1 Fórum/I/2013 www.epika.cz

Komentáře

Transkript

1 Fórum/I/2013 www.epika.cz
Fórum/I/2013 www.epika.cz
1
2
http://spisovateléjih.blog.cz Fórum/I/2013
editorial
editorial
Vážení a milí čtenáři!
Otevíráte první letošní číslo
Fóra v době, kdy je budoucnost většiny českých kulturních časopisů nejistá – převládající společenské nálady
mají v posledních letech stále
silnější tendenci vykázat živou kulturu z veřejného prostoru včetně státních grantů
a podpory. Je zřejmé, že snahy redakcí celostátních časopisů udržet grantovou kulturní politiku alespoň v dosavadním stavu se týkají i našeho časopisu: podepsat petici
či připojit se k protestu je minimum, co může jednotlivec
podniknout, aby přispěl ke zvýšení povědomí o potřebnosti a důležitosti reflexe kulturního života.
Naše redakce zatím prošla několika personálními
i technickými změnami. Předně z ní odešel Martin Šesták, který se v roce 2007 zasadil o novou podobu Fóra a až
do roku 2010 je obětavě a zároveň pevnou rukou vedl – za
což mu patří velký dík. Redakční radu naopak rozšířili
druhý editor František Tylšar a Stáňa Bumbová, čerstvé
síly v době, kdy se příprava časopisu neustále zdokonalujíe, a tím stává časově a technicky náročnější.
Velkou část čísla bohužel pokrývají příspěvky týkající
se několika ztrát, které stihly jihočeskou kulturní obec:
vzpomínáme především na Petra Pavlíka a Jana Nouzu.
Vedle fotografií Stanislava Scheinpfluga (1946), které nabízejí pohledy na měkce nasvícená malebná přírodní
zátiší, potěší oko také kreslený humor: zavádíme rubriku
kreslený vtip, která se bude nacházet na poslední straně.
Přeji vám poklidné i inspirativní čtení!
Petr Andreas
Literární fórum – časopis pro literaturu a kulturu
Vydává: Jihočeský klub Obce spisovatelů
Žižkova 3, České Budějovice,370 01
Vychází s finanční podporou Jihočeského kraje
E-mail: [email protected]
Časopis je vydáván Jihočeským klubem Obce spisovatelů pro
jeho členy, spřátelené osoby a instituce a je volně neprodejný. Časopis je připravován v DTP programu Adobe InDesign
a využívá volnou licenci písma Lido Střešovické písmolijny.
Redakce:
Petr Andreas (šéfredaktor a editor, typografická úprava)
František Tylšar (zástupce editora)
František Niedl
Miloslav Král Český
Hanka Hosnedlová
Jiří Sivok
Stanislava Bumbová
Fórum/I/2013 www.epika.cz
3
obsah
dění
Hanka Hosnedlová
Kalendář se saxofonem........................................................6
Multiautogramiáda po jihočesku.........................................7
Odvezli si Libušky................................................................7
Ohlédnutí ještě s vůní Vánoc...............................................8
Petr Šulista
Příjemný podvečer................................................................8
Hanka Hosnedlová
Jihočeská žabka už má majitelku......................................10
literatura
Jan Nouza († 2013)
Petr Pavlík († 2012)
Hanka Hosnedlová
Spisovatel Šumavy svůj poslední román nedopsal...........11
Jan Bauer
Sbohem, Petře.....................................................................13
František Niedl
Quo vadis?..........................................................................13
Ludvík Mühlstein
Už se nesetkáme................................................................14
Přemysl Veverka
Vzpomínka téměř čtyřicetiletá...........................................14
Ladislav Beran
Petr mě oslovoval Písečáku................................................15
Petr Pavlík
Z poslední knihy................................................................16
Hanka Hosnedlová
Odešel spisovatel se širokým srdcem...............................17
František Niedl
Rytíř moderní doby............................................................18
Milena Brůhová
Nadchl nás upřímností......................................................18
Miroslav Vejlupek
Afroditin nebájeslovný svět v pražských
románech Karla Matěje Čapka-Choda..............................20
Miloslav Král Český
Buditel český......................................................................22
Hana Marounková
Vzpomínka na Jindřišku Smetanovou................................25
recenze
Hanka Hosnedlová
Kudy v minulosti vedly cesty na popraviště......................32
Ke knize ho nakopl Jiří Žáček...........................................34
Románové memento...........................................................36
Petr Andreas
Lepší než paměti................................................................38
4
http://spisovateléjih.blog.cz Fórum/I/2013
obsah
výtvarno
Hanka Hosnedlová
Osud vázaný v kůži...........................................................19
Miloslav Král Český
Grafik O. K. .......................................................................24
autorská tvorba
Ladislav Beran
Proč kaštany padají jen na podzim...................................40
Vladimír Janda
Epilog.........................................................................42
Monika Dolistová
Proč jsem na světě ráda....................................................44
Břetislav Kotyza..................................................................45
Richard Uher.......................................................................45
František Tylšar...................................................................46
Jitka Hadačová...................................................................46
Tarcikk.............................................................................47
Miroslav Pech......................................................................47
Milevské muzeum
Expozice v nové budově přístupny od 1. čer vna 2013
399 01 Milevsko, Klášterní 557 (druhé nádvoří kláštera)
tel. 382 521 093, w w w.muzeumvmilevsku.cz
Fórum/I/2013 www.epika.cz
5
dění | jižní Čechy
Kalendář se saxofonem
◊ Hanka Hosnedlová / Foto Ladislav beran
Barvy, tóny a nevšední zážitek sliboval lednový křest kalendáře z dílny Víta Vavřince
Pavlíka, volarského grafika a malíře, ale
i předsedy Asociace jihočeských výtvarní-
6
ků. Akce, kterou uvedl volarský umělec do
života svůj nevšední a nesporně i divácky
přitažlivý kalendář, složený z exkluzivních
projekčních fotografií, se odehrávala v jeho
domovském ateliéru za účasti řady zajímavých hostů. Kmotrou tohoto netradičního
díla se stala starostka Volar Martina Pospíšilová a úspěch mu popřál i senátor Tomáš
Jirsa. Ale nechyběla ani hudba, o kterou
se postarala autorova manželka Kateřina
svým expresivním vystoupením se saxofonem.
Vít V. Pavlík, který je mimo jiné také
ředitelem volarské základní umělecké školy, je známý svým hledáním nových a neotřelých výtvarných forem a avantgardními
postupy. Už před krátkým časem zaujal
například promítáním výtvarných projekcí na tělo své ženy. Nesporné je, že jeho
práce dokáží nejen zaujmout, ale i provokovat. A to je v dnešní době nepochybně
třeba.
Ovšem o kvalitě Pavlíkových maleb
a grafik hovoří i řada různých ocenění,
mimo jiné i ze zahraničí – například ze
sousedního německého Pasova. Již dnes
mne napadá, čím nás tento mladý umělec
překvapí příště...
http://spisovateléjih.blog.cz Fórum/I/2013
dění | jižní Čechy
Multiautogramiáda po jihočesku
◊ Hanka Hosnedlová / FOTO JAN TOMS
N
emoc a neprůjezdnost šumavských silnic snížila původně
plánovaný počet prezentovaných autorů na velké prosincové
multiautogramiádě v českobudějovickém knihkupectví Kanzlsberger hned o dva. Takže nakonec bylo přítomným divákům v krátkých vstupech s jednou osobní otázkou představeno pouze sedm
jihočeských spisovatelů. Pět z jihočeské Obce spisovatelů – Jan
Bauer, který celý projekt vymyslel, František Niedl, Jarmila Mandžuková, Hanka Hosnedlová, která i autogramiádové odpoledne
moderovala, a Vladimír Šindelář, dále pak Jiří Hájíček a David Žák
z literárního sdružení Buňka. Autorský tandem Hynek Klimek –
Zdeňka Študlarová zastupovala tentokrát pouze výše jmenovaná
ilustrátorka. Program byl příjemně doplňován hudebními vsuvkami folkového dua Drc.
Odvezli si Libušky
◊ Hanka Hosnedlová
L
ibuška je poetické a lichotivé označení
ceny, kterou jsou v naší republice oceňovány operní výkony na divadelní scéně.
Dalo by se říci - takoví operně-divadelní
Oskarové. Z letošních čtyř udělených cen
hned dvě Libušky putovaly na jih, konkrétně na operní scénu do Jihočeského divadla.
Získala je úspěšná inscenace Rigoletta
Fórum/I/2013 www.epika.cz
v režii Jany Kališové a v provedení pod taktovkou dirigenta Maria De Rose. Pěvecké
výkony zaujaly i samotnou porotcovskou
„operní akademii“, která představitelce
Gildy – Janě Šrejmě Kačírkové – udělila
ocenění za mimořádnou interpretaci.
Jihočeská opera se pražského festivalového bienále, které se koná od roku
1993, zúčastnila již třináctkrát a vždy s velice dobrým výsledkem. Třikrát si dokonce
odvezla již výše zmiňované ocenění. Za
Mozartovu inscenaci Cosi fan tutte a Hedvikou Tvrdou jako Despivou, za Gassmannovu Kritickou noc a za Zemlínského Křídový kruh. Kdo ví, jak se bude opernímu
souboru z jihu dařit v další sezoně.
7
dění | jižní Čechy
Ohlédnutí ještě s vůní Vánoc
◊ Hanka Hosnedlová
I
když už jsme dávno za přelomovým dnem
s datem prvního ledna, ohlédněme se ještě dodatečně za jednou malou literárně-hudební událostí, konanou v adventním čase v
českobudějovické galerii Měsíc ve dne.
Režie každoročního vánočního večera v rámci dlouhodobého cyklu s názvem
Malé literární troufalosti se tentokrát ujala
Stáňa Bumbová a snad právě díky její režijní vizi byl večírek mimořádně úspěšný.
Prozíravým tahem bylo nepochybně záměrné gradování – od autorů z lavic
povinné školní docházky přes začínající psavce staršího věku až po zaběhnutá
spisovatelská jména. Škoda jen, že rodiče
a prarodiče dětí po odrecitování svých
ratolestí v první třetině pořadu prostě
odešli bez zájmu o další program večera,
což působilo jak na organizátory, tak na
účinkující hodně necitlivě.
Příjemné zpestření programové
linky připravily nejen drobné, nenásilné dramatické etudky mezi prezentací
jednotlivých vystupujících, tak četné hudební vstupy. Postarali se o ně žáci ZUŠ
B. Jeremiáše, jíž také vedení klubu hned
poté zaslalo děkovný dopis. Vzhledem
k tomu, že se nevybírá vstupné, nebylo totiž možné nikoho z účinkujících finančně
ani jinak odměnit. Přesto ale neodcházel
nikdo (dokonce ani diváci) s prázdnem.
Majitelka Měsíce ve dne – Eliška Štěpánová – nejenže nám pravidelně poskytuje prostory galerie naprosto bezplatně,
navíc obdarovala každého z přítomných
krásným listovým kalendářem z tvůrčí
dílny Štěpána Mareše. Klub ji se stejnou
pravidelností už snad deset let navrhuje na českobudějovickém magistrátu
nejdříve na kulturní osobnost Českých
Budějovic, v posledních letech pak na
medaili města. Bohužel, zatím s nulovým
výsledkem. Uvidíme, zda se na nás v tomto směru letos konečně neusměje štěstí...
Příjemný podvečer
◊ Petr Šulista
J
iž potřinácté se v pondělí 18. února
v rámci Dnů slovenské kultury setkali
v salonku budějovického hotelu Budweis
slovenští a jihočeští spisovatelé, aby se vzájemně podělili o své literární zkušenosti.
Přítomné uvítala vedoucí odboru kultury a cestovního ruchu města Českých
Budějovic Iva Sedláková. Poté se ujal slova Vladimír Skalský, předseda Světového
sdružení Slováků v zahraničí a představil
své kolegy. Ředitel Slovenského institutu
v Praze Ladislav Snopko zdůraznil význam
rozvoje spontánních vztahů mezi Čechy
a Slováky: „Slováci chodí do Čech a české prostředí je akceptuje jako součást své
kultury.“ Režisér a scénárista Vladimír
Kavčiak, rodák ze Žiliny, autor řady úspěšných, česky psaných románů, velice poutavě povyprávěl nejen o svých uměleckých
začátcích, ale také o své literární tvorbě.
Mimo jiné uvedl, že „čistý žánr, jako např.
psychologický film, horror a další, je u nás
vzácný, většinou jde o podžánry“. Velice
zajímavé bylo jeho vyprávění o životě Karla
8
IV. a o jeho cestě na český trůn. V současné
době je v televizi uváděn jeho dosud neodvysílaný režijní sedmidílný seriál Letící
delfín, natočený těsně před listopadem
1989 a pojednávající o vývoji letadla Delfín. Spisovatel a předseda Obce Slováků
v ČR Jaromír Slušný krátce pohovořil o své
tvorbě s tématikou zabývající se konkrétními zločiny. Setkání se zúčastnila i Marika
Klierová, zástupkyně Slovenských dotykov
v Českých Budějovicích. Předsedkyně Jihočeského klubu Obce spisovatelů Hanka
Hosnedlová seznámila přítomné s dílčími
klubovými akcemi včetně připravované
česko-rakouské a česko- německé spolupráce. Vyjádřila přání navázat bližší spolupráci se slovenskými kolegy. Podle Vladimíra Skalského by se jako schůdná jevila
možnost využití visegrádského programu
se zapojením nejen slovenské, ale i maďarské, eventuálně polské strany.
Příjemnou a vstřícnou atmosféru podvečerního setkání umocnila svou přítomností i herečka a modelka Andrea Keres-
tešová, rodačka z Hlinného na východním
Slovensku, známá především z televizního
seriálu Vyprávěj. Většina účastníků tohoto
setkání se pak přemístila do Café klubu Slavie, kde se právě Andrea Kerestešová představila jako autorka na vernisáži výstavy
svých fotografií.
http://spisovateléjih.blog.cz Fórum/I/2013
Fórum/I/2013 www.epika.cz
9
dění | jižní Čechy | literární soutěž
Jihočeská žabka už má majitelku
◊ Hanka Hosnedlová
P
rávě uzavřený ročník literární soutěže
O jihočeskou žabku byl v pořadí již jedenáctý. Jako každoročně vyhlašoval tuto
soutěž určenou pro středoškoláky, učně
a mládež od 15 do 20 let Jihočeský klub
Obce spisovatelů v součinnosti s Jihočeským krajem. Záštitu nad soutěží převzal
hejtman Jiří Zimola namísto krajské radní
pro školství a kulturu, která byla dlouhodobě v pracovní neschopnosti.
Tentokrát se soutěže s mottem Proč
jsem na světě rád zúčastnilo 56 autorů
z různých míst regionu. Již tradičně největší počet zapojených studentů byl ze
SOŠ VMZ (tedy střední školy veterinární,
mechanizační a zahradnické) z Českých
Budějovic, své želízko v ohni měla jako obvykle VOŠ a SPŠ automobilní a technická
rovněž z krajského města, hodně příspěvků
přišlo z Jindřichohradecka, ale zastoupena
byla i další města jako Tábor, Písek, Volyně,
Český Krumlov...
Zřejmě se budu opakovat, ale i letos
byla porota v rozpacích, protože do finále
pro výběr vítězů se probojovalo po prvním
kole hodnocení okolo dvou desítek soutěž-
10
ních prací. Nakonec tedy byla kromě prvního místa udělena dvě ocenění pro druhé
pořadí, stejně jako pro příčku třetí. Dále
pak pět čestných uznání, z nichž jedno je
určeno patnáctileté básnířce, která sice
není ani z našeho regionu, ale její verše porotu skutečně zaujaly.
Ceny budou vítězům předány v úterý
26. března v galerijním sále českobudějovického Měsíce ve dne v rámci slavnostního odpoledne s programem, v němž budou
uvedeny ukázky z vítězných prací doprovázené hudebními vstupy.
A nyní již jména vítězů:
1. Monika Dolistová (S0Š VMZ a JŠ
České Budějovice) za práci „Proč jsem na
světě ráda – fantazie“; 2. Vlastimil Hanuš
(Gymnázium Jindřichův Hradec ) za práci
„Sluneční paprsky“ a Jan Otýs (EP2A SŠ
a JŠ Volyně) za práci „Proč jsem na světě
rád – Ruleta“; 3. Martina Mašková (DDM
České Budějovice) za práci „Přání se plní“
a Tereza Opelková (Gymnázium Český
Krumlov) za práci „Útěk“.
