docSBORNIK 04 - Agentura Bonus
download 
Stížnost Transkript
SBORNIK 04 - Agentura Bonus
Klub UNESCO Kroměříž HISTORICKÉ ZAHRADY KROMĚŘÍŽ 2004 Velkým uznáním,ale současně i odpovědností byl zápis na Listinu Světových a přírodních a kulturních památek UNESCO, podle Charty, potvrzené v Paříži v roce 1972. Právě koncem loňského roku bylo 5. výročí schválení zápisu kroměřížského zahradního a zámeckého komplexu na uvedenou Listinu. K výročí se v Kroměříži od roku 2000 pořádají každý sudý rok konference a sympozia, pořádané správou zámku a Městem Kroměříží. Poprvé bylo sympozium o historických zahradách v současnosti pořádané ICOMOS/IFLA v roce 1977, což nesporně podnítilo pozdější snahy města Kroměříž a správy zámku a od roku 1991 Klubu UNESCO Kroměříž o trvalé vytváření podmínek obnovy zámeckého komplexu. Jejich výsledkem byla později příprava a předložení návrhu na zápis zámku a zahrad na Listinu UNESCO. Zámecký komplex byl součástí Městské památkové rezervace Kroměříž a od roku 1995 Národní kulturní památkou České republiky. Přihláška k zápisu na Listinu byla provázena rozsáhlými restaurátorskými a obnovovacími prácemi v zámku i zahradách a její zpracování perfektně provedeno díky úzké spolupráci s tehdejším pražským Památkovým ústavem (nyní Národní památkový ústav v Praze), Ministerstvem kultury České republiky a vynikajícími odborníky z celé republiky. Generální konference UNESCO v Kjótu dne 5. 12 . 1998 schválila zápis na Listinu a zavázala tím podavatele návrhu ke zvýšené péči o tuto chráněnou památku. Již samotný název komplexu na Listině postavil na první místo obě kroměřížské historické zahrady. V roce 1998 se v Kroměříži sešla 8.konference Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezska „Historické zahrady a zeleň v historických městech na prahu nového tisíciletí, která seznámila odbornou veřejnost našeho státu s oběma výraznými zahradními celky v Kroměříži – Květnou zahradou a Podzámeckou zahradou. Libosad ( jak zní původní název Květné zahrady) představuje unikátní typ barokní zahrady 17. století , jejíž soudobé, typově stejné zahrady se v Evropě nezachovaly co do obsahu a autenticity. Je ukázkou dobového vrcholu architektury a zahradního umění. Podzámecká zahrada vznikala dávno před dochovanou podobou z 18. století v povodí řeky Moravy a jako krajinářský park se stala středem pozornosti majitelů – olomouckých arcibiskupů, budujících zahradu jako součást jejich rezidenčního sídla – kroměřížského zámku. V roce 2000 připravil Klub UNESCO Kroměříž první setkání na praktickém semináři, věnovaném historickým parkům a zahradám a širší problematice problémů jejich obnovy a údržby. Další konference se konala v roce 2002 s konkrétním názvem Historické zahrady Kroměříž 2002 – Údržba historických zahrad a byla spojena -1- s výstavkou a předváděním mechanizačních zařízení a strojů. Pro rok 2004 byl zvolen stejný hlavní název a obsah jednání je dán podnázvem – Vývoj zahradní kultury. Tato část názvu vystihuje skutečnost, že přes rozdělení ministerstev na min.kultury a min. životní úrovně by měla dokázat obecně známý fakt, že památková péče, ochrana přírody a zahradní architektura zůstává součástí kultury. Inspirací k volbě obsahu byla také vydaná kniha dr. Pavla Zatloukala :Příběhy dlouhého století –architektura Moravy a součástí konference bude také výstava Mgr. Ondřeje Zatloukala: „Et in arcadia ego“ Historické zahrady Kroměříže. Účast přislíbili naši přední odborníci a také zástupci z Maďarska, Německa, Polska, Rakouska, Slovenska a Ukrajiny, kteří se ale většinou omluvili.. Pořadatelé vycházejí z názoru, že památky musí žít. Kroměříž je přirozeným kulturním střediskem a tak nebude nesnadné – s Vaší pomocí- každé dva roky představit dosažené výsledky ve studiu historie zahrad, jejich údržby a péče o využití, radovat se nad úspěchy a radit se jako předcházet neúspěchům a nezdarům v našich společných snahách. Antonín Antonín Lukáš [email protected] [email protected] www.zahrady.org M.Svoboda [email protected] www.azz.cz Klub UNESCO Kroměříž - historie, současnost a výhled do budoucnosti. Klub UNESCO byl založen v září 1991 jako občanské sdružení, představiteli kulturního společenského i politického života ve městě. Město tím získalo prvenství mezi evropskými městy, neboť šlo o první klub tohoto druhu. Ve své činnosti sleduje a snaží se naplňovat program světové organizace UNESCO. Posláním a cílem klubu byla, a nadále zůstává, především všestranná péče o památky města a regionu, inicioval a podílel se na zápisu komplexu kroměřížských zahrad a Arcibiskupského zámku na Listinu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Podílel se rovněž na obnovení Biskupské mincovny. Organizuje každoročně „Dny zahrad a zámku“ k připomenutí jejich zápisu na Listinu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Tradicí se staly i odborné konference na téma: historické zahrady, které jsou klubem pořádány každým druhým rokem. Jsme přesvědčeni, že součástí péče o památky je i jejich adekvátní využití, proto od r.2000 pořádáme v letních měsících festival „Hudba v zahradách a zámku. Bohatá hudební tradice, počínaje slavným obdobím biskupa Karla z Lichenstejna, jeho zámecké kapely v čele s P. J. Vejvanovským, unikátní zámecký hudební archiv, mnohaletá působnost a vysoká úroveň hudebního školství, včetně velmi krásného a vhodného prostředí, vytváří předpoklady pro založení této festivalové tradice. Klub UNESCO od svého vzniku vyvíjí rovněž soustavnou vzdělávací a výchovnou činnost. Od r. 1991 započala dekáda každoročních konferencí s tematikou lidských práv, kterých se zúčastnila řada významných osobností veřejného života jako např. prezident V. Havel, Petr Pithart, arcibiskup J. Graubner, T. Halík, V. Špidla, I. Hoffmann, J. Šiklová, H. Haškovcová, J. Moserová....mnozí opakovaně. Od r. 2001, který byl Mezinárodním rokem dobrovolníků, jsme zahájili novou dekádu konferencí společně s Národním dobrovolnickým centrem Hestia, s tématem dobrovolnictví a dárcovství - obnova občanských ctností. Cílem těchto konferencí je především podpořit myšlenku dobrovolné práce a dárcovství, dát těmto pojmům současný obsah. Pro seniory pořádá klub - akademii III. Věku, trénink paměti, koncerty s cílem jejich aktivního zapojení do společenského života ve městě. Klub UNESCO pracuje i s mládeží zejména v přidružených školách UNESCO, do všech akcí se snaží zapojit především středoškolskou mládež. Záměry klubu pro příští léta vycházejí z memoranda , které bylo přijato na společném zasedání členů klubu a zastupitelstva města Kroměříže na podzim 2001, při příležitosti desátého výročí založení Klubu UNESCO. Chceme pokračovat v tradičních osvědčených aktivitách a nově se věnovat i péči o přírodní dědictví, lidovou kulturu, nemateriální kulturní dědictví. Témata konferencí budou vycházet z programu OSN /mezinárodní roky/ a UNESCO. Činnost klubu bude navazovat a rozvíjet oboustranně obohacující spolupráci s představiteli Města Kroměříže, kulturními, společenskými a vzdělávacími institucemi. MUDr. Eva Nováková předsedkyně Klubu UNESCO Kroměříž členka České komise UNESCO -2- HOLANDSKÁ KVĚTNÁ ZAHRADA V KROMĚŘÍŽSKÉM LIBOSADU Doc.Dr.Ing.arch.Otakar KUČA,CSc. Příprava materiálů pro ICOMOS-IFLA, které zpracovali s Jaroslavem Petrů v letech 1996—1997 pro zařazení kroměřížských zahrad a zámku do světového dědictví UNESCO, provázelo i hodnocení stavu údržby zahrad a projektové dokumentace na jejich obnovu. v Libosadu pokračovaly dle návrhu na restituci zahrady, navržené architekty Josefem Němcem, Dušanem Riedlem a Jaroslavem Horkým (SURFMO Brno, etapově od roku 1963). V severozápadní části zahrady však ještě v roce 1995 byly složeny sakrální skulptury ze zrušené Křížové cesty na Barbořinu a z dalších míst Kroměřížska. Prostor Holandské a Pomerančové zahrady totiž v 80.letech město určilo k zřízení lapidária pro 26 sakrálních památek dle projektu ing. Věry Kubečkové (Stavoprojekt Gotwaldov,1983) .Pečlivě zpracovaná dokumentace ovšem sloužila záměru, jímž by město ohrozilo samu podstatu Libosadu. Po zažehnání tohoto reliktu normalizační éry a přemístění sakrálních památek na místní hřbitov, došlo v prosinci 1997 k projednání návrhu, který posuzoval president ICOMOS Robert de Jong. S zasvěceností a hlubokou znalostí posuzovaných objektů, kterou de Jong prokázal na jednáních na ministerstvu kultury ČR a na tehdejším Státním ústavu památkové péče v Praze i na zámku a v zahradách Kroměříže, se vyslovil pro obnovu Holandské a Pomerančové zahrady na zdevastované části Libosadu dle 15. článku Florentské charty. Zařazení kroměřížských klenotů do seznamu světového dědictví už nic nestálo v cestě, zůstal jen závazek. Práce na studii na obnovu obou zahrad, jíž jsem byl následně pověřen, proběhla v několika etapách a variantách (1998-1999 a 2002). Stále s vědomím výrazných prostorových odchylek od Luchesova plánu v Nypoortově albu z roku 1691 (list 32)3 a diferencí mezi prostorem dochovaným a ptačími perspektivami v albu (listy 1 a 2) .Světlo do tohoto problému vnesla 1.etapa archeologického průzkumu dané lokality provedeného Muzeem Kroměřížska pod vedením Mgr.Heleny Chybové v roce 2001 .Průzkum zdokumentoval základy dvou na sebe navazujících oranžerií srovnání základů těchto staveb jsem zjistil, že základy menší stavby dokonale zapadají do půdorysu jižní oranžérie, jedné ze tří v zahradě na Luchesově plánu. Větší oranžérie byla postavena za zdí zahrady z let 1665 - 1675, je tedy dílem mladším, vybudovaným v zahradách rozšířených! Požádal jsem proto ředitele zámku Ing.Petra Dvořáčka a Ing.Zdeňku Dokoupilovou o pokračování v archeologickém průzkumu. Též díky pochopení Pavla Jerie a obětavosti Mgr.Heleny Chybové byla v roce 2002 provedena jeho druhá etapa. Ta prokázala: 1/původní stanoviště Neptunovy fontány v Holandské zahradě, 2/ existenci 7 postamentů pod květináče v Pomerančové zahradě (zachycených nejen na plánu, ale i na hlavní ptačí perspektivě) ‚ 3/ studnu v rohu zahrady (zachycenou rovněž na plánu—32.list alba). Základy severní oranžérie byly překryty mladší stavbou, tzv. kasinem, základy střední oranžérie zrušila stavba vodovodu. Postamenty a studna v Pomerančové zahradě i stanoviště Neptunovy fontány zcela rehabilitovaly Luchesův plán, potvrdily přesnou rozlohu a tvary Holandské květné i Pomerančové zahrady. Navíc tato zjištění umožnila uvést do logických kompozičních vazeb tyto původní zahrady s plochami zahrady rozšířené, dosud pokládané za nedílnou součást Libosadu z let 1665—1675. Dominantou této rozšířené části byla archeologickým výzkumem objevená velká oranžérie a její protějšek oranžérie u hospodářského dvora. Tato oranžérie zanikla při výstavbě tropického skleníku ve 40.letech 19.století. Jeho autor Antonín Arche však západní stěnu s barokním portálem původní oranžérie ponechal. Je jisté, že obě nové oranžérie nebyly vystavěny před rokem 1691, neboť o tak velkorysá díla by Karel Lichtenstein neošidil Nypoortovo album. Jejich vročení před rokem 1695 (úmrtí Lichtensteina) opírá Helena Chybová o nálezy kamnových kachlí ve velké oranžérii, které nesou biskupův znak Mohly však být využity z přilehlé starší přestavované oranžérie. A. Birnbaumová uvádí v kapitole Historické zahrady v Kroměříži (1963) : “ Oranžérie měla původně dva dřevěné domky ( pozn.: byly tři ) pro přezimování vzácných stromků. Ty byly v roce 1722 nahrazeny dvěma zděnými architekturami na severním a jižním konci pozemku.“ Stavba dvou oranžerií i nové obvodové zdi se severozápadní vstupní branou bude jistě ověřena hlubším studiem archivních -3- pramenů. Škoda, že se F .B .Werner na svých vedutách, vzniklých před polovinou l8.století, spokojoval s přejímáním stavu, jak jej poznal z Nypoortova alba. Je tu však malý náznak, že vnímal rozšíření Holandské zahrady, neboť ji nezobrazil jako protáhlý obdélník, nýbrž jako hlubší p1ochu čtvercovou (negativ prospektu :archiv NPÚ v Praze,č.26202). Vraťme se ještě ke zcela specifickým funkcím severovýchodní části Libosadu. Základní rozčlenění bohatých atrakcí celé zahrady je obsaženo v textu hlavní ptačí perspektivy: Lust- Blum-und Thier-Garten = Libosad, květná zahrada, zvěřín. Bez porušení významu slov v názvu německém lze říci “zahrada rozkoší, květů a zvěře“. Tiergarten značí též oboru. Zde však není míněna obora Hvězda za městem, na hlavní perspektivě zobrazená, nýbrž chov zvířat v samotné zahradě. Obsáhl bažantnici, králičí kopec, rybníček se vzácným vodním ptactvem a voliéru. Doslova gejzír atrakcí ve vlastním Libosadu zaujal již řadu badatelů, naposledy jej podrobil důkladné analýze Ondřej Zatloukal. Nejen z hlediska reprezentačních funkcí zahrady barokního velmože, nýbrž i hlubokou sondou do nitra osobnosti jakou byl biskup Karel Lichtenstein Castelcorn, až po jeho vášeň k hudbě. Severovýchodní část Libosadu obsáhla Holandská květná zahrada a Pomerančová zahrada. Stále náročnější broderiové ornamenty v zahradách 17.století si nelibovaly v květinách, které narušovaly jejich exaktní tvary. Proto se kvetoucí rostliny stěhovaly na plochy vedlejší, často do komorních oddělených zahrad, v literatuře zvaných “giardino segreto“ (nebo “giardino secreto“) ovšem výjimkou, že se uplatnily i na plochách nejexponovanějších. August Grisebach uvádí ‚ využití ve formě “ a compartiment“ nebo “parterre des pieces coupées“, kdy i Le Notre uplatn fleuriste“ v bočním pásu hlavního parteru ve Vaux -le-Vicomte. Velký Trianon ve Versailles byl dokonce zván “Květinovým Trianonem“ a Grisebach cituje Saint-Simona, který si stěžoval, že vůně tubero činila o některých večerech pobyt v Trianonu zcela nemožným. Holandská květná zahrada v Libosadu byla pokryta desítkami květinových záhonů. Jen nástup a ovál kolem Neptunovy fontány byl zvýrazněn pomerančovníky ve škopcích, oranžérie sousední Pomerančové zahrady byla jen dělící stěnou obou zahrad na hloubkové ose této květné zahrady. Jestliže Alžběta Birnbaumová odbyla toto svébytné dílo pouhým konstatováním “. . oranžérie, která byla zároveň květnicí“ a navíc na plánku ke své studii (1. c • ‚str.56 ) celou severozápadní část Libosadu jako oranžérii (!),vymazala tím nejen Holandskou květnou zahradu z tohoto prostoru, ale ani nezvážila, že kapacita oranžerií v Libosadu by nestačila shromáždit na zimu choulostivé rostliny z tak rozsáhlého pozemku ( nemluvě o cca 32 keřích ve škopcích u rotundy a využívání oranžerií i pro pěstování okrasných keři a řezaných květin). Bohužel s touto jednostrannou představou o všeobsáhlé oranžérii nezůstala autorka osamocena a její hodnocení dodnes přetrvává.Například Jaroslav Petrů v rozporu s názvem 29. leptu Nypoortova alba, označeném v indexu jako “Holländischer BlumGarten“ opětovně ve svých dílech označuje tuto květnou zahradu jako “oranžérii‘ v nejnovějším textu z roku 2003 jako oranžérii s nádvořím za hospodářským dvorem. Svádí k tonu možná velmi zkrácená perspektiva s několika záhony za Neptunovou fontánou, ovšem hloubku květné zahrady dokládá jak Luchesův plán ( 32.list alba), tak i několik desítek květinových záhonů na hlavní ptačí perspektivě Libosadu ( i.list alba)i na ptačí perspektivě od východu ( 2.list alba). Na této perspektivě jsou záhony jinak členěny, ovšem diference, které nacházíme i ve tvarech broderiových ornamentů ve vlastním Libosadu, a dokonce i v zrcadlovém přehození labyrintů, padají zřejmě na vrub grafické dílny, v. níž se tyto “výplně“ zpracovávaly. Je proto možné brát s jistou nedůvěrou ornamenty, důsledně použité na 26 (!) vysokými habrovými stěnami uzavřených polích v hlavní hvězdicově členěné části Libosadu. Návštěvníka by nahlížení do šestadvaceti samostatných zahrad vyplněných týmž typem broderiových ornamentů patrně znudilo. Proto je dost pravděpodobné, že ani zde neplatilo hodnocení Alžběty Birnbaumové: “Vlastni Libosad, ve kterém kromě květů ovocných stromů až do 19. století jiné květy nebyly...“(l.c.,str.51), a že v některých polích byly uplatněny partery compartiment “ nebo “ pieces coupées “ s květinovým dekorem. Bez dalšího archivního průzkumu ovšem platí dekor, jak jej zobrazily obě perspektivy v Nypoortov albu z roku 1691. Autorce “květoborectví“ však zůstává nespravedlivé potlačení významu “Květnici“, vlastně opomenutí Holandské květné zahrady, kterou by ani další autoři neměli nahrazovat “oranžerií“. Projekt obnovy Holandské květné zahrady a Pomerančové zahrady vychází v duchu Florentské charty z ověřených nálezů archeologických a těmito nálezy rehabilitovaných leptů z Vischerova a Nypoortova alba (listy 1,2,29,30) i Luchesova plánu (list 32) z roku 1691. V Holandské květné zahradě bude Neptunova fontána vrácena na ověřené původní stanoviště. Tím snad skončí Neptunovo putování kroměřížskými zahradami, neboť v době romantismu trůnil jako říční bůh Moravus v Podzámecké zahradě, odkud byl v 5o.letech vrácen do Libosadu na popud architekta Pavla Janáka, autora úpravy parteru před Arkádovou galerií ve stylu “ a compartiment “- s květinovou výplní zimostrázových broderií (1952—54) .Fontána si uchová mladší orientaci na osu rotundy, dnešního hlavního vstupu do Holandské květné zahrady, neboť na místě původního vstupu branou z hospodářského dvora stojí tropický skleník. Členění květinových záhonů vychází ze vzájemného provázání obdélných pásů a čtverců v nárožích, patrných na 29.leptu “Holandská květná zahrada“ v Nypoortově albu. Se sousední mladší zahradou bude propojena průhledem na hlavní příčné ose (jejími kompozičními akcenty jsou: rotunda, brána do Holandské zahrady, Neptunova fontána, průchod dělící habrovou stěnou, příčná cesta vinohradem). Další -4- příčné propojení je u barokního průčelí tropického skleníku, před nímž se uplatní tvarované vavříny ve škopcích, respektující architektonické členění tohoto průčelí. Tato vazba bude zvýšena obloukovým zakončením dělící habrové stěny. Protilehlé zakončení květné zahrady se opírá o vstup do Pomerančové zahrady a popínavými rostlinami pokryté stěny v místech archeologicky ověřené jedné ze tří malých oranžerií. V Pomerančové zahradě budou na léto do tři řad umístěny pomerančovníky v dřevěných škopcích, doplněné na jihozápadní straně plůtkem s fíkovníky v keřové formě. Na sedm kamenných postamentů, jejichž existenci v Luchesově plánu a na hlavní ptačí perspektivě ověřil archeologický výzkum posazeny granátovníky v květináčích.U zdi poblíž Arkádové galerie byla archeologickým průzkumem ověřena studna. Vstupy a okenní otvory bývalých oranžerií budou evokovány ve stříhaných stěnách, střední oranžérie bude připomenuta informační deskou. Severovýchodní mladší zahradu odděluje od obou předchozích zahrad habrová stěna. Na dvě části ji dělí archeologickým výzkumem lokalizovaná velká oranžérie. Její evokaci s novou funkcí letní kavárny navrhla architektka Taťána Tzoumasová. Obě části zahrady jsou koncipovány jako ovocné sady. V části západní je ve středu situována kruhová vodní nádrž z 19.století, která byla původně založena na místě velké oranžérie. U severozápadní obvodové zdi je navrženo dřevěné loubí.V této části budou \y broskvoně a mirabelky, příčnou osu u nádrže zvýrazní dva jedlé kaštany. Cesta od barokní brány ke kavárně bude vzhledem k sbíhavému pozemku konvergentní, týž princip je uplatněn za kavárnou na ose směřující k baroknímu portálu tropického skleníku. Cesty na všech plochách projektovaných zahrad budou mlatové, pouze malý “parterre dorangerie“ u jižního průčelí kavárny bude vydlážděn zlomkovou dlažbou a bude na něm v letní sezoně umístěno 24 ovocných a okrasných keřů v souladu s rytmickým členěním kavárny. V této části zahrady budou uplatněny mišpule, broskvoně a renklody. Rejstřík ovocných dřevin doplňuje v této části malý vinohrad, jehož 8 řad je provázáno s architektonickým členěním průčelí tropického skleníku, obdobně jako řady mišpulí a řada vavřínů. Jako ušlechtilou stolní vinnou révu navrhl projektant prováděcího projektu zahrad Ing. Tomáš Meisl mrazuvzdornou odrůdu Krystal. Vysoká trejáž, která je protějškem habrové stěny podél konvergentní osové cesty, bude popnuta révou botanickou. K této nejstručnější informaci o obnově severovýchodní části Libosadu, která přes zdánlivou celistvost byla rozšířenou zahradou za původními zahradami z let 1665 — 1675, si dovoluji připojit poznámku k jiné části Libosadu. V jeho ovocné zahradě mezi labyrintem a čtvercovým rybníčkem stála do 60.let minulého století ananasovna, decentně opřená o habrovou stěnu. V arcibiskupském archivu se nachází nedatovaný projekt stavitele Thalherra patrně z přelomu 18. a 19.století. Tento objekt dokládal další cenný prvek v bohatém rejstříku atrakcí i užitkových staveb Libosadu.Jsem přesvědčen, že tato stavba, přes její zchátralý stav, měla být pietně opravena a nikoliv zlikvidována. Byla totiž autentickou památkou, půvabnou drobnou architekturou a ukázkou fortele a šíře zahradnického řemesla. Až někdy někdo zjistí, že by v Libosadu chybět neměla, bude sice k dispozici Thalherrův projekt, ale kde zůstane autentičnost, nejpodstatnější hodnota památky ? Poznámky a odkazy: 1/ O.Kuča with the colaborations of J.Petrů, The Gardens and Castle at Kroměříž, A Comparative Study. Cultural Property of the Czech Republic nominated for Inclusion in the World Heritage List, UNESCO 1997. Komparace: Neugeb Vídeň; Kielmannseggské zahrady, Vídeň; Residenční zahrada, Mnichov; Hortus Palatinus,Heidelberg, Wilton House, Residenční zahrada,Ostrov, Villa Pamphili,Rím; Residenční zahrada Herrenhausen, Hannover. Terminy: Libosad/The Pleasure Garden, vstupní arkádová galerie/The Entrance Gallery, letohrádek (rondel,rotunda)/The Summer House, voliéra/The Aviary, králičí kopec/The Rabbit Hill, umělé kopečky/ The Little Artificial Hills, skleníky(A.Arche)/The Green Houses. 2/ Charte des Jardins Historiques “Charte de Florence“ Charter of Historic Garden “Florence Charter“ \mezinárodní výbor ICOMOS/IF Carta de los Jardines Historicos “Carta de Florencia — Chartu vypracoval a přijal na svém zasedání dne 21.května 1981 ve FlorenciiY. Tento dokument doplňuje na specifickém úseku historických zahrad Benátskou chartu o zachování a restaurování památek a sídel. Florentskou chartu následně redigoval mezinárodní výbor a dne 15.prosince 1982 ji zaregistroval ICOMOS. Clánky 15—17 Florentské charty stanoví velmi přísná kriteria pro restaurování a restituce historických zahrad.Text článku 17 ve francouzštině a španělštině je obsáhlejší než text anglický! In: Journal scientifique “Jardins et Sites Historiques“ UNESCO a ICOMOS/IFLA 1993, str.367—377. Ceskyi a parky v Cechách,na Moravě a ve Slezsku, B.Pacáková,J.Petrů,D:Riedl,A.M.Svoboda,Praha 1999,str.44O—446. 3/ Celkový plán Libosadu v Nypoortově albu z roku 1691 (list 32), který je kopií projektu připsaném Luchesovi, viz: O.Kuča, Zámecké zahrady v Kroměříži, Umění VI/1958, str.372—388, plán na str.374. 4/ H.Chybová, Předběžné výsledky první etapy archeologického výzkumu holandské části Květné zahrady v Kroměříži v roce 2001. In:Sborník konference “Lednice na Moravě,Zámecký palmový skleník str.184—193,Brno 2002. 5/ H.Chybová, l.c., str.190—191. 6/ A.Birnbaumová,Historické zahrady v Kroměříži. In: Kroměř‘íž, městská památková rezervace,státní zámek a památky v okolí, J.Vacková s kol. ‚Praha 1963, str.48—57. Týž rok 1722 uvádějí Z.Kříž,D.Riedl a J.Sedlék v hesle Kroměříž — Květná zahrada, -5- str.327. In: Významné parky Jihomoravského kraje, Brno 1978. 7/ 0.Zatloukal, Kroměřížský Libosad — průsečík několika směrů a idejí. In: Zahrada, park, krajina, 4/2003, Praha, str.23—27. 8/ “giardino segreto“: G.Massonová,Italian Gardens, London 1961, “giardino secreto“: A.Grisebach,Der Garten,Eine Geschichte seiner kUnstlerischen Gestaltung, Leipzig 1910 9/ A.Grisebach,l.c., kap.:Der Blumengarten im 17.Jahrhundert, str.52—54. 10/ A.Birnbanmová,l.c. ‚str. 51,56. 11/ J.Petrů, heslo Kroměříž,Libosad zvaný Květná zahrada,Nypoortův lept na str.185, In: Zahrady a parky v Cechách, na Moravě a ve Slezsku, autoři viz pozn.2, Praha 1999. Rovněž v kalendáři SZKT “Kroměříž 2003, Libosad-Květná zahrada“ označuje J.Petrů Holandskou květnou zahradu jako oranžerii (Nypoortův lept u strany“září/říjen). 12/ Sedm postamentů je zachyceno jak na plénu (32.list alba), tak i na hlavní ptačí perspektivě (1.list alba), muselo tedy jít o vystavení rostlin mimořádně vzácných. Robert Zander uvádí, že v zámecké zahradě v P kvetla v Německu první Agave americana v roce 1627. Její vystavení v Libosadu se proto přímo nabízí jako alternativa ke granátovník R.Zander, Geschichte des Gärtnertums, str.99, Stuttgart, Ludwigsburg 1952. 13/ J.Thalherr, nedatovaný plén ananasovny, obsahující půdorys, řez a pohled na šikmou prosklenou stěnu. Archiv Arcibiskupského zámku v Kroměříži. MEZINÁRODNÍ SYMPOZIUM ICOMOS / IFLA 1977 A 1997. Ing. arch. Olga BAŠEOVÁ Dnešní konference se koná v červnu roku 2004 v České republice, zemi svobodné, zařazené mezi ostatní evropské státy. Obor zahradní architektury se zdárně rozvíjí, navazuje na zahraniční kontakty a mladá sebevědomá generace architektů krajinářů má možnost si hledat slibnou existenci doma či v jiných státech Evropy i kdekoliv na světě. Mladí lidé se suverénně orientují v současných médiích včetně internetu a rozšiřují bez problémů své vzdělání. Pro realizace svých návrhů si vybírají z bohaté nabídky tuzemských i zahraničních zahradnických firem. V září roku 1977 naše generace prožívala život mnohem skromnější, bez kontaktů s vnějším světem. Uspořádat mezinárodní sympozium bylo příležitostí ukázat Evropě za železnou oponou, že v naší zemi žijí kultivovaní vzdělaní lidé v prostém prostředí, ale přebohatém na kulturní hodnoty. Mezinárodní sympozium „Historické zahrady v současnosti“ ICOMOS / IFLA se mělo stát prostředkem jak pootevřít železnou oponu. K jeho organizaci jsme přistupovali s velkým elánem. Konalo se pod záštitou Ministerstva kultury Československé socialistické republiky. Pro cizince byla cesta do neznámého města Kroměříž, které nedovedli ani vyslovit, velkým dobrodružstvím se silnou dávkou odvahy a důvěry. Téma „ Historické zahrady v současnosti“ se dnes může zdát zvláštní, ale v tehdejší době měly zahrady v povědomí společnosti jen malý význam. Byly dokonce prezentovány jako buržoazní přežitek a považovány často za jakýsi volný prostor pro další využití v rozvoji měst nebo venkova. Alespoň část zahrady nebo parku bývala zabrána pro stavby všeho druhu, parkoviště nebo dětské hřiště. Během sympozia jsme překvapivě zjistili, že toto téma bylo blízké i našim zahraničním hostům. Při této příležitosti musím připomenout zakladatele mezinárodního výboru pro historické zahrady ICOMOS pana prof. René Pechèra, který s prezidentem ICOMOS panem prof. P. Gazzolou uspořádali v roce 1971 ustavující mezinárodní sympozium ve Fountainebleau ve Francii, kde se historické zahrady poprvé zařadily mezi památkové objekty. V roce 1973 jsem měla tu čest stát se členem tohoto mezinárodního výboru a všem svým milým kolegům předávat ještě „teplé“ zkušenosti z mezinárodního odborného kolbiště. Proč kolbiště? Od samého začátku docházelo k vážným rozporům mezi francouzskou větví výboru a anglickou o základní pojetí zahrad a parků. Prezident René Pechèr byl Belgičan – Valon, který dlouho uzavíral svou komisi přílivu volnomyšlenkářských Angličanů. V Kroměříži se konalo 16. až 20. září 1977 naše mezinárodní sympozium v zámku v arcibiskupském sále, v prostředí tak nádherném, že dodnes na toto setkání cizinci vzpomínají. Společnými silami Krajského střediska státní památkové péče v Brně a Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody v Praze bylo všechno dobře zorganizováno a Kroměříž, město které podle mého názoru se nikdy nepoddalo tehdejšímu ideologickému diktátu, působilo skvěle. Vzájemná spolupráce a nadšení překonaly řadu problémů velkých i malých, jako například důkladné zakrytí monumentálního obrazu s portrétem pana arcibiskupa, nebo ušití tmavomodrých záclon do vysokých oken sálu, výroba nového nábytku a existence chudého hotelu pro západní bohaté účastníky i šlechtického původu. V zákulisí zůstala i úmorná práce schvalování každého dokumentu, rozpočtu i referátu, na ministerstvu kultury, kde se sledovalo každé slovo, které by mohlo zapůsobit jako rozvracení socialistické republiky. Exkurse po Jihomoravském kraji se zastávkou v Chlumci nad Cidlinou a zakončení v Praze u Hlavního architekta v Martinickém paláci, byly pro více než sto účastníků nezapomenutelným zážitkem. Každé dva roky se pak uskutečňovalo mezinárodní setkání ICOMOS v některé evropské zemi a také semináře našich odborníků se konalo v jednotlivých krajích Československé socialistické republiky. Vzájemná spolupráce se slovenskými, polskými a německými kolegy, výměnné exkurse a semináře obohatily obor o nové praktické poznatky a z kolegů zvyklých jen na místní problémy se stali sebevědomí odborníci, kteří v celé památkové péči zastávají dosud vedoucí postavení. V mezinárodní komisi pro historické zahrady ICOMOS si takzvané krajinářské parky vydobyly rovnocenné postavení s takzvanými francouzskými pravidelnými zahradami. Nové problémy se objevily při přeměnách tak zvaných anglických parků do původní barokní podoby. Staleté stromy dožívaly a zachované barokní umělecké a technické prvky naznačovaly směr obnovy daného prostoru. Postupně byla navázána přátelská spolupráce s organizací architektů – krajinářů IFLA. Mezinárodní výbor pro historické zahrady ICOMOS nutně potřeboval formulovat pravidla obnovy a „ Principy pro obnovu historických zahrad a parků“ , které se staly základem charty, sepsané ve Florencii v roce 1981. Florentská charta, navazující na Benátskou chartu byla a stále je předmětem mnoha pozitivních i negativních připomínek a začíná se s přípravou nové, snad dokonalejší charty. Odborný zájem postupně přestoupil hranice historické zahrady i historických parků a zaměřil se na významné krajinné celky, které byly ve všech státech ohrožovány nebo znehodnocovány technickými díly, výstavbou nebo jinou nežádoucí činností lidí. V naší zemi se nachází řada krásných míst, vzácných po stránce přírodní, kulturní i historické a nutnost je chránit a zachovat pro budoucí generace nás přiměla k prosazení kategorie „ památková zóna“ a zakotvení do zákona „O památkové péči “ číslo 20 Sb. z roku 1987. Rada Evropy zadala v roce 1991 podobný úkol a sice zhodnocení krajinných celků v rozsahu celé Evropy. Odborná komise Rady Evropy se zaměřila na „ Evropské krajinné dědictví“ a připravila směrnice, které přijala Rada ministrů evropských států. Právě v této době po „Sametové revoluci“ nastaly i v naší zemi vážné problémy -6- s majetkoprávními poměry. Majetky kulturních statků, dříve státní, přecházely v některých případech do soukromých rukou. Díky revizi historických a zahrad a parků, která probíhala po celé republice asi od roku 1985 bylo většinou možno uhájit přirozené hranice zahrad a parků v jednotlivých regionech. Ještě ohroženější se zdály krajinné celky už vyhlášené krajinné památkové zóny. Přístup k jejich vyhlašování ministerstvem kultury ČR byl ze strany správních zastupitelů velmi rozdílný. Od nadšení až ke skeptickému odmítání. Po dvaceti letech 7. až 12. září 1997 se v České republice konalo opět Mezinárodní sympozium ICOMOS / IFLA, tentokrát na téma „ Krajinné dědictví“, pod záštitou Ministerstva kultury ČR. Organizátory se staly Český národní výbor ICOMOS a Mezinárodní výbor ICOMOS / IFLA pro historické zahrady a krajinu za předsednictví prezidenta Roberta de Jonga. Sympozium bylo zahájeno v Praze a téměř sto účastníků mělo možnost obdivovat