novinářská - Nadace Open Society Fund Praha

Transkript

NOVINÁŘSKÁ
CENA 2014
VÝBĚR VÍTĚZNÝCH A NOMINOVANÝCH
PŘÍSPĚVKŮ
POŘÁDÁ
HLANÍ PARTNER
PARTNEŘI
newton media
NOVINÁŘSKÁ CENA 2014
Výběr vítězných a nominovaných příspěvků
Vydala Nadace Open Society Fund Praha
Květen 2015
www.novinarskacena.cz / www.osf.cz / #novinarskacena
newton media
Novinářská cena 2014
Nadace Open Society Fund Praha ve spolupráci s partnery pořádá soutěž Novinářská cena,
která jednou ročně veřejně oceňuje kvalitní žurnalistické práce, a to již od roku 2010.
Novinářská cena je unikátní tím, že hodnotí konkrétní příspěvky, které autoři a redakce sami
přihlašují do jednotlivých kategorií. Uspět tak může práce renomovaného i začínajícího autora.
Příspěvky hodnotí poroty, složené z respektovaných osobností veřejného života z České
republiky i zahraničí, a poskytují tak novinářům cennou zpětnou vazbu. Současně upozorňují
veřejnost na novinářské počiny, které zajímavým způsobem zachycují problematiku dnešní
společnosti.
Do jubilejního 5. ročníku soutěže přihlásili autoři a autorky, redakce, vydavatelé a veřejnost
413 žurnalistických příspěvků, které soutěžily v 11 kategoriích psané audiovizuální a online
žurnalistiky. Udělena byla také Česko-slovenská cena veřejnosti, o níž rozhodli Češi a Slováci
v online hlasování, a již podruhé také Cena Googlu pro mladé talenty datové žurnalistiky,
která podpořila studentské datové projekty.
Nadace Open Society Fund Praha
Nadace Open Society Fund Praha rozvíjí hodnoty otevřené společnosti a demokracie.
Má více než 20 let zkušeností a patří mezi 5 největších nadací v České republice. Financuje
a sama realizuje jak projekty, které usilují o systémové změny na celostátní úrovni, tak projekty,
které přispívají k řešení konkrétních lokálních situací. Podporuje aktivní občany, kteří ovlivňují
dění ve svém bezprostředním okolí i své zemi. Mezi klíčová témata, na která se Nadace Open
Society Fund Praha zaměřuje, patří rozvoj efektivní a transparentní veřejné správy
prostřednictvím Fondu Otakara Motejla, vzdělávání dětí a mladých lidí a rovné příležitosti žen
a mužů.
www.osf.cz
newton media
Přehled kategorií Novinářské ceny 2014:
Kategorie psané žurnalistiky
1. Nejlepší rozhovor
2. Nejlepší reportáž
3. Nejlepší komentář
4. Nejlepší analyticko-investigativní příspěvek
5. Nejlepší česko-slovenský kreslený vtip, komiks nebo karikatura
Kategorie audiovizuální žurnalistiky
6. Nejlepší rozhovor, beseda nebo diskuse
7. Nejlepší reportáž
8. Nejlepší analyticko-investigativní příspěvek
Kategorie online žurnalistiky
9. Cena Googlu za inovativní online žurnalistiku
Zvláštní ceny
10. Česko-slovenská cena veřejnosti
11. Cena Googlu pro mladé talenty datové žurnalistiky
O každé kategorii rozhodovala samostatná čtyřčlenná porota složená z osobností
akademické, mediální a neziskové sféry. Na průběh soutěže dohlížela pětičlenná Rada soutěže,
kterou tvořili ředitel Nadace Open Society Fund Praha Robert Basch, výkonný ředitel sdružení
Transitions Online Jeremy Druker, Chief Operating Officer neziskového investičního fondu Media
Development Investment Fund Marie Němcová, fotograf, spisovatel a novinář Jan Rybář a bývalý
novinář, nyní právník Bohnické nemocnice Tomáš Němeček. Tato Rada společně s Radou soutěže
na Slovensku také rozhodovala o výběru příspěvků do online hlasování o Česko-slovenské ceně
veřejnosti.
www.novinarskacena.cz
newton media
OBSAH
1) Kategorie psané žurnalistiky - Nejlepší rozhovor
Vítěz:
Zpravodaj ČT z Krymu
Jan Gazdík (Aktuálně.cz)
Nominace:
O hadech, myších a lidech
Lenka Nejezchlebová Vrtišková (Týden)
Dědkovy kruhy
Adéla Vopěnková (Forbes)
2) Kategorie psané žurnalistiky - Nejlepší reportáž
Vítěz:
Foxtrot v prachu
František Šulc (Reportér Magazín)
Nominace:
Čti Korán, bratře
Tomáš Lindner (Respekt)
V pravém rohu nebe
Petr Třešňák (Respekt)
3) Kategorie psané žurnalistiky - Nejlepší komentář
Vítěz:
Chléb, hry a Amazon
Jan Lipold (Aktuálně.cz)
Nominace:
Série komentářů - Číhadlo
Adam Černý (Hospodářské noviny)
Momenty roku 2014
David Klimeš (Hospodářské noviny)
newton media
4) Kategorie psané žurnalistiky - Nejlepší analyticko-investigativní příspěvek
Vítěz:
Operace Bradáčová
Ondřej Kundra (Respekt)
Nominace:
Kámoši z StB
Jaroslav Kmenta (Reportér Magazín)
Případ Straus
Magdaléna Sodomková (Lidové noviny)
5) Kategorie psané žurnalistiky - Nejlepší kreslený vtip, komiks nebo karikatura
Vítěz:
Slovensko 2014
Martin SHOOTY Šútovec (Denník N)
Nominace:
EU s nadhledem
VHRSTI (jádu)
Série karikatur
Vojtěch Velický (Euro, Magazín Legalizace, Nový Prostor)
6) Kategorie audiovizuální žurnalistiky – Nejlepší rozhovor, beseda nebo diskuse
Vítězové:
Horizont ČT 24 Dění na Ukrajině
Michal Kubal, Josef Pazderka, Jakub Szántó (Česká televize)
Nominace:
Interview ČT 24 se členkami Pussy Riot
Zuzana Tvarůžková (Česká televize)
Rozhovor s Ivo Rittigem
Martin Veselovský (DVTV)
newton media
7) Kategorie audiovizuální žurnalistiky – Nejlepší reportáž
Vítěz:
Konečná pro havířovský Brusel?
David Macháček (Česká televize)
Nominace:
Like a Virgin
Lenka Klicperová, Jarmila Štuková (Lidé a Země)
Hotel Rwanda – 20 let od genocidy
Robert Mikoláš (Český rozhlas)
8) Kategorie audiovizuální žurnalistiky – Nejlepší analyticko-investigativní příspěvek
Vítězky:
Černá díra zdravotnictví
Aneta Snopová, Markéta Dobiášová (Česká televize)
Nominace:
OKD a politické šachy
Michael Fiala, David Havlík, Vladko Omasta (Česká televize)
Monopol pro Omnipol
David Havlík, Vladko Omasta (Česká televize)
9) Kategorie online žurnalistiky – Cena Googlu za inovativní online žurnalistiku
Vítězové:
Válka o Ukrajinu očima reportérů
Kolektiv zahraniční rubriky (Aktuálně.cz)
Nominace:
Volební speciál
Jan Boček, Jan Cibulka, Petr Kočí, Marcel Šulek (Český rozhlas)
Datová žurnalistika
Kateřina Mahdalová (www.datovazurnalistika.cz)
newton media
Kategorie psané žurnalistiky - Nejlepší rozhovor
Porota:
Josef Jařab, profesor anglické a americké literatury na Univerzitě Palackého v Olomouci,
Aleksander Kaczorowski, polský esejista a překladatel, autor několika knížek věnovaných
české kultuře, šéfredaktor čtvrtletníku Aspen Review Central Europe, Arnošt Wagner, novinář,
vedoucí exilového československého televizního vysílání v Kanadě, Alena Wagnerová, českoněmecká spisovatelka, publicistka a orální historička, autorka řady knih ke kulturní historii
střední Evropy
Vítěz:
www.aktualne.cz
Vyjádření poroty:
Porota u rozhovoru na velmi aktuální a citlivé téma oceňuje profesionální způsob kladení otázek,
strukturovanou gradaci a zároveň také dobře formulované odpovědi. Autor prokázal velkou
empatii a dokázal čtenářům poskytnout velmi silný osobní prožitek tázaného zpravodaje.
“Dostalo mě to jako ještě snad nic v životě,” říká Josef Pazderka, dlouholetý zpravodaj ČT v Rusku,
na Ukrajině a v Polsku, po návratu z anektovaného poloostrova.”
Varšava/Praha - Josef Pazderka, dlouholetý zpravodaj ČT v Moskvě, na Ukrajině a nyní
v Polsku, se netají respektem k Rusku. Přesto ale v těchto dnech zažívá po návratu z
Krymu hlubokou frustraci z toho, co v této Moskvou okupované části Ukrajiny zažil: únosy
nepohodlných novinářů, mlácení oponentů a až fanatickou nenávist i k pouhé snaze o
polemiku.
Se svými zážitky se po návratu z Krymu podělil v obsáhlém rozhovoru s Aktuálně.cz.
Právě jsem se díval na diskusní pořad o Ukrajině, v němž se předsedkyně strany Česká
Suverenita Jana Volfová sugestivně vyjadřovala k ukrajinské krizi. Demonstrace na
Majdanu jsou pro ni vlajky s hákovými kříži a fašisté. Jak jste viděl Majdan vy, jako
newton media
zpravodaj ČT, který si na něm odstál desítky hodin?
Fascinace banderovci a údajnými nacisty mě ve spojení s Majdanem vyvádí z míry a šokuje.
Neumím si to vysvětlit jinak než tím, že lidé, kteří podobné nesmysly říkají, věří jim a šíří
je - aniž by třeba na Ukrajině někdy byli anebo se detailněji seznámili s tamními poměry naskakují na tu nejtupější ruskou propagandu. Moskva se totiž přesně tohoto tématu
o banderovcích a fašistech chytá a manipuluje s ním veřejnost; od počátku krize na Ukrajině
představuje Majdan jen prizmatem údajných fašistů a neonacistů.
Na Majdanu samozřejmě byli i pravicoví radikálové či nacionalisté ze strany Svoboda. Nikdy
ale netvořili jádro Majdanu, natož hlavní část protestního proudu. Při hodnocení Majdanu,
ale i toho, co se teď na Ukrajině děje, je nutné vzít v úvahu strázně, jimiž si ukrajinský národ
prošel. Ukrajinci mají za sebou velmi krvavou a složitou historii. A možná tou nejkrvavější
epizodou si prošli za komunistické vlády. Stepan Bandera je třeba pro mnohé lidi strašidlem
a zločincem, málokdo ale ví, že ho hitlerovci věznili téměř celou válku v koncentračním táboře.
Ukrajinci nejsou vůbec hrdí na to, že jeho přívrženci spolupracovali s nacisty, nicméně vydávat
příznivce strany Svoboda za nacisty je hodně účelové a zcestné.
Ze všeho nejvíc mě ale fascinuje, když tohle téma vytahují lidé - konkrétně Rusové -, kteří ani
v nejmenším nezpracovali svou nedávnou historii. Tito Rusové nejsou přitom schopni
připustit ani milimetr argumentů o stalinských čistkách, vraždách, masových represích
a sibiřských koncentrácích. Jim podobní lidé se mimochodem velmi krutě a krvavě podepsali
na osudu banderovců či lidí, kteří vstoupili do Ukrajinské povstalecké armády.
Jana Volfová není ovšem jediná z českých politiků, která naskakuje na propagandu
Moskvy o ukrajinských fašistech, hákových křížích a banderovcích.
Zajímavá je na tom ještě jedna věc: pokusy Moskvy vtáhnout do své hry historické křivdy jsou
velmi úspěšné i v tom, že okamžitě oživují staré sovětské slogany o boji proti fašistům.
A najednou to všechno krásně sedí ve starých, osvědčených prizmatech o druhé světové válce
a obraně proti nacistům.
Tihle lidé nejsou ochotni připustit, že to může být i jinak: že změny či demonstrace na
Ukrajině jsou mnohem složitější. Pravý sektor budí koneckonců i u mne určité rozpaky. Nikdy
bych si ale netroufl ztotožnit Majdan s extrémní pravicí. A kdo tak činí, vytrhává účelově fakta
z kontextu. Takže říkám: hnutí na Majdanu bylo a je proevropské. A je mnohem barvitější, než
jak říká Moskva a po ní to papouškují i další politici. Lidé z tohoto hnutí chtějí jinou politiku,
jinou - spravedlivější - správu své země.
Každé hnutí má své problémy. V Polsku například potkávám přívržence extrémní pravice,
kteří jsou mi vyloženě nepříjemní. Při jejich pochodu na Den nezávislosti nás s kameramanem
málem zmlátili. A mám si snad proto o Polácích myslet, že jsou nedemokratičtí?!
Jako kdybych se ocitl v roce 1938 při okupaci Sudet
newton media
Když jsme se domlouvali na rozhovoru, postřehl jsem z vašeho hlasu notnou dávku
skepse a frustrace z toho, co jste na Majdanu a pak i na Krymu zažil. A dost možná
i kvůli tomu, kam až dospěly ukrajinsko-ruské vztahy. Anebo se mýlím?
Je to přesně tak. Události na Ukrajině sleduji od samého počátku. První dojmy ve mně
vyvolávaly naději a optimismus z toho, že se lidé vzchopili k občanským protestům, že se
poohlížejí po evropských vzorech, že chtějí žít jinak... a ne v zemi prolezlé korupcí.
Asociační smlouva s Evropskou unií jim tuhle naději na lepší život nabízela. Souvisejí s ní
i zcela konkrétní kroky v podobě protikorupčního či volebního zákona s jasnějšími pravidly
pro politické strany, reforma bankovnictví, ale i větší odpovědnost politiků za svá rozhodnutí.
Majdan vznikl kvůli odmítnutí těchto změn, které lidé s velkými nadějemi očekávali. Stáli
tam dny a týdny ve dvacetistupňových mrazech a já pro ně měl jen obdiv. Pak to ale
začalo houstnout. Rozdíl mezi listopadem či prosincem a lednem, kdy se na Majdanu
začala projevovat obrovská frustrace lidí a s ní přibývalo i radikálů, mladíků v maskách a s
baseballovými pálkami v rukou,... ten rozdíl je obrovský. Říkali, že s Janukovyčovým režimem
se nedá dohodnout bez střetu. A když k němu došlo, tak jsem měl s každým dnem pocit, že se
propadám stále hlouběji. Pořád jsem si přitom říkal, že to už nemůže jít níž... a přesto druhý
den šlo. Zvláště poté, když se do těch událostí začalo vkládat Rusko. A z toho už začala jít
hrůza, strach...
Co máte konkrétně na mysli?
Nejvíc mě traumatizují zážitky z Krymu. Ani ne proto, že by nám hrozilo bezprostřední
nebezpečí. Uvědomil jsem si ale, jak moc lze lidi ovlivnit fanatickou propagandou. Zažíval
jsem jak přes kopírák osmatřicátý rok v Československu, když tehdy wehrmacht obsazoval
československé pohraničí. V Rusku jsem léta pracoval, znám instinkty Rusů, mám pro osudy
Rusů na Ukrajině pochopení a nemyslím si, že by neměli mít svá práva. Děsilo mě ale, že jsem
se v Sevastopolu nemohl s tamními Rusy dát do řeči o tom, že na území cizího státu vtrhla
ruská vojska. Že jsem s těmi lidmi nenalézal ani ty minimální styčné body v diskusi o tom,
že v takové atmosféře není možné organizovat právoplatné referendum o odtržení Krymu.
Úplně mě to paralyzovalo. Prostě jsme si to s nikým, s kým jsme natáčeli, nebyli schopni
vysvětlit. Fungovalo to přesně podle starého sovětského modelu: buď s námi souhlasíš a jsi
náš přítel, anebo - jak oni říkají - jsi vrag. Jakmile jsem se pokusil o nestranný pohled a chtěl
dát prostor druhé straně, ukázat na lapsy, které referendum mělo, v ten okamžik ve mně
viděli nepřítele. Pak nebylo možné nikomu vysvětlit, že proti Rusům nic nemám.
Postupně nám lidé začali vyhrožovat, shlukovali se při živých vstupech kolem kamery a křičeli,
že si mě najdou, pokud neřeknu to, co si oni přejí, anebo považují za pravdu.
Pracoval jsem v atmosféře, kdy kolem mě začali mizet ukrajinští novináři, kteří přijeli na Krym
referendum sledovat, anebo se různé bojůvky dobývaly do bytů lidí odváděných posléze
newton media
neznámo kam... A já těm lidem nebyl schopen pomoci - právě tohle mě frustrovalo ze všeho
nejvíc. Pořád si vyčítám, že jsem jim nemohl pomoci alespoň tím, co by měl udělat každý
novinář: přijít na místo, natočit to a podat o těch únosech zprávu. V ten okamžik bychom
ale přišli o techniku a naše reportování z Krymu by skončilo. V tom lepším případě. V těchto
mezních momentech vám najednou není vůbec dobře a najednou přemýšlíte o smyslu své
práce. Tahle bezmoc mě jen tak nepřestane trápit.
Ruštinu, ruský národ a jeho kulturu jsem nikdy nepovažoval za méněcenné. Mám k nim
obrovský respekt a vždy ho budu mít. Ale nástup sovětské mentality v novém hávu, kterou
jsem na Krymu zažíval, mě vystrašil. Bylo mně z toho všeho velmi úzko. Dostalo mě to jako
ještě snad nic v životě.
Mluvíme tu spolu o šoku z fanatismu?
Ano - šok z fanatismu. To je přesné.
Šance pro Ukrajince stát se sebevědomým národem
Jednou věcí jsou vaše reportáže či živé vstupy z Ukrajiny, druhou věcí ale vaše osobní
postřehy. Zažili jste chvíle, kdy jste se cítili ohroženi?
Asi nejkritičtější byl týden, kdy začala střelba v kyjevské Institutské ulici. Do Kyjeva jsme přijeli
odpoledne a já měl s Prahou dohodnutý živý vstup z hotelu Ukrajina. Už na letišti nás ovšem
taxikáři odmítali odvézt do centra města. Museli jsme pořádně připlatit, abychom se dostali
alespoň poblíž. Taxikář nás nakonec vyhodil na Chresčatyku, což je bulvár vedoucí k Majdanu.
S kameramanem a s kufry techniky jsme tedy utíkali Chresčatykem, protože nám řekli,
že jinak se do hotelu, než ho odřízne policie, nedostaneme.
Přiběhli jsme obtěžkáni kufry na Majdan, avšak hotel byl izolován kordonem policie. V tu
chvíli začalo náměstí doslova vibrovat a bouřit... a my tam stáli zcela bizarně uprostřed toho
všeho, snažili se alespoň o telefonický vstup do Událostí... a pomalu přemýšleli, kudy budeme
zdrhat. Lidé kolem nás si ťukali na hlavu nad tím, co tam vlastně ti dva čeští novináři zavaleni
kufry pohledávají. Možná vám to zní tragikomicky, ale nám ztuhl úsměv na rtech ve chvíli, kdy
se musíte z náměstí o překot pakovat a někde se ukrýt.
V poslední chvíli se nad námi slitovala jedna rodina. Bez nadsázky nás zachránila, protože
vzápětí se na té ulici spustila střelba ze zálohy. Lidé se ocitli pod palbou odstřelovačů.
V ten moment nemůžete dělat vůbec nic. Ani plnit základní roli novináře - informovat lidi
o tom, co se děje v Kyjevě, jakkoliv jsme se snažili předávat události alespoň telefonicky.
A obdobně tomu bylo o pár dní později, kdy jsme kráčeli Institutskou ulicí s demonstranty
a najednou se znovu strhla střelba odstřelovačů. Jdete a najednou kolem sebe vidíte raněné,
mrtvé a stále vám to v té rychlosti, ale i šoku nedochází, co se děje. V jakém kotli jsme se ocitli,
nám došlo až po promítnutí záběrů, které jsme natočili my anebo kolegové. Až poté nám
to došlo, jaký to byl masakr a jak rychle proběhl. A možná to ale bylo jen dobře, protože
newton media
v ten moment bychom se s kameramanem rozklepali ještě víc.
Působil jste léta v Rusku. Nyní na Ukrajině a v Polsku. Jak tahle krize a přičlenění
Krymu k Rusku změnila oba národy?
Doufám, že to nebude mít tragické následky. Že to nevyústí v něco víc, než se stalo na Krymu.
Stále věřím v rozum a rozvahu Ukrajinců i Rusů, kteří nedopustí, aby tohle vše přerostlo
v nacionální, neřku-li globální konflikt. Jakkoliv k tomu mají Ukrajinci našlápnuto, protože
vnímají Moskvu jako velké ohrožení. Část ukrajinských nacionalistických hnutí už nyní hraje na
strunu: ti dobří jsou Ukrajinci, ti zlí naopak jen Rusové. Respektování demokratických principů
ale platí jak pro Ukrajince, tak pro Rusy.
Snad ale tahle krize přispěje alespoň k tomu, že se z Ukrajinců stane konečně aktivní politický
národ. Právě tohle totiž Ukrajině scházelo ze všeho nejvíc. Pod tlakem této krize
a možná navzdory tomu, co si přejí v Kremlu, totiž na Ukrajině vyrůstají velmi sebevědomí
a aktivní lidé, kteří by mohli vzít osudy své země do svých rukou a racionálně, bez předsudků
a nenávisti, je směřovat dál.
A jak tahle krize může změnit Rusy?
Určitým bodem zlomu to může být i pro prezidenta Putina. Teď to samozřejmě vypadá na
jeho obrovský triumf v duchu jeho hesla: Rusko opět povstalo a je obávanou mocností! Já si
ale přesto myslím, že Putin ve skutečnosti prohrál. Podlehl emocím a iluzím, v nichž žil.
Putin a jeho nejbližší jsou teď pod obrovským tlakem. Určitě si uvědomují, že se ocitli v situaci,
v níž ještě nebyli, a že do ní nevmanévrovali jen Rusko, ale i západní svět. Stále doufám, že
sankce Západu přestane Moskva vnímat jako agresi či tlak na Rusko, nýbrž jako obhajobu
principů, na nichž stojí světová politika. Pak by ty sankce mohly Rusko přivést ke klidnému
a diplomatickému vyřešení krize.
Krym se stane pro Rusko obrovskou přítěží
To jste tedy optimista.
A co jiného zbývá? V diskusích o krizi na Ukrajině by mělo mnohem častěji zaznívat, že přece
nejde o souboj Ukrajiny s Ruskem, nýbrž o střet demokracie a jejích hodnot s autoritativním
světem, který si realitu přizpůsobuje, jak chce, a říká, že je to tak správně... a že ze své politiky
nehodlá v ničem ustupovat.
Optimista jsem i v tom, že imperiální politika podrazí Putinovi dříve či později nohy. Neustojí ji
ekonomicky - do Krymu bude Moskva muset obrovsky investovat. Z dlouhodobé perspektivy
se Krym stane pro Rusko obrovskou přítěží. A to tím spíše, že ho nepotřebuje. Rusové na
Krymu se začnou ptát: co nám odtržení od Ukrajiny přineslo? Zda při této akci šlo jen o
sovětský étos z toho, že jsou najednou součástí ruského impéria. A snad se i malá, ale stále
fungující část ruské společnosti přesvědčí o tom, že vztahy se Západem nemusí být nutně
konfliktní a že mohou být - když ne přátelské - alespoň civilizované. Přiznávám ale, že pokud
newton media
jde o budoucnost ruské společnosti, tak v poslední době vidím jen samé otazníky.
Přední ukrajinská spisovatelka Oksana Zabužko mi v rozhovoru sdělila, že ruský národ
je pod vlivem propagandy Moskvy nemocný. Po vystoupení prezidenta Putina, v němž
za nadšené podpory ruských politických, kulturních i ekonomických celebrit obhajoval
okupaci Krymu a obviňoval Západ z amatérismu a arogance, jsem si ale i já řekl, že na
slovech Zabužko možná něco je. Docela mě ten vzedmutý ruský patriotismus překvapil.
A já si přesto myslím, že v Rusku je stále dost lidí, kteří s politikou Putina nesouhlasí. Dávají
to ostatně najevo demonstracemi v Moskvě či jiných městech. Úzko je mi ale z toho,
že v současných poměrech, které v Rusku vládnou, nemá tato opozice šanci na zahraniční
politice Ruska cokoliv změnit. Putin a jeho nejbližší mají prostě navrch a opozice nemá na
změny sílu.
Víte, já nikdy nebudu souhlasit s tím, že ruský národ je nemocný, že jsou kulturně
méněcenní... a už vůbec by se to nemělo zatahovat do rusko-ukrajinských vztahů. Pokud
se bude ukrajinská vláda chovat racionálně, tak nalezne odvahu k tomu, aby i ona nabídla
ruskojazyčnému obyvatelstvu na Ukrajině perspektivu. Dá mu tím jasně najevo, že s ním
počítá, že otázka jazyka pro ně není něco, co by občany automaticky odepisovalo.
Na východě Ukrajiny žije velká ruskojazyčná skupina Ukrajinců, ale i etnických Rusů, kteří
se cítí jako Ukrajinci. Měli by tedy získat pocit, že o ně Ukrajina opravdu stojí. A pak v ní
také zůstanou. Právě tohle je teď pro Kyjev jedna z klíčových věcí. Pro novou garnituru
ukrajinských politiků bude tato jejich snaha, aby občany z východu země neztratila, velkým
testem.
Následující otázku jsem položil už několika Ukrajincům. Ať již těm z Majdanu, anebo
zde v Česku. Rozumějí vůbec čeští politici tomu, co se na Ukrajině děje? Například když
považují expremiérku Juliji Tymošenkovou za symbol demokracie?
Mezi českými politiky jsou lidé, kteří jsou o Ukrajině velmi dobře informovaní - například
český eurokomisař Štefan Füle -, a pak jsou tu ti, kteří se jen vezou na různých
propagandistických vlnách. Často se tedy vyjadřují k věcem, jimž nerozumí. No a pokud
jde o Juliji Tymošenkovou, tak je třeba vnímat, že se v určité době stala synonymem totální
zvůle Janukovyčova režimu. Byla odsouzená (tak to formulovala i Evropská unie) za velmi
prapodivných, nespravedlivých a politicky motivovaných okolností, takže měl být rozsudek
zrušen.
Je v pořádku, že Majdan přispěl i k tomu, že byla z vězení propuštěna.
Sama Tymošenková nepostupovala ovšem jako premiérka vždy demokraticky, takže ji lze jen
těžko vnímat jako vzor demokracie. Majdan jí dal ostatně jasně najevo, co si o její případné
politické kariéře myslí. Považuji to za jeden z důkazů politické vyspělosti. Lidé jí tam řekli: je
skvělé, že jsi na svobodě, dosáhli jsme toho, co jsme chtěli, ale dejme prostor lidem, kteří
mohou dovést Ukrajinu k prosperitě. Tymošenková není pro Ukrajinu budoucností.
Poláci si, na rozdíl od Čechů, armády a bezpečnosti váží
newton media
A.cz: Panují nyní i v Polsku obavy z rozpínavosti Ruska více než jindy? Nelze například
přehlédnout přílet amerických stíhaček do Polska ani oživení diskuse o protiraketové
základně USA v Polsku.
Pobyt v Polsku je pro mě obrovsky povzbuzující i v tom, že mi jako Čechovi Poláci spoustu
věcí osvěžili. Někdy si říkám, že my Češi jsme už dávno zapomněli, že demokracie má nějakou
hodnotu a že není zadarmo. V tomhle vnímání jsou Poláci mnohem dál než Češi. Rusko
a východní svět vnímají mnohem senzitivněji, pozorněji. Mají o něm mnohem lepší informace
- ať už ty dobré, či naopak špatné. Poláci se vždy považovali za “noční hlídku” Evropské unie
směrem na východ. Byli si vědomi své polohy a tím i zranitelnosti... víc než třeba Češi. A od
toho se také odvíjejí poměrně velké investice do armády, vztah k ozbrojeným silám i vlastní
bezpečnosti. Tohle je s Českem zcela nesrovnatelné.
Já jen pevně doufám, že tento ukrajinský alarmující a urgentní “budíček” Evropou zatřese, aby
si uvědomila, že bezpečnost není zdarma. Že není možné chtít jen nejlevnější věci, nejlevnější
plyn a energie a zároveň si nenechat vzít vlastní bezpečnost... Třeba se teď podobné vědomí
přenese z Polska i do Česka. Že si konečně začneme vlastní armády mnohem více vážit
a uvědomíme si, že armáda je velmi aktuální a pro stát důležitou - a nejenom imaginární hodnotou. A že tedy ani hrozby z Východu nejsou imaginární, ale naopak velmi reálné.
Můžeme to ostatně vidět i na vztahu Poláků k Evropské unii či k evropskému západnímu
společenství, které považují za garanta polské bezpečnosti. Tohle uspořádání přineslo Evropě
nebývalou, nevídanou a v historii nesrovnatelnou stabilitu a bezpečnost.
Právě těchto hodnot si Poláci podle mne váží mnohem více než Češi. Na rozdíl od nich si
uvědomují, že ve světě existují stále síly, které mohou suverenitu jejich země kdykoliv ohrozit.
V Polsku proto není Unie otloukánkem jako v Česku. Chápou ji naopak jako velkou hodnotu.
Za porovnání možná stojí také minimální rozpočet Česka na obranu, ale i fakt, že
jsme USA s jejich žádostí o výstavbu protiraketového radaru v Brdech v podstatě
“vypráskali”.
Okupace Krymu nám snad připomene, že ozbrojené síly mají svůj význam, že je nelze
neustále šidit na výdajích. Přestává být ostatně tajemstvím, že Česko začíná být v NATO
považováno za černého pasažéra, který neinvestuje do vlastní, a tím pádem ani do společné
obrany. Pro společnou obranu začínáme zkrátka a dobře ztrácet v očích Aliance význam.
A nejde jen o to, že budeme vnímáni jako černí pasažéři: v dlouhodobé perspektivě se nám
to může tragicky vymstít. Prostě nás v Alianci přestanou brát vážně. Anebo se možná NATO
přeskupí na země, které do obrany investují a mají v Alianci nějakou budoucnost. Na slepou
kolej pak budou odstaveni oni černí pasažéři. Poté, co jsem na Ukrajině prožil a co vidím zde
v Polsku, bych si docela přál, aby Češi pragmaticky zvážili, co krize na Ukrajině, která vyústila
v okupaci Krymu, může pro bezpečnost naší republiky znamenat.
newton media
Nominace:
www.tyden.cz
Nominovaný rozhovor zaujal porotu především originalitou tématu a pojednáním o zvířecí říši v
širších souvislostech a v návaznosti na člověka a lidskou civilizaci s jejími současnými problémy.
Přední český zoolog a odborník na chování zvířat DANIEL FRYNTA zkoumá, jestli to krásnější
zvířata mají u lidí lepší než ta ošklivá. Syn básníka Emanuela Frynty mluví s vášní hlavně
o myších, krysách a hadech.
Kvůli výzkumu jezdíváte po světě, často na Blízký východ. Slouží vaše vousy jako
mimikry?
Možná trochu ano. Člověk si tam navykne, že vousy jsou běžná záležitost. S vývojem tamní
politické situace jsme bohužel museli expedice přerušit. Je smutné, když člověk hledí na myš,
kterou chytil na území dnešního Islámského státu, má o ní třeba něco psát a uvědomí si,
že celé oblasti, které jsme projezdili a prochodili, jsou teď v úplně jiném bezpečnostním
režimu. Možná by nás tam teď rovnou zastřelili. A pravděpodobně zastřelili hodně lidí z těch,
se kterými jsme tam mluvili. Byli to moudří, nefanatičtí, mírumilovní lidé. Vzpomínám na
dlouhé rozhovory o náboženství a jeho zneužití…
Když zkoumáte chování zvířat z těchto výbušných oblastí, napadá mě, jestli jsou třeba
trochu jiná než stejný druh ze střední Evropy.
No, berte to, prosím, s nadsázkou, ale ve výzkumu se nám nápadné odlišnosti ukázaly. Kdysi
jsme zkoumali myši domácí ze střední Evropy, Balkánu a Předního východu. A ukázalo se,
že nejbojovnější jsou myši ze Sýrie, Jordánska a Íránu.
Proč?
Zvířata tam žijí v dost těžkých podmínkách, nikoli v hojnosti, neleží na pytlích zrní jako naše
myši, o každé zrno se svádí boj. Žijí na poli, a když si dělají zásoby, musí všechny ostatní
živočichy svého druhu od zdrojů potravy vyhnat. Vítězí nejsilnější. Je pro ně existenčně
výhodnější být zlí než být hodní.
A původně byly myši hodné, nebo zlé?
newton media
To je právě velmi zajímavé. Chování blízkovýchodních myší odpovídá chování „původních“
myší. Nám se podařilo dokázat, že ze zlého tvora se může během deseti tisíc let stát tvor
hodný. Myš k nám přišla právě z Blízkého východu, pomohli jsme je rozšířit po celém světě.
A vše nasvědčuje tomu, že zpočátku byly myši zlé, až když jsme je zahrnuli nadbytkem, staly
se – hlavně samičky – hodnými, samci sice zůstávají bojovnější, ale nikoli v takové míře jako
jejich blízkovýchodní kolegové. Dokazuje to, jak se za deset tisíc let může změnit vrozené
chování tvora. I když u člověka by to trvalo podstatně déle, ten tvoří jednu generaci za
pětadvacet let, myši i několik generací do roka.
Předpokládám, že jde o „zlo“ páchané myší na myši, nikoli zlo vůči lidem.
Ano. V rámci druhu. Test je jednoduchý. Prostě dáte dvě zvířata k sobě.
A buď se poperou, nebo pomilují?
No, někdy na sebe v rozvášnění dokážou milostně skočit i dva samci „zlého“ druhu. Ale
mluvme o běžné populaci. Když se střetnou naše myši, tak jim je to víceméně jedno, někdy se
trochu postrkují, poperou, ale spíše ritualizovaně, má to nějaká pravidla a není to boj na život
a na smrt. Nechají utéct toho, kdo prohrává. Když k sobě dáte syrské myši, začne okamžitě
jedna druhou pronásledovat. Pochopitelně nenecháme experiment dojít tak daleko, aby si
ublížily, ale je snadné poznat, že to s tím bojem myslí vážně.
Vy jste o myších psal i disertaci. Proč jste si vybral zrovna myši?
Když jsem byl malý, přišel k nám profesor Zdeněk Veselovský (zoolog, dlouholetý ředitel
pražské zoo, pozn. red.) a já měl možnost se ho celý večer ptát a pobírat od něho moudré
rady. A jedna z těch rad zněla, ať studuji myši a vrabce, nejběžnější zvířata, protože se o nich
kupodivu ví nejméně. Pravda, tuto radu jsem nedocenil hned, ale po několika letech jsem si
na ni vzpomněl. Mé zájmy nebyly nikdy vyhraněné a jednoznačné, ale v podstatě všechna
zvířata, kterým se profesně věnuji, jsem si už v pěti letech vystřihoval. V košíku s dětskými
výtvory jsem našel i luskouna.
Co to je?
Je to takové zvláštní zvíře z jižní Asie a z Afriky, žere termity, je sice příbuzný šelmám, ale
vypadá jako pásovec nebo mravenečník. Dělal jsem si vlastní katalog zvířat. A číst jsem se
naučil v pěti letech díky Veselovského knize o savcích.
Váš otec, překladatel a básník Emanuel Frynta, napsal spoustu úžasných básniček
o zvířatech, ve zhudebněném provedení od Petra Skoumala jsou to klenoty mezi
písničkami pro děti. Psal to otec pro vás?
Ano. Mezi mými pěti a deseti lety. Ale je to smutný příběh. Nechtěli mu ty básničky vydat, prý
newton media
nejsou ani pro děti, ani pro dospělé, usoudili v Albatrosu. Tátu to tehdy dost zlomilo. Byli jsme
bez peněz, on už byl hodně nemocný (zemřel v roce 1975, v dvaapadesáti letech, pozn. red.),
už cítil, že dlouho nepřežije.
Vyrůstal jste sice v materiálně chudém, ale zato nesmírně inspirativním prostředí,
blízkými přáteli vašich rodičů byl skladatel Ilja Hurník, malíř Kamil Lhoták či Jiří Suchý.
To bylo zásadní. Prostředí v mnoha ohledech k nezaplacení, ale mělo i nevýhody. Když se
malé dítě kamarádí s panem Hrabalem, laťka je vysoko.
Je těžké najít si pak kamarády ve škole?
To ani ne, nikdy jsem se nestahoval od vrstevníků, ale když máte laťku vysoko, začnete svět
kolem sebe posuzovat normou té laťky. Svět i sebe sama. Myslím, že to nezpůsobilo, že bych
se příliš podceňoval, jen jsem na sebe i na okolí měl vždy velké nároky, byl jsem vždy kritičtější
k tomu, co dělají ostatní, a velmi kritický k tomu, co dělám sám.
Co byla naopak největší výhoda?
Množství podnětů. A vysoce tolerantní a liberální prostředí. Mohl jsem si dělat skoro vše, co
jsem chtěl, u nás se vycházelo z premisy, že když nepůjdu do školy, ale budu si číst, že to bude
ještě lepší. Pokud to tedy situace jen trochu dovolovala a já byl malinko nemocný, nechali
mě rodiče doma. Předpokládalo se, že si budu číst. A mě nikdy ani nic jiného nenapadlo. Ve
velkém pokoji byly tisíce knih, vždycky jsem našel něco zajímavého. K pátým narozeninám
jsem dostal Atlas dvoukřídlého hmyzu.
V době, kdy „normální“ dítě začíná odlišovat maximálně nejběžnější rasy psů…
Ano. Odkazuje to k mé úchylnosti. Úchylnosti směrem k biologii. Ta mi ovšem vydržela asi
do osmi let. Pak mě začala zajímat antropologie. Ale pak jsem se zase k biologii vrátil. Mezi
těmito dvěma obory ovšem přebíhám celý život. Doma jsem měl zvěřinec, ale zároveň jsem
měl shora dolů prolezlé Náprstkovo muzeum, znal jsem všechny indiánské a černošské
kmeny.
Ve všem, čemu se jako vědec věnujete, se pořád prolíná to lidské i to zvířecí.
Oba světy jsou nesmírně zajímavé a do jisté míry prostupné. Není možné pochopit nás
lidi bez znalosti našich bližších příbuzných. Když člověk studuje zvířata a jejich chování, je
návaznost k lidem naprosto logická, ztrácí smysl ty obory striktně oddělovat, i když formálně
odděleny jsou. Pohybuji se v místě rozhraní mezi humanitním a přírodovědným, na území
nikoho i obou. Pro naše studium je důležitá historická perspektiva. Historie, evoluce druhů.
A to je přístup, který je odlišný od přístupu těch skutečně exaktních věd, které s historií
počítat nemusí, třeba od fyziky. Evoluce. Chování. Sociální antropologie. Ekologie. To mě
zajímá.
newton media
Ekologie v jakém smyslu?
Nikoli aktivistickém, ale jako zkoumání životních podmínek tvorů. A když chce člověk něco
chránit, musí mít nejprve pocit, že kdyby ti tvorové měli zmizet ze zemského povrchu, bylo
by to špatně. Nejdřív musíme mít nějakou empatii, pak začneme mít chuť je poznávat. Třeba
i strčit do lihu v zájmu poznání, ale emoce, díky které vůči některému druhu zpozorníme, je
základ.
Sotva jsem vkročila sem na fakultu, oslovily mě vaše kolegyně a stala jsem se
respondentkou vašeho výzkumu o vnímání krásy a ošklivosti zvířat. Co zjišťujete a jaký
je cíl?
Zjišťujeme, do jaké míry se lidé v estetických preferencích u zvířat shodnou a jak takové
hodnocení odpovídá ochotě určité druhy chránit. Jednoduše, jestli to mají krásnější zvířata u
lidí lepší než ta ošklivá.
A jak to vypadá?
Zdá se, že to skutečně koreluje. A je nesmírně zajímavé, jak jsou si lidé ve vnímání krásy
podobní, a to na celém světě. Náš výzkum je zatím v běhu, ale nějaké výstupy už máme. Začali
jsme nejdříve s českými respondenty a s fotografiemi různých druhů hadů – hroznýšů a krajt.
Pak jsme vzali všechny velké zoologické zahrady světa a sečetli, kolik jedinců od každého
druhu v nich žije, a porovnali to s českými preferencemi. A ukázalo se, že to významně
odpovídá. Nejčastěji tedy pobývají v zoo hadi velcí, jejichž fotografie se nám obecně líbí
nejvíce, a to nejen v zahradách v Evropě, ale i v Číně nebo v Americe. A je-li nějaký druh
chován v zoologické zahradě, už je – podle principu Noemovy archy – naloděn. Kdyby v
přírodě druh vymřel, existuje možnost, i když to samozřejmě není jednoduché a výsledek je
nejistý, ho namnožit a vypustit zpět do přírody. Kdo je na lodi, je ve výhodě.
A loď je plná krasavců. Který had by si dobrou PR podle vás zasloužil, ale má smůlu?
Takový hroznýš portorický je nesmírně ošklivý, skoro nikdo ho nechová. Hadi jsou ale dobrá
skupina ke zkoumání i z jiného důvodu, máme s nimi totiž jako lidstvo dlouhou zkušenost, byli
v minulosti a v mnoha oblastech světa dosud jsou našimi významnými nepřáteli, jsou také
predátory menších opic. Určitý model chování vůči hadům máme dokonce vrozený.
Sama jsem vám při seřazování obrázků plazů podle krásy předvedla slušnou scénku na
téma ofidiofobie. Když se mi povedlo vytřídit obrázky želv a ještěrek a musela jsem se
skutečně utkat s hady, dělalo se mi mdlo a rozdýchávala jsem každou další kartičku.
Bylo mi vás trochu líto. Ale máme v tomto směru velké plány. Chceme zjistit, jak lidé, kteří o
sobě říkají, nebo se zjevně – jako vy – jako fobici projevují, fyziologicky reagují na daný podnět.
Jen bude problém ty lidi se strachem z hadů získat, nevím, jestli byste do toho třeba vy po této
zkušenosti šla.
newton media
V zájmu vědy ano.
Tak to bude bezvadné. Podíváme se různými metodami do vašeho mozku. Týká se to totiž
obrovského množství lidí. Otázka je, zda je to choroba, nebo vlastně přirozená záležitost.
Zdá se, že fobie z hadů je jen trošku přehnaná reakce, která je ale v přírodě historicky velice
funkční. Platí to i u opic. Když jsme dali hračku, gumového hada, opici, která vyrůstala v zoo
a nikdy předtím ho neviděla, reagovala jednoznačně: podívala se na něho a vyskočila o větev
výše. Chvíli koukala, pak skočila dolů, chňapla ho a začala s ním mlátit o zem. Když jsme jí dali
ještěrku, reagovala obezřetně, ale nic takového s ní neprovedla. A když jsme dělali pokus s
lemury, dali jsme jim do krmítek různé vůně a pachy včetně pachu hada, a ač také vyrostli v
zoo a nikdy hada neviděli ani necítili, krmítkům s hadím pachem se vyhýbali. Vše naznačuje
tomu, že dispozice ke strachu z hadů je vrozená, ale také ji lze snadno posílit učením.
A jaký vztah k hadům máte vy?
Mám je rád, i když vztah k tvorům, kteří jsou v podstatě hloupí, kteří se k člověku nechovají
nijak uznale, je jiný, než by měl člověk třeba ke psu. Ale hadi jsou zase dlouhověcí, chováte
je déle než psa, takže vztah se už jen na principu dlouhodobé péče nutně vytvoří. Už mi pár
hadů umřelo a bylo mi to vždycky líto, stejně tak jsem měl radost, když se hádě narodilo. U
ještěrek je to podobné.
Had je hloupý?
Je politicky nekorektní to takhle říct, raději o nich mluvme jako o tvorech, kteří jsou poměrně
jednoduší, minimalizují velikost mozku i činnost svého metabolismu. Většinu času někde leží.
Jsou hodně pasivní. Snaží se redukovat výdej energie na minimum, což znamená i naprosto
dokonalý lov a dokonalé trávení. Kdybychom trávili tak dokonale jako hadi, polovina našich
lékařů by neměla práci. Ta propracovanost je fascinující. I dokonalost útoku. Rychlost, síla. A
pestrá škála strategií, způsob vyhledání kořisti, dokonalá práce s pachovou stopou.
Jak to vypadá?
Extrémem jsou jedovaté zmije, které na rozdíl od hadů škrtičů svoji oběť jen uštknou, jed
vpíchnou jako injekční stříkačkou, ale zároveň ji poznačí pachovou stopou. Zraněná oběť se
pokusí o útěk, ale cestou někde zahyne. A had se k ní pak v klidu připlazí a začne ji žrát. To je
nesmírně efektivní způsob lovu.
Vraťme se k výzkumu krásy. S jakými zvířaty jste pokračovali?
S papoušky, ty – na rozdíl od hadů – lidé obecně přijímají kladně. Vůbec jsou ptáci oblíbení.
Ale i mezi papoušky se ukázal poměrně velký vztah mezi krásou některých druhů a zájmem o
ně. To nás přesvědčilo, že ten vztah je univerzální. Pokračovali jsme s ostatními ptáky. A pak
se savci.
newton media
Jak jste vybírali vzorek z desítek tisíc druhů?
Losovali jsme z každé větší vývojové větve zástupce.
Jak to dopadlo u ptáků?
Ptáci jsou obecně dost vysoko. Nejlépe dopadly „kompaktní“ druhy, jako jsou pěvci, kde je
hlava úměrná tělu. A už zmínění papoušci. Hůře na tom byli ptáci s malými hlavami, dlouhými
krky a dlouhýma nohama. U savců vyhrávala na celé čáře zvířata typu plyšových medvídků,
v extrémním případě taková panda červená. Nejhůře naopak podzemní tvorové s malýma
očima. Jako je krtek nebo rypoš lysý.
To se ani Zdeňku Milerovi nepovedlo krtka v Česku rehabilitovat?
Asi ne. Ale je fakt, že zrovna toho našeho krtka jsme na fotce neměli.
Začali jste tedy s českými respondenty, u jakých národností jste pokračovali?
Nejprve na úplně jiném konci světa, v PapuiNové Guinei, kam zrovna odjížděl náš kolega
Tonda Krása. Tak jsme ho vybavili kartičkami s hady, aby to zkusil s Papuánci, schválně, jak
hady seřadí podle krásy. A když přivezl výsledky, nastalo zděšení. Nebo spíše nadšení. Řazení
totiž odpovídalo českému.
Jak je to možné?
To byla další otázka. Ten výsledek rozbíjí koncept kulturního relativismu, podle kterého lidé
z různých konců světa nemají nic moc společného, utváří je jejich prostředí, jazyk, kultura.
V případě hodnocení krásy hadů to neplatí. Ale my vědci jsme skeptičtí, moc jsme té velké
shodě nevěřili, tak jsme postupně prostřednictvím dalších výzkumníků otestovali lidi na všech
kontinentech. Indiány v Bolívii, Maročany, dvě populace v Asii, Filipínce, kmen z Malawi a
několik dalších. Vyšlo to sice méně přesvědčivě než mezi Papuánci, ale hlavní osa od krásy k
ošklivosti byla opět v docela silné shodě. Ale jak jste zmínila toho Milerova krtka, tak tím se
dostáváme k další zajímavé věci.
A to?
Ukázalo se totiž, že dokud jsou zvířata lidem tak nějak jedno, nejde o druhy, které by pro ně
konkrétně v dané oblasti byly nějak významné – ať už v negativním, nebo v pozitivním smyslu
–, řadí je napříč kulturami stejně. Ale jakmile se tam objeví zvíře, které je třeba zdrojem obživy
nebo domácí miláček, osu to naruší.
Máte nějaký příklad?
