ řekl Pritkin, čímž ze mě vlastně udělal lhářku.
„Věř si, čemu chceš,“ řekla jsem a najednou se cítila velice unavená. Hádky s ním mě vyčerpávaly,
protože stejně nikdy nic nevyřešily. „Jestli je pravda to, cos řekl předtím, že potřebujeme veškeré
výhody, mám pro Maca práci.“
Mac zvedl hlavu; pořád se tvářil zmateně. „Jakou?“
„Mé znamení,“ řekla jsem a vytáhla si triko, abych mu mohla ukázat špičku pentagramu. „Pritkin řekl, že
ho Kruh deaktivoval. Dokázal bys to spravit?“
„Neřekl jsem ,deaktivoval‘. To by ani nebylo možné,“ opravil mě Pritkin, zatímco se Mac přiblížil, aby
se mohl podívat.
„Kruh ho na dálku dokáže jenom zablokovat, což skoro jistě udělali ze strachu, že bys ho mohla použít
proti nim. To spojení by nikdy úplně nepřerušili – protože kdykoli znamení vzplane, oni se dozví tvou
přibližnou polohu, a oni tě opravdu zoufale potřebují najít.“ Pritkin náhle postoupil vpřed, až se ocitl
v mém osobním prostoru. „To tvé vysvětlení toho, co síla dělá, nedává smysl,“ řekl chraplavým hlasem.
„Pokud jsi skutečná Pýthie.“
Asi mě chtěl zastrašit, ale nakonec to tak úplně nevyznělo. Zastavil se na palec přede mnou, takže jsem
jeho nahý hrudník měla v úrovni očí. Svaly, které byly tvrdé a přesně vyrýsované, měl lehce ochlupené,
a nedostačující klimatizace způsobila, že mu mezi chlupy stékaly fascinující čúrky potu. Jediný muž,
kterého jsem se kdy dotýkala, byl hladký, nebo skoro hladký, a mě se najednou zmocnila šílená touha mezi
ty vlhké blond kroucánky zajet rukama a zjistit, jaké obrazce bych dokázala vytvořit prsty.
Netušila jsem, proč na mě takto působí mág, kterého jsem neměla ani trochu ráda, ale připadala jsem si
jako někdo, kdo týdny držel hladovou dietu a právě zahlédl zmrzlinový pohár s čokoládou. Začaly se mi
potit ruce a dech se mi zrychloval. Věděla jsem, že už za chvilku začnu funět. Odtrhla jsem se od jeho těla
dřív, než bych nad sebou ztratila kontrolu, ale to nepomáhalo, protože mi zrak jenom sklouzl níž, k tomu,
co bylo ukryto pod tím nesnesitelně těsným denimem. Polkla jsem a pokusila se vzpamatovat dřív, než
bych podlehla spalující touze z něj ty džíny servat.
Málem se mi povedlo přesvědčit samu sebe, abych o krok ustoupila, i kdyby to měl pochopit tak, že se
mu podařilo mě zastrašit. Stejně by to nakonec byla pravda. Potom jsem ale udělala chybu. Podívala jsem
se mu do očí. Konečně mi došlo, proč mi vždycky připadal trochu divný: pískově žluté řasy a obočí měly
natolik podobnou barvu jako jeho pleť, že to z dálky vypadalo, jako by ani žádné neměl. Takto zblízka
jsem viděla, že má řasy ve skutečnosti dlouhé a husté a že lemují jasně zelené oči – takový ten vzácný
druh bez jakéhokoli náznaku jiných barev.
Přestože mé ruce dostávaly opačné rozkazy, v tu chvíli se ocitly na něm a hladily mu svaly na hrudi.
Panenky se mu rozšířily do té míry, až mu oči skoro zčernaly a po obličeji mu přelétl šokovaný výraz;
takto by se asi nezatvářil, ani kdybych mu místo toho dala facku. Ale neodtáhl se. V místech, kde se mé
ruce tiskly na jeho prsní svaly, jsem cítila takové podivné brnění. Pokožku měl teplejší, než by měla být –
a to i přes mizernou klimatizaci salonu. Nebo to možná bylo mnou. Bylo mi to jedno: hlavou se mi toho
kromě jedné věci moc nehonilo: jak mu rozepnout ten zatracený zip.
Než jsem tento plán stihla naplnit, Pritkin mi sevřel zápěstí. Nejsem si jistá, jestli to udělal proto, aby
mě od sebe odstrčil, nebo naopak přitáhl blíž k sobě, a podle výrazu jeho obličeje to nevěděl ani on sám.
Ani jeden jsme ale nedostali příležitost to zjistit.
Najednou mě přemohl pocit, jako by mě někdo polil benzinem a hodil na mě zápalku. To, co se mnou
rozlilo, nebyla bolest; byla to agónie, a zdálo se, že současně probodává všechny buňky v mém těle.
Zaječela jsem a odskočila, přičemž jsem vrazila do Maca a oba jsme šli k zemi. Pritkin padl s námi,
protože mě pořád držel za zápěstí, a já jsem matně slyšela, jak na něj Mac něco křičí, ale nedokázala jsem
se soustředit dost na to, abych tomu rozuměla. Prohnula jsem se v zádech a začala sebou mrskat jako ryba
na suchu. Netoužila jsem po vzduchu, nýbrž po úlevě od té příšerné bolesti.
Když si oheň prokousával cestu mou páteří a každé z mých nervových zakončení explodovalo doběla
rozžhavenou agónii, dostalo se mi velice názorné ukázky toho, jak asi probíhá upálení zaživa. Zapomněla
jsem, kde jsem, a zapomněla jsem na své problémy, které mi najednou v porovnání s tím mučením, jímž
jsem procházela, připadaly triviální až na hranici absurdity.
Myslím, že jsem během několika sekund zapomněla, jak se jmenuju, ale potom bolest stejně náhle, jako
přišla, zase zmizela. Zjistila jsem, že ležím na linoleu Macovy pracovny a snažím se znovu naučit dýchat.
Zvedla jsem hlavu a viděla, jak pevně svírá Pritkinova zápěstí. Pochopila jsem, že ho ode mě odtáhl,
a ráda bych ho za to políbila, kdybych se netřásla tak moc, že jsem se nedokázala ani posadit. Jakmile
Mac vyřešil můj nejpalčivější problém, jeho ruce pustil a obrátil se ke mně.
„Jsi v pořádku? Slyšíš mě, Cassie?“ Přikývla jsem, protože víc jsem toho v tu chvíli ani udělat nemohla.
„Fajn.“ Tvářil se velice vylekaně, jeho obvyklý dobrosrdečný výraz byl tentam. „Zůstaň, kde jsi, a já se
hned vrátím. Ať se děje, co se děje, nedotýkejte se!“
Mac zmizel za dveřmi, které vedly z pracovny, a za chvilku jsem slyšela téct vodu. Bolest sice
ustoupila, ale vzpomínka na ni se mi vypálila do těla, jako když přetrvávající obraz oslňujícího světla
poškodí sítnici. Má nervová zakončení pořád pulzovala živými vzpomínkami, a i když jsem už křeče
neměla, připadalo mi to, že se už asi nikdy nezbavím toho lehkého třesu, který po nich zůstal. Strašně jsem
se bála pohnout, protože co kdybych to náhodou spustila znovu?
Matně jsem si uvědomovala, že lapavé dýchání, které slyším, není jenom mé, a tak jsem bez pohnutí
hlavy jenom přejela očima na stranu. Zahlédla jsem Pritkina ležícího na zádech a zírajícího tupě do stropu
očima, v nichž bylo vidět jenom bělmo. Obličej měl zarudlý, svaly napjaté a dýchal stejně mělce jako já.
Došlo mi, že asi nejsem jedinou postiženou.
Mac se vrátil s mokrou žínkou, kterou mi přiložil na čelo. Chtěla jsem mu říct, že rozhodně potřebuju
trochu víc než jenom tohle, třeba dávku kodeinu nebo láhev whiskey, ale to malé gesto zřejmě pomáhalo.
Sledovala jsem mola kroužícího kolem halogenové žárovky a snažila se znovu získat kontrolou nad svou
motorikou. Už jenom pouhá představa, že bych se mohla posadit, mi zněla šíleně, a tak jsem tam jenom
ležela a přemýšlela, zatímco Mac ošetřoval Pritkina. Prožívala jsem něco, co i přes některé
nezapomenutelné zážitky z minulosti splňovalo kvalifikaci na udělení titulu Bláznivý den. Možná tedy
bylo pochopitelné, že mi trvalo tak dlouho, než jsem si něco uvědomila. Celý ten den jsem se
v přítomnosti mužů chovala nějak divně. Normálně si atraktivních kluků všímám úplně stejně jako
všechny ženské, ale za ty roky jsem se na​učila, jak si je prohlížet takovým tím nezaujatým způsobem
a zase jít dál. Můj život na útěku znamenal, že jakýkoli kluk, s nímž bych si něco začala, by jako bonus
získal smrtelné ohrožení. A protože jsem nikoho nechtěla nechat zabít, dávala jsem si pozor, abych si
udržela odstup; a jak se říká, cvičení dělá mistra. Uvědomovala jsem si, že se ve společnosti Casanovy
a Chávéze těžko koncentruju, ale co. Vždyť byli oba velice hezcí, a to ani nemluvím o tom, že je posedli
inkubové. Myslela jsem si, že takovou reakci by v jejich blízkosti mohly čekat všechny ženy, a byla jsem
jenom ráda, že jsem některého z nich – nebo oba – nezatáhla do nejbližší komory. S Pritkinem to ale bylo
něco jiného.
Byl nejenom naprosto nesnesitelný už od okamžiku, kdy jsme se seznámili, ale až do dnešního dne jsem
si ani nikdy nepomyslela, že by byl přitažlivý. Dobrá, byla jsem ochotná připustit, že má tělo celkem
dobré a že ten obličej zase tak zlý není, pokud se zrovna nešklebí jako obvykle. Účes sice měl
katastrofální, protože vypadal, jako by se nechal stříhat křovinořezem, ale nikdo není dokonalý. Pritkin
ale rozhodně nebyl můj typ. Blonďáci mě nikdy nepřitahovali, hlavně ne ti s vražednými sklony, kteří
zřejmě měli na seznamu cílů i mé jméno. Přesto jsem po něm zničehonic začala toužit.
Prudce jsem se posadila a taktak se mi podařilo mok​rou žínku zachytit předtím, než by mi spadla do
klína. Co když Mircea ten geis nějak zmanipuloval tak, aby mě přinutil dokončit rituál? Věděla jsem, že
by to dokázal, protože už ho jednou upravil, když místo sebe dosadil Tomase. Možná ho mohl dokonce
změnit tak, aby akceptoval víc partnerů – mnohem víc, jestli jsem mohla vycházet z dnešních zážitků.
Zakryla jsem si oči dlaněmi, protože mnou prolétla bolest trochu jiného druhu. Představa, že by Mirceovi
mohlo být jedno, kdo rituál dokončí – pokud se na jeho konci stanu skutečnou Pýthií – mě zasáhla jako
studená pěst do břicha. Po několika minutách jsem jako opory využila tetovacího stolu a zvedla se
z podlahy. Překvapilo mě, že mé tělo neprotestovalo. „Nemohl Mircea ten geis změnit?“ zeptala jsem se.
Byla jsem sama na sebe pyšná za to, že se mi podařilo udržet hlas v klidu.
Pritkin se také postavil, navíc si ještě oblékl košili. Upřeně se na mě zahleděl, ale potom pohled
odvrátil. „To je nepravděpodobné.“
„Mohl byste mi prosím někdo říct, co se to tady sakra právě stalo?“ otázal se Mac.
„Tak proč jsem najednou nadržená na každého chlapa, kterého potkám?“
Pritkin se upřeně díval na zeď za lednicí, a když jsem si uvědomila, že se začínám soustřeďovat na
předek jeho džínů, rozhodla jsem se udělat totéž. „Tu bolest způsobil geis, který tě bránil proti
neautorizovanému partnerovi,“ řekl. „K nikomu tě nepřitahuje.“
Pocítila jsem náhlý příliv úlevy, tak silný, že mi povolila kolena. Sevřela jsem stůl oběma rukama
a snažila se nekřenit jako idiot. Po několika sekundách se mi podařilo to zvládnout. Možná v tom neměl
prsty Mircea – tentokrát – ale i tak jsem pořád měla potíže. „Tak co se to děje?“
„Já… nejsem si jistý.“ Pritkin se přerývaně nadechl a zavřel oči. Po chvilce mu červeň ve tvářích trochu
vybledla. „Neudělali jste během rituálu něco špatně?“
„Jakého rituálu?“ Mac se snažil pochopit, o co jde, ale moc se mu nedařilo. Přesně tak jsem se cítila
celý den já.
„Rituál přechodu moci,“ vysvětlovala jsem, „ten, který je povinný, abych se mohla stát Pýthií. Ani
nevím, jak se mu říká. Agnes ho spustila, ale pak řekla, že musím… ehm…“ Z úcty k Macově staromódní
přecitlivělosti jsem zmlkla.
„Ale o to se postaral Mircea,“ řekl Pritkin.
„Ne tak docela.“ Jeho zmatení jsem chápala. Když nepočítáme jednu hravou epizodku, tak nás s Mirceou
naposledy viděl nahé a zpocené. Dobrá, technicky vzato jsem byla zachumlaná pod přikrývkou, ale určitě
to chápete. „Přerušili nás. Rasputin zaútočil, pamatuješ?“
„Velice živě.“ Pritkin nakrčil čelo, jako by se snažil pochopit nějaký složitý koncept. „Takže říkáš, že
jsi ještě pořád panna?“ zeptal se přímo. V hlase se mu ozýval stejný stupeň nedůvěry, který by kdokoli
použil ve chvíli, kdyby mu řekli, že na trávníku Bílého domu právě přistál kosmický koráb. Jako že je to
sice možné, ale velice nepravděpodobné.
Přestala jsem hledět do zdi, abych se na něj mohla zaškaredit. „Ne, že by ti do toho něco bylo, ale ano!“
Nevěřícně zavrtěl hlavou. „Tohle by mě nikdy nenapadlo.“
Už jsem se chtěla vážně naštvat, ale pak jsem se přistihla, jak obdivuju kudrny vlhkých vlasů u kořene
jeho krku. Sakra, sakra, sakra! „Tak máš na to nějakou teorii, nebo ne?“
„To nejpravděpodobnější vysvětlení je, že se Pýthiin ceremoniál snaží dokončit sám.“
Chvilku jsem jenom nechápavě civěla. Nevšiml si toho, protože měl plno práce s počítáním cihel ve zdi.
„Tak já to teda zkusím shrnout,“ rozhodla jsem se nakonec, ale hlas mi i přes veškerou snahu zněl trochu
přiškrceně. „Protože tu Mircea není, začíná mě ten nedokončený rituál přitahovat k jiným mužům, hlavně,
aby se dokončil. Jenomže to se zase nelíbí geisu a ten své pocity projevuje tím, že mučí mě i kohokoli,
kdo se kolem mě ochomýtne. Říkám to správně? Mnohem důležitější je tohle – platí to na​pořád?“
„Jaký geis? Ty jsi zakletá geisem?“ zeptal se Mac.
„Ten její upírský mistr na ni uvalil dúthracht. Ten je v konfliktu s pýthijskými rituály, které musí být
dokončeny,“ vysvětlil to Pritkin stručně.
„Ale doprdele!“ Mac se posadil na židli a zatvářil se šokovaně.
„Odpověz mi!“ Kdybych se ho opovážila dotknout, byla bych s Pritkinem zatřásla tak, že by mu to
zkrátilo život.
„O těch rituálech toho nevím dost, abych mohl s jistotou říct, jestli v tomto okamžiku existuje nějaká
cesta, jak z toho ven,“ řekl, čímž mi moc nepomohl. „Ty obřady se odehrávají v rámci Pýthiina dvora,
a o čemkoli, co s tímto úřadem souvisí, existuje jenom velice málo záznamů.“
„A co třeba svědci?“ Doufala jsem, že to neznělo tak zoufale, jak jsem to slyšela já. „Ten rituál se přece
musel uspořádat už pro Agnes, ne?“
„Ale to bylo před víc než osmdesáti lety. A i kdyby byli někteří svědkové pořád naživu, moc by nám
nepomohli. Větší část rituálu se odehrává v soukromí. Jediní lidé, kteří znají celou proceduru, jsou Pýthie
a její vyvolená nástupkyně.“
„Takže Myra.“ Fajn, takže jsem byla zase na začátku. „A co teda s tím geisem?“
„Ty už teď děláš, co můžeš, aby ses od Mircey držela co nejdál. To ten proces přinejmenším zpomalí.
Žádný jiný prostředek kromě sejmutí geisu neexistuje.“
„A jak to můžu udělat?“
„To ty nemůžeš.“
„Tohle mi neříkej! Nějaký způsob musí existovat!“
„Pokud ano, nevím o něm,“ odpověděl a znělo to unaveně. „Kdyby existoval, řekl bych ti to. Pokud
rituál nebude dokončen, bude tě to dál přitahovat k mužům, ale geis se bude bránit všem kromě Mircey.
A zřejmě to bude postupem času čím dál horší. Když se dúthrachtu odporuje, umí být záludný.“
„No ale… co třeba Chávéz?“ ptala jsem se zoufale. „Ten se mě dotkl, ale nic se nestalo. Nezačala jsem
se svíjet po celém kluzišti!“
„Tys byla na kluzišti? A proč?“ Pritkin se zase začal tvářit naštvaně, ale mně už to bylo tak jedno…
„Abych si vyzvedla tohle,“ ukázala jsem na vak. „Nechtěla jsem to s sebou tahat k Dantemu.“
„Takže jsi to nechala bez dozoru na veřejném místě, kde si to mohl kdekdo vzít?“
„Bylo to ve skříňce,“ odsekla jsem rozmrzele. „A nemohli bysme se vrátit k tématu? Když se mě do​tkl
Casanova, cítila jsem, že se něco začíná dít. Nebylo to ani trochu takové jako to, co se právě stalo, ale
měla jsem pocit – už ani nevím. Jako by se to mohlo rychle zhoršit. Jenomže on mi ruku pustil dřív, než se
to spustilo. Ale u Chávéze to se mnou ani nehnulo a to bylo až potom. Jestli máš pravdu a ta reakce se
zesiluje, nemělo to být horší?
Pritkin se tvářil rozpačitě. „Nevím.“
„Jediný důvod, na který dokážu přijít,“ přemýšlel Mac, „je ten, že geis vyhodnocuje úroveň zájmu, který
potenciální partner vykazuje, podle něj stanoví stupeň nebezpečí a odpovídajícím způsobem reaguje.
Casa​nova k tobě zřejmě byl přitahován, kdežto Chávéz ne. Geis tedy Casanovu vyhodnotil jako
nevhodného a jako potenciální problém, a proto mu poslal výstrahu. Kdežto Chávéz, který byl pro
dokončení rituálu také nevhodný, o tebe zájem neměl, a proto nebyl vnímán jako nebezpečí.“
Zdálo se, že je Mac sám se sebou spokojený, kdežto my s Pritkinem jsme na sebe hleděli s narůstající
panikou. Jako bychom se na tom dohodli, ani jeden z nás k tomuto logickému závěru nedošel. Tohle už
jsem zažít nechtěla. Nikdy.
„A samozřejmě,“ pokračoval Mac bezohledně, „pokud je náklonnost vzájemná, reakce je silnější,
protože výstraha je vyslána oběma stranám…“ Trapně ztichl.
„Fajn.“ Přiložila jsem si ruku k hlavě, v níž mi začalo tepat do rytmu s pulzem. Při tomhle tempu
hro​zilo, že budu nejmladším člověkem, který kdy ze​mřel na infarkt vyvolaný stresem. „Co s tím teda můžu
dělat?“ zeptala jsem se Maca, protože Pritkin měl co dělat, aby se netvářil vyděšeně. Mac se poškrábal
na strništěm zarostlé bradě. „Tyhle věci obvykle mívají zabudovanou nějakou cestu ven, a dú​thracht
obzvlášť. Ten totiž mívá ve zvyku vyvolat chaos. Nedokážu si představit, že by ho někdo na někoho
uvalil, ale ne​nechal by si pro sebe únikovou cestu. Ale jaká ta záchranná síť je, to pravděpodobně vědí
jenom dva lidé.“
„Mircea a ten, kdo kouzlo uložil.“
Přikývl. „A ten mág určitě bude nějaký odpadlík, co u upírů vyhledal ochranu. Určitě nebude riskovat, že
by o ni přišel, kdyby ti pomohl, a to ani nemluvím o tom, že bychom napřed museli zjistit, kterého ze
stovek zběhlých mágů – řeč je jenom o těch v téhle zemi – Mircea použil. Mimo Černý kruh zase tolik
mágů s takovými schopnostmi samozřejmě není. To nám ale příliš nepomůže. Řekněme, že i kdyby se nám
podařilo výběr zúžit na několik desítek, ještě pořád bychom ho nebo ji museli najít, a kdyby to bylo
jednoduché, už dávno by to někdo udělal.“
„A neexistuje něco, co by tu věc dokázalo zpomalit, aby nereagovala tak… extrémně?“ zeptala jsem se
Maca, odpověděl mi ale Pritkin.
„Jakmile se ocitneme v Pohádkové říši, už by to mohlo být snažší. Geis by tam neměl účinkovat stejně
jako zbytek naší magie.“ Dál předstíral, že obdivuje tu prázdnou zeď. „Já… víš, myslím, že by bylo lepší,
kdybys teď počkala někde jinde. Mac se na to tvé znamení může podívat hned, až skončí se mnou.“
Neprotestovala jsem. Vzala jsem si další kolu, shrnula své zbraně do pytle a odešla i s nimi. Podle toho,
že Pritkin neprotestoval, jsem pochopila, jak hluboce otřesený asi je.
Posadila jsem se na rozvrzanou stoličku u pultu a promýšlela, co bude dál. Mohla jsem dělat jenom
málo kromě toho, že se budu až do vstupu do Pohádkové říše vyhýbat atraktivním mužům. Doufala jsem,
že má Pritkin pravdu a že tam bude účinek všeho oslaben, možná i natolik, abych měla čas najít Myru.
Nebyl to žádný super plán, ale byl jediný, který jsem dokázala vymyslet. Napila jsem se limonády
a rozhlédla se, jestli neuvidím něco, cokoli, co by můj mozek zaměstnalo natolik, abych z něj dostala
obraz skoro nahého Pritkina s tím mečem, vytetovaným do jeho pevné zlatavé kůže.
Vepředu jsem seděla víc než hodinu. Listovala jsem několika velkými černými složkami s tetovacími
vzory. Bylo tam všechno, od voodoo obrazců až po indonéské kmenové motivy, ale většinou to byly
tradiční magické symboly a totemy původních Američanů. Z popisků pod fotografiemi jsem celkem rychle
pochopila, že všechny Macovy vzory jsou dodávány s nějakým nadpřirozeným bonusem. Meč, který dělal
Pritkinovi, jsem mezi nimi sice neviděla, ale možná šlo o speciální objednávku.
Ty dva fascikly byly rozdělené podle kategorií a úrovní. Člověk si napřed zvolil to hlavní, co chtěl, aby
jeho tetování dělalo. Některá sloužila k ochraně, se zaměřením mimo jiné na řezné rány a oděrky, ztrátu
krve, poškození ohněm, úrazy hlavy, otravy a omrzliny. Když jsem si ten dlouhý seznam četla, divila jsem
se, proč by někdo měl chtít být válečným mágem. Taky mě to přinutilo se zamyslet nad tím, proč Pritkin až
dodnes žádná tetování neměl. Existuje takové, které urych​luje hojení, ale i když jsem viděla, že Pritkin se
hojí skoro tak rychle jako upír, tetovaný nebyl. Leda by ho měl někde, kam jsem neviděla. Hned jsem tu
představu vypudila z mysli a rychle jsem prolistovala několik dalších stránek.
Viděla jsem i spoustu ofenzivních kouzel; ta se dělila na takové věci, jako je lepší vidění nebo
vylepšený sluch, a celý seznam ošklivých věcí, které jejich nositel může dělat svým nepřátelům. Touhle
částí jsem se nijak nezdržovala, protože jsem ani nechtěla vědět, co pro mě váleční mágové Kruhu
vymysleli. Taky jsem zjistila, že ne každý může mít každé tetování. Kolik a jakého druhu jich člověk může
mít, závisí na úrovni jeho magických schopností. Obrazce svou moc částečně odvozovaly od přirozeného
světa, takže v omezené míře působily jako talismany, ale také posilovaly vrozenou magii uživatele. Znělo
mi to tak trochu, jako když hybridní auto využívá pro snížení spotřeby elektřinu. Na zadní straně těch knih
byla dlouhá a komplexní tabulka, podle které si mohl zájemce vybírat. Úplně jsem to nechápala, protože
mě nikdy z ničeho takového nezkoušeli. Magické děti jsou obvykle známkovány podle svých schopností už
v raném věku, aby mohly být nasměrovány k nejvhodnějšímu vzdělávání, ale Tony samozřejmě dobře
věděl, co se mnou má v plánu. Zjistila jsem, že existují určité limity i na to, co zvládne vyživovat třeba
nějaký velice mocný mág. Například někdo s vytetovaným sněžným levhartem, jenž nositeli pomáhá
pohybovat se tiše, plus ještě s pavoukem, který pomáhá spřádat iluze, musí ze svých zásob síly určitý
počet bodů odečíst na energii, kterou tyto dvě pomůcky spotřebují. Takový člověk by už žádné další větší
vylepšení podporovat nemohl, pokud by nebyl velice silným mágem. I s pomocí tabulky to bylo velice
komplikované, takže jsem nakonec ztratila zájem. Nic z toho mi stejně nepomáhalo s tím, jak bych mohla
obejít ten blok, který Kruh na mé znamení uvalil.
Konečně se Pritkin objevil, pobledlý a zřejmě i s trochu rozhoupaným žaludkem, a já jsem zaujala jeho
místo vzadu. Nevadilo mi, že mou problematickou ochranu bude zkoumat Mac. On i Pritkin mě
potřebovali živou do doby, než polapí Myru, takže měl osobní zájem na tom, aby mi ho v rámci možností
opravil. Měla jsem trochu obavy z toho, jak bude reagovat geis, ale podle všeho jsem nebyla Macův typ.
Ta ďábelská věc se ani nezachvěla, a to dokonce ani tehdy, když jsem si sundala triko. Podprsenku jsem
neměla, ale držela jsem si tričko před tělem a Macovy ruce byly stejně neosobní jako ruce lékaře.
„Můžu se tě na něco zeptat?“ Dloubal mě do zad něčím, co vypadalo jako extrémně roztřepený čistič
dýmky. Nebolelo to, ale začala mě svědit aura.
Musela jsem potlačit nucení se roztřást. „Jasně.“
„Proč to děláš? Nezdáš se… jako, nevypadáš nějak zvlášť pomstychtivě.“
Ohlédla jsem se na něj přes rameno. „Kvůli čemu bych jako měla být pomstychtivá?“
Pokrčil rameny. „John říkal, že máš v úmyslu toho upíra Antonia zabít. Podle mě si to asi zaslouží,
ale…“
„Nepřipadám ti jako vraždící maniak?“
Zasmál se. „Tak nějak. Jestli ti nevadí, že se ptám, co ti udělal?“
Zatímco si měnil nástroje, zamyslela jsem se nad tím. Jednoduchá odpověď zněla: „Všechno,“ ale
nechtěla jsem se pouštět do dlouhého hovoru na téma, které mě deprimovalo i za obzvlášť dobrých dní.
Ale zase by nebylo chytré se tomu vyhýbat úplně. Na to, abych věděla, že mě Myra momentálně zajímá
mnohem víc než Tony, jsem ani nepotřebovala Pritkina. Rozhodla jsem se pro částečnou pravdu. Nebylo
to tak, že bych neměla dost legitimních důvodů, proč jsem chtěla tlusťocha dostat.
„Pomsta není to hlavní, o co mi jde. Asi by bylo nejlepší říct, že si chci vzít nějaký osobní majetek.“
Když mi po kůži najednou poskočila jiskra, polekala jsem se. Macův nový nástroj způsobil, že mi začala
aura prskat, jako by byla naplněná statickou elektřinou. Seděla jsem velice klidně, abych se znovu
nepolekala.
„Něco ti ukradl?“
Potlačila jsem povzdech. Macovi podle všeho krátká verze nestačila. „Tony se před dvaceti lety
rozhodl, že u svého dvora chce mít nějakou schopnou věštkyni, takovou, které by mohl věřit. Jenomže
dobrých jasnovidců je málo a vyskytují se vzácně a ti čestní obvykle nechtějí se členem upírské mafie
spolupracovat. Takže se nakonec rozhodl, že musí najít někoho takového, koho by si vychoval už od
dětství, aby si zajistil jeho loajalitu. Osud tomu chtěl, že jeden z jeho lidských zaměstnanců měl mladou
dceru, která se pro tuto roli zdála být perfektní. Ale i když byl můj otec na Tonyho výplatní listině hodně
let, ignoroval rozkaz, aby mě k jeho dvoru přivedl.“
„Tvůj otec byl odpadlík?“ zeptal se Mac. Tvářil se překvapeně.
„Ani nevím, co vlastně byl. Řekli mi, že dokázal komunikovat s duchy, takže asi nějaké jasnovidecké
schopnosti měl. Ať už sám byl mágem nebo ne – “ pokrčila jsem rameny. Doufala jsem, že se ho na to
jednoho dne budu moct zeptat – na tohle a na spoustu dalších věcí. „Vím jen, že to byl jeden z Tonyho
oblíbených lidí. Teda do té doby, než mu řekl ne.“
„Určitě musel vědět, jak na to asi bude upír reagovat.“
„Myslím, že chtěl i s maminkou a se mnou někam utéct, protože odporovat Tonymu není moc zdravé, ale
neměl nejmenší šanci. Tony měl pocit, že za takovou zradu – z jeho úhlu pohledu – si zaslouží mnohem
víc než jenom obyčejnou vraždu. Takže zaplatil nějakému mágovi, aby zkonstruoval jakousi magickou
past, do které chytil tátova ducha potom, co zařídil, aby auto i s rodiči vybuchlo. Od té doby tu věc
používá jako těžítko.“
Macovy ruce se na mých zádech úplně zastavily. Ohlédla jsem se a viděla, že na mě hledí s otevřenou
pusou. „To ale nemyslíš vážně… nebo jo?“
„Jo.“ Zase jsem se otočila zpátky. „Podle toho, co jsem slyšela, je to velké asi jako golfový míček, takže
to může být kdekoli. Tony má tři domy a víc než tucet firem, a to mluvím jenom o těch, o kterých vím.
Nijak se mi nechce je prohledávat všechny. Říkala jsem si, že bych ho mohla přinutit mi říct, kde to je.“
Ve skutečnosti jsem předpokládala, že to má u sebe. Nosit s sebou trofeje i v době, kdy si zachraňuje
život útěkem, totiž přesně odpovídalo Tonyho stylu.
Mac jenom stál s rukama na mých ramenou. Vypadal z nějakého důvodu ohromený. „A to tě nikdy ani
nenapadlo?“ zeptal se konečně.
„Nenapadlo co?“
„Jsi Pýthie. Mohla ses vrátit a změnit to, co se stalo.“ Natočil se tak, aby mi viděl do očí. „Mohla jsi
zachránit svou rodinu, Cassie.“
Povzdechla jsem si. Samozřejmě mohla. „Ty neznáš Tonyho. Kromě toho si myslím, že se po mně chce,
abych linii času střežila, ne ji sama narušovala. Mohlo by to dopadnout tak, že bych změnila něco
důležitého, co by věci ještě zhoršilo.“ S mým štěstím by to tak asi dopadlo.
Jeho pohled se zostřil. „Ale technicky bys to udělat mohla.“
„Ano, mohla bych své rodiče zachránit před tím, aby i s tím autem vyletěli do vzduchu, ale kdybych to
udělala, byl by můj život úplně jiný a s ním i bůhvíkolik životů dalších lidí. A jak znám Tonyho, jemu by
se stejně podařilo je zabít nějak jinak,“ usmála jsem se smutně. „Je hrozně umíněný.“
Mac si mě pátravě prohlížel, až mi to začalo být nepříjemné. „Většina lidí by moc brala jako skvělou
příležitost získat nějakou výhodu,“ pronesl nakonec. „Přece by ti mohla přinést… no, vlastně skoro
všechno, co bys chtěla. Bohatství, vliv –“
Podívala jsem se na něj podrážděným pohledem. „Jediné, co chci, je normální, nekomplikovaný život.
Takový, ve kterém se mě nikdo nesnaží zabít, manipulovat se mnou nebo mě zradit.“ A takový, ve kterém,
když něco podělám v práci, to nebude nikoho stát život.
„A mám takový pocit, že tenhle záskok za Pýthii mi to přání nesplní!“ Už mě ta inkvizice unavovala
a chtěla jsem se obléknout. „Jsi hotový?“
„Jo, ano.“ Mac vrátil nástroje do malé krabičky a zdvořile se zadíval jinam, abych se mohla obléknout.
„Chceš napřed slyšet tu dobrou, nebo špatnou zprávu?“
„Dobrou.“ Proč pro změnu nezkusit něco jiného?
„Myslím, že to dokážu opravit.“
Překvapeně jsem na něj zamrkala. Čekala jsem, že řekne, že s tím nedokáže nic udělat a že budu muset
do Pohádkové říše jít bez jakékoli ochrany. „Fakt? To je vynikající!“
„Víš něco o tom, jak tvé znamení funguje?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Moc ne. Nějak ho na mě převedla maminka, ale já si to ani nepamatuju. Když
umřela, byly mi teprve čtyři. Celé roky jsem si myslela, že je to nějaké normální znamení, které na mě
nasadil Tony jako dodatečnou ochranu.“
Mac se zatvářil skoro uraženě. „Normální znamení! Ne, já ti garantuju, že takové nikde jinde nenajdeš.
Je několik set let staré a velice cenné, je to jeden ze skutečných pokladů Kruhu.“
„Macu, je to tetování, ne nějaké umělecké dílo.“
„Ono je to vlastně obojí.“ Napřáhl pravou ruku a ukázal na malého oranžovohnědého dravce poblíž
ohybu jeho lokte. „Sleduj.“ Něco zamumlal a potom uchopil volnou kůži v ohybu paže a zatáhl. O sekundu
později se mu na dlani zatřpytil malý kovový ptáček s křídly roztaženými v letu stejně jako ten na paži.
Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomila, že je to ten pták z jeho paže, tedy lépe řečeno ten, který tam byl.
Teď mu na kůži zůstala jenom prázdná skvrna ve tvaru ptačí siluety. Vzala jsem ten malý kovový předmět
do ruky. Peří i veškeré drobné detaily zmizely. Vypadalo to jako ryzí zlato. Chvilku jsem ho podezřívala
z nějakého kouzelnického triku nebo nějakého klamu, ale když mi dovolil si jeho ptáčka prohlédnout, zase
ho přiložil na místo a já jsem viděla, jak mu splývá s kůží.
„Co to je?“
„Káně rudoocasá. Zvyšuje pozorovací schopnosti. Nezlepšuje zrak, ale když toho chceš víc vědět
o okolí a tyto vědomosti si udržet, nemůžeš mít nic lepšího.“
Něco mi tam nehrálo. „V těch knihách vepředu se píše, že existuje nějaký limit na to, kolik tetování
dokáže člověk vyživovat, a to i ti nejsilnější mágové, protože každé si pro svou výživu vezme něco z tvé
magie, a ještě víc, když ho použiješ.“ Znovu jsem si ho prohlédla od hlavy k patě, a ze všech těch
svíjejících se obrazců na jeho těle se mi skoro zatočila hlava. „Jak to, že jich máš tolik?“
Zašklebil se. „Nejsem žádný supermág, Cassie, jestli se ptáš na tohle. Existují dva typy tetování: Ty,
které udělám přímo do něčí aury, se částečně vyživují z jeho magie, takže samozřejmě musí existovat limit
na to, kolik jich každý může podporovat. Ale jiné, jako je třeba můj dravec nebo ten tvůj pentagram,
nasávají sílu z vnějších zdrojů, takže ty žádné limity nemají. Pokud si je tedy člověk může dovolit. Proces
očarování i toho nejmenšího totiž může trvat celé měsíce – a já se úplně děsím toho, co všechno je v tom
tvém znamení.“
„Takže ty jsi vlastně taková reklama na to, co všechno je v nabídce?“ Asi bych raději nechala lidi, aby
si prolistovali brožury venku, než bych ze sebe udělala chodící billboard.
„V mém případě nešlo o mou vlastní volbu. Pro ostatní lidi to jsou vylepšení – jako náhrada za některou
část jejich magie, která není tak silná, jak by chtěli, nebo pro přidání síly v nějaké často používané
oblasti. Ale pro mě představují nutnost – pokud bych nechtěl z tohoto světa odejít nadobro.“ Všiml si
mého zmateného výrazu a pousmál se. „Před několika lety jsem narazil na jedno kouzlo, které se
prokousalo mým štítem a napadlo mou auru. Fyzická zranění, která jsem v tom boji utrpěl, se zahojila, ale
ta v mé metafyzické kůži jsou trvalá. Proto jsem si to, že jsi pod nějakým geisem, neuvědomil až do doby,
kdy jsi mi to řekla. Protože mám auru tak poškozenou, musím se na to, abych přečetl jiné, hodně
soustředit.“
Beze slova jsem na něj civěla, vyděšená tím, co právě řekl. Nevyděsilo mě jenom to, co se Macovi
stalo, ale i vědomí, že existují kouzla, která něco takového skutečně dokážou způsobit. Čím víc jsem se
toho o mázích dozvídala, tím větší jsem z nich měla strach.
„Ale s těma znameníma jsi v pohodě, ne?“ Musela jsem se soustředit na jeho obličej, abych se nemohla
zaměřit na svou auru a ujistit se, jestli je nedotčená a nepoškozená. Za těchto okolností by to bylo dost
blbé.
Zdálo se ale, že Mac stejně pochopil, kam se mi myšlenky zatoulaly. Máchl rukou, a mé jasně červené
a oranžové plameny najednou mezi námi vyskočily jako dovádivý ohýnek za chladné noci. „Má znamení
to do určité míry kompenzují, Cassie, ale už to nikdy nebude takové jako dřív – už nemám takový ten
celistvý a dokonalý ochranný obal. Většina lidí by se přes mou obranu nedostala, ale váleční mágové
nejsou většina lidí. Dřív nebo později se stane, že někdo z temných v mém vlastnoručně vyrobeném brnění
objeví spáry, prostě místa, kde se znamení úplně nepřekrývají. Z aktivní služby jsem byl odvolaný hned,
když si všichni uvědomili, co se stalo, a řekli mi, že už do pole nikdy nemůžu.“ Všiml si mého výrazu
a zašklebil se. „Zase tak zlé to není. Teď jsem v mnohem menším nebezpečí!“
Říkal to zvesela, ale v očích jsem mu viděla něco, co mi říkalo, že neříká úplnou pravdu. Nevěděla
jsem, co se obvykle se starými válečnými mágy stává, bylo ale evidentní, že přinejmenším Mac se
nehodlá smířit s tím, že by prostě jenom tak vyšuměl. Po adrenalinovém zápalu boje toužil, možná
dokonce i po tom nebezpečí. Rozhodla jsem se změnit téma. „Takže mé znamení bere svou moc od Kruhu,
dokud ho neodstaví.“
Přikývl. „Ano, Kruh mu dává sílu, ale ta zase mezi vámi vytváří spojení. Myslím, že John měl pravdu
v tom, že se Rada začala obávat, že bys mohla vymyslet nějaký způsob, jak proti nim obrátit jejich vlastní
čáry. Takže to spojení přerušili.“
„Nebo si mysleli, že mě takto zabijí jednodušeji.“
Mac se zatvářil rozpačitě. „Možná. Ale to by znamenalo, že s tvým znamením není nic v nepořádku až na
to, že tvá matka neměla s jeho převodem žádné zkušenosti, takže se trochu pocuchalo. Tohle spravit
dokážu, ale v tom, jak vypadá, ten problém není. Důvod, proč nefunguje, je stejný, jako když se zastaví
hodinky. Po​třebuje nový zdroj energie.“
„Jaký nový zdroj?“ Už mi začínalo docházet, co je zač ta špatná zpráva.
„Ten jediný, který je dost velký na to, aby něco takového dokázal vyživovat – tedy kromě Kruhu
samotného.“ Laskavě se usmál, jako kdyby chápal mé dilema. „Je to síla tvého úřadu – energie, která
z tebe dělá Pýthii.“
„Ne. Ani náhodou!“ Ukázala jsem na závěs. „Udělej mi něco z těch knížek vepředu.“ Viděla jsem tam
přece několik pěkně strašidelných, takže určitě dokážeme najít něco, co bude příhodné. Mac ale zavrtěl
hlavou. „Nedokážu nijak zjistit, jak silná tvá vrozená magie je. Tvá aura se mísí s energií Pýthie.
Nedokážu je od sebe oddělit. Neexistuje způsob, jak zjistit, jestli bys některé z těch větších ochranných
znamení dokázala uživit sama. Pokud ne, tak jakákoli kérka, kterou bych ti udělal, by odsávala energii z té
zásoby, kterou jsi zdědila jako Pýthie, tedy přesně to, čemu se chceš vyhnout.“
„Tak mi udělej nějaké menší, jednodušší!“
Mac na mě smutně pohlédl. „Vydáváš se do Pohádkové říše, do místa, kam by se většina mágů
neodvážila, ani kdyby se sázeli. Žádná z těch menších věcí by ti tam k ničemu nebyla. A žádné ze znamení,
které tu mám, by tě neochránilo tak dobře jako tohle. Takové mistrovství je dneska už vzácné.“
„Možná jsem silnější, než si myslíš.“ Byla jsem přece jasnovidka, takže určitě dokážu uživit jedno
titěrné znamení.
Mac jenom pokrčil rameny, čímž způsobil, že se ta ještěrka znovu běžela schovat, jenom tentokrát pod
hadí šupiny. Hadovi se to ale nelíbilo, a tak se po menším znamení ohnal špičkou ocasu. Ještěrka uskočila
a přeběhla Macovi po tváři na temeno. Tam zůstala a ukrytá za hustým obočím hada pozorovala
nepřátelskýma černýma očima.
Musela jsem svou pozornost zase obrátit k tomu, co Mac říkal. „Magie je jako sval, Cassie; sice takový
metafyzický, ale sval to je. Čím víc s ním pracuješ a procvičuješ ho, tím silnější je. Veškerá magie, kterou
máš ty, je surový materiál. A jenom s tím se daleko nedostaneš.“
„Tony mi nedovolil nijak trénovat.“
„Tím ti ublížil mnohem víc, než bys tušila. Mocný, ale netrénovaný uživatel magie není ničím víc než
snadným terčem. Někdo z tebe může veškerou moc odčerpat, a ty ani nebudeš vědět, jak se proti tomu
bránit. Temný kruh nikdy neměl sebemenší výčitky ohledně ukradení magie komukoli, kdo se nechal
okrást. Kdybys v této chvíli chtěla bojovat s temným mágem, máš šanci asi jako mimino v páce
s kulturistou, pokud bys nepoužila sílu své funkce. Musíš trénovat, přinejmenším obranu,“ pronesl vážným
hlasem, „a čím dřív, tím líp.“
„Jó, připíšu si to na seznam,“ opáčila jsem zahořkle. Najednou mi všichni přidávali nějaké nové úkoly,
ale já jsem opravdu potřebovala jen pomoc při řešení několika z těch starých. „Momentálně mám pár
jiných problémů.“ Otočila jsem se, protože jsem Pritkina, stojícího mezi dveřmi, dřív cítila, než viděla.
„Jako jak se dostaneme do Pohádkové říše.“
„Prostě tam vejdeme,“ pronesl ponurým hlasem. Už na sebe navěšel svou výzbroj. Dlouhý kožený plášť,
který používal jako alespoň částečné maskování, si přehodil přes ruku. „Problém bude se dostat ven.“
„A to jedeme už teď?“
„Ne.“ Pokusila jsem se netvářit, jako že se mi při této odpovědi ulevilo. „V noci.“
„Dnes v noci?“ Následovala jsem ho do vnější místnosti. „Ale tehdy jsou upíři vzhůru!“ Nevěděla jsem,
jestli Mircea v tu chvíli je ve své bezpečné místnosti nebo ne – upíři první třídy se nemusí řídit slunečním
cyklem, mohou být aktivní v kteroukoli denní dobu. Většina z nich ale stejně za denního světla spí,
protože noc je k jejich energii příznivější. Kdyby Mircea bděl, zřejmě by byl o dost pomalejší. Ale v noci
to tak nebude.
„My se nesnažíme proniknout do upírského teritoria,“ připomněl mi. „A portál hlídají mágové.“
„Já v tom moc velkou výhodu nevidím,“ zaprotestovala jsem, protože se mi představa, že vletíme mezi
bandu válečných mágů, nelíbila o nic víc než bitva s upíry. Ono by to ani vlastně nebylo moc chytré –
Senát mě aspoň nechtěl zabít. Pravděpodobně.
„Dnes v noci mají službu někteří mí přátelé,“ vysvětloval Mac. „Myslím, že tě kolem nich dokážu
protáhnout.“
„Musím jít připravit nějaké zásoby,“ dodal Pritkin a přehodil přes sebe plášť. Nezáviděla jsem mu ho
už proto, že venku muselo být přes čtyřicet stupňů, ale zřejmě jinou možnost neměl. Policie by asi
protestovala proti tomu, že se po ulicích prochází oblečený jako statista z Čety, ale kdyby venku chodil
beze zbraně, bylo by to ještě nezdravější než si koledovat o úžeh. „Myslím, že bys měla zůstat tady,
schovaná,“ řekl a vyhýbal se pohledu do mých očí. „Jestli to dokážeš, odpočiň si. Další šanci
k odpočinku možná nějakou dobu mít nebudeš. A ať ti Mac předělá to znamení,“ dodal a vyrazil ke
dveřím. „Budeš ho potřebovat.“
Vyběhl, jako kdyby se za ním řítili všichni psi pekelní. Mac se na mě podíval a pokrčil rameny. „Je to
na tobě, ale já ti doporučuju, abys to zvážila, zlato. Pohádková říše je strašidelné místo i v dobách, kdy se
neschyluje k válce. Zrovna teď mě nenapadá vůbec nikdo, kdo by se k ní chtěl i jenom přiblížit.“
„Budu nad tím přemýšlet,“ slíbila jsem. Mohla jsem se ho sice ještě dál vyptávat, ale mou pozornost si
nárokoval Billy, který dovnitř prolétl zdí. Zuřivě gestikuloval, takže mi došlo, že asi má nějaké zprávy.
„Jsem unavená,“ řekla jsem Macovi. Nebyla to lež – bydlet v jednom pokoji s Graiemi není zrovna
rekreace – ale hlavně jsem chtěla trochu soukromí.
„Zalehni na kavalec vzadu,“ řekl Mac. „Když se tu ukázal John, zrušil jsem na dnešek všechny
objednávky, takže už tam ani nemusím. Zkus se vyspat, Cassie.“
Myslel to dobře, takže jsem kvůli tomu ani neprotáčela panenky. Jo, jasně. Měla jsem jenom pár stovek
důvodů, proč jsem měla potíže se spánkem.
Billy mě dozadu následoval, a já jsem sebou hodila na kanape, když jsem z něj napřed odsunula
poznámky plné nákresů, hromadu zaklínacích knih a prázdné pytlíky od čipsů. „Tak o co jde?“
Billy si sundal už skoro průhledný klobouk a začal se jím ovívat. „Potřebuju se napít,“ prohlásil bez
okolků.
„No, já tě taky ráda vidím.“
„Hele, mám za sebou špatnej den, jasný?“
„A já snad ne? Co se stalo u Danta? Je všechno v pořádku?“
„Jasně, jestli tím v pořádku myslíš, že Kruh ten podnik úplně uzavřel, aby mohl hledat jistou uprchlou
Sibylu a ty ilegální cizince, kteří jí pomohli utéct.“
„Prohledávají to tam? Ale to je přece upíří pozemek!“ Důvodem, proč jsem Casanovovi poslala zbylý
obsah svého pytle, byla dlouhotrvající smlouva mezi mágy a upíry. Ta oběma stranám přísně zakazovala
nedovolený vstup na pozemek toho druhého. „Zbláznili se?“
„Nevím. Někteří se tak chovají. Ale když jsem odcházel, Casanova zrovna dostával příšerný záchvat
a poslal několik zástupců stěžovat si do MAGIC. Je to ale divná doba, Cass. Podnik patří Tonymu a ten je
známým spojencem Rasputina, kterému Kruh a Senát před týdnem vyhlásili válku. Netuším, jaké zákony
platí v době války, ale nemyslím, že by to věděl Casanova. Ale momentálně to hraje dobře. Aby to
nevypadalo, jako že ti pomáhal, předstírá, že ses tam zničehonic objevila a začala to tam demolovat,
protože jsi byla naštvaná na Tonyho. Mágové se toho chytili jako záminky k tomu, aby řekli, že se chtějí
přesvědčit, jestli v kasinu pořád nejsi, a začali ho prohledávat.“
„Super. Takže teď jsem ještě ke všemu cvok, který kam přijde, vyvolává rvačky.“
„Ne, ne, teď jsi cvok, který kam přijde, zabíjí lidi.“
„Cože?“
„No jo. Pár mágů si pospíšilo, a hned tě nazvali vrahem. Detaily jsem moc nepochytil, ale hádám, že
mluvili o těch dvou mázích, které našli mrtvé.“
Udělalo se mi špatně. „Řekni mi, že to neudělaly Graie –“
„Neudělaly. Sice tam z toho udělaly kůlničku na dříví, ale spíš to vypadá tak, že ty mágy zabila
Mirandina grupa. Někteří silnější gargoylové se zdrželi, aby pro ostatní získali čas k útěku, a mágové je
začali vraždit. Zbytek se potom pekelně nasral, a voilà – dva mrtví mágové.“
„Ale ti gargoylové jednali v sebeobraně!“
„Což by taky klidně mohli tvrdit, až na to, že tu v první řadě vůbec nemají být. Casanova dostal zbytek
Mirandiny skupiny ven a někde je schoval, a teď obviňuje Tonyho z toho, že mu tam za zády propašoval
neregistrované dělníky. Sice se mu celkem dobře daří krýt si vlastní zadek, ale ten tvůj zase nechává
hezky viset na větru.“
Padla jsem zpátky na kavalec a cítila se otupěle. Nic z toho nemohla být pravda. Musel to být jenom zlý
sen, do kterého jsem se zamotala a z nějž se každou chvilku probudím. „Ale jestli Kruh ví, že jejich lidi
zabili gargoylové, proč z toho obviňují mě?“
„To nevím.“ Billy se tvářil zmateně. „Viděl jsem jejich těla, a všude měla stopy po drápech a zubech.
Myslím, že to dává Kruhu záminku k tomu, aby tě označil za nebezpečného blázna.“
„Doprdele!“
„Jo, takhle by se to dalo shrnout. Takže, jak jsem říkal, jsem hotovej. Nerad bych nějak otravoval, ale –“
„Odkdy?“
„Strašně směšný, Cass. Strávil jsem půl dne tím, že jsem ti sháněl prvotřídní informace, a ty –“
Na to, abych se s ním začala dohadovat jako obvykle, jsem byla moc unavená. „Tak jo. Můžeš si trochu
cucnout, ale pak se vrátíš k Dantovi. Potřebuju Casanovovi poslat vzkaz.“
„Ale on mě možná neuslyší,“ zaprotestoval Billy. „Někteří démoni mě neslyší, přinejmenším teda
v lidském těle.“
„Tak to musíš být kreativní.“ Podle toho, jak Casanova předtím na Billyho přítomnost reagoval, bych se
vsadila, že ho uslyší docela dobře. Ale i kdyby ne, nehodlala jsem Billyho nechat se z úkolu vykroutit.
Casanova musel někde schovat ty pasti, které jsem mu předtím poslala. Jinak by je mágové, kterými se mu
dnes podnik jenom hemžil, určitě našli, a já jsem pochybovala o tom, že by se z toho nějak vylhal.
A i kdyby ano, dokázal by to jenom tím, že by to hodil na mě, a tím by Kruhu vlastně jenom nabídl další
hřebík do mé rakve. Ani nemluvím o tom, že by se jim do rukou dostaly i nějaké parádní zbraně – podle
toho, co v těch krabicích je. Povzdechla jsem si. Zdálo se, že jsem si je asi raději měla nechat u sebe.
Když Billy načerpal podle mě neúměrně velkou dávku energie, odlétl, a já jsem se uvelebila, abych si
dopřála trochu toho tolik potřebného spánku. Místo toho se ale dostavil známý pocit dezorientace, který
předchází přemístění v čase. Chtěla jsem zavolat a upozornit Maca na to, že se chystám na trip, pak na mě
ale dolehla temnota a pohltila mě.
Kapitola 7
Má kolena se seznámila s další tvrdou podlahou, tentokrát s mramorovou, a má hlava do něčeho
s hlasitým prasknutím narazila. Před očima se mi vznášelo něco zeleného a rozmazaného, takže jsem
pomalu zamrkala, abych na to zaostřila. Ukázalo se, že je to porfyrová váza, vyšší než já, komplet i se
šklebící se hlavou Gorgony. Chvilku jsem pod ní zůstala jen tak ležet a zírala do její ošklivé tváře,
zatímco má hlava a kolena soupeřily o titul nejublíženější oblasti mého těla. Mramor mě ale na holých
nohou studil, a taky jsem si nemyslela, že je chytré tam jenom tak ležet všem na očích. Zapřela jsem se
o podstavec vázy, posadila jsem se a teprve teď jsem se mohla pořádně rozhlédnout.
Nacházela jsem se ve výklenku jakési velké kruhové místnosti. Tmavě zelená mramorová podlaha pod
obrovským lustrem byla rozdělená zlatými čárami do hvězdicového vzorce. Nad širokým schodištěm
visely další tři stejné lustry, jejichž křišťál zasypával dav dole světelnými třpytkami. Míjeli mě lidé
v mihotavém toku světla svíček, saténu a splývavých stínů. Muži ve fracích doprovázeli dámy, bohatě
zdobené šperky. Impozantní brokát soupeřil o pozornost s okázalým hedvábím. Vějíře se míhaly a lemy
šatů vířily v kaleidoskopu barev a pohybu, který mé tepající hlavě nijak nepomáhal. Většina kostýmů
odpovídala módnímu stylu, jaký jsem viděla v divadle, všimla jsem si ale i exotičtěji oblečených hostů
včetně jednoho afrického náčelníka, který na sobě měl dost zlata na to, aby si koupil nějakou menší zemi,
a dalšího chlapa v tóze. Vypadalo to, že jsem se ocitla na karnevalu, ale já jsem věděla, že tomu tak není.
Přitáhla jsem nohy k tělu a co možná nejvíc jsem se vmáčkla do temného výklenku. Vzhledem k tomu,
jakou klientelu většina z přítomných tvořila, to ale stejně moc dobrá skrýš nebyla. Chvilku jsem se
s ohromenou úzkostí jenom rozhlížela. Tolik upírů na jednom místě jsem nikdy předtím neviděla.
Potom jsem si všimla něčeho ještě podivnějšího. Podél jedné stěny klouzala jakási éterická bytost, tak
průsvitná, až byla skoro neviditelná. Natolik dokonale splývala se stíny, vrhanými voskovými svíčkami
lustrů, že jsem na chvilku zapochybovala o svých instinktech. Potom to ale prošlo kolem obrazu, věkem
tak zčernalého, že nebylo poznat, co na něm je, a já jsem to uviděla jasněji – beztvarý sloupec v pastelově
duhovém zabarvení. Napřed jsem si myslela, že je to duch, ale jediné rozeznatelné rysy na tom výčnělku,
kde by zřejmě měla být hlava, byly dvě velké stříbrné oči. Ať už ta věc byla čímkoli, nikdy předtím
nebyla člověkem.
Byla jsem tím natolik fascinovaná, že jsem na chvíli skoro zapomněla na svou prekérní situaci. Na celé
té záležitosti s Pýthií toho bylo hodně, čemu jsem nerozuměla, duchy jsem ale znala. Potkávala jsem se
s takovými, kteří žili po staletí, ale také s novými, kteří v několika případech dokonce ani nevěděli, že
jsou mrtví, s přátelskými, se strašidelnými i s několika věcmi, které mezi duchy opravdu vůbec nepatřily.
Tohle ale do žádné z těchto kategorií nepatřilo. Šokovaně jsem si uvědomila, že nevím, co to vlastně je.
Spolu s davem to plynulo směrem k tanečnímu sálu přímo naproti schodišti. Z interiéru jsem toho moc
neviděla, protože byl nasvícený spíš pro upíří oči než pro mé, a ve světle svíček jsem vnímala spíš jenom
míhající se smějící se tváře a drahé látky. Podle hustého a nasládlého pachu ze směsi parfému a krve,
který se linul ze dveří sálu, jsem věděla, že blíž už jít nechci. Několik metrů ode mě se zastavil mladý
muž, podle všeho těsně před dvacítkou. Mezi formálně oblečenými lidmi vypadal podivně nevhodně,
protože na sobě měl jenom bederní kalhoty v barvě švestkové modři, které na něm navíc plandaly. Hruď
i nohy měl holé, dlouhé vlasy mu volně spadaly na ramena. Splývaly mu skoro až k pasu a trochu se
vlnily; na pozadí bledé pleti připomínaly tmavé hedvábí. Opravdu jsem se chtěla pohnout a odejít z toho
místa, kde tep mého srdce museli slyšet všichni přítomní, on mi ale stál v cestě. Za žádnou cenu jsem
nechtěla někomu odpovídat na to, jakým právem tam jsem, když jsem v první řadě nevěděla, kde to „tam“
vlastně je. Potom se přiblížil jeden z hostů, upír se světle blond vlasy, oblečený do něčeho, co se zdálo
být vojenskou uniformou – bylo to rudé se zlatými prýmky a měl k tomu černé naleštěné holínky. Zastavil
se přímo před mladíkem, po němž přejel evidentně uznalým pohledem. Chlapec se zachvěl, záda se mu
napjala a zadek sevřel. Stydlivě sklonil hlavu, čímž na vystouplých lícních kostech a na bradě s dolíčkem
způsobil zajímavou hru stínů. Obličej mu zářil zdravou barvou, takže připomínal cherubínky, shlížející
z odlupujících se fresek nad námi, z nichž jsem kvůli tmě viděla jenom růžové tvářičky.
Upír si stáhl jednu z bílých rukaviček, které byly součástí uniformy. Majetnicky přejel chlapci po boku,
prsty si pohrávaly na jeho žebrech a nakonec se zastavily na tenkém hedvábí, obepínajícím kyčelní kost.
Mladíkova hruď se začala zvedat a klesat rychleji, ale kromě hlasitějšího dýchání žádný jiný zvuk
nevydal.
Očima jsem se zaměřila na jeho bosé nohy, které jsem měla přímo před očima, jelikož jsem se snažila
splynout s podlahou. Proti tmavozelené podlaze byly překvapivě bílé a vedle upírových těžkých bot
vypadaly podivně zranitelné.
Když se k němu sklonila blond hlava, mladý muž strnul – zřejmě proto, že zahlédl tesáky – ale to už se
mu na zádech majetnicky usadila pevná ruka, která ho udržela na místě. Při perforaci kůže na krku vyrazil
slabý výkřik a viditelně se zachvěl. Během několika sekund ale upíra objal jednou rukou a začal vydávat
tiché hrdelní zvuky, které jsem chápala jako výraz otevřené nedočkavosti. Upír se po minutě odtáhl a ústa
měl stejně rudá jako uniformu. Chlapec se na něj usmál a upír mu láskyplně prohrábl vlasy. Přehodil
mladíkovi přes rameno svůj pláštík a společně odešli do sálu.
Uvědomila jsem si, že tam nevidím žádné číšníky, kteří by kolem obcházeli s podnosy s nápoji, ani
neslyším cinkot skleniček, a trochu se mi zvedl žaludek. Když se srdce zastaví, krevní tlak v těle klesne na
nulu, žíly se propadnou a krev se začíná srážet. Nejen že v této podobě není tak chutná, ale taky se hůř
získává. Tohle se rychle naučí i upíři-děti – krmit se jenom ze živých. Na tomhle večírku se občerstvení
po sále nosilo samo. V těch svých šortkách a tričku bez rukávů jsem spíš vypadala jako součást přehlídky
nápojů než jako host.
Najednou se mým směrem ohlédl jeden z upírů, skoro jako by slyšel mé myšlenky. Měl prošedivělou
kozí bradku, která ladila se stříbrným brokátem jeho šatu. Ten měl lemovaný něčím, co vypadalo jako vlčí
kožešina, a přes ramena měl přehozenou vyčiněnou kožešinu. Vlka mi trochu připomínal i tím, jak se
s jednou nohou na posledním schodu a s nosem vystrčeným zastavil, jako by vycítil kořist. Spočinul na
mně prázdnýma černýma očima a jeho dosud nečitelný obličej přelétl výraz intenzivního zájmu.
S panikou, šířící se mým tělem, jsem se vydrápala na nohy a vpletla se do procházejícího davu. Jediné
dveře vedly do tanečního sálu, a já jsem se k nim vrhla, jako by na nich záležel můj život, což taky mohl.
Nějak se mi podařilo ke dveřím dostat dřív než jemu, ale to asi jenom proto, že byl příliš zdvořilý na to,
aby ostatní odstrkoval z cesty lokty. Když jsem se ale při vstupu do tmavého, jeskyni připomínajícího
prostoru ohlédla přes rameno, viděla jsem, že zrovna daleko za mnou není. V těch bezvýrazných očích se
zablesklo očekávání, a já jsem ucítila, že mi žaludek stoupá až do krku. Někteří upíři preferují jídlo
vyděšené a zápasící; se svým štěstím jsem takového našla na první pokus.
Rychle jsem se rozhlédla po místnosti, ale žádné další východy jsem neviděla. Měly mě samozřejmě
varovat ty schody – zřejmě jsme byli v podzemí. Snažila jsem se soustředit, ale když se mi kůže ježila
energií, jako by mi po ní lezlo hejno hmyzu, šlo to těžko. Ta síla se nesoustředila přímo na mě; byl to
prostě jenom přebytek té, která do mě ze všech stran narážela. Šokovaně jsem si uvědomila, že nevidím
jenom místnost plnou upírů; byla to místnost, přeplněná upíry mistrovské úrovně – a byly jich stovky.
Konvokace, pomyslela jsem si nepřítomně – nic jiného to být nemohlo. Každý Senát pořádá jednou za dva
roky shromáždění, na nichž se setkávají upíři mistrovské úrovně, aby probírali politiku. Nikdy jsem na
žádném nebyla, ale Tony strávil moře času tím, že se na ně připravoval; oblečení i doprovod na ně si
rozmýšlel stejně často, jako když se puberťačka chystá na maturitní ples. Celý svůj doprovod sestavoval
tak, aby udělal dojem, a to z dobrého důvodu. Týdenní setkání bylo jedinou příležitostí, kdy se on a další
mistři nižších úrovní mohli přítelíčkovat s vyvolenými – se členy Senátu i s hostujícími představiteli
z jiných senátů po celém světě. Obecně se tam lezlo do zadku, domlouvalo se spojenectví na příští dva
roky.
Tony tam vždycky chodil po zuby ozbrojený a obklopený bodyguardy, protože nebylo žádným
tajemstvím, že se tam zábava občas vymkne z rukou. Instinktivně jsem vyrazila směrem k orchestru –
jejich zlaté nástroje byly nejzářivějšími předměty v místnosti – a doufala jsem, že se nestanu další obětí
konvokace. Samozřejmě to byl špatný nápad. Nikde v dohledu nebyl žádný služební vchod, chodby nebo
východy, jenom jeden velký výklenek, zahalený vínovými závěsy. Když jsem se ohlédla, uviděla jsem
svého pronásledovatele už skoro nadosah, a najednou jsem v plících neměla žádný vzduch.
S hrůzou jsem si uvědomila, že to, co jsem pokládala za vlčí kožešinu, není z vlka ani náhodou. Pracky,
které měl přehozené přes hrudník, byly celkem normální, i když trochu velké. Ale ta hlava, která se mu
klimbala v půli zad, měla růžovou kůži a čupřinu světle hnědých vlasů. Neviděla jsem ji moc dobře, spíš
jsem ji jenom zahlédla v mezeře pod jeho rukou, když se po mně natahoval, ale to mi bohatě stačilo. Oči
mi sdělovaly něco, čemu mozek odmítal uvěřit. Ten chlap stáhl z kůže vlkodlaka uprostřed procesu
transformace, takže mu šedivá kožešina na ramenou přecházela v lidskou kůži.
Pokusila jsem se odčasovat, ale závratí se mi točila hlava, tudíž jsem se nedokázala soustředit. Abych
ne​omdlela, kousla jsem se z vnitřní strany do tváře a zkusila jsem vlézt do orchestřiště. Doufala jsem, že
tam najdu nějaký skrytý východ, ale jeden klarinetista mě odstrčil zpátky dost tvrdě na to, abych se
rozplácla na zemi. Dopadla jsem na naolejované černé boty, které se leskly i ve slabém světle. Něčí ruka
mě popadla za vlasy, které použila k tomu, aby mě zvedla do stoje. Dívala jsem se do černých očí, v nichž
poskakovaly temné plamínky, a na bolest ve skalpu jsem úplně zapomně​la. „Páchneš magií,“ řekl upír se
silným přízvukem, který jsem neznala. „Ani jsem si nemyslel, že Angli​čané budou tak odvážní, aby nám
nabídli tak vzácnou lahůdku.“
Oči mi zabloudily k té hlavě bez lebky, která mu zlehka narážela do boku. Byla ode mě vzdálená ani ne
půl metru, a mně se hrůzou sevřelo hrdlo. Teď jsem ji už viděla dokonale – propadlé rysy, mdlé vlasy,
prázdné oční důlky – a ta bezvládně visící neživá věc mě děsila mnohem víc než ten upír, který ji měl na
sobě. Kdyby se tím o mě otřel, existovala možnost, že bych viděla část života toho stvoření – ale jak se
znám, určitě by to byla ta poslední část.