Čestná uznání: Michal Drazdík (VOŠ
a SPŠ automobilní a technická, České Budějovice) za práci „Proč mě baví být na světě“; Tomáš Holeček (SOŠ VMZ a JŠ České
Budějovice) za práci „Proč jsem na světě
rád“; Celestýna Brázdová (SOŠ VMZ,
České Budějovice) za práci „Místo zvané
Svět“; Jana Hofmanová (SCIA SŠ a JŠ Volyně) za práci „Proč jsem na světě rád“.
A ze skupiny nejmladších účastníků
Jana Chaloupková (15 let, Třebechovice
pod Orebem) za práci „Proč jsou Snílci rádi
na světě“.
http://spisovateléjih.blog.cz Fórum/I/2013
literatura | nekrolog
V předposlední den
starého roku vybral
osud za den nenávratného odchodu
pro spisovatele
Petra Pavlíka, autora povídek, novel
a románů ze šumavského prostředí.
Proto se mu také říkalo spisovatel Šumavy.
Byl od počátku členem Jihočeského klubu
Obce spisovatelů a pokud mu to zdraví
a šumavské počasí dovolovaly, dojížděl na
schůzky tohoto sdružení, udržoval kontakt
s jeho členy a téměř do poslední chvíle se
zajímal o vše, co se na poli literatury, zejména té jihočeské, dělo. Mimo jiné byl
i držitelem Číše Petra Voka, jihočeské literární ceny za celoživotní dílo.
Pocházel z učitelské rodiny, ale přesto
si nejdříve – po studiích na prachatickém
gymnáziu a po povinné vojně – zkusil manuální práci. Jako dělník v lese, pracovník
geologického průzkumu či ve stavebnictví.
Pak se však vrátil k rodinné tradici, udělal
si maturitu na střední pedagogické škole
v Českých Budějovicích a šel učit. NásledFórum/I/2013 www.epika.cz
Spisovatel Šumavy svůj
poslední román nedopsal
Za Petrem Pavlíkem
◊ Hanka Hosnedlová
ně pak v letech 1964-69 absolvoval dálkově
studium češtiny a pedagogiky na Filozofické
fakultě Univerzity Karlovy. Po čase se však
přestěhoval na samotu u Stožce na Prachaticku, kde jako pracovník Povodí Vltavy zastával funkci poříčního dozorce. A v tomto
prostředí zůstal už do konce svého života. Je
tudíž jasné, že se Šumava, její příroda a historie promítaly do všech jeho literárních děl.
Svou první povídku otiskl v roce 1959
ve Zpravodaji Českokrumlovska, ale pak už
pilně spolupracoval s okresním, krajským
i celostátním tiskem, různými časopisy, rozhlasem a později i televizí. Redigoval místní
periodika Život pod Smrčinou a Život pod
Třístoličníkem. Jeho knižní premiérou byl
titul Tak schválně hoď, ale i v dalších jeho románech Šumavský deník, Cesta z hor, Vich-
řice, Řeka hraje hlavní roli fenomén příroda
versus člověk – ať už jako protivníci, či jako
dva faktory sounáležitosti.
Devátého května 2013 by se dožil
osmdesátky. Chtěl toto jubileum oslavit
vydáním své nové knihy, na které pracoval.
Dokonce mi ještě den před Štědrým dnem
poslal dopis a na stroji naťukaný úryvek
z tohoto nového díla, který si přál mít publikovaný v literárním almanachu Fórum
společně se životopisným medailonkem
ke svému životnímu výročí. Netušili jsme,
že jeho jméno bude publikováno mnohem
dříve, v docela jiné, ovšem smutnější souvislosti. Ale slibujeme, že ten úryvek bude
hned v prvním novém čísle Literárního
fóra.
11
12
http://spisovateléjih.blog.cz Fórum/I/2013
literatura | nekrolog
Sbohem, Petře
◊ Jan Bauer
M
álokterý kraj má takové štěstí na velké
spisovatele jako Šumava. Snad je to
dáno její malebností, ale zároveň syrovostí,
drsností a baladičností. Mezi ty skutečně velké autory můžeme vedle takového Adalberta
Stiftera nebo Karla Klostermanna jmenovat
i právě zesnulého Petra Pavlíka. Poprvé jsem
se s ním sešel někdy počátkem sedmdesátých
let, kupodivu nikoliv na jeho milované Šumavě, ale v Praze v poetické vinárně Viola
na večeru z tvorby autorů z jižních Čech. Už
tehdy tady Petr zcela dominoval, však podle
jeho prózy Šumavský deník byl celý večer nazván. Choval se však velice přátelsky a náš
rozhovor tehdy uzavřel upřímným pozváním:
„Přijeď k nám do Stožce!“
Pak jsme se častěji setkávali až v devadesátých letech, kdy jsem spolu s třeboňským básníkem a kamarádem Mirkem
Hulem založil každoroční setkávání spisovatelů Zeyerovy Vodňany. Petr samozřejmě nemohl chybět a od prvního ročníku
býval pravidelným účastníkem. Kupodivu
ho víc než literatura zajímala milovaná
Šumava. Na jednu stranu měl radost, že se
konečně opět spojila její česká a bavorská
část, těšilo ho zřízení národního parku,
ale zároveň neskrýval obavy z nadměrné
komercionalizace těchto nádherných hor.
Ať jsme se bavili o čemkoliv, vždycky zno-
vu a znovu převedl řeč na Šumavu a šumavskou přírodu, která v něm měla toho
největšího ochránce. Ale v posledních ročnících Zeyerových Vodňan už občas chyběl,
protože mu v tom zabránila nemoc. A když
přijel, nadšeně jsme ho s kolegy vítali jako
znovunalezeného syna.
Je mi líto, že se ho letos nedočkáme. Je
mi líto, že jsme přišli o dobrého kamaráda,
čtenáři o skvělého spisovatele a Šumava
o svého bojovného zastánce. Snad se tam
někde nahoře setká se Stifterem a Klostermannem a budou „svým horám“ společně
držet palce.
Obraz 2: Petr měl rád i trochu adrenalinu. Když začínaly před mnoha lety Zeyerovy Vodňany, uskutečnil se i výlet do Strakonic
na kytarový koncert Štěpána Raka moderovaný Alfredem Strejčkem. Jel jsem tam tehdy
s autem, které mělo sice mimořádný výkon,
ale vzadu hodně málo místa, tak jak už to
kupátka mají ve zvyku. Vedle mě seděl Míra
Hule a přes mé varování, že z nedostatku
místa vzadu ochrnou, sedli si tam společní
kamarádi František Skorunka a právě Petr
Pavlík. Za městem mi Petr řekl: „Tak na to
šlápni!“ Tak jsem na to šlápnul. „Ty bláho!“
vykřikl Petr, „teď se mi odkrvil mozek.“ To
auto mám dodnes pro radost, a když do něj
občas sednu, jako bych Petra ze zadního sedadla znovu slyšel.
Obraz 3: Petr miloval přírodu a především tu šumavskou. Rozhodně se však v jeho
případě nejednalo o nějakého hurá aktivistu,
který to mnohdy dělá jen pro své zviditelnění.
Koncem devadesátých let sedíme s Petrem
a jeho manželkou v restauraci v Budějovicích. „Už musíme jet,“ připomíná paní Pav-
líková Petrovi. „A kam chvátáte?“ zeptám
se. „Musíme krmit,“ odpoví paní Pavlíková,
a když vidí můj nechápavý obličej, vytáhne
z kabelky svazek fotografií, na nichž vidím
stádo jelenů a srnců kolem Pavlíkovic domu,
kam se chodili přikrmovat. Chodili prý večer
vcelku pravidelně, a když nebyli včas obslouženi, byli prý i schopni parohy tlouci do okna.
Obraz 4: Na jaře loňského roku mne
Petr Pavlík navštívil v Budějovicích a bavili
jsme se o jeho posledním rukopisu, který měl
v úmyslu vydat ke svým osmdesátinám, jež
měl oslavit letos v květnu. Ta kniha měla být
o Šumavě a lidech, kteří tam žili a žijí. Jím
chtěl uzavřít svoji literární kariéru. Bohužel,
osud rozhodl jinak.
Moji kolegové ve svých vzpomínkách na
Petra uváděli jeho různá díla. Já bych rád
připomenul ještě jeden román, který nebyl
zmíněn a kterým je Soukromý letecký den.
V tomto románu nastavil Petr Pavlík zrcadlo
životu, kterého byl i on součástí. Škoda, že už
žádný takový román nenapíše.
Quo vadis?
◊ František Niedl
Č
asto se tak ptá ten, kdo přemýšlí a zvažuje kroky své i jiných. Petru Pavlíkovi
nikdy nechyběl filozofický rozměr, byl zvyklý
se nad věcmi a konáním zamýšlet, a proto
jsem si ho vždy velmi vážil. Ale nejenom proto, ale i pro jeho čestnou a přátelskou povahu. Mohl bych pokračovat ve výčtu jeho vlastností, ale jenom bych opakoval to, co už přede
mnou napsali jiní a s jejichž charakteristikou
Petra Pavlíka se plně ztotožňuji. Proto bych
si dovolil při vzpomínce na něho vytáhnout
několik střípků, přesto však obrazů, které
přiblíží jeho osobu.
Obraz 1: V polovině osmdesátých let za
ním, v té době už uznávaným autorem, jako
začínající autor přijíždím do Stožce. Vítá
mě člověk, který je téměř o generaci starší,
ale z kterého vyzařuje osobní kouzlo a bezprostřednost, které si mě podmanily. Na
uvítanou zavolá své dva sibiřské psy, z nichž
jednoho si skutečně přivezl ze Sibiře a napsal
o něm knihu pro mládež s názvem Dar. Petr
vytáhl foukací harmoniku, zahrál a psi zpívali.
Fórum/I/2013 www.epika.cz
13
literatura | nekrolog
Už se nesetkáme
◊ Ludvík Mühlstein
S
tředem literárního zájmu Petra Pavlíka
byla Šumava, ten krásný lesnatý val, se
kterým řadu let zažil dobré i zlé, jak už to
bývá s naším vztahem ke každému místu,
k němuž se hlásíme jako k domovu. Byl obdivovatelem šumavské přírody, ale neměl
v úmyslu rozmnožit jen řady těch, kteří opěvují půvaby té sličné krajiny a přitom zapomínají, že její aktivní tvář je neodmyslitelná
od práce člověka.
Petra Pavlíka zajímali šumavští obyvatelé, rád je vyhledával, rád se s nimi scházel.
Vzpomínám na společné cesty za nimi, na
rozhlasový pořad „Šumavské proměny“,
v němž právě Petr jako autor seriálu představil posluchačům řadu lidí z kopců a od
břehů jezera.
Nemohu se stále smířit s myšlenkou,
že už se nesetkáme. Držím v ruce fotografii, kterou mi Petr s radostí věnoval o mých
narozeninách v roce 2002. Byl šťasten, že
mi může představit svého každodenního
návštěvníka, který mu pravidelně tokal pod
okny jeho stožecké chalupy – tetřev hlušec...
Vzpomínka téměř čtyřicetiletá
◊ Přemysl Veverka
P
etra Pavlíka jsem poznal ve druhé polovině sedmdesátých let, a to na pražských
schůzkách mladých nebo začínajících autorů – jak se tehdy říkalo – které organizoval
Svaz československých spisovatelů a na něž
Petr přijížděl z pro mne neznámého, odlehlého koutu Šumavy. Sedával při těch příležitostech v Klubu spisovatelů na Národní třídě
s dalším jihočeským autorem, Františkem
Skorunkou, a vytvářeli spolu jakousi regionální družinku.
Vím zcela jistě, že jsem k Petrovi od
počátku vzhlížel s jistou úctou. Jednak byl
starší než já, jednak mi připadal jako bytost
poněkud tajuplná, která žije – jak rád vyprávěl – kdesi v lůně Šumavy a do své rodiny zahrnuje i lesní zvěř, přicházející k němu domů
na návštěvu. Byla to pro mne, člověka pobý-
14
vajícího v ruchu hlavního města, představa
téměř exotická.
Ale hlavní důvod mého obdivu měl jiné
kořeny – Petrovu tvorbu. Jakmile vydal v roce
1976 román Šumavský deník, pojednávající o osudech šumavského lesního dělníka
(a o pár let později Cestu z hor a hlavně Vichřici), bylo zřejmé, že do literatury vstoupil
autor s jasně vyhraněnou tvůrčí linií, která
vychází z jeho vlastní životní zkušenosti a je
pečetěná láskou k šumavské přírodě.
Tehdejší kritika tento rys tvorby – mezi
takzvanou mladou literaturou zcela ojedinělý – záhy objevila a nešetřila chválou. Pavlík
byl považován za úspěšného pokračovatele
třeba Karla Klostermanna nebo Rudolfa
Kalčíka. Přízeň mu vyjadřoval i Jan Kozák,
předseda Svazu československých spisovate-
lů, a ponechme stranou, že Kozák byl hlavně
významným stranickým pracovníkem, protože
okolnosti, o nichž hovořím, nemají s politikou
nic společného. Jan Kozák, autor knihy Lovcem
v tajze a ctitel sibiřské krajiny, v Pavlíkovi spatřoval autorského následovníka, jehož prózy
rovněž sytí životadárná síla přírody, v daném
případě šumavské. Snad už to dneska můžu
vyslovit – právě onu tematickou vyhraněnost
a jednoznačné tvůrčí směřování, onu čitelnou
a bezpečně rozpoznatelnou stopu, kterou zanechával, jsem Petrovi tajně záviděl.
Pár desetiletí nás rozdělilo, ale pak jsme
se opět sešli, tentokrát v Jihočeském klubu
Obce spisovatelů. Bylo zřejmé, že o sobě stále
víme, jako tehdy, jako před léty. A tak věřím,
že o sobě budeme vědět i nadále.
http://spisovateléjih.blog.cz Fórum/I/2013
literatura | nekrolog
Petr mě oslovoval Písečáku
◊ Ladislav Beran
S
Petrem Pavlíkem jsem se poprvé setkal
v Jihočeském nakladatelství a seznámil
nás spolu redaktor Josef John, který v tu
dobu redigoval moji prvotinu Aukce. Petr
Pavlík mi tu hned nabídl tykání a proč bych
to nepřiznal, měl jsem s tím, jako mlaďoch
a začínajicí autor, dost problém. Petr mě
však okamžitě pasoval na kolegu z branže,
a tak mi to, dá se říct, ulehčil. Že mi Petr,
co jsme se spolu znali, snad nikdy neřekl křestním jménem, ale od začátku mi říkal Písečáku, to mi vůbec nevadilo, naopak jsem si to
považoval. Už proto, že Písek je mojí srdeční
záležitostí, žiju tady už 67 let a je mi tu dobře. Petr Pavlík měl tohle město na Otavě taky
rád. Nejednou jsme se tu spolu, byť náhodně,
setkali, a jako bych slyšel i teď jeho slova:
„Tohle město mám, Písečáku, rád. Málokterý město má takový genius loci, jako má
Písek. Když jdu přes starej most nebo si za-
Fórum/I/2013 www.epika.cz
jdu na dobrou baštu k Putimský bráně, všude, člověče, slyším stříbrnej vítr. Jestli tomu
pomáhá dole ta řeka se splavem? Z tohoto
města fakt vyzařuje božský klid,“ podíval se
Petr proti slunci ke splavu a pokračoval.
„Hele, Písečáku, a nenechte si to město
zkazit. Řeknu ti, že ty písecký trojčata“, ukázal k Novému mostu na tři věžáky, „to se tu
pánům architektům zrovna moc nepovedlo.“
Zadíval se na novou barevnou Portyč, která
ho na rozdíl ode mne, starého Portyčáka,
mile překvapila. Po povodni v roce 2002 jsme
se spolu potkali v Písku před Reinerů, neboť
mu nedalo, aby se ze Stožce nepřijel do Písku
podívat na starý most, který viděl v televizi
celý pod vodou. Jen co mě spatřil v parku,
šel mi naproti a stisknutím ruky mi vlastně
vyjádřil soustrast se slovy: „Písečáku, je to
strašný, co jsem viděl, ale musím ti přiznat,
že jsem rád, že jste se z tý povodně tady ne-
podělali.“ Jo, řekl nepodělali. Tím chci říct,
že jsem ho neslyšel nikdy mluvit sprostě. Vulgarity v literatuře a v médiích už vůbec neměl
rád.