obnovené pražské zahrady a optimistickou atmosféru města. Referáty se zaměřily na krajinu z dosud neobjevených úhlů pohledu. Cestou na Moravu přes Průhonice měli všichni možnost sledovat půvab české a moravské krajiny. Odborný program pokračoval ve Valticích s exkursí po Lednicko – valtickém areálu, vyhlášeném za světovou památku UNESCO. Účastníci sympozia obdivovali město Telč, krajinné památkové zóny Třeboňska, Novohradska a Český Krumlov. V obnoveném krumlovském barokním divadle bylo mezinárodní sympozium ICOMOS / IFLA ukončeno rezolucí za přítomnosti ministra kultury ČR. Cestou do Prahy většina účastníků shlédla zámek, zahradu a renesanční krajinu Kratochvíle u Netolic, vesnici Holašovice a krajinnou památkovou zónu Hlubocko. Zahraniční hosté obdivovali původní venkovskou krajinu, zatím ještě neporušenou novou moderní zástavbou, která často nerespektuje původní urbanistický řád vesnice. My jsme si tehdy nedovedli představit novostavby takzvaného podnikatelského baroka v české venkovské krajině. Dnes víme, že naše významné krajinné celky musíme chránit i před touto nesourodou bezkoncepční výstavbou. Pohled přes hranice k rakouským sousedům nás přesvědčuje o tom, že zachování charakteristické kulturní krajiny i s novou výstavbou je možné. V současné době, kdy dochází k sjednocování Evropy považujeme zachování charakteristických krajinných celků v rámci jednotlivých regionů Čech, Moravy a Slezska za velmi důležité. V roce 1997 na závěr sympozia ICOMOS / IFLA „ Krajinné dědictví“ bylo doporučeno, aby za dalších dvacet let tj. v roce 2017 se obdobné setkání zase uskutečnilo u nás v České republice. Tímto předávám štafetu mladé generaci architektů – krajinářů a už teď mohou přemýšlet o silném a přitažlivém tématu Mezinárodního sympozia ICOMOS / IFLA v září 2017. ARCIBISKUPSKÁ OBORA HVĚZDA A POLESÍ ZÁMEČEK – KROMĚŘÍŽSKÁ REPREZENTAČNÍ LOVECKÁ KRAJINA. Ing.Libuše SEDLÁČKOVÁ U zámeckých sídel nevznikaly jen okrasné nebo užitkové zahrady a parky, ale také krajinné útvary, jako byly obory, bažantnice, koroptvárny. Byly to účelové plochy, které poskytovaly nejen užitek, jako zásobárna pro zámecké kuchyně, ale také honosnou, mnohdy velice nákladnou zábavu. Obory byly komponovány s určitým záměrem, který usnadňoval lov zvěře. Mnohdy byly obory tvořeny zahradními architekty, zváni byli k tomuto účelu i ze zahraničí, zejména z Francie. Nejinak tomu bylo i u arcibiskupského zámku, jehož chloubou nebyly pouze okrasné zahrady, Podzámecká zahrada a zejména Libosad, známý dnes jako Květná zahrada ale byla to také architektonicky ztvárněná okolní krajina, uzpůsobená pro chov a lov zvěře. Byla to nedaleká obora Hvězda a revír zvaný Zámeček. O založení obory H v ě z d a je možné uvažovat již kolem roku 1661, kdy v archivních dokumentech je uvedeno, že poddaní měli právo držet některé pozemky, zato byl od nich vybírán poplatek. A ve stejném roce bylo sepsáno právo držby některých pozemků v oboře. Byla založena za městem u obce Kotojedy, kde byla také současně založena bažantnice, umístěná pod kopcovitým terénem mezi Kotojedy a Vážanami. Existence obory a bažantnice je doložena na historických mapách z roku 1860, kde je na kolorovaném plánu zakreslena obora Hvězda i s přiléhající bažantnicí. Půdorys obory je skutečnou hvězdou tvořenou 8 průseky v lesním porostu. Průseky končí na vrcholu kopce, kde je dnes uměle utvořený palouk s vyvýšeninou na níž je vysázena solitérní lípa srdčitá. Ke středu palouku se sbíhá dnes jen 7 průseků, jejich ukončení je zvýrazněno vysázenými dvojicemi mohutných lip. Vrchol je tedy kompozicí středové lípy, kruhového palouku a kruhem 14 vzrostlých lip. Dodnes se tomuto vrcholu mezi místními obyvateli říká „Na stolku“. Pojmenování může pravděpodobně souviset se jménem Stolička. Po několik generací působili v arcibiskupských službách lesníci a revírníci tohoto jména. Jednomu z revírníků se narodil syn, který byl velice studovaný a vzdělaný, studoval ve Vídni a byl vybrán za člena geologické výpravy, kterou uskutečnili angličané v roce 1863 do Himalájí a později také na hranice Číny a střední Asie. Zemřel při jedné expedici a má postavený pomník v Indii. V revíru Zámeček je na čelní fasádě Zámečku umístěná jeho pamětní deska. Obora je zalesněná převážně listnatými dřevinami - břízou, dubem, habrem, jasanem, javorem a lípou. Z jehličnatých převažuje modřín a v menším množství borovice. Při úpatí kopce je dochován malý areál, který býval zázemím pro účastníky honů, s dochovaným erbem v průčelí, poměrně velkou stavbou sklepa a velkým hospodářským zázemím. V tomto objektu a v jeho okolí bývalo v minulém období umístěné vojsko, což se projevilo negativně v celém okolí. Důsledky vojenského působení nezůstala ušetřena ani vlastní obora, přirozená modelace kopce je narušena zákopy. -7- Revír Z á m e č e k vznikl v blízkosti Kroměříže a byl reprezentačním loveckým zázemím pro panstvo a to již v 16. století ze biskupa Turza. Hranici tvořila řeka Morava, její četná ramena sehrávala nejen velkou úlohu v její kompozici, ale také v možnosti využívání vody při chovu zvěře, zejména černé, která vyžaduje močály a bažiny. Řeka Morava ale také škodila zejména v době záplav, když se rozvodnila, poškozovala nejen porosty ale i zvěř. A proto již v 16. století vznikaly plány na její úpravy. V roce 1653-4 vznikl projekt na splavnění a úpravy toku řeky od italského inženýra Filiberta Lucchese. I když byl projekt velice kvalitní, nebyl realizován. K úpravám toku Moravy došlo až později. Revír Zámeček sestával z několika revírů. V roce 1833 byly revíry spojeny a polesí dostalo název Fürstenwald knížecí les, později zdomácnělo pojmenování Zámeček-Schlösschen. Obora nebyla původně oplocená, jako zábrana proti úniku zvěři, byly zřízeny příkopy, které však nebyly dostačující a zvěř působila škody na porostech okolních pozemků. Proto za arcibiskupa Maxmiliána Josefa bylo zřízeno oplocení o kterém existují archivní záznamy v nichž je uvedeno, že bylo velice nákladné. Lovů a štvanic se zúčastňovali nejen kroměřížští arcibiskupové, ale i jejich vzácní hosté. Vyvrcholením byl reprezentační lov, který se konal v srpnu v roce 1885. Zúčastnil se ho rakousko-uherský císař František Josef I. a ruský car Alexandr III., velkokníže Vladimír a korunní princ. V pojednání od Ing. Jaroslava Pinkavy je uvedeno, že lov byl uskutečněn za krásného počasí a za přítomnosti mnoha dalších vzácných hostí. pro něž byla v Zámečku uspořádána hostina. Zaznívaly tóny rokokového kvarteta, které byly věnovány ruskému carovi, protože byl milovníkem této hudby. Lovily se jeleni, daňci, srnci, zajíci, králíci, koroptve, bažanti a z rybníků u Zahlinic divoké kachny. Získané trofeje pak byly vystaveny v místnostech kroměřížského zámku. V oboře bývalo několik hájenek, různě pojmenované, Zámeček, Dolní zahrady, Samota u Mitríče a Světlá. V olomouckém archivu existuje množství plánů a nákresů, které dokládají poměrně bohatou stavební činnost v polovině 19. století. Na nich jsou zakresleny různé stavby hájoven, lesoven a hospodářských budov. Kompozice bažantnice byla uzpůsobena lovu zvěře, na indikační skici z roku 1830 jsou patrné přímočaré průseky, charakteristické pro lovnou krajinu, které se sbíhají k Zámečku a bohatě větvený systém slepých ramen Moravy. Při I. vojenském mapování, zvaném Josefínské, které se uskutečnilo letech 1764-68 jsou zakresleny obora Hvězda i Zámeček s blízkým městem a dokonce o s oběma zahradami. V oboře Zámeček vznikla malá obůrka založená pro chov černé, byla funkční až do roku 1919, bažantnice byla plně funkční posledních 30 let, v letošním roce se však s chovem bažantů úplně končí. Celý revír byl založena v lužním lese. Je to krajina tvrdého luhu s porosty dubu, jasanu, javoru a jilmu. Hojně se vyskytuje jírovec, zejména podél cest, kde vytváří mohutné nádherně urostlé zelené stěny. Les je pěstován v současné době jako staťová soustava, která spočívá v soustavě na sebe kolmých průseků s pasekami, označované jako naháňkové hlavy. Po regulaci toku řeky Moravy, slepá ramena zanikla a zůstaly jen malebně utvářené terénní valy. Dosud se v bažantnici nachází řada účelových staveb jako jsou na příklad patrové, dřevěné kůlny a zařízení pro odchov bažantů. KRAJINA V OKOLÍ KROMĚŘÍŽSKÝCH ZAHRAD - VÝTVARNÉ UMĚLECKÉ ZOBRAZENÍ NA VEDUTÁCH Z ROKU 1691 Ing.Antonín Marián SVOBODA,CSc. Zobrazení parků a zahrad má své významné místo v dějinách a vývoji zahradní kultury. Upozorním pouze stručně na některá důležitá hlediska. Pro přípravu podkladů na zápis Kroměřížských zahrad do „Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví“ UNESCO 1972 - měly své mimořádné místo veduty, které vytvořil Justus van den Nypoort, ve spolupráci s Georgem Mathiasem Vischerem. Sbírka 33 grafických listů byla vydána tiskem a je stále velmi hledaným a vysoce ceněným dílem.(Pozn.A). Známé jsou však pouze jednotlivé listy a předkládám proto návrh popisovat podrobněji každou jednotlivost. (Příloha1) Krajina v okolí zahrad a Kroměříže zobrazuje především prvý list, s věnováním zakladateli zahrad biskupu Karlu II. z Lichtenstein-Castellkorna (Pozn.B).. Za Květnou zahradou je město s opevněním. Na obzoru jsou vrcholky kopců a uvádí se některá blízká i vzdálená města nebo obce, jako např.Přestavlky, Stará ves, Břest, Skaštice, Hulín Holešov nebo Lukov. Pohled z ptačího letu míří od západu k vchodu a můžeme jen podivovat, že je tak podrobný. V pravém rohu nahoře vidíme vrcholek, na němž jsou zřetelné lesní průseky – je to Hvězda /C/. V lesních porostech jsou vidět zřetelně průseky sloužící myslivosti a proto se také uvádí název Obora (viz také list 24) Hvězdu známe u nedalekého u zámeckého parku v Holešově nebo Luka u Jihlavy Na úpatí je vidět myslivna a pod vrcholem jakýsi pavilon, který však není doložen a také se nezachoval. Druhý list je věnován Květné zahradě, je shodný s vyobrazením na prvém listu, můžeme však vidět původní členění čtverců, až ke kolonádě. Pohled míří spíše od východu k západu a zobrazuje dobře i další malé zahrady, přiléhající k vlastní ohraničené zahradě , kde byly později vysázeny módní dřeviny ze Severní Ameriky.. Poněkud zavádějící je zobrazení na Jahodový kopec s fontánou, na němž je zřetelná skála (na východě (list 23). Vrchol kopce sv. Barbory zobrazují další důležité pohledy, který je vidět při pohledu za Jahodovým kopcem (list -8- 22, 30) a také při pohledu na budovu zámku z Podzámecké zahrady (list 33). Pro postupující výstavbu bylo nutné přenést Křížovou cestu jinam, zpočátku se uvažovalo o bývalé Holandské zahradě, nyní byla postavena na hřbitově. . Význam Kroměřížských zahrad výtvarně upravené okolí ještě zvyšuje. Blízko města však byly také krajinné úpravy, nazývané Dolní a Horní zahrady (BC). Pohledy, ale také plány a mapy představují pro studium dějin a vývoje zahrad důležitý pramen. Je až kupodivu, že při bohatství, které nám zanechali naši předci, není jim věnována větší pozornost. Svůj význam mají rovněž pohledy a obrazy zahrad, které se nám dodnes zachovaly, ale však také těch, které zanikly, jako např. v Ostrově nad Ohří, nebo byly změněny ve Vlašimi, na Žofíně u Nových Hradů- uvádím jen jako příklady. Na význam obrazů upozornil ve své disertaci Otakar Kuča již v roce 1974) Je obtížné vypočítávat všechny příklady, vrátím se ke slovům, která jsem zvolil do nadpisu: krásné – umělecky výtvarné zobrazení. Domnívám se, že stejně jako je obvyklé rozlišovat prosu a poesii - na díla umělecká tedy literaturu krásnou – zaměřenou na estetický účinek a na díla věcná, tedy poznávací, odbornou až vědeckou. Uvádí se, že mezi těmito dvěma hlavními směry je také literatura faktu, v našem případě to může být fotografie. Historické parky a zahrady jsou dány svojí podstatou, svými dějinami a vývoje, tedy změnami – ovšem stejně významné bylo a stále je ovzduší, společenský a umělecký život. V parcích a zahradách našel své uplatnění mytologie Řecka a Říma, sochy, obrazy, oslavné básně, stejně jako popisy a výklady. Vzorným příkladem je park Sofievka o němž pojednává samostatný příspěvek. Upozorním však také na souvislosti u zámeckého parku šlechtického rodu de Silva v Čechách pod Kosířem, na nové poznatky o díle Františka Silva Taroucy, jeho strýci Bedřichu Silva Taroucy, ale také bratru Arnoštu Emanuelu Silva Taroucovi, zakladateli Průhonického parku. Praha, jako královské město má mimořádné bohatství vyobrazení, snad úplný přehled podal Zdeněk Wirth (1932).V naší době vznikaly nově grafické listy pro zahrady a jejich dřeviny. Barevně byly vydány plány syntetisující podklady z let 1790-1830 , které zpracoval Hnilička.A., Wirth Z.(1963,1971). Pro dvacet cenných parků v Praze bylo zpracováno a tiskem vydáno na 80 grafických listů Karlem Dudychem (1958 -1969). Zahrady Pražského hradu a blízkého okolí vyšly rovněž barevně tiskem grafické listy připravené Otakarem Kučou (1984). Na závěr je téměř mojí povinností uvést původní plán pro Průhonický park, podle něhož Arnošt Emanuel Silva Tarouca park budoval a i nyní můžeme většinu myšlenek nacházet. Současná konference má svůj základ ve výstavě připravené Ondrou Zatloukalem a katalog obsahuje – pro naše měřítka – téměř vše, nicméně se nabízí či vyzývá k pokračování. Závěr konference bude jistě doporučovat uveřejnění celý spis připravený a přijatý v roce 1992 při schvalování zápisu do seznamu „Světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO“, včetně komparativní studie Otakara Kuči., rovněž zcela nutnou a nezbytnou bude bibliografie Předpokládám, že využijeme všechny možnosti současné elektroniky, ve prospěch, aby krásné vyobrazení bylo přístupné všem zájemcům, jako se již stalo např. s obrazy květin od Jacquina, které můžeme vidět na portálu Arcibiskupského zámku a zahrad v Kroměříži. Poznámky A/ Album pohledů na Kroměřížský zámek se zahradami 1691 Grafické veduty zobrazují především pohledy na Libosad – Květnou zahradu, celkem to je na 33 listů, různé velikosti. Na základě kreseb Georga Matthiase Vischera (1628-1696) zpracoval Justus van den Nypoort (1645-1698?), bližší uvádí jejich biografie. Album bylo vydáno tiskem a je známo několik souborů, často se uveřejňují jednotlivé významné listy v knihách, ale rovněž byl vydán kalendář (péčí Jaroslava Petrů). AB/ Zobrazení Květné zahrady svým řešení vyžadovalo nesporně zobrazení, uvádí se, že zpočátku bylo zadáno Martinu Antonínovi Lublinskému (viz také zobrazení Františka Ernesta ze Scherta z roku 1678). AC/ Zobrazení Podzámecké zahrady přinesly rytiny J.Fischera z roku 1802, známy jsou však také další pohledy (Willenberg 1593), pohled na město (Cerroni XVII.století), ale především celkový barevný plán (A.Arche 1850). B/ Květná zahrada – Libosad, album zahrnuje několik samostatných listů, důležitý je zejména prvý a BA/ Pohled na zámek, zahrady a blízké okolí. (Město je zřetelně opevněno). Květná zahrada je obdélník, ohraničený zdí a její rozměry ukazují na velkorysost (485x300m), přičemž vlastní kolonáda s hlavním vstupem měří 233m. List leptu vznikl soutiskem čtyř částí, velikost celkem 570x880mm. Popis: 1. Die Neu Fürstliche Residentz; 2. S.Michaelis Kirch; 3. Zu unser liebe Frauen; 4. S.Johann; 5. S.Moritz; 6. Der Platz Thurn; 7. Patres Piarum Scholarum; 8. Die Wasserkunst darbey die Fürstliche Nüntz und Breu-Haus. Z okolí zaujme především kopec: Hvězda – Obora, na níž je zřetelně vidět paprsky rozdělující lesní porosty. (Hvězdy byly a dosud jsou patrné v blízkosti zámeckých zahrad, např. v Holešově nebo Luka nad Jihlavou . Na úbočí je stavba, která nebyla prozatím dostatečně doložena, naopak na úpatí je budova i současné myslivny. BB/ Podzámecká zahrada – na pohledu je zobrazena budova zámku a v pozadí je zřejmý vrchol sv. Barbory. Pozornost zaslouží původní pravidelná zahradní úprava, vč. úpravy Území Podzámecké zahrady leží v povodí řeky Moravy a tak je často zaplavováno povodněmi a stromy byly silně poškozeny větrnou smrští. Návštěvník i při běžné procházce si povšimne hrozícího nebezpečí – silně se množí v korunách, snad již všech stromů – jmelí. Novinkou – potěšitelnou je uveřejnění diplomové práce Hedviky Štěpanikové na stránkách portálu Arcibiskupských zahrad a zámku (www.azz.cz/Podzámecká zahrada), kde jsou také přístupné barevné obrazy květin ze díla Jacquina a dalších autorů. Rovněž toto poslouží zájemcům, kteří nemohou přijet do Kroměříže osobně , aby se seznamovali také s tímto výtvarným uměleckým zobrazením. -9- BC/ Kroměřížské – Dolní a Horní zahrady vytvářely celkový obraz krajiny v okolí města. V současné době to jsou vysoké lesní porosty často navštěvované při procházkách. Zaujmou nyní vysoké kmeny, ale také mladé semenáčky ořešáku černého (Juglans nigra, který pochází ze Severní Ameriky), pochází zřejmě ze stromu rostoucího v zámeckém parku ve Kvasicích, nyní již zapsaném mezi památné stromy. V myslivně – Zámečku - se narodil slavný ornitolog Ferdinand Stolička (1838-1874), který získával poznatky získával na svých cestách v střední Asii, v Pakistanu a Indii, kde zemřel a jeho památník je v Kalkatě ( uvádí to Jaroslav Klápště: Zprávy České ornitologické společnosti, Praha 2004/58:25-27). C/ HVĚZDA – OBORA , kopec ležící jižně od města zasahuje do více území (Kotojedy, Jarohněvice a Těšnovice, je vysoký 323,5m). Nejstarší nálezy u Jarohněvic svědčí o dávném osídlení, přírodní reservace chrání současnou květenu (Obora, na ploše 14ha od roku 1956 a Skalka u Trňáku, na ploše 3,42ha od roku 1953) Drobné příspěvky obsahují mnoho zajímavostí. Lesní porosty tvoří celá řada dřevin, upozorním pouze na neobvyklé častý výskyt ochmetu na větvích starých dubů. LITERATURA Pro přednášku, ale i pro sborník konference je obtížné zpracovat obvyklou bibliografii, uvedu proto jen souborné přehledy a předpokládám, že zájemci o jednotlivé položky napíší svůj dotaz: E-mail [email protected], rovněž mnoho novinek obsahuje internet www.zahrady.org. Samozřejmě, že nejdůležitějším pramenem je jistě bude vzorně vedený portál Arcibiskupských zahrad a zámku: www.azz.cz, rovněž Knihovna a Klub UNESCO Samek Bohumil: KROMĚŘÍŽ –Umělecké památky Moravy a Slezska. -Academia, Praha 1999/2:220-257 Fialová Anežka: Kroměříž – Nemovité kulturní památky okresu Kroměříž. Bibliografie a prameny k vývoji Moravy. Brno 2000/37:44-78 Zatloukal Pavel. ..příběh z dlouhého století – architektura let 1750-1919 na Moravě a ve Slezsku. –Olomouc 2003:1-702, obr.858 Zatloukal Ondřej: Studie Kroměřížských zahrad. –Dipl.práce FF Univ. Olomouc. -Články o Květné a Podzámecké zahradě-časopis Park-Zahrada-Krajina, Praha 2004 PŘÍLOHA 1/ Pro podrobnější studium je důležité určit světové strany pohledu a vložit pomocnou čtvercovou síť, jak je obvyklé. Na spodní straně vyznačit deset dílků (osa A)a stejně postupovat u druhé osy (B), což umožní určit polohu každé stavby, každého stromu, ale také okolních kopců aj. Takové rozdělení se zmenšuje i zvětšuje a každý si může vytvořit sám (pro přesnější určení je možné čtverce dále dělit desetinným členěním). Poprvé jsem toto použil pro původní barevný plán Arnošta Emanuela Silva Taroucy pro Průhonický park (originál měří více než jeden metr, pro reprodukci byl překreslen a zmenšený byl poprvé vydán tiskem –viz: Svoboda A.M.: Výsledky introdukce listnatých dřevin v Průhonicích. Studie ČSAV, Praha 1981/12:124-130, barevný plán Průhonického parku). PŘÍSPĚVEK ARCHEOLOGIE K POZNÁNÍ ZANIKLÉ PODOBY HOLANDSKÉ ČÁSTI KVĚTNÉ ZAHRADY V KROMĚŘÍŽI Mgr.Helena CHYBOVÁ V roce 2001 a 2002 realizovalo archeologické oddělení Muzea Kroměřížska zjišťovací archeologický průzkum holandské části Květné zahrady jako jeden z postupných kroků památkové obnovy kroměřížských zahrad, této jedinečné památky zapsané na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.1 V prostředí kroměřížských historických zahrad nešlo zdaleka o první akci na úseku tzv. zahradní archeologie. V rámci působení na území městské památkové rezervace se již v průběhu 90. let minulého století archeologické pracoviště muzea průběžně podílelo na archeologické dokumentaci v rámci probíhajících rekonstrukčních aktivit v těchto lokalitách (např. dokumentace původních vodovodních štol a kanálů při pokládce odvodňovacího PVC potrubí, odvodnění „rotundy“, zjišťování stratigrafie zahradního podloží, včetně založení obou kašen v holandské části Květné zahrady apod.). Cílem archeologického průzkumu probíhajícího v letech 2001 až 2002 na části zahradní plochy bylo zjistit, zda pod vrstvou zahradního humusu zůstaly uchovány relikty zaniklých objektů (zejména skleníků-oranžérií), souvisejících s účelovým vybavením někdejší holandské části raně barokní zahrady, založené kolem roku 1665 olomouckým biskupem Karlem II. Lichtensteinem z Kastelkornu na kroměřížském předměstí, v místech biskupské štěpnice a měšťanských zahrad. Historická podoba i obsahová náplň zahrady se totiž na rozdíl od libosadu nezachovala, (zanikla v průběhu 19.století), a je známa pouze z ikonografických pramenů. Šlo tedy o to, konfrontovat věrohodnost dobových vyobrazení s archeologicky doloženou situací a získané výsledky využít jako podklad k vypracování architektonické studie pro památkovou restituci této, dosud neudržované a veřejnosti nepřístupné části Květné zahrady. - 10 - Jedinou oporou pro archeologickou identifikaci zaniklých objektů se staly ikonografické prameny 17. a 18. století, především jedinečný soubor Nypoortových grafických listů a Wernerových kreseb, včetně dostupných historických mapových a plánových podkladů z archivních fondů (bohužel do této doby nebyly vyčerpány všechny možnosti, které nepochybně skýtá bohatý arcibiskupský archiv, především pak korespondence, účty, inventáře a fond stavební kanceláře, vztahující se k vybavení a provozu zahrad). V rámci zjišťovacího archeologického výzkumu zahradní plochy holandské části byla hlavní pozornost upřena především na lokalizaci zaniklých skleníků (oranžérií), které byly určeny k přezimování jižního ovoce a k rychlení květin, o kterých se biskup Karel Lichtenstein zmiňuje jako o domech pro pomorančovníky „Pomorantzenhauser“. Na Nypoortových rytinách, včetně připojeného plánu zahrady, a Wernerových kresbách, jsou tyto stavby situovány v severní polovině zahradní plochy, označené jako Oranžérie nebo „Pomerantzen Garten“, přičemž samotné skleníkyoranžérie se vyznačují charakteristickou „trojdílnou“ dispozicí (střední část, která spojuje dvě křídla vytápěná kamny). Této dispozici odpovídá i členění průčelí, která jsou prolomena trojicí vstupů. Zřejmě se již jednalo o stavby zděné (nebo z větší části zděné), kryté sedlovou (?) střechou, které spolu s dělicí zahradní zdí libosadu uzavíraly volné prostranství, určené k letnění rostlin v přenosných nádobách, rozmístěných v několika řadách. Jižní část zahradní plochy sloužila v pravém slova smyslu jako holandská květinová zahrada (květnice), „Blumen Garten“, s květinovými záhony a fontánou, osazenou plastikou říčního božstva, a s volně rozmístěnými citrusovými rostlinami v nádobách, tak jak je zachycena v žánrovém výjevu na jednom z grafických listů Nypoortova alba. Kromě skleníků-oranžérií byla pozornost archeologického průzkumu zaměřena na identifikaci dalších zaniklých objektů barokní podoby holandské zahrady2. Jednalo se například o vodní nádržku a další drobné stavby blíže neznámého účelu, zakreslené na situačním plánu Nypoortova alba, a související zřejmě s vybavením Oranžérie („Pomerantzen Garten“), ale také ověření předpokladu o původním situování kašny s plastikou říčního božstva na ose holandské zahrady v její původní (užší) podobě a j. Vzhledem k rozsahu zkoumané zahradní plochy a problémům s deponováním zeminy byla pro archeologický průzkum zvolena metoda strojově i ručně hloubených zjišťovacích sond o délce 8m a šířce š 0,7m, zakládaných v 1,5m odstupech kolmo na obvodovou zahradní zeď, v místech s předpokládanými pozůstatky zahradních staveb. V centrální části zahradní plochy byly sondy zakládány ve větších, 5 až 8m odstupech.Významnou pomocí při odstraňování zahradního humusu , novodobých kamenných drtí a betonových obrubníků, se stala strojní mechanizace řady UNC. V pozitivních případech byly sondy plošně rozšiřovány v rozsahu zjištěných objektů, resp. základového zdiva (více či méně odtěženého při likvidaci staveb), a to pomocí ručního odkopávání a začišťovány, včetně preparace objektů a běžné archeologické dokumentace (kresebné, fotografické a měřičské). V průběhu dvou výzkumných sezón roku 200l a 2002 bylo archeologicky dokumentováno celkem 9 objektů souvisejících s vybavením a provozem barokní podoby holandské zahrady, a dále řada objektů z doby přeměny zahrady na užitkovou zahradu, sad a nakonec skladiště, ke kterému došlo v průběhu 19. a 20.století. Zároveň bylo při severovýchodním okraji zahradní plochy doloženo středověké a raně novověké osídlení datované nálezy do 13. až 16. století. V roce 2001 byly pod označením objekt 1/2001 zachyceny v centrální části zahradní plochy vcelku dobře zachované pozůstatky základového zdiva z lomového kamene na maltu, jen zčásti porušené mladší kruhovou fontánou a recentními zásahy (starší vodovod a nová kanalizace). Stavbu o půdorysu 45x10m, situovanou napříč šířkou zahrady, s ponechaným volným průchodem na západní straně, bylo možné ztotožnit se zaniklou barokní (jižní) oranžériískleníkem známou z dobových vyobrazení 17. a 18. století. V odkrytém půdorysu bylo patrné základní členění na střední prostoru s přiléhajícími bočními křídly: východní, se zachovanými zbytky podlahového kanálového vytápění pomocí dvou pecí nastavených uvnitř kachlovými kamny (teplý skleník) a západní křídlo s nezjištěnými stopami po vytápění (sloužící zřejmě jako chladný skleník-konzervárium). Zároveň bylo možné v rámci odkrytých základů rozlišit dvě stavební fáze. Starší, datovanou ještě do druhé poloviny 17.století, skrytou v podobě nepatrných zbytků zdiva uchovaného v západní části odkrytých základů, (totožnou zřejmě s nejstarší podobou Lichtensteinem budovaných Pomorantzenhauser) a mladší, jako výsledek radikální přestavby a rozšíření o připojenou východní, vytápěnou část oranžérie, ke kterému došlo nejspíše v souvislosti s rozšiřováním zahrady, snad až počátkem 18. století. Zdrojem tepla vytápěné části byly dvě, téměř 4m dlouhé, a 2m široké pece s topnými komorami zapuštěnými pod úrovní podlahy ( původně snad hliněné, dusané nebo opatřené s cihelnou dlažbou, která při demolici stavby byla zlikvidována). Z důvodu lepší cirkulace vzduchu byly pece situovány v protilehlých nárožích, kde zároveň do tahových komínů, vybudovaných v síle zdiva, zaúsťovaly rozvodné kanály vedené v mírném úhlu stoupání pod podlahou kolem stěn.Obě pece byly obsluhovány zvenčí, ze zahloubených manipulačních komor. Uvnitř oranžérie byly pece nastaveny výhřevnými kachlovými kamny postavenými z režných kachlů opatřených na čelní stěně plastickým reliéfem (medailon z vavřínového věnce uvnitř znak olomouckého biskupství s osobním znakem Karla II. Lichtensteina z Kastelkornu). Při likvidaci oranžérie demolice kamen zaplnila topnou komoru pece a část přilehlého kanálku. Nalezené kamnové kachle, stylově ještě vycházející z pozdně renesančních, se odlišovaly kvalitou provedení a velikostí. To zřejmě odpovídalo použití dvojího druhu kachlů: starších, vyznačujících se ostřejší řezbou reliéfu a pocházejících z rozebraného kamnového tělesa původní stavby, a mladších, z doby následující přestavby, zhotovených podle původního vzoru, avšak pomocí nové matrice, v detailech výzdoby, kvalitě a velikosti přece jen nepatrně odlišné. V průběhu výzkumu se podařilo ve východní, vytápěné části objektu 1/200l doložit stopy požáru v podobě spáleného prahového trámku, uloženém v loži, a zapuštěném v úrovní koruny základového zdiva. O změnách funkce stavby, resp. o její zánikové fázi, svědčily vyzděné vany rychlících záhonů, stupňovitě zapuštěné v podlahách obou - 11 - částí oranžérie. Jejich vyhloubením došlo ve východní, vytápěné části oranžérie k narušení a likvidaci podpodlahového kanálového vytápění. Jako pařeniště-množírny sloužily tyto zděné vany i po demolici stavby. Jsou totiž zachyceny na plánu holandské zahrady z první poloviny 19. století, kdy stavba oranžérie byla již odstraněna. V zásypech zděných van množárenských záhonů a v prostoru vytápěné i nevytápěné části oranžérie, bylo nalezeno množství zahradní keramiky dokumentující značnou produkci rostlin a zároveň i spotřebu tohoto křehkého hrnčířského zboží. Kromě keramiky zde byla i tříšť skleněných tabulkových výplní, ale také stopy organické složky zahradního humusu, např. stromová mulčovací kůra uchovaná díky vlhkému prostředí, kuchyňský odpad, včetně drobných zvířecích kostí, popel, a další zbytky domovního odpadu, který se sem dostal jako kompostová složka s chlévskou mrvou z hnojišť. Zejména nalezená zahradní keramika překvapila množstvím variant. Jednalo se převážně o režné květináče šedého střepu z redukčního výpalu,v menší míře okrové „cihlové“ barvy, s bohatě profilovanými okraji a širokou škálou různých typů okruží, dále ozdobnější, zeleně polévané a plasticky zdobené tvary s uchy (některé opatřené biskupským znakem), rámcově datované na sklonek 17. a do průběhu 18. a 19.století. Byly mezi nimi i zlomky květináčů se stopami značení (písmeny) na povrchu, a nátěry provedenými vápnem nebo bílou a okrovou hlinkou, a zlomky silnostěnných květináčů s plastickým žebrem, určené specielně k pěstování citrusových rostlin3. . Ve východní části zkoumané plochy, těsně při zahradní zdi, pod 1,2m mocnou vrstvou tvořenou kamennou drtí, zahradní zeminou a štěrkopísčitou navážkou, byly zjištěny zbytky základového obvodového zdiva stavby o půdorysu 15x8m (objekt 1/2002), která byla v pravém úhlu napojena na objekt 1/200l (jižní oranžérií). Stavba, patrně se sešikmenou čelní stěnou, se delší stranou opírala o obvodní zahradní zeď a byla vybavena systémem cihlových podpodlahových kanálů vytápěných pomocí zahloubené pece situované v sv. nároží stavby. Samostatný přístup a obsluhu pece s topnou komorou a s připojeným manipulačním prostorem byla možná úzkou chodbičkou přiléhající k ohradní zahradní zdi. Topná komora s topeništěm o rozměrech 1,2x2m byla vyplněna destrukcí kachlových kamen a stavební sutě pocházející z demolované stavby, jejíž vnitřní prostor byl kromě teplovodných kanálků ještě vyhříván kachlovými kamny vybudovanými z kachlů zeleně glazovaných, opatřených na čelní ploše biskupským lichtensteinským znakem umístěným v medailonku. V zásypu tepelné komory a kanálů byly nalezeny fragmenty zahradní keramiky, rámcově datované do 18. až 19. století, drobná stavební kování a také kusy obsidiánu a opracované mořské lastury (použité snad ve funkci exotického doplňku interiéru stavby?). V průběhu funkce stavby (teplého skleníku) došlo k přestavbě pece, jejímž účelem bylo nepochybně dosažení lepšího tahu. Proto byla vytápěcí pec na rozdíl od původní, která přestavbou téměř úplně zmizela, založena více jak metr hlouběji, a to v samostatné tepelné komoře, z níž, v ostrém úhlu stoupání, vycházely pod podlahou dvěma směry teplovzdušné kanály. Celou stavbu včetně topné komory proťalo v průběhu 19. století železné vodovodní potrubí tzv. vídeňské normy, probíhající paralelně s obvodní zahradní zdí. Další zaniklý objekt související s provozem zahrady byl archeologickými sondami zachycen v severní části zahradní plochy (2/2002). Jednalo se o základové zdivo náležející zaniklé severní oranžérii (označované jako kasino) o půdorysu 45x20m, průčelím orientované k jihu, a severní stěnou přímo navazující na ohradní zeď. Při demolici stavby byla jižní obvodová zeď a vnitřní příčky důkladně, místy až na základovou spáru vytěženy, a někdy v 19. století byla do půdorysu zapuštěna vyzděná množárenská lůžka. Také severní oranžérie prošla složitějším vývojem, kdy původní stará oranžérie z 60. let 17. století byla, podobně jako jižní oranžérie, po rozšíření zahradní plochy v průběhu 18. století upravena, včetně klasicistní podoby, která se zachovala na nesignovaném plánu z 19.století. Jedinou stopu, která se kromě zmíněného plánu zachovala, byla demoliční stavební sutˇ, včetně části rokokových kamen, pocházejících z vnitřního vybavení oranžérie (kasina), obsažená v zásypu studny, která byla odkryta v těsném sousedství. Studna (objekt 4/2002) je zachycena na plánu rozvodné vodovodní sítě připojeném k Nypoortovu albu jako drobná, v půdorysu půlkruhová fontánka, přiléhající k dělící zahradní zdi libosadu. Necelých 6m hluboká, a téměř 2m široká, v půdorysu koruny mírně elipsovitá studna s pečlivě na maltu vyzděným kamenným pláštěm, byla, až po zčásti dochovanou obrubeň (zachovaly se dva profilované segmenty), vyplněna stavební sutí pocházející z demolice přiléhající oranžérie (kasina). Stavební suť (kromě cihel opatřených značkami) obsahovala destrukci rokokových kamen, pocházejících nepochybně z vnitřního vybavení demolované stavby. Ze dna studny se pomocí strojové techniky podařilo vytěžit bahnité usazeniny obsahující četný archeologický materiál (zlomky zahradní keramiky, dřevěné předměty : šindelovou krytinu, fragmenty truhlářských výrobků, části dřevěných věder, trámce z konstrukce zakrytí studny nebo vodotěžného zařízení, dále kus kovové vodovodní trubky a stříbrnou minci, ražbu z roku 1647.4 Přínos k poznání vybavení zahrady znamenal rovněž průzkum zděné, klenuté vodovodní štoly (objekt 5/2002), opatřené v pravidelných odstupech zděnými čistícími šachticemi. Průběh štoly, vedené po delší ose zahrady od severu k jihu, byl pomocí kamerového snímání dokumentován v délce 60m. Další část trasy, vzhledem k závalu, nebylo možné prozkoumat. Zaklenutá štola zbudovaná z opracovaných, lícovaných pískovců pojených na jíl, místy prokládány cihlou o světlosti 60x90cm s nezpevněným dnem obsahovala zbytky ztrouchnivělého dřeva, pocházející pravděpodobně z dřevěného vodovodního potrubí (železné spojovací zděře byly nacházeny v okolní zemině). Datovaní štoly, určené s největší pravděpodobností pro dřevěný gravitační vodovod zásobující vodní díla zahrady, je možno stanovit pouze rámcově, tj. druhá polovina nebo konec 17. století, až počátek 18. století. Nelze vyloučit, že se jedná o týž, který je zachycen na plánu rozvodné sítě, připojeném k Nypoortovu albu. Dalším objektem (6/2002) zachyceným archeologickou sondáží byl kamenný kanálek, situovaný v severozápadní části zahradní plochy, probíhající téměř kolmo na ohradní zeď. Jednoduše, z pískovcových bloků a ploten na sucho konstruovaný kanálek uložený v hloubce 1,2 až 1,5m se podařilo zdokumentovat v úseku 25m. Svou konstrukcí připomínal primitivní odvodňovací kanálky středověkého a pozdně středověkého původu. Přesnější určení - 12 - doby vzniku a funkce kanálku se nepodařilo stanovit, avšak vzhledem ke skutečnosti, že trasa kanálku byla narušena základovým zdivem severní oranžérie není vyloučena souvislost se starším, středověkým, resp. pozdně středověkým osídlením polohy, doloženým archeologicky v severovýchodním cípu zahradní plochy. Pozornost v rámci archeologického průzkumu holandské zahrady byla upřena k výraznému prvku, barokní fontáně s plastikou vodního božstva, kterou zachycuje jeden z grafických listů Nypoortova alba jako dominantní prvek květinové části zahrady. Doložení původního založení fontány (objekt 7/2002) se zbytkem přepadové šachty(?) asi 12m západně od stávajícího, potvrdilo teorii o původně menší šíři holandské zahrady (přibližně polovina stávající), na jejíž ose se původně nacházela. Archeologicky se podařilo lokalizovat také drobné objekty (3/2002) neznámé funkce, zachycené na barokním plánu zahrady v podobě drobných obdélníčků řazených v linii, souběžně s dělicí zdí libosadu. Byly identifikovány jako zbytky zděných soklů o půdorysném rozměru 1,2x0,6m, vybudovány z lomového pískovce na maltu, situovány přibližně v šesti metrových odstupech v řadě za sebou (sokly pro umístění sochařské výzdoby?, váz ?, podpůrné prvky zahradnických konstrukcí?