Co nejvíc jsem se od toho odtáhla, protože jsem nechtěla vědět, jaké to je, být zaživa stažený z kůže,
a upír svůj stisk přesunul z mých vlasů na loket. Prsty mi zlehka a něžně pohladil kůži v ohybu paže, ale já
jsem to vnímala tak, jako by mi z jeho ruky do žil proudil tekutý kov. Na to, abych popsala šok, který se
mnou rozezněl, by slovo bolest bylo příliš slabé; do očí se mi vyhrnuly slzy a oslepily mě vůči všemu
kromě mého těla. Jemným tahem mi přejel k zápěstí, mně ale na ruce vyskočila tenká linie krve, jako by se
mě dotýkal nožem.
„Oni se totiž obvykle bojí už jenom představy krmení z uživatelů magie, protože se bojí odplaty mágů,“
pronesl přemýšlivě. „Musím si zapamatovat, abych poděkoval hostiteli.“ Panika mi do krevního systému
vyplavila spoustu adrenalinu, ale neměla jsem kam utéct. I když jsem věděla, že je to marná snaha, škubla
jsem sebou dozadu, a on se usmál. „Tak, a teď se podíváme, jestli chutnáš stejně dobře, jako voníš.“
Na rameno mi dosedla jeho teplá ruka a úsměv mu z tváře zmizel. „Tahle je zadaná, Dmitriji!“
Na to, abych poznala, kdo to mluví, jsem se ani nemusela otáčet. Ten sytý hlas byl nezaměnitelný, stejně
jako to potěšení, které se mi roztančilo po paži, přehlušilo bolest a snížilo ji jenom na slabý tepot. Po
Dmitrijově tváři přelétl záblesk hněvu. „To jsi ji ale neměl spouštět z očí, Basarabe. Pravidla přece
znáš.“
Objala mě ruka zahalená ve vínově červeném plášti, tak rudém, až byl skoro černý. „Možná jsi mě
neslyšel,“ pronesl Mircea příjemným hlasem. „Tak blízko našemu úchvatnému orchestru by mě to nijak
nepřekvapovalo.“
„Já ji z tebe ale necítím,“ opáčil Dmitrij s otevřeným podezřením.
„Náš hostitel se mnou chtěl krátce po příchodu mluvit. Nemyslel jsem si, že by se mu líbilo, kdybych
s sebou přivedl pár uší navíc.“ Žoviálnost mu z hlasu úplně vymizela.
Nezdálo se ale, že by Dmitrij to varování pochopil. S očima upřenýma na rychlý pulz mé krční tepny si
odfrkl a odhalil prodloužené špičáky. „Nebude přece žít dost dlouho na to, aby o tom, co slyšela, mohla
někde mluvit.“ Sevřel stisk a jeho prsty se mi do masa zabořily tak tvrdě, až jsem věděla, že budu mít
modřiny. Rána v paži se rozšířila a na kůži se vyřinula další sprška krve.
„Tohle si rozhodnu sám.“ Mircea mluvil klidným, ale smrtelně chladným hlasem. Paží mě objal kolem
pasu a přitáhl k sobě. Druhou rukou sevřel Dmitrijovi zápěstí. Upír s bledou tváří nasucho polkl, jak
sebou ruka v Mirceově sevření škubla. Zajiskřila mezi nimi energie, proměňující okolní vzduch ve
spalující mlhu, která hrozila, že pokud tam zůstanu delší dobu, prožere se mi kůží. Stála jsem tam, zapřená
o Mirceovu paži, a veškerou sílu jsem vynakládala na to, abych svým kolenům nedovolila povolit.
Mirceova síla dosáhla vrcholu a dala vzniknout přívalu teplé energie, která se mi roztančila po těle.
Dmitrijovi ten pocit příjemný nepřipadal. Viditelně ucukl, ale zatvrzele držel dál a stisk měl tak silný, že
mi začala odumírat ruka. Oba upíři na sebe dlouhou chvíli hleděli, načež Dmitrij prudce odstoupil, svíral
si ruku a s vražedným výrazem v očích lapal po dechu.
Mircea mě vzal za zraněnou paži, narovnal ji a odhalil krví potřísněnou kůži. Sklonil hlavu a s očima
upřenýma na druhého upíra vysunul jazyk a ráznými, vyzývavými tahy mi jím po ruce přejížděl. Omámeně
jsem sledovala, jak ze mě olizuje krev, a nedokázala jsem odvrátit pohled na tu hrdou hlavu, skloněnou
nad mým zápěstím; tak moc mě fascinovala teplá vlhkost jazyka, jímž mě hladil. Po malé chvíli Mircea
zvedl hlavu a já jsem nevěřícně civěla na svou ruku. Tam, kde mělo být to zranění, byla jenom bledá
a neporušená kůže.
Mircea ani na okamžik nespustil z Dmitrije oči. „Pokud si o ni přeješ soupeřit dále, jsem ti plně
k službám.“
Dmitrij se chvilku pokoušel něco říct, ale potom uhnul očima. „Nechci našeho hostitele urážet
zneužíváním jeho pohostinnosti,“ pronesl strnule. Když poodstoupil, z každé křivky jeho těla čišel hněv.
„Ale tvé porušení pravidel nebude zapomenuto, Mirceo!“
Jakmile se odplížil, načervenalý opar kolem nás se rozplynul jako mlha ve slunečním svitu. Adrenalin,
který mě udržoval na nohou, najednou vyprchal a zanechal mě třesoucí se zimou, a nebýt Mirceovy paže,
asi bych znovu upadla. Někteří z hostů, kteří nás pozorovali s evidentním očekáváním, se teď zklamaně
obrátili jinam.
Mircea mě pozpátku zvolna zatáhl do stínu těsně u zdi. Nedaleko od nás se dvojice upírů, sošná bruneta
a blondýn, krmili z jedné mladé ženy. Upírka seděla na židli u zdi a dívčino tělo měla natažené na klíně,
aby jí mohla sát z krční tepny. Mladá žena měla hlavu zakloněnou, volné úponky blond vlasů jí spadaly na
ramena a kontrastovaly s tmavě rudou barvou brunetina roucha. Upír-muž klečel před nimi a dlouhý
safírový plášť se kolem něj rozléval jako vodopád. Podle očekávání se zaměřil na jiný cíl. Rozepnul
diamantové přezky švestkově modré hedvábné tuniky, která dívce volně splývala z ramenou, a nechal ji
zvolna proklouznout mezi rukama. Lesklé záhyby jí sklouzly po těle a vytvořily nadýchaný obláček kolem
pasu. Zlehka zasténala, ale nedokázala jsem odhadnout, jestli úzkostí nebo jako povzbuzení. Chvilku jí
konejšivě hladil boky a břicho a potom jí konečkem jednoho prstu přejel po naběhlých modrých žilách na
prsou. Šmátrala rukou, až se v jakémsi stydlivém náznaku objetí zastavila na jeho rameni. Něžně uchopil
jednu bledou polokouli do dlaně a palcem jí zlehka přejel po bradavce. Dívka se při jeho doteku
viditelně zachvěla, ale když jeho hlava následovala ruku, naklonila se k němu trochu blíž. O okamžik
později sebou prudce škubla, když se jí do bílého masa zakously ostré tesáky.
Upírčina ústa dívku zase stáhla zpět, takže se její tělo prohnulo v dokonalém luku, ale upír si ji zase
rukama, rty a zuby přitáhl k sobě. Každý pohyb v hypnotickém rytmu plynule přecházel do dalšího. Její
mladé tělo, zmítané mezi sáním ze dvou stran, se za chviličku bezmocně roztřáslo. Dýchala krátce
a lapavě, zatímco se mezi oběma pocity kolébala sem a tam, a za chvíli už nesouvisle žadonila o víc.
Nasucho jsem polkla. Evropští upíři podle všeho nedodržovali Senátem schválenou metodu odsávání
molekul krve kůží nebo vzduchem. Možná to bylo tím, že jsem se ocitla v jiné éře, nebo možná hráli podle
jiných pravidel. Tonyho upíři se veřejně krmili už tolikrát, že bych se nad to měla umět povznést, ale
v jejich případě se vždycky jednalo jenom o ten základní akt bez smyslných podtónů. Pomyslela jsem si,
že kdybych si mohla vybrat, dala bych přednost té jejich brutalitě. Pokud by se blížila smrt, chtěla bych to
vědět a pohlížet na ni jako na nepřítele, než abych ji vítala jako milence.
Upír vsunul ruku pod kyprou modrou látku, a dívka už o několik sekund později křičela potěšením. On se
na ni ale nedíval, oči měl pořád upřené na brunetu, a jejich spojené pohledy vytvářely takový žár, který by
dokázal i zapálit.
Krmení je pro upíry intimní záležitostí, proto se nikdy rádi nedělí o jedno tělo. Zdálo se, že dívce je to
jedno, nebo se už dostala do bodu, kdy jí na ničem nezáleželo. Boky se jí zvedaly za doprovodu sténání
dost hlasitého na to, aby si od okolostojících vysloužila několik pobavených pohledů.
Uvědomila jsem si, že mě to šokovalo natolik, abych se aspoň trochu probrala z omámení, a zadívala
jsem se jinam. Jenom jsem si říkala, jestlipak ta dívka ví, že je tu jenom jako prostředek pro ukájení vášní
jiných. Taky jsem přemýšlela nad tím, jestli půjde smrti vstříc s úsměvem, nebo jestli se tu vysátí dosucha
pokládá za nevychované. Ze všeho nejvíc jsem ale přemýšlela nad tím, jestli mě takto vidí i Mircea:
jenom jako prostředek – ale v mém případě moci.
Mého krku se dotkly teplé rty. „Jediní lidé tady dnes jsou v orchestru nebo jako jídlo,“ zamumlal, a ve
tmě to znělo spíš jako chraplavý šepot. „Co z toho jsi ty?“
Když jsem ucítila, jak mě jeho dech lechtá na krku a na ramenou, zrychlil se mi pulz a mé tělo se
napjalo. Zhluboka se nadechl vůně mého těla a já jsem se otřásla, zmítaná mezi pocity strachu a touhy.
Geisu bylo jedno, že to není ten Mircea, kterého znal, že to je prostě jenom mistr upír, který neměl žádné
důvody mě ochraňovat. Nechápal, že ho zajímá jenom uspokojení zvědavosti nad tím, co se tehdy stalo
v divadle. Taky mu bylo jedno, že by mohl mít hlad.
„Přišla jsem tě varovat. Jsi v nebezpečí.“ Dokonce i mně samotné to znělo divně, ale na srdci jsem toho
měla hodně, co jsem mu říct nesměla, takže to snad byla jediná věc, která mi zbývala.
„Ano, já vím. Dmitrij nás sleduje. A ten se své kořisti jen tak nevzdá. Takže musíme být přesvědčiví, že
ano?“
Vteřinku předtím, než mi za hlavu vklouzla jeho ruka a než mi na pusu dosedla žhavá ústa, jsem v jeho
očích viděla záblesk touhy. Čekala jsem vášeň, ale ne vlnu všeobjímající úlevy, která mě naplnila a která
se přelila do jakési podivné a tiché radosti. Přišlo mi to, jako bych příliš dlouho zadržovala dech a až teď
mi bylo dovoleno se nadechnout. Ruce se mi tam, kde byly – zapřené o jeho hrudník – instinktivně
zkroutily, a já jsem dlouhý okamžik zůstala bez hnutí a nechala jsem se líbat. Potom mi ruka z jeho ramene
sklouzla a přes bok se přesunula k teplému a hladkému oblouku Mirceových boků.
Nemělo to být pohlazení, ale to z toho jaksi vyšlo. Kolem pasu mě objala široká dlaň, mezi rty mi
proklouzl teplý jazyk, a potom se geis opravdu probudil.
Byl to přesně takový rozdíl, jaký je mezi jedinou zápalkou a celou hranicí. Zajíkavě jsem se nadechla
a stáhla ho k sobě dolů. V tom polibku vzplál oheň, který doutnal mezi našimi těly, prosakoval nám kůží
a proletěl mnou jako sprška jisker. Bylo to lepší, než jsem myslela, jaké to bude: silné, tvrdé, žhavé
a vášnivé. Zdálo se, že mé ruce existují jenom proto, aby se proplétaly jeho hustými tmavými vlasy, ústa
jsem měla jenom k tomu, abych chutnala jeho hladký jazyk.
Silné paže mě zvedly a opřely o zeď; potom už jsme si jenom s třesoucím se a zoufalým hladem
vychutnávali jeden druhého. Jeho ruka mě sevřela kolem pasu, nohy se posunuly, aby udělaly místo mým,
takže se mé stehno ocitlo mezi teplými svalnatými sloupy jeho stehen. Toužila jsem po tom, abych ho
ucítila v sobě, a stejně jako ta dívka, i já jsem se přestala starat o okolí nebo o ty zoufalé zvuky, které
jsem vydávala. Toužila jsem po něm s takovou bolestí, až jsem měla strach, že mě úplně sežehne.
Polibek byl konečně přerušen kvůli nedostatku vzduchu z mé strany, a já jsem přitiskla tvář k Mirce​ovu
hrudníku, kde jsem lapala po dechu. Zaplavila mě vůně borovic, která se kolem něj vznášela odjakživa –
jako bych viděla les, zelený a hluboký, rozkládající se pod večerní oblohou. Nadechla jsem se horkého
žáru jeho těla a cítila jsem se velice slabá. Jediné, co mě udrželo na nohou, byla jeho síla, která mě
zapírala o zeď, a tlačila se tělo na tělo proti mně.
Mircea se na okamžik odtáhl a sám trochu otřesen se na mě zadíval. Nějak se mi podařilo to ustát. „Zdá
se, že máš spoustu schopností, malá čarodějnice.“
Jakákoli odpověď, kterou jsem na to mohla mít, mi uvízla v krku, protože jsem si všimla, co má na sobě.
Oblečení v divadle se mi zdálo být trochu divné, ale tohle už vážně bylo moc. Rukama jsem zajela pod
svrchník v barvě klaretu, který byl ale tak objemný, že mohl být zároveň pláštěnkou. Byl vyrobený z husté
a těžké vlny s hedvábným vlasem a se silným lemem ze zlatých výšivek. Sahal mu kus pod kolena a otíral
se o lemy tmavě hnědých vysokých bot. Vnější šat se rozevřel a odhalil tenký zlatohnědý šat tak jemný, že
to musel být kašmír. Bylo to volné, ale dost lehké na to, aby mu to přilnulo k tělu a zdůraznilo ostré
obrysy hrudních svalů, dlouhý pas, úzké boky i mohutné břemeno jeho pohlaví.
Došlo mi, že to asi bude tradiční oděv rumunské šlechty, který mu navíc jakousi záhadou i slušel.
Pochybovala jsem ale o tom, že si ho vybral kvůli módě. Mircea měl raději jednoduché šaty, které
vynikaly prvotřídním střihem. Dnes jím dával najevo jakési prohlášení; tento oděv byl mnohem silnější
připomínkou jeho rodové linie než ta vesta, kterou na sobě měl onehdy v divadle. Draci na kazajce byli
téměř neviditelní – i když jsem věděla, že upíří zrak je dokáže rozeznat velice dobře – jako takový
nenápadný odkaz na jeho rodinný symbol. Zatímco draci připomínku jeho postavení jen tiše šeptali,
zbytek oblečení ji přímo křičel do světa. Nechápala jsem, komu byl tento vzkaz určen ani proč cítil tak
naléhavou potřebu se tady procházet jako nějaký barbarský náčelník.
Celkový dojem ještě umocňoval meč, který mu visel na šperky vykládaném opasku. Zlato a rubíny se ve
slabém světle matně leskly; byly těžké a evidentně staré jako něco z křižáckého pokladu. A možná to z něj
pocházelo. Nikdy předtím jsem Mirceu neviděla nosit zbraň – pro mistra upíra je to celkem zbytečné –
takže mě to polekalo. „Jsi ozbrojený!“
„V téhle společnosti rozhodně.“ Přesunul se za mě, takže mé tělo odhalil místnosti, ale objal mě rukou
kolem pasu tak, aby mě k sobě mohl pevně přitisknout. Když mě líbal na rameni, jeho hedvábné vlasy,
delší než ty moje, mi zahalily hrdlo, ale to stejně nebylo jeho cílem. Zvedl mi ruku a zezadu si ji ovinul
kolem krku, a potom už se mi špičky jeho zubů zabodly do kůže.
Byl přesně nad tepnou mého nadloktí, ale nepil – ten tok energie bych cítila – dokonce mi ani úplně
nepronikl kůží. Zřejmě to ale vypadalo přesvědčivě. Ocitl se tak i v dokonalé pozici k tomu, aby mi mohl
zašeptat do ucha; hlas měl tichý a nebezpečný. „Dělá mi starosti, že ač tvrdíš, že jsi člověk, tak jím nejsi.
Buďto jsi velice lehkovážná, nebo… jsi něčím víc, než se zdáš. Jaký naléhavý úkol tě sem přivádí dnes
večer?“
Geis si Mirceův hedvábný dech na mé tváři vyloženě užíval. Zaplavil mi tělo roztavenou sladkostí až do
okamžiku, kdy jsem skoro nemohla dýchat, natožpak mluvit. A co bych mu asi mohla říct?
Nějaký problém se vyskytl, protože jinak bych se tam neocitla, ale neměla jsem ponětí o tom, jaký by
mohl být. V této společnosti by navíc bylo absurdní si myslet, že bych dokázala cokoli ovlivnit. Začala
jsem vážně pochybovat o tom, že má síla ví, co dělá.
„Zkazila jsi mi požitek z té hry,“ zašeptal Mircea. „Nedokázal jsem na tebe nemyslet. Jediné, co jsem
před očima viděl, bylo to překrásné tělo, připravené pro mě – v mé lóži… v mém kočáře… v mé posteli.
Přitáhl si mě obličejem k sobě a jeho ústa znovu překryla má, a zase jsme na všechno zapomněli. Tento
polibek byl drsnější i sladší současně, a já jsem se bála, že mě zaplaví bezmyšlenkovitostí potěšení.
Nedokázala jsem se od něj odtrhnout o nic víc, než bych dokázala bojovat s celým sálem a zvítězit.
Mircea se konečně odtáhl; oči mu zářily a tváře planuly. „Proč jenom se tě chci tak zoufale dotýkat?“
Hlas mu poněkud zhrubl. „Cos se mnou provedla?“
Myslela jsem, že to má být moje věta. „Jsem tu, abych ti pomohla,“ řekla jsem roztřeseným hlasem. „Jsi
v nebezpečí.“
Prsty mě hladil po křivce mého obličeje, pomalu a něžně, jako by se dotýkal něčeho mnohem
intimnějšího. Olízla jsem si rty a Mirceovy oči sklouzly k mým ústům. „To vidím.“
„Mirceo! Myslím to vážně!“
„Takže už si říkáme křestními jmény. To je dobře. Formality nesnáším.“ Zatímco mluvil, geis se ozval
úpornou, nenaplněnou bolestí. Pod rukama jsem cítila sílu jeho ramen a na stehně jeho pevné mužství.
Musela jsem se neuvěřitelně silně ovládat, abych se proti němu neprohnula jako luk a tiše nežadonila, aby
se mě zmocnil. „A protože ty mé jméno znáš, myslíš, že bych mohl znát to tvé?“
Skoro jsem ho vyslovila. Byla jsem z něj vedle. Ale v posledním zlomku sekundy se mi v hlavě ozval
poslední zbyteček soudnosti, který varovně zakřičel, a já jsem se kousla do jazyku, abych nemohla
promluvit. Bolest mě zase přivedla k vědomí, takže jsem vnímala i valčík a slyšela bzukot konverzace.
Rozhlížela jsem se, ale kromě orchestru jsem viděla už jenom temnotu narušovanou plameny svíček.
Vysoký strop zmizel ve stínu a jediná světlá místa se objevovala tam, kde plameny svíček odhalovaly
popraskané pozlátko na zašlých freskách. Oba upíři vedle nás už dojedli, ale mladá žena překvapivě
pořád žila. Muž jí podával něco k pití z lahvičky, kterou bez zaváhání přijala. V této chvíli by se zřejmě
i vrhla po hlavě z útesu, kdyby jí to řekl.
Někde tam se skrýval ten problém, který jsem byla vyslána opravit, a jestli jsem měla mít aspoň naději
ho najít, musela jsem se soustředit. „Mohla by to být ta žena – ta, která s tebou byla v divadle – jako, že
by mohla být cílem,“ řekla jsem Mirceovi. „Je tady?“ Bylo by lepší je mít pohromadě, stejně jsem ale
nevěděla, co bych měla dělat, kdyby na ně zaútočil jiný mistr upír.
Jedno z těch tmavých obočí se pozvedlo v dobře známém gestu. „Proč bych ti to měl říkat? Vím, co jsi
zač. Snažím se být v těchhle věcech liberální, přinejmenším tehdy, když je čarodějnice mladá, pěkná
a moudře se rozhodla obléci se tak skrovně.“ Přejel mi po páteři prstem, který se zlehka roztančil po
obratlích.
„Pokaždé, když se setkáme, toho na sobě máš méně – a já tomuto trendu tleskám!“ Mluvil sice zvesela,
ale oči mi upřeně upíral do tváře. „Ale i když Augusta někdy bývá nepříjemná, její smrt by byla ještě
horší.“
„Tak mi jí pomoz zabránit!“
„Ale copak ty jsi sem přijela jí zabránit? Zachránila jsi toho muže, který nám do vína nalil jed –“
„Dal vám ho tam někdo jiný! On se snažil láhev vzít!“
„– a dokonce mi ani nechceš říct, jak se jmenuješ. A přesto mě žádáš o důvěru.“
„Jestli si myslíš, že jsem nepřítel, proč mě zachraňuješ? Proč jsi nenechal Dmitrije, aby se mnou udělal
to nejhorší?“
Mirceova ústa se zkroutila dravčím úsměvem. „Při těchto příležitostech je často dobré ukázat sílu, a já
toho muže nemám rád. Dmitrijův vkus je velice dobře znám, a mně osobně připadá… nechutný. Připravit
ho o kořist zase tak nepříjemné nebylo.“ Jeho ruka mě hladila po křivce zad. Páteř mi zkapalněla.
„A teď, malá čarodějnice, mi povíš, co tady děláš, a vysvětlíš mi jisté velice zajímavé události, které se
přede dvěma večery odehrály v tom divadle.“
Hleděla jsem na něj s úplně prázdnou hlavou. Pokud jsem měla nějakou naději, že nenaruším časovou
linii ještě víc, nemohla jsem mu říct pravdu, on by ale lež poznal dřív, než bych ji stačila dokončit.
Existovala jenom jedna možnost, která mohla vyjít. „Odveď mě k Augustě, a já si to promyslím.“ Když
zaváhal, nuceně jsem se zasmála. „Velký Mircea se bojí neozbrojené holky!“
Jeho rty se nakrčily ve slabém úsměvu. Po chvilce se změnil ve skutečný smích, při němž vypadal
o mnoho let mladší. Zvedl mi ruku a políbil ji na dlaň. „Samozřejmě, že máš v podstatě pravdu. Co je to
za život, bez příchuti nebezpečí?“ Vzal mou ruku do své. „Podíváme se, co na tebe řekne Augusta.“
Augustu nebylo těžké najít i v přeplněném sále. Spolu s jinou upírkou, takovou drobnou brunetkou, si
zabraly místo na druhé straně místnosti a udělaly si i prostor na parketu. Kolem nich se shromáždil zástup
lidí, kteří se smáli a povzbuzovali je, já jsem ale neviděla, k čemu. Zdálo se mi, že obě upírky jenom stojí
uprostřed kruhu. Zastavil nás ten upír v tóze. „Tvá Augusta se stává velice oblíbenou,“ podotkl. Mircea
se zatvářil dotčeně. „Není to má Augusta,“ ucedil a upír se zasmál. Předtím vypadal obyčejně, měl rovné
hnědé vlasy, zastřižené jako od Pritkinova holiče, a větrem ošlehané rysy. Smích mu ale obličej docela
změnil, jeho očím v barvě whiskey přidal oživení a celkovému výrazu dodal šarm. Když se smál, byl
pěkný.
„To ale není to, co říkala ona.“
„Sám bys měl vědět lépe než ostatní, Konzule, že některé ženy mají sklony k přehánění… a ke změnám
nálad.“
„Ty vášnivější ano,“ souhlasil. „Ale takové za ty problémy často stojí. A když už mluvíme o vášnivých
dračicích, jak se má vaše Konzulka?“
„Má se dobře. Bylo mi divné, že ses nezeptal dřív.“
„Nové zprávy od vás mi z mysli vytlačily všechno ostatní.“
„Mám jí to vyřídit?“
Za to si vysloužil další zasmání. „Jenom, pokud si přeješ rozpoutat válku, příteli.“ Za celou dobu se na
mě ten upír ani jednou nepodíval, což asi způsobil můj status pouhého občerstvení. Pak ale najednou mým
směrem sklouzl očima. „A kdo je tohle? Že tys začal sbírat svůdné blondýnky, Mirceo?“
Konzul se na mě usmál, ale úsměv se až do očí nedostal. Mirceovo sevření ještě o zlomek zesílilo.
„Nemáme snad dovoleno si přivést hosty, Konzule?“
„Hosty ano. Pokud jsou jedněmi z nás nebo lidmi.“
Prstem mi nadzvedl bradu. Za očima jako by se mu něco pohnulo, jako když zpoza žoviální masky
vykoukne zabiják „Velice pěkná. A velice silná. Za její činy samozřejmě odpovídáš ty.“
Mircea se zlehka uklonil a Konzul pokračoval v obchůzce sálu; v okamžiku se zase změnil
v okouzlujícího hostitele, který se sem tam s někým zastaví na kus nezávazné konverzace. Potlačila jsem
mrazení v zádech. „Nezdá se, že by tady měli uživatele magie nějak rádi,“ řekla jsem slabým hlasem.
„Můžou to tady totiž zkomplikovat. Kvůli nim musí být přijata jiná bezpečnostní opatření, než jsou
potřeba pro naše lidi.“
„Tak to mě překvapuje, že mi vůbec dovolí zůstat.“
„Zastihla jsi ho v dobré náladě. S Augustou jsme mu nedávno vyřešili nějaké potíže.“
„Nemám v úmyslu tu nějaké potíže způsobit,“ ujišťovala jsem ho horlivě. Mircea se na mě podíval
a ironicky nakrčil rty. „Vážně!“
„Proč jen o tom pochybuji? Asi jen proto, že když jsme se setkali poprvé, byl jsem málem otrávený,
a podruhé jsem se málem nevyhnul souboji?“ Jeho úsměv se rozšířil. „Naštěstí mi problémy nevadí.
Samozřejmě, jak říkal Konzul, pokud za to stojí.“
Nevěděla jsem, co na to mám říct. Chvilku jsme pozorovali obě ženy. Pořád jsem nedokázala poznat, co
tam vlastně dělají, možná proto, že k nám byly otočené zády. Bruneta na sobě měla světlemodré šaty,
jejichž ledovou barvu přikrášlila až příliš velkým množstvím krajek, ale Augusta měla šaty bez ramínek
ze saténu barvy šampaňského a se smetanově zlatou brokátovou vlečkou. Ani jsem ji nemusela mít ráda,
nemohla jsem ale pochybovat o tom, že se oblékat uměla. Na chvilku mi výhled zablokovaly vířící sukně,
ale potom se mezi nimi něco objevilo a vyrazilo to rovnou ke mně.
„Ale ne! Utíká!“ rozlehl se místností Augustin hlas, zvonící smíchem. K okraji kruhu se po všech čtyřech
plazilo jakési nahé stvoření s divokým výrazem v očích, a zanechávalo za sebou stopu kapiček. Byly
černé a na pozadí tmavozelené podlahy vypadaly mastně. Těsně předtím, než se to dostalo ke mně, tomu
něco trhlo hlavou nazpátek a strhlo ho v křeči na bok.
Augusta měla v ruce vodítko, jehož druhý konec končil smyčkou kolem jeho krku. Ten tvor ležel na
zádech, a zatímco nad ním stála, třásl se hrůzou. „Vstaň!“ rozkázala netrpělivě a škubala za vodítko.
Tím mu prudce zvedla bradu. Skrz slepenec mastných černých vlasů jsem na okamžik zahlédla jeho
obličej. Pusa se mu otvírala a zavírala bolestí, potom se ale sevřela do výrazu naprostého vzteku, který
jeho rysy změnil k nepoznání. Ty černé hmyzí oči jsem ale poznala. Viděla jsem je ve víc než jenom zlém
snu. „Jacku,“ zašeptala jsem, a ono se to na mě nevidoucím zrakem podívalo. „Co se děje?“ volala
bruneta. „Myslela jsem, že si rád hraješ se ženami!“
„Myslím, že preferuje ty bezmocnější,“ řekla Augusta a dlouhými nehty mu přejela po hrudníku dost
silně na to, aby mu mezi řídkým ochlupením zanechala rudé šrámy. „Takže tobě říkají Rozparovač, ano?“
otázala se rozverným hlasem.
„Až s tebou skončím, tak si to jméno plně zasloužíš.“
Muž se schoulil do klubíčka v marném pokusu se před těmi jako dýky ostrými nehty ochránit, a já jsem
užasle zalapala po dechu, když jsem uviděla jeho záda. Byla tak rozdrásaná, až mu z nich kůže visela
v tenkých proužcích – nebo to málo, co z ní zbylo. Mircea si toho všiml taky. „Jestli mu brzy nedopřeješ
odpočinek, Augusto, zemře a zkazí ti zábavu,“ podotkl mírným hlasem.
Zasmála se. „Ach, to si nemyslím,“ odpověděla s upejpavým pohledem. Mircea se zamračil a vedle toho
muže poklekl. Ten na chvilku zvedl hlavu. „Ty jsi z toho šílence udělala jednoho z nás?“ zeptal se
nevěřícně.
Augusta pokrčila rameny. „Až s ním skončím, zbavím se ho, nebo jestli chceš, můžeš to udělat ty, za
všechny ty problémy, které ti způsobil. Ale budeš muset počkat.“ Ležérně Jacka pohladila po straně tváře,
v takovém skoro až něžném gestu, a ten vyrazil zoufalý, zlomený výkřik. Zhnuseně jsem si všimla, že mu
jeden z těch dlouhých nehtů vrazila do pravého oka. „Tohle mám ráda. Tak krásně u toho křičí…“
Mircea setřásl Jackovu ruku, kterou ho v tichém, prosebném gestu chytil za lem kalhot, a Augusta svého
zajatce zase odtáhla do středu kruhu. Asi se s ním chce ještě chvíli chlubit, napadlo mě. Mircea se na mě
podíval ve chvíli, kdy jsem pokrčením ramen dávala najevo, že mě to nijak nedojímá. „Jak víš, kdo to je?
Augusta se s ním pochlubila až dnes večer.“
„Něco jsem zaslechla,“ podařilo se mi vymyslet, poté co jsem tvrdě polkla. „Kde jste ho našli?“
„To on si našel nás. My jsme hledali někoho jiného.“ Jack zaječel, protože mu bruneta vrazila podpatek
do slabin, a já jsem sebou cukla dřív, než jsem se stačila ovládnout. „Až se zlomí, brzy ji přestane bavit,“
řekl Mircea. Nekomentovala jsem to. Sami brzo přijdou na to, jak těžké je zlomit už tak narušenou mysl.
Potom mou pozornost od Jacka odpoutaly dva přízraky, které jsem zahlédla. Neviděny davem se mezi
shromážděnými diváky přesunuly do samotného kruhu. Jedním bylo to záhadné stvoření z dřívějška, pořád
v podobě beztvaré kaňky; druhým byla Myra.
Ztuhla jsem. Na okraji kruhu stála má největší osina v zadku v celé své spirituální kráse. Poznat ji bylo
snadné, ač jsme se předtím potkaly jenom jednou, kdy se ale objevila taky ve fantomatické podobě. Ani
jsem nemohla uvěřit svým očím, hlavně proto, že vypadala zdravější než předtím, kdy jsem ji bodla.
Blond vlasy, které předtím visely v dlouhých a zplihlých chuchvalcích, měla učesané a překrásné. Ve
tváři byla sice pobledlá, ale připadalo mi, jako by přibrala pár velice potřebných kil. Jak se sakra
dokázala uzdravit tak rychle? „Co tu děláš?“ obořila jsem se na ni. Mircea si myslel, že mluvím s ním.
„Chtěla jsi přece mluvit s Augustou. A ta je tady, živá a zdravá.“
„Abych napravila nějaké zlo, samozřejmě.“ Hlas měla vysoký a sladký, skoro dětský. S výrazem
obličeje jí moc neladil. Kdyby pohledy mohly zabíjet, už by mě měla z krku. „Copak to není právě to,
k čemu nás školili?“ Zůstala stát poblíž brunety a ani o kousek se nepřiblížila. Možná proto, že tam byla
i Augusta, nebo proto, že jí brunetino tělo sloužilo jako štít proti mým nožům. Jen pro jistotu jsem vytáhla
ruku zpod Mirce​ova pláště, on mě ale chytil za zápěstí.
„Ta ozdůbka, kterou máš na sobě, je sice docela hezká, ale raději bych nedoporučoval po Augustě házet
cokoli smrtícího. Nakonec vidíš, co dělá s těmi blázny, kteří se na ni opovážili zaútočit.“ Ignorovala jsem
ho. „Co se děje?“
„Ach, já jsem zapomněla,“ dodala Myra sladce. „Tebe vlastně neškolili, že? Jak příšerné!“
Ten zpěvný hlásek mi fakt začínal lézt na nervy. „Tohle není žádná hra, Myro.“
„Ne,“ souhlasila. „Je to soutěž, a sázky jsou hodně vysoko. Možná bys řekla, že jsou nejvyšší.“
„Což znamená co?“
Mircea sledoval směr mého pohledu, ale samozřejmě neviděl nic. „S kým to mluvíš?“
„Což znamená, že nejsi pro roli Pýthie vhodná.“ Prohlížela si mě očima tak světle modrýma, že
vypadaly skoro jako bílé. Došlo mi, že takto světlé asi nejsou, dokud je ve svém těle, ale v tu chvíli mi
připadaly strašidelné. „Když si tě Agnes vyvolila, byla stará a nebezpečně labilní. Kdyby její rozhodnutí
prošlo obvyklým procesem schvalování, byli by se jí vysmáli. Ona ho ale přeskočila, že? Jednala za zády
všem a rozvrtala systém, který se osvědčil po tisíciletí. A já jsem tu proto, abych to napravila.“
„Tím, že mě zabiješ?“
„Ale kdepak, nic tak krutého. Dovol, abych ti jenom uštědřila jednu lekci, tvou první i poslední,“
pronesla příjemným hlasem. „Kterákoli bytost, která lineárně cestuje časem, je definována svou
minulostí. Když tu minulost změníš nebo odstraníš, takovou bytost nebo bytí předefinuješ.“ Usmívala se,
ale z jejích slov odkapával jed. „Nebo ji úplně vymažeš.“
„To vím.“ Nechápala jsem, proč byla v téhle době na tomto místě. Jestli Augusta právě udělala z Jacka
upíra, byli jsme v osmdesátých letech devatenáctého století. Jestli Myra chtěla změnit mou minulost,
přišla trochu brzy. „Míříš tím někam?“
„Co se děje?“ dožadoval se Mircea, který těkal pohledem mezi upírkami a mnou, jako by si
uvědomoval, že mu něco uniká.
„Jestli tím někam mířím?“ posmívala se Myra. „Bože, ty jsi ale hloupá! Znám novicky prvního ročníku,
kterým to víc pálí!“
Ohlédla se po Mirceovi a já jsem ztuhla. Ten výraz se mi nelíbil. „Jestli chceš zabít mě, proč chceš
útočit na něj?“
„Příčina a následek ti pořád nic neříkají, co?“ Teď jsem jí v hlase zaslechla skutečný údiv. „Tak já ti to
povím polopatě. Mircea tě většinu tvého života ochraňoval. Proč myslíš, že Antonio nikdy neztratil
ner​vy a nezabil tě? Proč tehdy, když ses vrátila po útěku, rozpřáhl náruč a přivítal tě? Když bude
odstraněn Mircea, přijdeš i o jeho ochranu. Což znamená, že zemřeš dávno předtím, než pro mě začneš
představovat problém.“
To přízračné stvoření za Myrou sebou mírně trhlo, jako by se mu tato informace nelíbila o nic víc než
mně. Svýma obrovskýma očima těkalo mezi námi dvěma a jeho barva přecházela ze stříbřitého do tmavě
purpurového odstínu. Okraje jeho éterického tvaru se začaly podivně třepat, a potom se to bez dalšího
varování změnilo. Z bledého a skoro beztvarého obličeje se stala tlama plná děsivě vyhlížejících tesáků,
oči byly najednou podlité něčím tmavě rudým, snad starou krví. Hleděla jsem na to úplně v šoku, ale
Myra si toho zřejmě ani nevšimla. Nebo si možná myslela, že gestikuluji na ni.
„A kdy se pro tebe stala problémem Agnes?“ vyptávala jsem se. Vycházela jsem z toho, že Myra byla
tou ženou, která v divadle otrávila Mirceovo víno. Nevím, jak se jí podařilo tak rychle zotavit, ale když
mohla být tady a teď, mohla být taky tam. Stejně nás zase tolik konkurentek nebylo. Nevěděla jsem, jestli
použila stejný jed jako ten, který zabil Agnes, ale už jen podobná metoda byla zajímavá. „Proto jsi ji
zabila?“
Myra se zasmála, jako by to bylo vážně legrační. „To je přece proti pravidlům, copak to nevíš?“ ptala
se. Hned potom vstoupila do brunetina těla a zmizela.
Mircea mi sevřel nadloktí. „Zešílela jsi?“
„Ta bruneta!“ vyjekla jsem. Víc už jsem neřekla, protože upírka, kterou teď ovládala Myra, se najednou
vrhla na Mirceu. Chytil ji pod krkem předtím, než jsem stihla třeba zamrkat, a držel ji daleko od sebe.
Svíjela se a bojovala, ale neměla dost dlouhé paže. Ne že by v tom byl nějaký rozdíl, kdyby na něj
dosáhla. Pro Myru byl podle všeho upír jako upír. Nechápala to, že bruneta byla v porovnání s Mirceou
pouhým dítětem a že ji může snadno i rozdrtit. Ale rychle se poučila. Ani ne za minutu Myra z ženy
vyletěla a zmizela v davu. Bruneta se zhroutila na zem, kde vzlykala a natahovala se po Mirceových
nohou, přičemž skoro nesouvisle žadonila o odpuštění.
„Byla posedlá, takže nevěděla, co dělá,“ vysvětlovala jsem mu. Zvedl hysterickou upírku na nohy a přes
její hlavu se na mě zadíval s tváří zčernalou vztekem.
„Upíra není možné posednout!“
Vzpomněla jsem si na Casanovu, ale rozhodla jsem se to nerozebírat. „Ve většině případů ne,“
souhlasila jsem a nespouštěla přitom oči z davu, který se s příchodem násilností rozrostl.
Už předtím jsem do jednoho upíra pronikla a to byl mistr první třídy. Rozdíl spočíval jen v tom, že mně
se to stalo náhodou, protože jsem tehdy o téhle stránce své moci nevěděla, a samotnou mě to vyděsilo
skoro k smrti. Jemu to nic dobrého nezpůsobilo taky. Myra to ale podle všeho dokázala provádět podle
vlastní libovůle, navíc měla k dispozici místnost plnou upírů, ze kterých si mohla vybírat.
„Co tam vidíš?“ Mircea vzlykající upírku postrčil směrem k Augustě – předpokládala jsem, že je jejím
mistrem – a začal dav zkoumat sám; svýma rychlýma tmavýma očima se snažil si je všechny zapamatovat.
Je velice hloupé, že něco takového nepomáhá.
Ani jsem nemusela odpovídat, protože z davu vyrazila žena, která podle vzhledu mohla právě přijet
z Versailles – měla krinolínu krémové barvy a půlmetrovou paruku. Ale nevystartovala po něm v přímém
směru, jak bych čekala, místo toho se opilecky potácela po kruhu a narazila do Jacka, který se choulil
stranou a snažil se splynout se stíny. Padli na podlahu a chvilku se tam převalovali v nepřehledném
propletenci, kdy se holé špinavé nohy střídaly s vyšívaným saténem, až Augusta trhla vodítkem a odtáhla
ho.
Upírka se nezvedla, ale zůstala ležet uprostřed parketu; ruce a nohy se jí trhaně pohybovaly, hlava se
koulela ze strany na stranu, z očí bylo vidět jenom bělmo. Zdálo se, jako by se snažila s tou posedlostí
bojovat, jako by chtěla Myru vypudit. Kdyby se jí to podařilo, hodně by mi to pomohlo. Mé nože se
můžou zaříznout do lidského masa stejně snadno jako do ducha, ale nechtěla jsem riskovat útok ve chvíli,
kdy Myra obývá cizí tělo. Její loutky si možná předčasnou smrt nezaslouží, ani nemluvím o tom, co by to
udělalo s časovou linií.
K ženě už vyrazilo několik znepokojených upírů, a já jsem ale Mirceu popadla za ruku. „Odvolej je!
Jestli budu mít volné pole, můžu to zastavit.“
„Ne! Nebudeš přece zabíjet hosty jenom proto, že –“
„Hostů se ani nedotknu,“ řekla jsem, zatímco žena ječela a máchala rukama ve vzduchu. „Hned, až si ten
duch uvědomí, že ji nedokáže ovládnout, vyjde ven. A hned, až to udělá –“
Zmlkla jsem, ale bylo už pozdě. Normálně by Myra několik metrů vzdálený šepot neslyšela, ale v upířím
těle měla taky upíří sluch. Žena zvedla hlavu a usmála se na mě něčím, co z poloviny vypadalo jako
úšklebek a grimasa, načež se zhroutila. Jedna z žen, které se jí snažily pomoct, najednou vyrazila zpátky
do davu.
Nepochybovala jsem o tom, že i s pasažérem na palubě. Zatraceně!
Snažila jsem se mezi přítomnými vypátrat novou hostitelku, ale když jsem ji konečně zahlédla, omdlela
v náručí jedné mladé upírky. Myra si hrála na schovávanou! „Dávej pozor na ženy!“ řekla jsem Mirceovi
a doufala, že to Myra zaslechne. Zatím se převtělovala jenom do žen, asi proto, že se jí invaze do
mužského těla nelíbila o nic víc než mně. A Mirceovi byly nejblíž samé ženy. Kdyby mě Myra zaslechla
a vstoupila do nějakého muže, Mircea by dostal výstrahu alespoň zlomek sekundy předtím, než by na něj
znovu zaútočila. Znovu jsem se vrátila ke skenování davu upírů, šeptajících si mezi sebou, ale nikdo
z nich žádné příznaky narušení nevykazoval. Vlastně každou minutu přicházeli na parket další a další, jak
si postupně uvědomovali, že tady zřejmě bude nějaká zábava. A čím víc se jich kolem nás tísnilo, tím
těžší bylo předvídat, odkud Myra zaútočí příště.
Po páteři mi přeběhl strach. Viděla jsem jenom kruh tváří, nedočkavě vyhlížejících krev a doufajících,
že někdo zemře. Na parket padl jeden upír-muž v jasně zeleném burnusu. Okamžitě se posadil
a s úšklebkem se rozhlížel kolem sebe; tesáky měl na pozadí tmavé kůže velice bílé. Potom jsem zahlédla
nějaký pohyb směrem ke středu kruhu a zachytila nenávistný pohled v Augustině tváři, při němž se její
modré oči zúžily v ledové šupiny. Ten mladík zřejmě sloužil jenom k odvrácení pozornosti.
Sevřela jsem Mirceovi ruku a ukázala. „Ne v něm! Je v Augustě!“
Davem proběhla vlna reptání – všichni věděli, že se něco děje, ale nikdo se do ničeho nechtěl míchat.
Byli jsme v Evropě, a Mircea i Augusta byli příslušníky severoamerického Senátu. Jestli se rozhodli zabít
navzájem, byla to jejich věc. Nikdo by ani nehnul prstem pro to, aby jim v tom zabránil nebo někomu
z nich pomohl.
„Zabít ji nemůžeš,“ vyhrkla jsem. „Jenom ji… zne​škodni, nebo tak něco.“ Aby to stačilo na to, aby z ní
Myra vystoupila a postavila se mi. Augusta sevřela velký železný svícen o velikosti věšáku na kabáty,
který osvětloval místnost. Zvedla ho, jako by byl z papíru, a já jsem si uvědomila, že můj plán má jednu
trhlinu. Jestli byla členkou Senátu, musela být mistrem první třídy.
Stejně jako Mircea.
Augusta se proti nám rozběhla, svírala planoucí svícen, a Mircea mě odstrčil z cesty. Prohnala se kolem
nás, ale ve zlomku sekundy se obrátila a vracela se pro nášup, přičemž svícen držela jako obzvlášť
dlouhý meč. Vzduchem se rozlétly jiskry a v davu vypuklo samo peklo. Upíři mají z ohně smrtelný strach,
a podle toho, jak se s ním rozmachovala, mohla zasáhnout kohokoli. Všichni se šíleně rozprchli ke
dveřím.
Augusta se rozmáchla znovu, Mircea se vyhnul a z davu se oddělila jedna tmavá postava, která se proti
němu vyřítila s napřaženou rukou. Mircea ho neviděl, ale ucítil, když mu vrazil do boku kůl. Zakřičela
jsem a Dmitrij na okamžik zvedl pohled; usmíval se, ale potom mu ten výraz ve tváři zamrzl. Viděla jsem,
jak mu z hrudi vyjíždí čepel v dokonalé pozici na to, aby mu projela srdcem, a jílec od té čepele držel
v ruce Mircea. Dmitrij se na ni nevěřícně podíval a zhroutil se na zem, kde sebou jeho tělo zuřivě
škubalo. Mircea klesl na jedno koleno a tiskl si k boku ruku. Věděla jsem, že je to zlé. Mirceova čepel
byla kovová – což znamenalo, že se Dmitrij nakonec může vyléčit. Ale kůl, který si teď vytahoval z boku,
byl dřevěný. Když jsem to uviděla, svět kolem mě zešedl. Snažila jsem se sama sobě namluvit, že i kdyby
mu zasáhl srdce, jenom tohle samotné by mistra první třídy nezabilo. Jenomže to jako útěcha moc
neúčinkovalo, když tu ještě byla Augusta, která chtěla práci dokončit. Uprostřed útoku se zastavila, a když
viděla Mirceu padnout, tvářila se překvapeně. Ale skoro okamžitě se vzpamatovala a vyrazila vpřed, aby
Dmitrijovi z hrudníku vytáhla zakrvácenou čepel. Podívala se na mě a zasmála se. „Ty se mi to ani
nesnažíš nijak ztížit, že?“
Když se potom zase otočila k Mirceovi, ani na okamžik jsem nezaváhala. Zabití Augusty znamenalo
dramatickou změnu časové osy, ale o Mirceově smrti to platilo taky. Nikdy předtím jsem nebyla tak
vyděšená, jako když jsem viděla, jak se Mirceovi z boku valí krev, ale neměla jsem žádnou možnost, jak
ji zastavit. Ale taky jsem nechtěla přihlížet, jak mu někdo sráží hlavu. Z náramku mi vyskočily nože
a rozlétly se k Augustě. S upírskými schopnostmi by dokázala svícen zvednout včas na to, aby je vykryla,
jenomže během toho procesu se uvolnila jedna svíčka. Než dopadla na podlahu, odrazila se jí od ramene,
a jiskra zapálila korzet jejích šatů. Ten zahořel drobným plamínkem, menším než z hlavičky zápalky.
Normální člověk by ho v klidu zadusil mezi prsty, ale Augusta začala vřískat a mlela sebou, jako když se
topící naposledy noří pod hladinu.
Hrůza z ohně zřejmě dokázala potlačit i Myřinu kontrolu, protože Augusta na útok okamžitě zapomněla.
Mircea se ji snažil uklidnit, aby mohl plameny zadusit kapesníkem, ale neposlouchala ho. Uklouzla na
trošce Jackovy krve a dopadla na své elegantní pozadí, a já jsem musela uskočit stranou, aby do mě
nevrazila.
„Augusto! Nehýbej se!“ hřímal Mircea, ale Augusta ho neposlouchala. Tím, jak se válela po podlaze,
způsobila, že plameny nasávaly ještě víc kyslíku, a na jedné z dlouhých kudrlin, které jí lemovaly obličej,
vyskočil větší plamínek. Její jekot čím dál víc přecházel ve skřeky, a Augusta ze sebe servala módní
paruku, která obloukem odletěla pryč. To vysvětlovalo, proč jí hlava hned nevzplála jako politá benzinem
– polovina toho zlatavého účesu byla falešná, pravděpodobně vyrobená z lidských vlasů.
Myra z ní vystoupila jako z potápějící se lodi, kterou už nedokázala kormidlovat. Začala jsem máchat
rukama a zuřivě jsem křičela na své nože, které se už zaměřily na vyděšenou Augustu. „Ne – ji ne!
Dostaňte Myru!“ Buďto mě neslyšely, nebo se bavily příliš dobře na to, aby mě poslechly.
Zato to nehmotné stvoření bylo umíněnější. Prolétlo Myrou stejně lehce jako závan větru, ale ta se
zapotácela dozadu, držela se za hruď a křičela. Po chvilce ohromení jsem si uvědomila, že právě
prodělala duchařský ekvivalent loupeže. Duch vylétl z jejích zad, obdařený ukradenou energií natolik, že
zářil oslepujícím stříbrným světlem. Podívat se na něj bylo jako hledět do světlometu. Zamrkala jsem,
a když jsem se tam podívala znovu, už to vybledlo. Myra klesla na kolena; byla skoro průsvitná a ta
energie, která jí měla umožnit zůstat tady celé hodiny, byla pryč. Stočila ke mně rozzuřené modré oči. „Na
tom nezáleží. Nemůžeš ho hlídat pořád.“
Odčasovala se právě v okamžiku, když se Augusta vratce postavila a dopotácela se k Mirceovi, aby do
něj začala bušit a ječet na něj, jako by za to nebezpečí mohl on. Hodila jsem mu plášť, který kolem ní
ovinul, aby zadusil plameny; v tu chvíli jsem ucítila, jak ve mně cuká má síla.
„Pověz mi, malá čarodějnice,“ vydechl přerývaně, jak se s viditelnými potížemi snažil udržet zápasící
upírku. „Co by se stalo, kdybys ty potíže způsobit chtěla?“
Prolétla mnou vlna závratě a nevolnosti a cítila jsem, jak padám. Hlavou napřed jsem dopadla na Macův
kavalec, kde Billy Joe hrál partii pasiánsu, při níž si odkládal karty všude možně. „Já to pokládám,“
pronesla jsem slabým hlasem a omdlela.
Kapitola 8
Další půlhodinu jsem objímala porcelánový oltář v koupelně. Jakmile ze mě síla vyprchala, připadala
jsem si vyčerpaná a cítila jsem bolesti hlavy tak ukrutnou, až mi z ní bylo špatně. Mé štěstí mi jako
obvykle přálo a Mac se mě rozhodl zkontrolovat zrovna ve chvíli, kdy jsem se vrátila. Našel mě celou
zelenou a roztřesenou. Odešel mi pro něco k jídlu, protože byl zřejmě přesvědčený o tom, že můj problém
způsobila nízká hladina cukru v krvi. Kéž by!
Billy se posunul, abych se mohla na kavalci natáhnout, a nemusela jsem ležet skrz různé části jeho těla.
„Mluvil jsi s Casanovou?“ zaskřehotala jsem. Zrekvírovala jsem Macovi jedno pivo, abych si vyléčila
sucho v krku, a když mi alkohol pronikl do žaludku, málem se mi podařilo pozvracet se podruhé. Rychle
jsem ho položila.
„Jo, ale Chávéz je nezvěstný. Možná se schovává do doby, než mágové odejdou od Danta, nevím. Ale
Casanova říkal, že ty věci zamkne hned, až je dostane.“ Přikývla jsem. Bylo to to nejlepší, v co jsem
mohla doufat. Jestli byl Chávéz dost chytrý na to, aby se invazi na své pracoviště vyhnul, mohly by být ty
věci, které nesl, v bezpečí.
„Uděláš to?“ zeptal se Billy, míchající balíček karet. Nikdy nebral do rukou žádné věci, leda by ho
nutili nebo se předváděl, ale mně bylo moc zle na to, aby to na mě udělalo dojem.
„Co jestli udělám?“ Lehla jsem si na pohovku a snažila se svůj žaludek přesvědčit o tom, že v něm už
nezbylo nic, co by mohl vyzvracet. Nedokázala jsem pochopit, co se to se mnou děje. V čase jsem se
přesouvala už předtím, ale takto jsem se po návratu necítila nikdy.
„Necháš si opravit to znamení.“
Unaveně jsem na něj zamrkala. Na to jsem skoro zapomněla. Můj pentagram by se mi býval hodil proti
Dmitrijovi, navíc jsem z dřívějška věděla, že se mnou dokáže cestovat časem. Bohužel jsem jeho opravu
nemohla riskovat. „Jo, a taky dlužím síle laskavost.“
„Mně zas připadá, že ti jich pár dluží ona. Furt jí děláš poslíčka. Není to přece tak, že by ses někam
chtěla vydávat ty.“
„Já ale nevím, jestli se na věci dívá takhle.“
Billy vyfoukl kouř z nehmotné cigarety a udělal kroužek, který předtím, než se rozplynul, vystoupal skoro
až ke stropu. Kdysi jsem se ho zeptala, jak to, že může kouřit duší cigarety, ale nedokáže pít duší chlast,
což by mě ušetřilo několika trapných incidentů a spousty jeho naříkání. Vysvětlil mi, že spolu s duchem se
může zmaterializovat cokoli, co měl v okamžiku smrti u sebe nebo ve vzdálenosti několika desítek
centimetrů od těla. Celé je to samozřejmě součástí jeho energie – takže Billy v podstatě kouřil sebe sama
– ale do určité míry to podle všeho bylo uspokojující. Jaká smůla, že při lekci plavání v pytli u sebe
neměl placatici whiskey!
„Proč o té síle vůbec mluvíme, jako by to byla živá bytost?“ zeptal se přemýšlivě. „Říkáš to, jako by
měla nějakou tabulku, do které by si zapisovala všechny laskavosti, aby za ně jednoho dne mohla chtít
zaplatit. Co když to není pravda? Možná je to nějaká přírodní síla, něco jako gravitace. Akorát místo
toho, aby všechno držela při zemi, na problémy s časovou osou odpovídá tím, že pošle nějakého
opraváře, aby ji napravil.“
Zavrtěla jsem hlavou. Jeho teorie zněla až překvapivě logicky, ale já jsem kdesi uvnitř věděla, že mám
co do činění se sílou uvědomělou, ne bezmyšlenkovitou. Vědělo to, že se mi pozice opravářky nelíbí.
Jenom jí to bylo jedno. „To si nemyslím.“
„Oukej, tak schválně, jestli tomu rozumím dobře.“ Billy rozdal karty. Měl dvě černá esa, pár černých
osmiček a pikového krále. V pokeru se tomu říká List mrtvého muže, protože podle legendy ho v ruce měl
Divoký Bill Hickok ve chvíli, kdy byl zastřelen zezadu. Hickok zemřel v roce 1876, skoro o dvacet let
později než ten můj karbaník, ale Billy o jeho vášni pro poker věděl – a uměl s ní pěkně lézt na nervy.
„Takže ty si odmítáš nechat to znamení opravit i přesto, že po tobě jde víc lidí, než bysme oba dokázali
spočítat, a i když jdeš do Pohádkové říše, kde vetřelce obvykle zabíjejí na potkání? A to jenom proto,
abys jakési dost možná nevědomé síle nedlužila laskavost, které ona zřejmě ani nepočítá?“
Byla jsem příliš unavená na to, abych se na něj i zaškaredila. „Já nevím.“
„Aha. Tak to jsem rád, žes nad tím aspoň přemýšlela.“
„Proč do toho vůbec rýpeš?“
„Protože, kdybys na to náhodou zapomněla, hrdličko, jsme uzavřeli dohodu. Já svou část dodržuju, a tak
očekávám, že ty dodržíš tu svou – což bys ale nemohla, kdybys byla mrtvá. Jo, jasně, nemáš ráda, když tě
někdo využívá. Kdo by to taky rád měl? Ale, a to je pro tebe možná novinka, být mrtvá je mnohem horší.
Ať ti Mac to zatraceně znamení opraví. Jestli ho nepotřebuješ, bezva, nikomu za nic nedlužíš. Ale jestli
ho potřebuješ, bude tam, a až to celé skončí, budeš tam i ty. Živá.“
„Ehm, ehm,“ řekla jsem popuzeně, jak jsem se musela vzdát naděje, že bych se v Billyho přítomnosti
dokázala vyspat. „A co když vystartuje, když to nebude otázka života a smrti? Nemám žádnou kontrolu
nad tím, co síla pokládá za hrozbu. Jestli znamení napájí ona, bude rozhodovat ona, a to už mě jednou
zkusila převézt…“ Zmlkla jsem, protože Billy nebyl u toho, když jsem napadla Pritkina, a nechtěla jsem,
aby se mi kvůli tomu posmíval. Naštěstí si toho buďto nevšiml, nebo to nechal být.
„O. k., takže na sebe vezmeš to riziko a vsadíš pár žetonů na to, že tě ta věc nebude moct oklamat. Ale je
to mnohem lepší než vsadit celý život na to, že znamení nebudeš potřebovat, a potom zjistit, že ses spletla.
Poslechni si radu toho, kdo o tom něco ví, Cass – nikdy nesázej, když si nemůžeš dovolit prohrát.“
Přerušil nás příchod Maca s plnýma rukama silné fastfoodové čtyřky – soli, tuku, cukru a kofeinu –
v podobě hranolků, hamburgerů a velkých slazených káv. I když mi bylo nevolno, přinutila jsem se k jídlu,
protože to je nejrychlejší způsob, jak dobít energii. V polovině jídla jsem Macovi řekla, že jsem se
rozhodla nechat si znamení znovu aktivovat. Billy mi ukázal vztyčený palec a já jsem se na něj zašklebila.
Otravnější než to, když se Billy plete, je pouze si​tuace, kdy má v něčem pravdu. Tohle budu mít na talíři
hodně dlouho.
Pritkin se vrátil zrovna ve chvíli, kdy jsem se po Macově opravě oblékala. Znamení zůstalo vzhůru
nohama, protože estetické úpravy mohly počkat. Mac řekl, že si myslí, že transfer síly proběhl dobře, ale
já jsem si zrovna jistá nebyla. Nic jsem necítila – ani jediné zajiskření nebo píchnutí. To jsem
samozřejmě běžně necítila, pokud se někde neobjevila nějaká hrozba, ale cítila bych aspoň nějaký náznak
toho, že už to zase funguje. Ale nevypadalo to, že bych si to mohla ověřit. Došlo mi, že jestli si chci ověřit
úroveň Macovy zkušenosti, budu muset počkat, až se mě někdo pokusí zabít. Podle toho, jakým směrem se
v poslední době ubíral můj život, to nebude trvat dlouho.
„Musíme jít,“ řekl Pritkin bez okolků. Přes hlavu mi přehodil něco, co se mi zachytilo za ucho. Sundala
jsem to a viděla, že v ruce držím nějaký amulet – nebo spíš několik amuletů – na silné červené šňůrce.
V malém látkovém váčku byla buďto verbena nebo hodně zralé ponožky do těláku – obojí smrdí zhruba
stejně – ale účel těch ostatních jsem neznala.
„Kříž ze dřeva jeřábu,“ napovídal mi Billy, „osazený jantarem a korály – všechny ty věci prý dokážou
odrážet útoky bytostí světla. Ten pentagram bude asi železný,“ dodal a přimhouřil oči, i když si tím zrak
zřejmě zlepšit nemohl. „Vypadá to, jako by to s tou bláznivou expedicí myslel vážně. Začínám si myslet,
že je stejný cvok jako ty.“
Pritkin z nacpaného batohu na zádech vytáhl ještě jeden stejný náhrdelník. Trochu mi připomínal Santa
Clause, až na to, že ti jeho veselí skřítkové se netvářili tak ponuře. Hodil náhrdelník Macovi a ještě víc se
zamračil. „Kruh se blíží.“
„Jak jsme čekali,“ prohodil Mac lehkomyslně. Vstal a smetl ze sebe pár drobků. Než Pritkin přišel,
povídali jsme si o ochranných znameních; hlavně proto, že Mac chtěl nějak odvrátit mou pozornost od
toho, co prováděl s mou hvězdou. Teď se na mě usmál a zvedl pravou nohu. „Tady mám ještě jedno,
o kterém jsem neměl čas ti říct,“ začal a ukázal na malý čtvereček holé kůže pod kolenem.
„Já to nechápu.“
Mac se jenom víc zašklebil a z kapsy vytáhl složený kus papíru. Rozložil ho na kavalci a já jsem v tom
poznala mapu Las Vegas s okolím. Byla stará a zažloutlá, až na skvrny červeného inkoustu, vsáknutého do
několika oblastí. Připomnělo mi to plán metra, až na to, že ve Vegas samozřejmě podzemní dráhu nemají.
„Tady,“ řekl Pritkin a ukázal na jednu oblast poblíž kaňonu MAGIC. Mac přikývl. „Bez obav.“ Pozvedl
na mě obočí. „Viděla jsi někdy Čaroděje ze země Oz?“
„No jo. Proč?“
„Možná by ses teď měla něčeho chytit,“ byla veškerá jeho odpověď předtím, než jsem ucítila, jako by
jeho krámek zasáhlo obrovské zemětřesení. Chytila jsem se kavalce, přišroubovaného k podlaze, a Pritkin
zahákl nohu kolem stolu, kterého se ještě chytil oběma rukama. Jenom Mac se tvářil nevzrušeně, veškeré
to točení, naklánění a houpání místnosti ignoroval a prstem kopíroval jednu z čar na mapě, která vedla
z města do pouš​tě. Několik sekund potom, kdy skončil, se budova naposledy otřásla a zůstala stát klidně.
Od stropu se sneslo několik útržků papíru, které tam během víření odlétly, jinak to ale vypadalo, jako by
se nic nestalo.
„Co to bylo?“
„Běž se podívat sama.“ Mac máchl rukou k přední části krámku, a když jsem se postavila na gumové
nohy, vešla jsem do přední místnosti. Okno, ze kterého jsem předtím viděla asfaltovou ulici a rušnou
restauraci s hamburgery, teď nabízelo jenom pohled na pustou poušť, jejíž monotónnost nenarušoval ani
jediný kaktus.
„Myslím, že potřebuje nějakou zálohu,“ slyšela jsem říkat Maca, který právě procházel závěsem.
„Má ty své zatracené nože.“
„Ty jsou ale nespolehlivé – pocházejí od nějakého temného mága a jejich loajalita je sporná. Teď sice
slouží, protože to vyhovuje jejich účelům, ale co potom?“ Mac zavrtěl hlavou. „Mně se to nelíbí. Ani
nemluvím o tom, že ani nevíme, jestli budou fungovat tam.“
„Obnovil jsi jí to znamení; to by mělo stačit,“ odpověděl Pritkin, který ze zadní místnosti přitáhl pytel
a začal ho vykládat na pult. „Už teď je silnější, než je potřeba.“
Mac neříkal nic, jenom si tiše sáhl někam k levému rameni a chytil tam něco, co se skrývalo pod lehce
se pohupujícími listy. Přitiskl si prst k ústům a rychle se ohlédl po Pritkinovi, který na pultě rovnal
pěknou sbírku zbraní. Doufala jsem, že jestli si myslí, že si tohle všechno vezmeme s sebou, snad přivezl
i vozík.
Mac mě chytil za ruku, a když jsem se podívala, co se děje, viděla jsem, jak mi u lokte drží zlatě se
třpytící amulet ve tvaru kočky. Jakmile se dotkl mé kůže, změnil se ve štíhlého černého pantera se
zúženýma oranžovýma očima. Poznala jsem v nich ty, které po mně předtím nepřátelsky pokukovaly, a ani
teď nevypadaly o nic veselejší. Kočička zřejmě nebyla nijak nadšená tím, že přišla o Macovu bohatou
kamufláž, a po krátkém obhlédnutí terénu mi vyběhla po ruce a zmizela pod tričkem. Vnímala jsem ji,
skoro jako by to byla skutečná kočka s teplou kožešinou a maličkými drápky, které mě bodaly do kůže.
Bylo to divné a lechtalo to a mně se to ani trošku nelíbilo. „Co to sakra…“
„Pojď, Cassie, musíš dojíst ten oběd,“ řekl Mac a tlačil mě před sebou závěsem.
„Co se to sakra děje?“ zasyčela jsem na něj, když jsme se ocitli vzadu. Mac mi naznačil, abych byla
zticha, a pak ve vzduchu udělal jakési podivné gesto.
„Tišicí štít,“ vysvětloval. „John má i bez všech těch vylepšení lepší sluch, než má většina ostatních
s nima.“
„Macu, jestli mi to nevysvětlíš –“
„Právě jsem ti dal to druhé znamení, které jsi chtěla. Šeba se o tebe dobře postará. Je totiž nejlepší.“
Slečna Nejlepší se mi plížila po břiše a občas se zastavila, aby mě mohla olíznout. To mě děsilo.
„Macu! Sundej ze mě tu věc!“
„Nemůžu,“ zasmál se. „Dá se to předávat jenom jednou denně. Je mi líto.“
Ale nevypadal, že by mu to líto opravdu bylo, a já jsem ani nevěděla, jestli mi říká pravdu. Upřímně
jsem o tom ale pochybovala.
