Výzvy pre sociálne profesie v modernej spoločnosti

Transkript

Výzvy pre sociálne profesie
v modernej spoločnosti
Oldřich Chytil – Tatiana Matulayová (eds.)
Prešov 2011
Recenzentky: Prof. PhDr. Anna Tokárová, CSc.
PhDr. Alice Gojová, Ph.D.
Editori: Doc. PaedDr. Oldřich Chytil, Ph.D
Doc. PaedDr. Tatiana Matulayová, PhD.
Technická redaktorka: Emília Sýkorová
© Vydala Filozofická fakulta Prešovskej univerzity v Prešove roku 2011
1. vydanie – Strán 306
ISBN 978-80-555-0336-3
EAN 9788055503363
3
Obsah
Foreword.............................................................................................................. 5
Predhovor ............................................................................................................ 7
Content / Plenary session.................................................................................... 9
Důsledky modernizace pro sociální práci / The Consequences
of Modernisation for Social Work
Oldřich Chytil ................................................................................................ 10
Integrated Knowledge Creation – Basis for Helping Practice
Kvetoslava Repková....................................................................................... 25
I Dôsledky modernizácie pre pomáhanie
(Consequences of Modernisation for Helping) .............................................. 43
Transnationalisierungsprozesse und Soziale Arbeit
Eveline Ammann............................................................................................ 44
Dobrá prax v konfrontácii s riskantnou praxou v sociálnej práci
Beáta Balogová .............................................................................................. 60
Perspectives on Social Welfare: The Italian Case
Carmela Valentina Davi’................................................................................ 72
Knowledge production without a system? Practice by good intentions?
Meeting the challenge of modern society by developing Social work Science
Hans-Jürgen Göppner..................................................................................... 82
Motivating Social Workers: The Significant Factors Affecting Practical
Social Work
Ivana Kundrátová ........................................................................................... 94
The quality of life as a basic attribute of effective influence of state
administration in the area of social politics formatison with the aim
at regional politics
Jan Mandys .................................................................................................. 107
Násilie – spoločensky nežiaduci jav ako výzva pre sociálne profesie
Peter Ondrejkovič ........................................................................................ 119
Aktuálne otázky pre sociálnu prácu na Slovensku
Miriam Šramatá............................................................................................ 139
4
II Spoločenská zodpovednosť sociálnych vzdelávateľov /
(Social Responsibility of Social Educators) .............................................. 148
Teória rolí v sociálnej práci – v kontexte rodových stereotypov
Martin Béreš ................................................................................................. 149
Role theory in the social work – in the context of gender stereotypes
Martin Béreš ................................................................................................. 174
Dobrovolnictví, jako prostředek rozvoje odborných kompetencí
ve zdravotně sociální oblasti
Jaroslava Eisertová, Zuzana Bursová. Marie Chlopčíková, Jolana Ročňová199
Zdroje inovací a evaluace studia sociální práce
Helena Kolibová .......................................................................................... 211
K problematice sociálních a spirituálních kompetencí sociálních profesí
Alina Kubicová ............................................................................................ 222
Music as a challenge for social work in Slovakia
Alena Moravčíková ...................................................................................... 236
III Nové cieľové skupiny sociálnej práce /
(New Target Groups for Social Work) .................................................... 246
Onkologickí pacienti jako cílová skupina sociální práci
Gabriela Bolková ......................................................................................... 247
Otcovia – neviditeľní rodičia ako klienti sociálnej práce
Dávid Bosý ................................................................................................... 255
Futbaloví chuligáni ako cieľová skupina sociálnej práce?
Peter Jusko ................................................................................................... 269
Obchodovanie s ľuďmi ako multikulturálny jav
Andrej Kállay ............................................................................................... 278
Determinanty ovplyvňujúce sociálnu prácu s deťmi so syndrómom CAN
Michaela Lipčaková ..................................................................................... 285
Psychosociálna pomoc rizikovým skupinám v krízovej situácii
Elena Pavluvčíková ...................................................................................... 295
5
Foreword
F
or the past 25 years, ECCE – European Centre of Community
Education has been promoting the European dialogue focused on
community education in its wider sense, including social work,
community work, working with youth and children, disadvantaged
people...
Undoubtedly, international conferences organised in various
European countries rank among the very efficient tools of strengthening
of European cooperation in this field. The added value of such
conferences is represented by conference proceedings, published
consequently, which can be seen as a tool of dissemination of knowledge
and experience of participants from various European countries.
On 2 and 3 October 2009, Faculty of Arts of the University of
Prešov, in cooperation with ECCE, organised an international conference
entitled ‚Challenges for Social Professions in Modern Society‘ in Prešov.
Consequences of modernisation and its impact on social professions
are a permanent focus of discussions as well as ample publishing
activities of ECCE. However, the situation is different in Slovak
academic discourse in the field of social work. The organisers’ intention
was to create a platform for the discussion of Slovak experts on the
present and future of social professions with personal participation of key
ECCE experts and colleagues from other European countries.
It is worth mentioning that the first conference organised in Slovakia
in cooperation with ECCE was held in August 1999 in Modra. One of the
key contributions to its organisation was the personal engagement of the
late doc. PaedDr. Štefan Strieženec, CSc., within the framework of the
ECSPRESS project. Thus, after ten years, the Slovak academics active in
the field of social work had an opportunity to take part in the face-to-face
discussion directly in the centre of one of the poorest Slovak regions; and
to learn about the opinions and attitudes of their colleagues from the
6
Foreword
Czech Republic, Germany, Switzerland and Italy. It was exactly this
dimension of the conference that was valued the most according to
feedbacks of participating Social work students of the University of
Prešov.
The key-note speakers’ conference papers were recorded and their
audio-visual
recordings
are
available
at
the
address
http://www.unipo.sk/avs/aktivity/20091002_konfer_ecce_video_dh_ff/.
The proceedings we hereby present to you include the key-note
presentations of doc. PhDr. Oldřich Chytil, PhD. (the Czech Republic) –
President of ECCE; and of doc. PhDr. Kvetoslava Repková, PhD.
(Slovakia).
After these, papers of participants in the following three sections are
included:
 Consequences of modernisation on aid provision (analysis of social
professions status in the current society).
 Social responsibility of educators in the field of social professions
(identification of contemporary social demand in Western, Central
and Easter European countries).
 New social work target groups (overview of new social programmes
in Europe).
Conference proceedings editors wish to thank all the authors for
taking their time to share their know-how and, above all, their attitudes
and opinions on the discussed topics also in this form. Having done that,
they have contributed to the development of the so-much needed
European dialogue.
Oldřich Chytil – President of ECCE, University of Ostrava, CZ
Tatiana Matulayová – University of Prešov, SVK
7
Predhovor
E
urópske centrum pre komunitné vzdelávanie už 25 rokov rozvíja
európsky dialóg zameraný na komunitné vzdelávanie v širšom vymedzení zahŕňajúcom sociálnu prácu, komunitnú prácu, prácu s deťmi
a mládežou, prácu s osobami so znevýhodnením…
K efektívnym nástrojom rozvoja európskej spolupráce v danej oblasti nesporne patrí aj organizovanie medzinárodných vedeckých konferencií
v rôznych európskych krajinách. Pridanou hodnotou týchto podujatí je
následné publikovanie zborníkov príspevkov, ktoré je možné vnímať ako
nástroj diseminácie poznatkov a skúseností účastníčok a účastníkov
z rôznych európskych krajín.
Filozofická fakulta Prešovskej univerzity v Prešove v spolupráci
s ECCE zorganizovala v dňoch 2. a 3. októbra 2009 v Prešove medzinárodnú vedeckú konferenciu Výzvy pre sociálne profesie v modernej spoločnosti.
Dôsledky modernizácie pre sociálne profesie sú trvalou témou diskusií aj bohatej publikačnej činnosti ECCE. Iná situácia je v akademickom diskurze v oblasti sociálnej práce v Slovenskej republike. Zámerom
organizátorov bolo vytvoriť priestor pre diskusiu slovenských odborníkov
a odborníčok o súčasnosti a budúcnosti sociálnych profesií s osobnou
účasťou kľúčových osobností ECCE a kolegov a kolegýň z ďalších európskych krajín.
Radi by sme zmienili, že prvá konferencia organizovaná na Slovensku v spolupráci ECCE sa uskutočnila v auguste 1999 v Modre aj vďaka
osobnej angažovanosti dnes už nebohého doc. PaedDr. Štefana Strieženca, CSc. v rámci projektu ECSPRESS. Po desiatich rokoch tak mala
možnosť slovenská akademická obec najmä v oblasti sociálnej práce
priamo v centre jedného z najchudobnejších regiónov Slovenska zapojiť
sa takpovediac „tvárou v tvár“ do diskusie a osobne spoznať názory
a postoje kolegov a kolegýň z Českej republiky, Nemecka, Švajčiarska
8
Predhovor
a Talianska. Práve tento rozmer konferencie najviac ocenili v reflexiách
prítomné študentky a študenti sociálnej práce Prešovskej univerzity.
Z priebehu konferencie bol vyhotovený audiovizuálny záznam hlavných
referátov
dostupný
na
http://www.unipo.sk/avs/aktivity/20091002_konfer_ecce_video_dh_ff/.
Predkladaný zborník obsahuje hlavné referáty doc. PhDr. Oldřicha
Chytila, PhD. (CZ) – prezidenta ECCE a doc. PhDr. Kvetoslavy Repkovej, PhD. (SR).
Následne sú zaradené príspevky účastníčok a účastníkov troch sekcií, v ktorých sa diskutovalo na témy:
 Dôsledky modernizácie pre pomáhanie (analýza statusu sociálnych
profesií v súčasnej spoločnosti).
 Spoločenská zodpovednosť vzdelávateľov sociálnych profesií (identifikácia súčasnej spoločenskej objednávky v krajinách západnej,
strednej a východnej Európy).
 Nové cieľové skupiny sociálnej práce (prehľad o nových sociálnych
programoch naprieč Európou).
Editori zborníka vyjadrujú touto cestou poďakovanie všetkým autorom a autorkám príspevkov za to, že si našli čas a podelili sa touto formou o svoje poznatky, ale najmä názory a stanoviská na diskutované
otázky. Svojím dielom prispeli k rozvoju tak potrebného európskeho
dialógu.
Oldřich Chytil – president ECCE, Ostravská univerzita, ČR
Tatiana Matulayová – Prešovská univerzita v Prešove, SR
Content
Plenarysession
10
Důsledkymodernizaceprosociálnípráci
TheConsequencesofModernisation
f orSocialWork
OLDŘICH CHYTIL1
Katedra sociální práce, Zdravotně sociální fakulta
Ostravské univerzity
Abstrakt
Sociální práce je nerozlučně spjata s projektem moderny a jejího rozvoje. Moderna
prochází v současné době druhou vlnou modernizace. Protože je sociální práce svázána
s vývojem moderny, je třeba diskutovat důsledky modernizace pro sociální práci. Cílem
předkládané stati je nově promýšlet definování sociální práce v podmínkách
postindustriální moderny i možné scénáře vývoje sociální práce.
Abstract
Social work is inseparably connected to the project of modernism and to its development.
At present, modernism is going through the second stage of modernisation. As social work
is closely tied to the development of modernism, it is necessary to discuss the
consequences of modernisation for social work. The aim of this paper is to newly reflect
on the definition of social work in the conditions of post-industrial modernism as well as
on the possible scenarios of social work development.
1
Doc. PaedDr. Oldřich Chytil, Ph.D. je vedoucím katedry sociální práce Zdravotně sociální fakulty
Ostravské univerzity. Zabývá se teorií a metodami sociální práce. Pravidelně vyučuje na Univerzitě
Koupio ve Finsku, na Katolické univerzitě Eichstätt-Indolstadt v Německu, Trnavské univerzitě
v Trnavě na Slovensku. Je mimořádným profesorem Vysoké školy zdravotníctva a sociálnej práce
Sv. Alžbety v Bratislavě
Oldřich Chytil
11
Úvod
S
ociální práce je nerozlučně spjata s projektem moderny a jejího rozvoje (Rauschenbach, 1992: 26). Moderna, industriální společnost,
organizovaná modernita, to jsou synonyma společnosti, ve které se zrodila sociální práce.
Moderna prochází v současné době druhou vlnou modernizace.
V první vlně modernizace, po druhé světové válce, se jednalo o vyvrcholení fáze industriální společnosti. V dnešní době jde o společnost
služeb, která ztrácí mnohé jistoty fáze předchozí a v níž panuje řada nejasností ohledně dalšího směru vývoje. To, co bylo považováno
v padesátých letech za neproblémové se stává na přelomu století závažným problémem. Týká se to především otázek sociálních, ale také ekologických.
Právě proto, že je sociální práce bytostně svázána s vývojem moderny (často je definována jako funkcionální odpověď na strukturální změny
spojené s budováním industriální společnosti, Merten, 1997: 8) je nejvyšší čas diskutovat důsledky modernizace pro sociální práci.
Diskuze na toto téma se vede podle mého názoru spíše sporadicky
a v Evropě je převážně záležitostí německých autorů.
Úloha a cíle sociální práce v postindustriální moderně, reflexivní či
tekuté modernitě (synonyma moderny ve druhé fázi modernizace) byla
v poslední době tématem mezinárodních konferencí. Například 5. Spolkový kongres sociální práce v Kasselu (SRN) v roce 2003 se zabýval
úlohou sociální práce při utváření sociálna nebo mezinárodní konference
v Ostravě v roce 2005, která se zabývala proměnami systémů zajištění
v Evropě a jejich důsledky pro sociální práci. Nejnověji se uvedeným
tématem zabývala konference s názvem „Warum Soziale Arbeit? Gesellschafliche Perspektiven öffentlicher Wohlfahrt“, která se konala 12. – 14.
10. 2006 v Bielefeldu v Německu.
V České republice se diskurz s tématem důsledků modernizace pro
sociální práci prakticky nevede s výjimkou konference konané v roce
2005 na univerzitě v Hradci Králové.
České písemnictví se až na dva autory (Navrátil, 2005; Kappl, 2005)
a na Chytila (1998, 2004, 2005) touto tematikou nezabývá.
12
Důsledky modernizace pro sociální práci
Cílem mé stati je nově promýšlet definování sociální práce v podmínkách postindustriální moderny i možné scénáře jejího vývoje.
1
Znaky moderní společnosti ve druhé fázi modernizace
Abych mohl diskutovat vliv modernizace moderní společnosti na
vývoj sociální práce, pokusím se s využitím prací Kellera (2007), Becka
(2004) a Baumana (2003, 2004), definovat znaky moderní společnosti ve
druhé fázi modernizace, které jsou relevantní pro sociální práci.
Individualizace
Lidé jsou k individualizací odsouzeni. Každý stojí v tváří v tvář složité realitě jako její rovnocenný partner. Lidé stojí před úkolem řešit problémy vlastními silami při omezení zdrojů, které mají jako jednotlivci
k dispozici. Hrozby a rizika jsou produkována sociálně, nutnost vyrovnat
se s nimi je přísně individualizována. V sociální rovině vede individualizace ke stále větší závislosti jednotlivých individuí na společenských
systémech.
Funkční diferenciace
Nárůst funkční diferenciace má zvýšit výkonnost společnosti ve
všech oblastech její činnosti. Na úrovni sociálna to vede k tomu, že vzájemná pomoc a podpora mezi lidmi se stává pouze jednou ze specializovaných oblastí jejíž význam nepřesahuje jakoukoliv jinou specializaci.
Sociální ochrana a pomoc v kritických životních situacích není o nic důležitější než problémy ekonomické, politické, vojenské a další. V důsledku vzájemného soupeření o finance se jiné podsystémy chovají vůči sociální oblasti konkurenčně.
Racionalizace
Model systémové racionalizace, který odpovídá logice rostoucí efektivity je aplikován též na sociální oblast. Sociálno má nárok na existenci
v případě, že se vyplácí. Sociální pomoc má být organizována na principech tržní ekonomiky.
Oldřich Chytil
13
Generalizace
Jednání lidí se osvobozuje od lokálních kontextů a orientuje se na
stále obecnější a univerzálněji platné vztahy, normy a hodnoty. Globální
integrace je doprovázen lokální desintegrací. Nástup generalizovaného
utilitarismu vede k tomu, že oblasti vzdělávání, sociální ochrany, rodiny,
politiky, vědy se mění v pouhá odvětví ekonomie. Ekonomie vystupuje
jako paradigma společné všem humanitním a sociálním vědám.
Proměna struktury společnosti
Zanikají třídy a zároveň s tím se vyostřují sociální nerovnosti. Bída
se individualizuje, přestává lidi spojovat, rozděluje je. Práce (v důsledku
flexibilizace pracovních kontraktů) přestává pracující zajišťovat. Jsou
zpochybňovány instituce stabilizující industriální modernu – rodina i stát.
Rodina přestává být pro své členy více či méně spolehlivou oporou. Modernizace sociálního státu znamená to, že veřejný sektor ustupuje trhu se
sociálními problémy.
Proměna sociálna
Sociálno ve smyslu nejrůznějších vazeb pomoci a ochrany v kritických situacích se v moderní společnosti transformovalo do institucí
sekundární sociability. Modernizace je namířena proti sekundárním vazbám ochrany a požaduje jejich zeštíhlení, odbourání, redukci.
Kolonizace veřejného privátním
Zatím co v první fázi modernity bylo soukromé kolonizováno veřejnou mocí, nyní je oblast veřejného kolonizována soukromými silami.
Privatizace veřejných služeb – školství, zdravotnictví, sociálních služeb,
ale i soudnictví, policie a vězeňství je heslem modernizace.
Nejistota
Modernizace společnosti přináší vše prostupující nejistotu. Jistota,
kontinuita a důvěra jako základ stabilních vztahů se vytrácí. Zvládání
běžného života je natolik zatíženo nejistotou, že se stává riskantním úkolem.
14
2
Chceme-li diskutovat budoucnost sociální práce ve společnosti postindustriální moderny nebo jinak řečeno diskutovat důsledky modernizace
pro sociální práci musíme se pokusit sociální práci definovat.
Sociální práce je, jak už jsem uvedl, dítětem moderny. Je funkcionální odpovědi na strukturální změny související se vznikem a rozvojem
industriální společnosti (Merten, 1997).
Jestliže přijmeme tezi o tom, že „sociálno“ jako nejrůznější vazby
vzájemné pomoci a ochrany v kritických situacích prošlo přechodem od
přirozeně daných, primárních zdrojů zajištění ke zdrojům sekundárním
uměle vytvářeným, pak máme odpověď na to, kdy se sociální práce zrodila. Sociální práce vzniká jako „pracovní nástroj“ institucí sekundární
sociability, jejichž úkolem je řešit problémy moderní společnosti generované procesem modernizace, který připravil lidi o tradiční sociální opory.
Pro mé úvahy je důležité Lorenzovo (2005) tvrzení, které publikoval
v roce 2005, že vývoj teorií a metod sociální práce vždy úzce korespondoval s politickými trendy. Toto tvrzení je třeba redefinovat. Má druhá
teze zní, že vývoj teorií a metod sociální práce vždy souvisel a souvisí
s vývojem moderny.
Teoretické koncepty sociální práce
Staub-Bernasconi (1995, 1997, 1998) a Lorenz (2005) ve svých pracích podávají přehled vývoje sociální práce. Tento přehled je důkazem
teze o souvislosti vývoje teorií sociální práce s vývojem moderny.
Jde o různé variace teoretického ukotvení sociální práce, kterou jsme
definovali jako činnost institucí sekundární sociability jejímž cílem je
řešení problémů moderní společnosti. Všechny teoretické koncepty se
pohybují v prostoru industriální moderny a nepřekračují její rámec. Nereflektují výzvy postindustriální moderny, uvažují ve schématu – sociální
problémy mají příčinu ve společnosti/jednotlivci. Neví si rady se skutečností, že hrozby a rizika v postindustriálním moderně jsou produkována
sociálně zatímco nutnost vyrovnat se s nimi je přísně individualizována.
Neberou v úvahu, že sociálno ve smyslu sociální ochrany se rozešlo se
společností a sociální práce přestává být nejen legitimizována, ale nemusí
Oldřich Chytil
15
být v důsledku prohlubující se funkční diferenciace a racionalizace ani
financována.
V tomto smyslu lze souhlasit se Stoeszem (1997), který předpovídá
konec sociální práce, protože vznikla v období industrializace a zmeškala
přechod do postindustriální společnosti. Pokud jde o teorii pak sociální
práce skutečně přechod do modernizované moderny nezvládla. Pravdu
má Lorenz (2005), který píše, že sociální práce na teoretický rozvoj rezignovala.
Sociální práce jako profese
Pokud jde o definování sociální práce jako profese ani nejnovější definice Mezinárodní asociace škol sociální práce a Mezinárodní federace
sociálních pracovníků z roku 2000 nereaguje na modernizační tendence,
kterými jsou v prvé řadě prohloubení racionalizace a generalizace spolu
s kolonializací veřejného sektoru privátním. Cílem uvedených tendencí je
aplikace ekonomického kódu do sociální práce. V době, kdy veřejná sféra
vyžaduje obranu proti invazi soukromí, a to paradoxně kvůli udržení individuální svobody, sociální pracovníci mlčí. Reakce sociální práce jako
profese na modernizační tendence shrnuje Lorenz (2005) v přehledu vývoje metod sociální práce, který publikoval v roce 2005. Přitakávají tak
jednorozměrným teoriím modernizace jejichž autoři podle Kellera (2007)
v každé době bezvýhradně souhlasí s převládajícími trendy a považují je
automaticky za správné. Poradenskými metodami podporují tezi o tom,
že individualizace umožňuje rozvoj jedince schopného a kompetentního
konkurovat v tržní společnosti. Metodami case managementu podporují
tezi o sociální práci jako službě distribuované racionálně podle ekonomických kritérií.
Vzdělávání v sociální práci
Pokud jde o vzdělávání v sociální práci lze konstatovat, že tato oblast rovněž kriticky nereflektuje modernizační tendence. Vzdělávání je
čím dál víc podřízeno ekonomickým imperativům. Přeměna školy na
firmu poskytující služby v oblasti vzdělávání mění smysl a povahu výuky. Namísto širokého spektra předávaných hodnot získává škola jedinou
určující funkci – zprostředkovat ekonomické zhodnocení lidského kapitálu. Obsahem vzdělávání nemá být předávání abstraktních vědomostí ný-
16
brž kompetencí flexibilně zužitkovatelných vzhledem k rychle měnící se
poptávce na trhu práce. Soustředění školy na formování „kompetencí“ po
nichž je na trhu momentálně poptávka má usnadnit adaptaci zaměstnance
ve zrychlující se ekonomické transformaci. Právě koncentrace na kompetence a nikoliv poskytování hlubokého společenskovědního vzdělání
sociálním pracovníkům neumožňuje reagovat na rychle měnící se podmínky ve společnosti. Důsledkem je pak neschopnost sociálních pracovníků kriticky reflektovat modernizační tendence.
Individuální sociální práce
Podoba individuální sociální práce je odrazem teoretické diskuze
v sociální práci a vyrovnává se rovněž s dichotomií individuum/společnost. Jak už bylo uvedeno tato dichotomie nebere v úvahu, že hrozby
a rizika jsou produkovány sociálně, zatímco nutnost vyrovnat se s nimi je
individualizována.
Druhým dilematem individuální sociální práce je otázka zda jde ještě
pořád o práci s jednotlivcem nebo sociální práci orientovanou na rodinu,
formální a neformální systémy pomoci. V této diskuzi je evidentní neznalost charakteristik modernizace. Rodina totiž přestává být pro své členy
spolehlivou oporou. Prohlubující se individualizace zpochybňuje možnost
využívat v individuální sociální práci formální a neformální systémy pomoci. Pokud jde o metody individuální sociální práce, ukazuje se, že case
management se snaží individuální sociální práci modernizovat, přizpůsobit generalizačním tendencím moderny, jejíchž znakem je vítězství ekonomické racionality. Dle mého názoru však jde o Pyrhovo vítězství individuální sociální práce, pokud jde o užití case managementu. Prohloubení
racionalizace povede v relativně krátké době k zastavení financování
sociální práce z veřejných zdrojů a individuální sociální práce zvláště.
Modernizace individuální sociální práce je zároveň jejím soumrakem.
Skupinová sociální práce
Pokud jsem byl skeptický ve věci přežití individuální sociální práce,
pak u skupinové sociální práce skepse týkající se její další existence hraničí s jistotou.
Pokud analyzujeme teoretický vývoj skupinové sociální práce nezbyde než konstatovat, že je úplně ponořen v moderně. Vůbec nezaregis-
Oldřich Chytil
17
troval, že za okny ložnice ve které dřímá se svět totálně proměnil, modernizoval.
Cíle skupinové sociální práce jsou pro postindustriální společnost
přinejmenším nezajímavé. Uvedu jen některé:
 vzdělávání a růst – je věcí každého jednotlivce, který jako vlastník
svého osobního kapitálu vystupuje v roli drobného podnikatele se
sebou samým,
 náprava (změna nežádoucího chování) – tu lze řešit podle teoretiků
modernizace levněji, vypuzením zločinců z civilizace do divočiny,
Amazonského pralesa, na Saharu nebo do polárních oblastí (Šíma,
1999: 108).
Pokud jde o typy skupinové práce je otázkou diskuze zda nemohou
přežít modernizaci skupinové sociální práce svépomocné skupiny. I tady
jsem skeptický vzhledem k prohlubující se tendenci individualizace.
Stejně jako v případě individuální sociální práce i u skupinové sociální práce předpokládám, že prohloubení racionalizačních tendencí
povede k zastavení jejího financování z veřejných prostředků.
Komunitní práce
Komunitní práce snad proto, že jde o nejmladší typ intervence reaguje na modernizaci v sociální práci a reaguje na modernizaci aktivně na
úrovni strategií. Pokud jde o teoretické koncepty ani komunitní práce
nedokázala reagovat na modernizaci.
Podle Elsen (2007) se tři modely komunitní práce vyrovnávají
s modernizačními tendencemi – komunitní rozvoj (community development), komunitní vzdělávání (community education) a komunitní organizování (community organizing). Vezmeme-li v úvahu znaky modernizace, jak jsem je vymezil v předchozím textu, lze tvrzení Elsen (2007) zpochybnit. Rozvoj komunit byl dotován z veřejných prostředků, se kterými
nelze v budoucnu počítat. Komunitní vzdělávání je také problematické
realizovat v situaci kdy vzdělávání je chápáno jako individuální záležitost
a kdy nebude mít nikdo zájem financovat komunitní vzdělávání ve smyslu pedagogiky osvobození koncipované Paolo Freire. Pokud jde
o komunitní organizování pak má Elsen (2007) pravdu, pokud je chápe
18
jako reakci komunitní práce na individualizaci, tj. způsob probuzení „sense of community“.
Komunitní ekonomika jako strategie komunitní práce je reakcí na
modernizaci. Každý projekt, který má za cíl udržení a trvalý rozvoj komunity a je v rozporu se zájmy kapitálu, které ovládají nejen ekonomiku
a společnost, ale také myšlení lidí. Takový projekt je – ať už je jakkoliv
omezený – sociálně ekonomickou protiváhou a korektivem vůči dominantnosti kapitálu. Do centra pozornosti staví životní zájmy komunity.
Proti orientaci na vlastní užitek klade požadavky obecného blaha, proti
soutěži staví solidaritu a kooperaci (Elsen, 2007).
Tak jak ji definuje Elsen (2007) komunitní ekonomika reaguje na
procesy modernizace tj. individualizaci, generalizaci, proměny struktury
společnosti, proměny sociálna i kolonizaci veřejného sektoru. Elsen
(2007) svým přístupem jako jediná také řeší problémy nejistoty. Elsen
(2007) také není mimo diskurz části autorů zabývajících se reakcí sociální práce na modernizaci v USA. Jak píše Staub-Bernasconi (1998) je
solidární ekonomika v USA považována za způsob řešení destruovaných
komunit.
Analýza diskuze o modernizaci sociální práce
Jak už jsem uvedl, pro diskuzi o modernizaci sociální práce
v Evropě je signifikantní, že jde o diskuzi vedenou převážně německými
nebo německy píšícími autory.
Dalším znakem této diskuze je její marginalita. Pokud srovnáme
produkci autorů zabývajících se problémy modernizace sociální práce
s produkcí autorů píšících o sociální práci jako vědě, případně diskutujících problémy teoretického ukotvení sociální práce (avšak bez reflexe
modernizace) je okrajovost této diskuze zřejmá.
Následující rys diskuze o modernizaci sociální práce vystihla Elsen
(2007) když napsala, že autoři účastnící se této diskuze nejsou schopni
nahlédnout přes okraj talíře sociální práce. Tento rys je patrný zejména
u autorů, kteří nejsou schopni překročit rámec definující sociální práci
jako funkci moderny. Proto věří, že „opravení“ starých prostředků sociální práce je tou správnou reakcí na výzvy modernizace Navrátil (2005),
Oldřich Chytil
19
Kappl (2005), Haupert (1997), Feth (1997), Merten (1997, 2000), Dominelli (2006), Maurer (2006), Thirsch (2006).
Další skupina autorů, v čele s Rauschenbachem (1992), velmi přesně
diagnostikuje a reflektuje problémy sociální práce v důsledku modernizace. Ve fázi návrhů, jak měnit cíle a metody sociální práce, je však stejně
bezradná jako autoři skupiny předchozí. Patří sem Spatscheck (2005), ale
i Göppner, Hämäläinen (2004).
V diskuzi o modernizaci sociální práce lze identifikovat relativně
silnou skupinu autorů, kteří reagují na modernizaci právě návrhy modernizace sociální práce převzetím jednorozměrných teorií modernizace
i jejího jazyka. Jde o skupinu autorů v čele s Wendtem (1991), kteří se
snaží racionalizovat = ekonomizovat sociální práci. Zde patří Erath, Klug
(2000), z anglicky píšících autorů Harris (2003).
Ke zcela okrajovým autorům, z hlediska akceptace v akademické
komunitě, patří Elsen (2007). Té se však v diskuzi o důsledcích modernizace pro sociální práci podařilo nahlédnout přes okraj talíře.
Závěr
Keller (2007) píše, že teorie modernizace ve své první ani druhé vlně
nevěnuje patřičnou pozornost dopadu modernizace na vztahy primární
sociability ani na struktury sekundární sociability. Vývoj sociálna ve
smyslu nejrůznějších vazeb o vzájemné pomoci a ochrany v kritických
situacích prošel v procesu modernizace historicky dvěma fázemi. V první
z ních oslabil, či přímo ochromil přirozené struktury sociability na bázi
kmenové, příbuzenské, obecní a podobně. Tento rozvrat byl kompenzován příslibem umělých, sekundárních struktur sociability jako modelu
modernějšího uspořádání. Ve druhé fázi je však modernizace namířená
právě proti sekundárním vazbám ochrany a požaduje jejich zeštíhlení,
odbourání, redukci.
Sociální práci jsem definoval jako nástroj instituci sekundární sociability, jejíchž úkolem je řešit problémy moderní společnosti generované
procesem modernizace, který připravil lidi o tradiční sociální opory. Sociální práce je tedy bytostně svázána s vývojem vazeb sociální ochrany.
20
To co platí pro modernizaci sekundárních vazeb ochrany, platí i pro
sociální práci. K čemu povede destrukce sekundárních struktur sociability? Keller (2007) si klade stejnou otázku a odpovídá si na ni opět otázkou
– dojde k revitalizaci vazeb primární sociability a pokud ano jakou podobu bude tato revitalizace mít?
Podle Kellerova (2007) názoru vznikla moderní společnost v důsledku vývoje vazeb sociální ochrany a zase se v ní může rozložit. Vznik
modernity lze popsat jako proces sebedestrukce sociálna. Vývoj ochranných sociálních vazeb vedl k ustavení moderní společnosti jakožto generalizovaného, funkčně diferencovaného, individualizovaného a racionalizovaného systému. Tím byly vytvořeny podmínky pro rozvoj ekonomické racionality, která pak sociálno použila jen jako jeden ze svých zdrojů.
To, že žijeme v krátkém období dočasného triumfu ekonomického rozumu nám brání nejen v pochopení mimoekonomických historických základů modernity, ale také ve výhledu na její vysoce pravděpodobné –
opět bytostně neekonomické vyústění. Je možné, že vývoj kdy modernizace požírá sebe sama a pečlivě upravuje cestu k návratu do předmoderních poměrů je nevratný a působí s přírodní silou neméně než proces
globalizace. I po tom ovšem existuje volba. Volba mezi začleněním do
sítí mocných patronů (refeudalizace společnosti) a nebo vytváření postpolitostí sobě rovných, kteří se budou navzájem chránit v situaci, když
zmodernizovaná společnost to nedokáže.
Z analýzy textů o sociální práci je evidentní, že autoři píšící o sociální práci ji nechápou jako nástroj institucí sekundární sociability a ani
nechápou její souvislost s vývojem sociálna jako vazeb sociální ochrany.
Neberou v úvahu, že rozložení institucí sekundární sociability je také
zásadním zpochybněním dosavadních koncepcí sociální práce a může být
rovněž jejím koncem ve stávající podobě.
Nerespektování uvedených premis ovlivňuje diskuzi o sociální práci
jako vědě, o sociální práci jako profesi, o vzdělávání v sociální práci
i o typech intervence a metodách sociální práce stejně jako o výzkumu
v sociální práci. Zvláště je tato skutečnost patrná pokud jde o reflexi důsledků modernizace pro sociální práci. Všechny úvahy o sociální práci
jsou vedeny za nevysloveného předpokladu, že sociální práce je a bude
funkcionální odpovědí na strukturální změny související se vznikem
Oldřich Chytil
21
a rozvojem industriální společnosti – rozuměj existuje a bude existovat.
Důsledkem tohoto přesvědčení jsou pak výroky typu: „pro budoucnost
sociální práce je důležitá práce na vlastním domě, na jeho statice a systematice, rozumném určení funkcí a kvalitním provedením stavby důležitější než klima a povětrnostní situace“ (Pfaffenberger, 2001: 43).
Ze stejného předpokladu jako předchozí autoři, vychází ti, kteří chtějí principy sociální práce platné v industriální moderně revitalizovat, nově
definovat atd.
Pro další typ diskurzu sociální práce jsou typické výroky:
 sociální práce se musí bránit,
 sociální práce musí bojovat,
 sociální práce se musí politicky angažovat, repolitizovat.
Zejména autorům posledního výroku unikla skutečnost, že politika
v důsledku globalizace přestává rozhodovat o důležitých věcech veřejného zájmu.
Poslední skupina autorů, stejně jako autoři jednorozměrných teorií
modernizace, považuje za účelné tendence modernizace akceptovat
a využít pro nové definování cílů sociální práce. Jde o autory ekonomických přístupů sociální práce. Ani tito autoři si nepřipouští, že přijetí modernizační tendence racionalizace je začátkem konce sociální práce.
S určitostí se dá tvrdit, že ti, kteří potřebují služby sociální práce si je
nebudou moci koupit poněvadž nemají peníze. Pokud budou mít peníze
nebudou potřebovat sociální práci.
Dalším důvodem proč účastníci diskurzu sociální práce nereflektují
možné scénáře vývoje modernizace je to, že dnes žijeme v přechodné
fázi, kdy dosavadní instituce moderny přímo nezanikají (alespoň v tzv.
západní společnosti). Vlivem modernizace přestávají plnit ty funkce,
které doposud plnily. Modernizace sociální práce zatím neznamená konec
sociální práce. Znamená to, že přestává být službou sui generis a stává se
službou na trhu služeb, jako jiné služby např. odvoz odpadků. Stejně jako
jiné služby je orientována na zisk.
V současném diskurzu sociální práce však lze nalézt i autory, kteří
přichází s návrhy na redefinování sociální práce v situaci, kdy v důsledku
postupující modernizace bude její dosavadní funkce vyvlastněna. Jde
o autory Elsen (1998, 2000, 2007), Vallimann (2000), Burghard (2003)
22
a další, kteří vidí cíle sociální práce v udržení a rozvoji komunit prostřednictvím komunitní ekonomiky. Takto koncipovaná sociální práce může
podle našeho názoru přežít i v situaci návratu společnosti do předmoderních poměrů. Může využít svých zkušeností při vytváření postpolitostí
lidí sobě rovných, kteří se budou navzájem chránit v situaci, kdy to modernizovaná společnost už nedokáže.
Seznam literatury
BAUMAN, Z. Tekutá modernita. Praha: Mladá Fronta. 2003.
BAUMAN, Z. Individualizovaná společnost. Praha: Mladá Fronta. 2004.
BECK, U. Riziková společnost. Na cestě k jiné moderně. Praha: Slon. 2004.
BURGHARD, J. Sozialgenossenschaften. Neu-Ulm. 2003.
DOMINELLI, L. Reconfiguring Social Work: Redrawing the Normative Boundaries of the Profession. In Abstracts. Why Social Work? Perspectives of
Public Welfare. Bielefeld: University of Bielefeld. 2006.
ELSEN, S. Gemeinwesenökonomie – eine Antwort auf Arbeitslosigkeit, Armut
und soziale Ausgrenzung? Neuwied: Luchterhand. 1998.
ELSEN, S., LANGE, D., WALLIMANN, I. Soziale Arbeit und Ökonomie. Neuwied: Luchterhand. 2000.
ELSEN, S. Gemeinwesenökonomie – eine reale Utopie befreiender Sozialer
Arbeit. In: Friesenhahn, G. J., Lorenz, W., Seibes, F. W. (eds) Community
Education and its contribution to a Social Europe. Boskovice: Albert.
2007, s. 229-260.
ERATH, P, KLUG, W, SING, H. Social Policy, Social Security and Social Work
in Germany. In: Adams, A., Erath. P., Shradlow, S.: Fundamentals of Social Work in Selected European Countries. Historical and Political Context,
Present Theory, Practice, Perspectives. Dorset: Russel. 2000, s. 49-64.
FETH, R. Sozialarbeitwissenschaft. Eine Sozialwissenschaft neuer Prägung –
Ansätze einer inhaltlichen Konturierung. In: Kreft, D. Wendt, W.R. Wissenschaft von der Sozialen Arbeit oder Sozialarbeitwissenschaft – Ergebnisse eines Werkstattgesprächs am Institut für Sozialarbeit und Sozialpädagogik in Frankfurt/M. Frankrurt/M: ISS Eigenverlag. ISS Pontifex, s. 1544. 2/1997.
GÖPPNER, H. J., HÄMÄLÄINEN, J. Die Debatte um Sozialarbeitswissenschaft. Auf der Suche nach Elementen für eine Programmatik. Freiburg
im Breisgau: Lambertus. 2004.
Oldřich Chytil
23
HARRIS, J. The Social Work Business. London: Routledge. 2003.
HAUPERT, B. Kritische Anmerkungen zum Stellenwert und Gesenstand der
Sozialarbeitwissenschaft. Sozialmagazin, 1997. J. 22. H. 2, s. 106-121.
CHYTIL, O. Transformation im Osten und die Folgen für die Sozial Arbeit in
der Tschechischen Republik. In Göppner, H. J., Oxenknecht-Witzsch, R.
Soziale Arbeit und Sozialarbeitwissenschaft in einem sich wandelnden Europa. Freiburg im Breisgau: Lambertus, 1998, s. 81-96.
CHYTIL, O. Die Auswirkungen des EU-Beitrittes auf das Sozialwesen in
Tschechien. In: Kollhoff, L., Gruber, Ch. Die EU-ErweiterungHerausforderungen für die Sozialwirtschaft. München: Ziel-Verlag, 2004,
s. 175-187.
CHYTIL, O. Internationalisierung der Ausbildung für die Sozialearbeit in
Tschechien. Soziale Arbeit, 2005, 54 Jahrgang, März, s. 89-93.
KAPPL, M. Postmodernismus v sociální práci. In: Smutek, M. Možnosti sociální
práce na počátku 21. století. Hradec Králové: Univerzita Hradec Králové.
2005, s. 53-68.
KELLER, J. Teorie modernizace. Praha: Slon. 2007.
LORENZ, W. Reconstruction Presesses in Europe: Social Work Theories and
Methods In Littlechild, B. Erath, P. Keller, J. De- and Reconstruction in
European Social Work. Stassfurt: BK-Verlag 2005, s. 63-79.
MAURER, S. Soziale Arbeit als Gedächtnis sozialer Konflikte: Imlikationen für
die (Selbst-) Transformation der Sozialen Arbeit. In Abstracts. Why Social
Work? Perspectives of Public Welfare. Bielefeld: University of Bielefeld.
2006.
MERTEN, R. Automomie der Sozialen Arbeit. Zur bestimmung als Disziplin und
Profession. Weinheim: Juventa. 1997.
MERTEN, R. Soziale Arbeit ale autonomes Funktionssystem der modernen
Gesellschaft? Argumente für eine konstruktive Perspektive. In: Merten, R.
Sytemtheorie Sozialer Arbeit. Neue Ansätze und veränderte Perspektiven.
Opladen: Leske+Budrich. 2000.
NAVRÁTIL, P. Role sociální práce v pozdněmoderní společnosti. In: Smutek, M.
Možnosti sociální práce na počátku 21. století. Hradec Králové: Univerzita
Hradec Králové. 2005, s. 37-52.
PFAFENBERBER, H. Zukunftsperspektiven der Sozialarbeit/Sozialpädagogik
im vereinten Europa. Sozialmagazin, 2001. J. 26, H. 11, s. 33-43.
RAUSCHENBACH, T. Soziale Arbeit ung soziales Risiko. In: Rauschenbach, T.,
Gängler, H., Soziale Arbeit und Erziehung in der Risikogesellschaft. Neuwied: Luchterhand. 1992, s. 25-60.
24
SPATSCHECK, Ch. Soziale Arbeit im Neoliberalen Kontext. Prespektiven für
eine profesionelle Modernisierung. Soziale Arbeit 2005. 54. Jhg. h. 3,
s. 94-103.
STAUB-BERNASCONI, S. Sytem Theorie, soziale Probleme und soziale Arbeit:
Lokal International oder: vom Ende der Bescheidenheit. Stutgardt, Vien,
Bern: Verlag Haupt. 1995.
STAUB-BERNASCONI, S. Wann ist ein Problem (k)ein Problem? Soziale Arbeit zwischen drei Stuhlen. In Godenzi, A. Konstruktion, Entwicklung und
Behandlung Sozialer Probleme. Freiburg: Universitätsverlag, 1997, s. 119-263.
STAUB-BERNASCONI, S. Soziale Arbeit auf der Suche nach Autonomen Paradigmen. Historische und aktuele betrachtungen. In Seibel, F.W., Lorenz,
W. 1998. Soziale Professionen für ein soziales Europa. Frankfurt am Main:
Verlag für Interkulturelle Kommunikation. 1998, s. 61-91.
STOESZ, D. The End of Social Work. In: Reisch, M., Gambrill, E. Social Work
in the 21st Centruy. Thousand Oaks, California: Pine Forge Press, 1997,
s. 368-375.
ŠÍMA, J. Právo a obrana jako zboží na trhu. Praha: Megaprint. 1999.
THIERSCH, H. Zur Neuauslegung Sozialer Arbeit angesichts von Neokapitalismus und Neoliberalismus. In Abstracts. Why Social Work? Perspectives of
Public Welfare. Bielefeld: University of Bielefeld. 2006.
WENDT, W.R. Unterstützung fallweisse-Case Management in der Sozialarbeit.
Freiburg i.B.: Lambertus. 1991.
Adresa autora

Doc. PaedDr. Oldřich Chytil, Ph.D
Katedra sociální práce
Zdravotná fakulta
Ostravská univerzita
Ostrava
@
[email protected]
25
IntegratedKnowledgeCreation–Basisf or
HelpingPractice
KVETOSLAVA REPKOVÁ
Institute for Labourand Family Research
Abstract
The paper is aimed on agenda of integrated knowledge creation in social work, which is
derived from reflexive basis of social work and from very specific connections between
theory/research and practice within the mentioned discipline. The author describes some
principal points for integrated knowledge creation based on collaboration of researchers
with service providers, their users and with other key stakeholders operating in social
field. She particularly deals with distinctive position of social workers in integrated
research teams by mediating of various stakeholders´ cooperation and by empowering
social interventions´users to take active and equally valued part. Finally she brings
information about European good practice how to involve civic society organisations of
persons with disabilities into collaboration with researchers and academics to design and
conduct disability and antidiscrimination related research work.
Key words
Reflexivity of social work. Integrated knowledge creation. Users´ empowerment. Good
practice.
Abstrakt
Príspevok sa zaoberá agendou integrovanej tvorby poznatkov v sociálnej práci, ktorá je
odvodená z jej reflexívnej podstaty a z veľmi špecifického vzťahu medzi teóriou/výskumom
a praxou v tejto disciplíne. Autorka popisuje základné princípy integrovanej tvorby
poznatkov založenej na spolupráci výskumníkov/čok s poskytovateľmi služieb sociálnej
práce, ich užívateľmi/ľkami a inými kľúčovými aktérmi angažujúcimi sa v sociálnej
oblasti. Zameriava svoju pozornosť na osobitosti úloh sociálnych pracovníkov
a pracovníčok v integrovaných výskumných tímoch, dané predovšetkých ich mediátorskou
pozíciou voči ostatným stranám a schopnosťou posilňovať užívateľov/ľky sociálnej práce
k aktívnej účasti. V závere prináša informáciu o európskej dobrej praxi zameranej na
vťahovanie organizácií osôb so zdravotným postihnutím do spolupráce s výskumníkmi/
čkami a akademickými pracovníkmi/čkami za účelom spoločne dizajnovať a uskutočňovať
výskum zameraný na otázky zdravotného postihnutia a antidiskriminácie.
26
Kľúčové slová
Reflexivita v sociálnej práci. Integrovaná tvorba poznatkov. Posilnenie užívateľov/liek.
Dobrá prax.
Introduction
F
or helping disciplines, particularly for social work, various „inter-“,
„multi-“ or „trans-“ positions and questions are typical. The premise
of interdisciplinary/multidisciplinary/transdisciplinary nature of social
work is one of the traditional ones. It can be found in the Slovak special
literature legitimizing social work as an academic, practical and
educational discipline, from the time of initial papers in the 80s of the last
century up to the latest papers. According to Š. Strieženec (1999:41),
„social work is characterized by an interdisciplinary approach to the
regulation and management of social issues. It respects and uses
knowledge of pedagogy (social pedagogy), sociology, psychology,
economics, law, medicine, ecology, and other disciplines“. A. Tokárová
(2002, in Tokárová et al., 2002) refers rather to a multidisciplinarity,
and/or transdisciplinarity of social work, resulting from the complexity of
social dynamic and multifactor conditionality of practical problems that
are the subject of studying social work, and at the same time its object as
a professional activity. Based on transdisciplinarity, H. J. Göppner,
J. Hämäläinen (2008) explain the action force and the responsibility of
social work against the appearing social problems that exceed the borders
of any methodologically limited discipline. According to the authors,
„a transdisciplinary system of knowledge must be used to overcome
practical issues“ (Göppner, Hämäläinen, 2008:46).
It also results from the above mentioned that inter-, multi-, or
transdisciplinarity of social work is traditionally interpreted in the
direction of other scientific disciplines and branches (inwards the
scientific and research community) whose theories and knowledge are
used by social work for building its own theoretical basis or
professionalized performance. The paper focuses on a different (even
though related) „inter-“ position of social work. It refers to the process of
creation, transfer and application of new knowledge and new learning
Kvetoslava Repková
27
provided through an integration of positions and interests of various
players, often beyond the scientific and research community, or at the
crossing of these two environments (it concerns a cooperation of
scientists and researchers with users of social work services, with
providers of social work services, or with policy makers at different
levels). The intention of the paper is to conceptualize issues of an
integrated approach to creation, transfer and application of new
knowledge and learning in the field of social work; to describe their
practical importance and special tasks of social workers in integrated
teams. As an illustration, we present an example of good practice in
building an integrated system of social knowledge, and of a research
focused on issues of disabilities, equality, and antidiscrimination in
Europe based on empowering the actors of citizens’ sector for the
cooperation with research (academic) institutions and with policy makers.
1
Social work as a reflexive discipline: a distinctive relation
of theory and practice
This paper is placed into the period when the experts’ discussion
about whether social work can be regarded as a scientific discipline is
shifted to the discussion about the nature of scientific knowledge (learning, theory) comprising the main portfolio of social work, and how the
new knowledge in this area is created, transferred and applied. Instead of
an eternal search for and argumentation of a well-balanced, equal position
of social work against other mainstream disciplines and social studies
(e.g. sociology or psychology); instead of facing a position of a „newer“,
„younger“, „less developed“ discipline (Parton, 2000:450), we want to
focus on those distinctive aspects that create a added value of social work
compared to other disciplines, and of social workers compared to other
social players.1
1
We are of one mind with opinions of H.-J. Göppnera, J. Hämäläinena (2008:9), that „the one who
sets on a year-long discussion about science of social work has to face an opacity of controversial
positions... For the one who search for an orientation there are only these two options left: either to
look for and find positions to which they can consent, without bothering about everything else, or to
feel more or less hopeless...“
28
According to H.-J. Göppnera, J. Hämäläinena (2008:11) the distinctiveness (sometimes perceived as a complication) of creation of social
work basics compared to classical science disciplines lies in that the latter
are often focused on knowledge of itself, while the questions of application may be irrelevant at first. A transdisciplinary practical science, as
social work is regarded to be, is however, as the authors claim, based on
a „circular relation between theory/science and practice in getting a scientific basis having respect to the problems of explanation and action in
social work“. The relation is shown in Figure No 1.
Figure No 1: Circular relation between theory/science and practice in getting a scientific
basis having respect to the problems of explanation and action in social work
theory/science
determines
determines
practice
Source: H.-J. Göppner, J. Hämäläinen (2008:11)
According to the authors, the mutually conditional relation between
theory and practice in social work lies in that theory determines how to
proceed in practical activities. On the other hand, the practice itself (the
nature of a problem, the subject of social work), determines which
theoretical contexts are relevant to overcome a problem arisen. According
to N. Parton (2000:449), the manner how theory (research) and practice
in social work are closely interconnected is its unique characteristic. The
interconnection of theory (scientific learning) and practice is given by the
exclusive subject of social work, namely „everyday life“ /Alltagsansatz/.
This is no exclusive segment of a reality on which the science of social
Kvetoslava Repková
29
work could be based; on the contrary, it is a cipher for the character of
social work as a complex performance...“. (Göppner, Hämäläinen,
2008:11) Similarly, S. Trevillion (2000:511) understands complexity as
a basic attribute of social work, and defines research in social work as an
„... intellectual discipline which can help those involved in practice to
understand its complexities“.
The distinctive relation of theory and practice, and the
distinctiveness of the process of creating knowledge in social work is
attributed by M. Sheppard to its principally reflexive nature. According to
the author (Sheppard, 1998:767) „... The notion of reflexivity emphasises
the social worker (i) as an active thinker, able to assess, respond and
initiate action and (ii) as a social actor, one who actually participates in
the situation with which they are concerned in the conduct of their
practice... and who is able to do so in relation to the nature and purposes
of their practice“ (in Sheppard et all, 2000:471). Similarly, N. Parton
(2000) can see a central and unique characteristic of social work in its
reflexivity. According to the author, the discussion of principal
ambivalence, complexity and uncertainty of social work is actually its
most powerful aspect in terms of the ability of social workers to support
a dialogue, understanding and interpretation, instead of mechanical
cooperation with authorities only. We lean towards the ambitions of the
author.
„... to consider the nature of knowledge for and in social work and in
particular to argue that it is this theory/practice relationship which is
worthy of our attention and which perhaps sets social work apart from the
other social sciences“ (Parton, 2000:450).
The reflexive nature of social work, the particular interconnection
between theory and practice in social work this inevitably lead to
a cognition that „problems dealt with by social work are created
discursively (in communication)“ (Göppner, Hämäläinen, 2008:13,51),
which subsequently leads to a need to form the research in social work as
a kind of network knowledge (Trevillion, 2000:513).
30
2
Network knowledge in social work
According to N. Parton (2000:453), in spite of the efforts to develop
precise, testable theories, it is still crucial for social work to keep the
position of a discipline opened to moral, social and political dilemmas as
„... real world problems do not come well-formed but on the contrary,
present themselves as messy and indeterminate...“ This is also one of the
reasons why the knowledge related to social work is often contained in
a tacit (silent, unsaid)2 and implicit manner of conduct and solution of
practitioners (social workers). It is based on a dialogue with people about
their situations within which it is possible to come to understanding of the
uniqueness, the uncertainty and a potential value conflict leading to
„a new theory of the unique situation/case“ resulting in an action.
According to M. Sheppard et al. (2000), it is this characteristic which
distinguishes social work and supporting practice from traditional
academic disciplines: research in social work generates process
knowledge rather than product knowledge. In addition to the fact that
new knowledge in social work is developed „in action“ (i.e. it is
reflexive, process-based), N. Parton (2000:455) points out its another
characteristic which differentiates it from other disciplines, namely the
ability of social workers to give up a formal dimension of their roles, and
the willingness to cooperate with „common people“ in their natural
environment, using informalities of their methods as a tool to negotiate
solutions to, instead of describing problems in a grand manner (a free
rewording of the author). For the research (knowledge) in social work it
means, according to P. Beresford, C. Evans (1999), a deviation from
approaches that rely on traditional research methods based on quantitative
analyses, on comparisons with of experimental and control groups, or on
professional/expert knowledge. It rather concerns some enforcement of
the position of professionally interpreted and structured participation and
feedback of beneficiaries of social interventions, when knowledge is
2
The importance of tacit knowledge in social work is emphasized also by J. Osmond (2006) in his
studies and research work. According to the author, a large amount of knowledge in social work has
a „tacit“ nature and is not used within its complex performance.
Kvetoslava Repková
31
created in a process of continuous dialogue inside and between
communities (Lyons, 2000).3
Special literature informs about various approaches to creation of
integrated communities based on forming some new knowledge in social
work. Ch. Labont-Roset (2005), for example, speaks about an
inevitability to integrate questions of research into education (particularly
at the level of higher studies) and preparation for performing social work.
Emphasizing the need to build communities based on a unique triangle
connection of theory (research), practical performance and education in
social work is presented in papers by K. Lyons (2000), even though the
author herself specializes further only to the relation of research and
education spheres, pointing out the central task of educators (academic
workers) in the area of research, and their duties in creating new
knowledge and building a social work theory.
S. Karvinnen-Niinikoski (2005:259) focuses rather on cooperation
between research and executive elements. According to the author, it is
necessary to form „communities based on knowledge creation, where the
knowledge creation within a routine professional practice is an integral
part, the phenomenon of the research mindedness is thus extended by the
phenomenon of the practice-research mindedness. B. Cooper (2001:722)
uses term „viable culture of research, development and knowledge
creation, where practitioners are integrated into the research process for
the purpose of improving practical interventions.
3
These are also reasons why some authors doubt the concept of evidence-based practice in social
work. According to S.A. Webb (2001), this concept was introduced into the system of social work
and social services in connection with the fiscal and source crisis, in an effort to rationalize human
resources in organizations, and to monitor financial effectiveness of public sources. According to the
author, these practices may devaluate a traditional professional practice in social work, ignoring its
complexity and reflexivity. However, there are also contrary interpretations of the concept of evidence-based policy and practice. According to S.M. Nutley et al. (2007), people and institutions may
receive high-quality decisions related to programmes, projects and their whole life just because of the
fact that evidence obtained through a research work becomes a basis for policies and their implementations.
32
3
Integrated knowledge creation in social work
Before we define, for a working purpose, the term „integrated
knowledge creation“ for the needs of social work, we believe it is
necessary to mention that knowledge creation will not be understood only
in the sense how new knowledge/learning comes into existence, but also
how it is transferred among particular actors or groups of actors
(knowledge transfer, transmission), and how it is applied in practice
(knowledge application). In the so-called professional disciplines (we
assume that in our perception it concerns applied disciplines), K. Lyons
(2000) regards the integrated triangle knowledge creation – knowledge
transfer – knowledge application as a key characteristic differing these
disciplines from traditional, academic disciplines (we assume that in our
perception it concerns basic disciplines), where according to the author
there is often a bipolar relation between creation and knowledge transfer.4
For the purpose of this paper, we define integrated knowledge
creation as a dynamic and iterative process of cooperation between
various actors (sponsors, executors/researchers, users) engaged in the
social area for the sake of initiating or achieving a mutually shared
benefit (for example, it may refer to achieving a change). In another place
(Authors´ team, 2008:115), we illustrated a relation triangle of the
integrated process of knowledge transfer as follows.
4
Definition of the so-called basic and applied researches in Slovakia also corresponds to this schematic division. It is typical for basic research that new knowledge is obtained without taking into
account the possibilities of its direct practical application, while the key requirement of applied
research is direct application of new knowledge in economic and social practice (Article 2 of Act No
172/2005 Coll. on organization of state support to research and development, as last amended).
33
Kvetoslava Repková
Figure No 2: Relation triangle of knowledge transfer integrated process sponsor
(narrower decision-maker, payer)
Duties
Benefits
executor/researcher
(e.g. R&D institution)
wider decision –
maker/users
(public,NGOs,clients’
groups)
For the model of integrated knowledge creation, the following is
essential:
 an objective need and a common interest in cooperation of various
parties/types of actors,
 for the purpose of cooperation, various parties/types of actors
establish project partnerships,
 each of the parties advocates a certain type of view/perspective and
interests in the process of partnership cooperation,
 involved parties actively participate in all the stages of a research
project (formulation of project ideas, setting of main questions to be
solved by given project, decisions on methodology, data collection,
results interpretation or results dissemination) on an equal basis
(duties, benefits),
34

partner cooperation helps achieve more valid, more generally
applicable outputs taking into account needs and interests of various
players.
(free rewording of Higham, 2001; authors’ team, 2008; http://www.cihrirs.gc.ca/e/29418.html.)
According to P. Beresford, C. Evans (1999), important impulses for
building integrated communities where new knowledge is created in the
area of social work were brought along by the period of the 70s and 80s
in the last century, when a new paradigm of the so-called collaborative
knowledge/research in social work started to be formulated. It was
advocated by civic activists representing rights of various minority social
groups, users of social services and services of social work (particularly
representing, for example, a movement of the persons with disabilities as
part of application of their rights to active participations in decisionmakings of any important social issues). The requirement of integration
and co-decision led to requirements of the so-called emancipatory, userled and user-controlled research that instead of playing only a subsidiary
position (evaluation, monitoring, legitimizing of political development)
against social policy, it would initiate also possible changes and progress.
In such a research design, the value of people’s first-hand direct
experience, instead of traditional research values of neutrality, objectivity
and distance, becomes the basis of knowledge. Changes in the position of
research, and inside the research relations become the main challenge:
 for professional researchers not to implement their research works
only by searching on users of services, but rather by searching with
them,
 for users to be insiders and engaged in any aspects of the research
process where they both, order and perform the research itself, i.e.
they define the basic research idea and the benefit of the research;
they control its financing and design the research process and
research dissemination.
Even though according to P. Beresford (2000), engaging knowledge
and perspectives of social work users in the creation of theoretical
knowledge in social work occurs only at the beginnings, their personal or
collective knowledge generated based on intensive contacts with policy
makers or services providers brings along some key impulses into the
Kvetoslava Repková
35
relation between theory and practice (this knowledge is often called grey
literature which, according to Beresford, is not sufficiently taken into
account in experts’ discussions).
Also P.E. Higham (2001; the author alternatively refers to an
interactive approach to the research in social work) conceptually devotes
to applying an integrated approach in social work. According to the
author, intensive relations between researchers, users of social work
services and sponsors (often in the position of policy makers) in solving
socially relevant problems are based on key values of social work, i.e.
users´ empowerment and work in partnership. He considers the
interactive approach to be a distinctive characteristic of social work
and research in social work, whereby he calls for its wider recognition
(Higham, 2001:197,198). A great challenge for building a prestige of
social work is a statement of the author of the mediation task of social
workers against other research disciplines within interdisciplinary teams.
In addition, he argues that a possible feeling of dependence of social
work on basic knowledge of other social disciplines leading to some
tension that they could overshadow its potential contribution to
knowledge creation, should by replaced by knowledge that the research in
social work is strong in its ability to cooperate with other disciplines (free
rewording of Higham, 2001). According to N. Parton (2000), it is given
by an ability of social workers to support a dialogue, and to understand
and interpret various knowledge.
4
Integrated knowledge creation and empowerment of civic
society – good practice
As mentioned above, the principle stimuli to introduce a cooperative
(emancipatory, led and controlled by users) research in the social area
have been coming from a civic sector since the 80s in the 20th;
particularly from the sector of persons with various disabilities.
Therefore, the key question was the question how to enhance various
disadvantaged and minority groups of people so that they would become
active players in social changes which would lead to positive impacts on
their social positions and lives. Project EuRADE (European Research
36
Agendas for Disability Equality – the agenda of the European research
to achieve equality in the field of issues of disabilities) is a unique
example of supporting building capacities, and enhancing representatives
of a civic society as well as end users of services and initiators of social
changes. It has been financed since 2007 within the 7th Framework
program of the EU, „Science and Society“, focused on activities leading
to building capacities of social organizations (civic associations), and to
building cooperating research activities. Since its beginning, the project
has been coordinated by the European Disability Forum, in cooperation
with research institutions and universities, such as University of Leeds
(Great Britain) and University of Maastricht (Netherland), significantly
represented by experts from helping disciplines (social work,
psychology). Establishment of this type of expertise consortium created
conditions for achieving a balance in experience and skills that are
prerequisite for supporting building capacities of organizations of
disabled persons, so that these organizations could become partners for
research institutions and universities in their researches focused on issues
of equality and antidiscrimination. European Disability Forum, as an
umbrella civic-based organization of disabled persons at the European
level, became an ideal institution for facilitation of consultations, and for
dissemination between organizations of disabled persons and the
European Commission. Figure No 3 outlines the relations supporting the
cooperative approach to research focused on issues of disability building
up from the original experience of users of services, and of the civic
society (the scheme is applicable also to other types of partnerships).
In summer 2008 (21 – 25 July 2008), Research Summer School took place in English Leeds as part of this project. The intention of this
summer school was to mediate cooperation between representatives of
research from various academic disciplines and European universities,
and representatives of some selected organizations of disabled persons.
The purpose was to support mutual learning leading to formulation of
research ideas relevant for enforcement of disability equality and nondiscrimination.5
5
I myself participated in the Research Summer School as a lecturer. I presented the implementation
of a model of integrated creation and knowledge transfer in the research of disability under the
circumstances of Slovakia, whereas the model was based on the cooperation of the Ministry of
37
Kvetoslava Repková
Figure No 3: Cooperative approach to creating research-oriented partnerships based on
the civic principle (freely processed by Repková)
Policy creators
Civic society
/associations
Providers of
services
Research
institutions,
universities
Following this summer school and based on subsequent supporting
activities, the umbrella organizations of disabled persons from various
EU countries formulated factual research drafts which were later
presented at a dissemination seminar in Brussels on 16 June 2009:
 Implementing the Rights of Disabled Air Passengers to Equal
Treatment in Europe
 Capacity of the Psychosocially Disabled´ s Organisations in Europe
 Legal capacity and Human Rights of Persons with Disabilities
 Disability and Poverty
 Enhancing the Autonomy of the People with Intellectual Disability
in Education through Assistive Relationships
 Comparative Perspectives on Independent Living for Disabled
People in Europe
Labour, Social Affairs and Family of the Slovak Republic, the Institute for Labour and Family Research, and the National Council of Disabled Persons. Subsequently, I facilitated a process of formulation of potential research ideas with representatives of social sector from Slovakia and Ukraine.
38

Mapping the Barriers that Hard of Hearing People face in European
Countries.
Provision of comprehensive information about grant schemes within
which it would be possible to submit intentions with application for
a financial support was also one of forms how to enhance authors´
research intentions. (For more information go to www.eurade.eu)
Conclusions: Summary of key theses and a lesson learned from
good practice
It was not the intention of this paper to contribute to further edging
of social work against other social sciences and disciplines. In our
opinion, however, it is effective to sum up in the conclusion of this paper
some distinctive characteristics of social work that bring added value to
the integrated process of creation, transfer and implementation of new
knowledge/learning relevant in the social area. We assume that based on
this new knowledge/learning we will consequently be able to identify
challenges for social work in a modern society in line with the basic
mission of the conference.
Selected key theses
 For social work, inter-, multi- and trans- positions and questions are
typical.
 The method how theory (research) and practice are connected in social
work is its unique characteristic.
 The particularity of the connection of theory and practice in social
work is given by its reflexive nature (the interconnection to the context of problems, and creation of new knowledge “in action“).
 The exclusive subject of social work includes disordered problems of
everyday life that are difficult to predict; therefore, social work represents a complex performance.
 The key values of social work include users´ empowerment and work
in partnerships.
 Within the interdisciplinary and inter-sectoral partnerships, social
workers often fulfil mediation tasks.
Kvetoslava Repková
39
 Fulfilment of a mediation task in integrated partnerships lies in an
ability of social workers to support a dialogue, understanding and
interpretation of various information, knowledge and experience.
 For the purpose of supporting a dialogue, social workers apply
methods of empowerment of participants, which is evidenced by
examples of good practice.
A lesson learned from the current knowledge, good practice and
challenges
 In helping disciplines, integrated knowledge creation is primarily an
issue of human rights regulated at the highest level by human rights
conventions6, rather than an issue of good will and enthusiasm of
individuals.
 The particular nature of the research in social work and its interconnection to social practice does not mean non-existence or a low existence of the need of a scientific and research activity in social work. It
should not excuse the relatively weak interest of students graduating
in social work to perform this highly specialized activity, or it should
not weaken the efforts of academic and other educational institutions
to train experts in this field and to promote their professional growth.
 Integrated and multi-perspective design is the basis of scientific and
research activities in social work. From the start, sponsors (payers) in
the position of narrower users, scientific and research workers and end
users (clients’ organizations or providers of services) should cooperate
in designing a specific scientific and research project.
6
According to Article 27 of the Universal Declaration of Human Rights (1948) everyone has the
right freely to participate in the cultural life of the community, to enjoy the arts and to share in scientific advancement and its benefits. This main principle providing for „the right freely to participate“
was further developed in international and national documents (particular UN conventions, European
Convention on Human Rights and Fundamental Freedoms, European Social Charter, recommendations of the Council of Europe for individual areas, constitutions of individual countries, or, at the
lowest level, material and legal provisions related to the performance of helping activities in various
areas of social and other protections).
40
 To provide for an integrated and multi-perspective design, the socalled
institutionalization of users (authors’ team, 2008) is inevitable. It
means a selection of representative organizations that advocate interests of a wider group of persons, potential beneficiaries of partial as
well as total results of a research project, and that have a sufficient
influence on achieving social changes.
 For the purpose of fulfilling an initiation function of research in social
work, it is necessary to comprehensively and systematically train students in various issues of social policy in its multiple-level contexts
(world, European, national, regional, local), in issues of communal
planning and project management so that they would understand the
embedding their research work in the social reality and people’s
needs.
 Establishment of integrated partnerships and empowerment of users of
social work services to participate in them, or to initiate research projects by users’ sphere, does not constitute their research professionalization/specialization. Within the fulfilment of mediation function in
these partnerships, social workers should support the shared structure
of a competency model of project partnership, which is
unique/prestigious, and on its basis to defend the relevance of research
project against general public.
 For the purpose of increasing the prestige of the research in social
work, and its sustainability in the structure of socially beneficial
activities, it is inevitable to systematically train students of social
work in the area of communication of science and scientific communication, including lobbing (authors’ team, 2008).
References
Autorský kolektív. Vedecká komunikácia a komunikácia vedy. Bratislava: Inštitút pre výskum práce a rodiny, 2008. ISBN 978-80-7138-129-7.
BERESFORD, P. Service Users´ Knowledges and Social Work Theory: Conflict
or Collaboration? British Journal of Social Work. 2000, 30, s. 489-503.
BERESFORD, P., EVANS, C. Research Note: Research and Empowerment.
British Journal of Social Work. 1999, 29, s. 671-677.
Kvetoslava Repková
41
COOPER, B. Constructivism in Social Work: Towards a Participative Practice
Viability. British Journal of Social Work. 2001, 31, s. 721-738.
GÖPPNER, H.-J., HÄMÄLÄINEN, J. Rozprava o vede o sociálnej práci. Freiburg im Breisgau: Lambertus-Verlag, 2004. ISBN 3-7841-1488-1. Preložila
Vysoká škola zdravotnáctva a sociálnej práce sv. Alžbety, n.o., 2008, ISBN
978-80-89271-33-7.
HIGHAM, P. Developing an Interactive Approach in Social Work Research: the
Example of a Research Study on Head Injury. British Journal of Social
Work. 2001, 31, s. 197-212.
KARVINEN-NIINIKOSKI, S. Research orientation and expertise in social work
– challenges for social work education. European Journal of Social Work.
2005, 8, č. 3, s. 259-271.
LABONT-ROSET, Ch. The European higher education area and researchoriented social work education. European Journal of Social Work, 2005, 8,
č. 3, s. 285-296.
LYONS, K. The Place of Research in Social Work Education. British Journal of
Social Work. 2000, 30, s. 433-447.
NUTLEY, S. M., WALTER, I., DAVIES, H. T. O.: Using Evidence. The Policy
Press University of Bristol, Bristol 2007.
OSMOND, J. A guest for form: the tacit dimension of social work practice. European Journal of Social Work, 2006, 9, č. 2, s. 159-181.
PARTON, N. Some Thoughts on the Relationship between Theory and Practice
in and for Social Work. British Journal of Social Work. 2000, 30, s. 449463.
SHEPPARD, M., NEWSTEAD, S., CACCAVO, A., RYAN, K. Reflexivity and
the Development of Process Knowledge in Social Work: A Classification
and Empiricals Study. British Journal of Social Work. 2000, 30, s. 465-488.
STRIEŽENEC, Š.: Úvod do sociálnej práce. Trnava: Vydavateľstvo AD, 1999,
215 strán. ISBN 80-967589-6-9.
TOKÁROVÁ, A. a kol.: Sociálna práca. Kapitoly z dejín teórie a metodiky sociálnej práce. Prešov: FF Prešovskej univerzity, 2002, 572 strán. ISBN 808068-086-8.
TREVILLION, S. Social Work, Social Networks and Network Knowledge. British Journal of Social Work. 2000, 30, s. 505-517.
WEBB, A. S. Some Consideration on the Validity of Evidence-based Practice in
Social Work. British Journal of Social Work. 2001, 31, s. 57-79.
42
Address of author

doc. PhDr. Kvetoslava Repková, CSc.
Inštitút pre výskum práce a rodiny
Ţupné nám. 5-6,
812 41 Bratislava
Slovenská republika
http://www.sspr.gov.sk