V posledních dvou expedicích jsme se dostali až do Kamerunu, kde jsme se začali zajímat
o to, jak vnímají krásu nám kulturně velmi vzdálení lidé. Jsou to lovci kmene Baka, ne zcela
newton media
korektně řečeno Pygmejové. Nám Evropanům jsou mnohem méně příbuzní než afričtí
zemědělci Bantu, kteří žijí ve stejné oblasti. Použili jsme sadu fotografií zvířat, kde bylo
poměrně velké zastoupení těch, která znali ze svého přirozeného prostředí. A lidé z kmene
Baka srovnali obrázky z velké části jinak než Bantuové a Češi.
Nerozbouralo vám to tedy výzkum?
Kdepak. Našli jsme pro to totiž jasné vysvětlení. Když jsme se místních zeptali, jaké maso je
nejchutnější, ukázalo se, že jejich vnímání krásy odpovídalo chutnosti masa dotyčných zvířat.
Vidí krásu prizmatem luku a šípu či spíše pastí a oštěpů. U druhů, které jim byly „jedno“, bylo
řazení opět ve velké shodě s ostatními respondenty.
Takže se to míchá. Geny a kultura?
V podstatě ano. Máme leccos společného zakódovaného v našich genech, ale neznamená to,
že by to kultura, ve které vyrůstáme a žijeme, nemohla změnit.
Zajímalo by mě, jestli si podle „krásy“ vybírají obor zájmu i studenti zoologie.
Určitě. Většina studentů chce studovat velká zvířata: kytovce, koně, opice, i když tam je to
ještě složitější. Odpovídá tomu i další vědecký zájem. Tak například největšími škůdci pro
člověka ve světovém měřítku jsou krysy, potkani a myši. O myši domácí se toho ví dost, ale
jen díky tomu, že se stala laboratorním zvířetem. O potkanovi už se taky ví leccos, ale pořádné
výzkumy začaly až v poslední době. A o kryse se neví skoro nic.
Jak je to s těmi opicemi?
O výzkum primátů je extrémní zájem, ale většinou i ve výzkumu převládne jakýsi entuziasmus,
který často znemožňuje dělat pořádnou vědu. Takže existuje spousta podrobných pozorování
a la „studentka chodí za skupinou opic a zapíše vše, čeho si všimne“. To je fajn, ale chybí
schopnost z toho vědecky něco obecně platného usoudit. Bez zapojení emocí by nešlo chránit
přírodu, ale vpustíme-li jich tam příliš a neohlídáme-li, jestli jsou na správném místě, můžeme
napáchat více škody než užitku.
Jak tedy pomoci ochránit ty ošklivější ohrožené druhy?
Máme možnost to buď pořád zkoušet a hledat ta zapomenutá zvířata a snažit se pro ně
získat ochranu, anebo – a to mi přijde jako schůdnější cesta – využít v kampani vždy ta hezčí
ohrožená zvířata ze stejné skupiny. Ta šerednější se s nimi svezou. Není to sice objektivní,
parazitujeme tak na lidském způsobu uvažování a chování.
Ale účel světí prostředky.
Pokud to připustíme, pak je to velice efektivní nástroj.
newton media
Když média zaplaví humbuk kolem nějakého zvířete, třeba kolem medvídka Knuta v
berlínské zoo, napadne mě, kolik zvířat vlastně umírá nepovšimnuto. A že je nám to asi
taky přirozené, stejně jako s námi zamává náhodná vražda jediného člověka, ale mrtvé
dělníky v Číně ani nepočítáme.
Náš humanismus cíleně sleduje, co má na očích. Když se vrátím k Sýrii, počet zabitých v
poslední době je tam větší než ve všech izraelsko-palestinských konfliktech za třicet let. Je jen
zdání, že to je daleko. Statisíce lidí umírají v oblasti, kde vznikla naše civilizace. A podobné je
to třeba se zmíněnými krysami. Pokud chcete dělat pokusy na krysách v laboratoři, je strašně
těžké dostat povolení, ale když se rozhodnete vysypat tunu jedu někam do podzemních
šachet – v pohodě. Ročně jako lidstvo zabijeme miliony krys, způsobíme jim velmi ošklivou
smrt vnitřním krvácením, která je jistě za hranicí „humanismu“, ale těch pár tisíc krys v
laboratořích, kde platí přísné zásady a etika, je v hledáčku veřejnosti. Svět je nespravedlivý.
Působíte jako velmi zapálený vědec i učitel. Nemáte rodinu, padla na oltář vědy?
Co si budeme vykládat. Množte se je základní přikázání. Nemám rodinu a vnímám to jako
omezení. Ano, člověku to dává více času na práci, ale lhal bych, kdybych řekl, že jsem to tak
chtěl. Nějak jsem to nezvládl a příliš mě to netěší. V padesáti letech už je těžké to dohnat.
Pro chlapa přece není věk natolik určující.
Myslíval jsem si to, ale stejně se něco zlomí.
Omlouvám se, že jsem brnkla o tuhle strunu.
Je to špatné, cítím to tak. Snažil jsem se s tím něco nadělat, ale nevedlo to k úspěchu. Je asi
pravda, že člověk, který se až příliš věnuje jedné věci, je ze strany potenciálních partnerek
vnímán jako riziko. Vy ženy máte velmi dobře vyvinuté cítění pro to, zda dotyčnému bude
zbývat nějaký čas na rodinu. Bylo to znát. V jistém okamžiku vznikla vážná pochyba. Jako
biolog musím uznat, že je to logické. Z evolučního pohledu je to mechanismus, který je
v pořádku. Ale zároveň člověk nemusí být biolog, aby věděl, že rozmnožováním se podílí
na světě budoucím. Pokud se nerozmnožuje, pak jen parazituje na budoucnosti. Přiznám
se, že kdybych mohl mít rodinu, děti, považoval bych to za důležitější než napsat nějakou
vědeckou práci. Na druhou stranu šíření myšlenek „memů“ je podle naší teorie ekvivalentem
rozmnožování – a přednášet mě bavilo vždycky.
newton media
Nominace:
Dědkovy kruhy
www.forbes.cz
Rozhovor na kontroverzní téma ukazuje postavu prostého člověka, který díky praktickým
životním zkušenostem dokáže komentovat aktuální hrozby působící na naše soukromé životy.
Autorka nutí respondenta důsledně k odpovědi, interpretuje jeho chování a dává čtenáři
možnost odnést si z rozhovoru, co sám potřebuje.
Dědkovy kruhy
DALIBOR DĚDEK
Večer s bezdomovci by mi byl milejší, nechal se slyšet majitel Jablotronu na úvod galavečeře,
kterou Forbes uspořádal pro vybranou společnost. Večírek v pětihvězdičkovém hotelu, jehož
výtěžek šel na charitu, se mu jaksi nezdál: celou dobu řešil, jak jdou dohromady delikatesy
prokládané drahými víny a diskuse o dobročinnosti. On sám o ní něco ví. Věnoval desítky
milionů na potřebné, slovo filantropie mu ale nejde přes pusu. Je to totiž DĚDEK, ovšem
Dědek s velkým D.
Před třemi lety jsme spolu s Daliborem Dědkem absolvovali nečekanou exkurzi do temelínské
elektrárny. Na tenhle letní výlet nikdy nezapomenu. Zajímalo ho tenkrát všechno – jak to
vypadá uvnitř, jak se to řídí a také jak to mají zabezpečené. Svými zasvěcenými dotazy dokázal
rozhodit jinak superklidné a speciálně školené dispečery ve velíně. A nezapomenu na něj
také z toho důvodu, že zatímco z okýnek na nás při cestě zpátky sálalo teplo přes 40 stupňů,
zakladatel firmy Jablotron ve své Octavii Combi zarputile odmítal pustit klimatizaci. Vyučený
elektrikář a později vystudovaný strojař je sice nadšeným obdivovatelem vědy a techniky, jako
uživatel se ji ale ze svého života paradoxně snaží vytěsňovat. Stejnou octavií neurčité barvy
jezdí pořád, nad Applem zlomil hůl s tím, že už dávno není sexy, a každou středu si rezervuje
jako den bez telefonu, kdy raději jezdí na kole nebo na běžkách a třídí si myšlenky. Aby si
„zasloužil oběd“, skoro denně se noří do jablonecké přehrady. Tedy pokud zrovna není led, se
sekerkou plavat ještě nechodí.
Z Jablonce nad Nisou, kde strávil většinu svého života a kde je největším českým
zaměstnavatelem, utekl do Jizerek. Odtud z dřevěné chalupy na samotě, která připomíná
klasická horská stavení z předminulého století, promýšlí strategie a nové produkty pro
newton media
své firmy. Ty dnes zastřešuje holding Jablotron, pod který spadá především výrobce
zabezpečovací techniky Jablotron Alarms, Jablotron Securities a pak další čtyři firmy, které
dohromady na obratech generují přes dvě miliardy korun ročně. Svoji techniku Dědek
prodává do 60 zemí světa. Zajímavé přitom je, že nejlepší výsledky má na nejobtížnějších
evropských trzích. Dobře se mu v posledních letech vede i doma, kde skupuje jednu
bezpečnostní agenturu za druhou. A protože se mu daří, považuje za „normální slušnost“
v rámci možností pomáhat těm, kdo to potřebují. Proto tenhle rozhovor bude víc než o
vydělávání peněz o jejich utrácení.
Loni jste koupil za 11 milionů korun budovu bývalé jablonecké bižuterie. Má úžasnou
polohu, jen pár kroků od přehrady v Jablonci, ale v tuhle chvíli vypadá jako ruina. Vy
z ní přitom chcete vybudovat moderní soukromé zařízení pro seniory. Na kolik vás to
celkem vyjde, než bude zařízení připravené?
Asi tak na 60 milionů korun.
To má být nějaký váš nový byznys?
To ne. Beru to tak, že je to věc, která mi dává smysl. Chci tu budovu dát do pořádku a vybavit
tak, aby byla obyvatelná a svým obyvatelům poskytla pohodlí. Provozovat by ji měl už někdo
jiný, někdo, kdo to umí.
Počítáte s nějakými dotacemi, a kdybyste to měli otevřít?
Ne. Chceme ukázat, že to jde i bez nich. Já tvrdím, že za nějakých 11 tisíc měsíčně na osobu
to bude možné provozovat. Mohlo by to být připravené na konci letošního roku. Zatím je to
hrubá stavba, všechno se trochu protahuje, protože jsme se tam potkali s několika problémy,
například se změnila legislativa, pak se zjistilo, že tam jsou problémy se statikou, ale zatím
k tomu termínu pořád směřujeme.
A pro kolik lidí tam bude místo a jak je budete vybírat?
Ten dům by měl pojmout kolem 90 lidí. Už teď se nám jich přihlásilo víc, ale já bych rád,
aby to v první řadě byli rodinní příslušníci našich zaměstnanců. Prostě proto, že bez nich
bychom si tohle nemohli nikdy dovolit.
A dovedete si představit, že tam dožijete i vy?
Právě že ano, já od začátku říkám, že si na tomhle projektu musíme dát záležet, protože
až mě tam budou vodit po těch chodníčkách kolem přehrady, aby to bylo pohodlné.
Tohle ale není jediná nezisková aktivita, kterou financujete. Kromě domu pro seniory
jste také zaplatil osvětlení v Jablonci, ubytovnu pro bezdomovce v Praze na Žižkově
nebo třeba zachránil Prezidentskou chatu v Jizerkách. Podle jakého klíče si vlastně
vybíráte, co podpoříte?
newton media
Ty věci vznikají spontánně. Jednou v zimě jsem třeba seděl v kanceláři a z okna viděl, jak auto
porazilo na potemnělém přechodu chlapíka s kočárkem. Tak kvůli tomu to osvětlení. Nebo
jsme se svého času s kamarádem na běžkách zastavovali na vyhlídce v Hejnicích. Podivovali
jsme se, jak je možné, že chrám Navštívení Panny Marie, který lidé před námi postavili jen
s pomocí koní a primitivních nástrojů, naše generace, která létá do vesmíru, není schopná
opravit. Až jsme se do toho nakonec pustili sami.
Vy jste věřící?
Ale ne, já jsem totální neznaboh. Jsem sice pokřtěný, ale ateista. Mám v sobě nějaký odpor ke
všemu dogmatickému. Jakmile někdo řekne, je to tak a tak, já se hrozně rád ptám proč.
V Praze jste měl v plánu postavit nejprve stan pro bezdomovce. Nakonec je z toho
azylový dům, který funguje už dva roky. Co vás přivedlo k tomuhle?
To zase vzniklo shodou okolností. Byl jsem jednou v zimě na poradě u nás v Praze na
Chodově, řešili jsme problém zvýšeného počtu výjezdů na vloupání kvůli bezdomovcům, kteří
se do domů schovávají před mrazem. Když chytíte na místě takového člověka, tak co s ním?
Nezbude nic jiného než ho vykopnout na ulici. A co ten člověk udělá?
Půjde do dalšího?
Jistě. A to byl právě ten problém, který jsme chtěli řešit. Já to mám v životě jak v nějakém
filmu, třeba přijde malá privatizace a velká amnestie, a tak se pustím do alarmů. Stejně tak
po téhle poradě jsem šel večer s manželkou do Národního a kousek za divadlem se nějaký
bezdomovec zrovna cpal do krabice a bylo sakramentsky zima, nějaké minus tři stupně.
A já jsem si říkal, do prkýnka práce, vždyť my řešíme následek, a nikoli příčinu. Tak jsem
druhý den volal na magistrát, co bychom my jako firma mohli udělat. No nakonec jsme
koupili nafukovací halu a víte, jak to dopadlo – předali jsme ji před Vánocemi městu, oni nám
poděkovali a po Novém roce nám ji zase vrátili. Nikdo nechtěl mít bezdomovce ubytované ve
své čtvrti.
Co jste pak s halou udělali?
Nakonec jsme ji prodali a ten první rok jsme to museli vzdát, ale druhý už jsme jednali s
jednotlivými čtvrtěmi. To bylo docela paradoxní, protože ačkoli na jednotlivých zasedáních
řekli ne, tak se vždycky našla hrstka úředníků, kterým to bylo proti srsti a snažili se nám
pokoutně napomáhat. Takže když jsme si třeba pronajali soukromý zasíťovaný pozemek
a žádali o povolení přechodné stavby, tak nás ti úředníci naváděli, co a jak. Na úřadě nám
oficiálně vysvětlili, že je to zdlouhavý proces a že to nestihnou. Poštou mi pak přišly kopie z
téhož městského úřadu, kde povolovali cirkus – tedy přesně totéž – a potřebovali k tomu čtyři
dny. To byly takové lapálie. Pak jsme si raději na Žižkově pronajali jeden neprosperující hotel,
který jsme během čtyř dnů zrekonstruovali, vyklidili, vymalovali…
newton media
A s tím už problémy nebyly?
Kdo vám může zakázat ubytovávat lidi v ubytovacím zařízení, které má veškeré certifikáty?
Loni jsme tak mohli poskytnout šest a půl tisíce noclehů. A proběhlo to bez nejmenšího
problému. Já musím ohromně pochválit Naději, Armádu spásy a Arcidiecézní charitu, které
to pro nás provozovaly, měly to opravdu zmáknuté. Byl pro mě třeba šok, když mi řekli, že
se začne pouštět přesně v osm hodin večer, a já jsem tam přijel někdy v půl šesté, sněžilo,
bylo nějakých minus osm, tam stála fronta bezdomovců a já si připadal jak v nějakém ruském
filmu z 20. let. Ti lidé byli zasněžení, kouřilo se jim od pusy, nemluvili, jak zástup duchů.
A mluvil jste s nimi?
Nejdřív jsem z toho byl úplně otřesený, tak jsem raději lezl po štaflích a opravoval zářivky.
Pak je začali v osm pouštět a oni chodili dovnitř, modrofialové tváře, nemluvili, měli tam k
dispozici čtyřlůžkové pokoje, sprchy a povlečení… Já jsem potom vydával horký čaj. A ty lidi
když se umyli, svlíkli špinavé kabáty, ohřáli se, vypili ten čaj, tak se najednou začali bavit.
Abych to zkrátil, prostě do baráku vešli jako stíny nebo duchové ze záhrobí a během několika
minut se změnili v lidi, normální, komunikativní, kteří vyprávěli velice zajímavé příběhy. Tenhle
jediný moment stál za všechny peníze a úsilí, které jsme do toho dali.
Od té doby už azylový dům funguje druhou sezonu. Jste s tím pořád spokojený?
Ano, několik lidí se díky tomu podařilo z bezdomovectví dostat, z toho mám radost. Také
jsem na zastupitelstvu s oficiálním poděkováním dostal knihu „Významné pražské vily“. Když
mi ji předávali, říkal jsem, že se to k problematice bezdomovců opravdu hodí, a představil si,
jako to odvezu na Žižkov, ať si v tom ti bezdomovci listujou. Nahlas jsem ale radši nic neřekl,
protože jsem byl opravdu rád, že se tohle povedlo.
Před měsícem jste také věnoval čtvrt milionu jednomu z vědců, kterého vybrala komise
fondu Neuron, jenž se zaměřuje na podporu vědy. Během předávání ceny jste pak jen
tak mimoděk zaplatil vysněný výlet do CERN dvanáctiletému školákovi, co má zálibu
v červích dírách. Přitom nesnášíte, když se o vás říká, že jste filantrop. Proč vlastně?
Protože mně to přijde jako nabubřelé slovo. Já se nezabývám filantropií.
A jak tomu tedy říkáte?
Já tomu říkám prostě dárcovství.
A proč to děláte?
Protože naše firma generuje dostatek prostředků k tomu, abychom mohli pomáhat. Jestliže
chceme žít v lepším světě, není to o čekání na zázrak, ale o tom, že si svět musíme měnit my
sami. A je úplně jedno, jestli někdo, kdo sedí s dítětem v parku, posbírá bordel nebo jestli
newton media
někdo dá milion korun na osvětlení přechodu. To je úplně stejné.
Měl jste to vždycky takhle nastavené?
Já nevím, byl jsem tak asi vedený doma. Ale byl jsem normální kluk. Žádný Mirek Dušín.
Pamatuju si třeba, jak jsme s kamarády rozbíjeli lahve na silnicích a koukali, jestli o ně píchnou
auta. Pak nás tam chytil policajt a za ucho nás přived domů…
Chcete říct, že to přišlo až s věkem?
Ono jakmile začnete odpovídat za víc lidí, tak si chtě nechtě uvědomíte, že je na vás víc vidět.
Že jste jako rybička v akváriu. A jestli chcete, aby se lidi u vás ve firmě nějak chovali, tak je
prostě nemůžete do něčeho nutit a sám jezdit v nablýskaném autě s černými skly. Já čím jsem
starší, tím víc přemýšlím o tom, co tady po nás zůstane. Asi tu nejsme jen od toho, abychom
snědli příslušné metrické centy jídla a vydýchali příslušné množství kyslíku, předali své geny
příští generaci, to nás moc od těch zvířat neodlišuje. A jestliže tady po nás něco má zbýt, tak
jediné, co tady můžeme nechat, je to, že jsme byli někomu užiteční. A já jsem teď v pozici, že si
toho můžu víc dovolit.
Nejslavnějšího českého vězně Jiřího Kajínka nedávno přestěhovali k vám do blízké
rýnovické věznice. Už jste se s ním seznámil?
Slyšel jsem, možná na to přijde. Nechte se překvapit.
Mě vůbec překvapilo, když jsem se dozvěděla, že část vašich alarmů montují vězni z
Rýnovic. Myslela jsem si, že je to další z vašich charitativních aktivit. Jak vznikla tahle
zvláštní spolupráce?
Jednoduše. Jednoho dne jsem dostal na stůl pozvání od místní věznice, že zvou podnikatele
na exkurzi, ředitel se při ní ptal, jestli bychom neměli pro vězně práci. Mluvil o tom, že je to
pro ně výchovné a že jsou schopni nabídnout velice zajímavé podmínky. Já si to tam prošel
a přes všechnu tu hrůzu, kterou jsem tam viděl, jsem si uvědomil, že to není špatný nápad.
Takže tohle neberete jako charitu?
Vůbec ne. Tohle je byznys. Nemyslete si, mezi odsouzenými je spousta šikovných, schopných
lidí, někteří jsou tam třeba proto, že někoho přejeli. A i mezi horšími případy se najdou skvělí
pracovníci. Koneckonců ještě z dob Liazu si pamatuju, že nejlepší pracanti byla třetí nápravná
skupina, což byli vrazi, to znamená lidé zavření na strašně dlouho. Pro ně to totiž bylo
rozptýlení a hlavně nějaká smysluplná náplň dne.
Vy jste do Liazu, tedy Libereckých automobilových závodů Jablonec, nastoupil po škole.
A přestože jste dnes považovaný za jabloneckého patriota, tenkrát jste k němu neměl
žádný vztah. Proč jste tam šel?
Oni se rozhodli zřídit skupinu aplikovaného výzkumu a já, který jsem byl čerstvě po škole,
newton media
jsem dostal příležitost ji udělat. Byl jsem nadšený, protože v tom roce 1985 tohle byla
automobilka, která vyhrávala Dakar, měla vlastní vývoj a jejich produkty byly na svou dobu
opravdu dobré. Jenže pak jsem rychle vystřízlivěl.
Proč?
Ukázalo se, že to je hrozný moloch. Vždycky přišla schůze, kde se udělal plán, řeklo se, co
všechno se udělá, a za tři měsíce se sešla podobná schůze, kde si ti samí lidi stanovili ty samé
úkoly, jenom posunuli termín, rozdělili si odměny a tak to šlo dokolečka dál. Z toho jsem byl
docela otrávený, ale zůstal jsem tam. Především díky tomu, že se mi otevřela možnost podívat
se do Anglie.
Jak jste k tomu přišel?
Liaz potřeboval nakoupit nějakou šíleně drahou technologii. Já tomu trochu rozuměl, tak
rozhodli, že mě tam pošlou.
To jste tenkrát uměl anglicky?
No, měl jsem zkoušku z angličtiny z vysoké, ale neuměl jsem nic. Když jsem se ale dozvěděl,
že je ta šance, hned jsem se zapsal do jazykové školy a začal studovat. Bylo to dost marné,
dodneška si třeba pamatuju, že jedna z prvních věcí, kterou jsem se anglicky naučil, bylo heslo
Velká říjnová socialistická revoluce. Pak jsme málem stejně neodjeli. Když se totiž vyřídily
všechny papíry, dorazili jsme žádat na britskou ambasádu o víza a oni tam malovali a řekli
nám, že ta víza prostě nevystaví.
A jak jste je dokázal přemluvit?
Prostě jsem aktivně zavolal na ministerstvo zahraničí a oni řekli, že když si připlatíme, že nám
je i při tom malování dají. Tak jsem vzal trabanta, jel na britskou ambasádu, zaplatil a odjeli
jsme. Potíž byla v tom, že v Anglii už s námi nikdo nepočítal, takže jsme dorazili na Heathrow
a nikde nikdo. My zůstali sedět na lavičce. Neměli jsme u sebe ani libru. Nerozuměli jsme
tomu, co tam hlásí, kolem nás mraky lidí, ale dvěma pomatencům, kteří neuměli anglicky,
nikdo nechtěl pomoct. Když už jsme byli opravdu zoufalí, objevil se černý uklízeč, co zametal
koberce. Já jsem za ním šel a poprosil ho, jestli by mi nepůjčil penci do telefonu. A on řekl, že
nepůjčí, že mi ji dá. Tak to nás nakonec zachránilo. Nakonec jsme k anglickému železu udělali
vlastní řídicí systém, lepší, než měli oni.
Společně s lidmi z vašeho týmu jste se pak odtrhnul a ještě před revolucí založil
družstvo Jape. Co vás k tomu vedlo?
Tenkrát to nebylo o penězích, všechno platil stejně jenom Liaz, ale byla to zkratka, jak to
vůbec zrealizovat. Když proběhla revoluce, naivně jsem si myslel, že se to zlepší, a chodil jsem
v Liazu tlumočit na jednání. Byl jsem tam, když začali jezdit lidi z Mercedesu, Iveca, kteří s nimi
chtěli udělat joint-venture… Jenže jak se ukázalo, tehdejší management, to byli lidi, kteří měli
newton media
jediný zájem: jestli by se s rodinou nemohli dostat na rok do Itálie a kolik dostanou bokem,
když to podepíší. Když jsem pochopil, kam to spěje, řekl jsem si, tohle nemá smysl. Se mnou
to pak zabalili i kolegové a založili jsme eseróčko.
Proč jste si začali říkat Jablotron?
My chtěli vyrábět elektroniku, to, co jsme uměli, tedy řídicí systémy. Ale přesvědčte zákazníky,
že nejmodernější elektroniku pořídí jedině od Dědka. Asi uznáte, že to k sobě zrovna moc
nepasuje.
Jenže ani nové jméno vám rozjezd neusnadnilo, hned na začátku jste skoro
zkrachovali…
Ano, hned zkraje jsme uzavřeli kontrakt na dodávku řídicího systému. Bylo to asi za milion
dvě stě tisíc korun, což v té době byly velké peníze.
J á jsem s tímhle papírem obešel známé, ti vybrali vkladní knížky, rodiče zastavili barák, my
nakoupili komponenty, ze Singapuru jsme si přivezli první PC… Jenže zákazník se propadl
do platební neschopnosti, zrušil objednávku a nám zůstala na krku hromada komponentů a
vidina toho, že banka přijde rodičům sebrat barák.
Jak jste se z toho dostali?
Podařilo se nám prodat počítače, ale komponenty už nikdo nechtěl. Tenkrát jsem poprvé v
životě začal chodit k psychologovi, protože jsem asi tři měsíce nespal. Zachránila nás zase
náhoda. Když se otevřely hranice, začalo se sem dovážet všechno, co předtím nebylo, rádia,
televize, videa a tady byly rozdílné systémy, v zahraničí se používal PAL a tady byl SECAM.
Výsledkem bylo, že těm, kteří si koupili televizi za Západu, nic nešlo barevně, a ještě to bylo
bez zvuku. Já jsem si z Anglie video dovezl a řešil jsem ten samý problém, tak jsem si sestrojil
konvertor, který to uměl vyřešit. Tak jsem takhle při jedné zoufalé poradě s kolegy o tom, co
budeme dělat, sáhnul do šuplíku a říkal jsem, heleďte, jediný, co bychom dneska dokázali
prodat, jsou tyhle konvertory.
To vám ještě někdo půjčil i na tohle?
To bylo o stokorunách. Dělalo se to tak, že jsme měli v pronajatém rodinném domku
rozloženou linku a tam jsme to s kolegy ladili šroubováky. Na záchodě jsme míchali kyselinu
solnou s peroxidem a v tom to leptali. Kolem se motaly děti a lidi s materiálem se k nám
trousili jeden za druhým. Byl to průchoďák. Procházelo tam třeba 30 lidí denně. Postupně se z
toho ale začal stávat seriózní podnik.
Jak jste od konvertorů přešli k alarmům?
Vemte si, že to byla doba, kdy začínala malá privatizace a lidi vrazili úspory do toho, aby si
newton media
koupili prodejny potravin, restaurace a tak. Na to přišel Havel s totální amnestií, kdy se všichni
vězňové pustili. Já dnes říkám, že to byl hlas shůry, abychom začali dělat něco pro ochranu
majetku. I když od nás to byla spíš drzost než podnikatelská odvaha, že jsme se vrhli do
alarmů.
Co lidi přesvědčilo, že si mají nechat nainstalovat hlídací systém od „noname“ firmy?
Šli jsme na to oklikou. Nezačali jsme inzerovat, že dodáváme zabezpečovací systémy. V deníku
Práce jsme si podali inzerát, něco jako „chcete-li podnikat v oblasti elektro, tak vás naučíme
jak“.
Nerozumím tomu. Tvářili jste se, že hledáte zaměstnance?
Ne, ne, my jsme lidem, kteří chtěli začít podnikat, nabízeli, že je to naučíme. Udělali jsme
návod, jak si založit soukromou firmu, a orientovali jsme to na elektrikáře a těm jsme
vysvětlili: Chlapi, kromě toho, že budete opravovat zářivky a já nevím co všechno, nabídněte
zákazníkům, že jim namontujete ještě zabezpečovačku, protože teď je ta malá privatizace a
bla bla bla… Přitom jsme se snažili tvářit až do poslední chvíle nestranně a pak jsme jim řekli,
že jim můžeme doporučit věci z Jape.
Vy jste předstírali, že Jablotron je nezávislá vzdělávací agentura?
No tak nějak. Prostě do čtyř hodin jsme školili elektrikáře a ve čtyři hodiny je poslali do Jape
a tam si kupovali ty výrobky, přičemž se potkávali s těmi samými lidmi, co byli u školení. Ale
jinak to prostě v té době nešlo.
Dneska má skupina Jablotron, kterou ovládáte, pod sebou šest firem. Jaký podíl na
tom, co dnes vyrábíte, tvoří alarmy?
Zhruba 80 procent, možná i víc. Ony jdou neustále hodně nahoru. Dá se říct, že zabezpečovací
zařízení, která dnes prodáváme, jsou dražší a prodáváme čím dál víc kusů, protože se nám v
posledních letech daří dramaticky obsazovat trhy, na kterých jsme předtím nebyli.
Překvapivě se jedná o státy jako Švýcarsko nebo Nizozemsko, tedy trhy, o kterých
všichni tvrdí, jak jsou obsazené.
Ano, největší odbyt máme v Evropské unii.
Čím to je?
Tak zaprvé, v řadě zemí zdražilo pojištění nemovitosti. A pak třeba Švýcaři jsou zvyklí, že alarm
je v novém bytě samozřejmost jako třeba splachovací záchod.
newton media
A co propad ve stavební výrobě během krize, ten se vás přeci musel dotknout…
Dokázali jsme vytěsnit konkurenci tím, že jsme na to šli jinak. V posledních letech nám
prospěla globalizace segmentu – v zabezpečovací technice došlo k tomu, že velcí hráči
skoupili většinu menších, těch dynamických. My jsme taky byli svého času pod tlakem a
chyběly vteřiny k tomu, aby Jablotron měl dneska úplně jiné jméno. Ale nakonec došlo ke
zmáčknutí červeného tlačítka, protože jsem si uvědomil, že by to byla chyba.
Co to bylo za nabídku?
To vám neřeknu, ale byla to velká nadnárodní společnost. Nabídka byla v řádech stamilionů
dolarů. Já si ale naštěstí uvědomil, že bych tím Jablotron zničil. Korporace nikdy nebude
tak flexibilní. A mě ten podnik pořád baví. Osobně je pro mě vždycky velká radost přijet na
výstavu a vidět, že jsme před konkurencí o dva řády napřed.
Oproti ostatním máte výhodu zvláštního obchodního modelu. Jak se vám daří
přesvědčovat montéry, aby vaše dražší alarmy doporučovali klientům?
Pořád stejně – osvědčilo se nám je vychovávat pomocí speciálních placených školení. V
podstatě replikujeme systém, který jsme měli po revoluci.
A ti montéři si za to ještě platí?
Ano, platí. Ono totiž co je zadarmo, nemá žádnou cenu. A i symbolický poplatek dramaticky
mění přístup lidí.
A výsledkem je, že si po školeních nakupují vaše alarmy a stávají se vašimi
spolupracovníky. To je dobré…
Ano, ale nepředstavujte si to jako výplach mozku. My se pořád snažíme stavět ta školení
ne jako prezentaci našich výrobků, ale jako kurzy, kde probíráme principy bezpečnosti a
ukazujeme různé výrobky a říkáme, takhle to řešíme my, takové to má přednosti, takové to
má chyby, takhle jiní. S montéry se snažíme jednat férově. To funguje.
A jak to, že tenhle jednoduchý model ještě neokopírovala konkurence?
Ono je to docela pracné. Konkurence šla jednodušší cestou, a to tak, že si postavila hlídací
agentury a k tomu prodávají hardware, který berou jako nutné zlo. Úskalí je v tom, že
protože pro ně je nejvyšším cílem získání klienta, který jim bude pravidelně platit, tak si
vybírají tu nejmizernější techniku a montérovi platí minimum. My jdeme obrácenou cestou,
dáváme největší marži montérovi a tím pádem máme výhodnou pozici, protože oni nás pak
doporučují.
newton media
A v čem se alarmy liší? Jak rozeznám dobrý od zastaralého?
To nejdůležitější je, aby vás alarm neobtěžoval, takže musí být jednoduchý. My jsme se
inspirovali ze tří zdrojů: prezervativem, legem a semaforem. Jak to myslím? První věc je ta,
že stejně jako prezervativ v drogerii taky neprodávají v provedení S, M, L, XL atd., taky alarm
musí být gumový, pružný a musí pasovat přesně na jakýkoliv objekt. Tím se dostávám k tomu
legu: máme v podstatě jeden systém použitelný jak na malinkatou garsonku, tak na středně
velkou firmu. A že červené světýlko znamená to „zajištěno, nechoď sem“ a zelené „odjištěno,
můžeš“. Zatímco všichni dělají bůhvíjak složité menu, my jsme šli na tenhle triviální systém
a to se nám osvědčilo. Něco podobného v minulosti hlásal Apple. Ovšem mně trvalo tisíce
kilometrů naběhaných na běžkách, než jsem na to přišel.
Kromě toho, že alarmy vyrábíte, dnes provozujete také zásahovou službu, která v
Česku pomocí tzv. pultu centrální ochrany střeží několik desítek tisíc objektů. K tomu
jste se dostali tím, že jste v roce 2010 koupili českou bezpečnostní agenturu SV Agency
(podle odhadů se jednalo o částku mezi 200 až 300 miliony korun – pozn. red.) Co vás k
tomu vedlo?
S SV Agency jsme už dlouho předtím spolupracovali na vývoji alarmů, a když od jejich
vlastníků přišla nabídka na odkup, nebylo co řešit. Byla to zdravá firma a ta akvizice nám
pomohla posunout se dál.
Postupně jste pak přikoupili ještě monitorovací centrum ADT a další firmy. Máte letos
plán v akvizicích pokračovat?
Ano, i když my se určitě nedereme vybudovat v Česku monopol, to vůbec ne. Nám to trochu
do klína padá samo, protože řada těch, co v 90. letech dali dohromady na malém městě
tisícovku objektů a hlídání je bylo schopné jakžtakž uživit, už to vzdává. Prostě proto, že
nemají kam růst a obrací se na nás sami.
Rozšířili jste nabídku bezpečnostních služeb, investovali do stavby ultramoderního
pultu na Chodově, ze kterého monitorujete připojené objekty v celém Česku. Bývá
zvykem, že hlídací agentury provozují i fyzickou ostrahu. Je to cesta dál i pro vás?
Ne, to neděláme a ani to nemáme v plánu. Když koupíme někoho, kdo ochranku provozuje,
tak ji z firmy vyčleníme a prodáme. Do toho nejdeme. Já jsem pacifista a nemám rád zbraně.
A jak se to slučuje s tím, že máte zásahovou službu? To vaši lidé jezdí ke vloupáním bez
pistole?
V 95 procentech ji nemají. A kdyby to bylo jen na mně, nevozil by ji nikdo. V oblasti kriminality
v rezidenčním sektoru a malých byznysech nepočítejte, že zasahují agenti typu Jamese Bonda
nebo týpci, kteří chodí dvakrát týdně trénovat na střelnici. Pokud přistihnou pachatele u vás
doma a ten má náhodou u sebe střelnou zbraň, rozhodně je lepší se ho snažit zklidnit, a ne
na něj vytahovat pistoli. Z toho totiž vznikají největší škody.
newton media
Jak se zklidňuje lupič, co se zabydlel zrovna u vás doma?
Na to je speciální výcvik. Pachatel se většinou snaží utéct, a když nezpůsobí velkou škodu, tak
na něj nepořádáme hony. Měsíčně jich předáváme policii tak deset. A v určitých případech
policii také voláme k našim výjezdům, takže někdy si pachatele zajišťují rovnou oni sami.
Nedávno jste mi říkal, že jste si dělali průzkum mezi vězni. Jak jste je přesvědčovali, aby
vám prozradili svoje know-how?
Někdo v Jablotronu přišel s tím, že kromě průzkumů spokojenosti zákazníků můžeme pro
zlepšení udělat víc. Že máme ještě protihráče a že i s nimi by bylo dobré mluvit. Já jsem
tenkrát byl docela skeptik. Říkal jsem si, ty vězňové to budou někomu vyprávět? Pak jsme
oslovili jednu agenturu a oni řekli, žádný problém, to my víme, jak na to. Zkuste uhodnout, jak
na to šli.
No na to se vás právě ptám.
Tak pachatelé jsou převážně muži. Takže agentura nasadila dobře vyvinuté blondýny a ty si
tam šly si s nimi popovídat. Ti chlapi se pak prostě vytahovali a do detailu jim to popisovali.
Víte co, nikdo z nich netušil, že Klaus chystá amnestii. My jsme tenhle průzkum udělali někdy v
listopadu a on je potom v prosinci pustil. Řada z nich určitě litovala, co tam povídali.
Asi nebyli nadšení. Kolik vlastně míváte denně výjezdů?
Jsou období, kdy je to horší. Třeba silvestrovská noc je vyložené maso. Pokud se ptáte na
průměrné počty, pak jich máme několik stovek denně, ale bývá mezi nimi spousta falešných,
těch je bohužel také dost. Říkám bohužel, protože třeba v Nizozemsku provozovatelé pultu
jenom sbírají informace a ve chvíli, kdy je tam poplach, posílají na to policii, která tam musí
vyrazit a výjezdy tak de facto hradí daňový poplatník. U nás výjezd nedělá policie, ale my,
což nás stojí spoustu peněz. Takže se jim snažíme předcházet lepšími a lepšími systémy
zabezpečení.
V čem jsou lepší?
Dneska už je třeba standard, že se vybavují kamerou…
Chcete říct, že si někdo domů dobrovolně nainstaluje alarm s kamerou, která ho
nahrává?
No jsou lidi, co chtějí mít kamery i v ložnici. Někteří jsou až úchylní. Ale nepředstavujte si,
že vás kamera nepřetržitě nahrává. Ona funguje, pouze jakmile je v zajištěném objektu
zaznamenaný pohyb. V tu chvíli vyfotí tři snímky.
newton media
Vezmu hypotetický případ, že někdo přijde opilý domů a zapomene odblokovat alarm.
To znamená, že ho pak máte třikrát vyfoceného, jak se po čtyřech škrábe do schodů?
No, může to tak být.
To zní dost děsivě.
Jsou i horší situace. Ale vezměte si to tak, že kadeřník i gynekolog o vás vědí také dost a
nevyhýbáte se jim. Pult centrální ochrany (místo, kde se sbíhají informace z hlídaných objektů
– pozn. red.) je jako farář. Ani z jejich kruhů se nic nedostane ven. Právo vidět ty snímky má
jen majitel zařízení.
A co když přijde manželka majitele a chce je vidět? Nemůže?
To je, jako kdybychom se bavili, jestli můžete nebo nemůžete vidět manželovy SMS, jeho fotky
v mobilu…
A umíte pomocí nahrávky z detektoru, který online posílá obrázek k vám, rozeznat
obličej případného pachatele vloupání?
Dneska už mají detektory velmi kvalitní rozlišení. Navíc se fotí s bleskem, takže pachatel ví,
že se fotí. Což vede k tomu, že pachatelé jsou tak rozhození, že je zachytíme vyloženě zírající
do detektoru, takže je tam máme jako prezidenta na známku, úplně zblízka. Anebo ho blesk
vyleká a on uteče. Třetí možnost je, že se pokusí kameru rozbít, to ale okamžitě dostaneme
signál o sabotáži a zásahová jednotka ví, že nejede zbytečně.
Od začátku se soustředíte na rezidenční objekty, pak střežíte také menší a střední
podniky. Proč ne ty velké, ty vás nelákají?
Podívejte se, on každý sní o tom, jak bude dělat velké instalace, ale kolik máte ještě kde
nezabezpečených bank nebo nových firem? My se rozšiřujeme zejména instalací nových
systémů a akvizicemi dalších hlídacích agentur.
Už před třemi lety jste se stáhnul z exekutivního vedení Jablotronu. V kanceláři ale
pořád trávíte dost času. Jak vlastně vypadá dnes vaše působení ve firmě?
Firmy jsem předal několika ředitelům, kterým jsem rozdal podíly. V kanceláři bývám většinou
čtyři dny v týdnu, operativu už neřeším. Své působení jsem omezil na strategická rozhodnutí.
Stejně nejsem ten typ, který dokáže dobře vymýšlet služby a marketing. Jsem spíš přes
produkty, na které se nechá sáhnout. Většinou bývám spíš v roli oponenta nebo s tím, kdo
přijde s myšlenkou a nechá si ji rozcupovat.
Co vám třeba ve firmě naposledy rozcupovali?
Ale, třeba monitorovací zařízení pro seniory, něco, co samo vydá signál nebo co můžete
newton media
použít, pokud se vám udělá špatně. Asi by to mohlo být užitečné pro spoustu lidí, ale nakonec
jsme to odpískali.
Proč?
Je to paradoxní, ale zatímco za věci pro děti – a někdy jsou to vyložené zbytečnosti – je
většina lidi schopna utratit spoustu peněz bez mrknutí oka, koupit něco užitečného pro své
rodiče nebo prarodiče je nám líto. Dobře to ilustruje například fakt, že zatímco malému dítěti
pořídíte vlastní nový iPad, aby si mohlo hrát hry, matce v důchodu velkoryse věnujete svůj
letitý mobil s tím, že na to její telefonování je přeci dobrý až až. A že má tak malý displej, že
nepřečte ani jméno z kontaktů, neřešíte.
Za tři roky vám bude 60. Dovedete si představit, že s Jablotronem v dohledné době
skončíte?
Neplánuju, že bych se úplně ustřihl. Faktem je to, že po padesátce jsem začal cítit urgentní
potřebu nastavit koleje, aby byznys pokračoval dál i beze mě. Já jsem nebudoval firmu proto,
aby zazářila a pak to zhaslo.
Jak jste to vyřešil? Plánujete zapojit do řízení své dvě děti?
Víte, já Jablotron neberu jako rodinnou firmu. Prostě proto, že si nemyslím, že genetika je
schopná zajistit, že po vás přijde někdo, kdo je schopen firmu řídit. Moje děti mají svůj život a
svoji hlavu i kariéry. Do vedení firem se tak snažím dostat ty, kteří na to mají, a jim předat část
podniku, aby pracovali na svém. Když se lidi ve firmě osvědčí, tak se snažím, aby získali podíl.
A očekávám od nich, že to jednoho dne posunou dál.
***
JESTLI CHCETE, ABY SE LIDI U VÁS VE FIRMĚ NĚJAK CHOVALI, TAK JE PROSTĚ NEMŮŽETE DO
NĚČEHO NUTIT A SÁM JEZDIT V NABLÝSKANÉM AUTĚ S ČERNÝMI SKLY. MY CHTĚLI VYRÁBĚT
ELEKTRONIKU. ALE PŘESVĚDČTE ZÁKAZNÍKY, ŽE NEJMODERNĚJŠÍ ELEKTRONIKU POŘÍDÍ
JEDINĚ OD DĚDKA. ASI UZNÁTE, ŽE TO K SOBĚ ZROVNA MOC NEPASUJE. KDYŽ UŽ JSME BYLI
OPRAVDU ZOUFALÍ, OBJEVIL SE ČERNÝ UKLÍZEČ, CO ZAMETAL KOBERCE. JÁ JSEM ZA NÍM ŠEL
A PROSIL HO, JESTLI BY MI NEPŮJČIL NĚJAKOU PENCI DO TELEFONU. A ON ŘEKL, ŽE NEPŮJČÍ,
ŽE MI JI DÁ. TŘEBA ŠVÝCAŘI JSOU ZVYKLÍ, ŽE ALARM JE V NOVÉM BYTĚ SAMOZŘEJMOST JAKO
TŘEBA SPLACHOVACÍ ZÁCHOD. MY JSME SE INSPIROVALI ZE TŘÍ ZDROJŮ: PREZERVATIVEM,
LEGEM A SEMAFOREM.
Co je Jablotron: Původní firma Jablotron vznikla v Jablonci nad Nisou v roce 1990. Loni obrat
holdingu Jablotron překročil dvě miliardy korun a zisk před úroky, zdaněním a odpisy (EBITDA)
se zvýšil o 28 procent na 505 milionů korun. Koncem roku společnost zaměstnávala 436 lidí.
Skupina, kterou ovládá Dalibor Dědek, má šest firem. Z nich nejdůležitější je Jablotron Alarms
– výrobce zabezpečovací techniky. Kromě toho zahrnuje ale také například firmu, která vyrábí
newton media
třeba telefony „pro důchodce“ (původně určené do kanceláří) nebo prostřednictvím další
poskytuje bezpečnostní služby. Jablotron v posledních letech skupuje bezpečnostní agentury
v Česku a poskytuje zásahové služby prostřednictvím sdružení individuálních subjektů,
které všechny na znamení partnerství s Jablotronem nesou označení kruhu. Dnes už díky
nim disponuje fl otilou více než dvě stě aut a jako jediná zásahová služba má v republice k
dispozici také vrtulník.
newton media
Kategorie psané žurnalistiky - Nejlepší reportáž
Porota:
Kateřina Březinová, amerikanistka působící na Metropolitní univerzitě Praha a Univerzitě
Karlově, zakládající ředitelka Multikulturního centra Praha, Jana Hradilková, publicistka,
spisovatelka a spoluzakladatelka několika neziskových projektů, Janina Hřebíčková, bývalá
novinářka, pracovnice OSN a velvyslankyně, Pavel Kosatík, spisovatel a scenárista
Vítěz:
Foxtrot v prachu
www.reportermagazin.cz
Reportáž komplexně zpracovává důležité, kontroverzní a citlivé téma českého vojenského
angažmá ČR v Afganistánu, přičemž středem vyprávění jsou okolnosti tragického úmrtí pěti
českých vojáků v červenci 2014. Odkrývá mozaiku skutečností a pohledů na každodenní práci
vojáků a nutí rozpolcenou společnost k zamyšlení nad tím, že demokracie má svou cenu.
Foxtrot v prachu
Jaroslav Lieskovan po sobě zanechal syna Patrika. Jaroslav Lieskovan už nežije, byl jedním z
pěti vojáků čety Foxtrot, kteří zahynuli letos v červenci v Afghánistánu. Jak přesně ona pětice
zahynula? A co v této zemi vlastně Češi dělají? Dva spolupracovníci magazínu Reportér strávili
koncem září více než dva týdny s českou jednotkou na základně Bagrám, aby se na zmíněné
otázky pokusili odpovědět.
České oběti v Afghánistánu
Je to podobné jako tehdy. Vozidla MaxxPro čety Foxtrot, tentokrát posílená o dvě auta čety
Echo, projedou kolem afghánské policejní stanice a zastaví před nemocnicí, které všichni
říkají korejská, protože byla postavena a vybavena za korejské peníze. Terénní auta se řadí do
půlkruhu tak, aby každý ze střelců měl dobrý výhled a mohl hájit svůj prostor při případném
útoku. Po kontrole se otvírají zadní rampy a vojáci, až na střelce a řidiče, sesedají.
Uprostřed improvizovaného stanoviště, kousek před vchodem do nemocnice, stojí
poručík Ondřej Červený, přezdívaný „Červeňák“, velitel čety Foxtrot. „Tak tady zemřeli mí
newton media
kluci,“ říká smutně a ukazuje na stále patrnou prohlubeň v zemi, kterou mezitím místní
vypláchli vodou. Vojáci, stejně jako jejich velitel, hledí do ztvrdlé hlíny. Náhle se jeden sehne
a zdvihne kousek něčeho. Je to zbytek látky, ne větší než desetkrát patnáct centimetrů. „To
patřilo našim,“ řekne kdosi a schová ten kousek do kapsy, aby ho přidal k ochraňovaným
artefaktům pocházejícím z onoho nešťastného dne.
