PERDITION

k ús Předloh
pěšn
a
RO ému filmu
PER AD TO
s To DIT
mem
IO
v hla Hanks N
em
vní r
oli
MAX ALLAN COLLINS
RICHARD PIERS RAYNER
CESTA
PEKEL
DO
www.comicscentrum.cz
Kliknutím navštívíte
internetové stránky
Comics Centra.
CESTA
PEKEL
DO
ROAD TO
PERDITION
Napsal: MAX ALLAN COLLINS
Nakreslil: RICHARD PIERS RAYNER
Věnování
Tuto knihu věnuji svému synovi Nathanovi
MAX ALLAN COLLINS
Překlad z angličtiny: Dana Krejčová
Lettering, úprava dialogů, grafická úprava: Martin Trojan
Úprava dialogů, grafická úprava: Václav Dort
Jazykové korektury: Zdenka Štouračová, Eva Hartová
Předtisková příprava: Comics Centrum
Distribuce: ComicsCentrum
N avštivte
naše internetové stránky :
http:// www.comicscentrum.cz
Štěpánská 36 (Štěpánská pasáž) Praha 1, 110 00
T elefon : 296 302 570, 296 302 571, FAX: 296 302 573
nebo naši prodejnu :
Z anglického originálu Road to Perdition,
vydaného nakladatelstvím DC Comics v roce 1998,
českou verzi vydal: Martin Trojan – 3-JAN
Štěpánská 36, 110 00 Praha 1
První české vydání © 2006
Vytištěno v České republice
ISBN 80-86839-08-7
Road to Perdition. Originally published in the United States by Paradox Press. Script Copyright
© 1998 Max Allan Collins. Art Copyright © 1998 Richard Piers Rayner. All rights Reserved. All
characters, their distinctive likenesses and related indicia are trademarks of Max Allan Collins.
Paradox Press and logo are trademarks of DC Comics. Paradox Press is an imprint of DC Comics. The
stories, characters and incidents featured in this publication are entirely fictional.
Tuto knihu věnuji Richardovi a Jimmymu
– protože otcové milují své děti.
RICHARD PIERS RAYNER
POHLEDNICE Z CESTY
Bezostyšně autobiografický úvod od Maxe Allana Collinse
V předvečer Dne díkůvzdání léta Páně 1993
se moje kariéra prostě zhroutila.
Od roku 1977 jsem psal stripy s Dickem
Tracym, kdy jsem se – s požehnáním tvůrce
tohoto stripu Chestera Goulda, jenž po téměř
padesáti letech odešel na odpočinek – spojil s jeho bývalým asistentem Rickem Fletcherem, abychom do skomírajícího comicsu
vnesli trochu života. Šéf Tribune Media Services mi sdělil, že strip pravděpodobně nepřežije ani pět let – na kteroužto dobu jsem
měl podepsanou smlouvu.
Strip nejenže přežil, ale tím, že jsme se
vrátili k základnímu tématu policajtů a zlodějů, jsme mohli znovu oživit postavy, které obrovskou fantazií obdařený Chet Gould opustil,
a tím, že jsme začali klást důraz na moderní témata, jako je počítačový zločin a videopirátství,
jsme vzbudili velkou pozornost. Když se v roce 1990 natáčel velkorozpočtový film s Warrenem Beattym v hlavní roli (pozn.: Dick Tracy),
produkce mě najala jako tvůrčího poradce. Napsal jsem novelizaci (dosud je to jedna z mých
nejlépe prodávaných knížek), objevoval jsem
se v nejrůznějších televizních pořadech a ná10
ramně jsem se bavil. Z mé pětileté smlouvy se
stala desetiletá, a poté mi přidali ještě dalších
pět let. Pro spisovatele na volné noze byl takový pravidelný džob darem z nebes.
Jenomže ten den před Díkůvzdáním mě dopisem z Tribune Media Services stroze informovali, že mých služeb už nebude nadále zapotřebí. Mělo to něco málo společného s tím, že
jsem se zapletl s neblaze proslulými kartičkami True Crime, a hodně s tím, že jsem se několikrát pořádně chytil s hlavním redaktorem od
TMS (jenž krátce před tím nahradil redaktora,
který mě najímal). Neshody se pravděpodobně
táhly od chvíle, kdy jsem tomuto redaktorovi
sdělil – bez vynechaných expletiv – co si myslím o něm a o jeho nápadech a schopnostech,
jenže jsem odmítal vzít na vědomí všechny varovné signály (na druhou stranu, když má žena
Barb uslyšela, jak na svého šéfa řvu do telefonu, okamžitě si v inzerátech začala hledat práci
na částečný úvazek).
Tak jsem zavolal svému agentovi, toho dne
před Díkůvzdáním, a sdělil mu onu mizernou
novinu, že jsem přišel o Tracyho. A on mě ještě
dorazil: právě mi zrušili smlouvu na knížku.