„Macu!“
„Můžeš ji potřebovat, Cassie,“ řekl už vážněji. „Sice jsem ti reaktivoval znamení, ale je to, jak říkal
John: tvá moc možná nebude v Pohádkové říši fungovat, a jestli ano, může být jenom slabá. Jestli se
k němu nedostane energie, která ho živí, tak fungovat nebude. Šeba s tebou půjde proto, abys měla jistotu,
že máš aspoň nějakou ochranu pro případ, že tvé hlavní znamení selže – mysli na ni spíš jako na takovou
temperamentní posilu. Neexistuje moc znamení, která v Pohádkové říši účinkují, ale tohle bude. Koupil
jsem ho od Světlých, kteří ho očarovali. A co bych byl za gentlemana, kdybych tě tam nechal jít
bezbrannou, že?“
„Ale já tam nejdu sama.“ Šeba se mi teď dostala na záda, kde drápky dělala něco, co mi nebylo
příjemné. Sáhla jsem si tam, abych ji přinutila toho nechat, ale za svou snahu jsem utržila jenom
škrábanec malou prackou. Naštěstí se mi hned nato u základny páteře schoulila do teplého klubíčka
a usnula. Když jsem se soustředila, slyšela jsem ji spokojeně vrnět.
„Myslíš si, že kolem stráží projdeme všichni. Ale dnes večer to tak jednoduché, že bychom tam prostě
přišli, nebude.“
„Ale říkal jsi, že je znáš.“
„To ano, ale oni mě taky. Než jsem šel do výslužby, býval jsem Johnovým partnerem. Po tom
představení, které jste vy dva dnes ráno předvedli, je teď hledaný, takže až se tam zničehonic objevím
a nahodím nezávazné tlachání, bude to vypadat trochu divně. Představa je taková, že je nějak zaměstnám,
a vy dva portálem proběhnete, dokud budou mít plno práce se mnou. Ale nikdo netvrdí, že to klapne.
A i kdyby ano, tak až mě stráže dostanou, budete v tom s Johnem sami.“
Nepohodlně jsem se zavrtěla jednak proto, že mě Šebin líně se míhající ocas lechtal, jednak kvůli tomu,
jak Mac nonšalantně mluvil o tom, že se chystá postavit Kruhu. „Co se stane, když tě chytí?“
Pokrčil rameny. „Asi nic. Nebude to tak, že by mě plácli přes ruku a za chvilku zase pustili. Ale mám
v rukávu pár triků. S trochou štěstí je dokážu přesvědčit, že mě John zaklel kouzlem poslušnosti a přinutil
mě vám pomoct.“
„A co když štěstí mít nebudeš?“
Mac se zašklebil a poplácal mě po rameni. „Právě proto tam jdeme dnes. Mí staří kamarádi mě možná
neuvidí rádi, ale zase není moc pravděpodobné, že by mě zabili. Párkrát jsem jim totiž v boji zachránil
zadky – dluží mi to.“
„Ale ten Kruh –“
„Ten nech na mně,“ řekl, když Pritkin skrz závěs vystrčil podezřívavý obličej.
„Co děláte?“ odezírala jsem mu ze rtů, předtím než Mac nenápadným pohybem zápěstí tišicí štít kolem
nás zrušil.
„Dokončujeme ucpávání cév,“ prohodil Mac zvesela. „Přizval bych tě, ale vím, žes dnes už své zásady
jednou porušil.“ Zamrkal na mě. „Nikdy nesmíš Johnovi dovolit, aby se o jídlo staral on, Cassie. Otráví
tě otrubama a švestkovou šťávou.“
„Rozhodně je to lepší než věci, kterým ty říkáš jídlo,“ řekl Pritkin, ale vzápětí zase spokojeně zmizel
vzadu.
Zkusila jsem sníst ještě kousek hamburgeru, ale tuk už v něm začal tuhnout, a mě stejně přešla chuť. Už
mě unavovalo to, že kvůli mně přicházejí k úrazu jiní lidé; do téhle kategorie určitě patřilo i to, když Mac
padne Kruhu do rukou. Možná ti lidé Macovi pár laskavostí dlužili, ale bude to stačit? A co když ho
budou mučit, aby z něj dostali, co o mně ví? To bych jim neodpustila, ať jsou to kamarádi ze zákopů, nebo
ne. Znovu se mi udělalo nevolno; byla to taková kombinace otravy jídlem, které jsem právě snědla,
nervozity a obav. Ne​zdálo se, že by stejný problém měl i Mac, který nakonec můj burger dojedl sám.
Vrátila jsem se dozadu, abych zjistila, jaký náklad Pritkin připravil. Hromada zbraní sice zmizela, ale
stejně nevypadal o nic odlehčeněji než obvykle. Uvědomila jsem si to, když jsem viděla, jak si ke
kroužkovému náramku připíná takové docela neobvyklé amulety. „Železo,“ vysvětloval, zatímco si to
připínal k zápěstí. „Světlým odsává energii a jejich obranou projede stejně, jako to dělá stříbro dlakům.“
„Nemyslela jsem si, že bys byl nějak zvlášť na šperky,“ řekla jsem i přesto, že mi v podstatě došlo, co
dělá. Ani vražední mágové přece nenosí talismany v podobě maličkých samopalů, pušek a něčeho, co se
až podezřele podobá granátometu. Ten poslední vypadal opravdu výmluvně, protože jsem ho předtím
viděla z vaku vytahovat jeden ve skutečné velikosti.
„Zmenšil jsem je,“ řekl netrpělivě. „To je jediný způsob, jak takový náklad přenášet na větší
vzdálenost.“
„Myslela jsem, žes říkal, že tam naše věci nefungují?“
„Řekl jsem, že tam správně nefunguje naše magie, pokud teda vůbec. Tohle,“ Pritkin poklepal rukou na
kolt na opasku, „tohle není magie. A je to nabité železnými kulkami. A když už je o tom řeč, tak na.“ Podal
mi dlouhý plášť, který vypadal skoro stejně jako ten jeho. „Obleč si to.“
Vzala jsem si to z jeho napřažené ruky, a málem jsem spadla na zem. Připadalo mi, že je snad podšitý
olovem. Po chvilce jsem si uvědomila, že je to v podstatě pravda. Tu velkou hmotnost jsem přičetla
krabicím a krabičkám nábojů všech možných ráží, nacpaným do mnoha kapes pláště.
„To si musíš dělat srandu,“ řekla jsem a upustila tu věc na podlahu. Dopadla se slyšitelným zaduněním.
„V tomhle nebudu moct utíkat! A pochybuju, že bych v tom dokázala chodit!“
„Nebudeš utíkat.“ Pritkin to zvedl a zase mi to nacpal do náruče. „Světlým bychom na jejich vlastním
hřišti nikdy neutekli, takže to ani nebudeme zkoušet. Jestli na ně někde narazíme, a budou se chovat
nepřátelsky –“
„Což budou,“ přidal se Mac, procházející závěsem. Nesl malý batoh, do kterého uložil obsah mého pytle
i – se spikleneckým mrknutím – pár piv.
„Tak budeme hájit půdu pod nohama a bojovat,“ dokončil větu Pritkin. „Útěk by byl ztrátou času,
a kdybychom se při něm rozdělili, jenom by jim to nahrálo do karet. Ať už bude boj vypadat jakkoli
hrůzostrašně, nepanikař.“
„Samozřejmě nebudu. Budu stát na místě, aby mě mohli skosit.“ Velice nemotorně jsem se do té teplé
kůže snažila nasoukat.
Pritkin kontroloval svou brokovnici a poprvé od našeho incidentu se mi podíval do očí. „Když zůstaneš
se mnou, nezemřeš,“ řekl. Znělo to tak jistě, že jsem mu asi na půl sekundy uvěřila. Polkla jsem a oční
kontakt přerušila. „A proč nedokážeš smrsknout i moje věci?“
„Protože si nejsem úplně jistý, jestli v Pohádkové říši bude obrácené kouzlo fungovat, proto nesu
zmenšené záložní zbraně i ty primární ve skutečné velikosti. Tvá munice je pro ty primární.“
Měla jsem plno práce s tím, abych se vyznala ve svých emocích, které se táhly od nasranosti po
vyděšení, takže jsem si na naši divokou jízdu vzpomněla až tehdy, když jsme vyšli ven. Ať už to působilo
jakkoli děsivě, na seznamu divných věcí, které se mi v poslední době staly, to stejně patřilo až někam níž.
„Jak jsme se sem dostali?“ zeptala jsem se Maca.
„Vzal jsem to zkratkou,“ řekl a na holou hlavu si nasadil klobouk se širokou krempou. Obrátil se
a poklepal na ten prázdný čtvereček, který mu zdobil koleno. Zírala jsem na velice divný záběr tetovacího
salonu uprostřed pouště, ale vzápětí se mi dostalo pohledu ještě podivnějšího – to když se salon začal
skládat sám do sebe, až úplně zmizel z dohledu. Mac zabručel a prohlédl si nohu, kde se mu najednou
objevila vytetovaná miniaturní verze oficíny i s rozsvíceným neonovým štítem. Dokonale zapadal do toho
prázdného místa, které jsem tam viděla předtím.
I ten miniaturní štít se zhasínal a rozsvěcel jako ten skutečný. Po chvilce jsem si uvědomila, že to ten
skutečný je. „Takže jsme strávili celé odpoledne uvnitř jednoho z tvých znamení?“ zeptala jsem se
nevěřícně.
„Přesně tak,“ odpověděl Mac. „Můj krám chodí všude se mnou.“
„Jak to děláš? To si vybereš nějaké prázdné místo a potom BUM – prodejna je přemístěna?“
Zašklebil se. „Tak nějak.“
„A co územní plán? Co chodci, kteří si jdou po ulici a najednou je před nima dům? Co třeba policajti?“
„Co jako s nima? Normálové to nevidí, Cassie, stejně jako nevidí žádné mé tetování.“ Přátelsky mě vzal
za ruku. „Musíš si uvědomit, že ta takzvaná magie, kterou jsi celý život vídala, je jenom špičkou ledovce.
Ti​hle ubozí parchanti, které upíři používají pro tvorbu ochranných kouzel a podobně, to je jenom druhá
liga. Kdyby měli opravdový talent, veškeré problémy, které by kdy způsobili, by jim byly prominuty, nebo
by dostali vyhubováno, ale zase by se mohli vrátit do práce. A kdyby provedli něco opravdu odporného,
museli by utéct a přidat se k Temným – dokonce ani ti neberou zmetky. Ten typ mágů, kteří skončí u upírů,
má jenom tolik magie, aby se dali vyhodnotit jako hrozby – sami pro sebe a pro všechny ostatní. Nějaké
komplexnější kouzlo by nedokázali vytvořit, ani kdyby na něm závisely jejich životy. Drž se nás, a my ti
ukážeme skutečnou magii.“
Pritkin se zastavil a něco vytáhl z kapsy. „Dobrý nápad,“ podotkl, a vteřinu předtím, než to udělal, jsem
věděla, co se stane. Nebylo to vidění, jenom prostě to moje štěstí. Ten idiot se chystal použít tu tajemnou
runu.
Padla jsem na zem a zkusila s sebou strhnout Maca, jenomže se mi nohy zamotaly do lemu těžkého
kabátu, a já jsem ho musela pustit, abych ten pád vyrovnala. O půdu tvrdou jako kámen jsem si odřela
dlaně, a jak jsem se snažila ze zajetí té kůže vyprostit, několik sekund jsem nedávala úplný pozor. Záblesk
světla doprovodil takové lupnutí, asi jako když vyletí hodně velká zátka od šampaňského. Když jsem
znovu zvedla hlavu, Pritkin a Mac byli pryč.
I když jsem měla dobrý rozhled do všech směrů, nikde jsem neviděla ani třeba kus látky nebo otisk boty,
které by dokazovaly, že tam byli. Zkusila jsem kolem sebe zapátrat svými smysly, ale žádné neobvyklé
vibrace jsem necítila. To bylo skoro stejně divné jako to jejich zmizení – někdo právě aktivoval
významný magický objekt, na míle daleko ale nebylo patrné ani mírné metafyzické zvlnění. Zaslechla jsem
jen slabé bzučení ochranných znamení MAGIC na severozápadě.
Nechápala jsem to. Kdyby ta runa Pritkina a Maca zabila – a i kdyby se jejich těla vypařila – měla bych
vidět jejich duchy. Což jsem zatím neviděla. Když jsem obešla velký kruh kolem místa, kde oba mágové
zmizeli, ale nic jsem nenašla, obrátila jsem pozornost k tomu, jak jsem na tom. Nebylo to dobré.
Byla jsem několik mil od Vegas bez jídla, vody nebo dopravy. Ještě horší bylo, že jediným zdrojem
těchto věcí bylo sídlo MAGIC, ve kterém přebývala polovina z těch, kteří mě momentálně chtěli zabít.
Chtít se tam vloupat samotná by byla pitomost, i kdybych s sebou měla na pomoc Billyho. Jenomže zmizel
stejně jako mágové. Když jsem si uvědomila tohle, začala jsem si dělat starosti, že runa dokáže zničit
i duchy, což je důvod, proč nevidím Macova nebo Pritkinova ducha. Začala jsem se strachy třást, rychle
jsem tu představu zase vypudila z hlavy. Billy sice byl strašný otrava, ale ve všech těch docela
bláznivých chvílích stál při mně. Bylo hodně těžké představit si, že jsem teď opravdu sama, bez kohokoli,
koho bych mohla nazývat spojencem – třeba i mrtvým. Jediné pozitivum představoval fakt, že u sebe mám
dost munice na to, abych mohla rozpoutat menší válku. Bohužel bych své nepřátele musela odhánět tím, že
bych po nich náboje házela, protože jsem neměla žádnou zbraň. Pritkin mi žádnou nenabídl, a svůj Smith
& Wesson jsem měla v kabelce, kterou Mac nacpal do batohu – do toho batohu, který měl v ruce.
Nádherný západ slunce nad pouští jsem sledovala s rostoucí panikou, když jsem si na obloze všimla
něčeho maličkého a tmavého. Byla to jenom malá tečička, zvýrazněná paprsky zapadajícího slunce, ale
rychle se zvětšovala. Skoro jsem ani neměla čas pomyslet si, že Mac měl pravdu – ono to Čaroděje ze
země Oz připomínalo – a ta věc už byla tak velká, že úplně zastínila to, co zbylo ze slunce. Skočila jsem
k zemi a skrčila se do silného pláště; hlavou mi probleskl obrázek toho, jak ležím pod Dorotčiným
stavením a ven vyčuhují jenom mé mrtvé nohy. Škoda že jsem ztratila ty boty od Danta, ty by k tomu byly
perfektní.
Můj vnitřní monolog už začínal ztrácet šťávu, když s hlasitým zaduněním na zem kousek ode mě něco
dopadlo. Zasypalo mě krupobití kamenů a hlíny a můj mozek to vzdal. Hystericky trval na tom, že nechat
se rozdrtit by nebylo fér – byla jsem přece jenom trošku zpustlá jasnovidka, nikoli plnohodnotně zkažená
čarodějnice – když ta prachová bouře konečně přestala.
Vykoukla jsem zpod kabátu, ale v dohledu jsem žádné skřítky ani žlutě dlážděné cesty neviděla. Nějaký
dům tam ale stál. Mým prachem zaplněným očím trvalo několik sekund, než si uvědomily, že to, co tak
absurdně dosedlo na poušť, není kansaské venkovské stavení, ale městský tetovací salon s neonovým
poutačem, blikajícím stejně vesele jako Macův úsměv.
Ležela jsem v prachu a třásla se, když se prudce otevřely dveře a ven vyběhli Pritkin s Macem.
Vypadali docela naštvaně, ale potom mě Mac zahlédl, zavýskl a doběhl ke mně, zvedl mě ze země
a i s tím střelivem naditým kabátem se se mnou zatočil v kruhu. „Cassie! Jsi v pořádku? Tys nás ale
pořádně –“
„Kde jste vy dva sakra byli?“ Vzlykala jsem, napůl hysterická; cítila jsem velkou úlevu, ale taky
neskutečnou slabost a obrovský vztek. Praštila jsem ho do hrudi, a i když pochybuju, že by ho to nějak
moc bolelo, jeho orel zaskřehotal a surově mě sekl do ruky. Vykřikla jsem a ucukla, až jsem zase spadla
do prachu. Právě mě napadl vytetovaný pták, který ani nebyl – teď ani nikdy předtím – skutečný. Tohle
prostě nebylo možné i přesto, že jsem odpoledne prodělala rychlokurs pokročilé magie. Je ale těžké
popírat důkaz, který tak strašně moc bolí. V tu chvíli se probudila Šeba a věci se zvrtly ze špatných k ještě
horším.
Cítila jsem, jak se mi to nevítané kožešinové klubíčko na zádech protahuje, a když se Mac sehnul, aby
mě zvedl, proletělo mi přes horní část těla do pravé ruky. Překvapeně jsem zírala na jasně rudou čáru,
která se mu zničehonic objevila na předloktí. Jakkoli malou měla tlapku, jizva, kterou způsobila, byla
dlouhá deset centimetrů a dost hluboká na to, aby na ni bylo potřeba pár stehů. Mnohem horší bylo, že
jsem netušila, jak Šebu odvolat. Pritkin mě od svého kamaráda odstrčil; musel mě rychle pustit, než se
Šeba stihla drápy strefit i do něj, takže jsem vrávorala a rotovala pryč. Rty měl vzteky zúžené. „Hned
přestaňte! Ještě než ta znamení aktivujete doopravdy a roztrháte se navzájem!“
Sklonila jsem pohled k ruce, která se teď pyšnila bolestivou pěticentimetrovou tržnou ránou, a podařilo
se mi nadechnout se aspoň tak, abych opáčila:
„Doopravdy?“ O kolik horší ještě můžou být? Ani nevím, co jiného bych ještě mohla říct, ale pak jsem
přes Pritkinovo rameno zahlédla Billyho a na chvilku jsem na všechno ostatní zapomněla. Zahrozila jsem
na něj roztřeseným prstem. „Kde jste byli? Už je skoro tma, a MAGIC je hned tadyhle!“
„Uklidni se, Cass – už je to dobrý. Všechno je v pořádku, ale ty se musíš uklidnit, jinak tvá nová kočička
někomu způsobí vážnou škodu.“
„Ale mé znamení ani neblaflo!“ Sledovala jsem Maca, který měl plno práce s léčením rány. Šťastlivec –
to já tu svou budu nějakou dobu nosit. Ač krvácel Mac, byl to Pritkin, kdo na mě zlostně hleděl.
S přihlédnutím k tomu, že to všechno byla jeho vina, to bylo tak nefér, až mi to bralo dech.
„To ale nemusí nic znamenat,“ řekl Mac. „Ono je totiž mnohem propracovanější než tohle. Je
designované tak, aby vycítilo úmysl, a já jsem ti nijak ublížit nechtěl.“ Teď už se mu podařilo krvácení
zastavit, ale na kůži mu stejně zůstala krvavě rudá jizva, která mezi listy vytvořila mezeru, o kterou se sice
otíraly, ale nemohly ji překročit. „Promiň, Cassie – neměl jsem tě zvedat. Ale když jsi nám zmizela,
nevěděli jsme, co se stalo.“
Takže si mysleli, že jsem mrtvá já. Trochu se zklidnit mi pomohlo Macovo přiznání, že měl o mě starost
– plus skutečnost, že jsem teď nemusela ničemu čelit sama. „Byla jsem pořád tady,“ řekla jsem
roztřeseným hlasem. „To vy jste ti, kdo zmizel. Kam jste šli?“
„Takže ty sis byla vědoma toho, že jsme pryč?“ zeptal se Pritkin zamračeně. Ohlédl se po Macovi.
„Takže jsme se mýlili.“
„Možná ne úplně.“ Mac si mě nadšeně prohlížel. „Možná ji posun v čase neovlivňuje tak jako nás. To by
vysvětlovalo, proč s námi nejela na projížďku, i když k tobě byla stejně blízko jako já.“
„A vy jste jeli někam v čase?“ Copak to už umí dělat každý?
„My si myslíme, že tahle věc,“ ukázal na runu, kterou Pritkin držel v ruce, „je přenášedlo.“
„Co že to je?“
„Toho, kdo kouzlo vyvolá, přenese zhruba o dvacet minut zpátky v čase. Když se ocitneš v maléru,
spustíš to a dostaneš možnost svou chybu napravit.“
Podívala jsem se na Pritkina méně než přátelským pohledem. „To je něco, co by nám mohlo být hodně
užitečné tam, kam se chystáme.“
„Jsem si jistý, že taky bude,“ podotkl a schoval ji do kabátu, aby byla z dohledu. Chtěla jsem mu
připomenout, že je to moje runa, on by ale skoro jistě kontroval tím, že jsem ji stejně ukradla. Ohlédla
jsem se na Billyho a nepatrně jsem k mágovi pokynula hlavou. Přilétl až k němu, a já jsem zatím vyvolala
debatu, abych odpoutala Pritkinovu pozornost. „Ale teď nám nejmíň měsíc nebude k ničemu.“
„Nemohli jsme přece riskovat, že ji použijeme bez znalosti toho, co vlastně dělá,“ hájil se Pritkin
s obočím staženým do obvyklého výrazu. „Jestli ji nikdo nepoužil tak dlouho, jak si myslíme, mohli
bychom ji zase brzy použít my.“
„Ale tohle nevíš jistě,“ namítla jsem rozzlobeně. „Nabíjecí baterie taky můžeš nechat v nabíječce, jak
dlouho chceš, ale nabijou se jenom jednou. Možná runy účinkují stejně.“
„Dovol mi myslet si, že toho o magických artefaktech vím trochu víc než ty,“ odpověděl Pritkin
pohrdlivě, zatímco mu Billy do kapsy kabátu strkal nehmotnou ruku. O několik sekund později má runa
vyplula ven, jako by se vznášela. Doplula ke mně a já jsem si ji nenápadně schovala do kapsy. „Jsem si
v podstatě jistý tím, že fungovat bude,“ dodal mág. „A teď, jestli jsi už s tím hysterickým záchvatem
skončila, měli bychom jít.“
Neřekla jsem nic, jenom jsem si od Maca vzala batoh a vytáhla z něj pistoli. Byla nabitá, ale já jsem ji
stejně zkontrolovala. Pritkin mě při tom pozoroval se rty tak sevřenými, že vypadaly ještě užší, než byly;
tímhle tempem už brzy nebude mít žádné. Evidentně se mu představa, že budu ozbrojená, nelíbila – možná
se bál, že ho střelím do zad – komentáře se ale zdržel.
Vykročil do pouště a já jsem ho následovala.
Mac a Billy Joe se za námi vydali hned potom, kdy mág svůj mobilní podnik znovu absorboval. Půl
hodiny nikdo neřekl ani slovo, dokud se před námi neotevřel výhled na temné obrysy sídla MAGIC.
Pro případ, že by se sem zatoulal některý z normálů s trochou talentu, který by dokázal něco zahlédnout
i přes obvodovou ochranu, je celý komplex navržený tak, aby vypadal jako funkční ranč. Stojí ale
uprostřed kaňonu s vysokými stěnami daleko od jakýchkoli turistických zařízení, tudíž takové zabloudění
není moc pravděpodobné. Ani nemluvím o tom, že všude kolem, počínaje hranicí jedné míle od ranče, je
tolik metafyzických znamení vysílajících signál zákazu vstupu, že by se tu všichni normálové cítili velice
nepříjemně. Světlo hvězd změnilo krajinu v něco jako měsíční povrch – samé tajemné tmavé krátery
a nekonečný stříbrný písek. Samotná budova MAGIC byla temná a tichá, všechna vnější světla byla
zhasnutá a mezi budovami se nic nehýbalo. Vypadalo to, že ať se tam dnes večer děje cokoli, odehrává se
to v podzemí.
Zatímco se Mac a Pritkin dohadovali o nejlepší strategii, zhroutila jsem se do relativně kamenů
pros​tého kousku písku. Ten pochod byl hnusný. V narůstající tmě jsem klopýtala, zhruba při každém
čtvrtém kroku jsem si skopla palec a dvakrát jsem padla na hubu. Plášť se mi pořád zamotával mezi nohy
a měla jsem z něj pocit, jako bych na zádech nesla dalšího člověka. V poslední době jsem měla docela
dost práce na to, abych ještě stačila navštívit posilovnu, a bylo to znát. Běh o život podle všeho na
zlepšování fyzičky nestačí.
„Je tam?“ zeptal se Billy, vznášející se asi metr nad pískem. Zachumlala jsem se do kabátu a teď, když
poušť začala chladnout, jsem byla ráda, že je tak tlustý. „Nevím.“
„Mám se jít podívat?“
„Ne.“ Pokud tam Mircea byl, nechtěla jsem to vědět. S trochou štěstí pronikneme do Pohádkové říše
předtím, než mu dojde, že jsem natolik šílená, že jsem se u nich zastavila.
„Je tady ten tvůj duch?“ přerušil mě otázkou Pritkin. Překvapil mě tím, že se pro jednou choval
obezřetně – možná představa vloupání do sídla MAGIC děsila dokonce i jeho. Řekl Macovi, aby Billymu
popsal své přátele-strážné, a ten souhlasil, že se zaletí podívat, jestli se rozpis služeb nějak nečekaně
nezměnil.
Vyrazil přes písečnou rozlohu a na pozadí noci se brzy stal neviditelným. Mezitím jsme čekali. Kdysi
dávno, když jsem byla dítě a četla si pohádky, jsem si přála prožívat vlastní dobrodružství. Ne, že bych
chtěla být nějakou tou sentimentální hrdinkou, chřadnoucí ve věži a čekající na záchranu. Ne, já jsem
chtěla být tím rytířem, který jede do boje proti obrovské přesile, nebo tím kurážným venkovským
děvčetem, jež jde do služby k nějakému velkému čaroději. Jak jsem stárla, po zlém jsem se dozvídala, že
takové dobrodružství se tomu, co se píše v knížkách, podobá málokdy. Polovinu doby je člověk vyděšený
k smrti, zbytek času se nudí a bolí ho nohy. Začala jsem věřit tomu, že asi nejsem dobrodružný typ. Po
půlhodině se Billy vrátil s aktuálními zprávami. Strážní odpovídali popisu, který dostal od Maca, a navíc
se v upíří části komplexu odehrávalo nějaké velké pozdvižení, což chápal jako výhodu. „Je to jako cirkus,
Cass – jsou tam všichni. Zbytek komplexu je prakticky opuštěný!“
„Takže?“ Pritkin se tvářil netrpělivě. „Co říká?“
„Je to oukej, ve službě jsou ti správní chlapi.“ Všimla jsem si, že se Billy tváří až moc potěšeně. Mohlo
to být jenom úlevou z toho, že to budeme mít jednodušší, než jsme mysleli, ale o tom jsem pochybovala.
Jeho výrazy jsem znala stejně dobře jako ty své, a on byl prakticky u vytržení. „Oukej, tak ven s tím!“
Billy se zašklebil a roztočil svůj klobouk na ukazováčku. Z nějakého důvodu byl prst v tu chvíli
nehmotnější než klobouk, takže to vypadalo, jako by jeho pokrývka hlavy ve vzduchu tančila sama. „Je to
dokonalé až moc,“ zaskřehotal a jeho škleb hrozil, že mu rozpůlí obličej. „Je to vyloženě dobré znamení!“
„O čem to mluvíš?“
„Děje se něco?“ chtěl vědět Pritkin. Billy i já jsme ho ignorovali.
„Já vím, že ti narozeniny začínají až za pár hodin, Cass, ale holt dostaneš dárek dřív.“
„Billy! Tak už mi to řekni.“
Potěšeně se zasmál tak, že už to málem znělo jako kdákání. „To ten parchant Tomas. Včera brzo ráno ho
chytili. A myslím, že teď se všichni snaží dohodnout na tom, jak ho zabít co nejbolestivěji. Proto se
všichni nahrnuli do upíří části – všichni to chtějí vidět.“ Radostně vyhodil klobouk do vzduchu.
„Kdybysme měli čas, vůbec by mi nevadilo, kdybych se tam sám zaskočil kouknout.“
Na zadek jsem neupadla jen proto, že už jsem na něm seděla. Takže Tomas má před popravou, a dost
možná ho už mučí? Seděla jsem tam, mrkala na Billyho, zatímco se to můj mozek snažil pochopit, a ať už
můj výraz vyjadřoval cokoli, jemu se to nelíbilo. Široký úsměv pohasínal a Billy začal divoce vrtět
hlavou.
„Ne. Tak to neuděláš ani náhodou! On si to zaslouží, Cass, ty to víš. Zradil tě – sakra, vždyť on tě málem
nechal zabít! Osud pro jednou vyřeší nějaký problém za tebe – a zdarma. Tak se usmívej, řekni díky,
a hlavně se do toho sakra nepleť!“
Cítila jsem se úplně otupěle. Jenom mimoděk jsem se podivila, jestli za to může noční větřík, nebo
hrůza. Sázela jsem na hrůzu. „Nemůžu.“
„Ale jo, můžeš.“ Billy vzrušeně zablikal jako plamínek svíčky. „Je to snadný. Vstoupíme do krásných
a tichých chodeb MAGIC, nakráčíme k portálu a projdeme. A je to, to je všechno. Nic velkýho.“
„Ale ono to velký je.“ Vstala jsem, a protože jsem se trochu zapotácela, Pritkin mě chytil za paži. Jako
obvykle nebyl nijak něžný, ale tentokrát udělal dobře. Ani v tom železném sevření se mi málem
nepodařilo udržet rovnováhu.
„O čem to mluvíte? Co se děje?“ ptal se Pritkin, ale já jsem ho skoro neslyšela. Slyšela jsem jen
Tomasův hlas, zkreslený agónií, a viděla jsem jen, že je svázaný jako nějaké zvíře a čeká na Jacka.
Kdybych zavřela oči, viděla bych jinou scénu. Byl to Tomas v kuchyni našeho atlantského bytu, kde se
zaraženě mračil na troubu. Neupekla totiž brownies, co mi chtěl udělat k snídani – možná proto, že ji
neuměl zapnout. Na sobě měl jednu z mých zástěr, na níž stálo VAŘIT SAMOSTATNĚ, a pod ní
pyžamové kalhoty se smajlíkem, které jsem mu koupila, aby nemusel spát úplně nahý.
Měli jsme oddělené ložnice, ale už jenom představa, že Tomas přes chodbu na sobě nemá kromě kůže
nic, mi nedala spát hezkých pár nocí. Vysvětlila jsem mu, jak sporák funguje, a než jsem odešla do práce,
snědli jsme brownies celou mísu, což vyústilo v předávkování cukrem, které mi vydrželo skoro celý den.
Tehdy jsem si poprvé dovolila doufat, že by se jednoho dne mohl stát trvalou součástí mého života. V té
době už byl šest nejšťastnějších měsíců mého života tím nejlepším kamarádem, jakého jsem kdy měla.
Navzdory všem rizikům jsem opravdu začala žít víceméně normálním životem. Měla jsem ráda svůj
slunný byt, úžasně jednotvárnou práci v cestovní kanceláři i svého přenádherného spolubydlícího. Tomas
představoval splněný sen – byl krásný, rozumný, silný, ale dost zranitelný na to, abych cítila potřebu se
o něj starat. Měla jsem si vzpomenout na to staré rčení o něčem, co vypadá až příliš dobře na to, aby to
byla pravda, ale když já jsem měla plno práce s tím, abych si užívala toho daru, který mi osud upustil do
klína. To, co následovalo, dokázalo, že ten dar byl spíš prokletím, a ten normální život se mi jenom zdál.
Všechny ty růžové sny se mi zhroutily na hlavu a zanechaly po sobě jizvy, které se ani nezatáhly, natož aby
se zahojily. Pak jsem si překvapeně uvědomila, že ten zážitek s brownies je starý jenom pár týdnů. Zdálo
se mi to nemožné; to muselo být aspoň deset let.
Pritkin mnou třásl, ale já jsem ho skoro nevnímala. Otevřela jsem oči, ale viděla jsem jenom Jackův
bledý obličej se šíleným výrazem. Konzulčin oblíbený mučitel svou práci miloval a byl v ní velice,
velice dobrý. Zřejmě měl spoustu zkušeností – které získal z první ruky – od Augusty. V akci jsem ho
viděla při jedné nezapomenutelné příležitostí, a rozhodně jsem v jeho rukách nechtěla Tomase nechat. Ať
už mi provedl cokoli, ať už jsem na něj byla naštvaná, jak chtěla. To teda ani náhodou, sakra!
Nakonec přece jenom tím rytířem na bílém koni budu. Jenom jsem si ani v těch nejdivočejších snech
nepředstavovala, že ta přesila bude tak velká. Mezi hrdinskou výzvou a sebevraždou existuje dost velký
rozdíl, a já jsem přesně věděla, do které kategorie tohle patří. Pokud bylo rozhodnuto udělat z Tomasovy
smrti veřejnou show, bude tam přítomna většina MAGIC: upíři, mágové, dlaci a možná i pár Světlých.
A my se teď budeme muset nejenom nějak dostat kolem nich a ukrást ho Konzulce před nosem, ale taky si
potom probojovat cestu k portálu. Bylo to horší než zlý sen. Bylo to šílené.
„Máme jeden problém,“ sdělila jsem Pritkinovi a spolkla přitom absurdní nutkání zasmát se tomu, jak
jsem to svým vyjádřením podcenila. Oči se mu zúžily do bledých štěrbin. „Jaký problém?“ Protože slova
cedil skrz zaťaté zuby, vypadalo to, jako by mu už došlo, že tohle bude nenávidět. To bylo dobře; šetřilo
to čas.
„Billy říká, že chodby jsou skoro prázdné, že všichni jsou v upířím patře. Dnes v noci někoho popravují
a přilákalo to poměrně dost diváků.“
„Koho popravují?“ Svýma zelenýma očima upřeně zíral do mých, a já jsem se slabě usmála při
vzpomínce, jak se ti dva potkali naposledy. Kdybych řekla, že si nepadli do oka, malinko bych to
netrefila. Lidi se obecně nesnaží své kamarády připravit o hlavu.
„Ehm, totiž, on to…“ Povzdechla jsem si. „Je to Tomas.“
Mimoděk jsem sebou trochu škubla, ale Pritkin na tu zprávu skoro nezareagoval, jenom se zatvářil, jako
že se mu trochu ulevilo. „Dobře. Budeme to mít jednodušší, než jsme čekali.“ Pak si všiml mého výrazu
a znovu se zamračil. „Proč by to mělo představovat problém?“
Nasucho jsem polkla. Byla bych raději měla víc času na to, abych se na tohle připravila, asi tak rok
nebo dva, ale teď jsem si nemohla dovolit prostoje. Každá sekunda, která už uběhla, byla pro Tomase
nebezpečná. Jack si se svými oběťmi rád pohraje předtím, než s nimi skoncuje, a kdyby show trvala jen
krátce, diváci by nebyli spokojení. Jenomže od setmění už uplynula aspoň hodina. Za tu dobu už Jack
mohl napáchat spoustu škody.
Podívala jsem se na Pritkina a snažila se přinutit k úsměvu. Nešlo to, vzdala jsem to. „Protože my ho
musíme zachránit.“
Kapitola 9
Pritkin se na mě podíval, jako by se snažil odhadnout, zda jde o šílenství, nebo jen o dočasné pominutí
smyslů.
„Vzpomínáš si, kdo všechno tam je?“ zeptal se nepříliš klidným hlasem a ukázal při tom k MAGIC.
„Kdybychom měli všechny válečné mágy, kteří existují, nestačilo by to!“
Billy za Pritkinovou hlavou horlivě přikyvoval. „Poslouchej toho mága, Cass. To, co říká, dává smysl.“
Ani jsem se nesnažila Billyho přemlouvat, aby něco pro Tomase udělal. Neměl ho rád ani předtím, než
zradil, a ve světle naší dohody jeho zradu vnímal jako útok nejen na mě, ale i na sebe. Ohlédla jsem se po
Macovi, ale žádnou velkou podporu jsem u něj nenašla. Připadalo mi, že má v sobě dost pochopení, ale
byl to taky Pritkinův kamarád, a to ani nemluvím o tom, že mágové a upíři se nikdy moc rádi neměli.
Vzájemně se tolerovali, ale jedni by pro druhé určitě krky nenastavovali. Povzdechla jsem si. „Jestli mi
nikdo z vás nechce pomoct, počkejte tady. Nějak to zvládnu bez vás.“ Tomas dnes večer neumře.
„Ale vždyť tě chtěl zabít!“ Pritkin se podle všeho rozhodl, že mě přivede k rozumu.
„Vlastně chtěl zabít vás. Myslel si, že mi pomáhá; občas moc chytrý nebývá.“
Pritkin vykročil, ale najednou před ním stál Mac a tiskl příteli ruku k hrudi. „Když si ji prostě přehodíš
přes rameno, ničemu tím nepomůžeš, Johne,“ řekl klidným hlasem. „Nevím, co pro ni ten upír znamená,
ale jestli ho necháme umřít, tak se s celou Pýthiinou pomocí můžeme rozloučit.“
„Ale ona ještě Pýthie není,“ procedil Pritkin skrz zuby sevřené tak těsně, že ani nevím, jak se slova
dostala ven.
„Je to prostě bláznivé dítě, které…“
Vykročila jsem ze svahu a přemýšlela přitom, jestli jsem se opravdu zbláznila, ale během několika
sekund mi cestu zahradilo Pritkinovo statné tělo. „Proč to děláš?“ chtěl vědět a tvářil se skutečně
nechápavě. „Řekni mi, že ho nemiluješ – že nehodláš riskovat naše životy kvůli sváděcím technikám
nějakého upíra!“
Odmlčela jsem se. Nebyla jsem si jistá, jak bych ten příval emocí vyvolaný Tomasem pojmenovala, ale
láska to nebyla.
„Byl to můj přítel,“ řekla jsem a zkusila to vysvětlit tak, aby tomu Pritkin rozuměl – bylo to těžké,
protože jsem to možná nechápala sama. „Zradil mě, ale ze svého pokrouceného pohledu to viděl tak, jako
že mi pomáhá. Sice můj život ohrozil, ale taky mi ho zachránil. Řekla bych, že jsme si v podstatě kvit.“
„Tak to mu potom nic nedlužíš.“
„Ale tady nejde o to, jestli mu něco dlužím, nebo ne.“ Ne, fakt nešlo. Chtěla jsem Tomase zachránit, ale
taky jsem si najednou jasně uvědomila, že chci ještě něco jiného. „V podstatě jde o to, že musím udělat
prohlášení. Někdo, o kom je známo, že je pro mě důležitý, má být veřejně ponížen, mučen a zabit.
A přitom nikoho – mágy, Senát, a vůbec nikoho z nadpřirozené komunity – ani nenapadlo mě požádat
o svolení.“
„O svolení?“ Pritkin zůstal stát jako opařený. „A k čemu přesně by ho měli potřebovat?“
Podívala jsem se na něj a jenom zavrtěla hlavou. Nasrat na to. Jestli jsem měla snášet všechny nevýhody
svého úřadu, přišel čas vybrat si nějakou tu výhodu. „Protože jsem Pýthie,“ řekla jsem a odčasovala se.
Myslela jsem si, že Senát pro tuto příležitost využije svůj sál, a měla jsem pravdu. Pamatovala jsem si
ho jako zbytečně rozlehlý, a tudíž prázdný prostor se spoustou ozvěn, ale to už neplatilo. Ta velká
mahagonová deska, která sloužila jako zasedací stůl, tam byla pořád, ale dnes měla jiný účel. Židle, které
jinak stály podél jedné strany stolu, teď byly naaranžovány do půlkruhu před ním. Za nimi stály řady
a řady lavic, osazených dlaky, mágy a upíry. Neviděla jsem jenom zástupce Světlých, pokud se
nepodobali mágům natolik, že jsem je od sebe nerozeznala. Ale po tom, co jsem zažila u Danta, jsem
o tomhle pochybovala.
Přistála jsem přesně tam, kde jsem chtěla, přímo vedle Tomase. Na nějaké pečlivé plánování jsem se
vykašlala, protože jinak to prostě ani zvládnout nešlo; musela jsem se ho jenom dotknout, abych se i s ním
mohla zase odčasovat. Když jsem tam vlétla, Jack o několik kroků poodstoupil, ale k mému překvapení
neudělal nic, aby mě zastavil.
Očima jsem automaticky přelétla lavice, na nichž jsem pátrala po jedné konkrétní tváři. Našla jsem ho
snadno, na konci první řady sedadel, na pozici co nejblíž ke mně. Mircea na sobě měl stylový černý oblek
dokonalého střihu i vzhledu, pod ním hedvábnou košili s šedými proužky. Jediné viditelné šperky
představovaly platinové manžetové knoflíčky, které se ve světle lamp slabě leskly. Vypadal stejně
elegantně a soustředěně jako vždycky, ale jeho aura divoce kolísala. Když mě uviděl, rozzářila jsem se,
ale on se ani nepohnul.
Mnozí z diváků za ním převraceli sedadla, jak se snažili postavit co nejrychleji. Konzulka stála s jednou
rukou vztyčenou; došlo mi, že jim asi dává povel ke klidu. Území každé ze skupin uvnitř MAGIC bylo
nedotknutelné, stejně jako velvyslanectví na zahraniční půdě patří té vládě, která je v zemi hostem. Dlaci
a mágové se v upírském teritoriu museli chovat slušně, jinak by porušovali smlouvy, které je chránily,
a stali by se lovnou zvěří.
Cítila jsem, jak se Šeba probouzí a začíná si na mé levé lopatce olizovat tlapku. Byla připravená na
melu – jenom škoda, že jsem měla jenom jednu, když jich byl asi tisíc.
„Tak ses k nám vrátila, Cassandro.“ Konzulka se jako vždy tvářila naprosto klidně. Jediné, co se na ní
hýbalo, byl její oděv, sestávající z holé kůže, zakryté spoustou zmítajících se hadů. Dnes zvolila kratší
střih, žádný z nich nebyl delší než prst, a plazili se po ní jako lesknoucí se druhá kůže. „Měli jsme o tebe
starost.“
Něco se mě najednou jakoby dotklo, takový ten divný pocit, který vám způsobí husí kůži. Nebolelo to,
ale nevěděla jsem, co to je, což za daných okolností nebylo dobré. Rozhodla jsem se ale nezdržovat tím,
že bych po tom pátrala.
„To se vsadím. Ráda bych tu zůstala a pokecala, ale možná někdy příště.“ Sevřela jsem Tomasovo
rameno silněji a zkusila se odčasovat, ale nic se nestalo. Neucítila jsem ani nejmenší náznak své energie,
přestože před chvilkou byla jasná a silná.
„Teď se nemůžeš přesunout, Cassandro,“ pronesla Konzulka obvyklým vyrovnaným tónem. Hlas měla
dobrý, pěkně modulovaný a trochu zastřený. Nějakému muži by asi připadal sexy, ale já jsem na něj
reagovala jinak.
Tomas se nepatrně pohnul a já jsem k němu sklonila pohled. „Je to past,“ zaskuhral slabým hlasem.
„Řekli, že si pro mě přijdeš. Já jsem tomu nevěřil – nebyl důvod. Proč ses vracela?“ Ten mučivý výkřik
jako by mu vyčerpal všechnu sílu a on se zhroutil v bezvědomí. Pohlédla jsem na Konzulku, která můj
pohled chladně oplácela, a na její překrásné tváři jsem neviděla žádný náznak jakékoli omluvy.
Tomas byl naživu, ale jeho zranění byla vážná – hodně vážná. Ležel na tmavém dřevě jako nějaká
bizarní forma umění – něco, co by mohl namalovat Picasso, kdyby ovšem měl ve zvyku na plátno promítat
své noční můry. Ano, mohla to být past, ale kdybych se tam neobjevila, Senát by Jacka nechal, aby ho
zabil. Stejně to asi teď měli v úmyslu tak jako tak, kdy už teď jejich účelům posloužil. Výhružně jsem na
Konzulku při​mhouřila oči, ale nijak neodpověděla. Už jsem ji viděla zabít dva hodně staré upíry jediným
pohledem, a to od ní stáli o kus dál než teď já. Necítila jsem ale žádný pouštní písek ve tváři, žádný nával
síly. Najednou mi došlo, že v místnosti plné magických stvoření necítím vůbec žádnou magii.
„Vy jste proti mně použili nulovou bombu, že?“
Konzulka se usmála. Nebyl to nijak hezký výraz. „Několik jsi jich přehlédla.“
S přihlédnutím k tomu všemu mi ani nepřišlo nutné omlouvat se za to, že jsem si pár jejích věcí vzala.
Ale sakra! „Příště zkusím být pozornější.“
„Na nějaká rétorická cvičení nemáme čas,“ ozval se jeden starý mág, který si mě měřil zlostným
pohledem. „Ten efekt dlouho nevydrží, a když víme, že si nemůžeme dovolit spustit další –“
Jedna z příslušnic Senátu, bruneta v krinolíně, ho zvedla za hrdlo a tím, jak jej zvedala výš a výš, mu
přidusila hlas. Tázavě se podívala na Konzulku, ale představitelka Senátu zavrtěla hlavou. Škoda už byla
napáchána. Čili já jsem musela jenom zdržovat dost dlouho na to, aby kouzlo přestalo fungovat. Potom už
má síla odsud mohla Tomase i mě dostat. Bohužel jsem netušila, jak dlouho to může trvat.
„Podívej, všechno, co chci, je Tomas,“ řekla jsem jí. „Stejně jste ho chtěli zabít, takže vám ani chybět
nebude.“
Můj pokus o navázání dialogu však vyšel naprázdno. „Přála bych si, aby to nebylo nutné, Cassandro,“
řekla Konzulka tichým hlasem. Pohlédla na upíry kolem sebe, a podle všeho to byli ti nejmocnější na celé
planetě. „Chyťte ji,“ řekla prostě.
Ani jsem se nesnažila utíkat. Nemělo to smysl. Za jiných okolností by to bylo skoro legrační. Co si asi
myslela, že udělám, že potřebovala půltucet mistrů první třídy k tomu, aby mě zastavili? Bez mé síly a se
zablokovaným znamením si mě klidně mohl dát k večeři i ten nejmladší z přítomných upírů.
Potom jsem si uvědomila, že já nejsem ta, kdo jí dělal starosti.
„Sejmi to!“ Mircea se zastavil těsně před stolem, a přestože měl obličej netečný, pěsti držel sevřené
podél boků. To u někoho, kdo se běžně výborně ovládá, nebylo dobré znamení. Ostatní upíři s tím zřejmě
souhlasili. Na mě se nedívali – všechny oči byly soustředěny na něj.
„Mirceo!“ Konzulka se postavila za něj a položila mu na rameno svou hladkou, do bronzova opálenou
ruku. Zdálo se, že to bylo míněno jako uklidňující gesto, ale on ruku setřásl. Z kruhu upírů se ozval
kolektivní nádech, jižanská kráska po dechu dokonce zalapala. Konzulka ho teď místo rukou za rameno
sevřela paží pod krkem, ale on si toho snad ani nevšiml. „Doporučuji ti, aby sis na něj dala pozor,“
sdělila mi. Všimla jsem si, že Mircea bez ohledu na její sevření stále pokračoval vpřed, i když jenom po
centimetrech. „Co myslíš, že získáš tím, když to necháš takto pokračovat?“
„Když nechám pokračovat co?“ V narůstajícím zmatku jsem přejela pohledem z ní na něj, ale všimla
jsem si jenom toho, že jeho klidný výraz se trochu změnil. Ani mi nemusela říkat, že tu je něco špatně.
Obličej měl bledý jako kost, ale oči mu plály jako dvě svíčky.
„Tohle už trvá příliš dlouho,“ souhlasila Konzulka. Propusť ho, a můžeme své záležitosti probrat po
dobrém. Jinak…“
„Jinak co?“ Možná jsem nechápala, co se děje, ale výhrůžku já poznám, když ji slyším.
„Jinak jim nebudu bránit,“ řekla tiše. „Potom uvidíme, jestli se dokážeš s následky své pomsty
vypořádat. Už na tom pracujeme dost dlouho.“ V očích jí blýsklo, a já jsem najednou pochopila, jak
dokázala už v pubertálním věku ovládnout celé impérium. „Já ho potřebuji, Cassandro! Jsme ve válce.
Takhle mi k ničemu není, rozhodně ne teď.“
„Cassie…“ Mirceovi se nějak podařilo zvednout pravou ruku, přestože na ní visel další člen Senátu,
skoro stejně starý jako Konzulka. Z ruky mu vyzařovaly výhonky nějakého pocitu, jako když oheň začíná
doutnat. Napřed jsem si myslela, že to z něj jenom uniká síla, ale potom se o mě jeden ten chuchvalec
otřel a já jsem pochopila. Působilo to na mě jako jedno z mých dávných vidění, kdy jsem viděla záblesky
budoucnosti. Od té doby, co mě navezli do těch záležitostí kolem Pýthie, jsem je neprožívala, a už jsem se
zamýšlela nad tím, jestli zmizely nadobro. Doufala jsem, že ano. Pokud si vzpomínám, byly mou součástí
odjakživa, ale nikdy mi neukázaly nic dobrého. Ani tentokrát se neudála výjimka.
I přes veškerou snahu se mu vyhnout mi fragment jednoho vidění přejel po ruce. Byl tak žhavý, až jsem
čekala, že mi na kůži vyskočí podlitina. Místo toho jsem ale dostala něco horšího – mozaiku obrazů,
z nich byl každý krutější než ten předchozí: krví zbrocený Mircea, bojující o život v souboji na meče tak
rych​lém, až byl skoro neviditelný; triumfálně se tvářící Myra, vybíhající odněkud ze stínů, aby na něj něco
hodila; exploze, která byla spíš cítit, než slyšet a která rozvibrovala zem a protrhla vzduch; a potom na
místě, kde před chvílí byli dva elegantní bojovníci, jenom mokvající hromada masa a kostí, která se ve
slabém světle leskla mastnotou a červenou barvou. Těla byla natolik promíchaná, že se nedalo říct, kde
končí jedno a kde začíná to druhé.
Vykřikla jsem a ucukla, až se celá scéna roztříštila. O několik kroků jsem klopýtavě ustoupila, tak
zoufale jsem se snažila od těch obrazů dostat pryč, že jsem na nějakou důstojnost ani nepomyslela.
Horečně jsem těkala pohledem sem a tam, ale většina upírů pořád upřeně sledovala Mirceu. Několik se
jich na mě tázavě podívalo, ale nikdo se netvářil, jako by viděl něco neobvyklého, natožpak ošklivou smrt
jednoho z jejich nejstarších členů. Já jsem ale v mysli neměla o tom, co jsem viděla, nejmenší
pochybnosti. Myra kdesi a kdysi uspěla.
Jako by mi na břicho někdo vychrstl kýbl ledových kostek. Moje vidění se vždycky ukázala jako správná
– vždycky. Dřív jsem se snažila zakončení těch scén změnit – hlavně když jsem byla mladší. Několikrát
jsem za Tonym zašla a nahlásila mu nějakou blížící se katastrofu a věřila jsem mu, když přísahal, že udělá
vše pro to, aby je zastavil. Ale jediné, co kdy udělal, bylo, že se snažil vymyslet, jak by na nich něco
vydělal. A nakonec se všechno stalo přesně tak, jak jsem to viděla. Totéž platilo pro jedno vidění, které
jsem měla v dospělosti, kdy jsem se snažila varovat jednoho přítele před nadcházejícím pokusem
o vraždu. Ani nevím, jestli mou zprávu dostal, nebo ne, ale nezáleželo na tom. Stejně zemřel. Ale to
všechno bylo předtím, než jsem se stala Pýthií, nebo aspoň její dědičkou. Od té doby jsem pár věcí
změnila, nebo ne?
A jestli Myra vyhrála, jak to, že byl Mircea pořád tady?
Konečně jsem se mohla soustředit na Konzulku. Potřebovala jsem odpovědi, ale Mircea nebyl ve stavu,
aby mi je poskytl on.
„Co se to děje? Je to nějaký trik?“ Ale už když jsem to říkala, věděla jsem, že není. Už jsem vidění
prožila dost, abych to pravé poznala, když ho ucítím.
Konzulčiny oči se zúžily do uzoučkých štěrbin. „To si se mnou hraješ?“ tázala se tak tiše, že jsem ji
skoro neslyšela.
Podívala jsem se dolů na Tomase a ostře jsem se nadechla. Já jsem tím, kdo si tu hraje, rozhodně
nebyla. „Chci Tomase,“ řekla jsem mnohem nejistějším hlasem, než by se mi líbilo. „A ty evidentně taky
něco chceš. Řekni mi, co to je, a možná uděláme obchod.“
„Ty to nevíš!“ Konečně jsem na tom překrásném obličeji viděla nějaké emoce. Bylo to překvapení.
Tomas vyrazil jakýsi tichý zvuk a omdlel. „Tak mi to řekni!“ To vidění mi pořádně pocuchalo nervy,
a neměla jsem náladu na kecání, zatímco Tomas zvolna krvácel.
Konzulka se zhluboka nadechla, což ani nepotřebovala, a přikývla. „Dobře. Sejmi z lorda Mircey geis,
který jsi na něj uložila, a já ti dám toho zrádce.“
Nechápavě jsem na ni zírala. „Cože?“ Někde mi zřejmě něco ušlo. „Jediný geis tady na sobě mám já,
a uložil ho on na mě! A působí mi pěkné peklo.“
„Peklo?“ Mircea se najednou rozesmál, ale byl to neveselý smích. „Co ty víš o pekle?“ Zbavil se svých
živých pout a klesl na podlahu. Dva upíři se vrhli pod stůl za ním, ale ani jsem neměla čas si všimnout,
jak těsně se minuli. Vím jenom to, že to nebylo dost těsně. Najednou mě drtil něčí tvrdý hrudník.
„Zkus to mé,“ zašeptal, než mé rty sevřel v bolestivém polibku. Ten nával emocí musel určitě způsobit
geis, a zasáhl mě jako kopanec do břicha. Mirceou otřásla stejná energie, která mezi námi jiskřila,
kdykoli jsme se potkali, jenomže byla silnější. Toto už nebylo žádné neurčité mrazení z vášně. Ta touha
ve mně dřímala, doutnala a čekala na správné palivo. A teď se s ohlušujícím zábleskem vznítila. Jako
bych se topila v řece roztavené lávy. Na okamžik jsem to cítila v jeho žilách, potěšení stejně ostré jako
bolest, ale potom se ve žhavé spršce touhy přelilo do mých. Cítila jsem, jak se zmítám a padám od svých
myšlenek někam daleko, do místa, které bylo všestravujícím pocitem. Oheň. Sladký oheň. Polibek byl
tvrdý a brutální, jako kdyby mě chtěl sníst zaživa. Nebylo na něm nic něžného, nic romantického. Bylo to
přesně takové, jaké jsem chtěla. Mé ruce se mu křečovitě sevřely na ramenou, nehty jsem mu zaryla do
saka. Jeho ústa neměla s mými slitování, byla divoká a neodbytná, a jednou rukou mě přidržel za hlavou,
abych zůstala na místě. Otřel se o mě jedním ze svých tesáků, a já jsem ochutnala vlastní krev. Vyrazil
přidušený výkřik a s očima vytřeštěnýma odstoupil; ve tváři měl překrásně krutý výraz.
Vymrštil jazyk, aby ochutnal mou krev na svých rtech; potom zavřel oči a otřásl se. Roztrhla jsem mu
límec a on skoro slepě zaklonil hlavu, abych měla lepší přístup. Rukama jsem mu rvala košili a trhala
knoflíky, jazykem jsem mezitím přejížděla po žilách na krku. Rukama jsem kopírovala linie jeho hrudi
a přejížděla mu po žebrech a libovala jsem si v tom, jak se mu pod mým dotekem zrychloval dech. Olízla
jsem kus pevné pokožky a tvrdého svalu až k jedné bradavce, a když jsem se do ní zakousla, vyrazil ze
sebe něco, co byl skoro výkřik. Věděla jsem, jak se cítí – energie mezi námi pulzovala v rytmu mého
pulzu. Měla jsem pocit, že každou chvilku vybuchnu.
Mircea mě zatlačil proti pískovcové stěně komnaty, ale já jsem k ní zůstala přitištěná spíš kvůli
fyzickému nátlaku jeho ohnivých očí, než proto, že mě k ní tlačil svým tělem. Omotala jsem jednu nohu
kolem jeho a ruku jsem mu položila na zátylek, načež jsem s ním splynula. Spustil mi ruce k pasu a zvedl
mě, a já jsem zalapala po dechu, když jsem na těle ucítila jeho mužné vzrušení. Byl velký a tvrdý a na
dotek úžasný, ale já jsem chtěla víc. Zdálo se, že on taky, protože mezi divokými a tvrdými polibky ze
sebe vyrážel mé jméno, přejížděl mi rukou ve vlasech a po tváři, rumunsky přitom klel a obecně zapomněl
na jakoukoli důstojnost. Sama jsem na tom nebyla o moc líp, protože jsem vznášela nesrozumitelné
požadavky, kdykoli jsem se dokázala nadechnout. Zjistila jsem, že se obkročmo ovíjím kolem jedné jeho
nohy a stehnem tlačím na jeho třísla. Ten pocit byl i přes oblečení neuvěřitelný: kombinace čirého
potěšení a toužebného hladu. Potom se mi ale vymkl a odtáhl se, takže mezi námi najednou zela
deseticentimetrová mezera. Ve tváři měl zoufalý výraz a vypadal skoro nemocně, jako kdyby ho trápila
stejná potřeba, která mučila mě. Když jsem se po něm ale nechápavě natáhla, ucukl, jako by ho můj dotek
zabolel.
Geis se okamžitě rozpálil doběla a ukázal nám, co je to skutečná bolest. Zasáhlo mě něco naprosto
nepředstavitelného a já jsem si málem rozervala hrdlo, jak jsem vyrážela jeden výkřik za druhým –
takové, že mi z nich málem praskly hlasivky. Krev pod kůží se mi vařila, až jsem si myslela, že z té
nenaplněné touhy asi umřu. Žhavé slzy kanuly do Mirceových dlaní, kterými mi svíral obličej ve snaze mě
uklidnit. Nic ale nepomáhalo, bolest byla doslova nesnesitelná. Když mě výkřiky přestaly probodávat
směrem vzhůru, podlomila se mi kolena, a když jsem se na něj zhroutila, Mircea mě zachytil.
„Mirceo! Prosím…“ Ani jsem nevěděla, o co vlastně prosím kromě toho, aby to zastavil, aby to udělal
lepší. Překlenula jsem tu malou vzdálenost mezi námi a zoufale jsem ho políbila. Než se ode mě odtrhl,
měla jsem pro sebe několik sekund potěšení z dobře známého tepla jeho úst a z čisté vůně jeho těla.
„Cassie, ne!“ Znělo to sevřeně, jako kdyby ta slova ze sebe vytlačoval. Položil mi obě ruce na ramena
a držel mě kus od sebe, ale třásl se a jenom tiše polykal. Nakonec mi došlo, že asi bojuje s geisem, ale
nemohla jsem mu pomoct. Přesunul ruce tak, aby mi mohl vzít hlavu do dlaní a pohladit mě po vlasech.
Bolest v kombinaci s potěšením byla zničující. Mé tělo se zmítalo mezi střídajícími se návaly agónie
a extáze a pulz mi v uších burácel tak hlasitě, až jsem skoro neslyšela.
Zrovna když jsem si myslela, že už přes tu tenkou hranici sklouznu směrem k šílenství, energie vzplála
a změnila se v něco úplně nového – v takový třpytivý jas, asi jako se v pouštním slunci leskne voda.
Vtrhlo to mezi nás jako přílivová vlna, bolest najednou prostě zmizela. Vystřídal ji vše pohlcující pocit
úlevy, po kterém následoval nával čiré radosti. V Mirceových očích jsem viděla úžas, jak ho to zasáhlo
taky. Najednou jsem si uvědomila, že mi po tváři stékají další slzy. Nevyvolala je ale vzpomínka na
bolest, pramenily z toho, jak dobře a bezpečně jsem se v jeho blízkosti cítila. Jako by se všechny sny,
které jsem kdy měla, sbalily do jednoho – o domově, rodině, lásce, o přijetí – a byly tak osvěžující, že mě
oslepily vůči všemu ostatnímu. Na okamžik jsem zapomněla na Tomase a na Myru, na Tonyho i na celý
ten dlouhatánský seznam svých problémů. Zdálo se, že na ničem z toho už nezáleží.
Když mi pomalu začínalo svítat pochopením, roztřásla jsem se. Nebylo to tak, že by mě Mircea prostě
jenom přitahoval. Přitažlivost takové pocity nevyvolává, neničí schopnost dýchat, nebolí a nenavozuje
pocit beznaděje a zoufalství při pomyšlení na to, že bychom se rozdělili. Držela jsem se ho jako klíště,
i když jsem věděla, že on mé pocity v žádném případě opětovat nemůže, pokud by ho k tomu taky
nedohnalo nějaké kouzlo, ale bylo mi to jedno. Pokud mě miloval taky, nezáleželo na tom. Toužila jsem
po něm jako po droze, chtěla jsem ho cítit živého a zdravého. Kdybych to prožívala ještě chvilku, byla
bych udělala cokoli, cokoli na světě pro to, abych se od něj už nikdy nemusela odloučit.
V jeho pevném sevření jsem cítila stejnou emoci, a konečně jsem pochopila. Vypadalo to, že ta vášeň je
jenom jedním z triků, které má geis v repertoáru, ale není tím nejvíc zničujícím. Ani z poloviny.
„Kdy jsi to kouzlo uložila?“ tázala se Konzulka.
Tupě jsem na ni zírala, protože jsem zapomněla, že tam vůbec je.
Myšlení jsem měla husté a zpomalené, vzduch kolem sebe jsem vnímala jako těžký a musela jsem se
hodně namáhat, abych její otázku pochopila. Zvažovala jsem, jaké mám možnosti, ale bylo jich
poskrovnu. „Nevím“ by mi asi neprošlo, o nic lepší by ale nebylo ani to, kdybych poukázala na to, že se
Konzulka plete. Neměla jsem ani ponětí, jaká odpověď by ji mohla uspokojit, ani jak dlouho ještě musím
zdržovat. Moc mi nepomáhalo ani to, že mi Mircea něčím dloubal do hrudníku. Sklonila jsem hlavu
a viděla, že tou věcí je světle růžový střevíc na vysokém podpatku, který zřejmě musel ukrývat ve vnitřní
kapse pláště. Vypadal podivně křehce, jak se z něj místy začal odlupovat křehký satén a několik tmavších
flitrů už viselo na posledních vláknech. S výjimkou vzoru vypadal jako starožitnost. Nemyslela jsem si, že
by ve starých zlatých časech vyráběli boty na deseticentimetrových jehlových podpatcích. Asi po minutě
se můj mozek konečně chytil. Dopoledne toho dne jsem po kuchyni u Danta pajdala, protože jsem ztratila
botu. Byla jasně červená, ne ústřicově růžová, a vypadala jako nová, ale jinak vypadala jako dvojče tady
té. Mircea stál naštěstí tak, že na mě nebylo vidět, protože si nemyslím, že by se mi podařilo udržet
obličej pod kontrolou. Tenkrát v divadle! Před víc než sto lety jsem tuhle botu ztratila v jednom
londýnském divadle.
„Cassandro?“ Nevypadalo to, že by Konzulku to zdržení nějak těšilo, což jsem v souvislosti s jejím
zvykem zmlknout v nevhodném okamžiku chápala jako ironii. Neodpověděla jsem, protože jsem si
vzpomněla na tu jiskru, o které jsem si tehdy myslela, že jsem si ji jenom vysnila. Mircea té doby nebyl
očarovaný geisem, ale já ano. To kouzlo ho muselo rozpoznat jako prvek, nutný pro jeho dokončení,
a provedlo samovolné spojení. Důsledek této akce mě zasáhl jako perlík. Nechtěně jsem na něj uvalila
kouzlo, které se rozvíjelo víc než sto let.
„Jak dlouho?“ opakovala Konzulka hlasem někoho, kdo není zvyklý říkat cokoli dvakrát.
„Nejsem si jistá,“ řekla jsem konečně. Hlas jsem měla chraplavý, ale nějak jsem si nemohla odkašlat.
„Asi…“ Konečně se mi podařilo aspoň polknout. „Mohlo to být někdy kolem roku 1880.“
Někdo zaklel, ale já jsem neviděla, kdo to byl.
Dělala jsem, co jsem mohla, abych veškerou pozornost soustředila na Konzulku. Žár Mirceova těla
a hrůza z toho, co jsem mu provedla, mi v hlavě způsobovaly hrozný zmatek. Ve snaze mě ovládnout
soupeřily pocity vášně a viny, ale velice silně se tam prezentoval i strach. Zle se mi svíral žaludek.
Konzulka se netvářila laskavě. „Když jsi zmizela, geis se stal latentním, protože se bez tebe nedokázal
dokončit sám,“ přemýšlela nahlas. „A když jste se vy dva potom potkali znovu, byla jsi ještě dítě – příliš
mladá na to, aby se projevil. Ale potom jste se setkali jako dospělí, aktivoval se a jeho moc začala sílit.“
Podařilo se mi přikývnout. Mircea mi hladil ruku, aby mezi námi zachoval kontakt, přejížděl mi po
zápěstních kůstkách a palcem mi masíroval dlaň. Potom to ale vystupňoval a přejížděl mi rukama po paži
nahoru a dolů, jako by toužil po větším kontaktu. Na všech místech, kterých se dotkl, za sebou zanechával
něco jako pocit tekutého potěšení. Vsakoval se mi do kůže a způsoboval takovou závrať, jako by jeho
doteky byly omamné, což možná byly. Netušila jsem, jak to kouzlo působí, stačilo mi jenom vědomí, že je
v tom, co dělá, sakra dobré. Chtěla jsem tam jen zůstat navždycky, aby kolem nás geis plynul jako oslnivý
vodopád. Věděla jsem, že to není skutečnost, že jsem jenom očarovaná kouzlem, které muselo dlouhou
dobu čekat, bylo ale velice těžké na to myslet. Kdy v životě něco takového ucítím znovu? Měla jsem na to
čtyřiadvacet let reality, ale tomuhle jsem se nikdy ani nepřiblížila. Copak si takový dobrý klam
nezasloužil trochu pozornosti? Mé tělo na tuto otázku odpovědělo zvučným ano. Akorát, zašeptal ve mně
jakýsi tenoučký hlásek, o tohle tu ve skutečnosti nejde, že? Nejen že si zasloužil tu trochu pozornosti, ale
on si ji zasloužil celou, protože to bylo přesně to, co kouzlo vyžadovalo.