Když jsme spolu na besedách ve Vodňanech narazili na současný humor v televizi,
nezapřel v sobě učitele a rozdával některým
současným protagonistům humoru nedostatečné. Měl pravdu, když říkával, že televize má bavit a vychovávat. Ne diváka nudit,
urážet, podceňovat a zesměšňovat. Často
jsme spolu naráželi při debatách ve Vodňanech na Zeyerovkách na známá Werichova
moudra a Horníčkův chytrý inteligentní humor, který ve společnosti chybí. To, že bude
chybět Petr Pavlík svým známým a kamarádům, že bude chybět jeho milované Šumavě,
tomu se dá uvěřit. Tak jako se dá uvěřit tomu,
že jméno spisovatele Petra Pavlíka bude chybět jihočeské literatuře a nejen jí.
15
literatura | vzpomínka
Z poslední
knihy
Tento úryvek poslal Petr
Pavlík před loňským Štědrým dnem společně se
životopisnými údaji a přáním celému našemu klubu,
jako podkladový materiál
ke svým blížícím se osmdesátinám. Ty měl oslavit
9. května letošního roku.
Petr Pavlík (vpravo) se svými dvěma bratry.
◊ Petr Pavlík
N
áklaďák naložený kládami se jednou
spustil od lesa dolů po louce, protože
silnička ke vsi byla načas překopána. Pamatuji si přesně ten den.
Dřevorubec už v lese nechal jednu kládu
delší než ty ostatní, dokonce z ní opomněl
odříznout špic. Ta při jízdě ohýbala kládu
k zemi, klátila se, pohupovala a jehličnaté
větve i se šiškami, připomínající zelený prapor, drhly o zem. Pneumatiky vytlačily do
louky hluboké koleje.
Za dva tři roky se nad léta nesekanou
trávou zdvihlo zelené chmýří, a když jsem
v zimách prohazovával cestu, vykukovaly větvičky z těch míst rok po roce víc, stromečky
byly stále vyšší a dnes je z nich hustá houština. Já si uvědomil, že jsem byl tehdy svědkem
podivné výsadby lesa. Jsem na světě už tak
dlouho, že za mého života někde jinde vyrostl
daleko vyšší les.
Ale až dnes vnímám ten úkaz samozřejměji. Kdysi jsem si neuvědomoval, že ta
krajina se stromy, keři, háji a rybníky nebude
věčně taková, jakou jsem ji zastihl, když jsem
se do ní narodil. Je potom kruté poznávat, že
16
z toho, co obklopovalo naše dětství, nezůstane kámen na kameni. Něco ale zůstává, anebo by mělo zůstávat navždy, alespoň pokud
na světě bude přítomný člověk.
Asi pro tohle jsem začal psát. Takhle
přesně jsem si ale důvod ke psaní neuvědomoval. Vždyť jsem prožil léta, kdy onen obraz s jedoucím autem mimo pevnou silnici
by mohl inspirovat k povídce nebo k básni
o technice, se kterou si člověk podmaňuje přírodu. A nebyla to pravda...?
Nastalo období, v němž se skoro tvrdilo, že nebude-li se muset člověk plahočit za
pluhem nebo za koňmi, ale usedne za volant
traktoru či auta, ovládne nejen techniku, ale
i sebe, zlé věci v sobě, a stane se lepším člověkem. A nespoléhalo se na to...?
Zatím rostly lesy, rozkvétaly i vadly
krásné květiny a byliny, ptáci se každoročně
vraceli do svých hnízd a zároveň někteří lidé
usilovali, aby ten člověk, který strom v lese
porazil, i ti, kdo klády ze stromů vezli, a ti,
co stromy na pile seřezali, až k těm, kteří se
na dřevěných postelích milovali, uvěřili jejich
schopnosti pečovat o jejich životy a bdít nad
jejich osudy: vlastně opakovali starou chybu
– přecenění vlastní nadřazenosti a nepochopení jedinečnosti života člověka.
Mezitím jsem si uvědomil, že přírodě
trvá dlouho, než se jí podaří zbavit kolejí,
které do louky vmáčkly pneumatiky automobilu. Někdo by se za to mohl zlobit na posádku náklaďáku s kládami. Zdevastovali luční
palouk. Ano, ale v těch místech zasadili krásný, dnes mládím svěží lesík. Zatracovat je?
Nebo jim blahořečit? Museli tudy jet. A navíc
měli štěstí.
Dnes jsou všichni tři z toho auta po
smrti. Každý umíral jinak a v jiné době a nikdo z nich se nedočkal zaslouženého důchodu. Ale ten jejich les se má k světu. Nevěděli,
co po nich na světě zůstane. A o tomhle bych
chtěl i nadále psát.
Tenhle věčný rozpor o zlu a dobrotě
člověka mě nutí vymýšlet literární obrazy,
i když mě nyní moc mrzí přiznání, že na příhodě s náklaďákem a na osudu jeho posádky
není ani slovo vymyšlené. Je to život, a ono to
vypadá jako literatura...!
A to je ta krása tvoření!
http://spisovateléjih.blog.cz Fórum/I/2013
literatura | nekrolog
Odešel spisovatel se širokým srdcem
◊ Hanka Hosnedlová
Jako blesk z čistého nebe
zasáhla veřejnost středeční
zpráva o nenadálém úmrtí
spisovatele Jana Nouzy, který
žil a tvořil v jihočeské obci
Lužnice. Tři týdny předtím
oslavil své 69. narozeniny. Byl
dlouholetým členem Jihočeského klubu Obce spisovatelů a držitelem jihočeské
literární ceny Číše Petra
Voka za celoživotní dílo.
Znám byl především jako autor s nesmírně
hlubokým lidským cítěním, což se odráželo nejen v jeho vztazích, ale také v knihách
a publikovaných materiálech. Velice miloval jižní Čechy a byl hrdý na své jihočešství.
Mezi přáteli rád dokazoval, že jeho rod zde
„po meči“ existoval už od roku 1590. Možná to byl i důvod, proč se tak pečlivě věnoval
psaní kroniky obce.
Ti, kdož jej znali, vědí, že podstatnou
část svého života strávil v pojízdném křesle.
Zavinil to úraz při docela obyčejné hodině
tělocviku na hornickém učilišti v Meziboří
u Litvínova, kam jako čtrnáctiletý chlapec
nastoupil. To nasměrovalo jeho život naprosto jinou cestou než u ostatních teenagerů té doby. Několikaleté putování po operačních sálech a rehabilitačních zařízeních jej
nakonec trvale posadilo na invalidní vozík.
Byl ale statečný, nestěžoval si, nezatrpkl.
Našel si svou vlastní cestu, jak uplatnit své
schopnosti a pomáhat tak druhým. Psal
a publikoval, nejen o svých zkušenostech
a prožitcích, ale i o osudech druhých, kterým život rozdal problematickou kartu, o lidech zdravotně postižených.
Spisovatelskou kariéru odstartovala
první povídka publikovaná v roce 1965, ale
jeho první kniha měla premiéru až o třináct
let později. Avšak nezůstala jediná, následovaly další tituly, ale také povídky, fejetony,
reportáže, rozhovory a články pro tisk a rozhlas. Mimo jiné byl také autorem filmové
novely, scénáře pro televizní dokumentární
film a zhruba rok fungoval jako záskok za
Jana Potměšila v televizním pořadu Klíč.
Mezi čtenáři si vydobyly oblibu zejména
jeho knižní tituly jako například Z návsi je
k nim blízko, Námluvy s jezevčíkem, Rytíři naděje, Amor na útěku nebo Třeboňsko v obrazech. Jeho povídky se objevily i v antologiích
Století lásky a nenávisti, Měsíc ve dne či Každý běží svou míli. Některé z nich byly navíc
přeloženy i do cizích jazyků – do němčiny,
polštiny či ruštiny. Dokonce po roce 1989
působil v Lužnici tři roky ve funkci místostarosty.
V roce 1986 se oženil, stal se pyšným
otcem a následně také vlídným dědečkem
svým dvěma vnoučatům. Mezi ocenění, která mu byla udělena, patří kromě Číše Petra
Voka čestné uznání za prvotinu Z návsi je
k nim blízko, Cena ministra zdravotnictví
Za dlouholetou práci ve prospěch lidí se
zdravotním postižením, Cena Jiřího Wolkera za román Nezůstat sám a několik dalších
ocenění v kategorii publicistiky od Vládního
výboru pro zdravotně postižené.
Ale vždycky a všude byly pro Jana Nouzu na prvním místě lidé, zejména lidé, kteří
potřebovali podporu a pomoc společnosti.
Jeho nečekaný odchod znamená velkou
a olestnou ztrátu pro okruh jeho blízkých,
přátel, ale i široké veřejnosti, nejen té čtenářské. Bude nám všem chybět jeho empatie,
pochopení a snaha vždycky nezištně podat
přátelskou ruku....
Foto: Jindřichohradecký deník.cz
Fórum/I/2013 www.epika.cz
17
literatura | nekrolog | Seneca
Rytíř moderní doby
◊ František Niedl
K
dyž se zamyslíme nad pojmem rytíř bez vady a hany, představíme
si rytíře v lesklé zbroji a na bílém koni. Jan Nouza nenosil lesklé
brnění a nejezdil na bílém koni, ale pohyboval se na invalidním vozíku.
Přesto si ho bez nadsázky dovolím označit za rytíře – za rytíře ducha.
Choval jsem k němu opravdovou úctu pro jeho charakterové vlastnosti
a sílu, s jakou dokázal nést svůj těžký úděl. A nejen pro to, ale i pro jeho
postoje, kterými dokázal pomáhat druhým, přestože mu byl přisouzen
mnohem těžší úděl než mnohým z nich.
Ať už v dobách minulých, ale i v té současné, kdy se, bohužel, derou
dopředu lidé křivých charakterů, dokázal on žít s čistým štítem. Tam,
kdy mnozí z nás brečí nad nepatrným bebínkem, dokázal jít životem
neskloněn a s houževnatostí. A taková byla i jeho tvorba. Zůstávala
civilní a čistá, oproštěná od patetičnosti, přestože žánr, který si on
zvolil, by jiného k sladkobolnosti mohl svést. Nikoliv však Jana Nouzu.
A proto, ale i z výše uvedených důvodů, zůstane v mých očích, a já jsem
přesvědčen, že ne jen v mých, rytířem.
V rychlém sledu za sebou opustili tento svět dva význační členové našeho literárního spolku, aby se odebrali do toho lepšího. Doufám, že
až si budou spolu povídat, vzpomenou i na nás, tak jako my vzpomínáme na ně.
Nadchl nás upřímností
◊ Milena Brůhová
B
yla jsem ohromena nečekanou smutnou zprávou o úmrtí dobrého
kamaráda ze spisovatelské „branže“ - Honzy Nouzy. V poslední
době, kdy sama mám po úrazu potíže s chůzí, si na něj velmi často vzpomínám, jak houževnatě čelil svému fyzickému postižení. Z jeho vyprávění
vím, že utrpěl vážný úraz páteře při povinném nácviku na spartakiádu. Nazatrpkl, naopak v něm vyrašila obrovská duševní síla, kterou
stále obdivuji a oceňuji.
S Honzou jsem se poznala koncem sedmdesátých let, kdy jako začínající autoři jsme se často setkávali v tehdejším českobudějovickém
nakladatelství Růže. Nebyli jsme sami, postupně jsme se spřátelili s
dalšími jihočeskými literáty, např. s Petrem Pavlíkem, Mirkem Hulem,
Frantou Skorunkou… Debatovali jsme o svých plánech, tužbách, o
společnosti, rodině. Právě Honza Nouza, i když nebyl dominantní
řečník, nás kolikrát nadchl svojí upřímností, krásným vztahem k rodině, svému okolí, přátelům, Třeboňsku. Několikrát jsem ho navštívila
v jeho milované Lužnici a obdivovala jeho harmonii života, rodiného
zázemí, domu se zahradou, sousedů, širokého okolí.
Nejsem literární kritička, nejsem oprávněna hodnotit jeho literární dílo. Čtenářům však přečtení jeho povídek a fejetonů přinášelo a
přináší radost a štěstí ze života, který zejména v Honzově případě byl
hodně těžký.Budu na něj s úctou vzpomínat.
Kterak moudře doaktualizovat Senecu (8. díl)
◊ Miloslav Král Český
Nelze hned říkat, že kdo je menší než největší, je nepatrný.
Někdy se ovšem může stát, že zrovna ten největší je nepatrný. Potom buď při svém posuzování o to víc opatrný.
Moudrost je dostupná všem, v tomto ohledu jsme všichni urození.
V podobném ohledu jsme skoro všichni urozenými blbouny, neboť
vrchol Everestu je rovněž dostupný všem.
Každý musí vědět, kam jde, odkud vyšel, co je pro něho dobré a co
špatné, musí znát, oč žádat, čemu se vyhýbat.
Vyšel-li jsi ovšem před svítáním z baru, máš výjimku: Drž ve své paměti alespoň ta tři poslední slova.
Nesnažme se vést opačný způsob života, než jaký vede dav, ale lepší.
A ten plurální tvar v úvodu si neber, ctihodný dave, příliš osobně.
Chceš-li být bohatý, naplň ducha, ne truhlici.
Eventuelně můžeš naplnit i otvor v podlaze, ale truhlice je zkrátka
anachronismus.
Pravdu je třeba říkat jen tomu, kdo ji chce slyšet.
Všem ostatním raději moudře lži. Neriskuj, že bys mohl skončit
jako hrdina.
18
Co se může někdy stát, může se stát už dnes.
Vyvaruj se však předčasného radování. Odňal-li by totiž někdo
imunitu sám sobě, jednalo by se vlastně o střet zájmů.
Nepřetržité neštěstí má jednu výhodu: otuží nakonec ty, které nikdy
nepřestalo týrat.
Nepřivolávej nepřetržité neštěstí pouze na sebe, ale buď spravedliv.
Mnozí z tvých bližních chtějí být otuženi také.
http://spisovateléjih.blog.cz Fórum/I/2013
výtvarno | kniha | výstava
Osud vázaný v kůži
◊ Hanka Hosnedlová
Velkou autorskou výstavou
oslavil vltavotýnský výtvarník
a světově známý umělecký
knihvazač Ladislav Hodný
své letošní sedmdesátiny.
rs v Londýně či Book Art Center v New
Yorku. Jeho výtvarná práce, zejména
pak právě knižní vazby, zaujala i v Zemi
vycházejícího slunce a japonská televize
s ním nechala natočit životopisný film prostřednictvím holandského režiséra Bena
Marhona. Jiný film na toto téma, vracející
se zároveň i k dílu Láďova otce, natočila
také Česká televize. Jenom výčet ocenění
a uznání, kterými byla ohodnocena Láďova výtvarná práce v průběhu let, by zabral
několik řádek. Ale nebyly všechny stránky
jeho životních osudů jen světlé. Například
povodně, které před více než deseti roky
přeházely životy mnohých, zasáhly i do života Láďovy rodiny. Řeka Vltava, na jejímž
břehu stojí jeho vilka s knihařským a výtvarným ateliérem, vstoupila do domu až
do prvního patra a co neodplavila, to zničila. Včetně knihvazačských strojů. A přesto
to nevzdal a začal znovu.
Své dlouholeté zkušenosti však předával Ladislav Hodný i pedagogickou formou, v devadesátých letech vedl ateliér
knižní vazby na Mistrovské škole uměleckého designu v Praze a pravidelně se objevuje i na různých plenérových setkáních.
Ale nezůstal jen u vazeb, věnuje se i grafice, kresbě a zejména malbě. Příznačná
jsou pro něj rozměrná barevná plátna s poetickými názvy a abstraktními výjevy. Na
výstavách jeho obrazů se člověk cítí vždycky jako v jiném, přízračném světě barev,
impresí a fantazie. Mně například kraluje v
obývacím pokoji jeho hnědorudý Král Lear
a ani po letech mne neomrzel.