Od začátku 80. let minulého století jsem se
soustředil hlavně na detektivní řadu s Nathanem Hellerem. První román s Hellerem, True
Detective (Detektiv, 1983), získal ještě téhož
roku cenu Shamus za nejlepší román, udělovanou Americkou společností pro spisovatele píšící o soukromých detektivech. Fiktivní
hlavní hrdina, chicagský soukromý detektiv
Nate Heller, v True Detective v první osobě ze
široka vypráví o vyšetřování údajného pokusu o atentát na Franklina Delano Roosevelta
v roce 1932, který vedl k údajně náhodnému
zabití zkorumpovaného chicagského starosty
Antona Cermaka (Čermáka), a fiktivní postavy se v něm mísí se skutečnými jako Frank
Nitti a Al Capone.
V nejnovějším románu s Hellerem, Angel
in Black (Anděl v černé, 2001), detektiv řeší
neblaze proslulou vraždu Černé Jiřiny z roku 1947. V dalších knihách můj vymyšlený
detektiv rozlouskl takové slavné záhady ze
skutečného života, jako byla úkladná vražda
Hueyho Longa, vražda sira Harryho Oakese,
incident v Roswellu a zmizení Amelie Erhartové. Tyto knihy si vysloužily dobrou pověst
díky pečlivému zasazení do historického rámce, což vedlo k přesvědčivému novému řešení starých, nevyřešených záhad (díky nemalé
pomoci mého dlouhodobého asistenta George
Hagenauera).
Ale mezitím, onoho dne před Díkůvzdáním
roku 1993, mi agent sdělil, že moje smlouva na
nejnovějšího Hellera byla zrušena. Asi o týden
dřív získal můj poslední Heller, Stolen Away
(Unesený) – o únosu Lindberghova syna – další Shamusovu cenu pro nejlepší román, a můj
redaktor u Bantam Books se mnou strávil tři
a půl hodiny na obědě, při němž mi vykresloval zářnou Hellerovu budoucnost u tohoto vydavatelství. Právě jsem odevzdal knihu, která
se redaktorovi nesmírně líbila, jenomže teď mi
ji vracel a moje smlouva na další dva thrillery
s Hellerem… pchchch.
Není důležité proč – prostě zase jedna z periodických změn politiky, ve vydavatelstvích
tak běžných. A jaké jste měli vánoce v roce
1993 vy?
Náhodou, Collinsovi si je docela užili. Barb
mi pomohla zase se postavit na vlastní nohy,
syn Nate si ze mě utahoval svou nemilosrdně
dobrou náladou, přátelé Marty Greenberg a Ed
Gorman mi dohodili psaní nějakých povídek,
aby mě udrželi naživu, můj agent se do toho
položil a Hellera prodal celého znovu (pár měsíců to trvalo, ale dokázal to) a od roku, kdy se
Tribune Media Services a Bantam Books – nezávisle na sobě – rozhodli hrát si na Skrblíka,
se přihodila spousta úžasných věcí.
Není příliš pravděpodobné, že kdybych
ještě dělal Dicka Tracyho, napsal bych, režíroval a spoluprodukoval tři nezávislé a dva
dokumentární filmy. A kdyby bývala moje
smlouva na Hellera nebyla v prachu, těžko
bych se dal do kupy s redaktory spojenými
s filmovou branží… což znamená, že bych
pro lidi od DreamWorks nenapsal bestseller
newyorských Timesů Zachraňte vojína Ryana
a hromadu dalších novelizací, které se dobře
prodávaly a dostaly se na nejrůznější seznamy
bestsellerů, díky čemuž se moje jméno rozneslo mezi čtenářstvem po celém světě.
Určitě si říkáte, co to má sakra společného
s Cestou do pekel?
Jsem rád, že se ptáte. V roce 1994, když
jsem se zúčastnil WonderConu v kalifornském
Oaklandu, jsem ještě pořád vězel v tom, co
byste mohli laskavě nazvat přechodnou fází
mé kariéry. Zvlášť jsem se snažil najít něco ve
světě comicsů, když mi už Dick Tracy nevydělával na živobytí.
Během let jsem pro DC dělal různé věci
včetně nějakého toho Batmana (ne všechno
z toho bylo přijato pozitivně – moje verze
Robina je ta, která slavně inspirovala telefonickou kampaň, v níž si čtenáři odhlasovali,
že ho chtějí zabít. Kolik spisovatelů se může
pochlubit něčím podobným?) Se svým častým
spolupracovníkem, kreslířem Terrym Beattym,
jsem pro DC vytvořil superhrdinu Wild Doga,
který na Středozápadě (kam byla postava zasazena) vyvolal pořádný poprask, a naše nezávislá comicsová knížka Ms. Tree se přeměnila
v prominentní Supermanův domov pro řadu
čtvrtletně vydávaných grafických románů, vycházejících několik let.
Dávalo proto smysl, že mě vyhledal Andrew
Helfer – redaktor Paradox Press od DC, ctižádostivý, věci znalý, žádný příznivec superhrdi11
nů – a chtěl, abych něco vytvořil. Když jsme
tak seděli v té hotelové hale v Oaklandu, Andy
mi vysvětlil, že oslovuje známé spisovatele detektivek, aby psali přímo pro comics. Jejich výtvory měly být vydávány vždy ve třech číslech
malého formátu připomínajícím japonskou
mangu („nezodpovědné obrázky“, tj. comics).
Tři čísla by pak byla sebrána do paperbacku.