A to právě mít nemohl.
„Kouzlo ovládá osoba, která je uložila,“ říkala Konzulka. „Ale tys ho nechala bez dozoru víc než jedno
století.“
„Ne úmyslně!“
Nakrčila dokonalé obočí a zopakovala neoficiální upírský kodex. „Hovoříme o výsledku, ne o úmyslu.“
Co se týče takových věcí, jsou upíři velice praktičtí.
Výsledek dané akce je vždycky důležitější než to, jestli byla nějaká škoda způsobena úmyslně. Výsledek
mé akce byl katastrofální.
„A co to původní kouzlo – to, které uložil Mircea na mě?“ tázala jsem se zoufale. „Když ho ze mě sejme,
možná… jeho účinky zeslábnou.“ A nám to získá víc času na to, abychom našli toho mága, který by
dokázal sejmout duplikát.
„To už jsme vyzkoušeli, Cassandro,“ informovala mě Konzulka trpělivě. „Kouzlo se ukázalo být
pozoruhodně… odolným.“
„Nezlomí se?“ Zkusila jsem nad tím přemýšlet, ale kvůli Mirceovi jsem mohla na nějaké hlubší
přemýšlení zapomenout. Pak jsem zkusila z jeho objetí vyklouznout jenom na tak dlouhou dobu, abych si
pročistila hlavu, ale Mircea vyrazil neartikulovaný protest a přitáhl si mě blíž.
„Nezlomí,“ řekla Konzulka mírně.
Věnovala jsem jí pohled, kterým jsem ji chtěla zpražit, a bylo mi jedno, jak hloupě takový čin působí.
Jestli totiž chtěla pomoct Mirceovi, šla na to hodně špatně. Podle Casanovy kouzlo roste rychleji, když
jsme s Mirceou blízko sebe, a my jsme se o moc blíž, než jsme momentálně byli, už asi dostat nemohli.
Brzy oba přestaneme myslet na cokoli jiného. Což znamenalo, že už nezbude nikdo, kdo by zastavil Myru.
Začalo mi docházet, jak snadno by se mé vidění mohlo vyplnit.
Chvilku jsem uvažovala o tom, že bych se Konzulce pokusila situaci vysvětlit, ale pochybovala jsem, že
by mi věřila. Nemohla jsem nabídnout žádné důkazy, a upíři nejsou zrovna proslulí tím, že by něčemu
věřili jenom na dobré slovo. Trochu jsem se pohnula, abych se na chvilku skryla před jejím ostrým
pohledem, a zahleděla jsem se do očí Mirceovi. Myslel na to, že má vzít tu botu, což znamenalo, že mu
v určitém bodě muselo dojít, co se stalo. Doufala jsem jenom v to, že je ještě dost vnímavý na to, aby
pochopil, co mu musím říct.
„Myra,“ artikulovala jsem rty. Mágové byli mimo doslech, a bez magie nemohli používat svůj vylepšený
sluch. Zato upíři mohli veškerou řeč slyšet zřetelně.
Mircea na mě dlouhý okamžik tupě zíral, až jsem skoro viděla, jak se mu v hlavě skládají kousíčky
dohromady. Nevěděla jsem, nakolik mi rozumí, ale byl se mnou ve chvíli, kdy jsme se s Myrou potkali
poprvé. Věděl, že se mě pokusila zabít a že potom utekla. A taky mě slyšel o ní mluvit jménem v Londýně,
pokud si tedy dokázal po takové době pamatovat takový drobný detail. Upřímně jsem o tom pochybovala.
Zřejmě by si domyslel, že chce provést stejný trik, ale už ne to, že je jejím novým cílem on. A já jsem mu
to nemohla nijak sdělit. Ne že by mohl něco udělat, i kdyby to věděl. Mircea by se sice mohl sám ubránit
v současnosti, kdyby byl předem varován, ale Myra na něj mohla zaútočit v minulosti. Skutečnost, že byl
ještě naživu, představovala důkaz toho, že zatím neuspěla, ale pokud nezůstanu příčetná na dobu nutnou
k tomu, abych ji zastavila, už to nemusela být pravda dlouho. Historie by se přepsala tak, že by z ní
Mircea zmizel. A Myra by byla Pýthií. Po dlouhé době, která mi připadala jako rok, Mircea nepatrně kývl
hlavou. „Dvě minuty,“ řekl tiše. Zmateně jsem na něj zírala, než mi došlo, co to znamená. Sděloval mi,
kdy vyprchá účinek nulové bomby. Chtěl mě nechat jít.
Nevěřícně jsem na něj civěla. „A co ty?“ pohybovala jsem rty. Zavrtěl hlavou. Nebylo mi jasné, jestli to
mělo znamenat, že mi s takovou omezenou komunikací nedokáže odpovědět, nebo že nechce, abych to
věděla. Uvědomila jsem si, že jeho ruce držím tak silně, že kdyby to byl člověk, měl by modřiny.
Bolestivý výraz mu ale po obličeji přelétl až tehdy, když jsem ho pustila. Sama jsem ucítila echo,
fyzickou bolest způsobenou přerušeným kontaktem, a musela jsem se nutit k tomu, abych se ho nesnažila
znovu navázat.
„Musíš jít,“ řekl tiše.
Polkla jsem. Pro mě byl druhý geis nový, Mirceu ale ovládal celé století. Jestliže jsem já cítila tohle,
když kouzlo mělo jen jediný den na to, aby do mě zabořilo své spáry, co asi prožíval on? I kdyby měla
Konzulka pravdu a geis by se po návratu do mé doby zmírnil, pořád by existoval a během let by pomalu
dozrával. Soudě podle jeho reakce, když se kouzlo probudilo, bylo velice pomstychtivé. Mučila mě
jenom samotná myšlenka, že bych ho do toho očistce vrátila, ale copak jsem měla jinou možnost? Musela
jsem to vyřídit s Myrou, jinak jsme byli oba mrtví, ale nemohla jsem ho vzít s sebou a riskovat
prodlouženou expozici. Pohlédla jsem na něj a svou lítost jsem vyjádřila alespoň výrazem v obličeji. „Já
vím.“
Zavřel oči a na dlouhý okamžik mě objal pažemi. Přitáhla jsem ho k sobě a políbila – a bolest okamžitě
ustala. Dokud jsme byli v těsném kontaktu, byl geis spokojený a já jsem věděla proč. Skoro jsem cítila,
jak pouto mezi námi zesiluje; kdekoli jsme se dotkli, energie šťastně bzučela. Teď byl spokojený, ale co
se stane, až odejdu? Když jsem dorazila, cítila jsem jeho agónii, a pochybovala jsem o tom, že toto krátké
setkání jeho žádostivost ukojí nadlouho. Vlastně se to mohlo ještě zhoršit, asi jako když hladovějícímu
nabídnete jediný kousek chleba.
Mircea pomalu uvolnil náruč a odtáhl se. Čekala jsem ji, ale stejně mě ta bolest málem srazila na
kolena. Nějak se mi podařilo udržet na nohou, ale výkřik agónie jsem potlačila jenom částečně. Ze středu
mého těla vyzařovaly vlny šoku, které mnou silně otřásaly, a ruce jsem měla studené jako led. Pod
náporem touhy, kte​rá mnou otřásala, jsem shrbila ramena, a abych mu zabránila si mě k sobě přitáhnout,
zkřížila jsem ruce na prsou.
Casanova to podal tak, že pouto narůstá zvolna a po dlouhou dobu se postupně rozvíjí. To naše tak ale
ne​účinkovalo. Možná proto, že už nebylo nijak nové, aspoň tedy na jedné straně, nebo možná proto, že se
omylem zdvojnásobilo. Věděla jsem jenom to, že je kruté. Mircea vedle mě stál dost blízko na to, aby to
vypadalo, že mě pořád drží. Bolest mi vyčistila hlavu jako čichací sůl, takže jsem pochopila proč. Sice
mohl být ochotný se mě vzdát, ale Konzulka to v plánu rozhodně neměla. Odmítla jsem přece stát se její
loutkou, ukradla jsem jí drahocenné předměty a na jejího vrchního vyjednávače jsem uvalila nebezpečné
kouzlo. To, že přinejmenším to poslední nebylo úmyslné, se z jejího úhlu pohledu jevilo jako nepodstatné.
Co pro mě asi má přichystáno pro případ, že by se mágům to kouzlo zlomit nepodařilo? Na základě
Myřiných akcí jsem to dokázala celkem snadno uhodnout. Skon svého strůjce přežívá jen několik málo
kouzel. A jestli jsem nehodlala být její ochočenou Pýthií, neměla žádný zájem na tom, nechávat mě
naživu.
Navázala jsem s Mirceou oční kontakt. „Najdu způsob, jak to zlomit,“ řekla jsem. Tentokrát jsem se ani
neobtěžovala šeptat. „Slibuju.“
Maličko se pousmál, ale oči měl pořád nekonečně smutné. „Je mi to líto, má milá.“
Konzulka taky něco řekla, ale to jsem už neslyšela. V jednu chvíli zavládlo v sále takové ticho, že byste
slyšeli spadnout špendlík; ve druhé už místnost naplnil kvílivý arktický vítr, který mě do obličeje švihal
mými vlastními vlasy. Na chvilku to přestalo, aby to pod stropem nabralo sílu předtím, než se to
proměnilo v tu nejhorší ledovou bouři, jakou jsem kdy viděla.
Bodavý brutální vítr ignoroval mě a malý prostor kolem mě. Možná se mé znamení konečně rozhodlo
probudit, ale neviděla jsem žádnou zlatavou záři ani charakteristický tvar pentagramu. Chránilo mě něco
jiného, a mně bylo i na chvíli jedno, co to je – hlavně, ať to tak zůstane. Všude kolem toho malého
ostrůvku klidu se rozpoutal chaos.
Mircea poodstoupil a já jsem zasyčela bolestí, když si geis uvědomil, že je něco špatně. Bez ohledu na
následky bych se ho klidně chytila znovu, ale v té vířivé bílé prázdnotě jsem ho neviděla.
„Mirceo!“ Zaječela jsem, ale můj hlas v ohlušujícím větru zanikl. Nevěděla jsem, co bych mohla udělat
jiného, tak jsem se skokem vrhla k Tomasovi. Ta oáza klidu šla naštěstí se mnou. Nezakryla ho úplně
a jeho zranění mi zabránila si na něj lehnout, ale omrzliny na dolních okončetinách byly asi tím
posledním, co mě trápilo.
Snažila jsem se nahmatat jeho pouta, ale neviděla jsem je, kromě toho zuřícího bílého světa jsem
neviděla vůbec nic. Do stolu hned vedle něco udeřilo. Pochopila jsem, co byl zač ten divný dunivý zvuk,
který se ozýval všude kolem nás. Vítr přinesl kroupy o velikosti bowlingových koulí, a protože byly
uvězněny jenom mezi čtyřmi stěnami senátní komnaty, nemohly si svou zuřivost vybít nijak jinak než tím,
že se odrážely od každé dostupné plochy. Jako bych byla uvězněná v pekelném pinballovém automatu.
Jestli Tomase brzy ne​uvolním, rozdrtí mu nohy, a já bych ho v žádném případě nikam odtáhnout
nedokázala. Musela jsem nás odsud dostat oba, abych našla Myru, i když jsem netušila, jak bych se s ní ve
svém současném stavu mohla utkat. Chtěla jsem se jen schoulit do klubíčka a čekat, až mě najde Mircea –
a věděla jsem, že jestli tam zůstanu, udělám to. Ať už mu odtáhnout se ode mě umožnila jakákoli síla, geis
byl silnější. Teď už by to nemělo trvat dlouho.
Tomase něco zasáhlo do pravé nohy, až se mu zatřáslo celé tělo. Co nejvíc jsem se natáhla, ale
nedokázala jsem mu ochránit nohy, aniž bych mu neodkryla hlavu, a nohy jsem mu nemohla k tělu
přitáhnout proto, že byly připoutané. Zkusila jsem nás odčasovat, ale i když jsem tentokrát něco ucítila –
takové slabé zatahání – stejně jsem se nikam nepřenesla. Pospěš, pomyslela jsem si zoufale.
Konečně se mi podařilo najít západky na Tomasových poutech a zrovna jsem je s cvaknutím otevřela,
když v místnosti najednou začalo být mnohem těsněji. Uprostřed sálu byl tetovací salon, tak blízko
zasedacího stolu, že skoro stál na nás. V hlavním okně pod blikajícím štítem se objevil Macův obličej,
napůl skrytý pod sněhem, i když byl ode mě jen několik metrů daleko. O sekundu později se z hlavního
vchodu natáhla paže pokrytá svíjejícími se motivy a popadla Tomase za nohu, přičemž s nacvičenou
lehkostí uvolnila pouto na pravém kotníku.
Jakmile Mac do dveří vtáhl Tomase, vrhla jsem se přes stůl za nimi. Salon přistál na impozantní řadě
schodů vedoucích na pódium, na kterém stál stůl, a proto byl nakloněný směrem ke mně. Kdyby se mi
podařilo přelézt ještě necelý metr, má pohybová energie by zařídila zbytek. Zrovna se mi podařilo sevřít
ruku, kterou mi Pritkin podával, když mě někdo chytil za kotník. Mé znamení – čert ho vem – ani neblaflo,
ale Šeba měla najednou plno práce. Mirceu ignorovala, buďto kvůli účinku nulové bomby, nebo proto, že
ho nevnímala jako hrozbu. Zato ten, kdo mě chytil, ať už to byl kdokoli, představoval něco jiného. Cítila
jsem, jak mi klouže po těle dolů, potom se ozvalo zavrčení velké kočky a překvapené vyjeknutí důstojné
vůdkyně Senátu. Šeba mi vyskočila z nohy, a o vteřinu později Konzulka mou nohu pustila.
„Dělej!“ Pritkin prudce zatáhl, a já jsem zbytek cesty přes kluzkou desku stolu přeletěla. Vkutáleli jsme
se dveřmi do salonu a já jsem najednou zase viděla. Ve​předu jsem neviděla Maca ani Tomase, ale
neměla jsem čas si tím lámat hlavu. Po Pritkinově výkřiku: „Můžeme!“ se celý dům začal otřásat.
V příštím okamžiku jsme už bláznivým cikcak kursem prolétali pevnou skálou uprostřed základů
MAGIC. Připadalo mi, že máme docela dobrý čas, ale měla jsem spoustu práce s tím, abych se držela
Pritkina, který jako o život svíral pult, takže to šlo dost těžko. Viděla jsem ale temnou šmouhu, řítící se
nově vytvořeným tunelem, a v dalším okamžiku se do divoce se kymácející místnosti vřítil Kit Marlowe.
Tvářil se smrtelně vážně a odhodlaně a vznášela se kolem něj taková aura nebezpečí, na kterou jsem si
z našeho krátkého setkání v dětství nevzpomínala. Toho večera si taky samozřejmě vychutnával Tonyho
nejlepší pohostinnost a nekrvácel z půltuctu zranění. „Ale kurva!“ slyšela jsem ucedit Pritkina. Sundal si
mě ze zad, pevně mi přitiskl ruce k okrajům pultu a zařval „Drž se!“ dost hlasitě na to, že mi to mohlo
roztrhnout bubínky. Potom mě pustil a prolétl přes místnost k Marlowovi.
Zaklesli se do sebe, ale bez magie zůstalo jenom u starodávného hrubého zápasu a čisté síly svalů. Oba
byli zhruba stejně stavění. Marlowe na mě něco zakřičel, ale já jsem ho neslyšela přes ten rachot, který
naše tunelování vytvářelo. Mě zase vlny bolesti, způsobené geisem, spalovaly natolik, že mi to bylo
jedno.
Čím víc jsem se od Mircey vzdalovala, tím horší to bylo; došlo to až k bodu, kdy jsem si skoro ani
neuvědomovala, co se děje. Slzy mě oslepovaly, žaludek mi svíraly křeče a dýchalo se mi čím dál hůř.
Vzpomněla jsem si, jak Casanova říkal, že lidé pod kletbou geisu raději spáchají sebevraždu, než aby dál
snášeli bolest z odloučení, a až teď jsem chápala proč.
Marlowe chytil Pritkina do kravaty a oba vrazili do pultu, až jsem už tak zesláblé ruce málem povolila.
Potom Pritkin upíra bodl do hrudi a pustili se. Ale mág, který vypadal omámený nedostatkem vzduchu, té
výhody nevyužil – stejně tak ani Marlowe. Zrovna si zachmuřeně vytahoval nůž z rány, když se salon bez
předchozího varování prudce zastavil. Koleny jsem bolestivě vrazila ze strany do pultu, a tentokrát jsem
se málem neudržela a přeletěla přes něj. Bylo mi to ale úplně jedno. Geis totiž najednou zmizel, ztratil se
jako zvuk z přehrávače, když někdo cvakne vypínačem. Zalapala jsem po dechu a zjistila, že se znovu
dokážu zhluboka nadechnout. Hlava se mi roztočila jednak přívalem kyslíku, jednak úlevou. Skoro
okamžitě jsem ale zaznamenala jiný pocit – hlad. Teprve podle něj jsem si uvědomila skutečnou sílu toho
pouta. Chtělo se mi smát i plakat současně. Úleva od bolesti taky přinesla konec tomu návykovému a vše
konzumujícímu potěšení. Okamžitě jsem ale začala toužit.
S pocitem podivné prázdnoty jsem na vratkých nohou obešla pult. Pak jsem se podívala z okna, ucukla
a musela se ohromeně podívat znovu. Pohled bohatě stačil na to, abych přestala myslet i na geis. Před
námi se nerozkládal žádný další pískovcový koridor, nebo dokonce prázdný pruh pouště. Místo toho jsem
viděla velkou louku porostlou vysokou trávou, která se v mírném vánku skláněla doleva. Podle výšky
slunce jsem odhadla, že je poledne, ale kvůli rozptýlenému světlu jsem to nedokázala říct přesně. V dáli
se táhl hřeben modrých rozeklaných hor s vrcholky pokrytými sněhem, ale vánek, který dovnitř pronikal
dveřmi salonu, byl teplý a přinášel slabou vůni lučního kvítí. Bylo to nádherné.
Mac ostražitě vystrčil hlavu zpoza závěsu, načež zavýskl čirou radostí. „No jo! A to říkali, že to nejde!
Leda hovno!“ Všimla jsem si, že se jeho znamení přestala pohybovat, zamrzla jako obyčejné tetování.
Konečně se mi rozsvítilo. Mac, ten bláznivý parchant, i s tetovacím salonem projel celým portálem
a přímo do Pohádkové říše.
Kapitola 10
Nechala jsem Maca a Pritkina, aby se o Marlowa postarali, a utekla jsem dozadu. Tomas ležel připoutaný
k polstrovanému stolu, používanému Macem pro tetování. Nevypadalo to, že by se mu leželo dobře, ale
aspoň to s ním neházelo po místnosti. Předtím jsem neměla čas, abych si jeho zranění všimla nějak víc než
letmo, ale teď jsem musela sevřít rty, abych na Jackovu adresu neřekla něco hodně sprostého. Pak jsem se
na to vykašlala a řekla jsem to stejně.
Tomas zasténal a zkusil se posadit, ale popruhy mu to nedovolily. To bylo stejně dobře, protože jinak by
z něj asi něco vypadlo. Jack ho rozřízl od bradavek po pupek jako exemplář k pitvě nebo zvíře, které chce
vykuchat. Zírala jsem na tu trosku, která kdysi bývala dokonalým tělem, a krev mi stydla v žilách.
Opravdu jsem si přála, aby ho Augusta tehdy dorazila.
Polkla jsem a zadívala se jinam, jednak jsem musela, abych se nepozvracela, a jednak proto, že jsem
musela najít něco, co by se dalo použít jako obvaz. Upíři mají úžasnou schopnost obnovy – jakkoli
příšerné ty rány byly, pravděpodobně si je časem dokáže zahojit. Hodně ale pomůže, když budou okraje
rány držet u sebe, a k tomu jsem potřebovala nějakou textilii – a hodně. Vykročila jsem ke kavalci
s povlečením a prostěradlem, se kterými by to snad šlo, ale potom jsem přes něco zakopla. Dopadla jsem
na kolena vedle nějakého tmavovlasého chlapa v jasně červené košili. Překvapeně jsem na něj civěla –
jak jsme mohli nabrat dalšího černého pasažéra, aniž bych si toho všimla? Když ale otočil hlavu,
uvědomila jsem si, že tam vlastně byl celou dobu. Jenom ne přesně v této podobě.
„Něco ti povim,“ řekl Billy, posadil se a oběma rukama si držel hlavu. „Takle blbě jsem se necítil od tý
doby, co jsem se zúčastnil tý chlastací soutěže s těma dvěma ruskejma parchantama.“ Zasténal a zase si
lehl. Opatrně jsem se natáhla a dloubla do něj prstem. Byl stejně pevný jako já. Zvedla jsem mu zápěstí
a zkontrolovala pulz. Pod prsty jsem cítila jasný a silný tep. Ruku jsem zase pustila a pozpátku jsem o pár
kroků odlezla, ale narazila jsem na další nemožnou věc. Na zádech jsem ucítila něco tvrdého, a když jsem
se ohlédla, uviděla jsem na podlaze ležet hnědooranžovou ruku.
Ta byla spojená s podobně zbarvenou paží, jež vedla k nahému torzu toho, co můj mozek konečně
identifikoval jako Pritkinova golema. Jenomže podle té barvy už nebyl hliněný.
Jemu jsem ani pulz zkoušet nemusela – viděla jsem, jak dýchá a jeho sice podivně zabarvená, ale jinak
dokonalá hruď se zvedá a klesá v normálním tempu. Anebo v takovém, které by bylo normální u člověka.
U něj to ale normální nebylo, protože přece šlo jen o velkou hromadou hlíny, oživlou díky magii. Jediný –
bezděčný – pohled mě informoval, že je taky anatomicky korektní, což předtím nebyl určitě, a že ho ten
někdo, kdo jeho přeměnu zařídil, obdařil docela štědře. V dalším okamžiku se mu prudce otevřely oči –
tentokrát skutečné – a velice zmateně si mě prohlížely. Mimoděk jsem si všimla, že jsou modré a že nemá
žádné obočí nebo řasy. Podle všeho neměl na těle vůbec žádný porost. Znovu jsem se podívala na
Billyho. Byl bledý a potřeboval oholit, čemuž se mu posledních sto padesát let dařilo vyhýbat, ale jinak
to vypadalo v pořádku. Prostě měl najednou zpátky své tělo, což bylo směšné, protože to už dávno
posloužilo jako žrádlo rybám.
„Co to sakra…?“ Cítila jsem, jak se podlaha pohybuje, a rychle jsem se rozhlédla. Žádnou další
Macovu bláznivou jízdu jsem nepotřebovala. Až po chvilce jsem si uvědomila, že vlastně nikam
nejedeme. Místnost se ale rozhodně otřásala, a já jsem se zrovna zamýšlela nad tím, jestli v Pohádkové
říši taky mívají zemětřesení, když se Billy s vytřeštěnýma očima a v záchvatu paniky posadil. Ohmatal si
hruď, vyrazil hlasitý výkřik a začal se plácat do hlavy, břicha a nohou, jako kdyby jeho tělo bylo nějakým
neznámým a děsivým hmyzem, který na něj vlezl. Vyskočil a začal tančit po místnosti, strhávat ze sebe
šaty a ječet. To jeho skotačení spolu s rotací místnost naštvalo golema, který zmatek vyměnil za strach.
Vytřeštil oči a rozevřel rty, aby vyrazil vysokofrekvenční výkřik, který v uších bolel mnohem víc než
Billyho jekot. Oběma jsem se vyhnula a dopotácela se na druhou stranu místnosti pro prostěradlo.
Roztrhala jsem ho na proužky a ovázala Tomasovi rány, jak jsem nejlíp dokázala, a golem s Billym zatím
pobíhali kolem, vráželi do věcí i do sebe navzájem, čímž jenom víc a víc děsili sami sebe.
Rozvázala jsem Tomase, předtím než do něj někdo stačil narazit, a stáhla jsem ho pod stůl. Zalezla jsem
za ním a přitiskla si ruce k uším, protože jsem měla strach, že každou sekundu začnou krvácet. Ať se s tou
krizovkou pro změnu vypořádá někdo jiný – já už nehraju.
Když se najednou utrhla půlka střechy, bylo mi jasné, že abdikace není řešení. Chviličku jsem venku
viděla jenom kus modré oblohy a několik žluťásků, což navodilo dojem, že za celou škodu může ten
drobný hmyz. Pak dovnitř nakoukla hlava o velikosti malého auta. Byla zelená a pokrytá zelenými
fluoreskujícími šupinami, dost velká na to, aby dospělého člověka dokázala slupnout na jediné kousnutí.
Z nozder se jí sice kouř nevalil, ale na to, abych poznala, co je zač, ani nemusel. Červené panenky
v oranžových očích se při pohledu na mě rozšířily jako kočce, která právě objevila nový druh myši.
Dírou ve střeše se protáhla hlava, zavěšená na neskutečně dlouhém krku, která rozevřela obrovské
čelisti. Vyjevily se rozeklané tmavožluté zuby. Ztuhla jsem, když jsem na tváři ucítila její dech, horký
a štiplavý, až se mi z něj rozslzely oči. V tu chvíli se golem dočista pomátl, a nahý a ječící proběhl
drakovi přímo před očima, takže se jeho oranžové oči místo na mě soustředily na něj. Proběhl skrz závěs
a drak ho následoval; jeho krk kolem mě proplouval jako řeka šupin. Pařáty se snažil ve střeše vyrvat
větší díru, aby se do ní celé obrovské tělo vešlo.
Vydrápala jsem se zpod stolu a narazila do Billyho Joea, který si roztrhal košili a škrábal se na holém
hrudníku, na kterém zůstávaly červené škrábance. „Billy!“ Chytila jsem ho za zápěstí, abych ho s sebou
stáhla pod stůl, ale byl rychlejší. Utekl do zadní části místnosti, k malým dveřím vedle kavalce, které
jsem nikdy neviděla otevřené. Ani teď nebyly. Měla jsem pocit, že jsou jenom na ozdobu, což ale Billymu
nedošlo. Zabušil na ně a začal cloumat klikou, kterou se mu nakonec podařilo úplně utrhnout. Zmateně
jsem na něj zírala.
Takového jsem ho neznala, a nebyla jsem si jistá, jestli existuje cokoli, co bych mohla říct, abych ho
uklidnila. Pak tu ještě byla ta věc, že v lidské podobě Billy měřil skoro metr osmdesát. Beze zbraně bych
ho k poslušnosti nepřinutila, a ty jediné, co jsem měla – pistole a náramek – by ho v této nové podobě
nejspíš zabily.
Z přední části krámku se ozýval nářek, nadávky a taky nějaké výbuchy, načež jsem zaslechla svist větru
a zvuk, jako když startuje stovka helikoptér. Zvedla jsem hlavu a uviděla draka, který se na svých
kožnatých křídlech vznesl do vzduchu, kde pištěl a škrábal se pařáty na tlamě. Chyběla mu půlka čenichu,
místo které měl kouřící díru, a v těch velkých křídlech, kterými vířil vzduch jako malý hurikán, měl
trhliny. O sekundu později už to stvoření zmizelo a nad klidnými zelenými poli odlétalo ke vzdáleným
lesnatým horám.
Billy se o dveře vyčerpaně opřel; prsty na rukou, kterými na dřevo škrábal, měl rozdrásané do krve.
Sice vzlykal v dlouhých a dýchavičných nádeších, ale už se nechoval jako šílenec. Chystala jsem se na něj
promluvit a zkusit ho přivést k rozumu, když závěsem proběhl Mac, následovaný Pritkinem a Marlowem.
S narůstající zuřivostí jsem si uvědomila, že upír není spoutaný ani nijak jinak omezený. Nejdřív ze všeho
si to namířil k Tomasovi.
„Pritkine! Zastav ho!“ Přeběhla jsem přes místnost, protože mág prostě zůstal stát na místě a nevěřícně
zíral na Billyho hmotnou podobu. Skočila jsem pod stůl z druhé strany a sevřela Marlowovo zápěstí, dřív
než stačil Tomase vytáhnout na světlo. „Jdi od něj!“
Zatvářil se překvapeně, což zřejmě taky byl. K smíchu bylo už jenom to, že si nějaký smrtelník myslel,
že by dokázal mistru upírovi pouhým držením za ruku zabránit v čemkoli, co se rozhodl udělat. Padla jsem
pozpátku k zemi a zvedla pěst s náramkem v naději, že to na zahájení akce stačí. Jestli to opravdu stačí,
jsem ale nikdy nezjistila, protože se vůbec nic nestalo. Zatřásla jsem rukou a zlostně se na pasivní stříbro
zadívala. Co s tím zase je?
„Naše magie tady nefunguje,“ řekl mi Marlowe laskavým hlasem. „Já Tomasovi neublížím, Cassie. Věř
tomu, nebo ne, ale já vám chci pomoct.“
Jasně, proto tam seděl a sledoval, jak ho kuchají. Marlowe si začal pověst budovat už v dobách
alžbětinské Anglie, kdy byl jedním z královniných špehů, a od té doby ji vylepšoval samými odpornostmi.
Jestli byl pravdivý jenom zlomek informací, které se o něm šeptaly, nechtěla jsem ho nikde poblíž
Tomase ani vidět. „Běž pryč,“ opakovala jsem a přemýšlela o tom, co udělám, až řekne ne. Místo
dohadování elegantně vyklouzl zpod stolu. Zkontrolovala jsem Tomasovy rány, ale nijak hůř nevypadaly.
Nepatrně pootevřel oči, a dokonce se mu podařilo trochu zvednout hlavu.
„Neslyším ho,“ pronesl nezřetelně a po tváři se mu rozlil výraz naprosté blaženosti. Pak oči zase zavřel
a hlava mu padla dozadu, kde se tvrdě setkala s podlahou.
Skoro se mi zastavilo srdce a zoufale jsem se snažila nahmatat pulz, který jsem ale samozřejmě najít
nemohla. O mém duševním rozpoložení zřejmě něco vypovídá už to, že jsem to vůbec zkusila. Zdálo se,
jako by omdlel nebo byl v transu, jistá jsem si ale být nemohla. Tony se kdysi ještě s jedním mistrem
účastnil tajného a nesmírně riskantního podvodu. Jeden z našich upírů přišel během takové malé války
o ruku a o polovinu vnitřností. Když ho přinesli domů, myslela jsem, že je mrtvý, ale Eugenie mi řekla, že
je v hojivém transu. Několik týdnů zůstal ležet, nehybný a nepohyblivý, až se jednoho dne posadil a zeptal
se, jestli jsme vyhráli. Doufala jsem, že Tomas je taky jenom v transu, takhle jsem toho pro něj moc dělat
nemohla. Upíři se prostě buďto uzdraví sami, nebo se neuzdraví vůbec – zase tolik lékařských ani
magických prostředků, které by v jejich systémech účinkovaly, neexistuje. Problémem bylo jenom to,
udržet ho v bezpečí na dost dlouhou dobu k tomu, aby měl šanci se vyléčit. Ohlédla jsem se po Pritkinovi.
„Proč není Marlowe spoutaný, nebo tak něco?“
„Protože ho možná budeme potřebovat,“ dostalo se mi zamračené odpovědi.
„Víš, kdo to je?“ ptala jsem se vztekle.
„Mnohem líp než ty.“ Odtrhl pohled od Billyho, který se teď jenom kolébal dopředu a dozadu, zatímco
nevidomě hleděl do zdi, a plnou sílu svého zraku soustředil na mě. Nebyl rozzlobený – už jsem si zvykla,
že bych přinejmenším tuhle reakci měla očekávat, ale nic bych si z ní nedělala.
Ale tohle bylo jiné. Byl nějak utlumený, jenom oči mu plály tak intenzivně, že vypadaly jako dva lasery.
Měl výraz predátora, který ví, že je ohrožen jeho vlastní život – smrtelně vážný a naprosto soustředěný.
„Dovol, abych ti vysvětlil situaci,“ řekl, a dokonce i mluvil a slova odsekával rychleji než předtím, jako
kdyby se počítala každá sekunda. „Dorazili jsme do Pohádkové říše, ale ne tak nenápadně, jak jsem měl
v plánu. Většina z naší magie nebude fungovat a nemagických zbraní máme jenom omezené množství.
Jeden z našich společníků je smrtelně zraněný, dva další na tom nejsou mentálně nejlépe. Aby to bylo
ještě horší, tak ten drak byl strážcem portálu, a protože se mu nepodařilo nás porazit, letěl pro posily.
Jestli už Světlí nevědí, kde jsme, brzy se to dozvědí. A my se z evidentních důvodů nemůžeme portálem
vrátit zpátky.“
„Vydá se sem Senát za námi?“ zeptala jsem, ale nebyla jsem si jistá, jakou odpověď chci slyšet. Pritkin
se zasmál, takovým spíš krátkým zavytím. Neznělo to pobaveně. „Ale ne, tedy alespoň ne do doby, kdy
budou moci požádat o pasy. Vstup do Pohádkové říše bez nich znamená riskovat rozsudek smrti. Jako
jsme to udělali my.“
„Chce tím říct, že v tom jedeme společně,“ dodal Marlowe. „Já jsem tu také bez pasu, a Světlí jsou
proslulí tím, že je výmluvy nezajímají. Jestli mě chytnou, můžu být zabit.“ Usmál se na mě. „Takže se
nesmím nechat chytit, a měl bych se snažit, aby nechytili ani vás.“
Mac si odfrkl. „Faktem je, že pohromadě jsme všichni ve větším bezpečí. Momentálně by nikdo
v Pohádkové říši sám nepřežil ani den.“
„To ne,“ pokrčil rameny Marlowe. „Smím v prvním přátelském gestu navrhnout, abychom tento prostor
opustili, co nejrychleji je to možné? Zbývá nám jenom velice málo času.“
Pritkin zvedl Billyho za ruce a vlepil mu pořádnou facku. „Je v pořádku. Jestli nás Světlí najdou, buďto
nás zabijí na potkání, nebo za nás budou chtít po Senátu nebo Kruhu výkupné.“ Billy se mu po druhé ráně
pokusil facku vrátit, ale Pritkin mu zablokoval ruku a surově mu ji zkroutil za zády, načež ho postrčil ke
mně. „Získej kontrolu nad svým služebníkem,“ řekl stručně. „Já se postarám o toho svého. Potom
vyrazíme.“
Několik příštích minut jsem strávila tím, že jsem si od Maca nechala zkontrolovat své znamení, zatímco
jsem se snažila uklidnit nesmírně vyděšeného Billyho Joea. „Co tě tak štve?“ zeptala jsem se, když se
utišil natolik, aby aspoň poslouchal.
„Vždyť máš tělo,“ zlehka jsem ho štípla do ruky a on jako velké dítě ucukl. „Copak to není to, cos
vždycky chtěl?“ Pokud jsem si pamatovala, vždycky si velice dobře užíval, když si vypůjčil to mé. Billy
se pořád tvářil vyděšeně, ale do tváří se mu už vrátila barva. Pak se bez varování naklonil a políbil mě na
rty. Ucukla jsem a vlepila mu facku, která byla kvůli šoku tvrdší, než jsem chtěla, ale on se jenom zasmál.
Zatímco se rukama opatrně dotýkal poštípané tváře, ořechově hnědé oči se leskly neprolitými slzami, ale
stejně se tvářil nad​šeně. „Je to pravda, skutečná pravda,“ pronesl ohromeně, a potom vytřeštil oči a začal
se prohrabovat Macovým batohem. Vytáhl si pivo a svíral ho, jako by právě našel poklad z ryzího zlata.
Nebylo otevřené, takže po něm šmátral a snažil se korunkový uzávěr odstranit holýma rukama.
„Ty to nechápeš, Cass,“ řekl s očima skoro horečnatýma. „Jasně, čas od času ti hlídám tělo, ale to
nebylo úplně jako doopravdy, víš? Jako by všechno bylo zalepený fólií a já jsem se mohl dotýkat jenom
něčeho, ochutnávat jenom něco.“ Vyrazil zklamaný výkřik a zkusil láhev rozbít o stůl, ten byl ale
polstrovaný, takže se odrazila.
Bylo jasné, že se neuklidní, dokud se nenapije. „Dej to sem,“ řekla jsem netrpělivě a on mi láhev podal,
ale ani na okamžik z jejího tmavohnědého skla nespustil oči. Otevřela jsem ji o kovovou spodní stranu
kavalce a on mi ji vytrhl z ruky a jedním lokem jí půlku vypil.
„Ach, můj bože,“ vydechl a padl na kolena. „Ježíši!“
Zrovna jsem mu chtěla říct, ať mě toho melodramatu ušetří, když mě Mac přerušil se situačním hlášením.
„Tvé znamení je v pořádku, takže to musí být tím geisem. Mívají sklony věci komplikovat, takže největší
rušení způsobují silnější kouzla. A ten dúthracht je tu asi ze všech nejsilnější.“
„Ale znamení předtím fungovalo, a kouzlo bylo uloženo někdy v době, kdy mi bylo jedenáct,“
protestovala jsem.
„To by mohl být důvod, proč sis ničeho nevšimla, protože jsi byla moc mladá na to, aby byl geis aktivní.
Tohle konkrétní znamení je vyrobeno tak, aby tvou auru obepínalo stejně jako rukavice ruku, ale aby ji
udrželo hezky pevně sevřenou, potřebuje nějaké stabilní pole. Aktivní geis se pokládá za závažnou
hrozbu, takže tvá přirozená obranyschopnost je neustále v pohybu, jak se snaží útočníka vypudit. Přitom
ale tvé umělé ochraně znemožňuje dobře vykonávat svou práci.“
Svitlo mi. „Tak proto Pritkin tak vyšiloval na Mirandu. Věděl, že když z něj nesejme geis, nemohl by mít
to tetování.“
Hned jsem začala litovat, že jsem vůbec něco řekla, protože mě Mac donutil to celé odvyprávět
a představa malé gargoylí samice, která drží Pritkina v šachu, mu přišla až hystericky legrační. Konečně
se mi ho podařilo vrátit k tématu, ale stejně mi neřekl nic, co jsem chtěla slyšet. „To máš jako chtít
nasadit rukavici malému děcku, které sebou pořád mele – proto děti obvykle nosí palčáky, Cassie. Jinak
by s jejich oblíkáním bylo zbytečně moc problémů.“ Znělo to, jako by Mac věděl, o čem mluví, a já jsem
se krátce zamyslela nad tím, jestli má nějakou rodinu. Dost možná někde existovali lidi, kteří by pro něj
truchlili, kdyby ho Pritkin nechal zabít.
„Takže to opravit nemůžeš?“
„Je mi to líto, Cassie. Zbav se toho geisu a já ho okamžitě zprovozním. Jinak…“
„Jsem v prdeli.“
„Vypadá to tak.“
Jako by tím chtěl potvrdit, kam celý můj den kráčí, Billy si tento okamžik vybral k tomu, aby pivo hodil
na podlahu, rovnou mně před boty. Ucukla jsem právě včas. „Billy! Co se to s tebou děje?“
Zasténal a posadil se. „Žaludeční křeče!“ zasípal. Vzdychla jsem a šla mu přinést sklenici vody.
„Vypij to,“ řekla jsem výhružně. „Máš úplně nový žaludek. Nikdo přece nedává pivo dětem, takže si
myslím, že ani ty žádné nedostaneš.“ Vzala jsem mu láhev, načež zaskučel ještě hlasitěji.
„No tak, měj srdce, Cass!“
Podržela jsem láhev kolmo a zatřásla jí tak, aby jantarová tekutina zašplouchala o stěny. „Koukej
zvednout zadek a pomoct mi s Tomasem, a já ti pak možná dám tohle.“
„V tom městě, do kterého míříme, je jedna hospoda,“ pronesl Marlowe mírným hlasem.
„Jak víš, kam jdeme?“ zeptala jsem se podezřívavě.
„Protože nemáme na vybranou.“ Billy se na upíra díval, jako by mu právě oznámil, že vyhrál v loterii.
„Pivo, pěkné holky – svým způsobem – a vynikající hudba, pokud si dobře vzpomínám.“
Billy vyskočil, jako by ho vystřelili z kanonu. „A kde teda ten chudáček nešťastný je? Měli bysme toho
kluka uložit někde v bezpečí, aby mohl odpočívat a uzdravit se,“ dodal ctnostně.
„Jaké město?“ zeptala jsem se Marlowa.
„Zdejší vesnice a hrad jsou obydleny Temnými bytostmi, z nichž některé v minulosti udělaly mým
špionům několik laskavostí. Ty většinou spočívaly ve sběru zpravodajských informací – špehují Světlé,
a mé kontakty mezi Světlými zase špehují je. Občas ale pomohli našim agentům v nesnázích – samozřejmě
za poplatek.“
„Ty špehuješ Pohádkové?“ zeptala jsem se překvapeně.
Marlowe se usmál. „Já špehuji všechny. Je to moje práce.“
„To proberete později,“ řekl Pritkin, který vystrčil hlavu za závěs. Golem stál vedle něj celkem klidně,
ale když se mu závěs otřel o ruku, ucukl. „Jestli nás Temní najdou předtím, než se dohodneme –“
„To je pravda,“ zamumlal Marlowe. S Billym vytáhli Tomase zpod stolu a přenesli ho do provizorních
nosítek, vyrobených z přikrývky. Když Marlowe přísahal, že Světlí upírům neublíží, nevěřila jsem mu, ale
Mac to potvrdil. Asi mají pravdu, řekla jsem si, když Tomas nezačal hořet, poté co sluneční paprsky
pronikly rozbitou střechou dovnitř a dopadly na něj.
Billy se chopil jednoho konce nosítek a Marlowe zvedl druhý. Spolupracoval tak ochotně, že jsem
raději šla vedle nosítek, abych zajistila, že Tomasovi neublíží, až se nebudeme dívat. Jako nosiče bych
preferovala někoho jiného, ale zase tolik možností jsme neměli. Pochybovala jsem o tom, že bych
polovinu Tomasovy hmotnosti dokázala odnést i na kratší vzdálenost, hlavně ne teď, kdy mě tížilo
pětadvacet kilo munice. Mac tvořil zadní voj a potřeboval mít volné ruce pro zbraně. Pritkin v čele naší
nesourodé skupiny měl zase plno práce s tím, aby svému služebníkovi zabránil zase začít šílet. Chudák
golem se třásl a neustále se vyděšeně rozhlížel, lekal se každého závanu větru, ptačího cvrlikání nebo
Billyho písně Jsem tulák a málokdy střízlivej, dokud mu Pritkin nepohrozil, že z něj zase udělá ducha,
jestli nepřestane. Jako by golem nikdy předtím nic takového neviděl – což asi neviděl, určitě ne lidskýma
očima – a nebyl si jistý, co je neškodné a co představuje hrozbu. Ani nevím, jaké smysly golemové
po​užívají, ale podle toho, jak zaječel, když na jeho holé hrudi přistál shluk polétavých semen pampelišky,
bych řekla, že asi ne těch stejných pět smyslů jako lidé.
Konečně jsme dopochodovali k začátku lesa, ale stopu sešlapané trávy, která se za námi táhla, bych
dokázala sledovat snad i já. Kdokoli se stopařskými schopnostmi by se při našem sledování ani nezapotil.
Hleděla jsem k temnému lesu před námi a doufala, že někdo má nějaký plán.
Další hodina se změnila ve zlý sen, ve kterém jsme se prodírali lesem, který byl sice krásný, ale taky
hrozně strašidelný. Třeba už proto, že ty několik staletí staré stromy, které obklopovaly Tonyho usedlost,
vedle něj vypadaly jako zákrsky. Po cestě do něj jsme prošli mezi dvěma obrovskými duby s kmeny dost
velkými na to, aby – kdyby byly duté – jimi mohla bez problémů projet auta. Samozřejmě by se kvůli tomu
musela napřed postavit nějaká rampa, protože kmeny začínaly vysoko nad hlavou, kde teprve končil
masivní kořenový systém, vyšší než většina domů. Stály tam jako stráže u hradní brány, s lišejníkem
zarostlými větvemi vztyčenými jako na pozdrav – nebo pro výstrahu. Zdálo se, jako by propletené kořeny
všech stromů končily ve stejném bodě, aby tvořily jakousi stezku pro toho, kdo o ní věděl. Když jsme se
prodírali mořem ostružin a hustého podrostu, něco se mi otřelo o rameno. Na chvilku jsem si myslela, že
vidím, jak se po mně natahuje zkroucená ruka s baňatými klouby a s nepřirozeně dlouhými prsty. Strachy
jsem poskočila, než mi došlo, že jde o nízko rostoucí větev obrostlou lišejníkem, který jsem na kůži
vnímala jako něco vlhkého a lepkavého.
Ještě horší bylo, jak to tam páchlo. Louka byla teplá, svěží a plná květin, ale tady jsme žádnou
příjemnou vůni zeleně necítili. Les byl zatuchlý a plesnivý, ale pod tím jsem cítila ještě něco horšího –
kyselého a slabě nahnilého. Přemýšlela jsem o tom, zatímco jsme se jím prodírali, a nakonec mi to došlo.
Připadala jsem si jako v přítomnosti někoho v posledním stadiu nemoci. Bez ohledu na veškerou hygienu
se kolem nich vždycky vznáší takový mdlý pach, který není cítit jako cokoli jiného. Ten les páchl smrtí –
ne takovým tím rychlým krvavým koncem uloveného zvířete, ale dlouhou a vleklou chorobou někoho,
koho smrt plíživě sledovala hodně dlouhou dobu. Ta louka se mi líbila mnohem víc.
Přitiskla jsem se blíž k Tomasovi, který byl naštěstí pořád v bezvědomí, a snažila jsem se nevypadat tak
vyděšeně, jako jsem se cítila. Na tom lese ale bylo něco nepřirozeného. Bylo to tím šerem, který dodával
zdání trvalého soumraku, a také jeho stářím, které nás tlačilo dolů jako gravitace a které se nějak zvýšilo
hned potom, kdy jsme sešli z louky. Nedokázali jsme ani začít odhadovat, jak staré některé ty stromy jsou,
ale kdykoli jsem si myslela, že už nemůžou být vyšší, nějak se jim to podařilo. Můj unavený mozek navíc
v obrazcích jejich kůry viděl obličeje – takové ty staré a scvrklé, s houbami ve vlasech, s vousy
z lišejníků a se stíny místo očí.
Marlowe se několikrát pokusil zahájit rozhovor, ale já jsem ho ignorovala, až to nakonec vzdal. Musela
jsem myslet na jiné věci, například jak mám najít Myru a co s ní asi udělám, až ji najdu. Když už jsem tu
byla, chápala jsem, proč si pro úkryt vybrala zrovna Pohádkovou říši. Bylo to úplně nové hřiště, navíc
takové, o kterém jsem vůbec nic nevěděla. Pokud je má síla nespolehlivá, bude hodně těžké se k ní dostat
dost blízko na to, abych spustila past. Neměla jsem potuchy, kolik spojenců tu má. Když jsem viděla, co
se stalo s Macovými znameními, už jsem těm zbraním ze Senátu nevěřila tak jako předtím. Co když
v tomhle novém bláznivém světě nebudou fungovat?
Náladu mi nezlepšovaly ani úvahy na světštější téma, jako třeba, jak strašně těžký ten zatracený kabát je,
jak moc ráda bych se vykoupala a jak moc chci vidět Mirceu. Touha se nijak nezmenšila, a i když byla
snesitelná, legrace to nebyla. Takhle se asi na konci dvanáctihodinového letu cítí člověk, který denně
vykouří tři krabičky. Jenomže pro mě se na obzoru žádná úleva nerýsovala.
Konečně jsme se zastavili, abychom si oddechli. Koruny stromů čechral vítr, ale dole u země jsme měli
potíž se vůbec nadechnout. Billy, který celou cestu nadával, jak je Tomas těžký, brblal, že už
pochodujeme celý den, ale ve skutečnosti to byla teprve hodina. Svlékla jsem ze sebe ten olověný mučicí
nástroj, do kterého mě Pritkin uvrtal, což mi trochu ulevilo, ale nedostavil se žádný větřík, který by mi
osušil propocené oblečení. Stála jsem ohnutá s rukama na kolenou, vyčerpaně a namáhavě jsem dýchala
a pot mi po tváři stékal na spadané listí na zemi; tehdy jsem to uviděla: první důkaz toho, že opravdu jsme
v začarovaném lese. Z cestičky se jeden kořen stromu, který díky jasně červenému lišejníku vypadal jako
šupinatá paže, přemístil tak, že končil na zemi přímo pod mým nosem. Překvapeně jsem vykřikla
a uskočila, ale potom jsem sledovala, jak dosucha vysál všechny listy, na které dopadl můj pot.
„C-co to je?“ Znovu jsem ustoupila, protože se kořen přiblížil a začal se mezi listy prohrabovat jako
prase, když hledá žaludy. Neviděl mě, ale dobře věděl, že tam jsem.
„Špion,“ ozval se za mnou Marlowův rezignovaný hlas. „Věděl jsem, že se jim nedokážeme vyhnout, ale
doufal jsem, že to potrvá trochu déle.“
„Čí špion to je?“
„Temných,“ odpověděl Pritkin, který se k nám přidal. „Je to jejich les.“
„S velkou pravděpodobností,“ souhlasil Marlowe. „Ale já jsem se měl k našim spojencům dostat
předtím, než –“
„Ty nikam nejdeš,“ přerušil ho Pritkin. „Dej mi nějaký průkaz, a já to udělám.“
„Kam že jdeš?“ zeptala jsem se, ale nikdo mě neposlouchal.
„Oni tě neznají,“ protestoval Marlowe. „V nebezpečí budeš, i když ode mě budeš mít průvodní dopis.“
Pritkin se hořce pousmál. „Já to risknu.“
Mac si odkašlal. „Možná by bylo nejlepší, kdybych šel já,“ nabídl. „Ty máš dost práce už jenom s tím
držet v lati tohohle“ – ukázal na golema, který s výrazem údivu ve tváři přejížděl rukama po kmeni
nejbližšího stromu – „a mě on nezná. Jestli se kvůli něčemu zase zblázní, nemůžu zaručit, že ho dokážu
zvládnout.“
„Ten jde se mnou.“
„Ale teď ti v boji moc užitečný nebude,“ pronesl Mac pochybovačně.
„My nebudeme bojovat. Předpokládám,“ obrátil se Pritkin ke mně, „že tu asi chceš zůstat a pečovat
o něj?“ Sice jméno „Tomas“ nevyslovil, ale oba jsme věděli, koho myslí. Než jsem odpověděla, podívala
jsem se na Marlowa. Upravoval si obvazy ve vlasech, jako by mu způsobovaly bolest, a když si všiml
mého pohledu, usmál se.
„Ta bouřka mé hlavě neudělala moc dobře,“ vysvětloval a zlehka sebou trhl, jako by rukou narazil na
nějaké citlivé místo. „Napřed mi Rasputin rozrazil lebku, a teď tohle. Člověk by si myslel, že se někdo
bude snažit alespoň jednou zasáhnout nějakou jinou část mého těla, ale to ne.“
Já jsem se na oplátku neusmála. Marlowe možná opravdu cítil bolest, nebo se mě taky snažil přesvědčit
o tom, jak je slabý. Co se týče toho druhého, jenom marnil čas. Už jsem viděla dost zraněných upírů na to,
abych věděla, že dokud je při vědomí a může se hýbat, je smrtelně nebezpečný. Pro Tomase jsem toho
moc udělat nemohla, proto jsem chtěla aspoň dohlédnout na to, aby mu Marlowe neusekl hlavu. Ohlédla
jsem se na Pritkina a přikývla.
„Tak to si musím vypůjčit tvého služebníka.“
Jakmile jsme zastavili, Billy se změnil v hromadu zpoceného masa a teď se snažil stáhnout si botu
a strašně přitom nadával. Myslím, že k novému žaludku dostal i citlivé dětské nožky. „Jsi si jistý? Žádný
velký bojovník to není.“
„Chci ho jenom pro případ, že by se něco zvrtlo. Aby běžel zpátky a varoval vás.“
„To by zvládnout mohl.“ Dloubla jsem do Billyho. „Jdeš s ním.“ Samozřejmě nadával, ale nakonec nad
puchýři vyhrálo pivo, takže s odchodem souhlasil.
Marlowe napsal nějaký vzkaz na kousek papíru, který Mac vyhrabal mezi svými zásobami.
Přišlo mi trochu divné, že v Pohádkové říši píše zprávu na linkovaný papír propiskou, ale nikdo jiný si
toho asi nevšiml. „Nejsem si jistý, jestli tam mé kontakty pořád jsou,“ řekl Marlowe, když dopsal. „Tady
čas plyne jinak než u nás. Mí špioni sem někdy vstoupili v odstupu několika měsíců, ale dorazili ve stejný
den, nebo jindy zase uplynula celá desetiletí. Na ten vzorec jsme nikdy nedokázali přijít.“
„Nějak to zvládnu,“ řekl Pritkin, který v mém svlečeném kabátu hledal munici. Vylovil tři velké krabice.
Ani jsem se neptala, na co myslí, že potřebuje tolik nábojů. Nechtěla jsem to vědět. Svůj kožený kabát
vyměnil za tmavý plášť s kapucí a po krátkém zápasu se mu podařilo přinutit golema, aby si nechal obléct
jeho kabát. Jako maskování to moc neposloužilo, protože golem byl pořád oranžový, plešatý, dva metry
vysoký a bosý, bylo to ale lepší než nic.
„Neměl by tady zůstat?“ zeptala jsem se pochybovačně.
Pritkin neodpověděl, ale Marlowe se nepatrně po​usmál. „Jestli jim mág nepřinese žádný dárek, nikdy
nezíská audienci. Takový je protokol Světlých.“
„Dárek?“ Trvalo několik sekund, než mi to došlo. „Myslíš – ale to je otrokářství!“
„Ale on ve skutečnosti není živá bytost, Cassie,“ protestoval Mac.
Podívala jsem se na tu dětinskou postavu, která pomalu pomrkávala na to, jak jí Pritkin zapíná dlouhý
kabát. Zřejmě ho naprosto fascinovaly knoflíky, protože do nich neustále dloubal oranžovými, ale jinak
lidsky vyhlížejícími prsty. „Mně připadá docela živý,“ řekla jsem.
„Já si ho potom zase vezmu – teď ho potřebuji jenom k tomu, abych se dostal dovnitř!“ vysvětloval
Pritkin podrážděně. „Nebo bys mi raději nabídla svého služebníka?“
Billy se na mě v panice zadíval, a já jsem utrápeně vydechla: „Samozřejmě že ne.“
„Tak přestaň radit ve věcech, kterým nerozumíš,“ sdělil mi úsečně těsně předtím, než jejich trio zmizelo
mezi stromy.
Během několika příštích hodin se spiklo hned několik věcí, aby mi lezly na to, co zbylo z mých nervů.
Jednou z těch nejotravnějších byly volně se potulující kořeny, které mě všude pronásledovaly jako
krátkozraká štěňata. Byla jsem k smrti unavená, ale copak jsem si mohla na pět minut sednout? Sakra že
ne. Musela jsem si s místní flórou hrát na honěnou, zatímco mě fauna pozorovala.
Chvilku poté, co Pritkin odešel, to vypadalo, jako by se na okolních stromech shromáždili všichni ptáci
z lesa – orli, orlovci říční, sovy, a dokonce i několik supů – ale i několik menších savců. Kromě třepetání
křídel, jak se první diváci přemísťovali, aby udělali místo nově příchozím, nevydávali žádné zvuky. Pod
jejich společnou hmotností se po několika minutách začaly prohýbat menší větve, na kterých hřadovali,
nepraskla ale žádná. Vypadali strašidelně – jako diváci, kteří se shromažďují na nějaké představení.
Protože jsme nic zajímavého nedělali, napadlo mě, že show asi začne později, a to pomyšlení mi náladu
nijak nezlepšilo.
Stejně jako napětí z toho, že nemůžu udělat nic pro Tomase, nehybně ležícího na dece. Nejen že jsem mu
nemohla pomoct se zotavením – tedy pokud to bylo to, co právě dělal – ale nemohla jsem se k němu ani
přiblížit ze strachu, abych k němu nezavedla své kůrou obrostlé fanoušky. Když absorbovali pot, kdo ví,
co ještě jedli dalšího?
To nejotravnější ale byl Marlowův obnovený zájem o konverzaci. Počkal si, až Pritkin odejde
z doslechu, a s povzbudivým úsměvem se ke mně otočil. „Popovídejme si, Cassie. Jsem si jistý, že
dokážu zaplašit tvé obavy.“
Přeskočila jsem jeden kořen, který se mi pokoušel ovinout kolem kotníku. „Proč o tom jenom
pochy​buju?“
„Protože jsi nikdy neměla příležitost poslechnout si, jak se na celou věc díváme my,“ řekl s teplým
a chápavým úsměvem, po kterém se mi okamžitě zježily chlupy na krku. „Měli jsme si takhle promluvit už
předtím, ale když ses vrátila ze své cesty s Mirceou, nedala jsi nám k tomu příležitost.“
„Nemám ve zvyku zahajovat dialog s těmi, kteří mi vyhrožují smrtí.“
Marlowe se zatvářil překvapeně. „Nedokážu si představit, co tím myslíš. Já tě rozhodně zabít nechci
a totéž platí o všech členech Senátu. Vlastně je to přesně naopak.“
„Říkal jsi to samé i Agnes?“
Marlowovo obočí se v nepatrném zamračení spojilo. „Nejsem si jistý, jestli ti rozumím.“
Vytáhla jsem malý amulet, který mi dal Pritkin. Neřekl, že ho bude chtít zpátky, tak jsem ho potom strčila
do kapsy. Teď jsem s ním Marlowovi houpala před očima jako s kyvadlem. „Poznáváš to?“
Vzal ho do ruky a zběžně si ho prohlédl. „Samozřejmě.“
Užasle jsem na něj zírala. Kdyby Marlowe patřil ke spiklencům, kteří se na vraždě podíleli, zase takový
šok by to pro mě nebyl – přesně to odpovídalo jeho reputaci – ale takové přiznání jsem prostě nečekala.
Myslel si snad, že budu ráda, že odstranil Agnes, a uvolnil mi tak cestu k úspěchu?
„Je to medailon svatého Šebestiána.“ Vzal si ho z mých povadlých prstů. Mac se k nám přiblížil, ale
neříkal nic. Možná si taky myslel, že si vyslechneme přiznání. Jestli jo, musel být zklamaný.
„Takový jsem neviděl celé roky. Samozřejmě také nebyly zapotřebí.“
„Jak, zapotřebí?“ Mac měl ve tváři výraz, který mi připomněl Pritkina v nejpodezřívavějším
rozpolo​žení.
„Při moru, mágu,“ řekl Marlowe netrpělivě. „Šebestián byl svatým, o němž se věřilo, že je schopen
odhánět nemoci.
V mé době byly na kontinentu pořád oblíbené, většina jich ale vznikla ve čtrnáctém století během období
černé smrti.“
Sklonila jsem se, abych si ho líp prohlídla. „Takže to je amulet pro štěstí?“
Marlowe se usmál. „Něco takového. Lidé chtěli věřit tomu, že něco dělají pro ochranu sebe i svých
rodin.“
„Tak trochu ironie,“ řekla jsem. Mac přikývl, ale Marlowe se tvářil zmateně. „Nedávno ho někdo použil
pro něčí vraždu,“ vysvětlovala jsem.
Marlowe pozvedl obočí. Byl to první výraz, který jsem na něm viděla a nevypadal strojeně. „Pýthie byla
zavražděna?“
Mac ucedil jedno z Pritkinových sprostých slov. „Jak bys to mohl vědět, kdybys to sám neudělal?“ ptal
se vzrušeně.
Marlowe pokrčil rameny. „Copak tu mluvíme o někom jiném?“ Zamračeně tu věc obracel v rukou.
„Někdo ho rozřízl.“
„To my,“ řekl Mac a vytrhl mu ho. „Byl v tom arsenik!“ Poslední slovo pronesl tak, jako jím chtěl
Marlowa dorazit, ale upír nevypadal ani trochu ohromeně.
„No, samozřejmě že byl.“ Když si všiml mého nechápavého pohledu, vysvětloval: „Drcené žáby,
arsenik – dovnitř těchto věcí se dávala spousta různých věcí předtím, než je zaletovali. Myslelo se, že
odpuzují nemoci a přidávají medailonům hodnotu – a s tím samozřejmě i cenu.“
„Chceš říct, že v tom jed být měl?“ Podívala jsem se na Maca. „Jsi si jistý, že byla zavražděna?“
„Cassie – “ pronesl varovně. Bylo jasné, že to nechce rozebírat před Marlowem, já jsem ale nechápala
proč. Jestli byl Marlowe za smrt Pýthie odpovědný, tak to stejně už věděl, a jestli ne, možná by nám mohl
poskytnout nějaké stopy.
„Takový medailon byl nalezen vedle jejího těla,“ oznámila jsem Marlowovi. „Existuje nějaký způsob,
jak by ji mohl zabít?“
Zatvářil se přemýšlivě. „Nebezpečné může být cokoli, co přichází do kontaktu s pokožkou. Královnu
Alžbětu málem zavraždili tím, že jed vetřeli do hrušky jejího sedla. Sám jsem jednou zabil jednoho
katolíka tím, že jsem mu růženec namáčel do roztoku arseniku,“ dodal nonšalantně. Docela mě děsil, ale
přinejmenším se zdálo, že jsem oslovila toho pravého člověka. „Trvalo by dlouho zabít někoho takovou
metodou?“
„Zhruba hodinu.“
„A co třeba půl roku?“
Marlowe zavrtěl hlavou. „I kdyby jí někdo namočil náhrdelník do slabého roztoku a i kdyby měla ve
zvyku si s medailonem pohrávat, nevyšlo by to. Arsenik časem způsobuje zarudnutí a otoky pokožky –
toho by si všimla. Proto se postupná otrava obvykle provádí prostřednictvím jídla. Je to bez chuti a bez
zápachu a v malých dávkách jsou symptomy podobné otravě jídlem.“
„Jídlo pro ni ale bylo speciálně připravováno a důsledně ochutnáváno,“ řekl Mac. „A lady Femonoe
byla, co se týče jedů, extrémně opatrná. Možná byste dokonce řekli, že byla… no, ne přímo paranoidní,
ale –“
„To já jsem slyšel něco jiného,“ prohodil bodře Marlowe. Znělo to, jako by si povídal o nakupování.
„Říká se, že byla s věkem extrémně pověrčivá a že si kupovala všechny možné pochybné prostředky. Nůž,
o kterém věřila, že po průchodu nebezpečným jídlem zezelená, starodávné benátské sklo, které údajně
vybuchne, když se do něj nalije otrávená tekutina, pohár s bezoárem, zasazeným do dna –“
„Možná něco viděla.“ I Agnes byla jasnovidka, a hodně mocná. Otřásla jsem se. Jak strašné musí být,
když vidíte vlastní smrt, ale nedokážete tomu zabránit?
„Možná.“ Marlowe se na mě znovu usmíval, ale mně se to nelíbilo. „Ale pokud ano, tak jí to asi moc
platné nebylo. Což jenom potvrzuje to, co se tu snažím říct. Mágové tě neudrží v bezpečí o nic víc, než
dokázali uhlídat tvou předchůdkyni. Mohu tě ujistit, že my budeme efektivnější.“
Mac po upírovi střelil nepřátelským pohledem. „Neposlouchej ho, Cassie. Jestli s ním chceš mluvit,
nemusíš. Když jsem tu já, nemůže tě nutit.“
„Tím bych si nebyl tak jistý, mágu. Tvou pověst znám, ale většina tvé magie momentálně není k ničemu,
a má síla se nezměnila. Ne že bych vůbec uvažoval o tom, že bych Cassandru nutil k čemukoli proti její
vůli. Jenom si myslím, že by měla vědět, kdo její nově objevený spojenec je a co chce.“
„Nepleť se do našich věcí,“ řekl Mac zlověstným tónem.
„Ona to ale není jenom vaše věc, že ne?“ zeptal se Marlowe. „Má přece právo vědět, s kým se
zapletla.“
S nevinným výrazem se zase obrátil ke mně. „Nebo snad už víš, že Pritkin je hlavním zabijákem Kruhu?“
Kapitola 11
Mac se zakuckal obsahem láhve, ze které zrovna pil, a potom to v podstatě potvrdil. „Ale ne tady ani
teď!“ vykuckal ze sebe hned, když zase mohl popadnout dech. Marlowe se na něj ani nepodíval; oči měl
upřené jenom na mě.
„Chápu to tak, že je to pro tebe novinka,“ zeptal se.
„Povídej.“
„Cassie, přece nebudeš věřit něčemu, co ti někdo z nich říká! Jsou to samé kecy – “ začal Mac, ale já
jsem ho utnula.
„Na takové debaty jsem moc unavená, Macu,“ řekla jsem a únava, která se mi v hlase ozývala, byla
skutečná. Chtěla jsem si jen najít nějaký měkký kousek mechu, který nebude moc mokrý a na kterém
nebudou žádné pohyblivé dřevěné součástky, a tak dvanáct hodin se vyspat. Fyzicky i psychicky jsem se
nacházela na hranici vyčerpání, ani emocionálně jsem na tom nebyla nijak skvěle. Marlowe měl ale
pravdu – tohle jsem slyšet potřebovala. Jestli tomu uvěřím, nebo ne, to se rozhodnu později. Marlowe
druhou pobídku nepotřeboval. „Bylo nám divné, že k nám Kruh jako styčného důstojníka přidělil zrovna
lovce démonů. Existuje přece spousta expertů na upíry a mnozí z nich jsou mnohem… diplomatičtější, než
je John Pritkin. Podezřelé bylo i načasování, když Kruh odvolal svého původního styčného a místo něj
dosadil Pritkina jenom pár hodin předtím, než tě přivedli. Jako kdyby věděli, že přijdeš, a chtěli ho u toho
mít.“
„Doufali, že si mě splete s démonem a zabije mě,“ řekla jsem. Tahle novinka byla stará, Mircea na to
přišel už dávno. A skoro to vyšlo. O upírech toho Pritkin moc nevěděl, ale na démony byl expert. Některé
z mých schopností, hlavně to převtělování, mu přišly velice podezřelé.