…). K zajímavým poznatkům se rovněž řadí doložení středověkého osídlení polohy, zachycené v severovýchoním cípu zahradní plochy a datované nálezy (sídlištní vrstva a odpadní jáma obsahující keramiku, kovové předměty aj.) do závěru 13. až do průběhu 16. století. Tyto stopy osídlení lze spojit s existencí původně samostatné předměstské osady Štěchovic, jejíž jádro se nachází nedaleko, a která, jako biskupské léno, je písemnými prameny doložena již v roce 1290. Na sklonku roku 2002 byl archeologický průzkum holandské části Květné zahrady v zásadě uzavřen. Nálezový materiál je v současné době laboratorně zpracováván v konzervačních dílnách Muzea Kroměřížska a vyhodnocován. Na podkladě odborných studií, jejichž východiskem se staly m.j. také poznatky získané archeologickými průzkumy, byla již vypracována projektová studie na památkovou obnovu zahrady, která počítá s využitím některých odkrytých, zakonzervovaných objektů. Doufejme, že pro holandskou, po léta opomíjenou část Květné zahrady, se snad konečně začalo „blýskat“ na lepší časy. Poznámky 1) Nálezový materiál, včetně nálezových zpráv a fotodokumentace, je uložen ve sbírkách Muzea Kroměřížska v Kroměříži pod označením A - fond Květná, př.č. 5015/2001-2002 2) Objekty zřejmě zanikly se změnou funkce holandské zahrady v souvislosti se zásahy do barokní podoby libosadu v duchu romantismu, zejména při úpravách vstupní část, a výstavbě nových skleníků v první polovině 19. století. 3) Zmínky o pěstování pomerančů, citroníků a dalších druhů jižního ovoce v kroměřížském libosadu se objevují poměrně záhy po jeho založení. Najdeme je v bohaté biskupově korespondenci, kde se hovoří o stavbě skleníku pro pomorančovníky (r.1667). Víme také, že skleník záhy po dostavbě, roku 1671 vyhořel, ale již roku 1672, a následně roku1688, byla provedena jeho větší oprava. Zřejmě na tyto zahradní stavby se vztahuje instrukce pro biskupského kominíka, jehož povinností bylo m.j., také vymetání komínů v knížecí nové zahradě a to na domě zahradníkově a v „domcích zahradních“. Ale nejen biskupský libosad byl v 17. a l8. století vybaven vytápěnými skleníky pro pěstování jižního ovoce a rychlení květin. Také někdejší rozlehlá kroměřížská františkánská zahrada, založená při konventu dokončeném v roce 1620 na oskolském předměstí, byla vybavena vytápěnými skleníky. Kronika konventu zaznamenává, že roku 1731 „rozšířeno skladiště a skleník s podzemními kamny“. Není vyloučeno, že se jedná o tutéž stavbu (skleník), roku 1698 kronikářem označenou jako „zahradní dům“, kterou bylo nutno opravit, a střechu pokrýt šindelem. 4) Podle knihy účtů za rok1667 se s největší pravděpodobností jedná o jednu za dvou studní, které toho roku „hloubili a tarasili s pomocí robotířů“ na Lichtensteinovu objednávku přizvaní, vyhlášení mistři studnaři, bratři Šiškovi z Přáslavic. Druhá, o něco menší studna, se dodnes zachovala v suterénu chladného skleníku. KVĚTNÁ ZAHRADA V KROMĚŘÍŽI Ing.Přemysl KREJČIŘÍIK Libosad u biskupské rezidence v Kroměříži vykazuje určité osobité rysy, které nejsou typické ani pro čisté trendy italských zahrad doby baroka, ani pro zahrady holandské či francouzské přesto, že všechny tyto proudy do sebe pojímá a z nich vychází. Italská je především architektura zahrady - kruhový letohrádek (rotundo), architektonický tvar stavby vychází z raně křesťanských chrámových staveb a bazilikálního cítění prostoru a kompozice světlalucerna na vrcholu kupole, která stojí na tamburu) (Koch 1998, s. 45), a kolonáda arkádová chodba (chodba, jejíž jedna strana nebo obě strany jsou otevřeny oblouky). Také základní rozčlenění kompozice na čtvercové moduly, které jsou nejlépe vyjádřeny v prostoru kolem letohrádku (šestnáct čtverců - klasický kánon). K italskému umění renesance lze řadit také sochařskou a štukovou výzdobu celého komplexu. Italským motivem jsou i vyhlídkové kopce po stranách hlavní osy - (viz obr. villa Medici v Římě, M. Gothein, s. 315). Zde však s vyhlídkovými pavilony na vrcholu. Na italskou renesanci upomínají i labyrinty - 13 - umístěné symetricky podél osy letohrádku a rozmanité vodní hříčky, které byly realizovány pomocí důmyslného systému rozvodu vody po zahradě v podzemních vedeních. Do zahrady je včleněn i francouzský broderiový dekor jako výzdoba jednotlivých ploch vymezených vysokými stříhanými ploty (palissade), které jsou základním prostorotvorným prvkem celé zahrady. Zahrada je vlastně velkým palácem s jednotlivými "pokoji" a "chodbami" a ústředním prostorem rondelu, který dominuje všem jejím hlavním pohledům. Celý tento zahradní "palác" je podřízen jednotnému architektonickému rámci. Hlavním momentem je utváření prostoru na základě poznatků o zákonech perspektivy, které byly objevovány již v šestnáctém století při budování italských divadel, kde byl hlavním řešeným problémem optický vztah mezi ilusivním pozadím a třídimensionálním popředím. Na základě těchto experimentů vznikly pravidla budování prostorové hloubky v rámci architektonických principů a jejich vzájemných vztahů. Letohrádek v těžišti čtvercové části zahrady byl původně ze čtyř stran otevřený a při pohledech z jednotlivých allées vytvářel spolu s perspektivní zkratkou tvořenou jednotlivými částmi stříhaných palisád, iluzi velké prostorové hloubky při průchodu světla skrze osu stavby. Pro vytvoření iluze velké prostorové hloubky, jejíž limitující bod se dotýká nekonečna, bylo v Květné zahradě použito principů známých již z konce šestnáctého století (Vignola 1593). Tyto principy byly uplatňovány především při tvorbě divadelních scén a zdokonalovány v sedmnáctém století. Iluzivní hloubka prostoru byla tvořena třídimensionálními objekty (coulisse) ve vztahu k malovanému dekoru. Pozadí muselo být konstruováno tak, aby tvořilo perspektivní jednotu s popředím (C. Steenebergen a kol. 1996). V zahradě jsou kulisami stříhané stěny, jejichž poměr výšky a šířky cesty zdůrazňoval hloubku prostoru. Plocha fasády rondelu, který zde zastupuje dvourozměrnou dekoraci, díky průchodu světla a perspektivní zkratce, vytvářela dojem pohledu do neukončené hloubky prostoru (viz analýza leptu). Všech osm os stavby nebylo vzájemně zcela rovnocenných, hlavní osa byla prodloužena a účinek prostorové hloubky násobila. Čtyři protilehlé portály rondelu byly v křížové dispozici otevřeny až k zemi a byly průchodné. Diagonální portály byly pouze pohledem skrze okno, proto také najdeme na diagonálách umístěné kašny, neboť zde neměla perspektivní iluze význam. Kombinace osových vazeb vytvářela určitou ilusi labyrintu, který ztěžoval orientaci a vytvářel moment překvapení, podpořený obsahem jednotlivých "sekcí" oddělených vysokými stříhanými stěnami. Samotná stavba letohrádku byla velice pozoruhodná jak svým utvářením, tak náročnou malířskou a štukovou výzdobou. Je magickým centrem kompozice, zcela podřízen čistě estetické funkci, jeho forma umožňovala krátkodobé pobavení při slavnostech, ne však delší pobyt. Hlavní vstup do zahrady rámovala impozantní arkádová chodba s galerií soch, jejíž architektura předstihuje svojí velkorysostí mnohé stavby, které v té době ve střední Evropě vznikaly. Jeho umístění může upomenout na starší koncept zahrady Neugebäude u Vídně, stejně tak použití velké obdélníkové vodní plochy jako ukončení zahradního komplexu. Také celkové uspořádání zahrady (umístění kolonády, centrálního pavilonu v rámci hlavní čtvercové dispozice dělené diagonálami a také umístění čtvercových vodních ploch v závěru zahrady) může připomínat starší dispozici zahrady mnichovského dvora (viz vyobrazení od Weninga, M. L. Gothein, obr. 381). Mnichovská dispozice, která vznikala v době třicetileté války je však výrazně plošná, bez perspektivních iluzí. Holandské zahradní umění bylo prezentováno především v prostorech doplňkových k hlavní dispozici přičleněných, kde byly vystavovány vzácné a teplomilné rostliny. Mezi principy soudobé holandské zahrady je možné umístit také včlenění štěpnice do organismu okrasné zahrady, i když je tento princip znám již od dob renesance a v Itálii byl hojně uplatňován ve starších renesančních zahradách. V době italského baroka je již na ústupu. Zajímavým prvkem byla také voliéra umístěná na ostrůvku uprostřed bazénu, který měl již vrcholně barokní formu obdélníka s vloženými polokruhovými motivy. Jedinečnost kompozice této zahrady tkví v propojení starších renesančních principů s novějšími principy baroka, jejichž spojení vytváří neopakovatelnou atmosféru celé zahrady. Ke starším principům období renesance lze počítat umístění zahrady mimo sídlo a městské hradby, jako svébytnou a od okolního světa striktně oddělenou prostorovou entitu. Dále je to členění na základě čtvercových modulů a včlenění štěpnice do organismu zahrady. Také organizace kompozice do samostatných dílčích prostor opět odkazuje na starší renesanční a manýristickou tradici. Barokním principem je použití perspektivy jako hlavního motivu v kompozici, i když zde ve specifické a ojedinělé formě. Mezi barokní principy lze zařadit také snahu o symetrii prostoru, která se projevuje řazením jednotlivých částí po stranách hlavní osy. V neposlední řadě také použitím diagonálního členění, které se v době renesance nepoužívalo. - 14 - Pozn. Historický kontext Květné zahrady: Zahrada vznikala při obnově velkých biskupských rezidencí v Kroměříži a Olomouci o které požádal Karel z Liechtenštejna - Kastelkornu v roce 1665-1666 (tzn. rok po obdržení episkolátu). Je nutné připomenout, že velká moravská šlechta, kam patřil i ctižádostivý biskup Karel z Liechtenštejna - Kastelkornu, byla úzce svázána s císařskou Vídní, daleko více, než šlechtici v Čechách, a že na Moravě chybělo autoritativní centrum typu Prahy. Největší lesk v té době měla Olomouc jako sídlo biskupa a univerzity. Biskupský dvůr však sídlil v Kroměříži, kam se zcela zákonitě přenesla značná část uměleckých a stavebních aktivit. Tento šlechtic představoval nejvýznamnějšího stavebníka na Moravě v druhé polovině 17. století. Před svou smrtí stačil plně zaměstnaný architekt Luchese vypracovat už jen několik plánů a skic. Architekt doporučil svého žáka Giovanni Pietra Tencallu jako svého nástupce. Učitelův vztah k žákovi byl natolik blízký, že mladému umělci svěřil dozor nad dokončením holešovského sídla a u nejstarších návrhů na kroměřížskou rezidenci spolupracovali oba. Tencalla byl názorově spřízněn s pomichelangelovskou tvorbou římského typu representovanou G. B. Vignolou. Tencallovy realizace byly až do konce v zajetí manýristické teoretizující estetiky. Jeho umění na Moravě v nepoznané míře přiblížilo italské umění. Tencalla byl největší osobností v architektuře pozdního 17. století země, dvorní císařský architekt a inženýr (Krsek a kol., 1996, s. 49). V letech 1665-1675 založil kníže za hradbami města nový raně barokní Libosad, dnes nazývaný Květná zahrada. Půdorys navrhoval Luchese a slučuje vlivy italské a holandské zahrady, ještě před rozšířením zahrady francouzského typu. Kroměřížský libosad má ale již hvězdicovité členění ústřední části, které dokládá významný vývojový vliv římských barokních zahrad a začátky vlivů zahrady francouzské. Zahrady byly inspirovány letohrádkem císaře Maxmiliána v Neugebäude, podobně jako mnohem mladší zahrady v Bučovicích. Tencalla zde vytvořil velkoryse koncipované zahradní stavby. Vstupní galerie je dlouhá 244 m, a jako předloha pro část soch sloužila italská zahrada u vily Pamphilij, jenž byla sochařskou galerií za hradbami Říma. Další stavbou je rondel s grottami a bohatou štukovou výzdobou od Q. Castelli a Carlo Borsa, autorem fresek byl C. Tencalla. Zachovalá je také barokní voliéra na ostrově v bohatě profilovaném bazénu. Králičí kopec se sochou Diany jenž byl voliéře protiváhou, se nezachoval. Zcela unikátními prvky jsou dva uměle navršené kruhové zahradní kopečky, které mají své předlohy již v antickém Římě a z evropských zahrad již vymizely. Jedinou kompoziční změnou z údobí pozdního klasicismu bylo otevření brodérií v trojúhelníku mezi galerií a letohrádkem. Tento libosad je v současnosti unikátem, neboť příklady této fáze vývoje se v Evropě nezachovaly, nebo z nich zůstalo jen torzo (O. Kuča, J. Petrů: Komparativní studie, 1997) . Použitá literatura: - GOTHEIN, M. L. Geschichte der Gartenkunst. Jena 1914 - KRSEK, I.; KUDĚLKA, Z.; STEHLÍK, M. aj. Umění baroka na Moravě a ve Slezsku. Praha : Academia, 1996. ISBN 80-200-0540-4 - KUČA, O.; PETRŮ, J. Komparativní studie Květné zahrady v Kroměříži. 1997. nepublikováno. - STEENEBERGEN, C.; REH, W. Architecture and landscape. Prestel,1996. ISBN 3-7913-1720-2 SOUČASNÝ SORTIMENT DŘEVIN V PODZÁMECKÉ A KVĚTNÉ ZAHRADĚ, ZDRAVOTNÍ STAV A DALŠÍ PERSPEKTIVA Ing.Miroslav VYSLOUŽIL Květná zahrada v Kroměříži, monitoring 2003. Květná zahrada v Kroměříži charakterizovaná jako italský libosad raně barokního pojetí-O.Kuča nebo také jako pozdně renesanční manýristická zahrada-J.Petrů, je založena na obdélníkovém půdorysu rozměrů 485 x 300m. Šíře vlastního libosadu (bez přilehlé zahrady Holandské, vstupního prostoru, skleníků a hospodářského zařízení) je dána monumentální arkádovou galerií o délce 244m. Mimo význačných architektonických staveb jsou nejcharakterističtějšími prvky této zahrady špalíry stříhaných stěn, bosketů a stromových loubí. Mezi arkádovou galerií a osmibokou rotundou je to pak trojúhelníkový útvar dekoračního parteru s broderiemi pravidelně stříhaného zimostrázu doplňovaného každoroční výsadbou letniček. Tento parter je ohraničen nízkým pravidelně stříhaným habrovým plotem Stříhané stěny-špalíry o udržované výšce 4,5 - 6 m (dle období), byly dle dostupných pramenů složeny z následujících dřevin : habry a klence (Waisser, Černý, 1925) habry, buky, lísky (Birnbaumová, 1960) kaštany, lípy a jilmy (Nesvadba, 1971) - 15 - habry a lípy (Petrů, 1999) Současné složení dle provedeného průzkumu stěn v roce 2003 je následující : - nejpočetnější zastoupení Carpinus betulus - habr obecný Acer campestris - javor babyka Tilia sp. - lípa - další vyskytující se druhy Aesculus hippocastanum - jírovec maďal Acer platanoides - javor mléč Acer pseudoplatanus - javor klen Acer negundo - javor jasnolistý Fraxinus excelsior - jasan ztepilý Crataegus monogyna - hloh jednosem. Robinia pseudoacacia -trnovník akát Corylus avellana - líska obecná Sambucus nigra - bez černý Euonymus europaeus - brslen evropský Cornus sp.,Prunus sp.,Sorbus sp.,Ulmus sp. Celkový počet dřevin v těchto stěnách je asi 3320 ks, počítány kusy obvodu kmene nad 20 cm. Posouzení : porosty se celkově jeví jako přestárlé. Dle dostupných pramenů a mého názoru nebyly pravděpodobně nikdy komplexně obměňované, přičemž by mohly zejména některé habry být považovány za původní, či z původních jedinců pocházející obrůstáním pařeziny nebo zakořeňováním na zem ohnutých větví. V současnosti jsou nejstarší jedinci (zejména habry a babyky) značně proschlé, mnohé kmeny i větve prohnilé a napadené houbami. Obrůstání zasychajících větví je vlivem snížené vitality omezené a nepravidelné, a to zejména ze strany stěn od cest, kde je z důvodu výšky a nevytvořeného sklonu stěn nedostatečné prosvětlení. Ze strany stěn do vnitřní strany bosketů, tedy k volným plochám, kde je dostatek světla je obrůstání a pravidelnost zavětvení stěn výrazně lepší, což by mohlo být určitým návodem pro eventuelní rekonstrukci těchto porostů, pokud nedojde k radikálnímu řešení, které by spočívalo v obnově porostů jako celku. V každém případě by však mělo dojít k odstranění jedinců, zejména některých kusů v loubí, kde se silné větve v bazální části vyhnilé naklání nad cestami a hrozí vylomením a jsou nebezpečím pro návštěvníky objektu. Dále by měly být odstraněny náletové dřeviny, zejména křoviny a mohl by být uskutečněn alespoň pokus o dosadbu vzrostlejších už zapěstovaných dřevin, nejlépe habrů a sledování jejich dalšího vývoje. Použitá literatura : Zemská výstava v Kroměříži r.1925, Fr.Waisser a N.Černý, 1925 Zámecké zahrady v Kroměříži, Otakar Kuča, 1958 Kroměřížské zahrady, Alžběta Birnbaumová, 1963 Květná zahrada a její obnova, Miroslav Nesvadba, 1971 Kroměřížské zahrady - UNESCO, PhDr.Jaroslav Petrů,1999 Podzámecká zahrada v Kroměříži, monitoring 2003. - celková plocha Podzámecké zahrady je 64 ha - průzkumem bylo zjištěno 3 580 stromů, z toho 3 040 listnatých a 540 jehličnatých - nejvíce zastoupeny jsou následující rody Acer Tilia Carpinus Fraxinus Aesculus Robinia Quercus Ulmus Alnus Platanus 567 jedincù 596 538 285 205 154 109 84 78 55 Prunus 30 jedincù Juglans 27 Fagus 26 Malus 22 Populus 22 Corylus 14 Catalpa 13 Gleditsia 10 Betula 52 ostatní listnaté pod 10 ks Picea 263 Taxus 90 Pinus 71 Thuja 52 Chamaecyp. 25 Larix 13 ostatní jehličnaté pod 10 ks Na základě získaných údajů a posouzení jsou nejstarší dřeviny v parku následujících druhů : Acer campestris Quercus robur Acer platanoides Tilia cordata Acer pseudoplatanus Tilia platyphyllos Carpinus betulus Ulmus laevis Fagus sylvatica Taxus baccata Fraxinus excelsior Některé z výše uvedených dřevin - domácího původu, mohou pocházet z původních přirozených porostů a nebo výsadeb před rokem 1830. Další nejstarší jedinci jsou patrni z výsadeb z období významné přeměny parku za kardinála Maxmiliána Sommerau-Beeckha ( 1837 – 1853 ) a jedná se zejména o introdukované dřeviny, např. : Aesculus hippocastanum Juglans nigra a cinerea Catalpa bignonioides Pinus strobus - 16 - Liriodendron tulipifera Platanus x acerifolia Thuja occidentalis Tsuga canadensis Posledním historicky významným obdobím větších výsadeb i když poněkud diskutabilních ( dobová snaha o vytvoření botanické zahrady ) je období po roce 1910. Z tohoto období se v parku nacházejí jedinci, které je možno považovat za zvláště významné : Catalpa bignonioides Abies homolepis Celtis australis Abies sibirica Cercidiphyllum japonicum Chamaecyparis pisifera Liriodendron tulipifera Larix kaempferi Phelodendron amurense Picea bicolor Platanus occidentalis Picea schrenkiana Platanus hispanica Pinus jeffreyi Populus alba Pinus contorta Populus nigra Pinus peuce Pterocarya fraxinifolia Pinus rigida Quercus conferta Taxus baccata Sophora japonica Thuja occidentalis Tilia cordata Torreya californica Tilia petiolaris Thuja plicata Tilia platyphyllos Tsuga canadensis Tilia tomentosa Tsuga caroliniana Pokud se týče celkového pohledu na zdravotní stav dřevin v Podzámecké zahradě, je dosud patrné, že se na něm stále ještě podílí vliv záplav z roku 1997 a pokračuje jakoby náhodný úhyn stromů (např. v loňském roce krásný exemplář Castanea sativa a Pinus contorta ), také polomy z následné vichřice jsou na porostech dosud patrné. Závažnou příčinou nedobrého zdravotního stavu a snížené vitality rostlin jsou však také přehuštěné porosty. Neuskutečňované probírky dřevin v minulých desetiletích, kdy došlo vlivem náletů a samovolného rozšiřování zejména habrů, lip, kaštanů a javorů k přílišné hustotě porostů a tím k vyholování kmenů stromů, ke špatnému větvení, vytahování a deformaci korun z důvodu nedostatku světla do značných výšek. V těchto porostech je v současnosti jen velmi těžko proveditelná údržba, která by měla hlavně spočívat v odstraňování suchých částí korun, pahýlů a zaschlých koncových částí větví.Vzhledem k tomu, že jen málokteré stromy nevykazují takovéto poškození, lze si jen ztěží představit provedení plošného ošetření korun, jak stromolezeckým způsobem nebo pomocí plošiny, nejen z důvodu pracovní náročnosti, ale také finančních možností. Pracovní zahradnická skupina zajišťující údržbu parku, nemá ani při maximálním úsilí, které vynakládá, možnost ani technické vybavení tyto práce zvládnout. Z výše uvedeného vyplývá, že v budoucnu bude třeba uskutečnit rozsáhlé, finančně náročné ale pro zachování této kulturní památky nezbytné asanační práce a obnovné výsadby, aby si i v budoucnosti zachovala místo, které jí historicky náleží. Použitá literatura : Dr. Vl. Pavlák, Konifery K.-ARC. Podzámecké zahrady v Kroměříži,1914 Z.Kříž,D.Riedl a J.Sedlák s kol., Významné parky JMK, 1978, Karel Hieke , Moravské zámecké parky a jejich dřeviny, 1985, Petrů – Zahradníček – Pálka , Zahrady a zámek v Kroměříži, památka UNESCO 1999. VÝSLEDKY DENDROLOGICKÉHO ZAHRADY V KROMĚŘÍŽI. PRŮZKUMU PODZÁMECKÉ Doc.Ing. Pavel ŠIMEK, Ph.D, Doc. Ing. Miloš PEJCHAL, CSc., Ing. Přemysl KREJČIŘÍK a kolektiv. 1. OBECNÉ SOUVISLOSTI, DRUH A CÍL PRŮZKUMU Při obnovách historických objektů zahradní či krajinářské tvorby využíváme v různé míře pro naplnění kompozičního záměru stávajících dřevin. V tomto ohledu lze nepochybně konstatovat, že stávající dřeviny potenciálně využitelné pro cílovou kompozici představují pro architekta v podstatě nenahraditelnou složku řešeného prostředí, která tvoří logický základ téměř každého díla zahradní či krajinářské tvorby. Jednotlivé prostorové struktury dřevin vytváří konkrétní dřevinné vegetační prvky (DVP). K tomu, aby bylo možno do vegetačních prvků (VP) zasahovat je nutno předem znát jejich vlastnosti. Tato skutečnost je mimo jiné dána také tím, že dřeviny používáme v zahradní tvorbě v mnoha variantách jejich prostorového uspořádání. Předmětem dendrologického průzkumu je zjištění vybraných vlastností DVP a posouzení jejich stability. - 17 - Důvody pro pořízení dendrologického průzkumu tedy mohou být velmi různorodé. Při analýze řešeného problému vždy posuzujeme účel průzkumu, vypovídající schopnost dendrologickým průzkumem zjištěných skutečností a přiměřenost výsledků a nákladů. I přes to je obtížné v konkrétních řešených případech vymezit obsah hodnocení tak, aby provedený průzkum poskytoval víceméně jistotu poznání aktuálního stavu DVP. Při realizaci průzkumu musí autor vždy vycházet z určitých předpokladů a využít svých zkušeností a odborného odhadu. Na základě posouzení účelu a širšího kontextu, v kterém daný průzkum vzniká stanoví autor podrobnost hodnocení. Z tohoto pohledu lze rozlišovat dendrologický průzkum: § jednoduchý ▫ dendrologický průzkum, kterým hodnotíme zpravidla primární VP ▫ výsledky průzkumu slouží především jako podklad pro zpracování studie a nebo dokumentace pro územní řízení § podrobný ▫ dendrologický průzkum, kterým hodnotíme zpravidla primární i sekundární VP ▫ výsledky průzkumu slouží především pro zpracování podkladů pro režim péče (provozní dokumentace, projekty pěstebních opatření) Jednoduchý a podrobný dendrologický průzkum se neliší pouze předmětem hodnocení tj. zda hodnotíme pouze primární či primární i sekundární vegetační prvek. Oba způsoby hodnocení se především liší strukturou a podrobností hodnocených atributů. Jednotlivé průzkumy jsou realizovány podle konkrétních potřeb. Nemusí se vždy jednat o časové etapy. Jednoduchý dendrologický průzkum může být vypuštěn a může být zpracován pouze průzkum podrobný. Pro některé úlohy může být proveden naopak pouze průzkum jednoduchý. Výše uvedený obecný úvod vychází z obsahu návrhu oborového standardu pro dendrologický průzkum (SVOBODA, ŠIMEK, v tisku), který je součástí Praktické příručky – plánování území a projektování staveb, která vychází péčí České komory architektů. Z hlediska tohoto navrženého standardu lze provedený průzkum zatřídit jako: § podrobný dendrologický průzkum, jehož cílem bylo zjištění vybraných vlastností DVP a posouzení jejich stability. Širší důvody pro pořízení dendrologického průzkumu předmětného objektu lze spatřovat ve vytvoření podkladu : § pro stanovení využitelnosti stávajících DVP v cílové kompozici § potřebného pro formulaci pěstebních opatření § pro vyhodnocení provozní bezpečnosti u konkrétních dřevin § pro účely finančního plánovaní – především plánování nákladů na režim péče § pro ekonomické ohodnocení takových DVP, které jsou poškozeny nebo likvidovány § pro stanovení priorit opatření (pěstebních, organizačních …) souvisejících s provozem a rozvojem objektu § pro upřesnění poznání historie a způsobu použití DVP v objektu Terminologická poznámka: Vegetační prvek je základní prostorotvorná složka díla zahradní či krajinářské tvorby. Takto odvozené vegetační prvky lze označit jako primární. Vegetační prvek je určen fyziognomií (vzhledem), prostorovým uspořádáním rostlin a způsobem pěstování. § vegetační prvek jednoduchý je tvořen pouze jedním jedincem tedy jedním taxonem (např.solitérní strom) § vegetační prvek složený je soubor jedinců stejné životní formy (stromořadí) § vegetační prvek kombinovaný je soubor jedinců různé životní formy (porost dřevin s bylinnou etáží ) § sekundární vegetační prvek je vždy součástí prvku primárního – je odvozen od složitější prostorové struktury než je sám (např. strom ve stromořadí) 2. METODIKA DENDROLOGICKÉHO PRŮZKUMU Dendrologický průzkum má dvě základní fáze – inventarizaci dřevin a vyhodnocení výsledků. Cílem inventarizace dřevin je zjištění konkrétních hodnot předmětných atributů (vlastností) jednotlivých VP. Hodnocené atributy lze u všech VP rozdělit do několika skupin. Pro interpretaci výsledků inventarizace se používá řady statistických metod, které v principu musí odpovídat zvolené podrobnosti dendrologického průzkumu. Postupně je třeba odpovědět na v zadání formulované (ověřované) otázky. Dendrologický průzkum a hodnocení potenciálu byly provedeny převážně dle metodických principů publikovaných v práci ŠIMEK (2001), PEJCHAL, ŠIMEK (2001 ). Návaznost použité metody přípravu obnovy památky zahradního změní byla potvrzena na projektu Obnovy Lednického parku (KOLEKTIV 2003). Názvy taxonu jsou uvedeny v principu podle KOBLÍŽEK (2000), v několika případech, kdy taxony výše uvedená publikace neuvádí bylo použito ERHARDT et al. (2002), popř. HOFFMAN et al (2000). 2.1. Předmět dendrologického průzkumu Podzámecké zahrady Předmětem podrobného hodnocení byla kromě primárních vegetačních prvků i většina vegetačních prvků sekundárních. Struktura vegetačních prvků je zřejmá z tab.č.1 2.2. Podrobnost dendrologického průzkumu Podrobnost dendrologického průzkumu je daná především strukturou hodnocených atributů. Pro podrobný dendrologický průzkum Podzámecké zahrady byly zvoleny atributy uvedené v tabelárním přehledu (tab.č.1). - 18 - Tab.