Protože jsem byl jediný spisovatel detektivek
(aspoň tenkrát to platilo), který dělal i comicsy,
byl jsem logickou volbou.
Snad jsem se nechal inspirovat Andyho
mangou a spatra jsem mu nastínil nápad, který se mi už chvíli honil hlavou – původně se
to jmenovalo Zbraň a syn… kterýžto název se
Andymu okamžitě znelíbil, tvrdil, že je „moc
sladkej, moc comicsovej“. Hele, co vlastně
chtěl od někoho, kdo vytvořil soukromou detektivku jménem Ms. Tree a postavy z Dicka
Tracyho jako Putty Puss, Torcher a Snake Eyes
(Činaná Číča, Spalovač a Hadí oči)? Ale líbil
se mu nápad – moc se mu líbil – a během pár
týdnů jsme to společně rozjeli.
Nový název mě napadl čistě náhodou – věděl jsem, že otec a syn v tomto příběhu budou
na cestě do očistce a „peklo“ se mi vynořilo
v hlavě jako jedno z těch biblických jmen, která se tak často objevují v americkém vnitrozemí z oněch pionýrských dob, kdy se teprve
zakládaly osady. Bude to stejné, jako když se
pionýři vydávali na západ kvůli náboženskému
útlaku, za domov si vybrali bohem zapomenutý kraj, kde lišky dávají dobrou noc, a pojmenovali ji Peklo. (Musím taky přiznat, že miluju
ty obrázky z „cest“ s Bobem Hopem a Bingem
Crosbym, znám je odmalička a pochybuju, že
by mě tenhleten název napadl bez nich. Takže si během odlehčenějších okamžiků při čtení následujícího vyprávění můžete na melodii
„Cesty do Maroka“ klidně prozpěvovat: „Vyrazili jsme na cestu do Pekel.“)
I když jsem od začátku věděl, že příběh
o Pekle nebude mít otevřený konec, nechtěl
jsem ho dovést k nevyhnutelně tragickému
závěru, dokud nevytvořím několik dějových
linií o otci se synem, kteří prchají před mafií a zároveň ji okrádají. Stejně jako postava
v příběhu z mangy Lone Wolf and Cub (Osamělý vlk a vlče), Kozure Okami – jenž Cestu
12
do pekel silně ovlivnil – jsem si představoval
své postavy na dlouhé cestě, na níž se zapletou se všemožnými lidmi s nejrůznějšími
problémy… jako když Richard Kimble prchá před inspektorem Gerardem a zároveň
stopuje Jednorukého muže (seriál Uprchlík),
příběh neměl skončit hned a měl obsahovat
i vedlejší motivy. (Ještě dnes si určitě všimnete té „díry“ ve vyprávění, k níž jsem se původně chtěl vrátit a vyplnit ji právě takovými
dobrodružstvími.)
Jenže redaktor Andy – který chtěl vydávat
samostatné grafické romány, ne řady na pokračování – vyžadoval závěr. A bůh mu žehnej,
měl pravdu. Měl pravdu z uměleckého hlediska – má-li moje vyprávění sílu, většina jí vychází z tragické nevyhnutelnosti závěru, k němuž směřuje – ale i z obchodního… třebaže to
se ukázalo až později.
Andyho ctižádostivé řadě několikadílných
kriminálních románů se dostalo příslušných
pochvalných kritik, jenomže prodej přinesl
tak velké zklamání, že Peklo už nikdy nevyšlo
po částech – byl to poslední detektivní román
vydaný u Paradox Press, vyšlo pouze v jednom pořádně silném svazku… a stejně jsme
byli v podstatě odepsaní jako poslední knížka
v neúspěšné řadě. Skončilo by to fiaskem nebýt Andrewa Helfera, který kvůli Peklu udělal
pořádný rozruch a tvrdil, že tento dlouho vznikající grafický román je nejlepší, na jakém kdy
pracoval, a s největším potenciálem.
A Peklo opravdu vznikalo dlouho. Andy
chtěl jednoho kreslíře – Brita jménem Richard
Piers Rayner – jehož mi popsal takto: „Pro tuhle práci je dokonalej – není moc rychlej, ale
je fantastickej.“ Viděl jsem pár věcí, co Rayner
nakreslil, a nadšeně jsem ho Andymu odsouhlasil. I když už píšu tohle, zatím jsem se se
svým spolubojovníkem na Pekle osobně nesetkal. Zůstává jen veselým hlasem v telefonu
a inteligentním psavcem e-mailů… a nadaným
ilustrátorem. Nechci být neuctivý k žádnému
z ostatních malířů a kreslířů, se kterými jsem
kdy spolupracoval na comicsech, ale Peklo je
na tomhle poli mým vrcholným dílem… a bez
Richarda by nemohlo vzniknout.
Jedním z důvodů, proč naše spolupráce probíhala tak dobře, je neblaze proslulá pomalost,
již tento vynikající umělec do projektu vnesl,
takže dokončení přišlo až v roce 1998 (!). Já
napsal 25 až 30 stránek textu pro třísetstránkové dílo a poslal je Andymu Helferovi spolu s rešeršemi ohledně skutečných lidí a míst
zmiňovaných v textu a o několik měsíců později – občas i po půl roce – mi Andy zavolal.