8. července 2014 přibližně v půl osmé ráno se před korejskou nemocnicí uprostřed
sestavy českých vojáků odpálil sebevražedný útočník. Výbuch zabil na místě čtyři z nich, další
zemřel na následky těžkých zranění později. Čtyři pocházeli z 2. roty 43. výsadkového praporu
z Chrudimi, jeden ze 41. mechanizovaného praporu ze Žatce. V Afghánistánu byli všichni
zařazeni právě do čety F, tedy Foxtrot.
„Nejhorší byl ten zápach spálené nafty a těl. Ten cítíme pořád,“ říká Červený. „Když
to bouchlo, byl jsem 400 metrů odsud. Prakticky hned jsme se rozběhli zpátky. Bylo to
hodně dlouhejch 400 metrů. Šlápl jsem skoro na skalp, pod autem ležely nohy. Pak jsem se
dozvěděl, že to byly nohy toho sebevraha.“
Vypráví a přitom jde kolem plotu nemocnice na pole za ní, kde se nacházela v době
exploze většina čety. Nalevo rozbili svůj stan všemi ostrakizovaní nomádi kučiové. Je kolem
deváté hodiny a děti vyhnaly na pastvu po hliněných políčkách ovce. Kousek od stanů se
pasou velbloudi a oslové. Tehdy v červenci měl za sebou Foxtrot také noční patrolu - čety ji
absolvují každou noc, aby přítomností v terénu ochraňovaly strategickou základnu Bagrám.
Po páté hodině ráno povstalci odpálili na základnu raketu - Češi dostali pokyn, aby vyrazili
zajistit místo výstřelu do příjezdu jednotky rychlého zásahu a pyrotechniků. Zaparkovali před
nemocnicí, v autech zůstali jen řidiči, střelci a zástupce velitele čety. Ostatní odešli na 400
metrů vzdálené místo za nemocnicí, kde zůstali až do onoho výbuchu.
Ve své novodobé historii dosud česká armáda neztratila během jednoho dne tolik
mužů najednou. Útok vyvolal v Česku jak vlnu solidarity, tak vzrušené debaty o našem
angažmá v Afghánistánu a obvinění vojáků, že jsou obyčejnými žoldáky. Náčelník generálního
štábl Petr Pavel tehdy dokonce označil agresivní internetové diskuse ohledně zesnulých mužů
za stoku.
Vojáci z 2. strážní roty v Bagrámu si o svých pocitech navykli hovořit, na padlé
vzpomínají každý den. Připomínají jim je různé osobní věci – součást Síně cti jednotky:
gumový pásek na ruku, na kterém je napsáno, co se 8. července 2014 stalo, či pět fotografií
visících na překližkové stěně mezi odpočinkovým předsálím se stoly s fotbálkem a místností
s telefony a počítači s přístupem na internet. Pod pěti fotografiemi jsou tři svázané sešity se
vzkazy z domova, které si vojáci procházejí, když čekají na telefon.
Čeští vojáci jsou – jakkoli drsně to zní – ve válce. Nejde o válku masovou, nejde o
bitvy, v nichž jsou jasně vytyčené linie, fronty, tak jak je má zafixované většina lidí z filmů z
první a druhé světové války. V povstaleckém či asymetrickém konfl iktu se střídají okamžiky
naprostého klidu s intenzivními střety - několikaminutovými až mnohahodinovými. Člověk
newton media
neví, kdy se situace změní, což zvyšuje tlak na psychiku. Vše se navíc odehrává v obydlených
oblastech a ochrana civilistů je, jak přesvědčivě vysvětlují vojáci, prioritou.
„Obě naše armády jsou nástroje zahraniční politiky a děláme jen to, co po nás naši
představitelé chtějí,“ říká americký podplukovník Mark Sherkey ze 101. výsadkové divize,
pod nějž v Bagrámu spadají i čeští vojáci. Válka v Afghánistánu začala poté, co 11. září 2001
zahynuly ve Spojených státech téměř tři tisíce lidí při teroristickém útoku organizovaném
skupinou al-Káida: ta měla své základny právě v Afghánistánu, kontrolovaném tehdy
radikálním islamistickým Talibanem. Česká republika se do operací zapojila jako spojenec
Ameriky v rámci dalších sil Severoatlantické aliance.
Většina českých vojáků v zahraničí i doma včetně příbuzných věří, že v Afghánistánu
slouží ve vyšším a ctihodném zájmu. Což je jedna z věcí, která se ukazuje na příběhu 2. strážní
roty, čety Foxtrot, pěti padlých vojáků, nejstaršího z nich, Jaroslava Lieskovana.
Úkol: z patroly na patrolu Kapitán Jiří Pazděra má domovskou základnu v Žatci, nyní ale velí 2.
strážní rotě v Bagrámu a v Afghánistánu je již potřetí. Má mušketýrský knír a bradku, a pokud
se na chvíli utrhne z velitelství, které je na druhé straně letiště, než jsou ubikace vojáků, rád
si zazpívá (respektive „zařve“) u počítačové hry s virtuální kapelou. On je zpěvák, jeden z jeho
vojáků bubeník a počítač obstará zbytek.
Nasazení na různých místech Afghánistánu může porovnávat a říká, že takové tempo
ještě nezažil. To je podle něj jeden z hlavních rozdílů například oproti předchozí misi v Lógaru.
„Tam měly čety pět patrol týdně, v extrému to bylo šest patrol, takže ještě víc než tady.
Patrola tam ovšem byla čtyř-, pěti-, maximálně osmihodinová. A když už byla osmihodinová,
tak to byl, jak se tomu říkalo, záděr. Navíc četa ráno vyjela, ve dne se vrátila a v noci měla
volno,“ říká Pazděra.
Nasazení za posledního půl roku v Bagrámu se dá nazvat „záděrem“ na druhou.
Zde na každou četu vychází pět úkolů týdně, ale jeden z pěti „pracovních“ dnů tvoří třeba
třinácti- až patnáctihodinová mobilní a pěší patrola mimo základnu, ve dne v noci. Dalším
úkolem je takzvané QRF, tedy jednotka rychlého nasazení, která se v případě potřeby vysílá
kamkoli. Čety také zajišťují „taxi“, což znamená dopravu a ochranu amerického velitele a jeho
podřízených a civilně-vojenských týmů mimo základnu na jednání s Afghánci nebo třeba
kontrolu rozvojových projektů.
Na misi v Bagrámu působí čeští vojáci v prostoru o velikosti třináct krát sedm
kilometrů a nepohybují se ve větší vzdálenosti než deset kilometrů od základny. To má své
výhody – znají skvěle prostředí a jsou schopni zaznamenat sebemenší odchylky od normálu,
ale i nevýhody. Především v tom, že je omezený počet přístupových cest, takže je možné
odhadovat pohyb patrol a také náchylnost k rutině.
„Tohle je moje třetí operace – jedenkrát Bosna a dvakrát Afghánistán. Co se týče
nasazení, tohle je zatím nejnáročnější,“ říká vášnivý sparťan, rotný Ondřej „Fiš“ Fišar ze 43.
výsadkového praporu z Chrudimi, který na neprůstřelné vestě nosí na suchém zipu obrázek
newton media
panáčka močícího na nápis Slavia. „Jde o malej prostor, jsme neustále venku, znáš každý
kámen, takže člověk se musí hodně snažit, aby neupadla pozornost, což může být osudné. To
je to nejhorší.“
Jak říká kapitán Pazděra, ti, kteří byli již v Afghánistánu předtím, se s novým
bagrámským operačním tempem srovnávali paradoxně hůře než nováčkové. Ten, kdo změnil
taktiku a začal zvyšovat počet hodin mimo základnu, je již zmíněný podplukovník Mark
Sherkey, jenž velí i Čechům. Vojáci o něm říkají, že trpí syndromem „neposlušných tenisek“.
Má totiž v oblibě dělat si na výjezdech mimo základnu, co chce, což ty, kteří jezdí „taxi“ a mají
ho nejenom vozit, ale i chránit, dovádí k šílenství. „Je na jednání, najednou vyjde s nějakým
Afgháncem, naskočí do auta k afghánským policistům a odjíždí pryč,“ vypráví zamračeně
jeden z vojáků. „Musíme naskákat do aut a pak ho stíháme a ani nevíme kam.“
Sherkey na to reaguje s úsměvem. Říká, že ví, že to ztěžuje vojákům život, ale že musí
držet krok s těmi, s nimiž jedná. Čeští vojáci reptají nejenom na tohle, ale i na neustálé
zvyšování hodin mimo základnu. Americký podplukovník však nedá na Čechy dopustit.
„Jsou velice adaptabilní. Vypadá to, jako by neexistoval úkol, který by nebyli schopni splnit.
Zbytečně se nestresují a umějí se vyrovnávat s požadavky i s tím, co se stane,“ vypočítává
Sherkey. „Druhý den po sebevražedném útoku už zase byli venku a patrolovali. Jsou to velice
inteligentní bojovníci, nejsou pasivní, chtějí se střetnout s nepřítelem, ale zároveň agresivitu
kontrolují. Jsou extrémně fyzicky zdatní a mentálně agilní. Tato kombinace z nich dělá výtečné
bojovníky.“
Co ho vedlo ke změně taktiky? Více důvodů, například snižování počtu spojeneckých
vojáků a základen - především však zvýšené napětí po prezidentských volbách, kdy téměř
sedm měsíců Afghánistán nevěděl, který z kandidátů vyhrál. Nyní, po nedávné inauguraci
Ašrafa Ghaního a jmenování jeho konkurenta Abdulláha Abdulláha do nové funkce šéfa vlády,
se napětí snížilo.
A koncem září se také zdá, že nová taktika funguje: lze to ukázat na počtu raket
vystřelených na základnu. Zatímco během zimy, kdy je povstalecká aktivita nízká, odpálili
na Bagrám necelých šedesát raket, za dalších pět měsíců to bylo jen o málo více: přitom ale
prošlo léto, kdy jsou Taliban a další skupiny povstalců tradičně aktivnější.
Jak čelit léčkám V přístrojích pro noční vidění vypadá okolní krajina jako ze sci-fifilmu.
Polorozbořené hliněné stavby připomínají obrovská termitiště. Nalevo, asi čtyřicet metrů od
silnice, kde zůstala stát terénní vozidla MaxxPro, se objevuje několik kontejnerů. Právě odtud
několikrát povstalci napadli ze zálohy české vojáky projíždějící po silnici, právě z tohoto místa
zranil odpálený ruční protitankový granát (RPG) několik dnů po sebevražedném útoku střelce
ve věži bojového vozidla.
Povstalci už však odsud neútočí, protože jsou mrtví - a to právě po střetu s Čechy, kteří
změnili taktiku. Ve vojenské hantýrce se střet s nepřítelem označuje jako „kontakt“ a prošlo
si jím všech sedm čet 2. strážní roty. Ukázalo se, že jeden ze zabitých patřil mezi takzvané
kapitány a jeho smrt ochromila činnost povstalců v okolí základny minimálně na měsíc a
newton media
půl. V rámci psychologické války nyní čeští vojáci rozdávají letáky se čtyřmi fotografiemi, na
jedné je i onen kapitán. Nápis upozorňuje místní obyvatele, že není dobré útočit na koaliční
jednotky.
Vojáci na pěší patrole urazí během noci čtyři pět kilometrů i více. Někdy vyjdou do
prostoru jednou, uprostřed noci, jindy dvakrát. Průběh je podobný. Ve chvíli, kdy auta
sjedou z asfaltové silnice na nezpevněnou, zhasnou světla a řidiči jsou odkázáni na přístroje
pro noční vidění a na poznámky střelců, kteří sedí či stojí vysoko v kymácející se věži a mají
přehled o okolí. Vozidla MaxxPro obvykle sjedou na sklizené pole, přejíždějí přes nízké valy
ze ztvrdlé hlíny oddělující políčka, a jelikož jsou vysoká, houpají se jako v bouři. Velitel patroly
je nechá rozestavit do kruhu, aby bylo provizorní tábořiště chráněno do všech směrů. Vojáci
se pak střídají na stráži, odpočívají či spí v autech nebo si ustelou na zemi „u kola“ - pokud
nejdou na pěší hlídku. Pokud ano, procházejí se po kozích stezkách, vinoucích se nahoru
a dolů tu mezi zídkami, tu mezi dvěma políčky kukuřice, tu mezi zavlažovacími kanály, ve
kterých je voda: kdo špatně šlápne, má mokro v botách, občas se zaboří po kolena. Sem tam
někdo potichu zakleje.
Pokud se pěší patrola protáhne nebo začíná později v noci a trvá do východu slunce, po
čtvrté hodině se začnou ozývat muezzini a mešity ožijí. Lidé spěchají ještě za tmy k modlitbám
a mohou spatřit vojáky, kteří potmě, jako duchové, procházejí kolem nich. Vojáci je zdraví
salam alejkum (mír s vámi). Hodně jich odpoví, jiní dělají, že nevidí. Většina chce zůstat mimo
tuhle válku, ale je jaksi uprostřed.
Když svítí měsíc, je bez přístrojů vidět skoro stejně dobře jako s nimi, byť ne do takové
vzdálenosti. Patrola se během stanovené cesty několikrát zastaví. Někdy dojde k místům,
odkud povstalci rádi odpalují rakety, či tam, kde by mohla čekat léčka; vojáci zalehnou do
prachu nebo trávy prorostlé bodláčím a čekají. Hodinu i déle, zda se neobjeví povstalci.
„Střecha na šesté hodině,“ ozve se potichu. Sledovaný muž však jen přidřepne na okraj
střechy a začne močit. Zřejmě na střeše spal a nemá tušení, kolik lidí jej v tu chvíli přes
přístroje na noční vidění pozoruje, zda se mu v ruce neobjeví zbraň.
Vy jste jiní Jedna policie nedaleko od sebe, a přitom dva naprosto odlišné světy. Nad
stanovištěm ANP 4 (Afghánská národní policie 4) vlaje afghánská vlajka, ze které zbývá stěží
třetina, kolem rozpadající se budovy s hliněnou věží je val s žiletkovým ostnatým drátem.
A na valu mezi bodláčím vyrůstá několik rostlin marihuany. Všichni o nich vědí, ale dělají,
jako by tam nebyly. Policisté si svítí a vaří na jedné plynové bombě, nemají auto a vypadají,
eufemisticky řečeno, nesourodě. To policejní stanoviště ANP 20 je udržované mnohem
lépe, připomíná hrad, je napojené na elektřinu, policisté mají k dispozici auto, vypadají
disciplinovaněji a je jich tam mnohem více.
Stanice ANP 4 má nového velitele, který to vůbec nebude mít lehké. Je jím
čtyřiadvacetiletý poručík Shafi allah, který nedávno dokončil tříměsíční policejní školu. Setkal
se s tím, s čím se mnohdy setkávají jeho kolegové po celém Afghánistánu – jeho předchůdce
si po převelení odvezl z policejní stanice, co se dalo, takže Shafi allah je vděčný i za postel a
petrolejové lampy, které mu přivezou čeští vojáci. Ještě větší rozruch vyvolá doktor jednotky
newton media
kapitán Jiří Tóth, který na mandolínu zahraje při čaji policistům několik písní v jejich rodném
jazyce. Zdánlivě banální věc, jako je posezení bez vest a přileb s afghánskými policisty či
vojáky při čaji, pojídání chleba a hroznového vína, patří k důležitým činnostem v rámci
takzvané protipovstalecké strategie: jejím cílem je naklonit si místní obyvatelstvo na svou
stranu, aby neposkytovalo podporu povstalcům.
„Z těch 43 zemí, které tu jsou, nemáme problém se 41. Vadí nám Spojené státy a
Británie především proto, že podporují Paštuny. Zároveň se nechovají tak jako Češi,“ tvrdí
dvaatřicetiletý poručík Nadžibulláh z policejní stanice ANP 20. Je Tádžik a ti se na Paštuny
dívají s velkým podezřením. Proč má Čechy v oblibě? „Vy přijedete, sednete si s námi, dáte
si čaj a hroznové víno a popovídáme si. Navíc hodně pomáháte, třeba s opravou školy a tak.
Proto vás místní mají rádi.“
Po pravdě, ne všichni. Pomineme-li ozbrojené útoky a to, že někteří lidé neodpovědí
ani na pozdrav, občas začnou na pancíři vozidel MaxxPro chrastit kameny, které někdy
propadnou dovnitř přes střelcovu věž. Kamenují děti, mladší i starší, a pro vojáky zvláště na
pěší patrole není nic příjemného, když se do nich pustí deset dvacet výrostků. Nefunguje
na ně ani otočení věže a namíření zbraně. I proto mají vojáci od Američanů takzvané
„paintballky“ – náboje naplněné barvou (na rozdíl od evropského sportovního paintballu jsou
kuličky s barvou větší a zásah více bolí). „Nejde o to je trefi t, a když už, tak do nohou. Spíše
je chceme vystrašit. Jelikož nevědí, že po nich nestřílíme normální zbraní, vždy se rozutečou,
což je ostatně cíl,“ říká pětadvacetiletý desátník Jan Benda přezdívaný „Bendis“ z čety Foxtrot,
který je v zahraniční operaci poprvé.
Nejhorší případy házení kamenů na české vojáky se odehrály na místě, které je
známé jako poloostrov a nachází se mezi dvěma říčními koryty. Místní indoktrinovali děti,
aby házely kamení na spojenecké vojáky, protože se jim to přičte k dobru po smrti. Půjdou
přímo do nebe. Proč? Nikoli z politických, ale z ryze kriminálních důvodů, jak vyprávějí Češi.
Na poloostrově operují gangy, které se zabývají pašováním a dalšími nelegálními činnostmi patrolování vojáků a policistů je ohrožuje.
Člověk na Západě si snadno z médií vytvoří obrázek, že Afghánistán je jedna velká
frontová linie, kde se pořád bojuje. Není tomu tak. V Kábulu jsou zácpy jako v kterékoli jiné
metropoli, vlastně ještě horší, protože jen málokdo dodržuje i ta nejzákladnější pravidla.
Ulice jsou sice plné děr a výmolů, ale pulzují životem a obchody jsou osvětlené. Dopravu
občas zastaví paovce a vedle krámku s elektronikou visí na hácích před řeznictvím kusy masa
obletované mouchami. V jedné uličce jsou vedle sebe krámky, v nichž se prodává originální
vybavení pro koaliční vojáky, které zjevně pochází z vykradených kontejnerů. Ten, kdo se
ocitne v Kábulu opakovaně, a zvláště má-li jej šanci spatřit ze vzduchu, zjistí, že se město
rozvíjí a že se v něm staví. Člověk by měl pocit, že je v normálním městě rozvojového světa.
Nebýt třeba těch občasných sebevražedných útoků… Tragický konec jedné noci „Když to
bouchlo, otočil jsem se s věží, protože jsem si myslel, že to bylo RPG, a očekával jsem střelbu.
Pak jsem si všimnul hořícího auta a bylo mi jasný, že jde o něco jiného. Volal Červeňák (velitel
newton media
čety Foxtrot Ondřej Červený, pozn. red.) a chtěl vědět, co se stalo. Slezl jsem z věže. Nejprve
jsem nebyl schopen zaostřit, pak jsem odpověděl a vyběhl ven,“ říká svobodník Ladislav
„Hety“ Hetfl aiš, který je v armádě tři roky. „Prvního jsem viděl Šenkyho, otočil jsem ho a zjistil,
že je to špatný. Pak volal Bendis, že Lesák ještě žije, ať mu hned jdu pomoct. Tak jsem utíkal.“
Ostatní vojáci, kteří přežili útok sebevražedného útočníka 8. července 2014 u korejské
nemocnice, popisují incident stejně. Dohromady bylo mužů na místě devět – čtyři řidiči,
čtyři střelci a zástupce velitele čety štábní praporčík in memoriam Jaroslav Lieskovan, zvaný
„Lesy“ či „Lesák“. Z těchto devíti čtyři zemřeli na místě – Ivo „Kluzo“ Klusák, Libor „Ligy“
Ligač, Jan „Šenky“ Šenkýř, David „Beny“ Beneš. Pátý, Jaroslav Lieskovan, podlehl následkům
zranění později. Kromě Davida Beneše, který byl ze Žatce, byli všichni mrtví z druhé roty
chrudimského výsadkového praporu.
„Člověk zjistí, že to není jako ve filmu,“ vzpomíná šestadvacetiletý četař Tomáš
„Staroch“ Starý, který byl v době výbuchu se zbytkem čety asi 400 metrů daleko. „Nemohli
jsme udělat vůbec nic jinak. Hned jak jsme přiběhli, začali jsme kluky ošetřovat. První pomoc
už ale poskytli Bendis s Hetym a udělali to dobře. Udělali, co se dalo.“
Tohle však byl až konec jedné dlouhé noci. Foxtrot vyrazil před osmou večer 7.
července ze základny Bagrám, která je domovem přibližně čtyřiceti tisíc lidí a v noci vypadá
jako obrovská svítící kopule. Ve čtyřech vozidlech MRAP značky MaxxPro bylo 19 lidí – 17
českých vojáků, tlumočník a příslušník speciálních sil americké námořní pěchoty, který byl
na Bagrámu na stáži. Mimochodem, z jeho hodnocení vyplývá, že se jednotka nedopustila
žádných taktických pochybení, že by jednal stejně.
„Byli jsme po dvanáctihodinový patrole. Hodně jsme chodili, spali jsme tak hodinu,“ říká
poručík Ondřej Červený o osudném ránu. Krátce před půl šestou byla z prostoru za korejskou
nemocnicí na Bagrám odpálena raketa 107 mm, kterou ve vzduchu zničil protivzdušný systém
Phalanx. Četa Foxtrot dostala pokyn vyrazit na místo, stalo se tak před šestou hodinou.
Měla zajistit, aby místní neodnesli důkazy před příjezdem pyrotechniků. Po šesté zaujala
vozidla kruhovou obranu před nemocnicí a větší část čety odešla zajišťovat místo odpalu.
Když přijeli pyrotechnici, vydali se příslušníci Foxtrotu prohledat místo u pole, kde mohly být
uložené zbraně, pak zastavili dva podezřelé mladíky a začali jim digitálně snímat otisky prstů,
charakteristiky oční čočky a odebírat vzorky DNA. (Tyto informace se ukládají do databáze
a pomáhají při vyšetřování teroristických útoků a dalších povstaleckých aktivit - například
kladení nástražných výbušných systémů.)
Četa původně dorazila před korejskou nemocnici s afghánskými policisty. Ti
zanedlouho odjeli, protože to nebyl jejich rajon, a zavolali jiné. Jejich auto vjelo mezi vozidla
české jednotky a nastalo to, co se děje vždy, když přijedou vojáci k afghánským policistům
nebo vojákům – přelévání nafty z kanystru do kanystru. Příděly jsou tak malé, že Afghánci
odmítají doprovázet koaliční vojáky, pokud nedostanou naftu. Zlé jazyky však tvrdí, že ani tak
nejde o využití nafty pro služební účely, jako spíš pro šmelení.
„Po výbuchu jsem vyběhl zadem, skoro poslepu, auto začínalo být plné dýmu. Když mi
newton media
došlo, že to nebylo RPG (zásah ručního protitankového granátu, pozn. red.), myslel jsem si,
že to vybuchla nafta, kterou jsme dávali místním policistům, a pak jsem to viděl. Kolem byla
rozházená těla a jejich části,“ popisuje střelec Jan Benda.
Vrtulník přiletěl do půl hodiny a zanedlouho dorazila také četa Bravo, která měla ten
den službu jako jednotka rychlé reakce QRF (ta zajišťovala místo odpalu rakety a zpátky se po
výbuchu vracela od brány základny). Příslušníci Brava i Foxtrotu se podíleli i na uklízení místa
útoku. „Když jsme pak vyklízeli auta, Ondra Fišar našel na sedačce kuličku. Tak nám začalo
docházet, že to nebyla náhoda, že se někdo odpálil,“ říká Jan Benda. Kuličky z ložisek byly
prakticky ve všech autech, ve zdi i v obětech. Evidentně jimi byla naplněna sebevrahova vesta,
aby se zvýšil účinek exploze.
Kromě čtyř českých vojáků zemřeli na místě ještě dva policisté a šest místních obyvatel,
z toho pět dětí. „Byl jsem na klinice a uklízel jsem. Bylo neuvěřitelné, že se to mohlo stát, a
obzvláště divné bylo, že se ten člověk odpálil, když byly kolem děti,“ říká Shah Mullah Agha,
strážce v korejské nemocnici, který při výbuchu přišel o příbuzného, a dodává, že se lidé z
vesnice snaží viníka nalézt, a když ho najdou, zabijí ho. „Vy jste přišli o pět lidí, my ještě o víc.“
„Lesy (zesnulý Jaroslav Lieskovan) vždy říkal, že děti jsou nejlepší balistika. Bejvávalo,“
říká svobodník Jakub Všetička, který na místo útoku dorazil se zbytkem čety. Balistikou myslí
ve vojenské řeči neprůstřelnou vestu a helmu. Všichni vždy spoléhali na to, že pokud jsou
nablízku děti, nikdo nezaútočí, protože v místní kultuře – stejně jako v mnoha dalších - jsou
nedotknutelné. To ostatně vede k závěru, který opakují všichni, že sebevrah určitě nebyl z této
vesnice, v níž vojáci do té doby neměli žádný problém.
Prakticky všichni věří, že atentátník přišel z Pákistánu a byl Paštun, což u Tádžiků,
kteří této oblasti dominují, není zas tak překvapivé. Avšak – jak dodal jeden z afghánských
policistů - ten, kdo ho řídil, byl zřejmě z nějaké sousední vesnice. Tomu nasvědčuje i další
věc. Všichni, ať už vojáci, či Afghánci, jsou přesvědčeni, že šlo o léčku na spojenecké vojáky
(povstalci jednotlivé národnosti v rámci koalice příliš nerozlišují). Ten, kdo útok plánoval, znal
postupy koaličních sil v případě odpálení rakety na Bagrám, tedy že k místu vyjedou vojáci, a
zároveň to místo dobře vybral: v okolí totiž není mnoho vhodných parkovacích ploch, zvláště
po ránu, kdy začíná na silnicích houstnout provoz. A pak se všichni shodují ještě na jednom:
organizátora útoku se nejspíše nepodaří nalézt, a mimochodem, může to být i některý z
povstalců, kteří byli v posledních měsících zabiti.
Smrt a nesmrtelnost „Dá se říct, že je to moje druhá rodina. Zažil jsem s klukama to nejlepší
i to nejhorší,“ říká Jakub Všetička, který je v armádě tři roky a „nelituje ani jednoho dne“. „Po
tom útoku jsme pořád rozebírali, zda něco nešlo udělat jinak, lépe, předejít tomu, ale nejspíš
nešlo. V zásadě jsme se z toho vykecali.“ „Vykecat se“ je velice trefný výraz a je jednou z
několika věcí, která člověka nepatřícího k jednotce zaujme. Vojáci jsou totiž velice otevření, o
tragédii i o kamarádech chtějí hovořit.
Zesnulý Jaroslav Lieskovan, který ještě několik dní bojoval o život v nemocnici, patřil
k legendám 2. roty: jejím členem byl 19 let, měl zkušenosti a pověst respektovaného a
newton media
přirozeného vůdce. „Lesák byl kamarád, hodně toho uměl,“ vzpomíná například na chvíle po
útoku Ladislav Hetfl aiš. „Měl jsem ho zafi xovanýho jako velkýho chlapa. Když jsem nastoupil,
tak jsem se ho dokonce bál. A když jsem ho viděl, jak tam leží, to bylo strašný, nepřirozený.“
Další voják, který zahynul, Ivo Klusák, nebyl příliš upovídaný, byl skvělý řidič, klidný a
rozvážný. V prosinci se mu narodila dcera, s manželkou ještě vychovávali syna a těsně před
odjezdem dokončil rekonstrukci bytu. Život Libora Ligače byla zas jedna velká „pařba“, jak
řekl jeden z jeho spolubojovníků na posledním rozloučení. Byl skvělý odstřelovač, a „i když
nadával, tak se smál“, zkrátka byl jedním z tmelících prvků jednotky. Jan Šenkýř byl „pohodář“,
měl rád pivo a holky a řídil rozvážně. Jeho vášní bylo bagování, tedy žvýkání tabáku, což
je mezi českými vojáky poměrně rozšířený zvyk. David Beneš zase skvěle „zapadl mezi
Chrudimáky, i když byl Žatečák“.
„Jedna věc těch pět spojovala,“ říká rotný Ondřej Fišar. „Všichni byli zkušení a rozvážní,
nevyhledávali žádná dobrodružství, chtěli odvést co nejlépe svou práci. To je na tom to
nejsmutnější, že to odnesli zrovna oni.“
Ať se člověk baví s kýmkoli, mají jen jeden příběh toho, co se stalo před korejskou
nemocnicí a poté. „Kluci tu událost probírají tak dlouho dokola, až zmizí individuální
detaily,“ vysvětluje poručík Rostislav Klíma, psycholog: v armádě je dva roky a do jednotky
přijel těsně po tragédii. „Díky sezením se poskládá jednotná realita, čímž se snižuje riziko
rozvinutí posttraumatické stresové poruchy, která je primárně způsobená nezpracovanou
traumatickou událostí.“
Při sezení, které neprobíhá okamžitě po události (psychologové ze zkušenosti vědí, že
vojáci se obvykle chtějí nejprve osprchovat, najíst se a odpočinout si), se ukázala další důležitá
věc, která vojáky držela. „Chrudim je velice uzavřená, mají nastavený silný sociální systém,
je to určité bratrstvo a jen tak mezi sebe někoho nepustí. Jsou zvyklí si pomáhat a řešit
problémy sami,“ říká psycholog Rostislav Klíma. Vojáci si tak dokonce udělali sezení sami, bez
jeho přítomnosti, jen na základě jeho instrukcí.
Proběhla i dvě rozloučení v kapli – první za čtyři mrtvé a druhé za Jaroslava Lieskovana.
Na bohoslužby, které slouží pravidelně v Bagrámu kaplan, poručík Tomáš Mlýnek, přitom
chodí z jednotky pravidelně asi tři lidé (proto je zde katolický kněz, který pracuje v armádě už
tři roky, slouží v angličtině; američtí vojáci se totiž dostavují ve větším počtu).
„Nebyla to ani mše. Dal jsem do kaple fotku a každý, kdo chtěl, mohl přijít. Vojáci toho
využívali hodně,“ popisuje kaplan Tomáš Mlýnek. „Přišli samozřejmě i Američané, kteří mají
takový krásný zvyk, že si sundají hodnostní označení a dají je k fotce jako znamení holdu
mrtvému. Osádky vrtulníků Kiowa a Apache zase vyrobily pro rodiny padlých certifikáty s
americkou a českou vlajkou.“ I podle kaplana se vojáci se zážitkem vyrovnávají dobře, událost
je stmelila. „Zajímavé je, že byť na mši kluci nechodí, zdvihl se zájem o medailonky archanděla
Michaela a jedni si dali do auta růženec. Také jsem rozdal všechny nové polní Bible. A to jsem
si přivezl dvě krabice.“
newton media
Všichni vojáci ještě budou procházet dalším vyšetřením doma, v Afghánistánu se však
nesměli zastavit. „Je to stejné, jako když se vojákovi neotevře hlavní padák, takže použije
záložní. Musí jít okamžitě do letadla a skočit si znovu, aby získal jistotu. Potřeboval jsem, aby
znovu získali jistotu tím, že budou jezdit ven,“ říká velitel jednotky Jiří Pazděra.
Četu Foxtrot doplnili lidé ze štábu, již druhý den byla znovu v terénu a třetí den se
vydala na místo, kde došlo k sebevražednému útoku. Zakrátko dorazili náhradníci a okamžitě
se zapojili do hlídkování. „Nastupuje se blbě, protože člověk neví, co ho čeká: přijmou tě,
nepřijmou tě,“ říká rotmistr Tomáš Vodička, který nahradil Jaroslava Lieskovana na pozici
zástupce velitele čety, v jiné četě slouží i jeho bratr. „Jedeš sem vlastně jako takové nechtěné
dítě. Ale okamžitě jsem zapadnul.“
Velitelé měli obavu, aby se nezměnilo chování vojáků k místním obyvatelům. „Na chvíli,
než se s tím srovnali, jsme je neposílali do vesnic a požádal jsem Američany, abychom jezdili
méně denních patrol a více nočních. Během nočních patrol nedochází k takové interakci s
místními,“ říká Pazděra. „Po útoku se určitě projevila větší nedůvěra vůči Afgháncům. Bedlivěji
jsme jim koukali na oblečení, jestli pod ním něco nemají, nepouštěli jsme si je do sestavy a
podobně,“ vysvětluje Ondřej Fišar. Nyní se vše vrací do starých kolejí.
Žádné zprávy, dobré zprávy V bytě v Hradci Králové drží malý Patrik krabici medailí. Začne je
rozkládat po podlaze. Patrik je syn Jaroslava Lieskovana, je mu šest let, a jestli jej něco baví,
pak vše, co se týká armády. Co když bude chtít jít v tátových stopách? „Nepustím,“ odpoví
nejprve rezolutně Jana Lieskovanová, manželka Jaroslava. „I když vím, jak to měl manžel.
Brala jsem si ho vlastně s armádou, takže s tím jsem nemohla nic dělat. Pokud k tomu dítě
inklinovat bude, tak vím, že s tím nic neudělám, že si prosadí svoji.“
Odjezd blízkých do operace v zahraničí je pro rodiny téměř vždy těžký i přes pravidelný
kontakt s vojáky. Každá zpráva o výbuchu, přestřelce, zraněných a mrtvých dokáže příbuzné
vystrašit, byť se tak stane daleko od místa, kde jsou čeští vojáci. Ti mají naopak tendenci
zlehčovat, co se odehrává, či dokonce si vymýšlet. Není tak neobvyklé, že voják příbuzným
tvrdí, že je úplně jinde, než ve skutečnosti je, či říkají: My nevyjíždíme ze základny, to, co se
děje, se nás netýká.
„Manžel byl perfektní, všechno je v pohodě, jídlo dobrý, a kdyby něco bylo ve zprávách,
tak u nás to nebylo,“ popisuje Jana Lieskovanová: samozřejmě věděla, že se manžel nachází
v bojové zóně. „Myslela jsem, doufala jsem...“ říká Helena Mikulová, matka Jaroslava
Lieskovana. „Bylo to dva dny předtím, než se to stalo, mluvila jsem s ním po telefonu. Smál se,
říkala jsem mu, dávej na sebe pozor, Jarečku, a on říkal, neboj, vždyť já na sebe dávám pozor,
a že se mi vždycky vrátí.“
Bratr Jaroslava Lieskovana se také jmenuje Patrik – Jaroslav mu vždy záviděl jeho
jméno, až je dal synovi. A také on je voják, slouží u 102. průzkumného praporu v Prostějově.
I nejmladší z trojice bratrů, Jan, chce po maturitě nastoupit na Univerzitu obrany v Hradci
Králové a stát se vojenským lékařem. „Zvláště to, co se stalo s bráchou, mě utvrdilo v tom, že
se chci stát vojákem,“ odhodlaně tvrdí Jan. „Lidi si mohou říkat, co chtějí - o žoldnéřích a tak.
newton media
Pro mě to má smysl.“
Patrik byl v Afghánistánu dvakrát, takže tušil asi nejlépe, v jakém prostředí je jeho
bratr a co všechno mu hrozí. „Člověk se na to nemůže připravit. Nepřipouští si, že by se to
stalo zrovna takovému veteránovi,“ říká Patrik. „Na druhou stranu, v Afghánistánu chodíte,
projdou kolem vás tisíce lidí, projedou auta… Není možné každé zkontrolovat. Vím, že se něco
podobného může stát.“
Podobně jako vojáky v Bagrámu i pozůstalé příjemně překvapila vlna solidarity (těm
hanlivým komentářům se Jana Lieskovanová vyhýbá) a výše částky na podporu, kterou se od
lidí podařilo vybrat. Někteří se obávají, aby tento zájem měl delší trvání. Chrudimští vojáci,
kteří stáli za charitativními akcemi, proto spolu s velením armády zvažují založení fondu pro
vojáky a jejich rodiny v tíživých situacích. Nadační fond by chtěla založit i Helena Mikulová. I
tyto plány lze považovat za součást vyrovnávání se s tím, co se stalo.
Pozůstalí oceňují přístup ministerstva a především armády. Přesto všechno se s událostí musí
nakonec vyrovnat sami – a po svém. „Plánuju změnu bytu. Vybírali jsme ho spolu, zařizovali
jsme ho spolu, každá místnost je pro mě bolavá. Jsem tady z toho taková nervózní. Každá
máme obranné reakce jiné. Jedna z manželek říká, že to má stejně, že také budou shánět
něco jiného. Další zas říká, že ji to doma uklidňuje,“ říká Jana Lieskovanová.
Stát a jeho vojáci V komentářích na internetu se člověk občas dočte, že čeští vojáci slouží v
Afghánistánu jen kvůli penězům. Většina z těch, kteří prošli zahraničním nasazením, toto
tvrzení vehementně odmítá. Peníze mohou hrát roli, ale jen do první přestřelky.
Je také zajímavé, jak je mezi vojáky populární názor prezidenta Zemana o boji proti
terorismu (body u nich naopak prezident ztrácí smířlivým postojem vůči Rusku). „Jsme tady
proto, abychom čelili teroristům daleko od domova, aby se to nepřelilo k nám,“ říká Jan
Benda. „Jinak se o tom nebavím. Ale když se mě někdo zeptá, tak říkám, že reprezentuji
Českou republiku.“
„Oni by to najednou lidi doma viděli jinak, kdyby se takhle u nás odpálil nějaký
sebevrah třeba v metru. Pak by začali chápat, že naše nasazení tady má smysl,“ tvrdí Tomáš
Vodička. Četař Tomáš Starý zase odkazuje na historii a nutnost bojovat proti zlu, protože „zlo
si nedá pokoj“.
„Proč je tam posílat?“ pokládá řečnickou otázku Helena Mikulová, matka Jaroslava
Lieskovana. „Už od dětství se učíme o tom, že stát, který nebude mít vojáky, který nebude mít
nikoho, kdo by jej ochraňoval, nepřežije. Budeme snadno napadnutelní. Podívejte se na to, co
se děje ve světě.“
Pro příbuzné jsou padlí z Afghánistánu hrdiny, kteří zemřeli pro vyšší zájem. „Hrdinství
je bojovat ne za sebe, ale za ty druhé. A ti kluci to tam dělají každý den,“ dodává Jan Mikula.
A pro Janu Lieskovanovou byl její manžel hrdina vždy, když odjížděl na misi. Tohle byla jejich
čtvrtá.
Když se člověk na hrdinství zeptá vojáků, začnou se ošívat s tím, že se tak rozhodně
necítí. Záhy se řeč stočí na kamarády a na to, že právě oni dávají kromě vyššího smyslu
newton media
jejich konání v bojové zóně smysl bezprostřední. „To je těžký, člověk se tady vůbec necítí
jako hrdina. Není to o tom, je to o kamarádech a o kamarádství,“ říká voják Tomáš Starý.
„Nejtrefnější mi přijde citát z filmu Black Hawk Down: Nikdo nechce být hrdina, ale občas to
tak dopadne.“ • František Šulc je novinář a vojenský expert. Pracoval mimo jiné v Lidových
novinách, spolu s dalšími novináři získal Cenu Ferdinanda Peroutky za své reportáže z
války v Iráku. Do letošního roku pracoval na Ministerstvu obrany. Rotmistr Daniel Hlaváč je
příslušníkem 43. výsadkového praporu Chrudim. Deset let se věnuje fotografování, dvakrát
získal ocenění v rámci soutěže Czech Press Photo za fotografie z Afghánistánu.
***
„Oni by to najednou lidi doma viděli jinak, kdyby se takhle u nás odpálil nějaký sebevrah třeba
v metru.“
newton media
Nominace:
V pravém rohu nebe
Petr Třešňák (Reflex)
www.reflex.cz
Autor se věnuje tématu, se kterým si česká společnost stále neví rady. Poukazuje na možnost
prožít smrt dítěte šetrnějším a přirozenějším způsobem, než nabízí stávající institucionální
sféra. Ukazuje alternativní cesty a dává prostor kompetentním profesionálním praxím, které
na rozdíl od té systémové nepostrádají lidský element.
Petr Třešňák získal také Česko-slovenskou cenu veřejnosti za příspěvek,
který měl v posledním roce největší společenský dopad, nebo zásadně přispěl k
posílení práv občanů. O vítězi ceny rozhodla česká a slovenská veřejnost v online
hlasování, které probíhalo od 7. do 19. dubna 2015 na adrese: http://hlasovani.
novinarskacena.cz/. Vybírala z celkem 10 příspěvků, které nominovaly Rady
soutěže Novinářská cena 2014 v Česku a na Slovensku na základě doporučení
odborných porot. Vítězný příspěvek získal 1328 hlasů, celkem z 3496 hlasujících.
V pravém rohu nebe
Petr Třešňák (Reflex)
„Nic horšího už se člověku nemůže stát.“ Tak zní nejčastější reakce lidí, když se mluví o smrti
dítěte. Odchod nedospělého potomka je vnímán jako krutý a nepřirozený zásah do pravidel
života, ztráta nadějí a budoucnosti. Tragédie, která u nás ročně postihne přes šest stovek
rodin, se ale dá prožít tak, aby nás nezlomila.
Odpusťte mi pohnutí,“ říká žena do mikrofonu zaplněnému sálu. Za jejími zády dataprojektor
ještě promítá závěrečný záběr prezentace a ona drží v ruce bílou květinu. Před pár minutami
se od pořadatelů dozvěděla smutnou zprávu – nemocná dívenka, jejíž příběh vyprávěl o den
dříve publiku její otec, v noci na dnešek zemřela. „Chtěla bych tento květ lilie věnovat památce
Elizabeth, kterou jsme všichni včera poznali,“ říká žena chvějícím se hlasem. Sál povstane a
drží minutu ticha.
Je to silná a také symbolická chvíle. Tady na pražském Smíchově se v polovině listopadu koná
vůbec první odborná konference o péči o umírající děti, jaká kdy v Česku proběhla. V sále sedí
onkologové, neurologové a pediatři vedle psychologů, zdravotních sester z hospiců, sociálních
newton media
pracovníků a rodičů. Většina z nich smrt dítěte už zažila, nikdo ale netušil, že takhle vstoupí
přímo do jednacího sálu.
Pak program pokračuje. A publikem se šeptandou pomalu šíří detaily z dnešní noci. Půlroční
dívenka Elizabeth Wiselková zemřela v ostravské nemocnici a ne doma, jak si její rodina přála.
Matka nemohla být v okamžiku smrti s ní, musela přespat na ubytovně, protože provozní
řád nemocnice nepovoluje rodičům zůstat na jednotce intenzivní péče přes noc. Účastníci
konference pokyvují hlavami a znovu opakují větu, která tu během dvou dnů zazněla už
mnohokrát – umírání dětí v Česku se musí změnit.
Anděl může domů
Krátký život Elizabeth by se ovšem neměl stát symbolem toho, jak špatně u nás péče o těžce
nemocné děti funguje. Naopak, mnohem víc dokládá, že se vývoj v téhle oblasti konečně
začíná posouvat dobrým směrem – i když bolestně a pomalu.
V nízkém domku na kraji pole v severomoravské obci Hnojník stojí na stole v kuchyni ve váze
jiná květina – červená růže. Přinesla ji zdravotní sestra z mobilního hospice Ondrášek, který
rodině Elizabeth v posledních měsících pomáhal. Pomalu odkvétá, což docela dobře zapadá
do tiché nálady v domě. V předsíni stojí dětský kočárek, prázdný stejně jako postýlka v ložnici.
Do pohřbu zbývají dva dny.
Na dveřích kuchyně jsou na barevných papírcích připíchnuté vzkazy a citáty v češtině a
polštině, rodina žijící nedaleko hranic je dvojjazyčná. „Lidé touží po andělech, já jsem měl to
štěstí držet jednoho v rukou,“ překládá nápis tatínek Elizabeth Petr Wiselka, profesí manažer
sociálních služeb. „Přesně takhle to cítím. Život naší dcery byl krátký, ale přinesl spoustu
důležitých věcí.“ Jeho žena Michaela přikývne a oči se jí zalijí slzami.
Podezření, že se jejich miminko narodí vážně postižené, měli manželé už z lékařských
vyšetření v těhotenství. Věřící evangelíci byli ale rozhodnutí jej přivést na svět. Chvíli po
porodu letos v květnu se zdálo, že vše dopadlo nečekaně dobře, výsledky testů však potvrdily
ten nejhorší scénář. Elizabeth se narodila s tzv. Patauovým syndromem, vážnou genetickou
vadou, která novorozence usmrtí obvykle do dvou měsíců. Byla hluchá, slepá a trpěla častými
zástavami dechu.
„Nejsem věřící, a když jsem to děťátko druhý den po porodu viděla, zapochybovala jsem, jestli
bylo zodpovědné přivést jej na svět,“ přiznává dětská lékařka ostravské nemocnice Tereza
Vítečková. „Tahle diagnóza je indikace k potratu.“ Pochybnosti měla i deset dní po porodu,
kdy Wiselkovi navrhli, že si vážně postižené novorozeně odvezou domů. Elizabethiny zástavy
dechu byly docela dramatické a Vítečková propuštění podmiňovala tím, že rodina bude mít k
dispozici kyslíkový přístroj pro případ krize.
Vyřídit zapůjčení takového zařízení s pojišťovnou ovšem trvá tři měsíce. „Už jsme se smiřovali
s tím, že odjedeme bez ní, když nám jedna sestra nespokojeně řekla, že to není dobře, aby
dítě zůstávalo v nemocnici, že má být v rodině,“ vypráví otec Petr Wiselka. Sestřička na dětské
newton media
JIP tehdy jemu i lékařce vysvětlila něco, co nevěděli: na Ostravsku působí mobilní dětský
hospic, který by jim mohl pomoci riskantní plán domácí péče zrealizovat. Šlo to překvapivě
rychle. Ještě ten den se Petr Wiselka sešel s lidmi z Ondrášku, kteří obratem sehnali kyslíkový
přístroj. Druhý den ráno si rodiče mohli Elizabeth odvézt domů.
Nové obzory
Michaelu Wiselkovou zpočátku hodně stresovaly časté zástavy dechu. „Byla celá fialová, při
kterémkoli z nich mohla umřít,“ vzpomíná. „Nejdřív jsme kolem ní pořád vyděšeně seděli a
všeho se báli, ale pak jednou manžel říká – musíme žít úplně normálně. Oblékl ji – a vyjel s
kočárkem na procházku.“ Za asistence sester z hospice, jež ze začátku do domu Wiselkových
dojížděly každý den, si rodina postupně zvykla i na nespavost a občasné bolesti břicha,
které nemoc přinášela. Elizabeth jim to vynahrazovala. Bez zraku a sluchu se hmat stal jejím
hlavním komunikačním kanálem se světem, takže byla k radosti rodičů přítulná a mazlivá.
Kromě procházek a návštěv přátel si Wiselkovi s těžce postiženým dítětem troufli i na týdenní
dovolenou a časem jej klidně hlídala její devatenáctiletá sestra. „Mám dvě starší děti,“
rekapituluje Petr Wiselka, „ale s ní jsem zažil tolik krásných věcí jako nikdy předtím. Čas jako
by byl zhuštěný a bohatý. Pořád se u nás střídaly návštěvy, každý si ji chtěl pochovat, každý se
na ni ptal.“
Zdravotní péči zvládal domácí hospic bez problémů. „Máme jednu stálou lékařku a pět
sester, takže jsme k dispozici nepřetržitě, když je potřeba,“ vysvětluje fungování Ondrášku
sestřička Bronislava Husovská, která se o miminko starala. Hospic financovaný z grantů a
darů poskytuje své služby zdarma. Někdy jde o odborně náročnou léčbu bolesti a různých
komplikací souvisejících se selháváním orgánů, v případě Elizabeth sledovaly sestry hlavně
celkový stav dítěte, podporovaly rodinu psychicky a řešily potíže s dechem a zažíváním.
Během návštěv brzy přišla řeč i na bolestnou budoucnost, jež musela nevyhnutelně přijít.