„Tuhle teorii jsem slyšel, ale bylo by divné, kdyby Kruh prostě předpokládal, že uděláš něco, co
Pritkina zalarmuje natolik, aby na tebe zaútočil. Kdyby to všechno vyšlo tak, jak jsme plánovali – kdybys
neutekla a kdyby nás Tomas nezradil – mohl to být klidný večer.“ Své první setkání se Senátem bych takto
nenazvala, protože hned od začátku probíhalo všelijak, jenom ne klidně, ale nepřerušovala jsem. „Myslel
jsem, že by za tím mohlo být ještě něco,“ pokračoval, „a tak jsem začal s diskrétním vyšetřováním.“
„Ale ty nic nevíš,“ prohlásil Mac vehementně.
Marlowe pozvedl jedno obočí ve výrazu, jakým by se možná nějaký král díval na vesničana, který mu po
podlaze hradu trousí hlínu. „Právě naopak, já toho vím docela dost. Vím například, že Pritkin má na kontě
přinejmenším tisíc zabití, ale dost možná i víc. Vím, že je tím člověkem, na kterého se Kruh obrací, když
si chtějí být naprosto jistí tím, že ten dotyčný zemře. Vím, že je slavný tím, že pro zdolání kořisti používá
neortodoxní metody,“ věnoval mi užaslý pohled, „jako třeba, že s pomocí jedné značky najde druhou –“
Mac ucedil nadávku. „Neposlouchej ho, Cassie.“ Odmlčel se, aby mohl dupnout na kořen, který se mi
snažil ovinout kolem kotníku. Stáhl se do lesa, já jsem ale nepochybovala o tom, že se vrátí. Cítila jsem
silnou touhu po sekeře. „Ty možná neznáš nás, ale upíry znáš. Lžou častěji, než dýchají. John je dobrý
člověk.“
Marlowe se opovržlivě zasmál. „Tohle řekni jeho obětem!“ Pohlédl na mě, jako by chtěl mou reakci na
tuto novinku zhodnotit, ale mě zasáhl takový ten pocit slabosti, jaký se dostaví po příliš velké námaze
v hodně krátkém čase. Nedokázala jsem se přinutit k tomu, aby mě nějak zvlášť zajímalo to, jestli mě
Pritkin chce vidět mrtvou, nebo ne. Zrovna nová představa to ne​byla, vlastně jsem z téhle domněnky celou
dobu vycházela.
Začala jsem v Macově batohu hledat suché ponožky. Jedny jsem měla ve svém pytli, ale Mac se jejich
balením zřejmě neobtěžoval. To, že se člověk stýká s nesprávnými lidmi, může poznat i podle toho, že má
pivo, zbraně a asi tunu munice, ale žádné čisté oblečení.
Zdálo se, že je Marlowe trochu nesvůj z toho, že jeho šrapnel nezpůsobil takový rozruch, jaký čekal, ale
i tak pokračoval. „Ty ses klidně svěřila do Pritkinovy péče, ale přitom o něm skoro nic nevíš! Je
evidentní, že ho Kruh poslal, aby tě zabil.“
„Tohle je jasný příklad toho, co upíři dělají, Cassie!“ zaburácel Mac. „Slátají dohromady nějaké
polopravdy tak, aby sami vypadali čistí jako lilie, ale my ostatní jsme byli od hlavy k patě ve sračkách!“
„Potřebuje, abys mu pomohla najít tu druhou odpadlici,“ řekl mi Marlowe upřímně. Maca přitom
ignoroval. „Ale hned, až ji najde, budeš mrtvá. Leda bys nám dovolila, abychom ti pomohli my. Senát
chce jenom –“
„ – řídit každý tvůj pohyb!“ skočil mu do řeči Mac. „Já ti přísahám, Cassie, že John byl zděšený, když
zjistil, co má Kruh v úmyslu. Oni se v touze po moci úplně zbláznili! I kdyby bylo po jejich a ty i Myra
byste umřely, stejně si nemůžou být jistí tím, že se Pýthií stane ta jejich novicka. Na celém světě existují
stovky, dost možná i tisíce neznámých a necvičených jasnovidek. Co když moc přejde na jednu z nich?
A co když ji první najde Černý kruh?“
Zlehka jsem se pousmála. „Lepší je ten ďábel, kterého znáš, co?“ Mac se zatvářil trochu polekaně nad
tím, co mu uklouzlo, já jsem ale měla sklony mu uvěřit právě proto, že se nesnažil o plamenný projev
v můj prospěch.
Ohlédla jsem se po Marlowovi. „Mac má pravdu. Dnes byl za odpadlíka prohlášený i Pritkin za to, že
mě chránil, a málem ho přitom zabili. To mi připadá trochu extrémní na někoho, kdo mě jenom využívá.“
„Takovými taktikami je právě proslulý,“ řekl Marlowe s máchnutím ruky. Naléhavě se na mě zadíval
a z očí mu vyzařovala upřímnost. „Cassie, nemáme v úmyslu s tebou manipulovat. Naším cílem je
nabídnout ti alternativu toho, nechat se ovládnout mágy. Takový byl osud všech Pýthií po celé generace, ty
tak ale dopadnout nemusíš. My ti můžeme –“
Zvedla jsem ruku, jednak proto, že jsem to nechtěla slyšet, ale taky proto, abych Maca, který nebezpečně
rudl ve tváři, zastavila předtím, než vybuchne. „Nech si to, Marlowe. Já pravdu znám. A nemám v úmyslu
se nechat ovládat vůbec nikým.“
„Víš jenom to, co ti řekli,“ odpověděl naléhavě. „A budeš potřebovat spojence, Cassie. Žádný velký
vůdce nikdy nevládl sám.
Alžběta je v historii známá jako úžasná královna, což také byla, ale jednou z jejích hlavních schopností
bylo to, že si uměla vybrat lidi, kteří jí radili. Byla skvělá proto, že skvělí byli lidé kolem ní. Nemůžeš
zůstat izolovaná. Takto nebudeš moci pracovat. Z dlouhodobého hlediska –“
„Dlouhodobé hledisko mě zrovna teď nezajímá, Marlowe. Jenom se snažím přežít den.“
„Ale časem začneš chápat, že spojence potřebuješ, a Senát tu pro tebe bude pořád. My s tebou na rozdíl
od mágů chceme pracovat, ne řídit každé tvé rozhodnutí.“
„Ehm, ehm… A proto na mě Mircea uvalil dú​thracht?“ V celém tom případu nebylo moc věcí, kterými
bych si byla jistá, ale tohle bylo jasné. Geis se nepoužívá k poradám, používá se pro kontrolu. Marlowův
výraz prozradil, že to ví.
„Najdeme nějaký způsob, jak to zlomit,“ slíbil. „A mezitím ti Senát nabízí svou ochranu.“ Protočila jsem
panenky a Mac si odfrkl.
„Jasně,“ řekl opovržlivě, „stačí místo slova vězení dát ochrana a –“
„Možná by ses mohla zamyslet nad tím,“ pokračoval Marlowe hladce, „že tě Senát v minulosti
ochraňoval, i když Mirceovi selhal úsudek. Naopak fakta nabízejí jenom jeden možný závěr: mágové
chtějí na Pýthiině trůně svou kandidátku, a aby ji tam dosadili, nezastaví se před ničím – včetně tvé
smrti.“
„Další lež!“ vyskočil Mac.
Vypadal tak rozzlobeně, že by klidně Marlowovi vystartoval po krku, ale nedostal šanci. Zaslechla jsem
šustivý zvuk, a než jsem stačila zamrkat, ty kořeny, které mě celou dobu obtěžovaly, se pevně obtočily
kolem Maca. Snažil se něco říct, ale já jsem tomu nerozuměla. Během několika sekund jsem pod vrstvou
kořenů, obepínajících ho jako lana – některé byly silné jako má ruka – viděla jenom jeho rozčilené oči.
Podle všeho byl jakýkoli boj zbytečný, on to ale stejně zkoušel.
Marlowe se ocitl ve stejné prekérní situaci, on ale seděl klidně a nijak se nesnažil odporovat. Všimla
jsem si toho, že i když je Marlowe silnější než Mac, není spoutaný tak pevně; kořeny mu dosahovaly
jenom k hrudníku. Čím víc se jim člověk bránil, možná tím pevněji ho svíraly. Následovala jsem jeho
příkladu a doufala, že mě budou ignorovat i nadále. Potom jsem si uvědomila, že kořeny nejsou jediným
problémem.
„My nejsme špioni,“ řekl Marlowe nahlas, ale podle všeho nazdařbůh.
„Jste v naší zemi bez povolení,“ zazněla odpověď. „Proto jste tím, čím my řekneme, že jste.“
„Kdo jste?“ dožadoval se něčí pánovitý hlas. Zpoza Marlowa vylétlo panence podobné stvoření
a zastavilo se mi před obličejem. Byla asi šedesát centimetrů vysoká, měla husté a neupravené zrzavé
vlasy a velká jasně zelená křídla. Chvilku trvalo, než jsem si ji zařadila jako tu vílu, kterou jsem asi před
týdnem potkala u Danta. Tehdy byla vysoká asi jenom dvacet centimetrů, ale určitě jsem si ji nemohla
splést s nikým jiným. Byla první obyvatelkou Pohádkové říše, kterou jsem kdy viděla, a proto mi uvízla
v paměti.
„Neříkej jí, jak se jmenuješ!“ varoval mě Marlowe naléhavě. Víla se na něj zamračila, a najednou se mu
mezi rty vplížil velký sukovitý kořen. Je dobře, že upíři nemusí dýchat, protože ho vzápětí následovaly
další kořeny, které se mu kolem obličeje ovinuly tak hustě, že jsem viděla jenom čupřinu hnědých kadeří.
Umlčely ho tak efektivně, že nebylo pravděpodobné, že bych se od něj dočkala nějaké další pomoci.
„Jsem Pýthie,“ řekla jsem s tím, že titul možná bude lepší než jméno. Pokud totiž vím, ten není možné při
zaklínání použít. „My už se známe, potkaly jsme se u Danta, jestli si –“
„Tak za tohle mě čeká velká odměna,“ řekla a úplně ignorovala můj pokus vytěžit něco z naší krátké
známosti. „Chopte se jich!“ Zpoza stromů vyrazila velká skupina podivně zarostlých věcí s obušky a kůží
potaženými štíty v rukou. Ani nevím, proč se s těmi zbraněmi vůbec namáhali – smrad, který z nich ve
vlnách vycházel, dokázal sám o sobě znehybnit úplně každého.
Ke mně se seběhl párek takových divných věcí: jako by se dva ohavné stromy vykořenily a rozhodly se
vyjít na procházku.
Bližší z nich měl více či méně lidskou podobu, pokud by lidé běžně bývali metr dvacet vysocí
a přinejmenším stejně tak širocí. Vlasy měl ale v barvě mechu na kořenech, jasně rudé i přes tu špínu,
kterou v nich měl, a oči měl ve stejném odstínu močůvkové žluti jako zuby. Kůži měl drsnou a plnou
dolíčků, jako stará kůra, a barvou přesně ladila s jílovitou lesní půdou. Místo oděvu měl jenom malou
bederní roušku z dubových listů, ta se ale skoro ztrácela v záhybech jeho obrovského břicha.
Jeho kolega ho asi o metr přerůstal, ale nebyl ani z poloviny tak široký. Tomu zase ke kolenům spadaly
špinavě šedé vlasy se vzhledem i hustotou tilandsie šedé. Na neskutečně dlouhých pažích, pokrytých
zelenošedou kůží, se rýsovaly šlachovité svaly. Jeho tělo spíš než něco živého připomínalo rozeklaný
kmen stromu, protože na něm měl spoustu sukovitých výběžků jako zakrslých větví. Místo oblečení na
sobě měl dlouhé provazce špinavého šedivého mechu a několik listů kapradí, které mu podle mě rašily
přímo z kůže.
Přitiskla jsem si ruku k nosu a přála si, abych ani já nemusela dýchat. „Co jsou zač?“
„Temní,“ podařilo se Marlowovi říct. „Obři a duboví muži.“ Kořeny se zase stáhly stejně rychle, jako
se předtím vyrojily, a uvolnily ho až po ramena. Proč, to mi došlo až tehdy, když jeden třímetrový obr
vykročil vpřed a kyjem o velikosti menšího stromu ho praštil do spánku. Marlowe vzdychl. „Vždycky to
musí být do hlavy,“ zamumlal, než obrátil oči v sloup a omdlel.
Ucouvla jsem a zvedla ruce na znamení, jak neškodná jsem. Bohužel to byla pravda. Batoh s mou pistolí
byl moc daleko a jiné zbraně jsem neměla. Ten menší se zasmál a něco řekl jakýmsi hrdelním jazykem,
kterému jsem nerozuměla. Soudíc podle jeho výrazu to ale asi bylo lepší. Couvala jsem, zatímco se ke
mně blížili, a snažila se dávat pozor na ně i na stezku plnou kořenů. Nefungovalo to, takže jsem skončila
na zemi s rozhozenýma rukama a nohama. Jakmile jsem upadla, kořeny se mi omotaly kolem zápěstí
a spoutaly mě. V příštím okamžiku už na mně ležela ta vyšší věc a já jsem ve tváři cítila její dech jako
zralou hromadu kompostu.
„Cassie!“ Zaslechla jsem Macův hlas a zvedla jsem hlavu právě včas. Vyklouzl z poněkud oslabeného
sevření kořenů a vyrazil ke mně. Zdálo se, že se všechno zpomalilo takovým tím způsobem, jako když
vidíte, co se stane, ale nedokážete to zastavit. Kořeny se za ním vrhly, a než jsem se stačila nadechnout,
abych vykřikla, jeden ho prorazil jako živé kopí. Jediné, co jsem mohla, bylo ležet a dívat se, jak se svíjí
bolestí, když mu ta dřevěná větev projela stehnem jako nůž. Zapotácel se a tvrdě dopadl na kolena,
zatímco mně se konečně podařilo zaječet.
Cítila jsem na nohou hrubé prsty, které potom našly zapínání mých šortek a tak moc spěchaly, aby mi je
sundaly, že rozbily zip. Skoro jsem si toho ani nevšimla, protože jsem s hrůzou sledovala, jak se Mac
svíjí na zemi a snaží se vytáhnout tu dřevěnou věc, která mu probodla stehno. Sice se mu podařilo tu
štíhlou špici pevnýma rukama vytáhnout a ignorovat přitom náhlý proud krve, který mu zmáčel oblečení,
ale kolem krku se mu okamžitě ovinul další a začal ho škrtit.
„Ne! Nechte ho – vždyť ho zabijete!“
Kořeny mi buďto nerozuměly, nebo jim to bylo jedno. Ta stvůra na mně zatáhla za rozervaný materiál
mých šortek, obnažila mi stehna a vzápětí mi šortky jediným hbitým pohybem stáhla ke kolenům. Kopla
jsem ho, ale bylo to spíš jako kopat do dřeva než do živého těla, a nemyslím, že by si toho vůbec všiml.
Divoce jsem se rozhlížela a hledala pomoc, ale viděla jsem jenom Tomasovo bezvládné tělo, které
zrovna ne úplně něžně strkali do velkého pytle. Marlowe sice mezitím znovu nabyl vědomí, ale tři obři ho
drželi u země, kde se mu další snažil přetáhnout pytel přes hlavu.
Macovi se podařilo kořen uvolnit a jednou rukou se ho teď snažil odmotat z krku. Druhou ruku si tiskl
k roztřepené ráně na noze, ze které už na zem vyteklo tolik krve, jako by měl proraženou tepnu. Alespoň že
ustoupily ty ostatní kořeny. Zdálo se, že když s nimi nebojuje, nezajímá je. Mohla jsem jenom doufat, že
zůstane ležet a bude dělat mrtvého, aby se jím nestal doopravdy.
Spolu s návalem adrenalinu se dostavilo i vědomí, že jsem na to sama a že tady neúčinkuje žádná z mých
obvyklých ochran.
Náramek se změnil v obyčejnou ozdobu a znamení mi nepomáhalo. Šeba někam zmizela hned potom, co
napadla Konzulku, a geis byl zticha. Buďto jeho síla v Pohádkové říši nefungovala, nebo pro něj byli ti
tvorové moc neznámí na to, aby je vnímal jako hrozbu. Možná by mi mohl pomoci ten amulet, ale zůstal
mi pod tričkem, a já jsem na něj s rukama nataženýma za hlavou nedosáhla.
To vychrtlé stvoření mi šortky z nohou strhlo úplně a odhodilo je stranou, zatímco to tlusté mi začalo
dorážet na vršek. Tričko bylo z pružného úpletu, takže roztržení odolávalo, a jeho nemotorné prsty ho
zřejmě nedokázaly stáhnout. Na chvilku toho nechal a olízl mi obličej, jako by mě ochutnával, a z tlamy
mu na mou tvář skanul provazec slin. Pomalu mi to stékalo po krku, bylo to studené a husté a vůbec ne
takové, jak by měly tělesné tekutiny vypadat. Zkusila jsem křičet, ale místo vzduchu mi do pusy pronikly
jenom jeho umouněné a odporně chutnající vlasy.
Na chvíli jsem neviděla, co se děje kolem, protože jsem byla uvězněná pod dusivou hmotou jeho hlavy,
ale potom jsem ucítila klouzání látky po těle a vzápětí náhlý šok z toho, jak mi stáhli kalhotky a jistou část
vystavili proudění vzduchu. Chtěla jsem se odčasovat, protože mi v tu chvíli mohly být nějaké následky
ukradené, ale i když jsem ucítila hluboký a pomalý tah své síly, nestačilo to. Nedokázala jsem se toho
pořádně chytit, takže z toho pocitu zůstalo jenom záchranné lano zavěšené tam, kam jsem na něj
nedosáhla. Vytočila jsem obličej co nejvíc k cestě, jak jsem dokázala, protože jsem se zoufale
potřebovala nadechnout, a v tu chvíli jsem to uviděla. Nablízku zůstala ležet jedna zbraň, i když to nebylo
zrovna nadosah. Runa mi zřejmě vypadla ze šortek, když je odhodili do křoví, a byla moc malá na to, aby
si jí všimli. Ležela mi mučivě blízko u hlavy, taková stříbřitá kůstka, napůl pohřbená pod vlhkým listím.
Ale i když byla jenom několik centimetrů ode mě, nedosáhla jsem na ni.
Zatímco jsem přemýšlela o tom, jak tu krátkou vzdálenost překonat, od kotníků se mi odmotaly dva
štíhlé, ale silné kořeny a začaly se vinout nahoru. Když se doplazily ke kolenům, začaly je roztahovat.
Živá pouta se mi plazila po stehnech, zakusovala se mi do kůže a tak brutálně mi roztahovala nohy, až
jsem myslela, že mě chtějí roztrhnout. Když už to kyčle dál nezvládaly, nechaly toho. Snažila jsem se
s nimi bojovat, ale vůbec nic jsem proti tomu dělat nedokázala, navíc mi narůstající panika bránila
v přemýšlení. Odněkud shora spadl klacek s několika zelenými listy a dopadl mi na tvář, bylo to jako
šeptavé pohlazení, a ty věci nade mnou se mezitím začaly prát o to, kdo mě znásilní jako první.
Byl to krátký boj. Ten vyzáblý chytil svého společníka pod krkem a hodil jím o strom, jehož větve ho
v dřevěném objetí uvěznily jako v kleci. Potom se vítěz otočil a padl na mě. Za ramena mě bolestivě
chytily dvě hrubé a drsné ruce, a já jsem hleděla do prázdných šedých očí, které v sobě neměly nic
lidského. Kroutil se mi na těle a jeho hrubá nerovná kůže mě škrábala všude kromě míst, kde mě chránilo
tričko.
Ignorovala jsem bolest, kterou mi jeho pohyby způsobovaly, a pusou jsem sevřela ten klacek, svůj jediný
nástroj. Očima jsem se zaměřila na šňůrku provlečenou vrcholkem kulaté kosti, i přesto, že byla hnědá
a skoro celá ukrytá pod listím. Věděla jsem, že na to mám jenom jeden pokus a že se musím soustředit.
Jeden konec klacku se mi podařilo provléknout smyčkou, takže jsem se začala snažit to přitáhnout blíž.
Kdybych se toho dokázala dotknout tělem nebo i jen aurou, mohlo by to stačit. Potom jsem zaslechla
začvachtání a něco slizkého a chladného mě dloublo do břicha. Ztuhla jsem.
Vnímala jsem to jako něco starého, co někdo nechal hodně dlouhou dobu hnít pod zemí, takové
houbovité, vlhké a nafouklé. Ale pomalu se to pohybovalo a svíjelo se mi to na podbřišku. Kromě
útočníkova ramene a malého kousku stezky jsem neviděla nic, ale v mozku mi hned začaly vyvstávat
představy nějakého obrovského bílého červa nebo slimáka o velikosti pěsti. Přísahám, že když mi ta
studená vlhká věc sklouzla mezi nohy, zastavilo se mi srdce.
Byla jsem natolik paralyzovaná hrůzou, že jsem dokázala jenom ležet, zatímco na mně ta neživá věc
duřela jako shnilé ovoce, které každou chvíli praskne. Po celém těle mi naskákala husí kůže, protože to
najednou bylo tak studené, že mi to odebíralo tělesné teplo a umrtvovalo mě to, jako by mi po intimních
místech někdo přejížděl rampouchem. I přes veškerý odpor jsem si uvědomila, že ty odporné želatinové
pohyby znamenají, že ta věc se mění ve snaze najít nějakou kompatibilní podobu s mým tělem.
Ale to, co z toho vyšlo, nebylo lidskému údu podobné ani trochu. Najednou se to zpevnilo
a z hlenovitého skupenství se to změnilo v silný a tuhý tvar, stejně nepoddajný jako dřevěný kůl. Věděla
jsem, že kdyby mě ta věc probodla, nepřežila bych to, že by to sežralo veškeré mé tělesné teplo
a nahradilo ho svým vlhkým chladem. Zelený muž, vzpomínala některá část mého mozku; staří Keltové
obětovali jednoho ze svých zemi, aby díky jeho tělu byla bohatá a úrodná. Tady to ale vypadalo, že zdejší
les preferuje zelenou ženu.
Když do mě ta parodie na úd začala velice mužským a lidským pohybem pronikat, paralýza ze mě
spadla. Vykřikla jsem a prudce jsem hlavou trhla opačným směrem. Ani jsem to neplánovala, vždyť jsem
skoro zapomněla, co dělám, ale touto akcí jsem způsobila, že mi na tvář dopadlo něco malého a tvrdého.
Zašilhala jsem na to, a když to mé oči identifikovaly jako oválnou runu, znovu se mi rozbušilo srdce.
Nebyla jsem si jistá, jak ji spustit, a hlavně jsem nebyla ani moc přesvědčená o tom, že bude účinkovat.
V duchu jsem vykřikla její jméno, protože pusa mi přestala sloužit.
Ani nevím, jestli to byl správný postup, ale zapůsobilo to. Svým způsobem. Bez varování jsem se ocitla
zpátky v čase; sice ne dvacet minut, ale možná jenom dvě. Duboví muži šli po mně a Mac vyrazil proti
nim, natolik soustředěný na mou záchranu, že neviděl kořeny, které se narovnávají do tvaru kopí a jdou po
něm. Tentokrát jsem nezaváhala, vykřikla varování a rozběhla jsem se k jeho odhozenému batohu.
Z toho, jak jsem najednou mohla zase volně dýchat, jsem se zajíkala a ruce se mi třásly tak, že jsem si
nebyla jistá, jestli batoh dokážu otevřít. To menší stvoření se ke mně dostalo ve chvíli, kdy jsem měla
rozepnutou teprve jednu přezku. Chytil mě za předek trička a zatáhl; tentokrát byl zřejmě dobře vyvážený,
protože se tričko roztrhlo. Můj amulet spatřil světlo světa, Billyho náhrdelník vytěsnil do škvíry mezi
ňadry, a útočník zaječel a uskočil. Ruku, kterou se amuletu dotkl, si držel, jako bych ji spálila, a na kůži se
mu objevilo černé znaménko ve tvaru kříže ze dřeva jeřábu.
Vrazila jsem ruku do napůl otevřeného batohu a konečně sevřela pažbu pistole. Nejsem nejlepší střelec
na světě. Vlastně střílím celkem mizerně. Ale ani já obvykle neminu, když mám cíl ani ne metr před
sebou. Na míření jsem se vykašlala, prostě jsem jenom vypálila řadu kulek, které roztříštily kůrovitou
kůži dubového muže tak, jako bych střílela na skutečné dřevo. Ten vyšší zaječel a rozběhl se stezkou pryč,
zatímco se jeho tlustý společník krčil na zemi s rukama na mechové hlavě. Železné kulky jim zřejmě
působí bolest, a i když z každé rány vytékala jakási melasovitá látka, když mi došly náboje, byli naživu
a hýbali se. Nevěřícně jsem na ně zírala: co ještě musím udělat, abych ty věci zastavila?
Kabát, který mi dal Pritkin, ležel nedaleko, na místě, kde jsem ho vedle batohu shodila v okamžiku, kdy
jsme zastavili na odpočinek. Neměla jsem ale čas najít správné náboje. Menší z nich si uvědomil, že jsem
přestala střílet, a hmátl po mně. Přitiskla jsem mu k čelu amulet a co nejpevněji jsem na něj zatlačila.
Maso kolem něj ihned zčernalo a začalo doutnat, přičemž vydávalo zápach hořícího ohně.
Vytrhl se mi, chytil si hlavu do dlaní a rozječel se. Nevím, jestli by to zkusil znovu, protože se tam
najednou objevila víla, a i když byl momentálně indisponován, plácla ho plochou stranou meče. Ta rána
musela být silnější, než vypadala, protože odletěl do lesa, kde se zastavil až o jednu větev. Tvrdě dopadl
na zem, buďto v bezvědomí nebo ještě hůř. Nečekala jsem, abych to zjistila, protože jsem myslela jenom
na to, abych se dostala k Macovi. Ve stejném okamžiku, kdy se lesem rozlehl šílený výkřik, mě sevřely
něčí obrovské ruce. Podívala jsem se dolů na stezku právě včas, abych viděla kořen o velikosti menšího
stromu, který zrovna vyrazil ze zjizvené země pod Macovýma nohama. Čas jako by se zastavil – už jsem
ani necítila tep svého srdce – a pak se všechno najednou zrychlilo. Kořen vystřelil ze země a probodl
Maca přímo uprostřed zad. „Ne!“ vydechla jsem, ale nikdo mě neslyšel, nikoho to nezajímalo.
Macovo tělo se vzepjalo do výšky, až se páteř úplně odlepila od trávy a prsty zabořil do udusané hlíny,
a potom mu kořen i s velkým krvavým vodotryskem vytryskl z hrudi.
Víla jedinkrát kývla hlavou na stráže a ty mě pustily. Rozběhla jsem se po stezce, ale když jsem
k Macovi dorazila, už byl slabý a zíral vzhůru nevidomýma očima, které nic nepoznávaly. „Macu,“
zatřásla jsem opatrně tělem, které nereagovalo. „Macu, prosím…“
Hlava se mu bez odporu skulila na stranu a na temnou zem dopadla sprška zlata. Když jsem si
uvědomila, co se stalo, krev mi ztuhla v žilách. Macova znamení se zhmotnila a odpadla; kůže mezi
nepohybujícími se listy byla najednou růžová a neposkvrněná jako u miminka. Třesoucí se rukou jsem
jeden z malých tvarů zvedla. Byla to ta malá ještěrka, ztuhlá uprostřed skoku. U kolena mi ležel had,
dlouhý jako má paže; ten se odmotal ze své pozice kolem krku. A vedle jeho rozervaného hrudníku ležel
orel o velikosti mé ruky.
Otupěle jsem na to zírala s vědomím, co znamená fakt, že ho jeho znamení opustila, ale nebyla jsem
ochotná mozku dovolit, aby to slovo definoval. Od shromážděných diváků se ozval ohlušující lomoz, ale
já jsem při těch zvucích ani nezvedla hlavu. Do té doby, než se kořeny vrátily.
Jestli jsem si předtím myslela, že jich tam je hodně, teď jsem si okamžitě vzpomněla, kolik jich pro
výživu potřebuje dokonce i malý strom. Najednou byly úplně všude, vystřelovaly z lesa, vyrážely ze země
a spouštěly se z podrostu. Několik se jich zastavilo, aby vysály Macovu krev z rozšiřující se louže, která
skoro zakrývala stezku, ale většinou se jako hladoví žraloci vrhly na něj. Ta zmítající se masa mrskala mé
tělo jako biče z kůry a zem kolem Maca přímo vřela aktivitou. Obalily se kolem něj desítky kořenů, které
ho obepínaly jako pohřební rubáš. Potom mi takový velký a sukovitý exemplář vrazil do břicha a vyrazil
mi dech. Padla jsem na kolena, a když jsem se tam podívala znovu, Mac zmizel. Jediným důkazem, že se
tam něco stalo, byly ta zlaté znamení, která sem tam vykukovala z rozryté hlíny.
Víla něco řekla tomu dřevěnému obrovi, který stál za ní. Ten by ji dokázal rozporcovat na desítky
kousků, ale na její povel se hned a bez odporu pohnul. Jeho hřmotné tělo, kráčející po stezce proti mně,
bylo poslední, co jsem viděla předtím, než svět kolem mě zčernal a já jsem si uvědomila, že mě nacpali
do pytle. Vzpomínám si, že si mě někdo přehodil přes rameno; potom to můj mozek vzdal úplně a já jsem
upadla do temnoty.
Probudila jsem se zbrocená studeným potem, lapala jsem po vzduchu a srdce mi bušilo až někde v boku.
S pusou vyschlou hrůzou jsem zírala do naprosté temnoty. Byla jsem si jistá, že mě něco hned drapne a že
to celé začne znovu. Minuty ale ubíhaly a nic se nedělo, a já jsem kromě vlastního lopotného dechu žádný
jiný neslyšela. V hrudi mě bolelo, jako bych uběhla několik mil, a nechtěla jsem na světě nic jiného, než
se kolem té bolesti schoulit do klubíčka, dokud nezmizí, ale tento luxus jsem si nemohla dovolit. Musela
jsem vědět, kde jsem a co se stalo.
Po hmatu jsem zjistila, že ležím na hrubě tesaném kavalci v nějaké kamenné cele, nahá a přikrytá jenom
krátkou a škrábavou vlněnou dekou. Takže to triko se už asi nedalo zachránit. Byla jsem jako omámená,
oči jsem měla uslzené a třásla jsem se při vzpomínce na to, co se málem stalo. Prozkoumala jsem, jak
jsem na tom, ale kromě odřenin, škrábanců a pořádného šoku jsem byla v pořádku, jenom v podlitinách od
kořenů to tepalo současně s tím orlím škrábancem na ruce, takže mi to připadalo, že se mi zrychlený tep
rozléhá celým tělem.
Víc než cokoli jiného jsem chtěla koupel. Hmatala jsem po okolí, až jsem narazila na velké vědro
s vodou, které nechali u dveří i s naběračkou, kostkou podomácku vyrobeného mýdla a s ručníkem. Až na
hromádku slámy, která vyhřezla z roztržené matrace, byla podlaha holá a uprostřed mírně se svažujících
kamenů byl kanálek. Odhodila jsem přikrývku a drhla jsem si kůži do té doby, dokud mě místy nebolela
a dokud jsem necítila nic jiného než ostrý pach mýdla.
Zbylou vodu jsem si vylila na hlavu, ale ani přes veškerou námahu jsem si čistá nepřipadala. Utřela
jsem se a snažila se přitom nemyslet na Maca, ale ne​šlo to. Světlí asi jeho znamení posbírali a vzali
s sebou, protože ležela na hromádce v nohách kavalce, kde jsem je sice mohla poznat podle tvarů, ale
v rukou mi zůstala studená a bez života. Zamyslela jsem se nad tím, jestli nemají figurovat jako jakési
poselství – aby mi připomněla, jak je tady naše nejlepší magie bezmocná. Jestli ano, tu připomínku jsem
nepotřebovala. Pořád jsem byla dezorientovaná a nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem právě viděla. Ten
obraz jsem ale měla vypálený do očí. Slyšela jsem Macův poslední výkřik, viděla jsem, jak zatíná prsty
do hlíny ve snaze najít zbraň, kterou neměl, protože svůj jediný talisman proti Světlým dal mně.
A já jsem ho ztratila.
Zkusila jsem znovu vyvolat svou sílu, ale i když jsem ji cítila jako velkou vlnu narážející na vlnolam, až
ke mně nedosáhla. Možná existoval nějaký způsob, jak ten tlumící účinek kompenzovat, ale pokud ano,
nenapadlo mě jaký. Když si mé oči přivykly, všimla jsem si slabého světla, které lemovalo dveře cely
a které bylo tak slabé, že když jsem zamrkala, zmizelo. K útěku by mi to nijak nepomohlo, a jinak jsem
v té holé cele nic inspirativního nenašla. Kromě kavalce tam žádný nábytek nebyl, a až na holé zamčené
dveře a vysoké za​mřížované okno tam žádná další cesta ven nebyla. Místo šatů jsem se zabalila do
přikrývky a o několik decimetrů jsem kavalec popotáhla; při zvuku, který na kamenech vydával, mi
naskákala husí kůže. Když jsem na něj potom vylezla, dosáhla jsem těsně na okenní římsu, ale když jsem
na ní zapátrala prsty, našla jsem jenom prach a něco, co vypadalo jako mrtvý pavouk. Neviděla jsem
měsíc ani hvězdy, ale poznala jsem, že mříže jsou kovové a silné jako mé zápěstí.
Zase jsem se posadila a zkřížila ruce na prsou, abych se přestala třást nočním chladem. Koupel
a zkoumání možností útěku můj mozek trochu zaměstnaly, ale teď se zase vracel k té lesní hrůze. Čím víc
jsem se snažila nemyslet na Maca, tím se víc mi do mozku tlačily jiné obrázky. Cítila jsem ve tváři ten
odporný pach, viděla jsem jejich hladové výrazy a mezi nohama jsem cítila tu rozkládající se hmotu,
pátrající, tlačící, pronikající.
I přes veškerou snahu jsem se stejně třásla, až mi zuby začaly cvakat o sebe. Musela jsem využít vztek
k potlačení paniky, abych se vůbec dokázala nadechnout a abych mohla myslet. Byla jsem sama
a bezbranná a nenáviděla jsem to. Strach byl mým starým společníkem, svým způsobem jsem ho dobře
znala, ale tohle strach nebyl. To, co jsem cítila, se nedalo vyslovit, takový chlad až do morku kostí,
spojený s jistotou, že i kdybych to přežila, už nikdy se nebudu cítit stejně bezpečná. Přitáhla jsem si
přikrývku těsněji kolem sebe, ale moc to nepomohlo. Chlad, který mnou pronikal, nepřicházel zvenčí.
Stejně jsem se začala po malé cele procházet sem a tam a snažila se přinutit krevní oběh proniknout i do
mého ledového centra. Nezahřálo mě to, ale zase mi to pročistilo hlavu. Své chyby jsem mohla zkoumat
později. Truchlit jsem taky mohla později. Momentálně jsem se odtamtud musela dostat. A nějak taky
musím zajistit, abych se už nikdy, nikdy necítila tak bezmocná.
Zrovna jsem se chystala ještě jednou vyvolat svou sílu, když jsem odněkud zblízka zaslechla povědomý,
falešně zpívající hlas. „Odvezu tě domů, Kathleen, přes široširý oceán,“ trylkoval žalostně. Bylo to slabé
a nezřetelné, ale nezaměnitelné
„Billy!“ skoro jsem vykřikla úlevou.
Zpěv hned přestal. „Cassie, drahoušku! Něco ti za​zpívám. Vymyslel jsem ji v hospodě.
Byl jeden duch jménem Billy
Hloupý byl, ač celkem milý
Krásnou žábu si tuhle vyhlíd
A hnedka po ní vyjel
Zapomněl, že nemá, čím by ji ojel.“
„Kde to jsme?“ zavřískla jsem. „Co se děje?“ Jedinou odpovědí, kterou jsem dostala, byl vzletný sbor
z písně Kráska z Belfastu. Věřte mi, že kdybychom byli ve stejné místnosti, asi bych ho uškrtila.
„Ty jsi opilý!“
„To teda jo,“ souhlasil, „ale jsem při smyslech, což se nedá říct tady o mém oranžovém příteli. Ten
v sobě už ani nic neudrží, chudák.“
„Billy!“
„Tak jo, Cass. Přestaň vyšilovat a starej dobrej Billy ti řekne pohádku.
Zajali nás Temní. Vytáhli mě z tý úžasný hospody a hodili mě do týhle smrdutý díry, abych ve
společnosti tohodle chlápka počkal na královu milost.“
Úlevou se mi podlomila kolena. Aspoň, že nám nechtěli srazit hlavy za úsvitu, nebo s námi udělat něco
podobně středověkého. Takto aspoň ostatní získají víc času, aby nás našli – za předpokladu, že jsou
pořád na svobodě. „Kde jsou všichni?“ Doufala jsem, že se jim dařilo líp než mně, protože jinak bychom
byli ve velkém maléru.
„Pritkin a Marlowe se snaží přesvědčit kapitánku stráží – je to taková odporná víla – aby nás pustila,
ale netuším, jak jim to jde.“ Odmlčel se a trochu jiným tónem dodal: „Hele, Cass. Co myslíš, že se mi
stane, jestli mě tu zabijou? Všimla sis, že tady žádní duchové nejsou?“
Vzpomněla jsem si na Maca s obličejem bortícím se ve smrti a s prázdnýma očima. Pokud se tam někde
nějaký náznak ducha objevil, jiskřička nebo závan kdekoli v jeho blízkosti, já jsem si toho nevšimla.
Projela mnou další mrazivá vlna. Můj bože, co jsme to udělali?
„Co kdybych se nevrátil?“ ptal se Billy. „Co kdyby to bylo tak, že až umřu, tentokrát tam žádná skulina
nebude? Co kdyby…“
„Billy!“ Snažila jsem se, aby se mi v hlase neozývala hysterie, ale stoprocentně úspěšná jsem nebyla.
Polkla jsem a zkusila to znovu. „Ale ty neumřeš, Billy. My se odsud nějak dostaneme.“ Řekla jsem to
proto, abych ho utišila, ale taky uklidnila samu sebe, ale nemyslím, že by to na někoho z nás zapůsobilo.
Pak jsem zvenčí zaslechla rachocení klíčů a ty velké dveře se otevřely na starodávných pantech. Ze
světla lucerny, které místnost zalilo, jsem skoro oslepla, ale když jsem si zastínila oči prsty, poznala
jsem, koho stráže nesou. „Tomasi!“
Strážný, který měřil jenom asi metr padesát, nesl skoro stodevadesáticentimetrového Tomase, jako by
nic nevážil. Složil svůj náklad na mé lůžko a obrátil se ke mně, a tehdy poprvé jsem si všimla, že mu ze
široké tlamy vyčuhují kančí kly. Zlobr, zapípala jedna část mého mozku, zatímco mi do prsou vrazil krátký
silný prst a zachrochtal. Jeho hlas zněl, jako když po štěrku jede tank, a nejspíš měl obsahovat nějaká
slova, ale já jsem je nedokázala rozeznat.
„Chce, abys ho uzdravíla,“ ozval se hlas mezi dveřmi. Za zavalitým žalářníkem stála štíhlá brunetka
v komplikovaných zelených šatech s červenými výšivkami. Chvilku mi trvalo, než jsem si ji zařadila.
„Françoise?“ Bylo to bizarní. Ať jsem se vrtla kamkoli, objevila se ona. Poprvé jsme se setkaly ve
Francii sedmnáctého století, když jsme ji s Tomasem zachránili před inkvizicí. Potom se spolu s tou vílou
objevila u Danta, kde měla být prodána do Pohádkové říše. Já jsem ji osvobodila, ale zdálo se, jako by ji
osud pronásledoval stejně zarputile jako mě, protože tu stejně byla. „Co tu děláš?“ zeptala jsem se
zmateně.
„Ty a monsieur jste mi jednou pomo’lí,“ odpověděla rychle. „A já jsem pšišlá – jak se to žíká – oplatít
laskavóst?“
„A co ostatní?“ zeptala jsem se rychle. „Přišla jsem sem se skupinou –“
„Oui, je sais. Le mág, ten se domluvíl s Radellou. To je kapitánka noční hlídký, une grande
baroudeuse, zkušená válešnisé.“
„Na čem se domluvili?“
„Ten mág má jednů mosnou runů. Radella po takové dlouchó pátralá. Nejvíc ze všechó si pžeje mít dítě,
ale je inféconde, neplodná. Mág žíkál, že jí chó vyčarujé, když nám pomůšé.“
„Jera.“ Ať se propadnu, tak ona nám nakonec přece jenom k něčemu bude.
„C’est ça.“ Ohlédla se po zlobrovi, který se podezřívavě díval někam mezi nás. Napadlo mě, že asi
nemluví anglicky, nebo aspoň ne tak dobře, aby náš rozhovor pochopil. „Oni neví, proč se ten le vampire
neprobouzí. Žekla jsem jim, že jsi velká léčitelka – a že ó dokášéš sachránít.“
„Je v hojivém transu. Doufejme, že se uzdraví sám.“
„Ale to jé jédnó,“ řekla s úsměvem a kývala hlavou na zlobra. „Já jsem jenom chtělá, abysté bylí spolú,
blísko portálů. Já se brzy vrátím, po výměně stráží.“
„Portálu? Ale –“
„Utělám, só budů mosí,“ řekla, zatímco se zlobr loudal k ní, protože se zřejmě rozhodl, že ten rozhovor
už trvá nějak dlouho. „Ale musíš mi slíbít, še mě vezméš s sebóu. Prosím, už jsem tu ták tlouchó…“
„Jsi tady týden,“ řekla jsem zmateně. Chtěla jsem jí vysvětlit, že portál nepotřebuju. Potřebovala jsem
najít Myru, a ne se hned vrátit tam, kde jsem začala, zvlášť když jsem měla v sobě ten geis a šly po mně
Senát i Kruh. Nejhorší bylo, že kdybych se vrátila hned, zemřel by Mac zbytečně. Ale to už zlobr položil
lucernu na podlahu a zavíral dveře. Françoise na mě ještě hleděla přes jeho rameno a tvářila se
poplašeně. „Dobrá, tak slibuju!“ řekla jsem. Každý týden se tady táhne jako celá věčnost. Nikdy bych tu
nikoho nenechala čelit tomu, co se málem přihodilo mně. Stála jsem uprostřed místnosti a poslouchala,
jak se zlobrovy kroky rozléhají chodbou. Chtělo se mi zkontrolovat, jak je na tom Tomas, ale bála jsem
se. Co když na tom není líp? Co když vůbec není v hojivém transu, a my jsme s sebou tahali mrtvolu?
Po minutě jsem sebrala odvahu a došla k lůžku. Tomas ležel na zádech, zalitý světlem lucerny, ale přes
všechny obvazy, kterými byl omotaný, jsem mu neviděla na hrudník a na břicho. Někdo odvedl mnohem
lepší práci, než když jsem se narychlo snažila já – od prsou až ke svalnatým stehnům vypadal v podstatě
jako mumie. Obvazy byly to jediné, co na sobě měl, toho jsem si ale skoro ani nevšimla, protože jsem za
přivřenými víčky zachytila lesk černých očí.
„Tomasi!“ Sklonila jsem se k němu a všimla si, jak chladnou má pokožku. To nebylo dobré. Ani nevím,
z čeho vznikla pověra, že upíři jsou studení. Pokud nejsou vyhladovělí, jsou stejně teplí jako lidé –
nakonec je vyživuje lidská krev. Svlékla jsem ze sebe přikrývku a přehodila ji přes něj; snažila jsem se
zakrýt tolik holé kůže, kolik se mi podařilo.
Usmál se a slabě mě zatáhl za ruku, aby mě přitáhl k sobě.
Na úzkém kavalci skoro ani nebylo místo pro dva, ale byl neodbytný. „Tak tě mám konečně nahou
v posteli, ale jsem tak unavený, že s tím nic neudělám,“ zažertoval. Úlevou jsem málem vykřikla.
Přejela jsem mu zápěstím po tváři, ale odtáhl se. Věděl, co mu nabízím, a taky to zoufale potřeboval.
Znovu jsem mu zápěstí přiložila ke tváři a zadívala se na něj vážným pohledem. „Dej si. Bez toho se
neuzdravíš.“
„Budeš svou sílu potřebovat.“
„Tak si toho neber moc, ale začni se uzdravovat. Nevím, kolik máme času.“ Dveře cely byly těžké, ale
kdyby byl při své obvyklé síle, dokázal by je vytrhnout z pantů. Za těchto okolností mi bude stačit, aby, až
se Françoise vrátí, mohl běžet, nebo aspoň chodit. Protože já bych ho na rozdíl od zlobra neunesla.
Tomas se sice tvářil zarputile, ale potom zřejmě došel ke stejnému závěru jako já, protože jsem v příští
minutě ucítila krátký tah své síly. Po chvilce se tah ustálil ve stejnoměrný proud, jak se mu tělo začalo
zotavovat, a já jsem nepatrně vzdychla potěšením. Proces krmení může být smyslný, ale tento nebyl. Bylo
to teplé a uklidňující, jako když se za chladné noci zabalíte do staré oblíbené deky. Bylo mi to i trochu
povědomé, a potom jsem si najednou vzpomněla na další důvod, proč být na Tomase naštvaná.
Tajně se ze mě krmil, už když jsme spolu bydleli; krev si bral prostřednictvím kůže, aniž by zanechal
nějaké viditelné stopy, a používal přitom určitou sugesci, aby mi zatemnil mozek. Tvrdil, že to bylo proto,
že musel vědět, kde jsem – součástí jeho práce bylo udržet mě v bezpečí a díky krmení mezi námi vzniklo
pouto – ale já jsem to pořád viděla jako zneužití. Technicky jsem proti němu mohla vznést obvinění před
Senátem, ale to mi zrovna teď přišlo malinko zbytečné. Ti by ho velice rádi zabili, kdyby se jim dostal do
rukou, a ani by nepotřebovali žádné další obvinění.
Díval se na mě, světlo lampy se mu odráželo od tmavých řas, a mými žilami se rozlévala teplá
malátnost. Být na něj naštvaná mi šlo čím dál hůř.
Po tom všem, co se dnes odehrálo, byla i taková maličkost, jako je trocha odčerpané síly, neuvěřitelně
důležitá, a s tím spojený pocit míru a důvěrnosti jsem vítala bez ohledu na to, co ho způsobilo. Stejně
jsme asi neměli jinou možnost: jestli krev Světlých byla stejná jako jiné jejich tělesné tekutiny, určitě by
jako výživa pro upíra nebyla k ničemu. Kdyby byla použitelná, Tomas by se dávno nakrmil sám, aniž by
o tom někdo věděl.
„Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se, když krmení přerušil mnohem dřív, než by dosáhl plného nasycení.
„Nevěděla jsem, jestli jsi v hojivém transu, nebo –“
„Do úplného pořádku mám hodně daleko, ale díky tobě se uzdravím.“ Už teď mluvil silněji, což mě ani
nepřekvapovalo. Na světě existuje jenom několik stovek mistrů první třídy, a to, co dokážou, jsou často
úplné zázraky. „Tady na tomhle místě je něco zázračného,“ pronesl užasle. „Jako by každý okamžik, který
tady uplyne, odpovídal hodině našeho času. Nikdy předtím jsem se tak rychle neuzdravoval.“
Najednou jsem pochopila rozluštění záhady, která mě trápila už dva dny. Nemohla jsem uvěřit, že mi to
nedošlo dřív. Jestli se Myra skrývala v Pohádkové říši, v zemi s naprosto nepředvídatelnou časovou linií,
místo toho týdne, který jsem jí na zotavenou přičítala já, na to měla měsíce, nebo snad i roky. Žádný div,
že vypadala tak dobře!
Tomas mě ze strany políbil na hlavu, protože to bylo jediné místo, kam dosáhl, a zasmušile se na mě
podíval. „Neměla ses pro mě vracet – bylo to příšerné riziko. Musíš mi slíbit, že už to nikdy neuděláš.“
„To ani nebudu muset,“ řekla jsem a odhrnula mu vlasy z očí. Vždycky byly tak krásné, dlouhé, černé
a jemné jako dětské kadeře. S několika pramínky jsem si pohrávala lehce se třesoucí rukou. Byla jsem tak
ráda, že ho vidím živého, až jsem z toho měla závrať. „Najdeme nějaký způsob, jak tě ukrýt před
Senátem.“
Ještě než jsem dokončila větu, Tomas už vrtěl hlavou. „Překrásná, Cassie,“ zamumlal. „Už je to tak
dávno, kdy pro mě někdo riskoval život. Jenom velice málo lidí to udělalo. Budu si pamatovat, cos chtěla
udělat.“
„Řekla jsem, že najdeme nějaké místo, kde se schováš. Senát tě nenajde!“
Zlehka se zasmál, ale potom hned přestal, jako by to bolelo.
„Copak to nechápeš? Oni mě tentokrát nenašli. Já jsem se vrátil sám, k němu. Myslel jsem, že tomu
dokážu odolat, ale mýlil jsem se.“
Ani jsem se nemusela ptát, koho myslí. Tomasovým pánem byl Louis-César, kterého si Konzulka
vypůjčila od evropského Senátu. Před sto lety porazil Tomasova původního pána, nenáviděného
Alejandra, a tím na něj získal nárok. Tomas sice byl mistrem první třídy, ale dokonce i ti se liší podle
síly, a Louis-César byl prostě silnější než on. Nikdy nebude schopen pouto mezi nimi přerušit.
Tomas se lehce zachvěl. Neviděla jsem to, zato jsem na těle ucítila slabý třes. „Neustále jsem ho slyšel,
takové nekonečné volání hluboko v hlavě, až jsem z toho začal šílet! Ani na chvilku jsem si od toho
nemohl odpočinout. Okamžitě jsem věděl, že mi to nakonec zlomí vůli a že se připlazím zpátky jako zbitý
pes. Říkal jsem si, že ho brzy zaměstná válka a že mě nechá být. Ale dnes jsem se probudil v zadržovací
cele Senátu, kde mě jeden strážný informoval, že jsem sám přišel do areálu a vzdal jsem se. Ale já si
z toho nic nepamatuji, Cassie! Nic!“ Otřásl se silněji, teď dokonce bylo vidět, jak se mu zachvěly ruce
i nohy. „Přitáhl si mě k sobě jako nějakou loutku. Udělá to znovu.“
Byla jsem zmatená. „Myslíš, že tě volá zrovna teď?“
Usmál se, tentokrát blaženě. „Ne. To je to, co se mi na Pohádkové říši líbí – od té doby, co jsme tady,
jsem ho neslyšel. Když jsem s tím nemusel bojovat, urychlilo to léčbu, takže jsem se na ni mohl soustředit
celou svou mocí. Za ten týden, kdy mě jeho volání vyčerpávalo, se mi nepodařilo zahojit ani menší
zranění, ale teď se mi rány uzavřely už za krátkou dobu.“
„Takže ho tady neslyšíš?“
„Poprvé za celé století jsem se ho zbavil,“ řekl a já jsem v jeho hlase slyšela posvátnou úctu, jako by
tomu ani nemohl uvěřit. „Nemám žádného pána.“ Podíval se na mě a jeho obličej vyjadřoval bezuzdné
veselí.
„Čtyři a půl století jsem byl něčím otrokem! Úplně mě ovládal hlas mého pána, až jsem si myslel, že se
nikdy neosvobodím.“ Užasle se rozhlížel po malé vlhké cele. „Ale tady žádné jejich zákony zřejmě
neplatí.“
Cítila jsem, že mě začínají pálit oči. „Jo, všimla jsem si.“ Kdyby tu naše magie působila, Mac by se
Světlými vytřel podlahu.
„Co se děje?“
Zavrtěla jsem hlavou. Nechtěla jsem na to myslet ani o tom mluvit. Ale najednou se to ze mě stejně
začalo valit. Než jsem mu rychlou formou vypověděla všechno, co se odehrálo od té doby, kdy jsme se
viděli naposledy, neuplynula ani hodina. Přišlo mi, že je to vážně špatné, když můžu tolik bolesti popsat
tak málo slovy. Ne že by tomu Tomas rozuměl.
„McAdam byl válečník. Chápal, jaká jsou rizika. Všichni jste je znali.“
Deprimovaně jsem se na něj podívala. „Ano, právě proto s námi neměl chodit. To nebylo v plánu.“
Tomas pokrčil rameny. „Plány se během boje mění. Tohle vědí všichni válečníci.“
„Ale tys ho neznal, jinak bys to neříkal tak… lhostejně!“ odsekla jsem.
V očích mu blýsklo. „Nejsem lhostejný. Ten mág vám pomohl mě sem dostat, zachránil mě před
Senátem. Dlužím mu mnohem víc, než budu kdy schopen splatit. Ale můžu alespoň uctívat oběť, kterou
položil, aniž bych ho znevažoval.“
„Ale já… já ho neznevažuju!“
„Ne?“ Tomas se mi díval do očí a neuhnul. „Byl to starý válečník. Měl zkušenosti a odvahu a vyznal se
ve vlastní hlavě. A zemřel pro něco, čemu věřil – pro tebe. Tím, že teď zpochybňuješ jeho úsudek, mu
žádnou poctu neprokazuješ.“
„Ale právě jeho úsudek ho zabil! Měl zůstat ležet.“ A já jsem měla hledat Myru sama. Řekla jsem, že
kvůli mně už nikdo neumře, ale i tak jsem si na pažbu mohla přidělat další zářez. „Neměl mi věřit. Nikdo
by mi neměl věřit.“
„A proč ne?“ Tomas se tvářil upřímně zmateně.
Napůl hořce, napůl hystericky jsem se zasmála. „Protože sblížit se se mnou znamená jednosměrnou
jízdenku do maléru. Ty bys to měl vědět.“ Tomas si taky přinesl spoustu vlastních problémů, ale já jsem
musela přemýšlet o tom, jestli by stejně špatné rozhodnutí udělal, i kdyby mě nepotkal.
Tomas zavrtěl hlavou. „Ty si to moc bereš, Cassie. Ne všechno je tvoje vina a ne každou krizi dokážeš
vyřešit ty.“
„To vím! Ale i když jsem si moc přála, aby to bylo jinak, za to, co se stalo Macovi, jsem mohla já.
Přišel sem kvůli mně, zranitelný byl kvůli mně, a nakonec kvůli mně i umřel.“
„Vážně?“ Cítila jsem, jak se kolem mě ovíjí Tomasova paže. „Tak to ses potom změnila.“ Mých vlasů
se dotkly teplé rty.
„Já možná vidím věci jasněji, protože jsem válečníkem delší dobu.“
„Já nejsem válečník vůbec.“
„To jsem si kdysi myslel taky. Potom ale, když do naší vesnice vtrhli Španělé, s ostatními jsme bojovali,
abychom zachránili zrno, které by nás nasytilo přes zimu. Tehdy jsem ztratil mnoho přátel, Cassie. Zajali
muže, který byl jako můj otec, a protože neprozradil místo, kam jsme ukryli úrodu, předhodili ho psům,
kousek po kousku. Potom nám unesli ženy a vesnici vypálili do základů.“
Mluvil o tom tak neosobně, že jsem jenom civěla. Smutně se usmál. „Truchlil jsem pro něj tím, že jsem
ctil to, zač bojoval, že jsem naši malou skupinu udržel pohromadě a na svobodě.“
Zmlkl, a já jsem věděla proč. Byla to jedna z těch mála věcí, které mi o svém životě vyprávěl. To, co
konkvistadoři začali, dokončil Alejandro tím, že Tomasovu vesnici vybil v podstatě při lovu. Nikdy jsem
ten příběh neslyšela celý, jenom několik menších fragmentů, ale nechtěla jsem, aby to musel prožívat
znovu. Rozhodla jsem se změnit téma. „Louis-César říkal, že tvá matka byla nějaká šlechtična. Jak to, že
jsi skončil v nějaké vesnici?“
„Po dobytí už nebyl šlechtic nikdo, nikdo z obyčejných. Buďto jsi byla Evropanka, nebo jsi nebyla nic.
Má matka byla kněžkou Intiho, boha slunce, a složila slib doživotní čistoty, ale jeden konkvistador si ji po
pádu Cuzca přisvojil jako kořist. Očekávala, že podle válečných pravidel s ní bude zacházeno se ctí, on
ale o našich zvycích nic nevěděl, a i kdyby věděl, bylo by mu to jedno. Byl to obyčejný syn zemědělce
z Extremadury, který vyplul získat bohatství, a nijak ho nezajímalo, jak k němu přijde. Nenáviděla ho.“
„Jak od něj utekla?“
„Nikdo si nemyslel, že by v sedmém měsíci dokázala slézt z třímetrové zdi, a tak ji nehlídali moc dobře.
Utekla, ale neměla peníze, a protože byla znesvěcena, stala se pro své původní povolání nežádoucí. Ne že
by na tom záleželo. Chrám byl vyrabován a zemi zpustošily nemoci a válka. Utekla z hlavního města, kde
mezi sebou bojovali Španělé, ale zjistila, že na venkově to není o nic lepší.“ Tomas se smutně pousmál.
„Zapomněli, že zlata se člověk nenají. Zemědělci, kteří nezemřeli, utekli. Všude byl hladomor. Obilí bylo
tím drahocennější, čím víc ho bohatí konkvistadoři chtěli.“
„Ale tvé matce se nakonec podařilo najít vesnici, která ji přijala?“
„Ukryla se v rodinné chullpě – to je hrobka, ve které se našim mumifikovaným předkům nechávalo jídlo
a další oběti – kde ji našel jeden z palácových sluhů. Už dávno ji miloval, ale kněžky byly pokládány za
manželky Intiho. Spát s nimi bylo příšerným zločinem. Trestal se tím, že provinilce svlékli a přikovali ke
zdi, aby zemřel hladem.“
„Takže ji miloval na dálku?“
„Hodně na dálku,“ usmál se Tomas. „Ale začal po ní pátrat, hned když se doslechl, že uprchla.
Přemluvil ji, aby s ním utekla do jeho rodné vesnice. Byla vzdálená skoro padesát mil od hlavního města
a tak malá, že doufali, že ji Španělé přehlédnou. Žili tam spolu do doby, než mi bylo osm a ona zemřela
na neštovice, stejně jako polovina vesnice.“
„To je mi líto.“ Takže to nakonec vypadalo, že žádné bezpečné téma neexistuje. Pohrávala jsem si
s orlím amuletem, který jsem mimoděk zvedla z postele. Nemohla jsem se nabídnout jako dobrovolnice,
že se vrátím v čase a jeho matku odvedu z nebezpečí předtím, než si ji vezme epidemie. Bez toho, že bych
dramaticky změnila časovou linii, jsem nemohla pomoci ani vlastní matce. I přes veškerou svou údajnou
moc jsem podle všeho nemohla skoro nic.
Tomas se ke mně sklonil a něžně mě políbil. Rty měl měkké a teplé, a než jsem si to uvědomila, líbala
jsem ho taky. Stejně jsem to chtěla dělat už tak dlouho, že mi to teď přišlo stejně přirozené jako dýchání.
Už jenom při doteku jeho těla jsem vytěsnila vzpomínky na útok a pročistila jsem si ty části těla, kam se
voda s mýdlem nedostaly. Tomas polibek prohloubil, až jsem ho cítila i v prstech u nohou, jako by se
mnou proplétaly paprsky slunečního svitu. Chutnal jako víno, tmavé a sladké a spalující, a já jsem měla
pocit, že se toho nikdy nedokážu nabažit. Po chvilce jsem se ale odtáhla. Nebylo to snadné – geis Tomase
poznal, a Pýthiina síla souhlasila s tím, že by pro dokončení rituálu stačil. Její potřeba překonala mou
averzi k tomu, že bych v tu chvíli na něco intimního vůbec pomyslela. Chtěla jsem si mysl zaplnit
myšlenkami a pocity, které neobsahují žádné hrůzy a bolest. Chtěla jsem, aby se mě dotýkal těma
dlouhýma elegantníma rukama, aby svá žhavá a náročná ústa přitiskl na má. Už jenom výraz jeho očí
vyjadřoval pohlazení, ale taky pozvání. Ale následky těch několika okamžiků by bohužel byly kruté.
Tomas mě pustil a po tváři mu přelétl výraz, který nedokážu pojmenovat. „Promiň, Cassie. Vím, že
nejsem ten, kterého chceš.“
Co tak mohl Tomas vědět o tom, co chci? Většinou to nevím ani já sama. „Co chci já, o to tady nejde,“
řekla jsem a snažila se ignorovat to, jak mi jeho ruce přejíždějí po boku od ňadra ke kyčli, líným
a smyslným pohybem pořád dokola. Zrychlilo mi to srdeční tep a ztížilo dýchání, jako by někdo
z místnosti vysál všechen kyslík. No ano, geis si ho celkem oblíbil.
„Co tím myslíš?“ Tomasova ruka se mi na kyčli zastavila.
To mému tlaku moc nepomohlo. I když jsem od něj odstoupila, pořád jsme od sebe byli vzdáleni
necelých třicet centimetrů. Snažila jsem se nedívat dolů, ale šeredně jsem v tom selhala. Deka se
Tomasovi svezla z přední části těla. Ve stínu se zavrtěly dlouhé nohy a mezi nimi jsem uviděla bohatý
důkaz toho, jak zotavený už je.
„Já nemůžu,“ řekla jsem a snažila se vzpomenout si, proč vlastně nemůžu. Prsty jsem přejela po přímce
mezi jeho vysokým čelem, přes delikátní víčka, která se pod mým dotekem zachvěla, až k hrdému nosu
a teplým plným rtům. Měl dokonalý profil, ve světle lampy se bronzově leskl jako líc nějaké starodávné
mince, ale jeho vzhled nebyl tím, co mě k němu přitahovalo. Milovala jsem jeho laskavost, jeho sílu a –
v té době jsem to tak viděla – jeho upřímnost. Teď jsem jenom toužila po nějakém teplém těle a po jemné
pokožce nadosah a po tváři, která by byla známá a laskavá.
„Zachránila jsi mi život, Cassie, ač jsem já jednou ohrozil tvůj. Dovol, abych pro tebe něco udělal.“
Hlas měl v nejlepší formě, temně hluboký a kouřový, jako by se nějaký zlatavý likér zázračně proměnil
ve zvuk. Ten hlas byl jednou z jeho nejatraktivnějších vlastností, částečně proto, že na rozdíl od pečlivě
vybíraného oblečení a okatých pokusů mě svést byl podvědomý. Skutečného Tomase připomínal mnohem
víc a byl natolik lákavý, až jsem se divila, proč se vůbec obtěžoval s tím ostatním. Ale samozřejmě jsem
věděla proč – protože mu to Louis-César nařídil, potom co se Mircea rozhodl, že by pro dokončení
rituálu mohl stačit. Podle mě se asi báli možnosti, že bych po tolika letech života u Tonyho někoho
z Mirceových lidí mohla poznat, protože k nám neustále s něčím přicházeli. Jenomže jsem k Tomasovi
nebyla fér, až teď jsem se poprvé zamyslela nad tím, jestli náhodou proti tomu, aby ho využili,
neprotestoval.
„Nechápu, co bys mohl udělat,“ řekla jsem, „leda že bys dokázal krále přemluvit, aby nás nechal jít,
nebo bys to zařídil tak, aby tady účinkovala má síla.“
Tomas se usmál. „Nebo bych zrušil ten geis?“
Kapitola 12
V mozku mi zaskřípalo a zastavil se. „Zkus mi to říct ještě jednou.“
„Bylo mi řečeno, že jsi byla zakletá nějakým geisem, který má chránit tvou počestnost stejně jako tvé
znamení chrání tvůj život. Jeho součástí ale je taková úniková doložka pro případ, že by se něco zvrtlo.
Pokud se vyspíš s Mirceou nebo s někým, koho vybral, kouzlo spadne.“
Mozek zase naskočil. To bylo všechno? Tohle bylo to velké tajemství? Zdálo se mi to až směšně
jednoduché, a to ani nemluvím o tom, jak to podkopávalo podstatu celé té věci. „Ale proč by to dělal?
Přece mě chce ovládat!“
„To bezpochyby,“ usmál se hořce Tomas. „Ale myslíš, že prostřednictvím nějakého hloupého kouzla?“
Zavrtěl hlavou. „To by jenom ublížilo jeho ješitnosti, Cassie. Ani nemluvím o tom, že ovládání někoho
tak mocného, jako je Pýthie, takovým nevypočitatelným trikem by bylo extrémně nebezpečné. Proč myslíš,
že mágové odvádějí novicky tak mladé a celé dětství jim vymývají mozky? Jsem si jistý, že kdyby něco
takového bylo možné, určitě by je raději udržovali v lati použitím nějakého kouzla. Ale Pýthiina moc by
nad ním mohla zvítězit a z ovladače by se stal ovládaný. Nedokážu si představit, že by Mircea něco
takového riskoval!“
„Ale proč by na mě teda ten geis ukládal, kdyby ho nikdy nechtěl použít?“
„Aby ochránil tvou příležitost stát se Pýthií. Jediný kratičký románek by mohl všechno zničit tobě i jemu.