Tyhle telefonáty, a že jich nebylo málo, probíhaly asi takto:
„Potřebuju stránky,“ hlásí Andy.
„Stránky?“
„Však víš – pro Richarda.“
„Richarda?“
„Přece pro Cestu do pekel.“
„…Aha! Jo, no jo, už si vzpomínám…“
A pak jsem šel najít, co jsem napsal, znovu
přečetl všechno, co jsem na tom zatím udělal – připomněl si, o čem že má ta knížka být
– sedl si a napsal dalších 25 nebo 30 stránek.
Taky jsem dostával kopie Richardových prací
– ovšem bez dialogů a popisů – a právě tady
do celé věci vstupuje aspekt spolupráce, těžko postižitelný, ba dokonce magický. Střízlivý,
názorný, velmi vážný tón kreseb – dokonale se
hodících k tomu, co jsem napsal – mě udržoval
ve správných kolejích a vyprávění výborně posloužil. A Richardův úžasný výkon je jedním
z důvodů, proč Peklo promlouvá trochu jiným
jazykem, než jaký najdete v mých ostatních
dílech, s možnou výjimkou mého nezávislého
filmu Mommy (Matka).
Nízkorozpočtový film Mommy (1995) a pokračování Mommy’s Day (Den matek, 1997)
– stojí za krátkou odbočku, protože se tematicky shodují s tímto dílem… a původní povídka
časově předchází Peklu. Mělo to být jakési
neoficiální pokračování klasického thrilleru Williama Marche, The Bad Seed (Zkažené
sémě, 1954) – v jehož stejně klasicky zfilmované verzi hrála Patty McCormacková, která
jako malá nezapomenutelně ztvárnila zlou
Rhodu Penmarckovou (role je z broadwayské
hry Maxwella Andersona) – a příběh je celý
vyprávěný z pohledu Jessiky Ann, malé holčičky, která pomalu dochází ke zjištění, že její
dokonalá venkovská máma je vražedkyně (na
obale videokazety ji popisují jako „June Cleaverovou* se sekáčkem“).
Děj filmu vlastně vypráví Jessica Ann (Rachel Lemieuxová, jedenáctiletá dívenka objevená při konkurzu, amatérka, která obdržela
nadšené kritiky v Entertainment Weekly a dalších celostátních časopisech), odstup a hluboké dojetí, jaké tento úhel pohledu vzbuzují, dodává filmu na působivosti. Napjatý vztah mezi
matkou a dcerou – díky souznění mezi Rachel
a neuvěřitelnou Patty McCormackovou, zločinně málo využitou herečkou, hrající dospělou sociopatku – vyvolával stejně silný dojem.
Do jisté míry bylo Peklo od začátku koncipováno jako otcovsko-synovský doplněk ke
vztahu matka-dcera z Mommy – což je ironie,
protože první film natočili u DreamWorks/
/Twentieth Century Fox s Tomem Hanksem,
Paulem Newmanem a Judem Lawem v režii
Sama Mendese, kdežto druhý je nízkorozpočtové, kultovní a nezávislé dílko, držící pohromadě jen díky žvýkačce a tkaničkám do bot.
Odhlédneme-li od velikosti rozpočtu, vztahy
rodičů a dětí mě odjakživa fascinovaly, stejně
jako představa, že se dítě dozvídá o rodičových
slabostech a musí se s nimi vyrovnat, a přesto
tu stále nadpřirozeně velkou – i když už lidskou – postavu obdivuje dál.
V knihách, které jsem napsal v první třetině své kariéry, se téma otce a syna objevuje
často. V mém prvním vydaném románu, Bait
Money (Návnada, 1973), líčím náhradní vztah
otce a syna mezi profesionálním zlodějem
Nolanem a jeho mladým komplicem Jonem
(následovalo sedm dalších knih se stejnou
ústřední dvojicí). První tři romány s Hellerem
– často jsou označovány za „Nittiho trilogii“
– zkoumají detektivův neohrabaný a často děsivý vztah k náhradnímu otci Franku Nittimu,
a Hellerův pocit viny kvůli sebevraždě jeho
skutečného otce zůstává v celé sáze hlavním
hnacím motivem.
Všechny tyto příběhy nahlížejí na vztah
otec-syn z pohledu syna. Dokud se v roce 1982
nenarodil můj vlastní syn Nathan – ve stejném
roce, kdy se „narodil“ Nathan Heller – nikdy
jsem se na tento vztah nepodíval z hlediska
otce. A třebaže jsou příběhy o matce (dva filmy, dva romány a povídka) a Cesta do pekel
stále vyprávěny z pohledu dítěte, jsou do nich
* Pozn překladatele: Cleaver znamená sekáček)
13
vloženy nové pocity, zodpovědnost a zkušenosti, které jsem získal jako rodič.
Cesta je pochopitelně nestydatou poctou dílu
Lone Wolf and Cub – jak manze, tak neuvěřitelným šesti filmům, které na její motivy vznikly
počátkem 70. let 20. století. Scénář k filmům
napsal sám Kazuo Koike a v hlavních rolích
se objevili klidný, charismatický Tomisaburo
Wakajama a předčasně vyspělý Akihiro Tomikawa. Sága vypráví příběh samuraje, kterého
zradil jeho šógun a on se vydává na cestu krvavé pomsty, přičemž s sebou veze svého malého
synka v „kočárku“ plně vybaveném zbraněmi.