„Maminka se mi svěřila, že si moc přeje, aby jí Elizabeth zemřela v náručí,“ vzpomíná sestra. „A
abychom u toho byli, protože se sama bojí.“
Za to, že závěr dívčina života nakonec proběhl jinak, může dílem smůla a dílem nastavení
českého zdravotnictví, které na podobná přání nemyslí. V listopadu se Elizabethin stav
náhle zhoršil. Začala mít silné bolesti a intenzivně zvracela. Nevypadalo to na klidné umírání
a rodiče dceru raději převezli do nemocnice, kde jí lékaři zjistili těžkou cukrovku. Večer
13. listopadu se s ní matka rozloučila, protože musela odejít na ubytovnu pro rodiče – na
jednotce intenzivní péče je skoro všude v českých nemocnicích hostům zakázáno spát. Ve tři
hodiny ráno Elizabeth zemřela.
„Hodně mě to mrzí, ale mohla jsem se s ní alespoň ráno rozloučit. Nemám v sobě hořkost,“
říká Michaela Wiselková. A její muž to vidí stejně. „Vždycky jsme se to snažili brát jako pozitivní
zkušenost,“ říká a vytahuje parte zvoucí na páteční pohřeb. „Nechceme litovat, že od nás
odešla, ale děkovat, že k nám přišla,“ stojí pod Elizabethiným jménem.
A Wiselkovi nejsou jediní, kdo se po nelehkém roce cítí bohatší. Lékařka z ostravské
neonatologie Tereza Vítečková, s níž měli rodiče původně neshody o vhodnost domácí péče,
newton media
Elizabeth ještě za jejího života doma navštívila. „Pochopila jsem, že tihle rodiče přesně vědí,
co dělají,“ říká dnes. „Starali se krásně, ona byla spokojená, jak by v nemocnici nikdy nemohla
být. Otevřeli mi nové obzory a jsem jim za to vděčná.“ Silná zkušenost ji přivedla až k tomu, že
se nyní zaškoluje jako lékařka v hospice Ondrášek. Pediatrička, jejíž hlavní prací je starat se o
zdravá novorozeňata, bude ve svém volném čase – a zdarma – jezdit pomáhat dětem, které
umírají doma.
Tři
Život a smrt nemocného dítěte samozřejmě nebývá vždycky tak naplňující zkušenost.
Rakoviny mozku, leukemie nebo úrazy, abychom zmínili některé z nejčastějších příčin
předčasného konce, rodinám přinášejí mnohem trýznivější dramata, než jakým bylo
vyprovázení postiženého miminka věřící rodinou. Wiselkovým ale situaci usnadnila ještě jedna
věc, jakou většina českých rodin bohužel nemá – dětský hospic.
Pár čísel ze zahraničí pro srovnání: V Německu jen největší dětská hospicová organizace (je
jich víc) sdružuje 27 regionálních týmů, které se starají o 369 rodin. V Polsku působí celkem
54 dětských hospiců, jež mají v péči přes 1200 dětí. Ve Spojených státech má podle nedávné
studie přes dvě třetiny dětských nemocnic paliativní tým složený z lékařů, sester, psychologů
a sociálních pracovníků, kteří dojíždějí za těžce nemocnými dětmi domů.
V Česku je zmíněný Ondrášek na Ostravsku jednou ze tří zdejších organizací, jež pracují
podobným způsobem. Jinými slovy – na naprosté většině území Česka (včetně Prahy) je přání
nechat vážně nemocné dítě zemřít doma mezi blízkými jen velmi těžko naplnitelné, protože
rodina bez odborné pomoci nedokáže zajistit, aby se netrápilo.
Obvyklá praxe tedy u nás vypadá tak, že smrtelně nemocné dítě, u nějž lékaři vzdali pokusy o
záchranu, odchází domů z nemocnice, ale jen do chvíle, než se jeho stav zhorší. Silné bolesti a
další potíže terminálního stadia choroby zpravidla jeho obvodní dětský lékař v rámci běžných
ordinačních hodin nezvládá řešit a malý pacient se na závěr života vrací do nemocnice. Což
je bolestné – pokud po důvěrně známém prostředí podle průzkumů touží v posledních
chvílích života většina dospělých, není třeba dlouze vysvětlovat, jak důležité je to pro daleko
zranitelnější a citlivější dítě.
Co nejhezčí konec
Když pediatr Petr Lokaj před čtrnácti lety nastoupil na onkologii brněnské Dětské nemocnice,
právě tohle mu brzy začalo docházet. Se smrtí se potkával často – dnešní medicína sice
vyléčí větší procento dětí s nádory než dříve, ale části z nich stále pomoci nedokáže. „Pro
ně je pak mnohem lepší umírat doma,“ vysvětluje lékař. Tehdejší provoz nemocnice ovšem
rodinám žádnou podporu pro takovou volbu nedával. Doktor Lokaj se rozhodl to změnit.
Získal postupně podporu svých nadřízených, kteří mu pro jeho plán zprostředkovali peníze
z Nadačního fondu Krtek. „Šéf mi řekl, jestli chceš jezdit, koupíme ti auto,“ vypráví lékař, „a
od té doby jezdím.“ V praxi to vypadá tak, že doktor Lokaj si už šestým rokem nechává 24
hodin denně zapnutý telefon – možnost zavolat kdykoli je pro rodiny pečující o smrtelně
newton media
nemocné dítě klíčová. Na návštěvy v okruhu 100 kilometrů kolem Brna jezdí většinou po své
běžné pracovní době a bez bílého pláště. Nejprve ordinoval sám, od loňska mu pomáhají
tři zdravotní sestry. Za šest let už pomohl vyprovodit víc než stovku malých pacientů s
nevyléčitelnou rakovinou. V českém prostředí je však výjimkou. Na většině ostatních onkologií
v zemi umírající děti svého domácího lékaře nenajdou. Jejich pohodlí stojí v Česku na aktivitě
několika zapálených jednotlivců, kteří se pohybují mimo běžný systém – Lokajův domácí
hospic například financují pouze nadační dary.
Do budoucna by podobný servis mohl být rozšířenější a dostupnější. Ministerstvo
zdravotnictví se dnes o téma umírání zajímá víc než kdykoli v minulosti a požádalo odbornou
společnost paliativní medicíny, aby do jara vypracovala návrh, jaké služby je potřeba zřídit a
podporovat. Plánovaná strategie by se měla zaměřit i na děti.
Specifická pozornost vůči nedospělým pacientům je důležitá i proto, že příčiny jejich umírání
jsou jiné než u starší populace. Většina dospělých klientů hospiců umírá na rakovinu, u dětí
ale tvoří onkologické diagnózy jen zhruba pětinu smrtelných případů. Za většinou ostatních
stojí různá genetická onemocnění, která mají od začátku celkem jasnou prognózu: nedávají
naději na uzdravení, zato trvají mnoho let a vyžadují nesmírně náročnou péči. Zahraniční
dětské hospice jsou proto stavěné právě pro dlouhodobou pomoc takovým rodinám. Život
bez ní totiž umí být docela krušný.
Jak dlouho a jak kvalitně
Na ono ráno na konci dubna 2009 Monika Zavadilová nikdy nezapomene. Vyšla z ordinace
pražského Ústavu dědičných metabolických poruch a bezradně stála na ulici. Její svět se
obrátil vzhůru nohama. „V jediné chvíli se dozvíte, že obě vaše děti trpí smrtelnou nemocí s
děsivou prognózou,“ říká dnes. „Ale nikdo vám neřekne, jak bude váš život vypadat, na jakou
pomoc máte nárok, o jaké dávky můžete žádat. Stála jsem tam a nevěděla jak dál.“
Na zdravotnictví má vůbec špatné vzpomínky. Její dcera Sára se narodila jako zcela zdravé
dítě a do dvou a půl roku se vyvíjela normálně. Chodila, mluvila, znala čísla a barvy, zpívala
písničky. Pak začalo rodiče znepokojovat, že se dívenka pořád nedokáže naučit dojít si sama
na toaletu, špatně spí a řeč používá nezvykle mechanicky. „Pediatr nás ještě ve třech letech
uklidňoval, že je v pořádku, ale já už byla hodně nervózní,“ vypráví matka, „bála jsem se
hlavně autismu.“
Objednala tehdy Sáru do nemocnice k psycholožce. Ta rodiče obvinila, že se dítěti málo
věnují, a poslala je domů. Když tehdy frustrovaní s manželem vycházeli z její ordinace, o kus
dál na chodbě uviděli dveře psychiatra. Zaklepali bez objednání, vmáčkli se dovnitř a vysvětlili
mu svou situaci. Tentokrát měli štěstí. Lékař Sáru přijal a jako první odborník si ihned všiml
nenápadných znaků, jež signalizují možné genetické onemocnění – výraznější ochlupení,
srostlé obočí, nezvykle husté vlasy. Následovala série vyšetření zakončená ono ráno drtivou
zprávou: vzácnou dědičnou metabolickou nemocí nazývanou Sanfilippův syndrom trpí nejen
tříletá Sára, ale i její o dva roky mladší a zatím zcela zdravý bratr Jakub. „Jak dlouho budou
newton media
žít?“ zeptala se Monika Zavadilová. Lékařka opatrně odpověděla, že v tomhle případě nejde
ani tak o délku života jako o jeho kvalitu.
O zbytek se postaral Google. Sanfilippův syndrom je tzv. střádavá nemoc, při níž se v těle (a
zejména v centrální nervové soustavě) usazují látky, pro jejichž zpracování chybí organismu
příslušný enzym. Choroba se projevuje postupnou mentální retardací spojenou s nespavostí
a silnou hyperaktivitou. Tělo pomalu ochrnuje, objeví se polykací potíže, někdy urputné
bolesti. Nakonec ochabnou i dýchací svaly, takže nemocný se v závěru života často udusí.
Průměrně v 15 letech věku.
Do poslední chvíle
Blíží se oběd a Sára i Jakub už mají hlad. Povykují a hýkají, trhané pohyby, které jejich nemoc
způsobuje, chvílemi vypadá, jako by si hráli na roboty. Jakub mluvit nikdy nezačal a Sára už
řeč před pár lety ztratila. Pro Zavadilovy to ale bylo svým způsobem úlevné – nejhůř prožívali
období, když dívka celé dny pořád dokola opakovala útržky písniček, které jí uvízly v hlavě.
Nejprve věty, pak jen slova.
Teď je pohledné dívce devět let a polykat už dokáže pouze tekutou stravu. Dnešní těstoviny
s houbami dostává z mixeru. Asi rok už také chodí s pomocí, sama se na nohou neudrží. Pro
rodiče je to paradoxně snazší, nejnáročnější projevy hyperaktivity, kdy Sára celé dny běhala
po domě, křičela a něco rozhazovala, ustoupily.
Zavadilovi jsou příkladem maximálně obětavé a funkční rodiny v podobné situaci. Postižené
sourozence nedali do žádného zařízení, pečují o ně doma ve dne v noci. Jejich vztah vydržel
a upevnil se, což není v takové situaci pravidlem. Oba víceméně přestali pracovat, protože
v jednom člověku se náročný provoz nedá zvládat. Přestavěli dům nedaleko Brna tak, že
vytvořili dětem zónu, v níž jsou v bezpečí a zároveň nemohou nic rozbít. Intenzivně se věnují
rehabilitaci, aby chřadnoucí těla vydržela co nejdéle funkční. A jsou připraveni na možné
budoucí komplikace – umělá výživa břišní sondou, ochrnutí, chronická bolest, plicní ventilátor.
„Vím, že jednoho dne zemřou,“ říká Monika Zavadilová smířeně, „ale moc bych si přála, aby
to mohlo být doma. Když jsme se o ně zvládli postarat celý život, chtěla bych je dochovat do
poslední chvíle.“
Daní, kterou manželé za svůj přístup platí, je obrovské vyčerpání. Rodině pomáhají šest
hodin denně dvě asistentky, jež se věnují dětem (za ně Zavadilovi utratí většinu státního
příspěvku na péči). Ale na normální život to zdaleka nestačí – kolotoč nekonečného stresu,
nevyspání a uklízení je pohlcuje. Prarodiče pomáhají minimálně, přátelé se většinou stáhli.
Zavadilovi nemohou nikam jezdit, děti špatně snášejí cestu autem i cizí prostředí. Prakticky
se nedostanou z domu, poslední rok je začalo zlobit zdraví. „Jsme strašně izolovaní,“ říká
unaveně matka, „zcela závislí jeden na druhém a zároveň na sebe nemáme čas. Za posledních
devět let jsme byli s manželem spolu sami nejdéle tři hodiny.“
newton media
Mnohaletá pomoc
Pokud máte pocit, že péče o děti s touhle vzácnou diagnózou představuje ve své náročnosti
také vzácnou výjimku, jste na omylu. Situace rodiny Zavadilových je totiž docela typická.
Vyčerpání, dlouhé roky nejistoty, zúžení života na jediné téma a smiřování se s postupným
rozkladem těla i mysli – to vše zažívá většina rodin těžce nemocných dětí.
Jak už bylo řečeno – různá genetická degenerativní onemocnění, jakým trpí Sára a Jakub,
jsou nejčastější příčinou dětského umírání. Ne všechna postihují mozek a projevují se
problémovým chováním, jako to jejich, ale téměř vždy jsou neléčitelná, trvají mnoho let a
vedou ke ztrátě soběstačnosti a postupnému úpadku organismu. Právě proto dětské hospice
na Západě fungují hlavně jako podpůrné týmy pro vyčerpané rodiny. Při prvním kontaktu,
který proběhne zpravidla brzy po stanovení diagnózy, rodičům vysvětlí vše, co Monice
Zavadilové nejvíc chybělo – na co má nárok a jakou budoucnost může čekat. Spolupráce
pak trvá po celý život dítěte, někdy třeba dvacet let. Hospic nabízí praktickou výpomoc,
s čímkoli rodina potřebuje – od štípání dříví, odvozu dětí autem, zajištění polohovacího
lůžka nebo kyslíkového přístroje až po hlídání, aby si rodiče mohli zajít do kina. „To by bylo
skvělé,“ pokýve hlavou Monika Zavadilová, „ale nic takového bohužel u nás nemáme.“ Má
pravdu. U nás se o podobnou komplexní podporu rodin snaží jen manželé Jiří a Markéta
Královcovi z Nadačního fondu Klíček, ti jsou ale od Brna daleko. V Malejovicích nedaleko
Sázavy zrekonstruovali dům a kolem jejich hospice se vytvořila široká komunita rodin s
nemocnými (a občas i uzdravenými) dětmi nebo pozůstalými rodiči a sourozenci. Královcovi
pro ně pořádají ozdravné pobyty a pomáhají se vším možným – ovšem na rozdíl od západních
dětských hospiců s velmi omezenými možnostmi a rozpočtem.
„Na začátku rodiče potřebují hlavně podpořit v tom, že mají právo dělat si věci po svém,“
vysvětluje Markéta Královcová, „nemocné dítě se často stává takovým objektem péče různých
expertů a my se snažíme rodiny ujistit, že jejich vlastní přání jsou ta nejdůležitější.“ Jednu
dobu tak například často řešili spory s nemocnicemi po smrti dítěte. Vyhláška – před dvěma
lety zrušená – nařizovala lékařům provést pitvu těla, kdykoli nezletilý pacient zemřel ve
zdravotním zařízení. Královcovi svedli mnoho (většinou úspěšných) bitev ve službách rodin,
které si pitvu svého potomka nepřáli.
Cinkejte, ať vás slyší
Část toho, co rodiče potřebují, jsou obyčejné informace, jež umí poradit člověk, který má s
umíráním dětí zkušenost. Třeba to, jak vlastně s dětmi o smrti mluvit. Švýcarsko-americká
lékařka Elisabeth Kübler-Rossová, jejíž myšlenky v druhé polovině 20. století definovaly
moderní způsob uvažování o závěru života, vyprovodila za svůj život stovky nemocných dětí a
napsala o tom jednu ze svých knih.
Vysvětluje v ní, jak děti v různém věku chápou smrt – ty úplně malé si například nedovedou
představit definitivní konečnost, takže žijí s představou zmrtvýchvstání („pejsek se na jaře
zase probudí, že ano, mami?“). Všechny mají úzkost z odloučení od rodičů, kterou lze ale
někdy zmírnit jednoduchým způsobem. Kübler-Rossová dává příklad chlapečka, jenž měl
newton media
strach, že v nebi, které mu rodina slibovala, jednou svou maminku nenajde. Uklidnilo ho, když
si s ní domluvil přesné místo, kde se sejdou – v pravém předním rohu.
Velmi důležité a opomíjené téma představují zdraví sourozenci umírajících dětí. Ztrápená
rodina mívá tendenci na ně zapomínat nebo je „chránit“ před projevy tělesného úpadku
bratra či sestry. Kübler-Rossová radí pravý opak. Chátrání těla děti neděsí tak jako nás,
naopak potřebují být do péče zapojené, aby si sourozencovu smrt odnesli jako životní
zkušenost, a nikoli trauma. Nejlepší je pověřit sourozence malými přiměřenými úkoly, jež
posílí jejich pocit vlastní hodnoty. Kübler-Rossová celý život s dojetím vzpomínala na návštěvu
rodiny, kde ji uvítala malá sestra, jejímž úkolem bylo rozdávat návštěvám různá cinkátka a
hrací strojky – její bratr vlivem nemoci oslepl a díky ní mohl slyšet, když k jeho lůžku přicházeli
hosté.
Čas poté
Většina situací souvisejících s umíráním je zkrátka obyčejně lidských a intuice či selský rozum
jim svědčí víc než zdravotnický přístup. Dvojnásob to platí o okamžicích odchodu ze světa,
které zůstávají v českém prostředí často nedobře ošetřené a potenciálně zraňující. Dnešní
dětské nemocnice většinou poskytnou pozůstalým rodičům čas pro intimní rozloučení se
zemřelým dítětem, bývá ovšem omezený – pokoj je nutné uklidit a znovu obsadit. Potřeba
kontaktu rodičů s tělem milované dcery nebo syna může být přitom mnohem hlubší.
Americká profesorka gender studies Elizabeth Heinemanová vydala letos v únoru knihu
Ghostbelly (volně lze přeložit jako Duch v mém břiše), v níž líčí své pocity po porodu mrtvého
dítěte. Truchlící matka měla silnou potřebu odvézt si tělíčko syna, kterého pojmenovala Thor,
domů, aby mu ukázala, jak se rodina na jeho příchod připravovala. Podařilo se jí přesvědčit
lékaře z patologie, aby souhlasil.
„Ukázala jsem Thorovi Joshův pokoj,“ píše Heinemanová. Oblečení svlečené na zemi,
neustlaná postel, špinavé nádobí. ‚Josh je pěkný bordelář, co myslíš Thore?‘ podrbala jsem ho
na bradě, ‚takové už některé děti jsou.‘ Bylo to důležité. Thor by měl rozumět tomu, že miluju
svoje děti, ačkoli nejsou dokonalé. Pak bude vědět, že miluju i jeho, i když je mrtvý.“
Převoz mrtvého těla domů působí nezvykle (ostatně český právní řád jej zapovídá), naplnění
podobných potřeb v čase loučení však psychologové považují za dobrý předpoklad vyrovnání
se s tragédií. „Pouto mezi matkou a dítětem ve chvíli smrti je stejně tajemné jako při
narození,“ říká Markéta Královcová. „Měli bychom ho respektovat.“
Západní dětské hospice proto někdy mívají místnost posledního rozloučení – Královcovi
by ji rádi u sebe v Malejovicích v budoucnu také zřídili v nově přistaveném domě. Mívá
zvláštní teplotní režim a speciální lůžko, kam je možné tělo zemřelého dítěte legálně převézt
z nemocnice. Rodiče se ubytují v místnosti poblíž a mohou až týden v hospici žít, svého
potomka navštěvovat a oplakávat. Bývá to očistná a užitečná zkušenost. Pro ty, kdo nechají
svému zármutku volný čas a prostor, je v budoucnu snazší se znovu nadechnout a – žít dál.
Zatímco umírat doma dnes může st ále více dospělých, na děti se zapomnělo. V Polsku je 58
dětských hospiců, v Česku tři. „Za posledních devět let jsme byli s manželem sami tři hodiny.“
Monika Zavadilová „Pouto mezi matkou a dítětem ve chvíli smrti je stejně tajemné jako při
newton media
narození.“ Markéta Královcová
Nominace:
www.respekt.cz
Autor reportáže velmi dobře rozporuje stereotypní představy společnosti o teroristech a
zaměřuje se na příběh rekrutování bojovníků Islámského státu z řad obyvatel Evropy. Reflektuje
téma manipulovatelnosti populace a vysvětluje, že se tento znepokojující jev nedá spojovat s
náboženstvím, ale spíše s psychologickým stavem a sociální situací jednotlivců.
Město a jeho džihádisté
Mladí muži, kteří se narodili a vyrostli v Evropě, po stovkách odlétají do syrské pouště sloužit
pod praporem Islámského státu. Řada z nich se už po bojích – a možná i strašných zločinech
– vrátila domů, další velmi pravděpodobně dorazí zanedlouho. Celá Evropa proto přemýšlí,
jak se na tyto navrátilce připravit. Ukázkovým městem je Frankfurt nad Mohanem, kam se již z
fronty vrátilo dvacet vycvičených džihádistů.
Hlavní frankfurtský bulvár Zeil působí jako dobře zaranžovaná reklama na multikulti. V
davu se mísí turecké slečny s lesklými havraními vlasy, mladí černoši s dokonale sladěným
oblečením, zamilované páry německých blondýnů a asijských slečen. Na lavičkách pod
vysázenými stromy pojídají růžolící penzisté kousky pizzy a harmonickou atmosféru dotvářejí
akordy americké folkové písně, které na kytaru vybrnkává pouliční muzikant.
Jako zábavný doplněk idylicky tolerantního soužití působí náboženské skupinky, jež
kolemjdoucím nabízejí svou víru. Mezi fešáky s nákupními taškami se proplétají dva nemluvní
buddhističtí mniši a rozdávají pozlacené talismany. Stojí tu svědci Jehovovi se štosem nových
vydání Strážné věže v náručí a hned vedle nich mladí vousatí muži nabízejí každému zdarma
výtisk Koránu. „Lies!“ (Čti!) mají někteří z těchto dobrovolníků napsáno zlatým písmem
na bílých tričkách i na velkých reklamních poutačích, jež si připevnili na záda. Je to název
misionářské kampaně, která už déle než dva roky probíhá po celém Německu a má za cíl
rozdat svatou knihu islámu do každé domácnosti. Trochu velikášský, ale neškodný doplněk
německého liberálního ráje, řekl by si náhodný návštěvník.
Kriminální rada Wolfgang Trusheim, který ve frankfurtské policii vede oddělení ochrany
newton media
státu před extremisty, však čtenářskou kampaň za neškodnou nepovažuje. „Toto město má
jen sedm set tisíc obyvatel – a přesto odtud kolem padesáti muslimů odletělo do syrské války.
Tři čtvrtiny z nich nejprve takhle s úsměvem na tváři rozdávaly Korán,“ vysvětluje Trusheim
při setkání na policejním prezidiu. Lies! podle detektiva působí jako urychlovač náboženské
radikalizace, jež může skončit až popravami civilistů v syrské poušti.
Kampaň „Čti!“ organizují salafisté, tedy zastánci života podle doslovného výkladu
Koránu. Odmítají evropské svobody a demokracii jako úpadkové a nemorální a nejraději
by organizovali život jako za časů proroka Muhammada, včetně krutých trestů za porušení
pravidel. Mezi čtyřmi až pěti miliony německých muslimů tajné služby monitorují zhruba šest
tisíc radikálních salafistů a právě z jejich řad se rekrutují všichni syrští legionáři. „Jejich velkým
cílem je obnovit chalífát, muslimskou říši, která se kdysi ve 13. století táhla od Španělska po
Indii, a postupně ho rozšířit do celého světa,“ říká kriminální rada Trusheim. „A cítí, že dnes se
tento sen na území Sýrie a Iráku přiblížil.“
Miliony knih
Jak je ale možné, že něco tak banálního jako dárek Koránu z rukou agitátorů Lies! dokáže
přitáhnout mladé občany Frankfurtu a zradikalizovat je natolik, že odletí do války? Vysvětlení
Wolfganga Trusheima není úplně překvapivé: „Většinu těch kluků policie zná kvůli drobným
krádežím, drogovým deliktům a podobně. To je v jejich životopisech spojuje s mládenci,
které najdete mezi extremisty na levici a na pravici. Jen pocházejí z rodin přistěhovalců, to
je nenasměruje mezi skinheady, ale mezi muslimské extremisty.“ Trusheimovi lidé v terénu
od začátku čtecí kampaně pozorují, jak dobrovolníci s Koránem navazují dobré vztahy s
partami znuděných kluků poflakujících se po nákupním bulváru. „Uctivě je zdraví, oslovují je
jako bratry, chovají se k nim s respektem, jejž tihle mladíci nikde jinde v životě nepotkávají,“
popisuje frankfurtský kriminalista. „Spřátelí se, a jakmile ti málo vzdělaní kluci přistoupí na
víru, tak se velmi snadno nechají zmanipulovat. O politice na Blízkém východě nic nevědí a
klidně po pár měsících propagandy odletí na frontu.“
Skutečná ideologická práce totiž probíhá mimo ulice. Salafisté, v jejichž jádru ve
Frankfurtu stojí síť dvaceti až třiceti mužů, obvykle pozdních dvacátníků a třicátníků, pro nové
dobrovolníky organizují semináře či společná grilování. Tam se posiluje kamarádství a šíří
ideologie nenávisti. Schůzky jsou konspirativní: nový zájemce o účast dostane telefonní číslo,
zavolá na něj, smluví si sraz například na hlavním nádraží a na něm dostane další instrukce
o adrese a termínu setkání. Na semináři se pak třeba pouštějí videa zplynovaných dětí a
znásilněných žen v Sýrii s výzvou: Jsi muslim a je tvojí povinností odejít a pomoct civilistům
utlačovaným nevěřícími nebo odpadlíky od pravé víry.
Výroba každého výtisku Koránu, který se bezplatně rozdává v ulicích, stojí podle
policejních znalců dvě eura. Miliony rozdaných kusů tedy stojí hodně peněz, jež podle všeho
plynou ze zahraničí. Německá média pravidelně spekulují, že pocházejí od bohatých nadací
v Saúdské Arábii, které propagují salafistický islám v mešitách a náboženských školách v
celém muslimském světě. „Přesně to ale nevíme,“ říká Wolfgang Trusheim. A proč tedy
newton media
úřady nejasně financovanou a podezřelou kampaň prostě nezakážou? „Rád bych to udělal,
ale nemohu,“ odpovídá kriminální rada. „Nestačí, že dobrovolníci odlétají do války, museli
bychom dokázat, že je k tomu organizátoři kampaně podněcují.“
Punk je mrtev, ať žije džihád
V noci z minulého úterka na středu se v centru Hamburku porvala zhruba tisícovka lidí. Půlku
tvořili němečtí Kurdové, půlku salafisté. Ve čtvrti za hlavním nádražím, kde do mešity chodili
někteří z atentátníků z 11. září 2001, se muži pustili do vzájemné řeže s noži, mačetami,
tyčemi, napichováky na kebab. Pod palbou kamenů se ocitli policisté, kteří zkoušeli rvačku
zastavit, a nakonec to silou vodních děl dokázali. Zásah trval celou noc a zůstal po něm tucet
raněných demonstrantů. Pár tisíc kilometrů na jihovýchod tou dobou Islámský stát dobýval
kurdské město Kobani a vlny vyvolané výbuchem tamních bomb vyvrhly zdánlivě vzdálenou
válku až na německé území.
Konflikty, které by se nás Evropanů netýkaly, přestávají ve světě rychlého internetu,
masové migrace a globalizace existovat. Frankfurt je jedním z uzlů propojeného světa: je tu
největší německé letiště a hlavní finanční centrum kontinentální Evropy. Přes čtyřicet procent
obyvatel nemá německý původ, mezi loňskými novorozenci tento podíl tvořil sedmdesát
procent. Otřesy syrských bojů jsou tedy pochopitelně cítit i zde.
Úspěšné tažení Islámského státu zvýšilo počet a také sebevědomí zdejších salafistů,
třeba v některých mládežnických centrech. Party původem tureckých kluků v nich hrají
kulečník. Pubertální uprchlíci z Eritreje, kteří pro cestu do Evropy riskovali život při plavbě přes
Středozemní moře, hrají na počítači videohry. Sociální pracovníci si s nimi povídají a pomáhají
jim s psaním motivačních dopisů při hledání prvních zaměstnání. Úřady skrze tyto kluby
chtějí vytáhnout mladé lidi z ulic a přispět k lepší integraci dětí z přistěhovaleckých rodin. Ve
čtvrti Gallus tuhle práci v květnu nabouralo dvacet mladíků, kteří se v minulých letech přidali
k salafistům. Nejprve si vymohli místnost pro organizování pomoci Sýrii a najednou začali
nadávat a vyhrožovat sociální pracovnici, protože se podle nich „neoblékala jako správná
muslimka“. Provozovatelům došla trpělivost. Vrata klubu se na šest týdnů zavřela a Frankfurt
začal debatovat svůj nový problém se salafisty.
Tahle debata je velmi opatrná. „Nezlobte se, nemůžu o tom tématu mluvit. Obraťte se
na školský inspektorát,“ říká ředitel střední školy, v jejímž okolí radikálové hledali nové duše.
Nechce mluvit ani mimo záznam, stejně tak původem turecký učitel, který prý se studenty na
hodinách o nebezpečí extremismu hovoří: „Schůzce se nebráním, ale o ničem, co souvisí se
školou a žáky, mluvit nebudu,“ upozorňuje. To samé se opakuje i v mládežnických klubech,
kde sociální pracovníci hned telefonují svým šéfům o pokyny a pak jen stručně sdělují: „Je
mi líto, momentálně s novináři nechceme mluvit.“ Projevuje se tu směs úcty k zavedeným
pravidlům komunikace a úzkostlivě dodržovaná politická korektnost. Nešikovná prohlášení
mohou ve společnosti zvýšit předsudky k přistěhovalcům a zvláště k muslimům, proto do
veřejnosti míří jen obroušená, dobře promyšlená stanoviska.
Pravidlům téhle řízené komunikace se vzpírá pouze ostřílený sociální pracovník v
newton media
jednom z mládežnických klubů. „Proč ne,“ říká a vede novináře z počítačové místnosti do
zastrčené kuchyně. I on však trvá na úplné anonymitě. „Ve Frankfurtu není žádné ghetto
a v multikulti čtvrtích se žije dobře. To si ale uvědomíš a užiješ, jen když už máš na svět
nějaký intelektuální pohled,“ vysvětluje. „Tihle kluci nejsou vzdělaní, přemýšlejí jinak, mají
jiné hodnoty – chtějí mít poršáky, drahá trička. To se dosahuje těžce, frustruje je to, a proto
se někteří v posilovně, u kulečníku, v karate klubu nechají zlákat radikály. Ti přesně vědí, jak
s nimi mluvit. Nabídnou jim jednoduchý návod na život, kde je jen peklo a ráj. Emotivně,
jasně, stručně,“ vypráví čtyřicátník, a i když je z něj cítit frustrace, končí s nadhledem: „Takový
problém neřešíme poprvé – kdysi tady mladí komunisté rozdávali Maovu rudou knížku, dnes
je holt provokativní rozdávat Korán.“
To srovnání má význam. Salafisté jsou nyní v Německu nejrychleji sílícím
extremistickým hnutím a je to svým způsobem – stejně jako trockismus a maoismus v
sedmdesátých letech nebo skinheads v letech devadesátých – také trendová kontrakultura.
S džihádistickými videoklipy, počítačovými hrami, kde bohabojný hrdina ničí bezvěrce,
módními oděvy. Na rozdíl od politických extremistů minulých desetiletí, kteří tak maximálně
dělali bojová cvičení v braniborských lesích, se však džihádisté po stovkách vydávají do války,
páchají tam zločiny a nabírají nebezpečné zkušenosti. Už odletěly skoro tři tisíce Evropanů, z
toho odhadem pět až šest set Němců.
Vzor odvahy
Debaty s chlapci rozdávajícími ve středečním odpoledni před obchodním domem MyZeil
Korán se točí kolem správné víry. „Kdo byl podle tebe Ježíš? Vyslanec Boha, anebo Bůh?“ ptá
se reportéra, který se právě chová jako běžný kolemjdoucí, šestnáctiletý mladík, jehož rodiče
do Německa přišli z Etiopie. „Podle nás byl pouze božím vyslancem, v tom je ten zásadní
rozdíl mezi vámi křesťany a námi muslimy. Jen odpadlíci od správné víry ho uctívají,“ vykládá a
zůstává při tom neustále milý. Zpovídat se ale nenechá a na každou osobněji zacílenou otázku
po svém životě a motivech odpovídá našprtanými náboženskými poučkami.
„Nemají zájem mluvit o své organizaci, o financích, o skutečných názorech. Ti
dobrovolníci na ulici jsou navíc nejméně zkušení a možná to ani nevědí,“ vysvětluje novinář
veřejnoprávní televize HR Ilyas Meç, jenž náboženská témata ve svém městě sleduje. „Musíte
si je představit jako sektu, která díky utajení funguje.“ Lies! je první akcí, v níž salafisté odhodili
kamufláž, sebevědomě vstoupili na veřejnost, začali otevřeně verbovat členy a ukazovat
společnosti přívětivou tvář. A to ačkoli někteří z nich – v maskáčových kalhotách, farmářských
botách a s dlouhým vousem – nevypadají mírně, ani když mlčky stojí před supermarketem s
knihami v ruce.
Hovořit otevřeně se salafisty je i pro místní novináře nemožné, média považují
za součást nepřátelského systému a nechtějí se jimi nechat zpovídat. Rodiče o svých
zradikalizovaných dětech nevyprávějí, policisté a úřady také odmítají o konkrétních
jednotlivcích mluvit. Musíme se proto spoléhat na postřehy odborníků, kteří s extremisty
pracují. „Jsou to náboženští analfabeti, kteří se snadno nechají přesvědčit extremisty. V jejich
newton media
rodinách se islám nepraktikoval,“ říká třeba Thomas Mücke, jenž vede hesenské středisko
boje se salafistickým extremismem Violence Prevention Network (VPN). „A skoro všichni
vyrůstali v rodinách bez otce.“
Nejlepší přehled o syrských válečnících zatím nabízí zářijová zpráva berlínského
ministerstva vnitra o 378 džihádistech. Skoro všichni byli muži, nejčastěji jim je něco přes
dvacet, šedesát procent z nich se narodilo v Německu, čtvrtina v době odletu do boje chodila
někde do školy, třetina už měla evidované nějaké kriminální přestupky a výrazně početnou
skupinou (padesát čtyři džihádistů) mezi nimi byli muži s německými předky, kteří k islámu
konvertovali.
Ojedinělý pohled na život jednoho mladého extremisty nabízí dokumentární film, jejž
pro stanici ARD natočili Peter Gerhardt a citovaný Ilyas Meç. Tento novinář, který základní
školu vychodil v Turecku, si dokázal získat důvěru matky a několika známých šestnáctiletého
Turka Enese, jenž rok rozdával Korán ve frankfurtské čtvrti Bockenheim, loni v létě náhle
odletěl na Blízký východ a v prosinci v boji za náboženské extremisty padl v Sýrii. „Teprve před
třemi dny dorazil do Aleppa a už je z něj mučedník,“ oslavovali Enese islámští radikálové na
Facebooku. „Z jeho odvahy by si mnozí mladí muži mohli vzít příklad.“
Z procházky ulicí, kde mučedník Enes vyrůstal, je jasné, že frankfurtský extremismus
opravdu nevyrůstá z žádného sociálního ghetta. Ulice začíná náměstíčkem pojmenovaným
po devítileté turecké dívence Hülya, která v roce 1993 uhořela při žhářském útoku skinheadů
v Porýní. Následuje tibetská modlitebna, budova dobrovolnického sdružení nabízejícího
rodinám přistěhovalců pomoc s integrací, dětské hřiště, pěkné domy s popínavými rostlinami
na stěnách a s velkými květináči na balkonech. Bockenheim je příjemnou multikulturní
čtvrtí, jež v mnoha ohledech platí za vzor integrace, ale ani takové prostředí nechrání před
extremismem.
Zlom v Enesově životě nastal, když se do té doby nenápadný kluk ve čtrnácti letech
začal angažovat při rozdávání Koránu. Nevíme, proč s tím začal – víme jen, že první vazby k
radikálům vznikají v místních posilovnách, na dvorku mešit, ve školách karate. Ideologie se šíří
tou nejpřirozenější cestou: přes kamarády, kamarády kamarádů, sousedy. „Byl najednou tišší,
vážnější, působil dospěleji a starší než jeho spolužáci,“ vzpomíná ve zmiňovaném dokumentu
stanice ARD na chlapcovu proměnu ředitelka jeho školy Helga Arteltová, ale přesný průběh
této proměny zná jen Enes a jeho salafističtí kamarádi.
Zprostředkovat, nikoli nutit
„Nechtěla jsem, aby chodil do mešity, kde se scházeli radikálové,“ říká ve filmu Enesova
matka, která se na rozdíl od ostatních příbuzných džihádistů odvážila aspoň krátce promluvit
s novinářem Ilyasem Meçem v rodné turečtině. „Mami, nemůžeš se postavit mezi mě a
Alláha,“ zněla prý synova odpověď. „Poučoval mě dokonce, že se špatně modlím, a já mu
odpovídala, že se tak modlím celý život,“ tvrdí matka. Doma se Enes často zavíral s počítačem:
„Chtěl mi pořád ukazovat videa s válečnými zvěrstvy, nechtěla jsem se na to dívat.“
newton media
Enes pak začal chodit do jiných mešit než ostatní příbuzní. Odvahu k vystoupení v
dokumentárním filmu o Enesově životě měli zřizovatelé jediné z nich, Abubakrovy mešity.
„Zhruba v té době, kdy sem asi Enes chodil, jsme mladé muže z komunity pověřili tím, aby
se sami více angažovali v náboženském životě, a dopadlo to špatně, směrem k extremismu.
Rychle jsme to pak zastavili,“ přiznával mluvčí Nourdin Akil. Během naší návštěvy už
představitelé mešity s novináři mluvit nechtějí. „Byli jsme k médiím velmi vstřícní. Ale pak
si všichni navykli chodit pro rozhovory k nám a někteří novináři o nás lhali. Psali, že jsme
podporovali extremisty, přitom oni jsou velkým problémem i pro nás. Proto teď mlčíme a
vydáváme jen tiskové zprávy, konzultovali jsme to s frankfurtskými úřady,“ říká přátelsky,
nicméně rezolutně šéf mešity. Zeleno-bíle vykachlíkované stěny Abubakrovy mešity leží mezi
fotbalovým hřištěm a výpadovkou k dálnici. Hukot aut i přes protihlukovou bariéru proniká
na prostranství, kde se scházejí věřící k páteční modlitbě. Přijíždějí hipsteři na kolech, na
chodníku parkují pánové v obleku se svými BMW. Jsou tu fešáci v kožených bundách, dělníci
i tradičně oblečení muži s dlouhým vousem. Tématem dnešního kázání je Islámský stát: proč
jsou jeho zločiny a ideje v rozporu s Koránem.
Koberec je úplně zaplněný, mladí a staří, bohatí i chudí dřepí a poslouchají
pětačtyřicetiminutové kázání v arabštině. Závěrem si mikrofon vezme mladý chlapec. „Korán
říká, že víru je možné jen zprostředkovávat, nikoli k ní nutit,“ začíná pětiminutové shrnutí
kázání v němčině, které je sepsané stejným stylem jako nudný školní referát.
Velký návrat
Enes se už do Bockenheimu ze Sýrie nevrátí, zhruba dvacet jeho frankfurtských bratrů ve
zbrani je už ale zpátky. Prošli výcvikovými tábory extremistů, viděli a možná páchali kruté
zločiny. „Jsou to časované bomby,“ varoval už počátkem roku tehdejší hesenský ministr
vnitra Boris Rhein, „vycvičení, vyzbrojení, plní nenávisti.“ Je to tak, anebo na frontě ztratili
džihádistické iluze a chtějí pouze normálně žít?
„Do hlavy jim nevidíme, ani jeden s námi zatím nemluví. Vesměs se chovají nábožensky
méně zásadově než ostatní salafisté, ale znamená to něco? Nechtějí jen působit nenápadně?“
ptá se výše citovaný kriminální rada Wolfgang Trusheim, do jehož města se již vrátila zmíněná
dvacítka bojovníků. Nebezpečí ještě stouplo během září, kdy šéf Islámského státu Bagdádí
vyzval potenciální stoupence k útokům proti Západu.
Centrála federální policie zřídila speciální oddělení, jež v hlubinách internetu zkoumá
fotky a videa ze syrské války a hledá stopy po německých občanech. Když najde snímek
bojovníka, který pochází z Frankfurtu, pošle zprávu panu Trusheimovi: „Islámský stát nám
v tom docela pomáhá, tím kolik propagandy vyrábí.“ Bezpečnostní složky mají seznam
podezřelých džihádistů, kteří zmizeli ze svých škol a bytů, a sdílejí jej s ostatními státy EU i s
Tureckem. Pokud se někdo z těchto mužů pokusí vrátit do Evropy jinou než ilegální cestou s
pašeráckými gangy, je hned zatčen.
Loni v prosinci byl takto na letišti ve Frankfurtu zadržen Kreshnik Berisha, původem z
Kosova, a teď v září s ním začal proces – první proti německému bojovníkovi v Sýrii. Chlapec,
newton media
který v pubertě hrál fotbal v dresu s židovskou hvězdou na hrudi za tým Makkabi Frankfurt,
je obviněn z podpory teroristické organizace (Islámského státu) a z plánování protistátních
útoků. Žaloba při prvním státní nepředložila detailní důkazy, dvacetiletého džihádistu však
viní z účasti na výcviku v táboře i na bojových operacích. U soudu zaznějí telefonáty, jež ze
syrské pouště vedl se svou sestrou. „Nežvatlej mi zas o Koránu. Jsi mladej a hloupej,“ říkala
mu podle zpřístupněných ukázek, když začal mluvit o své povinnosti džihádu.
„Je rád, že je zpátky, vrátil se traumatizovaný a zklamaný, viděl hrozné věci,“ líčí
Berishův obhájce, který má od úřadu nabídku. Jeho klientovi hrozí deset let vězení, trest ale
může být snížen na tři až čtyři roky, pokud bude se soudem spolupracovat a nabídne vhled
do fungování nedostatečně prozkoumané extremistické sítě.
Němečtí detektivové vedou složku na každého známého syrského válečníka a státní zástupci
na ně chystají žaloby kvůli pomoci teroristům. Pokud se však najde dost důkazů pro to, co
opravdu dělali: všichni nebojují, někteří „jen“ pomáhají se správou dobytých území nebo jako
zdravotníci extremistů. „Musíme vidět, že tam jezdí různé typy lidí: vysoce ideologizovaní
muslimové, kluci hledající hlavně dobrodružství, naivní puberťáci, zločinci, kteří chtějí
beztrestně vraždit,“ vypočítává Marwan Abou Taam, expert na islámský extremismus, při
pódiové debatě o salafismu ve frankfurtském kulturním centru Gallus. Bezpečnostní složky
se snaží sledovat všechny navrátilce, s jejich stoupajícím počtem to ovšem začíná být těžko
splnitelný úkol.
Hesensko v létě ohlásilo novou strategii boje s islámským extremismem. Patří k ní i
práce s navrátilci. „Všechny oslovujeme. Třeba ve vyšetřovací vazbě,“ říká Thomas Mücke z
protiextremistické organizace Violence Prevention Network. „Náš muslimský kolega je osloví
a zpočátku s nimi mluví pouze o islámu. Zkouší nabourat jejich představu víry, s pomocí citátů
a obrazů z Koránu. Musíte k nim mluvit tímhle jazykem, to je naprosto klíčové,“ vysvětluje
Mücke, jenž práci VPN v Hesensku řídí. Zatím příliš nepokročil: práce s navrátilci začala
teprve v létě a se šesti oslovenými ve vyšetřovací vazbě se vzájemná debata vede pořád jen o
teologii. „Jsme teprve na začátku, děláme to zatím pár týdnů a oni jsou nedůvěřiví.“
Mückeho lidé chodí i do rodin, kam se z fronty vrátili nezletilí džihádisté. „Ohlásíme
chlapci předem, že přijdeme na návštěvu. Muslimský kolega pak sedí s matkou v kuchyni a
čeká, až syn přijde domů. Často jen pozdraví, jde rovnou do svého pokoje a vůbec s námi
nepromluví. To ale nevadí. Kolega tam dál čeká, později před rozloučením klukovi pod dveře
šoupne nějaký citát z Koránu a ohlásí příští návštěvu. Tak to pokračuje, dokud se nepovede
vytvořit první kontakt. Prostě ukazuje, že tu jsme a že se o něj staráme.“ Z pětadvaceti
nezletilých džihádistů, které muslimští pracovníci VPN v Hesensku zatím v rodinách
navštěvují, se povedlo navázat řeč se třemi.
Thomas Mücke má na starosti i velký školicí projekt, který ve Frankfurtu probíhá. Stovky
učitelů a sociálních pracovníků se v něm učí, jak včas poznat radikalizaci puberťáků a správně
na ni reagovat – třeba informováním sítě odborníků na extremismus, kteří pak zkusí s každým
začínajícím salafistou mluvit a udržet ho ve většinové společnosti. Na školách také město
newton media
pořádá přednášky o islámu a o politice na Blízkém východě. „Větší náboženská vzdělanost je
základním očkováním proti extremistům. Ti, kdo vyrůstají v nábožensky založených rodinách,
obvykle dokážou extremistům účinně oponovat náboženským jazykem,“ říká Thomas Mücke.
Má přitom odpověď i pro skeptického posluchače, jemuž se na jazyk dere otázka, zda tohle
všechno není příliš drahý a vlastně beznadějný boj. „Jsou to ještě puberťáci,“ připomíná
Mücke. „Nemůžeme se na ně vykašlat. Musíme je dostat zpátky.“ Q
Mezi čtyřmi až pěti miliony německých muslimů žije zhruba šest tisíc radikálních salafistů. Der
Islam Německé mešity jsou uspořádané podle národnosti věřících. Turecká komunita se schází
v mešitách, kde kázání probíhají v turečtině a imám je placen vládou v Ankaře. Přichází obvykle
na čtyři roky, pak se stěhuje do jiné náboženské komunity. Podobně jsou organizované i tuniské,
marocké nebo libanonské mešity. Vnuci původních gastarbeitrů, tedy třetí generace německých
muslimů, už ale hovoří lépe německy než jazykem předků, a kázáním často nerozumějí. Imámové
přicházející z muslimských zemí dále nemají příliš přesnou představu o německých reáliích a o
životě mladých západních muslimů. Situaci využívají salafisté, kteří k mladým věřícím promlouvají
německy. Naši sousedé nyní stojí na počátku náboženské a vzdělávací reformy: na univerzitách
před čtyřmi lety vznikly první fakulty islámské teologie, jedna z nich ve Frankfurtu nad Mohanem.
Jejich cílem je vyvolat teologické debaty o islámu v Německu, přiblížit je životu moderní společnosti
a také vychovat první imámy, kteří se narodili a vyrostli v Německu. „Jsou to ještě puberťáci,
nemůžeme se na ně vykašlat. Musíme je dostat zpátky.“
newton media
Kategorie psané žurnalistiky - Nejlepší komentář
Porota:
Martin Bútora, sociolog, zakladatel a čestný prezident Institutu pro veřejné otázky, Rob
Cameron, korespondent BBC v České republice, Helena Illnerová, fyzioložka a biochemička,
bývalá předsedkyně Akademie věd České republiky, Jiří Schneider, spolupracovník Prague
Security Studies Institute, bývalý 1. náměstek ministra zahraničí
Vítěz:
Chléb, hry a Amazon
www.aktualne.cz
Porota u příspěvku oceňuje společenskou důležitost tématu, které čtenář v médiích běžně
nenalezne. Autor nabourává fetišizaci vytváření pracovních míst na úkor zachování krajiny, a
to zvláště úderným jazykem a barvitým popisem, díky kterému vyvstává před očima reálná
situace.