@
00421 2-20 441 400
[email protected]
IDôsledkymodernizácieprepomáhanie
(ConsequencesofModernisationf orHelping)
44
Transnationalisierungsprozesse
undSozialeArbeit
EVELINE AMMANN
Social Work, Bern University of Applied Sciences
Abstract
Transnationalization describes processes that are building linkages between people in
specific places across national state borders. The author defends the thesis that social
work has to integrate transnational processes in theory and practice because they are
relevant for the social work beneficiaries in the local context. Transnationalization allows
also to bring up a new perspective on cross-country processes and hereby to enrich the
international social work discussion.
Key words
Globalization. Internationalization. Transnationalization. Transmigration. Social Work.
Abstract
Transnationalisierung umfasst Prozesse, bei denen Verflechtungszusammenhänge
zwischen verschiedenen nationalen Lebenswelten entstehen, in deren Mittelpunkt die
individuellen Akteure stehen. Diese grenzüberschreitenden Prozesse stellen die Soziale
Arbeit vor neue Herausforderungen, mit denen sie in der täglichen Praxis konfrontiert ist.
Der Einbezug einer transnationalen Perspektive ist für die Soziale Arbeit zentral, weil so
grenzüberschreitende Phänomene und neue Ungleichheiten sichtbar gemacht und
diskutiert werden, deren Thematisierung die Diskussion der Internationalen Sozialen
Arbeit bereichert und gleichzeitig ermöglicht, die Verbindung zwischen internationaler
und nationaler Sozialer Arbeit herzustellen.
Key words
Globalisierung. Internationalisierung. Transnationalisierung. Transmigration. Soziale
Arbeit.
Eveline Ammann
45
Einleitung
I
ch möchte diesen kurzen Artikel dem theoretischen Konzept der
Transnationalisierungsprozesse widmen, weil dieses Konzept ermöglicht, grenzüberschreitende Prozesse und Beziehungen aus einer akteurzentrierten Perspektive zu betrachten. Leider hat diese Perspektive bisher
in der Internationalen Sozialarbeits-Diskussion nur zögerlich Eingang
gefunden. Ein Grund mehr, weshalb ich dieses theoretische Konzept erörtern werde, in der Hoffnung, dass die Thematisierung transnationaler
Prozesse die Diskussionen der Internationalen Sozialen Arbeit bereichern
könnte, indem nicht nur nationale Unterschiede sondern vermehrt auch
grenzüberschreitende Phänomene zur Sprache kämen. Zudem erlaubt das
Thema der Transnationalisierung, die Verbindung zwischen internationaler und nationaler Sozialer Arbeit herzustellen, was ich beispielhaft an der
Transmigration aufzeigen möchte.
In diesem Artikel werde ich zuerst das theoretische Konzept der
Transnationalisierungsprozesse erläutern und dabei insbesondere die
Begriffe Globalisierung und Internationalisierung von Transnationalisierung
unterscheiden. Im zweiten Teil werde ich Transnationalisierungsprozesse
am Beispiel von Transmigration illustrieren. Anhand dieser Beispiele
möchte ich zum Schluss mögliche Auswirkungen von Transnationalisierungsprozessen auf Soziale Arbeit erörtern und skizieren, welche neuen
Herausforderungen sich für die Soziale Arbeit stellen.
1
Transnationalisierung
1.1 Begriffsklärung
In einem ersten Schritt werden die Begriffe Internationalisierung und
Globalisierung definiert, weil dadurch die Besonderheit von Transnationalisierung erst sichtbar wird. Gemäss der Konzeption von Transnationalisierung nach Pries (2008) ist es wichtig, die verschieden Prozesse der
Internationalisierung, Globalisierung und Transnationalisierung nicht als
entweder-oder, sondern als gegenseitige Ergänzungen zu betrachten, wo-
46
bei jeder Begriff eine ganz spezifische Sicht auf aktuelle gesellschaftliche
Prozesse wirft.
Internationalisierung
Internationalisierung wird nach Pries (2008 S. 134) definiert als Beziehungen und Interaktionen, die zwischen staatlichen Akteuren stattfinden. Dabei steht als Hauptmerkmal die nationale Identität der Länder als
systematische Bezugsgrösse im Vordergrund (Homfeldt, Schröer &
Schweppe 2008 S. 8). Als Beispiel für solche politische und interstaatliche Beziehungen sind Abkommen betreffend Arbeitsmigration zu nennen. Pries (2008 S. 135) weist darauf hin, dass nicht nur Staaten oder
nationale Regierungen zu der Internationalisierung gehören, sondern auch
andere Akteure, die beispielsweise bei einem wirtschaftlichen Austausch
eine Rolle spielen. Zentrales Merkmal ist nicht der Staat als Akteur, sondern vielmehr der Nationalstaat als Bezugspunkt, als flächenräumliche
und sozialräumliche Einheit.
Globalisierung
Globalisierung bezieht sich auf alle Prozesse und Interaktionen, welche die Welt als Gesamtes betreffen, wie beispielsweise Klimaerwärmung (Pries 2008 S. 19). Im Zusammenhang mit der Globalisierung werden häufig Auflösungstendenzen der stabilen sozialen und räumlichen
Lebensstrukturen hin zu der Bildung eines „globalen Dorfes“ thematisiert
(Pries 2008 S. 12). Dabei taucht die These nach der Auflösung und Bedeutungsverlust der Nationalstaaten auf.
Transnationalisierung
Das Präfix „Trans“ bezeichnet Bewegungen über einen Raum und
über Grenzen hinweg sowie die Veränderung des Charakters einer Sache
(Ong 2005 S. 11). Diese Idee wiederspiegelt sich in der Definition von
Transnationalisierung nach Pries (2008 S. 44) als „Prozess der Herausbildung relativ dauerhafter und dichter pluri-lokaler und nationalstaatliche Grenzen überschreitender Beziehungen von sozialen Praktiken, Symbolsystemen und Artefakten“. Es bilden sich dabei neuartige biographische, räumliche und institutionelle Strukturmuster heraus, die auf Zugehörigkeitsgefühlen, gemeinsamen Vorstellungen und Überzeugungen
Eveline Ammann
47
beruhen. Dazu gehören ebenso ökonomische, politische, kulturelle
und/oder soziale Verflechtungen wie auch die damit verbundenen Organisationsformen, welche nationale Grenzen überschreiten. Es entsteht ein
neuer sozialer grenzüberschreitender Verflechtungszusammenhang
(Homfeldt, Schröer & Schweppe 2008 S. 8). Pries (2008 S. 13 ff) unterscheidet zwischen drei Ebenen von Transnationalisierung, um sowohl
individuelle wie auch organisationale und strukturelle Zusammenhänge
und Verknüpfungen von Transnationalisierungsprozessen analysieren und
fassen zu können:
 Auf der Mikroebene sind beispielsweise Haushalte von
Migrantenfamilien zu nennen, die über längere Zeiträume und über
Ländergrenzen hinweg sehr intensive Beziehungen pflegen (zum
Beispiel Geldüberweisungen, tägliches Telefonieren, etc.).
 Auf der Mesoebene bezieht sich Transnationalisierung auf die transnationale Verflechtung von Non-Profit und Profit Organisationen,
die in verschiedenen Ländern tätig sind (zum Beispiel Amnesty International, Internationaler Sozialdienst ISS, transnationale Unternehmen, etc.).
 Auf der Makroebene stehen langfristige und verfestigte institutionelle Arrangements im Vordergrund, welche grenzüberschreitende
Wirklichkeiten gebildet haben (zum Beispiel Menschenrechte, EU,
etc.).
1.2 Merkmale von Transnationalisierung
Akteur-spezifische Sichtweise
Im Gegensatz zu Internationalisierungsprozessen stehen bei Transnationalisierungsprozessen nicht die Staaten im Vordergrund, sondern
„alltagsweltliche, organisationsbezogene und institutionalisierte Verflechtungsbeziehungen zwischen individuellen und kollektiven (und nichtstaatlichen) Akteuren“ (Pries 2008 S. 16). Dies ermöglicht, im Sinne
einer akteur-spezifischen Sichtweise, die alltägliche Lebenspraxis ins
Zentrum zu stellen und aus dieser Perspektive die hierauf bezogenen
gesellschaftlichen Ordnungen und Regulierungen mit einzubeziehen
(Homfeldt, Schröer & Schweppe 2008 S. 9).
48
Keine Auflösung des Nationalstaats
Im Gegensatz zu der Globalisierung stellen Transnationalisierungsprozesse weder das Bestehen der Nationalstaaten in Frage, noch handelt
es sich um Phänomene, welche die ganze Welt betreffen. Es handelt sich
vielmehr um Prozesse, die grenzübergreifend stattfinden, ohne dabei
zwingend den Nationalstaat aufzulösen. Transnationalisierung ist deshalb
als Ergänzung zu Globalisierungsprozessen zu verstehen, indem eine
handlungs- und akteur-zentrierte Perspektive auf soziale Prozesse und das
Entstehen transnationaler Formationen eingenommen wird, während sich
Globalisierung mehr auf makrostrukturelle Phänomene fokussiert (Homfeldt, Schröer & Schweppe 2006 S. 13).
Kritik am methodologischen Nationalismus
Obwohl Prozesse der Transnationalisierung nicht zwingend zu einem Bedeutungsverlust des Nationalstaates führen, wird der Nationalstaat
als Bezugsgrösse in Frage gestellt. Hierbei geht es um den von Beck
(2008 S. 22) kritisch betrachteten sogenannten „methodologischen Nationalismus“, der die Gesellschaft als homogene Einheit versteht, welche
durch die Grenzen des Nationalstaates definiert wird.
Beck (2008 S. 22) kritisiert, dass der „methodologische Nationalismus“ als Untersuchungseinheit für die empirische und theoretische Ungleichheitssoziologie dient. Die Ordnung, die von der Ungleichheitssoziologie in diesem Sinne unterstellt wird, beruht auf dem Prinzip von
Nationalität und Ethnizität – ohne diese Begriffe angemessen zu thematisieren. Diese unreflektierte Kongruenz zwischen politischem und sozioökonomischem Status nennt er „methodologischen Nationalismus“. Dabei stellt er die Kongruenzannahme von territorialen, politischen, gesellschaftlichen und kulturellen Grenzen, sowie die gleichzeitige Kongruenz
der Akteur-Perspektive und sozialwissenschaftlichen Beobachterperspektive in Frage (Beck 2008 S. 23). Die Transnationalisierungsdebatte ermöglicht damit einen neuen Blick auf Ungleichheitsprozesse zu werfen,
welche mit dem „methodologischen Nationalismus“ unsichtbar geblieben
wären. Auch Beck (2008 S. 24) weist auf die nicht mehr vorhandene
Kongruenz von Raum und örtlichem Bezug hin: „Territoriale, staatliche,
ökonomische und gesellschaftliche Grenzen existieren zwar weiter fort,
aber sie koexistieren nicht mehr!“
Eveline Ammann
49
Lokale Verankerung transnationaler Bezüge
Durch die „Durchlöcherung“ der von Grenzen durch grenzüberschreitende Interaktionen und Austausch, wird die Gültigkeit eines örtlich
definierten Bezugsrahmens im Sinne eines territorial begrenzten Raumes
in Frage gestellt. Die Transnationalisierungsforschung kritisiert somit ein
Raummodell, welches auf einer Verschachtelung des örtlichen Bezuges
aufbaut – das Lokale sei im Nationalen und Internationalen verschachtelt
wie eine Matrjoschka-Puppe (Homfeldt & Reutlinger 2009 S. 111). Im
Gegensatz zu der Globalisierungsthese bedeutet dies jedoch nicht, dass
eine Auflösung der lokalen Verankerung stattfindet. Gemäss der Transnationalisierungsperspektive werden soziale Beziehungen, Netzwerke und
Sozialräume nicht global und erdumspannend, sondern als Beziehungen
zwischen sehr spezifischen Orten und Plätzen über nationalstaatliche
Grenzen hinweg verstanden (Pries 2008 S. 13). Es entsteht ein komplexes
Zusammenspiel von Grenzauflösungen und gleichzeitig neuen Grenzbildungen (Pries 2008 S. 15).
Produktion resp. Reproduktion von sozialen Ungleichheiten
Transnationalisierungsprozesse sind demnach Prozesse, welche nicht
alle Menschen in derselben Form betreffen, sondern soziale Ungleichheiten für verschiedene Akteure aufweisen. Nicht alle können in gleicher
Weise von Mobilität und modernen Kommunikationsmitteln profitieren,
und Transnationalität ist nicht für alle Menschen im räumlichen wie im
politischen Sinne etwas Befreiendes (Ong 2005 S. 21). „Transnationalisierungsprozesse beschreiben somit erhöhte und intensivierte Überschreitung von nationalstaatlichen Grenzen, wobei sich hier die Frage
stellt, ob dies eine grössere Permeabilität von nationalstaatlichen Grenzen bedeutet, oder ob es sich dabei um selektive Öffnungstendenzen handelt, die eine grössere Bewegungsfreiheit für einige und erhebliche Mobilitätsbarrieren für andere Gruppen bedeutet“ (Mau 2007 S. 14).
Produktion oder Reproduktion von Gender-Ungleichheiten durch
Transnationalisierungsprozesse
„Geschlechterordnungen sind soziale Konstruktionen. Sie beruhen
auf sozialen und kulturellen Prozessen, die historisch entstandene, mit
50
dem biologischen Geschlecht begründete Machtverhältnisse transportieren“ (Von Braunmühl 2007 S. 3).
Ong (2005 S. 22) stellt fest, dass Frauen in Untersuchungen zum
Transnationalismus häufig nicht vorkommen. Auch feministische Literatur unterschätzt ihrer Meinung nach die Bedeutung der Verflechtung von
materiellen und symbolischen Prozessen der Geschlechterverhältnisse in
transnationalen Systemen. Ausnahmen zu finden sind insbesondere in der
aktuellen Forschung der Transmigration, wo insbesondere zum Thema
„Global Care Chain“ viel publiziert wurde (siehe Wichterich 2003, Von
Braunmühl 2007, Schweppe 2009, etc.). Um Gender-Ungleichheiten
aufzudecken ist die Frage zentral, wie traditionelle Geschlechterverhältnisse Transnationalisierungsprozesse beeinflussen, respektive wie sich
Transnationalisierungsprozesse auf lokale Geschlechtsverhältnisse auswirken. Im transnationalen Kontext wie beispielsweise der „Global Care
Chain“ wird zudem ersichtlich, dass soziale Ungleichheiten und Hierarchien nicht nur zwischen Frauen und Männern, sondern ebenfalls zwischen Frauen in die Analyse mit einzubeziehen sind.
2
Transnationalisierungsprozesse – das Beispiel
der Transmigration
Im Folgenden soll das Beispiel der Transmigration als eine von vielen möglichen Formen von Transnationalisierungsprozessen erläutert
werden. Denn obwohl Studien zur Transnationalisierungsforschung seit
Beginn den Blick vor allem auf Migrantinnen und Migranten geworfen
haben, gibt es vermehrt auch andere gesellschaftliche Gruppen, die selbst
nicht migriert sind, aber dennoch in ihren Lebenszusammenhängen zunehmend die Grenzen des Nationalstaates überwinden (Mau 2007
S. 262). Transnationalisierungsprozesse wirken auf mehr als „nur“ die
Formen der alltäglichen Lebensführung im Kontext von Migration. Die
Entgrenzung der alltäglichen Lebenswelt findet in unterschiedlichsten
Konstellationen ökonomischer, sozialer, kultureller und politischer Inkorporationen über nationalstaatliche Grenzen hinweg statt (Homfeldt,
Schröer & Schweppe 2008 S. 20).
Eveline Ammann
51
Die Migration von Menschen und die Entgrenzung ihrer Lebenswelt
bei gleichzeitigem Erhalt oder Aufbau transnationaler Netzwerke eignen
sich besonders, das theoretische Konzept der Transnationalisierung konkretisierend zu illustrieren. Zentrale Bedeutung hat Transmigration auch,
weil die Perspektive der Transnationalisierung in der Auseinandersetzung
mit Migration und Organisationen, welche Grenzen überschreiten, entwickelt wurde (Weiss & Berger 2008 S. 7). Dabei wurde insbesondere das
herkömmliche Verständnis der Migration als Ein-Weg-Prozess hinterfragt (Mau 2007 S. 43, Schweppe 2005 S. 195). Zugleich ist das Phänomen der Transmigration für die Soziale Arbeit wichtig, weil Zielgruppen
der klassischen Sozialen Arbeit potentielle Transmigrantinnen und
Transmigranten sind.
Somit ist Transmigration nicht einfach ein neuer Begriff für alle
Migrantinnen und Migranten, sondern bezieht sich explizit auf jene, welche vielfältige und dauerhafte grenzüberschreitende Beziehungen im
familialen, ökonomischen, sozialen, organisatorischen, religiösen und
politischen Bereich entwickeln und aufrechterhalten. Es entstehen dabei
pluri-lokale, nationalstaatliche Grenzen überschreitende Bindungen
(Schweppe 2009 S. 195). Im Prinzip sind alle Menschen respektive Migrantinnen und Migranten potentielle TransmigrantInnen, da sich erst im
Verlauf ihres Lebens herausstellt, ob und wie sie grenzüberschreitende
Bindungen eingehen und wie sich diese allenfalls verändern. Es handelt
sich deshalb bei Transmigration nicht um eine fixe Kategorisierung, sondern um eine Definition, welche akteur-spezifisch zu bestimmen ist. So
macht beispielsweise auch Dahinden (2009a) in ihrer Forschung darauf
aufmerksam, dass nur ein kleiner Teil der Migrantinnen und Migranten
dauerhafte transnationale Praktiken in ökonomischen und politischen
Bereichen entwickelten. Studien zeigen, dass vor allem gut gebildete und
seit längerer Zeit angesiedelte Personen solche dauerhaften transnationalen Praktiken und Netzwerke aufrechterhielten. Dahinden (2009a)
schliesst daraus, dass gewisse Bedingungen erfüllt sein müssen, damit
sich transnationale Netzwerke und Felder dauerhaft ausbilden, und dass
dazu Ressourcen benötigt werden, welche nicht allen Migrantinnen und
Migranten zur Verfügung stehen. Damit wird offen gelegt, dass sich gerade auch bei der Transmigration Quellen für neue soziale Ungleichheiten
ergeben. Interessant wären weitere Forschungen zur Frage, ob sich sozia-
52
le Ungleichheiten im transnationalen Raum reproduzieren oder sogar
verstärkt manifestieren.
Anzumerken ist, dass es Transmigration schon immer gegeben hat.
Beispiele sind nicht sesshafte Völker oder Nomaden, welche eine sehr
lange Tradition haben. Die Vorstellung einer linearen Migration ist hingegen ein neueres Phänomen, welches in Zusammenhang mit der Gründung der Nationalstaaten entstanden ist, in denen versucht wurde, die
Migrationsbewegungen zu kontrollieren und steuern und somit Menschen
sesshaft zu machen. Diese lineare Vorstellung von Migration wird heute
im Kontext der Transmigrationsforschung neu kritisch hinterfragt.
Ein aktuelles Beispiel der Transmigration stellt die „Global Care
Chain“ dar.
Mit der „Global Care Chain“ wird der Transfer von Versorgungs-, Betreuungs- und Pflegedienstleistungen aus armen Ländern in Haushalte
reicher Länder beschrieben. In der überwiegenden Mehrheit werden diese
Leistungen, die häufig auch mit den 3 C’s beschrieben werden (cooking,
cleaning, caring) von Frauen erbracht. Dabei handelt es sich um eine
weltweite Erscheinung, welche häufig auch als Phänomen „neue Dienstmädchen“ bezeichnet wird (Schweppe 2009 S. 196). Diese Dienstleistungen finden oft in der Illegalität statt.
Dabei handelt es sich nicht einfach um einen Einweg-Prozess des Transfers und der Migration von ärmeren in reichere Länder, sondern um eine
Verkettung von Care-Leistungen zwischen Herkunfts- und Ankunftsländern. Deshalb auch der Name „Global Care Chain“. Durch diese Verkettungen werden Akteurgruppen aus unterschiedlichen Ländern im Rahmen
dieser Dienstleistungen aneinander gebunden – nämlich die Dienstmädchen, deren zurückgebliebenen Familien, die Leute, welche die Dienstleistungen der Dienstmädchen in Anspruch nehmen, sowie die Netzwerke
der Migrantinnen und Migranten, die gerade unter Bedingungen der Illegalität eine zentrale Rolle spielen (Schweppe 2009 S. 197). In diesem
Sinne entstehen neue Transnationale Netzwerke, zwischen Herkunftsund Aufenthaltsorten.
Eveline Ammann
3
53
Auswirkungen auf die Soziale Arbeit
Welche Auswirkungen haben denn nun die beschriebenen Transnationalisierungsprozesse auf die Soziale Arbeit? Transnationalisierungsprozesse sind Phänomene, welche die gesamte Gesellschaft betreffen.
Diese Prozesse sind für die betreffenden Akteure sowohl Chance als auch
Risiko oder Herausforderung. In diesem Sinne sind Adressatinnen und
Adressaten der Sozialen Arbeit, sowie Studierende und Professionelle der
Sozialen Arbeit in ihrem beruflichen wie privaten Alltag mit Transnationalisierungsprozessen konfrontiert. Direkt oder indirekt betroffen sind
Organisationen wie Ausbildungsstätten, die Theorie ebenso wie die Praxis. Es handelt sich dabei nicht um ein neues Handlungsfeld, sondern um
ein Querschnittthema, welches die lokale und bisherige Soziale Arbeit
auffordert auf Transnationalisierungsprozesse zu reagieren. Am Beispiel
der Transmigration möchte ich dies veranschaulichen.
3.1 Auswirkungen auf Adressatinnen und Adressaten
Transnationalisierungsprozesse betreffen insbesondere die Adressatinnen und Adressaten Sozialer Arbeit. Gerade illegale Transmigrantinnen, wie sie häufig im Sinne von „Global Care Chains“ vorkommen,
können wegen ihrer Illegalität kaum die Respektierung ihrer Rechte einfordern. Trotzdem haben sie Rechte und benötigen Informationen und
Hilfestellungen im Umgang mit Behörden und Sozialversicherungen.
Insbesondere aber auch, wenn sich ihre persönliche Situation verschlechtert, wie beispielsweise durch einen Arbeitsunfall, Verlust ihrer Arbeitsstelle oder durch Ausnützung der Illegalität seitens der Arbeitgeber etc.
Aber auch „gewöhnliche“ Adressatinnen und Adressaten der Sozialen
Arbeit sind von Transnationalisierungsprozessen betroffen. Dies kann
einerseits die Erschliessung und das Vorhandensein von Ressourcen bedeuten, welche im transnationalen Feld erworben wurden oder gerade aus
den transnationalen Unterstützungs-Netzwerken bestehen. Andererseits
lösen Transnationalisierungsprozesse aber auch neue Risiken aus. Menschen können in der transnational-verknüpften Welt die Orientierung
verlieren, oder im Schatten der Gesellschaft prekären Arbeitsbedingungen rechtlos ausgeliefert sein. Es ist deshalb wichtig, dass Professionelle
54
der Sozialen Arbeit über konkrete Bewältigungsstrategien aus der Perspektive ihrer Klientel Bescheid wissen und in der Lage sind, bei den
Klientinnen und Klienten Mehrfachzuordnungen, Mischformen, Übergänge und Uneinheitlichkeiten wahrzunehmen und in ihrem transnationalen Kontext zu verstehen, anstatt diese auf Defizite und Probleme zu reduzieren (Leiprecht & Vogel 2008 S. 30).
3.2 Auswirkungen auf Organisationen
Für die Soziale Arbeit stellt sich die Herausforderung, Individuen in
ihren gemeinschaftlichen Netzwerken zu stützen und im Sinne von „Bildungsprozessen“ (als Selbst-Ermächtigung) zu stärken, und dabei ihre
transnationalen Verflechtungen und starken Bezug oder Verantwortung
gegenüber ihrer Familie im Heimatland einzubeziehen. Dabei können
Konflikte entstehen zwischen dem Sozialstaat, der die individuelle Autonomie als Grundvoraussetzung für die Teilnahme am demokratischen
Staat voraussetzt, und der Unterstützung der gelebten transnationalen
Solidarität (beispielsweise Unterstützungsleistungen, die an die Familie
im Herkunftsland weitergeleitet werden, Migration welche als Auftrag
der Familie oder der sozialen Gruppe verstanden wird, etc.). Bildungsprozesse, welche die Soziale Arbeit in ihrem Auftrag fördert, könnten
eine Entfremdung des Individuums zur Folge haben; eine Zunahme der
Autonomie des Individuums kann oft nicht ohne die Auslösung von Entfremdung gegenüber seiner Familie stattfinden. In diesem Sinne steht die
Soziale Arbeit vor einem Problem, welches nicht einfach zu lösen ist: auf
der einen Seite die Unterstützung der transnationalen Solidarität, welche
im gewissen Sinne eine Verhinderung der Integration bedeuten könnte,
weil sie Individualisierungsprozesse hemmt. Auf der anderen Seite könnte die Stärkung individueller Bildungsprozesse eine Entfremdung mit der
Herkunftsfamilie und damit eine Schwächung von transnationalen Unterstützungsnetzwerken zur Folge haben.
Dazu kommt oft das Problem der Illegalität: die Soziale Arbeit steht
vor einem rechtlichen Problem, da sie im Bereich von illegalen Migrantinnen und Migranten nicht klientenzentriert arbeiten kann, ohne die
Grenzen der Legalität zu überschreiten.
Eveline Ammann
55
Die Soziale Arbeit, im Kontext industrieller Gesellschaften entstanden, verortet sich stark nationalstaatlich und territorial und wird deshalb
durch die Transnationalisierungsperspektive vor eine neue Herausforderung gestellt (Reutlinger 2008 S. 236). Sowohl in der Theorie als auch in
der Empirie hat sich Soziale Arbeit laut Homfeldt (2008 S. 19) lange
weitgehend national orientiert. Soziale Probleme, soziale Organisationen
und Netzwerke sozialer Unterstützung wurden bisher vor allem in ihrem
nationalen Kontext beschrieben, untersucht und analysiert. Institutionalisierungsprozesse sozialer Dienste bewirken, dass der Blick auf die jeweiligen institutionsrelevanten Phänomene und Akteure fokussiert wird.
Andere Formen von Lebensbewältigung, Lebensgestaltung und Unterstützungsprozesse riskieren dabei übersehen oder negativ konnotiert zu
werden. Zum Beispiel wird die Mehrfachzugehörigkeit negativ als Risiko
für die Integration und die Identitätsfindung bewertet. Soziale Dienste
richten sich oft an einer normativen Grundlage aus, die „gutes Leben“
nationalstaatlich definiert. Auch der Sozialstaat baut heute noch weitgehend auf einer Normalerwerbsbiographie und traditioneller gesellschaftlicher Rollenteilung auf (Reutlinger 2009 S. 237).
Um diese Vorstellungen von Normalerwerbsverläufen hinterfragen
zu können und die Pluralisierung von Lebensläufen zu berücksichtigen,
scheint mir die Integration einer „Trans-perspektive“ hilfreich. Gemäss
Reutlinger (2009 S. 235) kann die „Trans-Brille“ als grundlegende
Hinterfragung von Normalitätsvorstellungen und Aushalten von Komplexität und Widersprüchlichkeit verstanden werden. „Was bei der Betrachtung der Realität durch die „Trans-Brille“ beginnt, hat Konsequenzen
auf das damit verbundene Menschenbild, auf das Selbstverständnis Sozialer Arbeit und auf gesellschaftliche Entwicklungsprozesse überhaupt“
(Reutlinger S. 236).
Soziale Arbeit ist herausgefordert, da trotz aller grenzüberschreitenden Beziehungen und Verflechtungen der lokale Kontext für die Lebensweltgestaltung der Akteure immer noch eine zentrale Rolle spielt. Transnationalisierung ist in diesem Sinne nicht ausschliesslich Thema für eine
Internationale Soziale Arbeit oder Transnationale Soziale Arbeit als neues Feld der Sozialen Arbeit. Vielmehr stellen Transnationalisierungsprozesse die lokale und traditionelle Soziale Arbeit vor neue Herausforde-
56
rungen. Herkömmliche Konzepte der Migration – im Sinne einer EinWeg Bewegung, sind zu überprüfen. Es stellen sich neue Fragen in Bezug
auf Zugehörigkeit und Identität, aber auch Diskrimination und Exklusion.
3.3 Auswirkungen auf die Ausbildung und Theorieentwicklung
Die Transnationalisierungsperspektive fordert eine kritische Betrachtung und eine Öffnung der nationalstaatlichen Bindung der Sozialen Arbeit, eine Hinterfragung von Normalitäts-Folien für die Beschreibung und
Analyse der Lebensformen der Adressatinnen und Adressaten sowie eine
kritische Überprüfung der Massnahmen und Angebote (Homfeldt,
Schröer & Schweppe 2008 S. 19). Das will nicht heissen, dass Transnationalisierung sozial-romantisch verklärt werden soll, sondern die Ressourcen und Risiken von Transnationalen Netzwerken und die Pluralisierung
von Lebenswelten einbezogen werden. Die Soziale Arbeit ist aufgefordert, methodische Verfahren durch die Trans-Perspektive zu überprüfen,
weiter zu entwickeln oder neu zu entwerfen, damit sie strukturelle Voraussetzungen, Regeln, handlungsleitende Muster und Konstitutionsbedingungen, mit denen Akteure Formen sozialer Unterstützung in transnationalen Kontexten herstellen, erfassen können (Homfeldt, Schröer &
Schweppe 2008 S. 19). Dabei geht es um mehr als eine internationalvergleichende Forschung oder interkulturelle Methodenreflexion, sondern
die Erfassung der Schnittmengen zwischen Gesellschaften, welche durch
soziale Akteure hergestellt werden.
Gerade weil die Transnationalisierung einen akteur-spezifischen
Blick auf grenzübergreifende Prozesse und soziale Lebensgestaltungen
wirft, sehe ich hier eine zentrale Aufgabe für die Soziale Arbeit. Mit ihrem Lebensweltbezug bietet sich die Möglichkeit, sich im Feld der
Transnationalisierungsforschung zu positionieren und dank einer sorgfältigen Analyse der komplexen Zusammenhänge zwischen individueller
Lebensbewältigung einerseits und strukturellen und normativen Vorgaben andererseits, am Diskurs teilzunehmen und beizutragen.
Eveline Ammann
57
Schlusswort
Die Schlüsselfrage ist nicht, wie sich Transnationalisierungsprozesse
auf Soziale Arbeit auswirken, sondern was die Transnationalisierungsperspektive der Sozialen Arbeit bieten kann und wie die Soziale Arbeit auf
Transnationalisierungsaspekte reagieren kann. Dabei habe ich am Beispiel der Transmigration aufzuzeigen versucht, dass aufgrund von Transnationalisierungsprozessen die Soziale Arbeit vor neuen Herausforderungen steht, die nicht einfach zu lösen sind, mit denen die Soziale Arbeit
aber konkret in der lokalen Praxis konfrontiert ist. Es braucht gerade deshalb Sozialarbeitende, die mutig und souverän gezielte Entscheidungen
treffen, die sich bewusst mit der Frage auseinandersetzen, welche Auswirkungen Entscheide für Klientinnen und Klienten haben und hinterfragen, was einer Person zugemutet werden kann.
Transnationalisierungsprozesse sollen als solche wahrgenommen
und verstanden werden. Sie ermöglichen eine neue Perspektive auf komplexe Wechselwirkungen und ein Hinterfragen von engen Zuschreibungen und Normalitätsvorstellungen, was gerade auch für die Soziale Arbeit
essentiell ist.
Ich möchte Sie einladen, die soziale Welt „quer“ zu denken, und so
Chancen und Herausforderungen grenzüberschreitender neuer Phänomene in der Sozialen Arbeit – in der Theorie wie in der Praxis – zu berücksichtigen.
References
BAYEr, M., MORDT, G. & TERPE, M. W.: Transnationale Ungleichheitsforschung, Eine neue Herausforderung für die Soziologie. Frankfurt: Campus
Verlag, 2008. ISBN 978-3-593-38581-5.
BECK, U.: Risikogesellschaft und die Transnationalisierung sozialer Ungleichheiten. In: Weiss, A. & Berger, P. A. et al.: Transnationalisierung sozialer Ungleichheit. Wiesbaden: VS Verlag für Sozialwissenschaften, 2008,
ISBN 978-3-531-15207-3. S. 19-41.
DAHINDEN, J.: Are we all transnationals now? Networks transnationalism and
transnational subjectivity: The differing impacts of globalization on the
inhabitants of a small Swiss city. In: Ethnic and Racial Studies, 2009a. S. 1-22.
58
DAHINDEN, J.: Neue Ansätze in der Migrationsforschung, Die transnationale
Perspektive. In: Terra Cognita, Schweizer Zeitschrift zur Integration und
Migration, Nr. 15, 2009b. S. 16-19.
HOMFELDT, H. G. & Reutlinger, C.: Sozialer Raum, soziale Entwicklung und
transnationale Soziale Arbeit. In: Homfeldt, H. G., Reutlinger, C.: Soziale
Arbeit und Soziale Entwicklung (Band 20). Baltmannsweiler: Schneider
Verlag Hohengehren GmbH, 2009, ISBN 978-3-8340-0575-5. S. 102-125.
HOMFELDT, H. G., SCHRÖER W. &Schweppe, C.: Transnationalität, soziale
Unterstützung, agency. Interkulturelle Bibliothek (Band 28). Nordhausen:
Traugott Bautz, 2006. ISBN 3-88309-188-X.
HOMFELDT, H. G., SCHRÖEr W. & SCHWEPPE, C.: Transnationalität und
Soziale Arbeit – ein thematischer Aufriss. In: Homfeldt, H. G., Schröer, W.
& Schweppe, C.: Soziale Arbeit und Transnationalität, Herausforderung
eines spannungsreichen Bezugs. Weinheim und München: Juventa Verlag,
2008, ISBN 978-3-7799-1737-3. S. 7-23.
FAIST, T.: Grenzen überschreiten. Das Konzept Transstaatlicher Räume und
seine Anwendungen. In: Faist, T. et al.: Transstaatliche Räume, Politik,
Wirtschaft und Kultur in und zwischen Deutschland und der Türkei. Bielefeld: Transcript, 2000, ISBN 3-933127-54-8. S. 9-57.
LEIPRECHT, R. & VOGEL, D.: Transkulturalität und Transnationalität als
Herausforderung für die Gestaltung Sozialer Arbeit vor Ort. In: Homfeldt,
H. G., Schröer, W. & Schweppe, C.: Soziale Arbeit und Transnationalität,
Herausforderungen eines spannungsreichen Bezugs. Weinheim und München: Juventa Verlag, 2008, ISBN 978-3-7799-1737-3. S. 235-250.
MAU, S.: Transnationale Vergesellschaftung, Die Entgrenzung sozialer Lebenswelten. Frankfurt am Main: Campus Verlag, 2007. ISBN 978-3-59338438-2.
MAU, S. & MEWES, J.: Ungleiche Transnationalisierung? Zur gruppenspezifischen Einbindung in transnationale Interaktionen. In: Berger, P. A.,
Weiss, A. et al.: Transnationale soziale Ungleichheiten. Wiesbaden: VS
Verlag für Sozialwissenschaften, 2008, ISBN 978-3-531-15207-3. S. 269282.
ONG, A.: Flexible Staatsbürgerschaften. Frankfurt am Main: Suhrkamp Verlag,
2005. ISBN 978-3-518-41679-2.
PORTES, A., GUARNIZO, L. E. & LANDOLT, P.: The Study of transnationalism: pitfalls and promise of an emergent research field. In: Ethnic and Racial Studies, Volume 22, Number 2, March 1999. S. 217-237.
PRIES, L.: Die Transnationalisierung der sozialen Welt, Frankfurt am Main:
Suhrkamp Verlag, 2008. ISBN 978-3-518-12521-2.
59
Eveline Ammann
REUTLINGER, C.: Social Development als Rahmentheorie transnationaler
Sozialer Arbeit. In: Homfeldt, H. G. & Schröer, W. & Schweppe, C.: Soziale Arbeit und Transnationalität, Herausforderungen eines spannungsreichen Bezugs. Weinheim und München: Juventa Verlag, 2008, ISBN 978-37799-1737-3. S. 235-250.
SCHWEPPE, C.: Soziale Entwicklung in transnationalen Kontexten. Das Beispiel transnationalen Sorgens. In: Homfeldt, H. G., Reutlinger, C.: Soziale
Arbeit und Soziale Entwicklung (Band 20). Baltmannsweiler: Schneider
Verlag Hohengehren GmbH, 2009, ISBN 978-3-8340-0575-5. S. 194-205.
Von BRAUNMÜHL, C.: Globalisierung und Geschlechterordnungen. In: Müller, J. & Kiefer, M. et al.: Frauen – Gewinnerinnen oder Verliererinnen der
Globalisierung. Stuttgart: W. Kohlhammer GmbH, 2007, ISBN 978-3-17019795-4. S. 1-38.
WEISS, A., & BERGER, P. A.: Logik der Differenzen – Logik des Austausches.
In: Weiss, A. & Berger, P. A. et al.: Transnationalisierung sozialer Ungleichheit. Wiesbaden: VS Verlag für Sozialwissenschaften, 2008, ISBN 9783-531-15207-3. S. 7-18.
WICHTERICH, C.: Femme global. Globalisierung ist nicht geschlechtsneutral.
Hamburg: VSA, 2003. ISBN 3-89965-031-X.
Address of author



Fax:
@
Eveline Ammann
Berner Fachhochschule
Fachbereich Soziale Arbeit
Falkenplatz 24
3012 Bern
Switzerland
www.soziale-arbeit.bfh.ch
+41 31 848 36 10
+41 31 848 37 16
+41 31 848 36 01
[email protected]
60
Dobrápraxvkonfrontáciisriskantnou
praxouvsociálnejpráci
BEÁTA BALOGOVÁ
Filozofická fakulta, Inštitút edukológie a sociálnej práce,
Katedra sociálnej práce, Prešovská univerzita
Abstrakt
V teórii a praxi sociálnej práce nie je jednoznačne vymedzená problematika dobrej praxe.
V odbornej praxi akcentuje požiadavka otvoreného dialógu, ktorý by určil akýsi model
vymedzenia dobrej praxe. Jenou z ciest ako sa čo najlepšie priblížiť k jej vymedzeniu je
jasnejšie vymedziť opozitá tohto pojmu ako je riskantná prax, rutinná prax, obranná prax,
zamietavá prax a chaotická prax.
Kľúčové slová
Dobrá prax. Riskantná či nebezpečná prax. Rutinná prax. Obranná prax. Zamietavá prax.
Chaotická prax.
Abstract
In theory and practice of social work is not clearly defined the issues of good practice.
Inprofessional practice, emphasized the requirement of an open dialogue to determine
a kind of model for the definition of good practice. One way is best to get closer to its
definition is more clearly defined this concept as opozitá is a risky practice, routine
practice, defensive practice, the negative experience and chaotic experience.
Key words
Good practice. Dangerous practice. Social work. Routinized practice. Defensive practice.
Defeatist practice.
Úvod
V
podmienkach SR nie je vytvorený jednotný systém vývoja, diseminácie a zavádzania tzv. “dobrej praxe”, nakoľko tento pojem nie je
definovaný a štandardizovaný. Rovnako nie sú popísané kritériá, na zá-
Beáta Balogová
61
klade ktorých sa pilotná skúsenosť sociálneho subjektu stáva dobrou praxou, ktorou by sa mohli inšpirovať iné subjekty, príp. ktorá by sa mohla
zovšeobecniť v rámci národnej legislatívy a širšej praxe sociálnych subjektov. Najrozšírenejší spôsob zavádzania nových ideí, foriem práce sú
tzv. pilotné projekty, ktoré realizujú rôzne subjekty (napr. neštátny sektor,
orgány verejnej správy) najčastejšie na základe skúseností a poznatkov zo
zahraničia (Repková, 2009).
1
Ako dosiahnuť dobrú prax
Tematika dobrej praxe evokuje sled otázok: Čo vedie k praxi
s vysokým štandardom; Čo je dobrá prax; Ako ju dosiahneme; Aké kroky
potrebujeme urobiť. Našu pozornosť nasmerujeme na prvky, ktoré sú
podstatné pre dobrú prax. Ide predovšetkým o subjektívny pohľad na
analyzovanú problematiku s cieľom čo najväčšej miery objektivizácie.
Vzniká tu priestor pre vykryštalizovanie nových spôsobov videnia, nových ciest. Napriek tomu, že myšlienky, ktoré tu prezentujeme, nie sú
myslené kontroverzne, je potrebné si uvedomiť, že celá oblasť je sporná.
Pretože mnohí odborníci nielen zo Slovenska, ale aj v európskom kontexte rôzne definujú pojem dobrá prax. A tak pokus o definovanie „dobrej
praxe“ je v pravom slova zmysle určitým prejavom odbornej diskusie.
Avšak už v úvode chceme vymedziť základné kroky smeru analýzy,
domnievajúc sa, že definovanie „dobrej praxe“ je spojené s koncepciou
toho, čo je sociálna práca a k čomu slúži. Vieme, že sociálna práca prechádza procesom opätovnej etablácie, je tichou profesiou a zároveň sme
si vedomí toho, že zmeny v nej trvajú dlho. R. Dahrendorf (1991) používa porovnanie, že podstatné politické zmeny nepotrebujú viac ako šesť
mesiacov, základné ekonomické zmeny sa dajú zvládnuť tak za šesť rokov a východiskové sociálne zmeny, potrebujú viac ako šesťdesiat rokov.
Všeobecne sa akceptuje, že cieľom sociálnej práce je „konať dobro“,
reagovať na problémy a neuspokojené potreby a zlepšovať situáciu tým,
ktorí to potrebujú. Ak premýšľame v intenciách úspechu alebo zlyhania,
potom je ľahké vyjadriť to jednoduchou otázkou: bola naša intervencia
úspešná alebo zlyhala pri zlepšovaní tejto situácie? Je tu však opomenutá
otázka, že intervencia sociálnej práce môže situáciu aj zhoršiť. Samo-
62
zrejme je nám jasné, že intervencia je schopná pozitívne zmeniť životy
ľudí, ale tiež byť aj nebezpečná a poškodiť klienta. Sociálny pracovník
má veľkú moc a táto moc môže viesť k úspešným alebo neúspešným
záverom. Absencia úspechu však môže byť oveľa viac ako zlyhanie.
Z toho vyplýva, že je dôležité zabezpečiť, aby sa intervencia vyhýbala
vnášaniu takéhoto poškodenia. Potreba vyhýbať sa riskantnej praxi je
preto kľúčovým záujmom sociálnych pracovníkov (Thompson, Bates,
1998, s. 6, in: Thompson, 1999).
N. Thompson (1999) sa domnieva, že ak chceme čo najobjektívnejšie charakterizovať, čo je dobrá prax, je potrebné vychádzať z opozít
a tak hovorí o riskantnej praxi do ktorej zaraďuje: rutinnú (routinized);
obrannú (defensive); zamietavú (defeatist); chaotickú (chaotic); opresívnu (oppresive).
1.1 Rutinná prax (Routinized practice)
Pokus zaoberať sa každou stránkou práce ako jedinečnou situáciou,
ktorú je potrebné starostlivo prehodnotiť prv než na ňu budeme reagovať, by nás rýchlo priviedol do situácie, kedy by sme boli beznádejne
preťažení úlohami a neostal by nám čas alebo energia na ich dokončenie.
Potom je jasné, že rutina naozaj má miesto v sociálnej práci. Rutina môže
byť veľmi užitočná pri práci s jednoduchými, opakujúcimi sa úlohami,
ktoré si vyžadujú len malú koncentráciu. Problém však nastáva vtedy,
keď odborníci z praxe rozširujú používanie rutinných postupov na situácie, ktoré sú oveľa zložitejšie a náročnejšie než tie, ktorými sa rutinná
reakcia môže reálne zaoberať. To je ten bod, v ktorom sa prax môže stať
nebezpečnou. Nebezpečenstvá zahŕňajú:
 stratu sympatií alebo urážanie klienta nezáujmom o jeho problémy
a potreby,
 prehliadanie dôležitých stránok situácie, lebo sme sa spoliehali na
neotestované predpoklady,
 zamotanie stereotypov v dôsledku zlyhania pri získavaní dostatočných informácií na vytvorenie presnejšieho a spoľahlivejšieho obrazu,
 navrhovanie neprimeraného priebehu konania, lebo nie sú docenené
zložité stránky situácie,
Beáta Balogová
63

nedostatok možností učenia sa a profesionálneho rozvoja (Veteška,
2009),
 nedostatok príležitostí uspokojenia z práce, čím sa zvyšuje možnosť
napätia a vyhorenia.
Rutinná prax môže byť výsledkom pracovného preťaženia, nedostatku sebadôvery na strane pracovníka, kultúry tímu alebo organizácie, ktorá
podporuje takúto prax, prípadne kombinácie uvedených príčin. Nech je to
spôsobené čímkoľvek, malo by byť dostatočne jasné, že dobrá prax
v sociálnej práci musí byť nerutinná – t. j. nesmie rozširovať používanie
rutinných postupov v praxi, kde sa vyžaduje individuálnejší a reflektívny
prístup.
Dôležitou zručnosťou v tomto ohľade je schopnosť rozlišovať medzi
situáciami, kde rutinný prístup je bezpečný a primeraný a takými situáciami, kde to vôbec nie je vhodné – a preto ani bezpečné. Nie je potrebné
pripomínať, že takéto aspekty praxe, ktoré si vyžadujú priamy kontakt
s ľuďmi, teda kontakt z očí do očí, nemali by sa vykonávať na rutinnom
základe. Keďže všetci si môžeme vytvoriť svoje vlastné vzory práce
s klientom, musíme byť veľmi opatrní a nedovoliť, aby sa tieto vzory
stali také pohodlné, že ich používame v situáciách, kde sú potencionálne
veľmi nebezpečné.
1.2 Obranná prax (Defensive practice)
Sociálni pracovníci sú často kritizovaní v médiách aj inde, a tak si
vytvárajú akúsi obrannú stratégiu. A naviac, mnohí sociálni pracovníci
pracujú vo veľkých neosobných byrokraciách, kde nič, čo by sa mohlo
potencionálne pokaziť, nie je bezpečné. S prihliadnutím na to, nie je prekvapujúce, že defenzívna mentalita „prikry si chrbát“ sa stala bežným
vzorom myslenia mnohých. Avšak, tento typ prístupu môže byť krajne
nebezpečný. Je to preto, že defenzívny prístup môže viesť k:
 napätiu medzi pracovníkom a klientom – napätia, ktoré môžu byť
nesprávne interpretované, napríklad ako nervozita alebo nedostatok
dôvery, a tým sa podkopáva rozvíjanie pozitívneho profesionálneho
vzťahu,
 napätiu medzi pracovníkom a kolegami v iných agentúrach, môže
viesť k prerušeniu efektívnej multidisciplinárnej spolupráce,
64

nesprávnej interpretácii dôležitých aspektov situácie, lebo pracovník
sa sústreďuje príliš úzko na prípadné rizikové faktory,
 neochote skúmať problémy natoľko, koľko si to vyžaduje prípad;
takýto prístup vedie k situácii, ktorej pracovník nechce čeliť,
 k nedostatku príležitostí učiť sa a profesionálne sa rozvíjať v dôsledku príliš úzkeho zamerania na situáciu,
 k nedostatku príležitostí nájsť uspokojenie v práci – defenzívna prax
neprináša potešenie a nedáva ani pocit odmeny za prácu.
Iróniou defenzívnej praxe je, že v skutočnosti zvyšuje možnosti, že
pracovník „sa dostane do problémov“. Tam, kde sa pracovník prestáva
zameriavať na úlohu a nahrádza to zdôrazňovaním defenzívy, robí oveľa
pravdepodobnejším to, že sa niečo pokazí a teda, že príde sťažnosť, diagnostika, alebo súdny prípad odhalí, že prístup pracovníka nebol vhodný
len preto, že zameranie sociálnej práce na splnenie úlohy bolo nahradené
zameraním na „hranie sa na jej bezpečnosť“. Najlepším spôsobom, ako sa
pracovník môže ubezpečiť, že on je mimo ťažkostí, je sústrediť sa na
dobrú prax a nie na defenzívnu prax.
Niektoré organizácie žiaľ majú prenikavú kultúru defenzívy. Teda
celá organizácia môže byť neochotná prijímať riziko vyvíjajúc veľký tlak
na svojich zamestnancov, aby sa vyhýbali rizikovým situáciám všade
tam, kde je to možné – robia to zložitým, no nie celkom nemožným, aby
sa príslušní sociálni pracovníci zapájali do dobrej (nedefenzívnej) praxe.
Je potrebné si uvedomiť, že prijímanie rizika nevyhnutne patrí do sociálnej práce (Parton et al., 1997; Kemshall a Pritchard, 1996, in: Thompson,
1999), a tak je naozaj veľmi krátkozraké, aby sa aj jednotliví zamestnanci
aj organizácie zameriavali na vyhýbanie sa riziku na úkor snahy maximalizovať efektívnosť prostredníctvom dobrej praxe.
1.3 Zamietavá prax (Defeatist practice)
Je potrebné si uvedomiť, že sociálna práca je náročná práca. Má
svoje úspechy, no prináša so sebou aj veľa neúspechov, frustrácii
a problémov. Je ľahké pochopiť, ako za určitých okolností, je pre niektorých odborníkov z praxe ťažké udržať rovnovážny pohľad a zvažovať
Beáta Balogová
65
pozitíva oproti negatívam, čo vedie k určitej forme zamietania.1 Sociálna
práca nie je takou činnosťou, kde úspešné závery sú každodennou skúsenosťou. Preto je potrebné si definovať, čo považujeme za úspech, ako
často by sme ho mali asi očakávať a ako ho budeme „sláviť“. Hlavne by
sme mali mať na mysli, že:
 v mnohých prípadoch, ktorými sa zaoberajú sociálni pracovníci, je
zahrnutá snaha zabrániť zhoršeniu alebo úplnému kolapsu situácie –
udržanie statusu quo je preto často úspechom v plnom slova zmysle,
hoci sa to takto nepociťuje,
 okolnosti sú často také, že faktory, ktorú sú mimo našej kontroly,
nám bránia robiť pokrok alebo dosiahnuť dohodnuté ciele – ale mali
by sme si uvedomiť, že ak sme urobili všetko, čo sa od nás očakávalo, potom aj toto je určitou formou úspechu aj keď obmedzenou,
keďže sa nám podarilo maximalizovať možnosti pozitívnych záverov; našu úlohu sme zohrali s našimi najlepšími schopnosťami
a môžeme byť na to hrdí.
Sociálna práca nie je typ povolania, kde úspech a uspokojenie
z práce sú vám podané „ako na tanieri“. Je to skôr práca, kde úspech je
často sprevádzaný neúspechom a kde príležitostný úspech nás poháňa
vpred k ďalšiemu úspešnému kroku. S prihliadnutím na to je dôležité, aby
praktici a manažéri si uvedomili, že nie vždy sa dostaneme tam, kam sme
chceli. Sociálni pracovníci sa zaoberajú problémami, ktoré sú často mimoriadne zložité a pevne usadené a majú iba obmedzené zdroje
k dispozícii, s ktorými môžu narábať. Preto musíme byť realistickí, čo sa
týka našich očakávaní. Byť realistickým a byť zamietavým nie je však to
isté. Byť realistickým môže a malo by byť platformou dobrej praxe, zatiaľ čo byť zamietavým je jednoznačne návodom na zlú prax.
1
Ilustrujeme to na nasledujúcom príklade z praxe: Lynn bola študentkou na umiestnenie
v rezidenčnom centre pre ľudí, ktorí majú problém s alkoholizmom. Svoju prácu začala s nadšením,
ale čoskoro narazila na bariéru. Nech navrhla čokoľvek, jej tútorka všetko zavrhla a znehodnotila
svojím pesimistickým a zamietavým prístupom. Lynn čoskoro začala pociťovať, že nič nie je možné
okrem obmedzovania a morálnej podpory. Začala sa cítiť deprimovaná kvôli tejto skúsenosti. Pomohol jej iný pracovník centra a dodal jej istotu komentovaním, že dúfa, že zamietavý prístup jej
tútorky ju nepoznačí (Thompson, Bates, 1998, s. 11, in: Thompson, 1999).
66
1.4 Chaotická prax (Chaotic practice)
Parnell (1995, in: Thompson, 1999) zdôrazňuje, že hoci časový manažment (time management skills) sa považuje za dôležitú súčasť výbavy
zručnosti sociálneho pracovníka, neobjavuje sa veľmi v literatúre sociálnej práce alebo ako súčasť plánu činnosti profesionálneho zaškolenia.
Vykonávať prax bez toho, aby sme boli schopní efektívne riadiť svoj čas
a pracovné zaťaženie, je dosť problematické. Pracovník, ktorý nie je
schopný dosiahnuť úspech v nasledujúcich oblastiach, je vystavený veľmi
veľkému riziku nebezpečnej praxe:
 vedenie zápisníka – aby sme mali istotu, že budeme v pravý čas na
pravom mieste,
 stanovenie priorít, aby sme mali istotu, že najprv budú urobené tie
najdôležitejšie veci,
 efektívna komunikácia s ľuďmi, ak a kedy sa to vyžaduje, nezabudnúť informovať ľudí o tom, čo sa deje,
 sústavné aktualizovanie záznamov,
 reálnosť v tom, čo môžeme a nemôžeme dosiahnuť podľa časového
harmonogramu – preťažený pracovník môže byť veľmi nebezpečným pracovníkom.
Lajdácka práca v týchto aspektoch praxe môže byť nebezpečná
v mnohých ohľadoch. Existuje mnoho sociálnych pracovníkov, ktorí
vedia veľmi zručne komunikovať, ale pravidelne sa im nedarí využívať
svoje zručnosti s dobrý účinkom, lebo ich dezorganizovaný prístup
k práci znamená, že často nekomunikujú vtedy, keď majú. No a samozrejme poruchy komunikácie sa považujú za hlavnú príčinu problémov
v rámci sociálnej práce. Podobne, či už nám to vyhovuje, alebo nie, záznamy sú dôležitou súčasťou praxe sociálnej práce a nie iba administratívnou záležitosťou, ktorej sa treba vyhýbať – neaktualizovanie záznamov
môže mať katastrofálne dôsledky, ak niekto vo vašej neprítomnosti potrebuje intervenovať (napríklad, ak ste na dovolenke).
V spojitosti s chaotickým, dezorganizovaným alebo nedisciplinovaným prístupom k praxi sú výrazné problémy. V tomto smere je potrebné
zdôrazniť jednu významnú záležitosť, a to, že organizovaná činnosť zahrňuje súbor zručností a nie je to iba záležitosť toho, že sme sa narodili
ako organizovaná alebo dezorganizovaná osoba (Thompson, 1999).
Beáta Balogová
67
Schopnosť naučiť sa ako vykonávať prácu efektívne, a tým sa vyhnúť
chaosu, je niečo, čomu sa môžeme časom naučiť. V sociálnej práci je
dosť zmätku aj bez toho, aby sme to zhoršovali tým, že nebudeme rozvíjať svoje organizačné zručnosti.
1.5 Opresívna prax (Oppresive practice)
Potrebu uvedomiť si závažnosť diskriminácie a opresie v živote
a okolnostiach klientov sme už pripomenuli. Mali by sme však zdôrazniť,
že ak nie sme opatrní, naša prax môže prispieť k opresii, ktorú klienti už
prežívajú, alebo vyvolať opresiu. Teda, ak sa nechránime pred týmto
nebezpečím, je vážne riziko, že naša prax môže byť opresívna v pravom
slova zmysle. Môže to vzniknúť mnohorakým spôsobom:
 cez naivitu alebo ignoranciu: neuvedomenie si dôležitosti problémov
nerovnosti a ich vyvolanie tým, že im nevenujeme pozornosť (napríklad, neuvedomíme si potrebu tlmočníka v práci s niekým, koho prvým jazykom nie je slovenčina),
 posilňovaním stereotypov: rýchlym prechodom k záverom o určitom
jednotlivcovi bez skutočného vyhodnotenia okolností (napríklad,
predpokladáme, že ázijské rodiny nepotrebujú podporu, lebo oni „sa
starajú sami o seba“),
 prostredníctvom neprimeraného jazyka: vyjadrovanie sa takými spôsobmi, ktoré zvyšujú diskrimináciu (napríklad, zdôrazňovaním veku
vo vzťahu k starším ľuďom ako napríklad „drahí starčekovia“ (pozri
Thompson, 1995a, in: Thompson, 1999),
 použitím neprimeranej moci: zlyhanie ochrany proti zneužitiu vašej
osobnej alebo profesionálnej moci (napríklad, poskytovanie nižšej
úrovne služby klientovi, ktorý je homosexuálom, lebo vy odsudzujete homosexualitu),
 využívanie „medicínskeho modelu“ riešenia: pôsobiť ako „expert“,
ktorý rozhoduje o tom, čo robiť bez ohľadu na ľudí, ktorých sa to
týka (napríklad, pokus nastoliť vaše vlastné rozhodnutie o situácii
skôr než prejavíte snahu pracovať v partnerstve).
S prihliadnutím na tieto príklady je dôležité, aby sme mali istotu
v tom, že si uvedomujeme diskrimináciu a opresiu v živote a okolnostiach klientov a že sme si plne vedomí nebezpečenstva opresie našej
68
vlastnej praxe. Praktici sociálnej práce môžu nevedomky konať opresívne
voči ľuďom, životy ktorých môžu byť charakterizované značným sociálnym znevýhodnením a nerovnosťou, ak nie sú podniknuté kroky prevencie. To je päť hlavných spôsobov, kde prax môže byť spojená s rizikom,
že urobíme viac škody ako osohu. Prediskutované problémy mali dať
jasnejší obraz o tom, čomu je potrebné sa vyhnúť, ak chceme podporiť
dobrú prax. A následne vzniká potreba zamyslieť sa nad tým, aké dôležité
kroky môžeme a mali by sme urobiť, aby sa vysoko kvalitná prax stala
realitou.
2
Možné riešenia
N. Thompson (1999) v tejto súvislosti s nebezpečnou praxou ponúka riešenie a vidí ho v práci v partnerstve (ktoré síce nie je nové, pretože medicínsky model stále pretrváva), v systematickosti, emancipačnej
a reflexívnej praxi. Za nevyhnutnú súčasť výkonu sociálnej praxe považuje supervíziu. Všetky tieto realizované procesy by mali eliminovať
existenciu nekvality diagnostického a intervenčného procesu u klienta.
Avšak s označením dobrá prax sa stretávame aj v inom kontexte
a iných súvislostiach, využívaných zvlášť v medicíne, kedy určité modely, štýly práce jednotlivcov, či kolektívov dosahujú efektívne výsledky
a tým ich môžeme považovať za príklady dobrej praxe. V sociálnej práci
sú využívané príklady dobrej praxe s realizáciou a implementáciou projektov, ktoré riešia požiadavku spoločenskej praxe, tak na lokálnej, regionálnej, ako aj na celoštátnej úrovni. Za dobru prax, budeme považovať
nielen proces práce sociálneho pracovníka, ktorý je vysoko pozitívny vo
vzťahu k samotnému klientovi a sociálnemu pracovníkovi, ale aj všetky
projekty a komunitné postupy práce, ktoré riešia aktuálny, respektíve
akútny problém v lokalite. Takéto riešenia môžu mať neskôr aj svoju
legislatívnu podobu, čiže ide o paradigmatický proces, kedy sa určitý
precedens, riešený určitým spôsobom stáva budúcim možným riešením,
ukotveným v teórii a metodológii sociálnej práce či sociálnej politike.
A tak vrátiac sa k úvodnému konštatovaniu K. Repkovej (2009), že
v podmienkach Slovenska nie je pojem „dobrá prax“ definovaný
Beáta Balogová
69
a štandardizovaný, je dôležité pri jeho etablácii v sociálnej práci prejsť
procesom:
 definovania,
 vymedzenia kritérií,
 inšpirácie zo zahraničných skúseností,
 a využitia doterajších skúsenosti zo Slovenska.
V širšom kontexte je nevyhnutné si uvedomiť, že naša percepcia je
relatívna a preto toto konštituovanie by malo prebiehať v línii konštruktivizmu, ako smeru, kedy realitu aktívne vytvárame. Napriek tomu, že tu
existujú akési dva prúdy, cesty vnímania dobrej praxe, existuje medzi
nimi veľa podobností a rozdiely sa javia skôr komplementárne a prinášajú
nové poňatie epistemiologie a kauzality.
Napriek Thompsonovej procesnej ponuke dobrej praxe, predsa len
na Slovensku budeme vnímať dobrú prax skôr ako realizáciu pilotných
projektov a tak opätovne vzniká potreba vymedzenia dobrej praxe ako
projektovej aktivity (Repková, 2009):
 na základe ktorej sa formuluje nový spôsob riešenia sociálneho problému,
 v rámci ktorej sú angažované rozličné zainteresované subjekty,
 ktorá prináša efektívnejšie riešenia voči cieľovým skupinám
a z hľadiska udržateľnosti verejných a individuálnych zdrojov,
 ktorá na základe overenia efektívnosti nového riešenia ovplyvňuje
sociálnu legislatívu alebo širšiu prax sociálnych subjektov.
Záver
Neexistuje žiadna definitívna odpoveď na otázku „čo je dobrá prax“.
Avšak pracovné nasadenie nás dennodenne stavia pred jasný výber na
základe určitých kritérií. Toto bol aj prípad práce na projekte INTERLINKS, ktorý je súčasťou siedmeho rámcového programu a je zameraný
na riešenie problému neformálnych opatrovateľov. A práve pri výbere
príkladov dobrej praxe absentovala jasná koncepcia. Tak vznikla myšlienka pokúsiť sa definovať tento pojem. Bolo by však krajne naivné
70
neuvedomiť si, že sú aj iné silné hlasy, ktoré majú čo povedať k tomu,
akú formu bude mať dobrá prax, čo je prijateľné a čo nie.
Súhlasiac s Thompsonom môžeme povedať, že našou úlohou je udržať rovnováhu medzi našim odporom voči diktátu zo strany pomerne
mocných skupín (či už politikov alebo iných profesionálnych skupín)
a našou reakciou na to, čo oni, ale predovšetkým klienti by mali povedať
o charaktere, kvalite a výsledkoch našej praxe. Mali by sme si uvedomiť,
že my sami nerozhodujeme o tom, čo tvorí dobrú alebo prijateľnú prax,
ale predsa len je potrebné pokúsiť sa o tento paradigmatický koncept.
Pretože sociálna práca je profesionálna prax a zodpovedáme sa za ňu
celej spoločnosti a tým, s ktorými pracujeme v partnerstve, klientom
a kolegom. Mali by sme udržiavať akúsi jemnú čiaru medzi dvoma problematickými extrémami. Na jednej strane sme ľudia so zamietavým postojom (defetisti) a nemáme snahu použiť naše skúsenosti a odborné vedomosti na formovanie svojej profesie a jej úrovne a na druhej strane sa
pokúšame stanoviť svoje vlastné pravidlá a normy bez ohľadu na iných
zainteresovaných ľudí, hlavne najdôležitejšej skupiny ľudí, tých, ktorým
slúžime – našu klientelu. Je prekvapujúce, aké ľahké je dostať sa do konfliktu v debatách o tom, čo je dobrá prax a čo by sme nemali akceptovať,
odraziť pokusy iných skupín definovať hranice skúmania sociálnej práce
zvonku (napríklad, Brewer a Lait, 1982, in: Thompson, 1999) a pritom
nebrať do úvahy stanovisko ľudí, pre ktorých sociálna práca existuje.
Našim cieľom je dosiahnuť tú najlepšiu prax na vysokej profesionálnej
úrovni.
Literatúra
DAHRENDORF, R. : Moderný sociálny konflikt. Bratislava : Archa, 1991, 290 s.
MATOUŠEK, O.: Slovník sociální práce. Praha : Portál, 2003, 287 s.
REPKOVÁ, K. et al.: WP5 Natiol Report on Informal Care in the LTC System.
Bratislava : IVPaR, 2009, 35 s.
THOMPSON, N.: Understanding Social Work. London : Palgrave, 1999, 188 s.
VETEŠKA, J, LANGER, T.: Další vzdělávání ve světě migrujícího trhu práce.
Praha : aivd, 2009, 103 s.
71
Beáta Balogová
Adresa autorky

Doc. PhDr. Beáta Balogová, PhD.
Katedra sociálnej práce
Filozofická fakulta
Prešovská univerzita v Prešove
17. Novembra 1, 080 78 Prešov
Slovensko
@
[email protected]
72
PerspectivesonSocialWelf are:
TheItalianCase
CARMELA VALENTINA DAVI’
Faculty OF Science of Education, University of Messina
Abstract
The incredible upheavals of national Welfare Systems today creates a strong
disorientation in the field of social justice. The lack of a satisfying model of governance in
Italy, as in Europe, leads to a deep transformation of the very conception of Social State,
for tracking the passage from a logic of public assistance to a privatized logic, that
measured interventions on the offered contributions. Considering the individual in his
personal condition, starting from the attribution of value directly to the human being, is,
so, the urgency of the theoretical foundation of a valid social justice criteria.
Key words
Welfare Changes. Social Justice criteria. Italian Welfare Policy. Individualistic approach.
Introduction
T
he call to the social professionals today changes on the basis of the
incredible transformations of national welfare systems that kept
communities in all ages. Changes of wide extent, coming mainly from the
drawing economic sector (even if we should consider the recent crisis and
the fall of GDP- Gross Domestic Product in occidental countries),
generated the rise of a U-turn in interests moving the important social
politics, creating a strong disorientation in the field of social justice, that,
in our perspective of analysis, represents the first engine that works in the
circuit of those professionals.
For this reason, my reflection develops from the formulation of some
fundamental questions for the human community, questions that should
rise spontaneously in front of the lack of a clear model of political-
Carmela Valentina Davi’
73
administrative governance, where a solid and enlighten welfare should be
included, into a European context by now diversified and in a constant redefinition.
So, our perspective moves from this reflection:
 How will it be possible to assure a universal social justice in front of
the progress of new, revolutionary application of the globalized
economy?
 How is it possible to formulate a welfare system able to harmonize
world market dynamics and human being needs, not being connected
with his existential life conditions, as with the conditions of the
social context where he lives?
 Is it possible to formulate social justice criteria able to protect the
respect of human dignity, in an absolute way, coming from the
awareness of the universally recognized value of the person, in an
ethic, philosophical, political and institutional perspective?
It’s from this kind of reflection that we can derive principles and
laws promoted to guarantee social justice and equality, democratic
efficacy against tyranny, oppression, fascism.
The long history of occidental Welfare States is always been scenery
of intense ideological competitions between opposed views of “good
society”, conservative, liberal, catholic, social-democratic. The variety of
typology of welfare governance today on the European overview is, as a
lot of people think, in short, the result of those strong and historical
1
oppositions. The different kinds of welfare structures developed until
now in Europe, in fact, reflect generally the evolution of the pluralistic
traditions of occidental governments that contributed to create
interpretation methods, still pluralistic, of the social citizenship notion.
This introduction permits us to analyze shortly the consequences of
a transformation process that has strong effects on the social service
1
Cfr. P. Flora, A. J. Heidenheimer, Lo sviluppo del welfare state in Europa e in America, Bologna, Il
Mulino, 1983, ed. or. The development of welfare state in Europe and America, New Brunswick,
Transaction, 1981; J. Alber, L'espansione del welfare state nell'Europa occidentale, in Rivista italiana di Scienza politica, n. 2, Bologna, Il Mulino,1983; M. Ferrera, Modelli di solidarietà, politica e
riforme sociali nelle democrazie, Bologna, Il Mulino,1993; G. Esping-Andersen, After the golden
age? Welfare state dilemmas in a global economy, in G. Esping-Andersen, Welfare state in transition. National adaptations in global economies, Londra, Sage, 1996.
74
system. Actually, just the organizations that offer public services will feel
the effects of changes in act. The disorienting economic difference that
opens with that globalization of markets is determining, into the
government policies of European countries, anomalous effects coming
not only from the neoliberal policies. This is my thinking. In my personal
opinion, in fact, Italy, for example, is combining together neoliberal
views and (so called) “federalist” policies, to justify authoritarian and
penalizing economic measures that leave an impression on the most
delicate parts of welfare system, including social services. The Italian
case I’m introducing represents, for me, a way for interpreting the end of
Italian welfare and the beginning of an anomalous governance, supported
by government policies that make many sectors of social justice and
solidarity weak.
1
Italian Retrospectives
The evolution of the Italian system followed, generally, the same
route we can observe in other European States: in the view of the
decentralization, principles of responsibility and social solidarity suffered
a strong re-definition, starting from a citizenship concept that loses
2
progressively its link with the constitutional pact.
Shortly we mention that the first scheme of obligatory insurance was
introduced between 1898 and 1919 (completed then between the 50’s and
60’s), changing a kind of assistance that before was offered only on a
local level, by charitable organizations, religious and not religious.
From the 70’s started a growing process of regionalization that had
more and more effects on the social policy sphere. But, protagonists of
this new reform were the northern regions of Italy, able to use fruitfully
this political program.
The 80’s were important because the National government started to
involve regions still more directly in the control of costs. But the concrete
turn happened with the 1992 and 1993 reforms. These reforms
2
M. Ferrera, The Boundaries of Welfare: European Integration and the New Spatial Politics of
Social Protection, Oxford, Oxford University Press, 2005.
75
decentralized to regions both the financial responsibility of own
government funds and the determination of the managerial model to
adopt. This process activated a strong policy of differentiation that was
translated in strong oppositions, for example, between municipalities and
regional government, also for the competition that developed with the
welfare private structures.
A national reform, in 1999, encouraging the cooperation, tried to
write “the end” on the page of these competitive dynamics. But the
reform was successful only partially, mainly when, in 2001, with a policy
of costs limitation, the Berlusconi government tended to both the regional
autonomy and a market oriented management.
The effects were immediate, because in a context of growing
competition, the matter of interregional solidarity became central.
It was with the “federalist” reform, made between 1990 and 2000,
that it was introduced a financial system based on three resources:
 the shared income, that brings every region to decide how much
from the own budget will be used to finance the public assistance;
 the regional taxes, including the users contributions;
 the transfers from the rich regions to the poor regions through
a central solidarity fund.
It’s obvious that, in this context, the tension increases, between the
northern region, generally self-sufficient, and the southern regions, that
often cover the 80-90% of costs thanks to the external transfers.
1.1 Decentralization and “devolution” of Social Services
But, the actual government, under the pressure of the “Lega Nord”
Party, faction of federalist mark, submitted to the Parliament analysis
a new constitutional reform project, that provide for the passage of the
public health care from a shared level, to the exclusive responsibility of
regions. In this perspective of devolution, with a strongly “secessionist”
political advice (that means a productive North that cuts off the
inefficient South), single regions will not take part anymore in a national
health care service, creating an own management of systems, with the
consequences that this measure will have, mainly for the poorest
territories.
76
Let’s analyze in short some legislative moments of social service
management.
In the policy of decentralization, from the beginning, in the 70’s, the
role of municipalities was in sum up the one of having territorial
competences for social assistance and services.
From the 80’s and 90’s,regions became more and more active in the
field of social services and started to set legislative structures that
imposed to municipalities standards, guide lines and aims with a regional
matrix. But, in this new order, while regions of North and Middle Italy,
economically stronger, created new forms of organization with the aim of
giving a new impulse to social services, responding to new needs, the
Southern regions remained more linked to the traditional approaches,
based on fund transfers assigned to emergencies, on institutionalized care
and on a heavy dependence from the charitable religious institutions.
The 90’s testified, instead, the presence, on the National territory, of
numerous so called “mixed welfare”, that included different kind of not
institutionalized solutions, as, for example, social cooperatives. Also in
this sector, measures of decentralization still made worse the difference
between North and South Italy. The faced challenge in different regions,
has surely different importance and nature and so asks for different
management strategies of relations between social actors, in particular by
the political-administrative élites. This testifies the value of the link
between the political and social participation, in all sectors of welfare.
1.2 An anomalous federalism, a problem of interregional justice
As asserted in 2006 by Walter Lorenz in Perspectives on European
Social Work, «without a fundamental change in the relationship between
citizens and the state tinkering with administrative structures does not
suffice. The Italian experience with decentralization always played into
the hands of the old patronage system (clientelismo) which is deeply
engrained as a pattern of dependence.»3
3
W. Lorenz, Perspectives on European Social Work – From the Birth of the Nation State to the
Impact of Globalisation, Opladen, Barbara Budrich Publishers, 2006.
77
From my point of view, I think that the approval of the bill 1117-B
in matter of Fiscal Federalism, happened the 29th of April 2009, will
accentuate those anomalies. This decree, putting into effect the art. 119 of
the Italian Constitution that wants that “Municipalities, provinces,
metropolitan cities and regions have financial autonomy of earnings and
expenses”, will deprive southern Italian regions of instruments for facing
the challenge of an own economy, starting from a heavy deficit, already
existent, compared with northern regions.
The dossier presented in this regard by the Italian Government says:
«Fundamental principles of the fiscal federalism are – on one side –
the coordination of centers of expenses with centers of taking, that will
cause automatically a bigger responsibility to authorities for managing
resources. On the other side, the replacement of the “historical expense”,
based on the continuity of expense levels got the previous year, with the
“standard expense”.»
This means that, the distribution of funding for social services
doesn’t happen anymore thanks to the central government, but it is given
up exclusively to local institutions and authorities, that obtain a total
autonomy in resources managing.
Obviously, in areas where the richness doesn’t get to adequate levels
for guaranteeing sufficient fiscal earnings, local authorities would be
forced to adopt alternative policies in facing the emergency.
They would:
 increase the fiscal pressure on the local population;
 make cuts in goods and staff, lowering the quality level of provided
services and making worse the scourge of unemployment in
territories where local authorities still represents one of the most
significant resources.
Besides, in distribution of funding, the principle of “historical
expense”, that allocates funds on the basis of expense levels got in the
past year and so of the needs of the territorial context where the authority
works, is replaced with the principle of “standard expense”, that makes
equal all the local realities, giving them the same fund, to the detriment,
obviously, of the ones more needy.
It’s added, then, the introduction of sanctioning mechanisms, by the
central government, against the less “virtuous” authorities, that consists in
78
the ban of making employment and of organizing the expenses for
discretional activities.
«At the same time – still the government dossier says – these
authorities have to improve their own budget also through the alienation
of a part of their property, as well as the activation of the maximum
autonomy of imposition. They are provided also automatic sanctioning
mechanisms of governmental and administrative organs, in case of
missed respect of financial-economic balances and aims assigned to
region and local authorities.»
Let’s conclude this short page of federalist policy that, in my
opinion, feeds regionalist differences, deeply rooting in a policy of
distribution of resources that tends to favour the most self-sufficient
territories. It’s easily predictable, at this point, the destiny of total
collapse which the southern regions are subjected to, even still strangled
by the scourge of the organized criminality and the irregular, and so not
taxed, job.
2
A welfare without perspectives?
The general look just outlined reveals a clear dynamic of regional
decentralization in important political areas: health, social services and
job policies relapse more and more in local governments competences,
generating significant consequences in living choices of persons.
To justify those tendencies to change in neo-liberal perspective, on
the basis of a presumed desirableness of the reduction of the individual
dependence from the policies of Social State, that would give him
freedom of action and decisional autonomy, the welfare has been often
interpreted as mortifying and weakening for the individual himself,
hindering the achievement of his total emancipation. But the welfare, in
my point of view, won’t have valuable perspectives if in European
countries (and the Italian case testifies it) will prevail regionalist
governmental policies that appear to move in the viewpoint of the
decisional autonomy and instead contribute to take off moral value from
the solidarity engagement, the base of the welfare system.
79
I’m interested to propose two positions concerning the reframing of
welfare in conclusion of this contribution.
The first one comes from the work of prestigious thinker as Martha
Nussbaum and Amartya Sen, that have widely revealed the weakness of
that perspective, testifying as the effective freedom and autonomy of the
individual are possible only through the achievement of those
fundamental conditions that permit to obtain means and instruments for
4
being able to self-realize.
The second one concerns, instead, the processes of changing in
governmental functions and that corresponds, in my opinion, to what the
5
Marxist philosopher Etienne Balibar defines “privatization of the State”.
It means that it is gradually disappearing that kind of State that represents
the centrality of power, having political responsibility and the task of
mediating between interests of social forces.
In general, what arises from these processes of reframing the welfare
state, on the basis of neo-liberal principles, is a deep transformation of the
concept of Social State, traditionally guided by the principle of “equality
6
in need that ignores the inequality in the capacity to contribute” . With
this transformation it’s outlined the passage from a logic of public
welfare, that measures the interventions on the basis of the needs of
citizens, to a privatized logic, that rather measures the interventions on
7
the basis of paid contributions.
The result of this tendency is that the access to a good quality of
service is guaranteed only to people that are able to pay the private offer
and, so, want to grow apart from a “common life” that imposes to
contribute for financing public services that they do not use.
4
Cfr. A. Sen, Eguaglianza, di che cosa?, in Scelta Benessere Equità, Bologna, Il Mulino, 1986, ed.
or. Equality of what?, in Choice Welfare and Measurement, Oxford-Cambridge, Basil Blackwell-Mit
Press, 1982; A. Sen, La libertà individuale come impegno sociale, Bari, Laterza, 2007; A. Sen, Etica
ed Economia, Bari, Laterza, 2007, ed. or. On Ethics and Economics, Oxford, Basil Blackwell, 1987;
M. C. Nussbaum, Frontiers of Justice: disability, nationality, species membership, Camnridge (MA),
The Belknap Press of Harvard University, 2006; M. C. Nussbaum, Coltivare l’umanità. I classici, il
multiculturalismo, l’educazione contemporanea, Roma, Carocci, 1999, p. 79, ed. or. Cultiving Humanity. A Classical Defence of Reform in Liberal Education, 1997.
5
E. Balibar, Les frontières de la démocratie, Paris, la Découverte, 1992.
6
Cfr. S. Tramma, L’educatore imperfetto. Senso e complessità del lavoro educativo, Roma, Carocci,
2003.
7
Z. Bauman, Lavoro, consumismo, nuove povertà, Troina, Città Aperta, 2004.
80
Who lives in poverty lives in that condition of dependence that the
liberal tradition identifies as “degrading”, in front of a self-sufficiency
that denotes the achievement of the full maturity.
To consider the individual in his personal condition is, so, the
emergency of a theoretical fundament for a valuable criterion of social
justice, that doesn’t think of welfare only in terms of resources and
goods, but starts from the attribution of a worth to a human being in self.
It’s fundamental the recognition and the common adhesion to a social
justice criterion that can be at the same time universal and subjective,
because founded on the prime principle of the goodness of the personal
ethic choice, looking at the achievement of a “good life” and a spread
wellness.
References
FLORA P., HEIDENHEIMER A. J., The development of welfare state in Europe
and America, New Brunswick, 1981.
ALBER J., L'espansione del welfare state nell'Europa occidentale, in Rivista
italiana di Scienza politica, n. 2, Bologna, 1983, Il Mulino.
FERRERA M., Modelli di solidarietà, politica e riforme sociali nelle democrazie, Bologna, 1993, Il Mulino.
ESPING-ANDERSEN G., After the golden age? Welfare state dilemmas in a glolbal
economy, in G. Esping-Andersen, Welfare state in transition. National
adaptations in global economies, Londra, 1996, Sage.
FERRERA M., The Boundaries of Welfare: European Integration and the New
Spatial Politics of Social Protection, Oxford, 2005, Oxford University
Press.
LORENZ W., Perspectives on European Social Work – From the Birth of the
Nation State to the Impact of Globalisation, Opladen, 2006, Barbara Budrich Publishers.
SEN A., Equality of what?, in Choice Welfare and Measurement, OxfordCambridge, 1982, Basil Blackwell-Mit Press.
SEN A., La libertà individuale come impegno sociale, Bari, 2007, Laterza.
SEN A., On Ethics and Economics, Oxford, 1987, Basil Blackwell.
NUSSBAUM M. C., Frontiers of Justice: disability, nationality, species membership, Cambridge (MA), 2006, The Belknap Press of Harvard University.
81
NUSSBAUM M. C., Cultiving Humanity. A Classical Defence of Reform in
Liberal Education, Cambridge (MA) and London, 1997, Harvard University Press.
BALIBAR E., Les frontières de la démocratie, Paris, 1992, la Découverte.
TRAMMA S., L’educatore imperfetto. Senso e complessità del lavoro educativo,
Roma, 2003, Carocci.
BAUMAN Z., Lavoro, consumismo, nuove povertà, Troina, 2004, Città Aperta.
Address of author

Dr. Carmela Valentina Davì
Faculty of Science of Education
University of Messina
Via Concezione, 8
98100, Messina
Italy