Geis se zdál být nejjednodušším způsobem, jak zajistit, aby se to nestalo. A taky jsi tím získala
dodatečnou ochranu u Antoina. Copak tys o tom nevěděla?“
„Já jsem do včerejška nevěděla ani o tom geisu!“ odsekla jsem a horečně jsem o nových skutečnostech
přemýšlela. Geis jsem mohla zlomit tím, že bych se vyspala s Tomasem. Bylo to prosté, téměř absurdní –
pokud mi tedy říkal pravdu. Jenomže Tomas se proto, aby dostal ženu do postele, nemusel uchylovat ke
lži, a jeho vysvětlení dávalo smysl. Celou dobu jsem si říkala, že by bylo divné, kdyby si Mircea myslel,
že potřebuje pomoc kouzel k tomu, aby dokázal manipulovat s někým tak mladým a bezmocným, jako jsem
já – zejména když už jsem do něj stejně byla zblázněná. Existuje přece ještě tolik promyšlenějších
způsobů, jak někoho ovládat, a on byl ve všech mistrem.
Ale i kdyby měl Tomas pravdu, nemohla jsem nijak zjistit, jestli by Mirceova „propustka z vězení“
působila na kouzlo dvojité. A i kdyby ano, stejně v tom byl háček. Velký. Kdybych geis zlomila, splnila
bych tím požadavky rituálu, a v roli Pýthie bych zůstala už na​vždycky. Tím by padly veškeré naděje na
předání moci komukoli jinému, nebo na to, že bychom se s Kruhem nakonec nějak dohodli. Jak zjistila
Myra, nástupkyně je možné sesadit, ale Pýthie si pozici podrží navždycky. Kdybych rituál dokončila,
mágové by neměli jinou možnost než mě zabít, pokud by na trůn chtěli dosadit svou kandidátku. Totéž
samozřejmě platilo o Pritkinovi, pokud Myru opravdu preferoval.
Kdybych si ale geis nechala, neměla jsem před sebou vyhlídky o nic lepší. Bylo skoro jisté, že mě Senát
dřív nebo později najde. Mají přece tolik možností a zdrojů včetně Marlowovy zpravodajské sítě, takže
jsem si nedělala žádné iluze. Ale i kdyby měl Tomas pravdu a Mircea nemohl kouzlo použít k tomu, aby
mě ovládal – a to bylo ale hodně velké „kdyby“ – taky by ho nemohl zlomit. Dúthracht dostál své pověsti
a začal být popletený, takže nebylo možné předvídat, co by se stalo, kdyby se pouto dokončilo samo.
Původně měl být pod kontrolou jednoho z účastníků, ale co se stane, když na sedadle řidiče nebude sedět
ani jeden z nás? Zatím se totiž zdálo, že přesně k tomu to směřuje. Nevěděla jsem, co takový geis, který
ovládá sám sebe, může dělat, ani jsem neměla v úmyslu to zjišťovat.
Jedna věc byla jistá: jestli se ještě někdy setkáme, pak s Mirceou to spojení určitě dokončíme. Bylo
trapné si to přiznávat, ale jediným důvodem, proč jsme to ještě neudělali – a navíc před zraky zhruba
tisícovky diváků – bylo Mirceovo sebeovládání, ne moje. A to znamenalo dokončení rituálu, čímž bych se
znovu dostala na startovní políčko.
„Sakra!“ Obě možnosti byly nepřijatelné, ale žádnou třetí jsem neměla. Neexistoval žádný způsob, jak se
geisu zbavit a vyhnout se dokončení rituálu. Jenže i kdyby existoval, nedokázala bych to zjistit, dokud
jsem trčela v cele v Pohádkové říši. Všude, kam jsem se podívala, jsem narážela do zdi. Nenáviděla jsem
situaci, v níž jsem neměla žádné možnosti, nebo za mě o mém životě rozhodoval někdo nebo něco jiného.
Takhle to bylo od té doby, co si pamatuju. Ať už Tony, Senát nebo ti zatracení Světlí, všichni ze mě dělali
oběť tím, že mi odpírali právo rozhodovat se. Nikdy jsem neměla sílu k tomu, abych proti nim bojovala,
abych si svůj život utvářela sama, nebo abychom já a lidé, které mám ráda, zůstali v bezpečí. Vždyť já se
nedokážu postarat ani o jednu zběhlou novicku! A jestli to tak půjde dál, uvědomila jsem si, tak to ani
nikdy nedokážu.
„O co jde?“ Ve snaze mě uklidnit a ukonejšit mě jemně hladil po kříži. Musím uznat, že uklidňující to
bylo, ale konejšivé ne. Rituálu i geisu bylo jedno, jestli byl zraněný nebo ne, nebo že se mi moc nezdála
představa sexu ve vlhké a studené kobce, kde by nás zřejmě slyšel Billy. Nutkání rozmyslet si to
a přijmout Tomasovu nabídku, kterou přednášel od té doby, kdy jsme se potkali, bylo tak silné, že jsem
pod hrubou dekou musela sevřít ruce v pěst, abych je udržela v klidu. Přinutila jsem se znovu nad tím
problémem zamyslet. Říkala jsem si, že bych tu moc mohla předat někomu jinému, ale kdo přesně by to
měl být? Na tuto pozici nebylo zase tolik kandidátek, u kterých by se dalo věřit tomu, že nespadnou pod
kontrolu Kruhu nebo Pritkinovy frakce, kterým jsem nevěřila. Byla přece válka, a já jsem se otřásla
chladem už jenom při pouhém pomyšlení na to, že by moc přešla do rukou někoho, jako je Myra.
Tomas mi ovinul paže kolem těla a přitáhl mě k tomu smyslnému kokonu svého těla. Ruka se mi
samovolně pohnula, aby pohladila zlatavě teplou pokožku po straně kolena, tam, kde začínalo to dlouhé
silné stehno. Bylo tak snadné se tomu poddat a ukojit hlad, který jsem cítila tak dlouho. A byl v tom vůbec
nějaký rozdíl? Kruh se mě už stejně zabít snažil. Kdyby mi nabídli nějakou dohodu, mohla bych jim věřit?
Copak by z jejich úhlu pohledu nebylo lepší se jakékoli konkurence svých novicek zbavit, než aby
nechávali naživu někoho, jako jsem já? Jestli tedy mám být lovnou zvěří, raději bych byla v co nejsilnější
možné pozici. Což byla dvojnásob pravda, pokud se týká té záležitosti s Myrou.
„Jsi si jistý, že to chceš udělat?“ zeptala jsem se Tomase vážně. „Za to, žes mi pomáhal rituál dokončit,
by ti mohl hrozit nějaký postih. Mágové –“
Tomas špičkou jazyka ochutnal vnitřní stranu mého zápěstí. „Jsem.“
„Ale co –“
Hořce se pousmál. „Cassie, ty přece víš, kdo mě pronásleduje. Vážně si myslíš, že mi dělá starosti
nějaký Kruh?“
V tom měl pravdu. Navíc, i když jsem to nechtěla přiznávat, pořád jsem k němu něco cítila – nebo,
abych se vyjádřila přesněji, k tomu člověku, kterým jsem si myslela, že je. Opravdu jsem pochybovala
o tom, že by někdo, kdo je dost starý na to, aby pamatoval pád inckého impéria, byl v něčem podobný
tomu klukovi z ulice, kterého jsem znala. Neznala jsem skutečného Tomase, jakým by byl, kdyby ho
neřídil Senát. Ale ten tu teď nebyl. Pro jednou jsme se jich zbavili, i když jenom díky tomu, že jsme se
stali zajatci někoho jiného. Ale i přesto to vypadalo, že mě pořád chce.
„Volba je na tobě, Cassie. Ty víš, co já cítím.“
Zkoumavě jsem na něj pohlédla. „Vážně? Louis-César ti nařídil, abys ke mně přišel. Celé ty měsíce jsi
jenom dělal svou práci.“
Jeho ruka ztuhla. „Připadá ti, že pořád jenom dělám svou práci, Cassie? Je to nějaký komplikovaný
podfuk, který tě má přesvědčit, abys přijala pozici, kterou nechceš?“
„Ne.“ Upíři sice na bolest nereagují stejně jako lidé, ale nikdo by se nenechal vykuchat tak jako on, ať
už z jakéhokoli důvodu.
S planoucíma očima si mě přitáhl k sobě. „Myslíš si, že se snažím získat Konzulčinu milost tím, že
splním původní poslání? Vážně si to myslíš?“
Neodpověděla jsem hned. Tomas mě zradil už předtím, a i když jsem sama sebe přesvědčovala, že
udělal špatnou věc ze správného důvodu, ale co kdyby to tak nebylo? S jistotou jsem věděla, že je dobrý
herec – jako většina starých upírů. Pokud se tak už nenarodili, mohli tuhle schopnost získat během staletí
praxe. Nedávalo by ale smysl, aby si na něco hrál přede mnou. I kdyby byl Senát ochotný jeho prohřešek
smazat a přijmout ho zpátky… Tomasovi o to nešlo. Jeho hlavním cílem bylo zbavit se kontroly svého
pána, aby mohl zabít Alejandra. I když mě Senát zoufale potřeboval mít u sebe, určitě by nerozpoutal
válku proti jinému suverénnímu upírskému společenství – a rozhodně ne tehdy, když už měli jednu válku
na krku. Nemohli Tomasovi dát to, co opravdu chtěl, a já jsem nepochybovala o tom, že by mě za nic
menšího neprodal.
„Ne,“ připustila jsem nakonec. „To si nemyslím.“
„Ale stejně mi nevěříš.“
Nebyla to otázka, tak jsem na ni neodpovídala. Co jsem taky mohla říct? Měl pravdu. Tomas se
neradostně zasmál. „A copak bych se tomu mohl divit? Už jednou jsi mi uvěřila, a já jsem ti lhal. Cokoli,
co teď řeknu, jsou stejně jenom slova.“
„Ale i tak bych si je ráda poslechla,“ řekla jsem zkusmo. Tomas mi sice vysvětlil důvod své zrady, ale
o nás neřekl nic. Potřebovala jsem slyšet to, že ne všechno z našeho společného života byla lež. Zlehka
mě políbil těsně pod otisky zubů na krku. „Celý život jsem znal jenom lidi, kteří ode mě něco chtěli. Když
jsem byl mladý, byla to ochrana a možnost pomsty. Když ze mě potom Alejandro udělal upíra, šlo mu zase
o mé bojové umění a o znalost země, kterou sám neměl. Pro Louise-Césara jsem byl živoucí trofejí,
dokladem jeho moci.“ Zlehka a uctivě mě pohladil po vlasech.
„Ty jediná jsi mě měla ráda jako člověka, bez toho, že bys čekala něco na oplátku. Te amo, Cassie. Te
querré para siempre.“
Španělsky nemluvím, ale došlo mi to. Kdysi bych dala nevímco za to, abych ta slova slyšela v jakémkoli
jazyce, ale teď jsem měla pocity tak zmatené, že jsem je ani nemohla začít třídit. Nevěděla jsem, co cítím,
natožpak co bych měla říct. „Tomasi, já…“
„Neříkej nic. Já si to chci pamatovat takové, jaké to je. Brzy se budu muset vrátit a nechci s sebou brát
nějaké lži, ať budou sebesladší. Senát se lžemi obchoduje. Tohle,“ položil mi hlavu na prsa, „tohle je
skutečné.“
„Přece se nemusíš vracet, Tomasi! Řekla jsem, že najdeme nějaký způsob, jak tě schovat.“
Zasmál se, a tentokrát to znělo upřímněji. „Naše malá Cassie, pořád se chce o všechny starat. To já mám
zachraňovat tebe, copak to nevíš? Nebo se teď pohádky vyprávějí takto?“ Pak jeho výraz najednou
potemněl. „Ale proč bys o tom měla vůbec přemýšlet? Zatím jsem ti skoro k ničemu nebyl!“
„Zachránil jsi mě před Tonyho gorilami, nebo to se nepočítá?“ Tony poslal do nočního klubu, ve kterém
jsem pracovala, své lidi, aby mě zabili. Neuspěli částečně proto, že mi Senát na ochranu přidělil Tomase.
Ať se potom stalo cokoli, stejně jsem nezapomněla, že mi zachránil život. On to ale zřejmě zapomněl,
protože můj argument odmítl máchnutím ruky.
„Ty by sis poradila. Vždycky sis poradila.“ Výraz jeho obličeje se změnil v krutý. „Cassie, jestli
pochybuješ o tom, co cítím, dovol mi ti to ukázat! Dovol, abych to pro tebe udělal!“
Prsty jsem mu prohrábla hedvábné vlasy. Funkce Pýthie může být zlatou klecí, ale zase bych jako taková
mohla do věcí trochu mluvit. Sice bych v té práci zkejsla na doživotí, ale zase bych si ten život mohla
sama řídit – což je něco, co by mi geis nedopřál.
„Ublížíš si,“ zaprotestovala jsem, když se Tomasovi začal zrychlovat dech. Mistr první třídy se dokázal
vyléčit skoro ze všeho, ale Tomas své rány zahojené určitě ještě mít nemohl. V uších se mi rozlehl veselý
smích. „Mnohem víc mě bolelo, když jsem tě celé měsíce vídal každý den, obklopenou tou tvou vůní, ale
nesměl jsem se tě dotknout. Bydlel jsem s tebou půl roku, ale nikdy jsem neviděl tvé tělo. Zapamatuji si
tohle,“ dodal obdivně a sklouzl mi rukou po boku.
„Neriskovala bych, kdybych ti měla ublížit,“ naléhala jsem a snažila se, aby to znělo silněji, než jsem se
cítila. Tomas se zasmál a položil mě na lůžko. Sklonil se nade mnou a jeho vlasy kolem našich obličejů
vytvořily stan, který, místo abychom se v něm dusili, navozoval intimní atmosféru. Jasně jsem viděla
jenom vesele se lesknoucí oči. „Myslím, že to zvládneme,“ zašeptal, „když mi slíbíš, že budeš něžná.“
Nemohla jsem si pomoct – rozesmála jsem se a v příští chvíli mě už líbal s takovou intenzitou, až jsem
nemohla popadnout dech. Vklouzla jsem rukama pod tu hřívu hustých vlasů a ovinula mu je kolem krku.
Svíral mě pevně, ale opatrně, a i když mě do stehna tlačilo jeho mužství, horké, tvrdé a připravené, sám
nedělal nic a čekal, až první krok provedu já. Najednou jsem už neměla o čem pochybovat. Nebylo to
jenom tím, že mě přitahoval geis. Nebylo to tak, že jsem se chtěla jenom vybabrat z toho současného
zmatku. Já jsem ho chtěla.
„Udělej to,“ řekla jsem, „rychle, dokud máme čas.“
„Rychle není tak, jak jsem to chtěl,“ zamračil se Tomas. „Hlavně ne poprvé.“
„Na nic jiného nemáme čas,“ řekla jsem netrpělivě. Takže jsme se jednou konečně na něčem shodli –
geis, síla a já, ale Tomas začal dělat potíže.
Sevřela jsem kolem něj ruku a byla za to odměněna hlubokým rozechvěním a úžasným pocitem sladkého,
žhavého těla v dlani.
Zoufale jsem se chtěla dívat na to, jak ve mně ten silný píst mizí. Věděla jsem, že mě roztáhne na
maximum, že bude sedět těsně a že tření bude k zešílení, a to celé mi připadalo dokonalé. Chtěla jsem
cítit, jak se do mě propracovává, chtěla jsem cítit ten tlak a toužila jsem po tom žáru.
„Bude tě to bolet,“ zaprotestoval zadrhávajícím se hlasem.
Přejela jsem mu jazykem po krku. „Tak ať.“
Tomas se celý třásl, ale zarputile odmítal vstoupit. Rozhodla jsem se vykašlat na mluvení a přesvědčit
ho jinak. Políbila jsem ho, má hladová ústa se setkala s jeho, načež jsem sklouzla o něco níž a pevně jsem
stiskla zuby na spojnici mezi jeho krkem a ramenem. Bylo to přesně to místo, kde by se upír zakousl, ale
já jsem místo toho vcucla kousek jeho napjaté pokožky a udělala jsem mu cucflek. Dovolila jsem rukám,
ať se zatoulají, kam chtějí, a zapamatují si obrysy svalů a šlach pod tou teplou, saténovou kůží. Potom
jsem bez varování skousla. Dech mu už tak v hrdle hluboce vrčel, ale když ucítil, jak mu do těla pronikají
mé zuby, zasténal. Podle toho, jak se ta tvrdost, která mě tlačila do břicha, najednou ještě zvětšila,
nesténal na protest. Když jsem mu krk konečně uvolnila, v zúžených očích se mu lesklo.
„Nebojuješ fér,“ stěžoval si těžkým hlasem. Zhluboka se nadechl, vydechl a vklouzl do mě prstem. Při té
nečekané invazi jsem jenom zalapala po dechu a prohnula se, takže jsem se kolem něj křečovitě sevřela.
„Vůbec to není fér,“ pronesl chraplavým hlasem.
Když prst nahradil talentovaným jazykem, zapletla jsem mu ruce do vlasů. Vtáhl si mě do úst, tím sáním
s sebou stáhl i mé boky a způsobil, že jsem podlehla rytmu, kterému bych si nedovolila odolávat ani
v myšlenkách. Nohy mi roztáhl ještě víc, aby mezi ně měl lepší přístup, až mi jedna docela neelegantně
visela přes okraj kavalce. Bylo mi to jedno – pohled na něj, jak si vychutnává mé tělo, byl stejně
dechberoucí jako ten fyzický pocit. Svět se mi zúžil jenom na tu jeho lascivní pusu, na to pomalé a vlhké
klouzání, na jeho velké a silné ruce. Teplé a drsné dlaně mi znovu a znovu hladily svaly na podbřišku,
jako kdyby se nedokázaly zastavit, až mi potom konečně sklouzly na bok a zvolna hnětly roztřesené svaly,
které tam našly. Bože, holka by se do takových rukou dokázala zamilovat!
Ústa, jimiž mě prozkoumával, jsem vnímala jako tekutý plamen; nacházel jimi místa, která do mého těla
vysílala šokové vlny extáze. Tiše jsem zasténala, ohromená tou něžnou a intimní prohlídkou a hlubokým
a jemným dotekem. Zhroutila jsem se na matraci a dovolila těm vlhkým dotykům, aby mě vtáhly. Když mě
hladil zevnitř, projížděly mi páteří návaly potěšení, a najednou byly úhel i tlak dokonalé. Jako by měl ústa
úplně všude, ochutnával, nasával, dotýkal se a vyplňoval mě. Brzy svůj výkon zdokonalil tím, že si všímal
náznaků mého těla a toho, co mě nutilo k výkřikům, a opakoval to do doby, než mi za očima začaly
vybuchovat erupce potěšení. Každičký pohyb jeho rtů se mi vpaloval do nervů, až se zdálo, že mi z toho
uletí hlava.
„Tomasi! Prosím!“ Než jsem to dořekla, změnil pozici a najednou byl připravený nade mnou. Zastavil se
a snažil se ovládnout, a já jsem na něj zavrčela. Konečně se pohnul a zvolna se do mě ponořil. Ach bože,
to bylo dobré – ne, jestli můžu vycházet z těch jisker, které jsem vnímala pod víčky, bylo to lepší než
dobré.
Už jenom rukama a jazykem mě otevřel celé škále pocitů, ale ten pocit, když se zasouval do mého těla,
byl mnohem lepší, napínavý, úžasně naplňující a přepracovávající mé tělo, dokud mu nesedlo jako
rukavice. Byl dost velký na to, aby se do mě vešel natěsno, ale jeho pevné tělo bylo hladké a žádoucí
a s mým splynulo jen s nepatrnou bolestí, to když se otřel o kůži, odřenou při útoku. Zakousl se ale do rtu
a veškerou svou sílu držel pod kontrolou, až z něj kvůli tomu, jak moc se snažil, vycházely rozeklané
výdechy. Zasouval se do mě centimetr po centimetru a ohříval mě po kouskách ve chvíli, kdy jsem v sobě
chtěla cítit celou jeho spalující délku. Konečně tam ale byl, celou délkou spočíval ve mně a vysílal
paprsky tepla do samotného mého jádra. Oči měl zavřené, dlouhými řasami si ovíval zardělé tváře
a chvíli se ani nepohnul. Ani jsem nedýchala.
To, jak do mě vnikl, nebolelo, ale to čekání, až se pohne, až změní pozici a až udělá cokoli předtím, než
se úplně pomátnu, to bolelo. Když ze mě začal se stejnou agonizující pomalostí zase vystupovat, ztratila
jsem trpělivost. Když ze mě chtěl vycouvat, omotala jsem se mu kolem boků a najednou jsem udělala
pánví výpad, abych mu šla naproti, a znovu jsem ho do sebe celého nasála jediným pohybem, kterým jsem
si vyvolala další zasténání.
Tomas se zatvářil překvapeně, ale taky se mu ohromně ulevilo; vydechl s potěšeným zasyčením.
Pochopil a začal zvyšovat rychlost. Mé boky se trochu posunuly a začaly rotovat ve vlastním rytmu, jak
Tomas zahájil pomalý kruhový pohyb, při kterém mě současně hladil, těšil a protahoval. Už brzy jsem
zjistila, že nedokážu nijak ovládat zvuky, které jsem vydávala. Sžíhaná pocity jsem hořela a současně
vzlykala. Točila se mi hlava, dech se mi zrychloval, boky přirážely a před očima mi černalo. Uvnitř se mi
formoval jakýsi senzační pocit, a než jsem si stačila vůbec uvědomit, co se děje, už mě zaplavoval
orgasmus a mé tělo se v Tomasově stabilním rytmu bezmocně svíjelo. Místnost najednou zaplnila laskavá
a nažloutlá záře, barva tak čistá a vydatná, jako by samo štěstí kondenzovalo a dostalo konkrétní podobu.
Na chvíli jsem si myslela, že to celé je součástí pocitů, které mnou probíhaly, ale ono to sílilo a přebíjelo
světlo lucerny tak, jako by kolem nás vybuchla nějaká menší hvězda. Všude se svíjela a syčela divoce se
proplétající vlákna bílé a zlaté energie, která nabírala na intenzitě, až mě oslnila jako uzemněný blesk.
Svět se přede mnou bez varování propadl a zmizel. Byla jsem vtažena do víru pohledů a zvuků a barev,
které všechny vířily příliš rychle na to, abych je dokázala sledovat. Tomase jsem necítila, neviděla a ani
jsem ho nedokázala nahmatat. Příšernou rychlostí se ke mně blížilo oko uragánu, a já jsem nemohla dělat
nic jiného, než ho nechat přicházet blíž a blíž. A potom, stejně rychle, jako to začalo, bylo po všem. Když
mi ty míhající se obrazy před očima vybledly natolik, že jsem zase normálně viděla, zjistila jsem, že jsem
se ocitla sama na vrcholku nějakého kopce, kde vzhlížím k chrámu. Za ním se v horkém žlutém slunci
třpytil oceán. Na krku jsem cítila dotek rtů a v uších dunivý mužný smích.
„Chválím svého avatara,“ řekl nějaký hlas. Věděla jsem, že patří tomu muži za mnou, ale jako by se
odrážel do všech směrů současně, jako kdyby promlouval i chrám, obloha i oceán. „Syn mé další kněžky
– to se vážně povedlo.“
Omámeně a nevěřícně jsem zamrkala, ale scéna zůstala stejná. „Svého koho?“ podařilo se mi konečně
zaskřehotat.
„Muž, který byl pro obřad vybrán, se na nějakou dobu stal mým vtělením. Jeho spojením s dědičkou bylo
konzumováno naše manželství a potvrdilo její uvedení do úřadu.“
Nebyla jsem schopná slova. „Já nejsem tvá manželka!“
Klokotavý smích se ozval znovu, bohatý a nakažlivý. „Neměj obavy, Herofilo. Je to jenom spirituální
svazek – v mé fyzické podobě bys mi neodolala.“
„Já se nebojím,“ řekla jsem a byla to pravda. Ve srovnání s viděními, které jsem obvykle mívala, byla
tohle procházka růžovým sadem. Zatím. „A jmenuju se Cassandra.“
„Už ne.“
Zkusila jsem se obrátit, ale pevně mě svíraly silné paže. Měly barvu jarního pylu, skutečně jasně žlutou,
která se třpytila jako zlatavý poprašek. Světlo mu na kůži tančilo, jako to dělává na vodě, a bylo natolik
oslňující, až mě z toho bolely oči.
Na lidské tělo to mělo vypadat divně, ale podle mě to bylo v pořádku. Najednou mi mé okolí začalo
dávat smysl.
„Když můžeš zhmotnit nějaké klišé, tak neodoláš, co?“
„To tvá mysl si vybrala, jak mě bude vnímat,“ zaburácel. „Jestli tu nějaká klišé jsou, tak jsou tvá.“
„Kdo jsi?“ dožadovala jsem se.
„Jsem ten, který na někoho, jako jsi ty, čekal celou věčnost. A věci se konečně dají do pohybu.“
„Jaké věci?“
„Uvidíš. Vkládám do tebe velké naděje.“
„Tak to jsi blázen,“ sdělila jsem mu rezolutně. „Vůbec nevím, jak používat tu moc, kterou jsi do mě
nacpal, a Myra mě každou chvilku zabije.“
„Upřímně doufám, že ne. Co se týče toho druhého, moc půjde tam, kam bude chtít. Ztratil jsem nad ní
kontrolu v okamžiku, kdy jsem ji svěřil do lidských rukou.“
„Ale Myra –“
„Ano, prozatím se musíš vypořádat se svou soupeřkou. Znovu si promluvíme, až to bude dokončeno.“
„Ale to je právě ono! Já nevím jak – “ Nedostala jsem šanci tu větu dokončit. Ucítila jsem příval horka
a závan větru a všude kolem mě se vzedmula vlna děsivé prastaré síly, dunící mi pod nohama a vysílající
mi syčící proudy do celého těla. Potom jsem se ocitla zpátky v cele, mžourala jsem v náhle slabém světle
a nebyla jsem si jistá, co se právě stalo.
Tomas se uvolnil a pocity, které mi navozoval, mi zablokovaly dech v krku a vypudily mi z mysli
veškeré otázky. Přitáhl si mě blíž k hrudi, a když ve mně změnil polohu, vyjekla jsem. Kolem mě spadly
jeho potem nasáklé vlasy a zuby mi sevřel krk. Cítila jsem, jak se mi po kousnutí celé tělo sevřelo
v křeči, a slyšela jsem Tomasovo potěšené zamručení, když se kolem něj sevřely mé vnitřní svaly. Mé
boky stiskly velké ruce, díky nimž se do mě zabořil tak daleko, jak to jen šlo. Pustil mi hrdlo, aniž by se
napil, jenom mi jednou přejel jazykem po té odřenině; nato začal pumpovat boky rychleji, tvář měl úplně
sevřenou chtíčem, a já jsem na dlouhé minuty ztratila veškerou schopnost přemýšlet.
Vyvrcholil do mě výstřikem rozkoše, který mě hned vedle těch pozůstatků ledu uprostřed mého těla
skoro spaloval. Ten chlad jsem vtáhla, spálila, veškeré jeho pozůstatky jsem vyfoukla a naplnila se tou
žhavou malátností, která se pak rozšířila celým tělem. Mé vlastní potěšení už nebylo tak silné, zato takové
hlubší, přetrvávající a sladší. Tomas na mně ležel jako ta nejlepší přikrývka, a já jsem si připadala, jako
bych v těle neměla žádné kosti. Po dlouhé chvíli se Tomas odtáhl, aby se mi mohl zahledět do napůl
zavřených očí. Pátral v nich po nějakém výrazu, ale ať už chtěl najít jakýkoli, zřejmě neviděl nic. I tak mě
políbil a já jsem se pod smyslným žárem jeho úst prohnula, abych se potom cítila trochu okradená, když
kontakt přerušil příliš brzy. „Promiň,“ řekl tiše a přejel mi palcem po spodním rtu.
Já jsem prstem pohladila jedno z jeho jemných tmavých obočí. „Co se děje?“
Vzal mi obličej do dlaní a něžně mě políbil na čelo. „Všechno je to v pořádku, Cassie. Bude to dobré.“
„Co bude dobré?“ Doznívání nějak rychle vyprchávalo.
Tomas chvilku váhal a potom hlasitě vydechl. „Pořád ten geis kolem tebe cítím, jako nějaký mrak.“
Se​vřel čelist. „Zdá se, že Mircea svůj nárok na tebe zrušit nechce.“
Zavrtěla jsem hlavou. „S tím kouzlem je tu taková komplikace. Sejmout ho nemůže ani Mircea.“ Věděla
jsem, že tu ta možnost je, ale i tak to znamenalo drtivé zklamání.
Tomas začal říkat ještě něco dalšího, ale v tu chvíli se dveře prudce rozletěly a stála mezi nimi
Françoise s rukama v bok a s netrpělivým výrazem. Hodila mi uzlíček oblečení. „No už bylo načase!
Tohle měl být rituál, ne maraton!“
Nemotorně jsem vstala a třásla jsem se, jak chladný byl najednou vzduch, který jsem cítila na zardělé
pokožce. „Cože?“
„No tak, honem! Obleč se! Král chce audienci a není zvyklý dlouho čekat. Zkus ho vytočit, a nikdo z nás
se odsud nedostane.“
„Françoise?“ Začínala jsem z toho dostávat velice špatný pocit. Akcent najednou zmizel a ani výrazem
ve tváři mi příliš nepřipomínala tu obvykle nervózní francouzskou dívenku.
Pochmurně se usmála. „Françoise momentálně není doma. Můžu jí předat vzkaz?“ Než jsem na to stihla
vymyslet odpověď, zašklebila se a chytla se zdi; prsty měla sevřené a bílé námahou, jako kdyby se snažila
do kamene zabořit. „Sakra! Teď ne, holka! Nebo tu chceš zůstat navždycky?“
Tomas mezi námi neustále přejížděl pohledem, ale já jsem na něj dokázala jenom vrtět hlavou. Neměla
jsem ponětí, co to s ní je. „Ehm, Françoise,“ řekla jsem konečně, když začala vibrovat, jako by měla prsty
v zásuvce. „Můžeme pro tebe něco… udělat?“
Najednou přestala, zůstala strnule stát a všemi rysy vyjadřovala netrpělivost. „Ano! Můžete se
obléknout! Kolikrát vám to ještě musím říkat?“
Bez Tomasova tělesného tepla mi byla zima, proto jsem se jí rozhodla udělat radost. Šaty mi byly velké
a díky mnoha výšivkám tuhé, ale tmavě červená vlna byla teplá. Rozhodla jsem se, že nejlepší bude
soustředit se na jeden problém po druhém, a Françoisiny duševní výkyvy na prvním místě seznamu
nebyly.
„Françoise, máš tu nějaké přátelé? Lidi, kteří by ti pomohli?“
Zúžila oči. „Proč?“
„No, kvůli Tomasovi… Jestli odejde z Pohádkové říše, zabijí ho. Nemůže se vrátit, ale nemůže ani
zůstat tady a čekat na popravu. Nevíš o někom, kdo by ho mohl schovat?“
„Cassie.“ Tomas se dotkl mého lokte. „Co to děláš?“
„Musím vědět, že jsi v bezpečí. Co když nás král nařídí deportovat zpátky do MAGIC? Jestli se tam
vrátíš, zabijou tě!“ Konzulka mi sice jeho život nabídla, ale jenom výměnou za informaci, kterou jsem
neměla. Já jsem ten geis na Mirceu uložit nechtěla a rozhodně jsem nevěděla, jak ho sejmout.
„A jestli půjdeš před krále beze mě, mohl by tě obvinit za to, že jsem utekl. Já už tě víc ohrozit nechci,“
prohlásil Tomas stroze. Byla bych se i hádala, ale podle toho, jak držel sevřené čelisti, jsem pochopila,
že by to byla ztráta času. Kromě toho se i Françoise tvářila, jako že dostává záchvat.
„Zrovna teď si děláš starosti o nějakého upíra?“ Zavrtěla hlavou. „Cassie, on byl prostředkem
k dosažení cíle, tím to hasne. Posloužil svému účelu, takže teď ať se o sebe postará sám. V tomhle jsou
oni docela dobří, víš?“
Oukej, tohle mi stačilo. Šlo tady o mnohem víc než o to, že by Françoise dostala záchvat. „Nechtěla bys
mi říct, kdo jsi? Já jsem Françoise své jméno nikdy neřekla. Ani nemluvím o tom, že mluvila vždycky
jenom francouzsky.“
„Ale na tohle nemáme čas!“
Posadila jsem se na kavalec a neústupně jsem se na ni podívala. „Nikam nejdu, dokud mi neřekneš, kdo
jsi a co se děje.“ Už jsem měla všeho toho lítání naslepo dost. Během uplynulého týdne jsem zjistila, že
v tom moc dobrá nejsem.
Rozhodila rukama v takovém podivně známém ges​tu. Někde jsem už někoho viděla, že tento pohyb
používal stejným způsobem, ale zatím jsem si nemohla vzpomenout. „Kdysi jsem ti řekla, že jednou budeš
buďto nejlepší z nás, nebo tou úplně nejhorší. Chceš vědět, k čemu z toho se teď přikláním?“
Chvilku mi trvalo, než mi to došlo, ale když to cvaklo, stejně jsem tomu nevěřila. „Agnes? Co… co
sakra děláš tady?“
„Existuji,“ řekla hořce. „Užívám si trochu života po životě.“
„Ale… ale… Nevěděla jsem, že se umíš i převtělit! Mágové říkali –“
„Jasně. Jako bychom jim říkaly všechno!“ V dalším povědomém gestu si teď přitiskla ruce zpátky
k bokům.
„Čím míň toho Kruh o našich schopnostech ví, tím líp! Nebo sis opravdu myslela, že dokážeš něco, co já
ne?“
„Ale ty nemáš Billyho Joea,“ namítla jsem. Tohle mi totiž dělalo starosti v souvislosti s ní i s Myrou.
„Jak se dokážeš přemísťovat v čase, když nemáš žádného ducha, který by ti ohlídal tělo v době, kdy jsi
pryč?“
Agnes na mě hleděla nechápavě, ale pak jenom zavrtěla hlavou. „No, musím říct, že tohle je originální
přístup,“ zamumlala. „My se do svých těl vracíme skoro ve stejnou chvíli, v jakou je opouštíme, Cassie.
Naše těla neumírají, protože co jich se týká, ani jsme je nikdy neopustily.“
„Ale… tvé tělo…“ Civěla jsem a netušila, jak mám pokračovat. Nevypadalo to, že bych měla nějak moc
možností. „Je mi to líto, Agnes, ale… je mrtvé.“
Podívala se na mě, jako bych se pomátla. „Samozřejmě že je mrtvé! Nebo co myslíš, že dělám tady?“
„Nemám ani ponětí,“ řekla jsem popravdě.
„On to rozhodně nebyl můj nápad!“ Tvářila se naštvaně. „Tohle má být můj bonusový život, čas, kdy si
mám pro změnu užívat zase já. Opustila jsem tě, abych se vrátila do svého těla a nabrala sílu pro přesun
do jedné pěkné Němky. Měla zemřít při pádu kamenné laviny – nehoda při horské túře – a všechno už
bylo připraveno, abych ji posedla –“
„Posedla?“ Nevím, jak jsem se tvářila, ale Agnes se zasmála.
„Měla přece zemřít, Cassie! Myslím, že by před tím určitě dala přednost společnému životu se mnou!“
Točila se mi hlava. „Já to nechápu.“
Tomas najednou promluvil, čímž mě vylekal. „Jeden život sloužit, druhý prožít,“ zamumlal. Agnes po
něm střelila méně než přátelským pohledem. „Nevím, kdes tohle slyšel, kámo, ale zapomeň to.“
„Takže je to pravda,“ pronesl evidentně ohromený. „Ono se to říká, ale nikdo nevěří –“
„A takhle to taky zůstane,“ řekla Agnes důrazně.
Teď jsem zase z jedné strany na druhou přelétala pohledem já. „Mohl byste mi někdo prosím říct, o co
tu jde?“
„Existuje jedna stará pověra,“ řekl Tomas a Agnesino zamračení ignoroval. „Že na konci své služby je
Pýthie odměněna novým životem – jako kompenzací za ten, který obětovala svému poslání.“
Zavřela jsem pusu, která úžasem zůstala viset otevřená. Chvilku jsem na Agnes jenom zírala. „Je to
pravda?“ podařilo se mi konečně se zeptat.
„Tak chceš se odsud dostat, nebo ne?“ obořila se na mě.
„Tak mi to řekni!“
Povzdechla si a znovu rozhodila rukama. Napadlo mě, jestli to tak dělá pořád, nebo jestli se jí to stává
jenom se mnou. „Oukej, stručně řečeno – ano, je to pravda. Najdeme si nějakou, která má předurčeno
umřít mladá, a domluvíme se s ní. Převtělíme se do nich a živíme se jejich energií a za to jim pomáháme
vyhýbat se všem katastrofám, které by se jim mohly přihodit.“
„To je příšerné!“
„Ne, je to praktické. Sdílený život je lepší než vůbec žádný.“
„Ale jestli to můžeš udělat jednou,“ zeptal se Tomas zvolna, „proč bys neměla chtít žít pořád dál, hezky
ze století do století?“
„Právě proto nenávidím upíry,“ pronesla Agnes jakoby do prázdna. „Jsou tak zatraceně podezřívaví!“
„Ale dokázala bys to?“ ptal se Tomas.
„Samozřejmě že ne!“ odsekla. „Zamysli se nad tím! Jakmile se náš život ve službě chýlí ke konci, moc
přejde na někoho jiného. Bez ní nemáme šanci zjistit, kdo zemře, a tak si ani nemůžeme vybrat jiné tělo.
Je to jenom jednorázová dohoda.“
Tomas se krátce zasmál. „Čekáš snad, že ti budeme věřit, že se ještě žádná nepokusila smrt oklamat?
Aby mohla žít mnoha životy, které si vezme, kdy se jí za​chce, ať už jsou ti lidé odsouzeni k záhubě nebo
ne?“
Agnes pokrčila rameny. „To je právě jedna z mnoha povinností úřadující Pýthie – zajistit, aby se to
nestalo.“
Zavrtěla jsem hlavou. Všechno to na mě bylo moc rychlé. Mozek to už nestačil udržet. „Ale proč
Fran​çoise?“
„Už jsem říkala – neměla jsem jinou možnost! Začala jsem se vracet do svého těla, ale předtím jsem
vyčerpala příliš mnoho energie na to, abych ti pomohla. Neměla jsem v plánu zastavovat čas – to není
nijak jednoduchý trik, navíc těsně po skoku o víc než tři sta let! Zjistila jsem, že na to, abych naposledy
přeskočila několik staletí, mi už nezbylo dost energie.“
„Ale vždyť ses mohla vrátit se mnou!“
Agnes mi pomohla v boji s Myrou. Nebýt její pomoci, asi bych už byla mrtvá. Já bych jí svezení
rozhodně neodmítla.
„Pokud si vzpomínáš, Cassie, byla jsi uprostřed místnosti plné hladových přízraků. Chystali se sežrat
všechny duchy v dohledu! Tohle jsem riskovat nemohla. Jakmile se čas zase rozběhl, musela jsem se
odtamtud dostat co nejrychleji. Takže jsem přešla do jediné osoby z té doby, o které jsem věděla, že je na
pokraji smrti a mohla by se se mnou dohodnout.“
„A dohodla?“ Françoise totiž nebyla jen tak obyčejným člověkem; byla to čarodějnice a podle jednoho
velice pozoruhodného kousku, který jsem ji viděla provést, zřejmě nějaká mocná. A mně to připadalo,
jako by s ní bojovala. Agnes, skoro jako by slyšela mé myšlenky, udělala další obličej a chytila se za
břicho. „Svým způsobem.“
„A jak jsi skončila tady?“ zeptal se Tomas, dříve než jsem se stihla zeptat na něco důležitějšího.
„Jakmile jsem získala tělo, ve kterém jsem se mohla duchům ubránit, chtěla jsem se vrátit ke Cassie
dřív, než to století opustí. Jenomže pak se ukázali ti mágové.“
„Unesli tě, aby tě prodali do Pohádkové říše,“ odvodil. „A to jsi tady celou tu dobu? Vždyť to už je pár
století!“
„Vlastně spíš roků,“ opravila ho Agnes.
„Tady běží čas jinak,“ připomněla jsem mu. Marlowe to sice říkal, ale já jsem si neuvědomila, jak
velký ten rozdíl je. „Takže říkáš, že tady jsi celou tu dobu od chvíle, kdy jsme zmizeli z Francie?“
Agnes přikývla, a když jsem chtěla říct ještě něco, zvedla ruku, aby mě zastavila. „Jestli jsi nás od té
doby viděla, neříkej mi o tom. Françoise nás slyší, a nemusí být ovlivněna tím, že bude vědět, co se
v budoucnosti stane.“
V její budoucnosti, pomyslela jsem si jako v mrákotách, ale v mé minulosti. Před týdnem u Danta zabila
jednoho temného mága, čímž mi pomohla uniknout. Nebo se ho spíš zabít chystala… Už mě z toho
začínala bolet hlava.
„Tak chceš se odsud dostat, nebo ne?“ otázala se Agnes.
„Ano, ale chceme si s ní potom promluvit,“ řekla jsem jí.
Možná potom budu mít v některých věcech jasno a budu schopná normálně přemýšlet.
„Jestli nějaké potom bude,“ pronesla zlověstně. „Nezapomeň na ta znamení – měla jsem dost problémů
s tím, když jsem je pro tebe sbírala.“ Popadla lucernu a s vířením sukní zmizela chodbou pryč.
S Tomasem jsme se na sebe podívali a hned jsme pospíchali za ní; Tomas si po cestě oblékal šaty, které
mu přinesla, a já jsem schovávala znamení do všech kapes, které jsem našla.
Na konci chodby jsme odbočili na dlouhé schodiště, jen spoře osvětlené slabě hořícími pochodněmi. Na
jeho vrcholu jsme narazili na další silné dubové dveře, ale ty se otevřely, když na ně Françoise slabě
zatlačila. Kolem velkého kulatého otvoru v kamenné zdi, za nímž se v kaleidoskopu světla otáčela nějaká
barevná masa, stáli Pritkin, Billy a Marlowe.
„Jsou všichni?“ tázala se víla, která se na nás skoro ani neobtěžovala podívat. „Cyklus je skoro
u konce.“
Billy vypadal nervózně. „Cass, myslíš, že až se vrátíme, budu si moct tohle tělo nechat?“
„My se vracíme?“
„Hned, jak se ta věc zbarví domodra. Ale máme asi jenom třicet sekund na to, abychom se dostali na to
správné místo. Vystupujeme u Danta, ale další zastávka je Senát, takže musíme naskočit rychle, než se to
zbarví dočervena.“
Zjistila jsem, že to nějak nedokážu sledovat. „Proč odcházíme?“
„Protože mi jdete něco vyzvednout,“ odrážel se od zdí něčí hluboký baryton. Pomalu jsem si
uvědomovala, že to, co jsem považovala za pilíř, potažený nějakou látkou, je ve skutečnosti ta největší
noha, jakou jsem kdy viděla. Zvedla jsem hlavu a potom jsem ji zvedala ještě docela dlouhou dobu. Zpod
rozlehlé kopule sálu se na mě díval obličej velký jako pátrací reflektor. Strop musel být vysoký aspoň
deset metrů, ale ono to stejně bylo shrbené, jako že je mu sál malý. Snažila jsem se to pochopit, ale potom
už jsem jenom mlčky civěla. Ta velká hlava se sklonila, aby na mě lépe viděla. Z větší části byla ukrytá
pod kudrnatým hnědým porostem, takže jsem viděla vlastně jenom baňatý nos a oči o velikosti
softbalových míčků. „Takže tohle je nová Pýthie?“
„Musíme se s králem na něčem dohodnout,“ vysvětloval Billy tichým hlasem. „Naše runy jsou až do
příštího měsíce vyčerpané. Pritkin se pokusil vyčarovat Hagalaz, ale nefungovalo to – jenom se trochu
ochladilo a získali jsme maximálně jednu louži břečky. Nulové bomby jsou skvělé, ale jenom proti magii,
a tady jsme ve velké početné nevýhodě. Světlí na to, aby nás praštili do hlavy, nepotřebujou žádné čáry
máry. Musíme získat víc zbraní a nějaké spojence, jinak to jediné, co tady dokážeme, je umřít. Marlowe
souhlasil s tím, že až se vrátíme, šlohne nějaké zbraně ze zásob Senátu.“
„No to je od něj štědré! A v čem je háček?“
Marlowe protentokrát žádnou pohotovou odpověď neměl. Jenom tam stál a ohromeně na mě zíral. Potom
zvolna klesl na jedno koleno. „Senátu je vždy potěšením Pýthii pomoci,“ podařilo se mu po několika
pokusech konečně vyslovit.
„Ale ona není žádná Pýthie,“ prohlásil Pritkin, který se konečně otočil, aby vzal na vědomí mou
přítomnost. Uprostřed pohybu se zastavil a jenom pohyboval ústy, ale žádná slova z nich nevyšla. Jedna
ruka mu ztuhla v polovině pohybu zvednutá, jako by ji zapomněl spustit.
„Má paní, jak tě můžeme nazývat?“ zeptal se Marlowe uctivě.
„Ne!“ Pritkin se vytrhl z tranzu a hleděl někam mezi mě a klečícího upíra. „To je nějaký trik – musí to
být trik!“
Zmateně jsem se ohlédla na Tomase. „Co se děje?“
Nepatrně se pousmál. „Tvá aura se změnila.“
Zkusila jsem si ji prohlédnout sama, ale nemohla jsem se dost dobře soustředit, a tak jsem skončila
jenom se šilhavýma očima. „Jak vypadá?“
Marlowe odpověděl za něj. „Jako moc,“ zašeptal s ohromeným výrazem.
„Musíš veřejně oznámit svůj panovnický titul,“ řekl Tomas. „Do té doby tvá vláda oficiálně nezačne.
Lady Femonoe se jmenovala podle první známé Pýthie. Pokud si to přeješ, můžeš mít titul stejný, nebo si
vyber jiný.“
Pritkin se zase probral k životu a s pobouřeným výrazem teď rázoval místností. „Herofila,“ řekla jsem
rychle, protože ze mě to jméno z vidění vyletělo vlastně automaticky. Nervózně jsem se podívala na
Tomase. „Může být?“ Pritkin zrovna zvedal ruce, aby je ke mně natáhl, ale najednou se zastavil a ruce mu
zase klesly k bokům.
„Kde je golem?“ zeptala jsem se Billyho, ale z mága jsem nespouštěla oči. Měl ve tváři výraz ateisty,
kterého právě navštívil Bůh: ohromený, nevěřícný a trochu nemocný.
„To nechtěj vědět,“ odpověděl Billy s očima upřenýma na portál, přičemž mu hrdlo nervózně pracovalo.
„Co tím myslíš?“
Místo něj odpověděl král. Bylo dost těžké uvěřit tomu, že jsem na někoho tak velkého opravdu na chvíli
zapomněla. „Ten byl darován mému majordomovi. A ten ho zase šlechetně zapůjčil mně.“
„Před pár hodinami ho vypustili,“ řekl Billy. „Dají mu prý ještě hodinu a potom vyrazí za ním. Má to
něco s výcvikem jejich loveckých psů.“
„Cože?“ Byla jsem vyděšená. „Přece ho nemůžou zabít!“
„Technicky vzato není živý,“ zdůraznil Billy, „takže ani nemůže umřít.“
„Možná nebyl živý předtím, ale teď je!“ Rozhlédla jsem se kolem, jestli nezískám něčí podporu, ale
žádnou jsem nenašla. Marlowe se s ustaraným výrazem přesunul vedle Pritkina. Billy pozorně sledoval
vířící barvy uvnitř portálu a kousal si ret, a já jsem pochybovala o tom, že by mu golemův osud nějak
ležel na srdci. „Nemůžeme ho tu nechat!“
„Ale samozřejmě,“ zamumlal král, ale byl to zvuk, jako když kdokoli jiný křičí, „jestli chceš, můžeš ho
zachránit.“
Začínala jsem z toho mít velice špatný pocit. „Jak to mám udělat?“
Král se usmál a ukázal zuby o velikosti golfových míčků. „Uzavřeme obchod.“
„Opatrně, Cass,“ ucedil Billy. „Něco od tebe chce, ale nám neřekl co.“
„Zmlkni, ostatku!“ zahřímal král. „Drž jazyk za zuby, nebo ti ho někdo vyřízne!“ Potom ale rychlostí
blesku změnil náladu a andělsky se usmál.
„Je to jenom taková kniha, paní, taková bezcenná záležitost.“
„Jejich cíl je další na řadě,“ upozorňovala víla.
Pritkin najednou zase ožil. „Kde je Mac?“
Tupě jsem na něj zírala, než mi to došlo. Ach, můj bože! Nikdo mu to neřekl. Víla odpověděla, předtím
než jsem vůbec začala vymýšlet vhodnou odpověď. „Les požadoval oběť, aby nás nechal projít. Vybral si
dívku, ale mág se nabídl místo ní.“
Přesunula jsem pohled na ni. Zřejmě viděla, jak Mac záměrně udělal něco, aby přitáhl pozornost na
sebe. Pochopil to – les by mě nenechal být a nepřestal by na nás útočit, dokud by svou oběť nedostal.
Tak tu oběť nabídl.
Tomas mi v gestu mlčenlivé sympatie stiskl rameno, ale já jsem to skoro ani necítila. Když jsme
odcházeli, nebyla na zemi žádná krev. Les ji absorboval, absorboval jeho. Znamení, která jsem měla
nacpaná v kapsách, mi najednou připadala těžká jako cihly.
Zdálo se, že Pritkina vílin komentář, pronesený jen tak bez okolků, na chvíli zmátl, ale výraz v mé tváři
mu zřejmě poskytl jasné vysvětlení. V očích se mu zračilo pochopení. „Tys to naplánovala,“ pronesl
podivně mrtvým hlasem. „Zlákala jsi nás k záchraně… téhle věci, abys mohla dokončit ten rituál. Geis by
to totiž jakémukoli jinému kandidátovi znemožnil.“
„Já jsem nic neplánovala,“ řekla jsem. Chtěla jsem mu vysvětlit, jak příšerně líto mi to je, říct o Macovi
cokoli důstojného, ale mozek podle všeho odmítal pracovat.
„Takže k té knize,“ zaburácel král.
Zmateně jsem se na něj podívala. „K jaké knize?“
Hlas se mu trochu pokroutil a já jsem si uvědomila, že se snaží vypadat nevinně. Soudě podle výsledku
se nezdálo, že by tento výraz nasazoval nějak často. „Codex Merlini.“
„Cože?“ Pro mě ten název neznamenal nic, zato Pritkin sebou prudce trhl. Marlowe se zatvářil zaujatě.
„Ale tu si přece můžeš koupit v kterémkoli magickém knihkupectví.“
Král vyrazil zvuky, jako když se o sebe třou balvany.
Nakonec jsem si uvědomila, že se směje. „Tuhle ne. To je ztracený svazek.“ Shlédl na mě hladovýma
očima. „Přines mi druhý svazek kodexu, a můžeš to stvoření mít. Máš mé slovo.“
„Ne!“ Pritkin po mně se zuřivým výrazem ve tváři skočil, ale už v příští vteřině klouzal po podlaze pryč,
protože ho Tomas brutálně odstrčil. Narazil do zdi, ale akrobatickým saltem se postavil zase na nohy
a znovu po nás vystartoval. Oči měl ledově chladné a někomu jimi sliboval bolest.
„Ještě jednou mě přeruš, mágu, a já si dám tvá játra k večeři,“ varoval ho král. Tón jeho hlasu
nezanechával žádné pochybnosti o tom, jak vážně to myslí. Pritkin smykem zastavil.
Pohledem jsem přelétla od Pritkinova zuřivého obličeje k Marlowovu zaujatému. „Něco mi ušlo?“
„Ten kodex je… slabikářem, jestli to tak můžu říct, textem, ze kterého vychází veškerá moderní magie,“
informoval mě Marlowe. „Sestavil ho Merlin, částečně ze své vlastní práce a částečně z výzkumu
dostupných magických textů té doby – z nichž mnohé jsou pro nás teď ztraceny. Bál se, že pokud někdo
tyto znalosti nezkatalogizuje pro příští generace, budou ztraceny. Legenda ale praví, že máme jenom
polovinu jeho práce, že původně existoval ještě i druhý svazek.“ Pohlédl na krále. „Ale i kdyby opravdu
ještě existoval, k čemu by ti byl? Lidská magie tady přece nefunguje.“
„Některá ano,“ odpověděl král vyhýbavě. Snažil se tvářit, jako by ho celý rozhovor zajímal jenom
okrajově, ale šlo mu to velice mizerně. Ty jeho obrovské oči skoro tančily vzrušením a tváře, které byly
viditelné nad kudrnatým vousem, byly úplně rudé. „Merlin pro jistotu kouzla rozdělil do dvou částí.
V prvním svazku najdete kouzla samotná, kouzla, která je ruší, jsou ve druhém. Na většinu odklínadel se
během let přišlo pomocí metody pokusu a omylu, zůstalo ale pár výjimek, jako třeba ten tvůj geis. Já chci
–“
Při zvuku toho kouzelného slova se mi mozek se skřípotem zastavil. „Počkej chvilku. Ty mi říkáš, že
kodex obsahuje kouzlo k odstranění mého geisu?“
„Říká se, že obsahuje odklínadla ke všem Merlinovým zaklínadlům. On sám dúthracht vynalezl, takže
by to tam být mělo.“ Mazaně se na mě podíval. „Tak co, je to pro tebe pobídka, věštkyně?“
Nasadila jsem pokerovou tvář a doufala, že bude lepší než jeho. „Tak trochu. Ale nevím, jak bych ti
mohla pomoct. Jestli je ta kniha ztracená –“
„Tak jsi Pýthie, nebo ne?“ zaburácel, až se krov otřásl. „Vrať se v čase a najdi ji dřív, než zmizí!“
Všimla jsem si nedočkavosti vepsané do jeho tváře a rychle jsem se rozhodla. „Můžu to zkusit,“
souhlasila jsem. „Ale cena, kterou nabízíš, je příliš nízká. Co mi ještě přidáš?“
Pritkin zaklel a skočil po mně. Ve tváři byl červený jako rak a vypadal, jako že mu brzy praskne nějaká
cévka. Tomas o krok postoupil, ale tentokrát to byl Marlowe, který se pohyboval jako rozmazaná čára
a sevřel mu hrdlo škrtícím stiskem. Bezmocně jsem se zahleděla do těch lítých zelených očí. S Pritkinem
si promluvím později a pokusím se mu všechno vysvětlit, ale teď nebyla zrovna vhodná doba.
Král se chvíli tvářil, jako by přemýšlel, jestli Pritkina nezařadí do večerního menu, ale já jsem ho
přerušila. „Zrovna jsme se chtěli dohodnout, Vaše Výsosti, a nemáme mnoho času.“ Ukázala jsem
k portálu, který žhnul jasně modrou barvou, na jejímž povrchu se občas v náhodných vzorcích objevily
odstíny paví, královské a námořnické modři.
„Co chceš?“ zeptal se bryskně.
Po všech těch letech, co jsem sledovala Tonyho uzavírat obchody, to vypadalo až moc jednoduše.
„Musím najít jednoho upíra,“ řekla jsem mu. „Jmenuje se Antonio, ale možná používá nějaké falešné
jméno. Řekli mi, že je někde v Pohádkové říši. Takže kromě golema chci ještě znát místo, kde se Antonio
ukrývá, a dostatek pomoci k tomu, abych ho získala.“ A kohokoli, kdo bude s ním, řekla jsem si v duchu.
„A taky útočiště pro Tomase, tady, na vašem dvoře, dokud ho bude potřebovat.“
„Golemův život a útočiště jsou docela snadné podmínky,“ řekl král, „ale tamto…“ Přemýšlivě se
odmlčel. „Znám toho upíra, o kterém mluvíš,“ připustil nakonec. „Ale dostat se k němu bude obtížné –
a nebezpečné.“
„Stejně jako najít tu knihu,“ namítla jsem.
Zaváhal, ale barva okraje spirály už začínala přecházet v purpurovou. Docházel mu čas, a já jsem byla
jediná, kdo by mu mohl přinést knihu, kterou tolik chtěl. „Domluveno. Přines mi knihu a dostaneš svého
upíra.“
Přikývla jsem a vykročila vpřed, kde jsem se ale srazila s Billym, který od portálu couval pryč. „Já… já
si to musím ještě promyslet,“ blábolil. „Pojedu příštím autobusem.“
„Co je s tebou?“ ptala jsem se.
Ve tváři byl bledý a rukama ve vzduchu kreslil vzrušená gesta. „Co když při návratu přijdu o svý tělo?
Teprve jsem ho dostal, Cass!“
„Ještě před chvilkou jsi měl strach, co se stane, když tu zůstaneš!“
„No, ale teď mám strach o to, co se stane, když odejdu.“ Tvářil se opravdu vyděšeně. „Vůbec nechápeš,
co tam na mě může čekat!“
„Billy! Na tohle nemáme čas! Přece jsi už portálem prošel po cestě sem.“
„Jo, a podívej, co mi to udělalo! Jenom se nad tím zamysli, Cass!“
Netušila jsem, o čem to mluví, ale neměla jsem ani příležitost to zjistit. „Vstup do portálu, ostatku,“
vyzvala ho víla. „Takové jako ty tu nepotřebujeme.“
„Ty se do toho nepleť, křehotinko,“ varoval ji Billy a ohnal se po ní kloboukem. Najednou nám před
očima směrem k portálu proletěla rozmazaná šmouha, a já jsem skoro ani nestihla poznat Françoise, než
zablikalo jasné světlo a ona zmizela. Král pobouřeně zaburácel. „Přiveďte ji zpátky,“ nařídil.
Víla tasila svůj maličký mečík. Už jsem viděla, co ta věc dokáže, ale Billy ne, navíc se ani nenamáhal
uhnout. Meč ho zasáhl naplocho do břicha, zvedl ho z podlahy a odhodil po zádech pryč. Na chvilku jsem
viděla jeho šokem doširoka rozevřené oči, ale potom zmizel. Víla vletěla do portálu hned po něm; jejich
záblesky přišly tak těsně po sobě, že skoro vypadaly jako jeden.
Obrátila jsem se a viděla, že Pritkin padl na kolena a na zádech mu klečí Marlowe.
Vyrazila jsem k nim, abych nějak zasáhla, když upíra najednou udeřil do spánku a současně mu loktem
druhé ruky uštědřil obrovskou ránu do žeber. Marlowe ho pustil a zapotácel se dozadu, přímo do středu
víru. Pritkin se o sekundu zdržel, protože si tiskl ruku ke zraněnému krku a snažil se popadnout dech.
Podle sípavých nádechů bych řekla, že ho Marlowe svým sevřením málem uškrtil.
„Musíš jít, Cassie,“ řekl Tomas naléhavě. S podiv​nou směsicí něhy a utrpení v očích se odmlčel. „Pokus
se nenechat se zabít.“
„Jo, to ty taky.“ Byla bych raději měla dost času na to, abych mohla říct sbohem, ale prostě to nešlo.
Rychle jsem ho políbila, rozběhla se a vrhla se do barevného víru. Pritkin tam v poslední sekundě skočil
za mnou. Nastal záblesk, potom druhý a pak už byla jenom tma.
Kapitola 13
Přišla jsem k sobě kvůli tomu bušení, které se mi rozléhalo v hlavě. Uvědomila jsem si tři věci současně.
Že jsem zase u Danta, že to dunění vychází z velkých reproduktorů, zamaskovaných jako velké hlavy bohů
tiki, a že Elvis vypadá fakt hnusně – a to i na mrtvolu. Zamrkala jsem a Kit Marlowe mi do ruky vtiskl
drink. „Zkus se tvářit normálně,“ zamumlal, když Elvis spustil refrén písničky Jailhouse Rock.
Zmateně jsem se rozhlédla, ale zjistila jsem, jak těžké je soustředit se na cokoli jiného než na toho
obrovského chlapa v bílých legínách, pohupujícího se v něčem, co podle něj zřejmě měly být svůdné
pohyby. Kulka, která ho nedávno skalpovala, byla zřejmě velkého kalibru, ale ani to náhradní tupé podle
mě nedrželo nejlíp. Nezdálo se ale, že by si toho všimly přítomné dámy, které na pódium házely všechno,
co měly – od klíčů od svých pokojů až po spodní prádlo. Myslím, že láska je opravdu slepá.
Chtěla jsem se zeptat, co se děje, ale nějak se mi přerušilo spojení mezi mozkem a pusou. Sedla jsem si
a trochu se na židli kymácela. Totéž dělala i polovina diváků, ale ty jejich pohyby byly podvědomou
imitací hudebního vystoupení, nikoli nepochopením toho, kde je nahoře a kde dole. Co to se mnou je?
Sotva se mi tato myšlenka v mozku vytvořila, vzpomněla jsem si: portál. Na rozdíl od nepostřehnutelného
přechodu v MAGIC, z tohohle jsem měla pořádnou kocovinu. Bylo mi jasné, že Tony chtěl ušetřit. Podle
toho, jak mě bolela hlava, koupil jenom nějakou výprodejovou verzi, protože neplánoval, že by ji kdy
musel použít sám. Doufala jsem, že z ní dostal fakt velkou migrénu.
Marlowe si z ucha sundal modrá krajková tanga, jednu z obětin bohovi rokenrolu, která nedolétla až na
pódium, a zahodil je přes rameno. „Jsme v maléru,“ řekl celkem zbytečně. Nadzvedla jsem jedno obočí.
Co ještě je nového?
Marlowe použil koktejlové míchátko k tomu, aby dloubl do hlavy, scvrklé do velikosti pěsti, která
zdánlivě zdobila stůl. Jako dekorace to neprošlo ani tehdy, když ta hnusná věc seděla v pěkném hnízdečku
z tmavozelených palmových listů, zdobeném oranžovými rajkami. Neochotně se otevřelo jedno scvrklé,
rozince podobné oko a natočilo se jeho směrem. „Nemůže to počkat? Je to moje oblíbená písnička.“
„Potřebuju dolít,“ sdělil jí Marlowe úsečně. „Ještě jednou totéž.“ Hlava zavřela oči, ale pusa se hýbala
dál.
„Co to –“ musela jsem se odmlčet a polknout, protože jsem měla pocit, že se mi jazyk zdvojnásobil,
a pak jsem to zkusila znovu. „Co to dělá?“
„Komunikuje s barem,“ odpověděl Marlowe, zatímco se nenápadně rozhlížel kolem.
„Já teď asi omdlím,“ informovala jsem ho.
Marlowe se na mě káravě podíval. „Nic takového neuděláš. Kruh nás obklíčil. Dva z jeho agentů nás
viděli přilétat a teď jsou tu všichni, kteří zůstali v kasinu. Tak moc se bojí vnitřní ochrany a tvých
schopností, že neudělají nic bez posil, takže nám ještě několik okamžiků zbývá, ale to je všechno. Musíš
být připravena na přesun.“
„Na přesun kam? Říkáš, že jsme obklíčení.“
„Casanova šel zařídit nějakou diverzní akci, ale momentálně nemůžeme dělat nic jiného než sedět na
zadku. A dát si drink,“ dodal, zatímco já jsem statečně bojovala s tím, abych nezačala šilhat. „V těchto
případech obvykle alkohol pomáhá.“
Přikývla jsem, ale jeho slova na můj přismahnutý mozek neudělala o nic větší dojem než ta maličká
hlava uprostřed stolu. Právě ukončila komunikaci s barem a teď si pobrukovala melodii, což byl na kus
plastu celkem slušný trik. Běžní turisté si myslí, že uvnitř těch krámů je nějaký mikrofon, kterým předávají
objednávky, ale já jsem věděla něco jiného. Jednu takovou věc jsem už viděla. Byli jsme v zombies baru
u Danta – kterému se kvůli jeho ohavným dekoracím a prvotřídním, i když bohužel zesnulým bavičům říká
Zábavní park. Z předchozích zkušeností jsem věděla, že hlavy, které tu reprezentují výzdobu stolů, jsou
falešné, ale ne tak, jak si mysleli turisti. Byly to očarované napodobeniny, které měly vypadat jako ta
jediná, která tam byla skutečná – ta, jejíž vysušené pozůstatky visely mezi dvěma vyřezávanými
dřevěnými maskami za barem. Říkalo se, že patřila jednomu gamblerovi, který neuváženě nezaplatil dluh
z jedné sázky. Slyšela jsem ho nějakému chlapíkovi říkat, že v tomto kasinu nemá bezhlavě prohrávat
peníze, které nemá. Jo, „bezhlavě“.
Žena, která předtím hodila kalhotkami, taková plnoštíhlá blondýna, které do hranice, kdy už bude
popisována jiným adjektivem, chyběla zhruba tři kila, svůj majetek zvedla z podlahy a vrhla po
Marlowovi ošklivým pohledem. Zůstala stát před pódiem a tím malým kouskem krajky mávala, jako by to
byl kapesník, ale Elvis měl pohled příliš strnulý na to, aby si jí všiml. Ve tváři měl barvu plesnivějící
malty a to inkoustově černé tupé mu sjelo doprava, takže odkrylo linii nazelenale bílého masa nad levým
uchem. Na​štěstí zrovna přešel na Love Me Tender, která moc velké pohyby nevyžaduje. Možná mu to tupé
do konce večera vydrží. Když píseň skončila, přestala si hlava pobrukovat a stočila oči ke mně. „Znáš to
o tom komikovi, který dělal baviče na večírku vlkodlaků?“ zeptala se družně. S Marlowem jsme ji
ignorovali. „Úplně vyli smíchy!“
Mezi stoly se k nám proplétal jeden zombie číšník v havajské košili, která mu moc neladila s šedivou
pletí a bermudami, ze kterých mu vyčuhovaly vrásčité nohy. Sledovala jsem ho přicházet blíž a uvědomila
jsem si, že jsem nevědomky dopila martini, které mi Marlowe dal. Zdálo se, že alkohol pomohl mé hlavě,
ale už ne náladě, která temněla s každou minutou. Měla jsem k tomu dobrý důvod: Tomas měl pravdu;
geis byl pořád ve mně. Ten trvalý příšerný tlak se vrátil. Cítila jsem ho jako takovou třepotající se
šňůrku, táhnoucí se přes poušť až k MAGIC. Zkusila jsem posílit svůj štít, ale ty lesknoucí se pramínky
jimi projely jako nic. Tentokrát alespoň chyběla ta zdrcující bolest. Možná jsem nakonec tím, že jsem se
stala Pýthií, přece jenom něco získala, nebo možná geis jenom potřeboval nějaký čas k tomu, aby
kompenzoval novou úroveň mé moci. Každopádně jsem byla za tu úlevu vděčná.