Srovnání násilí a něhy, krutosti a citlivosti,
bylo málokdy v jakémkoliv médiu zpracováno
lépe, a já doufám, že Cesta do pekel přitáhne
nové čtenáře k mé stále oblíbené comicsové
sérii a pravděpodobně nejlepší filmové sérii,
jaká kdy byla podle comicsů natočena.
Asie mě ovlivnila ještě něčím – byl to hongkongský film, zvláště scénárista a režisér „hrdinského krveprolévání“ John Woo. Počátkem
90. let 20. století byl Woo kultovní postavou,
Hollywood na něj teprve čekal a videokazety s jeho krvavými a zároveň poetickými filmy kolovaly od jednoho filmového fanouška
k druhému. Sláva tohoto světového filmaře se
rozšířila také díky mému kamarádovi Tomu
Wisserovi, redaktorovi časopisu Asian Cult Cinema (Asijský kultovní film), v němž mám taky
sloupek. Úplně mě dostalo, jak Woo používá
extrémní, fantasticky zinscenované akční scény plné vraždění v kontextu nestydatě melodramatických příběhů o rodině, přátelství, věrnosti,
lásce, zradě a vykoupení, jak nesourodé vlivy
na něj působily – ovlivnil ho stejně tak Douglas
Sirk a Jean-Pierre Melville, jako Sam Peckinpah a Don Siegel. Natočil dokonce vlastní poctu Lone Wolfovi – Heroes Shed No Tears (Hrdinové nepláčou, 1985) – v níž žoldnéř se svým
malým synkem uvázne během války v džungli
v týlu nepřítele. Řekl jsem si, že stejné spojení
rodinného dramatu a divoké, krvavé akce bude
výborně fungovat i v grafickém románu.
Cesta – stejně jako knížky s Nathanem Hellerem – je však víc spjata s americkými dějinami než s japonskými comicsy a filmy. Chtěl
jsem v comicsu udělat něco, co by bylo ekvivalentem mých románů s Nathanem Hellerem,
14
a v kriminálním románu variací na tento přístup – jako protiklad ke klasické cestě soukromého očka, po níž kráčel Heller.
Když jsem si dělal rešerše pro první hellerovský román, True Detective, jenž se zčásti odehrává v iowsko-illinoiském pohraničí
– v kraji mého dětství – dočetl jsem se o Johnu
Looneym a jeho bláznivém synovi Connorovi.
Když jsem se o gangsterech z této oblasti bavil
s lidmi z Davenportu, s iowským sloupkařem
Billem Wundrumem a illinoiským historikem
z Rock Islandu B. J. Elsnerem, okamžitě se vynořilo jméno Looney.
„No jasně, musíš napsat o Looneym,“ říkali
a hned se pustili do vyprávění historek o vydavateli jistého bulvárního plátku, který vydíral
lidi, o nichž psal, ovládal místní politiky a spolupracoval s Caponovým gangem v Chicagu na
všech možných nelegálních podnicích od pašování alkoholu přes prostituci až po hazardní hry.
Celá léta jsem si říkal, co za tím vším doopravdy je. Vztah otec-syn – a také to, že Looney zradil svého věrného poručíka – mě přivedlo k nápadu zkusit americkou verzi mangy
Lone Wolf and Cub. Copak není kmotr jako
šógun a vymahač jako samuraj? Nelíbila se mi
však představa malého chlapce, ne pro tento
příběh – musel to být příběh o dospívání včetně strašlivé ztráty nevinnosti jak otce, tak syna.
Syn mého protagonisty měl být dospívající
kluk, který dokáže pochopit hrozné (i úžasné)
věci, jichž je jeho otec schopný.
Také se mi líbil nápad zkombinovat gangstery podobné Caponovi a Nittimu s psanci, jako
byli Dillinger a Baby Face Nelson. Než jsme
se s Georgem Hagenauerem pustili do kartiček G-Men and Gangsters (Agenti a gangsteři) – které vydavatel bez našeho vědomí propagoval jako sérii o vícenásobných vrazích
a přejmenoval na True Crime (Skutečný zločin) – často jsme mluvili o stycích gangsterů
a psanců ve 30. letech 20. století… ale romány
a filmy (a comicsy) je líčily jako zcela oddělené entity. Svůj nápad jsem rozpracoval v druhé
knize s Hellerem – ironicky také nazvané True
Crime (1984) – a rozpoznal obrovský vizuální potenciál, jaký by mohl mít grafický román
s podobnými a občas se protínajícími cestami
gangsterů a psanců té doby.
Další zápletku mi poskytl irský původ Looneyho gangu – už dávno před Kmotrem byli
mafiáni v americké kultuře téměř výhradně
Italové. (Další ironie: jedna z několika málo
změn, jež Hollywood v mém námětu udělal, byla změna jména „Looney“ na „Rooney“
– původní jméno zřejmě znělo příliš comicsově.