+39 3926054781
@
[email protected]
82
Knowledgeproductionwithoutasystem?
Practicebygoodintentions?
Meetingthechallengeofmodernsocietyby
developingSocialworkScience
HANS-JÜRGEN GÖPPNER
Catholic University of Eichstätt-Ingolstadt
Abstract
There is no such thing as an “innocent eye” – this epistemological starting point forms
the basic assumption for the contribution to the discussion about the conference theme.
This means that the “science base” which is obligatory for practical devices of social
work must be a social work science. And it means that it is indeed quite appropriate to
analyse the changes of modern society in terms of socio-political concepts, but it is quite
inappropriate to speak about social work in these terms only.
That does not mean that the occupation with future scenarios of society and the role of
social work is of no use, but deducing visions for “modern” social work within this
limited (socio-political) scope will lead to only partial results. If we only think on this
track, we will not achieve an empowerment of social work as a profession for the
challenge of modern society. In the framework of social work science, microsocial
blindness is just as useless as macrosocial blindness.
Key words
Social work. Social work science. Epistemology.
1 There is no such thing as an “innocent eye” – there is no way
without (social work) science
“B
eauty lies in the eye of the beholder” an English poet says, and
the same holds for truth: truth lies in the eye of the observer. We
do not have an “innocent eye”, each observation is theory-laden, each
term we use conceals hidden theoretical presuppositions (cf. Thies 2004).
Hans-Jürgen Göppner
83
We cannot have an “innocent eye”, all our opinions and theories are
infiltrated without our knowing.
This holds for scientists engaged in theory production, for
professionals and their practice (founding their decisions on implicit or
explicit theories), and it holds for the approach to the topic of this
conference “Challenges for Social Professions in Modern Society”. For
handling this problem of the impossibility of an “innocent eye”, we need
science as a way to critical reflection and falsifiability of our assertions,
opinions and theories. As we know from Karl Popper: We believe that
there are only white swans until we see a black one.
“Social exclusion” for ex. is a sociological term and directs our
attention to social distinctions, “poverty” is a socio-economic term which
directs us to financial aspects, “border line” comes from psychiatry and
underlines personal dispositions as an important issue; one person may
have all these attributes at the same time (cf. Serr 2006), but thinking
along one of these tracks excludes the others. From this it follows: It is
easy for a science to find its problem, but it is difficult for a problem to
find its science. For a medical practitioner, only medical problems exist
and none else, for a sociologist there are societal problems and none else
etc. Using specific terms restrains our attention and diverts it in each case
in totally disparate directions. “Fighting social exclusion” was an ongoing
agenda since the Express-conferences in Bellaria 1997 and in Ostrava
1998 – it can mould thinking in a certain way, because this term focuses
on societal processes and excludes individuality. So the question here is
which science is qualified for the discussion of the conference theme: it is
true that for the “changing societies” the socio–political sciences are in
charge, but which science is in charge of social work? Social work as
a “comprehensive helping profession” (Morales and Sheafor1998, 39)
dealing with cumulative Problems needs social work science as a cross-disciplinary practice science.
2
Why social work science?
At first glance one can avoid many hot discussions, if one speaks
about “social professions” (in the theme of this conference), but still there
84
remain questions and problems, for ex. the above mentioned one: How
does a problem find its science and its theory?
To speak in that manner is a compromise formula in view of the fact
that social work is not identical in the different European countries: what
in Germany is subsumed under Soziale Arbeit (integrating administrative
social work and social pedagogy), is distributed over two professions in
Italy: assistente sociale and educatore sociale, and in France over three:
assistant de service social, educateur and animateur socioculturel. If one
understands social work in the sense of the International Federation of
Social Work–definition („Utilizing theories of human behavior and
social systems, social work intervenes at the points where people interact
with their environment. (…).. social workers are change agents in society
and in the lives of the individuals, families and communities they serve.”),
it becomes clear that the diverse historically established structures cover
the same range of activities. The field of social work in general emerged
through a necessity generated by a problem structure (cumulative
problems caused by diverse factors). In principle there is a homogeneity
of the problem field with different kinds of “job division”: “one hand” f.
ex. in Germany, “several hands” f. ex. in France or Italy. Whether there
are “social professions” relying on a cooperative approach or social work
as a “comprehensive helping profession” – the central question is not:
What does practice need? Rather, the essential questions are: What is
good for clients/addressees? And: How can we know what helps?
As the case may be, the concern here is social work (Soziale Arbeit)
and social work science (cf. Göppner and Hämäläinen 2004, 2008,
Staub–Bernasconi 2007). “Utilizing theories of human behaviour and
social systems…” – but which one to choose?
Social work science is a must, because it seems that a “theories” or
“knowledge base” as a “science base” are not sufficient. Merely having
a “science base” – common esp. in the Anglo-American discourse – for
social work practice is a very unsatisfactory state of affairs, because this
turns "science" into a self service store – anybody can take whatever
theory or knowledge suits him – this arbitrariness does not deserve the
name of a science (and is not useful for practice). That means that the
imperative principle of rational decision making constitutive for science
and for professional action is violated. The reference to “theories” or
85
“knowledge” remains accidental and arbitrary. Furthermore, we don’t
find or discover reality, we invent and construct it. And the theories we
use are truth machines (Göppner, 2010). The moment we believe in
a theory, it comes true and determines our behaviour. That means that the
terms we use in theory production are not innocent. And why should this
not apply to practice, for analyzing and solving “social problems”? Just
imagine: What you may think is a good solution perhaps has nothing to
do with the actual problem, but is rather more or less an outcome of your
way of thinking – an alarming prospect! Anybody who fails to reflect on
the premises of his viewpoint, is always in the right and becomes prone to
wearing blinkers.
This knowledge production without a system implies an unregulated
eclecticism, there must be a (social work) science for having an adequate
basis for decision making. This holds for the construction of theoretical
models, for the self-understanding of the profession and above all for
professional practice which deserves its name. And it implies a practice
based on the good intentions of notorious do-gooders, the science rhetoric
serves as an alibi.
What can a professional practice build upon? How can a problem
find the appropriate science resp. the adequate theory within a science?
The social work science as a cross-disciplinary practice science is in
charge. Unlike a specialised pure science such as Sociology or
Psychology (which works to gain insights for its genuine perspective in
its special sector) social work science must be cross-disciplinary, because
its work on models for change for practical purposes requires an adequate
comprehension of multiply caused, cumulative problems: social work, if
it overlooks a relevant side of a problem, becomes a part of this problem
that it pretends to resolve. That’s why a specialist thinking can be
dangerous because it only allows to see, what its theories as spotlights
allow. We cannot trust to a simple takeover of a pure science insights,
because it makes us wearing blinds (psychological blinds, sociological
blinds etc.).
A further reason for social work science is, that without it social
work is exposed to the colonisation and fragmentation of foreign
disciplines which imposing their own logic alienate social work from
itself.
86
3
Implications
This argument of the impossibility of an “innocent eye” applies to
theorists and equally to practitioners (they also have explicit and/or
“tacit” “theories”, i.e. the convictions on the basis of which they make
their decisions for action).
What controls the professional view? Sure, it is a mixture of
scientific theories and “silent knowledge”, but the history of social work
is marked by the futile search for the right paradigm which can provide
social work with a professional identity: “Anyway, one never had
a consensus about the social work techniques and theoretical references”
resumes Robert Castel in his famous article (1998, 32). He is right and he
is wrong. He is right and in accordance with Malcolm Payne who asserts
“myriads of competitive and mutually exclusive bodies of thought” 1998,
cover text). And he is wrong, because if we take science into
consideration, we have to accept that a final consensus is never
achievable. However, science has the advantage that it works on more
sophisticated solutions for all kinds of heuristic problems. Science cannot
promise a final consensus either, but with its assistance mere intuitively
plausible thinking is replaced by reflected and empirically validated
thinking – to the benefit of our clients (or other addressees of social
work).
And most important, but far less debated: How can social work
reliably programme its assistance by means of social work science in
such a way that it is actually placed in a position to keep its promise to
the clients of alleviating their problems? (Good intentions mixed up with
commonplace plausibility are not enough). We have to search for
methodological action models, which have an effective potential for
really changing the addressee’s problems and make us able to hold our
promise to them.
Probably some of you are thinking what a colleague told me: “You
know, I’m a practitioner, I have no concern with science”. However,
every practitioner is convinced that he is doing the right things, but who
decides what is the right thing? The full satisfaction of our customers is
not a yardstick: one person may be content, when we do the wrong
things, and another may be discontent, although we did the right things.
87
The search for “theory for practice” and “research for practice” leads into
the wrong direction, it is not about “good” practice – what is good
practice? If we have a good relationship with our clients? – Rather, it's all
about the addressee's welfare and a resolution of his life problems.
4
The rapid change of societies demands a “new social
work”? Yes, but which one? A plea for argumentation
in a social work science frame
There is no doubt, the societal circumstances are rapidly changing.
“There is no other point in the industrial modern era when the social risks
and dangers of human beings and fundamental livelihoods through
a hostile economic system were as far-reaching [as currently].“ (Elsen
2008, 262 – translation). This leads to the conclusion: „Social work…
must transcend the social flanking of the socially destructive market and
defend and create socio-economic complementary and alternative
structures“ (ibid., 263).
But this analysis has its presuppositions. In times of a crisis of the
welfare state it seems that the time has come for socio-political
considerations and for a redefinition and reconstruction of social work.
Let's have a look at the argumentation patterns: “Social services are
‘daughters’ of the welfare state”, says Friesenhahn (2008), and the
crucial question for him is “What will be the role of social services in
the future welfare structure?” Apparently, for him social services and
social work are dependent on society (if society changes, social
professions must be redefined!). In this case, one can only count on
human rights and anti–oppressive practice, on “strengthening civil
society” and community work. But social work not only has a mandate
from society (and is thus dependent), but, rather, it actively defines and
describes problems of members of society as an independent professional
authority. Suffering in life is not exclusively caused by societal
structures: f. ex., the above-mentioned jobless person not only suffers
from becoming unemployed in consequence of being laid off, he suffers
from self-isolation, depression, resignation and “learned” helplessness.
88
In the consideration of the de–regulation and privatisation of the
social in all European countries, Lorenz (2006) pleads for “giving direct,
personal interactions with service users a ‘citizenship dimension’ so that
they become an element in the re-creation of social solidarity as inter-locking networks of rights an obligations” (ibid., 174). He complains
that the “lack of preparation for the rapid changes that face the profession
on all fronts reflect(s) the relative underdevelopment of its political
analysis and action competence” (ibid., 175). And he comes to the
conclusion “that social work practice, communicatively conceptualized,
needs to become the practice of social policy understood as social
citizenship, which means that every intervention needs to be aimed not
just at the resolution of a specific problem encountered at the individual
level, but also at the re-examination and reclaiming of the sets of rights
and obligations that make up the social sphere and which constitute the
substance of social integration. This is a crucial dimension of every social
problem encountered” (ibid., 9, underlining by HJG).
So far so good – it seems quite simple: there are “challenges of
modern society” and as a consequence, social work has to redefine and
reconstruct itself. At this point the value of a social work science
argumentation will become clearly visible.
One must distinguish the societal framing conditions for social
professions from the origins of the social problems they have to deal
with. Professions are obviously dependent on socio-political contexts,
because their mandate is given from society. Social problems, however,
do have socio-political causes, but they are mixed with factors external to
society (f. ex. neurobiological and psychological factors) as well. That
means that social problems exist regardless of whether a society
acknowledges them (and constructs a welfare system) or not.
Thinking in macro-social categories leads to finding a solution rather
within this horizon and thus to micro-social short-sightedness. This does
not imply that these proposals are wrong, but it is wrong to propagate
them as the new and modern ones reflecting modern social work. Castel,
f. e., says in the article quoted above that in the case of joblessness people
simply need work. Yes, but how to get them out of isolation, alcohol and
desperation? It’s not as simple as he believes in his limited (socio-political) scope. We must beware of regarding social economy and
89
citizens' involvement (and the commitment to human rights and the
postulation of social justice) as the single option for the future.
“Citizenship dimension” is a new and fascinating option for social work,
but we must beware of making it into a favourite reason for redefining
social work. If each reference discipline attempts to define social work
exclusively from its own perspective, fake solutions not valuable for
practice will be the result. Theories are like spotlights (Popper) – you can
only see what you have a theory for! By the way, for the realisation of
a citizenship dimension in counselling, we need instrumental models for
which the thinking in socio-political categories is not equipped, it can
only produce pseudo-concrete (s. below) “empty concepts”, because
psychological and pedagogical instructions are indispensable, otherwise
everyday plausibility will take hold.
We must not close our eyes to “the triumph of the economic mind”
(Keller 2007). What can we set against this, being somewhat more open-minded on the basis of social work science and thus taking to heart the
“no innocent eye”-argument?
 We must insist on human rights and name and shame their
violations. But it must not lead always to eye to outside, an omitted
inside reflection brings a good conscience, but nothing else.
 We have to make clear that the domination of economics with the
simultaneous neglect of social issues hazards the existence of
democratic society.
 And we have to stress social work’s contribution to societal
“functioning” (f. ex. young highly violent and addicted male school
drop-outs with no future perspective are living time bombs if one
does not succeed in “deactivating” them). That does not mean to
stabilize the existing society, if social work take for itself a political
mandate.
 It also makes sense to prepare oneself for the future by sketching
future scenarios and working out programmes for action.
 So it is alright to analyse the socio-political circumstances by means
of socio-political sciences, but speaking about social work is quite
a different topic, socio-political arguments turn into “free-lance”-arguments and lead us to at least partially problematical
conclusions.
90

But it must not be overlooked that the best raison d’être (right to
exist) for the profession and the best advocacy for the clients (and
other addressees) is an intervention which is capable of delivering
our promise of helping to change their life conditions.
A view based on social work science tends to reduce the risk of
making unreflecting presumptions and of being restricted on the
theoretical, professional and interventional levels, which will definitely
undermine our well-meant efforts.
5
Some remarks on the idea of a social work science
The message is quite clear: the discussion about the challenges of
modern society must be embedded in an epistemologically reflected
context: let me present some short remarks on social work science
relevant to my line of argumentation: the subject matter of social work
science, the multi-systemic perspective and the problem of pseudoconcreteness of intervention models.
a) One cannot claim a science for any occupational activity, as was
done in the USA, where a BA for “hair dressing and saloon
management” has been established – what is the justification for
establishing a social work science? The justification must be an
epistemological justification, which lies in the “no innocent eye”
argument. The existing classic disciplines deal with “reality” from
a special perspective, they filter out phenomena from a special
aspect: sociology looks at social systems and social interactions,
psychology at feeling and behaviour of persons, law at justice among
the members of society etc. A counter-weight against these specialist
disciplines is needed, because they fragment human action into
numerous specific aspects. The real justification for social work
science is the following. For programming professional action one
cannot afford to wilfully neglect relevant aspects, because this
undermines the success of professional action.
b) Social work science as a cross-section discipline corresponds to
a cross-section profession: social work is multi-systemic (cf. Staub-Bernasconi 2007), it operates on different systemic levels: the micro-,
c)
91
mezzo- and macro-levels. It is responsible for cumulative problems,
caused by conditions with various sources. Social work must be
considered on all these levels; this also holds for projecting future
social work in view of rapidly changing societies.
The term “pseudo-concreteness” comes from German life-world
social pedagogy, it is used to designate a person’s common sense
thinking, which is not aware of the real causes influencing his life
situation. Using the term pseudo-concreteness for intervention
models here means that social work methods are executed without
knowing enough about “what works?”, “what difference (in
intervention) makes the difference (as a result)?”. This sounds
strange for the practitioner who believes he knows what is good for
clients and which theory he needs for helping them – everything
seems to be quite ok. But the “no innocent eye”-argument
undermines this certainty, because it means that he is imprisoned in
his own thinking and in danger of becoming self-referential. The
entry of social work science with it rigorous rational reasoning
initiates a new dimension: like a GPS (global positioning system), it
provides positioning and course correction. Social work stands
between Scylla and Charybdis, there are rich catalogues of methods,
coming from outside and mostly not “tailored” to social work, and
social-work models which are pseudo-concrete, because they are
applied without “what works”-consciousness in their models of
change. So we cannot know whether they can provide sustaining
programmes to the clients' benefit for the practitioner’s actions. That
is not to say that social workers do not do a good job, but social
work based on social work science gains a better professional
identity and, not least, the potential to be a relevant factor in the
formation of future democratic societies. There are many fruitful
research studies in social work, but we need more for reliably
programming practice on all three levels mentioned under b). By the
way, internationalisation of social work can also mean the
installation of platforms for exchange of empirical research results
available in all countries.
92
Final remark
Maybe it is somewhat unpopular to stress here the principles of
science; to you, it may feel like cold rationalism. Intuitional feeling and
cognition are no contradiction, on the contrary, they complement one
another, we need “sense and sensibility” (the title of a novel by Jane
Austen), mind and feeling, for achieving the targets in the name of our
clients.
References
CASTELL, R. (1998): Du travail social à la gestion sociale du non-travail.
Esprit. Revue internationale. Nr. 240, 26-47.
ELSEN, S.: Die soziale Ökonomie des Gemeinwesens – Eine sozialpolitische
Entwicklungsaufgabe. In: Seibel, F. W., Otto, H.-U., Friesenhahn G. J (ed.)
Reframing the Social. Social Work and Social Policy in Europe. Festschrift
Walter Lorenz. Boscovize (CZ): Albert, 2007, ISBN 80–7326–111–11,
261-298.
FRIESENHAHN, G. J.: Re–definizione del servizio sociale in Europa: le sfide
per la formazione e la pratica. Relazione per Convegno internazionale:
Scenari di Welfare e servizio sociale in una Europa di cambia. Il ruolo del
tirocinio nella formazione dell’ assistente sociale. Università della Calabria,
Cosenza, 5–6 febbraio 2008.
GÖPPNER, H.-J.: On the Future of Social Work – or: Help that Helps. In: Chytil, O, Seibel, F., Friesenhahn, G. J., Windheuser, J. (ed.): Social Professions for a Social Europe: Review – Insight – Prospects. Boscovice (CZ): Albert, 2010, ISBN 978–80–7326–171–9, 274-288.
GÖPPNER, H.-J., HÄMÄLÄINEN, J.: Die Debatte um Sozialarbeitswissenschaft im deutschsprachigen Raum. Elemente für ein Programm. Freiburg/Br.: Lambertus Verlag, 2004, 340 p., ISBN 3-7841-1488-1.
GÖPPNER, H.-J., HÄMÄLÄINEN, J.: Rozprava o vede o sociálnej práci. Bratislava: Vysoká škola zdravotníctva a sociálnej práce sv. Alžbety, 2008,
ISBN 978–80–89271–33–7.
KELLER, J.: Modernisation and Translation of the Social. Eichstätt: ISIS – Institut für Vergleichende Sozialarbeitswissenschaft und Interkulturelle/Internationale Sozialarbeit, 2007, 115 p., ISBN 80–7326–116–2.
93
LORENZ, W.: Perspectives on European Social Work – From the Birth of the
Nation State to the Impact of globalisation.Opladen & Farmington Hills:
Barbara Budrich Publishers, 2006, p. 199, ISBN 10 3–86649–008–9.
PAYNE, M. (1997): Modern Social Work Theory. Basingstoke: Macmillan,
XIV, 354 p., 2. ed., ISBN 0–333–67654–8.
SERR, K.: Shattered Dreams. Victoria (Australia), Catholic Social Services,
2006, 116 p., ISBN 0-9579064-5-5.
STAUB-BERNASCONI, S. (2007): Soziale Arbeit als Handlungswissenschaft.
Systemtheoretische Grundlagen und professionelle Praxis – Ein Lehrbuch.
Bern: Haupt Verlag, 2007, p. 536. ISBN–13: 978–3–8252–2786–9.
THIES, C. (2009): Einige Thesen zu Poppers wissenschaftstheoretischem
Ansatz. www.phf.uni-rostock.de/fkw/iph/thies/wissenschaftstheorie.html (14.
09. 09).
Address of author

Prof. Dr. Hans-Juergen Goeppner
Faculty of Social Work
Catholic University of Eichstaett–Ingolstadt
Ostenstr. 28
D – 85072 Eichstaett (Germany)
@
[email protected]
94
MotivatingSocialWorkers:TheSignificant
FactorsAffectingPracticalSocialWork
IVANA KUNDRÁTOVÁ
Institute of Educology and Social Work, Faculty of Arts,
University of Presov in Presov
Abstrakt
Cieľom príspevku je odpovedať na nasledujúce otázky: Považujú sociálne
pracovníčky/pracovníci vybrané faktory za rovnako významné pre výkon svojej práce?
Ktoré faktory sú najdôležitejšie? Za týmto účelom sme využili výsledky z empirického
výskumu, realizovaného v rokoch 2008 – 2009 na vzorke 125 sociálnych pracovníčok/
pracovníkov. Domnievame sa, že motivácia sociálnych pracovníčok/pracovníkov si zaslúži
pozornosť, nakoľko nadobudnuté poznatky môžu byť nápomocné pre skvalitňovanie
praktickej sociálnej práce. Uvedené poznatky možno využiť pri tvorbe programov
zameraných na zvyšovanie pracovnej motivácie sociálnych pracovníčok/pracovníkov.
Kľúčové slová
Praktická sociálna práca. Sociálna pracovníčka/Sociálny pracovník. Pracovná motivácia.
Hygienické faktory. Motivátory.
Abstract
The goal of this paper is to respond the following questions: Do social workers consider
the chosen factors as equally important for their practical social work? Which factors are
the most important for them? For this purpose, we utilized the results based on an
empirical research carried out in 2008/2009 on the sample of 125 social workers. We
think that motivation of social workers merits attention, because the gained knowledge of
motivation can be used for improving practical social work or it may serve as
a foundation for creating programs oriented on raising the motivation of social workers.
Key words
Practical social work. Social worker. Work motivation. Hygiene factors. Motivators.
Ivana Kundrátová
95
Introduction
O
ur research is based on two theoretical frameworks. The first one is
a practical social work1 and the second are motivational theories.
There are many publications which deal with both fields not only in
Slovakia but also in other countries. However, according to our
knowledge, there are two fields which have not been addressed in postsocialistic countries such as Slovakia. The first is the research of
motivational theories in public and non-profit sector and the second is the
research of work motivation2 of social workers. Therefore, we based our
research on the research of Smerek – Peterson (2007), who carried out
a very similar research targeting on the university staff. One of the
purposes of this paper was to fill out the important “blank space” of the
theory and practice of social work related to the work motivation of the
social workers.
There are various work dimensions in the process of practical social
work. These dimensions can affect the motivation of social workers and
consequently their practical social work. Our opinion is that in our
geographical conditions, social work is not socially and financially
awarded. In the post-socialistic countries the social work has this
unwelcome status despite of its contribution to the society and individual
social clients who are in unfavourable situation. With regard to these
facts, we consider the identification of the factors, which might increase
social workers´ motivation to be an interesting domain and which
deserves our attention. We think that it is important especially for the
realization of practical social work.
In this paper we present the results of a research carried out within
a graduation theses titled: Work motivation of social workers, Kundratova
(2009). The research purpose was to fill in the before mentioned gap in
literature and to present the specific findings to work motivation of social
1
Practical social work is a set of activities related to the job position of a social worker. We assume
that in the majority of these positions work the certificate social workers. Therefore, in our research
we understand a practical social work as a job activity of certificated social workers.
2
Work motivation is an intrapsychical process explaining the reasons of human behaviour at work,
work situations, when individuals are sensing the absence of specific feelings. It springs from unfulfilled needs, habits, interests, values or attributes and ideals. In this definition, we utilized the definition by Fuchsová – Kravčáková (2004).
96
Motivating Social Workers: The Significant Factors Affecting Practical Social Work
workers. In our research, we are utilizing traditional Herzberg´s
Motivation – Hygiene theory. Herzberg defines in this theory two
different groups of work dimensions – hygiene factors and motivators.
Both of these have the different impact on the work motivation (Ferjenčík
– Bosáková, 2001).
Hygiene factors3 are the exogenous work dimensions and they are
especially important for keeping one`s motivation in the working process
(Koubek, 2002). These factors are related to the general conditions of
working environment, senior management and interpersonal relationships
at work (Rymeš, 2003). They are essential for the work sustain but they
are not stimulators themselves (Šimek, 2000). Or if they are not present at
all or they are not sufficiently maintained they can negatively influence
the work motivation – they can trigger the dissatisfaction of workers
(Bedrnová – Nový et al., 1998). Motivators4 as the endogenous work
dimensions have different impact on worker´s motivation. They are
considered to be the factors of worker´s satisfaction and achievement
(Fuchsová – Kravčáková, 2004). If they are present and supported,
workers are satisfied and favourably motivated to their work.
The goal of our research was to identify the hierarchy of hygiene
factors and motivators of social workers. We were interested in the
chosen factors of both groups of the work dimension. The research has
been carried out in two Slovak regions – Košice and Prešov – which
represent together Eastern Slovakia, economically least developed parts
of Slovakia. By means of a questionnaire, we obtained the hierarchy and
significance of these work dimensions for all respondents. We defined the
hygiene factors and motivators as it is shown in Table 1 (see: the research
factors part).
3
Herzberg classified the following factors as hygiene factors: „... company policy and administration, supervision, relationship with supervisor, work conditions, salary, relationships with peers,
personal life, relationships with subordinates, status, and security” (Smerek – Peterson, 2007,
p. 230).
4
According to Herzberg, there are the following factors which belong to the group of motivators: „...
achievement, recognition, work itself, responsibility, advancement, and growth“ (Smerek – Peterson,
2007, p. 230).
97
Ivana Kundrátová
Methodology
As we had mentioned in the previous section, the research of
motivational theories in public and non-profit sector is scarce. Smerek –
Peterson (2007) used the chosen factors of Herzberg´s duality theory and
added some others. We consider their research as interesting especially
because it was carried out in public sector. Public and non- profit sectors
are the sectors in which the majority of practical social work is realized;
at least this is valid in Slovakia.
Table 1 Classification of work dimensions by Smerek-Peterson (2007)
SMEREK– PETERSON´S
CLASSIFICATION
(modified)
MOTIVATORS RECOGNITION
WORK ITSELF
CAREER´S ADVANCEMENT
PROFESSIONAL GROWTH
HYGIENE
FACTORS
RESPONSIBILITY
CLARITY OF MISSION
IDENTIFING WITH
ORGANIZATION
EFFECTIVE SENIOR
MANAGEMENT
SATISFACTION WITH
BENEFITS
EFFECTIVE SUPERVISOR
SALARY
GOOD RELATIONSHIPS
WITH CO-WORKERS
PRESENCE OF CORE
VALUES
RESEARCH FACTORS
RECOGNITION
WORK ITSELF
CAREER´S ADVANCEMENT
PROFESSIONAL
GROWTH
RESPONSIBILITY
CLARITY OF VISION
IDENTIFING WITH
ORGANIZATION
EFFECTIVE SENIOR
MANAGEMENT
SALARY
GOOD RELATIONSHIPS
WITH CO-WORKERS
-
98
Motivating Social Workers: The Significant Factors Affecting Practical Social Work
In our research the data collection was realized by using of
a questionnaire. The first part of the questionnaire was composed of fiftysix closed questions related to the eleven upper mentioned variables
(Table 1, the column research factors). The questions in the questionnaire
were randomly arranged to eliminate dependencies between responses.
Or else, to eliminate the effect of the order of the questions (dependency
might occur if certain group of questions is close one to other). The
questions related to the socio-demographic characters of the respondents
created the second part of questionnaire. The research was carried out on
the sample of 125 respondents who worked on a position of a social
worker in various types of institutions of social services in the region of
Košice and Prešov. We distributed the questionnaire to those institutions
and addressed this questionnaire to the persons who worked on the
position of a social worker. This obtained sample cannot be defined as
random one (we were unable to realize the random sample because of
time and financial constraints). But we regarded it as representative in
relation to the defined population. In the following analysis, we supposed
that the sample is a random sample, thus we are using the inductive
statistics.
In case of hygiene factors, our purpose was to find the answers to the
following questions: Which of the following factors are the most
important for social workers in their practical social work: effective
senior management, effective supervisor, salary or good relationships
with co-workers? Our goal was to identify the hierarchy of hygiene
factors according to the significance of upper mentioned factors. We
assumed that – good relationships with co-workers- would be the most
important factor for social workers (concerning the group of hygiene
factors) because one might suppose that the practical social work
requires co-operation between social worker and others, internal and
external co-workers of the same or other professions. We expected that
the salary - as the financial evaluation of realized work would not be the
preferred factor for social workers. However, we are aware of that, that
the salary is an important factor contributing to a good living standard.
As social work belongs to non/low-profit professions, so we supposed
that salary will not be the key motivational factor of practical social
work.
Ivana Kundrátová
99
In case of motivators, we were interested in the answers to these
questions: Which factor of the following ones is the most important for
social workers: work itself, recognition, professional growth, career
advancement, responsibility, clarity of vision or identifying with
organization. Our purpose was to identify the hierarchy of motivators
with regard to the importance of these factors. We thought that the
construction of the hierarchy of motivators would be more difficult, as we
considered motivators to be highly specific for each worker. We
supposed that the working activities which are carried out by social
workers at their daily work (factor – work itself) might be important for
social workers. Practical social work offers various activities which
could be the source of their self- realization. We supposed that the factor
– work itself – would be one of the most important factors in the hierarchy
of motivators (we expected that work itself would be on one of the first
three places in the hierarchy of motivators). We thought that factors as
responsibility and professional growth will also belong to the preferred
factors of this group of work dimensions.
We established the following working hypotheses. We consider that
for social workers:
H1: the factor good relationships with co-workers would be the key
factor in the hierarchy of the hygiene factors (it would be placed on the
first or second position of the mentioned hierarchy according to the
criterion of importance);
H2: the factor salary would not be on the preferred place of the
hierarchy of hygiene factors (it would not be in this hierarchy on the first
place);
H3: the factors as work itself, professional growth and responsibility
would be in the hierarchy of motivators on the preferred positions (these
factors would be on the first three positions in the mentioned hierarchy
according to the criterion of importance).
We verified all three hypotheses using the same methodology which
is summarized in the Figure 1.
100 Motivating Social Workers: The Significant Factors Affecting Practical Social Work
Figure 1 Methodical progress
Results
Before the realization of the data analysis, we had measured the
internal consistency of our sets of factors. For that purpose we used the
Cronbach´s alpha. The mentioned analysis was also used by Smerek –
Peterson (2007). With this analysis, we obtained the rates of reliability
which are introduced in the next table – Table 2. Because of the fact that
the order of questions in the questionnaire was random, we compared
the measure of reliability with the value of only – 0,5.
101
Ivana Kundrátová
Table 2 The reliability of the latent variables
FACTOR
GOOD RELATIONSHIPS WITH
CO-WORKERS
EFFECTIVE SENIOR MANAGEMENT
CLARITY OF VISION
CAREER ADVANCEMENT *
PROFESSIONAL GROWTH
WORK ITSELF
SALARY
IDENTITY WITH ORGANISATION
RECOGNITION
RELIABILITY
Cronbach´s alpha
0,783
0,609
0,899
0,678
0,583
0,793
0,591
0,684
0,806
0,697
0,780
The latent variables were obtained in the following sequence: we
averaged the answers from questions which have been attributed as a part
of the specific factor, thus we acquired one variable for each factor. The
descriptive characteristics are introduced in the two following tables
(Table 3, 4).
Table 3 Descriptive characteristics of motivators
MOTIVATOR
average
dispersion
skewness
kurtosis
RECOGNITION
WORK ITSELF
CAREER ADVANCEMENT
PROFESSIONAL
GROWTH
RESPONSIBILITY
CLARITY OF VISION
IDENTIFYING WITH
ORGANIZATION
2,19
2,07
0,33
0,29
1,10
0,72
4,21
2,33
2,27
0,53
0,85
1,62
2,20
0,37
1,01
3,44
2,00
1,89
0,31
0,46
1,58
1,55
6,2
5,67
2,18
0,50
0,98
1,99
Table 4 Descriptive characteristics of hygiene factors
HYGIENE FACTOR
average
dispersion
skewness
kurtosis
EFFECTIVE SENIOR
MANAGEMENT
SALARY
GOOD RELATIONSHIPS
WITH CO-WORKERS
2,00
0,33
1,26
5,71
2,04
2,13
0,30
0,30
1,98
1,88
8,47
7,98
1,97
0,30
2,36
11,33
If we generalize from these results then the most important
motivators are:
 clarity of vision,
 responsibility,
and the most important hygiene factors are:
 good relationships with co-workers,
 effective senior management.
We applied the methods of inductive statistics – specifically
MANOVA5- with the purpose to find out, whether the differences between
the factors of both groups of work dimensions really exist. By MANOVA
we verified whether there are statistical significant differences of the
importance in the group of motivators and in the group of hygiene
factors6.
From the MANOVA we calculated the p-value of motivators to be p
= 0,00 what we compared with the significance level of   0,05 .
Therefore, we found out that there exists at least one factor among
motivators whose importance is significantly different from the
importance of other factors. However, the same conclusion is not valid
for hygiene factors where the p- value of hygiene factors was higher than
significance level   0,05 . We observed that among the factors which
belong to the group of hygiene factors statistically significant difference
5
We supposed that the conditions of the MANOVA are satisfied.
We tested the statistical hypothesis – that the differences between average values of importance do
not exist (the samples are dependent because one and the same respondent has answered these questions).
6
Ivana Kundrátová
103
does not exist. Therefore, we did not analyse which factor out of this
group is the most important for social workers as we cannot infer,
whether the difference between the factors in the group of hygiene
factors is systematic, or random by nature. The hierarchy (top-down) of
hygiene factors with regard to the perceived importance of respondents is
presented on the following Figure 2.
Figure 2 Ordering of hygiene factors according to the importance
We could assume the statistical significance among the factors of
motivators. We compared the average importance of single factors in this
group and we constructed the following hierarchy of motivators on the
basis of the results, see Table 3.
Figure 3 Ordering of motivators according to the importance
As the values in Table 3 show, we can considered the working
hypothesis H3 to be partly confirmed because the factors as work itself
and responsibility belong to the most important factors of the group of
work dimensions.
Conclusion
In effort to identify the hierarchy of hygiene factors with regard to
the importance attributed by social workers, we found out that we cannot
identify which factor of this group is the most important for social
workers. We found out that the average importance should not be
statistically significant concerning these factors. Seems that the upper
mentioned factors belonging to the hygiene factors have the same
importance for social workers. We think that this result confirms the
necessity of these factors for working people what is in conformity with
Herzberg`s duality theory. In case of our effort to identify the hierarchy
of motivators with regard to the importance attributed by social workers,
we came to the conclusion that the most important factors of this group
are: work itself, responsibility and clarity of vision.
We think that these findings are a valuable source of information,
especially for supervisors of social workers and management of
institution in which practical social work is realized. We believe that the
supervisors and/or management could base their decisions on these
results in an effort to increase the work motivation of social workers. We
think that the supervisors and/or management should pay attention
especially to matters which are the part of the following factors as – work
itself, responsibility and clarity of vision. We believe that the management
and/or supervisors could positively motivate social workers by:
 explaining the strategic goals of institution in which the social
workers are working,
 clarifying their contribution to the achievement of institutional goals,
 defining clearly what is expected of them (by definition what are
social workers´ tasks/duties, responsibilities related to their job
position),
 defining clearly what is the content of their work activity and its
relevance,
 offering the work activities which are interesting and various (not
monotonous),
 offering work activities in which they would be able to use acquired
abilities and knowledge,
Ivana Kundrátová




105
appreciation of their directness relevant to the matters of their work
activities,
support to their independence by practising their work activities,
source provision – e. g. necessary finances, time and other matters
that are needed for their work activities,
offering feedback relevant to their work.
Acknowledgement
I would like to thank Alena Basistova, Gizela Brutovska and Stefan
Lyocsa for their comments and suggestions.
References
BEDRNOVÁ, Eva, NOVÝ, Ivan et al.: Psychologie a sociologie řízení. Praha :
Management Press, 1998, 560 s. ISBN 80-85943-57-3.
FERJENČÍK, Ján, BOSÁKOVÁ, Mária: Riadenie ľudských zdrojov. Bratislava :
Vydavateľstvo EKONÓM, 2001, 131 s. ISBN 80-225-1413-6.
FUCHSOVÁ, Katarína, KRAVČÁKOVÁ, Gabriela: Manažment pracovnej
motivácie. Bratislava : Vydavateľstvo IRIS, 2004, 170 s. ISBN 80-8901866-1.
KOUBEK, Josef: Řízení lidských zdrojů : Základy moderní personalistiky. Praha :
Managment Press, 2002, 367 s. ISBN 80-7261-033-3.
KUNDRÁTOVÁ, Ivana: 2009. Pracovná motivácia sociálnych pracovníkov.
Diplomová práca. Prešov : FF PU, Inštitút edukológie a sociálnej práce,
Katedra sociálnej práce, 85 s.
RYMEŠ, Milan: Osobnost a práce. In ŠTIKAR, Jiří et al.: Psychologie ve světě
práce. Praha : Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství Karolinum, 2003,
s. 89-136. ISBN 80-246-0448-5.
SMEREK, Ryan E., PETERSON, Marvin: Examining Herzberg´s theory : Improving Job Satisfaction among Non- Academic Employess at a Univerzity.
In Research in Higher Education, 2007, DOI 10.007/s11162-006-9042-3,
Vol. 48, No. 2, s. 229-250.
ŠIMEK, Dušan: Sociologie práce. Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci,
2000, 82 s. ISBN 80-7067-705-8.
Address of author

Mgr. Ivana Kundrátová
17. novembra 1, 080 78 Prešov
Slovensko
@
[email protected]
107
Thequalityoflifeasabasicattribute
ofeffectiveinfluenceofstateadministration
intheareaofsocialpoliticsf ormatisonwith
theaimatregionalpolitics
JAN MANDYS
Faculty of Economics and Administration, Institute of Public
Administrations and Law, University of Pardubice
Abstrakt
Příspěvek prezentuje kvalitu života jako základní vstupní atribut ovlivňující efektivní
rozhodovací procesy veřejné správy při tvorbě místních strategií sociální politiky. Jelikož
je užití jakékoliv metody pro rozhodovací procesy závislé na získaných datech, věnuje
příspěvek také pozornost metodologickým přístupům sběru dat při zkoumání kvality
života. Krátce je zmíněna možnost využití metody komunitního plánování a teorie
rozhodovacích stromů pro efektivní rozhodování v této oblasti.
Klíčová slova
Kvalita života. Sociální politika. Komunitní plánování. Rozhodovací stromy. Veřejná
správa.
Abstract
This paper presents quality of life as basic entry attribute, which influences effective
decision making processes of public administration by formation of local strategies of
social politics. Since the method for decision making processes depends on gathered data,
the paper emphasizes methodological approaches to data collection by investigation of
the quality of life. It briefly mentions possibility of using method of community planning
and theory of decision trees for effective decision making in this area.
Keywords
Quality of life. Social politics. Community planning. Decision trees. Public
administration.
108
The quality of life as a basic attribute...
Introduction
T
he social work should not only help concrete individuals to solve
their adverse social situation, but it should also influence the creation
of social politics. Only the interconnection of concrete help to people and
general tools of social help can successfully support the solution of such
phenomena as for example poverty, unemployment etc.
The social work doesn’t always solve real needs of people, but it
realizes the order proposed by the political representation. In these
barriers it exerts to insert the needs and requirements of those whom the
social services are intended for.
For example: system of social services for homeless people:
 day centers (free meals, change clothing, toiletries),
 night shelters (bed, free meals, change clothing, toiletries),
 sanctuary houses,
 houses for young people, this young people vacationed some
institutions (educational, children's home).
Table 1: Real needs of homeless people
Importance
Rank
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
Item
physical safety
further education
transformation
affordable housing
medical/ dental treatment
health information
job training
job placement
information on agencies
public benefits
support group
individual counseling
Difficulty
Rank
6
9
5
2
11
14
3
1
13
4
18
17
109
Jan Mandys
13
14
15
16
17
18
19
20
budgeting
legal assistance
drug/ alcohol treatment
free meals
family counseling
English fluency
parenting skills
child care
8
10
19
20
16
15
12
7
Source: ACOSTA, O.; TORO, P., A. Leťs Ask the Homeless People Themselves: a Needs Assessment Based On a Probability Sample of Adults. In American Journal of Community Psychology,
Vol. 28, No. 3; 2000; 353 p. ISSN 1573-2270.
On this example we can see, that the system of social help for
homeless people solves the availability of free meals, toiletries and
housing. In reality these are the resources meant for the realization of
specified goals (freedom, physical safety, job, independence).
Satisfaction of the population belongs to basic goals of regional
management. This area includes not only the problems of social services
users but also problems of the major society which encounters social
services only marginally. One of the indicators which should influence
decision making processes essentially is the satisfaction of citizens with
the place they live in – quality of life. Human satisfaction is one of the
basic requirements which determine quality of one’s life. But it is
a highly subjective and time-fluctuating value and the term satisfaction
itself is very wide and uncertain. Information about citizen satisfaction
serves as a significant base for decision-making and self-evaluation for
regional management. That is the reason, why it is necessary to measure
and evaluate citizen satisfaction. It is important to identify not only areas
in which people fulfill their personal aspirations, but also areas with
negative influence on people. Region inhabitants judge their own
interests by possibilities and barriers which influence fulfilling their
personal needs and interests and unwind their positive or negative
relation to the place where they live.
Defining terms satisfaction and quality of life brings many
dilemmas. If we occupy ourselves with defining the quality of life term,
110
we have to consider influence of historical, cultural and social changes,
which take place in given society. The term satisfaction itself is, like the
term quality of life, very wide and uncertain (multidimensional,
complex). Psychological, social, medical a philosophical view projects in
delimitation of these terms.
1
Quality of life
The term quality of life refers to human existence, comprehension of
meaning of life itself of individual being. Quality of life includes
individual way of life (lifestyle), not only individual living conditions,
but also living conditions of wider groups of society as a whole. Quality
of life can be observed through two variables – material and non-material
part of human life (Rapley, M., 2003).
Quality of life should be looked upon as a multidimensional
variable, which contains information about psychosocial status of an
individual which is influenced by, for example, age, gender, education,
social status, economical situation or individual’s values. Quality of life
needs to be viewed as a subjective appreciation of own living situation.
Quality of life can be viewed as availability of options, from which an
individual can pick during filling his life (Philips, D., 2006; Müllerová, H.,
Libigerová, E., Prouzová, M., aj., 2001; Curtis, J., R., Patric, D., L.,
Engelberg, R., A., et al.; 2002).
1.1 Psychological view
In psychology, the term quality of life is often connected to the term
personal well-being. That represents a long-term emotional status which
reflects content of the individual with his/her life. Personal well-being
can include components such as life satisfaction, morale, luck.
Psychological methodology defines well-being as experience lasting for
weeks rather than short-term moments. Variable characteristics like
actual physical status, reaction on life events or moodiness are also taken
in account. Personal well-being belongs to frontier of moods, affects and
Jan Mandys
111
personality characteristics (Dvořáková, Z., Dušková, L., Svobodová, L.
a kol., 2006).
1.2 Sociological view
Besides individual factors, quality of life is influenced by social
factors, for example culture, religion, health, income, age, satisfaction
from work, mobility, transport and so on. The term quality of life
expresses and defines the qualitative side of life processes and evaluation
criteria. Quality of life is viewed mainly according to indicators of
environment, indicators of health and disease, housing standards and
recreation, human relations, free time, social and technological
characteristics of work, possibilities of participating in company
management, according to personal and social security, social guarantee
and civil liberties (Maříková, H., Petrusek, M., Vodáková, A., 1996).
1.3 Medical view
Health represents one of most important values of human society
which is recognized virtually in all cultures and times. Health and disease
are usually comprehended as two different qualities, which are mutually
opposed. Generally, we can comprehend the term health as state of
absolute physical, mental and social peace. Lately, concept of health is
not limited only to presence of illness, but also works with spiritual level.
Health is viewed as a complex event. Quality of life is usually judged
based on data obtained from a sick person. Health-related quality of life is
comprehended as the part of life, which is primarily determined by health
of an individual and healthcare, which could be influenced by
interventions (Quality of Life for Patients with Chronic Illness, 2009).
1.4 Philosophical view
From philosophical point of view, the significant characteristic of
quality of life is meaningfulness of life. We can call it routing of life. If a
man sets general supreme meaning of life, this meaning becomes the
main indicator of his life meaningfulness. This goal then shows him/her,
112
what has a meaning and what does not. This general set goal reflects to
oneself in conscience. Conscience then tells him/her, what to do and what
to avoid doing and also tells what he/she should have done, but did not do
(Křivohlavý, J., 2001).
2
Two approaches (methods) for surveying
With my colleagues I analyze two approaches (methods) for
surveying quality of life in the Czech Republic (ČR) based on system
approach. It presents comparision of methodological approaches. In the
first case it is the Sociological institute of Academy of Sciences (SOÚ
AV) ČR, which regularly (monthly) realizes surveys, that open wide
specter of political, economical and social themes, which represents
opinions of the Czech Republic inhabitants. In the second case it is
a project of civic association the Team Initiative for Local Sustainable
Development (TIMUR), which occupies with quality of life in the light of
indicators ECI (European Common Indicators), specifically indicator A1
– Satisfaction of citizens with local society. Based on intersection, we can
define common categories of both approaches, for example: living
environment, education, healthcare and possibility to participate in local
decision-making.
Basic difference between both approaches to data collection is that
TIMUR realizes questionnaire survey within particular town (for example
Chrudim), whereas SOÚ AV has a wide target group of respondents and
habitation is just one of parameters (attributes) of the questionnaire. As
for expressing “life satisfaction“, TIMUR uses a satisfaction index
(attitude scale) for evaluation while SOÚ AV uses perceptual
representation and thus frequency occurrence. Both methods ensure
individual attitudes of respondents. It is vital that SOÚ AV collects data
repeatedly and so we can deduce that results really represent society
opinion. TIMUR society uses value scale for inquiring, which represents
actual psychosomatic state of respondent better, but also tempts
respondents to prefer average values. Their findings are not done
repeatedly (at least not in case of town Chrudim), on contrary to SOÚ
AV. On the other hand, individual survey in given location concerns
Jan Mandys
113
emotional state of citizens better. Questionnaire solution which TIMUR
realizes results from general methodology with consideration to regional
anomalies.
The crucial weakness of the questionnaire method which TIMUR
uses is that the solution is not realized repeatedly and thus does not work
with risk of response being given by actual emotional state of mind of the
respondent and thus it does not have to reflect his/her long-term attitude.
Another imperfection is the conclusion report itself, from which it is
possible to obtain input data for model design. A description of
methodology of data collection and description of research set is entirely
vague. Any description of selecting representative set is missing. Also,
a questionnaire description or any link to it is missing. A reader has to
search for necessary information in other documents of the civic
association. That is completely a violation of the methodology of
sociological research.
The imperfections of the research methodology which is used by
TIMUR, are not apparent in SOÚ AV methodology. There is no doubt
about representativeness of the research set. Another positive is regular
attribute repeating (questionnaire inquiries) in longer periods of time. An
unquestionable disadvantage of the inquiring is that it concerns
representative opinion of wide public, but only on general level. The
questionnaire does not take into account regional specifics and also
formulations of questions about various aspects of quality of life are on
general level. An example is expressing whether the respondent is or is
not satisfied with current status areas of the Czech Republic as
environmental, social guarantee, unemployment rate, authorities
functionality and so on.
3
Community planning
Social services community planning is a method which we use for
planning of social services at regional level. We use this method to plan
the services adequate to local specifics and needs of citizens. Availability
of social services is the main role of community planning. Concretely,
this method surveys the situation of providing of social services in the
114
region and also the needs that aren’t saturated. These two indicators are
compared with the quantity of financial means spent on social services by
the municipality (Author's team, 2006).
Three interested parties participate in development of regional social
politics (Programový tým projektu EQUAL 0076, 2006):
 Contracting authorities: municipalities, self-governments. These are
the sources of financial means funding the social services. Other
subject might be the employment bureau.
 Providers: non-governmental organizations, allowance organizations.
 Users: final beneficiaries, services, public.
Not a long time ago, there has not been any instrument
implementing social politics of municipalities and region in complex.
This system had many disadvantages (Rosecký, D., Oriniaková, P., 200):
 User of services was dependant on the offer of providers. It might be
against his/her concrete needs.
 User was only a passive receiver/beneficiary.
 Public financial means flew to the social sector without a knowledge
of concrete needs of users.
 Possibilities of evaluation of correctness of social politics, quality of
social services and evaluation of efficiency of spent public finances
did not exist.
4
Decision trees
It is possible to process the data obtained by investigation of
citizens´ satisfaction by range of artificial and computational methods.
Known classificatory model is algorithm for creation of decision trees.
We define decision tree as a tree (tree graph), where each non- foliar kink
presents a test of value attribute and the branches leading out of the kink
present possible results of the test. Foliar kinks of the tree are rated
according to category identifiers (results of classification). Own
classification by help of the tree proceeds in the way of notation from the
root of the tree to its leaf. Notation is proved in each step according to the
test in actual kink of decision tree and it further continues up the branch
115
Jan Mandys
identical with concrete result of the test. In the event that the notation
comes to foliar kink, it is classified according to the category identified
by the value of the particular leaf of the decision tree. We choose suitable
attribute for embranchment of the tree on base of the characteristics taken
over the theory of information and probability: entropy, informative
profit, relative informative profit, Chi-square test, Ginino index tec.
Intuitive, visual picture of the tree helps laic users to understand clearly
results and relations and in practice it helps them to decide. It is easy to
transform the decision tree to decision making rules. Modeling is very
extensive working and cognitive method suitable for use in a range of
social practices (Křupka, J., Kašparová, M., Jirava, P., 2009).
Discussing the control, we must suppose that controlling is a dynamic
system and we might accept the validity of theories of systems. Control
cybernetic principles of dynamic system are shown generally in the
picture 2. There are two components (control – represented by regional
management and controlled – understood as a region) and link between
represented control intervention.
Picture 1: Model of system control according to Norbert Wiesner
Environment
Entries
Outputs
Process
Feed-back
Source: KŘUPKA, J., KAŠPAROVÁ, M., JIRAVA, P. Modelování kvality života pomocí
rozhodovacích stromů. In Ekonomika a management (E+M). Technická univerzita v Liberci. 2009;
2 p. (in press)
116
Conclusion
Regional development and increase of quality of life belongs to basic goals of regional management. Actions for improving the quality of
lives of citizens and thus increasing their rate of satisfaction with not only
the environment where their live require that there are tools, which would
allow successful evaluation of these actions. Suitable tools of regional
management are questionnaire surveys which are realized under principles of sociologic research.
Social work should create by its activity base material for decision
processes in the terms of social policy. One of the ways to reach this is to
use aside a classical statistic elaboration of empiric data also new
informational technologies. However, it is always necessary to consider
the fact that any result has to be interpreted in the context of the given
region, on the base of needs of the target group on which the social policy
is aimed and that any outcome of a measurement and following
interpretation cannot be considered as an invincible dogma. It is just
a base material, which supports and supplements the whole decisionmaking process.
Acknowledgement
This work was supported by the scientific research project of
Ministry of Environment, Czech Republic under Grant No: SP/4i2/60/07
with title Indicators for Valuation and Modeling of Interactions among
Environment, Economics and Social Relations.
References
ACOSTA, O., TORO, P., A. Leťs Ask the Homeless People Themselves: a Needs Assessment Based On a Probability Sample of Adults. In American
Journal of Community Psychology, Vol. 28, No. 3; 2000; 343-366 pp. ISSN
1573-2270.
Jan Mandys
117
AUTHOR'S TEAM. Průvodce procesem komunitního plánování. [online]
MPSV. Praha, 2004. [cit. 20-05-2009]. Dostupné na:
<http://www.komplan.cz/soubory/procesy_kp.pdf>.
CURTIS, J., R., PATRIC, D., L., ENGELBERG, R., A., et al., 2002. Measure of
the Quality of Dying and Death: Initial Validation Using After-Death Interviews with Family Members. J. Pain Sympt. Management, vol. 24, no. 1,
p. 17-31.
DVOŘÁKOVÁ, Z., DUŠKOVÁ, L., SVOBODOVÁ, L. A KOL. Svět práce
a kvalita života. Vliv změn světa práce na kvalitu života. Praha: Výzkumný
ústav bezpečnosti práce; 2006, 117 pp.
KŘIVOHLAVÝ, J. Psychologická pojetí a způsoby zjišťování kvality života.
In: Psychologické aspekty kvality života. Zborník príspevkov z medzinárodného a celoštátneho kola ŠVOK. (Ed.: Bratská, M.). Bratislava, Katedra
psychológie FiF UK, 2001; 20-41 pp.
KŘUPKA, J., KAŠPAROVÁ, M., JIRAVA, P. Modelování kvality života pomocí rozhodovacích stromů. In Ekonomika a management (E+M). Technická univerzita v Liberci. 2009; 15 pp (in press).
MAŘÍKOVÁ, H., PETRUSEK, M., VODÁKOVÁ, A. Velký sociologický slovník. Sv. 1, A-O. Praha: Karolinum, 1996; 747 pp.
MÜLLEROVÁ, H., LIBIGEROVÁ, E., PROUZOVÁ, M., AJ., 2001. CrossCultural Transfer and Validation of the Quality of Life Enjoyment and Satisfaction Questionnaire in the Population of Depressed Patients. [online].
Psychiatrie [cit. 15-08-2009]. Dostupné na:
<http://www.tigis.cz/PSYCHIAT/PSYCH201/05.htm>.
PHILLIPS, D. Quality of Life: Concept, Policy and Practice. London: Routledge; 2006; 276 pp. ISBN 978-0-415-32355-0.
PROGRAMOVÝ TÝM PROJEKTU EQUAL 0076; Deset kroků procesem komunitního plánování. Metodický sešit 1: Deset základních kroků v procesu
komunitního plánování a příprava prostředí pro pořízení komunitního plánu.. Centrum komunitní práce. Ústí nad Labem; 2006.
QUALITY OF LIFE FOR PATIENTS WITH CHRONIC ILLNESS. [online],
[cit. 15-08-2009]. Dostupné na:
<http://www.ninr.nih.gov/NR/rdonlyres/F6F9F0CC-5CD8-4601-9EA3
C5B8D75EB6AA/4789/9151999.pdf>.
RAPLEY, M. Quality of Life Research: A Critical Introduction. London: SAGE,
2003.; 286 pp. ISBN 978-0-7619-5456-9.
ROSECKÝ, D.; ORINIAKOVÁ, P. Komunitní plánování sociálních služeb.
Plzeň. Centrum pro komunitní práci; 2003. [cit. 21. 8 2009]. Dostupné na:
118
<http://socialnirevue.cz/media/docs/Rosecky_Oriniakova_Komunitni_plan
ovani_socialnich_sluzeb.pdf>.
Address of author

Mgr. Jan Mandys
Institute of Public Administrations and Law
Faculty of Economics and Administration
University of Pardubice
Studentská 95; 532 10 Pardubice
Czech Republic

+420 466 036 171
@
[email protected]
119
Násilie–spoločenskynežiaducijav
akovýzvapresociálneprofesie
PETER ONDREJKOVIČ
Katedra sociológie FF UKF Nitra
Abstrakt
Násilie možno označiť ako špecifické ľudské správanie, smerujúce k vynucovaniu
splnenia prianí, záujmov, zákonov, príkazov, nariadení a pod., najčastejšie spájané
s mocou.„Hustý popis“ predstavuje čo najpodrobnejší výpočet všetkého čo je násilie,
vychádzajúc z konceptu fenomenológie. Jestvujú pesimistické teórie, podľa ktorých sa
narastajúce násilie a agresivita stávajú symptómom samozničenia našej civilizácie, ktorá
čerpá svoju univerzálnosť a legitimitu práve z konštitutívnej nenásilnosti. V súčasnosti
sme svedkami diskusií, či je agresia primárne zmysluplná sila, ktorá umožňuje riešenie
životných úloh a životných problémov, alebo je to deštruktívny potenciál v človeku, ktorý
je nevyhnutné odviesť výchovou (pôsobením druhých) a sebavýchovou (pôsobením
človeka samého na seba) na bezpečnú koľaj. O mnohoznačnosti pojmu násilie svedčí i to,
že sa používa i na označenie formy intervencie do vzťahov (medziľudských, ale
i medzištátnych, do vzťahov medzi inštitúciami a pod.), ktorých sféra je upravená právnou
formou. Násilie, spôsobujúce bolesť, je zdrojom bezmocnosti obete a súčasne prejavom
prežívania moci páchateľa násilia nad svojou obeťou. Jestvuje i mnoho psychiatrických
a neurobiologických pokusov odpovedať na otázky, čo privádza ľudí k tomu, aby páchali
násilie. V úsilí o hľadanie východísk z narastajúceho násilia by sa mali stretnúť všetky sily
spoločnosti, vrátane spoločenských vied, predstavitelia sociológie, neurovedy,
psychiatrie, práva a pedagogiky, osobitne sociálnej práce. V tomto smere čakajú
významné úlohy nielen štát a verejná správa, ale všetky štruktúry občianskej spoločnosti.
Kľúčové slová
Násilie. Agresivita. Anómia. Násilie ako globálny javy. Každodennosť násilia. Hrozby
bolesti. Terorizmus. Šikanovanie. Týranie (mučenie). Testosterón.
Abstract
Violence can be described as a specific human behavior, leading to forcing compliance
with wishes, interests, laws, orders, regulations, etc., Often associated with power. "Thick
description" is the most detailed list of all the violence, based on the concept of
phenomenology. There are pessimistic theory according to which the increasing violence
and aggression symptoms become self-destruction of our civilization, which draws its
120
legitimacy and universality of the constitutive law of non-violence. Today we are
witnessing the debate of whether aggression is primarily meaningful force that allows life
roles and deal with life issues, or it's destructive potential in man, which is necessary to
pay education (second exposure) and self-education (human exposure to themselves) to
secure track. The ambiguity of violence, testified that it is used also to refer to forms of
intervention in the relations (interpersonal, but also interstate, the relationship between
institutions and the like.), Which sphere is governed by legal form. Violence, causing
pain, is a source of helplessness and victim survival power of expression while the
perpetrator of his victim. There are many psychiatric and neurobiological experiments to
answer the question of what brings people to the violence committed. In an effort to find
a way of increasing violence should meet all the forces of society, including social
sciences, representatives of sociology, neuroscience, psychiatry, law and pedagogy,
especially social work. In this respect, the major challenges facing both state and
government, but all structures of civil society.
Key words
Violence. Aggressiveness. Anomy. Violence as a global phenomenons. Every day (day –
to-day) violence. Threat of pain. Terrorism. Mobbing. Maltreatment (torture). Males
failure. Testosteron.
Pokope ich drží túžba po ovládaní a posadnutosť
mocou nad inými. Dávajú ju najavo šikanovaním
spolužiakov, učiteľov, bitkami na štadiónoch, organizovanými pochodmi. Počet stúpencov pravicových extrémistov medzi mladými aj u nás prudko
rastie. Aktívnych je okolo 2000, sympatizantov
oveľa viac.
Žurnál 24. 9. 2009, str. 24
O
d čias Wiliama Goldinga1, ktorý sa nazdával, že 20. storočie je najnásilnejším storočím ľudských dejín sa nič nezmenilo k lepšiemu.
Skôr naopak. Tak v medziľudských vzťahoch, ako aj vo vzťahoch medzi
štátmi, vyhrážajúcimi sa násilím, v náboženských konfliktoch, neustálych
sociálnych nepokojoch, ktoré neobišli žiaden z kontinentov tejto planéty,
1
William Gerald Golding, u nás menej známy anglický spisovateľ (* 19. septembra 1911 v St.
Columb Minor, Cornwall, † 19. júna 1993). Vo svojich literárnych dielach sa zaoberá základmi
ľudskej existencie, otázkami prežitia, viny, pokánia, trestu a zániku. Najväčší úspech mal jeho román
Pán múch. V r. 1983 dostal Nobelovu cenu za literatúru.
Peter Ondrejkovič
121
v tzv. domácom násilí, ale ani v tom, čo nazývame skryté násilie. Samotné násilie považujeme jednoznačne za spoločensky nežiaduci jav,
o ktorom je veľmi ťažko hovoriť nezaujate. Je to do značnej miery aj
preto, že neprejde ani deň, aby sme sa nestali svedkami narastajúceho
násilia, násilnej kriminality, osobitne kriminality mládeže, asociálneho
správania, ako i množstva ďalších spoločensky nežiaducich javov
v spoločnosti. Násilné správanie je utrpením nie len pre bezprostredné
obete násilia, ale aj pre ľudí, ktorí chcú jednoducho pokojne žiť svojim
životom. Takéto správanie má rôzne podoby – od vážnych násilných
činov a obťažovania, „Stalkingu“2 až po bežnejšie incidenty, ako napríklad hluk. Príčin týchto každodenných javov je iste viacero, sotva by
niekto uveril v jednoduchú príčinnosť tohto stavu. Krivka celkového počtu napádaných obetí násilia pomaly ale nezadržateľne stúpa. Takmer polovica všetkých násilných kriminálnych skutkov sa zvyšuje ročne
o niekoľko percent. Podľa TNS3 výskumu z 2. a 3. januára 2008 (Bartsch
et al. 2008: 26) neproporčne veľký podiel na tomto stave majú popri pravicových extrémistoch vo všetkých vyspelých demokraciách prisťahovalci a cudzinci.
Celkom určite sa na tomto jave podieľa súčasný stav spoločnosti
s prvkami anómie, ktorý je typický pre obdobia významných sociálnych
zlomov, v ktorých sa naša spoločnosť nachádza. Sú to i globalizačné
procesy, ich negatívne stránky, na jednej stránke neumožňujúce izolovaný kultúrny a hospodársky vývin spoločnosti na území jedného štátu
a súčasne sprostredkujúce import zločinu, ale i kultúrnych vzorov. Na
tomto stave sa podieľajú i procesy socializácie, problémy výchovy
a v neposlednom rade i zaostávanie tých vedných a výskumných disciplín, ktoré by mali riešiť naliehavé otázky nárastu spoločensky nežiaducich javov. Rozvoj kriminológie, sociológie kriminality a sociálnej patológie sú disciplíny, ktoré majú svoje nezadateľné miesto v objasňovaní
spoločensky nežiaducich javov, príčin ich vzniku a možnostiach ich kontroly a prekonávania.
2
Stalking je relatívne nový výraz pre množiace sa fyzické napádania príp. používanie násilia voči
prominentom, politikom , významným osobnostiam.
TNS Gruppe (Taylor Nelson Sofres, London). Na Slovensku je TNS SK s.r.o. jednou z popredných
svetových spoločností poskytujúcich marketingové informácie.
3
122
Ako násilie všeobecne označujeme použitie fyzického alebo psychického nátlaku voči ľuďom, ako i fyzického pôsobenia voči zvieratám
alebo predmetom. Významný je aj historický aspekt – to čo bolo
v minulosti spoločensky akceptované (napr. v stredoveku nevoľníctvo),
sa podstatne dnes zmenilo. Pritom zohráva významnú úlohu aj región,
tradície, zvyklosti, sociálne a ekonomické podmienky života. Veľmi neúplne povedané znamená násilie predovšetkým použitie fyzických alebo
psychických prostriedkov voči osobám alebo menším či väčším skupinám, osobitnú (násilnú) intervenciu do sociálnych procesov, sociálnej
spravodlivosti, ekonomické i mimoekonomické násilie, manipuláciu
(s jednotlivcami, skupinami, verejnou mienkou a i.), zneužívanie, úskoky,
klamstvá a mnoho iných morálke (ako systému noriem v danej spoločnosti) a etike (ako rozlišovania dobrého a zlého) odporujúcich aktov.
Spravidla pri tom dochádza k tomu, aby sa proti vôli subjektu:
 spôsobila škoda na ich osobe, zdraví alebo majetku, príp. sociálnom
postavení, na sociálnych záujmoch,
 prispôsobili vôli násilníka, stali sa ovládaní,
 vyvolalo použitie fyzického alebo psychického nátlaku sprostredkovane na iných.
Násilie predstavuje i jeden z prameňov moci. Násilie, osobitne sila,
dokáže zabezpečiť zvrchovanosť, získanie príp. zachovanie moci. Najvýstižnejšiu analýzu vzťahu násilia a moci predstavuje dielo Hanah Arendtovej (Arendt, 2003).
Pojem násilia je však vždy aktuálny iba vo svojom historickom kontexte. Stredoveké fyzické tresty ba dokonca i mučenie trestancov (hladomorne, „útrpné právo“ a i.) prijímala verejnosť ako celkom samozrejmé
akty násilia, čo by v súčasnosti veľa porozumenia nenašlo (príklad amerického zajateckého tábora Guantanamo). K humanistickým výdobytkom
súčasnosti patrí napr. neakceptovateľnosť bitia odsúdených, mnohých
krvavých tradícií (napr. ženská obriezka a i.).
Kant pred dvesto rokmi optimisticky napísal vo svojej Metafyzike
mravov, že „Dejiny oslobodenie od zla sa ešte iba začínajú, lebo sú ľudským dielom“. Problémom tzv. radikálneho zla v ľudskej prirodzenosti sa
venoval s čisto morálnym zámerom. V porovnaní s Kantom je oveľa pesimistickejší Scheling. V práci O podstate ľudskej slobody pochybuje
o rozumnosti človeka a sveta. Ešte radikálnejší je Schopenhauer. Zlo je
Peter Ondrejkovič
123
preňho vôľou k ničeniu, ktorú nemožno obmedziť rozumom, iba ak umením a i to iba dočasne. Špecifičnosťou zla je schopnosť byť všade, aj tam,
kde by sme ho nikdy ani netušili. Za podstatné pokladáme, že rozpoznávanie zla je vrodená ľudská dispozícia, ktorú možno výchovou, tradíciou a kultúrnym ukotvením rozvinúť, ale aj orientovať nesprávnym
smerom. Jestvujú dokonca názory, podľa ktorých Aristotelovu predstavu
o človeku ako „animal rationale“, teda ako rozumom riadnom zvierati,
treba doplniť o predstavu o človeku ako „animal morale“, morálkou nadanej bytosti (Mahlmann, 1999; 2008). Dokonca Marc D. Hauser4 (2008)
tvrdí, že naša morálka je hlboko zakorenená v našom mozgu. V jeho výskume (526 probandov) zistil vo vzťahu k morálke rovnaké výsledky
u študentov elitných amerických univerzít, ako u detí. Človek dokáže
prijímať morálne rozhodnutia bez toho, aby si toho bol vedomý. Uvedené
zistenia a názory považujeme za možné optimistické východiská vo
vzťahu k fenoménu násilia.
Jedným z akútnych nebezpečenstiev je fenomén tzv. banálneho zla.
Banalita zla znamená predovšetkým odpútavanie ľudských činov od ich
subjektívneho významu, od ich prežitkového obsahu a teda ich subjektívnosti (Bělohradský, 1991). Hrdinovia Shakespearových drám boli nositeľmi i páchateľmi zla, ktorí boli ešte stále poznamenaní svedomím, uvedomovali si, že spáchali zločin a mali pocit viny. Fenomén banalizácie
zla je v súčasnom svete takmer univerzálny jav, je prítomný všade, je
prestúpený našou každodennosťou (Petrusek, 1993: 8-15). Ide teda o
prípad, kedy ľudia páchajú zlo bez toho, aby si to sami uvedomovali.
Človek stráca schopnosť rozpoznávať zlo, uvedomovať si ho a pomenovávať ho. Významne k tomu prispievajú, žiaľ, najmä masovokomunikačné prostriedky (Ondrejkovič, 1996).
Zdá sa, že v spoločnosti sa agresivita a násilie, podobne ako peniaze
stávajú univerzálnym fetišom. Stávajú sa všeobecnou otázkou, ktorá zaujíma asi všetkých ľudí. V rozpore s optimistickými teóriami (Mahlmann
 Hauser  Kohlberg a i.) jestvujú pesimistické teórie, podľa ktorých sa
narastajúce násilie a agresivita stávajú symptómom samozničenia našej
4
Marc D. Hauser je profesor psychológie a neurovedy na Harvard University (USA) a Fellow výskumného programu „Mind, Brain and Behavior“.
124
civilizácie, ktorá čerpá svoju univerzálnosť a legitimitu práve z konštitutívnej nenásilnosti (Adorno, 1982).
Vychádzajúc práve z uvedenej konštitutívnej nenásilnosti, ktorú pokladáme za základ našej civilizácie a humanity, pokladáme agresivitu
i násilie za spoločensky neželateľné javy, ktoré zaraďujeme medzi sociálnu patológiu, ako úhrnný pojem pre označenie chorých, nenormálnych, všeobecne nežiaducich spoločenských javov. Jedna z foriem násilia, mučenie, nesleduje iné ciele, ako zničenie všetkého v človeku, čo
súvisí s civilizáciou, kultúrou, spoločnosťou, zredukovanie človeka na
jeho telesnosť a obavy o vlastnú fyzickú existenciu. Násilie na človeku
postihuje predovšetkým akékoľvek sociálne správanie. Vyvoláva strach
a obavy, aktualizuje existenčné obranné procesy. Ohrozenie alebo likvidácia sociálneho správania je súčasne i ohrozením existencie spoločnosti
a jej vzťahov. Pokúsime sa preto o podrobnejší pohľad na ne.
Z hľadiska spoločnosti si zasluhujú osobitnú pozornosť prejavy agresie. Dokážu ohroziť ľudské spolužitie, fungovanie sociálnych systémov, ba i samotnú existenciu ľudstva (v prípade konfliktov, nukleárnej
vojny, ale aj individuálnej nezodpovednosti). V literatúre sú známe 3
skupiny teórií agresie (pudové inštinktívne teórie, frustračné teórie a teórie sociálneho učenia, považujúce agresiu za naučenú odpoveď). Doterajšie výskumy funkcie neurotransmiterov a výšky ich hladiny v ľudskom
tele prekvapivo korešpondujú so sociálnymi podmienkami, prežívaním
sociálne podmienených hodnôt, a sociálneho okolia, t. j. aspektmi, sprevádzajúcimi príp. i vyvolávajúcimi ľudskú agresivitu (Kersten, 1997).
Kľúčom k násiliu je výskum a poznanie jeho jednotlivých foriem.
Dovtedy, kým k tomu nepristúpime, zostane pre nás násilie iba abstrakciou, ktorá je výsledkom korelácie sociálna, ekonomiky a kultúry,
ktoré považujeme za podmienky, v ktorých vzniká. Jadrom fenoménu
násilia je však to, čo násilie prináša jednotlivcovi i spoločnosti, čo násilie umožňuje a čo uvádza do pohybu v spoločnosti, osobitná logika bezprostredného situačného konania v čase so svojou praktickou nepredvídateľnosťou, emóciami a skúsenosťami.
Násilie, ktoré spôsobuje bolesť, je zdrojom bezmocnosti obete
a súčasne prejavom prežívania moci páchateľa násilia nad svojou obeťou.
V tom smere môže byť aj pocitom uspokojenia. Bezmocnosť obete je
Peter Ondrejkovič
125
spravidla cieľom páchateľa a dĺžka prežívania bolesti môže byť plánovaná, chcená, slúžiaca k podrobeniu obete.
Pokladáme za potrebné aspoň sa zmieniť o psychiatrických a neurobiologických pokusoch odpovedať na otázky, čo to je, čo privádza ľudí
k tomu, aby páchali hrozné (násilné) zločiny. Je to ich slobodná vôľa,
alebo sú poháňaní niečím chorobne zlým v nich? Právnici, neurobiológovia i psychiatri sa neraz neúspešne pokúšajú stanoviť stupeň zodpovednosti za násilné konanie. Wolf Singer (2008), najvýznamnejší súčasný
neurofyziológ v oblasti výskumu mozgu, žiada, aby sa vyvodili dôsledky
na základe jeho výskumov, podľa ktorých nejestvuje slobodná vôľa (jestvuje údajne iba v špeciálnych podmienkach) v koncepcii viny a trestu.
Keďže podľa výsledkov skúmania prírodných vied sa nemôže nik slobodne rozhodovať, je nezmyselné činiť jednotlivcov zodpovednými za
svoje skutky. Spoločensky nebezpečné osoby musia byť jednoducho izolovaní (aj po prepustení z výkonu trestu, detencia) a podrobovaní špeciálnemu výchovnému programu (Singer, 2003). Gerhard Roth (2003), biológ a špecialista na výskum mozgu tvrdí vo svojich tézach ku kriminológii, že schopnosť stať sa vinníkom (v právnom slova zmysle) pri páchateľovi treba vidieť na pozadí neuronálnej závislosti. Tieto názory by sme
mohli interpretovať ako biologický determinizmus. Prof. Hans Markowitsch (Markowitsch, Welzer, 2006), významný biopsychológ na univerzite v Bielefelde sa usiluje biosociálnym prístupom prekonať súčasnú
„nepríjemnú“ priepasť medzi prírodnými a duchovnými i spoločenskými
vedami na príklade výskumu mozgu a existencie slobodnej vôle. Na Univerzitnej psychiatrickej klinike v Rostocku skúmali projekciou mozog
odsúdených za násilné a sexuálne trestné činy. Boli to obrazy, ktoré pri
ostatných vyvolávali zdesenie, ale aj súcit. Tomograf pritom registroval
mozgovú aktivitu. Neurobiológovia sa dodnes pokúšajú analyzovať obrazy, ktoré vysielala magnetorezonančná tomografia z hlavy odsúdeného
zločinca, podobne ako i aplikácia PET (Positron Emission Tomography).
Zjednodušene by sme mohli povedať, že je to snaha vidieť „zlo“, hľadať
biologickú substanciu, ktorej substrátom je zlo.
Výskum a jeho výsledky o spracovávaní emócií u násilníkov sú dnes
súčasťou svetového úsilia výskumu kriminality. Ľudské monštrá, páchajúce zlo, sú odborníkmi považovaní nie za chorých, ale za vinníkov,
schopných previnenia, teda takých, ktorých majú súdy uznať ako vin-
126
ných, ktorí nie sú chorí, ale páchajúci zlo. Stále nezodpovedanou otázkou
zostáva prečo. Predstavitelia neurobiologickej paradigmy tvrdia, že nik sa
nemôže odhodlať napr. k vyhladovaniu alebo vražde vlastných detí slobodne. Žiaden človek nemá možnosť slobodnej voľby konať morálne
dobre alebo zle. Zlo je biologický fenomén, ktorý má svoje korene
v génoch, zážitkoch z ranného detstva, sociálneho prostredia, čo sa uchováva v našom mozgu. Naše konanie v konkrétnej situácii je podľa Markowitscha (Markowitsch, Seifer, 2007) determinované aktivizáciou spojení toho, čo je v našom mozgu uchovávané. Väčšina doposiaľ skúmaných viacnásobných násilníkov vykazuje významné neuroanatomické
alebo neurofyziologické deficity, ktoré páchateľ nemohol svojou vôľou
ovplyvniť (Roth, 2003). Spomenieme ešte významného amerického psychológa, skúmajúceho mozog – Adrian Raine. (University of Southern
California v Los Angeles) Skúmal 4 269 chlapcov, ktorí sa stretli ako
obete v detstve s telesným, psychickým alebo sexuálnym násilím. Raine
zistil, že všetci do 18 roku svojho života konali trojnásobne častejšie násilie, ako ostatní5. Je presvedčený o tom, že biologický výskum prispeje
k tomu, aby sa znížil počet trestných činov. Jeho výskum predpokladaného centra násilia v mozgu však neviedol zatiaľ k úspechu. Skúmal mozgovú aktivitu 22 odsúdených vrahov. Našiel u nich nápadné uzly
v talame, ktoré sa nachádzali najčastejšie u sériových vrahov6. Podobné
nálezy však objavil aj ľudí, ktorí neboli vrahmi. Raine konštatoval aj
približne 14 % menej mozgovej hmoty v prefrontalnom kortexe7. Vo
výskume sa však pokračuje.
Jozef Fritzl, elektrotechnik, dnes 73-ročný, väznil v suteréne svoju
vlastnú dcéru doslova v otroctve, s ktorou splodil niekoľko detí. Dôkladné psychiatrické vyšetrenia jednoznačne preukázali jeho normalitu. Vy5
Podľa A. M. Homes (2004: 68).
Raine, A. v Neuropsychiatry, Neuropsychology and Behavioural Neurology 1998; 1: 1-7; Yaling
Yang und Adrian Raine v októbrovom vydaní British Journal of Psychiatry, ako i Adrian Raine et al.,
"Birth Complications combined With Early Maternal Rejection at Age One Year Predispose to
Violent Crime at Age Eighteen Years", Archives of General Psychiatry, 1994, december, 51 (12),
s. 984-988.
7
Präfrontalcortex (prefrontal area) sa nachádza priamo za našimi očami. Má približne veľkosť biliardovej gule a podľa amerického psychológa Karla Pribrama (1991), z Georgetown University, je
„sídlom civilizácie“. Jeho úlohou je kontrolovať a brzdiť impulzy, prichádzajúce z iných častí mozgu. V čelovom mozgovom laloku je naše etické vnímanie, náš cit pre dobré a zlé, ako aj schopnosť
empatie. V mozgu sociopata jestvuje doslova zábrana.
6
Peter Ondrejkovič
127
svetlenie príčin je dodnes neznáme, podobne ako aj osemročné väznenie
Natasche Kampusch v podzemnom bunkri násilníkom, ktorý po jej vydarenom úteku spáchal samovraždu. Belgičan Marc Dutroux dlhé roky unášal deti, aby ich vyzlečených pripútal k posteli a napokon (preukázané)
štyri z nich usmrtil.
Páchatelia, tieto ľudské monštrá, nie sú považovaní za chorých. Ale
prečo sa podujali na takéto konanie? Psychiatria zatiaľ iba hľadá odpovede. Odpovede by mohli byť vecou sociológie. Výchova, vzdelávanie,
rovesnícka skupina, vplyv spôsobu života a prostredia na delikvenciu sa
stávajú predmetom intenzívneho skúmania. Ale i spoločenské príčiny
sociálnej deviácie zostávajú nedostatočne zodpovedanými. Zdá sa však,
že sociológia i filozofia by mali varovať, aby nedošlo k redukcii zločinnosti na medicínske fenomény, čím by sa stali nerozlišiteľnými choroba
a zlo. Keď sa stane zločin biologickým problémom, následne pre trestné
právo nebude priestor.
„Sú mladí, sú mužského pohlavia, sú bez šancí a sú nebezpeční“8 –
takto charakterizuje zvyčajne verejnosť, ale i politici v mnohých európskych štátoch kriminálnych migrantov, násilníkov, ktorí sa podieľajú na
veľkom percente páchania násilnej trestnej činnosti. Zdá sa, že brutalita
mladých nepozná hraníc. Stretávame sa s ňou na futbalových štadiónoch
na celom svete, na staniciach metra v Mníchove i v Londýne, v Palestíne
(Hebron), v Libérii, i na Slovensku. Ničivá sila mládežníckeho násilia
a vandalizmu robí bezbrannými jej obete, ale neraz i políciu, prokuratúru
a súdy, najmä voči skupine mladých ľudí, ktorí nemajú čo stratiť a sú na
všetko odhodlaní neraz kvôli bezperspektívnosti svojej biografie. Pre
mnohých nejestvuje ani obava z trestnoprávneho stíhania, alebo z hrozby
trestu odňatia slobody (Keď, tak pôjdem sedieť. No a čo?). Súčasný spôsob života mnohých násilníkov imunizuje voči hrozbám a trestom. Prof.
Hans-Jürgen Kerner, významný európsky kriminológ, pôsobiaci na Univerzite v Tübingene uvádza (Kerner, 1997), že je vlastne jedno, aký trest
dostane mladý páchateľ – násilník, či bude zavretý alebo odsúdený
k trestu odňatia slobody podmienečne, jeho násilnícke správanie to sotva
zmení.
8
Pozri o tom aj Rossow  Pape  Wichstrøm 1999.
128
Nestačí nám však konštatovať existenciu tohto javu, i keď zatiaľ
u nás nenadobudol také obludné rozmery, ako o vo viacerých európskych
štátoch, ktoré sa stali cieľovou krajinou migrantov z rozvojových zemí. Je
nevyhnutné pokúsiť sa analyzovať príčiny tohto javu a hľadať odpovede
na otázky prečo? Je toto násilie problémom iba cudzincov? Je „hnev“
mladých mužov problémom najnižších spoločenských, príp. deklasovaných vrstiev? Je to problém konzumného spôsobu života a „konzumácie
masmediálneho násilia“? Alebo je to boj kultúry „spodiny“ proti etablovanej kultúre a kresťanskému svetu?
Jestvuje veľa teórií, ktoré sa pokúšajú vysvetliť tento jav. Dve z nich
sú však najtypickejšie. Príkladom jednej je Simon Baron-Cohen9, ktorý
tvrdí, že aj súčasný agresor nesie so sebou bremeno evolúcie. Boj o ženu
ako dedičstvo praveku tvorí základ ešte aj pre dnešné mužské zločiny.
„Najudatnejší a najšikovnejší bojovníci v súťaži medzi mužmi si vybojovali najvyšší sociálny status a zabezpečili si tým najčastejšie ženy
a potomstvo“ (Baron-Cohen, 2004). Toto „dedičstvo“ jestvuje dodnes.
Iný názor tvrdí, že už v prenatálnom vývoji, v šiestom týždni tehotenstva sa dostáva kaskáda molekulárnych ireverzibilných signálov na
výhybku, smerujúcu k mužskému pohlaviu. Testosterón sa dostáva do
mozgových regiónov, ktoré sú zodpovedné za sexualitu a agresiu a spôsobujú nárast väčšieho počtu buniek10. Táto tzv. testosterónová teória je
náprotivkom ponímania agresie ako naučeného správania a mnohými
generáciami odovzdávaná ako vzorce mužskosti. V tomto prípade máme
dočinenia so sociálnym konštruktom. Dieter Otten11 konštatuje, že zločin
je záležitosťou mužov. Nemusíme s ním súhlasiť, ale za organizovanou
kriminalitou, sex-turizmom, násilím na deťoch, na sexuálnom zneužívaní,
výčinoch chuligánov, stoja takmer vždy muži. Väčšine z nich chýba podľa Otten-a „morálna orientácia“. Tak školskou vzdelanosťou ako aj v
povolaní sa nachádzajú na zostupe. Ženy naproti tomu sa stávajú brilantnými vo všetkých odvetviach spoločnosti. Ako sa s touto situáciou vyrovnávajú „machos“ („siláci“)? Tu tiká sociologická časovaná bomba 21.
9
Simon Baron-Cohen je anglický psychológ a riaditeľ Centra pre výskum autizmu (ARC) na univerzite v Cambridge.
10
Louann Brizendine, profesorka neuropsychiatrie v San Franciscu (Brizendine 2007).
11
Dieter Otten je profesorom na Univerzite v Osnabrücku. Jeho najvýznamnejšie dielo je o zlyhaní
mužov (2000).
Peter Ondrejkovič
129
storočia. Čo sa deje so „silnejším pohlavím“ ? Prečo zlyhávajú muži
a odkiaľ pramení ich náklonnosť k deviantnému správaniu? Dieter Otten
vyvíja pre budúcnosť nový koncept života pre muža, ktorý ho má znova
vyviesť zo slepej uličky. Pravda, ak bude chcieť – dodáva autor.
Jestvujú však aj teórie, ktoré tvrdia, že násilie a agresia mladých mužov tu boli a budú vždy, ako následok hyperaktivity zmiešanej s agresivitou. V minulosti ich však kanalizovali predovšetkým vojny, permanentné
spory, povstania otrokov, nevoľníkov, kmeňov, ale i štátov, regiónov,
panstiev, rodín, rovesníckych skupín, konkurenčných súperení a i.
V období bez vojen a postupujúcou civilizáciou došlo k poklesu spoločensky, príp. skupinove legitimizovaných násilných aktivít. To sa prejavuje práve v náraste násilnej kriminality.
Relatívne odlišné aspekty konštatujeme v prípade násilia, ktorého
páchateľom je mládež všeobecne. Francois Dubet (Dubet, Martucelli,
1994) tvrdí, že logika násilia mládeže je odlišná najmä v dôsledku toho,
že spoločnosť „vyhradzuje“ pre násilie zo strany mládeže istý priestor,
v ktorom je násilie tolerované. Patrí sem podľa neho i zúrivosť, ktorá má
svoje korene vo vylúčení mládeže zo skutočného sociálneho, politického,
kultúrneho a ekonomického života. Popri tomto expresívnom násilí, chápanom ako revolta, jestvuje i inštrumentálne násilie, ktoré nadobúda
spravidla formu delikventnej stratégie a delikventnej kariéry. Pre mnohých páchateľov násilnej kriminality patrí násilie ku každodennosti, lebo
inému sa ani nikdy nenaučili.
Napokon do tejto oblasti patrí i narastajúce násilie v škole, mobbing, „bullying“, šikanovanie. Takéto násilie v škole definujeme ako
„mobb“, alebo „bullying“. Žiak alebo žiačka, príp. skupina žiakov v škole
sú vystavení násiliu, t. j. mobbu vtedy, ak sa toto konanie opakuje a ak sú
žiak alebo žiačka, alebo skupina žiakov dlhší čas vystavení negatívnemu
správaniu jedného alebo viacerých spolužiakov (Olweus, 1986: 17). Uvedené javy na pracovisku nazývame bossing. Podľa prieskumov istej forme mobbingu či bossingu na Slovensku čelí takmer tretina zamestnancov.
Prejavy môžu byť rôzne, od zastrašovania, cez verbálne útoky, znevažovanie, až po snahu o izoláciu nepohodlného zamestnanca. Napriek tomu,
že zákonník práce zakazuje akékoľvek formy diskriminácie, napriek tomu, že existujú občianske združenia na ktoré sa môže zamestnanec obrátiť, nie je vonkoncom jednoduché zámerné šikanovanie dokázať. Na od-
130
stránenie nepohodlného zamestnanca sa poväčšine používajú veľmi premyslené prostriedky a praktiky s dôkladne vykonštruovanými argumentmi, navyše kolegovia v strachu o svoje vlastné pozície radšej nič nevidia
a nepočujú. Nemožno povedať, že je nemožné sa brániť, ani to, že vždy
ide o prehratý boj, treba však očakávať, že ak sa postihnutí rozhodnú
bojovať, nepôjde o jednoduchý zápas. Navyše bez konkrétnych dôkazov
a svedkov sú neraz vydaní napospas príslušnému vedúcemu pracoviska.
Svetová konferencia o násilí v školách v marci 2001 v Paríži položila
základy komplexného riešenia12.
Násilie možno označiť i ako špecifické ľudské správanie, smerujúce
k vynucovaniu splnenia prianí, záujmov, zákonov, príkazov a pod., najčastejšie spájané s mocou, príp. nadvládou. Násilie je súčasne neobyčajne
komplexný fenomén. Najmä v období posledných desaťročí volí čoraz
väčšie percento mládeže cestu násilia za vlastným akceptovaním, v boji
za uznanie, za skupinovým alebo spoločenským vzostupom, príp. na ceste za zaujatím určitej statusovej pozície. Keďže súčasná spoločnosť
súčasne s procesmi individualizácie vytvára v trhovom hospodárstve
neustále narastajúcu individuálnu konkurenciu, mládež je nútená do
svojich životných konceptov a plánov zaraďovať čoraz viac násilných prvkov vo svojom správaní. K rozvoju správania mládeže s čoraz
väčším počtov násilných prvkov prispieva sociálna úspešnosť resp. efektívnosť takéhoto správania, teda získavanie čoraz väčších pozitívnych
skúseností s násilím, osobitne v problémových situáciách, ako o tom
svedčia i výskumy W. Heitmeyera v polovici 90-tych rokov (Heitmeyer
1996).
Neraz bez trvalých následkov nezostáva ani násilie na ženách. Sexuálne násilie na ženách podľa definície (OSN, 2003) uvádza, že za sexuálne násilie možno považovať „Každý akt rodovo špecifického násilia,
ktorý môže viesť k fyzickému, sexuálnemu alebo psychickému poškodeniu alebo utrpeniu žien, vrátane hrozby takéhoto násilia, vrátane nátlaku
alebo svojvoľného obmedzenia slobody a to tak vo verejnom ako aj
v osobnom živote“.
12
Podrobnejšie pozri o tom Joao Gabriel De Santana Correira, GB Bildung und Kultur, E-mail:
[email protected].
Peter Ondrejkovič
131
Osobitným druhom násilia je terorizmus, ktorý vzbudzuje strach
a hrôzu. Máva spravidla provokatívny charakter, v ostrom rozpore
s prijatými normami správania. Pôvodne znamenal predvedeckú kategóriu, používanú v bežnom hovorovom jazyku. Dnes sa pojem terorizmus
používa najčastejšie v súvislosti s existenciou malých a extrémistických
skupín, ktorých činnosť je motivovaná rasove, etnicky, xenofóbicky, príp.
príslušnosťou k niektorým sektám, ale i v súvislosti s organizovaným
zločinom, kde tvorí jeho najnižší stupeň. Teroristické skupiny však neraz
získavajú i skrytú podporu štátu (najčastejšie zo zahraničia), materiálnu
alebo v oblasti profesionálneho výcviku. Ich činnosť je neraz opradená
rúškom tajomnosti a v skupine samotnej platia osobitné normy, prísne
zásady konšpirácie, ktorých nedodržanie sa prísne trestá.
Čoraz častejšie sa stretávame s charakteristikami súčasnosti ako storočiami násilia. Niektorí autori konštatujú, že násilie sa stalo rovnako ako
peniaze univerzálnym fetišom. Sériové vraždy, amokom postihnutí jednotlivci, teroristické a antiteroristické komandá a ich počínanie, vyhladzovanie celých národov, etnických a rasových skupín, mučenie politických odporcov a väzňov, drancovanie a lúpeže neraz spôsobujú „zástavu
dychu“ v najširších vrstvách obyvateľstva, stretávajú sa s pravidelnými,
obľúbenými a obsiahlymi reakciami v masovokomunikačných prostriedkoch, takže sa čiastočne aj ich zásluhou stávajú doslova všeobecnou záležitosťou, nielen záležitosťou štátu, súdov, prokuratúry a polície. Výskumy Mníchovského ústavu Jugend – Film – Fernsehen upozorňujú na
komerčnú atraktívnosť ale i na negatívny vplyv násilia v masmédiách
osobitne na deti a mládež. Celkom v zmysle teórie deštruktivity Horkheimera a Adorna nemecký kriminológ a sociológ kriminality Wolfram
STENDER tvrdí, že máme jednoznačne do činenia so symptómom samozničenia našej civilizácie, (Stender, 1997: 64). V máji 1996 sa uskutočnilo v Hamburgu vedecké sympózium s názvom „Kriminológia a storočie
násilia“, ktoré konštatovalo, že spoločenské vedy, osobitne kriminológia
premeškali konfrontáciu svojho myšlienkového sveta s fenoménom násilia a katastróf, typických pre toto storočie13. Ľudská kreativita nie je obmedzená iba na vedecké objavy, technické vynálezy a umeleckú produkciu, ale patrí k nej i kreativita v násilí a hrôze. Len preto sa dokážu ľudia
13
Die Gewalt in der Kriminologie. Kriminologisches Journal, 6. Beiheft 1997, Juventa.
132
správať horšie ako zvieratá a fenomény násilia a hrôzy sa stávajú novou
súčasťou „ľudskosti“.
Násilie je najčastejšie predmetom pozornosti kriminológie, sociológie (kriminality, násilia) a sociálnej psychológie, menej často sociálnej
pedagogiky a sociálnej práce. Riešia otázku, kto vykonáva násilie, čo
považuje spoločnosť za násilie, či násilie narastá, čo sú jeho príčiny, ako
mu možno zabrániť a predchádzať, aký je stupeň ohrozenosti spoločnosti
i jednotlivca násilím. Problém však spočíva v tom, že predmet týchto
analýz vznikol konštrukciou, situovaním, príp. diskusiou. Násilie je okrem iného i kategória morálno-eticko-politická, z čoho vyplýva, že možno o ňom hovoriť ako o „danom“, možno ho „zviditeľňovať“, alebo naopak, možno ho ponechávať bez povšimnutia verejnosti a bez publicity.
V tejto súvislosti možno hovoriť o absencii pozornosti problémom násilia
v tzv. makrokriminalite. Zdá sa, že sme svedkami istej medzery osobitne
v oblasti kolektívneho násilia. Kriminológia, sociológia kriminality
i sociálna psychológia sa takmer výlučne venujú individuálnej kriminalite
(dokonca i v prípade organizovanej kriminality). Na túto skutočnosť kriticky upozornil už Jäger (1989). Dôvodom je podľa neho jednostranná
orientácia pozornosti takmer výlučne na individuálnu kriminalitu, postihovateľnú justíciou. Politické záujmy, konflikty a rozpory sledujú neraz
tendenciu ospravedlňovať alebo neutralizovať násilie.
V 80-tych rokoch sa objavili teórie, ktoré dokazujú príťažlivosť násilia v spoločnosti, ba dokonca istý druh fascinácie násilím, ktorý do značnej miery pociťujeme dodnes (Steinweg, 1983). Podľa týchto teórií násilie fascinuje svojou zmyslovosťou, emocionalitou, opúšťaním každodennosti a triumfovaním nad ňou. Teórie sa opierajú o sociologicko-antropologické poznanie, podľa ktorého násilie je spojené bezprostredne
s bezbrehosťou ľudskej predstavivosti. Násilie obsadzuje svet našich
predstáv a stáva sa obsesívnym. Je údajne len málo priestoru v prežívaní
sveta, ktorý by nebol obsadený predstavami ohrozenosti a prežitia človeka, čo vlastne spoluvytvára dejiny organizácie spoločnosti a najnovšie
i jej súčasti, ktorou je aparát propagandy. Obsesívnosť násilia určuje skutočnosť, ktorú spravidla prisudzujeme technológii a ekonomike násilia
a ktorá sa iba zriedka stáva objektom pozornosti spoločenských vied.
Tieto technológie násilia nekopírujú iba ekonomickú, technologickú
Peter Ondrejkovič
133
a militaristickú logiku. Sledujú i logiku predstavivosti nášho ohrozenia
a fantázie našej prevahy nad násilím.
Nepríliš radostným konštatovaním na záver našich úvah o násilí je
konštatovanie, že násilie sa stáva čoraz viac každodennosťou, súčasťou kultúrnej normalizácie. V pojme Lebenswelt, ktorý patrí k východiskovým pojmom fenomenológia, rozumieme predvedeckú skutočnosť,
ktorá je pre ľudí samozrejmosťou a ktorá ich obklopuje v každodennom
živote. Osobné prežívanie tejto skutočnosti jej vtláča prostredie každodennosti, z ktorej človek čerpá svoje primárne skúsenosti, ktoré mu prepožičiavajú (dočasne) istotu v konaní. Tento pojem nadobúda spolu
s každodennosťou (Alltag) v postmoderných sociálnych vedách, podobne
ako aj v našom živote čoraz väčší význam. Preto nemožno súhlasiť
s výzvami, podľa ktorých sa musíme naučiť žiť či už s násilím, kriminalitou, drogami, či inými sociálnopatologickými javmi. Tu už nejde iba
o niektoré typy spoločností, v závislosti od noriem v prípade kultúrnošpecifickej relatívnosti noriem. Násilie sa stáva druhom životného štýlu,
v ktorom dochádza k akceptácii násilia, k schvaľovaniu násilia a pripravenosti na násilie, t. j. konať násilie. Následná habitualizácia násilia potom znamená i stratu zábran a výčitiek svedomia, stáva sa vzorcom správania, ktoré môže nadobudnúť dlhodobý alebo dokonca stály charakter.
Je nevyhnutné, aby sme násilie a jeho prejavy prestali redukovať na
zdanlivo popri sebe stojace a navzájom nesúvisiace čiastkové sociálne
problémy, ako na to poukazovali už Lowry (1974), Manis (1974), Spector
a Kitsuse (1973), alebo dokonca redukovať na otázky deviantného správania jednotlivých osôb. Príčiny globalizácie násilia nemožno hľadať
jednostranne ani v urbanizačných procesoch, v prechotnej industrializácii,
či psychopatológii deviantného správania jednotlivcov (mikrosociológická paradigma). Možno predpokladať nebývalú komplexnosť globalizácie
násilia, spolu s procesmi dezorganizácie, alienácie a anómie. Pokladáme
za úlohu sociálnych vied pokúsiť sa zistiť, či je globalizácia ich sprievodným znakom, alebo ich následkom.
V úsilí o hľadanie východísk z pokračujúceho a narastajúceho násilia
v spoločnosti ako globálneho fenoménu by sa mali stretnúť všetky spoločenské sily, vrátane spoločenských vied. Špecifickosť pôsobenia spoločenských zákonov a megatrendov vývoja a ich odlišnosť od prírodných zákonov spočíva práve v tom, že pôsobia weberovsky prostredníc-
134
tvom aktivít, vyplývajúcich z interpretatívneho porozumenia správania
druhých. Znamená to asi toľko, že nie sme slepo vystavení pôsobnosti
objektívnych spoločenských zákonov a megatrendov. Tým sa vytvára
priestor, teoretická i praktická možnosť humanizácie ľudského správania
a redukcie násilia v spoločnosti, čo možno považovať za podstatu procesov, ktoré nazývame civilizáciou. Súčasťou týchto procesov je zdanlivo
paradoxne i redukcia násilia prostredníctvom násilia. V tomto úsilí nepodľahnúť osudovosti môžu aktívne prispieť nielen spoločenské vedy, ale
i praktické činnosti, akými sú výchova, vzdelávanie, sociálna práca, výkon policajnej služby. Práve výkon policajnej služby môže predstavovať
rozhodnú odpoveď na isté druhy násilia (osobitne na eskalované násilie)
násilím. V tomto smere čakajú významné úlohy vedy o človeku, vedy
o spoločnosti i vedy o prírode.
Literatúra
ADORNO, Th. W., 1982: Negative Dialektik. Gesamemelte Schriften in 20
Bänden, Bd. 6, Frankfurt am Main.
ARENDT, H., 2003: Macht und Gewalt. (Orig.: On Violence. New York 1970).
München, Zürich: Piper, TB, 1. vyd. 1970, 15. vyd. 2003.
BARON-COHEN, S., 2004: Vom ersten Tag andere. Düsseldorf, Zürich, Walter
Verlag.
BĚLOHRADSKÝ, V., 1991: Přirozený svět jako politický problém. Eseje o
člověku pozdní doby. Praha, s. 30.
BARTSCH, M.  BREDOW, R.  DARNSTÄDT, T.  HINRISCH, P.  KAISER, S.  KLEINHUBBERT, G.  KNAUER, S.  LUDWIG, U.  NELLES, R.  NEUMANN, C.  PFISTER, R.  REZEC, O.  RÖBEL, S. 
SCHREP, B.  ULRICH, A., 2008: Exempel des Bösen. In: Spiegel, č. 2,
s. 20-37.
BRIZENDINE, L., 2007: Das weibliche Gehirn. Warum Frauen anders sind als
Männer. Hoffmann und Campe Verlag.
ČECH, J., 2000: Agresia z pohľadu policajnej psychológie. In: Policajná teória
a prax, roč. 8, č. 1, s. 36-55.
Die Gewalt in der Kriminologie. Kriminologisches Journal, 6. Beiheft 1997,
Juventa.
Peter Ondrejkovič
135
DUBET, F.  MARTUCELLI, D., 1994: Im Aus der Vorstädte. Der Zerfall der
demokratischen Gesellschaft. Klett-Cotta, Stuttgart.
DURKHEIM, E., 1973: Der Selbsmord. Darmstadt, Luchterhand, Orig. Le suicide: Étude de sociologie. Paris: Félix Alcan, 1897. Ostatné nem. preklady:
Der Selbstmord. Dt. von Sebastian und Hanne Herkommer. Neuwied/Berlin: Luchterhand 1973. (8. Aufl., 2002).
DURKHEIM, E., 1990: Der Selbstmord. 3. Auflage, Frankfurt am Main, Suhrkamp. Najnovšie vydanie DURKHEIM, E., 1997: Der Selbstmord. Frankfurt a. M., Suhrkamp.
FOUCAULT, M., 1999: Dějiny sexuality I. Vůle k vědení. Praha, Herrmann
a syn.
GEERTZ C., 1994: Dichte Beschreibung. Bemerkungen zu eien deutenden Theorie von Kultur. Frankfurt am Main, Suhrkamp.
HAUSER, M. D., 2008: Moral Minds: How Nature Designed Our Universal
Sense of Right and Wrong, London, Abacus.
HEITMEYER, W.  OLK, Th., 1990 (Hrsg.): Individualisierung von Jugend.
Weinheim, München, Juventa.
HEITMEYER, W., 1992: Desintegration und Gewalt. In: Deutsche Jugend, roč.
40, č. 3, s. 109-122.
HEITMEYER, W. u.a., 1996: Gewalt. Weinheim u. München, Juventa.
HEITMEYER, W., 2008: Die Wut der Armen. In: Der Spiegel, č. 16.
HOMES, A. M., 2004: Von der Mutter missbraucht. Frauen und die sexuelle
Lust am Kind. Nordestadt, Books an Demand.
HONETH, A., 1993: Desintegration. Bruchstücke einer soziologischen Zeitdiagnose, Frankfurt am Main, Fischer.
JÄGER, H., 1989: Makrokriminalität. Frankfurt am Main, Suhrkamp.
KERNER, H. J., 1997: Lebensqualität und Kriminalität  Ein Problemauftritt zur
Bedeutung von Innerer Sicherheit im Feld der sozialen Strafrechtspflege.
In: Fachzeitschrift für Bewährungs-, Gerichts- und Straffälligenhilfe,
roč. 44.
JUDIN, P. F.  ROZENTAĽ, M. M., (ed.) 1965: Filozofický slovník. Bratislava,
Vydavateľstvo politickej literatúry.
KERSTEN, J., 1997: Risiken und Nebenwirkungen: Gewaltorientierung und die
Bewerkstelligung von „Mänlichkeit“ und „Weiblichkeit“. In: Kriminologisches Journal, 6. Beiheft, Weinheim, Juventa.
LEVIN, F. J.  ROSISCHE, K. J., 1995: Social Causes of Violemce. Crafting
a Science Agenda. D.C. American Sociological Association, Washington.
LINDENBERGER, T.  LÜDTKE, A., 1995: Physische Gewalt. Studien zur
Geschichte der Neuzeit. Suhrkamp, Frankfurt am Main.
136
LOWRY, R., 1974: Social Problems. A Critical Analysis of Theory and Public
Policy. Mass., Laxington Books.
MAHLMANN, M., 1999: Rationalismus in der praktischen Theorie. BadenBade, Nomos Verlagsgesellschaft.
MAHLMANN, M., 2008: Elemente einer ethischen Grundrechtstheorie. BadenBaden, Nomos Verlagsgesellschaft.
MANIS, J. G., 1974: The Concept of Social Problems: Vox Populi and
Sociological Analysis. In: Social Problems, Vol. 21, No. 3, pp. 305-315,
Published by: University of California Press.
MARKOWITSCH, H. J.  WELZER, H., 2006: Das autobiographische
Gedächtnis. Hirnorganische Grundlagen und biosoziale Entwicklung. Stuttgart, Klett-Kotta.
MARKOWITSCH, H. J.  SIEFER, W., 2007: Tatort Gehirn. Auf der Suche
nach dem Ursprung des Verbrechens. Frankfurt am Main, Campus Verlag.
MAŘÍKOVÁ, H.  PETRUSEK, M.  VODÁKOVÁ, A. a kol., 1996: Velký
sociologický slovník Praha, Karolinum.
MELZACK, R.  WALL, P. D., 1965: Pain Mechanism A New Theory. In:
Science, roč. 150, č. 19, s. 971-979.
MELZACK, R., 2007: The short – form McGill Pain Questionnaire. In: Pain,
1987, 191 – 197, podľa Rokyta, R., Kršiak, M., Kozák, J.: Bolest. Praha,
Tigis.
NEDELMAN, B., 1986: Gewalt. Soziale Bedeutungen und sozialwissenschaftliche Bedingungen des Begriffs, s. 109-147, In: Bundeskriminalamt (Hrsg.):
Was ist Gewalt? Auseinandersetzungen mit einem Begriff Bb. 1, Strafrechtliche und Sozialwissenschaftliche Darlegungen, Bundeskriminalamt, Wiesbaden.
OLWEUS, D., 1986: Mobbing – vad vi wet och vat vi kan göra. Liber,
Stockholm.
OLWEUS, D., 1997: Gewalt in der Schule. Bern, Göttingen, Toronto, Seatle,
Hans Huber.
ONDREJKOVIČ, P., 1979: Negatívne stránky individualizácie mládeže.
In: Sociológia, roč. 29, č. 4, s. 353-375.
ONDREJKOVIČ, P., 1996: Vplyv masovokomunikačných prostriedkov na deti
a mládež, In: Mládež a spoločnosť, roč. 2, č. 2, s. 5-13.
ONDREJKOVIČ, P., 1999: Násilie v školách. In: Pedagogická revue, roč. 51,
č. 5, s. 401-410.
ONDREJKOVIČ, P. a kol., 2001: Sociálna patológia. Bratislava, Veda.
ONDREJKOVIČ, P., 2002: Globalizácia a individualizácia mládeže. Negatívne
stránky. Bratislava, Veda.
Peter Ondrejkovič
137
OSN  Sonderberichterstatterin der Vereinten Nationan über Gewalt gegen
Frauen, Menschenrechtskommission, Sitzung, 6. Januar 2003, UN Doc.
E/CN.4/2003/75. In:
http://www.amnesty.org/en/library/asset/EUR44/013/2004/ru/domEUR440132004ru.pdf.
OTTEN, D., 2000: Männer versagen. Über das Verhältniss der Geschlechter im
21. Jahrhudert. Lübe Verlagsgruppe.
PETERS, B., 1993: Die Integration moderner Gesellschaften, Frankfurt am Main, Suhrkamp.
PETRUSEK, M., 1993: Aktuálnost „banálního zla“ Hannah Arentové, In: S-obzor,
roč.2, č. 2, s. 8-15.
PRIBRAM, H. K., 1991: Brain and Perception: Holonomy and Structure in Figural Processing. Hillsdale, Lawrenne Erlbam Associates.
RETOVÁ, D., 2006: Neuroveda.
http://ii.fmph.uniba.sk/~takac/ICS/zdroje/neuroveda.ppt.
ROSSOW, I.  PAPE, H.  WICHSTRØM, L., 1999: Young, wet & wild? Associations between alcohol intoxication and violent behaviour in adolescence. National Institute for Alcohol and Drug Research, Oslo, Norway. [email protected].
ROTH, G., 2003: Aus Sicht des Gehirns. Frankfurt, Suhrkamp.
SCHUMANN, K., 1994: Gewalttaten als Gefahr führ die wissenschaftliche Integrität von Kriminologie. In: Kriminologisches Journal 26.
SINGER, W., 2003: Ein neues Menschenbild? Gespräche über Hirnforschung.
Frankfurt, Suhrkamp.
SINGER, W., 2008: Hirnforschung und Meditation: Ein Dialog. Frankfurt am
Main, Suhrkamp.
SOFSKY, W., 1996: Traktat über die Gewalt. Fischer, Frankfurt am Main.
SPECTOR, M.  KITSUSE, J. I., 1973: Social Problems: A Re-Formulation.
In: Social Problems, Vol. 21, No. 2 (Autumn), pp. 145-159, Published by:
University of California Press.
Der Spiegel, roč. 2008, č. 2.
STEINWEG, R., 1983 (Hrsg.): Faszination der Gewalt. Politische Strategie und
Alltagserfahrung. Frankfurt am Main, Suhrkamp.
STENDER, W., 1997: Post Crimen. In: Die Gewalt in der Kriminologie. 6. Beiheft Kriminologisches Journal, Juventa Weinheim.
TOYNBEE, A., 1966: Change and Habit. The Chalenge of Our Time, London,
OUP.
138
TROTHA, T. v., 1977: Ethnometodologie und abweichendes Verhalten. Anmerkungen zum Konzept des „Reaktionsdeppen“, Kriminologisches Journal, č. 9, s. 98-115.
TROTHA, T. v., 1997 (Hrsg.): Soziologie der Gewalt, Westdeutscher Verlag,
Opladen, Wiesbaden.
VÝROST, J.  SLAMĚNÍK, I., 1997: Sociální psychologie – sociálna psychológia. ISV Praha.
Adresa autora