Chléb, hry a Amazon. Vulgární logika pracovních příležitostí
Už ani ne montovny. Naše země je teď zajímavá hlavně tím, že se odtud dá kamiony obsloužit
156 milionů zákazníků. Smutné. Uprostřed kostelík, pod ním rybník, naproti několik bývalých
statků, co pamatují i lepší časy. Náves v Dobrovízi vypadá jako stovky jiných v Čechách. Po
ránu na konci zimy je tu liduprázdno. Doprava na stupni číslo jedna. Vrkají holubi. Abyste
zjistili, proč se o Dobrovízi mluví ve zprávách, musíte poodejít o pár kroků dál. Jiný svět začíná
hned za humny. Doslova.
Průmyslových hal, ve kterých od pohledu může být stejně dobře sklad sušených fíků jako
továrna na krakatit, tu stojí zatím pět. Plus příslušné manipulační plochy, parkoviště a tak
dále, beton a asfalt. Běžný obrázek rozvoje. Takzvané moderní sklady už v České republice
zaujímají plochu čtyř a půl milionu metrů čtverečních. Obří baráky zejí, nekomunikují s okolím
ani s cizími lidmi. Obáváte se přiblížit, byli byste nápadní a podezřelí. Tady nemáte co dělat.
Kousek dál za Dobrovízí, na plácku před opuštěným hřbitovem v polích, parkuje odstavený
kamion. Ve škarpě se válejí odpadky, co chvíli zaburácí letadlo, které se právě odlepilo z
ruzyňské ranveje. Od hřbitovní zdi je výhled na panorama hal nejlepší.
newton media
Tohle je pořád vlastně ještě idylka. Až sem přijde podnikat Amazon, vyroste v polích hala,
nejspíš větší než ty dosavadní dohromady. Na plotě u hřiště visí reklama developerské firmy,
která tu pro Amazon připravuje půdu a bude stavět. Sponzoruje fotbalisty Sokola Dobrovíz,
áčko válí okresní přebor Prahy-západ. Distribuční velkosklad bude mít rozměry třinácti
fotbalových hřišť. To je úplně jiná liga. Vlastní pravidla, obrana nemá nárok.
Pocit úděsné nepatřičnosti se dá napoprvé zažít u lecjaké stavby, ani to nemusí být dílo
průmyslu nebo logistiky. Ale máloco rozbíjí měřítko věcí tak, jako hradby anonymních
překopírovaných ležáků vysévaných podél silnic a dálnic.
Česko se už několik let mění na kamionový terminál Evropy. Politici - nikdo jiný se tomu reálně
postavit nemůže - se buď tváří, že s tím nejde nic dělat, nebo rovnou tleskají, mumlajíce cosi
o pracovních příležitostech, nebo dokonce strategických investicích jako v případě Amazonu.
Že se tím ničí naše krásná vlast a neúnosně rostou “externality“, sice někteří bokem uznávají,
ale vlastní nemohoucnost, respektive pohodlné myšlení, jim brání s tím něco dělat. Jedeme
dál. Mimochodem: proč kamiony? Vždyť Dobrovízí samozřejmě vede také železniční trať.
Romantická jednokolejka. Přepraví tak dva amazonské balíky za týden, počítám.
Nabídka, která se neodmítá
Není to tak dlouho, co zahraniční investice občas dostávaly pejorativní nálepku “montoven“.
Ať už šlo o auta, elektroniku, nebo součástky do něčeho jiného. Slovo “montovny“ mělo
naznačit, že je to něco lehce pod úroveň zlatých českých ručiček - nicméně ve jménu
pracovních příležitostí pořád dobré. Česko se postupně, jak píše ekonom Milan Zelený,
stalo odvozenou, outsourcovanou ekonomikou: “Proč se tomu říká přímé (nebo nepřímé)
zahraniční investice, není snadné pochopit. Investovat lze do českého podniku, ale jakmile ten
podnik koupím nebo dostanu - do čeho investuji, když ne sám do svého?“
Někteří škarohlídi navíc reptali, že se montovny stavějí na zelené louce; nejznámějším
a největším příkladem byla filiálka automobilky Hyundai v Nošovicích. Tu a tam se - i z
nejvyšších míst - polemizovalo, jestli je investice v celkových souvislostech opravdu tak
přínosná, jak se může zdát, a jestli míra, s jakou jí politici a úřady vycházejí vstříc, včetně
“pobídek“, je oprávněná.
Doba se změnila - k horšímu. Pochybovat je neslušné. Na nic se neptejte, musí se bojovat s
nezaměstnaností. Jak to dobrovízským občanům nastínil náměstek ministra průmyslu Tomáš
Hajdušek: “Tato nabídka je jedinečná a neopakovatelná a nelze vyjednat pro obec výrazně
lepší podmínky, než které jsou momentálně na stole.“ Tečka. Jiná liga, ber nebo nech.
Distribuční centrum Amazonu, ze kterého jsou politici u vytržení, je přitom “montovnou“
druhého, ne-li třetího řádu. České know-how je nula (úplně stejné distribuční centrum může
stát kdekoli na světě, kde mají letiště a dálnici). Nic se nevyrobí, nepřidává se hodnota, zlaté
české (případně zahraniční) ručičky budou pořádat, nakládat a přemisťovat zboží. Většinou
v podstatě práce pro brigádníky, jako dřív studenti chodívali vykládat balíky na nádraží. Naší
newton media
zásluhou je to, že se od nás dá do devíti hodin obsloužit kamiony 156 milionů zákazníků. Tak
to mají logistici spočítané.
Co bude?
Reputace Amazonu jako řekněme sociálně vnímavého zaměstnavatele je řekněme dost
chabá. Má to logiku - na obsluhu velkoskladišť je potřeba mnoho pružné, námezdní pracovní
síly. Na nějaké velké táčky s odbory a kolektivními smlouvami není prostor. Tvrdý chleba,
zkušenosti ze zahraničí výmluvné.
Politici ale propadli fetiši pracovních příležitostí. Musí “vykázat činnost“, “bojovat s
nezaměstnaností“, a “lákání investic“ formátu Amazonu je pro ně ideální příležitostí, kterou
si nenechají ujít. Samo o sobě v pořádku, navíc jde o značku se světovým zvukem - kdyby se
kromě toho, kolik pracovních míst vznikne (v případě Amazonu už jsem četl asi pět různých
odhadů), důsledně ptali také na souvislosti.
Tedy: Jaké to budou příležitosti? Jaké přímé a vedlejší náklady bude projekt mít? A jaká
pracovní místa naopak mohou zaniknout, jaká vůbec nevzniknou? Jaká je perspektiva? Jak
dlouho tu Amazon - “partyzán globalizace“, řečeno s Václavem Bělohradským - vydrží? Co
bude, až skončí? Je tohle rozvoj, o který stojíme?
Vidět zahraniční investici jako automatický přínos je ekonomický analfabetismus. Jenže
někteří politici se opravdu tváří, že Amazon je jen příjemná zpráva, něco jako když vám domů
přijde přeplatek za elektřinu.
Samozřejmě, práce je dobrá a nezaměstnanost zlá. V Praze-západ je sice druhá nejnižší v
zemi, ale do Amazonu budou zjevně dojíždět přespolní. (Mimochodem, obec Dobrovíz si
vymínila, že Amazon neotevře v okruhu patnácti kilometrů žádnou ubytovnu).
Ale poměřuje někdo ztráty? Tuší, kolik drobných podnikatelů přijde o tržby, až Češi začnou
nakupovat u Amazonu (který jim slibuje výhodnější ceny než dosud)? Praha nebo Liberec mají
v přepočtu na obyvatele víc metrů obchodních center než Londýn a Paříž. To je vzhledem ke
kupní síle samo o sobě podivné - a co teprve, až se začne ještě víc nakupovat přes internetové
zasilatelství?
Kde začít?
Český příběh Amazonu je pro dobu v mnoha směrech příznačný. Společným jmenovatelem
je brát věci “na první dobrou“, v tomto případě pohledem pracovních příležitostí. A nechuť
připouštět si odvrácenou stranu. Která je přitom, i kdybychom zůstali jen u ekologie a
estetiky, u “velkoskladů“ naprosto zřejmá.
Ale na druhou stranu panuje všeobecně rozšířený pocit, že se s tím nedá nic dělat, protože
je to moc složité, komplexní a nedá se to “jen tak vyřešit“. Jak? Už jen kdybychom začali u
prosté otázky: víte, komu ten který terminál patří, na které straně glóbu hledat jeho konečné
newton media
majitele? U Kolbenky nebo Poldovky to bývalo poněkud snazší, ano.
Snad kromě prvních několika týdnů po povodních se vybetonovaná krajina všeobecně nebere
jako vážný společenský problém. O jeden sklad víc nebo míň…
Bez povědomí o souvislostech se ale představa prosperity mění ve vulgární logiku: chléb a
hry. Když se ve společnosti prosazuje takový způsob uvažování, pak se ani nemůžeme moc
divit, když občas někomu uklouzne, že ten či onen diktátor “taky dal lidem práci“. Tohle si od
nás Amazon přece nezaslouží.
25 let pesimisticky: Sametová nevolnost a zdroje normalizace
Jedna a jedna jsou dvě, ale napřed dokažte, že ne dvě a půl. Polemizujeme o
samozřejmostech, plýtváme silami, a lepší to jen tak nebude.
Sedmnáctého listopadu 1989 večer. Takové to datum, u kterého si lidi pamatují, co tehdy
dělali, a ještě po letech si o tom vypravují historky. Tak já taky. Má to jednu vadu – zas tak moc
si toho nepamatuju, bude to stručné.
Byl jsem na vojně, v jednom slovenském městě nějakých sto kilometrů východně od
Bratislavy. A ten pátek jsem se slušně podnapil (Topvar, Šariš, zelená, nic moc jiného se,
přišlo mi tenkrát, podniknout nedalo). Špatně mi bylo ještě v neděli a ani zprávy na Svobodné
Evropě (esemesky, natož tweety, žádné nechodily) to moc nevytrhly. Taková malá sametová
kocovina.
Při pohledu 25 let nazpátek se dostavuje až nepříjemně povědomý pocit. Sametová
nevolnost. Má naštěstí úplně jiné, ne fyziologické příčiny i příznaky. Mnohem horší je, že se jí
nedá tak snadno zbavit, vyspat se z toho nejde. Je to chronická nemoc, ne akutní bolehlav.
Nejde o žádné obyčejné „vystřízlivění“ z revoluční euforie. Z toho, že dar osudu zažít něco
neopakovatelného vyprchal. To je přece po čtvrtstoletí pasé – asi jako by někdo čekal, že tak
dlouho vydrží romantická zamilovanost. Kdybychom počítali stejný čas od euforie 1918, jsme
teď v roce 1943. 1945–1970. A to dějiny od té doby pěkně zrychlily. Čili rok 89 a jeho nálada
jsou pryč, daleko v minulosti – což není žádné překvapení (minimálně od 1. ledna 1990, když
jsme u toho bolení hlavy). Z toho skepse a pesimismus nepramení. Jenže pak jsou tu další
zdroje, co ve střízlivěcím plánu nebyly.
Bez nostalgie
Lkaní nad tím, že svět není, co býval, se dá pěstovat v libovolnou historickou chvíli. S
nutným handicapem délky lidského života a paměti. Z těch důvodů není samo o sobě moc
důvěryhodné a doba se musí soudit opatrně. Přesto: existuje vážné podezření, že veřejná řeč
se dnes dopracovala k zatím nejvyšší míře relativity vůbec.
Jedna a jedna sice jsou dvě – ale musíte si to zatraceně obhájit. Nebo taky dvě a půl, chce
se po vás, abyste připustili, a vy jste nuceni přemýšlet, jestli na tom přece jen něco není. A
newton media
každou chvíli odněkud slyšíte, že možná taky šestnáct.
Pochybnost je v jádru cenná a prospěšná, netoužím mít „zcela jasno“ a znát správný výklad
skutečnosti. Pravdu je možné „mít“ v konkrétním případě, ale „vlastnictví pravdy“ neexistuje,
a to ani když se kácí komunismus. Až na to, že tehdy panovalo nějaké dobře patrné společné
minimum - jedna a jedna dvě opravdu byly.
Pluralita informací a názorů? Ať žije! Ale bez kultury dialogu a bez nějakých sdílených,
univerzálních konstant se mění v přehrabování hromadou obnošeného šatstva, ve které
možná někde na dně leží vaše lichá ponožka. Místo tříbení mysli – činnost beze smyslu.
Aktuální příklad: když prezident republiky mluví schválně sprostě v rádiu, mělo by pak
především zaznít, že jedna a jedna jsou dvě. Ne dvě a půl, ani šestnáct. Rozprava, jestli to
udělat mohl, nebo nemohl, jestli to bylo správně, nebo ne, případně co tím sledoval a jestli
dosáhl svého cíle, by měla být – přál bych si – jen libůstkou teoretiků, provozovanou pro
ukrácení chvíle. Protože realita je příliš prostá a očividná.
Místo toho se polemika o sprosťárnách stala osou společenské diskuse, jako by šlo o nějaký
„problém“, který musíme napřed objektivně rozebrat a potom systémově řešit. Vím, že se
tomu nedá zabránit – a z toho na mě padá tíseň. Z toho hluku slov, slov navíc.
Když jsem si někdy koncem roku 1989 zkoušel představovat, jak bude vypadat budoucí
realita-normalita, ani v nejmenším jsem s takovým obrazem nepočítal. Výkřikem techniky byl
tehdy fax, o internetu a online životě na sociálních sítích nikdo nic netušil. Nevěděl jsem, že se
budu tak důvěrně stýkat s myšlenkovým světem tisíců lidí, kteří touží něco (zhusta domněle)
naléhavého a originálního sdělit a které přitom neznám (v tehdejším významu slova „znát“).
Odvrácená strana informačních technologií v tom udělala pěknou paseku. Tím, že si každý
může říct svoje, hluboce klesla úroveň „samozřejmostí“, na kterých není třeba se s ostatními
napřed domlouvat, protože platí.
Snížená míra „samozřejmostí“ zkomplikovala veřejnou řeč, unavuje a zdržuje. Snad mi
rozumíte, že nevolám po „správných názorech“. Vadí mi permanentní přeinformování – když
je všechno relativní a když se tolik energie spotřebovává na polemiku o rovnici 1+1, je těžké
ubránit se pocitu nemohoucnosti. A někam se posunout. Prokletí relativizace.
Ty „samozřejmosti“ má samozřejmě každý z nás nastavené trochu jinde. Protože mluvíme o
výročí roku 1989, pak je pro mě samozřejmostí, že za komunistů nebylo líp, ale o dost hůř. Že
je nesmysl porovnávat morálku tehdy a teď, protože tehdy lidé žili ve dvojím myšlení a byly
jim odpírány základní svobody, čili podstata důstojné existence. Tečka.
Stejně tak nehodlám mrhat úsilím na zkoumání, jestli Havel byl hrdina doby, nebo extrémní
levičák a reformní komunista. Nebo jestli Štrougal nebyl vlastně dobrý. Tahle diskuse se mě
netýká, nechci se točit v kruhu, uniknout před ní je ale velmi těžké.
newton media
Ušpiněná paměť
Kdybych neprovozoval obhajobu samozřejmostí (a to i ve své vlastní hlavě, jako podvědomou
reakci na informační hluk) a ušetřil tím nějakou energii, kéž bych ji naopak dokázal použít na
pozastavování se nad něčím jiným, co se mezitím začalo brát jako normální. Pochopitelně
si uvědomuju, že plno lidí to může mít obráceně - tam, kde já pochybuju nebo protestuju,
oni vidí samozřejmost, a naopak. Takže když „boxer zpívá písně Karla Kryla“ (cit. Vlastimil
Třešňák), pouští si to v autě, kdežto já to neberu jako samozřejmost, ale jako znesvěcení. Ale
co jiného mohu nabídnout než svůj vlastní pohled?
Osobně nehodlám plýtvat úsilím na zkoumání, jestli Havel byl hrdina doby, nebo extrémní
levičák a reformní komunista. Nebo jestli Štrougal nebyl vlastně dobrý. Tahle diskuse se mě
netýká, nechci se točit v kruhu.
Podobných příkladů by se našlo plno. Zvykli jsme si, že v televizi běží prolhané komunistické
seriály. Nikdo – čest výjimkám - se nad tím už nepozastavuje, diskuse utichla, vždyť všechno je
relativní, a to, co není, na to zapomeňte. Znesvěcení, říkáte? Čeho, prosím?
Za komunistů bylo „normální“ srovnat se zemí město Most a mnoho obcí, aby se mohlo
několik desítek let těžit uhlí. Že se po 25 letech vede „normální“ diskuse o tom, jestli touhle
cestou nepokračovat, protože by se to „vyplatilo“, je podle mě přesnou ukázkou relativizace.
Ztráty smyslu pro to, že některé věci se nedělají. A nejde jen o uhlí, třeba i o ničení české země
stavbami velkoskladů a silničních terminálů – stejně poklesle budovatelský přístup jako za
normalizace, jen o něco málo silnější odpor proti němu.
Vůle pozastavovat se nad věcmi, které z mého pohledu byly v roce 1989 nenormální a měly
nenormální zůstat, je ve společnosti těžce oslabena. Může za to hlavně naše roztěkanost,
plýtvání silami na šlapání informační vody v domnění, že už víme všechno. Z veřejného
diskursu vznikla díky technologiím zábava eg, dostupná v dříve nepředstavitelné míře. Zábava
bohužel spíš v pokleslém smyslu toho slova. Jde o sotva zvratitelný globální trend, nejsme v
tom sami. Není se čeho chytit.
Pokud jde o to, co jsem tehdy čekal a jak to po 25 letech dopadá, v tomhle spočívá hluboký
zdroj pesimismu. Paměť se ušpinila plkem a jiné to jen tak nebude. Normalizace si nás našla
oklikou. Padli jsme jí šťastně do náruče.
Pokrok, vztek a pláč v jednom čárovém kódu
Světy lidí a čárových kódů se k sobě postupně přibližují.
40. výročí čárového kódu si s dojetím připomíná celý svět. Tedy především ta jeho část,
kde vědí, co je to blahobyt, a kde nákupní vozík patří k civilizačním standardům jako třeba
splachovací záchod. Naplněný vozík, samozřejmě.
newton media
Ví se to úplně přesně, málokterá historická událost je tak pečlivě marketingově
zadokumentovaná. Čas: Středa 26. června 1974, 8:01 ráno. Místo: Městečko Troy ve státě
Ohio, pokladna supermarketu Marsh. Předmět: Balíček žvýkaček Wrigley’s Juicy Fruit. Cena:
67 centů. Za pultem se ozývá pípnutí a poprvé v dějinách lidstva je zboží namarkováno skrze
čtečku. Život už nikdy nebude jako dřív.
Chvíli to trvalo, ale časem se čárový kód stal ikonou konzumní společnosti. Proto je tak
oblíbeným motivem grafiků a proto ho mají tisíce lidí vytetovaný na zátylcích a jiných částech
těla. Co my víme, co tím kdo chce říct.
Symbol čárového kódu působí jako příslib, že svět bude jednodušší. A to když každá jeho
součást – nejen zboží, ale i bytosti, naznačují nám tetovaní lidé – obdrží identifikační šifru, do
které se vtělí její existence.
Čárový kód je logo, které zná každý (kdo ví, co je to blahobyt). Každý ví, o co jde – tedy ne že
by rozuměl, co znamená to které číslo a proč je shluk čar zrovna takový, jaký je. Tomu naopak
většinou nerozumí vůbec. Ale vnímá účel kódu: věci mají fungovat hladce a rychle - a k tomu
je potřeba odebírat je z rukou lidí. Díky přiměřené dehumanizaci se koupí a prodá lépe a více.
Viz také heslo mcdonaldizace.
Symbol čárového kódu působí jako příslib, že svět bude jednodušší. A to když každá jeho
součást – nejen zboží, ale i bytosti, naznačují nám tetovaní lidé – obdrží svou identifikační
šifru, do které se vtělí její existence. Vůbec není třeba šifru zkoumat, naopak, není to žádoucí.
K jejímu použití stačí oskenovat a zařadit, vytřídit. Ve světě čárových kódů jsme si všichni
rovni: věci jsou anonymní a nikdo z nás nemá, když už do toho jde, jinou možnost než načíst
kód.
Což o to, vynález sám o sobě rozhodně usnadnil obchod. Lidskou práci asi také, i když místo
„usnadnil“ by se klidně dalo použít slovo „stupidizoval“, protože ťukat do pokladny příslušné
částky je přece jen větší mentální výkon než přejíždět jeden předmět za druhým čtečkou
čárkového kódu. Budiž, to je pokrok a teorie. Ale ani v praxi není až tak důvod slavit. Přece to
znáte.
Pokladní se s každým třetím čárovým kódem morduje, načítá ho naněkolikrát, a když se to
nepovede, musí zaostřit na ta číslíčka a naklepat příslušnou kombinaci do stroje ručně. A s
povzdechem sáhnout po další položce na pásu, a tak dokola, zatímco fronta před pokladnou
roste a vysílá netrpělivé pohledy. Případně se děti plačky dožadují lízátek. Nervozita houstne.
Odborný časopis “Svět balení” otiskl studii, podle které jsou u nás čárové kódy velmi nekvalitní
a zdržují odbavení zákazníků. Zápas pokladen a pokladních s čárovými kódy je očividně
klíčovým důvodem, proč se tvoří fronty.
Kdyby někdo vedle sebe postavil pokladnu fungující na hi-tech čárové kódy a klasickou
pokladnu, do které se markují konkrétní ceny zboží (model Žena za pultem), a obě by osadil
stejně zkušenými zaměstnanci, myslím, že by rozdíl v čase zpracování nákupního košíku nebyl
až tak velký.
newton media
Odborný časopis Svět balení před několika lety otiskl studii, podle které jsou u nás čárové
kódy velmi nekvalitní a zdržují odbavení zákazníků. Minimální požadavky na jakost
nesplnily plné dvě třetiny kódů – byly buď moc malé, nebo umístěné na špatném, téměř
nenaskenovatelném místě, anebo nedbale vytištěné. A asi i vám se někdy stalo, že jste si v
samoobsluze vybrali kus zboží, na kterém cedulka s čárovým kódem chyběla úplně. Měli jste
problém.
Zápas pokladen a pokladních s čárovými kódy je očividně klíčovým důvodem, proč se tvoří
fronty. Kdo jiný by za to mohl? Lidská složka jede téměř na maximum. Zákazníci fungují podle
předpisů, nevymýšlejí si psí kusy, neceknou ani slovo navíc, spořádaně nakládají zboží na
pás a do tašek (že by jim s tím připravený zaměstnanec pomohl, to je u nás bohužel západní
utopie). Také pokladní se (obvykle) snaží a jejich trpělivost s technikou je (někdy) až andělská.
Ale taky jsem nedávno viděl paní, která se při nekonečném souboji s čárovými kódy a s
pohledem na narůstající frontu zákazníků tiše rozplakala. Nešlo jí to, neměla svůj den.
Byl jsem zrovna (po asi deseti minutách) na řadě a vůbec nevěděl, co mám dělat. Pomoct
jsem nemohl a utěšovat neuměl. Byla to tak pitomá situace jako všechny ty zatracené čárové
kódy, co nejdou pořádně přečíst … A pak se konečně ozvalo: píp. A další píp, a další, ještě o
dvě desetiny vteřiny dřív než to předchozí. Nákup byl oživen, pracovní směna a paní pokladní
zachráněny. Nakonec se zeptala: „Sbíráte body?“
Život zabírá čím dál víc místa a mění se v dějiny překážení
Skrytým smyslem zvětšování života je zaplašit tabu, že život skončí.
Život, jak ho v našich končinách běžně známe, zabírá čím dál tím víc místa. Navzdory tomu, že
knihovna se vejde do čipu a zprávy z celého světa do mobilu v náprsní kapse. Životní prostor
se plní a šlape času na paty, poptávka stoupá. Metr se zdá být skoro tak důležitý jako stopky.
Cena času je jednoznačná – jde o to, ustíhat toho co nejvíc, a tím pádem mít ušetřeno
na tušená příště. Využít, ulovit, přivlastnit si čas, to jsme si - my, kdo nemeditujeme v
poustevnách - zvykli brát jako věc, o kterou je zapotřebí usilovat. Zdá se být dobrá.
Jestli je žádoucí zaujímat i prostor, zdaleka tak jisté není. Naše životy se přesto ustavičně
zvětšují, jako by zabírání místa bylo nějakým společným univerzálním cílem, podobně jako
„nepromarnit čas“.
Úžas nad tím, že se věci zvětšují, sice bývá první volbou, ale ne samozřejmostí. Víc
podmaněného místa není ryzí kvalita, tak jako víc času. Máme totiž problém: překážení.
Především jsme se začali fyzicky zvětšovat my sami – v chalupě se každou chvíli praštíte
hlavou o futro a moc nechápete, jak se mohli babička s dědečkem do kuchyně vůbec vejít.
Růst a zahušťování životního prostoru je pak logickou odpovědí na růst osob, umocněný
požadavkem na životní standardy, respektive na osobní bublinu. Jasně, nikdo nechce
společný záchod na pavlači.
Následuje zvětšování skoro všech předmětů denní potřeby kromě telefonů a počítačů.
newton media
Největší vliv má ovšem bobtnání automobilů (stará škodovka uprostřed provozu vypadá jako
pouťové autíčko). Kvůli němu a spolu s ním se zvětšují silnice a dálnice, garáže, parkoviště.
Větší terminály pro větší náklady. Dům – sám o sobě rozměrnější – nezkolaudují, pokud
nemáte „vyřešené parkování“. Auta jsou – pro posádku - bezpečnější, tedy širší a těžší. Velké
auto si může dovolit víc lidí, mít ho je status a odbyt roste, nejen u nás – i v Německu se
modelu Jeep Grand Cherokee, který zabere dvě parkovací místa, vloni prodalo o čtvrtinu víc.
Slovo „větší“ se v logice růstu a marketingu standardně cení jako výhoda a dobrá vlastnost,
zatímco zmenšování se cudně zamlouvá.
Větší auta znamenají i větší pneumatiky a větší spotřebu plechu a paliva, to ale není tak
viditelné – pro uspořádání světa je hlavní, že zabírají prostor. Všechno kolem, možná s
výjimkou úzkých uliček ve staré zástavbě, se jim postupně přizpůsobuje. Daň za pohodlí
velikosti je minimální, zajet a zaparkovat se dá skoro všude. Žije se „ve velkém“. Bydlení,
přemisťování a obstarávání životních potřeb je rozsáhlejší. Má to sice také nějaké nevýhody,
dokonce i pro řidiče třílitrových SUV. Ale překážení se bere jako nutné zlo, v lepším případě. V
horším už ho ani nevnímáme.
Mimikry
Pro marketing je tohle moc komplikovaná psychologie. „Větší“ se v logice „růstu“ standardně
chápe a cení jako výhoda a dobrá vlastnost, zatímco zmenšování se spíš cudně zamlouvá.
Rozpínavost poznáte podle sebevědomých přívlastků jako prostorný, dvojitý, rodinný, a navíc
nebo prostě nyní ještě větší. Kdežto minimalizující slova jako kapesní, kompaktní, úsporný,
mini a mikro ustupují do pozadí. Moc neprodávají.
Naopak – je vyzkoušené, že větší obaly samy o sobě prodej zvyšují. Cukrovinky nebo prací
prášky se vyplatí dávat do mnohem větších krabic, než by bylo potřeba. Respektive, vyplatí se
to obchodníkům. Že se na větší obal spotřebuje víc papíru a igelitu, že ho musí přivést větší a
těžší náklaďák, který potřebuje větší cestu a parkoviště, že musí být větší regál, na kterém se
zboží vystaví, a pak i krám, ve kterém se prodává, taška, do které nákup složíme, spíž nebo
lednička, kam ho uložíme, a nakonec i kontejner a skládka, kam prázdný obal vyhodíme, to
jsou jakoby neviditelné náklady.
Dům a byt plný věcí, ve kterém “už není k hnutí”, může být následkem smyslu pro nepořádek,
ale také třeba jen samovolného vývoje. Uvnitř vyspělé konzumní společnosti nejen přibývá
předmětů, ale dost často jsou navíc i větší. Shromažďovací pud je stále nebezpečnější.
Pokud se nějaké věci základní životní potřeby zmenšují - i to se stává -, nesluší se to obvykle
přiznávat. Oblíbená strategie: Obal se nechá stejný, ubyde množství uvnitř. To se netýká jen
potravin – zmenšují se například i byty. Průměrná nová garsonka v Praze měla vloni 33,8
metru čtverečních, to je o víc jak pět metrů méně než v minulých pěti letech. Miniaturizace
bytů je také trend – jen se o něm tolik nemluví, nevypadalo by to dobře. Stejně velké byty by
byly dražší a lidi by je nekupovali.
Vášeň pro zdrobněliny – všechny ty salátky a gulášky, štěstíčko, hoďka, pohodička a sexík – je
podvědomou obrannou reakcí jazyka na rostoucí rozměry okolního světa.
newton media
Kromě elektroniky – ale ani tam už to opravdu není takový hit jako dřív – snášejí předpony
mini- a mikro- s komerčním úspěchem snad už jen mini- a mikropivovary.
Na druhou stranu, vášeň pro zdrobněliny – všechny ty salátky a gulášky, štěstíčko, hoďka,
pohodička a sexík – je také podvědomou obrannou reakcí jazyka na rostoucí rozměry
okolního světa. Zatímco věci okolo surově bují, o to víc my sami toužíme po intimnosti.
Nasadíme jazykové mimikry, skrze ně si přejeme schovat se před světem do pelíšku. Ne se
pořád jen radovat, že na ještě delší ranveji budou přistávat ještě větší letadla. Informace, jako
kolik kde přibylo metrů čtverečních nákupní plochy, jsou v podstatě brutální a cítíme, že je jim
třeba nějak čelit, třeba i infantilní řečí.
Trendy
Jedněmi z mála realit, které v posledních desetiletích nerostou, jsou hroby a hřbitovy.
Požadavky na výstavbu, obytnou, kancelářskou, komerční, dopravní, stále stoupají. Průměrná
velikost náhrobku očividně klesá. Jak často slyšíte, že je potřeba zvětšit, nebo dokonce
postavit nový hřbitov? Že si někdo nechal postavit rodinnou hrobku? Že se má změnit územní
plán, aby bylo kde pohřbívat? To se spíš hřbitov krčí u dálnice, střižené sebevědomě napříč
krajem.
Pokud jde o prostor, v posledních věcech člověka se obyčejně spokojíme s tím, co máme po
předcích. Je to snad jediný development, který se nerozvíjí. Odmítá rozvíjet. Najednou to jde –
to, co je, stačí.
Opuštěný hrob v pohraničí je snad vůbec nejlevnější investicí, jakou u nás můžete pořídit.
Není to podezřelé?
Místa „posledního odpočinku“ jsou teď v poměru k životu - plnému rozpínání - nekonečně
skromnější, než bývala dřív. Rozvoj, na který jsme najeli v životě, tady nedává smysl. Nebo
nám to alespoň tak připadá.
Hřbitov v Čestlicích u Prahy leží na dosah obchodní zóny, obrovské haly hypermarketů odtud
máte jako na dlani. Stál tu první, dávno před D1 a jejími exity, a teď ilustruje nové měřítko
života a smrti. Trend je jasný: za života zabíráme čím dál tím víc místa – po smrti je to naopak.
Skrytým smyslem zvětšování života je vlastně zaplašit tabu, že život skončí.
newton media
Nominace:
www.hn.ihned.cz
Porota vyzdvihuje autorovy komentáře z rubriky Číhadlo za to, že se věnují reflexi aktuálních a
důležitých témat, zároveň jsou psaná s historickým nadhledem a odbornými znalostmi.
Vasil Biľak, nestatečná místodržící
Ze signatářů takzvaného zvacího dopisu zemřel včera Vasil Biľak jako poslední. Že s ním
něco není v pořádku, naznačuje už nezbytná poznámka, že o signatáře nějakého zvacího
dopisu ve skutečnosti nemohlo jít, protože skupinka komunistických funkcionářů neměla
žádnou pravomoc v roce 1968 do své vlasti cizí vojska zvát. Posloužila jen dogmatickému
vedení v Sovětském svazu, aby mělo v ruce alespoň nějaký papír s podpisy potvrzujícími, že v
tehdejším Československu vůbec někdo stojí o přepadení vlastní země.
Už to samo o sobě volá po strohém srovnání: Emil Hácha se sklonil před Hitlerem v
Berlíně pod hrozbou, že okleštěnou republiku čeká bombardování Göringovou luftwaffe.
Komu by se to zdálo přitažené za vlasy, tak by si mohl vzpomenout na generála Wojciecha
Jaruzelského, který vyhlásil válečný stav v Polsku, když mu z Moskvy vzkazovali, že jinak
proti opoziční Solidaritě zasáhnou sovětsko-ruské posádky v zemi. I on se nechal ke svému
kroku dotlačit. Dogmatičtí komunističtí funkcionáři v srpnu ’68 byli z jiné sorty, sami cizí
okupaci požadovali. Na lidských typech, které chystaly porážku reformních sil v srpnu 1968
a následujících měsících, byla nápadná zbabělost. Nejvíce to platí o signatářích takzvaného
zvacího dopisu. Vpád armád pětice členů Varšavské smlouvy sice podporovali, přivítali a z něj
těžili, ke svým podpisům se však nikdy nepřiznali.
Lidem jako Vasil Biľak vyhovovalo, že jim ruská okupace zachránila funkce a kariéry,
protože jinak by o ně přišli. Stejně tak jim vyhovovalo, že posádky cizích vojsk jistily
velmocenský zájem Moskvy, a tím i moc těch, kteří je jako místodržící obhajovali. Stejně
příznačné je, že moc dogmatiků se začala potácet, až se rozpadla, jakmile z Moskvy za
Michaila Gorbačova přišel vzkaz, že okupační posádky nebudou v Československu zasahovat.
Vláda lidí jako Biľak přijela na cizích tancích, a jakmile cizí tanky zůstaly v kasárnách, byla v
koncích.
newton media
Ostře konzervativní komunisty Biľakova typu charakterizoval kromě nestatečnosti ještě jeden
rys, nevzdělanost. Tím není jen míněno, že často jedinou vysokou školu, kterou najdeme
v jejich životopisech, byla Vysoká škola politická ÚVKSČ, proslulá „vokovická Sorbonna“,
případně její sestra v Sovětském svazu. Není tím míněn ani původ z nižších sociálních vrstev,
protože mezi vynikajícími českými vzdělanci najdeme řadu lidí vzešlých z více než skromných
poměrů. Nevzdělanost byla ostatně i jednou z příčin, proč Vasil Biľak a jemu podobní
nesnášeli svého vlastního formálního šéfa, generálního tajemníka komunistů Gustáva
Husáka, a jako správní kolaboranti na něj tlačili, aby plnil přání Moskvy možná více, než sám
původně chtěl.
Vasil Biľak či jiný symbol zmrtvělých poměrů let 1969 až 1989 Milouš Jakeš se sice
vyznali ve vnitřních pletichách vládnoucí strany, zoufale však selhávali, jakmile měli promluvit
na veřejnosti, natožpak když se s nástupem nového a výrazně mladšího Michaila Gorbačova
k moci v Kremlu začali pokoušet mluvit spatra. Výsledkem byl často jev, pro který kdysi Ivan
Vyskočil a Pavel Bošek ve svých divadelníchpředstaveníchvynalezlitermín „věta holá rozvitá“.
Postavy, které po desetiletí vypadaly jako důležité, jsou dnes takřka zapomenuté
a generaci pod třicet let nic neřeknou. Jenže, nebyly to snad typy jako Vasil Biľak, které
pokládaly za automatické, že o věcech a lidech, na nichž jim záleží, nerozhodují například
soudy, ale ony samy bez účasti veřejnosti na uzavřených zasedáních a někdy jen telefonickým
vzkazem? Touha po moci a její zneužívání nejsou příznačné pro jednu, doufejme uzavřenou
éru. Což se ovšem vztahuje i na nedovzdělanost a „věty holé rozvité“.
Vasil Biľak své názory neopustil. „Nelituji cesty, po níž jsem kráčel,“ řekl o svých 8 5.
narozeninách. Takže nikdy nepřipustil, jak poničil životy lidí, a to jak těch, které komunistická
strana vylučovala, tak i těch, které donutila, aby do ní vstoupili.
Co nás o Rusku učí Karel Marx
Než se spolehnout na internet je někdy rychlejší stoupnout si na židli. Protože tak se člověk
dostane k horní poličce knihovny, kde čekávají na svou příležitost zasuté svazky. Jak jinak
se pokusit rozluštit, co se děje v nynějším Rusku a jaké úmysly a cíle může mít jeho dnešní
vládce, než se poradit s autorem vědeckého komunismu? Vždyť jeho pomníky jsou spolu
se sochami Vladimira Iljiče Lenina rozesety po celé zemi ještě několik desetiletí potom, co
se rozpadl Sovětský svaz, který měl Marxovo učení v ústavě. Ruský prezident Vladimir Putin
argumentuje ruskými zájmy. Co o nich říká Karel Marx, kterého ruský prezident skloňoval ve
všech pádech za svého mládí?
Revoluční klasik svou analýzu zformuloval v sérii statí, které vycházely od srpna 1856
do dubna 1857 nejdříve v Sheffield Free Press a později v londýnském Free Press. V českém,
ba ani ruském překladu nebyly k mání, což se dá pochopit zvláště při četbě třetí a čtvrté
kapitoly „Revelations of the Diplomatic History of the 18th Century“, věnovaných historickým
kořenům carské politiky a ruské politiky vůbec.
Jak Karel Marx charakterizuje kořeny moskevské diplomacie? „Stačí jen zaměnit jména
newton media
a data, aby byl zřejmý fakt, že mezi politikou Ivana III. a politikou moderního Ruska není
podobnost, ale že jsou totožné. Ivan III. jen zdokonalil tradiční moskevskou politiku, kterou
Ivan I. odkázal svým následníkům. Ivan přezdívaný Kalita, mongolský otrok, si vydobyl slávu
tím, že využil moc svého největšího nepřítele, Tatarů, proti nepřátelům druhého řádu, ruským
knížatům… Otevřené užití síly bylo jen součástí intrik, celého systému manévrů, korupce a
tajného podvracení.“
Tento popis se podle Karla Marxe nevztahuje jen k počátkům budování Moskevské
Rusi, ale odkazuje na dlouhodobější základ: „Byla to politika Ivana III., byla to i politika Petra
Velikého. Je to i politika moderního Ruska, jen jména, místa, povaha moci nepřátel, kterých
využíval, se měnily. Pokud se Petr Veliký stal představitelem politiky moderního Ruska, tak
proto, že ji zbavil jejích čistě lokálních rysů, prvků, které se do ní dostaly náhodou. Soustředil
se na její prazáklad, dostal z ní její obecnou formuli a zobecnil její cíle a přeměnil ji na moc
určenou k dobytí neomezené moci. Moskevskou Rus nepřeměnil na moderní Rusko tím, že k
ní připojil několik provincií, ale že zobecnil svůj politický systém.“
Karel Marx upozornil, že nebylo důležité samotné rozšiřování území, že moskevská
politika mířila dále. „Podle Petra Velikého to, co Rusko potřebuje, je voda. Jeho první válka
s Tureckem měla za cíl dobýt Azovské moře, druhá Černé moře a nakonec při intervenci do
Persie šlo o Kaspické moře… K omezenému rozšiřování teritoria stačilo dobývat země, pro
projekt univerzální agrese se stalo nezbytné moře.“
Význam přístupu k přístavům je z hlediska 19. století, kdy Marx své stati psal,
pochopitelný, měl však hlubší smysl: „Moskevská Rus se přeměnila z čistě kontinentální
velmoci v říši s přístupem k moři. Mohla tak tradiční meze ruské politiky překročit a vymazat v
syntéze, v níž se mísí způsoby překonávání mongolského otroctví a sklony k ovládnutí světa.
Tím byl založen životní princip diplomacie moderního Ruska.“
Marxovy statě z hloubi 19. století oslovovaly i pozdější čtenáře, i když v sovětské říši,
která komunistickou ideologií maskovala svou ruskou nacionální podstatu, nebyly vzhledem
k výše uvedenému vítané. Ediční poznámka francouzského vydání z roku 1954 upozorňuje
na zarážející aktuálnost, která i dnes vyznívá jako hrozivý sarkasmus. „Veliký revolucionář se
zabývá Ruskem v konkrétní době, v této zemi však existují rysy, které přetrvávají přes změny
režimu. To, že je Rusko posuzováno tak výjimečným způsobem člověkem, od něhož později
převzalo politickou filozofii, představuje v dějinách jedinečný jev.“
Ukrajinský dvouzub a menší místnost v Kremlu
Když jednají velmoci, nejtěžší to mívá země, jejíž mapa leží na jednacím stole. Ukrajina má to
štěstí v neštěstí, že byla na včerejší schůzku do Ženevy pozvána. Jejího zástupce čekala nepříliš
povzbudivá scenerie, v prvé řadě Rusko, které tlačí vládu v Kyjevě, aby volila ze dvou zel.
Buď setrvá ve své zdrženlivosti, a potom se i lidé na východě a jihu Ukrajiny, kteří byli
ve své většině spíše neteční vůči akcím domobrany vedené „zelenými mužíčky“ v ruských
newton media
uniformách bez distinkcí, nechají strhnout proudem. Moskevská propaganda bude mít po
ruce argument, že dosavadní Ukrajina v čele s vládou, která nevzešla z voleb, se rozpadá před
očima.
Anebo se tato vláda vměšování zvenčí vzepře silou a východní soused, jehož prezident
veřejně hlásal, že v Rusku, Bělorusku, na Ukrajině a v Moldávii žije „jeden národ“, bude mít
záminku chránit ty, kdo mluví rusky na Ukrajině, vojáky, kteří po několik týdnů těsně za
hranicemi předstírají, že jsou na manévrech.
Dvouzub, který nachystal Kreml, by nemusel tak bolet, pokud by vláda v Kyjevě věděla,
čeho se může nadít od Spojených států a od zemí Evropské unie, s níž se loni v listopadu
spojovaly naděje na Euromajdanu.
Americký prezident se sice obecně geopolitice nevyhýbal, ale v konkrétní politice mu
více záleželo a záleží, jak dopadne reforma zdravotnictví. Mezi obecně sdílená tajemství patří
postřeh, jak Obamovi loni přišla vhod nabídka Moskvy, že přihraje řešení, které Washingtonu
umožní, aby se vyvlekl z vlastní pohrůžky, že pokud syrský prezident Asad použije proti
civilistům chemické zbraně, bude čelit „vážným následkům“.
V ukrajinském případě Američané doufali, že se ho ujmou Evropané, protože to
je hlavně v jejich zájmu. Ti byli a jsou jednotní v názoru, že pokud putinovské Rusko své
ambice rozšíří z Krymu na východ a jih Ukrajiny, musí ho stihnout sankce – samozřejmě s
tou výhradou, že například Britové byli pro zbrojní embargo (Paříž má s Ruskem smlouvu
o prodeji válečných lodí) a Francouzi tvrdili, že nejbližší okruh Kremlu by nejcitlivěji zasáhlo
zmrazení jejich kont (Londýn by však nerad ohrozil londýnskou City, kam putují peníze z
Ruska).
Nejsvůdnějším omylem by bylo smířit se s představou, že zvláště v evropské politice
mají rozhodující a jediné slovo mocnosti jako Británie, Francie či Německo. Stačí si všímat,
jak se v posledních týdnech kolem dokola sčítá, kdo je pro zostření sankcí, které by sice něco
stály, ale které by byly citelné, kdo je vůči nim zdrženlivý a kdo váhá.
Domyšleno do konce, nejúčinnějším a zároveň nejméně agresivním vzkazem do
Moskvy by bylo, že Evropská unie jako celek se co nejdříve zařídí tak, aby se obešla bez
energetických dodávek z Ruska. Prostě by tak pustila z ruky lano, o kterém si Vladimir Putin
myslí, že se o něj lze sice přetahovat, ale že se bez něj ani jedna strana nemůže obejít.
Z ukrajinské krize se vynořuje pozoruhodný trojúhelník. Evropané se dohadují mezi sebou,
a tím ujišťují Rusy o své nejednotě. Politika Moskvy vychází jako paradoxní. Bubínek oficiální
propagandy Kremlu v duchu studené války hlásá, že kdeco na Ukrajině ovlivňuje a řídí
Washington. K této logice studené války patří, že o osudu Ukrajiny mají rozhodovat dvě
supervelmoci.
Touha po návratu do časů americkosovětské bipolarity se může při pohledu na
například vzestup Číny jevit jako anachronická. Jisté nostalgie si povšimli i pozorní návštěvníci
newton media
Kremlu. Prezident Vladimir Putin totiž na rozdíl od svých předchůdců úřaduje v pracovně, kde
se Josif Vissarionovič Stalin jednomu z návštěvníků chlubil: „Menší místnost, velká síla.“
P. S.: Ještě je tu někdo, kdo si pamatuje, jak se jen jmenoval ten americký chlapík? No
ten, s japonským jménem, jak před více než dvaceti lety, když se rozpadl komunistický blok,
hlásal tezi o „konci dějin“?
Když zmlkly rušičky aneb playdoyer za svobodná média
Proti lidem, kteří chtěli v lednu 1989 veřejně vyjádřit svůj názor, nastoupila tvrdá síla, ale
rušičky už se znovu neozvaly.
V létě pak například bylo možno na vlnách Svobodné Evropy den za dnem jmenovitě slyšet,
kolik lidí už podepsalo manifest Několik vět, kde mezi sedmi požadavky bylo i zrušení cenzury.
Možnost slyšet svobodné zprávy dávala možnost se svobodně rozhodnout.
Magie výročních čísel v sobě často zakrývá jiná méně kulatá, ale neméně důležitá. Protože
to chrčení, přelévání zvuku i tu a tam pískot si z uší nevyoperuje nikdo, kdo před více než
pětadvaceti lety vlastnil jiné rádio než po drátě.
Jedno ze skrytých, dnes pozapomenutých kouzel začalo působit v tehdejším Československu
těsně před rokem 1989. Ve čtyři odpoledne v pátek 16. prosince 1988 zmlkly rušičky, kterými
se od roku 1952 snažil komunistický režim znemožnit poslech rozhlasových stanic jako
Svobodná Evropa, Hlas Ameriky či BBC.
Rušivé skřeky v éteru se ze všeho nejvíce podobaly reakci člověka, který vříská, když mu
docházejí argumenty. Tomu skřeku v jedné chvíli došel dech. Symbolicky to bylo pod tlakem
vývoje v Sovětském svazu, onom Sovětském svazu, kterým se oháněli ti, kdo po srpnu 1968
potlačovali pokus o demokratizaci, která zdaleka nebyla úplná, ale která na několik vzácných
měsíců zbavila média cenzury. Rušičky nebyly nic jiného než pokus cenzurovat média, na něž
byla zdejší cenzura krátká.
Od poloviny prosince 1988 se ulevilo každému, kdo měl doma rozhlasový přijímač - nejlepší
byly kupodivu aparáty vyráběné kouzlem nechtěného (nebo snad chtěného?) v Moskvou
ovládaném Pobaltí. Na přístrojích Riga, Selena či VEF se v pásmech krátkých vln dalo už dříve
díky jemnému dolaďování citlivě najít místo, které rušičky nepokrývaly.
Umlkly ani ne týden po prvním povoleném veřejném shromáždění opozice v Praze na
Škroupově náměstí. Další demonstrace už povoleny nebyly, ve dnech výročí smrti Jana
Palacha, který v lednu 1969 mimo jiné požadoval zrušit cenzuru, nastoupily obušky a vodní
děla proti lidem, kteří chtěli veřejně vyjádřit svůj názor. Ale rušičky už se znovu neozvaly.