Jako člověk, který strávil patnáct let pojmenováváním padouchů v Dickovi Tracym – a jehož
DC redaktor Andy Helfer kritizoval za přehnaně dickensovské slovní hříčky – musím říct, že
by tento příběh nikdy nevznikl, kdyby mě neodolatelně nepřitahovalo jméno Looney.)
To všechno pro mě (a pro mnoho dalších)
pochopitelně začalo u starých gangsterských filmů, které se začaly vysílat v televizi,
a zvlášť u televizního seriálu Roberta Stacka
The Untouchables (Nedotknutelní) z konce
50. a počátku 60. let 20. století, který vycházel ze skutečných událostí. Na jeho základě
jsem vyrazil do knihoven a do antikvariátů,
abych našel materiál o skutečných zločinech
za hollywoodským mýtem. Ten seriál – jehož
dvojdílný pilotní film je nejspíš pořád ještě
nejpřesněji zfilmovanou verzí Caponova pádu
– se prudce odchýlil od historie a natolik zveličil skutečného Eliota Nesse, že ho revizionářští historikové zavrhli jako humbuk. (Není to
pravda – Ness se skutečně podobal Dickovi
Tracymu, jak jen se mu může skutečný muž
zákona podobat. Můžete si přečíst čtyři romány, které jsem o Nessových skutečných případech napsal.)
The Untouchables se svým návratem ke
gangsterským filmům noir ve stylu Warner Bros.
otevřeli dveře pro příval filmů založených na
skutečných zločinech. Byla to v té době velká
móda, gangsteři i psanci zaplňovali plátna kin
po několik úžasných, kulkami naplněných let,
kdy Rod Steiger hrál Al Capona, Vic Morrow
si střihl Dutche Schultze, Ray Danton ztvárnil
uhlazeného Legse Diamonda, a dokonce došlo
k novému uvedení filmu Dona Siegela z roku
1957, v němž Mickey Rooney zpodobnil potrhlého Baby Face Nelsona. Překvapilo mě, když
se téměř deset let poté, co tahle mánie utichla,
objevili v opravdu pozdním neogangsterském
filmu Warren Beatty a neznámá herečka jménem Faye Dunawayová.
A žádný film mě neovlivnil víc než Bonnie
and Clyde (Bonnie a Clyde) Arthura Penna
z roku 1967. Pravděpodobně to je nejpůsobivější film ze 60. let – tečka. Byl jsem zrovna
na střední škole, a ten film mě nadchl novým
způsobem. Stejně jako The Untouchables, i on
mě přiměl hledat skutečné lidi a zločiny za filmovými obrázky. Bonnii a Clyda jsem viděl
mockrát a jednou jsem na film vytáhl i svého
otce. Táta (zemřel v roce 2000) byl hudebník
– a vynikající – ale víc ho zajímal sport než
filmy, takže dostat ho na Bonnii a Clyda byla
pořádná dřina. Filmy na něj málokdy udělaly
dojem a často si stěžoval na to, nač jsme ho
s matkou během letů nutili koukat.
Ale během Bonnie a Clyda – zvlášť při scéně, kdy Bucka Barrowa a jeho slepou ženu
Blanche zastřelí na pasece při krvavé přestřelce
s vlajícími obvazy a děrami po kulkách v plechu nepojízdného auta – táta reagoval divně.
Byl viditelně otřesený, zbledl a ošíval se, bylo
vidět, jak je vyvedený z míry.
Poté mi vše vysvětlil: Dokud neviděl ten
film, na nic se nepamatoval, ale rodiče ho vzali
právě na to místo – je to v Iowě – kde na vlastní oči viděl krvavý následek střelby, strhané
zakrvácené obvazy, rozstřílený automobil. Filmaři scénu co nejvíc přiblížili novinovým fotografiím z té doby a zachytili ji tak bezchybně,
že se pohřbené vzpomínky z dětství – očividně
značně traumatizující – vynořily na povrch.
Jsem přesvědčený, že romány s Natem Hellerem a všechny historické kriminální romány, jež jsem od té doby napsal – včetně Cesty
– mají počátek v tomto okamžiku. Příval tátových vzpomínek byl mým zjevením: Tyhle věci
se skutečně staly přímo tam, kde jsem žil. Pod
temným příběhem leží pravda, je to mnohem
víc, než mi kdy přinesly plesnivé staré knížky
a zatuchlé časopisy a mikrofiše v knihovnách…
a tehdy u mě vznikla touha rozvinout to, co se
označuje za „fikci o skutečných zločinech“.
Jedna z věcí, které charakterizují mé první
kriminální romány, je jejich zasazení na venkov. Na střední škole jsem se neohrabaně pokoušel psát o Manhattanu Mickeyho Spillana
a Los Angeles Raymonda Chandlera – místech,
kde jsem pochopitelně nikdy nežil (a tehdy
mi navíc ani nedošlo, že tam skutečně „nežili“
15
ani Spillane s Chandlerem), a dodnes je jediné
větší město, o němž píšu, Chicago, velkoměsto,
které jsem často navštěvoval jako malý kluk.
Chovám zvrhlou pýchu ke kriminální historii
mého rodného kraje – ke skutečným událostem,
na nichž staví Cesta do pekel, došlo koncem
dvacátých a začátkem třicátých let 20. století
v dlážděných ulicích Větrného města (Chicaga)
a na zaprášených silničkách Iowy, Ilinois, Nebrasky, Kansasu a dalších.