Prof. PhDr. Peter Ondrejkovič, PhD.
Štefánikova 67
949 74 Nitra
Katedra sociológie
Univerzita Konštantína Filozofa v Nitre
139
Aktuálneotázkypresociálnuprácu
naSlovensku
MIRIAM ŠRAMATÁ
Fakulta zdravotníctva a sociálnej práce, Trnavská univerzita
v Trnave
Abstrakt
Príspevok sa zaoberá súčasnými otázkami sociálnej práce v podmienkach Slovenskej republiky. Sociálna práca zasahuje pri interakcii ľudí a prostredia, pričom základným princípom by mal byť zachovaný princíp ľudskej dôstojnosti.
V ďalšej časti sú definované dôležité problémy, ktorými sa slovenská spoločnosť zaoberá
a sú aj výzvami pre sociálnu prácu: nezamestnanosť, chudoba a sociálna exklúzia, veľké
socioekonomické rozdiely medzi jednotlivými regiónmi Slovenska, obchodovanie s ľuďmi,
rómska populácia. V závere príspevku sa autorka snaží odpovedať na nasledujúce otázky:
Akú úlohu zohráva sociálna práca riešení týchto problémov?
Kľúčové slová
Sociálna práca. Chudoba. Nezamestnanosť. Sociálna exklúzia. Komunitná práca.
Abstract
The contribution is concerned with contemporary questions of social work in slovak
conditions. Social work intervenes at the points where people interact with their
environments. The fundamental principle should be principle of human dignity. The next
part is focused on important problems such as: unemployment, poverty and social
exclusion, socio-aeconomic differences between regions of Slovakia, trafficing peple,
romany population. Finnaly, the author deals with following issues: What is the goal of
social work in solving mentioned problems?
Key words
Social work. Poverty. Unemployement. Social exclusion. Community work.
140
Úvod
O
dopadoch globalizácie a modernizácie môžeme nájsť veľké množstvo odborných publikácií a štúdií. Dopady týchto fenoménov ako aj
odstraňovanie negatívnych dôsledkov sú naďalej predmetom mnohých
diskusií na nadnárodnej úrovni ako aj na úrovni štátov. Už dlhšie sa hovorí o kríze sociálneho štátu, ktorý nie je schopný riešiť problémy súvisiace, okrem globalizácie, s krízou pracovného trhu, s demografickým
vývojom a krízou rodiny. Slovenskú spoločnosť zasiahli globalizačné
trendy vo všetkých jej sférach. Globalizácia naďalej prináša štrukturálne
zmeny v ekonomike, zmeny v sociálnej skladbe populácie, v moderných
technológiách a hodnotovom systéme. Ich výsledkom je žiaľ aj prudká
diferenciácia a sociálne nerovnosti, ktoré sú vnímané a prijímané rozporuplne. Nerovnosť zaznamenávame na úrovni ekonomickej, ktorá sa odzrkadľuje v príjmoch, v spotrebe, významná je nerovnosť životných
podmienok. Ojedinelým javom nie je ani nerovnosť kultúrna, prejavujúca
sa ako veková, gendrová, rasová, alebo etnická nerovnosť. Slovensko je
charakteristické významnými socio-ekonomickými nerovnosťami na
úrovni regiónov.1 Máme oblasti s nižšou kvalitou infraštruktúry, obmedzeným prístupom k službám, zdevastovaným životným prostredím, oblasti kde sú obyvatelia ohrození vyššou pravdepodobnosťou straty zamestnania, poklesom príjmu, kriminalitou a pod. Nerovnosť teda vnímame najmä v nedostupnosti materiálnych, sociálnych alebo iných statkov
a zároveň aj obmedzenej možnosti, resp. nemožnosti ich reálne používať.
S problematikou nerovnosti je úzko spätý pojem chudoby a sociálnej
exklúzie.
1
Chudoba a sociálna exklúzia
Chudoba sprevádza ľudstvo od jeho počiatku a jej definície sa menia
spolu s vývojom spoločnosti a štandardmi, ktoré v danom čase v danej
krajine platia. Môže ísť nielen o ekonomické hľadisko, v zmysle straty
práce, dlhodobej nezamestnanosti, obmedzenia alebo úplnej straty prístu1
Stručný prehľad sociológie. Bratislava, Enigma 2009.
Miriam Šramatá
141
pu k službám, ale aj o ohrozenie ľudskej dôstojnosti, na základe statusu
v spoločnosti, náboženskej orientácie, farby pleti, štátnej príslušnosti a pod.
Historicky staršia, tzv. stará chudoba bola spájaná najmä s deťmi
a staršími ľuďmi, a preto bola nazývaná aj demografickou chudobou, od
sedemdesiatych rokov hovoríme o tzv. novej chudobe, ktorá sa týka oveľa širšieho spektra socio-ekonomických skupín je teda podmienená viacerými problémami, napr. rozpadom sociálnych inštitúcií, stratou zamestnania, nárastom dlhodobej nezamestnanosti, zadĺženosťou rodín, nárastom počtu jednorodičovských rodín, nepriaznivým zdravotným stavom
a pod.2
V poslednom čase sa však pojem chudoba zamenil za pojem sociálna exklúzia/sociálne vylúčenie. Sociálna exklúzia je všeobecne charakterizovaná ako znemožnenie prístupu k sociálnym inštitúciám, službám,
vzdelaniu, bývaniu, finančným zdrojom. Nie je možné ju identifikovať
iba s chudobou, sociálnou depriváciou alebo s nízkou príjmovou úrovňou.
Stretávame sa s ňou aj na vrchole spoločnosti.
Sociálne vylúčenie je vnímané ako zlyhanie jedného alebo viacerých
z nasledujúcich systémov3:
 demokratického a legislatívneho, zaisťujúceho občiansku integráciu,
 trhu práce, trhu práce, ktorý zaisťuje ekonomickú integráciu,
 sociálneho štátu, zaisťujúceho sociálnu integráciu,
 rodiny a spoločenstva zaisťujúceho osobnú integráciu
V podmienkach slovenskej legislatívy sa pracuje s pojmami hmotná
a sociálna núdza. Pojmy chudoba a sociálna exklúzia u nás neboli legislatívne ukotvené a nepracovalo sa s nimi v oficiálnych dokumentoch.
S oficiálnymi definíciami chudoby a sociálnej exklúzie sa prvýkrát stretávame v Národnom akčnom pláne sociálnej inklúzie 2004 – 2006 : Ľudia
žijú v chudobe ak ich príjem a iné zdroje sú natoľko nedostatočné, že im
neumožňujú dosiahnuť takú životnú úroveň, ktorá je akceptovateľná
v spoločnosti, v ktorej žijú. V dôsledku chudoby môžu poznať mnohonásobné znevýhodnenie od nezamestnanosti, cez nízky príjem, zlé bývanie,
nedostatočnú zdravotnú starostlivosť, až po prekážky v prístupe k celoživotnému vzdelávaniu, kultúre, športu, či rekreácii. Sú často marginalizo2
3
Džambazovič, R., Gerbery, D.: Od chudoby k sociálnemu vylúčeniu. Sociológia 37, 2005, č. 2.
Veľký sociologický slovník.
142
vaní a vylúčení z účasti na aktivitách (ekonomických, sociálnych a kultúrnych), ktoré sú bežné pre ostatných ľudí a ich prístup k základným
právam môže byť obmedzený.
Sociálna exklúzia je proces, prostredníctvom ktorého sú určití jednotlivci vytlačení na okraj spoločnosti a je im zabránené plne na nej participovať v dôsledku svojej chudoby, nedostatku základných kompetencií
(spôsobilosť) a príležitostí celoživotného vzdelávania, ako aj sociálnych
a komunitných sietí a aktivít. Majú veľmi obmedzený prístup k rozhodovacím orgánom, a tak často pociťujú bezmocnosť a nemožnosť riadiť
a kontrolovať rozhodnutia, ktoré majú dosah na ich každodenný život.
K hlavným skupinám obyvateľstva, ktorým hrozí riziko chudoby a sociálneho vylúčenia patria:
 nezamestnaní, najmä dlhodobo nezamestnaní,
 rodiny s deťmi,
 starší občania,
 rómske komunity,
 ľudia so zdravotným postihnutím,
 migranti,
 bezdomovci4.
Z uvedených skupín obyvateľov najviac ohrozenou skupinou, ktorej
hrozí viacnásobné vylúčenie je rómska populácia. V tomto prípade sa
stretávame s celou škálou problémov od nevyhovujúcich životných podmienok, cez nízku úroveň vzdelania a s tým spojenými minimálnymi
šancami uplatniť sa na trhu práce až po segregované vidiecke alebo mestské osídlenie.
Typickým znakom pre rómsku populáciu sú mnohopočetné rodiny,
ktoré žijú v nevyhovujúcich životných podmienkach, nedostatočná výživa, zlá starostlivosť o deti. K ohrozeným rodinám patria okrem rómskych
rodín aj jednorodičovské rodiny. Zvyšuje sa počet samostatne žijúcich
matiek s deťmi a dôchodcov, prehlbujú sa rozdiely v ekonomickej samostatnosti bezdetných a viacdetných rodín.
4
Národný akčný plán sociálnej inklúzie 2004 – 2006. Bratislava MPSVaR SR, 2004.
Miriam Šramatá
143
1.1 Základné podmienky sociálnej inklúzie
Podmienkami pre dosiahnutie stabilného a sociálneho vývoja spoločnosti sú kvalita sociálnych vzťahov, súdržnosť(kohézia) a sociálny
kapitál.5 Sociálna súdržnosť je na celospoločenskej úrovni vnímaná ako
celospoločenský kapitál, v ktorom je úlohou štátu vytvárať prostredie
stimulujúce dôveru, solidaritu a participáciu občanov.6
Solidarita je v tomto prípade vnímaná ako štrukturálny princíp štátneho usporiadania, je podmienkou pre život v spoločnosti.
Princíp subsidiarity, vzájomnej podpory, nachádza svoj základ
v slobode a dôstojnosti človeka, má chrániť autonómiu a život jednotlivca
a predpokladá rozdelenie kompetencií v štáte, spoločnosti a spoločenských organizáciách.
Sociálny kapitál v občianskej spoločnosti umožňuje rozvíjať ľudskú
úctu k druhému ako podmienku zdravého občianskeho života. Má v sebe
prvky vzájomnosti, solidarity, dôvery, úcty, spolupatričnosti a pod. Všetky tieto znaky nachádzame v pôvodných komunitách, ktoré fungovali ako
jeden z nástrojov na riešenie dôležitých problémov v spoločnosti, niekedy
aj ako ofenzíva voči verejnému sektoru a sociálnemu štátu.7 Význam
sociálneho kapitálu je pri tvorbe sociálnych programov, na ktorých by
mali participovať verejný a neverejný sektor, ekonomické a kultúrne elity
ktoré majú záujem podporovať sociálny rozvoj v komunite, zamestnanci
a zamestnávatelia. Prínos tretieho sektora je v tomto prípade nesporný.
Jeho potreba je nielen v obohacovaní verejných služieb o nové, inovatívne programy a zlepšovaní kvality ale aj v kultivovaní vzťahov v komunitách, čo je vlastne obohacovanie sociálneho kapitálu.
Vychádzajúc zo zadefinovania skupín ohrozených chudobou
a sociálnou exklúziou, k základným strategickým cieľom tzv. inkluzívnej
politiky Slovenskej republiky patrí zvýšenie inklúzie a boj proti diskriminácii zraniteľných skupín obyvateľstva.8 Tento cieľ sa má realizovať konkrétne:
5
Dlhodobá vízia rozvoja slovenskej spoločnosti. Bratislava, VEDA 2008.
Dlhodobá vízia rozvoja slovenskej spoločnosti. Bratislava, VEDA 2008.
7
KELLER, J.: Nejistota a důvěra aneb K čemu je modernitě dobrá tradice. Praha, SLON 2009.
8
Sociálna inklúzia je v spomínanom Národnom akčnom pláne sociálnej inklúzie 2004 – 2006 definovaná ako proces, ktorý zabezpečuje, aby tí, ktorí sú v riziku chudoby a sociálnej exklúzie, získali
6
144






zvyšovaním dostupnosti a kvality sociálnych služieb,
modernizáciou a rozširovaním variability poskytovania sociálnych
služieb,
zvyšovaním kvality a efektivity výkonu opatrení sociálnoprávnej
ochrany a sociálnej kurately,
sociálnej práce vykonávanej v teréne,
komunitnej práce,
ďalšími organizačnými aktivitami.
1.2 Komunitné plánovanie
Sociálna práca sa zameriava na prekážky, rozdiely a nespravodlivosti, ktoré sa v spoločnosti vyskytujú. Na princípe solidarity s tými, ktorí
sú znevýhodnení, sa sociálna práca snaží zmierniť chudobu a oslobodzovať trpiacich a utláčaných za účelom podporovať sociálnu inklúziu. Využíva pri tom škálu zručností, techník a aktivít, ktoré sú v zhode s jej holistickým zameraním na klienta a jeho prostredie. Sociálna práca zasahuje
v momente kde dochádza k interakcii jedinca s jeho prostredím s cieľom
pomáhať ľuďom rozvíjať ich potenciál, zlepšiť ich život a predchádzať ich
zlyhaniu.9
Prioritou sociálnej práce je zachovať jedinca v jeho prirodzenom
prostredí s využitím potenciálu prostredia a mobilizáciou ostatných členov, ktorí s ním spoločne žijú. Jedinec by mal byť sám spoluzodpovedný
za riešenie vlastnej situácie a s pomocou rodiny by mal vytvárať adekvátne ekonomické a sociálne prostredie. Rovnako sa má využívať a rozvíjať
potenciál danej komunity, v ktorej klient žije. Sociálny pracovník sa zameriava na klienta v kontexte jeho sociálnych vzťahov, pričom aj on sám
je účastný na tvorbe služieb pre klienta. V prípade rozvoja a podpory
komunitného plánovania je nutná súčinnosť klienta, rodiny, obce, príp.
VÚC. Pričom sa vychádza sa z miestnych špecifík a potrieb občanov,
z demografických ukazovateľov a pod.
príležitosti a nevyhnutné zdroje na to, aby mohli plne participovať na ekonomickom, sociálnom
a kultúrnom živote a mali takú životnú úroveň a blahobyt, ktorý je považovaný za obvyklý
v spoločnosti, v ktorej žijú.
9
Definícia Medzinárodnej federácie sociálnych pracovníkov (IFSW).
Miriam Šramatá
145
Komunitné služby, ktoré zabezpečujú pracovné uplatnenie klientov,
pomoc a podporu v bývaní, dostupnosti služieb, možnosti participácie na
živote v komunite a pod. by mali reflektovať na potreby klienta s maximálnym rešpektom k bežným životným podmienkam.
Z hlavných princípov vyberáme:
1. Pri komplexnom plánovaní služieb majú byť zohľadňované sociálne,
ekonomické a demografické špecifiká každého regiónu. Vzhľadom
k rozdielnym potrebám klientov v regiónoch je pri plánovaní dôležité definovať jednotlivé služby.
2. Komunitné plánovanie služieb by malo zohľadňovať viacúrovňovú
spoluprácu, t. j. na budovaní komunitných služieb sa podieľajú mestá a obce, mimovládne a občianske združenia. Dôležité bude zachovať vyváženosť medzi princípom konkurencieschopnosti a princípom solidarity.10
3. Vzhľadom na to, že služby majú byť kvalitné, účelné a adresné, mal
by byť vypracovaný systém posudzovania ich kvality, tzv. štandardy
kvality.
Dôraz je kladený na uspokojovanie týchto základných potrieb klientov:
 potrebu sociálnej afiliácie,
 potrebu súkromia, dôstojného bývania,
 potrebu mať ekonomický zdroj,
 potrebu zmysluplného využitia voľného času,
 potrebu mať pomoc v kríze,
 potrebu mať zmysluplnú činnosť, ktorá prispieva k vytvoreniu osobnej úlohy v spoločnosti.
Na základe definovaných potrieb môžeme konštatovať, že komunitná práca sa zameriava na zvýšenie autonómie a integrácie klientov, čo by
malo redukovať riziko sociálnej exklúzie. Starostlivosť by nemala byť
nezmyselne diferencovaná, naopak zdôrazňuje sa potreba komplexnosti.
Klient a jeho potreby sú prvoradým záujmom poskytovaných služieb,
preto je dôležité, aby boli služby vysoko individuálne a zamerané na potreby jednotlivca, čo si vyžaduje ich flexibilnosť a transparentnosť. Neznamená to však, že sa má vybudovať úplne nový systém služieb
10
Dlhodobá vízia rozvoja slovenskej spoločnosti. Bratislava, Veda 2008.
146
v príslušnej lokalite, ale naopak, mali by sa využívať už existujúce zdroje. Na jednej strane je to ekonomicky výhodné a na strane druhej zapojenie klienta do existujúcich služieb, ktoré môže využívať aj majoritná
populácia, podstatne znižuje riziko stigmatizácie. Z uvedeného vyplýva,
že v prípade budovania komunitných služieb je veľmi dôležité poznať
lokálne zdroje, t. j. ich rozloženie, kvalitu a dostupnosť.
Literatúra
DŽAMBAZOVIČ, R., GERBERY, D.: Od chudoby k sociálnemu vylúčeniu.
Bratislava: Sociológia 37, 2005, č. 2, s 143-172. ISSN 0049-1225.
GIDDENS, A.: Třetí cesta a její kritici. Praha: Mladá Fronta 2004. 184 s. ISBN
80-204-1208-5.
KELLER, J.: Nejistota a důvěra aneb k čemu je modernitě dobrá tradice. Praha:
SLON 2009. 174 s. ISBN 978-80-7419-002-5.
KOL. AUTOROV: Dlhodobá vízia rozvoja slovenskej spoločnosti. Bratislava:
VEDA 2008. 274 s. ISBN 978-80-8921.
BEDNÁRIK, R. et al: Stručný prehľad sociológie. Bratislava: ENIGMA PUBLISHING 2009. 274 s. ISBN 978-80-8921.
Národný akčný plán sociálnej inklúzie 2004 – 2006. Slovenská republika.
MPSVaR 2004.
Národná správa o stratégiách sociálnej ochrany a inklúzie na roky 2008 – 2010.
Slovenská republika. MPSVaR 2008.
STRAPCOVÁ, K.: Percepcia nerovností a príčin chudoby. Bratislava: Sociológia 37, 2005, č. 5, s. 419-446. ISSN 0049-1225.
TOKÁROVÁ, A. a kol.: Sociálna práca. Kapitoly z dejín, teórie a metodiky
sociálnej práce. FFPU v Prešove: AKCENT PRINT, 2003. 573 s. ISBN 80968367-5-7.
147
Miriam Šramatá
Adresa autorky

Doc. PhDr. Miriam Šramatá, PhD.
Fakulta zdravotníctva a sociálnej práce
Trnavská univerzita v Trnave
Univerzitné námestie č. 1, 918 43 Trnava
Slovensko

@
+421335939446
[email protected]
IISpoločenskázodpovednosťsociálnych
vzdelávateľov
(SocialResponsibilityofSocialEducators)
149
Teóriarolívsociálnejpráci–vkontexte
rodovýchstereotypov
MARTIN BÉREŠ
Filozofická fakulta, Inštitút edukológie a sociálnej práce,
Prešovská univezita v Prešove
Abstrakt
Autor sa v príspevku zaoberá miestom teórie rolí v teórii, výskume a v praxi sociálnej
práce v kontexte rodových stereotypov. V prvej časti poukazuje na históriu, rozvoj, trendy
a kritiku teórie rolí. V druhej časti článku naznačuje miesto teórie rolí v sociálnej práci
a poukazuje na úzky súvis rodových rolí s rodovými stereotypmi. V závere autor uvažuje
o možnej dekonštrukcii až odmietnutí teórie rolí v kontexte reflexívnej sociálnej práce.
Kľúčové slová
Teória rolí. Štruktúrny funkcionalizmus. Symbolický interakcionizmus. Sociálny
konštruktivizmus. Sociálna práca. Rodové stereotypy. Rodové roly. Reflexívna sociálna
práca.
Úvod
S
ociálna práca ako interdisciplinárna veda i ako praktická činnosť
okrem vlastných teórií a metód hojne využíva poznatkovú bázu rôznych disciplín. Jednou z kľúčových príbuzných disciplín je sociológia,
ktorá spolu s psychológiou, sociálnou politikou a právom poskytuje sociálnej práci teoreticko-metodologické sýtenie. „Sociologická analýza
poskytuje teoretické perspektívy, ktoré môžu byť využité politikami,
i v práci praktikov a praktičiek na systematické analýzy, a tak rozširuje
naše porozumenie tomu, čo je vykonávané a prečo. Sociológia môže byť
použitá na osvetlenie štruktúr, procesov a sociálnych vzťahov v sociálnej
práci a prispieť tak k rozvoju vhodnejších foriem praxe“ (Dominelli,
1997a, s. 5). Jednou z často používaných teoretických perspektív je teória
150
rolí. Raewyn Connell (1979, s. 7) vo svojej kritike konceptu rolí hovorí
o rolách ako o jednom z „domestifikovaných konceptov“1, ktoré len
zriedka priťahujú pozornosť, no sú v sociálnych vedách všadeprítomné,
považované za prakticky nesporné. Roly sú teda ako bežná súčasť jazyka
sociálnych vied považované za „taken for granted“ (garantované) a tak
môžu byť nekriticky preberané aj do teórie a praxe sociálnej práce, bez
reflexie ich dopadov.
Sociálne vedy a sociálna práca navyše na Slovensku len v obmedzenej miere reflektujú a integrujú poznatky 2. a 3. vlny feminizmov a rodových štúdií, a môžu tak používaním teórie rolí a rodových rolí pôsobiť
opresívne (utlačujúco). Domnievame sa, že kritickejší prístup k teórii rolí
absentuje aj v prostredí rodových štúdií na Slovensku.
V nasledujúcom texte sa zaoberáme miestom, úskaliami a možnosťami využitia teórie rolí v teórii a praxi sociálnej práce. Od všeobecného
popisu teórie rolí, histórie, a trendov, prechádzame ku kritike. Pokračujeme k vymedzeniu výskytu teórie rolí v sociálnej práci, pričom problematizujeme jej nereflektované používanie ako v teórii a výskume, tak aj
v praxi. Naznačujeme subverzívny potenciál pri odbúravaní rodových
stereotypov, ktoré nekriticky aplikovaná „rolová paradigma“ skôr reprodukuje ako dekonštruuje a zamýšľame sa nad možnosťou odmietnutia
teórie rolí.
Pokúšame sa naznačiť možné odpovede na otázky: a) je teória rolí
vhodným konceptom pre sociálnu analýzu a b) aké je jej miesto v teórii,
výskume a v praxi sociálnej práce?
1
Teória rolí – história, členenie, trendy a kritika
Samotný termín teória rolí (role theory) poukazuje na „rozsiahly
a pestrý súbor analýz skúmajúcich prepojenia medzi sociálnou organizáciou, kultúrou a výkonmi (hraním), ktoré ľudia predvádzajú keď sú zapo1
Raewyn Connell (1979) teóriu rolí prirovnáva k akémusi inventáru sociálnych vied (používa tu
pojem „furniture“ – angl. nábytok, zariadenie).
Uvedená autorka je transrodovou osobnosťou, pôvodne publikovala pod menom Robert Wiliam
Connell. V texte ju uvádzame ako Raewyn, v zozname bibliografických odkazov podľa údajov
z použitých zdrojov.
Martin Béreš
151
jení do interakcie“ (Martin – Wilson, 2005, s. 651). Teória rolí je sociologickou modifikáciou pôvodne antropologického konceptu inštitúcií –
„roly sú sociálne špecifikované inštitúcie. Ustálené spôsoby jednania
očakávané od držiteľov (a držiteliek) určitých pozícií“ (Keller, 1997,
s. 62). Je možné sa stretnúť aj s pojmom rolová paradigma, ktorý má
zastrešovať jednotlivé prístupy a čiastkové pojmy2 používané v oblasti
teórie rolí. Treba však pripomenúť, že „teória rolí sa v učebniciach a publikáciach nevyskytuje ako hlavný koncept, ukrýva sa v jednotlivých kapitolách ako „ja“, „skupiny“, „inštitúcie“, „a preberanie rolí““ (Biddle,
2000, s. 2415).
Teória rolí má v sociológii od svojho vzniku rozsiahlu históriu. Za
zakladateľov teórie rolí sú nezávisle od seba považovaní sociálny filozof
George Herbert Mead (Mind, Self and Society, 1934), antropológ Ralph
Linton (Study of Man, 1936; Role and Status, 1947) a psychológ Jacob
Moreno (Who Shall Survive?, 1934). K významnému rozvoju teórie rolí
dochádza prostredníctvom diel Talcotta Parsonsa a Roberta F. Balesa
(1951), Roberta K. Mertona (1957), Ralpha Dahrendorfa (1958), Ervinga
Goffmana (1961), teoretikov a teoretičiek ako Ralph H. Turner (1956),
Mirra Komarovsky (1964), Edwin J. Thomas – Bruce J. Biddle (1966;
1979) či Joseph H. Pleck (1983), až po súbežnú a následnú kritiku od
autorov ako Ralph Dahrendorf (1958), Michel Crozier (1977) či Raewyn
Connell (1979) a ďalších (Keller, 1997; Biddle, 2000; Martin – Wilson,
2005; Connell, 1979).
Daniel D. Martin a Janelle L. Wilson (2005) konštatujú, že súčasná
teória roli v rámci sociológie je potomstvom dvoch dominantných teoretických tradícií v sociálnej psychológii – 1) štrukturálnej teórie rolí (už
vo funkcionalistickom Lintonovom vymedzení), ktorá zdôrazňuje stabilitu a konformitu a 2) symbolického interakcionizmu (Meadov prístup),
v ktorom je dôraz kladený na procesy tvarovania a zmien rolí v interakcii.
2
Napr. sociálna rola; ideálna rola; reálna rola; rodová rola; rolová dvojznačnosť (ambiguita); rolová
dispozícia; rolový set; odstup od roly; rolový konflikt; rolové preťaženie; rolový tlak; kríženie rolí;
socializácia; pripísaný, ziskaný a hlavný status; rolová význačnosť; hypotéza rolového rozšírenia; hypotéza rolovej tiesne; identifikácia s rolou; rolové modelovanie (Keller, 1997; Filadelfiová –
Kobová [cit. 2009-09-09]; Jandourek, 2001, 2009; Giddens, 2009; Goode, 1960 a Sieber, 1974 in:
Gudmundsson, 2003; Vander Zanden, 1990; Nakonečný, 1999; Golombok – Fivush, 1994...).
152
1.1 Kritika štrukturálno funkcionalistickej teórie rolí
Štrukturálna teória rolí vychádza z predpokladu, že „zdieľané očakávania slúžia ako kultúrne scenáre alebo indigo, ktoré zabezpečuje konformitu, lebo je buď prítomné v spoločenskom kontexte, či bolo internalizované aktérmi a aktérkami pred ich vstupom doň, alebo oboje. Rozhodne
sociologický variant teórie rolí spracoval Talcott Parsons vo svojej teórii
o „informačnej kontrole“. Parsons ponímal roly ako zásadný sociálny
mechanizmus, ktorý umiestňoval jednotlivca v sociálnej štruktúre, pričom
– a to je dôležitejšie – počas socializácie do rolí jednotlivcom kultúru
vštepoval“ (Martin – Wilson, 2005, s. 651 – 652).
Základom kritiky štrukturálneho3 ponímania rolí, podľa uvedenej autorky a autora, je jej neschopnosť vysvetliť deviáciu v iných ako psychologických pojmoch. Ďalším problémom je, že nie všetky roly môžu byť
spájané s identifikovanými sociálnymi pozíciami (Biddle, 1986 in: Martin
– Wilson, 2005). Navyše normy môžu ale nemusia byť zdieľané vnútri
celého sociálneho systému a teda môžu alebo nemusia viesť ku konformite alebo sankcionovaniu (kritika „presocializovaných jednotlivcov“).
Štrukturálna teória rolí teda bola a je kritizovaná za dôraz na konformitu,
stabilitu a komplementaritu rolí.
Podľa Raewyn Connell (2005) sa problémy späté s teóriou rolí znásobujú v čase, keď sa spája s konceptom pohlavných rozdielov, ktoré
začali byť „jednoducho vysvetľované pohlavnými rolami, čo viedlo
k tomu, že obe idey boli trvalo nejasné od 40. rokov 20. storočia. Výskumné časopisy stále publikujú články v ktorých sú nálezy pohlavných
rozdielov (obvykle mierne) jednoducho nazývané ‘pohlavné roly’“ (Connell, 2005, s. 22). Práve z tohto dôvodu významná kritika voči štrukturálno-funkcionalistickému poňatiu rolí pochádza z feministického tábora
(pozri napr. Bačová, 2005; Filadelfiová – Kobová, 2005). Zameriava sa
na nedostatky spojené Parsonsovým a Balesovým (1951) vymedzením
„inštrumentálnej“ roly muža živiteľa a „expresívnej“ roly ženy gazdinky.
„Najčastejšie sú pohlavné roly chápané ako kultúrne spracovanie biologických rozdielov. Sofistikovaná teória rolí spracovaná v polovici 50.
3
Bruce J. Biddle (2000) na rozdiel Daniela D. Martin a Janelle L. Wilson (2005) odlišuje funkcionalistickú teóriu rolí a štrukturálnu teóriu rolí (pozri nižšie).
Martin Béreš
153
rokov 20. storočia Talcottom Parsonsom vo Family, Socialization and
Interaction Process predstavila iný prístup. Rozlíšenie medzi mužskou
a ženskou pohlavnou rolou je tu ponímané ako rozlíšenie medzi „inštrumentálnou“ a „expresívnou“ rolou v rodine považovanej za malú skupinu. Rod je teda odvodzovaný zo všeobecného sociologického pravidla
o diferenciácii funkcií v sociálnych skupinách“ (Connell, 2005, s. 22).
Claire Marie Renzetti a Daniel J. Curran (2005) upozorňujú na biologický
determinizmus funkcionalistického ponímania rolí, ktorý spočíva v presvedčení, že rodové roly vychádzajú z biologických, najmä reprodukčných rozdielov medzi mužmi a ženami. Takéto rozdelenie vzniklo údajne
v ranných fázach vývoja ľudstva a keďže bolo funkčné, časom sa inštitucionalizovalo. Kritické zhodnotenie funkcionalistického pohľadu na rodinu je nasledovné (Renzetti – Curran, 2005, s. 214 – 216; pozri tiež Holmwood, 2006, s. 153):
1. existujú pochybnosti o miere izolovanosti nukleárnej rodiny od
ostatného príbuzenstva a o viacgeneračnosti rodín v minulosti;
2. kritika sa týka prísneho oddelenia rolí oboch pohlaví, ktoré navyše:
a) depolitizuje analýzu rodových vzťahov,
b) mylne dichotomizuje verejnú a súkromnú sféru,
c) predpokladá biologickú determinovanosť a nemennosť roly
muža a roly ženy,
d) implikuje mylnú predstavu jedinej roly muža a jedinej roly ženy,
e) konštruuje a idealizuje jedinú smerodajnú rodinu a opomína
ostatné rodinné formy, ktoré tak môžu byť považované za deviantné.
3. funkcionalistické poňatie rodiny prehliada asymetriu medzi mužmi
a ženami, závislosť v rodine ako odraz mocenských vzťahov, konflikty a disfunkcie ako je napríklad násilie a zneužívanie v rodine.
Inými slovami podľa feministickej kritiky bol funkcionalizmus skôr prekážkou v pochopení rodiny, aj keď niektoré autorky (napr. Johnsonová,
1989 in: Holmwood, 2006) sa domnievali, že T. Parsons správne popísal
podstatu rodiny a domácnosti a jej vzťahy k oblasti zamestnania.
154
1.2 Kritika interakcionistickej teórie rolí
V interakcionistickom poňatí teórie rolí sú centrálnymi procesmi
preberanie rolí (role taking) a tvorba rolí (role making). Preberanie rolí
podľa Georgea Herberta Meada je stratégiou zvládania, ktorá sa rozvíja
v interakcii jedinca s ostatnými osobami. Dôraz je kladený na schopnosť
preberania rolí a vzájomných perspektív s druhými, čo umožňuje zmyslupne reagovať v interakcii (Martin – Wilson, 2005; Giddens, 1999,
2009). Interakcionistická teória rolí je opozitom k funkcionalistickému
ponímaniu rolí. „V súčasných rokoch zaznamenaný posun od štrukturálnej teórie rolí k viac interakcionistickému pochopeniu rolovej dynamiky
dovoľuje kompletnejšie a dynamickejšie koncepcie v tomto rozhodujúcom sociologickom koncepte“ (Martin – Wilson, 2005, s. 653). Problémom tu podľa rôznych autorov a autoriek je zanedbávanie obmedzujúcich účinkov rolového rámca stanoveného skupinami (Connell, 1979,
2005; Biddle, 2000; Martin – Wilson, 2005). Rovnako je malá pozornosť
venovaná očakávaniam voči iným alebo voči aj štrukturálnym obmedzeniam kladeným na očakávania a roly. Teória rolí je často vykresľovaná
len ako rozšírenie myšlienok symbolického interakcionizmu, ktorý bol
tiež kritizovaný za tendenciu k používaniu nejasných definícií. Uvedené
nedostatky zvyknú byť vyčítané aj teórií rolí (Biddle, 2000).
Zakladatelia sociálneho konštruktivizmu, ktorý postupne nahradil
dominujúcu paradigmu funkcionalizmu, Peter L. Berger a Thomas Luckmann (1999) rozvinuli myšlienky G. H. Meada a Alfreda Schütza poukázaním na typifikačný základ preberania rolí – „definície o „type“, charaktere alebo vrodených vlastnostiach osoby s ktorou máme do činenia.
Pokiaľ nám je známy status danej osoby, okamžite sa pokúšame prevziať
jeho alebo jej rolu či perspektívu. Zatiaľ čo hranie rolí predpokladá
schopnosť ľudí prevziať rolu iných, tvorba rolí vyžaduje konštruovanie,
menenie, adaptovanie a modifikovanie roly v priebehu jej výkonu“ (Martin – Wilson, 2005, s. 652). Dôležitosť analýzy rolí pre konštruktivistickú
sociológiu poznania spočíva v sprostredkovaní „... medzi makroskopickými univerzami významu objektivovanými v spoločnosti a spôsobmi,
ktorými sú tieto univerzá subjektívne reálne pre jedincov“ (Jandourek,
2001, s. 208). Inými slovami roly predstavujú spojivko medzi objektívnou realitou inštitúcií a subjektívne konštruovanou realitou jednotlivcov
Martin Béreš
155
a jednolivkýň. Ústredným prvkom sociálnej reality tu je identita, ktorá sa
formuje vzájomným pôsobením biologického organizmu, individuálneho
vedomia a sociálnej štruktúry. Spoločnosť a identita sa vzájomne vytvárajú v dialektickom vzťahu. Sociálne roly sú „typifikáciami toho, čo môže byť od aktéra očakávané v danej sociálnej situácii. Roly nesmú byť
zamieňané s objektívnymi pozíciami“ (Jandourek, 2001, s. 208). P. L. Berger
a T. Luckmann (1999) podľa Stanislava Hubíka (1999, s. 185) nazerajú
na roly z rôznych hľadísk – z hľadiska jednania (typy aktérov v danom
kontexte), inštitúcií (inštitucionálny poriadok), jazyka (reprezentované
svojimi lingvistickými objektifikáciami), poznania (reprezentantky a sprostredkovateľky inštitucionálne objektivovaných zoskupení poznania),
z hľadiska sektorov poznania (sprostredkovateľky medzi špecifickými
sektormi spoločnej zásoby poznania), z hľadiska niekoľkých rolí (každá
nesie sociálne definovaný prívesok poznania). P. L. Berger a T. Luckmann (1999) považujú primárnu socializáciu za proces preberania rolí,
ktorý je kvázi ukončený prebratím roly všeobecného druhého. Fakt, že
sociálne roly sú sociálne konštruované a preberané, umožňuje ich zmenu.
S. Hubík konštatuje, že sociológiu poznania najviac zaujímajú javy
a problémy spojené s hľadiskom jazyka, poznania, sektorov poznania
a niekoľkých rolí. Tu sa podľa neho rodí vlastný predmet sociológie poznania ako „súhrn problémov vytváraných dialektikou vzťahov medzi
jedincom (poznanie) a spoločnosťou (rola)“ (Hubík, 1999, s. 185 – 186).
Zameranie pozornosti na typifikácie (rozumej stereotypy) a proces
sociálneho konštruovania inštitúcií a rolí umožňuje v porovnaní s funkcionalistickou teóriou rolí odlišný prístup. Otvára sa potenciál identifikácie stereotypov a ich dekonštrukcie, ktorý je nie vždy využitý. Brzdený je
latentným či manifestným esencializmom, kedy sú rodové roly chápané
ako nevyhnutná a „prirodzená“ nadstavba biologickej základne. Problematický je dôraz na rodovú socializáciu a rovnako chýbajúci dôraz na
mocenské aspekty pri definovaní a konštruovaní rolí. Tento potenciál
rozvíja neskôr radikálny sociálny konštruktivizmus, ktorý „... formuje
základ pre presvedčenie, že mužstvo a ženstvo je dané len sociálne
a môže teda byť sociálne aj zmenené, prípadne zrušené“ (Možný, 2006,
s. 81).
156
1.3 Ďalšie smery v teórii rolí a posmoderný posun
Ďalšie významné smery v teórii rolí podľa B. J. Biddle (2000) sú:
1) rolový konflikt a organizačná analýza; 2) štrukturálna perspektíva
(a teória sietí) (S. F. Nadel – Michael Banton), ktorá sa spravidla zaoberá
logickými implikáciami spôsobov organizovania sociálnych systémov
(koncipovaných ako sociálne pozície a roly) a vyhýba sa akýmkoľvek
diskusiám o normách alebo iných konceptoch očakávaní. K dnešku bolo
mnoho štrukturálnej teórie rolí vyjadrené vo formálnych, matematických
termínoch, čo zahŕňa aj jednu z foriem analýzy sietí; 3) kognitívna perspektíva v teórii rolí – predstavuje prácu viacerých autorov a autoriek
z rôznych tradícií v sociálnej psychológii, niektoré z týchto prác sa zamerali na hranie rolí, iné na vplyv skupinových noriem, niektoré študovali
účinky predpokladaných rolových očakávaní, iné skúmali preberanie rolí
(Biddle, 2000, s. 2417).
Súčasné teoretizovanie v rolovej teórii v rámci posmoderných, feministických a kriticko-dramaturgických perspektív integrovalo vhľady
oboch vyššie rozpracovaných tradícií a vytvorilo hybrid zdôrazňujúci
politické, ekonomické a kultúrne – rovnako aj – performatívne aspekty
sociálnych rolí. V teórii rolí môžeme rozlíšiť tieto hlavné oblasti štúdia:
1) rodové roly – s dôrazom na rodovú analýzu rolovej špecializácie, 2)
etnické roly – výskumy zamerané na socializáciu detí do „rasovej roly“
a 3) triedne roly – socializácia detí do triednej roly a učenie sa triednej
role (Martin – Wilson, 2005).
S nástupom postindustriálnej spoločnosti a postmoderných teórií dochádza k tzv. postmodernému posunu (postmodern shift) v skúmaní, ktorý sa týka aj teoretického zamerania sa od rolí k identitám4. Je zdôrazňovaná čiastková a segmentovaná podstata požiadaviek na výkon riadiacich
ja (self) a kultúrnych naratívov používaných v konštruovaní a porozumení týmto požiadavkám (Martin – Wilson, 2005). Podobne Ivo Možný
4
Podľa analýzy Ralpha Turnera (1962) je v premoderných a moderných spoločnostiach ja (self)
vyjadrovaním prostredníctvom danej roly a spĺňania inštitucionálnych očakávaní. Zvýšenie možností
a kultúrnych očakávaní vyššieho konzumu zvýšilo aj možnosti osobného sebavyjadrenia konzumom.
„Podľa Turnera – a aktuálnejšie aj posmoderných teórií ja – sú vyššie úrovne konzumu sprevádzané
kultúrnym posunom ja (self) od inštitucionálne založených rolí k jeho výrazu v impulze“ (Martin –
Willson, 2005, s. 654).
Martin Béreš
157
(2006) konštatuje, že vzhľadom k prekonaniu paradigmy sociálneho
štrukturalizmu sa už nehovorí o rolách, ale skôr o identitách. Nehovorí sa
o typifikácii, bez ktorej sa človek pri zvládaní sociálnej reality nezaobíde,
ale skôr o sociálnych stereotypoch, ktoré nás zväzujú (a od ktorých je
podľa aktivistického prúdu rodových štúdií potrebné sa oslobodiť) (Možný, 2006).
John H. Yost a James R. Bailey (2000) tvrdia, že teória rolí uzavrela
kruh a rané formulácie, v poslednej dobe získali značné rozšírenie
a dokázali svoju užitočnosť v analýze popisu zmien vo vynárajúcich sa
demokraciách (funkcionalizmus), v pedagogike a terapii (Moreno), či pri
výskume a úvahách o identite (Goffman). „Uvedené naznačuje, že teoretici rolí sú si akútne vedomí ich teoretického dedičstva a predchodcov,
a sú ochotní ťažiť z minulosti za účelom lepšieho rozumenia prítomnosti“
(Yost – Bailey, 2000, s. 2425).
1.4 Všeobecná kritika teórie rolí
Keďže teória rolí nie je uceleným konceptom, bola a je používaná
v rôznych disciplínach a rôznych paradigmách, je obtiažne ju kritizovať
ako celok. Preto podávame stručný náčrt všeobecnej kritiky teórie rolí
s dôrazom na prevládajúce funkcionalistické poňatie, ktoré podľa nás
primárne sýti rodovo stereotypné predstavy o mužoch a ženách5.
Rozsiahlejšiu kritiku teórie rolí sumarizuje J. Keller (1997), ktorý
odkazuje na genézu kritického prístupu v uvedenej oblasti, konštatuje, že
v teórii rolí nie sú udržateľné príliš tesné analógie medzi svetom sociálnym a svetom divadla. Poukazuje na možné expanzionistické ponímanie
roly (každé soc. jednanie je prejavom nejakej roly a neočakávané jednanie je vyhlásené za výkon roly nonkonformného jednotlivca). Konštatuje
viacvýznamovosť termínu rola (normatívny, štatistický, individuálny
význam). Odkazuje na prenikavú kritiku teórie rolí M. Croziera6, dehumanizačný vplyv rolí podľa R. Dahrendorfa (zbavenie sa zodpovednosti
za svoje činy). Z historického hľadiska J. Keller (1997, s. 67) kritizuje
5
Deje sa tak prostredníctvom domestifikovaných a esencialisticky podfarbených pojmových dvojíc
ako „rola ženy“ / „rola muža“, „rola ženy v domácnosti“ / „rola živiteľa“, „rola matky “ / „rola otca“,
či „rola slabej ženy“ / „rola ochrancu“.
6
Kritizoval roly pomocou teórie hier – dobrý herec rolí je zlý hráč, stráca moment prekvapenia.
158
koncept roly ako aplikovateľný len v moderných spoločnostiach, „ktoré
kombinujú jednoznačné vymedzenie formálnych povinností (napr. formou
pracovného kontraktu) s možnosťou meniť v rýchlom slede nielen vykonávané roly, ale tiež prizerajúce publikum. Pre tradičné spoločnosti nebol ani jeden z týchto rysov typický. Tradičné spoločnosti pripomínajú
skôr situáciu, kedy každý herec po celý život predvádza iba jedinú rolu,
a to na javisku i mimo neho. Uvažovať o podobnom človeku ako o hercovi
je absurdné.“ Exkurz kritiky teórie rolí J. Keller (1997) uzatvára kritikou
funkcionálneho poňatia inštitúcií (a rolí), pretože má tendenciu hovoriť
iba o tých formách inštitucionalizovaného jednania, ktoré sú všeobecne
rozšírené a verejne schválené a ktoré majú zásadný význam pre fungovanie systému ako celku. Preferovanou témou týchto úvah sú ustálené spôsoby výroby, bojovania, nadväzovania kontaktov s nadprirodzenými silami a pod. Naproti tomu antropologické poňatie inštitúcií považuje za
inštitúciu akýkoľvek vzorec jednania, ktorý je všeobecne rozšírený,
a univerzálne používaný ako prostriedok k dosiahnutiu cieľov členov
danej kultúry či spoločnosti. „V rovnakej dobe, keď Parsons rozpracovával svoju koncepciu založenú na identifikácii členov so svojim sociálnym
systémom, teda v 30. až 50. rokoch, rozvinuli sa v praxi sociálne systémy,
ktoré fungovali podobným spôsobom, boli však neprijateľné z hľadiska
hodnôt demokratickej kultúry. V koncepcii rolí bolo však v skutočnosti
ukryté vhodné alibi pre každého, kto bol vyzvaný, aby splnil očakávania
späté s jeho pozíciou v záujme spoločnosti“ (Keller, 1997, s. 67).
Kritiku teórie rolí z pohľadu rodových rolí je možné stručne zhrnúť
slovami Jarmily Filadelfiovej a Ľuby Kobovej ([cit. 2009-09-27], zvýraznil M. B.) nasledovne: „Pojem rodovej roly zdieľa problémy teórie rolí
všeobecne: rodová rola je preskriptívna, roly sa považujú za relatívne
stabilné a nemeniace sa, ďalej sa predpokladá, že jednotlivci a jednotlivkyne ich prijímajú dobrovoľne a „hrajú“ ich slobodne, a napokon, že
rodovým rolám možno vzdorovať individuálnou zmenou.“
Podľa R. Connell (2005) boli intelektuálne limity teórie rolí opakovane ukazované v rôznych kritikách7, ktoré však sú „jednomyseľne igno7
Pre rolový koncept vo všeobecnosti pozri John Urry (1970), Margaret A. Coulson (1972), a R. W. Connell
(1979). Pre teóriu pohlavných rolí pozri Anne R. Edwards (1983), Judith Stacey a Barrie Thorne
(1985). Pre kritiky jej použitia vo výskume maskulinít pozri Tim Carrigan et al. (1985), Michael S.
Kimmel (1987) (Connell, 2005).
Martin Béreš
159
rované“ a tak je termín „mužská rola“ stále široko používaný. Preto uvedená autorka neúnavne vymenúva neprekonateľné limity teórie rolí
(Connell, 2005, s. 26):
1. teória rolí vo všeobecnosti je logicky vágna;
2. ten istý pojem je používaný na popis zamestnania, politického statusu, peňažnej transakcie, hobby, fázy života a rodu;
3. kvôli meniacim sa základom, na ktorých sú „roly“ definované, teória
rolí vedie k hlavnej nesúdržnosti v analýze sociálneho života;
4. teória rolí zveličuje stupeň do ktorého je ľudské sociálne správanie
predpísané. Rovnako v tom istom čase, predpokladá že predpisy sú
recipročné a podceňuje tak sociálnu nerovnosť a moc.
Uvedená autorka tvrdí, že „zo všetkých uvedených dôvodov sa „rola“ ukázala ako nepoužiteľná ako všeobecný rámec pre sociálnu analýzu“
(Connell, 2005, s. 26).
V intenciách vyššie uvedených kritík B. J. Biddle (2000, s. 2419)
konštatuje, že „teória rolí je v súčasnosti oslabená terminologickou
a konceptuálnou zmätenosťou, rozptýleným úsilím a zúženým obzorom
niektorých jej zástancov a kritikov. Napriek tomu sú hlavné otázky teórie
rolí v sociológii a sociálnej psychológii, týkajúce sa predpokladov
o sociálnych pozíciách, rolovom správaní a očakávaniach ľudského správania bežne prítomné v súčasnom sociálnom myslení. Teória rolí bude
prosperovať za predpokladu, že sa nájdu spôsoby diskutovania týchto
otázok s jasnosťou, konzistenciou a veľkorysou víziou.“
2
Teória rolí v sociálnej práci
V sociálnej práci sa s teóriou rolí môžeme stretnúť v 1) v pregraduálnej i postgraduálnej príprave – v sociologických a sociálno-psychologických disciplínach, v teóriach a metódach sociálnej práce, vo feministických a rodovo založených disciplínach, v psychosociálnych a psychoterapeutických výcvikoch; 2) v sociálnom výskume – kde môže predstavovať ako teoretický rámec tak aj podnet pre skúmanie rodových
a rolových stereotypov pri výkone sociálnej práce a pri analýze legislatívy; 3) v praktickom výkone profesie – nielen pri metódach nácviku a hra-
160
nia rolí, ale aj v podobe opresívnych rodových stereotypov8, ktoré sú
súčasťou osobných teórií a predstáv sociálnych pracovníčok a pracovníkov i klientiek a klientov.
V pregraduálnej a postgraduálnej príprave sa študentky a študenti
oboznamujú s časťami teórie rolí a jej rôznymi prístupmi v rámci rôznych
disciplín, akými sú najmä:
1. všeobecná sociológia (základné vymedzenie, teórie socializácie),
sociologické teórie (zakladatelia a kritika teórie rolí), sociológia rodiny (rodičovské roly a ich zmeny), sociológia organizácie a práce
(organizačná analýza a organizačná teória rolí);
2. feminizmus a rodové štúdie v sociálnej práci (feministická kritika
teórie rolí, teória rodovej socializácie);
3. sociálna psychológia (teória rolí a jej využitie), vývinová psychológia (teórie socializácie – získavanie rolí, rola matky, rola otca);
4. rodina ako klient/ka sociálnej práce, rodina ako sociálna inštitúcia
(rodičovské roly);
5. teórie a metódy sociálnej práce (praktické využitie rolových prístupov – nácvik rolí, sociodráma; sociálno-psychologický model sociálnej práce);
6. etika v sociálnej práci (problematika moci a dvojitej morálky
v kontexte profesionálnych a rodových rolí);
8
Podľa Zuzany Kiczkovej ([cit. 2009-09-09]) sú rodové stereotypy „zjednodušené, nerealistické
obrazy „mužskosti” a „ženskosti”, idealizované a očakávané vzory, ktoré nás sprevádzajú vo
všetkých oblastiach života. Svojou reprodukciou utvárajú zdanie prirodzenosti a samozrejmosti.“
Súčasťou rodových stereotypov sú rodové predsudky, ktoré Silvia Porubänová ([cit. 2009-09-09])
definuje ako „splošťujúce a zaujaté predstavy o nerovnocennosti, nerovnakých schopnostiach, neporovnateľného poslania oboch pohlaví“, ktoré sa v realite najčastejšie vyskytujú vo vzťahu k ženám
a vyplývajú „z mylného presvedčenia o nezvratnom, definitívnom, nemeniteľnom „predurčení” žien
a mužov.“
Štruktúra rodových stereotypov pretrváva napriek zmene ich obsahu (ktorá môže byť aj veľmi
dramatická). Charakteristickými znakmi štruktúry rodového stereotypu podľa Z. Kiczkovej (2002) sú
najmä: 1) ostrá bipolarizácia; 2) rigidné, nepriechodné hranice medzi týmito bipolaritami; 3) nerovnocenné, asymetrické a hierarchické vzťahy medzi polaritami. Z. Kiczková (2009) ďalej rozlišuje
tzv. žité stereotypy (v popredí sú deskriptívne komponenty) a tzv. symbolické stereotypy (v popredí
sú preskriptívne, teda normalizujúce komponenty). Medzi týmito dvoma typmi stereotypov je síce
fluidná a obtiažne určiteľná hranica, no táto optika prináša obohatenie v pozorovaní odlišných
dôsledkov nedodržania stereotypov: „V prípade „žitých“ sa dá ako reakcia očakávať prekvapenie,
kým pri prekročení symbolických (silne normatívnych) spravidla nastupuje silnejšia negatívna sankcia – odmietnutie, resp. popieranie“ (Kizcková, 2009, s. 215).
Martin Béreš
161
7.
sociálnopsychologické a psychoterapeutické výcviky.
Je otázne či je obsahom pregraduálnej a postgraduálnej prípravy aj
rodová senzibilizácia a kritika esencialistických konceptov, medzi ktoré
je možné zaradiť aj vybrané časti teórie rolí, tak aby bola u študentiek
a študentov umožnená a podporená reflexia a odstup9.
V sociologickom alebo v sociálnom výskume v sociálnej práci môže
byť teória rolí uchopená ako nie príliš často používaný teoretický rámec
pre výskum10. Rovnako môže byť dekonštruktivisticky použitá pri analýze legislatívy alebo ako podnet pre skúmanie rodových a rolových stereotypov pri výkone sociálnej práce, ktoré sú veľmi často upevňované
a reprodukované práve v termínoch roly ženy, muža, živiteľa, matky,
otca... (pozri Janebová, 2008, 2006b; Hudson, 1994 in: Tomešová Bartáková, 2009).
V praxi sociálnej práce sa s poznatkami a aplikovaním častí teórie
rolí a stereotypmi s ňou spojenými stretávame v poradenstve a terapii
napríklad v prípadovej sociálnej práci11, pri individuálnej a skupinovej
sociálnej práci (napr. s nezamestnanými či závislými klientkami a klientmi), tiež pri práci s rodinou, s mládežou a s mužmi (pozri Janebová,
2006b, 2007). P. Navrátil (2007) ukazuje napríklad využitie konceptu
inter a intra rolového konfliktu a nejednoznačnosti roly v praktickej sociálnej práci, čo podľa neho umožňuje takú prijateľnú interpretáciu problémovej situácie pre klienta alebo klientku, ktorá je pozbavená osobnej
kritiky či morálneho odsúdenia a otvára priestor pre intervenciu a zmenu.
Ku kritike teórie rolí uvedený autor poznamenáva, že: 1) zástancovia/kyne psychologizujúcich prístupov v sociálnej práci vytýkajú teórii
rolí prehliadanie pocitov, ktoré zmenu urýchľujú alebo blokujú (Ruddock, 1969 in: Navrátil, 2007); 2) vysvetlenia teórie rolí je potrebné pri
práci s klientmi/kami dopĺňať o ďalšie interpretácie; 3) z radikálneho
tábora sociálnej práce je teória rolí kritizovaná za konzervativizmus, kedy
9
K tejto otázke nás inšpirovali vlastné pedagogické skúsenosti s výskytom rodových a rasových
predsudkov a stereotypov u nielen študentov a študentiek sociálnej práce ale aj u vyučujúcich, a tiež
výskumné zistenia dizertačnej práce K. Müllerovej (2005) o nízkej citlivosti na rodové stereotypy
v psychoterapeutických výcvikoch.
10
Napr. pri výskume kumulácie a konfliktu rolí sociálnych pracovníčok a pracovníkov, prípadne aj
u ich klientiek a klientov.
11
Pozri napríklad Olga Havránková (in: Matoušek et al. 2008, s. 67 – 68); pozri tiež prípadové štúdie
Leny Dominelli (1997).
162
sú roly vnímané ako nemenné; 4) teória rolí neponúka žiadne praktické
postupy pri riešení konfliktov rolí.
Môžeme vidieť, že termíny ako rola, sociálna rola alebo rodová rola,
rolový konflikt a súvisiace pojmy sú v sociálnej práci často prítomné.
Nebezpečenstvo v teórii, výskume i praxi sociálnej práce spočíva v nereflektovanom používaní termínu rola a reprodukcii negatívnych stereotypov spojených so sociálnymi a rodovými rolami. Stereotypné uvažovanie
v rámci pohlavných/rodových rolí uvedené do praxe sa stáva zdrojom
útlaku (Connell, 2005, s. 25) a upevňuje okrem iného aj heteronormativitu a heterocentrizmus (pozri Burman, 1994, Golombok – Fivush, 1994 in:
Hicks, 2000). Pozrime sa teraz na kritiku konzervativizmu spojeného
s teóriou rolí.
Za významné tu považujeme použitie termínu sociálnych rolí v samotnej definícii sociálnej práce pomocou konceptu sociálneho fungovania, ktorú uvádza P. Navrátil: „Cieľom sociálnej práce je podpora sociálneho fungovania klienta v situácii, kde je takáto potreba skupinovo
alebo individuálne vnímaná a vyjadrená. Sociálna práca sa profesionálne
zaoberá ľudskými vzťahmi v súvislosti s výkonom sociálnych rolí“ (Navrátil, 2000 in: Matoušek et al., 2007, s. 184). P. Navrátil vo svojej definícii na rozdiel od širšie vymedzenej definície cieľa sociálnej práce vynecháva „zlepšovanie sociálneho fungovania sociálnych systémov“ a „zmeny sociálnych podmienok“ (Sheafor, Horejsi a Horejsi 2000 in: Matoušek
et al., 2007). Zužuje tak pole pôsobenia sociálnej práce a domnievame sa,
že použitím konceptu rolí ostáva v mikro a mezo rovine sociálnej práce
a odkláňa sa od reformnej paradigmy, čo podčiarkuje aj uvedená strata
dôrazu na zlepšovanie sociálneho fungovania sociálnych systémov
a zmeny sociálnych podmienok. Domnievame sa, že uvedený príklad
ilustruje horeuvedené výhrady voči teórii rolí, ktoré sú umocnené prepojením na pohlavné či rodové roly. „Koncept identity pohlavnej roly12
bráni jednotlivcom a jednotlivkyniam, ktorí porušia tradičnú rolu pre ich
pohlavie v jej spochybňovaní; namiesto toho sa cítia osobne nedostatočnými a neistými“ (Pleck, 1981, s. 160 in: Connell, 2005, s. 25), R. Con-
12
Koncept „identity mužskej pohlavnej roly“ (Male Sex Role Indentity) je pomenovanie, ktoré
používa Pleck (1981) pre kritiku funkcionalistickej teórie rolí (Connell, 2005).
Martin Béreš
163
nell na tom istom mieste dodáva, že „normatívna teória pohlavných rolí
teda tlmí sociálnu zmenu.“
Na druhej strane P. Navrátil (2007) pri stručnom popise teórie rolí
v sociálnej práci konštatuje, že teória rolí predstavuje užitočné spojenie
medzi osobnými problémami klienta a ich sociálnymi súvislosťami. Dodávame, že toto prepojenie je jedným z predpokladov sociologickej imaginácie podľa Charlesa Wrighta Millsa (2008), teda schopnosti pochopiť
súvislosti osobnej biografie a nadosobnej histórie, schopnosti rozlišovať
a vidieť súvislosti medzi „osobnými problémami danými prostredím“
a „verejnými problémami sociálnej štruktúry“. Na základe dostupnej
odbornej literatúry sa domnievame, že nekriticky aplikovaná teória rolí
podporuje informálne teórie a stereotypné predstavy sociálnych pracovníčok a pracovníkov o rodových rolách a zabraňuje tak rozvoju ich sociologickej imaginácie. Dôsledky rodových stereotypov v sociálnej práci, ktoré sú postavené na diskurze prirodzenosti a rodových rolí, vo svojich
štúdiách založených na masívnom využití dostupných zahraničných zdrojov systematicky dokumentuje Radka Janebová (2005, 2006a, 2006b,
2007, 2008). Radikálna kritika rodovej nespravodlivosti vo forme nerovnej rodovej deľby práce a rozdelenia zdrojov využíva aj rolovú terminológiu a teoreticky môže poslúžiť na dekonštrukciu rodových rolových
stereotypov. Domnievame sa, že ak by sa teda mala sociálna práca „profesionálne zaoberať ľudskými vzťahmi v súvislosti s výkonom sociálnych
rolí“, potom sa tak musí diať skôr z radikálno-kritickej13 ako z konzervatívnej pozície.
Záver
Naša odpoveď na otázku, či je teória rolí vhodným konceptom pre
sociálnu analýzu je nasledovná: vzhľadom na dlhodobú tradíciu, rozsiahly záber a rôznorodosť teórie rolí je obtiažne ju kritizovať ako celok
a problematické paušálne odmietnuť. No stotožňujeme sa s názorom
13
Metaanalýza štúdií intervencií v sociálnej práci, ktorú vypracoval Kevin M. Gorey et. al. (2002)
ukazuje ako efektívnejšie intervencie, ktoré sú založené na radikálnych feminizmoch.
164
R. Connell (2005), že teória rolí je (najmä v spojení s rodovými rolami)
pre sociálnu analýzu nevhodná14.
Dve dominantné tradície v teórii rolí, na ktorých stojí jej súčasná
a najviac rozšírená podoba pôsobia v súčasnosti nasledovne:
1. štrukturálno funkcionalistická teória rolí v prepojení na rodové
roly podporuje stereotypy, esencializmus15, naturalizmus a konzervatívnu
romantizáciu minulosti v podobe mýtu tradičnej rodiny a biologicky
podmienených rolí mužov a žien. Táto tradícia „zľudovela“ a slúži ako
kvázi vedecká legitimizácia spoločensky konštruovaných rozdielov
a nerovností medzi mužmi a ženami. Odvoláva sa na neprekonateľné
„prirodzené“ rozdiely v podobe odlišnej genetickej, hormonálnej a genitálnej výbavy, tehotenstva, pôrodu, kojenia, fyzickej sily, agresivity
a starostlivosti a pod. Pri snahe o spochybnenie status quo sú vedome či
nevedome zveličované biologické rozdiely16 medzi pohlaviami, čo podľa
nás zastiera nerovný prístup k zdrojom, resp. k rôznym formám kapitálu
ako ich vymedzuje Pierre Bourdieu (2000).
S pojmom „rola muža“ sa tak spája mýtus lovcov a zberačov, mýtus
živiteľa, ochrancu i agresora. S pojmom „rola ženy“ sa spája „prirodzená“ obetavosť a starostlivosť žien o druhých, mýtus materstva a mýtus
krásy. Uvedené mýty uchopené masmédiami, konzervatívnou politikou
a inštitúciami za pomoci historickej amnézie podľa nás produkujú obraz
tradičnej feminity i obraz tradičnej maskulinity, ktorý sa „v dôsledku
ženskej emancipácie postupne stáva virtuálnou realitou, ktorá poškodzuje
reálnych mužov“ (Janebová, 2007) a rovnako aj reálne ženy. Sociálna
14
Joseph H. Pleck (1983), ktorý si uvedomoval nedostatky teórie rolí, namiesto funkcionalistickej
teórie pohlavných rolí navrhol nenormatívnu teóriu pohlavných rolí, ktorá odpojila rolu od ja (self).
„Chcel model mužskej pohlavnej roly, ktorý by umožňoval fakt, že konformita pohlavnej roly môže
byť psychologicky disfunkčná; že sa rolové normy môžu a časom by aj mali meniť; a že mnoho ľudí
prekračovalo normy a mohlo zažiť sankcie, a tak bolo mnoho ľudí tiež nadmieru konformných.
Uvedené by pomohlo urobiť teóriu mužskej roly interne konzistentnejšou, zbavením sa zvyškov
biologického determinizmu a teórie identity, ktoré na nej prilipli; no neprelomilo by to intelektuálne
limity rolovej perspektívy“ (Connell, 2005, s. 25 – 26; zvýraznil M. B.).
15
K esencializmu a konštrukcionalizmu v konštruovaní rodu pozri Šárka Gjuričová (1999),
k premenám rolí muža a ženy v rodine pozri Hana Maříková (1999), k názorom verejnej mienky na
Slovensku o úlohách žien a mužov pozri Zora Bútorová et al. (2008).
16
Výskum biologických rozdielov medzi ženami a mužmi výraznú odlišnosť nepotvrdzuje, ukazuje
skôr, že existujú väčšie biologické rozdiely medzi jednotlivými ženami ako skupinou a medzi jednotlivými mužmi ako skupinou (pozri napr. Renzetti – Curran, 2005; Connell, 2005).
Martin Béreš
165
analýza vychádzajúca zo štrukturálno-funkcionalistickej tradície tak má
tendenciu k rodovej slepote17.
2. interakcionistická teória rolí, ktorá našla svoj presah v sociálnom
konštruktivizme má podľa nás istý subverzívny potenciál spočívajúci
v tvrdení, že sociálne roly a teda aj rodové roly sú sociálne konštruované
a inštitucionalizované. Tento potenciál ostáva nevyužitý z troch príčin:
1) slabý dôraz na fakt, že roly ako typifikácie sú vo svojej podstate vždy
len stereotypmi18; 2) dôraz na rodovú socializáciu ako relatívne lineárny
a pasívny proces preberania rodových rolí a 3) pretrvávanie latentného
biologického esencializmu, ktorý vychádza z presvedčenia o biologickej
základni sociálnych konštruktov, ktoré následne môžu byť považované
len za kultúrnu nadstavbu.
Ak prijmeme tézu o tom, že v rodovo polarizovanom svete je status
quo udržiavaný pomocou rôznych diskurzívno-mocenských praktík
o „prirodzenosti“, potom je na mieste otázka, či už samotným používaním pojmov sociálna rola, rola ženy / muža a pod. nereprodukujeme rodové stereotypy nielen v teórii, výskume a praxi sociálnej práce, ale aj
v každodennom živote19.
Odpoveď na otázku aké je miesto teórie rolí v teórii, výskume
a v praxi sociálnej práce ostáva do istej miery otvorená. Teória rolí je
síce širokospektrálnym intelektuálnym nástrojom s rôznym využitím
a dostatočne popísanými a dokumentovanými obmedzeniami, ktoré však
nie sú vždy zohľadňované. V sociálnej práci je tento nástroj používaný
v pregraduálnej príprave ako jeden zo sociologických konceptov sprostredkujúcich porozumenie sociálnej realite (Dominelli, 1997a). Toto
porozumenie môže byť v kontexte esencialistického diskurzu „prirodzenosti“ zavádzajúce a podporujúce existujúce stereotypy o rodových rolách, o „prirodzenom údele“ žien a mužov u študentiek a študentov,
u sociálnych pracovníčok a pracovníkov. Rovnako tak môže byť teória
rolí ako nástroj v teórii, výskume a praxi sociálnej práce problematická
17
Pozri napr. Z. Kiczková (2001, [cit. 2009-09-09]).
Na túto často prehliadanú súvislosť nás upozornila Monika Bosá.
Môžeme zrovnoprávniť roly oboch rodov kým o nich rozprávame a rozlišujeme ich? Nevytvárame
tým len priestor pre pôsobenie rodových stereotypov, ktoré sú založené na dichotómii, nepriepustnosti a následnej hierarchizácii? Nie je „definícia rodov“ (Hanmer – Statham, 1988 in: Payne, 1997)
založená na pojmoch rola ženy a rola muža?
18
19
166
práve pre upevňovanie rodových stereotypov s negatívnymi dopadmi pre
oblasť sociálnej práce a jej klientely, o ktorých nemožno pochybovať
(pozri Janebová, 2005, 2006a, 2006b, 2007, 2008). Dramaturgická metafora roly je podľa R. Connell (2005) vhodná a použiteľná v porozumení
sociálnym situáciám, kde: 1) sú dobre definované scenáre pre výkon,
2) existujú jasné publiká pre ktoré sa má hrať, a 3) je reálne, že istý druh
hrania je hlavnou prebiehajúcou sociálnou aktivitou. Za mimoriadne dôležité považujeme konštatovanie, že „žiadna z týchto podmienok spravidla neplatí pri rodových vzťahoch“ (Connell, 2005, s. 26).
V ideálnom prípade je možné na teórii rolí ilustrovať posun a polemiku medzi pozitivistickým, hermeneutickým a postmodernistickým
prístupom k sociálnej realite a sociálnej práci. Zdôrazňovaním reflexívneho modelu sociálnej práce (Payne, 1997), dekonštruovaním štrukturálnej teórie rolí pomocou poukazovania na sociálne konštruovanie rolí je
možné dospieť k alternatívnym pohľadom a rôznym podobám diskurzu
a moci, ktorá sa ukrýva za dominantnými diskurzmi.
Otázkou nie je len fakt, či je teória rolí spoluzodpovednou za reprodukciu rodových stereotypov a ich negatívnych dôsledkov v edukácii,
myslení a praxi, ale aj či je sociálny konštruktivizmus, ktorý inkorporuje
socializačné vrastanie do rolí, dostatočne využiteľný vo veci eliminácie,
resp. dekonštrukcie rodových stereotypov a či je možné odmietnuť teóriu
rolí a teórie rodovej socializácie s ňou spojené ako zastaralé a nepoužiteľné20.
Je teda teória rolí v sociálnej práci relevantná a reflektovaná?
V intenciách horeuvedenej kritiky je možné odpovedať podľa toho, za čo
považujeme samotnú sociálnu prácu a jej poslanie.
Pokiaľ sa prikláňame k medicínskemu (tzv. „katalytickému“) modelu sociálnej práce (Payne, 1997), teória rolí sa nám môže javiť ako relevantný teoreticko-metodologický koncept. Naproti tomu reflexívny model sociálnej práce, tak ako ho vymedzil Malcom Stuart Payne (1997), si
žiada reflexívne vzťahy medzi sociálnymi pracovníčkami/mi, klientkami/mi a ich kontextom. „Moderná „teória“ sociálnej práce teda musí
reagovať na modernú sociálnu konštrukciu reality klientiek a klientov,
rovnako ako pracovníkov a pracovníčok a ich sociálnych prostredí; po20
Ku kritike rodovej socializácie pozri napr. R. Connell (2009, s. 94 – 97).
Martin Béreš
167
kiaľ v tom zlyhá, bude neúspešná21. Uznanie potreby reflexivity „teórie“
v tomto zmysle je súčasťou modernejších „teórií“ sociálnej práce akými
sú ekosystémové prístupy, kde je silno uznaná potreba interakcie
s prostredím, a v prístupoch ako je marxistický, radikálny22 a zmocňovací“ (Payne, 1997, s. 24).
Spoločenská zodpovednosť vzdelávateliek a vzdelávateľov v sociálnej práci by ich mala zaväzovať k eliminácii (rodových) stereotypov a ich
opresívneho pôsobenia prostredníctvom reflexívnej a kritickej rekonštrukcie obsahov edukácie, výskumu i praxe. Čo je výzvou pre skvalitňovanie sociálnej práce ako reflexívnej (Payne, 2007; Chytil et al. 2004 in:
Lorenz, 2007) praktickej i vednej disciplíny.
Zoznam bibliografických odkazov
BAČOVÁ, Viera. 2005. Ako sa vytvára ženskosť. Spojenie moci a sebadefinovania. In CVIKOVÁ, Jana – JURÁŇOVÁ, Jana – KOBOVÁ, Ľubica (eds.).
2005. Žena nie je tovar. Komodifikácia žien v našej kultúre. Bratislava :
Aspekt. 433 s., s. 173 – 191. ISBN 80-85549-50-6.
BERGER, Peter L. – LUCKMAN, Thomas 1999. Sociální konstrukce reality.
Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 214 s. ISBN 80-85959-46.
BIDDLE, Bruce J. 2000. Role Theory, s. 2415 – 2420. In BORGHATTA, Edgar
F. – MONTGOMERRY, Rhonda J. V. (eds.). 2000. Encyclopedia of Sociology. Second Edition. Vol. 1 – 5. New York : Macmillan Reference USA,
3481 s. ISBN 0-02-864853-6 (set: alk paper), ISBN 0-02-864849-8 (v. 1:
alk. paper), 0-02-864850-1 (v. 2), 0-02-86485-1 (v. 3), 0-02-864852-8
(v. 4), 0-02-865581-8 (v. 5).
BOURDIEU, Pierre. 2000. Nadvláda mužů. Praha : Karolinum. ISBN 80-7184775-5.
21
M. S. Payne (1997, s. 22) tu odkazuje na oneskorené reakcie v uznaní zlyhania poskytovania
služieb etnickým minoritám v západných krajinách, ktoré boli zapríčinené endemickým rasizmom
v tréningu, manažmente, politike a praxi.
22
K. M. Gorey et. al. (2002) sumarizuje všeobecné atribúty feministickej praxe, ktoré môžu poslúžiť
„na odlíšenie od ostatných modelov praxe nasledovne: (a) dôležitosť rodu je explicitne uchopená
v súlade so súvisiacimi otázkami ako je nerovnostárska distribúcia zdrojov a opresia (útlak); (b) je
vyvíjané úsilie na odstránenie falošných dichotómií a umelých separácií; (c) je rekonceptualizovaná
moc a (d) je zdôrazňovaná perspektíva silných stránok (strenghts) (Bricker-Jenkins, Hooyman, &
Gottlieb, 1991; Burt & Code, 1995; Rusell, 1989; Tavris, 1992; Van den Bergh, 1995)“ (Gorey et al.,
2002, s. 40).
168
BÚTOROVÁ, Zora et al. 2008. Ona a on na Slovensku. Zaostrené na rod a vek.
Bratislava : IVO, 365 s. ISBN 978-80-89345-10-6.
CARRIGAN, Tim – CONNELL Raewyn – LEE, John. 1985. Toward a new
sociology of masculinity In Theory and Society, vol. 14 no. 5, 551-604.
CONNELL, Robert W. 1979. The Concept of Role and What to Do With It.
In Journal of Sociology. Vol. 15, No 3, November 3, 1979, s. 7 – 17.
CONNELL, Robert W. 2005 (2009). Masculinities. Second Edition. Cambridge :
Polity Press, 324 s. ISBN 978-0-7456-3427-2.
CONNELL, Raewyn. 2009. Gender in World Perspective. Second edition.
Cambridge – Malden : Polity Press, 180 s. ISBN 978-0-7456-4568-1.
DOMINELLI, Lena. 1997a. Sociology for Social Work. Hampshire : Palgrave,
294 s. ISBN 978-0-333-61521.
FILADELFIOVÁ, Jarmila – KOBOVÁ, Ľubica. [s. a]. Rodové roly (Gender
roles) [online]. In Glosár rodovej terminológie [online]. [cit. 2009-09-09].
Dostupné na:
<http://glosar.aspekt.sk/default.aspx?smi=1&ami=1&ltr=r&vid=118>.
GIDDENS, Anthony. 1999. Sociologie. Praha : Argo, 598 s. ISBN 80-7203-124-4.
GIDDENS, Anthony. 2009. Sociology. 6th edition. (Revised and updated with
Philip W. Sutton). Cambridge; Malden : Polity Press, 1194 s. ISBN 97807456-4358-8.
GJURIČOVÁ, Šárka. 1999. Konstrukce gender: maskulinita a feminita
z odlišných perspektiv. In VĚŠÍNOVÁ-KALIVODOVÁ, Eva – MAŘÍKOVÁ, Hana (eds.). 1999. Společnost žen a mužů z aspektu gender. Praha :
Open Society fund, 171 s., s. 69 – 81.
GOREY, Kevin M. et al. 2002. The Effectiveness of Feminist Social Work
Methods: An Integrative Review. In Journal of Social Service Research,
Vol. 29(1) 2002, s. 37 – 55.
http://haworthpressingc.com/store/product.asp?=1079.
GUDMUNDSSON, Amanda Jayne. 2004. Balancing work and family: Perspectives of Australian dual-earner parents [online]. Dissertation. Queensland : Griffith University, School of Aplied Psychology, Faculty of Health
Sciences. 333 s. Dostupné na: <http://www4.gu.edu.au:8080/adtroot/uploads/approved/adt-QGU20040512.164321/public/02Whole.pdf>.
HOLMWOOD, John. 2006. Funkcionalismus a jeho kritici. In HARRINGTON,
Austin et al. 2006 Moderní sociální teorie. Základní témata a myšlenkové
proudy. Praha : Portál, s. 133 – 160. ISBN 80-7367-093-3.
HICKS, Stephen. 2000. „Good lesbian, bad lesbian...“ : Regulating heterosexuality in fostering and adoption assessments. In Child and Family Social
work, roč. V, s. 157 – 168.
Martin Béreš
169
HUBÍK, Stanislav. 1999. Sociologie vědění. Základní koncepce a paradigmata.
Praha : Sociologické nakladatelství, 224 s. ISBN 80-85850-58-3.
JANDOUREK, Jan. 2009. Úvod do sociologie. 2. vydání. Praha : Portál, 231 s.
ISBN 980-80-7367-644-5.
JANDOUREK, Jan. 2001. Sociologický slovník. Praha : Portál, s. 285. ISBN 807178-535-0.
JANEBOVÁ, Radka. 2005. Otázky moderní feministické sociální práce: emancipatorní nebo genderově specifická sociální práce? In Sociální práce/Sociálna práca, č. 3, s. 86 – 98. ISSN 1213-6204.
JANEBOVÁ, Radka 2006a. Feministické perspektivy v praxi sociální práce.
In Gender, rovné příležistosti, výzkum, 2006, roč. 7, č. 2. ISSN 1213-0028.
JANEBOVÁ, Radka 2006b. Gender aspekty v sociální práci s rizikovou mládeží.
In TRUHLÁŘOVÁ, Z., SMUTEK, M. (eds.). Riziková mládež v současné
společnosti. Hradec Králové : Gaudeamus, s. 52 – 66. ISBN 80-7041-044-2.
JANEBOVÁ, Radka 2007. Když je klientem muž... In SMUTEK, M., KAPPL,
M. (eds.). Proměny klienta služeb sociální práce - Social Work Client Metamorphoses. Hradec Králové : Gaudeamus, 2007, s. 317 – 336. ISBN 807041-716-1.
JANEBOVÁ, Radka. 2008. Moc a autorita: genderové hledisko. In JANEBOVÁ, R., KAPPL, M., SMUTEK, M. (eds.). Sociální práce mezi pomocí
a kontrolou. Hradec Králové : Gaudeamus, 2008, s. 39 – 55.
KELLER, Jan. 1997. Úvod do sociologie. 4., rozšírené vydanie. Praha : SLON.
181 s. ISBN 80-85850-25-7.
KICZKOVÁ, Zuzana. 2001. Niekoľko poznámok k Analýze stavu rodiny
v Slovenskej republike [online]. [cit. 2009-09-09]. In Mozaika rodiny, Bratislava : Medzinárodné stredisko pre štúdium rodiny, 2001, s. 5 – 6.
Dostupné na: <http://genderstudies.fphil.uniba.sk/files/pub/rodina.doc>.
KICZKOVÁ, Zuzana. 2002. O štruktúre a funkcii rodových stereotypov.
In KREDÁTUS, Jozef – TOKÁROVÁ, Anna (eds.). 2002. Kvalita života
a ľudské práva v kontextoch sociálnej práce a vzdelávania dospelých.
Zborník príspevkov z vedeckej konferencie s medzinárodnou účasťou. ACTA FACULTATIS PHILSOPHICAE UNIVESTITATIS PREŠOVIENSIS.
Prešov : Pavol Šidelský – Akcent Print, s. 312 – 323. ISBN 80-8068-088-4.
Dostupné aj na:
<http://www.blueboard.cz/dcounter.php?hid=n77v78txeuh4cekf5j3kahs61c
i0h9&down=true&url=http://www.ff.unipo.sk/kvdsp/download/Zbrnk/Zbrn
kKZaLP2002Prsv.pdf>.
KICZKOVÁ, Zuzana. 2009. O žitých a symbolických stereotypoch. In SZAPUOVÁ, Mariana – KICZKOVÁ, Zuzana – ZEZULOVÁ, Jana (eds.). 2009.
170
Na ceste k rodovej rovnosti: ženy a muži v akademickom prostredí. Druhé
vydanie. Bratislava : PhDr. Milan Štefanko – IRIS, 419 s., s. 201 – 231.
ISBN 978-80-89256-40-2.
LORENZ, Walter. 2007. Teorie a metody sociální práce v Evropě – profesní
profil sociálních pracovníků. In Sociální práca/Sociálna práca, roč. 2007,
č. 1, s. 62 – 71. ISSN 1213-6204.
MARTIN, Daniel D. - WILSON, Janelle L. 2005. Role Theory. s. 651 – 655.
In Ritzer, George (ed.). 2005. Encyclopedia of Social Theory. Volume II.
Thousand Oaks – London – New Delhi : Sage Publications, 982 s. ISBN 07619-2611-9.
MAŘÍKOVÁ, Hana. 1999. Proměna rolí muže a ženy v rodině. In VĚŠÍNOVÁ
KALIVODOVÁ, Eva – MAŘÍKOVÁ, Hana (eds.). 1999. Společnost žen
a mužů z aspektu gender. Praha : Open Society fund, 171 s., s. 59 – 67.
MOŽNÝ, Ivo. 2006. Rodina a společnost. Praha : SLON, 309 s. ISBN 8086429-58-X.
MILLS, C. W. 2008. Sociologická imaginace. Praha : Sociologické nakladatelství, 310 s. ISBN 978-80-86429-93-9.
MÜLLEROVÁ, Zuzana. 2005. Kvalitatívna analýza efektov psychoterapeutických výcvikov. Dizertačná práca. Školiteľka: Prof. PhDr. Jana Plichtová,
PhD. Bratislava : Univerzita Komenského v Bratislave, Katedra psychológie, 267 s.
NAKONEČNÝ, Milan. 1999. Sociální psychologie. Vyd. 1. Praha : Academia,
287 s. SBN 80-200-0690-7.
NAVRÁTIL, Pavel. 2007. Vybrané teórie sociální práce. In MATOUŠEK, Oldřich. 2007. Základy sociálni práce. Praha : Portál, 309 s. ISBN 978-807367-331-4.
PAYNE, Malcolm. 1997. Moder Social Work Theory. Second Edition.
Hampshire : Palgrave, 354 s. ISBN 0-333-67-654-8.
PORUBÄNOVÁ, Silvia. [s. a]. Rodové predsudky (gender superstitions) [online].
Glosár rodovej terminológie. [cit. 2009-09-09]. Dostupné na:
<http://glosar.aspekt.sk/default.aspx?smi=1&ami=1&vid=62>.
RENZETTI, Claire M. – CURRAN, Daniel. J. 2005. Ženy, muži a společnost.
Praha : Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 642 s. ISBN
0-246-0525-2.
SZAPUOVÁ, Mariana – KICZKOVÁ, Zuzana – ZEZULOVÁ, Jana (eds.).
2009. Na ceste k rodovej rovnosti: ženy a muži v akademickom prostredí.
Druhé vydanie. Bratislava : PhDr. Milan Štefanko – IRIS, 419 s. ISBN 97880-89256-40-2.
Martin Béreš
171
TOMEŠOVÁ BARTÁKOVÁ, Helena. 2009. Feministické proudy v sociální
práci ve vztahu k možnosti redefinovat genderové role v české společnosti.
In Sociální práce/Sociálna práca, č. 2, s. 100 – 111. ISSN 1213-6204.
VANDER ZANDEN, James. W. 1990. Sociology : The Core. Second Edition.
USA : McGraw-Hill Publishing Company, 433 s. ISBN 0-07-066-951-1.
YOST, John H. – BAILEY, James R. 2000. Role Theory: Foundations, Extensions, and Applications. s. 2420 – 2425. In BORGHATTA, Edgar F. –
MONTGOMERRY, Rhonda J. V. (eds.). 2000. Encyclopedia of Sociology.
Second Edition. Vol. 1 – 5. New York : Macmillan Reference USA, 3481 s.
ISBN 0-02-864853-6 (set: alk paper), ISBN 0-02-864849-8 (v. 1: alk. paper), 0-02-864850-1 (v. 2), 0-02-86485-1 (v. 3), 0-02-864852-8 (v. 4), 002-865581-8 (v. 5).
Zdroje k sekundárnym citáciám
BIDDLE, Bruce J. – THOMAS, Edwin J. (eds.). 1966. Role theory: Concepts
and research. New York : John Wiley & Sons.
BIDDLE, Bruce J. 1979. Role Theory - Expectations, Identities, and Behaviors.
New York : Academic Press.
BRICKER-JENKINS, M. – HOOYMAN, N. R. – GOTTLIEB, N. (eds.). 1991.
Feminist social work practice in clinical settings. Newbury Park : Sage.
BURMAN, E. 1994. Deconstructing Developmental Psychology. Routledge :
London.
BURT, S. – CODE, L. (eds.). 1995. Changing methods: Feminists transforming
practice. Toronto : Broadview Press.
COULSON, Margaret A. 1972. Role: a redunant concept in sociology? Sonic
educational considerations, pp. 107 – 128. In JACKSON, J. A. (ed.). Role.
Cambridge University Press.
CROZIER, Michel – FRIEDBERG, Erhard. 1977. L’Acteur et le système.
(Actors and Systems, 1981, Chicago University Press).
EDWARDS, Anne R. 1983. Sex roles: a problem for sociology and for women.
In Australian and New Zealand Journal of Sociology, 19, pp. 385 – 412.
GOLOMBOK, Susan - Fivush, Robyn. 1994. Gender development. New York :
Cambridge University Press, 275 s.
GOODE, W. J. 1960. A theory of role strain. In American Sociological Review,
25, 483 – 496.
HANMER, Jalna – STATHAM, Daphne. 1988. Women and social work :
Towards a Women-centered Practice. Second edition. London : Routledge.
172
CHYTIL, O. – NEDĚLNÍKOVÁ, D. – PŘÍHODOVÁ, A. 2004. The analysis of
theoretical concepts and methods of social work presented in the Czech and
Slovakian literature In ERATH, P. – LITTLECHILD, B. – VORNANEN,
R. (eds.) Social Work in Europe – Descriptions, Analysis and Theories.
Stassfurt : ISIS, pp. 75 – 86.
JOHNSON, M. 1989. Feminism and the Theories of Talcott Parsons. In WALLACE, R. A. (ed.) Feminism and Sociological Theory. Newbury Park, Cal. :
Sage.
KIMMEL, Michael S. 1987. Rethinking „masculinity“: new directions in
research, pp. 9 – 24 In KIMMEL, Michael S. (ed.). Changing Men: New
Directions in Research on Men and Masculinity. Newbury Park, CA : Sage.
KOMAROVSKY, Mirra.1964. Blue Collar Marriage. New York : Random
House.
LINTON, Ralph. 1936. Study of a Man. An introduction. New York.
LINTON, Ralph. 1947. Role and Status. New York.
MEAD, George Herbert. 1934. Mind, Self and Society. Chicago : Chicago University Press.
MORENO, Jacob Levy. 1934. Who shall survive? Foundations of sociometry,
group psychotherapy and sociodrama. New York : Beacon House.
PLECK, Joseph H. 1983. The theory of male sex role identity: Its rise and fall,
1936 to the present. In LEWIN, M. (ed.), In the shadow of the past: Psychology views the sexes (pp. 205 – 225). New York : Columbia University
Press. Reprinted in H. BROD (Ed.), The making of masculinities: The new
men's studies (pp. 21 – 38). Boston : Allen and Unwin Hyman, 1987.
RUSELL, M. N. 1989. Feminist social work skills. Canadian Social Work Review, 6, 69 – 81.
SHEAFOR, W. B. – HOREJSI, CH. R. – HOREJSI, G. A. 2000. Techniques and
Guidelines for Social Work Practice. Allyn and Bacon : Boston, 628 s.
ISBN 0-205-29555-X.
SIEBER, Sam D. 1974. Toward a Theory of Role Accumulation. In American
Sociological Review, 1974, Vol. 39 (august), 567 – 578.
STACEY, Judith – THORNE, Barrie. 1985. The missing feminist revolution in
sociology. In Social Problems, 32, pp. 301 – 316.
TAVRIS, C. 1992. The mismeasure of woman. New York : Simon and Shuster.
URRY, John. 1970. Role analysis and the sociological enterprise In Sociological
review. 18, pp. 351 – 364.
VAN Den BERGH. N. (ed.) 1995. Feminist practice in the 21st century.
Washington, DC : NASW Press.
173
Martin Béreš
Address of Author