Jeho rodné město – Týn nad Vltavou –
odměnilo Ladislavovu výtvarnou činnost
Cenou města za celoživotní uměleckou
tvorbu a popularizaci výtvarného umění,
která mu byla předána právě při slavnostní
vernisáži jeho autorské souborné výstavy.
Ladislav
Hodný:
Fotoobraz
Výstava, kterou v polovině února v krásných prostorách městské galerie U Zlatého slunce v Týně nad Vltavou uvedl předseda Asociace jihočeských výtvarníků Vít
Vavřinec Pavlík a stále populárnější rozhlasový a televizní glosátor Ivo Šmoldas,
se těšila velkému zájmu návštěvníků.
Láďa Hodný navázal na dílo svého
otce, vyhlášeného uměleckého knihvazače, a kouzlu knižní vazby podlehl pak následně i Láďův starší syn, takže rodinná
tradice pokračuje dál. Zájemců o uměleckou vazbu sice dneska ubývá, ale její výtvarná hodnota stále roste. Tím spíše z rukou zkušeného a uznávaného odborníka.
Láďovy knižní vazby se zaskvěly na
řadě výstav doma i v zahraničí, dokonce i v zámoří, nechybí ani ve vyhlášených
soukromých sbírkách ve světě a figurovaly rovněž na různých mezinárodních
sympóziích či konferencích. Díky tomu se
stal mimo jiné členem úctyhodné anglické
instituce, jakou je Designer Book Bilde-
Fórum/I/2013 www.epika.cz
19
literatura | esej
Afroditin nebájeslovný svět
v pražských románech
Karla Matěje Čapka-Choda
První část třídílného eseje
◊ Miroslav Vejlupek (Čerchovský)
Ř
ekněme si hned: Jde nám o epilog věku devatenáctého a prolog století střídajícího, čiže o Afroditin
svět literárně ztvárněný Karlem Matějem Čapkem-Cho-
K. M. Čapek-Chod (1860 Domažlice – 1927 Praha)
dem, a zrovna že ten počapkovsku Afroditin svět, který
literární publicistika více než méně houževnatě ignoruje cirka jedno století. Ptáme se proč. Osobnostním profilem a osudem člověka prožívajícího lásku a vykresleného na pozadí vnějších společenských kulis vyvstává
před recipientem plastický obraz reálné Prahy z časů
povlovného již smrákání nad monarchií.
20
Ovšem. Nikdy nenarýsovaná evoluce všeho lidského napřed zařídila, aby sotvakterá generace člověkova
plemene užila si nebe jen a jen donekonečna prosluněného. Kulisy společenské se mění a materiální „plenér“
o to víc, o to víc nesrovnatelně a také nekontrolovaně.
Mění se souběžně i člověk, najmě člověk láskou prý
činěný lepším a tedy povolaným samý svět duchovně
krášlit?
(Tato esej chce přimět k interaktivitě.)
V románové tvorbě Čapka-Choda se chceme settkat nejprve s ženskými hrdinkami vykreslenými na tři
způsoby. První typ, žena-nemythická bohyně, je opravdovým fenoménem svět a život činícím lepším a lidsky
hřejivějším. Druhým typem, kterému se bohužel nevyhneme, protože ani Čapek-Chod to štěstí neměl, je bytost nespolehlivá až amorální, učiněné neštěstí svému
bezprostřednímu okolí. A konečně do třetice: žena-oběť
štěstí prohrávající a nakonec i kapitulantsky ho oželivší.
A jaké že chceme potkat typy mužského elementu?
Mohou ti být snad jinými lidskými, milujícími bytostmi,
než jsme si u ženských protagonistek vyprosili?
(Některé z Čapkových literárních hrdinek a hrdinů
přirozeně procházejí osobnostními proměnami, jak už
to ostatně patří k výsadám autora-spisovatele, neboť též
autora-života.)
Jako první se přišly projevit slečna Pavlína Terttlová a (prý) paní Růžena Benýšková, obě v próze V třetím
dvoře (vyd. J. Otto v Praze, 1895). Sekunduje kterýsi
kontrolor Bíba a umělec Josef Benýšek.
Pavlína Terttlová, poštovní manipulantka, neváhá zadat si s malířem-portrétistou Josefem Benýškem,
přibyvším do domu s manželkou Růženou a synem
Rudolfkem. Nudné, donekonečna jednotvárné žití
s matkou a nedůvěryhodným bratrem už je příliš dlouhé, dlouhé a ubíjející, a Pavlína dychtí pít z čirého - nuž,
stačí-li jen kýč – z čirého pramene lásky. Čiže – chce
http://spisovateléjih.blog.cz Fórum/I/2013
literatura | esej
být jenom šťastna, docela obyčejně
šťastna. A tak to pro Josefa udělá.
Půjčí mu těch osmdesát zlatých.
Těch zlatých, které vybere ne ze své
Kašpar Lén Mstitel vyšel poprvé
roku 1908, zde vydání z r. 1944.
úložky, nýbrž… Druhého dne se
poštovní kontrolor Bíba nedopočítá v pokladním výkazu… Má podezření, má vysvětlení, ale obvinění
nevysloví. Nehezký, nepřitažlivý
- dívčí ptáče by řeklo opelichaný –,
prostě senilní senior, zdaleka ovšem nemající dojem, že existuje
cosi, co krásného by mu život směl
odepřít – tak tento muž se na Pavlínu náruživě vrhne. Mladá žena se
pravdaže otřese odporem, ale když
ještě téhož dne zví, že slizký Bíba
má dost podstatný přehled o jejím
soukromí, zkolabuje. Jenže Josef
Benýšek se ukáže být nečestným
padouchem – peníze získal a sliby
lásky je schopen rozdávat kdykoli
a na posečkání –, zkrátka už vychladl, zlhostejněl, nehlásí se. Pavlína neví, co počít …
Zato Bíba! Dary Pavlínku zahrnul, pozornostmi a zas dary a – co
si ti dva řekli mezi čtyřma očima, to
nám zůstane navždy utajeno. Jediné je jisté: už mají před svatbou.
Fórum/I/2013 www.epika.cz
Pavlína? Nemiluje, její sny
kapitulovaly, její mladé srdce je
vyprázdněné. (Je to zkrátka tak u
lidí: Nedostává-li se etického, není
šťastné lásky a nemůže být ani
šťastného života …)
Růžena Benýšková – kdo ví,
dopátrala-li se manželova miliskování s Pavlínou, uvěříme však, že
tomu tak nejspíš bude i bez pátrání,
vždyť … vždyť ona nemůže nevědět
o potřebě osmdesáti zlatých k opatření svého úředně (prý) pravého
křestního listu, dokazujícího, že
právě ona je nemanželskou dcerou
nešťastné zůstavitelky. Bez toho
Benýškovi nemohou vyhrát soudní
spor o dědictví. Už před deseti lety
to zkusili, ale soud jim dědictví nepřiznal, Růženin křestní list totiž
byl nota bene falzifikát. Jako by šlo
o trest boží, anebo to opravdu byl
trest Boží: Růžena nato porodila
nevidomého chlapce.
Sama slepá na duši, teď, když
se přestěhovala, jde do toho s (prý)
manželem Josefem znovu. Osmdesát zlatých, můj ty bože…! ...! Ale
Josef, ach můj zlatý Josef, ten je
přece sežene! A předá je synovi kostelníka ku zhotovení nezpochybnitelně věrohodného křestního listu.
Když list dostanou a předají advokátovi, ten o úspěchu Benýškových
nepochybuje. Ale to vypětí, než
soud vynese rozsudek! Ten stres,
stres a pořád jeden velký stres, až
Růžena počne mluvit z cesty, jako
by její slepá duše ještě více ochuravěla. (Nedostává-li se etického…
Ten imperativ se připomíná sám.)
A dopis, který napíše Benýškovým jejich ještě včera optimistický advokát, ten vezme churavějící
slepé duši i poslední zbytečky sil.
Nešťastná žena se dočtla, že vše
je ztraceno – a jak také jinak, když
ve skutečnosti přece nemůže být
manželkou Josefa Benýška, především však ne nemanželskou dcerou
zůstavitelky, a její nový křestní list
je opět podvrh a jí hrozí vyšetřová-
ní pro obtěžování úřadů a Josefovi
trestní stíhání pro podvod a … Když
Josef najde svoji Růženu oběšenou,
je za ní schován nevědomý a nevi-
Román V třetím dvoře vyšel
poprvé v roce 1895 a nedávno
v elektronickém vydání.
domý, nekonečnému zlu napospas
vydaný a nikým nechráněný Rudolfek, dědic po své matce zůstavitelce.
(Poznat, jak to v třetím dvoře
chodí, to smí jen čtenáři silných
povah. Protože spisovatel vytvořil
syžet, v němž každý, ale každý z fabulačních a vždycky bravurně provázaných detailních motivů vyniká
precizním zpracováním, hodným
díla uměleckého génia.)
Třináct let po tragédii v třetím
dvoře a po tříletém vojačení v jihotyrolském Roveredu vrací se do
Čech dělák Kašpar Lén (Kašpar Lén
mstitel, vyd. J. Otto v Praze, 1908)
a my po jeho boku jdeme románem,
kterým Čapek-Chod bez okolků
prověří, jak to doopravdy je s naším
nazřením morálního zdraví: Myslíte to vážně s vaším etickým? Ano-li,
není pak etikum spíše mnohohranem?
21
fejeton
Buditel český
◊ Miloslav Král Český
L
ehký vánek se jen s částečným úspěchem pokoušel vyfoukat obsah popelníků v předzahrádkové kavárně. K mému
stolku si s obřadnou důstojností přisedl
chlapík, který se mi představil jako Jungmann. Důstojně i vypadal, i když tak trochu
jako ze starého světa.
O jednom podobném Jungmannovi
jsem už kdysi slyšel, ale s dost velkou jistotou jsem věděl, že už dávno nežije. Asi
jsem se ale při pohledu na jeho oděv tvářil
udiveně, protože po chvilce ještě dodal:
„Ne, nemýlíte se, jsem to skutečně já, Josef
Jungmann, onen obrozenecký spisovatel
a též překladatel.“
Bláznům odporuje jedině blázen, pomyslel jsem si zabrán do hlasu Szidi Tobias,
který se linul z některého okna nad námi.
On si objednal čistou vodu. Bylo vidět, že
ze zpěvu Szidi je dost nesvůj. Zrovna tak
nešlo si nevšimnout, že když kolem projelo
nějaké auto, byť pomalu, tak sebou ten samozvaný obroditel trhl, jako kdyby… no ne,
že by to nakonec byl opravdu on? A tak jsem
si řekl, že ho vyzkouším.
„Mohl bych vám poslat něco, co by vás
určitě zajímalo. Kdybyste mi dal svoji mejlovou adresu,“ použil jsem taktiku, která
nemohla selhat.
„Adresu, to zajisté, ale s tím… jakže
jste to řekl?“ – a bylo to jasné! Je to on, ten
slovutný jazykovědec a normostvořitel spisovné mluvy české.
„Tak vidím, že vám nic nepošlu. My
si totiž teď mejlujeme,“ řekl jsem a zjednodušeně mu vysvětlil princip. „Vy byste
jako nepřítel cizích slov možná řekl, že si
poštujeme, ale to by… brrr! To ne, poštovat
nikdy. Ani by to už nešlo. Přirozený vývoj
jazyka přece nemůžeme ignorovat. To slovo mejlovat je vlastně už tak trochu i naše.“
„Tak trochu vaše?“ povzdychl si Jungmann, „tak trochu jste si jej přivlastnili.
Pořád je svým původem cizí. Čistota jazyka
by nás měla zajímat především.“ A při těch
22
slovech si zkoumavě prohlížel svou sklenici
proti obloze.
„Ale nikomu tím nic neubylo,“ zvedám hlas jen mírně. „Něco jiného je, když
se někdo vloupá do cizí chaty, přivlastní si
cizí nádobí a cizí lžíci, pokud možno i s cizí
konzervou chalupářského guláše! To se ale
přece s obohacením mateřštiny nemůže
srovnávat. Když už jste se dostal do našeho
času, tak musíte počítat s tím, že proti vašemu gustu vyvstanou desítky dišputátů.
Což ostatně znaly už i staré Řekyně. Natož
Řekové.“
„A pomyslil jste alespoň nemnoho též
na zásadu? Soudím, že snad nemáte srdce
jen kvůli tomu, aby vám přečerpávalo krev.
Nebo vám o zásadové nazírání vůbec nejde?“ zeptal se ten spoluslovan s jistou sklíčeností.
„Ale právě že jde – a možná víc než
vám. Ovšem o nazírání na celou řeč, a ne
jenom na pár slov. Třeba…,“ lovím v paměti, „když ti dva vaši předkolegové, co vymysleli tu cyrilici a metodiku jejího používání,
aby u nás brzdili šíření latiny – to je potom
něco úplně…“
„Ale proč do toho taháte ausgerechnet… promiňte, to mi nějak uklouzlo – proč
zrovna tu latinu? Je přece křiklavější příklad řeči, proti které jsme se museli bránit,“
rozohnil se Jungmann.
„Jo, té jsme se nakonec i ubránili.
A pak byla ještě další, z opačné strany, o tom
vy ani nevíte,“ mávám pochodní pomyslné
hrdosti vysoko nad hlavou, „vám totiž už
dávno ujel… no, ten… železná dráha vám
ujela! Dal bych půl krku za to, vážený český
kolego, že ani nevíte, jakou máme hymnu.
A ta latina? Ta údajně mrtvá latina nás tady
pronásleduje pořád. To je vám jedno? Já
třeba dostanu od doktora papír, a kromě
svého jména na něm už moc českých slov
nenajdu. Co je proti tomu těch pár anglických? Všichni mejlujeme – a hotovo. I děti.
Jedině vy a několik přestárlých… promiňte
mi tu otevřenost…“
Jungmann se napil zteplalé vody a řekl
hlasem, který by se hodil na úvod nějaké
učené přednášky: „Ve snad největší úžas
mne přivádí skutečnost, že se mně omlouváte za otevřenost. Vždy jsem si myslil, že
ve vaší době již bude lidská otevřenost běžnou a navíc příznivě přijímanou.“
„Tak mi tedy v té naší době otevřeně
řekněte – když má české náměstí název
Jungmannovo, je to podle vás moc ošklivé?
Nebo to je normální?“ nadhodil jsem záměrně dotaz ze soudku těch záludnějších.
„To tedy… a skutečně? Na to vám
takhle narychlo odvětit nemohu. Jsem všecek překvapen. Nevěděl jsem o tom.“
Ke kavárně se blížil vůz odtahové
služby s naloženým zakrvaveným vrakem
a nápisem na dveřích: Vaše nehoda – naše
radost. Když přejel, vzdělanec jen zakroutil
hlavou: „Asi máte pravdu. Je více všelikých
věcí, které již nemohou uspokojivě souznít
s mou myšlénkovou výbavou. Nehodlám
vás již tudíž ovlivňovat, klidně si to vaše
mejlování používejte dále. A je aspoň hezké? Myslím tedy to náměstí.“
„Docela jo. A uprostřed sedíte vy –
v bronzu. Trvanlivě zakonzervován. Narozdíl od některých těch vašich novoslov,
vymizelých přirozenou cestou z jazykového fondu,“ odbyl jsem jeho otázku. „Ale teď
už skoro věřím, že byste o jejich případnou
násilnou reimplantaci ani nestál.“
„Hm, asi ne. Co doúplna odumřelo,
to již zpět jistě nepatří. Ale jsou ještě i jiná
česká slova, která dosud nemnoho jedinců
používá i přesto, že jsou záhadně účelově
vytlačována do skupiny slov cizích. Míním, že taková by se měla do oběhu vrátit.
Například slušnost, morálka, svědomí,“
– ano, přesně tak to opravdu řekl! To mělo
jistou sílu. Přece jen tomu buditeli nebyla
naše doba tolik cizí. Taková slova by mohla kdekoho i probudit. A kdyby vyjmenoval
ještě aspoň čest a poctivost, probudilo by to
určitě i mne. Škoda. A tak jsem se jen otočil
na druhou stranu – a spal jsem dál.
http://spisovateléjih.blog.cz Fórum/I/2013
Fórum/I/2013 www.epika.cz
23
výtvarno | ohlédnutí
Grafik O.K.