č. 1 Přehled hodnocených atributů (A) u jednotlivých vegetačních prvků Skupina stromů Skupina náletu, nárostu Strom ve stromořadí Keř ve skupině keřů Strom ve skupině stromů A A A A A 0 0 A A 0 0 0 0 A A A A A A A A 4 5 Pořadové číslo Procentické zastoupení taxonu A 0 A 0 A 0 A 0 A A A 0 A 0 A 0 A 0 0 A A 0 6 7 Báze koruny Střední výška Taxační atributy A 0 0 0 0 0 0 0 0 A 0 A 0 0 0 A A 0 0 0 A 0 8 9 Šířka Šířka koruny 0 A 0 A 0 A 0 0 A 0 0 0 0 0 0 0 0 A 0 0 0 A 10 Výčetní tloušťka 11 Výška A A 0 A A A 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 A A 0 A A A 12 Délka Popisné atributy 0 0 0 A A 0 0 0 0 0 0 13 Období založení 14 Pěstební tvar A A 0 A 0 0 0 0 0 A 0 0 0 0 0 0 0 A A A A A 15 Plocha 16 Stáří 0 A 0 0 0 0 0 0 A 0 A 0 A 0 A 0 0 A A 0 0 A 17 Vývojové (věkové) stádium A 0 0 0 0 0 0 0 A 0 A Pořadové číslo Živý plot A A A Stromořadí 0 A A Nálet, nárost bodový 0 Druh Kultivar Soliterní keř Rod 2 3 Soliterní strom 1 Základní atributy A A A 0 A Hodnocený atribut Skupina keřů Vegetační prvek Kvalitativní atributy 18 Celkový potenciál 19 Využitelnost 0 0 0 0 0 A A 0 A 0 A 0 A 0 0 A 0 0 0 0 0 0 20 Sadovnická hodnota A A 0 0 0 0 0 0 A A A 21 Vitalita A 0 0 0 0 0 0 0 A 0 A 22 Zdravotní stav 23 Poškození kmene A A 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 A A 0 0 A A 24 Poškození koruny 25 Statická stabilita A A 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 A A 0 0 A A 26 Výskyt hnilob a dutin 27 Výskyt suchých větví A A 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 A A 0 0 A A 28 Jiné poškození A 0 0 0 0 0 0 0 A 0 A 3. VÝSLEDKY DENDROLOGICKÉHO PRŮZKUMU 3.1. Vyhodnocení dendrologického potenciálu Cílem hodnocení je na základě analýzy kvalitativních atributů zastoupených dřevin (především stromů) posoudit schopnost existujících dřevinných vegetačních prvků konkrétního objektu zajistit stabilitu stávající kompozice . - 19 - Postup spočívá ve statistické interpretaci vybraných údajů. Do vzájemných souvislostí se dává: § distribuce (poměrné zastoupení) sadovnických hodnot jedinců, vyjadřující především míru stability / perspektivnosti s § distribucí jednotlivých věkových kategorií nebo vývojových stádií jedinců, vyjadřující především jejich současný význam v celku, jehož jsou součástí. Pro snadnější interpretaci se osvědčilo zjednodušit výsledné tabulky či grafy tím způsobem, že se jak stupně sadovnické hodnoty, tak věkové kategorie nebo vývojová stádia sloučí do menšího počtu šířeji chápaných jednotek: § sadovnická hodnota (SH)1 až 3 (dlouhodobě až středně dlouhodobě perspektivní / stabilní jedinci), § sadovnická hodnota 4 až 5 (jedinci s krátkodobou existencí), § vývojové stádium (VS) 1 až 3 (mladiství jedinci, hrající v aktuální kompozici méně významnou roli), § vývojové stádium 4 až 5 (dospělí až přestárlí jedinci, hlavní nositelé stávající kompozice). Údaje v tab.2. popisují detailně četnosti kombinací mezi věkovým stadiem (VS) a sadovnickou hodnotou (SH) u všech hodnocených stromů v Podzámecké zahradě. Konkrétní vypočítané hodnoty najdou především využití v projektové přípravě obnovních detailů, v hledání souvislostí a argumentů. Syntéza zjištěných hodnot je uvedena v souladu s metodikou (3.1.) tab.3.3.1. a vyplývají z ní mimo jiné tyto skutečnosti: § ze všech hodnocených stromů lze 38% jedinců označit bez dlouhodobější perspektivy, tzn. předpokládaná doba jejich ještě přijatelného stavu nepřesáhne pravděpodobně přes 15-20 let § stromy plně uplatněné v současné kompozici (VS4-5) výrazně –téměř 5x – převládají nad stromy, které se doposud (především s ohledem na dosažené prostorové parametry) plně v současné kompozici neuplatňují (VS1-3). Absolutizovat závěry vyplývající z této skutečnosti nelze, protože především záleží na konkrétní lokalizaci jednotlivých stromů – přesto několik poznámek: ▫ při detailnějším pohledu na rozložení VS 1-3 s ohledem na SH zjistíme, že 14 % těchto jedinců je navíc dlouhodobě neperspektivních – to mimo jiné upozorňuje na nutnost patřičné péče především o dospívající jedince a samozřejmě i o založené výsadby ▫ jako výhodný se jeví poměr VS1-2 vůči VS 3, který je zcela vyrovnaný a můžeme jej tedy hodnotit jako dobrý signál snahy o zlepšování stavu parku § kvalita stromů plně uplatněných v současné kompozici (VS4-5) je velmi významně snížena a představuje současně nejvážnější problém parku s ohledem na stabilitu aktuální kompozice. Vzhledem k významu tohoto konstatování dále uvádíme do souvislosti údaje s tab.č.2 a 3: ▫ stromy s předpokládanou krátkodobou existencí a zároveň plně uplatněné v současné kompozici tvoří 35,2 % všech stromů ▫ vezmeme-li za základ pro výpočet pouze VS 4-5, tedy stromy plně uplatněné v současné kompozici (3 068 jedinců) pak podíl stromů s předpokládanou krátkodobou existencí (1 400 jedinců) v této skupině činí 46 % - tento údaj lze považovat za kritický – a to i při vědomí toho, že významná část jedinců je součástí skupin stromů a z hlediska kompozice objektu nemusí jejich případný „výpadek“ znamenat rozpad kompozice § solitérní stromy vykazují vyšší míru nestability v kompozici než stromy ve skupinách a stromořadí § vezmeme-li za základ pro výpočet pouze VS 4-5, tedy solitérní stromy plně uplatněné v současné kompozici (786 jedinců) pak podíl stromů s předpokládanou krátkodobou existencí (412 jedinců) v této skupině činí 52 % - tento údaj lze považovat za velmi kritický – lze jej mimo jiné vysvětlit tak, že pravděpodobný „výpadek“ více než 50% všech solitérních stromů v horizontu 15-20 let velmi výrazně ovlivní kompozici parku 3.2. Taxonomické skladba V Podzámecké zahradě v Kroměříži bylo při terénním průzkumu zjištěno celkem 278 taxonů dřevin. Podíl taxonů v jednotlivých vegetačních prvcích je různý (některé taxony jsou zastoupeny ve více VP). Následující přehled zohledňuje v práci použitou strukturu VP. 3.2.1. Stromy V parku je zastoupeno celkem 151 taxonů stromů. Jako výraznou dominantu lze označit druh Carpinus betulus (18% všech stromů). Kromě tohoto taxonu se na skladbě vegetačních prvků nejvíce podílí dalších 11 druhů – společně pak představují 79 % všech jedinců. Uvedený přehled v tab.č.4 (pořadové číslo – P.č. určuje pozici taxonu v sestupném pořadí) zahrnuje všechny zjištěné taxony včetně jejich podílu v jednotlivých VP (ST=stromořadí, SO=solitéra, SS=skupiny stromů): 3.2.2. Ostatní dřevinné vegetační prvky Procentické zastoupení jednotlivých taxonů ve skupinách keřů bylo přepočteno z celkové výměry na absolutní podíl – výměru taxonu ve skupinách. Celková výměra skupin keřů je 11 549 m2 . Taxonů bylo zjištěno 121. Významné dominanty: § Taxus baccata, Symphoricarpos albus, Corylus avellana Celkem bylo v parku zjištěno 324 solitérních keřů od 71 taxonů. Źivé ploty jsou zastoupeny v parku délkou 2 328 bm. Výraznou dominantu představuje Buxus sempervirens, dále je zastoupen: § Buxus microphylla, Carpinus betulus, Rosa sp. 4. ZÁVĚR Podle popsané metodiky byl proveden dendrologický průzkum Podzámecké zahrady v Kroměříži. Při tomto průzkumu byl kladen především důraz na vytvoření základního oborového podkladu pro předpokládaný projekt obnovy. - 20 - V Podzámecké zahradě v Kroměříži bylo při terénním průzkumu zjištěno celkem 289 taxonů dřevin. Podíl taxonů v jednotlivých vegetačních prvcích je různý a projekt obsahuje jejich detailní přehledy. Z hlediska dendrologického potenciálu (chápaného jako schopnost existujících dřevinných vegetačních prvků zajistit stabilitu stávající kompozice) je třeba konstatovat: § kvalita stromů plně uplatněných v současné kompozici (VS4-5) je velmi významně snížena a představuje současně nejvážnější problém parku s ohledem na stabilitu aktuální kompozice § dílčím výsledkem provedeného hodnocení je tedy konstatování, že v časovém období cca 20 let lze očekávat v Podzámecké zahradě významné prostorové změny způsobené rozpadem stávající prostorové struktury stromového patra § v parku je třeba neodkladně provést soubor pěstebních opatření směřujících ke stabilizaci porostní struktury následně pak v rámci projektu obnovy navrhnout řadu obnovních detailů § grafická část hodnocení dendrologického potenciálu je zpracována ve vlastní GIS aplikaci, vytvořené na platformě programové aplikace ® TopoL Software s.r.o. – tato forma zpracování umožňuje mimo jiné postupné vytvoření plnohodnotného informačního systému této významné památky zahradního umění. Terénní průzkum probíhal v období červenec - listopad 2003. Na zpracování projektu se především podíleli: doc.Ing. Pavel Šimek, Ph.D (zodpovědný projektant), doc. Ing. Miloš Pejchal, CSc a Ing. Přemysl Krejčiřík. Dále spolupracovali: Ing. Pavel Borusík, Ing. Martin Kovář, Ing. Kamila Krejčiříková, Ing. Lenka Křesadlová, Ing. Zdena Rudolfová, Ing. Stanislav Vilím. Digitální zpracování výkresové části: doc.Ing. Petr Kučera, PhD. Použitá literatura ERHARDT, W. aj. KOBLÍŽEK, J. KOLEKTIV SVOBODA,M.,ŠIMEK, P. PEJCHAL, M. ŠIMEK, P. ŠIMEK, P. List of names of woody plants. Boskoop : Applied Research for Nursery Stock, 2000. Handwörterbuch der Pflanzennamen. Stuttgart : Ulmer, 2002. Jehličnaté a listnaté dřeviny našich zahrad a parků. Tišnov : Freedom DTP studio a nakladatelství SURSUM, 2000. Projekt obnovy zámeckého parku v Lednici na Moravě. Mendelova zemědělská a lesnická univerzita, Zahradnická fakulta Lednice na Moravě – Ústav biotechniky zeleně. 2003. Dendrologický průzkum. In PLOS, J. ŠTĚPÁN, P. Plánování území a projektování staveb. Verlag Dashöfer: část 19. v tisku. Dendrologický potenciál. In Potenciál v zahradní a krajinářské tvorbě. Luhačovice: SZKT, 2001. s.16-19. Hodnocení dřevin a jejich porostů pro pěstební účely v zahradní tvorbě.ZF MZLU Lednice, dizertační práce, 2001 ZAHRADNÍ A PARKOVÉ ÚPRAVY NA PRŮHONICKÉM PANSTVÍ ZA VLASTNÍKŮ NOSTITZ-RIENECK Ing.Veronika PINCOVÁ V roce 1800 zakoupil dvaatřicetiletý syn stavitele Nosticova divadla Jan Nepomuk Nostitz-Rieneck z dědického podílu po svém otci průhonické panství. jako budoucí trvalé sídlo své rodiny. Zámecký areál v té době tvořilo několik historicky různých objektů. Nejstar-ším objektem byla románsko-gotická zámecká kaple, ovšem po třicetileté válce raně barokně upravená a dále zde byl původně opevněný gotický hrad – munitio, později zvaný též gotický palác. K němu byla v renesanci přistavěná křídla, která vytvořila uzavřené nádvoří. V renesanci přibyl také panský pivovar, situovaný mezi zámek a kapli. V době třicetileté války byl zámecký areál poznamenán rozsáhlými škodami, které byly odstraněny stavebními úpravami v barokní podobě. V pozdním baroku přibyl stranou od zámku, za kaplí, velkoryse řešený panský dvůr, který nahradil původní hospodářský dvůr v předzámčí, takže nástupní prostor před zámkem bylo možné upravit. Součástí zámeckého komplexu byl i ovčín, vystavěný rovněž v baroku. V roce 1796 zámek poškodil požár způsobený bleskem. Tehdejší majitelka, vdova po Josefu Vojtěchovi Des Foures, ani následující majitel, Adam Dohalský z Dohalic, škody neodstraňovali, takže zámek chátral další 4 roky, až panství koupil již jmenovaný Jan Nepomuk. Špatný stav zámku vyžadoval rozsáhlé stavební opravy, při kterých byla renesančním křídlům přistavěná druhá patra a celý komplex dostal v souladu s dobou klasicistní podobu (obr.1). - 21 - V původním stavu byl zachován pouze gotický palác tvořící jižní křídlo, který se již několik staletí využíval jako sýpka a svou hmotností stále převyšoval ostatní křídla. V pozadí gotického paláce můžeme vidět kulisu pyramidálních topolů, symbolů romantických parků, které rostly na břehu Podzámeckého rybníka. V rámci stavebních úprav byl ukončen provoz panského pivovaru a pro budovu, která byla přestavěná k obytným účelům, bylo zavedeno pojmenování malý zámek. Na dobovém snímku, obr. 2, který pochází z druhé poloviny 19. století, můžeme vidět v popředí velký zámek, na který ze strany navazuje bývalý pivovar, tj. malý zámek. V pozadí oba zámky převyšuje gotický palác. Stavební úpravy, při kterých byl sjednocen klasicistním vzhledem téměř celý komplex průhonického panství včetně ovčína, trvaly asi 20 let. Kromě gotického paláce si původní podobu, a to barokní, zachoval pouze panský dvůr. Jan Nepomuk věnoval pozornost nejen budovám, ale i okolí zámku. Zrušením pivovarního provozu dostalo zámecké nádvoří novou funkci. Byla zde založena zahradní úprava, kterou dokládá detail z hospodářské mapy panství, obr. 3. Příjezdová komunikace, která tvořila osu nepravidelné plochy, mířila přímo k hlavnímu vstupu do zámku. Podélná plocha vpravo od příjezdové komunikace dostala elipsovitou dispozici se solitérním stromem ve středovém záhonu, ke kterému paprskovitě vedly zahradní pěšiny. Pěšinami byla protkaná i plocha vlevo od osové komunikace, celé nádvoří bylo osázeno okrasnými dřevinami a dekorováno květinovými záhony. Popsaná zahradní úprava situována v předzámčí nesla prvky empírové úpravy - zahradního útvaru, který se na rozhraní romantismu, později až sentimentálního romantismu a po něm následujícího umírněného romantismu v zahradní tvorbě nijak zvlášť nerozvinul. Přes tuto skutečnost nám empírová zahradní úprava zanechala dodnes používaný prvek, a to květinové záhony, jak vyvýšené, tak v úrovni terénu, oblíbené zejména na lázeňských promenádách, ale i jiných exponovaných městských plochách. Kromě zámeckého nádvoří, jak je z detailu na obr. 3 zřejmé, byla parkově upravená i část okolí Podzámeckého rybníka. Zde ovšem vidíme jiný charakter úpravy, vycházející z krajinářského parku 18. století, který měl v první polovině 19. století v Průhonicích již určitou tradici. Jan Nepomuk spravoval průhonické panství v letech 1800-1839, poté jej předal svému mladšímu synovi Albertovi a v následujícím roce zemřel. Z těchto let není k dispozici žádná mapová dokumentace, která by dokládala jeho zahradní a parkové úpravy na průhonickém panství. Předložené zahradní a parkové úpravy jsou doložené až mapovou dokumentací vyhotovenou v roce 1841, a to mapou stabilního katastru Průhonic a již zmíněnou hospodářskou mapou panství, která vycházela ze stabilního katastru. Hospodářskou mapu panství nechal jako soukromou zakázku vyhotovit až Albert. Přes tyto skutečnosti není pochyb, že empírová zahradní úprava zámeckého nádvoří i parková úprava kolem Podzámeckého rybníka byly dílem Jana Nepomuka. Na detailu mapy vidíme, že parkové pěšiny vpravo od Podzámeckého rybníka náhle končí, což mohlo mít dva důvody. Prvním důvodem byla skutečnost, že tudy vedla prudce klesajícím svahem přístupová cesta z panského dvora a ovocného sadu, ale především z ovčína k Labešskému mlýnu a dál na panské louky. Pokud by však Jan Nepomuk měl zájem na tom, aby parková úprava pokračovala dál podél rybníka, jistě by tato spojnice nebyla překážkou, která by jej zastavila v další úpravě, víme totiž, že upravoval i vzdálenější části parku. Druhým, a to pravděpodobnějším důvodem se jeví možnost, že v době mapování ještě nebyly vytyčeny parkové pěšiny a provedeny parkové úpravy kolem nově zvětšeného Podzámeckého rybníka. Toto téma bude rozvedeno později. V roce 1830 nechal Jan Nepomuk postavit na vyvýšeném ostrohu nad Botičem, rovněž v klasicistním slohu, vyhlídkový gloriet, obr.4. Vzhledem k tomu, že zatím nebyl provedený stavebně-historický průzkum (SHP), historie glorietu není zcela objasněná, ale určité skutečnosti známe. Barevná fotodokumentace znázorňuje stav v létě roku 2003. Přízemí glorietu tvoří kamenný základ s cihlovou nástavbou, strop, který se již zřítil, byl klenutý, kruhová okna v prvním podlaží orientována k severu, východu a západu sloužila k vyhlídce jak na zámek, tak do parku. Gloriet ovšem obepíná schodiště s mohutnou nikou na jižní straně. Schodiště má svou strukturou poněkud jiný charakter a stavebně, ani funkčně není propojeno s glorietem. Laicky se lze domnívat, že klasicistní gloriet byl vestavěný do torza historicky staršího objektu. Vzhledem k tomu, že současný stavební stav klasicistního glorietu lze označit jako zříceninu, původní funkční vazby by mohl objasnit právě SHP. Pro gloriet se traduje pojmenování romantická zřícenina, což neodpovídá skutečnosti z několika důvodů: 1. Výše uvedená fotografie dokládá klasicistní gloriet v řádném stavebním stavu, nikoli jako zříceninu. 2. 3. 4. Romantické stavební doplňky krajinářských parků, které měly evokovat zří-ceniny, nejčastěji gotické, měly působit na diváka především emotivně. Tyto stavby náležely k vývojovému směru 2. poloviny 18. století. Od začátku 19. století se parkové úpravy odkláněly od přebujelého sentimentálního romantismu a v souladu s prostým a střízlivým klasicismem, který čerpal z antiky i úpravy parků se ubíraly cestou tzv. umírněného romantismu. Umělé zříceniny byly již při výstavbě zakonzervovány, takže se nerozpadaly. Gloriet v Průhonickém parku se na přelomu 2. a 3. milénia stavebně rozpadá a hrozí mu zánik. Mapová dokumentace 19. století, tj. mapa stabilního katastru Průhonic i hospodářská mapa panství mají objekt pojmenovaný jako gloriet, nikoli zřícenina. - 22 - Vyhlídkový gloriet v Průhonickém zámeckém parku lze tedy rovněž jednoznačně připsat k parkovým úpravám Jana Nepomuka, ovšem, když sáhneme po historicky starší mapové dokumentaci, a to Josefském mapování z konce 18. století a porovnáme ji s hospodářskou mapou panství z poloviny 19. století, zjistíme v parku několik dalších poměrně rozsáhlých změn. Vzhledem k tomu, že jde o úpravy, které se nijak nevážou ke klasicismu a dokládá je mapová dokumentace vyhotovená až po smrti Jana Nepomuka, nelze dál jednoznačně určit, zda byly tyto úpravy provedené ještě za Jana Nepomuka, nebo až za jeho syna Alberta. Na druhé straně jde o terénní úpravy takového rozsahu, že je málo pravděpodobné, že by je stačil zrealizovat Albert za pouhé dva roky vlastnictví, protože jsou již zachycené v mapě stabilního katastru Průhonic z roku 1841. Albert prokazatelně prováděl parkové úpravy, o čemž svědčí zápis z roku 1844, tj. po pěti letech jeho správy panství. Zápis ale mluví pouze o úpravách v nivě Botiče. Albert převzal panství od otce ve věku 32 let. Byl známý jako člověk mimořádně činorodý, takže i do úprav parku se patrně pustil s elánem jemu vlastním. Současně ale zůstává skutečností, že neprováděl žádné změny, které by narušovaly, nebo přímo rušily již vytvořené úpravy otce. Albert patrně pokračoval v intencích svého otce, případně ještě za života otce se aktivně podílel na společných záměrech, protože jeho úpravy působí jako pokračování a dovršení otcova díla. V zápisu z roku 1844 stojí : „Při půvabném údolí Vinného potoka, kde jsou nejkrásnější louky panství, byly lesní porosty proměněny v anglickém stylu v krásný park, protkaný vycházkovými cestami“. K uvedenému pojmenování Vinný potok je žádoucí dodat, že jde o další název, používaný pro potok Botič. Název je odvozený od historické skutečnosti pěstování vinné révy na jižním a západním svahu nad potokem v dnešní tzv. prvé části parku. Vinným potokem je pojmenovaný úsek Botiče protékající oborou a parkem na mapě stabilního katastru z roku 1841. Když se tedy vrátíme k porovnání dostupné mapové dokumentace, zjistíme násle-dující skutečnosti. Na Jo-sefském vojenském mapování, 1 obr. 8, které bylo pro území Průhonic a okolí vypracováno v letech 1780–83, můžeme vidět zakreslenou jak tzv. první část, která měla parkový charakter, tak silnicí oddělenou druhou část, která sloužila jako obora. Celková výměra tohoto přírodního území, náležejícího koncem 18. století k panství, činila v přepočtu na dnešní jednotky asi 160 ha. Na obrázku vidíme, že stávající porosty, zejména kolem vyvýšeného ostrohu, byly kultivovány hlubokými, postupně se zužujícími průseky, čímž vznikla romantická, až poněkud bizardně obloukovitá parková úprava. Tato krajinářská úpravu byla provedená za Josefa Vojtěcha Des Foures, třetího a současně posledního majitele z tohoto rodu, který spravoval průhonické panství v letech 1768-91. Větší, souvislé travnaté plochy se ale v parku prakticky nenacházely. Když sledujeme stejné území na hospodářské mapě panství, obr. 10 a 11, vidíme, že zůstal zachovaný pouze porost na vyvýšeném ostrohu s glorietem a další dva oblouky porostu vpravo i vlevo od ostrohu byly částečně vymýceny a plochy byly proměněny na rozsáhlé louky. Když sledujeme tok Botiče (Vinného potoka) a tvar a velikost Podzámeckého rybníka na Josefském mapování a porovnáme jej se zákresem na hospodářské mapě panství, rovněž vidíme podstatný rozdíl. Podzámecký rybník má na Josefském mapování jednoduchý tvar, na straně hráze je rovný, na protější straně jej uzavírá jednoduchý půloblouk. Mezi rybníkem a a Labešským mlýnem je značná vzdálenost. Na hospodářské mapě je tvar Podzámeckého rybníka značně pozměněný a svou rozlohou dosahuje až téměř k Labešskému rybníku. Tok Botiče byl rovněž pozměněn, byl vedený novým korytem pod ostrohem, kolem nově vzniklé louky. Menší rybník nad Habešským mlýnem byl zrušený a plocha byla rovněž proměněná na louku. Tyto rozsáhlé terénní úpravy a změny nastaly mezi Josefským vojenským mapováním a vypracováním stabilního katastru a hospodářské mapy panství. V posledních letech 18. století průhonické panství prodělávalo určitou krizi ve vlastnických vztazích, která se vyřešila až v roce 1800 příchodem Jana Nepomuka Nostitz-Rieneck. Za jeho 39 let trvajícího působení na průhonickém panství nevznikl, jak již bylo uvedeno, žádný mapový dokument dokládající jeho úpravy. Teprve v roce 1841, tedy po jeho smrti, byla vypracována mapa stabilního katastru Průhonic, která se již kryje s obdobím vlastnictví Alberta. Hospodářské mapy jednotlivých panství, vycházející z mapového podkladu stabilního katastru, pojednávaly vybrané území podrobněji. V polovině 19. století byl tento mapový dokument již značně rozšířený. Albert Nostitz-Rieneck nechal vypracovat hospodářskou mapu panství, obr. 11, patrně kolem roku 1844, protože mapa již znázorňuje otevřenou nivu Botiče s doprovodnou zelení podél potoka popisovanou v roce 1844, a to na celém území parku i obory, kdežto mapa stabilního katastru z roku 1841 znázorňuje nivu Botiče na konci obory ještě zarostlou. Kromě grafického vyjádření funkce ploch hospodářská mapa rozlišovala graficky i vlastní porosty. Dělila je na listnáče a jehličnany, na mladé a vzrostlé porosty a dále znázorňovala souvislé porosty, doprovodnou zeleň podél vodního toku a také význačné solitéry. Pro doprovodnou zeleň byly použité dvě různé grafické značky, čím patrně měly být vyjádřeny stromy a keře. Pro lepší čitelnost je na mapovém dokumentu podbarvený vodní prvek a popisována niva Botiče. V oboře (Thiergarten) vidíme zatím rybník Labešku jako malou vodní nádrž, která na své zvětšení teprve čeká. Labeškou je na - 23 - mapě stabilního katastru i na hospodářské mapě panství pojmenována celá první část parku. Překrásné, členité území s rybníkem Bořín, který v polovině 19. století ještě neexistoval, k parku zatím nenáleželo. Závěrem lze konstatovat, že období působení Jana Nepomuka a jeho syna Alberta Nostitz-Rieneck, které představuje od roku 1800 následujících 71 let, bylo dobrým obdobím průhonického panství. Zatím nelze jednoznačně určit, kde končily parkové úpravy otce a začaly, nebo pokračovaly, úpravy syna. V daném případě však není nutné dál usilovat o identifikaci autorství jednotlivých zásahů, protože výsledkem jejich činnosti v průhonickém zámeckém parku bylo dílo ucelené, které vypovídalo o názorové shodě a kontinuitě, kdy syn dotvořil a završil úpravy započaté otcem. Oba muži vytvořili dobrý základ pro tvůrce současného parku, Arnošta Emanuela Silva-Tarouca, který se o 14 let později, v roce 1885 oženil s Albertovou dcerou Marií Antonií, jedinou dědičkou průhonického panství a celého rozsáhlého majetku rodu Nostitz-Rieneck. LITERATURA A PRAMENY BERNAU F. (1881): Album der Burgen und Schlösser im Königreich Böhmen. Saaz HELEBRANT L.(1985): Aktuality Výzkumného a šlechtitelského ústavu okrasného zahradnictví v Průhonicích -100 let Průhonického parku a zahradnických tradic v Průhonicích Sborník materiálů a historických dokumentů Nakladatelství Novinář, Praha SEDLÁČEK A. (1882-1927) : Hrady, zámky a tvrze české Šolc, Šimáček, Praha SILVA-TAROUCA E.GRAF (1909) : Die Gartenanlagen Österreich-Ungarns in Wort und Bild, Heft 1. : Der Pruhonitzer Park (Böhmen) Herausgegeben von der Dendrologischen Gesellschaft, Wien PAMÁTNÍ SÍŇ A. E. SILVA-TAROUCY v průhonickém zámku © 1 st Military Survey, Section No. 125 Austrian State Archive/Military Archive, Vienna Geoinformatics Laboratory, University of J.E.Purkyne-http://www.geolab.cz Ministry of Environment of Czech Republic-http://www.env.cz Ing. Veronika Pincová / 1948 /, absolventka okrasného sadovnictví zahradnického oboru VŠZ Brno, autorizovaný architekt v oboru zahradní a krajinářská tvorba. Od roku 1973 do roku 1991 projektová činnost v Krajském projektovém ústavu Praha. Po zániku ústavu pokračování v projekční činnosti ve vlastním atelieru KPZ / Krajina, park zahrada / v Průhonicích. Od roku 1999 zaměstnána též ve Výzkumném ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví v Průhonicích, kde se zabývá dokumentací památek zahradního umění. HISTORIE ZÁMECKÉHO PARKU A ZAHRAD LINHARTOVY Ing.Radek PAVLAČKA (Záměr obnovy) První zmínka o objektu zámku je z roku 1410, kdy je označován jako vodní tvrz. Lze tedy s jistotou říci, že historie objektu začíná šlechtickým sídlem (Fulštejnové) v podobě gotické vodní tvrze. O přibližně 150 let později je na základech této tvrze vystavěn renesanční zámek. Rozsáhlá přestavba trvala kolem 25 let a byla ukončena 1578. Výsledkem byl velmi reprezentativní renesanční zámek, o čemž svědčí nejen celková hmota objektu, která se zachovala do současnosti, ale i řada architektonických i výtvarných detailů, objevených pod vrstvami pozdějších úprav. Přibližně o sto let později dochází k barokní modernizaci objektu, která probíhá ve dvou fázích a sice po roce 1672 a po roce 1695 za majitelů Haugviců. Barokizace se dotkla jak vzhledu interiérů, tak dala novou tvář také exteriéru zámecké budovy. Kromě dostavby jižního křídla to byla nová úprava fasády známá v současnosti. V letech barokizace zámku, přesněji v období 1694 – 1701 je zaznamenáno vybudování rozsáhlé francouzské zahrady na obou březích Opavice. Před tímto datem tedy není žádný záznam o existenci renesanční zahradní úpravy a tak budeme historii zahradních úprav datovat od konce 17.st. Představu o těchto úpravách nám dává veduta Friedricha Bernarda Wernera z roku 1746, tedy s poměrně aktuálním odstupem pouhých 30-50let po založení. Bohužel veduta je orientována na prezentaci zámecké budovy a zahradní úpravy jsou zde zachyceny jen částečně a i tak je potřeba počítat s nepřesnostmi, idealizací a zkreslením, jaké je běžné u podobných grafických dokladů. Vždyť i samotná budova zámku je vyobrazena s významnými chybami, jako je situování nárožní věže a pod. Nicméně základní koncepci je možné vzít za pravděpodobnou, neboť ještě dnes je částečně patrná v terénu a zejména podepřena stabilním katastrem z roku 1836, samozřejmě s výraznými změnami. Velmi cenná je informace o přemostění Opavice. Jedná se o most v ose severního vstupu a o most v ose k oranžérii. Lze také vytušit celkový koncept úpravy okolí zámku. Zejména význam hospodářských objektů v kontextu - 24 - hlavního vstupu do zámku, (které jsou na vedutě příliš přisunuty k zámku ), kde vytváří prostor čestného dvora. Dále je zajímavá existence štěpnice před západním průčelím. Pokud je veduta věrohodná, pak hlavní okrasná část, tzv. francouzská zahrada v tomto období ležela na (dnes) polské straně Opavice. Jejím ústředním prvkem zřejmě byla oranžérie a plocha byla členěna vyššími habrovými stěnami. Zahrada osově nebyla vázána na architekturu zámku. Areál byl narušen rozdělením řekou Opavicí na pruskou a rakouskou část (1742 formálně, 1763 prakticky). V letech 1776 – 78 byl asanován most v ose zámku a zazděn severní portál, zřejmě již důsledek těchto územních změn. Současně je nově upraveno ostění východního a západního vstupu. K tomuto datu je také zmíněna existence hlavní vesnické cesty, která prochází mezi zámkem a hospodářským dvorem. Tato cesta vede směrem ke kostelu a na opačném konci ústí na most přes Opavici ! (Doloženo ve stabilním katastru 1836.) Stabilní katastr a indikační skica z roku 1836 je jediný grafický záznam od výše zmíněné veduty, který nám dokládá další vývoj zahrad. Přesto že se indikační skica a katastrální mapa v detailu členění zahradního parteru liší, v podstatných rysech se shodují. Je to především rozsah zahradní úpravy kolem zámku, bohužel pouze na rakouské straně. V bezprostřední blízkosti zámku se na místě štěpnice pravděpodobně založil okrasný pravidelný zahradní parter s dlouhou podélnou osou, souběžnou s řekou. Tato osa byla vázána na nárožní věž. Parter byl dále členěn několika příčnými osami, z nichž ta nejvýznamnější (zřejmě) směřovala na objekt oranžérie za řekou Opavicí a byla ještě stále vedena přes most. Je také z obou materiálů patrné, že severní vstup byl zazděn, neboť zahradní parter již na bývalý vstup nereaguje, což by s největší pravděpodobností úprava respektovala, kdyby tento vstup zde existoval. Tyto grafické dokumenty nám zároveň osvětlují, že minimálně do této doby (1836 – cca 140let) je rozsah pravidelné zahradní úpravy zachován od doby svého založení, pomineme-li méně podstatné dílčí úpravy, jak již byly naznačeny. Na ploše dnešního přírodně-krajinářského parku je zaznamenán lesní porost a řada staveb, z nichž se do současnosti zachovaly tři sklepy v prostoru parku. ( Topograf F.Ens ve svých záznamech 1836 uvádí sice rozsáhlý park, ale lze předpokládat, že tímto výrazem označil buď vlastní zahradu, snad připočítaje i úpravu za Opavicí, nebo bral již v úvahu lesní porost, přimykající se k zahradě, možná již se začínajícími úpravami v lese, jako probírky, výsadby apod., které ještě neměly takový charakter, aby je bylo hodno zaznamenat do katastrální mapy.) Bohužel o založení krajinářského parku v materiálech, které byly k dispozici není zmínka. Z výše uvedeného vyplývá, že významné úpravy probíhaly nejdříve po roce 1836. Na základě zaznamenaných stavebních úprav po tomto období by bylo možné je přičlenit k období aktivit Hanse z Oppersdorffu, který objekt dědí roku 1877 a zahajuje poměrně čilé stavební úpravy v duchu historismu. Dochází k výstavbě portiku a terasy s balustrádou před severním průčelím, k úpravě původních oken na okna francouzská (odbourání parapetů a tedy větší vizuální kontakt se zahradou). Tyto stavební úpravy, zaměřené na kontakt s exteriérem naznačují zájem o zahradu a lze předpokládat že pokračovaly rozsáhlými úpravami parku. Vždyť již roku 1887 J.Kone, linhartovský učitel, píše o pozoruhodném zámku s rozsáhlým parkem (nelze však vyloučit, že jeho označení je podobného významu, jaký použil roku 1836 topograf F.Ens, lze ale předpokládat, že tentokrát již šlo opravdu o krajinářský park, neboť časově již nelze založení parku výrazně posouvat dále.) Stejně tak, jako není známá přesněji doba zakládání parku, není znám ani autor koncepce. Lze však říci, že jde o dílo výjimečné hodnoty, přesahující místní poměry. Kompozice maximálně využívá terénní členitosti a výškových rozdílů. Zámecká budova tvoří neoddělitelnou součást prostorové koncepce a jsou k ní směřovány téměř všechny pohledy v parku. V parku se nachází unikátní exempláře starých dubů, z nichž některé mohou mít více jak 500 let. Jsou to stromy, jež byly uvolněny z původních porostů lesa, jak je zaznamenán na katastrální mapě 1836. Některé dřeviny se nacházely také při cestě, jako např. lípy u severovýchodního nároží a pravděpodobně i nejmohutnější torzo dubu na louce v jihovýchodní části parku. Park je komponován jako jeden velký prostor louky, rozkládající se na svazích před jižním průčelím zámku. Prostor je členěn různě velkými skupinami stromů na tři menší , vizuálně ucelené palouky, které jsou vzájemně provázány četnými průhledy a zejména pohledy na zámeckou budovu v různých obměnách. Před jižním průčelím zámku se rozkládá široký travnatý parter, stoupající do svahu a přibližně v polovině své délky se lomí a pokračuje k nejvyššímu bodu parku, kde je vystavěn altán. Z něj se rozbíhají dva průhledy a to na zámeckou věž a na travnatý parter před jižním průčelí. Nejpůsobivější kompozicí je dvouosý průhled z cesty při jihovýchodní hranici parku, odkud jedna osa směřuje úzkým průsekem k věži zámku a druhá na sousední palouk se solitérou nejmohutnějšího dubu v parku. Park vznikal především probírkami původního lesního porostu, který se přimykal k bývalým zahradám kolem zámku. Z porostů byly uvolněny nejstarší a nejkrásnější jedinci, především duby a lípy, tvořící dnes dominantní prvky v porostech a významné solitéry. Obvodové porosty a skupiny byly kromě probírek původních porostů především dosázeny. Skladba porostů byla výhradně z domácích dřevin, v níž jednoznačně dominuje dub, lípa a jasan, doplňkově pak habr, javor mléč i klen, modřín, olše a v jihozápadní části se nachází buky. V malém procentu pak dále smrk ztepilý. Z introdukce je to kaštan, který je zastoupen poměrně masivně a ojediněle akát, spíš jako nežádoucí nálet. Případně další druhy jsou zastoupeny jen velmi řídce a neovlivňují celkový ráz porostů a dojem z kompozice. Právě tato jednoduchá druhová skladba je na kompozici parku velmi působivá a je dnes již vzácnějším příkladem přírodně krajinářského parku, nedotčeného pozdější módou exotických dřevin, jejichž hromadění často potlačilo původní architektonickou hodnotu díla. Celková koncepce citlivě reaguje na terénní a výškové poměry a vytváří dojem rozlehlosti parku, ač jde o vcelku malé území, necelých 5ha. Park byl obohacen o drobné stavby jako altán v nejvýše položené části parku, dále pavilón nad vinným sklepem a snad i gróta v jeho předsklepí.Velkým oživením byl dnes již nefunkční mlýnský náhon. - 25 - Na polské straně přes řeku Opavici je formována pokračující část přírodně krajinářského parku. Kompozice je jednoznačně odvozena od objektu nárožní věže zámku a je vnímána jak z terasy před severním průčelím, tak především z místností blíže ke věži a to ze všech pater zámku. Roku 1892 kupuje zámek obchodník suknem z Krnova, Eduard Wenzelides a jeho rodina obývá zámek až do roku 1943, kdy objekt utrpí vážné škody požárem, který vznikl jako důsledek nuceného ubytování několika německých rodin. Objekt je provizorně zabezpečen, užíván německým polním četnictvem a po válce roku 1945 konfiskován státem. Za rodiny Wenzelidesů pravděpodobně dochází v souvislosti s výstavbou barokizující balustrády a schodiště před východním vstupem k historizující úpravě parteru před tímto průčelím, který je vetknut do prostoru hospodářského dvora. Lze předpokládat, že i úprava na terase před severním průčelím tak jak se zachovala na fotodokumentaci je úpravou z tohoto období. Poměrně negativně lze hodnotit výstavbu zdi, pergoly a klecí před jižním průčelím zámku, v místě velkolepého kontaktu zámku s hlavním parterem parku. Od roku 1945, resp. 1943 po požáru, dochází k rychlé devastaci zámku v důsledku nedostatečného zastřešení a odkládaných oprav. Zámecká budova je natolik zdevastovaná, že se dokonce uvažuje o její demolici. V roce 1958 je provedeno zastřešení, 1959 se provede demolice hospodářského dvora a kamenné ohradní zdi kolem parku. 