Mgr. Martin Béreš
Inštitút edukológie a sociálnej práce
Ul. 17. novembra 1, 080 78 Prešov
Slovensko
@
[email protected]
174
Roletheoryinthesocialwork
–inthecontextofgenderstereotypes
MARTIN BÉREŠ
Faculty of Arts, Institute of educology and social work,
University of Prešov in Prešov
Abstract
The article deals with the place of role theory in the theory, research and practice of
social work in the context of gender stereotypes. The first part points to the history,
development, trends and critique of role theory. The second part of the article shows
place of role theory in the social work and points to the close connection of gender roles
with gender stereotypes. Further author considers possible deconstrucion or even denial
of role theory in the context of reflexive social work.
Key words
Role theory. Structural functionalism. Symbolic interactionism. Social constructivism.
Social work. Gender stereotypes. Gender roles. Reflexive social work.
Introduction
S
ocial work as interdisciplinary science and practical activity besides
its own theories and methods extensively uses knowledge base from
various disciplines. One of the related disciplines is sociology, which
together with psychology, social politics and law offers the social work
the theoretical and methodological saturation. „Sociological analyses
provide theoretical perspectives that can subject policies and the work
which practitioners do to systematic analysis, thereby enhancing our
understanding of what is done and why. Sociology can be used to
illuminate structures, processes and social relationships in social work
and contribute to the development of more appropriate forms of
Martin Béreš
175
practice?“ (Dominelli, 1997a: 5). Role theory is one of the frequently
used theoretical perspectives. Raewyn Connell1 (1979: 7) in her critique
of the concept of role theory says, that it is one „domesticated concepts“,
which attracts attention only rarely, but are omnipresent in social
sciences, undisputed and taken for granted. Roles thus can be, as common
part of language in social sciences, uncritically taken into the social work
theory and practice without reflection of its possible consequences.
Moreover, social sciences and social work in the Slovakia reflects
and integrate knowledge from 2nd and3rd wave of feminisms and gender
studies in limited scope only, and therefore – by using role theory and
gender roles theory – they can act in oppresive ways. I suppose that more
critical approach to the role theory is absent even in the setting of gender
studies in the Slovakia.
The place, problems and possibilites of the role theory in social work
theory and practice is discussed in the following text. We start with
general description of the role theory, its history and trends and then we
move to its critique. Our next stop is the place of role theory in the social
work, with problematising its nonreflective use in theory, research and
practice. We try to sketch subversive potential of role theory in
deconstruction of gender stereotypes, which is rather reproduced than
deconstructed by uncritically applied „role paradigm“, and we consider
the possibility of denial of role theory.
I will try to find out possible answers to these questions: a) is role
theory suitable concept for social analysis? and b) what is the place of
role theory in social work theory, research and practice?
1
Role theory – history, classification trends, critique
The term role theory points to the „expansive and variegated body
of analyses examining the linkages between the social organization,
culture and performances that humans give while engaged in interaction“
1
Raewyn Connell (1979) depicts role theory as something like omnipresent „furniture“ of social
sciences.
Cited author is transgendered person, which has published as Robert William Connell before. In
following text cited as Raewyn, in bibliography according data from used sources.
176
Role theory in the social work...
(Martin – Wilson, 2005: 651). Role theory is sociological modification of
initially antropological concept of institutions – „roles are socially
specified institutions. Settled ways of engagement expected from holders
of certain positions“ (Keller, 1997: 62). It is possible to run across term
role paradigm which is supposed to cover various approaches and partial
terms2 used in the area of role theory. It is good remind that role theory
„normally does not appear by itself as a major concept but rather is likely
to surface in chapters on such topics as „the self“, „groups“,
„institutions“, „role taking“ (Biddle, 2000: 2418).
The role theory has from its very beginnings the extensive history.
Social philosopher George Herbert Mead (Mind, Self and Society, 1934),
antropologist Ralph Linton (Study of Man, 1936; Role and Status, 1947)
a psychologist Jacob Moreno (Who Shall Survive?, 1934) are considered
as the founders of role theory, independently from each other. The
significant development of role theory is made by works of Talcott
Parsons and Robert F. Bales (1951), Robert K. Merton (1957), Ralph
Dahrendorf (1958), Erving Goffman (1961), he and she theorists as
Ralph H. Turner (1956), Status, 1947) a psychológ Jacob Moreno (Who
Shall Survive?, 1934). K významnému rozvoju teórie rolí dochádza
prostredníctvom diel Talcotta Parsonsa a Roberta F. Balesa (1951),
Roberta K. Mertona (1957), Ralpha Dahrendorfa (1958), Ervinga
Goffmana (1961), teoretikov a teoretičiek ako Ralph H. Turner (1956),
Mirra Komarovsky (1964), Edwin J. Thomas – Bruce J. Biddle
(1966;consecutive criticism from authors like Ralph Dahrendorf (1958),
Michel Crozier (1977), Raewyn Connell (1979) and others (Keller, 1997;
Biddle, 2000; Martin – Wilson, 2005; Connell, 1979).
Daniel D. Martin and Janelle L. Wilson (2005: 651) state that
contemporary role theory in the sociology is the „progeny of two
dominant theoretical traditions in social psychology“ – 1) structural role
theory (specified already in Linton’s functionalist determination)
2
For example social role; ideal role; role performance; sex/gender role; role ambiguity; role disposition; role set; role distance; role overload; role pressure; role crossing; socialisation; prescribed,
achieved and main status; role salience; hypothesis of role extension; hypothesis of role strain; role
indentification; role modeling (Keller, 1997; Filadelfiová – Kobová [cit. 2009-09-09]; Jandourek,
2001, 2009; Giddens, 2009; Goode, 1960 a Sieber, 1974 in: Gudmundsson, 2003; Vander Zanden,
1990; Nakonečný, 1999; Golombok – Fivush, 1994...).
Martin Béreš
177
2) symbolic interactionism (Mead`s approach), in which emphasis is put
on the processes of role molding and changing in interaction.
1.1 Critique of structural functionalist role theory
Structural role theory is based on assumption that „shared
expectations serve as cultural script or blueprint that ensures conformity
because it is either obtrusive in the social context, has been internalized
by actors before they enter into it, or both. A decidedly sociological
variant of structural role theory was provided by Talcott Parsons in his
theory of „informational control.“ Parsons theorized roles as the crucial
social mechanism that positioned individuals in social structure but,
more important, inculcaded culture as individuals were socialized into
them (Martin – Wilson, 2005, s. 651 – 652).
The basis of criticism towards structural3 role theory according cited
authors is aimed againts its inabillity to adequately explain deviance in
terms other than psychologic ones. Other problem is that not all roles may
be associated with identified social positions (Biddle, 1986 in: Martin –
Wilson, 2005). Moreover, norms may or be shared in within an entire
social system, and thus they may or may not lead to conformity or
sanctioning (criticisim of „overly socialised individuals“) (Martin –
Wilson, 2005). Structural role theory thus was and is criticized for emphasis
put on conformity, stability and role complementarity, meanwhile most of
the roles allow for some degree of improvisation and creativity.
According to Raewyn Connell (2005) problems with role theory
multiplied when it was (smoothly) connected with the concept of sex
differences (sex difference research), which started to be „... easily
explained by sex roles that the two ideas have been persistently blurred
since 1940s. Research journals are still publishing papers in which
findings of sex differences (usually slight) are simply called „sex roles““
(Connell, 2005: 22). I believe that this is the reason of important feminist
based criticism agains functionalist role theory approach (see for example
Holmwood, 2006; Bačová, 2005; Filadelfiová – Kobová, 2005). This
3
Bruce J. Biddle (2000) in contrast to Daniel D. Martin and Janelle L. Wilson (2005) distinguishes
functionalist role theory and structural role theory (see bellow).
178
criticism aims also for insufficiences in Parsons and Bales (1951)
definition of „instrumental“ male role of breadwinner and „expressive“
female role in household. „Most often, sex roles are seen as the cultural
elaboration of biological sex differences. ... The sophisticated statement
of sex role theory made in the mid-1950s by Talcott Parsons in Family,
Socialisation and Interaction Process takes another approach. Here the
distinction between male and female sex role is treated as a distinction
between „instrumental“ and „expressive“ roles in the family considered
as a small group. Thus gender is deduced from general sociological law
of the differentiation of functions in social groups“ (Connell, 2005: 22).
Claire Marie Renzetti and Daniel J. Curran (2005) highlight the
biological determinism of functionalist concept of roles, which lies in the
belief that gender roles are based on biological, particularly reproductive
differences between men and women. Such a division reportedly
developed in the early stages of human development and since it has been
functional, it institutionalized over time.
Critical review of functionalist view on a family run as follows
(Renzetti – Curran, 2005: 214 – 216; see also Holmwood, 2006: 153):
1 there are doubts about the extent of isolation of nuclear family from
the rest of the kinship and doubts about more generations families in
the past;
2 criticism is concerning the strict separation of roles between the
sexes, which moreover:
a) depolicises analysis of gender relations
b) fallaciously dichotomises public and private sphere,
c) implies biological determinism and one and only constancy of
male role and female role,
d) implies a mistaken belief about the only male role and the only
female role,
e) constructs and idealizes single standard family and disregards
other family forms, which thus may be regarded as deviant.
3 functionalist concept of family overlooks asymmetry between men
and women, addiction in the family as a reflection of power
relations, conflicts and dysfunctions such as violence and abuse in
the family.
Martin Béreš
179
In other words, according to feminist criticism functionalism there
was an obstacle to the understanding of the family, although some
authors (eg. Johnson, 1989 in: Holmwood, 2006) believed that T. Parsons
correctly described the nature of family and household and its
relationship to employment.
1.2 Critique of interactionist role theory
The central processes in the interactionist role theory are role taking
and role making. Role taking according to George Herbert Mead is
strategy of coping, which is emerging in interactions with others.
Emphasis is put on the ability to role taking and taking mutual
perspectives with others, which enables meaningful interacting (Martin –
Wilson, 2005; Giddens, 1999, 2009). Interactionist role theory is opposite
to the functionalist role theory. „The shift, in recent years, from structural
role theory to more interactionist understandings of role dynamics allows
for more complete and dynamic conceptions of this crucial sociological
concept“ (Martin – Wilson, 2005: 653). According to various authors the
problem here is neglecting of constraining effects of the role framework
provided by groups (Connell, 1979, 2005; Biddle, 2000; Martin – Wilson,
2005). Little attention is also paid to the structural constraints that affect
expectations and roles. Role theory is often depicted as mere extension of
symbolic interactionist thought, which was criticized for its tendencies to
use fuzzy definitions. Listed shortcomings thus use to be presented also
in criticisms of role theory (Biddle, 2000).
Peter L. Berger and Thomas Luckmann (1999) as founders of social
constructivism, which gradually replaced dominant paradigm of
functionalism, developed insights of G. H. Mead and Alfred Schütz with
theorizing that role taking is based on typifications – „definitions about
the „type“, character, or nature of the person we encounter. Knowing the
status of a person, we immediately attempt to take the role or perspective
of that person. ... While the role playing presupposes the ability of people
to take the role of the other, role making entails constructing, changing,
adapting, and modifying a role in the course of a role performance“
(Martin – Wilson, 2005: 652). The importance of role analysis for
constructivist sociology of knowledge lies in mediating between „...
180
macroscopic universes of meaning objectivised in society and ways in
which these universes are subjectively real for individual actors“
(Jandourek, 2001: 208). In other words, roles present link between
objective reality of institutions and subjectively constructed reality of
individuals. A central element of social reality here is indentity, which is
formed by the interaction of biological organism, individual consciousness
and social structure. Society and identity are creating each other in
dialectic relationship. Social roles are „... typifications of what can be
expected from individual actor in given social situation. Roles can`t be
confused with objective positions“ (Jandourek, 2001: 208). P. L. Berger
and T. Luckmann (1999) regard roles from various perspectives – from
perspective of 1) acting (types of actors in given context), 2) institutions
(institutional order), 3) language (roles represented by their linguistic
objectifications), 4) knowledge (roles as representants and providers of
institutionally objectivised clusters of knowledge), 5) sectors of
knowledge (roles mediating between specific sectors of common
knowledge base), 6) multiple roles (each holds socially defined
attachment of knowledge) (according to Hubík 1999: 185). P. L. Berger
and T. Luckmann (1999) regard primary socialisation as process of role
taking, which is quasi finished by taking the role of generalised other.
The fact that social roles are socially constructed and taken allows their
change. S. Hubík (1999) states that the sociology of knowledge is most
interested in phenomena and problems associated with perspective of
language, knowledge, sectors of knowledge and multiple roles. He argues
that here the own object of sociology of knowledge is born, which is
„summary of problems created by dialectics between individual
(knowledge) and society (role)“ (Hubík, 1999: 185 – 186).
The difference from functionalist role theory lies in focusing on
typifications (read stereotypes) and process of social constructing, which
allows different approach. It opens potential for identification of
stereotypes and their deconstruction, which i s not always
1.3 Another perspectives in role theory and postmodern shift
Another important perspectives in role theory according B. J. Biddle
(2000) are: 1) role conflict and organizational analysis; 2) structural
Martin Béreš
181
perspective (and network analysis) (S. F. Nadel – Michael Banton),
which is concerned with „the logical implications of ways of organizing
social systems (conceived as social positions and roles) and eschew any
discussion of norms and other expectation concepts. To date much of the
work in structural role theory has been expressed in formal, mathematical
terms“ (Biddle, 2000: 2417); 3) cognitive perspective in role theory –
represents work of various he and she authors from different traditions in
social psychology. „Some of this work has focused on role playing, some
of fit has concerned the impact of group norms, some of fit has studied
the effects of anticipatory role expectations, and some of fit has examined
role taking“ (Biddle, 2000: 2417).
According to D. D. Martin and J. L. Wilson (2005: 651) „recent
theorizing in role theory within postmodern, feminist and critical-dramaturgical perspectives have integrated the insights from both
aforementioned traditions, creating a hybrid emphasizing the political,
economic, and cultural as well as performative aspects of social roles“.
We can distinguish these main areas of study in role theory: 1) gender
roles – with emphasis of gender analysis on role specialisation, 2) ethnic
roles – research aimed on socialisation of children into „ethnic role“,
strategies of coping with ethnic based role stereotypes, 3) class roles –
children socialisation into social class role and learning of the class role
(Martin – Wilson, 2005).
Postmodern theoretical shift from roles to identities4 comes with the
rise of postindustrial society and posmodern theories. Emphasised is „...
fractious and segmented nature of performance demands governing self
and the cultural narratives used in constructing and understanding it“
(Martin – Wilson, 2005: 654). Similarly Ivo Možný (2006) states that,
after the overcoming of the social structuralism paradigm, rhetorics has
changed from roles rather to identities. Instead of typifications, without
which we can not cope with social reality it is rather about social
4
According to Ralph Turner`s (1962 in: Martin – Wilson, 2005) analysis, in premodern and modern
societies the self is expressed in and through a given role performance and affirmed through living up
to the role expectations. Increase of possibilities and cultural expectations of higher levels of consumption increased also possibilities of selfexpression through it. „According to Turner – and more
recently postmodern theories of the self – greater levels of consumption are accompanied by
a cultural shift in the locus of self from institutionally based roles to its expression in impulse” (Martin – Wilson, 2005: 654; compare with Keller, 1997: 67).
182
stereotypes, which are binding us (and from which we should be liberated,
according to activist approach in gender studies) (Možný, 2006).
John H. Yost and James R. Bailey (2000) claim that role theory has
come a full circle and early formulations has recently gained considerable
extent and proved its usefulness in description of changes in emerging
democracies (functionalism), pedagogy and therapy (Moreno) or in
influencing contemporary thinking and research on identity (Goffman).
„What this suggests is that role theorists are acutely aware of their
theoretical heritage and progenitors, and are willing to mine the past in
order to better understand the present“ (Yost – Bailey, 2000: 2425;
compare with Biddle, 2000).
1.4 General critique of role theory
Since role theory isn`t integrated concept and it was and is used in
various disciplines and different paradigms, it is difficult to criticize it as
a whole. Therefore, I bring only a brief outline of the general criticism of
the role theory, with emphasis on prevailing functionalist approach,
which we believe primarily nurtures gender-stereotyped images of men
and women5.
More extensive criticism of role theory is summarised by J. Keller
(1997), who refers to genesis of a critical approach in the field. He notes
that the close analogy between the social world world and the world of
the theater in role theory is not sustainable. Keller points to possible
expansionist understanding of roles (each social activity is manifestation
of some role and unexpected acting is announced as the execution of the
role of recusant individual). He notes ambiguity of the term role
(normative, statistical, individual meaning). Further he refers to strident
critisism of the role theory according to M. Crozier6, dehumanizing
influence of roles according to R. Dahrendorf (exclusion of liability of
their actions). J. Keller (1997: 67) criticizes concept of the role also from
5
This is achieved through domestified esencialistict terms in conceptual pairs as „female role“ /
„male role“, „role of women in the household“ / „breadwinner role“, „mother role“ / „father role“ and
„weak role of women“ / „guardian role“.
6
He criticised roles through games theory – good role actor is bad player, which is loosing his surprise element.
Martin Béreš
183
historical perspective, as applicable only in modern societies, „... that
combine a clear definition of the formal requirements (eg. through
employment contract) with the possibility of change in quick sequence of
not only performed roles, but also onlooker audience. None of this
features was typical for traditional societies. Traditional societies rather
resemble a situation where each actor through his/her entire life displays
only one role, on stage and beyond. Considering a similar man as the
actor is absurd“ (compare with Turner, 1962). Excursion to the criticism
of role theory J. Keller (1997) concludes by criticizing the notion of
functional institutions (and roles), because of their tendency to speak only
about the institutionalized forms of action, which are widespread and
publicly approved, and which are crucial for the functioning of the
system as a whole. The preferred topic of these considerations are well
established methods of production, fighting, making contacts with
supernatural forces, and so on. In contrast, the anthropological concept of
institutions considers any pattern of action which is widely and
universally used as a means to achieving the objectives of the members of
given culture or society, to be the institution. „At the same time, when
Parsons elaborated his approach based on the identification of members
with their social system, namely the 1930s to 1950s, in the practice was
developed social systems that operated in a similar manner, but were
unacceptable in terms of values of a democratic culture. In fact, there
was hidden suitable alibi in concept of roles for anyone who was called
to meet the expectations connected with her/his position in the interest of
society“ (Keller, 1997: 67).
Criticisim of role theory from the perspective of gender roles can by
briefly summarized as follows: „The concept of gender role theory is
sharing problems of role theory in general: gender role is prescriptive,
roles are considered as relative stable and unvarying, it further assumes
that individuals adopt them voluntarily and „play“ them freely and
finally, that gender roles can be resisted by individual change“
(Filadelfiová – Kobová [cit. 2009-09-27], highlighted by M. B.).
184
According to R. Connell (2005) intellectual limits of role theory
were repeatedly shown in various criticisms7, which are „almost
unanimously ignored“ and thus term „male role“ is still widely used. For
these reasons aforementioned author tirelessly recite ultimate limits of
role theory (Connell, 2005: 26):
1) role theory in general is logically vague; the same concept is used to
describe an occupation, a political status, a monetary transaction,
a life stage and gender;
2) changes in the basis on which the „roles“ are defined in role theory
leads to main inconsistencies in the analysis of social life;
3) role theory exaggerates the degree to which human social behavior is
prescribed;
4) at the same time it is assumed that the rules are reciprocal and thus
role theory underestimates the social inequality and power.
Cited author claim that „for all this reasons „role“ has proved
unworkable as general framework for social analysis“ (Connell, 2005: 26).
In the intent of aforementioned critiques B. J. Biddle (2000: 2419)
states that role theory „... is currently weakened by terminological and
conceptual confusion, diffuse effort, and the narrow visions of some of its
proponents and critics. Nevertheless, role theory concerns central issues
for sociology and social psychology, and assumptions about social
positions, role behaviors, and expectations for human conduct appear
widely in current social thought. Role theory will prosper as ways are
found to discuss these issues with clarity, consistency, and breath of
vision.“
2
Role theory in social work
In the social work roles with theory, we can find in 1) in both
undergraduate and postgraduate education and training – in the
sociological and socio-psychological disciplines, theories and methods of
7
For the role concept in general see John Urry (1970), Margaret A. Coulson (1972), and R. W. Connell
(1979). For the sex role theory see Anne R. Edwards (1983), Judith Stacey a Barrie Thorne (1985).
For the criticims of sex role theory in masculinity research see Tim Carrigan et al. (1985), Michael S.
Kimmel (1987) (Connell, 2005).
Martin Béreš
185
social work, in feminist and gender-based disciplines, in the psychosocial
and psychotherapeutic training also, 2) in the social research – where
role theory may constitute the theoretical framework as well as an
incentive for exploring gender and role stereotypes in the course of social
work and in the analysis of legislation, 3) in the practice of this
profession – not just in the methods of practicing and playing roles, but
also in the form of oppresive gender stereotypes8 which are part of
personal theories and ideas of social workers and clients.
In the undergraduate and postgraduate education and training she
and he students get familiar with the parts of the role theory and its
various approaches in different disciplines, namely:
1 sociology in general (basic definition, socialization theory),
sociological theory (the founders of role theory, criticism of role
theory), sociology of the family (parental roles and change in these
role), sociology and organization and work (organizational analysis
and organizational role theory);
2 feminism and gender studies in the social work (feminist critique of
role theory, gender socialization theory);
3 social psychology (role theory and its use), developmental
psychology (theory of socialization – the acquisition of roles, the
role of mother, the role of father);
4 the family as a client of social work, family as a social institution
(the parental roles);
5 theories and methods of social work (the practical use of role based
approaches – training roles socio-drama, socio-psychological model
of social work) or
6 ethics in social work (issue of power and double morality in the
context of professional and gender roles);
7 socio-psychological and psychotherapeutic trainings.
It is questionable whether the undergraduate and postgraduate
education and training contains also gender sensibilisation and criticism
of essentialist concepts (where selected parts of the role theory fits),
8
According to Zuzana Kiczková ([cit. 2009-09-09]) the gender stereotypes are „simplified, unrealistic images of „masculinity“ and „femininity“, idealized and expected patterns, which accompany us
in all areas of life. They create appearance of naturalism and obviousness by its reproduction.“
186
which can enable and foster she and he students` reflection and critical
distance9.
In the sociological or social research in the social work the role
theory can be grasped as not frequently used theoretical framework for
research10. Role theory can also be used in deconstructivist way for the
analysis of legislation or as an incentive for exploring gender and role
stereotypes in the course of social work, which are very often
strenghtened and reproduced precisely in terms of roles of women, male,
breadwinner, mother, father... (see Janebová, 2008, 2006b; Hudson, 1994,
in: Tomešová Bartáková, 2009).
In the social work practice we can encounter application of certain
parts of the role theory and gender stereotypes11 associated with it in
counseling and therapy. For example in a case of social work12, in
individual and group social work (eg. unemployed or drug addicts), also
in social work with family, with youth and with men (see Janebová,
2006b, 2007).
Pavel Navrátil (2007) shows the example of the use of the concept of
inter and intra role-conflict and role ambiguity in practical social work, as
it allows a reasonable interpretation of the problem situation for the client
which is free from personal criticism or moral convictions, and opens the
way for intervention and change. To the criticism of the theory of roles
9
The inspiration for this question came from my teaching experiences with the occurrence of gender
and racial prejudices and stereotypes among both students of social work but also for teachers, and
K. Müllerová`s (2005) dissertation research findings about low sensitivity to gender stereotypes in
psychotherapeutic trainings in the Slovakia.
10
Eg. in research of role cumulation and role conflict of social workers, or possibly in research of
role cumulation and role conflict of their clients.
11
Structure of gender stereotypes persist despite the change in their content (which can be also very
dramatic). The characteristic signs of the structure of gender stereotype according to Z. Kiczková
(2002) include especially: 1) sharp bipolarisation, 2) rigid, impassable boundaries between these
bipolarities, 3) unequal, asymmetrical and hierarchical relationships between polarities. Z. Kiczková
(2009) further distinguishes so called lived stereotypes (in the foreground are descriptive components) and so called symbolic stereotypes (in the foreground are prescriptive, thus normalising components). Border between these two types of stereotypes is fluid and difficult to see, but this optics
brings the enrichment in observing the different consequences of non-compliance to stereotypes: „In
the case of „lived“ can be expected surprise as a response, while the crossing of symbolic (strongly
normative) usually starts a stronger negative sanction – the rejection, respectively denial (Kizcková,
2009: 215).
12
See, for example, Olga Havránková (in: Matousek et al. 2008: 67 – 68), see also case studies used
by Lena Dominelli (1997).
Martin Béreš
187
listed author notes that: 1) advocates psychological approaches in social
work theory criticize role theory for overlooking feelings that speed or
block change (Ruddock, 1969 in: Navrátil, 2007); 2) it is necessary to
supplement explanations provided by the role theory with further
interpretations during the work with clients; 3) from the radical social
work the role theory is criticized for its conservatism, in which roles are
perceived as static 4) role theory offers no practical procedures for
resolution of a role conflicts.
We can see that terms such as role, social role or gender role, role
conflict and related concepts are often present in social work. Danger for
the theory, research and practice of social work lies in not reflected usage
of the term and following reproduction of negative stereotypes associated
with social and gender roles13. Stereotypical thinking in the sex/gender
roles framework is becoming „a source of oppression“ (Connell, 2005:
25) and strengthens inter alia heteronormativity and heterocentrism (see
Burman, 1994, Golombok - Fivush, 1994 in: Hicks, 2000 ). Now I will
turn to the criticism of conservatism associated with the role theory now.
Important here is the use of the term social roles, which can be found
in the definition of social work through the concept of social functioning,
introduced by the P. Navrátil: „The aim of the social work is the
promotion of social functioning of client in a situation where there such
a need is perceived and expressed by a group or individually. Social work
deals with human relations professional in the performance of social
roles“ (Navrátil, 2000 in: Matoušek et al., 2007: 184). P. Navrátil in his
definition in contrast to the broader definition of aim of social work skips
„improving the social functioning of social systems“ and „changes in
social conditions“ (Sheafor, Horejsi and Horejsi, 2000 in: Matoušek et
al., 2007). He is thus narrowing the field of social work activity and
I believe that by using the concept of roles Navrátil remains at the micro
and meso level of social work and turns away from the reform paradigm.
This is emphasized by aforementioned loss of accent on improving the
social functioning of social systems and changes in social conditions.
13
The gender superstitions - as the part of gender stereotypes – are defined by Silvia Porubänová
([cit. 2009-09-09]) as „shallowing and biased notions of inequality, unequal capabilities, incomparable mission of both sexes“, which in reality often occur in relation to women and are resulting „from
an erroneous conviction about irrefutable, definitive, unchangeable „destiny“ for women and men.“
188
I think that this example illustrates the above objections against the role
theory, which are amplified by a link to the sex or gender roles. „The
concept of sex role identity14 prevents individuals who violate traditional
role for their sex from challenging it; instead, they feel personally
inadequate and insecure“ (Pleck, 1981: 160 in: Connell, 2005: 25),
R. Connell on the same place adds that „normative sex role theory, thus
helps dampen social change.“
On the other hand, P. Navrátil (2007) with his brief description of
the role theory in social work states, that the role theory represents
a useful link between the client's personal problems and their social
contexts. I remark, that this connection is a prerequisite for sociological
imagination, which is, according to Charles Wright Mills (2008), the
ability to understand relationship of personal biography and general
history, the ability to differentiate and see connections between „the
personal problems given by the environment“ and „the public issues of
social structure.“ Based on the available literature, I believe that
uncritically applied role theory supports the informal theories and
stereotyped images of social workers on gender roles and inhibits the
development of their sociological imagination. The consequences of
gender stereotypes in social work, which are based on the discourse of
„natural“ and gender roles, systematically documented Radka Janebová
(2005, 2006a, 2006b, 2007, 2008) in her studies based on massive use of
the available foreign sources. Radical critique of gender injustice in the
form of unequal gender division of labor and resource allocation uses also
role terminology and role theory may potentially serve for the
deconstruction of gender role stereotypes. I believe that if social work has
to „professionally deal with human relations in connection with the
performance of social roles“, then this must be done rather from the
radical-critical15 than from the conservative position.
14
The concept of „sex role indentity“ is term used by J. H. Pleck (1981) in his criticism of functionalist sex role theory (Connell, 2005).
15
Meta-analysis of interventions in social work, elaborated by Kevin M. Gorey et al. (2002) shows as
more effective interventions that are based on radical feminism approach.
Martin Béreš
189
Conclusions
Our answer to the question whether the role theory is appropriate
concept for social analysis is as follows: given the long tradition,
extensive scope and variety of role theory, it is difficult to criticize it as
a whole and problematic to deny. But I agree with R. Connell (2005), that
the role theory (particularly in relation to gender roles) is inappropriate
for social analysis16.
The two dominant traditions in the role theory that underpin its
current and most widespread form, act now as follows:
1. structural functionalist role theory related to gender roles supports
stereotypes, essentialism17, naturalism and conservative sentimentalism
for the past in the form of traditional family myth and and biologically
determined roles of men and women. This tradition became „folklore“
and serves as a quasi-scientific legitimation of socially constructed
differences and inequalities between men and women. It refers to the
„natural“ differences between sexes which cannot be overcome – in terms
of different genetic, hormonal and genital apparatus, pregnancy, childbirth,
breastfeeding, physical strength, aggressiveness, care and so on.
The biological differences18 between the sexes are consciously or
unconsciously overstated, when it comes to the efforts to change status
quo, which I believe that it obscures the unequal access to the resources,
respectively to the various forms of capital, as defined by Pierre Bourdieu
(2000)19.
16
Joseph H. Pleck (1983) was aware of the shortcomings of the role theory and, instead of the functionalist theory of sex roles, proposed a non-normative theory of sex roles, which detached the role
from term „self“. „He wanted a model of the male sex role which allowed that sex role conformity
might be psychologically dysfunctional; that the role norms might change, and at times ought to;
and that many people did violate norms, and might suffer retribution, so many people also overconformed. This would make the theory of the male role more internally consistent, shaking the bits of
biological determinism and identity theory that clung to it; but it would not break out of the intellectual limits of the role perspective“ (Connell, 2005: 25-26; highlighted by M. B.).
17
For the essentialism and constructivism in constructing gender see Šárka Gjuričová (1999), for the
changes of the roles of men and women in the Czech family, see Hana Maříková (1999), for the
public opinion on the roles of women and men in Slovakia see Zora Bútorová et al. (2008).
18
Research on biological differences between women and men does not show a significant difference, it shows rather that there are major biological differences between women as a group and
among men as a group (see, for example Renzetti – Curran, 2005, Connell, 2005).
19
See also Catherine Hakim`s „Erotic Capital“ (2010).
190
The notion of „male role“ is linked to the myth of hunters and
gatherers, myth of breadwinner, protector and aggressor. The notion of
„female role“ is linked to „natural“ women's self-sacrifice and care for
others, the myth of motherhood and the myth of beauty. These myths,
dragged by mass media, conservative politicians and institutions with the
assistance of historical amnesia in my view produce image of traditional
feminity and image of traditional masculinity, which is „... due to
women's emancipation, becoming a virtual reality that... is damaging real
men“ (Janebová, 2007) as well as real women. Social analysis based on
structural-functionalist tradition therefore tends to be gender blind20.
2. interactionist role theory, which found its contituation in social
constructivism has, in my opinion a subversive potential which consists in
the assertion that the social roles and hence the gender roles are socially
constructed and institutionalized. This potential remains untapped for
three reasons: 1) weak emphasis on the fact that the roles as typification
are basically always stereotypes21, 2) focus on gender socialization as
a relatively linear and passive process of gender role taking, and 3) the
persistence of latent biological essentialism, based on beliefs about the
biological basis of social constructs, which can thus be regarded only as
a cultural superstructure over the biological base.
If we accept the argument that in the gender-polarized world, the
status quo is maintained through various discursive power practices
regarding „nature“, then we must ask the question whether the actual use
of the terms social role, female role / male role, etc. does not reproduce
gender stereotypes not only in theory, research and practice of social
work, but also in everyday life22.
The answer to the question what is the place of the role theory in the
social work theory, research and practice remains somewhat open. Role
theory is a broad intellectual tool with different uses and adequately
described and documented limitations, which are not always taken into
20
See for example Z. Kiczková (2001, [cit. 2009-09-09]).
I was warn about this mostly overlooked relation by Monika Bosá.
22
Can we liberate roles of both genders while we talk about them and distinguish them? Aren`t we
just preparing the place for the operation of gender stereotypes based on the dichotomy, impermeability and the subsequent hierarchization? Isn`t „definition byt the gender“ (Hanmer – Statham, 1988 in:
Payne, 1997) based on the terms of the female role and male role?
21
Martin Béreš
191
account. This tool is used in the social work within undergraduate
training as one of the sociological concepts intermediating understanding
of social reality (Dominelli, 1997). This understanding, when based on
the context of essentialist discourse regarding „nature“, can be misleading
and promote existing stereotypes about gender roles, about the „natural
destiny“ for men and women, for she and he students, for she and he
social workers. The role theory may be problematic as a tool in social
work theory, research and practice – because of the possible petrification
of gender stereotypes and their impact on social work and its clients,
which can not be doubted (see Janebová, 2005...). The image of social
reality rendered by role theory and its concepts is based on reduction and
categorialism. It can not capture the dynamics of change, structural
constraints and power relations.
Dramaturgical role metaphor is, according to R. Connell (2005)
applicable and suitable in understanding social situations, where: 1) there
are well-defined scenarios for the exercise, 2) are clear audiences to be
played for, and 3) it is feasible, that certain kind of playing is a major
ongoing social activity. The crucial finding here is considered that „none
of these conditions, as a rule, applies to gender relations“ and that „„sex
role“ is basically an inappropriate metaphor for gender interactions“
(Connell, 2005: 26).
In the ideal case, it is possible to use the role theory as illustration of
the shift and controversy between the positivistic, hermeneutic and postmodern approach to social reality and social work. By emphasizing the
reflexive model of social work (Payne, 1997), deconstructing the
structural functionalist role theory – by highlighting the social
construction of roles – it is possible to view a variety of various forms of
discourse and power that is hidden behind the dominant discourses.
The question is, not just the fact whether the role theory shares
responsibility for the reproduction of gender stereotypes and their
negative effects in education, thinking and practice, but also whether the
social constructivism, which incorporates socialisation into to the roles, is
sufficiently available in case of elimination, respectively deconstruction
of gender stereotypes, and whether it is possible to reject the role theory
192
and theory of gender socialization associated with it as outdated and
useless23.
Is therefore the role theory in the social work relevant and reflected?
It is possible to answer this question according to what we consider the
social work and its purpose to be.
When we view social work through medical („catalytic“) model
(Payne, 1997), role theory can seem like relevant theoretical and
methodological concept. In contrast, reflexive model of social work, as
defined by Malcolm Stuart Payne (1997), demands reflexive relationship
between social workers, clients and their context. „A modern social work
„theory“ must therefore respond to the modern social construction of
reality both by clients and by workers and their social environments; if it
fails to do so, it will be unsuccessful24. The recognition of the need for
„theory“ to bereflexive like this is a feature of more modern social work
„theories” such as ecological systems approaches, where the interaction
with the environment is strongly recognized, and Marxist, radical25and
empowerment approaches“ (Payne, 1997: 24).
Social responsibility of educators in social work should commit
them to elimination of (gender) stereotypes and their oppresive impact
through reflexive and critical reconstruction of the education contents,
research and practice. It is a challenge for improving the quality of social
work as a reflexive (Payne, 2007; Chytil et al., 2004 in: Lorenz, 2007)
practical and scientific discipline.
23
For critical comment on gender socialisation see R. Connell (2009: 94-97).
M. S. Payne (1997: 22) is pointing to slow reactions in „... recognise(ing) failures in providing
services to ethnic minorities in Western countries, because of endemic racism in training,
management, policy and practice“.
25
K. M. Gorey et al. (2002) summarizes the general attributes of feminist practice that can serve „to
distinguish it from other models of practice as follows: (a) the importance of gender is explicitly
grasped in accordance with related issues such as inegalitarian distribution of resources and
oppresion, (b) the efforts are developed to eliminate the false dichotomy and artificial separation, (c)
the power is reconceptualised, and (d) the strengths perspective is emphasized (Bricker-Jenkins,
Hooyman, & Gottlieb, 1991, Burt & Code, 1995, Rusell, 1989; Tavris , 1992, Van den Bergh, 1995)“
(Gorey et al., 2002: 40).
24
Martin Béreš
193
References
BAČOVÁ, Viera. 2005. Ako sa vytvára ženskosť. Spojenie moci a sebadefinovania. In CVIKOVÁ, Jana – JURÁŇOVÁ, Jana – KOBOVÁ, Ľubica (eds.).
2005. Žena nie je tovar. Komodifikácia žien v našej kultúre. Bratislava :
Aspekt. 433 s., s. 173 – 191. ISBN 80-85549-50-6.
BERGER, Peter L. – LUCKMAN, Thomas 1999. Sociální konstrukce reality.
Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 214 s. ISBN 80-85959-46.
BIDDLE, Bruce J. 2000. Role Theory, s. 2415 – 2420. In BORGHATTA, Edgar
F. – MONTGOMERRY, Rhonda J. V. (eds.). 2000. Encyclopedia of Sociology. Second Edition. Vol. 1 – 5. New York : Macmillan Reference USA,
3481 s. ISBN 0-02-864853-6 (set: alk paper), ISBN 0-02-864849-8 (v. 1:
alk. paper), 0-02-864850-1 (v. 2), 0-02-86485-1 (v. 3), 0-02-864852-8
(v. 4), 0-02-865581-8 (v. 5).
BOURDIEU, Pierre. 2000. Nadvláda mužů. Praha : Karolinum. ISBN 80-7184775-5.
BÚTOROVÁ, Zora et al. 2008. Ona a on na Slovensku. Zaostrené na rod a vek.
Bratislava : IVO, 365 s. ISBN 978-80-89345-10-6.
CARRIGAN, Tim – CONNELL Raewyn – LEE, John. 1985. Toward a new
sociology of masculinity In Theory and Society, vol. 14 no. 5, 551-604.
CONNELL, Robert W. 1979. The Concept of Role and What to Do With It.
In Journal of Sociology. Vol. 15, No 3, November 3, 1979, s. 7 – 17.
CONNELL, Robert W. 2005 (2009). Masculinities. Second Edition. Cambridge :
Polity Press, 324 s. ISBN 978-0-7456-3427-2.
CONNELL, Raewyn. 2009. Gender in World Perspective. Second edition.
Cambridge – Malden : Polity Press, 180 s. ISBN 978-0-7456-4568-1.
DOMINELLI, Lena. 1997a. Sociology for Social Work. Hampshire : Palgrave,
294 s. ISBN 978-0-333-61521.
FILADELFIOVÁ, Jarmila – KOBOVÁ, Ľubica. [s. a]. Rodové roly (Gender
roles) [online]. In Glosár rodovej terminológie [online]. [cit. 2009-09-09].
Dostupné na:
<http://glosar.aspekt.sk/default.aspx?smi=1&ami=1&ltr=r&vid=118>.
GIDDENS, Anthony. 1999. Sociologie. Praha : Argo, 598 s. ISBN 80-7203-124-4.
GIDDENS, Anthony. 2009. Sociology. 6th edition. (Revised and updated with
Philip W. Sutton). Cambridge; Malden : Polity Press, 1194 s. ISBN 97807456-4358-8.
GJURIČOVÁ, Šárka. 1999. Konstrukce gender: maskulinita a feminita
z odlišných perspektiv. In VĚŠÍNOVÁ-KALIVODOVÁ, Eva – MAŘÍ-
194
KOVÁ, Hana (eds.). 1999. Společnost žen a mužů z aspektu gender. Praha :
Open Society fund, 171 s., s. 69 – 81.
GOREY, Kevin M. et al. 2002. The Effectiveness of Feminist Social Work
Methods: An Integrative Review. In Journal of Social Service Research,
Vol. 29(1) 2002, s. 37 – 55.
http://haworthpressingc.com/store/product.asp?=1079.
GUDMUNDSSON, Amanda Jayne. 2004. Balancing work and family: Perspectives of Australian dual-earner parents [online]. Dissertation. Queensland : Griffith University, School of Aplied Psychology, Faculty of Health
Sciences. 333 s. Dostupné na: <http://www4.gu.edu.au:8080/adtroot/uploads/approved/adt-QGU20040512.164321/public/02Whole.pdf>.
HOLMWOOD, John. 2006. Funkcionalismus a jeho kritici. In HARRINGTON,
Austin et al. 2006 Moderní sociální teorie. Základní témata a myšlenkové
proudy. Praha : Portál, s. 133 – 160. ISBN 80-7367-093-3.
HICKS, Stephen. 2000. „Good lesbian, bad lesbian...“ : Regulating heterosexuality in fostering and adoption assessments. In Child and Family Social
work, roč. V, s. 157 – 168.
HUBÍK, Stanislav. 1999. Sociologie vědění. Základní koncepce a paradigmata.
Praha : Sociologické nakladatelství, 224 s. ISBN 80-85850-58-3.
JANDOUREK, Jan. 2009. Úvod do sociologie. 2. vydání. Praha : Portál, 231 s.
ISBN 980-80-7367-644-5.
JANDOUREK, Jan. 2001. Sociologický slovník. Praha : Portál, s. 285. ISBN 807178-535-0.
JANEBOVÁ, Radka. 2005. Otázky moderní feministické sociální práce: emancipatorní nebo genderově specifická sociální práce? In Sociální práce/Sociálna práca, č. 3, s. 86 – 98. ISSN 1213-6204.
JANEBOVÁ, Radka 2006a. Feministické perspektivy v praxi sociální práce.
In Gender, rovné příležistosti, výzkum, 2006, roč. 7, č. 2. ISSN 1213-0028.
JANEBOVÁ, Radka 2006b. Gender aspekty v sociální práci s rizikovou mládeží.
In TRUHLÁŘOVÁ, Z., SMUTEK, M. (eds.). Riziková mládež v současné
společnosti. Hradec Králové : Gaudeamus, s. 52 – 66. ISBN 80-7041-044-2.
JANEBOVÁ, Radka 2007. Když je klientem muž... In SMUTEK, M., KAPPL,
M. (eds.). Proměny klienta služeb sociální práce - Social Work Client Metamorphoses. Hradec Králové : Gaudeamus, 2007, s. 317 – 336. ISBN 807041-716-1.
JANEBOVÁ, Radka. 2008. Moc a autorita: genderové hledisko. In JANEBOVÁ, R., KAPPL, M., SMUTEK, M. (eds.). Sociální práce mezi pomocí
a kontrolou. Hradec Králové : Gaudeamus, 2008, s. 39 – 55.
Martin Béreš
195
KELLER, Jan. 1997. Úvod do sociologie. 4., rozšírené vydanie. Praha : SLON.
181 s. ISBN 80-85850-25-7.
KICZKOVÁ, Zuzana. 2001. Niekoľko poznámok k Analýze stavu rodiny
v Slovenskej republike [online]. [cit. 2009-09-09]. In Mozaika rodiny, Bratislava : Medzinárodné stredisko pre štúdium rodiny, 2001, s. 5 – 6.
Dostupné na: <http://genderstudies.fphil.uniba.sk/files/pub/rodina.doc>.
KICZKOVÁ, Zuzana. 2002. O štruktúre a funkcii rodových stereotypov.
In KREDÁTUS, Jozef – TOKÁROVÁ, Anna (eds.). 2002. Kvalita života
a ľudské práva v kontextoch sociálnej práce a vzdelávania dospelých.
Zborník príspevkov z vedeckej konferencie s medzinárodnou účasťou. ACTA FACULTATIS PHILSOPHICAE UNIVESTITATIS PREŠOVIENSIS.
Prešov : Pavol Šidelský – Akcent Print, s. 312 – 323. ISBN 80-8068-088-4.
Dostupné aj na:
<http://www.blueboard.cz/dcounter.php?hid=n77v78txeuh4cekf5j3kahs61c
i0h9&down=true&url=http://www.ff.unipo.sk/kvdsp/download/Zbrnk/Zbrn
kKZaLP2002Prsv.pdf>.
KICZKOVÁ, Zuzana. 2009. O žitých a symbolických stereotypoch. In SZAPUOVÁ, Mariana – KICZKOVÁ, Zuzana – ZEZULOVÁ, Jana (eds.). 2009.
Na ceste k rodovej rovnosti: ženy a muži v akademickom prostredí. Druhé
vydanie. Bratislava : PhDr. Milan Štefanko – IRIS, 419 s., s. 201 – 231.
ISBN 978-80-89256-40-2.
LORENZ, Walter. 2007. Teorie a metody sociální práce v Evropě – profesní
profil sociálních pracovníků. In Sociální práca/Sociálna práca, roč. 2007,
č. 1, s. 62 – 71. ISSN 1213-6204.
MARTIN, Daniel D. - WILSON, Janelle L. 2005. Role Theory. s. 651 – 655.
In Ritzer, George (ed.). 2005. Encyclopedia of Social Theory. Volume II.
Thousand Oaks – London – New Delhi : Sage Publications, 982 s. ISBN 07619-2611-9.
MAŘÍKOVÁ, Hana. 1999. Proměna rolí muže a ženy v rodině. In VĚŠÍNOVÁ
KALIVODOVÁ, Eva – MAŘÍKOVÁ, Hana (eds.). 1999. Společnost žen
a mužů z aspektu gender. Praha : Open Society fund, 171 s., s. 59 – 67.
MOŽNÝ, Ivo. 2006. Rodina a společnost. Praha : SLON, 309 s. ISBN 8086429-58-X.
MILLS, C. W. 2008. Sociologická imaginace. Praha : Sociologické nakladatelství, 310 s. ISBN 978-80-86429-93-9.
MÜLLEROVÁ, Zuzana. 2005. Kvalitatívna analýza efektov psychoterapeutických výcvikov. Dizertačná práca. Školiteľka: Prof. PhDr. Jana Plichtová,
PhD. Bratislava : Univerzita Komenského v Bratislave, Katedra psychológie, 267 s.
196
NAKONEČNÝ, Milan. 1999. Sociální psychologie. Vyd. 1. Praha : Academia,
287 s. SBN 80-200-0690-7.
NAVRÁTIL, Pavel. 2007. Vybrané teórie sociální práce. In MATOUŠEK, Oldřich. 2007. Základy sociálni práce. Praha : Portál, 309 s. ISBN 978-807367-331-4.
PAYNE, Malcolm. 1997. Moder Social Work Theory. Second Edition.
Hampshire : Palgrave, 354 s. ISBN 0-333-67-654-8.
PORUBÄNOVÁ, Silvia. [s. a]. Rodové predsudky (gender superstitions) [online].
Glosár rodovej terminológie. [cit. 2009-09-09]. Dostupné na:
<http://glosar.aspekt.sk/default.aspx?smi=1&ami=1&vid=62>.
RENZETTI, Claire M. – CURRAN, Daniel. J. 2005. Ženy, muži a společnost.
Praha : Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 642 s. ISBN
0-246-0525-2.
SZAPUOVÁ, Mariana – KICZKOVÁ, Zuzana – ZEZULOVÁ, Jana (eds.).
2009. Na ceste k rodovej rovnosti: ženy a muži v akademickom prostredí.
Druhé vydanie. Bratislava : PhDr. Milan Štefanko – IRIS, 419 s. ISBN 97880-89256-40-2.
TOMEŠOVÁ BARTÁKOVÁ, Helena. 2009. Feministické proudy v sociální
práci ve vztahu k možnosti redefinovat genderové role v české společnosti.
In Sociální práce/Sociálna práca, č. 2, s. 100 – 111. ISSN 1213-6204.
VANDER ZANDEN, James. W. 1990. Sociology : The Core. Second Edition.
USA : McGraw-Hill Publishing Company, 433 s. ISBN 0-07-066-951-1.
YOST, John H. – BAILEY, James R. 2000. Role Theory: Foundations, Extensions, and Applications. s. 2420 – 2425. In BORGHATTA, Edgar F. –
MONTGOMERRY, Rhonda J. V. (eds.). 2000. Encyclopedia of Sociology.
Second Edition. Vol. 1 – 5. New York : Macmillan Reference USA, 3481 s.
ISBN 0-02-864853-6 (set: alk paper), ISBN 0-02-864849-8 (v. 1: alk. paper), 0-02-864850-1 (v. 2), 0-02-86485-1 (v. 3), 0-02-864852-8 (v. 4), 002-865581-8 (v. 5).
References to the secondary citations
BIDDLE, Bruce J. – THOMAS, Edwin J. (eds.). 1966. Role theory: Concepts
and research. New York : John Wiley & Sons.
BIDDLE, Bruce J. 1979. Role Theory - Expectations, Identities, and Behaviors.
New York : Academic Press.
BRICKER-JENKINS, M. – HOOYMAN, N. R. – GOTTLIEB, N. (eds.). 1991.
Feminist social work practice in clinical settings. Newbury Park : Sage.
Martin Béreš
197
BURMAN, E. 1994. Deconstructing Developmental Psychology. Routledge :
London.
BURT, S. – CODE, L. (eds.). 1995. Changing methods: Feminists transforming
practice. Toronto : Broadview Press.
COULSON, Margaret A. 1972. Role: a redunant concept in sociology? Sonic
educational considerations, pp. 107 – 128. In JACKSON, J. A. (ed.). Role.
Cambridge University Press.
CROZIER, Michel – FRIEDBERG, Erhard. 1977. L’Acteur et le système.
(Actors and Systems, 1981, Chicago University Press).
EDWARDS, Anne R. 1983. Sex roles: a problem for sociology and for women.
In Australian and New Zealand Journal of Sociology, 19, pp. 385 – 412.
GOLOMBOK, Susan - Fivush, Robyn. 1994. Gender development. New York :
Cambridge University Press, 275 s.
GOODE, W. J. 1960. A theory of role strain. In American Sociological Review,
25, 483 – 496.
HANMER, Jalna – STATHAM, Daphne. 1988. Women and social work :
Towards a Women-centered Practice. Second edition. London : Routledge.
CHYTIL, O. – NEDĚLNÍKOVÁ, D. – PŘÍHODOVÁ, A. 2004. The analysis of
theoretical concepts and methods of social work presented in the Czech and
Slovakian literature In ERATH, P. – LITTLECHILD, B. – VORNANEN,
R. (eds.) Social Work in Europe – Descriptions, Analysis and Theories.
Stassfurt : ISIS, pp. 75 – 86.
JOHNSON, M. 1989. Feminism and the Theories of Talcott Parsons. In WALLACE, R. A. (ed.) Feminism and Sociological Theory. Newbury Park, Cal. :
Sage.
KIMMEL, Michael S. 1987. Rethinking „masculinity“: new directions in
research, pp. 9 – 24 In KIMMEL, Michael S. (ed.). Changing Men: New
Directions in Research on Men and Masculinity. Newbury Park, CA : Sage.
KOMAROVSKY, Mirra.1964. Blue Collar Marriage. New York : Random
House.
LINTON, Ralph. 1936. Study of a Man. An introduction. New York.
LINTON, Ralph. 1947. Role and Status. New York.
MEAD, George Herbert. 1934. Mind, Self and Society. Chicago : Chicago University Press.
MORENO, Jacob Levy. 1934. Who shall survive? Foundations of sociometry,
group psychotherapy and sociodrama. New York : Beacon House.
PLECK, Joseph H. 1983. The theory of male sex role identity: Its rise and fall,
1936 to the present. In LEWIN, M. (ed.), In the shadow of the past: Psychology views the sexes (pp. 205 – 225). New York : Columbia University
198
Press. Reprinted in H. BROD (Ed.), The making of masculinities: The new
men's studies (pp. 21 – 38). Boston : Allen and Unwin Hyman, 1987.
RUSELL, M. N. 1989. Feminist social work skills. Canadian Social Work Review, 6, 69 – 81.
SHEAFOR, W. B. – HOREJSI, CH. R. – HOREJSI, G. A. 2000. Techniques and
Guidelines for Social Work Practice. Allyn and Bacon : Boston, 628 s.
ISBN 0-205-29555-X.
SIEBER, Sam D. 1974. Toward a Theory of Role Accumulation. In American
Sociological Review, 1974, Vol. 39 (august), 567 – 578.
STACEY, Judith – THORNE, Barrie. 1985. The missing feminist revolution in
sociology. In Social Problems, 32, pp. 301 – 316.
TAVRIS, C. 1992. The mismeasure of woman. New York : Simon and Shuster.
URRY, John. 1970. Role analysis and the sociological enterprise In Sociological
review. 18, pp. 351 – 364.
VAN Den BERGH. N. (ed.) 1995. Feminist practice in the 21st century.
Washington, DC : NASW Press.
Address of Author