Každý den bylo možno naladit rádio a slyšet necenzurované zprávy nejen z jiného světa, ale,
což bylo důležitější, i z domova, protože v tehdejším Československu se komunisté více snažili
kontrolovat informace o zemi, kterou si mysleli, že ovládají.
newton media
Protože od prosince 1988 zmlkly rušičky, bylo možno například v létě následujícího roku
na vlnách Svobodné Evropy den za dnem jmenovitě slyšet, kolik lidí už podepsalo manifest
Několik vět, kde mezi sedmi požadavky bylo i zrušení cenzury. Možnost slyšet svobodné
zprávy dávala možnost se svobodně rozhodnout.
Od prosince 1988 se ke každému, kdo o to stál, nesly každý den zprávy, které mu
přinejmenším nabídly srovnání, a komentáře nesvazované disciplínou jediné vládnoucí
strany. Minimálně od té doby platilo, že každý, kdo chtěl, mohl vědět. I velitel Západního
vojenského okruhu generál Mojmír Zachariáš ve svých vzpomínkách přiznává, že v roce 1989
dostával oficiální zprávy od svých nadřízených a ty neoficiální od své ženy, která poslouchala
Svobodnou Evropu. Slova na rozhlasových vlnách jsou na tom ještě hůře než ta tištěná. Proti
nim však mají rozhlasové zprávy jednu přednost dodnes. Mohou být a mnohdy také jsou
nejrychlejší.
Pamětníci i nepamětníci teď přemítají, co a jak a proč akcelerovalo tehdejší vývoj k
listopadovému zlomu, do jaké míry se o to zasloužil demokratizační pohyb v Sovětském
svazu, nakolik vývoj v Polsku či Maďarsku a nakonec i pád Berlínské zdi těsně předcházející
“pražskému sametu”.
Všechny ty odpovědi zůstanou kusé bez onoho neviditelného, ale slyšitelného hybatele,
kterým byly svobodné stanice vzkazující do domácího zatuchlého světa, že zprávy mohou být
spolehlivé, komentáře rozmanité a nepředpojaté, pod vedením zaručujícím nezávislost na
těch či oněch politických stranách. V tom bylo vysílání českých redakcí stanic jako Svobodná
Evropa, Hlas Ameriky nebo BBC nezastupitelné řadu let po listopadu 1989 a leckdy by jich
bylo zapotřebí i dnes.
Z odstupu pětadvaceti let se mnoho kdysi důležitých věcí stává podružnými a na některé
se i zapomíná. Stačí si vybavit či představit skřípavý zvuk rušiček snažících se přehlušit
nepohodlné informace, aby bylo zřejmé, že existence svobodných médií není samozřejmá ani
jednou provždy zaručená.
Pojedou Wintonovy vlaky do Prahy?
K záchraně dětí před Hitlerem bylo třeba odvahy. Kolik je jí třeba k záchraně dětí ze Sýrie?
Když má člověk štěstí, potká mezi novináři slušného kolegu. Když má ještě větší štěstí, potká
slušnou a bystrou kolegyni, která se bezelstně zeptá: “A proč vlastně v té naší vládě nikdo
nestojí o uprchlíky ze Sýrie?” Tu otázku nelze přehlédnout od chvíle, kdy se letos před očima
odvíjely záběry na Nicholase Wintona, jak dostává na Hradě řád - už druhý, protože ten první,
Řád T. G. Masaryka, dostal už v roce 1998 od prezidenta Václava Havla - za to, že v roce 1939
během pár měsíců zachránil desítky židovských dětí z protektorátu Böhmen und Mähren do
Británie. Ne proto, že by už tušil něco o holokaustu a o konferenci ve Wannsee v lednu 1942,
ale že prostě viděl a pochopil, co je hitlerovský režim zač.
Pokud činy Nicholase Wintona nevztáhneme k současnosti, zbavíme je konkrétního, osobního
newton media
rozměru. Vytratí se příběh makléře, který mohl trávit mladé dny v Praze něčím jiným než
běháním mezi britskými a německými úřady a starostmi, zda se mu podaří dostat do vlaku
mířícího za kanál La Manche děti, které se jejich rodiče rozhodli poslat samotné raději do
neznáma, než aby je ponechali ve smrtící jistotě protektorát.
Pokud se vytrácí konkrétní příběh, mizí i možnost porovnávat. Například kdo a co je schopen
a ochoten podniknout na záchranu ohrožených dnes. Už Beatles si ve své písni Revolution
povzdechli, že když od nich někdo chce příspěvek na záchranu světa, odpovídají, že se snaží
ze všech sil.
Máme-li soudit podle výroků našich dnešních politiků, například ministra vnitra Chovance,
tak se pro lidi, které vyhnala z jejich domovů válka v Sýrii, v Česku nedá najít místo. Z
ministrova původního nápadu nechat voliče rozhodovat o přijetí uprchlíků ze Sýrie v
referendu čouhá alibismus a příliš časté čtení průzkumů nálad veřejného mínění. Neobstojí
však při konfrontaci se statistikami z jiných evropských zemí, ať už to bude sousední
osmdesátimilionové Německo, nebo Dánsko s něco více než pěti miliony obyvatel.
Český stát by se jistě mohl poučit ze zkušeností jiných zemí, kde houfně uprchlíky přijímali a
nyní mají starosti s nárůstem proticizineckých nálad. Ale kdo by chtěl srovnávat, musel by vzít
v potaz rozdílná měřítka. Zatímco Německo či Dánsko přijalo uprchlíky po tisících, v Česku
se politici a příslušné úřady ani nedostali k tomu, aby propočítali, zda by se nenašel azyl pro
několik stovek.
Příběh Nicholase Wintona není jediný, který si zaslouží paralelu vztaženou od minulosti
k dnešku. V letošním jubilejním, protože pětadvacátém roce od listopadu 1989 se hojně
připomínalo, jak vypadala opozice typu Charty 77 a život za komunismu vůbec. Ledacos se
podařilo zachytit i na videu, které však z podstaty věci muselo skutečnost zkreslovat, protože
se omezovalo jen na výseče zachycující tu politické debaty, tu divadelní představení či
koncerty anebo útržky z večírků.
Pochopitelně, kdo by si zaznamenával všední dny? Takže z minulosti nejsou zachyceny,
vytratily se z ní vlekoucí se dny v maringotkách uprostřed polí, kam zmizeli nepohodlní
historici a právníci, stejně jako rockoví muzikanti trávící hodiny na mrazu se skládací
čtyřmetrovou geodetickou latí. Snad jen v denících a pamětech lidí jako Jan Zábrana se
vynořuje to nejpodstatnější z doby takzvané normalizace, totiž její bezútěšnost, kterou
nedokázaly překrýt vtipy o tom, že “oni předstírají, že nás platí, a my předstíráme, že
pracujeme”.
Význam podobných zážitků se proměňuje. Kdysi se splachovaly po hospodách pivem, dnes
se nad nimi může vyloupnout paradox odvozený z textu potomka trevírského rabína, který
hlásal, že “proletáři nemohou ztratit nic než své okovy”, a proto je revoluce takříkajíc na
spadnutí. No, několikrát se to přihodilo a zkušenosti z 20. století pociťujeme dodnes, včetně
českých zemí.
Z hesla o nemajetných proletářích a revoluci však vyplývá jeden závěr týkající se občanské
newton media
statečnosti za minulého režimu a v lecčem v současnosti. Že až na výjimky se tento druh
statečnosti méně vyskytuje u lidí, když už něco mají. O to je příběh Nicholase Wintona
působivější.
newton media
Nominace:
Momenty roku 2014
www.hn.ihned.cz
Autor volí téma, které tímto způsobem není často rozebíráno. Porota uznává, že se autorovi
podařilo ukázat z dostatečného nadhledu, a na konkrétních faktech obtížnost, s jakou česká
společnost definuje své priority v rámci Evropské unie.
Momenty roku 2014
Nevyhnutelné fiasko headhuntera Andreje Babiše
Andrej Babiš měl vždy štěstí na lidi. Ovšem jen když přesně věděl, koho potřebuje a čeho chce
s dotyčným docílit. Což sedí na jeho byznys, nikoli na jeho kariéru v politice.
Fraškou s kandidáty hnutí ANO na post pražského primátora nám Andrej Babiš dokázal jednu
ne tak často zmiňovanou zákonitost politiky. Je ještě jedna věc horší než mít za zády poradce,
v jejichž vlivu se dotyčný politik postupně ztrácí. A to nemít za zády nikoho. Nikoho, kdo by ve
spleti politiky varoval svého šéfa před největšími politickými a personálními přehmaty.
Osamocenost Babiše je o to rizikovější, že žádná jiná politická rychlokvaška po svém úspěchu
nemusela obsazovat tolik postů ve straně, exekutivě, parlamentu, orgánech státní správy a
státem ovládaných podniků. A metoda náhodné střelby jmen zjevně dosáhla svých limitů.
Jen pro připomenutí krátký výběr novinových titulků za uplynulý rok: “Tittelbach odstoupil
z čela kandidátky ANO, pro Zlín se hledá lídr”; “Podnikatel Tomáš Březina opouští Babiše,
do voleb jít nechce”; “Náhlý konec dvojky Babišova hnutí ANO na Vysočině. Zatajil svou
minulost politruka”; “Už jsme politici. Nemakáme. Komárek se místo rozpočtu baví ve
Španělsku”; “Premiér si zve Válkovou a Marvanovou, kvůli sporům musí obě i k Babišovi”;
“Babiš to pohnojil, odstartoval konec ANO, říká odstavený Kasl”; “Škatulata v hotelu Thermal
v režii Babiše”; “Podnikatelka Schopperová končí v čele pražské kandidátky ANO. Nahradí ji
Krnáčová”. A dalo by se pokračovat dál.
Řešením samozřejmě není nabrat do týmu Miroslava Šloufa či Marka Dalíka, kterému by
Babiš špital jako Mirek Topolánek do ucha: “Marku, já s tebou stojím a padám.” Ale bez
důvěrného kruhu poradců, kteří fungují jako dveřníci a zároveň zabraňují šéfovi v těch
nejhorších personálních výběrech, to prostě nejde.
newton media
V Česku stejně jako v zahraničí takové spolupráce někdy fungují lépe, někdy hůře. Skoro
nikdo nikdy neslyšel například o druhé nejvlivnější ženě Německa Beatě Baumannové, která
už roky vede úřad kancléřky Angely Merkelové. A tak to má být. Naopak třeba všichni Britové
se dozvěděli až moc o stratégovi britského premiéra Davida Camerona Andym Coulsonovi,
kterého soud poslal nedávno za mříže.
Sám na špici politiky se ale prostě nedá vydržet. Bohužel, Babiše jeho zkušenost z byznysu
nejspíš předurčuje k tomu, že si to nepřizná nikdy. Nebo až příliš pozdě.
Headhunterem sám sobě
Ač se to zdá v naprostém protikladu k výše řečenému, je nutné to říci: Babiš měl vždy štěstí
na lidi. Ovšem jen když Babiš přesně věděl, koho potřebuje a čeho chce s dotyčným docílit.
Což sedí na jeho byznys, nikoli na jeho kariéru v politice. Vždyť už na počátku jeho samostatné
kariéry v byznyse se mu podařilo pozoruhodně odloučit český Agrofert od domácího
Petrimexu jen proto, že s ním na navýšení kapitálu v české dceři spolupracovali ti správní lidé.
Bez sázky na správné lidi by mu také nikdy nevyšlo například velmi sporné ovládnutí
Lovochemie, kdy podnik v privatizaci sice nezískal, ale ovládl nakonec majetek privatizačního
vítěze, aniž by musel platit jeho privatizační úvěr. Naprostým mistrovstvím bylo dosazování
jemu nakloněných manažerů do tehdy ještě státního Unipetrolu. Nic z toho by nešlo bez
správné personalistiky.
Co všechno nevyšlo
Podnikatel Tomáš Březina (vlevo nahoře) měl dovést ANO do sněmovny ve středních
Čechách. Ale pak si uvědomil, že Andrej Babiš není dost pravicový, a rezignoval. To bývalý
sporťák Václav Tittelbach (vpravo nahoře) rozhodl nečeřit vodu a stáhl se z vedení zlínské
kandidátky z osobních důvodů. Exprimátor Prahy Jan Kasl (uprostřed) mohl Babišovi přinést
možná i primátorský řetěz.
Po jeho odchodu Babiš zoufale loví náhradníky. Podnikatelka Martina Schopperová (vlevo
dole) ale odstoupila z vedení kandidátky hnutí ANO pro podzimní volby do pražského
zastupitelstva stejně jako Tittelbach z osobních důvodů. Hana Marvanová (vpravo dole) zase
měla pro Babiše očistit justici. Po sporech ale rezignovala na post náměstkyně.
Dobrý čich měl vždy i na politiky. Ale tehdy to byly přesně cílené známosti na lidi, kteří by mu
mohli pomoci s byznysem. Vybudoval si “tenisovou cestu” k Václavu Klausovi, v ODS ho držela
klika kolem Ivana Langera, v sociální demokracii nejprve uspěl u Miroslava Grégra a v další
generaci u Stanislava Grosse. HNDialog na Facebooku
Jasně že se někdy spletl. Fatálně například s polskými partnery u druhé privatizace Unipetrolu.
Z menších věcí je možné připomenout třeba šest šéfů Kosteleckých uzenin za pět let. Ale
v drtivé většině měl Babiš až dosud na lidi štěstí. To se ukáže o to více, když se Babišova
expanze seřadí pěkně chronologicky, jako se to povedlo novináři Tomáši Perglerovi v aktuálně
vydané knize Babiš - příběh oligarchy. Právě tyto dobré sázky na spolupracovníky ho nejspíš
newton media
přesvědčily, že s fenomenální pamětí, zápisníkem a mobilem je možné být headhunterem
sám sobě.
To v politice samozřejmě nelze. Politika nejsou Kostelecké uzeniny. Zatímco do rotace šéfů
jeho podniku nikomu nic není, do rotace kandidátů na post pražského primátora už ano.
Strany stojí na důvěře lidí v čelné osobnosti partaje a napáchané škody ve veřejné sféře
se nedají tak snadno odepsat proti zisku za močovinu z Babišovy německé fabriky SKW
Stickstoffwerke Piesteritz.
Mnoho postů, málo lidí
Na počátku aktivní politiky možná ještě Babiš zvládl uplatňovat svůj mikromanažerský
přístup. Hnutí mu řídila bývalá mluvčí ČSSD Anna Veverková a on obvolával osobnosti, zda
by za něj nechtěly kandidovat do Senátu. Ale nyní je Babiš v úplně jiné pozici. Potřebuje
důvěřovat 47 poslancům, pěti ministrům ANO a jejich aparátům, lidem na svém ministerstvu
financí a vyslancům státu v ČEZ, Čepru, Meru a v dalších ministerstvem financí ovládaných
firmách. To už se nedá obsáhnout tradičním babišovským způsobem rozhození sítí vůkol a
vyváznout z toho bez úhony.
Babišovo manažerské ovládání strany, kde absentuje členská základna z regionů i důvěrný
kruh poradců šéfa, je tak cestou do záhuby. Možná šlo Babišovi ještě odpustit onen zoufalý
výlov osobností před sněmovními volbami. Ale to šlo ještě o stranu bez zodpovědnosti za
stát. Souboj mezi ministryní Helenou Válkovou a náměstkyní Hanou Marvanovou či obměna
vedení karlovarského hotelu Thermal je už ale věcí všech.
V celé personální kalvárii tak Babiš nachází kvalitní lidi jen tam, kde problematice sám dobře
rozumí. Podařilo se mu bez problému ovládnout dozorčí radu správce ropovodů Mero a
distributora paliv Čepro lidmi ze svého domovského byznysu, bez problémů ovládl svými
lidmi i ČEZ a aeroholding. Ale jinde krachuje. Fáze “Nejsme jako politici. Takže občas nemáme
koho nabídnout” musí skončit. Babiš musí ručit nyní za tolik jím či stranou nominovaných
lidí, že bez politického poradce či kruhu poradců v pozadí se už neobejde. Ti za něj mají dělat
systematický “výlov” a chránit svého šéfa před amatérismem v politice.
Něco takového ale může Babiš vzít za své jen po zdolání dvou těžko překonatelných
překážek: autokrat Babiš by musel začít někomu doopravdy důvěřovat a musel by být na trhu
politických stratégů někdo, kdo se mnohem více blíží zmíněné Baumannové než Dalíkovi.
Stíny nad nejlepším čtvrtstoletím
V roce 1989 jsme měli nejlepší startovní podmínky v regionu.
Transformace neproběhla na výbornou, to ale neumenšuje radost z nejlepších 25 let země.
Čtvrtstoletí je dobrým momentem, kdy ze světa nesmiřitelných interpretací vystoupit.
Od současných vrcholných politiků zásadní reflexi posledních pětadvaceti let nečekejme.
Ani to nejde. Veřejnou debatu stále ovládají ti, kteří v roce 1989 “byli u toho” a těžko mohou
newton media
neobhajovat své tehdejší konání. Plně platí, co řekl Václav Klaus před první prezidentskou
volbou: “Pro politiky představuje interpretace vývoje aktuální politický problém, který vyhrává,
či prohrává volby.”
Pamětníci k tomu za čtvrt století vypilovali své verze, jak se reformovalo dobře, či špatně.
Nejlépe tedy nechat mluvit čísla. Najdeme v nich jak důvod k nadšení z “porevolučního
vývoje”, tak i k hořkosti z promarněných šancí. Ekonomika od vzniku České republiky v roce
1993 do roku 2003 vyrostla reálně o 67 procent. To je neuvěřitelný úspěch. A teď dovětek:
polská za tutéž dobu vyrostla o 133 procent, slovenská o 129 procent, jen maďarská na tom
byla hůř.
Kdo však začne ukazovat na první reformátory, že měli činit jinak a lépe, měl by dostat přes
prsty. Respektive měl mít odvahu to říkat v prvních letech “léčby Klausem”. V Polsku ještě ani
nezkrotili hyperinflaci, a už se společnost otřásala pod šokovou terapií Leszka Balcerowicze.
Maďarsko působilo unaveně. A Česko si až do půlky 90. let užívalo obecně sdílené legendy o
středoevropském tygrovi.
Šest klíčových aktérů vzpomíná, jak se budoval kapitalismus: Přerod se nám povedl
V žádném případě nemá být řečeno, že česká transformace probíhala ideálně. Rozkrádaly
se fondy z kuponové privatizace, kde se zprivatizoval majetek za 333 miliard korun. Bez
problémů nebyla velká privatizace, kde našel nové vlastníky majetek za 237 miliard. Kromě
úspěšných prodejů typu Škodovky německému Volkswagenu většina podniků mířila domácím
vlastníkům. Škodu Plzeň ovládl Soudek, Poldi Kladno Stehlík, ČKD Maroušek. Všichni tito
čeští kapitalisté a častí výherci Manažerů roku si chodili na vládu pro dotace v řádu miliard,
aby jejich podniky skončily v konkurzech. Většina podniků se prodala na úvěr, který nebylo
možné splácet. A který také nikdo nesplácel. Vznikl “bankovní socialismus”, nezdravý stav, kdy
polostátní banky vlastnicky nebo úvěrově ovládaly velkou část ekonomiky.
Neúspěch české privatizační cesty zmínil Miloš Zeman ve svém slavném projevu o spálené
zemi v roce 1996. Přesto nelze proces transformace takto prvoplánově odsuzovat. Jiné
varianty vývoje se nenabízely, rozhodně ne v jiné než teoretické rovině. Když čteme Strategii
ekonomické reformy, což byl celistvý recept transformace, se kterou se koncem roku 1989
v Československu zjevil Jan Švejnar, pochopíme. Jeho postupné fázování reforem prostě
nemohlo politicky obstát proti Klausově lákavé nabídce rychlého zbohatnutí. Navíc Švejnar,
Komárek, Zeman a další oponenti Klause nikdy nerozřešili zásadní problém: jak mají noví čeští
vlastníci získat kapitál na investice? Lidé sice dostali takřka zdarma velké majetky, ale příjmově
nivelizovaná společnost ve většině mohla udělat jediné - jít do banky a tam požádat o úvěr na
jméno. A banky takové úvěry dávaly. Pravda, některým ochotněji než jiným.
V okolních státech katarze dávno proběhla, u nás k ní mělo dojít nejpozději v roce 1997,
kdy se bankovní socialismus potkal s recesí. Nestalo se. Ekonomiku přebila politika a mýtus
sarajevského atentátu na Václava Klause. Navrátit debatu o transformaci ze sféry politiky
do oblasti ekonomiky tak není jednoduché. Vládnou nesmiřitelné radikální interpretace.
Kuponová privatizace je buď geniální, nebo jde o největší tunel v dějinách. Debata o první
newton media
půli 90. let upadá do něčeho, čemu Václav Havel v Moci bezmocných říkal “ritualizovaná
vnitromocenská komunikace”. Jen už netlačí systém, abychom se komunikačně přizpůsobovali
žité lži. To jen sami dobrovolně opakujeme čím dál jednoznačnější příběhy o transformaci,
protože je to tak jednodušší.
Čtvrtstoletí je dobrým momentem, kdy z této ritualizované komunikace vystoupit.
Transformace celkově nedopadla špatně. Že zůstane po 90. letech pachuť, je jasné - spolu s
východním Německem mělo nezadlužené a jakžtakž stabilní Československo v roce 1989 lepší
startovací pozici v porovnání s Poláky či Maďary. Že jsme ji úplně nevyužili, je škoda. Ale to by
nemělo nijak kalit radost z toho, že se nám dosavadních 25 let dařilo jako nikdy předtím.
Čalfova vláda nikdy neodešla
Před čtvrtstoletím vzniklo do té doby něco nemyslitelného - kabinet bez komunistické většiny.
Čalfa mohl v parlamentu dezorientovaných komunistů a nerozkoukaných kooptovaných
poslanců prosadit po poradě s Občanským fórem celkem cokoliv. A také to dělal.
První půlrok do svobodných voleb je také jedním velkým castingem na pozdější elitu státu.
Přiťukli si šampaňským a pak se každý vydal po svých. Gustáv Husák do definitivního
zapomnění. Pozoruhodná ekipa komunistů a jejich dosavadních protivníků v tatrovkách zase
na nová ministerstva. 10. prosince 1989 se ujala moci vláda národního porozumění Mariána
Čalfy, která měla vlastně odbyto už jen svým vznikem - byla totiž sama o sobě symbolem
konce komunistické nadvlády.
Ale Čalfa a jeho tým půl roku do voleb nezaháleli. A je škoda, že z těch pár měsíců v kolektivní
paměti zbyla akorát pomlčková válka o název Československa. Čalfa mohl v parlamentu
dezorientovaných komunistů a nerozkoukaných kooptovaných poslanců prosadit po poradě s
Občanským fórem celkem cokoliv. A také to dělal.
Je historickým paradoxem, že muž, kterého komunisté v 80. letech najali na reformu
ústavního systému, v roce 1990 skutečně ústavní systém změnil. Ale formou, kterou si
komunisté rozhodně nepřáli. Do prvních svobodných voleb se přijal velmi liberální zákon o
politických stranách, podle jehož ducha “jedeme” dosud. Původní návrh na detailní zákon s
velmi přísně řešeným financováním partají spadl v revolučním období pod stůl - jednak velký
majetek KSČ znevýhodňoval ostatní strany, jednak by se Václav Havel do striktního zákona
nevešel s Občanským fórem. Proto máme až dosud nejen tradiční strany, ale i velmi volná
politická hnutí (jedno bez zvolených místopředsedů je aktuálně nejpopulárnější silou v zemi).
Podobně dalekosáhlý dopad měla změna volebního systému. Havel původně chtěl většinový
systém, spousta lidí z OF smíšený, ale nakonec jsme zůstali u poměrného. Co se tehdy jevilo
jako řada drobností, třeba uzavírací klauzule ve volbách, opět ovlivňuje politiku až dosud.
Co kdyby se volební práh nestanovil na pět procent, ale na čtyři, jak chtěl Zdeněk Jičínský, či
dokonce na tři, jak se tehdy navrhlo ve Federálním shromáždění? V roce 1990 by poslance ve
“federálu” měli i sociální demokraté či zelení, v roce 1992 by se do České národní rady třeba
newton media
dostalo Občanské hnutí...
Vedle základních demokratizačních zákonů o sdružování, právech shromažďovacích či
petičním ale šlo i o celou řadu ekonomických norem. Český kapitalismus nezačal až přijetím
Scénáře ekonomické reformy Václava Klause. Byl to Valtr Komárek z Čalfovy vlády, kdo
většinou přinášel před poslance normy o akciových společnostech, zrovnoprávnění vlastnictví,
arbitráži či individuálním podnikání. Sám Klaus pak obhájil na jaře nový protiinflační rozpočet.
První půlrok do svobodných voleb je také jedním velkým castingem na pozdější elitu státu.
Ideálním příkladem je Vladimír Dlouhý. Koncem listopadu jen mladý komunistický ekonom,
celý nervózní z toho, že do Laterny magiky chodí už Klaus, ale on ne. Nakonec se tam ale
v pravý čas ocitne a v prosinci už je v Čalfově vládě v čele Státní plánovací komise. Nebýt
na poslední chvíli zajištěného angažmá v kabinetu, nikdy by se z Dlouhého nejspíše nestal
nejpopulárnější politik 90. let. A nejen Čalfův kabinet je poukazem na budoucí známost.
Když se v květnu projednává zákon o společném družstevnictví, společným zpravodajem
Sněmovny národů je už jistý kooptovaný agronom z JZD Zálší Josef Lux. Nové poměry na
bohosloveckých fakultách si bere na starost disident Václav Benda. Štiplavé poznámky k
čemukoliv pak trousí Miloš Zeman.
Někdy samozřejmě dochází k poněkud komickým situacím, kdy nějaký ten demokratizační
zářez si musí přisvojit i komunisté. Nový zákon o vysokých školách, základní kámen dnešní
autonomie škol, zpravodajuje jistý Miroslav Grebeníček. Používá přitom slov, kterými by
jistě později jako předseda KSČM pohrdal: “Bylo třeba, obrazně řečeno, jistého stupně
zemětřesení, které nám pak umožnilo uplynulé období náležitě analyzovat a poukázat na
chyby a omyly.”
Čalfova vláda samozřejmě ve všem neuspěla na jedničku. Lidovecká hvězda Richard Sacher
spektakulárně nezvládl vedení vnitra a rušení StB, Komárek jezdil do Ameriky, místo
aby doma plánoval reformy. A na celou demokratickou revoluci bdělým okem dohlížel
komunistický ministr národní obrany Miroslav Vacek.
Nebyla to ale rozhodně nečinná vláda čekající na svobodné volby. Tím, že prosadila spoustu
zásadních zákonů, podle kterých žijeme dodnes, vlastně nikdy ani neodešla.
Přijměme Junckerovu výzvu
Už během ledna bude snad možné o peníze zažádat a byla by velká škoda, kdyby se toho
Česko nezúčastnilo.
Sice z nového unijního fondu nezbohatne, má ale šanci ukázat, že umí rychle a dobře připravit
strategickou investici se soukromým kapitálem.
Chtělo by to co nejdříve vytipovat opravdu prioritní projekty, získat spoluúčast firem a ty už
vážně navrhnout Bruselu.
newton media
Tak se to novému předsedovi Evropské komise Jeanu-Claudu Junckerovi povedlo. Evropská
rada mu schválila nový Evropský fond strategických investic (EFSI). Debata, zda je tak úplně
chytré vhodit 21 miliard eur do talonu a doufat v 15násobné zhodnocení, je již minulostí. Už
během ledna bude snad možné o peníze zažádat a byla by velká škoda, kdyby se toho Česko
nezúčastnilo.
Ne proto, že Junckerův fond spasí českou ekonomiku - země, která nedokáže vyčerpat
evropské dotace, nemá mnoho důvodů ucházet se o evropské půjčky. Ale úspěšné proniknutí
do výběru evropských strategických investic by bylo především vzkazem nám samotným: že
víme, jaké investice jsou v současné době naší prioritou. Že umíme připravit rychlé čerpání
evropských peněz. A že umíme do projektu vehnat soukromý kapitál. Opravdu to ale umíme?
Projekty plné přehmatů
Za Junckerovým fondem je spousta lobbingu, od kterého si jednotlivé státy slibují každý něco
jiného. Jih Evropy doufá, že půjde o penězovod do krizí nejpostiženějších regionů. Německo
naopak doufá, že si takto sáhnou na evropské dotace i čistí plátci, kteří jsou jinak příliš
bohatí na eura ze strukturálních či kohezních fondů. Česko a další státy východu doufaly
zase v geografické rozrůznění peněz, aby se na každého alespoň něco dostalo. Výsledek
je takový, že prioritou má být evropská důležitost, kvalita a co nejvyšší multiplikační efekt
každého vynaloženého eura. Ať pak ale v Bruselu zatím raději neotvírají seznam potenciálních
projektů, který jsme Evropské komisi zaslali.
Z energetických projektů na prvním místě uvádíme spornou obří přečerpávací elektrárnu
mezi českým Lipnem a šumavským Aschachem. Zatímco ostatní státy uvádí nejčastěji
kombinaci vysoké důležitosti a nedostatku financí, Češi rovnou přiznávají nedostatečnou
politickou podporu, neboť ani nevíme, zda tento projekt chceme do Šumavy opravdu
zaříznout. Mnohem podstatnější jsou ale další návrhy, často od ČEZ. Česko chce například
peníze na paroplynku v Mělníku. Jenže - není to ta elektrárna, kterou se podle oficiálního
vyjádření ČEZ za současných podmínek nevyplatí stavět? Čechy jistě v mnohém omlouvá
potměšilá švejkovská povaha, ale tomuhle se nejde ani zasmát.
A nejde bohužel o ojedinělé přehmaty, které vůbec neměly spatřit bruselskou excelovou
tabulku. V druhé nejvýznamnější skupině navrhovaných investic, dopravě, jako první projekt
navrhujeme dostavbu dálnice D11 z Hradce Králové do Jaroměře. Pomiňme, že to je přesně
ten typ stavby, na který se hodí již existující fondy EU, ale budiž. Opravdu však chceme
vydávat za evropskou strategickou investici smutně proslulou výstavbu D11, u které opět
nejsou vykoupeny všechny potřebné pozemky?
A poslední příklad. Prvním návrhem z ekologických staveb je nová pražská čistírna na
Císařském ostrově. Ano, to je prokletá stavba, ke které komise unijních expertů Jaspers
vyhotovila místo posudku odsudek. Nyní však máme tu drzost léta neřešený pražský problém
vydávat za evropsky důležitou otázku.
newton media
Dotace dotovaného
Takhle prostě ne. Vypadá to, že český stát nepochopil, jak má fond vlastně fungovat.
Junckerovým zjevným cílem je co nejrychleji do evropské stagnující ekonomiky nasypat co
nejvíce eur. Unijních 21 miliard eur má být jen jištěním, které přesvědčí opatrný soukromý
kapitál k odvážným investicím. Nemá proto vůbec smysl dotovat půjčkou z fondu něco, na co
si už můžeme vzít jinde dotaci. Mnohem lepší je, když stát zafunguje jako zprostředkovatel
mezi Bruselem a soukromými penězi. Proto se mezi návrhy ostatních zemí objevují tak často
relativně jednoduché a rychlé projekty typu položení optického kabelu, rozšíření 4G LTE
sítě, transformátory na přetěžované elektrické sítě a podobně. To vše alespoň s trochou
nestátních peněz.
Nic není ještě ztraceno. Fond se dosud ani nerozjel. Ale chtělo by to co nejdříve vytipovat
opravdu prioritní projekty, získat spoluúčast firem a ty už vážně navrhnout Bruselu. Vždyť již
24. února do Prahy přijede místopředseda komise Jyrki Katainen a zeptá se: Tak co, Češi, co vy
máte přichystáno za projekty, bez kterých se Evropa neobejde?
Export hučí po lučinách, turistů šum po skalinách
Pokud se ale ze švýcarského a rakouského přepisování hymny stane móda, možná je čas se
zamyslet, o čem by si případně měli ponovu zpívat Češi. Dá se jistě vycházet z dosavadního
textu J. K. Tyla. Ale změny jsou nutné, to každý modernizátor vidí.
Rakouským politikům se nelíbí národní hymna. Není dost moderní. Přitom jistě patří
k těm povedenějším hymnám a jistou hrdost by mohlo v Rakušanech vzbuzovat i to, že text
napsala žena, což nebylo ani v poválečné Evropě rozhodně zvykem. Ale to zjevně rakouským
modernizátorům nestačí. Sotva před dvěma lety vsunuli do textu, že nejde jen o vlast velkých
synů, ale i velkých dcer, došlo na další verše. Podle rakouské ombudsmanky Gertrude
Brinekové se nemá zpívat o “zemi kladiv” (pole či katedrály zatím nevadí), ale o něčem
aktuálnějším.
A Rakušané nejsou v Evropě s modernizací hymny osamoceni. Podobně se snaží
vylepšit nyní hymnu i Švýcaři. Čeští modernizátoři by tedy rozhodně neměli zůstat pozadu.
Pokud tradice už příliš neznamená a hymna je něco, co je možné každých pár let přetextovat,
pak určitě píseň slepého houslisty Mareše z Fidlovačky zaslouží zevrubnou renovaci.
Přichází vraždit naše děti
Abychom byli spravedliví, Švýcaři mají o poznání pádnější důvod k nové hymně než
Rakušané. Švýcarské národní písni se občas přezdívá “švýcarská předpověď počasí”, protože
úsvitů slunce, mlh a rudnoucího nebe nad alpskými vrcholky je v písni tolik, že si ji málokterý
Švýcar pamatuje. A než se dívat na švýcarské fotbalisty na mistrovství světa, jak si provinile
mumlají to málo, co si pamatují, tak to už raději podle Švýcarů něco zbrusu nového. Ve
veřejné soutěži na nový text se sešlo dosud 208 textů, nejvíce německých, ale třeba i deset
rétorománských.
newton media
V rakouském případě však jde bohužel o pouhou snahu být politicky korektní.
Rakouská společnost změnu dle průzkumů nevyžaduje. Na rozdíl od svých politiků tuší, že u
hymny je důležitá obecně přijímaná pojící tradice letitého zpěvu, nikoliv doslovnost každého
verše.
Kdyby se totiž hymny braly doslova, asi by to nadělalo pěknou paseku. Nebylo by
se tak například co divit mumlání švýcarských fotbalistů na mistrovství světa, když na vás
francouzský výběr řve: “Proti nám tyranie zvedá svůj krvavý prapor! (...) Přichází vraždit naše
děti, naše ženy v náručí!” Nic takového trenér švýcarského celku Ottmar Hitzfeld ale po
svěřencích v Brazílii pravděpodobně nechtěl.
Kdo by chtěl tepat národní písně za obstarožní texty, měl by samozřejmě hodně práce
i jinde v Evropě. Jak nemoderní je například dánské blouznění o nějaké bohyni Freye! A co ten
nizozemský životopis Viléma Oranžského? A takoví Poláci by také měli konečně vstoupit do
21. století a přestat mašírovat z Itálie do Polska, aby po boku Napoleona pomstili třetí dělení
Polska.
Takto by se samozřejmě dalo pokračovat píseň po písni, protože není známo, že by
nějaká evropská hymna zpívala dostatečně moderně o budoucnosti Evropské unie či rozvoji
vzdělanostní ekonomiky.
Nově a moderně
Pokud se ale ze švýcarského a rakouského přepisování hymny stane móda, možná
je čas se zamyslet, o čem by si případně měli ponovu zpívat Češi. Dá se jistě vycházet z
dosavadního textu J. K. Tyla. Ale změny jsou nutné, to každý modernizátor vidí. Rozhodně je
potřeba odstranit tu počáteční nerozhodnost, kdy se tážeme, kde domov můj. Jednou prosím,
ale pak by měla následovat ihned rázná odpověď. Dále místo vod, které má snad každý stát,
bychom měli upřednostnit třeba hrdost na naši exportní ekonomiku. A bory nahradit chytře
pobídkou k ještě větší návštěvnosti turistů. Přílišné zaměření na jedno roční období obratem
“jara květ” je též zcela nevhodné, proč nezdůraznit raději úspěšný přechod země od průmyslu
ke službám, které táhnou HDP? A místo efemérního ráje zdůraznit spíše moderní hodnotu
udržitelnosti. Pak snad už budeme moci všichni hrdě zpívat o moderním Česku. Třeba takto:
Kde domov můj?
zde domov můj!
Export hučí po lučinách,
turistů šum po skalinách,
ve službách skví se HDP,
udržitelný ráj to na dohled!
A to je moderní země,
země unijní, domov můj,
země česká, domov můj.
newton media
Kategorie psané žurnalistiky Nejlepší analyticko-investigativní příspěvek
Porota:
Milan Kruml, specialista vývoje a mediální analytik České televize, Ivo Možný, sociolog,
Masarykova univerzita, Zuzana Petková, zástupkyně šéfredaktora týdeníku TREND a
trojnásobná držitelka Novinářské ceny, Milan Šmíd, mediální analytik a publicista, porotce
novinářské soutěže Writing for CEE
Vítěz:
www.respekt.cz
Porota u textu oceňuje syntetické zpracování společensky závažného tématu, jeho dotažení do
komplexní podoby, včetně zajímavých souvislostí a detailů, stejně jako dramaticky vystupňované
zpracování a vysokou stylistickou úroveň. Příspěvek posiluje představu veřejnosti o tom, co je
právní stát, a jak funguje, a je výsledkem komplikované novinářské práce.
Předloni v létě ODS defacto spáchala sebevraždu , když po vnitřním boji jmenovala do čela
roky politicky spoutaného státního zastupitelství Lenku Bradáčovou, která vzápětí zahájila
vyšetřování velkých korupčních případů. Jak to tehdy bylo a uměl někdo domyslet, kam až ten
to krok povede ? Všechny okolnosti nejsou dosud jasné, sled událostí ale s odstupe m času
nabízí překvapivý obraz.
Když jednoho dne předloni v červenci usedala žalobkyně Lenka Bradáčová před televizi,
nebyla si ještě jistá, jak dopadne napínavá partie, v níž ona sama hrála hlavní roli. Den
předtím jí sice zavolal nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, ať si na pondělí zruší svůj
pracovní program a přijede za ním do jeho kanceláře v centru Prahy, ale ani on přesně
nevěděl, jaký výsledek očekávat. Bezpečně věděl pouze to, že v pravé poledne vystoupí na
tiskové konferenci ministr spravedlnosti Pavel Blažek (ODS). Ministr Zemanovi vzkázal, že se
má pozorně dívat, protože „zazní něco důležitého“.
newton media
Bradáčová přijela do Prahy ze svého působiště v severních Čechách s předstihem a
usadila se do světlého koženého křesla naproti Zemanovi. Když Zeman Bradáčovou upozornil,
že výsledný verdikt nezná, a že se tedy mohou dočkat čehokoli, žalobkyně pronesla jenom, že
když bude výsledek negativní, vrací se ještě téhož dne zpátky na sever. Bezprostředně před
tím, než vzal Zeman do ruky televizní ovládač, mu na mobilním telefonu naskočilo ministrovo
číslo. „V půl třetí oba přijeďte na Vrchní státní zastupitelství v Praze, dojde k předání
jmenovacího dekretu. Teď už jdu na tiskovku,“ řekl Blažek a telefon položil. Vypadalo to tedy
na dobrou zprávu.
Když se však Blažkova tvář objevila na televizních obrazovkách, nadšení z ní rozhodně
nevyzařovalo. Ministr se tvářil velmi přísně, oči klopil do stolu a své rozhodnutí prezentoval ze
všeho nejvíce jako něco, k čemu byl donucen okolnostmi. „Nenašel jsem dost důvodů, proč
ji (Lenku Bradáčovou) nejmenovat,“ vysvětlil tehdy Blažek veřejnosti, proč se za pár minut
Lenka Bradáčová stane druhým nejvýše postaveným žalobcem v zemi a bude tak obdařena
funkcí s obrovskou mocí a pravomocemi.
Skutečnému smyslu věty, kterou Blažek krkolomně oznamoval kariérní vzestup
Bradáčové, a především tomu, co může tento krok spustit, rozumělo v tu chvíli pouze několik
zasvěcených. Dnes už její význam známe lépe. Jmenování Bradáčové přineslo zásadní zlom v
kariéře řady politiků, kteří začali být poprvé v novodobé historii země vyšetřováni za korupci
ve vysokých mocenských patrech. Především to ale znamenalo konec tzv. justiční mafie, jedné
dlouhé éry, kdy politici svázali justici a přes dosazené a vůči nim poslušné státní zástupce
paralyzovali rozkrývání svých pletich, zneužívání moci a vysávání veřejných rozpočtů.
Aféry se dnes jenom vrší: žalobci obvinili bývalé ministry i jejich náměstky, pobočníka
někdejšího premiéra nebo jednoho z nejvlivnějších tuzemských kmotrů. Vezmeme-li v úvahu,
že to byla právě ODS, která „(operací Bradáčová)“ toto přelomové rozhodnutí učinila, jednalo
se jistě o politický risk desetiletí. Respekt v uplynulém měsíci mluvil se dvěma desítkami
hlavních aktérů, kteří se na zlomu podíleli, nebo se jich nějak dotkl. Na základě hloubkových
rozhovorů a výpovědí přinášíme rekonstrukci celého dramatického příběhu.
Tichý Evropan
Občanští demokraté to v roce 2010 neměli vůbec lehké. Do květnových parlamentních
voleb je díky zjištění novinářů provázela řada korupčních skandálů, jež se ale v té době kvůli
politické paralýze státního zastupitelství nijak nevyšetřovaly. Na ODS to mělo zničující vliv:
voliči jí přestávali důvěřovat a přelévali se ke stranám, jež z korupční pověsti ODS těžily – k
Věcem veřejným a TOP 09. Novopečený šéf občanských demokratů Petr Nečas se proto
rozhodl kromě slibu reforem a modernizace země vypíchnout i svou politickou značku
nezkompromitovaného muže, který měl v médiích přezdívku pan Čistý.
Jako jeden z léků na korupční problémy začal nabízet rozvázání rukou policii a státním
zástupcům, kteří tu roky představovali klíč k rozplétání, nebo naopak zametání skandálů
spojených s politiky. Zvláštní případ v tomto směru vždy hrálo Nejvyšší státní zastupitelství
a Vrchní státní zastupitelství v Praze, kde se soustředilo vyšetřování nejzávažnější politické
newton media
korupce. Obě instituce přitom neměly dobrou pověst. Nejvyšší státní zástupkyně Renata
Vesecká, dosazená na post původně s pověstí nekompromisní žalobkyně, postupně podlehla
tlaku Topolánkovy vlády a zastavila vyšetřování vicepremiéra Jiřího Čunka, čímž si zachránila
kariéru.
Ve stejné době navíc na místa dalších klíčových žalobců především právě na Vrchním
státním zastupitelství v Praze dosadila podobně povolné lidi – Vlastimila Rampulu a Libora
Grygárka. Právě v této éře se nepodařilo vyšetřit jediné s politiky spojené korupční podezření,
ať už jde o nákup stíhaček Gripen, při němž se měly rozdávat úplatky, vytunelování Mostecké
uhelné společnosti či předražené armádní zakázky. Vznikl zdánlivě neprůstřelný systém
propojení justice a státní moci, jejž nekritizovala ani opozice vzhledem k tomu, že v mnoha
případech figurovali i její lidé.
Propojení bylo nicméně časem tak zjevné, že začalo ohrožovat volební výsledky hlavních
stran. Nečas si podle vzpomínek svých přátel uvědomoval, že jestli chce veřejnost přesvědčit,
musí justici znovu uvolnit ruce, a to především v jejím nejdůležitějším bodě – na vrchním
státním zastupitelství. Předseda ODS byl však zároveň politicky závislý na řadě politiků s
různými škraloupy, kteří si z obav z možného stíhání pochopitelně žádné rozvolnění poměrů
nepřáli. ODS proto začala balancovat mezi snahou vyjít vstříc veřejnému mínění korupci
potírat a opačným přáním svých vlivných členů a na ně napojených lobbistů.
Nečas se rozhodl spustit protikorupční změny, zároveň si ale pojistil, že nebudou
radikální. Právě proto do čela klíčového ministerstva spravedlnosti postavil Jiřího Pospíšila,
politika, který měl podobně jako on na veřejnosti značku pana Nezkorumpovaného. Pospíšil
byl však uvnitř ODS vnímán jako ne příliš odvážný člověk. Obecně se předpokládalo, že
žádnou větší změnu systému neprovede z obav, aby nepřišel o podporu kolegů a nepodřezal
si tak pod sebou pracně budovanou politickou kariéru.
Pospíšil skutečně váhal. Ministrem spravedlnosti už jednou byl a nevzpomínal na
to rád. Jako mladý, čtyřiatřicetiletý ministr se bál oponovat návrhům žalobkyně Vesecké
instalovat na důležitá místa veřejné žaloby „zametače kauz“. Zastavení vyšetřování tehdejšího
vicepremiéra Jiřího Čunka, jež po něm Topolánkovi lidé stejně jako po Vesecké žádali, se sice
odvážně vzepřel, čelit podobným situacím nicméně znovu nechtěl. Pospíšil proto žádal raději
rezort školství, Nečas ale trval na svém a Pospíšil, aby nevypadl z vlády, nakonec kývl.
Podobně jako Nečas i Pospíšil tušil, že nějakou změnu teď v justici udělat musí. Zároveň
byl podle předpokladů opatrný. Do čela Nejvyššího státního zastupitelství za Renatu Veseckou
rozhodně nehledal žádného očistného ranaře, místo toho se pokoušel vytipovat si někoho
slušného, ale nevýrazného. Tedy muže, který sice aktivně nebude dělat přešlapy, zároveň
však nerozpoutá kdovíjak velké protikorupční tažení. To byl důvod, proč sáhl po tehdy
neznámém žalobci Pavlu Zemanovi, jenž v té době působil jako český zástupce u evropského
Eurojustu (jde o evropskou instituci, která se podílí na potírání přeshraniční kriminality).
Zeman Pospíšilovo zadání splňoval dokonale: měl pověst poctivého žalobce, mezi
kolegy byl oblíbený kvůli svému suchému humoru, jímž prokládal jinak nudné právnické
newton media
formulace. Protože působil v zahraničí, k dění v Česku se příliš nevyjadřoval a ODS mohla
snadno nabýt dojmu, že to nebude výrazně dělat ani na novém postu. Jak se nicméně záhy
ukázalo, šlo o chybný odhad. Na rozdíl od své předchůdkyně Vesecké či státních zástupců
Rampuly a Grygárka, kteří ohýbali pro politiky právo i z obavy, že by mohli být kdykoli
odvoláni, nebyl Zeman nikdy na postu nejvyššího státního zástupce závislý a nepovažoval ho
za završení své kariéry.
Skvěle jazykově vybavený žalobce si v Eurojustu vytvořil řadu kontaktů, jež mohl kdykoli
využít v případě svého nedobrovolného konce v čele státního zastupitelství a najít si práci
jinde. To Zemanovi dávalo poměrně velkou volnost pokusit se prosadit cíl, o němž do té doby
takticky raději mlčel: skutečně rozběhnout vyšetřování korupce v nejvyšších mocenských
patrech a zapsat se tím do historie státního zastupitelství. Klíčovou roli v jeho plánu měla od
začátku sehrát jedna osoba – severočeská žalobkyně Lenka Bradáčová. Zbývalo to nejtěžší:
dosadit ji do čela Vrchního státního zastupitelství v Praze, odkud mohla rozhýbat vyšetřování
řady účelově „zamrzlých“ kauz.
Drsná dáma
Devětatřicetiletá ústecká žalobkyně Bradáčová právě v tu dobu prožívala největší
úspěch své kariéry. Na legendárním dopadení středočeského hejtmana Davida Ratha
se sedmimilionovým úplatkem v krabici od vína pracovala více než rok a nebyla to nová
zkušenost pouze pro ni. Jednalo se o vůbec prvního vysoce postaveného politika, který tu
začal být stíhán za korupci, což řadu jeho kolegů uvyklých beztrestnosti znervóznilo.