1971 započata stavební úprava pro potřeby Zdravotnického zásobování, která velmi hrubým způsobem završí devastaci objektu (i když paradoxně jej zachránila před demolicí). Přestože i v této etapě dojde k některým restaurátorským opatřením, celková necitlivá adaptace silně poškodí objekt jak v celkové hmotě, tak v řadě dochovaných detailů. V souvislosti s rozšířením místní komunikace podél areálu je asanována terasa před severním průčelím, postupně zaniká i východní parter a rampa se schodištěm a balustrádou u hlavního vstupu je silně zdevastovaná. Odstraněná je i pergola se zděnými sloupy, opravená je pouze zeď, která je využita jako součást přístavby kotelny, ke které je naprosto nevhodně vedena rampa pro zásobování palivem. Pavilón nad vinným sklepem je v torzovitém stavu polozřícených obvodových zdí, gróta je zničená, altán zanikl a na jeho místě je v 90.letech vystavěn nový objet „ lesoparkového“ stylu. Vlastní přírodně krajinářský park se dochoval v poměrně slušném stavu zejména díky skutečnosti, že zde neproběhla žádná razantní úprava a kostra dřevin byla natolik vitální, že přežila období neúdržby. V pozdějším období (80.léta 20st) se péče o park ujal obětavý a nadšený občan Linhartov, pan Heřman Menzel. Jeho zásluhou byly plochy parku vyčištěny od náletových dřevin a probíhala zde pravidelná údržba, která významně přispěla k současnému relativně dobrému stavu. Problematičtější jsou však poměrně rozsáhlé výsadby, které jsou zaměřeny spíše na sbírkové obohacení parku, nežli na podporu jeho prostorové koncepce. Bylo zde vysázeno mnoho exotických keřů a téměř výhradně jehličnaté stromy, přestože park je vyloženě postaven na domácích listnatých dřevinách, zejména na dubech a lípách. Také pročištění porostů nebylo cíleně vedeno k rehabilitaci kompozice, která je do současnosti ukryta v novějších vrstvách náletů a dosadeb. Výše zmíněný historický vývoj nemá ambici se tvářit jako relativně ukončený a vyčerpávající soubor poznatků. Byl omezen časem i finančními možnostmi a také by bylo vhodné se pokusit doplnit poznatky o dokumenty v archivech na polské straně, kde by se mohla zmapovat hodnota polské části areálu. Záměr obnovy je prezentován na přednášce formou power pointové prezentace plánů a vizualizací a při této příležitosti budou zmíněny zajímavosti a problémy kolem stanovení jednotlivých způsobů obnovy, adaptace či rekonstrukce dílčích částí areálu. Literatura, prameny, podklady • veduta f.b.Wernera z r. 1746 • indikační skica z r.1836, Zemský archiv Opava, fond Velkostatek Linhartovy, inv.č.85 • stabilní katastr z r. 1836, Zemský archiv Opava, fond Stabilní katastr slezský,inv.č.130 • situační skica zámku a okolí po roce 1930, fond NPÚ Brno • historická fotodokumentace ve vlastnictví p.Menzela , města Města Albrechtice, NPÚ Ostrava • letecký snímek z r.1937, Vojenský topografický ústav, Dobruška • projekt rekonstrukce parku, Ing.Kostelný, 1969 • stavebně historický průzkum SPÚ Ostrava, Dr.Dědková, Dr.Grůza, 2002 • závady a náměty pro rehabilitaci kulturní památky – zámek Linhartovy, Dr.Mezerová a kol., 2003 • stať „350 let zámeckého parku v Linhartovech“, p. Heřman Menzel, 1989 • polohopis a výškopis areálu Ing. Radek Pavlačka - Absolvent VŠZ Brno, obor sadovnictví-krajinářství Lednice na Moravě 1986 Autorizovaný architekt ČKA, vedoucí ateliéru firmy ZAHRADA Olomouc s.r.o. - 26 - K VÝVOJI ZÁMECKÉHO PARKU V ŽIDLOCHOVICÍCH Ing.Jaroslav ŠUBR Zámecký park v Židlochovicích je významnou památkou zahradního umění s doloženým, téměř třísetletým uměleckým vývojem s úzkou vazbou na vlastní stavbu zámku. Židlochovický zámek byl vybudován na místě pravěkého hradiska a pozdější tvrze, chráněné systémem vodních příkopů a valů. Jako „zámek“ je poprvé uváděn v listině Jana z Pernštejna z roku 1542. (Nožička 1948) Jeho podoba ani řešení úprav okolí není známa. Renesanční přestavbu opevněného zámku z roku 1592 za Bedřicha ze Žerotína zachycuje obraz z přelomu 16. a 17. století. (Prokop 1904) Po dobytí Švédy v letech 1645 a 1647 byl zámek kolem roku 1690 za hraběte Vincenta Paara opraven a částečně přestavěn. Zahradní úpravy nejsou v dostupných archivních dokladech dokumentovány. Barokní přestavba z let 1722-28 za Filipa Ludvíka Václava hraběte Sinzendorfa je doložena studiemi i stavební dokumentací a zachovanou korespondencí architekta (rakouský císařský architekt Jan Lukas Hildebrandt) se stavitelem (Ludvík Šebestián Kaltner) i se stavebníkem. (Kolektiv 1977, Richter 1956) Někdy je uváděn jako autor pařížský architekt Robert de Cotte a stavba zámku podle jeho projektu je datována na léta 1720-29. (Kolektiv 1957) A právě tato názorová rozdílnost vedla v roce 1998 odborníky z NPÚ v Brně k ověření autorství ve fondech Francouzské národní knihovny v Paříži, které přineslo i nový pohled na vývoj parku (viz dále). Zahradní průčelí zámku (původní hlavní vstup) má trojramenné schodiště s figurální sochařskou výzdobou se třemi mytologickými postavami v nikách, dvěma alegorickými sochami s erbem a čtyřmi postavami personifikujícími čtyři roční období brněnského sochaře Jana Jiřího Schaubergera. (1729) Sochy Panny Marie, sv.Josefa, sv.Anny a sv.Jáchyma před kaplí a sochy na vstupním mostě do zámeckého komplexu od města jsou dílem židlochovického sochaře Jana Sterna. (Kolektiv 1977) Dnešní podobu získal zámek v letech 1844-45 za arcivévody Karla Habsburského, menší úpravy byly provedeny ještě v roce 1869. Zámecký park (evidenční č. 1120, 22,7 ha) První doložená vývojová etapa zahrady, její barokní podoba byla zakládána hrabětem Filipem Ludvíkem ze Sinzendorfu od roku 1708. Sinzendorfové, vlastníci panství od roku 1696, přikoupili sousední panství Hrušovany a tím si zajistili pozemky na JZ od zámku pro representativní barokní zahradu u nově budovaného zámku. (Nožička 1948, Kolektiv 1977, Pacáková-Hošťálková a kol. 1999) V literatuře je uváděn jako autor barokní zahrady francouzský zahradní architekt Arnošt August Charbonier (Ernest August Carbonnier, 1708), který řídil jeho stavbu až do roku 1714 (1715). Podle jeho návrhu pokračoval v realizaci zahradní inženýr Josef Hatzl až do roku 1746. Císařovně Marii Terezii se zahrada zalíbila natolik, že byl Josef Hatzl povolán v roce 1746 do Vídně, kde se stal správcem zahrad císařského letního sídla v Schönbrunnu. Vlastní vzhled zahrady je znám pouze z dobových popisů (Nožička 1948): „V pojetí Charbonierově měl židlochovický park čistě francouzský ráz. Stromy a křoviny byly sázeny do špalírů a jejich koruny byly přistřihováním a vázáním dovedně tvarovány do vzoru proslulého parku ve Versaillích. Zvláště znamenité byly v židlochovickém parku chodníky a chodby vroubené zelenými stěnami, které byli povinni udržovat a šestkrát do roka stříhat hrušovanští poddaní Jiří Ledaměšťan a Ondřej Šebek za ročních 300 zl. Také pěstování ovoce a zeleniny byla věnována velká péče. V té době tam byly vysázeny rozsáhlé meruňkové sady“. Její skutečný stav, i když pro své měřítko (1:28 800) a účel jen schematicky, dokumentuje mapa z prvního (Josefského) vojenského mapování z let 1764-1768, kterou autoři výše uvedených textů zřejmě neměli k dispozici. Dokumentuje plošné rozvržení zahrady v roce měření, ale je to realizace zahrady E.A.Charboniera nebo i do jejího konceptu zasáhl jiný autor, třeba Robert de Cotte? A právě v dokumentaci tohoto architekta, uložené v Národní knihovně v Paříži byla nalezena autorizovaná situace návrhu (spíše koncept či skica návrhu) barokní zahrady a okolní krajiny z roku 1720, označené kurátorem sbírky jako návrh na úpravu u neznámého vodního hradu na Moravě. Srovnáním s kopií stabilního katastru (1825) a s naší předchozí rekonstrukcí stavu zahrady před krajinářskou úpravou (Šubr, 1997), ale bez zmíněné vojenské mapy, jsme jednoznačně identifikovali skicu jako návrh zahrady a krajinných úprav v Židlochovicích. Chápeme jej jako jeden z chybějících dokladů vývoje židlochovické zámecké zahrady a snad i upřesnění autorství, v každém případě dokládá vysokou výtvarnou úroveň navržené zahrady. Skutečnou realizovanou podobu barokní zahrady by mohl upřesnit až zahradní archeologický výzkum. Koncem 18.století byla zahrada výrazně poškozena mrazy, např. v roce 1797 byly škody odhadnuty na 966 zlatých, na počátku 18.století byly náklady na údržbu a skleníky přes 3 500 zl. ročně. Proto bylo rozhodnuto změnit zahradu ve štěpnici, výrazně omezit prostředky na údržbu a zrušit oranžerii (29.7.1801) a pěstované teplomilné rostliny rozprodat. Postupně byly vykáceny i stříhané stěny a aleje a plocha postupně měněna v ovocný sad a zeleninovou zahradu. (Nožička, 1948) Úplný konec barokní zahrady přinesly napoleonské války (1805) kdy bylo panství i zahrada zpustošeny a Ditrichštejnové neměli prostředky na jejich obnovu. Nový rozkvět znamenal až rok 1819, kdy panství koupil zeť Marie Terezie, vévoda Albrecht. Postupná přeměna zaniklé barokní zahrady na krajinářský park byla zahájena návrhy židlochovického vrchního zahradníka Karla - 27 - Marxe (z let 1809 a 1822, sign. Carl Marx). (Šubr, 1997) Vlastní návrhy nemají výtvarnou sílu konceptů Roberta de Cotte event. E.A.Charboniera, dokumentují však dobový názor na postupnou přeměnu formálních zahrad na sentimentálně romantické parky. Navíc dokumentují i „současný“ stav torza barokní zahrady a to tím, že některé její prvky zachovávají a integrují do svého konceptu. (Šubr, Šubrová 1998) Počátky postupné přeměny v krajinářský park dokumentují: mapa stabilního katastru (1825) a mapa II. (Františkova) vojenského mapování (1836-40). Současně dokazují, že žádná z Marxových variant nebyla realizována v navrženém rozsahu. I další vývoj parku není systematicky a podrobněji dokumentován. V MZA Brno jsou uloženy jen dílčí plány nového skleníku (1853) a návrh litinového oplocení vstupní části od města (Carl Jirusch, Seelowitz, 189697). (Šubr, Šubrová 1998) O to více nás potěšil nedávný „nález“ plánu z roku 1895 (Situations Plan des Erzherzoglichen Schlosses und Parkes in Seelowitz in Jahre 1895, sign. Carl Jirusch) v SOA Rajhrad a jeho černobílé verze v zámeckém archivu (2003). Znázorňuje nejen rozsah parku a jeho cestní síť, ale také uspořádání stromových porostů a zbytků vodotečí (viz obrazová příloha) a jsem rád, že vás s nimi mohu seznámit. Další vývoj parku, ovlivněný známými či neznámými zahradníky směřoval k jednoduší, velkorysejší prostorové kompozici, postavené pouze na účinku vegetačních prvků, porostních skupin, rozvolněných stromových formací a soliterních stromů se zachovanými (či obnovenými) lipovými alejemi. Kompozice parku překročila svůj sentimentálně romantický „původ“ směrem ke klasické podobě anglického krajinářského parku brownovského typu (podle známého tvůrce Lancelota Browna, 1716-83), poetického, avšak zbaveného sentimentálního nánosu, jak to jen na poměrně malé ploše parku bylo možné. Velkorysý rozvrh nebyl úplně smazán ani vlnou výsadeb exotů od poloviny minulého století, dokonce ani dlouhodobým úbytkem soustavné péče a promyšlených pěstebních opatření posledních desetiletí. Je proto stále dost silný a spolu s poměrně dobrým potenciálem zachovaných vzrostlých stromů horního patra může být základem nového života parku, jeho třetím vrcholem vývoje. Památkovou obnovu jsme proto zaměřili tímto směrem, s brownovskou velkorysou poetikou a s citem pro zachování stop minulosti, s pokorou k práci dávných tvůrců. U dolního parku více krajinářsky, na zámecké terase, zvláště v předprostoru zámku a v prostoru JV zahradního parteru s posílením formálního výtvarného jazyka. LITERATURA KOLEKTIV (1957) (Dokoupil Z., Naumann P., Riedl D., Veselý I.) : Historické zahrady v Čechách a na Moravě, Nakladatelství ČSVU Praha, 1957, 67 s. KOLEKTIV (1977) : Významné parky Jihomoravského kraje, Blok Brno, 1977, 623 s. KRATOCHVÍL,A. (1910) : Vlastivěda moravská, Židlochovický okres. Brno, 1910. PACÁKOVÁ-HOŠŤÁLKOVÁ,B. a kol. (1999) : Zahrady a parky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Libri Praha, 1999, 521 s. PROKOP,A. (1904) : Die Markgraftschaft Mähren in kunstgeschichtlicher Beziehung IV. Wien, 1904. NOŽIČKA,J. (1948) : Židlochovický park a skleník v 18.století. In : Kolektiv : Židlochovice v letech zápasů a budování. Okresní muzeum v Židlochovicích, 1948, 83 s. (str. 30-32). RICHTER,V. (1956) : Neznámý plán židlochovického zámku. In : Umění č.4/1956, str. 171-174. ŠUBR.J (1997) : Židlochovice, památková obnova zámeckého parku – památkový záměr. 1997, nepublikováno. ŠUBR.J.,ŠUBROVÁ,R. (1998) : Židlochovice, památková obnova zámeckého parku – studie obnovy. 1998, 32 s. + přílohy, nepublikováno. VÝVOJ KRAJINNÉHO AREÁLU ZÁMEČKU BELVEDER V LVA Ing.Renata ŠUBROVÁ Nástin historického vývoje Krajinářský park zámečku Belveder, významná památka zahradního umění, je součástí velkoryse komponované krajiny Lednicko - valtického areálu, zapsaného roku 1996 do Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Samotný letohrádek Belveder byl vystavěn na návrší Liščí vrch severně od Valtic v letech 1802-1805 (n.v. 220 m). Jeho umístění, architektonické uspořádání a úprava bezprostředního okolí určovala jeho hlavní funkci v krajinné kompozici LVA jako vyhlídkového místa („bell-vedere“) a současně cíle pohledů. Z doby stavby zámečku pocházejí s největší pravděpodobností první tři dochované situační plány. První plán (sign. Nechansky) rozvíjí bohatou parkovou kompozici podél dvou rovnoběžných kompozičních os v duchu romanticko-sentimentálního krajinářského parku. Jeho realizace byla zřejmě zahájena souběžně se stavbou letohrádku a na pozdějších plánech a hlavně v terénu lze některé z plánovaných prvků nalézt (terénní úpravy pro rybníček), kašnu (studánku) a terénní úpravy některých cest a vyhlídkových plošin a zbytek urovnané plochy paloučku („hřiště“) u rybníčka. „V těchto úpravách se ovšem po nástupu nového knížete již nepokračovalo.“ (SPÚ Brno, 2001) - 28 - Druhý plán (nesignován, nedatován) vyjadřuje zjednodušenou podobu prvního návrhu vč. symetrického vedení cest, v dalších částech jsou ponechány přírodní cesty a větší část ploch vinic. Ostatní prvky byly realizovány pouze částečně (kašna a kruhový objekt na počátku 2.osy), terénní úpravy rybníčku naznačuje oblouk na původně rovné cestě. Třetí plán z počátku 19.století (nesignován, nedatován) představuje nejjednodušší podobu parku a nejvíce se blíží skutečnému vývoji tohoto území. Poznámka: Datování (počátek 19.století) a autorství kresby návrhu č.1 (Nechansky) jsou převzaty od SPÚ Brno (2001). Krejčiřík (2002) uvádí následující datování a autorství: č.1 – 1810, Nechansky, č.2 – 1810, Josef Hardtmuth a č.3 – 1812 (?), Lorenz Vogel (?). Další vývoj území Liščího vrchu a jeho krajinářských úprav byl sledován na pozemkových, hospodářských a lesnických porostních mapách (v souvislé řadě od roku 1829 do roku 1914), dále pak na leteckých snímcích (první z roku 1938 až do současnosti). Tyto podklady poskytují přehled o skutečném stavu a prostorové struktuře porostů a jejich změn v prostoru a čase. Prostudování a rozbor všech podkladů vytyčuje cíl památkové ochrany romanticko-krajinářského parku Belveder, tj. zachování krajinářského parku z první třetiny 19.století s pozdějšími prostorovými úpravami krajinářského rázu. Cíl respektuje zachování kompozičních vazeb parku na kulturní krajinu, které jsou jeho nedílnou součástí. Dále pak zachování původního dispozičního rozvrhu, hmotového uspořádání dřevin, průhledů a vyhlídek vč. dendrologické skladby. Současný stav parku a výchozí podklady Do dnešní doby si park zachoval (i přes několik etap zalesnění v druhé polovině 19.století, poslední kolem roku 1935), některé základní prostorové a kompoziční vazby a rozeznatelný charakter romanticko-krajinářského parku. Stromové patro parku (základ parkové kompozice) tvoří kvalitní porost dubu ceru a dubu letního (Quercus cerris a Quercus robur). V blízkosti letohrádku a parkových prvků (např.“rybníček“), na křížení cest jsou to tzv. záměrně vysazené druhy: Acer campestre, Pinus sylvestris, Aesculus hippocastanum, Larix decidua, Tilia cordata, platyphyllos, Ulmus laevis a pod. Keřové patro je poměrně bohaté, zvláště v podrostu vysokého lesa a na jeho okrajích. Mezi kvalitní a „podporované“ druhy patří např. Euonymus verrucosus, europaeus, Viburnum lantana, Swida sanquinea, Crataegus monogyna. Významným romantickým prvkem jsou bezesporu také bujně rostoucí popínavé dřeviny: Hedera helix, Lonicera caprifolium a Clematis vitalba, které dodávají prostoru na tajemnosti. Většinu travnatých ploch tvoří květnaté louky s bohatým přirozeným (přírodě blízkým) bylinným patrem. V podrostu nejstarších porostů dubu se nacházejí cenné jarní efemery např. (Anemone nemorosa, ranunculoides, Polygonatum officinale, Hepatica nobilis, Gagea lutea, Asarum europaeum, Corydalis cava, Ficaria verna, Orobus vernus, Primula veris, Convallaria majalis. Výchozím podkladem pro posouzení stavu porostů bylo Vyhodnocení dendrologického potenciálu (pro SPÚ v Brně zpracoval Krejčiřík, 2000) a vlastní průzkum zpracovatelů (Šubr, Šubrová, 2002) byl proveden standardní metodikou prof. Machovce se zjišťováním základních hodnot (druh a kultivar, průměr kmene a koruny, výška, věková kategorie a sadovnická hodnota v pětibodové stupnici a podrobnější údaje o stavu dřeviny apod.). Takto byly hodnoceny výrazné stromy podél měřených cest a výrazné stromy na okrajích a mimo porosty. Kromě jednotlivých (57 ks) byly hodnoceny souvislé porosty. Sortiment použitých dřevin je ověřen průzkumem v terénu (podle stáří stromů), částečně na porostních mapách, obraze F.Runka a fotografiích ze 30.let 20.století. Idea návrhu Navrhované řešení vychází se stavebně-historického vývoje a funkce zámečku Belveder v jeho areálu. Cílem je respektovat především skutečně realizované vývojové fáze areálu vč. postupné přeměny parkových porostů a vinic v esteticky modelované smíšené porosty dubů s ponecháním a obnovením průhledů a vyhlídkových míst, lučních ploch se soliterními stromy a záměrně formovanými porostními okraji s uvolněnými výstavky. Výše uvedené řešení předpokládá nezbytné následující zásahy do porostů a soliterních dřevin v tomto pořadí: - asanační probírky porostů vč. odstranění náletových dřevin (Sambucus nigra, Robinia pseudoacacia, Fraxinus excelsior) a prostorovou modelaci porostních okrajů především podél cest, průhledů a na okrajích luk - výměna a doplnění soliterních stromů druhy, které byly v parku doloženy (formou substituce) - ošetření ponechaných starých stromů podle aktuální potřeby - keřové patro redukovat na okrajích luk a průhledů, asanovat nepravidelné pásy podél cest (uvolnit průchod porosty), udržovat je dále jako travnaté plochy, v porostech podporovat kvalitní výše uvedené druhy a chránit cenné popínavé dřeviny - bylinné patro (květnaté louky a podrost jarních efemerů v části nejstarších lesních porostů) při regeneraci parku podpořit - maximálně ochránit půdní profil, založit „travnaté pásy“ podél cest a také rozšířenou louku u „rybníčku“ založit a udržovat jako květnatou louku. - 29 - Průhledy na zámek a kostel ve Valticích, Kolonádu, hrad Falkenstein (v Rakousku) a Mikulov (Pálavu a rybník Nesyt) je třeba obnovit citlivými průseky a modelací porostních okrajů. V některých částech budou otevřeny rovněž dílčí pohledy do vlastních porostů a na vybrané uvolněné stromy. Z nejstarší části krajinářského parku, s prvky založenými na počátku 19.století, je nutné odstranit náletové dřeviny, asanovat suché, havarijní stromy (především v blízkosti cest) a uvolnit malebné staré stromy i mladší perspektivní dřeviny. Zachovaná menší loučka („hřiště“) se výrazně zvětší téměř do původního rozsahu. Nefunkční rybníček (zachovaná terénní deprese) bude vyčištěn od náletů a suchých stromů (v 1.etapě úprav porostů na dně ponechán letitý Quercus robur na dožití) a zatravněn stejně jako zbytek tohoto parkového úseku. Veškeré práce musí být prováděny tak, aby nedošlo k výrazným zásahům do reliéfu terénu a půdního profilu. Bude tak umožněn další průzkum zachovaných stop terénních a stavebních úprav, dokumentace stávajícího stavu a jeho vyhodnocení. To umožní a rozhodne o úspěšném postupu rehabilitace parku. Návrh rovněž předpokládá postupnou obnovu původních základních cest podle průzkumů terénu (po asanaci náletových porostů). Cílem jsou pevné mlatové cesty s obrusnou vrstvou z místního písku, na původním (nebo obnoveném) štětovém podkladu. Situaci cest a zpevněných ploch kolem zámečku dokládá historický stav patrně z roku 1829. Realizace obnovy těchto ploch bude provedena až po rehabilitaci vlastní budovy zámečku a jejich vlastní řešení může být ovlivněno jeho novou funkcí (prozatím navržen pochozí trávník). Dále návrh předpokládá v areálu parku osazení 15-20 ks jednoduchých a pevných lavic nejlépe „lednicko-valtického typu“. Park je významným cílem turistických cest a současně důležitou rekreační plochou pro obyvatele Valtic, proto je a bude celoročně přístupný pěším návštěvníkům bez časového omezení. Realizace 1.etapy nezbytných porostních úprav proběhla na podzim roku 2002 podle projektu VÚKOZ Průhonice (Šubr, Šubrová, 2002). Bylo provedeno základní ošetření významných starých stromů (firma EDEN, s.r.o.), otevření ploch podél hlavních komunikačních tahů, průklesty a probírkou (3 až 5 m od cestní sítě) a dosadba několika soliterních dřevin dotvářejících celkovou kompozici (firma ONYX). V prostoru „rybníčku“ a „údolíčka“ došlo k realizaci výše uvedených opatření tak, aby plocha znovu nabyla svého významného postavení v kompozici přírodněkrajinářského díla. Návrh 1.etapy porostních úprav a jeho realizace je prvním krokem k celkové rehabilitaci parku s citlivým respektováním dochovaných prvků jeho historie. Závěrem nezbývá než si přát, aby i další etapy obnovy krajinářského parku u zámečku Belveder proběhly včas, úspěšně tak navázaly na již provedené práce a odstartovaly kvalitní (pravidelnou) údržbu zajišťující nezmaření již započatých vývojových tendencí celého areálu. LITERATURA KOLEKTIV: Památkový záměr obnovy zámeckého parku v Lednici. SPÚ Brno, 1999, nepublikováno. KREJČIŘÍK,P.: Belveder, hodnocení dendrologického potenciálu. Lednice, 2000, nepublikováno. KREJČIŘÍK,P.: Belveder, památkový záměr-koncept. Lednice, 2002, nepublikováno. NOVÁK,Z.: Lednicko-valtický areál jako významný doklad krajinářské tvorby ve střední Evropě. In: Zprávy památkové péče, 1/1993. SPÚ Brno (Hodeček,D.,Szabó,K.,Šabatová,L.): Valtice – Belveder, stavebně-historický průzkum. SPÚ Brno, 2001, nepublikováno. SÚRPMO BRNO (Mikšík,J.,Němec,J.,Šubr,J. a kol.): Programová studie rozvoje historicko-památkového souboru Lednice a Valtic. SÚRPMO Brno, 1970, nepublikováno. ŠUBR,J.: Nástin historického vývoje parku zámečku Belveder. VÚKOZ Průhonice, 2001, nepublikováno. ŠUBR,J.,ŠUBROVÁ,R.,: Valtice – Belveder, obnova zeleně v areálu zámečku. VÚKOZ Průhonice, 2002, nepublikováno. ZAHRADY DĚČÍNSKÉHO ZÁMKU V HISTORICKÉM VÝVOJI Ing.Pavel HUŠEK Zašlou slávu zahrad děčínského zámku lze dosud spatřit v Růžové zahradě. Není to samozřejmě jediná památka zahradního umění v rozlehlém areálu zámku, ale prakticky jediná přiměřeně dochovaná, v nepříliš změněné architektonické kompozici. První zmínka o zahradě vůbec, v zámeckém okrsku, je z období za pánů z Bynova, kteří vlastnili děčínské panství od r. 1543 (po Salhausenech). I když v souvislosti s přeměnou hradu na renesanční zámek stísněné poměry skalnatého ostrohu neposkytovaly mnoho místa, víme, že zde byla zřízena v r. 1556 zeleninová zahrada a v roce 1616 květinová zahrada, či spíše zahrádka na blíže nespecifikovaném místě. U zámku byly údajně zřízeny též vinice. Uplatnění zahradního umění a rozmach v budování zahrad nastal až za Thunů, kteří děčínské panství získali v r. 1628 a vlastnili jej cca 300 let až do r. 1932. Protože však děčínský zámek s ohledem na svou strategickou polohu plnil funkci pevnosti (zvláště za třicetileté války, ale i v dalším období), musela se veškerá stavební činnost a úpravy v okolí zámku podřizovat této skutečnosti. - 30 - V souvislosti s první, velkou přestavbou renesančního zámku v poslední třetině 17.století za Maxmiliána Thuna (1638-1701), byla vybudována raně barokní, visutá, terasovitá zahrada s pěkným výhledem na město, do údolí Labe a do okolní krajiny. Je komorní ukázkou barokního mistrovství zahradní architektury, založené především na kontrastech a důrazech na dobře zvážených dominantách. Překvapivě a účinně zde působí intimní parter, rozvinutý od sala terreny ke glorietu. Gloriet, nebo též vhodněji zvaný belveder – výrazná dominanta, impozantní zahradní pavilon – umocňuje pohled v ose zahrady. Belveder byl postaven před rokem 1700. Je vynikající rozměrnou a vzdušnou architekturou, s rafinovaně promyšlenou soustavou schodišť a teras, vyvolává uměleckou senzaci. V kontrastu, k sochařsky vyzdobenému belvederu, působí na opačné (západní) straně zahrady klidné průčelí sala terreny. Do vnitřní klenby v r. 1678 vkomponoval fresku italský malíř Giuseppe Bragaglio. Námět malby vychází z řecké mythologie a představuje boha Helia, který jede ve slunečním voze v doprovodu různých božstev a puttů společně s Apollonem a Aurorou. Apollón sedí uprostřed se svou labutí, vedle Aurora odkrývá drapérii, do které byla zahalena, tak jako se probouzející ráno odhaluje z temna noci. Také ostatní plochy klenby a stěn jsou pokryty většinou iluzivní malbou s architektonickými a sochařskými náměty. Bohatá sochařská výzdoba zahrady z poslední čtvrtiny 17.století je dílem děčínského sochaře Abrahama Felixe Kitzingera. Na nejvyšším místě belvederu stojí proti sobě dvě sochy zápasníků v živých pohybech a gestech. Oba útočí kordy a chrání se štíty. Balustrádu horní terasy zdobí kopie ženských mythologických a alegorických soch (originály jsou umístěny v sala terreně). Vpředu v levém rohu horní terasy belvederu stojí Flora s náručí květin, opřená o koš zahradních plodin. Vlevo při schodišti je to Ceres se snopem obilí a srpem, vpravo pak je umístěna Venuše, která vede za ruku Amora s toulcem na zádech. Řadu soch ukončuje v pravém rohu Pomona s rohem hojnosti naplněným ovocem. Ve střední a východní části balustrády belvederu jsou umístěny další tři sochy: dvě symetricky v rozích terasy a třetí v ostré špici, ukončující zde architekturu zahradního pavilonu. Všechny tři, opět ženské alegorické postavy mají společný vodní motiv (1.lasturu s vytékající vodou, 2.