@
Martin Béreš
Institute of Educology and Social Work
Faculty of Arts
University of Prešov in Prešov
Slovakia
European Union
[email protected]
martinberes.weebly.com
199
Dobrovolnictví,jakoprostředekrozvoje
odbornýchkompetencívezdravotně
sociálníoblasti
JAROSLAVA EISERTOVÁ, ZUZANA BURSOVÁ. MARIE
CHLOPČÍKOVÁ, JOLANA ROČŇOVÁ
Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích,
Zdravotně sociální fakulta, Ústav sociální práce
Abstrakt
Příspěvek pojednává o teoretické a praktické realizaci spolupráce nestátní neziskové
organizace (občanské sdružení HAFÍK) a Veřejné vysoké školy (Jihočeská univerzita
v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta – Ústavu sociální práce, dále jen ZSF
JU) na rozvoji dobrovolnictví v oblasti canisterapie a prevence společensky nežádoucích
jevů. Zapojení dobrovolníků (studentů) do výkonu kontinuální dobrovolnické služby je
efektivním a v současné chvíli opomíjeným prostředkem rozvoje odborných kompetencí
výše zmíněných.
Klíčová slova
Dobrovolník. Odborné kompetence. Canisterapie. Dobrovolnická služba.
Abstract
This article treats of theoretical and practical implementation in cooperation among non
profit organization and public university(University of South Bohemia, Faculty of Health
and Social studies – Institute of Social Work). The main object of this cooperation is
development in volunteer practical training which is focus on animal assisted activity,
animal assisted therapy and animal assisted education with dogs. The other object of this
cooperation heads for development volunteer practical training in prevention of socially
undesirable effects.
The volunteer service is very effective for students like one of opportunity to source
professional skills and competences in social work.
Key words
Volunteer. Vocational comtenncies. Canistherapy (dog assisted therapy). Volunteer
servis.
200
Dobrovolnictví, jako prostředek rozvoje...
Úvod
1
Výcvikové canisterapeutické sdružení HAFÍK, o.s.
O
bčanské sdružení HAFÍK vzniklo v lednu roku 2001 jako výcvikové
canisterapeutické sdružení, které se zabývá výukou trenérů pro výcvik terapeutických psů, výcvikem canisterapeutických týmů a především
praktikováním odborné canisterapie.
Podnětem k založení sdružení se stala především potřeba zavedení
profesionálně prováděné canisterapie v České republice. V současné době
má občanské sdružení 44 dobrovolníků – canisterapeutických týmů (vždy
otestovaný pes + psovod).
Sdružení v roce 2008 na základě rozhodnutí Ministerstva Vnitra získalo akreditaci programu Canisaktivit, jako vysílající organizace v oblasti
dobrovolnické služby. Zmíněný projekt je realizován za podpory národního dobrovolnického centra Hestia, o.s.
Od roku 2009 je občanské sdružení Hafík jediná organizace, která
vlastní akreditaci Evropské asociace pro výkon terapie za asistence zvířat
(ESAAT) pro přípravu a vysílání canisterapeutických týmů.
Dobrovolníci (canisterapeutické týmy) organizace realizují svou
jednorázovou či pravidelnou dobrovolnickou činnost v jihočeském
a středočeském kraji. Mezi další aktivity organizace patří realizace rekondičních pobytů pro děti se specifickými potřebami, příprava a výcvik
canisterapeutických týmů, vzdělávacích workshopů, a v neposlední řadě
participace na Letních integračních canisterapeutických táborech (pořádaných ZSF JU v ČB).
1.1 Canisterapie
Souhrnný název pro aplikaci terapie, aktivit a edukace za přítomnosti psa je „canisterapie“ (jednou z forem zooterapie). Canisterapie je součástí podpůrných rehabilitačních metod, při níž se využívá pozitivního
působení a vztahu mezi člověkem a psem.
Obecně lze konstatovat, že canisterapie slouží k podpoře psychosociálního zdraví lidí všech věkových kategorií (Kalinová, 2003).
Jaroslava Eisertová, Zuzana Bursová. Marie Chlopčíková, Jolana Ročňová
201
Jedna z definic říká, že „Canisterapie je jednou z metod rehabilitace,
která slouží k podpoře zdraví lidí všech věkových kategorií, při níž se
využívá interakce mezi člověkem a psem. Pojem zdraví je přitom vnímán
z bio-psycho-sociálního pohledu“ (Kalinová, 2003).
V současné chvíli jsme již schopni rozdělit ne zcela terminologicky
přesný pojem „canisterapie“ na jednotlivé a správnější metody provádění.
Za prvé se jedná o aktivity za pomoci zvířat (AAA – Animal assisted
activities), dále pak terapie za pomoci zvířat (AAT – Animal assisted
therapy), vzdělávání, za pomoci zvířat (AAE – Animal assisted education) a krizová intervence za pomoci zvířat (AACR – Animal assisted
crisis response) / případně jejich kombinace (Eisertová, 2007). Dále je
možné logicky rozdělit formy canisterapie na návštěvní program, jednorázové aktivity, pobytový program, rezidentní program, zásah krizové
intervence / nebo jejich kombinace (Eisertová, 2008).
2
Centrum Zoorehabilitací, Ústav sociální práce –
ZSF JU v ČB
Ústav sociální práce na Zdravotně sociální fakultě zaštituje
a sdružuje dobrovolnická centra a aktivity realizované v oblastech
prevence, vzdělávání a praktického terénního nasazení dobrovolníků.
Centrum Zoorehabilitací je jedním z článků Ústavu sociální práce
a zaměřuje se především na realizaci následujících aktivit:
 Dobrovolnický program Canisterapie.
 Realizace Integračního canisterapeutického tábora (již od roku
1998).
 Pořádání konference Pravda o Zooterapii (již od roku 1998).
 Realizace Rekondičních pobytů pro děti se specifickými potřebami.
 Preventivní program zaměřený na prevenci úrazů způsobených psem
u dětí mladšího školního věku.
202
2.1 Dobrovolnický program Canisterapie
Program je realizován od roku 2006 pod záštitou ZSF JU a za
podpory národního dobrovolnického centra Hestia, o.s. Dobrovolnický
program též úzce spolupracuje s občanským sdružením HAFÍK a program
podobného nebo stejného charakteru je v České republice naprosto
ojedinělý. V tomto programu se uplatňují dobrovolníci, kteří nevlastní
psa vhodného pro canisterapii. Výše jmenovaní se věnují především
klientům, aktivně se podílí na vymýšlení a realizaci programu pro
klienty a organizačně zajišťují jednotlivé akce v rámci canisterapie.
Aktivně uplatňují a získávají nové znalosti ze zdravotně-sociální oblasti.
Tyto pak mohou využít při výběru a zpracování bakalářské či magisterské
práce. Pro dobrovolníky jsou pořádány různé přednášky a semináře, které
jim umožňují získávat nové poznatky a metody práce s různými typy
klientů. Dobrovolníci se účastní supervizních seminářů a to jedenkrát za
osm týdnů (Bursová, 2008).
Dobrovolníci jsou individuálně nebo skupinově proškoleni a poté se
účastní jako pomocníci při práci v rámci canisterapie. Po proškolení je
s nimi uzavírána smlouva o spolupráci. Tato vymezuje práva a povinnosti
dobrovolníka a slouží k ochraně dobrovolníka při vykonávání jeho
činnosti. Dobrovolníci jsou též pojištěni u Vzájemné hasičské pojišťovny
pro případ způsobení škody na pracovišti a majetku klientů.
2.2 Integrační canisterapeutické tábory
Pořádání integračních canisterapeutických táborů je jedna z možností realizace pobytových (zotavovacích) akcí pro děti a jednou z možností
využití skupinové canisterapie. V našem případě se jedná o čtrnáctidenní
letní dětské tábory. ZSF JU pořádá letní integrační canisterapeutické tábory každoročně – od roku 1998. Tábora se vždy účastní zhruba polovina
dětí „zdravých“ (z běžné populace, bez závažnějších zdravotních problémů a bez postižení) a polovina dětí s postižením nebo jinými zdravotními
problémy (Neubauerová, 2000).
Tábor každoročně probíhá na základně ZSF JU Hradce u Lipí, v roce
2008 se ho celkem účastnilo 34 dětí a 9 canisterapeutických týmů (tj. pes
203
a jeho psovod), ostatní personál tvořili vedoucí, asistenti (dobrovolníci
programu Canisterapie) a pomocný personál (kuchyně, apod.)
Důležitým aspektem canisterapeutického tábora je realizace integrace, která probíhá v rámci oddílů, během společného programu i ve chvílích odpočinku (děti zdravé s dětmi s postižením společně bydlí na chatkách a účastní se stejného programu).
Odborné provedení canisterapie zajišťují canisterapeutické týmy
z Výcvikového canisterapeutického sdružení HAFÍK z Třeboně, které
úspěšně absolvovaly výcvik a zkoušky canisterapeutických týmů a vlastní
osvědčení canisterapeutického týmu (dobrovolníci). A v dané oblasti
práce s dětmi se specifickými potřebami mají praktické zkušenosti. Tyto
canisterapeutické týmy celoročně praktikují terapii za asistence psa
u osob se specifickými potřebami a jsou pod celoroční supervizí (Eisertová, Tichá, 2007).
Instruktoři zajišťující péči o děti a volnočasové aktivity jsou většinou studenti Zdravotně sociální fakulty, a současně dobrovolníci zapojeni
v programu Canisterapie.
Náplní tábora je program zaměřený na kontakt dětí se psy. Ti jsou
zapojováni nejen do klasických táborových činností (účast na oddílovém
programu, nástupech, vycházkách, hrách aj.), ale především do cílených
canisterapeutických aktivit (např. obměny agility, rozeznávání jednotlivých psů po hmatu – se zavázanýma očima, hry zaměřené na přímý kontakt mezi dítětem a psem, česání psů, štafety se psy, různé druhy her
s pejsky, ukázky poslušnosti).
Jedním z důležitých cílů canisterapeutických táborů je snaha o navázání pozitivního přístupu a vztahu dětí ke zvířatům (psům) i přírodě. Děti
se učí psům rozumět, vyhledávat jejich potřeby, ovladatelnosti psa, odbourávají se zde také jejich obavy z kontaktu se psem. Děti nalézají ve
psech kamarády a společníky (Kalinová, 2004).
Děti mají možnost se též o psech dozvědět velké množství informací. Dozvídají se například jak pečovat o srst psa, jak zajistit výživu psa,
výchovu a výcvik, veterinární ošetření.
204
2.3 Konference Pravda o Zooterapii
Na půdě ZSF JU má konference Pravda o zooterapii, jež se zaměřuje
na problematiku praktikování zooterapií, již dlouholetou tradici.
Konference probíhá každoročně pod záštitou Zdravotně sociální fakulty
a to již od roku 1998.
Vzhledem k tomu, že Zooterapie1 je poměrně mladý obor, jsou velmi
důležité nejen vědecké výzkumy, ale také jejich prezentace a osvěta mezi
odbornou i laickou veřejností.
V České republice, ale i v zahraničí je stále nedostatek odborných
seminářů a konferencí na výše zmíněné téma, proto je v tomto oboru stále
velký zájem o akce tohoto druhu. ZSF JU byla až do roku 2007 jedinou
fakultou v ČR, jenž pořádá odborné konference zaměřené na problematiku zooterapie.
Každoročně se konference účastní nejen studenti ZSF JU (ve velké
míře dobrovolníci programu Canisterapie a canisterapeutické týmy HAFÍK, o.s.), ale i odborníci na dané téma z celé ČR, dobrovolníci působící
v oblasti zooterapie a samozřejmě i jednotlivci či zástupci organizací,
jenž se praktickým prováděním zooterapie zabývají (Eisertová, Staníková, 2007).
Organizačně je konference zajištěna z řad dobrovolníků občanského
sdružení Hafík a Centra Zoorehabilitací.
Přínos konference je nejen v získání nejnovějších teoretických poznatků, ale také v praktickém předání zkušeností v oblasti zooterapie.
Velmi důležitá je možnost setkání a navázání kontaktu s uznávanými
odborníky v oboru a v praktickém předání zkušeností v oblasti výzkumu
či praktikování odborné zooterapie/zoorehabilitace.
Přínos konference lze také spatřovat v prohlubování zájmu o problematiku zooterapie z řad odborníků a ostatních pracovníků ve zdravotně
sociální sféře. Tuto skutečnost potvrzuje skladba účastníků konference,
mezi kterými byli v roce 2007 a 2008 akademičtí pracovníci,
představitelé neziskových organizací, speciální pedagogové, zdravotní
sestry, fyzioterapeuté, psycholog, studenti a dobrovolníci ze ZSF JU,
1
Zooterapie – jedná se o český ekvivalent výrazu pro souhrnné použití zvířat v oblasti terapie, aktivit
a edukace.
205
ergoterapeuté, pracovníci sociální péče a praktičtí realizátoři zooterapie.
Velmi důležité je zároveň navázání zahraniční spolupráce.
2.4 Rekondiční pobyty
Rekondiční pobyt se zaměřením na canisterapii nabízí dětem se specifickými potřebami využití v oblasti skupinových volnočasových aktivit,
kontakt s ostatními vrstevníky a především využití canisterapie, jako
podpůrné psychosociální rehabilitační metody. Rekondiční (víkendový)
pobyt dětem poskytne možnost k navázání mnoha kontaktů v kolektivu
dětí, kdy pes se stává velkou motivační složkou.
Pro dobrovolníky zapojené v programu Canisterapie umožňuje výše
zmíněný víkend propojení teoretických poznatků s praktickými a to
v oblasti péče o klienta, zajištění jeho volnočasových aktivit. Též mají
možnost se realizovat v oblasti fundraisingu, organizační strategii a práci
se skupinou. Veškeré tyto aktivity jsou nezbytné pro kvalitní realizaci
pobytových akcí.
Program klade důraz na zprostředkování kontaktu dítěte se zvířetem,
u kterého vyvolává celou řadu emočně libých prožitků. Dítě poznává, že
mu zvíře může být společníkem, kamarádem (pomáhá mu zmírnit sociální důsledky jeho postižení). Hlavním cílem je příprava dětí na běžný život, nácvik komunikace, umožnění socializace v co nejširší míře. Velmi
významným přínosem pro děti s postižením je navázání kontaktu a pěstování pozitivního vztahu ke psům.
3
Centrum prevence úrazů, násilí a společensky nežádoucích
jevů
V roce 2007 vzniklo při Ústavu sociální práce Zdravotně sociální fakulty „Centrum primární prevence společensky nežádoucích jevů“, které
je zaměřeno na primární specifickou prevenci v oblasti obchodu s lidmi,
rizikovému sexuálnímu a drogové závislosti a v loňském roce se rozšířila
jeho působnost na riziko nových alternativních náboženských hnutí. Kdy
komplexní cílovou skupinou jsou žáci základních škol, studenti odbor-
206
ných učilišť a středních škol, posluchači vysokých škol, pedagogové
a laická i odborná veřejnost.
Centrum prevence úzce spolupracuje s Ministerstvem vnitra, Ministerstvem zdravotnictví, Národním programem v boji proti AIDS, Českou
společnosti AIDS pomoc a s organizací LaStrada, tyto organizace poskytují podporu především v poskytování informačních materiálů, zaškolení
dobrovolníků a účastí na preventivních akcích. Celkem bylo za rok 2007
a 2009 proškoleno 15 dobrovolníků z řad studentů Zdravotně sociální
fakulty studijních oborů Rehabilitační a psychosociální péče, kteří se
podílejí na preventivních aktivitách. V roce bylo centrum sloučeno
s Centrem prevence úrazů a násilí.
V roce 2007 bylo do programů primární prevence zahrnuto 5 škol
z Českých Budějovic (cca 1 500 žáků/studentů), v roce 2008 se díky
uspořádání kulatého stolu na půdě Zdravotně sociální fakulty se do programu přihlásilo škol 18, a to především druhé stupně základních škol.
Obsah programu primární prevence byl přizpůsoben i potřebám školy
praktické a dětem z Dětského domova Boršov.
4
Metodika spolupráce
4.1 Základní pilíře Centra Zoorehabilitací a Centra prevence úrazů,
násilí a spol.než.jevů na ZSF JU
Jednou ze základních podmínek pro úspěšný rozvoj dobrovolnických
aktivit je zajištění odborného a metodického vedení daného programu
a to osobou garanta. Jak uvádí Švestková (2002), na vysokoškolském
pracovišti je velmi žádoucí, aby garantem byl odborný asistent, který se
zajímá o dobrovolnickou práci a v rámci svých pracovních povinností je
schopen řídit dobrovolníky, koordinovat supervizory a sám dále rozvíjet
koncepci dobrovolnické práce.
Úspěšné fungování programu dále zajišťuje osoba koordinátora, který se řídí strategií dobrovolnického programu, kontaktuje klienty a spolupracující organizace a musí být schopna řídit kolektiv a ochotna věnovat
svůj volný čas realizaci programu (Švestková, 2002).
207
Osoba koordinátora je důležitá především z důvodu komunikace
a spolupráce s dobrovolníky, zajišťuje jejich průběžné vzdělávání a koordinuje supervizní setkání.
Dobrovolníci prochází odborným seminářem, který zaštiťují výše
jmenované organizace a pracují pod metodickým vedením koordinátora
centra.
4.2 Systém spolupráce
Realizace zmíněných aktivit (viz. kapitola 2.1. – 2.4.) je úzce založena na spolupráci občanského sdružení HAFÍK a ZSF JU, Ústavu sociální práce. Podmínkou kvalitní kooperace na realizaci projektů a aktivit
je především aktivní komunikace mezi koordinátory a garanty programů.
Aktivní komunikace začíná již při náboru a výcviku dobrovolníků a canisterapeutických týmů, dále pak při praktickém nasazení nových dobrovolníků do terénu, realizaci společných edukačních seminářů a v neposlední řadě realizací víkendových setkání. Tato setkání canisterapeutických týmů (dobrovolníků) o.s. HAFÍK a dobrovolníků programu Canisterapie umožňuje výše zmíněným zintenzívnit vzájemnou interakci, vytvořit prostor pro prohloubení či navázání spolupráce mezi jednotlivými
účastníky a sdílení zkušeností získaných během docházení do zdravotněsociálních zařízení a práce s jednotlivými klienty. Víkendový pobyt je
realizován v duchu pedagogiky zážitku a má u dobrovolníků velmi kladný ohlas.
Dobrovolníci se na praktickém naplnění projektu podílejí dvěma
způsoby. Jedná se o pravidelné docházení do různých typů zdravotněsociálních zařízení nebo organizační zajištění v rámci jednorázových
aktivit. V roce 2008 se dobrovolníci zúčastnili a organizačně pomohli
zajistit 36 jednorázových aktivit (ve zdravotně sociálních či školských
zařízeních). Dobrovolníci se též podílejí na zajištění a realizaci Letního
canisterapeutického tábora pořádaného ZSF JU.
V rámci pravidelného docházení mohou dobrovolníci pracovat
s různými cílovými skupinami:
 dětský klient
o mentální, smyslové, somatické postižení,
o děti s ADHD,
208
o klienti s autistickými rysy,
o klienti s etopedickými problémy,
 dospělý klient – klienti s mentálním postižením,
 senioři,
 žáci, studenti všech typů škol, na které je primární prevence vztahuje.
V letošním roce bude projekt dále naplňován realizací vzdělávacích
seminářů určených pro účastníky Dobrovolnického programu Canisterapie a dobrovolníky HAFÍK, o.s.
4.3 Rozvoj odborných kompetencí
Účastí v dobrovolnickém programu a průběžným vzděláváním lze
zajistit zkvalitnění praktických znalostí účastníků programu a to především ve zdravotně sociální oblasti a v oblasti výkonu canisterapie a práce
s klientem. Veškerý rozvoj odborných kompetencí je vždy podložen individuální a skupinovou supervizí. Jedná se především o rozvoj následujících odborných kompetencí:
 na základě kontinuální a odborně vedené práce s klientem dochází
ke zlepšení komunikačních schopností dobrovolníka a rychlejšímu
navázání kontaktů s klienty (děti, dospělí, senioři);
 dobrovolníci se lépe a rychleji dokáží zorientovat v možnostech
a potřebách klienta a to především díky možnosti praktikování
v přirozeném prostředí klienta;
 dochází k velmi efektivnímu propojení a prohloubení teoretických
znalostí a vědomostí s praktickými. Dále dochází k zlepšení orientace v odborné terminologii;
 dobrovolníci jsou schopni vhodně uplatnit a zařadit canisterapii do
různých profesních oborů jako jednu z možných podpůrných terapeutických metod (fyzioterapie, psychologie, rehabilitační-psychosociální péče).
K rozvoji odborných komeptencí dále významně přispívá vytvoření
interakce mezi všemi účastníky programu a odborníky v praxi, mezi dobrovolníky a canisterapeutickými týmy.
Vytvoření vhodného a stabilního zázemí pro účastníky dobrovolnického programu a zároveň motivace studentů (dobrovolníků) k činnosti,
209
která významně rozvíjí jejich odborné „profesní“ kompetence je zásadním cílem programu.
Závěr
Přínos spolupráce a realizace daných aktivit je především v prohloubení zájmu o zdravotně sociální problematiku a o problematiku práce
s klientem. Účastníci programu průběžně získávají odborné kompetence,
které následně teoreticky a prakticky uplatňují při studiu a při utváření
svého profesního profilu. Velkým přínosem je rozvoj kvalitní dobrovolnické služby pod záštitou ZSF JU v Jihočeském kraji.
Literatura
BURSOVÁ, Z. (2008): Pravidla a podmínky dobrovolnického programu Canisterapie na ZSF JU. KONTAKT 2/2008, X. ročník, s. 102-104. ISSN 12124117.
EISERTOVÁ, J. (2007): Canisterapie – terminologie. In VELEMÍNSKÝ
A KOL. Zooterapie ve světle objektivních poznatků. České Budějovice,
Dona 2007. ISBN 978-80-7322-109-6.
EISERTOVÁ, J. (2008): Canisterapie ve světle objektivních poznatků. Kontakt –
supplement 2/2008, ZSF JU, ISSN 1212-4117.
EISERTOVÁ, J., STANÍKOVÁ, A. (2008): Pravda o zooterapii. SVĚT PSŮ,
2/2008, s. 77. ISSN 1211-2976.
EISERTOVÁ, J., TICHÁ, V. (2007): Integration summer canistherapeutic
camps. CZE-NE-KA, 20 lat dogoterapii v Polsce. ISSN 1641-0152.
KALINOVÁ, V. (2004): Letní integrační canisterapeutické tábory ZSF JU.
Sborník ze semináře „Děti potřebují zvířata“ pořádaného 25 – 26. 9. 2004
v Mladé Boleslavi, s. 16-30.
KALINOVÁ, V. (2003): Systém vzdělávání v oblasti canisterapie. Diplomová
práce. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta, 112 s.
NEUBAUEROVÁ, R. – JEŽEK, D. – HANUŠ, P. – MATĚJČEK, Z. – VELEMÍNSKÝ, M. (2000): Využití psa na letním dětském integračním táboře
Hradce. Kontakt. roč. II, č. 2, s. 62-65. ISSN 1212-4117.
210
ŠVESTKOVÁ, R. (2002): Koncepce dobrovolnictví na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity. In sborník příspěvků z 11. konference klubu
UNESCO Kroměříž – Dobrovolníci v zařízeních sociální a zdravotní péče.
ISBN 80-85945-30-4.
Adresa autorů

Mgr. Jaroslava Eisertová, Ph.D.
Bc. Zuzana Bursová
Mgr. Marie Chlopčíková
Ústav sociální práce, centrum Zoorehabilitací
Zdravotně sociální fakulta
Jírovcova 24
370 04 České Budějovice
Česká republika

@
+420 389 037 848
[email protected]

PhDr. Jolana Ročňová
Ústav sociální práce
Centrum prevence úrazů, násilí a společensky nežádoucích jevů
Katedra klinických oborů
Zdravotně sociální fakulta
Jírovcova 24
370 04 České Budějovice
Česká republika

420 389 037 525
@
[email protected]
211
Zdrojeinovacíaevaluacestudia
sociálnípráce
HELENA KOLIBOVÁ
Ústav veřejné správy a regionální politiky, Fakulta veřejných
politik Slezská univerzita v Opavě
Abstrakt
Článek se zabývá otázkami zaměstnatelnosti absolventů sociální práce z hlediska
možností, předpokladů a požadavků trhu práce, tak využitelnosti informací o přechodu do
praxe pro spektrum inovací studijní nabídky. Zájem zaměstnavatelů o mladé lidi závisí na
řadě ekonomických podmínek, ale současně i na lidském činiteli a na konkrétní
absolventské připravenosti na vstup do pracovní komunity.
Klíčová slova
Sociální práce. Zaměstnatelnost. Zaměstnanost. Absolvent. Vzdělavatel.
Abstract
The article is occupy by questions of umployability graduates of social work in light of
possibilities, predispositions and demand of labour market,also information efficiency
about cross-over in to the experience for spectra of inovation studium offers. Interest of
employers about young people depend on the range of economic conditions, but actually
also on the human factor and also on the concrete graduate preparedness on the entrance
in to the working community.
Key words
Social work. Employability. Employment. Graduate. Educator.
Úvod
V
posledním dvacetiletí jsme svědky zásadních změn ve společnosti,
které se do běžného života promítají v řadě souvisejících vazeb
a spojitostí. Rozšíření evropského prostoru společenství průmyslově vy-
212
spělých zemí a globalizační trendy inspirovaly adaptační mechanismy ve
strukturách zaměstnanosti, v požadavcích na pracovní sílu a lidské zdroje.
Důležitý indikátor konkurenceschopnosti zemí je spojen s kvalitou vzdělávacího systému zejména v podobě efektů dosahované zaměstnanosti
i obecné zaměstnatelnosti absolventů při jejich přechodu do praxe a jejich
uplatnění na trhu práce v národním i evropském prostoru. Podmínkou
celoživotní zaměstnatelnosti je široce pojatá příprava, která nahrazuje
dříve dominantně koncipované konkrétní kvalifikační požadavky na povolání, jejichž osvojení doplněné získáním certifikátu bylo klíčovým
předpokladem získání zaměstnání.
Cíl a metodika
Cílem příspěvku je zdůraznit potřebu poznání přechodu absolventů
sociální práce do praxe jako klíčového zdroje informací pro inovace studijní nabídky. Metodou získávání informací byla analýza a komparace
několika informačních zdrojů zejména v textech www. stránek vzdělavatelů sociální práce v charakteristikách vytvářených profilů absolventů
oboru, analýza textů inzertních nabídek, individuální rozhovory s absolventy.
Rozvoj lidských zdrojů a Informační systém o uplatnění absolventů škol na trhu práce
Společnost se pod tlakem politickoorganizačních změn v požadavcích na kvalitu lidských zdrojů snažila pochopit dynamiku edukačních
změn kurikula. V posledním desetiletí byly vytvářeny a shromaždovány
informace z výsledků analýz trhu práce, z vývoje vzdělávací a profesní
struktury pracovních sil, byla sledována data o problematice přechodu
absolventů ze škol do zaměstnání a uplatnitelnost absolventů škol. Získané audity inspirovaly kariérová poradenství ve školách, v informačních
a poradenských střediscích úřadů práce i další poradenské subjekty.
Vzniklá databáze informací tvoří základnu pro rozhodování MŠMT
a MPSV, pro krajské úřady, úřady práce, zástupce zaměstnavatelů a další
Helena Kolibová
213
sociální partnery jako výchozí informace o problematice. Např. MŠMT
v projektech financovaných Evropským sociálním fondem a rozpočtem
ČR (VIP Kariéra) realizoval vytvoření školních poradenských pracovišť
na stovce škol, zasadil se o vytvoření Informačního systému o uplatnění
absolventů škol na trhu práce. Výchozí produkt je umístěn na stránkách
www.infoabsolvent.cz. Je určen pro cílovou skupinu učitelů a praxi výchovného a kariérového poradenství, pro orientaci v základních otázkách
o systému nabídky škol a oborů vzdělávání zainteresovaným aktérům
a zejména potenciálním studentům, kterým nabízí pomoc při hledání
subjektivní vzdělávací a kariérové cesty. V řadě odkazů na portálu lze
vybrat zájmový obor, v části představení oboru je uvedena řada klíčových
informací jako jsou charakteristika, činnosti, možná zdravotní omezení
pro výkon povolání, je zde obsažena také dynamika platového ocenění
v posledních letech. Portál je bezesporu důležitým informační zdrojem.
Pokud jej budeme posuzovat z hlediska využitelnosti pro zájemce o vysokoškolské studium v oboru sociální práce, pohybuje se jeho efektivnost
pro potenciální studenty z hlediska způsobu získání informací však spíše
v obecné až informačně průměrné rovině. Důvodů je několik. Jednak je
odlišné použité pojmosloví (v obecných vyhledávačích se pracuje s pojmem sociální péče, nikoli sociální práce) a také rozčlenění jednotlivých
profesí je diferencované. Nabídka má tuto podobu:
Směry činnosti, povolání1
Vyšší odborné nebo bakalářský studijní program
Odborný sociální pracovník v sociálních službách
Koordinátor pečovatelské služby
Odborný asistent v sociálních službách
Odborný kontaktní pracovník v sociálních službách
Odborný resocializační pracovník
Odborný sociální pracovník
Poradce v sociálních službách
Samostatný kontaktní pracovník v sociálních službách
Samostatný resocializační pracovník
Samostatný sociální pracovník
1
http://www.infoabsolvent.cz/ Pro účely srovnání tohoto článku je přehled zkrácen, nejsou uvedeny
kvalifikace se středním vzděláním s výučním listem a střední vzdělání s maturitní zkouškou.
214
Magisterský studijní program
Sociální pracovník v sociálních službách specialista
Kontaktní pracovník v sociálních službách specialista
Poradce v sociálních službách specialista
Resocializační pracovník specialista
Sociální pracovník specialista
Poskytnuté informace pro potenciální zájemce o vysokoškolské studium oboru sociální práce a především data k zachycení aktualizace
vzdělávací nabídky mají spíše dílčí orientační výpověď, protože vytyčují
až příliš široké alternativy k osobním volbám výběru povolání a k strategickým kariérovým rozhodováním týkajícím se posouzení osobních
schopností a předpokladů pro výkon sociální práce s obecnými i specifickými nároky profese. Zdá se, že uvedený přehled postrádá dostatečně
mediálně nosné argumenty.
Vzdělávání sociální práce
Kurikulum poznatkového fondu profese sociálního pracovníka je
tvořeno na základě řady zdrojů. Jde o zobecněné zkušenosti dobrých dlouholetých praktik sociální práce, inspirující jsou i analogie odvozené ze
světové sociální práce. Kurikulum zpracovává i vstupy teoretických analýz a v poměrně malé míře včleňuje poznatky z empirických výzkumných
šetření. Pro potřeby článku nelze rozebírat prostor, jež je dán legislativními a procedurálními konstantami, které vyjasňují vlastní profesi sociálního pracovníka. Situaci se zdá být poměrně jasná, protože vzdělávací
programy škol, které se soustředí ve své nabídce na edukaci sociální práce, prodělaly v uplynulých dvou desetiletích významné změny. Klíčovou
základnou obsahu kurikula je akceptace minimálního standardu ASVSP,
protože Asociace vzdělavatelů v sociální práci jako dobrovolné sdružení
právních subjektů vyšších odborných a vysokých škol nebo jejich částí,
které nabízejí vzdělání v sociální práci na území ČR, případně poskytovatelů dalšího vzdělávání v sociální práci, považuje za základní cíl zvyšování odborné kvality vzdělávání v sociální práci. Možné polemiky
o skladbě vzdělávací nabídky jsou diskutovány, neboť asociace přispívá
ke zdokonalování nabídky a výkonu služeb sociální práce v České repub-
Helena Kolibová
215
lice. Přesto je nabízená škála jednotlivých vzdělavatelů sociální práce
diferencovaná. Studovat bakalářská či navazující magisterská studia oborů sociální politika, sociální práce lze v různých kombinacích na veřejných i soukromých vysokých školách. Všechny vzdělávací instituce ve
svých akreditovaných programech2 deklarují svou snahu a připravenost
připravit graduované odborníky v oblasti sociální politiky a sociální správy tak, jak vzdělavatelé vnímají a interpretují společenskou objednávku.
A proto je poskytování vstupních kvalifikací se širokým profilem podmiňováno propojením všeobecně použitelných tzv. klíčových kompetencí3
s obecným vzdělanostním základem.
Analýza studia profilů absolventů bakalářských či magisterských
oborů ukazuje, že:
 pracoviště jsou schopna připravit profesně zdatné a eticky odpovědné sociální pracovníky, ne sociální pracovníky specialisty podle portálu www.infoabsolvent.cz,
 převážná většina vzdělávacích programů je orientována na přípravu
pro více než jedno povolání, což lze ocenit jako obecně prospěšné
zaměření z hlediska další zaměstnatelnosti absolventů, v tomto prvku převažuje obecně prospěšný zájem společnosti nad úzce koncipovanými nároky zaměstnavatelů,
 v oborech sociální práce, respektujících minimální standard ASVAP,
je klíčový prostor ve studiu věnován i praktické výuce a vazbám na
praxi, což se může pozitivně promítnout zejména na získání reálných
představ o profilu budoucí profese u studentů, protože získaná praxe
může současně usnadnit také hledání prvního zaměstnání či formovat adaptibilitu nastupujícího pracovníka pro konkrétní podmínky
nového pracovního místa.
2
Zejména členové ASVSP.
Klíčové kompetence zahrnují schopnosti, dovednosti, postoje, hodnoty, názory a další charakteristiky osobnosti, které umožňují člověku jednat adekvátně a efektivně v různých životních situacích.
3
216
Potřebnost inovace kurikula
Vzdělavatelé v sociální práci každoročně vypouštějí do praxe nově
připravené sociální pracovníky. Nové společenské výzvy inspirují inovace koncepcí obsahu vzdělávání, které však nemohou plně definovat potřeby vyjmenování norem nebo témat. Proto se v současnosti kurikulární
politika4 spíše blíží programu činností a otevřených příležitostí. Všudypřítomná potřeba aktualizace a inovace kurikula je pro plynulý přechod
absolventů pro praxe nezbytná. Zájem zaměstnavatelů o mladé lidi závisí
na řadě ekonomických podmínek, ale současně i na lidském činiteli, i na
konkrétní absolventské připravenosti. Proto se vzdělávací instituce v době
globalizace i informatizace společnosti nemohou při vytváření svých
kurikul a jejich inovací obejít bez trvalého sledování praxe.
Jejich zpětná vazba je tak tvořena na základě poznání a informací ze
čtyř klíčových zdrojů:
Ze statistik úřadů práce a ministerstva práce a sociálních věcí,
které na základě zvolené metody získávání informací, zachycují oborovou strukturu (nikoli strukturu podle studijních programů vysokých škol)
nezaměstnaných absolventů a strukturu územních celků. Ty se nekryjí se
spádovým územím uchazečů a absolventů vysoké školy, a proto nemohou
být dostatečným analytickým materiálem pro pokrytí míry potřeby informací instituce o uplatnění absolventů.
Z potřeby praxe, nároků a požadavků zaměstnavatelské sféry,
protože interakce pracovní komunity a teoretických pracovišť je důležitá
nejen pro rozvoj vlastních oborů, ale i pro přípravu graduovaných odborníků. Zde jde o kontakty zejména na základě participace osobností z praxe v orgánech školy, vedení odborné praxe, vstupy odborníků z terénu do
výuky, osobních známostí, kontaktů a společných výzkumů. Nevýhodou
povýšení nároků praxe na výlučný způsob sběru informací je přílišný
prakticismus zaměstnavatelů a jejich nedostatek vzdělávacích vizí, přehledu o vývoji teorie oboru apod. Základními limitujícími faktory pro
uplatnitelnost absolventů škol je propojení trhu práce a vzdělávací insti4
Kurikulární politika zahrnuje předpisy procedur, které se realizují při tvorbě, zavádění a hodnocení
kurikula, autority, s popisem kompetencí, které zavádění a hodnocení kurikula garantují a prvků
závaznosti, forem a charakteristiky způsobů a požadavků, které jsou na kurikula kladeny.
Helena Kolibová
217
tuce, zvyšování toku informací mezi nimi. Vzdělání plní kvalifikační
funkce, které se realizují až prostřednictvím trhu práce. Trh v rámci zpětné vazby formuluje kvalifikační nároky a tak ovlivňuje orientaci školství.
Na straně vzdělávacího systému vstupuje do interakce :
 individuální rovina (je tvořena studenty, jejich rodiči, učiteli, školskými pracovníky),
 mezosféra (je reprezentována nejrůznějšími vzdělávacími institucemi, poradenskými a zprostředkovatelskými službami),
 decizní sféra (je tvořena ministerstvem školství a jinými vyššími
státními orgány).
Kontakty školy s praxí slouží k přizpůsobování obsahu učiva požadavkům praxe, při zachování teoretických znalostí a schopností abstrakce, k optimalizaci uplatnění absolventů a současně ke zvyšování prestiže
vysoké školy, ale i zvolené organizace.
Školství by mělo produkovat lidi s klíčovými kompetencemi podle
požadovaných a očekávaných kvalifikací trhu práce, které jsou uplatnitelné na trhu práce. Situaci by jistě napomohl aktuální monitoring5 stavu
a vývoje volných pracovních míst, na jehož základě by školský systém
mohl lépe zajišťovat možnost doškolování, přeškolování a celoživotního
vzdělávání pro poskytnutí „další šance“ v rámci vzdělávání dospělých.
Tato praxe by tak mohla vyhovět nabídkou celoživotního vzdělávání,
neboť regiony vykazují značný stupeň motivace u významné části pracovníků ohrožených ztrátou zaměstnání a jejich ochotu podstoupit rekvalifikaci s úmyslem zvýšit svůj potenciál zaměstnatelnosti.
Od samotných absolventů, kteří se na trhu práce uplatnili a mohou
adekvátně hodnotit absolvované teoretické zázemí studijního programu
a výchovně vzdělávací postupy vysoké školy. Tato metoda v sobě skrývá
rizika, vyplývající ze zúženého absolventského vnímání širokého spektra
problematiky, ale i výhody, vyplývající ze skutečnosti, že absolventi sami, budou-li pociťovat spokojenost, v programu jak vlastního tak i firemního celoživotního vzdělávání opět zvolí svou „alma mater“ k dalšímu
vzdělávání či rekvalifikaci.
5
V Česku se aktuálně poptávkovou stránkou trhu práce nikdo nezabývá. Donedávna tyto otázky řešil
Výzkumný ústav práce a sociálních věcí v Praze v rámci šetření „Riziko možného odlivu kvalifikovaných pracovníků z ČR do zahraničí“. Pracovníci čerpali ze zpráv v mediích, webových portálech
a prováděli terénní šetření.
218
Ze srovnání s jinými programy obdobně zaměřených vysokých
škol u nás i v zahraničí (formou přípravy studentů a učitelů v dílčích úsecích realizace studijních programů), ze zkušeností a přenosu informací
z podobných regionů, z doporučení odborných asociací vzdělavatelů.
Práce s absolventy
Práce s absolventy, sledování jejich uplatnění ze strany vzdělavatelů
je velmi rozmanité. Nejčastěji se odehrává v režii poradenského centra
univerzity, méně už fakulty, katedry či ústavu. Některé instituce přiznávají, že v rámci jejich působnosti fungují Kluby absolventů. Je přirozené,
že se alma mater chlubí úspěšnými absolventy, kteří se prosadili na trhu
práce, buď přímo v oboru, ale i mimo něj.6 Mezi klíčové poradenské informace patří také zjištění důvodů a příčin odchodů absolventů mimo
profesi. Podle analýz NÚOV a poradenských center jednotlivých vzdělavatelů mění mladí lidé profesi nejčastěji proto, že ve svém oboru nenašli
práci, požadovali vyšší plat nebo neměli o vystudovaný obor zájem, či
proto, že zjistili, že práce v pomáhajících profesích je velmi vyčerpává.
Ochod od studované profese, je samozřejmě ztrátou potenciálu a vynaložených nákladů vzdělavatelů, je však poměrně snadný, protože absolventi
na základě portfolia klíčových kompetencí nacházejí uplatnění ve službách souvisejících s péčí o zákazníky, v obchodě, v reklamě, jako referenti klientských center v pojišťovnách, v bankách, jako operátoři telefonních služeb. Někteří absolventi odchod ze studovaného oboru, spojují
s odchodem z oblasti, kde vyrůstali, protože podmínky a kvalita života
v regionu neodpovídají jejich představám o seberealizaci. Opatření proti
odchodu mozků má řadu vazeb a souvislostí, které spočívají v pozitivní
propagaci lokality a kvality lidských zdrojů, v eliminaci vytváření falešných obrazů zastaralých stereotypů včetně inzerovaného skepticismu
(například, jak si mozky balí kufry a z regionu odcházejí), v podpoře
vědomí sounáležitosti jedinců s regionální komunitou jako celkem, zveřejňování dobrých příkladů, oceňování regionálních osobností a příkladných činů lokálního významu a samozřejmě v ideovém i hmotném oce6
Někteří vzdělavatelé se chlubí i absolventy, kteří se uplatnili mimo obor studia.
Helena Kolibová
219
ňování profesí sociální práce. Abychom eliminovali odchody mozků
z oboru a aktualizovali přípravu studentů, je třeba vnímat názory, postoje
a zkušenosti našich absolventů. Je nutné i přes finanční o organizační
náročnost získávat jejich názory na rozhodování při volbě vzdělávací
dráhy, uplatňované strategie získávání zaměstnání a přechod absolventů
do praxe, úspěšnost vstupu na trh práce a jeho limity, a tak získávat další
náměty pro inspirace kurikula.
Požadavky vyplývající z inzerátů o přijímacím konkurzu
Internet je bezesporu důležitým komunikačním kanálem, kterým lze
realizovat nabídku i poptávku po zaměstnání. V prázdninových měsících
r. 2009 byly analyzovány pracovní nabídky hledající sociální pracovníky.
Jejich četnost byla vzhledem k právě ukončenému akademickému roku
bohužel nízká, což vyplývá ze souvislostí ekonomické krize. V analýzách
byly zastoupeny různé instituce v celostátním měřítku jako např. krajský
úřad, neziskové organizace apod. Z rozboru inzertních nabídek na
www.job.cz (srpen 2009) se projevila řada postojů, zejména však psaná
i nepsaná skutečnost, že nároky zaměstnavatelů se na jednotlivé kompetence často odvíjejí od popisu náplně práce konkrétní pracovní pozice.7
7
Inzerát 1 Domov pro seniory XY přijme ihned: Pečovatelky do třísměnného provozu. Podmínka:
Pečovatelský nebo sanitářský kurs, požadujeme: spolehlivost, samostatnost.
Inzerát 2. NNO v XY přijme vedoucí/ho služeb sociální prevence pro pracoviště krizové intervence,
azylový dům pro matky s dětmi, služby následné péče. Požadujeme: VŠ vzdělání v oboru sociální
práce, psychologie, praxe v sociální sféře minimálně 10 let, motivace pro práci v NNO, práce na
projektech, organizační schopnosti, schopnost vést pracovní týmy.
Inzerát 3 Sdružení XX hledá nového kolegu na místo. Požadujeme: Ukončené VŠ/VOŠ vzdělání
v oboru sociální práce. Výcvik v telefonické krizové intervenci, praxi v oblasti telefonické krizové
intervence, praxe na pozici sociálního pracovníka výhodou. Znalost legislativy, zejména zákonů
č 359/1999 Sb. a 108/2006 Sb.
Inzerát 4 NNO přijme pracovníka s kvalifikaci dle Zákona o sociálních službách č. 108/2006 Sb.,
§ 116 tzn.: – ukončené středoškolské vzdělání Požadujeme: Zkušenosti s prací s lidmi s mentálním
a kombinovaným postižením, s pomocí lidem na vozíku. Pozitivní vztah k práci s lidmi s mentálním
a kombinovaným postižením. Empatii, komunikační dovednosti a schopnost týmové práce, flexibilitu
a loajalit. Ochotu dále se vzdělávat, vlastní iniciativu v této oblasti. Dobrý zdravotní stav – součástí
práce je manipulace s lidmi na vozíku, provádění hygieny, polohování uživatelů, pomoc při sebeobsluze. Trestní bezúhonnost.
Inzerát 5 NNO vypisuje výběrové řízení na funkci Sociální pracovník pro poradnu pro oběti
domácího násilí. Požadavky: VOŠ nebo VŠ sociálního směru, čistý trestní rejstřík, samostatnost,
220
V poptávkách po pracovnících se projevil tlak i uznání garance, jež
zaměstnavatel vzdělavatelům poskytuje, protože absolutorium renomovaného oboru je pro něj základní limitní podmínkou prokázané kvalifikace pracovníka. Požadavky mírně preferují nabyté profesní dovednosti
oproti klíčovým dovednostem, popřípadě je jejich důležitost u některých
zaměstnavatelů považována za srovnatelnou s profesními dovednostmi.
Některé inzeráty jsou směsicí požadavků profesních a specifických kompetencí a současně obsahují výňatky popisu pracovní pozice. Uvedené
inzertní nabídky kladou větší důraz zaměstnavatelů na široké profesní
dovednosti uchazeče a současně požadují hluboké a úzké profesní zaměření. Formulované nabídky ne vždy dokládají rozdílnost koncepcí a požadavků praxe, konkrétních organizací veřejné správy, organizací NNO
apod. vůči popisu informačního portálu www.infoabsolvent.cz.
Závěr
Pod tlakem demografických změn populace a s rostoucím rozsahem
sociálních programů a služeb poskytovanými veřejnými i soukromými
neziskovými organizacemi v příštích letech poroste poptávka po kvalifikovaných odbornících, kteří se orientují na koncipování a poskytování
sociálních a podpůrných sociálních služeb, jejich koordinaci a kontrolu,
pro specializaci na péči o starší osoby v podobě zdravotní a rekreační
péče seniorů apod. Trh sleduje nejen okolnost, jak vzdělávání respektuje
kvalifikační požadavky profesí, ale především skutečnost, zda absolventi
získali vstupní kvalifikaci se širokým profilem uplatnění, zda-li nabyli
klíčové kompetence, které jsou nezbytné pro začlenění v jakémkoli zaměstnání a které jim umožní snadnější rekvalifikaci. Vzdělavatelé ve své
představě a zejména obsahu kurikula zohledňují způsob pojetí vzdělávání
jako specificky lidské aktivity, která odráží hodnotový žebříček společnosti a konkrétního oboru, jež je determinována participujícími aktéry
tj.objekty praxe, účastníky vzdělávacího procesu a reálného prostředí, kde
se uplatňuje. Tradiční model kurikula škol v současnosti přechází
komunikativnost, flexibilita, Spolehlivost, ochota učit se novým věcem, odolnost vůči stresu a psychické zátěži, vysoké pracovní nasazení, vztah k práci v křesťanské organizaci, praxe v oboru vítána.
221
Helena Kolibová
od předávání klíčových zkušeností a informací na model, který nejen
odpovídá společenské zakázce, ale který aktivizuje absolventa, aby byl
schopen adekvátní adaptace na změnu situace a prostředí či kreativního
jednání. V tomto pojetí jsou absolventi sociální práce důležitým zdrojem
inovační procesů a jsou inspirací pro evaluaci studia.
Literatura
www.infoabsolvent.cz.
http://www.asvsp.org/standardy.htm
Adresa autorky

Doc. PhDr. Helena Kolibová, CSc.
Fakulta veřejných politik v Opavě
Slezská univerzita v Opavě
Česká republika

42553684561
@
[email protected]
222
Kproblematicesociálníchaspirituálních
kompetencísociálníchprofesí
ALINA KUBICOVÁ
Filozofická fakulta, Ostravská univerzita v Ostravě
Abstrakt
Téma sociálních kompetencí patří v současné době k velmi aktuálním. Odhaduje se, že
jsou to právě sociální dovednosti a sociální kompetence, které mají asi dvoutřetinový
podíl na profesním úspěchu. Poněkud jiná situace platí o spirituálních kompetencích,
kterým se ze strany vzdělavatelů i samotných sociálních profesionálů věnuje mnohem
menší pozornost. Autorka příspěvku předkládá empirická i teoretická zjištění, která
podtrhují význam rozvíjení sociálních i spirituálních kompetencí během profesní přípravy
i v průběhu kariéry v sociálních profesích. Akcentována je zde genderová perspektiva.
Klíčová slova
Sociální kompetence. Spirituální kompetence. Genderová perspektiva.
Abstract
Recent years have witnessed an increasing interest in social competencies. There is an
estimation, that two third of professional achievements is gained by social skills and
social competencies. It seems to be a bit diferent situation in the are of spiritual
competencies. Neither educators nor social professionals pay too much interest in them.
The author presents empirical and theoretical findings, which emphases the importance of
developing both social and spiritual competencies during education as well as during
carrer in social professions. The attantion is also paid to gender perspektive.
Key words
Social competencies. Spiritual competencies. Gender perspective.
Úvod
M
nohem dříve než se pojem kompetence dostal do vzdělávací politiky a kurikulárních dokumentů, než se začalo hovořit o klíčových
Alina Kubicová
223
kompetencích na trhu práce, se o kompetence začala zajímat psychologie.
Od 90. let minulého století se kompetencím jak v obecné, tak i profesní
rovině věnuje mnoho pozornosti a to nejen na půdě akademické, ale
i v praxi. D. Goleman (1997) konstatuje, že úspěšnost uplatnění se
v zaměstnání, ale i celková životní spokojenost není přímo úměrná IQ či
školnímu prospěchu. Důležitější jsou v tomto směru emoční a sociální
inteligence a sociální dovednosti (social skills), které v určité konstelaci
vytváří to, co označujeme jako sociální kompetence. Odborné sociální
kompetence spolu s obecnou sociální obratností tvoří součást profesní
způsobilosti řady pomáhajících i sociálních profesí. Jak vyplývá
z longitudinálních výzkumů porovnávajících míru rozvoje emočních
a sociálních dovedností u dětí, na které se odvolává D. Goleman (1997,
2007), jsou tyto dovednosti čím dál méně rozvíjené v rodinách a školách.
Tuto skutečnost potvrzují i mnozí zaměstnavatelé, kteří jsou nuceni investovat finanční prostředky do výcviku sociálních kompetencí svých
zaměstnanců. Množství publikovaných článků, empirických studií a koneckonců i metod, které nabízí někdy více, někdy méně komplexní uchopení složitého konstruktu sociálních kompetencí, potvrzuje stále velký
zájem o tuto oblast. Poněkud jiná situace platí v případě spirituálních
kompetencí. Spiritualita se dnes jeví jako nosný koncept psychologie,
zejména pokud jde o její nenáboženské, humanistické pojetí. O vymezení, metodách rozvíjení i způsobech měření spirituálních kompetencí toho
bylo napsáno o poznání méně. Tento příspěvek si klade za cíl přiblížit
současné přístupy ke konceptualizaci sociálních a spirituálních kompetencí, prezentovány jsou zde rovněž empirická zjištění. Součástí tohoto
příspěvku zůstává genderová perspektiva.
1
Teoretická i empirická rovina zkoumání sociálních
kompetencí
Jak poznamenává D. Oudová (2008) z dostupných zdrojů vyplývá,
že jako první použil pojem sociální kompetence v knize Measurment of
Social Competence v roce 1953 E. A. Doll. Uvedený autor vymezil sociální kompetence jako měřitelnou kategorii sociální zralosti, přičemž
sociální kvocient (SQ) vyjadřoval vztah mezi sociálním a skutečným
224
věkem. Mezi další autory, kteří se koncem 50. let minulého století zabývali zmiňovaným tématem, patří R. H. White. Tento autor chápal sociální
kompetence jako schopnost organismu efektivně reagovat v rámci interakcí. V jeho pojetí jsou kromě interakcí akcentovány sociální dovednosti,
kterými individuum efektivně ovlivňuje sociální prostředí. V současné
době najdeme v odborné literatuře mnoho východisek a přístupů k vymezení sociálních kompetencí, s nadsázkou můžeme říci, že kolik je autorů,
tolik je i definicí tohoto pojmu. Tento stav vede nutně k určitým problémům, nepřehlednost zvyšuje navíc používání vedle již uvedeného pojmu
mnoha dalších významově bližších či vzdálenějších jako např.: sociální
dovednosti, sociální obratnost, sociální zralost, sociální, emocionální
a interpersonální inteligence, interpersonální kompetence. Vymezení
sociálních kompetencí není vůbec snadné. Snaha definování obsahu pomocí výčtu dílčích způsobilostí se může jevit jako jisté východisko,
Baumgartner, Orosová a Výrost (Výrost, Slaměník, eds. 2008) však upozorňují, že tento postup přináší jen částečné řešení, jehož výsledkem je
pouze neúplný a zjednodušený obraz sociálních kompetencí. I přesto
v odborné literatuře najdeme seznamy dílčích schopností a způsobilostí,
které spolu tvoří celkový obraz v pomyslné mozaice sociálních kompetencí. H. Belz a M. Siegrist (2001) mezi komponenty sociálních kompetencí řadí:
 schopnost týmové práce,
 kooperativnost,
 schopnost čelit konfliktním situacím,
 komunikativnost.
Dalšími uváděnými způsobilostmi jsou: komfort v sociálních situacích, spokojenost s vrstevnickými vztahy, asertivita, vyjednávání, způsobilost odmítání, zodpovědnost, sebekontrola, způsobilost pro přátelské
vztahy, způsobilost pro manažerování citového prožívání, způsobilost
neagresivního chování, způsobilost pro zvládání stresu, způsobilost
k řešení problémů, interpersonální způsobilost pro rozvoj zdravých sociálních vztahů. Jinými autory je zdůrazňována navíc schopnost empatie
jak v rovině kognitivní, tak i afektivní spolu s vírou ve vlastní schopnosti
a sebemotivování (Výrost, Slaměník, eds. 2008; Oudová, 2008). Ačkoli
v literatuře nenajdeme konsensus v otázce vymezení sociálních kompetencí, přikláním se k názoru, že jde o konstrukt významově širší než suma
Alina Kubicová
225
dílčích sociální dovedností. Jedná se o kontextuálně zakotvenou kategorii
způsobilosti jednat adekvátně v rozdílných typech interakcí a situací.
Kvalitu sociálních kompetencí udává míra koordinace kognitivně – afektivně – behaviorálních mechanismů podílejících se na tomto druhu kompetencí, určující je zde rovněž kvalita sociálních vztahů. K uplatnění sociálních dovedností může dojít pouze na základě sociální percepce, observace a analýzy získaných informací o partnerech interakcí a pravidlech
i normách platných v určitém sociálním prostředí. Afektivní procesy plní
motivační, facilitační roli, ovlivňují také volbu adekvátní strategie chování. Na základě kalkulace hodnoty a významu jednotlivých sociálních
interakcí a situací, se lidé rozhodují o zapojení se a nebo v opačném případě o distancování se od určitého typu sociálních kontaktů. V sociálně
kompetentním chování je přítomna tedy i postojová a hodnotová složka.
Podle kontextu, charakteru i cílů interakcí v nichž jsou uplatňovány
sociální kompetence, je můžeme klasifikovat na obecné a odborné (Smékal, 1995). První uvedenou kategorii kompetencí používají lidé v každodenním životě. Odborné sociální kompetence jsou uplatňovány při realizaci činností, které tvoří součást konkrétní profese jako je například sociální pracovník nebo poradce. Odborné sociální kompetence jsou rozvíjeny v celém průběhu odborné přípravy i během profesní kariéry, přičemž
v praxi sociálních profesí nutně musí dojít k propojení takto získaných
znalostí, dovedností, schopností a návyků s obecnou sociální obratností.
Tuto sociální obratnost tvoří znalost sebe i druhých, dobrá orientace
v sociálním prostředí, snadnost v navazování kontaktů a otevřenost ke
kooperaci spíše než ke konfrontaci (Smékal, 1995). Odborné sociální
kompetence v sociálních profesích lze klasifikovat z několika úhlů pohledu. Určující může být etapizace pomáhajícího procesu, kdy lze identifikovat způsobilosti k zahájení, vedení, rozvíjení a ukončení pomáhajícího
vztahu. Východiskem členění může být také kategorizace činností.
Z tohoto hlediska rozlišujeme kompetence diagnostické, intervenční,
administrativní. Podobný úhel pohledu zvolili J. G. Greeno, M. S. Riley,
R. Golman (cit. podle Oudová, 2008), v jejich seznamu najdeme poněkud
jiné kategorie. Uvedená trojice autorů hovoří o kompetencích konceptuálních, procedurálních a performačních. Kritériem orientujícím klasifikaci kompetencí u vybrané skupiny profesí může být rovněž cílová skupina
226
či cílový subjekt, se kterým například sociální pracovníci vstupují do
interakce. Z této perspektivy lze identifikovat:
 kompetence ve vztahu ke klientům,
 kompetence ve vztahu k pracovní organizaci či pracovnímu týmu,
 kompetence ve vztahu k širšímu sociálnímu systému.
Podle R. E. Riggia, (cit. podle Oudová, 2008) jsou sociální kompetence systémem komunikačních dovedností, mezi které řadí komunikační
senzitivitu, expresivitu a dovednosti monitorování, kontrolování a regulování komunikace. V praxi sociálních profesí patří komunikační dovednosti jak verbální, které R. Riggio označuje jako sociální i neverbální,
které označuje jako emocionální, mezi klíčové odborné kompetence.
A právě empirická zjištění, která zde chci prezentovat, byla získána pomocí metody, jejíž autorem je již zmiňovaný R. E. Riggio. M. Szczerbová (2009) ve svém výzkumu, který jsem jako vedoucí diplomové práce
metodicky vedla, použila metodu Social Skills Inventory (SSI)1, která čítá
90 položek, které zachycují odpovědi respondentů na 5ti bodové Likertově škále. SSI měří šest dimenzí sociálních dovedností:
 emoční vyjadřování, emoční vnímavost, emoční kontrolu,
 sociální vyjadřování, sociální vnímavost a sociální kontrolu.
Výzkumný soubor vybraný na základě nenáhodného výběru se skládal z pracovníků deseti subjektů nabízejících sociální služby.2 Výzkumu
se zúčastnilo celkem 102 respondentů, z čehož bylo 81 žen a 21 mužů.
Věková struktura respondentů byla heterogenní a pohybovala se mezi 21
– 61 lety (M = 38 let). Nejvíce respondentů dosáhlo středoškolské vzdělání (64 %), druhou nejpočetněji zastoupenou skupinu tvořili respondenti
s vyšším odborným vzděláním (16 %). Osob s vysokoškolským bakalářským stupněm bylo v souboru 10 %, stejný podíl tvořili absolventi magisterského stupně vysokoškolského vzdělání. Inventář je konstruován tak,
1
Metoda je dnes vedle výzkumných účelů aplikována rovněž k diagnostickým účelům, lze jí použít
například jako testovací nástroj při zahájení výcviku sociálních dovedností nebo v personalistice při
výběru vhodných uchazečů o pracovní místo.
2
Jednalo se o tyto instituce: domov pro seniory, azylový dům, domov s pečovatelskou službou,
středisko terénní sociální práce, pečovatelská a asistenční služba, denní stacionář pro děti a mladé lidi
s mentálním a kombinovaným postižením, kontaktní centrum a terénní programy pro uživatelé drog,
dětský stacionář a centrum denních služeb pro děti s kombinovaným postižením, psychoterapeutická
a sociálně právní poradna pro oběti trestných činů, násilí, týrání, zneužívání, občanská poradna,
nízkoprahové zařízení pro děti a mládež, pedagogicko-psychologická poradna, dětský domov.
227
Alina Kubicová
že maximálně může jeden respondent získat 450 bodů, minimální hranici
tvoří 90 bodů. R. E. Riggio v manuálu k SSI hovoří o 270 bodech jako
střední hodnotě, kterou získal na širokém vzorku populace. Ve výzkumném souboru M. Szczerbové průměrná hodnota činila 273 bodů, přičemž
u žen dosáhla hodnota aritmetického průměru 274 bodů.
Graf č. 1 Celkový výsledek SSI
celkový výsledek SSI
30
Četnostis
25
20
15
10
5
0
230 239
240 249
250 259
260 269
270 279
280 289
290 299
300 309
310 319
320 329
Intervaly skórů
Zdroj: M. Szczerbová (2009)
Pohled na jednotlivé škály ukázal, že nejvyšší průměrné hodnoty byly dosaženy u škály sociální kontroly a sociálního vnímání, podprůměrné
hodnoty oproti výsledkům prezentovaným R. E. Riggiem byly pak zjištěny u sociálního vyjadřování a emocionální kontroly. Vyšší výsledky byly
naměřeny na škálách měřících verbální dovednosti, horšími se ukázaly
dovednosti neverbální. Analýza dat z hlediska pohlaví ukázala, že u mužů
byla nejvyšší hodnota dosažena v dimenzích kontroly, ženy vykazovaly
vyšší průměrné výsledky na škálách emočního vyjadřování, emoční vnímavosti, sociálního vyjadřování a sociální vnímavosti. K ověření statistické významnosti rozdílů byly použity F test a t test, které ukázaly jako
statisticky významné rozdíly v celkové dimenzi vnímavosti mezi muži
a ženami. Signifikantní se ukázaly také rozdílné úrovně hodnot dosaho-
228
vaných na škálách sociální i emoční kontroly, stejně jako na souhrnné
škále kontroly. Jako nevýznamné byly shledány rozdíly naměřené na
všech škálách vyjadřování.
Z výsledků vyplývá, že u testovaného souboru osob, působících
v oblasti sociálních služeb, byly v oblasti sociálních dovedností naměřeny
pouze průměrné hodnoty. Uvedené zjištění může být jistým překvapením,
protože bychom mohli očekávat, že tato profesní skupina, bude disponovat nadprůměrně rozvinutými dovednostmi vnímavosti i exprese verbálních i neverbálních stránek komunikace. Získané výsledky tak potvrzují
oprávněnost požadavku rozvíjení v rámci kontinuálního vzdělávání pracovníků v praxi jejich dovedností i vědomostí v oblasti sociálních kompetencí.
Graf č. 2 Dílčí i souhrnné výsledky šesti škál SSI ve vztahu k pohlaví
300
250
200
Aritmetický
150
průměr
100
muži
ženy
50
0
EE ES EC SE SS SC TEx TSe TCo TE TS SSI
Škály SSI
Zdroj: M. Szczerbová (2009)
Legenda
EE – emoční vyjadřování, ES – emoční vnímavost, EC – emoční kontrola.
SE – sociální vyjadřování, SS – sociální vnímavost, SC sociální kontrola.
TEx – celkový výsledek škály vyjadřování, TSe – celkový výsledek škály vnímavosti.
TCo – celkový výsledek škály kontroly, SSI – celkový výsledek sociálních dovedností.
Alina Kubicová
2
229
Spirituální kompetence a jejich konceptualizace
V druhé části svého příspěvku se chci věnovat spirituálním kompetencím, než přistoupím k jejich vymezení, pokusím se zde nastínit důvod,
který mě vedl k této volbě tématu. Na první pohled se může zdát, že
problematika spirituálních kompetencí není v České republice aktuální či
důležitá. O České republice je obecně známo, že převládající část populace se vymezuje jako osoby bez vyznání. Náboženství nehraje významnou
roli v politickém ani společenském dění. Češi jsou velmi nedůvěřiví
k tradičním církvím, byť jak ukazují sociologické výzkumy, často se tento postoj nezakládá na vlastní negativní zkušenosti.3 Jistou výjimkou
v tomto spíše jen velmi rezervovaném vztahu k náboženství tvoří oblast
školství a sociálních služeb, kde se připouští účast církevních subjektů.
Nevýznamnost spirituálních kompetencí je však pouze zdánlivá. Objasnění tohoto tvrzení si žádá vymezení pojmu spiritualita, byť vzhledem
k omezenému rozsahu příspěvku, půjde jen o vymezení stručné.
Původně teologický pojem spiritualita je dnes široce používán pro
deskripci náboženské i nenáboženské skupiny zážitků, které se dotýkají
pestrého spektra jevů pocházejících ze sakrální i profánní oblasti.
D. Krok (2008) definuje spiritualitu jako vnitřní motivační sílu, která
významným způsobem působí na myšlení, emoce i chování jedinců. Spiritualitu můžeme také vymezit jako:
 integrující komponentu osobnosti (může být rozvinuta, zanedbávána);
 individuální zkušenost – základem které je prožitek i vědomí posvátna, které orientují jedince i jeho celkový životní postoj;
 potřebu – v Maslowově humanistické psychologii je tato potřeba
pojmenována jako spirituální potřeba kosmické identifikace, tedy
potřeba transcedence, C. G: Jung hovořil o spirituální potřebě smyslu;
 niterný postoj, jehož základem je láska a odpovědnost, postoj
k sobě, k druhým, kterým se snažíme překračovat bezprostřední
uspokojení vlastních potřeb ve prospěch konečného dobra, života
nebo společenství, jehož jsme součástí;
 motivační podnět, který orientuje člověka při hledání smyslu;
3
Zmiňovaná rezervovanost Čechů k náboženství nemění nic na tom, že rovněž u nás patří literatura
s esoterickou tématikou k velmi populárním a na spirituální notu dnes sází mnoho vydavatelství.
230

dynamický proces, který mění svou intenzitu a výraz v čase
i v různých situacích.
Je zřejmé, že spirituální zkušenost může nabývat velmi rozdílnou
podobu. Ztotožňuji se s názorem, že je to spiritualita, která otevírá nejhlubší jádro lidské existence a dovoluje tak vstupovat do prostoru a vztahu s Bohem. Podstatným aspektem spirituality je existence zaujetí otázkou smyslu života nebo hodnotovou orientací (Říčan, 2007). M. Raban
(2008) dochází k závěru, že pojmy smyslu a spirituality jsou nejen vzájemně spojeny, ale vyjadřují totéž. U obou nacházíme jistou dualitu, jedná se o princip aktivního hledání a zároveň otevřeného přijímání. Lidé
mohou dávat smysl něčemu svým jednáním a zároveň nalézat či poznávat
smysl. Totéž platí i o spiritualitě, která může být chápána jako otevřenost
poznání transcendentální skutečnosti a zároveň může jít o žitou, projevující se v etické rovině činů. Spirituální zkušenost přináší obrat dovnitř,
přičemž dualismus ducha a materie v této zkušenosti je odbourán, člověk
zakouší jednotu těla, duše i ducha. Kontemplace spojená s obrácením se
k věcem vnitřní povahy je doplněna v této zkušenosti o angažovanou,
vědomou snahu sdílení se s druhými. V opozici k teologizujícímu vymezení spirituality stojí nenáboženské, které vychází nejčastěji z humanistické psychologie. Dle Helminiaka je obsahem spirituality autentičnost,
kterou tvoří otevřenost k informacím, vhled při kladení otázek i v rámci
interpretaci, zájem o dobro během rozhodování (Stríženec, 2001). Emmina akcentuje u nereligiózní, humanstické spirituality vyšší snahu člověka,
používá v této souvislosti pojem spirituální inteligence, kterou rozumí
jako citlivost lidí na transcendentno. Jedná se o adaptivní fungování individua, které obsahuje schopnost transcedence od fyzického i materiálního, schopnost prožívat vyšší stavy vědomí a používat spirituální zdroje
k řešení životních obtíží (Stríženec, 2001). Poslední odstavce ukazují
variační spektrum definicí spirituality, které si všímá také P. Říčan
(2007), hovořící v této souvislosti o sémantické otevřenosti pojmu. Podle
V. Smékala (cit. podle Ocetková, 2007) při této obsahové mnohoznačnosti hrozí, že označíme-li spiritualitou téměř všechno, stane se jeho význam
prázdným a nebude už znamenat nic. Toto nebezpečí je nutné mít na paměti, ať už se pohybujeme v rovině teoretické, empirické či aplikované.
V kontextu sociálních profesí je spiritualita v současné době dávána
do souvislosti s fenoménem multikulturality. Od kompetentního profe-
Alina Kubicová
231
sionála se očekává, že dokáže díky svým vědomostem, dovednostem
a postojům, citlivě reagovat a pracovat s odlišnostmi vyplývajícími
z kulturního, etnického či náboženského systému. Multikulturní kompetence jsou syceny triádou tvořenou kognitivní, afektivní i behaviorální
složkou. Kognitivní složka kompetencí se neomezuje pouze na faktografické informace o sociopolitických, historických, kulturních odlišnostech.
Obsahuje zároveň rovinu porozumění k odlišnému světonázoru i k mechanismům, kterými jsou jednotlivci ovlivňováni a poutáni k sociokulturní, náboženské tradici. Důležitými jsou v tomto ohledu zejména dovednosti komunikační, protože právě citlivým vedením rozhovoru lze porozumět kauzálním i intervenujícím podmínkám problému a zvolit cíle
i postupy, které neodporují přesvědčení i kulturním či náboženským zvykům klienta a jeho komunity. Postojová složka kompetencí pomáhá profesionálům pohybujícím se v multikulturním prostředí akceptovat klienty
často s velmi odlišnými zvyky a přesvědčením. Podmínkou této akceptace je znalost vlastních hodnot a kulturních kořenů. Vědomí určité svébytnosti v kulturním či náboženském prostoru dovoluje citlivě přistupovat
k druhým a navíc citlivě rozpoznávat situace v níž mohou vlivy náboženského, etnického, rasového či kulturního charakteru převládnout nad,
řekněme, úřední technologií či standardními postupy. Z výše uvedeného
je zřejmé, že provázanost multikulturních a spirituálních kompetencí je
značná. K přesnějšímu vymezení možného obsahu spirituálních kompetencí zde použiji klasifikaci Association for Spiritual, Ethical and Religious Values in Counselling (ASERVIC)4. Na půdě této asociace byla
zpracována následující konstrukce spirituálních kompetencí poradců.
Návrh tvoří čtrnáct okruhů kompetencí, které jsou rozděleny do šesti
podskupin. Kompetentní pracovník, v tomto případě se hovoří o poradci,
ale lze zde uplatnit univerzálnější hledisko, se v otázkách náboženství
a spirituality vyznačuje znalostmi a dovednostmi, které se týkají:
1. Oblasti kulturního a všeobecného rozhledu – jedná se o schopnosti
rozlišení náboženství a spirituality, včetně identifikace společných
a odlišných znaků, deskripci náboženského a spirituálního přesvěd-
4
Competencies for addressing Spiritual and Religious Issues in Counseling. [Dostupné z:
http://www.aservic.org/competencies.html]. [cit. 15.9.2009].
232
čení a zvyků v širším kulturním kontextu včetně agnostického a ateistického systému přesvědčení.
2. Oblasti sebepoznání – jde o poradcovu sebeexploraci v oblasti náboženského přesvědčení a spirituality, které podporují, ale i limitují poradcovu citlivost, porozumění a akceptaci rozdílných systémů přesvědčení klienta.
3. Oblasti vývojových změn včetně spirituálního vývoje – tvoří jí znalosti problematiky spirituálního vývoje, které poradce má a umí aplikovat rovněž vzhledem k individuálnímu ontogenetickému vývoji
klienta.
4. Oblasti komunikace – jde o dovednosti kterými poradce sděluje
klientovi akceptaci a senzitivitu k otázkám spirituality nebo religiozity, poradce zároveň umí rozpoznat témata spirituality/religiozity
z klientovy komunikace, je schopen tato témata uchopit a pojmenovat spolu s klientem, pokud existuje taková potřeba v rámci terapeutické intervence.
5. Oblasti hodnocení – poradce umí shromáždit relevantní údaje
o klientově spirituální či náboženské perspektivě, dokáže posoudit
roli jakou hraje religiozita nebo spiritualita v klientově problému,
zda podporuje či zhoršuje celkové well-being klienta.
6. Oblasti diagnostiky a intervence – poradce umí modifikovat terapeutické techniky tak, aby v nich byla obsažena rovněž spirituální nebo
náboženská dimenze, také umí použít náboženské/spirituální techniky v práci s klientem, pokud jsou tyto postupy vhodné a přijatelné
pro klienta. Konečně poradce umí aplikovat teoretické i výzkumné
závěry ve své práci, podporuje inkluzi klientova spirituální/náboženské
perspektivy a praktik.
V současné době shromažďuji informace o metodách měření spirituality a spirituálních kompetencí. Zdá se, že zatímco k měření spirituality
a religiozity existuje celá řada nástrojů (nejčastěji se jedná o dotazníky
typu self-report, je možné ovšem v tomto kontextu použít hodnotové
dotazníky, dotazníky životní orientace a smyslu života), oblast spirituálních kompetencí stojí mimo zájem výzkumníků. S určitým návrhem přišla L. A. Robertson (2008), která se pokusila sestavit metodu měřící spirituální kompetence. Východiskem škály (Spiritual Competency Scale), je
starší verze dokumentu o spirituálních kompetencích ASERVIC, ve které
Alina Kubicová
233
bylo vymezeno pouze devět kompetencí. Uvedená škála se skládá z 90
položek, každá kompetence je měřena deseti z nich. Autorka použila šesti
5
bodovou škálu. Faktorová analýza nicméně ukázala pouze na šest faktorů. Škála byla zatím testována na 499 amerických studentech, přičemž
polovina z nich navštěvovala sekulární školy, polovina studovala na církevních školách. V případě amerického souboru 79 % respondentů uvedlo, že se ve svém životě otázkami náboženství a spirituality zabývají,
20 % deklarovalo, že se této oblasti nevěnují, zbývající 1 % na tuto otázku neodpovědělo. K měření spirituálních kompetencí na české populaci
nicméně nelze tak snadno použít zahraniční metody. Jako vhodnější se
jeví konstrukce vlastního nástroje, což je vzhledem k složité operacionalizaci konstruktu spirituality nesnadný úkol.
Závěr
Akcentací role sociálních dovedností a kompetencí v práci sociálních profesí nechci v žádném případě popřít význam teoretické přípravy,
která je neoddiskutovatelná. Domnívám se však, že bez cíleného rozvíjení
sociálních kompetencí budoucích i stávajících profesionálů nelze dosáhnout v oblasti služeb, které nabízí, potřebnou kvalitu. Z ohlasů začínajících pracovníků z řad našich absolventů koneckonců vyplývá, že co se
týče teoretické přípravy, disponují vcelku dostatečně rozsáhlým penzem
vědomostí. Jako deficitní však označují sociálně emoční dovednosti
a kompetence. Obdobnou situaci lze předpokládat tím spíše u spirituálních kompetencí. O tom, jaká je skutečnost, se pokusím získat přesnější
data v následujícím roce v rámci výzkumu, o kterém jsem se zmínila na
začátku příspěvku.
5
Škálu tvoří šest bodů, tři vyjadřují souhlas (low-mid-high), další tři nesouhlas (low-mid-high).
Počítaní bodů reflektuuje žádoucí či nežádoucí význam. Škála tedy neobsahuje neutrální hodnotu.
234
Literatura
BELZ, H., SIEGRIST, A. M.: Klíčové kompetence a jejich rozvíjení: východiska, metody, cvičení a hry. Praha : Portál 2001, 375 s. ISBN 80-7178-479-6.
GOLEMAN, D.: Emoční inteligence. Praha : Columbus, 1997, 348 s. ISBN 8085928-48-5.
GOLEMAN, D.: Inteligencja spoleczna. Poznań : Dom Wydawniczy REBIS,
2007, 480 s. ISBN 978-83-7301-939-03.
OCETKOVÁ, I. Úloha spirituality v životní pohodě a kvalitě života u mladých
lidí. Disertační práce. Brno : FSS MU, 2007.
OUDOVÁ, D.: Sociální kompetence, zdroje a evaluace. In Krahulcová, B. (Ed.).
Kontexty sociální a charitativní práce. Sborník katedry psychosociálních
věd a etiky Husitské teologické fakulty UK. Praha : Centrum pro
náboženský a kulturní dialog, 2008, 65-132 s. ISBN 978-80-87127-07-0.
RABAN, M.: Duchovní smysl člověka dnes. Od objektivního k existenciálnímu
a věčnému. Praha : Vyšehrad, 2008, 394 s. ISBN 978-80-7021-933-1.
ROBERTSON, L.A.: The Spiritual Competency Scale: A Comparison to the
ASERVIC Spiritual Competencies. Disertační práce, Orlando : University
of Central Florida, 2008.
ŘÍČAN, P.: Psychologie náboženství a spirituality. Praha : Portál, 2007, 326 s.
ISBN 970-80-7367-312-3.
VÝROST, J., SLAMĚNÍK, I. (Eds.): Sociální psychologie. Praha : Grada, 2008,
404 s. ISBN 978-80-247-1428-8.
SMÉKAL, V.: Sociální kompetence (Sociálně psychologická způsobilost a její
rozvíjení). Brno : Psychologický ústav Filosofické fakulty FF MU. Psychologické texty, č. 5, 1995.
STRÍŽENEC, M. Psychologické aspekty spirituality. Československá psychologie, roč. 45, č. 2, 2001, s. 118-126.
SZCZERBOVÁ, M.: Sociální kompetence sociálních pracovníků. Diplomová
práce. Ostrava : FF, 2009.
Příspěvek byl podpořen projektem GA ČR č. 406/09/0726 „Psychologické aspekty zvládání zátěže mužů a žen“.
235
Alina Kubicová
Adresa autorky