Jejich obavu navíc umocňovala samotná postava Bradáčové. Ambiciózní mladá
žalobkyně na rozdíl od Renaty Vesecké nebo Libora Grygárka nechodila s politiky na večírky,
žila v ústraní ve svém domě v Roudnici nad Labem a byla obtížně čitelná. Ke svému úspěchu
se vypracovala sama a nevypadalo to, že by byla na někom závislá. Nikdy neměla děti a
manželství se studentskou láskou se jí časem rozpadlo, takže se zdálo, že školní premiantka
své profesní kariéře podřizuje i svůj osobní život.
Pro Zemana nebyla Bradáčová neznámou figurou. Ještě za svého působení v Eurojustu
s ní spolupracoval na řadě případů přeshraničního zločinu, delší dobu si spolu tykali a
Zeman před kolegy vždy vyzdvihoval její „tah na branku“. Bradáčová měla navíc kromě kauzy
hejtmana Ratha na svém kontě i další vyřešené korupční případy, a tedy potřebné zkušenosti.
V Zemanových očích bylo jejím plusem i to, že v minulosti otevřeně kritizovala zásahy politiků
do justice, stejně jako ochotu státních zástupců jim sloužit, a Zeman ji proto považoval za
nezmanipulovatelného člověka.
Na Vyšehrad
Sázka na Bradáčovou, o níž se v kuloárech začalo stále více spekulovat, dostala nejen ODS
a lobbisty spojené se stranou do značného varu. Detektivové z Útvaru pro odhalování
organizovaného zločinu (ÚOOZ), kteří v té době tajně mapovali neprůhledné prorůstání
byznysu do politiky a zneužívání moci, jež později vyústilo ve známý zásah na Úřadu vlády
newton media
a pád kabinetu Petra Nečase, zachytili řadu telefonátů, jejichž ústředním tématem bylo,
jak zabránit změně na pražském vrchním státním zastupitelství. V této souvislosti ÚOOZ
například, jak upozornil týdeník Euro, zdokumentoval hovor známého pražského lobbisty
Tomáše Hrdličky, v němž vyzývá další lobbisty, aby „nepodrželi Pospíšila“, a to právě v době,
kdy začal uvažovat o ustavení Bradáčové do funkce.
Detektivové rovněž zjistili, že další tzv. kmotr Ivo Rittig měl být v kontaktu se žalobcem
Grygárkem a je schopen jemu i návladnímu Rampulovi „dávat určitá zadání“. Policie
zdokumentovala hovor mezi Rittigem a šedou eminencí Věcí veřejných Michalem Morozem,
v němž mu Rittig podle detektivů sděluje, že když – zřejmě mluví o Rampulovi s Grygárkem –
budou působit na vrchním státním zastupitelství, „budou uklízet, že se o tom bavil s Liborem
(zřejmě Grygárkem) a ten něco vymyslí“. Policie dnes prověřuje podezření, že oním uklízením
mohla být snaha zabrzdit vyšetřování případů spojených právě s politiky nebo jejich okolím.
Nemuselo přitom jít jen o Rittiga s Hrdličkou. Podobný rozhovor podle ČT policie
zachytila i v případě kmotra ODS Romana Janouška. Janoušek k zakonzervování stavu
na Vrchním státním zastupitelství v Praze mohl mít silnou motivaci. Jak nedávno vyšlo
najevo, žalobce Grygárek ho měl krýt, když se o něj začali kvůli praní špinavých peněz
zajímat švýcarští vyšetřovatelé (Janoušek měl ve Švýcarsku několikasetmilionové konto a
existovalo podezření, že tam převádí peníze z předražených pražských zakázek). Jak vyplývá z
nedávného obvinění Libora Grygárka ze zneužití pravomocí, které Respekt získal, policisté se
domnívají, že tak mohl činit ze zištných motivů.
Zájem nejmenovat Bradáčovou ale nepřicházel pouze od lobbistů napojených na
politiku. Velká nervozita byla patrná i v samotné ODS. Respekt má k dispozici svědectví, podle
něhož jeden z vrcholných představitelů ODS rozšiřoval uvnitř strany seznam zhruba patnácti
případů, jejichž vyšetřování by se jeho slovy mohlo v případě jmenování Bradáčové „rozjet“ a
ODS by to mohlo „zničit“. Pod čím dál větší tlak se zároveň dostával ministr Pospíšil. Z jedné
strany na něj naléhal nejvyšší žalobce Zeman, ať odvolá Rampulu s Grygárkem a dosadí za ně
právě Bradáčovou, z druhé strany mu volali straničtí kolegové, ať to rozhodně nedělá.
Pospíšil, tak jako mnohokrát předtím ve své politické kariéře, začal ve věci složitě
manévrovat. Zemanovi na odvolání Rampuly sice po jistém váhání kývl, s týmem svých
spolupracovníků však zároveň zkoušel vymyslet jiné, méně výbušné jméno jeho nástupce,
než byla Bradáčová. S tím ovšem Zeman nesouhlasil a dál trval na Bradáčové s argumentem,
že si nikoho jiného nedokáže představit. Jméno Bradáčová přitom znamenalo pro Pospíšila
dvojí dilema: kromě obavy z reakce stranických kolegů mu hrozilo, že kdyby jim naopak
vyšel vstříc, ztratil by velkou část veřejné podpory, o niž přitom vždy opíral svůj politický růst.
Bradáčová totiž byla už v té době díky kauze Rath většinou médií prezentovaná jako odvážná
státní zástupkyně, nejmenovat ji pro Pospíšila tedy znamenalo vystavit se jejich tvrdé kritice a
jistému propadu popularity.
Jak bylo v takových chvílích typické, většina porad na citlivé téma se neodehrávala v
ministrových kancelářích. Šéf justice se obával, že by mohl být odposloucháván různými
kmotry, kterým mohla Bradáčová ležet v žaludku. Jeho lidé proto nechali prohlédnout
newton media
kanceláře v jeho kabinetu, zda v nich není štěnice, ani negativní nález je však neuspokojil.
Náhodní návštěvníci k ministerstvu přilehlého Vyšehradu tak ministra předloni mohli v
pozdních nočních hodinách spatřit, jak chodí v tamním parku se svým náměstkem Filipem
Melzerem nebo šéfkou kabinetu Veronikou Ludvíkovou, jimž dvěma jediným naprosto
důvěřoval.
Právě na Vyšehradě se ministr cítil nejbezpečněji před odposlechy, i tam ale raději
pokaždé měnil z „bezpečnostních důvodů“ trasu. Dlouhé hovory s kolegy a stupňující se
Zemanovo naléhání ho nakonec přimělo na žalobkyni kývnout. „(Operace Bradáčová)“ mohla
začít.
Konec ministra
Nejdřív byl na řadě žalobce Rampula, kterého Pospíšil odstranil z funkce prostřednictvím
složité soudní pře – soud konstatoval, že státní zástupce závažným způsobem porušoval své
povinnosti, například když dal podřízené pokyn, aby se nesnažila dovést u soudu k výhře
závažný defraudační případ. Dále bylo zásadní přesvědčit premiéra o jmenování Lenky
Bradáčové. Pospíšil měl sice ze zákona pravomoc udělat to bez něj, nechtěl si však svého
nadřízeného popudit. Nečasův vztah k žalobkyni se proměňoval v čase. Nejdřív mu příliš
nevadila, časem ale začal podléhat vlivu kompromitujících materiálů, jež mu na Bradáčovou
chodily z nitra ODS i od různých lobbistů. Ty ji vykreslovaly jako ženu, která má blízko k
Pospíšilovi i k opoziční ČSSD a může se snažit Nečase a lidi kolem něj skrze různá vyšetřování
skandalizovat.
Vedle Pospíšila začal tehdy s Nečasem o Bradáčové vyjednávat přímo i Zeman, aby
výhrady premiéra obrousil. Jednání probíhala tajně, v jeho kanceláři na Úřadu vlády nebo v
Kramářově vile. Zemanovi kolegové líčí, že ze schůzek chodil roztrpčený s tím, že se mu nedaří
odpor premiéra ohledně Bradáčové zlomit, protože Nečas věří, že by mohla být součástí
politického spiknutí vůči němu. Zároveň Nečas nikdy jednání definitivně neuzavřel a neřekl na
Bradáčovou „ne“, což Zemanovi dávalo jistou naději.
Ministr Pospíšil se mezitím scházel s jediným člověkem, jemuž Nečas důvěřoval,
s šéfkou jeho kabinetu a milenkou Janou Nagyovou. Rovněž Nagyová se ke jmenování
Bradáčové nikdy nevyjádřila jednoznačně. Většinou vyslechla Pospíšilovy argumenty a sdělila
mu, že je bude tlumočit Nečasovi.
Když ani po několika týdnech vyjednávání na ose Zeman-Nečas a Pospíšil-Nagyová
nikam nevedlo, rozhodl se Zeman hrát vabank. V druhé polovině předloňského června poslal
Pospíšilovi oficiálně návrh na jmenování Bradáčové, ať k němu ministr zaujme stanovisko.
Protože Pospíšil žádal další čas na konzultace uvnitř ODS, Zeman souhlasil. Aby nedošlo k
nežádoucímu předčasnému úniku, doručil nejvyšší žalobce návrh diskrétně po své nejbližší
spolupracovnici Heleně Markusové a s Pospíšilem si plácl, že o něm nebude nikde veřejně
mluvit. Oba muži se dohodli, že jmenovací dekret bude uložen tajně v ministrově trezoru,
aniž by o tom měl kdokoli další včetně premiéra tušení – dokument nedostal ani obvyklou
spisovou značku, jež by na něj v elektronickém systému upozornila řadu lidí. Zeman si
newton media
nicméně vyhradil, že když Pospíšil do deseti dnů nerozhodne, oznámí podání návrhu veřejně.
Pospíšil i jeho spolupracovníci dnes tvrdí, že ministr Bradáčovou podepsat chtěl, a to
i v případě, kdy by mu v tom premiér dál bránil. Jisté však je, že k definitivnímu rozhovoru s
Nečasem již nedošlo. Krátce poté, co Pospíšil uložil jmenovací dekret Bradáčové do trezoru,
ho totiž premiér nečekaně odvolal. Způsob i argumenty, které předseda vlády zvolil (vytýkal
Pospíšilovi, že v době úspor žádá o dodatečné navýšení peněz pro svůj rezort, což měl ovšem
Pospíšil už předjednané s ministrem financí), nahrály okamžitě spekulacím, že pravým
důvodem je Lenka Bradáčová.
Tohle podezření pak ještě více zesílilo, když Nečas, jak nyní zjistil Respekt, několik hodin
po Pospíšilově sesazení mu zavolal a rozhořčeně mu sdělil, „že doufá, že nebude jmenovací
dekret Bradáčové zpětně antedatovat a v posledních hodinách úřadování ho nepodepíše“.
Má to ale háček, Nečas totiž nemusel o jmenovacím dekretu Bradáčové v době, kdy odvolával
Pospíšila, vůbec vědět. Premiér rozhodně výhradu k antedataci Pospíšilovi nesdělil, když
mu ráno mezi čtyřma očima oznamoval rozhodnutí o jeho odvolání. Udělal to až poté, co
vzápětí vystoupil v televizi nejvyšší státní zástupce Zeman a v reakci na Pospíšilův pád veřejně
oznámil, že na ministerstvo již před několika dny odeslal návrh na jmenování Bradáčové a že
chce, aby o něm bylo rozhodnuto.
Není proto vyloučeno, že ministrův pád mohlo přivodit více faktorů, jež se s konkrétním
návrhem na jmenování Bradáčové mohly časově protnout, jakkoli Pospíšilova dlouhodobá
snaha žalobkyni prosadit v tom mohla rovněž sehrát roli. Jisté je, že Nečas o Pospíšilově konci
uvažoval už v minulosti, protože mu vytýkal, že v případě skandálů politiků ODS dostatečně
neodráží kritiku opozice a médií, jež na ně mířila. Část premiérových blízkých mu navíc
tvrdila, že ho chce Pospíšil nahradit, což v Nečasovi stupňovalo obavy, aby mu nadějný politik
nepřerostl přes hlavu.
Nouze nejvyšší
Následoval poslední zvrat, který dodnes zůstává na celém příběhu největší záhadou.
Odvolaného ministra Pospíšila nahradil narychlo povolaný veterán ODS Pavel Blažek a ten
nakonec Lenku Bradáčovou do funkce jmenoval. Jakou má takový obrat logiku, pokud měl
být Pospíšilův pád mimo jiné i obranným tahem premiéra, jenž měl příchodu nevyzpytatelné
státní zástupkyně do Prahy zabránit? Blažek dnes tvrdí, že mu Nečas nikdy Bradáčovou
nezakázal, jen mu řekl, ať se rozhodne sám a že se za něj pak postaví. Sám Nečas nechce věc
komentovat. Častá kuloární spekulace v téhle souvislosti tvrdí, že Nečas si hned na začátku
mohl situaci značně zkomplikovat. Introvertní premiér nebyl zvyklý otevřeně říkat své názory,
někdy ani mezi čtyřma očima. Blažek si to mohl vyložit jako jistou volnost pro své rozhodování
a Bradáčovou překvapivě navrhl. Bodrý ministr, který má velmi otevřený komunikační styl, si
navíc poměrně rychle „sedl“ s podobně často vtipkujícím Zemanem (Zeman se tak chová jen
v soukromí, na veřejnosti si drží masku upjatého právníka) a s ním i Bradáčovou si vytvořil
bližší osobní vztah. Náklonnost k žalobkyni v interních rozhovorech dokládal tím, že ji začal
přirovnávat ke své oblíbené postavě tvrdé vyšetřující soudkyně Silvie Contiové z italského
seriálu o mafiánech Chobotnice.
newton media
Nečas tak stál před rozhodnutím: odvolat kvůli Bradáčové v krátké době již druhého
šéfa spravedlnosti, což by ovšem znamenalo jistý skandál, nebo mu ji přes jeho názor zakázat,
čímž by ovšem riskoval další vlnu veřejné kritiky. V tu dobu se již kvůli nejmenování Bradáčové
před ministerstvem opakovaně sešla demonstrace, která veřejný tlak na premiéra – ale i na
samotného ministra – vystupňovala. Ze všech špatných řešení proto mohlo být kývnutí na
žalobkyni pro oba politiky tím nejméně špatným.
Podobně ostatně Nečas postupoval také při výběru samotného Blažka. Ačkoli byl
na rozdíl od Pospíšila na veřejnosti v podstatě neznámý a s Nečasem měl v minulosti
opakovaně mocenské spory, neměl na svém kontě žádnou korupční kauzu a představoval
tak pro veřejnost – v porovnání s ostatními uchazeči – aspoň trochu přijatelnou tvář. Kromě
toho Nečasovi ve straně zbýval jako jeden z mála právníků, který by složitý rezort dokázal
zvládnout.
Rozuzlení
Ministr Pavel Blažek tedy nakonec předstoupil před televizní kamery a bez nadšení
oznámil, že proti jmenování nenachází argumenty. Následný vývoj dal za pravdu jak nadějím
Pavla Zemana, tak obavám v řadách ODS a lobbistů. Po jmenování Bradáčové nechali žalobci
zatknout Marka Dalíka, bývalého pobočníka premiéra Mirka Topolánka (ODS), a obvinili ho
z podvodu při nákupu předražených armádních obrněnců Pandur. Obviněn byl i lobbista
spojovaný s ODS Ivo Rittig kvůli vyvádění peněz z pražského dopravního podniku nebo bývalá
ministryně obrany Vlasta Parkanová (TOP 09) kvůli nákupu předražených letadel CASA.
Brzy navíc mohou přijít nová překvapení. Policie totiž nedávno začala na základě
nových a zatím neznámých zjištění vyšetřovat, jestli se někdo záměrně – třeba za úplatky –
nesnažil sabotovat změny v justici včetně zabránění jmenování žalobkyně Bradáčové. V téhle
souvislosti již detektivové vyslechli řadu svědků a dál na případu pracují.
newton media
Nominace:
Kámoši z StB
www.reportermagazin.cz
Příspěvek je opřen o kvalitní, mimořádně náročnou a důkladnou investigativní a analytickou
práci. Je postaven na výjimečně rozsáhlé rešerši, jejíž výsledek je podán poutavě a přesvědčivě.
Autor k tématu přistupuje bez prvoplánové senzace, dává jednotlivosti do souvislostí bez toho,
aby démonizoval či jinak komentoval. Nabízí neotřelý pohled.
Kámoši z StB
Vliv bývalé tajné policie v byznysu
V komunistické Státní bezpečnosti pracovalo v roce 1989 asi 14 tisíc důstojníků. Po revoluci
před 25 lety jich velká část odešla podnikat – a v byznysu jsou aktivní dodnes. I když v žádném
případě netvoří většinu ekonomiky, někteří mají stále značný vliv na velké firmy, politiku i
veřejný život. Udržují vzájemně kontakty. A někteří chválí dnešní Rusko Vladimira Putina.
Nedělejte to, co jsem udělal já. Nezavírejte se na dva měsíce do historických archivů a k
počítačovým databázím a nesnažte se hledat, kde dnes působí bývalí důstojníci komunistické
Státní bezpečnosti. Budete z toho mít těžkou hlavu. Občas i probdělou noc. Uvidíte „rudě“ a
všude kolem sebe budete hledat estébáky.
I když nakonec zjistíte, že to není tak dramatické, protože tu mezi námi žije jen pár
tisícovek exdůstojníků StB, stejně vám to nedá a propadnete pocitu, že jsou na každém rohu.
Že jsou všude kolem nás. Narazit nějakým způsobem na bývalého důstojníka StB totiž můžete
obrazně řečeno od rána do večera.
Ranní hygiena Ráno se probudíte a jdete si vyčistit zuby. Jestli používáte kartáček značky
Banat a pastu Clinomyn, dovezla ji do Česka obchodní firma Calco, kterou vlastní bývalý
důstojník komunistické rozvědky Libor Holek, krycí jméno Habrman. Holek pochází ze Zlína.
V roce 1986 vystudoval Institut mezinárodních vztahů MGIMO v Moskvě, školu diplomatů,
na kterou chodili převážně lidé z prominentních rodin komunistického režimu. Rok nato byl
přijat do rozvědky. Stal se z něj odborník na Asii a Afriku.
Cesta do práce Cestou do práce vám v autě praskne žárovka. Jdete ji vyměnit a možná
držíte v ruce výrobek, který sem dovezla firma Kolimpex, obchodní partner GE Lighting.
newton media
Spolumajitelem Kolimpexu je Ladislav Kroček, někdejší učitel odborné školy I. správy StB, tedy
komunistické rozvědky. Měl krycí jméno Juroš. A v roce 1974 vystudoval Moskevskou státní
univerzitu. Od roku 1975 pracoval ve Vědeckotechnické rozvědce. A do roku 1986 působil
také pod legendou „třetího tajemníka“ na ambasádě ve Washingtonu.
Čas oběda Zajdete si na oběd, a jestli vám usmažili řízek na oleji značky Floriol či Coroli, tak
vězte, že dodavatelem těchto olejů na český trh je firma Žluva-Impoexpo. Její majitel Václav
Žluva pracoval na 80. odboru rozvědky. Krycí jméno Dlouhý. Začínal jako technik ve VTŽ
Chomutov. V roce 1973 vstoupil do služeb SNB. V osmdesátých letech přešel na I. správu
StB. Začínal na „protiamerickém“ 52. odboru. V letech 1983 až 1987 působil na ambasádě ve
Washingtonu jako kulturní atašé. V roce 1988 byl převelen na 80. odbor. A 9. října 1989 byl
vyslán do Moskvy na tříměsíční zdokonalovací kurz.
Cestou domů Jdete z práce domů a koupíte ženě květinu. Pokud jste měli „štěstí“, tak kytka
pochází z velkoobchodu firmy Novafl ora, v níž má padesátiprocentní podíl Ladislav Hajdů.
Tento někdejší učeň obráběcích strojů z Kovosvitu Sezimovo Ústí pracoval později ve IV.
správě StB v odboru sledování vnějšího protivníka. Pohoda doma Když je ještě léto a pěkné
počasí, tak si skočíte na chvíli do bazénu. Je možné, že vám tuhle pohodu pomohla zajistit
firma Czech Pacifi c Pools, která je výhradním dodavatelem fóliových bazénů americké firmy
Pacifi c Pools. Společníkem v české firmě je Pavel Orlovský, krycí jméno Lipina. V roce 1982
vystudoval Polytechnický institut ve Lvově, pak nastoupil k Vědeckotechnické rozvědce.
Večer No a večer si dáte nějaký vitamin na udržení kondice z produkce firmy Purus Meda a
jste opět „doma“. Firmu, která tyto přípravky dodává na trh, vlastní Jiří Novotný, který pracoval
na V. správě, jež zajišťovala ochranu stranických a ústavních činitelů.
Zakázky a tuneláři Doby, kdy byl minulý režim a jeho tajná Státní bezpečnost horkým
tématem pro politiku i veřejnost, jsou pryč. Co více, mnozí už říkají, že ty věci nemají na naši
současnost žádný vliv. Třeba bývalý šéf polistopadové rozvědky Karel Randák se nechal
slyšet, že „bývalí estébáci jsou dnes už devadesátiletí staříci, takže žádné nebezpečí od nich už
nehrozí“. A šéf hnutí ANO, miliardář Andrej Babiš, prohlásil, že „lidi dneska nezajímá ani tak
komunistická minulost, jako spíš to, kdo si co nakradl“.
Ve skutečnosti je řada bývalých důstojníků v produktivním věku a někteří stojí za
velkými finančními skandály s přesahem do politiky.
Jako ukázkový příklad si můžeme vzít kauzu jízdenek pražského Dopravního podniku,
na kterou mimochodem upozornil policii právě Randák. Z byznysu tištěných jízdenek měla
tajnou provizi firma Cokeville Assets se sídlem na Britských Panenských ostrovech. Za touto
firmou stál pražský lobbista Ivo Rittig. Z každé zakoupené jízdenky putovalo této firmě
pouhých 17 haléřů. Jenže haléř k haléři a na účtech v Karibiku bylo z jízdenek rázem 40
milionů korun.
V celém případu se objevilo sedm bývalých důstojníků StB.
newton media
Klíčová je firma Neograph. Tenhle podnik je u nás jako jeden z mála schopen
vyrobit speciální papír s ochrannými prvky. A Dopravní podnik si na výrobu jízdenek vybral
bez výběrového řízení právě Neograph. V historii této firmy najdeme hned čtyři bývalé
důstojníky StB. Zakladatelem firmy je Vladimír Sitta. V sedmdesátých letech pracoval v
Krkonošských papírnách v Hostinném. Poté nastoupil jako instruktor k pořádkové policii. Pak
byl kapitánem StB v Trutnově. Tady byl často odměňován, třeba za to, že „v době osobního
volna rozložil sraz závadové mládeže“. Od roku 1985 působil na I. správě, tedy v rozvědce na
„protiamerickém odboru“. Měl krycí jméno Tesárek.
V roce 2003 pak posílil firmu Neograph Sittův parťák z „protiamerického odboru“ I.
správy Jan Janků a stal se rovnou předsedou představenstva Neographu. U rozvědky měl krycí
jméno Buriánek. V roce 1983 vystudoval Moskevský finanční institut. V roce 1986 byl přijat
na I. správu a absolvoval tu důstojnický internátní kurz. Pár dní po listopadové revoluci, 1.
prosince 1989, byl převelen do Státní banky československé. Jak se píše v jeho osobní kartě,
byl do banky „vyslán odborem 52“, což znamenalo, že mu tuto práci zařídil „protiamerický“
odbor StB.
K polistopadové kariéře Janků se ještě vrátíme. Je pozoruhodná a také o lecčems
vypovídá… Ale teď zpátky k Neographu.
Známosti z Moskvy Členem představenstva Neographu byl od roku 1997 také Miloš
Kratochvíl. Ten pracoval na oblastním odboru rozvědky v Hradci Králové. Krycí jméno Klucký.
V sedmdesátých letech dělal u Veřejné bezpečnosti v Trutnově. Pak vystudoval Akademii při
ministerstvu vnitra SSSR. Hned poté v roce 1983 přešel na I. správu.
Se Sittou stál u zrodu firmy také Elemír Erdélyi. Důstojník nelegální rozvědky. Krycí
jméno: Fojtánik. Ten vytvářel falešné dokumenty a krycí doklady špionům vysílaným do ciziny.
Týdeník Euro pak upozornil ještě na jedno jméno. Na straně pražského Dopravního
podniku totiž vystupuje v celé kauze Petr Oumrt, přes něhož se v Dopravním podniku řešily
klíčové zakázky. A i ten pracoval u rozvědky na 37. odboru. Krycí jméno Popelka. Starší
referent pro Rakousko, NSR a Evropu.
Jízdenky vytištěné v Neographu prodávala firma Cross Point. Klíčovým manažerem
firmy byl Pavel Švarc. Ten začínal v osmdesátých letech jako inspektor pořádkové policie na
Ústecku. V roce 1985 byl přeložen na I. správu, odbor nelegální rozvědky. Krycí jméno Špaček.
A řetězec bývalých estébáků se uzavírá u firmy Cokeville Assets, která inkasovala 17
haléřů za jízdenky jako provizi. Tu reprezentuje Rittigův dlouholetý spolupracovník Peter
Kmeť. U StB měl krycí jméno Slaný. Rozvědka ho krátce před revolucí vyslala na rezidenturu
do New Yorku, kde byl špionem ve funkci „třetího tajemníka“ ambasády. Vystudoval školu
diplomatů MGIMO. „Pro svůj odborný růst soudruh Kmeť vhodně využíval vědomostí a
zkušeností získaných studiem na MGIMO v SSSR,“ hodnotili Kmetě jeho nadřízení v rozvědce.
Již zmíněný Jan Janků letos před soudem řekl, že s nápadem vyrábět lístky pro
newton media
Dopravní podnik za ním přišel dávný kamarád Peter Kmeť. „Známe se ze studií z Moskvy, já
studoval Moskevský finanční institut, on MGIMO,“ řekl Janků. Příznačné. To, co dává tyto lidi
dohromady, jsou totiž peníze a známosti z dávné minulosti. „Připouštím, že kdybych se neznal
s Kmetěm z té Moskvy, tak by možná ani žádná kauza jízdenek nebyla. Já ani můj kolega Sitta
jsme tu možnost získat zakázku na Dopravním podniku určitě neměli,“ říká mi Janků. Odmítá
však, že by šlo o nějakou řízenou akci bývalých důstojníků StB. „To je spíš náhoda. Nehledejte
v tom žádné konspirační teorie,“ zdůrazňuje. Pak se zamyslí a ještě vysvětlí: „Samozřejmě,
když podnikáte, tak hledáte možnosti s lidmi, které znáte. Tedy s kamarády. To je přece
logické.“ „Bratrstvo kočičí pracky“ V tom má Jan Janků zřejmě pravdu. Bývalí estébáci nejsou
žádné zednářské lóže ani ilumináti, kteří by tajně řídili chod tohoto státu. Ano, jsou u řady
polistopadových událostí, které se týkají velkého vlivu a velkých peněz, ale často je to dílem
náhody nebo se k velkým věcem dostali šťastným řízením osudu. Přes kamarády a známé
svých známých. Najdou se, domluví se, vyhoví si, vydělají a jdou dál.
Třeba zmiňovaný Jan Janků. Po převratu nastoupil do Státní banky československé,
ale už 15. prosince 1990 změnil dres a našel si místo v jiném státním ústavu, v Komerční
bance. Tady dělal na úseku investičního bankovnictví a později ředitele úvěrového úseku.
Nakonec byl šéfem klíčové „divize 3000“ podnikového bankovnictví. „Naším úkolem byla
komplexní obsluha tuzemských klientů s obratem nad 100 milionů korun ročně,“ řekl Janků
do policejního protokolu v roce 2000 poté, co policie začala rozplétat tehdejší největší
polistopadový skandál – vytunelování Komerční banky rakousko-izraelským podnikatelem
Barakem Alonem. Ten jako miliardový klient spadal právě do divize Jana Janků. Podobně jako
celá řada dalších tehdejších tunelářů. „S panem Alonem jsem jednal. Ale nikdy ne tak, abych
já byl organizátorem schůzky,“ vypověděl Janků na policii.
Mimochodem, další černá díra zbyla v Komerční bance také po firmě Centrotex. Tento
bývalý podnik zahraničního obchodu zaměřený na obchod s textilem nikdy nesplatil bance
800 milionů korun. Centrotexu šéfoval Milan Velek, někdejší důstojník StB. V říjnu 1982 se stal
Velek referentem 26. odboru „nelegální rozvědky“. Tady měl za úkol „odhalovat podvratné
plány imperialistických zemí za přímého využití nepřátelské emigrace, Vatikánu a sionismu“.
Pak ho vyslali jako špiona do Haagu. Měl krycí jméno Klicpera. Po krachu Centrotexu
v roce 2000 se stal vlivným lobbistou. Dodnes patří k lidem s exkluzivním přístupem k
exprezidentovi Václavu Klausovi.
Klientem Komerční banky v době, kdy podnikovému bankovnictví šéfoval Jan Janků, byl
začátkem devadesátých let také lobbista Ivo Rittig. Po revoluci začínal jako prodejce luxusních
módních značek. Po jeho firmách Prospekta Móda, Focus a Mramor zůstalo v Komerční bance
160 milionů korun nesplacených úvěrů. Janků však odmítá, že by Rittiga nějak protežoval.
„Kauzy kolem Rittiga nebyly v mé kompetenci,“ řekl.
Janků z banky v srpnu 1998 „po vzájemné dohodě“ odešel. Ale netrvalo dlouho a už byl mezi
svými. Půl roku nato se dal dohromady se svým přítelem z „protiamerického odboru“ StB
Sittou. V roce 1999 spolu založili firmu Aigis na pronájem nemovitostí. A za čtyři roky vzal Sitta
Jana Janků jako parťáka do Neographu, odkud později vedly cesty ke Kmeťovi a nepřímo i k
Rittigovi.
newton media
Je fakt, že dnes by Janků na parťáka z StB raději zapomněl. Kvůli aféře s jízdenkami
se se Sittou rozešli. „Celý ten případ je od začátku sporem mezi akcionáři. (Sitta se kvůli
neshodám s Janků obrátil na protikorupční fond, a tím celou kauzu spustil – pozn. red.).
Máme na sebe každý podané oznámení, pan Sitta je už obžalovaný. A já jsem trestně stíhaný.
Takže je to takový nešťastný lidský příběh. A přiznám se vám, že se mi o tom už ani moc
mluvit nechce.“ Spojka na ruský kapitál Důstojníci z bývalé StB měli po listopadu 1989 lepší
startovací pozici. Měli výhodu kvalitních informací a cenných kontaktů, takže se dostali k
zajímavým projektům a zakázkám.
Což ostatně dokazuje příběh nadřízeného Sitty a Janků z 52. odboru rozvědky. Imrich
Farnbauer, ročník 1945, který byl náčelníkem „protiamerického“ odboru, se po revoluci
spojil s bývalým tajemníkem ÚV SSM Vojtěchem Slówikem a také s Ladislavem Zelinkou,
který později působil na Ministerstvu financí. Jejich firma se zabývala vymáháním státních
pohledávek v zahraničí. V tom pak Farnbauer vynikl. Firma FID Group, kterou založila rodina
Farnbauerova, vymáhala stamiliony korun v Indii jak pro Česko, tak pro Slovensko. Tato firma
pak dostala od slovenské vlády právo vymáhat 460 milionů dolarů dluhů v Rusku.
Imrich Farnbauer měl v rozvědce krycí jméno Ondráš. Začínal jako zámečník ve
Zbrojovce Brno. Pak vystudoval vojenskou vysokou školu a v roce 1975 také rozvědnou školu
v SSSR.
A teď nedávná zpráva z tisku: v předvečer výročí sametové revoluce 15. listopadu 2014
agentury zveřejnily, že „ruští investoři a skupina FID Group koupili Slovanský dům v Praze Na
Příkopě“. Ukázkový příklad toho, jak bývalý důstojník StB uměl využít zkušeností a kontaktů z
minulosti. Dostal se ke státním zakázkám a vybudoval silnou firmu, která dnes skupuje spolu
s Rusy kus „země“ s trvalou hodnotou.
To je vlastně další efekt aktivit bývalých důstojníků StB. Jsou prostředníky pro
podnikatele ze zemí bývalého Sovětského svazu. A stále více a častěji propojují zdejší
ekonomiku s ruským kapitálem.
Třetina šla podnikat U StB pracovalo koncem osmdesátých let na 14 tisíc profesionálních
příslušníků. Vláda pak Státní bezpečnost zrušila k 15. únoru 1990. Drtivá většina důstojníků
odešla do soukromé sféry. Ale pracovali a dodnes pracují také ve státní správě. Díky
lustračnímu zákonu však nemohou (až na výjimky) zastávat významné funkce.
Takže kde dnes hledat estébáky a jejich vliv? Jednoznačně v byznysu. Abychom
získali přesnější statistické údaje, musíme porovnat zveřejněné databáze důstojníků StB s
obchodními rejstříky, v nichž jsou záznamy o všech firmách v zemi.
Protože jde o velké množství dat, která umějí vyhodnotit jen kvalitní počítače a
softwary, požádal magazín Reportér o spolupráci firmu CRIF – Czech Credit Bureau, která se
specializuje na analýzu dat z veřejných rejstříků a zdrojů. Jde o respektovanou firmu. Jejích
služeb využívají zejména velké společnosti pro ověření bonity a solventnosti klientů.
newton media
CRIF vložila do svého systému jména všech důstojníků StB, která zveřejnil na svých
webových stránkách Ústav pro studium totalitních režimů. V této databázi je celkem 5 570
důstojníků StB. Což není defi nitivní číslo, protože tam ještě chybějí stovky dalších důstojníků,
kteří pracovali na krajských správách StB nebo kteří odešli po rozdělení federace na
Slovensko. Ale jako reprezentativní vzorek pro účely „našeho výzkumu“ to bude stačit.
Z analýzy společnosti CRIF pak vyplývá, že z tohoto počtu začala po roce 1990 podnikat
téměř třetina exdůstojníků StB. „Celkový počet bývalých pracovníků StB s historickými i
současnými majetkovými a statutárními vazbami ve společnostech je 1 738,“ sdělila firma
CRIF. Tito estébáci-podnikatelé pak působili ve 4 861 společnostech. Aktivní je v těchto
dnech stále většina. V současnosti působí bývalí důstojníci StB ve statutárních a kontrolních
orgánech nebo mají ještě dnes přímý majetkový podíl v 1 742 společnostech.
Ze statistického pohledu jsou to zanedbatelné údaje. Když si vezmeme, že v aplikaci
firmy CRIF je asi 400 tisíc nezaniklých obchodních společností, tak firem, kde mají bývalí
důstojníci StB nějaké vazby, jsou pouze 0,4 procenta. „Velké ryby“ Jenže v mnoha případech
jde o lidi, kteří mají velký vliv na společnost už jen tím, co dělají nebo v jakých kruzích se
pohybují.
Tak třeba relativně známý případ z prezidentské volby v lednu 2013. Vladimír Zavadil
tehdy nechal v deníku Blesk otisknout hanlivý inzerát proti Karlu Schwarzenbergovi. Inzerát
měl podpořit zvolení Miloše Zemana. Zavadil pracoval od roku 1987 u StB. Byl specialistou
na kontrarozvědné rozpracování lidí z americké ambasády a diplomatů Latinské Ameriky.
Po revoluci figuroval ve firmách podnikatelů Antonína Charouze či Vladimíra Železného.
A působil v advokátní kanceláři vlivného Miroslava Jansty, který byl krátce po revoluci
poslancem KSČ a později radil bývalým premiérům Stanislavu Grossovi a Jiřímu Paroubkovi.
Teď s ním konzultuje některé své kroky prezident Miloš Zeman. Zavadil se zná s Janstou už z
předlistopadových studií na právnické fakultě.
Nebo kdo z „normálních podnikatelů“ se může pochlubit tím, že u sebe zaměstnává
bývalého úřednického premiéra Jana Fischera? To může udělat společnost Česká energie,
velkoobchodník a dodavatel zemního plynu, která vykazuje tržby něco přes miliardu korun.
Tuto firmu vlastní Čechokanaďan Ladislav Dráb, ale také Eduard Pálka. Ten od roku 1983
pracoval v komunistické rozvědce. StB ho vyslala na rezidenturu do Tokia. Měl krycí jméno
Zelina.
A kdo z „běžných podnikatelů“ může znát i ta největší obchodní tajemství miliardáře
a politika Andreje Babiše? Je to právník Libor Široký, jenž pro Babiše dělá už od vzniku
Agrofertu. Široký zastupoval v roce 1996 tajuplnou švýcarskou firmu O. F. I., která pomohla
Babišovi získat většinový podíl v Agrofertu, na nějž si tehdy brousili zuby slovenští podnikatelé
z firmy Petrimex.
Libor Široký pracoval u StB v odboru, který měl na starosti „ideodiverzní centra a
newton media
emigranty“. Nejdříve měl jenom odborné učiliště, pracoval v ČKD jako soustružník. Ale pak
vystudoval právnickou fakultu a hned poté v roce 1981 se stal příslušníkem StB. Široký
vstoupil v roce 1969 do radikálně prosovětského Leninského svazu mladých, který vznikl po
intervenci armád Varšavské smlouvy.
Oddělení, v němž Široký pracoval od září 1986, se podle Radka Schovánka z Ústavu pro
studium totalitních režimů zaměřovalo na ukrajinské nacionalisty. „Toto oddělení velmi úzce
spolupracovalo s V. správou KGB, která také bojovala proti vnitřnímu nepříteli. Dá se říci, že
kromě odboru, který měl na starosti kontrarozvědnou ochranu sovětských vojsk, byl tento
odbor jedním z nejvíce propojených s KGB,“ řekl letos v červnu Schovánek týdeníku Euro, jenž
se Širokého minulosti věnoval.
Libor Široký je co do výskytu ve statutárních a kontrolních orgánech firem šestým
nejaktivnějším z bývalých důstojníků StB a měl anebo má 41 historických i současných vazeb
v různých společnostech. Je předsedou dozorčí rady Agrofertu a řady dalších firem Andreje
Babiše.
Široký je na otázky ke své minulosti háklivý. „Jsem soukromou osobou. Proto vám na
otázku neodpovím,“ řekl magazínu Reportér. Ani druhá otázka, zda zveřejněné informace
z archivů StB neměly vliv na jeho další spolupráci s Babišem, ho neinspirovala k delšímu
vysvětlení. „Pan Babiš opustil podnikání, a tak s ním nespolupracuji,“ sdělil. Ale důrazně se
ohradil proti tomu, že by mu práce v StB pomohla k práci v Agrofertu. „O mém příchodu
rozhodovala šestiletá zkušenost z práce v oblasti korporátního práva a nic jiného,“ uvedl.
Jedním z prvních, kdo si všiml velkého vlivu doktora Širokého, byl ekonomický reportér
Miroslav Motejlek. „Obratný právník připomíná Toma Hagena z Puzzova slavného románu
Kmotr. Jestliže měl Hagen jediného klienta, jímž byl Vito Corleone, Široký pracuje pouze pro
Babiše,“ napsal v roce 2006 Motejlek v časopise Týden v článku s názvem Mazaný Andrej.
Vlivný právník Bílek Ten titulek byl velmi trefný. Babiš se vždy „mazaně“ obklopoval těmi
nejschopnějšími, kteří se na trhu pohybovali. A začátkem devadesátých let patřil mezi takové
lidi také jistý Alexej Bílek. Tomu Babiš naslouchá snad ještě více než Širokému. Bílek je podle
zasvěcených lidí z okolí Babiše excelentní právník, který má zásadní podíl na úspěchu celého
Agrofertu.
Není to bývalý důstojník StB, nicméně s bývalým režimem je hodně spojený –
proto jsem ho požádal o rozhovor. Jeho rukama procházely desítky významných postav
předlistopadového režimu, včetně celé řady důstojníků StB. Bílek totiž učil na Vysoké škole
politické v Praze, proslulé „Vokovické Sorbonně“, na katedře státu a práva.
Od té doby má také titul RSDr. „Doktor sociálně-politických věd“ se uděloval jen
absolventům komunistických politických škol. Šedesátiletý Bílek má však ještě titul JUDr. A
to ho začalo po roce 1990 živit. Šel do komerční advokacie a specializoval se na ochranné
známky.
Je fér říci, že Bílek byl ochotný a vstřícný. Očekával jsem, že na schůzku přijde chladný,
newton media
úsečný a zamračený muž. Choval se však obratně jako politik. Jen co dosedl na židli v
restauraci, zvažoval, zda má schůzku spojit s obědem, nebo si dát jen kávu. „Když si dám jídlo,
tak tu s vámi budu sedět dlouho. A to na mě budete mít pořád nějaké otázky. Kdybych si dal
jenom kafe, tak to bude rychlejší,“ přemítal. Nakonec se usmál a rozhodl: „Kdyžtak budu jíst
rychle.“
S Babišem se seznámil na podzim roku 1994. „Dostal na mě doporučení od jednoho
známého. Sešli jsme se. Dal mi úkol, já ho splnil. On byl velmi spokojený. Tak mi dal další
práci. A bylo to,“ vypráví Bílek. Pak se dlouze rozpovídá o Babišových dobrých úmyslech v
politice a často zdůrazní, že „Babiš to tady s námi myslí dobře“.
Když přijde řeč na Širokého a StB, rozohní se. „Nechápu, proč mu to média vyčítají. Je
snad on v nějaké veřejné funkci? Proč to teď někdo předhazuje? On si dělá jen svou práci.
Navíc v soukromé firmě,“ řekl Bílek.
Jakmile se rozzlobí, používá slova i gesta, jaká občas používá Babiš. Kdysi spolu
trávili večery. „To bylo už dávno. Andrej Babiš se vždycky podíval na zprávy v televizi ve své
kanceláři. Já za ním přišel a povídali jsme si o všem možném,“ vzpomíná Bílek.
Ještě před Babišem pracoval Bílek pro lidi, kteří začátkem devadesátých let založili
investiční fondy Tercier. Část z těchto fondů byla později vytunelovaná, ale Bílek tvrdí, že dělal
pro skupinu, která se podvodů nedopustila. Podnikateli Tomáši Nebeskému, který z fondů
Tercier vzešel, pomáhal Bílek ještě v roce 1999. Do té doby byl členem představenstva firmy
Shareholder-Universal, která zastřešovala všechny aktivity Nebeského.
Malá odbočka. Po Bílkovi se stal mužem číslo jedna v Nebeského firmách Jaroslav
Grafek, bývalý důstojník rozvědky, který řídil v osmdesátých letech jednoho z nejtajnějších
špionů východního bloku, Erwina van Haarlema. Grafek (u StB měl krycí jméno Bydžovský) je
druhým nejaktivnějším bývalým důstojníkem StB hned po Peteru Kmeťovi (Grafek měl nebo
má 81 historických i současných vazeb v různých společnostech). Ve firmách kolem Tercieru
se sešla celá řada figur bývalého režimu. Třeba František Šalda, vedoucí kanceláře posledního
komunistického prezidenta Gustáva Husáka.
Ale zpět k Bílkovi.
Alexej Bílek měl aktivity i mimo Agrofert. V letech 1993 až 1999 byl spoluzakladatelem
společnosti Centrum mezinárodní spolupráce – Vostok. V roce 1991 byl tři roky ve vedení
společnosti Futura, která vydává deník KSČM Haló noviny. Byl členem rady Česko-ruské
společnosti, která až do roku 2006 pracovala pod názvem Společnost přátel národů Východu.
To je občanské sdružení, které „usiluje o vzájemně prospěšné kontakty v různých oblastech
kulturního a společenského života mezi občany ČR a občany Ruska“.
Klausův Střelec Na prohlubování vztahů s Ruskem je ale největším expertem jiný muž. Když
byla loni v Praze premiéra filmu Cyril a Metoděj – Apoštolové Slovanů, odborníci tleskali
věrnému zobrazení života a díla úctyhodných věrozvěstů. Ale úplně největší nadšení prožíval
newton media
a na pódiu neskrýval donátor projektu, podnikatel Igor Střelec. Byl šťastný, že pomohl
připomenout slovanskou příslušnost českého národa.
Dvaapadesátiletý Igor Střelec sedí naproti mně v kavárně a objednává si čaj. Když mu
servírka nabídne z několika variant gruzínský čaj, zasvítí mu oči a neváhá ani vteřinu. Západní
provenience jako English Breakfast či Earl Grey u něho prostě nemají šanci.
Igor Střelec se netají sympatiemi k Rusku, fandí Vladimiru Putinovi. Je také členem
pravoslavné církve.
Střelec je bývalý důstojník komunistické rozvědky a polistopadový podnikatel. Patří
dnes k nejvlivnějším z bývalých důstojníků StB.
Střelec vystudoval v Československu jen gymnázium. Pak odjel do Moskvy. V roce 1986
tu ukončil studia na Moskevském báňském institutu a také zvládl večerní funkcionářskou
školu.
Střelec se během pobytu v Moskvě seznámil se svou budoucí ženou Tatjanou
Miščenkovou, která pochází z Rostova na Donu. Důrazně odmítá podezření, že by ho už tehdy
získala do svých služeb KGB. „Ani by to nešlo. Byl jsem důstojníkem československé rozvědky.
A té jsem sloužil,“ říká.
K StB nastoupil v roce 1987, ve svých pětadvaceti letech. Byl příslušníkem I. správy. Pod
krycím jménem Tomeček byl připravován v nelegální rozvědce. Až by nadešel správný čas,
vyslali by ho do anglicky mluvících zemí, aby tam pod smyšlenou legendou a s krycími doklady
vedl tajné operace pro StB, která byla pod kontrolou sovětské KGB.
K vysazení na Západ však nedošlo. Jeho kariéru přerušila revoluce. Střelec pak ještě do
roku 1993 sloužil na Ústředně kriminální policie. Měl na starosti organizovaný zločin, ale hned
poté odešel do byznysu. Postupně vybudoval se svými přáteli síť finančních a investičních
společností. Nejznámější z té doby jsou fondy Tercier a tzv. „litoměřické fondy“. V nich měla
své investice i firma Interconex, která byla Střelcovou základnou. Přes kuponové knížky se
jeho skupina dostala postupně k majetku se základním jměním 2,4 miliardy korun. Střelec pak
založil firmu Stig a začal obchodovat s Ruskem. V Českém domě v Moskvě, který zřídilo české
Ministerstvo zahraničí na podporu podnikání, měl Střelec snad největší kanceláře. Později
vstoupil do byznysu s vymáháním pohledávek. Stal se z něho velmi bohatý muž.
Jenže bez silného partnera by si tohle všechno nemohl dovolit. Jeho kolegy na ruské
straně byli podnikatel Oleg Bojko z koncernu OLBI a také jistý Igor Šuvalov. S ním se Střelec
seznámil v osmdesátých letech během studií v Moskvě. Šuvalov to dotáhl nejdál. Koncem
devadesátých let začal pracovat ve státním úřadu, který by se v českých poměrech dal
přirovnat k Fondu národního majetku. Pak se stal ekonomickým poradcem prezidenta Putina
a nakonec místopředsedou vlády v Putinově kabinetu. Teď je vicepremiérem ve vládě Dmitrije
Medveděva.
newton media
„Igor Šuvalov je skvělý člověk a velmi chytrý politik,“ hodnotí v pražské kavárně svého
přítele z Ruska Igor Střelec. Kdo z bývalých důstojníků StB se může pochlubit přátelskými
vztahy s jedním z nejmocnějších mužů Putinova týmu? Jen Střelec.
Když v prosinci 1999 vznikl v Praze Nadační fond Václava Klause, měl sídlo na adrese,
kde sídlil Interconex. Členem dozorčí rady Klausovy nadace byl v letech 1999 až 2003
Střelcův parťák z Interconexu Václav Jáchim. Střelec také nevynechá žádnou příležitost, aby
se pozdravil s Klausem na ruské ambasádě v Praze, kde se vždy v květnu sejdou, aby oslavili
osvobození Rudou armádou. Klaus se na Střelce – soudě podle fotek – velmi přátelsky
usmívá.