úhoře s vědrem a 3.ozdobu z mořských korálů). Vzhledem k pozdější změně původního architektonického výrazu východní části stavby, lze se domnívat o přemístění figur, či jejich předchozí určení pro jiný prostor. Schodiště belvederu zdobí kamenné vázy a plastiky lvů s korunovačními státními a thunovskými znaky. Balustráda pod belvederem je ozdobena sochami Chronose, Pallas Atheny a Hefaista. Na obou podélných stranách zahrady se dochovaly edikuly. Na severní straně pojaté jako kapličky se střední otevřenou arkádou umožňují průhled do širšího okolí. Na jižní straně rámují zahradu mělké niky a balkony, včleněné do plné zdi Dlouhé jízdy. S její výstavbou souvisí právě vznik této zahrady, původně označované Logengarten (lóžová zahrádka), z jejichž balkonů bylo možné pozorovat příjezdy do zámku, slavnostní nástupy, či jiná význačná dění probíhající na přístupové zámecké komunikaci. Nejstarší uspořádání zahradního prostoru Růžové zahrady, označované v minulosti též jako horní (malá) okrasná zahrada, zachycuje veduta od Johana Ziegera z roku 1712. Zřejmá je náročně upravená květinová výzdoba parteru, doplněná okrasnými dřevinami v podobě kuželů a centrálně v ose umístěný zdobný prvek (snad bazén s vodotryskem). Zde nemusí být pochyb o náročných úpravách zahrady, které si Marie Adelheida, manželka Maxmiliána Thuna, vyžádala od dvorního zahradníka Andrease Haase. Na uvedeném vyobrazení lze spatřit ještě výzdobu 4 soch na podstavcích před objektem sala terreny, dále při severním ohraničení zahrady 4 edikuly, oddělení parteru balustrádou od schodiště k nástupní ploše před belvederem. V této době ještě chyběly ony 3 plastiky na severní balustrádě belvederu a naopak je zřejmé též jiné ukončení belvederu – balustrádou se čtyřmi pylony. Podle legendy k této vedutě, kde se též uvádí, že schodiště glorietu „lemují sochy smějících se trpaslíků“, je jisté, že ke změně sochařské výzdoby (přemístění soch? či doplnění) a dalším úpravám zahrady došlo po roce 1712 v období pokračující barokní přestavby zámku. Arkádovou chodbou podél sala terreny a po dlouhém schodišti se 234 schody bylo možno sejít do města a následně do dolní (velké) barokní zahrady, vybudované severně pod zámkem. Zahrada byla obehnána zdí s bránou se vstupem do města od bývalé radnice (tj. od východu). Vnitřní prostor zahrady byl rozdělen na dvě základní plochy: - V západní části, k Labi - čtvercová, vodním kanálem a výsadbou stromových kuželů vymezená plocha s křížovou dispozicí a s dalším členěním parteru, opět na čtvercově členěné čtyři menší plošky, vždy s malým bazénem a vodotryskem uprostřed. V centru byla umístěna velká kašna o průměru 9 m ve tvaru mušle, s vysokým vodotryskem uprostřed čtvercového prostoru vymezeného kanálem. Je vytesána z jednoho kusu dolnožlebského pískovce, který sem byl přivlečen na svázaných člunech a vyzdvižen více než sto kusy volů a koní…(tak uvádí legenda k Ziegerově rytině z r. 1712). - Východní část dolní barokní zahrady má tvar více méně pravoúhlého trojúhelníku, až spíše lichoběžníku, s vnitřním členěním parteru na jednotlivé podélné travnaté plochy s podélnou osou (západ-východ) se dvěma rondely. V centru jednoho z nich byl umístěn bazén s vodotryskem, v druhém kuželovitý strom. V této části zahrady stával v té době ještě zahradnický jednopatrový dům. První, velká barokní přestavba areálu zámku pokračovala v roce 1728 výstavbou barokní zámecké obilní sýpky od Kiliána Ignáce Dientzenhofera. V jižní zahradě vymezené ještě pevnostní zdí, byl postaven ve 30-tých letech 18.století barokní zahradní pavilon, zvaný čajový. Na podstavcích ve střeše osazených, je umístěna alegorie čtyř denních dob: Ráno – mužská figura s kohoutem, Poledne – ženská postava s děckem a sluncem na prsou, Večer – rovněž žena s usínajícím dítětem a lucernou, Noc, jakožto plastika muže se psem – symbol noční hlídky. Pavilon tvořil point de vue jižní terasovité zahrady. O okrasném záměru zahrady není pochyb. Podle dochovaného stavu, však hlavními objekty zde byly pěstitelské a sbírkové skleníky. Vedle oranžérie na přezimování teplomilných rostlin, stával na horní terase další skleník (od roku 1725). Dolní, velká barokní zahrada pod zámkem doznala v 2.pol. 18.stol. změny jen ve zjednodušení dispozice. - 31 - Ve vývoji jižní zahrady lze však spatřit další posun z období před r. 1776. Na vyvýšeném místě nejvyšší terasy při zdi Dlouhé jízdy se tyčí honosná voliéra s kopulovitou stříškou s lucernou. Pod ní na nižším terasovitém stupni byl již velký skleník. Postupně jsou budovány terasy se schodišti a prostory s teplomilnými rostlinami pěstovanými v nádobách. Zájem o rozšíření těchto pěstitelských aktivit byl důvodem k dalšímu budování skleníků v rámci druhé, velké přestavby zámku v letech 1786 – 96 za Václava Josefa Thuna. Modernizace sídla v duchu raného klasicismu trvala až do roku 1803. Na počátku 19.století (před r. 1821), lze sledovat další změny v úpravách zahrad. Protože statut děčínské pevnosti byl zrušen Josefem II. v roce 1779 (v souvislosti s předchozím rozhodnutím o založení Terezína), vznikly nové možnosti na využívání ploch v širším okolí zámku a vzájemné komunikační propojení. Na jižních terasách je postupně zakládáno zámecké zahradnictví a prostory západním směrem přímo pod zámkem, jsou upravovány volně, v přírodním pojetí. Zvláště myšlenky klasicismu a romantismu se projevují též ve změně strohé barokní formy v utváření zahrad a dochází k jejímu rozvolnění a úpravám. Dolní velká zahrada si dosud ponechává původní prostor i dílčí geometricky přísné osy, avšak vnitřní plochy doznávají volné členitosti křivolakými cestičkami a prostor je volně členěn novými výsadbami v přírodním uspořádání. V tomto období vzniká zde již koncepce nového užití a začlenění staveb malé architektury – zahradních pavilonů. Při západní hranici severní (dolní) zahrady – vznikajícího již parku, byl na půdorysu někdejší bašty v pevnostní zdi postaven klasicistní pavilon s otevřeným vstupem v původní ose zahrady, nyní v ose širokého parkového průhledu. Na paměť návštěvy básníka Theodora Körnera v Děčíně při cestě do Drážďan v roce 1810 byl pavilon nazván Körnerův. Druhým je kruhový pavilon zv. Anglický, postavený v jihozápadní části při sklaní stěně. V souvislosti s prodejem zámku státu v roce 1932 a přestěhováním Thunů na zámek v Jílovém, byl přestěhován i tento pavilon, podobně jako velké barokní vázy z Růžové zahrady (v 80.letech 20.století vráceny zpět). Později byl do parku umístěn též Švýcarský domek (podle návrhu Heindricha Blumauera). Na podezdívce obdélníkového půdorysu byla postavena roubená, romanticky vyhlížející stavbička. Uvedené úpravy, změny a nové stavby podporoval plně od převzetí panství v roce 1808 nový majitel, hrabě František Antonín Thun (1783-1873). Hojně cestoval a přivážel z cest nové cizokrajné rostliny. On to byl, kdo pozvedl zámecké zahrady na světovou úroveň. Nechal rozšířit zámeckou zahradu jižně od zámku o další část zv. Frauenviense, později s názvem Mariánská louka - podle Mariánského kostela, který zde dominoval nejstarší zástavbě původního osídlení města (dnes je území dolního parku současně též archeologickou památkou). Nově vzniklou situaci vyjadřuje velmi dobře situační plán z období po roce 1831 a následně v celém rozsahu zachycuje i další zahradně upravené plochy a nádvoří mapa stabilního katastru z roku 1843. Postupným osázením původní louky skupinami stromů a keřů, zřízením promenádních cest a pěšin, zde vznikl přírodní park. Se severní částí areálu (původní barokní zahradou postupně přetvořenou na přírodní park), byl dolní park současně spojen v roce 1831 malým řetězovým mostem a tunelem ve skále. Se zámkem zde byl pak propojen točitým schodištěm ve skále, v prostoru tzv. dělové zahrádky. Celý zámecký park měl výměru 31 jiter tj. téměř 18 ha. Sahal tehdy až k Růžové ulici, dnešní Tyršově, obestavěné ve 2.čtvrtině 20.století bloky obytných domů též na části území zámeckého parku. Stavebnímu využití se nevyhnula ani východní část parku, kde byla postavena poliklinika a na podstatné části dolního zámeckého parku bylo po 2.svět.válce vybudováno koupaliště. V centrální parkové louce se vzrostlou vejmutovkou (ponechána jako dominanta ) byl postaven hlavní velký bazén, menší bazény a další doprovodné stavby zaujaly postupně okolní volné prostory až na krajní mez únosnosti. Přes tyto nepříznivé podmínky však řada vzrostlých a hodnotných exemplářů stromů se dochovala z období založení parku a dalších úprav z 2.pol.19.století. Jsou to např.: platan javorolistý (Platanus x acerifolia), červenolistý kultivar buku lesního (Fagus sylvatica Atropunicea), dub červený (Quercus rubra), ale zejména několik jedinců tisovce dvouřadého (Taxodium distichum). Děčínské zahrady byly však velmi známé především pro své sbírky skleníkových rostlin, z nichž se nedochovalo již zcela nic, ani skleníky, kdysi proslulého zámeckého zahradnictví. Z roku 1828 se dochovaly jen seznamy rostlin pěstovaných v zámecké zahradě (míněny jižní terasy). Je to více jak 250 druhů skleníkových rostlin (např. Pelargonium 21 druhů, Erica 27, Viola 18, okr.dřevin 17 – např. Ilex 2 druhy, Daphne 2, Cytisus 2, Pinus 6, Potentila 4 druhy ad., z venkovních popínavých: např. Aristolochia sipho, Clematis orientalis, z teplomilných – Kamelia 2 druhy, Cupressus 3, Eucaliptus pipertia, Thea viridis, Vanila aromatica, Cactus peireskia, Caladium 2 druhy ad. Z růží v té době jsou uvedeny jen 2 druhy). Největší podíl na slávě děčínské zámecké zahrady měl tedy hrabě František Antonín Thun. F. A. Thun byl osvíceným, kulturním a velice vzdělaným člověkem. Ze svých častých cest v cizině získal též mnohé poznatky a moderní hospodářské metody, které uplatnil doma a tím docílil i vysokou prosperitu svého panství. Sblížil se dobře s českým prostředím. Jeho úspěšným činem bylo založení hospodářské akademie (později zemědělské školy) roku 1850 v Libverdě. V období rozvíjejícího se rozkvětu děčínské zahrady byl přijat do služby zahradník František Jošt (nar. r. 1815 v Tupadlech u Čáslavi jako syn tamějšího auersperského zahradníka). František Jošt se soustředil na pěstování orchidejí. Již před nástupem v Děčíně působil 3 roky v Pařížské botanické zahradě (1838-1840) i v Anglii i jinde. Účastnil se výstav a všemožně získával zkušenosti studiem, které pak úspěšně uplatnil právě v Děčíně. Při nástupu Františka Jošta do služeb Thunů r. 1841 v Děčíně, zde bylo jen 60 druhů orchidejí, během 2 let Jošt sbírku rozšířil na 200 druhů. Pěstovalo se zde již na 800 druhů kamélií ad. Proto bylo nutné stále rozšiřovat skleníky a pěstitelské plochy. V roce 1847 zde bylo 12 skleníků (3 pro orchideje, 3 pro kamélie a 2 pro rhododendrony, 2 pro studenomilné pokojové rostliny a 2 pro vinné keře, kromě toho dalších 6 skleníků pro ananasy. Fr. Jošt své dlouhodobé - 32 - studijní zkušenosti a praxi v pěstování orchidejí využil při vydání rozsáhlé monografie o orchidejích v r. 1851. Toto dílo ocenil též Alexander Humbold. Jošt proslavil děčínské, tehdy ještě neznámé, zahrady mimo jiné také tím, že zde v r. 1852 pod jeho péči vykvetla poprvé na evropském kontinentě Victoria regia – Viktorie královská, leknínovitá rostlina. Velice úspěšně působila též květinová výstava, uspořádaná zde v roce 1853. Fr. Jošt zemřel nešťastně 24. prosince 1862 při honu nedaleko Děčína. Pro vzpomínku tam byl postaven pomníček. V zahradnické činnosti pokračoval jeho syn František Jošt ml. (1846-1905), který děčínskou zámeckou zahradu proslavil zase pěstováním růží. Působil též jako předseda okrašlovacího spolku v Děčíně. Plán zahrad z roku 1905 dokumentuje, že po Joštově odchodu byla snaha o omezení pěstitelských aktivit a začlenění pěst.ploch do okrasné zahrady. V současnosti je jisté, že nelze zvažovat obnovení zámeckého zahradnictví, ani obnovu okrasných zahrad v rozsahu dob minulých. Je však nezbytné a žádoucí obnovení dochovaných zahradních prostorů a jejich využití ve vazbě na užívání zámku, v zájmu uchování kulturních hodnot, které jsou v celém areálu zřejmé a jasně evidentní. Ing.Pavel Hušek, Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Ústí nad Labem SOUČASNÉ VYUŽITÍ ORANŽÉRIE U ZÁMECKÉHO PARKU V BLUDOVĚ. Ing.Josef LAŠŠÁK Stručná historie parku Zámecký park v Bludově se rozkládá v nadmořské výšce 300 m a obklopuje původně renesanční zámek. Zámek byl na počátku 18. století majiteli Liechtensteiny - Kastelkorny zbarokizován. V dominikálním majetku se v roce 1708 uvádí pouze ovocné stromové zahrady. Zámecký park byl založen v 18. století až po roce 1710, kdy panství koupil Jan Jáchym Žerotín. Je řešen volně v krajinářském stylu. Bludovský statek zůstal v rukou Žerotínů až do konce II. světové války. Park o rozloze 9,16 ha se rozkládá kolem zámku. Severozápadní část areálu je vymezená silnicí na Šumperk, jižní bytovou zástavbou, východní hřištěm a ornou půdou. Základem kompozice je ústřední palouk, kolem něhož vede okružní cesta. Poslední zásadnější výsadby především cizokrajných dřevin se uskutečnily koncem19.století. Rekonstrukce parku konána v letech 1977-79 se soustředila na nejbližší okolí zámku, východní vzdálenější část parku zůstala bez odborného ošetření. Následně byl tento prostor používán zemědělským družstvem, které zde vybudovalo několik hospodářských objektů, čímž došlo ke zničení veškeré historické parkové vegetace. Východně od objektů ZD se v členitém terénu zářezu potoka nachází část přírodní partie tzv. Gryngle, které se dostalo ošetření až po navrácení majetku původním vlastníkům po roce 2002. Historie vzniku oranžérie První zpráva o existenci oranžérie a skleníků se vyskytuje v souvislosti s pěstováním a přechováním tropických rostlin, které se v letním období umísťovaly v parku. Klasicistní zámecká oranžérie vznikla v létech 181722, od té doby nebyla přestavována. Topení bylo používáno původně teplým kouřem. Tento druh vytápění se používal do doby zavedení teplovodního topení. Nižší přízemní část s klenbovými stropy sloužila jako zázemí zahradnické výroby, mimo jiné tam byla sušárna ovoce. Zbylá část prostor byla využívána jako sklad na uhlí a dřevník, také jako sklep a vazárna květin. Situování a popis oranžérie. Objekt oranžérie se nalézá na ulici 8.května jižně od bludovského zámku v areálu zahradnictví. Jednotraktová přízemní budova obdélníkového půdorysu je v katastrální mapě vedená pod parcelním číslem -3. (Mezi zámkem a oranžérii je dnes umístěno parkoviště. Projekt vypracoval Ing. Zdeněk Janíček v dunu 1998). Oranžérie je zděný objekt se sedlovou střechou, jižní dřevěná stěna je prosklená. Půdorysný rozměr objektu je 32,60 m x 14,15 m a výška stavby je 8,50 m. Z celkové hmoty stavby představuje vlastní prostor skleníku menší část, zaujímá prostor 32,60 m x 6,70 m x 5,85 m. Zbylá část budovy tvoří zázemí zahradnické činnosti. Přístup do těchto prostor je ze severní strany od parkoviště (od zámku). Vlastní oranžérie je přístupná z místnosti v přístavbě, dvojitými dveřmi z jižní strany od zahradnictví. Oranžérie je rovněž přístupná vraty umístěnými ve východní a západní štítové zdi. První vchodové dveře od parkoviště vedou do prodejny, jež se nachází v přístavbě. Prodejna je propojená se skleníkem. V boční přístavbě se nacházejí kanceláře, šatny a hygienické zařízení zaměstnanců zahradnictví, prodejny a oranžérie. Jedna místnost je používaná jako sklad zahradnické výroby. Vedle kanceláře jsou dřevěné schody vedoucí na půdu, kde je umístěno zařízení na vytápění a větrání vlastní oranžérie. Západní, severní a východní boční stěny oranžérie jsou zděné a omítnuté. Strop je dřevěný, na spodní a horní stranu trámu jsou přibitá prkna, mezi nimi tepelná izolace (isover v tloušťce 150 mm). Podhled je řešen sádrokartonovými deskami tloušťky 12,5 mm. Prosklená je jižní svislá stěna. V dřevěných rámech jsou zakytována jednoduchá skla o rozměru 33 x 100 cm. Dodatečně byla doplněná z vnitřní strany druhá vrstva „skla“, jedná se o polykarbamát, jež je pro světlo propustný, - 33 - paprsek rozptyluje a částečně funguje jako stínovka. Vnitřek oranžérie je uspořádán tak, aby si návštěvník mohl prohlédnou nabízené zboží. Pěšiny a zpevněné plochy jsou udělány z pálených plných cihel. Uprostřed skleníkového prostoru se nachází původní betonový bazén oválného tvaru s kratším průměrem 2,3 m a delším 2,9 m. Zbylou volnou plochu zaplňují záhony prodávaných rostlin. Stavební úpravy zde prováděl obecní úřad po politických změnách ve státě a po vyřešení majetkoprávních vztahů, tedy až po roce 1995. Do objektu byla přivedená voda, budova je odkanalizována a je napojená na elektrickou síť. Koncem roku 2001 se řešil způsob vytápění objektu a hledal se způsob využití. Stavební práce na rekonstrukci skleníku (2000-2002) V roce 1992 vypracoval Ing. arch. Vít Janků (ARCHECO Postřelmov) „Studii využití oranžérie u zámku v Bludově“. Objekt byl natolik zdevastován, že jeho dřívější majitel uvažoval o jeho demolici. Studie potvrzuje důležitost tohoto historického skleníku, navrhuje jeho zachování. Návrh byl zpracován variantně. Dnešní skutečnost se však nejvíce přibližuje původnímu poslání. Projekt “Stavební úpravy oranžérie na zámku v B l u d o v ě” vypracoval projektant Karel Kouřil ze Šumperka a projekt byl dokončen prosinci 1995. Investorem byl obecní úřad v Bludově. Sedlová střecha byla rozebraná a nahrazená novou opět sedlovou o nestejných sklonech a pokrytá šindelem. Rovněž dřevěné stropy v oranžérii a přilehlých prostorách byly rozebrány, nově vybudované stropy jsou opět dřevěné konstrukce se zateplením. Došlo k vybourání všech oken a dveří v přízemí, okna byla nahrazená novými dřevěnými zdvojenými okny. Schody do podstřešního prostoru jsou dřevěné, jednoramenné. Komín ve vazárně se odboural úplně. Druhý komín byl vybourán jen do úrovně střechy. Obnovily se opět otvory pro dvoukřídlové dveře ve štítových stěnách. Nátěry kovových prvků jsou provedeny v tmavě hnědém tónu, dřevěné prvky jsou opatřeny bezbarvým nátěrem. Proti pronikání radonu z podloží je projekt opatřen izolací v přízemí v provedení 1 x TEFOND PLUS. Projekt nového topení vypracovala firma UNI Bool spol. s r.o., J.Fajmové 14, Brno 628 00. Současné vytápění skleníku je teplovzdušné. Pracovní jednotky na ohřev vzduchu jsou umístěné pod střechou nad místnostmi v boční přístavbě, dva ventilátory vhání teplý vzduch bočními otvory do oranžérie. Větrání je provozováno otvory v boční stěně směrem do půdního prostoru a odtud je vyvedeno nad střechu. Při jednáních bylo rozhodnuto, že kotelna bude zařízená pro vytápění plynem nebo v kombinaci s dřevěnými štěpky. Rozvod měl být teplovodní. Závěr: Zámek s areálem parku je zapsán pod č. rejstříku 21176/8-833 v Ústředním seznamu nemovitých kulturních památek ČR. Oranžérie je součástí zámeckého areálu v Bludově (nachází se v ochranném pásmu). Konečně byla i vlastní oranžérie v roce 2000 prohlášená za kulturní památku. Vlastníkem budovy je obec Bludov (Morstein-Zierotín na žádost obce prodal za symbolickou cenu budovu oranžérie v roce 2000 pro potřeby obce), pozemek je zatím stále ve vlastnictví obce a rodiny Mornsteinové. Od 1.října 2002 má stavební objekt pronajatá společnost – Obecní lesy Bludov s. r.o. (Adresa: ul.8.května č.81 v Bludově). Od 1.12.2002 zde Obecní lesy v Bludově provozují následující činnost: - květinářskou prodejnu (prodej květin a výrobků souvisejících se zahradnickou výrobou – různé druhy květináčů, výrobky z proutí atd. - prodej zahradnických výpěstků vlastních i cizích (v této souvislosti připravuje firma modernizaci zahradnictví navazujícího na vlastní oranžérii) - aranžují prostory pro různé společenské akce, posezení, rauty, atd. Dělají se zde veškerá květinová aranžmá (svatební, vánoční, smuteční i příležitostní) - v menší míře zde funguje prodej krmiv pro exotické ptactvo a domácí zvířectvo, především pro drůbež - další činnost (V oranžérii lze pořádat koncerty, např. zde vystoupili absolventi Základní lidové školy v Šumperku. Běžně je zde možnost krátkého odpočinku řidičů i turistů. Posezení u kávy v prostředí s množstvím květin působí velice uklidňujícím dojmem) Z vlastních výpěstků zde najdeme přísadu květin a zeleniny. Dále zde nabízejí hrnkové květiny, zejména balkónové. Je zde výběr květin k řezu (Strelitzie, Cymbidia, Chrysanthemum, atd ). Velké množství hrnkových pokojových rostlin doplňuje atmosféru procházky oranžérii. Najdeme zde také větší jedince zařazené do skupiny tzv. kbelíkových rostlin, které mohou v letním období zkrášlovat venkovní prostory, schodiště, terasy a atria (Washingtonia, Phoenix, Howea, Musa, atd.). Působivé jsou popínavé hrnkové rostliny na pergole u místa pro posezení. Voňavé květy druhu Jasminum azoricum upoutají na první pohled. Nelze přehlédnou „Černookou Zuzanu“ (Thumbergia alata), která má žlutavé květy s temnou tečkou v jícnu kalichu. Své kouzlo mají i dnes běžně známé popínavé rostliny – Cissus antarctica a pro svůj nádherný květ Passiflora caerulea. Ve skleníku se nachází dvě voliéry s andulkami a papoušky. V prodejně květinářství je umístěno malé terárium, kde chovají leguána a agamu. - 34 - ZÁMECKÝ PARK v Čechách pod Kosířem a dílo FRANTIŠKA SILVA TAROUCY Antonín Marián SVOBODA Význam zahrad v Kroměříži můžeme ukázat také i na jiných, často i velmi vzdálených místech, jako jsou na příklad dva parky vytvářené současně dvěma bratry Františkem a v Průhonicích Arnoštem Emanuelem Silva Taroucou. V době, když s Rakouskem již spojený šlechtický rod Silva Tarouců, pocházející z Portugalska, zakoupil panství na severní Moravě – v Čechách pod Kosířem, byla v Kroměříži již vybudována okrasná pravidelná zahrada – Květná nebo-li Libosad. U těchto zahrad je pravidelnost výhodou a v tomto případě můžeme využívat mimořádně cenné grafické pohledy dokládající každou jednotlivost. Veduty, které vytvořil Justus van den Nypoort a vročené rokem 1691 výrazně přispěly v roce 1992 - k zapsání těchto zahrad do Seznamu Světového kulturního a přírodního dědictví, podle charty UNESCO z Paříže 1972. Pro přírodní a krajinářské parky mají však takový význam podrobné popisy a původní plány Okolí zámku v Čechách pod Kosířem má samo o sobě svou krásu, nejbližší okolí budovy bylo vždy přírodním prostředím. Panství zakoupené Emanuelem Silva Taroucou (Pozn. 1) v roce 1768 zahrnovalo širší okolí, jako Krakovec a navazovalo na Kosíř. Další majitelé pouze doplňovali různé stavby, jako gloriet, skleník nebo altán, v němž Josef Mánes, při svých návštěvách maloval. Na Moravu ho zval kněz Bedřich Silva Tarouca (Pozn.2), který měl srdečný vztah k moravským buditelům, zúčastnil se sněmu v Kroměříži v roce 1848 a vydal tiskem svou plamennou řeč v níž vyzýval, aby Moravané a Češi se semkli k zachování vlasti. (Příloha A) Pro přírodní a krajinářské parky mají velký význam podrobné popisy. Pro studium všech dostupných podkladů mne zaujaly neuveřejněné studie. Jednu napsal František (Pozn.3) a druhou jeho mladší bratr Arnošt Emanuel Silva Tarouca (Pozn.4), známý jako zakladatel a tvůrce Průhonického parku. Je až symbolické, že oba zemřeli ve stejném roce 1936 a v rodině se nenašel pokračovatel. Tím můžeme vysvětlit, že rukopisy nebyly dosud uveřejněny. V naší odborné literatuře má velký význam drobný sešit, vydaný Františkem Silva Taroucou: Die Park – eine Studie, vydaný německy již v roce 1894, tedy záhy po sňatku Arnošta Emanuela (1885). Drobný sešit obsahuje podrobný popis významu zahradních úprav. V našich zemích, ale snad i pro Evropu je dílko pozoruhodné, i když několik let dříve uveřejnila Isabella Czartoryska svou klasickou knihu: Myśli róźne o sposobie zakladania ogrodów (1805, reed. 1979), z Polska známe obecný popis přírodního parku – pro posledního polského krále Stanislawa Augusta Poniatowského, který napsal August Fryderyk Moszyński v roce 1774 (ed. A.Morawinska 1977). Připomeňme ale také, že na Slovensku Samuel Těšedík, již koncem 18.století popisoval zásady pro budování okrasné zahrady v blízkosti zemědělských usedlostí Připomínám tato díla na naší konferenci - zdůrazňující vývoj zahradní kultury, také proto, že příští rok to bude 120 let, co přišel Arnošt Emanuel Silva Tarouca do Průhonic a začal nejen budovat Průhonický park, ale podpořil celkový rozvoj dendrologie, krajinářství, uveřejnil několik důležitých prací, např. společně s Camillo Schneiderem – v letech 1908-1914 - popisy rakouských parků a zahrad Poděkování. Velkou zásluhu o současný stav parku v Čechách pod Kosířem má ing. Zdeněk Horsák, který společně s ing. Jaroslavem Šubrem postupně nejen zpracovávali podklady, studie a návrhy, ale rovněž pečovali o pečlivou údržbu. Za upozornění Na dílko Františka Silva Taroucy: Der Park – eine Studie (1894) mne upozornil Jaroslav Petrů, kterému děkuji – ale rovněž za jeho lví podíl na knize Zahrady parky (LIBRI 1999), v níž parku v Čechách pod Kosířem popisoval monograficky arch. Dušan Riedl. Zahradníkem, který po dlouhá léta pečoval o park byl otec ing. Jiřího Čermáka. Poděkování zaslouží také místní úřad, který vydal velmi důležitý sešit, obsahující mnoho podrobností (2000). Poznámky: 1A/ Emanuel Silva (nar.1696) byl potomkem obchodního rady španělské vlády ve Vídni. Po začátcích v Rakouském Nizozemí, v armádě prince Eugena Savojského, usadil se na Moravě, zakoupil panství v Čechách pod Kosířem. Uvádí se, že měl mnoho státnických úkolů, byl osobním poradcem Marie Teresie, ale rovněž řídil práce při budování Schönbrunnu. , vč. zahrad. (velmi podrobně: Silva Tarouca Egbert 1960, ,Hykisch A. a naposled Rieder H. 1990). Zatímco veduty Kroměřížských zahrad jsou datovány rokem 1691, Emanuel Silva přichází na Moravu až 1768. Můžeme očekávat jistě další podrobnosti. 1B/ Rod se nazýval SILVA, až později přijal po jedné z manželek druhé jméno Tarouca. Dokládá to přesvědčivě kniha, kterou napsal František Joseph Maria Silva Tarouca: Die Silvas in Oesterreich (1899). Obvyklé označování jednotlivých představitelů – jako Taroucové je proto nevhodné. Upozorním zde na některé další složitosti: Manuel Teles da Silva – jak uvádí Egbert Silva Tarouca (1960), můžeme přijmout i když historicky se psalo jméno Sylva, později Taroucca. Rovněž v Průhonicích je vhodné dodržet jméno, tak jak psal sám: Ernst Emanuel Silva Tarouca 2/ Bedřich Silva Tarouca, kněz (1816-1881). Při pobytu se svou matkou Leopoldinou rozenou. Šternberkovou v Praze, učil se kreslení u Antonína Mánesa a s jeho synem Josefem navázal přátelství. Byl to Bedřich, který zval malíře do Čech pod Kosířem, kde se v rodině učili umění také i další členové, jako např. August Silva Tarouca a jeho manželka Gisella, rodiče Arnošta Emanuela, jehož vzpomínky jsou však velmi kusé, protože Josef Mánes zemřel, když mu bylo - 35 - sedm let. Bedřich Silva Tarouca sídlil v Brně a přátelsky se stýkal s okruhem Moravského Velehradu, do něhož patřili přední mužové (jako Ohéral Jan, Pelcl Josef, Šembera Alois Vojtěch, Sušil František -viz Putna Martin C. 1998). Bližší osvětlují dopisy, které uveřejnil E.Kratochvíl (Edgar E. 1920) Kroměřížské zahrady znal jistě důvěrně, i když o jeho sídle v Brně nemáme podrobnosti, svoji sbírku mincí věnoval Moravskému museu v Brně. 3/ František Štěpán Silva Tarouca (1858-1936, označovaný jako František III.). Důležitým dílem je monografie rodu Silva (18 ), tiskem vydaný sešitek: Der park – eine Studie (1894), v němž uvádí: Park est unitas in varietate - a řadu nápaditých myšlenek nebo jinde: Kunst ist und bleibt das Eine: die Darstellung des Schönen (1922?). 4/ Arnošt Silva Tarouca (1860-1936), jako druhorozený syn, po úmrtí rodičů vystudoval práva a při práci na Zastupitelství v Praze, se seznámil se svojí budoucí manželkou Marií Antonií Nostitz-Rhineckovou. Sňatkem získal možnost budovat v Průhonický park (pravda od roku11885 bydlela rodina na jiném zámku v Trmicích u Ústí nad Labem, nicméně jak sám píše na budování parku se připravoval). S věhlasem své rodiny vstoupil do okruhu šlechtických rodin, uskutečňoval své záliby, také myslivost. Rozsáhlý majetek umožnil nejen založit nyní již světoznámý Průhonický park, nejen jako ukázku pozdní tvorby přírodního a krajinářského parku, ale jako středisko zahradního umění. Byla zde také pokusná introdukční zahrada Dendrologické společnosti. Prodejem majetku se naplnily sny – vzniklo středisko zahradního výzkumu – jak zahrad, tak botaniky, je zde jeden z největších herbářů (Národní museum). Vznikla nová krajinářsky upravená Dendrologická zahrada (na pozemcích původní Dendrologické společnosti , započatá po roce 1962, především však od roku 1974), vedená Výzkumným ústavem - Silva Taroucy - pro krajinu a okrasné zahradnictví. (VUKOZ). Prameny: podrobné citace jsou velmi početné, zájemci je mohou najít na elektronických adresách, např. E-mail: [email protected] nebo postupně na internetovém portálu www.zahrady.org. BEDŘICH SILVA TAROUCA Jako jasný paprsek světla v této duševní mrákotě vyjímá se hlas hraběte Bedřicha Sylva Taroucy k stavům moravským. Vidíme z něho, že nebylo tak úplně tma na Moravě a že by národ byl prociťoval, kdyby nebyl býval zatlačován z cesty národního výboje. Taroucovo prohlášení bylo i jako zvláštní spis vytištěno a připojeno k aktům sněmovním. Hlásá takto: „Jedním z nejkrásnějších výsledků politického uvolnění Rakouska jest všestranně na jevo vystupující procitnutí a rozvinutí snah národních po tak dlouhou dobu potlačených. Jediná toliko země v tom dospělosti dosáhnuvšim Rakousku dává na jevo nestatečnost, kterou nelze prominouti, kdežto zatím veškeré země monarchie sesílení národního živlu za úkol si položily – a země ta jest, buď to Bohu žalováno, malá, však bohatá a požehnaná Moravěnka . Moravané jakožto Slované mají toliko dvě cesty před sebou: buď své národnosti samochtíc se vzdáti a poněmčiti se docela; aneb pevným vnitřním přilnutím (nikoli podrobením) k Čechům zachrániti se před úplnou germanisací. Kterou cestu má nastoupiti Morava, jest jí zeměpisnými a dějinnými poměry jasně a nepochybně předepsáno. Nehledě ku hmotným zájmům a institucím historickým naší vlasti, bylo by dobrovolné obětování vlastní naší národnosti samo o sobě již největším naším ponížením, však v době nynější, kde národnost jediným rozumným základem společenstev národních se stala, bylo by i politickou samovraždou. Že však takováto nepřirozená myšlénka každého vlastence zajisté jest daleka, poznejme v Čechách, zemi, která jsouc k tomu povolán dějinami, zajisté ráda a s ochotou podá nám ruku sestersky pomáhající k osvěžení národnosti naší. Jest to tedy hlavně náš vlastní prospěch, abychom pevně stáli při státoprávním svazku mezi Čechami a Moravou, beztoho již platném, a sice v cestě konstituční a zákonitě, pokud to povinná věrnost k vznešenému donu císařskému a státními svazku rakouskému dovoluje. Byť zakořenělé předsudky proti Čechům projevena byla: můžeme tvrditi s určitostí, že se zakládá v předsudcích nejvýš nespravedlivých. Čtěte v listech velkolepé české historie a naleznete předsudky ty pádně vyvráceny. Moravané jsou národ netoliko Čechům spřízněný, nýbrž i původem nimi tisíciletou historií společnou s nimi těsně sloučený. Historie nám vypravuje o výbojných plucích slovanských, kteří pod svým vojevůdcem Čechem Chorvatsko -–část země srbské na severu Karpat položené, své staré sídlo – opustili, Moravu i Čechy tehdáž opuštěné a neobydlené zaujali, a od té doby nikdo více tuto svou novou domovinu neopustili. Dějiny Moravy jsou od českých dějin nerozdílné a zvěstují nám, že Morava, když své popřednictví mezi národy slovanskými po smrti Svatoplukově ztratila, od Čechů nikdy za podrobenou provincii považována nebyla, ale vždy za zemi rovně oprávněnou. Kdyby zakořenělé předsudky, vyšších stavů zněmčilé vychování, jakož i jednostranná převaha několika měst poněmčelých a cizích živlů v zemi beztoho až příliš vniklých, vehnala přec pravou vlastní dráhu, a tím trpčeji pomst se zmeškání pravého okamžiku na původních tak nešťastného nedorozumění: neboť duch národní v přítomné době slavící všude svoje z mrtvých vstání, i v národě našem konečně se probudí a Slované českomoravští před 4 miliony čítající nebudou chtíti býti obyvateli poslední, jelikož z nejrůznějších živlů složené – provincie Německa, a nebudou vyhledávati u vše centralisujícího parlamentu Frankfurtského výrok o svém národním bytí či nebytí. Nížepsaný člen stavovského shromáždění maje za to, že plní důležitou povinnost, upozorňuje ve jménu přátel svých na předmět tento, jímž právě nyní zastupitelstvo zemské se zabývá, k němuž i jeden výnos ministrův se táhne, předkládaje jej svým pánům kollegům na uvážení, a podav jej také u všeobecnou známost - 36 - Není o tom pochybnosti, že jako všude tak i zde rozhodne vrozený cit, co platiti má o národnosti; avšak bylo by to velmi čestné, kdyby páni stavové svodně a opatrně svobodnému a neodolatelnému proudu napřed již upravili volné řečiště, aby nutnost proudu nevhodnými stavidly obmezená nebyla nucena vykročiti přes zákonné břehy. Moudrost přicházívá ráda vstříc nutnosti a získává si zásluhy o přirozený běh dějin, kteréž konečně vždy toliko odhalí pravdu.