◊ Miloslav Král Český
P
řed koncem minulého století měl
Oldřich Kulhánek (+ 28. 1. 2013) v
Českých Budějovicích výstavu. Připomenutím vernisáže, ale i umělce samot-
24
ného je „Grafický intervýjev“ - kreslená
asociační odpověď na položenou kreslenou otázku. Autor (nejen) světových
návrhů českých bankovek vytvořil ten-
krát pohotově a zcela bezprostředně –
na akumulačních kamnech – excelentní
dílko. Zdá se, že své figurální směřování
s sebou bral i na cesty.
http://spisovateléjih.blog.cz Fórum/I/2013
literatura | nekrolog
Vzpomínka na Jindřišku Smetanovou
Odešla další legenda z uměleckého světa
◊ Hana Marounková
V poslední době odchází ze
světa kultury jedna legenda
za druhou, ať je to již z prostředí hereckého, hudebního
nebo spisovatelského. Bohužel smutné události někdy
nevynechají ani takové svátky, jako jsou Vánoce. Právě
na Štědrý den, 24. prosince
2012, zemřela známá česká
spisovatelka, scenáristka, autorka televizních her a překladatelka Jindřiška Smetanová.
Po studiu na gymnáziu a obchodní
akademií pracovala jako úřednice, později
jako knihovnice. Do literatury vstoupila
v roce 1959 souborem povídek Koncert pod
platanem. Do povědomí čtenářů se hlavně
zapsala románem Někdo přijde a nenechá
mě zemřít, který vyšel v roce 1965, a také
knihou Ustláno na nebesích. Od roku 1960
již spolupracovala s Československým státním filmem a později i s Československou
televizí.
Rozhlasoví posluchači si ji zase pamatují z populárního pořadu Sedmilháři,
kde vystupovala s humoristou Zdeňkem
Jirotkou. V době normalizace nesměla již
fungovat v oblasti veřejného života. Bylo to
pro ni těžké období, zvláště jako pro ženu,
kdy již ve věku kolem padesátky musela
z tvůrčí sféry odejít pracovat do fyzicky náročných dělnických profesí. Například byla
i pomocnicí na stavbě.
Přitom však stále překládala, pod cizími jmény, z ruštiny, z angličtiny, z polštiny.
Po roce 1989 se ještě vrátila na spisovatelskou dráhu a napsala knihu Domovní
důvěrnosti. V tomto díle vypráví autorka
Fórum/I/2013 www.epika.cz
Foto: Občanské sdružení Staré Hrady, www.ossh.cz
humorným stylem o svém životě v povídkové formě. A nezapomněla ani na děti,
pro které napsala Pohádky z Kampy. Jed-
na z nich byla zfilmovaná v roce 1986.
Jindřiška Smetanová odešla ve svých
devětaosmdesáti letech.
25
26
http://spisovateléjih.blog.cz Fórum/I/2013
literatura | nové knihy | Hanka Hosnedlová
Jiří Šesták
Divadlo – kultura – zkušenost
Kant 2013
(edice Disk)
Hynek Klimek
Strašidlář III:
Mezi námi vodníky
Grada 2012
Nová kniha Jiřího Šestáka je mimořádná svým zaměřením. Je vlastně takovou odborně-osobní fundovanou výpovědí Jihočecha o Jihočeském divadle, které, jak tvrdí Jiří
Šesták hned na záložce knihy, se stalo jeho osudem.
Jiří Šesták spojil svůj život s Jihočeským divadlem už před více než třemi desítkami roků. Působil a působí na této scéně jako herec i jako režisér, jako umělecký šéf
a opakovaně i jako ředitel. A své vazby nedokázal zpřetrhat ani poté, co jej hlasy voličů posadily do senátorského křesla. Jeho pohled na divadlo zevnitř je tudíž podložen
osobními zkušenostmi v průběhu času poznamenaného politickými i společenskými změnami. Ale navíc i jakýmsi - byť citově podbarveným, přesto ale objektivním
nadhledem.
Poněkud zvláštní je i vznik této knihy. Její text totiž vychází z obsáhlé aktuální
Šestákovy dizertační práce, postavené na snaze odpovědět na zásadní otázku: Může
být regionální divadlo kulturním centrem? A vnímavý čtenář skutečně najde odpověď
na tuto otázku na stránkách knihy, která stejně jako její autor zdůrazňuje nezastupitelnost divadla v duchovním světě společnosti.
Ale J.Šesták nepopisuje divadlo jen v jeho kladech, úspěších a v růžových barvách, neváhá pojmenovat i chyby, kterých se divadlo a jeho představitelé během času
dopouštěli, či negace, s nimiž se dnes a denně tento kulturní žánr setkává. Navzdory
tomu všemu ale věří v budoucnost pro divadlo jako takové, ale i pro konkrétní divadlo regionální, které k jihu neodlučně patří. Takové naděje podporuje i skutečnost,
že z této jihočeské líhně vzešla řada herců, kteří se proslavili i v celostátním měřítku
a že právě na scénu českobudějovického kamenného divadla i na unikátní scénu před
otáčivým hledištěm v Českém Krumlově jezdí i světově proslavení herci, pěvci, dirigenti či režiséři.
Přitažlivost zmiňované knihy zvyšuje i spousta dokumentárních fotografií – černobílých i barevných, ať již z činoherních, operních, baletních či loutkohereckých
inscenací, anebo exteriérů českokrumlovské točny. Myslím, že jak pro herce, kteří v
současné době v divadle působí, tak pro ty, kteří jím prošli, ale i pro příznivce této regionální scény se uváděná kniha stane jakousi divadelní učebnicí i biblí, připomínající
minulost a věřící v budoucnost.
Tak trochu do zelena, ale hlavně do
mokra je nový díl Strašidláře, který má
podtitul Mezi námi vodníky. Je to již třetí
kniha se stejným hlavním názvem z pera
jihočeského autora Hynka Klimka a s roztomilými barevnými obrázky Zdeňky
Študlarové, vydaná pražským nakladatelstvím Grada a určená malým čtenářům.
H .Klimek se s nimi tentokrát vydává
pod hladinu českých řek, rybníků a potoků, do vodního světa vodníků, vodnic
a vodníčat, víl, rusalek a dalších bytostí,
které v této mokré říši přebývají. Vypráví ústy vodníka Puškvorce, který žije ve
Vltavě v blízkosti zlatokorunského kláštera a nade vše miluje vodnickou historii,
o mokrých šosech, vodnické kuchyni,
dušičkách v hrnečcích, o vílích pletkách
s venkovskými chasníky, o rvačkovém
koření či vodnické pouti za Neptunem.
Děje jednotlivých historek vycházejí většinou z dochovaných bájí a pověstí a jsou
převážně zasazené do konkrétních lokalit
Jihočeského kraje. Ve vodníkově vyprávění není nouze o napětí a tajemno, občas
i o smutný konec, ale obrázky, které najdete na každé stránce, čtenáře rozhodně
dlouho smutnit nenechají.
Fórum/I/2013 www.epika.cz
27
literatura | nové knihy
Pavel Vrba
Charlotta
Primus 2012
Ladislav Beran
92. policejní revír se hlásí...
JaM Písek 2012
Převážně v jižních Čechách, v malebné chalupě v jedné vesničce na Táborsku vznikal text roztomilé knížečky s názvem
Charlotta. Objevila se na předvánočním knižním trhu právě v těchto dnech a jejím autorem je populární textař Pavel
Vrba, s nímž jsme se předloni navždycky rozloučili. Zůstala
ale po něm kopice textů, které jeho manželka Marie postupně
třídí a některé z nich i připravuje k tisku. A do této kategorie
patří i titul Charlotta, vydaný nakladatelstvím Primus.
Knížka je věnována jedné z Pavlových velkých lásek –
zlaté labradorské retrívřici Charlottce, která se před deseti
roky stala rovnoprávným členem domácnosti Vrbových. Pavel ji dostal od své manželky k pětašedesátým narozeninám
jako naplnění jednoho z jeho dávných klukovských snů a okamžitě se do ní zamiloval. Jak sám říkal, Charlotta – perfektně
vycvičená psí dáma – mu jeho náklonnost víc než stonásobně
oplácela: „Všude může, lidi ji mají rádi a dokonce se mnou sedává i v hospodách. Zatímco já si čtu a piju, ona zdobí. Doma
je díky ní poněkud světleji, tepleji, a když se ke mně přitulí,
mám pocit, že mě aspoň někdo chrání před ignorantstvím,
hamižností, lží a zlem...“
A co by to bylo za básníka, kdyby objekt své lásky nezvěčnil ve verších. Lehkonohými a vtipnými básnickými texty
mapuje svůj život se Charlottkou a v imaginárních dialozích
s ní rozmlouvá o záležitostech psích i člověčích. Slibuji vám,
že pokud se začtete do téhle netypické knížečky, doplněné řadou hnědě tónovaných Charlottiných fotografií, alespoň na
chvíli se dostanete do jiného světa, plného pohody, úsměvů
a pochopení...
Takové četnické historky pojihočesku připomíná kniha píseckého autora Ladislava Berana s názvem 92.policejní revír se hlásí...,
která vyšla na sklonku loňského roku v nakladatelství JaM Písek.
Jako obvykle vychází autor z reality – ze skutečných kriminálních případů, které vyšetřovala četnická pátrací stanice
v Písku, registrovaná jako 92.policejní revír. Ačkoliv je děj jednotlivých příběhů zasazen do třicátých let minulého století, i zde
přispěla k hodnověrnosti obsahu dlouholetá autorova zkušenost
někdejšího kriminalisty. K tomu napomáhá nejen důvěrná a detailní znalost prostředí, ať už se jedná přímo o město Písek, či
o jeho blízké okolí, ale i schopnost představit své, byť „záporné“
hrdiny s laskavým porozuměním a hlubokým člověčenstvím.
Povšimnutí si navíc zaslouží i mistrné vylíčení tehdejší dobové
atmosféry v konkrétních situacích a celorepublikových souvislostech. To všechno jsou nepostradatelné kulisy pro napínavý a zasvěcený děj Beranových kriminalistických příběhů, které občas
nepostrádají ani humornou stránku. Už tradičně soubor povídkových příběhů doplňují ilustrace autorova blízkého přítele – malíře
a grafika Františka Doubka. Byla to nepochybně poslední kniha,
kterou František Doubek ilustroval před svým odchodem do výtvarnického nebe. Snad proto ji Ladislav Beran věnoval právě
jemu.
Mimořádně je však publikace obohacena i dokumentárními snímky různých úředních dokladů a fotografiemi vážícími se
k osobě, působení a nelehkému životnímu údělu štábního kapitána Josefa Votruby, který byl píseckým četnickým velitelem. Tyto
materiály do knihy poskytl Votrubův vnuk Jaroslav Hrubý.
28
http://spisovateléjih.blog.cz Fórum/I/2013
literatura | nové knihy
František Niedl
Pavoučí síť
Moba 2013
Petr Hnídek - Tarcikk
Světy – Královna démonů
Šuplík 2012
Stalo se už téměř pravidlem, že většina Niedlových knih má druhé a další volné
pokračování. Vymůže si je totiž zájem čtenářů, kteří by se jen velice neradi loučili s Niedlovými hrdiny, ať už ze středověku, válečných let či ze současnosti.
Výjimkou není ani Pavoučí síť, která navazuje na předchozí historický román
Platnéř.
Hlavní postavou je opět platnéřský tovaryš Lukáš, který se v předchozím
díle neplánovaně zapletl do nečisté hry mocných a byl nucen pro záchranu
svého života opustit Prahu. Tentokrát se tedy ocitá na italské půdě, v hlavním
lombardském městě - v Miláně, centru mistrů platnéřského řemesla. Situaci
mu zpočátku usnadňuje ochranná ruka Lorenza Scorsiniho, takže nic nestojí
v cestě tomu, aby se v novém působišti zabydlel. Nový a na rozdíl od minulosti vlídný domov nachází v rodině mistra Pratiniho a svou šikovností přináší
úspěch a věhlas jeho dílně a dílům, která jsou posléze označovány uznávaným
symbolem pavouka.
Ovšem to by nebyl František Niedl, aby nechal svého hrdinu v poklidu a stereotypu. Nejdříve mu postaví do cesty nenaplněnou lásku ke Scorsiniho dceři
Angele, a pak je opět vtažen do víru událostí, roztáčených intrikami, proradností a násilím. Nedobrovolně se ocitá na hradě Castello Nuovo, který je vlastně základnou pro výcvik všestranně obratných bojovníků. Lukáš, třebaže se
nemůže těmhle středověkým supermanům rovnat, se ovšem dokáže prosadit
docela jinak. Třeba oním speciálním pavoučím uměním jako v Praze, poskytovanými léčitelskými schopnostmi a v neposlední řadě i díky tomu, že dovede
logicky přemýšlet, analyzovat a kombinovat.
Do hry vstupuje Gian Galeazo Visconti s vladařskými ambicemi a intrikánským jednáním, znovu se na scéně objevuje Angela – provdaná a nešťastná,
Lukášův ochránce je proti své vůli manipulován do vyhrocených a nebezpečných situací, děj se zamotává. Jako vždy je nabitý akčností, zápletkami a napětím, a to vše v kulisách přitažlivé středověké Itálie a Evropy.
Nakladatelství Šuplík stojí za knížkou Světy –
Královna démonů z tvůrčí dílny Petra Hnídka z
Čimelic, který zde vystupuje pod autorským pseudonymem Tarcikk. Ostatně k žánru fantasy, v jehož duchu je kniha napsána, se zvolené umělecké
jméno rozhodně víc hodí.
Ani mne nepřekvapuje, že jako básník má Tarcikk blíž k fantasy než k zakotvené, sešněrované
realitě. Ovšem ani tu úplně neodvrhl, protože své
vyfabulované světy a děje s neuvěřitelnými možnostmi zabydluje kromě vlastní fantazií stvořených postav a démonů i osobami skutečnými, ať
již historickými nebo převzatými z bájesloví a pohádek. A tak se na stránkách této knížky objevuje
velký mág, hrdinka Siriavel (mimochodem, nepřipomíná vám to jméno tak trochu postavu z jednoho kultovního českého filmu?), ale také Keltové,
Vikingové, řečtí a římští bohové, Kyklopové, ale
také třeba Hitler, stejně jako popisné fragmenty
první světové války, novodobé Ameriky apod. Jednotlivé děje se postavami až marnotratně hemží
a občas se v jejich neustálém přibývání čtenář
kapku ztrácí. Také akčností a dramatickými zvraty
obsah knihy přímo kypí a přetéká, takže četba je
pro zmíněného čtenáře opravdu rychlá jízda, při
níž musí být stále ve střehu, nechce-li ztratit nit
nevšedního příběhu.
Fórum/I/2013 www.epika.cz
29
literatura | nové knihy
30
Vladimír Janda
Barča
Epika 2012
Věra Karhanová
Povídání, veršování
o kočičím studování
Epika 2012
Vysloveně poeticky, ačkoliv se jedná jednoznačně o prózu,
vyznívá obsah další knihy rudolfovského autora Vladimíra
Jandy, nazvaná jednoduše Barča. Tato knížka je nevšedním
způsobem zpracovaným vyznáním ke vztahu člověka a tvora,
jemuž je dána do vínku oddanost, nesobeckost a věrnost – psa.
Psa jménem Barča. A třebaže je knížka psaná velkými písmeny
a doprovázená řadou barevných realistických obrázků, jako
by směrovaných dětskému čtenáři, myslím, že je určená spíše
čtenáři dospělému. Navíc čtenáři, který je schopný číst ono
zvláštní, nevnucované poselství mezi řádky a dešifrovat v textu zakletou, metaforickou barevnost a tvárnost všednodennosti. Čtenáři, který je ochotný vidět ve vztahu pána a psa něco
víc než jen běžný jev civilizací postižené společnosti, nacházet
v odkazu slov filozofický podtext dávání a přijímání, vzájemného obohacování a – lásky...