Mgr. Alina Kubicová, Ph.D.
Katedra psychologie a sociální práce
Filozofická fakulta Ostravské univerzity v Ostravě
Reální 5
701 03 Ostrava
Česká republika
@
[email protected]
236
Musicasachallengef orsocialwork
inSlovakia
ALENA MORAVČÍKOVÁ
Institute of Educology and Social Work, Faculty of Arts,
University of Presov in Presov
Abstrakt
Príspevok stručne načrtáva súčasný stav využívania hudby v sociálnej práci v Slovenskej
a Českej Republike. V príspevku taktiež predkladáme zahraničné príklady takéhoto
spojenia hudby a sociálnej práce, ktoré môžu byť výzvou pre dnešnú modernú sociálnu
prácu na Slovensku pri dosahovaní sociálnej zmeny.
Kľúčové slová
Hudba. Hudobno-edukačný sociálny program. Sociálna práca. Sociálna inklúzia.
Sociálna zmena.
Abstract
This paper briefly outlines the current status of the use of music in social work in Slovakia
and the Czech Republic. The paper also provides foreign examples of such connection
between music and social work, which can be a challenge for today's modern social work
in Slovakia in the intentions of social change.
Key words
Music. Music-education social program. Social work. Social inclusion. Social change.
M
usic is old as mankind itself. We can find it in every existing culture and nation in world. It accompanies us throughout life from
prenatal development to death. It is a universal language, understood by
everyone regardless of what language is he or she speaking. It has mainly
communicative and manipulative function, in terms of influence of emotions (Juslin & Sloboda, 2001). From the bio-psycho-social aspect, music
(active or passive) affects all three parts.
Alena Moravčíková
237
In helping professions are these benefits used mainly in music therapy. It is also an unavoidable part of education in general or more specific
therapeutic or special education. Recently, due to the increasing findings
about the effects of music in chronic pain reduction (Kenny & Faunce,
2004) or postoperative pain and faster convalescence after surgery (Bradt,
2010), less consumption of pharmaceutical treatments in hospital (Cepeda at all., 2006) and other benefits, it effects are used in a comprehensive
approach in modern medicine.
In this paper, we will try to answer the question, whether music has
a specific place in a profession such social work.
Currently, in Slovakia, music has no important place in academic
social work. Social work itself, as an official profession is in Slovakia
still in its infancy, the last one hundred years has been undergone a very
crooked road and its competencies are still changing and try to specify.
Regarding to music in Slovakia, it is based on long tradition, whether on
academic ground, focusing on the purely artistic or educational dissemination, or out of school. Nevertheless, music as part of the helping professions has not stable position. Psychology of music is very slowly starting to get into awareness of psychology academics, with the exception of
some Slovak pioneers in this area who have begun to pay attention to this
in the second half of the twentieth century (for example Holas, 1990;
Krbaťa, 1994; Sedlák, 1981; Poledňák 1984). Music therapy as an academic discipline or profession is in our country also not established. As
part of the official competencies, music fall only under profession called
therapeutic education.
As regards the use of music generally, or music therapy in social
work, in Slovakia and Czech Republic, we find very little literature available. This is mainly Zuzana Vitálová (2007) and Zdeněk Šimanovský
(2007). As an example is the Social work department at Komenského
University in Bratislava (Katedra sociálnej práce, 2006), which has incorporated into the study program subject called Music therapy for social
workers. Unfortunately, not yet has been carried out monitoring of such
study subjects involving all departments of social work in Slovakia. However, we presuppose that sporadically we can find in teaching at social
work departments some incorporation of music, but it needs further study. We also lack some kind of monitoring of use of music by social wor-
238
kers in practice. Therefore, in Slovakia, we have not too much, what we
can rely on and we needed to look abroad for resources on this theme.
To find a link between music and social work, we use definition of
social work how it is defined by International Federation of Social Workers [IFSW] (2000), as a social change and the empowerment and liberation of people to enhance well-being. We can find support of this definition also by such authors like Malcolm Payne (2006) or Lena Dominelli
(2004).
Can be music a good tool for social change and promotion of wellbeing?
In the world is probably the biggest example of application of music
in order to achieve social change, project called El Sistema (National
System of Youth and Children's Orchestras of Venezuela, n.d.). It is Venezuelan state-supported music-education and social program, now funded by the Venezuelan Health and Social Development Ministry, which
operates more than 180 community-based centers called “Nucleos” wherein orchestral and choral programs, as well as the educational, artistic
and cultural activities of the communities, are developed. Original title
was Social Action for Music. Current official title of the program is
„Fundación del Estado para el Sistema Nacional de las Orquestas Juveniles e Infantiles de Venezuela“ [Fesnojiv], which currently covers more
than 350,000 poorest children changing their life trajectory and the communities in which they live. This program has its roots in voluntary work
of Dr. José Antonio Abreu, composer, conductor and professor of economics, and later minister of culture in Venezuela, when he, in 1975 in
Caracas, in Venezuela, did brought 11 children into the parking garages
to play musical instruments. Number of children who had come to these
music meetings has grown every day until still in the same year, he was
able to established a National Youth Symphony Orchestra of Venezuela,
with a debut concert after three months of rehearsal. In 1979 this program
began to be officially supported by the Government. During 35 years of
its existence, this program managed to get in 1993 UNESCO International Music Award as well as countless other awards and were made few
movies about it, for example “Tocar y Luchar” (To Play and to Fight)
(Arvelo, 2006) or “El Sistema” (Smazcny & Stodtmeier, 2008). José An-
239
tonio Abreu, among other awards, received also the honor becoming
a UNESCO goodwill ambassador in 1998 (UNESCO, 2006).
Into the program are coming children already in the age of two or
three. Despite main workers in these centers are music teachers (mostly
former students of the program) in addition to teaching music, they are
doing activities, which in Slovakia could be part of the competences of
social workers. They cooperate with families of their students, they visit
them regularly at home and help them to solve social problems. Jose Abreu initial idea was to combat poverty and social exclusion by music. The
program aims to use music for child protection, rehabilitation and prevention of criminal behavior, as these children come from extremely underprivileged families, from the environment where drugs are often abused,
and where crime is high.
According to the research report of the Inter-American Development
Bank (2007), which in 2007 loaned Venezuela $ 150,000,000 for the
construction of other music centers, students in the program have significantly higher class attendance, better academic achievement, lower school dropout rates, fewer behavior problems and are more employable after
leaving school than those in a control group.
Also, a case study Diane Marie Hollinger (2006), focusing on the
Venezuelan music program confirms the benefits in the system of solving
social problems.
Success of this program reached out also people in other countries.
In Brazil, in the State of Bahia, uprised on the basis of El Sistema a similar program “NEOJIBÁ-The núcleo of Youth and Children's Orchestra of
the State of Bahia” (2009)1. Similar programs have been launched in the
U.S. (El Sistema USA, 2009), in England (In Harmony, 2009) and Scotland (Sistema Scotland, n.d.).
From May 6–8, 2010, the LA Phil hosted an international symposium in partnership with the League of American Orchestras and El Sistema USA entitled “Composing Change: YOLA and the El Sistema Movement” (League of American Orchestras, 2010). Report from the symposium claimed, that it is necessary to build beside music teaching also
1
In Brasil exists also another similar program called Guri Santa Marcelina (n.d.) that has been
launched in 1995.
240
support system. „Have strong support systems in place for children, families and staff so that issues beyond music class can be addressed through
the program. A parent liaison, social worker and/or connection to social
service organizations create this support. Care for the child holistically, as
a musician and a person. The use of an on-site social worker or parent
liaison helps facilitate this care“(Los Angeles Philharmonic Association,
2010, p.1). Despite great outcomes achieved by the leaders of the program in solving social problems of children, they are aware of the need for
more vocational assistance of social workers. This type of program with
professional knowledge of graduated social workers may be one of the
possibilities in combating poverty and social problems.
In some similar projects, they are using concept like social inclusion.
In Peru is now running a project supported by the Japanese Poverty Reduction Fund, a special program entitled Music: A Strategy for Social
Inclusion (Inter-American Development Bank, 2010). The project is in
the implementation phase, so far there are no official results of the fruitfulness of project. They think similarly about music as an effective instrument of social inclusion in Ireland, where Cork City Council ordered
a research examining the work of community and voluntary organizations
offering music programs in Cork City (Cork City Council, 2009). We
found another interesting example of how music can promote social inclusion in Morocco, where the International Organization for Migration
[IOM] in cooperation with Morocco Ministry of Social Affairs, Solidarity
and Family had recorded hip-hop song with young artists Khouribga and
that way transferred to young Moroccans message about the trap of illegal immigration and stimulated between them discussion. It is not just
about one song, but it is project that encompasses an awareness campaign
about danger of illegal immigration using the input of local youth to inform and promote social services for young people in the region (IOM,
2010).
In 2008, with the support of the Seventh Framework Programme
started up project of 6 European universities, entitled “Usability of Music
for the Social Inclusion of Children” (UMSIC, n.d.), which will last until
2011. Although this project focuses primarily on promotion of social
inclusion for children in preschool and school facilities, there is a possible potential use in school or community social work.
241
Better connection between music and social work can be found in
Germany. The largest German Center for street work2, seating in Berlin,
called “Gangway”, established by German Senate for Education, Science
and Research and district offices of Berlin, uses hip-hop music. Through
their one project “Gangway Beatz”, they are trying with hip-hop music to
help socially disadvantaged young people. Nevertheless, they use its ability to tell stories of street and individuals. Hip-hop music has for social
workers great importance in the context of more effective communication
with young people in borderline situations in the streets of Berlin. The
Centre among other things also organizes regular workshops of hip-hop
music and through the project, they support recording own songs of these
young people in the music recording studio. This year was released already second CD with their own production. The first CD was released in
2008 (Gangway, n.d.). In addition to this example, we need to point out
that Germany has generally a strong tradition in the application of music
in social work. Perhaps the best known names in this field are The Hartogh and Hans Herman Vickel with their publication “Handbuch Musik
in der Sozialen Arbeit” (2004). To the music in social work are devoted
also Burkhard Hill and Elke Josties (2007) or Jutta Jäger and Ralf Kuckhermann (2004). However, when applied to the Slovak social work, we
must calculate with fact, that German social work is based more on the
discipline “social education” and thus is tuned also work of these authors. Anyway, it can be very helpful inspiration for future social work in
Slovakia.
We must be careful with the application of music in solving social
problems in Slovakia also within the other mentioned cases. This is mainly in financial terms, because as has already been referred, mentioned
project are mostly financially subsidized by the government or through
financing projects. One interesting option in the effective help of social
inclusion and community development can by with using voluntary music
groups, as it is mentioned in the report from six month research project
looking at social inclusion issues „Making music together“(Simpson,
2005) in Great Britain. Here is certain inspiration for voluntary work in
2
Retrieved from german term „Strassen Sozialarbeit“ that would be in Slovak conditions better
recognized under the term „Terrain social work“.
242
Slovakia. Although, we can not say that in Slovakia are no voluntary
activities in collaboration with several musical ensembles, there is a challenge for the Slovak social work to start cooperating more with the music
departments at universities, local art schools, or local musicians and collaborating together, whether by volunteering or through proposing for
new financial projects.
The aim of this paper was not to bring comprehensive report about
the situation of use of music in solving social problems in the world, but
to show few examples of this phenomenon. As demonstrated by previous
examples, music appears to have a power to promote social change. If
a musician or music teacher can effectively induce social change, we
should take it into consideration for the use in social workers practice. Of
course, it would be reckless to use some of these musical projects from
other countries thoughtlessly in the Slovak conditions, but we can see the
potential that can be used in work for example with the Roma people, in
the school social work, community social work, social work with youth,
seniors, terrain social work, or in issues about prevention or social exclusion.
References
ARVELO, A. (Director). Tocar y Luchar [Motion picture]. Explorart Films.
2006.
BRADT, J. The Effects of Music Entrainment on Postoperative Pain Perception
in Pediatric Patients. Music and Medicine, July 1, 2010; 2(3): 150-157.
CEPEDA MS, Carr DB, LAU J, ALVAREZ H. Music for pain relief. Cochrane
Database of Systematic Reviews, 2006, Issue 2.
Cork City Council. The Use of Music as a Tool for Social Inclusion. Report on
the research project. Cork: Cork City Council. 2009. ISBN No:
978-0-902282-12-4.
DOMINELLI, L. Social work: theory and practice for a changing profession.
Cambridge: Wiley-Blackwell. 2004. 307 p. ISBN: 0-7456-2383-2.
EL SISTEMA USA. Home page [online]. Date unknown, [cited 18 August
2010]. Available from http://elsistemausa.org/.
GANGWAY. Home Page [online]. Date unknown. [cited 20 August 2010].
Available from http://www.gangway.de.
243
GURI SANTA MARCELINA. Home page [online]. Date unknown. [cited 18
August 2010]. Available from
http://www.gurisantamarcelina.org.br/default.aspx.
HOLAS, M. Úvod do psychologie hudby: Hudební diagnostika (1 vyd.). Praha:
Státní pedagogické nakladatelství. 1990. ISBN 17-011-90.
IN HARMONY. Home page [online]. 2009. [cited 18 August 2010]. Available
from http://www.inharmonyengland.com/.
INTER-AMERICAN DEVELOPMENT BANK. Venezuela. Proposal for a loan
for a program to support the Centro de Acción Social por la Música, Phase
II [online]. 2007. [cited 18 August 2010]. Available from
http://idbdocs.iadb.org/wsdocs/getdocument.aspx?docnum=1002635.
INTER-AMERICAN DEVELOPMENT BANK. PE-T1148 : Music: A Strategy
for Social Inclusion [online]. 2009. [cited 20 August 2010]. Available from
http://www.iadb.org/projects/project.cfm?id=PE-T1148&lang=en.
IFSW. Definition of Social Work [online]. Date unknown. [cited 24 August
2010]. Available from http://www.ifsw.org/f38000138.html.
IOM. Rap Music Promotes Social Inclusion and Local Opportunity for Moroccan Youth. Press Briefing Notes [online]. 26 June 2010 [cited 31 July
2010]. Available from http://www.iom.int/jahia/Jahia/media/press-briefingnotes/pbnAF/cache/offonce?entryId=27810.
JUSLIN, P. N., & SLOBODA, J. A. (Eds.). Music and emotion: Theory and
research. New York: Oxford University Press. 2001. 504 p. ISBN 0-19263189-6.
KATEDRA SOCIÁLNEJ PRÁCE, PEDAGOGICKÁ FAKULTA, UNIVERZITA KOMENSKÉHO. Študijný program pre magisterské štúdium odboru
sociálna práca [online]. 2006, last update, February 12, 2010 [cited 24 August 2010]. Available from
http://www.fedu.uniba.sk/index.php?id=2694.
KENNY, D.T. & FAUNCE, G. (2004). The impact of group singing on mood,
coping and perceived pain in chronic pain patients attending
a multidisciplinary pain clinic. Journal of Music Therapy 2004; XLI (3):
241-258.
KRBAŤA, P. Psychológia hudby (nielen) pre hudobníkov (1 vyd.). Prešov:
Matúš. 1994. 215 s. ISBN 80-967089-4-5.
LOS ANGELES PHILHARMONIC ASSOCIATION (2010). Composing the
change: Yola and the El Sistema movement. Report from the disscusion
from Yola symposium May 6-8, 2010. (p.1) [online]. 2010 [cited 20 August
2010].
Available
from
http://www.laphil.com/education/yolasymposium/index.cfm.
244
LEAGUE OF AMERICAN ORCHESTRAS. Home page [online]. 2010 [cited
20 August 2010]. Available from
http://www.americanorchestras.org/conference_and_meetings/national_sy
mposium_on_el_sistema.html.
NATIONAL SYSTEM OF YOUTH AND CHILDREN'S ORCHESTRAS. Home page [online]. Date unknown [cited 31 July 2010]. Available from
http://www.fesnojiv.gob.ve/.
NEOJIBÁ. Home page [online]. 2009 [cited 18 August 2010]. Available from
http://www.neojiba.org.
PAYNE, M. (2006). What Is Professional Social Work? (2Rev Ed). Policy Press.
2006. 219 s. ISBN 978-0-925065-99-5 .
POLEDŇÁK, I. Stručný slovník hudební psychologie. Praha: Supraphon. 1984.
240 s. ISBN 02-008-84.
UMSIC. Home page [online]. Date unknown [cited 31 July 2010]. Available
from http://www.umsic.org.
UNESCO. Brochure of UNESCO Goodwill Ambassadors [pdf]. 2006 [cited 20
August 2010]. Available from http://www.unesco.org/goodwill.
SEDLÁK, F. Úvod do psychologie hudby 1. Praha: SPN. 1981. 76 s.
SIMPSON, R. Social inclusion and Community development – an introduction.
Report from the research „Music making together“ provided by The National Federation of Music Societies [online]. 2005 [cited 20 August 2010].
Available from http://www.makingmusic.org.uk/html/478.shtml.
SISTEMA SCOTLAND. Home page [online]. Date unknown [cited 18 August
2010]. Available from http://www.sistemascotland.org.uk/.
SMACZNY, P. (Producer and Director) & STODTMEIER, M. (Director). El
Sistema [Motion picture]. Germany: EuroArts Music Production. 2008.
ŠIMANOVSKÝ, Z. Hry s hudbou a techniky muzikoterapie ve výchově, sociální
práci a klinické praxi (3 vyd.). Praha: Portál. 2007. 246 s. ISBN
8071782645.
VITÁLOVÁ, Z. Úvod do muzikoterapie a jej využitie v sociálnej práci (1
vyd.).Bratislava: Vysoká škola zdravotníctva a sociálnej práce sv. Alžbety.
2007. 102 s. ISBN 978-80-89271-18-4.
245
Address of Author

@
Mgr. Alena Moravčíková
Ul. 17. novembra 1, 080 78 Prešov
Slovensko
[email protected]
IIINovécieľovéskupinysociálnejpráce
(NewTargetGroupsf orSocialWork)
247
Onkologickípacientijakocílováskupina
sociálnípráci
GABRIELA BOLKOVÁ
Pedagogická fakulta, Ostravská univerzita
Abstrakt
Příspěvek se bude zabývat vhledem do problematiky edukačních a poradenských možností
sociálních pracovníků při zvládání zátěže u žen s onkologickým onemocněním. Především
půjde o stručné zmapování současného stavu podpůrné sociální sítě a edukaci v sociální
práci.
Klíčová slova
Sociální práce. Edukace. Onkologické onemocnění. Zátěž.
Abstract
The paper presents complex educational and counseling possibilities of social workers
aiding women affected by oncologic illness to manage stress. It will outline the present
state of subsidiary social network and of education of social workers.
Keywords
Social work. Education. Oncologic illness. Stress.
Úvod
enský prs je od pradávna vnímám jako symbol ženství a ženské krásy.
ŽTento párový orgán vlivem hormonů podléhá změnám od narození,
puberty ke změnám způsobeným graviditou a kojením až k přechodu.
Během této doby se mění objem a tvar, dochází k degenerativním změnám žlázového parenchymu.
Karcinom prsu je zhoubné nádorové onemocnění, které vzniká ve
tkáni prsů. Prsní žláza je tvořena lalůčky (lobuly), které se sdružují
v laloky (loby). Těch je v prsu přibližně 15 – 20. Mléko se z laloků do-
248
stává na bradavku pomocí kanálků – duktů. Pokud žena nekojí, je žlázová
tkáň značně omezena a v prsu zůstávají hlavně kanálky. V těhotenství se
ze zbytků laloků na koncích kanálků vyvíjí celá žláza, schopná vytvořit
denně až čtvrt litru mléka.
Nádory prsu se nemusí vyskytovat jen u žen. U mužů jsou ale velmi
vzácné (0,8 případů na sto tisíc mužů).
Rakovina prsu zaujímá první místo mezi zhoubnými nádory u žen
jak v České republice, tak ve většině vyspělých zemích a její výskyt se
postupně zvyšuje.
Incidence v ČR činí asi 4 600 nových případů ročně, a proto představují závažný zdravotní problém.
Existuje mnoho různě rozsahově objemných textů, které informují
o sdruženích, jež usilují o zvýšení kvality života onkologických pacientů
a řešení jejich psychosociálních, sociálních, právních i společenských
problémů. Tato sdružení organizují odborné besedy se zdravotníky, rekondiční pobyty pro členy a jiné programy. V oblasti Severní Moravy
a Slezska působí Klub Naděje ve Frýdku Místku, Klub INNA v Havířově,
Onkologický klub ISIS v Opavě, Klub Amazonek v Ostravě, Liga proti
rakovině v Šumperku, Klub Onko Duha ve Vsetíně.
I když se tyto informace permanentně zveřejňují, nebyla dosud provedena analýza edukačních a poradenských možností sociálních pracovníků při zvládání zátěže u žen s onkologickým onemocněním, ani analýza
současného stavu podpůrné sociální sítě a edukace klientek v sociální
práci ve zmiňovaných oblastech.
Autorka seznamuje čtenáře s připravovaným projektem, který by
měl zahájit v akademické roce 2009/2010.
1
Cíl a smysl projektu
Výše uvedené skutečnosti, které jsou stručným vhledem do problematiky, inspirovaly autorku k vymezení obecných a dílčích cílů projektu.
Smyslem je hledat další možnosti uplatnění profesních kompetencí sociálních pracovníků ve vztahu ke kvantitativně výrazné sociální skupině.
Obecný cíl: Prozkoumat problematiku edukačních a poradenských
možností sociálních pracovníků při zvládání zátěže u žen s onkologickým
Gabriela Bolková
249
onemocněním (pomoc při zvládání zátěže s nemocí včetně možnosti sociální práce s nimi).
Dílčí cíle:
Cíl 1:
 Identifikace vnitřních a vnějších copingových strategií u žen
s rakovinou prsu, tj. těch faktorů, které vstupují do procesu zvládání
zátěže u této populační skupiny.
Cíl 2:
 Zmapování současného stavu podpůrné sociální sítě, její struktury
a fungování.
 Zjištění úlohy sociálních pracovníků a jejich významu pro nemocné
ženy v různých fázích léčby i po jejím ukončení.
 Hledání souvislostí mezi úspěšností zvládání zátěže a existencí podpůrné sociální sítě.
 Prozkoumání úlohy podpůrné sociální sítě v procesu zvládání zátěže
(rodina, sociální pracovníci, zdravotníci...).
2
1.
2.
3.
Předběžný obsah projektu
Obsah projektu bude rozčleněn do tří základní částí:
Pojetí zátěže a jejího zvládání
 vymezení základních pojmů,
 psychické a somatické důsledky stresu,
 coping – proces i rys,
 faktory vstupující do procesu zvládání zátěže (intervenující
proměnné) – moderátory a mediátory stresu.
Onkologické onemocnění
 vysvětlení pojmu,
 průběh nemoci a jeho modifikace, specifika v jednotlivých fázích, fyziologické a psychosociální důsledky,
 onkologické onemocnění jako prožívaná zátěž.
Sociální práce s onkologicky nemocnými
 stávající síť sociálních služeb,
250


poradenská práce sociálních pracovníků s klienty,
edukace klientek v rámci sociální práce.
Navrhované metody:
Ad cíl 1:
Dotazníkové metody (například Hardiness, SOC, AOS)
Ad cíl 2:
Dotazník vlastní konstrukce určený sociálním pracovníkům.
Řízený rozhovor s ženami s rakovinou prsu.
Předpokládané soubory:
Ad cíl 1:
Přibližně 80 žen, které podstoupily onkologickou léčbu v nemocnicích v Ostravě.
Ad cíl 2:
Přibližně 50 sociálních pracovníků, kteří poskytují klientkám sociální poradenskou péči.
3
Předběžný harmonogram projektu
2009/2010
2010/2011
2011/2012
zpracování teoretického rámce projektu: orientace v existujících teoretických přístupech, stav dosavadních výzkumů
v dané oblasti, analýza a organizace informací
realizace výzkumu, sběr dat a jejich vyhodnocení
dokončení projektu a jeho praktická realizace
K nejdůležitějším vnějším vlivům působícím na adaptační proces se
řadí kromě různých životních událostí i sociální opora jako součást naplňování lidských sociálních potřeb (Paulík, Psychologica, 2006).
Zahrnuje různá působení lidí z okolí jedince, kteří jsou mu blízcí
a mají ho rádi. Patří sem sociální akceptování, pocit důvěry, jistoty
a sounáležitosti, což má za následek to, že jedinec se vidí jako schopný
své okolí zvládat. Podstata pozitivního působení sociální opory tkví nejen
v jejím samotném působení, ale také ve vědomí, přesvědčení o blízkosti
a dostupnosti pomoci a porozumění. Pak můžeme rozlišit sociální oporu
Gabriela Bolková
251
poskytovanou – přijímanou, očekávanou – obdrženou. Sociální oporu lze
vnitřně diferencovat dle jejich znaků na oporu emocionální, instrumentální, evaluační a informační. Dalšími pojmy, kterými se budu v této souvislosti zabývat je přiměřenost sociální opory, disponovatelnost sociální
opory, dosažitelnost sociální opory, celková vnímaná sociální opora, jež
je definována přesvědčením dané osoby o tom, jaká je kvalita celého
souboru sociálních vztahů, které jsou jí k dispozici a nakonec efekt sociální opory (Křivohlavý, 2001).
Vztah mezi sociální oporou a zátěží vykresluje např. Mareš ve
čtyřech možnostech:
1. sociální opora ovlivňuje zvládání zátěže (opora jako pomoc při zvládání),
2. zvládání ovlivňuje sociální oporu, tím, jak člověk zvládá či nezvládá
situaci, signalizuje nakolik potřebuje pomoc,
3. sociální opora a zvládání zátěže se vzájemně neovlivňují nějakým
konzistentním způsobem,
4. sociální opora a zvládání zátěže se vzájemně ovlivňují a jsou obě
ovlivňovány ještě dalším faktorem stojícím v pozadí.
B. L. Quinter rozlišuje 2 modely působení sociální opory. Přímý
model předpokládá příznivý efekt na psychickou pohodu člověka bez
ohledu na úroveň jím prožívaného stresu a nárazníkový model je typický
tím, že sociální opora působí jako intervenující proměnná mezi stresorem
a výsledkem jeho působení na jedince. Je vlastně takovým „nárazníkem“
stresu (Paulík, Psychologica 2006).
Dle Křivohlavého (2001) sociální oporou v širším slova smyslu se
rozumí pomoc, která je poskytována druhými lidmi člověku, který se
nachází v zátěžové situaci. Dle Pierce a Sarasona (in Křivohlavý, 2001,
s. 96) jsou podpůrné sociální vztahy definovány jako „taková mezilidská
pouta, z nichž člověk může získat zdroje, které mu mohou být pomocí při
zvládání těžkých životních situací“. Tito autoři též uvádějí svou teorii
podpůrných sociálních vztahů, kterou popisují na tzv.rodinné sociální
atmosféře, resp. vzájemnými vztahy v rodině, které charakterizují třemi
rysy:
 míra pomoci,
 hloubka vzájemných vztahů,
 míra interpersonálních konfliktů,
252
Výše uvedenou teorii doplňuje teorie opěrné sociální sítě, teorie připoutání, teorie sociální opory jako salutoru a jako nárazníku.
Jako příklad měření uvádím dotazník sociální opory Social Support
Questionaire (SSQ) autorů Sarason, Levine, Basham a Sarason (1983) (in
Křivohlavý, 2001).
Poradenství v sociální práci i poradenství psychologické se zaměřuje
na nepřizpůsobivé a nepřiměřené chování, na obtíže v rozhodování. Oblast, se kterou pracuje, je především normalita, ale zabývá se také jedinci
s vadami, poruchami psychickými, smyslovými, zdravotními a sociálními. Základní i odborné poradenství v sociální práci má charakter pomoci
člověku při řešení jeho problémů na interpersonální úrovni. Zásahy jsou
směrovány na odstraňování subjektivních i objektivních překážek. Základní sociální poradenství je založeno zejména na poskytování informací
o nárocích, službách a možnostech. Odborné sociální poradenství poskytuje konkrétní pomoc klientům prostřednictvím přímého působení na
změny v jejich chování a prožívání, na interpersonální vztahy. Zahrnuje
také přímé akce při řešení jejich sociálních problémů formou zásahů do
systémů, které zapříčiňují problémy klientů (úpravy organizační, v předpisech aj.), v případě nutnosti sociální poradce za klienta něco vykonává
nebo zajišťuje (Matoušek, 2003). Součástí poradenství v sociální práci je
i terapeutická intervence.
Poradenství v sociální práci vychází ze základních principů a moderních metod sociální práce. Podrobně se věnuje jednotlivým postupům,
např. prevenci, poradenství, krizové intervenci, práci s rodinou, skupinou,
komunitou a dobrovolníky.
Edukace v sociální práci se zabývá oblastí normality. Je definována
jako záměrné, více či méně systematické rozvíjení citových a rozumových schopností člověka, utváření jeho postojů, způsobů chování, v souladu s cíli dané skupiny, kultury apod. (Hartl, Hartlová, 2000, s. 680).
Výchova vychází z rozdílů mezi dosaženým a požadovaným, jejím cílem
je dosahovat požadované změny v posloupnosti, kontinuálně rozvíjet
integrovanou a harmonickou osobnost.
Spolu s edukací a terapeutickou pomocí je poradenská sociální práce
a psychologické poradenství přímým socializačním působením na osobnost. Základní rozdíly v uvedeném socializačním působení je možné vymezit specifikací cílového nositele (jednotlivce a skupinu).
Gabriela Bolková
253
Závěrem
Závěr zůstává otevřený, protože příspěvek nastíněnou problematiku
teprve otevírá a vybízí k případným diskusím a předávání informací, které by přispěly k přínosnému zpracování tématu.
Závěry mohou být formulovány až po realizaci projektu.
Literatura
DOSTÁLOVÁ, O.: Jak vzdorovat rakovině. Praha : Grada, 1993. ISBN 80-7169040-6.
ENGELKE, E.: Die Wiessenschaft Soziale Arbeit. Freiburg i., B. : LambertusVerlag, 2003, s. 397-400.
HARTL, P.: Komunita občanská a komunita terapeutická. 1. vyd. Praha : Sociologické nakladatelství, 1997. 121 s. ISBN 80-85850-45-1.
HENDL, J.: Přehled statistických metod zpracování dat. Praha : Portál, 2004.
80-7261-013-9.
HLADKÝ, A. a kol.: Zdravotní aspekty zátěže a stresu. Praha : Karolinum,
1993.
KŘIVOHLAVÝ, J.: Jak zvládat stres. Praha : Grada, 1994.
MATOUŠEK, O. a kol.: Základy sociální práce. 1. vydání. Praha : Portál, 2001.
MATOUŠEK, O.: Rodina jako instituce a vztahová síť. 2. rozšířené vyd. Praha :
Slon, 1997. 144 s. ISBN 80-85850-24-9.
MLČÁK, Z., PAULÍK, K., ZÁŠKODNÁ, H. (EDS.): Osobnost v kontextu prosociálního chování a zátěžové odolnosti. Sborník prací FF OU 241/2008,
Psychologie č. 13. Ostrava : FF OU, 2008. ISBN 978-80-7368-532-4.
PAULÍK, K. a kol.: Uplatnění věd o člověku v sociální práci. 1.vyd. Ostrava : FF
OU, 2005. 208 s. ISBN 80-7042-690-X.
SCHREIBER, V.: Lidský stres. Praha : Academia, 2000.
TVRDÍK, J.: Analýza dat. Ostrava : PřF OU, 2002.
WILKINSON, G.: Stres. Praha : Grada, 2001.
254
Adresa autorky

PhDr. Gabriela Bolková
Katedra sociální pedagogiky
Pedagogická fakulta
Ostravská univerzita
Reální 5, 701 03 Ostrava 1
Česká republika
@
[email protected]
255
Otcovia–neviditeľnírodičiaakoklienti
sociálnejpráce
DÁVID BOSÝ
Filozofická fakulta PU v Prešove, Katedra sociálnej práce
Abstrakt
Rodičovstvo a s ním spojené práce sú ešte stále vnímané ako ženská úloha. Napriek tomu
sa čoraz viac otcov aktívne podieľa na starostlivosti o deti. Hoci čoraz viac výskumov
upozorňuje na pozitívny vplyv zapojenia otca na zdravý vývoj detí, v rodovo stereotypnom
prostredí je ich rodičovská úloha ešte vždy považovaná za okrajovú v porovnaní
s matkami. Vzhľadom na prevládajúci unitárny prístup v práci s klientelou zameraný na
rozvoj rodičovských kompetencií, často dochádza k nepripravenosti sociálnych
pracovníkov a pracovníčok adekvátne pracovať s mužom ako rodičom. Príspevok je
zameraný na špecifickú situáciu a potreby mužov – otcov. Zdôrazňuje rodovo citlivý
prístup v sociálnej práci ako prostriedok efektívnej podpory aktívneho otcovstva.
Kľúčové slová
Otec. Zapojený otec. Matka. Rodič. Rodičovská rola. Rod. Starostlivosť. Rodovo citlivá
sociálna práca.
Abstract
Activities related to parenting are still considered to be women’s work. Nevertheless the
rising number of fathers is involving in childcare. Many research studies implying
positive influence of father’s care on children development, but parental role of men is
still considered to be of less importance because of gender stereotype setting of society.
Social workers are often unprepared to work adequately with man as parent, due to their
standard unitary approach when dealing with development of parental competencies. The
paper focuses on specific situation and needs of men – fathers. It emphasizes gender
sensitive approach in social work as a tool of effective support of the active fatherhood.
Key words
Father. Involved father. Mother. Parent. Parental role. Gender. Childcare. Gender
sensitive social work.
256
Úvod
R
odinné filmy druhej polovice 20-teho storočia zvyčajne zobrazujú
rodinu ako dyádu matka – dieťa. Túto dvojicu dopĺňa pracujúci otec,
ktorý sa objaví iba v niekoľkých scénach alebo sa neobjaví vôbec. Hoci
sa takéto usporiadanie často zdá prirodzené, či biologicky dané, nie je to
jediný možný model. Michael Lamb (2000) popísal historický vzorec
zmeny predstáv o úlohe otca v rodine. V každej historickej epoche dochádzalo k zmenám ohľadom požiadaviek kladených na otcov. Primárna
úloha otca prechádzala vývojom od „učiteľa morálky“ pred priemyselnou
revolúciou, k „živiteľovi“ (otec plniaci výhradne ekonomickú funkciu,
poznámka D. B.) v období po priemyselnej revolúcii. V 30-tych a 40-tych
rokoch 20-teho storočia sa do popredia dostáva model „pohlavnej roly1“,
aby bol nahradený „novým starostlivým otcom“ v 70-tych rokoch (objavuje sa spolu s redefinovaním rodových rol mužov a žien iniciovaným
feministickými aktivistkami a aktivistami a Men’s studies).
1
Zmeny v postavení otca v rodine
Keď hovoríme o otcovstve, považujem za potrebné upozorniť na to,
že otcovia v minulosti boli často zapojení do starostlivosti a výchovy detí,
hoci tieto aktivity boli zvyčajne rozdelené na základe pohlavia (Burgess,
2004; Holter, 2003). Napríklad v slovenskej roľníckej rodine bol za výchovu chlapcov zvyčajne zodpovedný otec. Ale ako pripomína Adrienne
Buress (2004), všeobecne prijímaný obraz dominantného a trestajúceho
otca je viac normatívnym modelom uznávaným v minulosti než realitou –
ako príklady môžeme uviesť Johna Stuarta Milla či Thomasa Moorea,
ktorí obaja vychovávali svoje dcéry s veľkou láskou tak, aby sa z nich
stali emancipované a sebavedomé osobnosti.
Situácia sa zmenila v priebehu 19-teho a 20-teho storočia, počas ktorých otcovia postupne strácajú vplyv v rodine. Ich rola sa obmedzuje na
1
Pojem pohlavná rola odkazuje k teóriám, ktoré vysvetľujú odlišné postavenie mužov a žien na
základe existencie „prirodzených“ rozdielov medzi nimi (najčastejšie spájaných s biologizujúcou
argumentáciou).
Dávid Bosý
257
rolu živiteľa – ich hlavnou funkciou sa stáva finančné zabezpečenie rodiny. Táto zmena má niekoľko príčin.
1.1 Zmena spôsobu výroby spojená s priemyselnou revolúciou
Pred priemyselnou revolúciou bol ekonomický model rodiny odlišný
od súčasného. Bydlisko slúžilo zároveň ako pracovisko. Rodina bola
základnou ekonomickou jednotkou. V industriálnej spoločnosti dochádza
k oddeleniu miesta pre bývanie a miesta pre výkon práce. Predchádzajúca
deľba práce spôsobuje, že muži, nie ženy, opúšťajú svoje domovy a participujú na trhu práce. Zároveň postulovala oblasť starostlivosti o deti
a saturovanie základných životných potrieb rodiny, ako je jedlo, čistota,
atď. ako ženskú prácu a aktivity súvisiace so zabezpečovaním obživy,
ochrany, fyzicky náročnejších aktivít ako mužskú prácu. Tento náčrt deľby práce je veľmi zjednodušený, jeho historický vývin však poukazuje na
to, že vo väčšine kresťanstvom ovplyvnených krajín je určujúcim faktorom pre deľbu práce starostlivosť o deti a materstvo na jednej strane
a povinnosť chrániť a predpoklad fyzickej sily na druhej strane. Mnohí
autori a autorky však upozorňujú aj na (možnú) zámernosť vytláčania
mužov z rodiny. „Žiadna rozvíjajúca sa spoločnosť, ktorá potrebuje, aby
jej muži opúšťali domov, nikdy nedovolí, aby sa jej mladí muži zbližovali
s novo narodenými, pretože je zrejmé, že pokiaľ sa noví otcovia týmto
spôsobom „pripútajú“, nikdy rodinu neopustia a nebudú môcť riadne
plniť svoje úlohy.“ (Mead In Burgess, 2004, s. 20).
1.2 Ekonomická situácia rodín
Veľká časť moderných domácností funguje na princípe dvojpríjmovosti. Napriek tomu je mužov príjem pre ekonomickú stabilitu rodiny
zväčša dôležitejší. Na základe výsledkov reprezentatívneho výskumu
Úloha mužov pri podpore rodovej rovnosti: Participácia otcov na domácej starostlivosti je možné konštatovať, že „viac ako dve tretiny dospelej
populácie SR vidí hlavnú prekážku toho, aby sa muži mohli viac realizovať v starostlivosti o deti a o domácnosť v oblasti finančnej stránky zamestnania. V odpovediach sa ukázala vzácna zhoda medzi mužmi
a ženami, čo svedčí o tom, že stret nárokov zamestnania a otcovstva pre-
258
žívajú obidve pohlavia rovnako intenzívne. Z hľadiska veku je situácia
podobne vyrovnaná, zhruba rovnaké percentá z každej vekovej kategórie
zdôrazňujú tento typ prekážky. Najsilnejšie však túto prekážku predsa len
deklarovala veková skupina 25 – 34 rokov, čo zodpovedá obdobiu zakladania rodín a štatisticky sa v tomto intervale rodí na Slovensku najviac
detí.“ (Filadelfiová, Kiczková, Szapuová, 2006, s. 25). Práca v platenom
zamestnaní v patriarchálnej spoločnosti do istej miery predstavuje „mužskú primárnu starostlivosť o deti“.
1.3 Dichotómia verejnej a súkromnej sféry
Moderná spoločnosť je charakterizovaná symbolickým, ale čiastočne
aj reálnym rozdelením priestoru na dve oddelené sféry – verejná sféra je
definovaná politikou, podnikaním, platenou prácou (je skôr vyhradzovaná
pre mužov), súkromná sféra je definovaná rodinou, súkromnými vzťahmi, intimitou a neplatenou prácou (vyhradzovaná viac ženám). Dôvod,
pre ktorý sú verejná a súkromná sféra rodovo segregované spočíva
v predchádzajúcom usporiadaní spoločnosti, nerovnováhe moci medzi
mužmi a ženami a existencii stereotypných predstáv o mužskosti
a ženskosti (rodových stereotypov). Postupne sa činnosti v rámci privátneho argumentujú biologickou schopnosťou žien rodiť deti, ako súčasť
ženskej „prirodzenosti“. Zároveň s tým sa aktivity súvisiace so zabezpečovaním obživy definujú ako mužská práca (Bosá, [s.a.]). Tak ako sa
o ženách tvrdí, že nie sú dostatočne schopné vykonávať práce vo verejnej
sfére, muži sa stávajú (symbolicky aj reálne) neschopnými starostlivosti.
„Tradičné predstavy o rodových rolách a mužskej nespôsobilosti pre
starostlivosť ovplyvňujú chuť mužov starať sa o deti. Tieto predstavy
takisto znamenajú, že aktívni otcovia sa stretávajú s negatívnymi reakciami od ich príbuzných a mužských rovesníckych skupín. Muži nemajú
prístup k ženským neformálnym podporným sieťam spojených s deťmi.
A mužov jednoducho neučili zručnostiam starostlivosti o dojčatá a deti
v čase, keď vyrastali. Mužov učia že nevieme opatrovať2, nemali by sme
opatrovať a ženy sú prirodzené opatrovateľky.“ (Flood, 2009, ods. 14).
2
V origináli „nurture“. V texte budem ako slovenský ekvivalent tohto pojmu používať pojem opatrovanie, aby som ho odlíšil od pojmu starostlivosť (care). V origináli znamená nurture doslova výživu,
či vyživovanie, pod čím sa, v súvislosti s rodičovstvom, myslí tak emocionálna ako aj fyzická výživa
Dávid Bosý
259
1.4 Narastajúca rozvodovosť
V situácii, kedy väčšina detí ostáva po rozvode bývať s matkou,
strácajú veľmi často muži kontakt so svojimi deťmi. V mnohých prípadoch je to dôsledok ich vlastného nezáujmu, nemalému množstvu rozvedených otcov (alebo v niektorých prípadoch matkám) sa však stavajú do
cesty zámerné či nezámerné prekážky, či už zo strany bývalej partnerky
alebo partnera alebo zo strany širšieho okolia. Porozvodová starostlivosť
o deti tvorí sama o sebe rozsiahly predmet štúdia. Existuje snaha
o posilnenie vzťahu medzi odchádzajúcim rodičom a dieťaťom, prípadne
snaha o zavádzanie nových foriem starostlivosti o deti – napríklad zdieľaná starostlivosť (joint custody).
2
Chýbajúci otcovia
V 70-tych rokoch dvadsiateho storočia sa, v dôsledku uvedených
skutočností, začína objavovať jav, nazývaný „miznúci otcovia“3. Tento
pojem označuje fakt, že sa z rodiny začína symbolicky aj reálne vytrácať
postava otca. „Muž je v priebehu 20. storočia odsúvaný do úzadia nielen
v ideologickej rovine, ale aj v každodennej realite. Jeho rola sa v bežnom
živote stáva stále viac nejasnou, takže sa dokonca hovorí o „zlabilnení“
roly muža. Jedni z rodín miznú v dôsledku rozvodu (zmiznutí otcovia),
druhí sú v rodinách často fakticky neprítomní v dôsledku svojho vysokého
pracovného vyťaženia (neprítomní otcovia), i keď formálne v rodine figurujú.“ (Maříková, 2004, s. 44).
Pojem “chýbajúci otcovia” v súčasnosti nie je jednoznačne definovaný. Používa sa jednak na označenie fyzickej neprítomnosti otcov
(z pracovných, osobných a osobnostných dôvodov, či v dôsledku rozvodu) a jednak na označenie slabého emocionálneho kontaktu mužov
s vlastnými deťmi. Navyše je „fenomén chýbajúcich otcov“ predmetom
kritiky z viacerých dôvodov. Jedným z nich je automatické, paušalizované posudzovanie otcov spadajúcich do kategórie „chýbajúci otcovia“ ako
3
Absent fathers – preklad je zaužívaný na Slovensku a v Čechách, domnievam sa však, že nie je
celkom presný. Preto budem ďalej používať pojem “chýbajúci otcovia”.
260
zlých. Hoci v mnohých prípadoch je absencia otcov výsledkom subjektívnych postojov k rodičovstvu, nesmieme zabúdať na sociálne a ekonomické faktory, ktoré vedú k obmedzenému kontaktu otcov s deťmi. Ako
príklad môžeme uviesť otcov bývajúcich v spoločnej domácnosti
s partnerkou a deťmi. V maskulínnej role živiteľa sa muži cítia silnejšie
zviazaní so svojou prácou. „Muži pracujú najdlhšie vtedy, keď majú závislé deti. U žien je pravdou opak... Nerovnosť v zamestnávaní je kľúčová
pri vysvetľovaní prečo otcovia nepraktikujú otcovstvo.“ (Flood, 2009,
ods. 13). Inými slovami, muži sa nestarajú o deti do veľkej miery preto,
že im z dôvodu vysokého pracovného vyťaženia nezostane dostatok času.
Predmetom kritiky býva aj preceňovanie vplyvu neprítomnosti otcov
na vývoj detí a na vznik sociálnych problémov v spoločnosti (tieto faktory absencie otcov sú síce potvrdené aj výskumne, rozhodne však nie vo
význame príčiny, skôr vo význame jedného z faktorov). Okrem toho sa
viacerí autori a autorky domnievajú, že v mnohých prípadoch môže ísť
o falošnú koreláciu – nie neprítomnosť otcov spôsobuje určité sociálne
problémy – ale je spolu s danými javmi dôsledkom iných spoločenských
problémov (chudoba, sociálne vylúčenie, nezamestnanosť, prípadne partnerské konflikty) (Dudová, 2008; Singly, 1999).
Feministické teoretičky a teoretici upozorňujú na spoločenské zneužívanie témy chýbajúcich otcov samotnými otcami4, a inými (často tradicionalistickými, až fundamentalistickými) mužmi, ktorí deklarovanou
snahou o zvýšenie účasti na živote detí (napríklad v prípade porozvodovej starostlivosti) zakrývajú reálnu snahu o udržanie kontroly (nezriedka
spojenej s rodovo podmieneným násilím) nad bývalou partnerkou
a deťmi. Ak tento problém prenesieme do politickej roviny, feministky
a feministi kritizujú zneužívanie snahy o zapojenie otcov do rodinného
života ako formy boja proti „úpadku rodinných hodnôt“ – absencia otcov
sa označuje za hlavný zdroj problémov v spoločnosti, pričom ako riešenie
je prezentované posilnenie autority otca v rodine (teda istá forma backlash proti ženskému hnutiu) a práv otcov5 na porozvodovú starostlivosť
o deti. Ako však upozorňuje Scott Coltrane, otcova prítomnosť je
v týchto koncepciách zvyčajne „definovaná skôr vágnymi a nostalgický4
V tejto súvislosti sa v Spojených štátoch amerických zaviedol pojem “fatherlessness“, ktorý je
používaný hlavne pravicovými a konzervatívnymi teoretikmi a aktivistami.
5
V angličtine sa tradicionalisticky orientované hnutie otcov označuje „fathers’ rights movement”.
Dávid Bosý
261
mi pojmami ako – oženenie sa s matkou a poskytovanie „mužského rolového modelu“ – než vykonávaním rutinných, každodenných denných úloh
ako sú výmena plienok či pranie.“ (Coltrane, 2007). Takýto prístup
k otcovstvu prináša potenciálne riziká z hľadiska ohrozenia rovnosti príležitostí a možností zosúlaďovania osobného a pracovného života (napríklad „vytláčanie“ žien z trhu práce). Ďalším problémom je ohrozenie
ľudských práv detí, kedy sa v záujme vyhoveniu požiadavke práva rodičov na výchovu dieťaťa umožní v porozvodovej starostlivosti kontakt aj
s deťmi aj otcom, ktorí predstavujú riziko pre ich zdravý vývoj (Flood,
2010).
Ako som naznačil vyššie, „chýbajúci otcovia“ môžu odkazovať na
dva druhy neprítomnosti, pričom ich rozlíšenie je podľa môjho názoru
veľmi dôležité z hľadiska vymedzenia miesta sociálnej práce s otcami
ako klientmi. Pre potreby definície by sme potom mohli hovoriť o „neprítomných otcoch“ (v zmysle fyzickej neprítomnosti6) a „vzdialených otcoch“ (v emocionálnom význame7). Každá kategória si pritom vyžaduje
špecifický prístup, čo je ešte umocnené faktom, že v rámci nich existujú
veľmi rôznorodé podkategórie.
2.1 Neprítomní otcovia
Pokiaľ hovoríme o neprítomných otcoch, môžeme hovoriť o viacerých skupinách rozlišovaných najmä na základe dôvodu „neprítomnosti“.
Prvou kategóriou sú rozvedení otcovia. Vzhľadom na súčasnú realitu,
kedy deti po rozvode v prevažnej väčšine prípadov ostávajú bývať s matkou,8 otcovia často strácajú kontakt so svojimi deťmi.9 V rámci rodinnej
politiky sa preto hľadajú riešenia, ktoré by umožnili rodičom ostať súčasťou života detí aj v prípade, že s nimi nežijú v jednej domácnosti. Veľmi
6
Pre tento prípad sa v anglo-americkej literatúre používa pojem „absent father“, avšak do definície
býva niekedy zahrnutá aj možnosť emocionálnej neprítomnosti.
7
V angličtine sa pre tento prípad najčastejšie používa pojem „distant father“, hoci niekedy je používaný aj v druhom význame.
8
K zvereniu dieťaťa do výchovy matke dochádza z viacerých dôvodov – bližší kontakt s deťmi,
keďže s nimi trávili viac času, nezáujem otcov, ale aj stereotypné predstavy sudcov a sudkýň o tom,
kto je lepší rodič/ka.
9
Z rodového hľadiska tu neexistuje rozdiel – to isté sa stáva matkám v prípade, že dieťa nebolo
zverené do ich starostlivosti.
262
schodnou cestou sa zdá byť zdieľaná starostlivosť,10 ktorá by však, podľa
môjho názoru, mala byť podložená súhlasom otca aj matky. Čoraz častejšie sa totiž objavujú prípady, kedy sa zdieľaná starostlivosť takisto stáva
nástrojom kontroly nad bývalou partnerkou či partnerom a deťmi, pričom
súdy majú v súčasnosti (paradoxne aj v dôsledku výdobytkov feminizmu)
tendenciu nekriticky prijímať predpoklad, že pre zdravý vývoj dieťaťa je
nevyhnutný kontakt s oboma rodičmi (Flood, 2010)11.
Okrem rozvedených otcov sa v súvislosti s neprítomnosťou hovorí aj
o mladistvých otcoch, ktorí z rôznych dôvodov zlyhávajú pri plnení rodičovských úloh. V mnohých prípadoch je opustenie dieťaťa spôsobené
osobnostnými faktormi a nezrelosťou, existujú však štúdie, ktoré upozorňujú na to, že záujem mladistvých otcov ovplyvňuje sociálna podpora,
ktorú dostávajú zo strany okolia – vlastnej rodiny a rodiny matky dieťaťa,
ale aj zo strany zdravotníckeho personálu, pôrodných asistentiek a sociálnych pracovníkov a pracovníčok (Bunting, McAuley, 2004).
Do kategórie neprítomných otcov ďalej ešte spadajú prípady, kedy
sú otcovia vzdialení od rodiny z dôvodu pobytu vo väzení (sociálna práca
v Spojených štátoch amerických a západnej Európe im venuje pomerne
veľkú pozornosť) či z pracovných dôvodov (vojaci, námorníci, sezónni
robotníci, migrácia za prácou a podobne). Samozrejme, mnoho otcov je
neprítomných preto, že sa jednoducho vyhýbajú zodpovednosti (finančnej
aj emocionálnej), v tomto prípade má však sociálna práca len obmedzené
možností intervencie. Riešenie takejto situácie je skôr v oblasti sociálnej
politiky (určovanie a prípadné vymáhanie výživného) a výchovy – prostredníctvom rodového citlivej pedagogiky a sociálnej prevencie, ktorá
10
Môže byť uskutočňovaná na základe vzájomnej dohody bývalých manželov alebo prostredníctvom
joint custody – rozhodnutia súdu, pri ktorom aj po rozvode ostávajú obaja rodičia opatrovníkmi
dieťaťa.
11
Aj keď zdieľaná starostlivosť je ideálnym riešením vyváženého kontaktu dieťaťa s oboma rodičmi,
nie vždy je vhodná. Pri posudzovaní tohto druhu deľby starostlivosti medzi rodičmi je, ako pri iných
typoch vždy prvoradý záujem dieťaťa. Môže sa totiž stať, že pri tejto forme starostlivosti dochádza
k pokračovaniu konfliktov medzi partnermi práve prostredníctvom dieťaťa. Navyše, v prípadoch
násilia v rodine je táto forma absolútne nevhodná, a to aj v prípade, ak obeťou násilia nebolo dieťa.
Bolo však nevyhnutne sekundárne viktimizované ako svedok násilia. Podobných príkladov môže byť
oveľa viac. Chcem tým predovšetkým zdôrazniť, zvlášť v aktuálne diskutovaných prístupoch
k tomuto riešeniu a legislatívnych návrhoch, že zdieľaná starostlivosť ako ideálna forma starostlivosti
musí byť vždy podložená dohodou partnerov a citlivým posudzovaním zodpovedných.
Dávid Bosý
263
chlapcom a mužom umožní tešiť sa zo svojej emocionality a tým vytvoriť
puto so svojimi deťmi.
2.2 Vzdialení otcovia
Premena otcovstva vyžaduje aj premenu postoja samotných otcov
a ich individuálne snaženie. Samo o sebe to však nestačí. Nízka miera
zapojenia otcov žijúcich v domácnosti spolu so svojimi deťmi12 do starostlivosti o ne je výsledkom tak individuálnych postojov (ktoré sú však
často dôsledkom rodovo stereotypnej výchovy), ako aj spoločenských
a ekonomických podmienok. Lamb a Pleck13 vytvorili model, ktorý definuje štyri determinanty zapojenia otcov: motivácia, zručnosti, podpora
okolia a inštitucionálne praktiky. „... optimálne zapojenie otca nastane,
keď sú prítomné tieto štyri faktory, to znamená, že otec musí byť silne
motivovaný, musí mať adekvátne rodičovské zručnosti, dostáva pre svoje
rodičovstvo podporu od okolia a jeho úsilie nie je marené prácou
a inštitucionálnym prostredím.“ (Doherty – Kouneski – Erickson, 1998,
s. 287).
Snaha definovať a charakterizovať dobré otcovstvo je súčasťou morálnych konceptov dávnej aj nedávnej minulosti. V súvislosti s „novým
otcovstvom“ a fenoménom „chýbajúcich otcov“ je prvým významnejším
pokusom vymedzenie vytvorené Jamesom Levinom v 70-tych rokoch 20teho storočia. Koncepcia „zodpovedného otcovstva“ reaguje na zvyšujúcu sa rozvodovosť a časté miznutie otcov z rodín. Zároveň sa však snaží
formulovať potrebu premeny tradičných rol muža a ženy v rodine. Zodpovedný otec je definovaný nasledovnými znakmi:
 Odkladá počatie dieťaťa, kým nie je pripravený emocionálne a finančne ho podporovať.
 Uznáva svoje legálne otcovstvo v okamihu keď počne dieťa.
 Aktívne zdieľa spolu s matkou dieťaťa ustavičnú emocionálnu
a fyzickú podporu dieťaťa počnúc tehotenstvom.
12
V angličtine sa rozlišujú „residential fathers“ – bývajúci v spoločnej domácnosti s deťmi a „nonresidential fathers“ – otcovia, ktorí nemajú spoločné trvalé bydlisko s deťmi (nerátajú sa sem teda
otcovia migrujúci za prácou a podobne).
13
Popis modelu je prevzatý z textu Responsible fathering autorov Doherty, Kouneski, Erickson
(1998).
264

Zdieľa spolu s matkou dieťaťa ustavičnú finančnú podporu dieťaťa
počnúc tehotenstvom, (Levin, Pitt, 1995)
Podstatnou zložkou zodpovedného otcovstva je popri tradičnom finančnom zabezpečení aj emocionálna a fyzická podpora dieťaťa. Dôležité pritom je, že zodpovedné otcovstvo nekladie podmienku spoločnej
domácnosti s matkou dieťaťa a dieťaťom samotným. Zodpovedným teda
môže otec ostať aj po prípadnom rozvode či rozchode rodičovského páru.
Napriek podpore, ktorú zodpovedné otcovstvo získalo (jej súčasťou
bola aj národná kampaň a hnutie v Spojených štátoch amerických), predstavuje len prvý krok pre stanovenie atribútov dobrého otca. Ďalšou nevyhnutnou podmienkou je miera času venovaného deťom. „Priemerný
otec deväťmesačného dieťaťa je doma v čase, keď je dieťa hore dvadsaťpäť až dvadsaťdeväť hodín týždenne a s dieťaťom trávi priemerne štvrťhodinu denne v pracovnom dni. V tomto čase je však pri dieťati aj matka.
Polovica otcov detí mladších ako rok sa o ne nikdy nestarala sama ...
a iba päť percent sa o ne samo staralo najmenej raz každý druhý deň.
Navyše sa otcovia, ktorí zostanú s deťmi sami doma obvykle riadia podľa
inštrukcií matky dieťaťa: zriedkakedy sami vyberajú hračky či oblečenie,
rozhodujú o zmenách v stravovaní alebo s deťmi navštevujú lekára.“
(Burgess, 2004, s. 67).
3
Otcovstvo a sociálna práca
Vzhľadom na to, že tradične sú opatrovateľské služby spojené so ženami, otcovia sa v mnohých prípadoch cítia vylúčení z účasti na niektorých aktivitách. Táto skutočnosť môže na otcov pôsobiť demotivujúco.
„... väčšina verejných zdravotných programov udržiava rovnaký, na matku zameraný model. Otcovia uvádzajú, že sa často cítia neschopní podpory svojich partneriek počas tehotenstva a tvrdia že ich „naviedli na to,
aby sa tak cítili“ počas tehotenstva a pôrodu. Otcovia vyjadrujú pocity
narušenia, nepohodlia a vylúčenia počas prvých týždňov života ich dieťaťa.“ (Buckelew, Pierrie, Chabra, 2006). Vylúčenie otcov počas pôrodu by
sa mohlo zdať prirodzené. Negatívne reakcie okolia na otcov v „nepatričných“ úlohách sa však objavujú aj v neskoršom období – či už od mužov
v rovesníckej skupiny, ale aj od pomáhajúcich profesií – v materských
Dávid Bosý
265
centrách, v ordináciách detských lekárov a lekárok alebo v škôlkach.
Preto je dôležité, aby sociálna politika začala chápať otcov za rovnocenných matkám. „Zjednodušene, otcovstvo musí byť v sociálnej politike
chápané rovnako ako materstvo – v súlade s dôkazmi o vplyve tak matiek
ako aj otcov na ich deti. Slovo „rodič“ by malo byť používané opatrne,
v súčasnosti má tendenciu maskovať veľmi veľké rozdiely v spôsoboch
akým služby pristupujú k rodičom rozličného pohlavia.“ (Fathers Direct,
2007).
Mnohým mužom nevyhovuje realizácia vlastného otcovstva iba
„z diaľky“. Chcú sa priamo podieľať na starostlivosti o dieťa, na jeho
výchove a hlbokom emocionálnom vzťahu s ním. V prospech ich snáh
hovorí aj viacero výskumov, ktoré poukazujú na to, že zapojenie mužov
do starostlivosti a výchovy detí prispieva k obohateniu života všetkých
zúčastnených. Na druhú stranu, účasť mnohých otcov na rodinnom živote
sa ukazuje ako problematická. Problematickosť môže spočívať v ich nezáujme o rodinu či nezodpovednosti voči nej alebo v správaní, ktoré má
na ostatných členov a členky rodiny negatívny vplyv.
Sociálna politika v štátoch Západnej Európy si vzhľadom na uvedené skutočnosti stanovuje niekoľko cieľov. Prvým je podpora aktívneho
otcovstva. Vzhľadom na výhody, ktoré zo zapojenia otcov do opatery detí
vyplývajú, sa dá hovoriť o preventívnom účinku takýchto opatrení. „Deti
so zapojenými, milujúcimi otcami majú, v porovnaní s deťmi s nezapojenými otcami, výrazne častejšie dobré výsledky v škole, vykazujú empatiu
a prosociálne správanie a vyhýbajú sa rizikovému správaniu ako je užívanie drog, záškoláctvo a kriminálne aktivity.“ (Buckelew, Pierrie,
Chamba, 2005). Druhým cieľom je eliminácia negatívneho správania
otcov voči ostatným členom a členkám rodiny, ktoré naopak často vedie
k sociálno-patologickým javom. V neposlednom rade je potrebné venovať zvýšenú pozornosť vzťahom detí s otcami (ale aj matkami), ktorí
opúšťajú rodinu po rozvode. Britská organizácia Fathers Direct stanovuje
nasledovné úlohy pre verejnú politiku vzhľadom k otcovstvu:
 automatické a všeobecné zapojenie otcov do všetkých služieb od
tehotenských a lekárskych prehliadok až po školy,
 mimoriadnu podporu otcom, ktorí potrebujú pomoc, zvlášť tam, kde
sú prítomné aj zraniteľné deti,
266

venovanie vysokej priority pokusom napraviť negatívne či krehké
vzťahy medzi otcami a ich deťmi,
 omnoho menej tolerancie voči otcom, ktorí sa vyhýbajú zodpovednosti, obzvlášť voči mladým otcom,
 výraznejšiu podporu spolupráce matiek a otcov pri starostlivosti
o deti a
 výraznejšie vynucovanie a povzbudzovanie pokračujúcej podpory
detí oddelene žijúcimi otcami (Fathers Direct, 2007).
Aby bolo možné naplniť tieto úlohy, je potrebné prijať opatrenia na
všetkých úrovniach spoločenského života od vzdelávania detí na školách
ohľadom rodičovstva, cez vzdelávacie programy pre budúcich otcov
v rámci prípravy na pôrod, podporné skupiny pre budúcich a nových
otcov, až po tréningové programy pre mužov zvyšujúce ich zručnosti
týkajúce sa starostlivosti o deti. Rovnosť medzi mužmi a ženami totiž nie
je možné dosiahnuť jednostrannými opatreniami. Uvedomenie si právoplatnosti a nevyhnutnosti miesta žien vo verejnej sfére, musí byť nasledované uvedomením si nevyhnutnosti a právoplatnosti miesta mužov
v súkromnej sfére.
Literatúra
BOSÁ, M.: Vzťah verejnej a súkromnej sféry. In Glosár rodovej terminológie
[online]. [s.a.]. [14.2.2010]. Dostupné na
http://slovnik.aspekt.sk/default.aspx?ami=1&smi=1&vid=75.
BUCKELEW, S., PIERRIE, H., CHABRA, A.: What Fathers Need: A Countrywide Assessment of the Needs of Fathers of Young Children. In Maternal
and Child Health Journal. ISSN 1092-7875, Vol. 10, No. 3, May 2006,
s. 285-291.
BUNTING, L., McAULEY, C.: Research Review: Teenage pregnancy and parenthood: the role of fathers. In Child and Family Social Work. ISSN 13652206. 2004, 9, pp 295-303.
BURGESS, A.: Návrat otcovství. Brno: JOTA. 2004. 218 s. ISBN 80-7217-296-4.
BURGESS, A.: The Costs and Benefits of Active Fatherhood. [online]. 4. 6. 2007
[14.2.2010]. dostupné na
http://www.fatherhoodinstitute.org/download.php?pID=4475.6.
Dávid Bosý
267
COLTRANE, S.: What About Fathers? In The American Prospect. [online].19.
2. 2007 [20.2.2010]. Dostupné na:
http://www.prospect.org/cs/articles?article=what_about_fathers.
DOHERTY, W. J., KOUNESKI, E. F., ERICKSON, M. F.: Responsible Fathering: An Overview and Conceptual Framework, In Journal of marriage and
family. ISSN 0022-2445. Vol. 60, No. 2 May 1998, s. 277-292.
DUDOVÁ, R.: Rozporuplné diskursy otcovství. [online], 4. 1. 2007. [14.2.2010].
Dostupné na
http://www.genderonline.cz/view.php?cisloclanku=2007010403.
Fathers Direct 2007. Delivering the „fathers revolution“: proposals for public
policy. [online]. 2007. [14.2.2010]. Dostupné na
http://www.fatherhoodinstitute.org/download.php?pID=4659.3.
FIADELFIOVÁ, J., KICZKOVÁ, Z., SZAPUOVÁ, M.: Úloha mužov pri podpore rodovej rovnosti: participácia otcov na domácej starostlivosti (názory
a skúsenosti populácie SR) [online]. 2006. [14.2.2010].dostupné na
http://www.snslp.sk/images/stories/file/projekty/ulohamuzov/05_empriricky-vyskum_skratena-verzia.pdf.
FLOOD, M.: “Fathers’ Rights” and the Defense of Paternal Authority in Australia. In Violence Against Women, ISSN 1552-8448, Mar 2010; vol. 16.
s. 328-347. Dostupné na
http://www.xyonline.net/sites/default/files/Flood,%20'Fathers'%20rights'%
20and%20defence%20of%20paternal%20authority.pdf.
FLOOD, M.: The hand that rocks the cradle. [online].13.5. 2009 [14.2.2010].
Dostupné na http://www.xyonline.net/content/hand-rocks-cradle.
LAMB, M. E.: The history of research on father involvement: An overview.
In Marriage & Family Review, ISSN 1540-9635, 2000. Volume 29, Issue 2,
s. 23-42.
LEVINE, J. A., PITT, E. W. New Expectations: Community Strategies for Responsible Fatherhood. New York : Families and Work Institute, 1995. 229 s.
ISBN: 1-888324-00-7.
MAŘÍKOVÁ, H.: Rodina: proměny mateřství, otcovství a rodičovství In abc
feminismu. Brno: Nesehnutí. 2004. s. 41-50. ISBN 80-903228-3-2.
SINGLY, F. de.: Sociologie současné rodiny. Praha: Portál. 1999. ISBN 807178-249-1.
268
Adresa autora