“ V Brně, dne 7.dubna 1848 Bedřich hrabě Sylva Taroucca. SLAVKOV – ZNOVUOBJEVENÍ A OBNOVA ČÁSTÍ STARÉ BAROKNÍ STRUKTURY PARKU Ing. Kamila KREJČIŘÍKOVÁ Nedaleko Brna vzniká unikátní stavba se zahradou, která spojuje italské barokní principy a francouzské vnímání zahradního prostoru. Majitelem panství je Dominik Ondřej Kounic, který se snaží vtisknout Slavkovu ráz reprezentační rezidence evropské úrovně. Zahrada, kterou vidíme na plánu Slavkova u Brna od Domenica Martinelliho (?) z let 1702-1703, na kresbě od V.A. Petruzziho z doby kolem roku 1730 (Archiv města Brna), nám ukazuje kompozici nápadně podobnou zámku ve Versailles. Dva bazény před zahradním průčelím jsou obdobou Parterre d´Eau, Fontána pod parterem i když není stejného tvaru, odpovídá umístění fontány Latone. Dále následuje členěná trávníková plocha - Tapis Vert, opět jako ve Versailles. Není zde sice samostatný Bassin d´Apollon, ale v čele podlouhlého bazénu v ose je rozšířená část mnoha střiky. Také napojení rezidence na rozsáhlý systém alejí a organizace města v duchu kompozice francouzských předloh jsou dokladem o přímém vlivu Francie v těchto místech. Nejen jednotlivé detaily, ale i celková koncepce prostoru odkazuje na principy použité v zahradách André Le Nôtra. Komplex zahrady a paláce začíná vstupní rampou ve směru hlavní osy (dnešní nástup je k ose kolmý), která vstupuje na čestné nádvoří zámku. Čestné nádvoří je vymezeno křídly budovy vztaženými jako paže směrem k návštěvníkovi (italský princip který odkazuje na Martinelliho architektonické umění, podobnou dispozici má kolonáda chrámu sv. Petra v Římě). Přes piano nobile v hlavní ose byla zahrada přímo spojena s kompozicí vnitřních sálů budovy (princip, který se objevil např. ve Vaux-le-Vicomte). Pohled ze sálu je veden přes horní terasu, která měla původně dva bazény tvaru elipsy s vloženým obdélníkem , které se v perspektivě dominovaly horní terase. Zahrada samotná nebyla z této úrovně téměř viditelná, osa v této úrovni pokračovala do úzkého průhledu s vodním kanálem a pohledem na horizont (nekonečno). Prostor horní terasy byl vymezen dvojitou alejí stromů, které lemovaly průčelí zámku a dodávaly budově větší majestátnost. Při pohledu z hlavní osy na horní terase zůstala skryta fontána pod svahem s dvěma rameny obloukovitých ramp a parter na ni navazující. Takto zde působil částečně moment překvapení při pohledu z hrany terasy. Hlavní parterová plocha se nacházela na nižší úrovni terénu ve velmi mírném svahu směrem k vodnímu kanálu, který byl v absolutní rovině. Parterová plocha parterre de Gazon coupé (trávník modelovaný do různých tvarů, doplněných ornamentální výzdobou) byl pravděpodobně lemován stříhanými figurami menších rozměrů a z obou stran na něj symetricky navazovaly rondely stromů se sochami v centrální části. Pohled z nadhledu na hraně horní terasy zkresloval obdélníkovou plochu parteru do tvaru do sebe vložených čtverců s vodní plochou v pozadí. Dále hlavní osa pokračuje dlouhým průhledem s vodním kanálem, který se v přední a zadní části rozšiřuje a je doplněn střiky. Rozšíření mělo půlkruhovitý tvar a opakovalo motiv vztažených paží použitých na křídlech zámku. Kanál byl lemován pravidelnou alejí stromů, která vymezovala boskety po stranách hlavní osy. Podle indikační skici pokračovala alej dále do krajiny, ale pouze na krátkém úseku. V hlavní ose se uplatňoval horizont protilehlého mírného svahu a pohled na oblohu s vysokými střiky v koncové části vodního kanálu, která byla elipsovitě rozšířena (v perspektivě by se jevila jako kruh). Vlastní horizont v krajině se díky úzkému průhledu výrazně opticky přibližoval a vzdálenost ke konci zahrady se zdála kratší než ve skutečnosti byla. Zpětné pohledy na zámek skrze dlouhý průhled byly vedeny bočními cestami, kde perspektivní iluze nebyla tak dokonalá, nebo přímo z loďky na vodním kanále. V pohledu ze zadní části průhledu se výrazně uplatňovalo rozšíření vodního kanálu na jeho protilehlém konci, které bylo záměrně prodlouženo aby bylo v perspektivě optimálně viditelné. Vodní plocha se střiky tvořila rámec pohledu na zámek a před ním na část parterové plochy v působivé perspektivní zkratce. Zahrada v tomto pohledu působila výrazně delší a hlubší než byla ve skutečnosti. Druhý zpětný pohled, tentokrát v ose na začátku vodního kanálu, byla budova zámku nejimpozantnější. Její hmota je usazena na podnoži vymezené symetrickými rameny ramp na svahu s fontánou, která je v půlkruhovém výklenku pod patou svahu a má střik umístěný v hlavní ose. Dojem majestátnosti ještě umocňoval "koberec" hlavního parteru, který navazoval na svah a stěnami stromů na úrovní hlavního parteru ve směru kolmém k hlavní ose. Měřítko jednotlivých částí kompozice mírně roste směrem od zámku. Tato gradace byla typická pro perspektivní manipulace, kdy se vzdálenější části kompozice proporčně naddimenzují, aby v perspektivě působily že jsou blíže a výraznější než ve skutečnosti. Zámecký komplex je propojen s městem soustavou pravoúhlých alejí. Zahrada samotná je vymezena zdí a za ní se nachází impozantní čtyřřadá alej simulující návaznost na lesní prostory, která byla běžná u francouzských zahrad a - 37 - sídel. Zeď je ve styku s hlavní osou otevřená monumentálními bránami a navazujícím rondelem stromů, která přechází v alej do krajiny (viz indikační skica). Navzdory poměrně důvěrnému obeznámení tvůrce tohoto zahradního díla s principy soudobé francouzské tvorby nebylo možné uplatnit ten nejdůležitější - grandiózní měřítko prostoru. Je však potřeba zdůraznit, že i toto menší měřítko prostoru bylo z hlediska výše uvedených principů kompozice zcela funkční a na minimální ploše dávalo možnost uplatnit podstatné atributy francouzské "lenotrovské" zahrady. Je také potřeba říci, že se při tvorbě tohoto objektu nejednalo o obvyklé přejímání jednotlivých detailů, které byly viděny u předlohy. Takto koncipovaná kompozice, která je zachycena na zmiňovaném plánu, předpokládá hlubokou znalost způsobu konstrukce prostoru a vzájemných vztahů tvaru jednotlivých prvků a jejich proporcí vzhledem k působení v perspektivě. Je to především dynamika proměn pohledů, scénické ztvárnění zahrady a různorodost s momentem překvapení co dělá zahradu typicky lenotrovskou a ne jen vodní kanál v ose zahrady a extrémně monumentální měřítko které bylo charakteristické pro zahradu ve Versailles. Tyto aspekty odlišují zahradu ve Slavkově v tom pojetí jak je znázorněna na Petruzziho plánu od grandióznějších zahradních úprav, které se v Evropě na popud napodobování versaillské zahrady objevují (Nymphenburg, Charlottenburg, Karlsruhe, Schwetzingen a další) a jejichž kompozice je výrazně více statická. Jedním z mála aspektů, který tuto kompozici odlišuje od jeho francouzských předloh je bezprostřední návaznost na zemědělskou krajinu bez vazby k lesním porostům, která byla také jedním z obvyklých atributů francouzských zahrad. Tento aspekt je dán jednak historickou tradicí využití zdejší krajiny, jednak ekonomickými možnostmi majitele. Poznámka .: Historický kontext zahrady ve Slavkově: Dominik Ondřej Kounic (1654 – 1705) byl diplomatem a císařským velvyslancem v západních metropolích a hodně cestoval. Působil v diplomatických službách vídeňského dvora v Bavorsku, účastnil se mírových jednání s Francií v nizozemském Rijswijku. Vedle jiných vyznamenání získal řád zlatého rouna. Na cesty si brával i svého architekta Domenica Martinelliho, který ho doprovázel např. do Holandska v letech 1695 - 1698 (Kofroňová 2000, s. 48). Některé prameny uvádějí, že byl i vyslancem v Paříži (Dokoupil, 1957). Jen o nemnoha umělcích s italským jménem zapsaných do dějin naší architektury můžeme bez nadsázky říci, že se těšili stejné skvělé pověsti vynikajících architektů jak ve střední Evropě, tak i ve své vlasti. Na sklonku 17. století představují takový most přes Alpy projekty Domenica Martinelliho (Kofroňová, 2000, s. 48). Narodil se r. 1650 v Lucce, u svého otce se naučil základům zeměměřičství, matematiky a geometrie, později byl vysvěcen na kněze. 1578 opouští rodné město a usazuje se v Římě. S velkým úspěchem navštěvoval Accademia di San Luca a po 5 letech se stal čestným akademikem a profesorem této prestižní instituce. Školil se po boku Carla Fontany, což ovlivnilo jeho dokonalou kontrolu proporcí. Na pozvání Ferdinanda Bonaventury Harracha odešel Martinelli roku 1690 do Vídně, kde jeho klasicismus postberniniovské generace slavil velké úspěchy. V roce 1691 ho Dominik Ondřej Kounic pověřil vytvořením projektu pro jeho rezidenci ve Slavkově. Práce začaly před koncem 17. století a pokračovaly do roku 1705, kdy Dominik Ondřej umírá. K pokračování stavebních prací bylo přikročeno až po roce 1731 za moravského zemského hejtmana Maxmiliána Oldřicha Kounice. Od roku 1732 stavbu řídí stavitel Václav Petruzzi, který je autorem kolorovaného plánu zahrady snad podle Martinelliho předlohy z let 1702-3. Za Dominika Ondřeje s přispěním holandských odborníků vzniká první část barokní zahrady. Zvýšený parter byl přístupný mostem přes příkop a byl vybaven dvěma podlouhlými bazény. Ve druhé etapě byl vybudován podlouhlý bazén v ose, čtyři boskety s bludišti a s terasovou fontánou na svahu mezi dolní zahradou a horním parterem (Pacáková a kol. 1999, 378). Není pochyb o tom, že ač Dominik Ondřej zvolil věhlasného italského architekta, jeho sídlo mělo připomínat nejskvostnější rezidenci své doby - Versailles. Nevíme, zdali Martinelli navštívil Francii, pravděpodobné je, že celkový koncept i některé detaily měly původ přímo u objednatele, který byl jak už jsme uvedli císařským velvyslancem ve Francii, a proto zámek i zahrady ve Versailles pravděpodobně osobně znal. Mohl tak dát podnět k vzniku díla, které v sobě plynule spojuje odkaz francouzský v zahradě i italský v utváření budovy. Některé prameny uvádějí, že zde byl v roce 1714 činný francouzský zahradní architekt E. A. Charbonnier. (Kříž a kol. 1978, s. 482) Použitá literatura: - DOKOUPIL, Z. Historické zahrady v Čechách a na Moravě. Praha, 1957. - KOFROŇOVÁ, J. Opus Italicum. Praha : Správa Pražského hradu, 2000. ISBN 80-86161-48-X - PACÁKOVÁ-HOŠŤÁLKOVÁ, B.; PETRŮ, J.; RIEDL, D. aj. Zahrady a parky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha : Libri, 1999. ISBN 80-85983-55-9 - KŘÍŽ, Z.; RIEDL, D.; SEDLÁK, J. aj. Významné parky jihomoravského kraje. Brno : Blok, 1978. ISBN 47-027-78 - STEENEBERGEN, C.; REH, W. Architecture and landscape. Prestel,1996. ISBN 3-7913-1720-2 - LABLAUDE, P.-A. Les Jardins de Versailles. Paris : Scala,1998. ISBN 2866561732 Obnovné zásahy v parku - 38 - Obnovné zásahy, které byly projekčně připraveny v roce 2003 probíhají v letošním roce. Týkají se především obnovy formální struktury zámeckého parku. Formální struktura parku vznikla již v době jeho založení v období konce sedmnáctého a počátku osmnáctého století a v torzech a obnovovaných segmentech se zachovala dodnes. Je kompoziční matricí, která určuje jedinečný charakter tohoto objektu. V průběhu devatenáctého a na počátku dvacátého století prošel park vlnou úprav v duchu krajinářského parku, ale jeho formální struktura byla zachována v torze až do současnosti. Je to především několik starých lip v centrální části hlavní osy, které vymezovaly původní šířku průhledu. Zadní část hlaví osy již byla obnovena výsadbami Aesculus hippocastanum. Přední část průhledu hlavní osou je částečně zúžená náletovými dřevinami, které jsou zhruba dvacet až třicet let staré. Za nimi je patrná v levé části při pohledu směrem od zámku linie starších stromů, které patrně tvořily druhou fázi vývoje kompozice osy, mladší než lípy v centrálním prostoru (některé z nich ještě nesou stopy tvarování v původním bosketu. Pravá část průhledu má tuto linii již značně rozpadlou. Také kruhové rondely se částečně zachovaly v původním členění. Především pravý při pohledu od zámku je patrně obnoven na počátku dvacátého století a kromě čtyř jedinců je úplný. Druhý rondel je v podstatně horším stavu, zachovalo se jen několik málo původních stromů. K formální struktuře parku patří také alej při levém okraji parku, která ale nebyla předmětem řešení v projektu. Hlavní osa byla původně v přední části výrazně širší, než v zadních partiích, přechod mezi těmito dvěma částmi tvořil nálevkovitý útvar (1730), který je na některých mapách zaznamenán také jako pravoúhlý (1774, 1800, 1826). Současný stav cestní sítě odkazuje na nejstarší fázi kdy byl přechod tvořen symetrickými křivkami. Proto je navrhováno doplnění torza lipové aleje z původní kompozice v tomto tvaru, který bude tvořit přechod do úzké části aleje. Alej původně končila před parterovou plochou, které dominovaly symetricky umístěné stromové rondely ve volné parterové ploše. Místo ukončení zhruba naznačuje poslední z původních lip v řadě vpravo směrem od zámku. Levá strana je více zarostlá nálety i staršími dřevinami z druhé fáze vývoje parkové struktury, které zhruba držely tvar původního průhledu, a byly umístěny do původně volné plochy navazující na rondely. Aby mohla být tato struktura původního průhledu a torza lipové aleje alespoň z části obnovena, byly odstraněny náletové dřeviny z prostoru přechodu úzké části do širší a na okrajích širší části průhledu, který byl do současnosti zarůstán nálety. Náletové dřeviny již začínaly zakrývat pohled na boční křídla zámku. (viz srovnání fotografií před zásahem a po něm). Po odstranění náletů zde budou vysázeny lípy v segmentu odpovídajícímu nejstarší vrstvě výsadeb Tilia cordata v segmentu 5,8 m. Obnova torza levého rondelu bude probíhat na základě analogie se symetrickým pravým rondelem, který je poměrně dobře zachován. Při prověřování vzdáleností jednotlivých stromů vyplynula určitá zákonitost v rozmístění stromů v rámci dispozice šestiúhelníka tvořeného pravoúhlými osami. Toto členění navazovalo na původní cestní síť, která již není zachována. Rozestup stromů v osách byl o něco větší než ostatních segmentů (pohyboval se kolem sedmi metrů), zatímco rozestup ostatních segmentů byl přibližně v rozmezí 5.5 – 6 m. Rozestupy jednotlivých stromů nejsou zcela shodné ale průměr kruhu obou rondelů je naprosto stejný. Proto jsme vyšli z analogických vazeb, které částečně fungují i pro torzo levého rondelu, a nové výsadby organizovali podle uvedeného schématu. V jedné čtvrtině rozestup původních stromů do schématu nezapadá, proto zde vznikne drobná anomálie, v celku ale návrh dodržuje princip z původního pravého rondelu. PAMĚŤ KRAJINY A ZAPOMENUTÝ ZÁMECKÝ PARK V HROCHOVĚ TÝNCI Ing.Jan SKALOS Paměť krajiny jako koncept pro identifikaci hodnot a zvyšování povědomí o „běžné“ kulturní krajině v duchu Evropské úmluvy o krajině Sledování vývoje krajiny na starých mapách a leteckých snímcích jako podklad pro vymezení hmotné paměťové struktury krajiny „Když byl inaugurován prezident Kennedy, jeho dvorní básník Robert Frost pronesl řeč, kde popsal pocity prvních pionýrů, když vstupovali do země. Cítili tehdy, že ta země ještě nebyla jejich nejen v tom smyslu, že do ní nepronikli, ale i proto, že si je ještě nepřivlastnila. Bylo nutné ji ozvláštnit příběhy a ději. Ono je to dokonce ještě tvrdší: abyste byl někde doma, tak v té zemi musíte vést občanskou válku. Zdá se, že zkropit ji krví je v hlubokém magickém smyslu prostě nezbytné pro přijetí…země má tajemnou schopnost přivlastnit si člověka. To platí všude, ale jsou místa, kde se to děje častěji a silněji…také v Čechách. Česká kotlina je jedním z nejsilnějších míst tohoto typu. Je to dost dobře vidět na zdejší židovské komunitě. I za války to byla jejich země. Žádná Palestina – to byla země snů. Je to vidět i na cizincích, kteří tu zůstávají. Ta země si je přivlastňuje, přetaví si je k obrazu svému. Proto existuje něco jako národní mentalita vycházející z krajiny, i když se těžko postihuje. Evidentní je třeba rozdíl mezi Čechy a Moravany. Morava, to jsou úvaly, spojnice mezi Panonskou nížinou, dunajským okruhem a Polskem. Proto má vždy průchozí charakter: lidé tam mají rádi nově příchozí, jsou otevření, srdečně vítají. Česká povaha je naproti tomu uzavřená do kotliny. Je tvrdší, smutnější, melancholičtější, hůře se do ní proniká. Navíc jako celek nemáme moře, které dává rozlet a pojem velikosti, z toho - 39 - pramení malichernost, česká malost. Naše hranice všude narážejí na sousedy, tím pádem i sousedi uvnitř země na sebe narážejí, závidí si, jsou na sebe nepříjemní“ (Cílek, 2002). „Pocit pohody, pocit domova se dostavuje s pocity bezpečí a jistoty.“ (Sklenička, 2003). Nejčastěji je pocit domova spojován s místem prožitého dětství. Goethe v této souvislosti píše: „je zřejmé, že se oko poučuje na předmětech, které vidí od dětství,…“ Nebo: „Člověk musí hodně procestovat, aby poznal všechnu tu krásu, kterou může mít doma.“ (Goethe, J.W. 1786. Italienische Reise. In: Norberg-Schultz, C. 1994. Genius loci. Odeon, Praha). Tento příspěvek se týká v první řadě osudů krajiny a lidí krajiny v okolí obce Hrochův Týnec. Je to historie plná různých zvratů a dramatických událostí. Tohle místo obývají lidé více než 7 000 let, což v životě země doba krátká, v životě lidském však bezbřeze dlouhá. Krajina Hrochova Týnce – krajina domova je starou zemědělskou krajinou osídlenou již od neolitu, zejména díky svým výhodným orografickým, klimatickým a půdním podmínkám, které zásadním pozitivním způsobem ovlivňují zemědělství – před nástupem průmyslové revoluce hlavní předmět hospodářské činnosti (Roček, 1926). Převažuje proto bezlesí, až na ojedinělé výjimky, jakou je např. Dvakačovický les, kde zůstaly porosty omezeny na terénní zlom, který jakékoliv obhospodařování znemožňuje. Zdejší velmi úrodné půdy, charakterizované jako černozemní hnědozemě, jsou vystaveny maximálnímu tlaku ze strany zemědělství, což je hlavní důvod, proč se ve zdejší krajině téměř nesetkáme s lesní a rozptýlenou vegetací, která představuje potenciální překážku obhospodařování půdy. Také proto zasáhla kolektivizace v 50 letech tuto, stejně jako jiné úrodné oblasti, s plnou silou a brutalitou, neboť v takových oblastech byl větší tlak na kolektivizaci zemědělské půdy (Jech, 2001). Ještě v druhé polovině 50 let si místní kronikář stěžuje na některé soukromé zemědělce, že “jsou ještě tací”, kteří nepochopili výhody socialistického zemědělství a hospodaří na svém. V době hlubokého socialismu se paradoxně objevuje fenomén jakési zvláštní formy novodobé roboty; a to v režimu, který naopak proti tomuto jevu třídní společnosti bojoval. MNV v Hrochově Týnci na jednom z letáčků totiž nejprve „pěkně“ žádá o pomoc při sklizni cukrové řepy a poté, když se dostaví nedostatečný počet občanů, přitvrdí a dosti nevybíravým způsobem vyhrožuje, že pokud bude tento stav přetrvávat, bude obyvatelstvo povoláno „bez výjimky“ (Pamětní kniha města Hrochova Týnce). Úvod Ačkoliv Česká republika urazila od roku 1989 velký kus cesty směrem ke zlepšování kvality ŽP a krajiny, zůstávají problémy spojené s ochranou a péčí o krajinu stále mnohé. Zatímco se názory na to, jakými prostředky a jakým způsobem tyto problémy řešit a zejména k jakému cílovému stavu krajiny směřovat do budoucna liší, panuje mezi odborníky více méně shoda v tom, v čem zejména Česká republika zaostává v oblasti ochrany a péče krajinu za „krajinně“ vyspělými zeměmi EU. Fanta (2001) je ve své kritice jednoznačný, když tvrdí, že ČR za ostatními zeměmi EU pozadu ve dvou směrech: 1) Chybějící obecné povědomí, „že krajina má hodnotu, že je to kulturní statek a významná součást prostředí a života obyvatel této země; základ jejich společně sdíleného kulturního dědictví a jeden z pilířů jejich národní identity.“ Pro českou situaci je dále typická absence politického povědomí hodnoty krajiny, absence uživatelského povědomí krajiny včetně absence občanského povědomí krajiny jako vlastního prostředí a domova 2) V ČR dosud vládne přesvědčení, že krajina je zde k volnému a neřízenému použití. V tomto směru je pro českou situaci typická absence struktur systémového řízení a péče o krajinu a absence nebo nedostatečná účinnost nástrojů aktivní práce s krajinou, především efektivního prostorového plánování a výkonných složek údržby a rehabilitace krajiny V tomto příspěvku je věnována pozornost „běžné“, zemědělsky intenzivně využívané kulturní krajině v okolí obce Hrochův Týnec (HT) v Pardubickém kraji (více než 70 % k.ú. zaujímá orná půda). I v případě, že tato tzv. „běžná“ kulturní krajina (ve smyslu Evropské úmluvy) není charakteristická výskytem přírodních nebo kulturních fenoménů, jsem přesvědčen, že má jako taková nespornou kulturně-historickou hodnotu, neboť jistým způsobem vypovídá o způsobu života našich předků. Hlavním cílem práce je snaha o uznání fenoménu paměti krajiny jako jedné ze specifických hodnot běžné kulturní krajiny na politické, územně správní a veřejné úrovni. Konkrétním cílem je identifikace tzv. „permanentních struktur historické kulturní krajiny“ (dále jen permanentní struktury krajiny), které tvoří základ tzv. hmotné paměťové struktury krajiny (paměť krajiny). Hypotéza práce se opírá o předpoklad, že paměť krajiny může sloužit jako koncept pro identifikaci (a následně kvantifikaci) hodnot „běžné“, jinak v ničem nevynikající, kulturní krajiny. Permanentní struktury krajiny v této práci představují přírodní a kulturní elementy krajiny, jejichž charakteristiky zůstávají v průběhu času jsou relativně neměnné. Tento fakt lze považovat jako předpoklad jakési přírodní a kulturní hodnota. Nejedná se tedy pouze o permanentní struktury krajiny v ekologickém pojetí dle Skleničky (2003), které jsou charakteristické relativní neměnností povahy ekologických vazeb a vztahů v čase. Paměťová struktura krajiny zahrnuje také kulturní prvky krajiny, které jsou charakteristické relativní neměnností svých vlastností v čase. Tyto „nenápadné“, avšak velmi často hodnotné prvky v krajině jsou dosud málo zmapované, jsou opomíjené a stojí „ve stínu“ oficiálních nebo mediálně známých kulturních a přírodních památek. Koncept krajinné paměti se může stát jedním ze způsobů identifikace (a kvantifikace) hodnot i zcela „obyčejné“ kulturní krajiny. Tato práce by měla vyústit v sestavení jakési „metodiky ochrany a péče o prvky paměťové struktury krajiny“. Vzhledem k tomu, že paměť krajiny tvoří jednu ze složek hodnotové struktury běžné kulturní krajiny, měla by být tato konkrétní metodika zobecněna v určitou komplexně pojatou metodiku ochrany a péče o běžnou kulturní krajinu. Základní struktura této metodiky je navržena následující: 1) Identifikace prvků hmotné paměťové struktury krajiny - 40 - 2) Definice cílového stavu prvků hmotné paměťové struktury krajiny 3) Metodická doporučení 4) Doporučení v oblasti nástrojového vybavení ochrany a péče Souvislosti s Evropskou úmluvou o krajině Pokud v tomto příspěvku zaměřuji svou pozornost na tzv. běžnou krajinu, činím tak v duchu Evropské úmluvy o krajině, kterou ČR podepsala v r. 2002, v minulém roce ratifikoval parlament a v současnosti se očekává podpis prezidenta. V článku 2 – „Rozsah“ se uvádí, že „s výhradou ustanovení článku 15 se tato úmluva aplikuje na celé území Stran a pokrývá přírodní, venkovské, městské a příměstské oblasti. Zahrnuje plochy pevninského rázu, vnitrozemské vodní plochy a mořské oblasti. Týká se jak krajin, které mohou být považovány za pozoruhodné, tak krajin běžných a narušených.“ Přistupující státy se též dle úmluvy zavazují k dalšímu sběru a analýze dat o krajině (typologie, změny včetně příčin, charakteristika) včetně zvyšování povědomí o hodnotách krajiny. Co je to „paměť krajiny“? Etymologický slovník jazyka českého. Slovo paměť je složeno z předpony „pa“ či „po“ znamenající opakování děje a slova „mnít“, tedy myslet (Machek, 1971). Slovník spisovné češtiny (1994) definuje paměť jako „způsobilost uchovávat vjemy a vybavovat si je“. Sklenička (2003) Paměť krajiny je možné chápat jako schopnost uchovávat některé krajinné atributy, ale též jako schopnost tyto atributy regenerovat“. Autor poukazuje na existenci paměti krajiny v případě fyzických atributů krajiny, ale rovněž na existenci tzv. nehmotné paměti krajiny. Genius loci je pak mimo jiné důsledkem paměti krajiny. Aktuálním pojmem se v poslední době stává tzv. „ztráta paměti krajiny“. Gojda (2002) Podle Gojdy (2002) sahá fenomén paměti krajiny do počátku holocénu, kdy ryze přírodní podobu krajiny začal s počátkem neolitu (pravděpodobně jiř dříve v mezolitu) ovlivňovat člověk tím, že jí „přestal pasivně přizpůsobovat a začal ji interpretovat v rovině sociální, vědomě začleňovat její výrazné prvky do sféry svých představ a vytvářet v ní budováním monumentálních památníků tzv. artefaktovou paměť“. Význam krajinné paměti § principy paměti krajiny sdílí geobotanika (rekonstrukce přirozených společenstev na základě analýzy některých indikačních druhů – diagnostických druhů) § paměť krajiny je nositelem autoregulace či homeostáze krajiny (vazba mezi pamětí krajiny a ekologickou hodnotou, která je založena na stejných principech jako paměť krajiny, tj. relativní neměnnost povahy jejich ekologických vazeb a vztahů v čase, kontinuita, stabilita) § paměť krajiny je neocenitelným zdrojem poznání i věcným podkladem při obnově původních charakteristik krajiny nebo při tvorbě zcela nových typů krajiny (rekultivace) Je „běžná“ krajina běžná? Aneb jakou má hodnotu? Krajina vždy byla a nadále bude hodnocena podle toho, jak uspokojuje lidské potřeby. Tento antropocentrický přístup očekává od krajiny “kladné působení na člověka-uživatele”, které označujeme jako funkce. Podle míry plnění těchto funkcí pak krajině přikládáme určité hodnoty (Löw, Míchal, 2003). I v případě, že konkrétní „běžná“ kulturní krajina ve smyslu Evropské úmluvy není charakterizována výskytem žádného přírodního či kulturního fenoménu, jsem přesvědčen, že takováto krajina má obecně jako výsledek dlouholetého soužití člověka s přírodou nespornou kulturní hodnotu, neboť vypovídá o způsobu života našich předků. Paměť krajiny jako koncept pro identifikaci hodnot „běžné“ krajiny Navrhovaný princip vymezení krajinné paměti může být jednou ze způsobů identifikaci (a kvantifikace) hodnot i zcela „obyčejné“ kulturní krajiny z hlediska historické kulturní kontinuity atributů hmotné paměťové struktury krajiny. Cíle příspěvku 1) Zhodnocení změn ve vývoji krajiny zájmového území na základě interpretace starých map a leteckých snímků 2) Identifikace tzv. hmotné paměťové struktury krajiny konkrétního modelového území na základě ad 1) Navazující cíle dalšího výzkumu 3) Uznání fenoménu paměti krajiny jako jednu ze specifických hodnot běžné kulturní krajiny (na politické, územně správní a veřejné úrovni) 4) Definice cílového stavu prvků hmotné paměťové struktury krajiny 5) Metodická doporučení 6) Doporučení v oblasti nástrojového vybavení ochrany a péče (včetně osvěty spojené s informováním veřejnosti na místní úrovni s cílem zvyšování povědomí o hodnotách zejména běžných typů krajin. To je základní - 41 - předpoklad pro to, aby byl obnoven a posílen vztah místních obyvatel ke krajině a byly tak vytvořeny předpoklady k jejímu „trvalému udržení“ a dalšímu rozvoji. Ad 4) Metodická doporučení Sestavení souboru metodických doporučení ochrany a péče o významné prvky paměťové struktury krajiny. Opatření se budou týkat všech činností, které ovlivňují krajinu zájmového území (seřazeny sestupně dle významu v daném zájmovém území): § územní plánování § pozemkové úpravy § zemědělská činnost § urbanistická činnost § průmyslová výroba § lesní hospodářství § turistický ruch Ad 5) Nástrojové vybavení Doporučení v systému nástrojů ochrany a tvorby krajiny následující charakter: § organizační § legislativní § ekonomický § oblast výchovy, vzdělávání, osvěta spojená s informováním veřejnosti o hodnotách krajiny, v tomto případě její paměti s cílem zvyšování povědomí o hodnotách zejména běžných typů krajin (místní obyvatelstvo, základní školy atd.) Metodika vymezení hmotné paměťové struktury krajiny Identifikace prvků hmotné paměťové struktury krajiny byla provedena v okolí obce Hrochův Týnec pro menší území, které bylo vymezeno v rámci bývalého okresu Chrudim. Identifikace tzv. permanentních struktur historické kulturní krajiny byla provedena pro menší území vybrané v rámci bývalého okresu Chrudim, a to na základě interpretace starých map (I. a II. vojenského mapování) a leteckých snímků (z r. 1950 a 1992) jako plošné, liniové a bodové elementy struktury krajiny s minimální proměnlivostí svých charakteristik v průběhu sledovaného historického období (konec 18.st až 1992). Tuto část provází podrobný komentář. K práci budou přiloženy ukázky starých map a leteckých snímků zájmového území, včetně starých fotografií a pohlednic. Sledované období bylo omezeno rokem 1992, neboť bylo cílem zachytit dramatické proměny krajiny v období kolektivizace po r. 1950 bez vlivu polistopadových změn politického a hospodářského systému v ČSSR, ČSFR a ČR. Hlavní faktory ovlivňující formování hmotné paměťové struktury krajiny (Cílek, 2002) a) Reliéf b) Klima a mikroklima c) Substrát (geologické podloží) d) Využití a péče o krajinu (vývoj krajiny) – viz. výsledky a) Reliéf Ačkoliv Hrochův Týnec leží na území české křídové pánve, začíná se okolní krajina jižním směrem mírně vlnit (Kuča 1997). Pro zakladatele zdejšího osídlení byla podstatná přítomnost vodních toků Ležák, který obcí protéká a Novohradka, do které se pod obcí vlévá. Uprostřed obce od řeky Novohradky směrem západním se nachází ostroh, jehož relativně horší přístupnost rozhodla o zbudování první týnecké tvrze s hospodářskými budovami. Hrochův Týnec je zároveň nejníže položeným sídelním komplexem na dolním Ležáku (Frolík, 1995). Místo se k řece svažovalo ze tří stran, pouze ze strany východní k ní byl volný přístup po rovině (Roček 1926). Oblast je geomorfologicky součástí Svitavské pahorkatiny (Kuča 1997). b) Klima Tab.1. Charakteristika lokality Hrochův Týnec (kolektiv autorů 1961) Prům. roční teplota Klimatická Roční úhrn srážek Začátek vzduchu oblast v mm sezóny 8,2 Teplá 622 26.3 vegetační Délka vegetační sezóny ve dnech 226 c) Substrát (geologické podloží) Oblast je geologicky budována sladkovodními sedimenty tzv. Křídy Českého masívu Jedná se zejména o čtvrtohorní spraše, sprašové hlíny, jílovce, prachovce, vápnité jílovce, slínovce, deluviofluviální písčité hlíny až hlinité písky, deluviální a deluviálně soliflukční hlíny s úlomky hornin a jílové písky se štěrkem, jílovce, opuky a pískovce. Půdy jsou velmi úrodné. Vyskytuje se zde tzv. kvalitní černozem hnědozemní, která spadá do kategorie půdního druhu „střední půda“. Minimálně je zde přítomna také nivní černice v okolí vodních toků. - 42 - Výsledky 1) Využití a péče o krajinu (zhodnocení změn ve vývoji krajiny zájmového území na základě interpretace starých map a leteckých snímků) Krajina je někdy přirovnávána k zrcadlu, neboť se v ní „odráží“ socio-ekonomické změny ve společnosti. Krajina je dále hodnocena jako dynamický systém podléhající změnám. V širším slova smyslu se věnujeme studiu vývoje krajiny na třech základních úrovních (Skage, 1987, 1993): 1) politická a institucionální, 2) uživatelé krajiny, 3) samotná krajina (makrostruktura, mikrostruktura). Forman a Godron (1993) definují vývoj krajiny jako výsledek tří mechanismů působících na krajinu: 1. Specifické dlouhodobé geomorfologické pochody, 2. Formy osídlování krajiny jednotlivými organismy, 3. Místní krátkodobé disturbance jednotlivých ekosystémů Změny krajiny na mapách I. (Josefského) a II. (Františkova) vojenského mapování (konec 18. století až polovina 19. století) Krajinná matrix Krajinná matrix zůstává na mapách I. a II. Vojenského mapování beze změny - zůstává jí orná půda. Krajinné enklávy Zastavěné plochy sídel - Dochází k rozšíření plochy sídelních útvarů. Lesní porosty a větší remízy - Ve sledovaném období nedochází k podstatné změně rozsahu a lokalizace porostů. Sady a zahrady - V rámci této kategorie nedochází v daném období k výrazným změnám. Obdělávaná pole a ostatní zemědělská půda - Rozsah a distribuce zůstává přibližně na úrovni stavu na mapách I. vojenského mapování. Trvalé travní porosty – rozsah ani lokalizace zůstává v podstatě beze změn. Trvalé travní porosty se vyskytují zejména podél vodních toků nebo na svažitých pozemcích. Vodní plochy - U rybníku mezi obcemi Nabočany a Honbice není díky vyblednutí modré barvy zřejmé, zda se rybník v těchto místech stále nachází. Jisté je, že na leteckém