Kdysi jsem viděla tenhle text, možná o něco kratší,
zpracovaný jako komponované pásmo slova a hudby. Už tehdy
na mne udělala nečekaná poetika a svým způsobem i hloubka
textů dojem a myslím, že ani s postupem času neztratila nic na
své síle. Záleží ovšem na tom, jestli dokážete najít ten správný
klíč ke dvířkům, jimiž se vstupuje do nitra téhle knížky...
Ještě do knižní produkce loňského roku patří roztomilá
barevná knížečka pro děti s dlouhým názvem Povídání,
veršování o kočičím studování. Její autorkou je zkušená
dětská psycholožka Věra Karhanová, která nyní žije v jižních Čechách a rozšířila i řady zájemců o členství v Jihočeském klubu Obce spisovatelů.
V tomto případě však nezůstala jen u jednoduchých, pro
děti dobře srozumitelných veršíků, které humorně vyprávějí příběh o kočičí škole. Tím, že k autorství přibrala ještě
anglického a ruského kolegu, vznikl totiž zajímavý knižní
projekt s nenásilným vzdělávacím podtextem. Gregory
Moore fundovaně převedl původní veršíky do angličtiny a Andrej Artěmov zase do ruštiny, a to při zachování
básnické formy a rýmů. Přitažlivost trojjazyčné publikace
nesporně zvyšují ještě barevné realistické obrázky Vladimíra Jandy, který rovněž patří do řad výše zmiňovaného
jihočeského spisovatelského sdružení.
Možná, že právě tato knížečka je schopná probudit
v malých čtenářích zájem o některý z použitých světových
jazyků. A pokud ne, alespoň se pobaví vtipnými veršovanými příběhy kočičích školáků.
http://spisovateléjih.blog.cz Fórum/I/2013
literatura | nové knihy
◊ HANKA HOSNEDLOVÁ, Jiří Fröhlich
Milan Binder
Zaniklé hospody
Českých Budějovic
MB 2012
Jaroslava Pixová
Na břehu Blanice –
k šumavskému prameni
Kalina 2012
Nejnovější knižní počin z tvůrčí dílny osvědčeného jihočeského tandemu
Milan Binder – Jan Schinko se zabývá problematikou zaniklých, v minulosti proslulých hospod na území jihočeské metropole. V podstatě impuls
ke vzniku této knihy dala mimořádně navštěvovaná výstava, věnovaná
právě tomuto námětu doprovázená velkým nástěnným kalendářem.
A protože hlas lidu volal po knize, pustili se fotograf Milan Binder a historik Jan Schinko do sbírání ashánění podkladů. Základ tvořily
srovnávací snímky z výstavní expozice - vždy fotografie prezentované restaurace v minulosti a dnes, ze stejného úhlu pohledu. „Nejprve jsme byli
odhodláni zastavit se na čísle padesát, ale přibývaly pořád další a další podklady, především staré fotografie a pohlednice, takže jsme celkový počet
popisovaných objektů v knize dotáhli na rovnou stovku,“ říká Milan Binder o knize, která se stala hitem pro milovníky českobudějovické historie.
Z publikace se mimo jiné čtenář dozví i leccos zajímavého o výrobě
piva dříve a dnes, o jednotlivých majitelích nebo provozovatelích legendárních budějovických hospod, o někdejších zvyklostech štamgastů a jiné
pikantní historky. Srovnávací fotografie vybraných hospod dříve a v současnosti jsou doplněny navíc snímky pivního skla, porcelánových tácků,
ale třeba i kopiemi souvztažných dokumentů.
„Ovšem ani téma českobudějovických hospod ještě nekončí, další publikace bude zasvěcená restauracím a hospodám dosud fungujícím, ale se
zajímavou historickou minulostí,“ dodává M. Binder.
Kniha putimské autorky Jaroslavy Pixové završuje trilogii o jihočeské řece Blanici a životě kolem ní. Řeka
přitahovala a dávala lidem obživu již od pravěku. Zatímco předchozí díly pojednávaly o dolním toku od ústí
do Otavy po Milenovice a středním toku ve Vodňanech
a okolí, poslední třetí díl zachycuje nejdelší úsek řeky až
k jejím šumavským pramenům.
Stejně jako v předešlých knihách se děj odvíjí proti
proudu řeky a týká se zejména vodních staveb, jakými
jsou mlýny, hamry a papírny, ale i činností s řekou spojenými, jako je plavení dřeva, rýžování zlata, sběru perlorodek a také jediné přehrady na řece Blanici - u Husince.
V mnoha případech však nejde o vyprávění jednoduché.
Se stoupající nadmořskou výškou se totiž dostáváme do
oblasti po druhé světové válce nuceně vysídlené a jen
zčásti obydlené novými usedlíky. Zpřetrhané vazby
k jednotlivým objektům, někdy i zcela zaniklým, již neumožnily zachytit obvyklé vyprávění tradičně předávané
z generace na generaci. Autorka knihy tak byla často odkázána pouze na strohé archiválie.
Lze očekávat, že podobně jako u prvního a druhého
dílu o řece Blanici si i závěrečná kniha získá své čtenáře
a najde čestné místo v nejedné knihovně.
Fórum/I/2013 www.epika.cz
31
literatura | nové knihy
Kudy v minulosti vedly cesty
na popraviště
Vladimír Šindelář: Cesta na popraviště –
Příběhy Českých zemí, XYZ 2012
◊ Hanka Hosnedlová
Ačkoliv titul „Cesta na
popraviště – Příběhy
Českých zemí“ nezní
zrovna optimisticky,
o knihu milevského
autora Vladimíra Šindeláře, kterou vydalo
nakladatelství XYZ, je
nebývalý zájem. Jedná se
totiž o jedinečnou publikaci, která na základě
historických pramenů
a ověřených podkladů
čtivou formou dokumentuje konkrétní příběhy
hrdelního práva z Českých zemí od středověku
až po novověk, s tím, že
se občas zabrousí i do
let před tímto obdobím.
32
Ve všech příběhově rozvinutých
případech vychází V.Šindelář z faktů, která po dlouhé roky vyhledával
a shromažďoval, ať už z úředních
dokumentů a zákonů, místních
kronik či ze zápisů svědeckých výpovědí. Z každé časové etapy vybíral ty nejzajímavější kauzy, které
končily na popravištích. Poutavě
však popisuje i prostředí, životní
osudy provinilců či okolnosti a pohnutky, které k trestnému činu
vedly, zaznamenává rovněž průběh
a způsoby vyšetřování a soudních
jednání až po konečný výkon trestu. Nevyhýbá se ani popisům o výslechových praktikách, k nimž ve
své době patřila také mučení. Pro
čtenáře je objevný kritický pohled
autora na fakt, že v minulosti nebyla u hrdelních zločinů rozlišována
skutečnost, zda se jednalo o promyšlený vražedný skutek, nešťastnou
náhodu nebo dokonce čin duševně
nemocného člověka. Nepochybně
zaujmou i pasáže o veřejných popravách, které bývaly pro tehdejší
společnost něčím jako divadelní
představení. Na stránkách objemné publikace defilují mimo jiné známá historická jména, s nimiž jsou
spojeny určité úseky českých dějin,
nebo důkazy, jak se v závislosti na
daných souvislostech měnila dobová justice.
„Myslím, že zvláštní pozornost
v obsahu knihy si zaslouží například obsáhlejší pojednání o takzvané druhé staroměstské exekuci
v únoru 1633, při níž dal Albrecht
z Valdštejna popravit své důstojní-
ky, kteří v předchozím roce uprchli
z bitvy u Lützenu. K popravě došlo
v Praze na Staroměstském náměstí,
na stejném místě, kde o dvanáct let
dříve skonalo sedmadvacet přestavitelů české stavovské opozice. Čtenáři se tak vlastně poprvé mohou
podrobněji seznámit s tím, jak tato
poprava, nazývaná také Valdštejnova pomsta, skutečně probíhala,“
upozorňuje na jednu z mimořádně
zajímavých statí autor, v minulosti
oceněný několika prestižními cenami v oblasti literatury faktu.
Čtenáři vyhledávaná bude nepochybně zejména kapitola o popravčích místech, která se nacházejí
třeba i v našem okolí a která známe
dnes už jen v odkazu jejich názvů
jako Šibeniňák, Krkavčí kámen,
Stínadla apod. Přitažlivost nového
knižního titulu podmiňuje rovněž
velké množství kreseb, reprodukcí
dobových obrázků, rytin, ale také
různých zásadních dokumentů.
Takovým bonbónkem věnovaným
autorem čtenáři v závěru knihy, je
pak příloha s medailónky pěti katů,
mezi nimiž nechybí legendární Jan
Mydlář nebo Leopold Wohlschläger, který vykonával svou funkci
ještě za první republiky. A nechybí
ani ceník za výkon exekucí v 18.století v porovnání s cenami běžných
životních nákladů v oné době.
Na jaře následujícího roku
by potom měl vyjít druhý díl této
nevšední publikace, tentokrát ale
věnovaný historii trestního práva,
popravám a mistrům popravčím
v jednotlivých zemích Evropy.
http://spisovateléjih.blog.cz Fórum/I/2013
Fórum/I/2013 www.epika.cz
33
literatura | debut
Ke knize ho nakopl Jiří Žáček
Stanislav Kahuda debutuje
◊ Hanka Hosnedlová / FOTO Stanislav Kahuda ML.
Na literárním poli sice
není žádným nováčkem,
ovšem svou knižní prvotinu přivedl na svět jako
opožděný dárek teprve
po svých sedmdesátých
narozeninách. O kom je
řeč? O českobudějovickém pedagogovi, hudebníkovi, textaři, scénáristovi, konferenciérovi
a skvělém organizátorovi
Stanislavu Kahudovi
a o jeho básnické sbírce
s lehce lechtivým názvem
Erotinky, kterou pokřtil
v první polovině února
v Horké vaně v krajském
městě. Účastníkem křtu
byl i ilustrátor a Standův
přítel – Jiří Hovorka.
Možná by zmíněná knižní novinka netypického formátu nespatřila světlo světa ani nyní, nebýt
přátelského povzbudivého nakopnutí Standovým přítelem – Jiřím
Žáčkem, který mu také do knížky
napsal kratičký úvod. Setkali se
před osmatřiceti roky na soutěži
Mladého světa o nejlepší humorný
písničkový text a oba se probojovali nejen do finále, ale i do okruhu
svých trvalých přátel.
A Mladý svět také figuruje v přehledu tiskovin, v nichž Standa Kahuda publikoval své verše a krátké
prózy, včetně někdejší Jihočeské
pravdy. Daleko delší by ale byla asi
řada jeho uplatněných písničkových
textů, ale i celých písniček včetně
melodií. Uveďme třeba přetextované zahraniční hity pro orchestr
Metroklub, slova písniček pro folkové a country skupiny, jako byli
Bakaláři, Bobři, Létavice, Ptáci, Panenky, Drobkův band a další. Roz-
hodně nelze opomenout ani Standův textařský přínos pro dechovku,
ať už jde o hudbu Ády Kubaty, Ády
Doška, Vladimíra Fuky, Václava
Vokála a tak by se ještě mohlo pokračovat. OSA má k dnešnímu datu
evidováno na čtyři desítky písniček,
zhruba čtvrtinu i s vlastní hudbou.
Nejméně půlka z nich byla nahrána
v rozhlase, některé si vydobyly ocenění třeba za text, jiné zase našly
cestu i na německou a rakouskou
hudební scénu. Ale Standa se dokázal blýsknout i svým praktickým
muzikantským umem, jako třeba
v celostátní soutěži mladých zpěváků taneční hudby v 60.letech v Ostravě, kde obsadil druhé místo.
Ještě pestřejší je ovšem rejstřík
pořadů a akcí, k nimž Standa připravoval scénáře, organizoval je anebo
je konferoval. Vždyť i to je vlastně
literární práce se slovem. Od výchovných koncertů se sólisty opery
34
http://spisovateléjih.blog.cz Fórum/I/2013
literatura | debut
Jihočeského divadla a turné s italským tenorem Vitoriem Brascim,
přes orchestrální programy s Metroklubem, Variantem, Budvarkou,
Skalačkou, Iglovankou atd., až třeba
po estrádní pořady či pásma s Roháči, Žalmanem, Drobkem pro děti
na letních táborech, vystoupení na
Zemi živitelce apod. Navíc se před
lety společně s Edou Váňou stali
zakladateli legendárního divadélka
D111, které bylo známé jako líheň
jihočeských talentů. Dnes už by asi
všechna ta pódia, na nichž vystupoval, ani nespočítal, ale rád vzpomí-
Fórum/I/2013 www.epika.cz
ná na setkání se známými umělci,
jako byl František Filipovský. Jarda Štercl. Bohumil Zelenka, Jožka
Černý, Marie Rottrová , Karel Zich,
Karel Černoch, Petr Novák, Jiří
Wimmer a mnozí další. S nejedním
z nich si i potykal a stali se přáteli.
„Vím, že nelze vyjmenovat všechny akce, na nichž jsem se nějakým
způsobem podílel, ale asi bych ještě zmínil komponované programy
s Pavlem Steffalem a Karlem Peterkou či doktorem Bauerem, také stovku rozhlasových pořadů s názvem
Kdo se mračí, z kola ven, v nichž
jsem na mandolínu doprovázel Jana
Krasla, nebo pořad s imitováním
slavných zpěváků a kreslením jejich
karikatur, který natáčela televize
a kde jsem hrál nejen na kytaru, ale
i na trubku,“ listuje ve vzpomínkách
Standa Kahuda, který v této činnosti úspěšně pokračuje i dnes.
Autorem fotografií je Stanislav
Kahuda mladší, který je důkazem,
že jablko nepadá daleko od
stromu. I on je pedagogem
a hlavně úspěšným písničkářem.
35
literatura | recenze
Románové memento
Přemysl Veverka: Jdou do nebe , Vega-L 2012
Pohled na cikánský tábor Lety
u Písku, 1942. (EÚ AV Praha,
foto: Muzeum romské kultury,
www.holocaust.cz.)
◊ Hanka Hosnedlová
U titulu této námětově
výjimečné knihy se táborský autor Přemysl Veverka
nepochybně inspiroval někdejším úspěšným filmem
Cikáni jdou do nebe. Ovšem děj publikace nemá
s tímto cikánskou hudbou
proslulým filmovým snímkem nic společného. Kromě cikánů, samozřejmě...
Ve Veverkově románu jde však
o daleko hlubší námět i dramatičtější a tragičtější situace, než je
stále vyhrocenější kontroverzní
postoj veřejnosti k cikánské menšině v současnosti.
Děj knihy se totiž odehrává
v době nacistické okupace a je situován do koncentračního tábora
v Letech na Písecku, kde byli vězněni příslušníci cikánské minority.
Obdobně jako u Židů jenom proto,
že byli prostě – cikáni.
Autor se sice drží historickými
fakty daných mantinelů a respektuje dané souvislosti, ale jeho postavy jsou fiktivní,
i když v některých případech nepochybně inspirované skutečnými osobami té doby. Nezůstává
36
však jen u pouhého líčení strastí,
zlovolného násilí a bezradostných
dnů cikánských vězňů či zavrženíhodného chování jejich dozorců.
I v oné bolestné a vypjaté situaci
nechává autor v těchto temných
kulisách vzklíčit křehkou květinku lásky. Lásky mezi Danilem
Ladronem a Helenou Kovalyovou, uvězněnými v letském pekle,
lásky, která dostává v této ponuré
souvztažnosti naprosto jiné odstíny a dimenze.
A právě v tomto netypickém
a emotivním kontextu se Přemysl
Veverka zabývá i složitou vztahovou otázkou, která má sice staleté
kořeny, ale v tomto vyhraněném
prostředí je ještě zřetelněji uplatňována. A nejde jen o vztah mezi
vězni a jejich vězniteli, ale i o postoje mezi příslušníky rasových
menšin a prosazovanou nadřazeností většiny. Jako zrcadlo protikladu pak nastavuje autor přechovávané, mnohdy poněkud exoticky
působící cikánské tradice a odkazy
předků tohoto původně kočujícího
národa. A přes jeho řádky nachází
čtenář nenásilně i sympatie a pochopení těch, kteří se díky cikánskému cejchu ocitli za branami
tábora smrti.