Proč Střelec uznává z českých politiků právě Václava Klause, zakladatele pravicové
strany? „Klaus je velmi moudrý muž a opravdový státník. Zaujal mě už dávno, když řekl větu,
která mi byla velmi blízká,“ řekne Střelec a po chvilce větu vysloví: „Evropa není jen Západ.“
V den našeho setkání získal Václav Klaus v Moskvě Gajdarovu cenu „za mimořádný
přínos k rozvoji humanitárních vztahů s Ruskem“. Střelec mě na to při schůzce upozorňoval se
zjevnou radostí z toho, jak se ty vztahy pěkně rozvinuly.
STOP v politice Navzdory všemu uvedenému nemá smysl propadat depresi nebo panice.
Pokud bývalí důstojníci StB podnikají, nedělají přitom podvody a odvádějí státu řádně daně,
není třeba hořekovat. V Československu bylo téměř milion a půl členů KSČ, 14 tisíc příslušníků
a 120 tisíc spolupracovníků StB. Tito lidé s námi žili a žijí.
Navíc se celá řada z nich v demokratickém režimu vcelku přirozeně asimilovala a
dělá práci, která má cenu. Není nutné bojkotovat prodejce květin nebo dovozce stolních
olejů jen proto, že sloužili u StB. Hodně lidí z bývalého režimu, ať to jsou důstojníci StB,
nebo třeba „profesoři“ z politických škol, má zase talent, který by v životě uplatnili, i kdyby
komunistickému režimu nesloužili.
Jde vlastně o jediné - aby neměli vliv na veřejný život. Služby bývalých důstojníků StB se
mohou zdát mnoha politikům lákavé: hodně toho vědí, mají dobré kontakty a hodně peněz.
Jenže u těchto lidí, jak naznačuje tento článek, opravdu existuje riziko přílišných sympatií k
nedemokratickým režimům a nesvobodným metodám.
Vzpomeňte si na tyto věci, až bude zase někdo zpochybňovat lustrační zákon a tvrdit,
že zákaz práce pro bývalé opory režimu ve státní správě už není potřeba.
newton media
Top 10 důstojníků StB z hlediska tržeb jejich společností
Poznámka: jen společnosti, u kterých byla informace k dispozici a zároveň v nich
dané osoby mají podíl alespoň 40 %
Jméno
Pruška Karel
Krajíček Milan Žluva Václav
Matoušek Vladimír Jirsa Petr
Marťák Ivan
Kuruc Ladislav Maršíková Alena Kroček Ladislav Holek Libor
Datum narození 12. 1. 1958
18. 11. 1965
30. 10. 1947
17. 1. 1959
20. 7. 1961
25. 2. 1959 30. 7. 1956
8. 7. 1954
26. 4. 1949
21. 1. 1962
Společností 3
2
1
1
3
1
1
1
2
2
Tržby
465 621 000
211 566 000
158 025 000
120 659 000
105 146 000
98 752 000
93 192 000
82 785 000
76 414 000
70 036 000
Správa
VI.
IV.
I.
II.
I.
VI.
I.
VI.
I.
I.
Ráno, cestou do práce, při obědě, po návratu domů... Vždy můžete narazit na firmu spojenou
s bývalým důstojníkem StB.
V obchodech a nemovitostech CO VYPLÝVÁ Z ANALÝZY FIRMY CRIF? Bývalí důstojníci StB jsou aktivní
především v těch firmách, které se zabývají velkoobchodem a maloobchodem – 27 procent z
nich. Další nejpočetněji zastoupenou kategorií byly společnosti podnikající v oblasti nemovitostí
– 23 procent. Nejaktivnější jsou pak důstojníci z rozvědky. Jsou to ti, kteří uměli jazyky a působili
v cizině, kde navázali zajímavé kontakty. Po listopadu 1989 tu zpočátku zastupovali americké,
německé či italské firmy, které chtěly proniknout na český trh. Řada z nich pak získala zkušenosti,
zbohatla a osamostatnila se. Celkem 374 osob z bývalé I. správy StB zastává v současnosti alespoň
jednu funkci v nějaké společnosti. Z II. správy, kontrarozvědky bojující kdysi proti „vnitřnímu a
vnějšímu nepříteli“, jich je činných dodnes 161. Na třetím místě jsou důstojníci III. správy, tedy z
vojenské kontrarozvědky – 156 lidí. Pak následuje VI. správa, zpravodajské techniky. Dodnes jich
je v manažerských pozicích 132. I v kategorii „nejbohatších“ exdůstojníků vládnou ti z I. správy.
Dohromady 229 osob z bývalé rozvědky má v současné chvíli majetkový podíl alespoň v jedné
společnosti. Z toho 40 osob vložilo alespoň do jedné společnosti vklad ve výši 500 000 korun
a více, zjistila analýza firmy CRIF. Dostávaly firmy, v nichž působí bývalí důstojníci StB dotace
od státu? Analýza firmy CRIF zjistila, že firmy v době, kdy byly spojeny majetkovou vazbou s
bývalými pracovníky StB, získaly 533 státních dotací v celkové výši 295 milionů korun. V době,
kdy exdůstojníci StB figurovali ve statutárních nebo kontrolních orgánech, dostaly 2 011 dotací v
celkové výši 1,6 miliardy korun. CHOBOTNICE STB Státní bezpečnost byla politická policie, která
byla pod kontrolou komunistické strany. Metodicky ji vedla sovětská tajná služba KGB. Sloužila k
potírání odpůrců režimu a k jeho obraně. StB se dělila na několik „správ“. I. správa byla rozvědka,
která operovala převážně v zahraničí. V ní pracovali ti zdatnější a prověření kádři. Měli větší
rozhled, uměli jazyky a byli to víc zpravodajští důstojníci než klasičtí tajní policisté. II. správa
„kontrarozvědky“ měla na starosti „boj proti vnějšímu a vnitřnímu nepříteli a také ideodiverzní
centra a emigranty“. Tito důstojníci patří dodnes právem k nejnenáviděnějším: zavírali chartisty,
newton media
špehovali faráře a „dusili“ nezávislé spolky a hnutí. Kontrolovali též špiony Západu a jejich kontakty
v Československu. III. správa byla vojenská kontrarozvědka. Pak následovaly převážně technické
či servisní útvary. IV. správa, sledování, špehovala lidi. V. správa byla ochranou komunistických
pohlavárů a ústavních činitelů. VI. správa, zpravodajské techniky, nasazovala odposlechy nebo
kontrolovala lidem poštu.
V ČSSR bylo téměř milion a půl členů KSČ, 14 tisíc příslušníků a 120 tisíc spolupracovníků StB. Žili a
žijí s námi.
newton media
Nominace:
Případ Straus
www.lidovky.cz
Autorce nominovaného příspěvku se komplikované téma podařilo zanalyzovat v historické
perspektivě způsobem, který zaujme. Přesně a plasticky popsala problémy ve vývoji případu a
upozornila na společensky nebezpečný jev.
Případ Straus
Přezdívá se mu matematik zločinu, je to celebrita mezi kriminalisty. Je to ten muž, kterého na
místo volá policie a jenž pomocí vzorců určí, kdo zabíjel, kdo je vrah. Jenže co když počítá špatně?
Případů, kdy se Jiří Straus fatálně přepočítal, je už nejméně jedenáct. Otvírat brány věznic se však
české justici zatím moc nechce.
Petr Mašek: odsouzen za vraždu na 10 let za mřížemi. Klíčovým důkazem byla matematika
Jiřího Strause. Podle soudního znalce Mašek vyhodil z okna dívku. Jenže něco tu nehrálo, v
posudku se psalo, že tělo zavadilo o šeříkový keř. Ten však na místě činu nebyl. A neseděly
ani další věci. Třeba číslo poschodí. A také to, že Mašek celou dobu tvrdil, že dívka z okna
vyskočila.
Tomáš Toman: odsouzen na 12,5 roku. Před čtyřmi a půl roku nad ránem v Cross Clubu
v pražských Holešovicích potkal d. L. Oba byli vyhlášenými rváči. Oba tou dobou značně pod
vlivem. Jejich první a poslední bitka skončila během pár vteřin. Při rvačce na sebe shodili
sochu, kterou „zdobil“ těžký kámen. Ten podle patologa d. L. rozdrtil hlavu. Naopak Jiří Straus
přišel s teorií, že toman musel d. L. hlavu rozkopat. Obhajoba považuje Strausovo angažmá v
případu za justiční zločin.
Jakub Juřena: odsouzen na 8,5 roku za ublížení na zdraví. I tenhle případ skončil smrtí.
Jakub Juřena přijel na parkoviště. Viděl, že tu dva namol opilí kluci do někoho strkají. Vyběhl
na ně. Ten, kterého napadali, té chvíle využil a utekl. Dva kluci se otočili na Juřenu. ten po
krátké výměně názorů nastoupil do auta a rozjel se. Jeden z kluků padl k zemi. Juřena zastavil,
aby mu poskytl první pomoc, se spolujezdcem mu zavolali sanitku. P. H. však posléze zemřel v
nemocnici na poranění jater a duté žíly. Kde k němu přišel? Podle Jiřího Strause tak, že do něj
Juřena najel zezadu. Všichni svědci se přitom shodli, že Juřena srazil P. H. zepředu. Tato verze
by však nevysvětlovala, jak se mohl chlapec smrtelně zranit. Pochyby vyslovil i znalec z oboru
newton media
zdravotnictví, v jehož posudku stálo, že modřiny na zádech nebožtíka byly starší než ty, které
měl na stehnech od pneumatiky. Vysvětlení může být víc, jedním z nich třeba to, že chlapce
někdo předtím, třeba během rvačky, kopl. Po tom ale policie nepátrá. Viníka už má.
Podivné počty: Jiří Straus byl do letošního roku jediným soudním znalcem v oboru forenzní
biomechanika. Od roku 1999 měl na posudky monopol. Nahlédnout mu pod ruku nebylo
snadné. Přepočítat jeho vzorečky mohli jiní vědci jen v případě, že si soud vyžádal revizní
posudek a jmenoval nějakého znalce ad hoc. tedy jen pro konkrétní případ. Anebo když
byly Strausovy počty podezřelé obviněným, kteří si nechali sami na své náklady vypracovat
oponentní názor. „a tak se k posudkům profesora Strause dostali i další odborníci,“ vypráví
doktor Zdeněk Horák, vědec v oboru biomechanika, který pracuje na pražském ČVut.
„Sporné případy se sbíhaly na vedení České společnosti pro biomechaniku, která je
autoritou v dané oblasti v Česku. Jsou to kauzy z posledních sedmi osmi let. Museli jsme
prostudovávat Strausovy posudky a zjistili jsme, že tam jsou pochybení. Vážná. Odborná.
Špatně sestavené pohybové rovnice, fyzikální nesmysly, chybné údaje. Byly to zásadní chyby.
A mnohdy jeho posudky byly nepřezkoumatelné. Například uvedl obecný vzorec a za ním
už rovnou stálo číslo. Ale jak k němu došel? To nebylo jasné,“ říká Horák, kterého Česká
společnost pro biomechaniku pověřila, aby její stanovisko veřejnosti vysvětlil.
„Každý může udělat chybu, to se stane. Ty případy se ale začaly množit a přicházely z
celé republiky. Z Plzně, z Liberce, z Prahy. Vedení České společnosti pro biomechaniku proto
sepsalo podnět k Městskému soudu v Praze, protože právě ten profesora Strause jmenoval. A
měl by na činnost znalců dohlížet.“ To bylo 7. 2. 2013. Pod stížnost se podepsalo na 13 kapacit
v oboru biomechanika, profesoři a docenti z Brna, Prahy, Olomouce, Plzně, Liberce i Ostravy.
Posléze připojili podrobné revize k šesti sporným případům, mezi nimiž byla i
kauza Tomáše Tomana. Tou dobou vyšel v magazínu Pátek článek o tom, že Toman před
nespravedlivým trestem utekl na Bali, kde jej však lovci lebek zatkli a s velkou slávou převezli
do věznice na Pankráci.
Ten příběh si přečetli rodiče Jakuba Juřeny, kteří se vzápětí na vědce obrátili s tím, že i v
případu jejich syna nastal obrat poté, co se do něj vložil kontroverzní biomechanik.
A začetl se také docent Jindřich Šachl, vedoucí Ústavu soudního znalectví v dopravě
Fakulty dopravní ČVUT v Praze. I on je, v případech, kdy je přizván k soudním případům, vázán
mlčenlivostí. Dozvěděl se, že není sám, kdo má s fatálními chybami Jiřího Strause problém.
„Zmýlit se může každý. A proto máme revizní znalecké posudky, odvolací soudní řízení
a jiné přezkumy. Já jsem o znaleckých posudcích pana profesora Strause nehovořil mimo
příslušná trestní řízení. Až v příloze Pátek Lidových novin ze dne 29. 3. 2013 jsem si přečetl
článek Vzorec jedné rvačky, který pojednával o případu posuzovaném panem profesorem
Strausem, o dopisu týkajícím se úrovně jeho znalecké činnosti v jiných případech, který
podepsalo 13 odborníků, docentů a profesorů z oboru biomechaniky, a o tom, že jej v této
souvislosti rektor Policejní akademie ČR odvolal z funkce vedoucího katedry. Po ověření
newton media
těchto údajů jsem napsal panu rektorovi, že mám obdobné poznatky ze všech tří znaleckých
posudků pana profesora Strause, které mi prošly rukama. V rámci znalecké mlčenlivosti jsem
neuvedl konkrétní jména a technické okolnosti. Zdůrazňuji, že jsem pana profesora Strause o
tom písemně informoval,“ uvedl docent Šachl.
A konečně tu byl i případ Petra Maška. Ten vedení biomechanické společnosti přiložilo
zvlášť. Tuto kauzu totiž zvrátil Ústavní soud, který mimo jiné varoval právě před Strausovým
monopolem.
Díky reviznímu posudku týmu docenta Karla Jelena z FTVS Univerzity Karlovy byl Mašek
poté, co si odseděl necelé dva roky ve vězení, zproštěn viny.
Případů, kdy tedy soudy mohly rozhodovat na základě špatných informací, je v tuto
chvíli jedenáct. Vědců, kteří mají ke Strausově práci výhrady, patnáct.
Historie Strause Jeho kariéra byla závratná. Profesor Straus se stal hvězdou kriminalistiky
už za minulého režimu. Ne že by se snad v Archivu bezpečnostních složek nacházel jeho
spis. Nicméně je tu alespoň evidenční karta, z níž lze vyčíst jisté úspěchy. Roku 1986 byl
vyslán na stáž k StB, následně na stáž k OÚV KSČ, a roku 1989 dokonce dostal medaili za
službu vlasti. Tyto informace prozradí, že profesor Straus nebyl žádným disidentem. Po
revoluci u policie zůstal. A ovace u veřejnosti i médií sklidil poté, co objasnil záhadný případ
smrti Jana Masaryka. Svými výpočty potvrdil hypotézu vraždy. A vysloužil si tak přezdívku
„matematik zločinu“. Kauzu natočila Česká televize a Straus na toto téma dodnes s oblibou
rozdává rozhovory. Veřejnost je nadšena. Novináři rovněž. Není divu. Profesor Straus má
nepopiratelné charisma. Ostatně na soudech s ním bodoval léta. Když letos v létě v pražském
Science Café vyprávěl své krimipříběhy studentům, naslouchali mu s nábožnou úctou.
Vyprávění to bylo strhující, jako kdyby před nimi stál sám poručík Columbo.
Vědci však Strausovy výpočty, minimálně k případu Masaryk, berou v lepším případě
jako biomechanický vtip nebo rovnou skřípou zuby. „Závěr profesora Strause o tom, že Jan
Masaryk byl zavražděn, je nepodložený. Učinil jej na základě biomechanického zjištění, že
tělo Jana Masaryka leželo v takové vzdálenosti ode zdi budovy, že se tam nemohlo dostat
volným pádem. Z nutnosti působení přídavné síly pak vyvodil závěr o cizím zavinění smrti,
aniž by vzal v úvahu, že tuto přídavnou sílu mohl Jan Masaryk v sebevražedném úmyslu
vyvodit sám, například odrazem od okenní římsy. Tak triviální chyba by se před seriózním
oponentem těžko obhajovala i v diplomové práci. Celá jeho analýza je tedy ve svých závěrech
zavádějící,“ píše do redakce Lidových novin Jiří Burša, profesor aplikované mechaniky, vedoucí
odboru aplikované mechaniky a biomechaniky a proděkan FSI VUT v Brně. Diplomky Když
už profesor Burša zmínil diplomové práce, dovolme si malou odbočku. Bylo to počátkem
roku 2010, kdy jsem jméno Straus poprvé zaznamenala. Chtěla jsem prozkoumat rigorózní
práce tehdejšího ministra dopravy Víta Bárty a jeho bratra Matěje. Přišlo mi zvláštní, že oba
bratři získali titul JUDr. za práci na stejné téma – trasologie. Google napověděl, že kapacitou v
tomto oboru je profesor Jiří Straus. Než jsem odjela do archivu Akademie policejního sboru v
Bratislavě, rozhodla jsem se, že po návratu Strause oslovím, aby mi práce nezávisle zhodnotil.
V Bratislavě mě však čekala hned dvě překvapení. V obou pracích byla jedna kapitola hned
na první pohled totožná. A na konci obou byl vložen posudek profesora Strause, který obě
newton media
vynikající práce doporučil k obhajobě. Pátrání v pražském Klementinu pak potvrdilo, že obě
práce jsou opsány ze Strausových knih. Vedoucím obou prací byl tehdy Václav Krajník, vzápětí
– za úplatky - zatčený slovenskou policií.
S profesorem Strausem jsme se tehdy sešli, když jsem na stůl vyložila disertace a jeho
knihy, byl očividně překvapen. Opakoval, že jde „o nedorozumění“. A vzápětí přišel s teorií, že
Bártovi byli součástí kolektivu autorů a že „práce je všech“. Takové vysvětlení však neobstojí.
Není možné tytéž kapitoly jednou vydávat za Strausova skripta, posléze za Bártovu rigorózku
a začas znovu za Strausovu publikaci. Důvěryhodnost matematika zločinu utrpěla ránu.
A historie se opakuje. Letos novináři zpochybnili magisterský titul vysoce postaveného
úředníka ministerstva vnitra Františka Vavery a někdejšího náměstka ministra vnitra,
rovněž nominanta Bártových Věcí veřejných. „Vavera vydal kolektivní literární dílo za své
vlastní. Knihu, kde bylo uvedeno 5 spoluautorů včetně jeho osoby, použil jako výlučný
autor a předložil ji coby závěrečnou práci,“ uvádí k případu František Hřebík, prorektor pro
zahraniční styky a vnější vztahy na Policejní akademii v Praze. Co je však zajímavější: „V
průběhu správního řízení bylo prokázáno, že profesor Straus, který byl vedoucím autorského
kolektivu uvedené knihy, zpracoval nepravdivý posudek k diplomové práci Františka Vavery.
Profesor Straus byl oponentem bakalářské práce Františka Vavery, dále pak vedoucím jeho
diplomové práce a rovněž tak školitelem v jeho doktorském studiu a společně se slovenským
profesorem Krajníkem zpracovával posudek na jeho disertační práci,“ potvrzuje Hřebík.
Profesor Straus opět přichází s toutéž historkou: „Dr. Vavera uvedl ve své práci
kapitoly, které sám napsal, tedy se nemůže jednat o plagiát. Dr. Vavera je autorem textu,
který použil v diplomové práci, to mohu doložit. Pan dr. Vavera je členem autorského
kolektivu dané publikace, kde v rámci studia zpracoval řadu dílčích studií. Na textu práce
pracoval jako student, průběžně publikoval již jako student na PA ČR. Dlouhodobý zájem o
historii české kriminalistiky, které do té doby nebylo uceleně publikováno, rozpracoval i do
podoby disertační práce. Obhajoby prací probíhaly před schválenou komisí významných
odborníků a stanovenými oponenty.“ Tato vysvětlení však policejní akademie shledala
za lehce prokazatelnou lež, a proto po prostudování případu Vaverovi magisterský titul
nekompromisně odebrala.
Je možné, že by takto profesor Straus zařizoval vzdělání více lidem? V justici? U policie?
Ve státní správě? Je možné, že se na tom podílel nejen on s Krajníkem, ale dokonce celá
komise, jak naznačuje? Vedení policejní akademie podle svého vyjádření ctí presumpci neviny
a případ považuje za „ojedinělý exces“. O plošném prověřování prací, které vedl profesor
Straus, tedy neuvažuje. Nicméně, jak Hřebík dodává, „profesor Straus poškodil dobré jméno
Policejní akademie České republiky“.
V posledních letech Straus vyučoval nejen na této škole, ale rovněž na Akademii
policejního sboru v Bratislavě, rovněž na Vysoké škole Karlovy Vary. V tuto chvíli učí na Vysoké
škole finanční a správní v Praze a na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze.
Ticho po pěšině Vraťme se ale k soudním posudkům. Žádost třinácti biomechaniků leží na
městském soudu více než rok. Teprve pak přichází na Českou společnost pro biomechaniku
newton media
dopis, v němž ji soud žádá o posudky profesora Strause. Vědci jsou rozladěni. „Městský soud
si může u svého soudního znalce inkriminované posudky kdykoli vyžádat. My je předávat ani
nemůžeme. Zaprvé jsou součástí spisové dokumentace, kterou vracíme zadavateli. A za druhé
jsme vázáni mlčenlivostí, takže tyto posudky nemůžeme šířit, byť by je po nás chtěl městský
soud. To byla po roce od našeho podnětu opravdu nestandardní žádost. Práci znalce a jeho
posudky má dozorovat soud, který jej jmenoval,“ vypráví Horák, jeden ze signatářů podnětu,
který byl mezitím jmenován jedním ze dvou nově akreditovaných soudních znalců pro obor
forenzní biomechanika.
Od podivné prosby městského soudu mezitím uplynulo dalšího tři čtvrtě roku. Stále
ticho po pěšině. „Má to dvě roviny. Pokud by soud shledal pochybení, musely by se dané
případy posoudit znova. A pak – profesor je znalcem nadále,“ upozorňuje Horák.
Jiří Straus zatím obchází vědce a tvrdí, že jde „o nedorozumění“. Městský soud jej, i přes
závažné pochybnosti, nechává dál pracovat. A Straus jen za rok 2013 zpracovává dalších 49
posudků (a to jsou jen posudky zpracované pro soud, v čísle nejsou zahrnuty posudky pro
soukromé osoby a jiné instituce). O tom, kolik posudků Jiří Straus vypracoval letos, nemá
ministerstvo přehled.
Kdo ho kryje?
Mezitím se vězni Tomáš Toman a Jakub Juřena domáhají znovuotevření svých procesů.
Marně. „Oni to nemůžou povolit, protože kdyby to povolili, tak by museli přiznat, že Straus
odvedl velice nekvalitní práci. Kdyby to přiznali, tak se strhne lavina. Všechny ty případy
by museli znovu projednávat. Umíte si představit, jak by to soudy zatížilo?“ táže se Jiřina
Tomanová, která se právě vrátila z věznice, kde byla navštívit svého syna Tomáše.
„Strause vyhodí z policejní akademie, ale městský soud mu kulaté razítko nechá? Dál
může dělat znalce? Zajímalo by mě, kdo se ho tak strašně bojí,“ ptá se matka vězně.
Stejnou otázku si kladou i manželé Juřenovi, rodiče vězněného Jakuba. „Kluka nám
odsoudili. Udělali jsme chybu, že jsme Strausův posudek hned nerozporovali. Jenže já
takovým věcem nerozumím, já rozumím střechám,“ říká Roman Juřena, který má klempířskou
firmu. Když už bylo po soudu, začali i Juřenovi pátrat, kde se stala chyba. „Nám nesedělo,
jak Straus tvrdil, že syn toho chlapce srazil zezadu, když všichni svědci tvrdili, že do něj najel
zepředu. Na záznamu z rekonstrukce na místě činu se lékaři bavili, že pokud jej nesrazil
zezadu, pak není objasněno smrtelné zranění,“ říká Jana Juřenová. „Rozhodli jsme se, že si
dáme udělat revizní posudek. Pánové z Fakulty tělesné výchovy a sportu Karlovy univerzity v
Praze přijeli do Uherského Hradiště. Zpočátku byli nedůvěřiví, jestli nechceme zbytečnou věc.
Pak se do toho ale pustili a prokázali, že to tak skutečně nemohlo být. Náraz v pětikilometrové
rychlosti do stehen nemůže nikomu rozdrtit játra,“ říká Juřena.
Tým docenta Karla Jelena na případu pracoval půl roku a k výpočtům používal moderní
laboratoř a nejnovější počítačový software, soud však obnovu procesu stejně zamítl. „Ti vědci,
chtějí svůj posudek obhajovat, konfrontovat Strause, ale nemají kde. Pro soud je to uzavřené,
pro nás ne,“ říká otec Jakuba Juřeny.
newton media
„Ta nehoda se stala. Ale veškerá zranění byla napasovaná na ni. Že to nejde, to nikoho
nezajímá. Působí to na nás tak, že jak šel Straus na ruku policistům a objasnil jim svými vzorci
zranění podle toho, jak potřebovali, tak zase soud jde na ruku Strausovi. Zajímalo by mě, kdo
ho kryje. Kdo všechno je mu zavázaný? Kdo všechno od něj získal titul? A jak máme za takové
situace věřit ve spravedlnost české justice?“ táží se Juřenovi.
Obdobné otázky Pátek Lidových novin položil i Městskému soudu v Praze, který za
necelé dva roky od stížnosti třinácti kapacit v oboru biomechaniky nepodnikl zhola nic.
A nechal Strause dál nerušeně pracovat. A rovněž ministerstvu spravedlnosti, které je
městskému soudu nadřízeno. Městský soud na tyto otázky neodpověděl. A ministerstvo
spravedlnosti opáčilo, že tyto dotazy „rozumně zodpovědět nelze“.
S jednou informací však přece jen přišlo: „Ministerstvo spravedlnosti ČR obdrželo dne
7. 10. 2014 sdělení dotyčného znalce, že podal k rukám předsedy Městského soudu v Praze
žádost o pozastavení práva vykonávat činnost znalce, a to z dlouhotrvajícího zdravotního
důvodu.“ Spiknutí Chtěla jsem se s Jiřím Strausem sejít. Probrat s ním jednotlivé případy,
zeptat se ho, jak k chybám došlo. Položit mu otázku, zda si je vědom, že kvůli jeho omylům,
ať už vědomým, či nevědomým, lidé možná nespravedlivě pykají. Odepsal, že je v zahraničí. V
témže týdnu se však v Praze sešel s jiným novinářem.
Dostal tedy možnost vyslovit se k jednotlivým případům alespoň písemně. Odepsal,
že je „jako znalec povinen zachovávat mlčenlivost“, a tedy k jednotlivým případům nebude
sdělovat nic. Naznačil však, že celá kauza kolem jeho počtů je jakýmsi spiknutím. „Své
znalecké posudky považuji za správné, vypracované na základě v té které době dostupných
vědeckých poznatků a mé specializace. Česká společnost pro biomechaniku je organizace, ve
které je činný i docent Karel Jelen, který se staví do pozice mého konkurenta. Absolvoval jsem
s ním řadu odborných sporů, pro mě většinou úspěšných.“ Docent Karel Jelen však k tomuto
vysvětlení podotýká, že pokud jde o spory, byl tu případ Mašek: „A ten byl i přes neoblomné
postoje všech nižších soudů rozmetán profesionálně čistým způsobem, Nález Ústavního
soudu jednoznačně prokázal Strausovo pochybení.“ Následky Manželé Juřenovi: „Pro nás to
není uzavřené. Jde o smrt kluka a o osm let života našeho syna. My chceme vědět pravdu.
Náš Jakub šel někomu pomoct, když viděl, že dva mladíci napadli jiného. Šel se zeptat, co se
děje. A skončilo to tak, že jeden z nich zemřel. Je to hrozné. Ale náš kluk to nezavinil. A skončil
na osm a půl roku ve vězení. Odseděl si už pomalu tři roky. Ale my jsme ochotni zadat nový
posudek. V zahraničí už o tom jednáme. Bude to trvat další roky a bude to stát hodně peněz.
Ale my nelitujeme peněz ani času, chceme totiž vědět, kde je pravda.“
Jiřina Tomanová: „Život mi to obrátilo naruby. Jsem zadlužená, přišla jsem o byt. Musela
jsem ho prodat, protože jak jinak bych mohla platit synovi advokáta? Jsem unavená. Jsem na
dně. Dřív jsem toto nevnímala, bylo mi to jedno, jestli je někdo křivě odsouzený, ale teď, když
se to týká mě, vidím, jaká je to katastrofa. Chce se mi z týhle republiky brečet. Jak může někdo
tak nevěrohodný jako Straus rozhodovat o životech jiných lidí? Můj syn to nevzdává. Pořád
bojuje. Má před sebou ještě osm let za mřížemi. Čtyři roky a půl už si odseděl. Jak ho pustí,
opouštíme tuto zemi. Chceme se přestěhovat na Bali.“
Petr Mašek. Odseděl si necelé dva roky ve věznici Rýnovice. „Po 7 letech trestního
newton media
s tíhání a 2 letech soudních řízení trpím depresemi a nespavostí. Nevycházím z domu. Od roku
2004 do roku 2011 jsem žil v permanentním strachu, jak soud dopadne. Neměl jsem práci,
protože mě nikdo nechtěl přijmout. O mé vině se opakovaně psalo v novinách. O zproštění
viny ne. Proto mě nadále pronásleduje stigma vraha. Přišel jsem o kamarády, o přítelkyni.
Dodnes splácím dluhy. Státu jsem musel zaplatit náklady na advokáta i přesto, že jsem byl
obvinění z vraždy zproštěn. Odškodné, které jsem požadoval, jsem dosud nedostal, zatím mi
stát vyplatil 119 763 korun. Nyní je věc u Ústavního soudu. Jsem přesvědčen, že mi trestní
stíhání založené na posudku Jiřího Strause zničilo život.“
***
Zjistili jsme, že tam jsou pochybení. Vážná. Odborná. Špatně sestavené pohybové rovnice, fyzikální
nesmysly, chybné údaje. Počty posudků. Jiří Straus pracoval jako soudní znalec od roku 1999.
Podle údajů ministerstva spravedlnosti jen v letech 2011 až 2013 zpracoval 160 posudků. V čísle
nejsou zahrnuty posudky pro soukromé osoby či jiné instituce. Počtem soudních posudků za
letošní rok přitom ministerstvo spravedlnosti ještě nedisponuje. V únoru loňského roku poslalo 13
Vědců z oboru biomechanika žádost o přezkoumání odborné úrovně znalce. Vzápětí byl Straus
odvolán z funkce vedoucího katedry kriminalistiky a následně propuštěn z Policejní akademie v
Praze. Důvodem byla tato pochybení a fakt, že Straus vypracovával minimálně na jeden z případů
posudek jako soukromá osoba a zároveň revizní posudek za znalecký ústav policejní akademie.
Škola, aby této situaci v budoucnu předešla, se raději vzdala možnosti působit jako znalecký ústav.
Letos v říjnu, ještě než městský soud stihl prověřit jeho odbornost, požádal Straus o pozastavení
svého „razítka“. Ze zdravotních důvodů.
Vědci proti Strausovi: Signatáři podnětu k městskému soudu
Profesorka Svatava KonvičKová, ČVUT, Fakulta strojní, Praha docent Karel Jelen, FTVS, Univerzita
Karlova, Praha profesor Jiří Křen, Západočeská univerzita v Plzni docent luKáš čapeK, Technická
univerzita v Liberci docentka MoniKa šorfová, FTVS, Univerzita Karlova, Praha docent JaKub otáhal,
Akademie věd ČR, Fyziologický ústav, Praha doktor luděK hynčíK, Západočeská univerzita v Plzni
profesor přeMySl JaníčeK, Vysoké učení technické Brno profesor MiroSlav Janura Fakulta tělesné
výchovy, UP Olomouc profesor františeK MaršíK, Akademie věd ČR, Ústav termomechaniky, Praha
profesor františeK vaverKa, Pedagogická fakulta Ostrava docent MatěJ daniel, ČVUT, Fakulta strojní,
Praha doktor ZdeněK horáK, ČVUT, Fakulta strojní, Praha dále se připojili: docent Jindřich šachl,
ČVUT, Ústav soudního znalectví v dopravě, Praha profesor Jiří burša, Odbor aplikované mechaniky
a biomechaniky, proděkan FSI VUT, Brno Nám nesedělo, jak Straus tvrdil, že syn toho chlapce srazil
zezadu, když všichni svědci tvrdili, že do něj najel zepředu.
Noví znalci: Roku 2013 skončil monopol Jiřího Strause na znalecké posudky pro obor
biomechanika. Letos byli ministryní spravedlnosti jmenováni nově doktor Zdeněk Horák z Fakulty
strojní na ČVUT v Praze a docent Karel Jelen z FTVS na Karlově univerzitě v Praze. Docent Jelen
zpracovával revizní expertizu k případu Petra Maška. Soud mu dal za pravdu. Rovněž zpracoval se
svým týmem revizní posudek k případu Jakuba Juřeny, soud jeho závěry nevzal v potaz. O mé vině
se opakovaně psalo v novinách. O zproštění viny ne. Proto mě nadále pronásleduje stigma vraha.
newton media
Kategorie psané žurnalistiky
„Nejlepší česko-slovenský kreslený vtip, komiks nebo karikatura“
Porota:
Martin Ciel, filmový teoretik a kritik, pedagog na Katedře filmové vědy na VŠMU, SR, Helena
Diesing, teoretička umění, ČR, Joachim Dvořák, zakladatel a majitel kulturní revue Labyrint,
ČR, Ivana Šáteková, výtvarnice, SR
Vítěz:
Slovensko 2014
www.dennikn.sk
Martin SHOOTY Šútovec je jeden z mála karikaturistů, který se nebojí otevřeně provokovat
politiky a nastavovat jim zrcadlo. Neustále tne do živého, reflektuje současnou politiku a nebojí
se ani konfliktů s hrdiny svých karikatur.
Slovensko 2014
newton media
newton media
newton media
Nominace:
EU s nadhledem
VHRSTI (jádu)
http://www.goethe.de/ins/cz/prj/jug/deindex.htm
VHRSTI dlouhodobě reprezentuje konzistentní obsahovou kvalitu bez výkyvů, totéž by se dalo
vztáhnout i na kresbu ovlivněnou Vladimírem Jiránkem. Jeho snadno rozpoznatelný vizuální styl,
ať jde o tvorbu pro děti nebo pro dospělé čtenáře, vychází z tradic české autorské karikatury.
EU s nadhledem
VHRSTI (jádu)
newton media
newton media
newton media
newton media
newton media
newton media
Nominace:
Série karikatur
Vojtěch Velický (Euro, Magazín Legalizace, Nová Prostor)
www.euro.cz, www.magazin-legalizace.cz, www.novyprostor.cz
Autorsky vyzrálý rukopis Vojtěcha Velického charakterizuje svižná a dynamická kresba
sympaticky evokující ilustrátory magazínu The New Yorker. Jeho široké portfolio ilustrací,
kreseb i obálek k časopisům, prozrazuje nevšední pozorovací talent i schopnost vyjádřit se
k nejrůznějším tématům.
Série karikatur
Vojtěch Velický (Euro, Magazín Legalizace, Nová Prostor)
newton media
newton media
newton media
newton media
newton media
newton media
newton media
newton media
Kategorie audiovizuální žurnalistiky –
Nejlepší rozhovor, beseda nebo diskuse
Porota:
Marie Čermáková, socioložka, vědecká pracovnice Sociologického ústavu Akademie věd České
republiky, Rasťo Kužel, výkonný ředitel MEMO 98, mediální expert, Milan Nič, ředitel Institutu
pro středoevropskou politiku, bývalý zahraniční redaktor Rádia Svobodná Evropa, Lenka
Vochocová, výzkumná a pedagogická pracovnice Institutu komunikačních studií a žurnalistiky,
členka skupiny PolCoRe a zakladatelka spolku Inventura
Vítěz:
www.ceskatelevize.cz
Porota oceňuje komplexní a analytické zpracování aktuálního tématu. Na začátku informační
války se týmu podařilo zajistit různorodé zdroje a vyvarovat se názorové zatíženosti. Příspěvek
dokázal skloubit více formátů a poskytnout tak širší kontext. Důležité je vyzdvihnout také osobní
nasazení a odvahu reportérů na místě konfliktu.
(Video není v ebooku k dispozici, můžete si jej přehrát na webu České televize)
http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10316155327-horizont-ct24/214411058120008
newton media
Nominace:
Porota oceňuje kvalitní řemeslné zpracování exkluzivního rozhovoru, který přinesl věcný a širší
náhled na činnost skupiny Pussy Riot. Rozhovor hlouběji objasnil smysl a záměr jejích aktivit v
politickém, náboženském a kulturním kontextu současného Ruska.
http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/292504-pussy-riot-exkluzivne-pro-ct-havlovy-texty-nanas-mely-velky-vliv/
newton media
Nominace:
www.dvtv.cz
Nominovaný rozhovor dává divákům možnost nahlédnout do kontroverzní osobnosti člověka,
u kterého nemáme takovou příležitost příliš často. Porota oceňuje důkladnou přípravu, způsob
vedení rozhovoru a profesionalitu, se kterou moderátor konfrontoval Ivo Rittiga.
(Video není v ebooku k dispozici, můžete si jej přehrát na webu DVTV)
http://video.aktualne.cz/dvtv/dvtv-27-6-2014-lobbista-ivo-rittig/r~66504d1afe3011e3a54c0025
900fea04/
newton media
Kategorie audiovizuální žurnalistiky – Nejlepší reportáž
Porota:
Alexej Fulmek, spoluzakladatel deníku SME, generální ředitel vydavatelství Petit Press,
Dana Schmidt, bývalá dopisovatelka dánského deníku Politiken, freelance novinářka, Olga
Sommerová, filmová dokumentaristka a pedagožka, Jiří Voráč, vedoucí Ústavu filmu a
audiovizuální kultury Masarykovy univerzity, filmový historik
Vítěz:
Porota ocenila autora reportáže za novinářské angažmá a znalost tématu - zápasu sdružení Důl
architektury a občanské společnosti proti zastupitelstvu města Havířova a Českým drahám o
historicky cenné havířovské nádraží v bruselském stylu, na které už byl vydán demoliční výměr.
(Videa nejsou v ebooku k dispozici, můžete si je přehrát na webu České televize)
http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1142743803-reporteri-ct/214452801240010/
obsah/313235-konecna-pro-havirovsky-brusel
obsah/361392-fantom-nadrazi
newton media
Nominace:
Like a Virgin
www.lideazeme.cz
Porota ocenila tvůrkyně reportáže za zpracování unikátního fenoménu, existenci starých
panen v Albánii, které se rozhodly pro život v mužské roli. Dramaturgicky bezchybně vystavěná
reportáž působí také silou krásné kamery.
Like a Virgin
(Video není v ebooku k dispozici, můžete si jej přehrát na webu Lidé a Země)
http://www.lideazeme.cz/clanek/vitezne-video-z-czech-press-phota-2014
newton media
Nominace:
www.rozhlas.cz
Autorovi reportáže se podařilo skloubit historii se současností a přiblížit posluchačům hrůzný
masakr ve Rwandě před dvaceti lety a známý film o něm z roku 2004 s dnešním pohledem
svědků na celou tragédii. Svědectví o stodenním vraždění nejen dojímá, ale také připomíná
selhání západních mocností, které i přes přítomnost vojáků OSN nebyly schopné genocidě
zabránit.
(Video není v ebooku k dispozici, můžete si jej přehrát na webu České rozhlasu)
http://www.rozhlas.cz/zpravy/afrika/_zprava/1335824
newton media
Kategorie audiovizuální žurnalistiky –
Nejlepší analyticko-investigativní příspěvek
Porota:
Alena Červenková, bývalá moderátorka investigativního pořadu Na hraně v České televizi,
Lenka Waschková Císařová, odborná asistentka na Katedře mediálních studií a žurnalistiky
Masarykovy univerzity, Gabriel Šípoš, ředitel Transparency International Slovenská republika,
bývalý editor blogu Slovak Press Watch, Václav Štětka, vedoucí výzkumné skupiny PolCoRe na
Institutu komunikačních studií Karlovy univerzity
Vítězky:
Porota na vítězném příspěvku oceňuje srozumitelné zpracování závažného tématu a jeho
dopad na diváky, svižnost, přehlednost a široké spektrum použitých zdrojů. Autorky na dobře
propracované jednotlivosti ukázaly fungování celého systému jako takového.
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1142743803-reporteri-ct/214452801240008/
newton media
Nominace:
Porota vyzdvihuje odvahu novinářů ukázat na rizikové propojení byznysu, politiky a médií a
na negativní vlivy, které tímto propojením vznikají. Tato velmi aktuální a závažná společenská
problematika nezpůsobuje problémy pouze politikům, ale především kolegům novinářům.
obsah/323286-okd-a-politicke-sachy
newton media
Nominace:
Monopol pro Omnipol
Nominovaný příspěvek je ukázkou kvalitní investigativní práce autorů, kteří za pomoci expertů
dokázali prorazit hradbu mlčení Ministerstva obrany a poukázat na finanční nesrovnalosti při
opravě vládního letounu.
Monopol pro Omnipol
(Videa nejsou v ebooku k dispozici, můžete si je přehrát na webu České televize)
obsah/330337-monopol-pro-omnipol
obsah/345892-monopol-pro-omnipol-ii
obsah/347279-monopol-pro-omnipol-iii
newton media
Kategorie online žurnalistiky –
Cena Googlu za inovativní online žurnalistiku
Porota:
Petr Herian, zakladatel a předseda představenstva NEWTON Media, a.s., Martin Charvát,
kreativní ředitel společnosti Konektor, Ján Simkanič, výkonný ředitel společnosti Internet Info,
s.r.o., Josef Šlerka, vysokoškolský pedagog, odborník na sociální sítě
Vítěz:
Kolektiv zahraniční rubriky Aktuálně.cz (Aktuálně.cz)
www.aktualne.cz
Porota oceňuje nejen způsob zpracování, ale i systematičnost a poctivost novinářské práce.
Způsob prezentace dat nashromážděných k jednomu tématu umožňuje čtenářům dlouhodobě
sledovat vývoj události v čase a díky tomu překonává pomíjivost denního zpravodajství, které
tak získává nadčasovou hodnotu.
Kolektiv zahraniční rubriky Aktuálně.cz (Aktuálně.cz)
Ukrajinská krize je nepochybně událostí roku 2014. Online deník Aktuálně.cz jí proto věnoval
mimořádnou pozornost. Pozornost, jaké se jí nedostalo v žádném jiném médiu v České
republice. Unikátní byly zejména více než tři stovky (přesně 303) detailních online přenosů
z Ukrajiny a Ruska – nic takového v Česku nemá obdoby. Během roku navíc Aktuálně.
cz přineslo na dané téma desítky analýz a exkluzivních rozhovorů. Hned několik našich
reportérů vyjelo na místa, kde se bojovalo. Se zdroji jsme pracovali kriticky, snažili jsme se o
nezaujatý pohled a dávali prostor oběma stranám konfliktu. Díky zevrubnému pokrytí dění na
Ukrajině četlo loni zahraniční zpravodajství na Aktuálně.cz poprvé v historii projektu více lidí,
než – u Čechů tradičně oblíbenější – zpravodajství z domova.
http://zpravy.aktualne.cz/zahranici/ukrajinska-krize-special/
newton media
newton media
Nominace:
Volební speciál
www.rozhlas.cz
Porota u nominovaného Volebního speciálu Českého rozhlasu oceňuje technicky vysoce kvalitní
vizuální zpracování dat.
Volební speciál
http://www.rozhlas.cz/zpravy/data/_zprava/koho-volili-vasi-sousedi-prozkoumejte-nejpodrobnejsi-mapu-s-vysledky-obecnich-voleb--1408350
Výsledky obecních voleb v detailu - přiblížení na úroveň volebního okrsku, okrsků je 15 tisíc.
Takové přiblížení už umožňuje sledovat chování jednotlivých bloků domů, které hlasují
odlišně od svého okolí, a identifikovat tak anomálie nebo volební podvody.
newton media
http://www.rozhlas.cz/zpravy/data/_zprava/data-kdo-ve-vasi-obci-kandiduje-za-jinou-stranunez-v-minulych-volbach--1405616
Umožňuje každému voliči předem prozkoumat, kteří kandidáti do jeho obecního
zastupitelstva to v minulých volbách zkoušeli za jinou politickou stranu. Cílem je přispět ke
kvalifikovanému volebnímu rozhodování a drobně zlepšit politickou kulturu.
newton media
http://www.rozhlas.cz/zpravy/volby2014_vysledky, http://www.rozhlas.cz/zpravy/volby2014_
vysledky2
Průběžné sčítání hlasů loňských komunálních a senátních voleb; základní aplikace, na kterou
se nabalily ostatní příspěvky. Kód aplikace je zveřejněný na GitHubu a technologie je popsaná
na blogu: https://samizdat.cz/blog/?p=74
newton media
http://www.rozhlas.cz/zpravy/data/_zprava/zmena-strany-pred-volbami-zvysuje-sance-nazvoleni-nejvyhodnejsi-byl-prestup-do-ano--1409074
Článek navazuje na o týden dřív vydanou “mapu přeběhlíků”. Jelikož nejvíc přeběhlíků zamířilo
do Hnutí ANO, článek se snaží ověřit hypotézu, že šlo o nejvýhodnější přestup. A do kterých
dalších stran se vyplatilo přestoupit.
newton media
http://www.rozhlas.cz/zpravy/data/_zprava/mapa-zajmu-a-nezajmu-o-komunalni-politikuvolebni-ucast-po-okrscich--1407435
Volební účast u senátních voleb je tradičně nízká, současné komunální volby ji mírně zvyšují.
Mapa pracuje s hypotézou, že s velikostí obce se zájem o volby snižuje. Nejnižší účast
skutečně vykázala velká města.
Jelikož šlo o seriál v Českém rozhlase, většina příspěvků měla i zvukovou podobu. Primárně
ale vznikly pro web.
newton media
Nominace:
www.datovazurnalistika.cz
Porota oceňuje tematické zaměření jednotlivých příspěvků a kromě vizuálního zpracování také
samotnou interpretaci dat.
Příspěvky reprezentují koncepci, na níž je celý web Datová žurnalistika.cz postavený: Sleduje
patřičný kontext k událostem v čase, upozorňuje na širší souvislosti, usiluje o doplnění
veřejného povědomí o dané problematice, jež bývá prezentována nesoustavně.
http://www.datovazurnalistika.cz/
newton media
http://www.datovazurnalistika.cz/zazracne-vylecene-deti/
newton media
http://www.datovazurnalistika.cz/zadluzenost-se-presunula-k-nejchudsim/
newton media
http://www.datovazurnalistika.cz/renc-se-o-statni-podporu-uchazel-i-na-jare-neuspel/
newton media
http://www.datovazurnalistika.cz/ceskym-detem-hrozi-chudoba-vyrazne-vic-nez-jinde-v-eu/
newton media
http://www.datovazurnalistika.cz/cesky-medialni-trh-v-letech-2008-2014-2/
newton media
ISBN 978 – 80 – 87725 – 27 – 6
Novinářská cena 2014. Výběr vítězných a nominovaných příspěvků
Vydala Nadace Open Society Fund Praha květen 2015
www.novinarskacena.cz / www.osf.cz / #novinarskacena
newton media

novinářská - Nadace Open Society Fund Praha

Transkript

Podobné dokumenty

Čajový list 2010 - číslo 18 - Čajový obchůdek Luhačovice

Klinický standard pro chronický únavový syndrom

aktuální číslo 7/16

Vítězství hnutí proti základnám

Informací proti korupci

zkušenosti rodičů a sester s dlouhodobou

V. Havel, A. Dubček, M. Gorbačov a sametová revoluce 1989 aneb