snímku z r. 1950 se již neobjevuje. Zůstává zde pouze rybník pod Honbicemi, u křižovatky na Libanice. Koridory Polní a lesní cesty, silnice většího významu - Zatímco v rozsahu cestní sítě nedochází k výrazným změnám, mění se v některých případech pouze trasování komunikací (např. místní komunikace mezi HT a obcí Nabočany). Císařské silnice - Přes nepatrné změny v trase je základní vedení císařské silnice Chrudim – HT bez změn. Vodní toky většího významu a toky o malém průtoku - Hlavní vodní toky – Ležák a Novohradka (Olšinka) se podstatně nemění. Biokoridory - liniová zeleň podél komunikací a vodních toků - Na mapě II. Vojenského mapování se podél komunikací nejnižšího řádu začínají objevovat stromořadí, která se u stejného typu komunikací na mapě I. Vojenského mapování zpravidla vůbec nevyskytují. Otázkou je do jaké míry bylo mapování stromořadí podél komunikací nejnižšího řádu cílem I. Vojenského mapování. Bodové elementy struktury krajiny Kříže - Při porovnání obou mapových podkladů zjistíme, že došlo buď k posunu nebo odstranění kříže od zmíněné pozice u křižovatky u lesíku po levé straně císařské silnice směrem na HT. Naopak se objevuje na novém výše zmíněném místě u okresní silnice, v místech, kde na ní ústí polní cesta vedená v záhybu polem vedle zámku. Změny krajiny na leteckých snímcích z r. 1950 a 1992 Matrice Krajinná matrice daného území se ve sledovaném období nemění a zůstává jí orná půda. Krajinné enklávy Orná půda - V daném období se procento zornění krajiny Hrochova týnce snížilo jen o velmi málo, ze 76 procent na cca 73 procent. Výrazně se však do r. 1992 snížil počet enkláv, což se projevuje ve zvýšené zrnitosti a snížené mozaikovitosti (viz. níže). To má nepochybně vliv na snížení heterogenity krajiny včetně krajinné diverzity (míra počtu různých typů zastoupených ekosystémů-enkláv v krajině). Trvalé travní porosty - na leteckých snímcích není patrný úbytek ploch s využitím jako trvalé travní porosty (TTP) v okolí vodních nádrží a toků. Statistika využití půdy nicméně ukazuje pokles výměry pastvin a luk. Je projevem úbytku enkláv TTP mimo tyto ekosystémy. Zatímco v roce 1950 lze rozeznat v daném území velké množství různých typů enkláv, v roce 1992 prostor volné krajiny vyplňují v podstatě pouze velké hony orné půdy. Zastavěné plochy sídel - Jasně patrná je nová plocha polního letiště za křižovatkou mezi HT a Honbicemi. V období dochází ke zvýšení počtu enkláv zastavěných ploch související s rozrůstáním intravilánu sídel. Mezi největší stavební počiny a velkým zásahem do krajinného rázu patří výstavba cukrovaru a rafinerie cukru československo-polského přátelství na zemědělské půdě severně od HT. Zvláště patrná je tato radikální změna při porovnání starých a současných fotografií pořízených z věže místního zámku (viz. příloha). Vodní plochy - počet enkláv vodních ploch se nezměnil. Sady, zahrady, parky - Do roku 1992 dochází k zajímavému jevu: rozšiřuje se - 43 - plocha sadu mezi Honbicemi a Libanicemi, stejně jako tzv. „třešňovka“ u HT. Na leteckém snímku z r. 1950 má sad podobu mladého porostu, v roce 1992 se jedná o již poměrně zapojený rozvinutý porost. Lesní porosty a větší remízy Přibývají tyto větší remízy: dva remízy se objevují vlevo od koryta řeky Ležáku u silnice mezi HT a Trojovicemi. Stejně tak se rozšiřuje remíz u Nabočan vlevo od silnice směrem k okresní silnici. Koridory Komunikace - Do roku 1992 zůstávají pouze komunikace I., II. a III. třídy a pouze torzo z původně bohaté sítě polních cest, která zmizela pod rozlehlými lány orné půdy. Jednou z mála polních cest je spojnice rozcestí u dnešního polního letiště s okresní silnicí, která je však zarostlá náletovými dřevinami a nesjízdná. Jediné, co z bývalých polních cest dodnes zbývá (jakási „krajina zmizelá“) jsou pouze sjezdy z hlavních komunikací (ony známé mostky s nájezdy vedoucími do „prázdna“). I po letech intenzivního obdělávání je v místech původní cesty od tohoto místa do středu pole nicméně dodnes na leteckém snímku z r. 1992 patrný jakýsi „stín“ – pozůstatek této polní cesty. Stejně tak cesta před Honbicemi – odbočka silnice HT – Honbice – která vede do polí, je patrná ve formě světlého pruhu viditelného pravděpodobně pouze na let. snímku z r. 1992. Liniová zeleň podél komunikací a vodních toků - Zmizela stromořadí podél okresní silnice k HT, stejně jako většina stromů podél místní komunikace hned za HT směrem na Nabočany a Honbice. Vodní toky - Trasování hlavního toku v zájmovém území zůstává víceméně beze změn. Bodové elementy Remízy, solitérní dřeviny – vyskytují se po pravé straně řeky Ležáku ve směru na HT, v údolní nivě mezi strmými svahy „třešňovky“ a řekou Ležákem se po celé období od r. 1950 do r. 1992 rozkládal majestátní solitérní strom jako příklad bodového elementu struktury krajiny. Tyto dřeviny v krajině mají velký ekologický a estetický význam. Dodnes ze stromu zůstává po poškození bleskem jen torzo. Z dalších remízů, které přetrvaly do r. 1992 patří také lesík v poli JZ od zámku. Zcela nově se objevují remízy u Nabočan (SZ od obce, po levé straně komunikace III. třídy směrem k okresní silnici Chrudim – Vysoké Mýto), stejně jako zbytky bývalého lesního porostu vlevo od stejné silnice za odbočkou na D. Bezděkov směrem na HT. Celková struktura krajiny Mozaikovitost krajiny a krajinná diverzita se snížila. Zrnitost krajiny zájmového území se z jemně zrnité změnila na hrubě zrnitou. 2) Paměť krajiny a zapomenutý zámecký park v Hrochově Týnci Hrochův Týnec Hrochův Týnec je obec (1474 obyvatel v roce 1991) ležící asi 9 km východně od Chrudimi při bývalé císařské silnici na Vysoké Mýto. Původní osada vzniká snad následně po zbudování tzv. hlásky neboli strážnice určené k “hájení soumarů a jejich zboží, jakož i k hájení země proti nepříteli,...” (Roček, 1926). První zmínky pocházejí z roku 1293, kdy tvrz vlastní Eliáš z Týnce. V roce 1544 povýšeno na městečko, v roce 1854 na město (Kuča, 1997). Původní tvrz se nacházela do začátku 15. Století poblíž nynější školy a nesla název pouze “Týnec”. Zajímavostí je, že týnecký vladyka Petr jako jediný z vladyků okolních tvrzí nepodepsal “stížný list” proti upálení Mistra Jana Husa (zaslán do Kostnice 2.září 1415). Tvrz byla srovnána se zemí buď Pražany v roce 1421 nebo za vpádu hord Matyáše Korvína v únoru 1469. Za Mikuláše Hrocha z Mezilesic (vlastní zdejší panský dvůr od r. 1488 do r. 1513) byl Týnec povýšen na městys a získal přídomek “Hrochův”. Nově založená tvrz na byla založena na zcela novém místě a stála zde do 40 let 17.století. Ještě r. 1641 je připomínána v Zemských deskách, ale nejspíše byla vypálena Švédy v roce 1643 a k její obnově již nedošlo. Tvrz je uváděna jako obnovená v roce 1681. Vlastní jej Anna Božena Binagová, prov. Celerovna, která je zároveň poslední, která bydlí ve tvrzi neboť dala roku koncem 17.století vystavět zámek. Po manželích Celerových byli v Hrochově Týnci gruntovními pány Premonstráti (1705 - 1785), kteří původní dispozice zámku rozšířili na jižní a severní straně o přístavky. Zámek byl dostavěn v roce 1717. z tohoto roku pochází unikátní barokní brána do zámeckého areálu. Na fotografiích z roku 1945 a 2003 je celková devastace stavby (Skaloš, 2003) V letech 1877 - 1879 byl zámek přestavěn jeho majitelem, podnikatelem z Pardubic Josefem Krausem (vlastnil i velkostatek). Později pak ještě jednou v letech 1924 - 1925 manželi Otakarem a a Melanií Tůmovými (Roček, 1926, Šimek, 1989), kteří přestavbou zamýšleli proměnu zámku v moderní sídlo vilového typu. Od této přestavby se zámek dodnes nezměnil. V roce 1945 se stal velkostatek i se zámkem majetkem československého státu. Dnes je interiér zámku upraven jako dětský domov v majetku hl. města Prahy. Součástí zámku je i nevelký park (Šimek, 1989). Úplný přehled vlastníků - feudálů ve vztahu k Hrochovu Týnci podává Kuča (1997). Jak souvisí paměť krajiny se zámeckým parkem v Hrochově Týnci? Zámecký park v Hrochově Týnci byl vždy neoddělitelně spjat se zámkem. Šimek (1989) jej označuje jako „nevelký park“, který společně s areálem bývalého dvora se zámkem vytváří poklidnou atmosféru tohoto místa. Je bezpečně doložen již na mapě I. Vojenského (Josefského) mapování z roku 1785. Zámecký park v Hrochově Týnci byl na základě navržené metodiky (viz. dále) vymezen jako tzv. přírodní plošný prvek hmotné paměťové struktury krajiny. Význam městské parkové zeleně zde tedy získává další dimenzi: k obvyklým funkcím přibývá další, a to nyní z hlediska paměti krajiny, chceme-li z hlediska kulturně-historického významu krajiny jako „zrcadla“ či „zápisníku“, ve kterém se odráží, a do kterého se zapisují příběhy krajiny a lidí. - 44 - Identifikace prvků hmotné paměťové struktury krajiny) Přírodní Plošné prvky Liniové prvky Reliéf krajiny Zámecký park v Hrochově Týnci Rybník u Honbic Zbytky porostů původního lesního porostu vlevo od okresní silnice směrem na HT. Jedná se o stav, který byl zachycen důstojníky-mapovateli během I. (Josefského) vojenského mapování Remíz JZ od zámecké zdi v poli mezi okresní silnicí a místní komunikací na Honbice. Je zachycen až na mapě II. vojenského mapování Zbytky porostů bývalé bažantnice. Původně se rozkládaly v údolní nivě Ležáku, mezi korytem řeky a svahy dnešní „třešňovky“. Dnes zde zůstávají pouze torza původních porostů. Vodní tok řeky Ležáku včetně vegetace podél koryta řeky, jejíž koryto mění svoji trasu jen nepatrně (např. přeměna původního ohbí u dnešního splavu na slepé rameno s následnou změnou trasy toku) Antropogenní Plošné prvky Liniové prvky Bodové elementy Historická jádra sídel Hrochův Týnec, Nabočany, Honbice Trasy původních historických cest včetně zbytků nájezdů (též zaniklé, ale dosud patrné jako „stíny“) Kříže 1) mezi lipami u výjezdu na Trojovice a Honbice, 2) na křižovatce polní cesty (vedoucí od výjezdu na Trojovice) a okresní silnice LITERATURA Evropská úmluva o krajině (český překlad) Fanta J. (2001): Česká krajina v evropských souvislostech, in: Tvář naší země - krajina domova, dodatky - Tvář naší země – krajina domova, sborník stejnojmenné konference konané 21. – 23. února 2001 na Pražském hradě a v Průhonicích, Česká komora architektů, 40-47 s.Forman, T.T., Godron, M (1993): Krajinná ekologie. Academia, Praha Frolík, J., Sigl, J. (1995): Chrudimsko v raném středověku. Vývoj osídlení a jeho proměny. MVČ, Hradec Králové Fry, G. (2004): Písemné sdělení Gojda, M. (2002): Letecký průzkum a paměť české krajiny. Sborník konference Krajina 2002 – od poznání k integraci, Ústí nad Labem Jech, K. (2001): Soumrak selského stavu 1945 – 1960. Sešity Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. 2001/35 Kuča, K. (1997): Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Libri, Praha Löw, J., Míchal, I. (2003): Krajinný ráz. Lesnická práce, Kostelec nad Černými lesy Machek, V. (1971): Etymologický slovník jazyka českého, Academia Praha Pamětní kniha města Hrochova Týnce (1958 – 1973) Roček, J. (1926): Dějiny města Hrochova Týnce. Nákladem Osvětové komise v Hrochově Týnci Skage, O.R. (1987): Naturresurshusholdning I samfunnsplanleggingen – forsook till analyse av systemet for oversiktlig planlegging I Sverige. I: Naturresurser I samhallsplaneringen, en forskarantologi. BFR T16: 1987: 13-20 Skage, O.R. (1993): An arena approach to landscape planning. Paper presented at the II International Workshop of Ecological Engineering ”Landscape planning in rural areas”. September 1993 in Otepaa, Estonia Skaloš, J. (2003): Staré fotografie a pohlednice jako podklad pro sledování změn ve vývoji kulturní krajiny. – Chrudimské vlastivědné listy, 5/2003, Regionální muzeum Chrudim Sklenička, P. (2003): základy krajinného plánování, Naděžda Skleničková, Praha Skånes, H., 1996. Landscape change and grassland dynamics – Retrospective studies based on aerial photographs and old cadastral maps during 200 years in south Sweden. The Department of Physical Geography Stockholm University. Dissertation series, no 8, papers I-IV (p. 12,13, 14) Slovník spisovné češtiny, Academia, Praha 1994 Šimek, T. a kol. (1989): Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Východní Čechy, Nakl. Svoboda, Praha Staré mapy 1st (2nd ) Military Survey, Section No. xy, Austrian State Archive/Military Archive, Vienna Geoinformatics Laboratory, University of J.E.Purkyne – http://www.geolab.cz Ministry of Environment of Czech Republic – http://www.env.cz - 45 - KRAJINA PŘEDKŮ U MIKULOVA Ing. Milada RIGASOVÁ Archivní materiály jednoznačně dokládají, že historická kulturní a komponovaná krajina nekončí na nynějších hranicích LVA. S jistotou lze tvrdit, že původní ohnisko vzniku rozsáhlých historických úprav krajiny na jižním Břeclavsku leží v Mikulově a přesahuje významně i na rakouskou stranu hranice. Na jižním okraji Mikulova je v území bývalého hraničního pásma zachován celek historické kulturní komponované krajiny, která je počáteční etapou vývoje dnešní krajiny Lednicko-valtického areálu. V důsledku mimořádně dlouhé nepřízně historických událostí zůstával donedávna bez povšimnutí krajinných odborníků. Pruh komponované příměstské krajiny popisuje urbář z roku 1629 a jmenuje také její stavební kameny. Jejím obrazovým záznamem je mapa krajinných úprav z roku 1657, mapa dietrichsteinského panství z roku 1675, mapa vojenského mapování Moravy z roku 1764 a četné mapy z pozdějšího období. Mikulov se v roce 1249 stal na více než tři století rodovým sídlem Liechtensteinů (1249-1560), kteří od konce 14. století postupně vysušili široké bažinaté řečiště bývalé pliocenní tzv. Hrušovansko-mikulovské řeky. Vybudovali zde Mikulovsko-lednickou soustavu rybníků na potoce Včelínek a Mušlovský. Dnes zůstala v povědomí veřejnosti bohužel pouze lednická část-NPR Lednické rybníky (Nesyt, Hlohovecký, Prostřední a Mlýnský). Mikulovská část této soustavy (Šibeničník a Nový), včetně rybníků na Mušlovském potoce (Mušlovský horní a M. dolní) však stále existuje. Rybníky Šibeničník a Nový jmenuje mezi vrchnostenským zbožím již urbář z roku 1414. Mikulovským rybníkem byl i Nesyt. Do roku 1560 Liechtensteini u Mikulova vybudovali celkem 8 rybníků. Ve stejném roce však byli nuceni Mikulov prodat a své sídlo přenést o několik kilometrů východněji, do Valtic. Na krajinné úpravy zahájené rodem Liechtensteinů navázali Dietrichsteini, náležející mezi nejvyšší aristokracii Evropy. V Mikulově se usadili na téměř čtyři další století (1575-1945). Jejich podíl na utváření přírodně krajinného fenoménu Mikulova je mimořádný, ve srovnání s Liechtensteiny je však stále opomíjený. Nejvýraznější krajinné úpravy kolem Mikulova proběhly za vlády Františka Dietrichsteina ( 22. 8. 1570 Madrid - 19. 9. 1636 Brno) kardinála olomouckého, gubernátora Moravy a říšského knížete. Jeho jméno je ale v této souvislosti zcela opomíjeno. Prezentován je hlavně jeho význam při rekatolizaci a přestavbě středověkého dřevěného města na kamenné. Krajinnými odborníky je přehlížená, historiky však nikdy opominuta, úprava příměstské krajiny. V literatuře o historii města je označovaná jako „radikální přestavba města a jeho okolí“. Mikulovské panství spravoval kardinál v letech 1611-1636. Podstatné stavební úpravy proběhly v letech 16111618, intenzivní zvelebování zámku, města a okolní krajiny však trvalo až do kardinálovy smrti. S přestavbou svého města začal kardinál ve 41 letech. V té době byl již vyzrálý muž a nejmocnější muž Moravy. Své město Mikulov přestavěl k obrazu svému a zásadně změnil jeho vzhled a význam. Byla to doba, kdy se Mikulov na čas kardinálovy vlády stal duchovním, politickým a společenským centrem Moravy. Tomu odpovídala i velkorysost architektury města i jeho okolí. V duchu doby pozdní renesance zde kardinál vybudoval renesanční sídlo s honosnou zahradou na skalnatých terasách jižního úpatí Zámeckého kopce s vlašskými dřevinami, vlašskou chodbou (oranžérii), fontánami a vodotrysky. A pod zámkem, v údolí na jižním a východním okraji města, ještě pruh příměstských okrasných a užitkových zahrad. Budování příměstských zahrad na okraji města si vyžádala nejen snaha o hospodářské využití prostoru či dobová móda. Hlavním důvodem zřejmě byla absence většího pozemku v bezprostřední blízkosti hradní a později zámecké rezidence, postavené na příkrých skalách. Kolem panského sídla tak mohla vzniknout pouze malá zahrada s úzkými terasami. Široké údolí na jihu města však bylo pro vybudování rozlehlých panských zahrad jako stvořené. Během této přestavby byly nejatraktivnější místa přírody uvnitř i na obvodu města v duchu módy doby ozdobeny letohrádky a rozmanitými uměleckými výtvory. Kardinál vybudoval v Mikulově a jeho okolí okrasný statek (ferme orneé) jako krajinu své doby. Krajinu hospodářsky využívanou a přitom esteticky působivou, doplněnou reprezentačními místy panské kratochvíle, odpočinku a také místy zbožného rozjímání. Je zajímavé, že tento celek předcházel nejméně o několik desetiletí vzniku podobně komponované krajiny LVA. Osu historické kulturní krajiny tvoří stejně jako v LVA rybníky a aleje. V bezprostřední blízkosti Mikulova se nacházela ovocnářská a zelinářská zahrada se dvěmi velkými větrnými mlýny, (následovníkem kardinála přebudovaná na bažantnici). Půl hodiny cesty odtud jižněji, již na rakouské straně u obce Klein Schweinbarth, ležela ještě větší zcela vápencovou kamennou zdí obehnaná lesní obora s letohrádkem, rybníkem a drobnými uměleckými výtvory. Oborní les je dnes vykácen, oborní zeď je však zachovaná téměř po celém obvodu. Je dokonalou řemeslnou prací a jedinečnou ukázkou dovednosti našich předků z první třetiny 17. století. Nyní je soukromým vlastnictvím a její majitel ji využívá jako pole. Obora u obce Klein Schweinbarth leží v hlavní architektonické pohledové ose vedené od hradu Falkenstein k zámku v Mikulově. Východněji od obory položený areál s lusthausem v libosadu na Tichém ostrově v rybníku Nový (Porzinsel byl nazýván krajinářský klenot jedinečné krásy. Na jeho vnějším břehu stála velká panská rybárna a mlýn. Především Porzinsel si zasluhuje naši mimořádnou pozornost. Přirozený ostrov v rybníku s letohrádkem je minimálně v rámci ČR ojedinělý. Porzinselu podobný areál Isola Madre, jeden z Boromejských ostrovů, se nalézá na jezeře Maggiore v severní Itálii. S areálem na rybníku Nový souvisí také kaskáda tří dalších panských rybníků na Mušlovském potoku. Leží jen sto metrů severněji ve sluncem vyhřátém údolí pod Vysokým rohem na jižním hřebeni Milovického lesa, označovaném Na rybníkách. V blízkosti Sedlce stojí ještě panská ovčárna. - 46 - Geniem loci zahradně krajinářských úprav Mikulova a architektonicky nejpůsobivější je však křížová cesta s kapličkami a kostelem sv. Šebestiána na Svatém kopečku. Tyto ze všech stran dobře viditelné dominanty nejsou pouze stavebními kameny svaté hory, nýbrž součástí urbanisticky unikátního celku středověkého města a příměstské kulturní komponované krajiny. Kardinál jimi vtiskl Mikulovu a krajině v jeho okolí již v letech 1611 1636 rozměr jedinečnosti a položil tím základ přírodně krajinnému fenoménu Mikulova, dodnes platnému. V následných etapách vývoje příměstské krajiny u Mikulova nebyly již provedeny výraznější zásahy. Podstatné architektonické prvky a renesanční nádech kardinálovy krajiny zůstaly proto u Mikulova dodnes zachovány. Historická krajina Mikulova má proto jiný charakter než LVA. Je přirozenější či lépe řečeno bližší přírodě, neboť podoba krajiny vznikla v jiné době. V době, kdy charakter krajinných úprav předurčovala sama přirozená exotická krása přírody se skalní stepí a šípákovými doubravami okolních vápencových kopců. Ve vývoji LVA překryly v následných etapách tuto estetickou hodnotu původní přírody jiné dobové okrasné prvky - rozsáhlé barokní a přírodně krajinné parky anglického typu s bohatými výsadbami exotických dřevin.V této odlišnosti, návaznosti a přitom sounáležitosti s LVA spočívá největší hodnota historické krajiny na jižním okraji Mikulova. Pruh příměstské krajiny na jihu Mikulova později uzavřel u Sedlce areál sirných lázní na břehu rybníka Nesyt. Zde se stýkalo mikulovské panství Dietrichsteinů s valtickým panstvím Liechtesteinů. U obce Sedlec a Úvaly se i dnes krajina Mikulovska dotýká LVA. Sirné lázně v Sedlci byly dlouhou dobu významným vodoléčebným místem. Karel Maxmilián Dietrichstein zbořil dům i původní lázeňský objekt a na jejich místě vybudoval v letech 1780 - 1782 v barokním stylu moderní léčebný komplex budov z kamene a cihel a procházkovou zahradu. Stále moderní avšak zdevastovaný lázeňský areál se postupně restauruje a obnovení jeho provozu se zvažuje. Území po obou stranách moravsko-rakouské hranice, u našich sousedů výstižně nazývané země nikoho (Niemandsland), je velkou výzvou pro současnost. Krajina vyvíjející se zde po staletí rukou významných feudálů uchovává dodnes zřetelný rukopis svých tvůrců. Pruh dietrichsteinských zahrad tvoří celek se zemědělskou krajinou na opačné straně hranice. Také zde mezi hradem ve Falkensteinu a obcí Schrattenberg zůstala zachována celá řada architektonických prvků historické kulturní krajiny - zámeček, panský hostinec, obora a bažantnice v Drassenhofenu, několik mlýnů na Mlýnském potoku ve Steinabrunnu, aleje. Tuto tradičně využívanou zemědělskou krajinu na rakouské straně hranice s malebnými vinařskými vesničkami, lemovanou exotickou krajinou jižního úpatí Pavlovských vrchů a středověkého města Mikulov, lze bez nadsázky označit jako přírodně krajinný unikát. Tento typ panonské krajiny nemá v Evropě obdoby ! Pokud se však odborníkům nepodaří uchránit jižní okraj Mikulova nezastavěný, stanou se oslavné traktáty o jeho výjimečné architektuře jen krutou upomínkou naší lhostejnosti bezohlednosti a sobecké chamtivosti. V Mikulově a jeho okolí se rozběhly první poválečné pozemkové úpravy. Až dosud byla historická krajina na jižním okraji Mikulova bezpečně zakonzervovaná právě nevyřešenými vlastnickými vztahy k půdě. Nyní ji může ochránit pro budoucí generace pouze naše společná (!) vůle tj. veřejné uznání historického významu krajiny. Dnes ještě můžeme dlouhý řetězec nepříznivých historických skutečností zastavit a krajina na moravsko rakouských hranicích může postupně získat svoji bývalou krásu. Jako názorný příklad a naplnění Úmluvy o evropské krajině mohou posloužit rozsáhlé úpravy bývalého hraničního pásma mezi Novým Přerovem a Brodem nad Dyjí v těsném sousedství Mikulova. Pozemkový fond zde ve spolupráci s obcemi a Lesy ČR provedl rozsáhlou obnovu vinic, lesních biokoridorů (80 ha) a alejí (téměř 5 km). Spolupráce krajinných odborníků je jistě vynikajícím příkladem k následování. Krajinné úpravy Mikulova pol. 17, století GEOGRAFICKÝ INFORMAČNÍ SYSTÉM ARBORETA NOVÝ DVŮR Ing.Radek KADLUBIEC Abstrakt Cílem tvorby geografického informačního systému Arboreta Nový Dvůr je provozní verze GIS obsahující evidenci stávajících výsadeb rostlin. Projekt byl zajištěn grantem Ministerstva kultury, zhotovitelem je Arboretum Nový Dvůr Slezského zemského muzea v Opavě, spoluřešitelem je společnost Ekotoxa Opava. Použití systému v praxi umožňuje pokročilejší správu sbírkových fondů, plánování nových výsadeb, zpřístupnění sbírek odborné i laické veřejnosti (tématické mapové výstupy, informační tabule, prostředí internetu atd.). V první etapě byl projekt rozdělen do dvou součastně probíhajících částí. V první části byly analyzované a ověřené informace o pěstovaných rostlinách a výsadbách dřevin převedeny do digitální databáze. Tyto informace byly dosud evidovány v různých formách písemných záznamů a poznámek pracovníků arboreta. Druhá část etapy byla zaměřena na vytvoření digitální mapy reálných objektů nacházejících se na území arboreta. Do mapování, které probíhalo převážně geodetickou metodou, jsou zahrnuty výsadby rostlin, budovy, komunikace a vodní plochy. Ve druhé etapě bylo provedeno spojení grafických a atributových složek v prostředí geografického informačního systému. V současné době probíhá testování systému, jeho doplňování a aktualizace. Geografický informační systém Arboreta Nový Dvůr - 47 - Geografický informační systém Arboreta Nový Dvůr je vytvářen v rámci projektu Ministerstva kultury ČR: Výzkum možností geografických informačních systémů v evidenci přírodních památek a jejich praktická aplikace na území a sbírkách rostlin. Zhotovitelem je Arboretum Nový Dvůr Slezského zemského muzea v Opavě, odpovědný řešitel Ing. Miroslav Frank, CSc. Spoluřešitelem je společnost Ekotoxa Opava s.r.o. Cíle projektu: - výzkum obecných možností moderních informačních technologií při evidenci sbírkových fondů botanických zahrad a arboret a popis metodologie pro jejich praktické nasazení - vytvoření provozní verze GIS arboreta k evidenci stávajících a nových výsadeb rostlin, doplnění stávající evidence o deficitní údaje a obrazovou dokumentaci v digitální podobě - tvorba podkladů pro maximální vědecké vytěžení a zpřístupnění sbírkového fondu arboreta - vytvoření propagačně osvětové a vzdělávací verze GIS - výraznější prezentace a zajištění efektivnější vědecké výměny informací o sbírkách rostlin arboreta a dále tvorba podkladů pro výzkum zahradních sortimentů okrasných dřevin pro domácí lesnickou i sadovnickou praxi - příprava podkladů pro zbudování informačního systému v dendrologické expozici arboreta pro návštěvníky a odbornější zájemce o botaniku. V první etapě byl projekt rozdělen do dvou součastně probíhajících částí. V první části byly analyzované a ověřené informace o pěstovaných rostlinách a výsadbách dřevin převáděny do digitální databáze. Tyto informace byly dosud evidovány v různých formách písemných záznamů a poznámek pracovníků arboreta. Při naplňování digitální databáze došlo k celkové revizi současné evidence a k její aktualizaci. Digitální databáze slouží jako atributová složka geografického informačního systému. Evidované atributy výsadeb: KLÍČ (jednoznačný identifikátor objektu); přírůstkové číslo; herbářové číslo; rod; druh; infrataxon; kultivar; čeled'; skupina; mateřská rostlina; areál; původ; lokalita; sběratel; číslo sběru; výsad. ks; výsad. místo; výsad. datum; dokument druh; dokument číslo; dokument datum; dokument sběr; úhyn ks; úhyn místo; úhyn datum; výška; průměr koruny; poznámka; datum poslední aktualizace; autor. Druhá část etapy byla zaměřena na vytvoření digitální mapy reálných objektů nacházejících se na území arboreta. Bylo testováno několik metod vhodných pro mapování - geodetické zaměření, manuální zaměření, metoda GPS a metoda dálkového průzkumu Země. Mapování probíhalo v letech 1999 – 2001. Bylo zmapováno 11 oddílů z celkových 16. V roce 1999 byl zmapován pilotní oddíl 14, který byl vybrán z důvodu typové pestrosti porostů. Zde byly otestovány jednotlivé metody mapování. Jako standardní metoda bylo, z důvodů rychlosti a přesnosti, určeno geodetické zaměření. Měření probíhalo na přelomu dubna a května kvůli příznivějších teplotních podmínek pro práci v terénu, ale ještě před plným olistěním vegetace. Zaměřování probíhalo za asistence pracovníka arboreta, který pořizoval první informace o zaměřených objektech pro jejich pozdější identifikaci. Manuální zaměřování bylo využíváno jako doplňková metoda. Spočívalo v určení relativní polohy objektu vůči nejbližšímu geodeticky zaměřenému bodu pomocí pásma, kompasu, krokování a záznamu do mapy, deníku, příp. mobilního zařízení. Tato metoda je rychlá a přesnost zaměření se pohybuje v decimetrech. Metoda GPS (Global Positioning System) byla také využívána jako doplňková metoda pro zaměření objektů mimo intenzívní výsadby, jelikož měření pod korunami stromů je problematické. Metoda dálkového průzkumu Země je vhodná pro zakreslování doplňujících objektů (hranice intenzívních výsadeb, travnaté plochy, komunikace, zástavba) a pro zákres objektů mimo zaměřené území. Zdrojem informací byla barevná letecká ortofotomapa společnosti Geodis Brno. Součástí pořizování dat byla také rozsáhlá fotodokumentace. Během 3 let bylo pořízeno okolo tisíce snímků rostlin. Byl používán klasický fotoaparát Canon EOS 300, později digitální fotoaparát Olympus C-4040. Ve druhé etapě byla grafická a atributová data integrována v prostředí geografického informačního systému společnosti ESRI. Konkrétně byly využity produkty ArcView a ArcExplorer, v testovací verzi ArcPad. Do prostředí GIS byly importovány souřadnice zaměřených objektů v terénu, kde byly rozděleny do vrstev podle typu objektů (rostliny, chodníky, budovy atd.). Pro terénní identifikaci rostlin byla vytvořena pracovní mapa, která pro orientaci obsahovala všechny zaměřené objekty. V terénu byly rostlinám přiřazovány pracovní kódy a byla provedena revize zaměřených objektů. Pracovní mapa sloužila pro aktualizaci digitálních vrstev. Na základě mapy a atributové databáze byl objektům přiřazen jednoznačný identifikátor KLÍČ. Přes tento identifikátor byla následně napojena atributová databáze připravená pracovníky arboreta. Některým objektům byl také přiřazen odkaz na rastrový soubor fotodokumentace. Důležitou součástí GIS je jeho aktualizace. První typem je průběžná aktualizace změn náhodně zjištěných v terénu. Tyto změny jsou přímo v terénu zaznamenány do papírové mapy, mobilního zařízení, deníku a po ukončení práce v terénu převedeno do systému. Hlavní část změn se - 48 - týká atributové databáze tzn. poznámka ve sloupci změn (úhyn, krádež, poškození, přesazení atd.), grafické změny by probíhaly v případech aktualizace polohy (zpřesnění zaměření), přesazení rostliny a další. Důležité informace také jsou kdo změnu navrhl a kdo změnu provedl, spolu datem provedení změny. Druhým typem aktualizace je aktualizace periodická. Jedná se komplexní revizi jednotlivých oddílů jako celků spolu revizí změn evidovaných během průběžné aktualizace. Geografický informační systém v součastné době umožňuje pracovníkům arboreta využívat možnosti vizualizace, klasifikace, dotazování dat, tvorbu pracovních a prezentačních tématických map pro práci v terénu. Systém je navržen tak, aby mohl být využíván i uživatelem, který s informačními systémy běžně nepracuje. Literatura: Výzkum a praktické aplikace možností geografických informačních systémů v evidenci přírodních památek botanických zahrad. Závěrečná zpráva projektu. Ing.Radek KADLUBIEC, Ekotoxa Opava s.r.o., Horní nám. 2, 746 01 Opava, tel. 553 696 131, [email protected] www.ekotoxa.cz, www.ekotoxa.cz/arboretum „HISTORICKÉ ZAHRADY KROMĚŘÍŽ 2004 “ Vývoj zahradní kultury - sborník vydaný u příležitosti konání odborného semináře ve dnech 10.-11.6.2004 v Kroměžíži Ing.Jana Lepičová – Agentura BONUS, Hrdějovice (Tel.: 602 175 664) Publikace neprošla jazykovou úpravou. C Agentura BONUS ISBN 80-86802-03-5 Agentura BONUS - 49 -
Podobné dokumenty
Ch O Ch O - Natura Opava
druhy, nerosty, zkameněliny či geologický či geomorfologický významný jev. Může jít i o útvar vytvořený
člověkem - např. štoly.
Cesty k raně novověké kulturní krajině
v průběhu 15. až 18. století.
Mikulovské urbáře a literární zdroje dokládají,7 že novým odvětvím feudálního hospodaření se stalo zejména r y b n í k á ř s t v í. Zamokřená údolí mikulovských potoků...
veřejný prostor veřejná prostranství
území se nachází celkem 167 nemovitých kulturních památek, včetně národní kulturní památky rotundy Panny Marie V letech 2008 až 2009 proběhla regenerace Horního a Václavského náměstí a navazujícíc...
Sborník 2006
přesvědčeni, je součástí péče o památky je i jejich adekvátní využití, proto od r.2000 pořádáme v letních měsících
festival „Hudba v zahradách zámku. Bohatá hudební tradice, počínaje slavným období...