Knížka je jakýmsi mementem
pro stovky cikánských mužů, žen
a dětí, které semlela zrůdná váleč-
ná mašinérie. Ze 6500 příslušníků
cikánské menšiny, které uvádí
protektorátní evidence ve válečném
roce 1940, jich přežilo jen několik
stovek – snad půl tisícovky, snad
osm set. Koncentrační nacistický tábor v Letech, vyhrazený cikánskému
etniku, byl jedním z nejsilnějších vyhlazovacích nástrojů nelidské nacistické ideologire. Fungoval pouhý rok,
ale pro příslušníky této menšiny byl
skutečnou apokalypsou. Přestože byl
zrušen už v roce 1943 a stopy po něm
téměř zahlazeny – nemělo by se na něj
zapomínat. A to je právě součást onoho poselství, které se snaží P. Veverka
svým románem o lásce vykvetlé v smrtící pasti předat vnímavému čtenáři.
http://spisovateléjih.blog.cz Fórum/I/2013
Fórum/I/2013 www.epika.cz
37
literatura | recenze
Lepší než paměti
Madla Vaculíková: Já jsem oves (rozhovor s Pavlem
Kosatíkem), Máj – Dokořán 2012, 2., doplněné vydání
◊ Petr Andreas
Biografický rozhovor
historika a životopisce
Pavla Kosatíka s Marií
Vaculíkovou, manželkou
známého spisovatele
a novináře z generace
etablované v šedesátých
letech, působí jako velmi
otevřená intimní zpověď.
Z hlediska tazatele má
všechny přednosti, na
které jsme z dlouhé řady
Kosatíkových knih zvyklí;
je kultivovaný, inteligentně
vedený, prostřednictvím
pohledu zpovídané přibližuje zajímavé i nové
stránky „velkých“ dějin,
prostými slovy vyjadřuje
komplikované skutečnosti;
tazatel, který má vlastní
názor, je tázané důstojným protipólem, aniž na
sebe strhává pozornost.
38
Marie Vaculíková pochází ze Spešova
na jižní Moravě. Disciplíně pracovní
i životní se naučila v Baťově obchodní akademii ve Zlíně; shodně se svým
mužem, kterého zde poznala, popisuje
baťovskou kolektivistickou výchovu
jako náročnou, ale nadmíru užitečnou
přípravu na život. Po etapě, kdy v severočeském Benešově nad Ploučnicí
pracovala jako vychovatelka, se přistěhovali do pražských Vysočan a později
v roce 1956 do Holešovic do bytu ve Veletržní ulici. Zde vychovali tři syny, zde
Vaculík psal Sekyru a Dva tisíce slov,
zde s poznámkovými sešitky v ruce
odolávali odposlouchání, provokacím
a tlaku tajné policie v normalizačních
létech a bydlí zde dodnes.
Na první pohled je u paní Vaculíkové patrná mimořádná životní síla,
psychická odolnost. Ta se projevuje
jednak v tom, jak se se svízelnými životními situacemi vyrovnávala, a zároveň v otevřenosti, s jakou je ochotna
mluvit například o ženách, které narušily její manželství, nebo o manželském intimním životě.
Pozornost vzbuzuje hlavně kapitola Cizí ženy, v níž bez hořkosti vzpomíná na manželovy milostné etudy,
o nichž se sám Vaculík zmiňuje jen
nepřímo v deníku z konce šedesátých
a na počátku sedmdesátých let a umělecky v Českém snáři. Kultivovanost
není zaručena jen záměrem tazatele
poznat všechny souvislosti a vytvořit
ucelený portrét, když se na vztah Vaculíka a Zdeny ptá, je to také široký
kontext seriózního tázání, co brání,
aby intimní témata sklouzla do bulvární roviny. Což je prostředek, kterého
například v novinových rozhovorech
nelze dobře využít. Nutná byla též absolutní důvěra tazatele a tázané a velký
časový odstup tlumící emoce nebo sebetrýznění, jaké otázky na citlivé věci
normálně vyvolávají. Například když
se Kosatík ptá, zda sama paní Vaculíkové přispěla k tomu, aby se její manžel začal zajímat o jiné ženy. A dostává
zdravě sebekritickou odpověď: „Tehdy
bych si to nebyla přiznala, ale dnes
už myslím můžu říci, že ano. Ověřila
jsem si ve styku s mnoha ženami..., že
nejsem úplně typická ženská... Víte,
pravděpodobně toužil po nějaké ženě,
která bude více ženská.“ (Do knihy se
samozřejmě nedostaly všechny otázky
a odpovědi, i umné Kosatíkovo tázání
má svou hranici – zajímavý by byl živý
záznam rozmluvy před editací.)
Kde se bere tato síla a odolnost?
Paní Vaculíková ji přisuzuje paradoxu,
kdy „spoustě žen bych se zdála slabá,
řekly by si, že Vaculíka by na mém místě zpacifikovaly nebo mu aspoň nedělaly služku...“ Dostává se tak do dimenzí, v nichž veřejně uvažuje málokdo
a zejména málokterá žena – manželka
a atka: to, co se navenek jeví jako obdivuhodné sebezapření a sebeobětování,
je důsledkem pevných pravidel rodinné morálky, která ženě nedovolují svou
roli vzdát. Morálky, která velí postarat
se, když jsou druzí neteční, například
uklidit tam, kde druhým nečistota nevadí. Vaculíkové životní role se ostatně
stala leitmotivem i titulem rozhovoru:
„Já su oves, je horší, ale potřebný,“ cituje svou ženu Vaculík v eském snáři.
Symboliku s odstupem tří desetiletí
vykládá paní Vaculíková: „Oves je
mezi obilím na posledním místě. Je
míň ceněný než žito nebo pšenice, naposledy se sklízí, krmí se jím koně…
Má i dobré vlastnosti: roste ve vyšších
polohách, není náročný na půdu, když
na něj zapomenete a včas ho nesklidíte, nezačnou vám zrnka v klasu klíčit.
Oves čeká, a je užitečný.“
Příběh Madly Vaculíkové je typickým příběhem české ženy, která
http://spisovateléjih.blog.cz Fórum/I/2013
literatura | recenze
Foto: Knihovna Václava Havla
se obětovala pro rodinu, a zároveň v sobě nese
cosi příznačného a reprezentativního pro svou
epochu, kdy jednoho leckdy zarazí, jak to, že
žena s takto bystrým intelektem a talentem byla
dosud známá jen z manželových knih. Její názory a postřehy mají často filosofickou úroveň,
zároveň však přiznává, že nikdy neměla ambici
veřejně působit. Poprvé publikovala až v devadesátých letech, a to své dopisy Jiřímu Kolářovi
Drahý pane Kolář, v nichž se to jen hemží postřehy společenského a politického rázu. Korespondence s básníkem a výtvarníkem, který výměnou
za zprávy z vlasti posílal paní Vaculíkové každý
týden koláž, přinesla obálku druhého vydání
knihy.
To vzniklo deset let po vydání prvním
Fórum/I/2013 www.epika.cz
(2002) a vyznačuje se přidanou mimořádnou
kapitolou nazvanou prostě Pokračování, která
obsahuje fascinující myšlenky o stáří, nemoci
a víře vyslovené s obdivuhodnou pokorou, vyrovnaností a usebráním.
Pro poznání lidských věcí, o kterých se však
zpravidla veřejně nemluví, je takovýto rozhovor
cennější, než když osobnosti přistoupí k sepsání pamětí sami. Kritický tazatel vytvoří portrét
zpravidla plastičtější a uvěřitelnější; pozici paní
Vaculíkové zase ulehčuje, že se nemá zač stydět.
Kosatíkův dobře udělaný rozhovor s vyzrálou
a kultivovanou ženskou osobností Madly Vaculíkové může mít dokonce terapeutickou funkci
pro ženy, které se samy vyrovnávají s čím dále
častějšími svízeli manželství.
39
literatura | povídka
Proč kaštany padají jen na podzim
◊ Ladislav Beran
V
ypadal na čtrnáct. Při troše dobré vůle
na patnáct, ale určitě ne na víc. Moje babička by řekla, že je hubenej jako lunt. Seděl
schoulený na židli v otevřené separaci hned
vedle dveří do mé kanceláře a klimbal.
„Co ty tady strašíš tak poránu?“ podíval jsem se na hodinky, které ukazovaly přesně půl šesté.
„Chytli nás v noci na prodejně,“ kopl do
červené igelitové tašky, v níž to pořádně zachrastilo.
„Na který?“
„Já to tady neznám. Že jsme v Písku,
jsme se dozvěděli až od policajtů. Máte tu
zimu,“ začal si rychle třít promodralé ruce
a několikrát po sobě popotáhl.
„Dáš si se mnou kafe? Čaj nemám.
Vlastně mám, bylinkovej.“
„Dám,“ otřásl se zimou. Slabé tričko
s krátkým rukávem ho nemohlo v prochladlé
chodbě zahřát. „Vám tu netopí?“ pokukoval
do otevřených dveří kanceláře, kde čekal víc
tepla.
„Topí, ale pouští to až kolem šesté,“ podíval jsem se na kulaté hodiny na zdi a pozval
ho dál. Elektrická spirála rozbublala vodu
v několika vteřinách.
„Kolik sladíš?“ přisunul jsem k němu
krabici cukru.
„Tři,“ sáhl do krabice a dal si do hrnku
pět kostek.
„Támhle v tý zelený krabici na okně jsou
možná ještě nějaký sušenky. Jestli chceš,
tak si je vem. Stejně si je budeš muset máčet
do čaje. Až přijde Kudrnáč, tak ho oberem
o svačinu. Chce se pořád zhubnout, tak co,“
sáhl jsem na topení a zjistil, že už začali topit.
„Je teplý?“ podíval se na mě a hřál si
zkřehlé ruce na vlažném tělese. „Kudrnáč je
šéf?“ zabořil pohled do zavřených dveří, neboť se na chodbě ozvaly rychlé kroky.
„Není. Možná, že někdy bude,“ odpověděl jsem mu a začetl se do svodky denních
událostí. „Tak tobě je čtrnáct.“
„Šestnáct,“ ohradil se proti mému odhadu, neboť jsem se dočetl, že byl zadržen
bez dokladů.
„ Říkám č trnáct . A nepř idám ti
40
ani m ěsíc,“ tr val jsem na svém .
„Čtrnáct mi teprve bude. Ale už jsem
měl ženskou!“ podíval se na mě ospalýma
pomněnkovýma očima a vzápětí zabořil nos
do velkého hrnku horkého čaje.
„Nesrkej!“ přešel jsem jeho poznámku,
ale on nepřestal.
„Bylo jí čtyřicet. Má starýho v kriminále. Tejden mě schovávala, když jsem utek
z pasťáku,“ čekal, co to se mnou udělá,
a opět hlasitě srknul.
„A jaký to bylo?“
„Byl jsem vožralej jako Dán. A ona taky.
Až se vyspí ta ze sociálky, to mě budete vyslýchat vy?“
„Možná,“ odpověděl jsem mu na půl
úst, neboť druhý případ vysvětloval přítomnost ranního návštěvníka v mé kanceláři. „Ty
jsi Víťa Melichar?“
„To je ten druhej. Chytil ho pes za ruku,
tak je na ošetření. Já jsem Radek. Ale kluci
v pasťáku mi říkají Vokoun.“
„Chytáš snad ryby?“
„Ne. Tuhle přezdívku jsem dostal od
jedný vychoušky. Má pěkný prsa, černý prádlo a zelený uno.“
„A ta prodejna?“
„Kapitálně zvoraná,“ pokukoval po
plném popelníku a už už to vypadalo, že si
nabídne, když do kanceláře vešel šéf kriminálky.
„Pánové, menší zdržení. Ta ženská ze
sociálky přijde k výslechu až po osmý. Musí
nutně s holkou do nemocnice,“ oznámil nám
oběma a zavřel za sebou dveře.
„Už jste kouřil marjánku?“ zkoušel mě.
„Ne,“ přiznal jsem zahanbeně. „Nějak
na ni pořád nemůžu nikde narazit. Tam,
kam si občas zajdu pro tabák, mi většinou
nabízejí amfóru nebo tarase.“
„Já už ji kouřil. V Benešově na nádraží,“ snažil se mě ohromit a jeho ruka se
čím dál tím víc blížila k popelníku. „Takhle
velký vajgly jsme nechávali, když jsme udělali v Kroměříži hospodu a prodejnu. Kouřili jsme samý marlborka a velbloudy,“ začal
rozbalovat jednu nedokouřenou petru a jen
tak mimochodem si k sobě přitáhl kousek
utržených starých novin. Dělal jsem, že
o tom nevím. Četl jsem dál v černé kronice,
neboť nám toho dne galérka opět slušně nadělila.
„Kde jsi, proboha, přišel k tomu triku?“
zatahal jsem ho za rukáv čistě bavlněného
trika s velkým tiskacím nápisem.
„To mám od ségry. Přesně za měsíc jí
bude šestnáct. Už druhej rok šlape na E patnáctce. Tři sta mařen za noc,“ plácl se hrdě
do prsou a tentokrát to vypadalo, že opravdu
nekecá. ICH HABE NICHT AIDS bylo dost
výmluvným důkazem.
„Všechny sociálky jsou krávy,“ pronesl
z ničeho nic a začal pitvat další větší nedopalek. Dlouhé hbité špinavé nehty si s ním
hravě poradily a další minidávka tabáku se
přesunula na novinový papír.
„Všechny vlastně ne,“ vzal na milost
alespoň jedinou a začal mi vyprávět o Marušce, která mu kdysi moc pomohla.
„A už si s ní nepíšeš?“ skočil jsem mu do
řeči.
„Vdala se za nějakýho Němce. Je o třicet
let starší. Chápete to? Je to kráva,“ ujelo mu
zřejmě nechtěně. „To já bych nemoh,“ zhodnotil své kladné vlastnosti a vyklepal si do
ruky drobty z krabice od sušenek.
„Tak se chlub, co sis tam nabral,“ ukázal jsem na igelitku.
„Blbinky. Víc jsem nestih. Víťa je kůň.
Já mu říkal, že je to blbost, že každej pořádnej kšeft má dneska alarmik. A kór s takovou
výlohou,“ vytahoval z tašky věci a v krátké
chvíli se na stole objevilo několik kalkulaček,
jeden osobní počítač, telefonní záznamník
a dvě malá kovová červená autíčka.
„Ty jsi na auta, nebo máš mladšího bráchu?“ vzal jsem autíčko a rozjel ho po stole.
„To jsem vzal jen tak,“ snažil se zakrýt
své rozpaky a chtěl autíčka rychle vrátit do
tašky. Vycítil jsem, že je tak trochu mimo.
Hračka jako by degradovala jeho zlodějskou
čest. Mezi námi visel pěkný trapas.
„Jen to nech na stole. Budem to muset
všechno sepsat,“ zarazil jsem ho, nemohl mi
ujít nešťastný výraz v jeho tváři. Vzal to jako
potupu.
„Vy jste tam dokonce rozlomili fabku?“
„Ty lámu už dva roky,“ nafoukl se okamžitě jako holub a jeho ruka opět zalovila
v popelníku.
http://spisovateléjih.blog.cz Fórum/I/2013
literatura | povídka
Kresba
František
Doubek
„Těmahle párátkama, ne?“ vzal jsem
ho za ruce a překvapily mě silné vypracované
svaly. „Jsi vymakanej.“
„To jsou pravý brikeťáky,“ ohnul ruku
a předvedl bicepsový sval, za který by se nemusel stydět dvacetiletý odvedenec. „Normální skládačka. Sto metráků briket za noc.
Jen proto, že jsem kouřil po večerce na pokoji. Jindy jsou to třeba brambory nebo cihly.
Nekecám,“ hodil do čaje poslední sušenku
a chvíli jí lžičkou dával bumbáka.
„Kolikrát už jsi z toho pasťáku utek?“
„Šestkrát. Ne, teď to bude posedmý.
A dvakrát z izolace. Vyboural jsem okno
i s mříží,“ předvedl opět svoje bicepsy a hlasitě zívl.
„Tobě by spíš měli říkat Monte Christo.“
„Ten měl peněz, co? To bych chtěl taky,“
vzplanul jako vích.