„Kde jsou ostatní?“ zeptala jsem se. Billy by mohl být docela užitečný, kdyby nám řekl, až posily
z Kruhu přijdou.
„Neviděl jsem ani vílu, ani tu holku. Ale zároveň s tebou prošel portálem mág,“ řekl Marlowe s očima
upřenýma na šest postav, které se rozestavily po obou stranách vchodu. Všichni na sobě měli dlouhé
kožené kabáty, ve kterých jim muselo být vedro i pod klimatizací. Kabáty, které vypadaly jako kopie toho
Pritkinova. Teď jsem si všimla, že několik dalších jich je na podobné pozici poblíž malého postranního
východu. „Omráčil jsem ho a zamkl vzadu.“
„To ho nezdrží nadlouho.“
„Cassie, jestli tady zůstaneme moc dlouho, Pritkin bude tou nejmenší z našich starostí.“ Číšník nám na
stůl postavil džbánek s martini a misku oliv. Marlowe si džbánek přivlastnil, a mně zůstal jenom
kokoso​vý ořech, vyřezaný tak, aby připomínal jednu z těch scvrklých hlav. Nad piña coladou uvnitř se
zřejmě v určitém momentě vznášela láhev s rumem, ale do koktejlu se ho nedostala ani kapka. Povzdechla
jsem si a stejně ho vypila.
„Oukej, takže teď bude hádanka,“ brebentila hlava. „Jaká je nejlepší cesta k upírovu srdci?“ Na několik
okamžiků se odmlčela. „Skrz hrudní koš!“
Ta velká blondýna, která podnikala čím dál křiklavější pokusy o to, jak zaujmout Královu pozornost, se
to konečně rozhodla vzít hákem a začala se soukat na pódium.
I když měla na nohou jehly, podařilo se jí předtím, než ji nenápadně oblečená ochranka odchytila,
k němu přilézt až na několik decimetrů. Casanova, který stál vedle pódia, vyřešil potenciální debakl tím,
že přivolal jednoho pohledného Latinoameričana. Tento bezpochyby inkubem posedlý muž ženu odvedl
k baru s úsměvem, slibujícím, že na nějaké mrtvé rockové hvězdy zapomene.
„Jestli tohle je Casanovova představa o diverzi, očekávání zrovna nesplnil.“
„Není.“ Zdálo se, že si je Marlowe úplně jistý.
„Jak to víš?“
„Protože, pokud se nemýlím, právě dorazila kavalerie!“
Sledovala jsem jeho pohled a uviděla trojici příšerně starých Řekyň, které se s dary v rukou právě
vpotácely do zorného pole. Nevstoupily hlavním vchodem, kde mágové při pohledu na ně viditelně ztuhli,
ale postranními dveřmi u baru. Strážní u těchto dveří prostě zmizeli. Jeden z barmanů, takový krásný kluk,
oblečený jenom do tropické korkové přílby a miniaturních šortek, si tria všiml, a než si uvědomil, co
dělá, vylil na bar půl láhve chivasky.
„Takže náročné publikum, jo?“ zeptala se hlava. „Oukej, takže znáte tu o tom chlapovi, který nemohl
zaplatit svému exorcistovi? Dostal své zboží zpátky. Cha! A teď schválně, jenom mi zkuste říct, že to není
legrační!“
„Není to legrační,“ řekl Marlowe, který přitom rozkládal ubrousek.
„Hej, počkej! Takových mám tisíce! Co třeba tenhle –“ Těžké bavlněné záhyby ubrousku tu věc naštěstí
umlčely těsně předtím, než bych s ní mrskla přes místnost.
Ke stolu s bezzubým úsměvem přistoupila Deinó. „Na-rozeniny!“ řekla s rozzářeným obličejem.
Překvapením jsem nebyla schopná slova: to byla první anglická slova, která jsem od ní slyšela, a bylo
taky vidět, že je na sebe sama pyšná. Možná bych to ocenila víc, kdyby tu zdravici nedoprovodila tím, že
na stůl, mně rovnou pod nos, se šplouchnutím postavila kýbl plný krvavých vnitřností.
V obavách jsem se podívala na Marlowa. „Prosím, řekni mi, že to není –“
„Není to lidské,“ řekl a nakrčil nos. „Myslím, že kravské.“
Pefrédó na stůl vedle sestřina daru pohodila kornout z novin, plný žetonů z kasina. Nebyly tam žádné
červené nebo modré, jaké používám já: většinou byly černé, jen sem tam se mezi nimi povalovaly ty
fialové, pětisetdolarové. Jenom na první pohled jsem napočítala víc než čtyři tisíce dolarů. V zoufalství
jsem zavřela oči – lidská policie byla tím posledním, co jsem tu potřebovala. Enýó, která se nechtěla
nechat zahanbit, položila vedle obou darů třípatrový dort. Pokrytý byl něčím slizkým a zeleným, což asi
měla být poleva. Rozhodla jsem se neptat, proč z toho cítím pesto. Deinó mi z kokosu vylila zbytek piña
colady a naplnila ho štědrou dávkou krve a střev. Strčila mi to pod nos a široce se na mě usmála. „Narozeniny!“
Snažila jsem se nezačít dávit. „Proč to dělají?“ zeptala jsem se Marlowa, který se tvářil skoro stejně
zhnuseně, jako jsem se já cítila. Upíři zvířecí krev nepijí. Nic jim nedává, mnohým navíc připadá
vysloveně odporná.
„Jestli si mám tipnout, tak ti nabízejí oběť. Ve starověku byly krevní oběti celkem běžné. Být tebou, byl
bych rád, že na stole nerozpáraly nějakou pannu. Možná, že ve Vegas žádnou nenašly.“
„Ha, ha. A co já mám teď s tím – “ Dál jsem se už nedostala. Kdybych nebyla tak znechucená, všimla
bych si už dřív toho, že upíří Elvis přestal zpívat uprostřed docela mizerného ztvárnění písně All Shook
Up a snažil se slézt z pódia.
Marlowe vyskočil. „Musíme se rychle zbavit toho kbelíku!“
Rozhlédla jsem se po těsně seřazených stolech, plných nic netušících turistů. „Jak?“
Elvis odhodil několik mužů ochranky, kteří se k němu rozběhli, a vyrazil k našemu stolu. V očích už
neměl tupý výraz, naopak z nich čišel spalující hlad, a nespouštěl je z krvavého kýblu. Pak ho jeden ze
strážných, který měl víc svalů než rozumu, popadl za rameno a zkusil ho obrátit. Podařilo se mu pouze
strhnout mu tupé z hlavy už úplně, čímž odhalil vrcholek obnaženého mozku. Specialisté na voodoo, které
Casanova zaměstnával, byli asi po nedávném útoku trochu přepracovaní, a tuhle opravu odflákli. Zřejmě
to nebylo nejlepší obchodní rozhodnutí.
Pohled na zombieho se šedivou pletí a pokleslou bradou, který se mračil pod pulzujícím zakrváceným
mozkem, lidi u nejbližších stolů pořádně vyděsil. Několik z nich se rozkřičelo, kolektivně pak převrátili
židle a během úprku se sráželi navzájem. Ostatní zákazníci, kteří seděli příliš daleko na to, aby měli
dobrý výhled, začali tleskat v domnění, že sledují součást zábavného večera. Napadlo mě, jestli si to
budou myslet i potom, až Elvis skončí s předkrmem a začne se rozhlížet po hlavním chodu.
„Cassie!“ Nezřetelně jsem zaslechla Billyho hlas, jakousi slabou ozvěnu. Rozhlížela jsem se, ale nikde
v tom zmatku jsem ho neviděla.
Marlowe mě někam táhl pozpátku, ale mně se ještě nevrátila správná rovnováha, takže jsem upadla.
Chytila jsem se stolu a zkusila se postavit ve chvíli, kdy Elvis sevřel rukojeť kbelíku. Deinó zaječela
a svou obětinu popadla, čímž vyvolala zuřivé přetahování. Krev cákala všude po desce stolu, tvořené
jenom skleněným kruhem, usazeným na šklebící se hlavě tiki. Na Fran​çoisiny krásné šaty dopadly cákance
srážející se krve, a já jsem instinktivně vzala ubrousek, abych ji otřela, ale jistý naštvaný upír mě zarazil.
„Na to zapomeň!“ Marlowe se mnou trochu zatřásl. „Musíme se odsud dostat!“
Gestem jsem ukázala na příliv mágů, který se začal valit dveřmi dovnitř. Takže jsme nebyli jediní, komu
přispěchala na pomoc kavalerie. „Jak?“ křičela jsem.
„Nemůžeš se odčasovat?“
Tehdy jsem si uvědomila, že už nemám důvod k tomu, abych svou moc nepoužívala. Ať se mi to líbilo
nebo ne, byla jsem Pýthie. Přikývla jsem, ale než jsem stačila vyvolat obraz ulice před kasinem, znovu
jsem zaslechla Billyho hlas; zněl zoufale. „Billy! Pojď sem!“
„Co se děje?“ chtěl vědět Marlowe.
„Tiše!“ Slyšela jsem ho dost špatně už tak, i když mi nikdo neřval do ucha. Billy říkal ještě něco
dalšího, ale to mi uniklo. „Billy! Já tě neslyším!“
„Neodčasovávej se! Uvízl jsem tu.“
„Říká, že tu uvízl,“ řekla jsem Marlowovi zrovna, když se blondýna vytrhla svému vězniteli a rozběhla
se k nám, aby byla svému idolu co nejblíž. Postavil se jí do cesty strážný, a ona během zápasu, kdy se mu
chtěla vykroutit, vrazila do mě. Ztratila jsem rovnováhu a padla k zemi zrovna ve chvíli, kdy mi nad
hlavou prosvištěla ohnivá koule jednoho z mágů, která mě těsně minula a po cestě ke zničení baru
Marlowovi zapálila kazajku. Strhl ji ze sebe dřív, než jsem stihla zamrkat, a hned se začal zuřivě rozhlížet
po místě, kam by ji mohl bezpečně odhodit. Magický oheň hoří jako fosfor, takže měl možnosti poněkud
omezené. Problém vyřešil tím, že ho mrštil zpátky tam, odkud přiletěl a kde proti mágovu štítu jenom
zasyčel.
Nevypadalo to, že by byl Marlowe zraněný, ale zuby měl vyceněné a v očích vztek. „Brzy tu začne být
velice horko, Cassie. Vhodnější chvíli pro odchod bych snad ani vymyslet nedokázal. Tvůj duch nás může
dohonit později.“
Billy ho musel slyšet, protože začal brebentit jako šílený. Většinu z toho, co říkal, se mi zaslechnout
nepodařilo, ale podstatu jsem pochopila. „Billy říká, že se nemám odčasovat.“
Marlowe vypadal nedůvěřivě, ale můj výraz ho zřejmě varoval před tím, aby něco namítal. „Zůstaň tady.
Já něco vymyslím,“ vyhrkl najednou a zmizel v rozmazané barevné šmouze. Abych unikla před dusajícím
davem, zůstala jsem schoulená pod stolem. Průsvitnou deskou stolu jsem sledovala, jak si ta fanynka
s odhodlaným výrazem konečně probojovala cestu ke svému idolu. Napadlo mě, že je nejspíš hodně opilá
nebo úplně slepá, protože objekt její touhy vypadal opravdu hodně strašidelně. Planoucí oči, pulzující
mozek a slintající pusa – ničeho z toho si zřejmě nevšimla a vrhla se k němu zrovna ve chvíli, kdy Deinó
mocně škubla a vytrhla mu kbelík z ruky.
Pohyb byl natolik silný, že obsah vědra na ženu vyšplíchl a zlil ji od hlavy k patě; ve výstřihu jí navíc
uvízlo něco, co mi připadalo jako kus jater.
Rozkřičela se, což zřejmě byla nejhorší z možných reakcí, protože tím získala pozornost zombieho.
Ignoroval Deinó, která na něj cosi ječela v nějakém neznámém jazyce a opakovaně ho prázdným kýblem
tloukla do hlavy. Místo toho se vrhl po krví potřísněné ženě.
Casanova se snažil evakuovat lidi ze salonku a přenést boj pryč od zbývajících normálů. „Dostaňte sem
ty zatracené bokory!“ slyšela ho hulákat, zatímco se tři muži z ochranky vrhli na Elvise. Dopadl na zem
sotva metr ode mě, ženu při pádu uvěznil pod sebou. Ať už ti voodoo kouzelníci, kteří představení
obvykle řídili, byli kdekoli, nevypadalo to, že by přiběhli dost rychle na to, aby zabránili ochutnávce
Králova půlnočního zákusku.
„Pomozte jí!“ zaječela jsem na Graie. Nemusela jsem to Enýó říkat dvakrát. V okamžení se z režimu
staré dámy přepnula do svého alter ega, pokrytého vlastní vrstvou krve. Údajně má obsahovat kousky
všech nepřátel, které kdy zabila, a pozornost zombieho si získala buďto jejich pestrostí, nebo množstvím.
Ztěžka se zvedl na nohy, i když na něm viseli tři chlapi z ochranky. Ženu nepustil, ale nacpal si ji pod paži
a klopýtavě se vydal za novou kořistí.
Když Pefrédó zachytila můj šílený pohled, ženu mu vytrhla a předtím, než zombiemu skočila na záda, ji
hodila Deinó. Když mu zavrtala ruce do otevřené lebky a začala z ní vyhazovat plné hrsti krvavé mozkové
tkáne, Elvis velmi nemuzikálně zasyčel. Enýó se držela mimo dosah a to klopýtavé monstrum vodila
v klikatém kurzu mezi stoly, zatímco její sestra v improvizované lobotomii pokračovala. Vedle mě se
objevil Marlowe s rozcuchanými vlasy a sežehnutými pantalony, ale jinak nezraněný. Oběma rukama jsem
ho popadla za košili. „Řekni mi, že máš nějaký plán!“
„Pod pódiem jsou padací dvířka. Musíme jen dát pozor, aby nás nikdo z mágů neviděl do nich lézt.“
Nemyslela jsem si, že by tohle bylo těžké. Zombie neměli nejlepší bojovou techniku, což ale
vynahrazovali odolností. Zatímco Marlowe mluvil, jeden z mágů vrazil celou ruku do břicha našeho
číšníka, ale i když mu pěst vyjela ze zad, zombieho to ani nezpomalilo. To Elvis zase byl buď unavený,
nebo ztratil tolik rozpoznávacích schopností, že zapomněl, co to vlastně dělá, protože se tři nebo čtyři
stoly od nás prostě zastavil. Enýó a Pefrédó ho nechaly být a vydaly se k mágům; o Krále se už
přispěchali postarat další lidi z ochranky. Casanova doběhl v čele skupiny. „Na co čekáte?“ zavřískal
velice nepříjemným hlasem. „Běžte!“
„Zkontroluji východ a ujistím se, že tam nejsou žádná překvapení,“ řekl Marlowe a ztratil se v davu.
Vyrazila jsem za ním, ale hned jsem se zastavila, protože jsem uviděla něco nehezkého. Mezi
doutnajícími troskami baru stál velice živý Pritkin a rozhlížel se po místnosti. Marlowovy rumělkové
pantalony mu asi musely padnout do oka, protože se na něj hned soustředil a o chvilku později i na mě.
Kruci.
Casanova sledoval, kam se díval, a pronesl něco o trochu silnějšího. V panice se na mě podíval.
„Mircea mi nařídil, abych ti pomohl, ale to má své hranice! Zamknout mága v kanceláři, než se probere,
je jedna věc, ale já nikomu nesmím doopravdy ublížit. Ani kdyby mě kvůli tomu pak nabodli na kůl!“
Užasle jsem na něj zírala. „O čem to mluvíš?“ Odpovědi jsem se nedočkala, protože zástupem
nemrtvých se probilo několik mágů, kteří vykročili proti nám. Ukázal své ochrance, kterou z poloviny
tvořili upíři, aby je napadla, a sám vyrazil s nimi, ale já jsem ho chytila za ruku. „Kdys mluvil
s Mirceou?“
„Volal sem před pár hodinami, když sis v MAGIC střihla tu show. Ptal se, jestli jsem s tebou mluvil
a o čem jsme si povídali. Tak jsem mu to řekl.“ Když si všiml mého výrazu, sám se zatvářil ještě
podrážděněji. „Vážně jsi čekala, že mu budu lhát? Možná sloužím dvěma pánům, Cassie, a snažím se to
dělat dobře.“
S touto záhadnou poznámkou odešel a nechal mě, abych si s Pritkinem poradila sama.
Odhadla jsem vzdálenost k pódiu a zjistila, že tohle nezvládnu. Stoly, které nehořely, byly převrácené
a některé už se začaly pod palbou kouzel tavit a vystřelovat všude potoky roztaveného skla. Nic jiného se
dělat nedalo; i přes Billyho varování jsem se musela odčasovat. Zkusila jsem vyvolat svou sílu, ale byla
nějaká slabá. Nebyla jsem si jistá, jestli kvůli tomu, že mi portál trochu pošramotil mozek, nebo to
způsobil pohled na Pritkinovu tvář, zatímco se ke mně tím chaosem prodíral. Tak nebo tak budu v prdeli,
řekla jsem si, jestli se nedokážu líp soustředit.
Ucítila jsem, jak mi někdo klepe na rameno, a když jsem se otočila, uviděla jsem radostně se tvářící
Deinó. Její sestry měly plno práce s tím, jak s neskrývanou radostí bojovaly s mágy, ale ona se mě držela
jako klíště. Pořád svírala tu vzlykající a napůl omámenou fanynku, kterou mi teď strčila do náruče. „Narozeniny!“ řekla zvesela, protože měla radost, že za svůj zničený dárek našla vhodnou náhradu. Prudce
jsem zavrtěla hlavou. Lidskou oběť jsem na seznamu přání neměla.
„A víš, proč mumie nejezdí na dovolenou?“ ozval se zpod Marlowova ubrousku tlumený hlas.
„Mají strach, aby to s někým pořádně nerozbalily!“
Žena, která se zhroutila do třesoucí se hromádky, měla aspoň tolik rozumu, že se začala plazit pryč.
Deinó rozhořčeně sledovala, jak její dárek mizí, a tato krátkodobá ztráta soustředění bohatě stačila
k tomu, aby k ní Pritkin přiskočil a po hlavě ji odstrčil do sady reproduktorů. Na chviličku na mě měl
volnou palebnou linii, ale měl plno práce s vysíláním ohnivé koule do vysoko se tyčících hlav.
Explodovaly ve spršce hořícího dřeva a odlétávajících mechanických součástí, které zasypaly pódium
a jeho naleštěný povrch narušily ošklivými spálenými fleky. Plameny proměnily prostor kolem
reproduktorů v planoucí hranici, která se brzy rozšířila i na vedle stojící piano.
Ani jsem nestihla zaječet. Nad hořící masou se vynořila grošovaná hlava Deinó. Zdálo se, že není ani
moc ožehnutá, ale naštvaná vypadala teda pořádně. O sekundu později jsem už věděla, jakou speciální
schopnost ta nejpraštěnější Graia má. Deinó nezměnila podobu, ani nepřinutila Pritkina, aby se sám
zastřelil, jak jsem napůl čekala. Jenom na něj upřela ty nevidomé oči, a on se na místě zastavil, jako
kdyby narazil do neviditelné zdi. Upustil pistoli, kterou zřejmě tasil na mě, zůstal stát a s tupým pohledem
se rozhlížel po místnosti. Nevypadalo to, že by byl nějak zraněný; najednou jako by nevěděl, kde, nebo
snad dokonce kdo je. Za ním se s pěkným akordem zřítil vršek hořícího piána, on ale ani nezamrkal.
Deinó odkopla hořící sochy z cesty a vykročila ke mně. Nějaký mág z nejbližší bojující skupinky na ni
vyslal ohnivou kouli, kterou mu ona prudkým gestem poslala zpátky. Poklepala Pritkinovi na rameno,
a když se otočil, sejmula ho. Z takové blízkosti jsem viděla, že ty duté kožní záhyby nejsou tak úplně
prázdné, jak jsem si myslela. Byly vyplněny temnou převalující se mlhou, která v žádném případě
nevypadala jako oči, ale jaksi vyvolávala dojem pohledu.
„Tohle musí v boji šlapat úplně parádně,“ řekla jsem s respektem. Musí být těžké chtít někoho očarovat,
když si nemůžete vzpomenout na žádné kouzlo nebo třeba na to, proč vůbec bojujete. Deinó se pyšně
narovnala. „Přejde to?“
Neurčitě pokrčila rameny, políbila mě na tvář a zamumlala mi do ucha: „Na-rozeniny!“ předtím, než se
odšourala k sestrám. Mágové už zmasakrovali zombie, jejichž cukajícími částmi těl byla poseta země
kolem dveří, a teď se bránili proti upírům. Měla jsem však pocit, že se tato situace brzy změní.
Chtěla jsem následovat Marlowova příkladu, ale Pritkin najednou ožil. Přesunula jsem pohled z těch
ledových zelených očí k pistoli, kterou znovu pozvedl. „Můj druh má jednu výhodu,“ zasyčel. „Žádné
zmatení myšlenek na nás neplatí.“
Došlo mi, že teď asi vhodná chvíle pro navázání dialogu nebude. Vykopla jsem a zasáhla ho nohou
přímo do kolena. Za normálních okolností by ho to zřejmě jenom pořádně naštvalo, ale tentokrát se díky
kombinaci překvapení a potoků krve a kluzkých vnitřností na podlaze rozplácl jak široký, tak dlouhý.
Zajel pod nahromaděné stoly a rozmetal je, jako když bowlingová koule vletí do postavených kuželek.
Všude se rozlétly skleněné stolní desky, z nichž některé se odkutálely pryč, ale několik jich dopadlo na
něj. Ohnivé oranžové koule teď lítaly rychle a hustě; poslední z nich narazila do horní části pódia a hned
zapálila hedvábný baldachýn, který ho zastřešoval. To byla pro bambusový rám kolem pódia poslední
kapka, protože se zhroutil jako přerostlá hra mikádo. Nenechala jsem se jím rozmačkat jenom díky tomu,
že jsem se rychle skrčila pod jeden z posledních dosud stojících stolů. Měla jsem strach, že to skleněná
deska nevydrží, ale nespadl na ni žádný z větších sloupků a ty menší se jenom odrážely.
Když jsem zase zvedla hlavu, Pritkin zmizel. Měla jsem pocit, že na okamžik vidím v okolí hlavního
vchodu Françoisiny jasně zelené šaty, ale hned jsem je zase ztratila kvůli černému kouři, který se valil
zničeným nočním klubem. Zahlédla jsem ale jiný známý obličej. „Billy!“
U hlavního vchodu se objevila skoro průsvitná postava kovboje. Uviděl mě skoro ve stejnou chvíli a ve
tváři se mu rozlil výraz naprosté úlevy. Vyrazil přímo ke mně. Chtěla jsem se zeptat, kde byl, ale on mi
bez pozdravu prostě zmizel pod košilí. Jediné, čeho jsem se místo toho dočkala, bylo hysterické
blábolení. Pak jsem se zase ohlédla na hlavní bojiště a zapomněla jsem na něj. Casanova toho mága,
kterého škrtil, hodil na dva další, a vtom si mě všiml a něco vykřikl. Přes ten rachot jsem ho sice
neslyšela, ale vlastně jsem to ani nepotřebovala – hned jsem viděla, v čem je problém. Graie opustily
budovu.
Rychle jsem si to v duchu prošla a uvědomila si, že až do předchozí chvilky byla Deinó jedinou ze
sester, která mi nezachránila život. Enýó zadržela mágy u Casanovy, Pefrédó mi pomohla potom v kuchyni
a Deinó teď hattrick dokončila. Splatily svůj dluh, a já jsem na to zase byla sama. Casanova zase něco
křičel, zatímco se snažil zadržet dva mágy současně. Pořád jsem ho neslyšela, ale to slovo jsem mu mohla
snadno odečíst ze rtů. „Běž!“
Přikývla jsem. Graie jsem sice měla na starost já, ale budou si muset počkat. Nebyla jsem si jistá, jestli
se můžu odčasovat hned teď, a z Billyho jsem nedostala ani slovo.
Začala jsem se plazit pryč, ale zastavil mě železný stisk na jedné z mých nohou. Pritkin se s pomocí
jedné ruky vyplížil zpod stolů a druhou mě svíral. Sakra!
„Cassie!“ Prudce jsem se otočila za známým hlasem a uviděla jsem z trosek pódia vyčuhovat
Marlowovu kudrnatou čupřinu. Nedokázala jsem si ani představit, co tam dělá. Všude hořelo a upíři mají
zhruba stejný bod vznícení jako benzin do zapalovačů. Gestikuloval na mě, abych uhnula, a já jsem se bez
ptaní přitiskla k zemi. Ohlédla jsem se právě včas na to, abych viděla, jak Pritkina ze země zvedá jakási
neviditelná ruka a vrhá jím přes hromadu převrácených stolů, těsně vedle hlavního bojiště. Marlowe na
mě pokývl, abych k němu přišla, ale nebylo kudy. Všude kolem pódia padaly k zemi hořící kousky
zeleného hedvábí, které vytvářely minové pole magického ohně. Ten byl pro mě stejně nebezpečný jako
obyčejný oheň pro upíra; nemohla jsem to riskovat.
Rychle jsem se rozhlížela, ale žádné jiné možnosti prostě nebyly. Boj, který probíhal za mnou, vyloučil
hlavní vchod, zadní místnost byla slepou uličkou a vedlejší vchod se změnil v hořící peklo ve chvíli, kdy
ohnivá koule zasáhla závěs na bambusu, takže hned vzplála polovina zdi. Protože jsem žádné jiné
možnosti neměla, mohla jsem jedině znovu zkusit vyvolat svou sílu.
Tentokrát se dostavila hned, rozbouřila se mi pod konečky prstů, jako by někdo otevřel stavidlo. Úlevou
jsem byla skoro omámená, ale přesto jsem zkusila vymyslet to nejlepší místo, na které bych se mohla
vydat. Vtom Pritkin s rukama před sebou přeskočil hromadu stolů, já jsem zpanikařila a odčasovala jsem
se, aniž bych si nějakou destinaci představila. Myslela jsem jenom na to, že chci najít Myru. Ať už se
dostanu kamkoli, všude to bude lepší než tam zůstat a dívat se, jak podnik Dante dostává svému jménu.
Tentokrát jsem nepřistála tak, že bych si něco narazila – scéna přede mnou jenom postupně tmavla, až
zmizela docela a pomalu ji nahradila nějaká velice tmavá ulice. Asi po minutě si mé oči zvykly alespoň
do té míry, že dokázaly rozeznat jakousi velkou budovu s nápisem, že se jedná o divadlo Lyceum Theatre.
Nevěděla jsem, kolik je hodin – ulice byla prázdná, takže mohlo být kdykoli mezi půlnocí a těsně před
rozbřeskem.
„Myslela jsem, že se zastavíš,“ pronesla Myra za mnou. Prudce jsem se otočila a ruce mi při zvuku toho
arogantního dětského hlasu automaticky vyletěly nahoru. Přímo proti ní vyletěly dvě dýky, ona ale jenom
tak stála uprostřed ulice a nedělala si s nimi starosti. Proč, to jsem si uvědomila o zlomek sekundy
později, když mé zbraně zase letěly zpátky na mě. Nezranily mě, ale zasáhly mě s dost velkou silou na to,
aby mě srazily k zemi tak, že jsem po špinavé ulici ještě chvilku klouzala. Myra zvedla ruku. Kolem
zápěstí jí visel náramek, který se hodně podobal tomu mému. Až na to, že tam, kde můj měl dýky, ten její
měl propletené štíty. „Dar od mých nových přátel. Aby se síly na hřišti vyrovnaly.“
Vyškrábala jsem se na nohy. „A odkdy ty věříš na vyrovnané síly?“
Zašklebila se. „Máš bod.“ Když si mě ale pořádně prohlédla, výraz ve tváři se jí změnil. „Takže se ti
podařilo rituál dokončit. Gratuluju. Tvá vláda je bohužel předurčena k tomu, aby byla nejkratší
v historii.“
Také jsem si ji dobře prohlédla. Poprvé jsem ji viděla v pevné podobě. Dávalo to smysl už proto, že
naposledy byla v duchovní formě napadena. Zjistila jsem ale, že takto nemá oči nijak míň hrůzostrašné.
„Pověz mi jednu věc,“ řekla jsem unaveně. „Proč je to vždycky Londýn? A proč rok 1889? Už to začíná
být nudné.“
„V tomto roce byla konvokace právě v Londýně,“ sladce a laskavě odpověděla Myra. „To je setkání
evropského Senátu jednou za dva roky.“
„To vím!“
„Ano, samozřejmě. Pořád zapomínám, že jsi vyrůstala na upírském dvoře, že? To možná víš i tohle.
Senát se obvykle schází v Paříži, ale toho roku všichni cestovali do Londýna, aby vyřešili jeden starý
spor. Mysleli, že všechny ty zločiny, které se v novinách popisovaly jako práce Jacka Rozparovače, ve
skutečnosti spáchal Dracula. Ten z jejich verze blázince utekl krátce předtím, než ta série začala, takže se
to zdálo být odůvodněné.“
„A co to má společného se mnou nebo s Mirceou?“
„Všechno.“ Zdálo se, že Myra je se sebou naprosto spokojená. „Mircea a ta upírka, kterou
severoamerický Senát poslal, aby mu pomohla –“
„Augusta.
„Ano. Tak ti zajali muže, který si říkal Jack, a dokázali, že všechny zločiny byly dílem tohoto člověka.“
„A Jack byl potrestán.“ Tuhle část jsem viděla na vlastní oči.
„Ano, ale Jack se podle všeho na tu vražednou výpravu vydal, aby udělal dojem na Draculu a získal si
tím místo v jeho novém týmu. Senát tedy z toho, co se stalo, obvinil Draculu.“
„A oni ho chtějí zabít.“
„Konečně to začínáš chápat!“ Myra obdivně zatleskala. „Mirceovi se podařilo přesvědčit evropského
Konzula, aby mu dal několik dní na to, aby mohl svého bratra najít a chytit předtím, než budou nasazena
nějaká drastická opatření, ale s tímto rozhodnutím nesouhlasili všichni. Dracula si během let zřejmě
nadělal pár nepřátel.“
Měla jsem hodně špatný pocit, že jsem tenhle příběh už někdy slyšela. A pro Draculu to neskončilo
dobře. Několik senátorů s dlouhou pamětí ho jedné mlhavé noci v Londýně lynčovalo. Dnešní noci.
„Mají v plánu ho zabít.“
Myra se zasmála. „Zabijí ho – je to součást přesně té časové linie, kterou tak oddaně chráníš, Cassie.
Jenomže tentokrát ho Mircea – s trochou mé pomoci – našel dřív než oni. A něco mi říká, že jestli se ten
tvůj upír dostane mezi ně a jejich pomstu, chlapi nebudou moc dlouho váhat, jestli ho oddělají taky.“
A Mircea se dostane. Strávil mnoho let tím, že zařizoval, abych se stala Pýthií já, proto abych zachránila
jednoho z jeho bratrů. Nedokázala jsem si představit, že by stál opodál, zatímco by mu vraždili dalšího.
„Je to docela jednoduché, Cassie,“ prohodila Myra vesele. „Chceš tu pozici? Není problém. Stačí být
lepší než já.“
Zmizela, ale přesně v tu chvíli mě někdo napadl zezadu. Znovu jsem padla na silnici, tentokrát na
obličej.
To ale nebyl ten důvod, proč jsem zaječela. Geis tu rozhodně ještě byl, a ohledně Johna Pritkina si to
vůbec nerozmyslel. Soudě podle vlny bolesti, která z jeho těla přeskočila do mého, bych se vsadila, že si
geis spletl vztek a vášeň. Mág byl sice příliš velký macho na to, aby křičel jako malá holka, ale pustil mě
zatraceně rychle.
Ohlédla jsem se a uviděla ho s ohromeným výrazem ležet na chodníku. Sice nepodnikl žádný pokus, aby
mě hned zneškodnil, ale to mě moc nepotěšilo. Zřejmě jenom čekal, až se vzpamatuje. Asi byl hodně
blízko u mě, když jsem se odčasovala, takže se svezl se mnou. Fakt skvělé.
„Nedovolím ti to udělat,“ lapal po dechu. „Ať to stojí, co to stojí!“
Najednou jsem byla ráda, že geis mám, protože se tvářil opravdu vražedně. Ale jenom to, že se mě
nemohl dotknout, neznamenalo, že jsem v bezpečí. Ještě pořád mě mohl zastřelit a nic přitom nepocítit.
Rozhodla jsem se odtamtud zmizet, dokud to nedojde i jemu.
Rozbila jsem jedno z oken v divadle a vsoukala jsem se dovnitř; cestou jsem získala velký respekt
k práci domovních zlodějů. Rozřízla jsem si ruku, roztrhla šaty a skoro si vykloubila rameno, ale podařilo
se mi to předtím, než po mně Pritkin vystartoval. Bohužel se mi to nepodařilo udělat tiše.
„Ale, copak to tu máme?“ Augustin hlas mi v uších zazněl o vteřinu dřív, než mě něco zvedlo do vzduchu
a praštilo to se mnou o stěnu. Byla to drobná ručka s modrými žilkami, a celkem bez námahy mě držela na
místě. Několika pohyby zápěstí si modrou vlněnou sukni uhladila do dokonalých záhybů. Sukně měla
v černé výšivce naspodu komplikovaný vzor, který ladil se sponami a jantarovou broží na přední části
šatů.
„Pěkné šaty,“ zaskřehotala jsem.
„Děkuji. Tvé také.“ Důkladně si mě prohlédla. „Jsou od Světlých, ale ty“ trochu stiskla a mně začalo
černat před očima, „ty ne.“
Probíráním možností jsem moc času nestrávila. Augusta mi mohla zlomit vaz s menší námahou, než bych
já vynaložila na přelomení větvičky. Bojovat jsem s ní nemohla, ale mohla jsem ji využít.
Kdybych na své straně měla Augustu, Pritkin by nepředstavoval zásadní potíž.
Převtělování ráda nemám; děsí mě a vždycky je mi po něm trochu špatně. To překvapivé nebylo, protože
ať jsem si to zdůvodňoval jakkoli, bylo to vždycky zneužití. V budoucnu jsem se jim chtěla pokud možno
vyhýbat, ale ne za cenu ztráty vlastního života. Jedinou otázkou zůstávalo, zda to dokážu.
Kdysi jsem posedla jednoho temného mága, i když mě ze svého těla vypudil už po pár minutách. A tehdy
mi pomáhal Billy Joe. Nikdy předtím jsem s sebou Billyho při cestách časem nebrala, ale teď jsem
bláhově doufala, že by z něj mohl být užitečný spojenec. V tu chvíli mi ale užitečný nepřipadal. Pořád
zůstával blábolící troskou a já jsem si nedokázala ani získat jeho pozornost, natožpak ho požádat
o pomoc. Ale jestli to dokázala Myra, tak to sakra umím taky.
Augustiny znalosti ochranných znamení byly naštěstí amatérské: jestli se uměla chránit víc než jedním
elementem, nevšimla jsem si toho. Její štít sice vypadal impozantně – do výše se tyčící ocelové pláty,
spojené nýty jako na trupu bitevní lodi – ale při bližším zkoumání jsem si všimla některých míst, která
byla natolik oslabená rzí, že byla skoro průhledná. Tohle se vám stane, když své štíty každý den
neudržujete chvilkou meditace. Kdyby Augustina ochrana byla tak silná, jakou se zdála být, mohla by mě
ze sebe vypudit dřív, než bych ji stačila posednout. Takto ale můj oheň do jejího kovu propálil díru až
překvapivě snadno. Všechno bylo najednou světlejší, ostřejší, bližší než předtím, a já jsem si najednou
uvědomila, že zírám do svých vlastních vyděšených očí. Přitiskla jsem si ruku k puse, dřív než by Billy
stačil spustit rámus, to se ale ukázalo jako špatný tah, protože okamžitě začal šílet. Nakonec jsem se
přemohla a dala jsem si facku. Zkusila jsem to zlehka, ale asi jsem to trochu přehnala, protože Billy
obrátil oči v sloup a chvilku to vypadalo, že by mohl omdlít. „To jsem já,“ zasyčela jsem.
Pomalu přikývl. Po chvilce se mu podařilo zprovoznit mé rty. „Potřebuju se napít,“ sdělil mi
roztřeseným hlasem. „Potřebuju celej podělanej pivovar.“
„Jsi v pořádku?“ Nevypadal tak. Měla jsem obličej bledý jako stěna a třásla se mi brada.
„Jestli ti bude špatně, radši mi to řekni teď.“
Billy se zasmál, ale v tom smíchu jsem slyšela hysterický podtón. „Špatně? Jó, myslím, že by se dalo
říct, že mi špatně bylo. Duch, člověk, duch, člověk; hej, dyť je to príma.“
Starostlivě jsem na něj zírala. „Nechápu…“
„A co bys chtěla chápat? Akorát jsem umřel, to je všechno!“
„Billy,“ řekla jsem pomalu, „tys umřel už dávno.“
„Umřel jsem už dávno,“ opakoval Billy posměšně. „Umřel jsem dneska, Cass, jestli sis toho náhodou
nevšimla! Přídavek na závěr, pozornost od Pohádkové říše! Ach, můj bože!“
Zhroutil se na podlahu a obličej se mu zkroutil. Objala jsem ho, protože jsem si konečně uvědomila,
proč tolik vyšiluje. Když jsme prošli portálem, bylo mu nové tělo zase odebráno. Věděla jsem, že se to
asi stane, ale na následky jsem nepomyslela. Převtěloval se celou dobu, někdy i do mě, a nikdy mu
nevadilo, že musí cizí tělo zase opustit. S vlastním tělem to ale asi bylo jiné. Do toho se nepřevtělil ani ho
neposedl, to byl zkrátka živý. A když jsme prošli portálem, vlastně umřel znovu. Objala jsem ho silněji,
protože jsem zapomněla, čí sílu teď mám, ale když na protest zaskučel, hned jsem ho pustila.
„Tentokrát jsem se málem nevrátil, Cass,“ řekl slabým hlasem. „Ono to není automatické, víš?“
„Co není automatické?“
„Že se staneš duchem. Nikdo si nevede statistiku, a pokud ano, tak mi ji neříkají, ale je to zatraceně
vzácná událost!
A já jsem málem… Ztratil jsem se… Nebyl jsem tady, nebyl jsem tam a ani jsem nic neviděl. Cítil jsem
jenom to, jak mě něco táhne a snaží se odtáhnout pryč, a to jediné, co mě drželo, byl zvuk tvého hlasu.
A tys pak začala mluvit o odchodu, a já jsem zjistil –“ S přidušeným vzlykem se odmlčel.
„Billy… je mi to líto.“ Znělo to dost neúměrně, ale co má člověk říct někomu, kdo právě podruhé
zemřel? Na to nestačila dokonce ani Eugeniina domácí výchova.
Sevřel mě, a já jsem ani netušila, jak silné mám paže. „Už-mě-nikdy-neopouštěj.“
Přikývla jsem, ale sama jsem prožívala krizi jen o něco menší než Billy Joe. Nemohla jsem z Augusty
vystoupit, pokud jsem nechtěla, aby po mně hned skočila hodně naštvaná upírská mistryně, ale zase jsem
nemohla celou noc pečovat o traumatizovaného Billyho, zatímco Myra běhala po svobodě. Musela jsem
se něčeho vzdát. Začala jsem vstávat a Billyho jsem zvedala s sebou, ale v tu chvíli mě někdo popadl za
vlasy a přiložil mi nůž ke krku. Tohle mě už fakt štvalo. Augustinýma ušima jsem slyšela, jak ve zdech
divadla pobíhají krysy, jak dírou ve střeše prosakuje voda, dokonce i hádku jednoho drožkáře s opilým
zákazníkem, i když se odehrávala o několik ulic dál. Jak to, že jsem neslyšela, že se za mnou někdo plíží?
„Něco zkus, a já tě zabiju,“ řekl Pritkin. Protočila jsem panenky. Samozřejmě.
„Co vás v té škole učí?“ ptala jsem se. „Abys zabil mistra upíra, musíš mu probít srdce kůlem –
dřevěným, ne kovovým – úplně odříznout hlavu, tělo spálit a pokropit proudem tekoucí vody. Podříznutím
hrdla ho jenom naštveš.“
Pritkin mě ignoroval. „Dnes večer si musíš pro krmení najít někoho jiného. Ta holka jde se mnou.“
„Jaká holka?“
Billy seděl zády opřený o pokladnu, kolena měl u těla a červené šaty byly tak velké, že se v nich skoro
ztrácel. Zvedl ke mně pohled a v koutku úst mu maličko zacukalo. „On myslí mě, Cass.“
„Už jsem to pochopila. Nevím, jestli geis šlape, když jsem v tomhle těle, nebo ne,“ řekla jsem
Pritkinovi. „Ale být tebou, radši ji pustím, než to zjistíš po zlém.“
Pustil mě tak rychle, až jsem se zapotácela. „Nedovolím ti to udělat,“ řekl a namířil na mě brokovnici.
„Ale tím mě taky nezabiješ,“ informovala jsem ho, předtím než jsem mu zbraň vytrhla a přelomila ji
vejpůl. „Ale mohl bys do mě udělat ošklivou díru.“ Pritkin se mračil na zničenou zbraň, a já jsem skoro
viděla, jak přehodnocuje okolnosti. Rozhodla jsem se mu pomoct. „Podívej, ať se nám to líbí nebo ne,
jsem teď Pý​thie. A pro tvou informaci, ať už mám chyby jakékoli, jsem aspoň příčetná. Což je ale
kurevsky víc, než můžu říct o té tvé slavné Myře.“
Pritkin se tvářil zmateně, a jednu věc jsem mu musela uznat – vypadalo to opravdově. „O čem to
mluvíš?“
Nemohla jsem uvěřit tomu, že to zkouší takhle. „Přece ji chceš jako Pýthii. Celou tu dobu jsem věděla,
co máš za lubem, takže se na ten nechápavý pohled klidně vykašli.“
„Já bych na té pozici nejraději neviděl ani jednu z vás. Lady Femonoe musela být senilní, když si
s některou z vás vůbec něco začínala!“
„Takže Marlowe měl pravdu! Pracuješ pro Kruh!“ Všechny ty kecy u Danta byly nakonec jenom
zástěrka. Zakroutila jsem nad ním hlavou, napůl nevěřícně, ale napůl obdivně. „Víš, na to musí být člověk
opravdový blázen, aby riskoval vykrvácení, a proto jsem ti uvěřila.“
Pritkin si prohrábl vlasy rukama jako někdo, kdo se je snaží neomotat kolem něčího krku. „Já pro Kruh
nepracuji,“ řekl pomalu, jako by mluvil se čtyřletým dítětem. „A za lubem, jak tomu říkáš, mám jenom
jednu věc.“
Podezřívavě jsem si ho prohlížela. „A to je co?“
„Aby kdokoli, kdo tu funkci zastává, byl inteligentní, schopný a zkušený!“ odpověděl vztekle. „Myra je
evidentně šílená a podle toho, co jsem viděl v Pohádkové říši, mám vážné pochybnosti i o tobě!“
„A co přesně myslíš, žes viděl?“
Zamračil se. „Dohodla ses s jejich králem, že mu přineseš kodex.“
„A co? Sám jsi řekl, že většina odklínadel už byla objevena.“
„Ale ne všechna.“
„Existuje snad nějaké tajemné kouzlo, které jsi nenašel?“ Dočkala jsem se jen hrobového ticha.
Povzdechla jsem si. „Nech mě hádat. Neřekneš mi to.“
„Nepotřebuješ to vědět. Ty tu knihu králi dát nesmíš. Najdeme jiný způsob, jak toho tvého upíra
zachránit.“
„Jo, protože se nám tam naposledy dařilo tak dobře.“ Během naší kratičké návštěvy jsem si vyjasnila
jednu věc: v tom překrásném pekle, známém jako Pohádková říše, bych hledání Tonyho bez pomoci
Světlých nepřežila.
A existoval jediný způsob, jak ji získat. Rozhodla jsem se zkusit se s tím šílencem domluvit, protože
jedinou další alternativou bylo násilí – tedy něco, čeho jsem se s Augustinou silou děsila. „Nemyslíš, že
zabíjet mě proto, abych se k té knížce nedostala, je trochu extrémní?“
Pritkin se tvářil znechuceně. „Kdybych chtěl, abys byla mrtvá, zabil bych tě,“ odpověděl stroze. „Chci si
s tebou jenom rozumně promluvit. Ta kniha je nebezpečná. A nesmí být nalezena!“
„Ale ona nalezena bude – jinou možnost nemám.“ Pritkinovy oči – obvykle světle až ledově zelené, se
teď zlostí zbarvily skoro smaragdově. „Ale jestli mi pomůžeš,“ pospíšila jsem si s dovětkem, „nechám tě
si ji napřed prolistovat. Můžeš z ní vytrhat všechno, o čem si budeš myslet, že je to tak nebezpečné, dáš
mi odklínadlo na geis a zbytek dáme králi.“
Podíval se na mě, jako bych snad mluvila marťansky. „Ty si neuvědomuješ, co jsi udělala? Dala jsi
Světlým své slovo – donutí tě je dodržet.“
„Řekla jsem, že jim dám tu knihu. Co se týče obsahu, nic jsem neslibovala.“
„A ty si myslíš, že ti tenhle ubohý argument pomůže?“
„Jo.“ Opravdu jsem se divila, v jakém světě Pritkin žije, protože nadpřirozený opravdu nebyl. „Cokoli,
co není ve smlouvě specificky uvedeno, má otevřený výklad. Jestli král nechtěl, abych tu knížku
rozkuchala, měl mi to říct.“
Pritkin mě dlouho beze slova pozoroval. „Jednou z funkcí válečných mágů je za každou cenu chránit
Pýthii,“ řekl nakonec. „Mac ti věřil, jinak by pro tebe nezemřel. Ale tebe vychovával upír, což je tvor bez
jakýchkoli morálních hodnot, tudíž jsi neprošla žádným výcvikem. Proč bych za tebe měl bojovat? Co za
Pýthii z tebe bude?“
Byla to dobrá otázka. Stejnou jsem kladla sama sobě. Moc jsem přijala v naději, že zlomím geis, nebo
že alespoň získám výhodu nad Myrou. Zatím se nestalo ani jedno. Pravdou bylo, že jsem nevěděla, jakou
Pýthií budu. Jednu věc jsem ale věděla bez jakýchkoli pochyb.
„Rozhodně lepší než Myra.“
„Takže si mám ze dvou zel vybrat to menší? To si tedy moc nefandíš.“
„Možná se dostatečně nesnažím,“ řekla jsem popravdě. Pritkina jsem potřebovala. O magii jsem
nevěděla skoro nic ani v obecném měřítku a neměla jsem ponětí, kde bych tu knihu měla vůbec začít
hledat. Ale nemyslela jsem si, že by mé svědomí uneslo dalšího Maca. „Jestli jsi chytrý, tak se někam
ukliď, dokud to neskončí. Já si své bitvy vybojuju sama. Když budeš mít štěstí, zabijeme se s Myrou
navzájem.“
„A proč bych vás neměl zabít obě já v naději, že ta další v pořadí bude lepší?“
Billy vytřeštil oči a mně došlo, že zatímco já jsem v těle Augusty v relativním bezpečí, on je v mém
pořád zranitelný. Postavila jsem se před něj. „Žádná další v pořadí není,“ sdělila jsem Pritkinovi úsečně.
„Kdyby nějaká další soutěžící, která by dokázala odvést dobrou práci, existovala, já bych jí tu zatracenou
sílu už dávno dala! Jenomže všechny novicky jsou pod kontrolou toho tvého Kruhu, kterému já nevěřím
o nic víc než tomu černému. A nehodlám moc, která dokáže otřásat světem, předat někomu, kdo může být
manipulovaný, ovládaný nebo zkorumpovaný!“
Upřeně se na mě zadíval. „Ty čekáš, že uvěřím tomu, že kdyby existovala vhodná příjemkyně, ty by ses
své moci jen tak vzdala? Zatáhla jsi nás do Pohádkové říše, abys mohla dokončit rituál. Ty zkrátka moc
chceš.“
„Já jsem vás nikam nezatáhla! Vy jste se rozhodli jít dobrovolně.“
„Ano, najít tu odpadlici!“
Zhluboka jsem se nadechla. Augusta to nepotřebovala, já ano. „Chtěla jsem v Pohádkové říši najít Myru,
dřív než najde ona mě. Záchrana Tomase byla náhoda a dokončení rituálu zase nutnost k tomu, abych
přežila.“
„Ale Macovi jsi řekla, že jdeš pro svého otce.“
„Taky že ano. Má ho Tony, nebo teda to, co z něj zbylo, a já ho chci zpátky. Hlavním cílem ale vždycky
byla Myra. Měla jsem důvod věřit tomu, že je s Tonym.“ Tehdy se to zdálo jako zabití dvou much jednou
ranou, ale měla jsem být chytřejší. Copak můj život byl někdy jednoduchý?
„Ale ona je teď tady a snaží se zabít Mirceu. Jestli se jí to podaří, nebude tu, aby mě chránil během
dospívání, a já pochybuju, že bych přežila tak dlouho, abych pak mohla být osinou v zadku tobě nebo
komukoli jinému. Jestli se mě chceš zbavit, teď k tomu máš výbornou příležitost.“
„Proč mi to říkáš? Můžu Myře pomáhat ve zničení tebe i toho tvého upíra.“
„Já vím.“ A upřímně řečeno by mě to nepřekva​pilo. Hodně jsem sázela na to, jak moc Mac svému
kamarádovi věřil, i když se ve své víře samozřejmě mohl nakrásně mýlit. Ale když člověk nemá možnost,
je to sázení? Proti sobě jsem měla Myru a polovinu evropského Senátu. Jediný, koho jsem měla na své
straně, byl jistý velice vystresovaný duch ve velice zranitelném těle. Co pro mě znamenal jeden nepřítel
navíc?
Pritkin mi věnoval další ze svých patentovaných pohledů. „A co myslíš, že bys dokázala sama proti
Myře a proti Senátu?“
Takže můj rozhovor s Myrou slyšel. „Asi nic,“ pokrčila jsem rameny. „A v tom případě je problém
vyřešen.“ Shlédla jsem na Billyho. „Dokázal bys tu na chvíli pobýt sám?“
Také pokrčil rameny. „Jasně. Sakra, jestli ještě párkrát umřu, možná si na to dokonce zvyknu.“
„Jdu s tebou,“ oznámil mi Pritkin.
„Co že uděláš? Že si nakonec vybereš ze dvou zel to menší?“
„Protentokrát.“
Neznělo to sice úplně stejně jako nadšený souhlas, ale mně to stačilo. „Vítej v týmu!“
Kapitola 14
Ulice byla pořád ještě tmavá i pro Augustiny oči, přišla jsem ale na jiné způsoby vidění. Všude podél ní
byli lidé, ukrytí ve tmě – v obytných domech, pospíchali po ulici nebo vysedávali v hospodách. Mnozí
z nich v noci vypadali jako amorfní tmavě oděné tvary, ale všem tepala srdce, a právě tisícovky těchto
živoucích a tlukoucích orgánů mě přivolávaly jako píseň sirén. Za touto lidskou řekou byla tmavší místa,
jenom o několik ulic dál, ale mně stejně naskočila husí kůže na znamení, že si uvědomuje jejich sílu.
Upíři.
Poodešla jsem, abych neviděla Augustin obličej, odrážející se v tmavém skle. „V okolí je spousta
upírů,“ sdělila jsem Pritkinovi. „Možná i pár desítek.“ Podařilo se mi tu větu dokončit bez toho, že by se
mi zlomil hlas, ale začaly se mi potit dlaně. Ani v Augustině těle jsem takovou přesilu nikdy nemohla
porazit, a Pritkin na tom i přes všechny ty své hračičky zřejmě nebyl o mnoho líp.
„Jak dlouho potrvá, než se sem dostanou?“ Mé podrážděné nervy zaregistrovaly, že se ptá nějak moc
stroze.
„Jaký je v tom rozdíl?“ Ze všech sil jsem se snažila na něj nekřičet. „Musíme najít Mirceu a ukrýt se –
a fakt rychle. To je jediný rozumný plán.“
Pritkin vyšel ze dveří na jeviště a vydal se ze schodů. Následovala jsem ho až před budovu, kde se
zastavil a rozhlížel se po ulici, pokryté jinovatkou. „Potěš mě,“ řekl.
„Pro případ, že bys zapomněl, Senát není jediným problémem,“ řekla jsem tak tichým hlasem, že jsem
mohla doufat, že si ho žádný z procházejících upírů nevšimne. „Nemůžu Myře dovolit utéct –“
„Tak jí to nedovol. Vypořádej se s tou odpadlicí. Já vyřeším tohle.“
„Ty vyřešíš tohle?“ Opřela jsem se rukou o sloup lampy, a až do doby, kdy jsem chtěla zase vykročit,
jsem si neuvědomila, že jsem prsty tím litinovým stojanem málem protlačila na druhou stranu. Opatrně
jsem je vytáhla a naklánějící se sloupek jsem opřela o dům, aby nespadl. Rozčilovat se v těle upíra
zřejmě není dobrý nápad. „Jako mrtvola mi k ničemu nebudeš!“ odpověděla jsem Pritkinovi upřímně.
„Někteří z nich jsou příslušníci Senátu. Pochybuju, že bys je třeba jenom zpomalil. Musíme se skrývat.“
„Ale oni nás dokážou vystopovat i jen podle pachu. Skrývání není řešením.“
„A sebevražda snad ano?“
Byla bych řekla víc, ale někdo mě sevřel zezadu. Už zase. Na půl sekundy jsem myslela, že je to nějaký
upír, ale potom jsem na zádech ucítila tlukot srdce a nosem jsem nasála pach nemytého muže a zvětralého
piva. Odtáhla jsem se, ale on šel se mnou. Zkusila jsem něco, co mi připadalo jako lehké odstrčení,
přičemž jsem nevyvinula skoro žádné úsilí, on ale přeletěl přes ulici a vrazil do tlustě zaskleného okna
jedné hospody. Viděla jsem šokovaný výraz, který mu ztuhl v obličeji, půltucet skleněných střepů, jež mu
prorazily pokožku, a dokonce jsem sledovala i oblouk krve ve vzduchu.
Jeho kamarád, kterého jsem si předtím nevšimla, vyrazil vzteklý výkřik a s napřaženými pěstmi se ke
mně rozběhl. Vyhnula jsem se mu a podařilo se mi ho zkrotit, neboť jsem mu ovinula ruku kolem krku
a přerušila mu tím přívod vzduchu. Bylo to až absurdně jednoduché – kosti v krku toho svalnatého dělníka
se zdály být křehké jako chrupavky malého ptáčete. Uvědomovala jsem si, že místo toho, aby mi dělalo
potíže ho udržet, nejtěžší bylo mu nic nechtěně nezlomit. Zatím jsem nikdy neuvažovala o tom, jak křehcí
lidé jsou, zejména lidští muži, kteří navíc byli většinou vyšší než já. Teď mi došlo, jak moc musí být upíři
opatrní, aby za sebou nenechávali stopu z mrtvol. Ten chlap prováděl něco, o čem si zřejmě myslel, že je
zuřivý zápas o život, zatímco já jsem držela za křídla křehkého motýla a snažila se ho neroztrhnout. Jen
jsem maličko zatlačila, abych mu odřízla přívod vzduchu, ale musela jsem být opatrná a něžná, jinak bych
mu rozdrtila průdušnici a jeho svalnaté tělo by se mi v rukou zmačkalo jako papír.
Konečně ochabl a já jsem ho položila na zem, abych mu zkontrolovala tep. Když jsem ho našla, úlevou
jsem si oddechla.
„Vypadá to, že to i sama zvládáš dobře,“ komentoval to Pritkin.
„Proti lidem ano! Ale lidi nás nehoní.“
„To ne, ale v principu je to stejné. Když se na tebe ti chlapi podívali, místo predátora viděli jenom
slabou ženu.“ Krátce a neradostně se na mě usmál. „Sám často mívám stejnou výhodu.“
„Ale ať jsi predátor nebo ne, na všechny nestačíš!“
„V principu je to stejné,“ opakoval, zatímco ten těžký kandelábr, který jsem zničila, zvedal a silou ho
zatlačil zpátky do díry. Plynové vedení pod ulicí prasklo a plyn se sykotem vzplál; k obloze vyrazil jasný
chochol plamene. Odskočila jsem, protože mnou prolétl Augustin instinktivní strach z ohně. Ale jeden
upír, kterého jsem si ani nevšimla, chytil a s křikem vrazil do jiného.
Pritkin se krutě zašklebil.
„Nikdy nedělej to, co od tebe čekají.“
S těmito slovy se rozběhl za prchajícími upíry; výskal při tom a obecně dělal co největší hluk, a ty temné
studnice síly, které jsem viděla v podvědomí, se začaly otáčet jeho směrem. Upíři sice nevěděli, co se
děje, ale chtěli se poprat, a Pritkin jim tuto kratochvíli ochotně nabízel. A to mně říkal, že jsem šílená.
Vběhla jsem zase do divadla a našla Billyho skrčeného za pokladnou. Souhlasně jsem přikývla.
Bezpečné místo to určitě nebylo, ale mnohem lepší, než kdyby byl se mnou nebo s tím maniakem venku.
Zaměřila jsem pozornost na to, abych našla Myru. V budově byli tou dobou tři lidé, z nichž ale jenom
jeden byl skutečným člověkem. Slyšela jsem silný a stejnoměrný tep, jako něco hustého a sladkého jsem
ho cítila na zadní stěně krku. Upíři se s takovými prkotinami, jako je srdeční činnost, vůbec nezdržují, ale
já jsem to cítila. Augustin citlivý nos dokonce i na tu vzdálenost zachytil svěží vůni borovic. Prostorami
zákulisí mě provedl Augustin hlad a snažila jsem se vypátrat Myřinu přesnou lokaci, ale vzadu to
vypadalo jako králíkárna plná malých místností a slepých chodeb, přičemž sem tam byly porůznu
nastrkané rekvizity. Málem jsem zabloudila v lese kašírovaných stromů, ale pak jsem se zase našla
v jednom z portálů. V divadle vládla dost velká tma na to, aby v ní lidské oko nevidělo skoro nic.
Dokázala jsem rozeznat několik rekvizit – truhlu, pár vlajek a kopí s tupou špičkou – čekajících na další
představení. Nikde jsem ale nezaznamenala žádné náznaky aktivity a ten lidský tep se pořád ozýval
z velké dálky. Konečně jsem svůj cíl našla v místnosti za pódiem, do níž se šlo po schodech plných
prachu a starých brnění. Když jsem kolem nich procházela, sledovala jsem pomačkané rytíře bdělým
okem, ale nikdo z nich se ani nepohnul. První místnost, do níž jsem vešla, byla na​aranžovaná jako jídelna
s velkým dřevěným stolem, neuvěřitelně zavánějícím včelím voskem. Byl dubový, aby ladil s táflováním
na stěnách i s trámy ve stropě. Všimla jsem si několika porůznu rozvěšených portrétů a velkého
kamenného krbu. Mělo to tam takovou hezkou gotickou atmosféru, která by posloužila jako hezké pozadí
pro párek upírů, ale žádní tam nebyli.
Ještě žhavé uhlíky v krbu a dekantér se dvěma po​užitými sklenicemi mi řekly, že nejsou pryč dlouho.
Nahlédla jsem do další místnosti, kam mě přilákal podivný pach, a tam jsem toho člověka našla. Nebyla
to Myra.
U stolu tam stál vysoký zavalitý chlap s tmavými vlasy a – což bylo divné – zrzavými vousy a jeho
rozepnutá košile odhalovala bledé a chlupaté břicho. V ruce držel svíčku. Identifikovala jsem zdroj toho
zápachu: pečené lidské maso. Vypadalo to, jako by se snažil seškvařit si kůži na hrudi a na břiše; některé
kousky už měl rudé jako rak. Některé pruhy kůže, kterým věnoval zvláštní pozornost, už začínaly bublat.
Muž tiše plakal a po tvářích se mu koulely slzy, které pak mizely ve vousech, on ale nepřestával.
Vyběhla jsem vpřed a vyrazila mu svíčku z ruky. Několikrát se překulila na podlaze, kde pak zhasla,
a muž se za ní nechápavě podíval. Potom sáhl do police za sebou, vzal si jinou a hned ji začal zapalovat,
ale já jsem mu vytrhla i tu. Zahleděla jsem se mu do očí, ale podle všeho nikdo nebyl doma. Někdo ho
posedl sugescí, a navíc dost silnou. Vrazila jsem mu facku, ale zřejmě to nepomáhalo. Zkusila jsem se mu
podívat do očí, bylo ale těžké ho přinutit k takovému soustředění, abych ho ovládla. Upírům se nedaří
ovlivňovat lidi, kteří jsou hodně opilí, zdrogovaní nebo šílení, protože jejich mysl pracuje úplně jinak.
Evidentně se to vztahuje i na ty, které předtím někdo ovládl sugescí.
Nakonec jsem si jeho pozornost získala tím, že jsem mu svíčky i zápalky vyhodila do vědra na odpadky
a nedovolila mu je odtamtud vylovit. Probral se aspoň natolik, aby si všiml, že tam jsem, ale zároveň
pocítil i první nával bolesti. Ta se bude hodně zhoršovat úměrně s tím, jak se mu mozek začne postupně
pročišťovat, ale v tu chvíli mu to bylo jenom nepříjemné.
„Kde je Myra?“ zeptala jsem se. Zíral na mě, jako by si nemohl vzpomenout na angličtinu. „Neviděl jsi
tady dívku, menší než já, s takovýma divnýma očima –“
„Pán a lord Mircea budou mít souboj,“ řekl smutným hlasem. Zkusila jsem otázku zopakovat, ale on na
mě jenom civěl. V hlavě měl jenom jedinou myšlenku, ale Myra to nebyla.
„Kde se odehraje ten souboj?“ Kdybych našla Mirceu, nemusela bych hledat Myru – ona si mě najde
sama.
„Na jevišti.“
„Teď jsem tam byla – je prázdné.“
„Šli si do pokojů lorda Draculy pro zbraně.“ Obličej se mu sevřel bolestí, ale podle mě za to nemohlo
zranění jako spíš pomyšlení, že jeho pán je v ohrožení. Mirceova neblaze proslulého bratra jsem nikdy
nepotkala a ani teď mě ta představa nijak nenadchla. Vážnou starost mi ale dělal ten souboj. Šla po nich
půlka Senátu, a oni si udělali čas na souboj?
„Proč chtějí bojovat?“
„Pokud můj pán vyhraje, bude volný – jeho bratr to slíbil. Ale pokud vyhraje lord Mircea, zůstane
v zajetí a to možná navždy!“ Ten velký chlap začal vzlykat, jako by mu to lámalo srdce. Povzdechla jsem
si. Měla jsem to vědět. Samozřejmě že se Dracula nechtěl vrátit do vězení nebo do nějakého toho
blázince, který Senát založil pro upíry, kteří se pomátli. Ale zatímco bude s Mirceou bojovat, Myra a její
noví přátelé celý spor ukončí tím, že je zabijí oba.
Natočila jsem velkého muže obličejem k sobě. „Proč ses pálil?“
„Lord Dracula mi to nařídil za to, že jsem nezabránil tomu, aby se lord Mircea dozvěděl, kde se nachází.
Přišel sem asi před hodinou, a já jsem mu nechtěl nic říct, ale potom se ze mě najednou vysypalo
všechno, co jsem věděl.“
„Mircea dokáže být velice přesvědčivý.“
„Můj pán byl velmi šlechetný, že za takovou nedbalost neukončil můj život.“
Oči mu planuly jako náboženskému fanatikovi. Ani jsem se ho nesnažila přesvědčit o tom, že jeho bůh je
ve skutečnosti stvůra. „Jak se jmenuješ?“
„Abraham Stoker, paní. Řídím toto divadlo.“
Došlo mi to až po chvilce. To vysvětlovalo fakt hodně. „Už musí být pozdě. Běž domů a sežeň si na ty
popáleniny doktora. Kdyby se někdo ptal, tak jsi tady v kuchyni ochutnával omáčku a vylils ji na sebe.“
Přikývl, ale tvářil se nerozhodně, takže jsem zesílila vlny Augustiny sugesce. Stálo to hodně energie a já
jsem musela překonat nutkání ho k sobě přitáhnout a trochu si cucnout.
Být v těle upíra má i své stinné stránky.
Stoker už začal odcházet, ale v půli cesty ke dveřím sebou prudce trhl a zastavil se. Hlava se mu otočila
tak, aby na mě viděl, ale tělo zůstalo ve stejné pozici. Ještě centimetr a zlomil by si vaz. „Pověz mi, jestli
můžeš, co za ducha jsi, že tak snadno posedneš mistra upíra?“
„Řekla jsem ti, abys šel domů!“ Obezřetně jsem si ho prohlížela. Jeho hlas teď zněl nějak zvláštně, byl
nižší a koncentrovanější.