Mgr. Dávid Bosý
17. Novembra 1,
080 78 Prešov
Slovensko

@
+421905866039
[email protected]
269
Futbalovíchuligániakocieľováskupina
sociálnejpráce?
PETER JUSKO
Katedra sociálnej práce, Pedagogická fakulta UMB
Banská Bystrica
Abstrakt
Príspevok sa zaoberá hľadaním odpovede na otázku či môžeme futbalových chuligánov
považovať za cieľovú skupinu sociálnej práce. Futbalové chuligánstvo vnímame ako jednu
z foriem protispoločenskej činnosti súčasnej mládeže. Z aspektu sociálnej práce by sme vo
vzťahu k riešeniu diváckeho násilia spomenuli predovšetkým terénnu sociálnu prácu
a probačné a resocializačné programy. Významnou súčasťou identifikácie sociálnej práce
v tejto oblasti je aj hľadanie profesijných rizík v prevencii futbalového chuligánstva.
Kľúčové slová
Futbalové chuligánstvo. Divácke násilie. Sociálna práca. Prevencia. Kriminalita.
Terénna sociálna práca. Probácia. Resocializácia. Profesionalizácia.
Abstract
The contribution is trying to find answer to the question if we can football hooligans
consider as a target group of social work. We can receive football hooliganism as one
form from antisocial activities of current youth. From social work point of view we should
acording to spectator violence mention above all streetwork and probation and
resocialisations programmes. The important including of identification of social work in
this area is also finding to profesional risks in football hooliganism prevention.
Key words
Football hooliganism. Spectator violence. Social work. Prevention. Criminality.
Streetwork. Probation. Resocialisation. Profesionalisation.
270
Úvod
J
ednou z nových oblastí, v ktorej sa môže uplatňovať sociálna práca je
sociálne prostredie rizikových futbalových fanúšikov, ktorých nazývame hooligans (chuligáni). Rozvoj sociálnej práce v tejto oblasti vidíme
predovšetkým v prevencii diváckeho násilia. Sociálna práca s rizikovými
futbalovými fanúšikmi je podľa Čechlovského1 v zahraničí rešpektovanou a vysoko etablovanou oblasťou, ktorá sa však u nás (takmer) vôbec
nerozvíja. Smolík2 uvádza, že futbalové chuligánstvo je téma, ktorá vyžaduje interdisciplinárny prístup v sociálnych vedách, pričom v našom
príspevku budeme akcentovať predovšetkým význam sociálnej práce.
Pre odborníkov z oblasti teórie a praxe sociálnej práce sa pri analýze
problému diváckeho násilia a jeho sociálnej prevencie môžu objavovať
otázky: Sú hooligans cieľovou skupinou sociálnej práce? Je vykonávanie
preventívnych aktivít v tejto oblasti predmetom sociálnej práce? Je výskum diváckeho násilia a jeho sociálnej prevencie predmetom výskumu
v sociálnej práci? Hľadanie odpovedí na tieto otázky je úlohou nášho
príspevku.
Pri profilácii sociálneho konštruktu klienstva v oblasti sociálnej prevencie diváckeho násilia je potrebné si ujasniť jeho subjektovo-objektovú
orientáciu. Klient sociálneho pracovníka v podobe rizikového športového
fanúšika (ultras, hooligans) je vnímajúca, premýšľajúca a svojbytná
osobnosť, t. j. je viac (aktívnym) subjektom ako (pasívnym) objektom
sociálnej práce. Dokumentujú to viaceré aktivity futbalových fanúšikov
smerujúce k zakladaniu fan-klubov a klubovní, participácii na fanprojektoch a fan-ambasádach, ako aj k navrhovaniu a realizácii alternatív
k násilnému správaniu sa počas futbalových zápasov (napr. dánska alternatíva k hooligans sú tzv. roligans, t. j. „mierumilovní“ fanúšikovia).
Chuligánov ako cieľovú skupinu sociálnej práce vnímame v kontexte
rizikovej mládeže, resp. rizikových subkultúr súčasnej mládeže. Podstatou efektívneho výkonu sociálnej prevencie u tejto cieľovej skupiny sociálnej práce je pozitívny prístup sociálneho pracovníka k subkultúre
1
Čechlovský, J.: Práce s fotbalovými fanoušky. In: SOCIALIA 2006. Sborník anotací z X. ročníku
konference s mezinárodní účastí. Hradec Králové: Gaudeamus, 2006, s. 428.
2
Smolík, J.: Fotbal a násilí. In: Éthum, roč. 12, 2004, č. 43, s. 37-42.
Peter Jusko
271
hooligans a podpora seba regulačných mechanizmov vo vnútri jednotlivých fanúšikovských skupín.
Divácke násilie a jeho sociálnu prevenciu sa ďalej pokúsime charakterizovať v kontexte ponímania predmetu sociálnej práce. Predmetom
sociálnej práce sú podľa Žilovej3 konkrétne sociálne javy, ich riešenie
a prevencia, ktoré nie sú v normalite, alebo túto patologickú, či problémovú tendenciu ešte len nadobúdajú a pritom sa dotýkajú jednotlivca,
skupiny alebo komunity, presahujú ich osobný (skupinový, komunitný)
rámec a vyvolávajú potrebu spoločenského zásahu, intervencie. Myslíme
si, že sociálna prevencia diváckeho násilia spĺňa všetky atribúty prezentovanej charakteristiky predmetu sociálnej práce.
Ďalším podporným argumentom zaradenia problematiky diváckeho
násilia ako predmetu záujmu sociálnej práce je akademický výskum tohto
fenoménu. Tokárová4 považuje za predmet výskumu sociálnej práce sociálnu realitu, špecifické sociálne javy – problémové situácie, sociálne
udalosti a sociálne problémy jednotlivcov, skupín a komunít v proces ich
vývoja, riešenia a prevencie. Vychádzajúc z tohto ponímania predmetu
výskumu sociálnej práce ako vedy sú predmetom výskumu diváckeho
násilia a jeho sociálnej prevencie príčiny, prejavy, dôsledky a možnosti
sociálnej prevencie, socioterapie a resocializácie sociálnych problémov
(sociálno-patologických javov) u príslušníkov rizikových fanúšikovských
skupín v konkrétnych sociálnych podmienkach, čiže aj v rámci mládežníckych subkultúr.
1
Futbalové chuligánstvo ako jedna z foriem
protispoločenskej činnosti mládeže
Futbaloví chuligáni sú často laickou verejnosťou spájaní s rôznymi
protispoločenským i aktivitami. Patrí k nim napr. rasizmus v hľadiskách
futbalových štadiónov, politizácia športu prostredníctvom písomných
i verbálnych prejavov časti diváckej komunity, prejavy antisemitizmu pri
3
4
Žilová, A.: Kapitoly z teórie sociálnej práce. Badín: MENTOR, 2003, s. 30.
Tokárová, A. a kol.: Sociálna práca. Prešov: FF PU, 2003, s. 51.
272
futbalových zápasoch, či kontroverzná problematika nacionálneho šovinizmu manifestovaného počas futbalových zápasov.
Futbalové chuligánstvo je považované za špecifickú formu kriminality mládeže. K najčastejším formám futbalového chuligánstva zaraďujeme5:
 vniknutie na hraciu plochu,
 hádzanie predmetov na hraciu plochu a na aktérov hry (hráčov, rozhodcov),
 výtržnosti a vandalizmus,
 konflikty s využitím verbálneho i brachiálneho násilia,
 rasistické a xenofóbne prejavy.
Rizikové správanie časti futbalových fanúšikov ich často dostáva do
rozporu so zákonom. Hooligans sa najčastejšie dostávajú do konfliktu so
zákonom v prípade útoku na verejného činiteľa, pri páchaní násilia voči
skupine obyvateľov a jednotlivcovi, výtržníctva, podnecovania k národnostnej a rasovej neznášanlivosti, hanobenia národa, rasy a presvedčenia,
ublíženia na zdraví, poškodzovania cudzej veci, podpory a propagácie
hnutí smerujúcich k potláčaniu práv a slobôd občanov, či špecificky verejných prejavov sympatií k fašizmu6.
Jednou z kriminogénnych charakteristík chuligánov je extrémizmus.
Rozumieme ním aktivity rôzneho charakteru, ktoré vyvíjajú jednotlivci
alebo skupiny osôb s názormi výrazne vybočujúcimi zo všeobecne uznávaných spoločenských noriem so zreteľnými prvkami netolerancie, najmä rasovej, národnostnej, náboženskej alebo inej neznášanlivosti, ktoré
útočia proti demokratickým princípom, spoločenskému usporiadaniu,
životu, zdraviu, majetku alebo verejnému poriadku. Extrémistami označujeme jednotlivcov, resp. skupiny ľudí s protispoločenským, resp. až
protiprávnym konaním s prvkami agresivity až brutality, ktoré je namierené proti ideologicky, národnostne, či inak odlišným ľuďom. Policajný
zbor SR sa v rámci monitoringu extrémistickej scény na Slovensku zameriava aj na páchateľov diváckeho násilia. Hooligans sú v týchto štatistikách zaradení spolu s neonacistickými skinheads a rasistickými extrémis5
Mareš, M. – Smolík, J. – Suchánek, M.: Fotbaloví chuligáni. Brno: Centrum strategických studií,
2004, s. 15.
6
Harsayi, L.: Chuligáni. Správa o stave chuliganizmu, rasizmu, antisemitizmu a intolerancie v slovenskom futbale. Bratislava: Ľudia proti rasizmu, 2005, s. 7.
Peter Jusko
273
tami medzi tzv. pravicových extrémistov. Odhadovaný počet aktívnych
pravicových extrémistov a ich sympatizantov v SR je približne 4 000
osôb. Náš odhad ohľadne počtu aktívnych futbalových chuligánov na
Slovensku predpokladá cca 1 000 osôb.
2
Terénna sociálna práca (streetwork) s futbalovými
fanúšikmi
Kľúčovou formou sociálnej práce so subkultúrou futbalových chuligánov je terénna sociálna práca. Terénna sociálna práca je spolu s rezidenciálnou, semirezidenciálnou, poradenskou a administratívnou prácou
jednou z organizačných foriem sociálnej práce. Metódou terénnej sociálnej práce s futbalovými chuligánmi je streetwork, resp. v tomto prípade
„clubwork“. Streetwork považujeme za metódu terénnej sociálnej práce,
ktorá sa uskutočňuje najmä na verejných priestranstvách a v nízko prahových zariadeniach.
Cieľovu skupinu streetworku tvorí7 najmä neorganizovaná a ohrozená mládež, kam patria rôzne subkultúry mládeže (v našom prípade subkultúry hooligans a ultras fanúšikov), ktoré vyhľadávajú neformálne voľno časové aktivity (športové fandenie) na verejných priestranstvách (futbalových štadiónoch).
Terénny sociálny pracovník sa pri práci s futbalovými chuligánmi
zameriava na:
 monitoring situácie na fanúšikovskej scéne, ktorý napr. zahrňuje
zhromažďovanie informácií o počte, štruktúre a aktivitách hooligans
spojených s futbalom,
 analýzu spôsobov trávenia voľného času futbalových fanúšikov, kam
okrem samotného fandenia patrí aj stávkovanie v stávkových kanceláriách, zberateľstvo súvisiace s futbalom, cestovanie na futbalové
zápasy, návšteva pohostinských zariadení a diskusie o futbale, rekreačný šport a pod.,
7
Klenovský, L.: Terénna sociálna práca. Bratislava: OZ Sociálna práca, 2006, s. 38.
274

priamu účasť na živote komunity futbalových ultras a hooligans, čiže
skutočná práca v teréne, t. j. pobyt s fanúšikmi v hľadisku, spoločné
cesty na zápasy a pod.,
 prípravu atraktívnej ponuky voľno časových aktivít a podporných
sociálnych služieb, ktoré by rizikových futbalových fanúšikov oslovili.
Predpokladom úspechu sociálnej práce v teréne je odborná pripravenosť streetworkerov na prácu s konkrétnou cieľovou skupinou. V Českej
republike sme zaznamenali ponuku komplexného vzdelávacieho programu pre terénnych sociálnych pracovníkov (streetworkerov), pracovníkov
futbalových klubov, fanúšikov a ultras. Tento vzdelávací program zabezpečuje občianske združenie ProFotbalFans (PFF) v spolupráci s nemeckými kolegami, ktorí majú bohaté skúsenosti so sociálnou prácou
s fanúšikmi. Frekventanti tejto vzdelávacej aktivity získajú zručnosti
v oblasti kontaktnej a sociálno-výchovnej práce s futbalovými fanúšikmi,
v oblasti prípravy, tvorby a fundraisingu na projekty pre fanúšikov
a v oblasti realizácie konkrétnych aktivít s futbalovými fanúšikmi. Tento
vzdelávací program zabezpečuje občianske združenie ProFotbalFans
(PFF) v spolupráci s nemeckými kolegami, napr. Thomasom Schneiderom, diplomovaným sociálnym pracovníkom, ktorý je šéfom „Koordinačného centra pre projekty práce s fanúšikmi vo Frankfurte nad Mohanom a Joachimom Ranauom, diplomovaným sociálnym pedagógom,
ktorý vedie projekt pre fanúšikov v Hamburgu a ďalšie vzdelávacie aktivity v oblasti prevencie násilia v školách.
3
Probačné a resocializačné programy pre páchateľov
futbalového násilia
Špecifickým druhom kuratívnej sociálnej práce s futbalovými chuligánmi sú probačné a resocializačné programy. Ide o typ sociálneho programu zameraný najmä na (odhalených) páchateľov futbalového diváckeho násilia z radov mládeže. Aplikáciu probácie v tejto oblasti chápeme
ako organizáciu a samotný výkon odborného dohľadu sociálneho pracovníka nad páchateľmi futbalového násilia, vykonávaný počas realizácie
probačného a resocializačného programu. Resocializáciu v tomto kontex-
Peter Jusko
275
te môžeme charakterizovať ako odborný sociálno-integratívny zásah do
subkultúry futbalových hooligans s cieľom ich postupného opätovného
začlenenia do sociálne akceptovateľnej diváckej komunity. Probačný
a resocializačný program je jednou z foriem resocializačnej činnosti napr.
spolu so sociálnym poradenstvom, nácvikom sociálnych zručností, či
pracovnou terapiou.
Cieľom probačných a resocializačných programov pre futbalových
chuligánov je zamedziť recidíve a zároveň minimalizovať negatívne dopady kriminalizácie mladistvých8. V rámci času, ktorý futbaloví chuligáni
strávia na futbale a s futbalom môže dochádzať k rizikovému správaniu,
v dôsledku ktorého sa títo futbaloví fanúšikovia dostávajú do rozporu so
zákonom.
Počas realizácie probačného a mediačného programu by sa problémoví futbaloví fanúšikovia mali naučiť zvládať vznikajúce konflikty
nenásilnou formou, tolerancii a zodpovednosti za svoje správanie
a schopnosti aktívnej rezistencie voči nepriaznivým dôsledkom dynamiky
davu v diváckej komunite. Vzhľadom k často teenagerskému veku hooligans a ich predpokladanej sociálnej neprispôsobivosti sa jednou z najúčinnejších ciest javí podpora pozitívnych osobnostných vlastností, postojov a spôsobov správania sa klientov programu. Výsledkom realizácie
probačného a resocializačného programu by malo byť povolenie účasti na
futbalových zápasoch zo strany organizátora a sociálne akceptovateľné
fandenie ako ukazovateľ úspešnosti účasti problémových fanúšikov na
programe.
Záver
Hľadanie odpovede na otázku aké sú možnosti sociálnej práce
v prevencii futbalového chuligánstva zavŕšime v tomto príspevku poukázaním na niektoré profesijné riziká sociálnej práce v tejto oblasti.
Prvé z nich je riziko nárokov na túto prácu vo vzťahu k možnostiam
a schopnostiam sociálneho pracovníka, resp. pracovníka inej pomáhajúcej
profesie. K nárokom na vykonávanie aktivít v tejto oblasti patria najmä
8
Šveřepa, M.: Hooligans a sociální prevence. In: Sociální politika, roč. 28, 2002, č. 6, s. 10.
276
vedomosti z dvoch kľúčových oblastí – sociálnej práce a diváckeho násilia, ovládanie metód a techník sociálnej práce a rešpektovanie profesijnej
etiky sociálnej práce. Pregraduálne i celoživotné vzdelávanie sociálnych
pracovníkov považujeme za samozrejmosť, riziko vzniká ak to nie je
samozrejmé pre sociálneho pracovníka v praxi. Riziko v oblasti ovládania
metód a techník sociálnej práce spočíva v možných negatívnych dôsledkoch v prípade ich nesprávnej aplikácie. Rešpektovanie profesijnej etiky
sociálnej práce prináša pre sociálneho pracovníka viaceré riziká, napr.
riziko zabezpečenia vlastného bezpečia sociálneho pracovníka v niektorých situáciách a riziká vyplývajúce pre klienta v prípade poskytnutia
dôverných informácií.
Ďalším profesijným rizikom sociálnej práce v tejto oblasti je intencionálnosť profesijných kompetencií sociálneho pracovníka. Máme tým
na mysli predovšetkým ich profiláciu s ohľadom na možný cieľ sociálnej
práce, danú cieľovú skupinu, tj. v našom prípade futbalových chuligánov
a na cieľový stav po skončení intervencie sociálneho pracovníka do daného problému. Z existujúcich profesijných kompetencií sociálnych pracovníkov9 by sme v prevencii diváckeho násilia využili najmä schopnosť
sebainštrumentalizácie, schopnosť komunikovať a kooperovať, schopnosť iniciovať klienta k spolupráci, podporovať klienta a viesť ho k samostatnosti a poskytovať klientovi sociálne služby. V prípade praktického uplatňovania týchto kompetencií predpokladáme viaceré profesionálne
riziká spojené napr. s osobnou zaangažovanosťou sociálneho pracovníka,
s rozdielnosťou vo využívaných prostriedkoch komunikácie medzi sociálnym pracovníkom a klientom, či v spolupráci s klientom.
Posledným profesijným rizikom pomáhajúcich profesií v prevencii
futbalového chuligánstva, ktorým tento príspevok uzavrieme je riziko
transcidisplinárnosti problematiky futbalového chuligánstva. Profesionálne pôsobenie v oblasti nerepresívnych postupov vo vzťahu k riešeniu
diváckeho násilia je okrem sociálnych pracovníkov možné pre odborníkov z viacerých profesií, napr. sociálnych pedagógov, špeciálnych pedagógov, psychológov, sociológov apod. Ak je však veda o sociálnej práci
založená len na transcidisciplinárnosti, ak bude predstavovať len „destilát“ z referenčných disciplín, je o tento projekt zle postarané. Oprávne9
Levická, J.: Základy sociálnej práce. Trnava: FZaSP TU, 2004, s. 51-65.
277
Peter Jusko
nosť novej disciplíny spočíva v tom, že si kladie vlastné otázky, z čoho
vzniká nová sústava poznatkov10. Dodávame, že tento problém sa v celej
svojej naliehavosti objavuje aj v sociálnej práci ako profesii.
Literatúra
ČECHLOVSKÝ, J.: Práce s fotbalovými fanoušky. In: SOCIALIA 2006. Sborník
příspěvků z X. ročníku konference s mezinárodní účastí. Hradec Králové:
Gaudeamus, 2007, s. 428-433.
GÖPPNER, H.J. – HÄMÄLÄINEN, J.: Rozprava o vede o sociálnej práci. Bratislava: VŠZaSP, 2008.
HARSAYI, L.: Chuligáni. Správa o stave chuliganizmu, rasizmu, antisemitizmu
a intolerancie v slovenskom futbale. Bratislava: Ľudia proti rasizmu, 2005.
KLENOVSKÝ, L.: Terénna sociálna práca. Bratislava: OZ Sociálna práca, 2006.
LEVICKÁ, J.: Základy sociálnej práce. Trnava: FZaSP TU, 2004.
MAREŠ, M. – SMOLÍK, J. – SUCHÁNEK, M.: Fotbaloví chuligáni. Brno:
Centrum strategických studií, 2004.
SMOLÍK, J.: Fotbal a násilí. In: Éthum, roč. 12, 2004, č. 43, s. 37-42.
ŠVEŘEPA, M.: Hooligans a sociální prevence. In: Sociální politika, roč. 28,
2002, č. 6, s. 9-10.
TOKÁROVÁ, A. a kol.: Sociálna práca. Prešov: FF PU, 2003.
ŽILOVÁ, A .: Úvod do teórie sociálnej práce. Badín: MENTOR, 2003.
Adresa autora
10

Doc. PaedDr. Peter Jusko, PhD.
Pedagogická fakulta Univerzity Mateja Bela
Ružová 13
974 11 Banská Bystrica
Slovenská republika

@
0042148/4364780
[email protected]
Göppner, H. J. – Hämäläinen, J.: Rozprava o vede o sociálnej práci. Bratislava: VŠZaSP, 2008, s. 45.
278
Obchodovaniesľuďmi
akomultikulturálnyjav
ANDREJ KÁLLAY
Trnavská univerzita, Fakulta zdravotníctva a sociálnej práce,
Abstrakt
Rozdielnosť chápania samotného pojmu obchodovanie s ľuďmi v jednotlivých krajinách
spôsobuje nemalé problémy pri riešení tohto problému na medzinárodnej úrovni.
Myšlienka neobmedzenej slobody je negovaná otroctvom, nevoľníctvom a obeťami
obchodovania s ľuďmi, ktoré prinášajú vysokú kvalitu života vymedzenej skupine ľudí.
Celosvetový ročný odhadovaný príjem z obchodovania s ľuďmi sa pohybuje medzi 8,5 až
12,3 miliardami Eúr. Pri takto vysokom príjme je zmena morálnych a kultúrnych hodnôt
neprekvapujúca. Rastúci je i počet obetí. Nepoznáme presné štatistické údaje, ale
predpokladá sa, že na svete dosahuje počet obetí obchodovania s ľuďmi počet okolo
dvoch miliónov a v samotnej Európe by to malo byť okolo 500 tisíc obetí. Najviac obetí,
ktoré prechádzajú cez Slovensko je z Ruskej federácie, Ukrajiny, Bulharska, Rumunska,
Moldavska, z krajín bývalej Juhoslávie, Albánska a ázijských krajín. Správa
o obchodovaní s ľuďmi vydaná Ministerstvom zahraničných vecí USA hovorí, že
Slovenská republika je krajina pôvodu a taktiež tranzitná krajina prevažne mladých ľudí,
ktorí sú obchodovaní najmä do Rakúska, Holandska, Francúzska, Španielska,
Švajčiarska, Talianska, Grécka, Slovinska, Česka a Japonska za účelom prostitúcie alebo
inej formy sexuálneho zneužívania. Občania bývalých sovietskych republík a balkánskeho
regiónu cez územie Slovenskej republiky spravidla len prechádzajú do vyspelejších krajín
EÚ. Na riešenie problematiky obchodovania s ľuďmi je multidisciplinárna spolupráca
východisková.
Klúčové slová
Človek. Obeť. Obchodovanie. Ľudské práva. Sloboda. Spolupráca.
Abstract
Different understanding of the term trafficking in single countries presents problems by
solving of this problems on international level. The idea of unlimited liberty is negate by
term like servitude,bondage and victim of trafficking, which is giving a high quality of life
for a small group of people.Worldwide income from traffickink sholud be arround 8,5 to
Andrej Kállay
279
12,3 bilion of Euro. By this level of income is a change of values not very surprising. The
nuber of victims of trafficking is groving. We do not have exact statistical number of
victims, the premise is that the number of victims of trafficking is arround 2 milion
victims and in europe arround 500 thousand. Most victims, which are crossing Slovakia is
comming form Russia, Ukraine, Bulgaria, Rumenia, Moldavia, former Yugolsavia,
Albania and asian countries. Report from USA State Department understands Slovakia
like a country of source and tranzit country, for young people, which are trafficking
especialy to Austria, Netherlands, France, Spain, Switzerland, Italy, Greece, Slovenia,
Bohemia and Japan first of all for sex bussines. Victims from the former Soviet countries
crossing Slovakia on the way to more advanced EU countries. To handle the traffiicking
is a multidisciplinary cooperation the initial solution.
Key words
Human. Victim. Traffic. Human rights. Liberty. Cooperation.
Úvod
N
ejednotnosť vnímania významu pojmu obchodovanie s ľuďmi je
spojené s neefektívnym riešením tohto pálčivého problému. Riešenie by mohlo byť len vtedy efektívne, keby boli zjednotené definície
pojmov a postupy pri riešení tohto problému na medzinárodnej úrovni.
Intervenčné postupy by mali zabraňovať verbovaniu v krajinách pôvodu,
prevozu obetí a samozrejme dopytu v cieľových krajinách. Kultúrne rozdiely v jednotlivých častiach sveta však komplexnému a štandardizovanému postupu pri boji proti obchodovaniu s ľuďmi zabraňujú. Znepokojujúci je i každoročný rast počtu obetí i napriek celosvetovému boju proti
tejto nelegálnej činnosti. I napriek tomu, že predpokladáme každoročne
narastajúci počet obetí nevieme presný počet obetí určiť. Táto skutočnosť
taktiež komplikuje boj proti obchodovaniu s ľuďmi. Podľa UNHCR je
celosvetový počet obetí obchodovania s ľuďmi medzi 250 000 až výrazne
vyše jedného milióna. Výrazná odchýlka v počte celosvetových obetí
obchodovania s ľuďmi neumožňuje presné nastavenie boja proti tomuto
problému.
280
1
Aktivity boja proti obchodovaniu s ľuďmi v EÚ
Jedným z najdôležitejších krokov v boji proti obchodovaniu s ľuďmi
bolo prijatie Rámcového programu boja proti obchodovaniu s ľuďmi
v roku 2002 EÚ Radou ministrov. Tento program je založený na definícii
OSN, ktorá definuje obchodovanie s ľuďmi ako najímanie, prepravovanie, prevádzanie, prechovávanie, alebo prijímanie osôb na základe vyhrážania, použitia sily či iných foriem nátlaku, pomocou únosu, podvodu,
lžou či zneužitím moci alebo bezmocnosťou osoby, ktorú ma v moci iná
osoba, s úmyslom túto osobu zneužívať.1 Na medzinárodnej úrovni definovanie pojmu obchodovanie s ľuďmi znamená politickú a právnu spoluprácu všetkých členských krajín EÚ. Samotný výkon, teda forma
a použité metódy, je však ponechaný na systéme intervencií jednotlivých
členských krajín. Rada ministrov, ktorá Rámcový program prijala vyhodnocuje jednotlivé kroky vykonané v členských krajinách.
V roku 2004 bol prijatý Rámcový program zameraný na boj proti
sexuálnemu zneužívaniu a detskej pornografii. Tento rámcový program je
založený na Konvencii OSN o právach dieťaťa.2
Okrem právnych krokov, Európska únia realizuje i systém grantových programov (napr. AGIS, Daphne II, CARDS), ktoré sú taktiež dôležitými nástrojmi pri boji proti obchodovaniu s ľuďmi v praxi. Takouto
formou je taktiež zabezpečená spolupráca v a mimo EÚ v boji proti obchodovaniu s ľuďmi.
1.1 Národný program boja proti obchodovaniu s ľuďmi v SR
Na Slovensku bol prijatý Národný program boja proti obchodovaniu
s ľuďmi na roky 2008 – 2010, ktorého hlavným cieľom je zabezpečiť
a koordinovať efektívnu národnú stratégiu boja proti obchodovaniu
s ľuďmi. Systémovým rozvojom vzájomnej spolupráce a koordinovaním
činností zainteresovaných subjektov v procese odstraňovania rizík a zabraňovaniu páchania trestného činu obchodovania s ľuďmi, ale i vytvára-
1
2
OSN, Palermo 2000.
Zierer, B. a kol.: Social Work and Trafficking in Women. Vienna 2006, s. 4.
Andrej Kállay
281
ním priestoru pre poskytovanie podpory a pomoci obetiam obchodovania
s ľuďmi a zabezpečením ochrany ľudských práv obetí.
Národný program je realizovaný za politickej a finančnej podpory
vlády Slovenskej republiky, ktorá je zodpovedná za definovanie cieľov,
implementáciu opatrení a dosiahnutie cieľov národného programu. Samotná realizácia národného programu je vykonávaná v spolupráci s aktívnou účasťou občianskej spoločnosti.
Národný program vychádza z medzinárodných štandardov ochrany
ľudských práv a smeruje k podporovaniu ochrany ľudských práv obetí za
súčasného rešpektovania princípu rovnosti pohlaví.3 Obchodovanie
s ľuďmi je veľmi široký fenomén jeho riešenie si vyžaduje nielen medzirezortnú spoluprácu na multidisciplinárnej úrovni ale i vyhodnocovanie
multikulturálnych vplyvov na tento jav.
Kombinácia spolupráce na úrovni rezortov, multidisplinárnej úrovni
a vnímanie multikulturálnych vplyvov predstavuje náročný proces, ktorého efektivita je ovplyvnená najmä časom. Časová náročnosť bráni efektívnym krátkodobým intervenciám orientovaných na konkrétny problém.
Napriek tomu je snahou Národného programu cez systém legislatívnych
úprav a zapojením mimovládnych organizácií poskytovať obetiam obchodovania s ľuďmi komplexnú starostlivosť.
1.2 Porozumenie obchodovaniu s ľuďmi
Definovanie obchodovania s ľuďmi sa v národom práve jednotlivých
krajín líši a nie je vždy v súlade s medzinárodne uznávanými definíciami.
Síce významné ale nie smerodajné dohovory ako vyššie spomenutý dohovor Rady Európy existujú, nie sú však platné vo všetkých krajinách.
Takéto rozdiely spôsobené politickou mocou alebo kultúrnymi zvykmi
komplikujú proces boja s obchodovaním s ľuďmi na medzinárodnej
úrovni, teda v zdrojových a cieľových krajinách.
Je nesprávne zamieňať obchodovanie s ľuďmi a prevádzačstvo. Ide
o dva odlišné pojmy, kde prevádzačstvo predstavuje súhlas osoby
s prevedením do cieľovej krajiny a celý proces sa končí príchodom. Pri
3
http://www.radaeuropy.sk/swift_data/source/dokumenty/ikre/aktivity/Obchodovanie%20s%20ludmi/
Narodny_program.doc.
282
obchodovaní s ľuďmi sa ľudia presúvajú proti svojej vôli a proces sa i po
príchode na miesto určenie nekončí. V takomto prípade ide o porušenie
ľudských práv a zločinom proti ľudskosti a kontexte s ozbrojeným konfliktom o vojnový zločin.
Dôležité je vnímanie obetí obchodovania s ľuďmi, ktoré môžeme definovať ako utečencov. V takomto prípade obetiam nedokáže alebo nechce krajina pôvodu poskytnúť ochranu. Obeť obchodovania s ľuďmi
môže požiadať o medzinárodnú ochranu v dvoch odlišných prípadoch:
 ak obeť prišla v dôsledku obchodovania s ľuďmi zo zahraničia
a žiada hostiteľský štát o ochranu,
 ak sa obeti obchodovania s ľuďmi v rámci krajiny svojho pôvodu
podarilo uniknúť a ušla za hranice v snahe získať medzinárodnú
ochranu.4
Pre pochopenie procesu obchodovania s ľuďmi je dôležité vnímať
i historický vývoj spojený s touto problematikou. Najväčšia skupina obchodovaných osôb je nútená k poskytovaniu sexuálnych služieb. Dôvody
prečo obete tieto služby poskytujú sú však veľmi rozdielne, samotné rozdiely sú spôsobené odlišnými východiskovými situáciami jednotlivých
obetí a taktiež rozdielnymi cieľmi. V USA a západnej Európe je primárnym dôvodom túžba po dobrodružstve a relatívne jednoduchej možnosti
nadštandardne rýchlo si zvýšiť kvalitu života. V iných krajinách je to
predovšetkým snaha zabezpečiť sebe a svojmu okoliu základné životné
potreby. V niektorých krajinách je dokonca starou tradíciou a rodinnou
stratégiou predaj dcér podľa vopred dohodnutých podmienok. Multikulturálne rozdiely však musia byť rešpektované, aby sme zabránili stigmatizácii a sekundárnej viktimizácii.
Jedným z najhorších trendov v oblasti obchodovania s ľuďmi je rastúci počet detských obetí. Správa detského fondu OSN konštatovala, že
sa vo svete každoročne stane predmetom obchodu približne 1,2 milióna
detí. Ak to porovnáme s údajom o celkovom obchode s ľuďmi, vidíme,
že obchod s deťmi tvorí minimálne jednu štvrtinu, čo od prvej najobšíre-
4
Kováts, A. a kol.: Praktická sociálna práca s utečencami – prístup cez ľudské práva. Budapešť 2006,
s. 212.
Andrej Kállay
283
nejšej správy zaoberajúcej sa svetovou prostitúciou znamená vysoko
signifikantný nárast z pôvodných 10 %.5
Rozdielne okolnosti a typy obetí nezjednodušujú situáciu pri riešení tohto problému. Pravdepodobne jediným východiskom je neustále školenie osôb, ktoré pracujú s touto cieľovou skupinou.
2
Vzdelávanie v oblasti boja proti obhodovaniu s ľuďmi
V rokoch 2008 a 2009 Fakulta zdravotníctva a sociálnej práce Trnavskej univerzity realizovala projekt zameraný na vzdelávenie zamestnancov úradov práce, sociálnych vecí a rodiny v oblasti obchodovania
s ľuďmi. Celkovo bolo na území Slovenskej republiky zapojených do
programu vzdelávania 180 ľudí, ktorí sú alebo môžu byť konfrontovaní
s obeťami obchodovania s ľuďmi v praxi. Proces vzdelávania bol zameraný na teoretické informácie, nácvik praktických zručností a samozrejme
na riešenie modelových situácií, ktoré môžu nastať.
Všetci účastníci menovali ako najväčší problém komunikačnú bariéru spôsobenú rozdielnym jazykom. Riešenie tohto problému však nie je
jednoduché. Na Slovensku je málo prekladateľov jazykov, ktoré sú používané v krajinách pôvodu obetí. Tento problém bol však menovaný ako
riešiteľný, nie systémový problém. Ako systémový problém bol najčastejšie spomínaný nejasný postup pri práci s obeťami a nedostatočné technické zabezpečenie.
Až 57,6 % účastníkov hodnotilo ako najprínosnejší sociálno – psychologický výcvik zameraný na zážitkovú formu výcviku, komunikáciu
a asertivitu. Viac ako štvrtina (25,4 %) účastníkov sa dozvedela nové
informácie, ktoré pomôžu pri práci s obeťami obchodovania s ľuďmi
v oblasti foriem starostlivosti o obete obchodovania s ľuďmi. Nové informácie v oblasti definície obetí obchodovania s ľuďmi hodnotí ako
prínosné 22,03 % účastníkov a v oblasti zdravotných aspektov obchodovania s ľuďmi 15,25 %.
5
Vaníčková, E.: Dětská prostituce. Praha 2007, s. 23-24.
284
Vzdelávanie v tejto oblasti by však nemalo byť jednorazové ale kontinuálne, len takouto formou bude zabezpečený profesionálny postup pri
riešení problémov spojených s obchodovaním s ľuďmi. Dôvodom k systémovú vzdelávaniu a riešeniu problematiky obchodovania s ľuďmi by
mala byť i postupná zmena Slovenska zo zdrojovej a prechodnej krajiny
na krajinu cieľovú.
Literatúra
ZIERER, B. a kol.: Social Work and Trafficking in Women. Vienna: FH – campus wien, 2006, 185 s. ISBN: 3-9502049-3-8.
http://www.radaeuropy.sk/swift_data/source/dokumenty/ikre/aktivity/Obch
odovanie%20s%20ludmi/Narodny_program.doc.
KOVÁTS, A. a kol.: Praktická sociálna práca s utečencami – prístup cez ľudské
práva. Budapešť: Menedék, 2006, 235 s. ISBN: 963 06 0862 6.
VANÍČKOVÁ, E.: Dětská prostituce. Praha: Grada, 2007, 141s . ISBN: 978-80247-2218-4.
MATOUŠEK, O. a kol.: Sociální práce v praxi: specifika různých cílových skupin a práce s nimi. Praha: Portál, 2005, 352 s. ISBN 80-7367-002-X.
Adresa autora

PhDr. Andrej Kállay, PhD.
Fakulta zdravotníctva a sociálnej práce
Trnavská univerzita v Trnave
Univerzitné námestie 1, 91700 Trnava
Slovensko

@
+421335939446
[email protected]
285
Determinantyovplyvňujúcesociálnuprácu
sdeťmisosyndrómomCAN
MICHAELA LIPČAKOVÁ
Filozofická fakulta, Prešovská univerzita v Prešove
Abstrakt
Sociálna práca s deťmi so syndrómom CAN je ovplyvňovaná mnohými faktormi. V tomto
príspevku bližšie analyzujeme tri determinanty, ktoré považujeme pre sociálnu oblasť za
kľúčové. Ide o legislatívne prostredie, inštitucionálne prostredie a ďalšie vzdelávanie
pričom nevylučujeme dôležitosť aj ostatných faktorov. Výber daných determinantov bol
ovplyvnený aj prieskumom, ktorý sme realizovali v zariadeniach určených na pomoc
deťom so syndrómom CAN v meste Prešov.
Kľúčové slová
Syndróm CAN. Sociálna práca. Determinanty. Legislatíva. Inštitúcie. Ďalšie vzdelávanie.
Abstract
Social work with children with CAN syndrome is influenced by many factors. In this paper
I analyse closer three determinants, which I consider important for social field. It is
legislative environment, institutional environment and further education, but I don’t rule
out the importance of other factors. The choice of determinants was also influenced by
a survey I conducted in facilities designed to help children with CAN syndrome in Presov.
Key words
Syndrome CAN. Social work. Determinants. Legislation. Institutions. Further education.
Úvod
P
roblematika týrania, zanedbávania a zneužívania je aktuálnym problémom súčasnej spoločnosti, o čom svedčia rôzne aktivity mnohých
organizácií, orgánov, odborníkov ako aj autorov rôznych publikácií zaoberajúci sa touto problematikou. Prvé intenzívnejšie snahy a úsilie redukovať tento jav sa objavili až v 20. storočí. Širšie konzekvencie tohto
286
javu môžeme vidieť vo vývoji sociálnej práce, v ktorej od 80. rokov
v dôsledku krízy sociálneho štátu dochádza ku ekonomizácii ako reakcie
na druhú vlnu modernizácie, čo má za následok rastúce požiadavky na
sociálnu prácu pri riešení narastajúcich problémov. Moderná spoločnosť
nesie so sebou znaky akými sú individualizácia, strata istôt, funkčná diferenciácia a i. (Chytil, 2007). Ťažisko riešenia problémov sa prenáša na
jednotlivca, ktorý sa v dôsledku sociálnych premien ocitá v neistote.
Podľa Oldřicha Chytila (2007) rodina prestáva byť pre svojich členov
stabilnou a spoľahlivou oporou, s čím súvisí narastajúca úloha sociálnej
práce pri riešení nielen problematiky syndrómu CAN.
Podľa Dany Miňovej (1998) nastal výraznejší nárast počtu týraných,
zanedbávaných a zneužívaných detí po roku 1989, čím sa podľa nášho
názoru rozšírilo miesto (príležitosti) pre pôsobenie sociálnej práce
a rôznych mimovládnych organizácií. V roku 1992 bolo prijaté na základe odporúčania Zdravotníckej komisie Rady Európy súhrnné označenie –
syndróm CAN, ktorý zahŕňa vo svojom názve týrané, zanedbávané
a zneužívané deti. Ide o vysoko aktuálny problém, ktorý sa dotýka aj
našej krajiny, keďže na Slovensku sa ročne stáva obeťami domáceho
násilia 500 až 600 detí (Správa o sociálnej situácii obyvateľstva Slovenskej republiky za rok 2008). O tom, že ide o závažný celospoločenský jav
svedčí aj štatistika zverejnená v Správe o sociálnej situácii obyvateľstva
Slovenskej republiky za rok 2008, podľa ktorej boli za daný rok vykonané
opatrenia sociálnej kurately pre 26 239 detí, čo predstavuje nárast
v porovnaní s rokom 2007 o 923 detí (Ministerstvo práce, sociálnych vecí
a rodiny, 2008). Opatrenia sociálnoprávnej ochrany a sociálnej kurately
v oblasti týraných, zanedbávaných a zneužívaných detí boli vykonané
v 609 prípadoch. Ďalej sa v tejto správe uvádza, že za rok 2008 bolo do
zariadení na výkon rozhodnutia súdu umiestnených 1 034 detí na základe
predbežného opatrenia a 77 na základe výchovného opatrenia. Význam
sociálnej práce narastá priamo úmerne s nárastom počtu týraných detí. Na
ceste ku čo najkomplexnejšiemu podchyteniu a riešeniu danej problematiky sociálnu prácu ovplyvňuje mnoho faktorov. Cieľom tohto príspevku
je snaha o bližší popis troch determinantov (legislatívne prostredie, inštitucionálne zázemie, ďalšie vzdelávanie), ktoré považujeme za kľúčové
pri práci s deťmi s CAN, pričom nepodceňujeme významnosť ďalších
možných determinantov.
Michaela Lipčaková
287
Legislatívne prostredie
Sociálna práca s deťmi so syndrómom CAN je upravovaná, usmerňovaná a zabezpečovaná rôznymi právnymi predpismi a zákonmi. Štát
takýmto spôsobom zabezpečuje ochranu rodiny a detí, zabraňuje prehlbovaniu a opakovaniu psychických, fyzických a sociálnych porúch dieťaťa. Ochrana dieťaťa je zabezpečovaná na medzinárodnej a národnej
úrovni. Podľa Anny Zachovej (1999) medzinárodné dokumenty poskytujú ochranu detí v troch rovinách: v komplexnej medzinárodnej úprave
základných ľudských práv a slobôd, v konkrétnych ustanoveniach v dohovoroch všeobecnej povahy a v špeciálnych úpravách, predovšetkým
v Dohovore o právach dieťaťa. Čo sa týka ďalších dokumentov medzinárodnej povahy môžeme spomenúť Ženevskú chartu práv dieťaťa, Deklaráciu práv dieťaťa, Dohovor o ochrane detí a spolupráci pri medzištátnych osvojeniach, Dohovor o vymáhaní výživného v cudzine, Konvenciu
o právach dieťaťa a i. Na jednotlivé medzinárodné dokumenty nadväzuje
Ústava SR, ktorá zabezpečuje ochranu dieťaťa na národnej úrovni ešte
pred jeho narodením, a z ktorej vychádzajú ďalšie právne normy a zákony zabezpečujúce právny rámec pre sociálnu prácu s deťmi so syndrómom CAN.
U nás sa legislatíva v danej oblasti tvorila dvanásť rokov, čoho výsledkom sú nasledujúce zákony. V snahe dodržania logickej postupnosti
a nadväznosti sa ako prvým budeme zaoberať Zákonom o rodine
č. 36/2005 Z. z. Vymedzuje rodičovské práva a povinnosti, ktoré v prípade zlého zaobchádzania môže súd pozastaviť, obmedziť alebo môže rodičov pozbaviť týchto práv a povinností. Upravuje jednotlivé typy náhradnej starostlivosti, a tiež vyjadruje princíp, podľa ktorého má náhradná
osobná starostlivosť a pestúnska starostlivosť prednosť pred ústavnou
starostlivosťou. Problém je často v tom, že s pestúnskou starostlivosťou
musia súhlasiť rodičia, ktorí však v mnohých prípadoch tento súhlas nedajú v domnienke existencie priaznivých pomerov pre výchovu dieťaťa,
ktoré v skutočnosti absentujú, a tak dieťa končí v ústavnej starostlivosti.
To v konečnom dôsledku znamená, že sa dobrý úmysel zákonodarcov
predísť ústavnej starostlivosti stráca, čo následne významne prispieva aj
ku charakteru sociálnej práce s deťmi so syndrómom CAN.
288
Zákon o rodine... (2005) predstavuje tiež istú platformu ďalšieho pre
sociálnu prácu významného Zákona o sociálnoprávnej ochrane detí
a sociálnej kuratele č. 305/2005 Z. z. V súvislosti s ochranou detí sú
v Zákone o sociálnoprávnej ochrane a kuratele... (2005) vymedzené jednotlivé opatrenia, činnosti, orgány. Je v ňom zakotvený aj princíp uprednostňovania prirodzeného prostredia pred ústavným. V poslednom čase je
prijímaných množstvo novelizácií, ktoré zabraňujú ľahkej orientácii
v jednotlivých zákonoch, a tým sťažujú aj ich implementáciu v praxi. Na
druhej strane pomáhajú zdokonaľovať zákon a tým aj sociálnu prácu
a odstraňovať nedostatky. Príkladom je jedna z posledných novelizácií,
v ktorej je vyjadrený zákaz používania telesných trestov a iných ponižujúcich foriem zaobchádzania, čím sa posilňuje právna ochrana dieťaťa
a jeho postavenie. V zákone je zakotvený princíp uprednostňovania prirodzeného prostredia pred ústavným, dôkazom čoho je aj skutočnosť, že
dieťa do troch rokov veku musí byť umiestnené v profesionálnej rodine.
Zákon o sociálnoprávnej ochrane detí a sociálnej kuratele... (2005) má
však aj určité nedostatky. Napríklad právo dieťaťa požiadať o pomoc pri
ochrane svojich práv aj bez vedomia rodiča, alebo osoby, ktorá sa oň
osobne stará je ťažko v praxi realizovateľné a vôbec predstaviteľné. Ďalšie nedostatky by sme videli v nepružnosti procedurálnej oblasti a v diskrepancii finančnej oblasti vzťahujúcej sa k jednotlivým subjektom podieľajúcim sa na riešení problematiky syndrómu CAN.
Legislatívny rámec ako významný faktor určujúci charakter sociálnej práce s týranými, zanedbávanými a zneužívanými deťmi uzatvára
Zákon o sociálnych službách č. 448/2008 Z. z., ktorý vymedzuje okrem
iných služieb aj služby pre rodiny s deťmi, a v ktorom sa dôraz kladie na
terénnu sociálnu prácu. Vznikajú však okolo neho mnohé diskusie
a polemiky najmä čo sa týka verejných a neverejných poskytovateľov
sociálnych služieb a prenášania kompetencií na obce. Na druhej strane
však kladie dôraz okrem iného na partnerstvo jednotlivých subjektov
participujúcich na predchádzaní nepriaznivých sociálnych situácií fyzických osôb a tiež vymedzuje kvalifikačné predpoklady a ďalšie vzdelávanie, čo považujeme za okrem spomínanej legislatívy za ďalšie významné
determinanty sociálnej práce s deťmi s CAN.
289
Inštitucionálne prostredie
Inštitucionálne zázemie predstavujú pre problematiku syndrómu
CAN rôzne subjekty podieľajúce sa na intervenčných, preventívnych
a ďalších aktivitách s touto cieľovou skupinou. Z hľadiska lepšej prehľadnosti ich môžeme rozdeliť na (Zákon o sociálnoprávnej ochrane detí
a sociálnej kuratele..., 2005): orgány štátnej správy; obec; vyšší územný
celok; akreditovaný subjekt; právnická alebo fyzická osoba, ktorá vykonáva opatrenia sociálnoprávnej ochrany a sociálnej kurately. Do štátnej
správy spadá Ministerstvo práce, sociálnych vecí a rodiny (MPSVaR);
orgány sociálno-právnej ochrany a kurately a Centrum pre medzinárodnoprávnu ochranu detí a mládeže. MPSVaR disponuje predovšetkým
riadiacimi, kontrolnými a rozhodovacími kompetenciami vo vzťahu ku
ostatným orgánom štátnej správy. V rámci rozhodovacích kompetencií
MPSVaR rozhoduje o udelení, predĺžení alebo zrušení akreditácie. Pri
Ústredí práce, sociálnych vecí a rodiny sa riadiaca a kontrolná funkcia
prejavuje vo vzťahu ku Úradom práce, sociálnych vecí a rodiny (ÚPSVaR), ktoré rozhodujú o výchovných opatreniach ako aj o dočasnom
zverení dieťaťa do starostlivosti fyzickej osoby, ktorá sa chce stať pestúnom. ÚPSVaR má taktiež aj zriaďovateľské kompetencie, keďže môže
zriaďovať detský domov. Obec a vyšší územný celok môžu okrem detských domovov zriaďovať aj krízové a resocializačné stredisko, ktoré sú
predovšetkým zariadeniami ústavnej starostlivosti. Okrem týchto zariadení poskytujú pomoc týraným, zanedbávaným a zneužívaným deťom
avšak ambulantnou formou aj centrum pedagogicko-psychologického
poradenstva a prevencie, referát poradensko-psychologických služieb, či
linky dôvery. V Zákone o sociálnych službách... (2008) sú vymedzené
nové služby na podporu rodiny s deťmi, ktoré sa poskytujú v zariadení
dočasnej starostlivosti o deti a v nízkoprahovom dennom centre pre deti
a rodinu. Pomoc nielen pre deti, ale aj rodičov, ktorí nemajú kde bývať
môže byť poskytnutá aj v zariadení núdzového bývania.
Medzi subjekty poskytujúce pomoc deťom so syndrómom CAN patria v nemalej miere aj neštátne subjekty, ktoré sú oproti štátnym subjektom často v nevýhode najmä čo sa týka financovania. Ako vyplynulo
z prieskumu, ktorý bol zameraný na monitoring organizácií a zariadení na
pomoc deťom so syndrómom CAN v Prešove, je zjavná diskrepancia vo
290
financovaní štátnych zariadení, ktoré získavajú financie zo štátnych zdrojov a neštátnych zariadení, ktoré sú závislé na projektoch a grantoch.
Preto považujeme za dôležitú snahu o optimalizáciu legislatívnych podmienok a podmienok v oblasti financovania s cieľom uľahčovať a vytvárať zázemie pre vznik nových a fungovanie už existujúcich subjektov na
pomoc deťom so syndrómom CAN.
Ku skvalitneniu inštitucionálneho zázemia ako determinantu sociálnej práce s deťmi so syndrómom CAN bezpochyby patrí spolupráca,
ktorá je zakotvená aj v Zákone o sociálnoprávnej ochrane detí a sociálnej
kuratele... (2005) v podobe vypracovania plánu sociálnej práce s rodinou
dieťaťa, na ktorom sa zúčastňujú viaceré subjekty a v Zákone o sociálnych službách... (2008) v podobe partnerstva. Na území mesta Prešov sa
takáto spolupráca premieta v podobe existencie prešovskej siete partnerov na pomoc rodine, deťom a mládeži v ohrození Synapsia, ktorá združuje viaceré organizácie: Risen, ASCEND, Asociácia terénnych sociálnych pracovníkov, Centrum pre deti a mládež, Detské centrum Pre Teba
n. o., Krízové stredisko, Mestský úrad, Návrat o. z., Partneri pre sociálny
rozvoj a pomoc, Relevant n. o., Úsmev ako dar, Útulok Archa, o. z. Tobiáš, ÚPSVaR a i. Existencia tejto siete poskytuje priamy príklad networkingu s cieľom dosiahnutia integrity intervencií, kreatívnych a inovatívnych nápadov, či zvýšenie profesionality poskytovanej pomoci. Napriek
existencii takejto siete partnerov sa viaceré zariadenie, ktoré boli zahrnuté
do prieskumu, sťažovali na slabú kooperáciu a sledovanie vlastných záujmov. Taktiež negatívum svojej práce videli v nedostatku kompetencií
pri riešení problematiky CAN. Bez kooperácie inštitúcií nie je možné
poskytnúť pomoc na komplexnej a profesionálnej úrovni. Profesionálna
úroveň sa nedosahuje ľahko. Jedným z jej ukazovateľov sú kvalifikačné
predpoklady a ďalšie vzdelávanie zamestnancov jednotlivých inštitúcií.
Ďalšie vzdelávanie
V rámci podmienok našej krajiny sa dá získať odborné vzdelanie sociálneho pracovníka na stredných a vysokých školách. Vysokoškolské
štúdium sociálnej práce je možné v bakalárskom a v magisterskom stupni. Ďalej si môžu absolventi magisterského štúdia prehlbovať vedomosti
291
v rigoróznom pokračovaní a v doktorandskom štúdiu (Machalová, Schavel, Tokárová et al., 2003). Možnosť vysokoškolského štúdia sociálnej
práce v nemalej miere zvyšuje jej profesionálny status. Posun od filantropickej ku profesionálnej práci sme zaznamenali aj v nami realizovanom
prieskume, v ktorom sme zistili, že v zariadeniach pracujú prevažne vysokoškolsky vzdelaní sociálni pracovníci (37 %) v porovnaní so stredoškolsky vzdelanými sociálnymi pracovníkmi (10 %). Snahu o skvalitňovanie sociálnej sféry možno vidieť aj v legislatívnej oblasti. Konkrétne
ide o Zákon o sociálnych službách... (2008), v ktorom sú vymedzené
kvalifikačné predpoklady nielen sociálnych pracovníkov, ale aj ďalších
profesií pracujúcich v sociálnej oblasti. Množstvo zmien, ku ktorým neustále dochádza vyžaduje od sociálnych pracovníkov systematické získavanie nových poznatkov, ktoré je možné prostredníctvom ďalšieho vzdelávania.
Pre oblasť ďalšieho vzdelávania sociálnych pracovníkov sa stala
smerodajnou Koncepcia prípravy a ďalšieho vzdelávania zamestnancov
sociálnej sféry prijatá v roku 1999, ktorá definuje základné pojmy a trendy ďalšieho vzdelávania (Machalová, Schavel, Tokárová et al., 2003).
Ďalšie vzdelávanie je v Zákone o sociálnych službách... (2008) vymedzené ako prehlbovanie kvalifikácie odborných zamestnancov. Ide predovšetkým o dopĺňanie vedomostí a schopností potrebných pre výkon
v oblasti sociálnych služieb. V konkrétnej rovine podľa uvedeného zákona môže ísť o špecializované vzdelávanie nadväzujúce na získanú kvalifikáciu, akreditované kurzy, školenia v sociálnej oblasti, sociálnopsychologické výcviky, lektorskú a publikačnú činnosť. Dôležitú úlohu
pri doškoľovaní a ďalšom vzdelávaní sociálnych pracovníkov zohráva
viacero subjektov ako sú odbor riadenia ľudských zdrojov na MPSVaR,
Inštitút vzdelávania Národného úradu práce v Považskej Bystrici, či
Inštitút pre verejnú správu Ministerstva vnútra SR v Bratislave, ktoré
často spolupracujú s Akadémiou vzdelávania, vysokými školami, Výskumným a vzdelávacím ústavom bezpečnosti práce v Bratislave a i (Machalová, Schavel, Tokárová et al., 2003).
Ďalšie vzdelávanie je dôležitým determinantom sociálnej práce
s deťmi so syndrómom CAN, čo dokladáme zistením z prieskumu,
v ktorom sa ukázalo, že v niektorých zariadeniach nevedeli čo je syndróm
CAN. Na Slovensku nie je tradícia ohľadom vzdelávacích programov
292
primárne zameraných na syndróm CAN, čo sa odzrkadlilo aj v našom
prieskume, keďže v jednotlivých zariadeniach sme zaznamenali absenciu
vzdelávacích aktivít prioritne zameraných na problematiku syndrómu
CAN. Na druhej strane musíme poukázať na pestrosť a širokú paletu
vzdelávacích aktivít zamestnancov jednotlivých zariadení. Išlo o rôzne
druhy vzdelávacích aktivít pod záštitou viacerých organizátorov s rôznym
trvaním. Zamestnanci sa zúčastnili výcvikov zameraných na sociálnu
prácu s rómskym etnikom, rozvoj rodičovských zručností, poradenstvo,
supervíziu, terénnu sociálnu prácu s dysfunkčnou rodinou, profesionalizáciu sociálnej práce v obciach, sociálne vylúčenie a chudobu, prevenciu
a elimináciu domáceho násilia, psychodynamiku, prácu s ohrozenou mládežou, systemickú terapiu a i. Organizátormi boli Fond sociálneho rozvoja, Asociácia terénnych sociálnych pracovníkov, Partners for Democratic
Change Slovakia, Občianske združenie Pomoc ohrozeným deťom, Návrat,
PHARE, Národné centrum pre rovnosť príležitostí a i.
Potrebu realizácie vzdelávacích aktivít vidíme aj smerom ku verejnosti. Jednou z možností ako osloviť v danej problematike verejnosť je
realizácia kampaní. V súčasnosti prebieha kampaň „Spolu pri stole“ realizovaná občianskym združením Návrat, ktorej cieľom je poukázať na
nenahraditeľnosť a dôležitosť harmonického prostredia rodiny pre zdravý
vývin dieťaťa. Príkladom ako poukázať na problematiku týrania bola aj
kampaň „Bez modrín“, ktorú zorganizovala v minulosti nezisková organizácia Centrum Slniečko.
Záver
Dôvody, pre ktoré považujeme analyzované determinanty za kľúčové je niekoľko. Všetky tri determinanty určujú každý iným spôsobom
charakter sociálnej práce s deťmi so syndrómom CAN. Legislatívny rámec poskytuje pravidlá, normy, či určité štandardy určujúce smer sociálnej práce. Zachycuje najnovšie trendy a charakter sociálnej práce, pričom
v sebe zahŕňa historický a kultúrny kontext, v ktorom vzniká. Ukazuje
nám ako by to malo alebo mohlo v praxi vyzerať. Inštitucionálne prostredie predstavuje akúsi konkrétnu podobu sociálnej práce s deťmi so syndrómom CAN, v ktorej sa jednotlivé právne normy a predpisy uskutočňu-
293
jú. To do akej miery je sociálna práca vykonávaná jednotlivými zariadeniami efektívna závisí okrem iného od kompetencií a spolupráce, ktorú
považujeme za prioritnú. Zvyšovanie profesionálnej úrovne jednotlivých
zariadení poskytujúcich pomoc deťom so syndrómom CAN, a tým aj
sociálnej práce je možné uskutočniť prostredníctvom ďalšieho vzdelávania zamestnancov v sociálnej oblasti. Aj preto považujeme ďalšie vzdelávanie za určujúci determinant, ktorý dotvára komplexný obraz a charakter
sociálnej práce s deťmi so syndrómom CAN. Dôležitosť ďalšieho vzdelávania ovplyvňuje skutočnosť jeho prepojenia na ekonomicko-politický
kontext. Trh je v súčasnosti presýtený kvalifikovanými sociálnymi pracovníkmi, čo evokuje otázku o ďalšom vývoji sociálnej práce a poukazuje na potrebu odlíšenia sa vo forme zvyšovania svojej hodnoty, v podobe
získavania ďalších poznatkov. Podľa O. Chytila (2007) vzdelávanie vo
sfére sociálnej práce nereflektuje modernizačné tendencie a taktiež ako aj
sociálna práca samotná podlieha trendom ekonomizácie. Aký bude ďalší
vývoj sociálnej práce je otázne. Čaká ju čierna budúcnosť, zbrzdenie
alebo to ostane tak ako to je?
Napriek komplexnosti legislatívneho rámca, pluralite inštitucionálneho prostredia a zvyšovania profesionality sa nedarí sociálnu patológiu
v zmysle syndrómu CAN úplne odstrániť. Môžeme sa snažiť aspoň
o elimináciu výskytu týraných, zneužívaných a zanedbávaných detí aj
prostredníctvom neustáleho skvalitňovania nielen spomínaných, ale aj
ďalších determinantov ako je napríklad výskum, publikačná činnosť a i.
Literatúra
CHYTIL, O.: Důsledky modernizace pro sociální práci. In Sociální práce/Sociálna práca. ISSN 1213-6204, roč. 2007, č. 4, s. 64-71.
MACHALOVÁ, M., SCHAVEL, M., TOKÁROVÁ, A. et al.: Súčasný stav
a koncepcia prípravy a ďalšieho vzdelávania sociálnych pracovníkov na
Slovensku. In Tokárová, A. et al.: Sociálna práca. Kapitoly z dejín, teórie
a metodiky sociálnej práce. Prešov : AKCENT PRINT, 2003, s. 310-323.
ISBN 80-968367-5-7.
MIŇOVÁ, D.: Sociálne a výchovné aspekty syndrómu CAN. In Pedagogická
revue. ISSN 1335-1982, 1998, roč. 50, č. 1, s. 12-20.
294
Správa o sociálnej situácii obyvateľstva Slovenskej republiky za rok 2008
[online]. In Employment.gov.sk Aktualizované: 2008. [cit. 2009-11-03].
Dostupné na: <http://www.employment.gov.sk/index.php?SMC=1&id=247>.
TOKÁROVÁ, A. et al.: Sociálna práca. Kapitoly z dejín, teórie a metodiky sociálnej práce. Prešov : AKCENT PRINT, 2003, s. 573. ISBN 80-968367-5-7.
ZACHOVÁ, A.: Krátky komentár k dohovoru o právach dieťaťa. Bratislava :
Nadácia Milana Šimečku, 1999, s. 104. ISBN 80-967588-9-6.
Zákon o rodine č. 36/2005 Z. z. v znení neskorších predpisov.
Zákon o sociálnych službách č. 448/2008 Z. z. v znení neskorších predpisov.
Zákon o sociálnoprávnej ochrane detí a sociálnej kuratele č. 305/2005 Z. z.
v znení neskorších predpisov.
Adresa autorky

Mgr. Michaela Lipčaková
Slovensko
@
[email protected]
295
Psychosociálnapomocrizikovýmskupinám
vkrízovejsituácii
ELENA PAVLUVČÍKOVÁ
Filozofická fakulta Prešovskej univerzity v Prešove
Abstrakt
Väčšiu šancu na prežitie pri mimoriadnych udalostiach poskytuje súčinný postup všetkých
zložiek pomoci. Úlohou je vytvorenie psychosociálnych intervenčných tímov
v jednotlivých regiónoch, ktorých súčasťou by mali byť školení a registrovaní
dobrovoľníci z radov obyvateľstva. Príspevok sa zameriava na program psychosociálnej
pomoci rizikovým skupinám, deťom, starým a chorým ľuďom, odlišným kultúrnym
a etnickým skupinám, ľuďom žijúcim v domovoch dôchodcov a v ostatných kolektívnych
sociálnych zariadeniach, záchranárom, členom psychosociálnych intervenčných tímov.
Kľúčové slová
Krízová situácia. Mimoriadna udalosť. Psychosociálne intervenčné tímy. Rizikové
skupiny. Dobrovoľníci.
Abstract
Synergetic approach of all segments of aid provides a bigger chance for survival in case
of an emergency. The task is to create psycho-social intervention teams in regions in
which trained and registered volunteers from the public should participate. The article
focuses on the programme of psycho-social aid for endangered groups, children, elderly
and ill people, different cultural and ethnic groups, people living in retirement homes and
other shared social facilities, rescuers, members of psycho-social intervention teams.
Key words
Crisis situation. Emergency. Psycho-social intervention teams. Endangered groups.
Volunteers.
P
ri katastrofách a hromadných nešťastiach (mimoriadne udalosti) nie
je zárukou prežitia ani dokonalá príprava záchranárskych tímov
a obyvateľstva. Vychádzame ale z premisy, že dokonalá príprava šancu
296
na prežitie zvyšuje. Taktiež pomáha vrátiť sa čo možno najskôr a čo
možno najväčšiemu počtu ľudí zasiahnutých nešťastím do obvyklého
spôsobu života, ktorý viedli pred mimoriadnou udalosťou. Považujeme
teda dokonalú prípravu záchranárov a obyvateľstva za kľúčový predpoklad efektívnej pomoci. V krízovej situácii sa môže ocitnúť každý človek.
Predsa však jedinci patriaci do rizikových skupín zažívajú krízové situácie častejšie ako iní a hlavne ich ťažšie zvládajú. V psychosociálnej oblasti je kríza definovaná ako dôsledok stretu s prekážkou, ktorú nie sme
schopní vlastnými silami, vyrovnávajúcimi stratégiami, eventuálne za
pomoci nám blízkych ľudí zvládnuť v prijateľnom čase a obvyklým spôsobom (Vymětal, 2004). V psychologickej oblasti je kríza definovaná ako
prechodný stav vnútornej nerovnováhy spôsobený kritickými udalosťami
alebo takými životnými udalosťami, ktoré vyžadujú zásadné zmeny
a riešenie (Špatenková, 2004). Krízu môžeme spolu s Bašteckou (2005)
vymedziť ako reakciu na situáciu, ktorú jedinec nemôže ľahko riešiť
v rámci obvyklých stratégií, akými je zvyknutý zvládať záťaž.
Špatenková (2004, s. 18) uvádza, že o krízu s najväčšou pravdepodobnosťou pôjde ak sú prítomné tieto symptómy:
 intenzívna kritická udalosť vybočujúca z každodennej reality;
 prežívanie situácie ako straty, ohrozenia alebo šance (výzvy);
 prítomnosť negatívnych emócií a zážitkov;
 pocit neistoty z budúcnosti;
 pocit straty kontroly;
 náhle narušenie obvyklých vzorcov správania jedinca, alebo spôsobu
života, denného rytmu, návykov a pod.
Rozlišuje nasledujúce efektívne a neefektívne stratégie vyrovnávania
sa s krízou:
 Efektívne stratégie:
o aktívny prístup k realite a hľadanie informácií;
o ventilovanie pozitívnych a negatívnych emócií;
o aktívne hľadanie pomoci u iných;
o rozdelenie problémovej situácie na časti a ich postupné riešenie;
Elena Pavluvčíková
297
byť sám schopný u seba rozpoznať symptómy únavy a dezorganizácie, čo uľahčuje udržať si integráciu a kontrolu nad každodennou aktivitou;
o aktívne vyrovnávanie sa s emóciami a problémy alebo ich akceptovanie v prípade, že ich nie je možné zmeniť;
o pružnosť a ochota zmeniť seba samého;
o základy sebadôvery a dôvery k iným ľuďom, nádej, že je možné
krízu prekonať.
 Neefektívne stratégie:
o odmietanie pripustiť si problémovú situáciu, selektívne uvažovanie, náladovosť, pasivita;
o potlačovanie negatívnych emócií, ich vytláčanie alebo naopak
ich projekcie a obviňovanie druhých;
o všeobecná dezorganizácia činnosti, zhoršenie pracovnej výkonnosti i prudké narušenie denného rytmu a každodenných zvyklostí;
o výbuchy intenzívnych emócií a celková neschopnosť sebaovládania alebo rezignácie čokoľvek podniknúť;
o nehľadanie pomoci u iných, dokonca jej neakceptovanie
v prípade, že je ponúkaná;
o pocit zovretia problémami (deprimácia) a stereotypné reakcie
na nich.
Najmä rizikové skupiny obyvateľstva sa s krízovými situáciami vyrovnávajú ťažšie. Ak vieme, že krízové životné situácie zvládajú ťažšie
pri mimoriadnych udalostiach akými sú hromadné nešťastia a katastrofy
je nutné venovať im zvýšenú pozornosť. Neznamená to ale, že ostatné
skupiny obyvateľstva túto psychosociálnu pomoc nepotrebujú.
V zásade možno hovoriť v odbornej verejnosti o podobnom chápaní
mimoriadnych udalostí, predsa však existujú odlišnosti v ich definovaní,
preto je nutné uviesť ako ich chápeme.
Pokiaľ krízové situácie (napr. vývinové) je možné predvídať, mimoriadne udalosti sú ťažko predvídateľné, až neovládateľné, presahujúcu
bežnú ľudskú skúsenosť. Hromadné sú vtedy, ak zasiahnu väčšiu skupinu
obyvateľstva.
Vodáčková (2002) uvádza takúto klasifikáciu mimoriadnych udalostí:
o
298



1.
2.
1.
2.
hromadné nešťastia obmedzené – mimoriadna udalosť postihujúca
najviac desať zranených, alebo zasiahnutých, minimálne jeden je
v kritickom stave;
hromadné nešťastie rozsiahle – mimoriadne udalosť, ktorá má za
následok náhly vznik väčšieho počtu ako desať zranených alebo zasiahnutých. Ich počet však nepresahuje 50;
katastrofa – náhle vzniknutá mimoriadna udalosť veľkého rozsahu,
ktorá má za následok viac ako 50 postihnutých bez rozdielu počtu
mŕtvych, ťažko, či ľahko ranených.
Katastrofy delíme väčšinou podľa pôsobenia dvoch síl:
prírody,
človeka.
Klasifikácia katastrof podľa WHO v skrátenej podobe:
Prírodno-klimatické katastrofy:
o zemetrasenie a jeho následky – požiare, zosuvy pôdy, hladomor, epidémie;
o sopečná činnosť a jej následky – bahno, sopečné povodne,
mračná;
o pohyby vôd, či zeminy – povodne zosuvy pôdy, lavíny a ich následky;
o poveternostné vplyvy – veterné víchrice, nadmerné suchá
a teplá, mrazy, krupobitie, a prívalové dažde a ich následky.
Katastrofy spôsobené činnosťou človeka (sociálno – ekonomické):
o vojenský konflikt a mimoriadne situácie vojensko-politického
charakteru v čase mieru (nacionalistické konflikty, terorizmus,
migračné vlny);
o civilizačné katastrofy (dopravné a priemyselné havárie, havárie
v oblasti vodných stavieb, jedovatých odpadov a jadrovej energie, veľké požiare) (Vodáčková, 2002).
Dôležitým predpokladom pomáhania je vytvorenie siete psychosociálnej pomoci. Psychosociálnou sieťou rozumieme prepojenie rôznych
subjektov, ktoré pomáhajú riešiť ľuďom náročné životné situácie. Pomoc
je tým účinnejšia, čím menšie je územie, na ktorom tím pôsobí a čím je
299
rozmanitejší. Vzrastá tým jeho flexibilita, čo je vo vzťahu k rôznorodým
mimoriadnym udalostiam cenná charakteristika tímu.
Psychosociálne intervenčné tímy sa skladajú z ľudí pracujúcich vo
viacerých profesiách. Základné zloženie tímu predstavujú dobrovoľníci,
zdravotníci, psychológovia, psychiatri, sociálni pracovníci, novinári,
právnici, tlmočníci, kňazi, učitelia. Všetci členovia Psychologického intervenčného tímu – PSIT – by mali byť komunikatívni, kooperujúci, pretože tieto schopnosti sú nevyhnutné pre tímovú spoluprácu, mali by mať
predstavu o vlastnej úlohe v tíme a jej obmedzeniach.
Fázy psychosociálnej pomoci:
1. fáza prípravy obyvateľov a záchranárov na mimoriadnu udalosť pri
udalostiach s postupným začiatkom (povodne, epidémia),
2. fáza urgentná – v priebehu udalosti,
3. fáza likvidačných prác a nápravy,
4. fáza dlhodobá, kedy sa obete vyrovnávajú s traumou.
Činnosť psychosociálneho intervenčného tímu je zameraná na:
priame obete – účastníci mimoriadnych udalostí,
nepriame obete – príbuzní a priatelia,
záchranárov,
obyvateľov miesta, kde sa mimoriadna udalosť odohrala.
Pri priamych, nepriamych obetiach a obyvateľoch miesta kde sa udalosť odohrala je nutné venovať zvýšenú pozornosť rizikovým skupinám
zasiahnutým udalosťami. V prvom rade ich identifikujeme a potom pri
pomáhaní uplatňujeme vedomosti o nich získané pri príprave všetkých
účastníkov PSIT. Priblížme si aspoň rámcovo rizikové skupiny a čo vieme o ich prežívaní, správaní a telesných príznakoch po mimoriadnej udalosti. Možnosti poradenskej intervencie pri rizikových skupinách by mali
byť súčasťou špeciálnej prípravy ľudí z psychosociálneho intervenčného
tímu.
Skupiny, ktorým by mala byť venovaná zvýšená pozornosť:
 vekové skupiny,
 kultúrne a etnické skupiny,
 ľudia s vážnymi a pretrvávajúcimi duševnými poruchami,
 ľudia žijúci v kolektívnych zariadeniach,
a)
b)
c)
d)
300

pracovníci humanitárnych organizácií a psychosociálnych záchranných služieb (B. Baštecká, 2005).
Vekové skupiny
Z hľadiska veku delíme obyvateľov na deti, dospelých a seniorov.
Deti
Vzhľadom k intenzívnemu psychickému vývinu v detskom veku
rozlišujeme vekovú kategóriu:
Vek 1 – 5 rokov
Prežívanie: úzkosť, strach, podráždenosť, výbuchy zlosti, smútok,
ponorenie sa do vlastného vnútra.
Správanie: môžu sa znovu pomočovať, cmúľať si prst, lepiť sa na
rodičov, kričať v tme, báť sa zaspať, byť zvýšene plačlivý.
Telesné príznaky: strata chuti do jedla, bolesti bruška, nevoľnosť,
problémy so spaním, nočné mory, problémy s rečou, tiky.
Možnosti zásahu:
– slovné uisťovanie o tom, že je v bezpečí,
– utišovanie v náruči,
– povzbudzovanie pocitových a iných prejavov prostredníctvom
hry atď. (odporúčame osvojiť si formou psychosociálneho výcviku).
Vek 6 – 11 rokov
Prežívanie: únikové a vyhýbavé tendencie od problémov, školy,
priateľov, výbuchy zlosti, nutkavé zaoberanie sa katastrofou, bezpečím.
Správanie: zhoršenie školského prospechu, verbálne alebo i fyzické
útoky na iných doma, v škole, vonku, prílišná aktivita, prihlúple správanie, mrnčanie, lepivosť správanie ako u menšieho dieťaťa, snaha upútať
pozornosť rodičov, učiteľov.
Telesné príznaky: zmena chuti k jedlu, bolesti hlavy, bolesti brucha,
poruchy spánku, nočné mory.
Možnosti zásahu:
– dieťaťu venujeme v porovnaní s predchádzajúcim obdobím viac
pozornosti a záujmu,
–
–
–
–
–
–
–
–
–
301
dočasne zmiernime požiadavky na výkon v škole a doma,
stanovíme citlivé ale pevné hranice pre predvádzanie sa
a podobné správanie,
vyžadujeme účasť na chode domácnosti, ale v menej náročných
a jasne stanovených aktivitách,
počúvajte dieťa, keď bude opakovane rozprávať o priebehu katastrofy,
zapojte ho do prípravy núdzovej rodinnej výbavy pre prípadnú
mimoriadnu udalosť,
rozprávajte o opatreniach, prípadne precvičujte s dieťaťom aktivity pre možné budúce mimoriadne udalosti
povzbudzujte vyjadrovanie pocitov a myšlienok slovom, hrou,
aktivizujte podporu medzi vrstovníkmi,
podporujte aktivity smerujúce k rozoznaniu zvýšene ohrozených detí (posledné tri aktivity odporúčame nacvičovať formou
sociálo-psychologického výcviku ).
Vek 12 – 18 rokov
Prežívanie: smútok, depresia, odpor voči autorite, pocit neschopnosti a bezmocnosti, strata záujmu o vrstovníkov, kamarátov, o koníčky
a záujmové činnosti.
Správanie: zhoršenie výsledkov v škole, revolta voči autoritám doma i v škole, menej zodpovedné správanie, nepokoj alebo pokles energie,
apatia, priestupky a kriminálne správanie, uzavretie sa do seba, samotárstvo.
Telesné príznaky: zmeny v prijímaní potravy, bolesti hlavy, tráviace
problémy, kožné problémy, poruchy spánku, sťažnosti na nejasné bolesti
a pobolievanie.
Možnosti zásahu:
– venujeme dospievajúcemu viac pozornosti a záujmu,
– dočasne zmiernime požiadavky na výkon v škole a doma,
– povzbudzujeme ich k rozhovorom o zážitkoch z mimoriadnej
udalosti s priateľmi a dôležitými dospelými,
– nenútime ich k rozhovorom s niekým koho mi považujeme za
dôležitého, ale oni s ním hovoriť nechcú (napr. rodičia),
– povzbudzujeme ich k telesným aktivitám,
302
–
–
–
rozprávajme o opatreniach, prípadne precvičuje s dospievajúcim aktivity pre možné budúce mimoriadne udalosti,
zapájajme ich do spoločenských aktivít,
povzbudzujme k činnostiam vedúcim k obnove postihnutej oblasti.
Dospelí
Prežívanie: depresia, smútok, podráždenosť, zlosť, úzkosť, strach,
zúfalstvo, bezmocnosť, pocity viny, pochybnosti o sebe, výkyvy nálad.
Správanie: Vyhýbanie sa pripomienkam na mimoriadnu udalosť,
problémy so spánkom, nadmerná úroveň aktivity, ľahko sa rozplače, viac
konfliktov s rodinou, zvýšená ostražitosť a bdelosť, osamelosť, uzavieranie sa do seba.
Telesné príznaky: únava, vyčerpanie, zmeny v prijímaní potravy,
tráviace problémy, zhoršenie chronických problémov.
Možnosti zásahu:
– aktívne počúvanie,
– príležitosť detailne hovoriť o zážitkoch z mimoriadnej udalosti,
– pomoc pri stanovení priorít, pri riešení problémov,
– pomoc členom rodiny pri vzájomnej komunikácii a bežnom
fungovaní,
– poskytujte informácie o službách po mimoriadnej udalosti,
– rozprávajte o spôsoboch vyrovnávania sa so záťažou.
Seniori
Prežívanie: depresia, zúfalstvo nad stratami, apatia, dezorientácia,
podozrievavosť, nepokoj, zlosť, strach zo zavretia do ústavu, úzkosť
z nového prostredia, rozpaky z prijímania podpôr a výpomoci.
Správanie: uzavretie sa do seba, osamelosť, neochota opustiť domov, obmedzenie v pohyblivosti, problémy s núteným sťahovaním.
Telesné príznaky: zhoršenie chronických ochorení, poruchy spánku,
problémy s pamäťou, väčšia citlivosť na prehriatie a podchladenie.
Možnosti zásahu:
– opätovné a vytrvalé upokojovanie,
– poskytovanie informácií potrebných pre orientáciu,
–
–
–
–
–
–
303
opakovane posudzujte stav i rôznymi metódami, aby nedošlo
k podhodnoteniu problému, ktorý sa môže objaviť neskôr,
pomáhajte pri obnove majetku, získavaní finančnej pomoci,
pomáhajte pri obnove rodinných a spoločenských kontaktov,
zvláštnu pozornosť je nutné venovať kvalite náhradného ubytovania,
podporujte opätovné rozhovory o mimoriadnej udalosti a vyjadrovanie aktuálnych pocitov,
podľa potreby zaisťujte dopravu, opatrovateľskú službu, zdravotnú pomoc (Baštecká, 2003).
Kultúrne a etnické skupiny
Etnické a kultúrne menšiny môžu byť zasiahnuté zvlášť tvrdo
vzhľadom k ich špecifikám oproti väčšinovému obyvateľstvu. Ich horšia
socioekonomická situácia ich núti bývať v nechránených podmienkach.
Problémom môžu byť jazykové bariéry, nedôvera, odmietanie vonkajších
zásahov pomoci a odlišné kultúrne hodnoty. Citlivosť voči nim môžeme
prejaviť tak, že príručky a letáky preložíme do ich materského jazyka,
prípadne ich graficky znázorníme.
Kultúrne rozdiely pozorujeme v postojoch ku strate – domova, rodiny, postihnutiu, smrti. Majú odlišné spôsoby smútenia, inak prijímajú
pomoc, zvlášť psychologickú a psychiatrickú.
Je preto nutné, aby každý pomáhajúci bol neustále vzdelávaný v kultúrnych normách, tradíciach menšiny, ktorej pomáha a bol v neustálom
kontakte so sociálnymi pracovníkmi, ktorí im pomáhajú. Pomoc je lepšie
prijímaná, keď sa podarí nadviazať i oficiálne kontakty s dôveryhodnými
organizáciami, ktoré ich príslušné etnikum zastupujú (Vodáčková, 2002).
Ľudia s duševnými poruchami
Pokiaľ duševne chorí majú prístup k bežnej starostlivosti, tak sa počas mimoriadnej udalosti správajú porovnateľne s bežnou populáciou. Tí,
ktorí i pred mimoriadnou udalosťou mali krehkú životnú rovnováhu budú
304
k jej obnoveniu potrebovať prednostnú a dlhšie trvajúcu psychologickú
a psychiatrickú starostlivosť, podporné služby. U obetí mimoriadnej udalosti s diagnózou posttraumatická stresová porucha (PTSP) môžu sprievodné javy ako helikoptéry, sirény vyvolávať zhoršenie stavu v spojení
s mimoriadnymi udalosťami (Baštecká, 2005).
Ľudia žijúci v kolektívnych zariadeniach
Ľudia buď, ktorí v čase mimoriadnej udalosti práve žijú v kolektívnom zariadení alebo v ošetrovateľských domoch sú náchylnejší k úzkosti,
panike, bezmocnosti (ak sú závislí na ošetrovateľoch). Evakuácia a vôbec
akékoľvek presťahovanie, keď sa menia zvyky, je pre nich náročné na
prispôsobenie. Zdravotne postihnutí, hlavne imobilní pacienti pociťujú
zvýšenú úzkosť a paniku.
Možnosti zásahu:
– je dôležité čo najskôr pre nich obnoviť možnosti zaužívaných
spôsobov správania,
– prednostne zabezpečiť opatrovateľskú a zdravotnú starostlivosť,
– ak je to možné začleniť ich do prác na obnove a upratovaní zariadenia,
– v podpornej atmosfére rozprávať s nimi o zážitkoch z mimoriadnej udalosti,
– poskytovať dostatok informácií o rôznych reakciách na udalosť
a spôsoboch ich zvládania.
Pracovníci psychosociálnych intervenčných tímov
Pracovníci všetkých stupňov krízovej pomoci, či vykonávajú pomoc
upravenú zákonom, regionálnou samosprávou, alebo je to psychosociálny
intervenčný tím, i dobrovoľníci zúčastňujúci sa záchranných prác alebo
podpory obetí, zažívajú značný tlak. Na všetkých, ale hlavne na dobrovoľníkov sme chceli upriamiť pozornosť v tomto článku. Táto pozornosť
by mala byť zameraná dvomi smermi:
1. mali by prejsť odborným výcvikom vo všetkých oblastiach,
2.
305
mali by sa zúčastňovať psychorelaxačných sedení, ktorými pracovníci z oblasti duševného zdravia môžu pomáhať sebe i iným.
Ad 1:
Členovia psychosociálneho intervenčného tímu by mali neustále dopĺňať svoje poznatky a rozširovať odborné spôsobilosti, aby mohli efektívne pomáhať obetiam, príbuzným obetí, obyvateľom miesta kde ku
mimoriadnej udalosti došlo, i sebe samým. Zvláštnu pozornosť by mali
venovať rizikovým skupinám obyvateľstva tak, aby boli pripravení poskytnúť všetky už známe možnosti zásahu opísané v texte pri jednotlivých rizikových skupinách. To vyžaduje systematický a odborný výcvik.
Ad 2:
Pracovníci všetkých stupňov krízovej pomoci sa stávajú svedkami
ľudských tragédií, vážnych telesných poškodení, smrti blízkych i neznámych ľudí, majetkovej ujmy a iných rán osudu. Môžu sa u nich po čase
prejaviť telesné a duševné dôsledky pracovného preťaženia z nutnosti
čeliť ľudskému utrpeniu. Prežívajú pocity fyzickej vyčerpanosti, správajú
sa podráždene, prežívajú hlboký smútok, cítia sa príliš vtiahnutí do problému, znižuje sa im pracovná výkonnosť, ťažšie sa rozhodujú, objavujú
sa poruchy koncentrácie. To sú dôvody, pre ktoré je nutné, aby sa naučili
predchádzať záťaži a za pomoci odborníkov sa ju naučili zvládať.
Sme presvedčení, že vytvorenie psychosociálnych intervenčných tímov, tak aby pôsobili v jednotlivých regiónoch spolu s tímom prípravu
absolvujúcich a registrovaných dobrovoľníkov by zvyšovalo šancu na
prežitie. Pomohlo by vrátiť sa čo možno najskôr a čo možno najväčšiemu
počtu ľudí zasiahnutých nešťastím do obvyklého spôsobu života, ktorý
viedli pred mimoriadnou udalosťou. Považujeme teda dokonalú prípravu
záchranárov, psychosociálneho intervenčného tímu, registrovaných dobrovoľníkov a obyvateľstva za kľúčový predpoklad efektívnej pomoci pri
mimoriadnych udalostiach.
306
Literatúra
BAŠTECKÁ, B. et al.: Klinická psychologie v praxi. Praha: Portál, 2003, 420 s.
ISBN 80-7178-7353.
BAŠTECKÁ, B. et al.: Terenní krízová práce. Praha: Grada, 2005, 300 s. ISBN
80-247-0708-X.
ŠPATENKOVÁ, N. et al.: Krizová intervence pro praxi. Praha: Grada Publishing, 2004, 200 s. ISBN 80-247-0586-9.
ŠPATENKOVÁ, N. et. al.: Krize. Psychologický a sociologický fenomén. Praha:
Grada Publishing, 2002, s. 129. ISBN 80-247-0888-4.
VODÁČKOVÁ, D. et al.: Krízová intervence. Praha: Portál, 2002, 543 s. ISBN
80-7178-696-9.
VYMĚTAL, J. et.al.: Obecná psychoterapie. Praha: Grada, 2004, 340 s. ISBN
80-247-0723-3.
Adresa autorky

PhDr. Elena Pavluvčíková, PhD.
Inštitút psychológie
 +42151 75 70 810
Fax: +4215175 70 824
@ [email protected]

Výzvy pre sociálne profesie v modernej spoločnosti

Transkript

Podobné dokumenty

možné stáhnout zde