„Kam vlastně pořád utíkáš, když už nemáš kam jít?“
„Jen tak, na svobodu.“
„A vždycky kradeš?“
„Už jste někdy dva dny nejed? Krást
musím.“
„Zkoušel jsem to. Druhej den večer jsem
se ale pěkně přežral,“ přiznal jsem výsledek
jedné mé opravdu nevydařené diety a pořádně jsem si mladého prohlédl. I když dělal co
mohl, nepřesvědčil mě. Sedělo přede mnou
dítě.
„Máma vám umřela, když ti bylo devět.
Přivedl vám táta novou mámu?“
„Zkoušel to. O každý výplatě. Když jí
prožrali, tak jsme byli se ségrou zase sirotci.“
„Asi to neměl lehký,“ snažil jsem se zastat jeho otce a Vokoun zjihl. Několikrát se
Fórum/I/2013 www.epika.cz
ponořil do hrnku a dělal, jako by ten hrnek
byl bezedný.
„Když byla ještě máma, tak to bylo
fajn,“ začal z útržku novin zručně vytrhávat malý obdélník pro jednu balenou. „Někdy nás táta bral i do Podolí do bazénu. Na
podzim, když u babičky ve Struhařově začaly padat kaštany, tak jsme tam s ním chodili
do aleje. Jednou nám řek, kolik kaštanů na
nás ze stromu spadne, tolik nám splní přání.“
„A splnil?“
„Mámě umyl nádobí a koupil kytku.“
„A tobě a sestře?“
„Házeli jsme do větví klacky a kameny,
protože jsme chtěli, aby nás vzal do zoologický a na Spejbla do kulturáku.“
„Takže splnil.“
„Málem to nevyšlo. Všechny klacky
nám zůstaly nahoře, a tak jsem schválně vyhodil jeden kaštan a řekl jsem, že právě na
mě spadnul.“
„Takže byla zoologická?“
„Nebyla. To už byla máma nemocná,
a tak jsem si přál, aby se nám uzdravila.“
Život je složitej. A ne každý přání se dá
splnit házením klacků do větví, řekl jsem si
v duchu pro sebe a ani jsem si nestačil všimnout, že už má Vokoun ubalenou cigaretu
v puse. Když se začal shánět po sirkách, vešel do kanceláře kolega.
„Vyndáš to! Takovej frňous a bude
nám tady kouřit,“ zahartusil hned ve dveřích a vybalil si na stůl svačinu.
„Vy jste pan Kudrnáč?“ ožil Vokoun
při pohledu na promaštěný sáček se svačinou.
„Jakej já jsem pro tebe Kudrnáč?“ ohradil
se kolega proti přezdívce a okamžitě pochopil, když jsem hodil okem po jeho svačině. „Tady si vem dlabanec a jez,“ přistrčil
k němu svačinu a vzal si ode mne svodku
denních událostí. Jakmile dočetl druhou
zprávu, nevěřícně zakroutil hlavou.
„Potřebovali byste dát pěkně na prdel. A asi byste nebyli sami,“ dodal věcně
a opustil kancelář.
Sociální pracovnice se dostavila k výslechu přesně o osmé. Celá ustaraná nám
sdělovala, že její dcera, stejně stará jako
Vokoun, se spálila o žehličku a má na ruce
dva puchýře. Snad jí přišlo divné, že jsem ji
ani nepolitoval, ale nešlo to. Měl jsem před
očima Vokounovy tvrdé mozoly a jeho vypracované svaly od uhlí.
Kolem poledního Vokouna odvezli zpět
do ústavu. Vyslýchal ho kolega Kudrnáč
a nějak „opomněl“ napsat do protokolu ta
dvě malá červená autíčka, která tak putovala s Vokounem do pasťáku.
Když jsem šel odpoledne domů z práce,
všiml jsem si, jak u kostela srážejí kaštany
ne víc jak čtrnáctiletí kluci vším možným,
co měli po ruce. Po každém hodu do větví se
na zem snesla sprška zelených pichlavých
kuliček, které se vzápětí staly kořistí i těch
menších, co neházeli. Měl jsem v tu chvíli
před očima Vokouna s pomněnkovýma očima. Vzpomněl jsem i na ty, které třeba zase
jednou poránu objevím na židli před svou
kanceláří. A z toho všeho mi zbyl jen tichý
a marný povzdech: škoda pro všechny Vokouny, že kaštany padají jen na podzim…
41
próza | ukázka z knihy
◊ Vladimír Janda
Epilog
D
en spěchá k večeru a obvyklá míra slunečních paprsků je nenávratně pryč. Olověné mraky nad
linkou horizontu plouží deštivá břicha v korunách borovic. Jen letmo nahlíží do lesklých rybníků
a nesměle sledují odraz svých neklidných tváří.
Seděl jsem a nerušeně snil o nastávajícím soumraku dne. Seděl jsem jen tak opřený o kmen mohutného dubu a zkoumal jeho tichou větrnou řeč, kterou strom mluví k tomu, kdo je ochotný jí porozumět. Řeč listů a usínajícího hmyzu v nekonečném zeleném světě.
Křížová cesta všech vyznání – laskavá i naléhavá. Do obrazu tiše vklouzl netopýr.
Cestou mezi rybníky kráčel dlouhým vytrvalým krokem chlapík. Ve vlasech vítr, na
zádech starý odřený batoh a kolem něho poskakoval malý střapatý čtyřnohý míč. Netrvalo dlouho
a oba zamířili k mému stromu. Snad to bylo tím, že jsem příliš dlouho
pozoroval dráhy ptáků na nehybné hladině, snad začínajícím létem a jeho vůní kvetoucí mateřídoušky
a lip nebo snad ozvěnou dunění vlaku – kdo ví?
„Ach, zrcadlo, zrcadlo, pověz mi, kdo je ten unavený tulák?“
Usednul pod můj strom, který už slunce začalo natírat rudou barvou, a mlčky mi předal veslo
naší stejné pouti. Tehdy jsem pochopil jeho nekonečnou cestu.
Vstali jsme. Já i pes. Dub zpíval věčnou píseň těm, kdož jsou ochotni ji porozumět.
„Příteli králi na moři větru!“
Za šípkovou růží dětství na kopci jsem se ještě naposledy ohlédl, ale pod mým stromem už odpočíval jenom soumrak. Snad to bylo tím, že jsem příliš dlouho sledoval dráhy ptáků na hladině rybníka,
snad začínajícím létem a jeho vůní kvetoucí mateřídoušky a lip nebo snad ozvěnou dunění vlaku.
Obloha se pokryla fialovými pásy. Přímo do nich kráčel dlouhým vytrvalým krokem muž a kolem
něho čile pobíhal malý střapatý pes. Za posledním ohybem cesty, spěchající někam podél kolejí na
vlhká blata, splynuli s nocí navždycky.
Ukázka z nové prózy Barča.
42
http://spisovateléjih.blog.cz Fórum/I/2013
Fórum/I/2013 www.epika.cz
43
próza | rozjezdová plocha
Proč jsem na světě ráda
Fantazie
◊ Monika Dolistová
T
iché zapraskání větviček mne donutilo pozorně zdvihnout hlavu. Pohledem
jsem prozkoumala okolní křoviny a oddychla
si, že zdroj nečekaného zvuku je jen veverka
prodírající se rezavým jehličím. Zřejmě stejně jako já hledá něco k snědku.
Pro svůj vlastní klid jsem okolí prozkoumala ještě sluchem a čichem, a pak se znovu
vrátila k rozryté hlíně. Zanořila jsem rypák
pod mech a se spokojeným chrochtáním ho
oddělila od země a v odkryté půdě začala
dolovat mělkou díru, pátrajíc po zvlášť skvělých laskominách, jako jsou žížaly a stonožky. Blažené zamlaskání prozradilo kořist ve
formě zvlášť pěkného kroužkovce a netrvalo
ani vteřinu a už se ocitl rozdrcen mými zuby
hluboko v hrdle. Úspěch mne povzbudil k
dalšímu rozrývání lesní zeminy.
Pocit sytosti se sice nedostavil, ale i tak
jsem opustila svůj dosavadní jídelní stůl a
líně se vydala lesem. Pod spárky mi občas
praskla nějaká suchá větvička a vítr mi sem
tam donesl vzdálený štěkot vesnických psů,
ale opravdu mě vyděsil až nedaleký výstřel.
V takovou chvíli sebou většinou zděšeně
škubnu a s naježenými štětinami vyrazím
podrostem vpřed. Dnes tomu nebylo jinak.
44
Když bylo po chvíli jasné, že mně nebezpečí
nehrozí, zastavila jsem, abych popadla dech
a rozčileně přitom máchala krátkým ocáskem a přešlapovala na místě. Pro uklidnění
jsem se opřela o nejbližší strom a vzrušeně
chrochtajíc se začala drbat o jeho kůru….
„Moniko? Vnímáš mě?“ Její hlas jako
by přišel z dálky, ale i tak mne vytrhla ze sotva započatého dějství. Neochotně a otráveně
jsem se na ni podívala. „Můžeš mi říct, co
děláš?“ Hlavou mi projelo cosi o tom, že jsem
se právě najedla, proběhla po lese a zrovna
se chtěla uvést do stavu naprosté blaženosti
tím, že se pořádně podrbu, ale zůstalo jen u
myšlenek.
„Učím se,“ zalhala jsem, a aby ta lež
byla věrohodnější, pozvedla jsem sešit ležící
mi na klíně.
„Kecy v kleci,“ odfrkla, „ty když se učíš,
tak se takhle nesoustředíš. Zas myslíš na nějaký hovadiny?“ Předstírajíc nezájem jsem
odvrátila pohled a jakoby se zakoukala na
řádky psané v sešitě.
„Nech mě bejt. Fakt se učím.“ Obdařila mne pochybovačným odfrknutím a stejně
jako já se vrátila ke školním záležitostem.
Písmena napsaná mým pochybným písmem
se na mne šklebila ze sešitu a já poněkud
zoufale začala číst velmi nezajímavou látku.
Netrvalo to ani tak dlouho a bylo to tu zas.
Co budu teď? Ozvala se pokoušející myšlenka. Středověký rytíř na křížové výpravě,
kočka žijící v kravíně, jednorožec, na kterého
uspořádali hon, šedivec unášející lidi do své
kosmické lodi a zkoumající jejich těla, vlk
štvoucí se svou smečkou osamoceného soba
nebo kunoichi na s-rank misi? Můžu být přeci čím chci, kde chci a v jakékoliv situaci, přičemž jediné omezení je má schopnost vytáhnout nějaký příběh z mozkových hemisfér.
Fascinující, nádherné a tak dobře se u toho
relaxuje.
Rozhodování nakonec nemělo dlouhého
trvání. Lidskou hlavou Moniky D. ještě prolétlo pár zodpovědných vět o učivu, ale nakonec bez dalšího odporování podlehla létání a
pobytu v těle o tolik zajímavějším, než je to
její – pro draka přišel čas na bezcílné toulky
nad mraky.
Povídka získala 1. místo v literární
soutěži o Jihočeskou žabku 2013.
http://spisovateléjih.blog.cz Fórum/I/2013
poezie | ukázka z tvorby
◊ BŘETISLAV
KOTYZA
◊ Richard Uher
Otisky
Když procházím se krajem
Návějí prachu otisky šlépějí
Zborcený připadá mi pás
stopy kdys pyšných soch
co obepnul pýchou naježené stráně
co kráčejí v nás bez tázání
Pole učesané
časomírou vlastní určeny
smyslně rodící
narozeni zvonkohrou
zralé plody
umíráčku klinkání
Žentouru plevy hrudky hlíny
Tak žencům do rukou vloženo zlato
míšeny solí potu
do úst píseň
chléb náš to vezdejší
Lamačům chlad kamene
dej nám i dnes ó Pane
dal tvrdost tváře
a odpusť Nevěřím
napadlo mne – a co vy
lesy tajemné mandlové a lesy temné...
A ptáci proč
Měníte zádumčivost
s rozjařenou oblohou
…neptají se zda smí
Kdybyste mohli napovědět lidem
zobat z cizího stolu
že ani květy
a ptáci proč
v závisti
nepřijmou ruku podanou
žít nemohou
plného krmítka
výměnou za létání
Z připravované knihy Pět prstů,
která vyjde v květnu 2013.
za právo zemřít prudkostí letu
Z očí do očí mlčky
bez doteku
Fórum/I/2013 www.epika.cz
45
poezie | rozjezdová plocha
◊ František Tylšar
◊ Jitka hadačová
Slova
Noc bez citů
Slova jsou střípky v krasohledu,
Noc je plná zrcadel
metamorfózy rybích očí….
má dáti dal
Mnohá jsou z ohně, jiná z ledu,
to říct jsi chtěl
některá trpká, další z medu,
co udělat jak nebýt sám
najdeš v nich lásku, kapku jedu.
a nepodlehnout obavám
V období štěstí, i když zle je,
Noc je plná soucitu
slovo za slovem k cíli spěje.
vy všichni blázni bez citů
Bůh dal jim moc čaroděje
vy všichni hledajíce hvězdný klam
a teď se lidem shora směje.
nastavte číše představám
Lidstvo se modlí, ódy pěje…
těl zubožených
Já pochopit to nedovedu.
Noc je plná rozpaků
A Boží mlýny stále mlčí…
černých ptáků ve fraku
nelítostných šelem vlčích
zůstanou ve tmě jejich oči
prázdnotou němých
46
http://spisovateléjih.blog.cz Fórum/I/2013
poezie | rozjezdová plocha
◊ MIROSLAV PECH
◊ TARCIKK
Rozebraná
Přístav
Partie mariáše
je těžký sledovat
pivo ku rovnováze
jak si tě rozebíraj
atmosféra pekelná
číše vína rozlitá
jak zběsilí kohouti
s pivem a špínou se mísí
dorážej
přiopilý námořník vzpomínky křísí
přístav míru a klidu hlásá nápis
každej si z tebe něco urve
opodál kotví lodě na odpis
klečíš
zde koluje
a skrýváš tvář
místo krve
jenže i ta zmizí
roztodivná směs
včera je včera
– a co já – volám na ně
dnes je dnes
– vem si kosti
těch je dost!
– přijímám tedy
tvoji kost
Fórum/I/2013 www.epika.cz
47
kreslený vtip čísla | nabídka
Miloslav Král Český
Chcete si vydat knihu?
Dnes, oproti totalitní minulosti, není už žádným problémem
vydat svou vlastní knihu. Jedinou překážkou dosud zůstávala
finanční otázka pro naplnění takového přání. Jindřichohradecké nakladatelství Epika přichází se začátkem tohoto roku
s novým knižním projektem, který je dostupný doslova každému. Byl nazván BOOK a jeho logem je strom buk - jako slovní
hříčka k výše uvedenému názvu.
Projekt může zaujmout nejen začinající, ale i zavedené autory.
Spojuje totiž podmínky pro malonákladem a velkonákladem
vydávaných knih. Bez zajímavosti není ani zcela nové, moderní
designové zpracování a volba materiálů. Autorkou zmiňovaných designů je ing. arch. Jitka Weinerová.
Podmínky a základní pravidla:
1. Autor s knihou projde výběrovým kolem (výběrová kola budou průběžně vyhlašována na stránkách www.EPIKA.cz).
48
2. Autor uhradí 1300 Kč (režijní náklady na výrobu 10 autorských výtisků, ISBN, vytvoření designu a sazby).
3. Výrobní cena knihy je 30 Kč + 10 Kč autorský honorář (ceny
platí pro knihy do 100 stránek a do velikosti A5).
4. Za 40 Kč je pak možné knihu nabídnout knižní distribuci
nebo obchodům.
5. Za 50 Kč je možné knihu nabídnout prodejcům bez IČ (s minimálním odběrem 10 ks).
6. Doporučená prodejní cena je 100 Kč.
7. Pro autora je cena knihy 40 Kč, bez nároku na autorský honorář.
Na internetu bude zřízena zvláštní databáze autorů doplněná
jejich životopisy. Kromě toho bude zřízen zvláštní e-shop.
Reklamní kampaň bude směřována vždy na celou edici.
První výběrové kolo bylo vyhlášeno na začátku února.
http://spisovateléjih.blog.cz Fórum/I/2013
Fórum/I/2013 www.epika.cz
49
50
http://spisovateléjih.blog.cz Fórum/I/2013

Podobné dokumenty