První lekce v řízení – na nichž je založena lekce v řízení v této knize – jsem bral na
jedné polní cestě v Iowě. Otec a jeho přítel
Keith Larsen mě vzali za Keithovu farmu.
Keith byl básník a vynikající učitel angličtiny a literatury na univerzitní úrovni (byl to
můj první skutečný učitel), ale zároveň byl
iowským farmářem – mluvil suše, zdrženlivě
a jemným hlasem, jak to má ve zvyku většina
farmářů a někteří gangsteři.
Téměř okamžitě jsem sjel s autem do příkopu – byl to dost děsivý zážitek.
Otec se ujal řízení a z příkopu vycouval.
Keith na zadním sedadle celou dobu mlčel.
Když bylo auto zpátky na štěrkové silnici,
Keith se předklonil a řekl otci: „Teď ho, Maxi,
musíš naučit, aby se udržel na silnici. Ať se vrátí za volant. Musí zpátky do sedla a jet.“
Táta s tím souhlasil.
„Fajn,“ nato Keith. Pak vystoupil z auta a vyrazil přes pole zpátky na svou farmu.
Dnes je Cesta do pekel velkofilmem. Když
píšu tyhle řádky, ještě jsem ho neviděl – ale byl
jsem se podívat na natáčení a četl jsem scénář,
takže si jsem celkem jistý, že filmaři se našeho grafického románu věrně drželi – nakolik
to bylo možné – a hlavně se snažili vystihnout
jeho ducha.
Ironií je, že můj otec – který, jak jsem říkal,
neměl filmy rád – mě jako spisovatele vždycky
posuzoval podle toho, jestli by z mé knihy udělali dobrý film, nebo ne. „Byl by z toho dobrý
film?“ ptal se pokaždé. Kdykoliv se něco mého
prodalo do Hollywoodu, byl nadšený, třebaže
pak byl zklamaný, pokud z toho nic nevzešlo.
O mé nezávislé filmaření se velice zajímal.
Návštěva světové premiéry Dicka Tracyho
v Disney Worldu, myslím, byla zlatým hřebem
jeho života. Věděl, že DreamWorks mají opci
16
na Cestu do pekel, ale nedožil se toho, aby viděl, jak moje dílo přináší ovoce. Nesmírně lituju, že se zfilmování Cesty do pekel nedožil.
Moc rád bych viděl, jak je pyšný na zhmotnění
mého – a kupodivu i jeho – snu.
Můj syn Nathan musí vědět, že bez něj bych
tenhle příběh nikdy nenapsal. Společně jsme
se dívali na filmy Lone Wolf and Cub – v době, kdy byl ještě mnohem mladší, než by ho
normální rodič nechal dívat na takové krvavé
a drsné dílko – a nejpevnější pouto mezi námi
jako otcem a synem tvoří společná láska k filmům, knížkám, comicsům a hudbě (s vhodně
rozrůzněným vkusem, jak se patří na naše různé generace). Já tohle s tátou nezažil a dělit se
o tuhle lásku s Natem je nádhera.
Tenhle nepravděpodobný řetězec událostí
spustili mí agenti Dominick Abel a Daniel Ostrow, za což jsem jim neskonale vděčný. Dean
Zanuck mému nápadu uvěřil jako první a jeho
otec Richard jako druhý. Díky tomu, že tento
námět tak odhodlaně přinesli třetímu věřícímu
– DreamWorks – se sen stal skutečností. Můj
příběh vizuálně ztvárnil nadaný Richard Piers
Rayner, což je jeden z hlavních důvodů, proč
se tento námět Hollywoodu tolik líbil. Úvod
jsem sepsal sám, ale Cesta do pekel je i Richardovým dílem.
A patří i redaktorovi Andrewu Helferovi.
Zjistil jsem – nebo v to aspoň doufám – že
iluze bezpečí zaslepuje. Psaní Dicka Tracyho
– pokračování v práci jiného tvůrce – mi dalo
falešný pocit bezpečí. Když jsem o toto bezpečí přišel, pokusil jsem se o něco jiného, čistě z nutnosti. Kdyby se mi v 90. letech dařilo
líp, nikdy bych nerežíroval nezávislé filmy, ani
bych nenapsal knihy jako In the Line of Fire
(S nasazením života) a The Mummy (Mumie),
natož grafický román, který právě držíte v rukou, a neradoval bych se, co všechno z toho
vzešlo.
Když musíte uhnout z jedné cesty, vždycky
je tu další – plná nebezpečí, ale také dobrodružství. Cesty, po nichž se vydává méně lidí,
bývají vždycky ty přínosnější.
Max Allan Collins
Srpen 2001
„Cestu si musíš vybrat sám.“
Kazuo Koike
Kapitola první
ARCHANDĚL
SMRTI
Vím, že i v Trojměstí bývalo léto, ale v mých vzpomínkách na dětství
je v něm pokaždé zima… sníh, břečka a plískanice, promísené
s hlínou a škvárou. Ta zima roku 1930…
21
…a u Johna Deera taky
kombajny.