„A já jsem mu řekl, aby zůstal. Zdá se, že už víme, kdo sem nepatří, že ano?“
Začala jsem v žaludku vnímat velice špatný pocit. „Kdo jsi?“
„Jsem ten, jehož ohavné rány a kopance celého světa popudily natolik, že už je mu jedno, co tomuto
světu provede navzdory.“
Zamrkala jsem. „Cože?“ Zasmál se hlubokým hrdelním sexy smíchem přesně toho druhu, o němž jsem
věděla s jistotou, že by takto neměl znít blábolící chlapík, kterého jsem poznala, jak se pálí svíčkou. „To
jsi na mě zapomněla tak brzy? I když jsme se potkali teprve včera v noci?“
„Včera v noci?“ Chvilku mi to trvalo, ale potom mi svitlo. „Ty jsi ten duch z plesu!“
„Inkubus, prosím, má paní.“ Překvapeně jsem ucukla. Tak takhle to bylo. Inkubů jsem viděla hodně, ale
nikdy mimo tělo hostitele. „Smím si na základě naší známosti dovolit otázku, proč jsi tady?“
„Napřed ty.“
Povzdechl si. „Preferoval bych, kdybych toto tělo nemusel používat déle, než je nutné. Způsobuje mi
hodně velké nepohodlí. Věř tomu, že pán zmaří mé plány, aniž by věděl, jaké vůbec jsou.“
„Jaké plány?“ Bolel mě krk jenom z toho, když jsem se na něj dívala. Přemístila jsem se tak, aby Stoker
nemusel držet hlavu v tom nemožném úhlu.
„To je právě to, co spolu musíme probrat.“
„Podívej, nemám teď na debaty čas!“ Zkusila jsem se kolem něj protáhnout, ale to velké tělo mi
blokovalo dveře. „Uhni mi z cesty!“ Samozřejmě bych ho dokázala odstrčit – i když Augusta v poslední
době nic nejedla, byla silnější než člověk – ale já jsem Stokerovi nechtěla ublížit.
Už toho měl pro jeden večer dost.
„Ne, to asi ne. Pokud si dobře vzpomínám, při našem posledním setkání jsem ti prokázal něco jako
laskavost. Očekávám, že mi ji oplatíš.“
„Oplatím jak?“ Nelíbilo se mi, kam ten rozhovor směřuje.
„Pro dnešní večer potřebuji nějaké tělo a toto se ukázalo být nepoužitelným. Každou chvíli se zhroutí.
Po​třebuji nějaké silné tělo a to tvé by mi mohlo bohatě stačit.“
O krok jsem ustoupila. „Nemůžeš vstupovat do upírů.“
„To ne, ale ty mě vidíš i bez těla, jak jsi dokázala už při našem prvním setkání. Velmi dobře. Budu ti
dávat příkazy a ty je budeš dodržovat. Toho ubohého chlapíka necháme jít do měkké postele k hašteřivé
manželce.“
„Nemám čas ti pomáhat. Musím vykonat svou práci.“
Lehce se pousmál. „Ano. Chceš, aby lord Mircea uvěznil svého podlého bratra a znovu učinil Evropu
bezpečnou před jeho krutostmi, nemýlím se?“ Zasmál se mému výrazu a znovu se ozval ten zvuk, ze
kterého naskakuje husí kůže. „Viděl jsem tě s Mirceou na plese. Teď na tobě vidím jeho značku.“
Zmlkl, protože jsme to oba zaslechli ve stejnou dobu – zařinčení oceli o ocel odněkud zblízka. Tak tohle
jsem přesně potřebovala – aby Dracula zabil Mirceu ještě předtím, než k tomu dostane šanci Myra!
Odstrčila jsem ho, ale on mi sevřel ruku.
„Řekni mi, mám pravdu? Proto jsi tady – abys mu zachránila život?“
Surově jsem ho odhodila stranou a nijak jsem se nezajímala o to, že ruka ubohého Stokera narazila do
zdi se zvukem, jako když se drtí kost. „Ano! A teď mi uhni z cesty!“
Proběhla jsem kolem něj, k jevišti jsem potom skoro letěla a do portálu jsem dorazila v rekordním čase.
Na prknech, která znamenají svět, se dvě postavy věnovaly souboji na meče, který se nepodobal ničemu,
co jsem kdy viděla. Kolem nich prskala a syčela moc, jasnější než jiskry, které jim odlétaly od mečů.
Soustředila jsem se na Mirceu, ale jestli už byl zraněný, neviděla jsem po tom ani stopy. Měl na sobě
bílou, u krku ote​vřenou košili, a pokud jsem viděla, žádné skvrny od krve na ní nebyly.
Vlasy měl sepnuté sponkou jako obvykle; kopírovaly jeho pohyby, takže zatímco se smrtící elegancí
prováděl komplikované šermířské pohyby, mrskaly se mu kolem štíhlého těla jako bič. Zamrkala jsem
a zahleděla se jinam, abych se přinutila soustředit. Když jsem se tam pohledem vrátila, poprvé jsem si
mohla prohlédnout jeho legendárního bratra. Když vidím upíra, obvykle mě zamrazí v zádech, ale
tentokrát se nedostavilo nic. Možná to bylo tím, že jsem v Augustině těle, nebo proto, že můj mozek má
moc práce s tím, aby se soustředil. Z tohoto upíra vyzařoval tak silný pocit špatnosti, jaký jsem nikdy
necítila. Jako by se nebezpečí v místnosti spojilo do rudé mlhy, jako kdyby ve vzduchu byla krev. Dobře
to ladilo s jeho bledým obličejem a s planoucíma zelenýma očima v barvě hořících smaragdů. To se
zrovna neslučovalo s Augustinými instinkty, které prakticky škemraly o to, abych utíkala.
Oba upíři všemi pohyby boje proplouvali, jako by se jednalo o tichou, smrtící poezii. Jejich čepele se
míhaly a křížily tak rychle, že jsem i s Augustinými smysly měla potíž je sledovat. Zvuk srážejícího se
kovu se celým divadlem rozléhal jako kulometná palba, a pokaždé, když jsem mrkla, přesunuli se několik
metrů od místa, kde stáli před chviličkou.
Musela jsem se chytit opony a s žaludkem až v krku jsem sledovala, jak se Mircea vrhá k zemi, aby se
těsně vyhnul prudkému švihu bratrova meče. Svým mečem vzápětí švihl útočníkovi po kotnících, ale
Dracula vyskočil a snadno se čepeli vyhnul. Když doskočil na zem, Mircea už zase stál na nohou, a znovu
se do sebe pustili.
„Zhasni, zhasni, krátká svíce! Život je jen kráčející stín, ubohý herec, co křepčí a hopsá svou hodinku na
scéně a pak už po něm není ani slechu.“ Natolik soustředěně jsem sledovala boj, že jsem si Stokerova
příchodu nevšimla, dokud nezačal citovat.
„Co chceš?“
„Už jsem ti to říkal, drahá paní – tvou pomoc.“
„Mám práci,“ odsekla jsem. Dracula přeskočil bratrovi přes hlavu a máchl mečem dolů; kdyby se
Mircea nepřesunul rychleji, než byla Augusta schopná sledovat, bylo by po všem.
„Tvůj plán snad je stát tady a přihlížet, jak se navzájem zabíjejí?“ Draculův meč probodl Mirceovi
levou paži, z níž mu na rameno a hruď vystříkl cákanec krve. Nemyslela jsem si, že by to bylo naposled.
O Mirceovi se říkalo, že je nadprůměrný duelant, ale mně připadalo, že jeho mladší bratr je z nich ten
lepší. Byl tam maličký rozdíl, takový zlomeček zlomku sekundy, což možná způsobilo to zranění, které mu
předchozího večera způsobil Dimitrij. Ale dřív nebo později to bude stačit. A nějak jsem pochybovala
o tom, že jestli Mircea prohraje, má pro něj Vlad připraveno vězení.
„Kdo by si byl pomyslil,“ zamumlal inkubus tiše, takovým spíš hedvábným šepotem přímo mně do ucha,
„že ten stařec má v sobě tolik krve?“
Jejich stíny se na scéně míhaly sem a tam a na černé stěně předváděly smrtelný tanec. Zatímco jsem je
sledovala, něco mi docvaklo. Tohle jsem už někdy viděla. Scéna z mého vidění – ta, která skončila
Mirceovou příšernou smrtí. Polkla jsem a obrátila se k inkubovi. „Jaký máš plán?“
Ukázal na velice povědomou krabičku na zemi za oponou. S pocitem obrovské úlevy jsem se jí
zmocnila. Celou dobu jsem přemýšlela, co udělám s Myrou, protože batoh i s krabičkou zůstal někde
v Pohádkové říši. Mohla si sice zahrávat s nejvyššími sázkami, mě ale pomyšlení na další smrt, kterou
bych měla na svědomí, netěšilo. A to ani na její smrt.
„Jaký v tom máš zájem ty?“ zeptala jsem se, když jsem se s pastí vrátila.
„Stejný jako ty. Myslím, že toho máme hodně společného. Oba milujeme nebezpečná stvoření.“
„Ty jsi Draculův milenec?“ Zřejmě alespoň jednu věc Stoker pochopil správně. Jenomže do svého
románu zasadil sukubu. Asi jako ústupek morálce devatenáctého století.
„Mnoho let jsem čekal na propuštění svého pána,“ řekl duch, „ale jestli bude krátce nato zabit, nebude to
k ničemu ani jednomu z nás. Senát ví, že tu někde je – větší část večera jsem strávil kladením falešných
stop, ale ty nevydrží dlouho.
Už se blíží. Můj pán sice nevěří tomu, že by vězení bylo lepší než smrt, ale já to cítím jinak.“
Najednou mi to začalo dávat hlubší smysl. „Tak proto jsi mi pomohl na plese! Chtěl jsi, aby to Mircea
přežil, aby mohl Draculu chytit.“
Duch na mě zamrkal Stokerovýma očima. „Příští rok nebo v příští dekádě, já už nějaký způsob, jak ho
znovu osvobodit, najdu. Dokud žije, existuje naděje.“
„Takže ty chceš, abych ho chytila, a tím i zachránila? Za to ti nepoděkuje.“
„Možná. Možná ne. Co to má společného s tebou?“
V tom měl pravdu. A když bude Dracula bezpečně odklizený, nebude mít Mircea důvod se kolem zdejší
smrtící pasti potulovat. Přidržela jsem tu krabičku. „Fajn, takže mi řekni, jak ta věc funguje.“
O několik minut později jsem se s krabičkou v ruce a s pochybností v hlavě plížila za scénou. Jestli mě
inkubus obelhal, spadla jsem do velkého maléru; jestli ne, stejně jsem byla pořád v maléru, ale aspoň
bych vyřešila jeden problém. Samozřejmě jsem si měla pamatovat, že nemám nikdy uklízet jeden svinčík,
předtím než se vyskytne další.
Ani tentokrát to nebyla výjimka. Myra se se zábleskem zhmotnila natolik blízko souboje, že se mohla
klidně sama nabodnout, kdyby se zrovna oba oponenti od sebe neodtrhli, protože skončili v bezvýchodné
si​tuaci. Dracula udělal něco, kvůli čemu Mircea klopýtl – bylo to tak rychlé, že jsem to neviděla – a hned
se obrátil, aby čelil novému nebezpečí. Ale ještě předtím, než ji stačil probodnout, ze stropních trámů
seskočila nějaká tmavá postava, která by na něj dopadla jako kovadlina, kdyby neměl tak ostré instinkty.
„Pritkine!“
Zachytil můj pohled. „Jdou sem!“
„Ale do prdele!“
Rozhlédla jsem se, ale žádné hordy upírů jsem neviděla. Pritkin ale tasil veškerý arzenál a vztyčil štít,
což mu určitě nešlo snadno. Konečně jsem měla možnost vidět Macovo dílo při práci. Meč, který tančil
a sekal kolem mágovy hlavy, vypadal stejně jako ten, který mu Mac tak bolestivě vytetoval do kůže. Byl
ale větší – asi z poloviny tak dlouhý jako já – a stejně hmotný a lesklý jako každá skutečná zbraň. Podle
všeho měl taky pořádnou ránu. Jediným máchnutím odhodil Draculu skoro o tři metry, a kdyby jeho čepel
nevykryl, byla by ho rozpůlila.
Dracula a Mircea najednou zapomněli na vlastní spory a bok po boku čelili nové hrozbě. Oba bratři
měli naštěstí příliš práce s tím, jak se soustředili na mága a jeho hejno poletujících zbraní, že si nevšimli
mě. Naneštěstí zapomněli taky na Myru, která z boje couvala a svírala ruce. Jako by v nich něco skrývala.
Dostala jsem se k ní ve chvíli, kdy si kouli přehodila do levé ruky, a ucítila jsem, jak do mě její účinek
narazil jako přílivová vlna. No paráda! Naše malá Myra si pořídila nulovou bombu.
Padly jsme k zemi v propletenci ohromných Augustiných sukní, kdy Myra ječela a já jsem nadávala.
Ukázalo se, že to, co drží ve druhé ruce, je jiná koule, tentokrát tmavočerná a o velikosti zhruba
tenisového míčku. Nepoznala jsem ji, ale jestli byla magická, tak zrovna teď nefungovala, proto jsem ji
ignorovala. Myra mi zaťala nehty do tváře, až to skoro vypadalo, že Augusta bude muset navěky chodit
s nemoderní páskou přes oko. V poslední sekundě jsem otočila hlavu, abych se vyhnula nejhoršímu, ale
škrábance i tak bolely jako prase.
„Holčičko,“ řekla jsem jí a zamrkala přitom, abych si pročistila zrak, „ty mě dneska fakt nechtěj nasrat!“
Vytřeštila oči, ale potom se jí výraz ve tváři změnil na vražedný. „Ty!“ Podle všeho se jí nelíbilo, že
jsem si dokázala sehnat silnější tělo, protože mi napřaženýma rukama s prsty jako drápy vyrazila po krku.
Podařilo se mi ty ruce stáhnout, aniž by přitom způsobily nějaké větší poškození, ale jediné, čeho jsem se
za to dočkala, bylo zavrčení a kopanec do holeně.
Praštila jsem ji tak, že jí hlava odletěla dozadu a oči na chvilku ztratily soustředění, takže jsem získala
pár sekund na kontrolu, jak probíhá boj. Magický meč zmizel a na zemi leželo několik Pritkinových nožů,
které kvůli nulové bombě ztratily účinky.
Upíři s ostatními bojují tak, že jim prostě dovolí zavrtat se jim do těla tak hluboko, že už nemůžou
couv​nout. Oba jsou celí zakrvácení, ale přežijí to. U Pritkina jsem si tím jistá nebyla. Měl sice revolver
tasený, ale ocelové kulky proti mistrům upírům moc nepomáhají, ani kdyby se trefily všechny do jednoho
místa. Na jeviště najednou vstoupil Billy, sice v mém těle, ale svou obvyklou pyšnou chůzí. Stejně jako
Myra se díval nahoru – ale ona se smála. Po jediném pohledu jsem věděla, proč – krokve se najednou
hemžily upíry. Nahrnuli se dovnitř střechou, okny, dveřmi – můj bože, musela jich být stovka!
V omračující hrůze jsem na ně hleděla a Augustin hlas mi v hlavě říkal to, co už jsem věděla. Byli jsme
v prdeli.
Jeden upír dopadl přímo přede mě; tři patra od střechy proletěl tak, že při dopadu ani neztratil krok. Než
jsem si ho vůbec stihla prohlédnout, sáhl Billy do kapsy a něco směrem k nám hodil. Postřehla jsem, že
vzduchem proletělo něco malého a zlatého, a vtom se to změnilo. Macův orel se snášel v překrásném
střemhlavém letu, jeho šedé peří se na pozadí potemnělého divadla míhalo jako šedá šmouha, ale jasné
oči se mu blýskaly jako vždycky, a ten upír tam najednou prostě nebyl. Slyšela jsem zaječení, zadunění
a potom přede mnou dopadl znovu, ale tentokrát mu chyběl pořádný kus masa na hrdle. Byl to mistr –
zaživa – ale v nejbližší době si moc nezabojuje.
Upíři zaútočili ve velkém roji, zaplavili jeviště, a Billy ve třpytivém oblouku do vzduchu rozhodil zbylá
znamení. Mezi upíry vtrhla vlna prskajících, syčících a vyjících zvířat. Miniaturní tornádo jich odrovnalo
aspoň pět, prohnalo se pod stropem a předtím, než zmizelo, poházelo těla všude kolem. Na krk dalšího
upíra dopadl had o velikosti anakondy, omotal se mu kolem očí a způsobil, že upír slepě spadl z jeviště
do orchestřiště. Na jiného skočil obrovský vlk, který zavrčel a vytrhal mu z těla velké kusy, zatímco
pavouk o velikosti volkswagenu omotal dalšího hedvábným vláknem a s výrazem potěšeného soustředění
ho zavěsil pod stropní trámy.
Myra mou pozornost zpátky k zemi upoutala tím, že se mě pokusila probodnout. Augusta naštěstí věřila
tomu, že do šněrovačky patří velrybí kostice – a ve velkém množství. Já jsem skončila s naraženým
žebrem a Myra s tupým kůlem. Sevřela jsem jí ruku. „Já už Pýthie jsem! Na tom nic nezměníš!“
Myra se jenom zasmála. „Jednu Pýthii jsem už zabila,“ řekla krutě. „O jednu víc nebo míň…“
„Tys zabila Agnes?“ Překvapením jsem ji skoro pustila. Ne že by mě překvapovalo to, že toho byla
schopná, ale co ten zákaz? „Tak proč jdeš po mně? I kdybych umřela, ty by ses Pýthií stejně nestala!“
„Když jsi chytrá, vždycky si ten problém nějak vyřešíš.“ Pohlédla na duelanty. „Ještě uvidíme, co se
nedá změnit!“
Ta druhá koule se mi předtím zamotala do sukní, ale ona do ní teď kopla, a tak se začala pomalu kutálet
po pódiu k místu boje. Konečně se mi Myru podařilo chytit tak, že jsem sevřela plnou hrst jejích vlasů,
ale i když ji to muselo bolet, usmívala se a pohledem sledovala tu černou kouli, jako by skrývala
tajemství všech jejích snů. S přihlédnutím k tomu, že mezi její sny patřil masakr a smrt, a k tomu, že tu věc
zřejmě dostala od toho svého kamarádíčka Rasputina, mi došlo, že kdyby se tomu podařilo dokoulet přes
jeviště, asi by to dopadlo velice špatně. Bylo to přesně jako v tom mém vidění – Mircea pokrytý krví
bojoval o život, a někdo na něj ze stínů hodil nějakou zbraň. Věděla jsem, co se stane dál, ale protože se
mnou Myra bojovala o každý centimetr, nemohla jsem se k té kouli dostat včas na to, abych ji zastavila.
Hodila jsem ji na zem jako pytel prádla a vyrazila jsem za tím jejím malým udělátkem. Neudělala jsem
ani dva kroky, než mě složila; jako bych se snažila uniknout rozčilené chobotnici – kamkoli jsem se
pohnula, snažila se tam být první. Za běžných okolností by ji Augusta mohla strčit pod paži a běžet i s ní,
nebo ji třeba prostě omráčit. Jenomže to první by mě zpomalilo a to druhé bylo mimo diskusi, protože
jsem Augustinu sílu neznala dost dobře na to, abych to mohla riskovat. Napůl vzpřímeně, napůl po čtyřech
jsem se pomalu sunula směrem ke kouli, trvalo to ale strašně dlouho. Koutkem oka jsem zahlédla modrý
záblesk a nezaváhala jsem ani na chvilku.
„Chce zničit divadlo!“ zaječela jsem a ukázala na Myru.
Myra se na mě podívala, jako bych se pomátla, ale divadelní duchové mě slyšeli dobře. Tvář té ženy
byla už tak zkroucená do zlého úšklebku, jak sledovala ten zmatek na jejím milovaném pódiu, a teď to
měla na koho svést. Mrštila tou useknutou hlavou, která se najednou netvářila ani trochu žoviálně, přímo
na Myru. Když splynuli, Myra vykřikla a začala se svíjet v křečích. Odstrčila jsem ji od sebe ve chvíli,
kdy se žena ke svému drobnému partnerovi připojila. Rozpoutal se větrný vír, který mi neumožnil vidět
cokoli víc než zuřící tornádo bílé a modré barvy.
Nebyla to ale žádná dětská hra – duchové zřejmě vyslali veškeré výstrahy, které měli v úmyslu sdělit,
a vrhli se rovnou do práce. Živý člověk by měl být silnější, než byli oni, ale tady to bylo dva na jednoho
a bojovali na půdě, která zadržovala celé generace těl jejich předků. To je pro ducha něco jako náhradní
baterie, což Myře zřejmě taky došlo. Když se po ní vrhli znovu, zaječela napůl strachem, napůl vztekem,
a zmizela.
Skočila jsem po té kouli, ale do cesty se mi dostal nějaký upír. Hodila jsem po něm Myřin kůl, spíš na
odvrácení pozornosti než cokoli jiného – víte přece, jakou mám mušku. Augusta ji má podle všeho lepší,
protože se trefila. Z portálu se vyřítil velice bledý a otřesený Stoker, který se ke kouli potácel tak rychle,
jak mu to nestabilní nohy dovolily. Nebylo to dost rychle. Malá koule se už dostala k místu souboje
a dokutálela se pod nohy obou duelantů, kteří teď šermovali proti kruhu příslušníků Senátu. Chvilku se
kutálela sem a tam podle toho, jak se přesouvali a měnili pozice, takže napřed odskočila na jednu stranu
a potom na druhou. Výraz naprosté hrůzy ve Stokerově tváři stačil k tomu, abych tam vyrazila nejvyšší
rychlostí. Dostala jsem se tam právě včas na to, aby mě do tváře zasáhl pytel písku na provaze, který
spadl z krovu. Byl to jeden ze čtyř kusů, které se tam houpaly a kterým se většina upírů snadno vyhýbala,
tedy až na toho, který nedával pozor. Musel vážit dobrých dvacet kilo a během zhoupnutí získal velkou
pohybovou energii.
V okamžiku, kdy jsem si ho všimla, už nebyl čas na nic jiného než na přímý zásah. Srazil mě k zemi, a já
jsem po zádech odletěla několik metrů zpátky.
„Dislokátor!“ Stoker se zhroutil na jeviště, bohužel na břicho. Křičel, ale bylo to pořád to samé divné
slovo, které opakoval pořád dokola.
Znovu jsem se zvedla a viděla, jak se duelanti zastavili a zadívali se na tu malou kouli pod nohama.
Všichni na půl sekundy ztuhli. Potom senátoři zmizeli, prostě z divadla vyletěli stejně rychle, jako do něj
předtím vnikli; Mircea popadl Billyho a vyskočil přímo ke krovu, zatímco Dracula vyrazil k nám a po
cestě ze země zvedl Stokera. Pritkin mě drapl kolem pasu a skokem plavmo opustil jeviště. Přistáli jsme
v orchestřišti, a protože nás v posledním okamžiku přetočil, schytal hlavní nápor výbuchu on. Otřáslo to
s ním a mně to rozdrkotalo zuby, načež se v příštím okamžiku nad našimi hlavami, v úrovni jeviště, rozlila
vlna energie. Bomba zřejmě našla něco, s čím se spojila, možná někoho z padlých upírů. Jestli ano,
nemyslela jsem si, že by se ještě zvedli. Náraz neměl stejný efekt jako nulová bomba. Bylo to temnější
a skoro mastné, a v žádném případě to nebylo možné zaměnit s obrannou zbraní. Zvedla jsem hlavu
a zjistila, že se nosy skoro dotýkáme s Draculou. Zdálo se, že je až podivně potěšený tím, že mě vidí;
vtom už jsem zírala na rukojeť nože, který mi trčel z hrudníku přímo mezi třetím a čtvrtým žebrem. Bolelo
to, ale ne tak, jak bych čekala. Nebyla to taková ta jasná a sžíravá bolest, navíc vyteklo jenom maličko
krve. Mohl by to být tím, že Augusta v poslední době nejedla, nebo protože ten parchant o zlomeček minul
mé srdce.
Vlad se jí chystal uříznout hlavu, i když jsem si nedokázala představit proč. Možná proto, že pomáhala
Mirceovi? Možná proto, že to byl pošuk? Kdo ví? Dával si ale načas s tím, jak od pasu vytahoval dlouhý
nůž. Ten, který na mě použil, byl jeden z Pritkinových – musel si ho vytáhnout z vlastního těla – ale tento
vypadal jako nějaká stará rodinná zbraň s těžkou vykládanou rukojetí a s ušlechtilou naleštěnou čepelí.
Bylo hloupé, že nedostal šanci ho použít.
„Billy, budeš mít společnost!“ Můj výkřik se odrážel od zdí divadla. „Pojď sem dolů!“
„Způsobila jsi mi spoustu starostí,“ říkal mi Dracula, zatímco k nám po jevišti uhánělo mé tělo. „Tohle
si vychutnám.“
„O tom pochybuju,“ řekla jsem a odčasovala se.
O velice zmatenou sekundu později jsem málem nestihla zabránit tomu, abych spadla z jeviště. Billy mi
v hlavě vykřikl a já jsem zastavila a chvilku balancovala na samotné hraně. Měla jsem dokonalý výhled
na Draculu, který se právě seznamoval se členkou Senátu Augustou. Měl jí tu hlavu uříznout bez fanfáry
tehdy, kdy k tomu měl příležitost. Takto byla velice ráda, že mu smí dokázat, jak přesně se dostala do
Senátu. To, co jí chybělo v bojovém umění, nahrazovala bezohledností a praktičností. Vytrhla si Pritkinův
nůž z hrudi, ignorovala ten masitě mlaskavý zvuk, který přitom vznikl, a vrazila ho do Draculy, dokud se
na své oběti ještě pásl pohledem.
Na rozdíl od něj ovšem neminula.
Když mu probodla srdce, viděla jsem šok v jeho tváři a slyšela jsem i zvuk nože, zabodávajícího se do
dřeva. Zabodla ho hluboko, aby ho přichytila jako brouka na špendlíku, potom z jednoho ze sedadel první
řady vytrhla područku a jeho zděděnou zbraň použila k tomu, aby ji seřízla do dobré, rozeklané špice.
I když mu kovová zbraň nedělala nijak dobře, nezabila by ho; dřevěný kůl ano. Augusta ke mně zvedla
pohled, jako by čekala, že do toho nějak zasáhnu, ale já jsem se na ni jenom dívala. Jednoho bratra jsem
Mirceovi už zachránila; dva jsem mu nedlužila.
Augustina paže se mihla dolů, skoro až moc rychle na to, abych ji mohla sledovat. Improvizovaný kůl ale
narazil jenom do podlahy, se kterou souzněl hlasitým nárazem, který se rozléhal prázdným divadlem a ze
kterého ji musela strašně bolet ruka. Dracula tam prostě už nebyl. Nerozuměla jsem tomu já ani Augusta,
ale pak jsem uviděla Stokera, svírajícího malou černou krabičku. Maličko se na mě pousmál, načež
sklouzl na záda a omdlel. Inkubus mu vystoupil z hrudi a vypadal tak upraveně, jak jenom beztvarý duch
vypadat může.
Augusta krabičku sebrala, ale zaváhala, když si všimla, jak se změnil výraz duchova obličeje. Přelétla
pohledem z jeho démonské podoby ke mně a potom znovu předvedla, jak praktická dokáže být. Pustila ji
a utekla. Rozhlédla jsem se, ale žádné upíry jsem neviděla. Divné bylo i to, že až na tu područku sedadla
a několika krvavých šmouh na jevišti to nevypadalo, jako by se v divadle něco stalo. Ale něco tam pořád
chybělo. „Kde jsou ta znamení?“ zeptala jsem se Billyho.
Pomaličku ze mě vyplul, jako by se mu nechtělo opouštět bezpečí mého těla. Bázlivě se rozhlédl, ale ani
po divadelních duchách tam nebyly žádné stopy. Zřejmě se zotavovali z úbytku energie z toho, co provedli
s Myrou. „Ničitel – ten dislokátor – je sebral.“
„To jsou jako pryč? Všechna?“
„Stejně by nevydržela dlouho, Cass. Nebyla to útočná znamení. Byla navržená pro defenzivní funkci na
těle, ne aby účinkovala jako nějaká zbraň. To, cos viděla, byla jejich sebedestrukce.“
Pomyslela jsem na toho orla v posledním střemhlavém letu a sevřelo se mi hrdlo.
„Cassie!“ Billyho hlas zafungoval jako facka. „Nedělej to! Ne teď! Nemáme žádnou ochranu, a upíři se
každou chvilku vrátí. Musíme zmizet.“
Rozhlížela jsem se, jestli neuvidím Myru, ale marně. Ani na sekundu jsem nevěřila tomu, že by ji
duchové zabili. Už proto, že na vysátí energie ze zdravého člověka je potřeba mnohem víc než jednoho
ducha; nestačil ani jeden a půl. Nebo taky proto, že prostě nemám v životě kliku. Krátce jsem zauvažovala
nad tím, jestli se nevrátím v čase, abych byla připravená ji chytit předtím, než provede svůj velký výstup,
ale už kvůli té druhé bombě se mi moc nechtělo. Co ten dislokátor dokáže, jsem už věděla ze svého
vidění; nechtěla jsem to zažít na vlastní kůži. Sklouzla jsem z jeviště; nebylo to ani zdaleka tak elegantně,
jako to před chvílí předvedla nemrtvá Augusta, a zvedla jsem černou krabičku. Nevážila o nic víc než
předtím. Pochybovačně jsem s ní zatřásla, ale duch se jenom usmál. S krví podlitýma očima a s tesáky
vypadal docela divně. „Můžu tě ujistit, že je tam.“
„A co teď?“ zeptala jsem se, zatímco se mu pomalu vracel výraz neurčité laskavosti.
„Já počkám,“ řekl mnohem vyrovnaněji, než jak bych se na jeho místě cítila já. Ale zase, kdybych byla
nesmrtelná, těch několik desetiletí zdržení by pro mě zase tak moc neznamenalo.
Pritkinovi se zatřepaly řasy. „Myra je pryč,“ řekla jsem mu dřív, než se stihl zeptat. Přikývl, ale neřekl
nic. Znovu jsem se ohlédla na svého mlhovitého spojence. „Neviděl jsi Mirceu?“ Měla jsem pocit, že
přežil, protože následky událostí z vidění byly přerušeny, ale chtěla jsem si být jistá.
„Určitě se tu ukáže.“ Začal blednout, ale já jsem ho gestem ruky zastavila.
„Děkuji ti za pomoc. Vím, žes to nedělal pro mě, ale… stejně díky.“ Najednou jsem si něco uvědomila.
„Ani nevím, jak se jmenuješ. Já jsem Cassie Palmerová.“
Zabarvil se lehce dorůžova. „Tak málo lidí se vůbec namáhá zeptat,“ řekl potěšeně. „Během staletí jsem
používal mnoho jmen. Jsou různá, podle pohlaví a kultury těla, které zrovna obývám. Kdysi v Irsku jsem
byl Aisling, v Indii zase Sapna, ve Francii Amets. Říkej mi, jak chceš, Cassie.“
Zabarvil se do tmavšího odstínu, skoro dorůžova, což podle mě bylo dobré, protože znovu začal citovat
Shakespeara: „Kdy zas my tři se sejdem k vřešti? Při hromu, blesku, nebo v dešti? Až tam ta vřava
dokonána, až bitva ztracena, vyhrána.“ Znovu začínal blednout, a já jsem ho tentokrát nechala zmizet.
Pritkin se chytil jedné strany orchestřiště a vytáhl se na jeviště. Pak s napřaženou rukou vykoukl přes
hranu zpátky na mě, ale já jsem ho ignorovala. Něco mi kdesi vzadu v hlavě přeskočilo. Měla jsem pocit,
jako by mi někdo podal kousek skládačky; jenom jsem nevěděla, co to je a kam patří.
„Jsi zraněná?“ zaslechla jsem shora Pritkinův hlas.
„Ne.“ Nakonec jsem se jeho ruky chytila a vylezla zpátky na jeviště. Skoro ve stejnou chvíli se
z orchestřiště za mnou ozval hysterický křik. Stoker se probral, a protože už v sobě neměl inkuba, který
bolest tlumil, jeho zranění ho zasáhlo plnou silou najednou. Popáleniny jsou hodně bolestivé a tak těžké,
jako měl on, musely být nesnesitelné. Pritkin skočil zpátky dolů, ale mužovy bolestivé výkřiky nepřestaly.
Už jsem ho chtěla následovat, když mi najednou celý výhled úplně zaplnila černá krabička, pohupující se
mi před obličejem. V uších mi zabručel hluboký a silný hlas. „Dobrý večer, Potížistko.“
Kapitola 15
Neodpověděla jsem, protože mě na chvíli omámila vlna obrovské úlevy, která se mnou prohnala, když
jsem ten hlas slyšela naživo. Zkontrolovala jsem svůj fyzický stav, protože jsem čekala, že se geis
aktivuje, ale nic se nestalo. Dostavil se takový teplý závan potěšení, po kůži mi probíhalo radostné
mrazení už z toho, že jsem mu byla nablízku, ale nic extrémního to nebylo. Úplně jsem zapomněla –
v téhle době ta příšera byla ještě pořád úplně fungl nová. Ještě nebyl čas k tomu, aby jí narostly zuby. Ale
ony narostou. A velké.
Chytila jsem krabičku. Vypadala přesně jako ta moje. „Co to má znamenat?“ Tmavé oči se setkaly
s mými a zlověstně zajiskřily. „Nabízím ti obchod.“ Stoker, šílený bolestí, najednou vyletěl z orchestřiště
a rozběhl se středovou uličkou. Pritkin vyrazil za ním, i když jsem netušila proč. Možná proto, aby mu
mohl Mircea vymazat paměť, i když mi to přišlo zbytečné. Když o několik let později sepsal zmatenou
verzi toho, co se stalo, prodával to jako fikci.
„Pospěš!“ zavolala jsem, ale Pritkin jenom mávl rukou a zmizel ve dveřích do foyeru. Mircea se usmál,
a přestože byl celý pokrytý krví, z níž byla většina jeho, snažil se docela hezky. „Nemáš zájem dokončit
svou šarvátku s tou mladou uličnicí, která tu byla před chvílí?“
„Cože?“ Chvilku jsem na krabičku nechápavě civěla. Pak mi to začalo docházet. Ne. To ne. To není
možné. Tak já jsem se tak dlouho snažila najít Myru, a ona mi teď spadla do klína? Nebo, abych byla
přesnější, se mi vznášela před nosem? Bylo to bizarní.
„Tu past jsem měl pro svého bratra,“ řekl Mircea. „Ale když jsem viděl, že už byl chycen, rozhodl jsem
se ji využít pro jiný účel. Ta mladá… žena… udělala tu chybu, že vyběhla na balkon, aby sledovala, co to
její zařízení udělá. A tam jsem ji našel.“
Položil Myřinu krabičku na prkna, svou ruku pak na Draculovu. „Senátoři se vrátí,“ řekla jsem,
neschopná odtrhnout oči od té malé černé přepravky, ve které byla uvězněná má soupeřka. Z nějakého
důvodu mi zvonilo v uších. „Stejně ho zabijí.“
„Koho zabijí?“ ptal se trochu zvědavě Mircea. „Mého bratra myslet nemůžeš. Ten tragicky zemřel při
výbuchu.“
„Ucítí ho.“
„V tomhle ne.“ Mircea mluvil, jako by to věděl jistě. A určitě ho nebudou kvůli té krabičce prohledávat.
Kvůli samotnému Draculovi by snad válku riskovali, ale jenom kvůli podezření? To asi ne.
„Proč pláčeš?“ zeptal se najednou s rukou na mé tváři. Palcem mi setřel slzu, o které jsem ani nevěděla,
že bych ji uronila. I když ten kontakt byl lehoučký, geis se stejně probudil. Prudce jsem se nadechla
a Mircea vytřeštil oči.
Odtáhla jsem se. „Prosím… ne!“ Na rozdíl od naší doby jsem při odloučení žádnou fyzickou bolest
necítila. Emociální cena tu ale pořád byla, a byla hodně vysoká.
Mircea čekal, ale já jsem žádné vysvětlení nenabízela. K mému překvapení to nechal plavat. „Pokud se
nepletu, tak jsi vyhrála,“ zněl jeho jediný komentář. „A vítězství obvykle bývá důvodem k úsměvům, ne
k slzám.“
„Vítězství se získávají za vysokou cenu.“ Za hodně vysokou.
„Často ano.“ Něco se mi pohnulo na ruce a já jsem nadskočila. Podívala jsem se dolů a na předloktí
jsem našla malou zelenou ještěrku třesoucí se strachem. Asi sekundu na mě zírala velkýma černýma očima
a potom se mi utíkala schovat za loket. Mircea se zasmál.
„Kde se to tu vzalo?“ Poznala jsem ji; patřila Macovi.
„Musela se schovat, Cass,“ zamumlal Billy. „Asi se ke mně přichytila, když jsem házel ty ostatní. Takže
nám nakonec přece jenom něco zbylo.“ Když mi uháněla po nadloktí, lechtala mě ocasem, ale já jsem to
nechala být. Tohle jsem se naučila už dávno: cokoli, i když je to malé, je lepší než nic.
Pritkin rozrazil dveře divadla a provlekl jimi skoro dvoumetrové Stokerovo tělo. Já jsem sebrala
krabičku s Myrou. Mircea si vzal tu se svým bratrem a já jsem neprotestovala. Pokud vím, tak takhle se to
mělo stát. Možná si Mircea bratra odnese domů tajně a nechá všechny v domnění, že lynč vyšel podle
plánu. Každopádně bych souboj s ním nevyhrála a Pritkin byl moc blízko na to, abych to riskla. Řekl
přece, že Myru jako Pýthii nechce – a po tom, co právě předvedla, by to asi teď myslel vážně, i kdyby
předtím lhal. Pořád jsem mu ale nevěřila. Kolem mága Pritkina bylo až moc nezodpovězených otázek.
Tak, aby to nikdo neviděl, jsem krabičku s Myrou schovala do kapsy ohromných Augustiných sukní.
Mircea to sice viděl, ale neřekl nic. Přešel k okraji pódia a od Pritkina převzal Stokerovo tělo, které pak
z orchestřiště vyzvedl, jako by nic nevážilo.
„Ještě jedna věc,“ řekl, když Stokera položil na prkna. Něco vytáhl z kapsy pláště a nasadil mi to na
nohu.
„Moje bota!“ Zářila v plné kráse, jakou můžete dostat za cenu 14,99 dolaru.
„Během našeho prvního setkání jsi ji ztratila při svém spěšném odchodu. Něco mi říkalo, že bych mohl
mít příležitost ti ji vrátit.“ Naše oči se setkaly a jeho úsměv se až nebezpečně přiblížil šklebu. „Toto jsou
překrásné šaty, musím ale říct, že mnohem víc preferuji ten tvůj předchozí oděv. Nebo spíš jeho
nedostatek.“
Zašklebila jsem se a botu jsem sundala. Se svým způsobem života jsem potřeboval spíš vojenské boty,
ne jehly. Kromě toho se tahle Popelka ještě musela vypořádat s Kruhem, Senátem a temnými bytostmi.
Ne​zdálo se, že by někdy brzy mohla začít žít šťastně až do smrti. Vrátila jsem mu ji a dala si pozor, abych
se vyhnula osobnímu kontaktu. „Nech si ji.“
Tázavě se na mě zahleděl. „Co já mám s něčím takovým dělat?“
Pokrčila jsem rameny. „Člověk nikdy neví.“
Mircea se mi chvilku pátravě díval do tváře a potom udělal pohyb, jako by mě chtěl vzít za ruku. Ucukla
jsem a jemu na čele vyskočilo několik zamračených vrásek. „Smím se domnívat, že se ještě setkáme?“
Zaváhala jsem. Ano, setká se se mnou, a udělá tu chybu, která nás dovede sem. Jestli ho ale já ve své
budoucnosti uvidím, to bylo něco jiného. Jestli se mi nepodaří geis zlomit, nebudu to moct riskovat, a už
jenom při té myšlence se mi střeva zkroutila do pevného uzlu. Byla jsem v takovém pokušení ho varovat,
aby geis neukládal, že jsem se musela kousnout do tváří zevnitř, abych zůstala zticha. Ale jakkoli jsem tu
zatracenou věc nenáviděla, sehrála velkou roli v tom, kde jsem byla teď. Jako puberťačku mě chránila
před nechtěnou pozorností, v dospělosti pomohla Mirceovi najít mě dřív než Tony a v senátní komnatě ho
přesvědčila, aby mě nechal jít. Kdyby tuto jedinou věc změnil, jaký by pak můj život byl? To jsem prostě
nevěděla.
Nakonec jsem se rozhodla pro přesnou formulaci. „Myslím, že se to tak dá říct.“
Mircea přikývl, zvedl Stokera a uklonil se. Nějak se mu to podařilo provést elegantně, přestože mu přes
rameno visel stodvacetikilový chlap. „Tak to se těším, malá čarodějnice.“
„Já nejsem čarodějnice.“
Maličko se pousmál. „Já vím.“ Bez dalšího slova odešel z jeviště. Sevřela jsem zuby a nechala ho jít.
„Ty máš ale zajímavé spojence,“ poznamenal Pritkin, když se vyhoupl na jeviště. „Jak jsi toho tvora
přemluvila, aby ti pomáhal? Ti se obvykle zajímají jenom sami o sebe.“ Myslela jsem, že mluví
o Mirceovi, a chtěla jsem mu vysvětlit, jak nesmírně hloupé je takhle mluvit o kterémkoli upírovi, hlavně
o mistrovi. Všiml si mého výrazu a vysvětlil to. „Toho inkuba, kterému se říká Sen.“
Mozek se zastavil smykem. „Cože?“
„Copak jsi nevěděla, co je zač?“ zeptal se Pritkin nevěřícně. „Máš snad ve zvyku přijímat pomoc od
cizích duchů?“
Billy se zasmál. „Ne,“ řekla jsem a ignorovala ho. „To jméno – jak že jsi ho nazval?“
„To, ne ho,“ opravil mě Pritkin.
„Ale to jméno –“
„To je příhodné,“ souhlasil. „Je to inkubus zvaný Sen.“ Vykulila jsem oči a on se zamračil. „To
znamenají všechna ta jména, která ti řekl. Všechno to jsou varianty stejného slova. Proč se ptáš?“
Seděla jsem přimražená a v uších mi zněl ten španělský přízvuk, který mi sděloval, že se jmenuje
Chávéz a co přesně jeho jméno znamená. Překulila jsem se na záda a nevidoucím pohledem jsem zírala
do stropu. Před kluzištěm jsem do Chávézových pěstěných rukou vložila tři krabičky, které jsem ukradla
v Senátu. Pochopitelně by bylo troufalé si myslet, že ani v jedné nebyl Dracula. Krátce jsem se zamyslela
nad tím, jestli mě ten inkubus celou dobu tahal za nohu, nebo jestli se v roli mého řidiče ocitl náhodou. Ne
že by na tom záleželo – v prdeli jsem byla tak jako tak. Ty krabičky se ke Casanovovi rozhodně
nedostaly. Což znamenalo, že v mé době je Dracula zase na svobodě. A byla to moje vina.
„No konečně!“ ozval se někdo za mnou. Chvilku jsem to ani nevnímala. V duchu jsem Draculu přidávala
na seznam toho, co musím udělat, a snažila jsem se nemyslet na to, jak dlouhý ten seznam už je. Na tom
hlasu ale bylo něco povědomého. „Už jsem myslela, že ten upír nikdy neodejde! Takže to skončíme.“
Pomalu jsem se otočila a za sebou uviděla kontury mladé brunety, vznášející se několik centimetrů nad
jevištěm. Na ty velké modré oči a dlouhé bílé šaty jsem si pamatovala od chvíle, kdy jsem tohoto
konkrétního ducha viděla naposledy. Tehdy mě informovala o tom, že při cestování v duchovní formě
preferuje právě tuto podobu, než aby kopírovala svou skutečnou podobu. Proto vypadala asi na patnáct.
„Agnes.“ Z nějakého důvodu mě to ani nepřekvapilo. Nebo jsem možná měla nervy už tak nadranc, že
jsem ani nedokázala reagovat. „Jak ses sem dostala?“
„Stopem.“ Připadalo mi, že to Billy řekl dotčeně. „Nechtěla, abych ti to říkal, ale když jsem se snažil
vrátit do tvého těla, už byla v náhrdelníku. Musela se schovávat někde v Zábavním parku, kde z Françoise
přeskočila na tebe.“
„Proč?“
Pokrčil rameny. „Moc jsme toho nenamluvili. Ale stejně jsem z toho vyčetl něco o pomstě.“
„Na nic jiného nemyslím,“ souhlasila Agnes. Podívala se na mě.
„Pusť ji.“ Byl to příkaz, navíc vyslovený tónem někoho, kdo je zvyklý na to, že ho všichni hned
poslechnou.
Ani jsem se nesnažila předstírat, že jí nerozumím. „Takže ty jdeš po Myře taky?“
Agnes na prsou zkřížila skoro průhledné paže. „Když tě někdo zavraždí, většinou tě to naštve. Zkus si to
představit.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Slyšela jsem její přiznání, ale pořád nechápu, jak to udělala.“
„Krátce předtím, než zmizela, mi přinesla dárek ke slunovratu. Prý, aby mě ochránil, říkala.“ Agnes
zkroutila rty v sardonickém úšklebku.
„Šebestiánův medailon, já vím. Byl v něm arzenik – mágové ho našli a otevřeli. Ale pořád nechápu, jak
to mohlo být nebezpečné. Vždyť ten jed byl zatavený vevnitř!“
„Než mi ho dala, navrtala do něj malou dírku. Znala mé zvyky a věděla, že předtím, než se napiju,
vždycky do pití ponořím nějaký talisman. Byl to zvyk, který jsem zdědila po své předchůdkyni, která mi
přísahala, že když nebudu opatrná, umřu na otravu jedem! No a samozřejmě,“ řekla Agnes a přivlála blíž,
„mi taky řekla, abych v devětadvacátém nakoupila akcie. Herofila byla pošuk.“
„Herofila?“
„Ano, jmenovala se podle druhé delfské Pýthie. Podle toho, co jsem slyšela, byla taky trochu praštěná.“
Takže jsem dostala jméno po cvokovi. Proč mě to jenom nepřekvapilo? „Ale pořád nevím, proč tě Myra
chtěla zabít. Jestli moc nemůže přejít na vražedkyni Pýthie –“
„Ona mě, technicky vzato, nezabila.“
„Dala ti přece jedovatý medailonek s tím, že věděla, co s ním budeš dělat!“ To mi připadalo jako
vražda.
„Jenomže mě nenutila, abych ho používala,“ zdůraznila. Když jsem začala protestovat, zvedla ruku.
„Ano, já vím. Každý moderní soud by ji usvědčil, ale moc pochází ještě z doby před vynálezem
nepřímých důkazů a důvodné pochybnosti. Nevytáhla proti mně meč ani mi nerozbila hlavu kyjem.
Dokonce mi ani neotrávila víno – to jsem si udělala sama. Takže z pohledu moci je nevinná.“
„Takže co teď?“ Sice jsem nevěděla, co Agnes myslela tím, že to skončí, ale znělo to docela zlověstně.
„Řekla jsem, že moc Myru pokládá za nevinnou. Ale ne, že to tak vidím já,“ pronesla krutě. „Ta malá
mrcha mě zavraždila. Proč myslíš, že jsem tady?“
„A co máš v plánu udělat?“ Když totiž byla zase jen duchem bez těla, měla možnosti poněkud omezené.
„Pusť ji, a uvidíš.“
Najednou mi došlo, že Agnes jednu únikovou cestu má. Kdyby posedla Myru, mohla její sílu využít
k návratu, aby se pokusila věci změnit. Opravdu jsem doufala, že tohle v plánu nemá, protože kdyby ano,
neměla jsem ani ponětí o tom, jak bych jí v tom měla zabránit. Měla jsem dost problémů už s její
nástupkyní; nebylo pochyb o tom, že kdyby se Agnes zlíbilo, zvládla by mě levou zadní.
„Nemůžeš přece časovou linii narušovat sama,“ řekla jsem pomalu, „zvlášť, když jsi ji tolik let
ochraňovala!“
„Nepoučuj mě o časové linii!“ odsekla.
„S kým to mluvíš?“ ptal se Pritkin.
Povzdechla jsem si. Na chvilku jsem zapomněla. Agnes byla duchem, takže ji nemohl vidět ani slyšet
o nic víc než Billyho. „Kdybych ti to řekla, nevěřil bys.“
„Tak to zkus.“ Setřel krev, která se mu řinula z rány nad pravým obočím; asi si ji chtěl vytřít z očí, ale
jenom si ji rozmazal po obličeji. Najednou vypadal jako pomalovaný válečnými barvami. Rozhodla jsem
se s ním nehádat.
„Tak jo. Je tu Agnes v duchovní podobě a má v plánu pomstít svou vraždu. Rozumíš tomu teď líp?“
„Ano.“ Okamžitě poklekl na jedno koleno. „Madam Femonoe, je mi ctí, jako vždy.“ Zaškaredila jsem se
na něj. Ten teda ví, jak člověka odkázat do patřičných mezí!
Agnes se na něj sotva podívala. Na mě se usmála, ale nebyl to úsměv pěkný. „Myra mi vzala život. Jak
to vidím já, tak mi jeden dluží.“
Najednou mi něco začalo dávat smysl. „Takže takhle ses domluvila s Françoise? Aby ses dostala sem
a mohla místo ní posednout Myřino tělo?“ Zúžila jsem oči.
„Nebo jsi ji unesla? Souhlasila s tím, nebo ne?“
„Bez mé pomoci by od Světlých nikdy neutekla,“ odpověděla Agnes a vyhnula se tím odpovědi na
otázku. „Dost možná by tam ani nepřežila! Díky mým zkušenostem jsme zůstaly naživu obě. Myslím, že mi
za to pár let dluží!“
„Ale tos udělat neměla!“
„A když mluvíme o dluzích, kdo myslíš, že ti před chvílí poslal na záchranu ta znamení? Tvůj duch ani
nevěděl, jak fungují. To já jsem tě zachránila. Znovu.“ Významně se na mě podívala. „Tak už ji vypusť!“
Přitiskla jsem si krabici k boku. Cítila jsem, jak mi v krku začíná maličko tepat pulz. „Co když ji
nedokážeš ovládnout? Máš přece vstupovat do normálů, ne do někoho, jako je ona. I ta Françoise ti občas
dala pěkně zabrat. Co myslíš, že dokáže jasnovidka s Myřinou mocí?“
„To je můj problém.“
„Ne, když ti uteče!“ Zvedla jsem krabičku a zatřásla s ní. „Máš vůbec ponětí o tom, čím jsem prošla,
abych získala tohle? Myra chtěla zabít Mirceu proto, aby mě nemohl ochraňovat. A aby to dokázala, skoro
zničila celou časovou linii! Málem mě zabila! A ty mi teď říkáš, že to není můj problém?“ Ječela jsem na
ni, ale bylo mi to jedno.
„Pusť ji, Cassie,“ varovala mě Agnes.
„Nebo co? Uděláš se mnou to, co s Françoise?“
„Nebuď směšná. Tebe posednout nemůžu.“
„Ale Myru ovládnout můžeš?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Myslím, že ne. Je nebezpečná, Agnes. Já jsem ji
sem dostala spíš díky štěstí než díky čemukoli jinému. Nepustím ji ani náhodou.“
Agnes si povzdechla. „Ty nechápeš to –“ Přerušilo ji to, že mi Pritkin krabičku najednou vytrhl z ruky.
„Ne, Pritkine!“ Chtěla jsem ji popadnout zpátky, ale než jsem na ni stihla třeba jenom položit prst, už to
zase zablýskalo a před námi stála Myra.
Agnes nemarnila čas.
Hned, když se její žačka zhmotnila, prolétla kolem mě a vrazila rovnou do Myřina štítu. Zatímco spolu
bojovaly, prskaly a jiskřily – Myra proto, aby ji udržela venku, Agnes, aby se dostala dovnitř.
„Vidíš, cos udělal?“ zeptala jsem se Pritkina rozmrzele. „Neudrží ji. Ne navždycky.“
„To ani nemusí,“ odpověděl, zatímco zápas zachmuřeně sledoval.
Než jsem se stihla zeptat, co tím myslí, Myra zaječela a Agnes zmizela, jak se protáhla nějakou skulinou,
kterou v dívčině brnění našla. Štíhlé tělo se jedinkrát zachvělo, silně, a potom klidně zvedlo hlavu.
Najednou jsem si uvědomila, že až na barvu vlasů a drobné rozdíly v obličejích by obě ženy mohly být
dvojčaty. Měly stejně štíhlou postavu a jemnou strukturu kostí, takže obě vypadaly jako děvčátka. Ale
v očích, které byly chladné a zastřené, když za nimi sídlila Myřina mysl, teď tančil život.
„Dokázala jsem to!“ oznámila Agnes, jako by to byl důvod k oslavě. Usmála se na mě, ale já jsem
úsměv neopětovala. Všechna ta práce, veškeré obětování se nebylo k ničemu. Agnes mohla být mocná, ale
nebyla ve svém těle. Dříve nebo později sevření malinko povolí, i když to bude jenom na okamžik. A to
bude stačit.
„Jsi blázen,“ řekla jsem jí.
Pritkin k ní vykročil, ale ona ho pokynem ruky zastavila. „Ty to právo nemáš,“ řekla prostě.
Přelétl pohledem ke mně a zúžil oči. „Ona to ne​udělá.“
„Musí,“ kontrovala Agnes chladně. „Tys složil přísahu.“
Pritkin ke mně přistoupil a poklekl vedle mě. Cítila jsem, jak se mé kůže dotýká něco chladného, a když
jsem sklouzla pohledem dolů, viděla jsem, jak mi do ruky tiskne jeden ze svých nožů. „Udělej to rychle,“
řekl zasmušile. „Jeden řez, přímo přes krční žílu.“
Užasle jsem na něj zírala. „Cože?“
Sevřel mi dlaň kolem jílce. „Myra se sama usvědčila vlastními slovy. Slyšela jsi ji. Podle všech zákonů
– lidských, mágských nebo upírských – zasluhuje smrt.“
Najednou do sebe zapadly všechny kousky skládačky. Na obrázek, který z nich vznikl, jsem moc
zvědavá nebyla. „Takže to je ten důvod, proč jsi ve skutečnosti chtěl jít se mnou, že?“
Ani se to nesnažil popřít. „Složil jsem přísahu, že budu ochraňovat Pýthii a její nástupkyni, a pokud to
bude potřeba, tak i s nasazením života. Kruh si myslel, že přísahu na jejich rozkaz poruším, že Myru
zabiji, i když o její vině nebudu mít žádný důkaz. Jenomže když někomu dám své slovo, tak ho dodržím.“
Rty se mu zkroutily hořkým úsměvem. „Což je důvod, proč ho nedávám tak často.“
„Takže jsi mě sem nepřivedl proto, abych Myře zabránila se odčasovat,“ obvinila jsem ho. „Ty chceš,
abych ji zabila!“
Jeho výraz se nezměnil. Jako bychom diskutovali o čemkoli jiném – o počasí, o fotbalu… Bylo to
sur​reálné. „Kdybych to mohl udělat místo tebe, udělal bych to,“ řekl klidným hlasem. „Ale Agnes má
pravdu. Novicku může potrestat jenom Pýthie.“
„Ale my tu nemluvíme o potrestání! To není tak, že by Myra šla spát bez večeře.“ Ohlédla jsem se na
Agnes v naději, že získám její podporu. „Mluvíme o životě a smrti!“
S bezvýrazným obličejem pokrčila Myřinými drobnými rameny. Cvičila ji, a kdysi si musely být hodně
blízké, ale teď ve tváři neměla ani náznak nějaké lítosti. „Řekla jsi to sama. Nedokážu ji udržet. Ne
nadlouho.“
„Jestli je tohle to, co se mnou tenhle džob udělá,“ řekla jsem jí upřímně, „tak vím, že ho nechci.“
Její modré oči se setkaly s mými, a najednou byly trochu smutné. „Ale ty už ho máš.“
Cítila jsem, jak se mi v místech, kde mi dlaň sklouzla z rukojeti, nůž zařezává do ruky, a ta bolest mi
najednou zase v hlavě rozsvítila. Prudce jsem zavrtěla hlavou. „Ne. Najdeme nějaký jiný způsob.“
Agnes se na mě laskavě zadívala. Vidět tento výraz na Myřině tváři bylo docela divné. „Žádný jiný
neexistuje. Co jsi s ní chtěla udělat ty? Chtělas ji schovávat v rukávu? Abys ji s sebou pořád nosila?
Dříve nebo později by se osvobodila. Na to, abych o tom pochybovala, jsem ji toho naučila příliš
mnoho.“ Najednou zvážněla. „A trestat odpadlice je přece součástí tvé práce. Takový je zákon.“
„To není můj zákon,“ řekla jsem chraplavým hlasem.
„Někdo to udělat musí,“ pronesla Agnes neúprosně.
„Někdo tu odpovědnost na sebe vzít musí. A ať se mi to líbí, nebo ne, ten někdo jsi ty.“
Tvrdě jsem polkla. Po tvářích se mi valily slzy, které jsem neprolila předtím, ale mně to bylo jedno.
Další smrt, tentokrát ne jenom mou vinou, ale dokonce mou rukou? Tohle v plánu nebylo. Vlastně to byl
přesný opak toho, co v plánu bylo. Chtěla jsem vyhrát, ale ne takto. Smrti už jsem měla plné zuby, a to
hlavně těch úmrtí, na kterých jsem se podílela. Ústa mi zaplavila hořkost. „Nemůžu.“
Agnes se ke mně sklonila a mou tvář sevřela jemná ruka. „Ještě ses ani nezačala učit, co všechno
dokážeš. Ale ty to zvládneš.“ S nepatrným a smutným úsměvem ode mě odstoupila. „Byla bych tě ráda
cvičila, Cassie.“ Pohlédla na Pritkina. „Bude potřebovat pomoc,“ řekla prostě. Pritkin už byl s bledým
výrazem zase na kolenou. „Já vím.“
Agnes přikývla a podívala se na mě. Na okamžik jí po tváři přelétla křeč, ale zase se ovládla.
„Většinu z toho, co budeš potřebovat, tě už naučit nestihnu,“ pokračovala, „ale myslím, že na jednu lekci
čas mám.“
To, že nůž už nedržím, jsem si uvědomila, až když jsem ho viděla v její malé ručce. „Agnes, ne!“ Hned
jsem vyskočila na nohy, ale už bylo pozdě. Neza​váhala ani na sekundu. Než jsem k ní doběhla, klesla už
na kolena, a Myřino sněhobílé roucho bylo na​sáklé krví. Skoro elegantně se složila na podlahu a její tělo
uprostřed té jasné barvy připomínalo bledou šmouhu.
Divoce jsem se rozhlížela, ale ani po jejím duchu jsem žádné stopy neviděla. Ani po Myřině. Obrátila
jsem se k Pritkinovi, který ještě na kolenou sledoval, jak se krev po prknech rozlévá ve zvětšující se
louži. Chvilku vypadal zmateně, jako ohromené dítě. Potom ten výraz zmizel tak rychle, že jsem si nebyla
jistá, jestli tam předtím doopravdy byl.
„Kde je?“ ptala jsem se s hlasem, strachem zkresleným až do vřískotu. „Já ji nevidím!“ Podíval se na
mě, ale jako by se jeho oči na chvíli nedokázaly soustředit. Pohledem jsem se vrátila k Myřinu
zhroucenému tělu a sama jsem měla vidění tak rozmazané, že jsem nedokázala rozeznat, kde končí krev
a kde začíná červená látka šatů.
„Pritkine!“
„Odešla.“
Ohromeně a nevěřícně jsem se na něj obořila. „Co tím myslíš, že odešla? Odešla kam? Do jiného
hostitele?“
„Ne.“ Vstal a došel k jejímu tělu, zašeptal nějaké slovo a prostor kolem ní pohltily karmínově rudé
plameny. Na stará prkna vrhaly načervenalou záři, která se odrážela na pozlaceném rámu jeviště, ale
normální oheň to nebyl. Štíhlá postava uprostřed výhně se v popel proměnila za několik sekund, až po ní
zbyla jen ohořelá prkna. Pritkin se ke mně obrátil s bolestí v očích. Ke mně ale spíš než jeho slova
pronikl pohled, který říkal: „Prostě odešla.“
Zmateně jsem zavrtěla hlavou. „Ne! Mohli jsme pro Myru najít nějaké bezpečné místo. Agnes si mohla
najít jiného hostitele. Já bych jí pomohla. Nemuselo to skončit takhle!“
Bolestivě mi sevřel ruku. „Pořád tomu nerozumíš?“
„Nerozumím čemu? Zemřela zbytečně!“ Plakala jsem, ale byla to panika, co mi zatemnilo vidění, takže
kolem mě svět uháněl v barevných šmouhách. Agnes přece nemohla odejít. Předtím jsem myslela, že jsem
na to všechno sama, ale to jsem netušila, co vlastně proti sobě mám. Teď jsem to věděla, ale věděla jsem
i to, že na to nestačím. „Já se vrátím, zachráním ji –“ začala jsem, ale on se mnou zatřásl tak silně, až mi
zacvakaly zuby.
„Lady Femonoe zemřela při výkonu služby. Byla v jejich linii jednou z největších. Nesmíš ji hanobit!“
„Hanobit ji? Mluvím o její záchraně!“
„Existují určité věci, které nemůže změnit ani Pý​thie,“ řekl a jeho tvrdý výraz trochu změkl. „Myra
ze​mřít musela a někdo musel zajistit, aby svou moc nemohla využít k přechodu do jiného těla, než z ní
odejde její duch. A jediný způsob, jak to zajistit…“
Konečně mi svitlo. „Bylo, aby s ní šel někdo jiný,“ zašeptal jsem. Nevěřícně jsem zírala na zuhelnatělá
prkna. Celé se to seběhlo tak rychle.
Možná by plně vyškolenou Pýthii netrýznily pochybnosti nebo obava, nemusela by si rozmýšlet
rozhodnutí nebo přemýšlet o tom, jaké právo má na tu moc, kterou má. Já jsem ale vyškolená nebyla, a tak
jsem nevěděla, co mám dělat. Panika mi sevřela hrdlo a zmrazila mozek. Byla jsem sama a byla jsem
vyděšená.
„Předpokládám, že po tom kodexu půjdeš bez ohledu na to, jak se rozhodnu já?“ zeptal se Pritkin.
Chvilku trvalo, než mozek zpracoval to, co uši slyšely. Ale ani potom jsem to nepochopila. Proč se na to
ptal teď? Měla jsem před sebou stovku naléhavých problémů, které mou mysl odváděly do nejrůznějších
směrů natolik silně, že jsem o žádném z nich nedokázala přemýšlet jasně. Věděla jsem jenom to, že Agnes
je pryč. A že je teď všechno na mně.
„Cože?“ zeptala jsem se hloupě.
„Kodex,“ řekl trpělivě. „Jsi rozhodnutá ho najít?“
„Nemám jinou možnost,“ řekla jsem zmateně. „Geis nepomine. A jestli se zhorší, nebudu moct
úřadovat.“ V tom okamžiku jsem si stejně nebyla jistá, jestli tu funkci dokážu vůbec vykonávat.
Jednou přikývl, nahoru a dolů. „V tom případě ti pomůžu.“
Cítila jsem, jak mi slzy na tváři usychají, ale neobtěžovala jsem se tím, že bych je utírala. „Vždycky
jsem si myslela, že jsi sebevrah. Myslím, že už to vím jistě.“
„Slíbil jsem Lady Femonoe, že ti budu pomáhat.“
Najednou jsem se tak rozzuřila, že jsem se mu vytrhla. „Agnes je pryč! A já nechci mít na svých rukou
další mrtvolu. Už je jich kurevsky moc!“ Chtěla jsem couvnout, jít od těch spálených prken pryč, ale
nohou jsem zachytila o lem šatů a skončila jsem na všech čtyřech.
„Já jsem tě nežádal o svolení,“ informoval mě klidně.
Zadívala jsem se na něj přes oponu rozcuchaných vlasů. „Nikdy nebudu taková Pýthie jako ona,“
varovala jsem ho. „Možná nebudu vůbec dobrá.“
V tu chvíli jsem vůbec poprvé viděla, jak Pritkinovi po tváři přelétlo něco, co vypadalo jako opravdový
úsměv. „Ano, to je povzbudivé.“
Zvedl mě do stoje. „Nikomu, kdo po moci touží, by nikdy nemělo být dovoleno, aby ji měl.“
„Tak to budu skvělá,“ řekla jsem, „protože ji zřejmě nikdo nemůže chtít míň než já.“
Pritkin neodpověděl. Místo toho, k mému nedůvěřivému zděšení, přede mnou poklekl na jedno koleno.
Sice měl prodřené a zakrvácené oblečení a obličej špinavý od sazí, ale pořád na něm bylo něco
impozantního. „Na přesná slova si nevzpomínám,“ řekl. „A měli by tu být svědci –“
„A co jsem já?“ zeptal se Billy pobouřeně, zatímco mi vplouval zpátky do náhrdelníku. Pritkin ho
ignoroval. „Ale myslím, že to bylo nějak tak: Přísahám, že budu tebe i tvou stanovenou nástupkyni bránit
proti všem škůdcům současným i budoucím, v míru i ve válce, dokud budu žít a ty budeš nadále věrna
ideálům svého úřadu.“
Zírala jsem na něj a najednou jsem ucítila, jak mi z ramen padá obrovská tíha. Jakkoli byl Pritkin občas
nepříjemný, otravný nebo prostě pitomý, bylo dobré ho mít u sebe v boji. A já jsem měla pocit, že toho
před sebou máme ještě hodně. „Takže mě asi od nynějška budeš nazývat lady Herofile druhá?“
„Sedmá.“ Byl sice na kolenou, ale z těch jeho zelených očí jsem se dočkala starého známého arogantního
pohledu.
„A nespoléhej na to.“
Hlavní dveře se rozlétly a dovnitř se vevalil proud upírů s vraždou napsanou v očích. Dotkla jsem se
Pritkinova ramene a unaveně se na něj usmála. „S tím dokážu žít,“ řekla jsem a odčasovala nás.