Bydleli jsme na Rock Islandu - další
dvě třetiny Trojměstí tvořily Moline
a za řekou v Iowě Davenport.
a třebaže tam bylo plno
chudáků, daly se tam vydělat
slušné peníze.
Někteří lidé měli práci - ve
zbrojovce, kde se vyráběly
děla a tanky...
Těžký časy“, to je dneska
"
jenom rčení. Ale věřte mi,
byl jsem u toho,
a ty časy byly těžké.
22
Psal se rok 1930 - už rok byla
krize, jak určitě víte… a pořád
platila prohibice.
Trojměstí ovládal Looneyho
gang. Ačkoliv to byli Irčani,
dali se do holportu
s mocným Caponovým
gangem v Chicagu.
Starý John Looney,
právník samouk, a jeho
bláznivý syn Connor
- dělal tatíčkovi šoféra
- měli poldy v kapse.
23
Looneyho lidi měli pod palcem
všecko: pašování whisky…
Chlubily se, že jsou jediné noviny,
které mají dost odvahy, aby
publikovaly " všechny zprávy“,
ale bylo to akorát vydírání.
bordely…
Když na to teď vzpomínám,
asi nejostudnější ze všeho
byly noviny, které Looney
vydával - the Rock Island News.
Dokonce měli i vlastní
plovoucí hráčské doupě.
Když oběti nezaplatí, objeví se
na stránkách skandální historky
- ať už jsou pravdivé, nebo ne.
Vemte
farmáři byli snadný cíl. Jedna z Looneyho
holek prostě nějakého nešťastného
křena objala a čirou náhodou se tam
vyskytl reportér s fotoaparátem,
aby výjev zachytil pro příští
generace…
si ty svoje
prachy,
vyděrači!
…Pokud
ovšem ten balík
nezaplatil.
24
25
Když na to dneska vzpomínám, je těžké si
představit, že v tom byl zapletený i můj táta.
Pan Looney měl pro nás Irčany
práci - v novinách, restauracích
a továrnách, kde si svým
vydíráním získal vliv.
Byl to tichý člověk
a ten největší poctivec,
jakého jsem kdy poznal.
Byl, jak se říkalo, rodinný typ.
Nepil, za děvkami nechodil. Možná
si myslíte, že chodil, ale prostě
to tak bylo… já vím, že nechodil.
Miloval svou Annie - mou mámu.
Ale měl i druhou stránku
- třebaže o tom nikdy nemluvil,
byl hrdý veterán z velké války.
A proto asi byl
tak věrný voják
pana Looneyho.
26
Tady je
adresa. Víš,
co máš dělat,
Michaeli,
chlapče.
Můj otec
- Michael O’Sullivan
- se znal s Looneym
ještě ze staré
vlasti.
Pro tátu byl vládou
pan Looney.
Vím, že to mámě vadilo, ale
většinou se na nic neptala.
A když se zeptala…
Neptej se,
jak pan Looney
vydělává peníze. To
není naše věc. a Už se
o tom nebudeme
bavit.
27
Nevěděl jsem, co přesně táta
pro pana Looneyho dělá. Věděl
jsem akorát, že máme nejhezčí
dům ze všech lidí, co jsem znal
(kromě pana Looneyho).
A věděl jsem, že táta dělá něco…
vzrušujícího. Měl zbraň, jako Tom Mix,
a brával si ji s sebou do práce.
Nakonec mě k tomu Peter
dohnal.
Zabavil tátu…
Přineseš
nám
bonbóny?
Myslím, že s bráškou Peterem
jsme si tátu tak trochu
idealizovali.
Mysleli jsme si, že bude legrace,
když s ním půjdeme na výpravu“.
"
Tak jsme říkali tomu,
co dělal… táta to
tak pochopitelně
nenazýval.
Táta to
nenazýval
nijak.
Dej na
sebe pozor,
lásko.
Možná.
Myslíš, že si je
zasloužíte? A kde
je vlastně
bratr?
Ehm…
myslím, že
se učí.
Prima.
28
29
Jednou
křivák... to si vážně
myslí, že si sem může
klidně vozit lacinější
kořalku?
Věděl jsi, že
ten Gabel býval
policajt?
Jdeš
pozdě.
a Vážně
si myslí, že mu
projde, když tátovi
přestane platit
za ochranu?
Ano.
Ne, jdu
brzo.
Možná se mi
předcházej hodinky.
Nebo jsem jenom
netrpělivej!
Pro tohle
žiju.
Zřejmě
ano.
Zaparkuj v tý
uličce. Zrovna by
měli vykládat zboží
od těch grázlů
z Elginu…
Tak
to ho čeká
náramný
překvapení.
30
31
Hoďte sebou,
pitomci… tenhle
měsíc jsme nezaplatili
za vochranu.
Dostali jste se
na konec ukázky.
a myslíš
si, že to bylo
moudrý?
32
To se podívejme…
Connor Looney. Klacek,
co chce dostát svýmu
příjmení. dělej, co
umíš, synku -
Celý příběh
si můžete přečíst
kliknutím sem.
33
www.comicscentrum.cz
Kliknutím navštívíte
internetové stránky
Comics Centra.
34